HOVORY

s Janem Rybářem

Deník
venkov­ského
faráře
Josef Beránek

Vyšehrad
Karmelitánské
nakladatelství
Co­py­right © Jan Rybář SJ, Josef Beránek, 2016

ISBN 978-80-7429-755-7
(Vyšehrad, spol. s r. o.)

ISBN 978-80-7195-845-1
(Karmelitánské nakladatelství, spol. s r. o.)
 „Točíme se pořád okolo hříchu, ale otec v příběhu
o marnotratném synovi objímá syna smrdícího po prasatech.
Nečeká, až bude prosit o odpuštění, a jde mu vstříc.“
 První konvertitka

Zmínil jsi, že jste s rodiči často navštěvovali různá poutní místa

v okolí, je to pro tebe i dnes nosné?
Křtiny u Brna byly poutním místem naší rodiny. Tam měl
svatbu můj pradědeček Emanuel Rybář a otcův bratranec Tro-
neček z Habrůvky tam celá desetiletí hrával na varhany. Neza-
přu v sobě moravského katolíka. Mám to v sobě dodnes. S veli-
kou pokorou se modlím Zdrávas Maria, i tu druhou část. Věřím,
že to má váhu. Matka mne po porodu nesla na Hostýn, babička
mne dala jakousi zázračnou medailku. V noviciátě jsem přijal
karmelský škapulíř.
Mám rád ta krásná místa, kde nejsou příroda a architektura
přehlušeny bolestínským zdobením.
A zda jsou poutní místa i dnes nosná? Podívej se třeba na neda-
leký Krzeszów. Řada lidí mi potvrdila, že tam nalezli velký vnitřní
klid a sílu. Helena tam jezdí moc ráda a modlí se tam za celou
rodinu. Znám manžele, lékaře, kteří spíš ze zvědavosti navštívili
Medžugorje. Tehdy byli, jak se říká, nevěřící a dnes chodí pravi-
delně do kostela a ke svátostem. Jiní se vrátili a říkali, člověče,
tam to je samý kšeft…

A co růženec?
Doma jsme se modlili růženec často, i dnes když nemám sílu
na meditování, beru si do rukou růženeček. Kolik tajemství je
spojeno s okamžikem zvěstování, s momentem, kdy Bůh se stal
člověkem, s Kristovou láskou k nám. Přestavuji si, jak se vypra-
vila na cestu k Alžbětě. Píše se, že za ní Maria šla, aby jí poslou-
žila, ale žena jeruzalémského kněze měla jistě několik služek.
Maria za ní šla, aby se mohla někomu svěřit. Možná se i trochu
styděla, nevěděla, jak to říct. Pamatuji se, jak já jsem se styděl

165
říci rodičům, že jsem kněz, vždyť moc dobře věděli, jak jsem
nehodný. Nebo to tajemství, jak se Ježíš potí krví v Getsemanské
zahradě. Jistě viděl v tu chvíli před sebou naši církev. Všecko.
Včetně Rybáře. Viděl, co se s církví stane, a potil se hrůzou.
Mne učili jezuité, Jano Dieška a Aťa Mandl, že Duch svatý je
ženský prvek v Trojici. To mne vždycky upoutalo. Málokdo to
takto formuloval. A přece Bůh nám dal život, stvořil nás z ničeho.
On je Matkou. Říká to ústy proroka Ozeáše: provazy lásky jsem
vás táhl, jako matka jsem se k vám choval, učil jsem vás chodit…
To jsou přece nádherné verše. I kdyby matka zapomněla na plod
svého těla, já nezapomenu. To jsou mateřská slova.
Rád se také modlím v růženci: který byl pokřtěn v Jordánu.
Jan Křtitel ke své hrůze vidí mezi cháskou „plemena zmijí“
Ježíše. Přitom podle Křtitele má Mesiáš pročistit mlat a plevy
spálit ohněm neuhasitelným! Přiložit sekeru ke kořenům špat-
ného stromu! A teď vidí Ježíše uprostřed té chátry. Je to opravdu
Mesiáš? Ptá se ještě krátce před smrtí. Ano, je to Kristus, Osvo-
boditel, hebrejsky Jehošuah. I dnes je přítomen mezi všelijakou
cháskou. Čeká na impulz, který může přinést nějaká životní udá-
lost, nebo impulz někoho z nás. Sám jsem se s takovými lidmi
setkal a jediná cesta, jak je oslovit, byl zájem o ně.

Jsou ti blízká zjevení?

Tou otázkou jsi mi připomněl jednoho malého ministranta.
Bylo nás tenkrát v kostele jen pár a on po mši v sakristii povídá,
že by to chtělo nějaké zjevení! (smích) Zjevení mi příliš blízká
nejsou. Učili nás, že zjevení přinášejí tak z jedné pětiny to, co nám
říká evangelium, a ostatní je z hlavy vizionářů. Někdo vyzdvihuje
zjevení Kateřiny Emerichové, kde se říká, kudy šel Kristus, co
měl na sobě a tak dále. Svatá Brigita Švédská přitom o stejných
událostech na podkladu svého zjevení hovoří úplně jinak! Nebo
svatá Faustýnka… nic proti těm dobrým ženám nemám, ale je
v tom hodně z nich samých.
Jeden stařičký farník mi jednou svěřil, že věří, že roku 2017
Bůh zvítězí nad světem. Bude to totiž sto let od fatimského
zjevení. Ten dobrý muž byl smutný ze stavu dnešního světa,

166
zarmoucený ze svých potomků, kteří se vzdálili víře. Vše, co se
dřív zdálo tak pevné a jasné, se hroutí. A Bůh stále mlčí a nejedná.
Všelijaká zjevení přislibují, že jednou Bůh přece jen promluví.
Že jednou Bůh zvítězí. Ohromí ten svět nevěry a zábavy. Oslní
ty ve tmě hříchu. Jenže ani na Golgotě Bůh nezasáhl. Mlčel jako
dnes. Ani zmrtvýchvstalý Kristus neohromil své nepřátele. Uká-
zal se jen těm, kteří ho měli rádi. Jen těm dal svého Ducha – a oni
se proměnili.
A přesto máme dost lidí, kteří požadují zázraky, které by jim
přinesly zkušenost Boha v rovině, jež je jim prý srozumitelná,
v rovině hmotné. Vnitřní logika Ježíšova poselství u nich neza-
bírá. Nežijí evangeliem, ale neklidem soukromých zjevení a pro-
roctví všeho druhu.

V jednom svém fejetonu hovoříš o stigmatizované dívce a též

o jiné, která hovořila s krásnou dívkou v modrých šatech.
Ano, v létě roku 1951 byla několik dní na vyšetření v Zemské
nemocnici v Brně asi šestnáctiletá dívka s pěti otevřenými ranami
na rukou, nohou a boku, tzv. Kristovými stigmaty. Holka nepo-
křtěná, víry neznalá a tedy nevěřící. Rány se neléčily, ani nezaní-
tily. Vůbec jí nedošlo, že by mohlo jít o stigmata. Dostal se k ní
spolubratr pater Chromeček, ale pak zmizela neznámo kam. Její
jméno znal jen primář Podlaha.
Podobný příběh jsem zažil v severních Čechách. Nečekaně
mne oslovila matka děvčátka, které na zahradě mluvilo s krás-
nou ženou. Rodiče dívenky byli soudruzi, paní učila na gym-
náziu, otec byl nějaký ředitel. Osmiletá dívenka prý přiběhla
k matce a vyprávěla jí, že ji ta žena, která tam stála mezi růžo-
vými stromky, pochválila, že je poslušná a pracovitá. Matka str-
nula. Branka před domem byla zamčená. Zahradu za vysokým
plotem hlídal pes. Fantazírovala ta malá?
Leč děcko bylo neústupné, až si vzpomnělo, že ta dáma si
ulomila dvě růže. Obě, matka i dcera, uháněly za dům do kouta
zahrady: na růžovém stromku byly čerstvě odlomeny dvě růže.
Když jsem to pak viděl sám, pořádně ve mně zatrnulo. Prosil jsem

167
tu paní, aby se o tom vůbec nikomu nezmiňovala, a už vůbec ne
manželovi. Slíbila to a dodržela.

