1. Charakterizujte pedagogiku jako vědní obor.

Popište a interpretujte
historický vývoj pedagogiky jako vědy. Vysvětlete vztah pedagogiky k
ostatním vědám. Charakterizujte předmět, znaky a funkce pedagogiky. Vztah
pedagogické teorie a pedagogické praxe. Uveďte systém pedagogických
disciplín. Popište a zhodnoťte aktuální problémy a otázky pedagogiky.

Pedagogika jako vědní obor

Skalka (1977, s.539-555) -pedagogika je věda o výchově, která zkoumá výchovu jako
záměrnou formativní činnost, její vývoj, zákonitosti, podstatu, strukturu, funkci, mechanismy
v historických podmínkách společenského vývoje a rozpracovává teorii a metodiku
výchovně-vzdělávacího procesu, jeho obsah, principy, organizační formy, metody a postupy.
Skalková (2004, s.13) definuje pedagogiku jako vědní obor, který zahrnuje teorii i výzkum v
oblasti výchovy a vzdělávání.
Švarcová (2005, s. 7) - pedagogika je společenskovědní disciplína, která zkoumá významnou
součást skutečnosti: záměrné ovlivňování vývoje osobnosti člověka.
Je složité vytvořit jednotnou definici pedagogiky, protože každý, kdo se snaží pedagogiku
definovat, do své definice promítá nějakým způsobem svůj světonázor a filosofické myšlení.
Definice by měla být co nejvíce neutrální a neměla by být zatížena módními a osobními
představami. Proto def: pedagogika je věda o výchově, která zkoumá výchovný proces jako
jeden z nejvýznamnějších společenských jevů. Úkolem pedagogiky je zpřesňovat tyto pojmy
v systému její vědecké terminologie. Na odbornou terminologii v pedagogice upozorňuje J.
Skalková.

