100 POVÍDEK

SBÍRKA K 10 LETŮM
NAKLADATELSTVÍ E-KNIHY JEDOU

Redaktor: Jiří Halberštát

Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.

Kupující: Simona Cigasova

Adresa: Lucna, 3, 07101 Michalovce, cz
ID 20110-21119621757501422112-376093-215

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále
zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s
důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k
autorům a také k nám fér.
print-biwrina-margin-0

OBSAH

POPRVÉ .......................................................................................... 11
VÝBĚR Z KNIH MICHALA TESAŘE 13
OBYČEJNÝ ZÁTAH .......................................................................... 15
KNIHY LADISLAVA KLIMEŠE 33
NOČNÍ JÍZDA .................................................................................. 35
KNIHA NIKOLY VONDRÁČKOVÉ 48
PRVNÍ VRAŽDA Z „VILNOSTI“ .......................................................... 49
VYBRANÉ KNIHY JANA KUČERY 58
(NE)VINNÝ ..................................................................................... 60
KNIHA PETRA ROMANA 77
SEŠ SI JISTÁ? .................................................................................... 78
KNIHA MICHALA HAVLA 94
ZÁMĚNA ......................................................................................... 95
KNIHY JIŘÍHO GRANTA 107
OSM STRÁNEK ŽIVOTA ...................................................................109
VÝBĚR Z DESÍTEK KNIH HANY MILITKÉ 116
BOŽÍ MLÝNY .................................................................................118
VÝBĚR Z KNIH SAŠI NOVÉHO 131
STRAŠÁK NA POLI...........................................................................133
KNIHY KARLA KALECKÉHO 142
ANNA A KAREL ..............................................................................143
VÝBĚR Z KNIH IVANA GALAMBICI 155
ŠKLÍBÁK ........................................................................................157
KNIHY EVITY ROHÁČKOVÉ 160
KAMILKA.......................................................................................161
KNIHA JOSEPHA STHEPPANEEHO 175

3
GOLDÝ ..........................................................................................176
KNIHY PETRA TESAŘE 182
MUŽ, CO VIDĚL DVAKRÁT ..............................................................184
KNIHY MIROSLAVY DVOŘÁKOVÉ 195
KRÁSNÝ SOUSED ............................................................................197
KNIHY LUCIE AUZKÉ 211
ZMATKY MOJÍ MATKY ...................................................................213
KNIHY PETRY KROPÁČOVÉ 220
MALÁ ATLANTIDA .........................................................................222
KNIHY JIŘÍHO HALBERŠTÁTA 224
PARANOIA .....................................................................................225
VÝBĚR Z KNIH MARIE JAKOUBKOVÉ 231
ESO MEČOV ...................................................................................233
KNIHY KREÁCIE KRATOCHVÍLNE 244
HOPSÁCI .......................................................................................246
KNIHY IVA TOMÁŠKA 250
ZPRÁVA O STAVU ČESKÉ JUSTICE .....................................................252
KNIHY MILOŠE ZBRÁNKA 256
MEDVĚDÁŘŮV POMOCNÍK .............................................................257
VÝBĚR Z TITULŮ IRENY MONDEKOVÉ 265
MALÁ NEPŘÍJEMNOST PANA BERGERA.............................................268
KNIHY JANA MAŠATY 280
KOMPATIBILITA .............................................................................282
KNIHY DALIBORA KUČERY 294
PES, KTERÝ ŠTĚKÁ, KOUŠE ..............................................................295
KNIHY JAROMÍRA BERÁNKA 354
VE VÍRU HYPNOTERAPIE ................................................................356
KNIHY JITKY KAČÁNOVÉ 365

4
ODDĚLENÍ PSY .............................................................................367
KNIHY PETRA KARASOVÉ 371
JEŠTĚ NE! .......................................................................................372
KNIHY GABRIELY KOPCOVÉ 378
PTAČÍ HLAS ....................................................................................379
KNIHA MIROSLAVA KRAFTA 384
SCRABLE ........................................................................................385
KNIHA VĚRY KRPÁLKOVÉ 393
NEŘÍKEJ TO MÁMĚ .........................................................................394
KNIHA TEREZY KRUPOVÉ 408
SAMOTÁŘKA ..................................................................................409
KNIHA JANY SLANINOVÉ 413
PŘEKVAPENÍ, KTERÉ MNĚ MOHLO ZAPŘÍČINIT INFARKT… ..............414
VÝBĚR Z KNIH MILOSLAVY RÝZNAROVÉ 419
NEPOLÍBENÝ .................................................................................420
SBÍRKA POVÍDEK LUBOŠE POLÍVKY 428
UŽ JSEM VELKÝ, ALE NĚKTERÉ VĚCI NECHÁPU ................................429
KNIHA PETRA NOBELA 442
AGÁTA ...........................................................................................443
NĚKTERÉ Z KNIH ZUZANY MUCHOVÉ 455
KDYŽ OBAL KLAME ........................................................................457
KNIHY MARIE BRONY 465
COOL POLIBEK ..............................................................................467
KNIHA STACY FARSKÉ 481
KRÁMEK PANA KELLERA ................................................................482
KNIHA PETRY VOTROUBKOVÉ 486
PŘEDJAŘÍ .......................................................................................487
KNIHY MILOSLAVA KUSÉHO 491

5
CESTA DO HLAVY ...........................................................................493
KNIHY MARIA HANÁČKA 500
KOLAUDACE A DEMOLICE KUCHYNĚ ..............................................502
PLÁNOVANÁ KNIHA, Z NÍŽ JE POVÍDKA 509
TANČÍCÍ ŘEZNÍK ...........................................................................510
KNIHA MIROSLAVA ŠILARA 517
FITIPALDI.......................................................................................518
KNIHA MARTINA HATTALY 521
SNAD SE NIC TAK HROZNÝHO NESTALO ..........................................522
KNIHA MICHAELY MAXOVÉ 527
ABRAKA DABRA .............................................................................528
VÝBĚR Z DESÍTEK KNIH JANY JAVORSKÉ 541
BEZ OSTYCHU ...............................................................................544
KNIHY OD POLI TAJEMNÉ 564
DIVOKÉ POVŠECHNOSTI.................................................................567
KNIHY PETERA BELANSKÉHO 598
PRAVIDLA SEXU..............................................................................599
VÝBĚR Z KNIH NATALY CASTLE 611
SETKÁNÍ ZVLÁŠTNÍHO DRUHU A OPILÁ DRAČICE ............................612
KNIHY, NA NICHŽ SE JAN DONNIE DIVIŠ PODÍLEL 621
…POTOM UŽ NEBYLO NIC .............................................................622
KNIHY MIROSLAVA ZACPALA 640
TŘETÍHO LISTOPADU......................................................................641
KNIHY MICHALA CHOCHOLATÉHO 653
PÁR SEKÚND PRED KONCOM ..........................................................656
VÝBĚR Z KNIH TOMÁŠE BENÍKA 661
NEVĚSTA .......................................................................................663
KNIHY KRISTINY WAAGNEROVÉ 680

6
ZÁHADNÝ DOPIS ZE STAROVĚKÉHO EGYPTA ..................................682
KNIHY MIROSLAVA SLACHA 692
FARAONOVA KLETBA .....................................................................694
VÝBĚR Z KNIH MARTINA KOLÁČKA 697
JAK OKOVAT PEGASA ......................................................................699
KNIHY MARTINY VRÁNOVÉ 709
PAN PRAJZ A OPAVA .......................................................................710
KNIHY OLDŘICHA KAPOUNA 714
JIM A HLASY Z TEMNOT..................................................................715
KNIHY PETRA HEJNY ML. 725
POSLEDNÍ VÍTĚZSTVÍ .....................................................................726
KNIHY ZDEŇKY HUSÁKOVÉ 739
APOLLÓN A DAFNÉ ........................................................................740
KNIHA OBSAHUJÍCÍ POVÍDKY HELENY SLACHOVÉ 743
SRDCE ...........................................................................................744
KNIHY VALERIE THERIEL 757
VZPOMÍNKA NA LÁSKU ..................................................................759
VÝBĚR Z KNIH IVANA KAZIMOURA 769
DOCELA VŠEDNÍ OBYČEJNÝ DEN ROZEVLÁTÉHO BOHÉMA ..............771
VÝBĚR Z KNIH PETRA HEJNY ST. 792
ZA HRANICE ŽIVOTA ......................................................................794
KNIHA JAKUBA JINDRY 805
KNIHA ŽIVOTA...............................................................................806
KNIHA NINY ROUBÍKOVÉ 817
NEJTĚŽŠÍ BITVA .............................................................................818
KNIHA HANKY HOSNEDLOVÉ 827
JEDNO ZAPOMENUTÉ VÝROČÍ ........................................................828
KNIHY JIŘÍHO ZAISE 835

7
ZASRANEJ NĚMEC ..........................................................................836
KNIHY OSKARA GEORGA SIEBERTA 841
ATLANTIS ......................................................................................842
KNIHY PETERA STUCHLÍKA 852
KULÍŠEK 1......................................................................................854
KNIHY MICHAELA NEWCHOPA 866
PRVNÍ BYLO SLOVO ........................................................................867
KNIHY OTAKARA ADÁMKA 879
CENA MÍRU ....................................................................................881
KNIHA JIŘÍHO PAVELKA 896
PRVNÍ KONTAKT ............................................................................897
KNIHY CHRISTOPHERA C. ROWA 907
TAKOVÁ BĚŽNÁ MISE .....................................................................909
KNIHY FRANTIŠKA TYLŠARA 918
HRDINOVÉ BEZE JMÉNA .................................................................919
KNIHY MIROSLAVA HOKEŠE 929
MARRY ROWLANDSONOVÁ V INDIÁNSKÉM ZAJETÍ .........................930
INDIÁNSKÉ PŘÍBĚHY BORISE TAUFERA 940
POMSTA .........................................................................................942
KNIHA LENNY HAMILTON 955
ČLOVĚK ČLOVĚKU VLKEM .............................................................956
VÝBĚR Z KNIH JILJÍHO KOCIANA 965
MÉ POSLEDNÍ POTÁPĚNÍ ................................................................967
KNIHA DANIELA JANŮ 981
PATNÁCT VTEŘIN ..........................................................................982
KNIHY LUCIE ORTEGY 996
MĚSÍČNÍ ŘEKA ...............................................................................997
KNIHA PETRY LANGOVÉ 1021

8
ZRCADLENÍ ................................................................................. 1022
VÝBĚR Z KNIH JAROSLAVA BENEŠE 1030
JAK JSEM SE CHTĚL STÁT POSLANCEM ........................................... 1032
KNIHY MIROSLAVA TOTY 1037
PODRAZ ...................................................................................... 1039
KNIHA TAMARY KREJČÍ 1051
JAPONSKÁ ZDVOŘILOST ............................................................... 1052
VÝBĚR Z CESTOPISŮ PETRA KUČERY 1058
VIDĚL JSEM TO, ŘEK TEN DIVNEJ CHLAP........................................ 1060
KNIHY MAJORA SLIKA 1086
PÍŠŤALKA .................................................................................... 1088
KNIHA MILANA POHLA 1100
POSELSTVÍ Z KUBY ...................................................................... 1101
VÝBĚR Z KNIH VIOLY TWODOVÉ 1117
PLAVÁNÍ S DELFÍNY ...................................................................... 1118
KNIHA LADISLAVA PAPEŽE 1123
SMĚLE DO AFRIKY ....................................................................... 1124
CESTOPIS RADKY LACINOVÉ - LINDOURKOVÉ 1137
VRAŽDA PODLE OTHELLA ............................................................ 1138
KNIHA VLASTY ŽÁČKOVÉ 1149
ANI JEŽÍŠ NEPŘIŠEL ...................................................................... 1150
KNIHA JAKUBA WOLFA 1155
ŠUMAVSKÝ OBR ............................................................................ 1156
KNIHY VÁCLAVA VOTRUBY 1163
FANTOM ...................................................................................... 1165
KNIHY TOMÁŠE TOMANA 1175
VÝTAHÁŘ .................................................................................... 1177
KNIHY VLADIMÍRA MATĚJKY 1183

9
TENKÁ HRANICE .......................................................................... 1185
KNIHY MIROSLAVA KOČÍHO 1196
FOTOGRAFKA MRTVÝCH .............................................................. 1198
KNIHY MICHAELY MITROCI 1216
TANEC SE SMRTÍ ........................................................................... 1218
VÝBĚR Z KNIH MARTINY HOHENBERGER 1232

10
 POPRVÉ
Michal Tesař

List prvý
Ano, vím, že mi to budou vyčítat. Ale neměl jsem čas je na tuto
změnu připravit. Je jisté, že mne budou chtít udat, zesměšnit, pokřivit
vše, co jsem dosud vybudoval, co jsem získal. Ne pro sebe,
samozřejmě. Vždyť víte, že chci jenom to nejlepší ze sebe dát všem
v mém okolí. Proto všechny ty cesty, hovory, disputace, rozmluvy,
monology, extáze! Opravdu bych velmi stál o to, aby vše, čeho si na
sobě cením, co znám, ale i to, co neznám a je mi vyjeveno mým
otcem, bylo předáno dalším pokolením. Nerozumím tedy, proč mne
neustále všichni varují a napadají, že ji nesmím přivést ke stolu. Mám
přece právo se zamilovat, tak jako to činí všichni mladí lidé kolem
mne. Já jsem na lásku připraven…

List druhý
Dnes ráno jsem se probudil s divným pocitem v hrudi.
S potěšením si prohlížím milou tvář vedle mne. Spí. Poprvé jsme se
milovali. Hvězdná noc a vlahý vzduch byly svědky naší velké chvíle.
Chladivá rosa skrápěla žhavá těla, rozpálená vášnivým ohněm.
Uprostřed noci se stal zázrak! Vytryskl nový život! Má ho moje
milovaná nyní ve svém lůně. Jsem šťasten, jak jen zamilovaný může
být. Cítím se být obyčejným mužem. Proč bych tedy já měl být něčí
nástroj? O nic jsem se neprosil. Budiž! Ale nikdo, nikdo z nich nemá

11
morální nárok mi zakazovat lásku, přikazovat, jak se mám chovat, co
říkat, koho milovat. Je to čistě moje a její věc!

List třetí
Jde to těžko, ale zvykám si. Stejně tak i ona, má milá. Nevím, jestli
by někdo jiný stál o můj úděl. Již od počátku vím, že vše spěje
k tragickému konci. Cítím, jak mi ubývají síly. Po rozhovoru
s nejvyšším mužem naší země na mne osud dolehl plnou vahou.
A proto věz, můj milovaný plode lásky první noci – jsem na tebe
pyšný a věřím, že budeš ctít svou matku a pozorně ji poslouchat, až ti
bude o mně vyprávět. Nechci, abys mne viděl s aureolou slávy, ale
jako úplně obyčejného, milujícího otce, který se narodil ve špatné
době. Je těžké psát někomu, s kým už se nesetkám. Ale věřím, že tvoje
matka tě dobře vychová!

List čtvrtý
Mám poslední přání. Aby tyto listy byly doručeny správné osobě.
Ne, nebojím se. Už jsem všem odpustil – zrádcům, nepřátelům, i těm,
kteří mne zapřeli jako přítele. Rány seker a kladiv odpočítávají můj
čas na tomto světě. Na světě, kde jsem se narodil, poprvé zamiloval a
poprvé poznal hořkost žití. Uchovejte si na mne hezkou vzpomínku,
ty, má jediná milovaná Marie z Magdaly, i ty, jenž jsi zatím bezpečně
ukryt v matčině lůně, ať synu, či dcero.
Poprvé jdu vstříc smrti.
Váš Ježíš z Nazarethu.

12
 Výběr z knih Michala Tesaře

Poslední planeta

Jednou přijde den, kdy nám naše planeta všechno vrátí. Možná
bude pozdě. A lidé? Pochopí? Půjdou to zkusit jinam? I ostatní
planety se dokáží bránit. Příběh o proměně měkkého Pozemšťana
v tvrdého bojovníka za život a Matku.

https://eknihyjedou.cz/posledni_planeta

Věštec z Kondrakkaru

Společenství Poutníků je vážně ohroženo. V Kondrakkaru se

nerodí malé děti a Věštec, temný pán na Kordoru, vládne ocelovou
pěstí celému kraji. Dokáže malá dívka a poslední z Poutníků odolat
silám Temna, překazit boj o moc dvěma panovníkům a pomoci silám
Světla získat zpět kouzelný meč? Pomohou Jezdci z planin,
Morlockové a Jestřábí lidé Poutníkům? Čtěte…

https://eknihyjedou.cz/vestec_z_kondrakkaru

13
 Mladý Ital v létě tančí a v zimě nepracuje, vole!

Je na dětství a dospívání něco k smíchu? Je, a mnoho. Pokud

nevěříte, můžete si přečíst krátké povídky, pokud věříte, stejně si je
přečtěte! Smích je nejlepší lék a u mnoha povídek si můžete říci: „Jó,
to taky znám z dětství!“

https://eknihyjedou.cz/mlady_Ital_v_lete_tanci

14
 OBYČEJNÝ ZÁTAH
Ladislav Klimeš

Tak krásnej den to mohl bejt.

Pohodička, člověk se mohl jít vyvalit k bazénu a válet si šunky.
Ale jak už to tak v mém životě bývá, vždy, když mám volno, něco
se kardinálně posere.
Telefon zadrnčel.
Melodie z Beast in Black začala řvát na celé kolo.
Letmo kouknu, kdo volá, a protočím otráveně oči.
Na displeji se rozzářil nápis Vrchní kokot doplněný o obrázek
démona Pyjorožce z polského kresleného seriálu Exorcista.
Šéf… Úžasný…
Určitě zas nějaká super důležitá zakázka…
Fakt miluju volné dny…
Natáhnu se po mobilu a zvednu hovor.
„Ano, pane Franz?“ zahlásím.
„Dobré poledne, Michale,“ odpověděl, „večer máme práci, na
šestou sraz u nás. Dneska to je něco speciálního.“
„Rozumím,“ odpovím klidně a ukončím hovor.
Rozvalím se v křesle a promnu otráveně tváře.
Moje drahá polovička Alice vykoukla z kuchyně. V rukou nesla
hrnek horkého kafe.
Při spatření mého výrazu se zarazila.

15
 „Slyšela jsem mobil,“ prohlásila, „tváříš se, jako by ti volala nějaká
milenka, aby ti řekla, že je těhotná. Nebo Franz a máš večer práci.“
„Bééé,“ zamručím.
Chápavě přikývla a i jí na tváři naskočil kyselý výraz. Tenhle
týden jsme fakt plánovali něco společného podniknout, jenže při
mém zaměstnání kontraktora a s tak aktivním šéfem to prostě nešlo.
„Chápu,“ položila přede mě hrnek s kafem.
„A to jsem si chtěl jen pár dní odpočinout,“ seberu hrnek a chvíli
koukám do husté černé tekutiny, ze které stoupala pára.
„V klidu, zlato,“ vlepila mi pusu na tvář a odešla zpět do kuchyně.
Opět kouknu na mobil. Tentokrát abych věděl, kolik je hodin.
Tři čtvrtě na deset.
To by z toho mohlo ještě něco být. Vstanu a jdu za Alicí.
Zrovna chystala snídani. Na pánvi prskala čtveřice vajíček a Alice
zrovna krájela chleba.
Tiše se za ní přikradu a pohladím po zádech.
Alice na mě otočila hlavu a usmála se.
„Ani na to nemysli,“ zarazila mě, „víš, jak to obvykle končívá.“
„A to je špatně?“ nechci se nechat odbýt.
„Sex? Ne,“ zašklebila se, „ale větrání a vyhození spálené snídaně už
ano!“
Povzdechnu si a přestanu provokovat.
Ta mi tu spálenou pizzu a dva dny smradu nepřestane připomínat
snad do smrti.
Tiše se i s hrnkem kafe odeberu do pracovny a začnu si chystat
vybavení.

