Michal Kretschmer

Bojové řády + Unam sanctam

https://cirkev.wordpress.com/2014/01/02/bojove-rady/
Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak
nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně
nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení
odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý
stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat
dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.
Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí.
Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].
Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to,
jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v  dalším textu jsou
tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.
Cílem tohoto článku je mimo jiné ukázat postoje theologů k otázkám ohledně bojových řádů a spravedlivé
války a vyprovokovat diskusi k tomu.

Sv. Tomáš Aq. a sv. Bernard z Clairvaux o bojových řádech

V obecné rovině sv. Tomáš Aq. obhajuje potřebu existence řádů zaměřených k bojování. Píše: „Řeholi lze
založiti nejen ke skutkům života nazíravého, nýbrž také ke skutkům života činného, pokud náležejí k pomáhání
bližním a sloužení Bohu, nikoli však, pokud náležejí k získání něčeho světského. Vojenskou službu pak lze zaříditi
k pomáhání bližním, nejen u osob soukromých, nýbrž také při obraně celého státu“ (STh II-II q. 188 a. 3 co.).
V téže otázce také sv. Tomáš píše o řeholi bojových řádů, že „není tak založena k bojování, že by řeholníci směli
z vlastní moci vésti války, nýbrž pouze z moci vládců nebo Církve.“
Sv. Tomáš v citovaném článku ještě chválí jako spravedlnost statečnost, která ve válce proti barbarům
chrání slabé a druhy před lotry. Je vhodné „založit řehole k  bojování, nikoli za něco světského, nýbrž na
ochranu uctívání Boha a záchrany celku, nebo také chudých a utiskovaných“ a odvolává se zde Žalm 82,4 o
vysvobození chudého a nuzného z ruky hříšníkovy. Prohlašuje, že Boží věci nesmí být zanedbávány, a cituje sv.
Jana Zlatoústého: „Přehlížeti bezpráví vůči Bohu jest příliš bezbožné.“
Sv. Bernard z Clairvaux svým spisem De laude novae militiae[4] načrtá ideál křesťanského rytíře, který
bojuje za věc Kristovu, ne však pro vlastní kořist, a tak se velmi liší od rytíře světského. Prvních 5 kapitol lze
najít v českém překladu v diplomové práci Martina Běťuňáka[5].
Sv. Bernard píše o novém druhu rytířů, kteří usilují „zdvojit boj do rozhodnutí srážkou, tu proti tělu a krvi,
tu proti duchovní nepravosti v  povětří“. Rytíř je „prostý bázně s  bezelstný, který když tělo padá, tak jeho duch
obléká pancíř víry“, „nebojí se ani démona, ani člověka, ani věru hrůzného umírání“; Kristus je pro něj život a
smrt ziskem, je neohrožený, ví, že nic ho nemůže oddělit od lásky Boží. Sv. Bernard povzbuzuje: „Raduj se silný
zápasníku, jestliže žiješ a vítězíš v  Pánu; však více plesej a honos se, jestliže bys zemřel a vešel k  Pánu.“
Bezstarostný je život v čistém svědomí, kde smrt je beze strachu vyhlížena a přijímána se zbožností. Kristus má
být nejvyšší příčinou válčení. Zvítězit v boji a přitom podlehnout nepravosti (pýcha a klamné chvástání) je
nešťastné. Je lépe, když umírá tělo, než duše provinilá.
V kap. 2 napadá marnivé zdobení (přikrývání koní hedvábím, zdobení ostruh, péče o vlasy, odívání aj.)
výstroje světských rytířů. Táže se: „Jsou to bojovnické znaky nebo spíše ženské ozdoby? Příčinou války je
lehkomyslnost, nerozumné vzplanutí zlosti, touha po marné slávě a pozemské žádosti.“ „To jistě není
v  pořádku, abyste někoho zabili nebo byli zabiti pro takové příčiny, jako jsou tyto.“
V kap. 3 popisuje život Kristových rytířů. Kristovy rytíři vedou „boje pro svého Pána bez obavy z  hříchu
vraždy nepřítele nebo nebezpečí svého usmrcení, protože smrt pro Krista, ať utrpěná nebo udělená, nic nebude
vinit, ale zaslouží větší slávu. … Rytíř Kristův z  důvěrou může usmrtit a s  větší důvěrou může být usmrcen. … Je
Božím vykonavatelem k  trestu zločinců a k  chvále dobrých.“ Pronásledují zlo a brání křesťany. Když zabíjí, je to
pro Kristův prospěch, ne pro jejich. Není však správné zabíjet pohany, když se nalezne „jiný způsob jak jim
zabránit v  utiskování a pronásledování věřících“.
V kap. 4 sv. Bernard píše o životním stylu Kristových rytířů, aby je jiní napodobovali nebo alespoň byli
zahanbeni tací, kteří „rytířují raději pro ďábla než pro Boha“. Kristovi rytíři jsou disciplinovaní a poslušní. Chrání
se přemíry jídla a oblečení, žijí střízlivě ve společenství bez žen a dětí. Snaží se více následovat velitele než
vlastní vůli. Neposedávají nečině, pečují o svou zbroj. Nehrají v kostky, odvrhávají herce, kouzelníky a šašky.
„Vlasy mají ostříhány, neboť pro muže je hanebné, aby si je pěstoval.“ Bojují uvážlivě, ne lehkomyslně.
„Nespoléhají na svou udatnost, ale v  síle Pána zástupů doufají ve vítězství. … Nepostrádají ani mírnost mnichů,
ani udatnost rytířů.“

