Julia Quinn IT'S IN HIS KISS

Copyright © 2005 by Julie Cotler Pottinger

AU rights reserved Translation © 2007 by Zdeňka Zvěřinová Jacket design © 2007 by Miloslav Disman Czech
edition © 2007 by Euromedia Group, k. s.
ISBN 978-80-249-0969-1
Pro Steva Axelroda ze stovky různých důvodů. (Ale hlavně za ten kaviár!)
A také pro Paula, i když si zřejmě myslí, že patřím mezi lidi, kteří se o kaviár rádi dělí.

Poděkování
Autorka by ráda poděkovala Eloise Jamesové a Alessandru Vettorimu za jejich odborné znalosti o všem italském
 Prolog

Rok 1815, deset let předtím, než náš příběh skutečně začal...
Aby si Gareth St. Clair udržel dobrou náladu a celkovou příčetnost, spoléhal ve vztahu k otci na čtyři pravidla.
Zaprvé: Nemluvili spolu, pokud to nebylo zcela nezbytné.
Zadruhé: Všechny zcela nezbytné hovory odbývali v co možná nejkratší době.
Zatřetí: Při události, která zahrnovala víc než prostý pozdrav, bylo vždy nejlepší být v přítomnosti třetí osoby.
A konečně začtvrté: Aby dosáhl bodů zaprvé, zadruhé a zatřetí, snažil se Gareth obdržet co nejvíc pozvání od
přátel a strávit školní prázdniny s nimi.
Jinými slovy jinde než doma.
Ještě přesněji, pryč od svého otce.
Celkem vzato, říkal si Gareth, když se o tom donutil přemýšlet - což v poslední době, kdy dotáhl svou uhýba-cí
taktiku k dokonalosti, nebývalo často -, ty zásady mi dobře slouží.
A stejně dobře sloužily i jeho otci, protože Richard St. Clair měl mladšího syna rád asi tolik jako mladší syn
jeho. Proto mě tolik překvapilo, zamračil se Gareth, že mě zavolal ze školy domů.
Navíc tak důrazně.
Otcův dopis působil trochu tajemně. Gareth se měl okamžitě dostavit do Clair Halí.
Ovšemže ho to podráždilo. V Etonu mu zbývaly pouhé dva měsíce a život ve škole plynul v opojné směsici her a
studia, kterou samozřejmě občas okořenil tajnou návštěvou místního veřejného domu, vždy pozdě v noci a ve
společnosti žen a vína.
Gareth vedl přesně takový život, jaký si osmnáctiletý mladík může přát. A domníval se, že pokud se mu podaří
držet se otci z očí, bude v devatenácti jeho život stejně požehnaný. Na podzim měl spolu s nejlepšími přáteli
nastoupit na Cambridge, kde se hodlal věnovat studiu i společenskému životu s naprosto srovnatelným
zanícením.
Když se rozhlédl po vstupní hale Clair Hall, dlouze vydechl, což mělo působit netrpělivě, ale spíš to pramenilo z
vnitřní nervozity. Co mu proboha může baron -jak otce nazýval - chtít? Už dávno se netajil tím, že si v případě
mladšího syna myje ruce a vzdělání mu platí jen proto, že se to od něj očekává.
Což, jak všichni věděli, ve skutečnosti znamenalo: Před přáteli a sousedy by vypadalo špatně, kdyby Garetha ne-
poslal do náležité školy.
Když už si otec se synem vzájemně zkřížili cestu, baron obvykle celou dobu dával najevo, jakým je pro něj ten
chlapec zklamáním.
Což v Garethovi pouze vyvolalo silnou touhu rozčílit otce ještě víc.
Teď podLipával nohou a čekal, až majordomus oznámí baronovi jeho příchod. Připadal si ve vlastním domově
jako cizinec. V posledních devíti letech tam strávil tak málo času, že bylo těžké cítit k tomu místu nějaké pouto.
Pro něj to byla pouhá hromada kamení, která patří otci a časem ji zdědí jeho starší bratr George. Gareth věděl, že
nic z domu ani z majetku St. Claira nedostane. Jeho maličkost se bude muset světem protlouct sama. Domníval
se, že by po Cambridge mohl vstoupit do armády;
8
POZNÁŠ TO Z POLIBKŮ
jediným dalším přijatelným povoláním bylo totiž kněžství a bůhví, že na to se nehodil.
Gareth si moc nevzpomínal na matku, která nečekaně zemřela, když mu bylo pět, ale vybavoval si, jak mu ču-
chala vlasy a smála se tomu, že nikdy nebere nic vážně.
Jsi můj malý uličník," říkávala a potom zašeptala: „Zůstaň takový. Ať se stane cokoli, zůstaň takový."
Zůstal. A velmi pochyboval, že by ho anglikánská církev přivítala ve svých řadách s otevřenou náručí.
„Pane Garethe."
Při zvuku majordomova hlasu vzhlédl. Guilfoyle jako vždy vyslovil monotónní větu, nikdy otázku.
„Otec vás přijme," zanotoval Guilfoyle. Je v pracovně."
Gareth kývl na stárnoucího majordoma a zamířil chodbou k otcově pracovně, která byla odjakživa jeho nejne-
oblíbenější místností v domě. Tam mu otec dělával kázání, tam mu sděloval, že nikdy ničeho nedosáhne, tam
chladně přemítal, že nikdy neměl mít druhého syna a že Gareth není nic jiného než břímě rodinných financí a
poskvrna jejich cti.
Ne, pomyslel si, když zaklepal na dveře, nemám na to místo šťastné vzpomínky.
„Dále!"
Gareth zatlačil do těžkých dubových dveří a vstoupil. Otec seděl za stolem a něco čmáral na arch papíru. Vypadá
dobře, prolétlo Garethovi mimoděk hlavou. Otci to vždycky slušelo. Bylo by snadnější, kdyby se proměnil v
odpornou karikaturu člověka, ale ne, lord St. Clair byl silný, v dobré fyzické kondici a vůbec nevypadal, že už je
mu přes padesát - naopak působil o dvacet let mladší.
Takového muže by chlapec jako Gareth rád choval v úctě, a to bolest z odmítnutí ještě zhoršovalo.
Trpělivě čekal, až otec vzhlédne. Když to neudělal, odkašlal si.
Žádná reakce.
Zakašlal silněji.
Nic.
Zatnul zuby. Takhle se otec choval pořád - ignoroval ho dostatečně dlouho, aby mu připomněl, že mu nestojí za
povšimnutí.
Gareth přemítal, že řekne „pane". Potom zauvažoval o oslovení „barone". Dokonce ho napadlo, že vyřkne slovo
„otče", ale nakonec se jen opřel o zárubeň a začal si pohvizdovat.
Otec okamžitě vzhlédl. „Přestaň," vyštěkl. Gareth nadzvedl obočí a zmlkl.
„A postav se rovně. Proboha," utrousil baron podrážděně, „kolikrát ti mám říkat, že je nevychované takhle si
pohvizdovat?"
Gareth vteřinu počkal a pak se zeptal: „Mám na to odpovědět, nebo je to jen řečnická otázka?"
Otcův obličej zrudl.
Gareth polkl. Neměl by ho provokovat. Věděl, že svým záměrně rozmarným tónem barona popudí, ale někdy
bylo zatraceně těžké držet pusu zavřenou. Strávil léta snahou získat si otcovu přízeň, ale nakonec to vzdal.
A pokud ho aspoň trochu uspokojovalo, když ve starším muži vyvolal stejné zoufalství, k jakému ho přiváděl on,
tak ať. Člověk si musí dopřát trochu radosti, pokud to jde.
„Překvapuje mě, že jsi přišel," promluvil otec.
Gareth zmateně zamrkal. „Požádal jste mě o to." Smutnou pravdou bylo, že otci nikdy nevzdoroval. Ne do-
opravdy. Rýpal, popichoval a podbarvoval drzostí každé prohlášení nebo čin, ale nikdy se nestalo, že by zcela
odmítl poslechnout.
Byl žalostný zbabělec.
Ve snech se otci vzpíral a říkal mu, co si o něm myslí, ale ve skutečnosti svůj vzdor omezil na pohvizdováni a
zasmušilé pohledy.
„To ano," připustil otec a mírně se opřel do židlee „Ale nikdy nevydávám přikaz s očekáváním, že se jím budeš
řídit.Děláš to velmi zřídka."
Gareth mlčel.
Baron vstal a přešel k vedlejšímu stolu, kde uchovával karafu s brandy. „Asi jsi zvědavý, o co jde."
Gareth přikývl, ale protože se otec neobtěžoval na něj pohlédnout, dodal: „Ano, pane."
Baron uznale usrkl brandy, a zatímco Gareth čekal, viditelně si jantarově žlutou tekutinu vychutnával. Posléze se
otočil a s chladným hodnotícím pohledem prohlásil: „Konečně jsem našel způsob, jak budeš naší rodině
užitečný."
Gareth překvapeně trhl hlavou. „Opravdu?"
Otec se znovu napil a odložil sklenku. „Vskutku." Obrátil se k synovi a poprvé během rozhovoru se na něj
upřeně zadíval. „Oženíš se."
„Pane?" vypravil ze sebe Gareth, jako by se měl tím slovem udusit.
„Letos v létě," potvrdil lord St. Clair.
Gareth se přidržel opěradla židle, aby se nezapotácel. Je mi osmnáct, proboha, letělo mu hlavou. Jsem moc
mladý, abych se ženil. A co Cambridge? Mohl bych tam chodit i jako ženatý? Co udělám s manželkou?
A, bože všemohoucí, koho si mám vlastně brát?
Je to vynikající svazek," pokračoval baron. „To věno vzkřísí naše finance."
„Naše finance, pane?" zašeptal Gareth.
Lord St. Clair zabodl do syna pronikavý pohled. „Máme zastavený majetek," utrousil ostře. Ještě rok a přijdeme
o všechno."
„Ale... jak to?"
„Eton není zrovna levný," vyštěkl baron.
Ne, ale jistě rodinu neožebračí, pomyslel si Gareth zoufale. Nemůže to být pouze moje vina.
„I když jsi pro mě zklamáním," pokračoval otec, „nezříkám se vůči tobě zodpovědnosti. Dostal jsi vynikající
vzdělání, koně, oblečení a střechu nad hlavou. Teď je na tobě, aby ses zachoval jako muž."
„Koho?" zašeptal Gareth.
„Prosím?"
„Koho si mám brál?" vyhrkl o něco hlasitěji
„Mary Winthropovou," odpověděl otec suše.
Gareth cítil, jak mu z obličeje mizí barva. „Mary..."
„Wrothamovu dceru."
Jako by to Gareth nevěděl. „Ale Mary..."
„Bude vynikající manželka," pokračoval baron. „Poslušná, a když se budeš chtít toulat po městě se svými ničem-
nými kamarády, můžeš ji nechat na venkově."
„Ale otče, Mary..."
„Souhlasil jsem s tím kvůli tobě," prohlásil otec. „Už jsme to dohodli. Podepsali jsme smlouvu."
Gareth se pokusil nadechnout. To nemůže být pravda. Nikoho by neměli nutit do manželství. Ne v dnešní době a
v tomto věku.
„Wrotham by rád, aby se to odbylo v červenci," doplnil baron. „Řekl jsem mu, že nemáme námitek."
Jenže... Mary..." zalapal Gareth po dechu. „Nemůžu si ji vzít!"
Otec nadzvedl jedno husté obočí až k vlasům. „Můžeš, a taky to uděláš." „Ale otče, ona je... ona je..."
„Prostoduchá?" zakončil baron za něj. Uchechtl se. „Na tom nezáleží, když pod tebou leží v posteli. A nic jiného
s ní dělat nemusíš." Vykročil k synovi, takže se ocitli nepříjemně blízko. „Stačí, když se ukážeš v kostele.
Rozumíš?"
Gareth mlčel. Ani by nic jiného nezvládl. Dokázal jedině dýchat.
Znal Mary Winthropovou celý život. Byla o rok starší a jejich rodinné pozemky spolu už přes století sousedily.
Jako děti se kamarádili, ale brzy začalo být zřejmé, že to Mary nemá v hlavě úplně v pořádku. Kdykoli měl
Gareth příležitost, hájil ji, a dokonce rozbil nos několika rváčům, které napadlo urážlivě na ni pokřikovat nebo
zneužít její laskavé a skromné povahy.
Ale vzít si ji nemohl. Chovala se jako dítě. Byl by to hřích. A i kdyby ne, neměl by na to žaludek. Copak by
pochopila, co se má mezi nimi jako mezi mužem a ženou odehrát?
Nikdy by s ní nemohl spát. Nikdy.
Gareth hleděl na otce a nedostávalo se mu slov. Poprvé v životě mu na jazyk nepřicházela odpověď ani úsečná
poznámka.
Na to žádná slova nebyla. Pro takový okamžik prostě žádná neexistovala.
„Vidím, že si rozumíme," poznamenal baron s úsměvem.
„Ne!" vybuchl Gareth zoufale. „Ne! To nemůžu!"
Otec přimhouřil oči. „Půjdeš tam, i kdybych tě tam měl dotáhnout."
„Ne!" Měl pocit, že se dusí, a přece ta slova ze sebe vymáčkl. „Otče, Mary je... jako dítě. Nikdy nebude víc. Víte
to. Nemůžu si ji vzít. Byl by to hřích."
Baron se uchechtl a prudce se odvrátil. „Chceš mi snad namluvit, že ses právě ty dal najednou na víru?"
„Ne, ale -"
„Není o čem debatovat," přerušil ho otec. „Wrotham byl ohledně věna mimořádně štědrý. Bůhví, že musí, když
se snaží provdat takovou nánu."
„Nemluv tak o ní," zašeptal Gareth. Nechtěl si sice Mary Winthropovou vzít, ale znal ji celý život a takové řeči
si nezasloužila.
„Bude to to nejlepší, cos kdy udělal i co kdy uděláš," prohlásil lord St. Clair. „Wrothamova nabídka je nanejvýš
velkodušná. Zařídím, abys dostával rentu, která ti do konce života zajistí pohodlí."
„Rentu," opakoval Gareth bezvýrazně.
Otec se znovu krátce uchechtl. „Snad si nemyslíš, že bych ti svěřil nějakou velkou sumu?"
Gareth křečovitě polkl. „Co škola?"
„Můžeš tam chodit dál," odpověděl otec. „Vlastně za to budeš vděčit své novomanželce. Bez manželské smlouvy
ty peníze nedostaneš."
Gareth tam stál a snažil se zklidnit natolik, aby se jeho dech aspoň vzdáleně přiblížil normálu. Otec věděl, co pro
něj znamená navštěvovat Cambridge. Byla to jedna z věcí, na nichž se oba shodli: džentlmen vzdělání.
Nezáleželo na tom, že Gareth toužil po společenských i akademických zkušenostech, kdežto lord St. Clair v tom
viděl pouze nutnost, jak si udržet prestiž. Léta to považovali za nepsanou dohodu - Gareth bude studovat a získá
vysokoškolský titul.
Ale teď zřejmě lord St. Clair usoudil, že už za vzdělání mladšího syna platit nebude. Kdy mu to hodlal povědět?
Až si Gareth sbalí ktifry?
Je to jasná věc, Garethe," prohlásil otec ostře. „Musíš to být ty. George je dědic a já nedovolím, aby pošpinil
krevní linii. Kromě toho," našpulil rty, „bych mu to ani neudělal."
„A mně můžete?" zašeptal Gareth. Tolik ho nenávidí? Tak málo si ho považuje? Zadíval se na něj, na jeho
obličej, který mu způsobil tolik utrpení. Baron se na něj nikdy ne-usmál, nepronesl jediné povzbudivé slovo. V
životě -
„Proč?" zaslechl Gareth vlastní hlas. Zněl jako nářek raněného zvířete, žalostně a úpěnlivě. „Proč?" opakoval
znovu.
Otec mlčel, jen tam stál a svíral okraj stolu, až mu zbělely klouby. A Gareth nedokázal nic než jen upřeně zírat,
jako by ho pohled na jeho ruce hypnotizoval. Jsem váš syn," zašeptal, aniž od nich odtrhl oči, a pak mu pohlédl
do obličeje. „Váš syn. Jak můžete vlastnímu synovi udělat něco takového?"
A pak se baron, který byl mistrem jízlivých poznámek a vždy projevoval vztek spíš chladem než zuřivostí, pře-
stal ovládat. Prudce rozhodil ruce a rozkřikl se na celou místnost.
„Proboha, copak to vážně nevíš? Nejsi můj syn! Nikdy jsi jím nebyl! Jsi obyčejný bastard, prašivý spratek,
kterého v mojí nepřítomnosti porodila tvoje matka jinému muži."
Vztek se z něj řinul jako žhavá láva, příliš dlouho stlačená pod povrchem. Zasáhl Garetha jako horká vlna, vířil
kolem něj, svíral ho a dusil, až téměř nemohl dýchat.
„Ne." Gareth zoufale zavrtěl hlavou. Ne že by ho to někdy nenapadlo nebo v to dokonce nedoufal, ale nemohla
to být pravda. Vypadá jako otec. Mají stejný nos, ne? A -
„Krmil jsem tě," pokračoval baron hlubokým tvrdým hlasem, „šatil a představil světu jako svého syna. Podpo-
roval jsem tě, i když by tě každý jiný vyhodil na ulici, a ty ses mi takhle odvděčil."
„Ne," opakoval Gareth. „To nemůže být pravda. Vypadám jako vy. Já -"
Lord St. Clair mlčel. Potom hořce utrousil: „Ujišťuju tě, že je to nešťastná shoda náhod."
„Ale -"
„Měl jsem tě vyhodit hned po narození," přerušil ho lord St. Clair, „nechat tvou matku, ať si sbalí věci, a vykop-
nout vás oba na ulici. Ale neudělal jsem to." Přistoupil ke Garethovi a sklonil se k němu. „Uznal jsem tě za
svého syna, takže jsi legitimní." Potom vzteklým hlasem dodal: „Dlužíš mi to."
„Ne," pronesl Gareth. Jeho hlas konečně získal rozhodnost, která ho bude muset provázet zbytkem života. „Ne.
Neudělám to."
„V tom případě tě vydědím," varoval ho baron. „Už ode mě neuvidíš ani vindru. Zapomeň na sny o Cambridge,
na svoje -"
„Ne," opakoval Gareth, tentokrát s mnohem větší kuráží. Cítil se jako vyměněný. Tohle je konec, uvědomil si.
Konec dětství, konec nevinnosti a začátek -
Bůhví čeho je to začátek.
„S tebou jsem skončil," zasyčel jeho otec - ne, ne jeho otec. „Navždy."
„Budiž," řekl Gareth. A odešel.
1. kapitola
Léta míjí a my se setkáváme s naší hrdinkou, která, jak dlužno přiznat, nikdy nebyla
bázlivá ani nenápadná květinka. Dějištěm je každoroční hudební večírek Smythe-Smithových, asi deset minut
předtím, než se pan Mozart začne obracet v hrobě.
Proč to samy sobě děláme?" přemítala Hyacinth Brid-gertonová nahlas. „Protože jsme milé a laskavé,"
odpověděla její švagrová, která seděla - Bůh jim pomoz - na sedadle přímo v první řadě.
„Člověk by řekl," trvala Hyacinth na svém, upírajíc pohled na prázdnou židli vedle Penelope asi se stejným
nadšením jako na mořského ježka, „že jsme se z loňska poučily. Nebo snad z předloňska. Nebo dokonce z -"
„Hyacinth?" promluvila Penelope.
Dívka přelétla pohledem k Penelope a tázavě nadzvedla jedno obočí. „Sedni si."
Hyacinth vzdychla. Ale poslechla.
Hudební večírek u Smythe-Smithových. Naštěstí se konal jen jednou za rok, protože Hyacinth nepochybovala,
že než se její uši z toho zážitku vzpamatují, potrvá to celých dvanáct měsíců.
Vydala další povzdech, tentokrát hlasitější než ten
předchozí. „Nejsem si úplně jistá, jestli jsem milá nebo laskavá."
„To ani já ne," připustila Penelope, „nicméně jsem se rozhodla, že pokud jde o tebe, budu v to věřit." „Dost si
zahráváš," podotkla Hyacinth. Jsem téhož názoru."
Hyacinth pohlédla na místo vedle ní. „Samozřejmě žes v té věci neměla na vybranou."
Penelope přimhouřila oči. „Myslíš?"
„Colin tě odmítl doprovodit, viď?" utrousila Hyacinth s prohnaným výrazem. Colin byl Hyacinthin bratr, který
se před rokem s Penelope oženil.
Penelope sevřela ústa do pevné přímky.
„Miluju, když mám pravdu," prohlásila Hyacinth vítězoslavně. „Což je štěstí, protože ji mám často."
Penelope po ní loupla očima. „Víš, že jsi nesnesitelná?"
„Samozřejmě." Hyacinth se k ní s ďábelským úsměvem naklonila. „Ale stejně mě miluješ, přiznej to."
„Do konce večera nic nepřiznám."
„Až do chvíle, kdy obě ohluchneme?"
„Až dokud neuvidíme, jestli se umíš chovat."
Hyacinth se zasmála. „Přivdala ses do rodiny. Musíš mě milovat. Je to tvoje povinnost."
„Zvláštní, ale nevybavuju si, že by to bylo v manželském slibu."
„Zvláštní," odrazila ji Hyacinth, „ale já se na to zřetelně pamatuju."
Penelope na ni pohlédla a zasmála se. „Nevím, jak to děláš, Hyacinth, ale i když člověka popudíš, vždycky se ti
podaří zůstat okouzlující."
Je to moje největší přednost," poznamenala Hyacinth vážně.
„To, žes mě sem dnes večer doprovodila, ti přičtu k dobru," ujistila ji Penelope a poplácala ji po ruce.
„Ovšem," přikývla Hyacinth. „Přes všechny nesnesitelné způsoby jsem ve skutečnosti vlídná a šlechetná duše."
Nic jiného mi nezbývá, napadlo ji, zatímco pozorovala
odhalování malého improvizovaného jeviště. Další rok a další hudební večírek Smythe-Smithových. Další
příležitost dozvědět se, kolika způsoby se dá zprznit dokonalé hudební dílo. Hyacinth se rok co rok dušovala, že
už ji na té události nikdo neuvidí, ale pak se tam znovu objevila a povzbudivě se usmívala na čtyři dívky na
pódiu.
„Vloni jsem si aspoň sedla dozadu," poznamenala.
„Ano," přisvědčila Penelope a vrhla po ní podezřívavý pohled. Jak se ti to podařilo? Felicity, Eloise a já jsme
byly vpředu."
Hyacinth pokrčila rameny. „Dobře načasovaná návštěva na dámách. Vlastně -"
„Neodvažuj se to dnes večer zkoušet," varovala ji Penelope. Jestli mě tu necháš samotnou..."
„Bez obav," povzdychla si Hyacinth. „Zůstanu tu po celou dobu. Ale," ukázala prstem, což by její matka jistě
označila za gesto nanejvýš nevhodné pro dámu, „chci, abys mé oddanosti věnovala náležitou pozornost."
„Proč mám pocit," zeptala se Penelope, „že si vedeš nějaké skóre, a až to budu nejmíň čekat, vrhneš se ke mně a
budeš něco chtít?"
Hyacinth zamrkala. „Proč bych se k tobě měla vrhat?"
Penelope se zadívala na svou švagrovou, jako by byla šílená, a pak prohodila: „Koukni, jde sem lady
Danburyová."
„Paní Bridgertonová," promluvila, nebo spíš vyštěkla lady Danburyová. „Slečno Bridgertonová."
„Dobrý večer, lady Danburyová," pozdravila Penelope postarší hraběnku. „Držíme vám vpředu místo."
Lady Danburyová přimhouřila oči a zlehka šťouchla Penelope holí do kotníku. „Vždycky myslíte na druhé,
viďte?"
„Samozřejmě," zaváhala Penelope. „Ani by mě nenapadlo -"
„Ha," odfrkla si lady Danburyová.
To byla, jak Hyacinth vypozorovala, hraběnčina oblíbená slabika. Ta a ještě hmm.
„Posuňte se, Hyacinth," poručila jí lady Danburyová. „Sednu si mezi vás."
Hyacinth se poslušně přesunula o jednu židli vlevo. „Právě jsme přemítaly, proč sem vůbec chodíme," podotkla,
jakmile se lady Danburyová uvelebila na sedadle. „Vůbec nic mě nenapadlo."
„Samozřejmě nemůžu mluvit za vás," obrátila se k ní lady Danburyová, „ale ona" trhla hlavou k Penelope, „je tu
ze stejného důvodu jako já."
„Kvůli hudbě?" otázala se Hyacinth, možná až příliš zdvořile.
Lady Danburyová se otočila zpátky k Hyacinth a zkřivila obličej do něčeho, co byl možná úsměv. „Odjakživa
vás mám ráda, Hyacinth Bridgertonová."
Já vás taky," odvětila Hyacinth.
„To předpokládám, protože mi občas chodíte číst," podotkla lady Danburyová.
„Každý týden," připomněla jí Hyacinth.
„Občas nebo každý týden... pch." Lady Danburyová pohrdavě mávla rukou. „Pokud se s tím neobtěžujete každý
den, vyjde to nastejno."
Hyacinth usoudila, že bude lepší mlčet. Lady Danburyová by jistě našla způsob jak překroLitit její poznámku v
slib, že za ní bude docházet každé odpoledne.
„A mohla bych dodat," pokrčila lady Danburyová nos, „že od vás bylo minulý týden nanejvýš hrubé, když jste
odešla právě ve chvíli, kdy nebohá Priscilla visela z útesu."
„Co čtete?" zajímala se Penelope.
„Slečnu Butterworthovou a šíleného barona," odvětila Hyacinth. „A nevisela. Zatím."
„Četla jste si to napřed?" otázala se lady Danburyová.
„Ne." Hyacinth protočila panenky. „Ale není těžké to předvídat. Slečna Butterworthová pořád visí z nějaké bu-
dovy nebo stromu."
„A ještě žije?" vyzvídala Penelope.
„Řekla jsem, že visí, ne že ji oběsili," zamumlala Hyacinth. „Věčná škoda."
„Bez ohledu na to," vložila se do hovoru lady Danburyová, „bylo od vás velmi netaktní nechat mě v nejistotě."
„Autorka tam skončila kapitolu," namítla Hyacinth bez lítosti, „a kromě toho, není snad trpělivost ctnost?"
„Rozhodně ne," prohlásila lady Danburyová procítěně, „a pokud si to myslíte, nejste taková, za jakou jsem vás
považovala."
Nikdo nechápal, proč Hyacinth chodí každé úterý k lady Danburyové a čte jí, ale ona si odpoledne s hraběnkou
užívala. Lady Danburyová byla podivínka, někdy až krutě upřímná, a Hyacinth ji obdivovala.
„Když jste vy dvě spolu, znamenáte hrozbu," poznamenala Penelope.
„Mým životním posláním," oznámila lady Danburyová, „je být hrozbou co největšímu množství lidí, takže to
beru jako nejvyšší kompliment, paní Bridgertonová."
„Proč mi říkáte paní Bridgertonová jen tehdy," zamyslela se Penelope, „když mluvíte ve velkém stylu?"
„Zní to tak lip," odpověděla lady Danburyová a zdůraznila svou poznámku hlasitým bouchnutím hole.
Hyacinth se zakřenila. Až bude stará, chce být přesně jako lady Danburyová. Aby řekla pravdu, měla postarší
hraběnku radši než většinu svých vrstevníků. Po třech sezonách ve společnosti ji už unavovalo vídat den po dni
stejné lidi. Kdysi jí to připadalo radostné a povzbuzující - plesy, večírky, nápadníci... No, musela přiznat, že je to
stále příjemné - rozhodně nepatřila mezi dívky, které si stěžují na bohatství a výsady, jež jsou nuceny snášet. Ale
nebylo to stejné. Už netajila dech pokaždé, když vstoupila do tanečního sálu, a tanec byl prostě tancem, ne
kouzelným vírem pohybu jako před lety. Opojné vzrušení vyprchalo.
Bohužel pokaždé, když se o tom zmínila před matkou, dostalo se jí odpovědi, aby si našla manžela. Tím se, jak
Violet Bridgertonová s velkým zanícením vysvětlovala, všechno změní.
Vskutku.
Hyacinthina matka už dávno odložila nenápadnou lstivost, pokud šlo o svobodný stav její čtvrté a poslední
dcery. Změnilo se to v křížovou výpravu, pomyslela si Hyacinth ponuře.
Zapomeňme na Johanku z Arku. Její matka je Violet z Mayfair a mor, nákaza ani proradný milenec jí nezabrání
v úsilí vidět všech osm dětí ve šťastném manželském svazku. Zůstali pouze dva, Gregory a Hyacinth, ale
Gregorymu bylo teprve čtyřiadvacet, což ostatní (podle Hyacinthina mínění zcela nespravedlivě) považovali za
zcela přijatelný věk, aby džentlmen zůstával svobodným mládencem.
Ale Hyacinth ve dvaadvaceti? Matku chránilo před zhroucením jedině to, že se Hyacinthina starší sestra Eloise
vdala až v úctyhodném stáří osmadvaceti let. Ve srovnání s ní byla Hyacinth prakticky nemluvně.
Nikdo nemohl říct, že Hyacinth zůstala beznadějně na ocet, ale i ona musela přiznat, že se k té fázi pomalu blíží.
Od svého vstupu do společnosti před třemi lety sice dostala několik nabídek k sňatku, ale ne tolik, kolik by
člověk předpokládal vzhledem k jejímu zevnějšku - ne sice nejkrásnější dívky ve městě, ale rozhodně hezčí než
dobrá polovina - a jejímu bohatství - opět ne sice největšímu na svatebním trhu, ale určitě dostatečnému, aby o ni
usiloval nějaký lovec věna.
Kromě toho měla samozřejmě vynikající styky. Její bratr byl, stejně jako předtím jejich otec, vikomt Bridgerton,
a přestože to možná nebyl nejvznešenější titul v zemi, jejich rodina byla nesmírně populární a vlivná. A aby toho
nebylo málo, Hyacinthina sestra Daphne se stala vévodkyní z Hastingsu a sestra Francesca vévodkyní z
Kilmartini.
Kdyby se nějaký muž chtěl přiženit do jedné z nejvýznamnějších britských rodin, našel by spoustu horších partií
než Hyacinth Bridgertonovou.
Pokud si však někdo udělal čas a přemýšlel o časovém rozložení žádostí o ruku, které obdržela - což Hyacinth,
aniž to někomu přiznala, udělala -, začalo to vypadat dost bledě.
Tři nabídky během první sezony.
Dvě během druhé.
Vloni jedna.
A v současné době žádná.
Dalo by se tvrdit, že ztrácí na popularitě - pokud by ovšem někdo byl natolik hloupý, aby to skutečně tvrdil,
poněvadž v tom případě by Hyacinth musela bez ohledu na fakta a logiku zaujmout opačné stanovisko.
A pravděpodobně by vyhrála. Jen stěží by se našel muž nebo žena, kteří by dokázali přechytračit, odrazit nebo
vyvrátit argumenty Hyacinth Bridgertonové.
Možná, pomyslela si ve vzácném okamžiku sebezpyto-vání, to má něco společného s tím, proč počet nabídek
klesá tak zneklidňujícím tempem.
Na tom nezáleží, říkala si, zatímco sledovala, jak se Smythe-Smithovy dívky motají kolem malého pódia v
přední části místnosti. Nemohla žádnou z těch šesti nabídek přijmoLit. Tři nápadníci byli lovci věna, dva hlupáci
a jeden nezáživný suchar.
Je lepší zůstat svobodná než se připoutat k někomu, kdo ji k smrti midí. Dokonce ani její matka, zanícená do-
hazovačka, se s ní o tom nedokázala přít.
A poklid šlo o její současnou sezonu bez jakékoli nabídky k sňatku - nu, pokud britští džentlmeni nedokáží
ocenit hodnotu inteligentní ženy, která má vlastní názor, je to jejich problém, ne její.
Lady Danburyová udeřila holí do podlahy, přičemž jen o vlásek minula Hyacinthinu pravou nohu. „Říkám, nevi-
děly jste tu některá mého vnuka?"
„Kterého?" zajímala se Hyacinth.
„Kterého asi," opakovala lady Danburyová netrpělivě. Jediného, kterého mám ráda."
Hyacinth se ani neobtěžovala zakrýt překvapení. „Pan St. Clair sem dnes večer přijde?"
Já vím," uchechtla se lady Danburyová. „Taky tomu skoro nemůžu uvěřit. Spíš bych čekala, že tímhle stropem
pronikne paprsek nebeského světla."
Penelope pokrčila nos. „Podle mě by to mohlo být rouhání, ale nejsem si jistá."
„Není," zavrtěla hlavou Hyacinth, aniž na ni pohlédla. „A proč sem přijde?"
Lady Danburyová se pomalu usmála. Úlisně. „Proč vás to tolik zajímá?"
„Vždycky se zajímám o klepy," odpověděla Hyacinth upřímně. „O každém. To už byste měla vědět."
„Dobře," připustila lady Danburyová trochu nevrle. „Přijde, protože jsem ho vydírala."
Hyacinth s Penelope na ni pohlédly s totožně nadzvednutým obočím.
„Nu," připustila lady Danburyová, „poklid ne vydírala, tak v něm vyvolala pocity viny."
„Samozřejmě," zamumlala Penelope ve stejnou chvíli, kdy Hyacinth pronesla: „To vypadá mnohem pravděpo-
dobněji."
Lady Danburyová vzdychla. „Možná jsem mu řekla, že mi není úplně dobře."
Hyacinth se zatvářila pochybovačně. ,JWožná?"
„Řekla jsem mu to," přiznala lady Danburyová.
„Musela jste být hodně přesvědčivá, abyste ho sem dnes večer vylákala," podotkla Hyacinth uznale. Člověk
musel oceňovat herectví lady Danburyové, zvlášť když vyvrcholilo tak působivou manipulací lidí v její blízkosti.
Tu schopnost si Hyacinth také pěstovala.
„Mám dojem, že jsem ho na žádném hudebním večírku ještě neviděla," zamyslela se Penelope.
„Hmm," zabručela lady Danburyová. „Zřejmě tam na jeho vkus není dost žen s uvolněnými mravy."
Od kohokoli jiného by to bylo šokující tvrzení. Ale v případě lady Danburyové si Hyacinth (i zbytek smetánky)
už dávno zvykla na její velmi zarážející slovní obraty.
A kromě toho musel člověk brát v úvahu dotyčného muže.
Vnukem lady Danburyové nebyl nikdo jiný než nechvalně známý Gareth St. Clair. I když, přemítala Hyacinth, si
tak špatnou pověst pravděpodobně nevysloužil pouze vlastní vinou. Spousta jiných mužů se chovala stejně
neslušně a dost jich bylo natolik pohledných, aby stáli za hřích, ale Garethu St. Clairovi se podařilo obojí velmi
úspěšně skloubit. Měl ostudnou pověst.
Rozhodně byl ve věku, aby se oženil, ale nikdy, ani jednou, žádnou vhodnou mladou dámu nenavštívil. Hyacinth
si tím byla jistá: kdyby někdy jen naznačil, že se některé dvoří, soukolí klepů by se nekontrolovatelně rozběhlo.
A navíc by se o tom Hyacinth dozvěděla přímo od lady Danburyové, která milovala klevety ještě víc než ona.
Kromě toho tu samozřejmě byla ta záležitost s jeho otcem, lordem St. Clairem. Nebylo žádným tajemstvím, že se
rozešli ve zlém, ačkoli nikdo nevěděl proč. Hyacinth osobně se domnívala, že Garetha ctí, když nepere špinavé
rodinné prádlo na veřejnosti - zvlášť od chvíle, kdy se setkala s jeho otcem, který jí připadal jako hrubián a
vyvolal v ní přesvědčení, že ať šlo o cokoli, nej-mladší St. Clair nebyl na vině.
Ale celá věc přidávala k už tak charismatickému muži nádech tajemství a podle Hyacinthina názoru z něj dělala
pro urozené dámy tak trochu výzvu. Nikdo si nebyl zcela jistý, jak na něj má pohlížet. Na jednu stranu směřo-
valy matky své dcery z jeho blízkosti, neboť spojení s Ga-rethem St. Clairem nemohlo zlepšit dívčinu pověst. Na
druhou stranu téměř před rokem jeho bratr tragicky zahynul, takže se Gareth stal dědicem baronství, a tudíž i
romantičtější - a žádoucnější - postavou. Minulý měsíc byla Hyacinth svědkem, jak jedna dívka omdlela - nebo
to aspoň předstírala -, když se uráčil navštívit ples u Be-velstokeových. Bylo to otřesné.
Hyacinth se té hloupoučké husičce snažila vysvětlit, že přišel jen proto, že ho k tomu donutila babička a otec
samozřejmě odjel z města. Všichni koneckonců věděli, že se stýká pouze s operními zpěvačkami a herečkami, a
rozhodně ne s dámami, které by mohl potkat na plese
u Bevelstokeových. Ale ta dívka se nedala vytrhnout z rozrušení a nakonec se v podezřele elegantní póze
zhroutila na nejbližší pohovku.
Hyacinth byla první, která objevila lahvičku s čichací solí a strčila jí ji pod nos. Opravdu, některé chování se
nedalo jen tak tolerovat.
Ale zatímco tam stála a křísila tu pošetilou žabku nechutnými výpary, zahlédla ho, jak na ni hledí tím nejasně
výsměšným způsobem, a nedokázala setřást pocit, že ho pobavila.
Naprosto stejně zábavnými shledávala malé děti a velké psy.
Netřeba říkat, že ji jeho pozornost nikterak nepotěšila, i když šlo jen o krátký okamžik. „Hmm."
Hyacinth se obrátila k lady Danburyové, která stále prohledávala místnost a snažila se najít svého vnuka.
„Zřejmě tu ještě není," podotkla a potom tiše dodala: „Nikdo neomdlel."
„Co? Co jste to říkala?"
„Že tu podle mě ještě není."
Lady Danburyová přimhouřila oči. „Slyšela jsem ten dodatek."
„Žádný jsem neříkala," zapírala Hyacinth. „Lhářko."
Hyacinth sklouzla pohledem k Penelope. „Chová se ke mně dost hanebně, viď?"
Penelope pokrčila rameny. „Někdo to dělat musí."
Obličej lady Danburyové se rozzářil širokým úsměvem. Obrátila se k Penelope. „Chtěla jsem se na něco zeptat -
" Pohlédla na jeviště, natáhla krk a zašilhala na kvarteto. „Ta dívka s violoncellem je stejná jako vloni?"
Penelope sklesle přikývla.
Hyacinth se k nim otočila. „O čem to mluvíte?"
„Pokud to nevíte," prohlásila lady Danburyová povýšeně, „pak nedáváte pozor a měla byste se za to stydět."
Hyacinth otevřela ústa. „Hmm," zabručela, protože druhou možností bylo mlčet a to nikdy nedělala
ráda. Nic ji tolik nerozčilovalo, jako když ji někdo vynechal z vtipného rozhovoru. Snad jedině když ji plísnil za
něco, co nepochopila. Obrátila se zpátky k jevišti a pozorně se na cellistku zadívala. Poněvadž však na ní
neviděla nic mimořádného, opět se obrátila ke svým společnicím a otevřela ústa. Byly však plně zabrané do
soustředěné konverzace, do níž ji nezahrnuly. Tohle nenáviděla.
„Hmm," Hyacinth se opřela do židle a znovu zabručela: „Hmm."
„Chováte se přesně jako moje babička," ozval se jí za ramenem pobavený hlas.
Hyacinth vzhlédla. Byl to on, Gareth St. Clair, a samozřejmě se objevil v okamžiku, kdy byla nejvíc rozladěná.
A ovšemže jediné prázdné místo bylo vedle ní.
„Viď?" zeptala se lady Danburyová, zadívala se na vnuka a zabušila holí do podlahy. „Pokud jde o mou hrdost a
radost, rychle nahrazuje tvoje místo."
„Povězte mi, slečno Bridgertonová," zeptal se pan St. Clair a zkřivil jeden koutek rtů do výsměšného pousmání,
„přetváří vás moje babička k obrazu svému?"
Hyacinth se nezmohla na odpověď, což ji nesmírně popudilo.
„Poposedněte si ještě jednou, Hyacinth," vyštěkla lady Danburyová. „Potřebuju Garetha vedle sebe."
Hyacinth se obrátila, aby něco poznamenala, ale lady Danburyová ji zarazila: „Někdo se musí postarat, aby se
dobře choval."
Hyacinth dlouze vydechla nosem a přesedla si na vedlejší židli.
„Tak pojď, chlapče," vybídla vnuka lady Danburyová a s očividnou škodolibostí poplácala na nově uvolněné
místo. „Sedni si a bav se."
Dlouze se na ni díval a pak konečně řekl: „Mám to u tebe, babičko."
„Ha!" odpověděla. „Beze mě bys nebyl na světě."
„To se jen těžko vyvrací," zamumlala Hyacinth.
Pan St. Clair se k ní otočil, pravděpodobně jen proto, aby mu to umožnilo odvrátit se od babičky. Hyacinth se na
něj zdvořile usmála, potěšená sama sebou, že ovládla své reakce.
Odjakživa jí připomínal lva, divokého, dravého a plného pulzující energie. I vlasy měl žlutohnědé, kolísající ve
zvláštním odstínu mezi světle hnědými a tmavě plavými, a vzpíral se společenským konvencím tím, že si je
nechával dostatečně dlouhé, aby si je vzadu svázal do krátkého culíku. Byl vysoký, i když ne příliš, atletické
postavy a s dostatečně příjemným obličejem, aby se dal nazvat hezkým.
Měl modré oči. Průzračně modré. Nebezpečně modré.
Nebezpečně modré? Mírně zavrtěla hlavou. To musí být ta nejhloupější myšlenka, která ji kdy napadla. I ona
měla modré oči a rozhodně na nich nebylo nich nebezpečného.
„Co vás sem přivádí, slečno Bridgertonová?" zeptal se. „Netušil jsem, že jste takovou milovnicí hudby."
„Kdyby milovala hudbu," odfrkla si zpoza něj lady Danburyová, „už dávno by uprchla do Francie."
„Nenávidí, když se s ní někdo nebaví, viďte?" zamumlal, aniž se otočil. „Au!"
„Hůl?" zeptala se Hyacinth sladce.
„Babička je hrozbou společnosti," utrousil.
Hyacinth se zájmem pozorovala, jak sáhl za sebe, aniž otočil hlavu, uchopil hůl a vykroutil ji z babiččina sevře-
ní. „Tu máte," řekl a podal jí ji. „Postaráte se o ni, viďte? Dokud sedí, nebude ji potřebovat."
Hyacinth otevřela ústa. Dokonce ani ona se nikdy neodvážila sebrat lady Danburyové hůl.
„Vidím, že jsem na vás udělal dojem," podotkl a opřel se do židle s výrazem člověka, který je sám se sebou na-
výsost spokojený.
„Ano," souhlasila Hyacinth, dřív než se stačila zarazit. „Chci říct ne. Nebuďte směšný. Rozhodně jste na mě do-
jem neudělal."
Jak lichotivé," zabručel.
„Chtěla jsem říct," procedila mezi zuby, „že jsem o tom vůbec nepřemýšlela."
Přitiskl si ruku na hruď. „Ranila jste mě," vzdychl teatrálně. „Přímo do srdce."
Hyacinth zatnula zuby. Jediné, co bylo horší než někomu dovolit, aby si z ní dělal legraci, bylo nemít jistotu,
jestli si z ní tu legraci skutečně dělá. Ve všech ostatních Londýňanech četla jako v otevřené knize. Ale u Garetha
St. Claira prostě nevěděla. Nakoukla za něj, jestli Penelope poslouchá - ačkoli nevěděla, proč by na tom mělo zá-
ležet -, ale ta chlácholila lady Danburyovou, která důrazně protestovala proti ztrátě hole.
Hyacinth se zavrtěla. Připadala si nezvykle stísněná. Po její levici seděl lord Somershall - rozhodně ne nejštíhlej-
ší muž v místnosti - a jeho zavalitá postava přetékala do její židle. Donutilo ji to posunout se trochu doprava,
čímž se samozřejmě ocitla v ještě těsnější blízkosti Garetha St. Claira, který vyloženě sálal.
Proboha, naložil se snad před odchodem na večírek do horké vody?
Hyacinth co nej diskrétněji zvedla program a začala se jím ovívat.
„Děje se něco, slečno Bridgertonová?" naklonil hlavu a pobaveně se na ni zadíval.
„Ovšemže ne," odpověděla. Jen je tu trochu horko, nemyslíte?"
Prohlížel si ji o vteřinu déle, než jí bylo příjemné, a pak se obrátil k lady Danburyové. Je ti horko, babičko?" ze-
ptal se starostlivě.
„Vůbec ne," dostal ráznou odpověď.
S mírným pokrčením ramen se otočil zpátky k Hyacinth. „Zřejmě to bude jen váš pocit," zamumlal.
„Zřejmě," zabručela, zatímco odhodlaně hleděla dopředu. Možná má stále čas uniknout na toaletu. Penelope by
ji za to sice chtěla dát stáhnout a rozčtvrtit, ale nemohla by to přece považovat za dezerci, když mezi nimi sedí
dva další lidé? Kromě toho by se vymluvila na lorda Somers-halla. I teď, přestože se odtáhla, do ní při každém
pohybu drkl, až nevěděla, zda to má považovat za náhodu.
Hyacinth se posunula mírně vpravo. Jen o dva centimetry - necelé. Rozhodně si nepřála tisknout se ke Ga-rethu
St. Clairovi. Vlastně ne, to bylo to druhé poslední. Tělnatá postava lorda Somershalla byla ještě horší.
„Děje se něco, slečno Bridgertonová?" zeptal se pan St. Clair znovu.
Zavrtěla hlavou, připravená zvednout se každým okamžikem ze židle, když vtom -Tlesk.
Tlesk, tlesk, tlesk.
Hyacinth skoro zasténala. Objevila se jedna z dam Smythe-Smithových a naznačila, že koncert právě začíná.
Hyacinth propásla příležitost. Teď už nedostane šanci zdvořile odejít.
Ale aspoň mohla čerpat útěchu ze skutečnosti, že není jedinou zoufalou duší v místnosti. Jakmile slečny Smythe-
-Smithovy zvedly smyčce a udeřily do nástrojů, zaslechla od pana St. Claira velmi tiché zasténání následované
upřímným: „Bůh nám všem pomoz."

2. kapitola
Za třicet minut zavyl kousek odtamtud malý utrápený psík. Bohužel ho přes ten rámus nikdo neslyšel...
Na světě existovala jen jediná osoba, kvůli níž by Ga-reth nehybně seděl a poslouchal hroznou hudbu, a tou byla
babička Danburyová.
„Už nikdy," zašeptal jí do ucha, když něco, co měl být Mozart, zaútočilo na jeho uši. Došlo k tomu po něčem, co
měl být Haydn a co následovalo po něčem, co měl být Händel.
„Nesedíš zdvořile," vyčetla mu.
„Měli jsme si sednout dozadu," zabručel.
„A přijít o takovou legraci?"
Jak mohl někdo nazvat hudební večírek Smythe-Smit-hových legrací, překračovalo hranice jeho chápání, ale
babička tu každoroční událost chorobně milovala.
Jako obvykle seděly na malém pódiu čtyři Smythe-Smithovy dívky, dvě s houslemi, jedna s violoncellem a jedna
u klavíru, a vyluzovaly tak nelibozvučné zvuky, až to bylo téměř působivé.
Téměř.
Ještě že tě miluju," utrousil přes rameno. „Ha," dostal odpověď, která byla i přes tichý tón poměrně sveřepá.
Ještě že já miluju tebe." A potom to - díkybohu - skončilo a dívky pokyvovaly a ukláněly se. Tři z nich vypadaly
velmi potěšené a jedna - ta na violoncello - se tvářila, jako by chtěla proskočit oknem.
Když Gareth uslyšel, jak jeho babička vzdychla, otočil se. Vrtěla hlavou a vypadala netypicky soucitně.
Dívky Smythe-Smithovy byly v Londýně nechvalně známé a každé jejich představení bylo nevysvětlitelným
způsobem horší než to poslední. Právě když by si člověk myslel, že není možné dosáhnout horší napodobeniny
Mozarta, objevila se na scéně nová sestava Smythe-Smit-hových sestřenic a dokázala, že je to v lidských silách.
Ale byly to milé dívky, nebo to tak aspoň babička Ga-rethovi říkala, a v jednom ze vzácných záchvatů šlechetné
vlídnosti trvala na tom, že někdo musí sedět v první řadě a tleskat, protože, jak dodala: „Tři z nich nevyloudí
jediný čistý tón, ale vždycky je tam jedna, která je připravená rozpustit se v zoufalství."
A babičce Danburyové, která klidně řekla jistému vévodovi, že nemá ani rozum komára, očividně připadalo
životně důležité tleskat té jedné Smythe-Smithově dívce z každé generace, která neměla uši z plechu.
Všichni vstali, aby zatleskali, přestože měl Gareth podezření, že to jeho babička udělala jen proto, aby měla
výmluvu znovu získat svou hůl, kterou jí Hyacintů Bridgertonová bez jakéhokoli protestu podala.
„Zrádkyně," zamumlal přes rameno.
Jsou to vaše prsty," odsekla.
Navzdory vlastnímu rozpoložení se usmál. Nikdy nepoznal nikoho jako Hyacinth Bridgertonová. Byla zábavná a
zároveň dopalující, ale člověk musel obdivovat její duchaplnost.
Hyacinth Bridgertonová, uvědomil si, měla v londýnské společnosti zajímavou a jedinečnou pověst. Byla
nejmladší ze sourozenců Bridgertonových, kteří byli známí svými jmény v abecedním pořádku od A do H.
Kromě toho byla, aspoň teoreticky a pro ty, kteří o podobné věci mají zájem, považována za velmi dobrou partii
pro manželství.
Nikdy se nezapletla, dokonce ani okrajově, do žádného skandálu a pocházela z vynikající rodiny s vlivnými
styky. Byla velmi hezká příjemným, nijak exotickým způsobem, s hustými kaštanovými vlasy a modrýma
inteligentníma očima. A možná to nejdůležitější, pomyslel si Gareth s náznakem cynismu, je to, že jí nejstarší
bratr, lord Bridger-ton, po skončení třetí londýnské sezony, během níž nedostala žádnou přijatelnou nabídku k
sňatku, zvýšil věno.
Ale když se na ni ptal - ne samozřejmě proto, že by o ni měl zájem, spíš se chtěl dozvědět víc o mladé dámě,
která tak ráda tráví čas s jeho babičkou -, všichni jeho přátelé se otřásli.
„Hyacinth Bridgertonová?" opakoval jeden z nich. „Určitě ne pro manželství. Musíš být šílený"
Další ji nazval zastrašující.
Nikdo k ní necítil odpor - šířila kolem sebe jisté kouzlo, kterým si získávala oblibu -, ale shodovali se, že je
nejlepší užívat ji v malých dávkách. „Muži nemají rádi partnerky, které jsou inteligentnější než oni," poznamenal
jeden z jeho bystřejších přátel, „a Hyacinth Bridgertonová není typem ženy, která by předstírala, že je hloupá."
Je, napadlo Garetha mnohokrát, mladší verzí mojí babičky. A přestože nikoho na světě nezbožňoval víc než
babičku Danburyovou, na světě stačila podle jeho názoru pouze jedna.
„Nejsi rád, žes přišel?" zeptala se ho dotyčná postarší dáma, jejíž hlas se zřetelně nesl nad potleskem.
A že nikdo netleskal tak hlasitě jako ptiblikum u Smyt-he-Smithových. Všichni byli rádi, že je po všem.
„Už nikdy," prohlásil Gareth rozhodně.
„Samozřejmě," souhlasila babička s blahosklonností, která jasně dokazovala, že nestydatě lže.
Obrátil se a pohlédl jí zpříma do očí. „Příští rok si budeš muset najít někoho jiného, kdo tě doprovodí."
„Ani by mě nenapadlo znovu tě žádat," ujistila ho babička Danburyová.
„Lžeš."
„Že se nestydíš osočit milovanou babičku z něčeho takového." Mírně se předklonila. Jak to víš?"
Pohlédl na hůl, která nečinně spočívala v její ruce. „Od chvíle, kdy jsi lstivě donutila slečnu Bridgertonovou, aby
ti ji vrátila, s ní nemáváš."
„Nesmysl," utrousila. „Slečna Bridgertonová je příliš chytrá, než aby se nechala obalamutit, viďte, Hyacinth?"
Hyacinth se předklonila, aby na hraběnku lépe viděla. „Prosím?"
Jen řekněte ano," vybídla ji babička Danburyová. „Po-píchne ho to."
„Ano, samozřejmě," usmála se Hyacinth.
„A," pokračovala babička, jako by se celá ta absurdní výměna názorů vůbec neuskutečnila, „jistě víš, že pokud
jde o moji hůl, jsem nanejvýš diskrétní."
Gareth po ní vrhl pochybovačný pohled. „Divím se, že mám pořád obě nohy."
„Spíš se divím, že máš pořád svoje uši, drahý chlapče," prohlásila pohrdavě.
„Zase ti ji vezmu," varoval ji.
„Ne, nevezmeš," zachichotala se. Jdu si s Penelope pro sklenku limonády. Dělej zatím Hyacinth společnost."
Díval se za ní, jak odchází, a potom se obrátil zpátky k Hyacinth, která se s přimhouřenýma očima rozhlížela po
místnosti.
„Koho hledáte?" zeptal se.
„Nikoho konkrétního. Jen zkoumám scénu."
Zvědavě si ji prohlížel. „Vždycky se chováte jako detektiv?"
Jen když chci," pokrčila rameny. „Ráda si udržuju přehled o tom, co se děje."
„A teď se něco ,děje'?" zajímal se.
„Ne." Při pohledu na dva lidi, kteří ve vzdáleném rohu vášnivě diskutovali, znovu přimhouřila oči. „Ale člověk
nikdy neví."
Bojoval s nutkáním zavrtět hlavou. Byla to velmi zvláštní žena. Pohlédl na jeviště. „Už jsme v bezpečí?"
Konečně se obrátila a nezvykle zpříma se na něj zadívala. „Myslíte, jestli to skončilo?" „Ano."
Svraštila obočí a v tu chvíli si Gareth uvědomil, že má nos jemně poprášený pihami. „Nejspíš," přisvědčila. Ještě
jsem tu nezažila přestávku."
„Díkybohu," vydechl procítěně. „Proč to dělají?"
„Smythe-Smithovi, myslíte?"
„Ano."
Chvíli mlčela a potom potřásla hlavou. „Nevím. Člověk by řekl..."
Ale ať už se chystala pronést cokoli, rozmyslela si to. „Vlastně ne," zakončila.
„Povězte mi to," naléhal na ni, překvapený vlastní zvědavostí.
„O nic nejde. Jen že by si člověk myslel, že jim to už konečně někdo řekne. Ale vlastně..." Rozhlédla se po míst-
nosti. „Okruh publika se za poslední léta hodně zúžil. Zůstali jen ti laskaví."
„Počítáte se mezi ně, slečno Bridgertonová?"
Upřela na něj pronikavé modré oči. „Nenapadlo by mě, že se do té kategorie někdy zařadím, ale ano, asi ano. A
vaše babička také, přestože by to popírala do posledního dechu."
Gareth potlačil smích, když uviděl babičku, jak šťouchla holí do nohy vévodu z Ashbournu. „Asi máte pravdu."
Jeho babička z matčiny strany byla po smrti Garethova bratra George jediným člověkem, kterého na světě sku-
tečně miloval. Když ho otec vyhodil z domu, zamířil do Danburyova sídla v Surrey a vylíčil jí, co se stalo.
Samozřejmě kromě té části o jeho nemanželském původu.
Gareth se vždy domníval, že kdyby lady Danburyova věděla, že není ve skutečnosti St. Clair, vyskočila by a
radostně povykovala. Neměla svého zetě ráda a běžně se o něm vyjadřovala jako o „nabubřelém pitomci". Ale ta
pravda by udělala z jeho matky - nejmladší dcery lady Danburyové - cizoložnici, a nechtěl ji tímto způsobem
potupit.
Jeho otec - směšné, že ho tak i po všech těch letech stále nazýval - se ho kupodivu nikdy veřejně nezřekl.
Garetha to nejdřív nepřekvapilo. Lord St. Clair byl hrdý muž a rozhodně by se mu nelíbilo, kdyby o něm někdo
mluvil jako o paroháči. Navíc pravděpodobně stále doufal, že Garetha udrží na uzdě a on se skloní před jeho
vůlí. Možná se dokonce ožení s Mary Winthropovou a znovu naplní truhlice rodu St. Clairových.
Ale George onemocněl v sedmadvaceti zákeřnou nemocí a třicítky se už nedožil.
A nezanechal potomka.
Kvůli tomu se Gareth stal dědicem St. Clairových. A zůstal v nejistotě. Posledních jedenáct měsíců pouze čekal.
Dřív nebo později jeho otec oznámí všem, kteří budou poslouchat, že Gareth není jeho skutečný syn. Baron, je-
hož třetí oblíbenou kratochvílí (po lovu a cvičení psů) bylo sledovat rodokmen St. Clairových zpátky do minu-
losti až k Plantagenetům, by jistě nestrpěl, aby titul přešel na nemanželského syna nejisté krve.
Gareth si byl zcela jistý, že jediným způsobem, jak by ho mohl baron vydědit, by bylo přitáhnout ho s hromadou
svědků před horní sněmovnu. Byla by to složitá a nechutná záležitost, která by pravděpodobně ani nedosáhla
kýženého cíle. Když Garethova matka porodila, byl s ní baron ženatý, a díky tomu byl Gareth v očích zákona
legitimním dědicem bez ohledu na pokrevní linii.
Přesto by to vyvolalo obrovský skandál a dost možná Garetha zdiskreditovalo. Spousta šlechticů pátrala po tom,
zda jejich potomci nezdědili krev a jméno po dvou odlišných mužích, ale smetánka takové řeči neschvalovala.
Každopádně ne veřejně.
Ale jeho otec zatím mlčel.
Gareth často přemítal, jestli to nedělá jen proto, aby ho mučil.
Pohlédl na druhou stranu místnosti na babičku, která právě přijímala sklenku limonády od
Penelope Bridger-tonové, kterou si záhadným způsobem omotala kolem prstu. Agathu, lady
Danburyovou, lidé obvykle popisovali jako podivínku, a to tací, kteří ji měli poměrně rádi. Byla jako lvice mezi
smetánkou, nebála se silných slov a dělala si legraci i z těch nejdůstojnějších osobností, občas dokonce i sama ze
sebe. Ale navzdory uštěpačným způsobům byla věrná těm, které milovala, a Gareth věděl, že jeho jméno
figuruje na čelním místě toho seznamu.
Když za ní přišel a sdělil jí, že ho otec vyhodil, zuřila, ale nikdy se nepokusila využít svého vlivu, aby donutila
lorda St. Claira přijmout syna zpátky.
„Ha!" utrousila. „Radši se o tebe postarám sama."
A to také udělala. Zaplatila Garethovi studia v Cambridge, a když absolvoval (ne mezi nejlepšími, nicméně vel-
mi slušně), informovala ho, že mu matka zanechala malé dědictví. Gareth netušil, že měla nějaké vlastní peníze,
ale lady Danburyová jen zkřivila rty. „Opravdu si myslíš, že bych dopustila, aby ten idiot získal naprostou
kontrolu nad jejím majetkem? Jak jistě víš, sepsala jsem jejich manželskou smlouvu."
O tom Gareth ani na okamžik nepochyboval.
Díky dědictví získal malou rentu, za kterou si mohl dovolit velmi skromný podnájem. Nežil nijak marnotratně,
ale rozhodně se necítil jako naprostá nula, na čemž mu kupodivu záleželo víc, než tušil.
Bylo pravděpodobně dobře, že v sobě objevil nečekaný smysl pro zodpovědnost, protože až skutečně obdrží St.
Clairův titul, zdědí s ním i hromadu dluhů. Baron očividně lhal, když Garethovi tvrdil, že pokud se neožení s
Mary Winthropovou, přijdou o všechno, ale i tak bylo jasné, že jmění St. Clairových je přinejlepším skrovné.
Navíc se ukázalo, že lord St. Clair nespravuje rodinné finance o nic lip než v době, kdy se snažil donutit Garetha
k manželství. Pokud něco, systematicky je utrácel.
Jedině to Garetha nutilo k úvahám, že ho možná baron ani nehodlá veřejně označit za nemanželského. Poslední
pomstou by jistě bylo zasypat ho dluhy.
A Gareth věděl - každým vláknem své bytosti -, že mu baron nepřeje štěstí. Neobtěžoval se navštěvovat všechny
obvyklé společenské události, ale Londýn nebyl - pokud šlo o smetánku - velké město, takže se mu pokaždé ne-
podařilo otci vyhnout. A lord St. Clair se nikdy nesnažil zakrýt nepřátelství.
Pokud šlo o Garetha - ani on svoje city moc dobře netajil. Pokaždé vklouzl do starých kolejí a schválně udělal
něco provokativního, jen aby barona rozzlobil. Když se posledně ocitli ve stejné společnosti, Gareth se příliš hla-
sitě smál a potom důvěrně tančil s nechvalně známou veselou vdovou.
Lord St. Clair zrudl v obličeji a potom zasyčel něco o tom, že Gareth není o nic lepší, než by se dalo čekat.
Gareth si nebyl úplně jistý, na co jeho otec naráží, a kromě toho byl baron opilý. Ale zůstala mu jedna naprostá
jistota: baron nakonec dosáhne svého. Až to bude Gareth nejmíň čekat, jakmile se pokusí udělat v životě nějakou
změnu, popojít kupředu/pohnout se z místa...
Tehdy baron zaútočí. O tom Gareth nepochyboval.
A jeho svět se zhroutí.
„Pane St. Claire?"
Gareth zamrkal a obrátil se k Hyacinth Bridgertonové, kterou, jak si trochu zahanbeně uvědomil, kvůli vlastním
myšlenkám úplně ignoroval. „Promiňte," věnoval jí líný, nenucený úsměv, který zřejmě dobře fungoval pokaždé,
když potřeboval uchlácholit nějakou ženu. „Zamyslel jsem se."
Kvůli jejímu pochybovačnému výrazu dodal: „Občas to dělávám."
Mimoděk se usmála, což považoval za úspěch. Až nedokáže přimět nějakou ženu k úsměvu, jeho život skončí.
„Za normálních okolností," podotkl, protože si situace zřejmě žádala zdvořilou konverzaci, „bych se vás zeptal,
jestli se vám ten hudební večírek líbil, ale připadá mi to kruté."
Mírně se zavrtěla na židli, což bylo zajímavé, protože většinu mladých dam od útlého mládí učili zachovávat
naprostou nehybnost. Gareth se přistihl, že se mu kvůli té nepokojné energii líbí mnohem víc. I on často bubno-
val do stolu, aniž si to uvědomil.
Pozoroval její obličej a čekal na odpověď, ale vypadala velice nesvá. Konečně se předklonila a zašeptala: „Pane
St. Claire?"
Také se předklonil a spiklenecky nadzvedl obočí. „Slečno Bridgertonová?"
„Vadilo by vám moc, kdybychom se prošli po místnosti?"
Když za jejím ramenem spatřil pohyb, téměř neznatelně přikývl. Lord Somershall se zavrtěl na židli a jeho za-
valité tělo poposedlo těsně vedle Llyacinth.
„Samozřejmě," přisvědčil Gareth zdvořile, vstal a nabídl jí rámě. „Musím přece lorda Somershalla zachránit,"
dodal, jakmile popošli několik kroků.
Zalétla očima k jeho obličeji. „Co prosím?"
„Kdybych si potrpěl na sázení, dal bych vám šanci čtyři ku jedné."
Asi půl vteřiny vypadala poněkud zmateně a potom se jí v obličeji rozhostil spokojený úsměv. „Chcete tím říct,
že nesázíte?"
Zasmál se. „Nemám na to peníze," odpověděl upřímně.
„To u většiny mužů není ani trochu na překážku," utrousila troufale.
„Nebo u většiny žen," dodal a nachýlil hlavu.
„Touché," zamumlala a rozhlédla se po místnosti. „Všichni jsme hazardní hráči, viďte?"
„A co vy, slečno Bridgertonová? Ráda sázíte?"
„Samozřejmě," přisvědčila, překvapujíc ho svou upřímností. „Ale jen když vím, že vyhraju."
Uchechtl se. „Kupodivu," zavedl ji ke stolku s občerstvením, „vám věřím."
„To byste měl," poznamenala rozmarně. „Zeptejte se kohokoli, kdo mě zná."
„Znovu jste mě ranila," vzdychl a poctil ji svým nejpodmanivějším úsměvem. „Myslel jsem si, že vás znám."
Otevřela ústa a pak se zatvářila otřeseně, protože ji nenapadla žádná odpověď Gareth ji v duchu politoval. Podal
jí sklenku limonády. „Napijte se," vybídl ji. „Vypadáte, že máte žízeň."
Když do něj přes okraj sklenky zabodla planoucí pohled, uchechtl se, což samozřejmě jen zdvojnásobilo její úsilí
na místě ho zpopelnit.
Hyacinth Bridgertonová je nesmírně zábavná, usoudil. Je chytrá - dokonce velmi chytrá -, ale chová se, jako by
byla zvyklá být vždy nejinteligentnější osobou v místnosti. Ne že by to nemělo své kouzlo, vlastně byla svým
způsobem velice půvabná a Gareth si uvědomoval, že se musela naučit vyjádřit vlastní názor, aby ji v rodině
vůbec někdo poslouchal - koneckonců byla nejmladším dítětem z osmi.
Přesto se mu víc líbila, když jí došla řeč. Byla legrace ji zmást. Gareth nevěděl, proč se o to nepokusil častěji.
Pozoroval, jak položila sklenku. „Povězte mi, pane St. Claire, jak vás babička přesvědčila, abyste přišel na
dnešní večírek?"
„Nevěříte, že jsem tu z vlastní vůle?"
Nadzvedla jedno obočí. Udělalo to na něj dojem. Ještě nepoznal ženu, která by to uměla.
„Dobře," ustoupil, „trochu se jí třásly ruce, pak mluvila o návštěvě doktora a nakonec myslím vzdychla."
„Jen jednou?"
Také nadzvedl obočí. Jsem z odolnějšího těsta, slečno Bridgertonová. Trvalo celou půlhodinu, než mě zlomila."
Přikývla. „Jste vážně dobrý."
Naklonil se k ní a usmál se. „V mnoha věcech," zamumlal. Zčervenala, což ho ohromně potěšilo, ale potom po-
znamenala: „Varovali mě před muži, jako jste vy." „To doufám."
Zasmála se. „Nemyslím si, že jste tak nebezpečný, jak chcete, aby si o vás ostatní mysleli." Nachýlil hlavu ke
straně. „Proč?"
Neodpověděla hned, a zatímco uvažovala nad slovy, zachytila spodní ret mezi zuby. Jste na svou
babičku příliš hodný," odpověděla nakonec.
„Někteří lidé by řekli, že ona je příliš hodná na mě."
„Ach, to říká mnoho lidí," pokrčila Hyacinth rameny.
Zakuckal se. „Nemáte v těle kouska ostychu?"
Hyacinth pohlédla na druhou stranu místnosti na Pe-nelope a lady Danburyovou a pak se obrátila zpátky k němu.
„Snažím se, ale ne, zřejmě nemám. Asi proto jsem pořád svobodná."
Usmál se. „To jistě ne."
„Ale ano," namítla, přestože bylo zřejmé, že si z ní dělá legraci. „Muži potřebují, aby je ženy do manželství pola-
pily, ať už si to uvědomují nebo ne. A já tu schopnost očividně postrádám."
Zakřenil se. „Chcete říct, že nejste lstivá ani úskočná?"
Jsem obojí," připustila, „jen to nedělám jemně."
„Ne," souhlasil a Hyacinth byla na vážkách, jestli se jí jeho souhlas dotkl, či nikoli.
„Ale protože jsem hrozně zvědavý, povězte mi, proč se podle vás musí muži do manželství nutit?"
„Vy byste šel ochotně k oltáři?"
„Ne, ale -"
„Tak vidíte. Teď jste mi to sám potvrdil." Značně jí to zvedlo náladu.
„Že se nestydíte, slečno Bridgertonová," pokáral ji. „Není od vás fér, že jste mi nedovolila dokončit větu."
Nadzvedla hlavu. „Chtěl jste říct něco zajímavého?"
Usmál se a Hyacinth to cítila až na prstech u nohy. „Vždycky mám něco zajímavého," ujistil ji.
„Teď se mě jen snažíte vyděsit." Netušila, odkud se její šílená odvaha zrodila. Nebyla od přírody plachá a roz-
hodně ani upejpavá, ale ani se nechovala ztřeštěně odvážně. Neměla by s Garethem St. Clairem koketovat.
Věděla, že si zahrává s ohněm, ale nedokázala to zastavit. Jako by bylo každé jeho prohlášení výzva, kterou musí
za každou cenu odrazit.
Pokud to byla bitva, chtěla vyhrát.
A pokud se některé její chyby ukážou jako osudové, tak ať.
„Slečno Bridgertonová," oslovil ji, „vás by nevyděsil ani sám ďábel."
Střetla se s jeho očima. „To není kompliment, viďte?"
Zvedl její ruku ke rtům a zlehka ji políbil na klouby. „To budete muset zjistit sama," zamumlal.
Pro všechny, kteří přihlíželi, byl ztělesněním vybraného chování. Hyacinth však zachytila v jeho očích troufalý
záblesk a cítila, že se jen stěží může nadechnout a pokožka ji brní. Pootevřela rty, ale nenapadlo ji, co by měla
říct, ani jediné slovo. Obklopoval ji pouze vzduch, a i toho bylo málo.
Potom se napřímil, jako by se nic nestalo, a prohlásil: „Dejte mi vědět, k čemu jste dospěla." Jen na něj zírala.
„Ohledně toho komplimentu," dodal. „Určitě mi budete chtít říct, jak o vás smýšlím." Otevřela ústa.
Usmál se. Široce. „Dokonce jste oněměla. To je pro mě pochvala."
,Vy -"
„Ne, ne," zvedl ruku a ukázal na ni, jako by jí chtěl položit prst na rty a umlčet ji. „Nezničte to. Ten okamžik je
příliš vzácný."
Mohla něco říct. Měla něco říct. Ale dokázala tam jen stát jako husa, a pokud ne zrovna husa, pak jako někdo
zcela nepodobný sám sobě.
„Na shledanou, slečno Bridgertonová," zašeptal.
A potom odešel.

