Maturitní Práce - Utopie

Gymnázium, Praha 7, Nad Štolou 1
Maturitní práce
Utopie
Autor práce: Zuzana Kodetová
Vedoucí práce: PhDr. Zuzana Vladyková
Třída: 4B
2022/2023
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem maturitní práci vypracovala samostatně, použila jsem
pouze podklady uvedené v přiloženém seznamu a postup při zpracování a dalším nakládání
s prací je v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění
pozdějších předpisů.
V Praze dne ---
______________________
Ráda bych tímto poděkovala paní PhDr. Zuzaně Vladykové, vedoucí práce, za cenné rady,
prostor pro vlastní iniciativu a nápady, čas věnovaný konzultacím a korekci. Zkušenosti a
znalosti poskytnuté paní PhDr. Vladykovou mi umožnili toto obsáhlé téma správně uchopit
a zorientovat se v něm, čehož si velmi vážím.
Také bych chtěla zmínit respondentky rozhovoru v analytické části práce, kteří byli pro její
vznik zásadní, Veroniku Hilskou, Magdalenu Schlindenbuchovou a Magdalenu Středovou.
Respondentky se mnou sdílely svůj názor a pohled na svět, čímž dodaly této práci
nezapřitelnou hodnotu.
Nakonec bych chtěla poděkovat svému otci, který ve mně od útlého věku vzbuzoval zájem
o toto téma a inspiroval mě během psaní této práce svými věcnými poznámkami.
Obsah
Úvod................................................................................................................................................
1 Utopie.......................................................................................................................................
1.1 Etymologie a původ slova utopie............................................................................6
1.2 -topie........................................................................................................................6
1.2.1 Antiutopie.........................................................................................................7
1.2.2 Dystopie...........................................................................................................8
1.2.3 Anti-antiutopie.................................................................................................8
2 Utopie v politice.......................................................................................................................
2.1 Experimenty v USA................................................................................................9
2.1.1 The Shakers......................................................................................................9
2.2 Problematika dosažení utopické společnosti.........................................................10
2.2.1 Ekonomie bezpeněžní společnosti.................................................................10
2.2.2 Vláda lidu.......................................................................................................11
2.2.3 Technologie, dobrý sluha, ale zlý pán............................................................12
3 Utopická literatura..................................................................................................................
3.1 My..........................................................................................................................13
3.1.1 Stručný děj díla..............................................................................................14
3.1.2 Jazyková podoba díla.....................................................................................15
3.1.3 Metafory a alegorie........................................................................................17
3.1.4 Historický kontext..........................................................................................19
3.2 Konec civilizace....................................................................................................21
3.2.1 Stručný děj.....................................................................................................21

3.2.4 Jazyková forma díla.......................................................................................26
3.3 Příběh služebnice...................................................................................................28
3.3.1 Stručný děj.....................................................................................................28
3.3.4 Jazyková forma díla.......................................................................................32
4 Utopie očima tří generací.......................................................................................................
4.1 Legenda použitého označování.............................................................................34
4.2 Generace X a její trauma.......................................................................................35
4.2.1 Veronika.........................................................................................................36
4.3 U zrodu demokracie..............................................................................................39
4.3.1 Magda Sch......................................................................................................40
4.4 Zaprášená totalita...................................................................................................44
4.4.1 Magda St........................................................................................................45
5 Závěr.......................................................................................................................................
6 Zdroje a citovaná literatura.....................................................................................................

1
Úvod
V této práci bych se ráda zaměřila na roli a využití utopie napříč dějinami literatury,
filosofie a politiky. Téma jsem zvolila z důvodu kontroverze pojící se s ním ve 20. století i
v současnosti, jeho abstraktního, ne úplně konkrétního významu a zároveň jsem chtěla
poukázat na rozsáhlost a vnímání definice pojmu ve spojení s historickými souvislostmi.
V teoretické části práce se budu zabývat samotným pojmem utopie a jinými s ním
neodmyslitelně spojenými, antiutopií a dystopií. Pro lepší porozumění čtenáře vysvětlím
jednotlivé pojmy, jejich původ a rozdíly mezi nimi. Ukážu, v jakých jiných oblastech než
v literatuře se téma utopie objevovalo. Z politického hlediska vysvětlím, jakou sílu může
mít v rukách autorit a zároveň, jak nebezpečná může být pro represivní režimy, jak
takovéto ideologie pohlížely na tuto literaturu a jak nakládaly s těmi, kteří ji psali a šířili.
Pokusím se na třech konkrétních dílech ukázat, jaké různé podoby může koncept utopie
mít a jak akutální je i v současné době. Rozebírat budu román My od Jevgenije Zamyatina,
který se stal předlohou pro mnohé antiutopické a dystopické romány, dále se budu zabývat
dílem Konec civilizace britského autora Aldouse Huxleyho, které je považováno za
jednoho z nejznámějších zástupců antiutopického žánru, a jako poslední přiblížím čtenáři
Příběh služebnice od Margaret Atwoodové, který se zabývá primárně postavením žen ve
společnosti. Každé z těchto děl, i přesto, že se zabývá jiným tématem, věnuje svoji
pozornost společnosti alternativní té naší a popisuje nefunkčnost a problematiku těchto
realit. Objevují se různá kontroverzní témata, jako jsou například ženská práva,
psychedelické látky nebo nebezpečí technologického pokroku zasazená do podobného
dys/antiutopického konceptu. Rozhodla jsem se je tedy pro lepší porozumění samotnému
pojmu utopie rozebrat a poukázat na jejich společné prvky.
Analytická část se bude primárně zabývat porovnáním celkového vnímání pojmu utopie
z pohledu zástupců tří generací a jejich osobních zkušeností z různých historických období
pomocí komparativní metody. S každým ze zástupců bude veden rozhovor skládající se ze
sady otázek identických pro všechny věkové skupiny a zároveň jim bude poskytnut prostor
pro doplnění o jakékoliv informace spojené s tématem. Celá kompozice těchto výpovědí
2
slouží také k demonstraci názoru dobové společnosti na toto téma ale z literatury,
vzpomínek a zkušeností. Odpovědi, ke kterým se v průběhu analytické části dostanu, se
pokusím podložit historickými fakty a zasadit do kontextu moderních dějin. Výstupem
analytické části bude analýza subjektivního vnímaní, zaujatosti a generačního porozumění
pojmu a tematiky utopie, kterou vypracuji pomocí užití empirické a analytické metody.
Pomocí metody kompilační charakterizuji společné prvky pro jednotlivé zástupce
generačních vrstev.
Celkový cíl této práce je objasnit čtenáři, co to pojem utopie je a jeho roli v historii i v
současném světě.
3
Utopie
Už Thomas More, když poprvé v 16. století použil pojem utopie, věděl, že takové místo
nemůže nikdy existovat. Ve své stejnojmenné knize vykreslil ideální společnost, dokonale
funkční a autonomní celek složený z městkých jednotek, jenž stál na principu obětavosti a
skromnosti občanů.[1] Své pochyby schoval do samotného názvu, který z řečtiny kostrbatě
překládáme jako “ne-místo”. Představa utopie dále inspirovala nejen nespočet filosofů, ale
i autorů a politiků. Samotný koncept utopie, jak jsem již zmínila, je nedosažitelný, a proto
slouží perfektně jako předloha, jak pro interpretaci filosofie, politického nebo
ekonomického systému, který nelze řádně ozkoušet ani zkritizovat. Byl tedy často
používán v literatuře, jelikož pro obyčejný lid je stále fantazií nebo fikcí, ne však
kompletně nenaplnitelnou, a v politice spíše jako manipulační prostředek než jako zdroj
inspirace.[2] Pokud se totiž vládci a vůdci těmito pomyslnými návody, které v teorii zněly
funkčně, avšak v praxi byly spíše škodlivé než efektivní, řídili, vedlo to často ke
katastrofálním scénářům, ve kterých jejich stát nebo říše neprosperovaly.
Je důležité podotknout, že koncept utopie nepochází ze 16. století. Již Homér psal o Scherii
okolo 8. století př.n.l.. jako o městě, kde ve svém díle Odysseia zakončil svoji cestu.
Scheria je považována za první region definující utopii, která v té době jako pojem
neexistovala.[15]
More představil společnost, která stojí na principech komunismu, jako je společné

vlastnictví nebo dělení spotřebních statků podle potřeby. [5]
Zároveň navrhoval
potencionální budoucnost podle jeho představ, ve které je i mezi běžnými lidmi velmi
rozvinuté humanistické myšlení. More zároveň operoval i s myšlenkou výskytu nerovnosti,
na což poukazuje existence otroků v jeho ideálním státě. [6] Předpokládal také, že se občané
budou snažit a zajímat o hodnoty, jako je ekologie, udržitelnost a podobné. Obyvatelé
Utopie jsou podle Mora pacifisté a k násilí se uchylují pouze v případech sebeobrany nebo
obrany spojenců. Autor také věří v efektivitu radikální demokracie a operuje s konceptem
beztřídní společnosti. [7]
1 - DAVIS, J.C. Utopia and the Ideal Society: A Study of English Utopian Writing 1516-1700. Trumpington Street, Cambridge, UK: Press syndicate of the
University of Cambridge, 1981. ISBN 052123396.
2 - Utopias: Utopias & Dystopias. Library Guides [online]. Miami, 2019, 28.8.2019 [cit. 2022-11-30]. Dostupné z: https://libraryguides.mdc.edu/topias.
5 - ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Utopisti. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, 1961., [cit. 2022-12-13].
6 - FARKAŠOVÁ, Etela: Etela Farkašová: Utópia – neužitočný výmysel alebo výzva? Literárny týždenník 9 – 10/2017, [cit. 2022-12-13]
7 - MORE, Thomas. Utopie. Habsburské Nizozemí: Thomas More, 1516, [cit. 2022-12-13]. ISBN 9780192838858.
15 - Scheria. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-12-8 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Scheria.
5
Tommaso Campanella, který je často považován za následníka Thomase Mora, v roce

1602 vydal utopické dílo s podobným námětem, jež nazval Sluneční stát. [8]
Pro
Campanellu bylo nejdůležitější soužití a harmonie s přírodou. Do společného vlastnictví
patří i ženy a děti. Na rozdíl od díla Thomase Mora, který prosazuje pro nás současnou
podobu rodiny, Campanella ji neuznává a vnímá ji jako méně efektivní. Autor též doufá a
ve svém díle i počítá s obětavostí a férovostí všech občanů, ale zároveň se snaží předejít
chamtivosti a přehnané “sebelásce“, jak sám popisuje, zrušením soukromého vlastnictví.
Ve Slunečním státě se klade veliký důraz na vzdělání, čemuž je samotná struktura města
přizpůsobena. Město je obklopeno sedmi vrstvami hradeb, jež jsou všechny popsané
záznamy světových objevů, pokroků lidstva a nastřádanou moudrostí. [9]
Náčrt plánu Slunečního státu je viditelný na ilustraci vlevo [12]

, napravo se nachází mapa
Utopie Thomase Mora [11].
Tato města jsou si z principu velmi podobná a na první pohled se zdají jako ráj na zemi,
avšak praktická funkčnost a možné problémy, na které bychom mohli narazit, a také se tak
po důkladnější analýze obou děl děje, by mohly vést ke kolapsu nebo negativně ovlivňovat
chod říše. I z historických událostí, jako je například kolaps známé Nové Harmonie, je
zřejmé, že samotný autor pojmu Utopie již před pěti stoletími věděl víc než moderní
člověk, který se snažil nereálnou představu Thomase Mora neúspěšně naplnit.
8 - PERNÝ, Lukáš. Tommaso Campanella a utópia v znamení Slnka. DAV DVA [online]. 2019-01-09 [cit. 2022-12-13]. Dostupné online.
9 - Malpas, J., “Donald Davidson”, The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Philosophy Department of Stanford University 2012, [cit. 2022-12-13],
Dostupné z: https://plato.stanford.edu/archives/win2012/entries/davidson/, ISSN 1095-5054.
11 - Cultural Heritage: Map of Utopia [online]. Antverpy: ABRAHAM ORTELIUS, 1596 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://www.heritage-kbf.be/collection/map-utopia.
12 - La Città del Sole di Tommaso Campanella, tra utopie contadine e cultura alta [online]. Frankfurt, 1614 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://emilianodimarco.wordpress.com/2019/12/21/la-citta-del-sole-di-tommaso-campanella-tra-utopie-contadine-e-cultura-alt
6
1.1 Etymologie a původ slova utopie

Slovo pochází se starořečtiny a v původním jazyce se píše takto: οὐτόπος. Můžeme je
rozdělit na předponu οὐ (ou), která vyjadřuje zápor, což vykládáme jako jednoduché “ne“,
a kořen, slovo τόπος (topos), jež překládáme jako místo, město nebo region. [10]
Samotný výraz, jak jsem již zmiňovala, sám o sobě paradoxně ukazuje na jeho
nerealizovatelnost. Sir Thomas More při používání narážel na absurditu této představy a
pravděpodobně nevěřil v lidskou rasu a její schopnosti takového ideálu dosáhnout.
1.2 -topie
Toto “ne-místo” můžeme obohatit i dalšími předponami, jako jsou dys- a anti-. I přesto, že
bychom slova mohli považovat za antonyma, jsou velmi úzce spjata dohromady, ne vždy
je jednoduché je od sebe oddělit a je potřeba se na ně dívat jako na celek.
Antiutopie a dystopie nám dávají pohled kontrastní k bezchybné společnosti, poukazují na

pochybnost lidské rasy a často vykreslují katastrofické nebo postapokalyptické scénáře. I
přesto, že jsou tyto dva pojmy často zaměňovány, vyskytují se i názory, že tyto dva
termíny nejsou kompletně totožné.
Méně známý termín, který se také používá ve spojení s touto tematikou, je anti-antiutopie,
který je často považován za nejvýhodnější řešení a také svojí podstatou perfektně doplňuje
tuto čtveřici, jak si ukážeme na jednoduchém diagramu. Tento diagram vytvořil Kim
Stanley Robinson pro svoji esej věnující se dystopiím a antiutopiím neboli protikladnou
dvojici. Ve své práci píše o tom, jak dané anti-antiutopie dosáhnout, jelikož ji považuje ze
čtveřice těchto -topií za nejefektivnější. [13]
10 - Utopia. In: Wiktionary: the free dictionary [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 17.12.2022 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://en.wiktionary.org/wiki/%CF%84%CF%8C%CF%80%CE%BF%CF%82#Ancient_Greek.
13 - Dystopias now: The end of the world is over. Now the real work begins. [online]. commune, 2018 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://communemag.com/dystopias-now/.
7
1.2.1 Antiutopie
Ze samotné negace původního termínu vychází, že antiutopie je přesným opakem

ideálního, perfektního světa neboli čehokoliv, co se za normálních podmínek zdá obecně
špatné. Antiutopický je například děj odehrávající se v postapokalyptickém světě za
podmínek, které postavy považují za nevyhovující. V antiutopickém díle se hlavně
neobjevují žádné pochyby, jestli stav, místo nebo společnost, ve kterém se děj odehrává, je
nebo není funkční a správný, nýbrž jeho nepříznivé podmínky jsou obecnou pravdou. [4]
Podle jiných názorů jsou antiutopie více reálnou formou katastrofických vizí budoucnosti,
kde se na rozdíl od utopie, pro kterou je tento princip zcela esenciální, začíná tříštit hranice
mezi dobrem a zlem a nedokážeme v ní rozlišit, co takové společnosti prospívá a co jí
ubližuje. Antiutopické principy popírají, že snaha něco zlepšit je efektivní či prospěšná a
hlavně, že utopie samotná je něco, čeho chceme docílit. V jednom z nejvlivnějších románů
20. století 1984 se strana aktivně snaží svoji společnost trýznit a terorizovat, v námětem
podobném díle Konec civilizace narážíme na vládu, která se primárně snažila svým
4 - What is the difference between dystopia, utopia and anti-utopia?. Quora [online]. Hacettepe University: Quora, 2017 [cit. 2022-11-30]. Dostupné z:
https://www.quora.com/What-is-the-difference-between-dystopia-utopia-and-anti-utopia.13 - Dystopias now: The end of the world is over. Now the real
work begins. [online]. commune, 2018 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z: https://communemag.com/dystopias-now/.
8
občanům život zpříjemnit, avšak technikami a způsoby, jež mají kontraproduktivní