Písmo svaté o boji za Boží věc

Ve Starém zákoně je mnoho míst, kde je Hospodin představován jako válečník, jako ten, kdo bojuje za
Izrael, kdo podmaňuje vyvolenému národu zemi, který za ně bojuje (např. Ex 14,14; Deut 1,30; Deut 20,4; Joz
10,14; Joz 23,3; Neh 4,14). David spoléhá na Boží pomoc a jde do boje ve jménu Hospodinově (1 Sam 17,45).
Jde o „Hospodinovy boje“ (1 Sam 17,47; 1 Sam 25,28). Hospodin je štít, pevná tvrz, nedobytný hrad (2 Sam
22,2-3; Žalm 7,11; Žalm 18,3; Žalm 31,4; Žalm 59,10. Knihy Makkabejské ukazují oprávněnost boje za Boží věc.
Juda věří, že „vítězství ve válce nezáleží na množství vojska, sílu dává Nebe“ (1 Makk 3,19). Říká: „My však
bojujeme za svůj život a za své zákony. Nebe samo je rozdrtí před našima očima, nebojte se jich! “ (1 Makk 3,21-
22). Boj má být spojen s modlitbou podle: „Bojovali rukama a srdcem se modlili k  Bohu“ (2 Makk 15,27).
V Novém zákoně je pak na více místech zmíněn duchovní boj (2 Kor 10,3-6; Ef 6,12-17; 1 Tim 1,18; 1 Tim 6,12;
1 Jan 4,4). Sám Ježíš Kristus říká: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mat 10,34). Apokalypsa pak líčí boj
s démony.

Dokumenty papežů
Papež Bonifác VIII. v roce 1302 vydal bullu Unam sanctam[6], ve které učí o jednotě církve mající jen jednu
hlavu, totiž Krista, jako jejího jediného Pána. Petr a jeho nástupci jsou pak Kristovi náměstci. Každému člověku
je nezbytné ke spáse, aby byl poddán Římskému Veleknězi. Pro naše téma je důležité, že bulla konstatuje, že
v moci církve jsou dva meče, totiž duchovní a časný; duchovní je užíván církví, hmotný pro církev, ale rukou
králů a vojáků, na pokyn kněží a s jejich svolením. Meč časný je pak podřízen meči duchovnímu. Duchovní moc
má pořádat moc pozemskou a soudit ji, když nečiní dobře.
Papež Lev X. v bulle Exsurge Domini (věta 34) odsoudil Lutherovo tvrzení: „Bojovat proti Turkům je protivit
se Bohu navštěvujícímu naše nepravosti skrze ně“[7]. Z toho vyplývá, že boj proti Turkům, kteří usilovali o šíření
svého bludného náboženství do Evropy včetně jejich úsilí o podmanění si některých krajin, je oprávněný. Sv.
Pius V. podporoval boj křesťanů proti Turkům a po vítezství u Lepanta 7. října 1571 ustanovil na první říjnovou
neděli svátek svatého Růžence a do loretánské litanie vložil invokaci „pomocnice křesťanů“. Bitva u Lepanta je
vzpomínána i v dalších dokumentech papežů vztahujících se k růženci. Pokoncilní mentalitě pak odpovídá, že
Novus ordo sice slaví památku Panny Marie Růžencové 7. října., ale Pavel VI. ve svém apoštolském listu
Marialis cultus o mariánské úctě ani Jan Pavel II. v apoštolském listu Rosarium virginis Mariae o modlitbě
růžence už Pannu Marii nezmiňují v souvislosti s nějakým vojenským vítězstvím. Evropské státy pak místo
ochrany (případně i vojenské) před rozkladným vlivem mohamedánů naopak podporují multikulturalismus a
jejich imigraci.
V Syllabu bl. Pia IX.[8] bylo odsouzeno tvrzení: „Má se s důrazem hlásati a skutkem zachovávati zásada o
nezasahování (de non interventu)“ (věta 62). Podle té zásady by totiž nebylo dovoleno pomoci vojenskou silou
někomu, kdo je nespravedlivě napaden, ani intervencí obnovit předchozí legitimní stav (změněný např.
revolucí).

