ntonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves[1] – 1.

 května 1904
Praha[2]) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a
je světově nejhranějším českým skladatelem vůbec
Dvořákova symfonická díla jsou obvyklou součástí repertoáru
významných orchestrů a jsou hrána na festivalech vážné hudby po
celém světě.
Proslavil se svými symfoniemi a velkými vokálně-instrumentálními
skladbami, neméně však i komorní hudbou a operami.

V Nelahozevsi v domě č. 12 se manželům Františkovi a Anně

Dvořákovým 8. září 1841 narodil syn Antonín, první z osmi dětí. V roce
1847 začal Antonín Dvořák chodit do školy a pod vedením učitele
Josefa Spitze také hrát na housle. Otec původně pro syna rovněž
plánoval práci řezníka. V letech 1853–1856 mladý Antonín pobýval ve
Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann.
Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavír
a varhany.
V šestnácti letech věku (1857) odešel Antonín Dvořák do Prahy studovat
na varhanické škole, kterou absolvoval v roce 1859. Od roku 1862 hrál
na violu v orchestru Prozatímního divadla, jehož dirigentem se roku
1866 stal Bedřich Smetana.[5] V tomto orchestru setrval Dvořák do roku
1871.[6]
S cílem zvýšit své příjmy poskytoval mladý Dvořák hodiny hry na klavír.
Tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do
své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a provdala
se později za hraběte Václava Roberta z Kounic. V roce 1873 se
Antonín Dvořák oženil s mladší sestrou Josefy, Annou (1854–1931).
Manželům Antonínovi a Anně Dvořákovým se narodilo celkem devět
dětí:
•Otakar (4. 4. 1874 – 8. 9. 1877), zemřel na onemocnění neštovicemi;
•Josefa (19. 8. 1875 – 21. 8. 1875);
•Růžena (18. 9. 1876 – 13. 8. 1877), zemřela na otravu fosforem;
•Otilie
(6. 6. 1878 – 5. 7. 1905), v roce 1898 se provdala za
Dvořákova žáka, hudebního skladatele Josefa Suka, 1 syn;[7]
•Anna (13. 1. 1880 – 10. 9. 1923), manžel Josef Sobotka, 2 děti;
•Magdalena (17. 8. 1881 – 25. 3. 1952), koncertní pěvkyně, manžel
Karel Šantrůček, bezdětná;
 •Antonín (7. 3. 1883 – 20. 6. 1956), manželka Julie Janoušková,
bezdětný;
•Otakar (9. 2. 1885 – 15. 9. 1961), v roce 1960 vydal knihu o svém
otci Antonínu Dvořákovi, manželka Marie Šrámková, 2 děti;
•Aloisie (4. 4. 1888 – 28. 4. 1967), manžel Josef Fiala, 4 děti.
Počátek Dvořákovy skladatelské tvorby se dá zdokumentovat k roku
1861. Jeho první skladatelské pokusy se však nesetkaly s větším
veřejným ohlasem. Po své svatbě začal pracovat jako varhaník v kostele
sv. Vojtěcha na Novém Městě.[10]
Do Dvořákovy skladatelské dráhy zasáhl významným způsobem
pražský rodák, hudební kritik působící ve Vídni Eduard Hanslick. V roce
1877 informoval Dvořáka, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné
osobnosti hudebního romantismu, skladatele Johannese Brahmse,[11]
který jej posléze doporučil berlínskému nakladateli hudebních děl Fritzi
Simrockovi. Dvořák pak pro Simrocka v roce 1878 napsal první řadu
svých Slovanských tanců a získal za ni velmi pozitivní kritiku, a to i od
Hanslicka samotného.
Rodina Dvořákových byla častými hosty hraběte JUDr. Václava Roberta
z Kounic na zámečku ve Vysoké u Příbramě. Zde Antonín Dvořák bydlel
nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, který byl jeho
švagrem. Později od něj koupil (není zjištěno, že kupní obnos musel
uhradit ovčín se špýcharem na východním druhém konci vesnice.
Špýchar nechal přestavět na své letní sídlo, kde s nadšením sadařil,
choval holuby a komponoval.
Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván
do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální
dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím
úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho
vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu
kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního
charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891 v Birminghamu
pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním
divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti. Na
základě svých hudebních úspěchů získal čestný doktorát v Praze a na
Cambridgeské univerzitě.[13]
Dvořák se přátelil s ruským skladatelem Čajkovským, který ho v roce
1890 pozval koncertovat v Moskvě a Petrohradě.[14]
 Americké angažmá (1892–1895)
V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států
amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku,
Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce.
Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených
státech amerických v letech 1892–1895 mu přinesl další pocty a
definitivně i světovou proslulost.
Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké
hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky
inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh,
jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo
amerických spirituálů. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však
Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále
stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově.
Poslední léta
Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u
Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper –
Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby mu byl inspirací také
český folklór.

Hrobka Antonína Dvořáka na Vyšehradském hřbitově (Slavíně).

Sochu vytvořil Ladislav Šaloun.

V roce 1895 se Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři,[17] kde

vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např.
Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se
seznámil a později, v roce 1897, oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal
se tak jeho zetěm.

Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí.

[19]
Již předtím, v dubnu 1901, jej rakouský císař František Josef I. povýšil
do šlechtického stavu jako rytíře (Ritter von Dvořák). Stal se tak členem
Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni.[20] Spolu s ním byl rytířem a
členem sněmovny jmenován také další významný český umělec, básník
Jaroslav Vrchlický.[21] V roce 1901 se Dvořák stal nástupcem Antonína
Bennewitze jako ředitel Pražské konzervatoře.
Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci dne 1. května 1904 na
mozkovou mrtvici.[23] 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.
[24] Zanechal po sobě velké dílo a také několik nedokončených prací

Podobně byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou

černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané
Novosvětská, která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební
historii. V posledním období dospěl k osobitě barvitému projevu
v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi (opery Čert a
Káča, Rusalka, Jakobín, Armida).

Napsal celkem devět symfonií, několik symfonických básní, velké

skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-
instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), 5
koncertních ouvertur, množství komorních skladeb (nejznámější je
Smyčcový kvartet F dur, zvaný Americký), koncertů (houslový,
violoncellový a klavírní), písně (Biblické písně), sbory, klavírní skladby
(verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), 10 oper
(nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida).

Nejrůznější dokumenty a další památky (notové autografy,

korespondence, listinné materiály, výtvarná díla, dobové fotografie,
programy, plakáty) na tohoto výjimečného skladatele jsou umístěny
v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932
sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze.