2

Část jedna

Březen 1820
Londýn, Anglie
 1. kapitola

… nenazval bych to zrovna rozjařenou atmosférou, ale

ani to nebyla bůhvíjaká nuda. Byly tam koneckonců ženy, a
kde jsou ženy, bývám obvykle veselý.
- od Michaela Stirlinga jeho bratranci Johnovi, hraběti z
Kilmartinu, posláno od dvaapadesátého gardového pluku během
napoleonských válek

životě každého se vyskytne nějaký přelom - oka-

V mžik tak úžasný, pronikavý a zřejmý že má

člověk pocit, jako by ho někdo udeřil do hrudi a
vyrazil mu dech, a ví, zcela jistě a bez
sebemenších pochybností, že jeho život už nikdy nebude
stejný.
Pro Michaela Stirlinga ta chvíle nastala, když poprvé
spatřil Francesku Bridgertonovou.
Celý život se honil za ženskými, lišácky se usmíval, za-
tímco ony pronásledovaly jeho, nechal se ulovit a potom
obrátil karty ve své vítězství. Přestože je hladil, líbal a mi-
loval se s nimi, nedovolil, aby se zmocnily jeho srdce. Pak
ovšem stačil jediný pohled na Francesku Bridgertonovou a
zamiloval se tak překotně a hluboce, až byl div, že se mu
podařilo zůstat stát pevně nohama na zemi.
K Michaelově smůle měla však Francesca zůstat Brid-
gertonovou pouhých šestatřicet hodin - bohužel se setkali

4
právě u večeře uspořádané na oslavu její blížící se svatby s
jeho bratrancem.
Život je jedna velká ironie, letělo Michaelovi hlavou,
když byl v té nejzdvořilejší náladě.
V té méně zdvořilé používal zcela jiný výraz.
A poté, co se zamiloval do manželky svého bratrance,
nebývalo jeho rozpoložení často zdvořilé.
Přesto to dobře skrýval. Nebyl mrzutý na první pohled.
Mohla si toho všimnout pouze některá protivně vnímavá
duše a - bůh uchovej - otázat se, jak se mu daří. Ačkoli byl
Michael Stirling - ne bezdůvodně - hrdý na svou schopnost
tajit a klamat (svedl koneckonců víc žen, než by se kdokoli
odvážil spočítat, aniž byl aspoň jednou vyzván na souboj),
pravdou bylo, že se do té doby ještě ne-zamiloval. A pokud
existuje období, kdy muž ztrácí pod přímými otázkami
schopnost zachovat vnější zdání klidu, je to právě toto.
Takže se smál, tvářil se nadmíru vesele a dál sváděl ženy
ve snaze nevšímat si, že má sklon zavírat oči, když s nimi
leží v posteli, a že zcela přestal chodit do kostela, protože
mu připadalo zbytečné modlit se za svou duši. Krom toho
farní kostel poblíž Kilmartinu pocházel z roku čtrnáct set
třicet dva a drolící se kameny by rozhodně neodolaly
přímému zásahu blesku.
A pokud chtěl Bůh kdy potrestat hříšníka, nemohl si
vybrat lépe.
Michael Stirling, hříšník.
V duchu to viděl černé na bílém. Dokonce by si to ne-
chal vytisknout na navštívenky - vyhovovalo by to jeho
smyslu pro černý humor -, kdyby nebyl přesvědčený, že z
toho jeho matku na místě trefí šlak.

5
 Byl sice hejsek, ale nemusel kvůli tomu mučit ženu,
která ho porodila.
Zdálo se legrační, že své bývalé přítelkyně nepovažoval
za hříšnice. Nikdy. Samozřejmě byly svolné; člověk
nemůže dost dobře svádět neochotnou ženu, tedy při-
nejmenším ne tehdy, pokud se drží pravého smyslu toho
slova a neplete si ho se znásilněním. Musely to chtít, a
pokud nechtěly - Michael vycítil každý, byť jen slabý
náznak neklidu -, otočil se na podpatku a odkráčel. Vášeň
se nikdy natolik nevymkla jeho kontrole, že by nedokázal
rychle a rázně vyklidit pole.
Krom toho nesváděl panny a nespal s vdanými ženami.
Tak dobře, člověk by měl sám sobě říkat pravdu, pře-
stože žije ve lži - spal tedy s vdanými ženami, byla jich
spousta, ale pouze s těmi, které měly za manžely ničemy a
porodily už dva mužské potomky... nebo tři, pokud některý
z chlapců vypadal trochu neduživý.
Muž přece musí ctít jistá pravidla.
Jenže tohle... překračovalo veškeré meze. Bylo to zcela
nepřijatelné. Byl to jediný přestupek (a že se dopustil
mnoha), který mu skutečně očernil duši nebo - a to za
předpokladu, že si zachová sílu a nepodlehne vlastním
tužbám - hluboce pošpinil jeho osobnost. Protože tohle...,
tohle -
Prahl po bratrancově manželce.
Po Johnově manželce.
Manželce Johna.
Johna, jenž mu byl bližší, než kdyby byl jeho vlastní
bratr. Johna, jehož rodina ho přijala pod svá křídla, když

6
mu zemřel otec. Johna, jehož otec ho vychoval a naučil ho
stát se mužem. Johna, s nímž -
Krucinál. Opravdu to měl zapotřebí? Mohl strávit celý
týden vypočítáváním důvodů, proč půjde rovnou do pekla
za to, že se zamiloval do Johnovy manželky. A žádný z
nich tu prostou skutečnost nezměnil.
Nemůže ji mít.
Nikdy nemůže mít Francesku Bridgertonovou
Stirlingovou.
Ale, odfrkl si, když se zabořil do pohovky, pohodlně si
opřel kotník jedné nohy o koleno druhé a pozoroval je, jak
se na druhé straně salonu baví, usmívají a vrhají po sobě
nechutně zamilované pohledy, můžu si dát další drink.
„Asi to tak udělám," zabručel a vypil ho na jeden lok.
„Co, Michaeli?" zeptal se John, jehož sluch byl, sper ho
ďas, vynikající jako vždy.

Michael nasadil předstíraný úsměv a zvedl sklenku do

výše. „Měl jsem žízeň," odpověděl v dokonalé póze bon-
viána.
Byli v Londýně, v domě Kilmartinových. Ne v
Kilmartinu ve Skotsku, kde chlapci vyrůstali, (což nebyl
dům ani zámek, ale zkrátka Kilmartin), či v dalším sídle
Kilmartinových v Edinburghu. Michael často přemítal, že
se mezi jeho předky neobjevila jediná nápaditá duše,
poněvadž měli také Kilmartinovu chatu (pokud mohl
člověk nazvat dvaadvacet pokojů chatou), Kilmartinovo
opatství a samozřejmě Kilmartinovo venkovské sídlo.
Michael neměl tušení, proč nikoho nenapadlo použít pro
některou nemovitost jejich příjmení. Vždyť název „dům

7
Stirlingových" měl podle něj dokonale úctyhodný zvuk.
Domníval se, že ctižádost - a nenápaditost - předků
Stirlingových byla natolik zaslepená nově získaným
hraběcím titulem, že ani nepřemýšleli o tom, že by část
svého majetku nazvali jiným jménem.
Odfrkl si do sklenky whisky. Divže nepije Kilmartinův
čaj nebo nesedí na židli ve stylu Kilmartinových. Ve sku-
tečnosti by to tak pravděpodobně bylo, kdyby jeho babička
našla způsob, jak toho dosáhnout, aniž se rodina musí snížit
k obchodování. Ta stará kaprálka byla tak pyšná, že by
člověk řekl, že se už narodila Stirlingová a nepřejala to
jméno pouze tím, že se do rodiny přivdala. Pokud šlo o ni,
hraběnka z Kilmartinu (ona sama) byla nejdůležitější
osobou v zemi a častokrát se znechuceně ušklíbla, když ji
vedli k večeři až po nějaké zbohatlické markýze či
vévodkyni.
Královna, prolétlo Michaelovi hlavou. Jeho babička by
nejspíš poklekla před královnou, ale před žádnou jinou
ženou by se tak nesnížila.
S Franceskou Bridgertonovou by souhlasila. Sice by
ohrnula nos, až by se dozvěděla, že Francescin otec byl
pouhý vikomt, ale Bridgertonovi byli stará a nesmírně
oblíbená rodina - a tudíž i vlivná. Navíc se Francesca nosila
vzpřímeně, chovala se hrdě a měla ironický smysl pro
humor.
Kdyby byla o padesát let starší a ne tak přitažlivá, byla
by babičce Stirlingové vhodnou společnicí.
A teď se Francesca stala hraběnkou z Kilmartinu, neboť
se provdala za Michaelova bratrance Johna, který byl o rok
mladší než on, ale v domácnosti Stirlingových se s ním

8
vždy jednalo s úctou přináležející staršímu potomkovi - to
on byl koneckonců dědic. Jejich otcové byli dvojčata, ale
ten Johnův přišel na svět sedm minut před Michaelovým.
Bylo to těch nejosudovějších sedm minut v Michaelově
životě, a to během nich dokonce ještě ani nebyl na světě.
„Co podnikneme na naše druhé výročí?" zeptala se
Francesca, když prošla sálem a posadila se za klavír. „Co
chceš," odpověděl John.
Francesca se obrátila k Michaelovi a upřela na něj jasně
modré oči, které neztratily lesk ani v kalném světle svíček.
Možná to bylo proto, že věděl, jak jsou modré. V té době
měl pocit, že se mu zdají i sny v modré barvě. Nazval by
ten odstín Francescina modř.
„Michaeli?" promluvila tónem, který naznačoval, že se
opakuje.
„Promiň," omluvil se a nasadil pokřivený úsměv, který
používal často. Když se tak tvářil, nikdo ho nebral vážně,
což bylo samozřejmě hlavním smyslem. „Neposlouchal
jsem tě."
„Nemáš nějaký nápad?"
„K čemu?"
„K našemu výročí."
Kdyby měla šíp, nemohla by mu ho zarazit do srdce bo-
lestivěji. Ale jen pokrčil rameny, protože lhostejnost uměl
předstírat skvěle. „Není to moje výročí," připomněl.
,,Já vím," přikývla. Ačkoli se na ni nepodíval, z jejího
tónu by usuzoval, že protočila panenky.
Avšak neudělala to. Tím si byl jistý. Za uplynulé dva ro-
ky poznal Francesku mučivě dobře a věděl, že nestáčela oči
ke stropu. Když se chovala sarkasticky, ironicky nebo

9
jízlivě, projevilo se to pouze v jejím hlase a nezvyklém
sevření úst. Nemusela zvedat oči vzhůru. Jen se na tebe
dívala vzdáleným pohledem, s mírně zvlněnými rty a -
Michael křečovitě polkl a pak to zakryl tím, že usrkl ze
sklenky. Nevypovídalo o něm zrovna lichotivě, že strávil
tolik času přemítáním nad křivkou rtů manželky svého
bratrance.
„Ujišťuju tě," pokračovala Francesca, zatímco nepří-
tomně přejížděla prsty po klávesách klavíru, aniž některou
zmáčkla, „že si velmi dobře uvědomuju, za koho jsem se
vdala."
„O tom nepochybuju," zabručel.
„Co prosím?"
„Pokračuj," vybídl ji.
Podrážděně našpulila rty. Vídal ten výraz poměrně často,
obvykle když jednala se svými bratry. „Požádala jsem tě o
radu," prohlásila, „protože jsi tak často veselý."
,,Já že jsem často veselý?" opakoval s vědomím, že tak-
hle ho okolní svět vidí - koneckonců mu přezdívali Veselý
hejsek -, jenže z jejích úst to slovo nenáviděl. Připadal si
povrchní, jako by neměl duši.
A pak se ten pocit ještě zhoršil, protože to pravděpo-
dobně byla pravda.
„Máš snad jiný názor?" zeptala se.
„Samozřejmě že ne," utrousil. Jen prostě nejsem zvyklý,
aby se mě někdo ptal na radu ohledně výročí sňatku, zvlášť
když je zřejmé, že pro manželství nemám vlohy."
„To není vůbec jisté," namítla.
„Právě teď jsi v kurzu," uchechtl se John a usadil se na
židli s ranním vydáním Timesů.

10
 ,,Ještě ses nesnažil oženit," upozornila ho Francesca. Jak
můžeš vědět, jestli pro to máš vlohy?"
Michaelovi se podařilo uculit. „Myslím, že všem, kteří
mě znají, je to úplně jasné. Navíc, jaké přednosti bych mohl
nabídnout? Nemám titul ani majetek -"
„Máš majetek," odporoval mu John zpoza novin,
zatímco předstíral, že si stále čte.
,,Jen něco málo," připustil Michael, „a milerád to pře-
nechám vašim dětem, protože jsem to stejně dostal od
Johna."
Francesca pohlédla na manžela a Michael věděl přesně,
na co myslí - že mu John dal majetek, protože chtěl, aby
měl Michael pocit, že má něco, co dává jeho životu vážnost
a smysl. Od chvíle, kdy se před několika lety Michael vrátil
z armády, neměl co na práci. A přestože to John nikdy
neřekl, zřejmě se cítil provinile, že nebojoval v Evropě za
Anglii, ale zůstal v pozadí, zatímco Michael čelil
nebezpečí.
Jenže John byl dědicem hraběcího titulu. Jeho povinností
bylo oženit se, mít děti a znásobit majetek. Nikdo od něj
nemohl očekávat, že by šel do války.
Michael často přemítal, jestli hrabství - půvabné a po-
hodlné sídlo s dvaceti akry půdy - není Johnovým způ-
sobem pokání. A měl značné podezření, že Francesca
přemýšlí o tomtéž.
Ale nikdy se na to nezeptala. Francesca mimořádně ro-
zuměla mužům - pravděpodobně proto, že vyrůstala mezi
tolika bratry, a tak věděla přesně, na co se jich nemá ptát.
Což Michaelovi odjakživa dělalo trochu těžkou hlavu.
Domníval se, že svoje city dobře skrývá, ale co když to

11
Francesca ví? Samozřejmě o tom nemluvila, ani se o tom
nezmínila. Domníval se, že v tom si jsou podobní: kdyby
tušila, že ji Michael miluje, nikdy by svoje chování ne-
změnila.
„Myslím, že byste měli jet do Kilmartinu," nadhodil
Michael ostře.
„Do Skotska?" zeptala se Francesca a jemně zmáčkla
klávesu B. „V tomhle ročním období?"
Michael vstal. Zmocnila se ho náhlá touha odejít. Roz-
hodně by to neměl dál rozebírat. „Proč ne?" zeptal se
nenucené. „Miluješ to tam. John taky. A v dobře odpruže-
ném kočáru to není tak náročná cesta."
„Přijedeš za námi?" zeptal se John.
„Asi ne," zavrtěl Michael hlavou. Jako by snad stál o to
být svědkem oslav jejich výročí. Pouze by mu to připo-
mínalo, co sám nikdy mít nebude. Připomínalo by mu to
jeho vinu, která stále sílila. To nepotřeboval, žít s ní každý
den.
Nezatoužíš po manželce svého bratrance.
To Mojžíš zapomněl začlenit mezi ostatní přikázání.
„Mám tu plno práce," dodal.
„Vážně?" zeptala se Francesca a oči jí ožily zájmem.
Jaké?"
„Však víš," utrousil suše. „Všechno, co potřebuju udělat,
abych mohl dál vést nevázaný a bezcílný život." Francesca
vstala.
Ach bože, vstala a vykročila k němu. To bylo nejhorší -
když se ho skutečně dotkla.
Položila mu ruku na paži. Michael měl co dělat, aby
sebou netrhl.

12
 „Nemluv tak," pokárala ho.
Michael pohlédl za její rameno na Johna, který nadzvedl
noviny o něco výš ve snaze předstírat, že neposlouchá.
„Vzala sis nade mnou patronát?" ušklíbl se nevlídně.
Odtáhla se. „Máme o tebe starost."
My. My. Ne já, ne John. My. Jemná připomínka, že jsou
pár. John a Francesca. Pan a paní Kilmartinovi. Samozřej-
mě že to tak nemyslela, ale stejně to tak pochopil.
„A já mám starost o vás," pronesl Michael s očekává-
ním, že místnost zamoří hejna žravých kobylek.
,,Já vím," připustila, netečná k jeho úzkosti. „Nemohla
bych si přát lepšího bratrance. Ale chci, abys byl šťastný"
Michael vrhl po Johnovi pohled, který jasně říkal:
Zachraň mě.
John přestal předstírat čtení a odložil noviny,
„Francesko, drahoušku, Michael je dospělý muž. Až bude
chtít, dosáhne štěstí. Až bude chtít."
Francesca dotčeně našpulila rty. Nelíbilo se jí, že jí od-
porují, a rozhodně si nerada přiznávala, že nedokáže
uzpůsobit svět - a jeho obyvatele - k obrazu svému.
„Měla bych tě seznámit se svou sestrou," prohodila.
Proboha. „Už jsem se s ní setkal," vyhrkl Michael.
„Vlastně se všemi. Dokonce i s tou, co má ještě kšíry."
„Nemá kšíry -" Odmlčela se a zatnula zuby.
„Připouštím, že Hyacinth není vhodná partie, ale Eloise -"
„Nevezmu si Eloise," utrousil Michael ostře.
„Netvrdím, že si ji máš brát," ohradila se Francesca. Jen
si s ní párkrát zatančit."
„To už jsem udělal," připomněl jí. „A tím to taky končí."
„Ale -"

13
 „Francesko," vložil se do řeči John. Jeho hlas zněl
mírně, ovšem hlavní smysl byl zřejmý. Přestaň.
Michael by ho nejradši políbil. John se samozřejmě
domníval, že pouze zachraňuje bratrance před ženským
sekýrováním. V žádném případě netušil pravdu - že se
Michael snaží porovnat rozsah viny, kterou by měl člověk
cítit, pokud miluje manželku svého bratrance či sestru své
manželky.
Proboha, oženit se s Eloise Bridgertonovou. Snaží se ho
Francesca zabít?
„Měli bychom se jít všichni projít," navrhla Francesca
náhle.
Michael vyhlédl z okna. Poslední pozůstatky denního
světla se už z oblohy vytratily. „Není trochu pozdě?"
„V doprovodu dvou silných mužů ne," zavrtěla hlavou,
„a krom toho se v ulicích Mayfair svítí. Budeme naprosto v
bezpečí." Obrátila se k manželovi. „Co říkáš, drahoušku?"
„Mám dnes večer schůzku," mrkl John na hodinky, „ale
můžeš jít s Michaelem."
Další důkaz, že nemá o Michaelových citech ani
potuchy.
„Vždycky si to spolu užijete," dodal.
Francesca se obrátila k Michaelovi a usmála se, čímž se
zavrtala o další píď hlouběji do jeho srdce. „Půjdeš?"
zeptala se. „Přestalo pršet a zoufale toužím po troše čer-
stvého vzduchu. Musím přiznat, že se celý den cítím po-
někud stísněně."
„Samozřejmě," přisvědčil Michael, protože všichni vě-
děli, že on žádnou schůzku nemá.

14
 Kromě toho jí nedokázal odolat. Ačkoli věděl, že by se
měl držet zpátky a nezůstávat s ní o samotě, jeho touha byla
silnější. Opravdu měl potřebu dobrovolně se vystavit
takovým mukám? Na konci dne ležel sám v posteli, sžírán
téměř stejně silnou vinou jako chtíčem.
Jenže když se na něj usmála, nemohl zkrátka odmítnout.
Nebyl dostatečně silný, aby si odepřel hodinu v její
přítomnosti.
Protože její přítomnost byla vše, co mohl kdy mít. Ne-
bude žádný polibek, významný pohled či dotyk. Žádná
zašeptaná slůvka lásky ani vášnivé vzdechy.
Mohl mít pouze její úsměv a společnost, a tak, přestože
se považoval za tristního pitomce, se je rozhodl získat.
„Dopřej mi chvilku." Zastavila se ve dveřích. „Vezmu si
kabát."
„Pospěš si," pobídl ji John. „Už je po sedmé."
„Pod Michaelovou ochranou budu v naprostém bezpečí,"
bezstarostně se usmála, „ale neboj, budu rychle." A potom
se na manžela rozpustile zakřenila. „Vždycky jsem rychle."
Michael odvrátil oči, zatímco se John začervenal. Pa-
nebože, opravdu nechtěl znát smysl odpovědi Budu rychle.
Mohlo to znamenat ledasco, zvláště v oblasti sexu. A
následující hodinu pravděpodobně stráví tím, že ty
možnosti bude v duchu vypočítávat a představovat si, že se
dějí jemu.
Uvolnil si vázanku. Možná by se měl z té procházky s
Franceskou vykroutit, vrátit se domů a dát si studenou
koupel. Nebo ještě líp, najít si nějakou ochotnou ženu s
dlouhými kaštanovými vlasy. A při troše štěstí i s modrýma
očima.

15
 „Omlouvám se," pronesl John, jakmile Francesca odešla.
Michael zalétl očima k jeho obličeji. John jistě nemluví
o Francescině narážce.

„Kvůli tomu, jak se do tebe navážela," dodal John. „Jsi

mladý. Nemusíš se ještě ženit."
Jsi mladší než já," namítl Michael.
„Ano, ale poznal jsem Francesku." John bezmocně po-
krčil rameny, jako by to vše vysvětlovalo. A samozřejmě to
tak i bylo.
„Nevadí mi její poznámky," zavrtěl Michael hlavou.
„Ovšemže vadí. Vidím ti to na očích."
A to byl ten problém. John mu dokázal číst v očích. Ni-
kdo na světě ho neznal líp. Pokud ho něco trápilo, John to
pokaždé poznal. Byl zázrak, že nepochopil, proč je Michael
skutečně tak zoufalý.
„Povím jí, aby tě nechala na pokoji," pokračoval John,
„ačkoli víš, že si tě dobírá, protože tě má ráda."
Michael se napjatě usmál. Za daných okolností víc ne-
dokázal.
„Děkuju, že ji vezmeš na procházku," dodal John a vstal.
„Celý den je trochu nevrlá, to kvůli tomu dešti. Tvrdí, že si
připadá jako v kleci."
„Kdy máš tu schůzku?" zeptal se Michael.
„V devět," odvětil John a vyšel na chodbu. „S lordem
Liverpoolem."
„Parlamentní záležitosti?"
John přikývl. Bral své postavení v Horní sněmovně
velmi vážně. Michael často přemítal, jestli by i on přistu-

16
poval k té povinnosti tak zodpovědně, kdyby se narodil
jako lord.
Nejspíš ne. Ale na druhou stranu na tom ani nezáleželo.
Díval se, jak si John promnul levý spánek. „Není ti nic?"
zeptal se. „Vypadáš trochu..." Nedokončil větu, protože si
nebyl jistý, jak John vypadá. Dobře ne. To věděl s jistotou.
A že Johna znal. Uvnitř i na povrchu. Pravděpodobně líp
než Francesca.
„Hrozně mě bolí hlava," zamumlal John. „Už od rána."
„Mám ti nechat přinést opiovou tinkturu?"
John zavrtěl hlavou. „Nenávidím ji. Připadám si po ní
jako omámený a na schůzku s Liverpoolem potřebuju
čistou hlavu."
Michael přikývl. ,,Jsi bledý," poznamenal, i když nevě-
děl proč. Nehodlal tím přimět Johna, aby si to ohledně
opiové tinktury rozmyslel.
„Vážně?" John si přitiskl prsty pevněji na spánek a trhl
sebou. Jestli ti to nevadí, asi si na chvíli lehnu. Musím
odejít až za hodinu."
„Dobře," zamumlal Michael. „Mám někoho pověřit, aby
tě vzbudil?"
John zavrtěl hlavou. „Požádám svého komorníka."
V tu chvíli se na schodech objevila Francesca zahalená v
dlouhém sametovém plášti v barvě půlnoční modři. „Dobrý
večer, pánové," prohlásila, očividně se vyhřívajíc na
výsluní nepokrytého mužského obdivu. Ale jakmile došla
dolů, zamračila se. „Děje se něco, drahoušku?" obrátila se k
Johnovi.
,,Jen mě bolí hlava. Nic to není."
„Měl by sis lehnout."

17
 Johnovi se podařilo usmát. „Právě jsem říkal
Michaelovi, že to mám v úmyslu. Řeknu Simonsovi, aby
mě vzbudil včas na tu schůzku."
„S lordem Liverpoolem?"
„Ano. V devět."
,,Jde o schvalování zákonů?"
John přikývl. „Ano, a návrat ke zlaté standartě. Jestli si
vzpomínáš, vyprávěl jsem ti o tom u snídaně.
„Hlavně na sebe dávej -" Odmlčela se a s úsměvem po-
třásla hlavou. „Však víš, jak se cítím."
John se usmál, potom se sklonil a něžně ji políbil na rty.
„Vždycky vím, jak se cítíš, drahoušku."
Michael předstíral, že se dívá opačným směrem.
„Pokaždé ne," namítla vlídným a současně škádlivým
tónem.
„Pokaždé, když na tom záleží," upřesnil John. „To je
pravda," připustila. „Aspoň vidíš, že veškeré moje úsilí být
záhadnou dámou je k ničemu."
Znovu ji políbil. „Osobně mám radši, když jsi jako
otevřená kniha."
Michael si odkašlal. Nemělo to být tak těžké, neboť John
s Franceskou se chovali úplně stejně jako obvykle. Podle
slov většiny příslušníků smetánky byli jako dvě hrdličky,
pozoruhodně sladění a zamilovaní.
„Začíná se připozdívat," poznamenala Francesca. Jestli
chci na čerstvý vzduch, měla bych jít."
John přikývl a na chvíli zavřel oči.
„Opravdu ti nic není?"
,,Je mi fajn. Jen ta hlava."

18
 Francesca přijala Michaelovo rámě. „Až se vrátíš ze
schůzky, určitě si vezmi opiovou tinkturu," houkla přes
rameno, když došli ke dveřím, „protože vím, že teď to ne-
uděláš."
John s unaveným výrazem přikývl a potom vykročil
nahoru po schodech.
„Chudák John," povzdychla si Francesca, jakmile vyšla
na svěží noční vzduch. Zhluboka se nadechla a potom
zvolna vydechla. „Nesnáším bolesti hlavy. Vždycky si při
nich připadám úplně na dně."
„Podobné starosti neznám," přiznal Michael, zatímco ji
vedl po schodech na chodník.
„Opravdu?" Zadívala se na něj a zvlnila koutek úst tím
důvěrně známým způsobem, který v něm vždy vyvolal
bolest. ,,Jsi šťastlivec."
Michael se skoro nahlas zasmál. Právě se procházel nocí
s ženou, kterou miloval.
Byl šťastlivec.

19
 2. kapitola

... a i kdyby to bylo tak zlé, pochybuju, že bys mi to řekl.

Pokud jde o ženy, aspoň se ujisti, že jsou čisté a nemají
žádnou nakažlivou chorobu. Jinak dělej, co musíš, abys to
tam vydržel. A prosím, snaž se, aby Tě nezabili. I když to
možná působí sentimentálně, nevím, co bych si bez Tebe
počal.
- od hraběte z Kilmartinu bratranci Michaelu Stirlingovi
posláno k dvaapadesátému gardovému pluku během
napoleonských válek

ichael Stirling byl přes všechny své chyby - a

M Francesca připouštěla, že jich má spoustu -

báječný muž. Nezřízeně flirtoval (viděla ho v
akci, a dokonce i ona musela připustit, že pokud
se rozhodl být okouzlující, i jinak inteligentní ženy ztratily
veškerý zdravý rozum) a rozhodně nebral život tak vážně,
jak by si ona nebo John přáli, ale i přesto ho nemohla nemít
ráda.
Byl nejbližší osobou, jakou kdy John měl - dokud se
samozřejmě neoženil s ní -, a za poslední dva roky se stal i
jejím důvěrným přítelem.
Bylo to legrační. Koho by napadlo, že do svých nejdů-
věrnějších přátel započítá i nějakého muže? V blízkosti
mužů se cítila nesvá - čtyři bratři by dokázali zbavit křeh-

20
kosti i to nejženštější stvoření. A ona nebyla jako její sestry.
Daphne s Eloise - a zřejmě i Hyacinth, přestože byla stále
příliš mladá, aby to Francesca věděla s jistotou - byly velmi
otevřené a veselé. Vynikaly v lovu a střelbě - činnostech,
které jim získaly pověst „veselých kamarádek". Muži se v
jejich přítomnosti vždy cítili pohodlně a, jak Francesca
vypozorovala, bylo to vzájemné.
Ona však byla jiná. Vždy jí připadalo, že se trochu liší
od ostatních členů rodiny. Vroucně je milovala a položila
by za kohokoli z nich život, ale ačkoli vypadala jako Brid-
gertonová, uvnitř se cítila jako podvržené dítě.
Ne že by byla zrovna plachá, ale ve společnosti se cho-
vala poněkud odtažitě a rezervovaně. Proslula svou ironií a
vtipem, a musela přiznat, že jen málokdy odolala
příležitosti popíchnout své sourozence nějakou suchou
poznámkou. Dělala to samozřejmě z lásky a možná i ze
zoufalství, že tráví příliš času s rodinou někoho jiného, ale
oni jí to škádlení vraceli, takže to bylo fér.
V její rodině bylo běžné, že se všichni smáli, vzájemně
dobírali a hašteřili. Francesca do toho lomozu přispívala o
něco tišeji než ostatní, prohnaněji a podvratněji.
Často přemítala, jestli ji John nepřitahuje zčásti i proto,
že ji vytáhl z chaosu, který v domácnosti Bridgertonových
tak často panuje. Ne že by Johna nemilovala. Zbožňovala
ho každým nádechem svého těla. Byl její spřízněnou duší a
v mnohém se jí podobal. Ale ulevilo se jí, že mohla opustit
matčin domov a uniknout do mnohem vážnějšího života s
Johnem, který měl zcela stejný smysl pro humor jako ona.
Chápal ji, vycházel jí vstříc.
Naplňoval ji.

21
 Když ho poznala, zmocnil se jí prazvláštní pocit, že na-
šla opačný kousek skládačky, který s ní tvoří pár. Jejich
první schůzka nepřekypovala láskou či vášní, ale vyvolala v
ní nanejvýš neobvyklý pocit, že konečně našla osobu, s níž
dokáže být zcela sama sebou.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nevzpomínala si, co jí
řekl, ale od prvních jeho slov cítila, že je doma.
A s ním přišel i Michael, jeho bratranec - ačkoli po
pravdě řečeno ti dva vypadali spíš jako bratři. Vyrůstali
spolu a byli si tak blízcí věkem, že měli většinu zážitků
společných.
Tedy téměř všechny. Poněvadž byl John dědicem hrab-
ství a Michael pouze jeho bratranec, bylo jen přirozené, že
se s oběma chlapci nejednalo úplně stejně. Avšak z toho, co
Francesca slyšela a teď i věděla o rodině Stirlingových, oba
je vroucně milovali. A právě to bylo zřejmě původem
Michaelovy dobré nálady.
Ačkoli John zdědil titul, majetek a vlastně všechno, ne-
zdálo se, že by mu Michael záviděl.
Překvapovalo ji to. Vyrostl jako Johnův bratr - dokonce
starší bratr -, a přesto se ani jednou nestalo, že by nepřál
Johnovi vše, čím byl požehnán.
Z toho důvodu ho Francesca milovala nejvíc. Michael by
se jistě ušklíbl, kdyby se ho za to pokusila chválit, a určitě
by poukázal na své mnohé přečiny (které, jak se obávala,
by ani nezveličil), aby dokázal, že má černou duši a je skrz
naskrz bídák - ale pravdou zůstávalo, že měl šlechetného
ducha a schopnost milovat, díky nimž se mu žádný jiný
muž nevyrovnal.

22
 A jestli mu Francesca brzy nenajde manželku, dožene ji
to k šílenství.
„Co je špatného na mojí sestře?" zeptala se s vědomím,
že její hlas ostře prořízl noční ticho.
„Francesko," promluvil podrážděně - a naštěstí i trochu
pobaveně, „nehodlám se oženit s tvou sestrou."
„Neřekla jsem, že si ji musíš vzít."
„Ani jsi nemusela. Tvůj výraz je dost výmluvný."
Vzhlédla k němu a našpulila rty. „Vůbec ses na mě ne-
podíval."
„Samozřejmě že podíval, a i kdyby, nezáleželo by na
tom. Znám tě."
Měl pravdu, a to ji děsilo. Někdy se bála, že jí rozumí
stejně dobře jako John.
„Potřebuješ manželku," prohlásila.
„Neslíbilas právě manželovi, že mě s tím přestaneš
otravovat?"
„Vlastně ne," odvětila a vrhla po něm nadřazený pohled.
„Požádal mě o to, samozřejmě -"
„Samozřejmě," zamumlal Michael.
Zasmála se. Vždycky ji dokázal rozesmát.
„Myslel jsem si, že by manželky měly plnit přání svých
manželů," poznamenal Michael a nadzvedl pravé obočí.
„Vlastně jsem si zcela jistý, že je to obsaženo v manžel-
ském slibu.“
„Prokázala bych ti špatnou službu, kdybych ti našla
takovou manželku," poznamenala a zdůraznila svůj postoj
dobře načasovaným a mimořádně pohrdavým odfrknutím.
Obrátil se a upřel na ni mírně otcovský pohled. Měl být
šlechtic, pomyslela si Francesca. Na povinnosti související

23
s titulem byl sice příliš nezodpovědný, ale když se na
člověka podíval takhle povýšeně a sebejistě, klidně mohl
být vznešeným vévodou.
„Tvoje povinnosti hraběnky z Kilmartinu nezahrnují
hledání manželky pro mě," podotkl.
„Měly by."
Zasmál se, což ji potěšilo. I ona ho dokázala přimět k
smíchu.
„Tak dobře," povzdychla si a prozatím to vzdala.
„Vyprávěj mi tedy něco hanebného. S čím by John
nesouhlasil."
Tu hru spolu hráli i v Johnové přítomnosti, přestože John
vždy přinejmenším předstíral, že to neschvaluje. Jenže
Francesca ho podezřívala, že se mu Michaelovo vyprávění
líbí stejně jako jí. Jakmile skončil s povinným
napomenutím, byl jedno ucho.
Ne že by jim toho Michael líčil tolik, na to byl příliš dis-
krétní. Avšak trousil poznámky a narážky a Francesca s
Johnem se báječně bavili. Svoje manželské štěstí by ne-
vyměnili za nic na světě, ale komu by se nelíbilo poslou-
chat pikantní a prostopášné historky?
„Obávám se, že jsem tento týden nic nemravného ne-
udělal," pokrčil Michael rameny a nasměroval ji za roh ke
King Street.
„Vážně? Vyloučeno."
,,Je teprve úterý," připomněl jí.
„Ano, ale když pomineme neděli, kterou jsi jistě nezne-
světil," vrhla po něm pohled, který jasně říkal, že nepochy-
buje o tom, že už zhřešil jakýmkoli možným způsobem, ať

24
už byla neděle či nikoli, „zůstává ti ještě pondělí a za jeden
den toho člověk hodně stihne."
,,Já ne. Aspoň tohle pondělí."
„Cos tedy dělal?"
Chvíli přemýšlel. „Vlastně nic."
„To není možné," dobírala si ho. „Určitě jsem tě viděla
nejmíň hodinu vzhůru."
Mlčel a potom pokrčil rameny. „Nedělal jsem nic.
Chodil jsem, mluvil a jedl, ale celkově ten den vyšel
naplano."
Francesca mu impulzivně stiskla paži. „Budeme ti muset
něco najít," zašeptala.
Obrátil se a upřel na ni pronikavé, neobvyklé stříbřité
oči, které se vpíjely do jejích s takovou intenzitou, až za-
tajila dech. Avšak záhy ten okamžik pominul a Michael byl
opět sám sebou, až na to, že podle Francesky nebyl vůbec
takový, za jakého si přál, aby ho lidé - a někdy dokonce i
ona - považovali.
„Měli bychom se vrátit," pronesl. ,,Je pozdě a John by
mi utrhl hlavu, kdybych tě nechal nastydnout."
„Vinil by mě, že nemám rozum, a ty to dobře víš," na-
mítla Francesca. Jen mi hodláš naznačit, že na tebe čeká
nějaká žena, pravděpodobně v posteli zahalená pouze
pokrývkou."
Zakřenil se na ni a ona pochopila, proč ho polovina
smetánky - ta ženská polovina - miluje, třebaže nemá titul
ani majetek.
„Říkalas, že chceš slyšet něco hanebného?" zeptal se.
„Víc podrobností? Třeba barvu té pokrývky?"

25
 Zrudla. Čert aby to vzal! Nenáviděla, když se červená,
ale naštěstí byla noc, takže její reakce nebyla tak patrná.
„Doufám, že není žlutá," poznamenala, protože nesnesla,
aby konverzace skončila jejími rozpaky. „Vypadáš v ní
sinale."
„Nebudu si tu pokrývku oblékat," protáhl. „Přesto..."
Uchechtl se, protože věděl, že to řekla jen proto, aby
měla poslední slovo. Domnívala se, že jí Michael to malé
vítězství dovolí, ale právě když se jí začala zmocňovat
úleva, přerušil ticho: „Červená."
„Cože?" Ale samozřejmě věděla, o čem mluví.
„Myslím, že je to červená přikrývka."
„Nemůžu uvěřit, žes mi to řekl."
„Zeptala ses, Francesko." Pohlédl na ni a do čela mu
sklouzl pramen černých vlasů. „Máš štěstí, že to na tebe
nepovím manželovi."
,,John by si kvůli mně nedělal starosti," potřásla hlavou.
Na okamžik se domnívala, že jí neodpoví, ale potom
vážným hlasem přisvědčil: „To je mi jasné. Jinak bych si tě
nedobíral."
Dívala se na chodník, aby v šeru o něco nezakopla, ale
při jeho vážném tónu vzhlédla.
,,Jsi jediná žena, o níž jsem si jistý, že by manželovi ni-
kdy nebyla nevěrná," dodal a dotkl se její brady. „Ani ne-
víš, jak moc tě kvůli tomu obdivuju."
„Miluju tvého bratrance," zašeptala. „Nezradila bych
ho."
Spustil ruku zpátky k boku. ,,Já vím."
V měsíčním světle vypadal tak přitažlivě a nesnesitelně
zranitelně, že jí to skoro zlomilo srdce. Jeho dokonalému

26
obličeji a vysokému, svalnatému tělu by rozhodně žádná
žena neodolala. A každý, kdo si udělal čas, aby viděl do
jeho nitra, věděl, že je to laskavý, čestný a spolehlivý muž.
S ďáblem v těle, samozřejmě, ale Francesca se domní-
vala, že to dámy přitahuje ze všeho nejvíc.
„Půjdeme?" pobídl ji Michael opět s veškerým šarmem.
Kývl hlavou směrem k domovu a ona se s povzdechem
obrátila.
„Děkuju, žes se mnou šel," promluvila po několika mi-
nutách přátelského ticha. „Nepřeháněla jsem, když jsem
tvrdila, že mi ten déšť leze na mozek."
„Tos neřekla," namítl a okamžitě si v duchu uštědřil
kopanec. Říkala, že se cítí poněkud stísněně, ale o tom
rozdílu by se zmínil jen potřeštěný vědec nebo láskou
roztoužený pitomec.
„Opravdu?" Svraštila obočí. „Každopádně jsem to tak
myslela. Jestli to musíš vědět, připadala jsem si trochu
apatická. Čerstvý vzduch mi udělal dobře."
„V tom případě jsem šťastný, že jsem ti pomohl," po-
dotkl zdvořile.
S úsměvem stoupala po schodech před domem Kilmar-
tinových. Jakmile se nohama dotkla posledního, dveře se
rozlétly - majordomus na ně musel čekat - a Michael po-
čkal, než si Francesca na chodbě svlékne plášť.
„Zůstaneš na drink, nebo musíš okamžitě na tu schůz-
ku?" zeptala se s ďábelským zábleskem v očích.
Mrkl na hodiny na konci haly. Bylo půl deváté, ale přes-
tože neměl kam jít - žádná dáma na něj nečekala, ačkoli by
si jistě nějakou našel, než bys řekl švec -, necítil se na to,
aby v domě Kilmartinových zůstal.

27
 „Půjdu," prohlásil. „Mám spoustu práce."
„Nemáš nic na práci a dobře to víš," namítla. „Chceš jen
hýřit."
,,Je to obdivuhodná zábava," zamumlal. Otevřela ústa k
poznámce, ale v té chvíli sešel ze schodů Simons, Johnův
komorník. „Paní?" promluvil.
Francesca se k němu obrátila a nachýlila hlavu, čímž mu
dala najevo, aby pokračoval.
„Klepal jsem na dveře Jeho Lordstva a volal na něj -
dokonce dvakrát -, ale zřejmě velmi tvrdě spí. Přejete si,
abych ho přesto probudil?"
Francesca přikývla. „Ano. Ráda bych ho nechala odpoči-
nout, protože poslední dobou tvrdě pracuje," poslední slova
směřovala k Michaelovi, „ale vím, že schůzka s lordem
Liverpoolem je velmi důležitá. Měl byste - Ne, počkejte,
probudím ho sama. Bude to tak lepší."
Otočila se k Michaelovi. „Uvidíme se zítra?"
„Pokud John ještě neodešel, počkám na něj," pronesl.
Jsem tu pěšky, takže až se dopraví, kam potřebuje, mohl
bych využít jeho kočáru."
Přikývla a chvatně vyšla nahoru po schodech. Michael
zůstal nečinně stát, tiše si pobrukoval a prázdným pohle-
dem přejížděl obrazy v hale.
A potom slyšel, jak zaječela.

Michael si vůbec nepamatoval, že vyběhl schody, ale na-

jednou se ocitl v Johnové a Francescině ložnici, v jediné
místnosti celého domu, do níž nikdy nevkročil.
„Francesko?" zalapal po dechu. „Frannie, Frannie, co se -"

28
 Seděla vedle postele a svírala Johnovu ruku, která volně
visela přes okraj. „Probuď ho, Michaeli," zakvílela.
„Probuď ho. Udělej to pro mě. Probuď ho!"

Michael cítil, jak se mu hroutí svět. Postel stála na druhé

straně pokoje, dobré čtyři metry od něj, ale věděl to.
Nikdo neznal Johna tak dobře jako on. Nikdo.
A John v tom pokoji nebyl. Byl pryč. To, co leželo na
posteli -
Nebyl John.
„Francesko," zašeptal a pomalu se k ní přiblížil. Cítil
zvláštní pocit v končetinách a podivnou příšernou
netečnost. „Francesko."
Upřela na něj obrovské, vyděšené oči. „Probuď ho,
Michaeli."
„Francesko, já -"
„Hned!" vykřikla a vrhla se k němu. „Probuď ho! Ty to
dokážeš. Probuď ho! Probuď ho!"
Pouze tam stál, zatímco mu bušila pěstmi do hrudi,
držela ho za vázanku, tahala a škubala za ni, dokud se
nezačal dusit. Nemohl ji obejmout ani nabídnou útěchu,
protože sám byl naprosto zdrcený a zmatený.
A potom ji náhle žár opustil, zhroutila se mu do náruče a
slzami mu zmáčela košili. „Bolela ho hlava," hlesla. „Nic
víc. Jen bolest hlavy. Byla to jen bolest hlavy." Vzhlédla k
Michaelovi, očima pátrala v jeho obličeji a hledala od-
povědi, které jí nemohl poskytnout. „Byla to jen bolest
hlavy," opakovala. A vypadala zničeně.
,,Já vím," promluvil, přestože věděl, že to nestačí.
„Ach, Michaeli," vzlykla. „Co mám dělat?"

29
 „Netuším," řekl, protože to skutečně netušil. V Etonu,
Cambridge a armádě si osvojil základy všeho, co by měl
anglický džentlmen znát. Ale tohle v nich nebylo.
„Nechápu to," škytla a Michael se domníval, že toho
řekla spoustu, ale nic z toho nedávalo jeho uším smysl.
Dokonce ani neměl sílu stát, a tak společně klesli na ko-
berec a opřeli se o postranici postele.
Nevidomě zíral na protější zeď a přemítal, proč mu ne-
tečou slzy. Připadal si jako ochromený, měl těžké končetiny
a nedokázal setřást pocit, že mu vyrvali duši z těla.
Ne.
Proč právě John?
Proč?
A zatímco tam seděl a nejasně si uvědomoval, že se za
otevřenými dveřmi shromáždili sloužící, napadlo ho, že
Francesca vzlyká úplně stejná slova.
„Ne. Proč právě John? Proč?"

„Myslíte, že by mohla být těhotná?"

Michael zíral na lorda Winstona, nového a očividně nad-
míru dychtivého člena výboru pro výsady Horní sněmovny,
a snažil se pochopit jeho slova. John byl mrtvý necelý den.
Stále bylo těžké dát smysl čemukoli. A teď tu ten nabubřelý
človíček, který požádal o slyšení, žvatlá cosi o posvátné
povinnosti vůči koruně.
„Paní hraběnka," upřesnil lord Winston. „Jestli čeká dítě,
všechno se tím zkomplikuje."
„Nevím," zavrtěl Michael hlavou. „Neptal jsem se jí."
„To budete muset. Jistě byste se rád chopil dohledu nad
svým novým majetkem, ale opravdu potřebujeme zjistit,

30
jestli nečeká dítě. Pokud ano, člen našeho výboru bude
muset být přítomen u porodu."
Michael cítil, jak mu ochably lícní svaly. „Co prosím?"
„Kvůli záměně dětí," odpověděl lord Winston ponuře.
„Existují případy -"
„Proboha -"
„Jde o ochranu vaši i ostatních," přerušil ho lord Win-
ston. „Kdyby hraběnka porodila dívku a stalo se to beze
svědků, kdo by jí zabránil vyměnit novorozeně za
chlapce?"
Michael to neuznal za hodna odpovědi.
„Musíte zjistit, jestli je těhotná," naléhal lord Winston.
„Abychom udělali opatření."
„Včera ovdověla," utrousil Michael ostře. „Nebudu ji za-
těžovat tak dotěrnými otázkami."
„V sázce je víc než hraběnčiny city," ohradil se lord
Winston. „Dokud trvají pochybnosti o dědici, nemůžeme na
vás patřičně přepsat hrabství."
„Čert vem hrabství," vyštěkl Michael.
Lord Winston zalapal po dechu a vyděšeně se odtáhl.
„Zapomínáte se, pane."
„Nejsem váš pán," utrousil Michael. „Nejsem ničí pán -"
Odmlčel se, klesl na židli a silou vůle se snažil přenést přes
skutečnost, že má nebezpečně blízko k slzám. Právě zde, v
Johnové pracovně, s tím zatraceným mužíčkem, který
zřejmě nechápe, že zemřel někdo, kdo byl nejen hrabě, ale i
člověk, se chtělo Michaelovi plakat.
A předpokládal, že se tomu nevyhne. Jakmile lord
Winston odejde a Michael zamkne dveře a ujistí se, že ho

31
nikdo neuvidí, pravděpodobně zaboří obličej do dlaní a
rozbrečí se.
„Někdo se jí musí zeptat," prohlásil lord Winston.
,,Já ne," ohradil se Michael tiše.
„Tak to tedy budu já."
Michael vyskočil ze židle a přibodl lorda Winstona ke
zdi.
„Ani se k lady Kilmartinové nepřiblížíte," zavrčel.
„Dokonce s ní ani nebudete dýchat stejný vzduch. Vyjádřil
jsem se jasně?"
„Zcela," zachrčel muž.
Michael ho pustil, přičemž si matně uvědomil, že obličej
lorda Winstona začíná brunátnět. „Vypadněte."
„Budete potřebovat -"
„Vypadněte!" zahřměl Michael.
„Zítra se vrátím," zdůraznil lord Winston a odporoučel
se ze dveří. „Promluvíme si, až budete v klidnější náladě."
Michael se opřel o zeď a zadíval se na otevřené dveře.
Proboha, jak se tohle všechno stalo? Johnovi nebylo ještě
ani třicet. Byl ztělesněním zdraví. Za předpokladu, že by
manželství Johna a Francesky zůstalo bezdětné, byl sice
druhý v rodové linii, ale nikoho nenapadlo, že hrabství
někdy doopravdy zdědí.
Už slyšel, že ho muži v klubech nazývají nejšťastnějším
mužem v Británii. Přes noc se přenesl z okraje šlechty do
samého středu. Nikdo zřejmě nechápal, že o to nestál.
Nikdy.
Nechtěl hrabství. Chtěl zpátky svého bratrance. A nikdo
tomu zřejmě nerozuměl.

32
 Možná až na Francesku, ale ta byla sklíčená vlastním
zármutkem, takže nemohla zcela pochopit bolest v Mi-
chaelově srdci.
A on ji o to nepožádá. Ne, když je sama tak zdrcená.
Zatímco o ní přemýšlel, objal se pažemi kolem hrudi. Do
konce života nezapomene na Francescin obličej, když
konečně pochopila pravdu. John se propadl do spánku, z
něhož se už neprobudí.
A Francesca Bridgertonová Stirlingová se v křehkém
věku dvaadvaceti let ocitla v té nejsmutnější představitelné
situaci.
Zůstala sama.
Michael rozuměl jejímu zoufalství lépe než kdokoli jiný.
Tu noc ji on a její matka, která přijela na jeho naléhavé
zavolání, uložili do postele. Spala jako nemluvně, tělo vy-
čerpané tím strašným otřesem.
Když se však nazítří ráno probudila, zdálo se, že jí úplně
ztuhl horní ret od úsilí zůstat silná a zvládnout bezpočet
drobností, které bylo potřeba udělat po Johnové smrti.
Problémem bylo, že nikdo z nich netušil, o jaké drob-
nosti se vlastně jedná. Byli mladí a bezstarostní. Ani jednou
je nenapadlo, že se setkají se smrtí.
Kdo například věděl, že do toho musí zatahovat sně-
movní výbor? A požadovat přísedícího u okamžiku, který
by měl být pro Francesku zcela soukromý?
Pokud je skutečně těhotná.
Ale zpropadeně, on se jí na to nezeptá.
„Musíme to povědět jeho matce," řekla to ráno Fran-
cesca. Vlastně to byla první slova, která vůbec vyřkla.

33
Nepředcházel jim žádný úvod či přivítání, jen: „Musíme to
povědět jeho matce."
Michael přikývl, protože to samozřejmě byla pravda.
„Měli bychom to sdělit i tvojí matce. Obě jsou ve Skot-
sku, takže to ještě nevědí."
Znovu přikývl. Víc se mu udělat nepodařilo.
„Napíšu jim dopis."
A Michael přikývl po třetí a horečně přemítal, co by měl
udělat on.
Odpověď dostal, jakmile ho přišel navštívit lord Win-
ston, jenže mu to připadalo natolik nechutné, že na to
odmítal myslet. Nechtěl přemítat o tom, co získal Johnovou
smrtí. Jak se vůbec mohl někdo tvářit, že z toho plyne něco
dobrého?
Michael cítil, jak opřený o zeď sjíždí dolů a ještě níž, do-
kud neseděl na podlaze s pokrčenýma nohama a s hlavou
položenou na kolenou. Tohle nechtěl. Nebo ano?
Chtěl Francesku. To bylo všechno. Ale ne takhle. Ne za
tuhle cenu.
Nikdy Johnovi nezáviděl, že měl takové štěstí. Neprahl
po titulu, penězích či moci.
Pouze toužil po jeho manželce.
Teď měl zdědit Johnův titul a vkročit do jeho šlépějí. A
vina stiskla nemilosrdnou pěst kolem jeho srdce.
Nevymodlil si to? Ne, to nemohl. Neudělal to. Určitě?
„Michaeli?"
Vzhlédl. Byla to Francesca, stále s tou bezvýraznou
maskou na obličeji, která mu drásala srdce mnohem víc,
než kdyby hlasitě naříkala.
„Poslala jsem pro Janet."

34
 Přikývl. Johnovu matku. Zdrtí ji to.
„A pro tvoji matku."
I ona bude sklíčená.
„Myslíš si, že bychom měli ještě někomu -" Zavrtěl
hlavou s vědomím, že by měl vstát, neboť to pravidla
slušného chování nařizují, ale zkrátka nenašel sílu. Ačkoli
nechtěl, aby ho Francesca viděla tak nemohoucího, nemohl
si pomoct.
„Měla by sis sednout," promluvil konečně. „Musíš si
odpočinout."
„Ne. Potřebuju... Jestli se jen na okamžik zastavím,
tak..."
Její slova se vytratila, ale nezáleželo na tom. Pochopil.
Pohlédl na ni. Měla bledý obličej a kaštanové vlasy sta-
žené do jednoduchého copu. Vypadala mladě, jako by vyšla
právě ze školních lavic, rozhodně příliš mladě na tento druh
zármutku. „Francesko," vypravil ze sebe, ne jako otázku,
ale spíš jako povzdech.
,,Jsem těhotná."

35
 3. kapitola

...šíleně ho miluji. Šíleně! Opravdu, bez něj bych umřela.

- od hraběnky z Kilmartinu sestře Eloise Bridgertonové,
týden po svatbě

odle mě jsi, Francesko, ta nejzdravěji vyhlížející

P nastávající matka, jakou jsem kdy viděla."

Francesca se usmála na tchyni, která právě
vstoupila do zahrady sídla, v němž teď společně
bydlely. Zdálo se, že se dům Kilmartinových změnil přes
noc v domácnost žen. Nejprve se tu ubytovala Janet a
potom Helen, Michaelova matka. Samé Stirlingovy ženy,
nebo aspoň ty, které to příjmení vyvdaly. A všechno
působilo velmi odlišně. Bylo to zvláštní. Francesca by si
myslela, že bude vnímat Johnovu přítomnost, cítit ho ve
vzduchu, vidět ho v prostředí, které spolu dva roky sdíleli.
Ale místo toho prostě odešel a příliv žen zcela změnil
atmosféru domu. Francesca se domnívala, že je to dobře.
Právě teď potřebovala ženskou podporu.
Přesto bylo nezvyklé žít mezi ženami. Bylo tam víc
květin - všude stály vázy. A už tam neprodlévala vůně
Johnových viržinek ani mýdla s vůní santalového dřeva,
které měl tak rád.
Dům Kilmartinových byl teď provoněn levandulí a rů-
žemi, a každý jejich závan lámal Francesce srdce.

36
 Dokonce i Michael se choval nezvykle zdrženlivě. Cho-
dil ji sice navštěvovat - několikrát týdně, kdyby to někdo
chtěl počítat - a Francesca musela přiznat, že to dělá. Ale
neobjevoval se tam tak často jako před Johnovou smrtí.
Změnil se a Francesca byla přesvědčená, že by se na něj
kvůli tomu neměla zlobit, a to ani v duchu.
Také byl raněný.
Věděla to. Připomínala si to, když ho viděla se vzdále-
ným pohledem v očích. Připomínala si to, když si nebyla
jistá, co mu má říct, a když si ji nedobíral.
A připomínala si to, když spolu seděli v salonu a neměli
si o čem povídat.
Ztratila Johna a teď se zdálo, že ztrácí i Michaela. A i s
těmi dvěma kvočnami, které ji obskakovaly - vlastně se
třemi, pokud počítala i svou matku, která přicházela na
návštěvu každý den -, si připadala opuštěná.
A smutná.
Nikdo ji nikdy nepřipravil na to, jak smutná bude. Koho
by to taky napadlo? A i kdyby jí matka, která také v mládí
ovdověla, vysvětlila hloubku té bolesti, copak by ji
pochopila?
Byla to jedna z událostí, které musí člověk prožít na
vlastní kůži. Jak by si Francesca přála, aby ji ta ponurá
zkušenost nepostihla!
Kde je Michael? Proč ji neutěší? Jak to, že si neuvědo-
muje, jak moc ho potřebuje? Jeho, ne jeho matku. Ani
žádnou jinou matku.
Potřebovala Michaela, jediného člověka, který znal
Johna stejně dobře jako ona, jediného člověka, který ho

37
stejně vroucně miloval. Michael byl jejím jediným poutem
k manželovi, jehož ztratila, a nemohla se smířit s tím, že
stál opodál.
I když byl v domě Kilmartinových, dokonce i ve stejné
místnosti jako ona, nebylo to stejné. Nežertovali, ani se
nedobírali. Jen tam seděli, smutní a zdrcení zármutkem, a
když promluvili, působilo to nemotorně, ačkoli to takové
nikdy předtím nebylo.
Nemohlo aspoň něco zůstat jako za Johnova života? Ni-
kdy ji nenapadlo, že pomine i její přátelství s Michaelem.
Jak se cítíš, děvenko?"
Francesca pohlédla na Janet a opožděně si uvědomila, že
jí tchyně položila nějakou otázku. Pravděpodobně jich bylo
několik, na které, ponořená v myšlenkách, zapomněla
odpovědět. Poslední dobou to dělávala často.
„Dobře," promluvila. „Úplně stejně jako jindy."
Janet pochybovačně zavrtěla hlavou. „Divné. Nic tako-
vého jsem v životě neslyšela."
Francesca pokrčila rameny. „Kdybych nepřestala mít
měsíční periody, ani bych nepoznala, že se něco děje."
Byla to pravda. Nedělalo se jí špatně, neměla hlad ani
nic jiného. Jen si připadala unavenější než obvykle, ovšem
to mohlo být i zármutkem. Matka jí vyprávěla, že byla
unavená rok po otcově smrti.
Jenže její matka se musela starat o osm dětí. Francesca
měla na starost jen sebe samu, a to s malou armádou
sloužících, kteří s ní jednali jako s churavějící královnou.
„Máš velké štěstí," podotkla Janet, která seděla na židli
naproti Francesce. „Když jsem čekala Johna, bylo mi každé
ráno špatně. A většinou i odpoledne."

38
 Francesca přikývla a usmála se. Janet jí to už několikrát
vykládala. Johnova smrt z ní udělala mluvku, která se
snažila vyplnit ticho vyvolané Francesciným zármutkem
ustavičným štěbetáním. Ačkoli ji za to Francesca obdivo-
vala, domnívala se, že tu bolest zmírní pouze čas.
Jsem moc ráda, že jsi těhotná," řekla Janet, předklonila
se a impulzivně stiskla Francesce ruku. „Díky tomu je to
všechno o něco snesitelnější," dodala posmutněle, přestože
vypadala, že se snaží o úsměv.
Francesca jen přikývla, neboť se bála, že kdyby pro-
mluvila, rozplakala by se.
„Vždycky jsem chtěla víc dětí," přiznala Janet. „Ale ne-
mělo to tak být. A když John zemřel, tak... Zkrátka řekně-
me, že žádné vnouče nebude víc milováno než to, které
nosíš." Odmlčela se a předstírala, že si ťuká kapesníkem na
nos, ale ve skutečnosti si otřela oči. „Nikomu to neříkej, ale
je mi úplně jedno, jestli je to chlapec nebo dívka. Je to
Johnovo dítě a na ničem jiném nezáleží."
,,Já vím," zašeptala Francesca a položila si ruku na bři-
cho. Přála si cítit nějakou známku toho, že je uvnitř dítě.
Věděla, že je příliš brzy, aby vnímala pohyby - podle
vlastních pečlivých výpočtů nebyla ještě ani ve třetím
měsíci. Ale všechny šaty jí dokonale padly, jídlo chutnalo
normálně a ani se jí nedělalo špatně od žaludku, jak jí
vyprávěly jiné ženy.
Byla by šťastná, kdyby se jí nemluvně každé ráno při-
pomínalo, nejlépe tak, že by na ni mávalo ručičkou a vesele
volalo: ,,Jsem tady!"
„Vidělas poslední dobou Michaela?" zeptala se Janet.

39
 „Od pondělka ne," odpověděla Francesca. „Už sem
nechodí tak často."
,,John mu chybí," podotkla Janet tiše.
„Mně taky," utrousila Francesca ostře, až ji to vyděsilo.
„Musí to pro něj být moc těžké," přemítala Janet.
Francesca na ni upřeně hleděla s překvapeně pootev-
řenými rty.
„Nechci říct, že jsi na tom jinak," pokračovala Janet
rychle, „ale vžij se do jeho kůže. Ještě dalších šest měsíců
se nedozví, jestli je skutečně hrabětem."
„S tím nic nenadělám."
„Ne, samozřejmě že ne," ujistila ji Janet, „ale staví ho to
do ošidného postavení. Slyšela jsem, jak si matrony šuškají,
že dokud neporodíš dceru, nemohou ho považovat za
případného nápadníka pro své dcery. Jedna věc je provdat
se za hraběte z Kilmartinu, ale docela jiná za jeho
ožebračeného bratrance. A nikdo neví, kterým z nich se
stane."
„Michael není ožebračený," ohradila se Francesca po-
drážděně, „a krom toho, stejně by se neoženil, dokud ne-
skončí období smutku."
„Asi ne, ale doufám, že se začne aspoň rozhlížet. Chtěla
bych, aby byl šťastný. A pokud se stane hrabětem, musí
samozřejmě zplodit dědice. Jinak titul přejde na ty hrozné
Debenhamovy." Při té představě se Janet otřásla.
„Michael udělá, co bude potřeba," poznamenala Fran-
cesca, ačkoli si tím nebyla úplně jistá. Bylo těžké představit
si ho ženatého. Vždy to bylo obtížné - Michael nebyl typem
muže, který by zůstal dlouho věrný jedné ženě -, ale teď se
to zdálo ještě podivnější. Léta, která prožila s Johnem, jim

40
Michael dělal společnost. Jak by se teď cítila, kdyby se
oženil? Jako páté kolo u vozu? Měla dostatečně velké
srdce, aby byla šťastná, i kdyby zůstala sama?
Promnula si oči. Připadala si velmi unavená a po pravdě
řečeno i trochu zesláblá. To je dobré znamení, napadlo ji.
Slyšela, že těhotné ženy bývají unavenější než obvykle. Po-
hlédla na Janet. „Myslím, že si půjdu nahoru zdřímnout."
„Skvělý nápad," souhlasila Janet. „Musíš odpočívat."
Francesca přikývla a vstala. Potom se zakymácela a
chytila se opěradla židle, aby znovu získala rovnováhu.
„Nevím, co se to se mnou děje," pokusila se usmát. „Při-
padám si nějak vratká. Měla bych -"
Přerušilo ji Janetino zalapání po dechu.
,,Janet?" Francesca znepokojeně pohlédla na svou
tchyni. Ta zbledla jako stěna a zvedla roztřesenou ruku ke
rtům.
„Co se děje?" zeptala se Francesca a potom si
uvědomila, že se Janet nedívá na ni. Dívala se na její židli.
S narůstajícím zděšením sklopila Francesca oči a do-
nutila se pohlédnout na místo, které právě opustila.
Uprostřed podušky byla malá červená skvrna.
Krev.

Život by byl snadnější, pomyslel si Michael ponuře, kdy-

by mi alkohol otupil smysly. Pokud někdy skutečně nastal
vhodný čas, aby nadměrně pil a utopil zármutek v lahvi,
bylo to právě teď.
Ale ne, osud ho proklel statnou postavou a úžasnou
schopností vstřebat jakkoli opojnou tekutinu s důstojností a
šarmem. Což znamenalo, že pokud chtěl umrtvit mysl a

41
dosáhnout stavu blaženého zapomnění, musel by vypít
celou láhev whisky a potom možná ještě další.
Vyhlédl z okna. Nebyla ještě tma. Ani on, prostopášník a
hejsek, jímž se odjakživa pokoušel být, nedokázal vypít
celou láhev whisky do západu slunce.
Poklepal prsty na stůl. Rád by věděl, co má se sebou
dělat. Od Johnovy smrti uplynulo už šest týdnů, ale on stále
žil ve svém skromném bytě v Albany. Nedokázal se přimět
k tomu, aby se přestěhoval do domu Kilmartinových. Bylo
to hraběcí sídlo a nebude mu patřit přinejmenším dalších
šest měsíců.
Možná nikdy.
Podle lorda Winstona, jehož přednášky musel Michael
nakonec tolerovat, otázka titulu počká, dokud Francesca
neporodí. Pokud přivede na svět chlapce, Michael zůstane
ve stejné pozici, v jaké vždy byl - bratrancem hraběte.
Avšak Michael se nedržel stranou kvůli své podivné si-
tuaci. Zdráhal by se nastěhovat do domu Kilmartinových, i
kdyby Francesca nebyla těhotná.
Pořád tam patřila a pořád byla hraběnkou z Kilmartinu,
takže i kdyby se Michael stal hrabětem se vším všudy
včetně titulu, nebylo by to jeho hrabství, a on zkrátka
nevěděl, jestli by tu roli dokázal přijmout.
Doufal, že zármutek možná zastíní jeho touhu po Fran-
cesce natolik, že s ní nakonec dokáže být a netoužit po ní,
ale ne, pokaždé když vešla do místnosti, zatajil dech, tělo se
mu napjalo a srdce ho rozbolelo láskou.
Kromě toho ho zahalovala mimořádně silná vrstva viny -
jako by nestačila ta, kterou cítil ještě za Johnova života.
Francesca byla zdrcená a Michael by ji měl utěšit, ne po ní

42
toužit. Proboha, John v hrobě ještě ani nevychladl. Jaké
monstrum by prahlo po jeho manželce?
Těhotné manželce.
V mnohém už vstoupil do Johnových šlépějí. Nedo-
končil by tu zradu tím, že by zaujal i jeho místo po
Francescině boku.
A tak si udržoval odstup. Ne úplně, to by bylo příliš
očividné a krom toho by to v přítomnosti jeho a Johnovy
matky ani nešlo. Navíc od něj všichni čekali, že se chopí
povinností hraběte, ačkoli mu ten titul nebude patřit při-
nejmenším další půlrok.
Nevadilo mu, že několik hodin denně tráví péčí o ma-
jetek, který možná přejde na někoho jiného. To bylo to
nejmenší, co mohl pro Johna udělat.
A pro Francesku. Nedokázal se přimět k tomu, aby jí byl
oporou, ale mohl se přinejmenším postarat, aby její finanční
záležitosti byly v pořádku.
Věděl, že to Francesca nechápe. Často ho chodila nav-
štěvovat, zatímco pracoval v Johnové pracovně v domě
Kilmartinových a zíral do záznamů od různých správců a
právníků. A bylo zřejmé, že touží po jejich starém přá-
telství, které jí nemohl dát.
Mohl se nazvat povrchním slabochem, ale neuměl jí být
přítelem. Aspoň zatím.
„Pane Stirlingu?"
Michael zvedl hlavu. Ve dveřích stál jeho komorník v
doprovodu lokaje oblečeného v neomylné zelenozlaté
livreji domácnosti Kilmartinových.
„Mám pro vás vzkaz," oznámil lokaj. „Od vaší matky."

43
 Zatímco procházel místností, Michael natáhl ruku a
přemítal, co je to tentokrát. Připadalo mu, že ho matka volá
do domu Kilmartinových každý druhý den.
„Prý je to naléhavé," dodal lokaj a položil obálku do
Michaelovy ruky.
Naléhavé? To byla novinka. Michael pohlédl na lokaje a
komorníka, čímž jim dal najevo, že mohou odejít, a jakmile
se pokoj vyprázdnil, zajel perořízkem pod obálku.
Rychle přijeď, stálo tam. Francesca potratila.

Michael se cestou do domu Kilmartinových skoro zabil.

Krkolomnou rychlostí se řítil na koňském hřbetu, přičemž
ignoroval vzteklé výkřiky kolemjdoucích, kterým ve svém
chvatu málem uťal hlavu.
Ale teď, když byl na místě a stál v hale, netušil, co má
dělat.
Potrat? Připadalo mu to jako ženská záležitost. Byla to
tragédie a nesmírně s Franceskou soucítil, ale co jí má
proboha povědět? Proč pro něj vůbec poslali?
A pak mu to došlo. Teď je hrabě. Stalo se to. Pomalu ale
jistě přebíral Johnův život a zaplňoval každý kout světa,
který mu kdysi patřil.
„Ach, Michaeli," vydechla jeho matka a rozběhla se do
haly. ,,Jsem moc ráda, že tu jsi."
Nemotorně ji objal. Zamumlal něco nesmyslného jako:
„Taková tragédie," ale většinou tam jen stál a připadal si
hloupě a nemístně.
,,Jak jí je?" zeptal se konečně, jakmile matka couvla.
,,Je v šoku. Pláče."