Proč jsi to chtěl utajit? Obával ses, že bys mohl dopadnout

jako pater Toufar?
To ne, srovnání s Josefem Toufarem mne nikdy nepřišlo
na mysl, vždyť v Číhošti viděl pohyb křížku celý kostel.
Spíš jsem si představil tu životní krizi lidí, kteří byli, jak se
tehdy říkalo, nomenklaturními kádry. Stáli o kariéru a teď by je
nepochybně čekaly nájezdy „zjevařů“ a neodbytná pozornost
StB. To víš, že mne to velmi silně zasáhlo, až mi mráz běhal
po zádech, ale mám za to, že to setkání bylo určené té dívence,
ne širokému okolí.

Říkáš, že i tebe to zasáhlo?

Ano, myslím, že ač jsem hodně opatrný na iracionální zále-
žitosti, beru od té doby takové události a jejich svědky vážněji.

Mělo to ještě nějakou dohru?

Před dvěma lety za mnou v Albeřicích přišla paní v letech, že
mne zná z dětství, že jsem jí kdysi dal nějakou knížku. Nepama-
toval jsem si ji, ani si nevybavil, odkud bychom se mohli znát,
až mi připomněla tu vesnici, kde bydlela ta osmiletá dívenka.
Byla to ona. Tenkrát jsem jí dal nějakou knížku s ilustracemi
Daisy Mrázkové.
Okamžitě se mi ta příhoda vybavila a tak jsem se jí opatrně
zeptal, jak se dostala k víře. Odpověděla, že si vzala věřícího
muže. Víš, v tom vidím, já pověrčivý, stopy Panny Marie. Zeptal
jsem se ještě, zda si nevzpomíná na nějakou zvláštní událost
na zahradě, a na nic se neupamatovala. Už je to pryč.
Pamatuji si i na jiný silný případ, znal jsem dvojici kumš-
týřů, žili spolu nesezdaní, měli rádi alkohol, ale byli to hodní
lidé a měli dceru. Po delší době se dcerka objevila v kostele
a šla k přijímání. Nepoznal jsem ji a Tělo Páně jí podal a ona
se jako dospělá dostala k víře, její manžel vyučuje matematiku
na ­jezuitské škole v Belgii.

168
Loučení se sestrami v Trutnově, 1990

Myslíš, že takhle Bůh či Panna Maria vstupují do našeho světa?

To nevím, to je pro mne tajemství, ale vím, že nám všem dal
Pán Bůh evangelium.

Kdo je pro tebe Panna Maria?

Maria je první křesťanka a také první konvertitka ze židovství.
Ona tím naplnila, co její Syn žádal: „Buďte jinačí! Změňte se!“
Nebylo to pro ni snadné. Ona své dítě jistě neadorovala. Musela
přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro
ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží. Nepo-
rodila Krista pro sebe, ale pro nás.
Bůh vstoupil na scénu světa jako Dítě skrze bezbrannou ženu,
aby se ho už nikdo nikdy nebál. Jaký důkaz touhy po důvěře člo-
věka! A jaké riziko pro něj.

169
Co všechno jsi vyjádřil a přitom jsi vůbec nepoužil slova oro-
dovnice, prostřednice, přímluvkyně, jak Pannu Marii téměř
automatizovaně nazýváme…
Hádám, že i my sami chápeme tyto titulatury nejistě. Je snad
Bůh těžko dostupný, lidem uzavřený? Ale kazatelé na poutních
místech si tím hlavu nelámou a frázemi nešetří. (smích) Přitom
se ti zvídaví mohou u Matky Kristovy naučit mnohému: I ona
se ptala, jak se to stane? Docela se až ulekla velkého Vyzvání
Božího. Maria se učila lásce a milosrdenství u svého Syna, a On
na sobě ukázal, že to vše pramení v dobrotě jeho Otce. Proto
nedrží ruku svého Syna, který by nás prý jinak těžce ztrestal. –
To je určeno zatvrzelcům, ale ne hledajícím. Nebyl by pro ni pří-
hodný čestný titul Učitelka víry?
Matka Ježíšova nás učí víře i důvěře.

V posledních letech se hovoří o zážitkové spiritualitě, mnozí

lidé, zvláště mladí, rádi chodí na poutě, kde se vyzpovídají,
jdou k přijímání, ačkoliv během roku je pro ně těžké chodit
pravidelně do kostela a ke svátostem, co si o tom myslíš?
Víc než spirituality nesené zážitky si vážím zkušeností
s Bohem sdílenými ovšem s někým moudrým coby přítelem
a průvodcem.

Svým způsobem tomuto trendu odpovídají světová setkání

papeže s mládeží, jako se konalo letos na Jasné Hoře u Čen-
stochové. Jak se na ně díváš?
Masové setkání mládež potřebuje, potřebuje i hvězdy a idoly.
Důležité je, co jim jejich idol, papež, kněz, charizmatička…,
nabídne, jaké poselství má a jak je silné.

170
 Člověk je komentář k evangeliu

Jací lidé jezdí na duchovní obnovy, jichž se účastníš?

Bývají to obnovy pro muže, pro ženy, nebo pro manželské
páry. Anebo také pro otce se syny či matky s dcerami. Bývají tam
lidé různí. Chlapi třeba vyhecují nevěřícího kamaráda. Někteří
účastníci jsou rozvedení, nebo žijí na hromádce. V atmosféře
duchovní obnovy si navzájem nastaví zrcadlo a neberou si ser-
vítky. Já bych tak přímočarý být nedokázal, ale oni si to mezi
sebou řeknou… a vezmou to. Zažil jsem, jak se jeden z přítom-
ných ještě během setkání rozhodl, že se s družkou ožení a nad-
šeně mi sděloval, jakou měla radost, když jí to volal.

Co ty lidi táhne na exercicie?

Setkání je na pár dní vytrhne ze zaběhaného života. Jsou
v krásné krkonošské krajině. A je to levné. (smích) Během let se
vytvořila základní parta, která na duchovní cvičení jezdí opako-
vaně. Když se připravuji, volám vždycky Pepíkovi, to je správce,
a on mi hlásí, kolik je nových lidí, zda jsou přihlášeni židé, nebo
adventisté, abych neplácl něco nevhodného.
Myslím, že nakonec nejvíc účastnice i chlapy zajímají pro-
blémy v manželském soužití. Představ si, do kaple přijde pade-
sátka maminek mezi třiceti a čtyřiceti lety. Zpívají jak andělé,
až člověk jihne. Pak se rozhovoří a hlava mi z toho klesá. Třeba
jedna řekne: „Máme krásné manželství, ale bydlíme u mých
rodičů a moje máma pořád do mého muže ryje.“ Jinou trápí
hluboké deprese. Další má muže, co se těžko brání lahvi. Ještě
jiná má manžela, který nemá zájem o sex, anebo se naopak při-
zná, že ze sexu nikdy nic neměla, jen bolest... Co s tím? Jak těm
lidem pomoci? Zaráží mne na tom, že často si o svých trápeních
nemají s kým promluvit. Snad je to tím, že nám chybí hlubší

< Duchovní obnova v Domě setkání v Albeřicích, 2011 173

život ve farnostech? Nebo se lidé snáze svěří někomu vzdále-
nému jejich běžnému životu?