následky. [13]
https://www.quora.com/What-is-the-difference-between-dystopia-utopia-and-anti-utopia.13 - Dystopias now: The end of the world is over. Now the real
work begins. [online]. commune, 2018 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z: https://communemag.com/dystopias-now/.
9
1.2.2 Dystopie
Definice dystopie je více konkrétní. V dystopické společnosti, která stejně jako antiutopie
na čtenáře působí jako špatná skutečnost, se vyskytují určité prvky, díky kterým ji můžeme
jednodušeji rozeznat. V dystopickém díle se často soustředíme na hrdinu, který o systému,
ve kterém žije, silně pochybuje. Samotný režim je často opresivní, potlačuje svobodu slova
nebo svobodná média, nepohodlné jednotlivce pronásleduje a perzekuuje, izoluje občany a
omezuje i jejich právo vycestovat nebo opustit zemi, a celkově nese prvky totality. [4]
Pro dystopii je též typický pokrok technologie a její využití hlavně pro negativní účely, za
jeden z perfektních příkladů v tomto ohledu můžeme považovat kultovní film Matrix
z roku 1999, ve kterém umělá inteligence převezme vládu nad světem a z obyčejného
člověka se stane pouhý produkt.[14] Jedním způsobem, jak můžeme antiutopie a dystopie
rozlišit, je podle faktoru pravděpodobnosti. Dystopie je podle některých názorů často
používáná jako pomyslný strašák, vyskytuje se v ní množství obrazných metafor, pomocí
kterých nás autor varuje. Do díla autor vkládá i náznak nebo pocit z nějaké současné
situace, většinou emoce, jako je bezmoc nebo nespravedlnost, aby pro nás příběh nabral
více reálné podoby a rezonoval s naším momentálním rozpoložením. [13]
1.2.3 Anti-antiutopie
Podle Robinsona je důležité vzpírat se úpadku společnosti nebo převratu do antiutopie,

neusilovat nutně o utopii, jelikož je dlouhodobě neudržitelná a hlavně nefunkční v praxi,
přijmout situaci se svými chybami a usilovat o její zlepšení, ať už je sebevíc nedokonalá.
Důležité pro udržení anti-antiutopie je konzistentní snaha a zachování společnosti v touze
vyvarovat se dystopickým a antiutopickým koncům. Pro občany dnešních demokratických
zemí je tento přísup standardem. Na rozdíl od anti-utopie neutíkáme od touhy zlepšovat a
posouvat se dál a na rozdíl od dystopie nevoláme po revoluci, kolosálním převratu a
překopání celého systému od samých základů. Nakládáme se situací dle nejlepších úsudků
a zájmů. Robinson v otázce přístupu odkazuje na citát Antonia Gramsci - „pessimism of
the intellect, optimism of the will“, což si můžeme přeložit jako popud k realistickému
vnímání světa, byť skepticky nebo pesimisticky, ale i touze se hnát kupředu s kuráží a
odhodlaností. [14]
14 - Matrix [online]. Praha: ČSFD, 2003 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/9499-matrix/prehled/.
10
Utopie v politice
Utopie má v politice velmi důležité postavení. Ať už jde o utopii, antiutopii, dystopii nebo
anti-antiutopii, každý režim k ní má vlastní postoj a jiný způsob využití. Jako utopické
myšlení se v politice popisuje cokoliv, co v teorii, na papíře, zní jako skvělý nápad, zato
v praxi je nerealizovatelné nebo dlouhodobě neudržitelné.
1.3 Experimenty v USA
V průběhu 18. a 19. století se v USA objevovaly různé experimenty, které se snažily
otestovat stabilitu utopického prostředí. Evropa se v tomto období zotavovala z válečných
konfliktů, a proto byly Spojené státy pro mnohé šancí na nový, lepší život. Základním
impulsem pro vznik takovýchto uskupení byla náboženská protestantská reformace, jedna
z nejvlivnějších událostí 16. století, a události, které ji následovaly. V procesu reformace se
vytvořily protestantské církve, které později v 19. století začaly aktivně prosazovat
myšlenku kolektivního žití. Skupiny se často skládály z dobrovolníků, kteří neměli moc co
ztratit nebo věřících v jedno náboženství. Většina těchto utopických měst či společenství
žila pacifisticky, soustředila se na zemědělství a řemeslo, jelikož se snažila být autonomní
a veškeré suroviny a produkty musely pocházet zevnitř těchto měst, dávala také důraz na
rovnost a demokracii obecně. [15]
1.3.1 The Shakers
Jedna z nejznámějších a nejvíce funkčních utopií tohoto období byli The Shakers. Založila
jej Ann Leeová v roce 1758 v Anglii a roku 1774 odjela se svými následovateli do
Ameriky. Tato společnost žila podle zásad pacifismu a genderové rovnosti, která byla v 80.
letech 17. století i přidána do ústavy. Dodržovala celibát a je úzce spojena s feministickými
reformami a zrušením otroctví v 19. století. Toto spojení komunit čítalo roku 1861 na 6
tisíc obyvatel, kteří byli z ekonomického hlediska kompletně autonomní, a dokonce i
exportovali zboží, nejvíce řemeslné produkty, např. nábytek. Tyto komunity byly
evidovány v 18 zemích světa, v současné době žije Shakers komunita pouze na jednom
místě, a to v USA, Maine, Sabbathday Lake. Roku 2021 se k tomuto společenství přihlásili
tři lidé. [15][16]
15 - Scheria. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-12-8 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
16 - Shakers. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-12-31 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Shakers.
11
1.4 Problematika dosažení utopické společnosti
I přesto, že první vize utopie byla velmi idealistická a v současné době pro nikoho nemůže
být její dobová podoba stoprocentně napodobitelným vzorem, nese prvky, které spojují
všechna utopická díla. Občané Utopie mají obdobná práva jako občané svobodných,
demokratických zemí, například svobodu projevu, myšlení a přístup k informacím.
Společnost usiluje o rovnost a v díle Thomase Mora měli lidé možnosti, které nebyly
možné nebo byly kontroverzní i ve 20. století, jako například možnost rozvést se, stát se
jako žena kněžím, nebo se jako kněží oženit či vdát. [3]
To, co dělá tuto společnost tak
nereálnou, je absolutní poslušnost a obětavost občanů. Lidé si navzájem pomáhají na úkor
sebe samotných a pro blahobyt a rozvoj Utopie ustupují od svého osobního života, často
upouštějí od práv rozhodovat se za sebe a přenechávají veškerá rozhodnutí na státu,
kterému vládnou podle principů sofokracie ti nejmoudřejší. Žijí společně v harmonii a
veškeré úsilí vkládají do budování společného projektu. [2]
1.4.1 Ekonomie bezpeněžní společnosti
Utopické smýšlení ovlivnilo vnímání peněz a ekonomiky nejen po vydání díla Utopie, ale i
později v 19. a 20. století. Mezi jedno z nejznámějších uplatnění, které se vyskytlo i
v knize Thomase Mora, patřilo kompletní zrušení peněz, jelikož kapitalismus byl
považován za původ rozporů ve společnosti. Občané pracovali pouze, když se jim chtělo,
zároveň ale měli přístup ke všemu potřebnému, bez ohledu na jejich přínos společnosti.
Tato reforma však nebyla v praxi aplikována, pouze použita v kinematografii nebo
literatuře. [3]
Do takzvaného předpokoje bezpeněžní společnosti se dostala komunistická ideologie, která

vedla například k znárodnění výrobních prostředků nebo systému přídělových lístků v
Sovětském svazu. Ke kýženému výsledku se ale nedostali, systém byl dlouhodobě
neudržitelný a na kompletní odstranění konceptu peněz nebylo pomyšlení a prostředků.
https://www.quora.com/What-is-the-difference-between-dystopia-utopia-and-anti-utopia.
18 - Kibuc. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 22. 7. 2022 [cit. 2023-02-09]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kibuc#Ekonomick%C3%A9_pot%C3%AD%C5%BEe_a_privatizace_kibuc%C5%AF.
19 - Mošav. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 15. 5. 2022 [cit. 2023-02-09]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mo%C5%A1av.
12
Oblastmi, které se k finální podobě dostaly nejblíž, a zároveň ji udržely nejdéle, jsou
izraelské kibucy, které, i když ne do posledního detailu, naplňují podstatu bezpeněžní
společnosti a zároveň ji přetvořily do udržitelnější podoby. [17]
13
Tyto průmyslové a zemědělské osady v Izraeli jsou nejdéle existující celky, které fungují
na principu společného vlastnictví. Veškeré zisky jsou po naplnění potřeb kibucínů, jako je
strava, šatstvo, ubytování, vzdělání a zdravotní péče, investovány do rozvoje osady. Děti
jsou po narození odebrány matkách a vychovávány kolektivně. V osadě se nacházejí i
kulturní a sportovní centra, která pomáhají obyvatelům vymanit se ze stereotypu a
monotónního života.
Spousta kibuců se ale od 80. let 20. století dostávalo do ekonomických problémů a v zájmu
sebezachování se paradoxně i zadlužily. Zbývalo tedy jediné, pokud se zemědělské osady
chtěly udržet, a to proces privatizace, který většinu kibuců zachránil od krachu a kolapsu.
Po privatizaci většiny osad se změnila některá “pravidla“, která zde platila, příjemným
benefitem určitě byla například finanční odměna jednotlivých občanů za vykonanou práci.
Některé pozemky byly prodány do soukromého vlastnictví pro výstavbu rodinných domů.
[18]
Z kibuců se tedy stávají takzvané mošavy, které se liší například umožněním osobního
majetku nebo zavedením stáleho platu, prostředky jsou ale společné a každý občan je může
využít pro obhospodaření svého soukromého statku. [19]
1.4.2 Vláda lidu
V tomto případě se od konceptu vlády a autority téměř opouští a hledá se konsensus všech
příslušníků dané komunity. Pokud ke shodě všech obyvatel není možno dojít,
demokraticky se hlasuje nebo se vytvoří kompromis alespoň částečně výhodný pro
všechny zúčastněné strany. Slovo “vláda” se nepoužívá, jelikož moc je také považována za
zdroj chamtivosti a zla. [4]
14
1.4.3 Technologie, dobrý sluha, ale zlý pán
Častokrát jsou v utopických dílech využívány technologie pro zjednodušení každodenního

života. Pokud se ale člověku situace vymkne z rukou, technologie převezmou vládu a celé
dílo se tedy stává antiutopickým nebo dystopickým. Takový žánr nazýváme kyber- nebo
digitální dystopie, speciální podžánr anti/dystopie, ve kterém jsou technologie v kontrole
veškerých sociálních, ekonomických a politických faktorů, nebo je skutečnost negativně
ovlivněná rozvojem technologií a následným odklonem od přírody a reálného světa
obecně. Příčinou často býva chyba v programu umělé inteligence nebo jednoduše
technologie, kterým bylo dáno veliké množství pravomocí. Občané často bývají pod
dohledem autorit 24 hodin denně a přichází o veškeré soukromí.
Tento pojem vznikl v roce 1998 při postupné formaci žánru kyberpunku. Často se také
používá ve spojení s rychlým technologickým pokrokem, který v lidech vyvolává obavy.
Digitální dystopie totiž mohou být reálnější, než si myslíme. Nancy Baym poukazuje na
skutečnost, ve které mají veškerou moc média, sociální sítě nebo virální trendy, které často
bývají škodlivé.
Termín kyberdystopie se nevylyčuje s ostatními -topiemi, pouze poukazuje na výraznou

roli technologií v dané realitě. Mezi nejznámější díla označovaná za digitálně dystopická
řadíme například román Konec civilizace Od Aldouse Huxleyho, knihu Bruce Bethkeho
jménem Cyberpunk z roku 1980, která byla v roce 2020 zpracována jako videohra,
populární filmovou sérii Blade Runner nebo literární dílo ve známějším filmovém
zpracování Ready Player One. [20][21]
20 -Digital dystopia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-12-30 [cit. 2023-01-08].
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Digital_dystopia.
21- Cuberpunk (novel). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-01-25 [cit. 2023-01-08].
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Cyberpunk_(novel).
15
Utopická literatura
Žánr utopické literatury byl ve 20. století velmi populární vzhledem k totalitním režimům,
které v tomto období vznikaly, světovým válkám, ekonomickým krizím navazující na tyto
události a lidské potřebě reagovat na dění ve světě. Pro rychlý spád událostí,
technologický pokrok, radikální změnu společenských pravidel a reformu tehdejších
hodnot bylo témat, na která bylo potřeba reagovat, nespočet. Témata, kterým bych se ráda
věnovala více podrobně a která jsem již zmiňovala, jsou reflektována ve třech literárních
dílech.
První dílo, které budeme rozebírat, román My od Evgenyje Zamjatina, nejvíce pracuje
s konceptem odlidštění a nebezpečí technologického pokroku. V názvu také můžeme vidět
narážku na komunistické a socialistické smýšlení a jeho důraz na jednotu a společenství.
Jako druhému se budeme věnovat Konci civilizace, dílu Aldouse Huxleyho. Toto dílo
reaguje na již zmíněný technický pokrok a jeho nebezpečí i na rozvoj a možné využití
medicíny, psychedelických látek a nebezpečí odklonu od přirozeného fungování člověka a
světa.
Na závěr představíme čtenáři Příběh služebnice. Román Margaret Atwoodové reagující na

postavení žen ve společnosti ve spojení s problémem, který v době vydání teprve nabíral
závažnosti, neplodnosti například z důvodu změn životního prostředí.
Všechna tato témata hrají velkou roli v historii 20. století, a odrážejí tak atmosféru různých
událostí. Díla si po stručném shrnutí děje rozebereme a knižní odraz tehdejší skutečnosti si
zasadíme do historického kontextu navazujících na významné události.
1.5 My
Ruský autor Evgenyj Zamjatin vydal v roce 1921 román My. [22]
Představil v něm realitu
státu reflektující tehdejší sovětské Rusko a jeho hrůzy. Kniha je mnohými označována jako
neoficiální předloha pro dílo 1984 George Orwella a jiné antiutopické romány. Pro jeho
očividnou kritiku socialistického režimu byl ve své rodné zemi perzekuován a později se i
odstěhoval. [23]
22- My. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 21. 6. 2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/My_(rom%C3%A1n).
23 - Evgenyj Zamjatin. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 25.11.2022 [cit. 2023-02-26].
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jevgenij_Zamjatin#Satirick%C3%A1_kritika_britsk%C3%A9_spole%C4%8Dnosti.
16
1.5.1 Stručný děj díla