44
 Polkl a zoufale zatoužil uvolnit si vázanku. „To je po-
chopitelné. Já - já -"
„Nedokáže přestat," přerušila ho Helen.
„S pláčem?" zeptal se Michael.
Helen přikývla. „Nevím, co mám dělat."
Michael zklidnil svůj dech. Jen pomalu, přikazoval si.
Nadechnout a zase vydechnout.
„Michaeli?" Jeho matka se na něj dívala a zjevně čekala
nějakou odpověď. Možná i radu.
Jako by věděl, co má dělat.
„Přišla její matka," podotkla Helen, když začalo být
zřejmé, že Michael nepromluví. „Chce, aby se Francesca
vrátila do domu Bridgertonových."
„Co ona na to?"
Helen smutně pokrčila rameny. „Myslím, že neví.
Otřáslo jí to."
„Ano," polkl Michael znovu. Nechtěl tu být. Toužil oka-
mžitě odejít.
„Doktor říkal, že by každopádně měla zůstat několik dní
v posteli," dodala Helen.
Přikývl.
„Samozřejmě jsme tě hned zavolali."
Samozřejmě? Nic samozřejmého na tom nebylo. Nikdy
si nepřipadal tak nemístně, tak zcela oloupený o schopnost
mluvit či jednat.
„Teď jsi Kilmartin," dodala matka tiše.
Znovu přikývl. Ještě jednou. Víc nedokázal.
„Musím říct, že jsem -" Helen se zarazila a zvláštním, tr-
havým pohybem našpulila rty. Je pravda, že matka chce pro

45
svoje děti celý svět, ale v životě by mě nenapadlo... netušila
bych..."
„Mlč," zarazil ji Michael chraplavě. Nebyl připravený na
to, aby mu někdo řekl, že je dobře, že zdědil titul. A jestli
mu začnou blahopřát...
Nebude zodpovědný za své činy.
„Ptala se po tobě," pokračovala jeho matka.
„Francesca?" zeptal se a překvapeně rozevřel oči.
Helen přikývla. „Říkala, že tě chce vidět."
„Nemůžu."
„Musíš."
„Nemůžu." V panické hrůze zavrtěl hlavou. „Nemůžu za
ní jít."
„Přece ji neopustíš," naléhala Helen.
„Nikdy nebyla moje, abych ji opouštěl."
„Michaeli!" zalapala po dechu. ,,Jak můžeš něco takové-
ho vůbec vypustit z úst?"
„Matko," zoufale se snažil nasměrovat konverzaci jinam,
„potřebuje vedle sebe nějakou ženu. „Co můžu dělat?"
„Můžeš ji podpořit," zašeptala Helen a Michael si opět
připadal jako osmiletý, když ho kárala za nerozvážné
prohřešky.
„Ne," ohradil se hlasem, který ho vyděsil. Zněl jako ra-
něné a zmatené zvíře, svíjející se v bolestech. Ale jedno
věděl jistě. Nedokáže za Franceskou zajít. Teď ne. Zatím.
„Michaeli."
„Ne," opakoval znovu. „Přijdu... zítra..." Vykročil ke
dveřím se slovy: „Vyřiď jí, ať se drží."
A potom uprchl jako zbabělec.

46
 4. kapitola

...jsem si jistá, že se kolem toho dělají zbytečné cavyky.

Netvrdím, že znám nebo chápu romantickou lásku mezi
manželem a manželkou, ale rozhodně nebude tak
ohromující, aby ztráta jednoho zničila toho druhého. Jsi
silnější, než si myslíš, drahá sestro. Snadno by ses bez něj
obešla, i když je to pouze čistě teoretická úvaha.
- od Eloise Bridgertonové její sestře, hraběnce z
Kilmartinu, tři týdny po Francescině svatbě

ichael si byl jistý, že následující měsíc byl tím

M nejohavnějším peklem na zemi, jaké lidská

bytost může zažít. Jako by s každým dalším
obřadem, dokumentem podepsaným jménem
Kilmartin nebo oslovením ,sire', které musel strpět,
odsouval Johnova ducha dál do pozadí.
Brzy, pomyslel si chladně, to bude vypadat, jako by ni-
kdy neexistoval. Dokonce i dítě - které by bylo poslední
připomínkou, kterou John Stirling na zemi zanechal -
zemřelo.
A vše, co kdysi patřilo Johnovi, teď bylo Michaela.
Kromě Francesky.
Michael to tak hodlal zachovat. Tu poslední urážku by
svému bratranci do tváře nevmetl.

47
 Samozřejmě že ji musel vídat a nabízet nejlepší slova
útěchy, ale ať pronesl cokoli, nebylo to správné, a ona jen
obrátila hlavu a upřela pohled na zeď.
Nevěděl, co jí má říct. Upřímně se mu ulevilo mnohem
víc kvůli tomu, že se jí nic nestalo, než že by ho rozrušilo,
že přišla o dítě. Matky - jeho, Johnova a Francescina - se
cítily povinovány popsat mu celou záležitost do děsivých
detailů a jedna ze služebných se mu dokonce pochlubila
zakrvácenými povlaky, které někdo zachránil na důkaz
toho, že Francesca skutečně potratila.
Lord Winston souhlasně přikývl, ale potom dodal, že
bude muset stejně hraběnku pozorně sledovat, aby se ujistil,
že ten povlak byl skutečně její a že doopravdy ne-přibývá
na váze. Nebylo by to poprvé, kdy by se někdo snažil
obelstít posvátné prvorozenecké právo, dodal.
Michael zatoužil vyhodit toho šťouru z okna, ale místo
toho mu jen ukázal dveře. Měl pocit, že na takovou zuřivost
už nemá energii.
Stále se ještě nepřestěhoval do domu Kilmartinových.
Nebyl na to připravený a dusilo ho pomyšlení, že by tam žil
mezi tolika ženami. Věděl, že se tomu časem nevyhne,
neboť se to od hraběte očekává. Ale zatím byl naprosto
spokojený ve svém malém bytě.
A právě tam, zatímco se vyhýbal svým povinnostem, ho
Francesca vyhledala.
„Michaeli?" promluvila, jakmile ji komorník uvedl do
nevelkého obývacího pokoje.
„Francesko," vypravil ze sebe. Její příchod jím otřásl.
Nikdy předtím tam nebyla. Ani za Johnova života, a po
jeho smrti už vůbec ne. „Co tady děláš?"

48
 „Chtěla jsem tě vidět."
Nevyřčené poselství znělo: Vyhýbáš se mi.
Samozřejmě to byla pravda, ale zmohl se jen na: „Posaď
se," a potom opožděně dodal: „Prosím."
Bylo to nevhodné? Že byla tady v jeho bytě? Nebyl si
jistý. Jejich postavení bylo zvláštní a zcela se vymykalo
všem zvyklostem, takže netušil, jaká pravidla etikety se na
ně nyní vztahují.
Posadila se a celou minutu si nervózně pohrávala prsty
se svou sukní. Potom k němu vzhlédla, upřela na něj pro-
nikavé oči a pronesla: „Chybíš mi."
Měl pocit, že se zdi kolem něj začaly stahovat. „Fran-
cesko, já -"
„Byls můj přítel," obvinila ho. „Kromě Johna jsi byl ten
nejbližší člověk, kterého jsem měla, ale teď nevím, jestli
jím ještě jsi."
,,Já -" Připadal si jako hlupák, zcela neschopný a sklíče-
ný párem modrých očí a hromadou viny.
Proč, tím už si nebyl tak jistý. Měl dojem, že vina po-
chází z mnoha zdrojů, z tolika různorodých směrů, že ji
nedokázal přesně určit.
„Co se to s tebou děje?" zeptala se. „Proč se mi
vyhýbáš?"
„Nevím," odpověděl, protože jí nemohl lhát a ohradit se,
že se jí to jen zdá. Na to byla příliš chytrá. Ale ani jí ne-
mohl povědět pravdu.
Roztřásly se jí rty a potom ten spodní skousla mezi zuby.
Upřeně na ni hleděl. Nebyl schopný odtrhnout oči od jejích
úst a nenáviděl se za vlnu touhy, která ho zaplavila.
„Považovala jsem tě za přítele," zašeptala.

49
 „Francesko, přestaň."
„Potřebuju tě," řekla krátce. „Pořád."
„Ne, nepotřebuješ," namítl. „Máš přece matky a spoustu
sester."
„Nechci si povídat se sestrami," ohradila se hlasem,
který začínal nabírat na síle. „Nechápou to."
,,Já už to rozhodně nechápu," odrazil ji zoufale.
Jen se na něj dívala a oči jí potemněly odsouzením.
„Francesko, ty -" Chtěl rozhodit paže, ale místo toho je
jen zkřížil. „Potratila jsi."
„To si dobře uvědomuju," pronesla upjatě.
„Co já vím o takových věcech? Potřebuješ si promluvit s
nějakou ženou."
„Neumíš říct, že je ti to líto?"
„Řekl jsem, že je mi to líto!"
„Nemůžeš to myslet vážně?"
Co po něm chce? „Francesko, já to myslím vážně."
„Mám hrozný vztek," vyjela, „jsem smutná, rozrušená, a
když se na tebe dívám, nechápu, proč ty nejsi."
Chvíli se ani nehnul. „To už nikdy neříkej," zašeptal.
V očích jí hněvivě zaplálo. „V tom případě to dáváš na-
jevo velmi legračním způsobem. Nezastavíš se, nemluvíš se
mnou a nechápeš -"
„Co chceš, abych pochopil?" vybuchl. „Co můžu po-
chopit? Pro lásku boží -" Zarazil se, dřív než se začal rou-
hat, odvrátil se od ní a ztěžka se opřel o okenní parapet.
Francesca za ním mlčela jako hrob. A potom konečně
promluvila: „Nevím, proč jsem sem vlastně přišla. Půjdu."
„Nechoď," vypravil ze sebe chraplavě. Ale neotočil se.
Neřekla ani slovo. Nebyla si jistá, co tím myslel.

50
 „Sotva jsi přišla," vysoukal ze sebe. „Měla by sis dát
aspoň šálek čaje."
Francesca přikývla, ačkoli se na ni stále nedíval.
A tak zůstali několik minut, dokud už to ticho nedoká-
zala snést. Hodiny v rohu tikaly a její jedinou společností
byla Michaelova záda. Nemohla dělat víc, než tam sedět,
přemýšlet a ptát se sama sebe, proč za ním vůbec chodila.
Co po něm chtěla?
Jenže i kdyby to věděla, život by jí to neusnadnilo.
„Michaeli," oslovila ho, dřív než si to vůbec uvědomila.
Obrátil se k ní. Nepromluvil, ale setkal se s jejíma očima.
Já..." Proč ho navštívila? Co chtěla? ,,Já..."
Stále nepromluvil. Jen tam stál a čekal, až si Francesca
urovná myšlenky, což celou situaci ještě ztěžovalo.
A potom to na něj ke své hrůze všechno vychrlila. „Ne-
vím, co mám dělat." Zlomil se jí hlas. „Mám takový vztek
a..." Odmlčela se, zalapala po dechu - udělala by cokoli,
aby potlačila slzy.
Michael naproti ní pootevřel ústa, ale jen nepatrně a nic
z nich nevyšlo.
„Nevím, proč se to stalo," zasténala. „Co jsem udělala?
Co jsem komu udělala?"
„Nic," ujistil ji.
„Umřel, už se nevrátí a já jsem tak... tak..." Zadívala se
na Michaela s pocitem, že se jí zármutek a hněv vyleptávají
do obličeje. „Není to fér. Není fér, že se to stalo mně a ne
někomu jinému, a není fér, že by se to mělo stát komukoli,
a není fér, že jsem ztratila toho -" A potom zmlkla, z
těžkého oddychování se stalo vzlykání a rozplakala se.

51
 „Francesko," promluvil Michael a poklekl u jejích
nohou. „Je mi to líto. Moc líto."
,,Já vím," vzlykla, „ale tím se to nespraví."
„Ne," zamumlal.
„A není to fér."
„Ne," řekl znovu.
„A není to - není to -"
Nesnažil se za ni dokončit větu, ačkoli si to přála.
„Proč jsi odešel?" vykřikla. „Proč mi nepomůžeš?"
„Chci - nemůžeš -" Vzdychl. „Nevím, co mám říct."
Žádala od něj příliš. Věděla to, ale bylo jí to jedno. Zou-
fala si kvůli tomu, že zůstala sama.
Ale právě v tu chvíli, aspoň na okamžik, sama nebyla.
Byl u ní Michael, objímal ji a ona se cítila poprvé za ně-
kolik týdnů v teple a bezpečí. A jen plakala. Vyplakala
moře slz, které v sobě týdny potlačovala. Plakala kvůli
Johnovi a dítěti, které nikdy nepozná.
A nejvíc plakala kvůli sobě.
„Michaeli," promluvila, jakmile se trochu vzpamatovala.
Stále se jí třásl hlas, ale podařilo se jí vyslovit jeho jméno a
věděla, že bude muset zvládnout ještě víc.
„Ano?"
„Nemůžeme takhle dál žít."
Cítila, že se v něm něco změnilo. Jeho objetí zpevnilo,
nebo se možná uvolnilo, ale rozhodně už nebylo stejné.
,,Jak?" zeptal se váhavě.
Odtáhla se, aby na něj viděla. „Takhle," odpověděla, ač-
koli věděla, že to Michael nechápe. A pokud ano, stejně
bude předstírat opak. „Když mě ignoruješ," dodala.
„Francesko, já -"

52
 „To dítě by bylo svým způsobem i tvoje," vyhrkla.
Mrtvolně zbledl. „Co tím chceš říct?"
„Potřebovalo by otce," bezmocně pokrčila rameny. ,,Já -
ty - Musel bys ho nahradit."
„Máš bratry," vypravil ze sebe.
,,Johna skoro neznali. Ne tak jako ty."
Poodstoupil a pak, jako by to nestačilo, zacouval co nej-
dál k oknu. V očích mu plálo a Francesca by na okamžik
přísahala, že se podobá vyděšenému zvířeti polapenému v
kleci, zahnanému do kouta a čekajícímu na smrt.
„Proč mi to říkáš?" zeptal se ploše.
„Nevím," polkla. Ale věděla to. Chtěla, aby truchlil
stejně jako ona. Chtěla ho ranit, aby byl stejně sklíčený.
Nebylo to fér, ale nedokázala si pomoct a ani neměla pocit,
že by se za to měla omlouvat.
„Francesko," promluvil zvláštním dutým a zároveň ost-
rým hlasem, zcela nepodobným tomu, jaký od něj kdy
slyšela.
Dívala se na něj a pomalu pootočila hlavu stranou, vy-
děšená tím, co by mohla spatřit v jeho obličeji.
,,Já nejsem John," řekl.
,,Já vím."
„Nejsem John," opakoval znovu a hlasitěji a Francesca
přemítala, jestli ji vůbec slyšel.
,,Já vím."
Přimhouřil oči a pak do ní zabodl nebezpečně pronikavý
pohled. „Nebylo to moje dítě a nemůžu být tím, koho
potřebuješ."
Uvnitř ní začalo něco umírat. „Michaeli, já -"

53
 „Nenastoupím na jeho místo," pokračoval, a ačkoli ne-
křičel, znělo to, jako by křičet chtěl.
„Ne, to nemůžeš. Jsi -"
A potom, aniž si Francesca uvědomila jak, stál po jejím
boku a držel ji za ramena. „To neudělám," vykřikl, zatřásl jí
a pak ještě znovu. „Nemůžu ho zastoupit. Nebudu jím."
Nemohla mluvit, zformulovat slova, nevěděla, co má
dělat.
Toho muže před sebou neznala.
Přestal s ní třást, ale prsty jí zaryl do ramen a upíral na ni
rtuťovité planoucí oči. „To po mně nemůžeš chtít," vy-
dechl. „To nemůžu."
„Michaeli?" zašeptala hlasem, podbarveným strachem.
„Pusť mě, prosím."
Nepustil ji, ale nebyla si jistá, zda ji vůbec slyšel. Jeho
pohled byl vzdálený, ztracený.
„Michaeli!" opakovala hlasitěji. Začala se jí zmocňovat
panika.
Poslechl a se sebezhnuseným výrazem klopýtl o krok
zpátky. „Promiň," vypravil ze sebe s pohledem upřeným na
své ruce, které jako by patřily k cizímu tělu. „Moc mě to
mrzí."
Francesca přistoupila ke dveřím. „Radši půjdu."
Přikývl. „Ano."
„Myslím -" Odmlčela se a svírala kliku, jako by to bylo
záchranné lano. „Myslím, že bychom se neměli nějakou
dobu vídat."
Trhavě přikývl.
„Možná..." Ale nic dalšího nedodala. Nevěděla co. Kdy-
by rozuměla tomu, co se mezi nimi právě odehrálo, možná

54
by nalezla nějaká slova, ale prozatím byla příliš zmatená a
vyděšená, aby to všechno vstřebala.
Vyděšená, ale proč? Rozhodně neměla strach z něj. Mi-
chael by jí neublížil. Kdyby musel, položil by za ni život,
tím si byla jistá.
Možná se jen děsila zítřka. A následujících dní. Přišla o
všechno, měla pocit, že ztratila i Michaela, a zkrátka si
nebyla jistá, jak to vydrží.
„Půjdu," pronesla, čímž mu dala poslední šanci, aby ji
zastavil, aby řekl něco, cokoli, čím by celou epizodu vy-
mazal.
Jenže mlčel. Dokonce ani nepřikývl. Jen se na ni mlčky
a sklíčeně díval.
A tak Francesca odešla. Vykročila ze dveří a ven z
domu. Nasedla do kočáru a zamířila domů.
Neřekla ani slovo. Dovlekla se nahoru po schodech a
lehla si do postele.
Přesto neplakala. Měla pocit, že by měla, že by dokonce
plakala i ráda.
Ale pouze zírala do stropu.
Aspoň že stropu její pronikavý pohled nevadil.
Když se Michael vrátil do svého bytu v Albany, popadl
láhev whisky a nalil si vysokou sklenku, přestože pohled na
hodiny mu řekl, že ještě není ani poledne.
Bylo zřejmé, že klesl ještě hlouběji, než považoval za
možné.
Jenže i když se snažil, nepřišel na to, jak by se mohl za-
chovat jinak. Nehodlal Francesku ranit a byl přesvědčený,
že se skutečně choval jako osel, ale ačkoli byla jeho reakce
prudká a nedomyšlená, nechápal, co by mohl udělat jiného.

55
 Znal se. Neměl se vždycky rád - a poslední dobou byl
ten pocit ještě častější -, ale znal se. A jakmile na něj
Francesca upřela bezedné modré oči a řekla: „To dítě by
bylo svým způsobem i tvoje," otřásla jím do hloubi duše.
Nevěděla to.
Neměla o tom tušení.
A dokud nepochopí, jaké k ní Michael chová city a proč
nemá na vybranou než se nenávidět za každý krok, který
udělá v Johnových šlépějích, nemůže se pohybovat v její
blízkosti. Protože takové řeči by vedla pořád.
A Michael si nebyl jistý, zda by je snesl.
A tak, zatímco stál v pracovně s tělem napjatým zoufal-
stvím a vinou, pochopil dvě věci.
Ta první byla jednoduchá. Alkohol mu od bolesti neu-
leví, a pokud mu náladu nezlepší ani pětadvacet let stará
whisky přímo ze Speysidu, nedokáže to nic na britských
ostrovech.
Což ho vedlo k druhé úvaze, která vůbec snadná nebyla.
Musí to udělat. Jen málokdy v životě měl před sebou tak
jasnou volbu. Bolestnou, ale zřejmou.
A tak postavil sklenku, v níž zůstalo na dva prsty janta-
rové tekutiny, a prošel chodbou do své ložnice.
„Reiversi," promluvil na svého komorníka, který stál u
šatníku a pečlivě věšel vázanku, „co si myslíte o Indii?"

56
 Část dvě

Březen 1824
O čtyři léta později
 5. kapitola

...líbilo by se Ti tu. Horko asi ne, s tím bojuje snad

každý. Ale zbytek by Tě okouzlil. Barvy, kořeněné vůně,
vzduch - to vše dokáže člověka zahalit zvláštním,
smyslným oparem, který je zneklidňující a zároveň opojný.
Nejvíc ze všeho by se Ti podle mě zamlouvaly půvabné
zahrady. Podobají se našim londýnským parkům, až na to,
že jsou zelenější, bujnější a plné těch nejpozoruhodnějších
rostlin, jaké jsi kdy viděla. Protože odjakživa miluješ pobyt
v přírodě, tohle by Tě jistě nadchlo.
- od Michaela Stirlinga (nového hraběte z Kilmartinu)
hraběnce z Kilmartinu, měsíc po příjezdu do Indie

rancesca chtěla dítě.

F Přála si ho už nějaký čas, ale až v posledních měsí-

cích si dokázala přiznat a konečně i vyjádřit slovy
rozsah touhy, která provázela každý její krok.
Začalo to zcela nevinně mírným bodnutím v srdci při
čtení dopisu od bratrovy manželky Kate plného novinek o
jejich holčičce Charlottě, která byla podle všeho už v
necelých dvou letech pěkně vzpurná a nenapravitelná.
Ale když Francescina sestra Daphne přijela do Skotska
na návštěvu se všemi čtyřmi potomky v závěsu, zhoršil se
ten svíravý pocit v něco, co se nebezpečně blížilo bolesti.
Francesca netušila, jak švitoření dětí promění domov.
Hastingsovy děti natolik změnily samou podstatu

58
Kilmartinu, oživily ho a prozářily smíchem, že si Francesca
konečně uvědomila, čeho se jí léta nedostává.
A když potom všichni odjeli a v domě zavládlo ticho,
ten klid nepřinášel člověku pohodu.
Jen prázdnotu.
Od té chvíle byla Francesca jako vyměněná. Pokaždé
když viděla chůvu tlačící kočárek, bodlo ji u srdce. Jakmile
zahlédla králíka hopsajícího přes pole, neubránila se myš-
lence, že by ho měla ukázat někomu jinému, někomu
menšímu. Odjela do Kentu strávit Vánoce s rodinou, ale
když padla noc a všichni její synovci a neteře leželi v po-
stelích, cítila se nesmírně opuštěná.
A myslela jen na to, že jí život proklouzává mezi prsty a
jestli něco brzy neudělá, tak takhle i umře.
Sama.
Ne nešťastná - taková nebyla. Kupodivu dozrála do
stadia, kdy pro ni vdovství znamenalo pohodlný a spo-
kojený způsob života. Během hrozných měsíců bezpro-
středně následujících po Johnové smrti by tomu nevěřila,
ale s trochou pokusů a omylů si ve světě našla svoje místo.
A s ním i jistý klid.
Ráda žila v hrabství - Michael se neoženil, takže jí zů-
staly povinnosti i titul. Milovala Kilmartin a řídila ho bez
Michaela, který ji, když před čtyřmi lety opouštěl zemi,
vyzval, aby si hrabství zařídila podle svého. Jakmile se
vzpamatovala z otřesu z jeho odjezdu, pochopila, že jí
nemohl dát vzácnější dar.
Poskytovalo jí to smysl života, cíl, k němuž směřovala
své úsilí.
Důvod, proč přestala civět do stropu.

59
 Měla přátele i rodinu Stirlingových a Bridgertonových, a
ve Skotsku i v Londýně, kde strávila několik měsíců z
každého roku, vedla plnohodnotný život.
Takže by měla být šťastná. A většinou i byla.
Jen chtěla dítě.
Chvíli trvalo, než si to přiznala. Připadalo jí, že se tou
touhou zpronevěřuje Johnovi, poněvadž by to nebylo jeho
dítě. I teď, po čtyřech letech po jeho smrti, si neuměla
představit, že by nemělo v obličeji jeho rysy.
Jenže to znamenalo, že se musí v prvé řadě znovu
provdat, změnit si jméno, slíbit věrnost jinému muži a
přísahat, že jeho jediného bude navždy chovat v srdci. A
ačkoli ji ta představa už nebolela tak jako dřív, stejně jí to
připadalo zvláštní.
Přesto se domnívala, že přes některé věci se žena zkrátka
musí přenést, a když jednoho chladného únorového dne
vyhlížela z okna v Kilmartinu a pozorovala sníh halící
větve stromů, uvědomila si, že tohle je jedna z nich.
Člověk se má v životě bát mnoha věcí, ale zvláštnost by
mezi ně patřit neměla.
A tak usoudila, že se letos sbalí a zamíří do Londýna o
něco dřív. Většinou trávila ve městě sezonu, užívala si
chvíle s rodinou, nakupovala, navštěvovala hudební ve-
čírky, účastnila se her a dělala všechno, co na skotském
venkově nemohla. Avšak letošní sezona bude jiná. Zaprvé
bude nutné obstarat si nový šatník. Přestože se na
Francesku už nějakou dobu nevztahovalo období smutku,
nezbavila se zcela šedé a levandulové barvy a rozhodně
nevěnovala módě takovou pozornost, jakou by žena jejího
postavení měla.

60
 Bylo na čase přejít na modrou. Zářivou, krásnou, chr-
pově modrou. Před lety to byla její oblíbená barva a
Francesca ji ráda nosila s očekáváním, že lidé budou trousit
poznámky, jak pěkně jí ladí k očím.
Koupí si modré šaty a ano, růžové, žluté a možná do-
konce - při té myšlence se jí srdce zachvělo příjemnou
předtuchou - i červené.
Už nebyla svobodná dívka. Byla žádoucí vdova, pro
kterou platila jiná pravidla.
Ale cíl zůstal stejný.
Pojede do Londýna, aby si našla manžela.

Bylo to příliš dlouho.

Michael věděl, že se jeho návrat do Británie o hodně
zpozdí, ale patřilo to mezi záležitosti, které se odkládaly
děsivě snadno. Z matčiných dopisů, které mu chodily s
pozoruhodnou pravidelností, věděl, že hrabství pod
Francesciným správcovstvím vzkvétá. Nikdo ho tedy ne-
mohl obvinit, že zanedbává své povinnosti, a všem, které
opustil, se podle všeho dařilo lépe, než když byl v jejich
blízkosti a zasahoval jim do života.
Takže se neměl proč cítit provinile.
Jenže člověk může utíkat před osudem pouze nějakou
dobu, a když prožil v tropech třetí rok, musel přiznat, že mu
nezvyklost exotického života zevšedněla. Vlastně aby byl
zcela upřímný, z podnebí se mu začínalo dělat špatně. Indie
mu poskytla smysl života, který překračoval hranice
jediných dvou činností, v nichž kdy vynikal - vojenské
služby a žertování. Když nastoupil na loď, znal pouze
jméno bývalého přítele z armády, který se před třemi lety

61
přestěhoval do Madrasu. Během měsíce si Michael získal
důvěru vlády a zjistil, že uskutečňuje důležitá rozhodnutí a
prosazuje zákony a politiku, které utvářejí životy lidí.
Konečně pochopil, proč Johna práce v britském parla-
mentu tolik nadchla.
Avšak Indie mu nepřinesla pocit štěstí. Dopřála mu jen
trochu klidu, což se zdálo dost paradoxní, neboť v po-
sledních několika letech skoro třikrát podal demisi -vlastně
čtyřikrát, pokud člověk počítal epizodu s indickou
princeznou, která uměla skvěle vrhat noži. (Michael se
domníval, že ji mohl odzbrojit bez zranění, ale přiznával, že
měla v očích velmi vražedný pohled a už dávno se poučil,
že člověk by neměl podceňovat ženu, která se považuje -
jakkoli mylně - za opovrhovanou).
I přes ohrožení života mu však pobyt v Indii přinesl jis-
tou duševní rovnováhu. Konečně dělal něco pro sebe a ze
sebe.
Ale hlavně nemusel žít s ustavičným vědomím, že
Francesca je přímo za rohem.

Život sice nebyl lepší, když ho od Francesky oddělovaly

tisíce mil, ale rozhodně byl snazší.
Strach, kdy trnul při pouhé představě, že ji bude mít v
těsné blízkosti, však časem pominul, a tak si sbalil věci,
informoval velmi potěšeného komorníka, že odjíždějí
zpátky do Anglie, zarezervoval si luxusní kajutu na
pravoboku Princezny Amélie a vyplul k domovu.
Samozřejmě že se bude muset s Franceskou setkat, před
tím není úniku. Bude se muset podívat do jejích modrých
očí, které ho neúprosně pronásledují, a pokusit se být jí

62
přítelem. Nic víc během těch ponurých dní po Johnové
smrti nechtěla, a to jediné pro ni nedokázal udělat.
Ale snad teď, s výhodou odstupu času i vzdálenosti, by
to mohl zvládnout. Nebyl natolik hloupý, aby doufal, že se
změnila nebo že při pohledu na ni zjistí, že už ji nemiluje -
protože to, jak si byl zcela jistý, se nestane. Ale konečně si
zvykl slýchat slova „hrabě z Kilmartinu", aniž se ohlížel
přes rameno po svém bratranci. A možná teď, když prvotní
zármutek trochu polevil, dokáže s Franceskou přátelsky žít
bez pocitu, že je zloděj, který kuje pikle jak ukrást, po čem
tak dlouho prahl.
Doufejme že i ona dozrála a nebude ho žádat, aby se
chopil Johnových povinností ve všech oblastech kromě
jedné.
Přesto byl současně rád, že do Londýna připluje v
březnu, což je příliš brzy, aby tam Francesca přijela strávit
sezonu.
Měl odvahu, což dokázal bezpočtukrát na bitevním poli i
mimo něj. Ale také byl upřímný, dost na to, aby přiznal, že
vyhlídka na setkání s Franceskou ho děsí mnohem víc než
francouzské bitevní pole nebo tygr s ostrými zuby.
Možná, pokud bude mít štěstí, se Francesca rozhodne
nepřijet na sezonu do Londýna vůbec.
To by bylo dobrodiní.

Padla tma, Francesca nemohla spát, dům byl nepříjemně

studený a nejhorší bylo, že si za to mohla sama.
Tedy ne za tu tmu. Domnívala se, že za tu by se vinit
neměla. Noc je koneckonců noc, takže se dá předpokládat,
že tma bude mít něco společného se zapadajícím sluncem.

63
Ale byla její vina, že nedala sloužícím dost času, aby se
připravili na její příjezd. Zapomněla poslat vzkaz, že
přijede do Londýna o měsíc dřív, takže dům Kilmarti-
nových stále obhospodařoval pouze nejnutnější počet
zaměstnanců a zásoby uhlí a svíček z včelího vosku byly
nebezpečně skrovné.
Ráno se to zlepší, až hospodyně s majordomem pošlou
kvapem nějakou služebnou do obchodů na Bond Street, ale
zatím se Francesca v posteli třásla zimou. Byl nanejvýš
mrazivý den, s nárazovým větrem, kvůli němuž bylo počasí
mnohem chladnější, než je na začátek března obvyklé.
Hospodyně se snažila přestěhovat do Francescina krbu
veškeré dostupné uhlí, ale ani hraběnka nemohla připustit,
aby kvůli ní zbytek domácnosti mrzl. Kromě toho byla
hraběcí ložnice obrovská a vždy bylo obtížné ji patřičně
vytopit, pokud nebylo teplo i v ostatních částech domu.
Knihovna. To je ono. Je malá, útulná a pokud Francesca
zavře dveře, oheň v krbu udrží místnost příjemně
vytopenou. Navíc je tam pohovka, na niž si může lehnout.
Není sice nikterak velká, ale na druhou stranu i Francesca je
drobná a nic nemůže být horší než umrznout ve vlastní
ložnici.
Jakmile se Francesca rozhodla, vyskočila z postele a v
chladném nočním vzduchu přes sebe přehodila župan, který
ležel na opěradle židle. Moc nehřál -Francesku nenapadlo,
že bude potřebovat něco teplejšího -, ale byl lepší než nic a,
ušklíbla se v duchu, žebráci by si neměli vybírat, zvlášť
když jim prsty odpadávají zimou.
Pospíchala dolů, přičemž jí silné vlněné ponožky klou-
zaly po naleštěných schodech. Seběhla poslední dva,

64
vděčná, že je na pevné zemi, a pak se rozběhla po běhounu
ke knihovně.
„Teplo, teplo, teplo," mumlala si pro sebe. Jakmile se
dostane do knihovny, na někoho zazvoní. Za chviličku jí
tam rozdělají oheň. Znovu začne cítit nos, konečky prstů
ztratí ohavnou neduživou namodralou barvu a -
Otevřela dveře.
Z úst jí unikl krátký, ostrý výkřik. V krbu plál oheň a
před ním stál nějaký muž a hřál si ruce.
Francesca se horečně natáhla po něčem - čemkoli -, co
by mohla použít jako zbraň.
A potom se muž obrátil.
„Michaeli?"

Nevěděl, že Francesca bude v Londýně. Ksakru, ani ho

nenapadlo, že by tu mohla být. Ne že by v tom byl nějaký
rozdíl, ale aspoň by byl připravený. Mohl si nacvičit ďá-
belské uculení nebo se přinejmenším ujistit, že je dokonale
oblečený, a plně zaujmout roli nenapravitelného hejska.
Ale ne, jen tam tak stál, zíral na ni a snažil se nevnímat,
že Francesca na sobě nemá nic než tmavočervenou noční
košili a župan, tak tenký a jemný, že viděl obrysy -
Polkl. Nedívej se. Nedívej.
„Michaeli?" zašeptala znovu.
„Francesko," promluvil, protože něco říct musel. „Co
tady děláš?"
To ji zjevně podnítilo k přemýšlení i pohybu. „Co tady
dělám? Já nemám být v Indii. Co tu děláš ty?"
Lhostejně pokrčil rameny. „Přišel čas vrátit se domů."
„Nemohls napsat?"

65
 „Tobě?" nadzvedl obočí. Byl to, a i měl být, přímý zá-
sah. Během jeho cest mu nenapsala jediný dopis. On jí
poslal tři, ale jakmile začalo být zřejmé, že nemá v úmyslu
odpovědět, směřoval zbytek korespondence své a Johnové
matce.
„Komukoli," odsekla. „Někomu, kdo by tě tu přivítal."
,,Jsi tady," upozornil ji.
Zamračila se na něj. „Kdybychom věděli, že přijedeš,
náležitě bychom připravili dům."
Znovu pokrčil rameny s nadějí, že ten pohyb ztělesňuje
představu, kterou se zoufale snažil vnutit okolnímu světu.
,,Je připravený dostatečně."
Přitiskla si paže k tělu, čímž účinně zamezila jeho
výhledu na její ňadra, což, jak musel přiznat, bylo prav-
děpodobně to nejlepší. „Mohls napsat," ostrým hlasem
prořízla noční ticho. „Bylo by to zdvořilé."
„Francesko," mírně se pootočil, aby si mohl dál mnout
ruce u ohně, „máš vůbec představu, jak dlouho trvá, než se
dopis dostane z Indie do Londýna?"
„Pět měsíců," odpověděla pohotově. „Čtyři, pokud vane
klidný vítr."
K čertu, měla pravdu. „Takže," utrousil nevrle, „v době,
kdy jsem se rozhodl vrátit, nemělo smysl pokoušet se to dát
vědět. Dopis by přijel stejnou lodí jako já."
„Opravdu? Myslela jsem, že lodě s cestujícími jsou po-
malejší než ty s poštou."
S povzdechem se na ni ohlédl přes rameno. „Všechny
vozí poštu. A navíc, copak na tom opravdu tolik záleží?"

66
 Na okamžik se domníval, že mu odpoví kladně, ale
potom tiše promluvila: „Ne, ovšemže ne. Hlavní je, že jsi
doma. Tvoje matka bude u vytržení."
Odvrátil se, takže neviděla jeho ponurý úsměv. „Ano,
samozřejmě."
„A já -," odkašlala si, „jsem taky ráda, že ses vrátil."
Vypadalo to, jako by se o tom sama snažila tvrdě pře-
svědčit, ale Michael se rozhodl hrát si projednou na
džentlmena a nepoukázat na to. ,,Je ti zima?" zeptal se
místo toho.
„Ani ne," odpověděla.
„Lžeš."
,,Jen trochu."
Ukročil stranou, aby mohla přistoupit blíž k ohni.
Když za zády neslyšel žádný pohyb, pokynul k prázdné-
mu místu vedle sebe.
„Měla bych se vrátit do svého pokoje," podotkla.
„Proboha, Francesko, jestli je ti zima, zůstaň tady. Ne-
kousnu tě."
Zatnula zuby, popošla dopředu a postavila se blíž k
plamenům. Přesto se držela trochu stranou, jako by si od
něj pečlivě udržovala odstup. „Vypadáš dobře," prohodila.
,Ty taky."
„Dlouho jsme se neviděli."
,,Já vím. Myslím, že čtyři roky."
Francesca polkla. Kéž by to nebylo tak těžké! Tohle je
Michael, proboha. Nemělo by to být obtížné. Ano, rozešli
se sice ve zlém, ale to bylo v ponuré době bezprostředně
následující po Johnové smrti. Tehdy prožívali bolest a jako
raněná zvířata lapali po každém, kdo se k nim přiblížil. Teď

67
by se to mělo změnit. Bůhví, že si tu chvíli často
představovala. Michael nemohl zůstat pryč navždy, to
všichni věděli. A jakmile její prvotní hněv pominul, dou-
fala, že až se vrátí, oba zapomenou, že se mezi nimi při-
hodilo něco nepříjemného.
A opět budou přáteli. Potřebovala to, víc než si uvědo-
movala.
„Co máš v plánu?" zeptala se, hlavně proto, že ji ticho
příliš tížilo.
„Zrovna teď dokážu myslet jen na to, jak bych se za-
hřál," zabručel.
Navzdory vlastnímu rozpoložení se usmála. „Na tohle
roční období je mimořádná zima."
„Zapomněl jsem, jak tu dokáže být zatraceně chladno,"
zavrčel a energicky si třel ruce o sebe.
„Člověk by řekl, že ti vzpomínky na skotskou zimu ne-
vymizí z paměti," zamumlala Francesca.
Otočil se k ní a jízlivě zvedl koutek rtů. Změnil se, uvě-
domila si. Ano, byly tu zřetelné rozdíly - kterých si všichni
všimnou. Byl opálený, velmi pohoršujícím způsobem, a
vlasy, černé jako noc, oživovalo několik stříbrných
pramenů.
Tím to však nekončilo. Jiným, pevnějším způsobem
svíral rty a jeho uhlazený, bezstarostný půvab zmizel. Vždy
působil klidně a spokojeně, ale teď byl... napjatý.
Strhaný.
,,Je to legrační," zamumlal a Francesca na něj prázdně
pohlédla, protože úplně zapomněla, na co vlastně reaguje.
„Vrátil jsem se, protože už jsem nesnesl to horko, a teď tu
nejspíš umřu zimou."

68
 „Brzy bude jaro," podotkla.
„Ach ano, jaro. Kdy bude vát pouze studený vítr, na
rozdíl od těch mrazivých zimních."
Zasmála se, absurdně potěšená, že se má v jeho pří-
tomnosti čemu smát. „Zítra bude v domě tepleji. Přijela
jsem dnes večer a stejně jako ty jsem opomenula poslat
předem vzkaz. Paní Parrishová mě ujistila, že co nejdřív
doplní zásoby."
Přikývl a otočil se, aby si ohřál záda. „Co tady děláš?"
,,Já?"
Michael pokynul k prázdnému pokoji, jako by to
všechno vysvětlovalo. „Bydlím tady," odpověděla.
„Obvykle přijíždíš až v dubnu."
,,Jak to víš?"
Chvíli vypadal skoro rozpačitě. „Dopisy od mojí matky
zabíhají do pozoruhodných podrobností."
Pokrčila rameny a přistoupila o něco blíž k ohni. Neměla
by stát tak blízko Michaela, ale čert to vem, pořád jí byla
velká zima a lehká noční košile ji před chladem moc
nechránila.
„Stačí to jako odpověď?" protáhl.
„Beru to tak," přikývla troufale. „Není to snad výsadou
každé ženy?"
Znovu se obrátil, pravděpodobně proto, aby si ohřál bok,
a najednou stál naproti ní. A připadal jí hrozně blízko.
O pár centimetrů poodstoupila. Nechtěla, aby věděl, že
si je v jeho blízkosti nejistá.
Ani to nechtěla přiznat sama sobě.
„Domníval jsem se, že výsadou dámy je měnit názory,"
podotkl.

69
 „Výsadou dámy je dělat, co se jí zachce," ohradila se
Francesca směle.
„Vedeš jedna nula," zamumlal Michael a znovu na ni
pohlédl, tentokrát pozorněji. „Nezměnila ses."
Pootevřela rty. ,,Jak to můžeš říct?"
„Protože vypadáš úplně stejně, jak si tě pamatuju." A
potom s uličnickým výrazem pokynul k její noční košili.
„Až na to oblečení, samozřejmě."
Zalapala po dechu, couvla a ovinula ruce pevněji kolem
těla.
Bylo to od něj trochu nefér, ale samotného ho potěšilo,
že se dotkl její hrdosti. Potřeboval, aby couvla a uhnula z
jeho dosahu. Musela nastolit hranice.
Protože si nebyl jistý, jestli by to sám dokázal.
Lhal, když řekl, že se nezměnila. Bylo na ní něco jiného,
zcela nečekaného.
Něco, co jím otřáslo do hloubi duše.
Byla to atmosféra, kterou vyzařovala - ve skutečnosti jen
v jeho mysli - ovzduší dosažitelnosti, hrozné, mučivé vědo-
mí, že John je mrtvý a jedinou překážkou, která Michaelovi
brání, aby natáhl ruku a dotkl se jí, je jeho svědomí.
Bylo to skoro legrační.
Skoro.
A ona stále nic netušila. Neuvědomovala si, že muž sto-
jící vedle ní jí touží svléknout z těla všechny vrstvy hedvábí
a položit si ji na zem před krb. Sklonit se k ní a -
Ponuře se zasmál. Ani čtyři roky nezchladily jeho ne-
vhodné zanícení.
„Michaeli?"
Pohlédl na ni.

70
 „Co je tu k smíchu?"
Samozřejmě že její otázka. „To bys nepochopila."
„Zkus to," odvážila se.
„Ne, myslím, že ne."
„Michaeli," pobídla ho.
Obrátil se k ní a s úmyslnou neomaleností odpověděl:
„Francesko, některé věci zkrátka nepochopíš."
Pootevřela rty a na okamžik vypadala, jako by ji uhodil.
A jeho se zmocnilo takové zděšení, jako by to opravdu
udělal.
„Takhle bys neměl mluvit," zašeptala.
Pokrčil rameny.
„Změnil ses," pokračovala.
Smutné bylo, že to nebyla pravda. Aspoň ne tak, aby mu
to usnadnilo život. „Promiň," vzdychl a prohrábl si vlasy.
,,Jsem unavený, je mi zima a jsem osel."
Zakřenila se a na okamžik se přenesli zpátky v čase.
„Nic se neděje," ujistila ho vlídně a dotkla se jeho paže.
„Máš za sebou dlouhou cestu."
Nasál dech. Tohle dělávala pořád - přátelsky se dotýkala
jeho paže. Nikdy samozřejmě na veřejnosti a jen zřídka,
když byli sami dva. Pokaždé u toho býval John. A vždy -
vždy - to Michaela rozrušilo.
Jenže nikdy tolik jako teď.
„Půjdu si lehnout," zamumlal. Obvykle dokonale skrýval
neklid, ale dnes večer nebyl na setkání s ní připravený a
krom toho byl k smrti unavený.
Odtáhla ruku. „Nemáš připravený pokoj. Měl by sis vzít
ten můj. Já přespím tady."

71
 „Ne," zavrtěl hlavou s mnohem větším zanícením, než
měl v úmyslu. „Vyspím se tu, nebo... ksakru," zamumlal a
přešel na druhou stranu pokoje, aby zatáhl za zvonek. Jaký
má krucinál smysl být hrabětem z Kilmartinu, pokud
nemůže mít v jakoukoli denní či noční hodinu připravenou
ložnici?
Krom toho se tu během několika minut objeví sloužící,
takže tu už nezůstane pouze s Franceskou.
Ne že by spolu ještě nebyli sami, ale nikdy v noci a už
vůbec ne, když na sobě měla noční košili a -
Znovu zatáhl za šňůru.
„Michaeli," oslovila ho téměř pobaveně. „Určitě tě na-
poprvé slyšeli."
„Ano, mám za sebou dlouhý den," poznamenal. „Roz-
bouřené moře a tak dál."
„Musíš mi o svých cestách brzy vyprávět," podotkla
jemně.
Pohlédl na ni a nadzvedl obočí. „Napsal jsem ti o nich."
Našpulila rty do výrazu, který v jejím obličeji viděl
bezpočtukrát. Volila slova, rozhodovala se, jestli ho má
nebo nemá probodnout svým legendárním ironickým
humorem.
Ale očividně to zavrhla, protože místo toho pronesla:
„Když jsi odjel, měla jsem hrozný vztek."
Nadechl se. Mohl se spolehnout, že Francesca zvolí
místo jízlivé poznámky čirou upřímnost.
„Omlouvám se," řekl a myslel to vážně, přestože by si
svoje jednání nerozmyslel. Musel odjet. Možná to zname-
nalo, že je zbabělec nebo ještě něco horšího, ale nebyl

72
připravený stát se hrabětem. Nebyl John a nikdy jím ne-
bude. A právě to po něm zřejmě všichni chtěli.
Dokonce i Francesca, do jisté míry.
Pohlédl na ni. Byl si zcela jistý, že nepochopila důvod
jeho odjezdu. Pravděpodobně si myslela, že ho zná, ale jak
by mohla? Neměla tušení, že ji Michael miluje, takže
nemohla porozumět, jak hroznou vinu cítí kvůli tomu, že si
přisvojil Johnův život.
Ale nic z toho nebyla její vina. A zatímco se na ni díval,
jak upřeně hledí do plamenů, ještě jednou ji požádal o
odpuštění.
„Promiň."
Přijala jeho omluvu nepatrným kývnutím. „Měla jsem ti
napsat," obrátila se k němu s očima plnýma zármutku a
možná i náznaku vlastní omluvy. „Ale necítila jsem se na
to. Když jsem myslela na tebe, musela jsem myslet i na
Johna a zřejmě jsem tenkrát potřebovala moc
nevzpomínat."
Michael nepředstíral, že to chápe, nicméně přikývl.
Zamyšleně se usmála. „My tři jsme si užili spoustu le-
grace, viď?"
Znovu přikývl. „Chybí mi," podotkl. Až ho překvapilo,
jak pravdivě to zní.
„Vždy jsem si myslela, že bude skvělé, až se konečně
oženíš," dodala Francesca. „Určitě by sis vybral nějakou
duchaplnou a zábavnou ženu. My čtyři bychom si užili
spoustu zábavy."
Michael si odkašlal. Připadalo mu to jako to nejlepší, co
mohl udělat.
Vytrhl ji tím ze snění. „Nastydl jsi?"

73
 „Nejspíš. V sobotu budu jistě na prahu smrti."
Vyklenula obočí. „Nečekáš ode mě, doufám, že o tebe
budu pečovat?"
Přesně to potřeboval. Přesunout jejich žertování na
pevnější půdu. „To není nutné," mávl rukou. „Do tří dnů se
bude okolo mě točit eskadra žen, které se postarají o
všechny moje potřeby."
Mírně sevřela rty, ale očividně ji to pobavilo. „Vidím, že
jsi stejný jako kdysi."
Pokřiveně se usmál. „Nikdo se doopravdy nezmění,
Francesko."
Nachýlila hlavu na stranu a pokynula do haly, odkud
uslyšeli blížící se kroky. Jakmile lokaj vstoupil, pověřila ho
vším, co potřebovali udělat, zatímco Michael pouze stál u
ohně, tvářil se vznešeně a souhlasně přikyvoval.
„Dobrou noc, Michaeli," otočila se, jakmile lokaj odešel
vyplnit její žádost.
„Dobrou noc, Francesko."
,,Jsem ráda, žes přijel," dodala. A pak, jako by o tom
musela jednoho z nich - nebyl si úplně jistý koho - pře-
svědčit, dodala: „Opravdu."

74
 6. kapitola

...omlouvám se, že jsem nenapsala. Ne, vlastně to není

pravda. Neomlouvám se. Nechci psát. Nechci myslet na -
- od hraběnky z Kilmartinu novému hraběti z Kilmartinu den
po obdržení jeho prvního dopisu, roztrháno na kousky a potom
promáčeno slzami

dyž nazítří Michael vstal, dům Kilmartinových

K opět fungoval, jak se na domov hraběte sluší a

patří. Ve všech krbech plál oheň, v ranní jídelně
byla připravená vynikající snídaně s míchanými
vejci, šunkou, slaninou, klobásami, tousty s máslem nebo
marmeládou a Michaelovým oblíbeným pokrmem -
pečenou makrelou. Po Francesce však jako by se zem
slehla. Když se na ni zeptal, obdržel složený lístek se vzka-
zem, který mu ráno nechala. Podle všeho se bála, aby zlé
jazyky neklevetily, že spolu žijí v domě Kilmartinových, a
tak se do příjezdu Janet nebo Helen přestěhovala do sídla
své matky na Bruton Street číslo pět. Zve ho ovšem tentýž
den na návštěvu, poněvadž si je jistá, že si mají hodně o
čem povídat.
Michael se domníval, že má pravdu, takže dosnídal (k
velkému překvapení zjistil, že mu chybějí jogurty a porce

75
indického ranního jídla), vyšel ven a zamířil na Bruton
Street.
Rozhodl se jít pěšky, neboť to nebylo daleko a vzduch se
od včerejška znatelně oteplil. Ale hlavně si chtěl pro-
hlédnout město, aby si připomněl rytmus Londýna. Nikdy
si nevšímal jednotlivých pachů a zvuků hlavního města,
klapání koňských kopyt na dláždění, bujarého pokřikování
pouličních květinářek či hluboce dunících vzdělaných
hlasů. Na chodníku se rozléhal zvuk jeho kroků, ve
vzduchu visela vůně pečených ořechů a nejasná tíže smogu,
což dohromady tvořilo jedinečnou londýnskou atmosféru.
Ta si ho skoro podmanila, což bylo zvláštní, protože si
pamatoval, že když před čtyřmi lety přistál v Indii, cítil
naprosto totéž. Vlhký vzduch vonící kořením a květinami
rozezněl všechny jeho smysly. Byl to tak prudký útok, že v
něm vyvolal pocit otupělosti a zmatku. A přestože jeho
reakce na Londýn nebyla tak dramatická, žasl, že se kochá
pachy a zvuky, které by mu měly být blízké.
Stal se snad cizincem ve vlastní zemi? Bylo to téměř
bizarní a přece, jak tak kráčel přeplněnými ulicemi lon-
dýnské nejexkluzivnější nákupní čtvrti, neubránil se
myšlence, že pokud se někde zastaví, všichni na něm na
první pohled poznají, že je jiný, vytržený z kořenů britské
existence.
Nebo, připustil, když zachytil svůj odraz ve výloze, za to
může to opálení. Potrvá týdny, než vybledne. Možná i
měsíce. Jeho matku to pohorší.
Při vzpomínce na ni se zakřenil. Velmi si užíval, když
matku něco pohoršilo. Nedozrál natolik, aby mu to přestalo
připadat legrační.

76
 Zabočil do Bruton Street a prošel kolem posledních
několika domů k číslu pět. Samozřejmě že tam byl už dřív.
Francescina matka vždy formulovala slovo „rodina"
nejširším možným způsobem, takže na bezpočet rodinných
sešlostí Bridgertonových zvala spolu s Johnem a
Franceskou i Michaela.
Lady Bridgertonová seděla v zeleno-smetanovém salonu
u psacího stolu pod oknem a popíjela šálek čaje.
„Michaeli!" vykřikla radostně a vyšla mu vstříc. „Moc
ráda vás vidím!"
„Lady Bridgertonová," promluvil, přijal její ruku a
zdvořile ji políbil.
„Nikdo mě nezdraví tak mile jako vy," poznamenala s
obdivem.
„Chce to propracovat do detailů," zamumlal.
„Nevěřil byste, jak to ženy našeho věku ocení."
„Ten jistý věk je...," ďábelsky se usmál, „...jednatřicet?"
Lady Bridgertonová byla typem ženy, která s přibývají-
cím věkem krásněla, ale úsměv, který mu věnovala, její
obličej rozhodně rozzářil. „V tomto domě jste vždy vítán,
Michaeli."
Když mu pokynula, aby se posadil, široce se usmál a
uvelebil se na židli s vysokým opěradlem.
„Vlastně se musím omluvit," svraštila čelo. „Teď bych
vám měla říkat hrabě z Kilmartinu."
„Michael je naprosto v pořádku," ujistil ji.
„Vím, že jsou to čtyři roky," vzdychla, „ale neviděla
jsem vás..."
„Můžete mě oslovovat, jakkoli chcete," prohlásil uhlaze-
ně. Bylo to zvláštní. Konečně si zvykl na to, že ho ostatní

77
nazývají Kilmartin, a přizpůsobil se skutečnosti, že titul
předchází příjmení. Ale to bylo v Indii, kde ho nikdo neznal
jako pana Stirlinga, a navíc - což bylo možná ještě
důležitější - nikdo neznal Johna jako hraběte. Slyšet ten
titul z úst lady Bridgertonové bylo poněkud zneklidňující,
zvlášť proto, že se, jak bývá zvykem většiny tchyní, ob-
vykle zmiňovala o Johnovi jako o synovi.
Avšak pokud vycítila jeho vnitřní nejistotu, nedala to na
sobě znát. ,,Jestli vám to tak vyhovuje, pak to musí být
vzájemné. Říkejte mi, prosím, Violet. Už je nejvyšší čas."
„To nejde," ohradil se rychle. A myslel to vážně. Lady
Bridgertonová pro něj byla... Vlastně nevěděl, co přesně
byla, ale rozhodně ne Violet.
„Trvám na tom, Michaeli, a jistě jste už pochopil, že si
obvykle prosadím svou."
Neměl šanci tu výměnu názorů vyhrát, a tak jen vzdychl.
„Nevím, jestli můžu líbat ruku Violet. Připadá mi to skan-
dálně důvěrné, nemyslíte?"
„Neodvažujte se s tím přestat."
„Zlé jazyky budou klevetit," varoval ji.
„Věřím, že to moje pověst vydrží."
„Ale co moje?"
Zasmála se. Jste ničema."
Opřel se do židle. „Má to svoje výhody."
„Dáte si čaj?" Pokynula k elegantní čajové konvici na
stole na druhé straně pokoje. „Ten můj už vychladl, ale vám
nechám přinést další."
„Moc rád," souhlasil.

78
 „Teď jste zřejmě zhýčkaný, po tolika letech v Indii,"
poznamenala, vstala a prošla místností, aby zatáhla za
zvonek.
„Není to úplně stejné," připustil a také rychle vstal. „Ale
i když to neumím vysvětlit, anglickému čaji se nic nevy-
rovná."
„Myslíte, že je to kvalitou vody?"
Tajnůstkářsky se usmál. „Spíš přednostmi žen, které ho
nalévají."
Zasmála se. „Potřebujete manželku, pane. A to hned."
„Vážně? A proč?"
„Protože v tomhle stavu jste jasným nebezpečím pro
všechny neprovdané dámy."
Neodolal poslední poznámce. „Doufám, že se do toho
zástupu počítáte, Violet."
Vtom se ode dveří ozvalo: „Flirtuješ s mou matkou?"
Byla to Francesca, která se zjevila jako duch v levandu-
lově zbarvených šatech zdobených velmi složitou belgickou
krajkou. Očividně se snažila být na něj přísná.
Ne zrovna úspěšně.
Michael zvlnil rty do záhadného úsměvu a pozoroval,
jak obě dámy usedají. „Procestoval jsem celý svět, Fran-
cesko, a můžu bez výhrad tvrdit, že existuje jen pár žen, s
nimiž bych flirtoval radši než s tvou matkou."
„Zvu vás na večeři," prohlásila Violet, „a zápornou od-
pověď nepřijímám."
Michael se uchechtl. „Bude mi ctí."
Francesca naproti němu zamumlala: „Jsi
nenapravitelný."

79
 Jen se na ni zakřenil. Je to dobré, usoudil. Ráno se vy-
víjelo přesně podle jeho očekávání. On i Francesca vklouzli
do starých kolejí. Opět byl tím lehkomyslným okouzlujícím
floutkem, ona předstírala, že ho kárá, a všechno bylo jako
před Johnovou smrtí.
Včera v noci ho překvapila. Nečekal, že ji uvidí. A ne-
podařilo se mu tak rychle nasadit masku, kterou používal na
veřejnosti.
Ne že by to byla všechno jen hra. Vždy byl trochu bez-
starostný a pravděpodobně nepoučitelný donchuán. Jeho
matka s oblibou říkávala, že dívky okouzluje už od čtyř let.
Jenže když byl s Franceskou, bylo životně důležité vy-
sunout tento rys své osobnosti do popředí, aby neměla
podezření, co se skrývá pod ním.
„Co teď po návratu hodláte dělat?" zajímala se Violet.
Michael se k ní otočil s vědomím, že nestačil zakrýt
prázdný výraz. „Vlastně nevím," odpověděl zvolna, při-
čemž si zahanbeně přiznal, že je to pravda. „Asi mi chvíli
potrvá, než pochopím, co se ode mě v nové roli vlastně
očekává."
„Francesca vám určitě pomůže," ujistila ho Violet.
,,Jen když bude chtít," řekl Michael tiše.
„Samozřejmě," vložila se Francesca do řeči a mírně
uhnula stranou, aby udělala místo služebné s podnosem.
„Pomůžu ti, jak jen budeš potřebovat."
„Ten čaj je nějak rychle hotový," poznamenal Michael.
„Mám hroznou žízeň," vysvětlila Violet. „Piju ho celý
den. Služebné stále udržují na kamnech vroucí vodu."
„Dáš si?" zeptala se Francesca a zvedla konvici.
„Ano, díky," přikývl Michael.

80
 „Nikdo nezná Kilmartin jako Francesca," prohlásila Vio-
let s hrdostí kvočny. „Uvidíte, že je neocenitelná."
„O tom vůbec nepohybuji," řekl Michael a přijal od
Francesky šálek s čajem. Pamatovala si, jak ho pije -s
mlékem, bez cukru. Z nějakého důvodu ho to ohromně
potěšilo. Je hraběnkou šest let a čtyři z nich musela zastávat
i roli hraběte. Při Francescině vyplašeném pohledu dodal:
„Ve všech směrech kromě jména. No tak, Francesko, určitě
víš, že je to pravda."
,,Já -"
,,Je to kompliment," dodal. „Dlužím ti víc, než kdy do-
kážu splatit. Nemohl bych být tak dlouho pryč, kdybych
nevěděl, že je hrabství ve schopných rukou."
Francesca zčervenala, což ho překvapilo. Za celá ta léta,
co ji znal, by chvíle, kdy jí zrůžověly tváře, spočítal na
prstech jedné ruky.
„Děkuju," hlesla. „Ujišťuju tě, že mě to nijak neobtě-
žovalo."
„Možná, ale stejně to musím ocenit." Zvedl šálek ke
rtům a nechal dámy, aby nasměrovaly konverzaci jinam.
Což také udělaly. Violet se ho vyptávala na pobyt v In-
dii, a dřív než si to uvědomil, vyprávěl jim o palácích,
princeznách, karavanách a kari. Nájezdníky a malárii vy-
nechal, poněvadž mu to k rozhovoru v salonu nepřipadalo
vhodné.
Po chvíli si uvědomil, že se skvěle baví. Možná, napadlo
ho, zatímco Violet mluvila o nějakém plese na indické
téma, který navštívila před rokem, se rozhodl správně.
Snad je opravdu dobře, že je doma.

81
 O hodinu později Francesca zavěšená do Michaelova
rámě kráčela Hyde Parkem. Slunce vykouklo zpoza mraků,
a když prohlásila, že nedokáže odolat příjemnému počasí,
Michaelovi nezbylo než ji vzít na procházku.
,,Je to skoro jako za starých časů," prohodila a zvedla
obličej vzhůru ke slunci. Pravděpodobně skončí s příšer-
ným opálením nebo aspoň s pihami, ale vedle Michaela,
jehož pokožka prozrazovala, že se nedávno vrátil z tropů, si
připadala bílá jako porcelán.
„Myslíš procházky?" zeptal se. „Nebo to, jak zkušeně jsi
mě domanévrovala k tomu, abych tě doprovodil?"
Pokusila se zachovat kamennou tvář. „Obojí, samo-
zřejmě. Často jsi mě brával ven: Kdykoli měl John moc
práce."
„To ano."
Několik minut kráčeli mlčky a potom Michael pro-
mluvil: „Trochu mě překvapilo, když jsem ráno zjistil, žes
odjela."
„Doufám, že chápeš, proč jsem to musela udělat, Mi-
chaeli. Ovšemže jsem nechtěla. V matčině domě si vždycky
připadám, jako bych se vrátila do dětství." Znechuceně
sevřela rty. „Samozřejmě ji zbožňuju, ale už jsem si zvykla
vést vlastní domácnost."
„Mám se taky ubytovat v jiném sídle?"
„To víš že ne," vyhrkla. ,,Jsi hrabě. Dům Kilmartinových
ti patří. Kromě toho za týden přijedou Helen s Janet a
potom se budu moct nastěhovat zpátky."
„Hlavu vzhůru, Francesko. Určitě to vydržíš."
Vrhla po něm postranní pohled. „Ne že bys to ty - nebo
jiný muž - pochopil, ale dávám přednost svému postavení

82
provdané ženy místo debutantky. Když jsem v čísle pět
společně s Eloise a Hyacinth, mám pocit, jako bych se
vrátila do své první sezony se všemi pravidly a nařízeními."
„Se všemi ne," namítl. Jinak by ses teď nemohla pro-
cházet se mnou."
„Máš pravdu," souhlasila. „Obzvlášť s tebou."
„Co tím chceš říct?"
Zasmála se. „No tak, Michaeli. Opravdu si myslíš, že se
tvoje pověst vybělí jen proto, žes na čtyři roky odjel ze
země?"
„Francesko -"
,,Jsi legendou."
Vypadal pohoršeně.
,,Je to pravda," trvala si na svém, zatímco přemítala,
proč ho to tolik překvapuje. „Proboha, ženské o tobě pořád
mluví."
„Doufám, že ne s tebou," zamumlal.
„Se mnou nejvíc." Nestydatě se zakřenila. „Všechny
chtěly vědět, kdy se vrátíš. A až se rozkřikne, že jsi zpátky,
bude to mnohem horší. Musím přiznat, že je to dost zvláštní
role - důvěrná přítelkyně nejproslulejšího londýnského
hejska."
„Důvěrná přítelkyně?"
,,Jak jinak bys to nazval?"
„Takhle rozhodně ne. Důvěrná přítelkyně je zcela ne-
vhodný výraz. Jestli si myslíš, že jsem se ti někdy s něčím
svěřil..."
Francesca po něm vrhla nakvašený pohled. To mu bylo
podobné, nechat slova schválně plynout a zaplavit její

83
obrazotvornost otázkami. „Chápu to tak, že ses s námi ještě
nepodělil o všechny novinky z Indie."
Usmál se. Prohnaně.
„Dobře. Dovol mi tedy přesunout konverzaci k mnohem
vážnějšímu tématu. Co teď hodláš dělat, když jsi zpátky?
Zaujmeš místo v parlamentu?"
Vypadal, že ho to vůbec nenapadlo.
,,John by si to přál," podotkla s vědomím, že s ním od-
porným způsobem manipuluje.
Michael na ni ponuře pohlédl. Jeho oči naznačovaly, že
její taktiku neoceňuje.
„Taky se budeš muset oženit," dodala.
„Hodláš se chopit role dohazovačky?" utrousil nevrle.
Pokrčila rameny. ,,Jestli budeš chtít. Určitě bych neod-
vedla horší práci než ty."
„Proboha," zavrčel. Jsem zpátky jeden den. Musíme o
tom mluvit právě teď?"
„Ne, ovšemže ne. Ale brzy. Nemládneš."
Michael na ni otřeseně zíral. „Neumím si představit, že
bych někomu jinému dovolil, aby se mnou takhle mluvil."
„Nezapomeň na svou matku," spokojeně se usmála.
„Ty," prohlásil energicky, „nejsi moje matka."
„Díkybohu," odsekla. ,,Jinak bych už dávno dostala in-
farkt. Nechápu, jak to dělá."
Zarazil se uprostřed kroku. „Nejsem zas tak hrozný."
Elegantně pokrčila rameny. „Vážně?"
A jemu došla řeč. Naprosto oněměl. Podobnou konver-
zaci už vedli bezpočtukrát, ale teď se něco změnilo. V jejím
hlase se objevil zvláštní podtón, který tam dřív nebyl.
Nebo si toho přinejmenším nevšiml.

84
 „Nedívej se tak otřeseně, Michaeli," pokárala ho a jemně
ho poplácala po paži. „Samozřejmě že máš hroznou pověst.
Ale jsi neuvěřitelně okouzlující, takže ti to všichni odpustí."
Tak takhle mě vidí, napadlo ho. A proč by mě to mělo
překvapovat? Přesně ten dojem se snažím vzbudit.
„Kromě toho jsi teď hrabě," pokračovala. „Ctižádostivé
mamá se o tebe budou prát, aby tě spárovaly se svými
drahými dcerami."
„Už se bojím," zabručel tiše. „Moc."
„To bys taky měl," přisvědčila bez jakéhokoli soucitu.
„Ujišťuju tě, že ti to poleze na nervy. Máš štěstí, že jsem si
dnes ráno vzala matku stranou a donutila ji přísahat, že ti do
cesty nepředhodí Eloise ani Hyacinth. Jinak by to rozhodně
udělala," dodala pobaveně.
„Patrně ti musím připomenout, žes mi sama ráda vnu-
covala svoje sestry."
Mírně zkřivila rty. „To bylo před lety," odfrkla si a
mávla rukou, jako by chtěla odvát jeho slova ve větru.
„Nehodil by ses k nim."
Ačkoli se nikdy netoužil dvořit žádné její sestře, ne-
odolal, aby si nerýpl. „K Eloise nebo Hyacinth?"
„Ani k jedné," odpověděla dostatečně nevrle, aby na
jeho tváři vyvolala úsměv. „Ale nevztekej se, někoho ti
najdu."
„Copak se vztekám?"
Pokračovala, jako by vůbec nepromluvil. „Měla bych ti
představit Eloisinu přítelkyni Penelope."
„Slečnu Featheringtonovou?" zeptal se a mlhavě si vy-
bavil mírně obtloustlou dívku, která vůbec nemluvila.

85
 ,,Je to samozřejmě i moje přítelkyně," dodala Francesca.
„Myslím, že by se ti mohla líbit."
„Už se naučila mluvit?"
Zabodla do něj planoucí pohled. „Tak tuhle poznámku
jsem přeslechla. Penelope je půvabná a velice inteligentní
dáma, jakmile se člověk překlene přes její počáteční
plachost."
,,Jak dlouho to trvá?" zamumlal.
„Myslím, že byste se velice pěkně doplňovali," nedala se
odbýt.
„Francesko," zarazil ji energicky, „nebudeš si hrát na
dohazovačku. Jasné?"
„No, někdo -"
„A neříkej, že to někdo udělat musí," přerušil ji. Oprav-
du, byla stále stejně otevřenou knihou jako před lety. Od-
jakživa mu chtěla řídit život.
„Michaeli," povzdychla si mnohem útrpněji, než na co
měla právo.
,,Jsem ve městě jediný den. Jediný den," zdůraznil.
„Padám únavou a je mi úplně jedno, jestli svítí slunce -
pořád je mi zatracená zima a ještě ani nemám rozbalené
věci. Dopřej mi prosím aspoň týden, než mi začneš
plánovat svatbu."
„Takže týden?" opáčila prohnaně.
„Francesko," varoval ji.
„Tak dobře. Ale neodvažuj se stěžovat, že jsem tě neva-
rovala. Až se ocitneš ve společnosti a mladé dámy se svými
matkami za zády tě zaženou do kouta -"
Při té představě se otřásl. Věděl, že její proroctví se
pravděpodobně vyplní.