Nepřekvapuje tě, že se ani tolik nemluví o veřejných či ekono-

mických záležitostech, o spravedlnosti odměňování či odvádění
daní? O tom, co jsme v tomto směru dlužni obci?
Vlastně ani ne. Jsou různí lidé. Jedni chtějí svět měnit jakoby
zvenku. Ulehčit lidem práci, nastavět supermarkety, dávají se
do veřejných služeb, ale mnohdy bez touhy dát někomu radost,
spíš se v jádru chtějí ukázat, dostat na výsluní. Ti druzí, ať už
mají ekonomické úspěchy nebo žijí „z ruky do úst“, tuší že svět
se musí změnit zvnitřku, aby k něčemu byl. A ty nejbližší vztahy
je třeba léčit na prvním místě.
Kolem nás je spousta bojovníků proti globalizaci a rozumím
jim, když jí míní svět bez hranic pro peníze, kapitál, podnikání,
zisky. Ale má někdo lepší vizi Evropy, světa? Tvrdím, že velcí
politici a státníci se inspirovali a inspirují 5. kapitolou Matoušova
evangelia. Martin L. King, Nelson Mandela, Mahátma Gándhí,
ti ukázali, že k osvobození není třeba zbraně.

Mluvíš o Horském kázání, resp. o blahoslavenství? O textu,

který býval chápán jako výzva pro řeholnice a řeholníky?
Proč jen pro ně? O co nám jde v Evropě dnes? Abychom měli
stále vyšší životní úroveň?
O tom, zda může být evangelium vodítkem pro politiky, se
vedou veřejné debaty. Tímto směrem směřovali i autoři listu
Pokoj a dobro. Hesla jako řídit stát jako firmu se při nejlepší
vůli brzy ukážou jako laciná nebo naivní. Politik by se měl odvá-
žit opřít se o větší vizi. Spravovat svěřenou úlohu poctivě, mít
na mysli blaho těch, jež zastupuje, to dokážou vposledku jen tací,
jimž jsou blahoslavenství srozumitelná: Blaze těm, kdo hladovějí
a žízní po spravedlnosti, těm, kdo působí pokoj… Každý poli-
tik slibuje, snaží se zaujmout voliče pro svoji představu, jejich
sliby prověřuje jejich osobní život. Věřme těm, kdo se drží Kris-
tových zásad.

174
Jak v tomto kontextu vidíš Evropskou unii?
Evropská společenství, předchůdce dnešní Unie, zakládali po
válce lidé, kteří tomu velmi dobře rozuměli, věděli, jakou cenu
má smíření, povědomí společného dobra. Vlastně až do devadesá-
tých let minulého století šlo o projekt, tak trochu na okraji zájmu
politiků, v němž se víc než jinde angažovali křesťané. S promě-
nou na Evropskou unii a vytvořením společné měny začaly být
bruselské úřady i Evropský parlament lákavé pro lidi kariér-
ního ražení. Naši lidé čtou, jak oslnivé platy evropští úředníci či
poslanci berou, a očekávají oslnivé výsledky. Není divu, že se
dívají na takovouto Evropu kriticky. Není divu, že po těch letech,
co pro nás byla svobodná Evropa nedostupným rájem, nám dnes
připadá obyčejná, nedokonalá.
Jak by naši Unii viděl Slavníkovec, biskup Vojtěch? První
Čech, který byl i Evropan? Vojtěch studoval v Německu, pobý-
val v Římě, působil v Čechách i v Maďarsku a nakonec byl zabit
na severu Evropy. Rozuměl domácímu prostředí, ale cítil souná-
ležitost i s tehdejší křesťanskou Evropou. Chápal, že jedno nelze
rozvíjet bez druhého. To nám, Čechům, dnes mnohdy chybí.
Společné dobro rovná se moje dobro. Chtělo by to víc přísnosti
k sobě! Evropa se o nás nepostará, my se máme starat o ni.

Píšeš i politická zamyšlení různým politickým subjektům?

Když mají zájem a mohu psát, co chci, proč ne?

A jakou máš politickou linii?

Ptal jsem se v Hradci chytrého vzdělaného pána, příznivce
Václava Havla, koho volil v přímé volbě prezidenta. A on že
Miloše Zemana. Když jsem se zeptal proč, říkal, že Zeman „je
náš člověk“. Nedalo mi to a ptal jsem se dál: „Jak náš člověk?
Co tím myslíš?“ A on na to, že to Miloš Zeman říkal. Všichni
tak něco říkají. A proto nabádám voliče, aby volili lidi ne podle
krásných řečí, slibů a hesel, ale aby si zjistili, jak žijí, zda jsou
zvyklí poctivě pracovat pro druhé, vnímat místní komunitu a roz-
víjet ji. Takoví lidé, ani nemusí být pokřtění a chápou význam

175
kostela v obci, křížků u cesty mezi poli a křesťané s nimi mohou
spolupracovat…

Povzbuzuješ slušné lidi, aby šli do politiky?

Samozřejmě. (smích) Vyčítal jsem v nadsázce synům starosty
z Hostinného, jak to, že nejdou do politiky, že to je škoda, když
už mají jméno díky tátovi… Teď jsem postrčil jednu šikovnou
dívku v Hradci a jen doufám, že se mezi těmi politickými mata-
dory neztratí. (smích) Mladí lidé se dnes však neradi angažují
jménem nějaké organizace.

A když už, lákají je sdružení zaměřená na udržitelný rozvoj či

na záchranu zidealizované historie…
To může být slibné! Filozof by řekl, že člověk není jen sou-
částí Vesmíru, ale jeho smyslem, zauzlením, završením. Můžeme
ale také říci, že kam táhne člověk Vesmír, tam se ocitne. Táhne-li
lidstvo, vše co je mu svěřeno, ke zlu, bude i příroda v nesouladu,
v neřádu, ve zmatku. „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a nedo-
čkavě čeká, co s ním člověk udělá,“ píše Pavel z Tarsu. „Zůstala
naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku,
z poroby porušení, a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí.
Zatím ale sténá.“ (Řím 8,19) Vždyť lhostejnost k životnímu pro-
středí, pohodlnost či trocha lumpárny naší i cizí má vposledku
podíl na chaosu přírody. Ne tedy hvězdy jsou vinny, že ovlivňují
jednání člověka, ale kdoví – člověk může být vinen, že hvězdy
padají a Vesmír se chvěje.
Člověk, říká papež František, má „obdělávat a střežit“ zahradu
světa a být si přitom vědom, že „konečným cílem ostatních tvorů
nejsme my. Spíše všichni tvorové postupují, společně s námi
a skrze nás, ke společnému cíli, kterým je Bůh“.