Učení o spravedlivé válce

Je třeba promyslet nově se vyskytující aspekty učení o spravedlivé válce (tradiční morálka reflektuje jen
válku mezi státy). Sv. Tomáš Aq. píše o válce[9], že k její dovolenosti se vyžaduje: vyhlášení autoritou vládce,
spravedlivá příčina a správný úmysl. Na jiném místě[10] pojednává o tom, zda nevěřící mají být nuceni k víře.
Odmítá to, ale dodává, že mají být „býti nuceni od věřících, jestliže je k tomu možnost, aby víře nepřekáželi,
buď rouháním nebo špatným přemlouváním nebo též otevřeným pronásledováním. A pro toto věřící Kristovi
často vedou válku proti nevěřícím, ne sice, aby je nutili k  věření …, nýbrž proto, aby je donutili nebrániti víře v

2/7
Krista.“ Toto se týká pohanů, ale bludaři a odpadlíci od víry „mají býti i tělesně donucováni, aby plnili, co
přislíbili, a podrželi, co jednou přijali“.
Sv. Alfons z Liguori[11] píše: „Obranná válka, kterou se odráží nespravedlivé užití síly, může být vyhlášena
soukromou autoritou (privata auctoritate).“ K útočné válce se vyžaduje, aby byla vedena z autority vládce nebo
úřadu, který nemá nad sebou někoho vyššího, jako jsou papež, císař, král; aby byla ze závažné příčiny, jako je
nutnost obecného dobra, zachování pokoje, navrácení nespravedlivě odňatého, potrestání vzbouřenců, obrana
nevinných; aby se dělo ze správného úmyslu, ne tedy z nenávisti, ale z lásky k obecnému dobru. Podobně se
vyjadřuje i morální theolog Noldin[12], ale nezmiňuje válku vedenou na základě vyhlášení papežem.
P. Dacík píše[13], že válka (nerozlišuje mezi obrannou a útočnou) musí být „vypověděna nejvyšší autoritou
státu“ a že „stěží můžeme ospravedlnit válku čistě útočnou“. Zdá se tedy, že s postupem času theologové zužují
podmínky pro spravedlivou válku.
Papež Jan XXIII. jde ještě dále. Ve své encyklice Pacem in terris[14] vydané roku 1963 byl veden především
obavou z možné atomové války. Encyklika vykazuje známky nemírného optimismu spočívající v domněnce, že
si lidé dokáží uspořádat svůj pozemský život. Papež samozřejmě upřednostňuje mír a je přesvědčen, že spory
„se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami“. Tvrdí však, že „se příčí rozumu, že by v naší době,
která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv“.