Historický vývoj pedagogiky jako vědy

Vznikla z praktických potřeb, které nastolil společenský vývoj. V počátečních etapách lidské
společnosti byl člověk svázaný s přírodou a byl odkázán zejména na její zákonitosti. Příprava
mladých lidí k životu se realizovala v jednoduchém společném pracovním procesu, kde se
stýkali děti i dospělí. Děti začaly napodobovat počínání dospělých (udržování tradic, zvyků,
náboženských rituálů a obřadů). Velký význam však měl osobní příklad dospělých a
osvojování řemeslných dovedností. Toto zasvěcování = iniciace probíhalo již u nejstarších
známých kultur, později se vzdělávání a jeho různé formy staly výsadou majetných skupin
občanů. Až v posledních 2 stoletích se výchova demokratizovala a stala se postupně
přístupnou všem vrstvám obyvatelstva. S přílivem informací postupně narůstala složitost
společenského prostředí, ve kterém se musel jedinec orientovat a adaptovat a předávání
poznatků a zkušeností se tím stalo složitější, proto se postupně stalo více organizovanou a
cílevědomou výchovnou činností. Ta se nakonec vydělí jako specifická a postupně se
institucionalizuje.
Přestože výchova zde existuje nějakým způsobem od počátku lidstva, samotná věda o
výchově vznikla až v novověku. Do té doby se pedagogické myšlení rozvíjelo v rámci
filozofických a teologických koncepcí. Samotný termín pedagogika pochází z antického
Řecka, kde paidagogos (obvykle vzdělaný otrok) pečoval v bohatých rodinách o děti
(pais=dítě, agóge = vedení).
Starověké Řecko
Již ve starověkém Řecku byly formulovány zásady výchovy a byla zde snaha vytvořit její
ideál. K těmto filozofům, kteří se o to pokoušeli patřili např. Sokrates, Platon, Aristoteles a
Démokritos. Na řeckou filozofii poté navazovala filozofie scholastiky. Velký rozmach
podnítila filozofie v období humanismu a renesance, která ve své pedagogické rovině odráží
výchovně-vzdělávací problémy své doby a často svými názory na výchovu předbíhá dobu. K
velkým myslitelům této doby patří např. F.Bacon, R. Descartes, J. Locke – zdůrazňovali
význam lidské osobnosti a jejího rozvoje), J.A.Komenský, J.J.Rousseau, J.J. Pestalozzi
položili ve svých dílech základ moderního systému vědy o výchově. V období raného
novověku pod vlivem měnící se společnosti (a jejich potřeb) a nových objevů dochází k
rozvoji výchovy, objevují se nové myšlenky i směry, nové názory na výchovu:
John Locke – vnímání výchovy jako zásadní pro rozvoj člověka, „výchova je všemocná“ a
člověk je utvářen především působením výchovy
F. Bacon – reflektuje potřebu rostoucího obsahu vzdělání (potřebu zařadit např. technické
znalosti pro obchodníky a řemeslníky apod.) (O důstojnosti a pokroku věd)
J. A. Komenský ve Velké didaktice nastiňuje požadavky na obsah vzdělávání (rozšiřuje
obsah, objevuje se snaha spojit poznávání s přímou činností, výchovu přirovnává k zacházení
s ušlechtilým materiálem, k opracování drahých kamenů, které teprve s broušením získávají
krásu, škola má být dílnou lidskosti) o Vliv osvícenství – víra v sílu lidského rozumu, což
vedlo k encyklopedickému pojetí m kritika vlivu náboženství a církve, důraz kladen na
přirozenost člověka. Vytvořil první ucelenější systém poznatků o výchově a vzdělávání, proto
bývá považován za zakladatele vědy o výchově.
J. J. Rosseau např. podceňoval výchovu, kladl důraz na „přirozený a svobodný“ vývoj
člověka, jako rozhodující vnímá to, co je vrozené a pedagog do procesu rozvoje vnitřních sil
v souladu s přírodou nemá zasahovat, pouze jej pozorovat (příp. podporovat), v centru
výchovy je žák
Až v 19. století se společně s dynamickým rozvojem přírodních a společenských věd začíná
pedagogika konstituovat jako samostatný vědní obor, ve kterém jsou řešeny základní obecné,
teoretické a metodologické problémy výchovy. V této době dochází hlavně ve střední Evropě
ke vzniku specializovaných institucí, které mají za úkol rozvíjet teorii výchovy. Důvodem
byly také potřeby rozvíjející se buržoazní společnosti v oblasti průmyslu, obchodu a
administrativy.
Od reforem Marie Terezie (osvícenství) u nás vzniká a vyvíjí se veřejné školství (školské
reformy 1774 – Všeobecný školní řád, 1869 – velký školský zákon) – výchova a vzdělání
(tedy i vzájemné působení objektu a subjektu výchovy) začíná být systematické,
institucionalizované, postupem času se systém škol dále mění (školská reforma 1922 tzv.
Malý školský zákon, 1948 – vydán zákon o „jednotné škole“)
-Od přelomu 18. a 19. století se objevují dvě převládající koncepce:
 tzv. teorie vzdělávacího realismu – hájila zařazování přírodních věd do obsahu
vzdělávání (přičemž tato složka soupeřila s humanitní složkou a klasickou látkou)
 teorie novohumanistického vzdělání – tendence určovat obsah vzdělání podle
subjektu, důraz kladen na formální vzdělání, na řeckou kulturu a studium klasických
obsahů, Např. J. F. Herbart (herbartismus) prosazuje důslednou autoritu pedagoga,
klade důraz na klasická díla a znalost řečtiny pro rozvoj dovedností a mravní rozvoj
apod.
-Za zakladatele moderní pedagogické teorie, která se opírala o psychologii a etiku, je
považován J.F. Herbart, který na základě děl jeho předchůdců ve svých pracech naznačil
předmět a strukturu samostatné vědecké disciplíny.
-Proces sebeuvědomování a konstituování pedagogiky jako samostatné vědní disciplíny
můžeme chápat jako druhou etapu vývoje pedagogického myšlení, která trvá od 19. století až
po dnešní dobu. Z hlediska rozvoje didaktického myšlení je důležité, že se na přelomu 18. a
19. století začal rozpracovávat pojem „všeobecné vzdělání“ ve smyslu kultivace člověka
- Od počátku 20. století se objevuje a rozvíjí tzv. pedagogický reformismus (pojem
zastřešující různé reformní návrhy a koncepce v pedagogice typické kritikou tradiční školy,
pedocentrismem, respektem k dítěti a jeho zvláštnostem, globalizací obsahů ve vyučování,
činnostním učením, kooperací, spoluprací školy a rodiny apod.), mezi nejznámější reformní
hnutí patří např. školy montessori, waldorfské školy, jenská škola, daltonský plán aj.), do
Československa se první reformní myšlenky dostávají ve 20. a 30. letech 20. století, objevují
se snahy reformovat školství, které je pouze s drobnými změny (prostřednictvím tzv. Malého
školského zákona) přejímáno z doby před rokem 1918, o reformní podoby školství se u nás
snaží např. Václav Příhoda („Příhodova školská reforma“). Po roce 1989 u nás vznikají různé
soukromé (např. církevní aj.) a reformní školy (Montessori, Waldorf), v jejichž práci se
obměňuje tradiční přístup k objektu a subjektu výchovy.
- Ve vnímání subjektu a objektu výchovy si můžeme všímat přístupu pojmenovatelného jako
reciprocita (vzájemné ovlivňování, spolupráce, kdy je aktivní objekt i subjekt), reciprocita by
měla postupně přejít v sebevýchovu (mělo by tím dojít ke splynutí subjektu a objektu
výchovy)1