Hlavní hrdina, inženýr a konstruktér vesmírného integrálu D-503, nám odhalením svých
vnitřních pocitů a myšlenek představuje realitu života v Jednotném státě. Máme možnost z
jeho zápisků, které vědomě zaznamenával pro přečtení případného návštěvníka, pochopit,
jak funguje Jednotný stát. Popisuje monotónnost svého života, pravidla a zákony diktující
průběh života každého z obyvatel Jednotného státu, jako je denní harmonogram určující
celé populaci dobu vstávání (s.15)[24] , hodinové povolenky na zatažení závěsů a přísná
pravidla kontrolující požitky jako sex (s.20) [24] a jídlo (s.15) . Oslavuje Dobroditele,
[24]
jedinou entitu, která má v knize jméno, stvořitele Jednotného státu. Pro udržení pořádku
mají zemi pod dohledem Strážci, příslušníci jakési ideopolicie (s.17) [24]
. Občané jsou
absolutně unifikovaní a jejich identita je pomocí různých prostředků, jako jsou uniformy
skrývající zbytky rozdílů mezi občany, kódy nahrazující jména nebo všudypřítomný důraz
na kolektivitu, eradikována. Pro vzájemnou kontrolu a zároveň intenzivnější propojení
s ostatními občany jsou obytné domy prosklené (s.20) [24]. Vzhledem k absolutní kontrole
obyvatelstva neexistuje ve státě hlad ani nezaměstnanost.
Na začátku díla nám protagonista popisuje genialitu a rafinovanost státního zřízení,

lineárnost a systém, kterým je ohromený. Vnitřní spor začíná, když hrdina narazí na I-330,
ke které začne chovat city, za které se ale stydí (s.13) [24]
. Když mu I-330 nabídne pomoc,
jež není úplně v mezích zákona, zděsí se a pokusí se ji nahlásit, což se mu nepodaří (s.30)
[24]
. I-330 vezme inženýra za zdi Jednotného státu a ukáže mu realitu okolního světa, o
které neměl ani potuchy. Pozná další členy hnutí, kteří touží po revoluci, zboření hranic a
propojení Jednotného státu se zbytkem planety.
Postupně sledujeme proměnu racionálního hrdiny v citově investovaného muže, který činí
na základě svých pocitů, a ne vnucených myšlenek (s.51) [24]
. I když si to nepřiznává,
formuje si pomalu svoji lidskou duši, což ale sám před sebou považuje za nemoc (s.31) [24].
Vzdoruje režimu a porušuje jeho pravidla, pije alkohol, mívá sny o své vysněné I-330, bez
povolení oplodní svoji přidělenou partnerku O-90, ve které se postupem těhotenství
začínají tvořit lidské city (s.157) [24]
. I-330 hlavní postavu pouze využívá pro získání
informací o Integrálu, což ale D-503 nikdy nedojde. Část zdi se podařilo zbořit a mezi
lidmi se stále více objevují revoluční tendence (s.128) [24].
24 - ZAMJATIN, Evžen. My. Praha: Městská knihovna, 2019. ISBN ISBN 978-80-7602-867-8.
25 - Soviet space program. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 17.2.2023 [cit. 2023-02-26].
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_space_program.
17
Na protagonistovi je provedena nová procedura, která nemine ani zbytek obyvatelstva

Jednotného státu. Jedná se o zásah do mozku, následkem čehož občané ztratí schopnost
představivosti (s. 148) [24]
.D-503 odhalí Strážcům informace o revolučním hnutí I-330 a
vrací se zpět do společnosti. I-330 ani přes mučení neodhalí jména svých spolupracovníků,
ona a ostatní, kteří byli zatčeni s ní, za to zaplatí životem (s. 182) [24] .
Jednotný stát přežívá.
1.5.2 Jazyková podoba díla
Celým dílem nás provází vnitřní monology hlavní postavy a její nefiltrované pocity. Díky
změnám ve formulaci nebo vyjadřování můžeme pociťovat gradaci děje téměř na vlastní
kůži. Pro autenticitu se v díle vyskytuje hodně přímé řeči a kniha je vedena jako deník.
Kapitoly jsou jednoduše nazývány jako číslované záznamy. Vypravěč není vševědoucí,
právě naopak. Svoji naivitou reprezentuje člověka s kompletně eradikovaným kritickým
myšlením a schopností vytvářet souvislosti. Mnohé skutečnosti jsou před čtenáře
předkládany nepřímo.
Zpočátku mluví D-503 sebevědomě až vznešeně. Cítí se být hrdou součástí Státu,
inženýrem Integrálu. Mluví často v množném čísle, klade důraz na jeho důležitost a při
použití singuláru se i opravuje. Popisuje potencionálnímu čtenáři svůj obdiv pro pořádek
Jednotného státu. I přesto, že zpočátku můžeme zaznamenat jeho obdiv, nemůžeme
výrazy, kterými tuto krásu popisuje, považovat za básnické prostředky. Inženýrův pohled
na věc vyzdvihuje pravidelnost, racionalitu a pragmatičnost spíše než abstrakci, vizuální
krásu nebo jiné smyslové vjemy. Hrdina mluví spořádaně a působí klidně.
„To je krása, viďte?“ řekl jsem. „Ano. Jaro je překrásné,“ usmála se na mne růžově O-90.
To se povedlo – jaro! Myslí, že jaro. Ty ženské! Nechal jsem toho. Dole. Ulice je plná. Za
takového počasí věnujeme obvykle odpolední Hodinu soukromí doplňkové vycházce. Jako
vždycky vyhrával Hudební podnik všemi svými tlampači Pochod Jednotného státu. Ve
vyrovnaných řadách, ve čtyřstupech si nadšeně do taktu vykračovala čísla, stovky, tisíce
čísel v modrých unifách1 se zlatými štítky na prsou – státním číslem každého a každé. A já
– my čtyři – jsme jednou z nespočetných vln v tomto mohutném proudu. (s. 10) [24]
18
Postupem eskalace chaosu ve tvořící se duši D-503 pozorujeme lehké změny v jeho
myšlenkách. Často vyvrací svá předchozí tvrzení nebo si protiřečí, zmatkuje a opravuje
sám sebe. Začíná pochybovat a být nejistý. V postavě protagonosty se pere poslušný občan
a jeho narůstající touha po svobodě. Postupem času začíná hlavní postava používat více
metafor a alegorických výrazů, vyjadřuje se agresivněji a čtenář v ní může najít různé
lidské rysy. Některé myšlenky působí až lunaticky. I přesto, že forma deníku je zachována,
čtenář má spíše pocit, jako by situaci sledoval očima protagonisty, spíš než poslouchal jeho
vyprávění. Tím, jak je protagonista stavěn do nových situacích, na které není naučený
reagovat, zmatkuje, občas koktá.
Křikl jsem jí rovnou do žaber: „Ok-kamž-žitě ven! Okamžitě!“ Žábry se naduly cihlovou
červení, pak splaskly, zšedly. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale neřekla nic – práskla
dveřmi, odešla. Vrhl jsem se k I: „Neodpustím si – nikdy si to neodpustím! Ona si dovolila
– na tebe? Ale nesmíš si myslet, že věřím tomu, co… co ta ženská… To všechno proto, že
se chce na mne přihlásit, ale já…“ (s. 134) [24]
Vznešenosti a nadřazenosti mluvy D-503, kterou známe za samého začátku knihy, se

postupně zbavujeme a narážíme na hovorovou, někdy i nespisovnou mluvu. Neustálé
vysvětlování a popis funkčnosti Jednotného státu se vytrácí. Ve vypravěči momentálně
převládá jeho revoluční myšlení, ideologie a její podstata hluboko vrytá do duše D-503 je
ale i přesto stále výrazným faktorem.
„A náhle se rozzářila ještě modřeji, popadla mě za ruku – a já ucítil na své ruce její rty…
To se mi stalo poprvé v životě. Byla to taková dosud neznámá starodávná něha a takový
ostych před ní a bolest, že jsem jí (snad až hrubě) ruku vytrhl. „Poslyšte, vy jste se
zbláznila! A nejde o tohle – vůbec… Z čeho máte radost? Jak můžete zapomínat, co vás
čeká? Když ne teď, tak za měsíc, za dva…“ O pohasla; všechny kruhy se na ní rázem
prohnuly, zbortily. A ze soucitu s ní vznikla v mém srdci nepříjemná, až bolestivá komprese
(srdce není nic jiného než ideální čerpadlo; komprese, stlačení – když čerpadlo nasává
tekutinu – je technická absurdita, proto je jasné, jak absurdní, nepřirozené, chorobné jsou
vlastně všechny „lásky“, „soucity“ a všechno ostatní, co vyvolává takovou kompresi).“(s.
141) [24]
19
Na konci díla, kdy dochází k velkému zvratu, se až na pár výjimek vracíme na začátek.
Hrdinovi byla sebrána jeho duše, která mu způsobovala problémy, jeho vyjadřování a
způsob přemýšlení už vyzařuje kompletní odlidštěností.
„Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil
– nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale
stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city –
jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv. Usmívám se – musím se
usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou.
Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je
normální stav normálního člověka).!“ (s. 192) [24]
Jazyk je strohý a převládá spisovná mluva. Hrdina už působí jako pouhý stroj, z jeho slov
nevyzařují žádné emoce, i přesto, že popisuje různé traumatické zážitky. Nepřikládá
velkou váhu smrti svých bývalých spolupracovníků a bez dlouhých peripetií mění téma.
„Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to
velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty
sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely. Pak
ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To
se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli
poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních
Dobroditelova Stroje. Odkládat to nejde – protože v západních čtvrtích je stále ještě
chaos, řev, mrtvoly, zvěř – a bohužel i značný počet čísel, která pozbyla rozumu. Ale na 40.
třídě, příčné, se podařilo postavit nouzovou stěnu z vln o vysokém napětí.” (s. 193) [24]
Pro autora je jazyk jednoznačně prostředkem, kterým vtahuje čtenáře do děje a přirozeně
navozuje atmosféru dané situace. I přesto, že skutečnosti, které se Zamjatin snažil vyjádřit,
nebyly jednoznačně vyřčené či napsané díky přesné formulaci a kladení důrazu i na formu
díla dosáhl autentického nádechu celého vypravování.
1.5.3 Metafory a alegorie
Název knihy sám o sobě navozuje atmosféru celého díla, odkazuje na vymizení identity
jednotlivce a na kolektivní život, při kterém člověk přichází o veškeré soukromí,
20
individualitu a svoji osobnost. Princip lidství postupně mizí a z rozmanité společnosti se

stává homogenní celek. Občané, jestli je tak stále můžeme nazývat, mají stejné hodnoty,
zvyky a perfektně korelující harmonogramy celého svého života. V knize je zdůrazněná
zbytečnost a nahraditelnost jednotlivců mimo celek.
„Pokusím se pouze zaznamenat to, co vidím, co si myslím – přesněji, co si myslíme MY (ba

právě – MY, a toto MY nechť stojí v titulu mých záznamů). Ale bude to derivát našeho
života, matematicky dokonalého života Jednotného státu, a co jiného by tedy mohlo
vzniknout než veliká báseň? Vznikne sama od sebe, mimo moji vůli – věřím tomu a vím to.“
(str.8)
Autor též naráží na téma entropie neboli míru nesvobody. V tomto konkrétním případě
popisuje pro svůj svět základní stav, kdy nesvobodný pohyb nebo existenci můžeme
předpokládat a korigovat. Tento jev můžeme pozorovat na způsobu fungování společnosti
v autorem představené realitě. Společnost, ve které neexistuje nedostatek ani bída, mohla
být dosažena pouze pomocí absolutní kontroly a abolice demokracie. Na druhé straně však
stojí svět citů a rozmanitosti, který protagonistu postupně více a více přitahuje, i přesto, že
by mu v jeho přirozeném prostředí nemělo nic chybět. Zamjatin tím vykresluje svobodu
jako nejzákladnější lidskou potřebu, důležitější než jídlo nebo stabilitu.
„Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi.
Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?“ „Dál není nic! Tečka. Po
celém vesmíru je stejnoměrně, všude rozlito…“ „Vida – stejnoměrně, všude! To je právě ta
entropie, psychologická entropie. Copak ty, matematik, nevíš, že jen rozdíly – rozdíly
teploty, jen tepelné kontrasty – jen v nich je život. A jestli jsou všude, po celém vesmíru,
stejně teplá – nebo stejně chladná tělesa… Musíme je srazit dohromady – aby vznikl oheň,
výbuch, gehenna. A my – je srazíme.“ (s. 144) [24]
21
1.5.4 Historický kontext
Jeden z nejvíce očividných prvků je autorova reakce na technologický pokrok na začátku

20. století. Sám jako vystudovaný technik se v oboru orientoval a díky tomu dokázal
rozpoznat a předpovědět hrozby spojené s posunem lidstva. Důležitost integrálu, vesmírné
lodi, poukazuje na postupně vzrůstající zájem Sovětského svazu o raketové inženýrství a
oficiální průzkumy počínající roku 1920. [25]
Největší prioritu přikládal Jednotný stát
stavbě integrálu, v zájmu čehož udělal z lidí spíše pracující roboty. Každému občanovi byl
přirazen velmi specifický úkol, který neustále opakuje. V souladu s prací ostatním občanů
umožní tento proces dosáhnout kýženého výsledku. Tento způsob organizace práce
nazýváme taylorismus. Ten nabýval popularity na přelomu 19. a 20. století. Kromě již
zmíněné velmi konkrétní specializace, která zkracuje zaučovací dobu a zrychluje
zdokonalování v dané činnosti, eradikuje tento způsob i prostor pro chyby, jelikož
pracovnímu článku není dán žádný prostor pro tvořivost ani vlastní iniciativu. Taylorismus
byl velmi kritizovaný z důvodu snižování intelektuální a manuální schopnosti člověka na
úroveň jednoduchého stroje. [26]
„Ale přesto – jak mohli napsat celé knihovny o nějakém Kantovi, a sotva si povšimnout
Taylora, toho proroka, který viděl deset století kupředu?“ (s. 32) [24]
Pravděpodobně také autor reagoval na pokrok transportu a reformu dopravy jako takové,
přechod z využívání páry na elektřinu a spalovací motory. S rozvojem dopravy se také
pojí rozšíření a posílení infrastruktury silniční komunikace, která si vyžádala ústup přírody
ve městech. To nám může připomínat podobu Jednotného státu, který je kompletně sterilní
a vegetace se v něm téměř nevyskytuje, jelikož stála pokroku v cestě. [27]
Urbanizace, která byla na počátku 20. století vzhledem k rozvoji transportu velkým
tématem, je taky po hlubším zkoumání možno v díle zpozorovat. Při porovnávání občanů
Jednotného státu a lidí z okolního světa za dělícími zdmi si můžeme všimnout, jak autor
jednotlivé postavy popisuje. Zatímco D-503 nebo I-330 mají oba své “jméno“ jako až na
výjimky všichni jejich spoluobčané, k lidem, které protagonista potkává za zdmi
Jednotného státu, referuje obecnými jmény, jako např. stařena. Na mnohé by tento detail
26 - Taylorismus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 17.1.2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné
z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Taylorismus.
27 - History of technology. In: Britannica: the free encyclopedia [online]. Robert Buchanan, 2001-, 25.8. 2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné z:
https://www.britannica.com/technology/history-of-technology/Perceptions-of-technology.
22
mohl působit jako demonstrace rozdílů mezi důležitými měšťany a těmi nezajímavými,
kteříss nežijí v centru dění.
Dále autor odkazuje na Dobrotitelův kult osobnosti, autokratickou vládu jednoho spasitele,
jeho nedotknutelnost a zbožšťování pomocí propagandy nebo oslavných písní, což je pro
totalitní režimy signifikantní. Nesmíme opomenout ani potlačování jakékoliv rebelie agresí
a z toho vycházející strach kontrolující téměř nevědomou společnost Jednotného státu, což
také patří mezi základní pilíře funkční totality. Jako příklad si můžeme připomenout
způsob voleb v Jednotném státě, při kterém mají občané sice možnost volit proti svému
Dobroditeli, zároveň ale volí veřejně před spoluobčany a Strážci. Takovéto vybočení
z řady pravděpodobně následuje stíhání a smrt. Centrálně plánovaná nejen ekonomika, ale i
podoba společnosti, centralizovaná moc a další prvky autokratické vlády jsou pro totalitní
režimy denním chlebem a zároveň podmínkou pro jejich existenci. Vzestup socialismu a
jeho radikální vykládání a uplatňování během krize po 1. světové válce, které mělo později
fatální následky, může v lidech budit obavy a představy katastrofických scénářů.
27 - History of technology. In: Britannica: the free encyclopedia [online]. Robert Buchanan, 2001-, 25.8. 2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné z:
23
1.6 Konec civilizace
Jeden z nejznámějších antiutopických románů Konec civilizace byl vydán roku 1932.
Autor Aldous Huxley do knihy promítl dobové problémy jako komplikace spojené
s průmyslovou revolucí, spoustu vlastních zkušeností i obav, například zesilující
amerikanizaci světa nebo zážitky z Mussoliniho Itálie. Inspiroval se reálnými osobnostmi,
lokacemi i událostmi. Huxley za svoje dílo sklidil silnou vlnu kritiky. [28]
Kniha často bývá
provnáváná s knihou 1984 od George Orwella, autor Huxley ale sám přiznává, že ta jeho je
méně brutální a pesimistická.
1.6.1 Stručný děj
Děj začíná popisem budovy určené pro tvorbu dětí, Ústřední londýnské líhně, ve Světovém
světě, roku 632 po Fordu. Děti se zde rodí ze zkumavky a mají předem určenou
společenskou třídu i některé stránky charakteru, jako například inteligence (s.10) [29]. Celé
obyvatelstvo Světového světa dělíme do pěti kast označených římskými písmeny, počínaje
alfou, přes betu gamu a deltu až po epsilony. Mezi alfy patří mentálně i fyzicky vyspělí
jedinci, kteří jsou předurčeni spíše k intelektuálnímu životu., bez nutnosti vykonávat
manuální práce. Naopak gamám a nižším kastám je již od mládí pomocí technik
vštěpována “touha“ po fyzické námaze a odklon od vědomostí a poznání (s.10) [29]
. Celý
systém, podle kterého tato společnost funguje, je navržený tak, aby se mezi sebou skupiny
nemusely potkávat. Liší se i oblečením a vzhledem, od malička jsou vedeni ke
spokojenosti se svojí společenskou vrstvou i antipatiím k ostatním třídám (s.12) [29].
Za novodobého poloboha je považován Ford, kterého občané oslavují. Ten údajně navrhl
způsob fungování Světového světa a s ním spojený způsob života (s.17) . Protagonista
[29]
Bernard Marx je atypickým příslušníkem kasty alfa. Bernard je nespokojený se současným

