Julia Quinn ON THE WAY TO THE WEDDING

Copyright © 2006 by Julie Cotler Pottinger

All rights reserved translation © 2008 by Zdeňka Zvěřinová Jacket design © 2008 by Miloslav Disman Czech
edition © 2008 by Euromedia Group, k. s.
ISBN 978-80-249-1037-6

Pro Lyssu Keuschovou.

Protože jsi moje redaktorka.
Protože jsi moje přítelkyně.

A také pro Paula.

Prostě proto.
 Prolog

Londýn,
nedaleko svatého Jiří na
Hannoverském náměstí

Léto 1827
Plíce měl v jednom plameni. Gregory Bridgerton utíkal. Londýnskými ulicemi, netečný k zvědavým pohledům
přihlížejících.
Jeho pohyby ovládal zvláštní svébytný rytmus - jedna, dva, tři, čtyři, jedna, dva, tři, čtyři - který ho nutil pokra-
čovat dál a hnal ho dopředu, zatímco mysl se soustředila na jedinou věc. Kostel.
Musí se dostat do kostela. A zabránit té svatbě.
Jak dlouho už běží? Minutu? Pět? Neměl tušení, nedokázal se soustředit na nic jiného než na svůj cíl. Kostel.
Musí se dostat do kostela.
Začalo to v jedenáct. Tahle záležitost. Tento obřad. Ta věc, která se vůbec neměla stát. Ale stejně k ní došlo. A
Gregory musí tu svatbu za každou cenu zastavit. Musí ji zastavit. Nevěděl jak ani proč, ale to, co právě teď dě-
lala, bylo špatné.
Musí jí vysvětlit, jak je to špatné.
Je jeho. Patří k sobě. Ona to ví. Samozřejmě že to ví.
JULIA QUINNOVÁ
Jak dlouho takový- obřad trvá? Pět minut? Deset minut? Dvacet? Dřív se o podobné věci nezajímal. Rozhodně
ho nikdy nenapadlo mrknout na začátku a na konci na hodinky.
Netušil, že bude takovou informaci potřebovat. Že na tom bude tolik záležet.
Jak dlouho už běží? Dvě minuty? Deset?
Zabočil za roh do Regent Street, a když se střetl s úctyhodně oblečeným džentlmenem a vyrazil mu kufr z ruky,
zabručel něco jako „omluvte mě".
Normálně by se zastavil, aby pomohl kufr zvednout, ale dnes ráno ne.
Teď ne.
Kostel. Musí se dostat do kostela. Nedokázal myslet na nic jiného. Nesmí. Musí -
Krucinál! Prudce se zastavil, když těsně před ním projel nějaký kočár. Opřel se rukama o stehna - ne že by chtěl,
ale spíš proto, že to jeho zoufalé tělo nezbytně vyžadovalo - a zhluboka se nadechl ve snaze zmírnit obrovský
tlak v hrudi, strašlivé pálení, svíravý pocit, že mu plíce vyskočí z těla -
Kočár projel a Gregory se znovu rozběhl. Už je blízko. Dokáže to. Od chvíle, kdy vyšel z domu, nemohlo uply-
nout víc než pět minut. Možná šest. Měl pocit, že je to aspoň třicet, ale nemohlo to být víc než sedm.
Musí to zastavit. Je to špatné. Musí to zastavit. Zastaví to.
Spatřil kostel. Jeho šedé věže se v dálce tyčily proti modré obloze. Někdo ozdobil pouliční světla květinami.
Nedokázal určit, co je to za druh - byly žlutobílé, spíš žluté, a štědře přetékaly z košíků. Naznačovaly slavnostní
radostnou událost, a to bylo špatné. Dnešek není veselý. Ani obřad, který se slaví.
Překazí ho.
Zpomalil natolik, aby dokázal vyběhnout po schodech, aniž spadne na obličej, a potom prudce otevřel dveře, víc
a ještě víc, až narazily do venkovní zdi. Možná se měl zastavit a nadechnout se. Možná měl vstoupit tiše a
nejprve zhodnotit situaci, aby zjistil, jak jsou daleko.
V kostele se rozhostilo ticho. Kněz přestal monotónně drmolit a všichni v lavicích se obrátili a pohlédli dozadu.
Na něj.
„Ne," vyhrkl Gregory, ale byl tak udýchaný, že to slovo skoro neslyšel.
„Ne," opakoval tentokrát hlasitěji, přidržoval se okrajů lavic a potácel se dopředu. „Nedělej to."
Mlčela, ale viděl, jak překvapeně otevřela ústa, kytice jí vyklouzla z rukou a - zatajila dech.
Ohromně jí to slušelo. Zlaté vlasy odrážely světlo a zářily třpytem, který ho naplňoval silou. Narovnal se. Přes-
tože stále ztěžka dýchal, mohl už kráčet bez podpory a pustit se lavic.
„Nedělej to," opakoval a mířil k ní s cílevědomostí muže, který ví, co chce.
Který ví, co se stane.
Stále nepromluvila. Nikdo nepromluvil. Bylo to zvláštní. Tři sta největších londýnských drben a čmuchalů v
jedné budově, a nikdo nepronesl jediné slovo. Nikdo z něj neodtrhl pohled, zatímco kráčel uličkou.
„Miluju tě," prohlásil přede všemi. No a? Nemohl to držet v tajnosti. Nedovolí jí, aby si vzala někoho jiného,
aniž se ujistí, že celý svět ví, že si získala jeho srdce.
„Miluju tě," opakoval. Koutkem oka zahlédl svou matku a sestru, které seděly strnule v lavici s otřeseně
otevřenými ústy.
Šel dál a každý jeho krok byl smělejší, jistější.
„Nedělej to," promluvil znovu, když vyšel z uličky do apsidy. „Neber si ho."
„Gregory," zašeptala. „Proč to děláš?"
„Miluju tě," řekl, protože nic jiného říct nemohl. Na ničem jiném nezáleželo.
Oči se jí zaleskly a zatajila dech. Zvedla hlavu k muži, kterého si právě hodlala vzít. Nadzvedl obočí a mírně po-
krčil rameny, jako by říkal: Je to na vás.
Gregory poklekl. „Vem si mě," pronesl procítěně. „Vem si mě."
Přestal dýchat. Všichni v kostele přestali dýchat.
Upřela na něj obrovské jasné oči.
„Vem si mě," zašeptal naposled.
Rty se jí třásly, když zřetelným hlasem odpověděla -

1. kapitola

Náš hrdina se zamiluje

Přede dvěma měsíci

Na rozdíl od většiny mužů, které znal, věřil Gregory Bridgerton v pravou lásku. Musel by být hlupák, kdyby v ni
nevěřil, vzhledem k tomu, že: Jeho nej starší bratr Anthony, nejstarší sestra Daphne
i další bratři Benedict a Colin, nemluvě o sestrách Eloi-se, Francesce a (hořké, ale pravdivé) i Hyacinth, ti všich-
ni - všichni - byli do svých protějšků šťastně a beznadějně zamilovaní.
Většině mužů by to jenom zvedlo žluč, ale pro Grego-ryho, který se narodil s mimořádně veselou, i když občas
(podle mladší sestry) otravnou povahou, to prostě znamenalo, že mu nezbývá než věřit očividnému.
Láska existuje.
Nebyl to chorý výplod fantazie určený k tomu, aby zachránil básníky před smrtí vyhladověním. Nedalo se to
vidět, cítit, ani se toho dotknout, ale existovalo to a bylo jen otázkou času, než si i on najde ženu svých snů a usa-
dí se, bude mít děti a začne se oddávat spletitým koníčkům, jako jsou výrobky z papírové drtě nebo sbírka
struhátek na muškátové oříšky.
9Pokud to ovšem člověk chtěl říct na rovinu, což by bylo na takovou abstraktní představu příliš určité, v jeho
snech se žádná dívka nevyskytovala. Tedy aspoň ne žádná konkrétní s určitými vlastnostmi. O ženě, která mu
zcela změní život a udělá z něj šťastného, úctyhodného a usedlého muže, nevěděl zhola nic. Netušil, jestli bude
malá nebo vysoká, brunetka nebo blondýnka. Rád by se domníval, že bude inteligentní s vytříbeným smyslem
pro humor, ale jak to mohl zatím vědět? Může být plachá nebo otevřená. Třeba bude ráda zpívat. Nebo možná
ne. Možná bude milovat jízdu na koni a pleť bude mít zhrublou od přílišného pobytu na čerstvém vzduchu.
Nevěděl. Když na tu velkolepou, úžasnou a v současné době neexistující bytost došlo, uvědomoval si jen to, že
až ji najde...
Pozná to.
Nevěděl jak, jen věděl, že to tak bude. Stane se něco významného, co otřese zemí a změní celý jeho život... a
rozhodně se to nestane v poklidu. Objeví se to v plné síle jako příslovečný blesk z čistého nebe. Jedinou otázkou
zůstávalo kdy.
Do té doby neviděl důvod, proč si čekání na její příchod nezpříjemnit. Člověk se koneckonců nemusí chovat jako
mnich, když čeká na pravou lásku.
Gregory byl podle všeho poměrně typický Londýňan se slušnou - ačkoli nikterak přemrštěnou - rentou, spoustou
přátel a dostatečně chladnou hlavou, aby poznal, kdy odejít od hráčského stolu. Na svatebním trhu byl
považován za dostatečně ucházející, i když ne přímo nejlepší partii (čtvrtí synové nikdy nepřitahují přílišnou
pozornost), a byl vždy žádaný, když matrony ze společnosti potřebovaly doplnit počet hostů na večírku nějakým
vhodným mužem.
Možná měl mít v životě trochu určitější cíl. Nějaký směr, nebo aspoň významný úkol k dovršení. Ale to může
počkat, ne? Brzy, jak si byl jistý, se něco ukáže. Nakonec zjistí, co by rád dělal a s kým, a do té doby -
Si moc neužíval. Tedy přinejmenším v tuto chvíli. Na vysvětlenou:
Gregory právě seděl na kožené židli - mimochodem velmi pohodlné, na které se dobře snilo, díky čemuž ne-
poslouchal staršího bratra, který stál přibližně metr od něj a mluvil o něčem, co téměř zcela jistě zahrnovalo
různé obměny slov povinnost a zodpovědnost.
Gregory tomu nevěnoval valnou pozornost. Jako ostatně většinou.
Nu, občas ano, ale -
„Gregory? Gregory!"
Zvedl hlavu a zamrkal. Anthony Bridgerton měl zkřížené paže, což nebývalo dobré znamení. Přes dvacet let
zastával povinnosti vikomta a Gregory by jako první z bratrů přísahal, že je z něj velmi dobrý feudál.
„Promiň, že tě ruším z myšlenek, ať už jsou jakékoli," utrousil Anthony suše, „ale poslouchal jsi náhodou - jen
docela náhodou - něco z toho, co jsem říkal?"
„Pracovitost," papouškoval Gregory a vážně pokýval hlavou. „Smysl života."
„Vskutku," přitakal Anthony a Gregory si poblahopřál k výkonu, který mu očividně vnuklo samo nebe. Je na
čase, aby sis konečně našel nějaký směr."
„Samozřejmě," zamumlal Gregory, hlavně proto, že zmeškal večeři, měl hlad a slyšel, že jeho švagrová podává
na zahradě malé občerstvení. Kromě toho nebylo rozumné hádat se s Anthonym. Nikdy.
„Musíš udělat nějakou změnu. Vykročit novou cestou."
„Určitě." Možná tam budou chlebíčky Sní nejmíň čtyřicet těch směšně malých jednohubek.
„Gregory."
Anthonyho hlas podbarvil zvláštní tón, který sice nebylo možné popsat, zato ho každý snadno rozpoznal. A
Gregory pochopil, že je na čase věnovat mu pozornost.
„Dobře," prohlásil s vědomím, jak to prosté slůvko dokáže získat čas pro patřičnou větu. „Asi se stanu du-
chovním." Anthony strnul. Zůstal jako bez života, ochromený a nehybný. Gregory si ten okamžik vychutnával.
Velká škoda, že se kvůli tomu musel prohlásit za faráře.
„Prosím?" vypravil ze sebe Anthony nakonec.
„Nemám moc na vybranou," vysvětloval Gregory. Už když ta slova vypouštěl z úst, uvědomil si, že je poprvé
řekl nahlas. Nějak se tím stala skutečnější, trvalejší. „Buď armáda, nebo duchovenstvo," pokračoval, „a musím
přiznat, že strašně špatně střílím."
Anthony mlčel. Všichni věděli, že je to pravda.
Po chvíli trapného ticha Anthony zamumlal: „Existují i meče."
„Ano, ale při mojí smůle by mě poslali do Súdánu." Gregory se otřásl. „Nejsem moc vybíravý, ale tamější horko
bych opravdu nesnesl. Ty bys tam chtěl jet?"
Anthony se okamžitě ohradil: „Ne, samozřejmě že ne."
„A," dodal Gregory, který si to začal nepokrytě užívat, „jde ještě o matku."
Nastalo ticho.
Jakou má souvislost se Súdánem?" zamračil se Anthony.
„Moc by se jí nelíbilo, kdybych odjel, a jak víš, musíš ji uklidňovat pokaždé, když má obavy, protože jinak ji
děsí příšerné noční můry -"
„Mlč," přerušil ho Anthony.
Gregory se v duchu usmál. Nebylo to fér vůči matce, která nikdy netvrdila, že by si spojila budoucnost s něčím
tak neskutečným jako sen. Ale nenáviděla by, kdyby odjel do Súdánu, a Anthony by musel poslouchat její
obavy.
A protože Gregory nijak zvlášť netoužil opustit mlžné anglické pobřeží, šlo stejně jen o čistě teoretickou otázku.
„Dobře," řekl Anthony. Jsem rád, že jsme si konečně mohli popovídat."
Gregory mrkl na hodiny.
Anthony si odkašlal a potom s náznakem netrpělivosti dodal: „A že konečně přemýšlíš o své budoucnosti."
Gregory cítil, jak se mu napíná čelist. Je mi teprve šestadvacet," připomněl mu. „Určitě jsem příliš mladý na to,
abys slovo konečně několikrát opakoval."
Anthony nadzvedl obočí. „Mám se spojit s arcibiskupem? Najít ti nějakou farnost?"
Gregoryho hruď se stáhla nenadálým křečovitým záchvatem kašle. „Ehm, ne," vypravil ze sebe, jakmile se
zmohl na slovo. „Aspoň zatím."
Anthony pohnul koutkem úst. Ale ne moc a podle běžných měřítek to ani nepřipomínalo úsměv. „Mohl by ses
oženit," poznamenal tiše.
„To bych mohl," souhlasil Gregory. „A taky se ožením. Vlastně to mám v plánu."
„Opravdu?"
„Až najdu tu pravou." Potom při Anthonyho pochybovačném výrazu dodal: Jistě bys mi právě ty doporučil
sňatek z lásky spíš než sňatek z rozumu."
Anthony byl proslulý tím, že manželku slepě miluje, a ona na oplátku z nevysvětlitelného důvodu milovala jeho.
Také bylo známo, že je oddaný svým sedmi mladším sourozencům, takže když tiše promluvil: „Přeju ti, abys
poznal takové štěstí, jaké prožívám já," neměl by Gregory cítit tak nečekaný příval emocí.
Od odpovědi ho zachránilo hlasité zakručení v jeho břiše. Vrhl po bratrovi ostýchavý pohled. „Promiň. Zmeškal
jsem večeři."
Já vím. Čekali jsme tě mnohem dřív."
Gregory potlačil trhnutí. Téměř.
„Kate to trochu rozladilo."
To bylo nejhorší. Když byl Anthony zklamaný, byla to jedna věc. Ale když prohlásil, že se něco dotklo jeho
manželky...
Tehdy Gregory věděl, že má problém. „Vyjel jsem z Londýna pozdě," zamumlal. Byla to pravda, ale to jeho
špatné chování nijak neomlouvalo. Očekávali ho na večeři, a on se nedostavil. Skoro doplnil: „Nějak jí to
vynahradím," ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Věděl, že by tím všechno jen zhoršil, téměř jako by svou
nedochvilnost zlehčoval
a domníval se, že každý prohřešek urovná úsměvem a nenucenou poznámkou. Což se mu často dařilo, ale tento-
krát bůhvíproč -Nechtěl.
Takže místo toho jen řekl: „Omlouvám se." A myslel to vážně.
Je na zahradě," pokračoval Anthony nevrle. „Myslím, že má v úmyslu tančit - na nádvoří. Věřil bys tomu?"
Gregory tomu věřil. Přesně to jeho švagrovou vystihovalo. Nebyla typ, který by promarnil nečekanou příležitost,
a když jim počasí tolik přeje, proč nezorganizovat improvizovaný tanec alfresco?
„Dbej na to, abys provedl v kole každou ženu, u níž si to bude přát," doporučil mu Anthony. „Kate nemá ráda,
když se některá z mladých dam cítí opomíjená."
„Samozřejmě," zamumlal Gregory.
„Za čtvrt hodiny za vámi přijdu," dodal Anthony a posadil se ke stolu, kde na něj čekalo několik složek doku-
mentů. „Musím dokončit pár věcí."
Gregory vstal. „Vyřídím jí to." A potom, když bylo zřejmé, že rozhovor skončil, odešel z pokoje a zamířil do
zahrady.
Od chvíle, kdy byl naposled v Aubrey Hall, rodném domě Bridgertonových, uplynula už nějaká doba. Samo-
zřejmě se tady v Kentu scházela rodina na Vánoce, ale po pravdě řečeno to pro Gregoryho nebyl domov, a to v
podstatě nikdy. Po otcově smrti matka překvapivě přestěhovala celou rodinu do Londýna a rozhodla se trávit
většinu roku tam. Neřekla proč, ale Gregory měl odjakživa podezření, že se v půvabném starém domě skrývá
příliš mnoho vzpomínek.
Následkem toho se vždy cítil víc doma ve městě než na venkově. Od dětství byl jeho domovem londýnský dům
Bridgertonových, ne Aubrey Hall. Přesto se na občasné návštěvy těšil. Rád si užíval předností venkova, jako je
jízda na koni nebo plavání (pokud bylo jezero dostatečně teplé, aby to dovolilo), a kupodivu se mu líbilo
zpomalené životní tempo. Po měsících ve městě ho přitahovalo klidné a čisté prostředí.
A taky se mu zamlouvalo, že když přerostlo v příliš klidné a čisté, mohl odjet a všechno to nechat za zády.
Večerní slavnosti se konají na jižním trávníku, tak mu to aspoň po příjezdu oznámil majordomus. Bylo to
vhodné místo - s rovným povrchem, výhledem na jezero a velkým nádvořím se spoustou laviček pro méně
aktivní hosty.
Už když se blížil k dlouhému salonu, z něhož se francouzským oknem vycházelo ven, uslyšel zvenku šum hlasů.
Nevěděl jistě, kolik lidí pozvala jeho švagrová na večírek - pravděpodobně něco mezi dvaceti a třiceti. Poměrně
málo, aby to působilo důvěrně, ale dost natolik, aby se člověk mohl vzdálit, když zatouží po troše prostoru a
ticha, aniž zanechá mezi shromážděnými prázdné místo.
Zatímco procházel salonem, zhluboka se nadechl ve snaze určit, jaké jídlo se Kate rozhodla servírovat.
Samozřejmě ho moc nebude, neboť své hosty přecpala už při večeři.
Sladkosti, usoudil Gregory podle skořicové vůně, když došel na světle šedé kamenné nádvoří. Zklamaně si po-
vzdychl. Měl hlad a obrovský plátek masa mu právě teď připadal jako rajská hudba.
Ale přišel pozdě, mohl si za to sám a Anthony by ho uškrtil, kdyby se okamžitě nepřipojil k hostům, takže dorty
a sušenky budou muset stačit.
Vyšel ven, kde ho po kůži pohladil teplý vánek. Na květen bylo pozoruhodné teplo, všichni to říkali. Takové
počasí zvedne člověku náladu, takže se neubrání úsměvu. A vskutku - hosté roztroušení kolem byli očividně
dobře naložení: tichý šum konverzace chvílemi okořenil výbuch smíchu nebo pronikavé zachichotání.
Gregory se rozhlédl, jak po občerstvení, tak po někom známém, nejlépe po švagrové Kate, kterou by měl ze
zdvořilosti pozdravit jako první. Ale jakmile očima přelétl scénu, spatřil...
Ji-
Ji-
A poznal ten okamžik. Věděl, že je to ta pravá. Zůstal strnule a ohromeně stát. Nevydechl prudce, spíš z něj
vzduch pomalu unikal, až v plicích žádný nezůstal, a on tam stál jako splasklý balon a toužil po něčem víc.
Neviděl jí do obličeje, dokonce ani z profilu. Pozoroval její záda, dokonalou křivku šíje, která mu vyrážela dech,
i pramen plavých vlasů kroutící se jí po rameni.
A hlavou mu letělo - jsem odsouzený k záhubě.
Pro všechny další ženy byl odsouzený k záhubě. Ještě nikdy necítil podobnou intenzitu, žár, vše zaplavující pocit
něčeho správného.
Možná to bylo hloupé. Dokonce šílené. Nebo pravděpodobně obojí. Ale na tuto chvíli tak dlouho čekal.
Najednou začalo být zřejmé, proč se nepřidal k armádě nebo k duchovenstvu, ani nepřijal jednu z bratrových
četných nabídek, aby spravoval nějaké menší Bridgertonovo sídlo.
Čekal. Nic víc. Hrome, ani si neuvědomil, jak moc nedělal nic jiného, než čekal na tuhle chvíli.
A teď tu byla.
Ona tu byla.
A Gregory to věděl. Věděl.
Zvolna přešel po trávníku, na jídlo i Kate úplně zapomněl. Podařilo se mu pozdravit pár lidí, které cestou minul,
aniž porušil krok. Musí se jí dotknout. Musí jí pohlédnout do obličeje, ucítit její vůni, uslyšet zvuk jejího hlasu.
A pak se zastavil pouhých několik stop od ní. Úžasem ani nedýchal, naplněn pouze vědomím, že se nachází v
její blízkosti.
Mluvila s jinou dámou, a to dost živě, což naznačovalo, že jsou dobré přítelkyně. Chvíli se na ně díval, dokud si
neuvědomily, že je tam, a pomalu se neobrátily.
Usmál se. Mírně zvlnil rty. A řekl...
Jak se máte?"
Lucinda Abernathyová, které všichni, kdo ji znali, říkali Lucy, potlačila zasténání a obrátila se k džentlmenovi,
který se k nim připlížil pravděpodobně proto, aby vrhal zamilované pohledy po Hermione, jako ostatně všichni,
kdo Hermione poznali.
Bylo riskantní přátelit se s Hermione Watsonovou. Sbírala zlomená srdce stejně jako starý farář v nedalekém
opatství motýly.
Jediný rozdíl byl samozřejmě v tom, že Hermione do svých exponátů nebodala ohavnými špendlíky. Vlastně si
ani nepřála získávat srdce džentlmenů a rozhodně se nikdy nesnažila nějaké z nich zlomit. Jen se to prostě stá-
valo. Lucy si na to už zvykla. Hermione byla Hermione, se světlými vlasy v barvě másla, obličejem tvarovaným
do srdce a velkýma, široko posazenýma očima ve výrazném zeleném odstínu.
Lucy na rozdíl od ní... No, zkrátka nebyla Hermione, to bylo jasné. Byla prostě sama sebou a většinou to stačilo.
Na první pohled byla o něco méně než Hermione. O něco méně blonďatá. O něco méně štíhlá. O něco méně
vysoká. Její oči byly o něco méně syté - modrošedé a vlastně velice pěkné, pokud se srovnaly s někým jiným než
s Hermione, ale poněvadž Lucy bez Hermione nikam nechodila, nebylo jí to moc platné.
K tomu ohromujícímu závěru došla jednou, když nedávala pozor na hodinách anglické kompozice a literatury ve
škole pro mladé dámy u slečny Mossové, kde s Hermione tři roky studovaly.
Lucy byla o něco méně. Anebo pokud to člověk chtěl vyjádřit ohleduplněji, nebyla prostě tak úplně.
Domnívala se, že je přiměřeně přitažlivá tím zdravým tradičním způsobem, ale muži se nechali jen málokdy (tak
dobře, nikdy) oslnit jejím zjevem.
Jenže Hermione... Ještě štěstí, že byla tak milá, poněvadž jinak by nebylo možné se s ní přátelit.
K jejich kamarádství přispívala i skutečnost, že vůbec netančila. Nezáleželo na tom. zda se jednalo o valčík,
čtverylku či menuet. Pokud šlo o hudbu a pohyb, Hermione to zkrátka neuměla.
A to bylo příjemné.
Lucy se nepovažovala za nijak povrchní, a kdyby se jí někdo zeptal, trvala by na tom, že se kvůli své nejdražší
přítelkyni ochotně vrhne pod kola kočáru, ale bylo cosi uspokojivě spravedlivého na faktu, že nejkrásnější dívka
v Anglii má obě nohy levé.
Metaforicky řečeno.
A tohle byl další případ. Samozřejmě nešlo o nohy, ale o muže. Pohledného muže. Vysokého, i když ne přespří-
liš, s hnědými vlasy a sympatickým úsměvem. A jiskřením v očích, jejichž barvu nedokázala v kalném večerním
světle určit.
Nemluvě o tom, že mu ve skutečnosti do očí neviděla, protože se na ni nedíval. Díval se na Hermione, jak už to
bylo u mužů obvyklé.
Lucy se zdvořile usmála, ačkoli se nedomnívala, že by si toho všiml, a čekala, až se ukloní a představí.
A pak udělal něco nanejvýš překvapivého. Sdělil jim své jméno - při pohledu na něj ji mohlo napadnout, že je to
Bridgerton - sklonil se a políbil ruku nejprve jí.
Lucy zatajila dech.
Vzápětí samozřejmě pochopila, proč to udělal.
Byl dobrý, to musela uznat. Opravdu byl dobrý. Nic mužům nezískalo Hermioninu přízeň rychleji než kom-
pliment, který složili Lucy.
Jen měl smůlu, že Hermionino srdce už patřilo jinému.
Přesto bylo zábavné to všechno aspoň pozorovat.
„Jsem Hermione Watsonová," představila se Hermione a Lucy si uvědomila, že taktika pana Bridgertona byla
dvojnásob chytrá. Tím, že políbil Hermioninu ruku jako druhou v pořadí, mohl ji držet o něco déle a ona se mu-
sela ujmout představování.
Na Lucy to téměř učinilo dojem. Pokud nic jiného, označilo ho to za mírně inteligentnějšího, než byl průměr.
„A tohle je moje nejlepší přítelkyně," pokračovala Hermione, „lady Lucinda Abernathyová."
Pronesla to jako vždy láskyplným a oddaným tónem,
možná mírně podbarveným zoufalstvím, jako by říkala -Proboha, věnujte Lucy taky letmý pohled.
Ale samozřejmě to nikdy neudělali. Kromě momentů, kdy chtěli poradit, jak na Hermione zapůsobit a získat si
její srdce. V tom ohledu byla Lucy vždy velmi žádaná.
Pan Bridgerton - Gregory Bridgerton, opravila se Lucy v duchu, protože věděla, že kromě vikomta existují ještě
tři další Bridgertonové - se k ní otočil a překvapil ji přitažlivým úsměvem a vlídnýma očima. Jak se máte, lady
Lucindo?" zeptal se.
„Velmi dobře, děkuji," odpověděla a v duchu se kopla za to, že se před slůvkem velmi mírně zadrhla. Jenže poté,
co muži upřeli pohled na Hermione, se na ni nikdy ani nepodívali.
Že by o ni měl skutečně zájem? Ne, to je vyloučené. Nikdy ho neměli. Záleží na tom vůbec? Samozřejmě by
bylo milé, kdyby se nějaký muž pro změnu zamiloval šíleně a vášnivě do ní. Ta pozornost by jí skutečně
nevadila. Ale pravdou bylo, že Lucy byla prakticky zasnoubená s lordem Hasel-bym, a to už celá léta, takže
nemělo smysl mít láskou planoucího ctitele. K ničemu by to nevedlo.
A navíc Hermione rozhodně nemohla za to, že se narodila s obličejem anděla.
Hermione byla tedy krásná svůdnice, Lucy její spolehlivá přítelkyně a všechno na světě bylo v pořádku. Nebo
pokud ne v pořádku, tak aspoň velmi dobře předvídatelné.
„Máme vás počítat mezi hostitele?" zeptala se Lucy konečně, protože po nepostradatelných frázích typu „Těší
mě" všichni mlčeli jako zařezaní.
„Bohužel ne," odpověděl pan Bridgerton. „I když bych si rád připsal zásluhy za pořádání této slavnosti, bydlím v
Londýně."
„Máte velké štěstí, že vaší rodině patří Aubrey Hall," poznamenala Hermione zdvořile.
A tehdy to Lucinda pochopila s naprostou jistotou. Panu Bridgertonovi se líbí Hermione. Bez ohledu na to, že
Lucy políbil ruku jako první, nebo se na ni skutečně podíval, když něco řekla, s čímž se většina mužů neobtěžo-
vala. Stačilo vidět, jak si Hermione prohlíží, aby jí došlo, že se i on připojil k davu.
Jeho oči získaly mírně strnulý pohled. Měl pootevřené rty. A tvářil se, že by nejradši uchvátil Hermione do náru-
če a odnesl si ji bůhvíkam, bez ohledu na spoustu hostů a slušné vystupování.
To i přesto, že na Lucy upřel pohled, který mohl být definován jako zdvořilý nezájem. Nebo to možná zname-
nalo - Proč mi stojíte v cestě, bráníte mi uchvátit Hermione do náruče a odnést si ji bůhvíkam, bez ohledu na
spoustu hostů a slušné vystupování?'
Ne že by ji to přímo zklamalo. Jen... jen ji to prostě nemohlo nezklamat.
Mělo by na to existovat nějaké slovo. Opravdu by mělo.
„Lucy? Lucy?"
Lucy si rozpačitě uvědomila, že nevěnuje pozornost konverzaci. Hermione si ji zvědavě prohlížela, s hlavou na-
chýlenou na stranu, což muži vždy shledávali velmi okouzlujícím. Lucy se o to jednou pokusila. Zmocnila se jí
závrať.
„Ano?" zamumlala, protože jí připadalo, že od ní nějaký slovní obrat očekávají.
„Pan Bridgerton mě požádal o tanec," řekla Hermione, „ale vysvětlila jsem mu, že nemůžu."
Hermione vždy předstírala, že si zvrtla kotník nebo je nachlazená, aby nemusela jít na taneční parket. Což by
bylo v naprostém pořádku, pokud by nepodsouvala všechny své ctitele Lucy. Což by bylo v naprostém pořádku,
kdyby si dotyčný džentlmen nemyslel, že ho k ní přistrčili z lítosti, což nemohlo být dál od pravdy.
Lucy byla, pokud to mohla sama o sobě říct, velmi dobrá tanečnice. A také zábavná společnice.
„Rád lady Lucindu provedu v kole," pronesl pan Bridgerton, protože, skutečně, co jiného mohl říct?
A tak se Lucy usmála, ačkoli to v srdci tak úplně necítila, a dovolila mu, aby ji odvedl na nádvoří.

2. kapitola

Naše hrdinka projeví vyložený nedostatek úcty

ke všemu romantickému
Gregory byl každým coulem džentlmen, a tak dobře skryl zklamání, když nabídl rámě lady Lvicindě a do-
provodil ji na provizorní taneční parket. Nepochyboval, že je to velice milá a půvabná mladá dáma, ale nebyla to
slečna Hermione Watsonová.
A on čekal celý život, aby slečnu Hermione Watsonovou poznal.
Přesto to mohlo posloužit jeho cíli. Lady Lucinda byla zjevně nejlepší přítelkyní slečny Watsonové - slečna Wat-
sonová se o ní během krátkého rozhovoru, kdy lady Lucinda civěla ha něco za jeho ramenem a zjevně neslyšela
ani slovo, očividně rozplývala. A protože měl Gregory čtyři sestry, o ženách něco věděl. Především to, že je
vždy dobré chovat se k jejich přítelkyni vlídně, tedy za předpokladu, že jsou to skutečné přítelkyně a jen
nepředstírají přátelství, zatímco ve skutečnosti čekají na nejvhodnější okamžik, aby bodly jedna druhou do žeber.
Ženy jsou záhadná stvoření. Kdyby se naučily říkat, co si opravdu myslí, svět by byl mnohem jednodušší.
Slečna Watsonová a lady Lucinda však působily v každém ohledu přátelsky a oddaně, pomineme-li Lucindinu
roztěkanost. A pokud se chtěl dozvědět o slečně Watsonové víc, bude nejlepší začít u lady Lucindy
Abernathyové.
Jste v Aubrey Hall už dlouho?" zeptal se Gregory zdvořile, zatímco čekali, až začne hrát hudba.
„Teprve od včerejška," odpověděla. „A vy? Zatím jsme vás tu na žádné slavnosti neviděly."
„Přijel jsem až dnes," odpověděl. „Po večeři." Ušklíbl se. Teď, když neměl před očima slečnu Watsonovou, si
vzpomněl, že má hlad jako vlk.
„Určitě byste rád něco snědl," vykřikla lady Lucinda. „Nechtěl byste se místo tance radši projít po nádvoří?
Můžeme to vzít kolem stolu s občerstvením."
Gregory by ji nejradši objal. Jste poklad, lady Lucindo."
Usmála se, ale byl to zvláštní úsměv, jehož podstatu nedokázal zcela určit. Byl si téměř jistý, že se jí jeho
kompliment líbil, ale bylo tam i něco jiného, trochu žalostného a možná i smířeného.
„Určitě máte bratra," poznamenal.
„Mám." Usmála se jeho úsudku. Je o čtyři roky starší než já a pořád by jedl. Když přijede ze školy domů, divím
se, že ve spíži vůbec něco zbyde."
Gregory si položil její ruku do ohbí lokte a společně popošli k okraji nádvoří.
„Tudy," prohlásila lady Lucinda a zatahala ho za ruku, když se pokusil zahnout proti směru hodinových ručiček.
„Pokud ovšem nedáváte přednost sladkostem."
Gregoryho obličej se rozzářil. Je tu i něco pikantního?"
„Chlebíčky. Jsou malé, ale velmi chutné, hlavně ty s vajíčkem."
Trochu nepřítomně přikývl. Koutkem oka totiž zahlédl slečnu Watsonovou a bylo obtížné soustředit se na něco
jiného. Zvlášť když ji obklopovali muži. Gregory si byl jistý, že s útokem čekali, až někdo odvede lady Lucindu
od jejího boku.
„Znáte slečnu Watsonovou dlouho?" zeptal se co možná nejlhostejnějším tónem.
Po krátké pauze odpověděla: „Tři roky. Chodíme spolu do školy ke slečně Mossové. Nebo jsme spíš chodily.
Letos jsme studia dokončily."
„Můžu předpokládat, že koncem jara vstoupíte do londýnské společnosti?"
„Ano," přisvědčila a pokývla k obtěžkanému stolu. „Několik posledních měsíců jsme strávily přípravami, jak to
Hermionina matka ráda nazývá, a návštěvami domácích večírků a menších slavností."
„Dopilovat pozlátko?" zeptal se s úsměvem.
Zvlnila rty. „Přesně tak. Liž teď je ze mě nablýskaný svícen."
Pobavilo ho to. „Pouhý svícen, lady Lucindo? Nepodceňujte se, prosím. Určitě jste nejmíň jedna z těch fan-
tastických širokých váz, které poslední dobou všichni potřebují v obývacím pokoji."
„Hmm," zabručela, jako by o té představě skutečně uvažovala. „Zajímalo by mě, co by byla Hermione?"
Šperk. Diamant. Diamant zasazený do zlata. Diamant zasazený do zlata obklopený...
Vší silou zastavil směr svých myšlenek. Této vzletné slovní gymnastice se může oddávat později, až od něj
nebude nikdo očekávat, že přitom bude udržovat konverzaci. Navíc s úplně jinou mladou dámou. „To nevím,"
odpověděl nenucené a podal jí talířek. „Koneckonců jsem slečnu Watsonovou sotva poznal."
Mlčela, jen mírně nadzvedla obočí. A to samozřejmě ve chvíli, kdy se Gregory mimoděk ohlédl přes rameno,
aby se na slečnu Watsonovou lépe podíval.
Nepatrně si povzdychla. „Asi byste měl vědět, že miluje jiného."
Gregory přitáhl svůj pohled zpátky k ženě, jíž měl věnovat pozornost. „Prosím?"
Pokrčila rameny a položila si na talíř několik jednohubek. „Hermione. Miluje jiného. Myslela jsem si, že byste to
rád věděl."
Gregory na ni civěl s otevřenou pusou a potom, navzdory nejlepšímu úsudku, se znovu ohlédl po slečně
Watsonové. Bylo to výmluvné, soucit vzbuzující gesto, ale nemohl si pomoct. Chtěl... Panebože, chtěl se na ni
dívat
a nikdy s tím nepřestat. Pokud to nebyla láska, neuměl si představit, co jiného. „Se šunkou?"
„Cože?"
„Se šunkou." Lady Lucinda mu nabízela v servírovacích kleštičkách chlebíček. Tvářila se tak vážně, až ho to po-
bouřilo. „Dáte si?" zeptala se.
Něco zabručel a přistrčil k ní talířek. A potom, protože to tak nemohl nechat, pronesl upjatě: „Nic mi do toho
není."
„Mluvíte o tom chlebíčku?" „O slečně Watsonové," vyštěkl.
Samozřejmě že svou odpověď nemyslel vážně. Pokud šlo o něj, bylo mu do Hermione Watsonové velmi mnoho,
nebo přinejmenším velice brzy bude.
Trochu mu zkřížilo plány, že ji očividně nezasáhl stejný blesk z čistého nebe jako jeho. Nikdy ho nenapadlo, že
až se zamiluje, nebude jeho vyvolená city opětovat, a to stejně naléhavé. Ale vysvětlení, že si myslí, že miluje
někoho jiného, přinejmenším neranilo jeho hrdost. Bylo mnohem příjemnější domnívat se, že je poblázněná do
někoho jiného, než že je jí naprosto lhostejný.
Zbývá ji jen přimět, aby si uvědomila, že ať už je ten druhý muž kdokoli, není pro ni ten pravý.
Gregory nebyl tak domýšlivý a nemyslel si, že si omotá kolem prstu každou ženu, kterou spatří, ale rozhodně ne-
měl s něžnějším pohlavím potíže a vzhledem ke své reakci na slečnu Watsonovou si neuměl představit, že by mu
dlouho odolávala. Možná bude muset zapracovat, aby si získal její srdce a ruku, ale o to bude vítězství sladší.
Nebo si to tak alespoň namlouval. Pravdou bylo, že oboustranný neočekávaný blesk by způsobil mnohem méně
problémů.
„Nic si z toho nedělejte," chlácholila ho lady Lucinda, mírně natáhla krk a prohlížela si chlebíčky, na nichž
pravděpodobně hledala něco exotičtějšího než britské vepřové.
„Nedělám," odsekl a potom čekal, až mu bude skutečně věnovat pozornost. Když to neudělala, opakoval:
„Nedělám."
Otočila se, zpříma na něj pohlédla a zamrkala. „Musím přiznat, že je to příjemná změna. Většinu mužů to
zdrtilo." Zamračil se. „Co tím myslíte?"
„To, co říkám," odpověděla a vrhla po něm netrpělivý pohled. „Nebo pokud ne přímo zdrtilo, tak nevysvětlitelně
pobouřilo." Odfrkla si. Jako by to byla její vina."
„Vina?" opakoval Gregory, který měl trochu problémy sledovat její myšlenkové pochody.
„Nejste první džentlmen, který si představuje, že se do Hermione zamiloval," pronesla s vyčerpaným výrazem.
„Stává se to pořád."
„Nepředstavuju si, že jsem se zamiloval -" Odmlčel se a doufal, že si nevšimla důrazu na slově nepředstavuju.
Panebože, co se to s ním děje? Obvykle míval smysl pro humor. Dokonce si dělal legraci i sám ze sebe. Zvlášť
ze sebe.
„Opravdu?" Vypadala mile překvapená. „To je dobře." „Proč?" přimhouřil oči. Odrazila ho. „Proč se tolik
vyptáváte?" „Nevyptávám se," namítl, přestože to tak bylo. Vzdychla a potom ho úplně vyvedla z míry tím, že
řekla: „Promiňte." „Co prosím?"
Pohlédla na chlebíček s vaječným salátem, který měla na talířku, a potom zpátky na něj. To pořadí mu zrovna
nelichotilo. Obvykle míval nad vaječným salátem navrch.
„Myslela jsem si, že byste s Hermione rád mluvil," poznamenala. „Omlouvám se, pokud jsem se spletla."
Tím Gregoryho zcela vykolejila. Mohl samozřejmě přiznat, že se do slečny Watsonové bezhlavě zamiloval, ale
bylo by to dost rozpačité, dokonce i pro tak beznadějného romantika. Nebo to mohl všechno popřít, čemuž by
očividně nevěřila. Či mohl udělat kompromis a přiznat se k mírnému poblouznění, což by za normálních
okolností
považoval za nejlepší řešení, až na to, že by tím urazil lady Lucindú.
Setkal se koneckonců se dvěma dívkami současně. A do ní se bezhlavě nezamiloval.
Ale pak, jako by mu četla myšlenky (což ho upřímně děsilo), mávla rukou. „Nelamte si, prosím, hlavu s mými
city. Jsem na to zvyklá. Jak už jsem říkala, stává se to pořád."
Je tak snadně otevřít srdce, zabodnout do něj tupou dýku a přitlačit.
„Nemluvě o tom," pokračovala rozmarně, „že jsem prakticky zasnoubená." A potom se pustila do vaječného
salátu.
Gregory se přistihl při myšlence, jaký muž je asi k této podivné bytůstce připoután. Ne že by ho litoval, jen...
žasl.
A potom lady Lucinda tiše vykřikla: „Ach!"
Následoval její pohled k místu, kde ještě před chvílí stála slečna Watsonová.
„Kam mohla jít?" zamumlala lady Lucinda.
Gregory se okamžitě otočil ke dveřím v naději, že ji letmo zahlédne dřív, než zmizí, ale byla pryč. Velmi ho to
rozladilo. Jaký má smysl pocítit šílenou, nevhodnou a okamžitou přitažlivost, pokud s tím člověk nemůže nic
dělat?
A zapomeňme, že je pouze jednostranná. Panebože.
Nebyl si jistý, jestli se dá vzdychnout mezi zatnutými zuby, ale přesně to udělal.
„Ach. lady Lucindo, tady jste."
Gregory zvedl hlavu a spatřil, že se k nim blíží jeho švagrová.
Uvědomil si, že na ni úplně zapomněl. Kate se neurážela, byla neobyčejně dobrá společnice. Ale i tak se Gregory
obvykle snažil chovat k ženám, s nimiž nebyl pokrevně spřízněn, zdvořileji.
Lady Lucinda se půvabně uklonila. „Lady Bridgertonová."
Kate se na ni vlídně usmála. „Slečna Watsonová mě požádala, abych vám vyřídila, že jí není dobře a odchází."
„Opravdu? Neříkala náhodou - Ach, to nevadí." Lady Lucinda mírně mávla rukou. To gesto mělo znamenat
lhostejnost, ale Gregory postřehl, jak napjala koutky úst v slabém náznaku zklamání.
„Myslím, že ji bolí hlava," dodala Kate.
Lady Lucinda jen krátce přikývla. „Ano," poznamenala o něco méně soucitně, než by si Gregory vzhledem k
okolnostem představoval, „už to tak bude."
„A ty," obrátila se Kate ke Gregorymu, „jsi ani nepovažoval za vhodné mě přivítat. Jak se máš?"
Vzal ji za ruce a omluvně je políbil. „Přišel jsem pozdě."
Já vím." V jejím obličeji se objevil výraz, který nebyl přímo podrážděný, jen trochu rozladěný. Jak se máš
jinak?"
„Skvěle." Zakřenil se. Jako vždy,"
Jako vždy," opakovala a změřila si ho pohledem, který byl jasným příslibem podrobnějšího výslechu. „Lady Lu-
cindo," pokračovala značně srdečnějším tónem, „zřejmě jste se už seznámila s bratrem mého manžela, panem
Gregorym Bridgertonem?"
„Vskutku," přisvědčila lady Lucinda. „Obdivovali jsme zdejší pohoštění. Ty chlebíčky jsou vynikající."
„Děkuju," pronesla Kate a zeptala se: „Slíbil vám Gregory, že si s vámi zatančí? Nemůžu zaručit profesionální
kvalitu hudby, ale podařilo se nám složit z našich hostů smyčcový kvartet."
„Slíbil," přisvědčila lady Lucinda, „ale dovolila jsem mu, aby od toho upustil a utišil hlad."
„Určitě máte bratry," podotkla Kate s úsměvem.
Lady Lucinda upřela na Gregoryho mírně vyplašený pohled. Jen jednoho."
Obrátil se ke Kate. „Poznamenal jsem totéž," vysvětlil.
Kate se krátce zasmála a pak se obrátila k mladší ženě. „Vyplatí se porozumět chování mužů, lady Lucindo. Jídlo
by se nemělo podceňovat."
Lady Lucinda doširoka rozevřela oči. „Kvůli příjemné náladě?"
„To taky." přikývla Kate téměř okamžitě, „ale člověk by ho neměl brát na lehkou váhu, pokud jde o to vyhrát
nějakou hádku. Nebo prostě získat, co chce."
„Sotva vyšla ze školy, Kate," pokáral ji Gregory.
Kate ho ignorovala a místo toho se široce usmála na lady Lucindu. „Nikdy není moc brzy osvojit si důležité
vědomosti."
Lady Lucinda se zadívala na Gregoryho, potom na Kate a pak jí v očích vesele zajiskřilo. „Už chápu, proč k vám
tolik lidí vzhlíží, lady Bridgertonová."
Kate se zasmála. Jste příliš laskavá, lady Lucindo."
„No tak, Kate," vložil se do řeči Gregory. Obrátil se k lady Lucindě a dodal: Jestli ji budete chválit, zůstane tu
celou noc."
„Nevšímejte si ho," zakřenila se Kate. Je mladý hloupý a neví, o čem mluví."
Gregory se chystal něco poznamenat - nemohl dost dobře dovolit, aby Kate odešla s něčím takovým - ale pak
promluvila lady Lucinda.
„Ráda bych o vás pěla chválu až do konce večera, lady Bridgertonová, ale musím odejít. Chci se podívat na Her-
mione. Byla celý den venku a potřebuju mít jistotu, že jí není nic vážného."
„Samozřejmé," přisvědčila Kate. „Pozdravujte ji ode mě, prosím, a kdybyste něco potřebovaly, určitě zazvoňte.
Naše hospodyně sbírá léčivé bylinky a stále míchá nějaké lektvary. Některé z nich dokonce fungují." Usmála se
tak vlídně, že Gregory okamžitě pochopil, že se jí lady Lucinda zamloLivá. Což už něco znamenalo. Kate
neměla trpělivost s hlupáky.
„Doprovodím vás ke dveřím," nabídl se rychle. Zdvořilé gesto bylo tím nejmenším, co pro ni mohl udělat, a
kromě toho nemohl riskovat, že urazí nejlepší přítelkyni slečny Watsonové.
Rozloučili se s Kate a Gregory si položil Lucindinu ruku do ohbí svého lokte. Mlčky zamířili ke dveřím. „Trefíte
odsud?" zeptal se.
„Samozřejmě," přitakala. A potom zvedla hlavu - téměř nepřítomně si všiml, že má modravé oči - a zeptala se:
„Mám něco vyřídit Hermione?"
Překvapeně pootevřel rty. „Proč?" vyhrkl dřív, než dokázal myslet natolik, aby svou otázku potlačil.
Pokrčila rameny. Jste menší ze dvou zel, pane Bridger-tone."
Zoufale ji chtěl požádat, aby svou poznámku objasnila, ale znali se tak povrchně, že to nemohl udělat. A tak se
jen pokusil zachovat dekorum a řekl: Jen ji pozdravujte, nic víc."
„Opravdu?"
Výraz v jejích očích ho pobuřoval. „Opravdu." Zlehka sklonila hlavu a byla pryč.
Gregory chvíli zíral na dveře, za nimiž zmizela, a pak se vrátil na večírek. Hosté začínali ve větším počtu tančit a
vzduchem se nesl veselý smích, ale noc náhle působila fádně a bez života.
Jídlo, usoudil. Sní těch malých chlebíčků dvacetkrát víc a potom půjde spát.
Ráno je moudřejší večera.
Lucy věděla, že Hermione nebolí hlava ani nic jiného, takže ji vůbec nepřekvapilo, když ji našla, jak sedí na po-
steli a upřeně se dívá na něco, co vypadá jako čtyřstránkový dopis.
Napsaný mimořádně pevnou rukou.
„Přinesl mi to lokaj," prohodila k ní Hermione, aniž vzhlédla. „Prý to přišlo ranní poštou, ale zapomněli mi to
předat."
Lucy vzdychla. „Od pana Edmondse, předpokládám?" Hermione přikývla.
Lucy prošla místností, v níž v současné době s Hermione bydlely, a posadila se na židli u toaletního stolku. Ne-
byl to první list, který Hermione od pana Edmondse dostala, a Lucy ze zkušenosti věděla, že si ho Hermione
přečte dvakrát, potom znovu kvůli hlubšímu rozboru a pak ještě jednou, aby v pozdravech a zdvořilostních
frázích odhalila jakýkoli skrytý smysl.
Což znamenalo, že Lucy nebude mít nejméně deset minut na práci nic kromě zkoumání svých nehtů.
Zadívala se na ně ne proto, že by se nějak zvlášť zajímala o svoje nehty, ani že by byla obzvlášť trpělivá, ale spíš
poznala, kdy je zbytečné se namáhat, a neviděla důvod vynakládat energii, aby vtáhla Hermione do rozhovoru,
když ji očividně nic, co by jí řekla, nezajímalo.
Nehty však nedokáží zaměstnat dívku nadlouho, zvlášť když už jsou pečlivě ostříhané a upravené. Proto Lucy
vstala, přešla k šatní skříni a nepřítomné si prohlížela svoje věci.
„Ironie," zamumlala. „Tohle nenávidím." Služebná uložila boty špatným způsobem, levou napravo a pravou
nalevo, a ačkoli Lucy věděla, že to není nijak závažný přestupek, uráželo to jakousi podivnou (a mimořádně po-
řádkumilovnou) součást její vnímavosti. A tak pantofle upravila a poodstoupila, aby si své dílo prohlédla. Potom
si založila ruce v bok a obrátila se. „Už jsi skončila?"
„Skoro," odpověděla Hermione. To slůvko jí vyklouzlo ze rtů, jako by ho tam měla připravené celou věčnost a
jen čekala na okamžik, až se Lucy zeptá.
Lucy se podrážděně posadila. Tu scénu už sehrály bez-počtukrát předtím. Nebo přinejmenším čtyřikrát.
Ano, Lucy věděla přesně, kolik dopisů už Hermione od romantického pana Edmondse dostala. Vlastně by to
radši nevěděla, poněvadž ji trochu popuzovalo, že jí ta informace zabírá v mozku cenné místo, které by mohla
věnovat něčemu užitečnému. Jako třeba botanice, hudbě, nebo dokonce další stránce v Pravidlech společenského
chování pro mladé dívky. Politováníhodnou skutečností však bylo, že dopisy pana Edmondse byly událostí, a
když Hermione prožívala nějakou událost, nezbývalo Lucy než ji sdílet s ní.
Tři roky bydlely ve společném pokoji u slečny Mosso-vé, a protože Lucy neměla žádnou blízkou příbuznou,
která by jí pomohla vstoupit do společnosti, Hermionina matka souhlasila, že se té role ujme. A tak byly stále
spolu.
Což bylo velmi příjemné, s výjimkou (přinejmenším v duchu) všudypřítomného pana Edmondse. Lucy se s ním
setkala jen jednou, ale rozhodně měla pocit, že je neustále v jejich blízkosti, vznáší se nad nimi a nutí Hermione
ve zvláštních chvílích vzdychat a toužebně zírat do dálky, jako by se učila nazpaměť milostný sonet, který
připíše do své příští odpovědi.
„Uvědomuješ si," podotkla Lucy, přestože Hermione nenaznačila, že už dočetla, „že ti rodiče nedovolí, aby sis
ho vzala?"
To donutilo Hermione odložit dopis, byť nakrátko. „Ano," utrousila s podrážděným výrazem, „to už jsi říkala
mnohokrát."
Je to tajemník," poznamenala Lucy.
Já vím."
„Tajemník," opakovala Lucy, přestože tento rozhovor vedly už mnohokrát předtím. „Tajemník tvého otce."
Hermione opět zvedla dopis ve snaze Lucy ignorovat, ale nakonec to vzdala a položila ho zpátky. Tím posílila
Lvicyino podezření, že už ho dávno dočetla a teď ho pře-létala očima podruhé nebo dokonce potřetí.
„Pan Edmonds je hodný a slušný muž," namítla se sevřenými rty.
„To určitě," souhlasila Lucy, „ale nemůžeš si ho vzít. Tvůj otec je vikomt. Opravdu si myslíš, že připustí, aby se
jeho jediná dcera provdala za nemajetného tajemníka?"
„Otec mě miluje," zamumlala Hermione ne zrovna přesvědčivě.
„Nesnažím se ti vymlouvat láskyplný svazek," začala Lucy, „ale -" „Snažíš," přerušila ji Hermione.
„Vůbec ne. Jen nechápu, proč se nemůžeš pokusit zamilovat do někoho, s nímž by tvoji rodiče souhlasili."
Hermione zkřivila půvabná ústa do zklamaného výrazu. „Nechápeš to."
„Co je tu k chápání? Neměla bys mnohem jednodušší život, kdyby ses zamilovala do někoho vhodného?"
„V lásce si nevybíráme." Lucy zkřížila paže. „Nechápu proč." Hermione otevřela ústa. „Lucy Abernathyová,
ničemu nerozumíš."
„Ano," utrousila Lucy suše, „už ses o tom zmínila."
Jak si vůbec můžeš myslet, že si člověk vybírá, do koho se zamiluje?" prohlásila Hermione zaníceně, ačkoli ne
tolik, aby se musela zvednout z pololehu na posteli. „Člověk
0 tom nerozhoduje. Prostě se to stane. Je to okamžité." „Tomu nevěřím," zavrtěla Lucy hlavou a potom, poně-
vadž tomu nedokázala odolat, dodala: „Ani na okamžik."
Je to tak," trvala Hermione na svém. „Vím to, protože se mi to stalo. Nesnažila jsem se zamilovat." „Opravdu
ne?"
„Ne." Hermione do ní zabodla planoucí pohled. „Chtěla jsem si najít manžela v Londýně. Opravdu, kdo by
čekal, že potká toho pravého ve Fenchley?"
Řekla to s typickým pohrdáním, jaké projevují pouze rodilí Fenchleyané.
Lucy protočila panenky, naklonila hlavu na stranu a čekala, až bude Hermione pokračovat.
Což Hermione neocenila. „Nedívej se na mě tak," vyštěkla.
Jak?"
„ Takhle. "
„Opakuju, jak?"
Hermione se zamračila. „Víš přesně, o čem mluvím."
Lucy si přitiskla dlaň k ústům. „Páni," zalapala po dechu. „Teď vypadáš přesně jako tvoje matka."
Hermione se od ní uraženě odtáhla. „Nemáš v sobě kouska citu."
„Tvoje matka je úžasná žena!"
„Ne když se mračí."
Je báječná i se svraštělým obličejem," poznamenala Lucy ve snaze téma ukončit. „Tak chceš mi vyprávět o panu
Edmonsovi, nebo ne?"
„Budeš si mě dobírat?"
„Samozřejmě že ne." Hermione nadzvedla obočí. „Slibuju, Hermione, že si tě nebudu dobírat." Přestože dívka
stále vypadala pochybovačně, souhlasila: „Tak dobře. Ale jestli -" „Hermione."
Jak už jsem ti říkala," vrhla po Lucy varovný pohled, „nečekala jsem, že najdu lásku. Dokonce jsem ani nevědě-
la, že si otec najal nového tajemníka. Prostě jsem se procházela po zahradě, přemýšlela jsem, které růže nechám
ustřihnout na jídelní stůl, a potom... jsem ho uviděla.'1
Pronesla to s dostatečnou dramatičností, za kterou by se nemusela stydět ani na jevišti.
„Ach, Hermione," vzdychla Lucy.
„Říkalas, že si mě nebudeš dobírat," ohradila se Hermione a bodla prstem směrem k přítelkyni, což Lucy při-
padalo tak netypické, že ztichla. v
„Nejdřív jsem mu neviděla do obličeje," pokračovala Hermione. Jen zátylek, kde se mu vlasy vlnily přes límeček
kabátu." Vzdychla. Skutečně vzdychla a obrátila se k Lucy s žalostným výrazem. „A tu barvu. Vážně, Lucy, vi-
děla jsi někdy vlasy v tak úžasně blonďatém odstínu?"
Vzhledem k počtu situací, kdy byla Lucy nucena poslouchat džentlmeny, jak tvrdí totéž o Hermioniných
vlasech, považovala za úspěch, že se zdržela poznámky.
Ale Hermione ještě neskončila. Ani zdaleka. „Potom se obrátil a já spatřila jeho profil. Přísahám ti, že jsem sly-
šela hudbu."
Lucy by ji ráda upozornila, že skleník Watsonových se nachází hned vedle růžové zahrady, ale držela jazyk za
zuby.
„A potom se obrátil," vyprávěla Hermione, hlas jí zněž-něl a oči získaly výraz učím se nazpaměť milostný sonet,
„a já dokázala myslet jen na to, že jsem zničená."
Lucy zalapala po dechu. „To neříkej. Ani nenaznačuj."
Zničení nepatřilo mezi věci, o kterých by se mladá dáma měla nenucené zmiňovat.
„Ne zničená jako zničená," vysvětlovala Hermione netrpělivě. „Proboha, Lucy, byla jsem na zahradě. Nebo jsi
mě neposlouchala? Ale věděla jsem - věděla, že už pro mě žádný jiný muž neexistuje. Nikdy se mu žádný nevy-
rovná."
„To všechno jsi poznala z jeho zátylku?" zeptala se Lucy.
Hermione po ní vrhla nadmíru podrážděný pohled. „A taky z profilu, ale o to nejde."
Lucy trpělivě čekala, až jí Hermione vysvětlí, o co tedy jde, ačkoli si byla zcela jistá, že s tím nebude souhlasit.
Ani to pravděpodobně nepochopí.
Jde o to," ztišila Hermione hlas, až se Lucy musela předklonit, aby ji slyšela, „že bez něj nemohu být šťastná. Je
to vyloučené."
„Hmm," zabručela Lucy, jelikož si nebyla přesně jistá, zda se na to dá něco dodat, „teď mi šťastná připadáš."
„Jen proto, že vím, že na mě čeká. A," Hermione zvedla dopis, „píše, že mě miluje."
„Proboha," ulevila si Lucy pro sebe.
Hermione ji určitě zaslechla, protože stiskla rty, ale mlčela. Celou minutu nehybně seděly a potom si Lucy
odkašlala. „Mám dojem, že jsi zaujala toho milého pana Bridgertona." Hermione se otřásla.
Je to mladší syn, ale myslím, že má slušný příjem. A rozhodně pochází z dobré rodiny."
„Říkala jsem ti, Lucy, že nemám zájem."
Je velmi pohledný," podotkla Lucy, možná trochu důrazněji, než původně zamýšlela.
„Líčíš na něj?" vyzvídala Hermione.
Lucy na ni otřeseně zírala. „Víš, že nemůžu. Prakticky jsem zasnoubená s lordem Haselbym."
„Prakticky," připomněla jí Hermione.
„Možná to bude oficiální," dodala Lucy. Byla to pravda. Její strýc o tom už před lety mluvil s hrabětem z
Davenpor-tu, otcem vikomta Haselbyho. Haselby byl asi o deset let starší než Lucy a čekalo se pouze na to, až
Lucy dospěje.
Což se očividně stalo. Teď už se svatba jistě nebude dlouho odkládat.
Bude to dobrý svazek. Haselby byl velmi příjemný muž. Nemluvil s ní, jako by byla idiot, podle všeho byl
vlídný ke zvířatům a měl dostatečně příjemný zevnějšek, přestože mu začínaly řídnout vlasy. Lucy se s ním
setkala sice jen třikrát, ale všichni vědí, že na prvním dojmu nejvíc záleží a obvykle bývá přesný.
Krom toho se její strýc stal po otcově smrti před deseti lety jejím poručníkem, a i když zrovna nezahrnoval ji a
jejího bratra Richarda láskou a náklonností, plnil svou povinnost a dobře je vychoval. Lucy věděla, že je její
povinností řídit se jeho přáním a ctít zásnuby, které dojednal.
Nebo prakticky dojednal.
Nebyl v tom velký rozdíl. Lucy se vdá za Haselbyho. Všichni to vědí.
..Podle mé se na něj jen vymlouváš," pokračovala Hermione.
Lucy ztuhla. „Cože?"
„Vymlouváš se na Haselbyho," opakovala Hermione a nasadila povýšený výraz, který se Lucy ani trochu nelíbil,
„aby ses nezamilovala do někoho jiného."
„Do koho přesně?" zvýšila Lucy hlas. „Sezona ještě ani nezačala!"
„Možná," připustila Hermione, „ale občas jsme někde byly a zušlechťovaly se, jak tomu s mojí matkou rády ří-
káte. Nežiješ v jeskyni, Lucy. Potkáváš spoustu mužů."
Nemělo smysl poukazovat, že pokud je Hermione poblíž, žádný z těch mužů ji nevidí. Snažila by se to popřít, ale
obě by věděly, že lže ve snaze ušetřit Lucyiny city. A tak Lucy jen něco tiše zabručela, což mělo znamenat
odpověď, aniž skutečně odpověděla.
Ale Hermione dál mlčela, jen se na ni dívala s tím potměšilým výrazem, který na nikoho jiného nepoužívala, a
Lucy se nakonec musela bránit.
„Nevymlouvám se," namítla, zkřížila paže, ale pak se jí
ten postoj nelíbil a založila si ruce v bok. Jaký by to mělo smysl? Víš, že si Haselbyho vezmu. Plánuje se to
léta."
Znovu zkřížila paže. Pak je spustila podél boků. Nakonec se posadila.
„Není to špatná volba," pokračovala. „Popravdě řečeno, po tom, co se stalo Georgianě Whitonové, bych měla
lézt po čtyřech a líbat strýci nohy za to, že domluvil tak výhodný sňatek."
Rozhostilo se zděšené, téměř pietní ticho. Kdyby byly katoličky, určitě by se pokřižovaly. „Díkybohu," vydechla
Hermione nakonec.
Lucy pomalu přikývla. Georgianu provdali za dýcha-vičného sedmdesátiletého starce s pakostnicí. A to dokonce
ani neměl titul. Proboha, za svou oběť si zasloužila před jméno aspoň „lady".
„Tak vidíš," zakončila Lucy. „Haselby vlastně není tak hrozný. Je lepší než většina."
Hermione se na ni podívala. Pozorně. Jestli si to přeješ, Lucy, upřímně tě podpořím. Ale pokud jde o mě..."
Vzdychla a v jejích zelených očích se objevil vzdálený pohled, který doháněl dospělé muže k extázi. Já chci
něco jiného."
Já vím," přikývla Lucy a pokusila se o úsměv. Přesto si nedokázala představit, jak by Hermione svůj sen naplni-
la. Ve světě, v němž žijí, se vikomtovy dcery nevdávají za vikomtovy tajemníky. A Lucy měla dojem, že je
mnohem smysluplnější upravit Hermioniny sny než změnit společenský řád. A taky snadnější.
Ale právě teď byla unavená a chtěla si jít lehnout. Na Hermione zapracuje až ráno. A začne tím pohledným
panem Bridgertonem. K její přítelkyni by se dokonale hodil a bůhví, že o ni jeví zájem.
Hermione změní názor. O to se Lucy už postará.

3. kapitola

Náš hrdina se velmi, velmi snaží

Zítřejší ráno bylo slunné a jasné. Zatímco Gregory snídal, objevila se vedle něj jeho švagrová a potutelně se
usmívala, jako by se k něčemu chystala. „Dobré ráno," pozdravila až příliš rozmarně. Gregory na ni kývl a
naložil si na talíř vajíčka. „Ahoj,
Kate."
„Napadlo mě, že když je tak pěkné počasí, mohli bychom se projít do vesnice." „Koupit si stuhy a pentle?"
„Přesně tak," přisvědčila. Je důležité podporovat místní
obchodníky, ne?"
„Samozřejmě," zabručel, „i když v současné době zrovna žádné stuhy ani pentle nepotřebuju."
Kate nevšímavě přešla jeho uštěpačný tón. „Všechny mladé dámy s sebou mají trochu peněz a nemají je kde
utratit. Když je nepošlu do města, začnou v růžovém salonu hrát hazardní hry."
To by rozhodně rád viděl.
„A," pokračovala Kate odhodlaně, „pokud je pošlu do města, musím jim obstarat doprovod."
Když Gregory neodpověděl dostatečně rychle, opakovala: „Doprovod."
Odkašlal si. „Mám to brát jako výzvu, abych vyrazil
dnes odpoledne do vesnice?"
„Dopoledne," upřesnila, „a protože si myslím, že bych měla všechny nějak spárovat, a protože jsi Bridgerton, a
tudíž můj nejoblíbenější muž z celé skupiny, napadlo mě, že se tě zeptám, jestli náhodou nechceš přiřadit k
někomu konkrétnímu."
Kate si odjakživa hrála na dohazovačku, ale v tomto případě usoudil, že by měl být za její vměšování vděčný.
„Vlastně chci," připustil. „Skvělé!" Kate tleskla. „K Lucy Abernathyové." Lucy Aber - „Lucy Abernathyové?"
opakoval zaraženě. „Lady Lucindě?"
„Ano, včera večer jsem měla dojem, že si dobře rozumíte, a musím říct, Gregory, že se mi moc líbí. Říká, že je
prakticky zasnoubená, ale podle mého názoru -"
„Nemám zájem o lady Lucindu," přerušil ji, poněvadž se domníval, že by bylo příliš nebezpečné čekat, až Kate
chytí druhý dech. „Ne?"
„Ne. Nemám. Já -" Předklonil se, přestože byli jedinými lidmi v místnosti. Připadalo mu zvláštní a i trochu
trapné křičet to na celé kolo. „Hermione Watsonová," zašeptal. „Rád bych byl ve dvojici se slečnou
Watsonovou."
„Opravdu?" Kate nevypadala přímo zklamaně, spíš trochu smířeně. Jako by to už předtím slyšela. Několikrát.
K čertu.
„Ano," přitakal Gregory. Zmocnilo se ho podráždění. Nejprve na Kate, protože byla přímo na ráně, on se zoufale
zamiloval a ona řekla jen: „Opravdu?" Ale pak si uvědomil, že je už od rána velice mrzutý. V noci se moc ne-
vyspal, protože nedokázal myslet na nic jiného než na Hermione, její šíji, zelené oči a veselý hlas. Nikdy - nikdy
- tak na žádnou ženu nereagoval, a ačkoli si svým způsobem oddechl, že konečně našel ženu, s níž se hodlá ože-
nit, trochu ho znepokojovalo, že ona na něj nereaguje stejně.
Bůhví, že o tomhle okamžiku dlouho snil. Kdykoli přemýšlel o tom, že nalezne pravou lásku, vždy se mu
hlavou honily neurčité představy - beze jména, bez tváře. Ale jeho vyvolená cítila stejně silnou vášeň. Rozhodně
ho neposlala tančit se svou nejlepší kamarádkou.
„Tak tedy Hermione Watsonová," poznamenala Kate a vydechla, jak to ženy dělávají, když chtějí člověku sdělit
něco, co nepochopí, i kdyby to hodlaly říct anglicky, což samozřejmě neudělají.
Byla to Hermione Watsonová. Bude to Hermione Watsonová.
Brzy.
Možná už dnes dopoledne.
„Myslíš, že se v té vesnici dá koupit ještě něco jiného než mašle a stuhy?" obrátila se Hermione k Lucy, když si
navlékly rukavice.
„To doufám," odpověděla Lucy. „Dělá se to na každém domácím večírku, ne? Pošlou nás pryč, abychom si kou-
pily stužky a pentle. Už teď bych jimi vyzdobila celý dům. Nebo aspoň malou doškovou chalupu."
Hermione se pobaveně usmála. „Kdybych ti dala i ty svoje, společně bychom zútulnily..." Zamyšleně se odml-
čela a pak se opět usmála. „Velkou doškovou chalupu!"
Lucy se zakřenila. Hermione byla velmi loajální. Samozřejmě si toho nikdo nevšiml. Neobtěžoval se totiž dívat
na nic jiného než na obličej. Přesto bylo spravedlivé přiznat, že se Hermione jen zřídkakdy s nějakým ctitelem
dělila o vlastní postřehy, takže si nemohl uvědomit, co všechno se pod pěkným zevnějškem skrývá. Ne že by
byla zrovna plachá, ale nechovala se tak otevřeně jako Lucy, spíš zdrženlivě. Prostě neměla zájem vyprávět své
myšlenky a názory lidem, které neznala.
A to dohánělo muže k šílenství.
Vstoupily do jednoho z mnoha salonů v Aubrey Hall a Lucy vykoukla z okna. Lady Bridgertonová je vyzvala,
aby se dostavily přesně v jedenáct. „Aspoň to vypadá, že nebude pršet," poznamenala. Když je naposledy poslali
pro lacinou parádu, celou zpáteční cestu mrholilo. Díky korunám stromů zůstaly poměrně suché, ale boty měly
úplně promočené. A Lucy další týden prokýchala.
„Dobré ráno, lady Lucindo, slečno Watsonová."
Do místnosti sebejistě vešla lady Bridgertonová, jejich hostitelka. Tmavé vlasy měla úhledně sčesané dozadu a
oči jí zářily pronikavou inteligencí. „Ráda vás obě vidím. Jste poslední z dam, které přišly."
„Opravdu?" polekala se Lucy. Nerada chodila pozdě. „Moc se omlouváme. Neříkala jste v jedenáct?"
Jen klid, nic se neděje," chlácholila ji lady Bridgertonová. „Opravdu jsem říkala v jedenáct. Ale to proto, abych
vás mohla pouštět postupně."
„Postupně?" opakovala Hermione.
„Ano, je to tak mnohem zábavnější, ne? Je tu osm dam a osm džentlmenů. Kdybych vás poslala všechny najed-
nou, nemohli byste si pořádně popovídat. Nemluvě o úzké silnici. Nerada bych, abyste zakopávali jeden o
druhého."
Dalo by se namítnout, že větší počet zajišťuje větší bezpečí, ale Lucy si nechala svoje názory pro sebe. Lady
Bridgertonová v tom očividně měla nějaký pořádek, a poněvadž Lucy už dříve usoudila, že vikomtku velice
obdivuje, zajímalo ji, jak se celá záležitost vyvine.
„Slečno Watsonová, vy budete ve dvojici s bratrem mého manžela. Mám dojem, že jste se už včera večer
seznámili?"
Hermione zdvořile přikývla.
Lucy se usmála. Pan Bridgerton měl od rána plné ruce práce. Skvělé.
„A vás, lady Lucindo," pokračovala lady Bridgertonová, „doprovodí pan Berbrooke." Chabě, téměř omluvně
zvlnila rty. Je to svým způsobem příbuzný," dodala, „a velice dobrosrdečný chlapík."
„Příbuzný?" opakovala Lucy, protože si nebyla jistá, jak má na netypicky váhavý tón lady Bridgertonové
odpovědět. „Svým způsobem?"
„Ano. Sestra manželky mého švagra má za manžela jeho bratra."
„Ach." Lucy zachovala zdvořilý výraz. „Takže jste si hodně blízcí?"
Lady Bridgertonová se zasmála. „Líbíte se mi, lady Lucindo. A pokud jde o Nevilla... určitě vám bude připadat
zábavný. Á, tady je. Neville! Neville!"
Lucy přihlížela, jak lady Bridgertonová odešla ke dveřím, aby přivítala pana Nevilla Berbrookea. Už si byli
samozřejmě představeni jako všichni na večírku. Ale osobně s ním ještě nemluvila, vlastně ho viděla jen z dálky.
Se zdravě vyhlížející pletí a chumáčem blonďatých vlasů vypadal poměrně vlídně a vesele.
„Dobrý den, lady Bridgertonová," zahlaholil a zatímco vstupoval do místnosti, narazil trochu do nohy u stolu.
„Dnes ráno byla vynikající snídaně. Zvlášť uzenáče."
„Děkuji," odpověděla lady Bridgertonová a zneklidněně pohlédla na čínskou vázu balancující na desce stolu.
„Určitě si pamatujete na lady Lucindu."
Dvojice si zdvořile vyměnila pozdravy a potom se pan Berbrooke zeptal: „Máte ráda uzenáče?"
Lucy pohlédla nejdřív na Hermione a potom na lady Bridgertonovou, jako by čekala nějakou radu, ale protože
obě vypadaly vyvedené z míry stejně jako ona, jenom poznamenala: „Ehm... ano?"
„Výborně!" zvolal. „Podívejte se, není to tamhle za oknem rybák chocholatý?"
Lucy zamrkala. Obrátila se k lady Bridgertonové, ale vikomtka se vyhnula jejímu pohledu. „Rybák chocholatý?"
zamumlala nakonec, protože žádnou vhodnější odpověď nevymyslela. Pan Berbrooke pomalu přistoupil k oknu,
takže ho následovala. Vykoukla ven. Žádné ptáky neviděla.
Mezitím koutkem oka zahlédla, že do místnosti vešel pan Bridgerton. Dělal, co mohl, aby na Hermione zapů-
sobil. Jaký měl milý úsměv! Byly mu vidět bílé zuby a oči mu čišely vlídností, ne jako u většiny znuděných
mladých šlechticů, s nimiž se Lucy setkala. Pan Bridger-ton se usmíval, jako by to skutečně myslel vážně.
Což dávalo smysl, poněvadž se usmíval na Hermione, která ho očividně poblouznila.
Lucy neslyšela, co si říkali, ale snadno si představila Hermionin výraz. Samozřejmě se tvářila zdvořile, protože
Hermione se nikdy nechovala nezdvořile. Ale i když to možná nikdo kromě Lucy neviděl, Hermione pozornost
pana Bridgertona pouze tolerovala, a zatímco přijímala jeho lichotky kývnutím a vlídným úsměvem, duchem
byla úplně někde jinde.
S tím zpropadeným panem Edmondsem.
Lucy předstírala, že se s panem Berbrookem dívá na rybáky, ať už chocholaté či jiné, a přitom zatnula čelist.
Neměla důvod domnívat se, že pan Edmonds není milý mladík, ale jednoduchou pravdou bylo, že Hermionini
rodiče takový svazek nikdy nepodpoří. A ačkoli si Hermione možná myslí, že by dokázala spokojeně žít z tajem-
níkova platu, Lucy si byla jistá, že jakmile první zaslepení pomine, bude Hermione nešťastná.
A mohla by si tolik polepšit. Hermione se zjevně mohla provdat za kohokoli. Kohokoli. Nemusela se omezovat.
Kdyby chtěla, mohla se stát královnou smetánky.
Lucy mrkla po panu Bridgertonovi, zatímco přikyvovala a jedním uchem poslouchala pana Berbrookea, který se
opět vrátil k tématu uzenáčů. Pan Bridgerton byl dokonalý. Neměl sice titul, ale Lucy se nedomnívala, že by se
Hermione musela provdat na nejvyšší příčku společenského žebříčku. Jen se, proboha, nehodila k tajemníkovi.
Navíc byl pan Bridgerton mimořádně pohledný s tmavými kaštanově hnědými vlasy a laskavýma světle hně-
dýma očima. A jeho rodina působila velmi mile a slušně, což podle Lucy hrálo v jeho prospěch. Když se vdáváš
za muže, bereš si prakticky i jeho rodinu.
Lucy si pro Hermione neuměla představit lepšího manžela. Určitě by si nestěžovala, kdyby byl pan Bridgerton
další v rodové linii markýzů, ale člověk opravdu nemůže mít všechno. A nejdůležitější je, že by s ním I lermione
jistě byla šťastná, i když si to zatím ještě neuvědomila.
„Postarám se o to," řekla si pro sebe.
„Ech?" zeptal se pan Berbrooke. „Našla jste toho ptáčka?"
„Tamhle," odpověděla Lucy a ukázala k nějakému stromu.
Předklonil se. „Opravdu?"
„Lucy!" zavolala Hermione.
Lucy se obrátila.
„Půjdeme? Pan Bridgerton už by rád vyrazil."
„K vašim službám, slečno Watsonová," podotkl dotyčný muž. „Půjdeme, až uznáte za vhodné."
Hermione vrhla po Lucy pohled, který jasně naznačoval, že to ona by ráda vyrazila, a tak Lucy prohodila:
„Pojďme tedy," vzala pana Berbrookea za zdvořile nabídnuté rámě a dovolila mu, aby ji odvedl na cestu. Přitom
se jí podařilo jen jednou vykřiknout, ačkoli se třikrát kopla o bůhvíco do prstu na noze. Panu Berbrookeovi se
nějakým záhadným způsobem povedlo najít v pěkně upraveném trávníku každý kořen stromu, kámen či hr-bolek
a zavést ji přesně k nim.
Pane na nebi.
Lucy se v duchu připravila na další zranění. Bude to bolestivá vycházka. Ale plodná. Až se vrátí domů, pan
Bridgerton učiní na Hermione aspoň trochu dojem.
Lucy si to vezme na starost.
Pokud měl Gregory o slečně Hermione Watsonové nějaké pochybnosti, rozplynuly se v okamžiku, kdy si položil
její ruku do ohbí lokte. Zmocnil se ho podivný tajuplný pocit, že se dvě poloviny sešly dohromady. Dokonale se
k němu hodila. Oba se k sobě hodili. A on ji chtěl.
Nebyla to jen touha. Opravdu to bylo zvláštní. Necítil nic tak přízemního jako tělesný chtíč. Bylo to něco jiného.
Něco uvnitř. Přál si, aby byla jeho. Chtěl se na ni dívat a poznávat ji. Vědět, že bude nosit jeho jméno, rodit jeho
děti a s láskou ho pozorovat každé ráno přes šálek čokolády.
Rád by jí to všechno řekl, podělil" se s ní o své sny, nastínil jí obrázek jejich společného života, ale nebyl blázen,
a tak cestou prostě poznamenal: „Dnes ráno vám to mimořádně sluší, slečno Watsonová."
„Děkuju," řekla.
A nic dalšího.
Odkašlal si. „Vyspala jste se dobře?" „Ano, děkuju," přikývla. „Líbí se vám tady?" „Ano, děkuju."
Zvláštní, ale vždy si myslel, že rozhovor s ženou, s níž se ožení, bude trochu snadnější.
Připomněl si, že je stále zamilovaná do jiného muže. Někoho nevhodného, pokud mohl soudit podle včerejší
poznámky lady Lucindy. Jakže ho nazvala - menším ze dvou zel?
Podíval se dopředu. Lady Lucinda před ním klopýtala zavěšená na paži Nevilla Berbrookea, který se nikdy ne-
naučil přizpůsobit chůzi dámě. Podle všeho si vedla velmi dobře, i když se domníval, že v jednu chvíli zaslechl
bolestný výkřik.
V duchu zavrtěl hlavou. Pravděpodobně to byl jen pták. Neříkal Neville, že viděl jejich hejno z okna?
„Přátelíte se s lady Lucindou dlouho?" obrátil se k slečně Watsonové. Samozřejmě znal odpověď, poněvadž inu
to včera večer prozradila lady Lucinda. Ale nenapadlo ho nic jiného, na co by se mohl zeptat. A potřeboval
otázku, na kterou se nedá odpovědět ano, děkuju, nebo ne, děkuju.
„Tři roky," odvětila slečna Watsonová. „Je to moje nej-lepší kamarádka." A pak její obličej konečně poněkud
ožil, když dodala: „Měli bychom je dohonit."
„Pana Berbrookea a lady Lucindu?"
„Ano," přikývla rozhodně. „Ano, opravdu bychom měli."
Gregory si vůbec nepřál marnit drahocenný čas, který může trávit se slečnou Watsonovou, ale poslušně zavolal
na Berbrookea, aby na ně počkal. Berbrooke se zastavil tak prudce, že do něj lady Lucinda doslova vrazila.
Polekaně vykřikla, ale bylo zřejmé, že jinak se jí nic vážného nestalo.
Slečna Watsonová té chvíle však využila, vyprostila ruku z Gregoryho sevření a rozběhla se dopředu. „Lucy!"
zvolala. „Moje milá Lucy, nestalo se ti nic?"
„Vůbec ne," odpověděla lady Lucinda. Přehnaná starost její přítelkyně ji poněkud zmátla.
„Musím tě vzít za ruku," prohlásila slečna Watsonová a zaklesla paži do Lucindina lokte.
„Vážně?" podivila se lady Lucinda a otočila se. Nebo se o to aspoň pokusila. „To opravdu není nutné."
„Trvám na tom."
„Není to nutné," opakovala lady Lucinda a Gregory zatoužil vidět její obličej, protože mluvila, jako by měla
zatnuté zuby.
„Ech, ech," ozval se pan Berbrooke. „Asi vás taky vezmu za ruku, Bridgertone." Gregory ho přejel odmítavým
pohledem. „Ne." Berbrooke zamrkal. „To byl vtip."
Gregory bojoval s nutkáním vzdychnout a podařilo se mu vypravit ze sebe: „To jsem pochopil." Znal Nevilla
Berbrookea už od dětství a obvykle s ním míval víc trpělivosti, ale právě teď si ze všech sil přál ho umlčet.
Mezitím se obě dívky tiše hašteřily a Gregory ani nedoufal, že pochopí o čem. Ne že by bylo pravděpodobné, že
jim porozumí, i kdyby křičely; šlo zjevně o nějakou ženskou a matoucí záležitost. Lady Lucinda stále tahala za
svou ruku a slečna Watsonová ji odmítala pustit.
Je zraněná," prohlásila Hermione, otočila se a zatřepetala řasami.
Zatřepetala řasami? Vybrala si tuhle chvíli k flirtování? „Nejsem," ohradila se Lucy. Obrátila se k oběma
mužům. „Nejsem," opakovala. „Vůbec nic mi není. Můžeme jít dál."
Gregory se nedokázal rozhodnout, jestli ho celá ta podívaná pobavila, nebo urazila. Slečna Watsonová očividně
po jeho doprovodu netoužila, a přestože někteří muži rádi usilují o nedosažitelné, osobně dával přednost tomu,
když se jeho přítelkyně vlídně a ochotně usmívaly.
Jenže potom se slečna Watsonová otočila, Gregory zahlédl její šíji (co to na té šíji je?) a znovu zabředl do pocitu,
že je šíleně zamilován a nesmí ztrácet naději. Nezná ji ještě ani den a Hermione potřebuje čas, aby ho poznala.
Láska nezasáhne každého stejnou rychlostí. Například jeho bratr Colin znal svou manželku léta a léta předtím,
než si uvědomil, že mají být spolu.
Ne že by Gregory hodlal čekat léta a léta, ale přesto to postavilo současnou situaci do lepší perspektivy.
Po chvíli začalo být zjevné, že slečna Watsonová nepovolí a obě ženy půjdou ruku v ruce. Gregory dohonil
slečnu Watsonovou, zatímco Berbrooke se pomalu loudal v blízkosti lady Lucindy.
„Musíte nám vyprávět, jaké to je pocházet z tak velké rodiny." Lady Lucinda se předklonila, aby na Gregoryho
přes slečnu Watsonovou viděla. „Hermione i já máme jen po jednom sourozenci."
„Já mám tři," vložil se do řeči Berbrooke. „Všichni jsme kluci, kromě mojí sestry, samozřejmě."
,Je to..." Gregory se chystal jako obvykle odpovědět, že velká rodina je ohromná mrzutost, která dohání lidi k ší-
lenství a obyčejně působí víc potíží, než za jaké stojí. Ale pak mu najednou ze rtů vyklouzla hlubší pravda a on
se přistihl, že říká: „Vlastně je to uklidňující."
„Uklidňující?" opakovala lady Lucinda. „Zajímavý výběr slov."
Pohlédl za slečnu Watsonovou a uviděl, že na něj upírá zvědavé modré oči.
„Ano," přisvědčil pomalu, aby si utřídil myšlenky. „Myslím, že je útěcha mít rodinu. Jde... nejspíš jen o to
vědomí."
„Jak to myslíte?" zeptala se Lucy. Tvářila se, že ji to skutečně zajímá.
„Prostě vím, že existují," odpověděl Gregory, „a kdybych měl někdy problémy nebo si jen potřeboval s někým
promluvit, můžu se na ně obrátit."
Byla to pravda. Nikdy o tom tak dlouhosáhle nepřemýšlel, ale bylo to tak. Nebyl svým bratrům tak blízký, jako
si byli mezi sebou, ale to bylo vzhledem k věkovému rozdílu přirozené. Když z nich byli světáci, on studoval v
Etonu. A teď byli všichni tři ženatí a měli vlastní rodiny.
Přesto věděl, že kdyby je nebo sestry potřeboval, stačilo by se na ně obrátit.
Nikdy to samozřejmě neudělal. V ničem důležitém, a dokonce většinou ani v tom nedůležitém. Ale věděl, že by
mohl. Bylo to víc, než řada lidí na světě má, víc, než řada lidí kdy bude mít.
„Pane Bridgertone?"
Zamrkal. Lady Lucinda ho potutelně pozorovala.
„Omlouvám se," zamumlal. Jsem nějak roztržitý." Věnoval jí úsměv, pak přikývnutí a nakonec pohlédl na slečnu
Watsonovou, která se k němu kupodivu také obrátila. Měla obrovské, jasné a oslnivě zelené oči a Gregory měl
na okamžik pocit téměř elektrizujícího spojení. Trochu rozpačitě, že ji přistihl, se pousmála a odvrátila se.
Gregoryho zahřálo u srdce.
A potom se opět ujala slova lady Lucinda. „Přesně to cítím k Hermione," pronesla. „Beru ji jako svou sestru."
„Slečna Watsonová je skutečně mimořádná dáma," podotkl Gregory a dodal: Jako samozřejmě i vy."
„Maluje krásné akvarely," dodala lady Lucinda.
Hermione půvabně zrůžověla. „Lucy."
Je to tak," trvala její přítelkyně na svém.
„Taky rád maluju," ozval se Neville Berbrooke bodře. „Ale pokaždé si přitom zničím košili."
Gregory se na něj překvapeně podíval. Při tom zvláštním rozhovoru s lad)' Lucindou a sbližujícím pohledu se
slečnou Watsonovou na Berbrookea skoro zapomněl.
„Můj komorník má kvůli tomu plné ruce práce," pokračoval Neville, který kráčel pomalu vedle nich. „Nechápu,
taky vnímala. Určitě. Jak by to mohlo být jinak, když on měl dojem, že mu nohy vypoví službu?
„Určitě to bude vynikající." poznamenala.
„Máte ráda sladké?"
„Mám," přikývla.
„V tom případe máte štěstí," prohodil. „Pan Gladdish slíbil, že přinese i angreštový koláč, kterým je jeho man-
želka proslulá."
„Koláč?" Neville viditelně ožil. Otočil se k lady Lucindě. „Říkal, že dostaneme koláč?"
„Myslím, že ano," přisvědčila.
Neville potěšené vzdychl. „Máte ráda koláče, lady Lu-cindo?"
Jejími rysy prolétl slabý náznak podráždění. Jaký koláč, pane Berbrookeu?"
„Jakýkoli. Sladký, pikantní, ovocný, masový..."
„Hmm..." Odkašlala si a letmo se rozhlédla, jako by jí budovy a stromy mohly nějak poradit. „Já... ehm... asi
mám ráda většinu koláčů."
A v tu chvíli získal Gregory jistotu, že se Neville zamiloval.
Ubohá lady Lucinda.
Přešli přes hlavní třídu na travnatý palouk a Gregory rozložil na zem prostěradla. Lady Lucinda, chytrá dívka, se
posadila jako první a poplácala rukou vedle sebe, aby si Neville sedl k ní. To zaručovalo, že se Gregory a slečna
Watsonová budou muset podělit o druhý kousek látky.
A potom Gregory začal dobývat její srdce.
 4.,kapitola