Úvahy a otázky
Křižácké výpravy do Svaté země byly po vojenské stránce úspěšné jen na počátku, rovněž křížové výpravy
proti kacířským husitům byly neúspěšné. Katarskou heresi se však podařilo vojensky a pak s užitím inkvisice
téměř vymýtit. Neúspěch křižáckých výprav není argumentem pro to, že nebyly z vůle Boží. Představovaly totiž
mocný impuls k nasazení pro Kristovu věc. Významná je tu role sv. Bernarda, který také napsal první řeholi
templářů, a papežů, kteří vyhlašovali křížové výpravy. Neúspěch křížových do Svaté země vedl k tomu, že
karmelitáni ji opustili a usadili se na Kypru a Sicílii.
Nevím, zda ještě někdy nastanou podmínky, kdy by bylo žádoucí nasazení bojujících řeholníků. Rozhodně
stojí o tom uvažovat. Boj na úrovni myšlenek proti protibožským silám v lidské společnosti je už dávno na
místě. Určitě takový nově vzniklý či obnovený bojový řád nebude schopen vést globální válku a patrně také
nebude mít k disposici nejmodernější zbraně. Ale války posledních skoro 70 let byly jen lokální. Možná k tomu
přispěla i přibližná rovnováha atomových zbraní, jejichž možné použití odstrašovalo. Nasazení rytířských řádů
by však mělo smysl tam, kde jsou křesťané polovojenským způsobem zabíjeni vládami státu nebo skupinami
ozbrojenců, kteří buďto jsou vládou podporování nebo se vymkli pro její slabost kontrole. Vzhledem k  nemírné
imigraci mohamedánů do Evropy už dochází k tomu, že se domácí obyvatelstvo bojí vstupovat do muslimských
čtvrtí. Dalším krokem mohou být nepokoje vyvolané mohamedány či skupinami jiných zločinců a terorisování
křesťanů i jiných odpůrců islámu. Kdo se jich zastane? Není tu příležitost pro působení bojových řádů?
Stojí také za to uvažovat i o násilných akcích proti okázalému vystavování a propagaci homosexuality,
radikálního feminismu a jiných zvrhlostí. Což si opravdu musíme si nechat všechno líbit ve jménu tzv.
demokracie?  Nejde tu o boj „o Boží věc ve smyslu citovaného výroku sv. Jana Zlatoústého a knih
Makkabejských?“ Nemohlo být zvenčí pomoženo třeba boji Cristeros proti protikřesťanské vládě nebo lidu ve
Vendée, kteří se vzbouřili proti revolučnímu teroru a pronásledování církve? Nemělo se zasáhnout proti
násilným proticírkevním revolucionářům např. ve Francii? Není sekulární analogií bojových řádů domobrana,
která chrání občany před tlupami zlodějů, násilníky a výtržníky?
Bojovat mečem, pokud tu není nebezpečí z prodlení, je až tou poslední možností. Předcházet mají
(v závislosti na důvodech možné války) pokus o spravedlivou dohodu, přesvědčování odpůrců, aby změnili své
smýšlení a přestali klást překážky šíření víry, odřekli se svých bludů a zanechali své špatné činnosti. Je tu tedy
na místě boj perem, který je samozřejmě žádoucí i tam, kde nejsou důvody k  válce, kde jde o vysvětlování
pravd víry a zdůvodňování nesprávnosti názorů odpůrců. Každý je sice povinen nezapřít svou víru, i kdyby mu
hrozila smrt, ale zdaleka ne každý má dary k tomu, aby víru svým slovem šířil a hájil, zejména když tu není
okamžitá vyhrocená situace, pro kterou Ježíš přislibuje Ducha svatého, který „vás naučí v  onu hodinu, co byste
měli mluviti“ (Luk 12,12; podobně Mar 13,11). Ale nejen před soudy máme být „vždy hotovi k  obraně proti
každému, kdo žádá od vás účty z  vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Apologie víry je však něco, co začínáme z vlastní
iniciativy, ne tedy až z iniciativy jejích nepřátel. Dnes tu nejde jen o věroučné argumentace, ale o hájení
přirozeným rozumem poznatelných pravd (preambulae fidei), které jsou předpokladem pro víru. Tak nemůže
mít nikdo pravou víru, kdo se domnívá, že pravda je relativní, historicky podmíněná či nepoznatelná; kdo
nepovažuje pravdu za shodu věci a rozumu; kdo odmítání existenci příčin; kdo má za to, že morálku určují
3/7
konvence závislé na zemi a době, ve které žije apod. K apologii víry, která ve svých argumentech je závislá na
tom, proti komu je vedena polemika, jsou nezbytné poznání základů zdravé filosofie, theologie, někdy i jiných
oborů. Jejím motivem je láska k bližnímu: souvěrce utvrzovat ve víře, nevěřící poučovat a rozbíjet jejich
předsudky, jakož i připravovat cestu k o něco lepší společnosti, více proniknuté křesťanskými zásadami, ve
které pro mnohé bude snadnější žít podle katolické víry.
Katechismy nazývají církev zde na zemi církví bojující, protože, jak učí Katechismus vydaný z  nařízení
sněmu tridentského, vede ustavičnou válku s nesmiřitelnými nepřáteli: světem, tělem a ďáblem. Tento boj
není jen boj proti naším špatným sklonům, ďábelským pokušením, ale i boj proti spáse škodlivým míněním
společnosti, proti nauce odporující víře. Lze mít za to, že to nezahrnuje jen duchovní boj, ale i boj pomocí
zbraní, pokud nám hrozí závažné fysické zlo, a někdy také proti nepřátelům pravé víry.
Michal Kretschmer

[1] Viz můj článek na https://cirkev.wordpress.com/2012/03/30/budeme-potrebovat-novou-inkvizici/