86
 „- budeš škemrat, abych ti pomohla," zakončila a zadí-
vala se na něj s protivně spokojeným výrazem.
„To určitě," utrousil a věnoval jí otcovský úsměv, který,
jak věděl, nesnášela. „A až se to stane, slibuju ti, že budu
náležitě zdrcený žalem, kajícností, ostýchavostí a dalšími
nepříjemnými emocemi, které máš v úmyslu mi přiřknout."
Rozesmála se, což ho zahřálo u srdce víc, než by měl
připustit. Obrátila se k němu a poplácala ho po ruce. ,,Jsem
ráda, že jsi zpátky."
,,Já taky." Vyřkl ta slova automaticky, ale uvědomil si,
že je myslí vážně. Byl rád, přestože to bylo těžké. Ale kvůli
tomu si nehodlal stěžovat.
Byli teď uprostřed Hyde Parku. Stromy právě začínaly
pučet, ale vzduch byl stále dost studený, takže lidé na
procházce nevyhledávali stín.
„Měla jsem přinést chleba pro kachny," zamumlala
Francesca.
„Chceš jít k jezírku?" zeptal se Michael překvapeně.
Často se s Franceskou procházel Hyde Parkem a vyhýbali
se jezírku jako čert kříži. Kolem bylo stále plno vychova-
telek a dětí, které křičely jako malí divoši (vychovatelky
často víc než děti), a Michaela přinejmenším jednou někdo
trefil do hlavy krajícem chleba.
„Ráda hážu chleba ptáčkům," hájila se Francesca. „Kro-
mě toho tam dneska nebude moc dětí. Je ještě chladno."
„To Johna a mě nikdy neodradilo."
,,Jenže vy jste Skoti," odsekla. „Vaše krev cirkuluje, i
když je napůl zmrzlá."
Zakřenil se. „My Skoti kypíme zdravím." Myslel to v
žertu. Díky vzájemnému vdávání a ženění byla jeho rodina

87
přinejmenším stejně anglická jako skotská, možná dokonce
i o něco angličtější, ale kvůli hrabství Kilmartin lpěli
Stirlingovi na skotském dědictví jako na odznaku cti.
Našli si lavičku nedaleko jezírka, posadili se a nečinně
pozorovali kachny plující po vodě.
„Řekla bys, že si najdou teplejší místo," prohodil Mi-
chael. „Třeba ve Francii."
„A připraví se tak o všechno jídlo, které jim tu děti na-
házejí?" Francesca se ušklíbla. „Nejsou pitomé."
Jen pokrčil rameny. Neměl v úmyslu předstírat velké
znalosti o chování ptactva.
„Jak ti vyhovovalo indické počasí?" zajímala se
Francesca. ,,Je tam tak horko, jak se tvrdí?"
,,Ještě víc. Nebo možná ne. Nevím. Podle mě je ten po-
pis naprosto přesný. Problémem je, že to žádný Angličan
nepochopí, dokud se tam nedostane."
Tázavě na něj pohlédla.
,,Je tam větší horko, než si umíš představit," dodal na
vysvětlenou.
„To zní... Vlastně ani nevím, jak to zní," přiznala.
„Horko je skoro stejně obtížné jako hmyz."
„To zní děsně," usoudila Francesca.
„Pravděpodobně by se ti tam nelíbilo. Každopádně ne
nadlouho."
„Přesto bych ráda cestovala," zašeptala. „Vždycky jsem
to měla v plánu."
Zmlkla a nepřítomně přikyvovala s bradou nachýlenou
vzhůru tak dlouho, až si byl zcela jistý, že zapomněla, co
vlastně dělá. Potom si uvědomil, že upírá oči do dálky. Na
něco se dívala, ale za živého boha si neuměl představit na

88
co. Ve výhledu nebylo nic zajímavého, jen upjatě
vyhlížející chůva tlačící kočárek.
„Co je?" zeptal se konečně.
Mlčela a nepřestávala se dívat.
„Francesko?"
Obrátila se k němu. „Chci dítě."

89
 7. kapitola

...doufal jsem, že do této chvíle od Tebe obdržím nějaký

vzkaz, ale na takovou vzdálenost je pošta velmi
nespolehlivá. Zrovna minulý týden jsem slyšel o poštovním
vaku, který dorazil s dvouletým zpožděním, takže se
mezitím už mnozí adresáti vrátili do Anglie. Matka mi
psala, že už ses vzpamatovala z otřesu a máš se dobře, což
rád slyším. Práce zde pro mě i nadále znamená výzvu a
uspokojuje mě. Jako většina Evropanů tady v Madrasu
nebydlím přímo ve městě, nicméně ho rád navštěvuji.
Působí na mě řecky, nebo spíš tak, jak si Řecko představuji,
protože sám jsem v té zemi nikdy nebyl. Oslepující obloha
má téměř ten nejmodřejší odstín, jaký jsem kdy viděl.
- od hraběte z Kilmartinu hraběnce z Kilmartinu šest měsíců
po jeho příjezdu do Indie

ože?" Její prohlášení jím otřáslo. Neřekla to proto,

C aby té reakce dosáhla, ale teď, když tam seděl s

ochable pootevřenou pusou, nemohla než si ten
okamžik vychutnávat.
„Chci dítě," opakovala a pokrčila rameny. „Je na tom
něco překvapivého?"
Michael pohnul rty, aniž skutečně vydal nějaký zvuk.
„Ne... ale..."
„Je mi šestadvacet."
„Vím, kolik ti je," utrousil napjatě.

90
 „Koncem dubna mi bude sedmadvacet. Podle mě není
nic divného na tom, že chci dítě."
Jeho oči si zachovaly neurčitý lesk. ,,Jistěže ne, ale -"
„Proto ti to snad nemusím vysvětlovat!"
„Nežádám tě o to," ohradil se a upřeně si ji prohlížel,
jako by jí rostly dvě hlavy.
„Promiň," zamumlala. „Přeháním."
Mlčel, což ji popudilo. Mohl jí aspoň odporovat, což by
byla sice lež, ale působilo by to laskavě a zdvořile.
Nakonec, když už ticho začalo být nesnesitelné, zabru-
čela: „Spousta žen chce děti."
„Správně," odkašlal si. „Samozřejmě. Ale... neměla by
sis nejdřív najít manžela?"
,,Jistě." Probodla ho podrážděným pohledem. „Proč
myslíš, že jsem přijela do Londýna tak brzy?"
Prázdně na ni civěl.
„Sehnat si manžela," odpověděla, jako by byl padlý na
hlavu.
„Tváříš se, že je to věc, kterou si můžeš koupit na trhu."
Našpulila rty. „To taky je. A měl by sis na to zvyknout.
Přesně tak budou brzy dámy mluvit o tobě. "
Ignoroval poslední část jejího prohlášení. „Máš vyhlíd-
nutého konkrétního džentlmena?"
Zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Ale předpokládám, že až se
po něm začnu poohlížet, brzy se vynoří." Snažila se mluvit
s nadsázkou, ale pravdou bylo, že její hlas ztrácel na síle.
„Bratři mají určitě nějaké přátele," zamumlala nakonec.
Díval se na ni, potom upřel oči na vodu. „Překvapila
jsem tě," poznamenala. „Vlastně... ano."

91
 „Za normálních okolností bych si to skvěle užila," iro-
nicky zkřivila rty.
Neodpověděl, jen mírně protočil panenky.
„Nemůžu Johna oplakávat navěky," namítla mírně
obranně. „Vlastně chci říct, že můžu a taky budu, ale..."
Odmlčela se, se slzami na krajíčku. „A nejhorší je, že
možná ani nebudu moct mít děti. S Johnem mi trvalo dva
roky, než jsem otěhotněla, a podívej, jak to dopadlo."
„Francesko," okřikl ji, „nesmíš se za ten potrat vinit."
Hořce se zasmála. „Umíš si to představit? Že bych se
vdala jen kvůli dítěti a potom žádné neměla?"
„To se lidem stává pořád," poznamenal tiše.
Byla to pravda, ale to jí náladu nezlepšilo. Ona má na
vybranou. Nemusí vstupovat do manželství, poněvadž je
dostatečně zajištěná - a blaženě nezávislá -, aby zůstala do
smrti vdovou. Jestli se vdá - vlastně až se vdá, neboť si na
tu představu musí v duchu zvyknout -, nebude to z lásky. S
nikým už nebude mít takové manželství jako s Johnem.
Žena zkrátka nenajde lásku víckrát než jednou za život.
Provdá se kvůli dítěti, ačkoli nemá žádnou záruku, že ho
nakonec bude mít. „Francesko?"
Nepodívala se na něj, jen tam tak seděla a mrkala v
zoufalé snaze ignorovat slzy prýštící jí z očí.
Michael jí podal kapesník, ale nechtěla to gesto vzít na
vědomí. Kdyby to udělala, musela by plakat. Nic by ji ne-
zastavilo.
„Potřebuju se pohnout z místa," pronesla vzdorně.
„Musím. John je mrtvý a já -"
A potom se přihodila zvláštní věc. I když zvláštní není
úplně to správné slovo. Snad překvapující, pozměňující

92
anebo možná neexistuje výraz pro takový druh překvapení,
které jí zastavilo tep, ochromilo ji a připravilo o dech.
Otočila se k němu. Mělo to být docela prosté. Určitě se
obrátila k Michaelovi už dřív, stokrát, ne-li tisíckrát. Prožil
sice poslední čtyři roky v Indii, ale znala jeho obličej a
úsměv. Věděla o něm všechno -
Jenže tentokrát to bylo jinačí. Nečekala, že se na ni už
dívá. Nepředpokládala, že bude tak blízko, aby viděla černé
tečky v jeho očích.
A už vůbec nečekala, že pohledem zalétne k jeho rtům.
Byly plné, smyslné, pěkně tvarované a -
Vstala. Tak rychle, že skoro ztratila rovnováhu. „Musím
jít," prohlásila, přičemž ji ohromilo, že její hlas zní sku-
tečně jako její a ne nějakého zrůdného démona. „Mám
schůzku. Zapomněla jsem na to."
„Ovšem," přikývl a také vstal.
„U švadleny," dodala, jako by díky podrobnostem zís-
kala její lež na přesvědčivosti. „Všechny šaty mám ve
smutečních odstínech."
Přikývl. „Nesluší ti."
„Moc milé," utrousila napjatě.
„Měla bys nosit modré," doporučil jí.
Trhavě přikývla, stále vyvedená z míry.
„Není ti nic?" zeptal se.
„Vůbec ne," odsekla. A potom, protože by svým tónem
nikoho neoklamala, opatrně dodala: „Ujišťuju tě, že jsem v
pořádku. Jen bývám nerada nedochvilná." Věděl, že je to
pravda, takže to snad přijal jako důvod její nevrlosti.
„Dobře," přikývl a Francesca celou zpáteční cestu domů
bez přestání švitořila.

93
 Musím zachovat vnější zdání klidu, přemítala horečně.
Nesmím dovolit, aby tušil, co se ve mně na lavičce u jezír-
ka odehrálo.
Samozřejmě že věděla, že je Michael pohledný, dokonce
až příliš. Ale bylo to abstraktní vědomí. Michael byl hezký,
stejně jako byl její bratr Benedict vysoký a její matka měla
krásné oči.
Jenže najednou... teď...
Pohlédla na něj a viděla něco zcela nového.
Viděla muže.
A to ji k smrti vyděsilo.

Francesca by se klidně podepsala pod tvrzení, že nejlep-

ším způsobem jednání je hlavně jednat, takže když se
vrátila z procházky, vyhledala matku a sdělila jí, že musí
okamžitě navštívit švadlenu. Bude přece jen lepší, usoudila,
připodobnit lež co nejvíc pravdě.
Matku jedině potěšilo, že Francesca odloží smuteční
šeď, takže za necelou hodinu už obě seděly pohodlně
uvelebené ve Violetině elegantním kočáru a mířily k ex-
kluzivním obchodům na Bond Street. Obvykle by se
Francesca naježila, že se Violet vměšuje do jejích
záležitostí, poněvadž byla zcela způsobilá vybrat si šatník
sama, ale dnes ji matčina přítomnost kupodivu uklidňovala.
Ne že by jí Violet obvykle nepřinášela útěchu. Jenže
Francesca měla sklon častěji upřednostňovat nezávislost a
byla radši, když ji ostatní nepovažovali za „jednu z Brid-
ertonových děvčat".Tato cesta ke švadleně ji však bůh-
víproč přiváděla do rozpaků. Vyžadovalo značnou zralost a

94
odvahu, aby si to přiznala, ale Francesca byla zkrátka a
prostě vyděšená.
I kdyby se nerozhodla, že je na čase znovu se vdát, od-
ložení smutku už samo o sobě naznačovalo obrovskou
změnu a nebyla si zcela jistá, zda je na ni připravená.
Zatímco seděla v kočáru, pohlédla na svůj rukáv. Ne-
viděla látku šatů - zakrýval je plášť -, ale věděla, že je
levandulová. Bylo v tom něco uklidňujícího, stálého a
spolehlivého. Nosila tu barvu, nebo místo ní šedou, už Iři
roky. A předcházející rok strohou černou. Byl to svým
způsobem symbol, něco jako uniforma. Člověk si nemusel
lámat hlavu tím, kdo je, poněvadž to jeho oblečení křičelo
samo o sobě.
„Matko?" promluvila, dřív než si uvědomila, že se chce
na něco zeptat.
Violet se k ní s úsměvem obrátila. „Ano, děvenko?"
„Proč ses už nikdy znovu nevdala?"
Violet mírně pootevřela rty a k Francescinu velkému
překvapení se jí rozzářily oči. „Víš, že je to poprvé, kdy se
mě na to někdo z vás ptá?"
„To snad ne," zavrtěla hlavou Francesca. „Určitě?"
Violet přikývla. „Žádné z mých dětí mi tu otázku nepo-
ložilo. Pamatovala bych si to."
„Ovšem," přitakala Francesca rychle. Přesto to bylo
tak... zvláštní. A nepředstavitelné. Proč se na to Violet ni-
kdo nezeptal? Francesce to připadalo jako ta nejpalčivější
otázka, jakou si uměla představit. A ačkoli se žádný z
Violetiných potomků neodvážil získat odpověď kvůli
osobní zvědavosti, copak si nikdo neuvědomil, jak je to
důležité pro Violet?

95
 Nechtěli znát svou matku? Doopravdy ji znát?
„Když váš otec zemřel...," začala Violet. „Nevím, kolik
si toho pamatuješ, ale přišlo to velmi náhle. Nikdo z nás to
nečekal." Smutně se zasmála a Francesca přemítala, jestli i
ona bude někdy při zmínce o Johnovi schopna smíchu, byť
podbarveného zármutkem.
„Mohlo za to včelí bodnutí," pokračovala Violet a Fran-
cesca pochopila, že i teď, víc než dvacet let po smrti Ed-
munda Bridgertona, to její matku překvapuje.
„Kdo by tušil, že je něco takového vůbec možné?" po-
třásla Violet hlavou. „Nevím, jak moc si otce vybavuješ, ale
byl to velmi statný muž. Vysoký jako Benedict a v ramenou
možná ještě mohutnější. Nenapadlo by tě, že včela..."
Odmlčela se, vytáhla nažehlený bílý kapesník, přidržela si
ho před ústy a odkašlala si. „Bylo to jako blesk z čistého
nebe. Vlastně nevím, co k tomu dodat, až na to..." Obrátila
k dceři moudré, bolestí potemnělé modré oči. „Až na to, že
mě nejspíš chápeš víc než kdokoli jiný."
Francesca přikývla. Ani se nesnažila potlačit palčivý
pocit za víčky.
„Každopádně," pronesla Violet rázně v očividné touze
posunout se dál, „po jeho smrti jsem byla jako ochromená.
Jako bych chodila v mlze. Vůbec nevím, jak jsem ten první
rok přežila. Ani ty ostatní těsně potom. Takže jsem sotva
mohla pomýšlet na manželství."
Já vím," přisvědčila Francesca skoro neslyšně. A sku-
tečně to věděla.
„Později... vlastně si nejsem jistá, co se dělo. Asi jsem
nepotkala nikoho, s nímž bych si přála žít. Možná jsem
tvého otce příliš milovala." Pokrčila rameny. „Nebo jsem

96
zkrátka necítila potřebu. Byla jsem koneckonců v úplně
jiném postavení než ty. Nezapomeň, že jsem byla starší a
matkou osmi dětí. Tvůj otec nechal naše finanční záležitosti
ve velmi dobrém pořádku. Věděla jsem, že nikdy nebudeme
nic potřebovat."
,,John taky nechal Kilmartin ve vynikajícím pořádku,"
vyhrkla Francesca rychle.
„Ovšemže," přisvědčila Violet a poplácala ji po ruce.
„Odpusť, nechtěla jsem naznačit něco jiného. Ale nemáš
osm dětí, Francesko." Její oči se trochu změnily, získaly
sytější odstín. „A zbývá ti ještě hodně času, než abys ho
všechen strávila sama."
Francesca trhavě přikývla. ,,Já vím. Ale nemůžu... ne-
můžu..."
„Co nemůžeš?" pobídla ji Violet jemně.
„Nemůžu..." Francesca sklonila hlavu. Ačkoli nevěděla
proč, nedokázala odtrhnout oči z podlahy. „Nemůžu se
zbavit pocitu, že dělám něco špatného, že tím Johna zne-
uctím, zostudím naše manželství..."
,,John by chtěl, abys byla šťastná."
,,Já vím. Ovšemže by to chtěl. Ale copak nechápeš -"
Vzhlédla a pátrala v matčině obličeji, aniž si byla jistá po
čem - možná po souhlasu, možná jen po lásce, poněvadž
bylo uklidňující hledat něco, o čem věděla, že to nalezne.
„Vlastně mi o to ani tak nejde," dodala. „Už jsem se
smířila, že nenajdu nikoho, jako byl John. A připadá mi
špatné vdát se pro něco míň."
,,Je pravda, že nikoho jako John už nenajdeš," souhlasila
Violet, „ale možná poznáš muže, který se k tobě bude hodit
stejně dobře, jen jiným způsobem."

97
 „Tys ho nenašla."
„To ne, ale taky jsem ho nijak zvlášť nehledala. Vlastně
vůbec."
„Lituješ toho?"
Violet otevřela ústa, ale nevydala žádný zvuk, dokonce
ani nevydechla. Konečně promluvila: „Nevím, Francesko.
Na mou duši nevím." A potom, protože ta chvíle potře-
bovala trochu odlehčit, dodala: „Rozhodně jsem už nechtěla
další děti!"
Francesca se neubránila úsměvu. ,Já ano," pronesla tiše.
„Chci dítě."
„Myslela jsem si to."
„Proč ses mě na to nezeptala?"
Violet nachýlila hlavu na stranu. „Proč ses mě nezeptala,
z jakého důvodu jsem se znovu nevdala?"
Francesca pootevřela rty. Neměla by ji tolik překvapovat
matčina vnímavost.
„Kdybys byla Eloise nebo některá z ostatních sester, asi
bych něco řekla," pokračovala Violet. „Ale ty -"
Nostalgicky se usmála. „Nejsi stejná. Nikdy jsi nebyla. Už
jako dítě ses odlišovala. A udržovala sis odstup."
Francesca se impulzivně předklonila a stiskla matce
ruku. „Miluju tě, víš to?"
Violet se usmála. „Tuším."
„Mami!"
„Tak dobře, samozřejmě že to vím. Jak bys mě mohla
nemilovat, když já tě miluju tak moc?"
„Neřekla jsem ti to," pronesla Francesca s provinilým
pocitem. „Aspoň ne poslední dobou."

98
 „Nic se neděje." Violet jí také stiskla ruku. „Mělas v
hlavě jiné věci."
Francesca se tiše zachichotala. „Řekla bych, že to je zdr-
ženlivé vyjádření." Violet se široce usmála.
„Matko?" vyhrkla Francesca. „Můžu se tě zeptat ještě na
něco?"
,,Jistě."
,,Jestli nenajdu muže podle svých představ a vezmu si
někoho, kdo se mi líbí, ale možná ho nemiluju - bude to v
pořádku?"
Violet chvíli mlčela. „Obávám se, že odpověď na to si
musíš dát pouze ty sama. Samozřejmě bych ti nikdy neřekla
ne. Polovina smetánky - po pravdě řečeno víc než polovina
– se tak provdala nebo oženila a většina je s tím naprosto
spokojená. Ale až ten čas přijde, budeš to muset odhadnout
sama. Každý jsme jiný, Francesko, a mám dojem, že právě
ty to víš líp než ostatní. A až tě nějaký muž požádá o ruku,
budeš ho muset soudit podle jeho předností a ne podle
nějakých svévolných kritérií, které sis stanovila před
časem."
Samozřejmě měla pravdu, přestože si Francesca přála
slyšet jinou odpověď.
A už vůbec se nezmínila o problému, který cítila hlubo-
ko v srdci. Co by se stalo, kdyby skutečně potkala někoho,
kdo v ní vzbudí stejný cit jako John? Neuměla si představit,
že by se to stalo, připadalo jí to vysoce nepravděpodobné.
Jenže co když? Jak potom bude sama se sebou žít?

Na ponuré náladě bylo něco velmi uspokojivého, a tak se

Michael rozhodl plně si ji vychutnat.

99
 Celou cestu domů kopal do kamínku.
Utrhoval se na všechny, kteří do něj na ulici strčili.
Otevřel vchodové dveře tak prudce, že práskly do ka-
menné zdi. Nebo by to aspoň udělal, kdyby ten protivný
majordomus nepřešlapoval za dveřmi a neotevřel je těsně
předtím, než se Michaelovy prsty dotkly kliky.
Ale myslel na to, že je prudce otevře, což mu samo o
sobě přineslo jisté uspokojení.
Potom se dovlekl nahoru po schodech do svého pokoje -
který stále působil zcela jako Johnův pokoj, aniž se s tím
dalo něco dělat - a odkopl boty.
Nebo to aspoň zkusil.
Zatraceně.
„Reiversi!" zařval.
Ve dveřích se ukázal - nebo se spíš zjevil - komorník.
„Ano, pane?"
„Pomůžete mi z bot?" zavrčel Michael, přičemž si připa-
dal trochu jako dítě. Prožil tři roky v armádě, čtyři v Indii a
neumí si sundat boty? Jak to, že Londýn dělá z muže
ufňukaného ňoumu? Vzpomněl si, že mu Reivers musel
sundat boty i posledně, když bydlel v Londýně.
Sklopil oči. Byly to jiné boty. V jiném stylu, pro
odlišnou situaci a Reivers byl směšně hrdý na svou práci.
Samozřejmě že chtěl Michaela vybavit podle nejlepší
londýnské módy. Sehnal -
„Reiversi?" promluvil Michael tiše. „Kde jste vzal tyhle
boty?"
„Pane?"
„Tyhle boty. Neznám je."

100
 ,,Ještě nepřivezli všechny vaše kufry z lodi, pane. Neměl
jste nic vhodného pro pobyt v Londýně, a tak jsem je našel
mezi věcmi zesnulého hraběte -"
,,Ježíši."
„Pane? Moc se omlouvám, jestli vás tlačí. Vzpomínám
si, že jste měli stejnou velikost, a napadlo mě, že byste
možná chtěl -"
„Okamžitě mi je sundejte. Hned." Michael zavřel oči,
posadil se do kožené židle - Johnovy kožené židle - a žasl
nad tou ironií. Jeho nejhorší noční můra se naplnila, a to
doslova.
„Ovšem, pane." Reivers se tvářil dotčeně, nicméně se
rychle chopil své práce.
Michael si stiskl kořen nosu mezi palcem a ukazováč-
kem a dlouze vydechl. „Raději už nebudu používat nic ze
šatníku zesnulého hraběte," vypravil ze sebe unaveně. Po
pravdě řečeno netušil, proč je Johnovo oblečení stále zde.
Už před lety ho mohli rozdat sloužícím nebo charitě. Ale
předpokládal, že to by mělo být Francescino rozhodnutí, ne
jeho.
,,Jistě, pane. Hned se o to postarám."
„Dobře," zabručel Michael.
„Mám šatník zamknout?"
Zamknout? Proboha, ta veteš uvnitř přece není otrávená.
„Ať to zůstane, kde je. Jen už mi nic z toho nedávejte."
„Dobře." Reivers polkl a ohryzek v krku mu viditelně
poskočil.
„Co je zase, Reiversi?"
,,Jen že i ostatní věci lorda Kilmartina jsou pořád tady."
„Tady?" zeptal se Michael prázdně.

101
 „Zde," upřesnil Reivers a rozhlédl se po pokoji.
Michael se přihrbil. Nechtěl z této země smést veškeré
připomínky na svého bratrance. Nikomu John nechyběl jako
jemu.
Snad kromě Francesky, připustil, ale to je jiné.
Jenže teď právě nevěděl, jak má vést vlastní život obklo-
pen Johnovým majetkem. Zdědil jeho titul, utrácel jeho
peníze, žil v jeho domě. Měl nosit i jeho zatracené boty?
„Všechno to zabalte," vybídl komorníka. „Ale až zítra.
Dnes večer si nepřeju být rušen."
Kromě toho by měl se svými záměry pravděpodobně
seznámit i Francesku.
Francesku.
Jakmile komorník odešel, Michael s povzdechem vstal.
Kristepane, Reivers s sebou zapomněl odnést ty boty.
Michael je zvedl a vystrčil za dveře. Pravděpodobně to
přeháněl, ale ksakru, nechtěl dalších šest hodin civět na
Johnovu obuv.
Přibouchl dveře a přešel k oknu. Opřel se o široký
parapet a přes tenké záclony se upřeně zadíval na rušnou
ulici pod sebou. Odhrnul látku stranou a s hořkým
úsměvem pozoroval chůvu vlekoucí malé dítě po chodníku.
Francesca. Chce dítě.
Nevěděl, proč ho to tolik překvapuje. Kdyby se na to
díval rozumně, nemělo by ho to udivit. Byla to přece žena,
takže samozřejmě chtěla děti. Copak je nechtějí všechny?
Ale ačkoli se nikdy nedomníval, že by se měla kvůli
Johnovi trápit navěky, ani ho nenapadlo, že by se jednou
chtěla znovu vdát.

102
 Francesca a John. John a Francesca. Byli jako jedno tělo,
nebo aspoň bývali, a přestože je Johnova smrt snadno
rozdělila, pořád si je neuměl představit jednoho bez
druhého.
A potom tu byl samozřejmě ten nepříjemný mrazivý
pocit na kůži, který se ho zmocnil při představě Francesky s
jiným mužem.
Otřásl se. Nebo že by to byla zimnice? K čertu, doufal,
že to není to druhé.
Domníval se, že si na tu představu bude muset zkrátka
zvyknout. Pokud chce Francesca děti, potřebuje manžela a s
tím se nedá nic dělat. Škoda že k tomu rozhodnutí nedošla
před rokem a neodbyla si tu odpornou záležitost už vloni,
čímž by ho ušetřila nevolnosti z toho, že bude muset být
svědkem celých námluv. Kdyby se provdala vloni, bylo by
po všem a nedalo by se na tom nic změnit.
Příběh by skončil.
Jenže teď tomu bude muset přihlížet. A možná dokonce
radit. Do háje.
Znovu se zachvěl. Krucinál. Snad jen prokřehl. Byl
koneckonců březen, a to dost studený, i když v krbu plál
oheň.
Uvolnil si vázanku, která ho začala nepříjemně škrtit, a
potom ji úplně odložil. Bože, měl pocit, jako by byl v
pekle, horký a studený zároveň, a podivně nesvůj.
Posadil se. Připadalo mu to nejlepší.
Potom přestal předstírat, že je všechno v pořádku, svlékl
zbytek oblečení a zalezl do postele.
Bude to dlouhá noc.

103
 8. kapitola

...je moc milé, že ses ozval. Jsem ráda, že se Ti daří

dobře. John by byl na Tebe hrdý. Chybíš mi. Chybí mi.
Chybíš mi. Některé květiny stále kvetou. Není to hezké?
- od hraběnky z Kilmartinu hraběti z Kilmartinu týden po
obdržení jeho druhého dopisu, první koncept, nedokončen a
neposlán

opak Michael neslíbil, že s námi dnes večer

C povečeří?" Francesca pohlédla na matku, která

před ní stála se znepokojeným výrazem. Hlavou
se jí honilo totéž a přemítala, co ho asi zdrželo.
Většinu dne strávila ve strachu z jeho příchodu, přestože
vůbec netušil, že byla v té chvíli v parku tak rozrušená.
Panebože, pravděpodobně si ani neuvědomil, že byla nějaká
„chvíle".
Poprvé v životě byla Francesca vděčná za všeobecnou
tupost mužů.
„Ano, řekl, že přijde," odpověděla a mírně se zavrtěla na
židli. Čekala už nějakou dobu v salonu s matkou a dvěma
sestrami, kde nečinně zabíjely čas, dokud se jejich host
neobjeví.
„Nedaly jsme mu už dostatečnou rezervu?" zeptala se
Violet.
Francesca přikývla. „Když mě sem po procházce v parku
přivedl, ještě mi to potvrdil." Byla si tím zcela jistá, neboť

104
si jasně vybavovala nepříjemný pocit kolem žaludku, když
o tom mluvili. Nechtěla ho znovu vidět - aspoň ne tak brzy
-, ale co mohla dělat? Pozvala ho její matka.
„Nejspíš se jen opozdil," poznamenala Hyacinth, Fran-
cescina nejmladší sestra. „Ani mě to nepřekvapuje. Muži
jako on pořád chodí pozdě."
Francesca se k ní prudce otočila. „Co tím chceš na-
značit?"
„Slyšela jsem, jakou má pověst."
„Co ta s tím má společného?" ohradila se Francesca na-
pjatě. „A každopádně, co ty o ní víš? Odjel z Anglie před
lety, dřív než jsi vstoupila do společnosti."
Hyacinth pokrčila rameny a zabodla jehlu do mimořádně
nedbalého vyšívání. „Lidé o něm pořád mluví," prohodila
bezstarostně. „A pokud to musíš vědět, tak dámy omdlévají
jako husy při pouhé zmínce jeho jména."
„Nemají jinou možnost," vložila se do řeči Eloise, která,
ačkoli byla o rok starší než Francesca, byla stále svobodná.
,,Je to možná hejsek," připustila Francesca s vyklenutým
obočím, „ale vždycky byl mimořádně dochvilný." Nikdy
netolerovala, když někdo Michaela pomlouval. Občas si
sice sama povzdychla, zasténala a donekonečna omílala
jeho chyby, ale bylo zcela nepřípustné, aby si Hyacinth,
která znala Michaela pouze z klepů a narážek, udělala tak
povrchní úsudek.
„Věř si, čemu chceš," dodala ostře, protože za žádnou
cenu nehodlala dovolit Hyacinth, aby měla poslední slovo,
„ale k nám na večeři se ještě nikdy neopozdil. Na to si naší
matky příliš váží."
„Tebe taky?" vyzvídala Hyacinth.

105
 Francesca do sestry, která se uculovala nad vyšíváním,
zabodla planoucí pohled. „To je -" Ne, tohle odmítala.
Nehodlala tu sedět a hádat se s nejmladší sestrou, když se
možná děje něco zlého. Michael byl, přes všechny zpustlé
způsoby, naprosto zdvořilý a ohleduplný, tedy aspoň v její
přítomnosti. A nikdy by nepřišel na večeři - pohlédla na
hodiny na krbové římse - o půlhodinu později.
Přinejmenším ne bez omluvy.
Vstala a chvatně si uhladila světlešedé šaty. „Zajedu za
ním," prohlásila.
„Sama?" zamračila se Violet.
„Sama," přikývla Francesca rozhodně. Je to koneckonců
i můj domov. Lidé sotva budou klevetit, když se tam krátce
zastavím."
„Ano, ano, ovšem," přisvědčila matka. „Ale nezdrž se
moc dlouho."
„Mami, jsem vdova. A nehodlám tam strávit celou noc.
Jen se zeptám, co je s Michaelem. Budu v pořádku, ujišťuju
tě."
Violet přikývla, ačkoli z jejího výrazu Francesca pocho-
pila, že by chtěla dodat mnohem víc. Takhle to šlo celá léta
- ráda by se chopila role kvočny své mladé ovdovělé dcery,
ale držela se zpátky a pokoušela se ctít její nezávislost.
Vždy se jí sice nepodařilo odolat vměšování, ale aspoň
se snažila, za což jí byla Francesca vděčná.
„Mám tě doprovodit?" nabídla se Hyacinth s rozzáře-
nýma očima.
„Ne!" zarazila ji Francesca. Byla tak překvapená, že se
ohradila mnohem rázněji, než měla v úmyslu. „Proč bys
tam proboha chtěla jet?"

106
 Hyacinth pokrčila rameny. „Ze zvědavosti. Ráda bych se
setkala s Veselým hejskem."
„Už jste se potkali," upozornila ji Eloise.
„Ano, ale to bylo dřív," vzdychla Hyacinth dramaticky,
„než jsem pochopila, co je zač."
„Ani teď to nechápeš," utrousila Violet ostře.
„Ale -"
„Nechápeš," opakovala Violet.
„Dobře." Hyacinth se obrátila k matce s odporně líbez-
ným úsměvem. „Nevím, co je zač. Taky nevím, jak se mám
obléknout ani jak si vyčistit zuby."
„Včera večer jsem viděla, že jí Polly pomáhala do večer-
ních šatů," podotkla Eloise z pohovky.
„Nikdo si je neumí obléknout sám," ohradila se Hyacinth
ostře.
„Odcházím," prohlásila Francesca, přestože si byla zcela
jistá, že ji nikdo neposlouchá.
„Co to děláš?" zeptala se Hyacinth.
Francesca se krátce zarazila, než pochopila, že Hyacinth
nemluví s ní.
,,Jen zkoumám tvoje zuby," odvětila Eloise sladce.
„Děvčata!" okřikla je Violet, ačkoli Francesca silně po-
chybovala, že se Eloise ve věku sedmadvaceti nechá pod
ten pojem dobrovolně zahrnout.
A skutečně nenechala, avšak Francesca využila jejího
podráždění i následné odpovědi, vyklouzla z pokoje a
požádala lokaje, aby jí nechal přistavit kočár.
V ulicích bylo poměrně prázdno, smetánka vyrazí na
večírky a plesy nejdřív za hodinu. Kočár rychle projel
Mayfair a za čtvrt hodiny už Francesca stoupala po scho-

107
dech k domu Kilmartinových v St. James. Jakmile jí lokaj
jako obvykle otevřel dveře dřív, než stačila zaklepat,
chvatně vstoupila dovnitř.
,,Je tu hrabě Kilmartin?" zeptala se. Zároveň pocítila
mírné překvapení, protože tak Michaela nazvala poprvé.
Bylo to zvláštní, ale těšilo ji, že jí to tak přirozeně vy-
klouzlo ze rtů. Pravděpodobně je na čase, aby si na tu
změnu všichni zvykli. Teď je Michael hrabě a už nikdy
nebude pouhým panem Stirlingem.
„Myslím že ano," odpověděl lokaj. „Odpoledne přišel
dřív a nevšiml jsem si, že by někam odešel."
Francesca se zamračila, kývla na lokaje, že může odejít,
a začala stoupat po schodech. Pokud je Michael skutečně v
domě, musí být nahoře. Kdyby seděl v pracovně, lokaj by o
něm věděl.
Vyšla do patra a vydala se chodbou k soukromým poko-
jům. Její kroky tlumil vysoký plyšový koberec. „Michaeli?"
zavolala tiše, zatímco se blížila k jeho pokoji. „Michaeli?"
Žádná odpověď, takže přistoupila blíž ke dveřím, které,
jak si všimla, nebyly úplně dovřené. „Michaeli?"
zopakovala znovu o něco hlasitěji. Nemělo smysl vyvolávat
jeho jméno na celý dům. Krom toho, pokud spí, nepřála si
ho probudit. Pravděpodobně byl stále unavený po dlouhé
cestě a měl příliš hrdosti, aby to naznačil, když ho Violet
pozvala na večeři.
Stále nic, a tak otevřela dveře o dalších několik centi-
metrů. „Michaeli?" Něco uslyšela. Možná zašustění, možná
zasténání. „Michaeli?"
„Frannie?"

108
 Nepochybně to byl jeho hlas, ale vůbec se nepodobal
tomu, co kdy z jeho úst slyšela.
„Michaeli?" Vtrhla dovnitř a našla ho schouleného v
posteli. V tak hrozném stavu ještě žádného člověka ne-
viděla. Johnovi nebylo špatně. Jen si jednou večer lehl do
postele a už se neprobudil.
„Michaeli!" zalapala po dechu. „Co ti je?"
„Nic hrozného," zaskřehotal. „Asi jsem nastydl."
Francesca si ho pochybovačně měřila. Tmavé vlasy měl
připlácnuté na čele, pokožku rudou a skvrnitou a celý hořel.
Nemluvě o tom nezdravém, trochu zatuchlém pachu,
který, kdyby měl barvu, by byl jistě odpudivě zelený.
Francesca natáhla ruku, dotkla se Michaelova čela a oka-
mžitě ji vyděšeně stáhla.
„To není nachlazení," pronesla ostře.
Roztáhl rty do ohyzdného výrazu, který měl být úsmě-
vem. „Co pořádné nachlazení?"
„Michaeli!"
„Proboha, mluvíš jako moje matka."
Necítila se vůbec jako jeho matka, zvlášť po tom, co se
stalo v parku, a skoro ji potěšilo, když ho viděla tak slabého
a zuboženého. Pocit, který cítila odpoledne, trochu polevil.
„Michaeli, co ti je?"
Pokrčil rameny a potom se roztřeseně zachumlal hlou-
běji pod přikrývku.
„Michaeli!" Natáhla ruku a chytila ho za rameno. Nijak
jemně. „Neodvažuj se na mě zkoušet ty svoje triky. Vím
přesně, jak to děláš. Vždycky předstíráš, že se nic neděje a
že je ti dobře -"
,,Je mi dobře," zahuhňal.

109
 „Michaeli!" Kdyby mu nebylo tak zle, nejradši by mu
jednu vlepila. „Nepodceňuj to, jasné? A okamžitě mi vy-
klop, co se s tebou děje!"
„Zítra to bude lepší."
„Skvělé," ušklíbla se Francesca se vším sarkasmem, kte-
rý se jí podařilo shromáždit, i když ho po pravdě řečeno
bylo velmi málo.
„Vážně," trval na svém a neklidně změnil pozici, při-
čemž každý pohyb doprovodil zasténáním. „Zítra budu v
pořádku."
Ten slovní obrat připadal Francesce velice podivný. „A
co pozítří?" přimhouřila oči.
Zpod pokrývky se ozval podivný smích. „Pak už samo-
zřejmě budu zase jako zbitý pes."
„Michaeli," opakovala vyplašeně, „co ti je?"
„Nevíš?" Vystrčil hlavu zpod přikrývky a vypadal tak
zničeně, že se jí chtělo plakat. „Mám malárii."
„Proboha," vydechla a o krok couvla. „Proboha."
„To je poprvé, co slyším, že se rouháš," utrousil.
„Zřejmě by mi to mělo lichotit."
Neměla tušení, jak si může v takovou chvíli dělat
legraci. „Michaeli, já -" Natáhla ruku, ale potom ji opět
stáhla, poněvadž si nebyla jistá, co má dělat.
„Neboj," schoulil se a jeho tělo opět přemohla další vlna
třesavky, „nemůžeš ji ode mě chytit."
„Že ne?" Zamrkala. „Chtěla jsem říct, ovšemže ne." A i
kdyby ano, nezabránilo by jí to o něj pečovat. Byl to
Michael. Byl to... no, připadalo jí těžké přesně určit, co pro
ni znamená, ale rozhodně je pojila pevná pouta a ani čtyři
roky či tisíce mil to nezměnily.

110
 „Přenáší se vzduchem," vypravil ze sebe unaveně. „Mu-
síš se nadýchat zkaženého vzduchu, abys to dostala. Proto
se tomu říká malárie. Kdyby se to přenášelo z člověka na
člověka, už dávno by se nakazili všichni v Anglii."
S kývnutím přijala jeho vysvětlení. ,,Je to... je to..." Ne-
dokázala se zeptat, nevěděla jak.
„Ne," odpověděl. „Aspoň si to doktoři nemyslí."
Cítila, jak ji zaplavila úleva, a musela se posadit. Ne-
uměla by si svět bez něj představit. I když odjel, pořád
věděla, že tam je, žije s ní na stejné planetě, chodí po stejné
zemi. I v těch prvních dnech po Johnové smrti -kdy ho
nenáviděla za to, že ji opustil, a měla na něj takový vztek,
že se jí chtělo plakat - čerpala trochu útěchy z vědomí, že je
naživu a zdráv, a kdyby ho o to opravdu důrazně požádala,
okamžitě by se k ní vrátil.
Je tady. Žije. A bez Johna... Zkrátka nevěděla, jak by
snesla ztrátu jich obou.
Znovu se zachvěl.
„Potřebuješ nějaký lék?" zeptala se, vytržená ze zadu-
mání. „Máš nějaký?"
„Už jsem si ho vzal," vydrkotal ze sebe.
Přesto musela něco udělat. Ne že by se nenáviděla na-
tolik, že by si vyčítala, že nezabránila Johnové smrti -k
tomu se nesnížila ani v nejhlubším zármutku -, ale nikdy se
nesmířila s tím, že se to odehrálo v její nepřítomnosti. Byla
to vlastně jediná důležitá záležitost, kterou John udělal bez
ní. A přestože byl Michael pouze nemocný a neumíral,
nehodlala mu dovolit, aby trpěl sám.
„Přinesu ti další deku," prohlásila. Aniž čekala na od-
pověď, proběhla spojovacími dveřmi do vlastní ložnice a

111
stáhla z postele svoji přikrývku. Byla růžová a až se Mi-
chael trochu zmátoří, pravděpodobně se to dotkne jeho
mužské ješitnosti, ale to, usoudila, je jeho problém.
Když se vrátila, ležel tak nehybně, až si myslela, že
usnul. Nicméně se mu podařilo vyburcovat natolik, že
poděkoval, jakmile ho přikryla.
„Co dalšího můžu udělat?" zeptala se, přitáhla si k jeho
posteli dřevěnou židli a posadila se.
„Nic.“
„Něco určitě ano," trvala na svém. „Přece tu nebudeme
jen tak čekat."
„Nic jiného nám nezbývá."
„Nevěřím, že je to pravda."
Otevřel oko. „Chceš odporovat celé lékařské společ-
nosti?"
Zatnula zuby a shrbila se. „Určitě nepotřebuješ další
dávku léku?"
Zavrtěl hlavou a potom nemohoucně zasténal. „Příštích
několik hodin ne."
„Kde ho máš?" zeptala se. Pokud nemůže pomoct jinak,
než že najde lék a bude připravená ho Michaelovi podat,
pak udělá aspoň to.
Mírně pohnul hlavou doleva. Francesca pohlédla na
malý stolek na druhé straně místnosti, kde na složených
novinách stála lahvička. Vstala, zvedla ji a zatímco se vra-
cela k židli, přečetla si nápis na štítku. „Chinin. To už jsem
slyšela."
„Zázračný lék," poznamenal Michael. „Nebo se to aspoň
říká."
Francesca se na něj váhavě podívala.

112
 „Vem si kupříkladu mě," dodal s pokřiveným - a sotva
znatelným - úsměvem. Jsem živoucím důkazem, že je to
pravda."
Znovu upřela pohled na lahvičku, naklonila ji a pozo-
rovala, jak se prášek přesýpá. „Nijak zvlášť mě to nepře-
svědčilo."
Pokusil se rozmarně pokrčit ramenem. „Nejsem mrtvý."
„To není legrace."
„Naopak," ohradil se. „Musíme se co nejvíc smát, dokud
máme šanci. Jen si představ, že kdybych umřel, titul přejde
- jak Janet pořád říkává - na ty -"
„Hrozné Debenhamovy," zakončili společně a
Francesca, přestože tomu nemohla uvěřit, se opravdu
usmála.
Vždy ji dokázal přimět k úsměvu.
Předklonila se a vzala ho za ruku. „Zvládneme to," ujis-
tila ho.
Přikývl a zavřel oči.
A právě, když si myslela, že usnul, zašeptal: „S tebou je
to tu mnohem lepší."

Nazítří ráno si Michael připadal trochu silnější, a i když

nebyl úplně v pořádku jako obvykle, aspoň vypadal líp než
předchozí večer. Francesca, jak si zděšeně uvědomil, seděla
stále na dřevěné židli u jeho postele, s hlavou bezvládně
nachýlenou ke straně. Z její nepřirozené pozice s krkem v
nezvyklém úhlu usuzoval, že se jí sedí velmi nepohodlně.
Ale spala. Dokonce pochrupovala, což mu připadalo
velmi roztomilé. Nikdy si ji nepředstavoval, jak chrápe, a

113
dlužno podotknout, že si ji představoval spící mnohem
častěji, než by se odvážil spočítat.
Domníval se, že by asi doufal v moc, kdyby čekal, že
před ní svou chorobu utají. Na to byla příliš vnímavá . 1
nanejvýš dotěrná. Ale přestože by dal přednost tomu, aby
se o něj nebála, její přítomnost ho včera večer potěšila.
Neměla by, nebo by si to aspoň neměl připustit, ale zkrátka
si nedokázal pomoct.
Slyšel, jak se pohnula, a otočil se na bok, aby na ni měl
lepší výhled. Ještě nikdy ji neviděl probouzet se. Nebyl si
jistý, proč mu to připadá tak zvláštní, možná proto, že si
tohle nepředstavoval ani v těch nejbujnějších fantaziích -
hluboké hrdelní zabručení, když změnila pozici, tichý
povzdech, když zívla, či jemné zatřepetání víček, když
otevřela oči.
Byla krásná.
Věděl to léta, ale nikdy to necítil tak pronikavě, až do
morku kostí.
Nebylo to jejími vlasy, bohatými a vlnitými kaštanovými
kadeřemi, které zřídkakdy viděl rozpuštěné. Ani zářivě
modrýma očima, na které muži psali básně - většinou, jak si
Michael vybavoval, k Johnovu neskonalému pobavení.
Nebylo to dokonce ani tvarem obličeje či stavbou kostí –
kdyby to byl ten případ, byl by posedlý půvabem všech
Bridgertonových dívek, neboť si byly nesmírně podobné,
přinejmenším navenek.
Mohlo za to něco ve způsobu, jakým se pohnula.
Jak dýchala.
To, že prostě byla.
A domníval se, že on se přes to nikdy nepřenese.

114
 „Michaeli," zamumlala a ospale se promnula oči.
„Dobré ráno," promluvil s nadějí, že Francesca zamění
chraplavost jeho hlasu za vyčerpání.
„Vypadáš líp."
„I se tak cítím."
Polkla a na chvíli se odmlčela. Jsi na to zvyklý."
Přikývl. „Nezajdu tak daleko, abych tvrdil, že mi ta ne-
moc nevadí, ale ano, zvykl jsem si. Vím, co mám dělat."
,,Jak dlouho to potrvá?"
„Těžko říct. Obden dostanu horečku, dokud to prostě...
neskončí. Celkem týden, možná dva. Tři, pokud budu mít
velkou smůlu."
„A potom?"
Pokrčil rameny. ,,Pak můžu jen čekat a doufat, že už se
to nebude opakovat."
„Ta šance existuje?" Napřímila se. „Že se to už nikdy
nevrátí?"
,,Je to podivná, nevypočitatelná nemoc."
Přimhouřila oči. „Neříkej, že je jako žena."
„Dokud jsi s tím nezačala, ani by mě to nenapadlo."
Mírně napjala rty, ale potom se uvolnila. ,,Jak dlouhá
doba uplynula od tvého posledního..." Zamrkala. ,,Jak se to
jmenuje?"
Pokrčil rameny. „Říkám tomu záchvaty, protože mi to
tak připadá. A je to šest měsíců."
„To je dobré!" Skousla spodní ret mezi zuby. „Nebo
ne?"
„Vzhledem k tomu, že předtím jsem měl jenom tři, tak
ano, předpokládám že ano."

115
 „Kolikrát se ti to stalo?"
„Teď potřetí. Celkem vzato to není zas tak hrozné ve
srovnání s nemocemi, které jsem viděl."
„A to mě má utěšit?" Prudce se předklonila a dotkla se
jeho čela. ,,Jsi mnohem chladnější."
„Ano. Je to podivuhodně předvídatelná nemoc. Tedy
aspoň, když už se rozběhne. Bylo by pěkné, kdybych taky
poznal, kdy můžu čekat začátek."
„A opravdu budeš mít zítra zase horečku? Jako včera?"
„Přesně tak," přisvědčil.
Chvíli přemýšlela. „Samozřejmě to před svou rodinou
neutajíš."
Pokusil se posadit. „Proboha, Francesko, neříkej to mojí
matce ani -"
„Mají přijet každým dnem," přerušila ho. „Když jsem
odjížděla ze Skotska, obě mi tvrdily, že se opozdí jen o
týden, a jak znám Janet, znamená to pouhé tři dny. Opravdu
si myslíš, že si nevšimnou, že jsi velmi příhodně -"
„Nepříhodně," opravil ji zahořkle.
„To je jedno," utrousila. „Opravdu si myslíš, že si ne-
všimnou, že jsi každý druhý den na smrt nemocný?
Panebože, Michaeli, připiš jim trochu inteligence."
„Dobře," vzdychl a opět sebou praštil na polštář. „Ale
nikomu jinému. Nechci se stát londýnskou atrakcí."
„Nejsi první člověk postižený malárií."
„Nepřeju si ničí soucit," vyštěkl. „Zvlášť ten tvůj."
Odtáhla se, jako by ji udeřil, a on se cítil jako osel.
„Odpusť," vyhrkl. „Vyznělo to hrozně."
Zabodla do něj planoucí pohled.

116
 „Nechci, abys mě litovala," vysvětloval kajícně, „ale
tvoje péče a přání všeho dobrého jsou vítány."
Nesetkala se s jeho pohledem, ale odhadoval, že přemítá,
zda jeho slovům věří.
„Myslím to vážně," dodal unaveným hlasem. ,,Jsem rád,
žes tu byla. Už jsem si tím kdysi prošel."
Ostře na něj pohlédla, jako by se ho chystala na něco
zeptat, ale za živého boha nevěděl na co.
„Už jsem si tím kdysi prošel," opakoval, „a tentokrát to
bylo... jinačí. Lepší. Snadnější." Dlouze vydechl úlevou, že
nalezl správné slovo. „Snadnější. Bylo to snadnější."
„Hmm." Zavrtěla se na židli. „To jsem... ráda."
Pohlédl k oknu. Zahalovaly ho těžké závěsy, ale po
stranách pronikaly sluneční paprsky. „Nebude se o tebe
matka bát?"
„Ach ne!" vyjekla a vyskočila tak rychle, že rukou
vrazila do nočního stolku. „Au au au."
„Nestalo se ti nic?" zeptal se Michael zdvořile, přestože
bylo zcela jasné, že si nijak vážně neublížila.
„Ach..." Zatřásla rukou ve snaze potlačit bolest. „Úplně
jsem na matku zapomněla. Čekala, že se včera v noci
vrátím."
„Neposlalas jí vzkaz?"
„Poslala," přikývla. „Sdělila jsem jí, že jsi nemocný, a
ona odepsala, že se tu ráno zastaví a pomůže nám. Kolik je?
Máš tu hodiny? Samozřejmě že máš." Prudce se obrátila k
malým hodinám na krbové římse.
Byl to Johnův pokoj, stále to byl Johnův pokoj, a to v
mnoha směrech. Samozřejmě že věděla, kde jsou hodiny.

117
 Je teprve osm," vydechla s úlevou. „Pokud to není nutné,
matka nevstává před devátou, a doufejme, že dnešní ráno
do toho můžeme započítat. Snažila jsem se, aby můj vzkaz
nevyzněl moc zoufale."
Jak znal Francesku, sestylizovala ho se vší zdrženlivostí,
jakou byla proslulá. Usmál se. Pravděpodobně lhala a
zmínila se, že si najal ošetřovatelku.
„Není nutné si zoufat," prohodil.
Obrátila k němu znepokojené oči. „Říkals, že nechceš,
aby někdo věděl, že máš malárii."
Pootevřel rty. Nedomníval se, že by si brala jeho přání
tolik k srdci. „Utajila bys to před svou matkou?" zeptal se
tichým hlasem.
„Samozřejmě. Je jen na tobě, jestli jí to povíme."
Opravdu to bylo dojemné, dokonce možná i něžné -
„Podle mě jsi blázen," dodala ostře.
No, něha možná nebyla zrovna to správné slovo.
„Ale budu ctít tvoje přání." Založila si ruce v bok a po-
zorovala ho s výrazem, který by popsal jako rozmrzelý. Jak
si vůbec můžeš myslet, že bych udělala něco jiného?"
„Nemám tušení," zamumlal.
„Vážně, Michaeli," vzdychla. „Nechápu, co to s tebou
je."
„Že by malárie?" pokusil se o žert
Vrhla po něm Pohled. S velkým písmenem na začátku.
„Vrátím se k matce," oznámila a nazula si nízké šedé
boty. Jinak se můžeš spolehnout, že se tu objeví s celou
královskou lékařskou univerzitou v závěsu."
Nadzvedl obočí. „To dělá, kdykoli vypadáš nemocně?"

118
 Francesca vydala drobný zvuk, napůl odfrknutí, napůl
zavrčení, ale rozhodně plný podráždění. „Brzy se vrátím.
Nikam nechoď."
Zvedl ruce a sarkasticky ukázal na postel.
„Od tebe se dá čekat cokoli," zamumlala.
„Tvoje víra v moje nadlidské schopnosti mě dojímá."
Zastavila se u dveří. „Přísahám, Michaeli, že jsi ten nej-
horší pacient, jakého jsem kdy poznala."
„Žiju, abych tě bavil!" zavolal, zatímco prošla chodbou,
a nepochyboval, že kdyby mohla něčím mrštit po dveřích,
udělala by to. Se značnou silou.
Znovu se zavrtal do polštáře a usmál se. Možná je ten
nejhorší pacient, ale ona je vrtošivá pečovatelka.
Což mu zcela vyhovovalo.

119
 9. kapitola

...je možné, že se naše dopisy cestou minou, ale připadá

mi pravděpodobnější, že si zkrátka nepřeješ korespondovat.
Beru to na vědomí a přeji Ti hodně štěstí. Už Tě nebudu
obtěžovat. Doufám, že víš, že kdybys někdy změnila názor,
stále mám o Tebe zájem.
- od hraběte z Kilmartinu hraběnce z Kilmartinu osm měsíců
po jeho příjezdu do Indie

ebylo snadné utajit jeho nemoc. Smetánka

N nepředstavovala problém - Michael prostě

odmítal veškerá pozvání a Francesca rozšířila
pověst, že by se rád nejdřív usadil ve svém
novém domově, než zaujme místo ve společnosti.
U sloužících už to bylo těžší. Samozřejmě klevetili, a to
často se sloužícími z jiných domácností, takže se Francesca
musela postarat, aby o tom, co se děje v Michaelově pokoji,
věděli jen ti nejvěrnější. Bylo to náročné, zvlášť proto, že
oficiálně nebydlela v domě Kilmartinových, přinejmenším
do příjezdu Janet a Helen, k němuž, jak doufala, brzy dojde.
Ale nejtěžší bylo, že ti nejzvědavější lidé, kteří se nejhůř
se udržovali v nevědomosti, patřili do Francesciny rodiny.
V domácnosti Bridgertonových nikdy nebylo snadné
uchovat tajemství, takže utajit ho přede všemi byla zkrátka
a dobře noční můra.

120
 „Proč tam chodíš každý den?" zeptala se jí Hyacinth při
snídani.
„Bydlím tam," odpověděla Francesca a kousla do
vdolku, což by každý rozumný člověk bral jako znamení, že
si nepřeje s nikým hovořit.
Hyacinth však nebyla proslulá racionálním uvažováním.
„Bydlíš tady," namítla.
Francesca polkla a potom usrkla čaje v naději, že jí tro-
cha odkladu pomůže zachovat klidný zevnějšek. „Spím
tady," pronesla chladně.
„Není to definice toho, kde bydlíš?"
Francesca si namazala na vdolek víc marmelády. ,,Jestli
sis nevšimla, tak zrovna jím, Hyacinth."
Mladší sestra pokrčila rameny. ,,Já taky, ale to mi nebrá-
ní vést inteligentní rozhovor."
„Zabiju ji," utrousila Francesca, aniž tu poznámku adre-
sovala někomu konkrétnímu. Což bylo pravděpodobně
dobře, poněvadž tam stejně nikdo jiný nebyl.
„S kým to mluvíš?" otázala se Hyacinth.
„S Bohem," odvětila Francesca stručně. „A věřím, že od
něj dostanu svolení tě zavraždit."
„Hmm," zabručela Hyacinth. „Kdyby to bylo tak snadné,
už před lety bych požádala o souhlas s vylmbením poloviny
londýnské smetánky."
Francesca usoudila, že ne všechna Hyacinthina prohlá-
šení vyžadují odpověď. Vlastně bylo takových jen několik.
„Ach, Francesko!" ozvala se Violet, čímž příhodně pře-
rušila konverzaci. „Tady jsi."

121
 Francesca zvedla hlavu a spatřila, jak matka vstupuje do
místnosti. Než však stačila pronést jediné slovo, Hyacinth
vypískla: „Francesca mě chce zabít."
„V tom případě jdu právě včas," poznamenala Violet,
posadila se a obrátila se k Francesce. „Pojedeš dnes ráno do
domu Kilmartinových?"
Francesca přikývla. „Bydlím tam."
„Podle mě bydlí tady," vložila se Hyacinth do řeči a na-
sypala si do čaje štědrou dávku cukru.
Violet ji ignorovala. „Asi tě doprovodím."
Francesca skoro upustila vidličku. „Proč?"
„Ráda bych viděla Michaela," pokrčila Violet elegantně
rameny. „Hyacinth, podáš mi, prosím tě, vdolky?"
„Nejsem si jistá, co má dnes v plánu," vyhrkla
Francesca. Včera v noci měl Michael záchvat - čtvrtý
záchvat horečky malárie, aby byla přesná, a doufali, že to
bude poslední v řadě. Ale i když se do této chvíle nejspíš
trochu zotavil, stále bude vypadat příšerně. Jeho pokožka
díkybohu nezežloutla, což, jak jí Michael sdělil, bývá často
známkou toho, že nemoc postoupila do zhoubného stadia,
ale stále ho obklopoval ten zatuchlý pach a Francesca
věděla, že pokud její matka Michaela jen zahlédne, vyděsí
ji to. A rozzuří.
Violet Bridgertonová neměla ráda, když před ní někdo
něco tajil. Zvlášť když se to bez nadsázky týkalo záležitosti
„života a smrti".
,,Jestli nebude k dosažení, prostě se otočím a pojedu zas
domů," pronesla Violet. ,,Ještě marmeládu, prosím,
Hyacinth."
„Půjdu taky," přidala se Hyacinth.

122
 Proboha. Francesca rozřízla vdolek. Bude svou sestru
muset otrávit. Je to jediné řešení.
„Nebude ti vadit, když pojedu s tebou, viď?" zeptala se
Hyacinth matky.
„Nemáš něco domluveného s Eloise?" zeptala se Fran-
cesca rychle.
Hyacinth se zarazila, chvíli přemýšlela a pak několikrát
zamrkala. „Myslím, že ne."
„Nějaké nákupy? V kloboučnictví?"
Hyacinth chvíli listovala v paměti. „Ne, vlastně jsem si
tím úplně jistá. Zrovna minulý týden jsem si koupila nový
klobouček. Když už jsme u toho, je vážně překrásný.
Zelený, s pěknou bezovou lemovkou." Pohlédla na svůj
toust, chvíli si ho prohlížela a potom se natáhla po
pomerančovém džemu. „Nakupování mě unavuje," dodala.
„Žádnou ženu nakupování neunaví," podotkla Francesca
se zoufalou jiskřičkou naděje.
„Mě ano. Kromě toho hrabě -" Hyacinth se zarazila a
obrátila k matce. „Můžu mu říkat Michael?"
„Na to se musíš zeptat jeho," odpověděla Violet a na-
brala si trochu vajíček.
Hyacinth se obrátila zpátky k Francesce. Je zpátky v
Londýně celý týden a ještě jsem ho neviděla. Moji přátelé
se na něj vyptávají a já jim nemám co říct."
„Není zdvořilé roznášet klepy, Hyacinth," pokárala ji
Violet.
„To nejsou klepy," hájila se Hyacinth. Je to to nejpo-
čestnější rozšiřování informací."
Francesca cítila, jak jí klesla brada. „Matko," zavrtěla
hlavou, „opravdu jsi měla skončit u sedmi."

123
 „Myslíš dětí?" zeptala se Violet a usrkla čaje. „Občas mě
to taky napadá."
„Matko!" vykřikla Hyacinth.
Violet se na ni usmála. „Podáš mi sůl?"
„Až na osmý pokus dosáhla dokonalosti," prohlásila
Hyacinth a s nesporným nedostatkem půvabu hodila matce
slánku.
„Takže to znamená, že i ty budeš mít osm dětí?"
zajímala se Violet líbezně.
„Proboha ne," ohradila se Hyacinth. Zaníceně. A spolu s
Franceskou se neubránily zachichotání.
„Není zdvořilé se rouhat, Hyacinth," napomenula ji
Violet stejným tónem, jaký předtím použila v případě
klevetění.
„Co kdybychom se tam zastavily krátce po poledni?"
obrátila se k Francesce, jakmile ta lehkovážná chvíle po-
minula.
Francesca mrkla na hodiny. To by jí poskytlo necelou
hodinu, aby uvedla Michaela do přijatelného stavu. Navíc
matka řekla my. Tudíž to bude víc než jedna osoba.
Opravdu hodlá přivést Hyacinth, která má schopnost změnit
jakoukoli nepříjemnou situaci ve zlý sen?
„Už půjdu," vyhrkla a rychle vstala. „Zjistím, jestli je
Michael doma."
K jejímu překvapení vstala i její matka. „Doprovodím tě
ke dveřím," prohlásila. Rozhodně.
„V-vážně?"
„Ano."
Hyacinth se začala zvedat.

124
 „Sama," dodala Violet, aniž věnovala Hyacinth třeba jen
letmý pohled.
Dívka se posadila zpátky. Dokonce i ona měla dost ro-
zumu, aby se nepřela, když její matka spojila poklidný
úsměv s ocelovým tónem.
Francesca pustila matku před sebe a mlčky za ní vyšla na
chodbu, kde musela chvíli počkat, než jí lokaj přinese plášť.
„Nechceš mi něco říct?" zeptala se Violet. „Nevím, co
máš na mysli."
„Mám dojem, že víš."
„Ujišťuju tě," Francesca upřela na matku svůj nejnevin-
nější pohled, „že nevím."
„Trávíš v domě Kilmartinových nějak moc času," po-
znamenala Violet.
„Bydlím tam," upozornila ji Francesca už asi posté.
„Teď zrovna ne a obávám se, že lidé budou mít řeči."
„Nikdo neřekne ani slovo," ohradila se Francesca. „Ve
společenských rubrikách jsem na to neviděla jedinou na-
rážku, a kdyby o tom lidé mluvili, určitě by se to někdo z
nás už doslechl."
„To, že dnes lidé mlčí, ještě neznamená, že budou mlčet
i zítra," namítla Violet.
Francesca podrážděně vydechla. „Nejsem neprovdaná
panna."
„Francesko!"
Francesca zkřížila paže. „Promiň, matko, že mluvím tak
otevřeně, ale je to pravda."
V tu chvíli se objevil lokaj s Francesciným pláštěm a in-
formoval ji, že kočár předjede každou chvíli před dům.

125
 Violet počkala, dokud neodešel, a potom se obrátila
zpátky k Francesce: ,,Jaký je přesně tvůj vztah k hraběti?"
Francesca zalapala po dechu. „Matko!"
„Není to nesmyslná otázka," podotkla Violet.
,,Je to ta nejbláhovější - ne, ta nejhloupější - otázka, ja-
kou jsem kdy slyšela. Michael je můj bratranec!"
,,Je to bratranec tvého manžela," opravila ji Violet.
„Můj taky," odrazila ji Francesca ostře. „A navíc přítel.
Proboha, ze všech lidí... neumím si ani představit...
Michael!"
Ale pravdou bylo, že si to uměla představit. Michaelova
nemoc to sice pozastavila, poněvadž Francesca měla
spoustu práce s tím, aby o něj pečovala, takže se jí podařilo
vyhnout myšlenkám na ten šokující okamžik v parku, když
na něj pohlédla a něco uvnitř ní ožilo.
Něco, o čemž byla zcela přesvědčená, že to zemřelo už
před čtyřmi lety.
Jenže když o tom slyšela mluvit svou matku... bylo to
ponižující. Neexistovala možnost... jakákoli myslitelná
možnost, že by ji Michael směl přitahovat. Bylo by to
spatné. Naprosto špatné. Bylo by to... zkrátka špatné. Žádné
jiné slovo to nevystihovalo líp.
„Matko," promluvila pečlivě potlačovaným hlasem,
„Michaelovi není dobře. Říkala jsem ti to."
„Sedm dní je dost dlouhá doba na nachlazení."
„Možná si přivezl něco z Indie," nadhodila Francesca.
„Nevím. Mám pocit, že se už začíná uzdravovat. Pomáhám
mu, aby se tu v Londýně usadil. Byl moc dlouho pryč a jak
víš, jako hrabě tu má spoustu práce. Je mou povinností mu
se vším pomoct." Potěšená vlastním projevem odhodlaně

126
pohlédla na matku. Ale Violet řekla jen: „Uvidíme se za
hodinu," a odešla.
Francesku zachvátila panika.

Michael si právě vychutnával chvíli ticha a pohody - ne

že by se mu jich nedostávalo, ale malárie nedovolovala tělu,
aby zůstalo v klidu -, když vtom Francesca vtrhla do dveří
jeho ložnice. Byla udýchaná a v očích měla divoký pohled.
„Máš dvě možnosti," vyhrkla, nebo spíš vydechla.
,,Jen dvě?" opáčil, přestože neměl tušení, o čem to
mluví.
„Nedělej si legraci."
S obtížemi se posadil. „Francesko?" zeptal se opatrně,
poněvadž ze zkušeností věděl, že člověk by měl vždy jednat
obezřetně, když je nějaká žena rozrušená. „Nestalo se ti -"
„Přijde moje matka," vybuchla.
„Sem?"
Přikývla.
Nebyla to sice ideální situace, ale ani si nezasloužila
Francescino horečné chování. „Proč?" zeptal se zdvořile.
„Myslí si -" Zarazila se a zatajila dech. „Myslí si - Pane-
bože, tomu neuvěříš."
Poněvadž to dál neobjasnila, rozevřel oči a netrpělivě
zvedl ruku, jako by říkal: Nechceš to trochu rozvést?
„Myslí si," otřásla se Francesca a obrátila se k němu, „že
spolu něco máme."
„Po pouhém týdnu v Londýně," zamyslel se. ,,Jsem
rychlejší, než jsem tušil."
,,Jak o tom můžeš žertovat?" obořila se na něj.

127
 „Proč ne?" Přesto věděl, že ona by se něčemu takovému
nikdy nesmála. Připadalo jí to nemyslitelné. Jenže u něj to
bylo...
Úplně něco jiného.
„Pohoršilo mě to," prohlásila.
Michael jí nabídl pouze úsměv a pokrčení ramen, ačkoli
se začal cítit poněkud dotčeně. Samozřejmě nečekal, že na
něj bude Francesca myslet jako na případného partnera, ale
její vyděšená reakce urazila jeho mužskou ješitnost.
,,Jaké mám možnosti?" zeptal se příkře.
Zírala na něj.
„Říkalas, že mám dvě."
Zamrkala, a kdyby ho její hněv nepodráždil do té míry,
že jí nebyl ochotný přisuzovat jakoukoli milou vlastnost,
vypadala by rozkošně zmateně. „Už... si to nepamatuju,"
vypravila ze sebe konečně. „Proboha," zasténala. „Co mám
dělat?"
„Možná bys mohla začít tím, že se posadíš," doporučil jí
zostra. „Zastav se a přemýšlej, Frannie. Jde o nás. Jakmile
se to tvojí matce rozleží v hlavě, pochopí, že je to
hloupost."
„Říkala jsem jí to," prohlásila zaníceně. „Umíš si to vů-
bec představit?"
Uměl, což byl odjakživa trochu problém.
,,Je to nesmysl." Francesca přecházela po pokoji. „Jako
bych snad -" S divokým gestikulováním se obrátila. ,,Jako
bys -" Zarazila se a opřela si ruce v bok, ale pak očividně
vzdala snahu zachovat klid a začala znovu přecházet sem
tam. ,,Jak ji to vůbec mohlo napadnout?"