Naše hrdinka nabízí radu,

náš hrdina ji přijme a všichni se přejedí koláčem
Šel na to úplně špatně. Lucy pohlédla za rameno pana Berbrookea a snažila se nemračit. Pan Bridgerton se ze
všech sil snažil získat Hermioninu přízeň a Lucy musela připustit, že za normálních okolností a s jinou ženou by
snadno uspěl. Vzpomněla si na mnoho dívek, které znala ze školy - jakákoli z nich by teď do něj byla bláznivé
zamilovaná. Vlastně každá z nich. Ale ne Hermione.
Snažil se moc úporně. Byl příliš pozorný, příliš soustředěný, příliš... příliš... Upřímně řečeno příliš zamilovaný,
nebo přinejmenším příliš poblouzněný.
Pan Bridgerton byl okouzlující, pohledný a očividně i velice inteligentní, ale to všechno už Hermione viděla.
Lucy by ani nespočítala džentlmeny, kteří její přítelkyni uháněli stejným způsobem. Někteří byli zábavní, jiní
vážní. Dávali jí květiny, psali básně, nosili sladkosti - jeden dokonce daroval Hermione štěně (které její matka
okamžitě odmítla a informovala dotyčného nebožáka, že přirozené prostředí pro psa nezahrnuje čínské koberce,
porcelán z Orientu ani ji samotnou).
Pod tím vším však byli všichni stejní. Viseli na každém jejím slově, civěli na ni jako na řeckou bohyni, která
sestoupila na zem, a mohli se přetrhnout ve snaze zahrnout ji těmi nejchytřejšími a nejromantičtějšími kom-
plimenty, jaké kdy její pěkné uši slyšely. A podle všeho vůbec nepochopili, jak jsou zcela neoriginální.
Jestli si pan Bridgerton skutečně přeje vzbudit Her-mionin zájem, bude muset udělat něco jiného.
Ještě angreštový koláč, lady Lucindo?" zeptal se pan Berbrooke.
„Ano, prosím," přikývla Lucy, i když jen proto, aby ho zaměstnala krájením a mohla nerušeně přemýšlet, co dál.
Opravdu nechtěla, aby Hermione zahodila svůj život s panem Edmondsem, a pan Bridgerton byl prostě doko-
nalý. Jen potřeboval trochu pomoct.
„Ach, podívejte!" vykřikla. „Hermione už nemá žádný koláč."
„Žádný koláč?" zajíkl se pan Berbrooke.
Lucy na něj zatřepetala řasami, což nebyl zrovna charakteristický čin, v němž by měla velkou praxi nebo zruč-
nost. „Budete tak hodný a ukrojíte jí kousek?"
Pan Berbrooke přikývl a Lucy vstala. „Musím se protáhnout," oznámila. „Tamhle na kraji palouku rostou krásné
květiny. Pane Bridgertone, víte něco o místní flóře?"
Zvedl hlavu, překvapený její otázkou. „Trochu." Ale nepohnul se.
Hermione právě ujišťovala pana Berbrookea, že zbožňuje angreštový koláč, takže Lucy využila okamžiku, trhla
hlavou ke květinám a vrhla po panu Bridgertonovi naléhavý pohled, který všeobecně znamenal pojďte se mnou.
Chvíli se tvářil zmateně, ale rychle se vzpamatoval a vstal. „Dovolíte, abych vám přiblížil zdejší krajinu, lady
Lucindo?"
„To bude úžasně," přisvědčila, možná až s příliš velkým nadšením. Hermione se na ni podezřívavě zadívala, ale
Lucy věděla, že se k nim nepřipojí: tím by jen podpořila víru pana Bridgertona, že touží po jeho společnosti.
A tak Hermione zůstala s panem Berbrookem a koláčem. Lucy jen pokrčila rameny Bylo to spravedlivé.
„Tohle je myslím sedmikráska," poznamenal pan Bridgerton, jakmile přešli přes palouk. „A tahle vysoká modrá
kytička - vlastně nevím, jak se jmenuje."
„Stračka," pronesla Lvicy rychle, „a určitě víte, že jsem vás nezavolala, abychom se bavili o květinách."
„Mám takové tušení."
Usoudila, že bude jeho tón ignorovat. „Ráda bych vám něco poradila." „Opravdu," protáhl. Až na to, že to
nebyla otázka. „Opravdu." „A jaká to bude rada?"
Skutečně neexistoval způsob, jak dosáhnout toho, aby její slova vyzněla o něco lépe, a tak se mu zadívala přímo
do očí a prohlásila: Jdete na to úplně špatně."
„Prosím?" opáčil škrobeně.
Lucy potlačila zasténání. Teď ranila jeho hrdost, takže se jistě bude chovat nesnesitelně. Jestli si chcete Hermi-
one získat," vysvětlila, „musíte udělat něco jiného."
Pan Bridgerton si ji měřil s výrazem, který téměř hraničil s pohrdáním. „Dokážu se dvořit sám."
„O tom nepochybuju... Jiným ženám. Ale Hermione se od nich liší."
Mlčel a Lucy věděla, že zasáhla cíl. Také považoval Hermione za výjimečnou, jinak by nevyvíjel takové úsilí.
„Všichni dělají totéž co vy," pokračovala Lucy a ohlédla se přes rameno, aby se ujistila, že Hermione ani pan
Berbrooke nevstali a nemíří k nim. „Všichni."
„Muži milují, když je přirovnávají ke stádu ovcí," zamumlal pan Bridgerton.
Lucy na to měla nespočet odpovědí, ale poněvadž se soustředila na svůj úkol, podotkla: „Nemůžete se chovat
jako ostatní. Musíte se odlišit."
„A jak to mám podle vás udělat?"
Nadechla se. Její odpověď se mu nebude líbit. „Musíte se přestat chovat tak... oddaně. Nejednejte s ní jako
s princeznou. Vlastně byste ji pravděpodobně měl nechat pár dní samotnou."
Jeho výraz se změnil v nevěřícný. „A dovolit všem ostatním, aby se na ni vrhli?"
„Stejně se vrhnou," utrousila věcným tónem. „S tím nic nenaděláte."
„Skvělé."
Lucy nepolevovala. „Pokud se stáhnete, bude se Her-mione zajímat proč."
Pan Bridgerton vypadal pochybovačně, a tak pokračovala: „Nebojte se, bude vědět, že o ni máte zájem. Proboha,
po dnešku by musela být pitomá, aby to nepoznala."
Svraštil čelo a ani Lucy nemohla uvěřit, že mluví tak otevřeně s mužem, kterého sotva zná, ale zoufalá doba volá
po zoufalých činech... nebo zoufalých projevech. „Pozná to, slibuju. Hermione je velice inteligentní. Tedy ne že
by si toho někdo všiml. Většina mužů se nedívá dál než na její obličej."
„Rád bych věděl, o čem přemýšlí," poznamenal tiše.
Jeho tón zasáhl Lucy jako přímý úder. Vzhlédla, přímo do jeho očí, a měla zvláštní pocit, že je někde jinde, on je
někde jinde a svět kolem nich mizí.
Lišil se od všech ostatních mužů, které znala. Nebyla si přesně jistá jak, kromě toho, že v něm bylo něco víc.
Něco jiného. Něco, co hluboko v její hrudi vyvolávalo bolest.
A na chvíli měla dojem, že by se mohla rozplakat.
Ale neudělala to. Opravdu nemohla. A tak či onak nebyla ten typ. Nechtěla být. A rozhodně neplakala, pokud
pro to neznala důvod.
„Lady Lucindo?"
Mlčela příliš dlouho. Bylo to u ní netypické a -„Nedovolí vám to," vyhrkla. „Myslím, abyste poznal její
myšlenky. Ale můžete..." Odkašlala si, zamrkala, opět zaostřila a upřela oči na nevelkou skupinku chudobek
zářících na slunci. „Můžete ji přesvědčit jinak," pokračovala. „Nepochybuju, že to dokážete. Pokud budete
trpělivý. A nebudete si na nic hrát."
Mlčel. Kromě jemného ševelení vánku vládlo naprosté ticho. A potom se zamyšleně zeptal: „Proč mi
pomáháte?"
Lucy se k němu obrátila a ulevilo se jí, když jí tentokrát země zůstala pevně pod nohama. Znovu byla sama se-
bou, rázná, racionálně uvažující a praktická. A on byl jen další mtiž soupeřící o Hermioninu ruku.
Všechno se vrátilo do normálních kolejí.
„Bud vy, nebo pan Edmonds," pokrčila rameny.
„Tak se tedy jmenuje," zamumlal.
Je to tajemník jejího otce," vysvětlila. „Není to špatný člověk a nemyslím si, že jde jen po jejích penězích, ale
každý hlupák vidí, že vy jste lepší partie."
Pan Bridgerton nachýlil hlavu ke straně. „Proč mi připadá, že jste právě nazvala slečnu Watsonovou hlupákem?"
Lucy na něj upřela tvrdý pohled. „Nikdy nezpochybňujte mou oddanost vůči Hermione. Nemohla bych -" Rychle
se po přítelkyni ohlédla, aby se ujistila, že se nedívá, a snížila hlas. „Nemohla bych ji milovat víc, ani kdyby byla
moje vlastní sestra."
Pan Bridgerton zdvořile přikývl. „Ublížil jsem vám. Omlouvám, se."
Lucy zneklidněně polkla a přitom vstřebávala jeho slova. Díval se, jako by je myslel vážně, což ji nakonec
uchlácholilo. „Hermione pro mě znamená celý svět," poznamenala. Vzpomínala na školní prázdniny, které strá-
vila u rodiny Watsonových, a srovnávala je se skličujícími návštěvami doma. Její návraty se nikdy neshodovaly
s bratrovými příjezdy a Fennsworthovo opatství bylo ve strýcově společnosti chladné a neosobní.
Robert Abernathy plnil své povinnosti vůči oběma svěřencům., ale byl také velmi chladný a neosobní. Být doma
znamenalo dlouhé osamělé procházky, nekonečné osamělé čtení, dokonce i osamělé jídlo, protože strýc Robert
nikdy neprojevil zájem povečeřet s ní. Když Lucy informoval, že začne chodit ke slečně Mossové, jejím
prvotním nutkáním bylo obejmout ho a vykřiknout: „Děkuju vám, děkuju vám, děkuju vám!"
Až na to, že ho za celých sedm let, kdy byl jejím poruč-níkem, ještě nikdy neobjala. Krom toho seděl za stolem a
opět se věnoval listinám před sebou. Lucy mohla odejít.
Když nastoupila do školy, s vervou se vrhla do nového studentského života. A užívala si každý okamžik. Bylo
úžasné mít kolem sebe lidi, s nimiž si mohla popovídat. Její bratr Richard odjel ve svých deseti letech do Etonu,
ještě předtím, než jejich otec zemřel, a tak téměř desetiletí bloumala chodbami opatství pouze s dotěrnou vycho-
vatelkou, která do všeho strkala nos.
Ve škole ji měli rádi. To bylo úplně nejlepší ze všeho. Doma si na ni nikdo ani nevzpomněl, ale ve škole pro
mladé dámy vyhledávaly studentky často její společnost. Pokládaly jí otázky a opravdu poslouchaly, co jim
odpovídá. Lucy sice nebyla nejdůležitější postavou školy, ale měla pocit, že tam patří, a na tom záleželo.
První rok u slečny Mossové dostala společný pokoj s Hermione a obě dívky se téměř okamžitě spřátelily. Do
večera se smály a klábosily, jako by se znaly odjakživa.
Hermione v ní vyvolávala pocit... že je tak nějak lepší. Nejen tím, že se s ní přátelila, ale už jen vědomím o jejich
přátelství. Lucy se líbilo být něčí nejlepší kamarádkou. Také se jí samozřejmě líbilo jednu mít, ale hlavně ji
uspokojovalo vědomí, že na světě existuje někdo, kdo ji má nejradši. Budilo to v ní pocit jistoty.
A pohodlí.
Vlastně se to hodně podobalo tomu, co pan Bridger-ton vyprávěl o své rodině.
Věděla, že se na Hermione může spolehnout. A Hermione věděla totéž o ní. Lucy si nebyla jistá, jestli na světě
existuje ještě někdo, o kom by mohla říct totéž. Možná bratr. Kdyby potřebovala, Richard by jí určitě přišel na
pomoc, ale poslední dobou se vídali velmi málo. Byla to škoda, jako malí si byli hodně blízcí. Za branami Fenns-
worthova opatství si skutečně nemohli hrát s nikým jiným, takže se museli přiklonit jeden k druhému. Naštěstí
spolu častěji dobře vycházeli, než se hádali.
Donutila se stočit myšlenky zpátky k současnosti a obrátila se k panu Bridgertonovi. Stál zcela nehybně, prohlí-
žel si ji s výrazem zdvořilé zvědavosti a Lucy se zmocnil zvláštní pocit, že kdyby mu všechno řekla - o
Hermione, Richardovi, Fennsworthově opatství i o tom, jak bylo úžasné chodit do školy...
Že by porozuměl. Na první pohled to působilo neuvěřitelně, když pocházel z tak velké a milující rodiny. Nemohl
vědět, jaké to je být sám, mít co říct, ale ne komu. Jenže když na ni upíral soustředěné oči, najednou mnohem
zelenější, než si původně všimla -
Polkla. Proboha, co se to s ní děje, že nedokáže dokončit ani vlastní myšlenky?
„Přeju Hermione, aby byla šťastná," vypravila ze sebe. „Doufám, že si to uvědomujete."
Přikývl a potom zalétl očima k místu, kde pořádali piknik. „Neměli bychom se připojit k ostatním?" zeptal se.
Smutně se usmál. „Myslím, že pan Berbrooke už nakrmil slečnu Watsonovou třemi kousky koláče." Lucy cítila,
jak v ní bublá smích. „Proboha." Jemným tónem poznamenal: „Pokud nic jiného, měli bychom se vrátit už kvůli
jejímu zdraví."
„Necháte si projít hlavou, co jsem vám řekla?" zeptala se Lucy, když mu dovolila, aby si položil její ruku na
svou paži.
Přikývl. „Nechám."
Sevřela ho trochu pevněji. „Mám pravdu. Vážně. Nikdo nezná Hermione lip než já. A nikdo jiný nepozoroval
všechny džentlmeny, jak se snaží - a selhávají - v získávání její přízně."
Obrátil se a pohlédl jí do očí. Chvíli stáli naprosto nehybně a Lucy si uvědomila, že ji odhaduje způsobem, který
by jí měl být nepříjemný.
Ale nebyl. To bylo to nejpodivnější. Díval se na ni, jako by nahlížel do samého nitra její duše, a nebylo to ani
trochu nepříjemné. Vlastně to bylo kupodivu... milé.
„Bude mi ctí přijmout vaši radu ohledně slečny
Watsonové," řekl a natočil se tak, aby se mohli vrátit k ostatním. „A děkuju za nabídnutou pomoc."
„J-já děkuju vám," zakoktala se Lucy, protože copak přesně to neměla v úmyslu?
Jenže pak si uvědomila, že už se necítí tak příjemně.
Gregory vyplnil příkazy lady Lucindy do puntíku. Nepřistoupil k slečně Watsonové v salonu, kde se hosté
shromáždili před večeří. Když se odebrali do jídelny, nepokusil se zasáhnout do společenského pořádku a
prohodit si židle, aby seděl vedle ní. A jakmile se džentlmeni vrátili z pánského salonku a připojili se k dámám
ve skleníku na klavírní recitál, sedl si dozadu, přestože Hermione s lady Lucindou stály o samotě a bylo by velmi
snadné - a dokonce očekávané - že se u nich zastaví a pozdraví je, až půjde kolem.
Ale ne, držel se tohoto možná neuváženého plánu, a tak na něj zůstala zadní část místnosti. Pozoroval, jak si
slečna Watsonová vybrala sedadlo o tři řady před ním a potom se posadila, čímž mu dovolila oddávat se pohledu
na její šíji.
Byl by to dokonale strávený čas, kdyby dokázal myslet na něco jiného než na její naprostý nedostatek zájmu. O
něj.
V podstatě by mu mohly narůst dvě hlavy i ocas, a stejně by nezískal nic než pousmání, které věnovala snad
každému. Pokud vůbec.
Gregory nebyl u žen zvyklý na takovou reakci. Nečekal, že ho budou všechny obdivovat, ale když vyvinul
nějaké úsilí, obvykle se setkával s lepšími výsledky.
Bylo to zatraceně popuzující.
A tak pozoroval obě ženy a přál si, aby se ohlédly nebo obrátily, zkrátka udělaly aspoň něco, čím by naznačily,
že o něm vědí. Po třech skladbách a jedné fuze se lady Lucinda pomalu otočila na židli.
Snadno si představil, na co přitom myslela.

Pomalu, pomalu, chovej se, jako když se díváš ke dveřím, jestli někdo nejde. Potom mírně zalétni očima k
panu Bridgertonovi –

Zvedl sklenku na pozdrav.

Zalapala po dechu, nebo přinejmenším doufal, že to udělala, a rychle se otočila zpátky.
Usmál se. Pravděpodobně by mu její rozpaky neměly přinášet takovou radost, ale zatím to byl jediný světlý
okamžik večera.
Pokud šlo o slečnu Watsonovou - jestli cítila žár jeho pohledu, nedávala to najevo. Gregory by si rád namlouval,
že ho schválně ignoruje - což by přinejmenším naznačovalo, že o něm ví. Ale když ji viděl, jak se naplano
rozhlíží po místnosti a občas skloní hlavu, aby něco pošeptala lady Lucindě do ucha, začalo být bolestivě zřejmé,
že ho vůbec neignoruje.
Ani si ho nevšimla.
Gregory cítil, jak zatíná čelist. Přestože nepochyboval o dobrých úmyslech lady Lucindy, její rady byly zjevně k
ničemu. A poněvadž měl pouhých pět dní vyhrazených pro domácí večírek, mrhal drahocenným časem.
„Vypadáš znuděně."
Obrátil se. Jeho švagrová vklouzla na sedadlo vedle něj a mluvila tlumeným hlasem, aby nerušila představení.
„To mojí reputaci hostitelky moc nelichotí," dodala suše.
„Vůbec ne," namítl. Jsi úžasná jako vždy."
Kate se předklonila a chvíli mlčela. Pak poznamenala: Je velmi hezká."
Gregory se neobtěžoval předstírat, že neví, o kom mluví. Na to byla Kate příliš chytrá. Ale to neznamenalo, že
ten rozhovor nějak podpoří. „To je," podotkl prostě a neoblomně upíral pohled dopředu.
„Mám podezření," prohodila Kate, „že už je její srdce zadané. Žádného muže nepovzbuzuje, ačkoli se rozhodně
všichni snaží."
Gregory zaťal zuby.
„Slyšela jsem," pokračovala Kate, která si jistě uvědomovala, že ho otravuje, ale nijak ji to nezastavilo, „že to
bylo celé jaro stejné. Ta dívka nenaznačuje, že si přeje najít partnera."
„Má ráda otcova tajemníka," sdělil jí Gregory. Jaký má smysl držet to v tajnosti? Kate by na to stejně časem při-
šla. A možná by mu mohla pomoct.
„Vážně?" zeptala se trochu víc nahlas a pak se tiše omluvila hostům sedícím v její blízkosti. „Vážně?" opako-
vala, tentokrát tišeji. „Jak to víš?"
Gregory otevřel ústa, ale Kate si odpověděla sama. „Samozřejmě, lady Lucinda. Ta má přehled o všem."
„Úplně o všem," přisvědčil Gregory suše.
Kate o tom chvíli uvažovala a pak prohlásila očividné: Její rodiče asi nejsou moc nadšení."
„Nevím, jestli to vědí."
„Ach." Kate vypadala, že ji ten klípek velmi zaujal. Gregory se k ní obrátil. Samozřejmě měla rozevřené a
jiskřící oči.
„Zkus si to nechat pro sebe," doporučil jí.
„Ale je to ta nejzajímavější zpráva, kterou jsem za celé jaro slyšela."
Podíval se jí přímo do očí. „Musíš si najít nějakého koníčka."
„Ale, Gregory," řekla a mírně ho šťouchla loktem. „Nedovol lásce, aby tě změnila ve škrobeného mamlase. Na
to jsi mnohem zábavnější. Rodiče jí nedovolí, aby se provdala za tajemníka, a ona není z těch, které by utekly z
domova. Stačí, aby sis na ni jen počkal."
Podrážděně vydechl.
Kate ho konejšivě poplácala po ruce. Já vím, já vím, rád bys to měl už vyřešené. Tvůj typ si v trpělivosti zrovna
nelibuje."
„Můj typ?"
Mávla rukou, což očividně považovala za dostačující odpověď. „Opravdu, Gregory, je to tak nejlepší." „Že
miluje jiného?"
„Přestaň se chovat tak dramaticky. Chci říct, že ti to poskytuje čas, aby ses ujistil, co k ní skutečně cítíš."
Gregory si vybavil pocit sevřených vnitřností, který se ho zmocnil pokaždé, když se na ni podíval. Panebože,
zvlášť na její šíji, i když to působilo zvláštně. Neuměl si představit, k čemu potřebuje čas. Přesně tak si odjakživa
představoval lásku. Intenzivní, náhlou a povzbuzující.
A současně drtivou.
„Překvapilo mě, že sis k ní při večeři nesedl," zamumlala Kate.
Gregory vrhl planoucí pohled na hlavu lady Lucindy. Jestli chceš, můžu ti to na zítřek zařídit," nabídla se Kate.
„Chci."
Přikývla. „Ano, já - Ach, hudba dohrála. Teď věnuj pozornost večírku a tvař se zdvořile."
Vstal, aby zatleskal, a Kate udělala totéž. „Stalo se ti někdy, že jsi celý hudební recitál neprokldbosila?" zeptal
se jí s pohledem pevně upřeným před sebe.
„Mám k nim nepochopitelnou averzi," povzdychla si a potom zvlnila rty do šibalského úsměvu. „A taky no-
stalgickou zálibu."
„Opravdu?" Teďho to zaujalo.
„Samozřejmě si to nechávám pro sebe," zamumlala se schválně vyhýbavým pohledem, „ale viděl jsi mě, že bych
šla někdy na operu?"
Gregory nadzvedl obočí. V bratrově minulosti se zjevně objevila operní zpěvačka. Kde vlastně bratr je? Antho-
ny jevil pozoruhodný talent, jak se vyhnout většině společenských povinností souvisejících s pořádáním večírků.
Kromě večera, kdy Gregory přijel, se viděli jen dvakrát.
„Kde je vtipem sršící lord Bridgerton?" zeptal se.
„Bůhvíkde. Nevím. Setkáváme se spolu na konci dne a na ničem jiném nezáleží." Kate se k němu obrátila s ne-
všedně poklidným úsměvem. Až popudlivě poklidným. „Musím jít mezi lidi," oznámila mu a bezstarostně se
usmála. „Bav se." A byla pryč.
Gregory zdvořile prohodil pár slov s několika dalšími hosty a přitom pokradmu pokukoval po slečně Watso-
nové. Povídala si se dvěma mladíky - oba byli protivní ňoumové - zatímco lady Lucinda stála zdvořile stranou.
A přestože se zdálo, že slečna Watsonová neflirtuje ani s jedním z nich, rozhodně jim věnovala víc pozornosti,
než ten večer obdržel on.
A za všechno může lady Lucinda s půvabným úsměvem na rtech.
Gregory přimhouřil oči. Udělala si z něj dobrý den? Nepřipadala mu jako ten typ. Ale na druhou stranu se znají
pouhých čtyřiadvacet hodin. Co o ní vlastně ví? Může mít postranní motiv. A může být velmi dobrá herečka,
která pod povrchem skrývá záhadná tajemství -
K čertu s tím. Začíná bláznit. Vsadil by poslední penny, že by lady Lucinda nedokázala lhát, ani kdyby si tím
mohla zachránit život. Byla veselá, otevřená a rozhodně nikterak záhadná. Myslela to dobře, tím si byl jistý.
Ale její rady byly k ničemu.
Zachytil její pohled. Obličejem jí prolétl mírně omluvný výraz a připadalo mu, že pokrčila rameny. Pokrčila
rameny? Co to k čertu znamená? Udělal krok dopředu. Potom se zastavil. Napadlo ho, že udělá další krok. Ne.
Ano. Ne.
Možná?
Krucinál. Nevěděl, co má dělat. Byl to krajně nepříjemný pocit.
Pohlédl zpátky na lady Lucindu. Nepochyboval, že jeho výraz má k vlídnému a přívětivému daleko. Všechno je
to její vina.
Ale teď se na něj samozřejmě nedívala.
Neodvrátil pohled.
Otočila se. Doširoka rozevřela oči, možná zděšením.
Dobře. Konečně se někam hnuli. Pokud si nemůže užívat blaho z pozornosti slečny Watsonové, tak aspoň donutí
lady Lucindu, aby cítila jeho zoufalství.
Skutečně existují chvíle, které nevolají po zralosti a taktu.
Setrval v rohu místnosti a konečně se začínal bavit. Představa, že je lady Lucinda bezbranný zajíček, který nemá
jistotu, kdy a kde ho čeká předčasný skon, byla zvráceným způsobem zábavná.
Ne, samozřejmě, že by Gregory přistoupil k roli lovce. Jeho ubohé střelecké schopnosti zaručovaly, že netrefil
nic, co se hýbalo, takže bylo velmi dobře, že si nemusel obstarávat jídlo sám.
Ale uměl si sám sebe představit jako lišku.
Poprvé za večer se skutečné usmál.
A pak pochopil, že je osud na jeho straně, protože se lady Lucinda omluvila a vyklouzla ze skleníku, zřejmě aby
ulevila svým potřebám. Protože stál Gregory v zadním rohu, nikdo si nevšiml, když vyšel z místnosti jinými
dveřmi.
A když lady Lucinda procházela kolem knihovny, dokázal ji vtáhnout dovnitř, aniž natropil hluk.
635. kapitola
Naši hrdinové vedou velice zajímavý rozhovor
Vjedné chvíli kráčela Lucy po chodbě, s pokrčeným nosem, jak se snažila vzpomenout na umístění nej-bližší
toalety, a v další prolétla vzduchem, nebo aspoň klopýtla o nohu a narazila do mohutného, teplého a rozhodně
lidského těla.
„Pšš," ozval se nějaký hlas. Známý hlas. „Pane Bridgertone?" Proboha, tohle nevypadalo jako typické setkání.
Lucy si nebyla zcela jistá, jestli nemá být vyděšená.
„Musíme si promluvit," zašeptal a pustil její ruku. Ale zamkl dveře a klíč strčil do kapsy.
„Teď?" vypravila ze sebe. Její oči přivykly matnému světlu a Lucy si uvědomila, že jsou v knihovně. „Tady?" A
pak jí na mysl přišla mnohem přiměřenější otázka. „Sami?"
Zamračil se. „Nehodlám vás znásilnit, pokud vám to dělá starosti."
Stiskla rty. Nemyslela si, že by to udělal, ale nemusel ji ujistit o svých počestných úmyslech způsobem, který
vyzněl jako urážka.
„O co vám jde?" obořila se na něj. Jestli mě tu přistihnou, nepřejte si vidět to peklo. Jak víte, jsem prakticky
zasnoubená."
„Ovšem," přisvědčil. Stejným tónem. Jako by ho o tom informovala každou chvíli, i když věděla zcela jistě, že
se o tom nezmínila víc než jednou. Nebo možná dvakrát.
Je to tak," zabručela s vědomím, že ji za dvě hodiny napadne dokonalá úsečná odpověď.
„Co se tu děje?" uhodil na ni.
„Co myslíte?" zeptala se, ačkoli věděla velmi dobře, o čem mluví.
„Se slečnou Watsonovou," zavrčel.
„S Hermione?" Jako by tam snad byla ještě jiná slečna Watsonová. Ale poskytlo jí to trochu času.
„Vaše rada," prohlásil a přitom se jí pohledem zavrtával do očí, „je k ničemu."
Samozřejmě měl pravdu, ale doufala, že si toho třeba nevšiml.
„Dobře," podotkla, a když zkřížil paže, vrhla po něm opatrný pohled. Nebylo to zrovna nejpřívětivější gesto, ale
musela uznat, že se Gregory docela drží. Slyšela, že ho provází pověst veselého a zábavného společníka, což v
současné době zrovna nebylo zřejmé, ale aspoň na ni rozzuřeně nekřičel. Domnívala se, že není nutné být ženou,
aby člověk pochopil, že se vyhlídka na neopětovanou lásku každého dotyčného dotkne.
A když se váhavě podívala na jeho pohledný obličej, napadlo ji, že pravděpodobně nemá s neopětovanou láskou
moc zkušeností. Opravdu, kdo by mu řekl ne?
Kromě Hermione. Jenže ta říkala ne každému, takže by to neměl brát osobně.
„Lady Lucindo?" protáhl. Očividně čekal na její odpověď.
„Ovšem," promluvila. V duchu si přála, aby v zavřeném pokoji nevypadal tak mohutný. „Dobře. Dobře."
Nadzvedl obočí. „Dobře."
Polkla. Jeho hlas zněl otcovsky shovívavě, jako by byla trochu zábavná, ale jinak nestála za povšimnutí. Ten tón
znala. S oblibou ho používali starší bratři na mladší sestry. A na všechny přítelkyně, které si pozvaly domů na
školní prázdniny.
Nenáviděla ten tón.
Ale dál to nerozebírala. „Souhlasím, že se můj plán neprojevil jako nejplodnější, ale popravdě řečeno si nejsem
jistá, jestli by něco jiného bylo lepší."
Nic takového si zřejmě nepřál slyšet. Odkašlala si. Dvakrát. A potom znovu. „Moc mě to mrzí," dodala, protože
se necítila moc dobře a ze zkušenosti věděla, že když člověk neví, co by řekl, omluvy vždy fungují. „Ale
opravdu jsem si myslela -"
„Řekla jste mi," přerušil ji, „že když budu slečnu Watso-novou ignorovat -"
„Neřekla jsem, abyste ji ignoroval!"
„To tedy řekla."
„Ne, neřekla. Doporučila jsem vám, abyste se trochu stáhl a pokusil se ji neobdivovat tak zaslepeně."
Nebyl to ten správný výraz, ale s tím si Lucy skutečně nemohla lámat hlavu.
„Dobře," utrousil a jeho tón přešel z mírné nadřazenosti staršího bratra k nepokryté blahosklonnosti. „Pokud
jsem ji tedy neměl ignorovat, tak co přesně jsem podle vás měl dělat?"
„No..." Poškrábala se na krku. Najednou jí připadalo, že jí tam naskočila ta nejodpudivější vyrážka. Nebo to jsou
jen nervy? Skoro by měla radši vyrážku. Nelíbil se jí neklidný pocit rostoucí v jejím žaludku, zatímco se pokou-
šela vymyslet rozumnou odpověď.
Jiného, než jsem dělal," doplnil.
„Nevím jistě," vyhrkla. „Nemám s takovými věcmi moc zkušeností." „A to mi říkáte až teď?"
„Stálo to za pokus," odsekla. „Bůhví, že sám byste rozhodně neuspěl."
Sevřel ústa do rovné přímky a Lucy se spokojeně usmála, že zasáhla cíl. Normálně nebyla nijak pomsty-chtivá,
ale tato situace volala po troše sebechvály.
„Dobře," pronesl upjatě, a i když by dala přednost tomu, aby se omluvil a přiznal, že výhradně ona měla
pravdu a on se mýlil, domnívala se, že v jistých kruzích se dá slůvko dobře vyložit jako potvrzení chyby.
A soudě podle jeho výrazu víc čekat nemohla.
Vznosně přikývla. Připadalo jí to jako nejlepší řešení. Když se bude chovat jako královna, možná s ní tak budou
jednat i ostatní.
„Máte nějaký další velkolepý nápad?"
Nebo ne.
„Hmm," zabručela, jako by mu opravdu hodlala odpovědět, „neřekla bych, že je tak důležité vědět co dělat, jako
spíš pochopit proč to, co jste dělal, nefungovalo."
Zamrkal.
„Všichni se jí o překot dvoří," pokračovala Lucy s náznakem netrpělivosti. Nesnášela, když lidé okamžitě
nepochopili, o čem mluví. Její nezájem je jen přiměje zdvojnásobit úsilí. Je to vyloženě trapné."
Zatvářil se mírně uraženě. „Co prosím?"
„U vás samozřejmě ne," vyhrkla rychle.
„To se mi ulevilo."
Jeho jízlivý tón by ji měl urazit, ale protože měli tak podobný smysl pro humor, nezbylo jí než si ho vychutnávat.
Jak říkám," pokračovala, protože vždy ráda dotáhla věci do konce, „nikdo nikdy nepřizná porážku a nezačne se
ucházet o mnohem dosažitelnější dámu. Jakmile si uvědomí, že ji chtějí všichni ostatní, prostě zešílí. Jako by
nebyla nic jiného než kořist, kterou musí ulovit."
„U mě to tak není," ohradil se tiše.
Zalétla očima k jeho obličeji a okamžitě pochopila, že tím myslí, že Hermione je víc než jen kořist. Měl o ni zá-
jem, skutečný zájem. Lucy si nebyla jistá, proč ani jak se to stalo, protože její přítelkyni sotva poznal. A
Hermione ho svou konverzací nijak nepovzbudila, jako ostatně žádného z mužů, kteří ji pronásledovali. Ale pan
Bridgerton se zajímal o její duši, nejen o dokonalý obličej. Nebo si to aspoň myslel.
Pomalu přikývla a nechala to všechno vyznít do ztracena. „Myslela jsem si, že kdyby kolem ní někdo opravdu
přestal poskakovat, možná by ji to zaujalo. Ne že by si Hermione všímala, jakou jí muži věnují pozornost," ujis-
tila ho jedním dechem. Je to úplně naopak. Abych byla upřímná, spíš ji to otravuje."
„Vaše lichotky neznají hranic." Ale když to říkal, trochu se usmíval.
„Lichotky nikdy nebyly mou silnou stránkou," přiznala. „To jsem si všiml."
Ušklíbla se. Nemyslel svá slova jako urážku a ona je tak ani nebrala. „Časem vystřízliví." „Myslíte?"
„Ano. Určitě. Hermione je romantická, ale ví, jak to na světě chodí. Hluboko v srdci si uvědomuje, že si nemůže
pana Edmondse vzít. Prostě to nejde. Rodiče by ji zavrhli, nebo by jí tím přinejmenším hrozili, a ona není typ,
který by to riskoval."
„Pokud někoho skutečně miluje," poznamenal tiše, „riskovala by cokoli."
Lucy ztuhla. Jeho hlas zněl zvláštně. Tak nějak drsně, zaníceně. Zachvěla se a připadala si podivně ochromená.
Ale musela se zeptat. Prostě musela. Potřebovala to vědět. „Co vy?" zašeptala. „Taky byste všechno riskoval?"
Nepohnul se, ale oči mu plály. A nezaváhal. „Cokoli."
Pootevřela rty. Překvapením? Otřesem? Něčím jiným?
„A vy?"
,Já... Nejsem si jistá." Zavrtěla hlavou a zmocnil se jí nezvyklý pocit, že sama sebe nepoznává. Měla by to být
jednoduchá otázka. A ještě před několika dny by i byla. Samozřejmě by odpověděla ne a dodala by, že je na
takové nesmysly příliš praktická.
A hlavně by mu vysvětlila, že láska stejně neexistuje.
Jenže se něco změnilo a Lucy nevěděla co. Jako by se stalo něco, co ji vyvedlo z rovnováhy.
Vyvolalo nejistotu.
„Nevím," řekla znovu. „Asi by záleželo na okolnostech." „Na jakých?" Ještě ztišil hlas. Mluvil téměř neslyšně, a
přece rozuměla každému slovu.
„Na..." Nevěděla. Jak mohla nevědět, na čem by záleželo? Připadala si ztracená, vykořeněná a... a... a potom ta
slova přišla. Sama jí vyklouzla ze rtů. „Asi na lásce."
„Na lásce."
„Ano." Proboha, vedla někdy takový rozhovor? Opravdu se lidé baví o podobných věcech? A existují na ty
otázky nějaké odpovědi?
Nebo je jedinou osobou na světě, která to nechápe?
Něco jí uvízlo v hrdle a Lucy si najednou připadala ve své nevědomosti osamělá. Gregory to věděl, Hermione to
věděla a básníci taky tvrdili, že to vědí. Zdálo se, že ona je jediná zbloudilá duše, která nerozumí tomu, co je
láska, která si dokonce ani není jistá její existencí, a pokud ano, tak tím, jestli existuje i pro ni.
„Na tom, jaký je to pocit," odpověděla konečně, protože ji nic jiného nenapadlo. „Co cítíte. Jaké to je."
Setkal se s jejíma očima. „Myslíte si, že se to liší?"
Nečekala další otázku. Stále se vzpamatovávala z té předchozí.
„Láskyplný pocit," objasnil. „Myslíte si, že je to u různých lidí různé? Když někoho hluboce a skutečně milujete,
nemáte dojem, že je to... všechno?"
Nevěděla, co na to říct.
Obrátil se a popošel pár kroků k oknu. „Stravuje vás to," řekl. „Copak by to mohlo být jinak?"
Lucy upírala pohled na jeho záda, fascinovaná tím, jak se mu pěkně střižený kabát napíná na ramenou. Bylo to
zvláštní, ale nedokázala odtrhnout pohled od místa, kde se jeho vlasy dotýkaly límečku.
Když se zase otočil, skoro nadskočila. „Nepochybujete o tom," prohlásil se zanícením člověka, který tomu sku-
tečně věří. „Prostě to poznáte. Máte pocit, že se vám splnilo všechno, o čem jste kdy snila, a pořád to sílí."
Udělal k ní jeden krok a potom další. A řekl: „Myslím, že taková je láska."
A v tu chvíli Lucy věděla, že není předurčena k tomu, aby to poznala. Pokud láska skutečně existuje, tak jak si
ji Gregory Bridgerton představuje, nečeká na ni. Neuměla si vůbec představit takový vír emocí. A nevychutnala
by si ho. Věděla, že se nechce ztratit ve vichřici, vydaná na milost a nemilost něčemu, co se vymyká její
kontrole.
Nepřála si zoufalství. Ani beznaděj. A pokud se kvůli tomu musí zříct blaha a extáze, tak ať.
Zatajila dech nad závažností vlastního objevu a zvedla k němu hlavu. Je to příliš silné. Bylo by to příliš silné.
Neudělala bych... neudělala bych..."
Pomalu zavrtěl hlavou. „Neměla byste na vybranou. Nedokázala byste to ovládnout. Prostě by se to... stalo."
Překvapeně pootevřela rty. „Přesně to říkala."
„Kdo?"
Když odpověděla, zněl její hlas podivně neosobně, jako by ta slova čerpala přímo ze své paměti. „Hermio-ne,"
vysvětlila. „Přesně to říkala Hermione o panu Ed-mondsovi."
Gregory napjal koutky rtů. „Opravdu?"
Lucy zvolna přikývla. „Skoro přesně. Tvrdila, že se to prostě stalo. V jednom okamžiku."
„V okamžiku?" Ta slova zněla jako ozvěna a vskutku, na nic víc se nezmohl - jen si v duchu pokládal otázky,
hledal důkaz, doufal, že se snad přeslechl a Lucy odpovídá na něco úplně jiného.
Ale samozřejmě to tak nebylo. Ve skutečnosti to bylo mnohem horší, než se bál. Pokračovala: „Prý byla na za-
hradě, dívala se na růže a potom ho uviděla. A věděla to."
Gregory na ni jen zíral. V hrudi měl prázdno a hrdlo stažené. To nechtěl slyšet. K čertu, to bylo to jediné, co
nechtěl slyšet.
Zvedla hlavu a upřela na něj oči, šedé v kalném nočním světle. Působilo to podivuhodně důvěrně. Jako by ji
znal, věděl, co mu poví i jak přitom bude vypadat její obličej. Bylo to zvláštní, děsivé a hlavně zneklidňující,
protože to nebyla slečna Hermione Watsonová.
Byla to lady Lucinda Abernathyová, ne žena, s níž hodlal strávit zbytek života.
Byla velmi milá, velmi inteligentní a rozhodně víc než přitažlivá. Ale ne pro něj. Gregory se téměř zasmál, pro-
tože kdyby jeho srdce poskočilo, jakmile poprvé spatřil ji, bylo by všechno mnohem jednodušší. Byla sice prak-
ticky zasnoubená, ale ne zamilovaná. To bylo jisté.
Jenže Hermione Watsonová...
„Co ještě říkala?" zašeptal, přestože se děsil odpovědi. Lady Lucinda zmateně naklonila hlavu ke straně. „Prý
mu ani neviděla do tváře. Jen na zátylek -" Jen na její šíji.
„- potom se otočil, ona si myslela, že slyší hudbu, a dokázala myslet jen na to, že -" Jsem zničený.
„- je zničená. Tak mi to vyprávěla." Dívala se na něj, s hlavou stále zvědavě nachýlenou ke straně. „Umíte si to
představit? Zničená? Nedokázala jsem to pochopit."
Ale on ano. Dokázal to.
Přesně.
Díval se na lady Lucindu, která ho upřeně pozorovala a stále vypadala zmateně. A zneklidněně. A ještě trochu
rozpačitě, když se zeptala: „Nepřipadá vám to zvláštní?"
„Ano." Bylo to jediné slovo, ale vložil do něj celé srdce. Protože to bylo zvláštní. Řezalo to jako nůž. Nebylo
pravděpodobné, že by to ucítila ještě k někomu jinému.
To se téměř jistě nestane.
A potom, jako by se kouzlo přerušilo, se lady Lucinda otočila a popošla několik kroků doprava. Zadívala se na
police s knihami - ne že by v tomhle šeru dokázala rozluštit názvy - a přejela prsty po jejich hřbetech.
Gregory pozoroval její ruku, aniž věděl proč. Jen zkrátka sledoval, jak se pohybuje. Je velice elegantní, uvědomil
si. Zprvu si toho nevšiml, protože působila tak přirozeně a tradičně. Člověk očekával, že elegance bliká jako
hedvábí, zažhne, probodne. Elegance byla orchidej, ne obyčejná sedmikráska.
Ale když se lady Lucinda pohnula, vypadala jinak. Jako by kolem sebe něco šířila.
Byla by skvělá tanečnice. Tím si byl jistý.
Ačkoli už netušil, proč na tom vůbec záleží.
Je mi to líto," řekla a prudce se otočila.
„Ohledně slečny Watsonové?"
„Ano. Nechtěla jsem ranit vaše city."
„Neranila jste," ohradil se, možná až příliš ostře.
„Ach." Zamrkala, možná překvapením. „To jsem ráda. Nechtěla jsem vám ublížit."
To nechtěla, uvědomil si. Nebyla ten typ.
Pootevřela rty, ale hned nepromluvila. Upírala oči za jeho rameno, jako by tam hledala vhodná slova. Jen když
jste mluvil o lásce... připadalo mi to povědomé. Nemohla jsem to pochopit."
„Ani já ne," řekl tiše.
Mlčela, ani se na něj nepodívala. Měla mírně našpulené rty a občas mrkla. Nezatřepetala schválně řasami, aby s
ním koketovala.
Přemýšlí, uvědomil si. Je to typ člověka, který o věcech přemýšlí, pravděpodobně k nekonečnému zklamání kaž-
dého, kdo by ji chtěl provést životem.
„Co teď budete dělat?" zeptala se.
„Se slečnou Watsonovou?"
Přikývla.
„Co navrhujete?"
„Nevím jistě," odpověděla. Jestli chcete, můžu s ní o vás promluvit."
„Ne." Připadalo mu to příliš dětinské. A Gregory právě získával pocit, že je skutečný muž, dospělý a zralý, který
je připravený zanechat v životě trvalou stopu.
„Můžete počkat," pokrčila rameny. „Nebo se jí můžete znovu začít dvořit. Nejmíň měsíc pana Edmondse neuvidí
a myslím, že nakonec... pochopí..."
Nedokončila větu, ale Gregory to chtěl vědět. „Co pochopí?" pobídl ji.
Zvedla hlavu, jako by ji vytrhl ze snu. „Že vy... že vy... že jste mnohem lepší než ostatní. Divím se, že to nevidí.
Mně je to naprosto jasné."
Od kohokoli jiného by to vyznělo podivně. Možná příliš uspěchaně. Nebo dokonce jako nepřímá narážka na to,
že ona je dostupná.
Ale od ní ne. Nebyla intrikánka, dalo se jí věřit. Jako Gregoryho sestry měla pronikavou inteligenci a smysl pro
humor. Lucy Abernathyová by nikoho neinspirovala k napsání básně, ale byla by velmi dobrá přítelkyně.
„Časem k tomu dospěje," řekla tichým, ale jistým hlasem. „Uvědomí si to. Vy... a Hermione... budete spolu.
Nepochybuju o tom."
Když mluvila, díval se na její rty. Nevěděl proč, ale najednou ho zaujal jejich tvar... to, jak se pohybovaly a
vyslovovaly souhlásky a samohlásky. Byly to obyčejné rty které dřív nepřitahovaly jeho pozornost. Ale teď, v
zšeřelé knihovně, kdy se vzduchem nesl jen tichý šepot jejich hlasů...
Přemítal, jaké by to bylo, kdyby ji políbil.
S náhlým pocitem, že je něco špatně, couvl.
„Měli bychom se vrátit," pronesl rázně.
V očích se jí mihl raněný záblesk. K čertu. Nechtěl v ní vyvolat dojem, že se jí touží zbavit. Za nic nemohla. Je
jen unavený a zklamaný. Lucy je po ruce. Je tmavá noc. A jsou sami.
Určitě to nebyla touha. Nemohla to být touha. Čekal celý život, až zareaguje na nějakou ženu tak jako na Her-
mione Watsonovou. Po takovém zážitku prostě nemohl toužit po jiné. Po lady Lucindě, ani po nikom jiném.
Nic to nebylo. Ona nebyla nic.
Ne, to není fér. Byla něco. Vlastně hodně. Ale ne pro něj.

6. kapitola

Náš hrdina dělá pokroky

Panebože, cože to říkala? Lucy ležela v posteli, příliš vyděšená, než aby se otočila nebo převrátila na bok.
Nehybně zírala do stropu s pocitem naprostého ponížení.
A když příští ráno pohlédla do zrcadla a vzdychla při pohledu na unavené kruhy pod očima, ozvalo se to znovu -
Ach, pane Bridgertone, jste mnohem lepší než ostatní. A pokaždé, když to prožívala znovu, byl její hlas vyšší a
koketnější, dokud se nezměnila v jednu z těch odpudivých nán - dívek, kterým se rozbuší srdce a omdlévají po-
každé, když něčí starší bratr přijede do školy na návštěvu. „Lucy Abernathyová," zamumlala tiše, „jsi pitomá
husa." „Říkalas něco?" Hermione k ní vzhlédla od své postele. Lucy už měla ruku na klice, připravená jít na
snídani. Jen si v duchu počítám," odpověděla. Hermione si nazula boty. „Proboha, proč?" utrousila hlavně pro
sebe.
Lucy pokrčila rameny, přestože se na ni Hermione nedívala. Vždycky, když ji Hermione přistihla, že si povídá
sama se sebou, tvrdila, že si počítá z hlavy. Nevěděla, proč jí to Hermione věří, poněvadž Lucy nesnášela počty
skoro stejně jako zlomky a tabulky. Ale připadalo jí, že by to dělat mohla, když je tak praktická, a Hermione to
nikdy nezpochybnila.
Tu a tam Lucy zamumlala nějaké číslo, aby to působilo věrohodněji.
„Už jsi připravená?" zeptala se a vzala za kliku. Ne že by ona sama byla. Vůbec si nepřála nikoho vidět,
obzvlášť pana Bridgertona ne, a představa, že bude čelit celému světu, byla prostě odporná.
Jenže měla hlad, stejně by se nakonec musela ukázat a nechápala, proč by své zoufalství měla ještě podpořit
prázdným žaludkem.
Cestou na snídani po ní Hermione zvědavě pokukovala. „Není ti nic, Lucy?" starala se. „Vypadáš trochu divně."
Lucy potlačila nutkání se zasmát. Je divná. Je hloupá nána a pravděpodobně by ji vůbec neměli pouštět na ve-
řejnost.
Panebože, opravdu řekla Gregorymu Bridgertonovi, že je lepší než ostatní?
Chtělo se jí zemřít. Nebo se aspoň schovat pod postel.
Ale ne, neuměla si představit, že by předstírala nemoc a zůstala na lůžku. Ani ji nenapadlo to zkoušet. Chovala
se tak absurdně normálně a mechanicky jako vždy, že vstala a připravila se k odchodu na snídani dřív, než se
zmohla na jedinou souvislou myšlenku.
Kromě úvah o vlastním očividném šílenství, samozřejmě. Na to se soustředila zcela bez potíží.
„Mimochodem, moc ti to sluší," prohodila Hermione, když došly ke schodišti. „Líbí se mi, že sis vybrala zelenou
stuhu k modrým šatům. Něco takového by mě vůbec nenapadlo, ale je to velmi elegantní. A ladí ti k očím."
Lucy pohlédla na svoje šaty. Ani si nevzpomínala, že se oblékla. Byl zázrak, že nevypadala, jako by utekla z
cirkusu.
Přestože...
Tiše si povzdychla. Kočovný život s cikány jí právě teď připadal velice lákavý, dokonce praktický, protože si
byla zcela jistá, že by se už nikdy neměla ukázat ve zdvořilé společnosti. Očividně jí chybělo mimořádně
důležité spojení mezi mozkem a ústy a bůhví, co jí vyklouzne ze rtů příště.
Kristapána, stejně tak mohla říct Gregorymu Bridger-tonovi, že ho považuje za boha.
Což nepovažuje. Ani náhodou. Jen se domnívá, že by se k Hermione dobře hodil. A taky mu to tak řekla. Ne-bo
ne?
Co vlastně řekla? Co přesně řekla? „Lucy?"
Řekla... Řekla... Prudce se zastavila.
Panebože. Bude si myslet, že na něj líčí.
Hermione ušla dalších několik kroků, než si uvědomila, že Lucy už nejde vedle ní. „Lucy?"
„Mám pocit," pronesla Lucy hlasem, který připomínal spíš zaskřehotání, „že vůbec nemám hlad."
Hermione se zatvářila nevěřícně. „Na snídani?"
Bylo to trochu přitažené za vlasy. Lucy se u snídaně vždycky cpala jako o závod.
Já... ehm... mám dojem, že mi včera večer něco nesedlo. Možná ten losos." Položila si ruku na břicho, aby své
tvrzení názorně podpořila. „Asi bych si měla jít lehnout."
A už nikdy nevstat.
Jsi trochu zelená," připustila Hermione.
Lucy se chabě usmála, přičemž v duchu usoudila, že musí být vděčná i za maličkosti.
„Mám ti něco přinést?" zeptala se Hermione.
„Ano," přikývla Lucy zaníceně. Přitom doufala, že Hermione neslyšela, jak jí zakručelo v břiše.
„To bych ale neměla," promluvila Hermione a zadumaně si položila prst na rty. „Pravděpodobně bys neměla jíst,
když je ti špatně od žaludku. Nechceš přece všechno vyzvracet."
„Ne že by se mi přesně zvedal žaludek," zaimprovizo-vala Lucy.
,Ne?"
Jen... ach... Vlastně se to dost těžko vysvětluje. Já..." Lucy se opřela o zeď. Koho by napadlo, že v sobě skrývá
takový herecký talent?
Hermione k ní chvatně přistoupila a starostlivě svraštila (>bočí. „Lucy," řekla a podepřela ji. „Vypadáš hrozně."
Lucy zamrkala. Třeba je doopravdy nemocná. To by bylo ještě lepší. Zajistilo by jí to několik dní v ústraní.
„Vrátím se s tebou do pokoje a hned si lehneš," prohlásila Hermione tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.
„A potom zavolám matku. Ta už bude vědět, co s tím."
Lucy s úlevou přikývla. Lady Watsonová léčila každou chorobu sušenkami a čokoládou. Bylo to sice poněkud
nekonvenční, ale protože to Hermionina matka dělala pokaždé, když tvrdila, že je nemocná, nemohla to dost
dobře odepřít nikomu jinému.
Hermione ji zavedla zpátky do ložnice, dokonce zašla tak daleko, že sundala Lucy pantofle a uložila ji do poste-
le. „Kdybych tě tak dobře neznala," podotkla a lehkomyslně odhodila pantofle do skříně, „myslela bych si, že si
vymýšlíš."
„To bych neudělala."
„Ale udělala," ohradila se Hermione. „Rozhodně udělala. Jenže bys to nedotáhla do konce. Jsi příliš tradiční."
Tradiční? Co to má s čímkoli společného?
Hermione si mírně odfrkla. „Teď budu muset u snídaně nejspíš sedět s tím únavným panem Bridgertonem."
„Není tak hrozný," namítla Lucy možná s trochu větší vervou, než by člověk očekával od někoho s břichem
plným zkaženého lososa.
„Asi ne," připustila Hermione. „Odvažuju se tvrdit, že je lepší než většina."
Lucy sebou při ozvěně vlastních slov trhla. Mnohem lepší než ostatní. Mnohem lepší než ostatní.
Pravděpodobně je to ta nejhorší věta, jakou kdy vypustila z úst.
„Ale ne pro mě," pokračovala Hermione, očividně k Lucyině zklamání. „Brzy si to uvědomí. A potom se může
zaměřit na někoho jiného."
Lucy o tom pochybovala, ale mlčela. Taková spletitá
Jediným dalším hostem v salonu byl asi padesátiletý, neustále odměřený pan Snowe, který se naštěstí zajímal víc
o své noviny než o rozhovor. Po povinném zabručení na pozdrav se Gregory posadil k opačnému konci stolu a
pustil se do jídla.
Vynikající uzenina. A mimořádně dobrá topinka. Jen odhadnout správné množství másla. A trochu přisolit
vajíčka, ale jinak je to velice chutné.
Zkusil solenou tresku. Nebyla špatná. Vůbec nebyla špatná.
Znovu ukousl. Žvýkal. Vychutnával si sám sebe. Vedl hluboké myšlenky o politice a zemědělství.
Odhodlaně přesunul myšlenky k newtonovské fyzice. Opravdu měl dávat v Etonu větší pozor, protože si právě
nemohl vzpomenout na rozdíl mezi silou a prací.
Jakže to bylo? Práce je ta s librostopami a síla...
Vlastně to ani nebylo přemýšlení. Popravdě řečeno za všechno mohla hra světel. A jeho nálada. Necítil se ve své
kůži. Díval se na její ústa, protože mluvila, proboha. Kam jinam se měl dívat?
S oživenou energií zvedl vidličku. Upřel pozornost zpátky na tresku. A na čaj. Nic nespláchne všechno tak jako
čaj.
Dlouze usrkl a nakoukl přes okraj šálku, poněvadž slyšel někoho kráčet po chodbě. A pak se zjevila ve dveřích.
Překvapeně zamrkal a letmo pohlédl za její rameno. Přišla bez své stálé průvodkyně.
Když o tom teď uvažoval, nedomníval se, že někdy viděl slečnu Watsonovou bez lady Lucindy.
„Dobré ráno," zavolal přesně tím správným tónem. Dostatečně přátelsky, aby nepůsobil znuděně, ale ne zas
příliš přátelsky. Muž nikdy nechce vypadat jako zoufalec.
Slečna Watsonová na něj pohlédla, když vstal, a v obličeji se jí neobjevila absolutně žádná reakce. Štěstí ani
hněv, nic než nepatrný záblesk poznání. Vlastně to bylo velice pozoruhodné.
„Dobré ráno," zamumlala.
Proč by to k čertu neměl zkusit? „Připojíte se ke mně?" zeptal se.
Pootevřela rty a zarazila se, jako by nevěděla jistě, co si přeje udělat. A potom, jako zvrácený důkaz toho, že je
skutečně váže jisté vyšší pouto, jí četl myšlenky.
Opravdu. Věděl přesně, co se jí honí hlavou.
Tak dobře, asi se stejně musím nasnídat.
To rozhodně zahřálo na duši.
„Nemůžu se dlouho zdržet," pronesla. „Lucy není dobře a slíbila jsem, že jí přinesu podnos nahoru."
Bylo těžké představit si nezdolnou lady Lucindu, jak marodí, přestože Gregory nevěděl proč. Vůbec ji neznal.
Opravdu mezi nimi neproběhlo nic než trocha konverzace. Pokud vůbec. „Doufám, že to není nic vážného,"
zamumlal.
„Myslím, že ne," poznamenala a uchopila talíř. Pak na něj upřela obrovské zelené oči a zamrkala. Jedl jste
rybu?" Pohlédl na svou tresku. „Teď?" „Ne, včera večer." „Asi ano. Obvykle jím všechno." Našpulila rty. „Taky
jsem ji jedla."
Gregory čekal na další vysvětlení, ale nezdálo se, že mu ho hodlá poskytnout. A tak zůstal na nohou, zatímco si
nakládala na talíř malé porce vajec a šunky. Potom, po chvilkovém přemítání -
Opravdu mám hlad? Protože čím víc jídla si naložím na talíř, tím déle mi potrvá, než ho sním. Tady. V salonu. S
ním.
- si vzala kousek topinky. Hmm. Ano, mám hlad.
Gregory počkal, až se posadila naproti němu, a pak také usedl. Slečna Watsonová ho poctila drobným úsměvem
-takovým, který vlastně není ničím víc než zvlněním rtů -a pustila se do vajíček.
„Vyspala jste se dobře?" zeptal se Gregory.
Přitiskla si ubrousek k ústům. „Velmi dobře, děkuju."
Já ne," prohlásil. K čertu, pokud ji nepovzbudí zdvořilá konverzace, možná by mohl zvolit metodu překvapení.
Vzhlédla. „To je mi líto." A opět sklopila oči. A jedla.
„Zdál se mi hrozný sen," řekl. „Úplná noční můra. Příšerná."
Zvedla nůž a ukrojila si slaninu. „To je mi líto," podotkla, aniž si zřejmě uvědomila, že před pouhým okamžikem
vyřkla úplně stejná slova.
„Nevzpomínám si přesně, o čem to bylo," přemítal Gregory nahlas. Samozřejmě že si to všechno vymýšlel.
Nespal dobře, ale ne kvůli děsivým snům. Avšak rozhodl se ji přimět, aby s ním mluvila, nebo při té snaze
zemřít. „Pamatujete si své sny?" zeptal se.
Její vidlička se zastavila uprostřed cesty k ústům - I a opět došlo k onomu půvabnému spojení dvou myslí.
Kristepane, proč se mě na to ptá?
No, možná ne v božím jménu. To by vyžadovalo o něco ] víc emocí, než projevovala. Přinejmenším k němu.
„Ehm, ne," odpověděla. „Obvykle ne." „Opravdu? Zajímavé. Já si jich vybavuju asi polovinu." Přikývla.
Když přikývnu, nebudu muset mluvit. Namáhal se dál. „Sen ze včerejší noci byl velice živý. I Lilo jako z konve.
Hromy a blesky. Velmi dramatické." Pomalu natáhla krk a ohlédla se přes rameno. „Slečno Watsonová?"
Otočila se zpátky. „Měla jsem dojem, že někoho slyším." ! Doufala jsem, že někoho slyším.
Opravdu, tento talent číst myšlenky začínal být čím dál únavnější.
„Dobře," prohodil. „Kde jsem to skončil?"
Slečna Watsonová se rychle pustila do jídla.
Gregory se předklonil. Tak snadno mu neunikne. „Ach-I ano, ten déšť," řekl. „Valily se proudy vody. Naprostá
potopa. A země mi začala mizet pod nohama. Táhlo mě to dolů."
Záměrně se odmlčel a upřel na ni oči, aby ji donutil promluvit.
Po několika okamžicích nadmíru trapného ticha konečně přesunula pohled od jídla k jeho obličeji. Na vidličce se
jí třásl malý kousek vajíčka.
„Země se začínala ztrácet," dodal. A skoro se zasmál.
Jak... nepříjemné."
„To ano;1 pronesl s velkým zanícením. „Myslel jsem si, že mě to celého spolkne. Míváte někdy podobný pocit,
slečno Watsonová?"
Ticho. A potom - „Ne. Ne, nemůžu říct."
Mimoděk uchopil mezi prsty svůj ušní lalůček a potom velmi ledabyle prohodil: „Moc se mi to nelíbilo."
Domníval se, že slečna Watsonová vyprskne čaj.
„Vážně," pokračoval. „Komu by se to líbilo?"
Poprvé od chvíle, kdy ji poznal, měl dojem, že jí z očí sklouzla znuděná maska. S trochou života pronesla: „Ne-
mám zdání."
Dokonce zavrtěla hlavou. Třikrát! Pronesla celou včtu, projevila náznak emocí a zavrtěla hlavou.
Páni! Možná na ni přece jen nakonec zapůsobí.
„Co se stalo dál, pane Bridgertone?"
Panebože, položila mu otázku. Málem se svalil ze židle. „Vlastně," odpověděl, „jsem se probudil."
„To bylo štěstí."
„laky mám ten pocit. Říká se, že když prý zemřete ve snu, zemřete ve spánku." Rozevřela oči. „Opravdu?"
„Tvrdí to moji bratři;1 připustil. „Takže informacím plynoucím z takového zdroje samozřejmě nemusíte věřit."
„Taky mám bratra," poznamenala. „Rád mě mučí."
Gregory vážně přikývl. „To bratři dělají."
„Taky mučíte své sestry?"
„Hlavně tu nejmladší."
„Protože je menší."
„Ne, protože si to zaslouží."
Zasmála se. Jste hrozný, pane Bridgertone."
Líně se usmál. Ještě jste se s Hyacinth nesetkala."
Jestli vás obtěžuje dostatečně, abyste si ji přál mučit, určitě by se mi zamlouvala."
Opřel se a vychutnával si nenucený pocit. Bylo milé nemuset tak tvrdě dřít. „Váš bratr je tedy starší?"
Přikývla. „Mučí mě, protože jsem menší."
„Myslíte si, že si to nezasloužíte?"
„Samozřejmě že ne."
Nedokázal úplně odhadnout, jestli vtipkuje. „Kde je váš bratr teď?"
„V Trinity Hall." Dojedla poslední sousto vajíček „V Cambridge. Lucyin bratr je tam taky. Končí studia."
Gregory nevěděl, proč mu to říká. Nezajímal se o bratra Lucindy Abernathyové.
Slečna Watsonová si uřízla malý kousek slaniny a zvedla vidličku k ústům. Gregory také jedl a zatímco žvýkala,
po-kradmu po ní pokukoval. Bože, byla půvabná. Nedomníval se, že někdy viděl jinou ženu s takovou barvoví
vlasů. Vlastně to bylo její pletí. Předpokládal, že podle většiny mužů vychází její krása z vlasů a očí, a pravdou
bylo, že tyto dva rysy upoutaly člověka jako první. Ale její pokožka připomínala alabastr položený na růžovém
plátku.
Přestal žvýkat. Neměl tušení, že dokáže být tak poetický. Slečna Watsonová odložila vidličku. „Tak," pronesla s
drobným povzdechem, „asi bych měla připravit talíř pro Lucy."
Okamžitě vstal, aby jí pomohl. Nebesa, opravdu to vypadalo, jako by se jí nechtělo odejít. Gregory si pogratu-
loval k mimořádně plodné snídani.
„Zavolám někoho, aby vám to pomohl odnést," navrhl a mávl na lokaje.
„To je od vás milé." Vděčně se na něj usmála a srdce mu doslova poskočilo. Vždycky si myslel, že se jedná jen o
slovní obrat, ale teď pochopil, že je to pravda. Láska opravdu ovlivňuje lidské vnitřní orgány.
„Pozdravujte, prosím, lady Lucindu," promluvil a zvědavě přihlížel, jak slečna Watsonová navršila na talíř pět
plátků masa.
„Lucy má ráda slaninu," vysvětlila. „To vidím."
A potom přidávala vejce, tresku, brambory, rajčata a nakonec na samostatný talířek vdolek a topinku. „Snídani
má vždycky nejradši," dodala slečna Watsonová. Já taky." „Vyřídím jí to."
„Nepřipadá mi, že by ji to zajímalo."
Do místnosti vešla služebná s tácem a slečna Watsonová na něj položila navršené talíře. „Ale ano," prohodila
rozmarně. „Lucy se zajímá o všechno. Dokonce si v duchu počítá. Pro zábavu."
„Děláte si legraci." Gregory si neuměl představit méně příjemný způsob, jak se zaměstnat.
Položila si ruku na srdce. „Přísahám. Určitě se snaží zdokonalit svůj mozek, protože jí matematika nikdy moc
nešla." Popošla ke dveřím a pak se obrátila. „Byla to příjemná snídaně, pane Bridgertone. Děkuju za společnost a
za rozhovor."
Nachýlil hlavu. „Potěšení bylo na mé straně."
Až na to, že ne tak úplně. Také si jejich společně strávený čas užívala. Četl to z jejího úsměvu. A z jejích očí.
A cítil se jako král.
„Věděla jsi, že když umřeš ve snu, umřeš ve spánku?"
Lucy nepřestala krájet slaninu. „Nesmysl," utrousila. „Kdo ti to řekl?"
Hermione se uvelebila na kraji postele. „Pan Bridgerton."
To nad slaninou zvítězilo. Lucy okamžitě vzhlédla. „Vi-dělas ho u snídaně?"
Hermione přikývla. „Seděli jsme naproti sobě. Pomohl mi připravit talíře na tác."
Lucy polekaně pohlédla na svou ohromnou snídani. Obvykle se jí podařilo skrývat, nespoutanou chuť k jídlu
okouněním u stolu, kde si naložila znovu, jakmile první vlna hostů odešla.
Teď už s tím nic nenadělá. Gregory Bridgerton si o ní myslí, že je slepice, která mu nadbíhá - může si klidně
myslet, že je slepice, která bude koncem roku vážit osmdesát kilo.
„Vlastně je docela zábavný," prohodila Hermione a nepřítomné si natočila vlasy na prst. „Slyšela jsem, že je
velice okouzlující." „Hmm."
Lucy si přítelkyni pozorně prohlížela. Hermione se díl vala z okna, a ačkoli neměla ten směšný výraz, jako když
se učí nazpaměť milostný sonet, dopracovala se přinejmenším k dvojverší.
Je mimořádně pohledný," prohlásila Lucy. Nepřipadalo jí, že by to mohlo něčemu uškodit. Nepůsobilo to
dojmem, že by ho chtěla dostat do chomoutu, a měl dostatečně pěkný zevnějšek, aby se její slova dala považovat
spíš za faktické tvrzení než názor.
„Myslíš?" zeptala se Hermione. Obrátila se zpátky k Lucy a zamyšleně naklonila hlavu na stranu.
„Ano," přisvědčila Lucy. „Zvlášť oči. Mám slabost pro světle hnědé oči. Odjakživa."
Vlastně o tom nikdy neuvažovala, ale teď jí světle hnědé oči připadaly vážně moc pěkné. Trochu hnědé, trochu
zelené. Nejlepší z obou barev.
Hermione se na ni zvědavě zadívala. „To jsem nevěděla."
Lucy pokrčila rameny. „Neříkám ti všechno.
Další lež. Hermione byla zasvěcená do každé nezáživné drobnosti z Lucyina života, a to už tři roky. Kromě je-
jích plánů, samozřejmě, spárovat Hermione s panem Bridgertonem.
S panem Bridgertonem. Správně. Musí k němu vrátit konverzaci.
„Ale určitě souhlasíš," podotkla přemýšlivým tónem, „že není příliš pohledný. To je dobře." „Pan Bridgerton?"
„Ano. Má dost velký nos, ne? A ne úplně rovné obočí."
Lucy se zamračila. Netušila, že je tak důvěrně obeznámena s obličejem Gregoryho Bridgertona.
Hermione jenom přikývla, takže Lucy pokračovala: „Nechtěla bych se provdat za někoho, kdo je příliš hezký.
Nerada bych si vedle něj připadala zastíněná." V duchu přemítala, jestli muže, kteří se dvoří Hermione, netrápí
totéž.
„Má hodně tmavé vlasy," podotkla Hermione.
„Tolik zas ne." Lucy je považovala spíš za středně hnědé.
„Ano, ale pan Edmonds je tak světlovlasý."
Pan Edmonds měl krásné blonďaté vlasy, takže se Lucy rozhodla nic nepoznamenat. Věděla, že musí být velice
opatrná. Pokud bude na svou přítelkyni příliš tlačit, Hermione se určitě vzepře a znovu se zamiluje do pana Ed-
mondse, což by byla samozřejmě naprostá katastrofa.
Ne, Lucy na to musí jít nenápadně. Jestli Hermione najde v panu Bridgertonovi zalíbení, měla by to přičítat jen
sama sobě. Nebo si to aspoň myslet.
Jeho rodina je velmi známá," zamumlala Hermione.
„Pana Edmondse?" zeptala se Lucy schválně, jako by ji špatně pochopila.
„Ne, pana Bridgertona přece. Slyšela jsem o nich spoustu zajímavých věcí."
„Ach ano," přikývla Lucy. Já taky. Velmi obdivuju lady Bridgertonovou. Je to úžasná hostitelka."
Hermione souhlasně přikývla. „Mám dojem, že ti dává přednost přede mnou."
„Nemluv hlouposti."
„Nevadí mi to," pokrčila Hermione rameny. „Ne že by mě neměla ráda. Jen tebe má radši. Ženy tě vždycky mají
radši."
Lucy otevřela ústa, aby jí odporovala, ale pak si uvědomila, že je to pravda. Zvláštní, že si toho nikdy nevšimla.
„NOJÍ si brát nebudeš," utrousila.
Hermione na ni zostra pohlédla. „Neřekla jsem, že si chci pana Bridgertona vzít."
„Ovšemže ne," vyhrkla Lucy a v duchu si uštědřila kopanec. Věděla, že jsou ta slova chybou, už když je vy-
pouštěla z úst.
„Ale..." Hermione vzdychla a dál zírala do prázdna.
Lucy se předklonila. Tak to přesně vypadá, když někdo visí na něčím slově.
A ona visela, visela... až to už déle nevydržela. „Hermione?" pobídla ji konečně.
Hermione sebou praštila zpátky na postel. „Ach, Lucy," zasténala tónem hodným londýnské opery, „jsem tak
zmatená."
„Zmatená?" Lucy se spokojeně usmála. To je určitě dobré znamení.
„Ano," odvětila Hermione ze své velmi neelegantní pozice na posteli. „Když jsem seděla u stolu s panem Brid-
gertonem - vlastně jsem si nejdřív říkala, že úplně zešílel, ale pak jsem si uvědomila, že se bavím. Byl skutečně
vtipný a rozesmál mě."
Lucy nepromluvila, poněvadž chtěla, aby si Hermione utřídila vlastní myšlenky.
Hermione vydala tichý zvuk, napůl povzdech, napůl zasténání. Velmi sklíčené zasténání. Jakmile jsem si to
uvědomila, podívala jsem se na něj a -" Převalila se na bok, opřela se o loket a podepřela si rukou hlavu. „Use-
dalo mi srdce."
Lucy se snažila tu šílenou poznámku strávit. „Usedalo ti srdce?" opakovala. Jak to myslíš?"
„Srdce i žaludek... prostě něco. Nevím co."
„Podobalo se to tomu, když jsi poprvé uviděla pana Edmondse?"
„Ne. Ne. Ne." Každé ne vyslovila s odlišným důrazem a Lucy měla jednoznačný dojem, že se o tom snaží pře-
svědčit sama sebe.
„Vůbec to nebylo stejné," prohlásila Hermione. „Ale bylo to... malinko stejné. V mnohem menším měřítku."
„Chápu," pronesla Lucinda s obdivuhodnou vážností vzhledem k tomu, že to vůbec nechápala. Ale na druhou
stranu nikdy takovým věcem nerozuměla. A po včerejším
zvláštním rozhovoru s panem Bridgertonem byla přesvědčená, že ani neporozumí.
„Ale neřekla bys - pokud tak zoufale miluju pana Edmondse - že mi s nikým jiným srdce usedat nebude?"
Lucy o tom přemýšlela. „Nechápu, proč musí být láska zoufalá."
Hermione se zvedla na loktech a zvědavě se na ni zadívala. „Tak moje otázka nezněla." Že ne? A neměla snad?
„Dobře." Lucy pečlivě volila slova, „možná to znamená -" „Vím, co chceš říct," přerušila ji Hermione. „Že to
znamená, že nemiluju pana Edmondse tolik, jak si myslím. A že musím dát panu Bridgertonovi šanci. A potom
mi povíš, že bych měla dát šanci všem ostatním džentlmenům."
„Všem ne," ohradila se Lucy. Ale to ostatní bylo velice blízko.
„Myslíš, že mě to všechno nenapadlo? Uvědomuješ si, jak je to všechno hrozně skličující? Pochybovat o sobě?
A proboha, Lucy, co když to tím neskončí? Co když se to stane znovu? S někým jiným?"
Lucy měla silný pocit, že se od ní žádná odpověď neočekává, nicméně promluvila: „Není nic špatného, když o
sobě člověk pochybuje, Hermione. Manželství je obrovský závazek. Nejdůležitější volba, jakou v životě uděláš.
Jakmile se to stane, nemůžeš couvnout."
Lucy kousla do slaniny a připomněla si, jak je vděčná, že je lord Haselby tak vhodný kandidát. Mohla se ocit-
nout v mnohem horší situaci. Žvýkala a potom polkla. „Musíš si jen dopřát trochu času, Hermione. Nikdy není
dobře pospíchat do manželství."
Rozhostilo se dlouhé ticho, po němž Hermione hlesla: „Asi máš pravdu."
Jestli máš s panem Edmondsem opravdu žít, počká na tebe." Bože. Lucy nemohla uvěřit, že to právě vypustila z
úst.
Hermione vyskočila z postele, přiběhla k Lucy a objala ji.
„Ach, Lucy, to je to nejhezčí, cos mi kdy řekla. Vím, že ho neschvaluješ."
„No..." Lucy si odkašlala a snažila se vymyslet přijatelnou poznámku. Něco, díky čemuž by se necítila moc
provinile za to, že to nemyslí vážně. „Ne že by -"
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Díkybohu.
„Vstupte," zavolaly obě dívky jednohlasně.
Vešla služebná a rychle se uklonila. „Slečno," obrátila se k Lucy, „přijel vás navštívit lord Fennsworth."
Lucy na ni vyjeveně zírala. „Můj bratr?"
„Čeká v růžovém salonu, slečno. Mám mu vyřídit, žel přijdete dolů?"
„Ano. Ano, samozřejmě."
Ještě něco?"
Lucy pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, díky. To je všechno." Dívka odešla a Lucy s Hermione na sebe překvapeně
pohlédly.
„Proč myslíš, že Richard přijel?" zeptala se Hermione s očima rozzářenýma zájmem. Několikrát se s Lucyiným
bratrem setkala a vždycky spolu dobře vycházeli.
„Nemám tušení." Lucy rychle vylezla z postele, na předstírání zvedajícího se žaludku úplně zapomněla.
„Doufám, že se nestalo nic zlého."
Hermione přikývla a následovala ji k šatníku. Je tvůj strýc nemocný?"
„Nic o tom nevím." Lucy vylovila pantofle a posadila se na postel, aby si je nazula. „Bude nejlepší, když za
bratrem sejdu dolů. Jestli je tady, jde o něco důležitého."
Hermione ji chvíli pozorovala a pak se zeptala: „Mám jít s tebou? Samozřejmě se nebudu vměšovat do rozho-
voru, ale jestli chceš, doprovodím tě."
Lucy přikývla a společně vyšly z růžového salonu.