Jiří Zajíc hovoří v duchu koncilní konstituce Gaudium et spes,

že církev a svět jsou spojené nádoby, že atmosféra ve světě se
odráží v církvi a naopak. Je ti to blízké?
Rozhodně. Podívej se třeba na debatu o uprchlících: rozdě-
luje stejně společnost jako věřící. Přitom farnosti a společenství,

176
Prezentace a autogramiáda knihy Kam jdeme?, Rychnov nad Kněžnou, 2012

farní a diecézní rady by mohly být takové „laboratoře dialogu“,

jak by řekli pánové z křesťanské akademie, kde by krystalizovaly
názory, které by se nepochybně promítly do veřejného mínění.
Představ si třeba, že bychom se odhodlali propůjčit nějaký nevy-
užitý klášter uprchlíkům, jak navrhoval papež František, a ještě
bychom měli plán, jak těm lidem po sousedsku přiblížit naši
kulturu. Novináři by se slétli jako vosy na zbytek piva! (smích)

Říkal jsi, že končí období klerikální církve, jak by měla vypa-

dat ta poklerikální?
To je můj ideál. Je to nerozdělená církev tvořená laos, Božím
lidem. Církev bez rozdělení na církev učící a církev posloucha-
jící. Církev bratrská a sesterská.
Líbí se mi slova papeže Františka, který říká, že laik, který ze
své podstaty, ze své identity tkví v srdci sociálního, veřejného

177
Přednáška na Akademických týdnech v Novém Městě nad Metují,
devadesátá léta minulého století

a politického života, protože má účast na kulturních formách,

jež se nepřetržitě rodí, potřebuje nové organizační formy a způ-
soby slavení víry.

Církev bratrská a sesterská, to znamená, že nebude třeba hie-

rarchie?
Hierarchie v překladu znamená svatovláda. Zatímco Kristus
hovořil o službě, vždyť papež si říká sluha sluhů Božích. Vztahy
v církvi mají být uspořádány jako ve fungující rodině. I v rodině
musejí děti poslouchat, zvláště když jsou malé, je v ní ctěna auto-
rita, ale odstupňovaně. S patnáctiletým potomkem se jedná jinak
a třicetiletý naopak může radit rodičům.

178
 Máme tolik vzdělaných, uvážlivých a ochotných laiků, kteří
by mohli kléru radit! Ale chápou naši páni biskupové, že by si
měli nechat poradit? Když se věřící laici sjedou do Olomouce,
biskupové, ač pozváni, nedorazí… Bojí se?
Vidím velkou pokoru v tom, jak papež František tu tradiční
pyramidu, jejíž základnu tvoří laici a vrchol římský biskup,
obrací. Jedná se jen o to, kdo to pochopí. Sám jsem přesvědčen,
že právě laici zachrání tuto církev, a to tím, že budou prosazovat
dobré věci odspodu.
Ti laici tuší víc než preláti, jak rychle teče do lodičky naší
církve. Pánové preláti zapomněli na Pakt z katakomb, ale lidé
nikoliv. Jsou blíže životu než klérus. My jim dneska nestačíme
s našimi formulkami. Oni chtějí živoucí církev, ne hierarchii,
ale ani demokracii. Chtějí rodinu, kde panuje důvěra a kde mají
i oni svůj hlas.

Rozlišení mezi královským kněžstvem a služebným kněžstvem

bylo po staletí vnímáno jako zásadní a nepřekonatelné. Vždyť
kněz bývá chápán jako prostředník mezi člověkem a Bohem.
Otto H. Pesch ve své rozsáhlé studii o druhém vatikánském
koncilu tuto otázku obchází tím, že říká, že tyto dvě role jsou
nesouměřitelné. Jak tomu je podle tebe?
Kněz je ten, kdo přiblíží Boha lidem. První, kdo to umí, jsou
rodiče, tedy královské kněžstvo! Myslím si, že z toho staletého
rozdělování nic dobrého nevzešlo. Křtem se stáváme celým živo-
tem Kristovými, a to všichni, laici, řeholnice, řeholníci, kněží
i biskupové. Všechny ostatní sliby a „zasvěcení“ nejsou nutná,
nejsou v původním slova smyslu tak podstatná.

Sám zmiňuješ jako významnou událost první sliby, ale o věč-

ných slibech jsme nemluvili…
Slavné sliby jsem skládal 14. srpna 1971 v kostele Božského
srdce v Hradci Králové. Byla normalizace, proto jsme využili
kostela, kde byl farářem spolubratr Jan Nevtípil. Sliby jsem sklá-
dal do rukou provinciálovi Janu Pavlíkovi za zamčenými dveřmi,
přítomni byli už jen dva spolubratři.

179
 Ale opravdu – čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že
bychom měli dbát o to, abychom jedinečnost křtu ničím neza-
stiňovali.

Přemýšlím, kam až, k jakým důsledkům tahle myšlenka vede?

Neobáváš se, že by to nějaké farní společenství zneužilo?
Všechno se dá zneužít. Vím, kam směřuješ. Kněz přichází
o danou výlučnou pozici. To není pro nás kněze snadná situace.
Farní rada může být deset chlapů z „c. k. doby“ a faráře brzdit.
Ale je to důvod, upřít radši laikům spoluodpovědnost? Apoštol
Petr říká směrem k laikům: vy jste lid vyvolený, národ svatý, lid
patřící Bohu. A nám, kléru, přísluší „obsluhovat vás u stolu“. To
dělá Václav Vacek. Po mši jde, vaří kávu a čaj a nabízí je farní-
kům. Přímo v kostele.
Víra, kterou jsme obdrželi, říká papež František, je darem,
který jsme v mnoha případech dostali z rukou našich matek
a babiček. Ony jsou živou pamětí Ježíše Krista v našich domo-
vech. V tichu rodinného života se většina z nás naučila modlit,
milovat a žít víru. Bylo to uvnitř rodinného života, který pak
přijal formu farnosti, školy a obce, kde víra vstoupila do našeho
života a stala se tělem. „Naše role,“ obrací se papež na klérus,
„naše pastýřská radost spočívá právě v pomáhání a podněcování,
jako to činili mnozí před námi: matky, babičky a otcové – praví
protagonisté dějin.“
U evangelíků i za komunistů pastoři dbali na svou dobrou
pověst, protože věděli, že rada starších je může jednoduše odvo-
lat. A špatné reference jim mohou zkazit další práci i život. To mi
nepřijde špatné nebo nezdravé. Koneckonců v prvotní církvi byli
představení vybíráni ze středu obce věřících. Neříkám to proto,
že bych byl pro zavedení tohoto způsobu, ale kdo může vyloučit,
že se k tomu jednou naše církev nevrátí?

Rozlišení mezi laiky a kleriky posiluje i specifické oblečení,

není to tak dávno, co papež Jan Pavel II. prosazoval, aby kněží
chodili na veřejnosti pouze s kolárkem…
Vzpomínám si, že za papeže Jana Pavla II. jsme dostali tzv.

180
Vademecum. Jeden z jeho bodů říkal, že základní oděv kněží je
talár. Papež František naopak nás kněze povzbuzuje, abychom
mezi lidmi nevybočovali oděvem a nebáli se, že se zašpiníme.
(Viz Filip 2,5–8) I v tom vidím nepřímé docenění nároků úlohy
laiků ve světě.