128
 ,,Ještě nikdy jsem tě neviděl tak pobouřenou," promluvil
Michael.
Zarazila se uprostřed kroku a zadívala se na něj jako na
imbecila. Se dvěma hlavami. A možná i s ocasem.
„Opravdu by ses měla pokusit uklidnit," doporučil jí,
přestože věděl, že jeho slova budou mít přesně opačný
účinek. Ženy nenávidí, když jim někdo říká, aby se uklid-
nily, zvlášť ženy jako Francesca.
„Uklidnit se?" vybuchla a zuřivě se k němu obrátila.
,,Uklidnit se? Proboha Michaeli, máš snad pořád
horečku?"
„Vůbec ne," odpověděl nevzrušeně.
„Chápeš, co ti tu vykládám?"
„Naprosto," utrousil asi tak zdvořile, jako jakýkoli muž
poté, kdy někdo zaútočí na jeho hrdost.
,,Je to šílenost," pokračovala. „Naprostá ztřeštěnost. Jen
se na sebe podívej."
Stejně dobře mohla popadnout nůž a bodnout mu ho do
podbřišku. „Ujišťuju tě, Francesko," krotil se pracně, „že
spoustu žen v Londýně by potěšilo, kdyby, jak říkáš, se
mnou něco měly."
Prudce zavřela ústa, která jí po posledním výbuchu zů-
stala otevřená.
Nadzvedl obočí a opřel se zpátky o polštář. „Někdo by
to dokonce nazval poctou."
Upřeně na něj pohlédla.
„Některé ženy," dodal s vědomím, že by ji neměl zata-
hovat do takového tématu, „by se dokonce praly o pouhou
šanci-"

129
 „Přestaň!" vyštěkla. „Dobré nebe, Michaeli, tak domýš-
livý názor na vlastní schopnosti je přímo odpudivý."
„Někdo říká, že je zasloužený," vlažně se usmál.
Rozhořely se jí tváře.
Velmi si ten pohled vychutnával. Miloval ji sice, ale ne-
snášel, co mu dělala, a neměl tak dobré srdce, aby ho občas
neuspokojilo, že ji vidí zmučenou.
Koneckonců to byl jen střípek toho, co on prožíval
dennodenně.
„Nemám chuť poslouchat historky o tvých milostných
dobrodružstvích," pronesla upjatě.
„Legrační, kdysi ses mě na ně v jednom kuse vyptávala."
Odmlčel se a sledoval její pobouření. „Nebo ne?"
„Nepamatuju -"
„Pověz mi něco nemravného," pronesl pokud možno
nenucené, jako by si na to právě teď vzpomněl, ačkoli ni-
kdy nepustil z hlavy nic, co mu řekla. „Pověz mi něco ne-
mravného," opakoval, tentokrát pomaleji. „Mělas ráda,
když jsem se choval nemravně. Vždycky tě zajímaly moje
románky."
„To bylo ještě předtím -"
„Před čím, Francesko?"
Rozhostilo se podivné ticho. „Před tímhle," znejistěla.
„Před touhle situací, před vším."
,,Jak tomu mám rozumět?"
Místo odpovědi do něj jen zabodla planoucí pohled.
„Dobře," vzdal to, „asi bych se měl připravit na návštěvu
tvé matky. Neměl by to být takový problém."
Francesca si ho změřila. „Vypadáš hrozně."

130
 „Věděl jsem, že existuje důvod, proč tě tolik miluju,"
utrousil suše. „V tvojí blízkosti se člověk opravdu nemusí
bát, že by se choval nadutě."
„Michaeli, mluv vážně."
„Bohužel tak mluvím."
Zamračila se na něj.
„Můžu hned teď vstát," navrhl, „a odhalit před tebou
části těla, které bys asi radši neviděla, nebo můžeš odejít a
počkat na mou úchvatnou maličkost dole."
Uprchla.
Což ho zmátlo. Francesca, kterou znal, by neutekla před
ničím.
Aspoň ne bez toho, že by se pokusila mít poslední slovo.
Ale hlavně nemohl uvěřit, že mu dovolila, aby se označil
za úchvatného.

Francesca nakonec nemusela strpět matčinu návštěvu.

Do dvaceti minut od chvíle, kdy opustila Michaelovu lož-
nici, přišel od Violet vzkaz, že se do Londýna právě vrátil
Francescin bratr Colin - který měsíce cestoval po oblasti
Středomoří -, takže Violet musí svůj příchod odložit.
V podvečer, jak Francesca předvídala, přijely do Londý-
na Janet s Helen, čímž utišily Violetiny obavy ohledně
Francesky a Michaela a zaplnily prázdná místa gardedám.
Matky - jak je Francesca s Michaelem už dávno nazývali
-Michaelův nečekaný příjezd doslova nadchl. Přesto v nich
jediný pohled na jeho bledé rysy vyvolal mateřské pudy,
které ho přiměly požádat Francesku, aby ho ani s jednou z
nich nenechávala samotného. Po pravdě řečeno si svůj
příjezd načasovaly velmi šťastně, neboť Michael měl právě

131
poměrně klidný den před dalším návalem úporné horečky.
Francesca si je tedy mohla odtáhnout stranou a vysvětlit jim
povahu Michaelovy nemoci, aby -až uvidí příznaky - byly
připravené.
Na rozdíl od Francesky byly mnohem svolnější – vlastně
přímo dychtivé - uchovat jeho nemoc v tajnosti. Bylo těžké
představit si, že by neprovdané londýnské dámy
nepovažovaly bohatého a pohledného hraběte za vynikající
úlovek, ale při hledání manželky není malárie zrovna
kladný rys.
A pokud byly Janet s Helen odhodlané vidět něco před
koncem roku, byl to Michael stojící před oltářem a vedle
něj nová hraběnka s jeho prstenem pevně navléknutým na
prstu.
Francesca si oddechla, když poslouchala, jak mu matky
káží o nutnosti se oženit. Aspoň že jí nevěnovaly tolik
pozornosti. Neměla tušení, jak budou reagovat na její plány
na manželství - představovala si, že budou šťastné -, ale
rozhodně nechtěla, aby se ji jako dohazovačské mamá
snažily spárovat s každým ubohým svobodným mlá-
dencem, který bude k mání.
Panebože, docela jí stačila vlastní matka, která, jakmile
dá Francesca najevo své přání najít si letos manžela, jistě
neodolá pokušení vměšovat se.
A tak se Francesca přestěhovala zpátky do domu Kil-
martinových a celá Stirlingova domácnost se změnila v
malou opevněnou tvrz, z níž Michael odmítal všechna
pozvání se slibem, že se dostaví, jakmile se zotaví po
dlouhé cestě. Francesca si občas vyšla mezi lidi, ale ačkoli

132
očekávala otázky ohledně nového hraběte, nebyla při-
pravená, že budou tak časté a hlasité.
Jak se zdálo, všichni šíleli po Veselém hejskovi, zvlášť
teď, když ho obestíralo tajemství.
A ovšem zdědil hrabství, na což se nesmí zapomínat.
Ani na sto tisíc liber s ním spojených.
Francesca při té představě zavrtěla hlavou. Ani paní
Radcliffová by ve svých románech nevymyslela tak doko-
nalého hrdinu. Jakmile se Michael vzpamatuje, vypukne
blázinec.
A pak se najednou uzdravil.
Dobře, Francesca se domnívala, že to nebylo zas tak
náhlé, ale horečka plynule ustupovala a ubírala na síle i
trvání. Jeden den vypadal Michael vyčerpaný a bledý, a
nazítří překypoval zdravím jako obvykle, potuloval se po
domě a nemohl se dočkat, až proklouzne ven na sluníčko.
„Chinin," líně pokrčil rameny, když u snídaně poukázala
na jeho proměnu. „Bral bych ten lék šestkrát denně, kdyby
nechutnal tak odporně."
„Pozor na jazyk, Michaeli, prosím," zamumlala jeho
matka a nabodla klobásu na vidličku.
„Ochutnalas už někdy chinin, matko?" zeptal se.
„Ovšemže ne."
„Zkus to," navrhl, „a potom uvidíme, jak se s tím tvůj
jazyk vyrovná."
Francesca se uchichtla do ubrousku.
,,Já ho ochutnala," prohlásila Janet.
Všechny oči se k ní obrátily. „Opravdu?" podivila se
Francesca. Ani ona neměla takovou odvahu. Samotný pach

133
ji odradil natolik, že nechala lahvičku celou dobu pevně
zazátkovanou.
„Samozřejmě," odpověděla Janet. „Byla jsem zvědavá."
Obrátila se k Helen. „Opravdu je to nechutné."
„Horší než ta příšerná břečka, kterou nám kuchařka
uvařila vloni k, ehm..." Helen vrhla po Janet pohled, který
jasně říkal: Víš, co myslím.
„Mnohem horší," ujistila ji Janet.
„Rozředila jste si ho?" zeptala se Francesca. Prášek se
měl smíchat s vodou, ale možná si ho Janet jen položila na
jazyk.
,,Jistě. Neměla jsem?"
„Někteří lidé ho míchají s ginem," podotkl Michael.
Helen se otřásla.
„Stěží to bude horší než samotné," poznamenala Janet.
„Ale stejně," promluvila Helen, „pokud už ho člověk
hodlá míchat s alkoholem, měl by si vybrat aspoň dobrou
whisky."
„A zkazit ji tím?" otázal se Michael a nabral si několik
lžic vajíček.

„Nemůže to být tak hrozné," podotkla Helen, stále na

vážkách.
,,Je," prohlásili Michael s Janet jednohlasně.
„Opravdu," pokračovala Janet. „Neumím si představit,
že by tím někdo zničil dobrou whisky. Gin by byl lepší."
„Už jste ho někdy pila?" vyzvídala Francesca. Nebyl to
koneckonců nápoj, který by se považoval za vhodný pro
příslušníky horní vrstvy.
,,Jednou nebo dvakrát," připustila Janet.

134
 „A to jsem si myslela, že o vás všechno vím," podotkla
Francesca.
„Mám svoje tajemství," usmála se Janet živě.
„To je velmi zvláštní konverzace u snídaně," pozname-
nala Helen.
„Máš pravdu," souhlasila Janet a obrátila se ke svému
synovci. „Michaeli, jsem moc ráda, že tě vidím na nohou a
že vypadáš tak zdravě."
Poděkoval jí za kompliment nachýlením hlavy.
Otřela si koutky úst ubrouskem. „Ale teď se musíš cho-
pit hraběcích povinností."
Zasténal.
„Nebuď tak nedůtklivý," pokárala ho. „Nikdo ti hlavu
neutrhne. Chtěla jsem jen říct, že musíš zajít ke krejčímu a
pořídit si pořádný společenský oblek."
„Opravdu si místo toho nemám raději nechat utrhnout
hlavu?"
„Byla by jí škoda. Věřím, že lidstvu poslouží líp, když
bude pevně sedět na krku."
Michael se setkal s jejíma očima. „Víš, co všechno mám
dneska - v první den, kdy jsem vstal z postele - na pro-
gramu? Schůzku s ministerským předsedou ohledně přijetí
křesla v parlamentu, setkání s rodinným právníkem kvůli
našim financím a rozhovor se správcem, který přijede do
Londýna prodiskutovat stav všech sedmi našich rodinných
sídel. Kam, smím-li se zeptat, mi chceš vmáčknout
návštěvu u krejčího?"
Všechny tři dámy oněměly.

135
 „Možná bych měl informovat ministerského předsedu,
že ho přesunu až na čtvrtek?" navrhl uhlazeně.
„Kdy sis domluvil všechny ty schůzky?" zeptala se
Francesca, která se trochu styděla, že ji jeho pracovitost
tolik zaskočila.
„Myslela sis, že jsem posledních čtrnáct dní jen zíral na
strop?"
„To ne," ohradila se, ačkoli vlastně nevěděla, co jiného
by mohl dělat. Nejspíš číst. Tak by se zabavila ona.
Když všichni dál mlčeli, Michael odstrčil svou židli.
,,Jestli mě omluvíte, dámy," odložil ubrousek, „čeká mě
rušný den."
Ale ani nestačil vstát, když Janet promluvila: „Michaeli?
Ten krejčí." Ztuhl.
Sladce se na něj usmála. „Zítřek bude naprosto vhodný."
Francesca měla dojem, že slyší, jak zaskřípal zuby.
Janet naklonila hlavu mírně ke straně. „Opravdu potře-
buješ nové oblečení. Přece bys nezmeškal ples na oslavu
narozenin lady Bridgertonové?"
Francesca rychle vsunula vidličku s vejci do úst, aby
nezahlédl, jak se zakřenila. Janet byla prostě mimořádná.
Večírek na oslavu narozenin Francesciny matky musel
Michael navštívit. Nad vším ostatním by mohl mávnout
rukou.
Ale Violet?
To si Francesca nemyslela.
„Kdy to je?" vzdychl.
,,Jedenáctého dubna," odpověděla Francesca sladce.
„Budou tam všichni."
„Všichni?" opakoval.

136
 „Všichni Bridgertonovi."
Očividně pookřál.
„A všichni ostatní," dodala s pokrčením ramen.
Ostře na ni pohlédl. „Definuj to přesněji."
Setkala se s jeho očima. „Všichni."
Prudce poklesl. „Nedopřejete mi nějaký odklad?"

„Samozřejmě že ano," řekla Helen. „Vlastně jsi ho už

dostal. Minulý týden. Jmenovalo se to malárie."
„A to se mám uzdravit," zabručel.
„Neboj se," chlácholila ho Janet. „Určitě se ti tam bude
líbit."
„A třeba potkáš nějakou půvabnou dámu," přidala se
Helen vstřícně.
„Ovšem," přikývl Michael, „pro případ, že bychom za
pomněli, jaký je skutečný cíl mého života."
„Není to špatný cíl," poznamenala Francesca, která ne
odolala ani té nejmenší šanci, aby ho popíchla.
„Opravdu?" Obrátil hlavu a upřel na ni tak pronikavý
pohled, že se Francesky zmocnil nanejvýš nepříjemný
pocit, že ho možná neměla provokovat.
,,Jistě," hlesla, protože teď už nemohla couvnout.
„A jaké jsou tvoje cíle?" zeptal se mile.
Francesca koutkem oka zahlédla, že Janet s Helen
sledují tu výměnu názorů s neskrývanou zvědavostí.
„To a ono," rozmarně mávla rukou. „Právě teď dojíst
snídani. Je vynikající, co říkáš?"
„Míchaná vajíčka a současné vměšování matek?"
„Nezapomeň taky na svou sestřenici," doporučila mu,
ale jen co ta slova vypustila z úst, v duchu si uštědřila

137
kopanec. Ačkoli celým postojem dával jasně najevo, aby ho
neprovokovala, nemohla si pomoct.
Jen máloco na světě ji bavilo víc, než dráždit Michaela
Stirlinga, a podobné okamžiky byly zkrátka neodolatelné.
,,Jak ty strávíš sezonu?" zeptal se Michael a s trpělivým
výrazem naklonil hlavu.
„Asi začnu tím, že půjdu na matčin narozeninový ve-
čírek."
„Co tam budeš dělat?"
„Blahopřát."
„Nic víc?"
„Určitě se jí nebudu ptát na věk, pokud tě zajímá zrovna
tohle," utrousila Francesca.

,,Ach ne," přidala se Janet, za níž následovalo Helenino

tejně zanícené: „To nedělej."
Všechny tři dámy se otočily k Michaelovi a vyčkávaly.
Bylo na něm, aby promluvil.
,,Odcházím," prohlásil, hlasitě odstrčil židli a vstal.
Francesca otevřela ústa, aby pronesla nějakou jízlivou
poznámku, protože když byl v takové náladě, vždy si ho
nejvíc přála dobírat, ale došla jí řeč. Michael se změnil.
Ne že by byl předtím nezodpovědný. Jen prostě neměl
mysl pro povinnost. A ani ve snu ji nenapadlo, jak dobře se
po návratu do Anglie chopí svých závazků.
„Michaeli," ozvala se tichým hlasem, který okamžitě
přitáhl jeho pozornost, „hodně štěstí u lorda Liverpoola."
Podívali se na sebe a něco mezi nimi problesklo. Náznak
uznání či vděku.

138
 Ale možná to ani nebylo nic určitého. Jen mlčenlivý
okamžik porozumění.
Takový, jaký prožívala s Johnem.
Francesca polkla. To vědomí ji zneklidnilo. Pomalu se
natáhla po čaji, jako by se schopnost ovládat vlastní tělo
mohla rozšířit i na mysl.
Co se to děje?
Je to přece Michael, ne?
Její přítel a dlouholetý důvěrník.
A nic jiného?
Vážně ne?

139
 10. kapitola

………….
- nic než tečky způsobené ťukáním pera hraběnky z Kilmartinu na
papír dva týdny po obdržení třetího dopisu hraběte z Kilmartinu

J e tady?"
„Není."
„Určitě?"
„Rozhodně."
„Přijde vůbec?"
„Říkal to."
„Ach. Ale kdy?"
„To nevím."
„Vážně ne?"
„Ne."
„Hmm. Dobře. Ach, podívej! Tamhle vidím svou dceru.
Jsem ráda, že jsem tě potkala, Francesko."
Francesca protočila panenky - což dělávala výhradně za
nejkritičtějších okolností - a pozorovala, jak se paní
Featheringtonová, jedna z nejproslulejších klepen, od-
kolébala ke své dceři Felicity, která na konci sálu přátelsky
rozmlouvala s jakýmsi pohledným mladíkem, byť bez
titulu.

140
 Byl by to zábavný rozhovor, kdyby se jí na to někdo
nezeptal už posedmé - ne, vlastně poosmé, poněvadž
nesměla zapomínat na vlastní matku. A konverzace byla
stále stejná, do posledního slova, jen s tím rozdílem, že ji
nikdo neznal natolik dobře, aby použil její křestní jméno.
Jakmile se rozneslo, že se nepolapitelný hrabě z Kil-
martinu objeví na narozeninovém večírku Violet Brid-
gertonové, byla si Francesca zcela jistá, že se výslechům
nevyhne, přinejmenším ne od nikoho, kdo je ve spojení s
nějakou neprovdanou ženou.
Michael byl úlovkem sezony, a to se zatím ještě ani ne-
ukázal.
„Lady Kilmartinová!"
Vzhlédla. Mířila k ní lady Danburyová. V londýnských
tanečních sálech se nenašla vrtošivější a přímější stará
dáma, ale Francesca ji měla docela ráda. A tak se na ni jen
usmála a sledovala, jak hosté po obou jejích stranách rychle
prchají neznámo kam.
„Lady Danburyová," pronesla, „moc ráda vás dnes večer
vidím. Bavíte se?"
Lady Danburyová bez zjevného důvodu udeřila holí do
podlahy. „Bavila bych se mnohem víc, kdyby mi někdo
řekl, kolik let je vaší matce."
„To se neodvažuju tvrdit."
„Pch. Nač tolik povyku? Určitě není tak stará jako já."
„A kolik je vám?. " zeptala se Francesca líbezným
tónem, ale s prohnaným úsměvem.
Lady Danburyová svraštila obličej. „He he he, jste
chytrá. Snad si nemyslíte, že vám to povím?"

141
 „Pak jistě pochopíte, když v matčině případě zachovám
stejnou mlčenlivost."
„Hmm," zabručela lady Danburyová místo odpovědi a
důrazně udeřila holí do podlahy. Jaký má smysl pořádat
narozeninový večírek, když nikdo neví, co se vlastně
slaví?"
„Tajemství života a dlouhověkosti?" Lady Danburyová
si odfrkla. „Kde je ten váš hrabě?"
Cože? „Není to můj hrabě," upozornila ji Francesca.
„No, rozhodně je spíš váš než někoho jiného."
To byla nejspíš pravda, ačkoli to Francesca nehodlala
připustit, a tak jen namítla: „Obávám se, že Jeho Lordstvo
by mělo námitky proti tvrzení, že patří někomu jinému než
sobě."
,,Jeho Lordstvo? To je velmi formální označení, nemys-
líte? Když uvážím, že vy dva jste přátelé."
,,Jsme," souhlasila Francesca. Ale to ještě neznamená, že
o něm bude na veřejnosti mluvit křestním jménem. Vlastně
by to nejspíš rozvířilo klepy, a ona si potřebovala při
hledání manžela zachovat čistou pověst. „Byl to nejbližší
přítel mého manžela," podotkla významně. „Byli jako
bratři."
Lady Danburyová vypadala, že ji Francescin neurčitý
popis jejího vztahu s Michaelem zklamal, ale pouze sevřela
rty a pozorně se rozhlédla po davu. „Tenhle večírek potře-
buje něčím oživit," zamumlala a znovu poklepala holí.
„Pokuste se neříkat to před matkou," poznamenala
Francesca. Violet strávila přípravami několik týdnů a sku-
tečně, nikdo nemohl mít proti večírku výhrady. Slavnost
podbarvovalo decentní a romantické osvětlení, dokonalá

142
hudba a vynikající jídlo - což byl na londýnský ples výkon.
Francesca už ochutnala dva věnečky a přemítala jak to
zařídit, aby se mohla vrátit ke stolu s občerstvením, aniž
bude vypadat jako nenažranec.
A aby se přitom vyhnula setkání se všetečnými ma-
tronami.
„Kdepak, to není vina vaší matky," zavrtěla lady Dan-
buryová hlavou. „Nemůže za to, že je naše společnost
přelidněna tupci. Měla vás osm, a není mezi vámi žádny
pitomec." Vrhla po Francesce významný pohled. „To byl
mimochodem kompliment."
„Zapůsobil na mě."
Lady Danburyová zavřela ústa do vážné přímky. „Budu
s tím muset něco udělat," prohlásila.
„S čím?"
„S večírkem."
V okolí Francescina žaludku se rozhostil nepříjemný
pocit. Neslyšela sice, že by lady Danburyová pokazila něčí
slavnost, ale byla dost chytrá, aby natropila obrovskou
spoušť. „Co přesně hodláte udělat?" zeptala se Francesca,
přičemž se snažila, aby její hlas nezněl moc vyděšeně.
„No tak, nedívejte se na mě, jako bych vám chtěla zabít
kočku."
„Žádnou nemám.
,,Já ano a ujišťuju vás, že bych zuřila jako Hádes, kdyby
se jí někdo pokusil ublížit."
„Lady Danburyová, co proboha máte v plánu?"
„Vlastně nevím," mávla stará dáma podrážděně rukou.
Buďte si jistá, že kdybych to věděla, už bych to udělala.
Ale rozhodně na večírku vaší matky neztropím žádnou

143
scénu." Zvedla bradu ostře do vzduchu a opovržlivě po-
krčila nos. „Nikdy bych přece neudělala něco, čím bych
ranila city vaší drahé maminky."
Francesciny obavy to kupodivu nijak nesnížilo. „Dobře.
Ale ať uděláte cokoli, buďte prosím opatrná."
„Francesko Stirlingová," pronesla lady Danburyová s
prohnaným úsměvem, „bojíte se snad o mě?"
„O vás ani v nejmenším," odpověděla Francesca směle.
„Třesu se kvůli nám ostatním."
Lady Danburyová se zachichotala. „Dobře, lady
Kilmartinová. Myslím, že si zasloužíte milost. Ode mě,"
dodala pro případ, že by jí Francesca neporozuměla. Potom
se rozhlédla po lidech a pronesla: „Asi půjdu obtěžovat va-
šeho bratra."
„Kterého?" Ne že by všem neprospěla trocha mučení.
„Tamhletoho." Ukázala ke Colinovi. „Nevrátil se právě
z Řecka?
„Vlastně z Kypru."
„Řecko nebo Kypr, to pro mě vyjde nastejno."
„Pro ně zřejmě ne," zamumlala Francesca.
„Pro koho? Myslíte Řeky?"
„Nebo Kypřany."
„Pch. Kdyby se tu z nich dnes večer někdo objevil,
mohli by nám ten rozdíl objasnit. Ale do té doby se budu
utápět
neznalosti." A s tím lady Danburyová naposledy
zabušila holí do podlahy, obrátila se ke Colinovi a zavolala:
„Pane Bridgertone!"
Francesca pobaveně sledovala, jak se její bratr zoufale
pokouší předstírat, že ji neslyšel. Velmi ji potěšilo, že si

144
lady Danburyová vybrala k mučení právě Colina - nepo-
chybně si to zasloužil. Teď však, když opět osaměla, si
uvědomila, že jí lady Danburyová poskytovala velmi
účinný štít před množstvím dohazovačských mamá, které v
ní viděly jediné pojítko s Michaelem.
Panebože, tři z nich už se k ní blížily.
Bylo na čase uniknout. Hned. Francesca se obrátila na
podpatku a vykročila k sestře Eloise, která byla v jasně
zelených šatech snadným záchytným bodem. Po pravdě
řečeno by sestru mnohem raději obešla a zamířila ven ze
dveří, ale pokud to myslela se svatbou vážně, musela kor-
zovat v sále a dát najevo, že je vstřícná nabídkám případ
ných ženichů.
Ne že by to ovšem někoho zajímalo, dokud se v sále
neobjeví Michael. Francesca mohla klidně oznámit, že má v
plánu přestěhovat se do Afriky a začít s kanibalismem, a
ostatní by se pouze zeptali: „A hrabě pojede s vámi?"
„Dobrý večer," pronesla a připojila se k hloučku koleni
své sestry. Všechno to byla její rodina - Eloise živě
klábosila se dvěma švagrovými, Kate a Sophií.
„Ahoj, Francesko," přivítala ji Eloise. „Kde je -"
„Ani s tím nezačínej."
„Co se děje?" zajímala se Sophie znepokojeně.
,,Jestli se mě ještě někdo zeptá na Michaela, přísahám,
že mi praskne hlava."
„To by jistě narušilo průběh večera," podotkla Kate.
„Nemluvě o spoustě uklízení, které by s tím měl
personál," dodala Sophie.
Francesca zavrčela.

145
 „Tak kde je?" uhodila na ni Eloise. „A nedívej se na mě,
jako -"
„- bych se ti snažila zabít kočku?"
„Nemám kočku. O čem to krucinál mluvíš?"
Francesca si jen povzdychla. „Nevím. Říkal, že sem
přijde."
,,Jestli má dost rozumu, pravděpodobně se schovává na
chodbě," podotkla Sophie.
„Proboha, nejspíš máš pravdu." Francesca si snadno
představila, že se vyhnul sálu a uvelebil se v kuřáckém
salonu.
Jinými slovy na hony daleko od všech osob ženského
pohlaví.
,,Je ještě brzy," namítla Kate vstřícně.
„Není," zabručela Francesca. „Kéž by už dorazil, aby se
mě na něj lidé přestali vyptávat."
Eloise se zlomyslně zasmála. „Dovol, abych tě zbavila
iluzí. Jakmile přijde, otázky se zdvojnásobí. Jen se změní Z:
,Kde je?' na ,Vyprávějte nám o něm.'"
„Obávám se, že má pravdu," přidala se Kate.
„Dobré nebe," zasténala Francesca a rozhlédla se, o
kterou zeď by se mohla opřít.
„Ty ses rouhala?" zamrkala Sophie překvapeně.
Francesca si povzdychla. „Připadá mi, že to poslední
dobou občas dělávám."
Sophie jí věnovala soucitný pohled a potom najednou
vykřikla: „Oblékla sis modrou!"
Francesca pohlédla na své nové večerní šaty. Líbily se jí,
i když si jich kromě Sophie nikdo nevšiml. Měly její
oblíbený modrý odstín, ne zcela královský ani námořnický,

146
a byly elegantní, byť jednoduše střižené s výstřihem
zdobeným nařaseným světlemodrým hedvábím. Připadala
si v nich jako princezna, anebo aspoň ne jako nedotknutelná
vdova.
„Takže jsi už odložila smutek?" vyzvídala Sophie.
„Období smutku skončilo už před několika lety," za-
mumlala Francesca. Teď když konečně odložila šedou a
levandulovou barvu, si připadala trochu hloupě, že na nich
lpěla tak dlouho.
„To vím, ale nezměnilas své oblečení a - no, na tom ne-
záleží. Moc mě těší, že tě vidím v modré!"
„Znamená to, že se chceš znovu vdát?" zeptala se Kate.
,,Jsou to čtyři roky."
Francesca sebou trhla. Mohla se spolehnout, že Kate
půjde přímo k věci. Pokud se však chtěla setkat s úspě-
chem, nemohla své plány navždy tajit, a tak odpověděla
pouze: „Ano."
Chvíli všechny mlčely. A potom samozřejmě začaly
mluvit jedna přes druhou, blahopřát, radit a říkat spoustu
nesmyslů, které si Francesca nepřála slyšet. Ale poněvadž
to vše říkaly s nejlepšími a láskyplnými úmysly, jen se
usmívala, přikyvovala a přijímala přání všeho dobrého.
A pak Kate poznamenala: „Samozřejmě tu zprávu bu-
deme muset rozšířit."
„Prosím?" vyhrkla Francesca zděšeně.
„Modré šaty jsou sice vynikajícím znamením tvých
úmyslů, ale opravdu si myslíš, že londýnští muži jsou do-
statečně bystří, aby ho pochopili? Ovšemže ne," odpově-
děla si na otázku, dřív než se kdokoli zmohl na slovo.

147
„Mohla bych Sophii obarvit vlasy na černo a většina by si
toho ani nevšimla."
„Benedict ano," ohradila se Sophie.
„Ano, ale to je tvůj manžel a navíc malíř. Učili ho vší-
mat si detailů. Jenže většina mužů -" Kate se trochu po-
drážděně odmlčela. „Chápete, co myslím?"
„Samozřejmě," přisvědčila Francesca.
,,Jde o to," pokračovala Kate, „že většina lidí má víc vla-
sů než rozumu. Jestli chceš, aby muži věděli, že se chceš
vdát, musíš to dát jasně najevo. Nebo spíš my to dáme jasně
najevo za tebe."
Francesce se v hlavě vyrojily děsivé představy, jak žen
ská část jejího příbuzenstva pronásleduje muže, dokvid ti
ubožáci neprchají s křikem ke dveřím. „Co přesně hodláte
udělat?"
„Proboha, hlavně tu nevyvrhni večeři." „Kate!" okřikla ji
Sophie.
„Musíš přiznat, že vypadá, jako by se k tomu chystala."
Sophie protočila panenky. „To ano, ale nemusíš na to
upozorňovat."
„Mně se ta poznámka líbila," podotkla Eloise vstřícně.
Francesca ji probodla planoucím pohledem, protože
cítila potřebu vrhnout po někom podrážděný pohled a vždy
je nejjednodušší udělat to u pokrevního příbuzného.
„Budeme nanejvýš taktní a diskrétní," slíbila Kate.
„Věř nám," dodala Eloise.
„Tak či tak vás zjevně nedokážu zastavit," povzdychla si
Francesca.

148
 Všimla si, že jí dokonce ani Sophie neodporovala.
„Dobře," přikývla. „Půjdu si vzít poslední věneček."
„Obávám se, že už jsou pryč," zatvářila se Sophie
soucitně.
„A čokoládové sušenky?"
„Taky."
„Co zůstalo?"
„Mandlový dort."
„Ten, který chutná jako bláto?"
„Přesně ten," přitakala Eloise. ,,Je to jediný zákusek,
který matka neochutnala předem. Varovala jsem ji, ale mě
nikdy nikdo neposlouchá."
Francesce poklesla nálada. Bylo žalostné, že ji nad vo-
dou udržoval pouze příslib nějaké sladkosti.
„Vzchop se, Frannie," Eloise zvedla bradu a rozhlédla
se. „Vidím Michaela."
Opravdu. Stál na druhé straně místnosti a v černém
společenském obleku vypadal až hříšně elegantně. Točila se
kolem něj spousta žen, což Francesku ani v nejmenším
nepřekvapilo. Polovina z nich ho pronásledovala kvůli
manželství, buď pro sebe či pro své dcery.
Ta druhá, uvědomila si Francesca, byla mladá, vdaná a
očividně se ho držela kvůli něčemu docela jinému.
„Zapomněla jsem, jak je hezký," zašeptala Kate.
Francesca se na ni zamračila.
„Dosněda opálený," dodala Sophie.
„Byl v Indii," podotkla Francesca. „Samozřejmě že je
opálený."
,,Jsi dnes večer nějaká nabroušená," podivila se Eloise.

149
 Francesca nasadila bezvýraznou masku. ,,Jen mě una-
vuje, že se na něj všichni ptají. Není zrovna mým
nejoblíbenějším tématem."
„Pohádali jste se snad?" vyzvídala Sophie.
„Ne, ovšemže ne," ohradila se Francesca. „Ale celý ve-
čer nedělám nic jiného, než o něm mluvím. V tuhle chvíli
bych si mnohem raději povídala o počasí."
„Hmm."
„Ano."
„Správně. Jistě."
Francesca netušila, která z nich co řekla, zvlášť když
všechny čtyři nehybně stály a zíraly na Michaela a houf žen
kolem něj.
,,Je pohledný," vzdychla Sophie. „Má krásné černé
vlasy."
„Sophie!" okřikla ji Francesca.
,,Je to tak," namítla Sophie obranným tónem. „A když
Kate poznamenala totéž, neřekla jsi ani slovo."
„Obě jste vdané," zabručela Francesca.
„Znamená to snad, že já můžu mluvit o jeho pěkném
zevnějšku?" zeptala se Eloise. ,,Jsem stará panna."
Francesca se nevěřícně obrátila k sestře. „Michael je ten
poslední muž, kterého by sis chtěla vzít."
„Proč?" ozvala se Sophie a Francesca postřehla, že i
Eloise pozorně čeká na její odpověď.
„Protože je to hrozný hejsek."
„Legrační," zamumlala Eloise. „Když Hyacinth řekla
před čtrnácti dny totéž, dotčeně ses na ni utrhla."
Francesca se mohla spolehnout, že si Eloise všechno
pamatuje. „Hyacinth nevěděla, o čem mluví," namítla. Jako

150
obvykle. ,,A krom toho jsme se bavily o jeho dochvilnosti,
ne o vlastnostech pro manželství."
„A proč je tak nevhodný manžel?" zajímala se Eloise.
Francesca přejela starší sestru vážným pohledem.
Eloise musela zešílet, pokud si myslela, že by si mohla
na Michaela dělat zálusk.
„Nu?" pobídla ji Eloise.
„Žádné ženě nezůstane věrný," odpověděla Francesca,
„a pochybuju, že bys byla ochotná smířit se s nevěrou."
„Ne," zavrtěla Eloise hlavou, „pokud by nebyl ochotný
smířit se s těžkým fyzickým poraněním."
Potom všechny čtyři zmlkly a pokračovaly v nestoudné
prohlídce Michaela a jeho společnic. Sklonil se a jedné z
nich zašeptal něco do ucha, načež se dotyčná dáma
zachichotala, zčervenala a zakryla si ústa dlaní.
,,Jenom tak flirtuje," podotkla Kate.
„Rozhodně to tak vypadá," přitakala Sophie. „Ty ženské
nemají šanci."
Potom se na jednu ze svých společnic usmál pomalým,
širokým úsměvem, při němž i Bridgertonovy ženy
vzdychly.
„Nemáme na práci nic jiného, než Michaela špehovat?"
odfrkla si Francesca znechuceně.
Kate, Sophie a Eloise se na sebe podívaly a zamrkaly.
„Ne."
„Ne."
„Myslím že ne," zakončila Kate. „Aspoň ne teď."
„Měla bys za ním zajít a prohodit s ním pár slov,"
šťouchla Eloise do Francesky loktem.
„Proč proboha?" „Protože je tady."

151
 „Stejně jako stovka dalších mužů," utrousila Francesca,
„které bych si vzala mnohem radši."
„Vidím jen tři, u kterých bych slib věrnosti považovala
za reálný," zamumlala Eloise, „a ani jimi si nejsem úplně
jistá."
„Každopádně je mým cílem najít si manžela," prohlásila
Francesca, „takže nechápu, k čemu by mi bylo tančit s
Michaelem."
„A já myslela, že jsme sem přišly popřát matce k naro-
zeninám," zamumlala Eloise.
Francesca na ni podrážděně pohlédla. Ona a Eloise si
byly ze všech Bridgertonových nejblíž věkem - vlastně je
dělil jediný rok. Položila by za Eloise život a rozhodně
žádná jiná žena neznala víc jejích tajemství a niterných
myšlenek, ale polovinu času by sestru nejradši uškrtila.
Včetně tohoto okamžiku. Zvláště tohoto okamžiku.
„Eloise má pravdu," přidala se Sophie a otočila se k
Francesce. „Měla bys ho tu přivítat. Je to zdvořilé,
vzhledem k tomu, jak dlouho byl v cizině."
„Týden jsme spolu bydleli v jednom domě," upozornila
ji Francesca. „Už jsme se víc než přivítali."
„Ano, ale ne na veřejnosti," podotkla Sophie, „a ne v
domě tvé rodiny. Pokud si s ním nepůjdeš promluvit, bude
toho zítra plné město. Všichni si budou myslet, že jste se
nepohodli. Nebo ještě hůř, že ho nepřijímáš jako nového
hraběte."
„Samozřejmě že ho přijímám," ohradila se Francesca.
„A i kdyby ne, co by na tom záleželo? Linie následnictví se
nedá zpochybnit."

152
 „Musíš každému ukázat, že ho chováš ve velké úctě,"
pokračovala Sophie s potutelným úsměvem. „Pokud to
ovšem není opačně."
„Samozřejmě že ne," vzdychla Francesca. Sophie měla
pravdu. Vlastně pokud šlo o pravidla slušného chování,
Sophie se nikdy nemýlila. Francesca by měla jít Michaela
pozdravit. Zasloužil si oficiální a veřejné přivítání, ačkoli jí
to připadalo směšné vzhledem k tomu, že o něj posledních
několik týdnů pečovala. Jen se jí zkrátka nelíbilo
probojovávat si cestu zástupem obdivovatelek.
Michaelova pověst jí odjakživa připadala legrační.
Pravděpodobně proto, že stála stranou toho všeho, možná
nad to dokonce byla povznesená. Bavili se tím - ona, John a
Michael. Nikdy nebral žádnou z těch žen vážně, a ani ona
ne.
Jenže teď ho nepozorovala ze své pohodlné, jisté pozice
šťastně vdané dámy. A Michael už nebyl ten Veselý hejsek
a darmošlap, jenž svou roli ve společnosti zvládal s vtipem
a šarmem.
Byl hrabě, ona vdova a najednou se cítila velmi malá a
bezmocná.
Nebyla to samozřejmě její vina. Věděla, že se Michael
jednou ožení, ale nedokázala zcela potlačit hněv, ne-li vůči
němu, tak vůči hejnu chichotajících se ctitelek kolem něj.
„Francesko?" pobídla ji Sophie. „Máme snad jít některá
s tebou?"
„Co? Ne. Ne, samozřejmě že ne." Francesca se
napřímila. Cítila rozpaky, že ji sestry přistihly roztěkanou.
„Postarám se o Michaela," prohlásila rozhodně.

153
 Udělala dva kroky jeho směrem, jenže potom se obrátila
zpátky ke Kate, Sophii a Eloise. „Ale nejdřív se postarám
sama o sebe," dodala.
A s tím se otočila a zamířila k toaletám. Pokud se bude
muset usmívat a být zdvořilá uprostřed Michaelových
uculujících se fanynek, může to stejně dobře udělat, aniž
bude muset přešlapovat z nohy na nohu.
Ale jakmile poodešla, slyšela Eloisino tiché mumlání:
„Zbabělec."
Vyžadovalo veškeré sebeovládání, aby se neobrátila a
neutrousila k sestře ostrou, jízlivou odpověď.
Až na to, že se velmi bála, že má Eloise pravdu.
A bylo ponižující myslet si, že by se právě ona mohla
stát v Michaelově přítomnosti zbabělcem.

154
 11. kapitola

...ozval se mi Michael. Vlastně už třikrát. Ještě jsem mu

neodpověděla. Určitě bys byl mnou zklamaný. Ale -
- od hraběnky z Kilmartinu jejímu zesnulému manželovi deset
měsíců po Michaelově odjezdu do Indie zmuchláno se slovy:
„Tohle je šílenství," a hozeno do ohně

ichael spatřil Francesku, hned jak vešel do

M tanečního sálu. Stála na druhé straně místnosti a

klábosila se svými sestrami, v novém účesu a
modrých šatech.
A všiml si i okamžiku, kdy odešla dveřmi v severozá-
padní zdi, pravděpodobně do dámského salonku.
Nejhorší ze všeho bylo, že nepochyboval, že si bude
stejně pronikavě uvědomovat i její návrat, ačkoli konver-
zoval s asi tuctem dalších dam, které si všechny myslely, že
věnuje jejich maličkostem veškerou pozornost.
Bylo to jako choroba, šestý smysl. Nemohl být s Fran-
ceskou v jedné místnosti a nevědět o ní. Fungovalo to tak
od první chvíle, kdy se setkali, a dalo se to snést pouze
proto, že o tom neměla ani tušení.
To byl jeden z důvodů, proč se mu v Indii tolik líbilo.
Nebyla tam, takže si ji nemusel uvědomovat. Přesto ho stále
pronásledovala. Tu a tam zahlédl záblesk kaštanových
vlasů, které odrážely světlo svíček stejně jako ty její, nebo

155
se někdo zasmál a na zlomek vteřiny to znělo jako její
smích. Zatajil dech a hledal ji, přestože věděl, že tam není.
Bylo to nepříjemné a obvykle si to vyžádalo sklenku
tvrdého alkoholu. Nebo noc strávenou s nejnovější mi-
lenkou.
Či obojí.
Ale to skončilo a teď byl zpátky v Londýně. Překvapilo
ho, jak snadno vklouzl do bývalé role okouzlujícího hejska.
Ve městě se nic moc nezměnilo. Některé obličeje byly jiné,
ale celkové množství smetánky stejné. Večírek na oslavu
narozenin lady Bridgertonové byl z velké části takový, jak
tušil, ačkoli musel přiznat, že ho trochu vyvedlo z míry,
jakou vlnu zvědavosti jeho návrat do Londýna vyvolal.
Zdálo se, že se z Veselého hejska stal Švihácký hrabě a do
patnácti minut od jeho příchodu k němu přistoupilo nejmíň
osm - nebo spíš devět, poněvadž nesměl zapomenout na
samotnou lady Bridgertonovou - matron ze společnosti,
které usilovaly o jeho přízeň a samozřejmě mu představily
své půvabné a svobodné dcery.
Nebyl si jistý, jestli je to zábava nebo peklo.
Zábava, usoudil, aspoň zatím. Příští týden to bezpochyby
bude peklo.
Po dalších patnácti minutách představování, opětovného
představování a mírně zastřených návrhů (naštěstí od jedné
vdovy a ne od debutantek či jejich matek), oznámil svůj
záměr najít hostitelku a omluvil se.
Potom ji spatřil. Francesca stála v druhé polovině sálu,
což znamenalo, že pokud s ní bude chtít mluvit, bude muset
projít zničujícím davem. V sytě modrých šatech vypadala
úžasně a Michael si uvědomil, že navzdory jejím řečem o

156
tom, že si koupí nový šatník, ji teď poprvé vidí v jiné barvě
než smuteční.
A pak mu to došlo. Konečně přestala zesnulého manžela
oplakávat. Znovu se provdá. Bude se smát, flirtovat, chodit
v modré a hledat manžela.
A to vše se pravděpodobně odehraje během měsíce.
Jakmile dá najevo svůj záměr znovu se vdát, muži se jí
budou tlačit u dveří. Jak by si ji mohl někdo nechtít vzít?
Nebyla sice už tak mladá jako ostatní ženy hledající
manžela, ale měla něco, co mladším debutantkám chybělo -
jiskru, temperament a inteligentní záblesk v očích, který k
její kráse přidával něco navíc.
Byla sama a stála u dveří. Kupodivu se nezdálo, že by si
někdo všiml jejího příchodu, takže se Michael rozhodl
odvážně postavit davu a zamířil k ní.
Ale spatřila ho první a přestože se přímo neusmála,
zvlnila rty a v očích jí zaplálo. Když k němu vykročila, za-
tajil dech.
Nemělo by ho to překvapit, ale opak byl pravdou. Po-
každé, když si myslel, že už ji zcela zná a bezděky si ji vy-
bavuje do nejmenších podrobností, něco uvnitř ní zaplálo,
změnilo se a Michael cítil, že se zamilovává nanovo.
Přesto věděl, že se o ni nikdy nebude ucházet a nikdy ji
nebude mít. Ačkoli byl John po smrti, bylo by to nemožné a
špatné. Do konce života by ze sebe nesetřásl pocit, že ji
svým způsobem ukradl.
Nebo hůř, že si přesně tohle přál. Že chtěl, aby John
umřel a vyklidil mu cestu, že toužil po titulu, Francesce a
všem ostatním.

157
 Přistoupil k ní a s úsměvem ji pozdravil. „Francesko,
moc rád tě vidím."
,,Já tebe taky," odpověděla. Pak se pobaveně ušklíbla a
jeho zaplavil nečekaný pocit, že si ho dobírá. Ale nemělo
smysl na to poukázat. Jen by tím dal najevo, jak citlivě
vnímá každý její výraz. A tak se jen zeptal: „Bavíš se?"
„Ovšem. A ty?"
„Ovšem."
Nadzvedla obočí. „I teď, když jsi tu úplně sám?"
„Prosím?"
Bezstarostně pokrčila rameny. „Když jsem tě viděla na-
posledy, obklopoval tě hlouček žen."
„Pokud sis toho všimla, proč jsi mě nepřišla zachránit?"
„Zachránit?" zasmála se. „Všichni viděli, že si to užíváš."
„Opravdu?"
„No tak, Michaeli," významně na něj pohlédla. „Žiješ
pro to, abys flirtoval a sváděl."
„V tomhle pořadí?"
Pokrčila rameny. „Nejsi Veselý hejsek pro nic za nic."
Cítil, jak zavřel ústa. Její poznámka ho ranila.
Pozorovala jeho obličej, dost zblízka, aby v něm vyvo-
lala rozpačitý pocit spojený s touhou uniknout, a potom se
rozzářila. „Nelíbí se ti to," pronesla pomalu, jako by jí ta
skutečnost vyrazila dech. „Panebože, ono se ti to opravdu
nelíbí."
Vypadala, jako by právě spatřila biblické zjevení, ale
poněvadž se bavila na jeho účet, pouze se zamračil.
Potom se zasmála, což jeho náladu ještě zhoršilo. „Pro-
boha," položila si ruku na břicho, „připadáš si jako liška na

158
honu a vůbec se ti to nelíbí. To je prostě příliš. Po všech
těch ženských, které jsi proháněl..."
Samozřejmě že se mýlila. Bylo mu úplně jedno, že ho
matrony ze společnosti označily za nejlepší úlovek letošní
sezony a nenechaly ho na pokoji. Přes to se snadno a s
humorem přenesl.
Nevadilo mu, když mu ostatní říkali Veselý hejsek. Ne-
dotklo by se ho, ani kdyby ho považovali za ničemného
svůdníka.
Ale z Francesciných úst to znělo...
Jako žíravina.
A nejhorší bylo, že nemohl vinit nikoho kromě sebe.
Léta svou pověst zdokonaloval, bezpočet hodin strávil
škádlením a flirtováním, a přitom se ujišťoval, že ho Fran-
cesca vidí. Protože jedině tak se nikdy nedopátrá pravdy.
A možná to dělal i kvůli sobě, protože pokud byl Veselý
hejsek, byl aspoň něco. Druhá možnost znamenala být
pouze hloupým ubožákem, beznadějně zamilovaným do
manželky jiného muže. A že uměl svádět úsměvem! Aspoň
v něčem v životě uspěl.
„Nemůžeš říct, že jsem tě nevarovala," pokračovala
Francesca velmi spokojeným tónem.
„Není tak špatné být obklopen krásnými ženami," namítl
hlavně proto, aby ji popudil. „Zvlášť když je to tak snadné."
Fungovalo to, protože stiskla rty. „Určitě je to víc než
úžasné, ale musíš být opatrný, aby ses nezapomněl,"
utrousila ostře. „To nejsou tvoje obvyklé ženy."
„Nevěděl jsem, že mám nějaké obvyklé ženy."
„Víš přesně, co chci říct, Michaeli. Jiní tě možná
nazývají naprostým ničemou, ale já tě znám líp."

159
 „Vážně?" Skoro se rozesmál. Myslela si, že ho dobře
zná, a přitom o něm nic nevěděla. A nikdy se nedozví
pravdu.
„Před čtyřmi lety ses řídil pravidly," připomněla mu.
„Nesváděl jsi žádnou ženu, kterou by tvoje činy nenapra-
vitelně ranily."
„A co tě přivedlo na myšlenku, že jsem s tím teď začal?"
„Nemyslím si, že bys to udělal schválně," zacouvala,
„ale předtím ses nestýkal s mladými dívkami usilujícími o
manželství. Neměl jsi tedy možnost udělat chybný krok a
náhodou je zničit."
Nejasný podrážděný pocit, který v něm vřel, zesílil. „Za
koho mě máš, Francesko?" vybuchl, celé tělo napjaté ně-
čím, co nedokázal přesně určit. Nenáviděl, že si o něm
myslí něco takového.
„Michaeli -"
„Opravdu si myslíš, že jsem takový tupec, že bych ná-
hodou zničil pověst nějaké mladé dámy?"
Její pootevřené rty se mírně zachvěly. „Nejsi tupec,
Michaeli, ovšemže ne. Ale -"
„Tak tedy lehkomyslný mizera?" vyštěkl.
„Ani to ne. Jen myslím -"
„Co, Francesko?" zeptal se hrubě. „Co si o mně
myslíš?" „Že jsi jedním z nejbáječnějších mužů, co znám,"
odpověděla tiše.
Ksakru. Jedinou větou mu dokázala sebrat vítr z plachet.
Upřeně na ni hleděl a snažil se přijít na to, co tím krucinál
myslela.

160
 „Opravdu," pokrčila rameny. „Ale taky jsi lehkomyslný,
přelétavý a letos na jaře zlomíš víc srdcí, než bych uměla
spočítat."
„Nikdo se tě neprosí, abys je počítala," utrousil tiše.
„To ne." Pohlédla na něj a zahořkle se usmála. „Ale na-
konec u toho stejně skončím."
„Proč?"
Zdálo se, že na to nemá odpověď, ale potom, právě když
si začal být jistý, že už mu nic dalšího nepoví, zašeptala:
„Protože si prostě nedokážu pomoct."
Uplynulo několik vteřin. Jen tam tak stáli zády ke zdi a
upírali prázdné pohledy k tanečnímu sálu. Konečně
Francesca přerušila ticho. „Měl by sis zatančit."
Obrátil se k ní. „S tebou?"
„Ano. Aspoň jednou. Ale hlavně s nějakou ženou, kterou
by sis mohl vzít."
S ženou, kterou by si mohl vzít. S kýmkoli kromě ní.
„Dáš tím aspoň najevo, že se manželství nebráníš," do-
dala. Když mlčel, zeptala se: „Nebo to tak není?"
„Když už jsi to řekla...," prohodil trochu jízlivě. Musel
se chovat povýšeně. Byl to jediný způsob jak zamaskovat
hořkost, kterou cítil.
„Felicity Featheringtonová," kývla Francesca k velmi
hezké dívce asi deset metrů od nich. „Byla by vynikající
volbou. Je velmi rozumná. Nezamiluje se do tebe."
Zatrpkle na ni pohlédl. „Bůh chraň, abych našel lásku."
Francesca pootevřela rty a rozevřela oči. „Tak tohle
chceš? Najít lásku?"
Vypadala, že ji ta vyhlídka potěšila. Měla radost, že by
mohl najít dokonalou ženu.

161
 A bylo to. Znovu si potvrdil svou víru ve vyšší mocnosti.
Tak dokonalá ironie nemohla být náhodná.
„Michaeli?" pobídla ho Francesca s rozzářenýma očima.
Očividně si přála, aby poznal štěstí.
A jemu se chtělo ječet.
„Nemám tušení," prohodil uštěpačně. „Ani v
nejmenším." „Michaeli..." Vypadala raněně, ale projednou
mu to bylo
jedno.
,,Jestli mě omluvíš," odbyl ji příkře, „musím vyzvat
nějakou Featheringtonovou k tanci."
„Co se děje, Michaeli?" nechápala. „Co jsem řekla?"
„Nic. Vůbec nic."
„Nebuď takový."
Obrátil se k ní a zaplavil ho zvláštní pocit ochromeni,
který mu dovolil nasadit uhlazený úsměv a upřít na ni svůj
pověstný pohled. Opět byl hejsek, ne sice veselý, ale
každým coulem galantní svůdník.
,,Jaký?" zkřivil rty v dokonalé směsici nevinnosti a
blahosklonnosti. „Dělám přesně to, oč jsi mě požádala.
Neří-kalas, abych si zatančil s Featheringtonovou? Řídím se
do písmene tvými instrukcemi."
,,Jsi na mě naštvaný," hlesla.
„Samozřejmě že ne," ohradil se, ale oba věděli, že jeho
hlas zní až příliš bezstarostně a zdvořile. ,,Jen přijímám, že
ty, Francesko, víš všechno nejlíp. Celou dobu jsem se řídil
vlastním rozumem a svědomím, a k čemu? Bůhví, kde bych
byl, kdybych tě poslouchal už před lety."
Tiše zalapala po dechu a odtáhla se. „Musím jít."
„Tak běž," pokrčil rameny.

162
 Mírně nadzvedla bradu. ,,Je tady řada mužů."
„Spousta."
„Musím si hledat manžela."
„To bys měla," souhlasil.
Sevřela rty. „Možná ho dnes večer najdu."
Uštěpačně se usmál. Vždy musela mít poslední slovo.
„Možná," přitakal, jakmile byl přesvědčený, že považovala
rozhovor za skončený.
V tu chvíli byla dost daleko, aby mu nemohla odseknout.
Ale z toho, jak se zarazila a napjala ramena, pochopil, že ho
slyšela.
Opřel se o zeď a usmál se. Člověk si musí užívat pro-
stých radovánek, jak jen to jde.

Nazítří se Francesca cítila naprosto příšerně. A nejhorší

bylo, že ačkoli včera večer mluvil tak urážlivě právě
Michael, nedokázala v sobě potlačit mimořádně provinilý
pocit.
Skutečně, čím si vysloužila tak hrubou reakci? A jaké
měl právo jednat s ní tak nedůtklivě? Pouze vyjádřila ra-
dost, že by mohl najít opravdovou lásku a šťastné man-
želství, než aby marnil život povrchními radovánkami.
Ale očividně se v něm mýlila. Michael celou noc -před i
po jejich rozhovoru - okouzloval všechny dámy na večírku.
Dospělo to tak daleko, že se obávala, aby se jí z toho
neudělalo špatně.
A nejhorší bylo, že se neubránila počítání, u kolika žen
len večer uspěl. Jedna, dvě, tři mumlala, když ho pozoro-
vala, jak si úsměvem podmaňuje tři sestry. Čtyři, pět, šest -

163
byly dvě vdovy a jedna hraběnka. Bylo to nechutné a
Francesca se zlobila sama na sebe, že ji to tolik fascinuje.
Tu a tam na ni pohlédl. Jen letmo s přimhouřenýma
očima a výsměšným pohledem, což ji vedlo k úvahám, že
ví o každém jejím kroku a pohybuje se od jedné ženy ke
druhé jen proto, aby mohla svoje počty zaokrouhlit na další
tucet.
Proč to vůbec řekla? Na co myslela?
Nebo vůbec nemyslela? Připadalo jí to jako jediné vy-
světlení. Rozhodně mu nehodlala vyprávět, že se chystá
počítat, kolik už zlomil srdcí. Ta slova jí vylétla ze rtů, dřív
než si uvědomila, že ji vůbec napadla.
A ani teď si nebyla jistá, co to znamená.
Proč ji to tolik zajímá? Co jí záleží na tom, kolik dam
podlehne jeho kouzlu? Nikdy dřív tomu nevěnovala
pozornost.
Navíc se to bude časem jen zhoršovat. Ženy po Michae-
lovi šílely. Kdyby se společenská pravidla obrátila, ušklíbla
se Francesca v duchu, náš salon v domě Kilmartinových by
překypoval květinami, adresovanými Šviháckému hraběti.
Ale i tak to bude příšerné. Nepochybovala, že se dnes s
návštěvami roztrhne pytel. Každá žena z Londýna se u ní
zastaví v naději, že by Michael mohl projít salonem.
Francesca bude muset snést bezpočet otázek, občasných
narážek a -
„Proboha!" Zarazila se a nejisté nakoukla do salonu. „Co
to tady je?"
Květiny. Všude.
Její noční můra se naplnila. Copak někdo změnil pravi-
dla etiky a zapomněl jí to dát na vědomí?

164
 Fialky, kosatce a kopretiny. Dovezené tulipány. Sklení-
kové orchideje. A růže. Všude růže. Všemožných barev. Ta
vůně byla téměř omamná.
„Priestley!" vykřikla Francesca a pohlédla na majordo-
ma, který na druhé straně pokoje právě stavěl na stůl vy-
sokou vázu s hledíky. „Kde se tu vzaly všechny ty kytky?"
Naposledy vázu natočil, upravil růžové kvítky směrem
do místnosti a potom se otočil a vykročil k ní. „Ty jsou pro
vás, paní."
Zamrkala. „Pro mě?"
„Ovšem. Chcete si přečíst, co stojí na cedulkách? Nechal
jsem je na kyticích, abyste věděla, od koho jsou."
„Ach." Víc ze sebe nevypravila. Připadala si jako husa,
zatímco tam stála s rukou před otevřenými ústy a pohledem
přejížděla po záplavě květin.
,,Jestli chcete," pokračoval Priestley, „můžu každou kar-
tičku odstranit a dozadu poznamenat, ke které kytici patří.
Potom byste si je mohla přečíst všechny najednou." Když
Francesca neodpověděla, nadhodil: „Nechcete se odebrat do
pracovny? Rád vám je tam přinesu."
„Ne, ne," zarazila ho. Stále se cítila jako ve snu. Je přece
vdova, takže se od mužů nečeká, že jí budou nosit květiny.
Nebo ano?
„Paní?"
,,Já... já..." Obrátila se k Priestleymu, narovnala se a vší
silou se donutila rozumně uvažovat. Nebo se o to aspoň po-
kusila. „Podívám se... na ně tady..." Otočila se k nejbližší
kytici půvabných, křehkých modřenců a tropických stefa-
notisů. „Ve srovnání s vašima očima jsou zcela nevýrazné,"
stálo na kartičce podepsané markýzem z Chesteru.

165
 „Ach!" Francesca zalapala po dechu. Lord Chester přeci
dvěma lety ovdověl. Všichni vědí, že si hledá novou man-
želku.
Se stěží ovladatelným vzrušením se sklonila ke kytici
růží a zvedla navštívenku, přičemž se snažila nepůsobit
před majordomem příliš dychtivě. „Od koho je asi tahle?"
prohodila s předstíranou nenuceností.
Báseň. Od Shakespeara, pokud si dobře vzpomínala.
Podepsaná vikomtem Trevelstamem.
Trevelstam? Jednou si byli představeni. Byl mladý,
velmi pohledný a kolovaly zvěsti, že jeho otec rozházel
většinu rodinného jmění. Nový vikomt se bude muset
oženit s někým zámožným. Tak to aspoň všichni tvrdili.
„Proboha!"
Francesca se otočila a spatřila za sebou Janet. „Co to
tady je?"
„Myslím, že jsem řekla totéž, když jsem vstoupila do-
vnitř," ušklíbla se Francesca. Podala Janet dvě kartičky a
pozorně sledovala, jak očima přelétá úhledně napsané
řádky.
Johnovou smrtí přišla Janet o jediné dítě. Jak bude rea-
govat na skutečnost, že se Francesce dvoří jiní muži?
„Panebože," vydechla Janet a vzhlédla. „Vypadá to, že
jsi v letošní sezoně nedostižná."
„Nemluvte hlouposti," odrazila ji Francesca a zrudla.
Zrudla? Hrome, co se to s ní děje? Nikdy se nečervenala.
Dokonce ani při svém debutu, kdy ji skutečně zvolili
kráskou sezony. „Na to jsem moc stará," zabručela.
„Očividně ne," zavrtěla Janet hlavou.
„Na chodbě jsou další květiny," oznámil Priestley.

166
 Janet se otočila k Francesce. „Už sis přečetla všechny
kartičky?"
„Zatím ne. Ale předpokládám -"
„Že jsou většinou stejné?"
Francesca přikývla. „Vadí vám to?"
Janet se smutně usmála, ale její oči zůstaly vlídné. „Ptáš
se, jestli bych si přála, abys byla pořád provdaná za mého
syna? Samozřejmě. A jestli chci, abys strávila zbytek života
vdaná za jeho památku? Ovšemže ne." Předklonila se a
stiskla Francesce ruku. Jsi pro mě jako dcera, Francesko.
Ráda bych, abys byla šťastná."
„Nikdy nezneuctím Johnovu památku," pronesla Fran-
cesca zaníceně.
„Ovšemže ne. Kdybys byla ten typ, vůbec by si tě ne-
bral. Nebo," dodala s uličnickým výrazem, „bych mu to
nedovolila."
„Chci děti," zašeptala Francesca. Cítila potřebu vysvětlit
své jednání, ujistit se, že Janet chápe, že se především touží
stát matkou, nikoli manželkou.
Janet přikývla, odvrátila se a otřela si oči. „Měly by-
chom si přečíst zbylé kartičky," navrhla živým tónem, který
naznačoval, že by se ráda přesunula na příjemnější půdu, „a
asi se připravit na nápor odpoledních návštěv."
Francesca přešla k váze s obrovskou kyticí tulipánů.
„Myslím, že spíš přijdou návštěvnice vyptávající se na Mi-
chaela."
„Možná máš pravdu," připustila Janet a zvedla kartičku.
„Smím?"
„Samozřejmě."
Janet si přečetla vzkaz a vzhlédla. „Cheshire."

167
 Francesca zalapala po dechu. „Vévoda z Cheshiru?"
„Právě ten."
Francesca si položila ruku na srdce. „Panebože," vy-
dechla. „Vévoda z Cheshiru."
„Zjevně jsi, drahá, kráskou sezony."
„Ale já -"
„Co to tu ksakru je?"
Byl to Michael. Zachytil se o vázu, kterou málem pře-
vrátil, a vypadal nanejvýš podrážděně.
„Dobré ráno, Michaeli," přivítala ho Janet vesele.
Kývl na ni, potom se obrátil k Francesce a zavrčel: „Vy-
padáš, jako by ses chystala slíbit věrnost svrchovanému
vladaři."
„A to bys byl ty?" odrazila ho a rychle spustila ruku k
boku. Ani si neuvědomila, že ji stále ještě drží na srdci.
„Kdybys měla štěstí," zamumlal.
Francesca po něm vrhla dotčený pohled.
Uculil se. „Otvíráme tu květinářství?"
„Ne, ale klidně bychom mohli," odpověděla Janet. Jsou
pro Francesku," dodala vstřícně.
„Samozřejmě že jsou pro Francesku," zabručel, „i když
nevím, jaký pitomec poslal růže."
„Mám ráda růže," namítla Francesca.
„Všichni posílají růže," pohrdavě se ušklíbl. ,,Jsou
otřelé, nenápadité a -" Pokynul k těm žlutým od
Trevelstama. „Od koho je tohle?"
„Od Trevelstama," odvětila Janet.
Michael si odfrkl a obrátil se k Francesce. „Toho si ne-
vezmeš, že ne?"
„Pravděpodobně ne, ale nechápu, co -"

168
 „Nemá ani dva šilinky, kterými by mohl cinkat o sebe,"
utrousil.
,,Jak to víš?" vyzvídala Francesca. „Nejsi tu ani měsíc."
Michael pokrčil rameny. „Zastavil jsem se v klubu."
„Možná je to pravda, ale zřejmě to není jeho vina," po-
ukázala Francesca. Ne že by cítila nutkání lorda Trevelsta-
ma hájit, ale snažila se být objektivní a bylo všeobecně
známo, že mladý vikomt strávil poslední rok snahou na-
pravit škodu, kterou napáchal na rodinném majetku jeho
rozmařilý otec.
„Nevezmeš si ho a tím to končí," prohlásil Michael.
Jeho povýšené vystupování by ji mělo rozzlobit, ale po
pravdě řečeno ji spíš pobavilo. „Dobře," zkřivila rty, „vy-
beru si někoho jiného."
„Fajn," zavrčel.
„Má z čeho vybírat," vložila se Janet do řeči.
„To jistě," přisvědčil Michael jízlivě.
„Musím dojít pro Helen," oznámila Janet. „Tohle si ne-
smí nechat ujít."
„Nemyslím si, že by ty květiny vylétly z okna, dřív než
vstane," poznamenal Michael.
„Ovšemže ne," přitakala Janet líbezně a mateřsky ho
poplácala po ruce.
Francesca potlačila smích. Michael to gesto nenáviděl a
Janet to věděla.
„Přesto se jí budou moc líbit," dodala. „Můžu jí jednu
kytici odnést?"
„Samozřejmě," přisvědčila Francesca.
Janet se natáhla po Trevelstamových růžích, ale pak se
zarazila. „Ne, radši ne," zavrtěla hlavou a zadívala se na

169
Michaela a Francesku. „Třeba se tu zastaví a nechceme, aby
si myslel, že jsme jeho dar uklidili někam do kouta."
,,Jak chcete," pokývala hlavou Francesca. „Ovšem."
Michael jen zabručel.
„Přesto jí o tom povím," dodala Janet, otočila se a po
spíchala nahoru po schodech.
Michael kýchl a potom zabodl planoucí pohled na ob-
zvlášť neškodnou kytici mečíků. „Budeme muset otevřít
okno."
„A zmrznout?"
„Vezmu si kabát," odsekl.
Francesca zvlnila rty. Měla co dělat, aby se nerozesmála.
„Snad nežárlíš?" zeptala se upejpavě.
Obrátil se a upřel na ni ohromený výraz. „Ne na mě"
vyhrkla a při té představě skoro zčervenala. „To mi věř."
„Tak na co?" zeptal se úsečně.
,,Jen... chci říct..." Pokynula ke květinám, jasnému důka-
zu své náhlé popularity. „Oba máme pro tuhle sezonu
stejný cíl, ne?"
Prázdně na ni civěl.
,,Manželství" dodala. Proboha, dnes ráno byl mimořádně
natvrdlý.
„A?"
Netrpělivě vydechla. „Nevím, jestli jsi o tom přemýšlel,
ale předpokládala jsem, že tě ženy budou ustavičně obléhat.
Vůbec mě nenapadlo, že bych se i já... zkrátka..."
„Stala kořistí, o kterou ostatní usilují?"
Nebylo to zrovna nejlaskavější vyjádření, ale poněvadž
nebylo tak docela nepříhodné, přikývla: „Asi ano."

170
 Chvíli mlčel, pozoroval ji nezvyklým, téměř zahořklým
pohledem, a potom tiše pronesl: Jenom pitomec by si tě
nechtěl vzít."
Francesca cítila, jak překvapeně našpulila ústa. „Ach,"
vydechla, zcela neschopná slov. „To je... to je... to nejhezčí,
cos mi mohl právě teď říct."
Vzdychl a prohrábl si vlasy. Rozhodla se mu zatajit, že
si právě vetřel do proužku černých kadeří žlutý pyl.
„Francesko," promluvil. Vypadal unaveně, sklesle a jesle
nějak.
Lítostivě?
Ne, to bylo vyloučené. Michael nebyl typ, který by ně-
čeho litoval.
„Nikdy bych ti to přece nezáviděl. Měla bys...," odkašlal
si, „být šťastná."
,,Já -" Byla to překvapivá chvíle, zvlášť po včerejší na-
pjaté výměně názorů. Neměla nejmenší potuchy jak od-
povědět, a tak jen změnila téma. „Taky se dočkáš."
Tázavě na ni pohlédl.
„Vlastně ses už dočkal," pokračovala. „Včera večer.
Točilo se kolem tebe víc uchazeček o tvoji ruku než
zájemců o moji. Kdyby ženy posílaly květiny, byli bychom
jimi úplně zaplaveni."
Usmál se, ale oči zůstaly potemnělé. Nevypadal po-
drážděně, jen... prázdně.
Což jí připadalo zvláštní.
„Ehm, ještě k tomu včerejšku," promluvil, zvedl ruku a
uvolnil si vázanku. ,,Jestli jsem řekl něco, co se tě dotklo..."
Pozorovala jeho obličej. Byl jí drahý a znala ho do všech
podrobností. Ani čtyři roky se nepodepsaly na její paměti.

171
Ale teď bylo něco jinak. Změnil se, ačkoli si nebyla jistá
jak.
Ani proč.
„Nic se nestalo," ujistila ho.
„Přesto," zabručel, „se omlouvám."
Francesca po zbytek dne přemítala, jestli Michael věděl,
za co se přesně omlouvá. A neubránila se pocitu, že to neví
ani ona.