7. kapitola
 Náš nečekaný host přináší zneklidňující zprávy

Gregory si právě povídal se švagrovou v salonu, když ji majordomus přišel informovat o nečekaném hostu.
Přirozeně tedy usoudil, že ji doprovodí do růžového salonu, aby lorda Fennswortha, staršího bratra lady Lucin-
dy, přivítal. Neměl nic lepšího na práci a připadalo mu, že by se měl s mladým hrabětem setkat vzhledem k
tomu, že o něm slečna Watsonová před čtvrthodinou mluvila. Gregory ho znal jen podle jména: kvůli čtyřletému
věkovému rozdílu si na univerzitě nezkřížili cestu a Fennsworth neměl zájem zaujmout místo v londýnské
společnosti.
Gregory očekával studijní, knihomolský typ, poněvadž slyšel, že se Fennsworth rozhodl zůstat v Cambridge i
mimo školní rok. Vskutku, muž, který čekal u okna v růžovém salonu, působil poměrně vážně, takže vypadal na
svá léta poněkud starší. Ale také byl vysoký, v dobré kondici a navzdory jisté plachosti z něj čišelo sebevědomí
vycházející z něčeho silnějšího než ze šlechtického titulu.
Bratr lady Lucindy věděl, kdo je, nejen díky tomu, že se narodil do šlechtické rodiny. Gregorymu se okamžitě
zalíbil.
Dokud se ovšem neukázalo, že stejně jako zbytek mužského pokolení miluje Hermione Watsonovou. Jedinou
záhadou bylo, proč to Gregoryho překvapilo.
Musel ho pochválit - Fennsworthovi se podařilo celou minutu vyptávat na sestřino blaho, než dodal: „A slečna
Watsonová? Také se k nám připojí?"
Nebylo to ani tak zřejmé ze slov jako spíš z tónu, a především z jeho očí, v nichž zajiskřilo dychtivostí a očeká-
váním.
Dobře, nazývejme věci pravými jmény. Byla to zoufalá touha, čirá a prostá. Gregory by to měl vědět - nepo-
chyboval, že se v uplynulých několika dnech několikrát objevila i v jeho očích.
Panebože.
Domníval se, že mu Fennsworth stále připadá dostatečně milý i přes své pobuřující zaslepení, ale opravdu, celá
situace byla čím dál únavnější.
„Moc nás těší, že vás můžeme přivítat v Aubrey Hall, lorde Fennsworthe," pronesla Kate, jakmile mu sdělila, že
neví, jestli se slečna Watsonová s jeho sestrou dostaví do růžového salonu. „Doufám, že vaše přítomnost nena-
značuje nějaké nepředvídané události."
„Vůbec ne," odpověděl Fennsworth. „Ale strýc mě požádal, abych dojel pro Lucy a přivezl ji domů. Rád by s ní
promluvil o něčem důležitém."
Gregory cítil, jak se mu zvedá koutek rtů. Jste sestře jistě velice oddaný," poznamenal, „když jste se na tu cestu
vydal sám. Jistě by stačilo poslat kočár."
Musel ocenit, že Lucyin bratr nedal najevo, že ho ta otázka vyvedla z míry, ale současně ani nedokázal okamžitě
odpovědět. „Kdepak," vyhrkl po dlouhé pauze. „Moc rád jsem si udělal výlet. Lucy je dobrá společnice a
nějakou dobu jsme se neviděli."
„Musíte odjet hned?" zeptala se Kate. Jsem moc ráda, že tu vaše sestra je. A bylo by mi ctí, kdybychom vás také
mohli počítat mezi naše hosty."
Gregory přemítal, o co jí jde. Pokud se lord Fennsworth zúčastní večírku, bude muset Kate pozvat další ženu,
aby vyrovnala počet. Ačkoli na druhou stranu, pokud lady Lucinda odjede, nezbude jí než udělat totéž.
Mladý hrabě zaváhal a Kate toho okamžitě využila. „Slibte mi, že se zdržíte," zaprosila. „I kdyby to nebylo až do
konce slavnosti."
„No," zamrkal Fennsworth a zvažoval její pozvání. Bylo jasné, že by rád zůstal (a Gregory si byl zcela jistý, že
zná důvod). Ale navzdory titulu byl hodně mladý a zřejmě se ze všech rodinných záležitostí zodpovídal strýci.
A právě prohlásil, že si strýc výslovně přeje, aby se lady Lucinda brzy vrátila.
„Asi ničemu neuškodí, když to o den protáhneme," poznamenal nakonec.
Prima. Je ochotný vzepřít se strýci, jen aby získal možnost být chvíli se slečnou Watsonovou. A protože je Lu-
cindin bratr, Hermione k němu jako k jedinému nebude přistupovat s obvyklou znuděnou zdvořilostí. Gregory se
připravil na další den obtížného soupeření.
„Řekněte prosím, že se zdržíte do pátku," přemlouvala ho Kate. „Plánujeme na čtvrteční večer maškarní ples a
moc by mě mrzelo, kdybyste ho promeškal."
Gregory si v duchu poznamenal, aby dal Kate k příštím narozeninám velmi obyčejný dárek. Třeba hromadu
kamení.
Jediný další den," zdůraznila Kate s podmanivým úsměvem.
V té chvíli vstoupily do místnosti lady Lucinda a slečna Watsonová, ta první v dopoledních světle modrých ša-
tech a ta druhá v zelených, jaké měla na snídani. Lord Fennsworth pohlédl na dvojici (víc na jednu než na dru-
hou) a zamumlal: „Tak tedy v pátek."
„Skvělé," zvolala Kate a spráskla ruce. „Hned vám nechám připravit pokoj."
„Richarde?" promluvila lady Lucinda. „Proč jsi přijel?" Zastavila se ve dveřích a pohlédla z jednoho obličeje na
druhý, očividně zmatená Katinou a Gregoryho přítomností.
„Lucy," oslovil ji bratr. „Dlouho jsme se neviděli." „Čtyři měsíce," podotkla téměř automaticky, jako by
část jejího mozku vyžadovala naprostou přesnost, ačkoli na ní vůbec nezáleželo.
„Takovou dobu?" podivila se Kate. „Necháme vás o samotě, lorde Fennsworthe. Určitě si rád se sestrou
promluvíte."
„Není kam spěchat," namítl Fennsworth a krátce zalétl očima k slečně Watsonové. „Nerad bych byl hrubý a ještě
jsem neměl příležitost poděkovat vám za pohostinnost."
„Vůbec to není hrubé," vložil se do řeči Gregory, který se už nemohl dočkat, až opustí salon se slečnou Watso-
novou zavěšenou na své paži.
Lord Fennsworth se obrátil a zamrkal, jako by na Gre-goryho úplně zapomněl. Což nebylo překvapivé, protože
Gregory zůstal během celé výměny názorů netypicky zamlklý.
„Neobtěžujte se, prosím," promluvil. „Promluvím si s Lucy později."
„Richarde," pronesla Lucy poněkud znepokojeně, „víš to určitě? Nečekala jsem tě, a jestli se něco stalo..."
Ale její bratr zavrtěl hlavou. „Nejde o nic, co by nemohlo počkat. Chce s tebou mluvit strýc Robert. Požádal mě,
abych tě přivezl domů."
„Teď?"
„To neupřesnil," odpověděl Fennsworth, „ale lady Brid-gertonová mě laskavě pozvala, abychom se zdrželi do
pátku, a já souhlasil. Předpokládal jsem," odkašlal si, „že tu ráda zůstaneš."
„Samozřejmě," přikývla Lucy. Vypadala zmateně a bezmocně. „Ale - ehm... Strýc Robert..."
„Půjdeme," prohlásila slečna Watsonová rázně. „Lucy, měla by sis s bratrem promluvit."
Lucy pohlédla na Richarda, ale ten využil zapojení slečny Watsonové do rozhovoru, zadíval se na ni a zeptal se:
Jak se máš, Hermione? Hodně dlouho jsme se neviděli."
„Čtyři měsíce," utrousila Lucy.
Slečna Watsonová se zasmála a vlídně zvlnila rty. „Dobře, diky. A Lucy má jako vždy pravdu. Naposledy jsme
spolu mluvili v lednu, když jsi za námi přijel do školy."
Fennsworth souhlasně přikývl. Jak jsem mohl zapomenout? Bylo to příjemných několik dní."
Gregory by vsadil pravou ruku, že Fennsworth věděl od začátku, jak dlouhá doba uplynula od chvíle, kdy na-
posled ulpěl očima na slečně Watsonové. Ale dotyčná dáma si jeho poblouznění očividně nevšimla, protože se
jen usmála a prohodila: „Viď? Bylo od tebe moc hezké, žes nás vzal bruslit. Vždycky jsi vynikající společník."
Panebože, jak může být tak nevšímavá? Určitě by ho tolik nepovzbuzovala, kdyby tušila, co k ní cítí. Tím si byl
Gregory jistý.
Ale ačkoli bylo zřejmé, že má slečna Watsonová lorda Fennswortha mimořádně ráda, nenaznačovala, že k němu
chová romantické city. Gregory se utěšoval vědomím, že se ti dva jistě znají léta, a poněvadž je Hermione blízká
Lucindina přítelkyně, je jen přirozené, že se chová k Fennsworthovi přátelsky.
Prakticky jsou jako bratr a sestra.
Když už si vzpomněl na lady Lucindu - otočil se k ní a vůbec ho nepřekvapilo, že se mračí. Její bratr, který
strávil nejméně den na cestě, teď vypadal, že na rozhovor s ní vůbec nepospíchá.
Ostatní také zmlkli. Gregory se zájmem sledoval trapnou scénu. Všichni se rozhlíželi kolem, jako by čekali, kdo
promluví jako první. Dokonce i lady Lucinda, kterou by nikdo nepopsal jako plachou, zřejmě nevěděla co říct.
„Lorde Fennsworthe," přerušila Kate ticho, „určitě máte hlad. Dáte si něco k snídani?" „Velmi rád, lady
Bridgertonová."
Kate se obrátila k lady Lucindě. „Neviděla jsem vás u stolu. Vezmete si něco teď?"
Gregory si vzpomněl na ohromný tác, který jí slečna Watsonová odnesla, a přemítal, kolik se jí toho podařilo
zhltat, než musela odejít na setkání s bratrem.
„Samozřejmě," přisvědčila lady Lucinda. „Ráda budu dělat Richardovi společnost."
„Slečno Watsonová," vložil se Gregory uhlazeně do řeči, „nechcete se projít po zahradě? Myslím, že právě
kvetou pivoňky. A ty vysoké modré kytičky - vždycky zapomenu, jak se jmenují."
„Stračky." Byla to samozřejmě lady Lucinda. Věděl, že tomu neodolá. Potom se obrátila a upřela na něj mírně
přimhouřené oči. „Onehdy jsem vám to říkala."
„Ano," připustil. „Ale nemám hlavu na detaily."
„To Lucy si pamatuje všechno," prohodila slečna Watsonová rozmarně. „Ráda se s vámi podívám ven. Pokud to
ovšem Lucy a Richardovi nevadí."
Oba ji ujistili, že ne, přestože si byl Gregory zcela jistý, že v očích lorda Fennswortha zahlédl záblesk zklamání a
- odvážil se to říct - i podráždění.
Zvlnil rty.
„Sejdeme se v našem pokoji?" obrátila se slečna Watsonová k Lucy.
Druhá dívka přikývla a Gregory si s vítězoslavným pq| citem - není nic příjemnějšího než vyhrát nad sokem -
položil ruku slečny Watsonové do ohbí loktu a odvedl ji z místnosti.
Nakonec to bude úžasné ráno.
Lucy následovala bratra a lady Bridgertonovou do salonu na snídani, což jí ani trochu nevadilo, protože neměla
možnost sníst moc z toho, co jí Hermione donesla. Ale také to znamenalo, že bude muset protrpět celou půlho-
dinu bezvýznamné konverzace, zatímco jí v mozku vířily všechny případné katastrofy, které mohly zapříčinit její
nečekané odvolání domů.
Před lady Bridgertonovou a polovinou hostů, kteří si povídali o vařených vejcích a nedávné dešťové přeháňce, s
ní Richard dost dobře nemohl mluvit o ničem důležitém. Takže Lucy pokojně čekala, až dojí (vždycky jedl
protivně pomalu), a potom se vší silou snažila neztratit trpělivost, když pomalu vyšli ven na trávník. Richard se jí
nejdřív zeptal na školu, pak na Hermione, potom na Her-mioninu matku a nakonec na její blížící se vstup do spo-
lečnosti, potom znovu na Hermione s letmou narážkou na jejího bratra, kterého podle všeho poznal v Cambridge,
a nakonec se opět vrátil k její společenské sezoně a do jaké míry ji bude sdílet s Hermione...
Lucy se konečně zastavila, opřela si ruce v bok a zhurta se ho zeptala, proč za ní vůbec přijel.
„Už jsem ti to říkal," vyhnul se jejímu pohledu. „Strýc Robert s tebou chce mluvit."
„Aleproč?" Na takovovi otázku nebyla zřejmá odpověď. Strýc Robert se obtěžoval mluvit s ní během
uplynulého desetiletí pouze několikrát. Pokud s tím tedy teď hodlá začít, má pro to jistě důvod.
Richard si několikrát odkašlal. „Myslím, Lucy, že tě chce vdát."
„Tak brzy?" zašeptala. Netušila, proč ji to překvapilo. Věděla, že to přijde, prakticky byla léta zasnoubená. A
několikrát tvrdila Hermione, že je úplně zbytečné, aby se zúčastnila sezony - proč bezdůvodně utrácet, když si
nakonec stejně vezme Haselbyho?
Ale teď... najednou... si to nepřála udělat. Aspoň ne hned. Nechtěla se stát rovnou ze školačky manželkou, aniž
prožila něco mezi tím. Nepotřebovala dobrodružství - dokonce ho ani nechtěla - opravdu neměla podobné
sklony.
Nežádala mnoho - jen pár měsíců svobody a smíchu.
Tance, při němž se bude točit tak rychle, že plameny svíček budou poskakovat na stěnách jako dlouhé vlnité
proužky světla.
Byla praktická. A byla „stará dobrá Lucy", jak ji u slečny Mossové řada dívek nazývala. Ale ráda tančila. A
chtěla tančit. Teď. Dřív než bude stará. Než se stane Haselbyho manželkou.
„Nevím kdy," odpověděl Richard a díval se na ni... jako by ji litoval? Proč by ji měl litovat?
„Asi brzy," dodal. „Strýc Robert to chce mít za sebou."
Lucy na něj prázdně zírala a přitom přemítala, proč nedokáže přestat myslet na tanec nebo na sebe samu v stříb-
řitě modrých šatech, půvabnou a oslňující, v náruči -
„Ach!" Přitiskla si ruku před ústa, jako by to snad mohlo zastavit její myšlenky.
„Co je?"
„Nic," zavrtěla hlavou. Její sny neměly tvář. Nemohly mít. A tak to řekla znovu, tentokrát rozhodněji: „Nic. Vů-
bec nic."
Její bratr se sklonil, aby si prohlédl planou rostlinku, která unikla bystrým očím zahradníků Aubrey Hall. Byla
malá, modrá a právě se začínala otvírat.
„Krásná, viď?" zašeptal.
Lucy přikývla. Richard odjakživa miloval květiny. Zvlášť ty polní. Uvědomila si, že v tom se od sebe liší. Ona
vždy dávala přednost úhledně upraveným záhonům, kde měl každý kvítek své místo a byl pečlivě a s láskou
opatrovaný.
Ale teď...
Podívala se dolů na drobnou křehkou kytičku, která vzdorně pučela tam, kam nepatřila.
A usoudila, že i ona má ráda plané květiny.
„Vím, že sis chtěla užít sezonu," pronesl Richard omluvně. „Ale copak je to vážně tak hrozné? Ve skutečnosti jsi
přece žádnou nechtěla, ne?"
Lucy polkla. „Ne," odpověděla, protože věděla, že to chce Richard slyšet, a nepřála si, aby se cítil ještě hůř.
Kromě toho se doopravdy o londýnskou sezonu nijak zvlášť nezajímala. Aspoň donedávna.
Richard vytáhl malou modrou kytičku z hlíny, obdivné se na ni zadíval a vstal. „Hlavu vzhůru, Lucy," pronesl
povzbudivě a jemně ji poplácal po tváři. „Haselby není špatný. Nebude ti vadit, když se za něj vdáš."
Já vím," zašeptala.
„Neublíží ti," dodal a zvlnil rty mírně strojeným úsměvem. Takovým, který má být uklidňující, a přitom není.
„To jsem si ani nemyslela," vypravila ze sebe Lucy nezvyklým tónem. Jak tě to vůbec napadlo?"
Jen tak," vyhrkl Richard. „Vím, že se toho mnohé ženy bojí. Ne všichni muži jednají s manželkami s úctou, s ja-
kou bude Haselby jednat s tebou."
Lucy přikývla. Samozřejmě. Byla to pravda. Slyšela odporné historky. Všichni je slyšeli.
„Nebude to tak špatné," chlácholil ji Richard. „Nejspíš se ti bude líbit. Je velmi laskavý."
Laskavý. To je dobře. Lepší než nelaskavý.
„Časem se stane hrabětem z Davenportu," dodal, přestože to samozřejmě už věděla. „Budeš hraběnkou. Velmi
významnou osobou."
Přesně tak. Její spolužačky vždy říkaly, že má velké štěstí, že zastává tak vznešené postavení. Narodila se jako
dcera hraběte a sestra hraběte. A jejím osudem bylo provdat se za dalšího muže v takovém postavení. Neměla si
na co stěžovat. Vůbec na nic.
Přesto se cítila tak nějak prázdně.
Nebyl to přímo špatný pocit. Spíš zneklidňující. A neznámý. Připadala si vykořeněná. Jako by nikam nepatřila.
Jako by nebyla sama sebou. A to bylo nejhorší.
„Není to nečekané, viď, Lucy?" zeptal se Richard. „Vědělas, že to přijde. Všichni jsme to věděli."
Přikývla. „To nic," pokusila se o obvyklý věcný tón. Jen to ještě nikdy nebylo tak bezprostřední."
„Samozřejmě," přikývl Richard. „Překvapilo tě to, nic víc. Jakmile si na tu představu zvykneš, bude všechno
vypadat mnohem lip. Normálně. Koneckonců, odjakživa jsi věděla, že se staneš Haselbyho manželkou. A
představ si, až budeš plánovat svatbu. Podle strýce Roberta to bude velkolepá událost. Myslím že v Londýně.
Davenport na tom trvá."
Lucy mimoděk přikývla. Ráda něco plánovala. Bude příjemné mít na starosti všechno, co souvisí se svatbou.
„Hermione ti může jít za družičku," dodal Richard.
„Samozřejmě," zamumlala Lucy. Přece koho jiného by si vybrala?
Je nějaká barva, která jí nesluší?" svraštil Richard čelo. „Protože nevěsta budeš ty. A nechceš, aby tě zastínila."
Lucy protočila panenky. Báječný bratr.
Zřejmě si neuvědomil, že ji urazil, a Lucy se domnívala, že by ji to nemělo překvapit. Hermione byla tak
proslulá svou -krásou, že nepříznivé srovnání nikdo nepovažoval za urážku. Člověk by musel mít šálení smyslů,
aby měl na Hermionin zevnějšek jiný názor.
„Nemůžu ji dost dobře navléknout do černé," utrousila. To byla jediná barva, v níž by Hermione možná vypadala
trochu sinale.
„To asi ne." Richard se zadumaně odmlčel a Lucy na něj nevěřícně zírala. Bratr, kterého musela pravidelně in-
formovat, co je moderní a co ne, se opravdu zajímal o barvu Hermioniných šatů.
„Může si na sebe vzít, co chce," prohlásila. Proč taky ne? Ze všech lidí, kteří na obřadu budou, pro ni nikdo
neznamenal víc než její nejlepší přítelkyně.
„To je od tebe hezké," podotkl Richard. Zamyšleně na ni pohlédl. Jsi dobrá kamarádka, Lucy."
Věděla, že by to měla považovat za kompliment, ale místo toho jen přemítala, proč mu trvalo tak dlouho, než si
to uvědomil.
Richard se na ni usmál a potom sklopil oči ke květině, kterou stále držel v rukou. Zvedl ji a několikrát s ní otočil
mezi palcem a ukazováčkem. Zamrkal, mírně svraštil obočí a potom přiložil květinu před její šaty. Měly úplně
stejně modrý odstín - trochu načervenalý, možná mírně nasedly.
„Měla bys tuhle barvu nosit," poznamenal. „Moc ti sluší."
Vypadal překvapeně, takže Lucy věděla, že si to nepřipravil předem. „Díky," vyhrkla. Odjakživa se domnívala,
že díky té barvě působí její oči o něco zářivěji. Ale Richard byl kromě Hermione první osobou, která se o tom
zmínila. „Možná budu."
„Vrátíme se do domu?" navrhl. „Určitě chceš Hermione všechno povědět."
Zarazila se a pak zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Myslím, že tu ještě chvíli zůstanu." Pokynula k cestičce vedoucí
k jezeru. „Kousek odsud je lavička. Je příjemné cítit na tváři sluneční paprsky."
„Opravdu?" Richard zašilhal k obloze. „Vždycky jsi tvrdila, že nechceš, aby ti naskákaly pihy."
„Už mám pihy, Richarde. A nezdržím se dlouho." Když ho šla přivítat, neměla v úmyslu jít ven, takže si nevzala
klobouček. Ale bylo dost časně, takže několik minut na slunci jí pleť nezničí.
A kromě toho to chtěla. Nebylo by milé udělat něco jen proto, že chce, a ne že se to od ní očekává?
Přikývl. „Uvidíme se u oběda?"
„Myslím, že ho podávají v půl jedné."
Zakřenil se. „Asi bys to měla vědět."
„Není nad to mít bratra," zabručela.
„A nebo sestru." Předklonil se a políbil ji na čelo, čímž ji zcela vyvedl z míry.
„Ach, Richarde," zašeptala, vyděšená svou uslzenou reakcí. Nikdy neplakala. Vlastně byla proslulá tím, že nikdy
nemá na krajíčku.
„Drž se," řekl tak láskyplně, až se jí jedna slza skutálela po tváři. Lucy ji otřela. Uvedlo ji do rozpaků, že ji viděl
a že ji vůbec prolila.
Richard jí stiskl ruku a kývl k jižnímu svahu. „Dívej se na stromy a dělej, co potřebuješ. Pár minut o samotě ti
zvedne náladu."
„Necítím se mizerně," ohradila se rychle. „Nepotřebuju zvednout náladu."
„Samozřejmě že nejen tě to překvapilo."
„Přesně tak."
Přesně tak. Přesně. Vlastně má radost. Opravdu. Na tuhle chvíli čekala léta. Copak nebude příjemné usadit se?
Má ráda pořádek. Ráda se usadí.
Je to jen překvapení. Nic víc. Jako když člověk potká přítelkyni na nečekaném místě a skoro ji nepozná. Teď tu
zprávu nečekala. Tady, na večírku Bridgertonových. A proto jí to připadalo tak divné.
Opravdu.
 8. kapitola

Naše hrdinka se dozví pravdu o svém bratrovi

(ale nevěří jí),
náš hrdina se dozví tajemství o slečně Watsonové
ale nezajímá se o něj),
a oba se dozvědí pravdu o sobě (ale neuvědomují si to)

Ještě za hodinu si Gregory stále blahopřál k mistrovské kombinaci strategie a načasování, která vyústila v jeho
vycházku se slečnou Watsonovou. Skvěle si to užili a lord Fennsworth - ten si to možná také skvěle užil, ale
pokud ano, tak ve společnosti své sestry a ne půvabné Hermione Watsonové. Vítězství je vskutku sladké.
Jak Gregory slíbil, vzal Hermione na procházku do zahrad Aubrey Hall a zapůsobil na ni ohromující znalostí
šesti odlišných botanických názvů. Dokonce i stračkou, přestože to popravdě řečeno byla spíš zásluha lady
Lucindy.
Abychom mu nekřivdili, těmi dalšími byly růže, sedmikráska, pivoňka, hyacint a tráva. Celkem vzato se
domníval, že si vedl velmi dobře. Detaily nikdy nebyly jeho silnou stránkou. A stejně to byla všechno jen hra.
Vypadalo to, že se i slečně Watsonové v jeho společnosti líbí. Nevzdychala sice a netřepetala řasami, ale rouška
zdvořilého nezájmu zmizela a dvakrát ji dokonce rozesmál.
Ona ho sice nerozesmála, ale nebyl si jistý, jestli o to vůbec usilovala, a kromě toho se rozhodně usmíval.
Několikrát.
Což bylo dobře. Skutečně. Bylo velmi příjemné cítit se znovu sám sebou. Už ho neochromoval pocit, že ho
někdo udeřil do hrudi, a Gregory zjistil, že velice rád dýchá, což mu předtím při pohledu na šíji slečny
Watsonové připadalo téměř vyloučené.
Zamračil se a zastavil na cestě, po níž kráčel k jezeru. Bylo to zvláštní. Dnes ráno jistě její šíji viděl. Neběžela
snad před ním, aby přivoněla k nějaké květině?
Hmm. Asi ne. Nevybavoval si to.
„Dobrý den, pane Bridgertone."
Otočil se a překvapeně se zadíval na lady Lucindu, která seděla sama na nedaleké kamenné lavičce. Odjakživa to
považoval za zvláštní místo pro lavičku, poněvadž proti ní nebylo nic jiného než skupinka stromů. Ale možná
právě o to šlo. Obrátit se zády k domu - a mnoha jeho obyvatelům. Jeho sestra Francesca často říkala, že po jed-
nom či dvou dnech s celou rodinou Bridgertonových dokáží být stromy velmi dobrými společníky.
Lady Lucinda se chabě usmála na pozdrav a Gregory si uvědomil, že vypadá jinak než dřív. Měla unavené oči a
neseděla úplně rovně.
Působí zranitelně, prolétlo mu nečekaně hlavou. Její bratr jistě přinesl špatné zprávy.
„Tváříte se nějak vážně," prohodil a zdvořile k ní přistoupil. „Smím si k vám přisednout?"
Přikývla a věnovala mu nepatrný úsměv. Ale nebyl to úsměv. Ne tak docela.
Posadil se vedle ní. „Měla jste příležitost promluvit si s bratrem?"
Přikývla. „Přinesl nějaké zprávy z domova. Nic... důležitého."
Gregory naklonil hlavu. Očividně lhala. Ale netlačil na ni. Kdyby se mu chtěla svěřit, udělala by to. A krom toho
to nebyla jeho starost.
Přesto byl zvědavý.
Zadívala se do dálky, pravděpodobně na nějaký strom. Je tu moc hezky."
Bylo to na ni podivně neurčité prohlášení. ;• „Ano," připustil. „Kousek za těmi stromy je jezero. Často tam
chodívám, když potřebuju přemýšlet."
Prudce se obrátila. „Opravdu?"
„Proč vás to tolik překvapuje?"
Já - nevím." Pokrčila rameny. „Neřekla bych to do vás. „Že přemýšlím?" Skvělé.
„Samozřejmě že ne," ušklíbla se a vrhla po něm nevrlý pohled. „To, že kvůli tomu potřebujete odejít."
„Odpusťte mi mou opovážlivost, ale ani vy mi tak nepřipadáte."
Chvíli o tom přemítala. „Nejsem taková."
Uchechtl se. „Ten váš rozhovor s bratrem musel stát za to."
Překvapeně zamrkala, ale dál to nerozvíjela, což se jí opět nepodobalo. „O čem jste sem přišel přemýšlet?"
zeptala se.
Otevřel ústa, ale než se zmohl na slovo, odpověděla si sama: „Předpokládám, že o Hermione."
Nemělo smysl to popřít. „Váš bratr ji miluje."
To ji vytrhlo z letargie. „Richard? Nebuďte směšný."
Gregory se na ni překvapeně díval. „Nevěřím, že jste si toho nevšimla."
Já nevěřím vám. Proboha, Hermione ho bere jako bratra."
„To je možná pravda, ale on její city neopětuje." „Pane Br-"
Ale zarazil ji zvednutou rukou. „No tak, lady Lucindo, odvažuju se tvrdit, že jsem viděl víc zamilovaných hlupá-
ků než vy -"
Smích jí doslova vytryskl z úst. „Pane Bridgertone," vypravila ze sebe, jakmile to dokázala, „poslední tři roky
jsem neustálou společnicí Hermione Watsonové. Hermione Watsonové" opakovala pro případ, že by ji
nepochopil.
„Věřte mi, že nikdo neviděl víc láskou roztoužených hlupáků než já."
Gregory chvíli nevěděl, jak odpovědět. To, co říkala, dávalo smysl.
„Richard nemiluje Hermione," zavrtěla přezíravě hlavou. A odfrkla si. Chovala se sice stále jako dáma, ale
přece. Odfrkla si na něj.
„Mám jiný názor," namítl, protože měl sedm sourozenců a rozhodně neuměl hádku ukončit s grácií.
„Nemůže ji milovat," ohradila se velmi sebejistě. „Líbí se mu jiná."
„Opravdu?" Gregory se ani nesnažil působit nadějně.
„Opravdu. Pořád tlachá o nějaké dívce, s kterou ho seznámil jeden jeho přítel. Myslím, že je to něčí sestra. Ne-
vybavuju si její jméno. Snad Mary."
Mary. Hmm. Věděl, že Fennsworth nemá fantazii.
„A proto," pokračovala lady Lucinda, „nemiluje Hermione."
Teď se aspoň víc podobala sama sobě. Svět působil poněkud ustáleněji, když Lucy Abernathyová štěkala jako
teriér. Jakmile zasmušile zírala na stromy, vyvádělo ho to z míry.
„Věřte si čemu chcete," utrousil Gregory s nadutým povzdechem, „ale pamatujte si, že si váš bratr bude brzy ho-
jit zlomené srdce."
„Opravdu?" ušklíbla se. „Tolik jste přesvědčený o svém úspěchu?"
„Spíš o jeho neúspěchu."
„Vůbec ho neznáte."
„Bráníte ho snad? Ještě před chvílí jste řekla, že o ni nemá zájem."
„Nemá." Skousla ret. „Ale je to můj bratr. Takže kdyby měl zájem, podpořila bych ho."
Gregory nadzvedl obočí. „Koukám, že vaše loajalita je velmi přelétavá."
Vypadala téměř omluvně. „On je hrabě. A vy... ne."
„Bude z vás dobrá společenská mamá."
Narovnala záda. „Co prosím?"
„Licitujete svou nejlepší přítelkyni nejvyšší nabídce. Až budete mít dceru, budete praktická."
Vyskočila s očima planoucíma hněvem a pobouřením. „To neříkejte. Vždy mi šlo především o Hermionino
štěstí. A kdyby byla šťastná s nějakým hrabětem... který je náhodou můj bratr..."
Vynikající. Teď se bude snažit spárovat Hermione s Fennsworthem. Skvělá práce, Gregory. Opravdu skvělá.
„Může být šťastná se mnou," nadhodil a vstal. Byla to pravda. Dvakrát za toto dopoledne Hermione rozesmál i
když mu to neoplatila.
„Samozřejmě," připustila lady Lucinda. „A pravděpo dobně i bude, pokud to nezpackáte. Richard je stejně moc
mladý, aby se ženil. Je mu teprve dvaadvacet."
Gregory po ní zvědavě pokukoval. Zdálo se, že ho opět přijala za nejvhodnějšího kandidáta. O co jí tedy jde?
„A," netrpělivě si zastrčila pramen tmavě plavých vlasů za ucho, když jí ho vítr vehnal do tváře, „nemiluje ji.
Jsem si tím jistá."
Nezdálo se, že by k tomu chtěl někdo z nich něco dodat. Poněvadž už oba stáli, Gregory pokynul k domu.
„Vrátíme se?"
Přikývla a zvolna vykročili.
„To pořád neřeší problém s panem Edmondsem," poznamenal Gregory.
Vrhla po něm pobavený pohled.
„Čím jsem si to zasloužil?" zeptal se.
Zachichotala se. No, možná to nebylo přímo zachichotání, ale vydechla nosem, což lidé dělávají, když je něco
hodně pobaví. „Ničím," odpověděla s úsměvem. „Vlastně na mě udělalo velký dojem, že nepředstíráte, že si
nepamatujete jeho jméno."
„Klidně jsem ho mohl nazvat panem Edwardsem, potom panem Ellingtonem, pak panem Edificem a -"
Lucy vyklenula obočí. „Ujištuju vás, že byste tím ztratil veškerý můj respekt."
„Hrůza. Taková hrůza," zasténal a položil si ruku na srdce.
Vrhla po něm přes rameno uličnický úsměv. „Byl to skoro přesný zásah."
Tvářil se bezstarostně. Jsem mizerný střelec, ale vím, jak se vyhnout kulce."
To ji zaujalo. „Nikdy jsem nepoznala muže, který by přiznal, že špatně střílí."
Pokrčil rameny. „Některým věcem se zkrátka nevyhnete. Vždycky budu Bridgerton, kterého porazí jeho sestra."
„Ta, o níž jste mi vyprávěl?"
„Všechny," připustil.
„Ach." Svraštila čelo. Pro takovou situaci by měla existovat nějaká předem sestylizovaná věta. Co se říká, když
se džentlmen přizná k nějaké nedokonalosti? Nevzpomínala si, že by to někdy slyšela někoho udělat, ale v běhu
historie k tomu jistě došlo. A někdo na to musel odpovědět.
Zamrkala a čekala, až ji napadne něco smysluplného. Nic se nestalo.
A potom -
„Hermione neumí tančit." Prostě jí to vylétlo z úst, aniž o tom přemýšlela. Proboha, to mělo být významné?
Zastavil se a zvědavě se k ní otočil. Nebo možná spíš překvapeně. Pravděpodobně to bylo obojí. A řekl to jediné,
co podle ní člověk mohl za daných okolností říct.
„Cože?"
Lucy to zopakovala, protože to už nemohla vzít zpátky. „Neumí tančit. Proto netančí. Protože to neumí."
A potom čekala, až se otevře v zemi propast, aby do ní mohla skočit. Nijak jí nepomohlo, že na ni dlouho zíral,
jako by byla mírně vyšinutá.
Zmohla se na slabý úsměv, který jako jediný vyplnil neuvěřitelně dlouhý okamžik, než konečně poznamenal:
„Určitě mi to říkáte z nějakého důvodu."
Lucy nervózně vydechla. Nemluvil podrážděně - spíš zvědavě. A ona nehodlala Hermione urazit. Ale když
přiznal, že neumí střílet, vyvolalo to v ní zvláštní pocit,
že by mu měla prozradit, že Hermione neumí tančit. Vlastně se to k sobě hodilo. Muži měli umět střílet, ženy
měly umět tančit a nejlepší přátelé měli držet hloupá ústa na zámek.
Očividně by všichni tři potřebovali trochu proškolit.
„Myslela jsem si, že vás to povzbudí," poznamenala Lucy konečně. „Protože neumíte střílet."
„Ale já umím střílet," ohradil se. „To je ta jednodušší část. Jen neumím mířit."
Lucy se zakřenila. Nemohla si pomoct. „Můžu vám to ukázat."
Otočil se. „Propánakrále! Neříkejte mi, že vy to umíte.11
Napřímila se. „Velmi dobře."
Zavrtěl hlavou. „Přesně to jsem potřeboval."
,Je to skvělá zábava," ohradila se.
„O tom nepochybuju, ale v mém životě jsou už čtyři ženy, které mě s přehledem porazí. Prosím, neříkejte, že i
slečna Watsonová je dokonalá střelkyně."
Lucy zamrkala. „Vlastně si tím nejsem jistá."
„Takže je stále naděje."
„Není to zvláštní?" zamumlala.
Upřel na ni bezvýrazný pohled. „Že v sobě chovám naději?"
„Ne, že -" Nedokázala to vyslovit. Proboha, znělo to hloupě i jí.
„V tom případě musíte považovat za zvláštní, že nevíte, jestli umí slečna Watsonová střílet."
A bylo to venku. Stejně to tušil. „Ano," přiznala. „Ale na druhou stranu, proč bych měla? Střelba není součástí
studijního plánu a slečny Mossové."
„Ujišťuju vás, že k velké úlevě všech džentlmenů." Věnoval jí pokřivený úsměv. „Kdo vás učil?"
„Otec," odpověděla. Bylo to zvláštní, ale rty se jí otevřely dřív, než odpověděla. Chvilku si myslela, že ji ta
otázka překvapila, ale nebylo to tak.
Překvapila ji její odpověď.
„Panebože," zasténal, „vylezla jste vůbec z kočárku?"
„Sotva," odpověděla Lucy, stále zmatená svou nezvyklou reakcí. Pravděpodobně ji to vyvedlo z míry jen proto,
že nemyslela na otce moc často. Hrabě z Fennsworthu byl mrtvý tak dlotiho, že netvořil odpověď na mnoho
otázek.
„Považoval to za důležitou schopnost," pokračovala. „Dokonce i pro dívky. Náš domov leží nedaleko dover-
ského pobřeží a odjakživa tam byli pašeráci. Většina z nich se chovala přátelsky - všichni znali jejich totožnost,
dokonce i místní soudce."
„Zřejmě měl rád francouzskou brandy," utrousil pan Bridgerton.
Lucy se ve vzpomínkách usmála. Jako můj otec. Ale všechny pašeráky jsme neznali. Někteří jsou určitě hodně
nebezpeční. A..." Naklonila se k němu. Člověk skutečně nemohl říct něco takového, aniž se naklonil. Jaká by to
pak byla legrace?
„A...?" pobídl ji.
Snížila hlas. „Myslím, že to byli špehové."
„V Doveru? Před deseti lety? Rozhodně to byli špehové. Ačkoli si stále nejsem jistý, zda je vhodné ozbrojovat
nemluvňata."
Lucy se zasmála. „Byla jsem o něco starší. Mám dojem, že když jsme s tím začali, bylo mi sedm. Richard v lek-
cích pokračoval i po otcově smrti."
„Asi je taky vynikající střelec."
Žalostně přikývla. „Promiňte."
Opět vykročili k domu. „V tom případě ho nevyzvu na souboj," prohodil ledabyle. „To jsem ráda."
Obrátil se k ní s prohnaným výrazem. „Mám dojem, lady Lucindo, že jste se právě přiznala, že ke mně chováte
jistou náklonnost."
Otevřela ústa jako němá ryba. „Vůbec ne - co vás k tomu vede?" A proč se jí tak najednou rozhořely tváře?
„Nebyl by to rovnocenný souboj," pokračoval s pozoruhodnou lhostejností ke svému nedostatku. „Přestože
popravdě řečeno nevím, jestli by se v Británii našel muž, s nímž bychom tvořili rovnocenné soupeře."
Stále se cítila ohromená, ale podařilo se jí ze sebe vysoukat: „Určitě přeháníte."
„Ne," odvětil téměř automaticky. „Váš bratr by mě jistě střelil do ramene." Odmlčel se a chvíli uvažoval.
„Ovšem za předpokladu, že by neměl v úmyslu trefit mě přímo do srdce."
„Nemluvte hlouposti."
Pokrčil rameny. „Tak či onak máte zřejmě větší zájem o moje blaho, než si uvědomujete." „Starám se o blaho
všech," zamumlala. „Ano," přikývl, „to ano."
Lucy se odtáhla. „Proč mi to připadá jako urážka?" „Vážně? LJjišťuju vás, že jsem to tak nemyslel." Tak dlouho
se na něj podezřívavě dívala, až zvedl ruku na znamení porážky. „Byl to kompliment, přísahám." „Velmi
zdráhavý kompliment."
„Vůbec ne!" Pohlédl na ni, neschopný potlačit úsměv. „Posmíváte se mi."
„Ne," trval na svém a potom se samozřejmě rozesmál. „Promiňte. Teď ano."
„Můžete se aspoň pokusit být vlídný a říct, že se smějete se mnou!1
„To bych mohl." Zakřenil se a jeho oči získaly ďábelský výraz. „Ale byla by to lež."
Skoro ho plácla do ramene. Jste příšerný."
„Zhouba mých bratrů, ujišťuju vás."
„Opravdu?" Lucy nikdy nebyla zhoubou ničí existence a právě teď jí to připadalo velice lákavé. „Jak to?"
„Pořád opakují totéž. Prý se potřebuju usadit, najít smysl života, něčemu se věnovat."
„Oženit se?"
„To taky."
„Proto vás Hermione tolik přitahuje?" Odmlčel se - jen na chvilku. Ale bylo to tam. Lucy to cítila.
„Ne," namítl. „To je něco úplně jiného."
„Samozřejmě," vyhrkla s hloupým pocitem, že se vůbec zeptala. Včera večer jí o tom vyprávěl - jak se láska
zkrátka přihodí a nedá člověku na vybranou. Netoužil po Hermione, aby potěšil své bratry, chtěl ji, protože ji
nemohl nechtít.
Vyvolalo to v ní pocit, že je zas o něco osamělejší.
„Už jsme tady," podotkl a pokynul ke dveřím salonu. Ani si neuvědomila, že tam došli.
„Ano, samozřejmě." Pohlédla na dveře, pak na něj a potom přemítala, proč má z jejich loučení tak rozpačitý
pocit. „Děkuju za vaši společnost."
„Potěšení bylo na mé straně."
Lucy popošla o krok ke dveřím a pak se k němu s tichým výkřikem obrátila zpátky. Nadzvedl obočí. „Stalo se
něco?"
„Ne. Ale musím se omluvit - kvůli mně jste šel úplně jinam. Říkal jste, že když potřebujete přemýšlet, rád se
procházíte kolem jezera. Ale vůbec jste se tam nedostal."
Zvědavě se na ni díval, s hlavou nakloněnou mírně na stranu. Kéž by dokázala popsat, co se mu zračilo v očích!
Nechápala to, ale nutilo ji to naklonit hlavu stejně s ním a přemítat, jaké by to bylo, kdyby se ten okamžik
protáhl déle... a déle... dokud by netrval celý život.
„Nechtěl jste být sám?" zeptala se tiše... tak tiše, že to připomínalo spíš zašeptání.
Pomalu potřásl hlavou. „Chtěl," odpověděl, jako by si to uvědomil až teď a byla to úplně nová představa, kterou
neočekával.
„Chtěl," opakoval, „ale už nechci."
Dívala se na něj a on se díval na ni. A Lucy najednou napadlo -Gregory neví proč. Neví, proč už nechce být sám.
A Lucy nevěděla, proč na tom tolik záleží.

9. kapitola

V našem příběhu dojde ke zvratu

Následující večer se konal maškarní ples. Měla to být velkolepá událost, samozřejmě ne příliš velkolepá -
Gregoryho bratr Anthony by nesouhlasil, aby něco otřáslo jeho pohodlným životem na venkově. Nicméně to měl
být zlatý hřeb slavnostních událostí. Sejdou se tam všichni hosté se zhruba další stovkou pozvaných - někteří
dorazí z Londýna, jiní ze svých venkovských sídel. Přestože byl každý pokoj vyvětrán a připraven pro
návštěvníky, řada hostů bydlela v sovisedních domech nebo, v případě několika nešťastníků, v nejbližších
hostincích.
Kate měla původně v úmyslu uspořádat maškarní ples se svéráznými kostýmy' - toužila se obléknout jako Me-
dusa (což nikoho nepřekvapilo) - ale nakonec ten nápad zavrhla, poněvadž ji Anthony informoval, že jestli to
prosadí, on si vybere vlastní kostým.
Pohled, který po ní vrhl, očividně stačil, aby okamžitě couvla.
Později Gregorymu vysvětlila, že jí stále neodpustil, když ho vloni na plese Billingtonových oblékla za Amora.
„Vypadal hodně andělsky?" zamumlal Gregory.
„Díky tomu teď vím přesně, jaký musel být jako nemluvně," odpověděla. „Úplný drahoušek."
„Až doteď jsem zřejmě nechápal," trhl sebou Gregory, „jak moc tě můj bratr miluje."
„Velmi." Usmála se a přikývla. „Vskutku."
A tak uzavřeli kompromis. Žádné kostýmy, jen masky. Anthonymu to nevadilo, poněvadž pokud chtěl, mohl se
tak zcela zříci hostitelských povinností (poněvadž kdo by si všiml jeho nepřítomnosti?), a Kate se s vervou
pustila do tvorby masky s Medusinými hady vyskakujícími všemi směry. (Moc ve svém snažení neuspěla).
Na Katino naléhání přišel Gregory do sálu přesně v půl osmé, kdy byl oznámen začátek plesu. To samozřejmě
znamenalo, že jedinými přítomnými byl on, jeho bratr a Kate. Kolem však chodilo dostatečné množství
slovižících, aby místnost nepůsobila moc prázdně, a Anthony prohlásil, že ho složení hostů velmi těší.
Je to mnohem lepší večírek, než když hosté strkají jeden do druhého," prohlásil šťastně.
„Kdy se z tebe stal takový samotář?" zeptal se Gregory a uchopil ze zdvořile nabídnutého tácu sklenku se šam-
paňským.
„Tak to vůbec není," pokrčil Anthony rameny. Jen jsem ztratil trpělivost s hloupostí jakéhokoli druhu."
„S přibývajícím věkem je to čím dál horší," potvrdila jeho žena.
Poktid měl Anthony k její poznámce nějakou výhradu, nechal si ji pro sebe. „Prostě odmítám jednat s idioty,"
řekl Gregorymu. Obličej se mu rozjasnil. „Omezilo to moje společenské závazky na polovinu."
„Jaký má smysl mít titul, pokud nemůžeš někomu odmítnout pozvání?" zamumlal Gregory zahořkle.
„Vskutku," odpověděl Anthony. „Vskutku."
Gregory se obrátil ke Kate. „Nemáš k tomu co říct?"
„Samozřejmě že mám," odpověděla a natáhla krk, aby na poslední chvíli prohlédla taneční sál, zda je všechno na
správných místech. „Vždycky mám co říct."
„To je pravda," podotkl Anthony. „Ale pozná, kdy nemůže vyhrát."
Kate se otočila ke Gregorymu, přestože její slova byla
zcela jasně určena jejímu manželovi. „Rozhodně vím, kterou bitvu si vybrat."
„Nevšímej si jí," doporučil mu Anthony. Je to jen její způsob jak přiznat porážku."
„Přesto pokračuje," pronesla Kate, aniž svou poznámku směřovala k někomu konkrétnímu, „i když ví, že nako-
nec vždycky vyhraju."
Anthony pokrčil rameny a věnoval bratrovi netypicky ostýchavý úsměv. „Samozřejmě má pravdu." Dopil sklen-
ku. „Ale nemá smysl vzdávat se bez boje."
Gregory jen zvlnil rty. Dva zamilovanější blázny ještě neviděl. Bylo roztomilé to pozorovat, přestože občas po-
cítil drobné bodnutí závisti.
Jak pokračují tvoje námluvy?" zeptala se ho Kate.
Anthony nastražil uši. „Námluvy?" opakoval a jeho obličej získal obvyklý výraz poslouchejte mě, protože jsem
vikomt. „O koho jde?"
Gregory vrhl po Kate podrážděný pohled. Nesvěřil se bratrovi se svými city. Nevěděl s určitostí proč, jistě zčásti
proto, že v posledních několika dnech Anthonyho skoro neviděl. Ale bylo v tom něco víc. Nepřipadalo mu to
jako záležitost, kterou si člověk přeje rozebírat s vlastním bratrem. Zvlášť s takovým, který je spíš otcem než
bratrem.
Nemluvě o tom... že kdyby neuspěl...
Nijak zvlášť netoužil, aby to jeho rodina věděla.
Ale uspěje. Proč o sobě vůbec pochybuje? Už dřív, když k němu slečna Watsonová přistupovala jako k bez-
významnému otrapovi, si byl jistý výsledkem. Teď, když se jejich přátelství rozvíjelo, nedávalo smysl, aby o
sobě najednou pochyboval.
Kate podle očekávání ignorovala Gregoryho podráždění. „Zbožňuju, když něco nevíš," promluvila k manželovi.
„Zvlášť když to já vím."
Anthony se obrátil ke Gregorymu. „Jsi si jistý, že se chceš s jednou z těch dívek oženit?"
„Ne tak docela," odpověděl Gregory. „Ale je to dost podobné."
Kate se trochu zachmuřila, ale rychle se vzpamatovala a otočila se k Anthonymu. „Vyjádřil svou náklonnost k -"
Zatřepetala rukou ve vzduchu, jako by se zbavovala nějaké hloupé myšlenky. „No nic, asi ti to nepovím."
Byl to poněkud podezřelý slovní obrat. Pravděpodobně mu to hodlala všechno zatajit. Gregory nevěděl, co ho
uspokojuje víc - že Kate ctí jeho tajemství, nebo že vyvedla Anthonyho z míry.
„Zkus na to přijít sám," doporučila Anthonymu s šelmov-ským úsměvem. „Aspoň budeš mít během večera co
dělat."
Anthony upřel na Gregoryho pohled. „Kdo je ta dívka?"
Gregory pokrčil rameny. Vždy stranil Kate, pokud šlo o to, zkřížit bratrovi plány. „Nerad bych, aby tvůj večer
ztratil smysl."
„Drzé štěně," utrousil Anthony a Gregory věděl, že se večer příjemně rozbíhá.
Dovnitř se začali trousit hosté a do hodiny šuměl taneční sál tichým hovorem a smíchem. Zdálo se, že s maskami
na obličeji jsou všichni o něco troufalejší, škádlení brzy přeroste do riskantnějšího a vtipy do oplzlejších.
A ten smích... Bylo obtížné popsat ho správným slovem, ale byl jiný. Atmosféra působila lehkovážněji, jako by
účastníci věděli, že tohle je noc jako stvořená pro odvážné skutky.
Pro svobodu.
Protože ráno o tom už nikdo nebude vědět.
Gregory měl celkem vzato takové večery rád.
V pul deváté však byl čím dál zklamanější. Nemohl to vědět s určitostí, ale byl si téměř jistý, že se slečna Watso-
nová už neukáže. I s maskou by svou totožnost nedokázala utajit. Měla příliš zářivé vlasy, které ve světle svíček
působily až nadpozemsky, aby si ji s někým spletl.
Na druhou stranu lady Lucinda... Neměla by potíže splynout s davem. Rozhodně měla pěkné vlasy v medovém
až blonďatém odstínu, ale nebylo na nich nic nečekaného ani jedinečného. Polovina dam smetánky měla
pravděpodobně podobné. Rozhlédl se po sále. Tak dobře, ne polovina. A možná dokonce ani čtvrtina. Ale
zkrátka to nebylo přadeno měsíčního světla jako u její přítelkyně.
Zamračil se. V této chvíli by už slečna Watsohová měla být přítomna. Jako domácí host nemusela zdolávat hrbo-
laté cesty ani se obtěžovat zchromlými koňmi či dopravní zácpou. A přestože pochyboval, že by přišla tak brzy
jako on, jistě by nedorazila o hodinu později.
Pokud nic jiného, lady Lucinda by to nestrpěla. Byla očividně puntičkářka.
V dobrém slova smyslu.
Na rozdíl od nesnesitelné, peskující varianty.
V duchu se usmál. Taková nebyla.
Lady Lucinda se spíš podobala Kate, nebo taková přinejmenším s přibývajícími léty bude. Inteligentní, praktická
a trochu uličnická.
Vlastně je lady Lucinda velmi zábavná společnice.
Ani ji však mezi hosty nezahlédl. Nebo si to aspoň myslel. Nemohl si být zcela jistý. Viděl několik dam s vlasy
přibližně jejího odstínu, ale žádná z nich nevypadala úplně správně. Jedna se pohybovala špatným způsobem -
příliš těžce, možná dokonce nemotorně. A další měla přes válui. Ne moc, pravděpodobně jen pár dekagramů. Ale
všiml si toho.
Nebyla to ona.
Nejspíš je někde se slečnou Watsonovou. Což ho do jisté míry uklidňovalo. S lady Lucindou po boku se snad
slečna Watsonová nedostane do potíží.
Zakručelo mu v břiše, a tak se rozhodl přestat na chvíli s pátráním a místo toho si najít něco k snědku. Kate jako
vždy zajistila pro své hosty velký výběr jídla, aby mohli během večera uždibovat. Zamířil přímo ke chlebíčkům -
vypadaly úplně stejně jako ty, které podávala v den jeho příjezdu, a ty mu velice chutnaly. Deset by jich mohlo
splnit svůj účel.
Hmm. Všiml si okurkových - což bylo podle něj plýtvání chlebem. Sýrové - ne, ty nehledal. Možná -
„Pane Bridgertone?"
Lady Lucinda. Poznal by ten hlas kdekoli.
Otočil se. Byla tam. Poblahopřál si. Měl pravdu o té druhé maskované blondýně. Rozhodně na Lucy ten večer
ještě nenarazil.
Rozevřela oči a Gregory si uvědomil, že její maska potažená břidlicově modrou plstí má stejnou barvu jako její
oči. Přemítal, jestli má slečna Watsonová stejnoti v zeleném provedení.
Jste to vy, viďte?"
Jak jste to poznala?" zeptal se.
Zamrkala. „Nevím. Prostě poznala." Pak pootevřela rty - dost na to, aby letmo zahlédl bílé ztiby - a dodala: „To
jsem já, Lucy. Lady Lucinda."
Já vím," přikývl s pohledem upřeným na její ústa. Co to ty masky dělají? Jako by tím, že zakryjí vršek, učinily
spodní část mnohem zajímavější.
Téměř fascinující.
Jak to, že si nevšiml, jak se její rty v koutcích mírně zvedají? Nebo těch pih na jejím nose? Bylo jich sedm.
Přesně sedm. Všechny tvarované do oválu až na tu. poslední, která vypadala spíš jako Irsko.
„Máte hlad?" zeptala se.
Zamrkal a donutil se zvednout oči zpátky k jejím.
Pokynula ke chlebíčkům. „Ty šunkové jsou moc dobré. A okurkové taky. Normálně nemám oktirkové chlebíčky
ráda - netispokojují mě tolik, i když se mi líbí, jak křupají - ale na těchhle je místo másla trochu měkkého sýra.
Je to příjemné překvapení."
Odmlčela se, zadívala se na něj a s hlavou nakloněnou na strami očekávala jeho odpověď.
Gregory se usmál. Nemohl si pomoct. Když žvatlala o jídle, bylo na ní něco neobyčejně zábavného.
Natáhl ruku a položil si na talíř okurkový chlebíček. Jak bych mohl odolat takovému doporučení?"
„Šunkové jsou taky dobré, jestli tyhle nemáte rád."
Znovu mluvila přesně jako ona. Chtěla, aby byl každý
šťastný. Zkuste tohle. A když vám to nebude vyhovovat, vyzkoušejte tohle nebo tohle nebo tohle nebo tohle. A
pokud to stále nebude fungovat, vezměte si to moje.
Samozřejmě to neřekla, ale věděl, že by to tak bylo.
Pohlédla na tác. „Kéž by nebyly smíchané."
Zvědavě se na ni zadíval. „Proč?"
„No," protáhla - jediná slabika byla zjevnou předzvěstí dlouhého a upřímného vysvětlování. „Nedávalo by mno-
hem větší smysl roztřídit jednotlivé chlebíčky podle druhů? Naskládat je na menší talíře? Když byste zjistil,
který vám nejvíc chutná, věděl byste přesně, kam jít pro další. Pokud" ožila přitom, jako by narazila na problém
velkého společenského významu, „by tam ovšem ještě nějaký další byl. Jen si to představte." Mávla rukou k
podnosům. „Když jsou na hromadě, sotva se stane, že by tam nezůstal jediný šunkový chlebíček. Nemůžete je
dost dobře přebírat a hledat. To by bylo nezdvořilé."
Zamyšleně si ji prohlížel. „Máte ráda, když mají věci svůj řád, viďte?"
„Ano," přisvědčila zaníceně. „To mám."
Gregory přemítal o vlastním sklonu k nepořádku. Házel boty do skříně, nechával papíry válet všude možně...
Před rokem dovolil svému komorníkovi a tajemníkovi v jedné osobě, aby na týden navštívil svého postonávají-
cího otce, a když se ten ubožák vrátil, téměř dostal ze zmatku na Gregoryho stole amok.
Gregory pohlédl na dychtivý- výraz lady Lucindy a uchechtl se. I ji by pravděpodobně do týdne dohnal k
šílenství.
„Chutná vám ten chlebíček?" zeptala se, když si kousl. „S okurkou?" „Zajímavý," zamumlal. „Nechápu, jak
může být jídlo zajímavé?" Dojedl. „Nejsem si jistý."
Nepřítomně přikývla a pak prohodila: „Ten šunkový je taky moc dobrý." Ponořili se do přátelského ticha a
rozhlíželi se po
místnosti. Hudebníci hráli rychlý valčík a dámské sukně se otáčely a vzdouvaly jako hedvábné zvony. Nebylo
možné pozorovat tu scénu a nemít pocit, že samotná noc ožila... je nabitá energií... a čeká, až udělá vlastní tah.
Něco se stane. O tom Gregory nepochyboval. Něčí život se změní.
Pokud bude mít štěstí, tak ten jeho.
Ruce ho začaly brnět. I nohy. Vyžadovalo veškeré sebe-ovládání, aby jen nehybně stál. Chtěl se pohnout, chtěl
něco dělat. Chtěl svůj život donutit k pohybu, natáhnout ruku a zmocnit se svých snů.
Chtěl se hýbat. Nechtěl strnule stát. Chtěl -
„Nechcete si zatančit?"
Neměl v úmyslu se na to zeptat. Ale obrátil se, Lucy stála přímo vedle něj a ta slova z něj prostě sama vylétla.
Rozzářila se. 1 přes masku bylo vidět, že má radost. „Ano," přikývla a téměř s povzdechem dodala: „Miluju
tanec."
Vzal ji za ruku a vedl k parketu. Valčík byl v plném proudu, ale rychle vklouzli do rytmu. Jako by se pozvedli do
vyšších sfér, stali se jednou bytostí. Gregorymu stačilo přitisknout ruku k jejímu pasu a Lucy se pohnula přesně,
jak předvídal. Otáčeli se, svižně kroužili po parketu a vzduch vířil kolem jejich obličejů tak rychle, až se museli
smát.
Bylo to dokonalé. Sotva popadali dech. Jako by jim hudba vnikla pod kůži a vedla každý jejich pohyb. A pak to
najednou skončilo.
Tak rychle. Příliš rychle. Hudba dohrála, ale oba ještě chvíli stáli v náruči toho druhého, stále omámení rytmem
hudby, který jim dozníval v hlavě.
„To bylo úžasné," vyhrkla lady Lucinda s rozzářenýma očima.
Gregory ji pustil a uklonil se. „Jste skvělá tanečnice, lady Lucindo. Tušil jsem to." „Děkuju, ne -" Zalétla očima
k jeho. „Opravdu?" Já -" Proč to řekl? Neměl to v úmyslu. „Velmi půvabně
se pohybujete," promluvil nakonec a odvedl ji zpátky k okraji parketu. Vlastně mnohem půvabněji než slečna
Watsonová, přestože to dávalo smysl vzhledem k tomu, co Lucy říkala o jejích tanečních schopnostech.
„Je to vaší chůzí," dodal, protože se zdálo, že očekává podrobnější vysvětlení.
A takové už bude muset stačit, neboť tu představu nehodlal dál rozvíjet.
„Ach." Pohnula rty. Jen trochu. Ale stačilo to. A Gregory si uvědomil - vypadá šťastně. A uvědomil si i to, že
většina lidí tak nevypadá. Tváří se pobaveně, vesele nebo spokojeně.
Lady Lucinda vypadala šťastně.
To se mu líbilo.
„Zajímalo by mě, kde je Hermione," promluvila a rozhlédla se.
„Nepřišla s vámi?" zeptal se Gregory překvapeně.
„Přišla. Ale potom jsme potkaly Richarda. Požádal ji o tanec. Ne proto," dodala důrazně, „že ji miluje. Je jen
zdvořilý. To člověk dělá pro sestřinu přítelkyni."
„Mám čtyři sestry," připomněl jí. „Vím to." Ale pak si na něco vzpomněl. „Myslel jsem si, že slečna Watsonová
ne-tančí."
„Netančí. Ale Richard to neví. Nikdo to neví. Kromě mě. A vás." Naléhavě se na něj zadívala. „Prosím, neříkejte
to nikomu. Hermione by se to dotklo."
„Budu mlčet jako hrob," slíbil.
„Asi si šli pro něco k pití," poznamenala Lucy a naklonila se mírně na stranu, aby viděla ke stolu s limonádou.
„Hermione říkala něco o tom, že je jí hrozné horko. Je to její oblíbená výmluva. Skoro vždycky funguje, když ji
někdo požádá o tanec."
„Nevidím je tam," podotkl Gregory, když následoval její pohled.
„Ne." Obrátila se k němu zpátky a mírně zavrtěla hlavou. „Nevím, proč se tam vůbec dívám. Odešli už před
nějakou dobou."
„Před delší, než jakou člověku vydrží jedna sklenička?"
Uchechtla se. „Ne. Když Hermione potřebuje, vystačí si s jednou sklenkou limonády celý večer. Ale Richard by
zřejmě neměl takovou trpělivost."
Gregory byl toho názoru, že by si její bratr nechal ochotně useknout pravou ruku jen kvůli šanci civět na slečnu
Watsonovou, která předstírá, že upíjí limonádu, ale nemělo smysl o tom Lucy přesvědčovat.
„Zřejmě se rozhodli jít na procházku," nadhodila Lucy nevzrušeně.
Gregoryho se okamžitě zmocnil neklid. „Ven?"
Pokrčila rameny. „Nejspíš. Tady v sále rozhodně nejsou. Hermione se neschová v davu. Kvůli vlasům, víte?"
„Myslíte si, že je moudré nechat je samotné?" naléhal Gregory.
Lady Lucinda se na něj podívala, jako by jeho obavy vůbec nechápala. „Stěží jsou sami," namítla. „Venku jsou
přinejmenším dva tucty lidí. Dívala jsem se francouzským oknem."
Gregory se donutil zůstat zcela nehybný a uvažoval. Rozhodně musí najít slečnu Watsonovou, a to dřív, než se
stane předmětem něčeho, co by se dalo považovat za nezvratné.
Nezvratné.
Ježíši.
Život se může v jediném okamžiku změnit. Pokud je slečna Watsonová opravdu venku s Lucyiným bratrem... a
někdo je přistihne...
Uvnitř něj začalo stoupat podivné, velmi nepříjemné horko, hraničící se vztekem a žárlivostí. Možná je slečna
Watsonová v nebezpečí... nebo taky ne. Třeba Fennswor-thovy návrhy vítá...
Ne. Ne, nevítá. Donutil se tu myšlenku potlačit. Slečna Watsonová si myslí, že miluje toho směšného pana Ed-
mondse, ať už je to kdokoli. Nevítá návrhy Gregoryho ani lorda Fennswortha.
Jenže co když se Lucyin bratr chopil příležitosti, kterou on propásl? Pálilo ho to v hrudi jako žhavá dělová
koule...
„Pane Bridgertone?"
Jepitomec. Úplný pitomec.
„Pane Bridgertone, děje se něco?"
Pohnul hlavou o pár centimetrů, které byly nutné k tomu, aby se podíval na lady Lucindu, ale i tak mu trvalo
několik vteřin, než zaostřil na její rysy. Měla znepokojené oči a zneklidněně sevřené rty.
„Nevypadáte dobře," poznamenala.
„Je mi fajn," zabručel.
„Ale -"
„Fajn," vyštěkl.
Stáhla se. „Samozřejmě."
Jak to jen Fennsworth udělal? Jak dostal slečnu Watso-novou samotnou ven? Stále mu teklo mléko po bradě,
sotva vyšel z univerzity a v Londýně se téměř nevyskytoval. Gregory byl mnohem... zkušenější.
To jemu by se mělo věnovat víc pozornosti.
Vůbec to neměl připustit.
„Asi se podívám po Hermione," pronesla Lucy a o něco ustoupila. „Zřejmě chcete být sám."
„Ne," vyhrkl trochu důrazněji, než bylo zdvořilé. „Půjdu s vámi. Budeme je hledat spolu."
„Myslíte, že je to moudré?"
„Proč ne?"
Já... nevím." Odmlčela se, tipřela na něj rozevřené oči a nakonec dodala: „Prostě mi to tak připadá. Sám jste
právě zpochybnil rozumnost toho, že spolu Richard s Hermione odešli."
„Rozhodně nedokážete sama prohledat dům."
„Samozřejmě že ne," ohradila se, jako by byl hlupák, když něco takového vůbec naznačuje. „Půjdu za lady
Bridgertonovou."
Kate? Panebože. Jen to ne," vyhrkl rychle. A možná i trochu přezíravě, přestože to neměl v úmyslu.
Ale očividně jeho povýšenost vycítila, protože se příkře zeptala: „Proč?"
Předklonil se a zašeptal tichým, naléhavým tónem:
„Jestli je Kate najde a oni nebudou zrovna v situaci, v jaké by být měli, tak si pište, že budou do čtrnácti dnů
svoji. Na to vemte jed."
„Nebuďte směšný. Samozřejmě že budou v situaci, v jaké mají být," sykla. Trochu ho to vyvedlo z míry, protože
netušil, že by dokázala hájit svůj názor s takovým zanícením.
„Hermione by se nikdy nechovala nepřístojně," pokračovala vášnivě, „a když už jsme u toho, tak ani Richard. Je
to můj bratr. Můj bratr."
„Miluje ji," poznamenal Gregory prostě.
„Ne. Nemiluje." Panebože, vypadala, že co nevidět vybuchne. „A i kdyby," dodala vzdorně, „což je nesmysl,
nikdy by neohrozil její čest. Nikdy. To by -"
„Co?"
Polkla. „To by mi neudělal."
Gregory nemohl věřit její naivitě. „Nemyslí na vás, lady Lucindo. Vlastně mám dojem, že si na vás za celý večer
ani jednou nevzpomněl."
„To byste neměl říkat."
Gregory pokrčil rameny. Je zamilovaný. A tudíž nevšímavý k svému okolí."
„Tak takhle to funguje?" utrousila. „Znamená to, že i vy jste nevšímavý?"
„Ne," ohradil se rázně a uvědomil si, že je to vlastně pravda. Už si zvykl na tu zvláštní zanícenost. Opět získal
klid a vyrovnanost. A jako značně zkušenější džentlmen, i když se nejednalo přímo o slečnu Watsonovou, měl
svých pět pohromadě snadněji než Fennsworth.
Lady Lucinda ho netrpělivě přejela pohrdavým pohledem. „Richard ji nemiluje. Nevím, kolika způsoby vám to
mám vysvětlit."
„Mýlíte se," namítl bezvýrazně. Sledoval Fennswortha dva dny. Pozoroval ho, jak pozoruje slečnu Watsonovou.
Lucyin bratr se smál jejím vtipům. Donesl jí vychlazené pití.
Zvedl kytičku a zastrčil jí ji za ucho.
Pokud to nebyla láska, pak byl Richard Abernathy ten nejpozornější, nejstarostlivější a nejnesobečtější starší
bratr v historii mužů.
A Gregory jako běžný starší bratr - takový, kterého pravidelně nutí, aby na tanečním parkem věnoval pozornost
přítelkyním svých sester - mohl stoprocentně prohlásit, že starší bratr s takovou mírou ohleduplnosti a oddanosti
neexistuje.
Člověk samozřejmě miluje vlastní sestru, ale neobětuje její nejlepší kamarádce každou minutu, aniž by se mu to
nějakým způsobem nevyplatilo.
Pokud k dotyčné necítí dojemnou a neopětovanou lásku.
„Nemýlím se," ohradila se lady Lucinda, která vypadala, že by nejradši zkřížila paže na hrudi. „A jdu pro lady
Briclgertonovou."
Gregory ji prudce chytil za zápěstí. „To by byla obrovská chyba."
Trhla sebou, ale nepustil ji. „Nechovejte se ke mně tak povýšeně," zasyčela.
„Nechovám. Jen vám radím."
Otevřela ústa a nechala je tak.
Gregory by si ten pohled rád vychutnal, kdyby právě teď neproklínal celý svět. Jste nesnesitelný," utrousila,
jakmile se vzpamatovala. Pokrčil rameny. „Občas." ,A blázen."
„Dobře, lady Lucindo." Jako jeden z osmi sourozenců nemohl než obdivovat každé dobře mířené odsekmití či
příkrou poznámku. „Ale vážil bych si vašich jazykových schopností mnohem víc, kdybych se vám právě
nesnažil zabránit, abyste udělala velikou hloupost."
Přimhouřila oči a pak prohlásila: „Už s vámi nechci mluvit."
„Nikdy?"
Jdu pro lady Bridgertonovou," sdělila mu. „Pro mě? Co se děje?"
Byl to ten poslední hlas, který chtěl Gregory slyšet. Obrátil se. Kate stála před nimi a prohlížela si je s nad-
zvednutým obočím. Nikdo nepromluvil.
Kate pohlédla na Gregoryho ruku, jíž stále svíral zápěstí lady Lucindy. Pustil ji a rychle couvl.
„Měla bych o něčem vědět?" zeptala se Kate hlasem, který byl dokonalou směsí zdvořilosti a morální autority.
Gregory si připomněl, že když se jeho švagrové zachce, dokáže být hrozivovi protivnicí.
Lady Lucinda - samozřejmě - okamžitě promluvila: „Pan Bridgerton má pocit, že Hermione může být v ne-
bezpečí."
Katino chování se okamžitě změnilo. „V nebezpečí? Tady?"
„Ne," zavrčel Gregory, přestože ve skutečnosti chtěl říct - Zabiju vás. Konkrétně lady Lucindu.
„Nějakoti dobu jsem ji neviděla," pokračovala Lucy. „Přišly jsme spolu, ale to bylo skoro před hodinou."
Kate se rozhlédla a konečně její pohled padl na dveře vedoucí ze sálu. „Nemůže být na zahradě? Řada hostů se
přesunula ven."
Lady Lucinda zavrtěla hlavou. „Neviděla jsem ji. Dívala jsem se."
Gregory mlčel. Jako by přihlížel, jak se mu svět hroutí před očima. A co mohl říct, aby tomu zabránil?
„Takže venku není?" ujistila se Kate.
„Nepřipadalo mi, že je něco v nepořádku," vysvětlovala lady Lucinda příliš horlivě. „Ale pan Bridgerton si začal
dělat starosti."
„Opravdu?" Kate na něj rychle pohlédla. „Proč?"
„Můžeme si o tom promluvit jindy?" zabmčel Gregory.
Kate si ho okamžitě přestala všímat a zadívala se přímo na Lucy. „Proč má starost?"
Lucy polkla. A potom zašeptala: „Mám dojem, že by mohla být s mým bratrem."
Kate zbledla. „To není dobré."
„Richard by nikdy neudělal nic nevhodného." trvali Lucy na svém. „Slibuju." „Miluje ji." poznamenala Kate.
Gregory mlčel. Satisfakce ještě nikdy nebyla tak hořká.
Lucy pohlédla z Kate na Gregoryho. Její výraz téměř hraničil s panikou. „Ne," zašeptala. „Ne, mýlíte se."
„Nemýlím," namítla Kate vážným hlasem. „Musíme je najít. Rychle."
Otočila se a okamžitě vykročila ke dveřím. Gregory ji| dlouhými kroky snadno dohonil. Lady Lucinda vypadala
ochromeně, ale potom se za nimi rozběhla. „Neudělal by nic proti Hermionině vůli," pronesla naléhavě.
„Opravdu."
Kate se zastavila. Otočila se. A upřela na Lucy upřímný a možná i trochu smutný výraz, jako by tušila, že mladší
žena v té chvíli ztrácí část své nevinnosti, a ona, Kate, lituje, že jí musela uštědřit takovou ránu.
„Možná nemusí," řekla tiše.
Nemusí ji nutit. Kate to neřekla, ale ta slova stejně visela ve vzduchu.
„Možná nemusí... O čem to -"
Gregory viděl jasně, kdy to pochopila. Její oči, stále tak proměnlivé, nikdy nevypadaly šeději. Raněněji.
„Musíme je najít," zašeptala.
Kate přikývla a všichni tři tiše opustili sál.