[2] http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17271
[3] https://cirkev.wordpress.com/2012/03/30/budeme-potrebovat-novou-inkvizici/
[4] Latinský originál v PL 182, 0917-0940B; ke stažení z
http://www.documentacatholicaomnia.eu/04z/z_1090-
1153__Bernardus_Claraevallensis_Abbas__De_Laude_Novae_Militiae_Ad_Milites_Templi_Liber__MLT.pdf.ht
ml
[5] Martin Běťuňák: Ideál křesťanského rytíře, Olomouc 2000; ke stažení z http://uloz.to/xtaZmkd/ideal-
krestanskeho-rytire-pdf
[6] Online anglicky a latinsky na http://www.americancatholictruthsociety.com/docs/unamsanctum.htm;
volný slovenský překlad na http://donquichotte.sk/unam-sanctam-jeden-zo-zakladnych-kamenov-
konzervativneho-myslenia/.K tématu se ještě vztahuje článek http://monarchiacatholica.blog.cz/1012/nekolik-
poznamek-k-bule-unam-sanctam-einige-bemerkungen-uber-unam-sanctam-bulle.
[7] Proeliari adversus Turcas est repugnare Deo visitanti iniquitates nostras per illos,
[8] Online na http://www.vendee.cz/texty/syllabus_p12.html -
http://rexcz.blogspot.cz/2011/10/syllabus-pia-x.html
[9] STh II-II q. 40 a. 1
[10] STh II-II q. 10 a. 8 co.
[11] Theologia moralis, volumen II, Ancona 1842, bod 402
[12] H. Noldin S. J.:  Summa theologiae motalis, vol. II, body 351 až 354
[13] R. M. Dacík O. P.: Mravouka, Olomouc 1946, str. 242-243
[14] Online na http://kebrle.cz/katdocs/soc_enc/PacemInTerris.htm

Unam Sanctam jeden zo základných kameňov konzervatívneho

myslenia
Peter Frišo, 2005, https://web.archive.org/web/20140214082123/http://donquichotte.sk/unam-sanctam-
jeden-zo-zakladnych-kamenov-konzervativneho-myslenia/
Skutočný konzervativizmus nie je ničím iným ako druhom náhľadu na spoločnosť založenom na pravde
ukotvenej v transcendentne. Následkom hriechu je aj to, že ľudská spoločnosť na tomto svete nebude nikdy
dokonale usporiadaná. Ani konečný cieľ, spása človeka nie je priamo závislá od tohto usporiadania ako to
v Civitatis Dei odhalil samotný sv. Augustín. Že však ani časná moc nemá byť kresťanovi ľahostajná, dokazuje
sv. Augustín ešte v tom istom diele, napríklad tvrdením: ?? šťastie vladárovo nespočíva vo vonkajších
úspechoch, ale v  skutočnej čnosti?. Napokon, o časnej moci sa rovnako zmieňuje Písmo sväté, ako aj
pradávne učenie katolíckej Cirkvi. Tak sa zrodila teória dvoch mečov, ktorej počiatky položil pápež Gelasius I.
v liste východorímskemu cisárovi Anastáziovi v roku 494, kde nadradil duchovnú moc nad moc svetskú. Tieto
moci sú však relatívne autonómne a duchovná moc zasahuje len v prípade mravného zla.

4/7
 Toto učenie bolo pritom rozvíjané viacerými pápežmi, v teórii i praxi. Tak cisára korunoval, počnúc
korunováciou Karola Veľkého, pápež. Teóriu dvoch mečov ďalej rozvinuli predovšetkým Gregor VII., Innocenc
III. a posledný veľký pápež stredoveku, Bonifác VIII.
Svätý Gregor VII., veľký iniciátor významných reforiem, tak urobil predovšetkým vo svojej významnej bule
Dictatus Papae (1075), ako aj v slávnom liste z 15. marca 1081. V tomto liste pápež významným spôsobom
vyslovil nutnosť podriadenosti svetskej moci. Pretože: čo je cisár vedľa kňaza, ktorý ?dokáže premeniť chlieb a
víno v  telo a krv nášho Pána??
Napriek tomu svetská moc sa neustále snažila vymaniť z tejto subordinácie, v čom je základ všetkých
revolučných, anti-konzervatívnych myšlienkových prúdov, ktoré od začiatku vychádzali z heretických,
gnostických názorov a nakoniec sa aj presadili za pomoci silného spojenca, ktorého našli v protestantizme.
Tak aj francúzsky panovník Filip IV. dával prednosť osobnému bohatstvu pred všeobecným dobrom a
zasahoval do právomocí Cirkvi. Odpoveďou Bonifáca VIII. bola bula Unam Sanctam, ktorej význam ďaleko
presiahol spor medzi pyšným panovníkom a pápežom. Táto výborne definuje všetky dôležité prvky dobrého
usporiadania spoločnosti a ako taká je základným kameňom pre konzervatívne postoje.
Bula odhaľuje oveľa viac ako len spravodlivé usporiadanie verejnej moci, prináša totiž celé metafyzické
základy tohoto usporiadania podporeného výkladom Písma.
Uznáva tak za jediného pôvodcu všetkej moci Boha a za dobrého sprostredkovateľa tejto moci Cirkev. Tak
nemôže ísť spravodlivá svetská moc proti učeniu Cirkvi a Cirkev má právo zasiahnuť proti nemorálnemu
uplatňovaniu svetskej moci. A toto učenie je univerzálne a vyjadruje podriadenosť všetkých rímskemu
pápežovi a učeniu svätej Cirkvi. To je tiež jediná možná konzervatívna odpoveď na dobré politické
usporiadanie, všetky ostatná pseudokonzervatívne teórie sú totiž viac, či menej pokazené revolučnými
prímesami rozmeľňujúcimi žiadaný konzervatívny poriadok a neschopné nájsť potrebnú autoritu.