172
 12. kapitola

...je směšné Ti psát, ale domnívám se, že po tolika

měsících na Východě se můj náhled na smrt a posmrtný
život změnil v něco, nad čím by farář MacLeish nevěřícně
kroutil hlavou. Tak daleko od Anglie je téměř možné
předstírat, že pořád žiješ a můžeš obdržet tento dopis i
mnoho dalších, které jsem Ti poslal z Francie. Ale pak se u
mě někdo zastaví a já si připomenu, že jsem Kilmartin a Ty
jsi na místě, kam žádná pošta nechodí.

- od hraběte z Kilmartinu zesnulému bratranci, předchozímu

hraběti, rok a dva měsíce po odjezdu do Indie, napsáno a potom
zvolna spáleno nad plamenem svíčky

e že bych si rád připadal jako osel, přemítal

N Michael, zatímco v klubu točil sklenkou s

brandy, ale poslední dobou, přinejmenším ve
Francescině blízkosti, se tomu zřejmě nevyhnu.
Na oslavě narozenin její matky byla kvůli němu zpro-
padeně šťastná, že v její přítomnosti vyslovil slovo láska, a
on se na ni prostě utrhl.
Protože věděl, co se jí honí hlavou a že se mu snaží vy-
brat dokonalou manželku. Jenže pravdou bylo...
Nu, pravda byla příliš žalostná, aby se dala vyjádřit
slovy.

173
 Omluvil se, ale ačkoli mohl přísahat nahoru a dolů, že se
už nebude chovat jako pitomec, pravděpodobně se bude
omlouvat i v budoucnu. Francesca tak jeho chování
nejspíš přičte jeho nevypočitatelně povaze, ačkoli byl za
Johnova života vzorem dobré nálady a duševní vyrov-
nanosti. Dopil brandy. K čertu se vším.
Ta absurdita brzy skončí. Francesca si někoho najde,
provdá se a odstěhuje se z domu. Samozřejmě že zůstanou
přáteli - nic jiného by nepřipustila -, ale nebude ji vídat
každý den u snídaně. Neuvidí ji dokonce ani tak často jako
před Johnovou smrtí. Její novomanžel jí nedovolí trávit
tolik času v Michaelově společnosti, ať už jsou v
příbuzenském vztahu nebo ne.
„Stirlingu!" zaslechl čísi volání, následované obvyklým
zakašláním, které předcházelo: „Chci říct Kilmartine. Pro-
miňte."
Michael zvedl hlavu a spatřil sira Geoffreyho Fowlera,
jehož znal ještě ze studií na Cambridge. „To je v pořádku,"
řekl a pokynul k židli naproti sobě.
„Moc rád vás vidím," pronesl sir Geoffrey a posadil se.
„Doufám, že vaše cesta domů proběhla bez komplikací."
Vyměnili si na úvod několik společenských frází a pak
sir Geoffrey přešel k věci. „Pochopil jsem, že lady Kilmar-
tinová hledá manžela."
Michael měl pocit, jako by ho někdo udeřil pěstí. Ačkoli
viděl tu ohavnou sbírku květin v salonu, připadalo mu
odporné, když to slyšel z něčích úst.
Navíc z úst někoho mladého, přiměřeně pohledného a
očividně usilujícího o manželku.
„Ehm, ano," odpověděl konečně. „Myslím, že ano."

174
 „Skvělé." Sir Geoffrey si s nadějí promnul ruce, čímž v
Michaelovi vyvolal silnou touhu jednu mu vlepit.
„Bude hodně vybíravá," podotkl Michael podrážděně.
Sira Geoffreyho to očividně nevyvedlo z míry. „Dáte jí
věno?"
„Cože?" vyštěkl Michael. Proboha, teď je vlastně její
nejbližší mužský příbuzný, ne? Pravděpodobně ji bude
muset před svatbou zajistit.
Hrome.
„Dáte?" naléhal sir Geoffrey. „Samozřejmě," odsekl
Michael.
Sir Geoffrey uznale nasál dech. ,,Její bratr se nechal sly-
šet, že udělá totéž."
„Stirlingovi se o ni postarají," pronesl Michael škrobeně.
Sir Geoffrey pokrčil rameny. „Zřejmě i Bridgertonovi."
Michael se obával, že si rozdrtí zuby na prášek.
„Nedívejte se tak ponuře," chlácholil ho sir Geoffrey. „S
dvojitým věnem ji budete mít zakrátko z krku. Určitě se jí
rád zbavíte."
Michael zvedl hlavu a snažil se rozhodnout, do které
strany nosu by bylo lepší sira Geoffreyho praštit.
„Určitě vás přijde na dost peněz," pokračoval sir Geoff-
rey bezstarostně. ,,Jen samotné oblečení musí stát jmění."
Michael uvažoval, jaké jsou právní důsledky za uškrcení
šlechtice. Určitě ne tak velké, aby se s nimi nedalo žít.
„A až se sám oženíte," dodal sir Geoffrey, který očividně
netušil, že Michael zatíná pěst a natahuje krk, „nová
hraběnka ji nebude chtít v domě. Dvě ženské spolu přece
nemůžou vést domácnost, ne?"
„Asi ne," zabručel Michael pobouřeně.

175
 „Prima," přikývl sir Geoffrey a vstal. „Rád jsem si s
vámi popovídal, Kilmartine. Už musím jít. Potřebuju tu
novinku povědět Shivelymu. Ne že bych samozřejmě toužil
po konkurenci, ale stejně se to dlouho neutají. Takže bude
možná jen dobře, když to roznesu sám."
Michael ho sjel mrazivým pohledem, avšak sir Geoffrey
byl příliš rozrušený, aby si toho všiml. Michael pohlédl na
svou sklenku. Krucinál. Už ji celou dopil.
Mávl na číšníka, aby mu donesl další, a opřel se do židle
s úmyslem přečíst si noviny, které si cestou koupil, ale než
stačil přelétnout očima titulky, znovu uslyšel svoje jméno.
S minimálním úsilím se pokusil zakrýt podráždění a
vzhlédl.
Trevelstam. Odesilatel žlutých růží. Michael cítil, jak
muchlá noviny mezi prsty.
„Kilmartine," oslovil ho vikomt.
Michael přikývl. „Trevelstame." Vzájemně se znali. Ne
sice nijak důvěrně, ale dost blízce na přátelský rozhovor.
„Posaďte se," vybídl ho a pokynul k židli naproti sobě.
Trevelstam si sedl a postavil si na stůl poloprázdnou
sklenku. ,,Jak se máte? Co jste se vrátil, ještě jsem vás ne-
viděl."
„Docela dobře," zabručel Michael. I přesto, že byl do-
nucen sedět s pitomcem, který se chtěl oženit s Frances-
einým věnem. Ne, vlastně s dvojnásobným věnem. A podle
toho, jak rychle se šíří klepy, Trevelstam tu novinku už
zřejmě od sira Geoffreyho slyšel.
Trevelstam byl trochu rafinovanější než sir Geoffrey -
celé tři minuty konverzoval, vyptával se Michaela na pobyt

176
v Indii, zpáteční plavbu a tak dále a tak dále a tak dále. Ale
potom se samozřejmě dostal k hlavnímu bodu.
„Odpoledne jsem navštívil lady Kilmartinovou,"
podotkl.
„Opravdu?" Michael nebyl od rána doma. Rozhodně
netoužil být přítomen, až se dostaví Francescin zástup
ctitelů.
„Skutečně. Je to půvabná žena."
„To ano," přitakal Michael, který byl rád, že mu donesli
další pití.
Jeho potěšení však vyprchalo, jakmile si uvědomil, že ho
před něj postavili před dvěma minutami a už ho vypil.
Trevelstam si odkašlal. „Určitě víte, že se jí hodlám
dvořit."
„Teď už ano." Michael pohlédl na sklenku a snažil se
rozhodnout, jestli tam nakonec přece jen nezůstalo několik
kapek brandy.
„Nebyl jsem si jistý, jestli mám o svých záměrech infor-
movat vás nebo jejího bratra."
Michael ani v nejmenším nepochyboval, že Anthony
Bridgerton, Francescin nejstarší bratr, je zcela schopný
prosít nevhodné nápadníky od těch přijatelných, nicméně
řekl: Já jsem zcela postačující."
„Dobře, dobře," zamumlal Trevelstam a znovu usrkl.
„Chtěl jsem -"
„Trevelstame!" ozval se dunivý hlas. „A Kilmartine!"
U jejich stolu se objevil mohutný, otylý lord Hardwick,
který pokud nebyl přímo opilý, tak rozhodně ani střízlivý.
„Hardwicku," vzali oba muži na vědomí jeho příchod.

177
 Hardwick popadl židli a s hlasitým zaskřípěním si ji při-
sunul blíž. „Rád vás vidím, rád vás vidím," zasupěl.
„Skvělý večer, co říkáte? Vynikající. Skutečně vynikající."
Přestože neměl Michael tušení, o čem to mluví, přikývl.
Bylo to lepší, než se ho přímo zeptat, co tím myslí. Michael
si byl jistý, že nemá trpělivost poslouchat žádná vysvětlení.
„Tamhle Thistleswaite, co sází na královniny psy, slyšel
o lady Kilmartinové. Báječně jsme si popovídali," pokýval
uznale hlavou. „Opravdu báječně. Nesnáším, když je tu
ticho."
,,Jak se mají královnini psi?" zeptal se Michael.
„Pochopil jsem, že končí se smutkem."
„Psi?"
„Ne, lady Kilmartinová!" zařehtal se Hardwick. „He he
he. Vy se nezdáte, Kilmartine."
Michael si objednal další drink. Nepochyboval, že ho
bude potřebovat.
„Tuhle večer byla v modrém," pokračoval Hardwick.
„Všichni to viděli."
„Moc jí to slušelo," dodal Trevelstam.
„Vskutku, vskutku," přisvědčil Hardwick. „Fajn ženská.
Sám bych o ni usiloval, kdybych už nebyl v chomoutu s
lady Hardwickovou."
Ještě že tak, usoudil Michael.
„Opravdu oplakávala starého hraběte tak dlouho?" zeptal
se Hardwick. „Šest let?"
Protože „starému hraběti" bylo v době jeho smrti pou-
hých osmadvacet, připadala Michaelovi ta otázka zcela
nepřístojná. Nezdálo se ovšem, že má smysl snažit se v této
životní etapě měnit Hardwickův špatný odhad či chování -

178
a podle jeho mohutnosti a brunátnosti bude stejně za chvíli
vyřízený. Vlastně by mohl odpadnout hned teď, pokud
bude mít Michael štěstí.
Pohlédl přes stůl. Hardwick stále vypadal nepříjemně
čilý.
Krucinál.
„Čtyři roky," odpověděl stroze. „Můj bratranec zemřel
před čtyřmi lety."
„Tak čtyři," pokrčil Hardwick rameny. „Stejně je to za-
traceně dlouho, aby vdova chodila v černém."
„Myslím, že už nějakou dobu nenosila úplný smutek,"
vložil se Tevelstam do řeči.
„Opravdu?" Hardwick si lokl a potom si kapesníkem
utřel ústa. „Pro nás ostatní to vyjde nastejno. Zatím si ne-
hledala manžela."
„Ne," souhlasil Michael, hlavně proto, že se Hardwick
na několik vteřin odmlčel.
„Muži se kolem ní slétnou jako včely na med," protáhl
Hardwick. „Dejte na mě, pánové. Všichni vědí, že byla
hraběti oddaná. Všichni."
Michaelovi přinesli pití. Díkybohu.
„A když umřel, neobjevil se kolem ní ani náznak skan-
dálu," doplnil Hardwick.
„O žádném nevím," souhlasil Trevelstam.
„Ne jako u některých dalších vdov," pokračoval Hard-
wick a znovu usrkl alkoholu. Pak se oplzle zasmál a strčil
loktem do Michaela. ,,Jestli chápete, co myslím."
Michael se napil.
,,Je to jako...," Hardwick se předklonil a jeho obličej zís-
kal chlípný výraz, „je to jako..."

179
 „Už to proboha řekněte," zabručel Michael.
„Ech?" škytl Hardwick.
Michael se zamračil.
„Povím vám, jaké to je," mrkl na něj Hardwick. ,,Je to,
jako byste dostali pannu, která ví, co má dělat."
Michael na něj zíral. „Co jste to řekl?" zeptal se velmi
tiše.
„Že -"
„Na vašem místě bych to neopakoval," doporučil mu
Trevelstam rychle a vrhl opatrný pohled po Michaelově
zachmuřeném obličeji.
„Co? To není urážka," zachrochtal Hardwick a hodil do
sebe zbytek drinku. „Byla už vdaná, takže zjevně není
nedotčená, ale -"
„Mlčte!" vybuchl Michael.
„Co? Všichni to říkají."
„Ne v mojí přítomnosti," vyštěkl Michael. „A ne, pokud
si cení vlastního zdraví."
„Každopádně je to lepší, než říct, že už není panna,"
zasmál se Hardwick. ,,Jestli mě chápete."
Michael se vrhl vpřed.
„Co to, proboha, děláte?" vyštěkl Hardwick, když spadl
zády na zem. „Co se to s váma děje?"
Michael netušil, jak se jeho ruce ovinuly kolem
Hardwic-kova krku, ale uvědomoval si, že se jim tam velmi
líbí. „Už její jméno nikdy nevyslovíte," zasyčel. „Rozumíte
tomu?"
Hardwick horečně přikývl, ale ten pohyb ho ještě víc
přiškrtil a tváře mu začaly fialovět.

180
 Michael ho pustil a otřel si dlaně o sebe, jako by se z
nich snažil smést něco odporného. „Nebudu tolerovat, aby
někdo mluvil o lady Kilmartinové takhle neuctivě," vyštěkl.
Jasné?"
Hardwick přikývl. Stejně jako bezpočet přihlížejících.
„Dobře," zavrčel Michael, který usoudil, že je vhodný
čas z toho pekla odejít. Až se dostane domů, snad už bude
Francesca v posteli. Anebo venku. Hlavně aby ji nepotkal.
Zamířil ke dveřím, ale jakmile vyšel na chodbu, uslyšel,
že někdo opět vyslovil jeho jméno. Obrátil se, zatímco mu
hlavou vířilo, který muž je takový idiot, aby ho v sou-
časném stavu obtěžoval.
Colin Bridgerton. Francescin bratr. K čertu.
„Kilmartine," zvlnil Colin rty.
„Bridgertone."
Colin mírně pokynul k převrženému stolu. „Pěkné
představení."
Michael mlčel. Colin Bridgerton ho odjakživa vysiloval.
Měli stejnou pověst - bezstarostných ničemů. Ale zatímco
byl Colin miláčkem matek ze společnosti, které cukrovaly o
jeho okouzlujících způsobech, v Michaelově případě byly
(aspoň do doby, než získal titul) trochu opatrnější a vůbec
chladnější.
Ovšem Michael dlouho tušil, že se pod stále veselým
Colinovým zevnějškem skrývá něco víc, a možná právě
proto, že si byli v mnohém podobní, se bál, že pokud někdo
vytuší podstatu jeho citů k Francesce, bude to právě tento
její bratr.

181
 „Zrovna jsem poklidně popíjel, když jsem uslyšel ten
rozruch," poznamenal Colin a pokynul k soukromému
salonku. „Pojďte se mnou."
Michael vroucně toužil uniknout z klubu, ale Colin byl
Francescin bratr, tedy svým způsobem příbuzný, takže měl
nárok přinejmenším na předstíranou zdvořilost. A tak
zatnul zuby a vešel do salonku s úmyslem vypít si
skleničku a do deseti minut se vypařit.
„Příjemný večer, co myslíte?" zeptal se Colin, jakmile se
Michael, tedy aspoň na oko, pohodlně uvelebil. „Až na
Hardwicka a to všechno." S nenuceným šarmem se opřel
clo židle. ,,Je to osel."
Michael stroze přikývl a snažil se nevnímat, že si ho
Francescin bratr jako vždy prohlíží bystrým pohledem
pečlivě zamaskovaným okouzlující nevinností. Colin na-
chýlil hlavu mírně na stranu, jako by, napadlo Michaela
zahořkle, hledal úhel, z něhož lépe nahlédne do jeho duše.
„K čertu s tím vším," zabručel Michael tiše a zazvonil na
číšníka.
„Co se děje?"
Michael se ke Colinovi zvolna obrátil. „Dáte si ještě
něco k pití?" zeptal se co nejzřetelněji, vzhledem k tomu, že
t a slova procedil mezi zuby.
„Rád," přisvědčil Colin vesele.
Michael té póze ani na okamžik nevěřil.
„Máte na zbytek večera nějaké plány?" zeptal se Colin.
„Žádné."
„Náhodou ani já," zamumlal Colin.
Ksakru. Už je to tady zase. Copak je opravdu příliš přát
si jedinou mizernou hodinu o samotě?

182
 „Díky že jste bránil Francescinu čest," dodal Colin tiše.
Michaelovým prvním nutkáním bylo vybuchnout, že mu
nemusí za nic děkovat, že je to jeho povinnost stejné jako
kteréhokoli Bridgertona, ale Colinovy zelené oči mu ten
večer připadaly nezvykle pronikavé, takže jen přikývl.
„Vaše sestra si zaslouží, aby se k ní ostatní chovali s
úctou," vypravil ze sebe konečně, jakmile se ujistil, že jeho
hlas zní klidně a mírně.
„Samozřejmě," přisvědčil Colin a sklonil hlavu.
Přinesli jim pití. Michael bojoval s nutkáním hodit ho do
sebe na jeden lok, ale nakonec usrkl jen natolik, aby ho
tekutina pálila v hrdle.
Colin, na rozdíl od něj, si uznale povzdychl a opřel se.
„Vynikající whisky," podotkl pochvalně. „Vlastně je to ta
nejlepší věc v Británii. Nebo aspoň jedna z nich. Na Kypru
člověk nic takového nesežene."
Michael pouze zabručel. Víc nepovažoval za nutné.
Colin se znovu napil. Očividně si to vychutnával.
„Hmm," vzdychl a odložil sklenku. Je skoro stejně dobrá
jako žena."
Michael znovu zabručel a zvedl svou sklenku ke rtům.
A pak Colin prohlásil: „Měl byste si ji vzít."
Michael se zakuckal. „Co prosím?"
„Vzít si ji," pokrčil Colin rameny. „Připadá mi to úplně
jednoduché."
Pravděpodobně nemělo smysl doufat, že Colin mluví o
někom jiném než o Francesce, ale Michael se stejně pokusil
o zoufalou kličku a pronesl nejmrazivějším tónem, jakého
byl schopen: „O kom, smím-li se zeptat, mluvíte?"

183
 Colin nadzvedl obočí. „Opravdu musíme hrát tuhle
hru?"
„Nemůžu si Francesku vzít," zadrmolil Michael.
„Proč ne?"
„Protože -" Odmlčel se. Protože existovala stovka dů-
vodů a o žádném z nich nemohl mluvit nahlas. „Byla pro-
vdaná za mého bratrance."
„Když jsem se na to ptal naposledy, nebylo na tom nic
nezákonného."
Ne, ale bylo to zcela nemorální. Dlouho po Francesce
toužil, miloval ji celou věčnost - dokonce i za Johnova
života. Klamal svého bratrance nejzákladnějším možným
způsobem a nemohl tu zradu posílit tím, že by mu ukradl
manželku.
Završilo by to odporný kruh, v němž se Michael stal hra-
bětem z Kilmartinu a získal titul, který mu nikdy neměl
patřit. Nic z toho nemělo být jeho. Jenže kromě těch zatra-
cených bot, které donutil Reiverse zamknout do skříně, byla
Francesca tím jediným, čeho se ještě nezmocnil.
Johnova smrt ho zahrnula pohádkovým bohatstvím.
Poskytla mu moc, věhlas a hraběcí titul.
Kdyby mu dala i Francesku, jak by se mohl držet ji-
skřičky naděje, že si to celé, třeba jen ve snech, nepřivolal?
Jak by dokázal žít sám se sebou?
„Musí si někoho vzít," promluvil Colin.
Michael vzhlédl. Uvědomil si, že nějakou dobu mlčel,
ponořen v myšlenkách. A že ho přitom Colin pronikavě
pozoroval. Přestože měl podezření, že muže naproti sobě
neoklame, pokrčil rameny ve snaze zachovat si hrdé
vzezření. „Udělá, co sama bude chtít. Jako vždycky."

184
 „Měla by se rychle vdát," poznamenal Colin. „Chce mít
děti, než moc zestárne."
„Není stará."
„Ne, ale možná si to myslí. A třeba si dělá starosti, že si
to budou myslet i jiní. Koneckonců s vaším bratrancem
nepočala. Tedy aspoň ne úspěšně."
Michal musel sevřít okraj stolu, aby nevstal. Mohl by
mít po svém boku třeba Shakespeara, který by mu pře-
kládal, a přesto by nedokázal vysvětlit, proč ho Colinova
poznámka tolik pobouřila.
,,Jestli si vybere překotně," dodal Colin bez okolků,
„mohla by si zvolit někoho, kdo na ni bude hrubý."
„Francesca?" ušklíbl se Michael. Jiná žena by možná
byla tak hloupá, ale Francesca ne.
Colin pokrčil rameny. „Mohlo by se to stát."
„I kdyby," namítl Michael, „tak by v takovém
manželství nezůstala."
„Měla by snad jinou možnost?"
,,Je to Francesca," zdůraznil Michael. Což by mělo vše
vysvětlovat.
„Asi máte pravdu," připustil Colin a usrkl. „U Bridger-
tonových by vždy našla útočiště. Rozhodně bychom ji
nenutili, aby se vrátila ke krutému choti." Postavil sklenku
na stůl a opřel se. „A krom toho, ta debata je stejně čistě
teoretická, viďte?"
V Colinově tónu bylo něco zvláštního, skrytého a pro-
vokujícího. Michael prudce vzhlédl. Jak rád by z jeho
obličeje vyčetl, co se mu honí hlavou! „Proč?" zeptal se.
Colin se opět napil. Michael si všiml, že hladina tekutiny
se nijak viditelně nesnížila.

185
 Colin si chvíli pohrával se sklenkou, potom vzhlédl a
zadíval se na Michaela. Každému jinému by to možná
připadalo jako neurčitý výraz, ale Michael se neklidně
zavrtěl na sedadle. Colinovy oči byly pronikavé, bystré a
ačkoli měly odlišnou barvu, tvarem se podobaly těm
Francesciným.
Až to nahánělo hrůzu.
„Proč je to čistě teoretické?" zamumlal Colin zamyšleně.
„Protože si ji očividně vzít nechcete."
Michael otevřel ústa, ale pak je rychle zaklapl, když si -s
obrovským otřesem - uvědomil, že se chystal odpovědět:
„Samozřejmě že chci."
A chtěl.
Chtěl se s ní oženit.
Jen se obával, že kdyby to udělal, nedokázal by už žít s
vlastním svědomím.
„Není vám nic?" zeptal se Colin.
Michael zamrkal. „Vůbec ne. Proč?"
Colin mírně nachýlil hlavu ke straně. „Na chvíli jste vy-
padal..." Potřásl hlavou. „No nic."
„Co, Bridgertone?" téměř vyštěkl Michael.
„Překvapeně," pokrčil Colin rameny. „Vypadal jste vel-
mi překvapeně. Připadalo mi to trochu zvláštní."
Proboha, ještě další chvíle s Colinem Bridgertonem a
odhalí všechna Michaelova tajemství. Michael odstrčil
židli. „Musím jít," prohlásil příkře.
,,Jistě," přikývl Colin bodře, jako by se jejich celý roz-
hovor točil kolem koní a počasí.

186
 Michael vstal a úsečně kývl. Nebylo to nijak srdečné
rozloučení, vzhledem k tomu, že byli do jisté míry příbuzní,
ale na nic lepšího se za těchto okolností nezmohl.
„Přemýšlejte o tom, co jsem říkal," zabručel Colin, právě
když Michael došel ke dveřím.
Michael se drsně zasmál a vykročil na chodbu. Jako by
snad dokázal myslet na něco jiného.
Do konce života.

187
 13. kapitola

...doma je všechno v pořádku a Kilmartin pod

Francescinou péčí vzkvétá. Francesca stále oplakává Johna,
ale to my všichni a jistě i Ty. Možná bys jí mohl zkusit
napsat. Vím, že jí chybíš. Vyprávím jí všechny Tvé zážitky,
ale určitě bys jí je vylíčil úplně jinak než své matce.
- od Helen Stirlingové jejímu synovi hraběti z Kilmartinu dva
roky po jeho odjezdu do Indie

bytek týdne uplynul v nanejvýš protivné změti

Z květin, cukroví a otřesné recitace poezie,

připomněl si Michael na schodech před domem a
otřásl se.
Francesca zjevně zastínila všechny mladičké debutantky.
Množství mužů soupeřících o její ruku se sice každým
dnem nezdvojnásoboval, ale Michaelovi, který na chodbě
neustále zakopával o láskou roztoužené nápadníky, to tak
rozhodně připadalo. Člověku se z toho chtělo zvracet.
Nejlépe na dotyčné láskou roztoužené nápadníky.
Samozřejmě že i on měl své obdivovatelky, ale protože
se nehodilo, aby dámy navštěvovaly džentlmena, musel jim
většinou čelit pouze tehdy, když se k tomu sám rozhodl, a
ne pokud se zastavily bez ohlášení s jediným důvodem, a to
přirovnat jeho oči k -

188
 Zkrátka k čemukoli, k čemu může člověk přirovnat
průměrné šedé oči. Michael byl donucen vyslechnout už
několik mužů, jak básní o Francesciných očích.
Proboha, copak nemá ani jeden z nich trochu obrazo-
tvornosti? Když už pomineme, že se všichni zmiňovali o
jejích očích, aspoň jeden z nich mohl mít fantazii přirovnat
je k něčemu jinému než k vodě nebo obloze.
Michael si znechuceně odfrkl. Každý, kdo si udělal čas
skutečně se podívat do Francesciných očí, by pochopil, že
mají naprosto vlastní odstín.
Jako by se mu snad nebe mohlo vyrovnat.
Navíc byl Francescin nechutný zástup ctitelů ještě ne-
snesitelnější proto, že se Michaelovi stále honil hlavou
nedávný rozhovor s jejím bratrem.
Oženit se s Franceskou? Na to se neodvážil ani
pomyslet.
Avšak teď na něj ta představa zaútočila tak silně, až se
skoro zapotácel.
Vzít si Francesku. Proboha. To by bylo od základu
špatné.
Až na to, že po tom zoufale toužil.
Bylo peklo pozorovat ji, mluvit s ní, bydlet v jednom
domě. Už předtím se domníval, že je to obtížné - milovat
někoho, koho nikdy nebude mít - ale tohle...
Tohle bylo tisíckrát horší.
Colin to věděl.
Určitě to věděl. Proč by to jinak navrhoval?
Michael si celá ta léta zachoval pří četnost pouze z
jediného důvodu: nikoho ani nenapadlo, že Francesku
miluje.

189
 Poněvadž jinak by byla veškerá jeho důstojnost úplně v
troskách.
Jenže teď to Colin věděl, nebo aspoň tušil, a Michael
nebyl schopen potlačit v hrudi narůstající paniku.
Colin to věděl a Michael s tím bude muset něco udělat.
Panebože, co když to poví Francesce?
Ta otázka stále zůstávala v popředí jeho mysli i teď,
když stál na okraji sálu na plese Burwickových, téměř tý-
den po veledůležitém setkání s Colinem.
„Dnes večer jí to moc sluší, viď?"
U ucha zaslechl matčin hlas. Hrome, úplně zapomněl
předstírat, že se na Francesku nedívá. Otočil se k Helen a
sklonil hlavu. „Matko," pronesl tiše.
„Co myslíš?" nedala se Helen odbýt.
„Samozřejmě," souhlasil příliš rychle, než aby to pova-
žovala pouze za zdvořilost.
„V zelených šatech vypadá moc krásně."
Francesca vypadala krásně ve všem, ale to matce ne-
hodlal vykládat, a tak jen přikývl a souhlasně zabručel.
„Měl by sis s ní zatančit."
„Určitě to udělám," přisvědčil a usrkl šampaňského.
Toužil odkráčet na druhou stranu parketu a násilím ji od
táhnout z odporného hloučku ctitelů, ale před matkou
nemohl své emoce dát dost dobře najevo. A tak zakončil:
,Až dopiju drink."
Helen našpulila rty. „Do té doby bude mít jistě zaplněny
celý taneční pořádek. Měl bys jít hned."
Otočil se k matce a zvlnil rty do uličnického úsměvu,
který měl odvrátit její mysl od čehokoli, na co se zaměřila.

190
„Proč bych to dělal," postavil sklenku se šampaňským na
nejbližší stůl, „když si místo toho můžu zatančit s tebou?"
,,Jsi lump," podotkla Helen, ale neprotestovala, když ji
vedl na parket.
Michael věděl, že se mu to zítra vymstí. Už tak koleni
něj matrony kroužily a čekaly na vhodnou příležitosi k
útoku, ale nic nemilovaly víc než hejska, který oddaně visí
na své matce.
Tanec byl rychlý a veselý, což neposkytovalo mnoho
prostoru pro konverzaci. A když se otočil a sklonil, viděl na
Francesku, která ve smaragdových šatech jen zářila. Zřejmě
si nikdo nevšiml, že ji pozoruje, což mu skvěle vyhovovalo.
Když však na konci hudba zesílila, byl Michael donucen
opět se od ní odvrátit.
A jakmile se otočil zpátky, byla pryč.
Zamračil se. Připadalo mu to divné. Mohla sice
odběhnout do dámského salonu, ale poněvadž ji jako soucit
vzbuzující ubožák pozoroval dostatečně pozorně, věděl, že
tam byla před pouhými dvaceti minutami.
Dotančil s matkou, rozloučil se a líným krokem zamířil k
severní straně místnosti, kde Francesku viděl naposledy.
Musel se pohybovat rychle, aby se ho nikdo nepokusil
zastavit, a přitom poslouchal, o čem si ostatní povídají.
Avšak nikdo o ní zřejmě nemluvil.
Když došel na místo, kde ji viděl naposledy, všiml si
francouzských dveří, pravděpodobně vedoucích na zahradu.
Samozřejmě byly zavřené a zakryté závěsem, poněvadž v
dubnu ještě nebylo takové teplo, aby se větralo, a to ani v
davu tří set lidí, kteří místnost zadýchali. Michael okamžitě

191
pojal podezření. Sám vlákal do zahrad mnoho žen, takže
dobře věděl, co se může v temné noci odehrát.
Nenápadně vyklouzl ven. Jestli je Francesca skutečně na
zahradě s nějakým džentlmenem, rozhodně si nepřál, aby
ho sledoval ještě někdo další.
Prosklenými dveřmi pronikal halas večírku, ale jinak
byla úplně tichá noc.
Pak uslyšel její hlas.
A ten ho zasáhl jako rána nožem do vnitřností.
Působila šťastně, víc než spokojeně, že je ve společnosti
nějakého muže, který ji vylákal do tmy. Jejím slovům
Michael nerozuměl, ale rozhodně se smála. Byl to melo-
dický, zvonivý zvuk, který se ke konci ztišil do flirtujícího
zašeptání, jež mu sežehlo duši.
Položil ruku zpátky na kliku. Měl by odejít. Francesca
by nechtěla, aby tam byl.
Ale jako by zapustil kořeny.
Nikdy - ani jednou - ji a Johna nešpehoval. Ani jednou
neslyšel konverzaci, která nebyla určena pro jeho uši.
Pokud se náhodou dostal na doslech, vždy se okamžitě
stáhl. Ale teď - to bylo jiné. Neuměl to vysvětlit, ale bylo to
jinačí a nepřinutil se odejít.
Celou minutu se proklínal. Další minutu se ujišťoval, že
jí žádné nebezpečí nehrozí, a -
„Ne, ne."
Francescin hlas.
Nastražil uši a udělal několik kroků směrem k ní. Její tón
sice nezněl rozrušeně, ale řekla ne. Samozřejmě se mohla
smát nějakému žertu nebo nejapným klepům, jenže...
„Opravdu už musím - Ne!"

192
 Víc Michael nepotřeboval.
Vyrazil.

Francesca věděla, že by se sirem Geoffreym Fowlerem

neměla chodit ven, ale byl zdvořilý, okouzlující a v přepl-
něném tanečním sále jí bylo trochu horko. Jako neprovdaná
debutantka by něco takového nikdy neudělala, ale vdovy
nemusí dodržovat stejná pravidla a krom toho, sir Geoffrey
slíbil, že nechá pootevřené dveře.
Prvních několik minut to bylo opravdu velmi příjemné.
Sir Geoffrey ji bavil a ona se cítila krásná. Připadala si té-
měř žalostně, když si uvědomila, jak moc jí to chybělo. A
tak se smála, flirtovala a oddávala se danému okamžiku.
Chtěla se znovu cítit jako žena - možná ne v plném slova
smyslu, ale přesto, je snad tak špatné vychutnávat si opojné
vědomí, že po vás někdo touží?
Možná jdou všichni po jejím odporném dvojnásobném
věnu, možná usilují o spojení s dvěma nejurozenějšími rody
v Británii - Francesca byla koneckonců Bridgertonová i
Stirlingová. Ale na jeden půvabný večer si dovolila věřit, že
jim jde pouze o ni.
Ale pak k ní sir Geoffrey přistoupil blíž. Francesca se co
nejdiskrétněji odtáhla, ale učinil další krok jejím směrem,
pak ještě jeden a než si stačila uvědomit, co se děje, cítila
za zády silný kmen stromu a ruce sira Geoffreyho se
opíraly o kůru nepříjemně blízko u její hlavy.
„Sire Geoffrey," promluvila Francesca ve snaze zůstat
zdvořilá, dokud to půjde, „obávám se, že došlo k nedoro-
zumění. Ráda bych se vrátila na večírek." Zachovala klidný

193
a přátelský tón, poněvadž si ho nepřála vyprovokovat k
něčemu, čeho by litovala.
Naklonil se k ní. „Proč byste to dělala?" zamumlal.
„Ne, ne," vyhrkla a uhnula na stranu, „lidé mě budou
postrádat." Hrome, bude mu muset dupnout na nohu, nebo
ještě hůř, zbavit ho mužnosti způsobem, jaký ji bratři
naučili, když byla ještě mladé a nezkušené děvče. „Sire
Geoffrey," prohlásila v posledním pokusu o zdvořilost,
„opravdu už musím -"
A pak se vlhkými a odpudivými ústy dotkl jejích.
„Ne!" zaječela.
Byl zřejmě rozhodnutý rozmačkat ji svými rty. Přestože
se Francesca kroutila ze strany na stranu, měl víc síly, než
tušila, a očividně ji nehodlal nechat uniknout. Prala se s ním
a právě se připravovala vrazit mu nohu vší silou do
rozkroku, ale než to stačila udělat, sir Geoffrey... zcela
prostě... zmizel.
„Ach!" Ze rtů jí vylétlo překvapené zalapání po dechu.
Viděla pohyb, uslyšela zvuk, který zněl jako rána pěstí, a
pak někdo srdceryvně zavyl bolestí. Když aspoň zčásti
pochopila, co se stalo, sir Geoffrey ležel na zemi, bohapustě
klel a nad ním se tyčil nějaký mohutný muž, s botou pevně
položenou na jeho hrudi.
„Michaeli?" hlesla Francesca, neschopná uvěřit vlastním
očím.
„Řekni jediné slovo," sykl Michael hlasem, o kterém ne-
tušila, že je ho schopen, „a rozdrtím mu žebra."
„Ne!" vyhrkla Francesca. Kdyby kopla sira Geoffreyho
mezi nohy, necítila by se ani v nejmenším provinile, ale
nechtěla, aby ho Michael zabil.

194
 A z jeho výrazu si byla zcela jistá, že by se to mohlo
klidně stát.
„To není nutné," rozběhla se k Michaelově boku, ale při
divokém záblesku v jeho očích couvla. „Snad bychom ho
mohli vyzvat, ať odejde?"
Michael se chvíli ani nehnul, jen na ni upřeně hleděl,
tvrdě a tak pronikavě, že ztratila schopnost dýchat. Potom
dupl botou do Geoffreyho hrudi. Ne moc silně, ale
dostatečně na to, aby muž ležící naznak zachroptěl.
„Určitě to tak chceš?" ujišťoval se Michael.
„Ano, prosím, není třeba mu ubližovat." Proboha, kdyby
je v té situaci někdo přistihl, byla by to noční můra; Její
pověst by utrpěla a bůhví, co by si lidé šuškali o Michaelovi
kvůli tomu, že napadl váženého baroneta. „Neměla jsem
sem s ním chodit," dodala.
„Tos neměla," utrousil Michael příkře, „ale i tak mu to
nedalo svolení, aby si vynucoval tvoji pozornost." Prudce
odstranil botu z hrudi sira Geoffreyho a vytáhl roztřeseného
muže na nohy. Chytil ho za klopy, přimáčkl ho ke stromu a
pak trhl jeho tělem dopředu, dokud se téměř nedotýkali
nosy.
„Není to nic příjemného, co?" ušklíbl se.
Sir Geoffrey mlčel, jen na něj zděšeně civěl.
„Nechcete dámě něco říct?"
Sir Geoffrey horečně zavrtěl hlavou.
Michael ho udeřil zátylkem o strom. „Přemýšlejte tro-
chu!" zavrčel.
„Omlouvám se," zapištěl sir Geoffrey.
Skoro jako žena, pomyslela si Francesca chladně.
Věděla, že by nebyl dobrý manžel, ale tohle jí to potvrdilo.

195
 Jenže Michael s ním ještě neskončil. Jestli se ještě někdy
přiblížíte k lady Kilmartinové na deset metrů, osobně vás
vykuchám."
I Francesca sebou trhla.
,,Jasné?" zahřměl Michael.
Ozvalo se další zapištění, které tentokrát znělo, jako by
se sir Geoffrey hodlal rozplakat.
„Vypadněte," zavrčel Michael a strčil do vyděšeného
muže. „A vynasnažte se opustit město aspoň na měsíc nebo
dva."
Sir Geoffrey na něj otřeseně pohlédl.
Michael stál hrozivě rozkročený a potom pohrdavě po-
krčil ramenem. „Nikomu tu chybět nebudete," dodal tiše.
Francesca si uvědomila, že tají dech. Z Michaela šel
strach, ale zároveň vypadal úchvatně a jí otřáslo do hloubi
duše, když si uvědomila, že ho takhle ještě nikdy neviděla.
Ani se jí nesnilo, že by takový dokázal být.
Sir Geoffrey se rozběhl po trávníku k zadní brance a
nechal Michaela s Franceskou o samotě. Poprvé, co ho
znala, jí došla řeč.
Kromě slůvka: „Promiň."
Otočil se k ní tak prudce, až téměř zavrávorala. „Ne-
omlouvej se," vyštěkl.
„Ne, ovšemže ne, ale měla jsem mít víc rozumu a -"
„On měl mít víc rozumu," utrousil neurvale.
Byla to pravda. Francesca si skutečně nehodlala přisu-
zovat vinu za to, že ji sir Geoffrey napadl, ale současně si
myslela, že bude nejlepší nepodněcovat Michaelův vztek,
aspoň ne teď. Nikdy ho takhle neviděla. Pokud měla být
upřímná, tak v tomhle stavu ještě nikoho neviděla - tak

196
ovládnutého zuřivostí, že se zdálo, že by mohl puknout
vzteky. Zprvu se domnívala, že nad sebou ztratil kontrolu,
ale když ho teď pozorovala, pochopila, že opak je pravdou.
Michael držel své emoce pevně na uzdě, poněvadž jinak
by teď sir Geoffrey ležel v tratolišti krve.
Otevřela ústa, aby něco řekla - něco konejšivého nebo
dokonce legračního, ale přistihla se, že se jí nedostává slov.
Nedokázala dělat nic jiného než pozorovat muže, o němž
předpokládala, že ho dobře zná.
V té chvíli si připadala jako zhypnotizovaná. Nemohla
od něj odtrhnout oči. Ztěžka dýchal, očividně se stále snažil
ovládnout hněv a Francesca si překvapeně uvědomila, že
vypadá, jako by tu tak docela nebyl. Rozostřenýma očima
se díval na obzor a působil...
Zraněně.
„Michaeli?" zašeptala. Žádná reakce.
„Michaeli?" Tentokrát natáhla ruku a dotkla se ho. Trhl
sebou a obrátil se tak prudce, že vyplašeně couvla.
„Co je?" zavrčel příkře.
„Nic," zakoktala se. Nebyla si jistá, co má říct, ani jestli
má vůbec něco říct kromě jeho jména.
Na chvíli zavřel oči a potom je otevřel, jako by čekal, že
bude Francesca pokračovat.
„Asi půjdu domů," hlesla. Večírek ji už nepřitahoval,
toužila se pouze zavřít někam, kde to bude bezpečné a
důvěrně známé.
Protože Michael najednou nesplňoval ani jedno z obou
kritérií.
„Omluvím tě uvnitř," poznamenal škrobeně.

197
 „Pošlu vám kočár zpátky," dodala Francesca. Když na-
posledy viděla Janet a Helen, skvěle se bavily. Nechtěla jim
zkrátit příjemný večer.
„Doprovodím tě zadní brankou, nebo chceš raději projít
sálem?"
„Spíš brankou," odpověděla.
Vykročila, přičemž ji celou cestu pálila na zádech jeho
dlaň. Když však přistoupila ke kočáru, nepřijala jeho po-
mocnou ruku, ale obrátila se k němu s otázkou na rtech.
,,Jak jsi věděl, že jsem na zahradě?"
Mlčel. Možná by nakonec něco řekl, ale ne dostatečné
rychle, aby jí to vyhovovalo.
„Sledovals mě?" obvinila ho.
Zkřivil rty, ne do úsměvu, dokonce ani do počínajícího.
„Pořád tě sleduju," utrousil ponuře.
A Francesca odjela s tím, že má po zbytek večera o čem
přemýšlet.

198
 14. kapitola

...opravdu Francesca psala, že jí chybím? Nebo sis to

vyvodila sama?
- od hraběte z Kilmartinu jeho matce Helen Stirlingové dva
roky a dva měsíce po odjezdu do Indie

tři hodiny později, zatímco Francesca seděla ve

O své ložnici v domě Kilmartinových, slyšela, jak

se Michael vrací. Janet s Helen přijely o něco
dřív a jakmile na ně Francesca (v podstatě
úmyslně) narazila na chodbě, informovaly ji, že se Michael
rozhodl zakončit večer návštěvou klubu.
Pravděpodobně aby se mi vyhnul, usoudila, ačkoli nebyl
důvod, proč by se s ní měl v tak pozdní hodinu setkat.
Přesto ten večer odjela z plesu dřív s matným dojmem, že
Michael netouží po její společnosti. Hájil její čest jako
skutečný hrdina, ale neubránila se pocitu, že se trochu
zdráhal, jako by to musel udělat, a ne, že si to přál.
A ještě horší bylo, že její společnost zřejmě musel strpět,
takže pro něj nebyla milovaná přítelkyně, jak si vždy
namlouvala. To bolelo.
Francesca se rozhodla, že až se Michael vrátí do domu
Kilmartinových, nebude se mu plést do cesty. Pouze bude
poslouchat za dveřmi, jak se Michael plouží chodbou do

199
své ložnice. (Byla natolik upřímná, že si přiznala, že se
tajnému
poslouchání za dveřmi neubrání - v podstatě mu ani není
schopná od základu odolat). Potom přeběh ne k masivním
dubovým dveřím, které spojují jejich pokoje (po návratu
matek z obou stran zamčené. Ne že by se Michaela bála, ale
korektnost je korektnost), a bude tam ještě pár minut
poslouchat.
Neměla tušení, proč cítí potřebu naslouchat jeho krokům
pohybujícím se po místnosti, ale musela to zkrátka udělat.
Ten večer se něco změnilo. Anebo se možná nic ne
změnilo, což bylo ještě horší. Může být Michael úplně jiný,
než se domnívala? Tak dlouho mu byla nablízku a řadila ho
mezi své nejlepší přátele, a přesto ho neznala?
Nikdy se jí nesnilo, že by před ní mohl mít Michael
tajnosti. Před ní! Před všemi ostatními možná, ale před ní
přece ne.
Vyvedlo ji to z míry. Téměř jako by někdo přišel do
domu Kilmartinových, strčil do hromady cihel tvořících
jižní zeď a celý svět by se opile naklonil. Ať už si myslela
nebo udělala cokoli, stále měla pocit, že nezadržitelně
klouže. Nevěděla kam a ani si o tom netroufala spekulovat.
Ale rozhodně už neměla pod nohama pevnou zem.
Její ložnice byla situovaná v průčelí domu Kilmartino-
vých, takže když všechno ztichlo, slyšela, jak se hlavní
vchod zavírá - tedy za předpokladu, že na to dotyčná osoba
vynakládá dostatečnou sílu. Nemusela jimi přímo
prásknout, ale -
Nu, ať už byla zapotřebí jakákoli energie, Michael ji oči-
vidně vynaložil, poněvadž pod nohama uslyšela prozra-

200
zující zaklapnutí následované hlubokým duněním hlasů,
pravděpodobně jak si s ním Pristley povídá a přitom mu
svléká kabát.
Michael byl doma, což znamenalo, že by si mohla jít
konečně lehnout a přinejmenším předstírat spánek. Bylo na
čase prohlásit večer za oficiálně ukončený. Měla by
všechno odsunout stranou, zapomenout na to a možná se
tvářit, že se nic nestalo...
Jenže když zaslechla jeho kroky stoupající po schodech,
udělala to, co by do sebe nikdy neřekla -
Otevřela dveře a vyběhla na chodbu.
Netušila, co dělá. Neměla o tom ani ponětí. Ve chvíli,
kdy se bosýma nohama dotkla běhounu, jí vlastní jednání
tak otřáslo, že ztuhla a zatajila dech.
Michael vypadal vyčerpaně. A překvapeně. Navíc mu to
s povolenou vázankou a černými vlnitými vlasy spadajícími
do čela úžasně slušelo. Což ji vedlo k úvahám -kdy si
proboha začala uvědomovat, jak je pohledný? Odjakživa to
tu bylo, v rozumové rovině to věděla, ale doopravdy si toho
nevšímala.
Ovšem teď...
Zatajila dech. Jeho mužná krása jako by prostupovala
vzduch kolem ní, kroužila nad její pokožkou a zanechávala
ji rozechvělou a současně rozrušenou.
„Francesko," povzdychl si Michael unaveně.
Samozřejmě že mu neměla co říct. Bylo jí tak nepo-
dobné, že vyběhla z pokoje, aniž si rozmyslela, co hodlá
dělat, ale ten večer se necítila sama sebou. Byla rozrušená,
vyvedená z míry a než se vyřítila ze dveří, měla v hlavě
jedinou myšlenku (pokud vůbec nějakou) - vidět ho. Pouze

201
ho letmo zahlédnout a snad i uslyšet jeho hlas. Kdyby se
přesvědčila, že je Michael stále osobou, o níž si myslela, že
ji zná, pak by možná i ona zůstala stejná.
Jenže si tak rozhodně nepřipadala.
A to jí otřáslo do samého nitra.
„Michaeli," vypravila ze sebe, když se jí konečně poda-
řilo promluvit. ,,Já... Dobrý večer."
Díval se na ni a při jejím pozoruhodně nesmyslném
projevu nadzvedl obočí.
Odkašlala si. „Chtěla jsem se ujistit, že jsi... ehm... v po-
řádku." Konec věty vyzněl nepřesvědčivě i jejím uším, ale
na lepší slova se nezmohla.
„Nic mi není," utrousil. Jsem jen unavený."
„Samozřejmě," přikývla. „Samozřejmě, samozřejmě."
Nevesele se usmál. „Samozřejmě."
Polkla, pokusila se usmát, ale byl to vynucený úsměv.
,,Ještě jsem ti nepoděkovala," zašeptala.
„Za co?"
„Žes mi přišel na pomoc," odpověděla s pomyšlením, že
by to mělo být zřejmé. „Bránila bych se... i sama." Při jeho
ponurém pohledu dodala poněkud obranně: „Bratři mi
ukázali jak."
Zkřížil paže a upřel na ni částečně otcovský pohled, „V
tom případě bys ho jistě donutila zpívat soprán."
Sevřela rty. „Každopádně," rozhodla se nereagovat na
jeho uštěpačný tón, „si velmi vážím toho, že jsem ho ne
musela... ehm..." Zčervenala. Hrome, nenáviděla, když se
červenala.
„Kopnout do koulí?" zakončil Michael vstřícně a zvlnil
koutek rtů do jízlivého úsměvu.

202
 „Tak nějak," zabručela, přesvědčená, že se její tváře
změnily z růžových na karmínově rudé, přičemž přeskočily
všechny další odstíny růžové i světle červené.
„Rádo se stalo," přitakal příkře a kývl, což naznačovalo
konec rozhovoru. „Pokud mě omluvíš..."
Pohnul se, jako by mířil ke své ložnici, ale Francesca
nebyla ochotná (byla si jistá, že jen ďábel věděl proč)
ukončit konverzaci. „Počkej!" vykřikla a polkla, jakmile si
uvědomila, že teď už bude muset skutečně něco říct.
Pomalu a zjevně s rozmyslem se otočil. „Ano?"
,,Já jen... jen..."
Čekal, zatímco se před ním kroutila v pomyslném balí
ně, a potom se konečně zeptal: „Nevydrží to do rána?"
„Ne! Počkej!" Tentokrát se natáhla a chytila ho za ruku.
Strnul.
„Proč se na mě zlobíš?" zašeptala.
Jen zavrtěl hlavou, jako by té otázce úplně nerozuměl,
přičemž neodtrhl pohled z její ruky na své paži. „O čem to
mluvíš?"
„Proč se na mě zlobíš?" opakovala. Až když jí ta slova
vylétla ze rtů, uvědomila si, že to tak skutečně cítí. Něco
mezi nimi nebylo v pořádku a musela zjistit co.
„Nebuď směšná," zabručel. „Nezlobím se na tebe. Jen
jsem unavený a chci si jít lehnout."
„Zlobíš se. Tím jsem si jistá." Její hlas zesílil přesvědče-
ním. Teď, když to vyslovila, věděla, že je to pravda. Snažil
se to zakrýt a pokud to vyvstalo do popředí, osvojil si
značnou schopnost tajit to, avšak uvnitř něj stále bublal
hněv namířený proti ní.

203
 Michael položil ruku na její. Francesca se při žáru toho
dotyku zajíkla, ale pak její ruku pouze zvedl ze své paže a
nechal ji klesnout. „Půjdu do postele."
Otočil se k ní zády a odcházel.
„Ne! Nemůžeš jen tak odejít!" Rozběhla se za ním, bez-
myšlenkovitě, bez rozvahy... Přímo do jeho ložnice.
Pokud předtím neměl vztek, tak teď ho měl. „Co tady
děláš?" obořil se na ni.
„Nemůžeš mě jen tak zapudit," ohradila se.
Upřel na ni příkrý pohled. ,,Jsi v mojí ložnici," upozornil
ji tiše. „Měla bys odejít."
„Ne, dokud mi nevysvětlíš, co se tu děje."
Michael se dokonale ovládal. Každý jeho sval ztuhl v
pevnou, strnulou hmotu, což bylo vskutku požehnání,
neboť kdyby se pohnul - kdyby byl vůbec schopen se hýbat
-, vrhl by se k ní. A kdoví, co by udělal potom?
Zahnali ho do kouta. Nejprve její bratr, potom sir Geof-
frey a teď samotná Francesca, která před ním stála, aniž
cokoli tušila.
Jeho svět se tím jediným návrhem náhle převrátil vzhůru
nohama. Proč si ji prostě nevezmete?
Ta možnost se před ním houpala jako zralé jablko, které
nemá právo utrhnout.
John, křičelo jeho svědomí. John. Pamatuj na Johna.
„Francesko," promluvil tlumeným hlasem, „je už po
půlnoci a ty jsi v ložnici muže, za něhož nejsi provdaná.
Navrhuji, abys odešla."
Ale neudělala to. Hrome, ani se nepohnula. Jen tam tak
stála, metr od otevřených dveří, a zírala na něj, jako by ho
viděla poprvé v životě.

204
 Snažil se nevšímat, že má rozpuštěné vlasy. Pokoušel se
nevidět, že má na sobě noční košili a župan. Bylo to sice
decentní oblečení, to ano, ale přesto mělo být odstraněno.
Pohledem sklouzl k hedvábnému lemu, jenž jí dosahoval ke
kotníkům a poskytoval mu mučivý pohled na prsty na noze.
Proboha, zírá na její prsty na noze. Její prsty na noze.
Kam jeho život spěje?
„Proč se na mě zlobíš?" zeptala se znovu.
„Nezlobím, Francesco," vyštěkl. ,,Jen chci, abys odešla z
mého pokoje."
,,Je to proto, že se chci znovu vdát?" zeptala se přiduše-
ným hlasem. ,,Je to tak?"
Nevěděl jak odpovědět, a tak na ni jen upřeně hleděl.
„Domníváš se, že tím zrazuji Johna," obvinila ho. ,,Jsi
přesvědčený, že bych tvého bratrance měla do smrti
oplakávat."
Michael zavřel oči. „Ne, Francesko," vydechl unaveně.
„Ani by mě nenapadlo -"
Jenže ho neposlouchala. „Myslíš, že ho snad neoplaká-
vám?" obrátila se k němu. „Že na něj každý den nemyslím?
Že mi připadá dobré, že až se vdám, budu žít v pouhé
napodobenině manželské svátosti?"
Díval se na ni. Ztěžka dýchala, zasažená hněvem a zřej-
mě i zármutkem.
„To, co jsem sdílela s Johnem," pokračovala a teď se ce-
lá třásla, „už nenajdu s žádným mužem, kteří mi posílají
květiny. A připadá mi to jako znesvěcení - sobecké zne-
svěcení, že vůbec uvažuju o dalším sňatku. Kdybych... tak.
zoufale... nechtěla dítě..."

205
 Odmlčela se, možná z přemíry emocí, možná jen z
otřesu, že to skutečně vyslovila nahlas. Stála tam, mrkala s
pootevřenými a roztřesenými rty a vypadala, že se při
sebemenším dotyku rozsype.
Měl být chápavější. Měl se ji snažit utěšit. A i by to
obojí udělal, kdyby byli v jiné místnosti než v jeho ložnici.
Ale takhle pouze ovládl svůj dech. A sebe sama.
Upřela na něj obrovské, jasně modré oči. „Nerozumíš
tomu," řekla, otočila se a přešla k dlouhé, nízké komodě se
zásuvkami. Ztěžka se o ni opřela a prsty klepala do dřeva.
„Nemůžeš tomu rozumět," zašeptala, stále k němu otočená
zády.
To bylo příliš. Vtrhla sem a požadovala odpovědi, ačkoli
neznala otázky. Vnikla do jeho ložnice, dotlačila ho do
krajních mezí a teď se k němu prostě otočí zády a poví mu,
že on tomu nerozumí?
„Čemu nerozumím?" zeptal se těsně předtím, než vy-
kročil. Našlapoval tiše, ale rychle, a než si uvědomil, že
stojí přímo za ní, tak blízko, že se jí mohl dotknout a do-
sáhnout, čeho chtěl -
Se otočila. „Ty -"
A pak se zarazila. Nevydala ani hlásku. Nedělala nic,
pouze se vpíjela do jeho očí.
„Michaeli?" zašeptala. Netušil, co tím myslela. Byla to
otázka? Prosba?
Stála tam, stále nehybná, a jediným zvukem v místnosti
byl její dech. Přitom neodtrhla oči z jeho obličeje.
Prsty ho brněly a tělo hořelo. Byla blízko. Blíž než kdy-
koli předtím. A kdyby byla někým jiným, přísahal by, že ho
chtěla políbit.

206
 Měla pootevřené rty a rozostřený pohled. Mírně zvedla
bradu, jako by čekala, přála si a přemítala, kdy se k ní ko-
nečně skloní a zpečetí její osud.
Připadalo mu, že musí něco říct. Třeba její jméno. Hruď
se mu napjala, srdce rozbušilo a najednou se nemožné stalo
nevyhnutelným a Michael si uvědomil, že tentokrát to nejde
zastavit. Jako by sebeovládání, oběť či vina zmizely v
nenávratnu.
Sklonil se k ní.

Když na to později vzpomínala, napadla ji jediná

omluva, a to, že nevěděla, že stojí přímo za ní. Koberec byl
měkký a vysoký, takže jeho kroky nepřehlušily bušení krve
v jejích uších. Nevěděla to, ani nemohla, poněvadž v tom
případě by se za žádnou cenu neotočila s úmyslem umlčet
ho sžíravou poznámkou. Chystala se vyřknout něco
hrozného a příkrého, hodlala v něm vyvolal provinilý a
nepříjemný pocit, ale jakmile se obrátila... Byl přímo tam.
Blízko, tak blízko. Pouhých několik centimetrů od ní,
Od chvíle, kdy u ní někdo stál tak blízko, uplynula léta, a
rozhodně to nikdy, nikdy nebyl Michael.
Nemohla mluvit, myslet, dělat něco jiného než dýchal,
zatímco mu hleděla do obličeje a uvědomovala si s děsivou
jistotou, že ho chce políbit.
Michaela.
Proboha, toužila po Michaelovi.
Připadalo jí, jako by jí projel nůž. Neměla by se tak cítit.
Neměla by chtít nikoho. Ale Michael...

207
 Měla odejít. K čertu, měla utéct. Avšak něco ji zakoření
lo na místě. Nedokázala od něj odtrhnout oči, olízla si rty a
když jí položil ruce na ramena, neprotestovala.
Dokonce se ani nepohnula.
A možná, jen možná se mírně předklonila, když její tělo
rozpoznalo ten křehký okamžik namlouvání mezi mužem a
ženou.
Už dlouho se nelíbala, ale zdálo se, že na některé věci
tělo zkrátka nezapomene.
Dotkl se její brady a nepatrně jí nadzvedl obličej.
Stále neřekla ne.
Dívala se na něj, olízla si rty a čekala...
Čekala dychtivě na tu chvíli, na první dotyk, protože
ačkoli to bylo děsivé a špatné, věděla, že to bude zároveň
dokonalé.
A bylo.
Jeho rty se něžně dotkly jejích. Ten polibek sváděl svou
jemností, vysílal signály do jejího těla a vyvolal v ní
zoufalou
touhu po něčem dalším. Kdesi v mlhavém zákoutí své
mysli věděla, že je to špatné, dokonce víc než špatné - bylo
to šílené. Ale nepodařilo by se jí pohnout, ani kdyby jí
chodidla olizovaly pekelné plameny.
Připadala si jako omámená, ochromená jeho dotykem. A
jen se zatajeným dechem čekala, až udělá něco víc.
Udělal. Nahmatal její kříž a přitiskl k němu ruku, která ji
sežehla svým žárem. Nepřitáhl ji úplně k sobě, ale použil
mírný tlak, takže se odstup mezi nimi vytratil a Francesca
cítila jemné zašustění jeho večerního obleku o svůj
hedvábný župan.

208
 Zaplavilo ji horko. Jako by se rozpouštěla.
Byla prostopášná.
Jeho rty byly stále naléhavější a ona otevřela ústa a do-
volila mu hlubší průzkum. Plně toho využil, dráždil ji ja-
zykem a rozdmýchával její touhu, dokud se jí nepodlomila
kolena. Neměla jinou možnost než poddat se jeho pažím,
držet se ho a dotýkat, smířit se s tím, že i ona je součástí
toho polibku.
Že ho chce.
Hlasem chraplavým touhou a ještě něčím dalším, možná
bolestí, zašeptal její jméno. Dokázala se ho pouze držet,
nechat ho, aby ji líbal, a - bůh jí pomoz - polibky mu
oplácet.
Rukou přejela k jeho krku, vychutnávajíc si mírné teplo
jeho pokožky. V té době měl trochu delší vlasy, které se jí
vlnily na prstech - husté, pevné a - bože, chtěla se do nich
ponořit.
Pohladil ji po zádech, přičemž za sebou zanechal ohni-
vou stopu, sklouzl po její paži a potom k ňadrům.
Francesca ztuhla.
Avšak Michael byl příliš omámený aby si toho všiml:
uchopil je do dlaně a když je stiskl, slyšitelně zasténal.
„Ne," zašeptala. To bylo příliš, příliš důvěrné. Byl to
přece... Michael.
„Francesko," zamumlal, zatímco jí přejížděl rty po tváři
až k uchu.
„Ne," vyhrkla a vykroutila se mu. „Nemůžu."
Nechtěla na něj pohlédnout, ale ani se tomu nemohla
vyhnout. A jakmile to udělala, okamžitě toho litovala.

209
 Měl sklopenou bradu a mírně odvrácený obličej, ale
stále se na ni díval, pátravýma a pronikavýma očima.
A Francesca celá hořela.
„Nemůžu to udělat," zašeptala.
Mlčel.
Opakovala ta slova ještě rychleji, jen v menším počtu.
„Nemůžu. Nemůžu. Nemůžu... já... já..."
„Tak běž," utrousil. „Hned."
Utekla.
Utekla do své ložnice a příští den ke své matce. A pozítří
až do Skotska.

210
 15. kapitola

...těší mě, že se Ti v Indii daří, ale ráda bych, abys zvážil

návrat domů. Všem nám chybíš a Tvoje povinnosti se
nedají plnit ze zahraničí.
- od Helen Stirlingové synovi, hraběti z Kilmartinu, dva roky
a čtyři měsíce po jeho odjezdu do Indie

rancesca byla odjakživa velmi dobrá lhářka, a jak

F
dopisem.
si Michael uvědomil, když četl krátký vzkaz, který
zanechala pro Helen a Janet, byla ještě lepší, když
se mohla vyhnout přímému kontaktu a vyjádřit se

V Kilmartinu došlo k mimořádné situaci, psala Fran-

cesca a do obdivuhodných detailů líčila vypuknutí skvr-
nitého tyfu mezi ovcemi, což vyžaduje její okamžitou po-
zornost. Ujistila matky, že o ni nemusí mít obavy, poněvadž
se brzy vrátí, a slíbila, že přiveze od své kuchařky
vynikající malinovou marmeládu, která, jak všichni vědí, se
nedá srovnat s žádnou londýnskou zavařeninou.
Nezáleželo na tom, že Michael v životě neslyšel o žádné
ovci ani jiném domácím zvířeti, které by dostalo skvrnitý
tyfus. Kde se asi ovcím objevují skvrny?
Všechno to působilo velmi přesvědčivě a jednoduše a
Michael přemítal, jestli Francesca zařídila matkám na
víkend program mimo město právě proto, aby mohla utéct,
aniž se s nimi musí osobně rozloučit. Poněvadž to byl útěk.

211
O tom nebylo pochyb. Michael nevěřil ani na minutu, že se
v Kilmartinu děje něco naléhavého. Kdyby ano, Francesca
by ho o tom jistě informovala. Léta se sice starala o sídlo
sama, ale Michael byl hrabě, a když se teď vrátil, rozhodně
by si nedělala nárok na jeho postavení ani nepodkopávala
jeho autoritu.
Krom toho ji políbil a víc než to - viděl po tom polibku
její obličej.
Kdyby mohla odletět na měsíc, udělala by to.
Janet s Helen zřejmě její odjezd nijak zvlášť nerozrušil,
přestože klábosily (pořád a neustále) o tom, jak jim její
společnost chybí.
Michael seděl v pracovně a uvažoval nad formami se-
bemrskačství.
Políbil ji.
Políbil.
Což, pomyslel si ponuře, není zrovna nejvhodnější čin
pro muže, jenž se snaží zakrýt skutečné city.
Znal ji šest let. Šest let to tajil, hrál dokonale svou roli. A
pak to všechno zničí jediným prostým polibkem.
Až na to, že na něm nebylo nic prostého.
Jak je možné, že jeden polibek předčí veškerou jeho
obrazotvornost? A poněvadž to snění trvalo šest let,
představoval si skutečně něco mimořádného.
Jenže tohle... bylo mnohem víc. Bylo to lepší. Bylo to...
S Franceskou.
Legrační, jak se všechno změní. Člověk může každý den
v roce myslet na nějakou ženu, představovat si, jaké by to
bylo držet ji v náručí, ale skutečnosti se to nevyrovná.

212
 A teď na tom byl ještě hůř než dřív. Ano, políbil ji, a byl
to ten nejúžasnější polibek v jeho životě.
Ale taky poslední. Už se to znovu nestane.
Teď, když k tomu konečně došlo a on ochutnal tu do-
konalost, mučilo ho to vědomí ještě víc než dřív. Nyní vě-
děl přesně, co ztrácí. Pochopil bolestivě jasně, co nikdy
nebude mít.
A už nikdy nebude nic stejné.
Už nebudou přáteli. Francesca není žena, která by brala
důvěrnosti na lehkou váhu. A protože nenáviděla trapnosti
jakéhokoli druhu, odjela, aby se vyhnula jeho přítomnosti.
Krucinál, zamířila až do Skotska, jen aby se ho zbavila.
Žádná žena nemohla své city vyjádřit jasněji.
A lístek, který mu napsala - byl ještě stručnější než ten,
který nechala pro Janet a Helen.

Bylo to špatné.
Odpusť.

Za co si myslela, že potřebuje odpuštění, přesahovalo

hranice jeho chápání. To on ji políbil. Vešla sice do jeho
ložnice, ačkoli si to nepřál, ale byl natolik džentlmen, aby
věděl, že to neudělala s postranními úmysly. Měla starosti,
protože si myslela, že se na ni zlobí.
Jednala unáhleně, ale jenom proto, že o něj měla obavy a
cenila si jejich přátelství.
A teď to všechno zničil.
Stále si nebyl úplně jistý, jak se to vlastně stalo. Díval se
na ni, nemohl z ní odtrhnout oči. Ten okamžik ho pálil v
mozku - měla růžový hedvábný župan a zatímco s ním

213
mluvila, nervózně svírala prsty. Rozpuštěné vlasy jí splý-
valy přes ramena a obrovské oči se leskly emocemi.
A pak se k němu otočila zády.
Tehdy se to stalo. Ta chvíle všechno změnila. Něco, co
nedokázal přesně určit, se uvnitř něj vzedmulo a jeho nohy
se daly do pohybu. Přistihl se, že kráčí na druhou stranu
místnosti, dost blízko, aby se jí dotkl, dost blízko, aby se jí
zmocnil.
Potom se znovu obrátila.
A Michael byl ztracený.
V tu chvíli se už nedokázal zastavit, ani poslouchat
zdravý rozum. Léta svou touhu potlačoval, avšak teď jako
by ochranný obal zmizel a on ji zkrátka musel políbit.
Bylo to docela prosté. Neměl jinou možnost, žádnou
svobodnou vůli. Jedině snad kdyby řekla ne, otočila se a
odešla. Jenže to neudělala, jen tam stála a čekala.
Čekala na polibek? Nebo na to, že Michael přijde k ro-
zumu a couvne?
Na tom už nesejde, ušklíbl se nevrle a zmačkal list papí-
ru mezi prsty. Podlaha kolem jeho stolu jimi byla posetá.
Měl pustošivou náladu a jednotlivé archy byly snadným
terčem. Zvedl smetanově bílou kartičku ležící na pijáku a
než ji zničil, letmo na ni pohlédl. Pozvánka.
Zarazil se a potom se podíval pozorněji. Byla na dnešní
večer a pravděpodobně na ni odpověděl kladně. Nepo-
chyboval o tom, že tam Francesca hodlala jít, protože
hostitelka byla její dlouholetá přítelkyně.
Možná by měl dovléct svou žalostnou maličkost nahoru
a obléknout se na večer. Měl by vyrazit do společnosti a na-
jít si manželku. Pravděpodobně to nevyléčí jeho bolest, ale

214
stejně se tomu dřív nebo později nevyhne. A pro klid jeho
duše to bude lepší než sedět v pracovně a zapíjet žal.
Vstal a znovu mrkl na pozvánku. Vzdychl. Vůbec se mu
nechtělo strávit večer ve společnosti stovky lidí, kteří se
budou ptát na Francesku. Při jeho smůle tam bude spousta
Bridgertonových, nebo ještě hůř, Bridgertonových žen,
které jsou si s kaštanovými vlasy a širokými úsměvy
neuvěřitelně podobné. Žádná z nich se samozřejmě
Francesce nevyrovná - její sestry byly až příliš přátelské,
veselé a otevřené. Postrádaly Franniino tajemné kouzlo či
ironické zajiskření v očích.
Ne, nechtěl strávit večer ve zdvořilé společnosti.
A tak se rozhodl vyřešit svůj problém stejně jako mno-
hokrát předtím.
Najít si ženu.