10. kapitola

Láska vítězí -ale ne pro našeho hrdinu a hrdinku

Lucy následovala lady Bridgertonovou a Gregoryho na chodbu, přičemž se snažila potlačit úzkost, která v ní
narůstala. Žaludek měla jako na vodě a ani dech nebyl úplně pravidelný.
A nedokázala jasně přemýšlet. Věděla, že musí pátrání věnovat plnou pozornost, ale měla pocit, jako by se část
její mysli vymanila z jejího vlivu - točila se jí hlava, zmáhala ji panika a nedokázala se zbavit zlé předtuchy.
Nechápala to. Copak nechce, aby se Hermione provdala za jejího bratra? Neřekla právě panu Bridgertonovi, že
by to byl úžasný, i když nepravděpodobný svazek? Hermione by se stala její sestrou i jménem, nejen city, a Lucy
si neuměla představit nic lepšího. Přesto cítila... Neklid.
A taky trochu vztek.
A vinu. Samozřejmě. Protože jaké měla právo cítit vztek?
„Měli bychom se rozdělit," navrhl pan Bridgerton, jakmile několikrát zabočili za roh a zvuky maškarního plesu
utichly v dálce. Odmaskoval se, obě dámy následovaly jeho příkladu a potom odložili všechny tři masky na malý
stolek s lampičkou, který byl zastrčený ve výklenku na chodbě.
Lady Bridgertonová zavrtěla hlavou. „To nemůžeme. Určitě bys je objevil ty, a nechci ani pomyslet na následky,
kdyby slečna Watsonová zůstala sama se dvěma svobodnými muži."
Nemluvě o Gregoryho reakci, pomyslela si Lucy. Pan Bridgerton sice vypadal jako kliďas, avšak nebyla si jistá,
že by se s dvojicí setkal, aniž by cítil potřebu plamenně kázat o cti a mravní čistotě, což vede vždy k pohromě.
Vždy. Ačkoli vzhledem k hloubce jeho citů k Hermione by možná nebyl jeho postoj ani tak čestný a mravně
čistý jako spíš žárlivý a vzteklý.
Nebo ještě hůř, i když možná panu Bridgertonovi chyběla schopnost vystřelit kulku, která zasáhne cíl, Lucy ne-
pochybovala, že s vražednou rychlostí dokáže udělat monokl.
„Kromě toho Lucy nemůže zůstat sama," pokračovala lady Bridgertonová a pokynula k dívce. Je tma. Nikde
nikdo. Muži mají na obličejích masky, proboha. To uvolňuje zábrany."
„Ani bych nevěděla, kde mám hledat," dodala Lucy. Byl to rozlehlý dům. Strávila tu skoro týden, ale
pochybovala, že ho viděla byť jen polovinu.
„Budeme se držet pohromadě," prohlásila lady Bridgertonová rázně.
Pan Bridgerton vypadal, jako by se chtěl hádat, ale ovládl se a utrousil: „Fajn. V tom případě tedy neplýtvejme
časem." Vykročil tak rychle, že obě ženy měly co dělat, aby ho dohonily.
Prudce otvíral dveře a nechával je pootevřené, příliš hnán touhou dostat se k další místnosti, než aby vše vracel
do původního stavu. Lucy se hnala za ním a zkoušela místnosti na druhé straně chodby.
„Ach!" uskočila a s prásknutím zabouchla dveře.
„Našla jste je?" uhodil na ni pan Bridgerton. On i lady Bridgertonová k ní okamžitě zamířili.
„Ne," odpověděla Lucy. Tváře se jí rudě rozhořely. Polkla. „Někoho jiného."
Lady Bridgertonová zasténala. „Dobré nebe. Řekněte prosím, že nešlo o žádnou svobodnou dámu."
Lucy otevřela ústa, ale uplynulo několik vteřin, než ze sebe vysotikala: „Nevím. Přes masky jsem je neviděla."
„Měli masky?" zeptala se lady Bridgertonová. „V tom případě jsou to manželé. A ne svoji."
Lucy se zoufale toužila zeptat, jak k tomu závěru dospěla, ale nedokázala se k tomu přimět a krom toho se pan
Bridgerton opět rozběhl dopředu a začal otvírat dveře. Vzduch prořízl ženský výkřik následovaný vzteklým muž-
ským zaklením, které se Lucy ani neodvážila opakovat.
JJromiňte," zabručel pan Bridgerton. „Nenechte se rušit." Zavřel dveře. „Morley," oznámil, „a Winsteadova
manželka."
„Ach." Lady Bridgertonová překvapeně pootevřela rty. „To jsem netušila."
„Neměli bychom nějak zasáhnout?" zeptala se Lucy. Proboha, necelé tři metry od ní se lidé dopouštějí cizo-
ložství.
„To je Winsteadův problém," utrousil pan Bridgerton ponuře. „My máme na starosti něco jiného."
Lucy si připadala, jako by na místě zakořenila. Gregory znovu vyrazil po chodbě. Lady Bridgertonová pohlédla
na dveře, jako by si je přála otevřít a nakouknout dovnitř, ale nakonec švagra s povzdechem následovala.
Lucy zírala na dveře a snažila se určit, co se jí honí hlavou. Pohled na dvojici na stole - na stole, proboha - jí
otřásl, ale trápilo ji něco jiného. Ta scéna nebyla úplně v pořádku. Bylo to nepříhodné. Nevhodné.
Nebo to možná vyvolalo letmou vzpomínku.
Na co?
Jdete?" zavolala na ni lady Bridgertonová.
„Ano," přisvědčila Lucy. A potom využila své nevinnosti a mládí a dodala: „Byl to šok. Potřebuju chvilku,
abych se vzpamatovala."
Lady Bridgertonová po ní vrhla soucitný pohled a přikývla. Přitom však dál zkoumala místnosti na levé straně
chodby.
Co to Lucy viděla? Samozřejmě muže, ženu a už dříve zmíněný stůl. Dvě růžová křesla. Pruhovanou pohovku. A
na konci stolu vázu s řezanými květinami...
Květinami.
To je ono.
Věděla, kde Robert s Hermione jsou.
Pokud se mýlila, všichni ostatní měli pravdu a její bratr skutečně miloval Hermione, zavedl by ji na jediné místo,
kde by se ji pokusil přesvědčit, aby jeho city opětovala.
Do skleníku. Ležel na opačné straně domu, daleko o(f tanečního sálu, a byl plný citrusů a dalších rostlin. Nád-
herných tropických květin, které musí stát lorda Bridger-tona jmění. Úžasných orchidejí. Vzácných růží. I
prostých planých rostlin, které někdo s péčí přinesl ze zahrady a přesadil.
Ve svitu měsíce neexistovalo romantičtější místo a nikde jinde by se její bratr tolik neuvolnil. Odjakživa miloval
květiny a měl vynikající paměť na jejich názvy, odborné i obecné. Stále něco sbíral a přitom drmolil poučky -
tahle se. otvírá za měsíčního světla, tahle je spřízněná s nějakou podobnou rostlinou dovezenou z Asie. Lucy to
vždy trochu unavovalo, ale teď chápala, že pokud o tom nemluví vlastní bratr, může to působit romanticky.
Pohlédla na chodbu. Bridgertonovi se zastavili, aby spolu prohodili pár slov, a Lucy z jejich pozic viděla, že
velmi vášnivě diskutují.
Nebylo by lepší, kdyby je našla ona? Bez jakýchkoli Bridgertonových?
Jestli je objeví sama, může je varovat a zabránit pohromě. Pokud se Hermione bude chtít za jejího bratra provdat,
může to udělat z vlastního rozhodnutí, ne proto, že je tu spolu přistihnou.
Lucy věděla, jak se dostane do skleníku. Může tam být za pár minut.
Opatrně ustoupila zpátky k tanečnímu sálu. Gregory ani lady Bridgertonová si toho zřejmě nevšimli. Rozhodla
se.
Udělala šest tichých krůčků až na roh. A potom - po letmém pohledu na chodbu - vycouvala z jejich dohledu. A
rozběhla se.
Vykasala si sukně a utíkala jako vítr, nebo přinejmenším tak rychle, jak to v těžkých sametových šatech doká-
zala. Neměla tušení, za jak dlouho si oba Bridgertonovi všimnou její nepřítomnosti, a i když neznali její cíl, ne-
pochybovala, že ji najcloti. Do té doby musí objevit Hermione a Richarda. Jestli se k nim dostane dřív a stačí je
varovat, může vystrčit Hermione ze dveří a tvrdit, že našla pouze samotného Richarda.
Nemá na to moc času, ale udělá to. Věděla, že to dokáže.
Zahnula na hlavní chodbu a zpomalila krok. Kolem se pohybovali sloužící a pravděpodobně i několik hostů,
kteří dorazili se zpožděním. Nemohla si dovolit vyvolat jejich podezření tím, že by utíkala.
Vklouzla na západní chodbu, prudce zabočila za roh a znovu se rozběhla. Plíce ji začaly pálit a pokožka jí zvlhla
potem. Ale nezpomalila. Už to nebylo daleko. Dokáže to.
Věděla, že to dokáže.
Musí.
A potom se kupodivu náhle ocitla u těžkých dvojitých dveří, které vedly do skleníku. Ztěžka položila ruku na
kliku a chystala se otevřít, ale místo toho se předklonila a s námahou se pokoušela chytit dech.
V očích ji bodalo a snažila se zase narovnat, ale vtom ji zasáhl příval paniky. Byl fyzický, téměř hmatatelný a
udeřil tak rychle, že se musela přidržet stěny, aby neztratila rovnováhvi.
Proboha, nechtěla ty dveře otevřít. Nechtěla je vidět. Nechtěla vědět, co dělají, nechtěla vědět jak ani proč.
Nechtěla nic z toho. Přála si všechno vrátit, jak to bylo ještě před třemi dny.
Šlo by to? Jsou to jen tři dny. Tři dny zpátky a Hermione by byla stále zamilovaná do pana Edmondse, což nebyl
velký problém, neboť z toho nemohlo nic vzejít, a Lucy by byla stále -
Stále by byla sama sebou, šťastná, sebejistá a prakticky zasnoubená.
Proč se to muselo změnit? Předtím byl Lucyin život dokonale přijatelný. Všichni měli své místo, všechno bylo v
naprostém pořádku a nemusela o všem tak tvrdě přemýšlet. Nestarala se, co znamená láska ani jaký je to pocit,
její bratr tajně netoužil po její nejlepší přítelkyni, svatba byla pouze mlhavým plánem do budoucna a Lucy byla
šťastná. Šťastná.
Toužila to všechno vrátit.
Sevřela kliku pevněji a snažila se otevřít, ale ruka se jí vůbec nepohnula. Stále ji zmáhala panika, ochromovala
její svaly, tlačila ji na hrudi. Nedokázala se soustředit ani myslet.
A začaly se jí třást nohy.
Panebože, snad dokonce spadne. Přímo na chodbě, kousek od cíle se svalí na podlahu. A potom -
„Lucy!"
Utíkal k ní pan Bridgerton a Lucy prolétlo hlavou, že selhala. Selhala.
Dostala se až ke skleníku. Stihla to včas, ale zastavila se u dveří. Jako husa tam stála s prsty na zatracené klice a
-
„Panebože, Lucy, co vás to napadlo?"
Chytil ji za ramena a Lucy v jeho pevném sevření ochabla. Chtěla se o něj opřít a zapomenout. „Promiňte,"
zašeptala. „Promiňte."
Nevěděla, za co se omlouvá, ale stejně to opakovala.
„Neměla byste se tu pohybovat sama," řekl a jeho hlas zněl jinak. Tak nějak chraplavě. „Muži hodně pijí a
používají masky jako povolení -"
Náhle zmlkl. A pak dodal: „Nejsou sami sebou."
Přikývla, konečně odtrhla oči od podlahy a zvedla je k němu. A pak ho uviděla. Jen jeho. Jeho obličej, který se
pro ni stal tak důvěrně známý. Připadalo jí, že si pamatuje každý jeho rys, od mírně vlnitých vlasů až k drobné-
mu šrámu vedle levého ucha.
Polkla. Nadechla se. Ne úplně tak, jak zamýšlela, ale nadechla se. Pomaleji, až se to téměř blížilo normálu.
„Promiňte," vyhrkla znovu, protože nevěděla, co říct.
„Panebože," zaklel a starostlivýma očima pátral v jejím obličeji. „Co se vám stalo? Jste v pořádku? Neudělal
vám někdo -"
Horečně se rozhlédl a jeho sevření mírně povolilo. „Kdo to byl?" zvýšil hlas. „Kdo vás -"
„Ne," vypravila ze sebe Lucy a zavrtěla hlavou. „Nikdo tu nebyl. Jen já. Chtěla jsem je najít. Myslela jsem si, že
když - Nechtěla jsem, abyste vy - A potom - Pak jsem se dostala sem a -"
Gregory zalétl očima ke dveřím skleníku. Jsou uvnitř?"
„Nevím," přiznala Lucy, „Asi ano. Nemohla jsem -" Panika konečně ustoupila, vlastně téměř zmizela, a všechno
jí teď připadalo hloupé. Cítila se jako husa. Stála u dveří a nic nedělala. Nic.
„Nemohla jsem otevřít," zašeptala nakonec, protože mu to musela říct. Neuměla to vysvětlit - dokonce ani
pochopit - ale musela mu říct, co se stalo.
Protože ji našel.
A v tom byl ten rozdíl.
„Gregory!" Lady Bridgertonová vtrhla na scénu a prakticky mezi ně skočila, viditelně udýchaná, jak se s bratrem
snažila udržet krok. „Lady Lucindo! Proč jste - Není vám nic?"
Mluvila tak starostlivě, že Lucy napadlo, jak asi vypadá. Cítila se bledá, malá a bezvýznamná, ale jak asi působí
její obličej, když si ji lady Bridgertonová prohlíží s takovými obavami?
„Nic mi není," odpověděla s úlevou, že ji lady Bridgertonová nevidí ve stejném stavu jako pan Bridgerton. Jen
mě to trochu rozrušilo. Asi jsem moc rychle utíkala. Bylo to ode mě hloupé. Omlouvám se."
„Když jsme se otočili a vy jste zmizela -" Lady Bridgertonová se snažila o přísný tón, ale měla starostlivě svraš-
tělé čelo a velmi vlídné oči.
Lucy měla co dělat, aby se nerozplakala. Takhle se na ni ještě nikdo nedíval. Hermione ji milovala a Lucy to při-
nášelo obrovskou útěchu, ale tohle bylo jinačí. Lady Bridgertonová nemohla být o moc starší než ona - o deset,
možná patnáct let - ale její pohled...
Lucy skoro připadalo, jako by měla matku.
Byl to jen okamžik. Vlastně pár vteřin, ale mohla si to namlouvat. A možná i trochu přát.
Lady Bridgertonová přispěchala blíž, vzala Lucy kolem ramen a odtáhla ji od Gregoryho, který spustil paže zpát-
ky k bokům. „Určitě jste v pořádku?" zeptala se.
Lucy přikývla. „Už ano."
Lady Bridgertonová pohlédla na Gregoryho. Přikývl. Jednou.
Lucy nevěděla, co to znamená.
„Napadlo mě, že by mohli být ve skleníku," vypravila ze sebe. Nebyla si jistá, co přitom podbarvuje její hlas -
zda smíření, či lítost.
„Dobře," pronesla lady Bridgertonová, narovnala se a vykročila ke dveřím. „Asi se tomu nevyhneme, co?"
Lucy zavrtěla hlavou. Gregory neudělal nic.
Lady Bridgertonová se zhluboka nadechla a otevřela. Lucy a Gregory okamžitě popošli dopředu, aby nakoukli
dovnitř, ale ve skleníku byla tma. Jediné světlo obstarával měsíc, jehož svit pronikal dovnitř velkými okny.
„K čertu."
Lucy překvapeně pootevřela ústa. Ještě nikdy neslyšela ženu klít.
Okamžik všichni tři nehybně stáli, potom lady Bridgertonová popošla dopředu a zavolala: „Lorde Fennswort-he!
Lorde Fennsworthe, odpovězte, prosím. Jste tady?"
Lucy měla v úmyslu zavolat na Hermione, ale Gregory jí přitiskl dlaň na ústa.
„Ne," zašeptal jí do ucha. „Kdyby tu byl někdo jiný, nechceme, aby věděl, koho hledáme."
Lucy s pronikavým pocitem nezkušenosti přikývla. Myslela si, že o světě všechno ví, ale teď měla s každým
ubíhajícím dnem dojem, že mu rozumí míň a míň. Pan Bridgerton od ní poodstoupil a vkročil dál do místnosti. S
rozkročenýma nohama a rukama na bocích se rozhlížel po skleníku.
„Lorde Fennsworthe!" zavolala lady Bridgertonová. znovu.
Tentokrát uslyšeli zašustění. Tiché a kradmé, jako by se někdo snažil utajit svou přítomnost.
Lucy se obrátila za zvukem, ale nikdo se neobjevil. Skousla ret. Třeba to bylo nějaké zvíře. V Aubrey Hall měli
několik koček. Spaly v malých kotcích poblíž kuchyňských dveří, ale možná jedna z nich zabloudila a omylem ji
zamkli ve skleníkti.
Určitě je to kočka. Kdyby to byl Richard, vyšel by ven, když by slyšel své jméno.
S očekáváním pohlédla na lady Bridgertonovou. Vi-komtka se upřeně dívala na švagra, něco naznačila ústy,
pohnula rukama a ukazovala směrem ke zvukti.
Gregory přikývl, popošel dopředu a s působivou rychlostí proběhl místností až -
Lucy zalapala po dechu. Než stačila zamrkat, vrhl se dopředu a z hrdla mu unikl zvláštní primitivní skřek. Potom
prolétl vzduchem a svalil se k zemi s výkřikem: „Mám tě!"
„Ach ne." Lucy zvedla ruku a zakryla si s ní ústa. Pan Bridgerton tiskl někoho k podlaze a prsty měl nebezpečně
blízko k zajatcovu krku.
Lady Bridgertonová k nim chvatně přistoupila a Lucy si při pohledu na ni konečně vzpomněla na vlastní nohy a
rozběhla se dopředu. Jestli to je Richard - prosím, ať to není Richard - musí k němu dorazit dřív, než ho pan
Bridgerton zabije.
„Pusťte... mě!"
„Richarde!" vyjekla Lucy pronikavě. Byl to jeho hlas. O tom nemohlo být sporu.
Postava na zemi se zkroutila a potom mu uviděla do obličeje.
„Lucy?" Vypadal omráčeně. „Ach, Richarde." V těch dvou slovech se skrývalo celé moře zklamání. „Kde je?"
obořil se na něj Gregory. „Kdo?"
Lucy se udělalo špatně od žaludku. Richard předstíral nechápavost. Znala ho příliš dobře. Lhal. „Slečna
Watsonová," vyštěkl Gregory. „Nevím, o čem -"
Z Richardova hrdla unikl hrozný chrčivý zvuk.
„Gregory!" Lady Bridgertonová chytila bratra za ruku „Přestaň!"
Uvolnil sevření. Mírně.
„Možná že tady není," poznamenala Lucy. Věděla, že to není pravda, ale připadalo jí to jako nejlepší způsob, jak
zachránit situaci. „Richard miluje květiny. Odjakživa. A nemá rád večírky."
„To je pravda," zajíkl se Richard.
„Gregory," prohlásila lady Bridgertonová, „okamžitě ho pusť."
Lucy se k ní obrátila a tehdy to spatřila. Za lady Brid-gertonovou.
Růžovou barvu. Jen letmý záblesk. Vlastně spíš proužek, který nebyl mezi rostlinami téměř vidět.
Hermione měla růžové šaty. Ve stejném odstínu.
Lucy rozevřela oči. Třeba to byla jen květina. Rosda tu přehršel růžových květin. Obrátila se zpátky k
Richardovi. Rychle.
Až příliš rychle. Pan Bridgerton si všiml, jak trhla hlavou.
„Co jste viděla?" obořil se na ni.
„Nic."
Ale nevěřil jí. Pustil Richarda a pohnul se směrem, kterým se Lucy dívala. Richard se překulil na bok a chytil ho
za kotník. Gregory se s výkřikem skácel k zemi, avšak rychle sáhl k odvetě, popadl Richarda za košili a škubl s
ní dostatečně silně, až Richard smýkl hlavou o podlahu.
„Ne!" vykřikla Lucy a vrhla se dopředu. Panebože, ti
dva se vzájemně zabijí. Nejdřív byl nahoře pan Bridgerton, potom Richard, potom pan Bridgerton, a pak už ne-
mohla odhadnout, kdo právě vítězí, protože se váleli po zemi a celou dobu do sebe bušili pěstmi.
Lucy si je zoufale přála rozdělit, ale nechápala, jak by to mohla udělat, aniž by riskovala vlastní zranění. Oba dva
byli daleci toho, že by si všímali něčeho tak pozemského, jako je lidská bytost.
Snad je dokáže zastavit lady Bridgertonová. Je tu koneckonců doma a nese za hosty zodpovědnost. Mohla by
projevit větší autoritu, než mohla Lucy doufat LI sebe.
Obrátila se. „Lady Br-"
Slova jí zmizela v hrdle. Lady Bridgertonová nebyla na místě, kde ještě před pár okamžiky stála. Ach ne.
Lucy se horečně rozhlédla. „Lady Bridgertonová? Lady Bridgertonová?"
A pak ji spatřila, jak míří zpátky k Lucy, prodírá se mezi rostlinami a přitom pevně drží Hermione za zápěstí.
Hermione měla rozcuchané vlasy, zmuchlané a špinavé šaty a - Bože na nebesích - vypadala, že se co nevidět
rozbrečí.
„Hermione?" zašeptala Lucy. Co se stalo? Co jí Richard provedl?
Hermione chvíli nedělala vůbec nic. Jen tam stála jako boží umučení s rukou ochable nataženou před sebou,
skoro jako by zapomněla, že ji lady Bridgertonová stále drží za zápěstí.
„Hermione, co se stalo?"
Lady Bridgertonová ji pustila a najednou se zdálo, jako by byla Hermione voda, která se vylila z přehrady. „Ach,
Lucy," vykřikla rozechvělým hlasem a vrhla se k ní. „Moc mě to mrzí."
Lucy otřeseně stála a objímala ji... ale ne moc pevně. Ačkoli ji Hermione svírala jako dítě, Lucy úplně nevěděla,
jak se má zachovat. Měla pocit, že jsou její ruce cizí, ne zcela propojené s tělem. Dívala se Hermione za rameno,
dolů na podlahu. Muži se konečně přestali prát, ale nebyla si jistá, jestli ji to ještě vůbec zajímá.
„Hermione?" Couvla dostatečně na to, aby jí viděla do obličeje. „Co se stalo?"
„Ach, Lucy," vyhrkla Hermione, „usedalo mi srdce."
Za hodinu byli Hermione s Richardem zasnoubeni. Lady Lucinda se vrátila na večírek, tedy ne že by se dokázala
soustředit na něco, co někdo říká, ale Kate na tom trvala.
Gregory se opil. Nebo přinejmenším dělal, co mohl aby toho dosáhl.
Domníval se, že ten večer měl přece jen pár světlejších okamžiků. Vlastně nepřistihl lorda Fennswortha a slečnu
Watsonovou in flagranti. Ať už dělali, co chtěli - a Gregory vynakládal značnou energii, aby si to nepředstavo-
val - skončili, když Kate vyřkla Fennsworthovo jméno.
I teď mu to připadalo jako fraška. Hermione se omluvila, potom se omluvila Lucy, pak se omluvila Kate, což mu
v jejím případě připadalo pozoruhodně netypické, dokud tu větu nezakončila slovy: „Od této chvíle jste ale
zasnotibení."
Fennsworth, ten protivný nekňuba, vypadal potěšené a pak měl ještě tu drzost vítězně se na Gregoryho ticulit.
Gregory ho kopl kolenem do rozkroku. Ne moc tvrdě.
Mohla to být náhoda. Opravdu. Stále leželi v patové situaci na podlaze. Bylo velmi pravděpodobné, že mu
koleno může uklouznout.
Směrem nahoru.
Ať už byla příčina jakákoli, lord Fennsworth zachrčel a zhrotitil se na zem. Gregory se ve vteřině, kdy hrabě
povolil sevření, překulil na bok a pružným pohybem vstal.
Je mi to líto," promkivil k dámám. „Nevím, co se mu stalo."
A bylo to. Slečna Watsonová se mu omluvila - poté, co
se nejdřív omluvila Lucy Abernathyové, pak Kate a potom Fennsworthovi, i když bůhví proč, poněvadž ten
večer jasně vyhrál.
„Není nutné se omlouvat," promluvil Gregory napjatě.
„Ne, ale -" Tvářila se nešťastně, avšak Gregory se o to v tu chvíli moc nestaral.
„U snídaně jsem se vážně bavila," řekla mu. „Ráda bych, abyste to věděl."
Proč? Proč to řekla? Myslela si, že mu tím zvedne náladu?
Gregory mlčel. Jednou přikývl a potom odešel. Ostatní dokáží vyřešit podrobnosti sami. K nově zasnoubenému
páru ho nevázala žádná pouta, zodpovědnost ani zdvořilost. Bylo mu jedno, kdy nebo jak budou rodiny infor-
movány.
Nebyla to jeho starost. Nic z toho.
A tak odešel. Potřeboval najít láhev brandy.
A teď byl tady. V bratrově pracovně popíjel bratrův alkohol a přemítal, co to k čertu všechno znamená. Bylo
jasné, že slečnLi Watsonovou nadobro ztratil. Pokud ji samozřejmě nechce unést.
Což nechtěl. Rozhodně. Pravděpodobně by celou cestu ječela jako siréna. Nemluvě o drobnosti, že se pravdě-
podobně Fennsworthovi už odevzdala. A Gregory by si tím zničil dobroti pověst. Muži neunášejí ženy z
urozeného rodu - zvlášť ty, které jsou zasnoubené s hrabětem -a nečekají, že to jejich jméno zanechá bez
poskvrny.
Přemýšlel, co jí asi Fennsworth namluvil, aby ji vytáhl samotnou ven.
Přemítal, co asi Hermione mínila tím, když řekla, že jí usedá srdce.
Napadlo ho, jestli ho pozvou na svatbu.
Hmm. Možná. Lucy na tom zřejmě bude trvat. Je pun-ličkářka na slušné chování. Očekává zdvořilost všude,
kam se jen podívá.
Takže co teď? Po tolika letech, kdy neměl žádný cíl a pouze čekal, čekal a čekal, až jednotlivé dílky jeho života
zapadnou na místo, se domníval, že to konečně
všechno vyřešil. Našel slečnu Watsonovou, byl ochotný udělat další krok a dobývat ji. Svět byl veselý, zářivý a
slibný.
No tak dobře, svět byl zcela veselý, zářivý a slibný už předtím. Gregory nebyl ani v nejmenším nešťastný a to
čekání mu vlastně vůbec nevadilo. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli si přeje najít manželku tak brzy. Samotné vě-
domí, že pravá láska existuje, ještě neznamenalo, že ji chce prožívat hned.
Vedl velmi příjemný život. Krucinál, většina mužů by dala bůhvíco, aby si s ním vyměnila místo.
Samozřejmě že ne Fennsworth.
Ten zatracený prevít teď pravděpodobně promýšlí každičký detail své svatební noci. Mizerný tupec -
Gregory do sebe hodil drink a nalil si další.
Co to tedy znamená? Co znamená, když se seznámíš s ženou, vedle níž zapomeneš dýchat, a ona si btide brát
někoho jiného? Co má teď dělat? Sedět a čekat, dokud ho něčí jiná šíje nepřivede k extázi?
Znovu usrkl. Měl by s tou šíjí raději přestat. Velmi se to přeceňuje.
Opřel se do židle a položil si nohy na bratrův stůl. An-thony by to samozřejmě neschvaloval, ale je snad v míst-
nosti? Ne. Našel snad právě on ženu, kterou si chtěl vzít, v náruči jiného muže? Ne. Sloužil snad nedávno jeho
obličej jako boxovací pytel překvapivě fyzicky zdatnému mladému hraběti?
Rozhodně ne.
Gregory se opatrně dotkl levé lícní kosti. A pravého oka.
Byl si jistý, že zítra nebude vypadat moc přitažlivě.
Ale ani Fennsworth, pomyslel si šťastně.
Šťastně? Je šťastný? Koho by to napadlo?
Dlouze si povzdychl a snažil se odhadnout míru své střízlivosti. Je to určitě tou brandy. Dnes není štěstí na
pořadu dne.
Ačkoli...
Gregory vstal. Jen na zkoušku. Kvůli troše vědeckého bádání. Dokáže stát? Dokáže. Dokáže chodit? Ano!
Ale dokáže jít přímo? Skoro.
Hmm. Neztřískal se zdaleka tolik, jak si myslel.
Klidně může jít mezi lidi. Nemá smysl plýtvat nečekaně dobrou náladou.
Zamířil ke dveřím a položil ruku na kliku. Zastavil se a zamyšleně naklonil hlavu.
Může za to brandy. Skutečně, jiné vysvětlení neexistuje

.
11. kapitola

Náš hrdina udělá něco, co by v životě neočekával

Lucy přemýšlela o ironii celého večera. Přitom se vracela do svého pokoje. Sama.
Poté, co pan Bridgerton zpanikařil kvůli Hermioninu zmizení... poté, co Lucy důkladně vyčinili, že od nich
utekla uprostřed večera nabitého divokými událostmi, poté, co donutili jeden pár k zásnubám - si nikdo ani ne-
všiml, když Lucy odešla z maškarního plesu.
Stále nemohla uvěřit, že lady Bridgertonová trvala na tom, aby se vrátila na večírek. Obrazně řečeno dotáhla
Lucy zpátky za límec a svěřila ji do péče nějaké tety úplně jiné dívky. Potom si vzala na stranu Hermioninu mat-
ku, která, jak se dalo předpokládat, neměla tušení, jaké vzrušení ji čeká.
A tak Lucy jako hlupák postávala na kraji tanečního sálu, dívala se na ostatní hosty a nechápala, jak to že si
nejsoLi vědomi tidálostí večera. Připadalo jí neuvěřitelné, že se tři životy zcela převrátily vzhůru nohama a
zbytek světa se chová jako obvykle.
Ne, pomyslela si smutně - čtyři, když připočítá i pana Bridgertona. Na počátku večera měl do budoucna roz-
hodně jiné plány.
Ale ne, všichni ostatní vypadali úplně normálně. Tančili,
smáli se a jedli chlebíčky, které byly stále nesourodě smíchané na jednom servírovacím podnose.
Bylo to zvláštní. Nemělo by se něco změnit? Neměl by někdo přistoupit k Lucy a s tázavým pohledem pozna-
menat - Vypadáte nějak jinak. Ovšem, já vím. Váš bratr svedl vaší nejlepší kamarádku.
Nikdo to samozřejmě neudělal, a když Lucy zahlédla v zrcadle svůj odraz, překvapilo ji, že vypadá zcela beze
změny. Snad trochu unaveně, možná pobledle, ale jinak to byla stejná stará Lucy.
S blonďatými vlasy, ale ne příliš blonďatými. Modrýma očima - ale ne příliš modrýma. Nezvykle tvarovanými
ústy, která nikdy nezůstala nehybná tak, jak si přála, a nepopsatelným nosem se stále stejnými pihami, včetně té
blízko u oka, které si kromě ní nikdo nevšiml.
Vypadala jako Irsko. Nevěděla, proč ji to zaujalo, ale zkrátka to tak bylo.
Vzdychla. Nikdy v Irsku nebyla a pravděpodobně ani nebude. Připadalo jí hloupé, že ji to najednou trápí, po-
něvadž nikdy nechtěla jet do Irska.
Ale kdyby chtěla, musela by požádat lorda Haselbyho. Moc se to nelišilo od toho, když musela požádat strýce
Roberta o svolení, aby udělala... cokoli, nicméně...
Zavrtěla hlavou. Dost. Prožila zvláštní noc, takže teď měla zvláštní náladu, a uprostřed té podivné situace uvízla
na maškarním plese.
Očividně si potřebovala jít lehnout.
Asi po půlhodinové snaze tvářit se, že se baví, začalo být konečně zjevné, že cizí teta pověřená péčí o ni zcela
nepochopila rozsah svého úkolu. Nebylo to těžké vyvodit -když se s ní Lucy pokusila promluvit, zašilhala na ni
přes masku a zapištěla: „Zvedněte bradu, děvče! Znám vás?"
Lucy usoudila, že je zbytečné plýtvat energií, a tak odpověděla: „Promiňte. S někým jsem si vás spletla," a vyšla
přímo ze sálu.
Sama.
Vlastně to bylo skoro legrační.
Skoro.
Nebyla však hloupá, a poněvadž ten večer prošla dostatečnou částí domu, věděla, že i když se hosté motají na
západní a jižní straně od tanečního sálu, do severního křídla, kde jsou umístěny soukromé komnaty, si netroufají.
Samozřejmě by tam neměla chodit ani Lucy, ale poněvadž už tam v uplynulých několika hodinách byla,
domnívala se, že si zaslouží trochu velkorysosti.
Když však došla k severní chodbě, Lividěla před sebou zavřené dveře. Překvapeně zamrkala: předtím si žádných
dveří nevšimla. Předpokládala, že je Bridgertonovi normálně nechávají otevřené, a srdce jí pokleslo. Určitě bu-
dou zamčené - jaký by mělo smysl zavírat dveře, pokud nemají bránit lidem ve vstupu?
Ale klika snadno povolila a Lucy za sebou opatrně zavřela. Spadl jí kámen ze srdce. Nedokázala čelit představě,
že by se vrátila na večírek. Toužila zalézt do postele, schoulit se pod přikrývku, zavřít oči a spát, spát, spát.
Připadalo jí to jako nebe. A s trochou štěstí se Hermi-one hned tak nevrátí. Nebo ještě lépe, její matka bude trvat
na tom, aby zůstala přes noc v jejím pokoji.
Ano, soukromí jí v té chvíli připadalo mimořádně lákavé.
Kolem ní byla tma a ticho. Po zhruba minutě si Lucyiny oči přivykly kalnému světlu. Cestu neozařovaly žádné
lucerny ani svíčky, ale několika pootevřenými dveřmi proudilo dovnitř měsíční světlo a tvořilo na koberci rov-
noběžníky. Kráčela pomalu a s pečlivým soustředěním, jako by balancovala na tenkém provaze nataženém pří-
mo prostředkem chodby.
Jeden, dva...
Nebylo to nic mimořádného. Často počítala své kroky. A schody vždycky. Když nastoupila do školy, překvapilo
ji, že to jiní lidé nedělají.
...tři, čtyři...
Běhoun působil v měsíčním světle jednobarevně, ale Lucy věděla, že velké kosočtverce jsou červené a menší
zlaté. Přemítala, jestíi by mohla jít jen po těch zlatých.
...pět, šest...
Nebo možná červených. Červené by byly snazší. Dnešní noc není stvořená k zdolávání těžkých cílů. ...sedm,
osm, d-„Ach!"
Do něčeho narazila. Nebo spíš, panebože, do někoho. Dívala se dolů na červené kosočtverce, takže neviděla před
sebe... ale neměla ta druhá osoba vidět/í?
Někdo ji pevně chytil za ruce a pomohl jí udržet rovnováhu. A potom -
„Lady Lucindo?"
Ztuhla. „Pane Bridgertone?"
Jeho hlas zněl ve tmě tiše a uhlazeně. „Taková náhoda."
Opatrně se mu vykroutila - stále ji držel za ruce, aby nespadla - a couvla. V těsném prostředí chodby působil
velmi moluitně. „Co tady děláte?" vyhrkla.
Vrhl po ní podezřele nenucený úsměv. „Co vy tady děláte?"
Jdu spát. Tahle chodba mi připadala jako nejlepší cesta," vysvětlila a potom se zasmušilým výrazem dodala:
„Vzhledem k mému nedoprovodu."
Zvedl hlavu, svraštil obočí a zamrkal. A konečně se zeptal: „Takové slovo existuje?"
Z nějakého důvodu ji to pobavilo. Nezvlnila sice rty, ale usmála se v dLichu, kde na tom nejvíc záleží. „Asi ne,"
pokrčila rameny, „ale je mi to jedno."
Pousmál se a kývl k místnosti, z níž zřejmě právě vyšel. „Byl jsem v bratrově pracovně. Přemýšlel jsem."
„Přemýšlel?"
„Dnes večer se seběhla spousta věcí, které člověka nutí k zamyšlení, ne?"
„Ano." Rozhlédla se po chodbě, jen pro případ, že by tam byl ještě někdo jiný, přestože bylo zcela jasné, že není.
„Neměla bych tu být s vámi sama."
Vážně přikývl. „Nerad bych zrušil vaše praktické zásnuby."
Tohle Lucy vůbec netrápilo. „Myslím po tom, co se stalo
s Hermione a -" Jenže pak jí připadalo necitlivé vyslovit to nahlas. „No, však určitě víte." „Vskutku."
Polkla a pokradmu pohlédla na jeho obličej, aby viděla, jestli je hodně rozrušený Jen zamrkal, pokrčil rameny a
tvářil se... Lhostejně?
Žvýkala si ret. Ne, takový být nemohl. Určitě si jeho výraz špatně vyložila. Byl zamilovaný. Řekl jí to.
Ale nic jí do toho není. Vyžadovalo to značné množství sebeupamatování (přidala další slovo k své rychle se
rozrůstající sbírce), ale bylo to přesně tak. Nic jí do toho není. Ani trochu.
Tedy kromě té části s jejím bratrem a nejlepší přítelkyní. O tom nikdo nemohl říct, že se jí to netýká. Kdyby šlo
pouze o Hermione nebo jen o Richarda, mohl by se objevit názor, že by do toho neměla strkat nos, ale s oběma -
no, očividně s tím měla něco společného.
Pokud však jde o pana Bridgertona... nic jí do něj není.
Pohlédla na něj. Měl uvolněný límeček LI košile a na místě, kam by se neměla dívat, spatřila úzký proužek
pokožky.
Nic. Nic jí do toho není! Vůbec nic.
„Dobře," řekla, ale svůj odhodlaný tón pokazila rozhodně neúmyslným zakašláním. Křečovitým zakašláním.
Váhavě zdůrazněným: „Měla bych jít."
Ale vyznělo to spíš jako... Jako by to nevyslovila šestadvaceti písmeny anglické abecedy. Možná to byla spíš
cyrilice. Nebo snad hebrejština.
„Není vám nic?" staral se.
„Vůbec nic," vydechla a znovu si uvědomila, že se dívá na příslušné místečko, které dokonce ani nebylo jeho
krkem. Byla to spíš hruď, což bylo ještě nevhodnější.
Odtrhla pohled a znovu zakašlala, tentokrát schválně. Protože musela něco dělat. Jinak by se její oči vrátily tam,
kam neměly.
Pozoroval ji, jak se zotavtije, s přimhouřenýma očima trochu jako sova. „Už je to lepší?"
Přikývla. „To jsem rád."
Rád? Rád? Co to má znamenat?
Pokrčil rameny. „Strašně mi vadí, když se mi to stane." Je to lidská bytost, Lucy, ty huso. Člověk, který ví, jaké to
je, když tě škrábe v krku. Začíná bláznit. Tím si byla zcela jistá. „Měla bych jít," vyhrkla. „To byste měla."
„Opravdu." Ale pořád tam stála.
Díval se na ni zvláštním způsobem. Měl přimhouřené oči - ne podrážděním, jak to lidé obvykle dělají, ale spíš
jako by o něčem nanejvýš soustředěně uvažoval.
Přemýšlí. To je ono. Přemýšlí, jak právě řekl.
Až na to, že přemýšlí o ní.
„Pane Bridgertone?" zeptala se váhavě. Ne že by věděla, na co se ho chce zeptat, až ji vezme na vědomí. „Pijete,
lady Lucindo?" Jestli pije? „Co prosím?"
Nesměle se na ni usmál. „Brandy. Vím, kde má můj bratr dobrou láhev." „Ach." Proboha. „Ne, samozřejmě že
ne." „Škoda," zamumlal.
„Opravdu nemám žízeň," dodala, protože měla pocit, že to musí nějak vysvětlit.
Přestože samozřejmě nepila alkohol. A on to samozřejmě věděl.
Pokrčil rameny. „Ani nevím, proč se na to ptám." „Měla bych jít," vyhrkla. Ale nepohnul se. A ani ona.
Přemítala, jak taková brandy chutná.
A jestli se to někdy dozví.
,Jak se vám líbil večírek?" zeptal se.
„Večírek?"
„Copak vás nedonutili se tam vrátit?"
Přikývla a protočila panenky. „Rozhodně mi to doporučili."
„Takže vás tam dotáhli."
K svému překvapení se uchechtla. Jste dost blízko. Ale neměla jsem masku, takže jsem trochu vyčnívala."
Jako houba?"
Jako -?"
Zadíval se na barvu jejích šatů a přikývl. „Modrá houba." Pohlédla na sebe a potom na něj. „Pane Bridgertone,
jste opilý?"
Předklonil se s prohnaným a trošičku přihlouplým úsměvem. Zvedl ruku a mezi palcem a ukazováčkem naznačil
asi tři centimetry. Jen trochu."
Pochybovačné si ho měřila. „Opravdu?"
Se svraštělým čelem pohlédl na své prsty a přidal k volnému prostoru mezi nimi další centimetry. „Možná
takhle."
Lucy toho o mužích ani alkoholu moc nevěděla, ale její znalosti stačily na to, aby se zeptala: „Není to tak
vždycky?"
„Ne." Nadzvedl obočí a zadíval se na ni přes svůj nos. „Obvykle vím přesně, jak jsem opilý." Lucy netušila, co
na to má říct.
„Ale dnes večer si nejsem jistý." Vypadal, že ho to překvapilo. „Ach." Na víc se nezmohla. Usmál se.
Zmocnil se jí zvláštní pocit.
Pokusila se mu úsměv vrátit. Opravdu by měla jít.
Takže se samozřejmě ani nehmila.
Naklonil hlavu na stranu, zamyšleně si povzdychl a Lucy opět napadlo, že dělá přesně to, co tvrdil - přemýšlí.
„Myslel jsem si," řekl pomalu, „že vzhledem k událostem..."
S očekáváním se předklonila. Proč se lidem vždy vytratí hlas, když se dostávají k něčemu podstatnému? „Pane
Bridgertone?" pobídla ho, protože teď prázdně zíral na nějaký obraz na zdi.
Zahloubané zkřivil rty. „Neřekla byste, že bych měl být trochu rozrušenější?"
Překvapeně pootevřela rty. „Nejste?" Jak to?
Pokrčil rameny. „Ne tolik, jak bych měl být, vzhledem k tomu, že když jsem slečnu Watsonovou poprvé uviděl,
prakticky se mi zastavilo srdce."
Lucy se škrobeně usmála.
Zvedl hlavu, zadíval se na ni a zamrkal - dokonale jasnýma očima, jako by právě dospěl k očividnému řešení.
„Podezřívám z toho brandy."
„Chápu." Samozřejmě nechápala, ale co jiného mohla říct? „Vy... ach... rozhodně vypadáte rozrušeně."
„Měl jsem zlost," vysvětlil.
„Už nemáte?"
Přemýšlel o tom. „Pořád ji mám."
Lucy cítila potřebu se omluvit. Věděla, že je to absurdní, protože nic z toho nebyla její vina. Ale měla v sobě
zakořeněnou potřebu omlouvat se za všechno. Nedokázala to potlačit. Chtěla, aby byl každý šťastný. Vždycky.
Bylo to tak nejhezčí. Nejtispořádanější.
„Omlouvám se, že jsem vám ohledně svého bratra nevěřila," promluvila. „Ale nevěděla jsem to. Opravdu."
Upíral na ni vlídné oči. Nebyla si jistá, kdy se to stalo, protože ještě před chvílí působil podrážděně a lhostejně.
Ale teď... se změnil.
Já vím," přisvědčil, „a nemusíte se omlouvat."
„Překvapilo mě, když jsme je našli spolu."
„Mě ani moc ne," podotkl jemně, jako by se snažil šetřit její city. Vyvolat v ní lepší pocit, ačkoli neviděla, co by-
lo zjevné.
Přikývla. „Asi ne. Na rozdíl ode mě jste pochopil, co se tu děje." Opravdu se cítila hloupě. Jak to, že si toho vů-
bec nevšimla? Šlo přece o Hermione a jejího bratra, proboha. Pokud měl ten románek někdo odhalit, měla to být
ona.
Rozhostilo se ticho - trapné ticho - a pak řekl: „Dostanu se z toho."
„To určitě," ujistila ho. A stoupla jí nálada, protože jí při-padalo milé a normální být tou, která se snaží všechno
urovnat. Dělala to odjakživa. Řešila problémy a ujišťovala se, že jsou všichni šťastní a spokojení.
Byla už zkrátka taková.
A potom se zeptal - proč vlastně? - „Co vy?"
Mlčela.
„Taky se z toho vzpamatujete?" objasnil a pokrčil ramen „Samozřejmě," vyhrkla až příliš rychle. Domnívala se,
že to tím končí, ale pak dodal: „Určitě?; Vypadáte trochu..."
Polkla a znepokojeně čekala na jeho úsudek, „...rozrušená," zakončil.
„Překvapilo mě to," připustila, ráda, že má co odpovědět. „A samozřejmě i trochu vyvedlo z míry." Nicméně ve
svém hlase cítila drobné zaváhání a přemítala, koho z nich dvou se vlastně snaží přesvědčit.
Mlčel.
Polkla. Bylo to nepříjemné. Cítila se nepříjemně, a přece mluvila dál a vysvětlovala: „Nejsem si úplně jistá, co
se stalo."
Pořád nepromluvil.
„Cítila jsem... tady na tom místě..." Položila si ruce na hruď, kde se cítila nejvíc ochromená. Dívala se na něj a
očima ho snažně prosila, aby něco řekl, změnil téma nebo ten rozhovor ukončil.
Ale neudělal to. A to mlčení ji nutilo mluvit dál.
Kdyby se jí na něco zeptal nebo vyřkl jediné uklidňující slůvko, zmlkla by. Ale ticho bylo příliš deptající. Muse-
la ho zaplnit.
„Nemohla jsem se ani pohnout," vysvětlovala váhavě. Jako by tím konečně potvrzovala, co se stalo. „Došla jsem
ke dveřím a nedokázala je otevřít."
Dívala se na něj a čekala na odpověď. Ale samozřejmě jí žádnou neposkytl.
„Nevím, proč mě to tak sebralo." Její hlas zněl udýchaně, možná i nervózně. „Byla to Hermione. A můj bratr.
Mrzí mě, že vám to způsobilo bolest, ale vlastně je to tak správné. Příjemné. Nebo by aspoň být mělo. Hermione
se stane mou sestrou. Vždycky jsem chtěla mít sestru."
„Občas jsou zábavné." Řekl to se zvlněním rtů a Lucy stoupla nálada. Bylo až pozoruhodné, co jeho úsměv do-
kázal. A právě proto tentokrát dokončila myšlenku bez váhání, dokonce i bez zakoktání.
„Nemohla jsem uvěřit, že spolu opravdu odešli. Měli něco říct. Měli se mi svěřit, že o sebe mají zájem. Nemu-
sela jsem to zjistit takhle. Nebylo to správné." Vzala ho za ruku a upřela na něj vážný naléhavý pohled. „Nebylo
to správné, pane Bridgertone."
Přikývl, ale jen mírně. Brada se mu skoro nepohnula a ani jeho rty, když řekl: „Ne."
„Všechno se tím mění," zašeptala, ale už nemluvila
0 Hermione. Nechtěla přemýšlet. O minulosti ani o budoucnosti. „Všechno se mění," zašeptala, „a nemůžu to
nijak zastavit."
Jeho obličej se ocitl mnohem blíž, když znovu pronesl: „Ne."
Je to příliš velký skok." Nedokázala se na něj přestat dívat, nedokázala od něj odtrhnout oči a stále šeptala,
1 když už je nedělila žádná vzdálenost.
A jeho rty... se dotkly jejích. Byl to polibek. Políbil ji.
Ji. Lucy. Projednou se ona stala středem světa. Prožívala skutečný život. A stalo se to jí.
Bylo to pozoruhodné, protože jí náhle připadalo, že se všechno od základu změnilo. A přece to byl jen malý po-
libek - jemný, slabý dotek rtů, který téměř lechtal. V hrudi ucítila příval čehosi, co v ní vyvolávalo zvláštní
brnění a pocit lehkosti. Jako by její tělo ožilo a současně ztuhlo v obavách, že udělá špatný pohyb a všechno
skončí.
Nepřála si, aby to skončilo. Bože, jak to chtěla! Chtěla tento okamžik, chtěla tuto vzpomínku a chtěla...
Prostě chtěla. Všechno. Cokoli, co může dostat. Cokoli, co může cítit.
Objala ho, předklonila se, a když se jejich těla setkala, vzdychla do jeho úst. Tohle je ten okamžik, pomyslela si
mimoděk. To je hudba. To je symfonie.
Srdce jí usedalo. Víc než usedalo.
Začal být naléhavější a Lucy otevřela ústa a vychutnávala si jeho teplý polibek. Jako by k ní mluvil a oslovoval
její duši. Sevřel ji pevněji a ona zvedla ruce a konečně je položila tam, kde se jeho vlasy setkávaly s límečkem.
Neměla v úmyslu se ho dotknout, dokonce ji to ani nenapadlo. Jako by její ruce samy věděly, kam mají jít, jak
ho najít a přitáhnout blíž. Přitiskla se k němu a horko mezi nimi zesílilo. M
A ten polibek pokračoval... a pokračoval.
Cítila ho v útrobách i v palcích u nohou. Jako by byl všude, po celé její pokožce, přímo v její duši.
„Lucy," zašeptal, když opustil její rty a pustil se cestičkou po její čelisti až k uchu. „Panebože, Lucy."
Nechtěla mluvit, nechtěla udělat nic, čím by ten okamžik narušila. Nevěděla, jak by ho měla oslovit - nemohla
dost dobře říct Gregory, ale ani pane Bridgertone.
Teď byl víc než to. Aspoň pro ni.
Před chvílí měla pravdu. Všechno se mění. Už si nepřipadala stejná. Cítila se... Probuzená.
Natáhla krk, když zavadil rty o její ušní lalůček, a vydala tichý, nesouvislý sten, který jí unikl ze rtů jako píseň.
Chtěla se do něj ponořit. Chtěla se sesunout na koberec a stáhnout ho s sebou. Chtěla cítit jeho váhu, teplo jeho
těla a dotýkat se ho - přála si něco dělat. Jednat. Být odvážná.
Sklouzla rukama k jeho vlasům a zanořila prsty do hedvábných pramenů. Tiše zasténal a samotný ten zvuk
stačil, aby se jí srdce rozběhlo rychleji. Dělal nepopsatelné věci s jejím krkem - rty, jazykem i zuby - a vyvolával
v ní žár.
Přejel rty po jejím hrdle, jako by jí pokožku spaloval oheň. A pohnul rukama. Svíral ji, tiskl k sobě a všechno I
>ylo tak naléhavé.
Už to pouze nechtěla. Potřebovala to.
Tak to se stalo Hermione? Šla se nevinně projít s Richardem a potom... tohle?
Teď to Lucy pochopila. Už věděla, jaké to je chtít něco,
0 čem víš, že je to špatné, a přesto dovolíš, aby se to stalo, ačkoli to může vést ke skandálu -
A pak ho oslovila. Zkusila to. „Gregory," zašeptala váhavě. Byl to zvláštní pocit - připomínající pohlazení,
důvěrnost, téměř jako by tím jediným slůvkem mohla změnit svět a všechno kolem sebe.
Pokud řekla jeho jméno, pak by mohla na všechno ostatní zapomenoLit, mohla by zapomenout na -
Haselhy.
Proboha, je zasnoubená. Už to není jen dohoda. Jsou podepsány dokumenty. A ona je -
„Ne," vydechla a odtáhla se od něj. „Nemůžu."
Dovolil jí, aby ho odtlačila. Odvrátila se, poněvadž se na něj bála pohlédnout. Věděla, že pokud mu uvidí do
obličeje...
Byla slabá. Nedokázala by odolat.
„Lucy," promluvil a ona si uvědomila, že snést zvuk jeho hlasu je stejně těžké jako pohled na jeho obličej. ■
„Nemůžu to udělat," zavrtěla hlavou. „Je to špatné."
„Lucy." Tentokrát ucítila na bradě jeho prsty, které ji jemně nutily, aby se k němu otočila.
„Dovol mi prosím, abych tě doprovodil nahoru."
„Ne!" Vyznělo to příliš hlasitě a Lucy křečovitě polkla. „Nemůžu to riskovat," dodala a konečně dovolila, aby se
jejich pohledy setkaly.
Byla to chyba. Upíral na ni vážné oči, ale bylo v nich
1 něco víc. Náznak něhy, dotyk vřelosti. A zvědavosti. Jako by... Jako by si nebyl jistý, co vlastně vidí. Jako by
se na ni díval poprvé.
Nesnesla to. Nevěděla proč - možná proto, že se tak
díval na ni. Možná proto, že to byl příliš jeho výraz. Mož za to mohlo obojí.
Třeba na tom vůbec nezáleželo.
Ale stejně ji to děsilo.
„Nezabráníš mi v tom," prohlásil. „Zodpovídám za tvoj bezpečí."
Lucy přemítala, co se stalo s tím mírně podnapilým veselým mužem, s nímž ještě před chvílí rozmlouvala. Na
jeho místě byl úplně někdo jiný. Někdo velice starostlivý.
„Lucy," promluvil, ale nebyla to otázka, spíš připomínka Prosadí si svou a ona to bude muset přijmout.
„Můj pokoj není daleko," zkusila to naposledy. „Oprav du nepotřebuju doprovod. Jenom vyběhnu nahoru po
těchhle schodech."
Potom dál po chodbě a pak za roh, ale to už nemuse vědět.
„V tom případě s tebou půjdu aspoň ke schodišti."
Lucy měla víc rozumu, než aby se hádala. Stejně by ne povolil. Mluvil tiše, ale jeho hlas podbarvoval tón, o něm
si nebyla jistá, jestli ho u něj už někdy slyšela.
„A zůstanu tam, dokud nedojdeš ke svému pokoji."
„To není nutné."
Ignoroval ji. „Až tam budeš, třikrát zaklepej." „Nemusím -"
„Když tě neuslyším zaklepat, půjdu nahoru a osobné se postarám o tvoje bezpečí." Zkřížil paže.
Při pohledu na něj přemítala, jestli by byl takový, kdy by se narodil jako prvorozený. Působil nečekaně pano
vačně. Byl by z něj dobrý vikomt, usoudila, přestože s nebyla jistá, zda by se jí jako takový líbil. Lord
Bridgerton jí naháněl strach, přestože určitě dokázal být i něžný když tak očividně zbožňoval manželku a děti.
Přesto...
„Lucy."
Polkla a zatnula zuby Nenáviděla, že musí přiznat, že lhala. Jestli chceš slyšet, jak zaklepu," poznamenala zdrá-
havě, „měl bys jít nad schody."
Přikývl a následoval ji po sedmnácti schodech až na-lioru.
„Uvidíme se zítra," prohlásil.
Lucy mlčela. Nepřipadalo jí to jako dobrý nápad.
„Uvidíme se zítra," opakoval.
Přikývla, protože měla pocit, že to od ní očekává, a neviděla způsob, jak se tomu vyhnout.
Navíc si ho přála vidět. Neměla by to chtít a věděla, že by to neměla dělat, ale nedokázala si pomoct.
„Nejspíš odjedeme domů," vypravila ze sebe. „Mám se vrátit k strýci a Richard... toho čeká spousta zařizování."
Ani její vysvětlení nezměnilo jeho výraz. Stále se tvářil i >dhodlaně a pevně jí hleděl do očí, až se zachvěla.
„Uvidíme se zítra," pronesl.
Znovu přikývla a potom odešla, jak mohla nejrychleji, aniž se dala do běhu. Za rohem konečně spatřila svůj
pokoj, jen troje dveře od sebe.
Ale zastavila se. Přímo na rohu, těsně z jeho dohledu.
A třikrát zaklepala.
Jen protože mohla.

12. kapitola

Nic se nevyřeší
Když přišel nazítří Gregory na snídani, Kate tam už byla. Vypadala zasmušile a Linaveně. „Moc mě to mrzí,"
vyhrkla a posadila se na židli vedle něj. Co se to stalo s omluvami? přemítal. V posledních několika dnech se
hojně rozšířily. „Vím, že jsi doufal -"
„To nic," přerušil ji a vrhl pohled na podnos s jídlem, který nechala na druhé straně stolu. Dvě místa od něj.
„Ale -"
„Kate," promluvil hlasem, který ani on nepoznával, starším a drsnějším.
Zmlkla se stále pootevřenými rty, jako by jí slova ztuhla na jazyku.
„To nic," opakoval a vrátil se k vajíčkům. Nechtěl o tom mluvit, ani poslouchat žádná vysvětlení. Co se stalo,
stalo se, a nedalo se to nijak napravit.
Zatímco se soustředil na jídlo, nebyl si jistý, co Kate dělá - zřejmě se rozhlížela po místnosti a odhadovala, zda je
nějaký z hostů neuslyší. Tu a tam se zavrtěla na sedadle, jako by nevědomky měnila pozici v úmyslu něco říct.
Pustil se do slaniny.
A potom - věděl, že dlouho nedokáže nechat ústa zavřená - se zeptala: „Nejsi -" Obrátil se, upřeně na ni pohlédl
a řekl: „Nejsem."
Chvíli se tvářila bezvýrazně. Potom rozevřela oči a nadzvedla koutek úst. Jen trochu. „Kolik ti bylo, když jsme
se poznali?" zeptala se.
O čem to ksakru mluví? „Nevím," odpověděl netrpělivě. Přitom se pokoušel vybavit si bratrovu svatbu. Byla tam
obrovská hromada květin. Připadalo mu, že z ní celé týdny kýchal. „Asi třináct. Nebo dvanáct?"
Zvědavě si ho prohlížela. „Muselo být těžké být o tolik let mladší než tvoji bratři."
Položil vidličku.
„Anthony, Benedict a Colin - všichni jsou těsně za sebou. Jako ptáčata, říkala jsem si vždycky i když nejsem lak
hloupá, abych to vyslovila nahlas. A potom... hmm. Kolik let je mezi tebou a Colinem?"
„Deset."
Jenom?" Kate vypadala překvapeně, což mu nepřipadalo zrovna lichotivé. „Mezi Colinem a Anthonym je to
šest," pokračovala a tiskla si jeden prst k bradě, jako by vyjadřovala bůhvíjaké hluboké myšlenky. „Vlastně o ně-
co víc. Ale asi je s Benedictem spíš můžeme hodit do jednoho pytle."
Čekal.
„Na tom nezáleží," pronesla rázně. „Nakonec si všichni našli svoje místo v životě. A teď -"
Užasle na ni zíral. Jak mohla takhle změnit téma? Předtím neměl tušení, o čem mluví.
„- bych tě asi měla informovat o tom, jak se včerejší události vyvíjely. Po tvém odchodu." Kate si vzdychla -
vlastně zasténala - a zavrtěla hlavou. „Lady Watsonovou irochu rozladilo, že její dcera neměla patřičný dozor,
ačkoli čípak je to vina? A potom ji rozladilo, že dceřina londýnská sezona skončila dřív, než měla šanci utratit
peníze za nový šatník. Protože teď už koneckonců do společnosti vstupovat nebude."
Kate se odmlčela, jako by čekala, že Gregory něco poznamená. Nepatrně nadzvedl obočí, natolik dostatečně, aby
naznačil, že nemá k rozhovoru co dodat.
Kate mu věnovala další vteřinu a potom pokračovala: „Lady Watsonová však velmi rychle přišla k rozumu, když
se ukázalo, že je Fennsworth hrabě, i když mladý"
Odmlčela se a zkřivila rty. Je hodně mladý, co?"
„Ne o moc mladší než já," utrousil Gregory, přestože vč& ra večer považoval Fennswortha za naprosté
nemluvně.
Kate si to zjevně nechala projít hlavou. „Ne," poznamenala pomalu, „je tu rozdíl. On není tak... No, nevím. Kaž-
dopádně -"
Proč neustále mění téma, když se konečně začíná dostávat k něčemu, co by opravdu rád slyšel?
„- zásnuby jsou hotové," pokračovala a opět nabrala na rychlosti, „a věřím, že ke spokojenosti všech dotčených
stran."
Gregory se domníval, že jeho do dotčených stran nepočítá. Ale na druhou stranu cítil spíš podráždění než něco
jiného. Nelíbilo se mu, když ho někdo porazil. V čemkoli.
Snad kromě střelby. V té už to dávno vzdal.
Jak to, že ho nikdy, ani jednou, nenapadlo, že nakonec možná slečnu Watsonovou nezíská? Smířil se s tím, že to
nebude snadné, ale byla to pro něj hotová věc. Předurčená osudem.
Vlastně s ní dělal pokroky Smála se v jeho blízkosti, propánakrále. Smála. Určitě to muselo něco znamenat.
„Dnes odjíždějí," prohodila Kate. „Všichni. Samozřejmě že odděleně. Lady Watsonová s dcerou se budou
připravovat na svatbu a lord Fennsworth odváží sestru domů. Kvůli tomu koneckonců přijel."
Lucy. Musí ji vidět.
Snažil se na ni nemyslet.
Se smíšenými výsledky.
Ale celou dobu, i když zuřil nad ztrátou slečny Watso-nové, se vznášela v pozadí jeho mysli.
Lucy. Teď bylo těžké vzpomínat na ni jako na lady Lu-cindu. I kdyby ji nepolíbil, byla by to Lucy. Dokonale ji
to vystihovalo.
Jenže ji políbil. A bylo to nádherné.
Ale hlavně nečekané.
Celé ho to překvapilo, dokonce i sama skutečnost, že to udělal. Byla to Lucy. Neměl ji líbat
Ovšem držela ho za ruku. A její oči - co to je na jejích očích? Dívala se na něj, jako by něco hledala.
Hledala něco v něm.
Neměl v úmyslu to udělat. Prostě se to stalo. Cítil, jak ho k ní něco táhne, a prostor mezi nimi se neúprosně
zmenšoval a zmenšoval...
A potom tam byla. V jeho objetí.
Chtěl na místě celičký roztát, ztratit se v ní a už nikdy ji nepustit.
Chtěl ji líbat, dokud je ta vášeň oba nepohltí. Chtěl -
Dobře. Aby řekl pravdu, přál si dělat o něco víc. Ale také byl trochu opilý.
Ne moc. Ale dost na to, aby o věrohodnosti své reakce pochyboval.
A měl vztek. A byl vyvedený z míry.
Samozřejmě že za to Lucy nemohla, ale byl si zcela jistý, že to narušilo jeho úsudek.
Přesto by ji měl vyhledat. Je to urozená mladá dáma. Takové člověk nemůže líbat, aniž to nějak vysvětlí. A Gre-
gory by jí to měl vysvětlit, přestože se mu do toho vůbec nechtělo.
Ale měl by.
Podíval se na Kate. „Kdy odjíždějí?"
„Lady Watsonová s dcerou? Myslím, že dnes odpoledne."
Ne, vyhrkl skoro, myslím lady Lucindu. Ale zarazil se a nezúčastněně se zeptal: „A Fennsworth?"
„Asi brzy. Lady Lucinda se už byla nasnídat." Kate se na chvíli zamyslela. „Fennsworth myslím říkal, že chce
být doma na večeři. Zvládnou tu cestu za jediný den. Nebydlí moc daleko."
„Poblíž Doveru," zamumlal Gregory nepřítomně.
Kate svraštila obočí. „Asi máš pravdu."
Gregory se zamračil na jídlo. Předpokládal, že tady na
Lucy počká, poněvadž si byl jistý, že by snídani nepro meškala. Ale pokud se už najedla, pak se čas jejího od-
jezdu blíží. Musí ji najít.
Vstal. Trochu prudce - narazil přitom stehnem do okraje stolu, takže se k němu Kate vyplašeně obrátila.
„Nedojíš?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Nemám hlad.
Nevěřícně na něj zírala. Koneckonců patřila do rodiny víc než deset let. Jak to?"
Ignoroval tu otázku. „Měj se."
„Gregory?"
Obrátil se. Nechtěl to udělat, ale její hlas zněl dostatečně naléhavě, aby poznal, že jí musí věnovat pozornost.
Katiny oči se naplnily soucitem - a obavami. „Nehod-! láš slečnu Watsonovou vyhledat, že ne?"
„Ne," odpověděl. Bylo to skoro legrační, protože to bylo to poslední, co mu leželo v hlavě.
Lucy se dívala na sbalené kufry a cítila se unavená. A smutná. A zmatená. A bůhvíco ještě.
Vyždímaná jako citron. Tak si připadala. Kdysi pozorovala služebné, jak kroutí ručníky, aby z nich vyždímaly
poslední kapky vody.
Přesně.
Připadala si jako koupelnový ručník. „Lucy?"
Do místnosti tiše vešla Hermione. Když se včera večer vrátila, Lucy už spala, a když Lucy odešla na snídani,
spala pro změnu Hermione.
Když se Lucy vrátila, byla Hermione pryč. Lucy za to byla neskonale vděčná.
„Byla jsem s matkou," vysvětlila Hermione. „Odpoledne odjíždíme."
Lucy přikývla. Lady Bridgertonová ji u snídaně vyhledal a informovala ji, jaké mají všichni plány. Když se
vrátila do ložnice, měla sbalené věci, jen je naložit do kočáru. Takže je to tady.
„Chtěla jsem s tebou mluvit," řekla Hermione a posadila se na okraj postele. Přesto si od Lucy udržovala
zdvořilou vzdálenost. „Vysvětlit ti to."
Lucy stále upírala pohled na zavazadla. „Není co vysvětlovat. Jsem moc šťastná, že si budeš Richarda brát."
Podařilo se jí vyčerpaně se usmát. „Teď budeš moje sestra."
„Nevypadáš moc šťastně."
Jsem unavená."
Hermione chvíli mlčela, a když bylo zřejmé, že Lucy skončila, pronesla: „Chtěla jsem se ujistit, že víš, že před
tebou nemám žádné tajnosti. Nikdy bych ti nic nezatajila. Doufám, že si to uvědomuješ."
Lucy přikývla, protože to skutečně věděla, ačkoli se včera večer cítila opuštěná a možná i trochu zrazená.
Hermione polkla, stiskla rty a zhluboka se nadechla. A Lucy v té chvíli poznala, že si svůj projev hodiny nacvi-
čovala, přemílala ho v hlavě a hledala tu nejsprávnější kombinaci, jak vyjádřit své pocity.
Přesně to by udělala i Lucy, ale v té chvíli ji to téměř přimělo k pláči.
Přes veškerou přípravu však Hermione stále přemýšlela a vybírala nová slova či fráze. „Opravdu jsem milovala -
Ne. Ne," řekla spíš k sobě než k Lucy. „Chci říct, že jsem si opravdu myslela, že miluju pana Edmondse. Ale
zjistila jsem, že to tak není. Protože nejdřív tu byl pan Bridger-ton a potom... Richard."
Lucy prudce vzhlédla. „Co myslíš tím, že nejdřív tu byl pan Bridgerton?"
Já... vlastně si nejsem jistá," odpověděla Hermione zmateně. „Když jsme spolu snídali, připadalo mi, jako bych
se probudila z dlouhého podivného snu. Vzpomínáš si, jak jsem ti o tom vyprávěla? Neslyšela jsem hudbu ani
nic takového, a dokonce jsem ani neměla pocit... Nevím, jak to vysvětlit, ale i když jsem nebyla omámená - jako
s panem
Edmondsem - přemýšlela jsem o něm. I o tom, jestli bych, pokud se budu snažit, k němu nemohla něco cítit. A
nechápala jsem, jak můžu milovat pana Edmondse, pokud přemýšlím o panu Bridgertonovi."
Lucy přikývla. Také přemýšlela o Gregorym Bridgertonovi. Ale ne o tom, jestli by ho mohla milovat. To už vě-
děla. Jen by ráda zjistila, jak to zařídit, aby to tak nebylo.
Avšak Hermione si její úzkosti nevšimla. Možná ji Lucy dobře skrývala. Tak či onak dál vysvětlovala: „A
potom... s Richardem... Nevím, jak se to stalo, ale procházeli jsme se, povídali si a všechno bylo tak příjemné.
Víc než příjemné," opravila se chvatně. „Slovo příjemné působí fádně a takové to nebylo. Cítila jsem se...
správně. Jako bych se vrátila domů."
Hermione se téměř bezmocně usmála, jako by nemohla úplně uvěřit vlastnímu štěstí. Lucy jí to přála. Opravdu.
Přesto přemítala, jak je možné cítit se tak šťastná a současně tak smutná. Protože ona tohle nikdy nezažije.
Pokud tomu dříve nevěřila, teď ano. A proto to bylo mnohem horší.
„Moc se omlouvám, jestli jsem včera večer nevypadala, že ti to přeju," pronesla Lucy tiše. Jsem kvůli tobě
šťastná. Moc. Jen mě to překvapilo, nic víc. Tolik změn najednou."
„Ale dobrých změn, Lucy," vyhrkla Hermione s rozzářenýma očima. „Dobrých změn."
Kéž by Lucy sdílela její jistotu. Přála si cítit Hermionin optimismus, ale místo toho si připadala zdrcená. Jenže to
nemohla přítelkyni říct. Ne teď, když doslova překypovala štěstím.
A tak se Lucy jen usmála. „Prožiješ s Richardem dobrý život." A skutečně si to myslela.
Hermione ji chytila za ruku a pevně stiskla, jako by do toho pohybu vkládala veškeré přátelství a vzrušení, které
ji naplňovalo. Já to vím, Lucy. Znám ho dlouho a je to tvůj bratr, takže ve mně vždycky vyvolával pocit bezpečí.
Cítím se s ním příjemně. Nemusím se starat, co si o mně myslí. Určitě jsi mu o mně všechno řekla, to dobré i
špatné, a přesto věří, že jsem úžasná.
„Neví, že neumíš tančit," přiznala Lucy. „Ne?" Hermione pokrčila rameny. „Tak mu to tedy povím. Třeba mě to
naučí. Má na to talent?" Lucy zavrtěla hlavou.
„Vidíš?" vzdychla Hermione s toužebným a zároveň veselým úsměvem. „Dokonale se k sobě hodíme. Všechno
je to úplně jasné. Snadno se s ním povídá a včera v noci... smála jsem se, on se taky smál a byl to tak báječný
pocit. Neumím to vysvětlit."
Ale nemusela nic vysvětlovat. Lucy měla strach, že ví přesně, o čem Hermione mluví.
„Potom jsme byli ve skleníku, měsíční světlo proudilo okny, všechno bylo strakaté a rozmazané... a pak jsem se
na něj podívala." Hermioniny oči se zastřely a Lucy pochopila, že je její přítelkyně ztracená ve vzpomínkách.
Ztracená a šťastná.
„Podívala jsem se na něj," opakovala Hermione, „a on se podíval na mě. Nedokázala jsem od něj odtrhnout po-
hled. Prostě to nešlo. A pak jsme se políbili. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Prostě se to stalo. Byla to ta nejpři-
rozenější, nejúžasnější věc na světě."
Lucy sklesle přikývla.
„Už vím, že jsem to předtím nechápala. S panem Edmondsem - myslela jsem si, že ho vášnivě miluju, ale to
jsem ještě nevěděla, co je to láska. Byl tak hezký a v jeho blízkosti jsem se cítila plachá a rozrušená, ale nikdy
jsem ho netoužila políbit. Nestalo se mi, že bych se na něj podívala a naklonila se k němu ne proto, že bych
chtěla, ale jen proto... proto..."
Proč? chtělo se Lucy křičet, jenže jí chyběla energie.
„Protože tam patřím," zakončila Hermione tiše. Vypadala ohromeně, jako by si to až clo této chvíle sama ne-
uvědomila.
Lucy se najednou zmocnil velmi podivný pocit. Svaly se jí křečovitě stáhly a zaplavila ji šílená touha zatnout
ruce v pěsti. Co tím Hermione myslí? Proč tohle říká? Všichni jí dlouze vyprávěli, že láska je něco kouzelného,
divokého a nekontrolovatelného, co se objeví jako blesk z čistého nebe.
A teď je to jinak? Je to jen příjemný pocit? Klid? Něco, co působí mile? „Kam zmizela hudba?" zeptala se bez
přemýšlení. „Pohled na jeho zátylek a jistota':1
Hermione bezmocně pokrčila rameny. „Nevím. Ale na tvém místě bych ničemu takovému nevěřila."
Lucy zmučeně zavřela oči. Nepotřebovala Hermioninq varování. V životě by tomu nedůvěřovala. Nebyla typ,
který se učí nazpaměť milostné sonety, a nikdy taková nebude. Ale tomu dalšímu - smíchu a příjemnému milému
pocitu - by uvěřila okamžitě.
Drahý bože, přesně tak se cítila s panem Bridgertonerru
A ještě k tomu zněla hudba.
Lucy zbledla. Když ho políbila, slyšela hudbu. Skutečnou symfonii se stoupajícím crescendem, bicími a pul-
zujícím rytmem, kterého si nikdo nevšimne, dokud se ti nevplíží pod kůži a nesplyne s bušením lidského srdce.
Lucy se vznášela. Brnělo ji celé tělo. Cítila všechno, co Hermione podle vyprávění zažila s panem Edmondsem -
a i to, co cítila s Richardem.
To vše s jedinou osobou.
Miluje ho. Miluje Gregoryho Bridgertona. To vědomí nemohlo být jasnější... ani krutější.
„Lucy?" promluvila Hermione váhavě. A potom znovu: „Lucy?"
„Kdy bude svatba?" vyhrkla Lucy prudce. Protože změna tématu byla to jediné, na co se zmohla. Obrátila se,
pohlédla zpříma na Hermione a poprvé během rozhovoru z ní nespustila oči. „Plánujete podrobnosti? Bude to ve
Fenchley?"
Podrobnosti. Podrobnosti jsou její spása. Odjakživa.
Hermione se nejprve zatvářila zmateně, potom soustředěně a nakonec odpověděla: „Ne... myslím, že to bude v
opatství. Vypadá to tam velkolepěji. A... víš určitě, že ti nic není?"
„Naprosto," vyhrkla Lucy. Její hlas zněl jako ten její, takže to možná znamená, že se tak i začíná cítit. „Nezmí-
nila ses kdy."
„Ach. Brzy. Včera večer prý byli u skleníku nějací lidé. Nejsem si jistá, co zaslechli - nebo opakovali - ale
začínají si šuškat, takže musíme všechno uspíšit." Hermione se usmála. „Nevadí mi to. A myslím, že to nevadí
ani Richardovi."
Lucy přemítala, kdo z nich dorazí k oltáři jako první. Doufala, že to bude Hermione.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Byla to služebná, za níž kráčeli dva lokajové, aby odnesli Lucyiny kufry.
„Richard chce brzy vyrazit," vysvětlila Lucy, přestože bratra od včerejšího večera neviděla. Hermione o jejich
plánech pravděpodobně věděla víc než ona.
Jen si to představ, Lucy," promluvila Hermione, která ji doprovodila ke dveřím. „Obě budeme hraběnky. Já z
Fennsworthu a ty z Davenportu. Btideme zastávat významnou roli."
Lucy věděla, že se ji snaží povzbudit, a tak vynaložila veškerou energii, aby jí radost čišela i z očí, a řekla:
„Bude to legrace, viď?"
Hermione ji vzala za ruku a stiskla. „To bude, Lucy. Uvidíš. Jsme na úsvitu nového, zářivého dne."
Lucy přítelkyni objala. Byl to jediný způsob, jak schovat svůj obličej.
Protože tentokrát by úsměv předstírat nedokázala.
Gregory ji našel právě včas. Stála na příjezdové cestě, kupodivu sama, kromě hrstky sloužících, kteří pobíhali
kolem. Viděl ji z profilu, jak s mírně našpulenými rty pozoruje nakládání svých kufrů do kočáru. Vypadala
klidně. „Lady Lucindo," zavolal.
Strnula a pak se teprve otočila. V očích měla smutek.
Jsem rád, že jsem vás zastihl," řekl, přestože si tím už nebyl tak jistý. Neměla radost, že ho vidí. To nečekal.
„Pane Bridgertone," pronesla bezvýrazně. Rty měla sevřené v koutcích, jako by se snažila předstírat úsměv.
Mohl říct stovku různých věcí, takže si samozřejmě vybral tu nezjevnější a nejbezvýznamnéjší. „Odjíždíte."
„Ano," přisvědčila po kratičké pauze. „Richard chcej vyrazit brzy."
Gregory se rozhlédl. ,Je tady?"
Ještě ne. Asi se loučí s Hermione."
„Ach. Ano." Odkašlal si. „Samozřejmě."
Díval se na ni, ona se dívala na něj a byli velmi zamlklí. 1
Rozpačití.
„Chtěl jsem se omluvit," poznamenal. Neusmála se. Nebyl si jistý, jak by popsal její výraz, ale úsměv to
rozhodně nebyl. „Ovšem," pronesla. Ovšem? Ovsem?
„Vaši omluvu přijímám." Letmo se ohlédla přes rameno. „Už na to prosím nemyslete."
Samozřejmě že to musela říct, ale přesto se to Gregory-ho dotklo. Políbil ji, bylo to omračující a rozhodně si na j
to nepřál zapomenout.
„Uvidíme se v Londýně?" zeptal se.
Tehdy k němu zvedla hlavu a jejich oči se konečně set- i kaly. Něco v nich hledala a nemyslel si, že to našla.
Vypadala příliš vážně a unaveně. Nepodobala se sama sobě.
„Asi ano," připustila. „Ale nebude to stejné. Jsem za- I snoubená."
„Prakticky zasnoubená," připomněl jí s úsměvem.
„Ne." Pomalu, smířeně zavrtěla hlavou. „Teď jsem doopravdy zasnoubená. Proto pro mě Richard přijel. Strýc
uzavřel dohodu. Myslím, že brzy budou ohlášky."
Překvapeně pootevřel ústa. „Chápu," vypravil ze sebe a v hlavě mu vířilo. Vířilo, vířilo, ale jeho myšlenky se ni-
kam nedostaly. „Přeju vám hodně štěstí," dodal, protože co jiného mohl říct?
Přikývla a potom naklonila hlavu k širokému zelenému trávníku před domem. „Asi se trochu projdu. Mám před
sebou dlouhou cestu."
„Samozřejmě." Zdvořile se uklonil. Nepřála si jeho
společnost. Nemohla by to dát najevo jasněji, ani kdyby ta slova přímo vyřkla.
„Ráda jsem vás poznala," podotkla. Zvedla k němu oči a Gregory ji poprvé během rozhovoru uviděl, nahlížel do
samé její duše, unavené a sklíčené.
A pochopil, že se s ním loučí.
„Mrzí mě to..." Zastavila se a pohlédla na stranu. Na kamennou zeď. „Mrzí mě, že to nedopadlo, jak jste doufal."
Mě ne, napadlo ho a uvědomil si, že je to pravda. Krátce si představil svůj život s Hermione Watsonovou a byl...
Nudný.
Panebože, jak to, že si to uvědomil až teď? Vůbec se k sobě nehodili a popravdě řečeno unikl jen o vlásek.
Nebylo sice pravděpodobné, že by se měl v srdečních záležitostech svěřit svému úsudku i příště, ale připadalo
mu to mnohem lepší, než kdyby uzavřel nudné manželství. Domníval se, že za to může poděkovat lady Lucindě,
přestože si nebyl jistý proč. Nebránila jeho sňatku se slečnou Watsonovou, vlastně ho všemožně podporovala.
Avšak nějakým způsobem mohla za to, že přišel k rozumu. Pokud existovala nějaká hlubší pravda, kterou se měl
to ráno dozvědět, byla to právě tahle.
Lucy znovu pokynula k trávníku. „Půjdu se projít."
Kývl na pozdrav a pozoroval ji, jak odchází. Vlasy měla úhledně sčesané do drdolu a plavé prameny vypadaly v
slunečních paprscích jako máslo s medem.
Nějakou chvíli čekal. Ne že by očekával, že se Lucy otočí, ani protože v to doufal.
Jen pro případ.
Mohla to udělat. Mohla se otočit, povědět mu něco. na co by mohl odpovědět, a potom by mohla -
Ale neudělala to. Pokračovala v chůzi. Neotočila se ani neohlédla, a tak strávil poslední minuty pozorováním její
šíje. A dokázal myslet jen na to, že -
Něco není v pořádku.
Jenže za živého boha nevěděl co.