Unam Sanctam
Papežská bula Bonifáca VIII, 18. november 1302
Nútení vierou, sme zaviazaní veriť a tvrdiť, že Cirkev je jedna, svätá, katolícka a tiež apoštolská. My v ňu
veríme pevne a priznávame s jednoduchosťou, že mimo nej nie je ani záchrana ani odpustenie hriechov, ako
manžel v chválospevoch  prehlási: ?Jedna je moja holubica, moja dokonalá. Ona je tá jediná, vyvolená ?? a ona
reprezentuje jedno mystické telo, ktorého hlavou je Kristus a hlava Krista je Boh (1Kor 11,3). V nej potom je
jeden Pán, jedna viera, jeden krst (Ef 4,5). Tak bola v dobe povodne len jedna archa Noeho, ktorá predchádzala
jednu Cirkev, ktorá archa, bola dokončená na jediný lakeť, mala len jediného lodivoda a sprievodcu, tj. Noeho,
a my sme čítali, že, mimo tejto archy, celá  existujúca zem bola zničená.
My ctíme túto Cirkev ako jedinú? Pán sa modlil za jej dušu, to jest pre svoje srdce a telo; a toto telo, to
znamená, že Cirkev volal jednou, pretože je jednota manželov, viery, sviatostí, a lásky Cirkvi. Toto je halenka
Pána, bezproblémová halenka, ktorá nebola nájmom, ale o ktorú bol vrhnutý lós (Jn 19,23-24). Pre tú, jednu a
jedinú Cirkev tam je jedno telo a jedna hlava, nie dve hlavy ako u netvora; tou je, Kristus a vikár Krista, Peter a
nástupca Petra, v reči Pán k Petrovi sám hovoril: ?Pas moje ovce? (Jn 21,17), mienil ovce všeobecne, nie tieto,
ani tie zvlášť, ale že on zveril všetky jemu (Petrovi). Preto, ak by Gréci alebo iní mali hovoriť, že oni nie sú
zverení Petrovi a jeho nástupcom, oni musia priznať, že nie sú ovce Krista, pretože náš Pán hovorí v Jánovi ?je
tam jeden ovčinec a jeden pastier?. My sme informovaný textami evanjelií, že to v tejto Cirkvi a v jej moci sú
dva meče; menovite, duchovný a časný (temporálny). Preto keď apoštoli hovoria: ?pozri, tu sú dva meče? (Lk
22,38) to má znamenať v Cirkvi, pretože apoštoli tak povedali a Pán neodpovedal, že by to bolo príliš veľa, ale
že je to dosť. Iste, kto popiera, že svetský meč je v sile Petra, nepočúval dobre slovo Pána veliace: ?Schovaj
meč do pošvy!? (Mt 26,52) Oba, preto, sú v moci Cirkvi, čo znamená: duchovný a materiálny meč, prvý má byť
poskytnutý pre Cirkev a druhý Cirkvou; prvý v rukách kňaza; druhý rukami kráľov a vojakov, ale z  vôle a
strpenia kňaza.
Avšak, jeden meč sa má podriadiť inej a temporálnej autorite, patriaci k duchovnej sile. Pretože apoštol
hovoril:  ?Lebo niet moci, ktorá by nebola od Boha? (Rim 13,1-2), ale oni by neboli v  poriadku, ak by jeden meč
nebol podriadený inému a ak by ten nižší, nebol viedol hore ten druhý.
Preto, vo vzťahu  k blahoslavenému Dionýzovi, to je právo Božie, že najnižšie veci dosiahnu najvyššie
miesto prostredníkov. Potom, podľa poradia vesmíru, všetky veci nie sú vedené späť k poriadku rovnako a
bezprostredne, ale najnižšie prostredníctvom, a nižšie nadradenými. Preto my musíme rozpoznať viac jasne, že
duchovná sila predčí v dôstojnosti a vážnosti  svetskú moc ktorúkoľvek, ako duchovné veci predčia temporálne.