Vztah pedagogiky k ostatním vědám

Vztah pedagogiky k ostatním vědám se projevuje především v oblasti komplexního přístupu
k výzkumu výchovných jevů, kde dochází k setkávání odborníků z mnoha vědních disciplín,
což umožňuje zkoumat pedagogické jevy v širším kontextu.
-Pedagogika se svým charakterem nemůže izolovat od ostatních věd, naopak má hluboký
vztah k těm vědám, které jí poskytují materiál pro analýzu výchovného jevu
-pedagogika musí využívat výsledků a teoretických pouček těchto věd a tvořivě je začleňovat
do svého systému
O.Baláž vymezuje 4 základní okruhy spojení pedagogiky s ostatními vědami:
1. využívání teoretických pouček, hypotéza postupů z jiných vědních oborů
2. využívání a aplikace vědecko-výzkumných metod
3. uplatňování výsledků vědeckého výzkumu z jiných vědních oborů
4. aktivní účast na výzkumech mezi disciplínami, které mají komplexní charakter a
umožňují zkoumat pedagogické jevy
-vědy z oblasti filozofie pomáhají pedagogice vytyčit cíle, obsah vzdělání a výchovy,
analyzovat prostředí, ve kterém se výchovný děj odehrává
-vědy psychologicko-antropologické umožňují aplikovat a korigovat výchovné působení z
hlediska vnitřních podmínek jednotlivců a skupin
I. Pedagogika a filozofie
- pedagogika se dlouhou dobu rozvíjela v rámci filozofie, filozofické směry také
jasně ovlivnily vývoj pedagogiky
- Mezi významné filozofy, kteří se věnovali výchově patří: Platon,
Aristoteles,Démokritos, E. Rotterdamský, F. Rabelais, J.Locke, R. Descartes,