13. kapitola

Naše hrdinka letmo zahlédne svou budoucnost

O měsíc později

Jídlo bylo vynikající, stůl nádherně prostřený a okolí víc než přepychové. Lucy se však cítila zoufale. Lord
Haselby a jeho otec, hrabě z Davenportu, přijeli dnes do londýnského domu Fennsworthových na večeři. Vlastně
to byl Lucyin nápad, což jí teď připadalo jako bolestná ironie. Měla se vdávat za pouhý týden, a přesto až do
dnešního večera svého budoucího manžela neviděla. Rozhodně ne od chvíle, kdy se z pravděpodobné události
stala bezprostředně hrozící.
Před čtrnácti dny přijela Lucy se strýcem do Londýna a po jedenácti dnech, během nichž svého nastávajícího ani
letmo nezahlédla, zašla za strýcem a požádala ho, zda by nemohl domluvit nějaké setkání. Vypadal podrážděně,
ačkoli si Lucy byla zcela jistá, že to nepovažoval za hloupý nápad. Ne, k vyvolání takového výrazu postačila
pouhá její přítomnost. Stála před ním a on musel zvednout hlavu.
Strýc Robert neměl rád, když ho někdo rušil.
Ale očividně mu připadalo moudré dovolit zasnoubenému páru, aby spolu prohodil několik slov dřív, než se
setká v kostele, takže jí odměřeně sdělil, že to zařídí.
Vzpružená malým vítězstvím se také zeptala, jestli by mohla navštívit některou z mnoha společenských událostí,
které se konaly téměř před jejím prahem. Londýnská sezona vypukla a Lvicy stála každý večer u okna a
pozorovala projíždějící elegantní kočáry. Jednou se konal večírek přímo naproti domu Fennsworthových na
náměstí Svatého Jakuba. Řada kočárů se jako had vinula kolem náměstí a Lucy sfoukla ve svém pokoji svíčky,
aby se při pohledu na ně nerýsovala v okně její silueta. Některé hosty čekání omrzelo, a poněvadž bylo pěkné
počasí, vystoupili na její straně náměstí a zbytek cesty došli pěšky.
Lucy si namlouvala, že chce vidět jen jejich šaty, ale v hloubi duše znala pravdu. Hledala pana Bridgertona.
Netušila, co by dělala, kdyby ho doopravdy uviděla. Patrně by couvla z dohledu. Určitě ví, že tady bydlí, a jistě
by byl dostatečně zvědavý, aby si letmo prohlédl fasádu, přestože o její přítomnosti v Londýně téměř nikdo
nevěděl.
Avšak na ten večírek se nedostavil, nebo pokud ano, kočár ho vysadil přímo u hlavního vchodu.
Možná vůbec nebyl v Londýně. Lucy neměla šanci to zjistit. Byla zavřená v domě se strýcem a stárnoucí, téměř
hluchou tetou Harriet, kterou tam přivezli kvůli korektnosti. Lucy opouštěla dům pouze kvůli návštěvám u šva-
dleny a procházkám v parku, ale jinak byla úplně sama se strýcem, který nemluvil, a s tetou, která neslyšela.
Takže nebyla zasvěcená do klepů. O Gregorym Brid-gertonovi ani o nikom jiném.
Ani když náhodou potkala někoho známého, nemohla se na něj dost dobře zeptat. Lidé by si mysleli, že o něj má
zájem, což samozřejmě měla, ale nikdo, vůbec nikdo o tom nesměl vědět.
Provdá se za někoho jiného. Už za týden. A i kdyby ne, Gregory Bridgerton nejevil známky toho, že by chtěl
zaujmout Haselbyho místo.
Byla pravda, že ji políbil a staral se o její bezpečí, ale pokud věřil, že si polibek žádá nabídku k sňatku, nijak to
nenaznačil. Když ji políbil a když spolu stáli na příjezdové cestě, ještě nevěděl, že byly její zásnuby s Hasel-bym
dovršeny. Věřil, že líbá dívku, která je zcela bez závazků. Něco takového člověk prostě neudělá, pokud není
ochoten jít k oltáři.
Ale u Gregoryho to tak nebylo. Když mu to konečně řekla, nevypadal ochromeně. Dokonce ani rozrušeně;
Neprosil ji, aby tu svatbu znovu uvážila, nebo se z ní dokonce pokusila vykroutit. Jediné, co viděla v jeho obliče-
ji - a že se dívala, ach, jak se dívala - bylo... nic.
Obličej i oči měl téměř bezvýrazné. Možná mírně překvapené, ale beze smutku či úlevy. Nic nenaznačovalo, že
pro něj její zásnuby něco znamenají, ať už jedním či druhým způsobem.
Nemyslela si, že je hrubián, a nepochybovala, že kdyby to bylo nezbytné, oženil by se s ní. Ale nikdo je neviděl,
a tudíž se to pro zbytek světa vůbec nestalo.
Nevyplývaly z toho žádné následky. Ani pro jednoho z nich.
Ale nebylo by milé, kdyby vypadal aspoň trochu zneklidněně? Políbil ji a země se otřásla - jistě to cítil. Neměl
chtít víc? Neměl toužit aspoň po možnosti vzít si ji za manželku?
Místo toho jen řekl: „Hodně štěstí," a nic víc. Zatímco tam stála a pozorovala, jak jí nakládají kufry do kočáru,
cítila, jak jí puká srdce. Cítila to přímo v hrudi. Bolelo to. A když odcházela, ještě se to zhoršilo, tlačilo a svíralo,
až se bála, že ji to připraví o poslední dech. Zrychlila - kráčela tak rychle, jak mohla, aby to vypadalo jako
normální chůze, a potom konečně zabočila za roh, kde se zhroutila na lavičku a bezmocně spustila obličej do
dlaní.
A modlila se, aby ji nikdo neviděl. Chtěla se ohlédnout. Naposledy ho uvidět a vrýt si do paměti jeho postoj - ten
zvláštní způsob, jak stál s rukama za zády a mírně rozkročenýma nohama. Lucy věděla, že stovky mužů stojí
stejným způsobem, ale u něj to bylo jiné. Mohl stát jakkoli daleko a zády k ní, a přece by ho poznala.
I jinak chodil, trochu uvolněně a lehkomyslně, jako by mu zčásti stále bylo sedm let. Mohla za to ramena, možná
boky - náznaky, jakých si téměř nikdo nevšimne, ale Lucy odjakživa věnovala pozornost drobnostem.
Přesto se neohlédla. Jen by se tím všechno zhoršilo. Pravděpodobně se za ní ani nedíval, ale kdyby ano... a
kdyby ji viděl, jak se otáčí...
Zničilo by ji to. Nebyla si jistá proč, ale bylo to tak. Nechtěla, aby zahlédl její obličej. Během rozhovoru se jí
podařilo zachovat klid, ale jakmile se obrátila, celá se změnila. Pootevřela rty a s pocitem, že má uvnitř prázdno,
nasála dech.
Bylo to hrozné. A nechtěla, aby to viděl.
Kromě toho o ni neměl zájem. Mohl se přetrhnout, aby se za ten polibek omluvil. Věděla, že to musel udělat:
společnost to vyžadovala (nebo pokud ne tohle, tak rychlý úprk k oltáři). Ale stejně to bolelo. Ráda by si mys-
lela, že cítil aspoň drobný zlomek toho, co ona. Ne že by z toho něco mohlo vzejít, ale zlepšilo by to její pocity.
Nebo možná zhoršilo.
Jenže nakonec na tom nezáleželo. Bylo jedno, co její srdce ví nebo neví, protože s tím stejně nemohla nic dělat.
Jaký má smysl něco cítit, pokud se to nedá využít k uspokojivému konci? Musí být praktická. Taková je přece
odjakživa. Je to jediná neměnná veličina, která ji dokáže utěšit.
Ale přesto ho - zde v Londýně - chtěla vidět. Bylo to hloupé, bláznivé a zcela nerozumné, ale stejně to chtěla.
Dokonce by s ním ani nemusela mluvit. Vlastně by s ním pravděpodobně neměla mluvit. Ale letmý pohled...
Pohled nemohl nikomu ublížit.
Jenže když požádala strýce Roberta, zda by mohla navštívit nějaký večírek, odmítl s tím, že nemá smysl mrhat
časem či penězi na sezonu, když už dosáhla žádoucího cíle - nabídky k sňatku.
Navíc ji informoval, že si lord Davenport přeje, aby ji představili společnosti už jako lady Haselbyovou, ne Lu-
cindu Abernathyovou. Lucy nevěděla, proč je to tak důležité, zvlášť když už ji mnozí příslušníci smetánky znali
jako lady Lucindu Abernathyovou buď ze školy, nebo z večírků, které to jaro s Hermione navštívily. Ale strýc
Robert naznačil (svým nenapodobitelným způsobem, to jest beze slova), že rozhovor skončil, a vrátil svou
pozornost k papírům na stole.
Lucy krátce setrvala na místě. Kdyby vyřkla jeho jméno, možná by zvedl hlavu. Nebo taky ne. Ale kdyby to
udělal, jeho trpělivost by tím vypršela a Lucy by stejně nedostala na svou otázku žádnou odpověď.
A tak jen přikývla a odešla z místnosti. Bůhvíproč se vůbec obtěžovala přikývnout. Jakmile ji strýc Robert jed-
nou propustil, už nikdy znovu nevzhlédl.
Teď tedy seděla u večeře, o kterou sama požádala, a vroucně si přála, aby vůbec neotevřela ústa. Haselby byl
milý, dokonce velmi. Ale jeho otec...
Lucy se modlila, aby nebydlela v Davenportově sídle. Prosím, prosím, ať má Haselby vlastní dům.
Ve Walesu. Nebo třeba ve Francii.
Lord Davenport si postěžoval na počasí, Dolní sněmovnu a operu (které v tomto pořadí shledával deštivým,
plnou nevycválaných pitomců a proboha ani ne v angličtině!) a potom obrátil kritický pohled k ní.
Vyžadovalo veškerou odvahu, aby Lucy necouvla, když na ni upřel zrak. Vypadal skoro jako tlustá ryba s
vyvalenýma očima a tlustými masitými rty. Lucy by vůbec nepřekvapilo, kdyby odhodil košili a odhalil šupiny a
žábry.
A potom... otřásla se, jen si na to vzpomněla. Přikročil k ní blíž, tak blízko, že jí do obličeje zavanul jeho horký,
zatuchlý dech.
Strnule stála v dokonalém postoji, který jí od narození vštěpovali.
Vyzval ji, aby mu ukázala zuby. Bylo to ponižtijící.
Lord Davenport si ji prohlížel jako chovnou klisnu, dokonce zašel tak daleko, že jí položil ruce na boky, aby je
posoudil kvůli případnému těhotenství! Lucy zalapala po dechu a horečně prosila pohledem strýce o pomoc, ale
ten zachoval kamennovi tvář a odhodlaně se díval jinam než na její obličej.
A když pak museli usednout ke stolu, aby se najedli... Proboha! Lord Davenport ji vyslýchal. Položil jí každou
představitelnou otázku týkající se jejího zdraví, zahrnující i oblasti, které jistě nebyly vhodné pro smíšenou
společnost, a právě když si myslela, že má to nejhorší za sebou -
„Umíte násobilku?"
Lucy zamrkala. „Co prosím?"
„Násobilku," opakoval netrpělivě. „Šesti, sedmi."
Chvíli nedokázala ani promluvit. Chce po ní, aby prokázala znalosti matematiky!
„Nu?" pobídl ji.
„Samozřejmě," vykoktala ze sebe. Znovu pohlédla na strýce, ale zachovával odhodlaně nezaujatý výraz.
„Předveďte mi to." Davenport sevřel ústa v otylých tvářích do pevné přímky. „Sedmi."
,Já... ach..." V krajním zoufalství se dokonce snažila zachytit pohled tety Harriet, ale ta rozpravu vůbec nevní-
mala a od začátku večera nevyřkla jediné slovo.
„Otče," přerušil ho Haselby, „určitě bys -"
„To kvůli potomkům," utrousil lord Davenport krátce. „V jejím lůně spočívá budoucnost rodiny. Máme právo
vědět, co dostaneme."
Lucy otřeseně pootevřela rty. Pak si uvědomila, že si položila ruku na břicho, a chvatně ji zase spustila. Očima
přelétla mezi otcem a synem, nejistá, jestli má promluvit.
„Rozhodně nechceš ženu, která moc přemýšlí," pokračoval lord Davenport, „ale něco tak základního jako náso-
bení by měla umět. Proboha, synu, mysli na rodokmen."
Lucy se podívala na Haselbyho. Ten jí pohled vrátil. Tvářil se omluvně.
Polkla a zavřela oči, aby se obrnila. Když je otevřela, lord Davenport hleděl přímo na ni, měl pootevřené rty a
Lucy si uvědomila, že hodlá znovu promluvit, což by rozhodně nesnesla, takže -
„Sedm, čtrnáct, dvacet jedna," vyhrkla, aby mu v tom zabránila. „Dvacet osm, třicet pět, čtyřicet dva..."
Přemítala, co by udělal, kdyby to zkazila. Zrušil by sňatek?
„...čtyřicet devět, padesát šest..." Bylo to lákavé. Velmi lákavé. „Šedesát tři, sedmdesát, sedmdesát sedm..."
Pohlédla na svého strýce. Jedl. Vůbec se na ni nedíval, „...osmdesát dva, osmdesát devět..." „To stačí," prohlásil
lord Davenport těsně po osmdesáti dvou.
Závratný pocit v její hrudi rychle pohasl. Vzbouřila se - možná poprvé za celý život - a nikdo si toho ani ne-
všiml. Otálela s tím příliš dlouho.
Přemýšlela, co jiného by ještě mohla udělat.
„Dobře," poznamenal lord Haselby s povzbudivým úsměvem.
Lucy se podařilo úsměv opětovat. Haselby opravdu nél byl špatný. Vlastně nebýt Gregoryho, považovala by ho
za velmi dobrou volbu. Možná měl trochu prořídlé vlasy a byl dost hubený ale nebylo to nic, na co by si měla
stěžovat. Zvlášť pokud je jeho osobnost - jistě ta nejdůleži-tější stránka každého muže - zcela přijatelná. Před
večeří se jim podařilo prohodit pár slov, zatímco se jeho otec se strýcem bavili o politice, a byl velmi
okouzlující. Dokonce utrousil suchý, nepřímý vtip o svém otci, protočil přitom panenky a Lucy se uchechtla.
Opravdu by si neměla stěžovat.
Taky si nestěžovala. Vážně ne. Jen si přála něco jiného.
„Doufám, že jste u slečny Mossové přijatelně prospívala?" zeptal se lord Davenport s dostatečně přimhou-
řenýma očima, aby jeho otázka vyzněla v ne zrovna přátelském duchu.
„Ano, samozřejmé," odpověděla Lucy a překvapeně zamrkala. Myslela si, že se už rozhovor stočil jiným
směrem.
„Vynikající ústav," prohlásil Davenport a současně žvýkal kousek pečeného jehněte. „Vědí, co by dívka měla a
neměla znát. Chodila tam Winslowova dcera a Ford-hamova taky."
„Ano," zamumlala Lucy, protože se zdálo, že její odpověď očekává. Jsou to velmi milé dívky," zalhala. Sybilla
Winslowova byla nestoudná tyranka, které připadalo legrační štípat do předloktí mladší studentky.
Ale lord Davenport vypadal, že ho poprvé za večer potěšila. „Takže je znáte?" zeptal se.
„Trochu," odpověděla Lucy vyhýbavě. „Lady Joanna byla o něco starší, ale není to velká škola. Člověk nemůže
neznát ostatní studentky."
„Dobře." Lord Davenport uznale přikývl, až se mu tím pohybem zatřásly laločnaté tváře.
Lucy se snažila nedívat.
„Budete se muset seznámit s pár lidmi," pokračoval. „S okruhem lidí, s nimiž je záhodno udržovat styky."
Lucy poslušně přikývla, zatímco si v duchu dělala seznam všech míst, kde by byla radši. Paříž, Benátky, Řecko -
ačkoli nejsou právě ve válce? Nevadí. Stejně by byla radši v Řecku.
„...zodpovědnost vůči jménu... jistá kritéria chování..."
Není v Orientu moc horko? Odjakživa obdivovala čínské vázy.
„...netolerovat jakékoli výstřednosti..." Jak se jmenuje ta obávaná část města? St. Giles? Ano, taky by byla radši
tam. „...závazky. Závazky!"
To poslední zdůraznil bouchnutím pěsti do stolu, až stříbrné nádobí zacinkalo a Lucy sebou trhla. Dokonce i teta
Harriet zvedla hlavu od jídla.
Lucy zpozorněla, a protože se všechny oči upíraly n; ni, řekla: „Ano?"
Lord Davenport se zatvářil téměř výhružně. Jednou stanete lady Davenportovou. Budete mít jisté povinnos
Spoustu povinností."
Lucy se podařilo natáhnout rty dostatečně, aby to považovala za odpověď. Proboha, kdy už ten veče skončí?
Lord Davenport se předklonil, a přestože seděli u širo-i kého stolu obtěžkaného jídlem, instinktivně se odtáhla.
„Nesmíte své povinnosti brát na lehkou váhu," zvýšil tón „Chápete mě, děvče?"
Lucy přemítala, co by se stalo, kdyby si přitiskla ruce k hlavě a zaječela.
Proboha, ukončete tahle muka!!!
Ano, rozebírala tu představu, to by ho mohlo odradit. Možná by ji považovali za nepříčetnou a -
„Samozřejmě, lorde Davenporte," uslyšela svůj hlas.
Byla zbabělec. Hanebný zbabělec.
A potom, jako by byl lord Davenport natahovací hrač-j ka, u které někdo přetáhl pérko, se klidně opřel do se-
dadla. „To rád slyším," podotkl a otřel si koutek úst do ubrousku. Jsem rád, že se u slečny Mossové stále učí úctě
a vážnosti. Nelituji svého výběru, že vás tam poslali."
Lucy se zarazila s vidličkou v polovině cesty k ústům. „Nevěděla jsem, že jste to zařídil vy."
„Musel jsem něco udělat," zabručel a díval se na ni, jako by byla mdlé mysli. „Nemáte matku, která by vás
patřičně připravila na budoucí roli. Jako hraběnka musíte mít jistý přehled. A některé schopnosti."
„Ovšem," pronesla nesměle v naději, že by projev naprosté slabosti a poslušnosti mohl ta muka ukončit nej-
rychleji. „Děkuji vám."
„Za co?" zeptal se Haselby.
Lucy se obrátila k svému snoubenci. Vypadal, že ho to doopravdy zajímá. „Ze mě poslal ke slečně Mossové,"
směřovala svou
odpověď cíleně k Haselbymu. Třeba když se nebude na lorda Davenporta dívat, zapomene na ni.
„Takže se vám tam líbilo?" zeptal se Haselby.
„Ano, moc," přisvědčila. Překvapilo ji, jak bylo milé, když jí někdo položil zdvořilou otázku. „Bylo to úžasné.
Byla jsem tam mimořádně šťastná."
Haselby otevřel ústa, ale k Lucyině zděšení se ozval hlas jeho otce.
„Člověk tam nemá být šťastný!" zaburácel lord Davenport.
Lucy nedokázala odtrhnout pohled od Haselbyho stále otevřených úst Je to téměř děsivé, pomyslela si s pocitem
podivuhodné vyrovnanosti.
Haselby zavřel ústa a obrátil se k otci s napjatým úsměvem. „Tak proč tam tedy je?" zeptal se. Nedostatek neli-
bosti v jeho hlase učinil na Lucy dojem.
„Aby se učil," odpověděl jeho otec a velmi nevhodným způsobem udeřil pěstí do stolu. „A seznámil se."
„Naučila jsem se násobilku," vložila se Lucy jemně do řeči, ale nikdo ji neposlouchal.
„Bude z ní hraběnka!" zařval Davenport. „Hraběnka!"
Haselby si otce nevzrušeně prohlížel. „Bude hraběnka, teprve až umřeš," zamumlal.
Lucy otevřela ústa.
„Takže na tom," pokračoval Haselby a nenucené vložil do úst sousto ryby, „zas tak moc nezáleží, ne?"
Lucy se s doširoka rozevřenýma očima obrátila k lordu Davenportovi.
Jeho pleť žhnula. Získala ohavnou barvu - sytě modro-červenou, a celkový dojem ještě umocnila žilka viditelně
poskakující na jeho levém spánku. Zíral na Haselbyho s přimhouřenýma očima, v nichž nebyla žádná zášť či
přání ublížit, ale i když to nedávalo smysl, Lucy by přísahala, že v té chvíli Davenport svého syna nenáviděl.
A Haselby jen prohodil: „Dneska máme pěkné počasí," a usmál se.
Usmál!
Lucy na něj civěla s otevřenými ústy. Lilo jako z konve, a to několik dní. Ale hlavně, copak si neuvědomil, že se
o jeho otce pokouší záchvat mrtvice? Lord Davenport vypadal, že by si nejradši odplivl, a Lucy si byla jistá, že
přes stůl slyší, jak skřípe zuby.
A v okamžiku, když celá místnost prakticky pulzovala vztekem, se do řeči vložil strýc Robert. „Jsem velice rád,
že jsme se rozhodli uspořádat svatbu zde v Londýně," poznamenal klidným uhlazeným hlasem, jako by říkal -
Tak to tedy máme za sebou. „Jak víte," pokračoval, když se k němu nikdo nepřipojil, „Fennsworth se ženil před
pouhými dvěma týdny v opatství, a i když to historické místo dýchá tradicí - myslím, že se v tom sídle ženilo
posledních sedm hrabat - jen málokdo se mohl té slávy zúčastnit."
Lucy se domnívala, že to spíš souviselo s uspěchaným obřadem než s jeho umístěním, ale nepřipadalo jí vhodné
to téma rozvíjet. Kromě toho se jí ta svatba líbila právě proto, že byla tak malá. Richard s Hermione byli šťastní
a všichni přítomní hosté za nimi přijeli z lásky a přátelství. Skutečně to byla radostná událost.
Dokud však následující den neodjeli na líbánky do BrightonLi. Lucy se ještě nikdy necítila tak nešťastná a osa-
mělá, jako když stála na příjezdové cestě a mávala jim.
Brzy se vrátí, připomněla si. Před mojí svatbou. Hermione mi půjde za družičku a Richard mě povede k oltáři.
Do té doby jí bude dělat společnost teta Harriet. A lord Davenport. A Haselby, který byl buď zcela geniální,
nebo úplně duševně vyšinutý.
V hrdle ji tlačil smích - ironický, absurdní a velmi nevhodný, který jí unikl nosem jako neelegantní odfrknutí.
„Ech?" zachrčel lord Davenport.
„Nic," vyhrkla a zakašlala, jak nejlépe uměla. „Zaskočilo mi. Asi rybí kost."
Byla to skoro legrace. Skutečně by to byla legrace, kdyby to čeda v knize. Byla by to satira, usoudila, protože k
romanci to rozhodně mělo daleko.
A Lucy nesnesla pomyšlení, že by se to mohlo zvrtnout v tragédii.
Rozhlédla se po třech mužích, kteří právě utvářeli její budoucnost. Bude si z toho muset vzít to nejlepší. Nic
jiného jí nezbývá. Nemá smysl zůstávat nešťastná, ať už by to na druhé straně vypadalo jakkoli odlišně. Opravdu
to mohlo být horší.
Dělala tedy, co uměla nejlíp, a snažila se na všechno dívat z praktické stránky. V duchu přitom vypočítávala
všechny možnosti, jak by to mohlo být horší.
Ale místo toho se jí stále vybavoval obličej Gregoryho Bridgertona - a všechny možnosti, jak by to mohlo být
lepší.

14. kapitola

Naši hrdinové se opět setkají a londýnští ptáci jsou jako u vytržení

Když ji Gregory uviděl v Hyde Parku hned první den po svém návratu do Londýna, jako první ho napadlo -
samozřejmě.
Připadalo mu úplně přirozené, že na Lucy Abernathy-OVOLI narazil doslova v první hodině strávené v Londýně.
Nevěděl proč, neexistoval logický důvod, aby si zkřížili cestu. Ale od chvíle, kdy se v Kentu rozdělili, na ni
hodně myslel. A přestože se domníval, že je Lucy stále ve Fennswort-hu, kupodivu ho nepřekvapilo, že po
měsíci na venkově byl její obličej tím prvním důvěrně známým, který spatřil.
Přijel do města včera večer, nezvykle unavený dlouhou jízdou po rozbahněných cestách, a rovnou ulehl do po-
stele. Když se vzbudil - vlastně o hodně dřív než obvykle - byl svět stále ještě mokrý od deště, ale vykukovalo
sluníčko a slibovalo zářivý den.
Gregory se okamžitě oblékl a vyrazil ven. Miloval, jak vzduch po silném lijáku voní svěžestí - dokonce i v Lon-
dýně. Ne, obzvlášť v Londýně. Byla to jediná doba, kdy byl ve městě cítit takový pach - pronikavý a silný, připo-
mínající spadané listí.
Gregory si pronajal malý byt ve slušném malém domě v Marylebone a i přes skromné zařízení měl to místo rád.
Připadal si tam doma.
Bratr i matka ho nespočetněkrát zvali, aby se k nim přestěhoval. Jeho přátelé ho považovali za šílence, když to
odmítá: obě sídla byla mnohem přepychovější a s početnějším personálem, než si mohl ve svém skromném
příbytku dovolit. Ale dával přednost nezávislosti. Ne že by se bál, že mu snad členové rodiny budou mluvit do
života - věděli, že by je stejně neposlouchal, a on to věděl taky, ale většinou to nikoho z nich nijak zvlášť
netrápilo.
Jenže by nesnesl jejich zkoumavé pohledy. I kdyby matka předstírala, že se nevměšuje, věděl by, že ho neustále
pozoruje a všímá si jeho společenských aktivit.
A komentuje je. Violet Bridgertonová, když se jí zachtělo, uměla rozmlouvat na téma mladých dam, tanečních
rozvrhů a spojení obého (jako by to snad s jejím svobodným synem nějak souviselo) tak rychle a výmluvně, až
se dospělému muži zatočila hlava.
A stávalo se to často.
Šlo o tuhle mladou dámu a tamtu mladou dámu, s nimiž oběma si na příštím večírku určitě rád zatančí - dvakrát -
a kromě toho nesmí zapomenout na další mladovj dámu. Tu, jak stojí sama u zdi - copak ji nevidí? Její teta,
Gregory si na ni jistě vzpomíná, je Violetina blízká osobní přítelkyně.
Gregoryho matka měla spoustu blízkých osobních přítelkyň.
Violet Bridgertonová úspěšně dovedla sedm ze svých osmi dětí do šťastného manželství, takže teď Gregory nesl
jako jediný nápor jejího dohazovačského úsilí. Samozřejmě ji zbožňoval a vážil si, že se tolik zajímá o jeho
blaho a štěstí, ale občas v něm vyvolávala touhu vytrhat si všechny vlasy.
A Anťhony byl ještě horší. Ten dokonce ani nemusel mluvit. Obvykle stačila jeho pouhá přítomnost, aby Gre-
gory cítil, že nežije podle rodinných zásad. Bylo obtížné najít si na světě vlastní cestu, když se mu mocný lord
Bridgerton ustavičně díval přes rameno. Pokud mohl Gregory soudit, jeho nejstarší bratr v životě neudělal
chybu.
Což ty jeho činilo ještě nehoráznějšími.
Ale naštěstí se ten problém dal poměrně snadno vyřešit. Gregory se prostě odstěhoval. Musel sice na vlastní
domácnost, byť malou, vynakládat značnou část svých příjmů, ale stálo to za to.
Dokonce i něco tak prostého jako odejít z domu, aniž] všichni přemýšlejí proč nebo kam (či v matčině případě ke
komu) - bylo úžasné. Posilující. Zvláštní, že se díky pouhé procházce cítí člověk vlastním pánem, ale je to tak.
A potom ji potkal. Lucy Abernathyovou. V Hyde Parku, ačkoli měla být podle všeho stále v Kentu.
Seděla na lavičce, házela kousky chleba špinavému hejnu ptáků a Gregory si připomněl den, kdy na ni narazil v
zahradách Aubrey Hall. Tehdy také seděla na lavičce a vypadala zkroušeně. Při zpětném pohledu si Gregory
uvědomil, že jí bratr pravděpodobně právě oznámil, že jsou její zásnuby definitivně schváleny.
Proč mu nic neřekla?
Přál si, aby se mu svěřila.
Kdyby věděl, že je zadaná, v žádném případě by ji nepolíbil. Příčilo se to veškerým zásadám slušného chování,
kterých se držel. Džentlmen neprojevuje zájem o nevěstu jiného muže. To se prostě nedělá. Kdyby znal pravdu,
odešel by a potom -
Ztuhl. Nevěděl, co by udělal. Jak to, že si tu scénu tolikrát přehrával v hlavě a teprve teď si uvědomil, že se
nikdy nedostal k místu, kdy ji od sebe odstrčil?
Kdyby věděl o jejích zásnubách, hned na začátku by ji nasměroval na správnou cestu. Musel by ji vzít za ruce,
aby jí pomohl udržet rovnováhu, ale až by ji pustil, dokázal by ji přesunout k jejímu cíli. Nebylo by to těžké - jen
by udělal pár kroků. Ukončil by to dřív, než by cokoli mělo šanci začít.
Ale místo toho se usmál, zeptal se jí, co tam dělá, a potom - proboha, na co vůbec myslel? - se zajímal, jestli pije
brandy.
A pak - nebyl si jistý, jak se to stalo, ale na všechno si vzpomínal. Na každičký detail. Na to, jak se na něj dívala,
i na její ruku na své paži. Držela se ho a na chvíli se ho téměř zmocnil pocit, jako by ho potřebovala. Že by mohl
být její skálou, středem vesmíru.
Nikdy nebyl ničím středem vesmíru.
Ale to nebylo hlavní. Kvůli tomu ji nepolíbil. Políbil ji, protože...
Protože...
K čertu, nevěděl, proč ji políbil. Mohl za to ten okamžik - zvláštní tajemný okamžik - a to, že všude vládlo ticho,
neuvěřitelné, magické a hypnotizující, které jako by se mu vplížilo pod kůži a připravilo ho o dech.
Dům byl plný hostů, překypoval jimi, ale na chodbě byli úplně sami. Lucy se na něj dívala, jako by po něčem
pátrala, a potom se... bůhvíjak... ocitla blíž. Nepamatoval si, že by se pohnul nebo sklonil hlavu, ale najednou byl
její obličej jen pár centimetrů od jeho. A dál už si vybavoval jen to...
Že ji líbal.
Od té chvíle si připadal jako omámený. Jako by ztratil veškerou schopnost řeči, rozumu i myšlení. Jeho mysl se
stala podivným místem, které nezná slova. Svět byl barevný, halasný, vlídný a vzrušující. Jako by tělo zvítězilo
nad rozumem.
A teď přemítal - když si to dovolil - jestli by to dokázal zastavit. Kdyby neřekla ne, nezatlačila rukama do jeho
hrudi a nepožádala ho, aby přestal -
Udělal by to sám?
Podařilo by se mu to?
Napřímil ramena. Vystrčil bradu. Samozřejmě že ano. Byla to Lucy, proboha. Byla v mnoha směrech obdivu-
hodná, ale nepatřila mezi ženy, kvůli nimž muži ztrácejí hlavu. Šlo pouze o přechodné poblouznění. Okamžitou
duševní nepříčetnost vyvolanou zvláštním a zneklidňujícím večerem.
I teď, když seděla na lavičce v Hyde Parku s hejnem holubů u nohou, to byla očividně stejná stará dobrá
Lucy. Ještě ho nezahlédla a byla skoro rozkoš ji pozorovat. Byla sama, kromě služebné kroutící palci na rukou o
dvě lavičky dál. A pohybovala ústy.
Gregory se usmál. Lucy si povídá s ptáky. Něco jim vypráví. Pravděpodobně jim dává příkazy, možná stanovuje
datum pro příští setkání, kdy jim bude házet chléb.
Nebo jim říká, aby jedli se zavřenými zobáky.
Uchechtl se. Nemohl si pomoct.
Obrátila se. A pak ho uviděla. Rozevřela oči, pootevřela rty a jeho zasáhlo přímo do hrudi -Rád ji vidím.
Což mu vzhledem k tomu, jak se rozloučili, připadalo dost zvláštní.
„Lady Lucindo," promluvil a popošel dopředu. „To je překvapení. Netušil jsem, že jste v Londýně."
Chvíli se zdálo, že se nemůže rozhodnout, jak se má zachovat, a potom se usmála - možná trochu váhavěji, než
na co byl zvyklý - a podala mu krajíc chleba.
„Pro holuby?" zamumlal. „Nebo pro mě?"
Její úsměv se změnil v mnohem důvěrnější. „To záleží na vás. I když bych vás měla varovat - je trochu okoralý."
Zkřivil rty. „Takže jste ho ochutnala?"
A najednou měli pocit, jako by se mezi nimi nic nestalo. Polibek i rozpačitý rozhovor následující ráno... to vše
zmizelo. Vrátili se ke starému přátelství a všechno na světě bylo v pořádku.
Našpulila rty, jako by přemýšlela, jestli ho má pokárat, a on se uchechtl, protože byla legrace si ji dobírat.
Je to moje druhá snídaně," poznamenala se zcela bez-výrazným pohledem.
Posadil se na druhý konec lavičky a začal lámat chleba na kousky. Když jich měl velkou hrst, hodil je všechny
najednou před sebe, opřel se a pozoroval následné šílenství zobáků a peří.
Lucy, jak si všiml, házela drobky soustavně, jeden po druhém, s přesnými třívteřinovými rozestupy.
Počítal to. Copak by si to mohl nechat ujít? „Hejno mě opustilo," postěžovala si se zamračeným čelem.
Gregory se zakřenil, když i poslední holub poskočil k Bridgertonově hostině. Hodil další hrst. „Vždycky pořá-
dám nejlepší večírky."
Ohlédla se přes rameno a sjela ho příkrým pohledem. Jste nesnesitelný."
Uličnicky se na ni zazubil. Je to jedna z mých nejlep-ších vlastností."
„Podle koho?"
„Například moje matka vypadá, že mě má moc ráda," pronesl skromně. Vyprskla smíchy. Považoval to za
vítězství. „Moje sestra... už tolik ne."
Nadzvedla jedno obočí. „Ta, kterou tak rád mučíte?" „Nemučím ji proto, že by se mi to líbilo," pronesl po-
učujícím tónem. „Dělám to, protože je to nutné." „Pro koho?"
„Pro všechny Brity," odpověděl. „Věřte mi." Pochybovačně na něj pohlédla. „Nemůže být až tak špatná."
„Asi ne," připustil. „Moje matka ji zřejmě má ráda. Tak moc, až mě to mate."
Znovu se zasmála a ten zvuk zněl... dobře. Samozřejmě že je to neurčité slovo, ale svým způsobem vystihovalo
jádro věci. Její smích vycházel zevnitř - byl hřejivý, sytý a skutečný.
Pak se otočila a oči jí zvážněly. „Rád si ji dobíráte, ale vsadila bych všechno, co mám, že byste za ni položil
život."
Předstíral, že o tom uvažuje. „Kolik máte?" „Styďte se, pane Bridgertone. Vyhýbáte se otázce." „Samozřejmě že
ano," připustil tiše. Je to moje mladší sestřička. Kterou mám mučit a chránit." „Není už vdaná?"
Pokrčil rameny a zadíval se do parku. „Ano, myslím, že se o ni St. Clair dokáže postarat, bůh mu pomoz." Ob-
rátil se a vrhl po ní trochu křivý úsměv. „Odpusťte mi to rouhání."
Ale nebrala to jako urážku. Vlastně ho velmi překvapilJH když - značně procítěně - pronesla: „Nemusíte se
omlou-B vat. Existují chvíle, kdy jen boží jméno patřičně vyjádří ^ něčí zoufalství."
„Proč mám pocit, že mluvíte z vlastní nedávné zkuše- | nosti?"
„Konkrétně z včerejšího večera," upřesnila. „Opravdu?" Zvědavě se předklonil. „Co se stalo?" Ale jen zavrtěla
hlavou. „Nic."
„Určitě to nebylo nic, pokud jste se zrovna vy rouhala." Vzdychla. „Řekla jsem vám už, že jste nesnesitelný?"
„Dnes jednou a skoro určitě několikrát předtím." Upřela na něj pronikavý pohled a přimhouřila oči. „Počítal jste
to?"
Odmlčel se. Byla to zvláštní otázka, ne snad proto, že ji položila - proboha, zeptal by se jí na totéž, kdyby mu
takhle nahrála. Ale měl děsivý pocit, že kdyby o tom dostatečně dlouho přemýšlel, možná by opravdu znal
odpověď.
Rád si s Lucy Abernathyovou povídal. A když mu něco řekla...
Zapamatoval si to.
Nezvyklé.
„Zajímalo by mě," poznamenal, protože mu připadaly vhodné změnit téma, „jestli vůbec existuje slovo snesi-
telný?"
Přemýšlela o tom. „Asi musí, ne?" „V mé přítomnosti ho ještě nikdo nevyslovil." „A vás to překvapuje?"
Zvolna se usmál. Uznale. „Máte velmi prořízla ústa, lady Lucindo."
Vyklenula obočí a v tu chvíli rozhodně vypadala ďábelsky. „Je to jedno z mých nejlépe střežených tajemství."
Rozesmál se.
Jsem víc než jen šťoura, abyste věděl."
Ten smích ještě zesílil. Hluboko v jeho břiše to zarachotilo, až se celý otřásal.
Pozorovala ho se shovívavým úsměvem a jemu to z nějakého důvodu připadalo uklidňující. Vypadala vlídně... a
poklidně.
A on byl šťastný, že je s ní. Zde na této lavičce. Bylo velmi příjemné být v její společnosti. Usmál se. „Máte
další krajíc chleba?"
Podala mu tři. „Přinesla jsem celý bochník."
Začal jeden kus lámat. „Snažíte se to hejno vykrmit?"
„Mám chuť na holubí piroh," odrazila ho a znovu začala pomalým, skoupým způsobem krmit.
Gregory nepochyboval, že je to jen jeho představivost, ale přísahal by, že ptáci toužebně pokukují jeho směrem.
„Chodíte sem často?" zeptal se.
Hned neodpověděla a nachýlila hlavu, skoro jako by si svou odpověď musela rozmyslet.
Což bylo zvláštní, poněvadž to byla velmi jednoduchá otázka.
„Ráda krmím ptáky," prohodila. Je to uklidňující." Hodil před sebe další hrst chlebových drobků a usmál se.
„Myslíte?"
Přimhouřila oči a s přesným, téměř vojenským švihnutím zápěstí mrštila dalším kouskem. Další ho následoval
stejným způsobem. A ten příští také. Obrátila se k němu s našpulenými rty. „Určitě, pokud se nesnažíte vyprovo-
kovat rvačku."
Já?" opáčil nevinně. „To vy je nutíte bojovat na život a na smrt kvůli jednomu žalostnému drobku ztvrdlého
chleba."
„Abyste věděl, je to náhodou velmi pěkný bochník, dobře propečený a mimořádně chutný."
„V otázkách výživy," pronesl se zveličenou blahosklon-ností, „vás vždycky porazím."
Lucy na něj pohlédla a suše podotkla: „Většině žen by to zrovna nepolichotilo."
„Ale vy nejste jako většina žen. A," dodal, „viděl jsem vás jíst snídani."
Pootevřela rty, ale než se mohla pobouřeně ohradit, skočil jí do řeči: „To byl kompliment, mimochodem."
Lucy zavrtěla hlavou. Opravdu byl nesnesitelný. A ona za to byla nesmírně vděčná. Když ho poprvé spatřila, jak
tam stojí a pozoruje ji, jak krmí ptáky, žaludek se jí stáhl a zmocnily se jí obavy, protože nevěděla co říct ani jak
se zachovat.
Ale potom k ní loudavě přistoupil a byl zcela... sám sebou. Okamžitě ji uklidnil, což bylo vzhledem k okolnos-
tem skutečně překvapivé.
Koneckonců ho milovala.
Jenomže potom se usmál tím líným, důvěrně známým úsměvem, prohodil nějaký vtip o holubech, a než si to
uvědomila, úsměv mu oplácela. A cítila se sama sebou, což bylo velice uklidňující.
Necítila se tak už několik týdnů.
A tak, v duchu své teorie vzít si ze všeho jen to nej-lepší, usoudila, že nebude lpět na nevhodné náklonnosti k
něrrm a místo toho bude vděčná, že může být v jeho společnosti, aniž se z ní stane nemotorná koktající husa.
Očividně jí na světě zůstaly'drobné radosti.
Jste v Londýně dlouho?" zeptala se, odhodlaná udržovat příjemnou a zcela normální konverzaci.
Překvapeně se odtáhl. Očividně tu otázku nečekal. „Ne. Vrátil jsem se až včera večer."
„Chápu." Lucy se to pokoušela strávit. Bylo to zvláštní, ale nenapadlo ji, že třeba není ve městě. To však vy-
světlovalo - vlastně si nebyla jistá, co to vysvětlovalo. Že ho nezahlédla? Ne že by se dostala jinam než domůH
do parku a ke švadleně. „Byl jste tedy v Aubrey Hall?"
„Ne, odjel jsem krátce po vás na návštěvu k bratrovi. Bydlí s manželkou a dětmi ve Wiltshiru, blaženě vzdálen
veškeré civilizaci."
„Wiltshire není zas tak daleko."
PŘED SVATBOU
Pokrčil rameny. „Většinou ani neodebírají Timesy. Tvrdí, že je to nezajímá."
„Zvláštní." Lucy neznala nikoho, kdo by nečetl noviny, dokonce ani v těch nejodlehlejších hrabstvích.
Přikývl. „Tentokrát jsem to však považoval za velmi osvěžující. Nevím, kdo co dělá, a vůbec mi to nevadí."
„Normálně si potrpíte na klepy?"
Vrhl po ní postranní pohled. „MLXŽÍ zásadně neklevetí. Povídáme si."
„Aha," přikývla. „To hodně vysvětluje."
Uchechtl se. „Vy jste ve městě dlouho? Myslel jsem si, že jste taky na venkově."
„Dva týdny," odpověděla. „Přijeli jsme hned po svatbě."
„My? Takže váš bratr a slečna Watsonová jsou tu taky?"
Nenáviděla se za to, že v jeho hlase pátrá po dychtivém tónu, ale domnívala se, že s tím nic nezmůže. „Teď je z
ní lady Fennsworthová a ne, odjeli na svatební cestu. Jsem tady se svým strýcem."
„Kvůli sezoně?"
„Kvůli mé svatbě."
To klidný proud konverzace přerušilo. Sáhla do košíku a vytáhla další krajíc chleba. „Bude se konat za týden."
Otřeseně na ni zíral. „Tak brzy?" „Strýc Robert tvrdí, že nemá smysl to protahovat." „Chápu."
A možná to opravdví chápal. Třeba existuje nějaké pravidlo, proč ji, dívku z venkova, nebudou zvykat na nové
prostředí. Třeba skutečně nedává smysl odkládat nevyhnutelné. Možná je to součást filozofie, kterou tak zaní-
ceně zastávala, vzít si ze všeho, co se nabízí, to nejlepší.
„Hmm," zabručel. Několikrát zamrkal a Lucy si uvědomila, že neví, co by řekl. Byla to velmi netypická reakce,
která ji uspokojovala. Podobalo se to tomu, když Her-mione neuměla tančit. Pokud se Gregory Bridgerton
nezmohl na slovo, pak existovala naděje i pro zbytek lidstva.
Konečně ze sebe vypravil: „Blahopřeju."
„Děkuju." Uvažovala, jestli dostal pozvánku. Strýc Rol bert a lord Davenport se rozhodli uspořádat obřad snad
přede všemi. Říkali, že to bude její velkolepý vstup do společnosti, a chtěli, aby celý svět věděl, že je Haselbyho
manželkou.
„Bude se to konat u svatého Jiří," dodala, aniž pro to měla nějaký důvod.
„Tady v Londýně?" Vypadal překvapeně. „Myslel jsem si, že se budete vdávat ve Fennsworthově opatství."
Zvláštní, pomyslela si Lucy, jak je nebolestivé mluvit s ním o mé blížící se svatbě. V podstatě si připadala úplně
otupělá. „Tak si to přeje můj strýc," vysvětlila a sáhla pro další krajíc chleba.
„Stále zůstává v čele domácnosti?" zeptal se Gregory zvědavě. „Váš bratr je přece hrabě. Neměl by tuhle povin-
nost převzít?"
Lucy hodila na zem celý krajíc a s morbidním zájmem sledovala, jaké mezi holuby vypuklo šílenství. „Měl," při-
svědčila. „Už vloni. Ale protože dokončoval v Cambridge postgraduální studia, nechal řešení rodinných
záležitostí na strýci. Předpokládám, že teď, když je ženatý," omluvně se usmála, „brzy zaujme své místo."
„Nemusíte se bát o mé city," ujistil ji. „Už jsem se z toho; dostal."
„Opravdu?"
Pokrčil ramenem. „Abych řekl pravdu, myslím, že jsem měl štěstí."
Vytáhla další krajíc chleba, ale než ho rozlámala na kousky, prsty jí znehybněly. „Vážně?" zeptala se a zvědavě
se k němu obrátila. Jak to?"
Překvapeně zamrkal. „Nechodíte zrovna kolem horké kaše, co?"
Cítila, jak se jí rozhořely tváře. „Omlouvám se," vyhrkla. „Bylo to ode mě hrubé. Ale byl jste tolik -"
„Už mlčte," zarazil ji a Lucy se cítila ještě hůř, protože se právě chystala vylíčit - pravděpodobně velmi dopo-
drobná - jak se soužil láskou k Hermione. Což by si, na jeho místě, nepřála popisovat. „Promiňte," vypravila ze
sebe.
Obrátil se a hloubavě si ji prohlížel. „Říkáte to velmi často." „Promiňte?" „Ano."
„Ani nevím." Zatnula zuby a zmocnilo se jí napětí. Nepříjemné napětí. Proč na něco takového poukazuje? „Asi
ano," připustila rázně, protože... zkrátka proto. Jako důvod by to mělo stačit.
Přikývl. A to v ní vyvolalo ještě horší pocit. Jsem už prostě taková," dodala obranným tónem, jako by se s ní
snad hádal. „Napravuju věci kolem sebe a urovnávám spory."
A přitom hodila na zem poslední krajíc chleba.
Nadzvedl obočí a potom se společně zadívali před sebe a sledovali vypukloti vřavu. „Dobře," zamumlal.
„Beru si to nejlepší, co můžu," řekla. „Vždycky."
„To je chvályhodný rys," podotkl tiše.
Zmocnil se jí vztek, skutečný, odporný vztek. Nechtěla, aby ji chválil za to, že se umí smířit s druhým nejlepším.
Bylo to, jako by v běžeckém závodu vyhrála cenu za nejlepší boty. Nemístné a nesmyslné.
„Co vy?" zeptala se pronikavým hlasem. „Taky si berete ze života to nejlepší? Proto jste se už vzpamatoval?
Netvrdil jste náhodou, že je extáze víc než potihé myšlenky o lásce? Říkal jste, že láska je všechno a nedává vám
na vybranou. Říkal jste -"
Odmlčela se, zděšená svým tónem. Díval se na ni, jako by zešílela, a možná to tak i bylo.
„Říkal jste spoustu věcí," zamumlala v naději, že tím rozhovor ukončí.
Měla by jít. Seděla na lavičce nejmíň čtvrt hodiny předtím, než přišel, bylo vlhko a větrno, její služebná nebyla
právě teple oblečená, a pokud o tom bude dostatečně dlouze a tvrdě přemýšlet, pravděpodobně najde stovku
důvodů, proč potřebuje jít domů.
Přinejmenším by si mohla přečíst nějakou knihu. „Omlouvám se, jestli jsem vás rozrušil," pronesl GfM gory tiše.
Nedokázala se přimět k tomu, aby na něj pohlédla.
„Ale nelžu vám," pokračoval upřímně. „Opravdu ul na slečnu - promiňte, na lady Fennsworthovou - často
nemyslím, snad kromě vědomí, že bychom se k sobě vůbec nehodili."
Obrátila se k němu a uvědomila si, že mu chce věřit Opravdu.
Protože pokud mohl zapomenout na Hermione, možná by ona mohla zapomenout na něj.
„Neumím to vysvětlit," zavrtěl hlavou, jako by byl stejně zmatený jako ona. „Ale pokud se někdy šíleně a nevy-
světlitelně zamilujete..."
Lucy ztuhla. To by neměl říkat. Rozhodně by to neměl říkat.
Pokrčil rameny. „Prostě bych tomu na vašem místě nevěřil."
Proboha. Hermionina slova. Přesně.
Snažila se vzpomenout si, jak jí odpověděla. Protože musela něco říct. Jinak by postřehl ticho, obrátil by se k ní
a všiml si jejího zděšení. Potom by jí pokládal otázky, na které by neznala odpovědi, a -
„Nic takového se mi pravděpodobně nestane," vylétlo jí z úst.
Otočil se k ní, ale dívala se úzkostlivě dopředu. A vroucně litovala, že rozházela všechen chleba. Bylo by mno-
hem snadnější vyhnout se jeho pohledLi, kdyby mohla předstírat, že se soustředí na něco jiného.
„Vy nevěříte, že se zamilujete?" zeptal se.
„Možná ano," pokusila se o rozmarný a zkušený tón. „Ale ne takhle."
Jak takhle?"
Nadechla se. Nesnášela, že ji to ntití vysvětlovat. „Tím zoufalým citem, který jste vy a Hermione popřeli. Ne-
jsem ten typ."
Skousla ret a konečně se k němu obrátila. Protože co kdyby jí řekl, že lže? Co kdyby vycítil, že už je zamilovaná
- do něj? Vyvolalo by to v ní obrovské rozpaky, ale nebylo by lepší vědět, co Gregory ví? Aspoň by o tom pak
nemusela přemýšlet.
Nevědomost není blažená. Ne pro člověka, jako je ona.
„Stejně je to všechno k ničemu," pokračovala, protože nesnesla to ticho. „Za týden si beru lorda Haselbyho a ni-
kdy neporuším manželský slib. To bych -"
„Haselbyho?" Gregory zkroutil celé tělo, aby jí viděl do obličeje. „Berete si Haselbyho?"
„Ano," přikývla a horečně zamrkala. Co je to za reakci? „Myslela jsem, že to víte."
„Ne, nevěděl jsem to -" Vypadal otřeseně. Omráčeně.
Panebože.
Zavrtěl hlavoti. „Nechápu, jak to, že jsem to nevěděl." „Není to tajemství."
„Ne," pronesl o něco silněji. „Asi ne. Samozřejmě že ne. To jsem nenaznačoval."
„Nechováte lorda Haselbyho ve velké úctě?" zeptala se, přičemž velmi pečlivě volila slova.
„To ne," zavrtěl Gregory hlavou - ale jen mírně, jako by si zcela neuvědomoval, co dělá. „Ne. Znám ho spoustu
let. Chodili jsme spolu do školy. A na univerzitu."
Jste tedy stejně staří?" zeptala se Lucy. Napadlo ji, že je špatné, když nezná věk svého snoubence. Ale na druhou
stranu si tím nebyla jistá ani u Gregoryho.
Přikývl. Je velmi... přátelský. Bude na vás hodný." Odkašlal si. Jemný."
Jemný?" opakovala. Připadalo jí to jako zvláštní výběr slov.
Setkal se s jejím pohledem. Teprve tehdy si uvědomila, že se na ni od chvíle, kdy mu řekla jméno svého snou-
bence, zpříma nepodíval. Ale mlčel. Jen na ni upíral pronikavé oči, které jako by měnily barvu. Chvíli byly
hnědé se zeleným nádechem, potom zelené s trochou hnědé a nakonec se to všechno prolnulo.
„Co je?" zašeptala.
„Není to důležité," řekl, ale nevypadal sám sebou. Já..." A potom se odvrátil, čímž to spojení přerušil. „Moje
sestra," odkašlal si, „pořádá zítra večírek. Nechcete přijít?"
„Ano, moc ráda," vyhrkla Lucy, přestože věděla, že by neměla. Ale uplynula tak dlouhá doba od chvíle, kdy šla
mezi lidi, a až bude vdaná, nebude se s ním moct vídat. Neměla by se mučit a toužit po něčem, co nemůže mít,
ale nedokázala si pomoct.
Užij si jako debutantka, jak to jen jde.
Teď. Protože kdy jindy -
Jenže nemůžu" dodala zklamaně.
„Proč ne?"
„Kvůli strýci," vzdychla. „A lordu Davenportovi - Hasel-byho otci." „Vím, kdo to je."
„Samozřejmě. Promiňte -" Odmlčela se. Nechtěla to říct. „Nepřejí si, abych někam chodila." „Cože? Proč?"
Lucy pokrčila rameny. „Prý nemá smysl být představena společnosti jako lady Lucinda Abernathyová, když bu-
du za týden lady Haselbyová."
„To je směšné."
„Tak to říkají." Zamračila se. „A asi ani nechtějí zbytečně utrácet."
„Zítra večer na tu oslavu přijdete," prohlásil Gregory rozhodně. „Zařídím to." „Vy?" zapochybovala Lucy.
„Ne já," odpověděl, jako by zešílela. „Moje matka. Věřte mi, že pokud jde o společenské a delikátní záležitosti,
dosáhne čehokoli. Máte nějakou gardedámu?"
Lucy přikývla. „Tetu Harriet. Je dost slabá, ale jestli to strýc dovolí, určitě dokáže jít na večírek."
„Dovolí to," pronesl Gregory sebejistě. „Zmíněná sestra je moje nejstarší. Daphne. Její milost vévodkyně z Has-
tingsu," objasnil. „Váš strýc neřekne žádné vévodkyni ne, viďte?"
„Asi ne," odpověděla pomalu. Nenapadal jí nikdo, kdo by to udělal.
„Tak tedy ujednáno. Do večera se vám Daphne ozve." Vstal a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
Polkla. Věděla, že bude hořkosladké se ho dotýkat, nicméně ji uchopila. Byl to příjemný pocit. A bezpečný.
„Děkuju," zamumlala a stáhla ruku zpátky, aby mohla zvednout košík. Kývla na služebnou, která k ní okamžitě
zamířila.
„Takže zítra," prohlásil a téměř obřadně se uklonil.
„Zítra," opakovala Lucy. Přemítala, jestli se jí to jen nezdá. Ještě nikdy se nestalo, že by si strýc něco rozmyslel.
Ale třeba...
Možná.
Snad.

15. kapitola

Náš hrdina zjistí, že není a pravděpodobně nikdy nebude tak moudrý jako jeho matka

Ohodinu později čekal Gregory v salonu Čísla pět na Bruton Street, v londýnském domě své matky, která trvala
na tom, že po Anthonyho svatbě uvolní dům Brid-gertonových. Byl to i jeho domov, dokud si před několika lety
nenašel vlastní podnájem. Od doby, kdy se jeho mladší sestra provdala, tam žila matka sama. Gregory si
předsevzal, že když bude v Londýně, bude ji navštěvovat přinejmenším dvakrát týdně, ovšem nikdy ho
nepřestalo překvapovat, jak teď dům působí prázdně.
„Drahoušku!" zvolala matka a se širokým úsměvem vplula do místnosti. „Nenapadlo mě, že tě uvidím dřív než
večer. Jakou jsi měl cestu? A vyprávěj mi všechno o Benedictovi, Sophii a dětech. Je zločin, že svoje vnoučata
vídám tak zřídka."
Gregory se shovívavě usmál. Jeho matka byla ve Wilt-shiru před pouhým měsícem a opakovala svou návštěvu
několikrát za rok. Poslušně jí vylíčil novinky o Benedic-tových čtyřech dětech, přičemž zdůraznil malou Violet,
její jmenovkyni. Potom, jakmile vyčerpala zásobu otázek, pronesl: „Vlastně jsem tě, matko, přišel o něco
požádat."
Violetin postoj byl téměř ukázkový, ale i tak se zdálo, že se trochu narovnala. „Opravdu? Co potřebuješ?"
Řekl jí o Lucy, přičemž to vyprávění co nejvíc zkrátil, aby se ohledně jeho zájmu o ni nepřiklonila k nevhodným
závěrům.
Jeho matka totiž pohlížela na všechny svobodné ženy jako na případné nevěsty. I na ty, které se měly za týden
vdávat.
„Samozřejmě že ti pomůžu," ujistila ho. „Bude to snadné."
Její strýc ji nechce vůbec nikam pouštět," připomněl jí Gregory.
Mávla nad jeho varováním rukou. „Dětská hra, drahý synu. Nech to na mně. Nebude to nic těžkého."
Gregory usoudil, že to téma nebude dál rozvíjet. Pokud matka tvrdí, že ví, jak zajistit něčí návštěvu na plese, pak
jí btide věřit. Přílišné dotazování by ji jen vedlo k víře, že má Gregory postranní motivy.
Což nemá.
Prostě měl Lucy rád. Považoval ji za přítelkyni. A přál si, aby se trochu pobavila. Vlastně to bylo obdivuhodné.
„Řeknu tvé sestře, aby jí poslala pozvání s osobním dovětkem," přemítala Violet. „A možná se rovnou zastavím
za jejím strýcem. Budu lhát, že jsem ji potkala v parku."
„Lhát?" Gregory zkřivil rty. „Ty?"
Matka se samolibě usmála. „Nezáleží na tom, jestli mi uvěří, nebo ne. Je to jedna z výhod pokročilého věku. Ni-
kdo se neodváží odbýt starou saň, jako jsem já."
Gregory nadzvedl obočí. Odmítal skočit na její návnadu. Violet Bridgertonová byla sice matkou osmi dospělých
dětí, ale s mléčnou pletí bez vrásek a širokým úsměvem nevypadala jako žena, která by se dala označit za starou.
Gregory vlastně často přemítal, proč se znovu ne-vdala. Ne že by na ni nenaléhalo dostatečné množství
elegantních vdovců, aby si s nimi zatančila nebo šla na večeři. Gregory se domníval, že by každý skočil po šanci
oženit se s ní, jen kdyby projevila zájem.
Ale neudělala to a Gregory musel přiznat, že ho to
sobecky těší. Navzdory jejímu vměšování byla její soustředěná oddanost dětem a vnoučatům velmi uklidňující.
Jeho otec byl mrtvý víc než čtyřiadvacet let. Gregory si na něj vůbec nevzpomínal. Ale matka o něm často mlu-
vila, a kdykoli o něm vyprávěla, její hlas se změnil. Oči jí zněžněly a koutky rtů se mírně pohnuly - dost na to,
aby Gregory viděl v jejím obličeji vzpomínky.
V těch chvílích chápal, proč byla tak skálopevně rozhodnutá, že si její děti vyberou své životní partnery z lásky.
Odjakživa počítal s tím, že se tomu přizpůsobí. Vzhledem k frašce se slečnou Watsonovou to vlastně byla ironie.
V té chvíli dovnitř vstoupila služebná s čajovým podnosem a položila ho na nízký stolek.
„Kuchařka upekla vynikající sušenky," prohodila matka a podala mu šálek připravený přesně tak, jak to měl rád
- bez cukru, s malým množstvím mléka.
„Čekala jsi mě?" zeptal se.
„Dnes odpoledne ne," odpověděla Violet a usrkla čaje. „Ale věděla jsem, že se brzy zastavíš. Že se nakonec bu-
deš potřebovat najíst."
Gregory jí věnoval pokřivený úsměv. Byla to pravda. Jako mnoho mužů jeho věku a postavení neměl v bytě
místo na pořádnou kuchyň. Jedl po večírcích, v klubu a samozřejmě v domě své matky a sourozenců.
„Děkuju," zamumlal a přijal talíř, na který navršila šest sušenek.
Chvíli si prohlížela čajový podnos, pak naklonila hlavu mírně na stranu a položila si na vlastní talíř dvě sušenky.
„Velmi mě dojímá," pohlédla na něj, „žes ohledně lady Lucindy vyhledal mou pomoc."
„Vážně?" podivil se. „Na koho jiného bych se měl s takovou žádostí obrátit?"
Elegantně kousla do sušenky. „Samozřejmě že jsem jasná volba, ale Lirčitě si uvědomuješ, že když něco po-
třebuješ, zřídka se obracíš na vlastní rodinu."
Gregory znehybněl a potom se k ní pomalu obrátil. Matčiny oči - modré a znepokojivě vnímavé - se upíraly na
jeho obličej. Co tím myslela? Nikdo nemiloval svou rodinu víc než on.
„To určitě není pravda," vypravil ze sebe konečně.
Jen se usmála. „Myslíš?"
Zatnul čelist. ,JMyslím, že ne."
„No tak, hned se neurážej," chlácholila ho a natáhla se přes stolek, aby ho poplácala po ruce. „Nechtěla jsem říct,
že nás nemiluješ. Ale radši si zařizuješ všechno sám."
Jako třeba?"
„Třeba hledání manželky -"
Okamžitě ji přerušil. „Snažíš se mi snad namluvit, že Anthony, Benedict a Colin vítali tvoje vměšování, když se
chystali oženit?"
„Ne, samozřejmě že ne. To žádný muž. Ale -" Mávla rukou ve vzduchu, jako by tu větu chtěla vymazat.
„Odpusť mi. Nebyl to dobrý příklad."
S tichým povzdechem se zadívala z okna a Gregory si uvědomil, že je ochotná nechat to téma být. K svému
překvapení to však sám neudělal.
„Co je špatného na tom, že si rád dělám věci sám?" zeptal se.
Obrátila se a zadívala se na něj, jako by právě nena-kousli potenciálně nepříjemné téma. „Asi nic. Jsem hrdá, že
jsem vychovala tak soběstačné syny. Koneckonců, tři z vás si musíte najít na světě vlastní cestu." Zamyšleně se
odmlčela a pak dodala: „Samozřejmě s trochou Anthonyho pomoci. Velmi by mě zklamalo, kdyby na vás ostatní
nedohlížel."
Je mimořádně štědrý," poznamenal Gregory tiše.
„Viď?" poznamenala Violet s úsměvem. „Penězi i časem. V tom směru se podobá vašemu otci." Upřela na něj
tesklivý pohled. „Mrzí mě, že jsi ho nepoznal."
„Anthony mi byl dobrým otcem," řekl Gregory, protože věděl, že ji to potěší, a současně nepochyboval, že je to
pravda.
Matka sevřela rty a Gregorymu chvíli připadalo, že má blízko k slzám. Okamžitě vylovil kapesník a podal jí ho.
„Ne, to není nutné," řekla, když ho přijala a otřela sl s ním oči. „Nic mi není. Jen trochu -" Polkla a pak se
usmála. Ale oči se jí stále leskly. Jednou - až budeš mít vlastní děti - pochopíš, jak je milé to slyšet."
Položila kapesník a zvedla čaj. Zamyšleně usrkávala a pak si spokojeně povzdychla.
Gregory se v duchu usmál. Matka zbožňovala čaj. Zacházelo to mnohem dál než k obvyklé britské náklonnosti.
Tvrdila, že jí pomáhá přemýšlet, což by normálně považoval za prospěšné, až na to, že on sám byl až příliš často
předmětem jejích myšlenek a po třetím šálku obvykle vypracovala děsivý plán jak ho oženit s dcerou nějaké
přítelkyně, u níž se nedávno dopoledne zastavila.
Tentokrát však očividně nepřemýšlela o manželství. Položila hrnek, a právě když se domníval, že se chystá
změnit téma, podotkla: „Ale není tvůj otec."
Odmlčel se, s vlastním šálkem v polovině cesty k ústům. „Cože?"
„Anthony. Není tvůj otec."
„Ano?" řekl pomalu, protože... o co jí vlastně jde?
Je to tvůj bratr," pokračovala. Jako Benedict s Colinem. Když jsi byl malý, vždycky ses chtěl účastnit jejich
lumpáren."
Gregory se ani nepohnul.
„Samozřejmě že tě nechtěli brát s sebou a kdo by se jim divil?"
„Vskutku, kdo?" utrousil napjatě.
„No tak, neurážej se, Gregory," konejšila ho matka a obrátila se k němu s kajícným a trochu netrpělivým vý-
razem. „Byli to skvělí bratři a většinou velice tolerantní."
„Většinou?"
„Občas," poopravila se. „Ale byl jsi mnohem mladší než oni. Zkrátka jste neměli mnoho společných zájmů. A
když jsi vyrostl, tak..."
Její slova se vytratila a potom Violet vzdychla. Gregory se předklonil. „Tak co?" pobídl ji. „Nic." ,Matko"
„Dobře," řekla a Gregorymu bylo okamžitě jasné, že ví přesně, o čem mluví, a že veškeré vzdechy a váhavá
slůvka jsou pouze naoko.
„Podle mě si myslíš, že jim musíš stále něco dokazovat," dodala.
Překvapeně si ji prohlížel. „Nemusím?"
Pootevřela rty, ale několik vteřin ze sebe nevypravila ani hlásku. „Ne," odpověděla konečně. „Proč myslíš, že
bys měl?"
Taková hloupá otázka. Protože - protože -
„Není snadné vyjádřit to slovy," zabručel.
„Opravdu?" Usrkla čaje. „Musím říct, že takovou reakci jsem nečekala."
Gregory napjal čelist. „Copřesně jsi očekávala?"
„Přesně?" Zvedla k němu natolik veselý pohled, že ho tím zcela popudila. „Nevím, jestli to dokážu přesně vy-
jádřit, ale myslela jsem si, že to popřeš."
Jen to, že jsem to neudělal, ještě neznamená, že to tak není," pokrčil rameny.
„Tvoji bratři si tě váží," ujistila ho Violet.
„Neříkám, že ne."
„Respektují, že jsi svým vlastním pánem." To, pomyslel si Gregory, není tak úplně pravda. „Není známkou
slabosti požádat o pomoc," pokračovala Violet.
„To mě ani nenapadlo," namítl. „Copak jsem za tebou nepřišel právě proto, abys mě podpořila?"
„S něčím, co dokáže jenom žena," utrousila poněkud přezíravě. „Neměl jsi na vybranou, musel ses nutně obrátit
na mě."
To byla pravda, takže se Gregory zdržel poznámek. Jsi zvyklý dělat si všechno sám," zakončila. „Matko."
„Hyacinth je stejná," dodala rychle. „Asi je to důsledek toho, že jste nejmladší. Ale nechci naznačit, že je některý
z vás líný, rozmazlený nebo nějakým způsobem nepoctivý."
„Co tedy?" zeptal se.
Zvedla hlavu a uličnicky se usmála. „Přesně?"
Cítil, jak část napětí mizí. „Přesně," přistoupil na její hru.
Jen to, žes nikdy nemusel kvůli ničemu moc tvrdá pracovat. Máš v tom ohledu štěstí. Dějí se ti samé dobré věci."
„A jako mou matku tě to trápí... Proč?"
„Ach, Gregory," povzdychla si. „Vůbec mě to netrápí. Přeju ti všechno nejlepší. Víš to."
Nebyl si úplně jistý, jak by na to měl odpovědět, takže mlčel, pouze tázavě nadzvedl obočí.
„Nějak jsem se do toho zapleda, viď?" svraštila Violet čelo. „Snažím se jen říct, že jsi nikdy nemusel vynaložit
velké úsilí, abys dosáhl svých cílů. Nejsem si jistá, jestli je to díky tvým schopnostem, nebo cílům."
Nepromluvil. Jeho oči objevily obzvlášť fascinující místo na vzorku tapety zakrývající stěny, takže na něj upíral
pozornost, nedokázal se soustředit na nic jiného a v hlavě mu vířilo.
Matčina náklonnost ho dojala.
A potom, než si vůbec uvědomil, na co myslí, se zeptal: „Co to má společného s mými bratry?"
Trochu nechápavě zamrkala a nakonec zamumlala: „Mluvíš o svém pocitu, že jim musíš něco dokazovat?"
Přikývl.
Našpulila rty. Přemýšlela. A pak odpověděla: „Nevím jistě."
Otevřel ústa. Takovou odpověď nečekal.
„Nevím všechno," dodala a Gregory se domníval, že je to poprvé, kdy tu podivnou směsici slov vypustila z úst.
„Asi to, že jsi takový, jaký jsi..." promluvila zamyšleně. Je to zvláštní kombinace. I když možná ne zas natolik
zvláštní, když má někdo spoustu starších bratrů a sester."
Gregory čekal, až si matka srovná myšlenky. V místnosti bylo ticho, vzduch byl zcela nehybný, a přesto měl
pocit, že ho něco tlačí k zemi a svírá ho ze všech stran.
Nevěděl, co mu matka poví, ale nějak...
Cítil...
Že je to důležité.
Možná víc než cokoli jiného, co kdy slyšel.
„Nechceš žádat o pomoc," promluvila matka, „protože si přeješ, aby v tobě bratři viděli dospělého muže. Ale
přitom... Vedeš snadný život, takže mám dojem, že se někdy dostatečně nesnažíš."
Pootevřel rty.
„Ne že by ses odmítal snažit," dodala chvatně. „Ale většinou nemusíš. A když něco vyžaduje příliš mnoho úsilí...
Pokud se objeví něco, co nedokážeš zvládnout sám, dojdeš k závěru, že to za ty potíže nestojí."
Gregory se přistihl, že upřel oči zpátky k místu na zdi, kde se tak podivuhodně vinula vinná réva. „Vím, co to
znamená na něčem pracovat," namítl tiše. Obrátil se k ní a pohlédl jí zpříma do obličeje. „Zoufale to chtít a
vědět, že to nemůže být tvoje."
„Opravdu? To jsem ráda." Natáhla se pro čaj, ale pak si to zřejmě rozmyslela a zvedla hlavu. „Dostal jsi to?"
„Ne."
Její oči trochu zesmutněly. „To mě mrzí." „Mě ne," pronesl upjatě. „Už ne."
„Ach. To je dobře." Zavrtěla se na sedadle. „V tom případě mě to nemrzí. Myslím, že ses díky tomu stal lepším
člověkem."
Gregory se chtěl v první chvíli ohradit, ale pak k svému velkému překvapení připustil: „Asi máš pravdu."
A k ještě většímu překvapení to tak doopravdy myslel.
Matka se moudře usmála. Jsem ráda, že to vidíš v tomto světle. Většina lidí to neumí." Mrkla na hodiny a pře-
kvapeně vykřikla: „No ne, to už je tolik? Slíbila jsem Portii Featheringtonové, že se u ní odpoledne zastavím."
Jakmile vstala, Gregory vyskočil na nohy.
„Nedělej si s lady Lucindou starosti," poznamenala cestou ke dveřím. „O všechno se postarám. A dopij si, pro-
sím, ten čaj. Dělá mi starosti, když pořád žiješ sám bez ženy, která by se o tebe starala. Ještě rok, a bude z tebe
kost a kůže."
Doprovodil ji ke dveřím. Jako narážka na manželství je to mimořádně nedůvtipné."
„Vážně?" Vyklenula obočí. „Ještě štěstí, že se už nesnažím o důvtipnost. Zjistila jsem, že si většina lidí stejně
nevšimne ničeho, co není jasně řečeno."
„Ani tvoji synové."
„Obzvlášť moji synové."
Zahořkle se usmál. „Koledoval jsem si o to, co?" „Prakticky sis to vyžádal."
Chtěl ji doprovodit na chodbu, ale odehnala ho. „Ne, to nemusíš. Běž si dopít čaj. Požádala jsem v kuchyni, aby
ti připravili chlebíčky. Měli by je každou chvíli přinést, a kdybys je nesnědl, určitě by se zkazily."
Gregorymu právě v té chvíli zakručelo v žaludku, takže sklonil hlavu a pronesl: Jsi skvělá matka, víš to?"
„Protože tě krmím?"
„To taky, ale možná i kvůli pár dalším drobnostem."
Stoupla si na špičky a políbila ho na tvář. „Už nejsi můj malý chlapeček, viď?"
Gregory se usmál. Odmalička ho milovala. „Dokud si to budeš přát, tak budu, mami. Dokud si to budeš přát."