5/7
Toto my vidíme veľmi jasne tiež platením, požehnaním a vysvätením desiatkov, ale tiež súhlasom so silou
samotnou a vládou do konca vecí. S pravdou ako našim svedkom, patrí k duchovnej sile presadiť sa nad
pozemskú moc a zmeniť jej rozsudok, ak nebol dobrý. Tak sa dosiahlo proroctvo Jeremiáša týkajúce sa Cirkvi a
duchovnej sily: ?Pozrite, dnes som nadradil vás národom, a cez kráľovstvo i všetko?. Preto, ak pozemská sila
chybuje, bude sa súdiť podľa duchovnej sily; ale ak menšia duchovná sila chybuje, to sa bude súdiť podľa
nadradenej duchovnej sily; ale ak najvyššia sila zo všetkých chybuje, to môže byť súdené iba Bohom, a nie
človekom podľa svedectva apoštola: ?No duchovný posudzuje všetko, a jeho nik nemôže posúdiť.? (1Kor 2,15).
Táto autorita, však, (hoci to bolo dané človeku a je vykonávaná človekom), je nie ľudská ale skôr božská,
udelená Petrovi božským slovom a potvrdená  mu (Petrovi) a jeho nástupcom Tým, koho Peter vyznal,
hovoriac Pán k Petrovi sám: ?Čokoľvek zviažete vy na zemi, bude zviazané tiež v nebi? (Mt 16,19)atď. Preto
ktokoľvek sa bráni tejto moci, ktorú nariadil Boh, bráni sa nariadeniu Boha (Rim 13,2), ibaže by vynašiel ako
Manicheus, ktorý bol falošný a súdiac podľa nás kacír, dva začiatky. Pretože podľa svedectva Mojžiša, to nie v
začiatkoch, ale na začiatku Boh vytvoril nebo a zem (Gen 1,1). Ďalej, my tvrdíme, my prehlasujeme, my
ustanovujeme: pre záchranu každej ľudskej bytosti je celkom nutné byť podriadeným Rímskemu Pontifikovi.
Voľne preložil Peter Frišo