Za tři hodiny už stál, stále v mizerné náladě, před vcho-

dem do klubu.
V podvečer odjel do La Belle Maison, což byl, pokud
chtěl být člověk upřímný, obyčejný bordel, ale ve srovnání
s ostatními nevěstinci byl nóbl a diskrétní, takže si člověk
mohl být jistý, že tamější ženy jsou čisté a vykonávají svou
práci ze svobodné vůle. Během let, která Michael prožil v
Londýně, tam byl občasným hostem. Vlastně většina mužů,
které znal, navštěvovali La Belle. Dokonce i John, ještě
předtím, než se oženil s Franceskou.
Bordelmamá ho srdečně přivítala jako marnotratného
syna. Vysvětlila mu, že u nich má dobrou reputaci a jeho
návštěvy jim chyběly. Ženy ho odjakživa obdivovaly a čas-
to tvrdívaly, že je pouze jedním z několika mužů, kteří se

215
starají nejen o svoje potěšení, ale i o jejich. Z nějakého dů-
vodu mu ta lichotka zanechala v ústech kyselou pachuť.
Necítil se jako legendární milenec, dělalo se mu špatně ze
své pověsti a nijak zvlášť se nestaral, jestli tu noc někoho
potěší. Chtěl jen ženu, která mu v mysli navodí opojné
prázdno, i kdyby jen na skrovných pár minut.
Mají pro něj vyhlídnutou dívku, cukrovala bordelmamá.
Je nová, velice žádaná a určitě se mu bude líbit. Michael jen
pokrčil rameny a nechal se zavést za drobnou blonďatou
kráskou, která, jak ho ujistili, je „ta nejlepší".
Natáhl k ní ruku, ale pak ji nechal klesnout k boku.
Nebylo to to pravé. Měla příliš blonďaté vlasy. Nechtěl
blondýnu.
Zcela v pořádku, řekli a ukázali mu okouzlující brunetu.
Příliš exotická. Rusovlásku? Všechno špatně.
Dívky chodily jedna po druhé, ale buď byly příliš mladé,
staré, kypré nebo štíhlé, takže si nakonec vybral jednu na-
mátkou, rozhodnutý prostě zavřít oči a přenést se přes to.
Trvalo mu dvě minuty, než pochopil, že se nedokáže
milovat s ženou. Udělalo se mu špatně a téměř ho ovládla
panika. Ta představa byla otřesná. Odporná. Krucinál,
stejně dobře mohl vzít nůž a sám se vykleštit.
Předtím si užíval s ženami, aby vymazal vzpomínky na
tu jedinou. Ale teď, když ji okusil, byť jediným prchavým
polibkem, byl ztracen.
A tak místo toho zamířil do klubu, kde se nebude mu set
znepokojovat pohledem na žádnou osobu ženského pohlaví.
Hlavním cílem bylo samozřejmě vymazat z mysli
Francescin obličej a velmi doufal, že tam, kde selhaly
rozkošné dívky z La Belle Maison, uspěje alkohol.

216
 „Kilmartine."
Michael vzhlédl. Colin Bridgerton. Ksakru.
„Bridgertone." Ksakru, ksakru, ksakru. Na Colina Brid-
gertona teď rozhodně neměl náladu. Dokonce i Napoleonův
duch, který by mu probodl kordem hrdlo, by byl vítanější.
„Posaďte se," zahalekal Colin a pokynul k židli naproti
sobě.
Michael neměl šanci uniknout. Mohl sice zalhat, že má s
někým schůzku, ale do té doby se nemohl dost dobře
omluvit a nevypít si s Colinem rychlou skleničku. A tak
zatnul zuby a posadil se v naději, že Colinovu přítomnost
budou vyžadovat jiné povinnosti, a to - nejlépe -během tří
minut.
Colin zvedl sklenku, pátravě si ji prohlížel, několikrát
zakroužil jantarově žlutou tekutinou a trochu usrkl.
„Dozvěděl jsem se, že se Francesca vrátila do Skotska."
Michael se zabručením přikývl.
„Překvapivé, nemyslíte? Když sezona teprve začala."
„Nepředstírám, že chápu její myšlenkové pochody."
„Ne, ne, ovšemže ne," přisvědčil Colin tiše. „Žádný muž
s trochou inteligence by si na to netroufl."
Michael mlčel.
„Přesto je to teprve... čtrnáct dní, co sem přijela?"
„Něco přes," utrousil Michael. Francesca se vrátila do
Londýna ve stejný den jako on.
„Správně, jistě. Ano, vy byste to měl vědět, není-liž
pravda?"
Michael sjel Colina příkrým pohledem. Na co proboha
naráží?

217
 „Ale stejně jsem si jistý," pokračoval Colin a nenuceně
pokrčil ramenem, „že se brzy vrátí. Není moc pravděpo-
dobné, že by si našla manžela ve Skotsku, a to je přece na
letošní jaro její cíl, ne?"
Michael škrobeně přikývl a mrkl ke stolku na opačné
straně místnosti. Byl prázdný. Úplně prázdný. Blaženě,
požehnaně prázdný.
Uměl si představit, jak by byl u toho stolu šťastný.
„Nemáme dnes večer zrovna hovornou náladu, co?"
vytrhl ho Colin ze zasnění.
„Ne," souhlasil Michael, přičemž neocenil Colinův bla-
hosklonný tón, „to nemáme."
Colin se uchechtl a naposledy usrkl. Jen vás zkouším,"
poznamenal a opřel se do židle.
„Abyste viděl, jestli se mimoděk nerozdvojím ve dvě
protichůdné bytosti?" vyštěkl Michael.
„Ne, ovšemže ne," zakřenil se Colin až podezřele bez-
starostně. „To vidím docela jasně. Pouze jsem zkoušel vaše
rozpoložení."
Michael vyklenul obočí. „Na co jste přišel?"
„Že je skoro stejné jako obvykle," odpověděl Colin ne-
určitě.
Zatímco jim číšník donesl pití, Michael se na Colina za-
chmuřeně mračil.
„Na štěstí," prohlásil Colin a zvedl sklenku do vzduchu.
Uškrtím ho, usoudil Michael. Nakloním se přes stůl a
zmáčknu ho pod krkem, dokud mu ty odporné zelené oči
nevylezou z důlků.
„Žádný přípitek na štěstí?" podivil se Colin.

218
 Michael nesouvisle zamumlal a vyprázdnil sklenku na
jeden lok.
„Co to pijete?" zajímal se Colin bodře, předklonil se a
pohlédl na Michaelovu sklenku. „Musí to být vynikající."
Michael bojoval s nutkáním praštit ho po hlavě teď už
prázdnou skleničkou.
,,Jak chcete," pokrčil Colin rameny. „Tak si tedy připiju
na vlastní štěstí." Usrkl, opřel se a znovu se dotkl rty
sklenky.
Michael mrkl na hodiny.
„Není skvělé, že už dnes večer nikam nemusím?"
přemítal Colin nahlas.
Michael s hlasitým třesknutím postavil sklenku na stůl
„Máte k tomuhle nějaký důvod?" obořil se na něj.
Na chvíli to vypadalo, jako by stále hovornému Colinovi
došla řeč. Ale pak, právě když byl Michael připravený
skončit s veškerými snahami o zdvořilost a prosit vstát a
odejít, promluvil: „Už jste se rozhodl, co budete dělat?"
Michael strnul. „S čím?"
Colin se usmál tak povýšeně, že ho Michael toužil ude-
řit. „S Franceskou, samozřejmě."
„Copak jsme se právě nedohodli, že odjela ze země?"
zeptal se Michael opatrně.
Colin pokrčil rameny. „Skotsko není zas tak daleko."
,Je dost daleko," zabručel Michael. Rozhodně natolik,
aby bylo zcela zřejmé, že už s ním Francesca nechce mít
nic společného.
„Bude tam úplně sama," povzdychl si Colin.
Michael přimhouřil oči a upřel na něj tvrdý pohled.

219
 „Pořád si myslím, že byste měl -" Colin se odmlčel, a to
podle Michaelova názoru zcela záměrně, „no, jistě víte, co
si myslím," zakončil a usrkl.
V tu chvíli došla Michaelovi trpělivost. „Zatraceně, ne-
víte vůbec nic, Bridgertone."
Při Michaelově vzteklém tónu nadzvedl Colin obočí.
„Legrační," zamumlal, „to samé slýchám celý den. Obvykle
od svých sester."
Michael takové jednání důvěrně znal. Colinova úhledná
uhýbací taktika byla naprosto stejná, jakou sám tak obratně
používal. A pravděpodobně proto sevřel pod stolem pravou
ruku v pěst. Nic člověka tolik nepopudí jako odraz
vlastního chování u někoho jiného.
A Colinův obličej byl lákavě blízko.
„Další whisky?" zeptal se Colin, čímž účinně zničil Mi-
chaelovu půvabnou představu dvou monoklů.
Michael byl v dokonalé náladě, aby se zpil do bezvědo-
mí, ale ne ve společnosti Colina Bridgertona, a tak jen
stroze odpověděl: „Ne," a odstrčil svou židli.
,,Jistě si uvědomujete, Kilmartine," promluvil Colin ti-
chým hlasem, až Michaela téměř zamrazilo, „že neexistuje
důvod, proč byste si ji nemohl vzít. Vůbec žádný. Ovšem
až na důvody," dodal, jako by ho to napadlo až dodatečně,
„které si vymýšlíte sám."
Michael cítil, jak se mu něco trhá v hrudi. Pravděpo-
dobně to bylo jeho srdce, ale začínal si na ten pocit natolik
zvykat, že se divil, že si toho vůbec všiml.
A Colin, čert vem jeho pronikavé oči, nesklapl.
Jestli si ji nechcete vzít," pokračoval zamyšleně, „tak si
ji prostě nechcete vzít. Ale -"

220
 „Mohla by říct ne," slyšel Michael svůj hlas. Zněl drsně,
tlumeně a cize i jeho uším.
Proboha, kdyby vyskočil na stůl a nahlas se vyznal z
lásky k Francesce, nemohl by to dát najevo jasněji.
Colin nepatrně nachýlil hlavu na stranu, čímž dal na
vědomí, že mu neunikl podtext Michaelových slov. „To by
mohla," připustil. „A pravděpodobně to i udělá. Ženy to
dělávají často, když je poprvé požádáte o ruku."
„Kolikrát už jste nabízel manželství?"
Colin se zvolna usmál. „Vlastně jen jednou. Konkrétně
dnes odpoledne."
Byla to jediná slova, která mohla zcela odvrátit Michae-
lovu mysl od vlastních rozjitřených citů. Poklesla mu čelist.
„Prosím?"
Colin Bridgerton byl nejstarší ze svobodných bratrů
Bridgertonových. Proslul tím, že se vyhýbá manželství.
„Skutečně," ujistil ho Colin mírně. „Myslím, že už bylo
na čase, ačkoli musím upřímně přiznat, že mě nenutila
žádat po druhé. Jestli vám to ale trochu zvedne náladu,
trvalo několik minut, než jsem z ní vyloudil ano."
Michael jen otřeseně zíral.
,,Její první reakcí na mou otázku bylo, že překvapeně
spadla na chodník," pokračoval Colin.
Michael bojoval s nutkáním rozhlédnout se, jestli se,
aniž si to uvědomil, neocitl v nějaké divadelní frašce.
„Ehm, je v pořádku?" vypravil ze sebe.
„Naprosto," přikývl Colin a zvedl sklenku.
Michael si odkašlal. „Smím se zeptat na totožnost oné
šťastné dámy?"
„Penelope Featheringtonová."

221
 Ta, která nemluví? téměř vyhrkl. To byl ten nej podiv-
nější svazek, jaký kdy viděl.
„Teď opravdu vypadáte překvapeně," poznamenal
Colin, naštěstí vesele.
„Netušil jsem, že se chcete usadit," zaimprovizoval Mi
chael chvatně.
„Ani já ne," usmál se Colin. „Legrační, jak se náš život
vyvíjí."
Michael otevřel ústa, aby mu poblahopřál, ale místo toho
vyhrkl: „Už to někdo Francesce řekl?"
„Zasnoubil jsem se dnes odpoledne," připomněl mu
Colin trochu zasněně.
„Bude to chtít vědět."
„To předpokládám. Rozhodně jsem ji jako dítě dost
mučil, takže pro mě jistě ráda vymyslí nějaké obtíže
spojené se svatbou."
„Někdo jí to musí oznámit," prohlásil Michael
energicky, přičemž zcela ignoroval Colinovy vzpomínky na
dětství.
Colin se s nenuceným povzdechem zabořil do židle.
„Matka jí zřejmě napíše lístek."
„Vaše matka bude mít spoustu práce. Nebude to pro ni
přednostní."
„To se neodvažuju odhadnout."
Michael se zamračil. „Někdo by jí to měl sdělit."
„To ano," přisvědčil Colin s úsměvem, „to by tedy měl.
Jel bych tam sám - je to už dlouho, co jsem byl ve Skotsku
naposledy. Ale samozřejmě budu mít v Londýne spoustu
práce se svatbou. Což je vlastně jediný důvod naší diskuze,
že?"

222
 Michael po něm vrhl podrážděný pohled. Pobuřovalo ho,
že si Colin Bridgerton myslí, jak chytře s ním manipuluje,
ale nechápal, jak by ho mohl vyvést z omylu, aniž přizná,
že zoufale touží odjet do Skotska za Franceskou.
„Kdy ta svatba bude?" zeptal se.
Ještě to nevím úplně jistě," potřásl Colin hlavou. „Dou-
fám že brzy."
Michael přikývl. „V tom případě musíme Francesku
okamžitě informovat."
Colin se pomalu usmál. „Samozřejmě."
Michael se zamračil.
„Nemusíte si ji brát už ve Skotsku," prohodil Colin, „jen
ji seznamte s mou blížící se svatbou."
Michaelovi se opět vybavily dřívější představy o uškr-
cení Colina Bridgertona a připadaly mu ještě lákavější než
dřív.
„Doufám, že se brzy uvidíme," poznamenal Colin, jak-
mile Michael zamířil ke dveřím. „Snad za měsíc?"
Což znamenalo, že předpokládá, že Michael dřív do
Londýna nedorazí.
Michael tiše zaklel, ale neodporoval. Mohl se za to ne-
návidět, ale teď měl výmluvu odjet za Franceskou a tomu
výletu zkrátka neodolal.
Otázkou bylo, zda bude schopen odolat jí?
A bude si to vůbec přát?

Za několik dní stál před vchodem do Kilmartinu, domo-

va svého dětství. Od chvíle, kdy tam byl naposledy, uply-
nula léta, vlastně víc než čtyři, a nedokázal úplně uvolnit
stažené hrdlo, když si uvědomil, že tohle všechno - dům,

223
pozemky i další dědictví - mu patří. Zatím mu to stále
nedocházelo, a když tak pouze v mozku, ne v srdci.
Zdálo se, že hranice Skotska stále nepřekročilo jaro, a
vítr, i když ne přímo mrazivý, s sebou přinášel chladný
vzduch. Michael si zkřehle promnul ruce v rukavicích, byla
mlha a šedé nebe, avšak celá atmosféra jako by ho volala a
připomínala jeho duši, že tohle, ne Londýn či Indie, je jeho
domov.
Zatímco se připravoval na to, co ho čeká, pocit
sounáležitosti mu byl slabou útěchou. Je na čase postavit se
tváří v tvář Francesce.
Od rozhovoru s Colinem Bridgertonem si tu chvíli na-
cvičoval snad tisíckrát. Co jí poví, jaké jí předloží argu-
menty. A domníval se, že to vyřešil. Poněvadž dřív, než
bude přesvědčovat Francesku, musí přesvědčit sebe.
Ožení se s ní.
Bude ji samozřejmě muset přimět, aby souhlasila, jeli-
kož ji nemohl do manželství dost dobře nutit. Ona mu
pravděpodobně předloží bezpočet důvodů, proč je to špatný
nápad, ale Michael ji nakonec přemluví.
Vezmou se.
Vstoupí do manželství.
Byl to jediný sen, o němž si nikdy netroufl uvažovat.
Jenomže čím víc o tom přemýšlel, tím větší to dávalo
smysl. Pomlčí o tom, že ji miluje a celá léta miloval. Nic z
toho nepotřebovala vědět, jen by v ní tím vyvolal trapný
pocit a připadal by si jako hlupák.
Ale pokud jí to předloží prakticky, vysvětlí, proč dává
smysl se vzít, jistě ji pro tu představu nadchne. Francesca

224
možná nepochopí jeho city, poněvadž je sama nesdílí, ale
jistě porozumí racionálním důvodům a zdravému rozumu.
Teď, když si konečně dovolil představit si život s ní, ne-
dokázal tu myšlenku opustit. Musí to uskutečnit. Musí.
Bude to dobré. Možná ji nebude mít celou - její srdce mu
nikdy patřit nebude -, ale bude jeho aspoň z části, a to
postačí.
Rozhodně to bude víc, než má teď.
A i polovina Francesky - bude zkrátka extáze.
Nebo ne?

225
 16. kapitola

...ale jak jsi napsala, Francesca řídí Kilmartin obdi-

vuhodně schopně. Nehodlám se vyhýbat svým povinnostem
a ujišťuji Tě, že kdybych za sebe neměl tak schopnou
náhradu, okamžitě bych se vrátil.
- od hraběte z Kilmartinu jeho matce, Helen Stirlingové, dva
roky a šest měsíců po odjezdu do Indie napsáno s nespokojeným
hudráním: „Nikdy mi neodpoví, na co se jí ptám."

rancesca se nerada považovala za zbabělce, ale po-

F kud si měla vybrat mezi zbabělcem a hlupákem,

vybrala si to první. Ráda.
Protože po polibku s Michaelem by jen hlupák
zůstal v Londýně - a to dokonce ve stejném domě. Bylo
to...
Ne, Francesca na to nemyslela. Protože jinak by nevy-
hnutelně skončila s provinilým a zahanbeným pocitem, že
tohle by k Michaelovi cítit neměla.
K Michaelovi ne.
Neměla v úmyslu toužit po nikom. Po pravdě řečeno
doufala u svého manžela nanejvýš v mírně příjemný pocit -
polibek, který bude na ústech konejšivý, ale jinak ji nechá
zcela nedotčenou.
To by stačilo.
Jenže teď... tohle...
Michael ji políbil. A ještě horší bylo, že ten polibek

226
 opětovala a od té doby nedělala nic jiného, než si před-
stavovala jeho rty na svých a pak i ledaskde jinde. A v noci,
když ležela sama v obrovské posteli, ty sny ožily a ruka jí
začala klouzat po vlastním těle, jen aby se zastavila, dřív
než dosáhla cíle.
Neměla by - Ne, nemůže o Michaelovi snít. Je to špatné.
Cítila by se hrozně, i kdyby tolik toužila po jakémkoli
jiném muži, ale u Michaela...
Byl to Johnův bratranec. Jeho nejlepší přítel. I její.
Takže by ho neměla líbat.
Přesto, povzdychla si, to bylo úžasné.
A proto se rozhodla upřednostnit zbabělce před hlu-
pákem a odjet do Skotska. Poněvadž nevěřila, že by mu
znovu byla schopná odolat.
Teď byla v Kilmartinu téměř týden a snažila se za-
padnout do pravidelného, každodenního života. Stále měla
co na práci - kontrolovat účty, navštěvovat vesničany
bydlící v hrabství -, ale ty úkoly ji neuspokojovaly jako
obvykle. Neměnná pravidelnost by ji měla uklidňovat, ale
místo toho v ní jen vyvolávala neklid, takže se nedokázala
soustředit a zaměřit mozek na jakoukoli činnost.
Byla nervózní, rozrušená a polovinu času měla pocit, že
neví, co se sebou má dělat - a to i ve fyzické rovině.
Nevydržela na jednom místě, a tak nakonec na dlouhé
hodiny odcházela z Kilmartinu obutá ve svých
nejpohodlnějších botách a trmácela se po krajině, dokud
nepadala vyčerpáním.
Ne že by se jí díky tomu v noci líp spalo, ale aspoň se
snažila. A právě teď, když se vlekla na nejvyšší kopec v
Kilmartinu, se snažila velmi zaníceně. Nahoře sotva dechu

227
popadajíc pohlédla na tmavnoucí oblohu a pokusila se
odhadnout, kolik je hodin a jaká je pravděpodobnost, že
začne pršet.
Bylo pozdě a zřejmě ano.
Zamračila se. Měla by se vrátit domů.
Neměla to daleko, jen seběhnout kopec a přejít louku.
Avšak těsně předtím, než dorazila k monumentálnímu
sloupoví budovy, začalo mrholit a na tvář jí dopadly první
dešťové kapky. Schovala se pod arkádu, sundala si klobouk
a setřásla z něj vlhkost s vděčným pocitem, že si ho
nezapomněla před odchodem vzít - vždy tak horlivá nebyla.
Potom zamířila nahoru do své ložnice, kde si hodlala dopřát
trochu čokolády a sušenek, když vtom se před ní objevil
majordomus Davies.
„Paní?" promluvil s očividným záměrem upoutat její
pozornost.
„Ano?"
„Máte návštěvu."
„Návštěvu?" Francesca zamyšleně svraštila čelo. Většina
přátel, kteří za ní do Kilmartinu chodili, už odjela na sezonu
do Edinburghu či Londýna.
„Vlastně to není tak docela host, paní."
Michael. Určitě. Nemohla tvrdit, že ji to tolik překvapi-
lo. Napadlo ji, že by se za ní mohl rozjet, ačkoli se domní-
vala, že buď to udělá hned, nebo vůbec ne. Teď po týdnu
došla k závěru, že by tu mohla být před jeho pozorností v
bezpečí.
V bezpečí před tím, aby na něj reagovala. „Kde je?"
zeptala se Daviese.
„Hrabě?"

228
 Přikývla.
„Čeká na vás v růžovém salonu."
,,Je tu už dlouho?"
„Ne, paní."
Francesca propustila majordoma kývnutím hlavy a do-
nutila se vykročit chodbou k salonu. Neměla by se toho
setkání tolik děsit. Vždyť je to proboha jen Michael.
Až na to, že ji zaplavil zneklidňující pocit, že už to nikdy
nebude´jen Michael.
Ne že by nezvládla, co si v hlavě představovala nejmíň
miliónkrát. Avšak všechny ty otřepané fráze a vysvětlení
teď zněly neadekvátně, když čelila vyhlídce skutečně je
vyřknout nahlas.
Ráda tě vidím, Michaeli, mohla prohodit a předstírat, že
se nic nestalo.
Nebo - Jistě chápeš, že se tím nic nemění - přestože se
samozřejmě měnilo úplně všechno.
Nebo by to mohla vzít s humorem a zahájit s něčím jako
- Můžeš té hlouposti vůbec uvěřit?
Až na to, že velmi pochybovala, že by to některému z
nich připadalo jako hloupost.
A tak se smířila s tím, že svůj projev vymyslí až cestou,
a vstoupila do Kilmartinova proslulého půvabně růžové ho
salonu.
Michael stál u okna - možná ji vyhlížel? -, ale když
vstoupila, neobrátil se. Vypadal unavený, měl mírně
zmuchlané, oblečení a rozcuchané vlasy. Nejel až do
Skotska na koni -to by udělal jen hlupák. Ale cestovala s
Michaelem dost často, aby věděla, že většinou sedí s kočím
na kozlíku. Od jakživa nesnášel dlouhé jízdy v zavřených

229
kočárech a mnohem radši zůstal venku i v mrholení a dešti,
než aby se schovával uvnitř se zbylými cestujícími.
Neoslovila ho jménem, ačkoli se domnívala, že to klidni'
mohla udělat. Nedopřeje jí to mnoho oddychu, Michael se
stejně brzy otočí. Ale zatím jen chtěla získat čas, aby si
zvykla na jeho přítomnost a ujistila se, že ovládá svůj dech
a neudělá nic tak hloupého, jako že by propukla v pláč
nebo, a to bylo pravděpodobnější, v nervózní, křečovitý
smích.
„Francesko," promluvil, aniž se obrátil.
Takže vycítil její přítomnost. Rozevřela oči, přestože by
ji to nemělo překvapit. Od chvíle, kdy opustil armádu, měl
téměř kočičí schopnost vnímat své okolí. Pravděpodobně
díky tomu zůstal během války naživu. Zjevně ho nikdo
nemohl přepadnout zezadu.
„Ano?" A potom, jelikož se domnívala, že by měla do
dat ještě něco, pronesla: „Doufám, žes měl příjemnou
cestu."
Obrátil se. „Velmi."
Polkla, přičemž se snažila nevnímat, jak je pohledný.
Už v Londýně jí vyrazil dech, ale tady ve Skotsku se
viditelně změnil. Působil divočeji, živelněji.
Mnohem nebezpečněji pro její duši.
„Stalo se něco?" zeptala se v naději, že jeho návštěva má
nějaký praktický význam. Protože kdyby neměla a on přijel
jen kvůli ní, děsilo by ji to.
„Nic špatného," ujistil ji, „ačkoli nesu jednu novinku."
Nachýlila hlavu a čekala, až bude pokračovat.
„Tvůj bratr se zasnoubil."

230
 „Colin?" vyhrkla překvapeně. Tolik se oddával životu
svobodného mládence, že by se nedivila, kdyby jí Michael
sdělil, že šťastným snoubencem je ve skutečnosti její
mladší bratr Gregory, ačkoli byl skoro o deset let mladší
než Colin.
Michael přikývl. „S Penelope Featheringtonovou."
„S Penel - ach, to je tedy skutečné překvapení. Ovšem
příjemné, musím říct. Myslím, že se k sobě budou báječně
hodit."
Michael k ní s rukama sepjatýma za zády o krok při-
stoupil. „Říkal jsem si, že to budeš chtít vědět."
Nemohl napsat dopis? „Děkuju," přikývla. „Vážím si tvé
ohleduplnosti. Už dlouho jsme v rodině neměli žádnou
svatbu. Od té -"
Mojí, chtěla dodat, jak si oba dobře uvědomili.
Místnost přepadlo ticho jako nezvaný host. Pak ho ko-
nečně prolomila: „Zkrátka to bylo už dávno. Matka je určitě
nadšená."
„Velmi," potvrdil Michael. „Nebo to tak aspoň tvůj bratr
tvrdí. Neměl jsem možnost mluvit s ní osobně."
Francesca si odkašlala, s předstíranou nenuceností mávla
rukou a zeptala se: „Zdržíš se dlouho?"
Ještě jsem se nerozhodl," odpověděl a udělal další krok
jejím směrem. „To záleží na okolnostech."
Polkla. „Na jakých?"
Už zkrátil vzdálenost mezi nimi na polovinu. „Na tobě,"
odvětil tiše.
Věděla, co tím chce říct, nebo si to aspoň myslela, ale
rozhodně to nehodlala dát najevo, a tak couvla - nejdál, jak
mohla, aniž se přitom rozběhla na opačný konec místnosti -

231
a předstírala nechápavost. „Nemluv hlouposti. Kilmartin je
tvůj. Můžeš sem jezdit, jak se ti zlíbí. Nemusíš se mě na nic
ptát."
Zkřivil rty do ponurého úsměvu. „Opravdu si to myslíš?"
A Francesca si uvědomila, že opět překlenul polovinu
odstupu mezi nimi.
„Nechám ti připravit pokoj," vyhrkla. „Který bys rád?"
„Na tom nesejde."
„Tak tedy hraběcí ložnici," navrhla s vědomím, že teď
plácá páté přes deváté. Je to tak správné. A já se přestěhuju
dolů. Nebo do úplně jiného křídla," zamumlala.
Opět k ní vykročil. „To snad nebude nutné."
Zalétla k němu pohledem. Co tím naznačuje? Jistě si
nemyslí, že mu jediný polibek v Londýně dává právo
používat spojovací dveře mezi komnatami hraběte a hra-
běnky?
„Zavři," kývl k otevřeným dveřím za ní.
Ohlédla se, přestože věděla přesně, co tam uvidí. „Ne
jsem si jistá -"
,,Já ano." A potom hlasem, který připomínal samet
klouzající po ocelovém ostří, opakoval: „Zavři dveře."
Poslechla. Ačkoli nepochybovala o tom, že je to špatný
nápad, stejně to udělala. Ať už se jí chystal sdělit cokoli,
rozhodně neměla zájem, aby to vyslechli sloužící.
Ale jakmile pustila kliku, proběhla kolem něj na druhou
stranu pokoje, čímž mezi nimi nastolila mnohem
příjemnější vzdálenost.
Vypadal, že ho její reakce pobavila, ale nedobíral si ji.
Místo toho pouze řekl: „Od chvíle, cos odjela z Londýna,
jsem hodně přemýšlel."

232
 Stejně jako ona, ale nemělo smysl na to upozorňovat.
„Neměl jsem tě políbit," dodal.
„Ne!" vykřikla nahlas. „Chci říct ne, samozřejmě."
„Ovšem teď, když jsem to udělal... když jsme to oba
udělali..."
Při použití množného čísla sebou trhla. Nedovolil jí
předstírat, že nebyla ochotnou spoluúčastnicí.
„Už se to zkrátka stalo," pokračoval. Jistě chápeš, že se
tím všechno mění."
Tehdy k němu vzhlédla. Až do té chvíle soustředěně
pozorovala růžovo-krémové lilie na damaškovém potahu
pohovky. „Ovšem," přisvědčila a snažila se přitom igno-
rovat, že se jí stahuje hrdlo.
Sevřel mahagonové opěradlo židle ve stylu Hepplewhite.
Francesca sklouzla pohledem na jeho ruce - měl úplně bílé
klouby.
Je nervózní, uvědomila si překvapeně. To nečekala.
Nepamatovala si, že by ho kdy viděla nervózního. Odjak-
živa byl vzorem uhlazené elegance, šarmu a přívětivosti, to
vše doprovázeno mírně ironickými až nemravnými
poznámkami.
Ale teď vypadal jinak. Odhaleně. Neklidně. Vyvolal v ní
pocit... ne snad nutně lepší, ale takový, že není jediným
hlupákem v místnosti.
„Hodně jsem o té záležitosti přemýšlel," pokračoval.
Teď se opakoval. Což bylo velmi zvláštní.
„A došel jsem k závěru, který překvapil dokonce i mě,
přestože teď, když jsem k němu dospěl, vůbec nepochybuji,
že je to to nejlepší řešení, k jakému můžeme dojít."

233
 S každým jeho dalším slovem se víc ovládala, získávala
rozvahu. Ne že by si přála, aby se cítil mizerně - ačkoli by
to potom, jak strávila minulý týden, bylo jedině fér. Ale
vědomí, že rozpaky nejsou pouze na její straně a Michael je
stejně rozrušený a otřesený jako ona, ji trochu utěšovalo.
A pokud ne rozrušený a otřesený, pak aspoň ne zcela
lhostejný.
Odkašlal si, mírně pohnul bradou a protáhl si krk.
„Myslím si," prohlásil a upřel na ni průzračný pohled, „že
bychom se měli vzít."
Co?
Pootevřela rty.
Co?
A pak ze sebe konečně vypravila: „Co?"
Žádné Prosím. Dokonce ani úsečné Pardon. Jen Co?
„Pokud si vyslechneš moje argumenty," prohlásil,
„pochopíš, že to dává smysl."
„Zešílel jsi?"
Mírně se odtáhl. „Vůbec ne."
„Nemůžu si tě vzít, Michaeli."
„Proč ne?"
Proč ne? Protože... protože... „Protože nemůžu!"
vybuchla nakonec. „Proboha, právě ty bys měl chápat, jak
je takový návrh nesmyslný."
„Připouštím, že to na první pohled vypadá dost nezvy-
kle, ale jestli si poslechneš moje důvody, pochopíš, že to
dává smysl."
Zírala na něj s otevřenou pusou. ,,Jak si to vůbec můžeš
myslet? Nenapadá mě nic, co by dávalo menší smysl!"

234
 „Nebudeš se muset stěhovat," začal vypočítávat na prs-
tech, „a zůstane ti titul a postavení."
To je sice příhodné, nicméně to sotva stačí jako důvod,
aby se provdala za Michaela, který... je zkrátka... Michael.
„Vstoupíš do manželství s vědomím, že s tebou budu
jednat s úctou a vážností," dodal. „Mohlo by trvat měsíce,
než si to ověříš u jiného muže, a i tak by sis tím nemohla
být úplně jistá. První dojmy mohou být klamné."
Pátrala v jeho obličeji a snažila se pochopit, jestli se za
jeho slovy skrývá ještě něco, cokoli. Musí tu být nějaký
důvod pro jeho jednání, protože stále nedokázala vstřebat,
co jí tu nabízí. Bylo to šílené. Bylo to...
Proboha, ani si nebyla jistá, jaké to je. Existuje slovo,
které by vyjadřovalo stav, při němž zcela ztratila půdu pod
nohama?
„Dám ti děti," řekl tiše. „Nebo se o to aspoň pokusím."
Zčervenala. Cítila hned, že její tváře získaly sytě
růžovou barvu. Nechtěla si představovat, jak s ním leží v
posteli Minulý týden strávila zoufalou snahou to nedělat.
„Co tím získáš?" zašeptala.
Vypadal, že ho její otázka na chvíli zaskočila, ale brzy se
vzpamatoval. „Budu mít manželku, která se léta starala o
můj majetek. Rozhodně nejsem tak domýšlivý, abych
tvrdil, že mi tvoje zkušenosti k ničemu nebudou."
Přikývla. Jen jednou, ale jako signál, aby pokračoval, to
stačilo.
„Znám tě a věřím ti," promluvil. „A jsem si jistý, že mě
nepodvedeš."

235
 „Teď o tom nedokážu přemýšlet," zavrtěla hlavou a
zvedla ruce k obličeji. V hlavě jí vířilo a měla příšerný
pocit, že se to už nikdy nezlepší.
„Dává to smysl," přesvědčoval ji Michael. „Jen to musíš
uvážit -"
„Ne," ohradila se v zoufalé snaze o rozhodný tón. „Víš,
že by to nefungovalo." Odvrátila se, poněvadž se na něj
nechtěla dívat. „Nemůžu uvěřit, že tě to vůbec napadlo."
„Když mi to poprvé přišlo na mysl, byl jsem na tom
stejně," přiznal. „Ale nemohl jsem to jen tak zavrhnout a
brzy jsem si uvědomil, že to dává dokonalý smysl."
Přitiskla si prsty ke spánkům. Proboha, proč pořád
zdůrazňuje, že to dává smysl? Jestli to slovo vysloví ještě
jednou, možná začne ječet.
A jak může být tak klidný? Nebyla si sice jistá, jak by se
podle ní měl chovat, poněvadž si tento okamžik nikdy
nepředstavovala. Ale jeho chladně vyřčená nabídka k
sňatku ji popuzovala. Vypadal klidně, nezúčastněně. Snad
byl trochu nervózní, ale svoje emoce držel pevně na uzdě.
Kdežto ona měla pocit, že se její svět vychýlil z osy.
Nebylo to fér.
A přinejmenším v té chvíli ho nenáviděla za to, že v ní
ten pocit vyvolal.
„Půjdu nahoru," oznámila příkře. „Promluvíme si o tom
ráno."
Skoro to udělala. Byla víc než vpůli cesty ke dveřím,
když na paži ucítila jeho ruku a jemné, byť neúprosné se-
vření.
„Počkej."

236
 Ani se nehnula. „Co chceš?" zašeptala. Přestože se na
něj nedívala, viděla před očima jeho obličej, černé vlasy
spadající mu do čela i přimhouřené oči lemované dlouhými
řasami, které by rozplakaly i anděla.
A jeho rty. Především viděla jeho rty, dokonale
tvarované, ustavičně zvlněné do ďábelského úsměvu, jako
by znal zapovězená tajemství a chápal svět způsobem, jaký
je obyčejným nevinným smrtelníkům odepřen.
Pohladil ji po ruce až k rameni a prstem přejel po jejím
výstřihu.
A když promluvil, měl tichý a zastřený hlas, který se
dotkl samého nitra její bytosti.
„Nechceš další polibek?"

237
 17. kapitola

...ano, ovšem. Francesca je poklad. Ale to už přece víš,

ne?
- od Helen Stirlingové synovi, hraběti z Kilmartinu, dva roky
a devět měsíců, po jeho odjezdu do Indie

ichael si nebyl jistý, kdy mu začalo být jasné, že

M ji bude muset svést. Snažil se zapůsobit na její

rozum a praktičnost, ale nefungovalo to.
Nepřesvědčil by ji ani pomocí citů, neboť ty,
jak věděl, byly jednostranné. A tak vsadil na vášeň.
Chtěl ji - bůhví, že ji chtěl. S náruživostí, kterou si ještě
před týdnem, než ji v Londýně políbil, neuměl ani před-
stavit. Ale i když se mu žilami řítila krev hnaná touhou,
chtíčem a ano, láskou, mysl zůstala vnímavá a bystrá.
Věděl, že pokud k sobě chce Francesku připoutat, bude to
muset udělat tímto způsobem. Nemůže ji přesvědčovat
pouze slovy, myšlenkami či představami. Z toho by se
mohla pokusit vymluvit.
Ovšem pokud ji udělá svou a vypálí na ni svůj cejch tím
nejfyzičtějším možným způsobem, zůstanou spolu navždy.
A Francesca bude jeho.
Vykroutila se mu a couvla, takže je opět dělilo několik
kroků.
„Nechceš další polibek, Francesko?" zamumlal a při-
stoupil k ní s ladností dravé šelmy.

238
 „Byla to chyba," vypravila ze sebe roztřeseným hlasem a
ustoupila o několik dalších centimetrů, kde se zarazila o
okraj stolu.
Popošel k ní. „Kdybychom byli svoji, tak ne."
„Nemůžu si tě vzít. Víš to."
Vzal ji za ruku a mimoděk jí přejel palcem po pokožce.
„Proč ne?"
„Protože já... ty... ty jsi ty."
„To je pravda," řekl, zvedl její ruku k ústům a políbil ji
na dlaň. Potom jí přejel jazykem po zápěstí. „A poprvé za
velmi dlouhou dobu," pohlédl na ni přes clonu řas, „bych
právě teď ani nechtěl být nikým jiným."
„Michaeli...," zašeptala a odtáhla se.
Přesto ho chtěla. Slyšel to v jejím dechu.
„Michaeli ne, nebo Michaeli ano?" zamumlal a políbil ji
na vnitřní stranu lokte.
„Nevím," zasténala.
„To je poctivé." Posunul se výš, až jí nezbylo než zaklo-
nit hlavu.
Upřel veškerou pozornost na její krk. Pomalu ji líbal,
přičemž před svým smyslným náporem neušetřil ani
centimetr její pokožky. Přejel vzhůru po její čelisti k ušní-
mu lalůčku a potom zpátky dolů k okraji živůtku, který
sevřel mezi zuby. Slyšel, jak zalapala po dechu, ale
nevyzvala ho, aby přestal, takže jen tahal, tahal a tahal,
dokud se zpod látky nevyhouplo jedno ňadro.
Bože, miloval současnou ženskou módu.
„Michaeli?" zašeptala.
„Pšš." Nechtěl odpovídat na žádnou otázku. A už vůbec
si nepřál, aby jí to myslelo natolik, aby nějakou položila.

239
 Přejel jazykem po spodní straně jejího ňadra, ochutnával
jeho sladkoslanou chuť, potom se narovnal a vzal ho do
dlaně. Když se líbali poprvé, dotýkal se jí přes šaty a
domníval se, že je to ráj, ale nic se nedalo srovnat s tím,
když teď cítil v ruce horkou a obnaženou pleť.
„Panebože," zasténala.
Zvedl hlavu. „Mám tě sem políbit?" Věděl, že když ji
žádá o odpověď, podstupuje tím riziko. Pravděpodobně tu
otázku neměl vůbec položit, ale ačkoli měl v úmyslu ji
svést, neudělal by to bez jejího přinejmenším jednoho
souhlasného slůvka.
„Mám?" zeptal se znovu a zlehka přejel jazykem přes
její bradavku.
„Ano!" vybuchla. „Ano, proboha, ano!"
Usmál se. Pomalu, beze spěchu si tu chvíli vychutnával.
A potom, když ji nechal, aby se chvěla předtuchou o vteři-
nu déle, než bylo pravděpodobně fér, se k ní sklonil a za-
hrnul její nevinnou bradavku léta potlačovanou vášní.
Neměla šanci.
„Ach bože!" zalapala po dechu, sevřela okraj stolu a vy-
klenula se proti němu. „Ach bože. Michaeli. Ach bože."
Využil jejího omámení, uchopil ji rukama za boky, po-
sadil na stůl a přitiskl se k ní.
Žilami mu projela vlna uspokojení a tělo se okamžitě
dožadovalo dalšího prožitku. Přál si, aby křičela, sténala a
plakala touhou. Přestože byla vždy tak silná, zdrženlivá a
klidná, stala se v tuto chvíli jen a jen jeho, otrokyní
vlastních potřeb, zajatkyní jeho zkušeného dotyku.

240
 Líbal ji, lízal, kousal. Mučil ji, až si myslel, že by mohla
vybuchnout. Hlasitě, přerývaně dýchala a její sténání se
stávalo čím dál neovladatelnějším.
Mlčky jí klouzal rukama vzhůru po nohách, nejprve jí
sevřel kotník, pak lýtka a přitom jí vyhrnoval sukni výš a
výš, dokud ji nevykasal až nad kolena.
Až tehdy se odtáhl a dopřál jí trochu oddechu.
Měla zastřené oči a růžové pootevřené rty. Mlčela, obá-
vala se, že by ani nedokázala nic říct. Ale z jejích očí četl
otázky. Možná se jí nedostávalo slov, ale do naprostého
omámení jí ještě pár minut chybělo.
„Říkal jsem si, že by bylo kruté mučit tě déle," promlu-
vil a jemně promnul její bradavku mezi palcem a ukazo-
váčkem.
Zasténala.
„Líbí se ti to." Bylo to pouhé prohlášení, avšak
podbarve-né emocemi, poněvadž teď byl doopravdy s
Franceskou a ne s žádnou anonymní ženou, s níž souložil se
zavřenýma očima a pouze si představoval Francescin
obličej. Pokaždé když zasténala blahem, srdce mu
poskočilo radostí. „Líbí se ti to," opakoval a spokojeně se
usmál.
„Ano," zašeptala. „Ano."
Sklonil se a rty zavadil o její ucho. „Tohle se ti bude
taky líbit."
„Co?" zeptala se. Tou otázkou ho překvapila. Doufal, že
je příliš vzrušená, aby se na něco takového zmohla.
Vykasal jí sukně o něco výš. „Chceš to slyšet?" zamum-
lal a pohladil ji nad koleny, jemně jí zmáčkl stehna a pal-
cem jí přejížděl po pokožce. „Chceš?"

241
 Přikývla.
Naklonil se k ní, dotkl se rty jejích a zašeptal: „Vždycky
jsi byla zvědavá. Ptala ses na spoustu věcí."
Přejel rty po její tváři k uchu a celou dobu šeptal: „Mi-
chaeli," napodobil její hlas, „pověz mi něco nemravného.
Pověz mi něco hříšného."
Zčervenala. Sice to neviděl, ale cítil, jak se jí rozhořela
pleť.
„Ale nikdy jsem ti neřekl, cos chtěla skutečně vědět,
viď?" zeptal se, zatímco jí jemně okusoval ušní lalůček.
„Pokaždé jsem tě nechal za dveřmi ložnice."
Odmlčel se, ne proto, že by očekával odpověď, ale po-
něvadž chtěl slyšet její dech.
„Přemítalas, co jsem ti zamlčel?" zašeptal, předklonil se
a zlehka zavadil rty o její ucho. „Chtělas vědět, co jsem
dělal, když jsem se choval hříšně?"
Nenutil ji k odpovědi, to by bylo nefér. Přesto se neu-
bránil tomu, aby se nevrátil v čase a nepřipomněl si bez-
počet chvil, kdy si ji dobíral narážkami na svá milostná
dobrodružství.
Nikdy však o nich nezačal sám. To ona se ho vždy ze-
ptala.
„Mám ti to vyprávět?" zašeptal. Cítil, jak sebou překva-
peně trhla, a usmál se. „Ne o nich, Francesko. O tobě. Jen o
tobě."
Obrátila se k němu, takže jeho rty sklouzly po její tváři.
Mírně se odtáhl, aby jí viděl do obličeje. V očích jí četl
jasnou otázku.
Co tím chceš říct?

242
 Pohnul rukou a vyvinul tlak na její stehna, aby je roze-
vřel o další kousek. „Mám ti vylíčit, co teď hodlám udělat?"
Předklonil se a jazykem jí olízl bradavku, která v chladném
podvečerním vzduchu ztvrdla a napjala se. „Tobě?"
Křečovitě polkla. Vyložil si to jako ano.
,,Je spousta možností," promluvil chraplavě a posunul
dlaně o dalších několik centimetrů vzhůru. „Ani nevím, kde
začít."
Znehybněl a chvíli ji pozoroval. Ztěžka dýchala, rty
měla pootevřené a nateklé od polibků. A byla omámená,
zcela v jeho moci.
Znovu se k ní sklonil, tentokrát k jejímu druhému uchu,
a horkým dechem zašeptal: „Myslím však, že musím začít,
kde mě nejvíc potřebuješ. Nejdřív tě políbím...," pohladil ji
palcem po vnitřní straně stehen, „...sem."
Na vteřinu zmlkl a ona se zachvěla touhou. „Líbilo by se
ti to? Ano, vidím že ano."
Na chvíli se odmlčel. „Tím by to ale neskončilo, ani pro
jednoho z nás. Potom bych tě musel políbit sem." Palcem
přejel o něco výš a jemně přitlačil. „Myslím, že by se ti to
líbilo skoro tolik," vnikl hlouběji, téměř do samého jejího
nitra, „jako mně."
Zrychlil se jí dech.
„Tam si budu muset dát načas," zamumlal, „a možná ja-
zykem přejíždět po okraji." Jedním prstem jí názorně
ukázal, co tím myslím. „A celou tu dobu tě budu víc a víc
otvírat. Takhle?"
Odtáhl se a zadíval se na ni, jako by se chtěl přesvědčit,
jak to na ni působí. Vypadala nanejvýš smyslně. Seděla na
kraji stolu s mírně roztaženýma nohama a šaty jí visely

243
mezi stehny, čímž ji chránily před jeho pohledem. Přesto
mu kvůli tomu připadala snad ještě lákavější. Nemusel ji
vidět, tedy aspoň zatím. I tak ho její pozice dostatečné
vzrušovala, což ještě podtrhávalo stále obnažené ňadro s
napjatou růžovou bradavkou žádající o víc.
Ale nic ho nemohlo zaplavit větší touhou než pohled na
její obličej. Pootevřené rty a oči ztemnělé vášní do
kobaltové modři. Každým dechem jako by ho vyzývala -
Vem si mě.
Téměř ho to přimělo přestat s pomalým sváděním a
udělat ji svou hned na místě.
Ale ne - musel postupovat pozvolna, dráždit ji a mučil,
přivést na samý vrchol extáze a potom ji tam co nejdéle
udržet. Ujistit se, že oba chápou, že už bez toho vůbec
nemohou žít.
Přesto bylo zatraceně těžké zachovat zdrženlivost.
„Na co myslíš, Francesko?" zeptal se tiše a naposledy j i
zmáčkl stehno. Jsi pro mě už dost otevřená?"
Vydala zvuk. Nevěděl, jak by ho popsal, ale díky němu
se ocitl v jednom plameni.
Se zamumláním jí vykasal sukni. „Tohle musí být
nepohodlné. Ukaž, pomůžu ti s tím." Uchopil lem látky a
vyhrnul ji až k jejímu pasu.
Zcela ji tak vystavil svému pohledu.
Stále upíral pronikavý pohled na její obličej, ale samotné
vědomí toho činu v nich obou vyvolalo zachvění -u něj
touhou, u ní předtuchou. Musel napřímit ramena, aby se
ovládl. Ještě nepřišel jeho čas. Bude to brzy, tím si byl
zcela jistý, poněvadž nepochyboval, že pokud ji tu noc
neučiní svou, rozhodně zemře.

244
 Ale zatím se musel věnovat výhradně Francesce. A to-
mu, jaké pocity v ní vyvolá.
Přiložil rty k jejímu uchu. „Není ti zima?"
Její jedinou odpovědí byl roztřesený dech.
Začal ji krouživým pohybem hladit na tom nejintim-
nějším místě. „Nedovolím, aby ti byla zima," zašeptal. „To
by ode mě bylo nezdvořilé."
Na chvíli se odmlčel. „Kdybychom byli venku," dobíral
si ji, „nabídl bych ti svůj kabát. Ale tady," vnikl prstem
dovnitř, až zalapala po dechu, „ti můžu nabídnout jen svoje
ústa."
Vydala další nesouvislý zvuk, který tentokrát připomínal
potlačený výkřik.
„Ano," pokračoval nestydatě, „to udělám. Políbím tě
přímo tam, kde ti to přinese nejvíc slasti."
„Michaeli," zasténala.
Vyslovila jeho jméno. A nic víc. Přestávala soudně uva-
žovat.
,,Jak dlouho tě asi líbám?" zašeptal. „Nedokážu s tím
skončit." Sklonil hlavu k jejímu krku. „Ale možná to ani
nechceš." Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Mám
přestat?"
Pokaždé, když jí položil nějakou otázku a dal jí tak šanci
říct ne, si zahrával s ohněm. Kdyby byl chladnější a vy-
počítavější, svedl by ji, dřív než by vůbec stačila uvažovat o
svém jednání. Ztratila by se ve vlnách vášně a než by se
vzpamatovala, vnikl by do ní a učinil ji s konečnou plat-
ností svou.
Ale nezachoval by se tak hrubě, a rozhodně ne k Fran-
cesce. Potřeboval její souhlas, i kdyby to nebylo víc než

245
přikývnutí nebo zasténání. Nechtěl, aby až toho bude
později litovat, mohla tvrdit, třeba i jen sobě, že neměla
šanci říct ne.
Michael potřeboval ano. Léta ji miloval, snil o tom, že se
jí bude dotýkat. A teď, když ta chvíle konečně přišla,
nevěděl, jestli by snesl, kdyby to opravdu nechtěla. Existuje
řada způsobů jak zlomit mužské srdce a Michael měl pocit,
že to jeho by se už z další rány nevzpamatovalo.
„Mám přestat?" zašeptal znovu a strnul. Ne že by odtáhl
ruce, ale ani s nimi nepohnul, jen je nehybně držel a dopřál
jí chvíli na odpověď. Odtáhl hlavu a zadíval se na ni.
„Ne," zašeptala, aniž k němu zvedla oči.
Srdce mu poskočilo v hrudi. „V tom případě udělám
všechno, o čem jsem mluvil," zašeptal.
A svému slovu dostál. Klesl na kolena, a zatímco se
chvěla a sténala, začal ji líbat. Chytila ho za vlasy, přitáhla
k sobě a potom ho opět pustila a pevně se chytila stolu.
Líbal ji přesně tak, jak slíbil, až do chvíle, kdy téměř do-
sáhla vrcholu.
Téměř.
Nejspíš měl pokračovat, ale nepodařilo se mu to. Musel
ji mít. Dlouho po tom toužil, přál si, aby křičela jeho jméno
a chvěla se v jeho objetí. A až se to stane, přinejmenším
poprvé, chtěl být v ní. Cítit ji kolem sebe a...
Zkrátka to tak chtěl, a pokud to znamenalo, že nemá tak
silnou vůli, aby se ovládl, tak ať.
Roztřesenými prsty si rozepnul kalhoty.
„Michaeli?" zašeptala. Měla zavřené oči, ale jakmile se
pohnul, otevřela je. Nebylo pochyb o tom, co bude ná-
sledovat.

246
 „Potřebuju tě," zašeptal chraplavě. A když na něj pouze
mlčky zírala, zopakoval to: „Potřebuju tě. Hned."
Ale ne na stole. To se mu nezdálo pohodlné, takže ji
zvedl, zatímco kolem něj ovinula nohy, a položil ji na ply-
šový koberec. Nebyla to sice postel, ale měl dojem, že to
ani jednoho z nich nezajímá. Vyhrnul jí sukně do pasu,
zakryl ji svým tělem a vnikl do ní.
Domníval se, že by měl postupovat pomalu, ale byla pro
něj tak připravená, že prostě vklouzl dovnitř, až zalapala po
dechu.
„Bolelo to?" vydechl.
Zavrtěla hlavou. „Nepřestávej," zasténala. „Prosím."
„Nikdy," přísahal. „Nikdy."
Začal se pohybovat, ona mu šla vstříc a oba byli tak
vzrušení, že zakrátko dosáhli vrcholu.
A Michael, který spal s bezpočtem žen, si najednou
uvědomil, že nebyl víc než zelenáč.
Protože takovéhle to nikdy nebylo.
Tamto bylo jeho tělo. Tohle byla duše.

247
 18. kapitola

...rozhodně.
- od Michaela Stirlinga jeho matce Helen tři roky po odjezdu
do Indie

ásledující ráno bylo, pokud si Francesca

N vzpomínala, to nejhorší za poslední dobu. Chtělo

se jí pouze plakat, ale i to bylo za hranicemi je-
jích schopností. Slzy jsou pro nevinné, a to
přídavné jméno k popisu sebe sama už nikdy nebude moci
použít.
Nenáviděla se, že zradila svoje srdce i morální zásady
kvůli chvilce hříšné touhy.
Nenáviděla se, že toužila po jiném muži než po Johnovi
a nejvíc se nenáviděla za to, že ta touha přesahovala hranice
všeho, co kdy s manželem prožívala. Jejich společné lože
bylo plné smíchu a vášně, ale nic, nic z toho se nedalo
srovnat se vzrušením, které ji zaplavilo, když jí Michael
přiblížil ústa k uchu a vyprávěl jí všechny nemravnosti,
které s ní hodlal dělat.
Ani s explozí, která následovala, jakmile svoje sliby
uskutečnil.
Nenáviděla, že se to všechno stalo, a nenáviděla sku-
tečnost, že k tomu došlo právě s Michaelem, poněvadž to
celou situaci trojnásobně zhoršovalo.

248
 A nejvíc ze všeho nenáviděla jeho, protože ji požádal o
svolení a při každém kroku, dokonce i když ji neúprosně
dráždil prsty, se ujistil, že je svolná. Teď tedy nemohla
tvrdit, že ji omámil natolik, že byla bezmocná proti síle
vlastní vášně.
Byl druhý den ráno a Francesca si uvědomovala, že by
neměla dělat rozdíl mezi zbabělcem a hlupákem, přinej-
menším pokud jde o ni.
Očividně byla obojím a pravděpodobně k tomu musela
přidat i jistou nezralost.
Protože toužila po jediném, a to utéct.
Měla by být schopná čelit následkům vlastních činů.
Skutečně, měla by to udělat.
Jenže místo toho uprchla stejně jako předtím.
Nemůže dost dobře opustit Kilmartin, vždyť sem konec-
konců sotva přijela, a pokud není ochotná odletět kupří-
kladu do Norska, musí zůstat, kde je.
Ale může odejít z domu, a tak přesně to za rozbřesku
udělala.
Po včerejší žalostné epizodě, kdy zhruba po desetimi-
nutovém nesouvislém blekotání a omlouvání se vyklopýtala
z růžového salonu, se na zbytek dne zabarikádovala ve své
ložnici.
Nechtěla se s ním setkat.
Proboha, domnívala se, že by to ani nedokázala.
Ona, která si odjakživa cenila své chladné hlavy, se
změnila v koktajícího pitomce, který si mumlá pro sebe
jako blázen a děsí se střetnutí s jediným mužem, jemuž se
zjevně nemůže vyhýbat navěky.

249
 Ale jestli se mu vyhne aspoň na jediný den, lepší než
nic. A pokud jde o zítřek - nu, ty obavy nechá na jindy.
Třeba právě na zítřek. Prozatím chtěla pouze utéct před
problémy.
Odvaha se, a tím si byla Francesca zcela jistá, nesmírně
přeceňuje.
Nevěděla jistě, kam chce jít - na jakékoli místo, které by
skutečně vystihovalo výraz pryč, kamkoli, kde by si aspoň
mohla namlouvat, že pravděpodobnost setkání s Michaelem
je mizivá.
Jenže do hodiny po svém odchodu došla k závěru, že už
jí zřejmě nikdy žádná vyšší moc neprokáže shovívavost.
Začalo pršet, nejprve ve formě drobného mrholení, které
však brzy přerostlo v silný liják. Francesca se schovala pod
rozlehlou korunu stromu s tím, že počká, až déšť přestane, a
pak se asi po dvaceti minutách přešlapování z nohy na nohu
posadila na vlhkou zem.
Hodlala tam nějakou dobu zůstat a dokonce čerpala jisté
uspokojení z toho, že není v teple ani v suchu.
A tak ji asi o dvě hodiny později našel Michael.
Vlastně to vypadalo, že ji hledal. Opravdu je spolehnutí,
že pokud jde o něco důležitého, bude se muž chovat jako
pitomec?
„Vejdu se k tobě?" zavolal přes déšť.
„Ty a tvůj kůň ne," zabručela.
„Cos říkala?"
„Ne!" zavolala.
Samozřejmě, že ji neslyšel, takže seskočil ze sedla a
volně přivázal valacha k nízké větvi.

250
 ,,Ježíši, Francesko," vyhrkl bez úvodu. „Co tady krucinál
děláš?"
„Taky ti přeju dobrý den," utrousila.
„Máš vůbec tušení, jak dlouho tě hledám?"
„Asi takovou dobu, jakou se tu krčím pod stromem,"
odsekla. Domnívala se, že by měla být ráda, že se ji rozjel
zachránit. Zkřehlé údy ji brněly nutkáním vyskočit na jeho
koně a odjet, ale jinak měla stále ponurou náladu a byla
ochotná hádat se jen proto, aby se s ním zkrátka pohádala.
Protože, pomyslela si nevrle, pokud jde o ten včerejší
debakl, ani on jistě není bez viny. A pokud se domníval, že
její litanie panického a dodatečného Omlouvám se
znamenala, že ho zprostila odpovědnosti, byl zcela na
omylu.
„Tak pojď," vyzval ji energicky a kývl ke svému koni.
Stále upírala pohled na jeho rameno. „Přestává pršet."
„Leda tak v Číně."
,,Je mi docela dobře," zalhala.
„Panebože, Francesko," utrousil ostře, „jestli chceš, tak
si mě klidně nenáviď, ale nechovej se jako blázen."
„Na to už je pozdě," zabručela tiše.
„Možná ano," souhlasil, čímž dal najevo svůj nechutně
kvalitní sluch, „ale je mi zatracená zima a chci jet domů.
Věř si, čemu chceš, ale právě teď toužím mnohem víc po
hrnku s čajem než po tobě."
Mělo by ji to uklidnit, ovšem místo toho jen zatoužila
hodit mu kámen na hlavu.
Jenže pak, snad na důkaz, že její duše zatím nemíří pří-
mo k zatracení, déšť polevil - ne úplně, ale dost na to, aby
to její lži dodalo nádech pravdy.

251
 „Za chvíli vyjde slunce," poznamenala a pokynula
rukou. ,,Jsem v pořádku."
„A hodláš se šest hodin schovávat uprostřed polí, dokud
ti neuschnou šaty?" protáhl. „Nebo dáváš přednost
zdlouhavému zápalu plic?"
Poprvé mu pohlédla přímo do očí. ,,Jsi hrozný chlap."
Zasmál se. „Tohle je první pravdivá poznámka, kterou
jsi za celé dopoledne řekla."
„Copak nechápeš, že chci být sama?" ohradila se.
„A ty nechápeš, že chci, abys neumřela na zápal plic?
Naskoč na koně, Francesko," přikázal jí stejným tónem,
jakým zřejmě velel vojenským jednotkám ve Francii.
„Doma se klidně zamkni v pokoji - na celé dva týdny,
pokud tě to potěší -, ale co kdybychom se teď konečně
dostali z toho protivného deště?"
Samozřejmě že to byla lákavá nabídka a navíc mimo-
řádně popuzující, poněvadž mluvil rozumně a Francesca si
rozhodně nepřála, aby teď měl v něčem pravdu. Zvlášť
když ji provázel zneklidňující pocit, že by potřebovala víc
než dva týdny, aby se překlenula přes události včerejšího
večera.
Bude na to potřebovat celý život.
„Michaeli," zašeptala v naději, že ho tou taktikou
přiměje slitovat se nad ubohou, roztřesenou ženou, „právě
teď s tebou nedokážu být pohromadě."
„Ani dvacet minut?" vyštěkl. A pak, dřív než sebrala do-
statek duchapřítomnosti, aby podrážděně vyštěkla, ji zvedl
na nohy, uchopil do náruče a posadil na koně.
„Michaeli!" zaječela.

252
 „Škoda," ušklíbl se, „žes to neřekla stejným tónem, jaký
jsem od tebe slyšel včera v noci."
Vlepila mu facku.
„Zasloužil jsem si to," zabručel, naskočil na koně za ni a
zavrtěl se, takže mu seděla skoro na klíně, „ale ne tolik,
jako ty si zasloužíš spráskat bičem za svou pošetilost."
Zalapala po dechu.
,,Jestli chceš, abych si před tebe klekl a prosil o odpuš-
tění," pokračoval se rty skandálně blízko jejího ucha, „ne-
měla by ses chovat jako husa a běhat v dešti."
„Když jsem odcházela, tak ještě nepršelo," namítla dě-
tinsky a potom překvapeně vyjekla, jakmile pobídl koně ke
klusu.
Přitom zatoužila, aby se mohla kvůli rovnováze chytit
něčeho jiného než jeho stehen.
Nebo aby ji aspoň neobjímal tak pevně. Panebože, ňadra
se jí prakticky opírala o jeho předloktí.
Navíc seděla pevně uhnízděná mezi jeho nohama, se
zády opírajícími se o -
Domnívala se, že je v podstatě dobře, že prší. Musel se
choulit a byla mu zima, což její představivost i zrádné tělo
drželo poněkud na uzdě.
Až na to, že ho viděla včera večer tak, jak ji to v životě
ani nenapadlo - v úchvatné kráse jeho mužství.
To bylo nejhorší. Fráze v úchvatné kráse jeho mužství by
mohla vyznít jako vtip, kdyby ji někdo vyslovil se sar-
kasmem a potměšilým úsměvem.
Jenže na Michaela to přesně sedělo.
A Francesca si uvědomovala, že přišla o veškerý rozum,
který jí ještě zbyl.

253
 Jeli tiše, nebo pokud ne úplně tiše, tak aspoň nemluvili.
Avšak ozývaly se jiné zvuky, mnohem nebezpečnější a
vysilující. Francesca si pronikavě uvědomovala každý jeho
nádech, který jí tiše šelestil u ucha, a přísahala by, že
slyšela, jak mu buší srdce. A potom –
„Krucinál."
„Co je?" zeptala se a pokusila se otočit, aby mu viděla
do obličeje.
„Felix kulhá," odpověděl a seskočil ze sedla.
,,Je v pořádku?" zeptala se, přijala jeho mlčky podanou
ruku a také sesedla.
„Bude," přikývl Michael, když poklekl a prohlédl vala
chovi levou přední nohu. Kolena se mu okamžitě zabořila
do rozblácené půdy, takže jeho jezdecké kalhoty vzaly za
své. „Teď nás ale oba neunese. Obávám se, že možná ani
tebe." Vstal, pohlédl na obzor a odhadoval, na kterém místě
pozemku se zhruba nacházejí. „Budeme muset za jít do
zahradníkova domku," řekl a netrpělivě si odhrnul mokré
vlasy z očí. Okamžitě mu sklouzly zpátky do čela.
„Zahradníkova domku?" opakovala Francesca, ačkoli
věděla velmi dobře, o čem Michael mluví. Byla to malá
budova o jedné místnosti, neobývaná od doby, kdy se
současný zahradník s manželkou a novorozenými dvojčaty
přestěhoval do většího příbytku na opačné straně
Kilmartinu. „Nemůžeme jet domů?" zeptala se zoufale.
Netoužila s ním zůstat o samotě v útulném domku s -pokud
si dobře vzpomínala - velmi širokou postelí.
„Pěšky nám to potrvá něco přes hodinu," odpověděl
ponuře, „a vítr pořád sílí."

254
 Sper to ďas, měl pravdu. Obloha získala nezvyklý
nazelenalý odstín a mraky ozařovalo zvláštní světlo, jaké
předchází prudké bouřce. „Dobře," přikývla a pokusila se
potlačit obavy. Nevěděla, co ji děsí víc - zda představa, že
zůstane v bouřce venku či uvězněná mezi čtyřmi stěnami s
Michaelem.
Jestli poběžíme, můžeme tam být za několik minul,"
prohlásil Michael. „Nebo spíš ty poběžíš. Já povedu Felixe.
Nevím, jak dlouho mu ta cesta potrvá."
Francesca přimhouřila oči a otočila se k němu. „Ne
udělals to schválně, že ne?"
Otočil se k ní s nakvašeným výrazem, který navíc ozářil
blesk, jenž právě prořízl oblohu.
„Promiň," vyhrkla chvatně. Okamžitě své otázky litova-
la. Z některých činů by se neměl britský džentlmen za
žádných okolností vinit, a záměrné poranění zvířete bylo na
předním místě. „Omlouvám se," dodala ve chvíli, kdy zemí
otřásl úder hromu. „Opravdu."
„Víš, jak se tam dostaneš?" houkl, aby přehlušil sílící
vítr.
Přikývla.
„Můžeš zatím rozdělat oheň?"
„Pokusím se."
„Tak běž," vybídl ji krátce. „Utíkej a ohřej se. Brzy za
tebou přijdu."
Poslechla, přestože si nebyla úplně jistá, jestli utíká k
domku nebo pryč od Michaela.
Ale vzhledem ke skutečnosti, že kráčel pouhých několik
metrů za ní, záleželo na tom vůbec?

255
 Zatímco běžela, až ji bolely nohy a pálilo na plicích,
odpověď se jí nezdála nijak zvlášť důležitá. Ačkoli ji bolelo
celé tělo a do tváře bušily dešťové kapky, připadalo jí to
přiměřené, jako by si nic víc nezasloužila.
A, pomyslela si zoufale, nejspíš opravdu nezasloužím.

Když Michael otevřel dveře, byl promočený na kůži a

třásl se zimou. Jeho původní odhad se značně protáhl.
Trvalo mu mnohem déle, než zavedl Felixe k domku a
potom našel slušné místo kam ho přivázat, jelikož ho dost
dobře nemohl nechat v bouři pod stromem. Konečně se mu
z bývalého kurníku podařilo vytvořit provizorní přístřešek,
ovšem za tu cenu, že když se konečně vpotácel dovnitř,
ruce mu krvácely a boty měl potřísněné čímsi páchnoucím,
co déšť bohužel nespláchl.
Francesca klečela u krbu a snažila se rozdělat oheň.
Podle nespokojeného mumlání se nesetkala s velkým ús-
pěchem.
„Proboha!" vykřikla, když ho spatřila. „Cos dělal?"
„Měl jsem potíže najít místo, kam uvázat Felixe,"
vysvětlil nevrle. „Musel jsem mu postavit střechu nad
hlavou."
„Vlastníma rukama?"
„Jiné nástroje jsem neměl," pokrčil rameny.
Nervózně vyhlédla z okna. „Bude v pořádku?"
„Doufám," přikývl Michael a posadil se na trojnožku,
aby si sundal boty. „Nemohl jsem ho jen tak plácnout po
zadku a poslat ho se zraněnou nohou domů."
„Ne, samozřejmě že ne." Pak se jí v obličeji objevil vy-
děšený výraz. Vyskočila na nohy a vykřikla: „A co ty?"