způsobem fungování společnosti a zesilující trendy jako explictiní sexualita a promiskuita
nejsou nic pro něj (s. 24) [29].
Marx je chytrý, pracuje jako vědec ve výzkumu, ale vzhledem ke své podprůměrné výšce
trpí komplexem méněcennosti, a nelíbí se mu tedy hodnocení na základě fyzické
vyspělosti. Neholduje ani moc velmi populární droze, Sómě. Moderní antidepresivum,
28 - Konec civilizace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 1. 9. 2022 [cit. 2023-03-11].
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Konec_civilizace.
29 - HUXLEY, Aldous. Konec civilizace. Middlesex, England: Penguin Books, 1967. ISBN 9780582537859.
24
které není návykové ani nezpůsobuje abstinenční nebo dojezdové příznaky, je denním
chlebem většiny občanů Světového světa. Není povinné látku užívat, je ale silně
podporována jako lék na vše nepříjemné (s. 38) [29].
Hlavní hrdina začíná projevovat svůj zájem o Leninu, vysoce atraktivní kolegyni, kterou
neví, jak ohromit, a tak využije svých možností jako talentovaný vědec a vezme svoji
vysněnou spolupracovnici na výlet do divošské rezervace (s. 42) [29]
. Těmto oploceným
oblastem říkáme divošské, protože v nich stále přežívají tradice, náboženství a příroda ve
své panenské formě. Spoustu divochů, kteří stále zachovávají koncept rodin, jsou v této
rezervaci uvězněni a prakticky jejich jediným účelem je sloužit jako cirkusová atrakce. Při
svojí navštěvě rezervace Marx s Leninou narazí na Lindu, ženu, která se v rezervaci ztratila
a také porodila dítě, Johna. Lidé z rezervace jí pomohli a přijali ji s dítětem i přes výhrady
mezi sebe. Linda ale nebyla schopna se přizpůsobit, vzhledem ke způsobu, kterým byla
naprogramována, a tak se mezi divochy nezačlenila (s. 82) [29]
. Bernard se rozhodne, že
Lindu i jejího syna vezme zpět do civilizace. Po návratu zjišťujeme, že Linda byla
doprovod ředitele, nadřízeného Marxe, do rezervace. Po obdržení informace o tom, že má
syna, ředitel odchází z funkce.
Lenina se začne dvořit Johnovi, a tím se mu zhnusí, protože pro něj je fyzický kontakt a
celkový koncept lásky něčím úplně jiným než pro zbytek společnosti. John ji uhodí a
slovně napadne, následně Lenina odchází. (s. 136) [29]
Z Johna se paradoxně stává populární člověk, ne však tím způsobem, jak by si to

představoval. Cítí se pro svůj původ být takovou exotickou cirkusovou opičkou. Lidé ho
sledují a vyptávají se. Ze začátku je překvapený, ale postupně ho to začíná ubíjet, je také
velmi šokovaný způsobem fungování společnosti, absencí citů a schopností přemýšlet
podle sebe.
Bernard a jeho přítel Benito, který je spisovatel a též není úplně spokojený se způsobem
fungování Světového světa, jsou předvoláni a svým způsobem vykázání na nějaký ostrov
dle jejich libosti, kde budou moct být s dalšími lidmi, kteří nebyli spokojeni. Je jim řečeno,
že je to pro jejich dobro a spokojenost, a odjíždí na ostrovy, kde je věčně špatné počasí,
protože Benito pro svoji kreativní činnost potřebuje i negativní citové vjemy (s. 169) [29].
25
Matka Johna, Linda, umírá a John postupně upadá hlouběji a hlouběji do depresí. Uteče do
přírody, zpět ke svým divošským kořenům, žije skromně, jídlo si pěstuje a zpytuje své
svědomí (s. 170) [29].
Johna po nějakém čase v jeho dobrovolném exilu objeví společnost a jeho klid tím končí.
Začínají za ním lítat vrtulníky, lidé ho opět chtějí navštěvovat a fotit. Tento tlak už je na
Johna moc a oběsí se (s. 182) [29].
V knize můžeme pozorovat několik zajímavých narážek na nebezpečí pokroku. Velmi

klíčovým faktorem je například kritika normalizované explicitní sexuality a narůstající
promiskuity, zatímco věrnost a cudnost je považována za něco hanebného. Můžeme vidět
pohled hlavního hrdiny, intelektuála, na tento trend, který hýbal společností. Tento postoj
k intimitě dělal ze sexu pouze zábavu a odstraňoval postupně jeho spojení se zakládáním
rodiny.
„Ale vždyť přece chodím s Henrym teprve čtyři měsíce,“ odporovala Lenina. „Teprve čtyři
měsíce! To se ti povedlo! A k tomu ještě,“ pokračovala Fanny a vyčítavě na ni ukázala
prstem, „k tomu ještě jsi po celou tu dobu neměla nikoho než Henryho. Nebo snad ano?“
Lenina prudce zrudla. Ale její pohled i tón hlasu zůstaly vzdorovité. „Ne, nikoho jiného,“
opáčila skoro sveřepě. „A k čemu také, to bych ráda věděla?“ „Ráda by věděla k čemu!“
opakovala Fanny, jako by mluvila k neviditelnému posluchači za Leniným levým ramenem.
Pak náhle změnila tón. „Ale vážně. Opravdu si myslím, že bys měla být opatrnější. Je
hrozně neslušné chodit tak dlouho s jedním mužem. U čtyřicátnice nebo padesátnice by to
snad nebylo tak zlé. Ale v tvém věku, Lenino! To se nehodí.“ (s. 28) [29]
Dělení kasty podle inteligence a následné sice nenásilné, přesto efektivní, vyhošťování
inteligence poukazuje na důležitost nejnižší vrstvy a roli proletariátu v prakticky každé
společnosti, i v té nejvyspělejší.
Autor nepřímo kritizuje nebezpečí pokroku a odklon od přirozeného fungování světa,

rozpuštění konceptů jako tradiční forma rodiny nebo abolice náboženství a nahrazení víry
technologií a pokrokem. Ukazuje nám spíše stinné stránky těchto skutečností, které jsou
schované za fasádou efektivity a zdánlivé funkčnosti, jejich dopad na člověka a společnost.
26
Vláda v Konci civilizace se nesnaží historii mazat nebo přepisovat, což můžeme vidět i na
skutečnosti, že si nechává divochy jako turistické atrakce, ale vysmívá se způsobům života
z minulosti, i přesto, že nejsou tak dávné. Jsou pro ni zastaralé a využívá je pouze jako
ukázkové exempláře selhání.
„Předpokládám, že všichni znáte,“ začal vrchní inspektor hlubokým, zvučným hlasem, „že
všichni znáte vznešený a osvícený výrok Forda Pána: Dějiny jsou humbuk. Dějiny,“
opakoval pomalu, „jsou humbuk.“ Mávl rukou. Vypadalo to, jako by neviditelnou
peroutkou smetal prach, a tím prachem byla Harappa, byl Ur v zemi chaldejské; pár
pavučin, jimiž byly Théby a Babylón a Knossos a Mykény. Šup, šup, šup, a kde je Odysseus
a Job, kde je Jupiter a Gótama a Ježíš! Šup, šup – a zmizelo smetiště antické špíny, zvané
Athény a Řím, Jeruzalém a Říše Středu. (s. 24) [29]
Huxley také naráží na dilema hlavního hrdiny, zda je lepší být falešně šťastný pod vlivem
drog nebo jiného prvoplánového způsobu navození tohoto pocitu, nebo vnímat svět bez
jakéhokoliv filtru. Ke konci se přiklání k druhé možnosti, čímž podtrhává důležitost celého
spektra pocitů za účelem prožívání života naplno.
„Chtěl bych docela mizerné podnebí,“ odpověděl. „Myslím si, že ve špatném podnebí se
píše lépe. Když je tam třeba pořád vítr a bouře...“ (s. 161) [29]
27
Nejvíce výrazným prvkem v knize, který automaticky vyvolává asociaci s historickou

osobností, je postava Marxe a Leniny, čímž odkazuje na křehké vztahy v rámci tehdejšího
sovětského Ruska.
Postava, jejíž historické kořeny nelze přehlídnout, je Ford, uctívaný vynálezce 20. století.
Roky se v této společnosti počítají od roku 1908, uvedení auta značky Ford modelu T.
Důvodem může být to, že Ford jako první přišel na trh s pásovou výrobou, která výrazně
zrychlila a zefektivnila automobilovou výrobu. [30]
Tady opět narážíme na taylorismus,
který je s pásovou výrobu a tímto druhem organizace práce úzce spojený. Degradace
lidských schopností na úroveň stroje a eradikace vlastní iniciativy jsou jedním z jeho
základních principů zároveň i typickým pro průmyslovou revoluci. [26]
Někdy si ale obyvatelé Londýna spletou Forda s Freudem, který byl v době vzniku díla
také na vzestupu. Mluví o teorii rakouského psychologa Oidipovském komplexu.
„Ford Pán – nebo Freud Pán, jak se nazýval ve svém nevyzpytatelném úradku, když mluvil
o věcech psychologických – Freud Pán byl první, kdo odhalil otřesná nebezpečí rodinného
života. Svět byl plný otců – tedy plný bídy; plný matek – tedy plný perverzity všeho druhu,
od sadismu až po cudnost; plný bratrů, sester, strýců a tet – plný šílenství a sebevraždy.“
[29]
Dalším důležitým dobovým objevem, který se vyskytl i v knize, jsou podmíněné reflexy,
pomocí kterých se děti jednotlivých kast vychovávaly. Dětem z tříd předurčených pro
fyzickou práci byl vštěpován odpor ke knihám a květinám pomocí elektrických šoků.
Experimenty na této bázi byly vykonávány ruským fyziologem a psychologem I. P.
Pavlovem, který roku 1923 vydal stejnojmennou knihu Podmíněné reflexy, ve které tyto
principy popisoval. [31]
„A tak rostou, jak říkají psychologové s ‚instinktivní‘ nenávistí ke knihám a květinám.

Podmíněné reflexy, které se nedají změnit. Na celý život jsou ty děti obrněny proti knihám
a botanice.“(s. 15) [29]
30 - In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 23.1.2023 [cit. 2023-03-12]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Ford.
31 - Ivan Petrovič Pavlov. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 7.3.2023 [cit. 2023-03-12].
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Petrovi%C4%8D_Pavlov#.
28
1.6.4 Jazyková forma díla
Konec civilizace, také někdy volně překládáno jako Krásný nový svět, pochází
z anglického originálu Brave New World. Název samotný odkazuje na romanci Williama
Shakespeara, Bouře. V této romanci je důležitou zápletkou naivita jedné z postav, která
s otevřenou náručí nevědomky vítá nebezpečí, protože se s ničím takovým ještě nepotkala.
Autor tím pravděpodobně naráží na přívětivou reakci společnosti na vývoj a posun kupředu
bez zvažování potenciálních negativních dopadů.
„Oh wonder!
How many goodly creatures are there here!
How beauteous mankind is! Oh brave new world,
That has such people in’t.“ [33]
Celý příběh je psaný lineárně z pohledu třetí osoby, a je tedy o něco náročnější vcítit se do
hlavního hrdiny než v jiných antiutopických románech. Jsme seznámeni s jeho vnitřními
pocity, nejsou však přespříliš autentické. Zároveň ale využívá hodně přímé řeči, pomocí
které vyjadřuje kontrast mezi charaktery různých postav. Například John, který pro svoji
lásku k Shakespearovi mluví angličtinou z dob viktoriánské Anglie, i přesto, že je divoch,
působí více vzdělaně než běžní občané Světového státu, kteří používají hovorový jazyk.
„Dnes ráno jsem navštívil inspektora,“ pravil nakonec divoch. „Proč?“ „Abych se ho
zeptal, mohu-li jít na ostrovy s vámi.“ „A co říkal?“ otázal se Helmholtz dychtivě. Divoch
potřásl hlavou. „Nechce mě pustit.“ „Proč ne?“ „Říkal, že chce pokračovat v
experimentu. Ale ať jsem zatracen,“ dodal divoch s náhlou zuřivostí, „ať jsem zatracen,
jestli jim dovolím, aby se mnou ještě dělali nějaké pokusy! Ani kvůli všem inspektorům na
celém světě. Odjedu zítra také.“ (s. 170) [29]
Ze začátku autor velmi rychle mění objekt svého zámu a téměř každý odstavec sledujeme
činnosti někoho jiného, pravděpodobně tento jev využívá pro stručné nepřímé představení
jednotlivých postav.
32 - SHAKESPEAR, William. The Tempest. Oxford University Press, 2004. ISBN 9780194243940.
29
Autor skvěle a barvitě popisuje děj a prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jazyk je
rozmanitý a obohacený o nové nebo méně známé výrazy spojené s technologií, které
zlidověly až jako následek pokroku.
„A nyní bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme
jich velkou dávku na polici 5. První galérie,“ zvolal na dva hochy, kteří se právě chystali
sejít do přízemí. „Jste asi na metru 900,“ poučoval. „Nemůžete provádět žádnou úspěšnou
predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou.“ (s. 12) [29]
Různými výrazy se autor odvolává na skutečné historické události nebo osoby, jako
například již dříve zmíněného Pavlova.
„Pan Foster zůstal v dekantačním sále. Ř.L.P. a studenti vstoupili do nejbližší zdviže a
vyjeli do pátého patra. DĚTSKÉ VÝCHOVNY – NEOPAVLOVSKÉ PREDESTINAČNÍ
SÁLY, oznamoval nápis.“ (s. 13) [29]
Huxley se nebojí vyjádřit intenzitu pocitů jednotlivých postav různými vulgárními nebo
agresivními výrazy. Můžeme tak vidět na poslední interakci Leniny a Johna.
„Děvko!“ zařval. „Děvko! Ty nestydatá kuběno!“ „Ach ne, nech mne, přestaň,“ bránila
se, a jak jí cloumal, hlas se jí groteskně chvěl. „Pro-sím tě!“ „Zatracená děvko!“ „Je-den
gram vzít...,“ začala. Divoch ji odstrčil tak prudce, že zavrávorala a upadla. „Jdi,“ řval a
stál výhružně nad ní, „jdi mi z očí, nebo tě zabiju.“ (s. 137) [29]
I přesto, že jazyk je bohatý a rozmanitý, slouží primárně jako sdělovací prostředek, jeho
forma nebo podoba nepřidávají ději na intenzitě, gradaci nebo detailu. Jazyk se v průběhu
díla nemění. Citově zabarvený jazyk se vyskytuje pouze v přímé řeči, ale působí neutrálně.
32 - SHAKESPEAR, William. The Tempest. Oxford University Press, 2004. ISBN 9780194243940.
30
1.7 Příběh služebnice
Román vydala Margaret Atwoodová v roce 1985 v reakci na různé politické trendy,
vznikající hnutí a události týkající se primárně žen a jejich práv, ale i jiné stěžejní
problémy jako změny životního prostředí nebo vzestup náboženského fanatismu. Za své
dílo byla velmi kritizována, přestože sama uvádí, že pouze vykresluje skutečnost, minulost
nebo blízkou budoucnost lidské rasy. [33]
1.7.1 Stručný děj
Autorka v díle popisuje Gileád, oblast vzniklou na území po vládním převratu na území
bývalých Spojených států amerických v blízké budoucnosti 20. století. Země se dostává
pod teokratickou nadvládu s represivními a totalitními prvky, například omezování
ženských práv nebo eradikace inteligence. Tajnou policií je organizace jménem Oči. Celý
Gileád je tvořen bělošskou rasou a lidé jiných etnik jsou umísteni do pracovních táborů. Ze
vzpomínek a záblesků z minulosti hlavní hrdinky June pozorujeme počátky dob, kdy se
tato radikální náboženská skupina dostala k moci.
June se jednoho rána ve své práci dozvídá, že už není zaměstnaná a pravděpodobně už