16
 Za tohle bych měl mít ještě další extra příplatek.
Fakt, že jo…

***

Na půl šestou jsme se celá parta sešli před naší centrálou.

Jako první dorazili Pointy s Clayem. Oba se tvářili dost otráveně.
Očividně také měli na dnešek své plány a šéf nám je překazil.
Opět.
Poslední dorazil Woody. Svoji milovanou Mazdu RX8 zaparkoval
před knihkupectvím, které sloužilo jako maskování pro naši centrálu.
Holt i malé, nenápadné knihkupectví s fantasy literaturou může
skrývat žoldáckou organizaci…
Woody vešel a jako jediný z nás měl dobrou náladu.
Pochyboval jsem, že to je nadcházející akcí. Spíš za to mohl ten
neskutečně obrovský kyblík kuřecích křidélek z KFC, který držel
v pravé ruce.
„Tak co, pánové?“ oslovil nás a rovnou si narval do huby další
křidélko, „připraveni na další akci?“
To nebylo třeba nějak komentovat.
Stačilo pokývat hlavou.

***

Sešli jsme se v konferenční místnosti, tam si pustili prezentaci a

vymysleli plán.

17
 Náš navigátor/hacker/nosič kafe, kterého jsme znali jen pod
pseudonymem Hanibal, měl pro nás vše už dopředu připravené.
Fotografie cíle, oblasti, kde se nachází, a další nezbytné podrobnosti.
Navíc nás všechny překvapil, kupodivu příjemně. Po měsíci se
opět umyl a oholil. Vzal si dokonce i čisté triko. Černé s potiskem.
Potisk zobrazoval křečka s puškou a noktovizorem.
Nápis pod ním hlásal: Mediator 2: Return of Mr. Hamster.
Náš šéf, Tomáš Franz, dorazil přesně.
K našemu překvapení nepřišel sám, ale přivedl s sebou ještě
jednoho člověka.
Dvoumetrový holohlávek v bomberu a bílých maskáčích od
Vietnamců moc důvěry nevzbuzoval. Postarší, odřené, ale vyleštěné
kanady tomu taky moc nepřidaly.
Se svým týmem jsme si vyměnili všeříkající výraz.
Dal by se popsat asi jako: Co to kurva je?!?
„Pánové,“ oslovil nás Franz, „představuji vám Dušana Motyku,
medika nově vznikajícího týmu Bravo.“
„Zdravím,“ řekli jsme všichni čtyři naráz.
„Taktéž mě těší,“ přikývl Motyka a po pokynu Franze si sedl do
křesla u stolu.
Sedl si přímo naproti mně, takže mám možnost si ho důkladně
prohlédnout. Kdybych vzal každý stereotyp pasující na vesnického
nácka, pasoval by přesně na osobu před námi. Krom oblečení i jeho
figura odpovídala vesnickému plešounovi. Trošku břuch, mohutné
pracky a silné nohy. Díky bomberu jsem nevěděl, jestli má nějaká
tetování, ale pochybuju, že je nemá.

18
 Moc důvěry teda nevzbuzoval.
„Kdyžtak mi říkají Doktor Ortel,“ řekl klidným hlasem.
Celý můj tým polknul. Zakryli si tváře, aby nebylo vidět přiblblé
úsměvy.
„Tady pan Motyka,“ pokračoval Franz v úvodu, „vám dneska bude
dělat řidiče. Nenechte se zmást vzhledem, pánové. Pan Motyka má
nejvyšší vzdělání z vás všech.“
„Osm let základky a učňák?“ nadhodil Woody.
„A ty jsi studoval kde, ve vepříně?“
Nastalo tíživé ticho. Woody zrudl vzteky a chystal se něco říct.
Franz ho však předběhl.
„Pánové, uklidněte se,“ zavrčel, „nemá cenu se popichovat hned
první den. Tady pan Motyka se nabídl, že se připojí k vaší akci jako
řidič. Nic víc.“
„Dobře,“ odpověděl Woody, ale nepřestával si naštvaně měřit
nováčka.
„Můžeme se tedy pustit do brífingu?“
„Ano,“ řekneme všichni.
Včetně Dr. Ortela.

***

Brífing byl rychlý a jednoduchý.

Dostali jsme cíl, probrali všechny proměnné a vymysleli plán.

19
 Nakonec to nevypadalo na nijak extra obtížnou práci. Naším
cílem byl celostátně hledaný Čestmír Zemánek, bývalý podnikatel,
nyní podvodník na volné noze.
Prostě náš klasický cíl.
Někdo, kdo nasral BISku, policii, či někoho zámožného.
Někoho, kdo byl ochoten zaplatit za čtyři kontraktory, co toho
týpka bez debat sejmou, nebo ho sbalí a doručí v dárkovém balení
s mašličkou.
Naštěstí jsme pro tohohle nemuseli jet někam na druhý konec
republiky, byla to akce v Praze.
Na Žižkově…
Jakmile Franz řekl adresu, už jsme se nedivili, proč tam posílají nás.
Žižkov…
Místo, kam se policajti báli chodit a ukradená prkenice byla ještě
malá nepříjemnost. Tohle byla ta část města, kam prostě slušní lidi
nechodili.
Ale na druhou stranu, pozitivní bylo, že se člověk mohl poflakovat
s ostrým kvérem na ulici a nikdo nic neudělal.
Starousedlíci kvůli střelbě maximálně otevřeli jedno oko a běžně si
nikdo ničeho nevšiml.
Takže během plánování jsme se rozhodli vzít ostré zbraně a prostě
tam nalítnout.
Zemánek se podle všeho ukrýval v jednom starém domě plném
pochybných obchůdků a ještě pochybnějších společností.
Nic, co by nás trápilo.
Plán byl ve finále taktéž jednoduchý:

20
 Vezme se naše upravená policejní dodávka. Náš tým půjde ven a
Ortel zůstane za volantem.
Vlítnem tam, popadneme zmetka, hodíme do auta a uskutečníme
operaci kramle. To vše dřív, než se začne někdo zajímat.
I když… byl to Žižkov. Ani by mě nepřekvapilo, že za čtyřicet
vteřin budeme mít naše auto odstavené na cihlách a bez motoru.
I takové věci se tam stávaly.
Proto ani jednomu z nás nebylo líto si s sebou vzít ostrou zbraň.
Já už se upřímně těšil, až zas ze skříně vytáhnu svůj milovaný Sig
Sauer MPX…

***

O dvě hodiny později jsme vyrazili.

Všichni po zuby ozbrojení s plnou výbavou. V autě panovalo
napjaté ticho, stejné, jako před jakoukoliv akcí. Všichni jsme mlčeli.
Nějak nebylo o čem mluvit.
Kupodivu Ortel se choval jako profík.
Mlčel a nezačínal žádný hovor.
Na Woodyho pokyny reagoval jen klasickým: Ano, pane.
Nic víc neřekl.
Bohužel, jak jsme zjistili, měl jedno velké mínus.
První věc, co udělal po nastoupení do auta, bylo zapojení jeho flash
disku s hudbou.
A hádáte správně, co tam měl.
Ortel...

21
 Jen čtyři písničky.
A ty jel furt dokola.
Jelikož Woody kdysi zavedl pravidlo “řidič vybírá hudbu,
spolujezdci drží hubu”, měli jsme o utrpení postaráno. Nemít na sobě
všichni kukly, viděl bych tváře plné hrůzy a utrpení.
Woody nervózně bubnoval o sedačku vedle sebe a doufal, že
následující písnička bude něco jiného.
Nebylo.
Půlhodinová cesta na místo se proměnila v hodiny nekončící
torturu. Aspoň pocitově.
Když Ortel začal zpomalovat, vypnul hudbu a my si s úlevou
oddechli.
Ta úleva byla doslova hmatatelná.
„Blížíme se k místu výsadku,“ oznámil Ortel.
„Jupí,“ zamručím.
Auto začalo zpomalovat.
Nakonec zastavilo.
Ortelovi se musela nechat jedna věc.
Řídit uměl.
„Vystupovat,“ zahlásil.
„Tak jo, jdeme na to,“ oznámil Woody.
Pointy sáhl na kliku a otevřel dveře.

***

22
 Celý tým vyskákal z auta a rychle prohlédl okolí.
Panovala jasná noc. Měsíc na nebi jasně zářil. Zaléval okolí
mléčným světlem.
V domech okolo nás byla většina světel zhasnutá. Jen v pár oknech
se svítilo.
„Kamery zapnout!“ rozkázal Woody.
Levačkou hmátnu na přilbu a stisknu knoflík.
Každý z nás měl pro jistotu na své přilbě namontovanou malou
kamerku, která sloužila nejenom na identifikaci cíle, ale i na navigaci.
Díky ní měl Hanibal v centrále dokonalý přehled o všem, co děláme.
„Kamery aktivní,“ zapraštěla mi vysílačka, „přenos v pořádku.“
„Díky, Rudé Oko, spojení taktéž,“ odpověděl Woody.
Lehce si protáhnu záda a promasíruju krk. Samopal se mi
pohupoval na hrudi. Z té cesty jsem byl celý rozlámaný a do toho mi
furt v uších zněly písničky od Ortelu.
„Můžete zahájit akci,“ oznámil Hanibal.
Woody se rozhlédl po ulici.
Jeho rozhlížení začalo nabírat na zmatení. Všechny domy v okolí
byly identické. Staré s opadávající omítkou. Zub času se tady
nemilosrdně zakousl do každé cihly.
„Rudé oko,“ ozval se Woody, „chybí tu čísla popisná. Říkal jsi
112/A? To je který?“
„Vyčkejte,“ odvětil, „adresa je 112/A, opravdu… koukám na
mapu… na kamery… je to ten z tvého pohledu vpravo.“
„Rozumím,“ mávl na nás, „jdeme dovnitř. Zahajuji akci.“
„Potvrzuji.“

23
 Mávnutím pokynu Ortelovi, aby vyrazil. On objede blok a počká,
až budeme mít cíl, a pak nás nabere. Standardní postup. Teda,
standardní by byl, kdyby se po našem vysazení okamžitě rozjel a
nečekal na pokyn, ale což. Na tom ještě zapracujeme.
Naše čtveřice se přesunula k určeným dveřím. Já šel vedle
Woodyho, Clay a Pointy po našich levicích.
U dveří se celý tým rozmístil.
Pointy jistil dveře, Clay se pustil do páčení zámku a já s Woodym
se otočili a hlídali záda. Všude bylo mrtvo. Marně hledám pohyb za
rozsvícenými okny.
Očividně byli čtyři týpci se zbraněmi tady takový kolorit, že už to
nikoho nevzrušovalo.
Zámek cvaknul.
Clay opatrně šťouchnul do dveří. Z vnitřku nás ozářilo mdlé
světlo.
„Tady proudem asi nešetří,“ okomentoval to Woody.
Pointy přikývl a vešel jako první. Clay ho následoval a Woody mě
šťouchl do ramene.
Vejdu jako poslední a opatrně za námi zavřu dveře.

***

Uvnitř panovalo ticho narušované jen mírným hučením zářivek.

„Váš cíl by se měl nacházet v místnosti s číslem 12. Podle nákresů
jsou to ty dveře úplně na konci vlevo.“
„Rozumím,“ potvrdil Woody.

24
 Přidali jsme do kroku. Během pár vteřin se tým rozmístil u dalších
dveří.
Vyměnili jsme si pár kývání hlavou a zdvižené palce.
„Vlítneme tam na prasáka?“ navrhl Clay.
Na podporu svého nápadu významně poklepal na flashbang na
nosiči.
„Tak můžeme,“ přikývl Woody.
Clay a Pointy si vyměnili pár posunků.
Pointy si připravil flashbang.
Clay pomalu a opatrně vypáčil zámek.
Zdviženým palcem ukázal, že je připraven.
Celý tým se připravil ke vstupu.
„Můžeš,“ oznámil Woody.
Já se nadechnu.
Adrenalin mi začal proudit žilami.
A je to tady.
Clay pootevřel dveře.
Pointy dovnitř hodil flashbang.
Clay zavřel.
Bum!
„Dovnitř!“ zvolal Woody.
Pointy vyrazil dveře.
Celý tým se nahrnul dovnitř.
„Na zem! Nikdo ani hnout!“ řval Woody.
No…a v tu chvíli se to celé posralo…

25
 ***

Nečekala nás žádná malá špeluňka, ve které by přespával jeden

týpek.
Naopak.
Ocitli jsme se v docela velké místnosti s židlemi, stoly a malým
barem.
Celé místo působilo docela útulně.
Nebýt kouře z vybuchlého oslepovacího granátu.
A sedmi lidí povalujících se v bolestech na podlaze.
Osmá osoba stála uprostřed místnosti.
V první chvíli jsem nevěřil vlastním očím.
Byla to holka.
Jen v kalhotkách.
Přivázaná za ruce a pravou nohu ke stropu. Byla celá omotaná
lanem v pro mě nepochopitelném smyslu. Přes oči měla šátek.
Podle toho, jak se vrtěla, s ní flashbang taky zamával.
„Nikdo ani hnout! Všichni na zem!“ zařval Woody a nepřestal
mířit na holku.
Holka se vrtěla a lano skřípalo.
První se vzpamatoval Clay.
„Nechci rejpat,“ nadhodil, „ona na zem nemůže.“
Woody to nekomentoval.
Jen se zmateně rozhlížel a jeho pohled se stále vracel k holce na
laně.
Byla pěkná, to se muselo nechat.

26
 Potetovaná se zelenými vlasy. Šátek přes oči zakrýval většinu tváře,
takže tu jsem nemohl odborně zhodnotit.
Ostatní v místnosti byli muži. Většinou v oblecích.
Pointy rychle prohlédl všechny ležící muže a pak zavrtěl hlavou.
Náš cíl tu nebyl.
Začínala mi docházet jedna věc:
Tady je něco neskutečně špatně.
„Rudé oko!“ zahlásil Woody do vysílačky, „jsme na místě, cíl tu
není! Opakuju, cíl tu není!“
„Rozumím, vidím to na kamerách,“ odpověděl Hanibal.
V jeho hlase pableskovalo zmatení. Očividně ani on tohle nečekal.
Ze svého místa prohlédnu místnost a všimnu si tabule u vchodu.
Natáhnu ruku a poklepu Woodyho na rameno. Upozorním ho na tu
tabuli.
Stálo tam:
Náš Bar dnes uvádí:
Shibari večer.
Jen pro zvané.
„Rudé oko, tohle není byt cíle, jsme v nějakým baru!“ zařval
vztekle Woody, „říkal jsi, že adresa je 112/A!“
„Jo, to říkal.“
Jeden z ležících se přetočil na záda.
Všechny zbraně na něj okamžitě namířily. On jen ukázal prázdné
ruce.
„Tohle je ale 111/B,“ zaskuhral zmateně človíček.

27
 Woody pořád vyjeveně zíral na zamotanou holku. Pak mu
konečně secvaklo.
Vybuchl.
„Hanibale! Ty debile! Tys nás blbě navedl!“
Řval tak nahlas, že to muselo probrat úplně všechny v okruhu
deseti kilometrů.
„Nenavedl!“ bránil se Hanibal, „říkal jsem, že to je ten barák
vpravo! Šli jste dobře… Počkat.“
Odmlčel se a my si vyměnili zmatené pohledy.
Clay byl z nastalé situace jako jediný v pohodě.
Jasně, taky občas koukl na holku, ale očividně ne proto, že by to
s ním nějak zamávalo. Spíš by si s ní začal rovnou hrát, jak ho znám,
úchyla.
Jeho ruka už se pomalu natahovala k holčině hrudníku.
„Pánové…“ řekl opatrně Hanibal, „měl jsem na kamerách
prohozeného Woodyho a Mitche… byl to ten barák vlevo…“
„Ty kreténe!“ zařval opět Woody, „tohle si vypiješ, počkej, až se
mi dostaneš do rukou!“
„No,“ usoudil Clay, „myslím, že náš cíl po tom randálu stejně
zdrhnul… co kdybychom tady zůstali?“
„Jak myslíš zůstali?“ zarazil se Woody.
„Sedli si, dali si pivko a užili si zbytek večera,“ významně při tom
ukázal na holku.
„Počkat… tobě se to líbí?“
„Jo, shibari je fajn. Mám v tom slušnou praxi.“

28
 I přes debilitu téhle situace jsem začínal bojovat s neskutečným
výbuchem smíchu. Došlo mi, že Woody není ani tak naštvaný na
Hanibala, ale je vyděšený z toho, co vidí.
No jo… To je tak, když někdo není kreativní a zná ze sexu akorát
misionáře a koníčka…
Kdyby Woody neměl kuklu, asi bych si ho u té holky vyfotil.
A tu fotku mu při každé příležitosti omlacoval o hlavu…
Situaci zachránila nakonec nečekaná osoba.
Doktor Ortel.
„Hele, hoši,“ ozval se ve vysílačce, „nevím, co tam vyvádíte, ale já
už mám náš cíl svázaný vzadu v autě.“
„Cože?“ vyhrkl Woody.
„Jo, vyběhnul zrovna, když jsem objížděl blok. Je zpacifikovanej.
Za chvíli vás můžu nabrat.“
Woody se nezmohl na slovo.
Právě jsme ze sebe udělali kolosální kretény. Někomu zkurvili
večírek a ještě si nechali pláchnout cíl.
A nebýt Ortela, zdrhnul by nám úplně.
Franz bude nadávat ještě za měsíc. Takhle to zpackat, to se nám
ještě nikdy nepovedlo.
„Dobře, stahujeme se,“ rozhodl Woody, ale neznělo to vůbec jistě.
Ta svázaná holka ho očividně vyhodila z rovnováhy víc, než je
obvyklé.
„To je jako… běžné?“ zeptal se Claye a ukázal na holku.
„Jo, je to fakt sranda, když na to máš ochotnou kámošku… nebo
kamaráda…“

29
 Woody se viditelně otřásl.
„Fajn, stahujeme se,“ rozhodl a dále to nekomentoval.
Všichni jsme vycouvali z místnosti.
„Omlouváme se, drobná chyba ve výpočtu,“ oznámil Pointy a
promptně zmizel ve dveřích.
„Pokračujte v činnosti, ještě se tu ukážu,“ zasmál se Clay a taktéž
se evakuoval.
Já počkal na Woodyho.
Ten pomalu couval ke dveřím a pořád nevěřil vlastním očím.
Zdvihl pravačku a zamával.
„Pardon,“ hlesl.
Já po něm natáhnu ruku a vytáhnu ho ven dřív, než se jeho naivní vidění
sexuálního života definitivně zbortí…

***

Zbytek akce už proběhl bez problémů.