16. kapitola

Náš hrdina se zamiluje. Znovu

Pokud šlo o společenské intriky, byla Violet Bridgertonová nedostižná, přesně jak tvrdila, takže když se Gregory
příští večer dostavil do domu Hastingsových, sestra Daphne, vévodkyně z Hastingsu, ho informovala, že se lady
Lucinda Abernathyová skutečně dostaví.
Zjistil, že ho ten výsledek nevysvětlitelně těší. Lucy vypadala tak zklamaně, když říkala, že na ten ples nemůže,
a opravdu, neměla by se dívka ještě naposledy pobavit, než si vezme Haselbyho? Haselby.
Gregory tomu stále ještě nemohl uvěřit. Jak mu mohlo uniknout, že si bere právě Haselbyho? Nemohl tomu nijak
zabránit a kromě toho by se do toho neměl plést, ale proboha, byl to Haselby.
Neměl by to Lucy říct?
Haselby byl velice laskavý a Gregory musel přiznat, že i víc než dostatečně inteligentní. Nebude ji bít, nebude na
ni hrubý, ale ani... nedokáže...
Nebude jí manželem.
Při té představě se zachmuřil. Lucy nebude žít v normálním manželství, protože Haselby nemá ženy rád. Ne tak,
jak by měl.
Haselby na ni bude hodný a pravděpodobně ji zabez-
pečí nadmíru štědrým příjmem, což je víc, než mnoho žen v manželství získá.
Ale nepřipadalo mu fér, že právě Lucy je předurčená k takovému životu. Zasloužila si mnohem víc. Dům plný
dětí. A psů. Možná pár koček. Vypadala jako typ ženy, která chce celý zvěřinec.
A květin. V Lucyině domově budou všude květiny, tím si byl jistý. Růžové pivoňky, žluté růže i ty vysoké
modré kytičky, které se jí tolik líbily.
Stračky. To je ono.
Zarazil se. Vzpomínal. Stračky.
Lucy sice tvrdila, že zahradnickou duší rodiny je její bratr, ale Gregory si neuměl představit, že by žila v domě
bez květin.
Bude tam smích, hluk a obrovský nepořádek - navzdory jejím snahám zachovat každý koutek upravený a
uklizený. Snadno si ji dokázal představit, jak si o všechny dělá starosti, organizuje a snaží se všechno udržet v
patřičném pořádku.
Skoro se při tom pomyšlení nahlas zasmál. Nezáleželo na tom, jestli tam bude konvoj sloužících, kteří budou
utírat prach, rovnat, leštit a zametat. S dětmi není nikdy nic tam, kam to člověk položí.
Lucy byla rozená hospodyně. To ji dělalo šťastnou a měla by mít domácnost, kterou by mohla řídit.
Měla by mít děti. Spoustu dětí.
Třeba osm.
Rozhlédl se po tanečním sále, který se pomalu začínal zaplňovat. Nikde Lucy neviděl, a přitom nebyla místnost
ještě tak plná, aby ji přehlédl. Spatřil však svou matku.
Zamířil k ní.
„Gregory," zvolala a napřáhla k němu obě ruce, „dnes večer ti to ohromně sluší."
Vzal ji za ruce a zvedl je ke rtům. „Řečeno se vší upřímností a nestranností vlastní matky," zamumlal.
„Nesmysl," usmála se. „Pravdou je, že všechny moje děti jsou mimořádně inteligentní a pohledné. Kdyby t
byl jen můj názor, nemyslíš, že by mi to do téhle chvíle někdo vyvrátil?" Jako by se snad odvážil."
„Asi máš pravdu," připustila s apatickým výrazem, který byl velice působivý. „Ale budu neústupná a trvám dál
na tom, že je ta debata sporná."
„Jak si přeješ, matko," pronesl zcela vážně. Jak si přeješ."
„Už přišla lady Lucinda?"
Gregory zavrtěl hlavou. Ještě ne."
„Není zvláštní, že jsem se s ní nesetkala?" přemítala. „Člověk by řekl, že když je ve městě už čtrnáct dní... Ale
na tom nezáleží. Určitě bude úžasná, pokud jsi vyvinul takové úsilí, abys ji sem dnes večer dostal."
Gregory po ní vrhl podezřívavý pohled. Znal tento tón. Byl dokonalou směsicí nenucenosti a přesného zásahu,
obvykle potižívaného při hledání informací. V tom byla jeho matka mistr.
A samozřejmě že si uhladila vlasy a s vyhýbavým pohledem nenucené dodala: „Říkal jsi, že jste se seznámili u
Anthonyho?"
Neviděl důvod předstírat, že neví, o čem matka mluví.
Je zasnoubená a bude se vdávat, matko," pronesl důrazně. A potom pro lepší pochopení dodal: „Za týden."
„Ano, ano, já vím. Za syna lorda Davenporta. Pochopila jsem, že jsoti to dlouholeté zásnuby."
Gregory přikývl. Nepředpokládal, že by matka věděla o Haselbyho zaměření. Nebyla to veřejně rozšířená infor-
mace. Samozřejmě se o tom šuškalo jako vždycky, ale nikdo se to neodvážil opakovat v přítomnosti dam.
„Dostala jsem na tu svatbu pozvánku," prohodila Violet.
„Opravdu?"
„Bude to velkolepá událost." Gregory zatnul zuby. „Stane se hraběnkou." „Ano, asi ano. Něco takového by
člověk neměl podceňovat." „Ne."
Violet vzdychla. „Zbožňuju svatby." „Vážně?"
„Ano." Znovu vzdychla, tentokrát ještě s větší dramatič-ností, než by Gregory považoval za možné. Je to tak ro-
mantické," dodala. „Nevěsta, ženich..."
„Měl jsem dojem, že bez nich se obřad neobejde."
Matka ho sjela nevrlým pohledem. Jak jsem mohla vychovat tak neromantického syna?"
Gregory usoudil, že na to neexistuje odpověď.
„Hanba ti," řekla Violet. „Hodlám tam jít. Skoro nikdjB neodmítnu pozvánku na svatbu."
A pak se ozval ten hlas: „Kdopak se vdává?"
Gregory se otočil. Byla to jeho mladší sestra Hyacinth. Oblečená v modrých šatech a jako obvykle strkající nos 1
do všeho, co se týkalo někoho jiného.
„Lady Lucinda Abernathyová s lordem Haselbym," odpověděla Violet.
„Ano, ovšem." Hyacinth svraštila čelo. „Dostala jsem pozvánku. U svatého Jiří, ne?"
Violet přikývla. „S následnou hostinou v domě Fenns-worthových."
Hyacinth se rozhlédla po sále. Dělávala to často, dokonce i když nehledala nikoho konkrétního. „Není divné, že
ji ještě neznám? Je to sestra hraběte z Fennsworthu, že ano?" Pokrčila rameny. „Zvláštní, že ani s ním jsem se
ještě nesetkala."
„Myslím, že lady Lucinda ještě nevstoupila do společnosti," podotkl Gregory. „Aspoň ne formálně."
„V tom případě to bude dnes její premiéra," prohlásila matka. Jak vzrušující!"
Hyacinth upřela na bratra ostrý pohled. Jak ses s lady Lucindou seznámil, Gregory?"
Otevřel ústa, ale už pokračovala: „A neříkej, že to tak není, protože Daphne mi už všechno řekla."
„Tak proč se ptáš?"
Hyacinth se zachmuřila. „Nevysvětlila mi, jak jste se seznámili."
„Možná bys měla poopravit své chápání slova všechno." Gregory se obrátil k matce. „Slovní zásoba a chápavost
nikdy nebyly její silnou stránkou."
Violet stočila oči ke stropu. „Každý den žasnu, že se vám oběma podařilo dospět."
„Bála ses, že se vzájemně pobijeme?" utrousil Gregory.
„Ne, že to udělám sama."
„Každopádně," pronesla Hyacinth, jako by se předchozí minutový rozhovor vůbec neuskutečnil, „Daphne tvr-
dila, žes měl velkou starost, aby lady Lucinda dostala pozvánku, a matka prý dokonce připsala vzkaz, že si velmi
užívá její společnost, což, jak všichni víme, je nestydatá lež, protože jsme se s ní ještě nikdo ne-"
„Přestaneš někdy mluvit?" přerušil ji Gregory.
„Kvůli tobě ne," odsekla Hyacinth. Jak jsi ji poznal? A hlavně, jak dobře ji znáš? A proč jsi tolik toužil pozvat
ženu, která se bude za týden vdávat?"
A potom kupodivu Hyacinth zmlkla.
„To by mě samotnou zajímalo," zamumlala Violet.
Gregory pohlédl ze sestry na matku a usoudil, že všechny tlachy, které vykládal Lucy o tom, že velká rodina
poskytuje člověku útěchu, nemyslel vážně. Bylo to otravné, dotěrné a mohl přidat řadu dalších vlastností, na
jejichž jména si v tu chvíli nemohl vzpomenout.
Možná to tak bylo nejlepší, protože by pravděpodobně žádné nebylo zdvořilé.
Přesto se k oběma ženám obrátil s mimořádnou trpělivostí a prohlásil: „Seznámili jsme se minulý měsíc v Kentu
na večírku u Kate a Anthonyho. A požádal jsem Daphne, aby ji dnes večer pozvala, protože je to rozkošná mladá
dáma a náhodou jsem ji včera potkal v parku. Strýc jí odepřel sezonu, takže jsem si myslel, že bude milé po-
skytnout jí příležitost, aby na jeden večer unikla z domu."
Nadzvedl obočí, jako by je mlčky vyzýval k odpovědi.
Samozřejmě že odpověděly. Ne slovy - slova nejsou nikdy tak výmluvná jako pochybovačné pohledy, které
vrhaly jeho směrem.
„Proboha," skoro vybuchl. Je zasnoubená. Bude se vdávat." Nemělo to viditelný účinek.
Gregory se zamračil. „Vypadám snad, že se tu svatbu snažím překazit?"
Hyacinth zamrkala. Několikrát, jak to dělávala, kdykoli soustředěně přemýšlela o něčem, co se jí netýkalo. Ale k
jeho velkému překvapení jen tiše zabručela hmm a dodala: „Asi ne." Rozhlédla se po místnosti. „Přesto bych ji
ráda poznala."
„O tom nepochybuju," utrousil Gregory a poblahopřál si, jako nejméně jednou za měsíc, že svou sestru neuškrtil.
„Kate psala, že je velmi půvabná," podotkla Violet.
Gregory se k ní obrátil. Jeho nálada náhle prudce klesla. „Kate ti psala?" Proboha, co všechno jí prozradila?
Stačilo, že o fiasku se slečnou Watsonovou věděl Antho-ny - samozřejmě že přišel na to, co se stalo - ale jestli se
to dozvěděla i matka, bude jeho život naprosté peklo.
Zabije ho svou vlídností. Tím si byl jistý.
„Kate píše dvakrát do měsíce," pokrčila Violet ramenem. „O všem mě informuje."
„Ví o tom Anthony?" zabručel Gregory.
„Nemám tušení," odpověděla Violet a vrhla po něm nadřazený pohled. „Ale vlastně mu do toho nic není."
Panebože.
Gregorymu se podařilo neříct to nahlas.
„Pochopila jsem," pokračovala klidně, „že byl bratr lady Lucindy přistižen v kompromitující situaci s dcerou
lorda Watsona."
„Opravdu?" Hyacinth se pečlivě rozhlížela po davu, ale teď se rychle obrátila zpátky.
Violet zamyšleně přikývla. „Zajímalo mě, proč s tou svatbou tolik spěchali."
„Tak proto," zabručel Gregory tónem, který trochu připomínal zachrochtání.
„Hmmmm." To přišlo od Hyacinth.
Takový zvuk si od ní nikdo nepřál slyšet.
Violet se otočila k dceři. „Byl kolem toho obrovský poprask."
„Vlastně," procedil Gregory mezi zuby, „se všechno diskrétně vyřešilo."
„Klepy nezastavíš," poznamenala Hyacinth.
„Ne abys k nim ještě přidávala," varovala ji Violet.
„Neřeknu ani slovo," slíbila Hyacinth a mávla rukou, jako by už nikdy v životě neměla promluvit.
Gregory si odfrkl. „No tak, prosím."
„Neřeknu," dušovala se. „U mě je tajemství v bezpečí, pokud vím, že jde o tajemství."
„Chceš tedy říct, že nemáš smysl pro taktnost?"
Hyacinth přimhouřila oči.
Gregory nadzvedl obočí.
„Kolik vám je?" povzdychla si Violet. „Panenko skákavá, vy dva jste se od dětství ani trochu nezměnili. Skoro
očekávám, že si tu vjedete do vlasů."
Gregory sevřel ústa a zadíval se odhodlaně před sebe. Nic nepůsobí takovou hořkost jako výtka od matky, kvůli
níž si připadáš jako nemluvně.
„No tak, nebuď taková," usmála se Hyacinth na matkti. „On ví, že si ho dobírám, protože ho miluju." Zářivě se
na bratra usmála.
Gregory vzdychl, protože to byla pravda, protože cítil totéž a protože i navzdory tomu bylo vyčerpávající být
jejím bratrem. Ale oba byli o hodně mladší než ostatní sourozenci, takže odjakživa tvořili tak trochu pár.
„Mimochodem můj cit opětuje," pokračovala Hyacinth, „jenže to jako muž nepřizná."
Violet přikývla. „To je pravda."
Hyacinth se obrátila ke Gregorymu. „A aby bylo zcela jasno, nikdy jsem ti netrhala vlasy."
Jistě to byl signál, aby odešel. Nebo přišel o příčetnost. Opravdu toho měl až po krk.
„Hyacinth," prohlásil, „víš, že tě zbožňuju. Matko, tebe taky zbožňuju. A teď odcházím."
„Počkej!" zavolala Violet.
Obrátil se. Měl tušit, že to nebude tak snadné. „Doprovodíš mě?" „Kam?"
„Přece na tu svatbu."
Propánakrále, co je to v jeho ústech za hořkou pachuť? „Na jakou svatbu? Lady Lucindy?"
Matka na něj upírala ty nejnevinnější modré oči. „Nerada bych šla sama."
Trhl hlavou k sestře. „Vezmi Hyacinth."
„Ta bude chtít jít s Garethem," namítla Violet.
Gareth St. Clair byl už skoro čtyři roky Hyacinthiným manželem. Gregory ho měl hodně rád, a protože se mezi
nimi rozvinulo velmi pěkné přátelství, věděl, že rozhodně netouží prosedět celý den na dlouhé, vleklé společen-
ské události.
Kdežto Hyacinth měla, aniž by se jí to vyjádření nějak dotklo, vždycky zájem o klepy, což znamenalo, že si jistě
nenechá tak důležitou svatbu ujít. Někdo bude přes míru pít, někdo jiný bude tančit příliš blízko u sebe a
Hyacinth by nesnesla, kdyby se o tom dozvěděla jako poslední.
„Gregory?" pobídla ho matka.
„Nepůjdu tam."
„Ale -"
„Nepozvali mě."
„Určitě jenom nějakým nedopatřením. To se po tvém dnešním úsilí jistě napraví."
„Matko, i když bych rád popřál lady Lucindě hodně štěstí, netoužím jít na její ani na žádnou jinou svatbu. Je tam
nuda."
Rozhostilo se ticho.
Což nikdy nebylo dobré znamení.
Pohlédl na Hyacinth. Mžourala na něj jako sova. „Máš rád svatby," podotkla.
Zabručel. Připadalo mu to jako nejlepší odpověď.
„Opravdu," dodala. „Na mojí svatbě jsi -"
„Hyacinth, jsi moje sestra. To bylo něco jiného."
„Ano, ale šel jsi i na svatbu Felicity Albansdaleové a jasně si vzpomínám -"
Gregory se k ní otočil zády dřív, než stačila podrobně vylíčit míru jeho veselí. „Děkuju ti za pozvání, matko, ale
nechci jít na svatbu lady Lucindy."
Violet otevřela ústa, jako by se chystala položit nějakou otázku, ale pak je zase zavřela. „Dobře," přikývla.
V Gregorym to okamžitě vyvolalo podezření. Nepodobalo se jí, že by se tak rychle vzdala. Další zjišťování
jejích motivů by však vyloučilo jakoukoli šanci na rychlý únik.
Rozhodl se snadno.
,,Adieu vám oběma," prohlásil.
„Kam jdeš?" zeptala se ho Hyacinth. „A proč mluvíš francouzsky?" Obrátil se k matce. ,Je celá po tobě." „Ano,"
vzdychla Violet. Já vím."
Hyacinth se k ní okamžitě otočila. „Co to má znamenat?" „Proboha, Hyacinth -"
Gregory využil okamžiku, kdy upíraly pozornost jedna na druhou, a vyklouzl.
Sál se začínal zaplňovat a jeho napadlo, že Lucy mohla docela dobře přijít, zatímco mluvil s matkou a sestrou.
Pokud ano, pravděpodobně by se však nedostala až doprostřed sálu, a tak zamířil k hlavnímu vchodu. Šlo to
pomalu - byl víc než měsíc mimo město a zdálo se, že mu všichni mají co říct, přestože se o nic z toho ani vzdá-
leně nezajímal.
„Hodně štěstí," popřál lordu Trevelstamovi, který se ho snažil zaujmout koněm, jehož si nemohl dovolit koupit.
„Určitě nebudete mít potíže -"
Hlas ho opustil.
Nemohl mluvit.
Nemohl myslet.
Panebože, znovu už ne.
„Bridgertone?"
Na druhé straně místnosti hned u dveří stáli tři džentlmeni, jedna postarší dáma, dvě matrony a -
Ona.
Byla to ona. A táhlo ho to k ní, jako by mezi nimi bylo natažené lano. Musel k ní přistoupit. „Bridgertone, děje
se něco -"
„Promiňte," vypravil ze sebe Gregory a protáhl se kolem Trevelstama. Byla to ona. Až na to...
Byla to jiná ona. Nebyla to Hermione Watsonová. Byla to - Nevěděl, kdo přesně to je, neboť ji viděl jen zezadu.
Ale bylo to tady - ten stejně úchvatný i hrozný pocit. Točila se mu hlava. Prožíval extázi. V plicích měl prázdno.
On sám byl prázdný.
A chtěl ji.
Bylo to přesně tak, jak si vždy představoval - to kouzelné, téměř spalující vědomí, že je jeho život dovršen, že
ona je ta pravá.
Až na to, že se mu to stalo už dřív. A Hermione Watsonová nebyla ta pravá.
Panebože, může se muž šíleně a hloupě zamilovat dvakrát?
Nedoporučil právě on Lucy, aby byla opatrná, a pokud ji někdy přemůže podobný pocit, neměla by mu věřit? A
přece... Přece tam byla. A on taky.
A všechno se to dělo znovu.
Bylo to stejné jako předtím s Hermione. Ne, bylo to horší. Tělo ho brnělo, nedokázal v botách znehybnět prsty u
nohou. Toužil vyskočit z kůže a rozběhnout se na druhou stranu místnosti jen proto, aby... aby...
Aby ji spatřil.
Chtěl, aby se obrátila. Chtěl jí vidět do obličeje. Chtěl vědět, kdo to je. Chtěl ji poznat Ne.
Ne, přesvědčoval se a snažil se donutit nohy, aby kráčely jiným směrem. Je to šílenství. Měl by odejít. Hned teď.
Ale nemohl. Ačkoli na něj každý rozumný koutek jeho duše křičel, aby se otočil a odešel, stál na místě jako za-
kořeněný a čekal, až se ta dívka obrátí.
Modlil se, aby se obrátila.
A potom to udělala.
A byla to -
Lucy.
Klopýtl, jako by ho někdo udeřil. Lucy?
Ne, to není možné. Zná Lucy. 5 ní se mu tohle nestává.
Viděl ji mnohokrát, dokonce ji políbil, ale ani jednou neměl dojem, že by ho svět mohl zcela pohltit, pokud k ní
nedojde a nevezme ji za ruku.
Neexistovalo pro to žádné vysvětlení. Cítil to už předtím. S Hermione.
Ale tentokrát - to nebylo úplně stejné. S Hermione to vyvolávalo závrať, bylo to nové s náznakem vzrušení, ob-
jevu a dobývání. Ale tohle byla Lucy.
Byla to Lucy a -
Všechno se mu to teď naráz vybavilo. Naklonění její hlavy, když mu vysvětlovala, proč by se měly chlebíčky
patřičně rozdělit. Půvabně rozmrzelý výraz, když se mu pokoušela vylíčit, proč se slečně Watsonové dvoří úplně
špatně.
Prostý spokojený pocit, když spolu seděli na lavičce v Hyde Parku a házeli chléb holubům. A ten polibek. Drahý
bože, ten polibek. Stále o tom polibku snil. A chtěl, aby o něm snila i ona.
Udělal krok. Jen jediný - mírně dopředu a ke straně, aby na ni viděl lip z profilu. Všechno mu připadalo tak
důvěrné - nachýlení její hlavy, její pohybující se rty, když mluvila. Jak to, že ji nepoznal hned? Ty vzpomínky
byly zastrčené v koutku jeho mysli, ale Gregory nechtěl - nedovolil si - potvrdit jejich přítomnost.
A potom ho spatřila. Uviděla ho. Četl to nejprve z jejích
očí, které se rozevřely a zajiskřily, a potom ze zvlnění jejích rtů. Usmála se. Na něj.
Naplnilo ho to. Naplnilo ho to tolik, až měl pocit, že vybuchne. Byl to jen úsměv, ale víc nepotřeboval.
Vykročil. Skoro necítil nohy, jako by vědomě neovládal své tělo. Pohyboval se pouze s tím, že k ní musí dojít.
„Lucy," promluvil, aniž si uvědomil, že je obklopují cizí lidé, a ještě hůř, přátelé, takže se neměl odvážit oslovit
ji křestním jménem.
Ale nic jiného by nebylo správné.
„Pane Bridgertone," řekla, ale její oči říkaly Gregory.
A on to věděl.
Miluje ji.
Byl to zvláštní, nádherný pocit. Jako by se před ním náhle otevřel svět. A on to pochopil. Pochopil všechno, co
potřeboval vědět a co bylo přímo tam v jejích očích.
„Lady Lucindo," prohlásil a sklonil se nad její ruku. „Smím vás požádat o tanec?"

17. kapitola

Sestra našeho hrdiny uvede události do pohybu

Byl to ráj. Zapomeňte na anděly, na svatého Petra a nablýskané spinety. Nebe je tanec v náruči opravdové lásky.
A poněvadž dotyčné zbýval pouhý týden, než se provdá za někoho úplně jiného, musel náš hrdina popadnout
nebe pevně oběma rukama. Metaforicky řečeno.
Lucy se se smíchem pohupovala a otáčela. Úžasný obrázek. Co by lidé řekli, kdyby se k němu naklonila a chy-
tila ho oběma rukama?
A nikdy nepustila.
Většina by měla za to, že se zbláznila. Několik by si jich myslelo, že je zamilovaná. Nebo vychytralá, prohlásili
by všichni.
„Na co myslíte?" zeptal se Gregory. Díval se na ni... tak nějak jinak.
Odvrátila se od něj a pak se zase otočila zpátky. Připadala si odvážná, téměř obdařená magickými schopnostmi.
„Opravdu to chcete vědět?"
Obešel dámu po levici a vrátil se na původní místo. „Chci," přisvědčil a zvlčile se usmál.
Ale jen se zakřenila a zavrtěla hlavou. Právě teď si přála předstírat, že je někým docela jiným. Někým méně kon-
venčním. Mnohem impulzivnějším.
Nechtěla být stará dobrá Lucy. Dnes večer ne. Už se j( dělalo nanic z plánování, z usmiřování, z dělání čehokoli,
u čeho si dopředu rozmyslela každou možnost a následek.
Jestli udělám tohle, stane se tamto, ale pokud udělám tamhleto a potom tohle, skončí to úplně jinak, což znamená
-
Úplně to stačilo, aby se jakékoli dívce zamotala hlava, Aby se cítila ochromená tím, že nedokáže ovlivnit směr
vlastního života.
Ale dnes večer ne. Dnes večer díky podivvihodnému zázraku jménem vévodkyně z Hastingsu - nebo snad vdova
lady Bridgertonová - měla na sobě šaty z nejlepší-ho zeleného hedvábí a byla na tom nejúžasnějším plese, jaký si
uměla představit.
A tančila s mužem, o němž si byla naprosto jistá, že ho bude do konce života milovat.
„Vypadáte nějak jinak," poznamenal.
„Cítím se jinak." Když procházeli kolem sebe, dotkla se jeho ruky. Sevřel její prsty, ačkoli o ně měl pouze
zavadit. Zvedla hlavu a spatřila, že se na ni upřeně dívá. Měl vlídné pronikavé oči a pozoroval ji stejně -
Panebože, pozoroval ji tak, jak pozoroval Hermione.
Tělo ji začalo brnět. Cítila to ve špičkách u nohou i na místech, na která se ani neodvážila pomyslet.
Znovu prošli kolem sebe, ale tentokrát ji natočil k sobě možná o něco víc, než měl, a prohodil: „Taky se cítím
jinak."
Prudce otočila hlavu, ale už ji obrátil zády k sobě. Jak jinak se cítí? Proč? Co tím myslet?
Obešla muže po své levici a potom prošla kolem Gre-goryho.
Jste ráda, že jste mohla dnes večer přijít?" zeptal se.
Přikývla, protože byla v té chvíli příliš daleko, aby odpověděla, aniž by musela příliš zesílit hlas.
Ale potom je taneční kroky opět svedly dohromady a Gregory zašeptal: Já taky."
Vrátili se na původní místa a zůstali nehybně stát, zatímco je jiný pár začal obcházet. Lucy zvedla hlavu. K ně-
mu. A zadívala se mu do očí.
Ani jednou je nespustil z jejího obličeje.
A dokonce i v mihotavém světle svíček a pochodní, které ozařovaly přepychový taneční sál, spatřila ten záblesk.
To, jak se na ni díval - vroucně, majetnicky a hrdě.
Zachvěla se.
Zapochybovala o tom, že dokáže zůstat stát.
Potom hudba dohrála a Lucy si uvědomila, že některé reakce musí být skutečně hluboce zakořeněné, protože se
uklonila a s úsměvem kývla na ženu vedle sebe, jako by se během tohoto tance nezměnil celý její život.
Gregory ji vzal za ruku a vedl ke straně tanečního sálu, kde se shromažďovaly matrony a pozorovaly své svěřen-
kyně přes okraje sklenek s limonádami. Než však dospěli k cíli, předklonil se a zašeptal jí do ucha:
„Musím s vámi mluvit."
Zalétla k němu pohledem.
„V soLikromí," dodal.
Cítila, jak zpomalil, pravděpodobně proto, aby měli víc času si popovídat, než se Lucy vrátí k tetě Harriet.
„Proč?" zeptala se. „Děje se něco špatného?" Zavrtěl hlavou. „Už ne."
A ona si dovolila doufat. Jen trochu, protože nesnesla pomyšlení, že se možná mýlí, ale třeba... Třeba ji miluje.
Třeba si ji chce vzít. Zbývá jí sice necelý týden do svatby, ale ještě nepronesla manželský slib.
Možná existuje šance. Možná existuje cesta.
Pátrala v Gregoryho obličeji, zda v něm nenajde záchytný bod, který by jí poskytl odpověď. Ale když ho
požádala, aby jí sdělil víc informací, zavrtěl hlavou a zašeptal: „V knihovně. Třetí dveře od dámských toalet.
Sejdeme se tam za půl hodiny."
„Zešílel jste?"
Usmál se. Jen trochu."
„Gregory, já -"
Díval se jí přímo do očí, což ji umlčelo. To, jak si ji prohlížel -Jí bralo dech.
„Nemůžu," zašeptala, protože ať už k sobě cítili cokoli, stále byla zasnoubená s jiným mužem. A i kdyby nebyla,
takové chování mohlo vést ke skandálu. „Nemůžu s vámi zůstat o samotě. Víte to."
„Musíte."
Snažila se zavrtět hlavou, ale nedokázala se pohnout. „Musíš, Lucy," naléhal.
Přikývla. Pravděpodobně to byla ta největší chyba, jakou kdy udělala, ale nedokázala odmítnout.
„Paní Abernathyová," prohlásil Gregory až příliš hlasitě, když přistoupil k její tetě Harriet. „Vracím lady
Lucindu I do vaší péče."
Teta Harriet přikývla, přestože se Lucy domnívala, že nemá tušení, co jí Gregory řekl, a potom se obrátila k Lu-
cy a zavolala: „Půjdu si sednout!"
Gregory se uchechtl a řekl: „Musím si zatančit s jinými."
„Samozřejmě," přikývla Lucy, přestože měla dojem, že není se spletitostmi jejich pokoutního dostaveníčka úplně
obeznámena. „Vidím někoho známého," zalhala a pak k své velké úlevě opravdu spatřila někoho, koho znala -
nějakou spolužačku ze školy. Nebyla to sice dobrá přítelkyně, nicméně dostatečně známá, aby ji pozdravila.
Ale než se Lucy stačila pohnout, uslyšela ženský hlas volající Gregoryho jméno. Neviděla, o koho jde, ale viděla
Gregoryho. Zavřel oči
a tvářil se zničeně. „Gregory!"
Ten hlas se přiblížil, a tak se Lucy obrátila doleva, kde
spatřila mladou ženu, která možná byla jednou z Gregoryho sester. Pravděpodobně ta nejmladší, poněvadž jinak
by vypadaly pozoruhodně zachovale.
„To je určitě lady Lucinda," prohlásila žena. Její vlasy, jak si Lucy všimla, měly úplně stejný odstín jako ty
Gregoryho - sytě kaštanově hnědé. Ale oči měla modré, pronikavé a bystré.
„Lady Lucindo," promluvil Gregory, jako by plnil nepříjemnou povinnost, „rád bych vám představil svou sestru,
lady St. Clairovou."
„Hyacinth," prohlásila žena energicky. „Nemusíme se zdržovat formalitami. Určitě se brzy spřátelíme. Nejdřív
mi vyprávějte všechno o sobě a potom bych ráda slyšela o večírku Anthonyho a Kate, který se konal minulý
měsíc. Chtěla jsem tam jet, ale měli jsme už domluveno něco jiného. Prý tam byla ohromná zábava."
Lucy, vyplašená nespoutaným živlem před sebou, pohlédla na Gregoryho, jako by žádala o radu, ale jen pokrčil
rameny. „Tohle je ta, kterou rád mučím."
Hyacinth se k němu obrátila. „Cože?"
Sklonil hlavu. „Musím jít."
A potom Hyacinth Bridgertonová St. Clairová udělala něco velmi zvláštního. Přimhouřila oči a pohlédla z bratra
na Lucy a zpátky. A potom znovu. Pak ještě jednou. A nakonec bratrovi oznámila: „Potřebuješ mou pomoc."
„Hy-" začal Gregory.
„Potřebuješ," přerušila ho. „Máš něco v plánu. Nesnaž se to popřít."
Lucy nemohla uvěřit, že to všechno vyvodila Hyacinth z jedné úklony a Musím jít. Otevřela ústa, aby se na něco
zeptala, ale vypravila ze sebe pouze: Jak -," když ji Gregory umlčel varovným pohledem.
„Vím, že máš něco za lubem," obrátila se Hyacinth ke Gregorymu. Jinak bys nezašel tak daleko, abys ji sem
dnes večer dostal."
„Byl jen laskavý," vyhrkla Lucy.
„Nesmysl," utrousila Hyacinth a chlácholivě ji poplácala po ruce. „Něco takového by v životě neudělal."
„To není pravda," ohradila se Lucy. Gregory sice možná byl trochu ďábel, ale měl srdce na správném místě a
ona zásadně nesouhlasila s nikým - dokonce ani s jeho sestrou - kdo tvrdil něco jiného.
Hyacinth si ji s potěšeným úsměvem prohlížela. „Líbíte se mi," pronesla pomalu, jako by k tomu závěru právo
došla. „Samozřejmě se mýlíte, ale stejně se mi líbíte." Obrátila se k bratrovi. „Líbí se mi."
„Ano, to už jsi říkala."
„A potřebuješ mou pomoc."
Lucy přihlížela, jak si bratr se sestrou vyměnili pohled, který nechápala.
„Potřebuješ mou pomoc," opakovala Hyacinth polohlasně. „Dnes večer i později."
Gregory se na sestru pronikavě díval a potom promluvil tak tiše, že se Lucy musela předklonit, aby ho slyšela:
„Musím mluvit s lady Lucindou. O samotě."
Hyacinth se pousmála. „To můžu zařídit."
Lucy měla neodbytný pocit, že by Gregoryho sestra dokázala cokoli.
„Kdy?" zeptala se Hyacinth.
„Až to bude nejjednodušší," odpověděl Gregory.
Hyacinth se rozhlédla po sále, přestože si Lucy v žádném případě neuměla představit, jakou informaci týkající se
současného rozhodnutí hledá.
„Za hodinu," prohlásila s přesností armádního generála. „Teď jdi pryč, Gregory, a dělej všechno, co se na ta-
kovýchhle slavnostech dělá. Tanči. Dojdi pro limonádu. Nech se vidět s tou dívkou Whitfordových, jejíž rodiče
za tebou měsíce běhají.
A vy," obrátila se k Lucy s autoritativním zábleskem v očích, „zůstaňte se mnou. Představím vás každému, koho
potřebujete znát."
„Koho potřebuju znát?" zajímala se Lucy.
„Zatím nevím jistě. Ale vlastně na tom nezáleží."
Lucy na ni užasle zírala.
„Přesně za pětapadesát minut," pronesla Hyacinth, „si lady Lucinda roztrhne šaty." „Opravdu?"
„Udělám to za vás," upřesnila Hyacinth. Jsem v takových věcech dobrá."
„Roztrhneš jí šaty?" zeptal se Gregory pochybovačně. „Tady v sále?"
„S podrobnostmi si nelam hlavu," mávla Hyacinth přezíravě rukou. Jdi hrát svou roli a za hodinu za ní přijď do
Daphniny šatny."
„Do hraběnčiny ložnice?" zaskřehotala Lucy. To rozhodně nepůjde.
„Daphne je na naší straně," ujistila ji Hyacinth. „A teď všichni pryč!"
Lucy na ni upřeně zírala a zmateně mrkala. Neměla zůstat s Hyacinth?
A potom udělal Gregory něco zarážejícího. Vzal Lucy za ruku. Přímo tam, uprostřed tanečního sálu, kde na ně
každý viděl, ji vzal za ruku a políbil ji. „Nechávám vás v dobrých rukou." Se zdvořilým kývnutím couvl a vrhl
po sestře varovný pohled. „I když se tomu dá stěží uvěřit."
Potom odešel, pravděpodobně proto, aby dělal zamilované oči na nějakou ubohou, nic netušící ženu, která neví,
že je pouhou figurkou v mistrovském plánu jeho sestry.
Lucy pohlédla zpátky na Hyacinth, trochu vyčerpaná celým překotným vývojem událostí. Hyacinth se na ni
zářivě usmívala.
„Skvělé," pronesla, přestože to vypadalo, jako by spíš blahopřála sama sobě. „Takže teď," pokračovala, „proč s
vámi můj bratr potřebuje mluvit? A neříkejte, že nemáte tušení, protože vám to neuvěřím."
Lucy přemítala nad různými odpověďmi a konečně se rozhodla pro: „Nemám tušení." Nebyla to tak úplně prav-
da, ale nehodlala vyjevit své nejtajnější sny a naděje ženě, kterou poznala před pouhými několika minutami,
nehledě na to, čí je to sestra.
A měla pocit, že by v té chvíli mohla vyhrát.
„Opravdu?" Hyacinth se tvářila podezřívavě.
„Opravdu."
Hyacinth to viditelně nepřesvědčilo. „No, aspoň jste chytrá."
Lucy usoudila, že se nebude držet zpátky. „Víte," poznamenala, „myslela jsem si, že jsem ta nejrozkazovačnější
osoba, která pořád něco organizuje, ale mám dojem, že vy jste horší."
Hyacinth se mile zasmála. „Vůbec nemám organizační talent. Ale rozkazovačná jsem. A budeme spolu skvěle
vycházet." Zaklesla ruku do Lucyina lokte. Jako sestry."
Za hodinu se Lucy dozvěděla o Hyacinth tři věci.
Za prvé každého zná. A o každém všechno ví.
Za druhé má četné informace o svém bratrovi. Lucy jí nemusela položit jedinou otázku, ale než odešly ze sálu,
znala Gregoryho oblíbenou barvu (modrou), jídlo (sýr, I jakéhokoli druhu), a věděla, že jako dítě šišlal.
Také pochopila, že by člověk nikdy neměl udělat tu chybu, že by Gregoryho mladší sestru podcenil. Nejenže
Hyacinth roztrhla Lucy šaty, ale provedla to ke všemu s dostatečnou obratností, aby o té nehodě (a nutnosti ná-
pravy) věděli čtyři lidé. Navíc poškodila pouze lem, čímž příhodně zachránila Lucyinu cudnost.
Bylo to skutečně velmi působivé.
„Nedělám to poprvé," svěřila se jí Hyacinth, když ji odváděla z tanečního sálu. Lucy to nepřekvapilo.
„Občas se to hodí," dodala Hyacinth naprosto vážně. „Tudy."
Lucy ji následovala nahoru po zadním schodišti.
„Existuje velmi málo výmluv pro ženy, které si přejí odejít ze společenské události," pokračovala Hyacinth s
pozoruhodnou schopností držet se zvoleného tématu jako klíště. „Vyplatí se nám mistrovsky zvládnout každou j
zbraň v našem arzenálu."
Lucy došla k závěru, že až do této chvíle vedla velmi uzavřený život.
„Už jsme tu." Hyacinth otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Ještě tady není. Dobře. Potřebuju trochu času."
„Na co?"
„Abych vám spravila šaty. Přiznávám, že když jsem svůj plán vymýšlela, na tu drobnost jsem zapomněla. Ale
vím, kde má Daphne šití."
Lucy přihlížela, jak zamířila k toaletnímu stolku a otevřela zásLivku.
Je přesně tam, kde jsem si myslela." Hyacinth se vítězoslavně usmála. „Miluju, když mám pravdu. Život je tak
mnohem pohodlnější, nemyslíte?"
Lucy přikývla, ale v hlavě jí vířila jiná otázka. A potom ji položila - „Proč mi pomáháte?"
Hyacinth na ni pohlédla, jako by byla šílená. „Nemůžete se vrátit s roztrženými šaty. Zvlášť když jsme každému
řekly, že je jdeme opravit."
„Ne, to asi ne."
Hyacinth zvedla jehlu a zamyšleně si ji prohlížela. „To bude ono. Jakou barvu nitě, co myslíte?"
„Bílou, a neodpověděla jste mi na otázku."
Hyacinth utrhla kousek vlákna ze špulky a protáhla ho uchem jehly. „Líbíte se mi. A miluju svého bratra."
„Víte, že se mám vdávat," podotkla Lucy tiše.
„Vím." Hyacinth poklekla u Lucyiných nohou a rychlými, nedbalými stehy začala šít.
„Za týden. Vlastně dřív než za týden."
„Ano. Dostala jsem pozvánku."
„Ach." Lticy to mělo napadnout. „Ehm, hodláte se tam dostavit?" Hyacinth zvedla hlavu. „A vy?"
Lucy pootevřela rty. Až do té chvíle jí představa, že by se za Haselbyho nevdala, připadala přitažená za vlasy,
spíš jako pocit jestli nebudu chtít, nemusím si ho brát. Ale teď, když si ji Hyacinth tak pozorně prohlížela, se
začala cítit mnohem odhodlanější. Stále to samozřejmě bylo nemožné, nebo aspoň...
No, možná...
Možná ne tak docela nemožné. Jen skoro nemožné. „Podepsali dokumenty," vypravila ze sebe.
Hyacinth se vrátila zpátky k šití. „Opravdu?" „Vybral ho můj strýc," dodala Lucy a přitom přemítala, koho se
vlastně snaží přesvědčit. „Před mnoha lety." „Hmmm."
Hmmm? Co to k čertu znamená?
„A Gregory... Váš bratr mi nic..." Lucy zápasila se slovy, ochromená tím, že otvírá srdce úplně cizímu člověku,
Gregoryho vlastní sestře, proboha. Ale Hyacinth mlčela, jen tam seděla a upírala oči na jehlu, která mizela a opět
se vynořovala z lemu Lucyiných šatů. A pokud Hyacinth nic neříkala, Lucy musela. Protože - protože -
Protože už byla zkrátka taková.
„Nic mi neslíbil," vypravila ze sebe rozechvělým hlasem. „Nedal najevo žádné úmysly."
Hyacinth zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti, jako by říkala: Podívejte se, jak spravuju vaše šaty v ložnici
vé-vodkyně z Hastingsu. A zamumlala: „Opravdu?"
Lucy zmučeně zavřela oči. Nebyla jako Hyacinth St. Clai-rová. Člověku stačilo pouhou čtvrthodinu zůstat v její
blízkosti, aby pochopil, že by se odvážila čehokoli, chopila se jakékoli šance, aby si zajistila vlastní štěstí.
Vzepřela by se konvencím, postavila by se nejtvrdší kritice a vynořila by se z toho zcela nedotčená na těle i na
duchu.
Lucy neměla takovou odvahu. Nenechala se ovládat city. Vždy se řídila zdravým rozumem. Byla praktická.
Netvrdila onehdy Hermione, že se musí vdát za muže, kterého její rodiče schvalují?
Neřekla Gregorymu, že netouží po silné, vše zaplavující lásce? Že není ten typ?
Nebyla taková. Prostě nebyla. Když jí vychovatelka na^ kreslila dvě čárky, aby vyplnila prázdný prostor,
vždycky vybarvila mezeru mezi linkami.
„Bojím se, že to nedokážu," zašeptala.
Hyacinth se jí mučivě dlouho dívala do očí a pak se vrátila k šití. „Spletla jsem se ve vás," řekla tiše.
To Lucy zasáhlo jako úder do tváře.
„Co - co -"

Co jste to řekla?
Ale její rty ta slova nevyřkly. Nepřála si slyšet odpověď. A Hyacinth se znovu stala sama sebou a s podrážděným
výrazem pohlédla nahoru. „Nevrťte se tolik."
„Promiňte," zamumlala Lucy. A myslela si - Řekla jsem to znovu. Jsem tak předvídatelná, konvenční a bez fan-
tazie.
„Pořád se pohybujete."
„Ach." Proboha, copak ten večer nedokáže udělat nic správně? „Promiňte."
Hyacinth ji píchla jehlou. „Pořád se vrtíte."
„Nevrtím!" skoro vykřikla Lucy.
Hyacinth se mírně pousmála. „Tak je to lepší."
Lucy sklopila oči a zamračila se. „Teče mi krev?"
Jestli ano," utrousila Hyacinth a vstala, „můžete si za to sama."
„Cože?"
Ale Hyacinth už se spokojeným úsměvem vstala. „Hotovo," oznámila a pokynula k svému dílu. „Nejsou sice ja-
ko nové, ale dnes večer projdou jakoukoli prohlídkou."
Lucy poklekla, aby si prohlédla vyspravený lem. Hyacinth to se sebechválou přehnala. Ty stehy byly příšerné.
„Nikdy jsem neměla talent na šití," pokrčila Hyacinth lhostejně rameny.
Lucy vstala. Bojovala přitom s nutkáním servat stehy a přišít je sama. „Měla jste mi to říct," zabručela.
Hyacinth zvolna zvlnila rty do potměšilého úsměvu. „Najednou jste se nějak naježila."
A potom Lucy překvapila sebe samu, když řekla: „To vy každého popichujete."
„Možná," pronesla Hyacinth, jako by jí to nedělalo ani v nejmenším starosti. S tázavým výrazem pohlédla ke
dveřím. „Už by tu měl být."
Lucy poskočilo srdce v hrudi. „Pořád mi chcete pomoct?" zašeptala.
Hyacinth se k ní obrátila. „Doufám," setkala se s Lucyinýma očima, „že se v sobě mýlíte."
Gregory se zpozdil o deset minut. Nemohl s tím nic dělat: jakmile si zatančil s jednou mladou dámou, dožado-
valo se té pocty půl tuctu dalších. A přestože se obtížně soustředil na konverzaci, nemohl ji nijak zkrátit. To zna-
menalo, že než vyklouzl dveřmi, byly už Lucy s Hyacinth dávno pryč. Bylo to dobře - hodlal najít způsob, jak si
Lucy vzít, ale nemusel přitom vyvolat skandál.
Zamířil k sestřině ložnici; strávil v domě Hastingso-vých bezpočet hodin a dobře znal cestu. Když dorazil k cíli,
bez zaklepání vstoupil a dobře naolejované panty bez zaskřípání povolily.
„Gregory?"
Hyacinth se ozvala jako první. Stála vedle Lucy, která vypadala... Sklíčeně.
Co jí Hyacinth provedla?
„Lucy?" vyhrkl a chvatně popošel dopředu. „Stalo se něco?"
Zavrtěla hlavou. „Nic důležitého."
Upřel na sestru obviňující pohled.
Hyacinth pokrčila rameny. „Budu ve vedlejším pokoji."
„Poslouchat za dveřmi?"
„Počkám u Daphnina psacího stolu," ohradila se. Je to v polovině místnosti, a než něco namítneš, dál jít nemůžu.
Jestli někdo přijde, budete potřebovat, abych co nejrychleji vběhla dovnitř a zajistila všem bezúhonnost."
Gregory musel neochotně přiznat, že je to odůvodněná připomínka, takže jen úsečně kývl, pozoroval, jak od-
chází z místnosti, a čekal, až cvakne západka u dveří.
„Udělala ti něco?" zeptal se Lucy. „Umí být hrozně netaktní, ale obvykle má srdce na pravém místě."
Lucy zavrtěla hlavou. „Ne," zašeptala. „Myslím, že to odhadla naprosto správně."
„Lucy?" Tázavě na ni hleděl.
Její potemnělé oči se zaostřily. „Cos mi chtěl říct?"
„Lucy," opakoval a přitom přemýšlel, jaký nejlepší způsob zvolit. Celou dobu, po kterou dole tančil, si svůj pro-
jev nacvičoval, ale když byl tady, najednou nevěděl co říct.
Nebo věděl. Ale neznal pořádek vět ani správný tón. Má jí sdělit, že ji miluje? Obnažit své srdce ženě, která se
má provdat za jiného? Nebo se rozhodnout pro bezpečnější cestu a vysvětlit jí, proč by si neměla Haselbyho
brát?
Před měsícem by to byla jasná volba. Byl romantik a miloval velkolepá gesta. Vyznal by jí lásku a nepochyboval
by, že ji Lucy šťastně přijme. Vzal by ji za ruku. Padl by na kolena.
Políbil by ji.
Ale teď...
Už si nebyl tak jistý. Věřil Lucy, ale nevěřil osudu. „Nemůžeš si Haselbyho vzít," promluvil. Rozevřela oči.
„Proč ne?"
„Nemůžeš si ho vzít," opakoval, aby se vyhnul otázce. „Byla by to pohroma. Bylo by to... Musíš mi věřit.
Nesmíš si ho vzít."
Zavrtěla hlavou. „Proč mi to říkáš?"
Protože tě chci pro sebe.
„Protože... protože..." Zápasil se slovy. „Protože jsme se spřátelili. A chci, abys byla šťastná. Nebyl by ti dobrým
manželem, Lucy."
„Proč ne?" Její hlas byl tichý, prázdný a sklíčený. Vůbec se jí nepodobal.
„On..." Proboha, jak jí to má vysvětlit? Pochopí vůbec, co jí chce říct?
„Nemá..." Polkl. Určitě existuje jemný způsob, jak to vyjádřit. „Nemá... Někteří lidé..."
Podíval se na ni. Spodní ret se jí třásl.
„Dává přednost mužům," vyhrkl co nejrychleji. „Před ženami. Někomu se to tak líbí."
A potom čekal. Dlouho nijak nezareagovala, jen tam stála nehybně jako socha. Občas mrkla, ale jinak nic. A
potom konečně -
„Proč?"
Proč? Nechápal. „Proč je -"
„Ne," zarazila ho příkře. „Proč mi to říkáš? Proč?" „Řekl jsem ti -"
„Ne, neděláš to z vlídnosti. Proč mi to říkáš? Chceš býtj krutý? Abych se cítila jako ty, protože si Hermione
vzala mého bratra a ne tebe?"
„Ne!" vylétlo z něj. Chytil ji za ruce. „Ne, Lucy," opakoval. „To bych neudělal. Chci, abys byla šťastná. Chci..."
Ji. Chtěl ji a nevěděl, jak to má říct. Zvlášť když se nffl něj dívala, jako by jí zlomil srdce.
„Dokázala bych s ním být šťastná," zašeptala.
„Ne, nedokázala, Nechápeš to, on -"
„Ale chápu," vykřikla. „Možná bych ho nemilovala, ale dokázala bych být šťastná. Odjakživa jsem s tím
počítala. Připravovala se na to. Ale ty... ty..." Obrátila se, aby jí neviděl do obličeje. „Tys to zničil."
Jak to?"
Zvedla k němu oči a její pohled byl tak hluboký, že se nedokázal nadechnout. „Protože jsi mě místo toho přiměl
chtít tebe."
Rozbušilo se mu srdce. „Lucy," vydechl, protože se na nic jiného nezmohl. „Lucy."
„Nevím, co mám dělat," přiznala.
„Polib mě." Vzal její obličej do dlaní. Jen mě polib."
Tentokrát, když ji políbil, to bylo jiné. Svíral v náručí stejnou ženu, ale on nebyl stejný muž. Jeho touha po ní
byla hlubší, silnější.
Miloval ji.
Líbal ji se vším, co měl, s každým dechem, s každým tepem srdce. Rty jí přejížděl po tváři, čele, uších a všem
ostatním, zatímco šeptal její jméno jako modlitbu -
Lucy, Lucy, Lucy.
Chtěl ji. Potřeboval ji.
Byla jako vzduch.
Jídlo.
Voda.
Sklouzl ústy k jejímu krku a potom dolů ke krajkovému
lemu jejího živůtku. Pleť jí horce žhnula, a když jí stáhl šaty z ramene, zalapala po dechu -Ale nezastavila ho.
„Gregory," zašeptala a vnořila mu prsty do vlasů, zatímco přejížděl rty po její klíční kosti. „Gregory, ach Gre-
gory."
Něžně ji pohladil po rameni. Ve světle svíček se jí pokožka mléčně leskla a jeho zaplavil silný majetnický pocit.
Pýcha.
Tohle žádný jiný muž nikdy neviděl a Gregory se modlil, aby to tak zůstalo i do budoucna. „Nemůžeš si ho vzít,
Lucy," zašeptal naléhavě. „Gregory, ne," zasténala.
„Nemůžeš." A potom, protože věděl, že nesmí dovolit, aby to zašlo někam dál, se narovnal a vtiskl jí na rty po-
slední polibek. Odtáhl ji od sebe a donutil ji, aby mu pohlédla do očí.
„Nemůžeš si ho vzít," opakoval.
„Gregory, co zmůžu -"
Sevřel jí ruce. Silně. A řekl jí to.
„Miluju tě."
Pootevřela rty. Nedokázala promluvit. „Miluju tě," opakoval.
Lucy to tušila - doufala - ale nedovolila si tomu věřit. A proto, když se konečně zmohla na slovo, zašeptala:
„Opravdu?"
Usmál se a opřel si čelo o její. „Celým srdcem," přísahal. „Uvědomil jsem si to až teď. Jsem hlupák. Slepý -"
„Ne," přerušila ho a zavrtěla hlavou. „Nemůžeš za to. Nikdo si mě nikdy nevšiml, když byla Hermione se
mnou."
Sevřel pevněji její prsty. „Nesahá ti ani po kotníky."
Tělem se jí začal rozlévat hřejivý- pocit. Ne touha, ani vášeň, jen ryzí nefalšované štěstí. „Myslíš to vážně?"
hlesla.
„Tolik, že bych pohnul nebem i zemí, abych se ujistil, že se neprovdáš za Haselbyho."
Zbledla.
„Lucy?"
Ano. Dokáže to. Udělá to. Vlastně to bylo skoro legrační. Tři roky přesvědčovala Hermione, že musí být prak-
tická a řídit se pravidly. Posmívala se, když jí Hermione stále dokola vyprávěla o lásce, vášni a hudbě. A teď...
Zhluboka se nadechla, aby získala sílu. A teď sama zruší vlastní zásnuby.
Připravované léta.
Se synem hraběte.
Pět dní před svatbou.
Proboha, takový skandál.
Couvla a zvedla hlavu, aby viděla Gregorymu do obličeje. Z očí mu čišela stejná láska, jakou cítila sama.
„Miluju tě," zašeptala, protože mu to ještě neřekla. „Taky tě miluju."
Pro jednou nebude myslet na nikoho jiného. Nevezme si, co jí dávají, a nepokusí se z toho vybrat to nejlepší.
Sáhne po vlastním štěstí, utvoří si vlastní osud.
Neudělá, co se od ní očekává.
Udělá, co sama chce.
Však bylo na čase.
Stiskla Gregorymu ruku. A usmála se. Nebyl to váhavý úsměv, ale široký a sebejistý, plný naděje, snů - a
vědomí, že toho všeho dosáhne.
Bude to těžké. Bude to děsivé.
Ale bude to stát za to.
„Promluvím se strýcem," prohlásila rozhodně. „Zítra."
Gregory si ji přitáhl kvůli poslednímu polibku, rychlému a vášnivému s příslibem do budoucna. „Mám jít s te-
bou, abych ho ujistil o svých úmyslech?"
Nová odvážná a smělá Lucy se zeptala: „A jaké jsou tvoje úmysly?"
Gregory překvapeně otevřel oči a potom ji s uctivým výrazem vzal za ruce.
Cítila, co udělá, dřív než k tomu skutečně došlo. Pohladil ji po rukou.
Poklekl a vzhlédl k ní, jako by byla ta nejkrásnější žena pod sluncem.
Rukou zalétla k ústům a uvědomila si, že se chvěje.
„Lucindo Abernathyová," pronesl naléhavým hlasem, „dopřeješ mi tu obrovskou poctu a staneš se mou ženou?"
Snažila se promluvit. Snažila se přikývnout.
„Vem si mě, Lucy," zašeptal. „Vem si mě."
A tentokrát se jí to podařilo. „Ano." A potom dodala: „Ano! Ach ano!"
„Budeš se mnou šťastná," prohlásil a vstal, aby ji objal. „Slibuju."
„Nemusíš slibovat." Zavrtěla hlavou a zamrkala, aby potlačila slzy. Jiná možnost neexistuje."
Otevřel ústa, pravděpodobně proto, aby řekl něco dalšího, ale přerušilo ho rychlé zaklepání na dveře.
Hyacinth.
„Pojď," vybídl ji Gregory. „Hyacinth tě zavede zpátky do sálu. Já přijdu později."
Lucy přikývla a upravila si šaty, dokud nebylo všechno tak, jak má být. „Moje vlasy," zašeptala a pohlédla mu
do očí.
Jsou nádherné," ujistil ji. „Vypadáš dokonale."
Spěchala ke dveřím. „Určitě?"
Miluju tě, naznačil ústy. A jeho oči říkaly totéž.
Lucy otevřela a Hyacinth chvatně vešla dovnitř. „Panebože, vám dvěma to ale trvá," utrousila. „Musíme se
vrátit. Hned."
Vykročila na chodbu, ale pak se zastavila a podívala se nejdřív na Lucy a pak na svého bratra. Upřela pohled na
Lucy a tázavě nadzvedla jedno obočí.
Lucy zůstala vzpřímená. „Nespletla jste se ve mně," oznámila tiše.
Hyacinth rozevřela oči a pak zvlnila rty. „To je dobře."
A bylo to tak, uvědomila si Lucy. Skutečně to bylo dobře.

18. kapitola

Naše hrdinka se dozví něco hrozného

Dokáže to. Dokáže. Stačí jen zaklepat.

Stála před dveřmi strýcovy pracovny se zaťatými pěstmi, jako by byla připravená zaklepat na dveře. Ale ne
zcela.
Jak dlouho tam už přešlapuje? Pět minut? Deset? Určitě dost, aby ji to označilo za pitomou husu. Za zbabělou
husu.
Jak se to stalo? Proč se to stalo? Ve škole byla schopná a pragmatická. Věděla, jak dosáhnout cíle. Nebyla
plachá. Ani ufňukaná.
Ale když šlo o strýce Roberta...
Vzdychla. Jakmile šlo o strýce, byla vždycky taková. Choval se velmi přísně a uzavřeně.
Vůbec se nepodobal jejímu rozesmátému otci.
Kdykoli odjela do školy, připadala si jako motýl, ale když se vrátila, jako by ji napěchovali zpátky do těsného
zámotku. Stala se šedou a zamlklou.
Osamělou.
Ale tentokrát ne. Nadechla se a napřímila ramena. Tentokrát poví, co potřebuje. Dosáhne toho, aby ji bylo slyšet.
Zvedla ruku. Zaklepala. Čekala. „Vstupte."
„Strýci Roberte." Vešla do jeho pracovny Byla tmavá, dokonce navzdory pozdně odpolednímu slunci proni-
kajícímu oknem.
„Lucindo." Letmo vzhlédl, než se opět vrátil ke svým papírům. „Co je?"
„Potřebuji s vámi mluvit."
Něco si poznamenal, zamračil se na své dílo a osušil inkoust. „Mluv."
Lucy si odkašlala. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby se na ni podíval. Nenáviděla, když musela mluvit k
vršku jeho hlavy, prostě to nenáviděla.
„Strýci Roberte?" pronesla znovu.
Něco zabručel, ale stále psal.
„Strýci Roberte."
Viděla, jak jeho pohyby zpomalily, a potom konečně zvedl hlavu. „Co je, Lucindo?"
„Musíme si promluvit o lordu Haselbym." A je to venku. Řekla to.
„Nějaký problém?" zeptal se pomalu.
„Ne," slyšela svou odpověď, přestože to vůbec nebyla pravda. Ale když se jí někdo zeptal, jestli má nějaký
problém, vždycky tak reagovala. Patřilo to mezi slovní spojení, která z člověka sama vylétnou jako omluvte mě
nebo pardon.
Tak ji to učili říkat.
Je nějaký problém?
Ne, samozřejmě že ne. Kdepak, nevšímejte si mých přání. Ne, prosím, nestarejte se o mě.
„Lucindo?" Strýcův hlas zněl ostře, téměř skřípavě.
„Ne," opakovala, tentokrát hlasitěji, jako by jí síla hlasu dodala odvahu. „Chci říct ano, je tu problém. A musím s
vámi o něm mluvit."
Strýc ji přelétl znuděným pohledem.
„Strýci Roberte," začala s pocitem, jako by chodila po špičkách po poli plném ježků, „víte, že..." Skousla ret a
dívala se kamkoli, jen ne na jeho obličej. „Říká se..."
„Ven s tím," vyštěkl.
„Lord Haselby," vyhrkla Lucy zoufale, jen aby už to měla za sebou. „Nemá rád ženy."
Strýc Robert na ni chvíli jen zíral, aniž hnul brvou. A potom se...
Rozesmál.
Rozesmál se.
„Strýci Roberte?" Lucy se rozbušilo srdce. „Vy to víte?"
„Samozřejmě že to vím," vyštěkl. „Proč myslíš, že je jeho otec tak dychtivý, aby tě získal? Ví, že to nikomu
nepovíš."
Proč by to nepověděla?
„Měla bys mi děkovat," vytrhl ji z myšlenek jeho hrubý hlas. „Polovina mužů smetánky jsou surovci. Dostaneš
toho jediného, který tě nebude obtěžovat."
„Ale -"
„Máš vůbec tušení, kolik žen by rádo zaujalo tvé místo?"
„O to teď nejde, strýci Roberte."
Jeho oči se změnily v led. „Prosím?"
Lucy stála naprosto nehybně a najednou si uvědomila, že je to tady. To je ta chvíle. Nikdy mu neodporovala a
pravděpodobně to už ani nikdy neudělá.
Polkla. A potom to vyslovila: „Nechci si lorda Hasel-byho vzít."
Nastalo ticho. Ale jeho oči...
Sršely z nich blesky.
Lucy jeho pohled chladně odrazila. Cítila zvláštní novou odvahu, která v ní narůstala. Nevzdá to. Teď ne, když
je v sázce zbytek jejího života.
Strýc zkřivil rty a obličej měl jako z kamene. Konečně, právě když si byla Lucy jistá, že ji to ticho zničí, se
úsečně zeptal: „Smím vědět proč?"
„Chci děti," vyhrkla Lucy. Chopila se první výmluvy, která ji napadla.
„Pch," ušklíbl se. „Budeš je mít."
Pak se usmál a krev se jí změnila v led.
„Strýci Roberte?" zašeptala.
„Nemá sice ženy v lásce, ale dokáže tu povinnost splnit dostatečně často, aby s tebou zplodil nějakého spratka. A
pokud ne..." Pokrčil rameny.
„Co?" Lucy cítila, jak jí hruď zaplavuje panika. „Co chcete říct?"
„Davenport se o to postará."
Jeho otec?" zalapala Lucy po dechu.
„Tak či onak je to přímý mužský dědic a na ničem jiném nezáleží."
Lucy si zakryla dlaní ústa. „To ne! To bych nemohla." Představila si lorda Davenporta se zkaženým dechem a
pohupujícím se podbradkem. A jeho kruté oči. Nebyl by laskavý. Nebyla si jistá, jak na to přišla, ale určitě by
nebyl laskavý.
Strýc se předklonil a výhružně přimhouřil oči. „Všichni máme v životě nějaké místo, Lucindo, a to tvoje je stát
se manželkou šlechtice. Je tvou povinností obstarat dědice. A uděláš to jakýmkoli způsobem, který Davenport
uzná za vhodný."
Lucy polkla. Odjakživa dělala, co jí řekli. Už v dětství přijala, že svět funguje jistým způsobem. Sny se dají při-
způsobit, ale společenský řád ne.
Vem si, co ti dávají, a vyber si z toho to nejlepší.
To vždycky říkala. A řídila se podle toho.
Ale tentokrát ne.
Zvedla hlavu a zpříma se zadívala strýci do očí. „Neudělám to," prohlásila a hlas jí ani trochu nezakolísal.
„Nevezmu si ho."
„Cos... to... řekla?" Každé slovo vyznělo jako samostatná věta, stručná a významná.
Lucy polkla. „Že -"
„Vím, co jsi řekla!" zařval, bouchl rukama do stolu a vstal. Jak se odvažuješ mi odporovat? Vychoval jsem tě,
krmil, dal ti všechno, cos potřebovala. Deset let jsem se staral o rodinu a chránil ji, i když jsem z toho nic - nic -
neměl."
„Strýci Roberte," pokusila se ze sebe vypravit, ale skoro neslyšela svůj hlas. Každé slovo, které teď vyřkl, byla
pravda. Tento dům mu nepatřil. Nepatřilo mu opatství
ani žádný další majetek Fennsworthových. Neměl nic, než co se mu Richard rozhodne dát, jakmile plně zaujme
své postavení.
Jsem tvým poručníkem," pokračoval tak tichým hlasem, až se mu třásl. „Chápeš? Provdáš se za Haselbyho a už
o tom nebudeme diskutovat."
Lucy na strýce zděšeně zírala. Byl jejím poručníkem deset let a za celou tu dobu neviděla, že by se přestal
ovládat. Svou nespokojenost vždy projevoval chladně.
„Může za to ten Bridgertonovic idiot, co?" vyštěkl a vztekle udeřil do knih na svém stole. S hlasitým žuchnutím
se svalily na zem.
Lucy uskočila.
„Pověz mi to!"
Mlčela a ostražitě pozorovala strýce, který se k ní přibližoval. „Pověz mi to!" zaburácel.
„Ano," vyhrkla a znovu couvla. Jak to - Jak to víte?" „Myslíš si, že jsem pitomec? Jeho matka i sestra prosily
0 tvou společnost ve stejný den." Tiše zaklel. „Očividně se domluvily."
„Přesto jste mě na ten ples pustil."
„Protože je jeho sestra vévodkyně, ty huso! Dokonce i Davenport souhlasil, abys tam šla."
„Ale -"
„Kristepane," zaklel strýc Robert. „Nemůžu uvěřit, že jsi tak hloupá. Slíbil ti manželství? Opravdu jsi ochotná
zahodit postavení hraběnky kvůli možnosti vzít si vikomtova čtvrtého syna?"
„Ano," zašeptala Lucy.
Zřejmě viděl v jejím obličeji odhodlání, protože zbledl jako stěna. „Co ti udělal?" obořil se na ni. „Dovolilas mu,
aby na tebe sáhl?"
Lucy si vybavila jejich polibek a zčervenala.
„Ty pitomá náno," zasyčel. „Máš štěstí, že Haselby nerozezná pannu od děvky."
„Strýci Roberte/" Lucy se zděšeně otřásla. Neměla
takovou odvahu, aby se nechala považovat za necud-nou. „Nikdy bych - neudělala jsem - jak si to o mně můžete
myslet?"
„Protože se chováš jako slabomyslná," vyštěkl. „Od této chvíle až do svatby nevyjdeš na krok z domu, i kdybych
měl před dveře tvojí ložnice postavit stráž."
„Ne!" vykřikla Lucy. Jak byste mi to mohl udělat? Co na tom záleží? Nepotřebujeme jejich peníze. Ani vlivné
styky. Proč se nemůžu vdát z lásky?"
Nejdřív na to nereagoval. Stál jako přimražený, pouze žilka mu tepala na spánku. Ale právě když si Lucy
myslela, že by mohla znovu začít dýchat, zuřivě zaklel, vrhl se k ní a přitiskl ji ke zdi.
„Strýci Roberte!" zalapala po dechu. Držel ji za bradu a tlačil jí hlavu do nepřirozené pozice. Snažila se po-
lknout, ale s tak vyklenutým krkem to bylo nemožné. „Ne," podařilo se jí vydechnout, ale spíš to připomínalo
zakňučení. „Prosím... přestaňte."
Ale jen zpevnil sevření, přitiskl předloktí k její klíční kosti a zápěstí jí bolestivě zaryl do kůže.
„Vezmeš si lorda Haselbyho," zasyčel. „Vezmeš si ho a hned ti povím proč."
Lucy mlčela, jen na něj upírala horečnaté oči.
„Ty, milá Lucindo, jsi poslední splátka dlouhotrvajícího dluhu vůči lordu Davenportovi."
„Co tím chcete říct?" hlesla.
„Vydírá nás," odpověděl strýc Robert ponuře. „Léta Davenportovi platíme."
„Ale proč?" nechápala Lucy. Co udělali, aby se stali terčem vydírání?
Strýc výsměšně zkřivil rty. „Tvůj otec, milovaný osmý hrabě z Fennsworthu, byl zrádce."
Lucy zalapala po dechu. Měla pocit, jako by se jí hrdlo svíralo a samo uvazovalo na uzel. Nemohla to být
pravda. Představovala si nanejvýš nemanželské pletky. Možná nějakého hraběte, který nebyl ve skutečnosti
Abernathy. Ale velezrada? Panebože... ne.
„Strýci Roberte," namítla nevěřícně. „To musí být nějaký omyl. Nedorozumění. Můj otec... nebyl zrádce."
„Ujišťuju tě, že byl, a Davenport to ví."
Lucy si otce představila. Stále ho jasně viděla před sebou - vysokého, pohledného, s veselýma modrýma očima.
Utrácel peníze příliš svobodomyslně, to si uvědomovala dokonce už jako malá. Ale nebyl zrádce. Nemohl být.
Měl svou čest. Pamatovala si to z toho, jak se choval a co ji učil.
„To je lež," vypravila ze sebe. Slova ji pálila v hrdle. „Nebo máte špatné informace."
„Existuje důkaz," promluvil strýc, konečně ji pustil a prošel pokojem ke karafě s brandy. Nalil si sklenku a
dlouze se napil. „A Davenport ho má."
Jak k němu přišel?"
„Nevím," vyštěkl. „Vím jen to, že ho získal. Viděl jsem ho."
Lucy polkla a přitiskla si ruce k hrudi. Stále se snažila pochopit, co jí právě řekl. Jaký důkaz?"
„Dopisy," odpověděl pochmurně. „Psané rukou tvého otce."
„Mohou to být padělky."
„Mají jeho pečeť!" zahřměl a prudce položil skleničku.
Lucy rozevřela oči, když brandy vyšplíchla přes okraj sklenky a stekla ze stolu.
„Myslíš, že bych na něco takového přistoupil, aniž bych si to ověřil?" pokračoval strýc. „Jsou tam informace -
podrobnosti -, které mohl znát jen tvůj otec. Myslíš si, že bych celá ta léta platil Davenportovi, kdyby existovala
šance, že je to podvrh?"
Lucy zavrtěla hlavou. Ať už měl strýc jakékoli chyby, hlupák nebyl.
„Přišel za mnou půl roku po smrti tvého otce. Od té doby mu platím." „Ale proč já?" hlesla.
Hořce se uchechtl. „Protože budeš dokonale bezúhonná, poslušná nevěsta. Vynahradíš Haselbyho nedostatky.
Davenport musí syna s někým oženit a potřebuje rodinu,
která nebude mluvit." Zpříma se na ni zadíval. „Což my nebudeme. Nemůžeme. A on to ví."
Zavrtěla hlavou. Nikdy by takové věci nešířila, ať už by byla Haselbyho manželkou nebo ne. Měla Haselbyho
ráda. Nechtěla mu ztěžovat život. Ale ani se nechtěla stát jeho ženou.
Jestli si ho nevezmeš," promluvil strýc pomalu, „zničí to celou Abernathyovu rodinu. Chápeš?"
Lucy stála jako přimražená.
„Nemluvíme o žádné mladické nerozvážnosti nebo ci-kánovi v rodokmenu. Tvůj otec se dopustil velezrady.
Prodal Francouzům státní tajemství, předal je špehům vydávajícím se na pobřeží za pašeráky."
„Ale proč?" zašeptala. „Nepotřebovali jsme peníze."
Jak myslíš, že jsme se k nim dostali?" odsekl strýc jízlivě. „A tvůj otec -" Tiše zaklel. „Odjakživa miloval riziko.
Pravděpodobně to udělal kvůli vzrušení. Není to legrace? Celé hrabství je v nebezpečí jen proto, že si tvůj otec
přál prožít dobrodružství."
„Nebyl takový," namítla Lucy, ale hluboko v srdci si nebyla tak jistá. Bylo jí teprve osm, když ho v Londýně
zabil nějaký lapka. Řekli jí, že bránil dámu, ale co když to taky byla lež? Zavraždili ho kvůli jeho vlastizrádným
činům? Byl to její otec, ale kolik toho o něm opravdu věděla?
Strýc Robert nevypadal, že její poznámku slyšel. Jestli si Haselbyho nevezmeš," pronesl hlubokým zřetelným
hlasem, „lord Davenport prozradí pravdu o tvém otci a ty sneseš hanbu na celý Fennsworthův rod."
Lucy zavrtěla hlavou. Jistě existuje nějaká jiná cesta. Přece to všechno nemůže spočívat jen na ní.
„Nevěříš tomu?" zasmál se strýc Robert pohrdavě. „Kdo myslíš, že bude trpět, Lucindo? Ty? Možná trochu, ale
vždycky tě můžeme poslat do nějaké školy, aby se z tebe stala učitelka. Pravděpodobně by se ti to líbilo."
Popošel k ní o několik kroků, aniž z ní spustil oči. „Ale pomysli na svého bratra. Jak by se mu dařilo jako synovi
zrádce? Král by mu téměř jistě sebral titul. A také většinu majetku."
„Ne," zavrtěla Lucy hlavou. Ne. Nechtěla tomu věřit. Richard neudělal nic špatného. Určitě by ho nevinili z
otcových hříchů.
Posadila se na židli a zoufale se pokoušela roztřídit zmatené myšlenky.
Zrada. Jak mohl její otec udělat něco takového? Vzpíralo se to všemu, co jí odmalička vštěpoval. Copak nemi-
loval Anglii? Neříkal jí, že Abernathyové mají povinnost vůči celé Británii?
Nebo to byl strýc Robert? Lucy pevně zavřela oči a snažila se vzpomenout. Někdo jí to řekl, tím si byla jistá. Pa-
matovala si, kde přitom stála - před portrétem prvního hraběte. Vybavovala si vůni vzduchu, přesná slova, ale - k
čertu s tím, pamatovala si všechno kromě osoby, která tu větu vyřkla.
Otevřela oči a pohlédla na strýce. Pravděpodobně to byl on. Vypadalo to jako něco, co by řekl. Nemluvil s ní
moc často, ale když k tomu došlo, povinnost vždy patřila mezi jeho oblíbená témata.
„Ach, otče," zašeptala. Jak to mohl udělat? Vyzradit tajemství Napoleonovi a ohrozit životy tisíců britských vo-
jáků. Nebo dokonce -
Stáhl se jí žaludek. Panebože, mohl být zodpovědný za jejich smrt. Kdoví, co všechno nepříteli prozradil a kolik
životů bylo kvůli jeho činům ztraceno?
Je to jen na tobě, Lucindo," promluvil strýc. „Existuje jediná možnost, jak to ukončit."
Nechápavě zavrtěla hlavou. Jak to myslíte?"
Jakmile budeš patřit do rodu Davenportových, vydírání tím skončí. Jakákoli naše hanba by dopadla i na jejich
bedra." Přistoupil k oknu, ztěžka se opřel o parapet a vyhlédl ven. „Po deseti letech konečně budu - konečně
budeme volní."
Lucy mlčela. Neměla na to co říct. Strýc Robert po ní pokukoval přes rameno, potom se obrátil a vykročil k ní.
Celou cestu ji pozorně sledoval. „Vidím, že ti konečně došla závažnost situace," poznamenal.
Upírala na něj vyděšené oči. V obličeji se mu nezračil žádný soucit, lítost ani náklonnost. Jen chladná maska
povinnosti. Udělal, co se od něj očekávalo, a ona bude muset udělat totéž.
Vzpomínala na Gregoryho, na jeho výraz, když ji požádal, aby se za něj provdala. Miloval ji. Nevěděla, jak k
tomu zázraku došlo, ale skutečně ji miloval.
A ona milovala jeho.
Bože na nebesích, bylo to skoro legrační. Ona, která se vždy vysmívala romantické lásce, se zamilovala. Celým
srdcem a beznadějně se zamilovala - dost na to, aby zahodila všechno, v co si myslela, že věří. Kvůli Gregorymu
byla ochotná vyvolat skandál a chaos. Kvůli Gregorymu by čelila klepům, šuškání a ponižujícím narážkám.
Ona, která se mohla zbláznit, když měla ve skříni rozházené boty, byla připravená dát košem synovi hraběte
čtyři dny před svatbou! Pokud to nebyla láska, tak co?
Až na to, že teď všechno skončilo. Naděje, sny i riziko, které toužila podstoupit - to všechno bylo pryč.
Nemá na vybranou. Pokud se lordu Davenportovi vzepře, bude její rodina zničena. Představila si Richarda a
Hermione - byli tak šťastní a zamilovaní. Jak by je mohla odsoudit k hanbě a chudobě?
Pokud se provdá za Haselbyho, nebude vést život, jaký si přála, ale vydrží to. Haselby je rozumný. Dokonce i
milý. Pokud ho požádá, určitě ji před svým otcem ochrání. A její život bude...
Pohodlný.
Fádní.
To je mnohem lepší, než jak by se dařilo Richardovi a Hermione, kdyby vyšla najevo otcova hanba. Její oběť
nebude nic ve srovnání s tím, co by musela celá rodina podstoupit, kdyby odmítla.
Nechtěla kdysi pouze pohodlí a všednost? Nemohla by se naučit chtít to znovu?
„Vezmu si ho," hlesla a prázdně zírala na okno. Pršelo. Kdy začalo pršet? „Dobře."
Lucy nehybně seděla na židli. Cítila, jak jí z těla mizí energie, odtéká jejími končetinami a prosakuje prsty U
rukoii a nohou. Byla nesmírně unavená. Vyčerpaná. A stále myslela na to, že se jí chce plakat.
Ale slzy se neobjevily. Ani poté, co vstala a pomalu se vrátila do svého pokoje, neprolila jedinou slzu.
Když se jí příští den majordomus zeptal, jestli je doma pro pana Bridgertona, zavrtěla hlavou - a neplakala.
A ani den poté, když to gesto musela zopakovat - neplakala.
Až když nazítří strávila dvacet hodin tím, že držela jeho navštívenku a jemně přejížděla prstem po jeho jménu,
po každém písmenku - Ctěný pan Gregory Bridgerton -začala cítit, jak ji za víčky bodají slzy.
Potom ho zahlédla, jak stojí na chodníku a dívá se nahoru na fasádu domu Fennsworthových.
Uviděl ji. Věděla, že ji zahlédl, rozevřel oči a napjal tělo, a cítila jeho zmatek i bezmocný vztek.
Rychle zatáhla závěsy. Roztřeseně tam stála a nedokázala se ani pohnout. Jako by její nohy vrostly do podlahy.
A potom to pocítila znovu - hroznou vířící paniku ve svých útrobách.
Bylo to špatné. Všechno bylo tak špatné, a přece věděla, že to imisí udělat.
Stála u okna a dívala se na zvlněné závěsy. Stála tam, zatímco jí v končetinách sílilo napětí a nutila se
nadechnout. Stála tam a srdce se jí začalo smršťovat, až bylo čím dál tvrdší, a stála tam, i když to vše začalo
pomalu odeznívat.
Potom vykročila k posteli a lehla si.
A pak se konečně rozplakala.
 19. kapitola