1
pouze stručný přehled, na konci dokumentu kompletní přehled dějin pedagogiky
 J.J.Rousseau, C.A. Helvétius, D. Diderot, J.A. Condorcet, I. Kant, J. F.
Herbart, K.D. Ušinskij, L.N. Tolstoj, H. Spencer a ve 20.století T.G. Masaryk
- výchova chce v praxi řešit problémy, o kterých filozofie uvažuje pouze
abstraktně
- filozofie je významná i pro pedagogickou praxi, pomáhá např. výchovným
pracovníkům lépe se orientovat v nejrůznějších otázkách společenského života
a lépe aplikovat výchovné cíle a zásady v každodenní praxi
- hraniční disciplínou mezi pedagogikou a filozofií je filozofie výchovy – ta se
zabývá objasňováním problémů spojených s edukačními procesy ve
společnosti v historickém kontextu
II. Pedagogika a psychologie
- obě vědy mají společný objekt zkoumání – poznávání a formování osobnosti
člověka
- pedagogika zkoumá cíle, úkoly, metody a prostředky výchovy a vzdělávání
- psychologie odhaluje pedagogice zákonitosti psychických procesů a vlastností,
které je nutné respektovat při výchově
- hraniční disciplínou je pedagogická psychologie – zkoumá psychické
zákonitosti v konkrétních výchovně vzdělávacích situacích a podmínkách,
které odpovídají daným cílům výchovy a zároveň přihlíží k věkovým a
individuálním zvláštnostem žáků
- pro pedagogiku mají z psychologických věd největší význam obecná,
vývojová, sociální a klinická psychologie, psychologie osobnosti a
psychologická diagnostika
III. Pedagogika a sociologie
- sociologie studuje vliv společenského prostředí na člověka a společenské
vztahy mezi lidmi a tím pomáhá pedagogice hlouběji poznávat prostředí, ve
kterém se odehrává výchovný proces
- pedagogika díky sociologickému zkoumání vlivů společenského prostředí na
člověka může přesněji vymezit možnosti a hranice výchovného působení
- hraniční disciplínou je sociální pedagogika – zkoumá např. problémy rodinné
výchovy, studuje procesy vytváření kolektivů dětí a mládeže, zájmových
útvarů i sociální procesy, které v nich probíhají
- sleduje širší problematiku vztahu společnosti a výchovně-vzdělávací soustavy
 - podle Baláže je soc. pedagogika integrující disciplínou, která nejen spojuje
pedagogiku a sociologii, ale sjednocuje do uceleného systému teorii
mimoškolní výchovy a pedagogiku volného času a další podobné pedagogické
disciplíny
IV. Pedagogika a ekonomie
- hraniční disciplínou je ekonomie vzdělávání
- zajišťuje vědecké plánování vzdělávání a zkoumá účelnost využití prostředků
určených na výchovu a vzdělávání, intenzifikaci uplatňování výsledků
vědeckovýzkumné práce a jejich praktické aplikace
- pedagogická ekonomie zaměřuje výzkum i na posuzování a vyhodnocování
základních pedagogických dokumentů, metodických příruček a učebnic
- další hraniční disciplína je školský management – zkoumá proces plánování,
organizování, operativního řízení, kontroly a motivace výchovy a vzdělávání
ve všech úrovních
tyto 4 vědy patří k základním vědám o které se pedagogika opírá, ale obecně se dá říct, že
pedagogika spolupracuje se všemi přírodními, společenskými a technickými vědami, i když s
některými opravdu jen okrajově
-mezi tyto vědy patří např:
Etika – věda o mravnosti a mravních hodnotách je teorií morálky
-vymezuje zdůvodňuje způsoby mravního chování lidí
Biologické vědy – poskytují pedagogice poznatky o celkovém tělesném stavu a proměnlivosti
jednotlivých tělesných znaků vzhledem k prostředí u populací v určitých časových obdobích
(antropologie), o analýze stavby lidského těla (anatomie) a o životních funkcích organismu
(fyziologie)
Lékařské vědy – teorie tělesných a mentálních defektů, nemocí a jejich příčin,
-vliv prostředí na zdraví člověka – zájem hygieny a duševní hygieny práce
Logika – poskytuje pomoc při řešení metodologických problémů, při vymezování obsahu
vzdělávání, stanovení didaktických principů a zásad
Kybernetika – poskytuje předpoklady pro teorii programovaného vyučování, pro koncepci
vyučovacích strojů i pro řízení pedagogického procesu
Matematika – spolu s logikou a kybernetikou, která pomocí kvantitativní analýzy umožňuje
kvantifikaci společenských jevů
Etnografie – lidové útvary vzdělanosti a výchovy a prostředky, jimiž se šíří lidová kultura a
tím i výchova širokých vrstev nejen v procesu práce, ale i v lidové tvorbě
Demografie – populační vědy založená na statistice podává přehled o rozdělení školsky