3. kapitola
Tři dny nato náš hrdina poznává, že před minulostí člověk neuteče.
Přišla za vámi nějaká žena, pane." Gareth vzhlédl od stolu, obrovského mahagonového kusu nábytku, který
zabíral téměř polovinu jeho malé pracovny. „Žena, říkáte?"
Jeho nový komorník přikývl. „Prý je to manželka vašeho bratra."
„Caroline?" Gareth ožil. „Uveďte ji dovnitř. Hned."
Vstal a očekával v pracovně její příchod. Neviděl Caroline měsíce, popravdě řečeno se s ní setkal po Georgeo-vě
pohřbu jen jednou. A bůhví, že to nebyla radostná událost. Gareth se celou tu dobu vyhýbal otci, což ještě
vyostřilo už tak skličující atmosféru.
Lord St. Clair přikázal Georgeovi, aby přerušil s Garet-hem veškeré styky, ale George to neudělal. Ve všem
ostatním otce poslechl, ale v tomhle ne. A Gareth ho za to ještě víc miloval. Baron nechtěl, aby šel Gareth na po-
hřeb, ale když už se vtlačil do kostela, ani on nebyl ochotný vyvolat scénu a nechat ho vyvést.
„Garethe?"
Odvrátil se od okna, aniž si uvědomoval, že se vůbec díval ven. „Caroline," promluvil vlídně a přešel místnost,
aby švagrovou přivítal. Jak se máš?"
Bezmocně pokrčila rameny. Měli s bratrem láskyplný
vztah a Gareth nikdy neviděl nic tak zničujícího jako Carolininy oči na manželově pohřbu.
Já vím," povzdychl si Gareth tiše. George mu taky chyběl. Byli úplně odlišní - George vážný a zdrženlivý, Ga-
reth neustále prováděl výtržnosti. Ale byli přátelé stejně jako bratři a Gareth si rád myslíval, že se vzájemně
doplňovali. Poslední dobou usoudil, že by se měl pokusit vést trochu klidnější život, a obracel se k bratrově
památce, aby vedla jeho kroky.
„Přebrala jsem jeho věci," promluvila Caroline. „Něco jsem našla. Myslím, že je to tvoje."
Gareth zvědavě pozoroval, jak sáhla do tašky a vytáhla útlou knihu. „Nepoznávám to," zavrtěl hlavou.
„Ne," souhlasila Caroline a podala mu ji. „Ani nemůžeš. Patřilo to matce tvého otce."
Matce tvého otce. Gareth se neubránil grimase. Caroline nevěděla, že není opravdový St. Clair. Ani si nebyl
jistý, jestli George znal pravdu. Pokud ano, nikdy nic nenaznačil.
Ta knížka byla malá, vázaná v hnědé kůži. Zezadu dopředu se táhl malý řemínek připevněný na knoflík. Gareth
ho opatrně uvolnil a s mimořádnou péčí k stářím zašlému papíru knihu otevřel. Je to deník," promluvil
překvapeně. A pak se usmál. Byl psaný italsky. „Co v něm je?"
„Nevím," odpověděla Caroline. „Vůbec jsem o jeho existenci nevěděla, dokud jsem ho začátkem týdne nenašla v
Georgeově stole. Nikdy se o něm nezmínil."
Gareth sklopil oči k elegantně uspořádaným slovům, jimž nerozuměl. Matka jeho otce byla dcerou urozeného
italského rodu. Garethovi připadalo zábavné, že je baron napůl Ital: byl nesnesitelně hrdý na své předky z rodu
St. Clairových a rád se chlubil, že byli v Anglii už před vpádem Normanů. Gareth si vůbec nevybavoval, že by
se někdy zmínil o italských kořenech.
„George sem napsal poznámku," dodala Caroline, „abych ti ten deník předala."
Gareth s těžkým srdcem pohlédl zpátky na knihu. Jen další důkaz, že George nevěděl o jeho pochybném původu.
Garetha s Isabellou Marinzoli St. Clairovou nevázalo žádné pouto, a tudíž neměl na její deník právo.
„Budeš si muset najít někoho, kdo ti ho přeloží," pousmála se Caroline smutně. „Zajímalo by mě, co v něm je.
George mluvil o vaší babičce vždycky s láskou."
Gareth přikývl. Také si vzpomínal na její vlídnost, přestože spolu netrávili moc času. Lord St. Clair s matkou
nevycházel, takže je Isabella nenavštěvovala často. Ale odjakživa své due ragazzi, jak ráda nazývala oba vnuky,
vroucně milovala. Gareth si pamatoval, jak ho zdrtilo, když se v sedmi letech dozvěděl, že zemřela. Pokud je
náklonnost stejně důležitá jako pokrevní spřízněnost, pak ten deník nalezne v jeho rukou lepší domov než u
kohokoli jiného.
„Uvidím, co s tím dokážu udělat," podotkl Gareth. „Možná bude těžké najít někoho, kdo umí překládat z
italštiny."
„Nesvěř to jen tak někomu," varovala ho Caroline. Je to koneckonců deník tvé babičky. Její osobní postřehy."
Gareth přikývl. Caroline měla pravdu. Dlužil Isabelle, aby našel někoho diskrétního, kdo přeloží její paměti. A
věděl přesně, kde svoje hledání začne.
„Odnesu ho babičce Danburyové," řekl najednou a přejel rukou po deníku. „Ona už bude vědět co s ním."
Určitě, pomyslel si. Babička Danburyová se ráda holedbala, že všechno zná, a nepříjemnou pravdou bylo, že
měla většinou pravdu.
„Dej mi vědět, cos zjistil," požádala ho Caroline a zamířila ke dveřím.
„Samozřejmě," zamumlal, přestože už byla skoro pryč. Zadíval se na knihu. 10 Settembre 1793-
Gareth zavrtěl hlavou a usmál se. Jediným jeho dědictvím po rodině St. Clairových bude deník, který nikdy
nedokáže přečíst.
Jaká ironie!

Mezitím v obývacím pokoji nedaleko odsud...

„Co?" vypěnila lady Danburyová. „Nemluvíte dostatečně nahlas!"
Hyacinth zavřela knihu, z níž právě četla, přičemž si ukazováčkem označila, na kterém místě skončila. Lady
Danburyová ráda předstírala hluchotu, když se jí to hodilo, a ta chvíle zřejmě nastala pokaždé, když se Hyacinth
dostala k pikantním úryvkům románů, které si hraběnka tolik vychutnávala.
„Říkala jsem," promluvila Hyacinth a upřela pohled na obličej lady Danburyové, „že naše drahá hrdinka ztěžka
dýchala, ne, opravuji, byla udýchaná a nemohla se nadechnout." Vzhlédla. „Udýchaná a nemohla se
nadechnout?"
„Pch," mávla lady Danburyová pohrdavě rukou.
Hyacinth pohlédla na obálku knihy. Je angličtina autorčiným rodným jazykem?"
„Radši čtěte," poručila jí lady Danburyová.
„Dobře. Slečna Bumbleheadová utíkala jako vítr, když vtom spatřila, jak se k ní blíží lord Savagewood."
Lady Danburyová přimhouřila oči. „Nejmenuje se Bumbleheadová."
„Měla by," utrousila Hyacinth.
„Možná," souhlasila lady Danbviryová, „ale my ten příběh nepíšeme."
Hyacinth si odkašlala a znovu v textu našla místo, kde přestala. „Přišel blíž a slečna Bumbleshootová - "
„Hyacinth!"
„Butterworthová," zabručela Hyacinth. „Ať už se jmenuje jakkoli, utíká k útesu. Konec kapitoly."
„K útesu? Ještě pořád? Neběžela tam už na konci minulé kapitoly?"
„Asi je to daleko."
Lady Danburyová přimhouřila oči. „Nevěřím vám." Hyacinth pokrčila rameny. „Faktem sice je, že bych vám
klidně lhala, abych se vyhnula čtení dalších několika
odstavců pozoruhodně odvážného života Priscilly But-terworthové, ale náhodou říkám pravdu." Když lady
Danburyová mlčela, Hyacinth jí podala knihu. „Chcete si to ověřit?"
„Ne, ne," odpověděla lady Danburyová smířeně. „Věřím vám, i kdyby jen proto, že nemám na vybranou."
Hyacinth po ní vrhla ostrý pohled. Jste snad slepá stejně jako hluchá?"
„Ne." Lady Danburyová vzdychla, zvedla roztřesenou ruku a položila si ji hřbetem na čelo. Jen se trénuju v dra-
matickém umění."
Hyacinth se zvučně rozesmála.
„Nedělám si legraci," pokárala ji lady Danburyová hlasem, který se vrátil k obvykle ráznému tónu. „Vážně uva-
žuj u o tom, že změním svůj život. Odvedla bych na jevišti lepší výkon než většina těch nán, které si říkají
herečky."
„Škoda," podotkla Hyacinth, „že není velká poptávka po rolích stárnoucích hraběnek."
„Kdyby mi to řekl někdo jiný," prohlásila lady Danburyová a udeřila holí do podlahy, přestože seděla na na-
prosto pohodlné židli, „brala bych to jako urážku."
„Ale ode mě ne?" zeptala se Hyacinth co nejzklamaněj-ším tónem.
Lady Danburyová se uchechtla. „Víte, proč vás mám tolik ráda, Hyacinth?" „Napětím ani nedýchám."
Lady Danburyová se rozzářila. „Protože jste, drahé děvče, přesně jako já."
„Kdybyste to řekla někomu jinému, lady Danburyová, pravděpodobně by to taky považoval za urážku."
Tělo lady Danburyové se otřáslo veselím. „Ale vy ne?"
Hyacinth zavrtěla hlavou. Já ne."
„Dobře." Lady Danburyová jí věnovala netypicky ba-bičkovský úsměv a potom se ohlédla na hodiny na krbové
římse. „Myslím, že máme čas na další kapitolu."
„Dohodly jsme se, že každé úterý přečteme jen jednu," ohradila se Hyacinth, hlavně proto, aby ji pozlobila.
46
POZNÁŠ TO Z POLIBKŮ
Lady Danburyová nevrle sevřela rty. „Tak dobře," přisvědčila a vrhla po Hyacinth vychytralý pohled, „budeme
si povídat o něčem jiném."
Proboha.
„Povězte mi, Hyacinth," předklonila se lady Danburyová, „jaké jsou vaše současné vyhlídky?"
„Mluvíte jako moje matka," poznamenala Hyacinth líbezně.
„To je kompliment nejvyššího řádu," odrazila ji lady Danburyová. „Mám vaši matku ráda, a že mám ráda jen
málokoho."
„To jí určitě povím."
„Pch. Už to ví a vy se jen vyhýbáte odpovědi."
„Moje vyhlídky," odpověděla Hyacinth, „jak jste tak ohleduplně vyjádřila, jsou stejné jako vždycky."
„To je právě ten problém. Vy, drahé děvče, potřebujete manžela."
„Jste si úplně jistá, že se moje matka neschovává za závěsy a nenapovídá vám?"
„Vidíte?" prohlásila lady Danburyová s širokým úsměvem. „Byla bych na jevišti dobrá."
Hyacinth na ni upřeně zírala. „Zešílela jste, víte to?"
„Pch. Jen jsem dost stará, abych mohla říkat, co si myslím. Slibuju, že až budete v mém věku, užijete si to."
„Užívám si to už teď," namítla Hyacinth.
„To je pravda," připustila lady Danburyová. „A proto jste pravděpodobně pořád svobodná."
„Kdyby byl v Londýně nějaký inteligentní svobodný muž," povzdychla si Hyacinth unaveně, „ujišťuju vás, že .
už bych ho dávno uhnala." Naklonila hlavu na stranu. „Určitě byste nechtěla, abych si vzala nějakého pitomce."
„Samozřejmě že ne, ale -"
„A přestaňte zmiňovat svého vnuka, jako bych nebyla dostatečně inteligentní a nevěděla, o co vám jde."
Lady Danburyová se uraženě nafoukla. „Neřekla jsem ani slovo."
„Chtěla jste."
„No, je velice milý," zamumlala lady Danburyová, aniž se to pokusila popřít, „a víc než pohledný."
Hyacinth zachytila spodní ret mezi zuby a pokoušela se nevzpomínat, jak podivně se cítila na hudebním večírku
Smythe-Smithových po boku pana St. Claira. V tom je ta potíž, uvědomila si. Když je nablízku, nejsem sama se-
bou. A to je nanejvýš zneklidňující.
„Vidím, že se nehádáte," poznamenala lady Danburyová.
„Ohledně pohledného zevnějšku vašeho vnuka? Samozřejmě že ne," odpověděla Hyacinth, protože nemělo
smysl se o tom přít. U některých lidí byl pěkný vzhled skutečností, ne názorem.
„A," pokračovala lady Danburyová vzletně, „jsem moc ráda, že zdědil mozek z mojí rodinné větve, což, jak
mohu s politováním dodat, není případ všech mých potomků."
Hyacinth zvedla oči ke stropu ve snaze vyhnout se poznámce. Nejstarší syn lady Danburyové byl nechvalně
proslulý tím, že strčil hlavu mezi mříže hlavní brány Windsorského zámku.
Jen do toho," zabručela lady Danburyová. „Řekněte, že aspoň dvě z mých dětí jsou hňupové a bůhví, že i jejich
děti. Kdykoli přijedou do města, prchám opačným směrem."
„Nikdy bych -"
„Každopádně jste si to myslela, a právem. Dobře mi tak, když jsem si vzala lorda Danburyho, ačkoli jsem vě-
děla, že v hlavě neudrží dvě myšlenky současně. Ale Ga-reth je výhra a vy jste husa, pokud ne-"
„Když už jsme u toho," přerušila ji Hyacinth, „váš vnuk se o mě ani o žádnou jinou ženu na vdávání nezajímá."
„To je problém," souhlasila lady Danburyová. „Za živého boha nechápu, proč se ten chlapec vyhýbá vaší sortě."
„Mojí sortě?" opakovala Hyacinth.
„Mladým ženám, s nimiž by se musel oženit, kdyby se s nimi zapletl." Hyacinth cítila, že se jí rozhořely tváře.
Normálně si přesně v takových rozhovorech libovala - byla mnohem větší legrace mluvit o nepřístojnostech než
o čemkoli jiném -, ale tentokrát ze sebe jen vypravila: „Nemyslím si, že byste se mnou měla mluvit o takových
věcech."
„Pch," mávla lady Danburyová přezíravě rukou. „Od kdy se z vás stala taková netýkavka?"
Hyacinth otevřela ústa, ale lady Danburyová naštěstí nevypadala, že by toužila po odpovědi. Je to rošťák, to je
pravda," pokračovala, „ale nic, co byste nedokázala překonat."
„Nehodlám -"
„Až ho příště uvidíte, stačí si trochu stáhnout šaty," přerušila ji lady Danburyová a netrpělivě jí mávla rukou před
obličejem. „Při pohledu na bujná ňadra přijdou všichni muži o rozum. Budete ho mít -"
„Lady Danburyová!" Hyacinth zkřížila paže. Měla svou hrdost a nehodlala pronásledovat hejska, který očividně
nemá zájem o manželství. Bez takového ponížení se klidně obejde.
A krom toho by vyžadovalo značnou představivost, aby svá ňadra popsala jako bujná. Hyacinth věděla, že
díkybo-hu nemá postavu jako kluk, ale ani nevynikala přednostmi, kvůli nimž by se za ní nějaký muž dvakrát
ohlédl.
„No tak dobře," utrousila lady Danburyová nabručeně. „Už neřeknu ani slovo."
„Nikdy?"
„Zatím," prohlásila lady Danburyová rozhodně.
Jak dlouho to potrvá?" vyzvídala Hyacinth podezřívavě.
„Nevím," odvětila lady Danburyová stejným tónem.
Z čehož Hyacinth usoudila, že půjde nanejvýš o pět minut. . ,
Hraběnka chvíli mlčela, ale měla našpulené rty, což naznačovalo, že přemýšlí o něčem krajně nevhodném. „Víte,
co si myslím?" zeptala se.
„Obvykle," přikývla Hyacinth.
Lady Danburyová se zamračila. Jste příliš hubatá."
Hyacinth se jen usmála a snědla další sušenku.
„Myslím si," prohlásila lady Danburyová povzneseně, „že bychom měly napsat knihu."
Hyacinth se podařilo neudusit jídlem. „Co prosím?"
„Potřebuju výzvu," pronesla lady Danburyová. „Abych si bystřila mozek. A rozhodně bychom si vedly lip než
slečna Butterworthová a úlisný baron."
„Šílený baron," namítla Hyacinth automaticky.
„Přesně tak," souhlasila lady Danburyová. „Určitě bychom to dokázaly lip."
„To jistě, ale vyvstává tu otázka - proč bychom to dělaly?"
„Protože můžeme.11
Hyacinth uvažovala o vyhlídce na tvůrčí spolupráci s lady Danburyovou, trávení nesčetných hodin -
„Ne," zavrtěla rozhodně hlavou, „to nemůžeme."
„Samozřejmě že ano," ohradila se lady Danburyová a udeřila holí do podlahy teprve podruhé během jejich
rozhovoru - což byl jistě nový úctyhodný rekord. „Vymyslím děj a vy ho vyjádříte slovy."
„To mi nepřipadá moc spravedlivé," poznamenala Hyacinth.
„Proč by mělo?"
Hyacinth otevřela ústa k odpovědi, ale pak usoudila, že to nemá smysl.
Lady Danburyová se chvíli mračila a nakonec dodala: „Nechte si mou nabídku projít hlavou. Tvořily bychom
vynikající tým."
„Už se třesu," ozval se ode dveří hluboký hlas. „K čemu se to snažíš ubohou slečnu Bridgertonovou dohnat?"
„Garethe!" vykřikla lady Danburyová radostně. Je od tebe milé, žes mě konečně přišel navštívit."
Hyacinth se obrátila. Gareth St. Clair právě vkročil do místnosti a v elegantním odpoledním obleku mu to
ohromně slušelo. Pod paprsky světla pronikajícími oknem zářily jeho vlasy jako nablýskané zlato.
Bylo překvapivé, že přišel. Už rok navštěvovala Hyacinth hraběnku každé úterý a dnes se jejich cesty zkřížily
teprve podruhé. Domnívala se, že se jí záměrně vyhýbá.
Což vyvolávalo otázku - proč sem přišel? Jejich rozhovor na večírku Smythe-Smithových jako první přesáhl
hranice nejzákladnějších zdvořilostí, a najednou se ocitl v salonu své babičky právě uprostřed Hyacinthiny pravi-
delné návštěvy.
„Konečně?" opakoval pan St. Clair pobaveně. „Snad jsi nezapomněla, že jsem tu byl minulý pátek!" Obrátil se k
Hyacinth a nasadil velmi přesvědčivý starostlivý výraz. „Myslíte si, že by mohla začít ztrácet paměť, slečno
Brid-gertonová? Dobře víte, že je jí dobrých devadesát -"
Hůl lady Danburyové dopadla přímo na jeho prsty u nohy. „Ani zdaleka, drahý chlapče," vyštěkla, „a pokud si
ceníš všech svých končetin, neměl by ses takhle už nikdy rouhat."
„Evangelium podle Agathy Danburyové," zamumlala Hyacinth.
Pan St. Clair se na ni široce zakřenil, což ji překvapilo. Zaprvé se nedomnívala, že slyšel její poznámku, a za-
druhé vypadal chlapecky a nevinně, přestože věděla zcela jistě, že není ani jedno.
Ačkoli...
Llyacinth potlačila nutkání zavrtět hlavou. Vždycky se našlo nějaké ačkoli. Když pominula všechna konečně
lady Danburyové, Gareth St. Clair byl v domě Danburyových častým hostem. Hyacinth to přimělo k úvahám,
jestli je opravdu takový ničema, za jakého ho společnost považuje. Žádný opravdový lump by nebyl babičce tak
oddaný. Zmínila se o tom na hudebním večírku Smythe-Smithových, ale obratně změnil téma.
Byl záhadou. A Hyacinth nenáviděla záhady.
Vlastně ne, popravdě řečeno je milovala.
Samozřejmě za předpokladu, že je vyřešila.
Dotyčná záhada pomalu prošla pokojem, sklonila se a políbila babičku na tvář. Hyacinth se přistihla, že zírá na
jeho zátylek se zhýralým culíkem, který zlehka zavadil o límeček zeleného kabátu.
Věděla o něm, že nemá moc peněz na krejčího a podobné věci. Také si byla jistá, že nikdy babičku o nic ne-
požádal, ale páni, ten kabát mu dokonale seděl.
„Slečno Bridgertonová," promluvil, posadil se na pohovku a líně si opřel kotník jedné nohy o koleno druhé.
„Zřejmě je úterý."
„Zřejmě," souhlasila Hyacinth.
Jak se daří Priscille Butterworthové?"
Hyacinth nadzvedla obočí. Překvapilo ji, že ví, jakou knihu právě čtou. „Utíká k útesům," odpověděla. „Abyste
věděl, bojím se o její bezpečí. Nebo bych se spíš bála," dodala, „kdyby nám nezbývalo ještě jedenáct nepřečte-
ných kapitol."
„Škoda," utrousil. „Kdyby se zabila, nabrala by ta kniha mnohem zajímavější směr."
„Takže jste ji už četl?" zeptala se Hyacinth zdvořile.
Chvíli se zdálo, že po ní pouze vrhne pohled naznačující určitě žertujete, ale pak ten výraz podtrhl slovy: „Ba-
bička mi ten příběh ráda obšírně líčí, když za ní každou středu chodím na návštěvu. Což dělám vždycky," dodal a
vážně pohlédl na lady Danburyovou. „A také většinu pátků a nedělí."
„Minulou neděli ne," ohradila se lady Danburyová.
„Šel jsem do kostela," namítl s bezvýrazným pohledem.
Hyacinth zaskočila sušenka.
Obrátil se k ní. „Nevšimla jste si, jak do věže kostela udeřil blesk?"
Napila se čaje a pak sladce odpověděla: „Příliš soustředěně jsem poslouchala kázání."
„Minulý týden to byly samé tlachy," prohlásila lady Danburyová. „Mám dojem, že kněz už stárne."
Gareth otevřel ústa, ale než stačil říct jediné slovo, hůl jeho babičky opsala pozoruhodně stejnoměrný oblouk.
„Opovaž se utrousit poznámku," varovala ho, „začínající slovy ,Zrovna od tebe...'"
„To by mě ani nenapadlo," ohradil se.
„Samozřejmě že napadlo," odfrkla si. Jinak bys nebyl můj vnuk." Obrátila se k Hyacinth. „Souhlasíte?"
Hyacinth složila ruce v klíně. „Na tu otázku neexistuje správná odpověď."
„Chytrá dívka," pronesla lady Danburyová uznale. „Učím se od mistra."
Lady Danburyová se rozzářila. „Když pomineme tu jeho troufalost," pokračovala odhodlaně a pokynula ke Ga-
rethovi, jako by to byl zoologický exemplář, „opravdu je to výjimečný vnuk. Nemohla bych si přát víc."
Gareth pobaveně sledoval, jak Hyacinth zamumlala něco, co mělo vyjádřit její souhlas, aniž to skutečně udělala.
„Samozřejmě," dodala babička Danburyová s pohrdavým gestem, „nemá žádnou konkurenci. Ti ostatní se mezi
sebou dělí jen o tři mozky."
Což nebyla zrovna nejlaskavější narážka vzhledem k tomu, že měla dvanáct vnoučat.
„Slyšel jsem, že některá zvířata žerou své mladé," zabručel Gareth, aniž tu poznámku směřoval někomu kon-
krétnímu.
Je úterý," prohlásila jeho babička, čímž jeho slova zcela ignorovala. „Co tě sem přivádí?"
Gareth sevřel prsty kolem deníku ve své kapse. Od chvíle, kdy mu ho Caroline předala, ho natolik zaujala jeho
existence, že úplně zapomněl na pravidelné týdenní návštěvy Hyacinth Bridgertonové. Kdyby mu to myslelo
jasně, počkal by až do večera, dokud neodejde.
Ale teď už se to nedalo vrátit a musel jim vysvětlit důvod své přítomnosti. Jinak - bůh mu pomoz - bude babička
samozřejmě předpokládat, že přišel kvůli slečně Bridgertonové, a trvalo by dlouhé měsíce, než by ji z toho
omylu vyvedl.
„O co jde, chlapče?" zeptala se babička svým nenapodobitelným způsobem. „Mluv."
Gareth se obrátil k Hyacinth a trochu ho potěšilo, když se pod jeho pronikavým pohledem neklidně zavrtěla.
„Proč navštěvujete moji babičku?" zeptal se.
Pokrčila rameny. „Protože ji mám ráda." A pak se předklonila. „Proč ji navštěvujete vy?"
„Protože je to moje -" Zarazil se. Nenavštěvoval ji proto, že to byla jeho babička. Lady Danburyová pro něj
znamenala mnohé - na mysli mu vytanula slova jako utrpení, hašteření a zhouba jeho existence -, ale nikdy po-
vinnost. „Taky ji mám rád," odpověděl pomalu, aniž spustil z Hyacinth oči.
Nezamrkala. „Dobře."
A potom na sebe jen hleděli, jako by se ocitli v nějakém bizarním souboji.
„Ne že bych si na směr tohohle rozhovoru stěžovala," ozvala se lady Danburyová nahlas, „ale o čem tam vy dva
k čertu mluvíte?"
Hyacinth se opřela a pohlédla na lady Danburyovou, jako by se nic nestalo. „Nemám tušení," prohodila roz-
marně a usrkla čaje. Potom postavila šálek na talířek a dodala: „Položil mi otázku."
Gareth ji zvědavě pozoroval. Přátelství s jeho babičkou nebylo zrovna snadné, a pokud Hyacinth Bridgertonová
ochotně zasvětila úterní odpoledne návštěvám u ní, jistě je to bod v její prospěch. Nemluvě o tom, že lady
Danburyová neměla ráda moc lidí a nad slečnou Bridgertono-vou se při každé příležitosti rozplývala.
Samozřejmě to bylo zčásti proto, že se je snažila spárovat: babička nikdy nebyla proslulá taktem nebo
ohleduplností.
Ale i tak, pokud se Gareth za ta léta něco naučil, tak to, že se jeho babička vyzná v lidech. A krom toho jsou ty
zápisky psané italsky. I kdyby obsahovaly nějaké indis-krétní tajemství, slečna Bridgertonová se ho stěží dozví.
Rozhodl se tedy, sáhl do kapsy a vytáhl deník.

4. kapitola

V ten okamžik se Hyacinthin život stal téměř tak vzrušujícím jako život Priscilly Butterworthové. Až na ty útesy
samozřejmě...

Hyacinth se zájmem pozorovala, jak pan St. Clair váhá. Pohlédl na ni, téměř neznatelně přimhouřil průzračně
modré oči a pak se obrátil k babičce. Hyacinth se snažila nevypadat příliš zvědavě. Očividně se rozhodoval, jestli
se má o své záležitosti zmínit v její přítomnosti, a domnívaia se, že jakýkoli zásah z její strany by ho od toho
odradil.
Ale zřejmě prošla prohlídkou, protože po krátkém tichu sáhl do kapsy a vytáhl malou, v kůži vázanou knihu.
„Co to je?" zeptala se lady Danburyová a vzala ji do rukou.
„Deník babičky St. Clairové," odpověděl. „Odpoledne mi ho přinesla Caroline. Našla to mezi Georgeovými
věcmi."
„Je italsky," poznamenala lady Danburyová. „Ano, toho jsem si vědom."
„Proč jsi mi ho tedy vůbec přinesl?" zeptala se trochu netrpělivě.
Pan St. Clair jí věnoval líný úsměv. „Vždycky mi říkáš, že o všem víš, a pokud ne o všem, tak o každém."
„Taky mi to dneska tvrdila," podotkla Hyacinth vstřícně.
Pan St. Clair se k ní povýšeně obrátil. „Děkuju vám," pronesl, což se časově přesně shodovalo s planoucím
pohledem lady Danburyové.
Hyacinth se zavrtěla. Ne pod pohledem lady Danburyové - vůči němu byla zcela imunní. Ale nelíbil se jí pocit,
že si pan St. Clair myslí, že si zaslouží jeho blahosklonnost.
„Doufal jsem," obrátil se k babičce, „že bys mohla vědět o nějakém překladateli s dobrou pověstí."
„Z italštiny?"
„Zřejmě právě ten jazyk potřebujeme."
„Hmm." Lady Danburyová poklepala holí do koberce, stejně jako by normální člověk bubnoval prsty do stolu. '
„Italština? Není tak častá jako francouzština, kterou by měl samozřejmě znát každý pořádný -"
„Umím italsky," přerušila ji Hyacinth.
Dva páry modrých očí se obrátily jejím směrem.
„Děláte si legraci," promluvil pan St. Clair o půl vteřiny dřív, než jeho babička vyštěkla: „Opravdu?"
„Nevíte o mně všechno," prohlásila Hyacinth šibalsky. Samozřejmě svá slova směřovala k lady Danburyové,
protože pan St. Clair nikdy nic takového netvrdil.
„Ano, ovšem," zamračila se lady Danburyová, „ale kde jste k tomu přišla?"
Jako malá jsem měla italskou vychovatelku," pokrčila Hyacinth rameny. „Bavilo ji učit mě. Nemluvím plynně,"
připustila, „ale když si projdu několik stránek, pochopím hlavní smysl."
„Tohle je víc než několik stránek," namítl pan St. Clair a kývl k deníku, který jeho babička stále svírala v rukou.
„Očividně," souhlasila Hyacinth rozmrzele. „Ale určitě se ode mě nečeká, abych ho přečetla celý najednou. A
nepsala to stylem starověkých Římanů, ne?"
„Latinsky to nebude," protáhl pan St. Clair.
Hyacinth zatnula zuby. „Tím lip," zabručela.
„Pro lásku boží, chlapče," vložila se do řeči lady Danburyová, „dej jí tu knihu."
Pan St. Clair si odpustil upozornění, že ji drží ona, což
Hyacinth považovala za pozoruhodnou zdrženlivost z jeho strany. Místo toho vstal, vytrhl útlý svazek z babič-
činých rukou a obrátil se k Hyacinth. Zaváhal - jen na okamžik, což by Hyacinth uniklo, kdyby se dívala někam
jinam než přímo do jeho obličeje.
Pak k ní přistoupil, podal jí ten deník a tiše zašeptal: „Slečno Bridgertonová."
Hyacinth ho přijala s rozechvělým pocitem, že právě udělala něco mnohem významnějšího, než pouze uchopila
knihu do rukou.
Je vám zima, slečno Bridgertonová?" staral se pan St. Clair.
Zavrtěla hlavou a zadívala se na knihu, aby na něj nemusela pohlédnout. „Stránky jsou zašlé věkem," pozna-
menala a opatrně jednu obrátila.
„Co z toho plyne?" zajímal se pan St. Clair.
Hyacinth zatnula zuby. Nikdy není legrace, když musí člověk pod tlakem dokázat, co umí, a s Garethem St. Clai-
rem dýchajícím jí na krk to bylo zcela vyloučené.
„Dopřej jí trochu prostoru!" vyštěkla lady Danburyová.
Couvl, ale ne tak daleko, aby to Hyacinth uklidnilo.
„Nu?" vyzval ji.
Hyacinth mírně trhla hlavou, když pochopila hlavní obsah textu. „Píše o své blížící se svatbě," promluvila.
„Myslím, že si má brát vašeho dědečka za," skousla ret, zatímco hledala na stránce správná slova, „tři týdny. Ten
obřad se má zřejmě uskutečnit v Itálii."
Pan St. Clair znovu přikývl a netrpělivě ji pobídl: „A?"
„A..." Hyacinth pokrčila nos jako vždy, když soustředěně přemýšlela. Nebyl to zrovna přitažlivý výraz, ale
druhou možností bylo prostě nemyslet, což odmítala.
„Co píše?" naléhala lady Danburyová.
„Orrendo, orrendo..." zamumlala Hyacinth. „Ach ano, už to mám." Zvedla hlavu. „Není kvůli tomu moc
šťastná."
„Kdo by byl?" odfrkla si lady Danburyová. „Ten muž byl hrubián, čímž se omlouvám všem v této místnosti, kdo
zdědili jeho krev."
Pan St. Clair ji ignoroval. „Co dál?"
„Řekla jsem vám, že nemluvím plynně," odsekla Hya-cinth konečně. „Potřebuju čas, abych to rozluštila."
„Vezměte si to domů," vyzvala ji lady Danburyová. „Stejně se zítra večer uvidíte."
„Opravdu?" zeptala se Hyacinth v naprosto stejnou chvíli, kdy pan St. Clair řekl: „Vážně?"
„Doprovázíš mě na poetický večer u Pleinswortho-vých," sdělila lady Danburyová vnukovi. „Nebo jsi na to už
zapomněl?"
Hyacinth se opřela a vychutnávala si pohled na Garet-ha St. Claira, který v očividném rozrušení otvíral a zavíral
ústa. Vypadá trochu jako ryba, usoudila. Ryba s řeckými božskými rysy, nicméně stále ryba.
„Opravdu si..." vypravil ze sebe. „Musím přiznat, že si nemůžu -"
„Můžeš a taky tam přijdeš," zakončila lady Danburyová.
„Slíbils mi to." Zachmuřeně ji pozoroval. „Neumím si představit -" „No, pokud jsi mi to neslíbil, měl jsi to
udělat, a jestli
mě miluješ..."
Hyacinth si odkašlala, aby zakryla smích, a pak se snažila neuculovat, když po ní pan St. Clair vrhl pochmurný
pohled.
„Až umřu," pronesl, „určitě v mém epitafu bude .Miloval svou babičku, na rozdíl od všech ostatních.'"
„Co je na tom tak špatného?" zeptala se lady Danburyová.
„Budu tam," vzdychl.
„Vemte si vatu do uší," poradila mu Hyacinth.
Vypadal zděšeně. „Nemůže to být horší než ten včerejší hudební večírek."
Hyacinth se neubránila zvlnění rtů. „Lady Pleinswort-hová je bývalá Smythe-Smithová."
Lady Danburyová se z druhé strany místnosti škodolibě zasmála.
„Radši bych měla jít domů," prohlásila Hyacinth a vstala.
„Než se zítra večer uvidíme, pokusím se přeložit začátek, pane St. Claire."
Jsem vám vděčný, slečno Bridgertonová."
Hyacinth přikývla a prošla pokojem, přičemž se snažila ignorovat podivně závratné vzrušení. Vždyť je to jen
kniha, proboha.
A on je jen muž.
To zvláštní nutkání zapůsobit na něj ji pobuřovalo. Přála si udělat něco, čím by mu dokázala svou inteligenci a
důvtip, něco, čím by ho donutila dívat se na ni s jiným výrazem než s mlhavým pobavením.
„Dovolte mi, abych vás doprovodil ke dveřím," promluvil pan St. Clair a vykročil s ní.
Hyacinth se obrátila a pak překvapeně zatajila dech. Neuvědomila si, že stojí tak blízko. Já... ach..."
Můžou za to jeho oci, usoudila. Tak modré a jasné, že by mu měla být schopná číst myšlenky, ale místo toho se
bála, že on dokáže číst ty její.
„Ano?" zamumlal a položil jí ruku na loket.
Zavrtěla hlavou. „Nic."
„Slečno Bridgertonová," řekl, zatímco ji vedl chodbou. Ještě jsem neviděl, že by vám došla slova. Kromě včerej-
šího večera," dodal a nachýlil hlavu nepatrně ke straně.
Přimhouřila oči.
„Na hudebním večírku," doplnil vstřícně. „Bylo to půvabné." Usmál se nanejvýš pobuřujícím způsobem.
„Viďte?" Hyacinth sevřela rty. „Skoro mě neznáte, pane St. Claire." „Vaše pověst vás předchází." „Vás také."
„Touché, slečno Bridgertonová," řekl. Přesto neměla pocit, že tu slovní potyčku vyhrála.
Spatřila, že u dveří čeká její komorná, a tak vyprostila ruku z jeho sevření a prošla halou. „Na shledanou zítra,
pane St. Claire."
Než za sebou zavřela dveře, přísahala by, že slyšela, jak odpověděl: „Arrivederci."
Hyacinth přichází domů. Čeká na ni matka. To není dobré.
„Charlottě Stokehurstová se vdává," oznámila Violet Brid-gertonová.
„Dnes?" zeptala se Hyacinth a stáhla si rukavice.
Violet ji sjela pohledem. „Zasnoubila se. Ráno mi to pověděla její matka."
Hyacinth se rozhlédla. „Čekáš na mě v hale?"
„Na hraběte z Rentonu," opravila ji Violet. „Z Rentonu."
„Máme trochu čaje?" zeptala se Hyacinth. „Šla jsem celou cestu pěšky a mám žízeň."
„Z Rentonu!" vykřikla Violet s výrazem, jako by se chystala zoufale rozhodit ruce. „Slyšelas mě vůbec?"
„Z Rentonu," opakovala Hyacinth poslušně. „Má tlusté kotníky."
Je -" Violet se zarazila. „Proč se díváš na jeho kotníky?"
„Nedají se přehlédnout," odvětila Hyacinth. Předala kabelku - i s italským deníkem - služebné. „Odnesla byste
to, prosím, do mého pokoje?"
Violet počkala, až dívka odběhla. „Čaj je v salonu a na Rentonových kotnících není nic špatného."
Hyacinth pokrčila rameny. Jestli se ti líbí tak oteklé..."
„Hyacinth!"
Unaveně vzdychla a následovala matku do salonu. „Mami, máš šest dětí pod čepcem a všichni jsou se svými
protějšky šťastní. Proč se právě mě snažíš dotlačit do nevyhovujícího svazku?"
Violet se posadila a nalila Hyacinth čaj. „Nesnažím," ohradila se, „ale nemohla by ses po někom poohlédnout?"
„Mami, já -"
„Nebo to kvůli mně aspoň předstírat?" Hyacinth se neubránila úsměvu.
Violet jí podala šálek, potom ho stáhla zpátky a přidala další lžičku cukru. Hyacinth byla jediná z rodiny, která
sladila čaj, a vždycky ho měla ráda mimořádně sladký.
„Díky," řekla Hyacinth a ochutnala. Nebyl tak horký, jaký by si připravila sama, ale stejně se napila.
„Hyacinth," promluvila její matka tónem, který v ní vždy vyvolal mírně provinilý pocit, „víš, že jen chci, abys
byla šťastná."
Já vím," přikývla Hyacinth. V tom byl ten problém. Matka si pouze přála její štěstí. Kdyby ji tlačila do man-
želství kvůli společenskému věhlasu nebo finančnímu prospěchu, dalo by se to ignorovat mnohem snadněji. Ale
ne, matka ji milovala a skutečně si přála, aby byla její dcera nejen vdaná, ale i šťastná. A tak se Hyacinth stále
snažila udržet si dobrou náladu i přes matčiny povzdechy.
„Rozhodně nechci, abys ses vdala za někoho, jehož společnost by se ti protivila," pokračovala Violet. Já vím."
„A jestli toho správného člověka nepotkáš, budu zcela šťastná, když zůstaneš svobodná."
Hyacinth na ni podezřívavě pohlédla.
„Tak dobře," poopravila se Violet, „ne zcela šťastná, ale víš, že bych tě nikdy nenutila vzít si někoho nevhod-
ného."
Já vím," přikývla Hyacinth znovu.
„Ale, drahoušku, pokud se nebudeš dívat kolem sebe, nikdy nikoho nenajdeš."
Já se dívám!" ohradila se Hyacinth. „Tenhle týden jsem byla skoro každý večer pryč. Včera jsem dokonce šla na
hudební večírek Smythe-Smithových. Na kterém ses ty" dodala významně, „neobjevila."
Violet zakašlala. „Bohužel jsem byla trochu nastydlá."
Hyacinth mlčela, ale pohled v jejích očích byl zcela srozumitelný.
„Slyšela jsem, že jsi seděla vedle Garetha St. Claira," dodala Violet po napjatém tichu.
„Máš všude špehy?" zabručela Hyacinth.
„Skoro," připustila Violet. „Život je pak mnohem jednodušší."
„Možná pro tebe."
„Líbí se ti?" nedala se Violet odbýt.
Jestli se jí líbí? Připadalo jí to jako zvláštní otázka. Líbí se jí Gareth St. Clair? Líbí se jí, že v ní vždy vyvolává
pocit, jako by se jí mlčky vysmíval i přesto, že souhlasila, že přeloží deník jeho babičky? Líbí se jí, že nikdy
nedokáže odhadnout jeho myšlenky nebo že v jeho přítomnosti cítí neklid, takže nemůže být sama sebou?
„Nu?" naléhala matka.
„Trochu," připustila Hyacinth.
Violet mlčela, ale její oči získaly lesk, který Hyacinth naháněl hrůzu.
„Mlč" varovala ji Hyacinth.
„Byl by to vynikající partner, Hyacinth."
Hyacinth na matku zírala, jako by jí rašila druhá hlava. „Zešílelas? Znáš jeho pověst stejně jako já."
Violet to okamžitě zavrhla. Jakmile se vezmete, na jeho pověsti nezáleží."
„Záleželo by, pokud by dál obcoval s operními herečkami a jim podobnými."
„Nebude," zavrtěla Violet prudce hlavou a pohrdavě mávla rukou.
Jak to můžeš vědět?"
Violet se na chvíli odmlčela. „Nevím," přiznala. „Mám jen takový pocit."
„Mami," pronesla Hyacinth s přehnanou starostlivostí, „víš, že tě vroucně miluju -"
„Čím to," přemítala Violet, „že když slyším větu, která tak začíná, nečekám od ní nic dobrého?"
„Ale," pokračovala Hyacinth, „jistě mi odpustíš, pokud si odmítnu vzít někoho, jehož přednosti se opírají pouze
o tvůj pocit."
Violet s velmi působivou nenuceností usrkla čaj. „Domnívám se, že ty máš stejný pocit. A abys věděla, mívám v
těchto věcech pravdu." Po Hyacinthině zatrpklém úšklebku dodala: Ještě jsem se nespletla."
Hyacinth musela přiznat, že je to tak. Samozřejmě v duchu. Kdyby to připustila nahlas, matka by to brala jako
carte blanche a pronásledovala by pana St. Claira, až by vzal vyděšeně do zaječích.
„Mami," promluvila a o něco déle než obvykle se odmlčela, aby získala čas uspořádat si myšlenky, „nehodlám
se honit za panem St. Clairem. Není to pro mě ten pravý."
„Nejsem si jistá, jestli bys toho pravého poznala, i kdyby přijel k tvému prahu na slonovi."
„Myslím, že ten slon by byl dostatečně dobrým znamením, abych se poohlédla jinde."
„Hyacinth."
„A kromě toho," dodala Hyacinth při vzpomínce na blahosklonnost, s jako LI se na ni pan St. Clair vždycky dívá,
„se nedomnívám, že mě má nějak moc v lásce."
„Nesmysl," namítla Violet pobouřeně jako kvočna. „Všichni tě mají rádi."
Hyacinth o tom chvíli přemýšlela. „Ne," zavrtěla hlavou, „myslím, že všichni ne."
„Hyacinth, jsem tvoje matka a vím -"
„Mami, jsi ta poslední osoba, které by někdo řekl, že mě nemá rád."
„Přesto -"
„Mami," přerušila ji Hyacinth a rázně odložila šálek na podšálek, „o to nejde. Nevadí mi, že mě všichni nezbož-
ňují. Kdybych chtěla, aby mě měli všichni rádi, musela bych být celovi dobu milá, okouzlující, zdvořilá a nudná,
a co by to pak bylo za legraci?"
„Mluvíš jako lady Danburyová," poznamenala matka.
„Mám ráda lady Danburyovou."
Já taky, ale to neznamená, že ji chci za dceru."
„Mami -"
„Neuháníš pana St. Claira, protože z něho máš strach," pronesla Violet.
Hyacinth zalapala po dechu. „To není pravda."
„Samozřejmě že je," odrazila ji Violet s nanejvýš spokojeným výrazem. „Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. A
není jediný."
„Nechápu, o čem to mluvíš."
„Proč ses ještě nevdala?" uhodila na ni Violet.
Hyacinth při té náhlé otázce zamrkala. „Co prosím?"
„Proč ses ještě nevdala?" zopakovala Violet. „Chceš to?"
„Samozřejmě že chci." A chtěla. Přála si to víc, než by přiznala, pravděpodobně víc, než si v tu chvíli uvědomo-
vala. Při pohledu na matku viděla ženu, která svou rodinu miluje se zanícením, které jí vhánělo slzy do očí. A v
tu chvíli Hyacinth pochopila, že chce milovat se stejným zanícením. Chce děti. Chce rodinu.
Ale to neznamená, že je ochotná provdat se za prvního muže, kterého potká. Hyacinth byla pragmatická žena a
spokojeně by si vzala někoho, koho nemiluje, za předpokladu, že by jí téměř po všech dalších stránkách
vyhovoval. Ale proboha, bylo příliš žádat aspoň špetku inteligence?
„Mami," snížila hlas, protože věděla, že to Violet myslí dobře, „ráda bych se vdala, to ti přísahám. A
samozřejmě se rozhlížím."
Violet nadzvedla obočí. „Samozřejmě?"
„Dostala jsem šest nabídek," odpověděla Hyacinth poněkud obranným tónem. „Nemůžu za to, že byly všechny
nepřijatelné."
„Vskutku."
Hyacinth cítila, jak při matčině tónu překvapeně otvírá rty. „Co tím myslíš?"
„Ovšemže žádný z těch mužů nebyl vhodný. Polovina šla po tvém jmění, a pokud jde o tu druhou - do měsíce
bys je dohnala k slzám."
„Nepřeháněj to s tou něhou," zamumlala Hyacinth. „Úplně jsi mě dojala."
Violet si neelegantně odfrkla. „Prosím, Hyacinth, víš přesně, co chci říct, a víš, že mám pravdu. Žádný z těch
mužů se pro tebe nehodil. Potřebuješ někoho, kdo se ti vyrovná."
„Přesně to se ti snažím vysvětlit."
„A já se tě ptám - proč o tvou ruku žádali jen ti nevhodní nápadníci?"
Hyacinth otevřela ústa, ale žádná odpověď ji nenapadla.
„Tvrdíš, že bys ráda našla muže, který se k tobě hodí, a asi si to i opravdu myslíš, ale pravdou je, Hyacinth, že
pokaždé, když potkáš někoho, kdo se ti dokáže postavit, odstrčíš ho."
„Neodstrčím," bránila se Hyacinth, i když ne moc přesvědčivě.
„Tak je rozhodně nepovzbuzuješ," prohlásila Violet. Předklonila se a upřela na dceru znepokojené oči. „Víš, že
tě vroucně miluju, Hyacinth, ale ráda máš v rozhovoru navrch."
„Kdo nemá?" utrousila Hyacinth.
„Muži, kteří se ti vyrovnají, nedovolí, abys je ovládla, tak jak by se ti to líbilo."
„Ale to nechci," ohradila se Hyacinth.
Violet vzdychla, nicméně to byl nostalgický povzdech plný vlídnosti a lásky. „Ráda bych ti vysvětlila, co
všechno jsem cítila v den, kdy ses narodila."
„Mami?" promluvila Hyacinth tiše. Změna tématu byla velmi nečekaná, a tak tušila, že ať už jí matka řekne
cokoli, bude to mít větší váhu než všechno, co v životě slyšela.
„Stalo se to brzy po smrti vašeho otce. A já byla moc smutná. Nedokážu ti ani vylíčit, jak moc smutná. Ten zár-
mutek člověka úplně pohltí. Tlačí ho ke dnu. A ty s tím nemůžeš -" Violet se odmlčela a zpevnila koutky, jak to
člověk dělá, když polyká a snaží se neplakat. „Zkrátka s tím nic nenaděláš. Není šance to někomu vysvětlit, po-
kud to sám nezažije."
Hyacinth přikývla, přestože jí bylo jasné, že to nikdy úplně nepochopí.
„Celý poslední měsíc jsem nevěděla, jak se mám cítit," pokračovala Violet tišším hlasem.
„Netušila jsem, co pro mě budeš znamenat. Už jsem měla sedm dětí, takže by se dalo říct, že
jsem měla zkušenosti. Ale najednou se něco změnilo. Věděla jsem, že nebudeš mít otce, a
dostala jsem strach. Chtěla jsem ti být vším. Asi jsem musela být vším i tvým sourozencům, ale to bylo přeci
jen trochu jiné. S tebou..."
Hyacinth ji pozorovala, aniž od ní dokázala odtrhnout dojaté oči.
„Měla jsem strach," opakovala Violet, „že selžu." „Neselhala jsi," zašeptala Hyacinth. Violet se tesklivě usmála.
Já vím. Stačí se podívat, v co jsi vyrostla."
Hyacinth cítila, že se jí chvějí rty, a nebyla si jistá, jestli chce plakat, nebo se smát.
„Ale proto ti to neříkám," pokračovala Violet a její oči získaly mírně odhodlaný výraz. „Snažím se ti vysvětlit,
že když ses narodila a položili mi tě do náručí, bylo to zvláštní. Bůhvíproč jsem byla přesvědčená, že budeš
vypadat přesně jako tvůj otec. Nepochybovala jsem, že až tě uvidím a spatřím jeho obličej, bude to jako znamení
shůry."
Hyacinth zatajila dech a přemítala, proč jí to matka ještě nikdy nevyprávěla. A proč se na to sama nezeptala.
„Ale nebylo to tak," pokračovala Violet. „Spíš ses podobala mně. A potom - ach bože, vzpomínám si na to, jako
by to bylo včera - ses mi podívala do očí a zamrkalas. Dvakrát."
„Dvakrát?" opakovala Hyacinth a přemítala, proč je to tak důležité.
„Dvakrát." Violet zvlnila rty. „Pamatuju si to, protože jsi vypadala, žes to udělala schválně. Bylo to zvláštní.
Budila jsi dojem, že říkáš: ,Vím přesně, co dělám.'"
Z Hyacinthiných rtů unikl drobný závan vzduchu a ona si uvědomila, že je to smích. Tichý smích, který člověka
překvapí.
„Potom ses rozkřičela,11 zavrtěla Violet hlavou. „Panebože, myslela jsem si, že ze stěn opadá omítka, A já se
usmála. Bylo to poprvé od smrti vašeho otce, kdy jsem se usmála."
Violet se nadechla a natáhla se po čaji. Hyaicinth přihlížela, jak se její matka pokouší ovládnout, a zoufale ji
chtěla pobídnout, aby pokračovala. Přesto věděla, že si ta chvíle žádá ticho.
Čekala celou minutu a pak konečně matka tiše pronesla: „Od té chvíle jsi byla moje zlatíčko. Miluju všechny své
děti, ale ty..." Zvedla hlavu a setkala se s Hyacinthiný-ma očima. „Tys mě zachránila."
V Hyacinthině hrudi se něco sevřelo. Nedokázala se pohnovit, ani pořádně nadechnout. Mohla jen pozorovat
matčin obličej, poslouchat její slova a být velmi, velmi vděčná za to, že měla takové štěstí, aby se narodila právě
jí.
„Svým způsobem jsem se k tobě chovala příliš ochranitelsky," pousmála se Violet, „a současně příliš shovívavě.
Bylas energická a zcela jistá tím, kdo jsi a jaké máš v tomhle světě místo. Bylas od přírody silná a já ti nechtěla
přistřihnout křídla."
„Děkuju," zašeptala Hyacinth, ale ta slova byla tak tichá, že si nebyla jistá, jestli je vyslovila nahlas.
„Přesto někdy přemýšlím, jestli kvůli tomu nepřehlížíš lidi kolem sebe."
Hyacinth se najednou cítila hrozně.
„Ne, ne," vyhrkla Violet, když spatřila její raněný výraz. Jsi milá, starostlivá a mnohem ohleduplnější, než si
všichni uvědomují. Ale - ach holčičko, nevím, jak ti to mám vysvětlit." Nadechla se a pokrčila nos, jako by hle-
dala správná slova. Jsi příliš zvyklá být spokojená sama se sebou a s tím, co říkáš."
„Co je na tom špatného?" zeptala se Hyacinth. Ne obranně, jen tiše.
„Nic. Kéž by tu schopnost mělo víc lidí." Violet propletla prsty a levým palcem sklouzla do pravé dlaně. To
gesto u ní viděla Hyacinth bezpočtukrát, vždy když byla ponořená v myšlenkách.
„Ale mám dojem," pokračovala Violet, „že když ten pocit nemáš, nebo když tě něco znejistí - tak zkrátka nevíš
jak s tim máš naložit. A utečeš. Nebo usoudíš, že to za to nestojí." Zpříma a možná i trochu smířeně na dceru po-
hlédla. „Proto se bojím, že nikdy nenajdeš toho pravého. Nebo ho najdeš, ale nedozvíš se to. Nedovolíš si, abys
to poznala."
Hyacinťh na matku hleděla a připadala si velmi zamlklá, malá a nejistá. Jak se to stalo? Jak to, že sem přišla s
očekáváním obvyklých řečí o manželích a svatbách, a najednou se cítí obnažená a odkrytá, aniž má jistotu, kdo
ve skutečnosti je?
„Promyslím si to," řekla matce.
„O nic jiného tě nežádám."
Víc slíbit nemohla.

5. kapitola

Příští večer v salonu vážené lady Pleinsworthové. Z nepochopitelného důvodu jsou na klavíru připevněné
větvičky. A nějaká holčička má na hlavě roh.

Lidé si budou myslet, že se mi dvoříte," prohodila Hy-acinth, když pan St. Clair zamířil přímo k ní, aniž předtím
předstíral, že se rozhlíží po místnosti.
„Nesmysl," utrousil a posadil se na prázdnou židli vedle ní. „Všichni vědí, že se nedvořím počestným dámám, a
krom toho si myslím, že byste tím jen stoupla v ceně."
„A to jsem považovala skromnost za přeceňovanou ctnost."
Uhlazeně se usmál. „Ne že bych vás chtěl zásobovat střelivem, ale smutnou pravdou je, že většina mužů jsou
ovce. Kam jde jeden, ostatní ho následují. A neříkala jste, že byste se ráda provdala?"
„Ne za někoho, kdo jde za vámi jako za vůdcem stáda."
Nasadil podmanivý úsměv, který podle jejího názoru už svedl zástupy žen. Potom se rozhlédl, jako by měl v
úmyslu Lidělat něco pokoutního, a předklonil se.
Hyacinth si nemohla pomoct. Taky se předklonila. „Ano?"
„Skoro jsem z toho začal bečet."
Hyacinth se snažila potlačit smích, což byla chyba, protože přitom neelegantně vyprskla.
Ještě že jste předtím nevypila skleničku mléka," poznamenal Gareth a opřel se do židle. Sper ho ďas, stále byl
ztělesněním dokonalého sebeovládání.
Hyacinth se ho pokusila sjet planoucím pohledem, ale nedokázala zakrýt veselý záblesk v očích.
„Vyšlo by vám to i nosem," pokrčil rameny.
„Už vám někdo řekl, že takovými řečmi na žádnou ženu nezapůsobíte?" zeptala se, jakmile opět dokázala
promluvit.
„Nesnažím se na vás zapůsobit," namítl a zadíval se do přední části místnosti. „Propánakrále," zamrkal překva-
peně. „Co to je?"
Hyacinth sledovala jeho pohled. Procházelo se tam několik Pleinsworthových potomků, jedna dívka v kostýmu
pastýřky.
„Zajímavá shoda náhod," utrousil Gareth.
„Možná je čas na to bečení," souhlasila.
„Myslel jsem si, že to má být recitace básní."
Hyacinth se ušklíbla a zavrtěla hlavou. „Obávám se, že došlo k nečekané změně programu."
„Od jambických veršů k říkankám o pasačce?" zeptal se pochybovačně. „To je velký rozdíl."
Hyacinth na něj žalostně pohlédla. „Myslím, že se těch jambických veršů ještě dočkáme."
Otevřel ústa. „Od té pasačky?"
Přikývla a zvedla program, který jí ležel v klíně. Je to původní kompozice," prohodila, jako by se tím všechno
vysvětlovalo. „Od Harriet Pleinsworthové. Pastýřka, jednorožec a Jindřich VIII."
„Všichni tři? Najednou?"
„Nedělám si legraci," ujistila ho.
„Ovšemže ne. To byste ani vy nevymyslela."
Hyacinth se rozhodla brát to jako kompliment.
„Proč jsem taky jeden nedostal?" zeptal se a vzal si od ní program.
„Zřejmě se rozhodli nerozdávat je mužům," pronesla Hyacinth a rozhlédla se. „Člověk musí obdivovat
prozíravost
lady Pleinsworthové. Kdybyste věděl, co vás čeká, určitě byste utekl."
Gareth se zavrtěl. „Už zamkli dveře?"
„Ne, ale právě přišla vaše babička."
Hyacinth si nebyla úplně jistá, ale připadalo jí, že zasténal.
„Zřejmě k nám nejde," dodala Hyacinth, když si lady Danburyová sedla vedle uličky o několik řad vzadu.
„Samozřejmě že ne," zabručel Gareth a Hyacinth věděla, že myslí na totéž co ona.
Dohazovačka.
Tedy ne že by se s tím lady Danburyová nějak mimořádně tajila.
Hyacinth se otočila zpátky dopředu, a jakmile zahlédla svou matku, pro niž držela po pravici prázdné místo,
ztuhla. Violet předstírala (podle Hyacinthina názoru velmi špatně), že ji nevidí, a posadila se přímo vedle lady
Danburyové.
„Hmm," zabručela Hyacinth tiše. Ani její matka nikdy nevynikala delikátností, ale Hyacinth by předpokládala,
že se po včerejším odpoledním rozhovoru nebude chovat tak nápadně.
Bylo by milé mít několik dní, aby si to člověk všechno utřídil v hlavě.
Uplynulé dva dny strávila Hyacinth přemýšlením o konverzaci s matkou. Snažila se vybavit si všechny lidi, s
nimiž se za ta léta na svatebním trhu setkala. Většinou si to užila. Říkala, co chtěla, dokázala lidi přimět k
smíchu a velmi si vychutnávala, jak obdivovali její du-chaplnost. Ale s několika lidmi se necítila tak úplně ve
své kůži. Přestože jich nebylo mnoho, pár se jich našlo. Například s jedním džentlmenem během své druhé
sezony měla nezvykle svázaný jazyk. Byl inteligentní, pohledný, a když se na Hyacinth podíval, bála se, že jí
nohy vypovědí službLi. Potom zhruba před rokem ji bratr Gregory představil svému spolužákovi, který, jak
Hyacinth musela přiznat, měl suchý sarkastický humor, jímž se jí víc než vyrovnal. Namlouvala si, že se jí
nelíbí, a potom sdělila matce, že se podle ní chová krutě ke zvířatům. Jenže pravdou bylo -
Vlastně nevěděla, co bylo pravdou. Nevěděla úplně všechno, i když se snažila budit opačný dojem.
Přesto se takovým mužům vyhýbala. Tvrdila, že se jí nelíbí, ale možná to tak nebylo. Třeba se jí jen nelíbil pocit,
který se jí v jejich blízkosti zmocňoval.
Vzhlédla. Pan St. Clair se opíral do židle trochu znuděně a trochu pobaveně - s tím intelektuálským a uhlazeným
výrazem, který se muži v celém Londýně snažili napodobit. Pan St. Clair, usoudila, to vimí lip než většina.
„Tváříte se nějak vážně," poznamenala.
Podal jí zpátky letáček a vzdychl. „Připravuju se na nej-horší."
Hyacinth se usmála. Opravdu byl zábavný. Inteligentní. A velmi, velmi pohledný, přestože o tom jistě nikdo ni-
kdy nepochyboval.
Byl, jak si uvědomila, vším, co LI manžela vždy hledala.
Panebože.
„Není vám nic?" zeptal se a zprudka se narovnal. „Ne," zaskřehotala. „Proč?"
„Vypadala jste..." Odkašlal si. „No, vypadala jste... ehm... promiňte. To nemůžu žádné ženě říct."
„Dokonce ani té, na kterou se nesnažíte udělat dojem?" zavtipkovala. Přesto zněl její hlas trochu chraplavě.
Chvíli na ni vipřeně hleděl a potom řekl: „Tak dobře. Vypadala jste, jako kdybyste měla každou chvíli začít
zvracet."
„Nikdy nezvracím," namítla a zadívala se odhodlaně před sebe. Gareth St. Clair nebyl vším, co kdy od manžela
chtěla. Nemohl být. „A ani neomdlévám," dodala. „V životě."
„Teď vypadáte vztekle," zamumlal.
„Nejsem vzteklá," ohradila se a velmi ji potěšilo, jak líbezně to znělo.
Má hroznou pověst, připomněla si. Opravdu se chci zaplést s mužem, který měl poměr s tolika ženami? Na
rozdíl od většiny svobodných žen Hyacinth skutečně věděla, co slovo „poměr" znamená. Samozřejmě ne z první
ruky, ale ze starších vdaných sester se jí podařilo vymámit nejpodstatnější podrobnosti. A přestože ji Daphne,
Eloise i Francesca ujišťovaly, že je to s tím správným manželem velmi příjemné, bylo zřejmé, že správný manžel
je muž, který bude manželce věrný. Naopak pan St. Clair měl románky s množstvím žen.
To by jistě žádnému vztahu neprospělo.
A i kdyby bylo „množství" trochu přehnané a skutečný počet byl mnohem menší, jak by jim mohla konkurovat?
Jeho poslední milenkou nebyl nikdo jiný než Maria Bartolomeo, italská sopranistka, která proslula svou krásou
stejně jako hlasem. Dokonce ani Hyacinthina matka nemohla tvrdit, že je Hyacinth stejně půvabná.
Jak musí být hrozné prožívat svatební noc s vědomím, že ze vzájemného srovnání vyjde nelichotivě.
„Myslím, že to už začíná." Slyšela, jak pan St. Clair vzdychl.
Lokajové procházeli místností a zhášeli svíčky, aby dosáhli tlumeného osvětlení. Hyacinth se otočila a pohlédla
na profil pana St. Claira. Ozdobný lustr za jeho ramenem zůstal rozsvícený a v jeho mihotavém světle působily
jeho vlasy jako protkané zlatem. Jediný z přítomných má culík, napadlo ji mimoděk.
Líbilo se jí to. Nevěděla proč, ale líbilo se jí to.
Jak moc by bylo nevhodné," zašeptal, „kdybych se rozběhl ke dveřím?"
„Teď?" zeptala se Hyacinth tiše a přitom se pokoušela nevnímat drobné brnění, které se jí zmocnilo, když se
naklonil blíž. „Velmi nevhodné."
Se smutným povzdechem se znovu opřel a s výrazem zdvořilého a jen velmi mírně znuděného džentlmena se
zaměřil na jeviště.

Po devadesáti minutách měli všichni přítomní pocit, že se jejich mozkové buňky

jen tak nevzpamatují.