Naskákali jsme do auta a vyrazili na místo předání.
Ortel nelhal. Toho týpka svázal do kozelce a hodil dovnitř.
Dokonce mu zavázal oči a zacpal hubu.
Woody po jeho spatření na okamžik zamrzl. Zůstal překvapeně
zírat na svázaného člověka v bílém nátělníku a růžových trenkách
s černými srdíčky.
Před očima se mu určitě přehrála scéna z baru a on z toho chytl
menší PTSD.
Nakonec se nám podařilo i jeho dostat do auta.

30
 Ortel byl dokonce té dobroty, že celou tuhle situaci
nekomentoval.
Krom něj bylo celému týmu neskutečně trapně.
Pointy se přiblble usmíval.
Clay se chtěl po odstrojení vrátit, což mu bylo rozmluveno.
Já se těšil domů a chtěl se vyspat.
A Woody?
Ten seděl na sedačce s vyvalenýma očima. Jeho mozek určitě teď
analyzoval situaci ze všech možných úhlů a nebyl schopen to
pochopit.
Jak jsme mohli takhle selhat?
To byla otázka, která se mu asi honila hlavou. Určitě se těšil, až na
základně roztrhne Hanibala jako hada. Budeme ho muset odtáhnout
dřív, než se tak stane.
A Hanibal nám nebude moci pár týdnů přijít na oči.
No, za sebe můžu říct, že to nebyl tak špatnej večer.
Mise byla úspěšná, cíl jsme dostali, a ještě se nám povedlo odbourat
Woodyho.
Hanibal už podle všeho stáhnul záznamy z kamer a teď je
důkladně… analyzuje. Jo, tu holku zachytily všechny naše kamery,
takže bude mít o zábavu na pár týdnů postaráno.
A bylo mi jasné, že nám tuhle šaškárnu předhodí při každé možné
příležitosti.
Ale což, život jde dál.

***

31
 Domů se vrátím okolo čtvrté ráno.
Alice už spala, tak si dám rychlou sprchu a padnu do postele k ní.
Byl jsem tak unavený, že se mi povedlo zalehnout našeho kocoura
Ulricha. Ten poté s hlasitým mňoukáním musel změnit místo na
spaní.
Zapadnu do postele a snažím se rychle usnout.
Za mnou to zašustilo.
Alice se napůl probrala a pohladila mě po zádech.
„Jak to šlo?“ zahuhlala rozespale.
„Tak klasika,“ odpovím, „mediátor, jako vždycky...“

Ps: S tímto týmem „profesionálů” se dá setkat v knize Všiváci.

32
print-biwrina-margin-0

Knihy Ladislava Klimeše

Všiváci

Poslední tři roky života nebyly pro bývalého vojáka Michala

Kamenského zrovna jednoduché. Střídání špatných zaměstnání s těmi
ještě horšími, neustálý nedostatek peněz a trauma z války z něj udělaly
trosku. Nečekaná nabídka od tajemného muže přichází jako na
zavolanou.
Michal ji s nadějí přijímá.
Netuší, že se opět stává pouhým pěšákem v soukromé válce.
Špinavé válce bez pravidel, cti a morálky. Vyhrává plnější peněženka
a ochota hrát zákeřněji než protivník.
To ale není to nejhorší.
Jeho život ovlivňují nejen živí, ale i mrtví.
A to možná více, než by se Michalovi líbilo...

https://eknihyjedou.cz/vsivaci

Projekt Bouře

Kypr, prosinec 2025:

Občanská válka skončila už před lety. Rekonstrukční týmy
NATO se postupně stahují z ostrova. Jedním z vojáků je i svobodník
Michal Kamenský. Od své první mise si sliboval hodně –

33
dobrodružství, akci a nějaký boj. Místo toho dostal vyčerpávající práci
s lopatou, nudné pochůzky a hlídání stanovišť.
Rozčarován a zklamán z tvrdé reality se těší domů za přítelkyní, se
kterou se před odletem pohádal a nestihl se usmířit. Týden před
koncem nasazení už zoufale odpočítává poslední dny.
Tajně doufá, že prožije ještě něco zajímavého, než odletí.
Ale jak se říká: Dávej pozor na to, co si přeješ.
Netuší, že se brzo zamotá do hry tajných služeb a stane se pěšákem
ve hře mocných. Ve hře bez pravidel, kde se rozdíl mezi spojencem a
nepřítelem nebezpečně stírá. Vyhrává poslední naživu a hlavní cenou
je dlouho zapomenutá zbraň.
Nad Kyprem se stahují mračna a přichází bouře...

https://eknihyjedou.cz/projekt_boure

Příliš divoká zem

Akční sci-fi série. Temná post apokalyptická vize alternativní

České republiky, proti které se otočili její bývalí spojenci. Prázdná
zničená země a jen několik málo přeživších se snaží zvrátit marný boj
s mnohem silnějším a početnějším nepřítelem.

https://eknihyjedou.cz/prilis_divoka_zem
https://eknihyjedou.cz/prilis_divoka_zem_2
https://eknihyjedou.cz/prilis_divoka_zeme_3

34
 NOČNÍ JÍZDA
Nikola Vondráčková

Tu dum, tu dum. Tu dum, tu dum.

Tak mi zní, když vlak uhání po kolejích. Člověk se na sedadle
kolíbá jako v mateřském lůně. Je jedno, jestli spíte, jste pod obraz,
nebo něco horšího. Ten rytmus prochází všemi a vším.
Tu dum, tu dum.
Dívám se znavenýma očima po jídelním voze. Do sítnice mě štípe
matné osvětlení. Robotická ruka v roli obsluhy mechanicky utírá
místo na baru. Kolem napevno přidělaných stolů jsou roztroušeny
postavy lidí, které se zdají být spíš jako figuríny. Je to doslova voskové
panoptikum. Prostitutka, týpek, co má na hlavě alobal, chlap, co mluví
k vlastní kapse... jen příklady pro představu. Oprýskané zrcadlo po mé
pravici celou tu scénu opakuje, ale nejvíc prostoru tam zabírá moje
postava. Žena zahalená v černém kabátě, skoro zapadající do obrazu
těchhle kolotočářů.
Raději se znovu zadívám na mechanickou ruku. Divím se, že do
stolu ještě nevyhloubila kráter. Zvednu se a přistoupím k ní.
„Ještě něco paní?“ ozve se komický zvuk z reproduktoru. To radši
vypiju chladící kapalinu z nádrže nějakého androida.
„Platím,“ řeknu bez obalu. Natáhnu ruku s inteligentními
hodinkami, které jsou nejchytřejší hlavně ve chvíli, kdy na účtu nic
není. Robotická ruka skenerem odečte moji útratu. Cítím, jak mě
ostatní osazenstvo vagonu sleduje. Chápu, neví, kam si mě zařadit.

35
 Když konečně vypadnu z jídelního vozu třetí třídy, pustím se
napříč vlakem. Paluba té poslední je tvořená ze samých kupé, která
vypadají, že naposledy vezla veterány ropných válek. Kdykoli do
nějaké kóje nahlédnu, vidím noční ptáky jako z Hopperova obrazu.
Jsou to takoví skoro lidi, jako osazenstvo jídelního vozu.
Za okny se míhá krajina jako z apokalypsy. Je to proto, že je noc
a my jedeme tak rychle? Nebo to tu tak vypadalo vždycky? Chvíli
sleduji holé spáry opadaných stromů, jak se svými rachitickými
větvemi natahují po dráze. Potom se vydám zase vpřed, tentokrát do
jídelního vozu pro druhou třídu.
Nikdo tu není. Škoda, je to tu docela hezké. Bar má kolem pultu
světýlka jako čelo postele pubertální holky. Místní servírka je člověk
a taky hloubí kráter, pro změnu do talíře. Bez hlesu ji minu. Cítím
v zádech její pohled, ale ani mě nenapadne se zastavit. Vejdu na
palubu druhé třídy.
Je to tu vyvoněné jako v indickém chrámu. V polstrovaných
sedačkách si hoví samí byznysmeni, někteří v doprovodu svých
androidů, kteří jim slouží nebo je chrání. Téměř každý člověk tu má
nějakou cyberplastiku. Je to jako ujetá reklama na vysavače, jenže tady
je v hlavní roli humanoid se zdeformovaným obličejem nebo rukou.
Takže se sem vlastně docela hodím.
Blížím se k chlápkovi v obleku, který má v jednom uchu sluchátko
a důležitě šeptá do poblblých hodinek. Na tom hovoru asi závisí
obchod století. Mimoděk zaslechnu, jak říká své asistence, aby mu
vzala saka do čistírny. V tuhle hodinu ještě rozdává úkoly? Zrůda

36
jedna. V bodu míjení se opovážlivě přikloním. Nasaju jeho drahou
kolínskou.
Projdu kolem a za zády se mi rozhostí ticho. Skoro v předku
vagónu konečně uvidím své sedadlo. Uleví se mi, když se znaveně
sesunu na místo. No sláva. Na chvíli si tu odpočinu.
Vlak se stále kolébá do rytmu, jenž mu udávají koleje. Projedeme
kolem místa, kde trať protíná silnici. Na moment zaslechnu klinkání
spojené se spadlými závorami. Teď v noci zní jako kostelní zvony
bijící na poplach.
Zalovím ve vnitřní kapse kabátu. Vytáhnu jízdenku, kterou na
boku zdobí zlatý pruh a potisk velké jedničky. Chvíli si s ní jen tak
pohrávám v rukou. Pak se mé oči automaticky přemístí ke dveřím.
Vedou tam, k chodbě do první třídy. Papír mi šustí v prstech. Už jsem
prošla celý vlak, zbývají jen dva vagony tam. Tam už to musí být.

Vlak stojí na rozlehlém nádraží pod širým nebem. Zavřená

v kabince toalety sundávám kabát a odhaluji černé šaty. Poslušně
zvýrazňují, co mají. Na první třídu ideální.
Ozve se hvizd, jako v nějakém starém filmu. Je zvláštní, jak se
některé zvyky stále uchovávají. Otevřu dveře, kabát přehozený přes
předloktí. Dovnitř se ihned nahrne nějaká netrpělivá žena s dítětem.
Věnuje mi asi takový pohled, jaký by věnovala kterékoli nažehlené
modelíně, co by svým zkrášlováním zdržovala provoz toalety.
Čeká mě první třída. V chodbě, která se zase začíná kymácet,
podám jízdenku androidnímu portýrovi. Hájí dveře jako čestná stráž.

37
 Hned s prvním krokem se ocitnu ve zcela jiném světě. Mé smysly
zahltí několik vjemů. Jídelní vůz první třídy je exkluzivní salon. Za
barem se skví drahé lahve a obsluha je jako ze škatulky. Hraje tu
kapela, má své místo v jednom z rohu vagónu. U stolů
s vypulírovanými ubrusy sedí smetánka, co tohle všechno žije každým
dnem. Je to cítit z každého jejich póru. Ten blahobyt, ta volnost...
Posadím se k baru a rozhlédnu se. Korpulentní žena u nedalekého
stolu něco vypráví své mladší společnici – možná dcera? – a máchá
u toho energicky rukou osázenou prsteny. Po mé pravici jsou další
dva obsazené stoly. U prvního muž s brýlemi začtený do hologramu,
co vychází z jeho hodinek. Snad si hledá informace o korekci zraku.
U druhého pár ve středním věku, oba zaujatě studují menu na
tabletech.
Hluboce se nadechnu a vydechnu. Zmocní se mě slabá nervozita.
Začne vrčet kávovar a lahodná vůně mletých zrn zahltí místnost.
Poněkud nevhod. Ale výsledky jsou i tak negativní. Rozčarovaně
vstanu, s tím, že ještě projdu palubu první třídy. Tak kde je?
V první třídě jsou sedadla daleko od sebe. Ke každému je
připojeno bohaté příslušenství včetně vlastní mini chladničky. Jsem si
jistá, že se v nich skrývá šampus. Minu hubenou krasavici, která se
snaží nenápadně utišit hlad bonboniérou. V elegantních konečkách
prstů se jí rozpouští čokoláda a já na chvíli cítím nugátovou chuť až
na patře.
Dojdu k prázdnému sedadlu – rovněž mému – a zastavím se u něj.
Natáhnu ruku a přejedu rukou po hladkém bílém sametu opěrky. Za
tohle muselo oddělení vypláznout pěkný balík. Zamračím se a znovu

38
mě zahltí nervozita. Tentokrát mnohem intenzivněji. Protože jestli
neuspěju, tahle sedačka, já i krasavice s čokoládou vyletíme do
povětří.
Vracím se urychleně do druhé třídy. Dýchám mělce jako kterákoli
jiná nervózní bytost, jenže mým chřípím prochází desítky pachů,
které dokážu bez váhání identifikovat. Dárek od těch shora, jako
pracovní nástroj.
Jakmile dospěju do vagónu byznys třídy, hned cítím, že něco
nehraje. Trochu se to tady změnilo. Prohlédnu nenápadně osazenstvo.
Hned si všimnu, kdo chybí. Náš muž, co si nedokáže vyprat saka.
Zavřu oči. Vybavím si ten moment – kontakt s jeho kolínskou. Že by
maskování? Do háje!
Podívám se na hodinky. I přes svou inteligenci naštěstí pořád plní
starou funkci. Digitální číslice přeskočí a mně na spáncích vyrazí
kapičky potu. Zatraceně. Zbývá půlhodina, než vlak dorazí do
hlavního města. A pak už bude pekelně horko.
Vlak sebou zakymácí, jako by najel na nějaký výmol. Trochu
zavrávorám, ale udržím se vzpřímeně na nohou. Otočím se směrem
dopředu.
Tu dum, tu dum. Stejný rytmus. Ale jako by zněl naléhavěji. Mám
dojem, že se pravidelné dunění zrychluje.
Musím ke strojvůdci! bleskne mi hlavou. A hned nato, že ten chlap
ho možná dostal. Ale jak mohl sakra projít první třídou kolem mě?
Uvažuji, zatímco rychle spěchám kupředu k řídící kabině vlaku.
Odpověď mi poskytne první chodba, kterou procházím. V každé je

39
žebřík vedoucí na střechu. Přesto se hned neuchyluji k tak zbrklému
řešení.
Průchod vedoucí z první třídy ke kabině strojvedoucího je
zamčený. Dveře se nehnou ani o píď. Když s nimi už podruhé
zalomcuji, vysloužím si akorát zvídavé pohledy bohatých pasažérů.
Tohle má být tajná akce, takže předstírám, že jsem jen opilá a nevím,
kde je záchod.
Při první příležitosti, kdy v blízkosti nikdo není, se v chodbě
vrhám na žebřík. Otevírám poklop a když mě do očí udeří vítr,
vyhrknou mi slzy. Přede mnou se třesou střechy vagonů. Je to
naprosté šílenství. Jak to ten chlap mohl dokázat? Kolik mu zaplatili,
sakra? Nejistě lezu nahoru.
Na střeše se do mě vítr opře plnou silou. Přikrčím se, jak nejvíc
dokážu. Znovu se podívám vpřed. Před námi se tyčí mohutné pohoří.
Tone ve tmě jako hrozivý ledovec, do kterého co nevidět nabouráme.
Úchvatná a zároveň děsivá podívaná. Jenže na to já nemám čas. Za
horou už následuje jezero s prvním zářivým chapadlem metropole
u břehu.
Povzbuzena nic netušícími životy se drápu vpřed. Tu dum, tu dum.
Lezu po čtyřech, prakticky se plazím. Kolíbání vlaku, které se mi zdálo
tak poetické, mi najednou přijde jako hazard se životem. Mám obavy,
že co nevidět sklouznu po hladké střeše a zmizím v temnotě za jejím
okrajem. Stačí nečekané trhnutí nebo zabočení.
Překonávám mezeru mezi vagony, která mi v rychlosti jedoucího
vlaku připadá jako Grand Canyon. Ale jsem nad kabinou strojvůdce.
Konečně!

40
 Tady svrchu žebřík není, jen madlo na boku soupravy. Můj kop
do okna v rachotu kol úplně zanikne. Do kabiny sklouznu jako
striptérka po tyči. V přítmí bleskově rozeznám na zemi nehybnou
postavu. Další – už ne nehybná – stojí přímo u dveří, kterými bych
bývala prošla, dostat se sem první třídou.
Přimhouřím oči. Poznávám ho! Je to ten magor, co mluvil s vlastní
kapsou. Jak to, že nezůstal u laciného piva bez pěny? Vrhne se po mně.
Bleskově uhnu. Mine mě, jak ho stáhne nahnutí vlaku, ale využije své
pozice a strhne ze stěny hasičskou sekyru. Kopnu ho do lýtka, než se
s ní stačí otočit. Padne na jedno koleno a než se stačí zvednout, chytnu
sekeru za topůrko. Jako laso mu ho přidržím pod bradou. Začne
chroptit a dusit se. Ještě chvíli sebou cuká. Brzy zjihne a když
znehybní docela, uvolním sevření.
Odhodím sekeru, až to zařinčí. Jeho tělo se mi sesune k nohám.
Věnuji mu jen letmý pohled a pak přistoupím ke dveřím strojovny.
Skrze skleněné dveře zahlédnu záři ovládacího pultu a v duchu
zaplesám.
Rázem mě prudký náraz odmrští zpátky. Hlava se mi zvrátí dozadu
a při dopadu neskončí na kousky jen díky měkkému tělu neznámého.
V hrudníku, kde cítím štiplavý otisk boty, mi tepe. Lapám po dechu
a otáčím se na rukou po směru rány.
Ve dveřích stojí muž z byznys třídy. „Takže seš to ty,“ hlesnu.
„Tohle byl jen komplic,“ dodám k tělu podivína. „A tohle strojvůdce.“
Můj polštář.
„Máš smůlu, čmuchací čokle,“ řekne s odhodláním. „Je pozdě! Za
chvíli vlak projede tunelem, objede jezero a je ve městě!“

41
 Namáhavě se postavím na nohy. Na prsou mě pálí jak ďas, ale to
nebude nic proti tomu, co přijde, až dorazíme do cíle.
„Kde je ta bomba?“ zavrčím, ale odpověď se skrývá v záhybech
jeho šatů. Cítím ji dřív, než mi rozhalí svůj oblek.
„Dotkni se mě a je konec!“ sykne. Z jeho výrazu je jasné, že to
myslí smrtelně vážně.
Sebevražedný magory nesnáším, jsou nejhorší. Ale třeba ho
zpracuju. Zadívám se mu do tváře, která by byla pohledná, nebýt
zkřivená vztekem.
„Dobře si rozmysli, jestli ti tohle stojí za to!“
Jenom se zasměje, jako bych tady já byla ten cvok připoutaný
k trhavině. Vlak se zase zakymácí, když najede na nějakou drobnost
na kolejích. Musím tu zatracenou věc zpomalit!
„Tak pojď!“ řekne a postaví se do bojové pozice.
Místo dalších keců udělám výpad vpřed. Zablokuje mi ruku a
schytám ránu na solar. Zapotácím se. Dobře mířenou fackou mě skoro
uzemní. Jen tak tak vybalancuji pád na bok a horečně přemýšlím. Je
ve výhodě, může mě udeřit takřka kamkoli. Já se musím vyhnout
trhavině, jinak tenhle vlak dojede dřív.
Vykopnu nohu a trefím ho pod kolenem. To ho skoro pošle na
zem, ale zachytí se madla dveří a zvedne jako na povel. Rozpřáhnu se
k úderu, ale včas mě chytí v nadloktí a odstrčí, v čemž mu pomůže
pravotočivá zatáčka.
Brání se až moc dobře. Na takovýho libovýho chlapa... Pátravě ho
sjedu pohledem. Za uchem se mu od pultových světel zaleskne
chirurgická ocel. Pak ucítím stopu krve a mám jasno.