získané vzdělanosti různých stupňů a rozvoji vzdělanostních trendů u různých věkových
skupin, žen či mužů
Předmět, znaky a funkce pedagogiky
-předmětem pedagogiky je výchova, výchova dětí a mládeže a organizované formy i druhy
výchovy dospělých
-zkoumá zákonitosti vývoje člověka ve všech obdobích jeho života
-vychází z toho, že výchova a vzdělávání jsou celoživotní procesy → musí se zkoumat
nepřetržitě v průběhu celého života
-zabývá se však nejen výchovou v budoucnosti, ale také v minulosti
-Předmětem pedagogiky je také žák jako objekt i subjekt výchovy a učitel jako řídící činitel
výchovně – vzdělávacího procesu
- na výchovu mají vliv i mimoškolní činitelé → předmětem pedagogiky je také rodina,
všechna mimoškolní výchova, organizace dětí a mládeže a všechny masové komunikační
prostředky výchovy
-je nutné věnovat pozornost výchově jako celku i jejím dílčím formám (velké skupiny lidí vs
malé skupiny)
-předmětem jsou také jedinci, kteří jsou nějakým způsobem zdravotně znevýhodněni
Pedagogika jako vědní obor musí nejdříve pedagogické jevy popsat a klasifikovat podle
různých kritérií, poté jevy musí srovnávat, vyhodnocovat a zobecňovat čímž se dopracovává
k obecným pedagogickým kategoriím, tím může pochopit velké množství ped. jevů a
současně odhalit dílčí a obecné pedagogické zákonitosti a je schopna vytvářet pedagogický
systém.
Základní znaky pedagogiky:
1. přesně vymezený předmět výzkumu
2. tvoří určitý systém
3. má své metody odpovídající povaze předmětu a logickým zákonitostem
Funkce pedagogiky
 poznávací fce.
 praktická (utvářející) fce.
 prognostická fce.
Vztah pedagogické teorie a pedagogické praxe
Pedagogická teorie je vždy abstraktního rázu, přesahuje svou obecností konkrétní situace, je
zobecněním společného v jednotlivých situacích. Snaží se proniknout k tomu, co je ve
výchovném procesu základní a relativně neměnné. Je velmi málo konkrétní – nemůže
vystihnout každou situaci
Pedagogická praxe – snaží se vyhovět konkrétním podmínkám a potřebám, je proměnlivá,
závislá na době a místu.
Ped. teorie s praxí se navzájem prolínají, teorie zdokonaluje praxi, ukazuje jí nové
efektivnější postupy a dokonalejší prostředky činnosti. Praxe ověřuje a opravuje teorii, je
kritériem pravdivosti výsledků lidského poznání a poskytuje teorii doklady a svědectví k
zobecňování
-teorie vždy vychází z praktické společenské potřeby a opět se do ní finálně vrací
-teorie a praxe jsou navzájem propojené a je proto důležitá znalost obojího
Systém pedagogických disciplín
ve starší literatuře se člení na 7 disciplín
1. Obecná pedagogika – obecné základy pedagogiky, podstata společenské fce.
výchovy, otázky a cíle výchovy, objasňuje základní pedagogické pojmy, stanovení
biologických a psychologických podmínek výchovy, vymezením složek výchovy,
školskými soustavami, výchovnými a vzdělávacími institucemi, metodologickými
problémy pedagogiky atd., snaží se o systematizaci a interpretaci základních ped. jevů
a zákonitostí
2. Didaktika - (teorie vzdělávání a vyučování) - objasňuje podstatu výchovně-vzdělávací
činnosti, zabývá se otázkami obsahu, metod, forem, didaktických prostředků,
učebních pomůcek…
-zkoumá organizaci vyučovacího procesu
3. Teorie výchovy – zkoumá a objasňuje výchovné jevy a děje v užším slova smyslu,
zaměřuje se hlavně na cíle, úkoly, obsah, metody, formy a prostředky výchovy,
otázka organizace dětského kolektivu
4. Metodiky (speciální didaktiky=teorie vyučování) - teorie vzdělávání a výchovy v
užších specifických úsecích
5. Nauka o školských normách a předpisech – srovnávací a popisná nauka o normách a
předpisech kterými se řídí školství
6. Dějiny pedagogiky – vývoj pedagogických idejí a myšlení , patří sem i analýza díla a
života pedagogických myslitelů
7. Speciální pedagogiky – teorie formování jedince se specifickými zaměřeními
 a)vývojová pedagogika – pedagogika kojence,puberty…
b)speciální pedagogiky – výchova a vzdělávání osob se speciálními
vzdělávacími potřebami, které vyplývají z různých druhů postižení
-psychopedie – mentálně postižené osoby
-tyflopedie – zrakově postižení
-etopedie – osoby s poruchami chování
- logopedie – osoby s narušenou komunikační schopností
-surdopedie – sluchově postižení
-somatopedie – osoby s postižením hybnosti
-spec. pedagogika osob s vícenásobným postižením
-spec. pedagogika osob s parciálními nedostatky – specifické poruchy
učení, chování a pozornosti