„Pijete portské, slečno Bridgertonová?" zeptal se Gareth, když vstal a s očima upřenýma na jeviště tleskal Pleins-
worthovým ratolestem.
„Samozřejmě že ne, ale vždycky jsem ho chtěla ochutnat. Proč?"
„Protože si oba zasloužíme skleničku."
Slyšel její tlumený smích. „Ten jednorožec byl náhodou mimořádně roztomilý."
Odfrkl si. Holčičce, která hrála jednorožce, nemohlo být víc než deset let. Což by bylo v pořádku, za předpo-
kladu že by Jindřich VIII. netrval na tom, že se sveze na jeho hřbetě. „Překvapuje mě, že nemuseli volat
doktora," utrousil.
Hyacinth sebou trhla. „Připadalo mi, že opravdu trochu kulhala."
„Měl jsem co dělat, abych místo ní nezaržál bolestí. Proboha, kdo - Ach! Lady Pleinsworthová," zvolal a s ob-
divuhodnou rychlostí nasadil úsměv. „Rád vás vidím."
„Pane St. Claire," oslovila ho lady Pleinsworthová nadšeně. Jsem moc ráda, že jste přišel."
„Nemohl jsem si to nechat ujít."
„A slečna Bridgertonová," pokračovala lady Pleinsworthová v očividné honbě za novými klepy. „Vděčím snad
vám za přítomnost pana St. Claira?"
„Obávám se, že za to může jeho babička," odpověděla Hyacinth. „Vyhrožovala mu holí."
Lady Pleinsworthová zřejmě nevěděla jak na to odpovědět, a tak se obrátila zpátky ke Garethovi a několikrát si
odkašlala. „Už jste se seznámil s mými dcerami?"
Garethovi se podařilo neušklíbnout. Přesně kvůli tomu se podobným událostem vyhýbal. „Ehm, ne, myslím, že
jsem neměl to potěšení."
„Ta pastýřka," napověděla mu zdatná lady Pleinsworthová vstřícně.
Gareth přikývl. „A jednorožec?" zeptal se s úsměvem.
„Ano," přisvědčila lady Pleinsworthová, zmateně zamrkala a zmučeně dodala: „Ale ta je ještě moc mladá."
Jsem si jistá, že se pan St. Clair s Harriet velmi rád seznámí," vložila se Hyacinth do hovoru a obrátila se k němu
s vysvětlením: „S tou pastýřkou."
„Samozřejmě," přikývl. „Ano, moc rád."
Hyacinth se obrátila k lady Pleinsworthové až s příliš nevinným úsměvem. „Pan St. Clair je odborníkem na
ovce."
„Kde mám svou hůl, když ji potřebuju?" zamumlal.
„Co prosím?" zeptala se lady Pleinsworthová a předklonila se.
„Bude mi ctí seznámit se s vaší dcerou," prohlásil, protože to v tu chvíli vypadalo jako jediné přijatelné tvrzení.
„Úžasné!" vykřikla lady Pleinsworthová a spráskla ruce. „Bude nadšená, že vás poznává." A potom s něčím v
tom smyslu, že se musí podívat za ostatními hosty, odběhla.
„Netvařte se tak pobouřeně," chlácholila ho Hyacinth, jakmile znovu osaměli. Jste skvělý úlovek."
Přejel ji hodnotícím pohledem. „Mají se podobné věci říkat tak přímo?"
Pokrčila rameny. „Ne mužům, na které se snažíte udělat dojem."
„Touché, slečno Bridgertonová."
Spokojeně vzdychla. „Moje tři oblíbená slova."
O tom nepochyboval.
„Povězte mi, slečno Bridgertonová, začala jste číst deník mé babičky?"
Přikývla. „Překvapuje mě, že jste se na to nezeptal hned na začátku."
„Mou pozornost odvrátila ta pastýřka," odpověděl, „ale neříkejte to, prosím, její matce. Určitě by si to špatně vy-
ložila."
„To matky zpravidla dělávají," souhlasila a rozhlédla se po místnosti.
„Co hledáte?" zajímal se.
„Hmm? Vlastně nic. Jen se tak dívám."
„Na co?" nedal se odbýt.
Obrátila se k němu a jasně modré oči měla doširoka rozevřené. „Na nic konkrétního. Nemáte rád přehled o všem,
co se děje?"
Jen když se mě to týká."
„Opravdu?" Odmlčela se. „Ráda všechno vím."
„To jsem postřehl. Když už jsme u toho, co jste se dozvěděla z toho deníku?"
„Ach ano," přikývla a rozzářila se mu před očima. Připadalo mu to jako zvláštní metafora, ale bylo to tak. Hya-
cinth Bridgertonová úplně jiskřila, když měla možnost o něčem vyprávět. A zvláštní bylo, že to Garethovi připa-
dalo velice okouzlující.
„Bohužel jsem přečetla jen dvanáct stránek," začala. „Dnes odpoledne matka potřebovala, abych jí pomohla s
vyřizováním korespondence, takže jsem na to neměla moc času. Mimochodem jsem jí o tom neřekla. Nebyla
jsem si jistá, jestli to nemá zůstat tajemstvím."
Gareth si představil otce, který by ten deník pravděpodobně chtěl, i kdyby jen proto, že teď patřil Garethovi. Je
to tajemství," přisvědčil. „Aspoň dokud nerozhodnu jinak."
Přikývla. „Pravděpodobně je lepší se o něm nezmiňovat, dokud se nedozvíte, co je uvnitř." „Co jste zjistila?"
„Nu..."
Pozoroval ji, jak se ušklíbla. „Co je?"
Napjala koutky úst a pak je stočila dolů ve výrazu člověka, který se snaží nesdělovat špatné zprávy. „Bohužel
neexistuje zdvořilý způsob, jak to říct," odpověděla.
„To jen málokdy, pokud jde o mou rodinu."
Zvědavě na něj pohlédla. „Nijak zvlášť si nepřála provdat se za vašeho dědečka."
„Ano, to už jste říkala onehdy odpoledne."
„Ne, chci říct, že si ho opravdu nechtěla vzít."
„Chytrá žena," zamumlal. „Muži v mé rodině jsou umínění tupci."
Pousmála se. „Včetně vás?"
Měl to předvídat. „Neodolala jste, viďte?"
„Vy byste odolal?"
„Asi ne," připustil. „Co se dělo dál?"
„Nic moc. Když si ten deník začala psát, bylo jí teprve sedmnáct. K tomu sňatku ji donutili rodiče a ona popsala
tři stránky tím, jak ji to rozčílilo."
„Rozčílilo?"
Trhla sebou. „No, musím říct, že trochu víc než rozčílilo, ale -"
„Zůstaneme LI toho ,rozčílilo'."
„Ano," souhlasila, „to bude nejlepší."
Jak se seznámili?" zajímal se. „Zmínila se o tom?"
Hyacinth zavrtěla hlavou. „Ne. Zřejmě si ten deník začala vést až po jejich seznámení. Přesto se zmínila o něja-
kém večírku v domě svého strýce, takže je možná představili právě tam."
Gareth nepřítomně přikývl. „Dědeček odjel na dlouhou cestu. Poznali se a vzali v Itálii, ale víc už mi nikdo
neřekl."
„Nemyslím si, že ji zkompromitoval, pokud narážíte na tohle," podotkla Hyacinth. „Myslím, že. o tom by se v
deníku zmínila."
Neodolal a trochu ji popíchl. „Vy byste to udělala?"
„Co prosím?"
„Napsala byste si do deníku, kdyby vás někdo zkompromitoval?" Zčervenala, což ho potěšilo. „Nepíšu si deník."
Tohle miloval. „Ale kdybyste si ho psala..." „Nepíšu," zavrčela. „Zbabělce," zašeptal.
„Vy byste snad svěřil všechna svá tajemství deníku?" odrazila ho.
„Samozřejmě že ne. Kdyby ho někdo našel, nebylo by to fér k lidem, jejichž jména bych tam uvedl." „K lidem?"
zeptala se troufale.
Široce se zakřenil. „K ženám."
Znovu zčervenala, ale tentokrát slaběji, a Gareth velmi pochyboval, že si to vůbec uvědomLije. Obličej se jí
zbarvil do růžová, což zvýraznilo drobné pihy na nose. V tu chvíli by většina žen vyjádřila pobouření nebo ho
aspoň předstírala, ale Hyacinth ne. Pozoroval, jak mírně našpulila rty - možná aby zakryla rozpačitý výraz,
možná potlačila ostrou poznámku - tím si nebyl jistý.
A uvědomil si, že se baví. Dalo se tomu jen těžko uvěřit, protože stál LI klavíru zakrytého větvičkami a dobře si
uvědomoval, že se bude rraiset zbytek večera vyhýbat pastýřce i její ctižádostivé matce, ale přesto si to užíval.
„Opravdu jste tak špatný, jak se povídá?" zeptala se Hyacinth.
Překvapeně sebou trhl. Tohle nečekal. „Ne," připustil, „ale nikomu to neříkejte."
„Myslela jsem si to," pronesla zamyšleně.
Její tón ho vyděsil. Nechtěl, aby o něm Hyacinth Brid-gertonová přemýšlela. Měl totiž zvláštní pocit, že pokud
to tak bude, možná ho prokoukne.
A nebyl si úplně jistý, co objeví.
Jde sem vaše babička," upozornila ho.
„Máte pravdu," přikývl, vděčný za to vyrušení. „Pokusíme se utéct?"
„Na to je moc pozdě," zvlnila Hyacinth rty. „Má v závěsu mou matku." .
„Garethe!" ozval se pronikavý hlas jeho babičky.
„Babičko," oslovil ji, a když k němu dorazila, zdvořile jí políbil ruku. „Vždycky tě rád vidím."
„Samozřejmě," přikývla rázně.
Gareth se obrátil k starší, trochu světlovlasejší verzi Hyacinth. „Lady Bridgertonová."
„Pane St. Claire," promluvila lady Bridgertonová vlídně. „Už jsme se dlouho neviděli."
„Nechodím často na recitační večírky," řekl.
„Ano," souhlasila lady Bridgertonová, „vaše babička mi prozradila, že vás k tomu musela donutit."
Obrátil se k babičce a nadzvedl obočí. „Úplně mi zničíš pověst."
„Tos už udělal sám, drahý chlapče," namítla lady Dan-buryová.
„Pravděpodobně tím chce říct, že pokud se ostatní dozvědí, jak na vás visí, nebudou ho už považovat za ne-
odolatelného a nebezpečného," vložila se Hyacinth směle do řeči.
Rozhostilo se rozpačité ticho a Hyacinth si trochu stísněně uvědomila, že jeho narážku všichni pochopili. Ga-
rethovi se jí zželelo, a tak tu mezeru zaplnil větou: „Mám dnes večer ještě nějakou schůzku, takže musím
boluižel odejít."
Lady Bridgertonová se usmála. „Ale uvidíme vás v úterý večer, viďte?"
„V úterý?" opakoval s vědomím, že úsměv lady Bridger-tonové není tak nevinný, jak vypadá.
„Můj syn s manželkou pořádají velký ples. Určitě jste dostal pozvánku."
O tom Gareth nepochyboval, ale většinou je vyhazoval, aniž si je prohlédl.
„Slibuju vám," pokračovala lady Bridgertonová, „že tam žádní jednorožci nebLidou."
Byl v pasti. A polapil ho do ní mistr svého řemesla. „V tom případě," poznamenal zdvořile, „jak bych mohl
odmítnout?"
„Skvělé. Hyacinth vás jistě ráda uvidí."
Jsem bez sebe radostí," zamumlala její dcera.
„Hyacinth!" okřikla ji lady Bridgertonová a obrátila se ke Garethovi. „Nemyslí to vážně."
Otočil se k Hyacinth. Jsem zdrcený."
„Protože jsem bez sebe, nebo že nejsem?" zeptala se.
„Cokoli si vyberete." Gareth se otočil zpátky k hloučku. „Dámy," kývl.
„Nezapomeňte na tu pastýřku," připomněla mu Hyacinth s líbezným a poněkud uličnickým úsměvem. „Slíbil
jste to její matce."
K čertu. Úplně to pustil z hlavy. Rozhlédl se. Malá pa-sačka na něj začala ukazovat holí a Garetha se zmocnil
nepříjemný pocit, že jestli se k ní dostane dost blízko, mohla by ho chytit a přitáhnout blíž.
„Nejste vy dvě kamarádky?" zeptal se Hyacinth.
„Kdepak," zavrtěla hlavou. „Skoro ji neznám."
„Nechtěla byste se s ní seznámit?" zabručel.
Poklepala si prstem na bradu. „Ani ne." Uhlazeně se usmála. „Ale budu vás z dálky pozorovat."
„Zrádkyně," zamumlal a protáhl se kolem ní k pastýřce.
Po zbytek večera nedokázal zapomenout na vůni jejího parfému.
Nebo na příjemný zvuk jejího smíchu.
Ačkoli to možná nebylo ani jedno z toho. Možná to byla jen ona.

6. kapitola

Příští úterý v sále domu Bridgertonových. Svíčky planou, vzduchem se line hudba a noc se zdá jako stvořená pro
romantiku. Ne však pro Hyacinth, která zjišťuje, že přátelé dokáží být stejně otravní jako rodina. Někdy dokonce
i otravnější.

,,Víš, koho by sis podle mě měla vzít? Garetha St. Claira." „ V Hyacinth pohlédla na Felicity Albansdaleovou,
svou nejlepší kamarádku, s výrazem, který kolísal mezi nevírou a zděšením. Rozhodně nebyla ochotná prohlásit,
že by se měla za Garetha St. Claira provdat, ale na druhou stranu začala přemítat, jestli by nad tím snad neměla
trochu zauvažovat. Ale přesto, byla tak průhledná?
„Zešílelas," poznamenala, protože nikomu nehodlala vyprávět, že ji ten muž snad trochu zaujal. Nerada něco
dělala, pokud to nedělala dobře, a teď ji provázel zneklidňující pocit, že neví, jak pronásledovat muže a přitom si
zachovat půvab či důstojnost.
„Vůbec ne," ohradila se Felicity, která po dotyčném džentlmenovi pokukovala na druhou stranu tanečního sálu.
„Skvěle by se k tobě hodil."
Protože Hyacinth posledních několik dní nemyslela na nic jiného než na Garetha, jeho babičku a deník jeho
druhé babičky, nemohla říct nic jiného než: „Nesmysl. Skoro ho neznám."
„To nikdo," podotkla Felicity. ,Je záhadou." „7b bych neřekla," zamumlala Hyacinth. Záhada znělo příliš
romanticky a -
„Samozřejmě že ano," vytrhla ji Felicity z myšlenek. „Co o něm víme? Nic. Tudíž -"
„Tudíž nic," přerušila ji Hyacinth. „A rozhodně si ho nehodlám brát."
„No, někoho si vzít musíš," zamyslela se Felicity.
„Tak už to v životě chodí, když se lidé provdají nebo ožení," utrousila Hyacinth znechuceně. „Přejí si jediné, a to
vidět všechny ostatní pod čepcem."
Felicity, která se před šesti měsíci provdala za Geof-freyho Albansdalea, jen pokrčila rameny. Je to náhodou
skvělý úlovek."
Hyacinth pohlédla zpátky na Garetha, který tančil s velmi půvabnou, velmi blonďatou a velmi štíhlou Jane
Hotchkissovou. Vypadal, že visí na každém jejím slovu.
„Nehodlám si na Garetha St. Claira políčit."
„Podle mě by dáma neměla tak zaníceně protestovat," pronesla Felicity.
Hyacinth popuzeně zatnula zuby. „Protestovala jsem jenom dvakrát."
„Když si uděláš čas a zamyslíš se nad tím -"
„Což neLidělám," doplnila Hyacinth.
„- pochopíš, že je dokonalá partie."
„Proč myslíš?" zeptala se Hyacinth, přestože věděla, že tím přítelkyni jen povzbudí.
Felicity se k ní obrátila a pohlédla jí přímo do očí. Je jedinou osobou, kterou podle mě nesrazíš - nebo spíš
nedokážeš srazit - na kolena."
Hyacinth se na ni dlouze dívala s nevysvětlitelně stísněným pocitem. „Nejsem si tak docela jistá, jestli to byl
kompliment."
„Hyacinth!" vykřikla Felicity. „Víš, že jsem to nemyslela jako urážku. Proboha, co to s tebou je?"
„Nic," vzdychla Hyacinth. Ale od rozhovoru, který minulý týden vedla s matkou, neustále uvažovala, jak se na
ni svět dívá.
A vůbec si nebyla jistá, jestli se to shoduje s tím, jak sebe samu vidí ona.
„Neříkám, že chci, aby ses změnila," vyhrkla Felicity a vzala Hyacinth konejšivě za ruku. „Proboha, to ne. Ale
potřebuješ někoho, kdo s tebou udrží krok. Sama musíš přiznat, že je to pro většinu lidí nadlidský výkon."
„Promiň," omluvila se Hyacinth a mírně zavrtěla hlavou. „Všechno si moc bem. Jenže... v posledních několika
dnech se necítím ve své kůži."
Byla to pravda. Dobře to skrývala, nebo si to aspoň myslela, ale uvnitř cítila zmatek. Mohl za to rozhovor s
matkou. Ne, mohl za to rozhovor s panem St. Clairem.
Ne, mohlo za to úplně všechno. Všechno dohromady. A vyvolalo to v ní pocit, že si není úplně jistá, kým vlastně
je, což bylo zcela nesnesitelné.
„Nejspíš na tebe něco leze," řekla Felicity a rozhlédla se po tanečním sále. „Tenhle týden snad všichni posmr-
kávají."
Hyacinth jí neodporovala. Bylo by milé, kdyby to byla jen rýma.
„Vím, že se přátelíte," pokračovala Felicity. „Prý jste spolu seděli na hudebním večírku Smythe-Smithových a na
recitaci básní LI Pleinsworthových."
„Bylo to scénické představení," opravila ji Hyacinth nepřítomně. „Na poslední chvíli to změnili."
„To je ještě horší. Divím se, že ses aspoň z jedné té akce nevykroutila."
„Nebylo to tak hrozné."
„Protože jsi seděla vedle pana St. Claira," přitakala Felicity s uličnickým úsměvem.
Jsi hrozná," zavrtěla Hyacinth hlavou, avšak do očí se jí nepodívala. Kdyby to udělala, Felicity by z nich jistě
vyčetla pravdu. Hyacinth byla dobrá lhářka, ale ne zas tak dobrá a ne pokud šlo o Felicity.
A nejhorší ze všeho bylo - že slyšela ve Felicitiných slovech sebe samu. Kolikrát si svou přítelkyni, než se
provdala, dobírala stejným způsobem? Desetkrát? Nebo ještě víckrát?
„Měla by sis s ním zatančit," pobídla ji Felicity.
Hyacinth nespustila oči z tanečního parketu. „Pokud mě sám nevyzve k tanci, nemůžu nic dělat."
„Samozřejmě že tě vyzve. Jen si musíš stoupnout na druhou stranu sálu, kde na tebe spíš uvidí."
„Nehodlám ho pronásledovat."
Felicity se rozzářila. „Líbí se ti! Ach, to je úžasné! Ještě jsem nezažila -"
„Nelíbí se mi," přerušila ji Hyacinth. A pak, protože si uvědomila, jak to zní dětinsky a že jí to Felicity stejně ne-
uvěří, dodala: Jen mám dojem, že bych měla zjistit, jestli by se mi nemohl líbit."
„No, rozhodně je to víc, než jsi kdy řekla o kterémkoli jiném muži," poukázala Felicity. „A nemusíš ho pronásle-
dovat. Neodváží se tě ignorovat. Jsi sestra jeho hostitelky a kromě toho, nezavolala by si ho jeho babička na
kobereček?"
„Díky, že si mě tolik považuješ."
Felicity se uchechtla. „Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla a musím říct, že si to báječně užívám."
„Aspoň někdo," zabručela Hyacinth, ale její slova se ztratila pod ostrým Felicitiným nádechem.
„Co je?" zeptala se Hyacinth.
Felicity naklonila mírně hlavu doleva a kývla na druhou stranu sálu. Jeho otec," zašeptala.
Hyacinth se prudce obrátila, aniž se pokusila zakrýt zájem. Panebože, opravdu to byl lord St. Clair. Celý Londýn
věděl, že se synem nemluví, ale pozvánky na večírky dostávali oba. Podle všeho měli pozoruhodnou schopnost
neobjevit se tam, kde mohl být ten druhý, a tak zpravidla ušetřili hostitelky rozpaků mít je oba na stejné
slavnosti.
Ale dnes večer to očividně nevyšlo.
Věděl Gareth, že tu jeho otec bude? Hyacinth rychle
pohlédla zpátky na taneční parket. Smál se něčemu, co říkala slečna Hotchkissová. Ne, nevěděl to. Hyacinth ho
už kdysi viděla v otcově přítomnosti. Oddělovala je od sebe celá místnost, ale napjatý výraz v jeho obličeji jí ten-
krát neunikl.
Ani to, že se oba podezřele chvatně odebrali k odlišným východům.
Hyacinth pozorovala, jak se lord St. Clair rozhlédl. Upřel oči na syna a ztuhl.
„Co budeš dělat?" zašeptala Felicity.
Dělat? Hyacinth pootevřela rty a pohlédla z Garetha zpátky k jeho otci. Lord St. Clair, aniž si uvědomil její po-
hled, se obrátil na podpatku a vyšel ven, možná ke karetnímu salonku.
Ale nikdo nemohl zaručit, že se už nevrátí.
„Uděláš něco, viď?" naléhala Felicity. „Musíš."
Hyacinth byla přesvědčená, že to není pravda. Nikdy předtím nic neudělala. Ale teď to bylo jiné. Gareth byl...
Zkrátka se domnívala, že je to její přítel, i když podivným, zneklidňujícím způsobem. A potřebovala s ním
mluvit. Celé dopoledne i většinu odpoledne strávila ve svém pokoji a překládala deník jeho babičky. Gareth ur-
čitě rád zjistí, co se dozvěděla.
A pokud se jí přitom podaří zabránit hádce... Vždy ji těšilo být hrdinkou dne, i kdyby o tom nevěděl nikdo jiný
než Felicity.
„Vyzvu ho k tanci," oznámila.
„Opravdu?" vykulila Felicity oči. Hyacinth byla vždycky svá, ale ani ona se ještě nikdy neodvážila požádat něja-
kého džentlmena o tanec.
„Nevyvolám velký rozruch," ujistila ji Hyacinth. „Nikdo kromě pana St. Claira a tebe se to nedozví."
„A všech, kteří náhodou stojí kolem něj. A všech, kterým to budou vyprávět, a všech -"
„Víš, co je pěkné na tak dlouhotrvajícím přátelství, jako je to naše?" přerušila ji Hyacinth.
Felicity zavrtěla hlavou.
„Že se neurazíš, když se zčistajasna otočím a odejdu." A vzápětí to přesně tak udělala.
Přesto dramatičnost jejího odchodu značně utrpěla, když se Felicity za jejími zády uchechtla a tiše zavolala:
„Hodně štěstí!"
Za třicet vteřin. Přejít taneční sál koneckonců netrvá moc dlouho.
Gareth měl Jane Hotchkissovou vždycky rád. Její sestra byla manželkoLi jeho bratrance, a proto se čas od času
vídali v domě babičky Danburyové. Kromě toho věděl, že ji může vyzvat k tanci, aniž by si to vykládala jako
skrytou nabídku k sňatku.
Ale na druhou stranu - dobře ho znala. Nebo přinejmenším natolik dobře, aby poznala, kdy se nechová jako
obvykle.
„Co hledáš?" zeptala se ho, když je taneční kroky čtve-rylky svedly blíž k sobě. „Nic," odpověděl.
„Hmm," ušklíbla se a spojila blonďaté obočí v mírně podrážděném výrazu. „Tak koho? A neříkej že nikoho,
protože si celou dobu můžeš vykroutit krk."
Obrátil hlavu a zpříma se na ni zadíval. Jane, tvoje představivost nezná hranic."
„Teď vím, že lžeš."
Samozřejmě měla pravdu. Hledal Hyacinth Bridgerto-novou už od chvíle, kdy před dvaceti minutami vkročil do
sálu. Myslel si, že ji zahlédl už předtím, než potkal Jane, ale ukázalo se, že to byla jedna z jejích početných
sester. Všichni Bridgertonovi si byli velmi podobní. Z opačné strany tanečního sálu byli prakticky k nerozeznání.
Zatímco hrál orchestr poslední tóny skladby, Gareth vzal Jane za ruku a odvedl ji ke straně místnosti. „Nikdy
bych ti nelhal, Jane," prohlásil a vrhl po ní bezstarostný úsměv.
„Ovšemže lhal," namítla. Je to naprosto zjevné. Prozrazují tě tvoje oči. A vážně vypadáš jedině tehdy, když
lžeš." „To určitě není -"
Je to pravda," přerušila ho. „Věř mi. Ach, dobrý večer, slečno Bridgertonová."
Gareth se prudce obrátil a spatřil Hyacinth, která před ním stála jako zjevení v modrém hedvábí. Dnes večer jí to
mimořádně slušelo. Udělala si něco jiného s vlasy. Nebyl si jistý co, na takové podrobnosti nebyl dostatečně
všímavý, ale nějak se změnily. Určitě lemovaly její obličej jinak, protože nevypadala stejně jako dřív.
Možná za to mohly její oči. Působily odhodlaně, dokonce i na Hyacinth.
„Slečno Hotchkissová," promluvila Hyacinth a zdvořile kývla. „Moc ráda vás vidím."
Jane se vlídně usmála. „Lady Bridgertonová vždy pořádá báječné večírky. Vyřiďte jí prosím můj obdiv."
„Ovšem. Kate je tamhle u šampaňského," dodala Hyacinth, mluvíc o své švagrové, současné lady Bridgertonové.
„Pro případ, že byste jí to chtěla říct sama."
Gareth mimoděk nadzvedl obočí. Ať už se Hyacinth chystala k čemukoli, chtěla s ním mluvit o samotě.
„Chápu," zamumlala Jane. „V tom případě bych ji měla jít pozdravit. Přeji vám oběma příjemný večer."
„Chytrá dívka," poznamenala Hyacinth, jakmile osaměli.
„Nešla jste na to zrovna oklikou," nadhodil Gareth.
„Ne," připustila, „ale to dělám jen zřídka. S tou schopností se zřejmě musí člověk už narodit."
Usmál se. „Takže teď, když mě máte jen sama pro sebe, co se mnou hodláte udělat?"
„Nechcete slyšet o deníku vaší babičky?"
„Samozřejmě," přikývl.
„Zatančíme si?" navrhla.
„Zvete mě k tanci?" Docela se mu to líbilo.
Zamračila se na něj.
„Tohle je skutečná slečna Bridgertonová," dobíral si ji. „Tváří se jako pochmurné -"
„Tak chcete si se mnou zatančit?" vyštěkla a Gareth si překvapeně uvědomil, že je to pro ni obtížné. Hyacinth
Bridgertonová, která téměř vždy budila dojem, že ji nic, co dělá, nijak netrápí, se ho bála vyzvat k tanci.
Legrační.
„Bude mi potěšením," přikývl okamžitě. „Smím vás doprovodit na parket, nebo to privilegium patří tomu, kdo o
tanec požádal?"
„Smíte mě vést," pronesla povýšeně jako královna.
Když však došli na parket, už nevypadala tak sebejistě. A přestože to dobře skrývala, očima těkala po místnosti.
„Koho hledáte?" zeptal se Gareth a pobaveně si odfrkl, když si uvědomil, že opakuje přesně to, co mu řekla Jane.
„Nikoho," odpověděla Hyacinth rychle. Upřela na něj oči tak pmdce, až se mu skoro zamotala hlava. „Něco vás
pobavilo?"
„Nic," odpověděl, „a vy určitě někoho hledáte, přestože musím ocenit vaši schopnost tvářit se, jako že ne."
„To protože ne," řekla a elegantně se uklonila, jakmile orchestr spustil první tóny valčíku.
Jste dobrá lhářka, Hyacinth," zamumlal a uchopil ji do náruče, „ale ne tak dobrá, jak si o sobě myslíte."
Hudba se začala linout vzduchem, jemná, půvabná melodie ve tříčtvrťovém taktu. Gareth vždy rád tančil, zvlášť
s přitažlivou partnerkou, ale po prvním - ne, člověk musí být fér, takže pravděpodobně až po šestém -kroku
pochopil, že tohle nebude jen tak obyčejný valčík.
Hyacinth Bridgertonová, jak si s pobavením povšiml, byla hrozná tanečnice.
Neubránil se úsměvxi.
Nevěděl, proč ho to tolik pobavilo. Možná proto, že všechno ostatní, co dělala, bravurně zvládala. Slyšel, že
nedávno vyzvala jednoho mladíka k závodnímu dostihu napříč Hyde Parkem a vyhrála. A byl si zcela jistý, že
kdyby našla někoho, kdo by byl ochotný učit ji šermovat, brzy by své protivníky bodla přímo do srdce.
Ale pokud šlo o tanec...
Mělo ho napadnout, že se ho pokusí vést.
„Povězte mi, slečno Bridgertonová," řekl v naději, že trocha konverzace rozptýlí její pozornost, protože člověk
vždy tančí půvabněji, když na to tak usilovně nemyslí. Jak jste pokročila s tím deníkem?"
„Od chvíle, kdy jsme spolu mluvili naposled, jsem zvládla jen deset stránek," odpověděla. „Nevypadá to jako
moc -"
„Vypadá," namítl a mírně přitlačil na její kříž. Ještě trochu a možná ji dokáže donutit... aby se... otočila. Doleva.
Uff.
Byl to ten nejnáročnější valčík, jaký kdy tančil.
„Nemluvím plynně," poznamenala. „Už jsem vám to říkala. Takže mi ten překlad trvá mnohem déle, než kdy-
bych si prostě sedla a četla knihu."
„Nemusíte se omlouvat," ujistil ji a otočil ji vpravo.
Šlápla mu na nohu, což by normálně bral jako odplatu, ale za současných okolností se spíš přikláněl k názoru, že
šlo o náhodu.
„Promiňte," zamumlala se zrůžovělými tvářemi. „Obvykle nejsem tak nemotorná."
Skousl ret. Nemohl se jí posmívat. Zlomilo by jí to srdce. Hyacinth Bridgertonová, jak si začínal uvědomovat,
nerada dělala něco, co dobře neuměla. A pokud považovala dupnutí na nohu za tak velkou chybu, zřejmě neměla
tušení, jak beznadějná je tanečnice.
Také to vysvětlovalo, proč cítila neustálou potřebu připomínat mu, že nemluví plynně italsky. Prostě nesnesla,
aby si myslel, že je pomalá, aniž k tomu má dostatečně dobrý důvod.
„Musela jsem si vypsat slovíčka, která neznám," pokračovala. „Ráda bych je poslala poštou své bývalé vychova-
telce. Pořád bydlí v Kentu a jistě by mi je ráda přeložila. Ale i tak -," nespokojeně zabručela, když ji otočil
doleva proti její vůli.
„I tak," pokračovala umíněně, „většinu smyslu chápu.
Je pozoruhodné, co dokážete vydedukovat z pouhých tří čtvrtin celku."
„Určitě," poznamenal, hlavně proto, že zjevně nějaký souhlas čekala. Potom se zeptal: „Proč jste si nekoupila
italský slovník? Takové náklady samozřejmě hradím."
Jeden mám, ale podle mě není moc dobrý. Polovina slov v něm chybí."
„Polovina?"
„No, některá," opravila se, „ale problém je v něčem jiném."
Zamrkal a čekal, až bude pokračovat. Pokračovala. Samozřejmě. „Neřekla bych, že je italština autorovým
rodným jazykem." „Autora toho slovníku?" ujistil se.
„Ano. Není tam moc idiomů." Odmlčela se, očividně hluboko ponořená v myšlenkách, které jí vířily hlavou.
Potom mírně pokrčila rameny, kvůli čemuž se ztratila v tanečních krocích valčíku - ne že by si toho všimla -, a
dodala: „Na tom ale nesejde. Dělám velké pokroky, i když pomalu. Už jsem u jejího příjezdu do Anglie."
„Po pouhých deseti stránkách?"
„Celkem po dvaadvaceti," opravila ho Hyacinth, „ale nepíše každý den. Vlastně často přeskočí několik týdnů.
Jeden odstavec věnovala plavbě přes moře - jen aby vyjádřila radost, že vašeho dědečka postihla mořská
nemoc."
„Člověk se prostě musí radovat, kdykoli to jde," zamumlal Gareth.
Hyacinth přikývla. „A taky se nezmínila o svatební noci."
„To bychom zřejmě měli považovat za požehnání," řekl Gareth. Jediná další svatební noc, o níž chtěl slyšet ještě
méně než o svatební noci babičky St. Clairové, byla svatební noc babičky Danburyové.
Proboha, nic horšího si neuměl představit.
„Proč se tváříte tak zmučeně?" zeptala se Hyacinth.
Jen zavrtěl hlavou. „Některé věci by člověk o svých prarodičích neměl vědět."
Hyacinth se zakřenila.
Gareth na chvíli zatajil dech a pak se přistihl, že jí široký úsměv oplácí. Hyacinthiny úsměvy byly nakažlivé,
nutily člověka přestat se vším, co právě dělal, dokonce i přestat přemýšlet, a pouze ten výraz opětovat.
Když se Hyacinth usmála - tedy skutečně usmála, nejen zdvořile zvlnila rty, k čemuž měla sklon, když se snažila
dělat chytrou změnil se celý její obličej. Oči se jí rozzářily, tváře rozhořely a -
A byla krásná.
Zvláštní, že si toho nevšiml dřív. Vlastně si toho nikdo nevšiml. Gareth bydlel v Londýně už několik let, jistě od
chvíle, kdy poprvé vstoupila do společnosti. Za tu dobu sice neslyšel žádné nelichotivé poznámky o jejím
zevnějšku, ale ani ji nikdo nenazval krásnou.
Napadlo ho, že možná byli všichni příliš zaneprázdnění snahou udržet krok s tím, co říká, takže si neudělali čas a
nepodívali se jí skutečně do obličeje.
„Pane St. Claire? Pane St. Claire?"
Sklonil hlavu. Pozorovala ho s netrpělivým výrazem a Gareth přemítal, kolikrát asi vyslovila jeho jméno.
„Za těchto okolností," vybídl ji, „můžete klidně používat moje křestní jméno."
Souhlasně přikývla. „Dobrý nápad. A vy samozřejmě můžete používat to moje."
„Hyacinth," pronesl. „Hodí se k vám."
„Byla to oblíbená květina mého otce," vysvětlila. „Mod-řence. Na jaře kvetou poblíž našeho domova v Kentu
jako šílené. Každoročně se vybarvují jako první."
„Mají úplně stejnou barvu jako vaše oči," prohodil.
„Šťastná shoda náhod," připustila.
„Určitě měl radost."
„Nedozvěděl se to," řekla a odvrátila pohled. „Umřel, než jsem se narodila."
„To je mi líto," promluvil Gareth tiše. Neznal Bridgerto-novy moc dobře, ale na rozdíl od St. Clairových se zřej-
mě měli vzájemně rádi. „Věděl jsem, že už nežije, ale netušil jsem, že jste ho vůbec neznala."
„Nemělo by na tom záležet," zašeptala. „Nemělo by mi scházet něco, co jsem nikdy neměla, ale občas... musím
přiznat... že mi chybí."
Pečlivě volil slova. Je to těžké... Myslím, nepoznat vlastního otce."
Se sklopenýma očima přikývla a pak mu pohlédla za rameno. Zvláštní, pomyslel si. Přesto mu připadalo rozto-
milé, že se na něj v takové chvíli nechtěla podívat. Až dosud byla jejich konverzace samý jízlivý vtip a klepy.
Teď si poprvé řekli něco podstatného, co skutečně odhalilo osobu skrývající se pod duchaplným zevnějškem a
nenuceným úsměvem.
Upírala oči na něco za ním, dokonce i poté, co ji zkušeně obrátil doleva. Neubránil se úsměvu. Teď, když byla
roztržitá, tančila mnohem lip.
A pak se obrátila zpátky a odhodlaně na něj upřela oči. Byla připravená na změnu tématu. To bylo jasné.
„Nechcete slyšet, co dalšího jsem přeložila?" zeptala se.
„Ovšem," přikývl.
„Myslím, že valčík končí, ale můžeme jít tamhle." Hya-cinth kývla k protějšímu rohu tanečního sálu, kde bylo
připraveno několik židlí pro ty, kteří si chtěli odpočinout. „Určitě získáme trochu soukromí, aniž nás bude někdo
vyrušovat."
Hudba dohrála a Gareth o krok couvl a mírně se uklonil. „Půjdeme?" zeptal se a nabídl jí rámě.
Přikývla a tentokrát ji nechal, aby ho vedla.

7. kapitola

Za deset minut se dějiště přesouvá na chodbu.

Gareth většinou neměl rád velké plesy - bylo tam horko, plno lidí, a i když tančil rád, strávil obvykle spoustu
času nesmyslnou konverzací s lidmi, o které se nijak zvlášť nezajímal. Ale, pomyslel si, když mířil do postranní
chodby domu Bridgertonových, dnes večer se bavím.
Po tanci se s Hyacinth přesunuli do kouta tanečního sálu, kde ho informovala o překladu deníku. Navzdory
omluvám udělala velký pokrok a právě se dostala k Isa-bellinu příjezdu do Anglie. Nedopadl zrovna šťastně.
Když Garethova babička vystupovala z člunu, který ji vezl ke břehu, uklouzla, takže se její první setkání s
britskou půdou odehrálo v mokrém blátě doverského břehu.
Její novomanžel samozřejmě nehnul ani prstem, aby jí pomohl vstát.
Gareth zavrtěl hlavou. Divže v té chvíli nepráskla do bot a neutekla zpátky do Itálie. Ale ani tam by na ni podle
Hyacinth nikdo nečekal. Isabella opakovaně prosila rodiče, aby se nemusela vdát za nějakého Angličana, ale
trvali na tom a zřejmě by nijak zvlášť nepřivítali, kdyby se vrátila domů.
Protože však Gareth nemohl déle setrvávat v ústraní tanečního sálu s neprovdanou dámou, aniž by to vyvolalo
řeči, po chvíli se s Hyacinth rozloučil a předal ji dalšímu džentlmenovi na jejím tanečním rozvrhu.
Jelikož veškeré cíle večera splnil (pozdravil hostitelku, zatančil si s Hyacinth a dozvěděl se o jejím pokroku s de-
níkem), rozhodl se, že může klidně odejít. Noc byla ještě mladá, nenapadal ho důvod, proč by nemohl zavítat do
klubu nebo do herny.
Nebo, pomyslel si s příjemnou předtuchou, jsem LIŽ dlouho nenavštívil svou milenku. Dobře, nebyla to přesně
milenka. Gareth neměl dost peněz, aby si vydržoval ženu jako Maria, a to ve stylu, na který byla zvyklá, ale
šťastnou náhodou jí jeden z předchozích džentlmenů věnoval útulný domek v Bloomsbury, takže Gareth nemu-
sel udělat totéž. Protože za ni neplatil účty, necítila potřebu zůstat mu věrná, ale na tom nezáleželo, protože on
byl na tom stejně.
Od jejich poslední schůzky uběhla dlouhá doba. Zřejmě jediná žena, s níž poslední dobou trávil volný čas, byla
Hyacinth, a bůhví, že s ní se miliskovat nemohl.
Gareth kývl na rozloučenou několika známým poblíž dveří tanečního sálu a vyklouzl na chodbu. Byla překva-
pivě prázdná, vzhledem k počtu lidí, kteří večírek navštívili. Zamířil k východu, ale pak se zarazil. Do Blooms-
bury to bylo daleko, zvlášť v nájemní drožce, kterou si bude muset zavolat, protože sem přijel společně s babič-
kou. Bridgertonovi vzadu zřídili místnost pro pány, aby mohli ulevit svým potřebám, a Gareth se rozhodl, že ji
poLižije.
Otočil se, vrátil se ve vlastních šlépějích, prošel kolem dveří tanečního sálu a pokračoval dál chodbou. Když do-
razil ke dveřím, právě z nich vyšli dva smějící se muži a Gareth jim kývl na pozdrav. Potom vstoupil.
Byly to dvě místnosti za sebou, malá čekárna před vlastním svatostánkem, což člověku poskytovalo trochu víc
soukromí. Spojovací dveře byly zavřené, a tak Gareth čekal, až na něj přijde řada, a přitom si tiše pohvizdoval.
Miloval pohvizdování.

Má milá je za velkou louží...

Vždy když si tuhle písničku hvízdal, v duchu si prozpěvoval slova. A já tady nechci bej t sám...
Polovina téhle písně se stejně nedala ve společnosti zpívat nahlas.
Svět bez ní mě mučí a souží...
„Mělo mě napadnout, že jsi to ty."
Gareth ztuhl a ocitl se tváří v tvář otci, na jehož odchod, jak teď pochopil, tak trpělivě čekal.
„Tak proč už se nevrací k nám" zazpíval Gareth nahlas a poslední slovo doprovodil dramatickým rozmáchlým
gestem.
Pozoroval, jak otec sevřel čelist do pevné přímky. Baron nenáviděl zpěv ještě víc než pohvizdování.
„Překvapuje mě, že tě vůbec pustili dovnitř," promluvil lord St. Clair ošidně zdvořilým hlasem.
Gareth troufale pokrčil rameny. Je zajímavé, že lidská krev zůstává příhodně uvnitř, dokonce i když není úplně
modrá." Výsměšně se usmál. „Celý svět si myslí, že jsem váš syn. Jen ne zrovna ten nej -"
„Přestaň," zasyčel baron. „Panebože, stačí mi jen se na tebe podívat. Když tě slyším, dělá se mi špatně."
„To já kupodivu zůstávám naprosto klidný."
Uvnitř však Gareth věděl, že se začíná měnit. Srdce mu bušilo rychleji a v hrudi se mu zrodil zvláštní,
rozechvělý pocit. Byl nesoustředěný, netrpělivý a musel uplatnit veškeré sebeovládání, aby udržel ruce nehybně
vedle boků.
Člověk by řekl, že si na to už zvykl, ale pokaždé ho to zastihlo nepřipraveného. Vždy si namlouval, že jednou
nastane chvíle, kdy se na otce podívá a zůstane naprosto lhostejný, ale ne...
Vždycky mu na tom záleželo.
A to lord St. Clair ani nebyl jeho otec. V tom spočívala skutečná ironie. Ten muž měl schopnost udělat z něj ne-
zralého pitomce, aniž je něco spojovalo. Gareth se znovu a znovu přesvědčoval, že na tom nezáleží. Nezáleží mu
na tom. Nejsou pokrevní příbuzní a baron by pro něj neměl znamenat o nic víc než kterýkoli cizí člověk na ulici.
Ale znamenal. Gareth netoužil po jeho ocenění: už dávno to vzdal, a krom toho, proč by chtěl pochvalu od muže,
kterého si neváží?
Bylo v tom něco jiného. Něco, co se vysvětlovalo mnohem hůř. Jakmile barona viděl, musel se najednou před-
vádět, aby mu dal najevo svou přítomnost.
Aby baron jeho přítomnost pocítil.
Musel toho muže potrápit. Protože to bylo oboustranné.
Cítil to, kdykoli ho potkal. Nebo aspoň tehdy, když spolu museli mluvit. A věděl, že teď rmisí ten rozhovor
ukončit, dřív než udělá něco, čeho by později litoval.
Vždycky toho nakonec litoval. Pokaždé si v duchu přísahal, že se poučí a příště se bude chovat zraleji, ale pak se
to stalo znovu. Spatřil svého otce a opět se stal patnáctiletým klukem se všemi jízlivými úsměvy a zlomyslným
chováním.
Tentokrát se však o to pokusí. Proboha, je v domě Bridgertonových a to nejmenší, co může udělat, je snažit se
vyhnout scéně.
„Omluvíte mě?" řekl a pokusil se kolem něj protáhnout.
Ale lord St. Clair ukročil stranou, takže se dotkli rameny. „Nikdy ji nedostaneš," uchechtl se.
Gareth znehybněl. „O čem to mluvíte?"
„O té Bridgertonově žabce. Všiml jsem si, že se kolem ní točíš."
Gareth se chvíli ani nehnul. Vůbec netušil, že jeho otec byl v tanečním sále. Zlobilo ho to, i když pro to neměl
žádný důvod. K čertu, měl by výskat radostí, že se mu konečně podařilo bavit se na nějaké události, aniž ho
přítomnost lorda St. Claira sžírala.
Ale místo toho se cítil podvedený. Jako by se před ním baron schovával.
A špehoval ho.
„Nemáš co říct?" popíchl ho baron.
Gareth jen nadzvedl obočí a zadíval se otevřenými
dveřmi na toaletu. „Ne, pokud nechcete, abych si ulevil odsud," protáhl.
Baron se otočil, pochopil, co Gareth myslí, a znechuceně utrousil: „Klidně bys to udělal."
„Věřím, že ano," přikývl Gareth. Až do té chvíle ho to skutečně nenapadlo - jeho poznámka byla spíš hrozbou
než čímkoli jiným -, ale pokud by díky obhroublému chování dosáhl toho, že otcovy žíly téměř prasknou vzteky,
možná by se tomu podvolil.
Jsi buřič."
„Vychoval jste mě k tomu."
Přesný zásah. Baronův hněv očividně překypěl. „Ne že bych chtěl," vybuchl. „A rozhodně se mi nikdy nesnilo,
že ti budu muset odkázat titul."
Gareth držel jazyk za zuby. Řekl by spoustu věcí, aby otce pobouřil, ale bratrovu smrt by nezlehčoval. Nikdy.
„George se určitě obrací v hrobě," pronesl lord St. Clair tichým hlasem.
A tehdy Garethova trpělivost přetekla. V jedné chvíli stál uprostřed malé místnosti s rukama strnule spuštěnýma
vedle boků, a v té další tiskl otce ke zdi, jednou rukou na jeho rameni a druhou na hrdle.
„Byl to můj bratr," zasyčel.
Baron mu plivl do tváře: „Byl to můj syn."
Garethovy plíce se začaly nadouvat a vyvolaly v něm pocit, že se nedokáže nadechnout. „Byl to můj bratr,"
opakoval, přičemž vynakládal veškerou vůli na to, aby zachoval klidný hlas. „Možná ne přes vás, ale přes naši
matku. Miloval jsem ho."
Ta ztráta všechno ještě zhoršovala. Oplakával George ode dne jeho smrti, ale právě teď mu jeho nepřítomnost
připadala jako obrovská zející jáma uprostřed duše, kterou neuměl zaplnit.
Teď měl na celém světě jen jediného člověka - babičku. Pouze jedinou osobu, o níž mohl upřímně prohlásit, že ji
miluje.
A která mu ten cit oplácela.
Nikdy dřív si to neuvědomil. Možná ani nechtěl. Ale teď, když tu stál tváří v tvář muži, jehož nazýval otcem,
pochopil, jak je osamělý.
Byl znechucený sám sebou. Tím, jak se v baronově přítomnosti chová.
Prudce ho pustil, couvl a pozoroval, jak lapá po dechu.
Ani Gareth nedýchal pravidelně.
Měl by jít. Musí se dostat ven, pryč, kamkoli kromě tohoto místa.
„Nikdy ji nedostaneš, to mi věř," ozval se otcův výsměšný hlas.
Gareth mezitím udělal krok ke dveřím. Vůbec si neuvědomil, že se pohnul, dokud ho ta slova nedonutila, aby
ztuhl.
„Slečnu Bridgertonovou," objasnil jeho otec.
„Nechci slečnu Bridgertonovou," ohradil se Gareth hlasem, který sotva ovládl.
Baron se rozesmál. „Samozřejmě že chceš. Ona je všechno, co ty nejsi. Všechno, v co u sebe nikdy nemůžeš
doufat."
Gareth se vší silou uvolnil, nebo se tak aspoň pokusil vypadat. „V prvé řadě je to žena," prohlásil s arogantním
úsměvem, který otec nenáviděl.
Baron se jeho chabému pokusu o vtip ušklíbl. „Nevezme si tě."
„Nevzpomínám si, že bych ji o to požádal."
„Pch. Celý týden jí nadbíháš. Všichni o tom mluví."
Gareth věděl, že jeho netypická pozornost věnovaná slušné mladé dámě nadzvedla několik obočí, ale zároveň se
ty klepy ani zdaleka neblížily tomu, co otec naznačoval.
Přesto mu vědomí, že je baron posedlý jím i jeho činy, poskytlo nezdravé uspokojení.
„Slečna Bridgertonová je dobrá přítelkyně mojí babičky," prohodil lehkovážně a při zmínce o lady Danbu-ryové
si vychutnal pohled na otcovy mírné zkřivené rty. Odjakživa se vzájemně nenáviděli, a když spolu přesto museli
mluvit, lady Danburyová mu nikdy nepřenechala vedení. Byla manželkou hraběte, kdežto lord St. Clair byl
pouhý baron, a nedovolila mu, aby na to zapomněl.
„Samozřejmě že je to její přítelkyně," přitakal baron, který se rychle vzpamatoval. „Proto jistě toleruje tvoji po-
zornost."
„Na to se budeš muset zeptat slečny Bridgertonové," podotkl Gareth, který se to téma snažil odsunout stranou.
Rozhodně nechtěl prozradit, že Hyacinth překládá Isabellin deník. Lord St. Clair by pravděpodobně vyžadoval,
aby mu ho Gareth předal, a to v žádném případě neměl v úmyslu.
Nejen proto, že měl něco, po čem by otec toužil. Garet-ha opravdu zajímalo, jaká tajemství se skrývají na strán-
kách plných elegantního rukopisu, ačkoli tam také mohly být jen každodenní jednotvárné zápisky šlechtičny,
která se musela provdat za muže, jehož nemilovala.
Tak či onak by se rád dozvěděl, co napsala.
A tak mlčel.
„Můžeš se snažit," zasyčel lord St. Clair, „ale nedostaneš ji. Krev se nezapře. Nikdy."
„Co tím myslíte?" zeptal se Gareth co nejklidnějším hlasem. Vždy bylo těžké odhadnout, jestli mu otec vy-
hrožuje nebo jen obšírně rozebírá svá oblíbená témata - pokrevní linii a urozenost.
Lord St. Clair zkřížil paže. „Bridgertonovi v životě nedovolí, aby ses s ní oženil, i kdyby byla dost hloupá, aby se
do tebe zamilovala."
„Nezamilovala se -"
Jsi neomalený hulvát," vybuchl baron. „Pitomec -" „To tedy nejsem," vylétlo Garethovi z úst, dřív než se stačil
zarazit.
„Chováš se jako hlupák," přerušil ho baron, „a rozhodně nejsi dost dobrý pro žádnou Bridgertonovou. Brzy tě
prokouknou."
Gareth se donutil ovládnout svůj dech. Baron ho rád provokoval a říkal věci, které nutily Garetha protestovat
jako dítě.
„Vlastně," pokračoval lord St. Clair a v obličeji se mu zvolna rozhostil spokojený úsměv, „to naskýtá zajímavou
otázku."
Gareth na něj jen zíral. Byl příliš rozzuřený, aby mu poskytl uspokojení tím, že by se zeptal jakou. „Kdo je tvůj
otec?" dodal baron.
Gareth zatajil dech. Bylo to poprvé, kdy se na to baron zeptal tak přímo. Nazýval Garetha bastardem, panchar-
tem a prašivým psem. Jeho matce přisuzoval jiná, ještě nelichotivější označení. Ale nikdy se opravdu nezabýval
otázkou jeho otcovství.
A to Garetha přivedlo na myšlenku - zná vůbec pravdu?
„Víte to lip než já," řekl tiše.
Nastalo naprosté ticho. Byl to tak elektrizující okamžik, že kdyby Gareth mohl, přestal by dýchat a zastavil by i
bušení srdce. Nakonec však lord St. Clair pronesl jen: „Tvoje matka mi to neřekla."
Gareth ho soustředěně pozoroval. Otcův hlas stále podbarvovala hořkost, ale bylo v něm i něco jiného, jisté
oťukávání, snaha dozvědět se víc. Jako by opatrně zjišťoval, zda Gareth o svém otci něco neví.
„Ničí vás to zaživa," neubránil se Gareth úsměvu. „I po všech těch letech vás ubíjí, že chtěla někoho jiného víc
než vás."
Na chvíli si myslel, že ho baron udeří, ale ten v poslední vteřině couvl a spustil paže podél boků. „Nemiloval
jsem ji."
„To mě ani nenapadlo," utrousil Gareth. Otci nikdy nešlo o lásku. Šlo o pýchu. Jedině o pýchu.
„Rád bych věděl, kdo to byl," řekl lord St. Clair tiše, „a klidně ti poskytnu uspokojení, že tu touhu přiznám.
Nikdy jsem na její hříchy nezapomněl. Ale ty... ty..." zasmál se smíchem, který Garethem otřásl do hloubi duše,
„ty jsi její hřích." Znovu se chladně zasmál. „Nikdy se to nedozvíš. Nezjistíš, čí krev koluje v tvých žilách. A
nedozvíš se, kdo tě nemiloval natolik, aby se k tobě přihlásil."
Garethovi se zastavilo srdce.
Baron se ušklíbl. „Vzpomeň si na to, až příště požádáš slečnu Bridgertonovou o tanec. Pravděpodobně nejsi nic
než syn nějakého vymetače komínů." Pohrdavě pokrčil rameny. „Nebo obyčejného sluhy. V Clair Hall vždycky
sloužili mladí lokajové."
Gareth ho málem praštil. Chtěl to udělat. Bože, svrběly ho ruce a musel vynaložit větší sebeovládání, než jaké si
kdy přisuzoval, ale nějakým zázrakem se mu podařilo nepohnout.
„Nejsi nic než bastard," utrousil lord St. Clair a zamířil ke dveřím. „Do smrti víc nebudeš."
„Ano, ale váš bastard," řekl Gareth a krutě se usmál. „Narozený v manželském svazku, i když ne z vašeho se-
mene." Popošel dopředu, dokud se téměř nedotýkali nosy. Jsem váš."
Baron zaklel a položil roztřesené prsty na kliku. „Ničí vás to?"
„Nepokoušej se stát něčím lepším, než jsi," zasyčel baron. Je vyčerpávající pozorovat, jak se snažíš."
A potom, dřív než Gareth ta slova vstřebal, vyrazil vztekle z místnosti.
Gareth se několik vteřin ani nehnul. Jako by si jeho tělo uvědomilo, že musí zcela znehybnět, poněvadž by se
mohlo jediným pohybem roztříštit.
A potom -
Ruce mu prolétly vzduchem a prsty se zuřivě sevřely v pěsti. Zatnul zuby, aby nekřičel, ale z jeho hrdla přesto
vycházely tiché, neartikulované zvuky.
Raněné.
Nenáviděl to. Proboha proč? Proč, proč, proč?
Proč má nad ním baron stále takovou moc? Není to jeho otec. Nikdy jím nebyl a sper to čert, Gareth by tomu
měl být rád.
A byl. Když měl správnou náladu a dokázal jasně myslet, tak byl.
Ale jakmile stáli tváří v tvář a baron mu předhazoval všechno, čeho se Gareth v skrytu duše obával, něco se
změnilo.
Zaplavila ho bolest. Opět se stal malým chlapcem, který se snažil, snažil a snažil a stále přemítal, proč nikdy
není dost dobrý.
„Musím pryč," zamumlal a proběhl dveřmi na chodbu. Potřeboval odejít, dostat se někam daleko, z dosahu dal-
ších lidí.
Nebyl by dobrý společník. Ne z důvodů, které otec vyjmenoval, ale stejně -„Pane St. Claire!" Vzhlédl. Hyacinth.
Stála sama na chodbě. Světlo svíček poskakovalo po jejích vlasech a zdůrazňovalo sytě červený nádech. Vypa-
dala půvabně a... tak nějak kompletně.
Vede plnohodnotný život, uvědomil si. Není sice vdaná, ale má rodinu.
Ví o sobě, kdo je. Ví, kam patří.
A Gareth v životě žádnému člověku nezáviděl tolik jako jí v této chvíli.
„Není vám nic?" zeptala se.
Mlčel, ale to Hyacinth neodradilo. „Viděla jsem vašeho otce," řekla tiše. „Na chodbě. Tvářil se vztekle, a pak mě
uviděl a zasmál se."
Gareth si zaryl nehty do dlaní.
„Proč se vlastně smál?" nechápala Hyacinth. „Skoro ho neznám a -"
Upřeně hleděl na místo za jejím ramenem, ale její mlčení ho přinutilo přesunout oči k jejímu obličeji.
„Pane St. Claire," zeptala se tiše. „Určitě se vám nic nestalo?" Obočí měla svraštělé upřímnou starostí a ještě
jemněji dodala: „Řekl něco, co vás rozrušilo?"
Jeho otec měl v jedné v^ci pravdu. Hyacinth Bridgerto-nová byla dobrý člověk. Možná se občas chovala dotěr-
ně, panovačně a doháněla osfatní k šílenství, ale uvnitř, kde na tom skutečně záleželo, byla vlídná a laskavá.

A Gareth uslyšel otcův hlas. Nikdy ji nedostaneš. Nejsi pro ni dost dobrý. Nikdy -
Bastarde. Bastarde. Bastarde.

Pohlédl na ni a očima přejel z jejího obličeje k svůdně obnaženým ramenům nad dekoltem jejích šatů. Neměla
velká ňadra, ale nějakým způsobem podepřená, aby muže dráždila a lákala, a za lemem z půlnočně modrého
hedvábí se zřetelně rýsovala vnadná prohlubeň.
„Garethe?" zašeptala.
Ještě nikdy ho neoslovila křestním jménem. Vyzval ji k tomu, ale neudělala to. Tím si byl jistý. Chtěl se jí
dotknout. Ne, chtěl ji celou pohltit.
Chtěl ji využít, dokázat si, že je stejně dobrý jako ona, a možná i předvést otci, že někam patří, že nezničí kaž-
dou duši, jíž se dotkne.
Ale víc než to všechno po ní prostě toužil.
Když k ní o krok přistoupil a zkrátil tak vzdálenost mezi nimi na polovinu, překvapeně rozevřela oči.
Přesto se nepohnula. Pootevřela rty, až slyšel slabý závan jejího dechu, ale nepohnula se.
Neřekla sice ano, ale neřekla ani ne.
Natáhl ruku, objal ji kolem zad a přitiskl k sobě. Chtěl ji. Bože, jak ji chtěl! Potřeboval ji, víc než jen tělesně.
A teď hned.
Zmocnil se jejích rtů, ale nechoval se tak, jak by napoprvé měl. Nebyl jemný ani něžný. Nesváděl ji v náznacích,
na které mohla říct ne.
Jen ji políbil. Se vším zanícením, které cítil, se vším zoufalstvím, jež mu proudilo žilami.
Jazykem jí pootevřel rty, vnikl dovnitř, dráždil ji a vyhledával její teplo. Uvědomil si, že ho objala kolem krku, a
cítil na hrudi její bušící srdce.
Chtěla ho. Možná to nechápala, možná nevěděla, co s tím má dělat, ale rozhodně ho chtěla.
A on se díky tomu. cítil jako král.
Srdce se mu rozbušilo silněji a tělo se napjalo. Kdovíjak se ocitli u zdi a Gareth stěží dýchal, když jí přejel rukou
po žebrech až k plnému měkkému ňadru. Stiskl jemně, aby ji nepolekal, ale dostatečně silně, aby si zapamatoval
ten tvar, pocit, váhu ve své dlani.
Byla dokonalá a i přes látku cítil její reakci.
Toužil ji líbat, stáhnout jí šaty z těla a udělat s ní stovku nevhodných věcí. , Cítil, že její vzdor slábne, a uslyšel
její povzdech. Nepochyboval o tom, že ji ještě nikdy žádný muž nepolíbil. Ale byla dychtivá a vzrušená. Poznal
to z toho, jak se k němu tiskla a zoufale mu zarývala prsty do ramenou.
„Polib mě," zašeptal, zatímco dráždil její rty.
„Líbám tě," odpověděla přidušeně.
Nepatrně se odtáhl. „Potřebovala bys pár lekcí," podotkl s úsměvem. „Ale neboj se, budeš dobrá."
Sklonil se, aby ji znovu políbil - ohromně si to vychutnával -, ale vykroutila se mu.
„Hyacinth," promluvil chraplavě a chytil ji za ruku. Zatáhl za ni v úmyslu přivinout Hyacinth zase k sobě, ale
vytrhla se mu.
Nadzvedl obočí a čekal, že něco řekne.
Byla to koneckonců Hyacinth. Určitě něco řekne.
Ale tvářila se sklíčeně, jako by jí bylo ze sebe samé špatně.
A pak udělala to jediné, co by do ní v životě neřekl. Utekla.

8. kapitola

Příští ráno. Naše hrdinka sedí v posteli a opírá se o polštáře. Italský deník leží vedle ní, ale zatím ho nezvedla. V
duchu ten polibek prožila přibližně dvaačtyřicetkrát. Vlastně ho prožívá právě teď.