Nemáme stejně stále pod kůží představu církve jako sdružení

lidí, z nichž ti nejlepší jsou klerici a ostatní se jim snaží při-
podobnit?
To je pravda. Dovolím si odcitovat exhortaci papeže Fran-
tiška: „Pastýř nemá říkat laikovi, co má říkat a dělat. Laik to ví
často lépe než my. Pastýř nemá určovat, co mají laici v různých
prostředích říkat. Jako pastýři sjednocení se svým lidem nám
prospěje ptát se, jak podněcujeme a prosazujeme lásku a bratr-
ství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Co děláme, aby se
v našich srdcích nezahnízdila zkaženost.“
A dále František říká k našemu tématu: „Častokrát upadáme
do pokušení myslet si, že angažovaný laik je ten, kdo se účastní
církevní práce nebo záležitostí farnosti či diecéze, a málo jsme
se zamýšleli nad tím, jak provázet pokřtěného v jeho veřejném
a vezdejším životě… Aniž bychom to zaregistrovali, vytvořili
jsme určitou elitu laiků a uvěřili, že angažovaní laici jsou pouze
ti, kdo se zaobírají „kněžskými“ záležitostmi; zapomněli jsme
a přehlédli věřícího, který častokrát spaluje svoji naději v každo-
denním boji o život z víry. Toto jsou situace, které klerikalismus
nemůže vidět, protože se snaží ovládnout prostory a nikoli zažeh-
nout procesy…“ Klerikalismus bohužel zabrzdil zrání laiků, kteří
namnoze lavírují mezi poslušností kléru a vlastní odpovědností.

Možná i proto, že se ve složitých životních situacích setkávají

s protikladnými postoji či rozhodnutími duchovních, což pod-
lamuje jejich důvěru v církev i v sebe samé…
To jsem si naplno uvědomil v době, kdy jsem pracoval manu-
álně, došlo mi, jak málo toho my kněží laikům můžeme dát.
Moc toho od nás nedostávají a někdy navrch odcházejí s pláčem.
Někteří kněží jen těžko přebírají odpovědnost za svá rozhodnutí

181
i ve zpovědnici a jen citují dokumenty. A co hůř – jak mi bylo
řečeno při jedné besedě s manžely: „klérus bude tahat třísky z očí
lidí, co namnoze nikdy neměli výuku náboženství, zatímco trámů
ve vlastních očích si nevšimnou!“ (Lk 6, 41–42)
Papež František k tomu říká: „Je nelogické, že bychom jako
pastýři měli mít monopol na řešení rozmanitých problémů, před
které nás staví současný život. Naopak, musíme být na straně
svého lidu, provázet jej v jeho hledání a podněcovat představivost
schopnou odpovídat na aktuální problémy. A činit to rozlišová-
ním spolu s naším lidem a nikdy ne pro náš lid nebo bez našeho
lidu. A jak říká svatý Ignác „podle potřeb míst, doby a lidí,“ tedy
bez šablonování. Není možné vydávat všeobecné direktivy orga-
nizující lid Boží v jeho veřejném životě. Inkulturace je proces,
který jsme my pastýři povoláni podněcovat povzbuzováním lidí
k tomu, aby žili svoji víru tam, kde jsou, a s těmi, s nimiž jsou.
Inkulturace znamená naučit se objevovat, jak určitá část dneš-
ního lidu v určitém historickém momentu tady a teď žije, slaví
a zvěstuje svoji víru... Inkulturace je řemeslná práce a nikoli fab-
rika na sériovou produkci procesů, které produkují křesťanské
světy či prostory.“

Na druhé straně nejsou někdy právě laici ti, kdo faráři a hie-
rarchií manipulují, prosazují ceremoniály, latinské obřady…
Budou-li mít laici v církvi větší prostor, nečekají nás roztodivné
náboženské aktivity ještě ve větším měřítku?
Nu ano, jsou mezi námi „lefébristé“. Poraďme jim, kde se
slouží latinské mše. Zpíval jsem také starým dámám latinskou
prefaci, když si to přály. Proč ne? Je to krásné. Když se modlím
v soukromí Gloria, modlím se latinsky. Je to nádherné! A jak by
to bylo krásné, kdybych to uměl řecky, nebo aramejsky… v ara-
mejštině, která má jednodušší slovní zásobu, je mnohé vyjád-
řeno tak krásně přímočaře. Třeba slovo spasení znamená život.
Není to půvabné?
V jednom sloupku, nazvaném Musíš výš, jsem se to poku-
sil popsat: Je rozdíl mezi slepicí a skřivánkem a podobně máme

182
Křest, svátost, kterou by nic nemělo zastiňovat.
Osmdesátá léta minulého století

dva druhy křesťanů. Ti první rozumí klacku. Bůh vyhnal člověka

z Ráje, když zhřešil. Bůh je totiž nejvýše spravedlivý! Druhá sku-
pina jsou ti, pro něž je Bůh dobrotivý Otec, který vyhlíží marno-
tratného syna. On je totiž nejvýš shovívavý! Dobré chce učinit
ještě lepšími a zlé přivést k rozumu.

Možná je problém také v tom, že my laici žijeme často „dvojí

život“, jeden ve všední den a druhý v neděli dopoledne? Máš
na to nějaký recept?
Recept je číst evangelium, pět minut denně věnovat evangeliu.

Je v něčem specifická laická spiritualita?

Podívej se na fokolaríny, na hnutí Chemin neuf, Emanuel,
Komunitu Blahoslavenství, takovýchto společenství jsou desítky.

183
Na Slovensku tuším dodnes fungují buňky tzv. Rodiny, žijící
podle spirituality, kterou rozvinul podle vzoru Katolické akce
profesor Tomislav Kolakovič. Přál bych si jen, aby se tato hnutí
rozvíjela i pro dobro farností, aby věřící z nich nevytrhávala, ale
motivovala je k práci, tam, kde žijí, kde běžně chodí do kostela,
kde studují a pracují. Třeba jak to dělají bratři z Taizé. Za ideální
považuji malé buňky ve farnostech, napojené na určitou spiritu-
alitu, ale ukotvené ve farnosti.
Nevím, co by na to řekli větší odborníci, třeba takový Aleš
Opatrný, ale myslím, že vposledku se laická spiritualita moc
neliší od kněžské. Pro nás všechny platí Nový zákon. Život nás
všech se má opírat o vděčnost, údiv, odvahu a sdílení obdarování.
Jen v jednom se laici možná liší – jsou chtě nechtě nuceni být
flexibilnější, reagovat rychle na nové situace a požadavky rodiny,
společenství, doby, a i proto by měl být jejich hlas v církvi víc
slyšet.

Jak bychom měli evangelizovat? Papež František na jedné

straně evangelizaci chápe jako klíčovou roli církve a zároveň
se vyjádřil kriticky o historických „nátlakových metodách“…
Lidé se především dívají, jak žijeme. Člověk, každý z nás, je
komentář k evangeliu.
Měli jsme kdysi v Poříčí staré harmonium, hrát už na něj nešlo.
Chtěl jsem ho rozštípat, když se objevil chlapec, který se chtěl
učit hrát na varhany. Pouštěl jsem ho občas na kůr, to víš, var-
haník to moc rád neviděl. A tak jsme se domluvili, že bych mu
nechal to harmonium, že by mu ho táta možná spravil. Chlapec
se na něj skutečně naučil výborně hrát. Vystudoval vojenskou
hudební školu v Roudnici, pak ještě Akademii múzických umění
a stal se šéfdirigentem posádkové hudby v Hradci Králové. Jed-
nou pak přišel pan podplukovník Hanuš za naším panem bisku-
pem, že kdykoli bude potřeba, posádková hudba je připravena
zadarmo zahrát. A proč? Protože si jako malý kluk mohl zahrát
na varhany a dostal rozbité harmonium. A někdo mu věřil, že
z něj něco bude… Aspoň tak mi to jednou řekl. Jsou to malič-
kosti, semínka, která někdy vzejdou.

184
Mohl k této vizi církve jako Božího lidu, ke zrání katolíků
ke křesťanské dospělosti přispět církevní sněm?
Jistě, to byla naše naděje. Ale co se podařilo z těch stovek stran
podnětů vyhodnotit a převést do života naší církve? Asi bych měl
mít větší trpělivost. O to víc si vážím mladých lidí, kteří dnes pra-
cují a usilují o obnovu církve v intencích koncilu.