Někteří člení pedagogiku vertikálně a horizontálně

 Horizontální členění – přihlíží se k obsahu disciplíny
 Vertikální členění – vychází se z věkového období objektu výchovy (dítě, žák,
student, dospělý člověk)
Výhodnější je členit pedagogiku po spojení více kritérií (integrující způsob členění)
-základní +srovnávací pedagogika+metodologie+ped. diagnostika
-hraniční - ped. psychologie, sociální ped., ekonomie výchovy
-aplikované – předškolní, školní, středoškolská,vojenská… pedagogika

Aktuální problémy a otázky pedagogiky

terminologie pedagogiky
-nepřesná a nejednotná, jinak chápána věřejností, oborníky a ve světě
-veřejnost – pedagogika souborem návodů a postupů používaných učitelem při vyučování
-odborníci – dělení na část teoretickou a praktickou, věda a výzkum zabývající se
vzděláváním a výchovou
-problém i v pojetí pedagogiky jako pojmu v různých zemích
-zahraničí
Německo (autonomní monodisciplinární vědní obor orientovaný k filosofii)
Francie (sociální věda a multidisciplinární obor)
Anglie, USA (ve smyslu multidisciplinárních oborů pokrývajících edukaci)
-často také chybí literatura nebo není sjednocena
autorita
moc uplatňovaná v souladu s hodnotami ovládaných za využití přijatelné a schválené formy
respekt pozitivně či negativně ovlivňující výchovu
pokud pedagogům schází vede k rozkladu skupiny a neúčinnosti výchovy
emoce
psychický stav pramenící ze subjektivního prožívání vztahu k něčemu a někomu
citová vazba mezi učitelem a žáky klíčová
nepřeceňovat, ani nepodceňovat roli emocionality ve výchovně-vzdělávacím procesu
pozornost
psychický proces, soustředěnost duševní činnosti člověka po určitou dobu na určitý objekt,
jev nebo činnost
schopnost udržet si pozornost žáků
pozitivně tuto schopnost ovlivňuje autorita, motivace a zajímavost výkladu
funkční gramotnost
vybavenost člověka pro realizaci různých aktivit potřebných pro život v současnosti
lidé, kteří neumějí číst a psát jsou označováni za negramotné
problémem zejména rozvojových zemí, u nás negramotnost 1–3 %
důležité zkoumat příčiny vedoucí k funkční negramotnosti – dva faktory

-pedagogické faktory – obsah školního vzdělávání není plně zaměřen na osvojování

činností uplatnitelných v praktickém životě
-socioekonomické a sociokulturní faktory – u lidí z určitých sociálních vrstev
významně vyšší výskyt funkční negramotnosti (sociálně patologické rodiny, některé
etnické skupiny, současná vizuální kultura a pasivní konzumace)

multikulturní výchova
-transdisciplinární oblast spojující přístupy pedagogiky, kulturní antropologie, interkulturní
psychologie, sociologie
-proces jehož prostřednictvím si jednotlivci mají utvářet dispozice k pozitivnímu vnímání a
hodnocení kulturních systémů odlišných od jejich vlastní kultury
-konkrétní vzdělávací program zabezpečující žákům z etnických, rasových, náboženských
minorit učební prostředí a vzdělávací obsahy přizpůsobené specifickým jazykovým,
kulturním potřebám žáků
-problémem je, zda u takovýchto skupin uplatňovat programy stejné jako pro žáky české
nebo zda vytvářet pro tyto žáky programy speciální a specifické
-problémem také samotné uplatňování edukačních konstruktů multikulturní výchovy v
edukační realitě → výzkumně prozatím nepostiženo
tři výzkumné problémy této oblasti:
1.v jakém věku dětí a z jakých zdrojů vznikají negativní postoje vůči příslušníkům jiných ras.
nebo etnik
2.jaké jsou současné postoje mladých lidí k imigrantům
3.jaký je vliv školního kurikula jako jednoho ze zdrojů kulturních předsudků
-vždy klást důraz na potlačování rasistických a xenofóbních projevů vůči žákům jiných ras a
etnik
spolupráce rodiny a školy
-rodina a škola musí spolu komunikovat a kooperovat, oblast teorie partnerství rodiny a školy
-rodina i škola vzdělávají a vychovávají – základní výchovně-vzdělávací instituce
-realita však často odlišná
-škola často pojímána jako nutnost a rodiče se školou odmítají komunikovat → negativní pro
dítě
-opakem angažovanost rodičů pro školu → pozitivní vliv na dítě
-vztahy mezi školami a rodiči spíše stagnují než by byly zintenzivňovány
alternativní a inovativní školy
-nutnost teoreticky oddělit pojmy alternativní a inovativní škola
-rozhodujícím kritériem pro posouzení o jakou školu se jedná je odlišnost od standardu
převládajícího ve vzdělávacím systému
-alternativní škola – vzdělávací instituce vyznačující se nějakou pedagogickou specifičností,
na rozdíl od standardní, běžné školy