Hyacinth by se ráda považovala za ženu, která dokáže líbat, aniž ztratí duševní rovnováhu, a pak se zbytek života
tváří, jako by se nic nestalo. Ráda by se domnívala, že pokud nastane vhodná chvíle, aby k muži přistupovala se
zaslouženým pohrdáním, dokáže zůstat chladná, oči se jí změní v střípky ledu a podaří se jí odejít se stylem a
elegancí.
A ve své fantazii to všechno dokázala, a ještě víc. Skutečnost však byla docela jiná.
Protože když ji Gareth oslovil a pokusil se ji přitáhnout do náruče pro další polibek, napadlo ji pouze jediné, a to
utéct.
Což se mi nepodobá, ujistila se po třiačtyřicáté od chvíle, kdy se jejich rty dotkly.
Takhle to dál nejde. Nemůže to tak nechat. Je přece Hyacinth Bridgertonová.
Hyacinth.
Bridgertonová.
Jistě to něco znamená. Jeden polibek ji nemůže změnit v hloupé nemyslící stvoření.
A krom toho za to nemohl ten polibek. Ten ji nerozru-šil. Vlastně byl velmi milý. A aby byla upřímná, přišel s
velkým zpožděním.
Člověk by řekl, že v jejím světě a společnosti bude hrdá na svou nedotčenost a na to, že ji ještě žádný muž ne-
políbil. Koneckonců pouhý náznak nevhodnosti stačil, aby ženě zničil pověst.
Ale žena nemohla dosáhnout věku dvaadvaceti let nebo čtvrté londýnské sezony, aniž by se cítila trochu odmít-
nutá, že se o to ještě nikdo nepokusil.
Opravdu nikdo. Hyacinth proboha nežádala, aby ji někdo znásilnil, ale nikdo se nenaklonil ani neupřel smyslný
pohled na její rty, jako by na to myslel.
Až do včerejšího večera. Až Gareth St. Clair.
V první chvíli skoro nadskočila překvapením. Přes veškeré zhýralé způsoby nejevil zájem, že by chtěl rozšířit
svou pověst ničemy o ni. Měl koneckonců v Bloomsbury operní zpěvačku. Takže k čemu by proboha potřeboval
ji?
Ale potom...
Vůbec nevěděla, jak se to všechno seběhlo. V jednu chvíli se ho ptala, jestli je mu dobře - vypadal velice
zvláštně a bylo zřejmé, že se pohádal s otcem i přes její snahu je rozdělit -, a v další na ni zíral tak pronikavě, že
se pod jeho pohledem zachvěla. Choval se jako posedlý.
A přece nemohla setřást pocit, že ji ve skutečnosti nechtěl políbit. Že kdyby mu na chodbě náhodou zkřížila
cestLi jakákoli žena, udělal by totéž.
Zvlášť poté, co jí výsměšně řekl, že se musí zdokonalit.
Nedomnívala se, že to mělo být kruté, ale přesto se jí ta slova dotkla.
„Polib mě," napodobila jeho hlas. „Polib mě."
Praštila sebou zpátky na polštáře. „Líbám tě." Proboha, co to o ní vypovídá, když muž ani nedokáže říct, jestli ho
líbá, nebo ne?
A i kdyby neodváděla dobrou práci - což nebyla ochotná připustit -, připadalo jí, že by taková věc měla vyjít z
přirozenosti, tedy určitě z její přirozenosti. Přesto, co od ní proboha čekal? Že bude vládnout jazykem jako
mečem? Položila mu ruce na ramena. Neprala se s ním. Co jiného měla dělat, aby naznačila, že se jí to líbí?
Zdálo se jí to hrozně nefér. Muži chtějí, aby jejich ženy byly cudné a nedotčené, a pak se jim vysmívají za nedo-
statek zkušeností.
Je to... zkrátka...
Hyacinth skousla ret, zděšená tím, jak blízko má k slzám.
Ale vždy se domnívala, že její první polibek bude kouzelný. A myslela si, že pokud už na dotyčného muže neu-
činí dojem, tak ho svým výkonem aspoň trocřm potěší.
Jenže Gareth St. Clair se choval uštěpačně jako obvykle a Hyacinth nesnesla, že v ní vyvolal pocit, jako by byla
úplně neschopná.
„Byl to jen polibek," zašeptala do prázdné místnosti. „Pouhý polibek. Nic to neznamená."
Přesto věděla, že i když si tak zaníceně nalhává opak, bylo to víc než polibek.
Víc, mnohem víc.
Přinejmenším pro ni. Zmučeně zavřela oči. Proboha, zatímco tu leží v posteli a přemýšlí a přemýšlí, a pak opět
přemýšlí a opět přemýšlí, Gareth pravděpodobně spí jako děcko. Ten muž už políbil -
Neměla zájem spekulovat, kolik žen už líbal, ale určitě dost, aby ve srovnání s nimi vypadala jako ta nejnezkuše-
nější dívka v Londýně.
Jak se s ním má teď setkat? A že se s ním bude rmiset setkat. Překládá deník jeho babičky, proboha. Kdyby se
mu pokusila vyhýbat, příliš by to bilo do očí.
Rozhodně si mu nepřála dát najevo, jak ji rozrušil. V životě je velmi málo věcí, které žena potřebuje víc než hr-
dost, a Hyacinth se rozhodla, že pokud má stále možnost zachovat si důstojnost, bude na ní lpět.
A zatím...
Uchopila deník jeho babičky. Za celý den na něm ani
trochu nepokročila. Přečetla jen dvaadvacet stránek, čeká ji víc než stovka.
Pohlédla na knihu, která ležela zavřená v jejím klíně. Zřejmě by mu ji měla poslat zpátky. Vlastně by ji určitě
měla poslat zpátky. Gareth si za své včerejší chování zaslouží, aby si musel najít jiného překladatele.
Ale ten deník ji bavil. Život nepředkládá dobře vychovaným mladým dámám příliš výzev. Popravdě řečeno by
bylo pěkné, kdyby mohla říct, že přeložila celou knihu z italštiny. A také by pravděpodobně bylo milé skutečně
to udělat.
Hyacinth vytáhla malou záložku, kterou si označovala místo, kde skončila, a deník otevřela. Isabella přijela do
Anglie uprostřed sezony a po pouhém týdnu na venkově ji novomanžel odtáhl do Londýna, kde se měla - bez
plynné znalosti angličtiny - začlenit do společnosti a bavit se, jak příslušelo jejímu postavení.
A aby toho nebylo málo, matka lorda St. Claira byla v domě Clairových a očividně se nehodlala vzdát role paní
domu.
Hyacinth se zamračila a tu a tam se při čtení zastavila, aby si vyhledala neznámé slůvko. Baronka vdova se vmě-
šovala do vedení domácnosti, odvolávala Isabelliny příkazy a ztrpčovala život sloužícím, kteří novou baronku
přijali za svou paní.
V tomhle světle manželství rozhodně nevypadalo moc přitažlivě. Hyacinth si v duchu umínila, že se pokusí pro-
vdat za muže bez matky.
„Hlavu vzhůru, Isabello," promluvila a trhla sebou, když četla o jejich poslední hádce - něco o přidání škeblí na
jídelní lístek i přesto, že po nich naskakovala Isabelle vyrážka.
„Musíš dát jasně najevo, kdo je tu pánem," prohlásila Hyacinth ke knize. „Ty -"
Se svraštělým čelem pohlédla na další zápisky. To nedává smysl. Proč se Isabella zmiňuje o svém bambino?
Hyacinth ta slova přečetla třikrát, než ji napadlo podívat se na datum nahoře. 24 Ottobre 1766.
1766? Moment...
Otočila na předcházející stránku. 1764.
Isabella přeskočila dva roky. Proč?
Hyacinth rychle prolistovala dalších zhruba dvacet stránek. 1766... 1769... 1769... 1770... 1774...
„Nebyla jsi moc horlivá pisatelka," zamumlala Hyacinth. Nebylo divu, že se Isabelle podařilo vecpat do jednoho
útlého svazku celá desetiletí. Mezi jednotlivými zápisky často uběhla léta.
Hyacinth opět nalezla pasáž o bambino a pokračovala v úmorném překladu. Isabella byla v Londýně, tentokrát
bez manžela, což ji zřejmě nijak netrápilo. A podle všeho získala trochu sebedůvěry - možná kvůli smrti baronky
vdovy, k níž, jak Hyacinth odhadovala, došlo asi před rokem.
Našla jsem dokonalé místo, přeložila Hyacinth a poznamenala si ta slova na papír. On nikdy... Zamračila se.
Zbytek věty nechápala, takže si místo nepřeložené fráze udělala na papír několik teček, a pokračovala. Nemyslí
si, že jsem dost inteligentní, a tak nebude mít podezření...
„Panebože," vydechla Hyacinth a napřímila se. Prolistovala několik stránek a co nejrychleji hltala jejich obsah,
přičemž veškeré snahy o písemný překlad pustila z hlavy.
„Isabello," řekla obdivné, „ty mazaná liško."
Asi za hodinu, chvíli předtím, než Gareth zaklepal na dveře Hyacinthina domu.
Gareth se zhluboka nadechl a sebral odvahu uchopit těžké mosazné klepadlo na dveřích Čísla pět v Bruton
Street, elegantního nevelkého domu, který Hyacinthina matka koupila, když se její nejstarší syn oženil a převzal
dům Bridgertonových.
Pokoušel se necítit znechucený sám sebou za to, že potřebuje odvahu. Ve skutečnosti ji nepotřeboval. Nebojí se
přece. Není to strach. Je to -
Zasténal. V životě každého se vyskytnou okamžiky, kdy by člověk udělal cokoli, aby je odložil. A pokud to
znamená, že není pravý muž, protože se opravdu necítí na setkání s Hyacinth Bridgertonovou... tak by se klidně
nazval nezralým hlupákem.
Ve skutečnosti nevěděl o nikom, kdo by v takový okamžik chtěl jednat s Hyacinth Bridgertonovou.
Netrpělivě stočil oči k nebi. Nemělo by to být těžké. Neměl by se cítit tak napjatý. Krucinál, ne že by ještě nikdy
nepolíbil ženu, s níž se musel další den setkat.
Až na to...
Až na to, že nikdy nepolíbil ženu jako Hyacinth, takovou, která za A) nebyla ještě nikdy políbena a za B) měla
důvody očekávat, že by ten polibek mohl znamenat něco víc.
Nemluvě o tom, že za C) to byla Hyacinth.
Protože to člověk opravdu nemohl přehlížet. Pokud se v minulém týdnu něco dozvěděl, tak to, že se Hyacinth
nepodobá žádné ženě, kterou kdy poznal.
Tak či onak proseděl celé dopoledne doma a čekal na balíček s babiččiným deníkem, který jistě přinese lokaj v
livreji. Hyacinth si ho už nejspíš nebude přát překládat, když ji včera večer tak hrozně urazil.
Ne, pomyslel si na svou obranu, nechtěl jsem ji urazit. Popravdě řečeno nechtěl víc věcí. Rozhodně ji nechtěl
políbit. Ta myšlenka ho vůbec nenapadla a zřejmě by ho skutečně ani nenapadla nebýt toho, že byl tak vyvedený
z míry. Ale pak se nějakým způsobem ocitla na chodbě, téměř jako by ji tam přivolalo nějaké kouzlo.
Těsně potom, kdy se mu kvůli ní otec vysmíval.
Co jiného měl krucinál dělat?
Ten polibek nic neznamenal. Byl příjemný, rozhodně příjemnější, než by si představoval, ale nic neznamenal.
Jenže ženy na tyto věci pohlížejí ze špatného úhlu, a když se od něj odtáhla, netvářila se zrovna povzbudivě.
Pokud něco, vypadala pohoršené.
Kvůli čemuž se cítil jako hlupák. Ještě žádnou ženu neznechutil polibkem.
A později to ještě zesílilo, když slyšel, jak se jí na něj někdo ptá, a ona se smíchem mávla rukou a prohlásila, že
přece nemohla tanec s ním odmítnout - na to jsou s jeho babičkou příliš dobré přítelkyně.
Byla to pravda a Gareth chápal, že se tak snažila zachránit si tvář, aniž tušila, že ji slyší, ale i tak se to příliš
blížilo otcovým slovům, aby se ho to nedotklo.
Povzdychl si. Už to nemůže déle odkládat. Zvedl ruku s úmyslem sevřít klepadlo -
A potom se téměř zakymácel, když se dveře rozlétly.
„Proboha," vybuchla Hyacinth a upřela na něj netrpělivý pohled, „chystal jste se vůbec někdy zaklepat?"
„Vyhlížela jste mě?"
„Samozřejmě. Mám ložnici nahoře. Každého vidím."
Proč, přemítal, mě to nepřekvapuje?
„A poslala jsem vám vzkaz," dodala. Ustoupila stranou a pokynula mu, aby vstoupil. „Když pominu vaše nedáv-
né chování," pokračovala, „snad máte dostatečné vychování, abyste přímou žádost od dámy neodmítl."
„Ehm... ano," vypravil ze sebe. Na nic jiného se při střetnutí s vichřicí energie a činorodosti stojící proti němu
nezmohl.
Proč se na něj nezlobí? Nemá se zlobit?
„Musíme si promluvit," prohlásila Hyacinth.
„Samozřejmě," zamumlal. „Omlouvám se -"
„O tom ne," namítla, „ačkoli..." Zvedla hlavu a její výraz kolísal kdesi mezi zamyšleností a dotčeností.
„Rozhodně byste se měl omluvit."
„Ano, samozřejmě, já -"
„Ale proto jsem vás nezavolala," přerušila ho.
Kdyby to zdvořilost dovolovala, zkřížil by paže. „Tak chcete, abych se omluvil, nebo ne?"
Hyacinth se rozhlédla po chodbě a položila si prst na rty. „Pšš."
„Dostal jsem se zčistajasna do svazku Slečny Butter-worthové a šíleného barona?" přemítal Gareth nahlas.
Hyacinth svraštila čelo a Gareth si začal uvědomovat, že ten výraz je její podstatou. Bylo to zamračení, ano, ale s
náznakem netrpělivosti. Byl to pohled ženy, která celý život čeká, jestli s ní lidé udrží krok.
„Tudy," řekla a pokynula k otevřeným dveřím.
Jak si přejete, slečno," zamumlal. Rozhodně si nehodlal stěžovat, že se nemusí omlouvat.
Následoval ji do místnosti, z níž se vyklubal vkusně zařízený salon laděný do růžové a krémové barvy. Byl vel-
mi elegantní a ženský a Garetha napadlo, jestli ho paní domu nenavrhla pro jediný účel - a to přimět muže, aby
se cítili příliš velcí a nesví.
Hyacinth mu pokynula k čalouněnému křeslu, od něhož ji zvědavě pozoroval, jak pečlivě pohybuje dveřmi, až
zůstaly z většiny zavřené. Gareth pobaveně pokukoval po deseticentimetrové mezeře. Legrační, jak taková malá
škvíra může znamenat rozdíl mezi slušností a pohromou.
„Nechci, aby nás někdo slyšel," zašeptala.
Gareth tázavě nadzvedl obočí a počkal, až se Hyacinth posadí na pohovku. Když se ujistil, že nehodlá vyskočit a
zkontrolovat závěsy, jestli se tam neukrývá nějaký slídil, posadil se do křesla ve stylu Hepplewhite, které stálo
naproti pohovce.
„Musím vám vyprávět o tom deníku," pronesla s očima rozzářenýma vzrušením.
Překvapeně zamrkal. „Takže mi ho nehodláte vrátit?"
„Samozřejmě že ne. Snad jste si nemyslel, že bych -" Zarazila se a Gareth si všiml, že sevřela jemnou zelenou
látku sukně mezi prsty. Z nějakého důvodu ho to potěšilo. Spadl mu kámen ze srdce, že se na něj nezlobí za ten
polibek - jako každý muž by zašel jakkoli daleko, aby se vyhnul hysterické scéně. Ale současně si ani nepřál,
aby ji to nechalo úplně klidnou.
Proboha, na to líbal příliš dobře.
Měla bych ho vrátit," připustila tónem, který naznačoval, že už je opět sama sebou, „a donutit vás, abyste si našel
na překlad někoho jiného. Zasloužil byste si to."
„Naprosto," podotkl.
Vrhla po něm pohled, který říkal, že tak povrchní soti-hlas nedoceňuje. „Avšak..." pronesla.
Gareth se předklonil. Zřejmě to očekávala.
„Avšak," opakovala, „deník vaší babičky čtu moc ráda a nevidím důvod, proč se připravit o tak radostnou výzvu
jen proto, že jste se choval nanejvýš nezodpovědně."
Gareth mlčel, protože jeho poslední pokus o souhlas se nesetkal s velkým nadšením. Brzy ovšem začalo být
zřejmé, že tentokrát se od něj nějaká poznámka očekává, takže rychle prohodil: „Samozřejmě."
Hyacinth se zatvářila spokojeně a pak dodala: „Kromě toho," předklonila se a jasně modré oči jí zajiskřily vzru-
šením, „to právě začíná být zajímavé."
Garethovi se sevřel žaludek. Dozvěděla se Hyacinth tajemství jeho zrození? Ani ho nenapadlo, že by Isabella
mohla znát pravdu, poněvadž se synem téměř nebyla v kontaktu a navštěvovali se velmi zřídka.
Ale pokud to věděla, klidně to napsat mohla.
„Co tím myslíte?" zeptal se opatrně.
Hyacinth zvedla ze stolku deník. „Vaše babička," pokračovala, celá rozzářená vzrušením, „měla tajemství."
Otevřela knihu - označila si stránku elegantní malou záložkou -, posunula ji k němu a zabodla ukazováček do-
prostřed stránky. „Diamanti. Diamanti." S radostným úsměvem zvedla hlavu. „Víte, co to znamená?"
Zavrtěl hlavou. „Bohužel ne."
„Diamanty, Garethe. Znamená to diamanty."
Přistihl se, že se dívá na příslušnou stránku, přestože těm slovům nemohl rozumět. „Cože?"
„Vaše babička měla šperky, Garethe. Ale dědečkovi o nich neřekla."
Otevřel ústa. „Co?"
„Když se narodil váš otec, přijela za ní na krátkou
návštěvu její babička a přivezla s sebou soupravu šperků. Myslím že prsteny. A náramek. Isabella to nikomu
neřekla." „Co s nimi udělala?"
„Schovala je." Hyacinth teď téměř vyskakovala z pohovky. „Ukryla je v domě Clairových, přímo tady v
Londýně. Psala, že váš dědeček neměl Londýn moc rád, takže nebylo pravděpodobné, že je tam objeví."
Konečně do něj začala pronikat část Hyacinthina vzrušení. Ne moc - nenechal se příliš strhnout něčím, z čeho se
pravděpodobně vyklube falešná stopa. Ale její zanícení bylo nakažlivé, a než si to uvědomil, předklonil se a
srdce se mu rozbušilo o něco rychleji. „Cože?" zeptal se.
„Snažím se vám vysvětlit," řekla, jako by to opakovala už nejmíň pošesté, „že tam ty šperky pravděpodobně
stále jsou. Ach!" Krátce se zarazila a rozpačitě se setkala s jeho očima. „PokLid už o nich ovšem nevíte. Nepatří
vašemu otci?"
„Ne," zavrtěl Gareth zamyšleně hlavou. „Myslím, že ne. Přinejmenším mi o nich neřekl." „Vidíte? Takže
můžeme -"
Jenže on mi jen málokdy něco říká," přerušil ji. „Nikdy mě nepovažoval za blízkého důvěrníka."
Na chvíli získaly její oči soucitný výraz, ale ten rychle překryla horlivost. „V tom případě jsou tam pořád,"
vyhrkla. „Nebo je to aspoň velmi dobrá šance. Musíme je najít."
„Co - my?" Ach ne.
Jenže Hyacinth se už příliš ztratila ve vlastním vzrušení, aby si všimla jeho tónu. Jen si to představte, Garet-he,"
pokračovala, aniž by jí teď použití jeho křestního jména dělalo nějaké potíže. „To by mohla být odpověď na
všechny vaše finanční problémy."
Odtáhl se. „Proč myslíte, že mám finanční problémy?"
„Ale no tak," odfrkla si. „Všichni to vědí. A pokud je nemáte, tak mít budete. Váš otec je zadlužený odsud až po
Nottinghamshire a zpátky." Odmlčela se, možná proto, aby se nadechla, a pak dodala: „Clair Hall leží v Notting-
hamshiru, viďte?"
„Ano, samozřejmě, ale -" „Dobře. A vy ty dluhy zdědíte." „Toho jsem si vědom."
Jak si tedy nejlépe zajistit solventnost než objevit babiččiny šperky, dřív než je najde lord St. Clair? Protože je
nám oběma jasné, že by je prodal a peníze rozházel."
„Zřejmě toho o mém otci hodně víte," poznamenal Gareth tiše.
„Nesmysl," ohradila se rázně. „Nevím o něm nic kromě toho, že vás nenávidí."
Gareth se usmál, což ho překvapilo. Při tomhle tématu obvykle moc neoplýval humorem. Ale na druhou stranu,
ještě nikdo se to neodvážil nadhodit tak přímo.
„Nemůžu mluvit vaším jménem," pokrčila Hyacinth rameny, „ale kdybych já někoho nesnášela, tak bych roz-
hodně udělala cokoli, aby se nedostal k drahocenným šperkům."
„To je od vás velmi křesťanské," zamumlal Gareth.
Nadzvedla obočí. „Netvrdím, že jsem vzorem dobroty a laskavosti."
„Ne," zvlnil Gareth rty. „To jistě ne."
Hyacinth spojila ruce a potom je položila dlaněmi do klína. S očekáváním se na něj zadívala. „Takže,"
prohlásila, jakmile bylo zřejmé, že Gareth už nemá další poznámky, „kdy na to půjdeme?"
„Půjdeme?" opakoval.
„Hledat ty diamanty," objasnila netrpělivě. „Neslyšel jste, co jsem říkala?"
Garetha se najednou zmocnila děsivá představa toho, co se jí asi odehrává v mysli. Určitě byla oblečená v čer-
ném a - proboha - téměř jistě v pánském obleku. Pravděpodobně trvala na tom, že vyleze z okna své ložnice po
svázaných prostěradlech.
,My nikam nepůjdeme," prohlásil rozhodně.
„Samozřejmě že půjdeme," namítla. „Musíte ty šperky získat. Nemůžete je otci nechat."
„Půjdu jen já."
„Nevynecháte mě z toho." Bylo to prohlášení, ne otázka. Ne že by od ní čekal něco jiného.
„Pokud se pokusím vloupat do domu Clairových," pronesl Gareth, „a je to velké pokud, udělám to jedině upro-
střed noci."
„Samozřejmě."
Proboha, copak ta ženská nikdy nezavře pusu? Odmlčel se a chvíli čekal. Konečně s přehnanou trpělivostí
dokončil: „NebudLi vás v noci tahat po celém městě. Zapomeňme chvíli na nebezpečí, kterého, jak vás ujišťuju,
číhá všude spousta. Kdyby nás spolu někdo chytil, vyžadovali by ode mě, abych si vás vzal, a domnívám se, že
po tom svazku toužíte stejně jako já."
Byl to nabubřelý a okázalý projev, ale dosáhl jím toužebného výsledku - zavřela ústa na dostatečně dlouho, aby
vstřebala složitou stavbu jeho vět.
Ale pak je znovu otevřela a pronesla: „Nemusíte mě s sebou tahat."
Gareth myslel, že mu exploduje hlava. „Proboha, ženská, poslouchala jste mě vůbec?"
„Samozřejmě. Mám čtyři starší bratry, takže poznám arogantního povýšeného mužského."
„Pro lásku boží -"
„Vy, pane St. Claire, vůbec nepřemýšlíte." Předklonila se a nadzvedla jedno obočí v téměř spikleneckém výrazu.
„Potřebujete mě."
Jako hnisavý absces," zabručel.
„Budu předstírat, že jsem to neslyšela," procedila Hyacinth mezi zuby. „Protože jinak bych vám ve vašem úsilí
nehodlala pomoct. A jestli vám nepomůžu -"
„Máte nějakou stopu?'
Chladně na něj pohlédla. „Vůbec nejste tak vnímavý, jak jsem si o vás myslela."
„Zato vy jste kupodivu ještě vnímavější."
„Budu předstírat, že jsem ani tohle neslyšela," utrousila a ukázala na něj prstem, což bylo pro dámu zcela ne-
vhodné gesto. „Zřejmě zapomínáte, že z nás dvou jsem
jediná, kdo umí italsky. A nechápu, jak ty šperky chcete najít bez mojí pomoci."
Pootevřel rty a pak promluvil téměř děsivě klidným hlasem. „Vy byste mi ty informace zatajila?"
„Samozřejmě že ne," ohradila se Hyacinth, protože mu nedokázala lhát, i když si to zasloužil. „Mám svou čest.
Jen se vám snažím vysvětlit, že mě tam, v domě, budete potřebovat. Neznám ten jazyk dokonale a některá slova
se dají vyložit různě, takže k tomu, abych přesně určila, o čem vaše babička mluví, budu tu místnost možná mu-
set vidět."
Přimhouřil oči.
Je to pravda, přísahám!" Rychle uchopila slovník, nalistovala stránku, pak další a nakonec se vrátila k originálu.
„Zrovna tady, vidíte? Armadio. To může znamenat sekretář. Nebo šatní skříň. Nebo -" Zarazila se a polkla.
Nerada připouštěla, že si něčím není zcela jistá, i kdyby ten nedostatek byl to jediné, co jí při hledání šperků
zajistí místo po jeho boku. Jestli to musíte vědět," podotkla podrážděně, „nevím, co to znamená. Tedy přesně,"
dodala, protože o tom ve skutečnosti měla docela dobrou představu. A nehodlala se přiznat k chybám, které
neměla.
Propánakrále, už takhle si užila dost starostí s chybami, které skutečně měla.
„Proč se nepodíváte do italského slovníku?"
„Není tam," zalhala. Nebyla to zas tak donebevolající lež. Slovník obsahoval několik možných překladů, jistě
dost, aby se Hyacinth mohla s klidným svědomím vymluvit na nepřesný výklad.
Čekala, až Gareth promluví - ale pravděpodobně ne tak dlouho, jak by měla, protože jí to připadalo jako věčnost.
Nedokázala zkrátka zůstat zticha. „Kdybyste chtěl, mohla bych napsat své bývalé vychovatelce a zeptat se na
přesnější definici, ale není právě nejspolehlivější dopisovatelka -"
„Což znamená?"
„To znamená, že jsme si už nepsaly tři roky," přiznala
Hyacinth. „Nepochybuji!, že by mi pomohla, ale nemám ponětí, kolik má práce nebo kdy by si našla čas na od-
pověď - když jsem o ní slyšela naposledy, zrovna porodila dvojčata -"
„Proč mě to vůbec nepřekvapuje?"
Je to pravda a bůhví, jak dlouho jí potrvá, než mi odepíše. Dvojčata vyžadují mimořádnou péči, nebo mi to tak
aspoň říkali, a..." Její hlas ztratil část zanícení, jako by začalo být zřejmé, že ji Gareth neposlouchá. Pohlédla mu
do obličeje a dodala, hlavně proto, že už ta slova vymyslela a nemělo smysl je neříct: „Zkrátka si nemyslím, že
má prostředky na chůvu." Pak se její hlas vytratil.
Gareth mlčel snad celou věčnost, než konečně promluvil: Jestli to, co říkáte, je pravda a šperky jsou pořád ukryté
- což není vůbec jisté vzhledem k tomu, že je schovala," krátce zalétl očima vzhůru a v duchu počítal, „před
šedesáti lety, pak tam jistě zůstanou, i dokud nezískáme od vaší vychovatelky přesný překlad."
„Můžete si dovolit čekat?" zeptala se Hyacinth a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Opravdu to vydržíte?"
„Proč ne?"
„Protože tam jsou. Protože -" Zarazila se a zadívala se na něj jako na šílence. Věděla, že lidé přemýšlejí různě. A
už dávno pochopila, že jen málokterý mozek funguje stejně jako ten její. Ale neuměla si představit, že by někdo
vydržel čekat, když čelí takovéhle výzvě.
Panebože, kdyby to bylo na ní, přelezla by přes zeď u domu Clairových hned dnes v noci.
„Přemýšlejte," vyzvala ho a předklonila se. Jestli váš otec ty šperky najde někdy mezi tímhle okamžikem a
chvílí, kdy si uděláte čas a půjdete je hledat, nikdy si to neodpustíte."
Mlčel, ale tušila, že ho konečně nalomila.
„Nemluvě o tom," pokračovala, „že pokud se to stane, já vám to nikdy neodpustím."
Letmo na něj pohlédla. Tvářil se, že se ho ten argument vůbec nedotkl.
Zatímco přemýšlel, Hyacinth mlčky čekala. To ticho ji ničilo. Když mluvila o deníku, dokázala zapomenout, že
ji políbil a že se jí to líbilo a jemu zřejmě ne. Bála se, že jejich příští setkání bude trapné a rozpačité, ale díky
pevnému cíli a poslání se opět cítila sama sebou. I kdyby ji k hledání těch diamantů nepřibral, pravděpodobně
stále měla Isabelle za co děkovat.
Ale přitom se domnívala, že by zemřela, kdyby ji nevzal s sebou. Anebo by ho zabila.
Spojila ruce a ukryla je v záhybech sukně. To gesto prozrazovalo její nervozitu a už jen to, že ho udělala, ji ještě
víc zneklidnilo. Nenáviděla, že je nervózní, nenáviděla, že ji k tomu přiměl, nenáviděla, že tam musí sedět a
neříct ani slovo, zatímco Gareth uvažuje o jejích možnostech. Ale i přes obecně rozšířenou víru věděla občas,
kdy má mlčet, a teď bylo zřejmé, že nemůže říct nic, co by ho zviklalo na jednu či druhou stranu. Snad až na to...
Ne, ani ona nebyla takový blázen, aby mu vyhrožovala, že se tam vydá sama.
„Co jste chtěla říct?" zeptal se Gareth.
„Prosím?"
Předklonil se a upřel na ni pronikavé oči. „Co jste chtěla říct?"
„Proč si myslíte, že jsem chtěla něco říct?"
„Četl jsem to z vašeho obličeje."
Nachýlila hlavu ke straně. „Znáte mě tak dobře?"
„I když to možná působí děsivě, tak zřejmě ano."
Pozorovala, jak se opřel. Když se v příliš malém křesílku zavrtěl, připomněl jí její bratry: vždycky si stěžovali,
že je matčin salon zařízený pro drobné ženy. Ale tam veškerá podobnost končila. Žádný z jejích bratrů neměl
nikdy odvahu svázat si vlasy dozadu do prostopášného culíku a nikdo z nich se na ni nedíval tak pronikavýma
očima, které ji nutily zapomenout i vlastní jméno.
Zdálo se, že pátrá v jejím obličeji. Nebo se ji možná jen snažil zmást upřeným pohledem a čekal, až se pod tím
tlakem sesype.
Hyacinth skousla spodní ret mezi zuby - nebyla dost silná, aby si udržela dokonalé zdání klidu. Ale podařilo se jí
zachovat rovnou páteř, zvednout bradu a mlčet.
Uplynula celá minuta. Tak dobře, pravděpodobně to nebylo víc než deset vteřin, ale vypadalo to jako minuta. A
potom, protože to už nedokázala vydržet, promluvila (byť velmi tiše): „Potřebujete mě."
Na chvíli upřel pohled na koberec, než se vrátil zpátky k jejímu obličeji. Jestli vás s sebou vezmu -"
„Děkuju!" vykřikla a jen taktak že odolala nutkání vyskočit.
„Řekl jsem, jestli vás s sebou vezmu," zdůraznil nezvykle vážným hlasem.
Hyacinth okamžitě zmlkla a zadívala se na něj s patřičně poslušným výrazem.
Jestli vás s sebou vezmu," opakoval a přitom se provr-tával očima do jejích, „budu předpokládat, že se budete
řídit mými příkazy."
„Samozřejmě."
„Budeme postupovat tak, jak uznám za vhodné."
Zaváhala.
„Hyacinth."
„Samozřejmě," přisvědčila rychle, protože měla pocit, že kdyby to neudělala, okamžitě by to odvolal. „Ale kdy-
bych měla dobrý nápad..."
„Hyacinth."
„Což souvisí se skutečností, že rozumím italsky a vy ne," dodala chvatně.
Přejel ji přísným a zároveň vyčerpaným pohledem.
„Nemusíte dělat, co navrhnu," řekla konečně, „jen si to poslechnout."
„Dobře," vzdychl. „Vyrazíme v pondělí večer."
Hyacinth překvapeně vykulila oči. Po všem tom zmatku, který dělal, nečekala, že se rozhodne jít tak brzy. Ale
nehodlala si stěžovat. „V pondělí večer," souhlasila.
Už se nemohla dočkat.

9. kapitola

Pondělí večer. Náš hrdina, který strávil většinu života bezstarostnou zábavou, zažívá velmi zvláštní pocit být tím
rozumnějším členem dvojice.

Existuje bezpočet důvodů, usoudil Gareth, zatímco se plížil k zadní části Hyacinthina domu, proč bych měl
pochybovat o vlastní příčetnosti. Zaprvé: Je po půlnoci. Zadruhé: Budeme zcela sami. Zatřetí: Půjdeme do
baronova domu, abychom: Začtvrté: spáchali krádež.
Pokud jde o špatné nápady, tenhle by vyhrál první cenu.
Ale ne, Hyacinth ho k tomu nějakým způsobem přemluvila, a tak navzdory nejlepšímu úsudku přišel s úmyslem
odvést slušnou mladou dámu z jejího domu, do noci a dost možná i do nebezpečí.
Nemluvě o tom, že kdyby se to někdo dozvěděl, Brid-gertonovi by ho postavili před kněze, než by se stačil
nadechnout, a ten by ho k Hyacinth připoutal na celý život.
Zachvěl se. Představa Hyacinth Bridgertonové jako celoživotní partnerky... Na okamžik se zarazil a překvapeně
zamrkal. Vlastně to nebylo tak hrozné, ale stejně to v něm vyvolávalo velmi, velmi neklidný pocit.
Věděl, že si Hyacinth myslí, že ho k téhle akci přemluvila. Možná skutečně do jisté míry přispěla k jeho roz-
hodnutí, ale pravdou bylo, že muž v Garethově finanční situaci si nemohl dovolit ohrnovat nos nad takovouhle
příležitostí. Trochu ho vyplašilo, jak Hyacinth otevřeně komentovala jeho majetkové poměry. I když pominul
fakt, že se podobné věci nepovažovaly za zdvořilou konverzaci (v žádném případě nečekal, že by se řídila kon-
venčními představami o tom, co je a není vhodné), netušil, že o nich každý ví. Cítil se z toho nesvůj.
Ale co bylo ještě důležitější a co ho opravdu dohnalo k tomu, že se vydal hledat šperky teď, místo aby čekal, do-
kud Hyacinth nezíská lepší překlad deníku, byla úžasná představa, že by ty diamanty skutečně mohl ukrást otci
přímo pod nosem.
Bylo těžké zříct se takové šance.
Gareth došel ke vchodu pro služebnictvo, umístěnému vzadu naproti stájím. Dohodli se, že se tam sejdou přesně
v půl druhé, a nepochyboval, že Hyacinth už je připravená a čeká na něj oblečená podle jeho instrukcí celá v
černém.
Samozřejmě že tam byla. Přidržovala zadní vchod o pár centimetrů pootevřený a vykukovala škvírou.
Jste tu přesně na čas," řekla a vyklouzla ven.
Nevěřícně na ni zíral. Vzala si jeho příkaz k srdci a oblékla se od hlavy k patě do neproniknutelné černi. Jenže se
jí kolem nohou nepohupovala sukně. Místo ní měla jezdecké kalhoty a vestu.
Věděl, že to udělá. Předpokládal to, a přece nedokázal zakrýt překvapení.
„Připadalo mi to rozumnější než šaty," podotkla Hyacinth, která si správně vyložila jeho mlčení. „A kromě toho
nemám nic čistě černého. Naštěstí jsem nikoho ne-oplakávala."
Gareth jen zíral. Existuje důvod, uvědomil si, proč ženy nenosí jezdecké kalhoty. Nevěděl, kde ke svému kostý-
mu přišla - pravděpodobně patřil v mládí některému
z jejích bratrů. Skandálně obepínal její tělo a zvýrazňoval její křivky způsobem, jaký by Gareth raději neviděl.
Nechtěl vědět, že Hyacinth Bridgertonová má rozkošnou postavu. Nechtěl vědět, že má na poměrně malou osobu
dost dlouhé nohy a mírně zaoblené boky, které když nejsou schované pod hedvábnými záhyby sukně, se
přitažlivě vlní.
Už tak bylo dost špatné, že ji políbil. Nepotřeboval po tom toužit znovu.
„Nemůžu uvěřit, že jsem se k tomu propůjčil," zamumlal a zavrtěl hlavou. Proboha, mluvil jako škrobený
suchar, jako všichni jeho rozumní přátelé, které v mládí zatáhl do nějaké lumpárny.
Začínal docházet k závěru, že sktitečně věděli, o čem
mluví.
Hyacinth na něj upřela obviňující oči. „Teď už nemůžete couvnout."
„To by mě ani nenapadlo," povzdychl si. V opačném případě by mu nedopřála klidu a pravděpodobně by ho
pronásledovala až do klubu. „Pojďme, ať už jsme pryč, než nás tu někdo načapá."
Přikývla a vykročila za ním směrem k Barlow Pláce. Dům Clairových byl odtamtud vzdálený necelých čtyři sta
metrů, a tak pro ně Gareth vymyslel trasu pokud možno klidnými částmi ulic, kde nebylo tak pravděpodobné, že
je zahlédne nějaký příslušník smetánky vracející se kočárem domů z večírku.
Jak jste věděl, že váš otec nebude dnes večer doma?" zašeptala Hyacinth, když se přiblížili k rohu.
„Cože?" Nakoukl za roh, aby se ujistil, že je vzduch čistý.
Jak jste věděl, že váš otec nebude doma?" zeptala se znovu. „Překvapilo mě to. Neřekla bych, že se vám svěřuje
se svým časovým rozvrhem."
Gareth zatnul zuby, překvapený návalem podráždění, které v něm její otázka vyvolala. Pokrčil rameny. „Prostě
jsem to věděl." Bylo vlastně nanejvýš nepříjemné, že měl takový přehled o otcových aktivitách, ale aspoň ho do
jisté míry utěšovalo, že baron je na tom úplně stejně.
„Hmm," zabručela Hyacinth. A pak už mlčela. Bylo to milé. Sice netypické, ale milé.
Gareth jí pokynul, aby ho následovala. Přešli krátkou vzdálenost k Hay Hill a pak se konečně ocitli na Dover
Street, která se táhla až k uličce za domem Clairových.
„Kdy jste tu byl naposledy?" zašeptala Hyacinth, když se plížili k zadní zdi.
„Uvnitř?" utrousil příkře. „Před deseti lety. Ale pokud budeme mít štěstí, tohle okno," ukázal k oknu v přízemí,
které bylo jen kousek z jejich dosahu, „bude mít pořád rozbitou západku."
Uznale přikývla. „Přemýšlela jsem, jak se dostaneme dovnitř."
Chvíli oba mlčeli a dívali se nahoru.
Je výš, než si pamatujete?" zajímala se Hyacinth. Ale pak samozřejmě nečekala na odpověď a dodala: Ještě
štěstí, že jste mě vzal s sebou. Můžete mě tam vysadit."
Gareth pohlédl na ni a zase zpátky k oknu. Připadalo mu špatné pustit ji do domu jako první. Když celou akci
plánoval, tohle ho vůbec nenapadlo.
Já vás vysazovat nehodlám," pokračovala Hyacinth netrpělivě. „Takže pokud tu někde nemáte schovanou
bedýnku nebo žebřík -"
„Pojďte," zavrčel málem Gareth a natáhl k ní ruce. Už to kdysi dělal, mnohokrát. Ale s Hyacinth Bridgertono-
vou to bylo úplně jiné než s kamarády ze školy.
Nadzvedl ji. „Dosáhnete tam?" zeptal se.
„Hmm hmm," odpověděla.
Gareth vzhlédl. Přímo na její hýždě. A rozhodl se, že dokud to Hyacinth netuší, ten pohled si vychutná.
„Potřebuju se dostat prsty pod okraj," zašeptala.
Jen do toho," vybídl ji a poprvé za celý večer se usmál.
Okamžitě se obrátila. „Proč najednou mluvíte tak klidně?" zeptala se podezřívavě.
Jen oceňuju, jak jste užitečná."
Já -" Našpulila rty. „Nevěřím vám."
„To byste rozhodně neměla," souhlasil.
Pozoroval, jak mírně zalomcovala oknem, potom ho vytáhla nahoru a otevřela.
„Hotovo!" prohlásila vítězoslavně, i když šeptem.
Uznale kývl. Chovala se naprosto nesnesitelně, ale zřejmě bylo jen poctivé připsat jí zásluhu, když bylo zač.
„Vystrčím vás nahoru," řekl. „Měla byste se dostat -"
Ale už byla uvnitř. Gareth obdivné couvl. Hyacinth Bridgertonová byla rozená atletka.
Buď, anebo noční lupič.
V otevřeném okně se objevil její obličej. „Myslím, že mě nikdo neslyšel. Vylezete sem sám?"
Přikývl. „Když už je to okno otevřené, není to žádný problém." Dělal to už dřív, a ne jednou, když byl ještě jako
školák doma na prázdninách. Vnější zeď byla postavena z kamene a našlo se tam několik hrubých míst s
dostatečně vystouplými výčnělky, aby si o ně zapřel nohu. Jakmile našel vybouleninu, kde se mohl zachytit
rukou...
Byl během dvaceti vteřin uvnitř.
„To jste zvládl skvěle," poznamenala Hyacinth uznale a vykoukla zpátky z okna.
„Člověk na vás zapůsobí zvláštními věcmi," řekl a oprášil se.
„Květiny umějí donést všichni," pokrčila rameny.
„Říkáte, že aby si muž získal vaše srdce, stačí mu vylézt do nějaké budovy?"
Opět vyhlédla ven. „Na to by toho musel udělat trochu víc. Překonat nejmíň dvě patra."
Zavrtěl hlavou, ale neubránil se úsměvu. „Zmínila jste se, že se v tom deníku píše o pokoji vymalovaném zele-
nými odstíny?"
Přikývla. „Nepochopila jsem přesný smysl. Mohl by to být salon. Nebo možná pracovna. Má tam být malé kula-
té okénko."
„Barončina pracovna," usoudil. „Ve druhém podlaží hned vedle ložnice."
„Samozřejmě!" Šeptala sice, ale z celého jejího těla čišelo vzrušení. „To dává smysl, zvlášť pokud to chtěla před
manželem utajit. Prý její pokoje nikdy nenavštěvoval."
„Půjdeme nahoru po hlavním schodišti," navrhl Gareth tiše. „Tam bude nejmenší pravděpodobnost, že nás někdo
uslyší. Zadní schody jsou moc blízko k pokojům pro služebnictvo."
Souhlasně přikývla a společně se plížili domem. Vevnitř bylo ticho, přesně jak Gareth předpokládal. Baron žil
sám, a když šel do společnosti, sloužící se brzy odebrali na lůžko.
Kromě jednoho. Gareth se krátce zarazil a chvíli o tom uvažoval. Komorník bude vzhůru - nikdy si nešel leh-
nout, když počítal s tím, že se lord St. Clair vrátí a možná bude vyžadovat jeho pomoc.
„Tudy," naznačil Gareth Hyacinth a zahnul jiným směrem. Trochu si zajdou, ale k cíli se dostanou.
Hyacinth ho následovala a o minutu později se už kradli nahoru po schodech. Gareth ji přitáhl ke straně, protože
schody uprostřed vždycky skřípaly a velmi pochyboval, že by otec vynaložil prostředky, aby je nechal opravit.
Jakmile se ocitli na horní chodbě, zavedl Hyacinth k barončině pracovně. Byl to příjemný obdélníkový pokojík s
jedním oknem a třemi dveřmi, z nichž jedny vedly na chodbu, druhé do barončiny ložnice a ty poslední do malé
šatny, která se spíš používala jako skladiště, neboť vedle ložnice byla mnohem pohodlnější oblékárna.
Gareth pokynul Hyacinth, aby vešla dovnitř, a potom vstoupil za ní. S rukou pevně na klice opatrně zavřel dveře.
Neozvalo se jediné cvaknutí. Vydechl úlevou.
„Povězte mi, co přesně psala," zašeptal a roztáhl závěsy, aby dovnitř pustil měsíční světlo.
„Má to být v armadio" zašeptala Hyacinth. „Což je pravděpodobně skříňka. Možná komoda se zásuvkami. Nebo
-" Oči jí padly na vysokou úzkou starožitnou skříň zastrčenou v zadním rohu. Měla trojúhelníkový tvar, byla z
tmavého dřeva sytého odstínu a stála na třech vysokých nožkách, díky nimž zůstal pod jejím dnem asi půl-
metrový volný prostor. „To je ono," vydechla vzrušeně. „Určitě."
Prošla místností, dřív než se Gareth vůbec stačil pohnout, a když se k ní připojil, už měla otevřenou jednu
zásuvku a šmátrala uvnitř.
Je prázdná," svraštila čelo. Poklekla a otevřela spodní zásuvku. Nic. Vzhlédla. „Myslíte, že když umřela, někdo
její věci odstranil?"
„Nemám tušení," pokrčil rameny. Jemně trhl dveřmi a skříň otevřel. Také byla prázdná.
Hyacinth vstala, opřela si ruce v bok a prohlížela si ji. „Nenapadá mě, co jiného..." Aniž dokončila větu, přejela
prsty po ozdobně vyřezávané horní hraně.
„Co třeba stůl?" nadhodil Gareth a dvěma kroky k němu přistoupil.
Hyacinth zavrtěla hlavou. „To bych neřekla. Nenazvala by stůl armadio. To by byl scrivania."
„Přesto má zásuvky," zamumlal Gareth a vytáhl je, aby překontroloval obsah.
„Ta skříň je něčím mimořádná," zamyslela se Hyacinth. „Vypadá jako z oblasti Středomoří, nemyslíte?"
Gareth zvedl hlavu. „To ano," připustil pomalu a vstal.
Jestli si ji přivezla z Itálie," pokračovala Hyacinth s hlavou mírně nakloněnou na stranu a přitom ji hodnotícím
pohledem prohlížela, „nebo jestli ji při své návštěvě přivezla její babička..."
„Možná věděla o nějaké tajné přihrádce," zakončil Gareth místo ní.
„A," pokračovala Hyacinth s očima rozzářenýma vzrušením, „její manžel by o ní neměl vůbec tušení."
Gareth rychle zapomněl na stůl a vrátil se ke starožitné skříni. „Ustupte," nařídil Hyacinth a sevřel prsty horní
hranu, aby ji mohl odtáhnout od zdi. Byla těžká, mnohem těžší, než vypadala, takže s ní dokázal pohnout jen
o pár centimetrů. Přesto to stačilo, aby mohl přejet rukou po zadní stěně.
Je tam něco?" zašeptala Hyacinth.
Zavrtěl hlavou. Nedosáhl moc daleko, takže klesl na kolena a pokusil se ohmatat zadní panel zespoda.
„Tak co?" zeptala se Hyacinth.
Znovu zavrtěl hlavou. „Nic. Potřebuju -" Ztuhl, když prsty narazil na malý čtverhranný výčnělek.
„Co tam máte?" Pokusila se nakouknout dozadu.
„Nevím jistě," odpověděl a natáhl ruku o další centimetr. „Nějaký knoflík, možná páčku."
„Můžete s ní pohnout?"
„Snažím se," skoro vyštěkl. Páčka byla na místě, kam jen stěží dosáhl, takže se musel zkroutit, aby ji uchopil
mezi prsty. Spodní hrana skříně se mu bolestivě zarývala do paže, hlavu měl nepříjemně natočenou na stranu a
tvář tiskl ke dveřím.
Celkem vzato to nebyla zrovna nejelegantnější pozice.
„Co kdybych to udělala sama?" Hyacinth se vmáčkla mezi skříň a zeď a natáhla ruku dozadu. Snadno ten vý-
stupek nahmatala.
Gareth ho okamžitě pustil a vytáhl ruku zpod skříně.
„Nic si z toho nedělejte," chlácholila ho trochu soucitně, „vy byste sem ruku neprostrčil. Není tu moc místa."
Je mi jedno, kdo z nás na ten knoflík dosáhne," ujistil ji.
„Vážně? Ach." Pokrčila rameny. „Mně by to tedy jedno nebylo."
Já vím," přikývl.
„Ne že by na tom doopravdy záleželo, ale -" „Cítíte něco?" přerušil ji.
Zavrtěla hlavou. „Nezdá se, že by se s tím dalo pohybovat. Snažím se viklat nahoru a dolů i ze strany na stranu."
„Zmáčkněte to."
„Ani to nejde. Pokud -" Zatajila dech. „Co?" zeptal se Gareth naléhavě.
Upřela na něj jiskřící oči ozářené svitem měsíce. „Otočilo se to. A někde něco cvaklo."
Je tam nějaká přihrádka? Můžete ji vytáhnout?"
Hyacinth se soustředěně sevřenými ústy zavrtěla hlavou a přejížděla rukou po zadní výplni skříně. Nenašla
žádnou puklinu ani škvíru. Pomalu sklouzla dolů, klekla si a prohmatala spodní hranu. Pak pohlédla na zem. Le-
žel tam malý kousek papíru.
„Bylo to tu předtím?" zeptala se spíš proto, aby něco řekla. Věděla, že nebylo.
Gareth poklekl vedle ní. „Co?"
„Tohle," odpověděla a roztřesenýma rukama začala lísteček rozkládat. „Když jsem otočila tou páčkou, asi to od-
někud vypadlo." Stále na všech čtyřech popolezla asi o půl metru, aby na lísteček dopadl úzký proužek měsíč-
ního světla pronikajícího do pokoje oknem. Gareth se skrčil vedle ní, takže se jeho pevné a teplé tělo dostalo
znepokojivě blízko.
„Co tam je?" zeptal se a předklonil se, až na krku ucítila jeho dech.
„N-nevím jistě." Zamrkala a donutila se soustředit na slova. Rukopis patřil zjevně Isabelle, ale protože byl papír
několikrát složený a zase rozložený, dal se číst jen s obtížemi. Je to italsky. Asi to bude další stopa."
Gareth zavrtěl hlavou. „Mohlo mě napadnout, že Isabella zapojí veškerou fantazii."
„Byla hodně mazaná?"
„Ne, ale nezřízeně milovala hry." Obrátil se zpátky ke skříni. „Nepřekvapuje mě, že měla takovýhle kousek ná-
bytku s tajnou přihrádkou."
Hyacinth pozorovala, jak přejel rukou po spodní straně skříně. „Tady je to," podotkl uznale.
„Kde?" zeptala se a posunula se k němu.
Vzal ji za ruku a přiložil ji na místo pod zadní částí skříně. Pod prsty se jí snadno otočil kousek dřeva, jen
natolik, aby z něj vyklouzl kousek papírku a snesl se na podlahu.
„Cítíte to?" zamumlal.
Přikývla, ačkoli si nebyla jistá, jestli odpovídá na otázku týkající se dřeva, nebo žáru jeho ruky. Měl mírně
zdrsnělou pokožku, jako by venku pracoval bez rukavic. Ale především měl velkou dlaň, která tu její zcela
zakrývala.
Hyacinth měla pocit, jako by ji celou zahalil a úplně pohltil.
Proboha, vždyť je to jen ruka!
„Měli bychom tu skříň přistrčit zpátky," vyhrkla ve snaze chopit se čehokoli, co její mysl donutí zaměřit se na
něco jiného. Vytáhla ruku zpod jeho, natáhla paži a otočila dřívkem, aby zapadlo zpátky na místo. Bylo sice ne-
pravděpodobné, že by si někdo všiml změny na spodní straně skříně, zvlášť když tajná přihrádka zůstala neobje-
vena přes šedesát let, ale současně jí připadalo moudré zanechat všechno tak, jak to našli.
Gareth souhlasně přikývl, pak jí naznačil, aby ustoupila stranou, a přisunul skříň zpátky ke zdi. Je v tom vzkazu
něco užitečného?" zeptal se.
„Vzkazu? Ach, ve vzkazu," vypravila ze sebe, přičemž si připadala jako naprostý hlupák. „Zatím nevím. V tom
slabém měsíčním světle na to moc nevidím. Myslíte, že bychom mohli rozsvítit -"
Zmlkla. Nic jiného jí nezbývalo. Gareth jí přitiskl ruku pevně na ústa.
Vyděšenýma očima se mu zadívala do obličeje. S prstem na rtech kývl ke dveřím.
A pak to Hyacinth taky uslyšela. Někdo šel po chodbě. „Váš otec?" naznačila rty, jakmile odtáhl ruku. Ale nepo-
hlédl na ni.
Po špičkách se připlížil ke dveřím. Přitiskl ucho ke dřevu a o necelou vteřinu později rychle ukročil zpátky a trhl
hlavou vlevo.
Hyacinth byla okamžitě vedle něj. Než pochopila, co se vlastně děje, vtáhl ji dveřmi do místnosti, která zřejmě
fungovala jako komora na oblečení. Uvnitř byl zatuchlý vzduch a tak málo místa, že tam nebylo skoro k hnutí.
Hyacinth se přistihla, že se opírá zády o něco, co po hmatu připomíná brokátové šaty, a Gareth se tiskl vedle ní.
Nebyla si jistá, že se dokáže nadechnout. Zavadil rty o její ucho a Hyacinth spíš cítila než slyšela: „Teď mlčte."
Dveře, které spojovaly pracovnu s chodbou, se s cvaknutím otevřely a na podlaze zaduněly těžké kroky.
Hyacinth zatajila dech. Je to Garethův otec?
„Zvláštní," slyšela mužský hlas. Zdálo se, že přichází od okna a -
Ach ne. Nechali roztažené závěsy.
Hyacinth chytila Garetha za ruku a pevně ji zmáčkla, jako by mu tím mohla tu informaci nějak předat.
Osoba v místnosti udělala několik kroků a potom se zastavila. Hyacinth, vyděšená vyhlídkou, že budou přisti-
ženi, opatrně natáhla ruku za sebe a snažila se zjistit, jak je šatna široká. Poněvadž nenahmatala žádnou další
zeď, protáhla se mezi dvojími šaty a vmáčkla se za ně. Mírně přitom zatahala Garetha za ruku, aby ji následoval.
Nepochybně jí stále bylo vidět nohy vykukující zpod lemů šatů, ale kdyby teď někdo otevřel, aspoň by její
obličej nebyl přímo v úrovni očí.
Hyacinth slyšela otvírat a zavírat nějaké dveře a pak se na koberci opět ozvaly kroky. Muž v místnosti očividně
pouze nakoukl do barončiny ložnice, která podle Garet-hova popisu s pracovnou sousedila.
Hyacinth polkla. Jestli si udělal čas na to, aby prohlédl ložnici, bude šatna další v pořadí. Zanořila se ještě víc
dozadu, až se ramenem dotkla zdi. Gareth stál těsně vedle ní a potom ji posunul do rohu a vmáčkl se před ni.
Chránil ji. Fungoval jako štít, takže kdyby se dveře šatny otevřely, byl by vidět jen on.
Bylo slyšet, že se kroky blíží, a když na klice spočinula čísi ruka, ozvalo se zavrzání.
Hyacinth sevřela postranní klopy Garethova kabátu. Byl blízko, skandálně blízko, a tiskl se k ní zády tak pevně,
že cítila celé jeho tělo od kolen až po ramena.
A všechno mezi tím.
Donutila se klidně a tiše dýchat. Vzhledem k okolnostem
ji zaplavily zvláštní pocity - směsice strachu, rozechvělosti a žáru jeho těla. Skoro jako by se měla zakrátko
vznést, odlepit nohy od země a odplachtit.
Zmocnilo se jí podivné nutkání přitisknout se k němu blíž, přimknout se k jeho tělu a mírně se kolébat. Byla v
šatně - v cizí šatně uprostřed noci - a přece se i přes ochromující hrůzu nedokázala ubránit jinému pocitu,
mocnějšímu než strach. Bylo to vzrušení, silné a neznámé rozechvění, které jí rozbušilo srdce, rozvířilo krev a...
A ještě něco jiného. Něco, co nedokázala úplně pochopit ani pojmenovat.
Skousla ret mezi zuby.
Klika se otočila.
Hyacinth pootevřela ústa.
Dveře se rozlétly.
A pak se překvapivě opět zavřely. Hyacinth se ochable opřela o zadní zeď a Gareth o ni. Netušila, jak to, že ne-
byli odhaleni: pravděpodobně to staré oblečení krylo Garetha lip, než si myslela. Možná bylo příliš šero nebo
toho muže nenapadlo podívat se dolů na nohy vykukující zpod šatů. Třeba špatně viděl, nebo...
Nebo měli zkrátka jen z pekla štěstí.
Mlčky čekali, dokud nebylo zřejmé, že muž odešel z barončiny pracovny, a pak vydrželi ještě dalších pět minut,
jen tak pro jistotu. Ale nakonec se od ní Gareth odlepil a protáhl se mezi oblečením ke dveřím. Hyacinth počkala
vzadu, dokud neuslyšela jeho zašeptání: „Pojďme."
Tiše se proplížili domem až k oknu s rozbitou západkou. Gareth vyskočil jako první a pak Hyacinth podepřel
rukama, takže se mohla opřít o zeď a přivřít rám. Potom seskočila dolů na zem.
„Za mnou," vyzval ji Gareth, vzal ji za ruku a rozběhl se ulicemi Mayfair. Hyacinth za ním cupitala a náznak
strachu, který ji svíral ve skříni, se každým krokem měnil ve vzrušení.
V rozjařenost.
Když dorazili k Hay Hill, měla pocit, že vyprskne smíchy, a nakonec se musela prudce zastavit a vyhrknout:
„Dost! Nemůžu dýchat."
Gareth se zastavil a obrátil k ní vážné oči. „Musíte se dostat domů."
Já vím, já -"
Rozevřel oči. „Smějete se?"
„Ne! Ano. Chci říct," neubránila se úsměvu, „že možná." Jste blázen."
Přikývla a přitom se stále přihlouple křenila. „Asi ano."
Obrátil se k ní s rukama na bocích. „Nemáte rozum? Mohli nás tam přistihnout. To byl otcův komorník a věřte
mi, že nikdy neměl smysl pro humor. Kdyby nás našel, otec by nás nechal vsadit do vězení a váš bratr by nás od-
táhl přímo do kostela."
Já vím," vypravila ze sebe Hyacinth ve snaze vypadat přiměřeně vážně.
Nepodařilo se.
Zoufale.
Nakonec to vzdala. „Ale byla to legrace, ne?"
Na okamžik měla dojem, že jí neodpoví. Zmohl se pouze na nechápavý, ohromený pohled. Ale pak uslyšela jeho
překvapený hlas: „Legrace?"
Přikývla. „Aspoň trochu." Sevřela rty a úporně se pokoušela stáhnout koutky dolů. Udělat cokoli, aby nevy-
budila smíchy.
Jste šílená," řekl s vážným, otřeseným a - Bůh jí pomoz - líbezným výrazem, to vše současně. Jste ztřeštěná
bláznivá ženská. Všichni mi to říkali, ale tak úplně jsem jim nevěřil -"
„Někdo vám snad řekl, že jsem blázen?" přerušila ho Hyacinth. „Spíš výstřední."
„Ach." Našpulila rty. „To je asi pravda." „A že by každého normálního muže stálo příliš úsilí, kdyby se s tím
snažil něco udělat."
„Vážně?" zeptala se s pocitem, že nepůjde o pochvalu.
„A ještě mnohem víc," potvrdil.
Hyacinth o tom chvíli přemýšlela, potom jen pokrčila rameny. „Oni zas nemají rozumu ani za mák, žádný z
nich."
„Panebože," zamumlal Gareth. „Mluvíte přesně jako moje babička."
„To už jste říkal," připomněla mu Hyacinth. A pak neodolala. Prostě to musela říct. „Ale povězte mi popravdě,"
mírně se předklonila. „Copak vás to ani trochu nenadchlo? Jakmile strach z prozrazení pominul a vy jste věděl,
že nás nenajdou? Nebylo to," zasněně vzdychla, „aspoň trochu úžasné?"
Díval se na ni. Možná za to mohl měsíční svit nebo jen její toužebná představivost, ale měla dojem, že se mu v
očích něco mihlo. Něco něžného a shovívavého.
„Trochu," připustil. „Ale jen trochu."
Hyacinth se usmála. „Věděla jsem, že nejste zas až takový morous."
Teď se na ni zahleděl podrážděně. Ještě nikdy ho nikdo neobvinil, že by byl nudný patron. „Morous?" opakoval
znechuceně.
„Od hlavy až k patě."
„Vím, co jste chtěla říct."
„Tak proč jste se mě ptal?"
„Kvůli vám, slečno Bridgertonová..."
A tak to pokračovalo celou cestu domů.

10. kapitola

Příští ráno. Hyacinth má stále vynikající náladu. Bohužel na to její matka

při snídani mnohokrát upozornila, což nakonec donutilo Hyacinth uprchnout a zabarikádovat se v ložnici. Violet
Bridgertonová je koneckonců mimořádně chytrá žena, a pokud by se někdo domníval, že se Hyacinth zamilovala,
byla by to právě ona. Pravděpodobně ještě dřív než Hyacinth.