Jakou roli sehrávají nebo by měla sehrát katolická média?

Josef Zvěřina říkával, že potřebujeme mluvit současnou řečí,
ne mluvou nebeskou. Ale je těžké s tím začít a ještě těžší vydržet.
Vážím si všech „našich“ médií, která se touto cestou vydala, ať
už to bylo ADéčko, nebo dneska třeba Universum.
Naopak když listuji Světlem, vždycky mně vytane na mysli, že
úzkost a strach nejsou dobří rádci. Ten týdeník vytahuje na světlo
zázraky, vidění, legendy a pak jsou autoři přísní: když to a to
nebudeš dělat, přijdeš do pekla! Úzkost a strach v duších jeho
čtenářů nepotlačí ani útěšné slovo Kristovo v evangeliu. Mám
s tím dlouholeté zkušenosti.
Křesťanská média nemají líčit vše na růžovo, mají usilovat
o pravdivost a ovšemže také ohleduplnost. Bez kvalitních médií
si hůř tříbíme názory, není prostor pro jejich sdílení, pro vytváření
„veřejného mínění“ uvnitř církve. To je přirozená součást života
dospělé církve. To je cesta, jak prohlubovat schopnost rozlišovat
nepodstatné od podstatného, a toho se držet. Ať to nedopadne,
jak říkával Jano Dieška, že církev bude jako povoz, který stojí
na místě: „Papež, kočí, dává povely, povzbuzuje, práská opra-
těmi, jenže jeden kůň je chromej a druhej divokej.“

Ty o „nové řeči“ hovoříš často…

… protože v naší řeči se odráží, o co nám ve skutečnosti jde.
Čemu vlastně věříme, když o tom nedokážeme mluvit vlastními
slovy? Opakujeme výroky po staletí neměnné a doufáme, že tak
se vyjádříme přesněji. A stejně dojde k nedorozumění. Když ško-
láčkům vyprávím o Duchu, hned jim hlavou bleskne, na kterém
hradě asi bydlí. A ti odvážnější se i zeptají. (smích)

185
 Reformy pro naše století

Souvisí nějak Janovo volání po obrácení, které si připomínáme

každý rok v postní době, s obnovou církve?
Církev Kristus svěřil učedníkům, hříšným lidem. Šel do toho
i s vědomím rizika, která z toho vyplývají.
V evangeliu čteme: změňte se, buďte jinačí. Jenže nám chybí
touha znovu a znovu se navracet k evangeliu. Bránit se zkost-
natění. Připustit si, že jsme se nechali unést tituly, pompézností,
rozdělením Božího lidu na klérus a laiky, šatičkami, nadřazeností,
arogancí. To nemluvím nic o donášení, tajnůstkaření, diploma-
cii a pletichách. Hodně z toho stejně už prosáklo na veřejnost.
Naplníme-li sami toto Ježíšovo přání změnit se, bude to nej-
lepším dokladem síly evangelia pro dnešní hledající svět. Bez
tohoto pokorného důrazu na to podstatné, není možná skutečná
evangelizace, a to je koneckonců posláním církve: být viditel-
ným znamením spásy, záchrany pro náš svět. A nová evangeli-
zace začíná mluvou.

A nová mluva, musí vycházet ze srdce, z vlastního přesvěd-

čení…
… a porozumění. Proto si myslím, že nejhlubší, vnitřní základ
nové evangelizace je radikální změna západního „starozákon-
ního“ učení o vykoupení, o prvotním hříchu s jeho nepochopi-
telnými následky, jak napsal františkán Hermann F. Schalück.
Prostě usmiřování „uraženého“ Boha Kristovou krví nemůže být
hlavní důvod, proč se stal Bůh člověkem. Je to smutný důvod …
a nepravdivý! Bohužel však strašně hluboce zakořeněný.

< Setkání chlapů v Domě setkání v Albeřicích, 2008 a 2012 187

S Antonínem Mandlem na Muchovic chalupě v Krkonoších,
sedmdesátá léta minulého století

Vždyť takto zní jedna z tradičního šestera základních pravd:

„Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykou-
pil a navěky spasil…“
Jsem přesvědčen, a už jsme o tom mluvili, že Kristus přišel
na svět, aby žil náš život, představil na sobě Boha Otce, oslavil
ho a završil lidstvo – i když za to zaplatil vlastním životem. To
jsou důvody radostné a pochopitelné!
Pradávní lidé, primitivní, rozuměli jen fyzické síle, moci,
násilí. Mojžíšův Bůh vyhnal hříšníky z ráje a ještě tam posta-
vil hlídače, aby nikdo nemohl nazpět. Kristův dobrotivý Otec
však vyhlíží zdaleka hříšníka, zda-li se vrátí. Od počátku dějin
si lidé přizpůsobovali Boha sobě: hněvá se, trestá, uráží se. My
se naopak snažíme připodobňovat se Kristu. On je trpělivý, sho-
vívavý, láskyplný. Dokud člověk dýchá, má možnost se vrátit.

188
(Až je mimo čas, nastupuje Boží spravedlnost.) V tomto kon-
textu vnímám úvahu, že je možná evoluce i v doktrinální sféře.
Tak se vyslovil papež Jan Pavel II. v roce 1988 a podobně ještě
před ním Carl Sonnenschein: „Dogmata nejsou nepohyblivá.
V každém čase ukazují jinou tvářnost, odhalují se, ruzpukávají,
ba i ztrácejí listí.“

Myšlenka, že církev neustále prochází reformou, „ecclesia

semper reformanda“, pochází z koncilové kuchyně?
Ta věta je starší, první ji hlásal Karl Barth, který se odvolával
na svatého Augustina. Od něj ji převzal Hans Küng a další konci-
loví teologové. Avšak jsou lidé, kteří zastávají názor, že církev je
nereformovatelná. Vidím sám, jak je to těžké. Že pánové nechtějí
ustoupit ani kousíček ze svého zaběhaného způsobu života. Ale
doba se změnila. Laici dospívají. Boží lid se stává královským
kněžstvem. A toto kněžstvo potřebuje služebníky, nikoliv hie-
rarchy. Vždyť Ježíš nám slibuje, že nás jednou na věčnosti bude
On sám obsluhovat!

Kde by bylo třeba začít?

Ptejme se, co by dělal na našem místě Ježíš. Mně během života
vykrystalizovalo několik témat, drze jsem je sepsal a zveřejnil,
když se sešlo konkláve po odstoupení Benedikta XVI. a hovořilo
se o potřebě reformy kurie.
Předně bychom si měli dát pozor na honosný způsob života.
Ten není z otce, ale ze světa. (1 Jan 2,16) Dále papež může víc
než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům podle rady Moj-
žíšova tchána: vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě,
ať je nesou s tebou. (Ex 18,16–26). A pak ještě jedna nelehká
věc. Žije mezi námi mnoho kněží, kteří neunesli samotu. Je jich
pravděpodobně téměř sto tisíc. Máme tisíce jáhnů, které svě-
tíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek! Další úvahy by se
mohly týkat církevního práva a bezprávných laiků, procesů bez
soudu a bez obhájců…

189
To, co uvádíš, sice možná nemá věroučný charakter, ale s mno-
hým z toho ani koncil nic nesvedl. Celibát a úvahy o jeho zdob-
rovolnění byly, pokud vím, tabu.
Však jsem také napsal, že bychom především neměli zaclánět
Krista a meditovat o žalmu 89,43 abychom my sami nerozvese-
lovali své nepřátele. (smích)
Vím, že to, co jsem načrtl, má celou řadu souvislostí, nejde to
změnit ze dne na den, ale to neznamená, že bychom o tom neměli
se vší vážností mluvit.