256
 Za normálních okolností by její starost přivítal, ale bylo
by to mnohem snadnější, kdyby věděl, o čem proboha
mluví. „Prosím?" zeptal se zdvořile.
„Malárie," pronesla naléhavě. Jsi celý mokrý, nedávno
jsi měl záchvat a nechci, abys -" Zarazila se, odkašlala si a
viditelně napřímila ramena. „Moje obavy neznamenají, že
jsem k tobě shovívavější než před hodinou, ale nerada
bych, aby se ti to opakovalo."
Krátce ho napadlo, že by sebou mohl praštit o zem, aby
získal její soucit, ale místo toho zavrtěl hlavou: „Takhle to
nefunguje."
,,Jseš si jistý?"
„Naprosto. Prochladnutí tu nemoc nepřivodí."
„Ach." Chvíli trvalo, než tu informaci vstřebala. „V tom
případě...," sevřela rty a odmlčela se, „klidně pokračuj."
Michael jí posměšně zasalutoval a vrátil se k sundávání
bot. Podruhé silně zatáhl za špičky a pak je postavil ke
dveřím. „Nesahej na ně," varoval ji automaticky a přistoupil
ke krbu. ,,Jsou hrozně zaneřáděné."
„Nepodařilo se mi zatopit," hlesla, zatímco stála nemo-
torně u krbu. „Promiň, ale obávám se, že na to nemám dost
zkušeností. Ale aspoň jsem v koutě našla trochu suchého
dřeva." Pokynula k ohništi, kam položila několik polínek.
Pustil se do rozdělávání ohně. Ruce ho pálily od škrá-
banců, které si způsobil při vytrhávání ostružiní z kurníku,
ale v podstatě tu bolest vítal. Nebyla nijak velká a
poskytovala mu jiný důvod k přemýšlení, než byla žena
stojící za ním.
Tvářila se naštvaně.

257
 Měl to tušit. Vlastně s tím po pravdě řečeno i počítal, ale
nečekal, že se to tolik dotkne jeho hrdosti, a měl-li být
úplně upřímný, i srdce. Samozřejmě věděl, že mu po jedné
vášnivé epizodě nevyzná věčnou lásku, ale byl natolik
blázen, že v to stejně ve skrytu duše doufal.
Koho by napadlo, že se z něj po všech letech zhýralství
vyklube tak beznadějný romantik?
Avšak Francesca změní názor, o tom nepochyboval.
Bude muset. Ustoupí - po promyšlené úvaze, pomyslel si s
jistou dávkou uspokojení. Ačkoli nebyla panna, zastávala
silné morální zásady a to, co se stalo včera večer, pro ni
hodně znamenalo.
Nevěděl, co má dělat - počkat, až ji přejde vztek, nebo ji
popichovat a tlačit, dokud neodsouhlasí nevyhnutelnost té
situace? Přestože ta druhá možnost působila s ohledem na
jeho fyzické zdraví mnohem nebezpečněji, domníval se, že
by mohla mít větší šanci na úspěch.
Pokud ji totiž nechá o samotě, rozebírala by ten problém,
až by jí třeštila hlava, a možná by našla způsob jak
předstírat, že se vlastně nic nestalo.
„Hoří?" zeptala se z druhé strany místnosti.
Několik vteřin rozdmýchával jiskry a jakmile se malé
oranžové plamínky začaly třepotat a olizovat dřevo, spo-
kojeně vydechl. Ještě chvíli musím o ohýnek pečovat,"
poznamenal a obrátil se k ní. „Ale ano, brzy bude dost
silný."
„Dobře," přikývla krátce. Couvla o několik kroků až k
posteli, kde se posadila. „Budu tady."
Neubránil se jízlivému úsměvu. V domě byla jediná
místnost. Kam jinam by asi tak chtěla jít?

258
 „Ty," prohlásila tónem neoblíbené vychovatelky, „zů-
staň tamhle."
Sledoval směr jejího prstu ukazujícího do protějšího
rohu. „To myslíš vážně?" protáhl.
„Bude to tak lepší." Pokrčil rameny. „Fajn."
„Fajn?"
„Fajn." A potom vstal a začal se svlékat. „Co to děláš?"
zajíkla se.
V duchu se usmál. Stále k ní byl otočený zády. „Držím
se ve svém rohu," houkl bezstarostně přes rameno.
„Sundáváš si oblečení," podotkla tónem, který zněl ku-
podivu otřeseně a povýšeně zároveň.
„Navrhuju, abys udělala totéž," vybídl ji a zamračeným
pohledem přejel krvavý pruh na levém rukávu. Krucinál,
má pěkně podrápané ruce.
„Na to zapomeň," odfrkla si Francesca.
„Chytej," houkl a hodil jí svou košili. Jakmile se látka
dotkla její hrudi, vykřikla, což mu vyneslo nemalé uspo-
kojení.
„Michaeli!" zamračila se a mrštila po něm oblečení
zpátky.
„Promiň," pokrčil rameny. „Myslel jsem, že by ses tím
mohla utřít."
„Oblékni si tu košili," vyštěkla.
„Abych v ní zmrznul?" povýšeně nadzvedl obočí. „I
když malárii úplně pomineme, nerad bych prostydl. Kromě
toho na mně není nic, co bys už předtím neviděla." A
potom, když zalapala po dechu, dodal: „Ne, počkej.
Promiň. Nevidělas to. Včera večer se mi nepodařilo sundat
víc než kalhoty."

259
 „Vypadni," vybuchla vztekle.
Jen se uchechtl a natočil hlavu k oknu, které se otřásalo
deště bušícím na okno. „Bohužel, Francesko. Obávám se,
žes tu se mnou uvízla navěky."
Jakoby na důkaz jeho slov udeřil hrom a celý domek se
otřásl.
„Nechceš se otočit?" prohodil Michael konverzačně.
Nechápavě rozevřela oči, takže dodal: „Chci si sundat
kalhoty."
Pobouřeně zabručela, ale odvrátila se.
„Abych nezapomněl, odhrň přikrývku," zavolal, zatímco
svlékal mokré oblečení. Jinak ji namočíš."
Na vteřinu se domníval, že se Francesca rozvalí na po-
stel, jen aby se mu vzepřela, ale zdravý rozum zřejmě zví-
tězil, poněvadž vstala, strhla přehoz a setřásla z něj všechny
kapky, které tam po ní zůstaly.
Prošel místností - byly to pouhé čtyři dlouhé kroky -a
přitáhl si druhou deku. Byla sice slabší než ta, kterou měla
Francesca, ale svůj účel splní. „Už se můžeš otočit,"
zavolal, jakmile se bezpečně vrátil do svého rohu.
Obrátila se. Pomalu a jen s jedním otevřeným okem.
Michael bojoval s nutkáním zavrtět hlavou. Skutečně mu
to všechno připadalo zbytečně zveličené vzhledem k tomu,
co se odehrálo včera v noci. Ale pokud se jí lpěním na
troskách panenské ctnosti zlepší nálada, byl ochotný jí to
dobrodiní prokázat - přinejmenším po zbytek tohoto
dopoledne.
„Celá se třeseš," prohodil.
,,Je mi zima."
„Samozřejmě. Máš mokré šaty."

260
 Mlčela, ale vrhla po něm pohled, který naznačoval, že se
nehodlá svléknout.
„Dělej si, co chceš," utrousil, „ale aspoň si sedni blíž k
ohni."
Vypadala váhavě.
„Proboha, Francesko," vybuchl netrpělivě, „přísahám, že
tě neznásilním. Přinejmenším ne dneska ráno a ne bez
tvého svolení."
Z nějakého důvodu se jí tváře zbarvily ještě větším po-
bouřením, ale zřejmě stále chovala Michaela i jeho slova v
jisté úctě, poněvadž prošla místností a posadila se k ohni.
,,Je ti tepleji?" zeptal se, jen aby ji provokoval.
„Celkem ano."
Dalších několik minut přikládal a staral se, aby plameny
nevyhasly. Čas od času po ní vrhl pokradmý pohled. Když
po chvíli její výraz trochu zjemněl, rozhodl se na ni
přitlačit. „Včera v noci jsi mi neodpověděla na otázku."
Neobrátila se. „Na jakou?"
„Požádal jsem tě, aby sis mě vzala."
„Ne, tos nepožádal," namítla chladně. „Informovals mě,
že bychom se podle tvého názoru měli vzít, a potom jsi mi
začal vysvětlovat proč."
„Opravdu?" zamumlal. „To ode mě bylo velmi
povrchní."
„Neber to jako pozvánku, abys mi zrovna teď nabídl
sňatek," utrousila ostře.
„Copak mi dovolíš, abych tento šíleně romantický oka-
mžik promrhal?" protáhl.
Nebyl si jistý, ale domníval se, že zpevnila rty v nepatr-
ném náznaku potlačovaného veselí.

261
 „Tak dobře," pokračoval velkodušně, „nepožádám tě,
aby sis mě vzala. Zapomeň, že po tom, co se stalo, by na
tom každý džentlmen trval -"
„Kdybys byl džentlmen," přerušila ho, „tak by se to ne-
stalo."
„Byli jsme tam dva, Francesko," připomněl jí mírně.
,,Já vím," připustila tak zahořklým tónem, že litoval, že
ji vůbec provokoval.
Jenže jakmile se rozhodl, že si ji už nebude dobírat, ne-
měl najednou co říct. Zřejmě to o něm nevypovídalo nic
dobrého, ale bylo to tak. A tak mlčel, přitáhl si vlněnou
deku pevněji kolem spoře oděného těla, občas po ní po-
koutně pokukoval a snažil se odhadnout, jestli začíná
prochládat.
Francesca se však nechvěla ani neprojevovala jiné
známky prokřehnutí, pouze nastavovala ohni různé části
sukně v marné snaze látku usušit. Občas se zdálo, jako by
se chystala promluvit, ale pak zase zavřela ústa, olízla si rty
a vzdychla.
A potom, aniž na něj pohlédla, řekla: „Budu o tom uva-
žovat."
Nadzvedl obočí a čekal, až to rozvede do větších po-
drobností.
„O té svatbě," objasnila, s očima stále upřenýma do
ohně. „Ale teď ti odpověď nedám."
„Můžeš nosit moje dítě," nadhodil tiše.
„To si dobře uvědomuju." Ovinula paže kolem pokr-
čených kolen a spojila je. ,,Jakmile to budu vědět, odpovím
ti."

262
 Michael zaryl nehty do dlaní. Miloval se s ní zčásti
proto, aby si vynutil její souhlas s manželstvím - tu
nechutnou skutečnost nemohl dost dobře zastřít -, ale ne ve
snaze přivést ji do jiného stavu. Chtěl ji k sobě připoutat
vášní, ne neplánovaným těhotenstvím.
A teď mu v podstatě tvrdila, že pokud si ho vezme, udělá
to pouze kvůli dítěti.
„Hmm," zabručel hlasem, který mu připadal podivně
klidný vzhledem k tomu, jaká zuřivost mu proudila žilami.
Pravděpodobně neměl právo cítit vztek, nicméně se mu
neubránil a nebyl takový džentlmen, aby ho ignoroval.
„V tom případě jsem ti neměl slibovat, že tě dnes do-
poledne neznásilním," prohlásil nebezpečným hlasem.
Prudce k němu otočila hlavu.
„Mohl jsem to - jak se tomu jen říká," přemítal a zlehka
se poškrábal na bradě, „zpečetit. Nebo si to přinejmenším
ohromně užít, zatímco se o to budu snažit."
„Michaeli -"
„Ale je velmi milé," přerušil ji, „že podle mých
hodinek," přišoural se ke stolu, na kterém ležel jeho kabát,
vytáhl z něj kapesní hodinky a otevřel je, „zbývá do
poledne pouhých pět minut."
„To bys neudělal," zašeptala.
Usmál se, ačkoli žádné veselí necítil. „Nedáváš mi moc
na vybranou."
„Proč?" zeptala se.
Přestože nevěděl, na co se Francesca přesně ptá, odpo-
věděl jí jediným střípkem pravdy, před nímž nebylo úniku.
„Protože musím." Rozevřela oči.
„Políbíš mě, Francesko?" zeptal se.

263
 Zavrtěla hlavou.
Byla jen půldruhého metru od něj a oba seděli na zemi.
Přisunul se blíž, a když neucukla, srdce se mu zběsile roz-
bušilo. „Políbíš mě?" zašeptal.
Ani se nehnula.
Naklonil se k ní.
„Slíbil jsem ti, že tě nesvedu bez tvého svolení," pro-
mluvil chraplavým hlasem, pouze několik centimetrů od
jejích rtů.
Přesto se neodtáhla.
„Políbíš mě, Francesko?" zeptal se znovu.
Naklonila se.
A Michael věděl, že je jeho.

264
 19. kapitola

...myslím, že Michael uvažuje o návratu domů. Sice to

tak přímo nenapsal, ale nemohl jen tak mávnout rukou nad
mateřskou intuicí. Vím, že bych si neměla přát vytrhnout
ho z úspěšného života, který v Indii vede, ale připadá mi, že
se mu po nás stýská. Nebylo by úžasné mít ho zase doma?
- od Helen Stirlingové hraběnce z Kilmartinu devět měsíců
před návratem hraběte z Kilmartinu z Indie

akmile se dotkl jejích rtů, Francesca se pouze divila

J
odstup.
vlastní ztrátě zdravého rozumu. Znovu ji Michael
požádal o svolení. A opět jí poskytl možnost
odtáhnout se, odmítnout ho a zachovat si bezpečný

Avšak její mysl se stala naprostým otrokem těla a Fran-

cesca nebyla tak silná, aby ztlumila svůj zrychlený dech či
bušení srdce.
Nebo zabránila pomalé a horké vlně, která ji zaplavila,
když jí velkýma a silnýma rukama přejel po těle.
„Michaeli," zašeptala, ale oba věděli, že to neznamená
odmítnutí. Nežádala ho, aby přestal - prosila ho, aby po-
kračoval, naplnil její duši stejně jako včera večer, připo-
mněl jí všechny důvody, proč je ráda ženou, a pomohl jí
dosáhnout opojné blaženosti a nasycení vlastní smyslné
touhy.

265
 „Hmm," zamumlal. Pohrával si s knoflíky na jejích ša-
tech, a přestože byla látka stále vlhká a ulpívala na prstech,
svlékl ji v rekordním čase, takže Francesca zůstala pouze v
tenké bavlněné košilce, díky dešti téměř průhledné.
,,Jsi krásná," zašeptal s očima upřenýma na jemnou
křivku jejích ňader, která se zjevně rýsovala pod bílou
bavlnou. „Nemůžu -"
Víc neřekl, což ji trochu zmátlo. Zadívala se mu do obli-
čeje. Nenapadají ho vhodná slova, uvědomila si překvape-
ně. Hrdlo se mu stáhlo emocí, kterou u něj ještě neviděla.
„Michaeli?" hlesla. Znělo to jako otázka, ačkoli si
nebyla úplně jistá, nač se ptá.
A on nevěděl jak odpovědět. Tedy aspoň ne slovy.
Uchopil ji do náruče, odnesl na postel a položil na matraci,
aby jí svlékl košili.
Teď to mohla zastavit. Michael ji chtěl - zoufale, to vi-
děla zcela jasně. Ale stačilo jediné slovo a přestal by.
Jenže ona ho nevyřkla. Ať už se její mozek jakkoli do-
žadoval rozumu, rty se k němu naklonily v němé prosbě o
polibek.
Chtěla to. A přestože věděla, že je to špatné, byla příliš
prostopášná, aby to zarazila.
Michael z ní udělal prostopášnici.
A ona si to hodlala vychutnat.
„Ne," uniklo jí ze rtů.
Jeho ruce ztuhly.
„Udělám to sama," prohlásila a vstala.
Pohlédl jí do očí a Francesca se přistihla, že se v jejich
stříbřité hloubce utápí. Čišela z nich stovka otázek, na které
nebyla s to odpovědět. Ale přestože by to za žádných

266
okolností nevyslovila nahlas, věděla, že pokud skutečně
nepotlačí vlastní touhu a odhodlá se k milování s
Michaelem, udělá to důkladně a bez veškerých zábran.
Dosáhne svého, a pokud se jí koncem dne podaří přijít k
rozumu a to šílenství ukončit, bude mít za sebou erotické,
nesmírně vzrušující odpoledne, které se odehraje zcela
podle jejích představ.
Položila mu ruku na hruď a odstrčila ho na postel. Pak o
krok couvla, uchopila lem svojí košile a zeptala se: „Chceš,
abych se svlékla?"
Přikývl.
„Řekni mi to," vyzvala ho. Zajímalo ji, jestli je ještě
schopen slov. Chtěla vědět, zda ho dohnala k šílenství a
učinila z něj otroka vlastních tužeb, stejně jako to on udělal
s ní.
„Ano," vydechl chraplavě.
Francesca nebyla nevinná dívka, byla koneckonců dva
roky vdaná za zdravého a aktivního muže, který ji naučil
naplno žít. Uměla se chovat nestoudně a chápala, že to po-
vzbuzuje její vzrušení, ale nic ji nemohlo připravit na elek-
trizující náboj této chvíle, kdy se svlékala pro Michaela.
Ani na mohutnou horkou vlnu, která ji zaplavila, jakmile
na něj upřela oči a viděla, jak ji pozoruje.
Uvědomovala si svou moc.
A užívala si ji.
Zvolna si vykasala sukni těsně nad kolena. „Stačí?" do-
bírala si ho a smyslně si olízla rty.
Zavrtěl hlavou. ,,Ještě," vyzval ji.
Vyzval? Takhle se jí to nelíbilo. „Popros," zašeptala.
,,Ještě," opakoval o něco pokorněji.

267
 Přikývla, ale těsně předtím, než mu dovolila spatřit své
ženství, se otočila a přetáhla si košili přes hlavu.
Slyšela, jak se jeho dech zrychlil a ztěžkl. Dlouze zasté-
nala, přejela si rukama nahoru po bocích a sklouzla dopředu
k ňadrům. A potom, ačkoli věděla, že ji Michael nevidí,
stiskla.
Uvědomoval si, co dělá.
A to ho pobídlo k činu.
Uslyšela za sebou zašustění a zaskřípání dřevěné postele.
„Nehýbej se," přikázala mu ostře. „Francesko," zašeptal.
Bylo zřejmé, že se posadil a za pouhých několik vteřin se jí
dotkne. „Lehni si," varovala ho.
„Francesko," opakoval, tentokrát s náznakem zoufalství.
Přimělo ji to k úsměvu. „Lehni si," opakovala, aniž na něj
pohlédla.
Slyšela, jak ztěžka vydechl, a věděla, že se nepohnul, že
se stále snaží rozhodnout, co má dělat.
„Lehni si," prohlásila naposledy. ,,Jestli mě chceš."
Na vteřinu zavládlo ticho a potom se znovu položil na
lůžko. Jeho dech byl podbarvený nebezpečně chraplavým
odstínem.
„Zůstaň tam," zašeptala a zlehka si přejížděla dlaněmi po
pokožce, až jí naskočila husí kůže. „Hmm," zasténala.
„Hmm."
„Francesko," zašeptal.
Přejela si rukama po břiše a pak dolů, dost na to, aby v
něm vyvolala úvahy, co tam asi její prsty dělají. „Hmm,"
zamumlala znovu. „Ach."
Vydala hrdelní, primitivní a zcela neartikulovaný zvuk.
Potom se ohlédla přes rameno a olízla si rty. „Měl by ses

268
svléknout," doporučila mu s pohledem upřeným na jeho
slabiny. „Nevypadáš, že by ses cítil moc pohodlně," dodala
upejpavě.
Něco zabručel a strhl ze sebe oblečení.
„Ach," vydechla Francesca a přestože to slůvko mínila
jako součást svádění, přistihla se, že to myslí zcela vážně.
Vypadal silný a mocný a ona věděla, že je nebezpečné tlačit
ho až do krajnosti.
Ale nebyla schopná se zastavit. Užívala si svou moc a
nedokázala přestat.
„Moc pěkné," zavrněla, přičemž přelétla pohledem po
jeho těle a zaměřila se přímo na jeho mužství.
„Frannie," vydechl, „už dost."
Zadívala se mu do očí. „Máš mi jen odpovídat,
Michaeli," pokárala ho. Jestli mě chceš, můžeš mě mít. Ale
musíš mě poslouchat."
„Fr-"
„To jsou moje podmínky."
Mlčel, ale pak to vzdal a odtáhl se. Posadil se, mírně se
zaklonil a rukama se opřel o matraci vedle sebe, aby ne-
ztratil rovnováhu. Svaly měl napjaté a v očích výraz dravce,
který čeká, až se vrhne na svou kořist.
Je, uvědomila si se zachvěním, prostě úchvatný.
„Co mám teď udělat?" přemítala nahlas.
„Pojď sem," odpověděl drsným hlasem.
,,Ještě ne," zavrtěla hlavou a natočila se, aby viděl její
siluetu. Postřehla, že upřel pohled na zpevněné vrcholky
jejích ňader, v očích mu potemnělo a olízl si rty. A zmoc-
nilo se jí ještě větší napětí, jako by pouhá představa Micha-
elova jazyka na jejím těle způsobila novou žhavou vlnu.

269
 Zvedla ruku ke svému ňadru a uchopila ho do dlaně,
jako když něco rozkošného nabízí. „Tohle bys chtěl?" za-
šeptala.
Jeho hlas připomínal pouhé zavrčení. „Víš, co chci."
„To ano," připustila. „Ale copak není všechno sladší,
když si na to počkáme?" Pohlédla na svoje ňadro. „Co kdy-
bych udělala tohle," posunula prsty k bradavce a kroužila
kolem, až ten pohyb vyslal chvění do samého středu její
bytosti.
„Frannie," zasténal Michael.
Pohlédla na něj. Měl pootevřené rty a stříbřité oči mu
potemněly a plály touhou.
„Líbí se mi to," poznamenala Francesca téměř překva-
peně. Nikdy se takhle sama sebe nedotýkala, do této chvíle
ji to nenapadlo, až teď, s Michaelem jako velmi
soustředěným divákem. „Líbí se mi to," opakovala, zvedla
druhou ruku a dráždila obě ňadra najednou. Přitlačila je k
sobě a nahoru, takže svýma rukama vytvořila smyslný
korzet.
„Panebože," vydechl Michael.
„Nevěděla jsem, že si to můžu dělat sama," řekla a vy-
klenula se dozadu.
„Umím to líp," zalapal po dechu.
„Asi ano," připustila. „Máš spoustu zkušeností, viď?"
Vrhla po něm pohled, jako by ji uspokojovalo, že má na
kontě spoustu žen. A v té chvíli si to kupodivu i myslela.
Ovšem teď...
Teď byl jen její. Měla ho přesně tam, kde ho chtěla mít,
a věděla s naprostou jistotou, že nemyslí na jiné ženy.

270
Nejsou v tomto pokoji. Je tu jen ona, Michael a narůstající
žár.
Přistoupila k posteli, a když se k ní naklonil, plácla ho
přes ruku. ,,Jestli tě nechám, aby ses mě dotkl, musíš mi
něco slíbit."
„Co?"
„Že budeš dělat jen to, co ti dovolím, nic víc."
Trhavě přikývl.
„Lehni si," přikázala mu.
Poslechl.
Opatrně, aby o něj vůbec nezavadila, vylezla na postel,
opřela se o všechny čtyři, pohupovala se nad ním a potom
zašeptala: ,,Jednu ruku, Michaeli. Můžeš použít jednu
ruku."
S hrdelním zasténáním se natáhl, uchopil její ňadro a
zmáčkl. „Proboha," vydechl. „Obě ruce, prosím."
Neodolala. Ten prostý dotyk v ní rozdmýchal plamen, a
přestože ho chtěla mít zcela ve své moci, nedokázala mu
říct ne. Přikývla, a v tu chvíli na sobě ucítila jeho dlaně,
které ji hladily, hnětly a doháněly její už tak vyostřené
smysly k šílenství.
Pokradmu se usmál, poněvadž už zdaleka nebyla tak
panovačná, jak si myslela, a prsty jí dráždil bradavky.
A jak slíbil, byl lepší než ona.
Vzpínala se a téměř ztratila sílu udržet se nahoře.
„Vezmi ji do úst," přikázala, ale její hlas už nezněl
autoritativně. Prosila ho a oba to věděli.
Chtěla ho. Ach, jak ho chtěla. John, ať už byl v posteli
jakkoli temperamentní, jí nikdy nelaskal ňadra tak jako
Michael včera v noci. Nesál je, neukázal jí, jak pomocí rtů a

271
zubů přimět celé její tělo, aby se svíjelo slastí. Francesca
ani netušila, že muž se ženou mohou něco takového
prožívat.
Ale teď o tom nepřestávala snít.
,,Jestli mám pořád ležet, pojď níž," zašeptal Michael.
Sklonila se a nechala jedno ňadro, aby se pohupovalo
mučivě blízko jeho úst.
Zprvu nic nedělal, čímž ji donutil ještě o něco klesnout,
dokud bradavkou nezavadila o jeho rty.
„Co chceš, Francesko?" zašeptal.
„Víš to."
„Pověz mi to znovu."
Věděla, že už si ho dávno neomotává kolem prstu, ale
nestarala se o to. Ačkoli si její hlas zachoval slabý náznak
autority, byla příliš vzrušená, aby udělala něco jiného než
poslechla.
„Vezmi ji do pusy," zopakovala.
Zvedl hlavu, zmocnil se jí a stáhl ji k sobě dolů. Dráždil
ji, laskal a Francesca cítila, že stále víc podléhá jeho kouz-
lu, ztrácí sílu i vůli, netouží po ničem jiném než si lehnout
na záda a nechat ho, ať si s ní dělá, co chce.
„Co teď?" zeptal se úslužně, aniž ji uvolnil ze rtů. „Mám
pokračovat? Nebo mám dělat," zakroužil jazykem obzvlášť
nestoudně, „něco jiného?"
„Něco jiného," zalapala po dechu, aniž si byla jistá, jestli
chce skutečně vyzkoušet něco nového, nebo jestli už ne-
vydrží další minutu slasti, kterou jí přinášel.
„Dnes je to na tobě," prohodil posměšně. „Můžeš mi
velet."

272
 „Chci... chci..." Dýchala příliš ztěžka, aby dokončila
větu. Nebo možná jen nevěděla, co chce.
„Mám ti nabídnout nějaké možnosti?"
Přikývla.
Přejel prstem po jejím břiše směrem dolů. „Mohl bych se
tě tu dotýkat nebo tě políbit."
Při té představě se jí napjalo tělo.
„V tom případě máme víc možností," pokračoval. „Buď
si lehneš na záda, nebo zůstaneš nahoře a skloníš se ke
mně."
„Proboha!" Nevěděla, co si má vybrat. Vůbec netušila,
že je něco takového možné.
„Nebo," pokračoval zamyšleně, „mě můžeš vzít do pusy.
Určitě by se mi to líbilo."
Francesca otřeseně pootevřela ústa a neubránila se po-
hledu na jeho vzrušené mužství. V té nejodvážnější náladě
tam jednou nebo dvakrát Johna políbila, ale tohle bylo příliš
skandální. Dokonce i v jejím současném prostopášném
stavu.
„Ne," usmál se pobaveně. „Snad jindy. Věř mi, že jsi
velmi učenlivá žačka."
Francesca přikývla, neschopná uvěřit tomu, co právě
slíbila.
„Takže tu zatím máme uvedené možnosti anebo..."
„Nebo co?" hlesla.
Uchopil ji za boky. „Nebo prostě můžeme pokračovat
tak jako dosud," pronesl panovačně a jemně ji přitlačil dolů
k důkazu své touhy. „Zůstaneš nahoře. Už jsi to někdy
dělala?"
Zavrtěla hlavou.

273
 „Chceš to zkusit?"
Přikývla.
Přitáhl si její hlavu dolů, dokud se téměř nedotýkali no-
sy. „Ale pozor," varoval ji tiše. „Nejsem žádný klidný
poník. Budeš se muset snažit, abych tě nevyhodil ze sedla."
„Chci to," zašeptala.
,,Jsi připravená?"
Přikývla.
„Určitě?" zvlnil rty, jako by si ji dobíral. Nebyla si úplně
jistá, na co se jí ptá, a on to věděl. Jen se na něj dívala s
tázavě rozevřenýma očima. ,,Jsi vlhká?" zamumlal.
Tváře se jí rozhořely - jako by už tak neplály, ale
přikývla.
„Vážně? Možná bych to měl pro jistotu vyzkoušet."
Francesca zatajila dech, zatímco pozorovala, jak pomalu
přejel rukou po jejím stehně. Schválně protahoval muka
příjemného očekávání a potom, právě když si myslela, že
už to déle nevydrží, se jí dotkl.
„Moc hezké," schválně zopakoval její dřívější slova.
„Michaeli," zalapala po dechu.
Ale příliš si vychutnával svou pozici, aby jí dovolil po-
spíchat. „Nejsem si úplně jistý," přemítal. „Tady jsi připra-
vená, ale co... tady?"
Když do ní vklouzl prstem, skoro vykřikla.
„Ano," zamumlal. „A taky se ti to líbí."
„Michaeli... Michaeli..." Víc říct nedokázala.
Zachytil její pohled. „Chceš mě?" zeptal se přímo.
Přikývla.
„Teď?"

274
 Znovu přikývla, tentokrát zaníceněji. Opět ji uchopil za
boky a táhl dolů, dokud do ní nevnikl. „Ne moc rychle,"
zašeptal.
„Prosím..."
„Budu tebou pohybovat," řekl a jemně zatlačil rukama
na její boky. „V pořádku?"
Přikývla.
,,Ještě?"
Znovu přikývla.
Dál ji mučil, pohyboval jejím tělem nad svým a okrádal
ji o dech, hlas i schopnost přemýšlet.
„Teď sama," vyzval ji.
Upřela na něj oči.
„Zvládneš to," ujistil ji tiše.
S tichým zasténáním poslechla.
,,Ještě hlouběji," zašeptal.
„Nejde to." A skutečně to nešlo. Věděla, že to včera v
noci dělala, ale tohle bylo jiné.
Jeho ruce zpevnily, její boky se mírně vyklenuly a pak
se najednou přistihla, že sedí přímo na něm, pokožku na
pokožce.
Jen stěží dokázala dýchat.
„Panebože," zašeptal.
Chvíli se nejisté pohupovala dopředu dozadu, jako by
nevěděla, co má dělat. Vzepjal se, ona se ho chytila za ra-
mena a začala se pohybovat nahoru a dolů, usilujíc o vlastní
potěšení.
„Michaeli, Michaeli," zasténala a tělo se jí začalo pohu-
povat ze strany na stranu, jako by už nedokázalo udržet
vzpřímenou pozici a odolat horkému přívalu touhy.

275
 Jen něco zabručel. Jak předem slíbil, nebyl jemný ani
něžný. Nutil ji usilovat o vlastní slast, pohybovat se s ním i
proti němu a potom...
Z hrdla jí unikl výkřik.
A celý svět se náhle roztříštil.
Nevěděla, co má dělat ani co říct. Pustila jeho ramena a
napjala tělo.
Michael pod ní zvedl boky, až je oba odlepil z matrace.
Věděla, že dosáhl vrcholu. Na rtech měl její jméno, znovu a
znovu, stále tišeji, dokud ho pouze nešeptal. A pak řekl
pouze: „Zůstaň tu se mnou."
Lehla si vedle něj a po chvíli usnula.
Poprvé za uplynulý týden spala hlubokým a tvrdým
spánkem.
A netušila, že celou tu dobu vedle ní bděl se rty na jejím
spánku a s rukou v jejích vlasech. Šeptal její jméno. I další
slova.

276
 20. kapitola

...Michael udělá, co bude sám chtít. Jako vždycky.

- od hraběnky z Kilmartinu Helen Stirlingové tři dny po
obdržení Helenina dopisu

následujících dnech neměla Francesca klid. Když

V o tom rozumně přemýšlela - nebo aspoň tak

rozumně, jak byla schopná -, připadalo jí, že by
měla hledat odpovědi a řídit se logikou, která by
jí napověděla co dělat, jak se chovat, k čemu se rozhodnout.
Ale kdepak. Nic. Dvakrát se s ním milovala. Dvakrát. S
Michaelem.
To by samo o sobě mělo ovlivnit její volbu a přesvědčit
ji, aby přijala jeho nabídku. Mělo by to být jasné. Spali
spolu. Může být těhotná, přestože je to velmi nepravdě-
podobná možnost vzhledem k tomu, že jí trvalo dva roky,
než počala s Johnem.
Ale i bez těchto následků by mělo být její rozhodnutí
jasné. V jejím světě a společnosti znamenaly důvěrnosti,
jichž se dopustila, pouze jediné.
Musí se za něj provdat.
A přesto nedokázala vyřknout slůvko ano. Pokaždé,
když se konečně přesvědčila, že jí nic jiného nezbývá, ozval
se v ní varovný hlásek, který ji nabádal k opatrnosti.
Zarazila se a nebyla schopná udělat další krok, příliš

277
vyděšená, že by se měla ponořit do svých pocitů a pokusit
se zjistit, proč se cítí tak ochromená.
Michael to samozřejmě nechápal. Jak by mohl, když
nerozuměla ani sama sobě?
„Zítra ráno zajdu k faráři," zašeptal jí do ucha, zatímco jí
pomáhal za zahradníkovým domkem nasednout na koně.
Když se v podvečer probudila, na polštáři ležel krátký
vzkaz, že odvedl Felixe zpátky do Kilmartinu a brzy se
vrátí s jiným koněm.
Přivedl ovšem pouze jednoho, čímž ji opět donutil
podělit se s ním o sedlo, jen s tím rozdílem, že tentokrát
seděla za ním.
„Nejsem na to připravená," namítla a hruď jí naplnil
náhlý nával paniky. „Nechoď za ním. Ještě ne."
Jeho obličej potemněl, ale jinak se ovládl. „Později si o
tom promluvíme," prohlásil.
Domů jeli mlčky.
Jakmile dorazili do sídla, pokusila se uniknout do svého
pokoje s výmluvou, že se potřebuje vykoupat, ale ne-
smlouvavě ji chytil za ruku. Po chvíli se přistihla, že s ním
zůstala sama v růžovém salonu za pevně zavřenými dveřmi.
„K čemu to všechno?" zeptal se.
„Co myslíš?" hlesla, přičemž se zoufale snažila nedívat
se na stůl za ním. Včera večer, než s ní začal dělat nevy-
slovitelné věci, tam seděla.
I samotné vzpomínky na to ji rozechvěly.
„Dobře to víš," utrousil netrpělivě.
„Michaeli, já -"
„Vezmeš si mě?"

278
 Kéž by nešel přímo k věci. Bylo by mnohem snadnější
uhýbat, kdyby mezi nimi ta slova nevisela.
,,Já-já-"
„Vezmeš si mě?" opakoval, tentokrát mnohem příkřeji.
„Nevím," odpověděla konečně. „Potřebuju víc času."
„Na co?" vyštěkl. „Abych se tě pokusil přivést do jiného
stavu?"
Couvla, jako by ji udeřil.
Přistoupil k ní. „Protože to udělám," varoval ji. „Vezmu
si tě hned teď, dnes večer znovu a zítra třikrát, jestli ti jde o
tohle."
„Přestaň, Michaeli...," zašeptala.
„Spal jsem s tebou," pokračoval klidně a přitom podivně
naléhavě. „Dvakrát. Nejsi nevinná. Víš, co to znamená."
Jenže právě proto, že nebyla nevinná - a nikdo to od ní
ani neočekával -, ze sebe dokázala vypravit: ,,Já vím. Ale
na tom nezáleží. Pokud neotěhotním."
Michael zasyčel slovo, které nikdy nehodlal vyslovit v
její přítomnosti.
„Potřebuju čas," dodala a objala si pažemi tělo.
„Proč?"
„Nevím. Abych si to rozmyslela. Vstřebala."
„O čem chceš krucinál přemýšlet?" vybuchl.
„Třeba o tom, jestli budeš dobrým manželem," odrazila
ho vztekle.
Odtáhl se. „Co to má k čertu znamenat?"
„Mohla bych začít tvým současným chováním,"
přimhouřila oči. „Nejsi zrovna modelem křesťanských
ctností."

279
 „To mi říká žena, která mi dnes odpoledne přikázala,
abych se svlékl?" ušklíbl se.
„Nebuď ošklivý," řekla tiše.
„A ty nepokoušej mou trpělivost."
Sklonila hlavu a přitiskla si prsty ke spánkům. „Proboha,
Michaeli, můžeš mě nechat chvíli o samotě? Dopřeješ mi
trochu času, abych si to nechala projít hlavou?"
Pravdou však bylo, že se bála přemýšlet. Protože co by
zjistila? Že je prostopášnice? Lehká žena? Že s tímto mu-
žem cítí primitivní vzrušení, úchvatnou a skandální smy-
slnost, kterou neprožívala ani s manželem, jehož celým
srdcem milovala?
S Johnem nacházela potěšení, ale zdaleka ne takové.
Vůbec netušila, že něco takového existuje.
A přece to s Michaelem nalezla.
Se svým přítelem. Důvěrníkem.
Milencem.
Proboha, co se to s ní stalo?
„Prosím," zašeptala nakonec. „Prosím. Potřebuju být
sama."
Michael na ni dlouho hleděl, dost dlouho, aby se téměř
začala svíjet pod jeho zkoumavým pohledem, ale pak jen
tiše zaklel a vyšel z místnosti.
Francesca klesla na pohovku a složila si hlavu do dlaní.
Ale neplakala.
Neplakala. Neprolila jedinou slzu. A vůbec nechápala
proč.
Michael nikdy nerozuměl ženám.
Od plic zaklel, zatímco si stahoval boty a hodil je ke
dveřím skříně.

280
 „Pane?" ozval se váhavě jeho komorník, jenž nakoukl
otevřenými dveřmi do šatny.
„Teď ne, Reiversi," vyštěkl Michael.
„Dobře," přikývl sluha rychle, proběhl místností a zvedl
boty. ,,Jen je odnesu. Určitě je budete chtít nechat vyčistit."
Michael znovu zaklel.
„Nebo možná spálit," polkl Reivers.
Michael ho pouze probodl pohledem a zavrčel.
Reivers uprchl, avšak ve své lehkomyslnosti za sebou
zapomněl zavřít dveře.
Michael je kopnutím přibouchl a znovu zaklel, když ho
ta rána neuspokojila.
Jak se zdálo, osud mu upřel i to sebemenší potěšení.
Roztěkaně začal přecházet po tmavočerveném koberci a
potom se zastavil u okna.
Nerozuměl ženám, ani tu schopnost nikdy nepředstíral.
Ale odjakživa se domníval, že Francesku chápe. Při-
nejmenším natolik dobře, aby si namlouval, že se provdá za
jakéhokoli muže, s nímž se dvakrát vyspí.
Jednou možná ne. Jednou by to mohl být omyl. Ale
dvakrát -
Nedovolila by muži, aby si ji vzal dvakrát, pokud by ho
nechovala v jisté úctě.
Jenže, ušklíbl se, to tak zjevně není.
Očividně ho hodlala využít kvůli vlastnímu potěšení -
což také udělala. Chopila se velení, vzala si, co chtěla, a
polevila ve své panovačnosti, až když žár mezi nimi
prohořel do samotného pekla.
Využila ho.
Nikdy by to do ní neřekl.

281
 Chovala se tak i k Johnovi? Panovačně? Byla -
Zarazil se, jako by mu nohy vrostly do koberce.
John.
Na Johna úplně zapomněl. Jak je to možné?
Léta, pokaždé, když Francesku viděl a naklonil se k ní
jen proto, aby ucítil aspoň jediný opojný závan její vůně, ho
John provázel - nejprve v myšlenkách a později ve
vzpomínkách.
Avšak od chvíle, kdy včera večer vstoupil do růžového
salonu, uslyšel za sebou její kroky a hlavou mu prolétla
slova: „Provdej se za mě," na Johna úplně zapomněl.
Vzpomínky nikdy nezmizí. John byl příliš blízký a důle-
žitý - pro oba. Ale kdesi během cesty, konkrétně během
cesty do Skotska, si Michael konečně připustil myšlenku -
Můžu si ji vzít. Můžu ji požádat o ruku. Opravdu můžu.
A jakmile si to dovolil, připadalo mu stále nepravděpo-
dobnější, že by ji svému bratranci ukradl.
Nežádal o své současné postavení. Ani jednou nevzhlédl
k nebesům a nepřál si hrabství. Ve skutečnosti si nepřál ani
Francesku, pouze se smířil s tím, že nemůže být jeho.
Jenže John zemřel. Zemřel.
A nebyla to ničí vina.
John zemřel a Michaelův život se od základů změnil.
Stále Francesku miloval. Bože, jak moc ji miloval.
Neexistoval důvod, proč by si ji nemohl vzít. Žádné
zákony, zvyky, nic kromě jeho svědomí, které náhle
utichlo.
Michael si konečně, poprvé v životě, dovolil přemítat
nad jedinou otázkou, kterou si předtím nepoložil. Co by si o
tom myslel John?

282
 A uvědomil si, že jeho bratranec by mu dal své pože-
hnání. John měl velké srdce a Francesku - i Michaela -
skutečně miloval. Chtěl by, aby byla Francesca zbožňována
a s láskou opatrována tak, jak ji zbožňoval a opatroval
Michael.
A přál by Michaelovi štěstí.
Jedinou emoci, v niž Michael sám nikdy nedoufal.
Štěstí.
Jen si to představte.

Francesca čekala, že Michael zaklepe na její dveře, ale

když se to zaťukání skutečně ozvalo, překvapeně
nadskočila.
Její úžas byl mnohem větší, když otevřela a zjistila, že
musí značně snížit pohled. O celých třicet centimetrů. Na
druhé straně totiž nestál Michael, ale pouze služebná, která
jí nesla večeři.
Francesca podezřívavě přimhouřila oči, vystrčila hlavu
na chodbu a rozhlédla se na obě strany s očekáváním, že
Michael číhá v nějakém tmavém rohu na správný okamžik,
aby se na ni vrhl.
Ale nebylo po něm vidu ani slechu.
,,Jeho Lordstvo se domnívalo, že máte možná hlad,"
promluvila služebná a postavila podnos na Francescin psací
stůl.
Francesca letmo přelétla obsah, jako by hledala dopis či
květinu, něco, co by naznačovalo Michaelovy záměry,
jenže tam nic takového nebylo.
A ani po zbytek večera či příští ráno.

283
 Nic kromě podnosu se snídaní, úklony od služebné a
dalšího: ,,Jeho Lordstvo se domnívalo, že máte možná
hlad."
Francesca požádala o čas na přemýšlení a podle všeho jí
ho dopřál. Bylo to hrozné.
Ovšem pravděpodobně by bylo ještě horší, kdyby nebral
ohled na její přání a nenechal ji v klidu. V jeho přítomnosti
si nemohla věřit. A nevěřila ani jemu, když své chování
prolínal vášnivými pohledy a tichými otázkami.
Políbíš mě, Francesko? Dovolíš mi, abych tě políbil?
Když stál tak blízko a upíral na ni pronikavé stříbřité oči,
nedokázala odmítnout.
Hypnotizoval ji. To mohlo být jediné vysvětlení.
To ráno si oblékla praktické šaty, které se hodí pro pobyt
venku. Nechtěla zůstat zavřená ve svém pokoji, ale ani si
nepřála bloumat po chodbách Kilmartinu a tajit dech
pokaždé, když zabočí za roh, s očekáváním, že se před ní
objeví Michael.
Domnívala se, že kdyby chtěl, našel by si ji i venku, ale
aspoň by k tomu musel vyvinout trochu úsilí.
Nasnídala se, přičemž ji překvapilo, že má za těchto
okolností vůbec chuť k jídlu, a potom vyklouzla z pokoje.
Sama nad sebou vrtěla hlavou, když pokradmu nakoukla na
chodbu jako zlodějka, která se pokouší nepozorovaně
uniknout.
Tak hluboko jsem klesla, pomyslela si nevrle. Ovšem na
chodbě ho nepotkala a nespatřila ho ani na schodech.
Nebyl v žádném pokoji ani salonu a když došla k hlav-
nímu vchodu, zamračila se. Kde je?

284
 Samozřejmě že ho nechtěla potkat, ale po všech jejích
obavách jí to připadalo jako vrchol ironie. Položila ruku na
kliku.
Měla by utéct - vyběhnout ven, dokud je vzduch čistý.
Jenže se zarazila.
„Michaeli?" Pouze rty naznačila jeho jméno, což by vů-
bec nemělo stát za řeč. Nemohla však setřást pocit, že tam
je a pozoruje ji.
„Michaeli?" zašeptala a rozhlédla se. Nic.
Potřásla hlavou. Proboha, co se to s ní děje? Začíná se
chovat jako podivínka. Možná dokonce paranoická.
S posledním ohlédnutím opustila dům.
Neviděla ho, jak ji pozoruje zpod zakřiveného schodiště,
se rty zvlněnými drobným pousmáním.

Francesca zůstala venku, jak to jen šlo, dokud konečně

nepodlehla únavě a chladu. Procházela se po pozemcích asi
šest nebo sedm hodin a byla vyčerpaná, hladová a nejvíc ze
všeho toužila po šálku čaje.
Kromě toho se stejně nemohla domu vyhýbat navěky.
A tak co nejtišeji vklouzla zpátky s úmyslem odebrat se
do svého pokoje, kde by se v soukromí navečeřela. Než
ovšem stačila dojít k úpatí schodiště, zaslechla svoje jméno.
„Francesko!"
Byl to Michael. Samozřejmě že to byl Michael. Nemohla
předpokládat, že ji nechá navždy o samotě.
Jenže si kupodivu nebyla zcela jistá, jestli to v ní vyvo-
lalo podráždění či úlevu.
„Francesko," opakoval ze dveří knihovny, „pojď se
mnou."

285
 Jeho hlas zněl přívětivě - možná až příliš a navíc pokoj,
který zvolil, vyvolával ve Francesce podezření. Proč ji
nezatáhl do růžového salonu, kde by na ni zaútočily
vzpomínky na jejich vášnivou epizodu? Nebo proč nevy-
bral aspoň zelený salon, který byl bohatě zdobený v ro-
mantickém stylu a doplněný čalouněnými pohovkami a
nadýchanými polštáři?
Co dělal v knihovně, která byla jistě tou nejnevhodnější
místností na svádění z celého Kilmartinu?
„Francesko?" promluvil znovu. Zdálo se, že ho její ne-
rozhodnost pobavila.
„Co tam děláš?" zeptala se, přičemž se snažila nevypadat
moc podezřívavě.
„Piju čaj."
„Čaj?"
„Lístky zalité vroucí vodou," zamumlal. „Možná bys to
mohla vyzkoušet."
Našpulila rty. „V knihovně?"
Pokrčil rameny. „Připadá mi to stejně dobré místo jako
každé jiné." Ustoupil stranou a pokynul jí, aby vstoupila.
„Stejně nevinné jako každé jiné," dodal.
Snažila se nezčervenat.
„Pěkná procházka?" zeptal se konverzačním tónem.
„Ehm, ano."
„Dnes je nádherný den."
Přikývla.
„I když mám dojem, že země je místy pořád trochu
mokrá."
O co mu krucinál jde?
„Čaj?" zeptal se.

286
 Překvapeně pozorovala, jak jí ho nalil. To muži nikdy
nedělali.
„V Indii jsem se o sebe musel občas postarat," prohodil
na vysvětlenou, jako by jí dokonale četl myšlenky. „Tu
máš."
Uchopila drobný porcelánový šálek, posadila se a do-
volila teplu, aby pronikl přes porcelán do jejích dlaní.
Chvíli do něj foukala, potom zkusila teplotu a usrkla.
„Sušenku?" Podal jí talíř obložený všemožnými druhy
laskomin.
Zakručelo jí v žaludku a bez řečí jednu zvedla.
,,Jsou dobré," pronesl. „Zatímco jsem na tebe čekal,
snědl jsem čtyři."
„Tys na mě čekal?" zeptala se, překvapená vlastní bar-
vou hlasu.
„Asi hodinu."
Napila se čaje. „Pořád je dost horký."
„Nechal jsem každých deset minut znovu naplnit kon-
vici."
„Ach." Taková ohleduplnost byla, pokud ne přímo pře-
kvapivá, tak dosti nečekaná.
Mírně nadzvedl obočí, aniž si Francesca byla jistá, zda
to udělal schválně. Stále ovládal svůj výraz, ale u levého
obočí to bylo jiné. Už před lety si všimla, že jím někdy
pohne, ačkoli si zjevně myslí, že zachovává naprosto
netečný obličej. Odjakživa to považovala za svoje malé
tajemství, soukromé okénko do jeho mysli.
Až na to, že si nebyla jistá, jestli takové okénko vůbec
chce. Naznačovalo blízkost, která v ní už nevyvolávala
příjemný pocit.

287
 Nemluvě o tom, že si očividně pouze namlouvala, že by
někdy mohla pochopit jeho myšlenkové pochody.
Zvedl sušenku z podnosu, chvíli se díval na kopeček ma-
linové marmelády v jejím středu a potom ji vsunul do úst.
„K čemu to všechno?" zeptala se. Už nedokázala potlačit
zvědavost. Připadala si jako kořist, krmená před porážkou.
„Čaj?" zeptal se, jakmile polkl. „Většinou k pití, jestli to
musíš vědět."
„Michaeli."
„Napadlo mě, že ti možná bude zima," pokrčil rameny.
„Bylas dlouho pryč."
„Víš, kdy jsem odešla?"
Zahořkle na ni pohlédl. „Samozřejmě."
Nepřekvapilo ji to. Vlastně ji překvapilo pouze jediné -a
to, že nebyla překvapená.
„Něco pro tebe mám," pokračoval.
Přimhouřila oči. „Opravdu?"
,,Je to snad tak pozoruhodné?" zamumlal a sáhl na židli
za sebou.
Zatajila dech. Prsten ne. Prosím, prsten ne. Ještě ne.
Nebyla připravená říct ano. Ani ne.
Ale místo toho položil na stůl malou kytičku, v níž byl
jeden kvítek půvabnější než druhý. V rostlinách se nikdy
nevyznala, neobtěžovala se naučit jejich jména, ale některé
byly bílé, jiné fialové a další téměř modré. A dohromady
byly elegantně převázané stříbrnou stuhou.
Dívala se na ně a nemohla se rozhodnout, jak na takové
gesto reagovat.
„Můžeš se jich dotknout," vyzval ji s náznakem
pobavení. „Nechytíš žádnou nemoc."

288
 „Ne," vyhrkla a natáhla ruku po květinách, „ovšemže ne.
Jen..." Zvedla je k obličeji, přivoněla, potom je opět
položila a rychle propletla prsty v klíně.
,,Jen co?" pobídl ji tiše.
„Vlastně nevím," hlesla. A skutečně nevěděla. Neměla
tušení, jak tu větu hodlá zakončit, pokud to tedy skutečně
měla v úmyslu. Dívala se na nevelkou kytici a několikrát
zamrkala. „Co to má být?"
„Říkám tomu květiny."
Vzhlédla a setkala se s jeho pohledem. „Ne," zavrtěla
hlavou, „co to má být?"
„Myslíš gesto?" Usmál se. „Přece se ti dvořím."
Pootevřela rty.
Usrkl čaje. „Tolik tě to překvapuje?"
Po všem, co spolu prožili?
Ano.
„Nic menšího si nezasloužíš," dodal.
„Tvrdil jsi myslím, že hodláš -" Odmlčela se a zrudla.
Řekl, že se s ní hodlá milovat, dokud neotěhotní.
Jenže - díkybohu - jeho výraz zůstal nevinný. „Přehod-
notil jsem svou strategii."
Horečně kousla do sušenky. Chopila by se jakékoli vý-
mluvy, aby přenesla ruce k obličeji a aspoň částečně
zakryla své rozpaky.
„Samozřejmě že mám stále v úmyslu jít za svým cílem,"
doplnil a vrhl po ní vášnivý pohled. ,,Jsem koneckonců
jenom muž. A ty, jak jsme myslím jasně prokázali, jsi
žena."
Natlačila si zbytek sušenky do pusy.

289
 „Ale podle mě si zasloužíš víc," opřel se klidně do židle,
jako by ji právě nesjel ostrou poznámkou. „Nemyslíš?"
Ne, nemyslela. Aspoň ne teď. To byl trochu problém.
Protože zatímco tam seděla a horlivě si cpala jídlo do
úst, nemohla odtrhnout oči od jeho rtů. Těch úchvatných
rtů, které se na ni vlažně usmívaly.
Slyšela vlastní povzdech. Těch rtů, které jí dělaly tak
úžasné věci.
Celému jejímu tělu. Každému místečku.
Proboha, prakticky je na sobě cítila i teď.
Zavrtěla se na židli.
„Není ti nic?" zajímal se starostlivě.
„Vůbec ne," podařilo se jí odpovědět a loknout si čaje.
„Sedí se ti pohodlně?"
Potřásla hlavou.
„Můžu ti nějak pomoct?"
„Proč tohle děláš?" vybuchla nakonec.
„Co?"
„Že se ke mně chováš tak mile."
Nadzvedl obočí. „Neměl bych snad?"
„Ne!"
„Neměl bych být milý." Neřekl to jako otázku, spíš jako
pobavené prohlášení.
„Tak jsem to nemyslela," zavrtěla hlavou. Zmátl ji, a to
nesnášela. Ničeho si necenila víc než chladné a jasné hlavy,
jenže Michaelovi se podařilo ukrást jí obojí jediným
polibkem.
A potom udělal ještě víc.
Mnohem víc.
Už nikdy nebude stejná.

290
 Ani rozumná.
„Vypadáš rozrušeně," poznamenal.
Zatoužila ho uškrtit.
Zvedl hlavu a usmál se.
Zatoužila ho políbit.
Podal jí konvici s čajem. ,,Ještě?"
Rozhodně ano, a to byl ten problém.
„Francesko?"
Zatoužila přeskočit stůl a sednout si mu na klín.
„Opravdu ti nic není?"
S obtížemi se nadechla.
„Frannie?"
Pokaždé, když promluvil nebo pohnul ústy byť jen
proto, aby se nadechl, upřela na ně oči. A olízla si rty.
Věděla, že Michael - díky svým zkušenostem a schop-
nostem svádět - přesně zná její pocity.
Mohl by se k ní naklonit a ona by ho neodmítla.
Mohl by se jí dotknout a ona by vzplála plamenem.
„Musím jít," vyhrkla, avšak její slova nebylo téměř sly-
šet a chybělo jim přesvědčení. Kromě toho je nepodpořilo
ani to, že od něj nedokázala odtrhnout pohled.
„Máš u sebe v ložnici něco důležitého na práci?" zvlnil
rty.
Přikývla, přestože věděla, že si ji dobírá.
„Tak běž," pobídl ji mírným hlasem, který zněl spíš jako
svádivé zavrnění.
Podařilo se jí zvednout ruce k okraji stolu. Sevřela dřevo
a pokoušela se odtáhnout, pohnout, něco udělat.
Jenže byla jako přimražená.
„Nebo bys tu radši zůstala?" zamumlal.

291
 Zavrtěla hlavou. Nebo si to aspoň myslela.
Vstal, přistoupil k její židli, sklonil se a zašeptal jí do
ucha: „Mám ti pomoct vstát?"
Znovu zavrtěla hlavou a vyskočila na nohy, jako by jeho
blízkost paradoxně oslabila kouzlo, kterým ji ovládal.
Přitom ramenem narazila do jeho hrudi a prudce se odtáhla,
vyděšená tím, že by ji další kontakt přiměl k něčemu, čeho
by později litovala.
Jako by toho už tak nebylo dost.
„Musím jít," vyhrkla.
„Vypadá to tak," podotkl tiše.
„Sama," dodala.
„Ani mě nenapadlo, abych tě nutil snášet svou společ-
nost o vteřinu déle."
Přimhouřila oči. Co to na ni zkouší? A proč se krucinál
cítí tak zklamaná?
„Ale možná...," zamumlal.
Srdce jí poskočilo.
„...možná bych tě mohl políbit na rozloučenou," zakon-
čil. „Na ruku, samozřejmě. Jedině tak to bude vhodné."
Jako by se snad v Londýně starali o korektnost.
Jemně uchopil její prsty. „Koneckonců se sobě dvoříme,
ne?"
Dívala se na něj, aniž byla schopná odtrhnout oči od
jeho hlavy, kterou sklonil nad její ruku. Rty zavadil o její
prsty. Jednou... dvakrát... a pak přestal.
„Nech si o mně zdát," zašeptal.
Pootevřela rty. Nepřestávala se dívat do jeho tváře. Fas-
cinoval ji, uloupil jí duši. A nepodařilo se jí ani pohnout.
„Pokud ovšem nechceš víc než jen sen," dodal. Chtěla.

292
 „Zůstaneš?" zeptal se tiše. „Nebo odejdeš?"
Zůstala. Bůh jí pomoz, zůstala.
A Michael jí dokázal, jak i knihovna dokáže být roman-
tická.

293
 21. kapitola

...krátký dopis, abys věděla, že jsem v pořádku dorazila

do Skotska. Musím říct, že jsem ráda, že jsem tu. Londýn
byl podnětný jako vždy, ale mám dojem, že potřebuju
trochu klidu. Tady na venkově si připadám mnohem
soustředěnější a vyrovnanější.

- od hraběnky z Kilmartinu její matce, ovdovělé vikomtce

Bridgertonové, den po příjezdu do Kilmartinu

ni za tři týdny Francesca stále nevěděla, co dělá.

A Michael nadhodil téma manželství ještě dvakrát a

pokaždé se jí podařilo vyhnout odpovědi. Kdyby
nad tou nabídkou uvažovala, musela by
přemýšlet. O něm, o Johnovi a, což bylo nejhorší, i o sobě.
A musela by se dopátrat toho, co skutečně dělá. Stále
zastávala rozhodnutí, že se za Michaela provdá, jen pokud
otěhotní, ale na druhou stranu se opakovaně vracela do jeho
postele a nechávala se při každé příležitosti svést.
Jenže ani to už nebylo úplně přesné. Pokud si myslela,
že potřebuje, aby ji svedl, klamala sama sebe. Stala se z ní
prostopášnice, ačkoli se to snažila zakrýt namlouváním si,
že v noci bloumá po domě v noční košili, protože nemůže
spát, ne že by vyhledávala jeho společnost.
Ale vždy ho našla. A pokud ne, postavila se na místo,
kde ji mohl najít on.

294
 A nikdy neřekla ne.
Michael byl čím dál netrpělivější. Přestože to dobře
skrýval, Francesku neobalamutil. Znala ho líp než kohokoli
na této planetě a ačkoli trval na tom, že se jí dvoří, a
zahrnoval ji romantickými frázemi i gesty, viděla netrpělivé
vrásky kolem jeho úst. Začal rozhovor, který, jak věděla,
povede k tématu manželství, a ona se z něj pokaždé
vykroutila, dřív než to slovo vyřkl.
Dovolil jí ten drobný úspěch, avšak jeho oči se změnily,
čelist napjala, a když si ji posléze vzal - jako vždy po
takových okamžicích -, bylo to s obnovenou naléhavostí a
možná i náznakem hněvu.
Přesto to nestačilo, aby ji to pobídlo k činu.
Nemohla říct ano. Nevěděla proč, ale zkrátka to nedo-
kázala.
Ovšem nemohla říct ani ne. Možná byla zhýralá, a
možná dokonce děvka, ale nechtěla, aby to skončilo. Vášeň
a, jak byla nucena připustit, ani jeho společnost.
Nešlo jen o milování, ale i o pozdější chvíle, kdy ležela
schoulená v jeho objetí a on ji mimoděk hladil po vlasech.
Někdy mlčeli, jindy si povídali o ničem a o všem. Vyprávěl
jí o Indii a ona jemu o svém dětství. Předložila mu svůj
názor na politickou situaci a on ho skutečně vyslechl. A
vyprávěl jí nemravné vtipy, které by muži neměli ženám
říkat a ženy by se jimi rozhodně neměly bavit.
Potom, jakmile se postel přestala otřásat jejím smíchem,
s úsměvem se zmocnil jejích rtů. „Miluju tvůj smích," za-
šeptal a přivinul ji k sobě. Vzdychla, stále se chichotajíc, a
začali nanovo se svou vášní.

295
 A Francesca se opět chovala, jako by okolní svět vůbec
neexistoval.
Potom začala krvácet.
Začalo to jako vždycky několika kapkami na její bavl-
něné košili. Nemělo by ji to překvapit, poněvadž nemívala
pravidelný cyklus, ale vždy se nakonec dostavil a už dávno
věděla, že nemá příliš plodné lůno.
Přesto to nečekala.
Přimělo ji to k pláči.
K nijak dramatickému, který by zničil její tělo a strávil
duši, ale při pohledu na drobné kapky krve zatajila dech a
dřív než si uvědomila, co dělá, po tvářích se jí koulely dvě
slzy.
Aniž si byla jistá proč.
Proto, že nečeká dítě, nebo - bůh jí pomoz - že sejde z
jejího manželství?
Ten večer za ní přišel Michael do pokoje, ale poslala ho
pryč s vysvětlením, že není vhodný čas. Rty zavadil o její
ucho a připomněl jí všechny nemravnosti, které mohou
dělat bez ohledu na krvácení, ale odmítla ho a požádala,
aby odešel.
Vypadal zklamaně, ale zřejmě pochopil. Ženy dokáží být
v této situaci choulostivé.
Ale když se uprostřed noci probudila, přála si, aby ji
objímal.
Její měsíčky netrvaly dlouho, nikdy. A když se Michael
diskrétně zeptal, jestli její čas skončil, nelhala. Stejně by to
poznal, jako vždycky.
„To je dobře," pousmál se. „Chybělas mi."

296
 Pootevřela rty, aby mu řekla, že i on jí chyběl, ale bála
se to vyslovit.
Pobídl ji k posteli a společně se na ni svalili ve vzájem-
ném propletenci paží a nohou.
„Zdálo se mi o tobě," zašeptal chraplavě a vytáhl jí sukni
až k pasu. „Každou noc jsi mě navštěvovala. Byly to moc
pěkné sny."
Skousla ret mezi zuby a přerývaně dýchala, zatímco ji
hladil přesně tam, kde se jí to nejvíc líbilo.
„V mých snech," zašeptal jí horkými rty do ucha, „jsi
dělala nevyslovitelné věci."
Zasténala vzrušením. Rozehřál její tělo jediným doty-
kem, ale když takhle mluvil, vzplála plamenem.
„Nové věci," zamumlal, „které tě musím naučit... nejspíš
dnes v noci."
„Ach bože," zalapala po dechu.
„Ale nemusíme nikam spěchat. Máme čas až do rána."
Políbil ji, pak se odvrátil a horečně si rozepínal kalhoty.
Zaklel, protože se mu prsty třásly a knoflík nepovolil na
první pokus.
To Francesce poskytlo dost času, aby se probrala z
omámení a začala přemýšlet. To jediné, co si nepřála
udělat.
Jenže její mysl byla roztěkaná a úvahy složité, takže dřív
než si vůbec uvědomila, co dělá, vyskočila z postele a
rozběhla se na druhou stranu pokoje.
„Co je?" vydechl.
„Tohle nemůžu."
„Nemůžeš...," odmlčel se, poněvadž nebyl schopen do-
končit otázku, aniž se ztěžka nadechl, „...co?"

297
 Konečně uspěl s kalhotami, které spadly na podlahu a
poskytly jí omračující pohled na jeho vzrušení.
Francesca odvrátila oči. Nemohla se na něj dívat. Na je-
ho obličej ani na jeho... „Nemůžu," opakovala roztřeseným
hlasem. „Neměla bych. Nevím, co mám dělat."
„Zato já vím," zavrčel a přistoupil k ní.
„Ne!" vykřikla a rozběhla se ke dveřím. Týdny si hrála s
ohněm, pokoušela osud a vyhrávala. Pokud byl někdy čas
na útěk, bylo to právě teď. Ačkoli pro ni bylo zatěžko s tím
přestat, věděla, že musí. Nebyla ten typ ženy. Nemohla být.
„Nemůžu to udělat," hlesla se zády přitisknutými k tvr-
dým dřevěným dveřím. „Nemůžu. Já... já..."
Chci to, prolétlo jí hlavou. Jenže kdybych mu to řekla,
přiměl by mě, abych si to rozmyslela? Určitě by to dokázal.
Stačil by jediný polibek, jediný dotyk a všechna předsevzetí
by vylétla oknem.
Zaklel a opět si natáhl kalhoty.
„Už dlouho se v sobě nevyznám," přiznala. „Nejsem ta-
kový typ ženy."
,,Jaký?" vyštěkl.
„Děvka," zašeptala. „Padlá žena."
„Tak se za mě provdej," vybuchl. „Hned na začátku jsem
ti nabídl bezúhonnost, ale tys odmítla."
Bylo to tak a ona to věděla. V poslední době se však
nezdálo, že by logika byla její silnou stránkou. Myslela
pouze na jediné: Jak by si ho mohla vzít? Jak by si mohla
vzít Michaela?
„Neměla bych to cítit k žádnému jinému muži," zašep-
tala. Přitom nemohla uvěřit, že ta slova říká nahlas.
„Co?" zeptal se naléhavě.

298
 Polkla a donutila se zvednout oči. „Vášeň."
Jeho obličej získal zvláštní výraz, skoro znechucený.
„Dobře," protáhl. „Samozřejmě. Ještě že mě tu máš, abych
ti sloužil."
„Ne!" vykřikla. Jeho posměšný tón ji vyděsil. „V tom to
není."
„Opravdu?"
„Ne." Ale nevěděla, v čem ano.
Přerývaně se nadechl a strnule se od ní odvrátil. Fasci-
novaně hleděla na jeho záda, neschopná odtrhnout od něj
oči. Přestože mu neviděla do obličeje, znala jeho tělo,
každou jeho křivku. Vypadal zdrceně.
Unaveně.
„Proč tu zůstáváš?" zeptal se tiše a dlaněmi se opřel o
okraj matrace.
„C-co?"
„Proč tu zůstáváš?" opakoval silnějším hlasem, ale stále
se ovládal. Jestli mě tolik nenávidíš, proč tu zůstáváš?"
„To není nenávist," ohradila se. „Víš, že -"
„Nevím vůbec nic, Francesko," vyštěkl. „Dokonce mám
pocit, že už tě ani neznám." Zaryl prsty do matrace a ra-
mena se mu napjala. Viděla jednu jeho ruku, klouby měl
úplně bílé.
„To není nenávist," řekla znovu, jako by opakováním
mohla změnit svá slova v hmatatelnou skutečnost. „Vážně.
To není nenávist."
Mlčel.
„Není to v tobě, ale ve mně," dodala, jako by ho prosila -
ačkoli si nebyla jistá o co. Možná, aby k ní necítil nenávist.
Domnívala se, že to jediné by nesnesla.

299
 Ale jen se zahořkle zasmál. „Ach Francesko," utrousil
blahosklonně, což dodalo jeho slovům hořkou pachuť.
„Kdybych dostal libru pokaždé, kdy jsem to někomu řekl..."
Sevřela ústa do ponuré přímky. Nechtěla poslouchat na-
rážky na všechny ženy, které měl před ní. Nepřála si o nich
nic vědět, dokonce si ani připomínat jejich existenci.
„Proč tu zůstáváš?" zeptal se znovu a konečně se k ní
zpříma obrátil.
Při prudkém plameni v jeho očích téměř zavrávorala.
„Michaeli, já -"
„Proč?" obořil se na ni vztekle. Jeho obličej se napjal a
objevily se v něm hluboké, podrážděné vrásky. Instinktivně
se natáhla po klice.
„Proč tu zůstáváš, Francesko?" opakoval a přistoupil k ní
s ladností tygra. „Tady v Kilmartinu tě kromě tohohle nic
nečeká"
Zalapala po dechu, když jí ztěžka položil ruce na rame-
na, a jakmile se zmocnil jejích rtů, tiše, překvapeně vy-
křikla. Přestože ten polibek čišel hněvem a zoufalstvím, její
zrádné tělo toužilo rozplynout se v něm, dovolit mu, aby
udělal, co si přeje, a věnoval jí veškerou nemravnou
pozornost.
Chtěla ho. Proboha, i takhle ho chtěla.
A bála se, že se nikdy nenaučí říct ne.
Avšak odtáhl se sám. Ne ona.
„Tak tohle chceš, Francesco?" zeptal se chraplavým hla-
sem. „Nic víc?"
Neudělala nic, dokonce se ani nehnula, jen se na něj
dívala doširoka rozevřenýma očima.