Hyacinth se s pobrukováním posadila k malému stolku ve své ložnici a poklepávala prsty do pijáku. Stále znovu
překládala vzkaz, který včera v noci našli v malé zelené pracovně, a pořád nebyla spokojená s výsledkem, ale ani
to neutlumilo její rozjařenost.
Samozřejmě ji trochu zklamalo, že včera v noci nenašli diamanty, ale vzkaz ve starožitné skříni zřejmě naznačo-
val, že jsou šperky stále v úkrytu. Přinejmenším nikdo jiný zatím neuspěl v odhalování stop, které za sebou Isa-
bella nechala.
Hyacinth byla vždy nejšťastnější, když před sebou měla nějaký úkol, cíl, pátrání. Milovala řešení hádanek, roze-
bírání možností. A Isabella Marinzoli St. Clairová změnila nudnou a obyčejnou sezonu v to nejúžasnější jaro v
Hyacinthině životě.
Pohlédla zpátky dolů na lístek, zvlnila rty a opět se donutila myslet na úkol, který má před sebou. Přestože podle
vlastního optimistického odhadu zatím dokončila překlad jen ze sedmdesáti procent, domnívala se, že učinila
dostatečný pokrok, aby to ospravedlnilo novou výpravu do domu Clairových. Další vodítko - nebo skutečné
diamanty, pokud budou mít štěstí - je téměř jistě v knihovně.
„Zřejmě v nějaké knize," zamumlala a mimoděk vyhlédla z okna. Vybavila si Bridgertonovu knihovnu v
bratrově domě na Grosvenorském náměstí. Samotná místnost nebyla moc velká, ale zdi od podlahy ke stropu
lemovaly police.
A ty byly zaplněné knihami. Každý centimetr.
„Třeba nejsou St. Clairovi velcí čtenáři," uklidňovala se a obrátila pozornost zpátky k Isabellinu vzkazu. Ten zá-
hadný text musí jistě nějak naznačovat, jakou knihu si vybrala za úkryt. Bude to něco důmyslného, tím si byla
zcela jistá. Isabella část vzkazu podtrhla, což vedlo Hyacinth k domněnce, že tím možná zmiňuje název knihy,
protože ta slova nedávala sama o sobě žádný smysl. Týkala se vody a „věcí, které se pohybují", což trochu při-
pomínalo fyziku. Ne že by se ji Hyacinth někdy učila, ale měla čtyři bratry, kteří chodili na univerzitu, a
vyslechla dost z jejich učení, aby získala mlhavé vědomosti ne-li přímo o předmětu, tak přinejmenším o tom,
čeho se ten předmět týká.
Přesto si nebyla vůbec jistá, co to znamená. Možná kdyby s tím zašla za Garethem, dokázal by jí některé
myšlenky objasnit. Koneckonců je s domem i jeho obsahem mnohem lépe obeznámen než ona. Třeba bude vědět
o nějaké zvláštní nebo zajímavé knize, o něčem jedinečném a mimořádném.
Gareth.
Omámeně, přihlouple se usmála. Radši by umřela, než by dovolila, aby ten výraz někdo viděl. Něco se včera v
noci stalo. Něco neobyčejného.
Líbí se mu. Opravdu se mu líbí. Celou cestu domů se smáli a povídali si. A když se s ní u vchodu pro služebnic-
tvo u Čísla pět loučil, přimhouřil oči a upřel na ni smyslný pohled. Taky nadzvedl koutek úst, jako by měl nějaké
tajemství.
Zachvěla se. Úplně zapomněla mluvit. A přemítala, jestli ji Gareth znovu políbí, což samozřejmě neudělal, ale
možná...
Možná brzy.
Nepochybovala, že ho stále trochu dohání k šílenství. Ale zdálo se jí, že tak trochu k šílenství dohání každého,
takže tomu nepřikládala velký význam.
Přesto se mu líbila a vážil si její inteligence. A i kdyby se to zdráhal projevovat tak často, jak by ráda... no, měla
čtyři bratry. Už dávno se poučila, že je zapotřebí zázraku, aby je donutila připustit, že by žena mohla být
chytřejší než muž v něčem jiném, než jsou látky, parfémovaná mýdla a čaj.
Obrátila hlavu a pohlédla na hodiny, které stály na římse nad malým krbem. Bylo už po poledni. Gareth slíbil, že
se za ní odpoledne zastaví, aby se dozvěděl, jak pokročila s překladem vzkazu. To pravděpodobně neznamená
dřív než ve dvě, ale prakticky vzato je už odpoledne a -
Nastražila uši. Nestojí někdo u dveří? Měla pokoj v přední části domu, takže většinou slyšela, když někdo
vcházel či odcházel. Hyacinth vstala, přešla k oknu a vykoukla zpoza závěsů, aby se přesvědčila, jestli někoho
neuvidí na schodech.
Nic.
Přešla ke dveřím, pootevřela je a poslouchala. Nic.
S bušícím srdcem vkročila na chodbu. Opravdu neměla důvod k nervozitě, ale nedokázala přestat myslet na
Garetha, diamanty a -
„Ahoj, Hyacinth, co tady děláš?"
Skoro vyskočila z kůže.
„Promiň," pokračoval bratr Gregory, ačkoli jeho tón vůbec nezněl omluvně. Stál za ní, nebo teď už spíš před ní,
protože se překvapeně obrátila. Poněkud delší hnědé vlasy s načervenalým nádechem měl trochu rozcuchané.
„Tohle mi nedělej," vydechla a položila si ruku na srdce, jako by se tím snad dokázala uklidnit.
Jen zkřížil paže a opřel se ramenem o zeď. „To mi jde nejlíp," zakřenil se.
„Tím bych se zrovna nechlubila," odsekla.
Ignoroval urážku a místo toho si z rukávu jezdeckého kabátu smetl pomyslné smítko prachu. „Proč se tu plížíš?"
„Neplížím se."
„Samozřejmě že ano. To ti jde nejlíp."
Zamračila se na něj, přestože měla mít víc rozumu. Gregory byl o dva a půl roku starší než ona a jeho životním
cílem bylo ji trápit. Odjakživa. Pokud šlo o věk, byli oba trochu odříznuti od zbytku rodiny. Gregory byl skoro o
čtyři roky mladší než Francesca a od Colina, dalšího nej mladšího syna, ho dělilo celých deset let. Proto byli on a
Hyacinth vždycky tak trochu sami, jako duo.
Hašteřili se, provokovali, vzájemně se dobírali, ale přesto tvořili dvojici, a ačkoli z těch nejhorších lumpáren už
vyrostli, nenechali si ujít jedinou možnost toho druhého popíchnout.
„Myslela jsem, že slyším někoho jít dovnitř," vysvětlila Hyacinth.
Uhlazeně se usmál. „To jsem byl já."
„To už je mi jasné." Položila ruku na kliku. „Pokud mě omluvíš..."
Jsi dneska nějaká naježená."
„Nejsem."
„Samozřejmě že jsi. To ti -"
„Nejde nejlíp," zabručela Hyacinth.
Zakřenil se. „Rozhodně jsi nabroušená."
Jsem -" Zatnula zuby. Nehodlala se snížit k chování tříletého dítěte. „Půjdu zpátky do svého pokoje. Mám ro-
zečtenou nějakou knihu."
Ale než stačila odejít, slyšela, jak řekl: „Tuhle v noci jsem tě viděl s Garethem St. Clairem."
Hyacinth ztuhla. Určitě neví... Nikdo je neviděl. Tím si byla jistá.
„V domě Bridgertonových," pokračoval Gregory. „V rohu tanečního sálu."
Hyacinth dlouze vydechla a otočila se zpátky.
Gregory se na ni díval s nenuceným, ledabylým úsměvem, ale podle Hyacinth bylo v jeho výrazu něco víc -
prohnaný pohled v očích.
Navzdory tomu, jak se obvykle choval, nebyl pitomec. A zřejmě se domníval, že je jeho životním posláním do-
hlížet na mladší sestru. Pravděpodobně proto, že byl druhým nejmladším z rodiny a ona byla jediná, k níž se
mohl pokoušet chovat nadřazeně. Ostatní by to rozhodně nestrpěli.
„Přátelím se s jeho babičkou," vysvětlila Hyacinth, protože jí to připadalo vhodně neutrální a bezvýznamné.
„Vždyť víš."
Pokrčil rameny. To gesto používali oba a někdy měla Hyacinth pocit, že se dívá do zrcadla, což bylo šílené, ne-
boť byl o dobrých třicet centimetrů vyšší než ona.
„Rozhodně to vypadalo, že jste ponoření v hluboké konverzaci," podotkl. „O čem jste mluvili?"
„To by tě nezajímalo."
Pobuřujícím způsobem vyklenul jedno obočí. „Možná bych tě překvapil." „Sotva." „Líčíš na něj?"
„Do toho ti nic není," odsekla příkře.
Gregory vypadal vítězoslavně. „Takže líčíš."
Hyacinth zvedla bradu a podívala se bratrovi přímo do očí. „Nevím," promluvila, protože ji i přes ustavičné haš-
teření pravděpodobně znal lip než kdokoli na světě a jistě by vytušil, kdyby lhala.
Buď, anebo by dotíral, dokud by z ní nevytáhl pravdu.
Gregoryho obočí zmizelo pod ofinou, která, přiznejme
si, byla příliš dlouhá a ustavičně mu padala do očí. „Vážně? To je mi novinka."
Jen pro naše čtyři uši," varovala ho Hyacinth, „a vlastně to žádná novinka není. Ještě jsem se nerozhodla."
„Přesto."
„Myslím to vážně, Gregory," zamračila se Hyacinth. „Nenuť mě, abych litovala, že se ti svěřuju." „Tolik se mi
zas nesvěřuješ."
Mluvil příliš ironicky, aby se cítila příjemně. S rukama v bok pronesla: „Řekla jsem ti to jen proto, že velmi zříd-
ka nejsi úplný idiot a navzdory veškerému zdravému rozumu tě miluju."
Zvážněl a Hyacinth si připomněla, že navzdory jeho (podle jejího názoru) nesmyslným pokusům vypadat jako
bezstarostné budižkničemu je velice inteligentní a má zlaté srdce.
Nevyzpytatelné zlaté srdce.
„A nezapomeň," dodala, „že jsem řekla možná."
Spojil obočí. „Vážně?"
Jestli ne, tak jsem si to myslela."
Velkodušně mávl rukou. Jestli pro tebe můžu něco udělat..."
„Nic," prohlásila rozhodně, zatímco se jí v hlavě rozvířily děsivé představy, jak se Gregory vměšuje do jejích
záležitostí. „Vůbec nic. Prosím."
„Určitě mrháš mými schopnostmi."
„Gregory!"
Dramaticky si povzdychl. „Máš aspoň můj souhlas."
„Proč?" zeptala se Hyacinth podezřívavě.
„Byl by to vynikající svazek," pokračoval. „Pokud nic jiného, pomysli na děti."
Věděla, že toho bude litovat, ale musela se zeptat: Jaké děti?"
Zakřenil se. „Roštomilé šišlající dětičky, které spolu můžete mít. Garethhhh a Hyathinthhhh. Hyathinth a Ga-
reth. Rozkošná Šentklérova mrňata."
Hyacinth na něj zírala jako na idiota.
Jímž také byl, tím si byla jistá.
Zavrtěla hlavou. „Nechápu, jak se matce podařilo porodit sedm naprosto normálních dětí a jednu abnormální
zrůdu."
Když zamířila zpátky do pokoje, Gregory se zasmál. „Báječná malá Šarah a Samuel Šentklérovi. A nezapomeň
na malou Šušanku!"
Hyacinth mu přibouchla dveře před nosem, ale dřevo nebylo dostatečně silné, aby ji ušetřilo jeho pokřikování.
Jsi jako otevřená kniha, Hyacinth." A potom dodal: „Nezapomeň přijít dolů na čaj."
O hodinu později. Gareth se má poučit, co to znamená patřit do velké rodiny. V dobrém i ve zlém.
„Slečna Bridgertonová právě svačí," oznámil majordomus, když pustil Garetha do vstupní haly Čísla pět.
Gareth ho poslušně následoval po chodbě do stejného růžovo-krémového salonu, v němž se setkal s Hyacinth
před týdnem.
Proboha, opravdu je to teprve týden? Připadalo mu to jako věčnost.
Ale zřejmě není divu. Všechno to plížení, porušování zákona a málem i zničení pověsti slušné mladé dámy smě-
řuje k tomu, aby člověk předčasně zestárl.
Majordomus vkročil do místnosti, zanotoval Garethovo jméno a ustoupil, aby mohl Gareth vejít.
„Pane St. Claire!"
Gareth se překvapeně obrátil k Hyacinthině matce, která seděla na proužkované pohovce a právě pokládala šálek
na podšálek. Nevěděl, proč ho udivilo, že vidí Vio-let Bridgertonovou: jistě bylo jen logické, že bude v tuto
odpolední hodinu doma. Ale z nějakého důvodu si představoval, že se setká pouze s Hyacinth.
„Lady Bridgertonová," obrátil se k ní se zdvořilou úklo-nou. „Moc rád vás vidím."
„Znáte se s mým synem?" zeptala se.
Synem? Gareth si vůbec neuvědomil, že je v místnosti ještě někdo další.
„Můj bratr Gregory," ozval se Hyacinthin hlas. Seděla naproti matce na další pohovce stejného stylu. Kývla k
oknu, kde stál Gregory Bridgerton a měřil si ho s pokřiveným úšklebkem.
Takhle se uculuje starší bratr, napadlo Garetha. On sám by se pravděpodobně tvářil úplně stejně, kdyby měl
mladší sestru, kterou by mučil a chránil.
„Už jsme se setkali," prohlásil Gregory.
Gareth přikývl. Čas od času na sebe narazili ve městě a kromě toho spolu studovali v Etonu. Ale Gareth byl o
několik let starší, takže se dobře neznali. „Bridgertone," zamumlal Gareth a kývl na mladšího muže.
Gregory přešel pokojem a svalil se vedle sestry. „Rád vás vidím," řekl Garethovi. „Hyacinth tvrdí, že jste její
blízký přítel."
„Gregory!" vykřikla Hyacinth a pak se rychle obrátila ke Garethovi. „Nic takového jsem neřekla."
„To mi láme srdce," utrousil Gareth.
Hyacinth na něj rozmrzele pohlédla a pak zasyčela na bratra: „Přestaň s tím."
„Nedáte si čaj, pane St. Claire?" zeptala se lady Bridgertonová, která se tvářila, jako by škorpení svých dětí
vůbec neslyšela. Je to speciální směs, kterou mám obzvlášť ráda."
„Bude mi potěšením." Gareth se posadil na stejnou židli, kterou si vybral minule, hlavně proto, že tím dosáhl co
největšího odstupu od Gregoryho. Přesto popravdě řečeno nevěděl, u kterého Bridgertona je nejpravděpo-
dobnější, že mu náhodně vylije horký čaj do klína.
Ale zvolil špatnou pozici. Ocitl se na kratším konci níz kého stolu, a protože všichni Bridgertonovi seděli na po
hovkách, vypadalo to, jako by zaujímal místo v jejich čele.
„Mléko?" zeptala se lady Bridgertonová.
„Děkuji," přikývl Gareth. „Bez cukru, prosím."
„Hyacinth si tam sype tři lžičky," podotkl Gregory a natáhl se po křehkém pečivu.
„Proč by ho to mělo zajímat?" zavrčela Hyacinth.
„No," Gregory si ukousl a chvíli žvýkal, „je to tvůj blízký přítel."
„Není -" Obrátila se ke Garethovi. „Ignorujte ho."
Garetha se dotklo, že se k němu nějaký mladší muž chová tak blahosklonně, ale současně zřejmě odváděl vy-
nikající práci při pobuřování Hyacinth, což mu mohl pouze schvalovat.
A tak se rozhodl zdržet komentáře a místo toho se obrátil k lady Bridgertonové, která k němu stejně náhodou
seděla nejblíž. Jak se dnes odpoledne máte?"
Lady Bridgertonová mu věnovala přívětivý úsměv a podala mu šálek čaje. „Chytrý muž," zamumlala.
Je to spíš pud sebezáchovy," podotkl bezvýrazně.
„To neříkejte. Oni vám neublíží."
„Ne, ale určitě by mi ublížilo, kdybych se zapletl do jejich hádky."
Gareth uslyšel drobné zalapání po dechu. Když pohlédl na Hyacinth, zabodávala do něj planoucí pohled. Její
bratr se široce křenil.
„Promiňte," omluvil se, hlavně proto, že mu to připadalo vhodné. Ale rozhodně to tak nemyslel.
„Vy nepocházíte z velké rodiny, viďte, pane St. Claire?" zeptala se lady Bridgertonová.
„Ne," odpověděl zdvořile a usrkl čaj, který byl skutečně vynikající. „Měl jsem jen bratra." Zarazil se a zamrkal,
aby potlačil smutek, který ho při každé vzpomínce na George zaplavil. Pak dodal: „Vloni zemřel."
„Ach," vydechla lady Bridgertonová a zalétla rukou ke rtům, „To je mi moc líto. Úplně jsem na to zapomněla.
Od-I >usťte mi, prosím. A přijměte mou hlubokou soustrast."
Její omluva byla lak upřímná a nelíčená, že Gareth téměř cítil nutkáni ji utěšit, Díval se jí přímo do oči a
uvědomil si, že to pochopila.
Většina lidí ne. Všichni přátelé ho nemotorně poplácávali po zádech a říkali, jak je to mrzí, ale nechápali to.
Možná babička Danburyová - ta také George oplakávala. Ale to bylo trochu jinačí, pravděpodobně proto, že si
byli tolik blízcí. Lady Bridgertonová byla téměř cizí člověk, a přesto ji to zajímalo.
Bylo to dojemné a téměř zneklidňující. Gareth si nevzpomínal, kdy mu naposledy někdo něco řekl a myslel to
doopravdy.
Kromě Hyacinth, samozřejmě. Vždy svoje slova mínila vážně. Ale současně nikdy nevystavila na odiv svou zra-
nitelnost.
Pohlédl na ni. Seděla zpříma, s rukama úhledně složenýma v klíně, a zvědavě ho pozorovala.
Nemůžu ji z toho vinit, usoudil. On býval úplně stejný.
„Děkuju vám," řekl a obrátil se zpátky k lady Bridgerto-nové. „George byl výjimečný bratr a svět jeho ztrátou
zchudl."
Lady Bridgertonová chvíli mlčela a potom, jako by mu četla myšlenky, se usmála. „Ale teď o tom nechcete
hovořit. Budeme mluvit o něčem jiném."
Gareth se zadíval na Hyacinth. Mlčela, ale všiml si, jak se jí hruď netrpělivě zvedá a klesá. Nepochybně pra-
covala na tom překladu a určitě si mu přála sdělit, co zjistila.
Pečlivě potlačil úsměv. Byl si zcela jistý, že by ochotně předstírala i smrt, kdyby jim to poskytlo možnost mluvit
spolu o samotě.
„Lady Danburyová se o vás vyjadřuje velice příznivě," podotkla lady Bridgertonová.
Gareth se k ní otočil. „Mám štěstí, že jsem její vnuk."
„Vždycky jsem měla vaši babičku ráda." Lady Bridgertonová usrkla čaj. „Vím, že děsí půlku Londýna -"
„Určitě ještě víc," ujistil ji Gareth upřímně.
Lady Bridgertonová se uchechtla. „Ona v to rozhodně doufá."
„Vskutku."
„Mně však odjakživa připadala okouzlující," pokračovala lady Bridgertonová. Jako závan čerstvého vzduchu. A
samozřejmě je velmi inteligentní a skvěle se vyzná v lidské povaze."
„Vyřídím jí váš pozdrav."
„Vyjadřuje se o vás velice příznivě," prohlásila lady Bridgertonová.
Opakovala se. Gareth si nebyl jistý, jestli to udělala náhodou nebo schválně, ale každopádně by nemohla své
mínění vyjádřit jasněji, ani kdyby si ho odtáhla stranou a nabídla mu peníze, aby požádal její dceru o ruku.
Samozřejmě nevěděla, že jeho otcem ve skutečnosti není lord St. Clair a že Gareth vůbec neví, čí je syn. I přes
její vlídnost a šlechetnost pochyboval, že by se ho tolik snažila vlákat do rodiny, kdyby věděla, že mu v žilách
pravděpodobně koluje krev nějakého sloužícího.
„Moje babička o vás také mluví velmi příznivě," řekl jí. „Což je velký kompliment, protože tak mluví skutečně
jen o málokom."
„Kromě Hyacinth," vložil se do řeči Gregory Bridgerton.
Gareth se obrátil. Skoro na jeho přítomnost zapomněl. „Ovšem," přisvědčil vlídně. „Babička vaši sestru
zbožňuje."
Gregory se obrátil k Hyacinth. „Pořád jí chodíš každý čtvrtek číst?"
„V úterý," opravila ho Hyacinth.
„Ach. Odpusť."
Gareth zamrkal. Šišlá snad Hyacinthin bratr?
„Pane St. Claire," promluvila Hyacinth po jisté odmlce, během níž, jak si byl zcela jistý, dloubla bratra loktem
do žeber.
„Ano?" zareagoval, hlavně ze zdvořilosti. Chvíli mlčela a Gareth měl pocit, že vyslovila jeho jméno, aniž si pře-
dem rozmyslela, na co se ho zeptá.
„Vyrozuměla jsem, že jste vynikající šermíř," poznamenala konečně.
Zvědavě se na ni zadíval. Kam tím míří?
„Rád šermuji, ano."
„Vždycky jsem se to chtěla naučit." „Proboha," zasténal Gregory. „Šlo by mi to," ohradila se.
„O tom nepochybuju," ujistil ji bratr, „a proto by ti nikdy neměli dovolit přiblížit se ke kordu na deset metrů."
Obrátil se ke Garethovi. „Od ní se dá čekat cokoli."
„Ano, to jsem si všiml," přitakal Gareth. V duchu usoudil, že na Hyacinthině bratrovi bude možná víc, než si
původně myslel.
Gregory pokrčil rameny a vzal si sušenku. „Nejspíš proto ji pořád nemůžeme provdat."
„Gregory!" okřikla ho Hyacinth, ale zřejmě to na ni zbylo jen proto, že se lady Bridgertonová omluvila a vyšla
za jedním lokajem na chodbu.
„To byl kompliment!" ohradil se Gregory. „Nečekáš snad celý život, abych připustil, že jsi chytřejší než všichni
ti nešťastní hlupáci, kteří se ti pokoušeli dvořit?"
„Možná tomu nebudeš věřit," odrazila ho Hyacinth, „ale nechodím každou noc spát s myšlenkou - Ach, kéž by
mě bratr poctil něčím, co jeho pokřivené mysli připadá jako kompliment."
Gareth se zakuckal čajem.
Gregory se k němu obrátil. „Už chápete, proč říkám, že je schopná čehokoli?"
„Zdržuji se komentáře," pronesl Gareth.
„Podívejme se, kdo přišel!" ozval se hlas lady Bridgerto-nové. Právě včas, napadlo Garetha. Ještě deset vteřin a
Hyacinth by se pravděpodobně pokusila bratra zavraždit.
Otočil se ke dveřím a okamžitě vstal. Za lady Bridger-tonovou stála jedna z Hyacinthiných starších sester, ta,
která si vzala vévodu. Nebo si aspoň myslel, že je to ona. Vypadaly skoro stejně, takže si nebyl úplně jistý.
„Daphne!" vykřikla Hyacinth. „Pojď si ke mně sednout."
„Vedle tebe není místo," namítla Daphne a zmateně zamrkala.
„Bude," prohlásila Hyacinth rozhodně, „jakmile Gregory vstane."
Gregory s velkodušným gestem vyskočil a nabídl starší sestře své místo.
„Ty děti," povzdychla si lady Bridgertonová, když se znovu uvelebila na pohovce. „Někdy si nejsem úplně jistá,
jestli jsem ráda, že je mám."
Ale nikdo by si humor v jejím hlase nevyložil jinak než jako lásku. Garetha to uchvátilo. Hyacinthin bratr byl
trochu štváč, nebo přinejmenším v Hyacinthině blízkosti, a když spolu mluvilo víc Bridgertonových najednou,
překřikovali se a vzájemně se popichovali.
Ale milovali se. Pod vší tou halasností to bylo naprosto jasné.
„Rád vás vidím, Vaše Milosti," oslovil Gareth mladou vévodkyni, jakmile se posadila vedle Hyacinth.
„Říkejte mi prosím Daphne," vyzvala ho se zářivým úsměvem. „Nemusíte být tak formální, pokud jste Hya-
cinthin přítel. A kromě toho," uchopila šálek a nalila si čaj, „se v matčině salonu necítím jako vévodkyně."
Jak tedy?"
„Hmm." Usrkla. „Asi jako Daphne Bridgertonová. V takovém klanu se příjmení jen tak nezbavíte. Pořád vás
provází."
„Doufám, že je to pochvala," poznamenala lady Bridgertonová.
Daphne se na matku usmála. „Nikdy před vámi neuniknu." Obrátila se ke Garethovi. „Nic nevyvolává v člověku
tak silný pocit, že nikdy nedospěje, jako rodina."
Gareth si vybavil nedávné setkání s baronem a pronesl, možná poněkud procítěněji, než měl: „Vím přesně, co
tím myslíte."
„Ano," přikývla vévodkyně. „Asi ano."
Gareth mlčel. Jeho odcizení s baronem bylo zřejmě dostatečně veřejným tajemstvím, přestože důvod té odluky
nikdo neznal.
„Co děti, Daphne?" zajímala se lady Bridgertonová.
„Zlobí jako vždy. David chce štěně, nejlíp takové, které vyroste do velikosti malého poníka, a Caroline by se
nejradši vrátila k Benedictovi." Napila se čaje a otočila se ke Garethovi. „Moje dcera strávila minulý měsíc tři
týdny u mého bratra. Učil ji malovat." Je Liznávaný malíř, viďte?"
„Má dva obrazy v Národní galerii," pronesla lady Brid-gertonová hrdě.
„Přesto do města skoro nezavítá," podotkla Hyacinth.
„On i jeho manželka mají raději klidný venkov," pronesla její matka. Přesto mírně přiostřila hlas, což nazna-
čovalo, že si tu záležitost nepřeje dál rozebírat.
Aspoň ne před Garethem.
Gareth marně vzpomínal, jestli kdy slyšel o nějakém skandálu týkajícím se Benedicta Bridgertona. Nemyslel si
to, ale na druhou stranu byl nejmíň o deset let mladší, a pokud se v Benedictově minulosti objevilo něco ne-
vhodného, pravděpodobně se to stalo dřív, než se Gareth přestěhoval do města.
Pohlédl na Hyacinth, aby viděl její reakci. Ne že by ji matka kárala, ale zjevně jí chtěla naznačit, aby už o tom
dál nemluvila.
Pokud se to však Hyacinth dotklo, nedala to na sobě znát. Obrátila se k oknu, s mírně svraštělým obočím se
zadívala ven a zamrkala.
Je venku teplo?" obrátila se k sestře. „Svítí sluníčko."
„Celkem ano," přitakala Daphne, zatímco usrkávala čaj. „Přišla jsem z domu Hastingsových pěšky."
„Moc ráda bych se prošla," pronesla Hyacinth.
Garethovi trvalo jen vteřinu, než tu narážku pochopil. „Rád vás doprovodím, slečno Bridgertonová."
„Opravdu?" usmála se Hyacinth zářivě.
„Ráno jsem byla venku," podotkla lady Bridgertonová. „V parku kvetou krokusy. Kousek od Guard House."
Gareth zamaskoval úsměv. Guard House se nacházel na opačném konci Hyde Parku. Trvalo polovinu odpoledne,
než se člověk dostal tam a zase zpátky.
Vstal a nabídl Hyacinth rámě. „Půjdeme se na ně tedy podívat?"
„To by bylo úžasné." Hyacinth se zvedla. Jen ještě musím dojít pro komornou, aby nás doprovodila."
Gregory se odlepil od okenního parapetu. „Mohl bych jít s vámi," navrhl.
Hyacinth ho sjela planoucím pohledem.
„Nebo radši ne," zamumlal.
„Stejně tě tu potřebuju," vložila se do řeči lady Bridgertonová.
„Opravdu?" Gregory nasadil nevinný úsměv. „Proč?" „Protože proto," odsekla.
Gareth se obrátil ke Gregorymu. „Vaše sestra se mnou bude v naprostém bezpečí. Slibuju."
„O to strach nemám," prohlásil Gregory s ironickým úsměvem. „Ve skutečnosti jde o to, jestli vy budete v bez-
pečí s ní?"
Ještě štěstí, uvědomil si Gareth později, že Hyacinth už opustila místnost, aby si došla pro kabát a komornou.
Pravděpodobně by bratra na místě uškrtila.
11. kapitola
O čtvrthodinu později Hyacinth si vůbec neuvědomuje, že se její život navždy změní.
Je vaše komorná diskrétní?" zeptal se Gareth, jakmile s Hyacinth stáli na chodníku před Číslem pět. „Ach, s
Frances si nedělejte starosti," ujistila ho a upravila si rukavice. „Máme spolu dohodu."
Pobaveně nadzvedl obočí. „Proč mě ta slova z vašich úst tolik děsí?"
„To tedy rozhodně nevím," prohodila rozmarně, „ale ujišťuju vás, že až se budeme procházet, bude se držet
nejmíň šest metrů za námi. Jen se musíme někde zastavit a koupit jí plechovku mentolových bonbonů."
„Mentolových bonbonů?"
„Dá se snadno uplatit," vysvětlila Hyacinth a ohlédla se po Frances, která už zaujala požadovanou vzdálenost a
tvářila se velice znuděně. Jako všechny nejlepší komorné."
„To jsem nevěděl," zamumlal Gareth.
„Tomu nemůžu dost dobře uvěřit," zavrtěla Hyacinth hlavou. Pravděpodobně uplácel komorné po celém Lon-
dýně. Neuměla si představit, že by dosáhl svého věku a pověsti, a přitom neměl románek, který by chtěl udržet v
tajnosti.
Záhadně se usmál. „Takové věci džentlmen nikdy nepřizná."
Hyacinth se rozhodla dál to téma nerozvíjet. Ne samozřejmě proto, že by nebyla zvědavá, ale spíš se přikláněla k
názoru, že Gareth svoje slova myslí vážně a nehodlá prozrazovat žádná tajemství, byť by mohla být lehce
pikantní.
A opravdu, proč plýtvat energií, pokud to k ničemu nevede?
„Myslela jsem si, že se nám vůbec nepodaří uniknout," pronesla, jakmile dorazili na konec ulice. „Musím vám
toho hodně povědět."
S očividným zaujetím se na ni zadíval. „Přeložila jste ten vzkaz?"
Hyacinth se ohlédla. Vyzvala sice Frances, aby se držela vzadu, ale vždy bylo lepší to zkontrolovat, zvlášť proto,
že pokud šlo o podplácení, ani Gregory nebyl žádný nováček.
„Ano," přisvědčila, jakmile získala jistotu, že je nikdo neposlouchá. „Přinejmenším většinu. Dost na to, abychom
věděli, že pátrání musíme zaměřit na knihovnu."
Gareth se uchechtl.
„Co je na tom tak legračního?"
„Isabella byla mnohem prohnanější, než dávala najevo. Pokud chtěla vybrat místnost, do které její manžel nerad
chodí, nemohla si vybrat lip. Možná kromě ložnice, ale," obrátil se a upřel na ni pobuřující otcovský pohled, „to
není téma pro vaše uši."
„Prudérní mužský," zamumlala.
„Ne že by mi to často vytýkali," poznamenal s mírně pobaveným výrazem, „ale očividně ve mně vzbuzujete ty
nejlepší charakterové rysy."
Byl tak vyloženě sarkastický, že se Hyacinth musela zamračit.
„Říkáte knihovna," zamyslel se Gareth po chvíli, během níž si vychutnával Hyacinthino podráždění. „Dává to
dokonalý smysl. Otec mého otce nebyl žádný intelektuál."
„Doufám, že to znamená, že neměl moc knih," podotkla Hyacinth a svraštila obočí. „Do některé z nich zřejmě
zastrčila další vzkaz."
„Takové štěstí nemáme," ušklíbl se Gareth. „Dědeček sice knihy nemiloval, ale hodně dbal na vnější zdání a žád-
ný pořádný baron nemůže mít dům bez knihovny nebo knihovnu bez knih."
Hyacinth zasténala. „Potrvá celou noc, než ji prohledáme."
Chápavě se usmál a kolem jejího žaludku se rozhostil zneklidňující pocit. Otevřela ústa, aby promluvila, ale
nakonec se pouze nadechla. Nedokázala setřást zvláštní dojem, že je překvapená.
Čím, to netušila.
„Až to tam uvidíte, třeba vás něco napadne," poznamenal Gareth. Mírně pokrčil rameny a zabočil za roh do Park
Lane. „Takové věci se mi dějí pořád. Obvykle když je nejmíň čekám."
Hyacinth souhlasně přikývla, stále trochu znepokojená zvláštním opojným pocitem, který ji zaplavil. „To dou-
fám," přikývla a opět se donutila soustředit na přítomnost. Jenže Isabella, jak se obávám, si potrpěla na zašif-
rované záhady. Nebo... nevím... možná je nekódovala schválně a připadá mi to tak jen proto, že neumím přeložit
všechna slova. Ale nejspíš můžeme předpokládat, že nenajdeme diamanty, ale jen další záchytný bod."
„Proč?"
Zamyšleně potřásla hlavou. Jsem si téměř jistá, že musíme hledat v knihovně, konkrétně v nějaké knize. A ne-
chápu, jak by mohla mezi stránky uložit diamanty."
„Mohla použít dutý obal. Vytvořit tak úkryt."
Zatajila dech. „To mě nenapadlo," rozevřela vzrušeně oči. „Budeme muset naše úsilí zdvojnásobit. Mám dojem -
ačkoli si tím nejsem jistá -, že ta kniha pojednává o nějakém vědeckém tématu."
Pokýval hlavou. „To hodně zúží okruh pátrání. Už jsem v knihovně domu Clairových nějakou dobu nebyl, ale
nevzpomínám si, že by se tam našlo moc vědeckých pojednání."
Hyacinth mírně sevřela ústa a snažila se vybavit přesná
slova v Isabellině vzkazu. „Mělo to něco společného s vodou. Ale myslím, že nešlo o biologii."
„Skvělá práce," poznamenal. „A jestli jsem to ještě neřekl, tak vám děkuju."
Hyacinth téměř zakopla, tak nečekaná byla jeho pochvala. „Rádo se stalo," odvětila, jakmile se vzpamatovala z
počátečního překvapení. „Dělám to ráda. Abych byla upřímná, nevím, co si počnu, až bude po všem. Ten deník
je opravdu úžasné rozptýlení."
„Z čeho potřebujete rozptylovat?" zeptal se.
Hyacinth o tom chvíli přemýšlela. „Nevím," odpověděla nakonec. Zadívala se na něj a při tom pohledu se jí
spojilo obočí. „Není to smutné?"
Zavrtěl hlavou a tentokrát se neusmál shovívavě ani suše. Byl to jen úsměv. „Podle mě je to úplně normální."
Přesto ji nepřesvědčil. Až do chvíle, kdy se v jejím životě objevil záhadný deník a vzrušující pátrání po špercích,
si ani nevšimla, jak jsou její dny všední. Stejné věci, stejní lidé, stejné jídlo, stejné věci k vidění.
Dokonce si ani neuvědomila, jak zoufale touží po změně.
Možná to bylo další prokletí, za které mohla Isabella Marinzoli St. Clairová. Než Hyacinth začala překládat její
deník, vůbec nechtěla nic měnit. Možná ani nevěděla, že si něco takového přeje.
Ale teď... Po tom všem...
Měla dojem, že už to nikdy nebude stejné.
„Kdy se vrátíme do domu Clairových?" zeptala se ve snaze změnit téma.
Vzdychl. Nebo možná zasténal. „Asi byste nepřijala zrovna nejlíp, kdybych řekl, že půjdu sám."
„Velmi špatně," potvrdila.
„Myslel jsem si to." Pokradmu na ni pohlédl. Je ještě někdo další z vaší rodiny stejně umíněný jako vy?"
„Ne," odpověděla upřímně, „přestože k tomu nemají daleko. Zvlášť moje sestra Eloise. Ještě jste se s ní nesetkal.
A Gregory." Protočila panenky. Je to zvíře."
„Proč mám podezření, že ať už vám provedl cokoli, vy jste mu to desateronásobně vrátila?"
Nachýlila hlavu ke straně a pokoušela se vyhlížet velmi upjatě a intelektuálsky. „Nevěříte, že dokážu nastavit i
druhou tvář?"
„Ani na vteřinu."
„Dobře, máte pravdu," pokrčila rameny. Stejně u té lži nehodlala prodlévat moc dlouho. „Nedokážu dokonce ani
sedět klidně při kázání."
Zakřenil se. „To jsme na tom stejně."
„Lháři," obvinila ho. „Ani se o to nesnažíte. Z nejvyš-ších míst vím, že do kostela vůbec nechodíte."
„Nejvyšší místa mě sledují?" Zvlnil rty. Jak uklidňující."
„Vaše babička."
„Hmm. Tím se to vysvětluje. Věřila byste, že moji duši už nic nespasí?"
„Rozhodně," přikývla, „ale to ještě není důvod, abychom my ostatní trpěli."
Díval se na ni s uličnickým zábleskem v očích. Jsou to hodně velká muka být v kostele bez mojí uklidňující pří-
tomnosti?"
„Víle, co tím myslím," utrousila. „Není fér, abych tam musela docházet, kdežto vy ne."
„Odkdy jsme taková dvojka, že v našem vztahu platí oko za oko, zub za zub?"
To ji zarazilo. Aspoň slovně.
Gareth očividně neodolal nutkání dál si ji dobírat, protože pokračoval: „Vaše rodina se nevyjadřovala zrovna
nejtaktněji."
„Ach," stěží potlačila zasténání. „Myslíte tohle."
„Tohle?"
Je."
„Nejsou tak špatní," namíd.
„Ne," souhlasila. „Ale člověk si na ně musí zvyknout. Asi bych se měla omluvit."
„Není třeba," zamumlal, ale Hyacinth se domnívala, že to byla jen automatická fráze.
Vzdychla. Byla zvyklá, že se ji rodina často zoufale snaží provdat, ale chápala, že to dotyčného nápadníka může
poněkud zneklidňovat. Jestli vám to zvedne náladu," soucitně na něj pohlédla, „tak nejste první, koho se mi
snažili podstrčit."
„Půvabně řečeno."
„Ačkoli kdybyste o tom přemýšlel," pokračovala, „vlastně vám lichotí, když se domnívají, že bychom se k sobě
mohli hodit."
Jak to?"
Horečně uvažovala. Stále si nebyla jistá, jesdi o něj stojí, ale rozhodně nechtěla, aby si to myslel. Protože kdyby
to tak bylo a potom ji odmítl... nic by nebylo krutější.
Nebo drtivější.
„No," protáhla, zatímco tu větu vymýšlela za pochodu, „budeme spolu muset strávit spoustu času, přinejmenším
dokud neskončíme s tím deníkem. A jestli si moje rodina myslí, že nás to dovede až do kostela, zajdou mnohem
dál než k dvojsmyslům."
Vypadal, že o tom uvažuje. K Hyacinthinu překvapení však nepromluvil, což znamenalo, že je to opět na ní.
„Pravdou je," dodala velmi nenucené a bezstarostně, „že se už nemůžou dočkat, až se mě zbaví."
„Podle mě k nim nejste spravedlivá," namítl tiše.
Hyacinth užasle pootevřela rty. Jeho tón zněl nečekaně vážně. „Ach," vydechla, zamrkala a snažila se vymyslet
nějakou vhodnou poznámku. „No..."
Obrátil se a v očích se mu objevilo zvláštní pronikavé světlo. „Máte štěstí, že je máte."
Zmocnil se jí nepříjemný pocit. Gareth se na ni díval tak pronikavě, že měla dojem, jako by okolní svět zmizel a
zůstali v celém Hyde Parku úplně sami. A navíc mluvili o její rodině...
„Hmm, ano," vypravila ze sebe konečně.
Když Gareth konečně promluvil, znělo to příkře: Jenom vás milují a chtějí pro vás to nejlepší."
„Chcete mi namluvit, že vy jste pro mě to nejlepší?"
dobírala si ho Hyacinth. Musela si ho dobírat. Nevěděla, jak jinak by měla zareagovat na jeho zvláštní náladu.
Všechno ostatní by příliš odhalilo její duši.
A třeba ho svým vtipem donutí, aby místo toho odhalil tu svou.
„To jsem nemyslel, a vy to víte," odsekl ostře. Hyacinth ustoupila. „Promiňte," hlesla, zmatená jeho chováním.
Ale necouvl. Díval se na ni zpříma a oči mu plály něčím, co tam nikdy dřív neviděla. „Měla byste považovat za
požehnání, že pocházíte z velké a milující rodiny."
„Vážím si toho. Já -"
„Máte vůbec tušení, kolik mám na tomhle světě lidí?" přerušil ji. Popošel k ní, až se ocitl nepříjemně blízko.
„Máte?" naléhal.
Jednoho. Jen jednoho," pokračoval, aniž čekal na její odpověď. „Svou babičku. A položil bych za ni život."
Hyacinth v něm ještě nikdy neviděla takové zanícení, dokonce se jí ani nesnilo, že je ho schopen. Obvykle se
choval klidně a nevzrušeně. Dokonce i ten večer v domě Bridgertonových, kdy ho rozrušilo setkání s otcem, ho
stále obklopovala lehkovážná atmosféra. A pak si uvědomila, co ho odlišuje... Nikdy se nechoval úplně vážně.
Až doteď.
Nedokázala odtrhnout oči od jeho obličeje, dokonce ani když se obrátil, takže viděla pouze jeho profil. Upřeně
hleděl na nějaké vzdálené místo na obzoru, strom nebo keř, ale pochybovala, že ho vnímá.
„Víte, jaké to je být sám?" zeptal se tiše, aniž na ni pohlédl. „Ne hodinu nebo jeden večer, ale celý život, a při-
tom vědět, s jistotou vědět, že za pár let nebudete mít nikoho."
Otevřela ústa, aby mu odporovala, ale pak si uvědomila, že na konci jeho prohlášení nebyl otazník.
Čekala, protože nevěděla, co má říct. A pak mlčela dál, protože jí došlo, že kdyby něco řekla a pokusila se na-
značit, že to chápe, byl by ten okamžik ztracen a už nikdy by se nedozvěděla, co se mu honí hlavou.
A zatímco tam stála a dívala se mu do obličeje ponořeného v myšlenkách, uvědomila si, že si zoufale přeje
vědět, na co Gareth myslí.
„Pane St. Claire?" oslovila ho tázavě, když uběhla nejmíň celá minuta. „Garethe?"
Viděla, jak se jeho rty pohnuly, a pak uslyšela jeho hlas. Nadzvedl koutek ve výsměšném úsměvu a Hyacinth
měla zvláštní pocit, že se smířil s vlastním neštěstím, že je ochoten ho hýčkat a oddávat se mu, protože kdyby se
ho pokusil zvrátit, jen by mu to zlomilo srdce.
„Dal bych celý svět za to, abych měl nějakou další osobu, za kterou bych položil život," promluvil.
A v té chvíli si Hyacinth uvědomila, že některé věci se přihodí v jednom okamžiku. A člověk o nich prostě ví,
aniž je dokáže vysvětlit.
Protože v té chvíli náhle pochopila, že se za toho muže provdá.
Za nikoho jiného.
Gareth St. Clair věděl, co je důležité. Byl lehkovážný a choval se úsečně, povýšeně i výsměšně, ale v hloubi duše
věděl, na čem v životě skutečně záleží.
Hyacinth si nikdy dřív neuvědomila, jak je to pro ni důležité.
Pozorovala ho a přitom pootevřela rty. Chtěla něco říct, něco udělat. Konečně pochopila, co od života chce, a
zmocnil se jí pocit, že by do toho měla skočit rovnýma nohama, usilovat o svůj cíl a ujistit se, že ho dosáhne.
Přesto se dívala na jeho profil a připadala si ochromená a oněmělá. Tvářil se bezútěšně, jako by ho něco
pronásledovalo. A Hyacinth se zmocnilo neovladatelné nutkání natáhnout ruku a dotknout se ho, přejet prsty po
jeho tváři a pohladit ho po blonďatých vlasech, které mu v culíku spočívaly na límečku kabátu.
Ale neudělala to. Takovou odvahu neměla.
Najednou se obrátil a setkal se s jejíma očima s takovou
intenzitou a přímostí, že jí vyrazil dech. A jí se zdálo, že právě nahlédla do jeho nitra.
„Vrátíme se?" zeptal se hlasem, který se k jejímu zklamání opět vrátil k obvykle lehkovážnému tónu.
Ať se mezi nimi odehrálo cokoli, pominulo to.
„Ovšem," přikývla. Teď na něj nemohla tlačit. „Kdy chcete znovu jít do domu Clairových..." Její slova se vytra-
tila. Gareth strnul a upřel tvrdý pohled za její rameno.
Hyacinth se prudce obrátila a spatřila, co upoutalo jeho pozornost.
Zatajila dech. Po cestě kráčel jeho otec a mířil přímo k nim.
Rychle se rozhlédla. Procházeli se v méně elegantní části parku, takže nebyl nijak přeplněný. Přes trávník viděla
několik příslušníků smetánky, ale žádný z nich nebyl dostatečně blízko, aby vyslechl případnou konverzaci, za
předpokladu, že se Gareth a jeho otec dokážou chovat civilizovaně.
Hyacinth přelétla očima z jednoho St. Claira na druhého a uvědomila si, že je ještě nikdy neviděla spolu.
Na jednu stranu by Garetha nejradši někam odtáhla a vyhnula se tak scéně, na druhou umírala zvědavostí. Jestli
tam zůstanou a Hyacinth bude svědkem jejich vzájemné reakce, třeba se konečně dozví důvod jejich podivného
odcizení.
To rozhodnutí však nebylo na ní, ale na Garethovi. „Chcete odejít?" zeptala se tiše.
Pootevřel rty a mírně nadzvedl bradu. „Ne," odpověděl podivně napjatým hlasem. Jsme ve veřejném parku."
Hyacinth pohlédla od Garetha k jeho otci a zpátky, přičemž jí hlava jistě poskakovala jako špatně ovládaný teni-
sový míček. „Určitě?" ujišťovala se, ale neslyšel ji. Domnívala se, že by nevnímal, ani kdyby mu přímo u ucha
vystřelili z děla. Tolik se soustředil na muže, který se k nim blížil až příliš nenuceným krokem.
„Otče," promluvil Gareth a jízlivě se usmál. „Rád vás vidím."
Obličejem lorda St. Claira prolétl zhnusený výraz, který vzápětí potlačil. „Garethe," řekl klidným, zdvořilým a
podle Hyacinthina názoru naprosto ledovým hlasem. Je zvláštní... vidět tě tady se slečnou Bridgertonovou."
Hyacinth překvapeně trhla hlavou. Schválně vyslovil její jméno. Nečekala, že ji zatáhnou do své války, ale
zřejmě se to už stalo.
„Znáte mého otce?" zeptal se jí Gareth, aniž spustil oči z baronova obličeje.
„Byli jsme si představeni," odpověděla Hyacinth.
„Vskutku," přikývl lord St. Clair, vzal ji za ruku a sklonil se, aby ji políbil na rukavičku. Jste jako vždy
okouzlující, slečno Bridgertonová."
To úplně stačilo, aby Hyacinth pochopila, že mluví o něčem jiném, protože věděla, že není vždy okouzlující.
„Zamlouvá se vám společnost mého syna?" zeptal se jí lord St. Clair a Hyacinth opět postřehla, že jí někdo po-
kládá otázku, aniž se na ni skutečně dívá.
„Samozřejmě," odvětila a přelétla očima po obou mužích. Je to velmi zábavný společník." A pak, protože tomu
zkrátka nedokázala odolat, dodala: Jistě jste na něj velice hrdý."
To si získalo baronovu pozornost. Obrátil se k ní a v očích mu nevesele zablýsklo. „Hrdý," zamumlal a zkřivil
rty do polovičního úsměvu, který, jak si pomyslela, se hodně podobal tomu Garethovu. „Zajímavé přídavné
jméno."
„Dost jednoznačné, řekla bych," pronesla Hyacinth chladně.
„U mého otce není nikdy nic jednoznačného," podotkl Gareth.
Baronovy oči ztvrdly. „Můj syn chce říct, že dokážu vidět podstatu v jakékoli situaci... pokud existuje." Obrátil
se k Hyacinth. „Někdy, drahá slečno Bridgertonová, bývají věci zřetelně černé a bílé."
Pootevřela rty, obrátila se ke Garethovi a pak zpátky k jeho otci. O čem to krucinál mluví?
Garethova ruka na její paži ztuhla, ale jeho hlas zněl lehce a nenucené. Až příliš nenucené. „Projednou se s
otcem naprosto shodneme. Člověk velmi často vidí svět zcela jasně."
„Možná právě teď?" zamumlal baron.
Tak dost, chtěla Hyacinth vykřiknout. Pokud šlo o ni, byl to ten nejabstraktnější a nejnejasnější rozhovor v jejím
životě. Přesto držela jazyk za zuby. Zčásti proto, že nebylo na ní, aby promluvila, a zčásti i proto, že nechtěla
udělat nic, co by tuhle podivnou výměnu názorů ukončilo.
Obrátila se ke Garethovi. Usmíval se, ale v očích měl chlad. „Mám dojem, že moje názory jsou právě teď úplně
zřejmé," řekl tiše.
A pak se najednou baron obrátil k Hyacinth. „Co vy, slečno Bridgertonová?" zajímal se. „Vidíte svět černobíle,
nebo tam máte i další odstíny?"
„To záleží na situaci," odpověděla a zvedla bradu, aby mu pohlédla zpříma do očí. Lord St. Clair byl vysoký
stejně jako Gareth a působil zdravě a v kondici. Měl příjemný a překvapivě mladistvě vyhlížející obličej s
modrýma očima a širokými lícními kostmi.
Ale Hyacinth se na první pohled nelíbil. Působil povýšeně, neupřímně a krutě.
A nelíbilo se jí, jaké pocity vyvolává v Garethovi.
Ne že by se jí Gareth s něčím svěřil, ale bylo to zřejmé z jeho obličeje, hlasu, dokonce i z toho, jak držel bradu.
„Velmi diplomatická odpověď, slečno Bridgertonová," poznamenal baron a uznale kývl.
„Zvláštní," prohodila. „Nebývám často diplomatická."
„To ne, viďte?" zamumlal. „Máte spíš... přímou pověst."
Hyacinth přimhouřila oči. Je zasloužená."
Baron se uchechtl. „Hlavně se ujistěte, že znáte všechny informace, než si na něco vytvoříte názor, slečno
Bridgertonová. Nebo," pohnul mírně hlavou a zaujal podivně taj-nůstkářskou pózu, „než se k něčemu
rozhodnete."
Hyacinth otevřela ústa, aby mu dala strohou odpověď - kterou, jak doufala, vymyslí během řeči, protože stále
neměla tušení, před čím ji baron varuje. Ale než stačila promluvit, Garethovy prsty se na jejím předloktí
bolestivě sevřely.
„Měli bychom jít," řekl. „Vaše rodina vás bude čekat."
„Pozdravujte je," promluvil lord St. Clair a mírně se uklonil. Jsou to úctyhodní příslušníci smetánky. Určitě pro
vás chtějí to nejlepší."
Hyacinth na něj nechápavě zírala. Neměla tušení, jaký má ten rozhovor podtext, ale zjevně jí chyběla všechna
fakta. Nenáviděla, když se ocitla v nevědomosti.
Gareth trhl její paží a ona si uvědomila, že už vykročil. Vlekl ji za sebou tak energicky, že zakopla o hrbolek na
cestě. „Co to bylo?" zeptala se udýchaně, zatímco se s ním snažila držet krok. Rázoval parkem rychlostí, jíž se
její kratší nohy prostě nemohly rovnat.
„Nic," odsekl.
„To nebylo nic." Ohlédla se přes rameno, aby se podívala, jestli je lord St. Clair stále za nimi. Nebyl, ale ten po-
hyb ji mírně vyvedl z rovnováhy. Klopýtla a narazila do Garetha, který se s ní nesnažil jednat s nějakou
mimořádnou něhou a péčí. Přesto se zastavil, aby znovu získala pevnou půdu pod nohama.
„Nebylo to nic," prohlásil hlasem, který byl ostrý, úsečný a plný dalších emocí, jež by ji ve spojení s ním nikdy
nenapadly.
Měla mlčet. Věděla to, ale nikdy nebyla dostatečně opatrná, aby dbala vlastních varování, a tak se, zatímco ji
táhl za sebou východním směrem k Mayfair, zeptala: „Co budeme dělat?"
Zastavil se tak prudce, že do něj skoro narazila. „Dělat?" opakoval. „My?"
„My," potvrdila, přestože její hlas nezněl tak rozhodně, jak měla v úmyslu.
Jity nebudeme dělat nic," odpověděl tónem, který se stále přiostřoval. „Dojdeme zpátky k vašemu domu, kde vás
zanecháme na prahu, a potom se vrátíme do mého malého, stísněného bytu a dáme si drink."
„Proč ho tolik nenávidíte?" zeptala se Hyacinth tiše, ale naléhavě.
Neodpověděl a po chvíli začalo být jasné, že ani neodpoví. Nic jí do toho nebylo, ale - jak by si přála, aby bylo!
„Mám vás doprovodit, nebo si přejete jít se svou komornou?" zeptal se nakonec.
Ohlédla se přes rameno. Frances se držela stále za nimi, teď právě stála ve stínu velkého jilmu. Už nevypadala
ani trochu znuděně.
Hyacinth vzdychla. Tentokrát bude potřebovat spoustu mentolových bonbonů.

12. kapitola

Za dvacet minut, po dlouhé a mlčenlivě chůzi.

Je pozoruhodné, pomyslel si Gareth neochotně, jak jedno setkání s baronem zničí dokonale pěkný den. A navíc
za to baron ani tolik nemohl. Pravdou bylo, že ho Gareth nemohl vystát, ale v noci ho trápilo něco jiného, bránilo
mu usnout a nutilo ho v duchu se fackovat za svou hloupost.
Nenáviděl, jak z něj jediný rozhovor s otcem udělal úplně cizího člověka. A pokud ne cizího, tak mimořádně
dobrou kopii Garetha Williama St. Claira... ve věku patnácti let. Pro lásku boží, teď je přece dospělý, osmadva-
cetiletý muž. Odešel z domova a, jak by člověk doufal, i dozrál. Měl by být schopen chovat se při konverzaci s
baronem jako dospělý. Neměl by se takhle cítit. Neměl by cítit nic. Vůbec nic.
Ale pokaždé se to opakovalo. Dostal vztek a začal kolem sebe chňapat jako raněný pes. Říkal věci jen proto, aby
otce provokoval. Bylo to hrubé a nezralé, ale neuměl tomu zabránit.
A tentokrát se.to stalo před Hyacinth.
Mlčky ji zavedl domů. Domníval se, že si chtěla povídat. K čertu, i když jí neviděl do obličeje, věděl, že by ráda
mluvila. To chtěla Hyacinth vždycky. Ale zřejmě občas věděla, kdy musí to nutkání potlačit, protože celou
dlouhou
cestu Hyde Parkem i Mayfair mlčela. A teď stáli před domem a komorná Frances se za nimi ploužila ve vzdále-
nosti šesti metrů.
„Omlouvám se za tu scénu v parku," vyhrkl rychle, protože nějaká omluva byla na místě.
„Myslím, že to nikdo neviděl," poznamenala. „Nebo aspoň neslyšel. A nemohl jste za to."
Cítil, jak zvlnil rty. Zahořkle, protože nic jiného v té chvíli nedokázal. Byla to jeho vina. Otec ho sice provo-
koval, ale Gareth se to měl už dávno naučit ignorovat.
„Půjdete dál?" zeptala se Hyacinth.
Zavrtěl hlavou. „Radši ne."
Zvedla hlavu a upřela na něj nezvykle vážné oči. „Byla bych ráda, kdybyste šel."
Bylo to prosté prohlášení, tak přímé, že ho nemohl odmítnout. Přikývl a společně vyšli nahoru po schodech.
Ostatní Bridgertonovi se už rozešli, takže vstoupili do prázdného růžovo-krémového salonu. Hyacinth počkala u
dveří, dokud nedošel k pohovce, a potom zavřela. Úplně.
Gareth tázavě nadzvedl obočí. V některých kruzích stačily zavřené dveře k vyžadování manželství.
„Kdysi jsem si myslela," řekla Hyacinth po chvíli, „že to jediné, co by můj život ještě vylepšilo, by byl otec."
Mlčel.
„Kdykoli jsem se zlobila na matku," pokračovala stále ode dveří, „nebo na některého bratra nebo sestru, říkala
jsem si - Kéž bych měla otce. Jistě by stál na mojí straně a všechno by bylo dokonalé." Vzhlédla a zkřivila rty do
roztomilého nestejnoměrného úsměvu. „Samozřejmě by to neudělal, protože jsem většinou určitě nebyla v
právu, ale to pomyšlení mi přinášelo velkou útěchu."
Gareth stále nic neřekl. Dokázal tam jen stát a představovat si, že by byl Bridgerton. Vybavil si všechny souro-
zence a veselý smích. A nedokázal odpovědět, protože bylo příliš bolestné myslet na to, že Hyacinth měla všech-
no a přece chtěla víc.
„Vždycky jsem záviděla lidem, kteří mají otce," pokračovala, „ale teď už ne."
Prudce se otočil a upřel na ni oči. Oplatila mu pohled stejně zpříma a Gareth si uvědomil, že se neodvrátil. Ne-
mohl.
Je lepší nemít žádného otce než mít takového, jako máte vy, Garethe," zakončila tiše. Je mi to moc líto."
A to byla jeho zkáza. Tahle dívka, která měla všechno -přinejmenším všechno, co se vždy domníval, že chce -,
ho pochopila.
„Zůstaly mi aspoň vzpomínky," pokračovala a toužebně se usmála. „Nebo přinejmenším vzpomínky, které mi
ostatní vyprávěli. Vím, jaký byl můj otec, a vím, že byl dobrý člověk. Kdyby žil, miloval by mě. Bezvýhradně a
bezpodmínečně."
Její rty zaujaly výraz, který u ní nikdy předtím neviděl. Trochu zahořklý a velmi sebepodceňující. Vůbec se Hya-
cinth nepodobal a z toho důvodu byl naprosto fascinující.
„A vím," vydechla krátce, jak to člověk dělává, když úplně nevěří tomu, co vlastně říká, „že je často velmi těžké
mě milovat."
A najednou si Gareth uvědomil, že se některé věci přihodí v jednom okamžiku. A člověk o nich prostě ví, aniž je
dokáže vysvětlit. Protože zatímco tam stál a díval se na ni, hlavou mu vířilo jediné - Ne.
Ne.
Bylo by velmi snadné milovat Hyacinth Bridgerto-novou.
Netušil, odkud se ta myšlenka vzala, ani který nevyzpytatelný koutek jeho mozku došel k takovému závěru,
neboť si byl jistý, že by bylo zhola nemožné s ní žít, ale přitom věděl, že by vůbec nebylo těžké ji milovat.
„Moc mluvím," poznamenala.
Ztratil se ve vlastních myšlenkách. Co to říkala?
Jsem velmi tvrdohlavá."
To byla pravda, ale -
„A umím být hrozně otravná, když si neprosadím
svou, ačkoli si ráda myslím, že většinou jsem rozumně rozumná..."
Gareth se rozesmál. Panebože, vypočítávala všechny důvody, proč je těžké ji milovat. Samozřejmě měla ve
všech pravdu, ale na žádném z nich zřejmě nezáleželo. Aspoň právě teď.
„Co je?" zeptala se podezřívavě.
„Mlč," řekl a přistoupil k ní.
„Proč?"
„Prostě mlč."
„Ale -"
Položil jí prst na rty. „Udělej mi tu laskavost a už nic neříkej." Kupodivu poslechla.
Chvíli si ji jen prohlížel. Byl to tak vzácný okamžik, kdy se nehýbala, v jejím obličeji se nemíhaly žádné emoce
ani nevyjadřovala názor pouhým pokrčením nosu. Jen se na ni díval, fascinovaný tím, jak jemně má vyklenuté
obočí a jak se její oči rozšiřují úsilím zůstat zticha. Vychutnával si horký závan jejího dechu na svých prstech a
legrační tichý zvuk, který vydávala z hrdla, aniž si to uvědomila.
A pak si nedokázal pomoct. Políbil ji.
Vzal její obličej do dlaní a sklonil se k ní. Když ji líbal naposledy, měl vztek a viděl v ní zakázané ovoce, dívku,
o níž si jeho otec myslí, že ji Gareth nemůže mít.
Ale tentokrát se to rozhodl udělat správně. Tohle bude jejich první polibek.
Takový, aby na něj člověk nezapomněl.
Počkal, až Hyacinth vzdychne a její tělo se uvolní. Nevzal by si nic, dokud mu nedá jasně najevo, že je ochotná
dát.
A pak jí nabídne oplátkou sebe.
Zavadil ústy o její, jen zlehka, aby cítil její rty a žár jejího těla. Pošimral ji jazykem a jemně ji přiměl, aby po-
otevřela rty.
A potom ji ochutnal. Byla líbezná, vroucí a opětovala polibek s ďábelskou směsí nevinnosti a zkušenosti, kterou
by u ní nečekal. Nevinnosti, protože bylo zcela jasné, že neví, co dělá. A zkušenosti, poněvadž ho navzdory
tomu všemu doháněla k šílenství.
Prohloubil polibek a rukama sklouzl dolů po jejích zádech, až spočinul na jejích hýždích a druhou dlaní na jejím
kříži. Přitáhl ji k sobě, ke stoupajícímu důkazu své touhy. Bylo to šílené. Nesmyslné. Stáli v salonu její matky,
metr ode dveří, které se mohly každou chvilku otevřít a v nich se objevit nějaký bratr, který by jistě bez jakých-
koli výčitek odtrhával Garethovi úd po údu. A přesto nedokázal přestat. Chtěl ji. Chtěl od ní všechno. Bůh mu
pomoz, chtěl ji právě teď. „Líbí se ti to?" zašeptal jí do ucha. Mírně přikývla a zalapala po dechu, když jemně
sevřel její ušní lalůček mezi zuby. Dodalo mu to odvahy, povzbudilo ho to.
„A tohle?" zvedl ruku k jejímu ňadru. Znovu přikývla a tentokrát tiše vydechla: „Ano!" Neubránil se úsměvu.
Vklouzl rukou do záhybů jejího pláště, takže jedinou překážkou mezi jeho rukou a jejím tělem byla tenká látka
jejích šatů.
„Tohle se ti bude líbit ještě víc," slíbil a nestoudně ji pohladil.
Zasténala a on si dovolil ještě víc. Sevřel mezi prsty zřetelně vystupující vrcholek jejího ňadra a mnul ho, dokud
opět nezasténala a horečně mu nezaryla prsty do ramen.
Byla by dobrá v posteli, napadlo ho s primitivním uspokojením. Nevěděla by, co dělá, ale na tom nezáleželo.
Brzy by ji to naučil a měl by na to celý život.
Byla by jeho.
Jeho.
A potom, když opět vyhledal její rty a vklouzl do nich jazykem, napadlo ho -Proč ne?
Proč se s ní neoženit? Proč se -
Odtáhl se a uchopil její obličej do dlaní. Některé věci
je zapotřebí zvažovat s klidnou myslí a bylo zřejmé, že takového stavu při líbání Hyacinth nedosáhne.
„Udělala jsem něco špatně?" hlesla.
Zavrtěl hlavou a pouze se na ni díval.
„Tak proč -"
Nesmlouvavě jí položil prst na rty.
Proč si ji nevzít? Zjevně to tak všichni chtěli. Babička ho k tomu ponoukala víc než rok a její rodina byla asi tak
delikátní jako kladivo. Navíc měl Hyacinth opravdu rád, což bylo víc, než mohl říct o většině žen, které během
let staromládenectví potkal. Rozhodně ho polovinu času doháněla k šílenství, ale i tak ji měl rád.
Kromě toho začalo být čím dál zřejmější, že už si od ní nedokáže dlouho udržovat odstup. Ještě jedno takovéhle
odpoledne a zničí jí pověst.
Uměl si to představit, viděl to v duchu docela jasně. Nejen je dva, ale všechny lidi v jejich životě - její rodinu,
svou babičku.
Svého otce.
Skoro se nahlas zasmál. Takové dobrodiní. Může se s Hyacinth oženit, což se v jeho mysli utvářelo ve velmi
příjemný zážitek, a současně baronovi ukázat co proto.
To by ho zničilo. Úplně zničilo.
Ale, pomyslel si, zatímco přejížděl prsty po její bradě, musím to udělat správně. Nežil vždy na správné straně
slušnosti, ale některých věcí se člověk musí zhostit jako džentlmen.
Hyacinth si nic míň nezaslouží.
„Musím jít," zamumlal, vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům ve zdvořilém gestu rozloučení.
„Kam?" zeptala se s očima stále omámenýma vášní.
Líbilo se mu to. Líbilo se mu, že ji připravil o soudnost a proslulou schopnost sebeovládání.
„Musím si něco rozmyslet," pronesl, „a něco udělat."
„Ale... co?"
Usmál se na ni. „To brzy zjistíš." „Kdy?"
Přešel ke dveřím. Jsi dnes odpoledne samá otázka, víš to?"
„Nemusela bych," odsekla se zjevně navrácenou duchapřítomností, „kdybys mi řekl něco podstatného."
„Až příště, slečno Bridgertonová," zamumlal a vyklouzl na chodbu.
„Ale kdy?" ozval se její podrážděný hlas.
Smál se celou cestu ven.
Za hodinu ve vstupní hale domu Bridgertonových. Náš hrdina očividně nemrhá časem.
„Vikomt vás hned přijme, pane St. Claire."
Gareth kráčel chodbou za majordomem lorda Bridger-tona do soukromé části domu, kde při několika návštěvách
v domě Bridgertonových ještě nikdy nebyl.
Je v pracovně," vysvětlil majordomus.
Gareth přikývl. Připadalo mu to jako vhodné místo k rozhovoru. Lord Bridgerton jistě bude chtít vypadat, že má
situaci pevně v rukou, a to schůzka v jeho soukromé svatyni zdůrazní.
Když Gareth před pěti minutami zaklepal na hlavní dveře domu Bridgertonových, nijak majordomovi svůj úmysl
nenaznačil. Přesto nepochyboval, že Hyacinthin bratr, téměř hanebně vlivný vikomt Bridgerton, bude s jeho
záměry obeznámen.
Proč jinak by sem Gareth chodil? Dřív k tomu neměl žádný důvod. Ale po seznámení s Hyacinthinou rodinou -
přinejmenším s některými z nich - nepochyboval, že se její matka s bratrem už setkala a mluvili o možnosti, jak
z nich vytvořit pár.
„Pane St. Claire," promluvil vikomt, jakmile Gareth vstoupil, a vstal zpoza stolu. To vypadalo slibně. Etiketa
nevyžadovala, aby vikomt vstal. To, že to udělal, byl projev úcty.
„Lorde Bridgertone," promluvil Gareth a kývl. Hyacin-thin bratr měl stejně sytě kaštanové vlasy jako jeho sestra,
přestože už mu začínaly na spáncích šedivět. Lehká známka věku však rozhodně neoslabila celkový dojem. Byl
to vysoký muž, pravděpodobně nejmíň o deset let starší než Gareth, ale stále mimořádně silný a v kondici.
Gareth by se s ním nechtěl setkat v boxerském ringu. Ani v souboji.
Vikomt pokynul k velké kožené židli umístěné naproti stolu. „Posaďte se, prosím."
Gareth poslechl, přičemž se vší silou snažil nehýbat a nebušit nervózně prsty do područek. V podobné situaci
ještě nebyl. Potřeboval se uklidnit, utřídit si myšlenky a srovnat si je v hlavě. Nedomníval se, že bude jeho
žádost o ruku odmítnuta, ale rád by tou zkušeností prošel se špetkou důstojnosti. Pokud se s Hyacinth ožení,
bude se s vikomtem vídat do konce života, a nepotřeboval, aby si o něm hlava Bridgertonovy rodiny myslela, že
je hlupák.
„Asi víte, proč jsem tady," promluvil.
Vikomt, který se znovu posadil do křesla za velkým mahagonovým stolem, mírně nachýlil hlavu na stranu.
Spojil konečky prstů, čímž jeho dlaně vytvořily neuzavřený trojúhelník. „Nejspíš nás oba uchrání případných
rozpaků, když svoje záměry vyjádříte jasně."
Gareth nasál vzduch. Hyacinthin bratr mu to nehodlal ulehčit. Ale na tom nezáleželo. Přísahal, že to udělá jakse-
patří, a nenechá se zastrašit.
Zvedl hlavu a upřeně se zadíval do vikomtových tmavých očí. „Rád bych se oženil s Hyacinth," promluvil. A
potom, protože vikomt mlčel a ani se nehnul, dodal: „Pokud mě ovšem bude chtít."
A pak se přihodilo asi osm věcí současně. Nebo možná byly jen dvě nebo tři, ale každopádně vypadaly, jako by
jich bylo osm, protože se seběhly velmi nečekaně.
Zaprvé vikomt vydechl, i když se to zřejmě snažil ztlumit. Byl to víc než povzdech - obrovský, vyčerpaný a
upřímný povzdech, díky němuž jeho tělo viditelně splasklo. Bylo to překvapivé. Gareth viděl vikomta při
mnoha příležitostech a dobře znal jeho pověst. Nebyl to muž, který by klesal na mysli nebo sténal.
Zdálo se, že pohnul rty, a kdyby byl Gareth podezřívavější, domníval by se, že řekl: „Děkuju ti, Bože."
Vzhledem k vikomtovu pohledu směřovanému k nebi se to jevilo jako nejpravdčpodobnější výklad.
A potom, právě když to Gareth všechno vstřebal, se lord Bridgerton s překvapivou SÍIOLI opřel dlaněmi o stůl a
pohlédl Garethovi přímo do očí. „Ovšemže vás bude chtít. O tom nepochybujte."
To Gareth ani v nejmenším neočekával. „Prosím?" zeptal se, protože ho nic jiného nenapadlo.
„Potřebuju se napít," prohlásil vikomt a vstal. „Musíme to oslavit, nemyslíte?"
„Ehm... ano?"
Lord Bridgerton vykročil ke knihovně zabudované ve zdi a vytáhl z police karafu z broušeného skla. „Ne," za-
mumlal pro sebe a položil ji zpátky na místo, „to chce něco lepšího." Obrátil se ke Garethovi a jeho oči získaly
zvláštní, téměř hypnotizující lesk. „Pořádnou rundu, co vy na to?"
„Ehh..." Gareth si nebyl úplně jistý, jak si to vyložit.
„Pořádnou rundu," opakoval vikomt pevně. Odsunul stranou několik knih a zpoza nich vytáhl velmi starou láhev
koňaku. „Schovávám si ji," vysvětlil a štědře z ní nalil do dvou sklenek.
„Kvůli služebnictvu?" zeptal se Gareth.
„Kvůli bratrům." Podal Garethovi sklenku. „Vítejte do rodiny."
Gareth přijal nabízené pití, téměř vyvedený z míry tím, jak snadno se to všechno vyvíjí. Nepřekvapilo by ho,
kdyby se vikomtovi podařilo na místě sehnat mimořádné povolení i faráře. „Děkuju, lorde Bridgertone, já -"
„Říkejte mi Anthony," přerušil ho vikomt. „Koneckonců z nás budou bratři."
„Anthony," opakoval Gareth. Jen jsem chtěl..."
„Dneska je nádherný den," zabručel si Anthony pro
sebe. „Nádherný den." Ostře pohlédl na Garetha. „Nemáte sestry, viďte?"
„Ani jednu," potvrdil Gareth.
Já čtyři," řekl Anthony a hodil do sebe nejméně třetinu obsahu skleničky. „Čtyři. A teď je mám všechny z krku.
Hotovo," pronesl s výrazem, jako by měl každou chvíli začít křepčit. Jsem volný."
„Máte dcery, viďte?" připomněl mu Gareth vstřícně.
Jen jednu a té jsou teprve tři. Uplynou léta, než tím budu muset znovu projít. Jestli budu mít štěstí, vstoupí do
katolického kláštera a stane se jeptiškou."
Gareth se zakuckal.
„Ten koňak je dobrý, ne?" zeptal se Anthony a zadíval se na láhev. „Čtyřiadvacet let starý."
„Myslím, že jsem v životě nic tak starého nepil," zamumlal Gareth.
„Takže teď," promluvil Anthony a opřel se o okraj stolu, „budete chtít jistě domluvit podrobnosti."
Pravdou bylo, že Gareth na žádné podrobnosti vůbec nepomyslel, i když to u muže, který měl tak málo financí,
působilo zvláštně. Tolik ho překvapilo náhlé rozhodnutí vzít si Hyacinth, že ho praktické stránky takového
svazku ani nenapadly.
Je všeobecně známo, že jsem jí vloni zvýšil věno," prohlásil Anthony s mnohem vážnějším výrazem. „Zůstanu u
toho, i když doufám, že to není hlavní důvod, proč si ji chcete vzít."
„Samozřejmě že ne," naježil se Gareth.
„Myslel jsem si to," poznamenal Anthony, „ale člověk se musí zeptat."
„Neumím si představit muže, který by se vám k tomu přiznal," namítl Gareth.
Anthony prudce vzhlédl. „Rád si myslím, že umím číst v obličeji natolik dobře, abych poznal, že mi někdo lže."
„Samozřejmě," řekl Gareth a opřel se.
Nezdálo se však, že by to vikomt bral jako urážku. „Takže teď," pokračoval, „bude její věno..."
Gareth zmateně přihlížel, jak Anthony potřásl hlavou a nechal svá slova vyznít do ztracena. „Pane?" ozval se.
„Omlouvám se," řekl Anthony a rychle se vrátil zpátky do přítomnosti. „Nejsem úplně ve své kůži, jak jistě
vidíte."
„Ovšem," zamumlal Gareth, protože souhlas byl v té chvíli jedinou přijatelnou odpovědí.
„Už jsem ani nedoufal, že dnešní den přijde," promluvil vikomt. „Samozřejmě že jsme měli nějaké nabídky, ale
poslední dobou od nikoho, koho bych v naší rodině rád přivítal." Dlouze vydechl. „Začínal jsem si zoufat, jestli
si ji někdo vhodný vůbec bude chtít vzít."
„Zřejmě svou sestru nechováte v patřičné úctě," podotkl Gareth chladně.
Anthony vzhlédl a usmál se. „Kdepak. Ale nejsem slepý vůči jejím... ehm... jedinečným vlastnostem." Vstal a
Gareth si okamžitě uvědomil, že lord Bridgerton používá svou výšku k zastrašování druhých. Také pochopil, že
by si neměl prvotní vikomtovu vstřícnost mylně vykládat. Byl to nebezpečný muž, nebo jím přinejmenším uměl
být, pokud se k tomu rozhodl, a Gareth udělá jen dobře, když na to nebude zapomínat.
„Moje sestra Hyacinth," promluvil vikomt pomalu a přistoupil k oknu, „je klenot. Jestli si ceníte vlastní kůže,
měl byste si to pamatovat a chovat se k ní jako k pokladu, jímž je."
Gareth držel jazyk za zuby. Nepřipadalo mu, že by bylo vhodné něco poznamenat.
„Ale i tak," pokračoval Anthony a obrátil se pomalým, cíleným pohybem muže, který dobře zná svou sílu, „to s
ní není jednoduché. Jsem první, kdo to přizná. Není mnoho mužů, kteří by se jí vyrovnali, a pokud se s ní ožení
někdo, kdo neocení její... neobyčejnou osobnost, bude nešťastná."
Gareth stále mlčel. Přesto neodtrhl oči od vikomtova obličeje.
Anthony mu to gesto oplácel. „Dávám vám svolení si ji vzít, ale než ji o to požádáte, měl byste si to rozmyslet."
„Cože?" zeptal se Gareth podezřívavě a vstal.
„Nezmíním se jí o našem rozhovoru. Je na vás, abyste se rozhodl, jestli chcete učinit poslední krok. A pokud
ne..." Vikomt pokrčil rameny. „V tom případě," pronesl téměř znepokojivě klidným hlasem, „se to Hyacinth
nikdy nedozví."
Kolik mužů už vikomt svým chováním vyděsil? přemítal Gareth. Proto zůstávala Hyacinth tak dlouho svobodná?
Domníval se, že by za to měl být vděčný, protože díky tomu si ho teď mohla vzít, ale přesto, uvědomovala si, že
je její nejstarší bratr šílenec?
Jestli se nepostaráte, aby s vámi byla moje sestra šťastná," pokračoval Anthony Bridgerton s dostatečně vý-
hrůžným pohledem, aby to potvrdilo Garethovo podezření ohledně jeho příčetnosti, „pak nebudete šťastný ani
vy. Osobně na to dohlédnu."
Gareth otevřel ústa, aby něco jízlivého odsekl - i přes vikomtovu výšku a vliv přece nemělo smysl jednat s ním v
rukavičkách -, ale právě když se chystal svého budoucího švagra potupit, pravděpodobně nenávratně, vylétlo mu
z úst něco jiného.
„Milujete ji, viďte?"
Anthony si netrpělivě odfrkl. „Samozřejmě že ji miluju. Je to moje sestra."
„Taky jsem miloval svého bratra," promluvil Gareth tiše. „Kromě babičky to byl jediný člověk na světě, kterého
jsem měl."
„Takže svou roztržku s otcem nehodláte urovnat," poznamenal Anthony. „Ne."
Vikomt se na nic neptal, jen přikývl. Jestli se s mou sestrou oženíte, budete nás mít všechny."
Gareth se snažil promluvit, ale nenašel hlas. Ani slova. Pro to, co mu vířilo hlavou, žádná neexistovala.
„V dobrém i ve zlém," pokračoval vikomt a trochu výsměšně se uchechtl. „A ujišťuju vás, že si budete často
přát, aby byla Hyacinth nalezenec, kterého pohodili na prahu bez jediného příbuzného."
„Ne," ohradil se Gareth rázně. „To bych nikomu nepřál." Místnost se na chvíli ponořila do ticha a pak vikomt
promluvil: „Chcete mi o něm něco svěřit?" Garetha se zmocnil neklid. „O kom?" „O vašem otci." „Ne."
Anthony o tom zřejmě uvažoval a potom se zeptal: „Bude dělat problémy?" „Mně?" „Hyacinth."
Gareth nemohl lhát. „Možná."
To bylo to nejhorší. Kvůli tomu nemohl v noci spát. Neměl tušení, co všechno může baron udělat. Nebo říct.
Nebo jaký postoj Bridgertonovi zaujmou, pokud se dozvědí pravdu.
A v tu chvíli si Gareth uvědomil, že musí udělat dvě věci. Zaprvé se co nejdřív oženit s Hyacinth. Ona - a její
matka - by si pravděpodobně přála absurdně komplikovanou svatbu, která se musí plánovat měsíce dopředu, ale
Gareth si bude muset dupnout a trvat na tom, že se vezmou rychle.
A zadruhé, což bude jeho pojistka, se bude muset dopustit něčeho, co jí znemožní z toho vycouvat, i kdyby jeho
otec předstoupil s důkazem Garethovy nelegitimity.
Bude ji muset zkompromitovat. Brzy. Ve hře je stále Isa-bellin deník. Pokud babička znala pravdu a zmínila se o
ní, dozví se Hyacinth jeho tajemství i bez baronova zásahu.
A i když by Garethovi nijak zvlášť nevadilo, kdyby Hyacinth znala pravdu o jeho narození, bylo životně důle-
žité, aby k tomu došlo až po svatbě.
Nebo až potom, kdy si ten výsledek zajistí tím, že ji svede.
Gareth neměl rád, když ho někdo tlačil do kouta. Ani ho netěšilo, když to musel udělat druhým. Ale tohle...
Tohle, usoudil, bude úžasný požitek.

13. kapitola

O pouhou hodinu později. Jak už jsme si všimli, když si náš hrdina něco usmyslí... A zmínili jsme se, že je úterý?

Ech?" zabručela lady Danburyová. „Nemluvíte dost nahlas!"