42
 Zaujmu stabilní postoj a sáhnu k rozparku dlouhé sukně. Když se
mi v prstech zatočí nůž, ani to s ním nehne. Není divu, když ho někdo
ovládá.
Podniknu riskantní výpad nožem k jeho krku. Skrčí se a čepel
zasviští vzduchem. Podkopne mi nohy, který si nehlídám. Je zázrak,
že mi nůž neskončil mezi žebry. Spadnu a skutálím se k jeho mrtvému
komplici. Využije šanci, že je cesta volná, a skočí po sekyře.
Adrenalin a obavy o život mě okamžitě staví na nohy. Když se
otočí, už jsem připravená. Napřáhne se, ale já jeho pokus okamžitě
sabotuji nesportovním kopancem do rozkroku. Pardon, chlápku, co
jsi tam uvnitř.
Když se skrčí bolestí, natáhnu ruku k jeho krku. Ale není tak
paralyzovaný, jak jsem doufala. Popadne mě za zápěstí a skroutí mi ho
takovou silou, až vyjeknu. Ten bastard!
I přes slzy v očích zatnu druhou ruku v pěst. Úder do obličeje ho
přiměje mě pustit. Odklopýtám, třepu s rukou. Můj nepřítel se staví
na nohy a zdá se ještě popuzenější. Za okny vlaku se rozhostí
neprostupná tma. Vjeli jsme do tunelu.
Za společnosti nouzových světel kabiny se po sobě vrhneme. Pod
nohama nám rachotí ostří nože a sekyra. Dostanu ránu do žeber a další
mě pošle na stěnu vagonu. Těsně vedle píská vzduch o rozbité okno.
Jen pár centimetrů vedle a byla by tu další mrtvola. Bez možnosti si
vydechnout uhnu před jeho dalším kopancem.
Po podlaze si to ke mně rachotí můj nůž. Je to jako zázrak.
Ladným pohybem se sehnu. Než se můj protivník z posledního
výpadu srovná, udeřím. Čepel se mu zanoří do nohy. Vykřikne a

43
couvne, jak by to udělal každý člověk. Ruce se mu roztřeseně
semknou kolem rány. Teď vím, že je to jeho pravé já.
Skočím po něm. Konečky prstů pevně sevřu čip za jeho uchem,
co prorůstá kůží, a škubnu. Ruce mu ochranitelsky vystřelí k tomu
místu. To už ale čip proletí vzduchem. Zmizí ve tmě za krami
rozbitého okna.
Muž přerývavě dýchá, jednu ruku na zkrvavené noze, druhou na
krku. Dosud si ještě neuvědomil svůj největší problém. Ale od toho
jsem tu já. Vrhnu se k němu a začnu zápolit s opaskem na jeho hrudi.
Zatracená sračka! Ocelová výztuž pod vrstvou hrubé látky mi dává co
proto. Marně zkouším povolit řemeny, ale karabiny jsou zamčené.
Tady si dal někdo sakra záležet.
Byznysmen se konečně vzpamatuje. Když vidí bombu, začne
vyšilovat.
„Proboha! To ne! Já nechci umřít!“ Začne mnou lomcovat a křičí.
Chce, ať něco udělám. Popadnu nůž a snažím se řezat do vyztužených
popruhů. Je to ale jako stříhat plech dětskými nůžkami. Dala bych teď
cokoliv za to, aby byl laserový.
„Au! To je k ničemu!“ vyhrkne chlápek na pokraji hysteráku, když
mi nůž sjede. Naštěstí jsem mu rozpárala jen košili. Shlédnu na ostří a
zaleje mě pot, když vidím, jak se ztupilo.
Vlak vyjede z tunelu. V očích se mi zaleskne odraz města na jezeře.
Na chvíli je naprosté ticho. Jen můj mozek pomalu nabírá na
obrátkách a snaží se mi podsunout nový nápad. Ještě pořád to můžu
zachránit. Voda ten výbuch utlumí. Podívám se na byznysmena.

44
Zavětří nebezpečí jako lesní zvířátko. Když po něm váhavě natáhnu
ruku, přestane se ovládat.
„Jdi ode mě!“ Odstrčí mě, načež se vrhne se na dveře k první třídě.
„Pomoc! Šílená ženská mě chce zabít!“
Rychle se postavím. „No tak! Udělám to rychle!“
V hrůze se po mně otočí. Zjevně mu došlo, že nastavovat mi vaz
není nejlepší řešení. „Ne! To nemůžete! Já nesouhlasím!“
„Za chvíli vyletíš do povětří, sakra! Ta bomba stejně vybuchne! Je
načasovaná na příjezd do města!“
„Do města?“ zopakuje.
„Zpomalit vlak!“ vyhrknu, když si vzpomenu na zásadní krok.
Vtrhnu do strojovny. Spatřím červenou páku, která vyzývá
k nouzovému zastavení. Zkusím za ni zatáhnout, ale ani se nehne. Pak
si všimnu, že vedle je zdířka na klíček. Do háje! Otočím se po těle
strojvedoucího.
Byznysmen – v ruce jeho svazek klíčů a zaměstnaneckou kartu
drah – už otevírá dveře do první třídy.
„Ne! Stůj!“ zařvu na něj.
„Všichni utíkejte!“ dolehne ke mně jeho hlas. A pak několik
dalších – naprosto vyděšených – a dupot nohou. No vida, tajná
operace v prdeli. Vyběhnu za ním. Teď mám skutečně chuť vraždit.
Zahlédnu, jak poslední pasažér první třídy vybíhá z teď už prázdného
vagonu.
„Kde jsi?!“ vyhrknu, jen co vrazím do luxusní jídelny.
Vystrašení cestující, co tu bombu viděli – obrazně i doslova – se
schovávají pod stoly a pozorují mě. Přeskočím pult, odstrčím

45
barmanku a sáhnu po prvním noži, co mi přijde pod ruku. Jekot
z druhé třídy mi napoví, kde je můj cíl teď. Vyrazím kupředu a při
tom mi neunikne, jak se za okny město přibližuje.
Kapky krve na koberci. Dělají cestičku přímo k mému objektu.
Kulhá, snaží se rychle dostat do další části vlaku. Jsme tu sami, nikdo
nezůstal na místech. Svižně vykročím za ním, rukojeť nože sevřu
pevněji.
Tu dum, tu dum.
Když se mu dostanu za záda, vycítí to. Prudce se otočí a rychle
couvne. „Ne! Ještě je čas!“
„Mýlíš se. Je akorát čas se s tím smířit,“ hlesnu a snažím se nedělat
žádné rychlé pohyby. Všimne si nože a vypadá, že na místě omdlí.
Možná mi ušetří práci.
Světla lamp, co lemují dráhu, po nás sjíždí v oranžových pruzích.
Na jedné straně město, na druhé jezero. Byznysmen vypadá, že mu to
začíná docházet. Ani se nehne. Pořád jen zírá na nůž v mé ruce, co se
čas od času zableskne metalickým leskem. Přemýšlím, že využiju
moment překvapení, aby se netrápil.
Ozve se dunivá rána pod podlahou. Srdce se mi sevře úzkostí, když
se celý vagon roztřese. Já to věděla! V téhle rychlosti leda vykolejíme!
Stěny se náhle zdají tenké, jako bychom byli v plechovce. Lepená
okna vibrují. Potom se tři roztříští úplně, jako by tlakem explodovala.
Sotva se udržím na nohou. Instinktivně sáhnu po první věci. Moje
ruka sevře pás bomby. Další otřes už neustojí ani jeden z nás.
Následuje trhnutí, tak silné, že mi div neurve ruku. Ozve se zvuk, jako
když upadne kovová zátka, jenom je desetkrát hlasitější.

46
 V příštím momentě oba ležíme na zemi. Jenže tentokrát mám
bombu já, přímo ve své ruce. Svírám roztržený pás, k němuž je
přidělaná trhavina. Skoro se bojím pohnout. Se strachem a zároveň
fascinací zírám na dílo anarchistů.
„Zbav se toho!“ vyjekne na mě byznysmen. To mi okamžitě
pomůže vrátit se do reality. Pohlédnu na roztříštěná okna. S námahou
se zvedám na nohy a napřahuji se k hodu. Musí to být daleko, hlavně
ať je to daleko!
Můj společník – teď mi přijde jako poslední bytost, co se mnou na
zemi zůstala – sleduje každý můj pohyb. Rozmáchnu se namoženou
rukou, dám do toho všechnu sílu. Jen co bomba opustí palubu vagonu
a ztratí se ve tmě, nechávám osud konat své dílo. Padám na kolena
odevzdaná únavě.
V příštím okamžiku se ozve rána, jako když se utrhne kus skály.
Do vagónu se nalije voda, jako by se do něj opřela tsunami. Cítím,
jak mě něco povalilo na podlahu, kterou zalévá voda. Nevím, zda se
vlak potápí, ale pevně obejmu to, co mám v dosahu, a neopovažuji se
podívat.

Vlak dorazil na perón, kde už čekala zásahová jednotka. Dva

vagony měly naprosto vymlácená okna a zprohýbanou konstrukci.
Při otevření dveří se ven vyvalila napřed voda a teprve poté vyděšení
pasažéři. Přepravní společnost nečekaly lehký časy. Bylo jasné, že
většina těchto lidí si půjde rovnou stěžovat nebo podat žalobu.
Jednotka se po vylidnění vlaku nahrnula dovnitř. Přece jenom
nevystoupila osoba, kterou očekávali.

47
 „Poručíku Watsonová? Watsonová!“ Kapitán zmlkl, jakmile ji
spatřil. Ani se nehnula. Ležela v objetí s nějakým mužem, jehož
roztrhané sako svědčilo o tom, že to on byl převažečem bomby.
Z obou lila voda a jejich bledost jen nasvědčovala, že se utopili. Ale
pak zaznamenal jejich mělký dech a spadl mu kámen ze srdce.
Jednotka se pomalu vydala k promáčené a zimou prokřehlé dvojici.

Kniha Nikoly Vondráčkové

Ohlédnutí zpátky

Detektivní román o čtyřiadvacetiletém Adrianovi, který se vrací

po pěti letech do rodné Chrastavy, kterou opustil již po střední škole.
Zatímco život ve městě na severu Čech běžel dál, on v Praze našel
přítele a domov. Vše ale opouští ze zklamání z partnerovy nevěry.
Jeho návrat vzbudí u rodinných příslušníků zvědavost, větší je však
Adrianova, když převezme práci po servírce, která se toho léta stala
obětí vraždy. Jaká tajemství může město vydat? Co všechno se dá skrýt
v automotive, Klenertově vile a Andělské Hoře, které leží na dosah
ruky?

https://eknihyjedou.cz/ohlednuti_zpatky

48
 PRVNÍ VRAŽDA Z „VILNOSTI“
Podle skutečných událostí
Jan Kučera

Celé roky byl v našem služebním rajonu klid. Sem tam nějaká ta
rvačka či krádež. Někdy sebevražda, při které jsem hochy trénoval
jako na místě vraždy. Ale jednou to přijít muselo. Nádražní zřízenec
Vokál prolézal nějaké keře podél trati a našel tam mrtvou ženu. Ihned
nás vyrozuměl z nádraží telefonem a my spěchali na místo nálezu.
Když jsem viděl polohu mrtvé s její vyhrnutou sukní, bylo mi
jasné, že se jedná o vraždu z vilnosti. Ihned jsem poslal Bursíka na
nádraží, aby volal Četnickou pátrací stanici v Praze. Pak na ně počkal
a přivedl je sem, na místo nálezu zemřelé.

49
 Těšil jsem se konečně na setkání s hochy z naší pátračky. Naštěstí
bylo místo nálezu mrtvé stranou cest, a tak zatím nikde nikdo. Vokála
jsem poslal na trať, aby zastavil případné zvědavce a nepustil je dál. To
byl vynikající nápad, protože když na nádraží slyšeli Bursíka
telefonovat, ihned se všichni, co se mohli uvolnit, vydali na místo
činu. Vokál je zastavil a tím jsme místo uchovali pro případný zásah
služebního psa. Pátračka přijela do půl hodiny.
První přijel četník, vůdce služebního psa. I mne odehnali z místa
činu a neprodleně nasadili psa na stopu. Pes ji chytil, šel až na nádraží
a tam ji ztratil. Ale i to byl dobrý počin na začátek pátrání. Auto ihned
odjelo pro další kolegy z „pátračky.“ Když asi za hodinu přijeli, slušně
se mi zahlásili, jako nejvyšší šarži na místě činu a veliteli místní stanice
a nechali si ode mne vše popsat. Pak přišel na místo činu starosta, který
dívku identifikoval. Jednalo se o Máňu S. z Říčan. Dojížděla vlakem
do práce na zdejší obecní úřad. Dvacet let, svobodná, bezdětná a moc
hezká. Za chvíli přijel i náš Okresní velitel kapitán Kučera
z Okresního četnického velitelství Říčany.
Hned převzal na místě velení, přivezl doktora, který mrtvolu
ohledal, a pana soudce, který se na místě se vším seznámil. Pokukoval
jsem po technikovi četnické pátračky, jak vše fotí, dělá přesný plánek,
a zajištuje trasologické stopy. Potom nešťastnici odvezla pohřební
služba do Prahy na soudní, k provedení pitvy. Kolegové z pátračky
hned vyrazili vytěžovat lidi na nádraží, kde končila stopa pachatele.
Další odešel do jejího zaměstnání, starosta šel vyrozumět rodinu
a jeden četník pátrat v jejím bydlišti.

50
 Na první pohled bylo vidět, že se jedná o perfektně sehraný tým.
Tehdy mne zase napadlo jít časem na pátračku pracovat. Tam bych
samozřejmě velitele dělat nemohl, ale ta práce plná vzruchu by mne
asi moc bavila. I chlapci z naší stanice dostali své úkoly a velitel
pátračky, bez respektu i před naším okresákem prohlásil: „Jedná se
o vraždu ve vašem rajonu a vy by jste ji měli vyřešit, my vám
pomůžeme, jak to jen půjde, ale to je vše, není to náš jediný případ,
který vyšetřujeme.“ Tak tohle prohlášení se mi moc líbilo a já cítil, že
mají pravdu. Okresák mi hned přidělil další dva četníky z Říčan, kteří
až do odvolání budou plnit přednostně úkoly pátračky a budou pod
mým velením.

Fotograf z pátračky nám udělal společné foto, pak se všichni začali

rozjíždět. První odjel vůdce služebního psa, pak okresák
s doprovodem. Po tom, co nám rozdali úkoly a skončili šetření na

51
místě, odjeli i hoši z pátračky. Potom jsme zůstali zase sami. Ano, je
nás najednou pět, ale bude to stačit?

Dva hoši z naší stanice si udělali malou kancelář přímo na nádraží.

S fotkou zavražděné se vyptávali každého, kdo jezdil pravidelně
k nám, nebo od nás. Začali jsme dělat časový snímek jejího posledního
dne života. Mně pořád vrtalo v hlavě, jaké jsme to měli štěstí, že jsme
ji nalezli tak brzo. Mohla tam ležet celé týdny, jak to místo bylo
odlehlé a stranou.
Potom začala ta neskutečná mravenčí práce, která není nikdy
obsažena v žádné detektivce, natož v nějakém filmu o vraždě.
Našlapali jsme desítky kilometrů, vyslechli spoustu lidí. Porovnávali
jejich výslechy a krok po kroku jsme poznávali životní příběh naší
nešťastné Máni. Od prvního pohledu to byla krásná dívka s dokonale
ženskou postavou. Otázka je, zda ji právě ty její přednosti nepřipravily
o její mladý život.
Měla dva ctitele. Jednoho jí vybrali rodiče, seriózní pán po třicítce,
zajištěný, no prostě dobrá partie. Pak jsme objevili dalšího čiperu,
pomocného výpravčího z naší železniční stanice. Asi před rokem se
seznámili a došlo to tak daleko, že se z nich stali milenci. Pan Novák
z Říčan, její oficiální nápadník měl skálopevné alibi. Byl jako velký
fanda závodních automobilů v Brně, tou dobou na Masarykově
okruhu sledoval automobilový závod s partou kamarádů.
Zato náš pomocný výpravčí Ondráček na tom byl bledě. Měl mít
s Máňou schůzku zrovna na tom odlehlém místě, kde se už několikrát
před tím milovali. Ale podle svědků se poškorpili a on si vzal službu

52
navíc za kolegu. Prý spíš z trucu, ale mezi nástupem do služby měl
dvě hodiny volno a svědek žádný. Další svědci nám ale vypověděli, že
Máňa na místo obvyklé schůzky odešla sama po třetí hodině. On
nastupoval, až v pět odpoledne na směnu.
Když jsme všechna tato fakta dali dohromady, chlapci z pátračky
si milého Ondráčka se souhlasem soudce odvezli do Prahy. Mně to ale
pořád nesedělo. Ten hoch byl až na šok, že je jeho milenka Máňa
mrtvá, až moc klidný. Tak se vrah, k tomu ještě mladý a nezkušený,
nechová. Pak mne napadlo vzít si stranou největší drbnu z té
nádražácké party. Nechal jsem ji mluvit páté přes deváté. Ta věděla
snad všechno, co se na nádraží šustlo. A tehdy jsem se poprvé
dozvěděl, že ten Vokál, co nám mrtvou nalezl a vše oznámil, je
„divnej.“
Hned jsem se zeptal: „Co to znamená, divnej?“ Lampářka se začala
natřásat, vědoma si své důležitosti a ztišila hlas: „Pane vrchní, já jsem
ještě ženská k světu a on také není k zahození. No a při jedné společné
noční jsem to na něj rozbalila.“ Hned jsem ji zabrzdil a znovu se
zeptal: „Paní Vondrušková musíte mluvit konkrétně, co to znamená
rozbalila?“ Ta se jen pousmála, a pokračovala: „Jako by jste to, pane
vrchní, neznal, přinesla jsem mu frťánka slivovice od bratra z Moravy
a rozepla jsem si jupku, mám vám to ukázat?“
Hned jsem zaprotestoval, že mi výklad stačí, a ona pokračovala:
„No, každej jinej chlap by po mně chňapnul nebo by si aspoň šáhnul,
když nic jinýho, ale on? Nic!“ Pak se zamračila a řekla: „Je divnej,
přitom vdovec, penzi bude mít a já taky, kdybychom to dali
dohromady, bude se nám krásně žít. Přitom mi udělal před časem pár

53
pěkných fotek, když jsem měla ty zelený šaty, ty mi moc slušely, a pak
nic.“
Bafal jsem ze svého čibuku jako lokomotiva, a pak jsem se jí zeptal:
„On má fotoaparát?“ Paninka se jen usmála a jízlivě řekla: „Když byla
ta kríze, tak jej vykeťasil za brambory, nějaký králíky co si sám pěstuje,
ale vydělal na tom.“ Tabák už mne štípal v puse i v očích, tak jsem
čibuk odložil a ptal se dál: „A co hlavně fotil?“ Vondrušková se
zašklebila a odpověděla: „Hezké ženské, tak jako mne, slíbil každé
fotku za korunu a většina těch mladých slečinek se mu před tím
aparátem kroutila, jako nějaké bajadéry“.
„A co Máňu, také ji fotil?“ Hned jsem pokračoval v rozmluvě.
Ženská se usmála a dodala: „To byla jiná klasa, ta se mu vysmála, a to
jej pěkně rozčílilo. Zlobil se a nadával jí ještě půl hodiny potom, co
vlakem odjela.“ Málem jsem vyskočil, ale nakonec jsem se před ní
ovládl a jen jsem se zeptal, kde bydlí. To mi zatím stačilo.