nikdy nebude. Nová vláda totiž zakázala ženám pracovat nebo vlastnit majetek. Ženy se
kvůli narůstající globální neplodnosti nově dělí do několika kategorií. Manželky vůdců,
představitelů režimu a vážených politiků sympatizujících s ideologií, jsou na vrcholku
žebříčku. Další kategorií jsou služebnice, plodné ženy, které jsou přiděleny elitním párům,
jimž odnosí dítě a ty převezmou příjmení velitele za své. Nosí červené hábity. Mezi ně
patří i hlavní hrdinka June. Dále zde máme marty, starající se o chod domácnosti
v privilegovaných rodinách. V poslední řadě jsou tety, které dohlížejí na převýchovu
služebnic. Většinou se jedná o starší a silně nábožensky založené ženy.
Ze vzpomínek se dozvídáme a bývalém životě June, o její dceři a manželovi, které od

zajetí neviděla. Vzpomíná na nejlepší kamarádku Moiru, které se podařilo uniknout
z převychovného centra, i na svoji matku, vášnivou feministickou aktivistku.
33 - The Handmaids Tale. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 15.3.2023 [cit. 2023-03-19].
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Handmaid%27s_Tale.
34 - ATWOOD, Margaret. Příběh služebnice. Brno: BB/art, 2008. ISBN 978-80-7381-412-0.
31
June je zajata a odvezena do speciálního převýchovného centra pro služebnice, kde jsou
shromážděny zbylé plodné ženy z celé země. Prochází si fyzickým i psychickým týráním,
tělesnými tresty a tréninkem na svoji budoucí roli služebnice.
29
Dozvídáme se o rituálu, který musí služebnice podstoupit jednou za měsíc. Je inspirovaný

biblickým příběhem Jákoba, kterému jeho žena nedokázala porodit dítě, a proto se rozhodl
k tomu využít svoji služebnici. V nejvíc plodném dni svého cyklu musí služebnice
ulehnout na postel a nechat se oplodnit mužem, ke kterému byla přidělena, zatímco drží
jeho manželku za ruce. (s. 83) [34]
Tento obřad by měl páru přinést dítě, které budou
vychovávat jako své vlastní. Služebnice mají jinak v domě velmi malá práva. Nemohou
číst, psát ani mluvit bez svolení. Dům mohou opouštět pouze za záminkou nákupu nebo
návštěvy lékaře. (s. 77) [34]
June je přiřazena k veliteli Fredovi a jeho ženě Sereně. Jednoho večera po obřadu ji pozve
k sobě do kanceláře, kde spolu hrají scrabble, což je nelegální, jelikož June nesmí číst.
Velitel Fred po služebnici též vždy před odchodem požaduje polibek. I přesto, že je June
v rozpacích, rozhodne se udržet toto tajemství. (s. 122) [34]
Po několika obřadech, po
kterých June stále neotěhotněla, ji osloví Serena, žena velitele. Svěří se jí, že Fred je
pravděpodobně neplodný a navrhne jí řešení. Výměnou za to, že June neponese následky
neúspěšné služebnice, musí strávit noc s osobním šoférem Nickem a pokusit se počít dítě.
Z jedné noci se ale stává tradice a Nick a June vytvoří pomyslný vztah. (s. 177) [34]
Krátce nato se služebnice účastní hromadného lynčování muže údajně obviněného ze

znásilnění. Když vidí svojí přítelkyni, jak zasadí oběti smrtící ránu, požaduje vysvětlení.
Dozvídá se, že muž byl členem odbojové skupiny Mayday, které je i její přítelkyně
součástí, a chtěla ho pouze zbavit zdlouhavého utrpení.
Jednoho dne Serena odhalí, co se děje za dveřmi pracovny velitele Freda. June ve svém
pokoji zvažuje jediný možný způsob, jak předejít zatčení a trestu, sebevraždu, k tomu se
ale nezmůže. (s. 255) [34]
V jejím pokoji ji navštíví Nick a oznámí jí, že přijela černá
dodávka, kterou jezdí tajná policie Oči. Když June začíná panikařit, uklidní ji zprávou o
tom, že jsou to doopravdy člebové Mayday, co ji přijeli zachránit, a June s nimi tedy
odjíždí. (s. 256) [34]
Přeskakujeme velký časový úsek a dostáváme se do roku 2195, kdy se o June učí na
školách, po tom co byl teokratický režim svržen. Z přednášky se nedozvíme, jak to s June
dopadlo, zda přežila nebo ne. (s. 269) [34]

33
34
Margaret Atwoodová se knihou snažila vyjádřit bezmoc a zoufalost žen v tehdejší

společnosti. Jejich ponižování na úroveň pouhé rodičky dětí a pečovatelky o domácnost
pro ni bylo významné téma.
Dále také podtrhává důležitost odboje. Jelikož Gileád dříve nebo později padne, dodává to
čtenáři naději, že konec je vlastně šťastný. Nachází rebelství v malých detailech, jako je
hraní stolní hry nebo nepovolený sex, čímž naráží i na předcházející dystopická díla, jako
například román 1984 od George Orwella nebo dříve zmiňovaný Konec civilizace od
Aldouse Huxleyho, kde se sex stává vysoce hlídanou a kontrolovanou komoditou.
„Proč by nemohl znát Mayday? Všechny Oči ho jistě znají – určitě ho vymlátili, vykroutili
a vytloukli z mnoha těl, z mnoha úst. „Důvěřuj mi,“ šeptá ta slova, která sama o sobě
nikdy nebyla amulet. Není v tom žádná záruka. Ale chytám se té nabídky. Nic jiného mi
nezbývá.“ (s. 254) [34]
Autorka jednoznačně podtrhává nebezpečí spojené s nerovnoměrným rozložením moci

mezi několik jedinců na úkor zbytku populace. V tomto případě přímo kritizuje zesilující
patriarchát a jeho postupně se radikalizující tendence.
Spojena s údělem hlavní hrdinky June je neodmyslitelně objektivizace. Snižujeme hodnotu

dané lidské bytosti, bez ohledu na její vzdělání, povahu nebo vzhled, na hodnotu jakéhosi
objektu. V tomto případě můžeme pozorovat vnímání žen, jak to sama autorka popisuje,
jako chodících vaječníků a nic víc.
,,Je mi třicet čtyři. Mám hnědé vlasy. Bez bot měřím metr sedmdesát. Už si moc
nevzpomínám, jak jsem dřív vypadala. Mám funkční vaječníky. Mám ještě jednu šanci. Ale
dnes večer se něco změnilo. Okolnosti jsou jiné. Můžu o něco požádat. Možná o nic
velkého, ale o něco přece.“ (s. 125) [34]
Pro ještě větší důraz na nerovnoprávné postavení žen ve společnosti je pozice manželek
velitelů Gileádu. I když nemají kam výše šplhat na společenském žebříčku, i ony trpí tím,
jakým způsobem je nastavený systém Gileádu. Nemají respekt ani stejné pravomoce.
31
„Serena se rozplakala. Slyším ji za zády. Není to poprvé. Dělá to pokaždé večer před
obřadem. Snaží se být potichu. Chce si před námi zachovat důstojnost. Čalounění a
koberce ji tlumí, ale i tak ji zřetelně slyšíme. To napětí mezi nedostatkem sebeovládání a
její velkou snahou potlačit pláč je strašné.“ (s. 80) [34]
Z dělého díla je jednoznačně cítit atmosféra totalitního represivního režimu. Sama

Atwoodová, když knihu psala, v jednom z těchto totalitních systémů žila a znala tuto
krutou realitu. Univerzity jsou zavřené, jak už tomu v totalitních režimech bývá,
inteligence eradikována ve jménu náboženství. Svoboda slova neexistuje, za zhřešení proti
režimu hrozí brutální tresty. Tajná policie a konstantní kontrola ještě více podtrhávají
charakter tohoto systému. [33]
„Toto je srdce Gileádu, kam válka nemůže proniknout jinak než na televizní obrazovce.
Nevíme jistě, kde přesně končí, protože hranice se mění podle jednotlivých útoků a
protiútoků; toto je však jeho nehybné centrum. Republika Gileád nezná hranic, říkávala
teta Lydie. Gileád je ve vašem nitru. Dřív tady žili lékaři, právníci a univerzitní profesoři.
Právníci už neexistují a univerzita je zavřená.“ (s. 24) [34]
Autorka se narodila roku 1939 a vyrůstala v poválečném období. Během druhé světové
války, spousty žen musely v zájmu obstarání peněz a prostředků pro rodinu nebo sebe
pracovat, což do té doby nebylo zvykem. Po konci války, když se muži navraceli zpět do
svých domovů, toužili se také vrátit do své práce, jenže jejich pozici obsadila žena. [33]
Pracovnice a zaměstnankyně byly nedobrovolně propuštěny a musely se opět stát

závislými na mužích a pracovat v domácnosti. To nám může připomínat moment, kdy June
nemůže chodit do práce ani číst nebo se vzdělávat.
„Vy nás chcete vyhodit? zeptala jsem se. Vstala jsem. Ale proč? Ne vyhodit. Propustit. Už
tady nemůžete dál pracovat. Zákon to zakazuje. Projel si rukama vlasy a mě napadlo, že se
snad zbláznil. Už toho napětí na něj bylo moc a ruplo mu v bedně. To přece nejde, ozvala
se žena, která seděla vedle mě. Znělo to neupřímně, nevěrohodně, jako replika z televize.
Já za to nemůžu, ohradil se. Vy to nechápete. Prosím, opusťte pracoviště. “ (s. 153) [34]

36
Zároveň byla také roku 1980 svědkyní události, při které různá americká politická hnutí,
jako Focus on the Family nebo kabinet Ronalda Reagana, probírala takzvanou ženskou
otázku aneb co udělají se ženami, pokud by se dostali k moci. Tato samotná událost ji
dovedla k napsání Příběhu služebnice, který považuje za možnou budoucnost. Sama se
vyhraňuje označení science fiction a tvrdí, že všechno, co v knize popisuje, se již
v dějinách lidstva stalo, děje se v současné době a nebo nás teprve čeká. [33]
Nejdůležitější skutečností v knize je znečištění životního prostředí, které má za následky

neplodnost. Již v minulém století začalo toto téma ve veřejném prostoru vyplouvat na
povrch a s ním i následky těchto událostí.
„Mořský rybolov před několika lety zanikl a těch pár ryb, co se dnes dají sehnat, pochází
se sádek, takže mají bahnitou příchuť. Ve zprávách říkali, že pobřežní oblasti se
„nechávají ladem“. Vzpomínám na platýse, tresku, mečouna, mušle, tuňáka, na pečené a
nadívané humry, na růžové a tučné lososy, z nichž jsme grilovali steaky. Copak to všechno
vyhynulo, jako velryby?“ (s. 142) [34]
Další z aspektů, které vedly Atwoodovou k sepsání tohoto díla byla Islámská revoluce
v Íránu mezi lety 1978-1979. Výsledkem tohoto převratu byla teokratická vláda
s extrémistickou skupinou u moci, což kromě jiných změn vedlo k drastickým zásahům do
práv a svobod žen v Íránu, například striktní pravidla pro oblékání podobné těm, které
později zobrazuje autorka v knize. Často také otevřeně přirovnává Afgánistán jako paralelu
ke Gileádu, která nutí ženy opustit sociální prostor a zahání je do submisivních
společenských rolí. [33]
1.7.4 Jazyková forma díla
Vzhledem k tomu, že děj pozorujeme z pozice 1. osoby, je pro nás mnohem jednodušší
rozpoznat pocity hlavní postavy. Margaret Atwoodová zachycuje lidskost, kterou si June
zanechává. Její lehce rebelské chování a smíšené pocity, proměny pod vlivem prostředí a
okolností. Hrdinka často vzpomíná a utíká od současné situace, bohatě popisuje situace
z minulosti, používá citově zabarvený jazyk a působí přirozeně.
49
Popis přítomnosti v Gileádu a jazyk, který hrdinka používá, když zrovna nevzpomíná, je
ale více strohý. Referuje to k její povinnosti slovy šetřit, její uzavřenosti a také k tomu, že
vlastně nemá s kým vzpomínat na staré dobré časy a nemusí tedy příliš vysvětlovat.
„Víš, z čeho to pochází? ptal se Luke. Mayday? Ne, přiznala jsem. Je to zvláštní slovo pro
takový signál, ne? Noviny a káva v neděli ráno, než se narodila. Tehdy ještě vycházely
noviny. Četli jsme je v posteli. Je to z francouzštiny, poučil mě. M’aidez. Pomozte mi.“ (s.
40)[34]
V knize se vzhledem k náboženské tematice a křesťanství často vyskytují citace a

parafráze Bible ve vznešeném jazyce, rovněž se často objevují pořekadla a přísloví,
motlitby nebo přikázání. Bůh a jeho motiv se vyskytují ve všech oficiálních konverzacích a
situacích odehrávajících se v Gileádu, což se silně odráží i v jazyce díla.
„Pod Jeho okem,“ říká. Patřičné rozloučení. „Pod Jeho okem,“ odpovídám a ona mi
lehce pokývne. “ (s. 40) [34]
S gradujícím šílenstvím a zoufalstvím June přibývá i vnitřních monologů a řečnických

otázek. Opakuje se, vysvětluje motivy svých činů a neflitrovaně sdílí svoji frustraci.
„Oblékám se za zástěnou. Ruce se mi třesou. Proč jsem tak vyděšená? Nepřekročila jsem
žádnou hranici, nikomu jsem se nesvěřila, neudělala jsem nic riskantního, jsem v bezpečí.
Děsí mě ta možnost volby. Cesta ven. Spása.“ (s. 40) [34]
Margaret Atwoodová nešetří přirovnáními ani metofarmi a metonymiemi, používá je při

každém popisu situace, popisu nebo místa. Sní ve vlastních metaforách a nechává se
představou alternativního výkladu odnést mimo Gileád. Vrací se ke svému bohatému,
citově zabarvenému jazyku, který používá, když popisuje sentimentální vzpomínky.
„Stoupnu si do vany, lehnu si, nechám se obklopit. Voda je hebká jako ruce. Zavírám oči,
a náhle je tu se mnou, bez varování, asi to způsobila vůně mýdla. Zabořím tvář do jejích
jemných vlásků vzadu na krku a 59 vdechuju ji: dětský pudr, umyté tělíčko a šampon s
nepatrným podtónem moči. Když se koupu, bývá takhle maličká. Dostavuje se ke mně
pokaždé v jiném věku. Podle toho poznám, že ve skutečnosti není duch. Kdyby byla duch,
byla by pořád stejně stará.“ (s. 59) [34]