Hyacinth zavřela knihu, z níž četla, a dovnitř zastrčila ukazováček, aby si označila místo, kde skončila. „Proč
mám dojem," přemítala nahlas, „že už jsem to určitě někdy slyšela?"
„Taky že slyšela," souhlasila lady Danburyová. „Nikdy nemluvíte dost nahlas."
„Zvláštní, ale moje matka si na to nestěžuje."
„Uši vaší matky nejsou stejného ročníku jako ty moje," odfrkla si lady Danburyová. „Kde mám hůl?"
Od chvíle, kdy Hyacinth viděla Garetha v akci, cítila mnohem větší odvahu, pokud šlo o hůl lady Danburyové.
„Schovala jsem ji," usmála se potměšile.
Lady Danburyová se odtáhla. „Hyacinth, jste prohnaná kočka."
„Kočka?"
„Nemám ráda psy," utrousila lady Danburyová s přezíravým mávnutím ruky. „A když už jsme u toho, tak ani
lišky."
Hyacinth usoudila, že to bude brát jako kompliment -
to byl vždy nejlepší postoj, když řeči lady Danburyové nedávaly smysl -, a vrátila se ke Slečně Butterworthové a
šílenému baronovi, kapitole sedmnáct. „Kdepak jsme to přestaly..."
„Kam jste ji schovala?"
„Kdybych vám to řekla, tak už by schovaná nebyla, ne?" opáčila Hyacinth, aniž vzhlédla.
„Bez ní nemůžu vstát ze židle," stěžovala si lady Danburyová. „Určitě nechcete připravit starou dámu o její je-
dinou možnost pohybu, že ne?"
„Klidně," odpověděla Hyacinth s očima stále upřenýma na knihu. „Úplně klidně."
„Trávíte příliš času s mým vnukem," zahudrala hraběnka.
Hyacinth usilovně věnovala pozornost knize, ačkoli věděla, že se jí nepodaří zachovat úplně vážnou tvář. Vtáhla
rty dovnitř, potom je našpulila, jak to dělávala, když se snažila na někoho nedívat, a pokud byla barva jejích tváří
nějakým znamením, zčervenala.
Panebože.
Zásadou číslo jedna v chování k lady Danburyové bylo: Nikdy nedej najevo slabost.
Zásadou číslo dvě bylo samozřejmě: Pokud jsi na pochybách, přikloň se k zásadě číslo jedna.
„Hyacinth Bridgertonová," promluvila lady Danburyová, příliš pomalu na to, aby se chystala k něčemu jinému
než k uličnictví, „máte růžové tváře?"
Hyacinth jí předvedla co nejprázdnější výraz. „Nevidím si na ně."
Jsou růžové."
„Když to říkáte..." Hyacinth obrátila stránku s mnohem větším zanícením, než bylo nutné, a pak užasle pohlédla
na mírně natržený papír na kraji. Ach bože. No, teď už s tím nic nenadělá a Priscilla Butterworthová jistě přežila
i horší věci.
„Proč se červenáte?" zajímala se lady Danburyová. „Nečervenám se." „Myslím, že ano."
„Ne -" Hyacinth se zarazila těsně předtím, než se spolu začaly hašteřit jako dvě děti. Je tu teplo," prohlásila s
obdivuhodnou důstojností a etiketou, aspoň podle svého názoru.
Je tu naprosto příjemně," namítla lady Danburyová okamžitě. „Proč se červenáte?"
Hyacinth do ní zabodla nevrlý pohled. „Tak chcete, abych vám četla, nebo ne?"
„Ne," zavrtěla lady Danburyová rozhodně hlavou. „Mnohem radši bych zjistila, proč se červenáte."
„Nečervenám se!" Hyacinth skoro vykřikla.
Lady Danburyová nasadila úsměv, který by možná u každého jiného působil příjemně, ale u ní vypadal ďá-
belsky. „Teď už rozhodně ano."
Jestli mám růžové tváře," zavrčela Hyacinth, „tak od vzteku."
„Zlobíte se na mě?" zeptala se lady Danburyová a s nevinným gestem si přiložila ruku na srdce.
„Budu číst tu knihu," oznámila Hyacinth.
„Pokud musíte," vzdychla lady Danburyová. Čekala asi vteřinu a pak dodala: „Myslím, že se slečna Butterwort-
hová škrábala nahoru do kopce."
Hyacinth zaníceně upřela pozornost ke knize ve svých rukoLi.
„Nu?" pobídla ji lady Danburyová.
„Musím najít, kde jsem skončila," vysvětlovala Hyacinth. Očima přelétala stránku a snažila se najít slečnu
Butterworthovou a správný kopec (bylo jich tam několik a do všech se škrábala), ale slova jí plavala před očima
a viděla pouze Garetha.
Garetha s jiskřícíma očima a dokonalými rty. Garetha s dolíčkem ve tváři, který by jistě zapřel, kdyby ho na něj
jen upozornila. Garetha...
Který ji přiměl mluvit stejně přihlouple jako slečna But-terworthová. Proč by měl popřít, že má dolíček ve tváři?
Vlastně...
Hyacinth nalistovala několik stránek zpátky. Ano, skutečně to tam bylo, přímo uprostřed šestnácté kapitoly:
Měl jiskřící oči a dokonale tvarované rty. A ve tváři dolíček, těsně nad levým koutkem úst, což by jistě popřel,
kdyby měl někdo dost odvahy, aby ho na to upozornil.
„Panebože," povzdychla si Hyacinth. Začala pochybovat, jestli Gareth vůbec nějaký dolíček má.
„Snad jste se neztratila?" naléhala lady Danburyová. „Vrátila jste se zpátky nejmíň o tři kapitoly."
„Hledám, hledám," ujistila ji Hyacinth. Začíná bláznit. To je určitě ono. Očividně přišla o rozum, pokud nevě-
domky cituje ze Slečny Butterworthové.
Ale na druhou stranu...
Políbil ji.
Opravdu ji políbil. Když to udělal poprvé na chodbě domu Bridgertonových, bylo to úplně něco jiného. Jejich rty
se dotkly a popravdě řečeno se dotkla i spousta dalších věcí, ale nebyl to polibek.
Ne jako tento.
Hyacinth vzdychla.
„Kvůli čemu se tu tak rozplýváte?" vyzvídala lady Danburyová.
„Kvůli ničemu."
Lady Danburyová sevřela rty do pevné přímky. „Dnes odpoledne jste úplně jiná než obvykle, slečno Bridgerto-
nová. Něco se s vámi děje."
Na to téma se Hyacinth nehodlala přít. „Slečna Butter-worthová," začala číst mnohem hlasitěji, než bylo nutné,
„se drápala do vrchu a s každým dalším krokem zarývala prsty hlouběji do hlíny."
„Můžou prsty chodit?" zeptala se lady Danburyová.
„V téhle knize ano." Hyacinth si odkašlala a pokračovala: „Slyšela ho za sebou. Zkracoval vzdálenost, která je
dělila, a jistě ji brzy dohoní. Ale s jakým úmyslem? Dobrým, či zlým?"
„Doufám, že se zlým. Jedině tak to bude zajímavé."
„Úplně s vámi souhlasím," přitakala Hyacinth. Jak by
to mohla vědět?" četla. Jak by to mohla vědět? Jak by to MOHLA vědět?" Zvedla hlavu. „To zdůraznění jsem si
tam přidala."
„Klidně," svolila lady Danburyová milostivě. „A potom si vzpomněla na radu, kterou jí dala matka, než zemřela
uklována k smrti holuby -" „To tam určitě není!"
„Samozřejmě že je. Je to román. Přísahám vám, že je to tady, na straně sto devadesát tři." „Ukažte mi to, ať se
podívám!"
Hyacinth překvapeně vykulila oči. Lady Danburyová často obviňovala Hyacinth z toho, že příběh přikrášluje, ale
dnes poprvé si to skutečně hodlala ověřit. Vstala, předložila knihu hraběnce a ukázala na příslušný odstavec.
„To jsem blázen," poznamenala lady Danburyová. „Tu nebohou dámu zabili holubi." Zavrtěla hlavou. „Nelíbí se
mi, jak to pokračuje."
„Kvůli tomu se pravděpodobně nemusíte znepokojovat," řekla Hyacinth a znovu se usadila na místo.
Lady Danburyová se natáhla po holi, a když si uvědomila, že ji nemá, zamračila se. „Do toho," vyštěkla.
„Dobře," zabručela Hyacinth tiše a zadívala se zpátky do knihy. „Kde jsme skončily... Ach ano... zemřela
uklována k smrti holuby." Zvedla hlavu a vyprskla. „Promiňte. Nedokážu to přečíst bez smíchu."
„Prostě čtěte!"
Hyacinth si několikrát odkašlala a pokračovala: „Priscille bylo tehdy teprve dvanáct, takže byla na takový rozho-
vor příliš mladá, ale matka zřejmě tušila svůj předčasný skon. Promiňte," promluvila znovu, „ale jak proboha
může někdo něco takového předvídat?"
Jak už jste řekla," utrousila lady Danburyová klidně, „je to román."
Hyacinth se nadechla a pustila se opět do čtení: „Matka ji držela za ruku a se smutnýma, tesklivýma očima
promluvila: ,Moje nejdražší Priscillo. Na světě není nic krásnějšího než láska."'
Hyacinth mrkla po lady Danburyové s naprostou jistotou, že si hraběnka znechuceně odfrkne. Ale ta k jejímu
velkému překvapení soustředěně poslouchala a visela na každém jejím slovu.
Hyacinth se rychle vrátila ke knize. „,Přesto se najdou podvodníci, drahá Priscillo, a muži, kteří se tě pokusí vy-
užít, aniž by se vaše srdce spojila."'
„To je pravda," přisvědčila lady Danburyová.
Hyacinth vzhlédla. Okamžitě pochopila, že si lady Danburyová vůbec neuvědomila, že mluví nahlas.
Je to tak," prohlásila lady Danburyová na svou obranu, jakmile si všimla dívčina pohledu.
Protože Hyacinth nechtěla hraběnku dál uvádět do rozpaků, mlčky sklopila oči. Odkašlala si a pokračovala:
,„Musíš věřit svým instinktům, drahá Priscillo. Dám ti jednu radu. Vezmi si ji k srdci a měj ji stále na paměti,
protože přísahám, že je pravdivá."'
Hyacinth otočila stránku a trochu rozpačitě si uvědomila, že ji ta slova zaujala jako nikdy předtím.
„Priscilla se předklonila a dotkla se matčiny bledé tváře. Jakou, mami?' zeptala se.
,Chceš-lipoznat, jestli tě nějaký muž miluje,' odpověděla matka, ,je na to jen jediný způsob."'
Lady Danburyová se předklonila. Dokonce i Hyacinth se předklonila a pevně sevřela knihu.
„,Poznáš to z jeho polibku,' zašeptala matka. , V jeho polibku je úplně všechno."'
Hyacinth pootevřela ústa a mimoděk zvedla ruku, aby se dotkla svých rtů.
„Hmm," zabručela lady Danburyová. „To jsem tedy nečekala."
Poznáš to z polibku. Skutečně je to pravda?
„Řekla bych," pokračovala lady Danburyová všetečně, „že se to pozná z jeho činů nebo jednání, ale to by zřejmě
pro slečnu Butterworthovou neznělo dost romanticky."
„A pro šíleného barona," zamumlala Hyacinth.
„Přesně tak! Kdo se zdravým rozumem by chtěl nějakého šílence?"
„Poznáš to z polibku," zašeptala Hyacinth pro sebe.
„Ech?" zabručela lady Danburyová. „Neslyším vás."
„To nic," řekla Hyacinth rychle a mírně potřásla hlavou. Jsem jen roztržitá."
„Přemýšlíte o racionálních dogmatech předkládaných matkou Butterworthovou?"
„Samozřejmě že ne." Zakašlala. „Budeme číst dál?"
„Měly bychom," zabručela lady Danburyová. „Čím dřív tuhle knihu dokončíme, tím dřív můžeme začít jinou."
„Nemusíme ji dokončit," podotkla Hyacinth, přestože by si ji v takovém případě musela tajně odnést domů a
dočíst ji sama.
„Nemluvte hlouposti. Nemůžeme ji nedočíst. Zaplatila jsem za ten nesmysl spoustu peněz. A kromě toho," lady
Danburyová se zatvářila co nejostýchavěji, ačkoli to, co řekla, vůbec ostýchavě neznělo, „bych ráda věděla, jak
to skončí."
Hyacinth se na ni usmála. Blížilo se to tomu nejlaska-vějšímu projevu, jaký se dal od lady Danburyové očekávat,
a Hyacinth se domnívala, že by něco takového měla podpořit. „Dobře," přikývla. Jestli mi dovolíte znovu najít,
kde jsem přestala..."
„Lady Danburyová," ozval se hluboký bezvýrazný hlas majordoma, který tiše vstoupil do salonu, „pan St. Clair
žádá o přijetí."
„Skutečně?" zeptala se lady Danburyová. „Obvykle vtrhne rovnou dovnitř."
Majordomus nadzvedl obočí, což byl ten největší projev emocí, jaký kdy Hyacinth v obličeji jakéhokoli major-
doma viděla. „Žádá o přijetí slečnu Bridgertonovou."
„Mě?" zaskřehotala Hyacinth.
Lady Danburyové poklesla čelist. „Hyacinth?" vykřikla. „V mém salonu?" „Říkal to tak, paní."
„Hmm," zabručela lady Danburyová a rozhlédla se po
místnosti, přestože tam kromě Hyacinth a majordoma nikdo nebyl. „Dobře."
„Mám ho uvést dál?" zeptal se majordomus.
„Samozřejmě," přisvědčila lady Danburyová, „ale já se odsud nehnu. Ať chce říct slečně Bridgertonové cokoli,
může to udělat přede mnou."
„Co?" vyhrkla Hyacinth. Konečně odtrhla oči od majordoma a obrátila se k lady Danburyové. „To asi ne -"
Je to můj salon," prohlásila lady Danburyová, „a můj vnuk. A vy jste -" Sevřela rty a na okamžik se odmlčela.
„Vy jste vy," zakončila. „Hmm."
„Slečno Bridgertonová," promluvil Gareth, který se objevil ve dveřích a zcela je zaplnil. Obrátil se k lady Dan-
buryové. „Babičko."
„Ať chceš říct slečně Bridgertonové cokoli, můžeš to říct přede mnou," sdělila mu.
„Stalo se něco?" zeptala se Hyacinth a poposedla na přední okraj židle. Koneckonců se rozloučili před necelými
dvěma hodinami.
„Vůbec ne," odpověděl. Prošel místností až k jejímu boku, nebo přinejmenším tak blízko, jak nábytek dovoloval.
Babička ho pozorovala s neskrývaným zájmem a Gareth začal pochybovat, zda bylo moudré jít z domu
Bridgertonových rovnou sem.
Ale na chodníku se zastavil a vzpomněl si, že je úterý. Připadalo mu to jako šťastné znamení. Opravdu to všech-
no začalo v úterý, před pouhými dvěma týdny?
Hyacinth předčítala jeho babičce. Každé úterý, aniž vynechala, ve stejnou dobu, na stejném místě. Zatímco
Gareth procházel ulicí a uvažoval o novém směru svého života, uvědomil si, že ví přesně, kde v tu chvíli
Hyacinth je. A jestli ji chce požádat o ruku, stačí jednoduše přejít krátkou vzdálenost přes Mayfair do domu
Danburyových.
Pravděpodobně měl počkat. Pravděpodobně měl zvolit romantičtější čas a místo, které by ji ohromilo a vyrazilo
jí dech. Ale rozhodl se, nechtěl dál čekat a kromě toho,
po tom všem, co pro něj za ta léta babička udělala, si zasloužila být první, kdo se to dozví.
Nečekal však, že bude muset svou žádost odříkat v její přítomnosti.
Pohlédl na ni.
„Co je?" vyštěkla.
Měl ji vyzvat, ať odejde. Opravdu měl, ačkoli...
Ach, k čertu. Neodešla by z té místnosti, ani kdyby si klekl a poprosil ji o to. Nemluvě o tom, že pro Hyacinth
bude nanejvýš těžké odmítnout ho v přítomnosti lady Danburyové.
Ne že by si myslel, že řekne ne, ale opravdu je lepší shromáždit na svou stranu co nejvíc výhody
„Garethe?" promluvila Hyacinth tiše.
Obrátil se k ní a hlavou mu prolétlo, jak dlouho tam asi stál a přemítal o svých možnostech. „Hyacinth," oslovil
ji.
S napjatým očekáváním se na něj dívala.
„Hyacinth," opakoval, tentokrát přeci jen trochu přesvědčivěji. Usmál se a pohledem se zavrtával do jejích očí.
„Hyacinth."
„Víme všichni, jak se jmenuje," utrousila babička nevrle.
Gareth ji ignoroval a odstrčil stranou stůl, aby mohl pokleknout. „Hyacinth," promluvil a vzal ji za ruku, přičemž
si s požitkem vychutnával její překvapené zalapání po dechu, „prokážeš mi tu obrovskou poctu a staneš se mou
ženou?"
Rozevřela oči a rty, které před pouhými hodinami tak vášnivě líbal, se jí roztřásly. Já... já..."
Nepodobalo se jí, aby nenacházela slova, a Gareth si to užíval, zvlášť při pohledu na emoce v jejím obličeji.
Já... já..."
„Ano!" vykřikla netrpělivě místo ní jeho babička. „Ano! Vezme si tě!" „Umí mluvit sama," řekl.
„Ne," namítla lady Danburyová, „neumí. Očividně." „Ano," pronesla Hyacinth a dojatě popotáhla. „Ano, vezmu
si tě."
Zvedl její ruku ke rtům. „To je dobře." „Hmm," zabručela jeho babička a pak zamumlala: „Po-třebuju svou hůl."
Je za hodinami," sdělila jí Hyacinth, aniž odtrhla oči
od Garetha.
Lady Danburyová překvapeně zamrkala, pak vstala a došla si pro ni. „Proč?" zeptala se Hyacinth. Gareth se
usmál. „Co proč?" „Proč jsi mě požádal o ruku?" „Myslel jsem, že je to jasné."
„Pověz jí to!" zvolala lady Danburyová a zabušila do koberce. Pak se s očividným zalíbením zadívala na hůl.
„Takhle je to mnohem lepší."
Gareth a Hyacinth se k ní obrátili, Hyacinth trochu netrpělivě a Gareth s tím prázdným pohledem, který na-
značoval blahosklonnost, aniž se dotyčné osobě skutečně vysmíval.
„Tak dobře," zahudrala lady Danburyová. „Asi byste měli rádi trochu soukromí."
Gareth ani Hyacinth nepromluvili.
„Už jdu, už jdu," hartusila lady Danburyová a kulhala ke dveřím s podezřele menší čilostí, než s jakou si před
několika okamžiky došla pro svou hůl. „Ale nemyslete si," zastavila se ve dveřích, „že budu pryč dlouho. Znám
tě," řekla a zabodla hůl směrem ke Garethovi, „a pokud si myslíš, že ti svěřím její ctnost..."
Jsem tvůj vnuk."
„To z tebe ještě nedělá světce," prohlásila, vyklouzla z pokoje a zavřela za sebou.
Gareth vypadal pobaveně. „Spíš bych se přikláněl k názoru, že chce, abych tě zkompromitoval," ušklíbl se. Jinak
by nezavřela dveře."
„Nemluv hlouposti," okřikla ho Hyacinth, která se snažila předstíranou odvahou zamaskovat skutečnost, že jí
červenají tváře.
„Myslím to vážně," ohradil se, vzal ji za ruce a zvedl je
ke rtům. „Chce tě za vnučku pravděpodobně víc než mě za vnuka, a je dostatečně prohnaná, aby mi kvůli tomu
usnadnila tvou zkázu."
„Nevzala bych to zpátky," zašeptala Hyacinth, rozrušená jeho blízkostí. „Dala jsem ti své slovo."
Přiložil si její prst ke rtům. „Vážně?"
Přikývla, hypnotizovaná pohledem na svůj prst u jeho úst. „Neodpověděl jsi mi na otázku," vypravila ze sebe.
Jazykem vyhledal jemný záhyb pod špičkou prstu a zlehka po něm přejížděl. „Nějakou jsi mi položila?"
Přikývla. Bylo obtížné přemýšlet, zatímco ji sváděl, a ohromilo ji, že jí vyrazil dech jen jedním prstem na svých
rtech.
Posadil se vedle ní na pohovku, aniž pustil její ruku. „Tak půvabná," zamumlal. „A brzy bude moje." Obrátil jí
dlaň směrem vzhůru. Hyacinth se dívala, jak ji Gareth pozoruje, naklání se a dotýká rty jejího zápěstí. Připadalo
jí, že v tiché místnosti je i jejich dech příliš hlasitý, a přemítala, co nejvíc může za její vyostřené smysly: jeho
ústa na její pokožce, nebo pohled na něj, jak ji svádí pouhým polibkem?
„Líbí se mi tvoje ruce," pokračoval, jako by to byl vzácný poklad, který stojí za prohlédnutí stejně jako za
ochranu. „Zaprvé pokožka," pokračoval a zlehka přejel po citlivém místě nad zápěstím. Byl teplý den a Hyacinth
měla letní šaty. Zatajila dech - kdyby ve svém průzkumu pokračoval až k rameni, zřejmě by se rozpustila přímo
na pohovce.
„Ale líbí se mi i jejich tvar," pokračoval a díval se dolů, jako by to byl nějaký zázrak. „Štíhlá, přesto mírně zaob-
lená a s náznakem síly." Vzhlédl. „Trochu sportuješ, viď?"
Přikývla.
Zvlnil rty. Je to poznat z tvé chůze. Dokonce," naposledy pohladil její paži a položil prsty poblíž jejího zápěstí,
„i z tvaru tvé ruky."
Naklonil se k ní, až měla pocit, jako by ji svým dechem políbil. „Pohybuješ se jinak než ostatní ženy. Vyvolává
to ve mně zvědavost."
186
POZNÁŠ TO z POLIBKŮ Jakou?" zašeptala.
Položil jí ruku na bok a potom na stehno. Nepohladil ji však, spíš jen tím žárem a vahou připomněl svou přítom-
nost. „Myslím, že to víš."
Hyacinth cítila, jak jí tělem proudí horká krev a mysl plní nezvané představy. Věděla, jak to chodí mezi mužem a
ženou, už dávno tu pravdu vytáhla ze starších sester. A kdysi v Gregoryho pokoji našla skandální knihu
erotických fantazií plnou ilustrací z východu, která v ní vyvolala velmi zvláštní pocit.
Ale nic ji nepřipravilo na nával touhy, kterou v ní probudila Garethova tichá slova. Uměla si pouze představit,
jak ji hladí a líbá.
Sebral jí veškerou sílu.
Přiměl ji k tomu, že ho chtěla.
„Ty nejsi zvědavá?" zašeptal jí do ucha.
Přikývla. Nemohla lhát. Cítila se v té chvíli odhalená, jako by mu otevřela svou duši.
„Co si o tom myslíš?" naléhal.
Polkla a přitom se snažila nevnímat, jak se jí vzdouvá hruď. „Nevím," vypravila ze sebe konečně.
„Ani nemůžeš," usmál se. „Ale to nevadí." Předklonil se a pomalu ji políbil na rty. „Brzy se to dozvíš."
Vstal. „Bohužel budu muset odejít, dřív než se nás babička pokusí špehovat z protějšího domu."
Hyacinth vyděšeně zalétla očima k oknu.
„Neboj," uchechtl se. „Oči už jí tak neslouží."
„Má dalekohled," sdělila mu Hyacinth znepokojeně.
„Proč mě to nepřekvapuje?" vzdychl Gareth a vykročil ke dveřím.
Hyacinth se dívala, jak prochází místností. Vždycky jí připomínal lva. Na tom se nic nezměnilo, jenže teď bylo
na ní, aby ho zkrotila.
„Zítra se u tebe zastavím," řekl na odchodu a poctil ji malou úklonou.
Přikývla a pozorovala ho, jak odchází. Když byl pryč, pohlédla zpátky k oknu.
„Co říkal?" uhodila na ni lady Danburyová, která necelých třicet vteřin po Garethově odchodu opět vstoupila do
místnosti.
Hyacinth se na ni prázdně zadívala.
„Ptala jste se ho, proč si vás chce vzít," připomněla jí lady Danburyová. „Co řekl?"
Hyacinth otevřela ústa a pak si uvědomila, že jí na tu otázku neodpověděl.
„Že si mě nemůže nevzít," zalhala. Přesně to si přála slyšet. Možná to čekala i lady Danburyová.
„Ach!" vzdychla hraběnka a přitiskla si ruku k hrudi. „To je půvabné."
Hyacinth na ni pohlédla s novým obdivem. Jste romantická."
„Odjakživa," přisvědčila lady Danburyová s tajnůstkář-ským úsměvem, který, jak Hyacinth věděla, se v jejím
obličeji často nevyskytoval. „Odjakživa."

14. kapitola

Uplynuly dva týdny. Celý Londýn už ví, že se Hyacinth stane paní St. Clairovou. Gareth si vychutnává novou roli
úctyhodného člena rodiny Bridgertonových, ale přitom stále čeká, že se něco pokazí. Je půlnoc. Místo děje se
nachází přímo pod oknem Hyacinthiny ložnice.

Naplánoval úplně všechno, pohrál si s každičkým detailem. V duchu si to představoval, všechno kromě slov,
která řekne, protože ta, jak věděl, vyplynou z žáru okamžiku. Bude to krása. Bude to vášeň. Bude to dnes v noci.
V noci, přemítal Gareth se zvláštní kombinací váhání a potěšení, svedu Hyacinth.
Párkrát se mu hlavou mihla mlhavá představa o tom, do jaké míry ji má zkompromitovat, ale ta brzy pominula.
Nehodlal ji zničit a předhodit lvům. Chtěl si tu dívku vzít, proboha.
Takže se to nikdo nedozví. Jen on a Hyacinth.
A její svědomí, které, až se svému snoubenci odevzdá, jí nedovolí zásnuby odvolat.
Naplánovali si, že tu noc půjdou prohledat dům Clairo-vých. Hyacinth to chtěla uskutečnit už před týdnem, ale
Gareth trval na odkladu. Bylo příliš brzy, aby naplnil svůj úmysl, a tak si musel vymyslet historku o tom, že otec
má hosty. Zdravý rozum koneckonců vyžadoval, aby se pokusili pátrat v co nejprázdnějším domě.
Hyacinth jako praktická dívka okamžitě souhlasila.
Ale dnešní večer bude dokonalý. Otec bude téměř jistě na plese u Mottramových, což jim poskytne šanci vnik-
nout do jeho domu a prohledat ho. A navíc byla Hyacinth připravená.
O to se postaral.
Minulé dva týdny byly překvapivě příjemné. Musel navštívit obrovské množství večírků a plesů, byl na opeře a v
divadle. Ale všechno to dělal společně s Hyacinth, a pokud měl nějaké pochybnosti, zda je moudré si ji vzít, teď
byly pryč. Stále sice byla všetečná a občas ho rozčilovala, ale pokaždé byla zábavná.
Bude dobrou manželkou. Ne pro většinu mužů, ale pro něj ano, a jedině na tom záleželo.
Nejprve se však musel ujistit, že ze svého slibu nevy-couvá. Musel její souhlas potvrdit.
Začal ji pomalu svádět, pokoušet ji pohledy, dotyky a ukradenými polibky. Dráždil ji a vždy skončil u náznaku
toho, co by mohlo následovat. Opouštěl ji ve stavu, kdy sotva popadala dech; k čertu, sám při odchodu stěží
popadal dech.
Pracoval na tom už dva týdny, od chvíle, kdy ji požádal o ruku, s vědomím, že jejich zásnuby musí být krátké.
Začal to polibkem. Pouhým polibkem. Jediným malým polibkem.
Dnes večer jí ukáže, jaký ještě může polibek být.
Celkem vzato, myslela si Hyacinth, když pospíchala do schodů ke své ložnici, se to vyvíjí velmi dobře. Radši by
tu noc zůstala doma - aby měla víc času na
přípravu před cestou do domu Clairových -, ale Gareth ji upozornil, že pokud on pošle Mottramovým odmítavou
odpověď, ona by tam jít měla. Jinak by to mohlo vyvolat spekulace, kde asi jsou. Po třech hodinách strávených
konverzací, smíchem a tancem však vyhledala matku a vymluvila se na bolest hlavy. Violet se bavila, přesně jak
Hyacinth předpokládala, a nechtěla ještě odejít, a tak poslala Hyacinth domů kočárem samotnou.
Dokonalé, dokonalé. Všechno bylo dokonalé. Kočár cestou domů neuvízl v žádné dopravní zácpě a bylo asi
kolem půlnoci, což znamenalo, že Hyacinth zbývá patnáct minut, aby se převlékla a vyplížila dolů po zadním
schodišti na schůzku s Garethem.
Už se nemohla dočkat.
Nebyla si jistá, jestli tu noc najdou šperky. Nepřekvapilo by ji, kdyby místo nich nechala Isabella další stopu.
Ale budou zas o krok blíž k cíli.
A bude to dobrodružství.
Vždycky jsem byla tak bezstarostná? přemítala. Nadšeně jsem se vrhala do nebezpečí? A čekala jen na příleži-
tost, abych se mohla chovat neukázněně?
Tiše kráčela po chodbě ke své ložnici. V domě panoval klid a rozhodně si nepřála vyburcovat sloužící. Natáhla
ruku, uchopila naolejovanou kliku, otevřela a vklouzla dovnitř.
Konečně.
Teď už stačí jen -
„Hyacinth."
Skoro vykřikla.
„Garethe?" zalapala po dechu a vykulila oči. Proboha, povaloval se v její posteli. Usmál se. „Čekám tu na tebe."
Rychle se rozhlédla. Jak se dostal dovnitř? „Co tady děláš?" zašeptala horečně.
„Přišel jsem dřív," odpověděl líným hlasem. Ale oči měl soustředěné a pronikavé. „Napadlo mě, že tu na tebe
počkám."
„Tady?"
Pokrčil rameny a usmál se. „Venku byla zima." Samozřejmě že nebyla. Na současné roční období bylo nezvykle
teplo. Všichni to říkali. Jak ses sem dostal?"
Proboha, vědí to sloužící? Viděl ho někdo? „Vylezl jsem po zdi."
„Vylezl jsi po - Cože?" Rozběhla se k oknu a vykoukla ven. Jak jsi -"
Vstal z postele a přistoupil k ní. Objal ji a zašeptal jí do ucha: Jsem velmi, velmi chytrý"
Nervózně se zasmála. „Nebo napůl kočka."
Cítila, že zvlnil rty. „To taky." A po krátké odmlce dodal: „Chybělas mi."
„Mně -" Chtěla říct, že jí taky chyběl, ale byl příliš blízko, bylo jí příliš teplo a zradil ji hlas.
Předklonil se a rty nalezl citiivé místo za jejím uchem. Zavadil o ně tak jemně, že si ani nebyla jistá, jestli to byl
polibek, a zamumlal: „Bavila ses dnes večer?"
„Ano. Ne. Byla jsem moc..." Polkla. Nemohla nereagovat na dotyk jeho rtů. „...nervózní."
Uchopil ji za ruce a postupně je obě políbil. „Nervózní? Proč?"
„Kvůli těm šperkům," připomněla mu. Proboha, každá žena se nadechuje s takovými potížemi, když stojí v blíz-
kosti pohledného muže?
„Ach ano." Objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. „Šperkům."
„Snad to nechceš -"
„Kdepak," zašeptal, zatímco ji držel skandálně blízko. „Chci to. Hrozně moc."
„Garethe," vydechla. Držel ji za hýždě a rty přejížděl po jejím krku.
Nebyla si jistá, jak dlouho ještě dokáže zůstat na nohou.
Vyváděl ji z míry. Vyvolával v ní pocity, které neznala. Přiměl ji lapat po dechu a sténat, až věděla pouze jediné
- že chce víc.
„Každou noc na tebe myslím," zašeptal jí u krku. „Vážně?"
„Hmm-hmm." Hlas, téměř připomínající zapředení, mu zahučel v hrdle. „Ležím v posteli a přeju si, abys byla
vedle mě."
Vyžadovalo veškerou sílu, aby se nadechla. A přesto ji nějaký hříšný a velmi prostopášný koutek duše přiměl
říct: „Na co myslíš?"
Uchechtl se. Ta otázka ho očividně potěšila. „Předsta-vuju si, jak dělám tohle," zašeptal a přitiskl ji pevněji k
důkazu své touhy.
Vydala nějaký zvuk. Možná to bylo jeho jméno.
„Hodně si to představuju," dodal a zkušeně jí na zádech uvolnil knoflíček šatů.
Hyacinth polkla. A pak polkla znovu, když si uvědomila, že jich během jejího nádechu rozepnul třikrát víc.
„Ale nejvíc ze všeho," pronesl hlubokým hlasem, „si představuju tohle."
Sevřel ji do náruče, až se jí sukně rozvlnila kolem nohou, živůtek o něco sklouzl a zachytil se jí o ňadra. Pevně
sevřela jeho ramena, až mu téměř zaryla prsty do svalů. Chtěla něco říct - cokoli, díky čemu by vypadala
zkušenější, než ve skutečnosti byla -, ale podařilo se jí vypravit ze sebe jen vyplašené: „Ach!" Najednou se ocitla
ve stavu beztíže a prolétla vzduchem na postel, kam ji Gareth položil.
Lehl si vedle ní, opřel se o loket a rukou jí líně přejížděl po hrudní kosti. „Taková krása," zašeptal. „Taková
hebkost."
„Co to děláš?" vyhrkla.
Usmál se. „Myslíš tobě?"
Přikývla.
„To záleží na situaci." Předklonil se a jazykem dráždil místo, které před chvílí hladil prsty. Jaké to je?" „Nevím,"
přiznala.
Spokojeně se zasmál. „To je dobře," zašeptal a uchopil uvolněný živůtek jejích šatů. „Moc dobře."
Zatáhl a Hyacinth zhluboka nasála dech. Vzápětí zůstala od pasu nahoru nahá, vystavená napospas vzduchu i
noci.
Jemu.
Usmál se. Jsi půvabná." Napadlo ji, jestli ji jeho dotyk dokáže připravit o dech stejně jako pohled. Zatím se na ni
pouze díval, a i tak byla nervózní a napjatá.
Dychtivá.
Jsi nádherná," zašeptal. Potom se jí dotkl, rukou přejel přes vrcholek jejího ňadra tak lehce, jako by to byl poti-
hý závan větru.
Ach ano, jeho dotyk toho skutečně dělal mnohem víc než pohled.
Zaplavil ji podivný neznámý pocit a Hyacinth nemohla dělat nic než vyklenout svoje tělo a usilovat o bližší a
trvalejší kontakt.
„Myslel jsem si, že jsi dokonalá," přemítal a začal mučit její druhé ňadro. „Ale spletl jsem se. Prostě jsem se
spleti." „Co?" hlesla.
Upřel na ni oči. Jsi ještě lepší. Lepší než dokonalá."
„T-to nejde," namítla. „Nemůžeš - ach!" Udělal něco jiného, něco mnohem nemravnějšího, a pokud stále ještě
bojovala o zdravý rozum, zoufale selhala.
„Co nemůžu?" zeptal se nevinně a prsty jí dráždil bradavku, která se pod jeho dotykem svraštila.
„Nemůžeš - nemůžeš -"
„Nemůžu?" Ďábelsky se usmál a zahrnul ji pozorností na druhé straně. „Myslím, že můžu. Vlastně jsem to právě
udělal."
„Ne," zalapala po dechu. „Nemůžeš tvrdit, že je něco lepší než dokonalé. To je jazykově špatně."
Znehybněl. Zcela, což ji překvapilo. Ale jeho pohled stále doutnal, a když ji přejížděl očima, cítila ho. Neuměla
to vysvětlit, jen věděla, že to tak je.
„Přesně to jsem měl na mysli," zamumlal. „Dokonalost je naprostá, viď? Člověk nemůže být trochu jedinečný,
ani víc než dokonalý. Ale ty ano."
„Trochu jedinečná?"
Jeho obličej se rozzářil úsměvem. „Lepší než dokonalá." Zvedla ruku, dotkla se jeho tváře a potom uchopila
pramen jeho vlasů a zastrčila mu ho za ucho. Kadeře mu ozařovaly měsíční paprsky a propůjčovaly jim ještě
zlatavější nádech než obvykle.
Nevěděla, co má říct ani dělat. Uvědomovala si jen to, že tohoto muže miluje.
Nebyla si jistá, kdy k tomu došlo. Nebylo to stejné jako s jejím rozhodnutím vzít si ho, které se zrodilo z náhlého
okamžiku. Tahle... láska... se k ní připlížila, ovíjela se kolem a nabývala na síle, až tu jednoho dne zkrátka byla.
Byla tu, byla pravá a Hyacinth věděla, že s ní zůstane navždy.
A teď, když v klidné noci ležela na posteli, chtěla se mu odevzdat. Přála si ho milovat každým způsobem, jak že-
na může milovat muže, a dát mu všechno, co má. Nezáleželo na tom, že nejsou svoji: brzy budou.
Dnes večer už nedokáže čekat.
„Polib mě," zašeptala.
Usmál se, i když se ten výraz objevil spíš v jeho očích než na rtech. „Už jsem si myslel, že mě o to nikdy ne-
požádáš." Sklonil se k ní, ale o její ústa zavadil pouze na vteřinu. Pomalu klouzal dolů a hřál její pokožku svým
dechem, až nalezl její ňadro. A potom -
„Ach!" zasténala. To nemohl udělat. Nebo mohl?
Mohl. A udělal.
Zaplavil ji naprostý požitek, pronikající do každého koutku jejího těla. Uchopila ho za hlavu a prsty mu zabořila
do hustých rovných vlasů. Měla dojem, že už to déle nevydrží, a přece nechtěla, aby přestal.
„Garethe," vydechla. Já... ty..."
Jeho ruce byly snad všude, dotýkaly se jí, hladily ji a stahovaly jí šaty níž a níž, až jí sklouzly k bokům, jen pár
centimetrů nad její klín.
V Hyacinthině hrudi začala narůstat panika. Chtěla to. Věděla, že to chce, a přesto byla najednou vyděšená.
„Nevím, co mám dělat," vyhrkla.
„To je v pořádku." Narovnal se a strhl si košili s takovou silou, až byl div, že neutrhl knoflíky. Já ano."
„Vím, ale -"
Položil jí prst na ústa. „Pšš. Nech mě, ať ti to ukážu." Usmál se a v očích mu uličnicky zajiskřilo. „Mám se toho
odvážit?" přemítal nahlas. „Neměl bych... No... možná..."
Zvedl prst z jejích rtů.
Okamžitě promluvila: „Bojím se, že budu -"
Vrátil prst zpátky. „Věděl jsem, že se to stane."
Podrážděně se na něj zadívala. Nebo to aspoň zkusila. Gareth měl podivuhodnou schopnost přimět ji, aby se
dokázala smát sama sobě. Cítila, jak se jí vlní rty, i když se je snažila držet zavřené.
„Budeš už zticha?" zeptal se s úsměvem.
Přikývla.
Předstíral, že o tom přemýšlí. „Nevěřím ti."
Položila si ruce v bok, což byla směšná pozice vzhledem k tomu, že byla z poloviny nahá.
„Dobře," souhlasil, „ale jediná slova, která ti dovolím říct, budou: ,Ach, Garethe,' a ,ano, Garethe'."
Zvedl prst.
„Co třeba Ještě, Garethe'?"
Pokusil se zachovat kamennou tvář. „To by šlo."
Cítila, jak v ní bublá smích. Ve skutečnosti nevydala žádný zvuk, ale přesto to vnímala - ten zvláštní, přelétavý
pocit, který krouží a brní kolem žaludku. A žasla. Byla tak nervózní - ale už není.
Zbavil ji strachu.
Najednou věděla, že bude všechno v pořádku. Možná už tohle dřív dělal. Třeba stokrát předtím, se ženami
stokrát krásnějšími než ona.
Ale nezáleželo na tom. Byl její první a ona jeho poslední.
Lehl si vedle ní a převalil ji na bok obličejem k sobě, aby ji políbil. Zanořil jí ruce do vlasů a uvolnil je ze spo-
nek, takže se jí rozpuštěné vlnily po zádech. Připadala si volná, nespoutaná.
Odvážná.
Zvedla ruku, položila mu ji na hruď a zkoumala jeho
pokožku i obrysy svalů pod ní. Uvědomila si, že se ho ještě nikdy nedotkla. Ne takhle. Sklouzla prsty k jeho
boku.
Ucítila jeho reakci. Kdekoli o něj zavadila, svaly se mu prudce nadzvedly, a jakmile se přesLinula k jeho břichu,
nasál vzduch.
Usmála se. Cítila se mocná a velmi, velmi ženská.
Ohnula prsty a jemně mu přejela nehty po pokožce. Měl ploché břicho mírně porostlé chloupky, které tvořily
přímku a mizely pod kalhotami.
„Líbí se ti to?" zašeptala a krouživým pohybem ho pohladila kolem pupku.
„Hmm-hmm." Hlas měl stále hebký, ale jeho dech zdrsněl.
„Co třeba tohle?" Prstem nahmatala jemné chloupky a pomalu po nich sklouzla dolů.
Mlčel, ale jeho oči říkaly ano.
„Co třeba -"
„Rozepni ty knoflíky," vybídl ji.
Strnula. Já?" Vůbec ji nenapadlo, že by mu mohla pomoct se svlékáním. Připadalo jí, že je to práce svůdce.
Vzal ji za ruku a nasměroval ji ke knoflíkům.
Hyacinth rozechvělými prsty jeden po druhém uvolnila, ale látku neodtáhla. Nebyla k tomu úplně odhodlaná.
Gareth zřejmě pochopil její zdráhání a vyskočil z postele, jen na tak dlouho, aby ze sebe shodil zbytek oděvu.
Hyacinth odvrátila oči... zpočátku.
„Proboha -"
„Neboj se," chlácholil ji a znovu se k ní vrátil. Nahmatal lem jejích šatů a stáhl je dolů. „Nikdy," políbil ji na bři-
cho, „nikdy," políbil ji na bok, „se neboj."
Hyacinth ho chtěla ujistit, že mu věří, ale potom jí vklouzl prsty mezi nohy a ona dokázala jen dýchat.
„Pšš," konejšil ji. „Uvolni se."
Jsem uvolněná," vydechla.
„Ne," usmál se, „nejsi."
Jsem," trvala na svém.
Sklonil se a shovívavě ji políbil na nos. „Věř mi," zamumlal. „Aspoň na chvilku mi věř."
Snažila se uvolnit. Opravdu. Ale bylo to skoro nemožné, když dráždil její tělo k takové slasti. V jedné chvíli ji
hladil po stehnu a v další se jí dotýkal na místech, kterých se neodvažovala dotknout ani sama.
„Ach, bo- Ach!" Vyklenula boky a nevěděla, co má dělat. Nevěděla, co má říct.
Nevěděla, co má cítit.
Jsi dokonalá," zašeptal jí do ucha. „Dokonalá."
„Garethe," vydechla, „co to -"
„Miluju se s tebou," řekl. „Miluju se s tebou."
Srdce jí v hrudi poskočilo. Jeho slova sice nebyla úplně stejná jako Miluju tě, ale byla velmi blízko.
A vzápětí, v posledním okamžiku, kdy jí mozek ještě fungoval, do ní vnikl prstem.
„Garethe!" Sevřela jeho ramena. Silně.
„Pšš." Udělal něco velmi nestydatého. „Ať nás neslyší sloužící."
Je mi to jedno," zalapala po dechu.
Pobaveně na ni pohlédl a pak to, co udělal - ať už to bylo cokoli -, zopakoval. „Myslím že ne."
Je, opravdu je. Já -"
Udělal něco dalšího, co cítila celým tělem. Jsi připravená," promluvil. „Nemůžu tomu uvěřit."
Pohnul se a přesunul se nad ni. Stále ji mučil prsty, ale díval se jí přitom do obličeje a ona se v průzračné
hloubce jeho očí úplně ztrácela.
„Garethe," zašeptala, aniž tušila, co tím myslí. Nebyla to otázka, prosba ani nic jiného kromě jeho jména. Ale
musela to říct.
Byla 5 ním, tady a teď.
A bylo to posvátné.
Vklínil se mezi její stehna a prsty ji připravoval na své mužství.
„Prosím," zasténala a tentokrát to byla prosba. Chtěla ho. Potřebovala ho. „Prosím," zašeptala znovu.
Pomalu do ní vnikl a Hyacinth se vyplašeně nadechla.
„Uvolni se," naléhal, ale ani on už nemluvil uvolněně. Zadívala se na něj. Měl napjatý obličej a zrychleně
dýchal.
Chvíli se nehýbal, jako by jí poskytoval čas, aby se mu přizpůsobila, a pak trochu přidačil. Stačilo to, aby
zalapala po dechu.
„Uvolni se," zopakoval.
„Snažím se," zavrčela.
Gareth se skoro usmál. Takové tvrzení pro ni bylo typické a také podivně uklidňující. Dokonce i teď, ve chvíli,
která pro ni musela být tou ňejpodivnější v celém životě, byla... stejná.
Byla sama sebou.
Takových lidí moc není, uvědomil si.
Znovu přitlačil a tentokrát mu vyšla vstříc. V žádném případě jí nechtěl ublížit a obával se, že úplně nedokáže
zabránit její bolesti, ale rozhodně chtěl, aby byl pro ni ten zážitek co nejdokonalejší. A pokud to znamenalo, že
bude muset postupovat pomalu, i kdyby ho to mělo zabít, byl ochoten to udělat.
Stále pod ním ležela strnule jako prkno a se zatnutými zuby vnímala jeho vpád. Gareth skoro zasténal: měl ji tak
blízko, naprosto připravenou, a teď se tak tvrdě snažila nebýt nervózní, že byla uvolněná asi jako kus železa..
Dotkl se její nohy. Byla úplně ztuhlá.
„Hyacinth," zašeptal jí do ucha, přičemž se snažil netvářit pobaveně, „myslím, že před chvílí sis to užívala víc."
Po drobné pauze připustila: „To je možná pravda."
Skousl ret, aby potlačil smích. „Nemohla by ses znovu chovat podle svého, aby sis to užila?"
Našpulila rty do výrazu, který dělávala, když věděla, že si ji někdo dobírá, a nejradši by mu oplatila stejně.
„Ráda bych, ano."
Musel ji obdivovat. Jen málokterá žena by dokázala v takové situaci zachovat klid.
Jazykem ji dráždil za uchem, aby ji rozptýlil, zatímco rukou jí sklouzl mezi nohy. „Možná ti s tím můžu po-
moct."
„S čím?" vydechla. Z toho, jak trhla boky, Gareth věděl, že je opět na cestě směřující k zapomnění.
„S tím pocitem," odpověděl a téměř bezděčně ji pohladil. „S pocitem ach, Garethe, ano, Garethe, ještě,
Garethe."
„Ach," zasténala, když začal mírně kroužit prstem. „S tímhle pocitem."
Je to dobrý pocit," potvrdil.
„Bude... Ach!" vyjekla, když celé její tělo zaplavila další vlna vzrušení.
„Spěje to k němu?" zeptal se, když už byl téměř úplně uvnitř. Za to bych si zasloužil metál, usoudil. Určitě.
Žádný muž jistě nikdy nevynaložil takové sebeovládání.
„Dostaneš mě do potíží," vydechla.
„To rozhodně doufám," řekl a potom přitlačil ještě víc, čímž zdolal poslední překážku. Ucítil, jak se zachvěla, a
celý se napjal. Každý jeho sval křičel po dalším pohybu, ale přemohl se. Musel. Kdyby jí nedal čas se
přizpůsobit, mohl by ji zranit, a nehodlal připustit, aby jeho manželka vzpomínala na jejich první důvěrnosti s
bolestí.
Panebože, poznamenalo by ji to na celý život.
Ale pokud to Hyacintů bolelo, nevěděla o tom, protože pod ním začala pohybovat boky, tlačit je vzhůru a mírně
kroužit, a když jí pohlédl do obličeje, neviděl nic než vášeň.
Poslední snahy o sebeovládání ho opustily.
Začal se pohybovat v rytmu touhy, která se stupňovala do takové míry, až se bál, že už to nevydrží. Potom ze se-
be vydala tichý zvuk, pouhé zasténání, a Gareth ji chtěl ještě víc.
Zdálo se to neuvěřitelné.
Kouzelné.
Svíral její ramena až příliš silně, ale nedokázal povolit. Ovládalo ho nepřekonatelné nutkání vlastnit ji.
„Garethe," zasténala. „Ach, Garethe."
To bylo příliš. Všechno bylo příliš - ten pohled i její vůně, a najednou cítil, že spěje k vyvrcholení.
Zatnul zuby. Ještě ne. Ne, když je Hyacinth tak blízko.
 „Garethe!" zalapala po dechu.
Znovu vklouzl rukou mezi jejich těla. Přitom neodtrhl oči z jejího obličeje. Oči jí potemněly, barva se změnila v
téměř temně modrou. Pootevřela rty v zoufalé snaze se nadechnout, vyklenula tělo a přitiskla se k němu.
„Ach!" vykřikla a Gareth ji rychle políbil, aby ten zvuk ztlumil. Byla napjatá, třásla se a pak se křečovitě stáhla.
Přitom mu zaryla prsty do ramen.
Ale bylo mu to jedno. Ani to necítil. Nevnímal nic než její tlak, který ho svíral a vysával, dokud doslova neex-
plodoval.
Znovu ji musel políbit, tentokrát aby ztišil vlastní vášnivý výkřik.
Ještě nikdy to takové nebylo. Ani netušil, že by mohlo.
„Ach, bože," vydechla Hyacinth, jakmile se od ní odtáhl a lehl si vedle ní na záda.
Přikývl, stále příliš vyčerpaný, než aby promluvil. Přesto ji vzal za ruku. Chtěl se jí dotýkat. Potřeboval fyzický
kontakt.
„To jsem netušila," řekla.
„Ani já ne," vypravil ze sebe.
Je to vždycky -"
Stiskl jí ruku, a když uslyšel, že se k němu obrací, zavrtěl hlavou.
„Ach." Nastalo ticho a pak poznamenala: Je dobře, že se budeme brát." Gareth se rozesmál. „Co je?" zeptala se.
Nepromluvil. Dokázal pouze ležet a jeho smích otřásal celou postelí.
„Co je na tom tak legračního?"
Zatajil dech a obrátil se k ní, až se téměř dotýkali nosy. „Ty"
Zamračila se, ale pak se jí obličej rozzářil úsměvem. Prohnaným úsměvem.
Panebože, bude zážitek být ženatý s touhle ženoii. „Možná bychom měli uspíšit datum svatby," podotkla.
„Ochotně tě zítra odvezu do Skotska." A myslel to vážně. „To nejde," namítla, ačkoli mu připadalo, jako by si to
napůl přála.
„Bylo by to dobrodružství," přemlouval ji a přitom ji pohladil po boku.
„Zeptám se matky," slíbila. Jestli budu dostatečně otravná, určitě zkrátím zásnuby na polovinu."
„To mě přivádí k úvahám," zamyslel se, „jestli bych se jako tvůj budoucí manžel neměl znepokojovat použitím
fráze jestli budu dostatečně otravná?'
„Ne, pokud přistoupíš na všechna moje přání."
„Tahle věta mě zneklidňuje ještě víc," zamumlal.
Pouze se usmála.
A potom, právě když se začínal cítit po všech stránkách naprosto spokojený, vydechla: „Ach!" a vykroutila se
zpod něj.
„Co je?" zeptal se tlumeně, zatímco se neelegantně zabořil do polštáře.
„Ty šperky," vyhrkla a posadila se, přičemž si k hrudi přitiskla přikrývku. „Úplně jsem na ně zapomněla. Pane-
bože, kolik je hodin? Musíme jít."
„Můžeš se hýbat?"
Zamrkala. „Ty ne?"
„Kdybych z téhle postele nemusel zmizet před rozedněním, spokojeně bych tu spal až do poledne." „Ale ty
šperky! Naše plány!" Zavřel oči. „Můžeme jít zítra." „Ne," namítla a plácla ho po rameni, „nemůžeme." „Proč
ne?"
„Protože mám na zítřek něco jiného, a pokud se budu pořád vymlouvat na bolest hlavy, matka začne mít
podezření. A kromě toho jsme to naplánovali na dnešní večer."
Otevřel oko. „Ne že by to od nás někdo očekával." Já tedy každopádně půjdu," prohlásila, přidržela si přikrývku
u těla a vylezla z postele. Gareth nadzvedl obočí a uvažoval o své nahotě. Potom
pohlédl na Hyacinth s mužným úsměvem, který se ještě prohloubil, jakmile zčervenala a odvrátila se.
Já... ach... musím se umýt," vyhrkla a chvatně odběhla do šatny.
S očividným přemáháním (i když na něj Hyacinth neviděla) se Gareth začal oblékat. Nemohl uvěřit, že ji vůbec
napadlo jít dnes večer ven. Neměly být panny po prvním styku ztuhlé a rozbolavělé?
Vystrčila hlavu ze dveří šatny. „Koupila jsem si lepší boty," zašeptala jako na jevišti, „pro případ, že bychom
museli běžet."
Zavrtěl hlavou. Nebyla to obyčejná panna.
„Opravdu to chceš dnes večer udělat?" zeptal se, jakmile se vynořila v černém mužském obleku.
„Rozhodně," přikývla a svázala si vlasy do culíku. Zvedla hlavu a upřela na něj oči zářící vzrušením. „Ty ne?"
Jsem vyčerpaný."
„Opravdu?" S neskrývanou zvědavostí se na něj podívala. Já se cítím úplně naopak. Nabitá energií." „Ty budeš
moje smrt, to si pamatuj." Zakřenila se. „Radši já než někdo jiný." S povzdechem zamířil k oknu.
„Mám na tebe počkat dole," zeptala se zdvořile, „nebo radši půjdeš po zadním schodišti se mnou?"
Gareth se zarazil s nohou na okenním parapetu. „Hmm, to zadní schodiště mi bude úplně vyhovovat."
A následoval ji ven.
15. kapitola

V knihovně domu Clairových. Nemá smysl líčit cestu přes May fair, snad kromě zmínky o Hyacinthině
nevyčerpatelné studnici energie a elánu a Garethovu nedostatku téhož.

yidíš něco?" zašeptala Hyacinth. Jen knihy."

Vrhla po něm podrážděný pohled, ale rozhodla se nekárat ho za laxní přístup. Taková hádka by je pouze od-
chýlila od jejich cíle. „Vidíš," zeptala se co nejtrpělivěji, „nějaké oddělení vyhrazené pro vědeckou literaturu?"
Pohlédla na polici před sebou, která obsahovala tři romány, dvě filozofická díla, třídílnou historii starověkého
Řecka a Chov a krmení prasat. Jsou vůbec nějak uspořádané?" vzdychla.
„Trochu," ozvala se zeshora odpověď. Gareth stál na stoličce a prohledával horní police. „Nijak zvlášť."
Hyacinth zkroutila krk a vzhlédla, dokud nezískala dobrý výhled na spodní stranu jeho brady. „Co tam je?"
„Trocha britské historie. Ale podívej, co jsem našel zastrčeného na konci." Vytáhl z police útlou knihu a hodil ji
dolů.
Hyacinth ji snadno chytila a pak ji převrátila v dlaních titulem vzhůru. „Ne!" „Neuvěřitelné, viď?"
Znovu sklopila oči. Zlatými písmeny tam stálo: Slečna Davenportová a tajemný markýz. „Nemůžu tomu uvěřit,"
pronesla.
„Možná bys to měla odnést mojí babičce. Tady to nikomu chybět nebude."
Hyacinth svazek otevřela. „Napsala to stejná autorka jako Slečnu Butterworthovou."
Jistě," přisvědčil Gareth a pokrčil kolena, aby lip viděl na spodní polici.
„O téhle jsme neměly ani tušení," podotkla Hyacinth. „Samozřejmě jsme četly Slečnu Sainsburyovou a záhad-
ného plukovníka."
„Válečný příběh?"
„Zasazený do Portugalska." Hyacinth začala znovu zkoumat polici před sebou. „Ale nepřipadalo mi to moc
autentické. Tedy ne že bych někdy byla v Portugalsku."
Přikývl, pak slezl ze stoličky a posunul ji k další řadě polic. Hyacinth přihlížela, jak se opět vyhoupl nahoru a
znovu se pustil do práce, tentokrát na nejvyšší polici.
„Připomeň mi, co přesně hledáme?"
Hyacinth vytáhla z kapsy lísteček, který jevil známky častého skládání a rozkládání. „Discorso Intorno alle Cose
chestanno in sú 1'acqua."
Chvíli na ni zíral. „Což znamená...?"
„Pojednání o věcech, které jsou ve vodě?" Původně to nemínila vyslovit jako otázku.
Vypadal pochybovačně. „O věcech?"
„Které jsou ve vodě. Nebo se pohybují," dodala. „Ó che in quella si muovono. To je poslední část."
„A někdo by si to rád přečetl, protože...?"
„Nemám tušení," zavrtěla hlavou. „Ty jsi absolvent cam-bridžské univerzity."
Odkašlal si. „Hmm, vědní obory nebyly zrovna mou silnou stránkou."
Hyacint usoudila, že to nebude komentovat, a vrátila se k polici před sebou, která obsahovala sedmisvazkovou
encyklopedii botaniky, dvě díla od Shakespeara a velmi silný
svazek s prostým názvem Polní květiny. „Myslím," skousla ret a ohlédla se po několika policích, jejichž seznam
už sestavila, „že jsou ty knihy do jisté míry uspořádané. Jakýs takýs pořádek v nich je. Když se podíváš sem,"
ukázala k první polici, kterou prohlížela, „je to téměř kompletní sbírka básnických děl. Ale pak přímo uprostřed
najdeš něco od Platóna a na konci Ilustrované dějiny Dánska."
„Správně," ušklíbl se Gareth. „Správně."
„Správně?" opakovala a zvedla hlavu.
„Správně." Vypadal trochu rozpačitě. „Možná je to moje vina."
Zamrkala. „Cože?"
„Byl to jeden z mých nezralých okamžiků," přiznal. „Měl jsem vztek." „Měl jsi... vztek?" „Tak jsem ty police
přerovnal."
„Cože jsi?" Nejradši by zaječela a popravdě řečeno na sebe byla velice hrdá, že to neudělala.
Ostýchavě pokrčil rameny. „Připadalo mi to tehdy úžasně prohnané."
Hyacinth se přistihla, že prázdně zírá před sebe. „Kdo by tušil, že se ti to jednou vymstí?"
„Hmm." Přesunul se k další polici, naklonil hlavu a četl názvy na hřbetech. „Nejhorší na tom bylo, že to bylo až
příliš prohnané. Otce se to vůbec nedotklo."
„Mě by to dohnalo k šílenství."
„Ano, ale ty čteš. Otec si v životě nevšiml, že je něco špatně."
„Ale někdo tu od tvého úsilí o reorganizaci být musel." Hyacinth sklopila oči ke knize vedle sebe. „Myslím, že
Slečna Davenportová je teprve několik let stará."
Gareth potřásl hlavou. „Možná ji sem někdo přinesl. Třeba bratrova manželka. A nějaký sloužící ji mohl klidně
zastrčit na jakoukoli polici, kde bylo místo."
Hyacinth dlouze vydechla a snažila se vymyslet co dál. „Vzpomínáš si, jak byly knížky srovnané?" zeptala se.
„Aspoň trochu? Podle autora? Nebo tématu?"
Gareth zavrtěl hlavou. „Pospíchal jsem. Jen jsem náhodně vytáhl pár svazků a prohodil je." Mlčky vydechl, opřel
si ruce v bok a rozhlédl se po místnosti. „Pamatuju se, že tamhle bylo hodně knih o loveckých psech. A
tamhle..."
Jeho slova se vytratila. Hyacinth prudce vzhlédla a spatřila, že zírá na polici u dveří. „Co je?" zeptala se naléhavě
a napřímila se.
„Knihy v italštině," odpověděl, obrátil se a zamířil na opačný konec místnosti.
Hyacinth mu byla v patách. „Ty určitě patřily tvé babičce."
„A rozhodně by u nich nikdo nepředpokládal, že je budou St. Clairovi otvírat," zamumlal Gareth. „Vidíš je?"
Zavrtěl hlavou, zatímco přejížděl prstem po hřbetech a hledal ty italské.
„Nepředpokládám, že tě napadlo nechat zrovna tyhle nedotčené," zabručela Hyacinth a přikrčila se vedle něj,
aby prozkoumala spodní police.
„Nevybavuju si to," přiznal. „Ale pravděpodobně jsou tam, kam patří. Brzy jsem se začal nudit, takže jsem ne-
odvedl moc dobrou práci. Většina zůstala na místě. Vlastně -" Najednou se narovnal. „Tady jsou."
Hyacinth se okamžitě napřímila. Je jich hodně?"
Jen dvě police. Zřejmě bylo velmi nákladné převážet knihy až z Itálie."
Svazky se nacházely přímo v úrovni Hyacinthina obličeje, takže podala Garethovi svíčku, očima přejížděla
názvy a hledala něco, co by se podobalo slovům v Isabel-lině vzkazu. Některé neměly na hřbetu natištěný celý
název, takže je musela vytáhnout a otevřít. Pokaždé, když to udělala, se Gareth ostře nadechl a pak zklamaně vy-
dechl, jakmile knihu vrátila do regálu.
Došla na konec spodní police a pak se postavila na špičky, aby prohledala tu vrchní. Gareth stál těsně za ní, tak
blízko, že cítila teplo jeho těla.
„Vidíš něco?" zašeptal jí do ucha. Nedomnívala se, že se ji schválně snaží zneklidnit svou blízkostí, ale výsledek
byl tentýž.
„Zatím ne," zavrtěla hlavou. Většinu Isabelliných knih tvořily básně. Několik jich bylo zřejmě anglických, pře-
ložených do italštiny. Když se však Hyacinth dostala doprostřed police, poezie se změnila v literaturu faktu. His-
torie, filozofie, historie, historie...
Zatajila dech.
„Co je?" naléhal Gareth.
Roztřesenýma rukama vytáhla útlý svazek a natočila ho tak, aby oba viděli na obálku.
Galileo Galilei Discorso intorno alle cose che stanno, in sù l'acqua, ò che in quella si muovono
„Přesně tohle napsala," zašeptala Hyacinth a chvatně dodala: „Až na zmínku o panu Galileovi. Kdybychom znali
autora, příliš by nám to hledání usnadnila."
Gareth pokynul k textu v jejích rukou.
Hyacinth opatrně otevřela knihu a hledala schovaný vzkaz. Otočila stránku, potom další a další...
Dokud jí Gareth knihu nevytrhl. „Chceš tu zůstat až do příštího týdne?" zašeptal netrpělivě. Dost neohleduplně
uchopil přední i zadní desky hřbetem vzhůru, takže stránky Litvořily převrácený vějíř.
„Garethe -"
„Pšš." Zatřásl, sklonil se, nakoukl mezi stránky a potom ten pohyb zopakoval znovu a silněji. Samozřejmě se ze-
vnitř uvolnil proužek papíru a vypadl na koberec.
„Dej mi to," vyhrkla Hyacinth, jakmile ho Gareth sebral. „Stejně tomu nebudeš rozumět."
Viditelně nalomený její logikou jí lísteček podal, ale zůstal v její blízkosti, a když ho rozložila, naklonil se jí se
svíčkou přes rameno.
„Co tam je?" zeptal se.
Zavrtěla hlavou. „Nevím." „Co myslíš tím, že ne -"
„Prostě nevím," vyštěkla. Nenáviděla, že musí přiznat porážku. „Nic mi to neříká. Dokonce si ani nejsem jistá,
že je to italsky. Nevíš, jestli mluvila nějakou jinou řečí?"
„Nemám tušení."
Hyacinth zatnula zuby, zcela zklamaná vývojem událostí. Nedomnívala se sice, že dnes večer najdou šperky, ale
vůbec ji nenapadlo, že při dalším kroku tak tvrdě narazí.
„Můžu se podívat?" ozval se Gareth.
Podala mu lístek a přihlížela, jak zavrtěl hlavou. „Nevím, co to je, ale italština určitě ne."
„Ani nic podobného," dodala Hyacinth.
Gareth tiše zaklel, což rozhodně nebylo určeno pro její uši.
„S tvým svolením," použila klidný tón, který, jak už se dávno poučila, byl nutný při jednání se vzteklým mužem,
„bych to mohla ukázat bratru Colinovi. Hodně cestuje a třeba ten jazyk pozná, i kdyby ho neLiměl přeložit."
Gareth zjevně váhal, takže dodala: „Můžeme mu věřit. Slibuju."
Kývl. „Radši půjdeme. Dnes večer tu už stejně nic víc nenaděláme."
Nemuseli moc uklízet - Hyacinth jen přistrčila stoličku zpátky ke zdi a Gareth udělal totéž s židlí. Závěsy
nechala tentokrát na místě - stejně bylo málo měsíčního světla, aby něco viděli.
„Připravená?" zeptal se.
Popadla Slečnu Davenportovou a tajemného markýze. „Určitě to nebude nikdo postrádat?"
Zastrčil Isabellin vzkaz mezi stránky. „Rozhodně."
Hyacinth přihlížela, jak přitiskl ucho ke dveřím. Když se před půlhodinou vplížili dovnitř, nikdo tam nebyl, ale
Gareth jí vysvětlil, že si majordomus nikdy nechodí lehnout před baronovým návratem. A protože byl baron
stále na plese u Mottramových, byl jeden člověk v domě stále vzhůru a druhý se mohl každou chvíli vrátit.
Gareth si položil prst na rty a pokynul jí, aby ho následovala. Vzal za kliku. Pootevřel dveře o pouhé dva
centimetry - jen natolik, aby vykoukl mezerou a ujistil se, že mohou bezpečně pokračovat. Vykradli se na
chodbu a rychle přeběhli ke dveřím vedoucím do přízemí. Byla tma, ale Hya-cinthiny oči si už přivykly, takže
viděla, kam jde. Do minuty byli v salonu - v tom s rozbitou okenní západkou.
Jako předtím vylezl Gareth ven a rozkročil se, aby udržel rovnováhu i s Hyacinth, která se ještě natáhla vzhůru a
zavřela okno. Postavil ji na zem, letmo ji políbil na nos a prohlásil: „Musíš domů."
Neubránila se úsměvu. „Stejně už jsem beznadějně zkompromitovaná."
„Ano, ale nikdo kromě mě to neví." Hyacinth se domnívala, že je od něj milé, že se tolik stará o její pověst.
Koneckonců už moc nezáleželo na tom, jestli je někdo přistihne: milovala se s ním a musela si ho vzít. Žena
jejího původu nemá na vybranou. Proboha, může čekat dítě, a i kdyby ne, už není panna.
Přesto věděla, co dělá, když se mu odevzdala. Bylo jí jasné, co to znamená.
Společně se kradli uličkou k Dover Street. Musíme jít rychle, uvědomila si Hyacinth. Ples Mottramových byl
pověstný tím, že se táhl do ranních hodin, ale začali s výpravou pozdě a všichni už jistě brzy zamíří domů. V uli-
cích Mayfair se vyrojí kočáry, což znamená, že se ona i Gareth musejí co možná nejvíc zneviditelnit.
Když pomineme Hyacinthino žertování, nechtěla být přistižena venku uprostřed noci. Svatba už sice byla ne-
vyhnutelná, ale stejně, nijak zvlášť si nelibovala v pomyšlení, že se stane terčem oplzlých klepů.
„Počkej tu," vyzval ji Gareth a rukou jí zabránil v pohybu. Hyacinth se přikrčila do stínu. Vkročil na Dover
Street, co nejblíž u rohu, aby se ujistil, že tam nikdo není. Po několika vteřinách jí pokynul, že může jít.
Vyšli na Dover Street, ale vzápětí uslyšela Garethův ostrý nádech a cítila, jak ji zastrčil zpátky do stínu.
Přimáčkla se ke zdi rohové budovy, tiskla si Slečnu Da-venportovou - a s ní i Isabellino vodítko - k hrudi a če-
kala, až se k ní Gareth vrátí.
A pak to uslyšela.
Jediné slovo. Hlas jeho otce.
„Ty."
Gareth měl sotva vteřinu, aby zareagoval. Netušil, jak se to stalo, nechápal, kde se tam baron tak zčistajasna
vzal, ale v poslední vteřině se mu podařilo dotlačit Hyacinth zpátky do uličky.
„Zdravím," pronesl svým nejbezstarostnějším hlasem a popošel dopředu, aby mezi sebou a uličkou vytvořil co
možná největší odstup.
Otec už kráčel k němu, s vyloženě vzteklým výrazem, který byl i v kalném šeru zřejmý. „Co tady děláš?" obořil
se na syna.
Gareth pokrčil rameny. Tím gestem už otce mnohokrát v životě rozzuřil. Jenže tentokrát se nesnažil provokovat,
jen se pokoušel udržet baronovu pozornost. Jdu domů," prohodil nenucené.
Otec se na něj podezřívavě zadíval. Jsi v jiné čtvrti."
„Rád se tu občas zastavím, abych překontroloval svoje dědictví," ušklíbl se Gareth. „A ujistil se, že jste ten dům
nenechal vyhořet."
„Nemysli si, že mě to nenapadlo."
„To je mi jasné."
Baron chvíli mlčel a pak promluvil: „Dnes večer jsi nebyl na plese."
Gareth nevěděl jak nejlépe odpovědět, a tak jen mírně nadzvedl obočí a zachoval klidný výraz. „Ani slečna
Bridgertonová."
„Vážně?" zeptal se Gareth slabě v naději, že dotyčná dáma se dokáže natolik ovládnout, že nevyskočí z uličky a
nevykřikne: „Ale ano, byla!"
Jen na začátku," připustil baron. „Odešla velmi brzy."
Gareth znovu pokrčil rameny. „To je právo každé ženy."
„Změnit názor?" Baron mírně zkřivil rty a výsměšně si ho měřil. „Radši bys měl doufat, že bude poněkud
stálejší."
Gareth ho přejel chladným pohledem. Kupodivu se stále ovládal. Nebo se aspoň cítil jako dospělý, za něhož se
rád považoval. Nezmocnila se ho dětinská touha posmívat se nebo něco říct za jediným účelem, a to otce
rozzuřit. Polovinu života se na něj snažil udělat dojem a tu druhou se ho pokoušel dopálit. Ale teď... konečně...
se ho chtěl jen zbavit.
Necítil sice to naprosté nic, po kterém toužil, ale byl tomu zatraceně blízko.
Možná, jen možná, je to proto, že konečně našel někoho, kdo zaplní tu hroznou mezeru v jeho duši.
„Rozhodně jsi s ní nijak neplýtval časem," utrousil baron jízlivě.
„Džentlmen se musí oženit," namítl Gareth. Ne že by něco podobného rád říkal před Hyacinth, ale teď bylo
mnohem důležitější obalamutit otce než nasytit jakoukoli její touhu po romantickém vyznání lásky.
„Ano," zamumlal baron. „Džentlmen musí."
Garetha začala svrbět kůže. Věděl, na co otec naráží, a přestože měl za to, že Hyacinth už zkompromitoval, byl
by radši, aby se dozvěděla pravdu o jeho původu až po svatbě. Bylo by to tak mnohem jednodušší a možná...
Možná se tu pravdu nemusí dozvědět vůbec. Kvůli otcově zlobě a Isabellinu deníku se to sice zdálo nepravdě-
podobné, ale v životě se dějí zvláštní věci.
Potřeboval se vzdálit. Hned. „Musím jít," utrousil příkře.
Baron zkřivil ústa do zlomyslného úsměvu. „Ano, ano," ušklíbl se. „Musíš se dát do pořádku, než půjdeš zítra
lízat slečně Bridgertonové nohy."
Jděte mi z cesty," procedil Gareth mezi zuby.
Jenže baron ještě neskončil. Jen by mě zajímalo... jak jsi ji donutil říct ano?"
Garethovi začala před očima plavat červená mlha. „Řekl jsem, že -"
„Svedls ji?" zasmál se otec. „To by jistě nemohla říct ne, i kdyby -"
Gareth to nechtěl udělat. Přál si zůstat klidný, a i kdyby ho baron dál urážel, podařilo by se mu to. Ale jakmile se
zmínil o Hyacinth...
Jeho vztek přetekl, a než se vzpamatoval, tiskl otce ke zdi. „Takhle už o ní," varoval ho, přičemž skoro
nepoznával svůj hlas, „přede mnou nikdy nemluvte."
„Udělal bys tu chybu, že by ses mě pokusil zabít tady na veřejné ulici?" Baron sice lapal po dechu, ale i tak jeho
hlas prosycovala nenávist.
Je to lákavá představa."
„To bys ale přišel o titul. A kde bys potom byl? Ovšem," vypravil ze sebe přidušeným hlasem. „Na konci katovy
oprátky."
Gareth uvolnil sevření. Ne kvůli tomu, co otec řekl, ale protože konečně ovládl vlastní emoce. Hyacinth nás po-
slouchá, připomněl si. Je hned za rohem. Nesmím udělat nic, čeho bych později litoval.
„Věděl jsem, že to tak dopadne," promluvil otec, právě když ho Gareth pustil a obrátil se k odchodu.
Ksakru. Baron vždycky poznal, co říct, který knoflík zmáčknout, aby synovi zabránil udělat správnou věc.
„Co?" zeptal se Gareth a strnul uprostřed kroku.
„Že ji požádáš o ruku."
Gareth se pomalu otočil. Otec se široce usmíval, vrcholně potěšený sám sebou. Při tom pohledu ztuhla Garethovi
krev v žilách.
Jsi velmi předvídatelný," pokračoval baron a nachýlil hlavu nepatrně ke straně. Gareth u něj to gesto viděl už
stokrát, možná že tisíckrát. Vyjadřovalo blahosklonnost a pohrdání a vždycky Garetha přimělo cítit se opět jako
malý kluk, který tvrdě usiluje o otcovo uznání.
A pokaždé selhal.
„Stačilo jediné moje slovo," uchechtl se baron. Jediné slovo."
Gareth velmi pečlivě volil slova. Měl publikum. Nesměl
na to zapomínat. A tak řekl pouze: „Nemám ponětí, o čem to mluvíte."
Baron zaklonil hlavu a vybuchl smíchy s takovou buja-rostí, že to Garethem otřáslo a spolehlivě ho to umlčelo.
„Ale no tak," otřel si oči. „Řekl jsem ti, že ji nedostaneš, a koukni, cos udělal."
Garethova hruď se napjala. O čem to otec mluví? Chtěl, aby se s Hyacinth oženil?
„Skočil jsi do toho rovnýma nohama a požádal ji o ruku," pokračoval baron. Jak dlouho to trvalo? Den? Dva?
Určitě ne víc než týden."
„Moje nabídka slečně Bridgertonové s vámi neměla nic společného," pronesl Gareth ledově.
„Ale no tak," ušklíbl se baron pohrdavě. „Udělals to jen kvůli mně. Copak sis to do téhle chvíle neuvědomil?"
Gareth na něj vyděšeně zíral. Je to pravda? Nebo alespoň část pravdy?
„Myslím, že si půjdu lehnout," prohlásil baron s předstíraným povzdechem. „Byla to... zábava, co říkáš?"
Gareth nevěděl, co si má myslet.
Ještě něco," utrousil baron přes rameno, když udělal první krok ke svému domu. „Než se se slečnou Bridger-
tonovou oženíš, možná by ses měl nějak vyvázat ze svých dalších zásnub."
„Cože?"
Baron se zlomyslně usmál. „Už nevíš? Pořád jsi zasnoubený s ubohou Mary Winthropovou. A ta si nikdy nikoho
jiného nevezme."
„Nemůže to být právoplatné."
„Ujišťuju tě, že je." Baron se mírně předklonil. „Postaral jsem se o to."
Gareth tam stál s ochablými ústy a rukama bezvládně svěšenýma podél boků. Neomráčilo by ho víc, ani kdyby
otec sundal z oblohy měsíc a položil mu ho na hlavu.
„Uvidíme se na svatbě," zavolal baron. „Ach, promiň. Na které svatbě?" Zasmál se a udělal dalších pár kroků k
svému domu. „Dej mi vědět, až to všechno vyřešíš." Mírně mu pokynul, očividně potěšený sám sebou, a vklouzl
do domu.
„Panebože," zašeptal Gareth pro sebe. A pak znovu, protože žádný okamžik v životě nevolal po rouhání víc.
„Panebože."
Do jaké se to dostal šlamastyky? Muž nemůže současně nabídnout manželství víc než jedné ženě. A i když ho
Mary Winthropové nenabídl, baron to udělal jeho jménem a podepsal za tím účelem dokumenty. Gareth nevěděl,
co to znamená pro jeho plány s Hyacinth, ale nemohlo to být nic dobrého.
Zatraceně... Hyacinth.
Proboha, vskutku. Slyšela každé slovo.
Gareth sebou trhl, aby se rozběhl za roh, ale pak se zarazil a pohlédl k domu, aby se ujistil, že ho otec nesleduje.
V oknech byla stále tma, ovšem to neznamenalo...
K čertu s ním. Koho to zajímá?
Zabočil za roh a před uličkou, kde ji zanechal, se prudce zastavil. Byla pryč.