Podíval jsem se do jízdního řádu, kdy mi to jede na Prahu. Vzal

jsem si parádní uniformu a vyrazil jsem na nádraží. Pořád jsem na to
musel myslet, co nám říkali na četnickém kurzu. „Když vyšetřujete
mord, začněte v rodině, a když tam nic nenajdete, tak hledejte toho
nejméně nápadného človíčka v okolí. Toho, který by vás nejméně
napadl, a toho prověřte jako prvního.“ Když jsem bral za kliku
u vchodu do Četnické pátrací stanice, v duchu jsem se ptal: „Budeš
sem jednou chodit každý den?“ Pak jsem se objednal k praporčíkovi,
který případ vyšetřoval. Hned mne poznal a radostí vyskočil od stolu:
„Řekněte mi, pane vrchní strážmistře, že mi nesete nějaké novinky, já

54
už jsem v koncích a nemůžeme s tím pohnout.“ Jen jsem se usmál,
poprosil jsem jej, aby nechal předvést mladého výpravčího. To už se
trousili do místnosti i ostatní kolegové z pátračky a přišel i jejich
velitel.

Já jsem vsadil všechno jen na jednu kartu. Buď budu slavný, ten
nešťastný mord vyřeším a tím si možná otevřu dveře na pátračku,
nebo to do penze dosloužím na svém současném místě. Hoch už byl
z výslechů pobledlý, tak jsem mu dal napít, nabídl jsem mu k údivu
všech přítomných i cigaretu. Když si potáhl, tak se na mne usmál
a řekl mi: „Pane vrchní, já si myslím, že vy jste jediný, kdo ví, že já
jsem ji nezamordoval.“ Já jen mávl rukou a řekl jsem, že moc
předbíháme. Pak jsem si sedl blíž a zeptal se jej: „Máte nějaké fotky
souložících párů?“ Hochovi spadla brada, tak takovou otázku
rozhodně nečekal a ostatní také ne.
Znovu si potáhl z cigarety a kývl hlavou. Já hned pokračoval: „Od
koho je máte?“ Pokrčil rameny a řekl: „Od Vokála, on je na nádraží
jediný, kdo má fotoaparát.“ A další otázka následovala: „Nechtěl od
vás Vokál něco divného?“ Hoch se zaklonil v židli a jako by
vzpomínal, řekl, že mám pravdu. Jednou při noční mi navrhoval, jak
si můžu vydělat slušné peníze. Stačí, když mu řeknu, kam s Máňou
chodíme, a on to naše dovádění od začátku do konce tajně nafotí. Pak
to stačí někde daleko od Uhříněvsi prodat, aby nás nikdo nepoznal.
Jen jsem se mu smál, a to bylo vše.

55
 V kanceláři bylo ticho jako v hrobě. Hocha odvedli zpět do
separace a všechny oči se upřely na mne. Já začal: „Páni kolegové, se
vší úctou k vám, já si myslím, že pachatelem je náš oznamovatel
Vokál.“ Pak jsem začal všechny své argumenty sázet na stůl, jako
karbaník nejvyšší trumfy. Velitel vydechl a prohlásil: „Jestli máte
pravdu, splním vám jedno přání jako v té pohádce, my si už nevěděli
rady.“ Pak to lítalo jako na drátkách. Rychle zatykač na Vokála,
povolení k domovní prohlídce a už to běželo. Já jsem se potichu
vytratil z pátračky a šel jsem na vlak.

Druhý den přijel sám velitel pátračky, aby nám všem poděkoval
a řekl nám, že se pod tíhou důkazů Vokál přiznal. Tajně si nafotil náš
pár při milování, a tak jejich „místečko“ dobře znal. Když byl svědkem
jejich hádky, sledoval Máňu. Ta se položila do trávy, sundala si
kalhotky a čekala na svého milého. Toho využil pachatel, začal ji
škrtit, až ztratila vědomí, a pak ji zneužil. Když skončil a ona se
probírala ze své mdloby, dostal panický strach a svůj čin dokonal.
Když jsme zůstali sami v kanceláři, nabídl mi místo na pátračce.
To bylo pro mne velké vyznamenání a pocta, ale musel jsem to
odmítnout. Alespoň prozatím. Měl jsem moc malé dítě a četnická
stanice se nepředává za pochodu. Nejdříve musíme najít mého
nástupce a nejméně po dobu šesti měsíců jej seznámit s naším
obvodem, aby jej mohl převzít. Velitel pokýval hlavou, ale přesto řekl
pro mne osudná slova: „Pane kolego, u nás máte dveře vždy otevřené,
to vám mohu slíbit.“ Pak mi podal ruku a odešel.

56
 Měl jsem velkou radost, že jsme si nakonec ten mord více méně
vyřešili v našem městečku sami. Naše dvě hospodyně to rychlostí
blesku roznesly po celém městečku a myslím si, že jsme zase trochu
stoupli v ceně mezi našimi lidmi.

57
 Vybrané knihy Jana Kučery

Četnický DEKAMERON aneb lechtivé případy z četnické

stanice na okraji Velké Prahy z doby I. republiky

Autor po úspěšné trilogii „Krimi DEKAMERONu“ přichází s příběhy

prvorepublikové party četníků, kteří sloužili před ním ve stejném
městečku na okraji Prahy. Za pomoci nalezeného deníku
rekonstruuje jejich mimořádné případy s erotickým a humorným
obsahem.

https://eknihyjedou.cz/cetnicky_dekameron

Tajný deník ruského legionáře

Příběh muže, který bojoval v průběhu první světové války jako

československý legionář v Rusku a prošel jak jejími slavnými bitvami,
tak těmi zcela zapomenutými. Kniha však není jen o válce, ale také
o radostech a strastech předválečného a meziválečného období. Příběh
je složen ze střípků událostí, které po léta pečlivě sbíral jeho syn, autor
této unikátní knihy.

https://eknihyjedou.cz/tajny_denik_ruskeho_legionare

58
Hospodyně, model 2066

Rok 2066 přijde jen za padesát let, pro někoho to může být věčnost,
pro jiného chvilka. Není den, aby vědci nepřicházeli s novými a
převratnými objevy, které nenápadně, ale o to důrazněji mění náš
život, a co teprve za padesát let? Autor jako tu největší změnu ve
společnosti představuje dokonalého androida, který již v mnoha
směrech překonal své tvůrce. Nestárne, vždy pomůže, vyhoví našim
přáním, ať již jsou jakákoli, a tady to začíná být zajímavé. Setkání
precizní dokonalosti s lidskou nedokonalostí a náladovostí v oblasti
erotiky a mezilidských vztahů popisuje naše kniha až do nejmenších
detailů.

https://eknihyjedou.cz/hospodyne

59
 (NE)VINNÝ
Petr Roman

„Už jsi to slyšel?“ zeptala se paní Veselá svého muže, jen co za

sebou zavřel vchodové dveře společného panelákového bytu. V očích
měla směsici hrůzy a fascinace – jako pokaždé, když si přečetla
nejnovější šokující zprávu ze světa lepší společnosti v oblíbeném
bulvárním deníku. Pojem bulvární ovšem nesnášela, pro ni byly
podobné tiskoviny jediným zdrojem, kde se redaktoři nebáli psát
pravdu. Tak to alespoň říkala.
„Nevím, co,“ zabručel její manžel a v duchu zaúpěl.
Proboha, kdo s kým se zase vyspal, nebo naopak rozešel…
„Sousedovic Lenka je po smrti,“ oznámila mu manželka
s neskrývaným vzrušením. O takhle šokující informaci se opravdu
nemohla podělit každý den.
Ztuhnul.
„Cože? Jak… co se jí stalo?“
„Někdo ji včera v noci znásilnil a uškrtil. Tady, kousek od baráku,
v tom parčíku… Policajti se u nás v baráku všech vyptávali, jako kdy
jsme ji viděli naposledy a tak… Bavily jsme se s ženskejma, že teď
budeme mít strach večer někam samy chodit… je to hrůza, co se
děje… Jo, ti poldové budou chtít mluvit i s tebou, vlastně chtějí
mluvit s každým v okolí. Nevědí, kdo to udělal, ještě nikoho
nechytli… V kolik jsi vlastně včera přijel z práce? Už jsem spala.“
„Někdy po půlnoci, ani přesně nevím… Co její rodiče?“

60
 „No jo, ti jsou na tom špatně… tedy její táta se docela drží, ale
Chroustovou odvezli do špitálu, úplně se sesypala, to se není čemu
divit… vždyť ta jejich Lenka byla ještě mladší, než naše Zuzka… já
nevím, co bych na jejím místě dělala!“
„To je hrůza…“
„Jo, to teda je. Koukám, že tě to taky pěkně sebralo, jsi úplně
bílej… pojď ke stolu, nandám ti večeři.“
„Já vlastně ani nemám hlad… teda spíš chuť, po tom…“
„No jo, to chápu, taky jsem se úplně klepala, když jsem se to
dozvěděla… fakt si nedáš? Dělala jsem ten maďarskej guláš, co ti tak
chutná. Měl bys něco sníst…“
„Ne… nebo jenom trochu.“
„Uvidíš, že ti zlepší náladu.“
O tom pochybuju, pomyslel si Veselý, ale poslušně se usadil ke stolu.

***

„Tak si to ještě jednou shrneme,“ pronesl kapitán Stehlík

s pohledem upřeným do monitoru počítače, na kterém byla
zobrazena právě zaznamenávaná výpověď svědka.
„Jste Pavel Veselý, čtyřicet jedna let, bydlíte s manželkou ve
stejném panelovém domě jako zavražděná devatenáctiletá Lenka
Chroustová. Znáte ji jen od vidění…“
„Jo, potkáváme…“ na sucho polkl, „potkávali jsme se v domě…“
„…a nemáte k ní žádný vztah…“
„Ne, my…“

61
 „…kamarádila se s vaší dcerou? Byly zhruba stejně staré.“
„No, trochu… když byly menší, hrály si spolu…“
„U vás? Nebo u jejich rodičů?“
„To bylo různé… někdy u nás, někdy u nich…“
„Takže se dá říct, že jste ji znal od narození?“
„No to ano… já…“
„Říkal jste, že si spolu hrály jako malé. Takže v současnosti se už
nestýkaly?“
„To ano, ale…“
„Tak to jste slečnu Chroustovou musel vidět častěji, než při
náhodném setkání na chodbě vašeho domu, ne?“
„Ne, to… kamarádily se s naší Zuzkou pořád, to jo, ale už byly
velké, nechodily si spolu hrát, spíš za zábavou.“
„Aha, to dává smysl.“
„Podívejte, já nechápu, kam těmi otázkami směřujete…“
„To je jen standardní postup, nic víc… Včera jste tedy přijel domů
někdy po půlnoci, je to pravda?“
„Ano, měli jsme v práci blázinec s inventurama, trochu se to
protáhlo…“
„Jistě. Zaparkoval jste před domem?“
„Ano, já tam parkuju…“
„A slečnu Chroustovou jste neviděl, ničeho jste si nevšiml, ani
neslyšel…“
„Ne, vystoupil jsem a šel domů…“
„Dobrá, to bude asi všechno. Snad jen ještě jedna maličkost… proč
vám cesta z práce trvala tak dlouho?“

62
print-biwrina-margin-0

„Cože? Já… nechápu…“

„No, podle vašeho nadřízeného jste odešel z pracoviště v jedenáct
hodin. Tomu odpovídá i záznam ve vašem docházkovém systému.
Cesta z pracoviště vám běžně trvá – kolik? Tak dvacet pět minut?“
„Ano, jen…“
„A domů jste, podle vlastních slov, dorazil po půlnoci. Byla už noc,
na té silnici nebývá žádný provoz, znám to tam. Tak mi vysvětlete,
kde jste byl těch, řekněme, třicet minut?“
„Já… byl jsem unavený… jel jsem pomalu. Na chvíli jsem se
i zastavil, abych…“
„Abyste nabral mladou stopařku? Třeba dceru vašich sousedů?
Podívejte se, my už víme, že slečna Chroustová byla ten večer na
oslavě u kamarádky, od které odešla někdy v půl jedenácté. Taky
víme, že v tu dobu odtud nejel žádný autobus. Zato je jasné, že jste
tím místem projížděl vy. Viděl jste ji na zastávce, zastavil jste…“
„Ne, to je… já jí nic neudělal!“
„Pane Veselý, doba smrti oběti koresponduje i s vámi udaným
časem příjezdu domů! Pořád chcete tvrdit, že jste se s ní nesetkal?“

***

Konečně padla, pomyslel si během nastupování do auta. Ta

inventura mu dala zabrat. Musel dohledat nesrovnalosti, naštěstí se to
ukázalo jen jako špatně zadané číslo v tabulce. Obyčejný překlep ho
stál několik hodin civění do monitoru.
Už abych byl doma v posteli.

63
 Ještě, že to nemá tak daleko. Sice bydlel v sousedním městě,
nicméně jen slabou půl hodinku jízdy do zaměstnání. Teď v noci se
na prázdných silnicích s omezením rychlosti nemusí příliš zabývat.
Vyrazil z firemního parkoviště, začal polykat jeden kilometr za
druhým. Okresní silnice vedla skrze několik malých vesnic, které dnes
víceméně sloužily jako satelitní sídliště obou přilehlých měst.
Ta dívka stála na prázdné autobusové zastávce v jedné z nich.
Zuřivě mávala vstříc blížícím se světlům. Blonďaté vlasy, tmavé tričko
s krátkým rukávem. Džínová sukně, která by se – být ještě o kousek
kratší – mohla klidně nazývat jen opaskem.
Ty si teda, holka, troufáš. Film Smrt stopařek asi neznáš, co?
Nesnášel chlapy, kteří dokáží ublížit ženě. Za znásilnění by
každého bez milosti vykastroval. Navíc byl – celkem šťastně – ženatý.
Normálně stopaře – ani jejich ženskou variantu – zásadně nebral.
Ne proto, že by byl nějaký nelida, čistě jen z preventivních důvodů.
Hlavně manželka mu neopomenula odcitovat jakýkoli článek o tom,
jak takový dobrosrdečný řidič může dopadnout.
Přesto se mu tentokrát noha sama přesunula z plynu na brzdu.
Snad proto, že si uvědomoval malý počet minut zbývajících do
půlnoci a to, že ta dívka tady bude čekat na autobus hodně, hodně
dlouho. Nejspíš až do rána. Dojel pomalu k ní a stáhl okénko.
„Prosím vás, vezmete mě… Jé, ahoj strejdo!“
Malou Lenku – jak dceři sousedů dodnes běžně říkali – poznal až
ve chvíli, kdy mu strčila hlavu do okénka. Znal ji od narození,
kamarádila se s jeho dcerou, proto mu říkala strejdo, ačkoli mezi nimi
žádný příbuzenský stav nebyl.

64
 „No ahoj, nastup si.“
Nahrnula se dovnitř a on ucítil z jejího dechu alkohol. Taky mu
došlo, že se jí trochu plete jazyk.
Sakra, kdyby to nebyla zrovna Lenka… No, i když ani cizí holku bych
neměl to srdce teď vyhodit z auta. Ach jo. Snad se mi tu nepozvrací.
Odlepil se od zastávky a snažil se o co nejklidnější jízdu.
„To mám teda kliku! Autobus tady jede až ráno v pět, takovou
dobu nic neprojelo, a teď mi zastavíš zrovna ty! Já se už bála, že budu
muset spát na té lavičce.“
„Co tady vůbec děláš takhle pozdě – a sama?“
„Byla jsem na oslavě narozenin jedné… kamarádky.“
Opovržení z toho slova přímo čišelo.
„A to tě od sebe vyhodila teď, v noci?“
„Odešla jsem sama…“
„Hmm…“
„Původně jsem u ní měla spát, ale… něco se stalo…“
Hlas se jí zajíkl a náhle ztichla. Když se jí úkosem podíval na
obličej, v očích se Lence leskl odraz měsíce.
„Nějaký kluk, co?“
Sám nevěděl, proč se na to vyptává. Kdysi, když byly Lenka se
Zuzkou malé, rozuměl si s nimi docela dobře. Později se z nich staly
velké slečny, začaly probírat problémy dospívajících dívek, a on
najednou nevěděl, co si s nimi povídat. Připadalo mu to nevhodné.
Ani nevěděl, kdy přesně k tomu došlo. Ale cítil, že se Lence odcizil.
Jako své dceři.