300
 „Proč tu zůstáváš?" obořil se na ni a Francesca pocho-
pila, že je to naposledy, co se jí na to ptá.
Neměla odpověď.
Dal jí několik vteřin. Čekal, až promluví, dokud ticho
mezi nimi nenarostlo do obludných rozměrů, avšak po-
každé, když otevřela ústa, nevyšel z nich žádný zvuk.
Nemohla dělat víc než tam stát, třást se a pozorovat jeho
obličej.
Se vzteklým zaklením se odvrátil. „Běž," kývl hlavou.
„Hned. Chci, abys odešla z tohoto domu."
„C-co?" Nemohla uvěřit, že ji skutečně vyhodil.
Ani na ni nepohlédl. „Jestli se mnou nemůžeš být a dát
mi všechno, co máš, pak chci, abys odešla."
„Michaeli?" zašeptala.
„Nesnesu tenhle polovičatý život," pronesl tak tichým
hlasem, že si nebyla jistá, jestli ho správně slyšela.
Podařilo se jí pouze hlesnout: „Proč?"
Zprvu si myslela, že jí neodpoví. Jeho tělo působilo ne-
uvěřitelně napjatě a potom se začalo třást.
Ruka jí vylétla k ústům. Pláče? Nebo by se mohl...
Smát?
„Proboha, Francesko," vypravil ze sebe mezi návaly
posměšného smíchu. „To je dobré. Proč? Proč? Proč?"
Každé slovo mělo jiné zabarvení, jako by se dotazoval
rozličných lidí.
„Proč?" zeptal se znovu, tentokrát hlasitěji, a obrátil se k
ní tváří v tvář. „Proč? Protože tě miluju, ať už jsem jakkoli
zatracený. Vždycky jsem tě miloval - i když jsi byla s
Johnem, nebo když jsem byl v Indii. Bůhví, že si tě ne-
zasloužím, ale stejně tě miluju."

301
 Francesca se sklesle opřela o dveře.
„Připadá ti to vtipné?" ušklíbl se. „Miluju tě. Miluju tě,
manželku svého bratrance. Miluju tě, jedinou ženu, kterou
nikdy nemůžu mít. Miluju tě, Francesko Bridgertonová
Stirlingová -"
„Přestaň," zarazila ho přidušeně.
„Teď? Když jsem se konečně rozjel? Kdepak," pronesl
vznešeně a rukou prořízl vzduch, jako by stál na jevišti.
Naklonil se k ní blíž a s hrůzu nahánějícím úsměvem se
zeptal: „Už jsi vyděšená?"
„Michaeli -"
„Protože jsem ještě ani pořádně nezačal," skočil jí do
řeči. „Chceš vědět, na co jsem myslel, když sis brala
Johna?"
„Ne," zoufale zavrtěla hlavou.
Otevřel ústa, s očima stále planoucíma opovržením a
vášní, ale pak se to stalo. Něco v jeho očích se změnilo.
Vztekle plály a potom náhle...
Přestaly.
Zchladly. Získaly lhostejný výraz.
A pak je zavřel.
„Běž," řekl unaveně. „Hned."
Zašeptala jeho jméno.
„Běž," opakoval, jako by její prosbu vůbec neslyšel.
„Když nejsi moje, už tě nechci."
„Ale já -"
Přešel k oknu a ztěžka se opřel o parapet. ,,Jestli má
tohle skončit, tak budeš muset odejít, Francesko. Protože
teď... po tom všem... nemám dost síly, abych ti řekl
sbohem."

302
 Několik vteřin stála bez hnutí a pak, právě když si byla
jistá, že napětí mezi nimi přeroste do takové intenzity, že
praskne, se její nohy vzpamatovaly a ona vyběhla z pokoje.
Běžela.
A běžela.
A běžela.
Utíkala naslepo, aniž přemýšlela kam.
Řítila se ven, do noci a do deště, dokud ji nepálily plíce.
Ztrácela rovnováhu, klopýtala a klouzala v blátě.
Když už nemohla, posadila se v altánku, který pro ni
před lety John postavil, poté když rezignovaně rozhodil
paže a prohlásil, že se vzdává snahy omezit její dlouhé
procházky a aspoň jí venku vybuduje přístřešek, který bude
jen její.
Seděla tam několik hodin a třásla se zimou, ale nic ne-
cítila. Přemítala pouze nad jediným –
Před čím vlastně utíká?

Michael si nevybavoval chvíle, které následovaly těsně

po jejím odchodu. Mohla to být jedna minuta, mohlo jich
být deset. Věděl jen to, že se zřejmě probral, až když téměř
prorazil pěstí zeď.
Přesto si té bolesti skoro nevšiml.
„Pane?"
Byl to Reivers, který strčil hlavu dovnitř, aby se poze-
ptal, k čemu takový povyk.
„Běžte pryč," zavrčel Michael. Nechtěl nikoho vidět,
dokonce ani slyšet dýchat.
„Ale trocha ledu by možná -"

303
 „Vypadněte!" zahřměl Michael, a když se obrátil, měl
pocit, jako by se jeho tělo rozrostlo do obrovitých, mon-
strózních rozměrů. Přál si někoho zranit. Nadělat z něj
fašírku.
Reivers uprchl.
Michaelovi začala otékat pravá ruka. Zaryl nehty do
dlaní. Připadalo mu to jako jediná možnost jak v sobě
potlačit démona hněvu a nerozervat vlastními prsty pokoj
na kousky.
Šest let.
Mlčky a nehybně tam stál, s jedinou myšlenkou v hlavě.
Šest zpropadených let.
Šest let to v sobě dusil, úzkostlivě potlačoval své city,
aby se mu při pohledu na ni nezračily v obličeji, nesvěřil se
s tím živé duši.
Šest let ji miloval, a to vše dospělo k tomuhle.
Položil své srdce na stůl. Prakticky jí podal nůž a požá-
dal ji, aby ho naporcovala.
Ach ne, Francesko, dokážeš to udělat ještě líp. Klidně
můžeš bodnout ještě několikrát. A když už jsi u toho, co
kdybys ty kousky vzala a nakrájela je na kostičky?
Každý, kdo tvrdí, že je správné mluvit pravdu, je osel.
Michael by se vzdal čehokoli, dokonce i obou svých nohou,
aby mohl vrátit čas.
Ale tak už to se slovy chodí.
Nejdou vzít zpátky.
Zoufale se ušklíbl.
Teď je polož na zem. Pak jdi a pošlapej je. Ne, víc. Ještě
víc, Frannie. To zvládneš.
Šest let.

304
 Šest mizerných let, a všechny ztracené v jediném oka-
mžiku. Jen kvůli bláhové naději, že by konečně mohl mít
právo na štěstí.
Měl mít víc rozumu.
A na velkolepé finále celé mé srdce spal. Bravo, Fran-
cesko!
Tak skončilo jeho srdce.
Pohlédl na svoje ruce. Nehty měl vyryté do dlaní. Jeden
mu dokonce protrhl kůži.
Co bude dělat? Co teď má krucinál dělat?
Nevěděl jak bude dál žít, když Francesca zná pravdu.
Šest let přemítal nad každou myšlenkou i činem, aby se
ujistil, že se to nedozví. Všichni lidé mají v životě nějakou
hlavní zásadu, a tohle byla ta jeho.
Ujistit se, aby to Francesca nezjistila.
Posadil se na židli, stěží schopen ovládnout šílený smích.
Ach, Michaeli, letělo mu hlavou, zatímco spustil hlavu
do dlaní. Vítej ve zbytku života.

Další dějství náhodou začalo mnohem dřív, než předpo-

kládal, a to asi o tři hodiny později tichým zaklepáním na
dveře.
Michael stále seděl na židli, pouze si položil hlavu místo
do dlaní na opěradlo. Už se tak opíral nějakou dobu, krk
měl strnulý a slepě zíral na nahodilé místo na hedvábném
závěsu zakrývajícím zeď.
Připadal si jako v jiném světě, a když uslyšel zaklepání,
zprvu ten zvuk ani nevnímal.
Jenomže klepání se ozvalo znovu, stejně nesměle jako
poprvé, ale přesto neodbytně.

305
 Ať už to byl kdokoli, nehodlal odejít.
„Vstupte!" vyštěkl.
Byla to ona.
Francesca.
Měl by vstát. Dokonce i chtěl vstát. Ani po tom všem ji
nemohl nenávidět a neměl v úmyslu chovat se k ní neu-
ctivě. Ale vymačkala z něj poslední zbytky sil, takže se mu
pouze podařilo mírně nadzvednout obočí a unaveně ze sebe
vypravit: „Co je?"
Pootevřela rty, ale mlčela. Byla celá promočená, uvě-
domil si mimoděk. Určitě byla venku. Dost hloupé v takové
zimě.
„Co se děje, Francesko?" zeptal se.
„Vezmu si tě," pronesla tak tiše, že ta slova spíš četl na
jejích rtech, než je slyšel. ,,Jestli mě pořád ještě chceš."
Člověk by řekl, že Michael vyskočí ze židle. Nebo při-
nejmenším vstane, poněvadž nedokáže potlačit radost
rozlévající se jeho tělem. Mohl by vykročit na druhou
stranu pokoje, uchopit ji do náruče, zahrnout její obličej
polibky a potom ji položit na postel, aby to rozhodnutí
zpečetil tím nejprimitivnějším možným způsobem.
Ale místo toho tam jen vyčerpaně seděl. „Proč?"
Při jeho podezřívavém tónu sebou trhla, ale nijak zvlášť
mu to nevadilo. Po tom, co mu provedla, mohla klidně
strpět trochu nepohodlí.
„Nevím," přiznala. Stála nehybně, s rukama podél boků.
Nevypadala strnule, ale odhadoval, že se velmi snaží
nepohnout.
Protože jinak by zřejmě vyběhla z pokoje.
„Stačí to jako důvod?" zeptal se.

306
 Zachytila spodní ret mezi zuby. „Nevím," zašeptala
znovu. „Nenuť mě to zjistit." Jízlivě nadzvedl obočí.
„Aspoň zatím," zakončila.
Slova, napadlo ho téměř nevzrušeně. Řekl jí pár slov a
ona na ně zareagovala. „Už to nepůjde vzít zpátky," varoval
ji tiše. Přikývla.
Pomalu vstal. „Nebudeš to moct vrátit. Rozmyslet se."
„Ne," pronesla. „Slibuju."
Až tehdy jí konečně začal věřit. Francesca nebrala sliby
na lehkou váhu. A nikdy neporušila přísahu.
Dlouhým krokem prošel pokojem, objal ji a poséval její
tvář polibky. „Budeš moje," zašeptal. Jen moje. Chápeš?"
Přikývla a zaklonila hlavu, zatímco jí rty přejížděl po
hrdle až k rameni.
,,Jestli tě budu chtít přivázat k posteli a držet tě tam,
dokud neotěhotníš, udělám to," přísahal.
„Ano," vydechla.
„A ty si nebudeš stěžovat."
Zavrtěla hlavou.
Prsty šmátral po jejích šatech. Neskutečně rychle spadly
na podlahu. „Bude se ti to líbit," zabručel.
„Ano. Ach ano."
Nasměroval ji k posteli. Nechoval se jemně ani uhlaze-
ně, ale zřejmě to ani nechtěla. Vrhl se na ni jako vyhlado-
vělý. „Budeš moje," zamumlal znovu a přitiskl ji k sobě.
„Moje."
A byla. Přinejmenším tu noc.

307
 22. kapitola

...jsem přesvědčená, že to máš všechno pevně v rukou.

Jako vždy.
- od vdovy vikomtky Bridgertonové dceři, hraběnce z
Kilmartinu, okamžitě po obdržení Francescina dopisu

ak si Francesca brzy uvědomila, to nejtěžší na

J plánované svatbě s Michaelem bylo, jak to povědí

lidem. Poněvadž se s tou myšlenkou tak obtížně
smiřovala, neuměla si představit, že by to u ostatních
bylo jiné. Proboha, co na to řekne Janet? Zaníceně
podporovala Francescino rozhodnutí znovu se provdat, ale
tehdy jistě nepovažovala Michaela za možného kandidáta.
A přesto, zatímco Francesca seděla u stolu a několik
hodin držela pero nad papírem ve snaze nalézt správná
slova, v hloubi duše věděla, že se zachovala správně.
Nebyla si jistá, proč se za něj rozhodla provdat. A
přestože se nevyznala ani v tom, jak se cítila při jeho
ohromujícím vyznání lásky, věděla, že si přeje být jeho
ženou.
To však nijak neusnadňovalo problém jak tu novinu
sdělit všem ostatním.
Francesca seděla v pracovně a psala dopisy své rodině -
nebo spíš právě změškala poslední koncept a hodila ho na
podlahu -, když Michael vstoupil s poštou.

308
 „Tohle ti přišlo od matky," pronesl a podal jí elegantní,
krémově zbarvenou obálku.
Francesca ji rozřízla a vytáhla dopis, který, jak si pře-
kvapeně všimla, byl dlouhý na čtyři stránky. „Panebože,"
zamumlala. Violet se obvykle podařilo sdělit, co potřebo-
vala, v jediném archu, nanejvýš ve dvou.
„Děje se něco?" zeptal se Michael a posadil se na okraj
stolu.
„Ne, ne," zavrtěla Francesca roztržitě hlavou. Jen... Pro-
boha!"
Trochu se naklonil, aby viděl na slova. „Co to je?"
Francesca ho utišila mávnutím ruky. „Frannie?"
Otočila na další stránku. „Panebože!"
„Dej mi to," vyzval ji a natáhl se po papíru.
Rychle se natočila na stranu a odmítla mu ho vydat.
„Ach bože," vydechla.
„Francesko, jestli mi -"
„Colin a Penelope se berou."
Michael stočil oči ke stropu. „To už víme -"
„Ne, chci říct, že posunuli datum svatby dopředu o...
proboha, myslím, že o celý měsíc."
Michael jen pokrčil rameny. „To je jedině chvályhodné."
Francesca na něj podrážděně pohlédla. „Někdo mi to
měl dát vědět."
„Asi neměli čas."
„Ale," prohlásila nanejvýš podrážděně, „to ještě není to
nejhorší."
„Neumím si představit -"
„Eloise se taky bude vdávat."

309
 „Eloise?" opakoval Michael překvapeně. „Copak se jí
někdo dvořil?"
„Ne," odpověděla Francesca a rychle přeskočila na třetí
list matčina dopisu. „Nikdy se s tím mužem nesetkala."
„Teď už asi ano," utrousil Michael suše.
„Nemůžu uvěřit, že mi to nikdo neřekl."
,,Jsi ve Skotsku."
„I tak," ohradila se nevrle.
Michael se jen uchechtl jejímu podráždění.
,,Jako bych neexistovala," pokračovala pobouřeně a
vrhla po něm zuřivý pohled.
„To bych neřekl -"
„Ach ano," pronesla vzletně, jako by parodovala členy
své rodiny, „Francesca."
„Frannie..." Teď vypadal opravdu pobaveně.
„Řekl to někdo Francesce?" pokračovala ve stejném tó-
nu. „Vzpomínáte si na ni? Je šestá nebo osmá? Ta s mod-
rýma očima?"
„Frannie, nemluv nesmysly."
„Nemluvím nesmysly. Úplně mě ignorují."
„Domníval jsem se, že si od své rodiny ráda zachováváš
mírný odstup."
„To ano," zabručela, „ale o tom teď nemluvíme."
„Samozřejmě," zamumlal.
Probodla ho planoucím pohledem.
„Pojedeme na tu svatbu?" zeptal se.
,,Jako bych mohla" odfrkla si podrážděně. ,,Je to za tři
dny."
„Klobouk dolů," podotkl Michael obdivně.
Podezřívavě přimhouřila oči. „Co to má znamenat?"

310
 „Člověk se neubrání úctě k muži, jemuž se to podaří
uskutečnit tak rychle," pokrčil rameny.
„Michaeli!"
Mlsně na ni pošilhával. „Taky jsem to tak udělal."
,,Ještě jsem si tě nevzala," upozornila ho.
Zakřenil se. „Nemluvil jsem o manželství."
Cítila, jak jí rudnou tváře. „Přestaň," okřikla ho.
Přejížděl jí prsty po ruce. „Kdepak."
Odtáhla se. „Michaeli, teď není vhodná chvíle."
Vzdychl. „Už to začíná."
„A tohle mělo znamenat co?“
„Vůbec nic," potřásl hlavou a zabořil se do nejbližší
židle. ,,Jen že jsme se ještě ani nevzali a už se chováme
jako starý manželský pár."
Vyklenula obočí a pak se opět vrátila k matčinu dopisu.
Jejich rozhovor skutečně zněl jako u starého manželského
páru, ale nehodlala mu poskytnout uspokojení ze svého
souhlasu. Podle ní tkvěl důvod v tom, že se na rozdíl od
nově zasnoubených dvojic vzájemně znají už léta. A na
vzdory ohromující změně v posledních několika týdnech
byl jejím nejlepším přítelem.
Zarazila se. A ztuhla.
„Děje se něco?" zeptal se Michael.
„Ne." Francesca mírně zavrtěla hlavou. Uprostřed toho
zmatku si to vůbec neuvědomila. Michael byl sice poslední
osobou, která by ji napadla pro roli budoucího manžela, ale
rozhodně to byl dobrý důvod k manželství, ne?
Koho by napadlo, že se provdá za nejlepšího přítele?
Určitě je to pro jejich svazek dobrý začátek. „Pojďme se
vzít," navrhl najednou.

311
 Tázavě vzhlédla. „Copak se k tomu už nechystáme?"
„Ne," chytil ji za ruku, „udělejme to dnes."
„Dnes?" vykřikla. „Zešílels?"
„Vůbec nejsme ve Skotsku. Nepotřebujeme ohlášky."
„Ano, ale -"
S planoucíma očima před ni poklekl. „Vezměme se,
Frannie. Buďme šílení, opovrženíhodní a ukvapení."
„Nikdo tomu neuvěří," pronesla pomalu.
„Neuvěří tomu tak jako tak."
Měl pravdu. „Ale moje rodina..."
„Právě jsi říkala, že tě ze svých slavností vyřadili."
„Ano, ale určitě ne schválně!"
Pokrčil rameny. „Záleží na tom?"
„Když o tom člověk chvíli přemýšlí, tak ano -"
„Pojďme," vyzval ji.
„Michaeli..."
Nadzvedl obočí. „Opravdu chceš marnotratnou svatbu?"
„Ne," odpověděla upřímně. Kdysi takovou měla a ne-
zdálo se jí vhodné opakovat to podruhé.
Sklonil se k ní a rty se dotkl jejího ucha. ,,Jsi ochotná
riskovat osmiměsíční dítě?"
„Zjevně ano," připustila troufale.
„Dopřejme našemu dítěti bezúhonných devět měsíců
těhotenství," prohlásil vesele.
Polkla. „Michaeli, musíš si uvědomit, že možná neotě-
hotním. S Johnem to trvalo -"
„Nezáleží mi na tom," přerušil ji.
„Myslím, že ano," namítla tiše. Ačkoli se bála jeho od-
povědi, nebyla ochotná vstoupit do manželství s nečistým
svědomím. „Několikrát ses o tom zmínil -"

312
 „Abych tě donutil k manželství," doplnil. A potom ji s
ohromující rychlostí opřel zády o stěnu a důvěrně se k ní
přitiskl. ,,Je mi jedno, jestli jsi neplodná," zašeptal jí
chraplavě do ucha, „anebo jestli porodíš hromadu dětí."
Rukou jí vklouzl pod šaty a pak ještě o něco výš. ,,Jde
mi jen o to," dodal zastřeně, „že jsi moje."
„Ach!" zalapala Francesca po dechu. Cítila, jak se jí
podlomila kolena. „Ach ano."
„Ano k tomuhle?" zeptal se prohnaně a pohyboval prs-
tem, až ji doháněl k šílenství, „nebo k té dnešní svatbě?"
„K tomuhle," vydechla. „Nepřestávej."
„Co svatba?"
Francesca se chytila jeho ramen, aby neztratila rovno-
váhu.
„Co svatba?" opakoval a oddálil prst. „Michaeli!"
zakvílela.
Zvlnil rty do pomalého úsměvu. „Co svatba?"
„Ano!" zaprosila. „Ano! Cokoli chceš."
„Všechno?"
„Všechno," vzdychla.
„Dobře," přikývl a prudce couvl.
Připadala si ochablá a velmi neupravená.
„Mám ti přinést kabát?" zeptal se a upevnil si manžety.
Byl dokonalým obrázkem elegantního, rozvážného
džentlmena bez jediné poskvrnky.
Zato ona nepochybovala o tom, že se podobá strašidlu.
„Michaeli?" podařilo se jí ze sebe vypravit, zatímco se sna-
žila ignorovat mimořádně nespokojený pocit ve spodní
části svého těla.

313
 ,,Jestli to chceš dokončit," prohodil stejným tónem, jaký
zřejmě používal na lovu tetřívků, „budeš to muset udělat
jako hraběnka z Kilmartinu."
,,Já jsem hraběnka z Kilmartinu," ohradila se.
Souhlasně přikývl. „Budeš to muset udělat jako moje
hraběnka z Kilmartinu." Poskytl jí chvíli na odpověď a
když nepřišla, zeptal se znovu: „Mám ti přinést kabát?"
Přikývla.
„Skvělé rozhodnutí," zamumlal. „Počkáš tady nebo se
mnou půjdeš na chodbu?"
„Půjdu na chodbu," procedila mezi zuby.
Vzal ji za ruku, dovedl ke dveřím a tam se k ní naklonil:
,,Jsme trochu nedočkaví, co?"
„Dones mi ten kabát," požádala ho.
Uchechtl se, ale byl to vlídný zvuk a Francesca cítila, jak
její podráždění mizí. Michael byl lump, ničema a pravdě-
podobně by si vysloužil i stovku dalších jmen, ale byl to její
lump a ničema a ona věděla, že má laskavé a věrné srdce,
jak by u žádného jiného muže nemohla doufat. Až na to...
Zarazila se a zabodla mu prst do hrudi.
„Už žádné jiné ženy," pronesla ostře.
Pohlédl na ni a vyklenul obočí.
„Myslím to vážně. Žádné milenky, žádné koketování,
žádné -"
„Proboha, Francesko," skočil jí do řeči, „opravdu si
myslíš, že bych to udělal? Podvedl tě?"
Byla tak ponořená ve vlastních myšlenkách, že si ho
nijak pozorně neprohlížela, a teď ji jeho výraz ohromil. Měl
vztek, zlobil se, že mu to vůbec připomněla. Nemohla však
jen tak mávnout rukou nad desetiletím lehkomyslného

314
chování a domnívala se, že Michael ani nemá právo to od ní
očekávat, a tak jen snížila hlas. „Nemáš zrovna nejlepší
pověst."
„Proboha," zavrčel a táhl ji po chodbě. „Stejně jsem se s
nimi stýkal jen proto, abych na tebe zapomněl."
Francesca ohromeně mlčela a následovala ho k hlavnímu
vchodu.
,,Ještě nějaké otázky?" zeptal se a obrátil se k ní s tak
povýšeným výrazem, že by si člověk myslel, že se už na-
rodil jako hrabě, ne že ten titul náhodou zdědil.
„Žádné," hlesla.
„To je dobře. Tak pojďme. Musím se dostavit na jednu
svatbu."

Ten večer se Michael neubránil radosti nad vývojem

dnešních událostí. „Děkuju ti, Coline," promluvil bodře,
zatímco se svlékal na lůžko, „a děkuju i tobě, kdo ses oženil
s Eloise, ať už jsi kdokoli."
Velice pochyboval, že by Francesca souhlasila s tak
uspěchanou svatbou, kdyby totéž neudělali její dva sou-
rozenci, aniž počkali na její návrat do Londýna.
A teď byla jeho manželkou.
Jeho manželkou.
Nemohl tomu ani uvěřit.
Několik týdnů o to usiloval a Francesca včera večer ko-
nečně souhlasila, ale stále to nebylo potvrzené, dokud jí na
prst nenavlékl starodávný zlatý kroužek.
Byla jeho.
Dokud je smrt nerozdělí.

315
 „Děkuju ti, Johne," pronesl Michael, tentokrát mnohem
vážněji. Ne za smrt, za tu v žádném případě. Ale spíš za to,
že ho zbavil viny. Michael si stále nebyl zcela jistý, jak k
tomu došlo, ale od té osudné noci, kdy se s Franceskou
miloval v zahradnickém domku, v hloubi srdce věděl, že by
s tím John souhlasil.
Dal by mu své požehnání a v těch odvážnějších chvílích
si Michael rád myslíval dokonce i to, že kdyby mohl John
vybrat Francesce nového manžela, zvolil by jeho.
V tmavočerveném županu zamířil ke spojovacím dveřím
mezi svým a Francesciným pokojem. Přestože se důvěrně
stýkali už od jeho příjezdu do Kilmartinu, až dnes se
přestěhoval do hraběcí ložnice. Bylo to zvláštní. V Londýně
se od začátku ubytovali v oficiálních ložnicích hraběte a
hraběnky a jen se ujistili, že celá domácnost ví, že jsou
spojovací dveře z obou stran pevně zamčené.
Ale tady ve Skotsku, kde se chovali způsobem, který
mohl vyvolávat klepy, dbal na to, aby si vybalil věci v co
nejvzdálenějším pokoji od Francescina. Nezáleželo na tom,
že se oba celou dobu tajně plížili sem a tam, ale při-
nejmenším zachovávali vnější zdání korektnosti.
Sloužící nebyli hloupí a Michael nepochyboval, že
všichni vědí, co se v sídle děje, ale Francesku obdivovali a
přáli jí štěstí, takže by ji před nikým nepomlouvali.
Přesto bylo velmi milé nemuset si se všemi podobnými
nesmysly lámat hlavu.
Sáhl po klice, ale nestiskl a místo toho naslouchal. Moc
toho neslyšel. Nebylo ani proč, poněvadž to byly staro-
dávné masivní dveře, které nevyjevovaly tajemství snadno.

316
Přesto mu ta chvíle připadala natolik nezvyklá, že si ji
vychutnával.
Chystal se vstoupit do Francesciny ložnice.
A měl na to plné právo.
Lepší by už bylo jedině to, kdyby mu řekla, že ho miluje.
To opomenutí zanechalo v jeho srdci drobné bolestivé
místo, nad nímž však víc než převážila nově nalezená ra-
dost. Nechtěl, aby vyřkla slova, která necítí, a i kdyby ho
nikdy nemilovala tak, jak by manželka měla manžela mi-
lovat, věděl, že k němu chová silnější a ušlechtilejší city
než většina manželek ke svým choťům.
Věděl, že ho má ráda, jako přítele ho vroucně miluje. A
kdyby se mu něco stalo, celým srdcem by ho oplakávala.
Opravdu nemohl žádat víc.
Možná by chtěl víc, ale už tak získal to, v co nikdy ne-
doufal. Neměl by být chamtivý. Zvlášť když jejich vztah
podbarvuje vášeň.
A to v hojné míře.
Připadalo mu téměř zábavné, jak ji to překvapilo a udi-
vovalo i nadále každičký den. Využíval té převahy, věděl to
a nestyděl se za to. Využil jí i ono odpoledne, kdy se ji
snažil přesvědčit, aby se za něj na místě provdala.
A fungovalo to.
Díkybohu.
Cítil se opojený závratí jako zelenáč. Když ho ta myš-
lenka napadla - že se s ní ožení hned ten den -, jako by se
mu žilami rozběhl podivný elektrický výboj. Stěží se
ovládl. Patřilo to mezi okamžiky, kdy věděl, že určitě
uspěje, a udělal by cokoli, aby ji získal.

317
 Teď, zatímco stál na prahu Francesciny ložnice a svého
manželství, neubránil se úvahám, jestli to bude jiné. Bude
to odlišný pocit, až bude držet Francesku v náručí jako
manželku a nejenom milenku? Až jí ráno pohlédne do
obličeje? Až ji uvidí procházet přeplněným sálem -
Mírně potřásl hlavou. Stává se z něj sentimentální pito-
mec. Pokaždé, když ji spatřil na opačné straně parketu,
srdce mu poskočilo. Obával se, že už by větší napětí ne-
vydrželo.
Otevřel dveře. „Francesko?" zavolal tiše.
Stála u okna, v sytě modré noční košili zdrženlivého
střihu, avšak látka ulpívala na jejích křivkách a Michael se
chvíli nemohl ani nadechnout.
A pochopil, že takhle to bude navždy.
„Frannie?" zašeptal a pomalu k ní přistoupil.
Váhavě se k němu obrátila. Nepůsobila zrovna nervózně,
spíš měla roztomile zneklidněný výraz, jako by si i ona
uvědomovala, že se něco změnilo.
„Tak jsme to udělali," zvlnil rty.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit," potřásla hlavou.
„Ani já ne," přiznal, natáhl ruku a dotkl se její tváře, „ale
je to pravda."
,,Já -" Zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží."
„Cos chtěla říct?"
„Nic."
Vzal ji za ruce a přitáhl ji k sobě. „Není to nic,
Francesko. Zvlášť když jde o tebe a o mě."
Polkla, přičemž jí na hrdle pohrávaly stíny, a pak ko-
nečně promluvila: ,,Jen jsem... chtěla říct..."

318
 Povzbudivě jí stiskl prsty. Přál si, aby to řekla. Nemyslel
si, že by ta slova potřeboval, ale velmi je toužil slyšet.
,,Jsem ráda, že jsem si tě vzala," zakončila hlasem, který
byl stejně netypicky plachý jako její výraz. ,,Je to správné."
Cítil, jak zklamaně sevřel koberec mezi prsty u nohou.
Řekla víc, než kdy předpokládal, a přesto mnohem míň, než
doufal.
Nicméně i tak ji objímal jako svou manželku, což mělo
obrovskou váhu.
„Taky jsem rád," souhlasil tiše a přitáhl ji blíž. Dotkl se
jejích rtů a políbil ji. Bylo to odlišné. Zaplavil ho nový
pocit, že k sobě patří a že se už nemusí skrývat před
světem.
Pomalu, něžně ji líbal, přičemž si vychutnával každý
okamžik. Dlaněmi přejel po její hedvábné košili a pak se-
vřel látku mezi prsty, až tiše zasténala.
„Miluju tě," zašeptal. Usoudil, že už nemá smysl držet ta
slova v sobě, ačkoli ona je nebude opětovat. Přejížděl rty
mezi její tváří a uchem, jemně jí okusoval ušní lalůček a
potom se zaměřil na její hrdlo a rozkošnou jamku pod ním.
„Michaeli," vzdychla a přivinula se k němu. „Ach, Mi-
chaeli."
Přitiskl ji k sobě a ze rtů mu vyklouzlo tiché zasténání.
Už dřív si myslel, že ji chce, ale tohle... bylo jinačí.
„Potřebuju tě," zašeptal chraplavě a zatímco stále pře-
jížděl rty po jejím těle, poklekl před ni. „Moc tě potřebuju,
Francesco."
Také zašeptala jeho jméno a zmateně se dívala, jak před
ní klečí v prosebném postavení.

319
 „Francesko," promluvil, aniž tušil proč, kromě toho, že
její jméno bylo právě v té chvíli tím nejdůležitějším na
světě. Její jméno, tělo i krása duše.
„Francesko, Frannie...," zašeptal znovu a přitiskl jí obli-
čej k břichu.
Položila mu ruce na hlavu a prsty mu vnořila do vlasů.
Zůstal by takhle celé hodiny, ale potom i ona poklekla,
přivinula se k němu a políbila ho. „Chci tě. Prosím."
Michael zasténal, přitiskl ji k sobě a potom vstal a po-
postrčil ji k posteli. Za okamžik už leželi na měkké péřové
matraci, která je objala stejně jako se objímali navzájem.
„Frannie," vydechl a roztřesenými prsty jí povytáhl
hedvábnou košili k pasu.
Objala ho a přitáhla k sobě pro další polibek, tentokrát
hlubší a žádostivější. „Potřebuju tě," zasténala touhou.
„Moc tě potřebuju."
„Chci tě vidět," vydechl a stáhl jí hedvábí z těla. „Potře-
buju tě celou cítit."
Francesca byla stejně dychtivá jako on. Prsty nahmatala
jeho pásek, hbitě rozvázala uzel a odhalila Michaelovu
širokou hruď. Téměř užasle ho pohladila po jemných
chloupcích.
Nikdy netušila, že tahle chvíle někdy nastane. Neviděla
ho takto poprvé, ani se ho poprvé nedotýkala, ale bylo to
tak trochu jinačí.
Byl její manžel.
Nemohla tomu uvěřit, a přece to byl dokonalý a správný
pocit.
„Michaeli," zašeptala a stáhla mu župan z ramen.

320
 „Hmm?" Právě byl příliš zaneprázdněn děláním něčeho
rozkošného v jejím podkolení.
Padla zpátky na polštář, přičemž zcela zapomněla, že
chtěla něco říct.
Jemně jí stiskl stehno a potom po něm přejel vzhůru k
pasu a nakonec k zaoblenému ňadru. Francesca se ho chtěla
dotýkat stejně jako on jí, ale jeho pohlazení v ní vyvolávalo
malátný a opojný pocit, takže pouze ležela a vychutnávala
si jeho něžnosti. Jen občas natáhla ruku a přejela po
jakékoli části jeho pokožky, kam zrovna dosáhla.
Cítila se uctívaná.
Zbožňovaná.
Milovaná.
Bylo to úžasné, posvátné i svůdné a vyrazilo jí to dech.
Rty následoval žhavou cestičku, kterou jí na těle vypá-
lily jeho ruce, až nakonec spočinul v prohlubni mezi jejími
ňadry.
„Francesko," zašeptal a políbil ji na bradavku. Chvíli ji
dráždil jazykem, potom ji vzal do úst a jemně skousl.
Zmocnil se jí pronikavý pocit, při němž se jí zachvělo
celé tělo. Prsty horečně sevřela povlečení v zoufalé snaze
získat rovnováhu ve světě, který se najednou vychýlil z osy.
„Michaeli," zalapala po dechu a vyklenula se proti
němu. Chtěla ho, a to navždy.
,,Jsi úžasná," vydechl chraplavě a sklonil obličej. Oči mu
divoce plály.
Francesca se pod ním zavrtěla. „Teď," řekla zvláštním
tónem, který byl podivnou směsicí příkazu a prosby.
Mučivě pomalu do ní vnikl.
„Panebože," zašeptal vášnivě. „Nemůžu... musím..."

321
 Vyklenula k němu boky a přitiskla se k němu ještě blíž.
Začal se pohybovat a pokaždé v ní vyvolal novou vlnu
požitku, která prostoupila celou její bytost. Vyslovila jeho
jméno, ale potom už nemohla mluvit, pouze lapala po
dechu, zatímco se jejich pohyby staly horečnějšími a
zoufalejšími.
A pak to přišlo. Otřásla se a vykřikla, neschopná ovlád-
nout intenzitu toho zážitku. Michael do ní vnikl a potom
znovu a znovu. Vykřikl její jméno jako modlitbu a zároveň
požehnání a potom se na ni zhroutil.
,,Jsem moc těžký," promluvil a pokusil se odsunout.
„Zůstaň," zašeptala a přivinula ho k sobě. Nechtěla ho
pustit, ještě ne. Brzy začne ztěžka dýchat a Michael se bude
muset odtáhnout, ale prozatím bylo v jejich pozici něco
živelného, s čím nebyla ochotná se rozloučit.
„Ne," usmál se, „nebo tě rozmačkám." Vyklouzl z ní,
ona se k němu schoulila a opřela se o něj zády. Jemně ji k
sobě přivinul rukou položenou pod jejími ňadry.
Sklonil se k jejímu hrdlu a něco zašeptal, ale i když ne-
rozuměla slovům, nezáleželo na tom. I tak věděla, co říká.
Brzy začal klimbat a jeho pomalý a vyrovnaný dech jí
šelestil u ucha jako ukolébavka. Jenže Francesca nespala.
Byla unavená, ospalá a spokojená, ale nespala.
Dnes večer to bylo jinačí.
A stále přemítala proč.

322
 23. kapitola

...Michael také jistě napíše dopis, ale protože Vás

považuji za velmi blízkou přítelkyni, chtěla jsem Vám sama
sdělit, že jsme se vzali. Překvapilo Vás to? Musím přiznat,
že mě ano.
- od hraběnky z Kilmartinu Helen Stirlingově tři dny po
svatbě s hrabětem z Kilmartinu

ypadáš hrozně." Michael se k Francesce obrátil se

V zahořklým výrazem. „Taky ti přeju dobré ráno,"

utrousil a vrátil svou pozornost zpátky k
vajíčkům a toustu.
Francesca se posadila naproti němu. Od svatby uplynuly
dva týdny. To ráno vstal Michael časně, a když se
probudila, byla jeho část postele vychladlá.
„Nedělám si legraci," svraštila obočí. Jsi bledý a do-
konce ani nesedíš pořádně rovně. Měl by ses vrátit do
postele a odpočinout si."
Zakašlal, přičemž se mu otřáslo celé tělo. ,,Je mi fajn,"
ohradil se, přestože to vyznělo, jako by zalapal po dechu.
„Není."
Stočil oči ke stropu. ,,Jsme spolu čtrnáct dní a už -"
„Kdyby sis nepřál popichující manželku, tak by sis mě

323
 nebral," namítla Francesca, která v duchu odhadovala
šířku stolu a uvažovala, zda by se dokázala natáhnout tak
rychle, aby mu sáhla na čelo, jestli nemá horečku.
„Nic mi není," prohlásil rozhodně. Tentokrát zvedl vý-
tisk londýnských Timesů - sice několik dní starý, nicméně
nejčerstvější, jaký se dal za hranicemi Skotska očekávat -a
tvářil se, že si jí nevšímá.
Takovou hru musejí hrát dva, usoudila Francesca a
upřela svou pozornost k podnětnému úkolu namazat si
marmeládu na vdolek.
Opět zakašlal.
Zavrtěla se a pokusila se mlčet.
Zakašlal znovu a odvrátil se od stolu, aby se mohl trochu
předklonit.
„M-"
Sjel ji tak zuřivým pohledem, že okamžitě zavřela ústa.
Přimhouřila oči.
Blahosklonně naklonil hlavu, ale veškeré jeho úsilí při-
šlo vniveč, když se mu tělo otřáslo další křečí.
„Tak dost," prohlásila Francesca a vstala. „Běž si
lehnout. Hned."
,,Jsem v pořádku," zabručel.
„Nejsi."
,,Jsem -"
„Nemocný," doplnila ho. ,,Jsi nemocný, Michaeli.
Churavý, nemocný, stonavý, nakažený morem. Jako
spráskaný pes. Nechápu, jak bych to mohla dát najevo
jasněji."
„Nemám mor," zamumlal.

324
 „Ne," připustila, obešla stůl a vzala ho za ruku, „ale máš
malárii a -"
„To není malárie," ohradil se a při dalším zakašlání si
přitiskl ruku k hrudi.
Vytáhla ho na nohy, což by stěží zvládla bez přinej-
menším minimální spolupráce z jeho strany. ,,Jak to víš?"
„Prostě to vím."
Našpulila rty. „A tvoje odborné lékařské znalosti po-
cházejí z -"
„Měl jsem tu nemoc větší část roku," přerušil ji. „Není to
malárie."
Popostrčila ho ke dveřím.
„Kromě toho," protestoval, „je moc brzy." „Brzy na co?"
„Na další záchvat," vysvětlil unaveně. „Ten poslední
jsem měl v Londýně, a to - před dvěma měsíci? Takže je
moc brzy."
„Proč je moc brzy?" zeptala se nezvykle tichým hlasem.
„Prostě je," zamumlal, ačkoli uvnitř věděl něco jiného.
Nebylo moc brzy, znal spoustu lidí, kteří dostali záchvat
malárie po dvou měsících.
Všichni byli nemocní. Těžce nemocní.
Řada z nich zemřela.
Pokud se odstupy mezi záchvaty zkracují, znamená to,
že nemoc vítězí?
Byla to ironie. Konečně se oženil s Franceskou a teď
možná zemře.
„Není to malárie," opakoval, tentokrát s dostatečným
zanícením, aby se zastavila a pohlédla na něj.
„Není," dodal.

325
 Jen přikývla.
„Zřejmě jsem jen nastydl."
Znovu přikývla, ale měl vzdálený dojem, že se ho pouze
snaží uchlácholit. „Odvedu tě do postele," řekla tiše. A on ji
nechal.

Za deset hodin byla Francesca vyděšená. Michaelovi

stoupla horečka, a přestože neblouznil ani nemluvil z cesty,
bylo zřejmé, že je vážně nemocný. Stále opakoval, že to
není malárie, že se to neprojevuje jako malárie, ale pokaž-
dé, když na něj přitlačila, aby zjistila podrobnosti, nevy-
světlil jí to, aspoň ne dostatečně, aby ji to uspokojilo.
O té nemoci toho moc nevěděla, v londýnských knih-
kupectvích nebyly k máni lékařské články. Chtěla se zeptat
svého lékaře nebo dokonce vyhledat nějakého specialistu na
královské lékařské univerzitě, ale slíbila Michaelovi, že
zachová jeho nemoc v tajnosti. Kdyby pobíhala po městě a
vyptávala se na malárii, nakonec by se někdo dopátral proč.
A tak jí většinu informací, které znala, poskytl Michael
během několika krátkých měsíců po návratu z Indie.
Přesto jí nepřipadalo správné, že se doba mezi záchvaty
zkracuje - k tomu předpokladu jí její vědomosti naprosto
stačily. Když Michael v Londýně onemocněl, tvrdil, že od
posledních záchvatů uběhlo šest měsíců a předtím tři.
Proč by se nemoc náhle začala chovat jinak a udeřila tak
brzy po sobě? Nedávalo to smysl. Ne, pokud se uzdravoval.
Přesto se musí uzdravit. Prostě musí.
S povzdechem natáhla ruku a dotkla se jeho čela. Spal a
tiše chrápal, jak to dělával, když měl plný nos. Nebo jí to

326
tak aspoň tvrdil. Nebyli spolu dostatečné dlouho, aby tu
zkušenost získala z první ruky.
Pokožku měl horkou, přestože úplně nehořela. Měl vy-
prahlé rty, takže mu do úst nalila lžičkou vlahý čaj a nad-
zvedla mu bradu, aby ho mohl ve spánku polknout.
Místo toho se zakuckal, probudil se a vyplivl tekutinu na
postel.
„Promiň," omluvila se Francesca, když pohledem pře-
létla tu spoušť. Aspoň že to byla jen malá lžička.
„Co to krucinál děláš?" vyprskl.
„Nevím," přiznala. „Nemám s pečováním moc zkuše-
ností. Vypadals, že máš žízeň."
„Až budu mít příště žízeň, povím ti to," zabručel.
Souhlasně přikývla a pozorovala, jak se opět snažil po-
hodlně uložit. „Nemáš ji náhodou teď?" zeptala se mírně.
„Trochu," přisvědčil úsečně.
Beze slova mu podala šálek čaje. Vypil ho na jediný lok.
„Chceš ještě?"
Zavrtěl hlavou. „Musel bych jít na zá-" Zmlkl a odkašlal
si. „Promiň," zahuhlal.
„Mám čtyři bratry," upozornila ho. „Mám ti přinést
nočník?"
„Zvládnu to sám."
Nevypadal natolik dobře, aby přešel sám po pokoji, ale
měla dost rozumu, než aby se hádala s mužem v tak po-
pudlivé náladě. Možná na to přijde sám, až se pokusí vstát a
svalí se přímo do postele. Žádné hádky ani důvody z její
strany ho nepřesvědčí.
„Máš horečku," podotkla tiše.
„Není to malárie."

327
 „Neřekla jsem -"
„Myslela sis to."
„Co by se stalo, kdyby to byla malárie?" zeptala se.
„Není to -"
„Ale co kdyby?" přerušila ho. K svému znepokojení si
uvědomila, že její hlas zní vyděšeně, jako by se měla kaž-
dou chvíli udusit.
Michael na ni několik vteřin ponuře hleděl. Konečně se
převalil a řekl: „Není."
Francesca polkla. Teď měla svou odpověď. „Vadilo by
ti, kdybych odešla?" vyhrkla a vstala tak rychle, až se jí za-
točila hlava.
Neřekl nic, jen pod pokrývkou pokrčil rameny. „Půjdu
se projít," vysvětlila chvatně a zamířila ke dveřím. „Než
zapadne slunce."
„Budu v pořádku," zabručel.
Přikývla, přestože se na ni nedíval. „Brzy se vrátím."
Ale to už opět spal.

Ve vzduchu visela mlha a hrozily další srážky, takže

Francesca popadla deštník a zamířila k altánku. Ze stran byl
otevřený živlům, ale měl střechu, takže kdyby se nebesa
otevřela, zůstala by aspoň trochu suchá.
S každým krokem cítila, jak se jí dýchá čím dál hůř, a
když dorazila k cíli, zoufale zápasila o dech, ne od chůze,
ale pouze od úsilí zadržet slzy.
Jakmile se posadila, přestala se snažit a rozvzlykala se.
Ačkoli vydávala hlasité a pro dámu zcela nevhodné zvuky,
nestarala se o to.

328
 Michael možná zemře. Z toho, co věděla, skutečně
umíral, a ona se podruhé stane vdovou.
A Francesca netušila, jestli je natolik silná, aby tím pro-
šla znovu. Jestli chce být natolik silná.
Nebylo to správné, nebylo fér, že by měla ztratit dva
manžely, když řada žen má jednoho po celý život. A vět-
šina z nich je dokonce ani nemá ráda, kdežto ona, která je
oba miluje -
Francesca zatajila dech.
Miluje ho? Michaela?
Ne, ne, ujišťovala se, to není láska. Ne v pravém slova
smyslu. Když jí to slovo přišlo na jazyk, mínila jím přátel-
ství. Samozřejmě, že Michaela tímto způsobem miluje.
Odjakživa ho měla ráda, ne? Byl jejím nejlepším přítelem,
dokonce i za Johnova života.
Představila si ho, jeho obličej a úsměv.
Zavřela oči, vybavila si jeho polibek a dokonalý pocit,
když ji držel kolem pasu a procházel se s ní po domě.
A konečně zjistila, proč jí poslední dobou připadá
všechno jinačí. Nebylo to jen proto, jak se původně do-
mnívala, že se vzali. Ani proto, že byl jejím manželem a
ona nosila na prstě jeho prsten.
Bylo to proto, že ho miluje.
Jejich vztah, pouto mezi nimi - není jen vášeň a už vůbec
ne nemravná. Je to láska, tělesná i duševní.
A Francesku by nepřekvapilo víc, ani kdyby se před ní
najednou zjevil John a začal tančit irský rejdovák. Michael.
Miluje Michaela.
Ne jako přítele, ale jako manžela a milence. Miluje ho
stejně vroucně a hluboce jako Johna. Trochu se to liší,

329
protože to jsou dva rozdílní muži a i ona se poněkud
změnila, ale jinak to je stejné. Je to láska ženy k muži a
naplňuje každý kout jejího srdce.
Francesca se děsila toho, že by zemřel.
„To mi nemůžeš udělat," zakvílela, opřela se o hranu
lavičky a vzhlédla k šedé obloze. Na nos jí dopadla velká
dešťová kapka a stříkla jí do oka.
„To bys neudělal," vzlykla a otřela si vlhkost z obličeje.
„Určitě ne -"
Následovaly tři další kapky, rychle po sobě.
„Zatraceně," zamumlala Francesca a pak se obrátila
zpátky k mrakům: „Omlouvám se."
A protože déšť nabíral na síle, schovala hlavu pod dře-
věnou střechu altánku.
Co má teď dělat? Obvinit nějakého anděla pomsty z cí-
levědomého úsilí, nebo se pořádně vyplakat a litovat se?
Možná od každého trochu.
Vyhlédla do deště, který teď bušil do země dostatečnou
silou, aby ochromil strachem i toho nejodhodlanějšího
anděla pomsty.
Rozhodně od každého trochu.

Michael otevřel oči a překvapeně zjistil, že je ráno.

Několikrát zamrkal, aby si tu skutečnost ověřil. Závěsy
byly zatažené, ale ne úplně a na koberec dopadal jasný pruh
světla.
Ráno. Dobře. Musel být skutečně unavený. Naposledy si
vzpomínal, jak Francesca vyběhla ze dveří s tím, že se
půjde projít, přestože muselo být každému hlupákovi jasné,
že začne pršet.

330
 Bláznivá ženská.
Pokusil se posadit, ale spadl zpátky na polštář. Krucinál,
připadal si jako mrtvý. Ne že by to byla za těchto okolností
zrovna nejlepší metafora, ale nenapadlo ho nic jiného, co by
tak přesně vystihovalo bolest, která prostupovala celým
jeho tělem. Cítil se vyčerpaný, téměř přilepený k povlakům.
Při pouhém pomyšlení na to, že by vstal, zasténal.
Hrome, byl v zuboženém stavu.
Dotkl se čela, aby zjistil, jestli má pořád horečku, ale
pokud měl horké čelo, pak na tom ruce byly stejně.
Nedokázal odhadnout nic jiného, než že se velmi potí a
rozhodně se potřebuje pořádně vykoupat.
Pokusil se nadechnout, ale měl tak ucpaný nos, že se
rozkašlal.
Vzdychl. No, jestli páchne, tak to aspoň on necítí.
Zaslechl u dveří tichý zvuk a vzhlédl, právě když Fran-
cesca vešla do místnosti. Tiše se pohybovala bosa jen v
punčochách a očividně se ho snažila nerušit. Jakmile však
přistoupila k posteli, konečně na něj pohlédla a překvapeně
se zajíkla.
„Už jsi vzhůru."
Přikývl. „Kolik je hodin?"
„Půl osmé. Dost brzy, nebýt toho, žes včera večer usnul
ještě před večeří."
Znovu přikývl, protože ho nenapadlo, jak jinak vhodně
zareagovat. A kromě toho byl příliš unavený, aby pro-
mluvil.
,,Jak ti je?" zeptala se a posadila se vedle něj. „Nechceš
něco sníst?"
„Bídně a ne, díky."

331
 Mírně zkřivila rty. „Aspoň maličkost?"
Přikývl.
Zvedla misku, která stála na stolku. Byla přiklopená ta-
lířkem, pravděpodobně proto, aby obsah zůstal v teple. ,,Je
ze včerejška," pronesla omluvně, „ale přikryla jsem ho,
takže by měl zůstat čerstvý."
„Masový vývar?" zeptal se.
Přikývla a přiložila mu lžíci ke rtům. „Není moc stu-
dený?"
Trochu usrkl a zavrtěl hlavou. Tekutina už rozhodně
nebyla ani vlažná, ale domníval se, že by nic teplejšího
stejně nepozřel.
Chvíli ho mlčky krmila a potom, jakmile řekl, že má
dost, postavila misku zpátky a opatrně na ni položila víčko.
„Máš horečku?" zašeptala.
Pokusil se nasadit bezstarostný úsměv. „Nemám tušení."
Natáhla ruku a dotkla se jeho čela.
„Neměl jsem čas se vykoupat," zamumlal, čímž se
omlouval za svůj zevnějšek, aniž v její přítomnosti přímo
vyslovil slovo pot.
Nedala najevo, že slyšela jeho omluvu, místo toho k
němu přitiskla ruku a svraštila obočí. A potom, až ho
překvapila svou hbitostí, vstala, naklonila se k němu a
dotkla se rty jeho čela.
„Frannie?"
„Pálíš," vydechla. „Pálíš!"
Pouze zamrkal.
„Pořád jsi horký," prohlásila vzrušeně. „Chápeš? Jestli
máš horečku, nemůže to být malárie!"

332
 Na okamžik se nedokázal nadechnout. Měla pravdu.
Nemohl uvěřit, že ho to nenapadlo, ale bylo to tak. Horečka
při malárii vždy do rána zmizí. Udeří zas až druhý den,
často s úpornou silou, a potom poskytne nemocnému další
den oddechu.
„Není to malárie," opakovala s podezřele jasnýma
očima.
„Říkal jsem ti to," pronesl, ale uvnitř znal pravdu - nebyl
si jistý.
„Neumřeš," zašeptala a skousla spodní ret mezi zuby.
Zalétl k ní očima. „Bála ses o mě?"
„Samozřejmě," odpověděla, aniž se snažila potlačit při-
dušený zvuk svého hlasu. „Proboha, Michaeli, nemůžu
uvěřit - máš vůbec tušení, jak jsem - ach, proboha."
Netušil, co právě řekla, ale měl pocit, že ho to těší.
Vstala, až opěradlo židle narazilo do zdi. Vedle vývaru
ležel bavlněný ubrousek. Zvedla ho a otřela si s ním oči.
„Frannie?" zašeptal.
,,Jsi hrozný chlap" zamračila se.
Pouze nadzvedl obočí.
„Měl bys vědět, že -" Ale zarazila se.
„Co je, Frannie?"
Zavrtěla hlavou. ,,Ještě ne," promluvila a Michael získal
dojem, že mluví spíš k sobě než k němu. „Brzy, ale ještě
ne."
Zamrkal. „Cože?"
„Musím jít," pronesla podivně úsečně. „Potřebuju si
něco zařídit."
„V půl osmé ráno?"

333
 „Brzy se vrátím," slíbila a rozběhla se ke dveřím. „Ni-
kam nechoď."
„A to jsem si zrovna přál navštívit krále," pokusil se o
žert.
Avšak Francesca byla tak rozrušená, že se ani neobtě-
žovala rýpnout si do jeho dosti žalostného pokusu o humor.
„Brzy," opakovala. „Brzy se vrátím."
Pouze pokrčil rameny a pozoroval, jak za sebou zaklapla
dveře.

334
 24. kapitola

...nejsem si jistá, jak Vám to mám říct, a navíc ani

nevím, jestli tu zprávu obdržíte, ale Michael a já jsme se
před třemi dny vzali. Nevím jak popsat události, které nás k
manželství dovedly, až na to, že zkrátka cítím, že je to
správné. Ráda bych, abyste věděla, že to v žádném případě
nesnižuje lásku, kterou jsem chovala k Johnovi. V mém
srdci bude mít vždy mimořádné a s láskou opatrované
místo stejně jako vy...
- od hraběnky z Kilmartinu hraběnce vdově z Kilmartinu tři
dny po svatbě s hrabětem z Kilmartinu

a čtvrt hodiny se Michaelův stav pozoruhodně

Z zlepšil. Samozřejmě mu nebylo úplně dobře, žádná

představivost ho nemohla - a ani nikoho jiného -
přesvědčit, že je plný síly a zcela zdráv. Ale po
vývaru a možná i konverzaci zřejmě trochu ožil, protože
když vstal, aby použil nočník, zjistil, že stojí na nohou
vyrovnaněji, než si myslel. Trochu se opláchl a vlhkým
ručníkem si setřel z těla alespoň pot. Jakmile si oblékl čistý
župan, připadal si opět skoro jako člověk.
Vykročil k posteli, ale nemohl se přimět, aby si lehl
zpátky mezi propocené povlečení. A tak zazvonil na
sloužící a posadil se do koženého křesla s vysokým opě-
radlem, které natočil tak, aby viděl z okna.

335
 Bylo slunečno, což byla příjemná změna. Celé dva týdny
jejich manželství převažovalo ponuré počasí. Ne že by mu
to nějak zvlášť vadilo - když člověk tráví tolik času
milováním se s manželkou jako on, nestará se moc o to,
jestli svítí slunce.
Ale teď, když jako uzdravující se pacient vstal z lůžka,
zjistil, že mu sluneční paprsky jiskřící na orosené trávě
zvedly náladu.
Nějaký pohyb venku upoutal jeho pozornost a on si
uvědomil, že je to Francesca spěchající po trávníku. Byla
příliš daleko, aby ji viděl zřetelně, ale choulila se ve svém
nejteplejším kabátě a něco držela v ruce.
Předklonil se, aby líp viděl, ale ztratila se mu za živým
plotem.
Právě v tu chvíli vstoupil do místnosti Reivers. „Zvonil
jste, pane?"
Michael se k němu otočil. „Ano. Mohl byste se postarat,
aby mi někdo převlékl povlečení?"
,,Jistě, pane."
„A -" Michael ho hodlal požádat, aby mu také nechal
napustit vanu, ale bůhví proč mu z úst unikla následující
slova: „Nevíte náhodou, kam šla lady Kilmartinová? Viděl
jsem ji na trávníku."
Reivers zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Nesvěřila se mi, ale
Davies se mi zmínil, že se na něj obrátila, zda by požádal
zahradníka, aby jí nařezal nějaké květiny."
Michael přikývl a v duchu sledoval řetězec lidí. Zřejmě
by měl mít klepy sloužících ve větší úctě. „Květiny, říkáte,"
zamumlal. Takže ty zřejmě držela, když před několika
minutami kráčela po trávě.

336
 „Pivoňky," dodal Reivers.
„Pivoňky," opakoval Michael a se zájmem se předklonil.
Byly to Johnovy oblíbené květiny a tvořily základ
Francesciny svatební kytice. Bylo téměř děsivé, že si pa-
matoval takovou drobnost, ale ačkoli odešel a zpil se do
němoty, hned jak John s Franceskou odešli z večírku,
vzpomínal si na ohrad zpropadeně detailně.
Měla modré šaty. Ledově modré. A svatební kytici tvo-
řily pivoňky. Museli je nařezat ve skleníku, ale Francesca
na tom trvala.
A najednou věděl přesně, kam šla zachumlaná v teplém
oblečení, které ji ochrání před chladným počasím. K
Johnovu hrobu.
Michael tam po svém návratu také jednou zašel - několik
dní po té mimořádné události ve své ložnici, kdy si
najednou uvědomil, že by John souhlasil, aby se oženil s
Franceskou. Víc než to, domníval se téměř, že tam John
někde je a celou záležitostí se dobře baví.
A Michaelovi nezbylo než přemítat - uvědomila si to i
Francesca? Pochopila, že John by si to přál? Pro oba?
Nebo ji stále sžírají pocity viny?
Aniž si to uvědomil, vstal ze židle. Znal vinu, věděl, jak
ničí lidské srdce a rve duši. Prožil tu bolest na vlastní kůži a
věděl, že působí jako kyselina v žaludku.
A nechtěl, aby tím Francesca musela projít. Nikdy.
Možná ho nemiluje a možná ho ani nikdy milovat ne-
bude. Ale nepochyboval o tom, že je teď šťastnější než před
jejich svatbou. A zničilo by ho, kdyby se za to štěstí
styděla.

337
 John by si přál, aby byla šťastná. Chtěl by, aby milovala
a byla milována. A jestli to Francesca ještě nepochopila -
Michael se začal oblékat. Byl sice zesláblý a možná měl
stále horečku, ale na hřbitov u kostelíka se dovleče. I kdyby
ho to napůl zabilo, nedovolí, aby prožila stejné provinilé
zoufalství, jakým trpěl tak dlouho.
Nemusí ho milovat. Nemusí. Během krátkého manžel-
ství si ta slova opakoval tolikrát, že jim téměř uvěřil.
Nemusí ho milovat. Ale musí se cítit svobodná. Svo-
bodná a šťastná.
Protože jestli ne...
Zničilo by ho to. Mohl žít bez její lásky, ale ne bez jejího
štěstí.
Francesca věděla, že půda bude vlhká, takže si přinesla
malou deku, zelenozlatý pléd Stirlingových, který s tesk-
ným úsměvem rozložila na trávu.
„Ahoj Johne," promluvila, zatímco poklekla a pečlivě
upravila pivoňky u jeho náhrobního kamene. Byl to prostý
hrob, zdaleka ne tak okázalý jako náhrobky mnoha
šlechticů postavené k uctění jejich památky.
Ale tak by si to John přál. Znala ho dobře, takže byla
často schopná předvídat jeho slova.
Chtěl by něco jednoduchého a právě tady, ve vzdáleném
rohu hřbitova, co nejblíž k polím, která měl tolik rád.
„Dneska je pěkně," promluvila a posadila se. Vyhrnula
si sukni, aby mohla sedět s nohama křížem, a potom látku
opět pečlivě upravila. Takovou pózu by nemohla zaujmout
ve slušné společnosti, ale tohle bylo jiné.
John by si přál, aby se cítila pohodlně.

338
 „Několik týdnů pršelo," pokračovala. „Samozřejmě že
někdy je to horší než jindy, ale neuplyne den, aniž aspoň
několik minut nesprchne. Tobě by to nevadilo, ale musím
přiznat, že já toužím po sluníčku."
Všimla si, že jeden stonek není přesně tam, kde by ho
chtěla mít, a tak se naklonila a opět ho vrátila na místo.
„Samozřejmě že mi to nebrání chodit ven," nervózně se
zasmála. „Poslední dobou jsem dokonce několikrát zmokla.
Nevím jistě, čím to je - bývala jsem na počasí opatrnější."
Vzdychla. „Ne, vlastně vím, co v tom je. Jen se ti to bo-
jím říct. Je to ode mě hloupé, ale..." Znovu se zasmála tím
napjatým smíchem, který jí vázl na rtech. To jediné s
Johnem nikdy necítila - nervozitu. Od chvíle, kdy se
poznali, se cítila v jeho přítomnosti pohodlně a nenucené, s
ním i sama se sebou.
Jenže teď...
Teď konečně měla důvod k neklidu.
„Něco se stalo, Johne," pronesla a vsunula ruce do kapes
kabátu. „Začala jsem k někomu cítit něco, co bych možná
neměla."
Rozhlédla se, jako by napůl očekávala, že se objeví něja-
ké boží znamení. Ale nic, jen vánek jemně povíval v listí.
Polkla a upřela pozornost zpátky na Johnův náhrobek.
Bylo hloupé, že by kousek kamene symbolizoval člověka,
ale nevěděla, kam jinam by se měla dívat, zatímco mluví k
jeho památce. „Možná bych to neměla cítit," pokračovala,
„nebo měla a jen si myslím, že bych neměla. Vím pouze, že
se to stalo. Nečekala jsem to, ale už je to tady a..."
Zarazila se a zkřivila ústa do téměř kajícného úsměvu.
„Myslím, že víš, o koho jde. Umíš si to vůbec představit?"

339
 A pak se stalo něco podivného. Když si to později vyba-
vovala, domnívala se, že by se přitom měla zatřást zem ne-
bo z nebe sjet blesk. Ale nic takového. Nestalo se nic hma-
tatelného, slyšitelného ani viditelného, jen se jí zmocnil
zvláštní pocit, jako by vše konečně zapadlo na místo.
A Francesca věděla - skutečně věděla -, že by si to John
určitě uměl představit. Dokonce víc než to. Že by si to i
přál.
Chtěl by, aby se provdala za Michaela. Těšilo by ho,
kdyby si vzala jakéhokoli muže, do něhož by se zamilovala,
ale v Michaelově případě by měl opravdu radost.
Byli to dva jeho nejbližší přátelé a rád by věděl, že jsou
spolu.
„Miluju ho," promluvila a uvědomila si, že je to poprvé,
co to vyslovila nahlas. „Miluju Michaela. A Johne -," do-
tkla se jeho jména vyrytého na náhrobku, „myslím, že bys s
tím souhlasil. Někdy mi skoro připadá, žes to celé
zaranžoval."
Do očí jí vstoupily slzy. Je to zvláštní. Dlouho jsem se
domnívala, že se už nikdy znovu nezamiluju. Kdyby se mě
někdo zeptal, co by sis přál, samozřejmě bych odpověděla,
že bys chtěl, abych si někoho našla. Jenže uvnitř -" Teskně
se usmála. „V duchu jsem si byla jistá, že se to nestane.
Věděla jsem, že se nezamiluju. Nepochybovala jsem o tom.
Jenže se to přihodilo. Úplně nečekaně. A navíc s
Michaelem. Moc ho miluju, Johne," pronesla roztřeseným
hlasem. „Namlouvala jsem si, že to tak není, ale když jsem
se bála, že umírá, bylo to na mě příliš a já pochopila... Ach
bože, už to vím, Johne. Potřebuju ho. Miluju ho. Nemůžu

340
bez něj žít a jen jsem ti to chtěla povědět, abys věděl, že
jsi..."
Zlomil se jí hlas. Držela uvnitř příliš mnoho emocí, které
se zoufale draly napovrch. Položila si obličej do dlaní a
rozplakala se, ne zármutkem ani radostí, ale jen proto, že to
zkrátka nedokázala potlačit. Johne," vzlykla. „Miluju ho. A
myslím, že by sis to tak přál."
A potom za sebou zaslechla zvuk. Čísi kroky a dech.
Obrátila se, ale už předem věděla, koho uvidí. Cítila ho.
„Michaeli," zašeptala a dívala se na něj jako na zjevení.
Byl bledý, pohublý a musel se opírat o strom, aby udržel
rovnováhu, ale jí připadal dokonalý.
„Francesko," vypravil ze sebe. „Frannie."
Vstala, aniž z něj spustila oči. „Slyšels mě?"
„Miluju tě," zašeptal chraplavě.
„Slyšels mě?" trvala na svém. Potřebovala to vědět, pro-
tože kdyby ji neslyšel, musela by mu to říct. Trhavě
přikývl.
„Miluju tě," promluvila. Chtěla k němu přistoupit a obe-
jmout ho, ale jako by na místě zakořenila. „Miluju tě," opa-
kovala. „Miluju tě."
„Nemusíš -"
„Ne, musím. Musím ti to říct. Miluju tě. Moc tě miluju."
A potom vzdálenost mezi nimi najednou zmizela a
Francesca cítila kolem sebe jeho paže. Zabořila obličej do
jeho hrudi a slzami mu promáčela košili. Nebyla si jistá,
proč pláče, ale nestarala se o to. Toužila pouze po jeho
teplém objetí.
Bylo úžasné tušit v jeho náruči budoucnost.

341
 Michael si opřel bradu o její hlavu. „Nechtěl jsem říct,
že to nemusíš říkat," zamumlal, „jen že to nemusíš opa-
kovat."
Zasmála se, ačkoli jí současně tekly slzy. „Ale jestli to
tak cítíš," pokračoval, „klidně pokračuj. Jsem nenasytný
ničema."
Upřela na něj zářivé oči. „Miluju tě."
Michael se dotkl její tváře. „Bůhví, co jsem udělal, že
jsem si tě zasloužil."
„Nemusels dělat nic," zašeptala. Jen být." Natáhla ruku a
dotkla se jeho tváře stejně jako on té její. Jen mi chvíli
trvalo, než jsem si to uvědomila."
Uchopil její ruku a vtiskl jí do dlaně polibek. Dlouho se
přesvědčoval, že nezáleží na tom, jestli ho Francesca
miluje, že stačí, že je jeho ženou. Ale teď...
Když to řekla, srdce se mu vzneslo do oblak.
Připadal si jako v nebi. Jako by dostal požehnání.
Něco, v co nikdy nedoufal, o čem se mu ani nesnilo.
Byla to láska.
„Budu tě milovat do konce života," přísahal. „Položím
za tebe život. Budu tě uctívat a chovat v srdci. Budu -" Při
těch slovech se mu zlomil hlas, ale nevšímal si toho. Chtěl
jí to povědět. Přál si, aby to věděla.
„Pojďme domů," vyzvala ho tiše.
Přikývl.
Vzala ho za ruku a vedla zpátky k lesíku, který ležel
mezi hřbitovem a Kilmartinem. Michael se k ní naklonil,
ale než odlepil nohy od země, obrátil se k Johnovu hrobu a
zašeptal: Děkuju.
Teprve pak se nechal odvést domů.

342
 „Chtěla jsem ti to později říct," vysvětlovala hlasem,
který se stále třásl emocemi, ale opět začínal připomínat její
vlastní. „Hodlala jsem udělat velké romantické gesto. Něco
závratného. Něco..." Obrátila se k němu a žalostně se
usmála. „Nevím co, ale určitě by to bylo velkolepé."
Zavrtěl hlavou. „Nepotřebuju to. Potřebuju jenom..."
A bylo úplně jedno, že nedokončil větu, poněvadž ona to
stejně věděla.
,,Já vím," zašeptala. „Potřebuju úplně totéž."

343
 Epilog

Můj drahý synovče,

přestože Helen trvá na tom, že ji oznámení o Tvé svatbě
s Franceskou nepřekvapilo, já přiznávám méně bujnou
fantazii a připouštím, že to byl pro mě naprostý šok.
Přesto Tě prosím, abys nezaměnil šok s nesouhlasem.
Nemusela jsem dlouho přemýšlet, abych pochopila, že Ty a
Francesca tvoříte ideální pár. Nechápu, že jsem to neviděla
dřív. Netvrdím, že rozumím metafyzice, a po pravdě řečeno
nemám mnoho trpělivosti s těmi, kdo se tím chlubí, ale mezi
vámi dvěma existuje pouto, pochopení mysli a duší, a to ve
vyšší rovině. Zjevně jste se jeden pro druhého narodili. Ta
slova se mi nepíší snadno. John v mém srdci stále žije a
každý den cítím jeho přítomnost. Oplakávám svého syna a
navždy budu. Nedokáži ani vyjádřit, jakou útěchu mi
poskytuje vědomí, žeTy s Franceskou cítíte totéž. Doufám,
že Vám nebudu připadat domýšlivá, když Vám dám své
požehnání. A doufám, že Vám nebudu připadat hloupá,
když přidám své díky. Děkuju Ti, Michaeli, žes nechal mého
syna, aby ji miloval první.
- od Janet Stirlingové, hraběnky vdovy z Kilmartinu
Michaelu Stirlingovi, hraběti z Kilmartinu červen 1824

344