16. kapitola

Stále v uličce. Gareth zírá na místo, kde měla stát Hyacinth. Takový pocit už by nikdy nechtěl zažít.

Garethovi se zastavilo srdce. Kde je krucinál Hyacinth? Hrozí jí nebezpečí? Bylo pozdě, a přestože se nacházeli
v jedné z nejdražších a nejluxusnějších londýnských čtvrtí, mohli se tu pohybovat zloději, vrazi a -
Ne, nestala se obětí žádného zločinu. Tady ne. Něco by slyšel. Rvačku. Výkřik. Hyacinth by se nevzdala bez
boje. Bez velmi hlasitého boje. Což znamenalo jediné...
Zřejmě ji pobouřilo, jak jeho otec mluvil o Mary Winthropové, a utekla. K čertu s ženami. Měla mít víc rozumu.
Gareth podrážděně zavrčel, opřel si ruce v bok a rozhlédl se po okolí. Mohla běžet domů osmi různými cestami,
vlastně jich mohlo být ještě víc, pokiid vzal v úvahu všechny uličky a zapadlé kouty, jimž, jak doufal, se ro-
zumně vyhne.
Rozhodl se zkusit tu nejkratší. Zavedla by ji přímo na Berkeley Street - rušnou třídu, kudy se možná budou
vracet kočáry z plesu Mottramových, ale Hyacinth měla pravděpodobně takový vztek, že jí šlo hlavně o to dostat
se co nejrychleji domů.
Což Garethovi vyhovovalo. Byl by radši, kdyby ji na hlavní ulici zastavila nějaká klepna než zloděj v postranní
uličce.
Rozběhl se k Berkeley Square, na každé křižovatce zpomalil, rozhlédl se a přešel přes ulici. Nic.
Kam krucinál šla? Na ženu byla mimořádně pohybově zdatná, ale panebože, jak rychle mohla utíkat?
Prohnal se po Charles Street na náměstí stejného jména. Kolem projel nějaký kočár, jemuž Gareth nevěnoval
pozornost. Zítřejší klepy budou pravděpodobně plné historek o jeho šíleném nočním úprku mayfairskými uli-
cemi, ale není to nic, co by jeho pověst nevydržela.
Utíkal po okraji náměstí, až se konečně ocitl na Bruton Street a míjel číslo šestnáct, dvanáct, sedm...
Byla tam, hnala se jako vítr a právě zahýbala za roh, aby vklouzla do domu zadním vchodem.
Jeho tělo pobídla zvláštní nespoutaná energie a Gareth vyrazil ještě rychleji. Prudce pohyboval rukama, nohy ho
pálily a košili měl jistě promočenou potem, ale nestaral se o to. Chytí tu zatracenou ženskou, dřív než vběhne
dovnitř, a potom...
Hrome, ještě nevěděl, co s ní udělá, ale nebude to nic pěkného.
Hyacinth se u posledního rohu zastavila a ohlédla přes rameno. Jakmile ho uviděla, otevřela ústa a potom se s
novým odhodláním vyřítila k zadnímu vchodu pro služebnictvo.
Gareth spokojeně přimhouřil oči. Teď bude hledat klíč. Už se mu neztratí. Trochu zpomalil, jen natolik, aby
chytil dech, a potom zvolnil krok.
Teď bude Hyacinth mít, co chtěla.
Ale místo aby sáhla za nějakou cihlu pro klíč, prostě otevřela.
Zatraceně. Když odcházeli, nezamkli za sebou.
Gareth vyrazil a téměř ji dohonil.
Téměř.
Přiběhl ke dveřím právě v okamžiku, když mu je zavřela před nosem.
A rukou vzal za kliku ve chvíli, když zámek neodvolatelně zapadl.
Sevřel pěst a málem zabušil do dveří. Chtěl křičet její jméno, zapomenout na veškerou slušnost. Dosáhl by tím
dřívějšího termínu svatby, což byl stejně jeho cíl.
Ale domníval se, že některé věci jsou v člověku příliš zakořeněné, a zjevně byl natolik džentlmen, že si nepřál
veřejně zničit její pověst.
„Ne," zamumlal tiše a vrátil se k průčelí domu, „všechny kompromitující situace by se měly odehrávat v na-
prostém soukromí."
Opřel si ruce v bok a zadíval se na okno její ložnice. Jednou se tam už dostal, dokáže to znovu.
Letmý pohled vzhůru i do ulice ho ujistil, že nikdo nejde, a tak rychle vylezl na zeď. Tentokrát byl jeho výstup
mnohem snazší, protože přesně věděl, kam položit ruce i nohy. Okno bylo stále mírně pootevřené, přesně tak,
jak ho naposledy nechal - ne že by předvídal, že jím bude muset znovu prolézt.
Vyskočil nahoru, vmáčkl se dovnitř a s žuchnutím dopadl na koberec, právě když Hyacinth vešla do dveří.
„Musíš," zavrčel a narovnal se jako kočka, „mi něco vysvětlit."
Já?" odsekla Hyacinth. „Nechápu -" Pootevřela rty a opožděně hodnotila situaci. „Vypadni z mého pokoje!"
Nadzvedl obočí. „Mám jít po hlavním schodišti?" „Vylez oknem, ty mizero."
Gareth si uvědomil, že ještě nikdy neviděl Hyacinth vzteklou. Pobouřenou ano a rozhodně i dopálenou. Ale
tohle...
Tohle bylo úplně jinačí.
Jak se opovažuješ!" vybuchla. Jak se opovažuješ?" A potom, než vůbec stačil odpovědět, k němu přistoupila a
vlepila mu facku. „Vypadni! Hned!"
„Ne, dokud," napřáhl ukazováček přímo k její hrudi,
„mi neslíbíš, že už nikdy neuděláš takovou pitomost jako dnes večer."
„Pch! Pch!" vydala ze sebe tlumený zvuk, jaký člověk dělává, když se nezmůže na jedinou srozumitelnou slabi-
ku. A pak, po několika dalších vzteklých nádeších, promluvila nebezpečně hlubokým hlasem: „Nejsi v
postavení, abys po mně něco žádal."
„Že ne?" Nadzvedl jedno obočí a pohlédl na ni s povýšeným nestejnoměrným úsměvem. Jako tvůj budoucí
manžel -"
„Vůbec se mi o tom nezmiňuj."
Gareth cítil, jak se mu v hrudi něco sevřelo a převrátilo. „Chceš tu svatbu odvolat?"
„Ne," odpověděla se zuřivým výrazem, „o to ses přece dnešním večerem postaral, ne? O to ti šlo? Donutit mě k
tomu tím, že už nebudu pro žádného jiného muže přijatelná?"
Přesně to bylo jeho cílem, a proto Gareth nic neřekl. Ani slovo.
„Toho budeš litovat," zasyčela Hyacinth. „Celého dnešního dne. Věř mi." „Opravdu?"
Jako tvoje budoucí žena," prohlásila s nebezpečným zábleskem v očích, „ti udělám ze života peklo."
O tom Gareth nepochyboval, ale usoudil, že se s tím problémem popere, až mu bude skutečně čelit. „Teď nejde o
to, co se mezi námi dřív stalo," namítl, „a ani o to, cos možná slyšela od barona. Důležité je -"
„Pro lásku boží," Hyacinth se zarazila právě včas. „Kdo si myslíš, že jsi?"
Naklonil se k ní blíž. „Muž, který si tě bude brát. A ty, Hyacinth Bridgertonová, brzy St. Clairová, se už nikdy
nebudeš toulat londýnskými ulicemi bez doprovodu, a to v jakoukoli denní či noční dobu."
Chvíli mlčela, až si téměř myslel, že na ni zapůsobil svou starostí o její bezpečí. Ale potom couvla. Je na čase
projevit smysl pro korektnost."
Jen stěží odolal nutkání chytit ji za ramena a zatřást s ní. „Máš vůbec tušení, jak mi bylo, když jsem se vrátil za
roh a tys tam nebyla? Napadlo tě, co se ti může stát, než doběhneš sama domů?"
Povýšeně nadzvedla obočí. „Nic víc, než se mi stalo právě tady."
Jak už to u úderů bývá, tenhle mířil přesně, až sebou Gareth téměř trhl. Ale ovládl se a chladným hlasem pronesl:
„To nemyslíš vážně. Možná si to nalháváš, ale ve skutečnosti to tak nemyslíš a já ti odpouštím."
Stála nehybně, zcela nehybně kromě zvedání a klesání její hrudi. Ruce svírala vedle boků a obličej jí brunátněl.
„Už nikdy," vypravila ze sebe úsečným hlasem a stěží potlačovala vztek, „se mnou tímhle tónem nemluv. A ani
se neodvažuj předpokládat, že víš, na co myslím."
„Neboj se, to bych pravděpodobně nikdy netvrdil."
Hyacinth polkla, což byl jediný projev nervozity, a řekla: „Chci, abys odešel."
„Ne, dokud mi to neslíbíš."
„Nic ti nedlužím. Rozhodně nemáš právo po mně cokoli vyžadovat." „Tvůj slib," opakoval.
Hyacinth na něj jen zírala. Kde vzal odvahu přijít sem a k něčemu ji nutit? To ona je raněná. To ona -Proboha,
ani nedokáže myslet v celých větách. „Chci, abys odešel," opakovala.
Jeho odpověď přišla prakticky hned po její poslední slabice. „A já chci tvůj slib."
Zavřela ústa. Bylo by snadné mu to slíbit, protože rozhodně nehodlala běhat někde sama uprostřed noci. Ale
jakýkoli slib by se podobal omluvě a to uspokojení mu poskytnout nehodlala.
Dalo by se to nazvat hloupostí či nezralostí, ale neudělá to. Ne po tom, co jí provedl.
„Panebože," zamumlal, „ty jsi tak tvrdohlavá."
Jízlivě se usmála. „Bude radost být se mnou ženatý."
„Hyacinth," řekl, nebo spíš vzdychl. „Ve jménu toho
všeho -" Prohrábl si vlasy a rozhlédl se po místnosti, než se k ní konečně obrátil. „Chápu, že jsi naštvaná -"
„Nemluv se mnou jako s dítětem."
„Nemluvím."
Chladně na něj pohlédla. „Mluvíš."
Zatnul zuby a pokračoval: „To, co můj otec řekl o Mary Winthropové..."
Otevřela ústa. „Tak o tohle myslíš, že jde?"
Zíral na ni a dvakrát zamrkal. „Ne snad?"
„Samozřejmě že ne," odplivla si. „Proboha, máš mě za hhipáka?"
,Já... ehm... ne?"
„Doufám, že tě znám dost dobře, abych věděla, že bys nenabídl sňatek dvěma ženám současně. Aspoň ne
schválně."
„Správně," promluvil poněkud zmateně. „Tak co -" „Víš, proč jsi mě požádal o ruku?" zeptala se ho. „O čem to
k čertu mluvíš?"
„Víš to?" opakovala. Tu otázku mu položila už dřív, ale neodpověděl.
„Samozřejmě že vím. Proto, že -" Odmlčel se a očividně nevěděl jak pokračovat.
Zavrtěla hlavou a potlačila slzy. „Právě teď tě nechci vidět."
„Co to s tebou je?"
„Se mnou nic," vykřikla tak hlasitě, jak se odvážila. Já aspoň vím, proč jsem tvou nabídku přijala. Ale ty - Ne-
máš tušení, proč jsi mě o to požádal."
„Tak mi to pověz," vybuchl. „Pověz mi, co je podle tebe tak zatraceně důležité. Vždycky se tváříš, že znáš
všechno a všechny nejlíp, a teď zjevně víš, i na co všichni myslí. Tak mi to pověz. Pověz mi to, Hyacinth -"
Couvla před zlobou v jeho hlase.
„- pověz mi to."
Polkla. Nepodrobí se. Možná se třese, možná má na krajíčku jako nikdy v životě, ale nevzdá to. „Požádals mě o
ruku," pronesla tichým hlasem, aby se jí netřásl, „kvůli němu."
Upřeně na ni hleděl.
„Tvému otci." Kdyby nebyla hluboká noc, vykřikla by to.
„Proboha," zaklel. „Tak tohle si myslíš? Nemá to s ním nic společného."
Hyacinth po něm vrhla útrpný pohled.
„Nedělám nic kvůli němu," zasyčel Gareth, rozzuřený už tím, že to vůbec naznačila. „Nic pro mě neznamená."
Zavrtěla hlavou. „Klameš sám sebe, Garethe. Všechno, co děláš, děláš kvůli němu. Neuvědomila jsem si to, do-
kud to neřekl, ale je to tak."
„Věříš víc jeho slovu než mému?"
„Nejde o ničí slovo," odpověděla unaveně, zklamaně a možná i trochu bezútěšně. „Prostě to tak je. A ty... požá-
dals mě o ruku, protože jsi mu chtěl dokázat, že to zvládneš. Se mnou to nemělo nic společného."
Gareth se ani nehnul. „To není pravda."
„Že ne?" Usmála se, ale její obličej působil smutně, téměř smířeně. „Vím, že bys mě nepožádal o ruku, kdyby
ses zaslíbil jiné ženě, ale taky vím, že bys udělal cokoli, abys na otce zapůsobil. A to včetně svatby se mnou."
Gareth pomalu zavrtěl hlavou. „Vykládáš si to úplně špatně," ohradil se, ale jeho sebejistota začala ochabovat.
Několikrát ho s nevhodnou škodolibostí napadlo, že otec musí být kvůli Garethovu manželskému úspěchu sinalý
vzteky. A užíval si to. Vychutnával si vědomí, že v šachové hře s lordem St. Clairem konečně udělal vražedný
tah.
Šachmat.
Bylo to úžasné.
Ale proto Hyacinth o ruku nepožádal. Udělal to proto - No, měl k tomu stovku různých důvodů. Bylo to složité.
Líbila se mu. Není to snad důležité? Dokonce měl rád její rodinu. A svou babičku. Nemohl si přece vzít ženu,
která by s lady Danburyovou nevycházela.
Kromě toho ji chtěl. Toužil po ní tak silně, že mu to vyráželo dech.
Dávalo smysl oženit se s Hyacinth. Pořád to dává smysl.
To je ono. Teď už to musí jen správně vyjádřit a přimět ji, aby to pochopila. A ona to pochopí. Není hloupá. Je to
Hyacinth.
Proto ji má tolik rád.
Otevřel ústa, a než promluvil, pokynul rukou. Musí to urovnat. Nebo aspoň zlepšit. „Když se na to podíváš ro-
zumně," začal.
„Dívám se na to rozumně," odsekla, dřív než stačil dokončit myšlenku. „Proboha, kdybych nebyla tak zatraceně
rozumná, vyplakala bych si oči." Zpevnila čelist a polkla.
A on si v duchu pomyslel - Panebože, ona se rozbrečí.
„Věděla jsem, co dnes večer dělám," pokračovala bolestně tichým hlasem. „Věděla jsem, co to znamená, a vě-
děla jsem, že je to nezrušitelné." Třásl se jí spodní ret a odvrátila oči. Jen jsem nečekala, že toho budu litovat."
Bylo to jako úder do žaludku. Ranil ji. Opravdii jí ublížil. Neměl to v úmyslu a ani si nebyl jistý, jestli Hyacinth
nepřehání, ale skutečně ji ranil.
A ohromilo ho, jak moc to raniloye/zo.
Chvíli se ani nehnuli, jen tam stáli a ostražitě se pozorovali.
Gareth chtěl něco říct, dokonce se domníval, že by měl něco říct, ale netušil co. Žádná vhodná slova
neexistovala.
„Víš, jaký to je pocit, když tě někdo drží v šachu?" zeptala se Hyacinth.
„Ano," zašeptal.
Napjala koutek rtů. Nevypadala vztekle, spíš... smutně. „Pak pochopíš, proč tě žádám, abys odešel."
Část jeho bytosti křičela, aby tam zůstal, a něco primitivního chtělo, aby ji vzal do náruče a donutil ji to pocho-
pit. Mohl použít slova nebo tělo. Nezáleželo na tom. Jen chtěl, aby tomu porozuměla.
Ale cítil i něco jiného - smutek, osamění i vědomí toho, jaké to je být raněný. A bylo mu jasné, že kdyby zůstal a
snažil se ji přimět k pochopení, neuspěl by. Dnes v noci ne.
Ztratil by ji.
Přikývl. „Promluvíme si o tom později." Mlčela.
Vykročil k oknu. Vypadalo trochu směšně a nesmyslně, že odejde tamtudy, ale koho to ksakru zajímá?
„Pokud jde o tu Mary," řekla Hyacinth jeho zádům, „ten problém se určitě vyřeší. Když to bude nutné, moje
rodina ji vyplatí."
Snažila se ovládnout, potlačit bolest tím, že se zaměří na praktické stránky. Gareth tu taktiku znal: sám ji použí-
val, a to bezpočtukrát.
Obrátil se a upřeně se jí zadíval do očí. Je to dcera hraběte z Wrothamu."
„Ach." Odmlčela se. „To mění situaci, ale jsem si jistá, že jestli to bylo už dávno..."
„Bylo."
Polkla. „Proto jste se odcizili? Kvůli těm zásnubám?"
„Vyžaduješ moc odpovědí po někom, koho jsi právě požádala, aby odešel."
„Stanu se tvou ženou," připomněla mu. „Nakonec se to stejně dozvím."
„To ano," souhlasil. „Ale ne dnes v noci."
A s těmi slovy se protáhl oknem.
Když se ocitl na zemi, zvedl hlavu v zoufalé touze ještě jednou ji letmo zahlédnout. Potěšilo by ho cokoli - silue-
ta, nebo jen její stín pohybující se za závěsy.
Ale nic tam nebylo.
Odešla.

17. kapitola

Odpolední svačina v Čísle pět. Hyacinth je v salonu jen s matkou, což je vždy nebezpečné, když má někdo
tajemství.

Odjel pan St. Clair z města?" Hyacinth vzhlédla od svého velmi nedbalého vyšívání jen natolik, aby odpověděla:
„Nemyslím. Proč?" Matka krátce sevřela rty. „Několik dní tu nebyl." Hyacinth na ni upřela prázdný výraz. „Má
zřejmě ve Wiltshiru nějakou práci ohledně svého majetku."
Samozřejmě to byla lež. Hyacinth se nedomnívala, že by měl nějaký majetek, ve Wiltshiru ani kdekoli jinde. Ale
s trochou štěstí by to matku mohlo přivést na jiné myšlenky, než se začne vyptávat na Garethovo neexistující
jmění. „Chápu," zamumlala Violet.
Hyacinth zabodla jehlu do látky možná s větší silou, než bylo nutné, a potom nazlobeně pohlédla na svůj výtvor.
Byla zoufalá švadlena. Neměla trpělivost ani cit pro detail, ale vždy si s sebou do salonu nosila rámeček na
vyšívání. Člověk nikdy nevěděl, kdy bude potřebovat přijatelným způsobem odvrátit pozornost.
Ta lest léta velmi dobře fungovala. Ale teď byla Hyacinth jedinou dcerou žijící v domě, takže často svačila jen s
matkou. A vyšívání, které jí pomáhalo uniknout
z rozhovoru vedeného třemi nebo čtyřmi směry, teď bohužel selhalo. „Stalo se něco?" zeptala se Violet.
„Samozřejmě že ne." Hyacinth nechtěla vzhlédnout, ale kdyby se vyhnula očnímu kontaktu, matka by jistě
pojala podezření. Proto odložila jehlu a zvedla bradu. Když už s něčím začneš, musíš to dotáhnout do konce,
usoudila. A pokud chce lhát, musí být co nejpřesvědči-vější. „Má jen spoustu práce, nic víc. Vlastně ho za to ob-
divuju. Nechtěla bys přece, abych se provdala za nějakého budižkničemu?"
„Samozřejmě že ne," zamumlala Violet, „ale přesto mi to připadá divné. Nedávno jste se zasnoubili."
Kdykoli jindy by se Hyacinth prostě obrátila k matce a prohlásila: Jestli máš nějakou otázku, klidně se zeptej."
Jenže pak by se její matka skutečně zeptala.
A Hyacinth si rozhodně nepřála odpovídat.
Před třemi dny se o Garethovi dozvěděla pravdu. Znělo to dramaticky, dokonce melodramaticky - „dozvěděla se
pravdu". Jako by odhalila nějaké hrozné tajemství a našla v rodinné skříni St. Clairových kostlivce.
Ale nešlo o žádné tajemství. O nic zlověstného ani nebezpečného, dokonce ani příliš zahanbujícího. Byla to jen
holá pravda, kterou měla celou dobu na očích.
A byla k ní slepá. To s ženou udělá láska, usoudila.
Rozhodně se do něj zamilovala. To bylo jasné. Někdy mezi okamžikem, kdy souhlasila, že si ho vezme, a nocí,
kdy se milovali, se do něj zamilovala.
Ale neznala ho. Nebo ano? Opravdu mohla tvrdit, že zná jeho podstatu, když ani nepochopila tu nejzáklad-nější
stránku jeho povahy?
Využil ji.
Bylo to tak. Vytížil ji, aby zvítězil ve své nekonečné bitvě s otcem.
Bolelo to víc, než si kdy dokázala představit.
Namlouvala si, že je hloupá a dělá z komára velblouda. Copak nestačí, že se mu líbí, že ji považuje za chytrou,
zábavnou a občas dokonce moudrou? Nestačí, že ji chrání, váží si jí a navzdory poněkud temné minulosti jí bude
dobrým a věrným manželem?
Proč by mělo záležet na tom, z jakého důvodu ji požádal o ruku? Nemělo by jít jen o to, že to udělal?
Ale bylo to důležité. Cítila se využitá, bezvýznamná jako šachová figurka na příliš velké šachovnici.
A nejhorší na tom bylo - že té hře vůbec nerozuměla.
„To byl dost upřímný povzdech."
Hyacinth zamrkala a zaostřila na matčin obličej. Proboha, jak dlouho tam sedí a zírá do prázdna?
„Nechceš mi něco říct?" zeptala se Violet jemně.
Hyacinth zavrtěla hlavou. Jak by se měla s něčím takovým svěřit matce?
Ach ano, mimochodem a pro případ, že by tě to snad zajímalo, zrovna nedávno jsem pochopila, že mě můj
snoubenec požádal o ruku, protože si přál rozzuřit svého otce.
A zmínila jsem se ti, že už nejsem panna? Teď už se z toho nevykroutím! Ne, to by nefungovalo.
„Předpokládám," podotkla Violet a usrkla čaj, „že máte za sebou první mileneckou hádku."
Hyacinth se vší silou snažila nezčervenat. Vskutku mileneckou.
„Na tom přece není nic, za co by ses měla stydět," dodala Violet.
Já se nestydím," ohradila se Hyacinth rychle.
Violet nadzvedla obočí a Hyacinth by se nejradši kopla za to, že tak úhledně padla do matčiny pasti.
„O nic nejde," zabručela a bodala jehlou do vyšívání, dokud žlutá květina, kterou vytvářela, nevypadala jako
chundelaté kuřátko.
Pokrčila rameny a vytáhla oranžovou bavlnku. Mohla by mu přidělat nohy a zobák.
„Vím, že se považuje za neslušné projevovat emoce," promluvila Violet, „a určitě po tobě nechci, abys něco
předstírala, ale někdy prostě pomáhá povědět někomu, jak se cítíš."
Hyacinth zvedla hlavu a zpříma se setkala s matčiným pohledem. „Nemívám problémy říct lidem, jak se cítím."
„To je pravda," přikývla Violet trochu rozladěně, že se její teorie rozsypala na kousky.
Hyacinth se vrátila k vyšívání a se svraštělým čelem si uvědomila, že přidělala zobák moc vysoko. Tak dobře,
bude to kuře s kloboučkem.
„Možná," nevzdávala se matka, „je pan St. Clair člověk, kterému připadá těžké -"
„Vím, jak mu je," přerušila ji Hyacinth.
„Ach." Violet našpulila rty a krátce vydechla nosem. „Třeba si není jistý, jak by měl postupovat. Jak se k tobě
přiblížit."
„Ví, kde bydlím."
Violet slyšitelně vzdychla. „Neusnadňuješ mi to." „Snažím se vyšívat." Hyacinth zvedla ruční práci jako důkaz.
„Snažíš se vyhnout -" Matka se zarazila a zamrkala. „Proč má ta květina ucho?" „To není ucho." Hyacinth
pohlédla dolů. „Ani květina." „Nebyla to ještě včera květina?"
Jsem velmi tvůrčí," namítla Hyacinth a přidělala té zpropadené rostlině další ucho.
„O tom," poznamenala Violet, „jsem ovšem nikdy nepochybovala."
Hyacinth se zadívala na spoušť na látce. Je to mourovatá kočka," oznámila. Jen jí musím udělat ocas."
Violet chvíli mlčela a pak promluvila: „Dokážeš být k lidem velmi tvrdá."
Hycinth prudce zvedla hlavu. Jsem tvoje dcera!" vykřikla.
„Samozřejmě," přisvědčila Violet, poněkud otřesená Hyacinthinou zanícenou reakcí. „Ale -"
„Proč předpokládáš, ať už jde o cokoli, že to musí být moje vina?"
„To nedělám!"
„Děláš." Hyacinth si vzpomněla na spoustu roztržek mezi Bridgertonovými sourozenci. „Odjakživa."
Violet se otřeseně nadechla. „To není pravda, Hyacinth. Jen tě znám lip než pana St. Claira a -"
„A proto víš, že za všechno můžu já?"
„No... ano." Violet vypadala, že ji vlastní odpověď překvapila, a chvatně dodala: „Netvrdím, že pan St. Clair
nemá vlastní slabiny a chyby. Jen je zkrátka neznám."
Je jich spousta," podotkla Hyacinth hořce, „a pravděpodobně jsou nepřekonatelné."
„Ach, Hyacinth," promluvila matka konejšivým hlasem v obavě, že se Hyacinth velmi brzy rozpláče. „Co se
stalo?"
Hyacinth se odvrátila. Nedokázala odpovědět. Teď bude matka bez sebe starostí a Hyacinth tam bude muset
sedět, cítit se hrozně a zoufale si přát, aby se jí mohla vrhnout do náruče a znovu se stát dítětem.
Jako když byla malá a domnívala se, že matka vyřeší každý problém, všechno napraví chlácholivým slůvkem a
polibkem na čelo.
Jenže teď už není malá a nejsou to dětské problémy.
Nemůže se o ně s matkou podělit.
„Chceš se vyplakat?" zeptala se Violet tiše.
Hyacinth zavrtěla hlavou. Nemůže z té svatby vycouvat. Ale...
Odvrátila pohled, překvapená směrem vlastních myšlenek. Chtěla by z té svatby vůbec vycouvat? Kdyby se
Garethovi neodevzdala, kdyby se nemilovali a nic by ji nenutilo zůstat zasnoubená, jak by se zachovala?
Poslední tři dny o té noci posedle přemítala - o tom hrozném okamžiku, kdy se baron vysmíval Garethovi, že ho
navedl k tomu, aby jí nabídl sňatek. Procházela si v hlavě každou větu, každé slovo, které si pamatovala, a přesto
si až teď položila nejdůležitější otázku. Jedinou, na níž skutečně záleží. A uvědomila si -
Že by zůstala.
V duchu si to opakovala, potřebovala čas, aby ta slova vstřebala. Zůstala by.
Miluje ho. Je to skutečně tak prosté? „Nechci brečet," řekla, přestože už zavrtěla hlavou. Některé věci se zkrátka
musí vyslovit nahlas.
„Pak mu budeš muset pomoct," promluvila Violet. „Ať už ho trápí cokoli, bude na tobě, abys mu pomohla."
Hyacinth pomalu přikývla, příliš ztracená v myšlenkách, aby se zmohla na smysluplnější odpověď. Může mu
pomoct? Je to reálné? Zná ho sotva měsíc, kdežto nenávist k otci si budoval celý život.
Třeba odmítne jakoukoli pomoc anebo, což je ještě pravděpodobnější, si vůbec neuvědomí, že ji potřebuje. Muži
už jsou takoví.
„Věřím, že o tebe má zájem," podotkla matka. „Opravdu."
Já vím," přikývla Hyacinth smutně. Jenže ne tolik, jak nenávidí svého otce.
Když poklekl a požádal ji, aby s ním strávila zbytek života, přijala jeho jméno a porodila mu děti, nebylo to kvůli
ní.
Co to o něm vypovídá?
Unaveně vzdychla.
„Tohle se ti vůbec nepodobá," poznamenala její matka. Hyacinth vzhlédla.
„Že jsi tak zamlklá," objasnila Violet. „A jen čekáš." „Čekám?" opakovala Hyacinth.
„Na něj. Podle mě právě to děláš. Čekáš, až za tebou přijde a požádá tě o odpuštění čehokoli, co udělal."
Já -" Zarazila se. Bylo to tak. Ani si to neuvědomila. A zčásti proto si zřejmě připadala tak zoufalá. Vložila svůj
osud i štěstí do rukou někoho jiného, a to nenáviděla.
„Co kdybys mu poslala dopis?" navrhla Violet. „Požádala ho, aby za tebou přišel? Je to džentlmen a ty jeho
snoubenka. Neodmítne to."
„Ne," zamumlala Hyacinth, „to ne. Ale," zvedla hlavu a očima prosila o radu, „co mu mám říct?"
Byla to hloupá otázka. Violet nevěděla, v čem je problém, takže jak mohla znát řešení? A přesto se jí jako vždy
podařilo odpovědět zcela správně.
„Pověz mu, co máš na srdci." Violet zkřivila rty. „A když to nebude fungovat, vezmi nějakou knihu a prašti ho s
ní po hlavě."
Hyacinth zamrkala a pak znovu. „Cože?" „To jsem neřekla," zamumlala Violet rychle. Hyacinth cítila, že se
usmívá. Jsem si naprosto jistá, že řekla."
„Myslíš?" zeptala se Violet a zvedla šálek s čajem, aby zakryla úsměv. „Velkou knihu," vyzvídala Hyacinth,
„nebo malou?"
„Spíš velkou, ne?"
Hyacinth přikývla. „Máme v knihovně Souborné vydání Shakespearova díla?" Violet zvlnila rty. „Asi ano."
V Hyacinthině hrudi začalo něco bublat. Něco velmi podobného smíchu. A povzbudilo ji, že to opět cítí.
„Miluju tě, mami," řekla, najednou přemožená touhou vyslovit to nahlas. „Chci, abys to věděla."
Já vím, drahoušku," přisvědčila Violet s rozzářenýma očima. „Taky tě miluju."
Hyacinth přikývla. Nikdy nepřemýšlela o tom, jak je vzácné mít milující rodiče. To Gareth neměl. Bůhví, jaké
prožil dětství? Nemluvil o tom a Hyacinth si zahanbeně uvědomila, že se ho ani nezeptala.
Ani si toho opomenutí nevšimla.
Možná, jen možná, si zasloužil trochu jejího pochopení.
Stále ji bude muset požádat o odpuštění, tak šlechetná a vlídná zas nebyla.
Ale Hyacinth se ho pokusí pochopit, milovat a možná, když se vynasnaží, v něm tu prázdnotu zaplní.
Ať už Gareth potřebuje cokoli, možná je to právě ona.
A na ničem jiném nezáleží.
Zatím se však Hyacinth musí postarat, aby dosáhla
šťastného konce. A měla pocit, že k tomu žádný vzkaz stačit nebude.
Je na čase chovat se odvážně a směle.
Na čase vytáhnout lva z jeho brlohu, ukázat mu -
„Není ti nic, Hyacinth?" ozvala se matka.
Zavrtěla hlavou. Jsem úplně v pořádku. Jen přemýšlím jako hlupák, nic víc."
Jako zamilovaný hlupák.
18. kapitola

Později odpoledne v malé pracovně v Garethově bytě. Náš hrdina došel k závěru, že musí něco udělat. Netuší, že
se na něj Hyacinth chystá.

Velkolepé gesto. Přesně to potřebuju, usoudil Gareth. Velkolepé gesto. Ženy milují velkolepá gesta, a i když je
Hyacinth úplně jiná než ostatní ženy, s nimiž se kdy setkal, stále je to žena a velkolepé gesto si ji jistě trochu
získá. Ne?
Mělo by, pomyslel si nevrle, protože mě vůbec nic jiného nenapadá.
Jenže problémem u velkolepých gest je, že ta nejvelko-lepější většinou vyžadují peníze, jichž měl Gareth
pomalu. A ta, která nevyžadují moc peněz, obvykle zahrnují ztrapnění se na veřejnosti - recitováním poezie,
zpíváním balady či sentimentálními projevy v přítomnosti osmi set svědků.
Nic takového pravděpodobně neudělám, usoudil.
Hyacinth však byla, jak si často všiml, neobvyklá žena, což znamenalo - naštěstí - že by na ni mohl zapůsobit
něčím neobvyklým.
Dá jí najevo, jak mu na ní záleží, ona zapomene na všechny nesmysly o jeho otci a všechno bude v pořádku.
Musí to být v pořádku.
„Pane St. Claire, máte návštěvu."
Zvedl hlavu. Dlouho seděl za stolem, divže tam neza-kořenil. Ve dveřích pracovny stál sluha. Protože si Gareth
nemohl dovolit majordoma - a kdo ho s pouhými čtyřmi místnostmi vlastně potřebuje? - Phelps často přejímal
veškeré jeho povinnosti.
„Přiveďte ho dovnitř," promluvil Gareth trochu nepřítomně a položil na papíry rozseté po stole nějaké knihy.
„Ehm..." Chrchly chrchly. Chrchly chrchly chrchly.
Gareth vzhlédl. „Děje se něco?"
„No... víte..." Sluha vypadal zmučeně. Gareth se s ním snažil soucítit. Ubohý pan Phelps si neuvědomil, že by se
měl občas chovat jako majordomus, a zjevně si neosvojil potřebné umění oprostit obličej od veškerých emocí.
„Pane Phelpsi?" promluvil Gareth.
„Ten host je ona, pane St. Claire."
„Oboupohlavní, pane Phelpsi?" zeptal se Gareth.
Sluha zčervenal. Je to slečna Bridgertonová."
Gareth vyskočil tak rychle, že narazil stehny do hrany stolu. „Tady? Teď?"
Phelps přikývl. Vypadal, že ho pánova újma trochu potěšila. „Dala mi navštívenku. Byla velmi zdvořilá. Jako by
na tom nebylo nic mimořádného."
Gareth horečně uvažoval a snažil se přijít na to, proč proboha Hyacinth udělala něco tak pošetilého a navštívila
ho uprostřed dne u něj doma. Ne že by to bylo uprostřed noci vhodnější, ale stejně, co kdyby ji kdovíjací
šťourové viděli vstupovat do domu?
„Uveďte ji dál," řekl. Nemohl ji dost dobře vyhodit. Tak jako tak ji bude muset doprovodit domů. Nedomníval
se, že přišla s patřičným doprovodem. Kdoví jestli si s sebou přivedla aspoň tu mentol milující komornou, ale
bůhví, že ta by ji v londýnských ulicích stejně neochránila.
Založil si ruce na hrudi a čekal. Pokoje byly uspořádané do čtverce, takže se do pracovny dalo vstoupit buď z
jídelny, nebo z ložnice. Bohužel právě ten den si služebná zvolila pro pravidelné voskování podlahy nějakým
přípravkem, který, jak přísahala (velmi hlasitě a na hrob drahé matky), udrží podlahu čistou a bez bacilů. Násled-
kem toho přistrčili stůl ke dveřím pracovny, což znamenalo, že jediná cesta dovnitř vede přes ložnici.
Gareth zasténal a zavrtěl hlavou. Poslední, co potřeboval, bylo představit si Hyacinth ve své ložnici.
Doufal, že až tamtudy bude procházet, přivede ji to do rozpaků. Zasloužila si to kvůli tomu, že za ním přišla
sama.
„Garethe," promluvila, jakmile se objevila ve dveřích.
A všechny jeho dobré úmysly vylétly oknem.
„Co tu k čertu děláš?" obořil se na ni.
„Taky tě ráda vidím," pokračovala tak klidně, že si připadal jako hlupák.
Ale nevzdal se snadno. „Někdo tě mohl vidět. Nestaráš se o svou pověst?"
Pokrčila rameny a sundala si rukavice. Jsem zasnoubená a budu se vdávat. Nemůžeš to odvolat a ani já to ne-
mám v úmyslu, takže pochybuju, že kdyby mě někdo přistihl, navždy by mě to zničilo."
Gareth se snažil ignorovat nával úlevy, který se ho při jejích slovech zmocnil. Samozřejmě že se postaral, aby tu
svatbu nezrušila, a ona mu už řekla, že to neudělá, ale stejně bylo překvapivě milé slyšet to znovu.
„Dobře," řekl pomalu, přičemž pečlivě volil tón. „Tak proč jsi tady?"
„Ne proto, abych mluvila o tvém otci," vyhrkla, „pokud tě to znepokojuje."
„Neznepokojuje," odsekl.
Nadzvedla obočí.
„Ani v nejmenším," dodal podrážděně.
Neodpověděla, ale vrhla po něm pohled, který ho ujistil, že mu ani náhodou nevěří. „Přišla jsem si s tebou pro-
mluvit o těch špercích."
„O špercích," opakoval.
„Ano," přisvědčila stále tím upjatým věcným hlasem. „Doufám, žes na ně nezapomněl."
Jak bych mohl?" zamumlal. Uvědomil si, že ho Hya-cinth začíná popuzovat. Nebo spíš její chování. Stále byl
vnitřně vyvedený z míry, rozhozený z pouhého pohledu na ni, a ona se chovala zcela klidně, téměř nepřirozeně
chladně.
„Doufám, že je chceš pořád hledat," pokračovala. „Zašli jsme příliš daleko, abychom to teď vzdali."
„Máš nějaké aišení, odkud bychom měli začít?" zeptal se co nejklidnějším hlasem. Jestli si dobře vzpomínám,
narazili jsme na překážku."
Sáhla do taštičky a vytáhla poslední lísteček od Isabel-ly, který měla od chvíle, kdy se před několika dny viděli
naposled, stále u sebe. Pečlivě ho rozložila a uhladila na stole. „Ukázala jsem to Colinovi," řekla. Zvedla hlavu a
připomněla mu: „Dovolils mi to."
Krátce přikývl.
Jak už jsem se zmínila, hodně cestoval po Evropě a myslí si, že je to napsané nějakým slovanským jazykem. Po
poradě s mapou usoudil na slovinštinu." Na jeho prázdný pohled dodala: „Tak mluví lidé ve Slovinsku."
Gareth zamrkal. „Taková země existuje?"
Hyacinth se poprvé během jejich rozhovoru usmála. „Ano. Musím přiznat, že jsem o ní také nevěděla. Vlastně je
to spíš oblast. Severovýchodně od Itálie."
„Část Rakouska-Uherska?"
Hyacinth přikývla. „A předtím Svatá říše římská. Pocházela tvoje babička ze severu Itálie?"
Gareth si najednou uvědomil, že o tom nemá ani ponětí. Babička Isabella mu ráda vyprávěla historky z dětství,
které prožila v Itálii, ale týkaly se jídla a svátků - věcí, které by malého chlapce mohly zajímat. Pokud se zmínila
*
0 městě, kde se narodila, byl moc malý, aby si toho všímal. „Nevím," odpověděl s hloupým - a popravdě řečeno
1 trochu provinilým pocitem. „Asi ano. Neměla tmavé vlasy. Vlastně je měla stejné jako já."
Hyacinth přikývla. „Napadlo mě to. Ty ani tvůj otec nejste středozemské typy."
Gareth se napjatě usmál. Nemohl mluvit za barona, ale jinak existoval velmi dobrý důvod, proč on nevypadá,
jako by měl v sobě italskou krev.
„Hmm," zabručela Hyacinth a pohlédla na arch papíru, který mu položila na stůl. Jestli byla ze severovýchodu,
možná žila poblíž slovinské hranice, a tudíž ten jazyk znala. Aspoň tolik, aby v něm napsala dvě věty."
„Přesto mohla stěží doufat, že je tu někdo dokáže přeložit."
„Přesně tak," souhlasila Hyacinth živě. Když začalo být zřejmé, že Gareth nemá ani potuchy, o čem mluví,
pokračovala: „Kdybys chtěl nějakou stopu ztížit, nenapsal bys ji co nejnesrozumitelnějším jazykem?"
„Škoda že nemluvím čínsky," zamumlal.
Vrhla po něm pohled - nebyl si jistý, jestli netrpělivý, nebo podrážděný - a pokračovala: Jsem přesvědčená, že je
to poslední vodítko. Každý, kdo došel tak daleko, musel vynaložit hodně energie a velmi pravděpodobně ten
překlad získá. Určitě by nikoho nenutila, aby všemi úskalími prošel znovu."
Gareth se díval na neznámá slova, žvýkal si spodní ret a přemýšlel.
„Souhlasíš?" naléhala Hyacinth.
Vzhlédl a pokrčil rameny. „Ty rozhodně ano."
Otevřela ústa. „Co tím chceš říct? Že jsem -" Zarazila se a uvažovala o jeho slovech. „Tak dobře, máš pravdu.
Asi se shodneme, že jsem v dobrém i zlém o něco neodbytnější než typická ženská. Nebo mužský."
Gareth se ponuře usmál a přemítal, jestli by ho fráze „v dobrém i zlém" měla znervóznit.
„Myslíš, že byla tvoje babička stejně nevyzpytatelná jako, ehm..." odkašlala si, „já?" Ke konci otázky ztratil její
hlas trochu razance a Gareth z jejích očí vyčetl, že vůbec není tak sebejistá, jak se snaží vypadat.
„Nevím," odpověděl upřímně. „Zemřela, když jsem byl malý. Vzpomínám si na ni očima sedmiletého kluka."
„Hmm," zabručela a nervózně poklepala prsty do stolu.
„Tak či onak můžeme začít hledat někoho, kdo mluví slovinsky." Protočila panenky a suše dodala: „Musí to být
někdo z Londýna."
„Koho by to napadlo?" zamumlal, hlavně proto, aby ji popíchl. Neměl to dělat, už měl mít víc rozumu, ale na
Hyacinthině odhodlání bylo něco... zábavného.
„A mezitím," prohlásila nezvykle věcným tónem, „bychom se měli vrátit do domu Clairových."
„Prohledat ho od sklepa po půdu?" zeptal se tak uhlazeně, že muselo být zřejmé, že ji považuje za šílence.
„Samozřejmě že ne," zamračila se.
Skoro se usmál. Tohle se jí už podobalo mnohem víc.
„Mám dojem," dodala, „že ty šperky budou schované v její ložnici."
„Proč myslíš?"
„Kam jinam je mohla dát?"
„Do šatny," navrhl a naklonil hlavu ke straně, „do salonu, do podkroví, do majordomovy šatny, do pokoje pro
hosty, do jiného pokoje pro hosty -"
„Ale kde," přerušila ho, podrážděná jeho sarkasmem, „by to dávalo největší smysl? Až doteď nechávala všechno
v částech domu, kam tvůj dědeček chodil nejmíň. Co by bylo lepší než ložnice?"
Zamyšleně ji pozoroval, dostatečně dlouho, aby zčervenala. Konečně promluvil: „Víme, že ji tam navštívil při-
nejmenším dvakrát."
Zamrkala. „Dvakrát?"
„Otec měl mladšího bratra, který zemřel u Trafalgaru," vysvětlil, ačkoli se ho neptala.
„Ach." To jí zřejmě vzalo vítr z plachet. Aspoň na chvíli. „To je mi líto."
Gareth pokrčil rameny. „Stalo se to už dávno, ale díky."
Pomalu přikývla, jako by si nebyla úplně jistá, co má teď říct. „Dobře," prohlásila konečně. „Správně."
„Správně," opakoval.
„Hmm."
„Hmm," zabručel tiše.
„Čert to vem!" vybuchla. „Tohle už nevydržím. Nejsem stvořená pro to, abych zbůhdarma seděla a zametala
věci pod koberec."
Gareth otevřel ústa, ačkoli neměl představu, co hodlá říct, ale Hyacinth ještě neskončila.
„Vím, že bych měla mlčet a nechat to být, ale nemůžu. Prostě nemůžu." Pohlédla na něj, jako by ho chtěla chytit
za ramena a zatřást s ním. „Chápeš?"
„Ani slovo," přiznal.
„Musím to vědět!" vykřikla. „Musím vědět, proč jsi mě požádal o ruku."
Nechtěl to téma rozvíjet. „Neříkalas, že sis se mnou nepřišla povídat o mém otci?"
„Lhala jsem. Snad jsi mi nevěřil?"
„Ne," odpověděl popravdě. „Asi ne."
Jen - nemůžu -" Ždímala si ruce a vypadala tak utrápeně a zmučeně, jak ji ještě nikdy neviděl. Ze sponek se jí
uvolnilo několik pramenů vlasů, pravděpodobně následkem vzrušených gest, a tváře jí hořely.
Ale nejvíc se změnily její oči. Objevilo se v nich zoufalství, zvláštní zármutek, který tam nepatřil.
V té chvíli si Gareth uvědomil, jaký charakteristický rys odlišuje Hyacinth od zbytku lidské společnosti. Byla
spokojená s tím, kdo je. Věděla o sobě, kdo je, byla tím ráda, a Gareth se domníval, že si z velké části právě
proto užívá její společnost.
Pochopil, že Hyacinth má spoustu věcí, které vždycky chtěl.
Znala své místo na světě. Věděla, kam patří. A věděla, ke komu patří.
Chtěl totéž. Přál si to, ta touha mu pramenila z hloubi duše. A ačkoli si to dřív neuvědomil, cítil zvláštní, téměř
nepopsatelnou závist, která ho sžírala.
Jestli ke mně chováš nějaký cit," řekla, „určitě chápeš, jak je to pro mě zatraceně těžké. Takže, pro lásku boží,
Garethe, řekneš už něco?1'
Já -" Otevřel ústa, ale slova ho dusila. Proč ji požádal
o ruku? Měl pro to sto, vlastně tisíc důvodů. Pokoušel se vzpomenout, co ho k té myšlence přivedlo. Napadlo ho
to náhle - pamatoval si na to. Ale nevybavoval si přesně proč, kromě toho, že mu to připadalo správné.
Ne proto, že by se to od něj očekávalo, ne proto, že by to bylo vhodné, ale jen proto, že to bylo správné.
Ano, pravdou bylo, že se mu hlavou mihlo, že to bude konečné vítězství v jeho nekonečné hře s otcem, ale proto
to neudělal.
Zkrátka si neuměl představit, že by to bylo jinak.
Miloval ji.
Garetha se zmocnil náhlý pocit, jako by se mu sesouvala půda pod nohama. Naštěstí hned za ním stál stůl, jinak
by ztratil rovnováhu a skončil na podlaze.
Jak se to proboha mohlo stát? Miloval Hyacinth Brid-gertonovou.
Jistě to bylo k smíchu.
„Půjdu," řekla roztřeseným hlasem. Až když došla ke dveřím, uvědomil si, že jistě mlčel celou minutu.
„Ne!" zavolal na ni chraplavě. „Počkej." A potom dodal: „Prosím."
Zastavila se a otočila. Zavřela dveře.
A Gareth pochopil, že jí to musí říct. Ne že ji miluje -na to ještě nebyl připravený. Ale musí jí svěřit pravdu o
svém narození. Nemůže ji k sobě připoutat manželstvím, aniž by to věděla.
„Hyacinth, já -"
Ta slova mu ucpala hrdlo. Nikdy to nikomu neřekl. Dokonce ani své babičce. Nikdo neznal pravdu kromě něj a
barona.
Deset let to v sobě dusil, nechal narůstat a plnit ho, až měl pocit, že v něm nic jiného není. Nic než tajemství. Nic
než lež.
„Musím ti něco říct," vypravil ze sebe.
Hyacinth zřejmě cítila, že jde o něco mimořádného, protože se ani nehnula a mlčela.
A že jen málokdy mlčela.
Já - můj otec..."
Bylo to zvláštní. Nikdy ho nenapadlo říct to nahlas, nacvičit si ta slova. Nevěděl, jak je poskládat k sobě, jakou
větu zvolit.
„Není to můj otec," vyhrkl nakonec.
Hyacinth zamrkala. Dvakrát.
„Neznám svého skutečného otce."
Stále mlčela.
„A asi se nikdy nedozvím, kdo to byl."
Pozoroval její obličej a čekal na nějakou reakci. Tvářila se bezvýrazně a stála tak strnule, že se sama sobě vůbec
nepodobala. A potom, právě když si byl jistý, že ji navždy ztratil, se ušklíbla:
„Musím říct, že je to úleva."
Pootevřel rty. „Cože?"
„Nijak zvlášť mě netěšilo, že mým dětem bude v žilách kolovat krev lorda St. Claira." Pokrčila rameny a
nadzvedla obočí, jak měla ve zvyku. Jsem ráda, že zdědí jeho titul - to se koneckonců vždycky hodí -, ale jeho
krev je něco docela jiného. Je mimořádně nerudný, ne?"
Gareth omámeně přikývl. „Všiml jsem si," podotkl mimoděk.
„Asi to budeme muset držet v tajnosti," podotkla, jako by mluvila o bezvýznamných klepech. „Kdo to ještě ví?"
Zamrkal, stále trochu omráčený jejím věcným přístupem. „Pokud vím, tak jen baron a já."
„A tvůj skutečný otec."
„Doufám, že ne," promluvil Gareth. Uvědomil si, že je to poprvé, kdy si konečně dovolil ta slova říct - vlastně na
ně vůbec pomyslet.
„Možná o tobě nevěděl," poznamenala Hyacinth tiše, „nebo si myslel, že ti v šlechtické rodině u St. Clairových
bude lip."
„To všechno vím," utrousil Gareth hořce, „a přece mě to nijak netěší."
„Třeba o tom tvoje babička věděla víc." Očima zalétla k jeho obličeji. „Isabella," objasnila. „V deníku."
„Vlastně to nebyla moje babička."
„Chovala se tak někdy? Jako bys nebyl její?"
Zavrtěl hlavou. „Ne," odpověděl, ztracený v myšlenkách. „Milovala mě. Nevím proč, ale milovala mě."
„Možná proto," nadhodila Hyacinth nezvyklým tónem, „že sis tu lásku zasloužil."
Srdce mu poskočilo. „Takže ty zásnuby nechceš zrušit," ujišťoval se opatrně.
Zpříma na něj pohlédla. „Ty ano?"
Zavrtěl hlavou.
„Tak proč sis myslel, že já ano?" zeptala se s mírně zvlněnými rty.
„Tvoje rodina by mohla mít námitky."
„Pch. Nejsme takoví snobi. Bratrova manželka je nelegitimní dcerou hraběte z Penwoodu, a přitom by za ni
každý z nás položil život." Zamyšleně přimhouřila oči. „Ale ty nejsi nelegitimní."
Zavrtěl hlavou. „K otcovu nekonečnému zoufalství."
„Nevidím v tom žádný problém," prohlásila. „Můj bratr a Sophie žijí rádi na klidném venkově, ale my se k tomu
donutit nenecháme. Pokud si to samozřejmě nebudeš přát."
„Baron může vyvolat skandál," varoval ji.
Usmála se. „Snažíš se mě přesvědčit, abych si tě nebrala?"
Jen chci, abys věděla -"
„Snad jsi už pochopil, že je naprosto zbytečné něco mi rozmlouvat?" Gareth zvlnil rty.
„Tvůj otec neřekne ani slovo," prohlásila. Jaký by to mělo smysl? Narodil ses v manželském svazku, takže ti
nemůže vzít titul, a kdyby prozradil, že nejsi jeho, jen by ze sebe udělal paroháče." Opsala rukou působivý ob-
louk. „To si žádný muž nepřeje."
Usmíval se a cítil, jak se uvnitř něj něco mění, jako by se stával lehčím a svobodnějším. „Mluvíš za všechny mu-
že?" zamumlal a pomalu k ní vykročil.
„Ty bys snad chtěl být paroháčem?"
Zavrtěl hlavou. „Ale s tím si nemusím dělat starosti."
Když k ní přistoupil, začala vypadat trochu vyplašeně - ale i vzrušeně. „Ne, pokud s tebou budu šťastná." Je to
snad hrozba, Hyacinth?" Zatvářila se ostýchavě. „Možná."
Teď je od sebe dělil jediný krok. „Vidím, že tu mám ještě něco na práci."
Zvedla bradu a hruď jí začala stoupat a klesat mnohem rychleji. „Není se mnou zrovna snadné pořízení."
Vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům. „Miluju výzvy."
„V tom případě je dobře, že si -"
Uchopil jeden její prst a strčil si ho do úst, až zalapala po dechu. „- mě vezmeš," podařilo se jí dokončit.
Přesunul se k dalšímu prstu. „Hmm hmm." Já - ach - já - ach -" „Moc ráda mluvíš," uchechtl se. „Co tím - ach!"
V duchu se usmál a přesunul se k vnitřní straně jejího zápěstí.
„- myslíš?" dopověděla, ale v jejím hlase už nezbylo moc energie. Doslova se mu rozplývala před očima a Ga-
reth se cítil jako král.
„Nic zvláštního," zamumlal a přitáhl si ji blíž, aby ji mohl políbit na hrdlo. Jen se těším, že až se doopravdy
vezmeme, budeš moct vydávat tak hlasité zvuky, jak jen budeš chtít."
Neviděl jí do obličeje - příliš se věnoval jejímu výstřihu, který bylo očividně potřeba ještě o něco stáhnout -, ale
věděl, že zčervenala. Cítil teplo její pokožky.
„Garethe," ohradila se chabě. „Měli bychom přestat."
„To nemyslíš vážně," namítl, a jakmile začalo být jasné, že se živůtek ani nehne, vklouzl jí rukou pod lem sukně.
„Ne," vzdychla, „vlastně ne."
Usmál se. „To je dobře."
Zasténala, jak jí prsty přejel nahoru po noze, ale potom zřejmě shromáždila poslední zbytky příčetnosti, protože
vydechla: „Ale nemůžeme... ach."
„Ne, nemůžeme," souhlasil. Stůl nebyl zvlášť pohodlný, na zemi nebylo dost místa a bůhví, jestli Phelps zavřel
vnější dveře od jeho ložnice. Odtáhl se a ďábelsky se usmál. „Ale můžeme dělat jiné věci."
Doširoka rozevřela oči. Jaké?" zeptala se podezřívavě.
Zvedl jí ruce nad hlavu. „Věříš mi?"
„Ne," odpověděla, „ale je mi to jedno."
Stále držel její ruce nahoře, potom ji opřel o dveře a předklonil se, aby ji políbil. Chutnala jako čaj a jako...
Ona.
Byla mimořádná a jedinečná a Gareth věděl, že už ji nikdy žádná jiná nenahradí.
Pustil jí jednu ruku a jemně ji po ní pohladil až k rameni... krku... bradě. A potom se druhou rukou vrátil k lemu
jejích šatů.
Když jí prsty přejel nahoru po noze, zasténala jeho jméno, zalapala po dechu a vzdychla. „Uvolni se," zašeptal jí
do ucha. „Nemůžu." „Můžeš."
„Ne," zavrtěla hlavou, uchopila jeho obličej do dlaní a donutila ho, aby se na ni podíval. „Nemůžu."
Gareth se nahlas zasmál. „Dobře, tak se neuvolňuj." A potom, dřív než měla šanci odpovědět, vklouzl prstem
pod okraj jejího spodního prádla a dotkl se jí.
„Už žádné uvolňování," uchechtl se.
„Garethe," vydechla.
„Ach, Garethe, ne, Garethe, nebo ještě, Garethe?" zamumlal. Ještě," zasténala. „Prosím."
„Miluju ženu, která ví, co chce," podotkl a zdvojnásobil své úsilí.
Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Za tohle zaplatíš." Nadzvedl obočí. „Vážně?" Přikývla. „Hned teď." Tiše
se zasmál. „To je fér."
Jemně ji dráždil, aby ji přivedl k vrcholu. Nepravidelně
dýchala, měla pootevřené rty a rozostřené oči. Miloval její obličej, každou křivku i to, jak si světío pohrávalo na
jejích lícních kostech a na bradě.
Ale když se na ni teď díval, jak se ztrácí ve vlastní vášni, vyrazilo mu to dech. Byla krásná - ne tím oslepujícím,
oslňujícím způsobem, ale mnohem osobitěji.
A teď její krása patří jen jemu.
Sklonil se, aby ji políbil se vší láskou a něhou, které cítil. Přál si ztlumit její zasténání, až dojde vrcholu, ztišit
její povzdech svými ústy.
„Garethe," vydechla.
„Už brzy," slíbil. „Možná teď."
A potom ji naposledy políbil, vnikl do ní prstem a ostatními ji dál hladil. Cítil, jak se napjala, a její tělo se otřáslo
silou vášně.
Teprve tehdy si uvědomil, jak zoufale po ní touží. Tolik se soustředil na její potěšení, že si toho ani nevšiml.
Až teď.
Pohlédl na ni. Byla ochablá, udýchaná a tak omámená, jak ji snad ještě nikdy neviděl. K čertu.
Je to v pořádku, namlouval si chabě. Máme před sebou celý život. Jedna koupel ve studené vodě mě nezabije.
„Šťastná?" zašeptal a shovívavě si ji prohlížel.
Přikývla. Nic víc se jí udělat nepodařilo.
Políbil ji na nos a pak si vzpomněl na papíry, které nechal na stole. Nebyly úplně dokončené, ale i tak mu při-
padalo, že je vhodná chvíle, aby jí je ukázal.
„Mám pro tebe dárek," promluvil.
Zajiskřilo jí v očích. „Opravdu?"
Přikývl. Jen měj prosím na paměti, že hlavní je vždycky nápad."
S úsměvem ho následovala ke stolu a pak se posadila na židli.
Gareth odstrčil stranou nějaké knihy a opatrně zvedl list papím. „Není to hotové." „To mi nevadí," zavrtěla
hlavou.
Zatím jí to neukázal. „Podle mě je pravděpodobné, že ty šperky nikdy nenajdeme," řekl. „Ne!" ohradila se.
„Můžeme -" „Pšš. Nech mě domhivit."
Ačkoli se to vzpíralo celé její povaze, podařilo se jí zavřít ústa.
„Nemám moc peněz," pokračoval. „Na tom nezáleží."
Ponuře se usmál. Jsem rád, že to tak cítíš, protože i když nebudeme v nouzi, ani si nebudeme žít jako tví
sourozenci."
„Nepotřebuju to," vyhrkla rychle. Bylo to tak, nebo v to aspoň doufala. V hloubi duše věděla, že nejvíc ze všeho
potřebuje jeho.
Vypadal vděčně a také trochu rozpačitě. „Až zdědím titul, bude to nejspíš ještě horší," dodal. „Baron se mě snaží
co nejvíc ožebračit."
„A ty se snažíš mě od té svatby znovu odradit?"
„Kdepak," zavrtěl hlavou. „Teď už jsi ke mně navěky připoutaná. Ale chci, abys věděla, že kdybych mohl, dal
bych ti celý svět." Zvedl papír. „A začnu s tímhle."
Uchopila arch do rukou a pohlédla na něj. Byla tam její podobizna.
Překvapeně rozevřela oči. „Tos maloval sám?"
Přikývl. „Nejsem moc zkušený malíř, ale dokážu -"
Je to velmi dobré," přerušila ho. Nikdy by se nedostal do dějepisu coby známý malíř, ale podoba byla věrná a
Hyacinth se domnívala, že v jejích očích zachytil něco, co nebylo na žádném portrétu její rodiny.
„Přemýšlel jsem o Isabelle," poznamenal a opřel se o hranu stolu. „A vzpomněl jsem si na pohádku, kterou mi v
dětství vyprávěla. Byla tam princezna, zlý princ a," srrmtně se usmál, „diamantový náramek."
Hyacinth se mu dívala do obličeje, fascinovaná něhou v jeho očích, a potom se rychle zadívala zpátky na kresbu.
Na zápěstí měla diamantový náramek.
„Určitě to není ten, který ve skutečnosti schovala,"
dodal, „ale takhle nějak mi ho popisovala, a kdybych mohl, dal bych ti ho."
„Garethe, já -" Cítila, jak jí do očí vstoupily slzy a hrozí, že začnou stékat po tvářích. „To je ten nejvzácnější
dárek, jaký jsem kdy dostala."
Vypadal... ne jako by jí úplně nevěřil, ale spíš jako by si tím nebyl docela jistý. „Nemusíš říkat -"
Je to tak," trvala na svém a vstala.
Otočil se a zvedl ze stolu další papír. „Nakreslil jsem to ještě jednou, ale větší, abys to lip viděla."
Uchopila do rukou druhý obrázek a sklopila k němu oči. Gareth namaloval jen náramek, jako by visel ve vzdu-
chu. Je krásný," zašeptala a dotkla se ho prsty.
Usmál se, jako by svému umění zas tolik nevěřil. Jestli neexistuje, měl by."
Přikývla a přitom se stále dívala na kresbu. Byla to jemná řemeslná práce, jejíž každý článek měl tvar listu. Jak
ráda by si ho navlékla na zápěstí!
Ale rozhodně by ho nepovažovala za cennější než ty dva obrázky. Nikdy.
„Moc -," vzhlédla a překvapeně pootevřela rty. Skoro dodala: „- tě miluju."
„- se mi líbí," doplnila místo toho, ale když ke Garetho-vi vzhlédla, domnívala se, že se jí pravda zračí v očích.
Miluju tě.
Usmála se a položila mu dlaň na ruku. Chtěla mu to říct, ale nebyla na to ještě úplně připravená. Nevěděla proč,
ale možná se to bála říct jako první. Ona, která neměla strach skoro z ničeho, nedokázala sebrat odvahu, aby
vyřkla ta dvě slova.
Bylo to ohromující.
Děsivé.
Rozhodla se změnit téma. „Pořád chci ty šperky hledat," prohlásila a odkašlala si, aby její hlas zněl zase jako
obvykle.
Zasténal. „Proč to nevzdáš?"
„Protože... zkrátka nemůžu." Sevřela rty. „Rozhodně
nechci, aby je dostal tvůj otec." Vzhlédla. „Mám mu tak vůbec říkat?"
Pokrčil rameny. Já to dělám. Člověk si těžko odvykne." Přikývla. Je mi jedno, jestli nebyla Isabella tvoje sku-
tečná babička. Ten náramek si zasloužíš." Pobaveně se usmál. „Proč?"
Na chvilku ji to vyvedlo z míry. „Protože si ho zasloužíš," řekla nakonec. „Někdo ho mít musí a já nechci, aby to
byl právě on. Protože," toužebně pohlédla na kresbu ve svých rukou, „je úžasný."
„Nemůžeme počkat, až najdeme nějakého překladatele ze slovinštiny?"
Zavrtěla hlavou a ukázala na lístek, který stále ležel na stole. „Co když to není slovinsky?"
„Myslel jsem, žes to říkala," namítl podrážděně.
„Říkala jsem, že si to myslí můj bratr," odsekla. „Víš, kolik jazyků existuje ve střední Evropě?"
Tiše zaklel.
Přikývla. Je to velmi frustrující." Nevěřícně na ni zíral. „Proto jsem neklel." „Tak proč -"
„Protože budeš moje smrt," zabručel. Hyacinth se usmála a zabodla mu ukazováček do hrudi. „Teď už víš, proč
jsem říkala, že se mě chce rodina zbavit." „Bůh mi pomoz."
Naklonila hlavu na stranu. „Půjdeme na to zítra?" „Ne."
„Tak pozítří?" „Ne!"
„Prosím?" zkusila to.
Položil jí ruce na ramena a otočil ji obličejem ke dveřím. „Doprovodím tě domů," oznámil. Otočila se a pokusila
se promluvit přes rameno: „Pro-"
„Ne!"
Hyacinth se neochotně šourala ke dveřím. Když už to nemohla déle odkládat, vzala za kliku, ale než otevřela,
naposledy se otočila, otevřela ústa a -
„NE!"
„Neřekla jsem ani -"
„Tak dobře," zasténal a podrážděně rozhodil ruce. „Vy-hrálas."
„Děkuju - "
„Ale ty nepůjdeš."
Ztuhla, s ústy otevřenými do oválu. „Cože?"
„Půjdu sám," dodal s výrazem, jako by si radši nechal vytrhat všechny zuby. „Bez tebe."
Zírala na něj a snažila se vymyslet, jak by se měla ohradit, aniž by to znělo nezrale. Usoudila, že je to nemožné,
a tak se pokoušela zformulovat otázku, jestli tam Gareth opravdu půjde, aniž by to vypadalo, že mu nevěří.
Hrom do toho, taky to byl ztracený případ.
Takže se spokojila s tím, že zkřížila paže a probodla ho planoucím pohledem.
Bez jakéhokoli účinku. Jen se na ni díval a řekl: „Ne."
Hyacinth naposledy otevřela ústa, ale pak to s povzdechem vzdala. „Kdybych si vždycky prosadila svou, asi bys
nestál za to, abych si tě brala."
Zaklonil hlavu a rozesmál se. „Budeš dobrá manželka, Hyacinth," sdělil jí a vystrčil ji z pokoje.
„Hmm."
Zasténal. „Ale ne, jestli se změníš v moji babičku." „Usilovně se o to snažím," prohlásila uličnicky. „Škoda,"
zamumlal a zatahal ji za ruku, takže se zastavila, ještě než došli do salonu. Obrátila se k němu s otázkou v očích.
Zkřivil rty, nevinnost sama. „Tohle babičce dělat nemůžu." „Ach!" vyjekla. Jak se tam proboha tou rukou
dostal? „Nebo tohle" „Garethe!""
„Garethe, ano, nebo Garethe, ne?" Usmála se. Nedokázala si pomoct. „Garethe, ještě."

19. kapitola

Příští úterý. Nestává se všechno důležité v úterý?