65
 Lenka mlčela. Už si myslel, že to tím skončí, že společně promlčí
zbytek cesty. Vlastně by mu to vyhovovalo. Pak se spustil vodopád
nesouvislých slov.
Šla na oslavu narozenin nejlepší kamarádky. S klukem, se kterým
chodila něco přes rok. Těch společných známých tam bylo víc, rodiče
kamarádky moudře vyklidili prostor. Zábava, alkohol, tanec… Pak si
musela odskočit na záchod. Když se vrátila, nikde toho svého neviděla.
Ani kamarádku. Začala hledat přítele a našla je oba v koupelně. Ani si
nevšimli, že vešla. Stála ve dveřích prý snad několik minut, neschopná
slova i odchodu. Přítel – teď vlastně už bývalý – ji uviděl až ve chvíli,
kdy dozněl jeho orgasmus a konečně otevřel oči. Objevil se mu v nich
vyděšený výraz.
„Lenko, počkej, já ti to vysvětlím… to není tak, jak to vypadá…“
Chlap musí mít totálně odkrvený mozek, když řekne tohle,
v takové situaci.
Odstrčil od sebe dívku, která ho ještě před pár vteřinami
uspokojovala, a snažil se rozeběhnout k Lence. Kalhoty kolem
kotníků mu to nedovolily, a on se jí skácel k nohám. Bylo by to
vlastně docela srandovní, vidět tu situaci ve filmu. Tohle byla ovšem
realita. Když se otáčela k odchodu, uviděla, jak mu ta druhá pomáhá
vstát.
„Pojď ke mně, vykašli se na ni, vždyť je to kráva…“
Kamarádka. Taky bývalá.
Dvojitá zrada.
„Proč? Strejdo, proč to s ní dělal? Copak to ona umí líp, než já?“

66
 Bral to jako řečnickou otázku. Co měl taky odpovědět? To o tom
zakázaném ovoci? Nebo že cizí se zdá být lákavější, než vlastní?
Naštěstí odpověď nečekala a pokračovala ve svém smutném
vyprávění. Popadla kabelku a vyběhla z domu. Na autobusové
zastávce si sedla na lavičku a nevěděla, co dál. Snad čekala, že za ní
někdo přijde, uchlácholí ji a vysvětlí, že šlo jen o nedorozumění.
Nebo hloupý žert. A odvede ji zpět.
Nikdo nepřišel, tak čekala dál. Na to, až pojede někdo kolem.
Celou dobu ani nebrečela, jen měla hrozný vztek. Zato teď nemohla
příval slz zastavit. Na měsíční svit už se to svádět nedalo. Nevěděl, co
má říkat, nebyl dobrý utěšitel. Plačící ženy ho vlastně znervózňovaly.
„Jsem kráva, co?“
„Proč? To přeci není tvoje vina…“
Nadechla se, asi aby mu odporovala.
„…není,“ zopakoval, „je to vina jen těch dvou. Vykašli se na ně,
nestojí ti za to. Ani jeden. Hele, Lenko, tohle si někdy prožil skoro
každý. V tvém věku, nebo v mém, to je jedno. Musíš jít dál, za pár dní
se na to celé budeš dívat jinýma očima, uvidíš. Pak ti dojde, že ten
kluk pro tebe prostě nebyl dost dobrý. A jeho chyba, že si tě
dostatečně nevážil. Taky že ta kamarádka zas tak dobrou kamarádkou
nebyla. Ale je asi dobře, že si o tom s někým popovídáš. A klidně se
vybreč, to taky pomůže.“
Netušil, kde se ta slova v něm vzala. Zpovědní vrbu – ani
psychologa – ještě nikomu nedělal. Možná z něj mluvila vlastní
zkušenost, kterou si už ani nepamatoval.

67
 „Děkuju,“ skoro zašeptala. Vypadala, že se pomalu uklidňuje. Snad
jí ten proslov vážně pomohl.
„Mohl bys prosím někde zastavit?“
Asi se jí přeci jen udělalo špatně, pomyslel si a zamířil na nejbližší
odpočivadlo.

***

„Jsem rád, že jsme někam pokročili, pane Veselý. Takže jste slečnu
Chroustovou ten večer nejen viděl, ale přímo vezl domů.“
„Ano, já… nechtěl jsem, aby to vypadalo blbě… bál jsem se, že
mě budete podezírat z její smrti. Nic jsem jí neudělal…“
„Tomu sice rozumím, ale lhaním si moc nepomůžete. Teď se tedy
vrátíme k té cestě. Co se na ní stalo?“
„Nic, já…“
„Pane Veselý, ta cesta vám trvala minimálně o půl hodiny déle, než
jindy.“
„Já Lenku nezabil!“
„Celkem věřím, že jste nechtěl… Ale pak se to nějak zvrtlo,
nemám pravdu? Podívejte, já vás vlastně chápu, jste přes dvacet let
ženatý, to se musí projevit… i v posteli, že?“
„Ne, to…“
„Pak máte vedle sebe v autě krásnou mladou slečnu, dost vyzývavě
oblečenou, to vás nemohlo nechat chladným, to dá rozum. Navíc se
zrovna rozešla s klukem, brečela, řekl jste si, že ji utěšíte, zastavil jste,

68
začal ji hladit, možná se zpočátku ani nebránila… než jí došlo, co po
ní chcete…“
„Ne! Tak to nebylo!“
„Tak jak to bylo? Povězte mi to!“
„Já…“
„Pane Veselý, na těle oběti se našlo sperma. Jste ochotný nám
poskytnout vaše DNA, nebo si mám vyžádat soudní příkaz?“

***

Zastavil na odpočivadle a zhasl motor. Lenka se odpoutala. Čekal,

že vyběhne do přilehlého roští, ať už je její potřeba jakákoli. Místo
toho se k němu naklonila a políbila ho. Nečekal to. Až po chvíli si
uvědomil, že polibek opětuje.
„Počkej, Lenko, co to děláš?“
„Chci se s tebou milovat,“ odpověděla prostě.
„To přeci… nejde, vždyť bych mohl být tvůj táta, vlastně jsem se
trochu jako on cítil, když jste si u nás s naší Zuzkou hrály…“
„Mně ses líbil už tenkrát…“
„…a tohle je… Co?“
„Vždycky jsem po tobě pokukovala, už snad od čtrnácti…“
„Lenko!“
„No a co? Prostě jsi mě přitahoval. Jo, jasně, byla jsem v pubertě,
ještě jsem ani pořádně nevěděla, co a jak, ale…“
„Nevšiml jsem si, že…“

69
 „No jo, já vím, že jsem tě nezajímala – jako žena, myslím. Taky
jsem si tenkrát představovala maximálně to, že se spolu někde sami
líbáme, nic víc. To až později.“
„Nevím, co na to říct…“
„Řekni, že mě chceš.“
„Lenko, to… není správné, ty… pila jsi… zítra bys toho
litovala…“
„Nejsem opilá,“ zašeptala mu u ucha a Veselý svůj marný boj
vzdal. Vlastně v něm neměl žádnou šanci. Alespoň ne od okamžiku,
kdy ho Lenka při prvním polibku stiskla v rozkroku a poznala, že
lhostejná mu už není. Vše ostatní byla jen prázdná slova.
Snad nás tady nikdo nenachytá, bylo to poslední, co mu blesklo
hlavou před tím, než do Lenky pronikl.

***

„Přiznáváte tedy, že jste měl se slečnou Chroustovou pohlavní

styk?“
Jen beze slova přikývl.
„Podívejte se, pane Veselý, já tady nejsem od toho, abych vás
odsuzoval za manželskou nevěru. A ni za to, že jste si užil s mladou
holkou, nebo že to byla dcera vašich sousedů. Byla ostatně plnoletá.“
Pavel Veselý se při policistových slovech jakoby zmenšoval.
„Nic z toho koneckonců není trestné. Mě teď zajímá, co bylo dál.“
„Dál…“

70
 „Hele, chlape, víte, co si myslím? Dejme tomu, že vám věřím, že
se slečna Chroustová s vámi milovala dobrovolně. Žádné známky
znásilnění jsme na ní ostatně nenašli. Možná to iniciovala i sama, co
já vím. Na tom ostatně nezáleží, kdo z vás dvou koho první políbil. Je
mi to fuk. Já jen chci vědět, co se stalo, když jste se vrátili k domu. Co
se stalo v tom parku?“
„Já jí nezabil!“
„Dobře, tak já vám řeknu, jak to bylo. Rozdal jste si to s ní, užil
jste si. Pak se vám to cestou rozleželo v hlavě…“
„Co to…“
„…možná k tomu přispěla i ona – začala si na vás dělat nároky?
Možná vám vyhrožovala, že to řekne vaší manželce… nebo svým
rodičům…“
„Ne, to ne…“
„Nebo se vám posmívala, že jste ji jako chlap zklamal? Co? Jestli
byla zvyklá na mladé kluky, možná jste ji dost neuspokojil…“
„To není pravda!“
„…ať tak či tak, začal jste na ni mít vztek, vytáhl jste ji do toho
parku za domem, a…“
„NE!“
„Tak co se stalo?!“

***

Drželi se v objetí ještě dlouho poté, co jejich vášnivé pohyby

skončily. Pomalu se odpoutala.

71
 „Děkuju… a promiň,“ zašeptala.
„Za co se omlouváš?“
„Já… to kvůli tetě,“ chvíli trvalo, než mu došlo, koho tím míní,
„mám ji taky moc ráda. Mrzí mě, že jsem tě… svedla. Vlastně jsem
úplně stejná mrcha, jako ta…“
Špatné svědomí Veselému naplnilo hlavu vrchovatou měrou.
Nikdy nebyl manželce nevěrný. Jenže to už neplatí a na lítost je
pozdě.
„Nemusíš se omlouvat, to já jsem ten, kdo měl říci ne.“
„Takže se nezlobíš?“
„Na tebe? Ne. Na sebe? Možná… ano. Nejvíc asi proto, že se mi
to s tebou tak líbilo. Nikdy jsem si nepomyslel, že bych… myslel jsem
si, že… zkrátka jsem na tebe moc starý.“
Pohladila ho po tváři: „Asi bychom měli jet.“
Mlčky nastartoval. V hlavě měl tak prázdno, a zároveň plno. Vina,
trest, pokušení, touha… Neřekl Lence pravdu. Nehorší pro jeho
svědomí nebylo, že se mu sex s ní líbil. Mnohem trýznivější byla touha
po zopakování. Nebyl si jistý, jestli by ona měla ještě někdy zájem, a
nehodlal se na to ptát. Věděl jen, že by té touze podlehl znovu, ani by
se nesnažil ji ovládnout.
Zastavil několik set metrů od společného domu.
„Nevadilo by ti, kdyby sis vystoupila už tady,“ řekl rozpačitě,
„já…“
„Nechceš, aby někdo viděl, že jsme přijeli spolu,“ zkonstatovala
chápavě.
„Nezlob se…“

72
 „To je v pořádku, rozumím tomu. Přes park je to jen kousek.“
Pootevřela dveře, pak se k němu znovu otočila: „Netuším, jestli to
byla jenom obyčejná náhoda, nebo nějaký osud, ale… jsem vlastně
ráda, že jsem ty dva v koupelně nachytala… a že jsi mi zastavil ty…“
Políbila Veselého na tvář a zlehka se dotkla rukou jeho podbřišku.
Než se rozhodl ji k sobě znovu přitáhnout, byla pryč. Sledoval, jak
vchází do parku.
Když před domem vystupoval z auta, zdálo se mu, že zaslechl
ženský výkřik. Chvíli napjatě naslouchal, další se už neozval. Pár
okamžiků nerozhodně přešlapoval, Lenka už by měla z parku vyjít.
Asi mě vidí a čeká, až zajdu do domu. Abych neměl problém.
Odemkl vchodové dveře a zmizel v domě.
Lenka Chroustová zatím prohrávala boj o vzduch do svých plic.

***

„No jo, to by tak i mohlo být… Ovšem pochybuju, že vám tenhle

závěr historky soudce uvěří. Vysadíte holku kus od domu, necháte ji
jít samotnou v noci parkem a jako na potvoru se tam na ni vrhne
nějaký jiný úchyl a uškrtí ji. Tomu říkám náhodička!“
„Říkám vám pravdu!“
„Jo? Vaši pravdu? Já bych řekl, že ta skutečná je dost jiná. Ta holka
byla nešťastná, že ji podvedl přítel, navíc měla dost upito. Možná vám
cestou v tom autě i usnula…“
„Ne…“

73
 „…doma si asi už moc s manželkou neužíváte, najednou máte na
dosah krásnou mladou…“
„Ne…“
„…postavilo se ti péro, tak sis prostě posloužil, byla tak opilá, že se
ani nebránila…“
„Ne, to…“
„…možná si i myslela, že to dělá s tím svým klukem, tak držela, a
když přišla na to, že ji ošukal hodnej strejček…“
„To není…“
„…vyhrožovala, že tě udá. Tak jsi ji zatáhl do parku, nejdřív bacil
přes hlavu nějakou větví, a pak uškrtil. Řekni mi, ty hajzle, stál ti při
tom? Chtěl jsi ji vojet ještě jednou? Co?!“
„Chtěl jsem… znovu…“
„Co? Co bys chtěl?“
„Milovat se… s ní…“
„To už nepůjde, protože jsi ji zabil!“
„Já vím…“
„Cože? Nahlas!“
„Já vím… je to moje vina… zabil jsem ji!“
Kapitán Stehlík se unaveně posadil zpátky do židle.
Tyhle výslechy mě jednou zabijou.
Pavel Veselý, momentálně nehodný svého jména, tiše vzlykal.
Další výpověď odmítl.

***

74
 Seděl na okraji postele a zíral na otlučenou zeď vazební cely.
„Můžeš za to ty.“
Poloprůsvitná postava na něj namířila prst, aby si snad nemyslel,
že to obvinění patří někomu jinému.
„Lenko, já… vždyť…“
„Slyšel jsi, jak volám o pomoc.“
Špinavou sukni měla vyhrnutou nad boky. Kalhotky, kdysi
skrývající dívčin klín, zůstaly svlečené kdesi v parku.
„Ne… neslyšel jsem…“
„Nelži si.“
Roztržené tričko odhalovalo levé prso.
Jak je to dlouho, co jsem se ho dotýkal?
„Neodváděj řeč!“
„Nevěděl jsem… myslel jsem si, že se mi to jen zdá!“
„Mohl ses jít alespoň podívat. Jen pár kroků.“
„Mrzí mě to.“
Přistoupila k němu. Kdyby chtěl, mohl by ji obejmout. Znovu se
s ní pomilovat.
„Já vím.“
„Už to nemůžu napravit.“
„Už je pozdě na všechno,“ vyřkla poslední slova a pomalu se
rozplynula.

***

75
 „Kapitáne?“
„Co?“
„Ten Veselý to fakt neudělal.“
„Co to meleš?“
„Ve vedlejším okrsku chytli nějakého bezdomáče, jak škrtí mladou
ženskou. Měla zatracený štěstí. Nachomejtl se k tomu nějaký boxer,
vlítnul na toho chlápka a docela mu zvalchoval ksicht. Pak zavolal
záchranku a nás. Ta ženská je v pořádku, jen má bouli na hlavě. Ten
bezdomovec je na tom trochu hůř, ale vypovídat mohl. Všechno
přiznal. Prý si tu ženskou vyhlídl, jak jde sama, zezadu ji bacil klackem
po hlavě a chtěl ji znásilnit. Než se tam teda objevil ten druhej týpek.“
„No dobře, ale co s tím…“
„No on taky klukům přiznal, že už to chtěl udělat předevčírem,
v tom parku, víš kde… Viděl tu Chroustovic Lenku, jak vystoupila
z auta a jde sama, tak si na ni počkal. Praštil ji a chtěl si to s ní rozdat,
jenže pak uslyšel, jak někde bouchla dvířka od auta – to byl asi ten
Veselý před barákem – ta holka začala křičet, tak se lekl a prostě ji
uškrtil. A utekl, ani si nezašukal. Proto neměla známky znásilnění a
bylo v ní jen toho Veselého sperma. Ta jeho historka fakt sedí.“
„Tak proč se, do prdele, přiznal?“

***

Poté, co uvolnili prostěradlo, omotané kolem jeho krku, mohl

přivolaný vězeňský doktor už pouze konstatovat smrt udušením.

76
 V okolí bydliště je Pavel Veselý dodnes znám jako ten, co znásilnil
a uškrtil tu Chroustovic holku.

Kniha Petra Romana

Rozcházení
Nebudeme si nic nalhávat, Petr je trouba. A Lucii vnímal jako
nepříjemnou sestru svého kamaráda. Co k ní opravdu cítí, si uvědomí,
teprve když se jejich cesty rozdělí. Musí si projít nejdříve svým
osobním peklem, aby snad očištěný mohl vstoupit do toho jejího.
Náhle stojí před rozhodnutím, jestli je schopen odehnat démony
Luciiny minulosti.
Jakou je ochoten zaplatit cenu za pomoc ženě, která se rozhodla
pro jiného? A také jak vyřešit jejich vzájemný vztah? Možná nastal čas
přestat být troubou.
https://eknihyjedou.cz/rozchazeni

77
 SEŠ SI JISTÁ?
Michal Havel

„Jsi si jistá, že je tady?“ ujišťoval jsem se a ustaraně hleděl na svou

manželku.
Stále ji miluji z celého srdce, v tom jsem si zcela jistý, ale poslední
týdny ve mně vyklíčilo semínko pochybnosti. Ne o citech, ty jsou
ryzí a vroucné. Nejsem si jistý jejím duševním stavem.

Vše začalo nevysvětlitelným zmizením naší novorozené dcery

Terezky. Stalo se to v den, kdy jsem šel poprvé po jejím narození do
práce a Radka zůstala s Terezkou sama doma. Během otcovské
dovolené se mi nahromadilo tolik vyřizování, že jsem dočista ztratil
pojem o čase. Když začala hrát oblíbená skladba mé manželky, kterou
jsem měl v mobilu nastavenou u jejího profilu jako vyzvánění
příchozích hovorů, zjistil jsem, že je hluboká noc. Všude kolem mě
byla tma a jediná lampička, které bezchybně osvětlovala můj pracovní
stůl, zvládala dokonce i odhalovat obrysy ostatního nábytku
v kanceláři.
Přijal jsem hovor a chystal se ospravedlnit, avšak hysterický proud
slov, kterým jsem byl neočekávaně zahlcen, uzamkl všechna omluvná
slova bezpečně v mysli a dokázal jsem ze sebe vypravit pouze věty
jednoduché.
„Počkej! Zpomal! Co se stalo? Zmizela? Jak to myslíš, zmizela? Jaká
stařena? Uklidni se! Vůbec nechápu, co říkáš. Křikem mi nic

78
neobjasníš. To je lepší. Terezka zmizela? Seš si jistá? Vím, že nejsi
blbá. Jen se ujišťuju, že rozumím dobře. Zavolám na policii a hned
jedu domů.“ Ukončil jsem hovor a zmatený vytočil číslo na policii.
Cestou k autu jsem vše vysvětlil operátorce na lince, nahlásil
požadované nacionále a adresu našeho bytu.
Policie brala mé oznámení zřejmě vážně, protože když jsem dorazil
domů, již byla na místě.
„Radko!“ zavolal jsem ode dveří. Ani mě nenapadlo se zouvat a
zamířil jsem rovnou do obýváku.
Manželčina otevřená náruč se doslova domáhala mé přítomnosti a
já Radku láskyplně sevřel v té mé. Znal jsem ji dost dobře na to, abych
z jejího pohledu uhrančivých zelených očí, kterých jsem se nemohl
nikdy dosyta nabažit, pochopil, že slova nic nespraví. Potřebovala
nutně obejmout. Tímto gestem jsem toho řekl více než tisícovkou
ujišťujících slov.
„Už víte, co se stalo?“ zeptal jsem se policistů s opravdovým
zájmem, protože z telefonátu s manželkou, jsem byl zmatený.
„Stále to zjišťujeme,“ odpověděl mi některý za mnou.
Pozornost věnuji opět Radce a něžně ji hladím po temeni hlavy.
Uslzené zarudlé oči a rozcuchané vlasy jí propůjčovaly vzezření
šílence, kterým rozhodně nebyla.
Ona mne na oplátku svírala ze všech sil, jako bych jí měl každou
chvíli proklouznout mezi prsty a ztratit se v bezedných hlubinách
zapomnění. Hlavu měla položenou na mém rameni a prosebnýma
očima volala o pomoc.