49
Utopie očima tří generací

Pro demonstraci vlivu historických událostí na celkové vnímání různých pojmů, vznik
asociací a takzvaných generačních traumat jsem se rozhodla udělat dotazník s jednotlivými
zástupci tří různých období. Za první období považuji dobu komunismu v České republice
až po jeho pád, Sametovou revoluci. Zahrnuji do něj ty, kteří se v tomto období narodili a
vyrůstali, a tak už si pravděpodobně byli vědomi moci režimu v zemi a totality, kterou
třeba i pocítili na vlastní kůži. Do druhé skupiny řadím jedince, kteří teprve poznávali svět
v období demokratizace a postupného přecházení na svobodný, neautoritářský režim. Třetí
skupina by se též dala nazvat Generace Z, která totalitu zná pouze z hodin dějepisu,
vyprávění nebo kulturních památek.
Za každé z těchto tří období promluví jeden zástupce. Všem respondentům je položena
stejná sada otázek, která cílí na jejich osobní zkušenosti a vnímání tohoto abstraktního
pojmu, snaží se odhalit případné spojitosti s historickými událostmi a společné prvky.
Rozhovory jsou komentovány autorkou práce pro jednodušší porozumění nebo doplnění
kontextu. Použitím analytické a komparační metody můžeme dosáhnout kýženého
výsledku tohoto kvalitativního výzkumu. Rozhovory se uskutečnily v lednu a únoru roku
2023, byly vedeny v neformálním duchu formou konverzace, tím pádem se v nich objevuje
obecná čeština, která nebyla pro autentičnost práce opravována.
1.8 Legenda použitého označování
O1: - označení očíslované otázky
S: - studentka, která vede rozhovor
V / M / K : - iniciála křestního jména respondenta
… - pauza v promluvě
(…) - vynechaná část
( ) - komentář k situaci
slovo - intonační důraz

39
1.9 Generace X a její trauma
Generace X. Tímto názvem označujeme všechny narozené v tehdejším Československu

mezi lety 1965 - 1979, včetně Husákových dětí, populační vlny, která provázela 70. léta
20. století. Většinu z nich provázel komunistický režim a jeho temný stín na každém
kroku. Byly to stávky studentů a demonstrace mladých, které provokovaly zaryté zástupce
strany ze všech nejvíce. Přesně tito mladí a studenti spadají do definice Generace X. Mají
k tématu utopických, antiutopických a dystopických realit co říct, sami se z jedné vymanili
a o jinou usilovali. Jako zástupkyni této generace jsem zvolila Veroniku. Ta na vlastní kůži
zažila krutou realitu komunismu v tehdejším Československu v 2. polovině 20. století.
Dalo by se říci, že spousta věcí, kterými si naše respondentka procházela, vycházelo

z touhy dosáhnout světa perfektního, nebo aspoň na první pohled bezchybného, nějaké
utopie, avšak neúspěšně. Cestou totiž narážíme na faktory lidské pochybnosti, kvůli kterým
trpěly miliony. Někdy může stát, že podle záznamů přišlo 20 bochníků chleba, kolik jich je
ale opravdu v regálech, to už nikdo neví. Takovéto drobné přešlapy se potom v zájmu
zachování utopické společnosti přehlížejí a najednou tento druh myšlení, zprvu slibně
vypadající, spadá spíše na druhou stranu našeho diagramu -topií, do dystopie, a začínají
více a více připomínat tehdy zakázanou literaturu. To všechno je spojené s dospíváním
Veroniky a dalších zástupců této generace.
Ráda bych rozhovorem s Veronikou demonstrovala jejich náhled na tato témata, včetně
toho, co si myslí o mladých a jejich snahách o jiné sociální systémy. Systémy zdánlivě
podobné těm, které Generace X celé mládí proklínala, které se snažila zuby nehty a všemi
různými prostředky pokořit a které nakonec položily na lopatky svazky klíčů a čajové
svíčky. Veroniky se budu také ptát na již dříve zmíněné a rozebrané literární dílo My, co
v něm vidí teď a jak ho vnímala dříve. Vzhledem k době, v jaké vyrůstala, zmíním také její
postoj a vztah k antiutopické a dystopické literatuře a kultuře, která byla tehdy zakázaná a
těžko dostupná.
40
1.9.1 Veronika
Veronika se narodila roku 1970 a komunistický režim a totalita v zemi pro ni vždy bylo
velké téma. Byla si hostilní atmosféry ve státě vědoma a nebála se to dát najevo. Chodila
ve výstředním oblečení, nosila kožené bundy, černé vojenské boty na tlusté podrážce a
roztrhané džíny. Za zavřenými dveřmi četla Orwella a tajně poslouchala kazety se
zahraniční hudbou. 17. listopadu roku 1989 stála devatenáctiletá Veronika s klíčemi v ruce
na náměstí a dodnes je na to hrdá. Je to úžasný, bejt součástí něčeho tak důležitýho, dojímá
se.
Transkripce :
O1: Co si představíš pod pojmem utopické prostředí?
V: Já tomu rozumím tak, že v tom hezkým zřízení, který ještě neznáme, je systém, že lidi
jsou fakt vyspělí a využívají věci ku prospěchu a žijou v harmonii s přírodou a už tam není
zločinnost a veskrze ty věci fungujou tak, jak mají. Zatím teda žiju v dystopii. (smích)
Myslím si, že takovejch zřízení může být spousta. Věci jsou posunutý od tý naší reality
k větší dokonalosti, ale jen v nějakým kontextu. Ale že tam neexistujou peníze, nebo lidi
neumíraj, nebo tam není vražda, to bych neřekla. Člověk prostě by měl bejt lepší, než je
teď.
O2: Je toto dosažitelné?
V: Já si myslim, že jo. Jsou různý kroky, který můžem podniknout, jako třeba zpřísnit
nějaký trestní zákony nebo snížit naši spotřebu ve vyspělejch zemí, začneme se víc dělit
s chudejma státama, že každej se trochu omezí a změníme životní styl tak, aby se žilo všem
líp, přestaneme ničit přírodu, začneme prostě radikálně jinak fungovat. To si myslím, že je
reálný a že nás k tomu možná něco dovede.
O3: Měli bychom se o to snažit?
Je to cesta jenom za lepším, když se to nepřežene.

41
O4: Kdybys měla možnost žít v typicky utopické společnosti, chtěla bys? Mluvíme tedy o
prvním konceptu utopie, což znamená společné vlastnictví, příděly od státu a ultimátní
rovnosti, bez společenských konstruktů a tvého osobního života.
V: Ne, jednoznačně ne.
O5: Co takhle společnost více blízká realitě? Systém s velkou rolí sociálního státu, kdy
např. vládě odevzdáváš vysoké daně a na oplátku máš dobrou infrastrukturu, sociální a
zdravotní služby atp.? Za příklady těchto systémů jsou často udávány skandinávské země
nebo Francie.
V: Třeba v těch severskejch zemích, tam se mi ten model líbí, líbí se mi, že tam je velkej
důraz na vzdělávání a na tu kvalitu života. Tam odevzdávají asi 70% příjmů, to je hodně,
ale v nějaký rozumný míře se mi tenhle model líbí, pokud je funkční, není tam korupce,
není tam nesvoboda a jsou tam nějaký kontrolní mechanismy, který zabraňují tomu, aby se
to zvrhlo jako za komunismu. To už je potom vyspělá společnost. To je mi sympatický.
O6: Proč si myslíš, že dnešní mladí více touží po systémech, které obsahují různé utopické
prvky, jsou socialistické atd. i přesto, jaké špatné zkušenosti s komunismes a socialismem
máme?
V: Mně se líbí směřovat někam směr Švédsko, to jo, současně si myslím, že mladý lidi
ještě nemají zkušenost, nezažili nějaký věci a nevím, jestli si umějí představit nějaký
důsledky toho svýho radikalismu. A to mluvím třeba o Green Dealu, o tom, co to udělá
s ekonomikou a tak podobně. A tohle může bejt podobný. Jim se to líbí jako myšlenka, ale
nemají zatím tu zkušenost nebo tu praktickou stránku nevidí tak rizikově.
A podívej se na Francii, která má taky silnou sociální politiku a nefunguje to, protože je
tam korupce, mají blbej volební systém a je to celý blbě nastavený. Ale když je to funkční
a pomalu se to vyvíjí a současně to staví na vzdělání a kontrole toho, aby to nešlo do
kopru, aby tam nebyly úniky těch peněz jo, a tak dále a tak dále.
Když se podíváš třeba na Itálii, tak vidíš, že hromadění peněz u nějaký části populace na
úkor jiný části populace vede k sociální nespravedlnosti a nespokojenosti, kvete tam
korupce a propojování finančních elit a politiky. Lidi celkově mají plný zuby toho světa,
42
do kterýho se narodili, že tam je nějaká nespravedlnost a že je brutální. Ta solidarita vůči

slabším, genderová vyváženost a tyhle věci, to si myslím, že jsou pro mladý lidi hodně
vysoký hodnoty a ta extrémní pravice tyhlety hodnoty válcuje a nerespektuje. Čistej
kapitalismus pro mladý lidi není přijatelnej, protože není spravedlivej. A já si to taky
myslím.
Víme ale, jak se to dá zneužít, když dáš někomu moc a nejsou tam žádný kontrolní
mechanismy, není to vymyšlený a cíl je jenom ovládat a nastolit jinou formu diktatury. A i
v těch zdánlivě utopickejch systémech si někdy říkám, že je moc velká kontrola toho státu,
ten už tam nemá zasahovat.
Na druhou stranu pak třeba ve Francii si nepostavíš uprostřed města odpornej zelenej barák
s věžičkama. Protože oni ti to musí schválit. Ta komunita má nějakou dohodu. U nás si
můžeš - když máš prachy - postavit kdejakou habaďůru fialovou a máš to tam. Nebo když
platíš daně, tak jdou tvojí obci, a ta se potom stará o to, aby to tam bylo hezký. U nás platíš
do jednoho centrálního fochu a ten to přerozdělí podle svýho.
Je to pokrok. Kultura státu se pozná podle toho, jak se stará o svý slabý a nemocný lidi.
Ale aby ti, co se flákaj, se nevezli, což se děje třeba ve Francii, a už se to těžko mění. Když
to funguje na těch menších ekonomikách na severu, tak proč ne tady. A myslím, že lidi
jsou tam mnohem spokojenější a mají se dobře.
O7: Je nějaká událost, při které se v cestě za tímto cílem nadělalo více škody než užitku?
V: Já si myslím, že to je prostě socialismus, který ze začátku měl možná nějakou dobrou

myšlenku, že by si lidi měli bejt rovný a že všechno je všech, ale v podstatě to dopadlo
tisíckrát hůř, ve smyslu potlačování lidskejch práv a zneužití té myšlenky naopak
k obohacování lidí a získaní moci. To si myslím, že je jeden z příkladu toho záměru a
posunu, a vlastně ty radikální kroky, ve kterých je násilí a diktát tý populaci, tak ty si
myslím, že nefungujou.
O8: Myslíš si, že tahle totalita hrozí a že se tenhle způsob vlády vrátí? Je důležité se o tom
stále učit a nezapomínat? Je to stále potřeba i u té “svobodné“ generace? Když opomineme
některé výjimky, kde ta totalita je stále aktuální.
43
V: Ony to ale nejsou výjimky.
S: Stále je to menšina.
V: Rusko a Čína jsou obří země. A ta totalita, to nedemokratický zřízení založený na tý

myšlence toho socialismu, je realita. Ale myslím si, že je to velmi důležité na to
nezapomínat, na tu zkušenost a naštěstí už v ní nežijeme. A nám se zdá, že jsme v bezpečí
takhle daleko, ale není to tak, jak vidíme. Je to velký zlo. Zvlášť na místech, kde pro to
jsou vhodný podmínky, jako hlad a chudoba. Tam je to velkej nástroj ta totalita.
O9: Jakou roli pro tebe v té době hrála utopická, dystopická nebo antiutopická literatura?
V: Já si myslim, že v tomhle tématu je hodně důležitá ta metafora v umění a kultuře. Ta

literatura a dystopická kultura celkově, hlavně filmy a obecně příběhy. Rezonuje to ve
mně, vidím tam ty paralely, vidím tam tu nebezpečnost toho, kam může vést snaha něco
takhle řídit. V tý metafoře se to dá mnohem líp představit než v tý realitě. V tý realitě
koukáš a říkáš si, že se to nemůže stát. A v tý metafoře je člověk svobodnější a vidí to tam
a pak se může zase promítnout zpátky do tý reality, kterou žiješ, a říkáš si, aha.
O10: Jaká témata, na která narážel Evgenyj Zamjatin ve svém díle My, vidíš jako dnes
stále / nejvíce aktuální?
V: V tý totalitě je silnej vzor to, že jedinec nebo skupina ovládají jinou skupinu lidí
pomocí ideologie nebo výplachu mozku. To je princip totality, všech. I kdysi i teď. Je
důležitý si vlastně uvědomit, že v tom žiješ. Nejhorší je ta manipulace s tím svědomím.
Najednou není nic, co by ti nepřipadalo nemorální a najednou jsi nadšenej vykonavatel tý
vůle toho zotročitele. Třeba v Číně, kde se nazývají Velký Dobroditel, přitom je to úplný
opak. Nebo se podívej na válku na Ukrajině, kde Rusové nazývají sebe osvoboditeli,
přitom jsou oni ti agresoři. Ty principy jsou furt stejný. Nejhorší je ale ta zrada. To, že
zradíš sám sebe a ostatní. Třeba to, jak udal tu svojí přítelkyni a pak v klidu přihlížel její
popravě. To je to nejhorší. Že ty jednáš uplně nelidsky a nemorálně. A je jedno, jestli je to
operace nebo něco jinýho. Ten člověk najednou věří, že to, co dělá je dobře. Prostě se
ztrácí to svědomí
S: Děkuju za rozhovor.
44
1.10 U zrodu demokracie
Jako druhou skupinu jsem se rozhodla zvolit jedince narozené mezi lety 1989 a 2000. Byli
totiž těmi, kteří zažili přechod z totality do demokracii téměř od začátku. Technologický
boom, který přišel stejně jako nová móda a hudba po pádu v komunismu v Československu
ze západu, nebyl dostupný všem, ale každý o něm věděl.
Lidé mohli více cestovat, díky rozvoji kapitalismu na tehdejším trhu bylo více komodit
snadněji dostupných, bylo možné nabízet i kupovat zboží, najít si práci a nemuset se
ohlížet na autority. Otevřely se dveře mezinárodním vztahům a spolupracím a zahraniční
kultury se po objevení díry na trhu pomalu dostávaly do Československa.
Pro spoustu lidí byl toto velký šok a spoustu z nich nevěřilo, že něco takového někdy může
nastat. Pád ideologie, která se snažila být tak utopická, až skončila na druhé straně spektra.
Tyto velké změny s sebou samozřejmě přinesly i spoustu komplikací, ale pozitivních
aspektů přibývalo.
Rádá bych tímto rozhovorem s Magdou reflektovala atmosféru, ve které vyrůstala a

porovnala ji s jejími pocity ze současného světa. Pokusím se čtenáři přiblížit, jak Magda
vnímala přechod ze zbytků totality do svobodného světa, co na ní tento proces zanechal a
jak to ovlivňuje její vnímání těchto systémů s utopickými i dystopickými prvky.
V rozhovoru se budu ptát na vztah respondentky k utopické, antiutopické nebo dystopické

literatuře a celkovou důležitost tohoto žánru ve světě. Důležitým tématem bude také kniha
Konec civilizace od Aldouse Huxleyho a s ní spojená různá témata, která začala být velmi
populární mezi lety 1989 - 2000 a jsou aktuální dodnes.
1.10.1 Magda Sch.
Magda se narodila v roce 1992. Vystudovala anglistiku a amerikanistiku na Filozofické

fakultě Univerzity Karlovy a momentálně učí francouzský jazyk na pražském gymnáziu.
Žije ohleduplný život k životnímu prostředí, cestuje a poznává cizí země, kultury a jazyky.
Transkripce:

45
M: No, já si pod tím představím ty Křováky z filmu Bohové musejí být šílení. Oni takoví
byli. Teď už sice nejsou, protože dostali peníze a oni si koupili alkohol a tak dále, ale
předtím ta společenství fungovala.
M: Ne, nemyslím si. Já věřím tomu, že je potřeba rovnováha ve světě a že tu musí být ty
negativní věci, protože bez nich nedokážeme ocenit ty pozitivní. Bez toho to nejde.
V nějakým menším měřítku by to asi fungovat mohlo, ale nedokážu si to představit jako
nějaký perpetuum mobile, že by to fungovalo pořád a nic by to nerozhodilo. Myslím si, že
to není v naší přirozenosti, ale asi uvažuju dost tím západním způsobem.
M: Já mam pocit, že v naší evropský společnosti to už nejde. Jsme zaměřený spíše

individuálně než sociálně a zároveň máme tolik informací, což je taková hodnota a
komodita, se kterou neumíme uplně nejlépe naložit. Máme nějaký prostředky a vědomosti
a už se přes ně nedokážeme přenést, je to možná tím, jak jsme tím vším zahlcený. Možná
bychom bez toho zahlcení byli více schopný soustředit se na nějaký věci, co jsou víc
důležitý a dojít k nějakýmu štěstí.
M: No já mám pocit, že si to utopický prostředí nedokážu představit. Já jsem možná viděla

nějaký takovýhle příběhy z filmů nebo knih, kde byl tenhle utopickej svět, ale bylo v něm
něco patologickýho ve skutečnosti, takže to nefungovalo. Dívám se na to docela skepticky.
Zároveň jsem se vždy koukala na svět pozitivně, ale někdy bojuju s tím, že to třeba nejde.
Nakonec člověk zjistí, že to prostě tak krásný a skvělý není. Ale nemyslím si, že jsou dva
extrémy, mezi kterými si člověk musí vybrat. Je v tom důležitá ta rovnováha a míra, kterou
už jsem zmiňovala.
46
Pořád bych radši volila svět, kde můžu zažívat různý emoce, protože mi to bylo dáno a
protože cítím potěšení z těch různých emocí, z toho, že dokážu být smutná, protože to i
znamená nějakou změnu, posun. Kdybych pořád cítila štěstí, možná by byly různý druhy
štěstí a nadšení, ale třeba bych je nedokázala rozpoznat a možná ani být šťastná. Je to
takový monotónní. Za mě asi ne, žít bych tam nechtěla, ale kdybych ti tady měla odmítnout
utopii, tak si zase říkám, Ježiši Marja, co teď prostě.
O5: Co takhle společnost více blízká realitě? Systém s velkou rolí sociálního státu, kdy
nebo Francie.
M: Tak oni mají taky svoje problémy. Pro mě to není ten dokonalej stav věcí. Je to možný,
že to tam funguje, ale furt tam jsou nějaký zásadní problémy, kde se to fakt zasekne. Mám
pocit, že kvůli tomu systému tam pokulhává individualita. Vždycky jsem měla takovej
pocit ze Švýcarska, který funguje jak na drátkách, prostě krásně. Nějakou dobu jsem tam
pobývala a tohle mi tam hrozně chybělo. Ten svět nebyl vůbec barevnej. Člověk tam moc
neprojevuje svoje emoce, není tam prostor pro chybu ani pro to z ní něco zajímavýho
vymyslet. Můj tehdejší partner tam kdysi pracoval na automatizaci želzenic. No to je přece
skvělý, to my tu chcem taky, ty naše vlaky jsou hrozný, ale najednou všechno bylo
dokonalý.
My si sedneme do toho vlaku, kterej jede přesně, dojedeme do tý práce, kde budeme
přesně, odpracujeme přesně přesně tolik hodin, vyděláme si přesně tolik peněz, abychom
mohli jet přesně na to samý místo, na tu naši vysněnou dovolenou na Bali a děláme všichni
to samý, jsme všichni hrdý na to samý. Je to systém, kterej nás takhle zaškatulkuje a
nevytvoří nic jinýho zajímavýho.
prvky, jsou socialistické atd. i přesto, jaké špatné zkušenosti s komunismem a socialismem
máme?
47
M: Ta otázka je, co ty mladý doopravdy chtěj. Možná v tom vidí něco trochu
spravedlivějšího, nějakou svobodu a rovnost. Protože třeba dřív, když tady byli komunisti,
tak to mělo všechno bejt rovný. Sice si všichni byli rovný, ale nikdo neměl nic. Teď už
nějaký ty možnosti máme. Tenhleten cíl ale podle mě chtějí spíš ti, co mají tu možnost
mluvit. Protože lidi, co vážně nemůžou nic říct, řeší trochu akutnější problémy. Souhlasím
s tím, že jsme jako společnost přehlcený a chceme, aby to nějak fungovalo. Narodili jsme
se do něčeho pozitivního a do blahobytu, do žádný válečný situace nebo totalitního režimu,
a už chceme něco víc než jen aby ta špatná vláda šla pryč a abychom mohli dejchat, ale
něco víc.
M: Už nějakou dobu vzniká ta umělá inteligence, ale teď je velice úspěšná. Nikdo ji
nestihl podchytit na jejím začátku a ona teď dělá spoustu věcí. My si v tý učitelský profesi
řikáme, že nikdo nestihl reagovat a že bychom o tom vzdělávali, jak s tím pracovat? To se
nedělo. Možná jsme to v ten moment sami nevěděli.
Když unikly nějaký zásadní informace z Facebooku, já si říkala tyjo, to je hustý, ale
vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli se mě to týká, byla jsem na nějaký škole a nikdo mě
tehdy nevzdělával ohledně nějaký digitální gramotnosti nebo gramotnosti sociálních sítí a
bezpečnosti. A teď tu vidíme tu umělou inteligenci a vidíme, že to není uplně dobrý. Jenže
já nevím, jestli to těm studentuům teda říkat, když oni to můžou zneužít. Někdo říká, že si
to necháme pro sebe, ale sami to využívat budeme, protože je to výhodný, někdo zase
tvrdí, že jím to musíme říct, oni na to stejně přijdou a musíš o tom vzdělávat. Teď je
důležitý, abychom se nedostali do toho zpovykanýho stavu, kde se toho někdo chytí a
využije to, začne s tím manipulovat. Je to docela dilema, jestli kontrolovat, nebo ne.
M: Tak ono se říka, že se docela točíme v kruzích, že lidi jsou v totalitě, pak chtěj
svobodu, pak chtěj zase pevnou ruku, takový cyklení. Ja jsem ale spíš viděla, že lidi dojdou
do nějakýho bodu a pak se to všechno sesype. Vidím v tom hodně ty války, přijde nějakej
48
konflikt, některý se dějou pořád jo, ale jestli je to tím, že se vyčerpáme sami tou
demokratickou liberální společností a pak chtěli zase pevnou ruku, to si nemyslím, že
bychom to vyžadovali. Může to být tím, jak jsme se do tý doby chovali. Například
informace a proudění informací. Momentálně je to nezadržitelbý a nekontrolovatelný a
tady si říkám, že by klidně mohla nastat nějaká totalita, třeba sledování lidí, omezování
toku informací, filtrování dat. Třeba v Číně už se to děje, nějaký sbíraní těch osobních
informací, a člověk si pak může říct, jak se bude chovat, když to o něm budou všichni
vědět. To už se děje. Nemyslím si, že bychom tohle chtěli, to fakt ne, ale najednou jsme se
zpovykali jak malý děti na pískovišti a najednou musí někdo zasáhnout. A ten někdo to
nebude dělat, protože si bude myslet, že to je potřeba pro společnost, aby se měla lépe, ale
uvidí, ten prostor a díru na trhu, kde bude moct uplatnit svoji moc.
O9: Jakou roli pro tebe v životě hrála utopická, dystopická nebo antiutopická literatura?
M: Asi je dobrý se zamyslet i nad jiným způsobem světa a myšlení, než je ten náš. Tahleta
literatura ti to ukáže, někdy i docela brutálně. Ale to k tomu patří.
O10: Jaká témata, na která narážel Aldous Huxley ve svém díle Konec civilizace, vidíš
jako dnes stále / nejvíce aktuální?
M: Tak třeba ta Soma. To je prostě nějaká látka, nějakej lék, kterou prostě najednou přišel
a vyřešil spoustu věcí. Zrovna teď se třeba všude objevuje mikrodávkování a to mi přijde,
že to neskutečně podtrhává. Třeba to, že je to v tak malých dávkách a nezpůsobuje to
závislost. Je to pořád něco zvenčí, možná to vzniklo v přírodě, ale pořád je to něco, co
nemáme přirozeně v těle a přišel s tím člověk. A najednou to všechno řeší spoustu věcí. Co
kdybychom byli všichni šťastní? Nemám teda odpověd na tuhle otázku. To mi přijde jako
šílená představa.
S: Děkuji za rozhovor.
1.11 Zaprášená totalita
Pro tuto skupinu jsem zvolila generaci lidí narozenou po roce 2000. Příslušníci této
generace se narodili do svobodného světa, kde na ně komunismus dýchal z vyprávění
prarodičů, přetrvávající architektury nebo hodin dějepisu. Na vlastní kůži totalitu takového
49
rozměru nepoznali, přesto ji ale vnímají, jelikož se toto téma ve většině států bývalého
Sovětského svazu stále vyskytuje, v některých pasivně a v některých aktivně. I jedinci,
kteří nejsou uplnými nadšenci do dějepisu, znají datum 17. listopadu roku 1989 nebo
jméno Milady Horákové. Jak čas letí a moderní dějiny nabývají rozměru i obsahu,
informace o komunismu a totalitě v Československu se stávají menším a menším zlomkem
v hodinách historie, přesto že 20. století se z celkového studia věnuje nejvíce času.
Je postupně se očišťující štít komunismu a socialismu v České republice dobrou zprávou

pro budoucí generace? Chtějí dát mladí těmto režimům znova šanci, nebo jsou více
spokojeni s kapitalismem a nesou v sobě hluboké rány svých rodičů a prarodičů, které jim
nedovolí se k těmto starým “pořádkům“ vrátit.
Budu se ptát Magdy St., kterou jsem zvolila jako zástupkyni této generace pro její
pokrokovost, jestli stále vnímá to generační trauma, jaké problémy současného světa si
myslí, že odráží utopická literatura, proti čemu je potřeba bojovat nyní a také na
podobnosti Příběhu služebnice, dystopického románu Margaret Atwoodové, se stavem
dnešního fungování společnosti.
1.11.1 Magda St.
Magda se narodila roku 2005. Je to studentská aktivistka a mluvčí enviromentálního hnutí.

Sama sebe označuje jako bojovnici za lidská práva a feministku. S těmito nálepkami by to
za komunismu neměla jednoduché. Na protesty a demonstrace chodí ráda, některé i
organizuje, své radikálnější kamarády podporuje v okupaci různých institucí nebo vládních
budov. Na ostrou kritiku je zvyklá, do žádných problémů s policií se ale nikdy nedostala.
Transkripce :
M: Utopie je představou ideálního dokonalého světa. Pro mě je utopické prostředí to, ve

kterém lidé mají stejná práva, možnosti a dobré podmínky pro život nehledě na to, jaké
orientace, genderu, barvy pleti nebo třídy jsou. Svět, ve kterém se neválčí a všichni pečují
50
nejen o sebe navzájem, ale i o zvířata a celou planetu, žijí v souladu s přírodou, všemi
živými bytostmi a budují udržitelnou společnost ve všech směrech.
M: Asi ne úplně stoprocentně - přeci jen, proto je to utopie. Myslím, že naše společnost je
sobecká a má strach ze změn. Hodně přiblížit bychom se tomu jistě mohli, bylo by ale
nutné radikálně pozměnit naše přemýšlení o světě, o zisku a moci, nastavených
hierarchiích - musela by to být společná vize a muselo by do toho jít úsilí opravdu všech,
čehož podle mého bohužel asi nikdy nedocílíme.
M: Stoprocentně. Naše společnost a její systémy jsou nastavené tak, že z nich benefitují
jen určité skupiny. A jsou to právě tyto skupiny, které se snaží tyto byť neudržitelné a
sebedestruktivní systémy udržet za každou cenu. Ale k čemu budou peníze na mrtvé
planetě? Měli bychom se všichni snažit o to, abychom v budoucnu vůbec měli kde žít a
aby to žití za něco stálo - a měli bychom to dělat všichni.
M: Snad i ano, utopie se ale můžou velmi jednoduše zvrhnout a hrozí nebezpečí, že těchto
nastavení světa někdo začne zneužívat pro svůj vlastní prospěch, získání moci.
O5: : Co takhle společnost více blízká realitě? Systém s velkou rolí sociálního státu, kdy
nebo Francie.
M: Je vidět, že to v těchto zemích funguje a lidé se tam, potvrzeno statistikami, mají dobře.
Mají lepší školství, zdravotnictví. Ve Skandinávii bych žila docela ráda.
prvky, jsou socialistické atd. i přesto, jaké špatné zkušenosti s komunismem a socialismem
máme?
51
M: Pokud je to pojaté dobře, ty systémy jako takové nejsou zas tak špatné, samozřejmě se
nesmí vymknout. Roli možná hraje i to, že jsme sami v takovém systému nežili a buď si ho
idealizujeme, anebo naopak vidíme potenciál, před kterým starší generace zavírají z
principu oči. Já osobně si nemyslím, že by se komunismus měl vrátit, ale souhlasím s tím,
že by pro naši společnost bylo lepší fungovat v sociálnějším systému, než je neoliberální
kapitalismus, který máme teď.
M: I jako občanka východní Evropy bych určitě měla zmínit nastolení komunismu tady.
Prvotní myšlenka je vlastně velmi zajímavá a možná i dobrá, ale jak jsem psala, v tomto
případě se to zvrhlo a nadělalo to škody na mnoha státech i lidech, kteří v nich museli žít.
M: Myslím si, že návrat komunismu u nás v ČR určitě nehrozí. Podle mě máme do určité
míry kolektivní trauma z tohoto ideologického systému a stále se to podepisuje na našem
myšlení i vedení státu. Mám ale docela reálné obavy z totality z druhé strany politického
spektra. Už teď se v reakci na různé krize po celém světě lidské i politické názory
radikalizují a ubližují mnoha společenským skupinám. Pokud si nedáme pozor, mohlo by
se nám to lehce vymknout z ruku. I proto je edukace o těchto věcech za mě extrémně
důležitá. Musíme mít stále na paměti, jaké dopady tyto, na první pohled zajímavé “utopie”,
na společnost mají.
O9: Jakou roli pro tebe v dnešní době hraje utopická, dystopická nebo antiutopická
literatura?
Je důležitý tuhle literaturu číst a furt se o ní bavit, protože si pořád připomínáme stovky let
starý, téměř nepodstatný události, a stejně tak si musíme připomínat tohle. Musíme si
připomínat to, že práva vůbec nejsou samozřejmost ani v dnešní době, a i přesto, že ty
knihy bejvaj alegorický, zas tak daleko od pravdy nejsou. Je to hrozný, že ty musíš furt
dokola vyhrávat ty jednotlivý boje, aby sis ty základní lidský práva mohl udržet, ale když
52
to neděláš tak ti je prostě seberou. A proto si to furt musíme připomínat, protože v týhle
společnosti lidi tak rychle zapomínaj a jsou fakt hyeny.
O10: Která témata, na která narážela Margaret Atwoodová ve svém díle Příběh služebnice,
vidíš dnes jako stále aktuální?
M: Já jsem si prvně, když jsem Příběh služebnice četla, říkala, že tohle se nemůže nikdy
stát, a ta vize pro mě byla uplně nepředstavitelná a pak jsem si vzpomněla na nedávný
zákaz potratů v některých státech v USA a napadlo mě, jestli když můžeme ženám zakázat
mít děti a je to takhle jednoduchý, jestli není další krok je donutit ty děti mít pro někoho
jinýho. Já jsem nedávno četla článek, se kterým docela souhlasím, a ten psal o tom, jak je
jednoduchý tím zákazem potratů regulovat společnost. Tu antikoncepci si prostě mohou
dovolit ty vyšší vrstvy. Je to fakt mocenský nástroj.
Najednou se řítíme na uplně druhou stranu spektra, společnost se v reakci na progres