alternativní přístupy pochází většinou ze zahraničí a jejich využití je velmi přínosné ve

výchovně-vzdělávacím procesu
-inovativní škola – škola, která přešla od spontánních dílčích inovací k podstatným
systémovým změnám v cílech, metodách a organizaci vyučování
-inovativních škol v ČR velmi málo, jsou prakticky součástí alternativního školství
-pedagogická teorie studuje alternativní školství z hlediska historie:
-alternativních škol a přístupů (navazuje zejména na reformní školství a nejznámější školy
jsou waldorfská, montessoriovská, freinetovská, jenská, daltonská a winnetská)
-moderních typů alternativních škol (otevřená škola, zdravá škola, magnetová škola, škola
bez ročníků, angažované, autentické, prožitkové, aktivní učení)
-rozdíly mezi státními a soukromými školami (většina alternativních škol jsou školy
soukromé)
-problém – jak efektivně financovat soukromý sektor v oblasti vzdělávání a výchovy
evropská dimenze ve vzdělávání
-princip prostupující vzdělávacími systémem, podporující chápání širších evropských
souvislostí a perspektiv vzdělávání
-úkol zavádět do školním kurikulu témata umožňující žákům a studentům osvojovat si
vědomosti o jiných evropských národech a etnicích
-programy týkající se vzájemné výměny studentů (TEMPUS, SOCRATES)
-často však výchova „k evropanství“ bývá na základních školách plně opomenuta
-zařazovat do souvislosti s „výchovou k lásce k vlasti“
-pedagogický výzkum evropské dimenze odhaluje problémy a nové úkoly:
změna myšlení mladých lidí ve směru k evropanství
osvojení si pozitivních a tolerantních postojů k příslušníkům jiných národů a etnik
projevení pozitivního vlivu tohoto typu vzdělávání na eliminaci předsudků mezi
příslušníky jednotlivých národů a etnik
oblast není dostatečně zpracována
problém – předsudky při přijímání studentů z jiných zemí (rasismus, xenofobie,
snižování možností našich studentů na přijetí na VŠ)
kázeňské problémy na základních školách (zejména šikana)
-poměrně velký problém se kterým se setkávají učitelé na většině ZŠ
-existuje několik typologizací kázeňských problémů (CANGELOSI, J. Strategie řízení třídy):
vandalismus
násilné jednání vůči žákům (šikana)
násilné chování vůči učitelům
jednání a chování žáka pod vlivem alkoholu
jednání a chování žáka pod vlivem drog
kouření – pozdní příchody a chození za školu
podvádění při testech
-jednotlivé problémy ještě děleny do dvou oblastí – lehčího a těžšího charakteru
-na školách převažují problémy lehčího charakteru (vyrušování, absence domácích úkolů,
pozdní příchody do školy)
-z problémů těžšího charakteru se na školách nejčastěji vyskytuje násilné jednání vůči žákům
(šikana) – fyzické nebo psychické týrání žáků
-důležité odhalení projevů a řešení
-nutno dodržovat základní pravidla přístupu, odhalování a řešení kázeňských problémů
-problematikou šikany se u nás zabývá Bendl, Kolář, Říčan ad.
environmentální výchova
-budování pozitivního vztahu k přírodě, který je základem šetrného a předvídavého chování a
jednání
-děti musí být vedeni k co nejšetrnějšímu chování k přírodě a jednání ve smyslu nutnosti
nepoškozovat přírodu
-výchova a vzdělávání jak ve škole, tak v pomáhajících institucích (např. Lipka), ale klíčové
postupně budovat ekologicky šetrné myšlení a jednání u rodičů dětí
-problém – nevhodná medializace ekologické a environmentální problematiky, převažují
názory značně diskutabilní