79
 Celou dobu vzlykala a potichu říkala stále dokolečka jediné slovo:
„Zmizela.“
„Potřeboval bych vám položit pár otázek,“ řekl drsným, ale nijak
zlým hlasem policista. „Pokud možno v soukromí.“
„Klidně povídejte,“ odtušil jsem a konejšivě hladil svou životní
lásku po vlasech. Nenápadně jsem se snažil urovnat její neposedné
ryšavé vlasy. Moc mi to nešlo.
„Dobrá. Kdy jste viděl vaši dceru naposledy?“
„Nevím přesně. Dnes ráno, než jsem odešel do práce,“ odtušil jsem
a pozoroval, jak si policista dělá zápisky do poznámkového bloku.
„Má ještě někdo klíče od vašeho bytu?“ zeptal se, když skončil
s psaním.
„Ano. Tchýně a moje matka.“
„Dobře. Jak se jmenují? Adresy? Děkuji. Neoslovil vás poslední
dobou někdo cizí a nevyptával se na miminko? Terezku, že?“
Při vyslovení jména naší dcery se Radka rozvzlykala ještě víc.
„To je dobrý, lásko!“ snažil jsem se utišit manželku.
„Ne. Nevím o tom, že by se kdokoliv zajímal o naši dceru,
Terezku.“
Radky nářek zesílil natolik, že výslech předčasně skončil.
„Prozatím je to vše. V brzké době si vás pozvu k nám na stanici.
Počítejte s tím.“
Kývnul jsem hlavou na souhlas a vyprostil se z Radčina sevření.
Snažila se mi v tom zabránit a chvilku její úsilí slavilo úspěch, ale
nakonec se mi podařilo usadit ji na gauč. Vyprovodil jsem policisty
k vchodovým dveřím a pečlivě za nimi zamkl, jak jsme měli

80
s manželkou ve zvyku. Vrátil se k Radce a mohl si s ní konečně
promluvit mezi čtyřma očima.
To, že Terezka zmizela, bylo více než jasné. Postýlka v pokojíčku
zela prázdnotou a vše ostatní určitě bedlivě pohledali policisté. To,
o čem jsem se policistům v hovoru záměrně nezmínil, byla
manželčina zmínka o stařeně.
Mě samotného to udivilo, ale říkal jsem si, že by se k nám do třetího
patra těžko někdo dostal jinak, než dveřmi, a ty jsme poctivě
s manželkou zamykali, i když jsme byli doma.
Radce došly slzy, avšak nepřítomný pohled a lehké pohupování
dávalo znát, jaké trápení ji v nitru sžírá. Chtěl jsem jí pomoci se zbavit
překypujících emocí, ale já na tom nebyl o moc lépe. Chtělo se mi
brečet a zároveň křičet svou nemohoucnost do světa, jako bych čekal,
že ji někdo uslyší a přispěchá mi na pomoc.
„Pověz mi, co se stalo,“ řekl jsem a posadil se na gauč vedle Radky.
Pevně jsem ji k sobě přivinul a něžně hladil po zrzavých vlasech, jak
to měla nejraději. Nespěchal na ni. Trpělivě jsem čekal, až sebere
potřebné síly a rozpovídá se. Když se tak stalo, nepřerušoval jsem ji.
Pečlivě jsem naslouchal každému jejímu roztřesenému slovu, trhavým
nádechům i pracným výdechům, vyčkával, když potřebovala čas dát
větám správný slovosled a význam.
„Nakrmila jsem Terezku. Dala jí říhnout a chvilku potom, co mi
usnula v náručí, jsem ji uložila do postýlky. Šla jsem se vysprchovat a
připravit si večeři. Při jídle jsem uslyšela divné zvuky z dětské
chůvičky. Vyděšená jsem běžela do pokojíčku.

81
 Když jsem otevřela dveře, spatřila jsem nad postýlkou nějakou
stařenu. Byla celá průsvitná a jediný, co jsem dokázala zaostřit, byl
pobavený úšklebek, když na mne pohlédla. Na to se rozplynula.
Zděšená jsem překonala nekonečnou vzdálenost k postýlce a s hrůzou
zjistila, že je prázdná. Musíš mi věřit. V životě bych Terezce
neublížila. Vždyť sám víš, jak moc jsem se na miminko těšila. Musíš
mi věřit.“
„Věřím,“ prohlásil jsem, ale sám jsem o svém tvrzení nebyl
přesvědčen.
Průsvitná stařena? Takovému nesmyslu jsem měl jako uvěřit?
Nejspíš se jí něco zdálo, nebo si vybavila scénu z nějakého hororu, na
které jsme rádi koukali. To ale nevysvětlovalo, kde Terezka je.

„Ano. Za těmi dveřmi ji najdeme,“ odtušila Radka a vrátila mne

zpět do přítomnosti.
Stáli jsme před starým šedivým domem, kterému se tu a tam
odlupovala omítka. Dřevěné okenice měl všechny pevně zavřené a nic
nenasvědčovalo tomu, že by uvnitř kdokoliv byl.
K rozhodnutí, že s Radkou vyplížíme ze zahrady léčebny, kam ji
po psychiatrickém vyšetření zavřeli s diagnózou laktační psychózy,
mě přiměl záměr své životní lásce dokázat nutnost přijmutí následku
jejího činu. Doufal jsem, že když v tomto domě nic nenajdeme,
přizná si, co ve skutečnosti Terezce udělala.
Radka vzala za kliku a kupodivu lehce otevřela. Uvnitř byla tma a
zatuchlý vzduch značil, že tu nikdo již dlouhou dobu nebydlí. Radka

82
svižnými kroky procházela chodbami a místnostmi a vedla mě do
útrob nezvykle rozlehlého domu.
Mé oči již dávno přivykly tmě, a proto jsem rozpoznával jednotlivý
nábytek a dokonce i siluety obrazů na zdech. Ničeho jsem si však
nevšímal. Radka šla sebejistě, jako by přesně věděla kam, a já ji
zamyšleně následoval.
V posledních dvou týdnech jsem četl články o ženách, které po
porodu zabily své dítě, ale mně to nedávalo smysl.
Nedokázal jsem pochopit, z jakého důvodu by kterákoliv z matek
ublížila, či dokonce zabila svého potomka.
Avšak duševní porucha je nepředvídatelná a zákeřná. Přemůže vás
snadno a hlavně v tichosti a beze svědků. Jak jsem zmínil již prve,
miluji svoji manželku z celého srdce, a proto se snažím jí pomoci a
porozumět, co jí ona laktační psychóza způsobila.
Cítím určitou zodpovědnost, že jsem si příznaků počínající nemoci
nevšiml. Kdybych byl více empatický, nemusel jsem teď čelit
následkům činu mé drahé polovičky.
Radčin častý lítostivý pláč jsem připisoval její citlivé, romantické
povaze a častému výkyvu hormonů, dle různých příruček, běžném po
porodu.
Teď vím, že se tomu říká poporodní blues. Trpí jím většina žen
v prvních týdnech po porodu. Prý to má co dočinění s nadměrným
úbytkem hormonů, které doprovází narození dítěte. Některé brečí,
jiné jsou skleslé či smutné. Výjimkou nejsou ani časté návaly zlosti.
Tohle vše se dá snadno pochopit, ale laktační psychóza je krapet
jiné kafe.

83
 Ztráta orientace či pojmu o čase je jen začátek. Halucinace a
Capgrasův příznak už je horší varianta, ale včasná diagnostika a léčba
může vše zachránit.
V těch úplně nejhorších případech dojde k zabití dítěte, či
sebevraždě ženy. Úplná katastrofa je smrt obou.
Já Radku stále vidím jako milující ženu, která má ráda, když ji
obejmu a hladím. Nikdy jsem ji neslyšel nadávat či si na někoho či
něco stěžovat. Ano, smutný film ji lehce rozbrečel, ale kterou ženu
ne?
Vůbec mi k ní nesedělo, že by dokázala někomu ublížit, natož
vlastní dceři. Ale psychiatrický posudek hovořil zcela jasně a mně
nezbývalo nic jiného, než se s nastalou situací vyrovnat.
Když se Radka zastavila, málem jsem do ní narazil. Ocitli jsme se
před dřevěnými dveřmi nedokonale sbitými z prken, kterými skrze
škvíry a vypadlé suky prosvítalo oranžovožluté světlo.
Uslyšel jsem zvláštní píseň v neznámém jazyce a srdce se mi
bezděčně rozbušilo.
Radka vzala neohroženě za kliku, ale bylo zamčeno. Z kroku jsem
vrazil do dveří. Bez úspěchu. Udělal jsem tři kroky zpět a prudce
vystartoval. Natočil se levým ramenem a vrazil do dveří. Prkna
nevydržela a rozlámala se.
Úlomky se rozlétly dovnitř a s nimi i já. Zastavil jsem se až po
několika krocích a ihned se rozhlížel kolem sebe.
Dřevěné stěny neměl nikdo snahu natřít, natož aby je něčím
ozdobil. Strop a podlaha, rovněž ze dřeva, dotvářely příkladnou
krychli.

84
 Na zemi, v místech, kde se protínaly černě nakreslené dva obrazce,
které se navzájem překrývaly, stály zapálené svíce různých velikostí a
tlouštěk. Uprostřed podivného symbolu se vznášelo nahé novorozeně
a kolem něj zvláštní černý kouř.
Okamžitě mi naskočila husí kůže a srdeční tep byl mimo měřitelný
rozsah mých chytrých hodinek.
Onen kouř měl nedokonalou, přesto jasně patrnou siluetu lidské
postavy. Byl sice průhledný, avšak v oblasti hlavy se zřetelně rýsovala
tvář. Zůstal jsem v šoku, když jsem si uvědomil, že přesně tuto tvář
mi Radka od osudné noci, kdy zmizela Terezka, tolikrát popisovala.
Nazvala ji stařenou a šlo o výstižné a naprosto přesné určení.
Jedna ze stařeniných černých mlžných rukou podpírala
novorozenci záda, proto to vypadalo, že dítě levituje nad zemí, a
druhá spočívala na jeho čele.
„Terezko!“ vykřikla v hrůze manželka kdesi za mnou, ale stejně
jako já se nejspíš nedokázala ani hnout. Mýlil jsem se. „Nech ji být!“
dodala chvilku nato sice rozhodným hlasem, avšak moje prsty drtila
v silném sevření.
Nebyla blázen, problesklo mi hlavou. Byl jsem jím já. Celou dobu
mluvila pravdu a já jí nevěřil. Co jsem to za manžela? Měl jsem jí být
oporou v dobrém i zlém. V nemoci i ve zdraví. Stát za jejím tvrzením,
i když bylo více než fantaskní. Raději jsem přijal fakt, že trpí
psychickou poruchou, než abych důvěřoval jejímu tvrzení.
Radka samotná neměla odvahu se stařeně postavit. Už jednou s ní
prohrála a já si moc dobře uvědomoval, že výsledek prvního souboje
jí nyní nedovolil jakoukoliv činnost, ať chtěla sebevíc. Já na tom byl

85
nejspíš stejně jako manželka v onen osudný večer. Nohy zkameněly
a tělo odmítalo plnit úpěnlivé příkazy mozku.
„Běž od ní pryč!“ přikázala Radka a já doufal v zázrak.
Mé očekávání byla zkratka k zoufalství.
Posměšný úšklebek stařeny byl jasným projevem toho, že to je
poslední věc, kterou je ochotná udělat. Ač neměla fyzické tělo, zpívala
stále píseň a já si vybavil všechny ty hororové filmy, kde se démon
snažil zmocnit těla nevinného, bezbranného dítěte.
Hrůza z onoho pochopení mi vrátila schopnost kontrolovat mé
tělo. Udělal jsem krok vpřed a bylo to jako chodit se stokilovým
závažím na nohou na dně Mariánského příkopu.
Výraz stařeny se na chvilku změnil. Nedokázal jsem postřehnout
jakým způsobem, ale melodie písně nabrala na rychlosti.
Když Radka viděla mou olbřímí snahu, odletěla její bázeň jako
nedbale zapnutý plášť ve větru.
S ní po boku jsem vždy dokázal nemožné. Byla mou múzou, mým
důvodem k radosti, mým smyslem života, vzduchem, který plnil mé
plíce, mým sluncem uprostřed chladného vesmíru zvanému láska.
„Už jdeme, Terezko!“ zakřičel jsem plný naděje a odhodlání a
jednou rukou tlačil před sebou neviditelnou bariéru. Druhou rukou
jsem pevně držel Radku, která mi pomáhala stejně zarputilým
způsobem.
Píseň utichla a kouřová stařena začala ztrácet tvar. Mizela od
podlahy a hlava a ruka položená na čele Terezky získávala jasnější,
více hmotnější tvar.

86
 „Už moc času nezbývá,“ zakřičel jsem, ale nebyl si jistý, zdali mne
Radka slyšela. Vynakládaným úsilím jsem totiž slyšel pouze zběsilý
tlukot vlastního srdce a domníval se, že manželka to má stejně tak.
Zřetelně bylo vidět, že se kouř pomalu dostává do těla Terezky.
S každým nádechem vdechovala část stařeny.
Představa z fiaska mi dodala potřebnou sílu pro zdolání zbývající
vzdálenosti a vytrhl jsem Terezku černému kouři z neviditelných
spárů. Přitom jsem nevědomky rozkopal nejbližší svíčky a nejspíš
kvůli tomu místnost naplnil rozhněvaný nelidský řev.
Neváhal jsem ani vteřinu. S Terezkou, bezpečně zaklíněnou v ohbí
lokte, jsem zamířil k východu následován Radkou. Nohy mě nesly
samy až do pokoje, kde prosklenými, dvoukřídlými dveřmi prosvítal
měsíční svit. Jelikož tu noc vládl úplněk, světla bylo celkem dost.
Naděje ve mně vzplála odhodlaným plamenem a rozlila se do celého
těla. Nesnažil jsem se dveře otevřít. Ochranářsky jsem zakryl Terezku
volnou rukou a silně kopl těsně pod klíčovou dírku. Dřevo nevydrželo
prudký, surový atak a podvolilo se. Na verandu zařinčelo sklo a krátce
na to jsme společně s Radkou našimi podrážkami utnuli jeho smrtelné
kvílení. Ocitli jsme se v měsíčním světlem zalité zahradě.
V relativním bezpečí volného prostranství jsem konečně našel
odvahu se otočit a zjistit, jestli nás kouřová stařena nepronásleduje.
K mému udivení stála z jejího pohledu za prahem rozbitých dveří
a nasupeně na mě zírala. Nabyl jsem dojmu, že kdyby měla tu
možnost, propíchne mne svýma nezvykle temnýma očima.
Již nebyla formována kouřem, ale získala vzezření, které bych
přirovnal k duchovi, i když jsem žádného doposud nespatřil. K mému

87
označení stařeny je nutno přiznat, že jsem to připisoval spíše
hororovým filmům, než že bych si ducha přesně takhle představoval
já sám.
Stará žena s bílými vlasy a vrásčitým vyhublým obličejem.
Vystouplé líce a propadlé oční důlky doplňovaly orlí nos a tenké rty
sevřené v úzkou čárku. Kůže byla zvláštním způsobem na tváři
vypnutá buďto špičatou bradou, anebo potlačovanou zlobou. Mohl
jsem jen hádat.
Oblečena byla v černých šatech, dle mého, laického názoru,
v renesančním stylu. Kolem krku vysoký límec zakončený bílým
krajkovým okružím a rukávy, které sahaly až k zápěstí, ukončovaly
úzké manžety rovněž s okrasným krajkováním. Sukně od pasu dolů
měla volány, které v kontrastu s černou látkou zbytku šatů působily
vznešeně. Dalo by se říci až aristokraticky.
„Na co čekáš?“ odpoutal mě Radčin hlas od uhrančivého pohledu
černých očí.
Ani jsem nepostřehl, kdy mi vzala Terezku z náruče. „Poď!
Honem!“ Ucítil jsem, jak mě manželka tahá za ruku. Nohy jsem musel
mít pravděpodobně vrostlé do země, protože bojkotovaly jakýkoliv
podvědomý příkaz se pohnout.
Stařena se usmála a já pochopil, že je to její práce. Ukázala směrem
k zemi vedle sebe a vzápětí na mě. Do měsíčního světla pozvolna
vstoupila dvě urostlá psiska, přivolaná snad ze samotného pekla, na
něž jsem do dnešního večera nevěřil a jež ve stínu stromu, pod kterým
k nám směřovala, opět zmizela.

88
 Byla to groteskní podívaná, kterou žádná slova nedokáží vhodně a
určitě vystihnout. Marně jsem se mrkáním snažil obraz z oční sítnice
vypudit. Musel se mi tam intenzitou šoku snad vtisknout.
„Michale!“ Moje jméno mnou projelo jako živá voda. Očarování
zmizelo a já na nic nečekal. Hnal jsem Radku před sebou a při tom po
očku kontroloval, jaký náskok máme před psisky.
Závratný nebyl, to musím přiznat. Zahrada byla z části živým
labyrintem. Neměl jsem čas ani náladu důkladně studovat, z čeho je
zkonstruován, ale z toho, co jsem v minulosti četl, vím, že se podle
anglického a irského způsobu hojně využíval habr obecný, pro jeho
výbornou tvarovatelnost.
Naštěstí, nebo k naší smůle bylo bludiště nedokončené.
Naštěstí, protože psi nemohli nabrat rychlost přímým sprintem za
námi. Nám však zase hrozilo, že několikrát zabočíme a dostaneme se
zpátky k domu, či naběhneme psiskám přímo do chřtánu. Z druhého
zmiňovaného důvodu jsem se rozhodl postavit se jim a alespoň dát
šanci Radce, aby se s Terezkou dostala do bezpečí.
Pustil jsem manželčinu ruku a zakřičel: „Běž!“
Radka se otočila a nechápavě na mě pohlédla. „Ale…“
„…řekl jsem běž!“ přerušil jsem ji a zkontroloval, jestli v naší
blízkosti nezahlédnu psiska. Kousek vpravo se v měsíčním svitu na
okamžik objevilo jedno z nich.
Radka ho také uviděla a vypískla hrůzou. Obrovská hlava
s vražedným výrazem a slinami kapajícími od tlamy plné ostrých zubů
připravených naporcovat měkkou lidskou tkáň a ukojit svou

89
neutichající tužbu se mihla mezi stíny, následována mohutným
trupem se silnými tlapami zakončenými nezvykle dlouhými drápy.
Ochranářsky jsem se postavil mezi manželku a místo, kde jsem
předpokládal, že se zjeví psisko.
„Já ho zdržím,“ prohlásil jsem sebevědomě. „Bez diskuzí,“
pokračoval jsem rozhodně a nepřipouštěl žádné dohady či
odmlouvání. „Musíš mi věřit. Nedělej tu samou chybu, co já. Mazej!“
Poslední slovo jsem na ni zakřičel.
Radka na takový hulvátský projev u mě nebyla zvyklá, proto
porozuměla naléhavosti mého příkazu a uposlechla.
Postavil jsem se do nejširšího pásu měsíčního svitu v dohledu.
Musel jsem zvýšit šanci na úspěch. Už takhle jsem ji shledával
mizivou, ale co mi zbývalo jiného, než bojovat?
Nejdůležitější bylo, aby stařena nezískala Terezku. Moje bytí bylo
v tuto chvíli pomíjivé.
Psisko se zjevilo přímo přede mnou a okamžitě na mě zaútočilo.
Nastavil jsem mu levé předloktí, které jsem si před chvílí narychlo
omotal vysvlečenou mikinou, abych vytvořil provizorní kousací
rukáv. S velkou dávkou štěstí budu mít jen modřiny.
V opačném případě se budu muset rychle dát na modlení, aby si
pes hodující na mém mrtvém těle nevzpomněl na Radku s Terezkou.
Plán naštěstí slavil úspěch a psisko spolklo návnadu.
Zakouslo se, kde jsem potřeboval, a já získal drahocenný čas.
Volnou ruku jsem dal v pěst a jako šílený bil do psí hlavy.
Bez viditelného úspěchu.