Několik poznámek k bule UNAM SANCTAM - Einige

Bemerkungen über Unam Sanctam Bulle
15. prosince 2010 v 19:03 | SP, http://monarchiacatholica.blog.cz/1012/nekolik-poznamek-k-bule-unam-
sanctam-einige-bemerkungen-uber-unam-sanctam-bulle
Motivem k připomenutí tohoto papežského dokumentu je trvající neporozumění především ze strany
neomodernistů, kteří této bule přikládají jakýsi časově podmíněný charakter, který se prý výhradně vztahoval k
době středověké, kdy spolu mnohdy zápasily moc církevní s mocí světskou o vliv nad společností.
Neomodernisté se domnívají, že tento dokument je pouze papežovou reakcí proti zasahování francouzského
krále Filipa Sličného do záležitostí katolické Církve. Někteří jeho dogmatickou povahu sice uznávají, ale pouze
jeho závěrečnou část, která hovoří o nezbytnosti poddání každé stvořené bytosti římskému papeži jako
podmínky její spásy. V zajímavém díle Co jest Církev (1925) se brněnský kapitulní děkan a člen římské
Akademie sv.Tomáše Akvinského dr. Josef Pospíšil mimo jiné zabývá také problematikou závaznosti buly Unam
Sanctam. Uvedeme několik poznámek k této problematice z tohoto díla.
Bula byla vyhlášena papežem Bonifácem VIII. dne 18. 11. 1302. Motivem vyhlášení této buly bylo vskutku
bezprávné zasahování tehdejšího francouzského krále do pravomoci církevní. Bula řeší problém poměru Církve
ke státní moci. Někdy je také nazývána "naukou o dvojím meči Kristem Církvi odevzdaném." Tato nauka je
Bohem zjevenou a v bule Unam Sanctam za článek víry prohlášenou. Dogmatickou povahu nemají pouze
závěrečná slova buly: "potvrzujeme, pravíme, definujeme a prohlašujeme, že je ke spáse zapotřebí, aby každá
bytost byla římskému papeži poddána." J. Pospíšil uvádí, že dle mínění některých kanonistů a teologů je
článkem víry pouze nauka, že uznání papeže za viditelnou hlavu Církve je podmínkou věčné spásy. To, co v bule
předchází není prý pravdou zjevenou a tak nemůže být předmětem dogmatického prohlášení, nýbrž obsahuje
jen vysvětlení a odůvodnění oné jediné definované věty a má jen tolik pravdy, kolik jí ono vysvětlení a
odůvodnění přirozeně sobě obsahuje. Tato mínění jsou však dle P. Pospíšila nesprávná.
Bula Unam Sanctam neobsahuje nic nového. O poměru Církve ke státní moci tak Církev vždy učila a tak
věřící věřili. Francouzský král, který chtěl zkonfiskovat část církevního jmění a nabýt tak hmotných prostředků
na válku proti anglickému králi byl papežem Bonifácem VIII. upozorněn na své nesprávné a nespravedlivé
jednání. Papež mu připomněl pravdu samým Kristem zjevenou, v jakém poměru stojí každý katolický stát k
Církvi, aby z tohoto poměru odvodil povinnosti, které Kristus světským panovníkům ukládá. Dalším důkazem,
toho že bula je definicí "ex cathedra" a má tedy ráz dogmatický je ta skutečnost, že V. lateránský sněm (1513 -
1517) učení této buly potvrdil. Obsahem buly je dvojí dogma, které velmi úzce souvisí s poměrem mezi Církvi a
státem. Dogma "mimo Církev není spásy" a dogma o primátu římského papeže, tedy o jeho nejvyšší moci nad
veškerou Církví.
Dále Bonifác VIII. předkládá nauku o tzv. dvojím meči. Kristus odevzdal sv. Petrovi a jeho nástupcům a
Církvi dva meče, jeden duchovní, druhý světský. Duchovní meč je spravován Církví a druhý, světský meč
spravován králi a vojáky (z pokynů kněží) pro Církev. Jeden z mečů má být podřízen tomu druhému. Hodnost
světská moci církevní, neboť "není moci leč od Boha, ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha", jak hovoří svatý
Pavel v listě Římanům.
6/7
 Přednost moci duchovní nad světskou plyne:
a) z povýšení ducha nad hmotou,
b) duchovní moc má Pravdou poučovat a řídit, nekoná-li svých povinností, soudit,
c) duchovní moc řádem hierarchickým, Kristem ustanoveným, nemůže nad sebou uznávat žádnou
světskou moc. Přestože duchovní moc byla svěřena člověku (papeži) a člověk ji vykonává - není mocí lidskou,
nýbrž mocí Božskou, podle slov Kristových svatému Petrovi: "cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi,
cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.",
d) stvořenou bytostí je i panovník. Jeho povinností je:
1. vystříhat se všeho, co by bylo účelu Církve vést věřící k věčné spáse na překážku
2. pozitivně podporovat Církev, co by k dosažení nadpřirozeného cíle mohlo být ku prospěchu.
Je třeba si uvědomit, že papežem Bonifácem VIII. předložená nauka o dvojím meči je ideálním stavem.
Nebylo a nebude ji v tomto světě ve vší dokonalosti nikdy úplně dosaženo. Hlavy států se k tomuto ideálu
mohou přibližovat a tím z blahodárného svazku křesťanského státu a Církve bude plynout všechno Boží
požehnání. Jak tuto skutečnost vystihuje J.Pospíšil ve svém díle o Církvi: "Křesťanský stát, který si je vědom, že
podle vůle Boží má podporovat Církev v její snaze, vést lidstvo k cíli nadpřirozenému, k jeho věčné spáse, bývá
touto sám povznášen do stavu nadpřirozeného, v němž Bůh svou milostí zdokonaluje a šlechtí nadpřirozeně
všechny jeho skutky i když mají neprostředný předmět nabytí a použití hmotných statků." Na druhé stráně
ovšem stát, který zaujme k Církvi zásadně stanovisko nepřátelské (zjevné i skryté, viz. komunismus i
demoliberalismus) sám se snížil "ex statu naturae per Christum reparatae" ke stavu "naturae per Adamum
lapsae", se vší jeho mravní a hmotnou bídou. Smutným příkladem pádu do "Adamova stavu" jsou téměř
všechny státy - republiky i konstituční monarchie současné Evropy.
Literatura:
POSPÍŠIL J., Co jest Církev. Brno: Občanská tiskárna, 1925, s. 571.

7/7