Náš hrdina vezme záležitosti -i naši hrdinku -do vlastních rukou

Vpátek si Gregory zoufal. Třikrát šel za Lucy do domu Fennsworthových. Třikrát ho poslali pryč. Ztrácel čas.
Oba ztráceli čas.
Co se to ksakru děje? I kdyby Lucyin strýc odmítl její žádost, aby svatbu zrušil - a že ho jistě nijak nepotěšila,
když se snažila pustit k vodě budoucího hraběte - určitě by se Gregoryho pokusila kontaktovat.
Milovala ho.
Věděl to stejně jistě, jako znal vlastní hlas, vlastní srdce, zem kolem sebe i to, že jsou její oči modré a dva plus
dva jsou vždycky, vždycky čtyři.
Lucy ho milovala. Nelhala. Nedokázala to.
Nelhala by mu. Ne v něčem takovém.
Což znamenalo, že se něco stalo. Jiné vysvětlení neexistovalo.
Vyhlížel ji v parku, hodiny čekal u lavičky, kde ráda krmila holuby, ale neobjevila se. Pozoroval dveře jejího
domu v naději, že se možná vydá za nějakými pochůzkami, ale nevyšla ven.
A potom, když mu potřetí zabránili v návštěvě, ji zahlédl.
Jen letmo za oknem, protože rychle zatáhla závěsy. Ale stačilo to. Neviděl jí do obličeje - ne natolik, aby
postřehl její výraz. Ale to, jak se chvatně, téměř horečně pohybovala, mluvilo samo za sebe. Něco se stalo.
Drží ji tam proti její vůli? Omámili ji léky? Gregorymu vířily v hlavě možnosti, každá strašlivější než ta před-
chozí.
Teď byl páteční večer. Svatba se měla konat za necelých dvanáct hodin. A nikde žádné šuškání ani náznak
klepů. Kdyby se objevila zmínka, že se svatba Haselbyho s lady Abernathyovou možná neuskuteční podle plánu,
Gregory by se o tom doslechl. Pokud nic jiného, Hyacinth by něco poznamenala. Hyacinth věděla všechno
obvykle dřív než dotyčné osoby samy.
Gregory stál ve stínu na druhé straně ulice naproti domu Fennsworthových, opíral se o kmen stromu, díval se a
díval. Které okno je její? To, za kterým ji ten den uviděl? Nepronikalo skrz něj žádné světlo, ale závěsy byly
pravděpodobně těžké a silné. Nebo si možná šla lehnout. Bylo pozdě.
A ráno se měla vdávat.
Panebože.
Nesmí jí dovolit, aby si vzala lorda Haselbyho. Nesmí. Pokud něco věděl jistě, pak to, že on a Lucinda Abernat-
hyová se mají vzít. Její obličej by měl vídat každé ráno přes vajíčka se slaninou, uzenáče, tresky a tousty.
Posměšně si odfrkl, ale byl to nervózní, zoufalý smích, ke kterému se člověk uchýlí, když je jedinou další mož-
ností pláč. Lucy si ho musí vzít, i kdyby jen proto, aby spolu každé ráno spořádali hromady a hromady jídla.
Díval se na její okno.
Jen doufal, že je to její okno. Při své smůle se oddával snění nad koupelnou služebnictva.
Nevěděl, jak dlouho tam stojí. Poprvé za celý život si připadal bezmocný a pohled na to zatracené okno bylo
přinejmenším něco, co mohl ovládnout.
Vzpomínal na svůj život. Jistě byl báječný. Měl dost peněz, milující rodinu, spoustu přátel. Byl zdravý, inteli-
gentní a do fiaska s Hermione Watsonovou měl neotřesitelnou víru ve vlastní úsudek. Možná nebyl zrovna
nejukázněnější muž na světě a snad měl věnovat víc pozornosti všemu, s čím ho Ánthony rád otravoval, ale po-
znal, co je správné a co špatné, a věděl - zcela jistě věděl - že bude žít šťastně a spokojeně až do smrti.
Byl už prostě takový.
Neliboval si v melancholii. Netrpěl záchvaty hněvu. A nikdy nemusel na ničem tvrdě dřít. Zamyšleně pohlédl na
okno.
S přibývajícím věkem začínal být samolibý. Tolik spoléhal na vlastní štěstí, že nevěřil - vlastně tomu stále nemo-
hl úplně uvěřit - že možná nedostane, co chce.
Nabídl ženě sňatek. Ona souhlasila. Přesto byla zaslíbena Haselbymu a na tom se, když už jsme u toho, nic ne-
změnilo.
Jenže nemá pravá láska zvítězit? Nestalo se to u všech jeho bratrů a sester? Proč má být krucinál právě on ne-
šťastný?
Myslel na svou matku i na její výraz, když tak obratně vystihla jeho charakter. Měla většinou pravdu, uvědomil
si.
Ale jen většinou.
Skutečně nikdy nemusel na ničem dřít. Ale to byla jen součást pravdy. Nebyl líný. Pracoval by do úpadu, jen
kdyby...
Kdyby měl důvod.
Díval se na okno.
Teď měl důvod.
Pořád na něco čekám, uvědomil si. Čekám, až Lucy přesvědčí strýce, aby zrušil její zásnuby. Čekám, až kousky
skládačky tvořící můj život zapadnou na místo, abych mohl vložit ten poslední s vítězoslavným: „Aha!"
Čekal.
Čekal na lásku. Čekal, až ho osud zavolá.
Čekal na jasnozřivost, na okamžik, kdy bude přesně vědět, jak postupovat dál.
Je na čase přestat čekat, je na čase zapomenout na osud a předurčení.
Je na čase jednat. Pracovat.
Tvrdě.
Nikdo mu teď nepodá předposlední kousek skládačky, musí ho najít sám.
Potřebuje Lucy vidět. A to hned, protože mu obvyklou návštěvu odpírají.
Přešel přes ulici a zabočil za roh k zadní části domu. Okna v přízemí byla pevně zavřená a všude byla tma. O
něco výš se na fasádě třepotalo ve větru několik závěsů, ale Gregory neměl šanci vlézt do budovy, aniž by se
přitom zabil.
Rozhlédl se po okolí. Doleva na ulici. Doprava k úzkému průchodu a stájím. A před sebou uviděl... Vchod pro
služebnictvo. Zamyšleně si ho prohlížel. Proč ne? Popošel dopředu a položil ruku na kliku. Povolila.
Gregory se téměř radostně zasmál. Přinejmenším se mu vrátila víra - nebo aspoň zčásti - v předurčenost osudu a
další žvásty. Určitě to nebývá obvyklé. Nějaká služebná se zřejmě potají vykradla ven, možná na vlastní
dostaveníčko. Pokud jsou dveře odemčené, pak má jít Gregory určitě dovnitř.
Nebo zešílí.
Rozhodl se věřit na osud.
Tiše za sebou zavřel a potom chvíli počkal, než jeho oči přivyknou šeru. Podle všeho se ocitl ve velké špižírně, s
kuchyní hned napravo. Existovalo značné riziko, že někteří sloužící spí nablízku, takže si sundal boty, vzal je do
ruky a troufale pokračoval dál do domu.
Jen v ponožkách se tiše plížil nahoru po schodech do druhého patra - kde, jak se domníval, byla Lucyina ložnice.
Zastavil se na podestě a krátce uvažoval.
Co si vůbec myslí? Nemá nejmenší ponětí, co by se mu mohlo stát, kdyby ho přistihli. Porušuje zákon? Pravdě-
podobně ano. Jak by také ne? A i když by ho postavení vikomtova bratra zachránilo před šibenicí, úplně by ho
neočistilo, když dům, do kterého se právě vloupal, patří hraběti.
Přesto musí Lucy vidět. To čekání ho ubíjelo.
Chvíli trvalo, než se na podestě zorientoval, a potom přešel k průčelí domu. Na konci chodby byly dvoje dveře.
Zastavil se, v duchu si představil fasádu a potom se natáhl po těch vlevo. Jestli zahlédl Lucy skutečně v jejím
pokoji, pak jsou to správné dveře. Pokud ne...
V tom případě by neměl žádné vodítko. Ani to nejmenší. Bylo po půlnoci a on se potají pohyboval po domě
hraběte z Fennsworthu.
Panebože.
Pomalu vzal za kliku, a když se neozvalo žádné cvaknutí ani zaskřípání, s úlevou vydechl. Otevřel dveře jen
natolik, aby se protáhl škvírou, a opatrně za sebou zavřel. Teprve potom se rozhlédl po místnosti.
Byla tam tma a kolem závěsů nepronikalo téměř žádné měsíční světlo. Jeho oči však už přivykly šeru, takže
rozeznával různé kousky nábytku - toaletní stolek, šatní skříň...
Postel.
Byla masivní a pevná, s nebesy a zataženými závěsy. Jestli v ní skutečně někdo leží, pak tiše spí - nechrápe,
nešramotí, zkrátka nic.
Přesně tak by Lucy spala, napadlo ho najednou. Jako dřevo. Nebyla žádná křehotinka a netolerovala by nic ji-
ného než naprosto pokojnou noc. Připadalo mu zvláštní, že si tím byl tolik jistý, ale zkrátka to tak bylo.
Znám ji, uvědomil si. Opravdu ji znám. Ne, jak bývá obvyklé, protože o ní nevím běžné věci. Neznám její ob-
líbenou barvu. Ani netuším, jaké má oblíbené zvíře nebo jídlo.
Ale bylo mu jedno, že neví, jestli Lucy dává přednost
růžové, modré, červené nebo černé. Znal její srdce. A chtěl ho.
Nesměl jí dovolit, aby se vdala za někoho jiného. Opatrně rozhrnul závěsy. Nikdo tam nebyl.
Gregory tiše zaklel, dokud si neuvědomil, že jsou přikrývky zmuchlané a na polštáři je čerstvý otisk něčí hlavy.
Prudce se otočil, právě včas, aby uviděl svícen, který se divoce pohyboval vzduchem směrem k němu.
Překvapeně zabručel a sklonil hlavu, ale ne dost rychle, aby se vyhnul slabému úderu do spánku. Znovu zaklel,
tentokrát normálním hlasem, a potom uslyšel -
„Gregory?"
Zamrkal. „Lucy?"
Chvatně k němu přistoupila. „Co tady děláš?" Netrpělivě mávl k posteli. „Proč nespíš?" „Protože se zítra
vdávám." „Právě proto jsem tady."
Tupě na něj zírala, jako by byla jeho přítomnost natolik nečekaná, že nedokázala správně zareagovat. „Myslela
jsem, že jsi zloděj," řekla nakonec a pokynula ke svícnu.
Mírně se pousmál. „Ne tak, jak to myslíš, ale jsem."
Chvíli se zdálo, že by mohla jeho úsměv opětovat. Ale místo toho si přitiskla ruce k hrudi a vyhrkla: „Musíš jít.
Hned."
„Ne, dokud si spolu nepromluvíme."
Očima zalétla k nějakému místu za jeho ramenem. „Není o čem mluvit."
„Co třeba o tom ,Miluju tě'?"
„To neříkej," zašeptala.
Přikročil k ní. „Miluju tě."
„Gregory, prosím."
Ještě blíž. „Miluju tě."
Zatajila dech a napřímila ramena. „Zítra si beru lorda Haselbyho."
„Ne," zavrtěl hlavou, „nebereš."
Pootevřela rty.
Předklonil se a vzal ji za ruku. Neodtáhla se. „Lucy," zašeptal. Zavřela oči. „Buď se mnou."
Pomalu zavrtěla hlavou. „Nedělej to, prosím."
Přitáhl ji blíž a uvolnil svícen z jejích ochabujících prstů. „Buď se mnou, Lucy. Buď mou láskou, buď moLi
ženou."
Otevřela oči, ale rychle je od něj odvrátila. Ještě to zhoršuješ," zašeptala.
Nemohl snést bolest v jejím hlase. „Lucy," pohladil ji po tváři, „dovol mi, abych ti pomohl."
Zavrtěla hlavou, ale jakmile se její tvář dotkla jeho dlaně, znehybněla. Ne nadlouho. Na necelou vteřinu. Ale cítil
to.
„Nesmíš si ho vzít," naléhal a natočil ji obličejem k sobě. „Nebudeš šťastná."
Když na něj upřela oči, byly lesklé a v kalném světle noci vypadaly tmavošedé a bolestivě smutné. Uměl si v
jejich hloubce představit celý svět. Vše, co potřeboval vědět, všechno, co kdy vůbec potřeboval vědět - bylo tam,
uvnitř ní.
„Nebudeš šťastná, Lucy," zašeptal. „Víš to."
Přesto nepromluvila. Jediným zvukem byl její dech, tiše unikající ze rtů. A potom ze sebe nakonec vypravila -
„Budu spokojená."
„Spokojená?" opakoval. Spustil ruku z její tváře, nechal ji klesnout k boku a couvl. „Budeš spokojená?"
Přikývla. „A to ti stačí?"
Znovu přikývla, tentokrát míň.
Začal v něm doutnat vztek. Pustí ho k vodě kvůli tomuhle? Proč není ochotná bojovat?
Miluje ho, ale je její láska dostatečná?
Jde o jeho postavení?" obořil se na ni. „Tolik pro tebe znamená, že se staneš hraběnkou?"
Příliš dlouho jí trvalo, než odpověděla, a Gregory věděl, že lže. „Ano."
„Nevěřím ti," namítl raněným a pobouřeným hlasem. Díval se na svou ruku a překvapeně zamrkal, když si uvě-
domil, že v ní stále drží svícen. Nejraději by jím mrštil o stěnu. Místo toho ho opatrně položil. Viděl, že se mu
třesou ruce.
Pohlédl na ni. Mlčela.
„Lucy," zaprosil, „pověz mi to. Pomůžu ti."
Polkla a Gregory si uvědomil, že se mu už nedívá do obličeje.
Vzal ji za ruce. Napjala se, ale neodtáhla. Stáli proti sobě a Gregory sledoval, jak se jí rychle zvedá a klesá hruď.
On dýchal stejně zrychleně.
„Miluju tě," zašeptal. Protože jestli to bude pořád opakovat, možná to bude stačit. Třeba ta slova zaplní celý
pokoj, obklopí ji a proniknou jí pod kůži. Snad si konečně uvědomí, že jisté věci se nedají popřít.
„Patříme k sobě," pronesl. „Navěky."
Zavřela oči. Pouze jedinkrát sklopila víčka. Ale když je znovu otevřela, vypadala zdrceně.
„Lucy," pokusil se do toho slůvka vložit celou duši. „Lucy, pověz mi-"
„Neříkej to, prosím," odvrátila hlavu, takže se na něj už nedívala. Třásl se jí hlas. „Pověz mi něco jiného, ale
tohle ne."
„Proč ne?"
A potom zašeptala: „Protože je to pravda."
Zatajil dech a jedním rychlým pohybem ji přitáhl k sobě. Nebylo to objetí, ne tak docela. Jejich prsty se propletly
a paže ohnuly v lokti, takže se jejich dlaně setkaly mezi rameny.
Zašeptal její jméno.
Pootevřela rty.
Zašeptal ho znovu, tak tiše, že to byl spíš pohyb než zvuk. Lucy, Lucy.
Nehýbala se, skoro nedýchala. Jejich těla byla tak blízko, a přece se úplně nedotýkala. Přesto prostor mezi nimi
vyplňovalo horko, které sálalo kolem její noční košile a šimralo ji na kůži.
„Dovol mi, ať tě políbím," zašeptal. Ještě jednou. Dovol mi, ať tě ještě jednou políbím, a jestli mi potom řekneš,
abych odešel, přísahám, že tě poslechnu."
Lucy cítila, jak se jí zmocňuje touha a táhne ji někam do neznáma, odkud není snadné rozeznat dobro od zla.
Milovala ho. Tolik ho milovala, a přece nemohl být její. Srdce jí bušilo, dech se třásl a přitom dokázala myslet
jen na to, že už to nikdy znovu neucítí. Nikdo se na ni nebude dívat jako Gregory právě v této chvíli. Za necelý
den se provdá za muže, který si ji dokonce ani nebude přát políbit.
Nikdy už neucítí tohle zvláštní vlnění, které se jí třepotá v břiše. Naposledy se dívá na něčí rty a touží, aby se
dotkly jejích.
Panebože, jak ho chce! Dřív než bude pozdě.
Mihije ji. Řekl to, a přestože tomu pořád nemohla úplně uvěřit, věřilajeww.
Olízla si rty.
„Lucy," zašeptal jako otázku, tvrzení i prosbu současně. Přikývla. A potom, protože věděla, že nemůže lhát sobě
ani jemu, to vyslovila. „Polib mě."
Později nebude moci předstírat, že se nechala omámit vášní, která ji zbavila schopnosti myslet. Bylo to vědomé
rozhodnutí. A dospěla k němu sama.
Gregory se nějakou dobu ani nepohnul, ale věděla, že ji slyšel. Drsně se nadechl a upřel na ni průzračné oči.
„Lucy," vypravil ze sebe chraplavým, hlubokým a podmanivým hlasem, který v sobě skrýval stovku dalších
vlastností, jež ji rozechvívaly.
Rty objevil prohlubeň mezi její bradou a krkem. „Lucy," zašeptal.
Chtěla něco říct, ale nedokázala to. Spotřebovala veškerou energii jen na to, aby ho požádala o polibek.
„Miluju tě," vydechl a přesunul se po jejím hrdle ke klíční kostí. „Miluju tě. Miluju tě."
Byla to ta nejbolestnější, nejúchvatnější, nejstrašnější a nejnádhernější slova, jaká mohl říct. Chtělo se jí plakal -
štěstím a zárrrmtkem.
Radostí a bolestí.
A pochopila - poprvé v životě - že zná trnitou radost naprostého sobectví. Tohle by neměla dělat. Gregory si
pravděpodobně myslí, že se Lucy pokusí najít způsob, jak se zprostit závazku k Haselbymu.
Lže mu. Tak jasně, jako by ta slova přímo vyřkla.
Ale nemohla si pomoct.
Tohle je její chvíle. Jediná chvíle, kdy může uchopit vlastní štěstí. A musí to trvat celý život.
Povzbuzena vlastní touhou mu přitiskla ruce k tvářím a vášnivě ho políbila. Neměla nejmenší tušení, co vlastně
dělá - nepochybovala, že pro to všechno jistě existují nějaká pravidla, ale nestarala se o ně. Chtěla ho jen líbat.
Nemohla jinak.
Rukou sklouzl k jejím bokům, takže vnímala přes tenkou látku noční košile jeho teplo. Pak ji uchopil za hýždě a
přitáhl ji těsně k sobě, takže je už neodděloval žádný volný prostor. Cítila, jak se jí podlamují kolena, a potom
najednou ležela na zádech na posteli a on se k ní celou vahou tiskl.
Cítila se jako žena.
Cítila se jako bohyně.
Cítila, že se kolem něj touží ovinout a už nikdy ho nechce pustit.
„Gregory," zašeptala a zanořila mu prsty do vlasů. Strnul a čekal, co bude dál.
„Miluju tě," řekla tiše, protože to byla pravda a ona potřebovala, aby aspoň něco byla pravda. Zítra ji bude Gre-
gory nenávidět. Zítra ho zradí, ale aspoň v tomhle mu nelže.
„Chci tě," pronesla, když zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Dlouze ji pozoroval a Lucy věděla, že jí dává
poslední šanci, aby couvla.
„Chci tě," opakovala, protože po něm toužila tolik, že
to nedokázala vyjádřit slovy. Chtěla, aby ji líbal, chtěla, aby ji učinil svou.
„Lu-"
Položila mu prst na rty. „Chci být tvoje." A pak dodala: „Dnes v noci."
Zachvěl se a slyšitelně vydechl. Něco zasténal, možná její jméno, a potom se zmocnil jejích úst v polibku, který
dával i bral, hořel i stravoval. Objala ho kolem krku a vklouzla mu rukama pod kabát v zoufalé snaze nahmatat
jeho teplou pokožku. Tiše zaklel, obkročmo se nad ní posadil a strhl ze sebe kabát i kravatu.
Dívala se na něj doširoka rozevřenýma očima. Sundal si košili, ne pomalu a s půvabem, ale s horečnou rychlostí,
která naznačovala jeho touhu.
Neovládal se. Stal se otrokem vlastního chtíče stejně jako ona.
Odhodil košili na stranu a Lucy při pohledu na jeho svalnatou hruď porostlou jemnými chloupky zalapala po
dechu.
Byl krásný. Nikdy si neuvědomila, že muž může být krásný, ale to slovo ho přesně vystihovalo. Zvedla ruku a
povzbudivě ho pohladila po pokožce. Cítila jeho pulzující krev a váhavě se odtáhla.
„Ne," vyhrkl a zakryl jí ruku dlaní. Propletl prsty s jejími a potom si je položil na srdce.
Díval se jí do očí.
Nedokázala od něj odtrhnout pohled.
A potom se k ní znovu přitiskl a ruce i rty měl snad všude. Noční košile už ji moc nezakrývala. Vyhrnul ji na-
horu ke stehnům a potom až k pasu. Dotýkal se jí - ne přímo tam, ale hodně blízko. Hladil ji po břiše a spaloval ji
svým dotykem.
„Gregory," zalapala po dechu, když našel její ňadro.
„Ach, Lucy," vydechl, sevřel ho do dlaně, tiskl, dráždil vrcholek a -
Ach bože. Jak je možné, že to cítí až tam?
Vyklenula boky a v touze dostat se k němu blíž se
vzepjala. Potřebovala něco, co nedokázala zcela pojmenovat, něco, co by ji naplnilo, završilo.
Škubl za její noční košili a přetáhl jí tenkou látku přes hlavu, takže pod ním zůstala skandálně obnažená. In-
stinktivně zvedla ruku, aby se zakryla, ale chytil ji za zápěstí a přitiskl si ho k hrudi. Seděl na ní a díval se, jako
by... jako by...
Jako by byla krásná.
Prohlížel si ji tak, jak se muži vždy dívali na Hermione, až na to, že v tom bylo ještě něco víc. Víc vášně, víc
touhy. Připadala si zbožňovaná.
„Lucy," zamumlal a něžně ji pohladil po ňadru. „Mám pocit... Myslím..."
Pootevřel rty a zavrtěl hlavou, jako by úplně nechápal, co se tu děje. „Na tohle jsem čekal celý život," zašeptal.
Jen jsem to nevěděl. Nevěděl jsem to."
Vzala ho za ruku, přenesla ji ke rtům a políbila ho do dlaně. Chápala, o čem mluví.
Zrychlil se mu dech a potom se odtáhl a rukou zalétl k zapínání svých kalhot.
Rozevřela oči a dívala se.
„Budu něžný," slíbil. „Přísahám."
„Nemám strach," chabě se usmála.
Oplátkou zvlnil rty. „Vypadáš polekaně."
„Nejsem." Přesto odvrátila oči.
Gregory se uchechtl a lehl si vedle ní. „Možná to bude bolet. Prý to tak na začátku bývá." Zavrtěla hlavou.
„Nevadí mi to."
Přejel jí rukou po paži. „Hlavně si pamatuj, že i když to bude bolet, zlepší se to."
Pocítila znovu to pomalu se rozlévající horko v břiše. Jak moc se to zlepší?" zeptala se udýchaně.
S úsměvem ji pohladil po boku. „Prý o něco."
„O něco," vypravila ze sebe, teď stěží schopná promluvit, „nebo... o hodně?"
Lehl si na ni, takže se dotýkali celým tělem. Byl to hřích.
Byla to slast.
„O hodně," odpověděl, zatímco jí přejížděl rty po hrdle. „Vlastně víc než o hodně."
Jemně jí roztáhl nohy, přesunul se mezi ně a přitiskl se k ní. Strnula. Zřejmě to cítil, protože jí tiše zabroukal do
ucha: „Pšš."
Odtamtud sklouzl ústy dolů.
A dolů.
A dolů.
Poséval její hrdlo polibky a potom -Ach bože.
Uchopil její ňadro, sevřel ho v dlani a jeho vrcholek vzal mezi rty. Trhla sebou.
Usmál se a druhou rukou sevřel její rameno, aby se nemohla hýbat. Dál přitom pokračoval ve svém mučení,
které přerušil, jen aby se přemístil na druhou stranu.
„Gregory," zasténala, protože nevěděla, co jiného by měla říct. Ztrácela se ve víru vzrušení, zcela bezmocná
proti jeho smyslnému útoku. Nedokázala to vysvětlit, soustředit se ani rozumně uvažovat. Pouze cítila, a to bylo
to nejhorší a nejvíc vzrušující, co si dokázala představit.
S posledním jemným kousnutím uvolnil ňadro a zvedl obličej zpátky k jejímu. Jeho dech zdrsněl, svaly se
napjaly. „Dotýkej se mě," vyzval ji chraplavě. Pootevřela rty a zadívala se mu do očí. „Kdekoli," vydechl.
Až tehdy si Lucy uvědomila, že má ruce položené podél boků a svírá prostěradlo, jako by ji to snad mohlo udržet
při rozumu. „Promiň," vyhrkla a pak se překvapivě rozesmála.
Zkřivil koutek úst. „Musíme tě z toho zvyku vyléčit."
Zvedla ruce k jeho zádům a zlehka mu přejížděla po pokožce. „Nemám se ti omlouvat?" zeptala se. Když si z ní
dělal legraci a dobíral si ji, vyvolávalo to v ní příjemný pocit. Dodávalo jí to odvahy.
„Za tohle ne," zasténal.
Přejela chodidly přes jeho lýtka. „Nikdy?"
A pak jeho ruce začaly dělat nevyslovitelné věci. „Chceš snad ty po mně, abych se omlouval?"
„Ne," zajíkla se. Dotýkal se jí důvěrným způsobem, který ani nepovažovala za možný. Měl by to být ten nej-
horší pocit na světě, ale nebyl. Napjala se, vyklenula proti němu a zazmítala se ze strany na stranu. Neměla tuše-
ní, co cítí - nedokázala by to popsat, ani kdyby jí radil sám Shakespeare.
A chtěla víc. Byla to její jediná myšlenka, jediná věc, kterou věděla.
Gregory ji někam vedl. Připadalo jí, že ji neznámá síla tlačí, táhne, přesouvá bůhvíkam.
A všechno to chtěla.
„Prosím," zaprosila bezděky. „Prosím..."
Ale ani Gregory nenacházel slova. Vyslovil její jméno. Opakoval ho znovu a znovu, jako by na všechno ostatní
zapomněl.
„Lucy," zašeptal a sklouzl ústy k prohlubni mezi jejími ňadry.
„Lucy," zasténal a vnikl do ní prstem. A potom prudce vydechl: „Lucy/" Jemně, váhavě se ho dotkla.
Přesto to byla ona. Byla to její ruka, její pohlazení a on měl pocit, jako by v něm zapálila plamen.
„Promiň," vyhrkla a stáhla ruku zpátky.
„Neomlouvej se," zabručel, ne proto, že by měl zlost, ale protože skoro nemohl mluvit. Uchopil její ruku a při-
táhl ji zpátky. „Hrozně tě chci," zašeptal, „se vším, co mám, se vším, co jsem."
Jejich obličeje se téměř dotýkaly. Dech se smísil a oči...
Jako by se stali jednou bytostí.
„Miluju tě," zašeptal a mírně se nad ni nadzvedl. Odtáhla ruku a pohladila ho po zádech.
„Taky tě miluju," pronesla. Nezáleželo na tom, jestli mu to chtěla říct, nebo ne. Zkrátka to řekla a nikdy to ne-
mohla vzít zpátky. Byla jeho.
A on byl její. Jemně do ní vnikl s pocitem, že stojí na okraji srázu. Jeho život se skládal ze dvou částí: předtím a
potom.
Už nikdy nebude milovat jinou ženu. Nedokázal by milovat jinou ženu. Po tomhle ne. Ne, dokud bude Lucy
chodit po stejné zemi. Nemůže být žádná jiná. Skoro to nahánělo hrůzu. Bylo to děsivé a vzrušující -Přitlačil.
Tiše vyjekla, ale když na ni pohlédl, nezdálo se, že by cítila bolest. Měla zakloněnou hlavu a každý dech dopro-
vázela drobným zasténáním, jako by svou touhu nedokázala Lidržet uvnitř.
Ovinula kolem něj nohy a přejela chodidly po jeho lýtkách. A potom vyklenula boky, jako by ho prosila, aby
pokračoval.
„Nechci ti ublížit," vypravil ze sebe, zatímco se každý jeho sval pokoušel pohnout dopředu. Nikdy po ničem
netoužil tolik jako po ní v tento okamžik. A přece krotil svou touhu. Tahle chvíle je určená pro ni. Nesmí ji
zranit.
„Neublížíš," zasténala a pak už si nemohl pomoct. Něžně ji kousl do bradavky a pak překonal poslední překážku.
Pokud ucítila bolest, nestarala se o to. Tiše vykřikla a chytila ho rukama za hlavu. Zazmítala se pod ním, a když
se pokusil přesunout k druhému ňadru, neúprosně ho držela na místě.
A celou tu dobu se jeho tělo dožadovalo jejího a pohybovalo se v rytmu, který překračoval hranice myšlení nebo
vědomí.
„Lucy, Lucy, Lucy," zasténal a konečně se zvedl od jejího ňadra. Bylo toho příliš. Potřeboval dýchat, prudce
zalapat po dechu, nasát vzduch, který jako by se mu už nikdy neměl dostat do plic.
„Lucy/"
Měl počkat. Snažil se o to. Ale držela ho, zarývala mu nehty do ramen a vyklenula se na posteli s dostatečnou
silou, aby nadzvedla i jeho.
A potom to ucítil. Napjala se a sevřela kolem ni a Gregory si konečně dovolil popustit uzdu svého sebe-ovládání.
Svět zkrátka a prostě explodoval.
„Miluju tě," vydechl a zhroutil se na ni. Myslel si, Š nemá v zásobě žádná slova, ale byla tam. Stala se jeho
věrnými společníky. Dvě malá slůvka. Miluju tě.
Už ho nikdy neopustí. A to bylo něco úžasného.

20. kapitola

Náš hrdina prožije velmi špatné ráno

Oněco později, po troše spánku, další vášni, potom ne už tak docela spánku, ale pokojného klidu, a další vášni -
protože si zkrátka nemohli pomoct - bylo na čase, aby Gregory odešel.
Bylo to to nejtěžší, co kdy udělal, a přesto to dokázal s lehkým srdcem, protože věděl, že tímhle to nekončí. Není
to sbohem, nic tak trvalého. Hodiny však nebezpečně ubíhaly. Brzy se rozední, a přestože si hodlal Lucy co
nejdřív vzít, nevystavil by ji hanbě, kdyby ji ve svatební den přistihli v posteli s jiným mužem.
Kromě toho musel brát ohled i na Haselbyho. Neznal ho sice moc dobře, ale vždy mu připadal jako milý chlapík
a nezasloužil si veřejné ponížení, které by takový skandál vyvolal.
„Lucy," zašeptal a šťouchl ji nosem do tváře, „je skoro ráno."
Ospale zabručela a otočila hlavu. „Ano," řekla. Jen ano, ne je to tak nefér nebo nemělo by to tak být. Ale byla to
Lucy, pragmatická, rozvážná a rozumná, a on ji kvůli tomu i mnohému dalšímu miloval. Nechtěla měnit svět.
Jen si přála udělat z něj krásné a úžasné místo pro lidi, které milovala.
To, že mu dovolila, aby se s ní miloval, a hodlala zrušit svou svatbu v samotné ráno obřadu, jen dokazovalo, jak
hluboce ho miluje. Neusilovala o pozornost a dramatické situace. Toužila po stálosti, všednosti a obrovský krok,
k němuž se připravovala, ho zahanboval.
„Měla bys jít se mnou," přemlouval ji. „Teď hned. Můžeme spolu odejít, než se domácnost probudí."
Našpulila spodní ret v tak půvabném výrazu, že ji prostě musel políbit. Zlehka, protože neměl čas, aby se nechal
strhnout, zavadil o koutek jejích úst.
„Nemůžu," promluvila.
Zklamaně se odtáhl. „Neměla bys tu zůstat."
Ale zavrtěla hlavou. „Musím udělat správnou věc."
Překvapeně si ji prohlížel.
„Zachovat se čestně," vysvědila. Potom se posadila a sevřela povlečení tak pevně, až jí zbělaly klouby. Působila
nervózně, což, jak se domníval, dávalo smysl. Měl pocit, že se ocitl na počátku úplně nového dne, kdežto ona -
Stále musela zdolat velmi vysokou horu, než dospěje ke šťastnému konci.
Naklonil se k ní a vzal ji za ruku, ale nezareagovala. Ne že by se od něj odtáhla, spíš to vypadalo, jako když si
jeho dotyk vůbec neuvědomuje.
„Nemůžu odsud potají utéct a nechat lorda Haselbyho zbytečně čekat v kostele," vylétlo jí ze rtů, když se k němu
otočila s široce rozevřenýma prosebnýma očima.
Ale jen na okamžik.
Potom se odvrátila.
Polkla. Neviděl jí do obličeje, ale postřehl způsob, jakým se pohnula. „Určitě to chápeš," pronesla tiše.
Skutečně to chápal. Byla to jedna z vlastností, které na ní nejvíc miloval. Měla silně zakořeněné vnímání dobra a
zla, téměř až k hranici neovladatelnosti. Ale nikdy ne-moralizovala, ani se nechovala povýšeně.
„Budu tě vyhlížet," poznamenal.
Prudce otočila hlavu a tázavě rozevřela oči.
„Možná budeš potřebovat mou pomoc," doplnil tiše.
„Ne, to nebude nutné. Určitě dokážu -"
„Trvám na tom," prohlásil dostatečně energicky, aby ji umlčel. „Tohle bude náš signál." Zvedl ruku, spojil prsty
a dlaň obrátil ven. Pak ji otočil v zápěstí zpátky k sobě a znovu ji vrátil do původní pozice. „Budu tě sledovat.
Jestli mě budeš potřebovat, přijď k oknu a dej mi znamení."
Otevřela ústa, jako by se chtěla znovu ohradit, ale nakonec pouze přikývla.
Vstal, roztáhl těžké závěsy kolem postele a začal hledat své oblečení. Leželo poházené kolem - tady kalhoty,
tamhle překvapivě jeho košile, ale rychle posbíral, co potřeboval, a oblékl se.
Lucy seděla v posteli s přikrývkou zastrčenou pod paždí. Působila tak zdrženlivě, až si ji kvůli tomu téměř
dobíral. Ale nakonec se jen pobaveně usmál. Prožila významnou noc, takže by se kvůli své nevinnosti neměla
cítit v rozpacích.
Přešel k oknu a vykoukl ven. Ještě se nerozednilo, ale obloha získala slabý lesk, který v člověku vzbuzuje před-
tuchu svítání. Slabě žhnula nachově modrým odstínem a bylo to tak krásné, že Gregory na Lucy kývl, aby se k
němu připojila. Než si oblékla noční košili, otočil se zády, a potom, když bosýma nohama prošla místností, ji
něžně přitáhl zády k sobě a opřel si bradu o její hlavu.
„Podívej," zašeptal.
Noc jako by tančila, jiskřila a tetelila se vzrušením, jako by i vzduch chápal, že už nic nebude stejné. Za obzorem
čekalo svítání a hvězdy na obloze pohasínaly.
Kdyby mohl zastavit čas, udělal by to. Ještě nikdy nezažil všední okamžik, který by byl tak kouzelný, tak... plný.
Bylo v něm všechno dobré, skutečné a pravé. A Gregory konečně pochopil rozdíl mezi štěstím a spokojeností, i
jak je šťastný a požehnaný, že cítí obojí v takovém množství, které bere dech.
To všechno díky Lucy. S ní se cítil kompletní. Udělala z jeho života všechno, jaký by měl být.
Tohle byl jeho sen. Uskutečňoval se všude kolem něj, přímo v jeho náruči.
A potom, zatímco stáli u okna, prolétla oblohou hvězda. Opsala široký oblouk a Gregorymu se zdálo, že téměř
slyší, jak jiskří a praská, dokud nezmizela z dohledu.
Přimělo ho to, aby Lucy políbil. Domníval se, že totéž by udělala duha, čtyřlístek nebo třeba obyčejná sněhová
vločka spočívající na jeho rukávu, aniž by roztála. Bylo zkrátka nemožné vychutnávat si drobné zázraky přírody
a nepolíbit ji. Vtiskl jí polibek na krk a potom ji otočil k sobě, aby ji mohl políbit na ústa, pak na čelo a dokonce
i na nos.
A na všech sedm pih. Bože, zbožňoval její pihy. „Miluju tě," zašeptal.
Položila si tvář na jeho hruď a chraplavě, téměř přidušeně pronesla: „Taky tě miluju."
„Opravdu se mnou nepůjdeš?" Znal její odpověď, ale stejně se zeptal.
Podle očekávání zavrtěla hlavou. „Musím to udělat sama."
Jak bude tvůj strýc reagovat?"
„Nejsem... si jistá."
Couvl, vzal ji za ramena a poklesl v kolenou, aby se jí mohl dívat přímo do očí. „Neublíží ti?"
„Ne," odpověděla dost rychle, takže jí věřil. „Ne. Slibuju."
„Bude se tě snažit donutit, aby sis vzala Haselbyho? Zamkne tě v pokoji? Můžu tu zůstat. Jestli si myslíš, že mě
budeš potřebovat, můžu zůstat přímo tady." Vyvolal by tím ještě větší skandál než ten, který je čekal, ale jestli je
v sázce její bezpečí...
Neexistovalo nic, co by neudělal.
„Gregory -"
Umlčel ji zavrtěním hlavy. „Chápeš, jak se mi příčí nechat to všechno na tobě?"
Pootevřela rty a oči se jí zalily slzami.
„Přísahal jsem, že tě budu chránit," pokračoval vášnivě, prudce a možná i trochu překvapeně kvůli tomu, co prá-
vě odhalil. Protože dnes, jak si uvědomil, se skutečně stal mužem. Po šestadvaceti příjemných letech bezcílné
existence konečně našel svůj cíl.
Konečně věděl, proč se narodil.
„Přísahal jsem to ve svém srdci, a jakmile budu moct, odpřísáhnu to i před Bohem. Nemůžu se přinutit k tomu,
abych tě tu nechal samotnou."
Vzal ji za ruce a propletl s ní prsty.
„Není to správné," dodal tiše.
Pomalu souhlasně přikývla. „Ale nic jiného nám nezbývá."
Jestli se objeví nějaké potíže nebo vycítíš nebezpečí, musíš mi dát znamení. Přijdu pro tebe. Našla bys útočiště u
mojí matky nebo některé mojí sestry. Nevadil by jim skandál. Záleželo by jim jen na tvém štěstí."
Polkla, usmála se a její oči získaly toužebný výraz. „Tvoje rodina musí být úžasná."
Vzal ji za ruce a stiskl je. „Teď je to i tvoje rodina." Čekal, že něco odpoví, ale mlčela. Přenesl její ruce ke rtům a
jednu po druhé je políbil. „Brzy bude tohle všechno za námi."
Přikývla a potom se ohlédla přes rameno. „Sloužící se brzy probLidí."
A tak odešel. Protáhl se dveřmi s botami v ruce a vyplížil se ven stejnou cestou, jakou přišel.
Když došel do parčíku na náměstí naproti jejímu domu, stále byla ještě tma. Do její svatby zbývalo několik
hodin, takže měl určitě dost času, aby se vrátil domů a převlékl se.
Ale nebyl připravený podstoupit takové riziko. Slíbil jí, že ji bude chránit, a ten slib neporuší.
Jenže potom ho napadlo - nemusí to dělat sám. Vlastně by to ani neměl dělat sám. Pokud ho bude Lucy potře-
bovat, bude to vyžadovat veškeré jeho nasazení. A jestli se bude muset uchýlit k síle, určitě využije dvě další
ruce.
Nikdy nežádal bratry o pomoc, nikdy je neprosil, aby mu pomohli z nesnází. Byl poměrně mladý. Pil alkohol,
hrál hazardní hry, miliskoval se s ženami.
Ale nikdy ne přes míru, nevsadil víc, než kolik měl, a až do včerejší noci ani neflirtoval s ženou, která by s ním
riskovala pověst.
Neusiloval o zodpovědnost, ale ani nevyhledával potíže.
Jeho bratři v něm odjakživa viděli kluka. Dokonce i teď, v šestadvaceti, se domníval, že ho nepovažují za úplně
dospělého. A tak je nežádal o pomoc. Nedostal se do postavení, kdy by ji mohl potřebovat.
Až doteď.
Jeden z jeho starších bratrů nebydlel moc daleko. Určitě míň než čtyři sta metrů, možná dokonce jen něco málo
přes dvě stě. Gregory bude tam i zpátky za dvacet minut, včetně doby, než vytáhne Colina z postele.
Protáhl si ramena a uvolnil je, aby se připravil na rychlý běh, když vtom zahlédl na druhé straně ulice chlapce,
který vymetal komíny. Byl mladý - dvanáctiletý, možná třináctiletý - a rozhodně toužil po zlaťáku.
A s příslibem dalšího souhlasil, že doručí vzkaz Grego-ryho bratrovi.
Gregory ho pozoroval, dokud mu nezmizel za rohem, a potom zamířil k veřejné zahradě. Nebylo tam místo k
sezení, dokonce ani k stání, kde by ho každý z domu Fennsworthových hned neviděl.
A tak vylezl na strom. Posadil se na nízkou silnou větev, opřel se o kmen a čekal.
Jednou, říkal si, se tomu budu smát. Až budu tento příběh vyprávět vnoučatům, bude všechno velmi romantické
a vzrušující.
Ale teď...
Romantické, ano. Vzrušující už moc ne. Promnul si dlaně. Byla pořádná zima.
Pokrčil rameny a čekal, až si toho jeho tělo přestane všímat. Nestalo se, ale bylo mu to docela jedno. Co jsou
zkřehlé prsty proti zbytku života?
Usmál se a upřel pohled na její okno. Je tam, myslel si. Přímo za závěsy. A já ji miluju.
Miluju ji.
Vzpomněl si na své přátele, z nichž většina cynicky a znuděně pohlížela na nejčerstvější výběr debutantek,
a vzdychala, že manželství je nepříjemná povinnost, nezáleží na tom, kterou si vybereš, a že lásku je nejlíp pře-
nechat básníkům.
Byli to hlupáci.
Láska existuje.
Je přímo tady, ve vzduchu, ve větru, ve vodě. Člověk na ni jen musí počkat. Vyhlížet ji. A bojovat za ni.
A Gregory to udělá. Bůh je mu svědkem, že to udělá. Stačí, aby mu Lucy dala signál, a on ji zachrání. Je
zamilovaný. Nic ho nedokáže zastavit.
„Takhle jsem si tedy sobotní ráno nepředstavoval."
Gregory odpověděl kývnutím. Jeho bratr přišel před čtyřmi hodinami a pozdravil ho s typicky chápavým za-
bručením: „Zajímavé."
Gregory vylíčil Colinovi všechno až po události včerejší noci. Nelíbilo se mu, že do toho musí Lucy zatahovat,
ale člověk nemůže dost dobře požádat bratra, aby seděl hodiny na stromě, aniž mu vysvětií proč. A to, že si Coli-
novi vylil srdce, mu poskytlo jistou útěchu. Bratr mu nedělal kázání. Ani ho neodsuzoval.
Ve skutečnosti to pochopil.
Když Gregory stručně popsal, proč čeká před domem Fennsworthových, Colin prostě přikývl a prohodil: „Asi tu
nemáš nic k jídlu?"
Gregory zavrtěl hlavou a zakřenil se.
Bylo dobré mít bratra.
„Mohl sis to naplánovat lip," zamumlal Colin. Ale taky se usmíval.
Otočili se zpátky k domu, který už dávno začal jevit známky života. Sloužící roztáhli závěsy, zapálili svíčky a
potom, když svítání ustoupilo ránu, je zase sfoukli.
„Neměla by už vyjít?" zeptal se Colin a zašilhal po dveřích.
Gregory se zachmuřil. Uvažoval o tomtéž. Namlouval si, že její nepřítomnost je dobrým znamením. Kdyby ji
strýc donutil vzít si Haselbyho, neodešla by už do kostela? Podle jeho kapesních hodinek, které, přiznejme si,
nebyly z nejpřesnějších, měl obřad začít za necelou hodinu.
Ale ani mu nenaznačila, že potřebuje pomoc. Nedávalo to smysl. Najednou sebou Colin trhl. „Co je?"
Colin kývl doprava. „Kočár. Odjíždí od stájí."
Gregory hrůzou vytřeštil oči, když se otevřely hlavní dveře domu Fennsworthových. Kočár zastavil před domem
a ven se vyhrnuli rozesmátí sloužící.
Byl bílý, otevřený a vyzdobený růžovými květinami a širokými růžovými stuhami vlajícími ve větru.
Svatební kočár.
A nikonui to nepřipadalo divné. Gregoryho začala brnět kůže. Svaly mu hořely. „Ještě ne," promluvil Colin a
položil ruku na Gregoryho paži.
Gregory zavrtěl hlavou. Jeho periferní vidění se začalo zamlžovat a jediné, co měl před očima, byl ten zatracený
kočár.
„Musím ji dostat," prohlásil. „Musím jít." „Počkej," radil mu Colin. „Počkej, ať vidíš, co se děje. Třeba nevyjde
ven. Možná -" Ale vyšla.
Ne jako první. Nejdřív se objevil její bratr s novomanželkou zavěšenou v jeho paži.
Po nich vyšel nějaký starší muž - pravděpodobně strýc - a hned za ním starší žena, s níž se Gregory setkal na
sestřině plese.
A potom...
Lucy.
Ve svatebních šatech. „Panebože," zašeptal.
Kráčela volně. Nikdo ji nenutil. Hermione jí něco pošeptala do ucha. A Lucy se usmála. Usmála se.
Gregory začal lapat po dechu.
Ta bolest byla hmatatelná. Skutečná. Udeřila ho do vnitřností a svírala jeho orgány, takže se nemohl ani pohnout.
Mohl jen zírat.
A přemýšlet.
„Řekla ti, že na tu svatbu nepůjde?" zašeptal Colin.
Gregory se snažil odpovědět ano, ale to slovo ho dusilo. Pokovišel se vybavit si jejich poslední rozhovor, každé
jeho slůvko. Tvrdila, že se imisí zachovat čestně. Že musí Lidělat, co je správné. Že ho miluje.
Ale nic o tom, že si nevezme Haselbyho.
„Ach bože," zašeptal.
Bratr mu položil ruku na paži. ,Je mi to líto."
Gregory přihlížel, jak Lucy nastupLije do otevřeného kočáru. Sloužící se stále radovali. Hermione jí upravila
vlasy, přizpůsobila závoj a pak se rozesmála, když vítr nadzvedl lehkou látku.
To se nemůže dít.
Musí existovat nějaké vysvětlení.
„Ne," vyhrkl Gregory, protože ho jiné slovo nenapadlo. „Ne."
Pak si vzpomněl. Na signál rukou. Mávnutí. Lucy to udělá. Dá mu znamení. Ať už se v domě přihodilo cokoli,
nemohla tomu zabránit. Ale teď, venku, kde na ni Gregory vidí, ho požádá o pomoc.
Určitě. Ví, že se na ni dívá.
Ví, že je tam venku.
A pozoruje ji.
Křečovitě polkl, aniž odtrhl oči z její pravé ruky. Jsou tu všichni?" zavolal Lucyin bratr. V halasných odpovědích
nezaslechl Lucyin hlas, ale na její přítomnost se nikdo neptal.
Byla to nevěsta.
A on jako blá/en přihlížel, jak odjíždí. Je mi to líto," promluvil Colin tiše, když kočár zmizel za rohem. „To
nedává smysl," hlesl Gregory.
Colin seskočil ze stromu a mlčky podal Gregorymu ruku.
„Nedává to smysl," opakoval Gregory, příliš zmatený, než aby se vzepřel bratrovi, který mu pomohl dolů. „To
by neudělala. Miluje mě."
Pohlédl na Colina. Měl vlídné, ale soucitné oči.
„Ne," vykřikl Gregory. „Ty ji neznáš. Ona by - Ne. Neznáš ji."
A Colin, jehož jediná zkušenost s lady LucindoLi Aber-nathyovou byl okamžik, kdy zlomila jeho bratrovi srdce,
se zeptal: „A ty ji znáš?"
Gregory se zastavil, jako by dostal ránu. „Ano," přikývl. „Ano, znám."
Colin mlčel, ale nadzvedl obočí, jako by se ptal: Tak co?
Gregory se otočil a očima zalétl k rohu, za nímž Lucy před chvílí zmizela. Chvíli se ani nepohnul, jen zamyšleně
mrkal.
Pak se otočil a zadíval se na bratra. „Znám ji. Znám." Colin pohnul rty, jako kdyby se snažil položit nějakou
otázku, ale Gregory se už odvrátil. Znovu se podíval na roh. A pak se rozběhl.

21. kapitola

Náš hrdina všechno riskuje

Jsi připravená?" Lucy hleděla na nádherný interiér kostela svatého Jiří -veselá barevná skla, elegantní oblouky,
hromady a hromady květin přinesených dovnitř na její svatbu.
Myslela na lorda Haselbyho, který stál s knězem u oltáře. Myslela na hosty, víc než tři stovky, kteří čekali, až
vejde dovnitř zavěšená do bratrovy paže.
A myslela na Gregoryho, který ji jistě viděl nastupovat do kočáru oblečenou ve svatebních šatech. „Liicy,"
opakovala Hermione, „jsi připravená?" Lucy přemítala, co by Hermione dělala, kdyby odpověděla ne.
Hermione byla romantická. Nepraktická.
Pravděpodobně by řekla Lucy, že to nemusí dělat, že nezáleží na tom, že stojí přímo před dveřmi do svatostánku,
ani že uvnitř sedí sám ministerský předseda.
Hermione by jí řekla, že nezáleží na tom, že byly podepsány dokumenty a rozeslány ohlášky, a to ve třech růz-
ných farnostech. Nezáleží na tom, že útěkem z kostela by Lucy vyvolala skandál desetiletí. Poradila by jí, ať to
nedělá, že by se neměla spokojit s vhodným manželstvím, když může mít vášnivé a milující. Řekla by -
„Lucy?"
(To řekla doopravdy.)
Lucy se otočila a zmateně zamrkala, protože Hermione z její představivosti pronášela velmi plamenný projev.
Hermione se jemně usmála. „Připravená?"
A Lucy, protože to byla Lucy a navždy jí zůstane, přikývla.
Nemohla udělat nic jiného.
Připojil se k nim Richard. „Nemůžu uvěřit, že se vdáváš," poznamenal, ale nejdřív se vroucně zadíval na svou
manželku.
„Nejsem o moc mladší než ty, Richarde," připomněla mu Lucy. Naklonila hlavu k nové lady Fennsworthové. „A
jsem o dva měsíce starší než Hermione."
Richard se chlapecky zakřenil. „Ano, ale to není moje sestra."
Lucy se usmála a byla za to vděčná. Potřebovala úsměvy. Každý kousek, který si uměla představit.
Dnes je její svatební den. Byla vykoupaná, navoněná a oblečená v těch nejpřepychovějších šatech, jaké kdy vi-
děla, a cítila se...
Prázdná.
Neuměla si představit, co si o ní Gregory myslí. Schválně ho nechala, aby si myslel, že má v úmyslu tu svatbu
odvolat. Bylo to od ní hrozné, kruté a nečestné, ale nevěděla, co by měla dělat jiného. Byla zbabělec a nesnesla
by pohled na jeho obličej, kdyby mu řekla, že si stále hodlá vzít Haselbyho.
Panebože, jak by mu to vysvětlila? Trval by na tom, že existuje i jiný způsob, ale byl idealista a nikdy necelil
skutečné nepřízni osudu. Neexistoval jiný způsob. Tentokrát ne. Ne, aniž by obětovala svou rodinu.
Dlouze vydechla. Dokáže to. Opravdu. Dokáže. Dokáže.
Zavřela oči a nepatrně pokyvovala hlavou, zatímco jí ta slova vířila v mozku. Dokážu to. Dokážu. Dokážu.
„Lucy?" ozvala se Hermione znepokojeně. „Není ti nic?"
Lucy otevřela oči a vyhrkla jedinou věc, které by Hermione mohla uvěřit. Jen si v duchu počítám."
Hermione zavrtěla hlavou. „Doufám, že má lord Haselby rád matematiku, protože přísahám, Lucy, že jsi
blázen."
„Možná."
Hermione na ni tázavě hleděla. „Co je?" zeptala se Lucy.
Hermione několikrát zamrkala. „Nic, vážně," odpověděla konečně. Jen to zní, jako bys to ani nebyla ty."
„Nechápu, co tím myslíš."
„Souhlasíš se mnou, když ti řeknu, že jsi blázen? To bys v životě neudělala."
Jak vidíš, udělala," zabručela Lucy, „takže nevím, co -" „No tak. Ta Lucy, kterou znám, by řekla něco jako:
,Matematika je mimořádně důležitá vědomost a sama bys, Hermione, měla uvažovat o tom, že si ji budeš pro-
cvičovat.'"
Lucy sebou trhla. Jsem opravdu takový školomet?"
„Ano," odpověděla Hermione, jako by byla šílená už jen proto, že se na to vůbec ptá. „Ale právě to na tobě
nejvíc milujvi."
A Lucy se podařil další úsměv.
Třeba bude všechno v pořádku. Snad bude šťastná. Pokud se zmohla na dva úsměvy za dopoledne, pak to jistě
nemůže být tak zlé. Potřebuje se jen pohnout z místa, duševně i fyzicky. Musí to být trvalé, aby mohla přesunout
Gregoryho do minulosti a přinejmenším předstírat, že s radostí přijímá roli Haselbyho manželky.
Ale Hermione požádala Richarda, jestli by mohla zůstat s Lucy chvíli o samotě, pak ji vzala za ruce, předklonila
se a zašeptala: „Lucy, opravdu to chceš udělat?"
Lucy na ni překvapeně pohlédla. Proč se jí na to Hermione ptá? Právě v tuhle chvíli, když si nejvíc přála utéct.
Copak se neusmívala? Neviděla Hermione, že se usmívá?
Polkla. Snažila se narovnat ramena. „Ano," odpověděla. „Ano, samozřejmě. Proč se na to vůbec ptáš?"
Hermione hned neodpověděla. Ale její oči - obrovské zelené oči, které dělaly z dospělých mužů naprosté hlu-
páky - mluvily samy za sebe.
Lucy polkla a odvrátila se. Nedokázala snést, co tam vidí.
A Hermione zašeptala: „Lucy."
Nic víc. Jen Lucy.
Lucy se otočila zpátky. Chtěla se zeptat Hermione, co tím myslí. Proč říká její jméno, jako by to byla tragédie.
Ale neudělala to. Nemohla. A tak doufala, že jí Hermione čte ty otázky z očí.
Četla. Dotkla se Lucyiny tváře a smutně se usmála. „Vypadáš jako ta nejsmutnější nevěsta, jakou jsem kdy
viděla."
Lucy zavřela oči. „Nejsem smutná. Jen mám pocit..."
Ale nevěděla, jaký má pocit. Co by měla cítit? Na tohle ji nikdo nepřipravil. Během celé výchovy od chůvy přes
vychovatelku až po tři roky u slečny Mossové ji v tomhle nikdo nepoučil.
Proč si neuvědomily, že je to mnohem důležitější než šití nebo lidové tance?
„Mám pocit..." A potom to pochopila. „Mám pocit, jako bych říkala sbohem."
Hermione překvapeně zamrkala. „Komu?"
Sobě.
Bylo to tak. Říkala sbohem sama sobě a všemu, čím se mohla stát.
Ucítila na paži bratrovu ruku. „Musíme začít," promluvil. Přikývla.
„Kde máš kytici?" zeptala se Hermione a pak si odpověděla sama: „Ach. Tady." Zvedla ji ze stolku a podala ji
Lucy. „Budeš šťastná," zašeptala a políbila ji na tvář. „Musíš. Nesnesu svět, ve kterém taková nejsi."
Lucy se roztřásly rty.
„Ach bože," vydechla Hermione. „Teď mluvím jako ty. Vidíš, jaký na mě máš dobrý vliv?" A potom jí poslala
vzdušný polibek a vkročila dovnitř.
„Teď ty," pobídl ji Richard.
A bylo to tady.
Ocitla se v kostele a kráčela uličkou. Vepředu kývla na kněze, podívala se na Haselbyho a připomněla si, že na-
vzdory... no, navzdory jistým tendencím stále úplně nepochopila, jak dokonale přijatelného manžela dostane.
Musí to udělat.
Kdyby řekla ne...
Nemůže říct ne.
Koutkem oka viděla Hermione, jak s vážným úsměvem stojí vedle ní. Přijeli předevčírem s Richardem do
Londýna a byli tak šťastní. Smáli se, dobírali se a mluvili o tom, jak hodlají Fennsworthovo opatství vylepšit.
Skleník, smáli se. Chtějí skleník. A dětský pokoj.
Jak by je o to mohla Lucy připravit? Jak by je mohla uvrhnout do života v hanbě a chudobě?
Slyšela, jak Haselby odpovídá: „Ano," a pak přišla na řadui ona.
Berete si zde přítomného muže za manžela, abyste s ním žila podle božích pravidel v posvátném manželském
svazku? Budete ho poslouchat, pomáhat mu, milovat ho, clít a podporovat v nemoci i ve zdraví a zůstanete mu
věrná až do konce života?
Polkla a snažila se nemyslet na Gregoryho. „Ano."
Souhlasila. Takže to opravdu udělala? Necítila se odlišně. Byla to stará dobrá Lucy, až na to, že stála před větším
množstvím lidí, než se jí líbilo, a bratr ji vedl k oltáři.
Kněz vložil její pravou ruku do Haselbyho pravačky a ten jí pevným a zřetelným hlasem slíbil věrnost.
Rozdělili se a potom ho Lucy vzala za ruku.
Já, Lucinda Margaret Calherine...
Já, Lucinda Margaret Catherine..."
...si beru tebe, Arthura Filzwilliama George...
„...si beru tebe, Arthura Fitzwilliama George..."
Řekla to. Opakovala to po knězi slovo od slova. Odříkala svou část až do chvíle, kdy měla Haselbymu slíbit
věrnost, až do chvíle -
Dveře kostela se prudce rozlétly.
Otočila se. Všichni se otočili.
Gregory.
Proboha.
Vypadal jako šílenec a dýchal tak ztěžka, že stěží dokázal mluvit.
Doklopýtal dopředu, přidržoval se okrajů lavic, aby nespadl, a vyhrkl -
„Ne."
Lucy se zastavilo srdce. „Nedělej to."
Kytice jí vyklouzla z rukou. Nedokázala se pohnout, nedokázala mluvit, nedokázala dělat nic jiného než tam stát
jako socha, zatímco k ní kráčel, očividně lhostejný k stovkám lidí, kteří na něj ohromeně zírali.
„Nedělej to," opakoval.
Nikdo nepromluvil. Proč všichni mlčí? Určitě se někdo vrhne dopředu, chytí Gregoryho za ruce a odtáhne ho
pryč-
Ale nikdo to neudělal. Byla to podívaná. Bylo to divadlo a zdálo se, že si nikdo nechce nechat ujít konec. A
potom -Právě tam -
Právě tam se přede všemi zastavil. A řekl: „Miluju tě."
Hermione vedle ní zamumlala: „Ach můj bože." Lucy se chtělo plakat.
„Miluju tě," opakoval a kráčel dál, aniž z ní spustil oči.
„Nedělej to," řekl, když konečně došel až do přední části kostela. „Neber si ho."
„Gregory," zašeptala, „proč to děláš?"
„Miluju tě," pronesl, jako by neexistovalo jiné vysvětlení.
V hrdle ji dusilo tiché zasténání. V očích ji pálily slzy a celé tělo bylo jako ochrnuté, strnulé a nehybné. Jediný
větřík, jediný dech by ji vyvedl z rovnováhy. A nedokázala myslet na nic jiného než Proč?
A ne.
A prosím.
A - nebesa, lord Haselby!
Pohlédla na něj, na ženicha, kterého degradovali z role hvězdy na druhou hlavní postavu. Mlčky stál a sledoval
rozvíjející se drama se stejným zájmem jako obecenstvo. Očima ho prosila o radu, ale jen zavrtěl hlavou. Byl to
drobný pohyb, příliš nepatrný, aby ho někdo jiný postřehl, ale ona ho viděla a věděla, co znamená.
Je to na vás.
Obrátila se zpátky ke Gregorymu. S planoucíma očima poklekl na koleno.
Ne, snažila se říct. Ale nedokázala pohnout rty. Nedokázala najít svůj hlas.
„Vem si mě," promluvil Gregory a ona cítila, jak se jeho hlas ovíjí kolem jejího těla, líbá ji a objímá. „Vem si
mě."
Ach bože, jak to chtěla. Víc než cokoli jiného toužila pokleknout a vzít jeho obličej do dlaní. Přála si ho políbit,
vykřičet svou lásku - tady přede všemi, které znala, možná přede všemi, které kdy pozná.
Ale to všechno si přála už včera i předevčírem. Nic se nezměnilo. Její svět se stal veřejnějším, ale tohle zůstalo
stejné.
Její otec byl stále zrádce.
Její rodina byla stále předmětem vydírání.
Osud jejího bratra a Hermione byl stále v jejích rukou.
Pohlédla na Gregoryho a cítila strašlivou bolest, za něj i za ně za oba.
„Vem si mě," zašeptal.
Pootevřela rty a řekla -
„Ne."

22. kapitola

Vypukne vřava
Vypukla vřava. Lord Davenport se vyřítil dopředu, stejně jako Lucyin strýc a Gregoryho bratr, který právě
vyběhl po schodech do kostela, poté co pronásledoval Gregoryho přes celé Mayfair.
Lucyin bratr se vrhl vpřed, aby Lucy a Hermione odtáhl z toho zmatku, ale lord Haselby, který sledoval události
s diváckým zaujetím, klidně uchopil jeho napřaženou ruku a pronesl: „Postarám se o ni."
Pokud šlo o Lucy, s otřeseně otevřenými ústy couvla, když na Gregoryho skočil lord Davenport a přimáčkl ho
břichem k zemi jako - no, jako nic, co kdy Lucy viděla.
„Mám ho!" vykřikl vítězně, načež dostal do obličeje kabelkou patřící Hyacinth St. Clairové.
Lucy zavřela oči.
„Asi to není zrovna vaše vysněná svatba," zašeptal jí Haselby do ucha.
Lucy zavrtěla hlavou, příliš ochromená, aby vidělala něco jiného. Měla by Gregorymu pomoct. Opravdu by
měla. Ale připadalo jí, že jí z těla vysáli veškeroti energii, a kromě toho byla příliš zbabělá, než aby se s ním opět
setkala.
Co kdyby ji zavrhl?
Co kdyby mu nedokázala odporovat?
278
PŘED SVATBOU
„Doufám, že se mu podaří dostat zpod mého otce," pokračoval Haselby mírným tónem, jako by pozoroval ne-
příliš vzrušující koňské dostihy. „Váží sto třicet kilo, tedy ne že by to přiznal."
Lucy se k němu obrátila. Nedokázala uvěřit, že je navzdory všeobecné šarvátce, která vypukla v kostele, tak
neobyčejně klidný. Dokonce i ministerský předseda utrpěl újmu od kypré dámy v kloboučku zdobeném ovocem,
která udeřila každého, kdo se jen hnul.
„Myslím si, že nic nevidí," poznamenal Haselby, když následoval Lucyin pohled. „To víno se jí trochu
naklonilo."
Co je to za muže, kterého si právě - drahý bože, vzala si ho vůbec? Na něčem se shodli, tím si byla jistá, ale
nikdo je neprohlásil mužem a ženou. Ale Haselby byl každopádně vzhledem k událostem podivuhodně klidný.
„Proč jste něco neřekl?" zeptala se ho Lucy.
Obrátil se k ní a zvědavě si ji prohlížel. „Myslíte, zatímco vám pan Bridgerton vyznával lásku?"
Ne, zatímco kněz drmolil o posvátnosti manželství, vyštěkla by nejradši.
Místo toho přikývla.
Haselby nachýlil hlavu ke straně. „Chtěl jsem vidět, co vy na to."
Nevěřícně na něj zírala. Co by udělal, kdyby řekla ano?
„Mimochodem jsem poctěn," dodal Haselby. „A budu vám laskavým manželem. Nemusíte se bát."
Lucy nedokázala promluvit. Lorda Davenporta odtrhli od Gregoryho, a přestože ho další muž, kterého neznala,
táhl zpátky, rval se jako kůň, aby se k ní dostal blíž.
„Prosím," zašeptala, ačkoli ji nejspíš nikdo neslyšel, možná ani Haselby, který sestoupil mezi hosty, aby pomohl
ministerskému předsedovi. „Nedělej to, prosím."
Ale Gregory nepovolil a i s oběma muži, kteří na něm viseli, jeden s přátelskými úmysly a druhý ne, se dovlekl k
úpatí schodů. Zvedl obličej a upřel na ni planoucí oči. Byly ochromené bolestí a nechápavostí a Lucy se téměř
zapotácela, když viděla to zoufalství.
„Proč?" vypravil ze sebe.
Zachvěla se. Může mu lhát? Dokáže to? Tady v kostele, když ho ranila tím nejosobnějším a zároveň nejveřejněj-
ším způsobem, jaký si dokázala představit?
„Proč?"
„Protože musím," zašeptala.
Oči mu zaplály něčím - zklamáním? Ne. Nadějí? Ani to ne. Bylo to něco jiného. Něco, co neuměla úplně pojme-
novat.
Otevřel ústa, aby se jí na něco zeptal, ale v tu chvíli se ke dvěma mužům, kteří ho drželi, přidal třetí a společně
se jim podařilo vyvléci ho z kostela.
Lucy si přitiskla ruce k tělu, téměř neschopná stát, zatímco přihlížela, jak ho táhnou pryč.
Jak jste mohla?"
Obrátila se. Za ní se objevila Hyacinth St. Clairová a zabodávala do ní planoucí pohled, jako by byla sám ďábel.
„Nechápete to," zašeptala Lucy.
Ale Hyacinthiny oči zuřivě plály. Jste slaboch," sykla. „NezasloLižíte si ho."
Lucy potřásla hlavou, aniž si byla jistá, jestli s ní souhlasí, nebo ne.
„Doufám, že -"
„Hyacinth!"
Lucy zalétla očima na stranu. Blížila se k nim další žena. Gregoryho matka. Seznámily se na plese v domě
Hastingsových.
„To stačí," prohlásila přísně.
Lucy polkla a zamrkala, aby potlačila slzy.
Lady Bridgertonová se k ní obrátila. „Odpusťte," řekla a odtáhla dceru pryč.
Lucy pozorovala, jak odcházejí, se zvláštním pocitem, že se to všechno děje někomu jinému, že je to možná jen
sen, noční můra, nebo se dostala do nějaké scény ze sen-zacechtivého románu. Možná je celý její život
výplodem něčí fantazie. Kdyby snad zavřela oči -
„Budeme pokračovat?"
Polkla. Byl to lord Haselby. Jeho otec stál vedle něj a vyjadřoval stejný názor, i když mnohem neurvalejšími
slovy.
Lucy přikývla.
„Dobře," zabručel Davenport. „Moudrá dívka."
Lucy přemítala, co to znamená být pochválena od lorda Davenporta. Určitě nic dobrého.
Přesto ho nechala, aby ji odvedl zpátky k oltáři. Zůstala stát před polovinou zúčastněných, kteří nedali přednost
podívané venku.
A provdala se za Haselbyho.
„Co sis vůbec myslel?"
Gregorymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že se jeho matka ptá Colina a ne jeho. Seděli v jejím kočáru, k němuž
ho dovlekli, jakmile se dostali ven z kostela. Gregory netušil, kam míří. Pravděpodobně jezdí bezcílně sem a
tam. Kamkoli kromě kostela svatého Jiří.
„Snažil jsem se ho zastavit," bránil se Colin.
Violet Bridgertonová vypadala tak pobouřeně, jak ji ještě nikdo z nich neviděl. „Očividně ses nesnažil dost
tvrdě."
„Máš vůbec tušení, jak rychle běžel?"
„Velmi rychle," potvrdila Hyacinth, aniž na ně pohlédla. Seděla úhlopříčně ke Gregorymu a přimhouřenýma oči-
ma se dívala z okna.
Gregory mlčel.
„Ach, Gregory," vzdychla Violet. „Ubohý synu." „Budeš muset odjet z města," podotkla Hyacinth. „Má pravdu,"
přitakala matka. „Nic jiného nezbývá." Gregory mlčel. Co Lucy myslela tím - Protože musím? Co tím myslela?
„Nikdy ji nepřijmu mezi své hosty," zabručela mstivě Hyacinth.
„Stane se hraběnkou," připomněl jí Colin.
„Bylo by mi jedno, i kdyby byla zatracená královna -"
„Hyacinth!" okřikla ji matka.
„Stejně ji nepřijmu," vyštěkla Hyacinth. „Nemá právo takhle jednat s mým bratrem. Nikdo na to nemá právo!"
Violet s Colinem na ni zírali. Colin vypadal pobaveně. Violet vyplašeně.
„Zničím ji," soptila Hyacinth.
„Ne," promluvil Gregory tiše, „nezničíš."
Zbytek rodiny zmlkl a Gregory se domníval, že si až do této chvíle neuvědomili, že se neúčastní konverzace.
„Necháš ji na pokoji," dodal.
Hyacinth zatnula zuby.
Upřel na ni ocelový pohled. „A jestli se vaše cesty někdy zkříží," pokračoval, „budeš přívětivá a milá.
Rozumíš?" Hyacinth mlčela. „Rozumíš?" zařval.
Jeho rodina na něj otřeseně zírala. Nikdy se nepřestal ovládat. Nikdy.
A potom Hyacinth, která odjakživa neměla moc rozvinutý smysl pro takt, utrousila: „Ne, vůbec."
„Cože?" utrousil Gregory chladně ve stejnou chvíli, kdy se k ní Colin obrátil a sykl: „Sklapni."
„Nechápu vás," pokračovala Hyacinth a dloubla Colina loktem do žeber. Jak ji můžete hájit? Kdyby se to stalo
mně, taky byste -"
„Nestalo se ti to," odsekl Gregory. „A neznáš ji. Nevíš, jaký k tomu má důvod."
„Ty ano?" zeptala se Hyacinth.
Nevěděl. A to ho ubíjelo.
„Nebuď taková," pronesla matka tiše.
Hyacinth se vztekle opřela, ale držela jazyk za zuby.
„Možná bys zatím mohl zůstat s Benedictem a Sophií ve Wiltshiru," navrhla Violet. „Myslím, že Anthony s Kate
mají brzy přijet do města, takže nemůžeš jet do Aubrey Hall, přestože by jim určitě nevadilo, kdybys tam bydlel
v jejich nepřítomnosti."
Gregory nereagoval a civěl z okna. Nepřál si odjet na venkov.
„Mohl bys cestovat," nadhodil Colin. „Itálie je v tuhle roční dobu obzvlášť pěkná. A ještě jsi tam nebyl, ne?"
Gregory zavrtěl hlavou. Poslouchal ho jen na půl ucha. Nepřál si jet do Itálie.
Protože musím, řekla.
Ne protože si to přeje. Ne protože je to rozumné.
Protože musí.
Co to znamená?
Donutili ji k tomu? Vydírali ji?
Co mohla udělat, aby se stala terčem vydírání?
„Bylo by pro ni velmi obtížné to odvolat," promluvila Violet najednou a položila mu soucitně ruku na paži.
„Lord Davenport není muž, kterého by si člověk přál mít za nepřítele. A opravdu, přímo v kostele před zraky
všech... No," povzdychla si smířeně, „musela by být mimořádně odvážná. A houževnatá." Mlčky potřásla
hlavou. „A připravená."
„Připravená?" opakoval Colin.
„Na to, co bude následovat," objasnila Violet. „Byl by to obrovský skandál."
„Už to je obrovský skandál," zamumlal Gregory.
„Ano, ale ne tak, jako kdyby řekla ano," namítla matka. „Ne že bych tomu byla ráda. Víš, že ti přeju štěstí. Ale
ostatní její rozhodnutí ocení. Budou ji považovat za rozumnou dívku."
Gregory cítil, jak v ponurém úsměvu nadzvedá koutek úst. „A mě za roztouženého hlupáka."
Nikdo mu neodporoval.
Po chvíli matka poznamenala: „Musím říct, že to bereš velmi dobře." Vskutku.
„Myslela bych si -" Odmlčela se. „No, nezáleží na tom, co bych si myslela, jen na tom, jak to skutečně je."
„Ne," promluvil Gregory a ostře se na ni podíval. „Co by sis myslela? Jak bych se měl chovat?"
„Neříkám, že bys měl," ohradila se matka, očividně zneklidněná náhlými otázkami. Jen bych si myslela, že bu-
deš vypadat... víc naštvaně."
Dlouze se na ni díval a potom se obrátil k oknu. Jeli po Piccadilly, mířili na západ k Hyde Parku. Proč nemá
větší vztek? Proč nebuší pěstmi do zdi? Museli ho odtáhnout z kostela a nacpat do kočáru, ale jakmile to udělali,
zaplavil ho podivný, téměř nadpřirozený klid.
A potom pronesla jeho matka něco, co se mu odráželo v hlavě.
Víš, že tipřejujen štěstí.
Štěstí.
Lucy ho miluje. Tím si byl jistý. Viděl to v jejích očích, dokonce i ve chvíli, kdy ho odmítla. Věděl to, protože
mu to řekla a v takových věcech nelhala. Cítil to z toho, jak ho líbala, i z tepla jejího objetí.
Milovala ho. A ať už ji cokoli donutilo uzavřít s Hasel-bym sňatek, bylo to větší než ona. Silnější.
Potřebovala jeho pomoc.
„Gregory?" promluvila matka tiše.
Obrátil se. Zamrkal.
„Trhl jsi sebou," dodala na vysvětlenou. Opravdu? Nevšiml si toho. Ale jeho smysly se přiostřily, a když sklopil
oči, všiml si, že svírá prsty. „Zastav kočár."
Všichni se k němu obrátili. Dokonce i Hyacinth, která až do té chvíle zarytě vyhlížela z okna. „Zastav kočár,"
opakoval. „Proč?" zeptala se matka podezřívavě. „Potřebuju na vzduch," odpověděl a ani to nebyla lež. Colin
zaklepal na stěnu. „Půjdu s tebou." „Ne. Chci být sám."
Matka rozevřela oči. „Gregory... Nehodláš..."
„Vtrhnout do kostela?" zakončil za ni. Obrátil se zpátky a věnoval jí nenucený nestejnoměrný úsměv. „Na jeden
den jsem se už znemožnil ažaž, nemyslíš?"
„Teď už si stejně slíbili věrnost," vložila se Hyacith do řeči.
Gregory bojoval s nutkáním zabodnout planoucí pohled do sestry, která si zřejmě nikdy nenechala ujít jedinou
příležitost, aby si rýpla. „Přesně tak," souhlasil.
 „Měla bych lepší pocit, kdybys nezůstal sám," váhala Violet, modré oči stále naplněné starostí. „Nech ho jít,"
pronesl Colin tiše.
Gregory se překvapeně obrátil k staršímu bratrovi. Nečekal, že se ho zastane.
Je to muž," dodal Colin. „Rozhoduje se sám." . Dokonce ani Hyacinth se mu nepokusila odporovat.
Kočár už zastavil a kočí čekal za dveřmi. Na Colinovo kývnutí otevřel.
„Byla bych radši, kdybys nechodil," zašeptala Violet.
Gregory ji políbil na tvář. „Potřebuju na vzduch. Nic víc."
Seskočil na zem, ale než stačil zavřít dveře, Colin se vyklonil.
„Ne abys udělal nějakou hloupost," pošeptal mu. „Žádnou hlovípost," slíbil Gregory, „jen to, co je nutné."
Rozhlédl se, aby viděl, kde vlastně je, a když se matčin kočár stále nehýbal, schválně zamířil k jihu. Pryč od
kostela svatého Jiří.
Ale jakmile došel k další ulici, otočil se o sto osmdesát stupňů. A dal se do běhu.