Koukněte, co mám!" Hyacinth s širokým úsměvem stála ve dveřích salonu lady Danburyové a držela ve vzduchu
Slečnu Daven-portovou a tajemného markýze.
„Novou knihu?" zeptala se lady Danburyová z druhé strany místnosti. Seděla na své oblíbené židli, ale soudě
podle jejího výrazu to klidně mohl být trůn.
„Není to jen tak ledajaká kniha," prohlásila Hyacinth s tajnůstkářským úsměvem a popošla k hraběnce.
Lady Danburyová uchopila knihu do rukou, pohlédla na název a viditelně se rozzářila. „Tuhle jsme ještě
nečetly." Podívala se zpátky na Hyacinth. „Doufám, že je stejně špatná jako ty ostatní."
„No tak, lady Danburyová," ohradila se Hyacinth a posadila se vedle ní, „neměla byste říkat, že jsou špatné."
„Netvrdím, že nejsou zábavné," namítla hraběnka a dychtivě listovala stránkami. „Kolik kapitol nám ještě zbývá
u drahé slečny Butterworthové?"
Hyacinth zvedla příslušnou knihu ze stolu a otevřela ji na místě, kde si ji minulé úterý založila. „Tři,"
odpověděla a podívala se dopředu i dozadu, aby si to ověřila.
„Hmm. Zajímalo by mě, z kolika útesů může ubohá Priscilla za tu dobu viset."
„Podle mě nejmíň ze dvou," odhadovala Hyacinth. „Za předpokladu, že nedostane mor."
Lady Danburyová přimhoviřila oči. „Myslíte, že je to možné? Trocha dýmějového moru udělá v próze zázraky."
Hyacinth se uchechtla. „Možná by se to mělo jmenovat Slečna Butterworthová a šílený baron aneb," dramaticky
ztišila hlas, „Trocha dýmějového moru."
„Osobně bych dala přednost Uklována k smrti holuby."
„Asi bychom vážně měly napsat knihu," poznamenala Hyacinth s úsměvem, zatímco se chystala pustit do osm-
nácté kapitoly.
Lady Danburyová vypadala, jako by ji chtěla poplácat po hlavě. „Přesně to jsem vám říkala."
Hyacinth pokrčila nos a zavrtěla hlavou. „Ne," namítla, „nebyla by to velká legrace. Umíte si představit někoho,
kdo by si chtěl po těchhle knížkách koupit řadu zábavných titulů?"
„Kdyby bylo moje jméno na obálce, koupili by si ji," pronesla lady Danburyová povýšeně. „Když už jsme u to-
ho, jak pokračuje překlad deníku druhé babičky mého vnuka?"
Hyacinth mírně zavrtěla hlavou, zatímco se snažila sledovat spletitou stavbu vět lady Danburyové. „Promiňte,
ale co má společného vaše jméno na obálce s nutností koupit si nějakou knihu?"
Lady Danburyová mávla energicky rukou, jako by byla Hyacinthina poznámka něčím hmotným, co lze odstrčit
stranou. Jako byste nic neřekla," zabručela.
Jsem něco málo za půlkou," přiznala Hyacinth. „Pama-tuju si italsky míň, než jsem si myslela, a zjišťuju, že pře-
kládání textu je mnohem obtížnější, než jsem tušila."
Lady Danburyová pokývala hlavou. „Byla to milá žena."
Hyacinth překvapeně zamrkala. „Znala jste ji? Isabellu?"
„Samozřejmě. Její syn se oženil s mou dcerou."
„Ach ano," přikývla Hyacinth. Nevěděla, proč ji to nenapadlo dřív. A přemítala - ví lady Danburyová něco o
okolnostech Garethova narození? Gareth tvrdil, že ne,
nebo že s ní o tom aspoň nikdy nemluvil. Avšak možná oba dva zachovávali mlčení v domnění, že o tom ten
druhý nic neví.
Hyacinth otevřela ústa, ale pak je zase rychle zavřela. Nic jí do toho není. Není. Ale -
Ne. Zatnula zuby, jako by se tím snažila dosáhnout toho, aby mlčela. Nemůže vyzradit Garethovo tajemství.
Rozhodně ne.
„Snědla jste něco kyselého?" zeptala se lady Danburyová úsečně. „Vypadáte nějaká nemocná."
Je mi úplně dobře," odpověděla Hyacinth a vesele se usmála. Jen přemýšlím o tom deníku. Vlastně ho mám s
sebou. Abych si četla cestou v kočáru." Od minulého týdne, kdy jí Gareth svěřil svoje tajemství, na překladu
neúnavně pracovala. Nebyla si jistá, jestli se někdy dozvědí totožnost Garethova skutečného otce, ale Isabellin
deník byl tím nejpravděpodobnějším místem, kde by měli s hledáním začít.
„Opravdu?" Lady Danburyová se opřela do židle a zavřela oči. „Tak mi místo té knihy čtěte z něj, co vy na to?"
„Nerozumíte italsky," upozornila ji Hyacinth.
Já vím, ale je to příjemný melodický jazyk. A potřebuju si trochu zdřímnout."
„Určitě?" ujistila se Hyacinth a sáhla do taštičky pro deník.
„Že si potřebuju zdřímnout? Ano, bohužel. Začalo to před dvěma lety. Teď bez krátkého odpoledního spánku
nemůžu existovat."
„Mluvím o tom deníku," namítla Hyacinth. Jestli chcete spát, určitě jsou lepší metody než čtení v italštině."
„Chcete mi snad zazpívat ukolébavku, Hyacinth?" zeptala se lady Danburyová hlasem, který podezřele připo-
mínal zachichotání.
Hyacinth stočila oči k nebi. Jste jako dítě."
„To je naší podstatou, drahá slečno Bridgertonová. Všichni z toho vycházíme."
Hyacinth zavrtěla hlavou a našla v deníku místo, které četla naposled. Skončila v roce 1793, čtyři roky před
Garet-hovým narozením. Z toho, co si přečetla v kočáru cestou sem, byla Garethova matka těhotná, čekala
Garethova staršího bratra George. Předtím dvakrát potratila, což manžela pobouřilo.
Hyacinth připadalo na celém příběhu nejzajímavější, že se o vlastním synovi vyjadřovala s velkým zklamáním.
Milovala ho, to ano, ale litovala, že manželovi tolik dovolila vychovávat ho podle svého. Výsledkem bylo, psala
Isabella, že byl syn stejný jako otec. S matkou jednal pohrdavě a s manželkou to nebylo o nic lepší.
Hyacinth to připadalo velmi smutné. Měla Isabellu ráda. Z jejích zápisků čišela inteligence a humor, a přestože
nedokázala přeložit každé slovo, domnívala se, že kdyby byly ve stejném věku, spřátelily by se. Skličovalo ji,
když se dozvídala, jak byla Isabella utlačována a jak se kvůli manželovi cítila nešťastná.
Posílilo to její víru, že velmi záleží na tom, koho si člověk vezme. Ne kvůli bohatství nebo postavení, i když Hy-
acinth nebyla natolik idealistická, aby předstírala, že je to zcela nepodstatné.
Ale žena má pouze jeden život, a dá-li Bůh, i jednoho manžela. Je štěstí mít ho doopravdy ráda a být mu věrná.
Isabella sice nezažila bití nebo týrání, ale manžel ji přehlížel a jejím myšlenkám či názorům nepřikládal váhu.
Poslal ji do nějakého odlehlého venkovského sídla a svým postojem šel synům příkladem. Garethův otec se k
manželce choval úplně stejně přezíravě. A Hyacinth se domnívala, že kdyby žil Garethův strýc natolik dlouho,
aby se oženil, choval by se jako oni.
„Tak budete mi číst, nebo ne?" zeptala se lady Danburyová ostře.
Hyacinth pohlédla na hraběnku, která se při svém požadavku ani neobtěžovala otevřít oči. „Promiňte," omluvila
se a prstem vyhledala místo, kde skončila. „Potřebuju jen chvilku, abych... ach, tady je to."
Odkašlala si a začala číst italsky. „Si avvicina il giorno in cui nascerà il mio primo nipote. Prego che sia un ma-
schio... "
Přitom si v duchu překládala:
Blíží se den, kdy se narodí moje první vnouče. Modlím se, aby to byl hoch. Milovala bych i holčičku -
pravděpodobně by mi ji dovolili častěji vídat a víc o ni pečovat, ale bude pro nás všechny lepší, když to bude
chlapec. Bojím se pomyšlení, jak záhy by Anne musela snášet pozornost mého syna, kdyby měla holčičku. Měla
bych vlastního syna víc milovat, ale místo toho si dělám starosti o jeho manželku.
Hyacinth se odmlčela a mrkla po lady Danburyové, zda neuvidí nějaké známky toho, že hraběnka trochu rozumí
italsky. Čte koneckonců o její dceři. Měla tušení, jak smutné to manželství bylo? Ale lady Danburyová začala
překvapivě pochrupávat.
Hyacinth užasle - a podezřívavě - zamrkala. Nikdy ji nenapadlo, že by lady Danburyová mohla tak rychle
usnout. Na chvíli se odmlčela a čekala, že hraběnka otevře oči a bude se hlasitě dožadovat, aby Hyacinth
pokračovala.
Avšak po minutě začalo být jasné, že lady Danburyová opravdu spí. A tak si dál četla v duchu a v hlavě pracně
překládala každou větu. Další zápisek byl datován o několik měsíců později: Isabella vyjádřila úlevu, že Anne
porodila chlapce, který byl pokřtěn George. Baron byl bez sebe pýchou a dokonce dal manželce jako dárek zlatý
náramek.
Hyacinth prolistovala několik dalších stránek, aby zjistila, jak dlouho potrvá, než se Isabella dostane k roku
1797, datu Garethova narození. Jedna, dvě, tři... Počítala stránky, přičemž rychle míjela léta. Sedm, osm, devět...
Tady je to. 1796. Gareth se narodil v březnu, takže pokud se Isabella zmínila o jeho početí, bude to tady.
Deset stránek, nic víc. A Hyacinth napadlo -
Proč se nepodívat dopředu? Žádný zákon nevyžadoval, aby četla deník ve správném chronologickém pořádku.
Klidně může nakouknout do let 1796 až 1797 a podívat se, jesdi tam není něco, co se týká Garetha a jeho rodičů.
Pokud ne, vrátí se zpátky a začne číst nanovo.
Nebyla to právě lady Danburyová, která tvrdila, že trpělivost rozhodně není ctnost?
Hyacinth kajícně pohlédla na rok 1793 a otočila najednou pět listů až k roku 1796.
Zpátky... dopředu... zpátky...
Dopředu.
Obrátila na rok 1796 a položila na stránku levou ruku, aby už ji neotočila zpátky. Rozhodně dopředu.
„24. června 1796," četla v duchu. „Přijela jsem do domu Clairových na letní návštěvu, ale sdělili mi, že můj syn
už odjel do Londýna."
Hyacinth rychle v hlavě počítala měsíce. Gareth se narodil v březnu 1797. Odečetla tři měsíce do prosince 1796
a dalších šest do -
Června.
A Garethův otec byl mimo město. Hyacinth se zatajeným dechem pokračovala:
Anne vypadá spokojeně, že odjel, a malý George je poklad. Je hrozné připustit, že jsem štástnější, když tu
Richard není? Tolik mě těší, že mám všechny lidi, které miluji, tak blízko...
Hyacinth dočetla a zamračila se. Nebylo tam nic mimořádného. Nic o záhadném cizinci ani nevhodném příteli.
Pohlédla na lady Danburyovou, která teď nebezpečně zakláněla hlavu. I ústa měla trochu pootevřená.
Hyacinth se rázně vrátila k deníku, a to k dalšímu zápisku datovanému za tři měsíce.
Zalapala po dechu.
Anneje těhotná. Všichni víme, že to dítě nemůže být Richarda. Byl dva měsíce pryč. Dva měsíce. Bojím se o ni.
Můj syn zuří. Ale ona pravdu neprozradí.
„Prozraď ji," zabručela Hyacinth. „Prozraď ji." „Ech?"
Hyacinth zavřela deník a zvedla hlavu.
Lady Danburyová se pohnula. „Proč jste přestala číst?" zeptala se ospale.
„Nepřestala," zalhala Hyacinth, svírajíc deník tak pevně, divže nevyryla do jeho vazby díry. „Usnula jste."
„Opravdu?" zamumlala lady Danburyová. „Určitě začínám stárnout."
Hyacinth se napjatě usmála.
„Dobře," mávla lady Danburyová rukou. Neklidně se zavrtěla, posunula se nejdřív nalevo, pak napravo a potom
zpátky doleva. „Už jsem vzhůru. Vraťme se k slečně Butterworthové."
Hyacinth se vyděsila. „Teď?11
„Kdy jindy?"
Na to neměla Hyacinth vhodnou odpověď. „Tak dobře," souhlasila co nejtrpělivěji. Donutila se odložit deník a
místo něj zvedla Slečnu Butterworthovou a šíleného barona.
„Ehm." Odkašlala si a nalistovala první stránku osmnácté kapitoly. „Ehm."
„Bolí vás v krku?" zeptala se lady Danburyová. „V konvici mi zůstala ještě trocha čaje."
„To nic není." Hyacinth vydechla, sklopila oči a začala číst s nesporně menším nasazením než obvykle: „Baron
měl tajemství. O tom Priscilla nepochybovala. Jedinou otázkou bylo - bude pravda někdy odhalena?"
„Vskutku," zamumlala Hyacinth.
„Ech?"
„Myslím, že se stane něco důležitého," povzdychla si Hyacinth.
„Pořád se děje něco důležitého, drahé děvče," prohlásila lady Danburyová, „a pokud ne, uděláte dobře, když se
budete chovat, jako by ano. Život si tak mnohem víc užijete."
Na lady Danburyovou byla ta poznámka netypicky filozofická. Hyacinth se odmlčela a uvažovala o jejích
slovech.
„Nemám trpělivost s touhle současnou módou, kdy se všichni chtějí nudit" pokračovala lady Danburyová, na-
táhla se pro hůl a zabušila s ní do podlahy. „Ha. Kdy konečně dojde k nějakému zločinu, aby to dostalo spád?"
„Cože?"
Jen čtěte," vyzvala ji lady Danburyová. „Mám dojem, že se dostáváme k té lepší části. Konečně."
Hyacinth přikývla. Problémem bylo, že se dostávala k lepší části jiné knihy. Nadechla se ve snaze vrátit pozor-
nost k Slečně Butterworthové, ale slova jí plavala před očima. Konečně pohlédla na lady Danburyovou a zeptala
se: „Promiňte, ale moc by vám vadilo, kdybych naši návštěvu zkrátila? Nejsem nějak ve své kůži."
Lady Danburyová na ni zírala, jako by právě oznámila, že čeká Napoleonovo dítě.
„Ráda vám to zítra vynahradím," dodala Hyacinth rychle.
Lady Danburyová zamrkala. „Ale není úterý."
„To si uvědomuju. Já -" Hyacinth vzdychla. „Dodržujete své zvyky pravidelně, viďte?"
„Rutina je znakem civilizace."
„Ano, chápu, ale -"
„Známkou skutečně pokročilé mysli však je," přerušila ji lady Danbiiryová, „schopnost přizpůsobit se měnícím
okolnostem."
Hyacinth otevřela ústa. Ani v nejbujnějších snech by ji nenapadlo, že lady Danburyová řekne něco takového.
Jen jděte, drahé dítě," dodala lady Danburyová a pobídla ji ke dveřím. „Udělejte cokoli, co vás tolik zajímá."
Hyacinth na ni chvíli nehybně zírala. A potom, zaplavena vroucím citem, si posbírala věci, vstala a popošla k
lady Danburyové.
„Budete mou babičkou," promluvila, sklonila se a políbila ji na tvář. Ještě nikdy si takovou důvěrnost nedovolila,
ale teď jí to připadalo správné.
„Hloupoučké stvoření," řekla lady Danburyová a otřela si oči, když Hyacinth zamířila ke dveřím. „V srdci jsem
tvou babičkou už léta. Jen jsem čekala, až to uděláš oficiálně."

20. kapitola

Později večer. Vlastně o hodně později. Hyacinth musela se snahou o překlad počkat až do skončení dlouhé
rodinné večeře následované nekonečnými hrami. Až v půl dvanácté konečně našla informací, kterou hledala.
Vzrušení je zřejmě silnější než opatrnost...

Gareth se chystal k odchodu. Oblékl si svetr, hrubý vlněný kus oděvu, který jeho babička nazývala hum-
poláckým, ale měl tu výhodu, že byl černý jako noc. Právě seděl na pohovce a co nejtišeji si nazouval boty, když
to uslyšel. Zaklepání. Tiché, ale neodbytné.
Z letmého pohledu na hodiny zjistil, že je skoro půlnoc. Phelps už šel dávno spát, takže Gareth došel ke dveřím
sám vyzbrojený těžkým dřevěným klackem. „Ano?"
„To jsem já," ozvalo se naléhavě.
Co? Ne, to nemůže být...
Prudce otevřel dveře.
„Co tady děláš?" zasyčel a vtáhl Hyacinth dovnitř. Prolétla kolem něj a klopýtla o židli, zatímco se Gareth roz-
hlížel po chodbě. „Nikoho sis s sebou nepřivedla?"
Zavrtěla hlavou. „Nebyl čas -"
„Zešílelas?" zašeptal zuřivě. Jsi blázen?" Uvědomil si, že se na ni zlobil už minule, když pobíhala po Londýně
sama uprostřed noci. Tehdy však, když je překvapil jeho otec, pro to měla aspoň nějakou výmluvu. Jenže tento-
krát - tentokrát -
Stěží se ovládl. „Budu tě prostě muset někam zamknout," řekl spíš sobě než jí. „To je ono. Jediné řešení. Někam
tě zavřu a -"
„Až si poslech-"
„Pojď sem," vyštěkl, chytil ji za ruku a dovlekl ji do své ložnice. Byla to ta nejvzdálenější místnost od Phelpsova
pokoje. Sluha spal obvykle jako dřevo, ale při Garethově smůle se zrovna dnes v noci může probudit s úmyslem
dát si půlnoční svačinku.
„Garethe," zašeptala Hyacinth cupitající za ním, „musím ti říct -"
Vztekle se k ní obrátil. „Nechci od tebe slyšet nic, co nezačíná slovy Jsem zatraceně pitomá'."
Zkřížila ruce. „To tedy rozhodně neřeknu."
Sevřel pěsti, což byl jediný pohyb, který mu zabránil, aby se na ni vrhl. Svět se začal vybarvovat nebezpečně
červeným odstínem a jediné, na co dokázal myslet, byla představa Hyacinth utíkající napříč Mayfair, kde ji mohl
kdokoli přepadnout a ublížit jí -
„Zabiju tě," zavrčel.
K čertu, jestli se ji někdo chystal napadnout nebo s ní bezohledně zacházet, byl to on sám.
Ale jen zavrtěla hlavou, jako by ho vůbec neposlouchala. „Garethe, musím -"
„Ne," prohlásil rázně. „Už ani slovo. Nic neříkej. Jen tu seď -" Zamrkal, když si uvědomil, že Hyacinth stojí, a
ukázal jí na postel. „Sedni si a buď zticha, než se rozhodnu, co s tebou udělám."
Posadila se a projednou vypadala, že už nehodlá otevřít ústa. Vlastně se tvářila trochu samolibě.
Což v něm okamžitě vyvolalo podezření. Netušil, jak zjistila, že si právě tuhle noc zvolil k návratu do domu
Clairových, aby naposledy pátral po špercích. Zřejmě mu to nějak vyklouzlo a zmínil se o té cestě při nějakém
nedávném rozhovoru. Rád by se považoval za opatrnějšího, ale Hyacinth byla nechutně chytrá, a pokud by
někdo vydedukoval jeho úmysly, byla by to právě ona.
Podle něj to bylo úplně zbytečné úsilí: kromě Hyacin-thiny teorie o barončině ložnici neměl ani ponětí, kde
mohou diamanty být. Ale slíbil jí, že tam půjde, a určitě měl mnohem větší smysl pro čest, než si myslel, protože
se na tu cestu připravil a potřetí během měsíce se chystal do domu Clairových.
Zabodl do ní podrážděný pohled.
Mile se usmála.
Čímž ho vytočila ještě víc. Tohle tedy rozhodně -„Dobře," promluvil hlubokým hlasem, který se otřásal vzteky.
„Ustanovíme nějaká pravidla, přímo tady a teď." Napřímila se. „Cože?"
„Až se vezmeme, neopustíš dům bez mého svolení -" „Nikdy?" přerušila ho.
„Dokud se z tebe nestane zodpovědná dospělá žena," zakončil. Skoro se při těch slovech nepoznával. Ale pokud
tím dosáhne toho, že ji ochrání samu před sebou, tak ať.
Netrpělivě vydechla. „Odkdy se chováš tak nabubřele?"
„Od chvíle, kdy jsem se do tebe zamiloval!" zaburácel. Nebo by to aspoň udělal, kdyby se nenacházeli v domě
plném bytů obývaných svobodnými mládenci, kteří zůstávali dlouho vzhůru a rádi klevetili.
„Ty... ty... Cože?"
Otevřela ústa do okouzlujícího oválu, ale Gareth neměl náladu, aby to ocenil. „Miluju tě, ty pitomá ženská," vy-
buchl a přitom mával pažemi jako šílenec. Bylo překvapivé, k čemu všemu ho donutila. Nevzpomínal si, kdy se
naposledy přestal takhle ovládat, kdy ho naposledy někdo tolik rozzuřil, že skoro nedokázal mluvit.
Kromě ní, samozřejmě.
Zatnul zuby. Jsi ta nejotravnější, nejpitomější -" „Ale -"
„A nikdy nevíš, kdy máš mlčet, ale bůh mi pomoz, stejně tě miluju -"
„Ale, Garethe -"
„A jestli tě budu muset přivázat k téhle zatracené posteli, abych tě ochránil samu před sebou, bůhví že to
udělám."
„Ale, Garethe -"
„Už ani slovo. Ani jediné zpropadené slovo," zasyčel a zuřivě šermoval prstem. Konečně mu ruka ochabla, uka-
zováček namířený do nějakého bodu se po několika trhavých pohybech uklidnil a Gareth spustil paže k bokům.
Upírala na něj obrovské modré oči plné úžasu. Potom pomalu vstala a přistoupila k němu.
„Miluješ mě?" zašeptala.
„Určitě to bude moje smrt, ale ano." Unaveně vzdychl, vyčerpaný už pouze tou vyhlídkou. „Nemůžu si pomoct."
„Ach." Rty se jí zachvěly, potom se roztřásly a pak se najednou usmála. „Dobře."
„Dobře?" opakoval. „To je všechno, co mi na to řekneš?"
Pokročila dopředu a dotkla se jeho tváře. „Taky tě miluju. Celým srdcem, vším, co jsem, a vším -"
Nikdy se nedozvěděl, co chtěla říct. Ztratilo se to pod jeho polibky.
„Garethe," vydechla během krátkého okamžiku, kdy se odtáhl, aby se nadechl.
„Teď ne," namítl a znovu se zmocnil jejích úst. Nedokázal přestat. Řekl jí to a teď jí to musel i dokázat. Miloval
ji. Bylo to prosté.
„Ale, Garethe -"
„Pšš..." Držel její hlavu v dlaních a líbal ji a líbal... dokud neudělal tu chybu, že uvolnil její ústa, aby se přesunul
k jejímu krku.
„Garethe, musím ti říct -"
„Teď ne," zamumlal. Měl v hlavě jiné věci.
„Ale je to moc důležité a -"
Odtáhl se. „Proboha, ženská," zavrčel. „O co jde?" „Musíš mě vyslechnout," vydechla. „Vím, že bylo šílené
přijít sem tak pozdě." „Sama," dodal.
„Sama," připustila a rozmrzele zkřivila rty. „Ale přísahám ti, že bych takovou hloupost neudělala, kdybych s
tebou nemusela okamžitě mluvit."
Ušklíbl se. „Nestačil by vzkaz?"
Zavrtěla hlavou. „Garethe," řekla s tak vážným výrazem, že mu to vyrazilo dech. „Vím, kdo je tvůj otec."
Měl pocit, jako by ztrácel pevnou půdu pod nohama, a přece od ní nedokázal odtrhnout oči. Pevně ji chytil za
ramena a určitě jí až příliš silně zaryl prsty do kůže, ale nemohl s tím nic dělat. Kdyby se ho někdo v budoucnu
zeptal na tento okamžik, řekl by, že jedině díky tomu zůstal vůbec stát.
„Kdo to je?" zeptal se. Téměř se děsil odpovědi. Tak dlouho si to přál vědět, ale teď, když ta chvíle přišla, cítil
ochromující hrůzu. „Bratr tvého otce," zašeptala Hyacinth. Jako by ho někdo udeřil do hrudi. „Strýc Edward?"
„Ano," přikývla Hyacinth a se směsí lásky a znepokojení pátrala v jeho obličeji. Je to v deníku tvé babičky. Nej-
dřív to nevěděla. Nikdo to netušil. Jen jim bylo jasné, že to nemohl být tvůj ote-, ehm, baron. Celé jaro a léto byl
v Londýně. Bez tvé matky."
Jak to zjistila?" zašeptal. „A byla si tím jistá?" „Isabella se to dozvěděla, až když ses narodil," odpověděla
Hyacinth tiše. „Tvrdila, že na to, abys byl nemanželský, vypadáš příliš jako St. Clair, a když tvůj otec odjel,
bydlel Edward v Clair Hall."
Gareth potřásl hlavou. Zoufale se to snažil vstřebat. „Věděl to?" „Tvůj otec? Nebo strýc?"
„Můj -" Otočil se a z hrdla mu unikl zvláštní neveselý zvuk. „Nevím, jak jim mám říkat. Ani jednomu z nich."
„Tvůj otec - lord St. Clair," prohlásila. „Nevěděl to. Nebo si to aspoň Isabella myslela. Vůbec netušil, že to léto
byl jeho bratr v Clair Hall. Edward právě ukončil Oxford a - nejsem si úplně jistá, jak to přesně bylo, ale zřejmě
měl odjet s přáteli do Skotska. Jenže pak změnil plány
a místo toho přijel do Clair Halí. Tvoje babička psala," Hyacinth se zarazila a překvapeně rozevřela oči. „Tvoje
babička," opakovala. „Opravdu to byla tvoje babička."
Cítil na rameni její ruku, jíž se ho snažila otočit, ale nedokázal na ni pohlédnout. Bylo to příliš.
„Garethe, Isabella byla tvoje babička. Doopravdy."
Zavřel oči a snažil se vybavit si Isabellin obličej. Bylo to těžké, ta vzpomínka byla příliš stará.
Ale milovala ho. Na to si pamatoval. Milovala ho.
A znala pravdu.
Řekla by mu ji? Kdyby se dožila jeho dospělosti, prozradila by mu pravdu?
Nebyl si jistý, ale možná... kdyby viděla, jak s ním baron jedná... čím se oba dva stali...
Domníval se, že ano.
„Tvůj strýc," ozval se Hyacinthin hlas.
„Věděl to," prohlásil Gareth s jistotou.
„Vážně? Proč myslíš? Řekl něco?"
Gareth zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jak k tomu dospěl, ale nepochyboval, že Edward znal pravdu. Když Gareth
viděl strýce naposled, bylo mu osm. Dost na to, aby si leccos pamatoval. Dost na to, aby si uvědomil, co je
důležité.
Edward ho miloval. Miloval ho tak, jak baron nikdy. To Edward ho naučil jezdit na koni, to Edward mu k sed-
mým narozeninám daroval štěně.
Edward znal rodinu natolik dobře, aby věděl, že by je pravda všechny zničila. Richard nikdy neodpustil Anne, že
porodila dítě, které není jeho, ale kdyby zjistil, že jejím milencem byl jeho vlastní bratr...
Gareth se opřel o zeď, jako by potřeboval oporu, kterou mu nohy nedokázaly poskytnout. Možná bylo požeh-
nání, že pravda vyšla najevo až za tak dlouho.
„Garethe?"
Hyacinth zašeptala jeho jméno, přistoupila k němu a vzala ho za ruku s takovou něhou, až ho zabolelo u srdce.
Nevěděl, co si má myslet. Nevěděl, jestli má cítit vztek,
nebo úlevu. Opravdu je St. Clair, ale po mnoha letech, kdy se považoval za vetřelce, mu připadalo těžké to po-
chopit. A vzhledem k baronovu chování, má na to být vůbec hrdý?
Příliš času strávil přemítáním o tom, kdo je, odkud přichází a -„Garethe."
Opět její hlas, tichý a šeptající. Stiskl jí ruku. A najednou -To věděl.
Ne že by na tom vůbec nezáleželo, protože tak to nebylo.
Ale pochopil, že na tom nezáleží tolik jako na ní, že minulost není tak důležitá jako budoucnost a rodina, již
ztratil, mu nebyla ani zdaleka tak drahá jako ta, kterou dostane.
„Miluju tě," řekl konečně silnějším hlasem než šeptem. Otočil se k ní a v očích se mu zračily srdce i duše. „Milu-
ju tě."
Zdálo se, že ji náhlá změna jeho chování zmátla, ale nakonec se usmála, jako by neměla daleko ke skutečnému
smíchu. Tak se člověk tváří, když se cítí navýsost šťastný.
Chtěl dosáhnout toho, aby tak vypadala každý den. Každou hodinu. Každou minutu.
„Taky tě miluju," řekla.
Vzal její obličej do dlaní a políbil ji. „Chci tím říct, že tě opravdu miluju."
Nadzvedla obočí. Je to snad nějaká soutěž?" Jak chceš," zamumlal.
Rozzářila se okouzlujícím dokonalým úsměvem, který byl tak bytostně její. „V tom případě tě musím varovat,"
naklonila hlavu ke straně. „Pokud jde o souboje a hry, vždycky vyhraju."
„Vždycky?"
Její oči získaly prohnaný výraz. „Kdykoli na tom záleží." Cítil, jak se sám usmívá, jako by se jeho duše
osvobodila
od těžkého břemene a starosti odpluly. „Co to přesně znamená?"
„To znamená," pronesla, zvedla ruku a rozepnula si knoflík u kabátu, „že tě opravdu opravdu miluju."
Couvl, zkřížil paže a hodnotil ji pohledem. „Pověz mi ještě něco."
Její kabát se snesl k zemi. „Stačí to?"
„Vůbec ne."
Snažila se tvářit odvážně, ale tváře jí začaly růžovět. „S tím ostatním budu potřebovat pomoc," zatřepetala řa-
sami.
Okamžitě stál vedle ní. „Tvoje přání je mi rozkazem."
„Opravdu?" Vypadala, že ji to tvrzení natolik zaujalo, že se Gareth cítil povinován dodat: „V ložnici." Prsty
nahmatal stuhy na jejích ramenou a zatahal za ně, čímž jí nebezpečně uvolnil živůtek.
Ještě potřebujete s něčím pomoct, milady?" zeptal se.
Přikývla.
„Možná..." Zastrčil prst za výstřih a chystal se ho stáhnout dolů, ale položila ruku na jeho. Vzhlédl. „Ne,"
zavrtěla hlavou. „Nejdřív ty."
Chvíli mu trvalo, než pochopil, o čem mluví, a pak se mu v obličeji rozhostil široký úsměv. „Ale ovšem,
milady," přisvědčil a přetáhl si svetr přes hlavu. „Cokoli řekneš."
„Cokoli?"
„Právě teď," poopravil se, „cokoli." Usmála se. „Knoflíky."
Začal si rozepínat košili. Jak si přeješ." V okamžiku ležela jeho košile na podlaze a on zůstal od pasu nahoru
nahý.
Upřel na ni vášnivý pohled. Měla doširoka rozevřené oči a pootevřené rty. Slyšel její drsný dech doprovázený
stoupáním a klesáním její hrudi.
Byla vzrušená. A Gareth měl co dělat, aby ji okamžitě neodtáhl do postele.
Ještě něco?" zamumlal.
Pohnula rty a očima zalétla k jeho kalhotám. Je příliš
plachá, uvědomil si s potěšením, stále příliš nevinná, aby mi poručila, abych je sundal.
„Tohle?" zeptal se a vklouzl palcem pod pásek.
Přikývla.
Stahoval si kalhoty, aniž na chvíli spustil oči z jejího obličeje. A usmál se - ve stejný okamžik, kdy rozevřela oči.
Chtěla být rafinovaná, ale nebyla. Ještě ne.
Jsi moc oblečená," zašeptal a přistoupil k ní blíž, až měl obličej pouhých několik centimetrů od jejího. Dvěma
prsty jí nadzvedl bradu, aby ji políbil, zatímco druhou rukou nahmatal její výstřih a stáhl ho dolů.
Položil jí ruku na záda a přitiskl ji k sobě, až se ňadry dotkla jeho hrudi. Prsty zlehka přejížděl po její páteři a pak
se zastavil na kříži, kde jí šaty volně spočívaly kolem boků.
„Miluju tě," zašeptal a dotkl se jejího nosu.
„Taky tě miluju."
„To jsem rád," usmál se. „Protože jinak bychom byli v dost prekérní situaci."
Váhavě se zasmála. „Chceš říct, že tě všechny ty další ženy milovaly?"
Odtáhl se a vzal její obličej do dlaní. „Chci říct," zadíval se jí přímo do očí, „že jsem je nikdy nemiloval. A
nevím, jestli bych dokázal snést, kdybys můj cit neopětovala."
Hyacinth se ztrácela v jeho hlubokých modrých očích. Dotkla se jeho čela a pak mu láskyplně zastrčila za ucho
pramen zlatých vlasů.
Nejradši by s ním takhle stála navěky, jen se mu dívala do obličeje a vrývala si do paměti každou plochu i pro-
hlubeň, od plné křivky jeho spodního rtu až k vyklenutému obočí. Stráví s tímto mužem celý život, dá mu svou
lásku a porodí mu děti. Zmocnila se jí nádherná předtucha, jako by stála na okraji něčeho neznámého a měla se
pustit do úžasného dobrodružství.
A to právě začalo.
Zvedla hlavu, předklonila se a stoupla si na špičky, aby mu vtiskla polibek na rty. „Miluju tě," řekla.
„To je dobře," zamumlal a Hyacinth si uvědomila, že nad tím zázrakem žasne stejně jako ona.
„Někdy tě budu dohánět k šílenství," varovala ho.
Pokrčil rameny a nestejnoměrně se usmál. „Půjdu do klubu."
„A ty mě taky," dodala.
„Můžeš jít k matce na svačinu." Vzal ji za ruku a tou druhou sklouzl kolem jejího pasu, dokud ji nedržel skoro
jako při valčíku. „A později prožijeme nádhernou noc, kdy se budeme líbat a vzájemně prosit o odpuštění."
„Garethe," promluvila a přitom přemítala, jestli to má být vážný rozhovor.
„Není nutné," pokračoval, „abychom spolu strávili každou minutu, ale neexistuje nikdo," sklonil se a políbil ji na
obě obočí, „koho bych na konci dne a většinu času mezi tím viděl radši, jehož hlas bych slyšel radši a jehož mysl
bych radši prozkoumával."
Potom ji políbil, pomalu a hluboce. „Miluju tě, Hyacinth. A vždycky budu."
„Ach, Garethe." Ráda by řekla něco víc, ale jeho slova musela stačit za oba. V tu chvíli ji totiž příliš přemohly
emoce, aby dokázala udělat něco jiného než vydechnout jeho jméno.
A když ji uchvátil do náruče a odnesl do postele, vypravila ze sebe jen: „Ano."
Šaty z ní sklouzly, dřív než se dotkla matrace, a když ji zakryl svým tělem, byli oba dva úplně nazí. Bylo vzrušu-
jící ležet pod ním a vnímat jeho moc, jeho sílu. Kdyby chtěl, přemohl by ji, dokonce i zranil, a přesto se v jeho
náruči stala nejvzácnějším z pokladů.
Rukama se toulal po jejím těle a hladil ji. Vnímala každý jeho dotyk až do nitra své bytosti. Když ji hladil po ru-
ce, cítila to v břiše, a když se dotkl jejího ramene, brněly ji prsty u nohou.
Jakmile ji políbil na rty, srdce jí zaplesalo.
Tentokrát neměla strach ani obavy. Jen nepřekonatelnou touhu mít ho, přijmout ho a odevzdat se mu.
Chtěla ho, toužila po každém kousku jeho bytosti, který byl schopen jí dát.
„Prosím," zašeptala slabě a vyklenula proti němu boky. „Prosím."
Mlčel, ale z jeho chraplavého dechu cítila touhu. Přisunul se blíž a ona mu vyšla vstříc.
Chytila ho za ramena a zaryla mu prsty do kůže. Uvnitř ní se probudilo cosi nového, divokého a nespoutaného.
Potřebovala to. Potřebovala jeho. Hned.
„Garethe," zalapala po dechu a zoufale se k němu přitiskla.
Trochu se pohnul a vnikl dovnitř.
Přesně to chtěla a očekávala, ale i tak ji to v první chvíli překvapilo. Napjala se, ucukla a dokonce to trochu
zabolelo, ale přesto se jí zmocnil pocit, že takhle je to dobré a správné. A chtěla víc.
„Hyacinth," vydechl, zatímco do ní vnikal stále hlouběji. A pak se k ní konečně přitiskl natolik, až se jejich těla
setkala.
„Ach bože," zalapala po dechu a vší silou zaklonila hlavu.
Pohyboval se dopředu a zase zpátky, přičemž stupňoval její vzrušení. Zvedla ruce a přitáhla si ho k sobě co
nejblíž.
Tentokrát věděla, k čemu spěje.
„Garethe!" vykřikla a on se zmocnil jejích úst, aby ten zvuk ztlumil.
Něco uvnitř ní se začalo napínat a kroutit, až si byla zcela jistá, že se rozsype na tisíc kousků. A potom, právě
když už to nedokázala snést ani o vteřinu déle, dosáhla vrcholu a rozhostil se v ní úžasný a nádherný pocit.
Když se vyklenula a její tělo hrozilo, že se tím napětím roztříští, Gareth zabořil obličej do jejího krku a neartiku-
lovaně vykřikl.
Minutu, možná dvě, dokázali jen dýchat. Potom se z ní Gareth skulil, lehl si na bok a přivinul ji k sobě.
„Bože," zašeptala, protože to zřejmě vystihovalo vše, co cítila. „Bože."
„Kdy se budeme brát?" zeptal se. „Za šest týdnů."
„Za dva," prohlásil. Je mi jedno, co řekneš matce. Změň to na dva, nebo tě odvleču do Gretny, kde si tě vezmu i
bez svolení rodičů."
Hyacintů přikývla, schoulila se k němu a vychutnávala si jeho blízkost. „Za dva," vydechla. „Možná jen za
jeden."
„To je ještě lepší," souhlasil.
Několik minut spolu leželi ponoření do naprostého ticha, pak se k němu Hyacinth obrátila a natáhla krk, aby mu
viděla do obličeje. „Chtěl jsi jít dnes večer do domu Clairových?"
„Tys to nevěděla?"
Zavrtěla hlavou. „Nenapadlo mě, že tam ještě někdy půjdeš." „Slíbil jsem ti to."
„To ano," připustila, „ale myslela jsem si, že lžeš, abys byl milý."
Gareth tiše zaklel. „Budeš moje smrt. Nechápu, jak to žes mi nevěřila."
„Samozřejmě že jsem chtěla, abys tam šel. Ale nedoufala jsem, že to uděláš." Potom se posadila, tak prudce, až
se celá postel zatřásla. Rozevřela oči a v nich se objevila nebezpečná záře a jiskra. „Pojďme tam. Dnes v noci."
Na to byla snadná odpověď. „Ne."
„Ale no tak, prosím. Bude to pro mě jako svatební dar."
„Ne," opakoval.
„Chápu tvoje zdráhání -"
„Ne," prohlásil znovu a snažil se ignorovat unavený pocit ve svém žaludku. Vyčerpávající pocit, že bude muset
povolit. „Nechápeš."
„Co můžeme ztratit?" zeptala se s rozzářenýma očima. „Za čtrnáct dní se budeme brát -"
Nadzvedl obočí.
„Příští týden," opravila se. „Příští týden, slibuju." Uvažoval o tom. Byla to lákavá vyhlídka. „Prosím,"
zaškemrala. „Vím, že to chceš."
„Proč mám pocit," přemítal nahlas, „jako bych byl zpátky ve škole a ti nejzvrhlejší přátelé mě přesvědčovali,
abych vypil ještě tři skleničky ginu?"
„Proč by ses přátelil s nějakými zvrhlíky?" Tázavě se usmála. „A přátelil?"
Gareth zvažoval, zda je moudré na to odpovědět. Nechtěl, aby věděla o těch nejhorších výstřelcích, kterých se ve
škole dopustil. Ale odvedlo by to její pozornost od šperků a -
„Pojďme," naléhala znovu. „Vím, že to chceš."
„Vím sám dobře, co chci udělat," ohradil se a přejel rukou přes její pozadí, „a tohle to není."
„Copak ty šperky nechceš?" naléhala.
Začal ji hladit. „Hmm-hmm."
„Garethe!" vyjekla a pokusila se mu vykroutit.
„Garethe, ano, nebo Garethe -"
„Ne," prohlásila rozhodně, uvolnila se z jeho sevření a překulila se na druhou stranu postele. „Garethe, ne. Ne,
dokud nepůjdeme do domu Clairových hledat ty šperky."
„Panebože," zamumlal. Jsi jako Lysistrata, která za mnou přišla v lidské podobě."
Zatímco se oblékala, vrhla přes rameno vítězný úsměv.
Vstal s vědomím, že prohrál. A kromě toho měla pravdu. Jeho hlavní starostí byla její pověst: a pokud zůstane
po jeho boku, byl si naprosto jistý, že ji dokáže udržet v bezpečí. Pokud se skutečně za týden nebo dva vezmou,
odbylo by se jejich případné přistižení mrknutím oka či potměšilým pohledem. Ale přesto měl pocit, že by měl
aspoň trochu odporovat, a tak namítl: „Neměla bys být po milostné hře unavená?"
Jsem nabitá energií."
Unaveně si povzdychl. Je to naposledy," pronesl vážně. Okamžitě přisvědčila: „Slibuju."
Navlékl si oblečení. „Myslím to vážně. Jestli ty šperky dnes večer nenajdeme, nepůjdeme tam, dokud je nezdě-
dím. Pak si ten dům můžeš rozebrat na kousky, kámen po kameni, budeš-li chtít."
„To nebude nutné," odvětila. „Dnes večer je najdeme. Cítím to v kostech."
Garetha napadlo několik úsečných poznámek, z nichž se však žádná nehodila pro její uši.
Smutně pohlédla na svoje šaty. „Nejsem na to oblečená," povzdychla si a uchopila záhyby sukně. Látka byla
tmavá, ale nebyly to chlapecké kalhoty, které měla na sobě při dvou předchozích výpravách.
Ani se neobtěžoval navrhnout, že svoje pátrání odloží. Nemělo to smysl. Ne, když prakticky zářila vzrušením.
Vystrčila zpod lemů šatů jednu nohu a prohlásila: „Ale vzala jsem si ty nejpohodlnější boty, co mám, a to je
určitě to nejdůležitější."
„Rozhodně."
Ignorovala jeho povýšený tón. Jsi připravený?"
Jako vždy," nasadil neupřímný úsměv. Pravdou však bylo, že do něj zasela semínko vzrušení a v hlavě už ma-
poval cestu. Kdyby nechtěl jít a nebyl přesvědčený o své schopnosti zajistit jí bezpečí, zahnal by ji do postele,
než bys řekl švec.
Vzal ji za ruku, zvedl ji k ústům a políbil. „Půjdeme?"
Přikývla a po špičkách před ním vyšla na chodbu. „Najdeme je," zašeptala tiše. „Vím to."

21. kapitola

O půl hodiny později.

Nenajdeme je." Hyacinth se s rukama opřenýma v bok rozhlížela po barončině ložnici. Cesta k domu Clairových
jim trvala patnáct minut, dalších pět tajné proklouznutí rozbitým oknem a plížení do ložnice, a posledních deset
prohledání každé případné skrýše nebo koutu. Šperky nikde nebyly.
Hyacinth se nepodobalo, aby přiznala porážku. Vlastně to bylo tak netypické, že slova: „Nenajdeme je," vyzněla
o to překvapivěji.
Vůbec nepočítala s tím, že by ty šperky nemuseli objevit. V hlavě si tu scénu představovala snad stokrát,
intrikovala a plánovala, domýšlela celé schéma do podrobností a ani jednou ji nenapadlo, že by odešli s
prázdnýma rukama.
Měla pocit, jako by narazila do cihlové zdi.
Možná byla přemrštěně optimistická. Nebo jen slepá. Ale tentokrát se spletla.
„Vzdáváš to?" zeptal se Gareth a pohlédl na ni. Krčil se vedle postele a prohlížel obložení zdi za pelestí postele.
A jeho hlas zněl... ne zrovna potěšené, ale spíš tak nějak smířeně, pokud to dávalo smysl.
Věděl, že nic nenajdou. Anebo pokud to nevěděl, byl si tím skoro jistý. Dnes večer tam šel hlavně proto, aby jí
vyhověl. Hyacinth ho kvůli tomu milovala ještě víc.
Ale teď jeho výraz, vzezření i hlas prohlašovaly jediné - Snažili jsme se, neuspěli, můžeme na to prosím zapo-
menout?
Žádný spokojený úšklebek, žádné „říkal jsem ti to", jen prázdný věcný pohled, možná s drobným náznakem
zklamání, jako by v skrytu duše doufal, že se ukáže, že se spletl.
„Hyacinth?" pobídl ji, když neodpověděla.
Já... hmm..." Nevěděla, co má říct.
„Nemáme moc času," přerušil ji vážně. Chvíle pro její úvahy zjevně vypršela. Vstal a oprášil si ruce. Barončina
ložnice byla léta zavřená a nezdálo se, že by se tu pravidelně uklízelo. „Dnes večer je baron na schůzi klubu
chovatelů loveckých psů."
„Chovatelů psů?" opakovala Hyacinth. „V Londýně?"
„Scházejí se každé poslední úterý v měsíci," vysvětloval Gareth. „Dělají to už léta. Aby si, zatímco jsou v
Londýně, udrželi krok se současnými vědomostmi."
„Mění se ty vědomosti často?" zeptala se Hyacinth.
„Nemám tušení," odpověděl. „Pravděpodobně je to jen výmluva, aby se spolu sešli a popili. Schůze vždycky
končí v jedenáct a potom stráví asi dvě hodiny společenskou konverzací. Což znamená, že baron přijde domů,"
vytáhl z kapsy hodinky a tiše zaklel, „právě teď."
Hyacinth mrzutě přikývla. „Vzdávám to. Nenapadlo mě, že ta slova někdy vyslovím, aniž budu pod nátlakem,
ale skutečně to vzdávám."
Gareth ji jemně poplácal po tváři. „Není konec světa, Hyacinth. A můžeš s tím začít znovu, až baron zaklepe
bačkorami a já zdědím dům. Na který," dodal zamyšleně, „mám vlastně jisté právo." Potřásl hlavou. Jen si to
představ."
„Myslíš, že Isabella vůbec chtěla, aby je někdo našel?" zeptala se.
„Nevím," pokrčil rameny. „Pokud ano, mohla pro své poslední vodítko vybrat dosažitelnější jazyk než slovin-
štinu."
„Měli bychom jít," vzdychla Hyacinth. „Musím se vrátit
domů. Jestli mám otravovat matku, aby změnila datum svatby, měla bych to udělat hned, dokud bude ospalá a
nechá se snadno zviklat."
Gareth se na ni ohlédl přes rameno a položil ruku na kliku. Jsi nebezpečná."
„Dřív jsi tomu nevěřil?"
Usmál se, a když se přesvědčil, že se mohou nepozorovaně vyplížit na chodbu, kývl na ni. Tiše seběhli po
schodech do salonu s rozbitým oknem, vyklouzli ven a seskočili do uličky pod sebou.
Gareth šel jako první, na konci se zastavil a nakoukl do Dover Street. Přitom za sebe natáhl jednu ruku, aby si za
ním Hyacinth udržovala odstup.
„Pojď," zašeptal a trhl hlavou k ulici. Přijeli v dvoukolo-vém kočáru - Garethův byt nebyl tak blízko, aby šli pěš-
ky - a nechali ho čekat o dvě křižovatky dál. Nebylo sice nutné jet s ním k Hyacinthinu domu, který byl jen na
druhém konci Mayfair, ale Gareth usoudil, že když už tu kočár mají, klidně ho můžou použít. Nechali ho na dob-
rém místě, přímo za rohem od Čísla pět, kde stál ve stínu a vyhlíželo na něj pouze několik oken.
„Tudy," řekl Gareth, vzal ji za ruku a táhl ji za sebou. „Pojď, můžeme -"
Zastavil se tak prudce, až klopýtl. Hyacinth ho zarazila
uprostřed kroku.
„Co je?" sykl a obrátil se k ní.
Ale nedívala se na něj. Místo toho se soustředila na něco - někoho - vpravo. Na barona.
Gareth ztuhl. Lord St. Clair - jeho otec, strýc, nebo ať už ho nazýval jakkoli - stál na vrchním schodě před do-
mem Clairových. V ruce držel klíč a očividně je zpozoroval, právě když se chystal vstoupit dovnitř.
„Zajímavé," utrousil a v očích mu zajiskřilo.
Gareth nadmul hruď a instinktivně posunul Hyacinth částečně za sebe. „Pane," promluvil. Takhle ho většinou
nazýval a některé zvyky se špatně porušují.
„Zvláštní," zamumlal baron, „ale to je už podruhé, co jsem tu na tebe narazil uprostřed noci." Gareth mlčel.
„A teď," lord St. Clair pokynul k Hyacintu, „sis s sebou přivedl svou půvabnou snoubenku. Dost nezvyklé, mu-
sím říct. Ví její rodina, že tu běhá kolem půlnoci?"
„Co chcete?" zeptal se Gareth úsečně.
Baron se jen uchechtl. „Myslím, že vhodnější otázka by byla, co ty tu chceš? Pokud mi ovšem nehodláš
namluvit, že ses šel nadýchat čerstvého vzduchu."
Gareth na něj upřeně hleděl a hledal podobné rysy. Byly tam - nos, oči, držení ramen. Proto se až do onoho
osudného dne v baronově kanceláři nedomníval, že by mohl být nemanželský. Otec s ním odmalička jednal s
opovržením, takže jakmile Gareth zestárl natolik, aby pochopil, co se děje mezi mužem a ženou, o té možnosti
uvažoval - matčina nevěra mu připadala jako pravděpodobné vysvětlení, proč se k němu otec chová tak chladně.
Ale pokaždé tu představu zavrhl. Měl St. Clairův nos, přímo uprostřed obličeje. Ale potom se mu baron podíval
do očí a prohlásil, že Gareth není jeho syn a ten nos je poLihá shoda náhod.
Gareth mu věřil. Baron byl všelijaký, ale ne hloupý a rozhodně uměl počítat do devíti.
Ani jednoho nenapadlo, že ten nos může být něco víc než shoda náhod a Gareth přece jen může být St. Clair.
Pokoušel se vzpomenout - měl baron bratra rád? Byli si Richard a Edward St. Clairovi blízcí? Nepamatoval se,
že by je někdy viděl spolu, ale na druhou stranu většinu času trávil v ústraní dětského pokoje.
„Nu?" naléhal baron. „Co mi povíš?"
Bylo to tam, na špičce jazyka. Gareth mu hleděl do očí - muži, který tolik let ovládal jeho život - a skoro řekl:
Vůbec nic, strýčku Richarde.
Byla by to přímá narážka, naprosto nečekaná s úmyslem překvapit a udeřit.
Stálo by to za to už jen kvůli pohledu na baronův otřesený obličej. Bylo by to dokonalé.
Až na to, že to Gareth nechtěl udělat. Nepotřeboval to. A to mu vyrazilo dech.
Dřív by se pokoušel odhadnout, jak se otec bude cítit. Ulevilo by se mu, kdyby věděl, že baronství přejde na
skutečného St. Claira, nebo by místo toho zuřil, drcen vědomím, že mu vlastní bratr nasadil parohy?
Dřív by Gareth o těch možnostech uvažoval a pak by se řídil instinkty a snažil by se zvolit ten nejničivější úder.
Ale teď...
Nezajímal se o to.
Nikdy toho muže nemiloval. K čertu, nikdy ho ani neměl rád. Ale poprvé v životě dospěl k pocitu, že na tom
vůbec nezáleží.
A ohromilo ho, jak je to příjemné.
Vzal Hyacinth za ruku a propletl s ní prsty. Jen jsme se šli projít," pronesl klidně. Bylo to na první pohled
směšné tvrzení, ale Gareth ho pronesl stejným tónem, jaký u barona vždycky používal. „Pojďte, slečno
Bridgertonová," dodal a chystal se vykročit.
Ale Hyacinth se ani nehnula. Gareth se obrátil a pohlédl na ni. Zdálo se, že na místě zkameněla. Upírala na něj
tázavé oči, jako by nemohla uvěřit tomu, že mlčel.
Gareth se podíval na ni, pak na lorda St. Claira a pak do vlastní duše. A uvědomil si, že ačkoli na jeho nekonečné
válce s baronem nezáleží, na pravdě ano. Ne proto, že má sílu ranit, ale jen proto, že je to pravda, která mLísí
vyjít najevo.
To tajemství dlouho utvářelo jejich životy. A bylo na čase, aby se oba dva osvobodili.
„Musím vám něco říct," promluvil Gareth a zadíval se baronovi do očí. Nebylo snadné chovat se tak přímo. Ne-
měl zkušenost mluvit s tímhle mužem bez zášti. Připadal si podivně obnažený.
Lord St. Clair mlčel, ale jeho výraz se mírně změnil, stal se ostražitějším.
„Mám deník babičky St. Clairové," pokračoval Gareth. Při baronově překvapeném výrazu dodal: „Caroline ho
našla mezi Georgeovými věcmi se vzkazem, aby mi ho předala."
„Nevěděl, že nejsi její vnuk," utrousil baron ostře.
Gareth otevřel ústa, aby odsekl: „Ale já jsem," avšak podařilo se mu tu poznámku potlačit. Udělá to správně.
Musí. Hyacinth je vedle něj a najednou mu jeho nabroušené chování připadalo nezralé, nedospělé. Nechtěl, aby
ho takhle viděla. Nechtěl takový být.
„Slečna Bridgertonová umí trochu italsky," pokračoval klidným hlasem. „Pomáhala mi s překladem."
Baron pohlédl na Hyacinth a chvíli ji pronikavě pozoroval, než se očima vrátil ke Garethovi.
„Isabella věděla, kdo byl můj otec," pronesl Gareth tiše. „Byl to strýc Edward."
Baron mlčel, neřekl ani slovo. Mírně pootevřel rty, ale jinak byl tak tichý, že Gareth přemítal, jestli vůbec dýchá.
Věděl to? Měl podezření?
A zatímco tam Gareth s Hyacinth mlčky stáli, baron se otočil, pohlédl do ulice a upřel oči na nějaký vzdálený
bod. Když se obrátil zpátky, byl bílý jako stěna.
Odkašlal si a přikývl. Jen jednou, jako by tu informaci bral na vědomí. „Měl by sis tu dívku vzít," pokynul hla-
vou k Hyacinth. „Bůhví, že budeš potřebovat její věno."
A potom vyšel zbytek schodů, odemkl a zavřel za sebou dveře.
„To je všechno?" vypravila ze sebe Hyacinth po chvíli, kdy tam jen stála s otevřenými ústy. „Nic víc neřekne?'1
Gareth cítil, že se začíná otřásat. Je to smích, uvědomil si, téměř nezvladatelný smích. Smál se.
„To přece nemůže," protestovala Hyacinth a v očích jí pobouřeně zablýsklo. „Právě jsi mu odhalil největší
životní tajemství a on jenom - Ty se směješ?"
Gareth zavrtěl hlavou, přestože bylo jasné, že lže.
„Co je na tom tak legračního?" zeptala se Hyacinth podezřívavě.
Její výraz byl tak... její. Rozesmál se ještě víc.
„Co je na tom tak legračního?" opakovala, ale tentokrát vypadala, že má taky blízko k úsměvu. „ Garethe,"
zatahala ho za rukáv. „Pověz mi to."
Bezmocně pokrčil rameny. Jsem šťastný," řekl a uvědomil si, že je to pravda. V životě prožil spoustu zábavy i
mnohé šťastné chvíle, ale tohle už dávno necítil - štěstí, naprosté a celistvé. Skoro na ten pocit zapomněl.
Prudce mu položila ruku na čelo. „Nemáš horečku?"
Jsem v pořádku." Přitáhl si ji do náruče. Jsem víc než v pořádku."
„Garethe!" zalapala po dechu a odtáhla se, když se sklonil, aby ji políbil. „Zešílel jsi? Jsme uprostřed Dover
Street a je -"
Umlčel ji polibkem.
„Hluboká noc," vyprskla.
Ďábelsky se zakřenil. Jenže se příští týden bereme, vzpomínáš?" „Ano, ale -"
„Když už jsme u toho..." zamumlal a poklekl.
Hyacinth otevřela ústa. „Co to děláš?" vyjekla a horečně se rozhlédla na obě strany. Lord St. Clair po nich určitě
pokukuje a bůhvíkdo ještě. „Někdo nás uvidí," zašeptala.
Vypadal, že se ho to vůbec nedotklo. „Lidé řeknou, že jsme zamilovaní."
Já -" Proboha, jak proti tomu má žena něco namítat?
„Hyacinth Bridgertonová," pronesl a vzal ji za rukii, „vezmeš si mě?"
Zmateně zamrkala. „Už jsem ti odpověděla, že ano."
„Ano, ale jak jsi řekla, nepožádal jsem tě o to ze správných důvodů. Byly skoro správné, ale ne úplně."
Já - já -" zápasila se slovy, téměř se dusíc emocemi.
Díval se na ni a oči mu v kalném světle pouličních lamp jasně zářily. „Žádám tě o ruku,
protože tě miluju a protože si život bez tebe neumím představit. Chci tě vidět ráno i večer a
stokrát mezitím. Chci s tebou zestárnout, chci se s tebou smát a chci si stěžovat přátelům, jak jsi panovačná, i
když přitom budu tajně vědět, že jsem tím nejšťastnějším mužem ve městě." „Proč bys to dělal?" zeptala se.
Pokrčil rameny. „Muž si musí zachovat tvář. Pokud si někdo uvědomí, jak jsi dokonalá, všichni mě budou ne-
návidět."
„Ach." Znovu, jak proti tomu může žena něco namítat?
A potom mu oči zvážněly. „Chci, abys byla mou rodinou. Chci, abys byla mou ženou."
Pozorovala ho. Díval se na ni s tak zjevnou láskou a oddaností, že nevěděla, co má dělat. Zdálo se jí, že ji to
celou zahlcuje, a věděla, že tohle je poezie, tohle je hudba.
Tohle je láska.
Usmál se a Hyacinth dokázala pouze úsměv opětovat s mlhavým vědomím, že jí po tvářích začínají stékat slzy.
„Hyacinth," řekl. „Hyacinth."
A ona přikývla. Nebo si to aspoň myslela.
Stiskl jí ruku a vstal. „Nikdy mě nenapadlo, že to budu muset povědět zrovna tobě, ale proboha, řekni něco,
ženská!"
„Ano!" vydechla. A vrhla se mu do náruče. „Ano!"

Epilog

Několik důležitých okamžiků, které nás přenesou do současnosti... Čtyři dny po skončení našeho příběhu se
Gareth zastavil u lorda Wrothama, kde se dozvěděl, že hrabě v žádném případě nepovažuje zásnuby za závazné,
zvlášť poté, když mu lady Bridgertonová slíbila, že vezme příští sezonu jednu z jeho mladších dcer pod svá
křídla. Čtyři dny poté ho lady Bridgertonová dost rázným způsobem informovala, že se její nejmladší dcera
nebude vdávat narychlo, a tak musel čekat dva měsíce, než se s Hyacinth oženil v komplikovaném, přesto
vkusném obřadu v londýnské kapli
svatého Jiří. Jedenáct měsíců poté porodila Hyacinth zdravého chlapce, kterého pokřtili George. Po dvou letech
byli požehnáni dcerou,
která dostala jméno Isabella. Za čtyři roky při honu na lišku shodil lorda St. Claira kůň a baron na místě zemřel.
Gareth zdědil titul a přestěhoval se s Hyacinth do městského domu Clairových. To bylo před šesti lety. Od té
doby hledá Hyacinth ty šperky...
Neprohledávalas už tuhle místnost?" Hyacinth vzhlédla ze své pozice na podlaze baron-činy koupelny. Gareth
stál ve dveřích a se shovívavým výrazem si ji měřil.
„Už nejmíň měsíc ne," odpověděla a zkoumala podlahovou lištu, jestli pod ní není duté místo - jako by to už
neprověřila bezpočtukrát předtím.
„Drahoušku," pronesl Gareth tónem, z něhož jasně pochopila, co se mu honí hlavou. Vrhla po něm významný
pohled. „Mlč." „Drahoušku," opakoval.
„Ne." Vrátila se k podlahové liště. „Nechci to slyšet. Najdu ty zatracené šperky, i kdyby mi to mělo trvat do
smrti." „Hyacinth."
Ignorovala ho a zatahala za okraj, kde se lišta setkávala s podlahou.
Gareth ji několik vteřin pozoroval. Jsem si úplně jistý, že tohle už jsi několikrát dělala."
Letmo na něj pohlédla a potom upřela oči na okenní rám.
„Hyacinth," promluvil.
Obrátila se tak rychle, že skoro ztratila rovnováhu. „V tom vzkazu stálo ,Čistota je téměř stejně důležitá jako
zbožnost a království nebeské je nevídaně bohaté.'"
„Ve slovinštině," připomněl jí ponuře.
„Četli to tři Slovinci," připomněla mu, „a všichni dospěli ke stejnému překladu."
A rozhodně nebylo snadné najít tři Slovince.
„Hyacinth," řekl Gareth, jako by už její jméno nevyslovil dvakrát... a bezpočtukrát předtím, vždy stejně smíře-
ným tónem.
„Musí to tu být," prohlásila. „Musí."
Gareth pokrčil rameny. „Dobře, ale Isabella právě přeložila nějakou pasáž z italštiny a ráda by, abys jí to zkon-
trolovala."
Hyacinth se odmlčela, vzdychla a potom zvedla prsty z okenního parapetu. Její osmiletá dcera prohlásila, že se
chce naučit jazyk své jmenovkyně, takže jí Hyacinth s Garethem najali soukromou učitelku, která se jí věnovala
tři dopoledne týdně. Za rok Isabelliny znalosti předčily znalosti její matky, takže Hyacinth musela učitelku
zaměstnat na další dvě dopoledne, tentokrát pro sebe, aby s dcerou udržela krok.
„Proč se taky neučíš italsky?" zeptala se, když ji Gareth odvedl na chodbu.
„Nemám na jazyky hlavu," odpověděl rozmarně, „a se svými dvěma dámami po boku to ani nepotřebuju."
Hyacinth stočila oči ke stropu. „Už ti nepovím žádné další nemravnosti," varovala ho.
Uchechtl se. „V tom případě už signorině Orsini ne-podstrčím žádné další libry se vzkazem, aby tě ta slova
naučila."
Hyacinth se k němu zděšeně obrátila. „To jsi neudělal!" „Udělal."
Našpulila rty. „A nevypadáš kvůli tomu ani trochu kajícně."
„Kajícně?" Hrdelně se uchechtl a pak se sklonil, aby ji políbil na ucho. Pár italských slov se obtěžoval vložit do
paměti: šeptal jí každé z nich.
„Garethe!" vyjekla.
„Garethe, ano? Nebo Garethe, ne?"
Vzdychla. Nemohla si pomoct. „Garethe, ještě."
Isabella St. Clairová hleděla na slova, která před chvílí napsala, a ťukala si přitom tužkou do spánku. Byla to vý-
zva, překládat z jednoho jazyka do druhého. Doslovný význam se nikdy nečetl pěkně, takže člověk musel pečli-
vě volit vlastní výrazy. Avšak tohle - pohlédla na otevřenou stránku Galileova Discorso intorno alle cose che
stanno, in sú Vacqua, ó che in quella si muovono - to je dokonalé.
Dokonalé dokonalé dokonalé.
Její tři oblíbená slova.
Pohlédla ke dveřím s očekáváním, že se objeví matka. Isabella ráda překládala vědecké texty, protože jí připa-
dalo, že matka v technických výrazech vždy chybuje, a samozřejmě byla legrace přihlížet, jak matka předstírá,
že skutečně umí italsky víc než její dcera.
Ne že by byla Isabella škodolibá. Našpulila rty a přemýšlela. Jediná osoba, kterou zbožňovala víc než matku,
byla prababička Danburyová, jíž se i přes upoutání na invalidní vozík stále dařilo vládnout holí téměř tak přesně
jako jazykem.
Isabella se usmála. Až vyroste, chtěla být stejná jako matka, a později, až si to užije, jako prababička. Vzdychla.
Bude to úžasný život.
Ale proč to matce tak dlouho trval Uplynula věčnost od chvíle, kdy otce poslala dolů - a dlužno dodat, že ho
milovala se stejným zanícením. Ale byl to pouhý muž, takže nemohla dost dobře usilovat o to, aby byla jako on.
Ušklíbla se. Matka s otcem se pravděpodobně chichotají, šuškají si a schovávají se v nějakém zšeřelém rohu.
Panebože. Je to vyloženě trapné.
Isabella vzdala dlouhé čekání a vstala. Klidně si ještě stačí dojít na záchod. Opatrně položila tužku, naposledy
pohlédla ke dveřím a zamířila ke koupelně přiléhající k dětskému pokoji. Trochu nečekaně to byla její nejmi-
lejší místnost v domě. Někdo v minulých letech si ji očividně také oblíbil, protože ji nechal velmi vesele vydlaž-
dičkovat, zřejmě ve východním stylu. Převažovaly tam nádherné modré a akvamarínové odstíny doplněné žlu-
tými proužky v barvě slunečních paprsků.
Kdyby bylo uvnitř tolik místa, aby si tam Isabella přestěhovala postel a nazvala tu komůrku svým pokojem,
udělala by to. Připadalo jí mimořádně zábavné, že ta nej-půvabnější místnost v domě (aspoň podle jejího názo-
ru), je ta nejskromnější.
Koupelna u dětského pokoje? Jen místnosti pro služebnictvo měly ještě nižší status.
Isabella splnila cíl, kvůli kterému sem přišla, zastrčila nočník zpátky do rohu a vykročila ke dveřím. Ale než k
nim došla, něco upoutalo její pozornost.
Puklina. Mezi dvěma dlaždicemi.
„To tu dřív nebylo," zamumlala.
Přikrčila se a pak si sedla na zem, aby prozkoumala škvíru, která se táhla od podlahy podél první dlaždice asi
patnáct centimetrů vzhůru. Ne že by si toho většina lidí všimla, ale Isabella nebyla jako většina lidí. Všimla si
všeho.
A tohle bylo něco nového.
Zklamaná tím, že se nedokáže dostat co nejblíž, si klekla, opřela se o předloktí a položila tvář na podlahu.
„Hmm." Zatlačila do dlaždice vpravo od škvíry, pak vlevo. „Hmm."
Proč se tak najednou udělala ve zdi její koupelny mezera? Dům Clairových, který byl přes sto let starý, stál jistě
na pevných základech. A i když slyšela, že se v některých vzdálených oblastech zem posouvá a třese, žádné
místo jí nepřipadalo tak civilizované jako Londýn.
Kopla snad mimoděk do zdi? Upustila něco?
Znovu dloubla do stěny. A ještě.
Odtáhla ruku, aby se trochu víc rozmáchla, ale pak se zarazila. Matka měla koupelnu přímo pod ní. Jestli bude
dělat rámus, máma jistě přijde nahoru a bude se vyptávat, co tu dělá. A přestože poslala otce dolů už kdovíkdy,
vsadila by se, že matka je stále ve své koupelně.
A když šla do koupelny - no, buď byla za minutu venku, nebo tam strávila hodinu. Zvláštní.
Takže Isabella nechtěla dělat hluk. Rodiče by se jistě mračili, kdyby dům rozebrala na kousky.
Ale kdyby jen trochu klepla...
Odříkala si dětské rozpočitadlo, aby se rozhodla, na kterou dlaždici zaútočit, vybrala si tu nalevo a udeřila do ní
trochu silněji. Nic se nestalo.
Zastrčila nehet za okraj a zabrala. Zůstal jí pod ním malý kousek omítky.
„Hmm." Možná by tu škvíru dokázala zvětšit...
Pohlédla na toaletní stolek, kde jí zrak padl na stříbrný
hřeben. To by mohlo fungovat. Popadla ho a opatrně vsunula krajní zub pod okraj dlaždice. Pak přitlačila.
Škvíra se o něco zvětšila! Přímo před jejíma očima.
Udělala to znovu, ale tentokrát zastrčila hřeben pod levou dlaždici. Nic. Zkusila to znovvj s tou pravou.
A ještě silněji.
Se zatajeným dechem pozorovala, jak se puklina v omítce rozšiřuje. A potom svůj postup několikrát zopakovala,
dokvjd nedosáhla stejného výsledku i na druhé straně.
Vzrušeně podebrala dlaždici nehty a zatahala. Viklala jí dopředu dozadu, ze strany na stranu a vší silou páčila.
A pak, s tichým zasténáním, které jí připomnělo, jak se prababička pohybovala, když se přesouvala z vozíku do
postele, dlaždice povolila.
Isabella ji opatrně položila na zem a podívala se na místo pod ní. Tam, kde nemělo být nic než zeď, se objevila
malá čtvercová prohlubeň, jen několik centimetrů vysoká. Isabella přitiskla prsty k sobě, aby měla co nej-delší a
nejhubenější ruku, a sáhla dovnitř.
Nahmatala něco měkkého. Jako samet.
Vytáhla to ven. Byl to pytlíček převázaný hedvábnou stužkou.
Isabella se rychle narovnala a zkřížila nohy do tureckého sedu. Zatahala za šňůrku a uvolnila ji.
Potom uchopila sáček pravou rukou a vysypala jeho obsah do levé dlaně.
„Panebo-"
Isabella rychle potlačila výkřik. Na dlani jí ležela hromádka diamantů.
Byl to náhrdelník. A náramek. A i když se nikdy nepovažovala za typ dívky, která by přišla o rozum kvůli
cetkám a oblečení, ACH BOŽE, tohle byly ty nejkrásnější věci, jaké kdy viděla.
„Isabello?"
Matka. Ach ne. Ach ne, ach ne, ach ne. „Isabello? Kde jsi?"
„V -" Odmlčela se, aby si odkašlala, protože se místo hlasu ozvalo přidušené zaskřehotání. „V koupelně, mami.
Hned přijdu."
Co má dělat? Co má dělat?
Tak dobře, věděla, co má dělat. Ale co chce dělat?
„Tady na stole je ten tvůj překlad?" ozval se matčin hlas.
„Eh, ano!" Zakašlala. „Od Galilea. Originál je hned vedle."
„Hmm." Matka se odmlčela. Její hlas zněl komicky. „Proč jsi - Nevadí."
Isabella se horečně podívala na šperky. Má jen chvilku na rozmyšlenou.
„Isabello!" zavolala matka. „Nezapomněla sis dnes ráno procvičit počty? A dnes odpoledne začínáš s tanečními
hodinami. Vzpomínáš?"
S tanečními hodinami? Isabella zkřivila obličej, jako by si lokla louhu.
„Monsieur Larouche přijde ve dvě. To je dost brzy. Takže by ses měla..."
Isabella pohlédla na diamanty. Soustředěně. Tak soustředěně, že svět kolem ní zmizel a veškerý zvuk se vytratil.
Pryč byly zvuky ulice linoucí se otevřeným oknem. Pryč byl matčin hlas drmolící o tanečních hodinách a
důležitosti dochvilnosti. Pryč bylo úplně všechno kromě krve bušící jí ve spáncích a zrychleného nepravidelného
dechu.
Isabella hleděla na diamanty.
Potom se usmála.
A uložila je zpátky.
KONEC