společnosti zase snaží navrátit ty úplně extrémně tradiční hodnoty. A když má někdo jinej
názor, tak je najednou označenej za komunistu. Ale my se nemáme bát toho, že mladý jsou
socialisti, ale že starý jsou fašouni. (smích) Teď jsou sice v celým světě hrozný krize, a to
se společnost automaticky upíná na “starý dobrý časy“, jenže ty starý dobrý časy nejsou
tak skvělý.
My se tímhle krokem, těmi potraty, vracíme úplně do středověku, a to je hrozně děsivý pro
tu mladší generaci, která s tím nemůže nic dělat. Jedna věc, která se sice vyskytuje
převážně v rozvojových zemích, je nedobrovolná holčičí obřízka. To mi ten Příběh
služebnice fakt hodně připomíná tím, že je to přímý ovládání tý sexuality. Jasně, že
v některých případech je to takzvaně dobrovolný, jenže důležitej je tam taky ten
společenskej tlak, že když nebudou obřezaný, tak umřou samy a bez muže a budou
vyloučený ze společnosti, bez který nedokážou fungovat.
S: Děkuji za rozhovor.
49
Závěr
Tato práce nám umožnila porozumět lépe pojmu utopie po všech jeho stránkách.
V praktické části jsme si objasnili jeho původ a etymologii. Seznámili jsme se s různými
formami aplikace a využitím utopických principů a představili si historické události
s tématem neodmyslitelně spojené. Poukázali jsme na možné problémy při dosahování tak
abstraktního pojmu, jako je utopie, v tak praktickém světě, jako je ten náš. Vysvětlili jsme
si ekonomické i sociální úhly pohledu na problémy utopií.
Dosadili jsme utopii do diagramu reprezentující její vztah k dystopii, antiuutopii a anti-
antiutopii. Jednotlivé pojmy jsme charakterizovali, objasnili rozdíly mezi jednotlivými
termíny a zároveň podtrhli jejich společné prvky. I přesto, že antiutopie a dystopie jsou
často považovány za synonyma, z pohledu literatury tomu není vždy tak, i přesto, že
hranice mezi nimi se často tříští. Antiutopie je mnohem širší pojem, který je bezpochyby
špatný a zahrnuje jak přírodní katastrofy, tak následky lidského mínění. Dystopie většinou
balancuje mezi dobrem a zlem. Většina dystopií totiž začíná utopickým myšlením, které se
postupem času zvrhlo a začalo více škodit než sloužit.
I utopie a anti-antiutopie na první pohled působí z jazykového hlediska jako totéž. Utopie
touží po dokonalosti, anti-antiutopisté si ale uvědomují, že to není realistický cíl. Vědí ale
také, že sklouznout k antiutopii nechce nikdo. Jejich posláním tedy je odklánět se od
antiutopií a najít střed a hlavně stabilitu. I přesto, že jsme si poukázali na spoustu
antitutopických i dystopických prvků v současném světě, můžeme tu naši skutečnost
považovat za anti-antiutopickou, vzhledem k tomu, že se kolektivně snažíme udržet chod
naší společnosti a bojujeme proti režimům opresivním a totalitním.
Rozebrali jsme tři kultovní díla spojená s tématem utopie, My, Konec civilizace a Příběh
služebnice po literární, historické i jazykové stránce a zasadili do kontextu atmosféry a
dějin 20. století. Zatímco díla My a Konec civilizace obě narážejí na nebezpečí
technologického pokroku, v otázce svobody se rozcházejí na opačné strany. I přesto, že
jsou často považována za paralely, realita Zamjatina je silně totalitní, zatímco Huxley
ponechal občanům svého Jednotného státu nějakou indvidualitu, odlišnost a svobodu, a to i
54
přesto, jaké panují v zemi absurdní zákony a pořádky. Huxley poukazoval na možné
dopady rozvoje lidské rasy a jejích tendencí, sociálních pravidel a schopnosti přizpůsobit
se změně prostředí. Zamjatin toto prostředí přizpůsobil člověku a lidské rase. Střed jejich
zájmu je ale společný - technologický pokrok.
I přesto, že Atwoodová naráží na jiná témata, která se v ostatních dvou dílech téměř
nevyskytují, jako jsou ženská práva a náboženská radikalita, podstata díla zůstává. Varovat
před možnými konci světa takového, jak ho známe. Jedno ale mají společné všichni tři, a to
téma životního prostředí, přírody jako takové a lidského zásahu do jejích pořádků.
Všechny tři rozebrané romány poukazují na nebezpečí spojené s tímto tématem a jeho
následky.
V části analytické jsme v rozhovorech měli tu možnost nahlédnout hlouběji do myšlenek

našich respondentek a porozumět jejich vnímání jednotlivých témat, utvořit si představu o
tom, jak díla vnímají zástupkyně různých generací. I přesto, že nemůžeme na základě tří
výpovědí generalizovat celé skupiny jednotlivých věkových kategorií, mohou nám
posloužit jako náhled do tehdejší doby skrz oči a slova pamětníků.
Práce podtrhává důležitost utopické, dystopické a antiutopické literatury ve světě.

Poukazuje na její sílu a význam jak v historii, tak v současné době. Nesmrtelnost tématu
utopie, která lidstvo dějinami provází, z práce vycházi jako nezapřitelná. Důležitost této
literatury spočívá v jejím kontextu, který předkládá před čtenáře jako odraz dění kolem něj,
vytváří brýle, přes které můžeme vidět souvislosti a paralely, rozpoznat nebezpečí spojená
s utopickými tendencemi a bojovat díky nim pro svět méně antiutopický a více anti-
antiutopický.
Ráda bych tuto práci zakončila citátem Thomase Mora přímo z knihy utopie pro vystižení
primární podstaty celého konceptu utopie.
“Nobody owns anything but everyone is rich - for what greater wealth can there be than
cheerfulness, peace of mind, and freedom from anxiety?” [1]
7 - MORE, Thomas. Utopie. Habsburské Nizozemí: Thomas More, 1516, [cit. 2022-12-13]. ISBN 9780192838858.
51
Resumé
V této práci jsem rozebrala téma utopie a především jeho literární podobu. Pojmy jsem
vysvětlila a uvedla několik historických událostí moderních dějin, které se utopickým
smýšlením inspirovaly. Rozebráním tří literárních děl, My, Konec Civilizace a Příběh
služebnice, po stránce formální i obsahové jsem uvedla příklady různých společných i
odlišných motivů. V části analytické jsem pomocí rozhovoru představila postoj zástupkyň
tří generací k této literatuře a demonstrovala jejich osobní zkušenosti z minulosti i ze
současné doby.
Resumé
This work has examined and explained the topic of utopia, mainly in its’ literal form.
Different terms undoubtedly connected t utopia have been characterized and their common
motives and traits have been put to the readers‘ attention. The work is also mentioning
historical events connected to utopia from modern history. The analytical part itself
represents three speakers from different generation explaining their point of view regarding
the topic of utopia. They share their experiences and demonstrate their opinion regarding
the examined literature.
56
Zdroje a citovaná literatura
ATWOOD, Margaret. Příběh služebnice. Brno: BB/art, 2008. ISBN 978-80-7381-412-0.
Cuberpunk (novel). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-01-25 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Cyberpunk_(novel).
Cultural Heritage: Map of Utopia [online]. Antverpy: ABRAHAM ORTELIUS, 1596 [cit.
2022-12-26]. Dostupné z: https://www.heritage-kbf.be/collection/map-utopia.
DAVIS, J.C. Utopia and the Ideal Society: A Study of English Utopian Writing 1516-
1700. Trumpington Street, Cambridge, UK: Press syndicate of the University of
Cambridge, 1981. ISBN 052123396.
Digital dystopia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001-, 2022-12-30 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Digital_dystopia.
Dystopias now: The end of the world is over. Now the real work begins. [online].
commune, 2018 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z: https://communemag.com/dystopias-now/.
Evgenyj Zamjatin. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001-, 25.11.2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jevgenij_Zamjatin#Satirick%C3%A1_kritika_britsk
%C3%A9_spole%C4%8Dnosti.
FARKAŠOVÁ, Etela: Etela Farkašová: Utópia – neužitočný výmysel alebo výzva?

Literárny týždenník 9 – 10/2017, [cit. 2022-12-13].
History of technology. In: Britannica: the free encyclopedia [online]. Robert Buchanan,
2001-, 25.8. 2022 [cit. 2023-02-26]. Dostupné z:
57
HUXLEY, Aldous. Konec civilizace. Middlesex, England: Penguin Books, 1967. ISBN
9780582537859.
CHRZ, Patrik. Chtěli byste žít v bezpeněžní společnosti?. Měšec.cz [online]. Praha,
18.5.2011 [cit. 2023-01-22]. Dostupné z: https://www.mesec.cz/clanky/chteli-byste-zit-v-
bezpenezni-spolecnosti/.
In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation,
2001-, 23.1.2023 [cit. 2023-03-12]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Ford.
Ivan Petrovič Pavlov. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Petrovi%C4%8D_Pavlov#.
Kibuc. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001-, 22. 7. 2022 [cit. 2023-02-09]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kibuc#Ekonomick%C3%A9_pot%C3%AD
%C5%BEe_a_privatizace_kibuc%C5%AF.
Konec civilizace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
Wikimedia Foundation, 2001-, 1. 9. 2022 [cit. 2023-03-11]. Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Konec_civilizace.
La Città del Sole di Tommaso Campanella, tra utopie contadine e cultura alta [online].
Frankfurt, 1614 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://emilianodimarco.wordpress.com/2019/12/21/la-citta-del-sole-di-tommaso-
campanella-tra-utopie-contadine-e-cultura-alta/.
Malpas, J., “Donald Davidson”, The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Philosophy

Department of Stanford University 2012, [cit. 2022-12-13], Dostupné z:
https://plato.stanford.edu/archives/win2012/entries/davidson/, ISSN 1095-5054.
Matrix [online]. Praha: ČSFD, 2003 [cit. 2023-12]. Dostupné z:

https://www.csfd.cz/film/9499-matrix/prehled/.
58
MORE, Thomas. Utopie. Habsburské Nizozemí: Thomas More, 1516, [cit. 2022-12-13].
ISBN 9780192838858.
Mošav. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
My. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
https://cs.wikipedia.org/wiki/My_(rom%C3%A1n).
PERNÝ, Lukáš. Tommaso Campanella a utópia v znamení Slnka. DAV DVA [online].
2019-01-09 [cit. 2022-12-13]. Dostupné online.
Shakers. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001-, 2022-12-31 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Shakers.
SHAKESPEARE, William. The Tempest. Oxford University Press, 2004. ISBN

9780194243940.
Scheria. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001-, 2022-12-8 [cit. 2023-01-08]. Dostupné z:
Soviet space program. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_space_program.
Taylorismus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Taylorismus.
59
The Handmaids Tale. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA):
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Handmaid%27s_Tale.
Utopia. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2022 [cit. 2022-12-01]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Utopia#Economics.
Utopia. In: Wiktionary: the free dictionary [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2022, 17.12.2022 [cit. 2022-12-26]. Dostupné z:
https://en.wiktionary.org/wiki/%CF%84%CF%8C%CF%80%CE%BF%CF
%82#Ancient_Greek.
Utopias: Utopias & Dystopias. Library Guides [online]. Miami, 2019, 28.8.2019 [cit.
2022-11-30]. Dostupné z: https://libraryguides.mdc.edu/topias.
What is the difference between dystopia, utopia and anti-utopia?. Quora [online].
Hacettepe University: Quora, 2017 [cit. 2022-11-30]. Dostupné z:
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Utopisti. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej

literatúry, 1961., [cit. 2022-12-13].
ZAMJATIN, Evžen. My. Praha: Městská knihovna, 2019. ISBN ISBN 978-80-7602-867-
8.

Maturitní Práce - Utopie

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Maturitní Práce - Utopie

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Maturitní Práce - Utopie

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Gymnázium, Praha 7, Nad Štolou 1

Autor práce: Zuzana Kodetová

Vedoucí práce: PhDr. Zuzana Vladyková

V Praze dne ---

1.1 Etymologie a původ slova utopie............................................................................6

2.1 Experimenty v USA................................................................................................9

2.1.1 The Shakers......................................................................................................9

2.2 Problematika dosažení utopické společnosti.........................................................10

2.2.1 Ekonomie bezpeněžní společnosti.................................................................10

2.2.2 Vláda lidu.......................................................................................................11

2.2.3 Technologie, dobrý sluha, ale zlý pán............................................................12

3.1.1 Stručný děj díla..............................................................................................14

3.1.2 Jazyková podoba díla.....................................................................................15

3.1.3 Metafory a alegorie........................................................................................17

3.1.4 Historický kontext..........................................................................................19

3.2 Konec civilizace....................................................................................................21

3.2.1 Stručný děj.....................................................................................................21

3.2.2 Metafory a alegorie........................................................................................23

3.2.4 Jazyková forma díla.......................................................................................26

3.3 Příběh služebnice...................................................................................................28

3.3.1 Stručný děj.....................................................................................................28

3.3.2 Metafory a alegorie........................................................................................30

3.3.3 Historický kontext..........................................................................................31

3.3.4 Jazyková forma díla.......................................................................................32

4 Utopie očima tří generací.......................................................................................................

4.1 Legenda použitého označování.............................................................................34

4.2 Generace X a její trauma.......................................................................................35

4.3 U zrodu demokracie..............................................................................................39

4.3.1 Magda Sch......................................................................................................40

4.4 Zaprášená totalita...................................................................................................44

4.4.1 Magda St........................................................................................................45

6 Zdroje a citovaná literatura.....................................................................................................

More představil společnost, která stojí na principech komunismu, jako je společné

Tommaso Campanella, který je často považován za následníka Thomase Mora, v roce

Náčrt plánu Slunečního státu je viditelný na ilustraci vlevo [12]

1.1 Etymologie a původ slova utopie

Antiutopie a dystopie nám dávají pohled kontrastní k bezchybné společnosti, poukazují na

Ze samotné negace původního termínu vychází, že antiutopie je přesným opakem

občanům život zpříjemnit, avšak technikami a způsoby, jež mají kontraproduktivní

Podle Robinsona je důležité vzpírat se úpadku společnosti nebo převratu do antiutopie,

1.3 Experimenty v USA

1.3.1 The Shakers

1.4 Problematika dosažení utopické společnosti

1.4.1 Ekonomie bezpeněžní společnosti

Do takzvaného předpokoje bezpeněžní společnosti se dostala komunistická ideologie, která

1.4.2 Vláda lidu

1.4.3 Technologie, dobrý sluha, ale zlý pán

Častokrát jsou v utopických dílech využívány technologie pro zjednodušení každodenního

Termín kyberdystopie se nevylyčuje s ostatními -topiemi, pouze poukazuje na výraznou

Na závěr představíme čtenáři Příběh služebnice. Román Margaret Atwoodové reagující na

1.5.1 Stručný děj díla

Na začátku díla nám protagonista popisuje genialitu a rafinovanost státního zřízení,

Na protagonistovi je provedena nová procedura, která nemine ani zbytek obyvatelstva

Jednotný stát přežívá.

1.5.2 Jazyková podoba díla

Vznešenosti a nadřazenosti mluvy D-503, kterou známe za samého začátku knihy, se

1.5.3 Metafory a alegorie

individualitu a svoji osobnost. Princip lidství postupně mizí a z rozmanité společnosti se