23. kapitola

Náš hrdina všechno riskuje. Znovu

Za deset let, kdy byl strýc Lucyiným poručníkem, nezažila, že by uspořádal nějaký večírek. Neusmíval se na
žádná zbytečná vydání - vlastně se neusmíval vůbec. Takže bylo podezřelé, že po svatebním obřadu
zorganizoval na její počest v domě Fennsworthových štědrou hostinu.
Jistě na tom trval lord Davenport. Strýc Robert by se spokojil s podáváním čajových koláčků v kostele, a tím by
to skončilo.
Ale ne, svatba musí být událost, a to v tom nejmarno-tratnějším slova smyslu. Takže jakmile ceremonie skončila,
odvezli Lucy do jejího už brzy bývalého domova, kde dostala čas sotva na to, aby si ve své už brzy bývalé ložnici
opláchla obličej studenou vodou.
Je pozoruhodné, myslela si, zatímco pokyvovala a přijímala gratulace přítomných, jak dobře smetánka předstírá,
že se nic nestalo.
Zítra samozřejmě nebudou mluvit o ničem jiném a Lucy se může těšit, že se po příštích několik měsíců
pravděpodobně stane hlavním námětem rozhovorů. A rozhodně celý příští rok nikdo nevysloví její jméno, aniž
dodá: „Víte, která. Ta s tou svatbou."
Po čemž bude jistě následovat: „Achhhhhhhhhh. Tak to je ona."
Ale teď jí do očí neřekli nic než „taková šťastná událost" a „jste krásná nevěsta". A samozřejmě potměšilé a
troufalé - „půvabný obřad, lady Haselbyová".
Lady Haselbyová.
Zkoušela si to opakovat v hlavě. Teď je lady Haselbyová. Mohla být paní Bridgertonová.
Pravděpodobně lady Lucinda Bridgertonová, protože by od ní po svatbě s nešlechticem nechtěli, aby se vzdala
svého zdvořilostního označení. Bylo to pěkné jméno -možná ne tak vznešené jako lady Haselbyová a rozhodně
nic ve srovnání s hraběnkou z Davenportu, ale -
Polkla a kupodivu se jí podařilo zachovat úsměv, který nasadila před pěti minutami.
Ráda by byla lady Lucinda Bridgertonová.
Lady Lucinda Bridgertonová by se jí líbila. Byla by šťastná, s ochotným úsměvem a plným, dokonalým životem.
Měla by psa, možná dva, a několik dětí. Její dům by byl příjemný a útulný, pila by každé odpoledne čaj se svými
přáteli a smála by se.
Lady Lucinda Bridgertonová by se smála.
Ale tou ženou se nikdy nestane. Vdala se za lorda Ha-selbyho, teď je jeho manželkou, a i když se snažila, ne-
uměla si představit, jaký povede život. Nevěděla, co to znamená být lady Haselbyovou.
Slavnost se rozběhla a Lucy si povinně zatančila s novomanželem, který byl, jak s úlevou zaznamenala, velmi
milý. Potom tančila s bratrem, který ji skoro rozplakal, a nakonec se strýcem, protože se to očekávalo.
„Udělalas správně, Lucy," prohlásil.
Mlčela. Nevěřila tomu.
Jsem na tebe hrdý."
Skoro se rozesmála. „Předtím jste na mě nikdy hrdý nebyl." „Teď jsem."
Její vnímavosti neuniklo, že jí neprotiřečil. Odvedl ji zpátky k okraji tanečního sálu a potom si - panebože -
musela zatančit s lordem Davenportem.
Což udělala, protože znala svou povinnost. Obzvlášť v tento den.
Aspoň že nemusela mluvit. Lord Davenport byl víc než výmluvný a obstarával rozhovor za oba. Lucy mu
udělala radost. Je velkolepým přínosem rodiny.
A tak dál a dál, dokud Lucy nepochopila, že se jí podařilo získat jeho přízeň tím nejnesmazatelnějším možným
způsobem. Nejenže souhlasila, že si vezme jeho syna s pochybnou pověstí, ale potvrdila to rozhodnutí před celou
smetánkou na scéně hodné Královského divadla v Drury Lane.
Lucy diskrétně pootočila hlavu na stranu. Když byl lord Davenport rozrušený, se znepokojivou rychlostí mu z
úst vytékaly sliny. Vlastně si nebyla jistá, co je horší - pohrdání lorda Davenporta, nebo jeho neskonalá vděčnost.
Ale díkybohu se Lucy dařilo novému tchánovi vyhýbat. Vcelku se jí podařilo vyhnout každému, což bylo
překvapivé vzhledem k tomu, že byla nevěstou. Nechtěla vidět lorda Davenporta, protože se jí hnusil, a nechtěla
vidět svého strýce, protože měla dojem, že se jí hnusí taky. Nechtěla vidět lorda Haselbyho, protože by ji to jen
přimělo myslet na blížící se svatební noc, a nechtěla vidět Hermione, protože by jí pokládala otázky a ona by se
rozplakala.
A nechtěla vidět ani svého bratra, protože nepochyboval o svém svazkLi s Hermione, a mimoto se cítila velmi
zatrpkle, což se střídalo s provinilým pocitem kvůli tomu, že se cítí zatrpkle. Richard nemohl za to, že je
bláznivě šťastný a ona ne.
Ale stejně by ho radši neviděla.
Tím pádem jí zbyli hosté, které většinou neznala. A ani se s nimi nepřála seznámit.
Takže si našla místečko v rohu a po několika hodinách byli všichni tak opilí, že si nikdo nevšiml, že nevěsta sedí
sama.
A rozhodně si nikdo nevšiml, když unikla do své ložnice, aby si na chvíli odpočinula. Pravděpodobně bylo velmi
nezpůsobné, že jako nevěsta utekla z vlastní oslavy, ale Lucy to bylo jedno. Pokud vůbec někdo postřehne její
nepřítomnost, bude si myslet, že si potřebovala odskočit. A připadalo jí příhodné, že bude v tento den sama.
Vyklouzla nahoru po zadním schodišti, aby nenarazila na nějakého zbloudilého hosta, s úlevným povzdechem
vešla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře.
Opřela se o ně a pomalu vydechla, dokud neměla pocit, že uvnitř zůstala úplně prázdná.
A pomyslela si - Teď se rozbrečím.
Chtěla to. Skutečně to chtěla. Měla pocit, že celé hodiny potlačuje pláč a jen čeká, až se ocitne v soukromí. Ale
slzy nepřicházely. Události uplynulých čtyřiadvaceti hodin ji příliš ochromily. A tak tam jen stála a upřeně se
dívala na svou postel.
Vzpomínala.
Panebože, opravdu tam před pouhými dvanácti hodinami ležela v jeho objetí? Připadalo jí to jako léta. Jako by
se její život úhledně rozdělil na dva a teď bylo rozhodně potom.
Zavřela oči. Pokud ji neuvidí, třeba to odezní. Třeba -„Lucy."
Ztuhla. Proboha, ne. „Lucy."
Pomalu otevřela oči. A zašeptala: „Gregory?"
Vypadal hrozně, byl rozcuchaný a špinavý, jako po zběsilé jízdě na koňském hřbetu. Musel se dovnitř tajně
vloudit stejnou cestou, jakou přišel včera v noci. Musel na ni čekat.
Otevřela ústa a pokusila se promluvit.
„Lucy," opakoval hlasem, který ji celou zahalil, rozplynul se kolem ní.
Polkla. „Co tu děláš?"
Přistoupil k ní a Lucy bodlo u srdce. Měl tak podivuhodně známý, pohledný a milý obličej. Znala jeho tváře i
přesný odstín očí, poblíž zorničky hnědý, na okraji přecházející v zelenou.
A jeho ústa - znala ta ústa, pohled na ně, pocit, který v ní vyvolávala. Znala jeho úsměv i zamračení a znala -
Znala toho příliš.
„Neměl bys tu být," vypravila ze sebe strnule.
Popošel k ní o další krok. Z očí mu nečišel hněv, což nechápala. Díval se na ni vroucně a majetnicky, jak by
žádná žena neměla dovolit nikomu kromě svého manžela.
„Musím vědět proč," promluvil. „Nemůžu tě nechat odejít. Ne, dokud se nedozvím proč."
„Ne," zašeptala. „Prosím, nedělej to."
Prosím, nenuť mě litovat. Prosím, nenuť mě toužit, přát si a přemítat.
Objala se pažemi kolem hrudi, jako by se snad mohla stisknout tak silně, aby přestala vnímat, co se kolem ní
děje. Potom by se nemusela dívat ani poslouchat. Byla by sama a -
„Lucy -"
„Ne," opakovala, tentokrát ostře. Ne.
Nenuť mě věřil na lásku.
Popošel ještě blíž. Pomalu, ale bez zaváhání. „Lucy," pronesl vroucím hlasem. Jen mi pověz proč. O nic víc
nežádám. Odejdu a slibuju, že už tě nikdy nevyhledám, ale musím vědět proč."
Zavrtěla hlavou. „Nemůžu ti to říct."
„Nechceš mi to říct," opravil ji.
„Ne," vykřikla přidušeně. „Nemůžu! Prosím, Gregory. Musíš odejít."
Dlouho mlčel. Jen pozoroval její obličej a ona měla pocit, že na něm vidí, jak přemýšlí.
Neměla jsem tohle dovolit, letělo jí hlavou a začala se o ni pokoušet panika. Měla by křičet. Nechat ho vyvést.
Vyběhnout z pokoje dřív, než zničí její pečlivě připravené plány na budoucnost. Ale místo toho tam jen stála a
on řekl -
„Vydírají tě."
Nebyla to otázka.
Neodpověděla, ale věděla, že ji obličej zradil.
„Lucy," zašeptal starostlivě. „Můžu ti pomoct. Ať jde o cokoli, můžu to napravit."
„Ne," zavrtěla hlavou, „nemůžeš a jsi blázen -" Odmlčela se, příliš vzteklá, aby promluvila. Co ho přivedlo na
myšlenku, že vtrhne dovnitř a napraví potíže, o kterých vůbec nic neví? Myslí si snad, že se ho vzdala kvůli něja-
ké maličkosti? Něčemu, co se dá snadno vyřešit?
Nebyla takový slaboch.
„Nevíš, o co jde," sykla. „Nemáš tušení."
„Tak mi to pověz."
Celá se třásla a cítila horko... chlad... a všechno ostatní mezi tím.
„Lucy," naléhal na ni klidným a vyrovnaným hlasem, který ji jako ostrý hrot dloubal právě tam, kde to nemohla
tolerovat.
„Nemůžeš to napravit," zamumlala.
„To není pravda. Nikdo na tebe nemůže vědět nic, co by se nedalo překonat."
Jak to chceš udělat?" odfrkla si. „S pomocí duhy, skřítků a nekonečných přání tvé rodiny? Nezabere to, Gregory.
Nezabere. Bridgertonovi jsou možná mocní, ale nemůžeš změnit minulost ani budoucnost, aby vyhovovala tvým
přáním."
„Lucy," naklonil se k ní.
„Ne. Ne!" Odstrčila ho, odmítla jeho nabídku útěchy. „Nechápeš to. Ani nemůžeš. Všichni jste tak šťastní, tak
dokonalí."
„Nejsme."
Jste. Dokonce to ani nevíte. Neumíte si představit, že my ostatní bojujeme a snažíme se být dobří, a přesto ne-
dostaneme, co chceme."
Celou dobu ji pozoroval. Jen se na ni díval a nechal ji, aby stála kousek dál od něj a tiskla si ruce k tělu.
Vypadala malá, bledá a zoufale osamělá.
A pak jí položil otázku, na které jediné záleželo.
„Miluješ mě?"
Zavřela oči. „Neptej se mě na to." „Miluješ?"
Viděl, jak napjala čelist, narovnala ramena a pokusila se zavrtět hlavoLi. Gregory k ní zvolna popošel.
Byla raněná. Tolik raněná, že z ní její bolest vyzařovala, ovíjela se kolem něj i kolem jeho srdce. Trpěl spolu s
ní. Bylo to fyzické, drtivé a intenzivní a poprvé začal pochybovat, jestli to bude schopen odstranit.
„Miluješ mě?" zeptal se.
„Gregory -"
„Miluješ mě?"
„Nemůžu -"
Položil jí ruce na ramena. Trhla sebou, ale necouvla.
Dotkl se její brady a natočil ji tak, aby se mohl ztratit v jejích modrých očích. „Miluješ mě?"
„Ano," vzlykla a zhroutila se mu do náruče. „Ale nemůžu. Chápeš? Neměla bych. Musím to zastavit."
Chvíli se Gregory ani nepohnul. Její přiznání by mělo vyznít jako úleva a svým způsobem to tak i bylo, ale
přesto cítil, jak mu v žilách začíná vřít krev.
Věřil na lásku.
Copak to nebylo to jediné, co v jeho životě zůstalo neměnné? Věřil na láskvi.
Věřil na její moc, na její sílu, na její čistotu. Vážil si jí za to, uctíval ji.
A teď, když mu Lucy plakala v náručí, věděl, že se pro ni odváží čehokoli. Pro lásku.
„Lucy," zašeptal. V hlavě se mu začínal rodit nápad. Byl šílený, špatný a naprosto nevhodný, ale nemohl té před-
stavě, která mu vířila v mozku, uniknout.
Lucy nesmí dovršit své manželství.
Stále mají šanci. . „Lucy."
Odtáhla se. „Musím se vrátit. Budou mě postrádat."
Chytil ji za ruku. „Nechoď." Rozevřela oči. „Co tím chceš říct?"
„Pojď se mnou. Hned teď." Připadal si bezstarostný a trochu šílený. „Ještě nejsi jeho manželka. Můžeš to zrušit."
„Ne." Zavrtěla hlavou a vytrhla se mu. „Ne, Gregory."
„Ale ano." Čím víc o tom přemýšlel, tím víc to dávalo smysl. Nemají moc času - po dnešním večeru by už ne-
mohla tvrdit, že je nedotčená. Ale Gregory se o to postará. Pokud mají šanci být spom, musí to udělat hned.
Nemohl ji unést, nepodařilo by se mu dostat ji z domu, aniž by ztropil poplach. Ale mohl získat trochu času.
Dost na to, aby zjistil, co má dělat.
Přivinul ji k sobě blíž.
„Ne," ohradila se silnějším hlasem. Škubla rukou a Gregory viděl, jak v jejích očích stoupá panika. „Ano, Lucy,"
trval na svém. „Budu křičet," varovala ho. „Nikdo tě neuslyší."
Otřeseně na něj zírala a ani on sám úplně nevěřil tomu, co říká. „Vyhrožuješ mi?" zeptala se.
Zavrtěl hlavoLi. „Ne. Zachraňuju tě." A potom, dřív než měl možnost znovu uvážit své činy, ji chytil kolem
pasu, přehodil si ji přes rameno a vyběhl z pokoje.
24. kapitola
Náš hrdina nechá naši hrdinku ve velmi prekérní situaci
Přivážeš mě k splachovacímu záchodu?" „Promiň," utrousil a svázal dvě šály do tak dokonalého uzlu, až si
téměř dělala starosti, že už to předtím někdy dělal. „Nemohl jsem tě dost dobře nechat v tvém pokoji. Tohle je
jediné místo, kde tě nikdo nebvide hledat." Utáhl uzel a potom ho vyzkoušel, jestli je dost pevný. „Bylo to první
místo, kam jsem se podíval já" „Ale záchod!"
„Ve třetím patře," doplnil vstřícně. „Potrvá hodiny, než tě tu někdo objeví." Lucy zatnula čelist v zoufalé snaze
potlačit sílící vztek. Spoutal jí ruce k sobě.
Panebože, neměla tušení, že je možné být na někoho tolik naštvaná.
Nebyla to jen citová reakce - vřelo tím celé její tělo. Cítila zuřivost i hněv, a ačkoli věděla, že to k ničemu není,
škubala rukama přivázanýma k potrubí, zatínala zuby a zklamaně vrčela, když se jí podařilo vytvořit pouze dutý
zvonivý zvuk.
„Nevzpírej se tomu, prosím," řekl a políbil ji do vlasů. Jenom se unavíš a všechno tě bude bolet." Vzhlédl a
zkoumavě se zadíval na vodovodní rozvody. „Nebo ulomíš trubku a to není moc hygienická vyhlídka."
„Musíš mě pustit, Gregory."
Přikrčil se, takže měl obličej ve stejné úrovni s jejím. „Nemůžu. Ne, dokud máme pořád šanci být spolu."
„Prosím," zaškemrala, „tohle je šílenství. Musím se vrátit na večírek. Jinak mě to zničí."
„Ožením se s tebou," prohlásil.
„Už jsem vdaná!"
„Ne tak docela," usmál se ďábelsky. „Odříkala jsem manželský slib!"
„Ale ještě jsi ten svazek nezavršila. Pořád to můžeš zrušit."
„O to teď nejde!" vykřikla a zbytečně sebou zazmítala, když vstal a přešel ke dveřím. „Nechápeš, co se tu děje, a
sobecky stavíš vlastní potřeby a štěstí nad potřeby ostatních."
To ho zastavilo. Ruku měl na klice, ale otočil se a výraz v jeho očích jí téměř zlomil srdce.
Jsi šťastná?" zeptal se tiše a s takovou láskou, že se jí chtělo plakat.
„Ne," zašeptala, „ale -"
„Nikdy jsem neviděl nevěstu, která by byla tak smutná."
Sklesle zavřela oči. Přesně to říkala Hermione a Lucy věděla, že je to pravda. A když k němu opět vzhlédla, ne-
dokázala uniknout před tlukotem vlastního srdce.
Navždy ho bude milovat.
Přesto ho nenáviděla za to, že ji přiměl chtít něco, co nemohla mít. Nenáviděla ho, že ji miluje tolik, že kvůli
jejich společnému životu všechno riskoval. A nejvíc nenáviděla, že z ní udělal nástroj, který by mohl zničit její
rodinu.
Než poznala Gregoryho, byli Hermione s Richardem jediní dva lidé na světě, které měla skutečně ráda. A teď
jim hrozila zkáza, pád do mnohem většího neštěstí, než si Lucy uměla s Haselbym představit.
Gregory se domníval, že ji tam najdou za několik hodin, ale Lucy si byla jistá, že ji nikdo neobjeví několik dní.
Nepamatovala si, kdy sem nahoru naposledy někdo přišel. Koupelna patřila chůvě - ale ta nebyla v domě
Fennsworthových už léta.
Až si jejího zmizení všimnou, nejprve prohledají její pokoj. Potom zkusí několik rozumných alternativ -
knihovnu, obývací pokoj, koupelnu, která se běžně používá...
A když ji nenajdou, budou se domnívat, že utekla. Po tom, co se stalo v kostele, nikoho nenapadne, že neodešla
dobrovolně.
Bude zničená. I všichni ostatní.
„Teď nemluvíme o mém štěstí," vypravila ze sebe konečně tichým, sklíčeným hlasem. „Nedělej to, Gregory,
prosím. Nejde jen o mě. Moje rodina - všichni na to doplatí."
Přistoupil k ní, posadil se a krátce ji vybídl: „Pověz mi to."
Poslechla ho. Nedal by jinak, tím si byla jistá.
Vyprávěla mu všechno. O svém otci i o psaném důkazu jeho zrady. O vydírání. I o tom, že ona je poslední
splátkou, a tudíž tím jediným, co bratrovi zachrání titul.
Při řeči se dívala přímo před sebe a Gregory byl za to vděčný. Protože to, co říkala, jím do hloubi duše otřáslo.
Celý den se snažil vymyslet, jaké hrozné tajemství ji může nutit, aby si vzala Haselbyho. Dvakrát proběhl napříč
Londýnem, nejdřív do kostela a potom sem do domu Fennsworthových. Měl spoustu času na přemýšlení, a tak
uvažoval. Ale nikdy - ani jednou - jeho představivost nezabloudila tak daleko.
„Tak vidíš," zakončila, „není to nic tak běžného jako nelegitimní dítě nebo nějaký nemanželský románek. Můj
otec - hrabě britského království - se dopustil velezrady. Velezrady." A pak se rozesmála. Rozesmála.
Což lidé dělají, když se ve skutečnosti chtějí rozplakat.
Je to ohavnost," zašeptala smířeně, „ale není před ní úniku."
Obrátila se k němu, jako by čekala, co jí poví, ale mlčel.
Velezrada. Panebože, neuměl si představit nic horšího. Existovalo mnoho způsobů - mnoho, mnoho způsobů -jak
mohl být člověk vyvržen ze společnosti, ale nic tak neodpustitelného jako velezrada. V Británii nežil muž,
žena ani dítě, kteří by v bojích s Napoleonem někoho neztratili. Ty rány byly stále příliš čerstvé, a i kdyby nešlo
o velezradu. Džentlmen nezradí svou vlast. To je zakořeněné v duši každého Brita. Kdyby se pravda o Lucyině
otci rozkřikla, hrabství Fennsworth by zaniklo. Lucyinu bratrovi by všechno zabavili. Téměř jistě by musel s
Hermione emigrovat. A Lucy by...
No, Lucy by ten skandál nejspíš přežila, zvlášť kdyby se její příjmení změnilo na Bridgertonová, ale do konce
života by si to neodpustila. Tím si byl Gregory jistý.
A konečně to pochopil.
Pohlédl na ni. Byla bledá, vyčerpaná a ruce pevně svírala v klíně. „Moje rodina je čestná a věrná," poznamenala
roztřeseným hlasem. „Abernathyové jsou od patnáctého století, kdy svoje postavení zaujal první hrabě, věrní
koruně. A můj otec na nás všechny snesl hanbu. Nemůžu dovolit, aby to vyšlo najevo. Nemůžu." Křečovitě
polkla a pak smutně dodala: „Měl by ses vidět. Teď už mě ani ty nechceš."
„Ne," vyhrkl. „To není pravda. Nikdy to nebude pravda." Vzal ji za ruce a vychutnával si jejich tvar, jemné
zakřivení prstů i teplo pokožky.
„Omlouvám se," pokračoval. „Měl jsem se vzpamatovat dřív. Ale velezrada mě nenapadla."
Potřásla hlavou. Jak by mohla?"
„Přesto to moje city nemění." Vzal její obličej do dlaní s touhou ji políbit, i když věděl, že to nemůže udělat.
Ještě ne.
„Tvůj otec se zachoval hanebně. Je to -" Tiše zaklel. „Budu k tobě upřímný. Dělá se mi z toho nanic. Ale ty -ty,
Lucy - jsi nevinná. Neprovedla jsi nic špatného a neměla bys platit za jeho hříchy."
„Ani můj bratr," dodala tiše, „jenže jestli nedovrším svoje manželství s Haselbym, Richard -"
„Pšš." Gregory jí přitiskl prst na rty. „Poslouchej mě. Miluju tě."
Do očí jí vstoupily slzy.
„Miluju tě," opakoval. „Na tomhle světě ani na žádném jiném není nic, co by mě přimělo přestat tě milovat."
„Totéž jsi cítil k Hermione," zašeptala.
„Ne," ohradil se a skoro se usmál, jak hloupě to teď všechno vypadá. „Čekal jsem tak dlouho, až se zamiluju, že
jsem chtěl víc lásku než ženu. Nikdy jsem Hermione nemiloval, jen svou představu lásky. Ale s tebou... je to
jiné, Lucy. Hlubší. Je to... Je to..."
Zápasil se slovy, ale žádná nenacházel. Neexistovaly výrazy, jimiž by vysvětlil, co k ní cítí. Jsem to já,"
promluvil konečně. „Bez tebe nejsem... nejsem..."
„Gregory," zašeptala, „nemusíš -"
„Nejsem nic," doplnil, protože jí nehodlal dovolit, aby mu řekla, že to nemusí vysvětlovat. „Bez tebe nejsem
nic."
Usmála se. Byl to smutný, ale upřímný úsměv a Gregory měl pocit, jako by na něj čekal léta. „Není to pravda,"
namítla. „Víš, že to tak není."
Zavrtěl hlavou. „Možná přeháním, ale ne moc. Díky tobě jsem lepší, Lucy. Nutíš mě přát si, doufat a usilovat.
Nutíš mě chtít něco dělat."
Po tvářích jí začaly stékat slzy.
Setřel je palci. Jsi ten nejlepší člověk, jakého znám, nejčestnější bytost, s níž jsem se kdy setkal. Nutíš mě smát
se. Nutíš mě přemýšlel. A já..." Zhluboka se nadechl. Já tě miluju."
A znovu. „Miluju tě."
A znovu. „Miluju tě." Bezmocně zavrtěl hlavou. „Nevím, jak jinak to říct."
Tehdy se odvrátila a stočila hlavu tak, že jeho ruce sklouzly z její tváře na ramena a posléze úplně pryč z jejího
těla. Neviděl jí do obličeje, ale slyšel její přerývaný dech a tiché vzlykání.
„Miluju tě," odpověděla konečně, aniž na něj pohlédla. „Víš to. Neponížím nás oba tím, že bych to zapřela. A
kdyby šlo jen o mě, udělala bych pro naši lásku cokoli. Riskovala bych chudobu i zkázu. Přestěhovala bych se
třeba do Ameriky nebo do nejtemnější Afriky, kdyby to byla jediná možnost, jak být s tebou."
Dlouze, roztřeseně vydechla. „Ale nemůžu být tak sobecká, abych zničila lidi, kteří mě tolik milují."
„Lucy..." Nevěděl, co jí chce říct, jen si nepřál, aby pokračovala. Nechtěl slyšet, co se mu chystala říct.
Přesto ho přerušila: „Ne, Gregory. Prosím. Mrzí mě to, ale nemůžu jinak. A jestli mě miluješ, jak říkáš, odvedeš
mě zpátky na večírek, než si lord Davenport uvědomí, že tam nejsem."
Gregory sevřel pěsti a potom doširoka roztáhl prsty. Věděl, co by měl udělat. Pustit ji a dovolit jí, aby se vrátila
dolů na oslavu. Vyplížit se ven vchodem pro služebnictvo a přísahat, že už ji nikdy nevyhledá.
Slíbila, že bude milovat, ctít a poslouchat jiného muže. Měla na všechny ostatní zapomenout.
Určitě do té kategorie spadal.
A přesto to nemohl vzdát.
Ještě ne.
„Dej mi hodinu," sklonil se k ní. „Dej mi jednu hodinu."
Upřela na něj oči, v nichž se zračily pochyby, překvapení a možná - možná - i trochu naděje. „Hodinu?" opa-
kovala. „Co myslíš, že zmůžeš -"
„Nevím," odpověděl upřímně. „Ale něco ti slíbím. Jestli během ní nenajdu způsob, jak tě zbavit vydírání, vrátím
se sem a pustím tě."
„Abych šla zpátky k Haselbymu?" zašeptala -
Zklamaně? I když jen trochu?
„Ano," přikývl. Protože popravdě řečeno nemohl odpovědět nic jiného. I když si přál hodit opatrnost za hlavu,
věděl, že nemůže Lucy unést. Jakmile by Haselby souhlasil se zrušením sňatku, oženil by se s ní, takže by její
čest neutrpěla, ale nikdy by nebyla šťastná.
A věděl, že s tím by nedokázal žít.
„Nic se nestane, když promeškáš jednu hodinu," dodal. „Můžeš lidem namluvit, že jsi byla rozrušená a chtěla sis
odpočinout. Hermione tvou historku určitě potvrdí."
Lucy přikývla. „Rozvážeš mě?"
Mírně zavrtěl hlavoti a vstal. „Svěřil bych ti svůj život, Lucy, ale ne ten tvůj. Jsi příliš čestná, než aby to bylo pro
tvoje dobro."
„Gregory!"
Pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. „Tvoje svědomí by nad teboLi zvítězilo. Vím to." „Když ti slíbím -"
„Promiň." Napjal koutek úst do ne zcela omluvného výrazu. „Nevěřím ti."
Než odešel, ještě naposledy na ni pohlédl. A musel se usmát, což se zdálo absurdní vzhledem k tomu, že měl
během hodiny odvrátit hrozbu vydírání vůči Lucyině rodině a zprostit ji manželských závazků. A to při svatební
hostině.
Ve srovnání s tím měl dojem, že by spíš pohnul nebem i zemí.
Ale když se obrátil k Lucy a viděl ji, jak tam sedí na zemi, vypadala... Jako by to znovu byla ona.
„Nemůžeš mě tu nechat, Gregory," snažila se mu to vymluvit. „Co když tě někdo najde a vyhodí z domu? Kdo
se dozví, že tu jsem? A co když... co když... co když..."
Usmál se. Vychutnával si její úsilí natolik, že její slova téměř nevnímal. Rozhodně byla znovu sama sebou.
„Až to skončí," řekl, „přinesu ti chlebíček."
To ji zarazilo. „Chlebíček? Chlebíček?"
Vzal za kliku, ale nepřitlačil. „Dáš si chlebíček, ne? Vždycky si dáš chlebíček."
„Zešílel jsi?" vybuchla.
Nemohl uvěřit, že k tomu závěru došla až teď. „Nekřič," varoval ji.
„Víš, že nemůžu," zamumlala.
Byla to pravda. Rozhodně si nepřála, aby ji tu někdo našel. Jestli Gregory neuspěje, bude muset bez jakéhokoli
povyku vklouznout zpátky na večírek.
„Sbohem, Lucy. Miluju tě."
Zvedla hlavu a zašeptala: „Máš jednu hodinu. Opravdu si myslíš, že to dokážeš?"
Přikývl. To potřebovala vidět a on to potřeboval předstírat.
A když za sebou zavřel, přísahal by, že ji slyšel zamumlat: „Hodně štěstí."
Zastavil se, zhluboka se nadechl a zamířil ke schodišti. Bude potřebovat víc než štěstí, bude potřebovat zázrak.
Pravděpodobnost úspěchu byla téměř nulová. Téměř jistě nulová. Ale Gregory odjakživa stranil smolařům. A
jestli je na světě nějaká spravedlnost, nějaká všudypřítomná nestranná moc... Jestli se člověku jeho skuitky vrátí,
určitě má šanci.
Láska existuje.
Věděl to. A ať ho vezme čert, jestli neexistuje pro něj.
Gregory se nejdřív zastavil v Lucyině ložnici ve druhém patře. Nemohl dost dobře vejít do tanečního sálu a
požádat jednoho z hostů o rozhovor, ale domníval se, že si možná někdo všiml Lucyiny nepřítomnosti a vydal se
ji hledat. Dá-li Bůh, bude to někdo chápavý, někdo, kdo má skutečně starost o Lucyino štěstí.
Ale když Gregory vklouzl do pokoje, bylo tam všechno tak, jak to nechal. „Zatraceně," zamumlal a zamířil
zpátky ke dveřím. Teď musí přijít na to, jak promluvit s jejím bratrem - nebo možná s Haselbym - aniž vzbudí
pozornost.
Položil ruku na kliku a přitlačil, ale dveře povolily nezvykle snadno a Gregory si nebyl jistý, co se stalo dřív -zda
se ozval překvapený ženský výkřik, nebo do něj narazilo měkké teplé tělo.
„Vy!"
„Vy!" vyhrkl vzápětí. „Díkybohu."
Byla to Hermione. Jediná osoba, o níž věděl, že má skutečně starost o Lucyino štěstí.
„Co tady děláte?" sykla. Ale zavřela dveře na chodbLi, což bylo jistě dobré znamení.
„Musel jsem mluvit s Lucy."
„Provdala se za lorda Haselbyho."
Zavrtěl hlavou. „Nebylo to dovršeno."
Otevřela ústa. „Snad si nemyslíte, že..."
„Budu k vám upřímný," přerušil ji. „Nevím, co si myslím, ale potřebuju najít způsob, jak ji z toho svazku
osvobodit."
Hermione na něj několik vteřin zírala. A potom, zdánlivě zcela nesouvisle, zašeptala: „Miluje vás."
„Řekla vám to?"
Zavrtěla hlavou. „Ne, ale je to zřejmé. Nebo aspoň když se ohlédnu zpátky." Prošla pokojem a potom se prudce
obrátila. „Tak proč si vzala lorda Haselbyho? Vím, že má silnou vnitřní potřebu dostát závazkům, ale určitě to
mohla ukončit."
„Vydírají ji,".řekl Gregory ponuře.
Hermione rozevřela oči. „Kvůli čemu?"
„To vám nemůžu říct."
Musel jí připsat k dobru, že neplýtvala časem, aby protestovala. Místo toho na něj upřela pronikavé oči. Jak vám
můžu pomoct?"
Za pět minut se Gregory ocitl ve společnosti lorda Haselbyho a Lucyina bratra. Bez toho druhého, který vypadal,
že by nebýt své manželky nejradši utrhl Gregorymu hlavu, by se klidně obešel.
Držela však jeho ruku jako ve svěráku.
„Kde je Lucy?" zeptal se Richard zachmuřeně.
„V bezpečí," odpověděl Gregory.
„Tím si nejsem tak jistý," odsekl Richard.
„Richarde, přestaň," vložila se do řeči LIermione a násilím ho táhla zpátky „Pan Bridgerton jí neublíží. Má na
srdci jen její dobro."
„Opravdu?" protáhl Richard.
Hermione do něj zabodla planoucí pohled s mnohem větší živostí, než jakou kdy Gregory v jejím půvabném
obličeji viděl. „Miluje ji," prohlásila.
„Vskutku."
Všichni stočili oči k lordu Haselbymu, který stál u dveří a pozoroval scénu se zvláštním pobaveným výrazem.
Najednou nikdo nevěděl, co říct.
„Rozhodně to dal dnes ráno jasně najevo," pokračoval Haselby a s pozoruhodnovi elegancí se posadil na židli.
„Nemyslíte?"
„Ehm, ano?" vypravil ze sebe Richard a Gregory mu nemohl vyčítat nejistý tón. Haselby vypadal, že to bere vel-
mi nekonvenčním způsobem. S klidem. S takovou rozvahou, že Gregoryho pulz téměř zdvojnásobil rychlost, i
kdyby jen proto, aby vyrovnal ten Haselbyho.
„Miluje mě," promluvil Gregory a za zády zaťal pěst -ne aby se připravil na násilí, ale spíš proto, že kdyby ne-
pohnul některou částí těla, nejspíš by vyskočil z kůže. „Odpusťte, že to říkám, ale -"
„Ne, ne, to nevadí," mávl Haselby rukou. „Dobře vím, že mě nemiluje. Což, jak se jistě všichni shodneme, je
nejlepší."
Gregory si nebyl jistý, jestli na to má odpovědět. Richard zrudl a Hermione vypadala zcela zmateně.
„Zrušíte to manželství?" zeptal se Gregory. Neměl čas chodit kolem horké kaše.
„Myslíte si, že kdybych k tomu nebyl svolný, mluvil bych s vámi stejným tónem, jakým jsem zvyklý diskutovat
o počasí?"
„Ehm... ne?"
Haselby se Lismál. Nepatrně. „Můj otec nebude mít radost. Současné události by mě normálně velmi potěšily,
ale rozhodně s sebou nesou řadu problémů. Budeme muset postupovat opatrně."
„Neměla by tu s námi být Lucy?" zeptala se Hermione najednou.
Richard se znovu zamračil. „Kde je moje sestra?" „Nahoře," odpověděl Gregory krátce. To zúžilo okruh pátrání
na zhruba třicet místností. „Kde nahoře?" vyštěkl Richard.
Gregory tu otázku ignoroval. Teď opravdu nebyl nej-vhodnější čas odhalit, že je přivázaná na záchodě.
Obrátil se zpátky k Haselbymu, který stále seděl s nohou nenucené přehozenou přes druhou a prohlížel si nehty
na rukou.
Gregory měl pocit, že brzy začne lézt po zdi. Jak může ten ňouma sedět tak klidně? Byl to ten nejdůležitější roz-
hovor, jaký kdokoli z nich vedl, a on si přitom prohlíží manikúru?
„Takže je volná?" zvýšil Gregory hlas.
Haselby k němu vzhlédl a zamrkal. „Už jsem řekl, že ano."
„A neprozradíte její tajemství?"
V té chvíli se Haselbyho chování zcela změnilo. Tělo se mu napjalo a oči získaly smrtonosný výraz. „Nemám tu-
šení, o čem to mluvíte," prohlásil ostře.
„Ani já ne," připojil se Richard a popošel blíž.
Gregory se k němu krátce obrátil. „Vydírají ji."
Já ne," ohradil se Haselby příkře.
„Omlouvám se," poznamenal Gregory tiše. Vydírání je ohavnost. „To jsem nechtěl naznačit."
„Nikdy jsem nechápal, proč souhlasila, že si mě vezme," podotkl Haselby tiše.
„Zosnoval to její strýc," vložila se Hermione do řeči. A když se k ní všichni překvapeně obrátili, dodala: „Znáte
přece Lucy. Není rebelka. Má ráda pořádek."
„Přesto," poznamenal Haselby, „měla dramatickou příležitost, aby z té svatby vycouvala." Odmlčel se a naklonil
hlavu ke straně. „Má v tom prsty můj otec, viďte?"
Gregory trhl bradou v ponurém kývnutí.
„To mě nepřekvapuje. Touží mě oženit. Ale to potom -" Haselby spojil ruce, přitiskl k sobě prsty a promáčkl je
směrem dolů. „Co uděláme? Asi ho domitíme, aby odkryl karty."
Gregory zavrtěl hlavou. „To nemůžeme." „No tak. Nemůže to být tak špatné. Co proboha mohla lady Lucinda
udělat?"
„Opravdu bychom ji sem měli přivést," ozvala se Hermione znovu. A potom, když se k ní všichni tři otočili,
dodala: Jak by se vám líbilo, kdyby někdo diskutoval o vašem osudu ve vaší nepřítomnosti?"
Richard popošel ke Gregorymu. „Povězte mi to," vyzval ho.
Gregory nepředstíral, že ho nechápe. Je to zlé." „Ven s tím."
Jde o vašeho otce," řekl Gregory tiše. A potom mu vylíčil všechno, co mu Lucy pověděla.
„Udělala to kvůli nám," zašeptala Hermione, když skončil. Obrátila se k manželovi a chytila ho za ruce.
„Udělala to, aby nás zachránila. Ach, Lucy"
Ale Richard jen zavrtěl hlavou. „Není to pravda."
Gregory se snažil potlačit soucitný výraz. „Existuje důkaz."
„Opravdu? Jaký?"
„Podle Lucy jde o písemný dokument."
„Viděla ho?" obořil se na něj Richard. „Ví vůbec, jak poznat padělek?"
Gregory se dlouze nadechl. Nemohl vinit Lucyina bratra z jeho reakce. Asi by se choval stejně, kdyby vyšlo
najevo něco podobného o jeho otci.
„Lucy nic neví." Richard stále vrtěl hlavou. „Byla moc malá. Ale otec by takovovi věc neudělal. Je to nepředsta-
vitelné."
„Taky jste byl mladý," podotkl Gregory jemně.
„Dost starý na to, abych znal vlastního otce," vyštěkl Richard, „a nebyl to zrádce. Někdo Lucy podvedl."
Gregory se obrátil k Haselbymu. „Váš otec?"
„Není tak chytrý," zavrtěl Haselby hlavou. „Vesele by někoho vydíral, ale udělal by to s pravdou, ne se lží. Je in-
teligentní, ale ne tvůrčí."
Richard vykročil dopředu. „Na rozdíl od mého strýce."
Gregory se k němu obrátil. „Myslíte, že Lucy lhal?"
„Určitě jí namluvil to jediné, co by zamčilo, že z toho manželství nevycouvá," odpověděl Richard hořce.
„Ale proč by potřeboval, aby si vzala lorda Haselbyho?" nechápala Hermione. Všichni se na dotyčného muže
podívali. „Nemám tušení," připustil.
„Určitě skrývá vlastní tajemství," prohlásil Gregory. Richard zavrtěl hlavou. „Dluhy to nejsou." „Z manželské
dohody mu neplynou žádné peníze," poznamenal Haselby. Ostatní se k němu obrátili.
„Nechal jsem sice otce, aby mi vybral nevěstu," pokrčil rameny, „ale neoženil bych se, aniž bych si přečetl
smlouvu."
„Takže tajemství," shrnul to Gregory.
„Mezi ním a lordem Davenportem," dodala Hermione. Obrátila se k Haselbymu. „Omlouvám se."
Mávl rukou. „To nic."
„Co budeme dělat?" zeptal se Richard.
„Dojdeme pro Lucy," odpověděla Hermione okamžitě.
Gregory rychle přikývl. „Má pravdu."
„Ne," pronesl Haselby a vstal. „Potřebujeme mého otce."
„Vašeho otce?" zamračil se Richard. „Těžko bude mít pro náš případ pochopení."
„To asi ne a jako první souhlasím, že je po více než třech minutách nesnesitelný, ale odpoví nám na otázky. A
přes veškerou zlobu je většinou neškodný."
„Většinou?" opakovala Hermione.
Haselby o tom uvažoval. „Většinou."
„Musíme jednat," vybídl Gregory ostatní. „Hned. Vy, Haselby, najdete s Fennsworthem svého otce, vyslechnete
ho a zjistíte pravdu. Lady Fennsworthová a já dojdeme pro Lucy a přivedeme ji sem." Obrátil se k Richardovi.
„Omlouvám se za to uspořádání, ale musím vzít vaši ženu s sebou, aby ochránila Lucyinu pověst, kdyby nás ně-
kdo objevil. Odešla skoro před hodinou, takže si toho pravděpodobně někdo všiml."
Richard úsečnč přikývl, ačkoli bylo zřejmé, že ho ta situace netěší. Přesto neměl na vybranou. Jeho čest vyža-
dovala, aby se výslechu lorda Davenporta zúčastnil.
„Dobře," přikývl Gregory. „V tom případě jsme dohodnutí. Znovu se sejdeme v..."
Odmlčel se. Kromě Lucyina pokoje a koupelny v horním patře žádnou jinou místnost v domě neznal.
„V knihovně," doplnil Richard. Je v přízemí, na jižní straně." Přistoupil ke dveřím, ale potom se obrátil ke Gre-
gorymu: „Počkejte tady. Za chvíli se vrátím."
Gregory nevěděl proč, avšak Richardův vážný výraz ho přesvědčil, aby zůstal na místě. Když se za necelou
minutu Lucyin bratr vrátil, nesl s sebou dvě pistole.
Jednu podal Gregorymu.
Panebože.
„Možná to budete potřebovat," řekl.
Jestli ano, Bůh nám pomoz," zašeptal Gregory.
„Co prosím?"
Gregory zavrtěl hlavou.
„Bůh vás provázej." Richard kývl na Haselbyho a oba rychle odešli chodbou.
Gregory se obrátil k Hermione. „Pojďme," vyzval ji a zamířil opačným směrem. „A až uvidíte, kam vás vedu,
snažte se mě nesoudit."
Slyšel, jak se cestou po schodech zachichotala. „Proč mám podezření, že jste přišel na něco velmi důmyslného?"
„Nevěřil jsem jí, že by zůstala na místě," přiznal Gregory. Vyběhl schody po dvou a nahoře se k ní obrátil. Je to
netaktní, ale neměl jsem na vybranou. Potřeboval jsem trochu času."
Hermione přikývla. „Kam jdeme?"
„Do koupelny," odpověděl. „Přivázal jsem ji k... ehm... míse, k záchodu."
„Přivázal jste ji - Pane na nebi, nemůžu se dočkat, až to uvidím."
Ale když otevřeli dveře malé místnosti, Lucy byla pryč. A podle všeho neodešla dobrovolně.

25. kapitola

Dozvíme se, co se stalo, a to o pouhých deset minut později

Už je to hodina? Určitě je to hodina. Lucy se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Proč nikoho nenapadlo
pověsit do koupelny hodiny? Neměl si někdo uvědomit, že někdy by mohli někoho přivázat k záchodové míse a
on by si mohl přát vědět, kolik je hodin? Opravdu, byla to jen otázka času.
Lucy bubnovala prsty pravé ruky do podlahy. Levou měla přivázanou, takže aspoň protáhla prsty, znovu je
ohnula, protáhla a opět ohnula a potom -
Zklamaně zasténala.
Zasténala? Zavrčela.
Povzdychla si.
Mělo by na to existovat nějaké slovo. Určitě je to už hodina. Musí to být hodina. A pak...
Uslyšela kroky.
Trhla sebou a pohlédla ke dveřím. Měla vztek. Doufala. Byla vyděšená. A nervózní. A -
Panebože, neměla mít tolik pocitů najednou. Jeden by úplně stačil. Možná dva.
Klika se pohnula a dveře se trhavě otevřely -
Trhavě? Lucy během vteřiny vycítila, že je něco špatně. Gregory by netrhl dveřmi. Udělal by -
„Strýci Roberte?"
„Ty," vybuchl zuřivým hlasem.
„Co -"
„Děvko," odplivl si.
Lucy se schoulila. Věděla, že k ní strýc nechová velkou náklonnost, ale přesto to bolelo.
„Nechápete to," vyhrkla, protože neměla tušení, jak by měla zareagovat, a odmítala - rozhodně odmítala říct:
„Promiňte."
S omluvami už skončila. Skončila.
„Opravdu?" vyštěkl a skrčil se k ní. „Co nechápu? To, že jsi utekla ze svatby?"
„Neutekla jsem," odsekla. „Unesli mě! Nebo snad nevidíte, že jsem přivázaná k záchodu?"'
Výhružně přimhouřil oči. A Lucy pocítila strach.
Odtáhla se a zatajila dech. Dlouho se strýce bála - jeho ledového vzteku, chladu, strnulého pohledu i pohrdání.
Ale nikdy se necítila vyděšená.
„Kde je?" obořil se na ni.
Nepředstírala, že nechápe, o kom mluví. „Nevím." „Pověz mi to!"
„Nevím!" opakovala. „Myslíte si, že kdyby mi věřil, přivázal by mě tu?"
Strýc se narovnal a zaklel. „To nedává smysl."
„Co?" zeptala se Lucy opatrně. Nevěděla, co se tu děje, a nebyla si jistá ani tím, čí manželka na konci dne bude,
ale nepochybovala, že teď by měla hrát o čas.
A nic neprozradit. Nic důležitého.
„Tohle! Ty!" vyštěkl strýc. „Proč by tě unášel a nechával tady, v domě Fennsworthových?"
„Těžko by mě dostal ven, aniž by mě někdo viděl," poznamenala Lucy pomalu.
„Vůbec se sem neměl dostat."
„Nejsem si jistá, co tím myslíte."
Jak tě chytil," sehnul se strýc a naklonil obličej co nej-blíž k jejímu, „bez tvého souhlasu?"
Lucy krátce vydechla. Pravda byla jednoduchá. A ne-
škodná. „Šla jsem si lehnout k sobě do pokoje. Čekal tam na mě."
„Věděl, který je tvůj pokoj?"
Polkla. „Zřejmě."
Strýc si ji nepříjemně dlouho prohlížel. „Lidé si začínají všímat tvé nepřítomnosti," zamumlal. Lucy mlčela.
„Nedá se s tím ale nic dělat." Zamrkala. O čem to mluví? Zavrtěl hlavou. Je jen jediná možnost." „C-co prosím?"
A potom si uvědomila, že nemluví s ní. Mluví sám se sebou. „Strýci Roberte?" zašeptala. Ale už jí odřezával
pouta. Odřezával? Odřezával? Proč má nůž? „Pojď," zavrčel. „Zpátky na večírek?"
Ponuře se uchechtl. „To by se ti hodilo, co?"
Začala ji zaplavovat panika. „Kam mě vedete?"
Prudce ji zvedl a chytil ji jednou rukou jako do svěráku. „Za tvým manželem."
Podařilo se jí otočit natolik, aby mu viděla clo obličeje. „K mému - k lordu Haselbymu?"
„Máš snad jiného?"
„Copak není na večírku?"
„Přestaň se pořád vyptávat."
Horečně se rozhlédla. „Kam jdeme?"
„Nenechám se od tebe zničit," zasyčel. „Chápeš?"
„Ne," hlesla. Protože nechápala. Už nerozuměla ničemu.
Prudce ji k sobě přitáhl. „Teď mě poslouchej, protože ti to řeknu jen jednou."
Přikývla. Neviděl jí do obličeje, ale věděla, že cítí, jak pohnula hlavou proti jeho hrudi.
„To manželství bude pokračovat," prohlásil vražedným hlasem. „A já osobně dohlédnu na to, aby bylo dnes
večer dovršeno."
„Cože?"
„Nehádej se se mnou."
„Ale -" zaryla paty do země, když se ji pokusil odvléct ke dveřím.
„Nevzpouzej se," zamumlal. „Stejně s tím nic nenaděláš. Jediný rozdíl je, že budete mít publikum." „Publikum?"
„Není to zrovna taktní, ale budu mít důkaz."
Doopravdy se s ním začala prát a dokázala osvobodit jednu ruku natolik, aby jí divoce máchla vzduchem. Rychle
ji zkrotil, ale díky chvilkové změně postoje se jí podařilo kopnout ho do holeně.
„Krucinál, "zavrčel a přitáhl ji blíž. „Přestaň!"
Kopla ho znovu, až převrhla prázdný nočník.
„Přestaň!" Přitiskl jí něco k žebrům. „Hned!"
Lucy strnula. „To je nůž?" zašeptala.
„Pamatuj si, že tě nemůžu zabít," zašeptal jí horkým dechem do ucha, „ale můžu ti způsobit velkou bolest."
Vzlykla. Jsem vaše neteř."
„To je mi jedno."
Polkla a zeptala se tichým hlasem: „Odjakživa?" Popostrčil ji ke dveřím. Jestli jsi mě někdy zajímala?" Přikývla.
Na chvíli bylo ticho a Lucy neměla žádné náznaky, jak si ho vyložit. Neviděla strýci do obličeje, necítila žádnou
změnu v jeho postoji. Neviděla nic než dveře a jeho ruku, kterou sáhl po klice.
A pak řekl: „Ne."
Znala tedy odpověď.
„Byla jsi pro mě povinnost," pokračoval. „Kterou jsem splnil a jíž jsem se rád zbavil. Teď pojď se mnou a mlč."
Lucy přikývla. Přitiskl nůž k jejím žebrům ještě silněji, až uslyšela tichý zvuk, jak protrhl naškrobenou látku její-
ho živůtku.
Postrkoval ji po chodbě a dolů po schodech. Gregory je tady, opakovala si v duchu. Je tady a najde mě. Dům
Fennsworthových byl sice velký, ale ne obrovský. Existoval jen omezený počet míst, kam ji strýc může schovat.
V přízemí jsou stovky hostů.
A lord Haselby - určitě s takovým plánem nebude souhlasit.
Napadl ji nejmíň tucet důvodů, proč její strýc neuspěje.
Dvanáct. Možná víc. Úplně by stačil jeden - jediný, který odvrátí jeho intriky.
Ale byla to malá útěcha, když se zastavil a zavázal jí oči.
A ještě menší, když ji strčil do nějakého pokoje a přivázal.
„Vrátím se," vyštěkl, když jí spoutal ruce a nohy a nechal ji sedět v koutě.
Slyšela, jak prochází místností, a potom jí vylétlo ze rtů jediné slovo, na kterém záleželo -
„Proč?"
Kroky se zastavily. „Proč, strýci Roberte?"
Nemohlo to být kvůli rodinné cti. Copak už dostatečně neprokázala svou loajalitu? Neměl by jí věřit?
„Proč?" zeptala se znovu a v duchu se modlila, aby měl svědomí. Určitě se o ni a o Richarda tolik let nestaral,
aniž měl smysl pro dobro a zlo.
„Víš proč," promluvil konečně, ale věděla, že lže. Otálel s odpovědí příliš dlouho.
„Tak běžte," utrousila hořce. Nemělo smysl ho zdržovat. Bude mnohem lepší, když ji Gregory najde samotnou.
Ale nepohnul se. I přes zavázané oči cítila jeho podezření.
„Na co čekáte?" vyštěkla.
„Nevím jistě," poznamenal pomalu. A potom uslyšela, jak se obrací. Přistoupil blíž. Pomalu. Pomalu... A potom
###
„Kde je?" zalapala Hermione po dechu.
Gregory vtrhl do malé místnosti a přejížděl ji očima -přeřezaná pouta, převržený nočník. „Někdo ji odvedl,"
promluvil ponuře.
„Strýc?"
„Nebo Davenport. Jen ti dva mají důvod, aby -" Zavrtěl hlavou. „Ne, nemůžou jí ublížit. Potřebují, aby to
manželství bylo právoplatné a závazné. Dlouhotrvající. Davenport chce od Lucy dědice."
Hermione přikývla.
Gregory se k ní otočil. „Vyznáte se v domě. Kde podle vás může být?"
Hermione potřásla hlavou. „Nevím. Jestli to byl strýc -"
„Předpokládejme, že ano," přikývl Gregory. Nebyl si docela jistý, jestli by byl Davenport natolik zdatný, aby
Lucy unesl, a kromě toho, pokud měl Haselby pravdu, tak to tajemství ukrýval Robert Abernathy.
To on měl co ztratit.
Jeho pracovna," zašeptala Hermione. „Pořád je ve své pracovně." „Kde to je?"
„V přízemí. S okny do zahrady."
„To by neriskoval," zavrtěl Gregory hlavou. Je to moc blízko tanečnímu sálu."
„Tak jeho ložnice. Pokud se chce vyhnout veřejným prostorám, zavedl by ji právě tam. Nebo možná do jejího
pokoje."
Gregory ji vzal za ruku a vedl ke dveřím. Seběhli po schodišti do druhého patra, kde se zastavili na podestě.
„Ukažte mi jeho dveře," vybídl ji, „a potom běžte." „Nehodlám -"
„Najděte svého manžela," přikázal jí, „a přiveďte ho sem."
Hermione vypadala nerozhodně, ale nakonec přece jen poslechla.
„Utíkejte," vyzval ji, jakmile věděl vše, co potřeboval. „Rychle."
Rozběhla se dolů po schodech, zatímco Gregory se opatrně plížil po chodbě. Došel ke dveřím, které mu
Hermione ukázala, a přitiskl na ně ucho.
„Na co čekáte?"
Byla to Lucy. Masivní dřevěné dveře její otázku ztlumily, ale byla to ona.
„Nevím jistě," ozval se mužský hlas, který Gregory nedokázal určit. S lordem Davenportem mluvil jen párkrát a
s jejím strýcem ani jednou. Neměl tušení, kdo ji drží jako rukojmí.
Nadechl se a zvolna vzal za kliku.
Levou rukou.
Pravou vytáhl pistoli.
Bůh jim pomoz, jestli ji bude muset použít. Podařilo se mu mírně pootevřít dveře - dost na to, aby nakoukl
dovnitř, aniž si ho všimli. Zastavilo se mu srdce.
Lucy byla svázaná a se šátkem přes oči se choulila ve vzdáleném rohu pokoje. Její strýc stál před ní a mířil jí pi-
stolí doprostřed čela.
„Co máš za lubem?" obořil se na ni chladně.
Lucy mlčela, ale brada se jí třásla, jako by se příliš usilovně snažila držet zvednutou hlavu.
„Proč chceš, abych odešel?" pokračoval strýc.
„Nevím."
„Pověz mi to." Skočil dopředu a přitlačil jí pistoli mezi žebra. A když neodpověděla dost rychle, strhl jí šátek z
hlavy a naklonil k ní obličej. „Pověz mi to!"
„Protože nesnesu to čekání," zašeptala roztřeseným hlasem. „Protože -"
Gregory tiše vkročil do místnosti a namířil pistoli na záda Roberta Abernathyho. „Pusťteji."
Lucyin strýc ztuhl.
Gregory přitlačil na kohoutek. „Pusťte Lucy a pomalu odstupte."
„Na to zapomeňte," sykl Abernaťhy a natočil se dost na to, aby Gregory viděl, že teď drží pistoli u Lucyina
spánku.
Gregorymu se podařilo zachovat klid. Nevěděl jak, ale ruku měl pevnou. Netřásla se mu.
„Odložte zbraň," přikázal mu Robert Abernathy.
Gregory se ani nehnul. Očima zalétl k Lucy a potom zpátky k jejímu strýci. Zranil by ji? Dokázal by to? Gregory
stále nevěděl, proč přesně Abernathy potřebuje, aby se Lucy provdala za Haselbyho, ale bylo zřejmé, že to tak je.
Což znamenalo, že ji nemůže zabít.
Zatnul zuby a přitlačil prstem na spoušť. „Pusťte Lucy," pronesl tichým klidným hlasem.
„Položte zbraň!" vykřikl Abernathy a z Lucyiných úst vylétl hrozný zvuk, když jí zaryl ruku pod žebra.
Panebože, je šílený. Planoucíma očima přejížděl po pokoji a ruka - ta s pistolí - se třásla.
Zastřelí ji, uvědomil si Gregory v jediném strašlivém záblesku. Ať už Robert Abernathy provedl cokoli, domní-
val se, že nemá co ztratit. A bylo mu jedno, koho vezme s sebou.
Gregory se začal sklánět, aniž od něj odtrhl oči. „Neposlouchej ho," vykřikla Lucy. „Neublíží mi. Nemůže."
„Ale můžu," namítl strýc a usmál se.
Gregorymu ztuhla krev v žilách. Pokusil by se všemožně zajistit, aby to oba ve zdraví přežili, ale pokud si musí
vybrat - jestli ze dveří vyjde, jen jeden...
Bude to Lucy.
To je láska, uvědomil si. Správný pocit. Vášeň a taky příjemné vědomí, že se vedle ní může šťastně budit až do
konce života.
Ale bylo v tom ještě něco víc. Jistota, že by za ni položil život. Nebylo o čem diskutovat. Žádné váhání. Jestli
položí pistoli, Robert Abernathy určitě zastřelí jeho.
A Lucy bude žít.
Gregory se sehnul ještě víc. „Neubližujte jí," pronesl potichu.
„Ne!" zvolala Lucy. „Nestiskne -"
„Sklapni!" vyštěkl strýc a přitiskl k ní hlaveň pistole ještě silněji.
„Už ani slovo, Lucy," varoval ji Gregory. Stále si nebyl jistý, jak se z tohohle dostane, ale věděl, že musí dosáh-
nout toho, aby Robert Abernathy zůstal co nejklidnější a nejpříčetnější.
Lucy se chystala něco namítnout, ale pak se jejich oči setkaly...
A ona zavřela ústa.
Věřila mu. Drahý Bože, věřila mu, že zajistí její bezpečí -jejich bezpečí - a Gregory si připadal jako podvodník,
protože jen hrál o čas, aby nikdo nevystřelil, dokud ne-přiběhnou ostatní.
„Neublížím vám, Abernathy," promluvil.
„Pak odložte zbraň."
Gregory sklonil pistoli na stranu, aby ji mohl položit. Ale neudělal to.
S očima stále upřenýma na Lucyina strýce se zeptal: „Proč potřebujete, aby si vzala lorda Haselbyho?" „Neřekla
vám to?" ušklíbl se. Jen to, co jste jí nalhal." Lucyin strýc se roztřásl.
„Mluvil jsem s lordem Fennsworthem," pokračoval Gregory tiše. „Váš popis jeho otce ho překvapil."
Lucyin strýc mlčel, ale křečovitě polkl, až mu ohryzek v krku poskakoval.
„Vlastně byl zcela přesvědčený, že se mýlíte." Gregory zachovával klidný hlas. Uhlazený a bez výsměchu.
Mluvil jako na nějakém večírku. Nepřál si provokovat, jen udržovat rozhovor.
„Richard nic neví," pronesl Lucyin strýc.
„Mluvil jsem i s lordem Haselbym," nadhodil Gregory. „Taky ho to překvapilo. Netušil, že vás jeho otec
vydírá."
Lucyin strýc do něj zabodl planoucí pohled.
„Právě teď o tom spolu diskutují," dodal Gregory tiše.
Nikdo nepromluvil. Ani se nepohnul. Gregory dostával křeč do svalů. Byl několik minut skrčený a balancoval na
ploškách chodidel. Měl pocit, že jeho ruka, stále napřažená a držící pistoli, je jako v ohni.
Podíval se na zbraň.
Podíval se na Lucy.
Zavrtěla hlavou. Pomalu a téměř nepostřehnutelně. Nevydala ani hlásku, ale snadno její slova pochopil. Běž.
A prosím.
Gregory kupodivu cítil, že se usmívá. Zavrtěl hlavou a zašeptal: „Nikdy."
„Co jste říkal?" obořil se na něj Abernathy.
A Gregory řekl to jediné, co mu přišlo na mysl. „Miluju vaši neteř."
Abernathy se na něj díval, jako by zešílel. „To je mi jedno."
Gregory vsadil na jednu kartu. „Miluju ji natolik, abych zachoval vaše tajemství."
Robert Abernathy zbledl. Z obličeje mu zmizela všechna barva a ani se nehnul.
„Byl jste to vy," dodal Gregory tiše.
Lucy se obrátila. „Strýci Roberte?"
„Sklapni," vyštěkl.
„Lhal jste mi?" vypravila ze sebe raněným hlasem. Je to tak?"
„Lucy, ne,“ varoval ji Gregory.
Ale už vrtěla hlavou. „Nebyl to můj otec, co? Byl jste to vy. Lord Davenport vás vydíral za vaše vlastní zločiny."
Strýc mlčel, ale v jeho očích viděli pravdu.
„Ach, strýci Roberte," zašeptala sklíčeně, „jak jste mohl?"
„Nic jsem neměl," sykl. „Vůbec nic. Jen zbytky, které mi hodil tvůj otec." Lucy zbledla. „Zabil jste ho?"
„Ne," odpověděl. Nic jiného. Jen ne. „Prosím," zašeptala zdrceně. „Nelžete mi. V tomhle ne." Strýc rozčileně
vydechl. „Vím jen to, co mi řekli. Našli ho poblíž nějaké herny střeleného do hrudi a okradeného o všechny
cennosti."
Lucy ho chvíli pozorovala a potom s očima zalitýma slzami mírně přikývla.
Gregory pomalu vstal. Je po všem, Abernathy. Haselby to ví, Fennsworth taky. Nemůžete donutit Lucy, aby
splnila vaše příkazy."
Lucyin strýc ji sevřel pevněji. „Můžu ji použít k tomu, abych se dostal pryč."
„To jistě. Tím, že ji pustíte."
Abernathy se hořce zasmál.
„Nic vaším odhalením nezískáme," pokračoval Gregory opatrně. „Bude lepší dovolit vám, abyste v tichosti odjel
ze země."
„Nebude to v tichosti," odfrkl si Lucyin strýc. Jestli se Lucy nevdá za toho výstředního panáka, Davenport to
vykřičí až do Skotska. A rodina bude zničena."
„Ne." Gregory zavrtěl hlavou. „Nikdy jste nebyl hrabě ani jejich otec. Bude to skandál, tomu se nevyhnou. Ale
Lucyin bratr nepřijde o titul, a až si lidé začnou uvědomovat, že vás nikdy neměli rádi, všechno se přežene."
Lucyin strýc hbitě přesunul pistoli od jejího břicha k jejímu hrdlu. „Dávejte si pozor na jazyk," vyštěkl.
Gregory zbledl a o krok ustoupil.
A pak to všichni uslyšeli.
Dusot kroků. Rychle se pohybujících chodbou.
„Odložte zbraň," vyzval ho Gregory. „Máte jen okamžik, než vás -"
Do dveří se nahrnuli lidé. Richard, Haselby, Davenport, Hermione - všichni se tlačili dovnitř, aniž tušili, jaká ne-
bezpečná situace se tam právě odehrává.
Lucyin strýc uskočil a křečovitě sevřel zbraň. „Běžte pryč," křičel. „Ven! Všichni!" Oči mu plály jako zvířeti za-
hnanému do kouta, rukou mával sem tam a mířil pistolí z jednoho na druhého.
Ale Richard neposlechl a popošel dopředu. „Ty ničemo," sykl. „Pošlu tě -"
Nějaká pistole vystřelila.
Gregory zděšeně pozoroval, jak se Lucy svezla na podlahu. Vyrazil hrdelní výkřik a zvedl pistoli. Zamířil.
Vystřelil.
A poprvé v životě zasáhl cíl. Tedy skoro.
Lucyin strýc nebyl velký, ale když na ni dopadl, bolelo to. Úplně jí vytlačil vzduch z plic, takže se dusila a s
očima zavřenýma bolestí lapala po dechu. „Lucy!"
Gregory z ní strýce odtáhl.
Jsi raněná?" vyhrkl a horečnými pohyby hledal na jejím těle zranění.
„Ne -" Bojovala o dech. „Nestiskl -" Podívala se na svou hruď zmáčenou krví. „Ach, můj Bože."
„Nemůžu to najít," zajíkl se Gregory. Vzal ji za bradu a natočil ji tak, aby jí viděl přímo do obličeje.
Skoro ho nepoznávala.
Jeho oči... krásné hnědé oči... vypadaly ztracené, prázdné. Jako by ani nebyly jeho.
„Lucy," pronesl chraplavým hlasem, „prosím. Mluv se mnou."
„Nic mi není," vypravila ze sebe nakonec. Ztuhl. „Ta krev."
„Není moje." Zvedla hlavu a pohladila ho po tváři. Třásl se. Nikdy ho neviděla v takovém stavu, ani netušila, že
by ho mohl dosáhnout.
Výraz v jeho očích - už si uvědomila, co to je. Hrůza.
„Nic mi není," opakovala. „Prosím, ne... všechno je v pořádku, drahoušku." Nevěděla, co říká, jen si ho přála
utěšit.
Přerývaně dýchal, a když promluvil, nedokončil myšlenku. „Myslel jsem, že - Nevím, co jsem si myslel."
Něco mokrého se dotklo jejího prstu a ona to jemně setřela. „Už je to pryč," pronesla. Je to pryč a -"
Najednou si uvědomila ostatní lidi v místnosti. „Myslím, že je po všem," promluvila váhavě a posadila se. Je její
strýc mrtvý? Věděla, že ho někdo střelil, buď Gregory, nebo Richard. Oba měli zbraň.
Ale strýc Robert nebyl smrtelně raněný. Odvlekl se ke kraji místnosti, opřel se o zeď, držel se za rameno a s po-
raženým výrazem zíral před sebe.
Lucy se na něj zamračila. „Máte štěstí, že není lepší střelec."
Gregory si odfrkl.
V protějším rohu se objímali Richard s Hermione, ale vypadali, že nejsou ranění. Lord Davenport něco křičel,
nebyla si jistá co, a lord Haselby - její manžel, proboha -se opíral o zárubeň a pozoroval scénu.
Zachytil její pohled a usmál se. Jen trochu. Samozřejmě ne tolik, aby mu byly vidět zuby, nikdy se neusmíval tak
široce.
„Promiňte," vyhrkla.
„Neomlouvejte se."
Gregory poklekl vedle ní a ochranitelsky ji vzal kolem ramen. Haselby si je prohlížel se zřejmým pobavením a
možná i s náznakem potěšení.
„Pořád si to přejete odvolat?" zeptal se.
Lucy přikývla.
„Zítra sepíšu listiny."
Jste si jistý?" zeptala se Lucy starostlivě. Byl skutečně velice milý. Nechtěla, aby jeho pověst utrpěla. „Lucy!"
Rychle se obrátila ke Gregorymu. „Promiň. Nechtěla jsem - jen -"
Haselby mávl rukou. „Netrapte se tím, prosím. Je to to nejlepší, co se mohlo stát. Střílení, vydírání, velezrada...
Nikdo mě teď nebude považovat za příčinu zrušení sňatku."
„To je dobře," pronesla Lucy živě. Vstala, protože jí to vzhledem k jeho šlechetnosti připadalo zdvořilé. „Pořád
si chcete najít nějakou manželku? Mohla bych vám s tím pomoct."
Gregory obrátil oči v sloup. „Proboha, Lucy."
Přihlížela, jak vstal. „Mám pocit, že to musím nějak napravit. Myslel si, že bude mít manželku. Svým způsobem
to není úplně fér."
Gregory dlouze zavřel oči. Ještě štěstí, že tě tolik mi-luju," vydechl unaveně, „protože jinak bych ti musel dát
náhubek."
Lucy otevřela ústa. „Gregory!" A potom: „Hermione!"
„Promiň!" vyhrkla Hermione s jednou rukou před ústy, aby potiačila smích. „Ale skvěle se k sobě hodíte."
Haselby přistoupil k Lucyinu strýci a podal mu kapesník. „Budete si chtít zastavit krvácení." Obrátil se k Lucy.
Jak určitě víte, vlastně žádnou manželku nechci, ale asi budu muset najít způsob jak zplodit potomka, nebo titul
přejde na mého odporného bratrance. Což by byla velká škoda. Horní sněmovna by se jistě radši rozpustila,
kdyby se v ní rozhodl usednout."
Lucy na něj pohlédla a zamrkala.
Haselby se usmál. „Takže ano, budu vám vděčný, když mi najdete někoho vhodného."
„Samozřejmě," přisvědčila.
„Budete potřebovat i můj souhlas," zaburácel lord Davenport a popošel dopředu.
Gregory se k němu s neskrývanou nechutí obrátil. „Buďte zticha. A to hned."
Davenport se uraženě odtáhl. „Máte tušení, s kým vůbec mluvíte, nevychovanče?"
Gregory přimhouřil oči. „S mužem ve velmi ošidném postavení."
„Co prosím?"
„Okamžitě s tím vydíráním přestanete," uhodil na něj Gregory.
Lord Davenport trhl hlavou k Lucyinu strýci. „Byl to zrádce!"
„A vy jste to nenahlásil," odsekl Gregory, „což by král jistě považoval za stejně trestuhodné." Lord Davenport se
zapotácel, jako by ho udeřili.
Gregory vstal a přitáhl Lucy k sobě. „Vy," obrátil se k Lu-cyinu strýci, „odjeďte ze země. Zítra. A nevracejte
se."
„Zaplatím mu cestu," utrousil Richard. „Nic víc."
Jste šlechetnější, než bych byl já na vašem místě," zamumlal Gregory.
„Chci, aby odjel," promluvil Richard napjatě. „Pokud tím uspíším jeho odjezd, rád ponesu náklady."
Gregory se obrátil k lordu Davenportovi. „Nikomu nepovíte ani slovo, jasné?"
„A vám," sdělil Haselbymu, „děkuju."
Haselby to vzal na vědomí milostivým kývnutím. „Nemůžu si pomoct. Jsem zkrátka romantik." Pokrčil rameny.
„Člověka to čas od času dostane do problémů, ale svou přirozenost nezměníme, že?"
Gregory pomalu zavrtěl hlavou a v obličeji se mu usídlil široký úsměv.
„Mně to vykládejte," zamumlal a vzal Lucy za ruku. Nesnesl, že právě teď nemohou být spolu, i když je dělí jen
několik centimetrů.
Propletl prsty s jejími a zadíval se na ni. Oči jí zářily láskou a Gregoryho se zmocnila absurdní touha se roze-
smát. Jen protože mohl.
Jen protože ji miloval.
Ale potom si všiml, že i Lucy má napjaté koutky a potlačuje smích.
A právě tam, před tím nejnezvyklejším shromážděním svědků, ji sevřel do náruče a políbil. Do toho polibku
vložil každou kapku své beznadějně romantické duše.
Konečně - velmi konečně - si lord Haselby odkašlal.
Hermione předstírala, že se dívá jinam, a Richard podotkl: „Ohledně té svatby..."
Gregory se s velkým zdráháním odtáhl. Podíval se doleva. Podíval se doprava. Podíval se zpátky na Lucy.
A znovu ji políbil.
Protože měl za sebou opravdu dlouhý den. A zasloužil si trochu pochopení.
Jen Bůh věděl, jak dlouho potrvá, než si ji bude moct skutečně vzít. Ale hlavně ji políbil, protože... Protože...
Usmál se, vzal její hlavu do dlaní a opřel se nosem o její. „Víš, že tě miluju." Úsměv opětovala. „Vím."
A Gregory si konečně uvědomil, proč ji chce znovu políbit. Prostě proto.

Epilog

Naši hrdinové projeví horlivost, o níž už víme, že jí jsou schopni

Poprvé byl Gregory úplně zničený. Podruhé to bylo ještě horší. Vzpomínka na poprvé ho zvlášť neuklidnila.
Vlastně právě naopak. Teď, když lip chápal, co se vlastně děje (Lucy ho neušetřila nejmenšího detailu, mor a
neštovice na její puntičkářskou duši), byl každý zvuk námětem patologického zkoumání a úvah.
Ještě štěstí, že muži nemohou rodit děti. Gregory se nestyděl přiznat, že v tom případě by lidská rasa vymřela už
před generacemi.
Nebo přinejmenším on by k současnému houfu malých uličnických Bridgertonů nepřispěl.
Ale zdálo se, že Lucy ani moc nevadí rodit děti, pokud mu později může ten zážitek vylíčit do neúprosných po-
drobností. Kdykoli se jí zachtělo.
A tak byl potřetí Gregory trochu klidnější. Stále sice seděl přede dveřmi a tajil dech, když uslyšel obzvlášť nervy
drásající zasténání, ale celkem vzato ho nesužovala úzkost.
Počtvrté si přinesl knihu.
Popáté jen noviny. (Zdálo se, že je to u každého dalšího dítěte rychlejší. To bylo příhodné.)
Šesté dítě přišlo zcela znenadání. Odběhl si na krátkou návštěvu k příteli, a když se vrátil, seděla Lucy s novoro-
zencem v náručí, s veselým a vůbec ne unaveným úsměvem v obličeji.
Přesto mu často připomínala jeho nepřítomnost, takže pečlivě dbal na to, aby narození sedmého potomka
nepropásl. Což se mu skutečně podařilo, pomineme-li skutečnost, že uprostřed noci opustil místo před jejími
dveřmi, aby si našel menší svačinku.
Se sedmi dětmi se Gregory domníval, že by měli přestat. Sedm je dokonalý počet, a jak řekl Lucy, skoro si
nevzpomíná, jak vypadá, když není těhotná.
„To je dostatečný důvod, abys zařídil, že otěhotním znovu," odpověděla Lucy troufale.
Na to nemohl dost dobře nic namítnout, takže ji políbil na čelo a odešel navštívit Hyacinth, aby jí podrobně
objasnil řadu důvodů, proč je sedm ideální počet dětí. (Hyacinth to nepobavilo.)
Jenže pak mu půl roku po sedmém porodu Lucy ostýchavě sdělila, že čeká další dítě.
„Už ne," zasténal Gregory. „Sotva si můžeme dovolit ty, které už máme." (To nebyla pravda, poněvadž Lucyino
věno bylo mimořádně štědré a Gregory zjistil, že má dobrý odhad na investice.)
Ale osm už opravdu musí stačit.
Ne že by byl ochotný omezit noční aktivity s Lucy, ale muž může udělat jistá opatření - popravdě řečeno by je už
dávno dělat měl.
A tak, protože byl rozhodnutý, že tohle bude jeho poslední dítě, usoudil, že osobně dohlédne na to, co celá
lapálie vlastně obnáší, a navzdory zděšené reakci porodní báby zůstal u Lucyina boku (tedy samozřejmě u jejího
ramene) i při porodu.
Je už zkušená rodička," poznamenal doktor a nadzvedl povlečení, aby se podíval. „V téhle chvíli jsem tady úplně
zbytečný."
Gregory pohlédl na Lucy. Přinesla si vyšívání.
Pokrčila rameny. „Opravdu je to pokaždé snadnější." A když přišel čas, Lucy odložila práci, tiše zasténala a -
Gregory zamrkal a zadíval se na svraštělé křičící novorozeně. „Bylo to mnohem jednodušší, než jsem očekával,"
podotkl.
Lucy rmi věnovala rozmrzelý pohled. „Kdybys tu byl poprvé, tak - achhhhh!"
Gregory se k ní prudce obrátil. „Co je?"
„Nevím," odpověděla Lucy polekaně. „Tohle není v pořádku."
„No tak," chlácholila ji porodní bába, „jenom -"
„Vím, co mám cítit," odsekla Lucy. „Ale tohle to není."
Doktor podal novorozeně - holčičku, jak Gregory s potěšením zjistil - porodní bábě a vrátil se k Lucy. Položil jí
ruce na břicho. „Hmm."
„Hmm?" opakovala Lucy. Ne zrovna trpělivě.
Doktor nadzvedl přikrývku a nakoukl pod ni.
„Můj Bože!" vydechl Gregory a vrátil se k Lucyině rameni. „Tohle jsem vidět neměl."
„Co se děje?" zeptala se Lucy. „Co to - achhhhhh!"
„Panebože," vykřikla porodní bába. Jsou dvě."
Ne, pomyslel si Gregory a udělalo se mu mdlo, je jich devět.
Devět dětí.
Devět.
Jen o jedno méně než deset.
Což už by se skládalo ze dvou číslic. Jestli to udělá znovu, bude se počet jeho dětí vyjadřovat dvojciferným
číslem.
„Drahá Lucy," zašeptal.
„Gregory?"
„Musím si sednout."
Chabě se usmála. „Aspoň tvoje matka bude mít radost."
Přikývl, sotva schopný myslet. Devět dětí? Co si člověk počne s devíti dětmi? Nejspíš je bude milovat.
Pohlédl na manželku. Měla rozcuchané vlasy, oteklé tváře a levandulově zbarvené kruhy pod očima přecházely
do nachově šedé.
Hlavou mu prolétlo, že je krásná.
Láska existuje, myslel si v duchu.
A je úžasná.
Usmál se.
Devětkrát úžasná.
Což už opravdu stojí za to.

KONEC

Julia Quinnová PŘED SVATBOU

Z anglického originálu On the Way to the Wedding (HarperCollins Publishers, New York 2006) přeložila
Zdeňka Zvěřinová Redigovala Alena Jíchová Odpovědná redaktorka Iveta Poláčková Obálku navrhl Miloslav
Disman Technický redaktor Jiří Staněk Vydala Euromedia Group, k. s. - Ikar v Praze v roce 2008 jako svou
4198. publikaci Počet stran 328 Vydání první Sazbu zhotovila Helena Hyanová Vytiskly Tlačiarnc BB, spol. s r.
o., Banská Bystrica
TS 13/34 ISBN 978-80-249-1037-6
www.euromedia.cz www.knizniweb.cz