Začněme třeba biskupy – ty odhaduješ, že polovinu svých pra-

vomocí jim může papež předat?
Určitě! Vždyť oni jsou jako on nástupci apoštolů. Pak by mohl
mnohé kněze papežské kurie poslat na fary a mezi lidi. Bisku-
pové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se
samostatnosti a odpovědnosti, k níž je mimochodem papež Fran-
tišek vyzývá. Diecéze by navíc mohly samy volit svého biskupa,
papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo.
V prvotní církvi rozlišujeme obce kolem apoštola Petra a obce
„janovské“. Petrovské obce byly od počátku strukturované více
hierarchicky, ovšem daleko od středověkého i dnešního modelu
církve. Janovské obce měly dlouho kolektivní vedení, kde „moc“
nehrála žádnou roli, spoléhali na přímé vedení Ducha svatého.
Ponenáhlu však ztrácely tuto svoji charizmatickou podobu, když
se včleňovaly mezi ostatní obce. Ze „starších“ (presbyteroi)
a „dohlížitelů“ (episkopoi) vykrystalizoval posléze přesně vyme-
zený úřad biskupa odpovědného za několik obcí. Pavel o tom píše
Timotejovi: „Církevní představený musí být bezúhonný, mít jen
jednu ženu… musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržo-
vat svoje děti k poslušnosti… Nestačí-li totiž někdo na to, aby
držel v pořádku svou domácnost, jak se bude moci starat o Boží
obec?“ (1Tim 3,2–5)

Jak by měl být biskup vybrán?

Když se jednalo po válce o obsazení pražského arcibiskup-
ství, byli tři výborní kandidáti: premonstrátský opat Bohuslav

190
S. Jarolímek, františkán Jan E. Urban a Dr. Josef Beran, všichni
byli lidé osvědčení, lidé velkého renomé. Z nich Vatikán vybral
Josefa Berana, který se i v kritických chvílích zachoval křesťan-
sky statečně. Nicméně dnes, myslím si, by měl být biskup volen,
a to všemi kněžími diecéze, zástupci řádů a farních rad.
Vždycky se mi vybaví, jak byl kdysi v Miláně zvolen bisku-
pem svatý Ambrož. Přišel do města jako úředník, aby nastolil
pořádek, a když přišel udělat pořádek do katedrály, kde se zrovna
lidé hádali, zvolili si ho za biskupa. (smích) Ale vážně: věřím,
že volba je způsob výběru kandidátů, který by přispěl k jejich
samostatnějšímu a odpovědnějšímu přístupu. Biskup je zosob-
něné Kristovo „Já“ mezi námi. Podle koncilní konstituce O církvi
„vykonává biskup moc jménem Kristovým“. (čl. 27) „Jeho moc je
vlastní, řádná a přímá… je představeným lidu, který vede.“ Bis-
kup má povinnost jasně promluvit: toto je správné, toto je zasta-
ralé. Mlčí-li, můžeme mít snadno dvě církve: jednu dle evangelia
a druhou její karikaturu.

Možná biskupové váhají s jednoznačnými vyjádřeními, pro-

tože si jsou vědomi toho, jak slova snadno rozdělují a leží jim
na srdci, že mají pečovat o jednotu svěřeného lidu.
Spíš mi přijde, jako by necítili, že mají berlu v ruce. Bisku-
pové jsou, obrazně řečeno, především pastýři, kteří mají jít před
stádem, ukazovat mu cestu na dobré pastviny, a hledat ovce, které
se zatoulaly a uvízly v trní… Nemyslím si, že by řeč biskupa roz-
dělovala katolíky – když by se odkazoval na evangelium.
Biskup je svým způsobem důležitější než papež. Pro místní
církev, daleko od Říma, je – jak mne učili – nejdůležitější a také
nejzranitelnější – je i Achillovou patou církve.

Proč je nejzranitelnější?
Protože si jen těžko můžeme představit, jak náročná je role
pastýře. „Jsme někdy v pokušení zoufat si nad svými neschop-
nostmi, slabostmi, ubohostmi, těžkostmi, překážkami, nad svou
únavou ze života,“ vyznal se v jednom rozhovoru kardinál Chris-
toph Schönborn. Není snadné unést odpovědnost a neodvolávat se

191
na vrchnost, nestáhnout se do role příjemce příkazů shora. Není
snadné ubránit se zavádění dvorních ceremoniálů či absolutní
vlády a naopak pozorně hájit zdravé ovzduší v diecézi. V tom
rozhovoru Schönborn pokračuje: „Myslím, že my biskupové,
bychom udělali lépe, kdybychom měli méně různých setkání
a častěji byli ve zpovědnici…“
Poslední tři desetiletí byli za biskupy jmenováni lidé, s nimiž
Vatikán neměl „problém“. Jenže je to správně? Před volbou jed-
noho z posledních papežů kardinál Vlk řekl, že nikdo mezi kardi-
nály nevyčnívá. To je důsledek způsobu výběru biskupů. A možná
i toho, že biskupové, kteří své okolí přerostli, byli upozaděni jako
biskup Róbert Bezák, biskup Jacques Gaillot. Kdo ví, kolik tako-
vých případů na celém světě je?

Na druhé straně – není pochopitelné, že Vatikán nechce „mít

problémy“? Ty sám v jednom svém komentáři píšeš, že voláme
po osobnostech ve veřejném životě i v církvi a pak jsme pře-
kvapeni, když to jsou tak trochu kontroverzní osoby…
To je pravda a je zajímavé, co k tomu podotýká papež a mu­­
čedník Kliment I: „Jsou-li kvůli mně nesváry, spory a roz-
koly, vystěhuji se a půjdu, kam budete chtít, jen ať obec žije
v pokoji.“ Apoštol Pavel, nabádá v listu Timotejovi: „Nepouštěj
se do nesmyslných a hloupých rozepří. Víš přece, že to vyvolá
jen hádky.“ To všechno je dobré vědět, ale přesto si myslím, že
dnes nám nechybí úředníci a oddaní služebníci, ale osobnosti.
Ono je lehčí být „služebníkem kultu“, než „služebníkem slova“.

Přemýšlel jsi také nad otázkou, zda by mělo být nějak časově
vymezeno období práce biskupa? A jak by byli vybíráni po­­
mocní biskupové, neměl by si je volit na dobu svého působení
sídelní biskup?
Limit pro sídelního biskupa je dovršení věku 75 let, kdy musí
požádat papeže o uvolnění z funkce. To se, myslím, osvědčilo.
Složitější je to s tak zvanými pomocnými biskupy, často si je
tak trochu „vybere“ určitý biskup a oni pak mají úzce spolu-
pracovat i s jeho nástupcem. Přimlouval bych se za to, aby si

192
V Janských Lázních, 2012

pomocné biskupy vybíral sídelní biskup a po jeho odchodu byli

jeho pomocní biskupové uvolněni z funkce. Nový sídelní bis-
kup by si opět mohl své nejbližší spolupracovníky vybrat sám.

V souvislosti s charakteristikou biskupů jsi citoval apoštola

Pavla, který nepočítá s charizmatem celibátu jako nezbytnou
podmínkou kněžské či biskupské služby.
Přesně tak! Konečně, vždyť Ježíš si vyvolil ženaté muže,
nikoliv svobodné esény. Později ovšem přišli „novátoři“, drze
opravující Krista: celibát nařídili povinně a všem! Přitom Ježíš
o charizmatu celibátu, řekl, že „někteří nežijí v manželství, pro-
tože se ho zřekli pro království nebeské“. „Kdo můžeš pochopit,
pochop!“ (Mt 19,12.) Jsou lidé – tedy ne všichni – ale někteří,
výjimeční! Celibát je hrdinství, nedá se nakomandovat na celý
život ani pokoušet se o něj bez charizmatu od Boha. To ale nezna-
mená, že ostatní, kteří nežijí v celibátu, nejsou schopni dobré
služby v církvi – viz Davídkovi svěcenci, ženatí řeckokatoličtí
kněží či výjimečně ženatí pastoři jiných církví, kteří konvertovali
ke katolictví. Pro zákoníky je to ovšem nepochopitelné.
Do roku 1950 chodili do semináře primusové, ti nejlepší
studenti chodili na lékaře, na práva, na učitele nebo na kněze.

193
Až do roku 1989 uchazeče kádrovali komunisté, navíc mnoho
chlapců odradili už předem. A dnes – kdo z nás trosek a starých
pánů by byl přitažlivý? Říkám to upřímně, jak to je: kněžství není
přitažlivé. Adeptů kněžství máme málo. Kolik je ale laiků, kteří
by si rádi vzali kněžství za svoje povolání!

Neobáváš se, že by tato otázka mohla dramaticky rozdělit kato-

lickou církev?
Ano, to se obávám, ale když ses zeptal, tak ti odpovídám. Mys-
lím si, že možná o těchto věcech mluvíme příliš opatrně a v jino-
tajích, a to také působí strašlivé utrpení. Slovo celibát je symbo-
lem celých staletí mnoha zničených srdcí. Kolik je jenom v Praze
kněží, kteří nechtěli žít dvojí život a odešli ze služby, a přitom
by možná rádi pracovali dál pro Krista. A tak je v lepším případě
necháme pracovat jako ošetřovatele v hospicech. Nebo si hledají
práci jako učitelé, psychoterapeuti… Není to škoda?

Zvláštní je, že kněžství chápeme jako výjimečné povolání

na celý život a pak najednou je všechno jinak a titíž lidé jsou
najednou na okraji.
Jsem přesvědčen, že by mohli sloužit dál. Upřímně řečeno
obyčejní lidé nechápou ani ta svěcení jáhnů na kněze až po smrti
manželek. Jakou to má hlubší teologickou logiku? Proč nemů-
žeme vysvětit na kněze osvědčené jáhny? Polovičku z jáhnů,
které znám osobně, bych vysvětil hned. Jsou to lidé oddaní církvi,
i jejich manželky. Jeden z nich pracuje v sociálním zařízení, kolik
lidí by k němu přirozeně našlo cestu a vyznalo by se mu ze svých
hříchů? Není škoda takový potenciál nerozvinout? Vybavují se
mi slova patera Pavla Kuneše, my tlučeme vší silou na zavřená
vrata a nevšimneme si, že vedle je otevřená branka.
Někdy voláme po nových kněžských povoláních a jindy
říkáme, že na ty počty věřících je u nás ještě kněží docela dost.
Dobrá. Ale co nevěřící? Kdo půjde mezi ně? Kdo jim ukáže las-
kavou tvář Krista?

194
Jak přesné mohou být tvé odhady počtu kněží, kteří odešli ze
služby a těch, kteří řekněme prohrávají svůj zápas o celibát?
Odhady počtu kněží, kteří opustili kněžství, čas od času pro-
blesknou médii. Sám vím leccos z první ruky, a to prosím mimo
zpovědní tajemství, díky tomu, že se snažím nedělat ze sebe lep-
šího, než jsem, a velební pánové se někdy otevřou…
Opravdu bychom se měli vrátit k prvotní církvi. Věnovat
víc úsilí vzdělání většího počtu biblistů a spokojit se s menším
počtem církevních právníků. (smích) S nárůstem počtu věřících
potřebujeme pravidla, ta ale musí stát na evangeliu, ne na práv-
nických formulacích.
Při své návštěvě v Římě řekl pravoslavný patriarcha Athena-
goras papeži Janovi: „My prostě odpouštíme. U nás je nad prá-
vem milosrdenství.“ Pravoslavní s námi byli v jedné církvi tisíc
let. Dodnes světí ženaté muže, nešťastné rozvedené v tichosti
oddávají po druhé. Nesou tuto tradici dva tisíce let. Proč my se
k této tradici nevrátíme? Chceme být spravedliví k požadavkům
Ježíše Krista, k požadavkům Božím. V praxi jsme nesmlouvaví
a neoblomní k obyčejným lidem a spolubratřím, kteří neunesli
celibát, zatímco mezi sebou hýříme pochopením, odpuštěním
a maximální diskrétností. Najednou mají zavřené oči a hluché uši
i jinak bystří zákoníci. Bůh nám pomáhej zbavit se pokrytectví!

Znáš Abbé Pierra? Řekl bych, že mu jsi docela podobný.

Četl jsem o něm nějaké knížky, ale on byl trochu buřič. (smích)

A ty nejsi?
Asi ano, ale když čtu, jak se Kristus stavěl k lidem, přece
nemohu zavírat oči a mlčet. Říkám si někdy, zda jsme neměli
mluvit hlasitěji už dřív. Biskup Otčenášek mi po svěcení řekl:
„A teď ti dávám všechny pravomoci, které ti jako biskup mohu
dát.“ Samotného mě ta šíře pověření překvapila a sám jsem se
vždycky snažil držet regulí a předpisů, ale ty přece nemohou mít
účel samy o sobě, musí sloužit Kristovu společenství.
 OBSAH

Válečné dětství  / 11
Na cestě k jezuitům  / 23
U Pomocných technických praporů  / 33
Kartouzy  / 43
Inkognito  / 55
Na studiích pod Alpami  / 67
Normalizace  / 79
Nedokončený převrat  / 97
Jezuité dnes  / 109
Rychnovským farářem  / 117
Ve spolupráci s mlčící církví  / 133
Církev a chudoba  / 141
Návrat ke kořenům  / 155
První konvertitka  / 165
Člověk je komentář k evangeliu  / 173
Reformy pro naše století  / 187
Lásku chci, a ne oběť (Ozeáš 6,6)  / 197
Učedníkem Kristovým  / 209
Stáří  / 219
Pravdu pozná, kdo ji žije  / 229
Namísto doslovu  / 239

Poděkování  / 243
Jan Rybář  / 244
 Josef Beránek
Deník venkovského faráře
Hovory s Janem Rybářem

Typografie Vladimír Verner

Fo­to­gra­fie – Rozka Beránková, Veronika Čepelková
a archiv Jana Rybáře, Pavla Šmída a Miloše Vyleťala
Vy­da­lo v roce 2016 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
(Víta Nejedlého 15, Praha 3; e-mail: info@ivysehrad.cz; ­
www.­ivysehrad.cz) jako svou 1530. publikaci
a Karmelitánské nakladatelství v Praze
(Thákurova 676/3, 160 00 Praha 6; www.kna.cz;
www.ikarmel.cz) jako svou 1956. publikaci
Odpo­věd­ný re­dak­tor Jaroslav Vrbenský
Vydání první. AA 9,36. Stran 248
Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s.
Doporučená cena 248 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz

ISBN 978-80-7429-755-7
(Vyšehrad, spol. s r. o.)

ISBN 978-80-7195-845-1
(Karmelitánské nakladatelství, spol. s r. o.)