90
 Z bývalé práce, kde jsem měl tu čest být figurantem služebním
psům, jsem si pamatoval, že jediný způsob, jak se zbavit zakousnutého
psa, je ho takzvaně vyvěsit. Netuším, proč mě to v tu chvíli napadlo,
když poslední, co jsem si přál, bylo, aby můj provizorní cvičný rukáv
pes pustil. Udušení vyvěšením nepřipadalo v úvahu, protože pes
kolem krku neměl žádný obojek, ani nic jiného, čím bych ho mohl
přiškrtit. Já však nutně potřeboval psa z boje vyřadit. Pokusil jsem se
mu prsty pravé ruky vypíchnout oči, ale vzhledem k tomu, že psisko
hrůzostrašně vrčelo a bez přestání trhalo hlavou ze strany na stranu ve
snaze urvat mi ruku v rameni, neměl jsem valného úspěchu.
Ruka už mě značně bolela a já ztrácel sílu se psem zápasit. Ze
zoufalství jsem do něj jednou nohou kopal. V zápalu boje jsme se
dostali na okraj pásu měsíčního svitu a mě napadl znamenitý plán.
Vlastně to byl jediný plán, proto zákonitě musel být znamenitý.
Nasměřoval jsem psa tak, aby jeho tělo zmizelo ve stínu a ve světle
zůstala pouze hlava. Ačkoliv skoro celé tělo ve stínu dle očekávání
zmizelo, k mému zklamání na váze neubyl ani gram. To mě však od
mého výtečného nápadu neodradilo. Volnou rukou jsem sáhl do míst,
kde jsem tušil srdce, a pohnul s tělem, abych celého protivníka dostal
zpět do měsíčního svitu.
Úmysl vyšel na výbornou a já měl ruku zabořenou v trupu psa. Sice
mi žeberní kost propíchla ruku, ale naštěstí to nijak neovlivnilo
ovládání prstů a já vší silou, co mi zbývala, sevřel srdce. Psisko vydalo
bestiální zavytí a zcepenělo.

91
 Ruku z mrtvoly jsem vyňal stejným způsobem, jako ji tam dostal.
Utrhl jsem si kus trička a obvázal jím zranění na pravé ruce. Levá
přežila bez újmy. Aspoň něco pozitivního.
Rozhlédl jsem se po okolí a hledal druhé psisko.
Bezvýsledně.
Rozběhl jsem se směrem za Radkou. Na první křižovatce se zastavil
a snažil se určit, která cesta je správná. Rozhodování mi ulehčil zoufalý
výkřik.
Obava o manželčin život a život Terezky mi po celém těle
rozptýlila z nadledvin náhle vyplavený adrenalin a usnadnil mi brzké
shledání se zbytkem rodiny.
Na úsměvy nebyl prostor. Našel jsem je mimo bludiště u nevelké
díry v živém plotě.
Radka stála chytře v měsíčním světle. I v ohrožení života jí
nechyběl osobitý důvtip, a nejen proto ji miluji. Natočená bokem
rukou chránila Terezku. Před ní stálo psisko a nejspíš se rozmýšlelo,
kdy bude vhodné zaútočit. Z jeho váhání bylo zřejmé, že má za úkol
dopravit stařeně Terezku živou a bez úhony.
Využil jsem momentu překvapení a s rozběhem nakopl psisko do
boku. Špičku boty jsem se snažil zabořit hluboko do slabin.
Něco prasklo. Pes zakňučel a zmizel v nedalekém stínu. Já padl na
jedno koleno a v holeni pravé nohy mi tepala ostrá bolest. Pokusil
jsem se vstát. Vzápětí pochopil, že bez opory to bude nadlidský výkon.
„To byl blbej nápad,“ postěžoval jsem si nahlas.
„Co se ti stalo?“ zajímala se Radka.

92
print-biwrina-margin-0

„Nic vážného, lásko. Neboj. Za chvilku budu zpět na nohou.“

Předvedl jsem nejlepší úsměv, který mi můj stav dovoloval. „Honem.
Prolez tou dírou ven a běž k tvé matce. Zavolejte policii. Já vás
doženu, hned jak to bude bezpečné.“ Z očí se mi řinuly slzy.
Slzy bolesti, řekli by všichni. Jen já věděl, že to jsou slzy loučení.
„Pes se může každou chvíli vrátit.“ Měl jsem na srdci mnoho, co říci.
Například klasické klišé – miluji tě. Ale já takový nikdy nebyl. Nebylo
potřeba slov, aby člověk druhému projevil své city.
Radka na mě hleděla a také chtěla něco říct.
„Prosím, zachraň Terezku,“ nedal jsem jí k tomu prostor.
Konečně pochopila. „Nenech nás dlouho čekat,“ požádala se slzami
v zelených očích.
Nádherných zelených očí, kvůli kterým jsem se do Radky
zamiloval hned při našem prvním setkání.
Zatímco se protahovala úzkým otvorem, já se s velkým
sebezapřením postavil na nohy. Spíše na jednu nohu. Tou zlomenou
jsem pouze občas udržoval křehkou rovnováhu.
Tiché vrčení ve stínu přede mnou byla jediná známka vzteku
neviditelného psiska. Nemusel jsem se otáčet, abych pochopil, že
Radka je na druhé straně plotu. Pevně jsem věřil, že v bezpečí.
Ale po dnešku jsem si nebyl ničím jistý. Snad jen koncem, který se
nezadržitelně blížil, a já mu směle a bez bázně hleděl do očí.
„Pojď, pse!“ zakřičel jsem z plných plic, jako bych tím vzýval na
souboj samotnou smrt. „Do pekla půjdeme společně.“

93
 Epilog

I když byla Radka v bezpečí u své matky, stále držela Terezku,

jakoby jí hrozilo bezprostřední nebezpečí. Od příchodu neřekla ani
slovo a měla apatický výraz.
„Ukaž, Radko. Dej mi Terezku a lehni si.“
Terezka pootevřela víčka a zaostřila někam na strop.
„Zvláštní,“ zarazila se babička, když opatrně vzala vnučku do
náručí. „Myslela jsem, že máš zelené oči po mamince.“

Kniha Michala Havla

Amare

Fantasy příběh o snaze zachránit prastarou a mýty opředenou rasu

gargoylů, která z neznámých důvodů, ze dne na den, zmizela ze
stránek dějin. Na nebezpečnou cestu se vydává nesourodá družina
spojená pradávným proroctvím, mající společný cíl, ale každý svůj
vlastní důvod, proč se k výpravě připojil. Potýkat se musí nejen
s démony živými, ale také každý se svými vnitřními, kteří se jim již
léta vkrádají na mysl. Nikdo z nich netuší, co si pro ně osud přichystal
a jak velkou oběť bude nutno podstoupit. Vyjma jednoho…

https://eknihyjedou.cz/amare_michal_havel

94
 ZÁMĚNA
Jiří Grant

Bouchání na dveře ukončilo jejich hádku. „Policie! Otevřete!!!“

„Pojď, zdrháme!“ sykl Ivan a snažil se odtáhnout Kláru k oknu.
„Já nikam nejdu, já už s tebou nikam nejdu!“ zaječela doslova a
nohama se snažila zaháknout za rám postele. Ivan ji pustil a zmizel
oknem. V tu ránu policajti vyrazili dveře...

Jako už po mnohokrát začínala zábava nabírat obrátky. Oba

manželské páry, které se takto scházely už pár let, se výborně bavily.
Maškovi, Klára a Radek, dnes v roli hostitelů nenechali nic na náhodě.
Jídla bylo dostatek a hudba umocněná dobrým alkoholem vykonala
své. Nebylo se tedy čemu divit, že nejen při tanci docházelo
k častějším intimnostem mezi všemi. S přibývajícím časem se páry
prostřídaly, jak už to při takových mejdanech bývá. Za chvíli už se
bavila převážně Klára s Ivanem a Radek s jeho manželkou Kristýnou
Jandovou.
Ivan si už delší dobu dělal zálusk na Radkovu manželku. Vlastně
od doby, kdy se poznali a začali spolu ve čtyřech často trávit volný
čas. S Kristýnou jim to už moc neklapalo. Navenek se sice snažili, ale
jinak hlavně Ivan cítil, že by to chtělo někdy trochu změnu nebo
nějaké zpestření. A tak dnešní mejdan měl být trochu jiný než ty
minulé. Ivan se snažil od počátku více všem nalévat, ale sám se neopít.
Už delší dobu plánoval, že by mohli okusit milování ve čtyřech.

95
 O Radkovi věděl, že ten na sex moc není, a tak si byl skoro jistý,
že si s ním Klára doma v posteli moc neužije. Takže se věnoval hlavně
jí a vlastně mu nijak nevadilo, když viděl, jak se najednou Radek taky
docela tulí k jeho Kristýně. Docela ho to překvapilo. Vše se začalo
vyvíjet jinak, než si v duchu plánoval. Vlastně ještě lépe, než si
plánoval. Sám jednou rukou objímal Kláru a druhou naléval další
panáky. Ale už jenom jim dvěma.
„Na zdraví a dnešní večer.“
Zašeptal jí do ucha a snažil se ji políbit.

Dopil, odložil sklenku a začal ji jemně hladit na stehnech. Stále

však po očku sledoval kamaráda s Kristýnou na pohovce.
„Podívej,“ špitl ke Kláře. „Docela se k sobě mají.“
Oči všech čtyřech se na chvilku setkaly, ale nikdo nejevil
sebemenší chuť ukončit milostný experiment.

96
 Klára nevěřícně zírala na manžela, jak se s Kristýnou začínají
olizovat. Vůbec nechápala, co se to najednou děje. Otočila se zpět
k Ivanovi.
„Ivane!?“
Snažila se alespoň trochu protestovat, ale v jejím hlase bylo více
údivu, než záporu. Najednou cítila jeho ruku až v klíně. Ztuhla.
Chvíli nevěděla, co má dělat. Ale cítila, že jí to není nepříjemné. Spíše
naopak. Ivan se jí vždycky líbil, ale nikdy to nedávala moc najevo.
A ani teď nebyl nijak hrubý. Nemohla se ale uvolnit. Byla pořád jako
v křeči. Jeho prsty přesně věděly, kam sáhnout, kde povolit a kde
přitlačit... Jako by se znali roky. Ano, chtěla a moc si přála, aby
nepřestával.
Ani si nevšimla, že někdo zhasl světlo. Z druhého rohu pokoje
bylo slyšet jen vzdechy Kristýny. Klára už ale přestávala vnímat okolní
svět. Nechala dál Ivanovu ruku ve svém klíně a přitiskla si jeho hlavu
na prsa. Chtěla, aby ji tam políbil. A Ivan, jako by četl její myšlenky,
přitiskl rty na její prsa a potom na ústa. Začal ji vášnivě líbat. Už se
nebránila. Najednou si moc přála milovat se s ním.
Uvolnila se a Milan dosáhl svého. Konečně se spolu milují.
A tím to pro ně všechno začalo... Nebo skončilo?
Rozešli se těsně nad ránem. Nikdo se nějak nechtěl bavit o tom,
co právě prožili. Druhý den byla neděle, a tak když se za Jandovýma
zavřely dveře, padli hostitelé do ložnice jako jindy a bez dlouhých řečí
usnuli. Klára se probudila první, jako vždy. Vstala, podívala se na
Radka. Ten ještě spokojeně spal. Musím uklidit ten svinčík po včerejšku,

97
připomněly se jí v hlavě povinnosti. No tady to teda vypadá, zhrozila
se, když vešla do haly.
Pustila se s obtížemi do úklidu, a když přišla na řadu pohovka, na
které byla s Ivanem, ještě víc se jí vybavily chvilky z večera. Musela
na to stále myslet. Docela ji překvapilo, že jí nijak nevadí, že si včera
asi užil Radek s Kristýnou. Ona sama by sice nikdy nic podobného
nenavrhla a ani by nedala najevo, že se jí Ivan líbí. Byl vždy nad věcí
a zábavný. Líbil se jí prostě a včera poznala i tu rozkoš milování s ním.
Necítila žádnou vinu a už vůbec ji to nemrzelo. Jen nevěděla, jak to
teď bude s nimi dál.
„To jste domluvili s Radkem, nebo s Klárou?“ pustila se Kristýna
do Ivana, sotva se za nimi zavřely dveře a potáceli se ulicí k domovu.
Nevypadala tedy vůbec spokojeně.
„Myslel jsem, že se ti to líbí,“ kontroval Ivan.
„Plazil se po mně jako hroch. Střízlivá bych to nevydržela. Ale
nechtěla jsem vám kazit zábavu,“ podotkla uštěpačně. „Vůbec
nechápu, jak nás to mohlo napadnout, ale ty sis s Klárkou užil,“
nepřestávala Kristýna popichovat.
„Prosím tě, už to neřeš,“ pokoušel se Ivan ukončit nikam
nevedoucí debatu. „Vždyť o nic nešlo.“
„No to doufám.“
Konečně se taky doplazili domů a zalehli. Ještě, že je zítra neděle.

98
 Ivan se převaloval v posteli a ne a ne usnout.
Sex s Klárou předčil i to, v co doufal ve svých touhách. Dostal po
dlouhé době to, na co už doma dávno zapomněl. Klárka mu vlastně
během krátké chvíle dala více vášně, než Kristýna za poslední roky.
Musel pořád myslet na to, že si to musí spolu zopakovat.
Nebyl si ale jistý, jestli bude Klára chtít pokračovat.
Za půl roku už bylo všechno úplně jinak. Ivan seděl s Klárou
v kavárně a spřádali děsivý plán, jak vyřešit jejich novou životní
situaci. Zatímco on se před měsícem s jedním kufrem odstěhoval od
Kristýny a bylo jasné, že rozvod je už jenom otázkou času, Klářino
manželství i přes její nechuť bylo zatím stále nedotknutelné.
Ráda by to nějak všechno vyřešila, ale nevěděla jak. Popravdě,
chtěla by sice už být a žít jen s Ivanem. Ale pravda taky je, že ona
vlastně nic neumí, že ji Radek, jako majitel slušně vydělávající
cestovky a několika realit, vlastně odnaučil vnímat realitu a tvrdost
dnešního světa. Zvykla si věnovat se pouze koníčkům a nějak se
přestala zajímat o to, kde na všechno brát. Ivan nikdy nepatřil mezi
bohatší část obyvatelstva a ke všemu z domu odešel s jedním kufrem.
Až příliš jasně si uvědomovala, že bez Radka je na mizině s Ivanem
i bez něho a odsouzena k nuznému životu. Ale k Ivanovi ji
přitahovalo všechno ostatní. Navíc se přece jen bála, že by mohla přijít
o syna, když by se důvody jejího případného rozvodu umocnily
Radkovými kontakty.
„Musíme to udělat, já už takhle dál nemůžu,“ přerušil Ivan jejich
mlčení. Drželi se za ruce a jako by se oba báli pokračovat dál v plánu,
který vymysleli před nedávnem.

99
 „Pane Bože, vždyť je to úplně bez rizika,“ snažil se Ivan dál oba
ubezpečit a dodat si tak více odvahy. „V pondělí to uděláme,
nemůžeme to pořád odkládat. Nakonec se ještě něco pohnojí.
A pondělí je ideální.“
„Máš pravdu,“ přikývla Klára, vymanila se ze sevření Ivanových
rukou a vytáhla z kabelky kus pečlivě poskládaného papíru a klíče a
vše vložila do obálky.
„Je tam všechno. Teď je to na tobě.“
Když šli večerním městem, Klára ještě domů a Ivan na ubytovnu,
oba věřili, že už to nebude dlouho trvat a nebudou muset svůj vztah
tajit, že je čeká krásná, společná budoucnost.
Plán byl jednoduchý. Bylo potřeba se jen zbavit manžela Kláry,
Ivanova kamaráda Radka!
„Každopádně tam budeme oba,“ ujišťoval se Ivan. „Jestli nepřijdeš,
nejdu do toho.“
„Neboj.“ Políbila ho a rozešli se.

Tolik toho spolu museli vymyslet a překonat, říkala si cestou

domů. Byla přesvědčená o tom, že vše vymysleli dokonale, že
manželovy zvyky stále dobře zná. Taky věřila, že zná Ivana. Ale jak
se ukáže, v obou se hodně spletla.
Ivanovi se na ubytovnu moc nechtělo, a tak se stavil ve své
oblíbené hospůdce. Takových už bylo ve městě poskrovnu. Jemu plně
vyhovovala jak atmosféra, podobající se přístavním pajzlům, tak se mu
taky líbily mírné ceny. Penězi totiž nikdy moc neoplýval. Když ještě

100
uviděl v rohu kamaráda, hned se mu zlepšila nálada. Zamířil pohledem
k vrchnímu a vztyčeným prstem si objednal pivo.
„Čau kolego,“ vítal ho kamarád Lojza a povysunul pro něj židli na
znamení k přisednutí.
V krčmách tohoto typu se na zbytečná slova moc nehrálo. Spousta
věcí se řešila posunky. Asi taky z důvodu stálého hospodského
rámusu.
Ivan nebyl klasický hospodský typ. Byla to jeho druhá tvář a ta se
projevovala právě v zálibě vysedávání takové hospůdce. I když tam
svým vzezřením a chováním úplně nezapadal, vždycky si tam našel
někoho, s kým si mohl poklábosit a kdo byl ochoten poslouchat jeho
rozumy. A taky se vždy dověděl něco málo z podsvětí.
Za chvíli si ke stolu přisedli další štamgasti.
Byli to spíš Lojzovi kámoši.
Pití začalo mířit ke stolu častěji než jindy. Jako by se všichni u stolu
předbíhali ve zvedání rukou směrem k vrchnímu. Řeč se samozřejmě
vedla kolem peněz a práce.
„Chlapi, jděte do pr... Pořád kňučíte. Dělejte to jako já,“
rozumoval Ivan. Jeho řeč ale evidentně nepadala dnes na úrodnou
půdu. Takže i sám Lojza ho raději chytil za rameno a vyvedl směrem
k východu.
„Raději běž, nebo dostaneš přes hubu.“
Tohle se ještě Ivanovi nestalo. Možná se na tom podepsalo vypětí
z posledních dní a chuť se s někým o všechno podělit. Dnes ani
nevěděl, jak se dostal na ubytovnu...

101
 „V pondělí jedu do města, volal mi ten nový nájemník. Zase se mu
něco nelíbí na té půdě,“ hlásil Radek Kláře v pátek večer. Všechno
tedy šlo podle plánu. V neděli na stavbě nikdo nebude, a tak budou
mít s Ivanem dost času povolit tu lávku. Radek přes ni musí přejít ke
zmiňované půdě.
Ivan měl za úkol dostat Radka v pondělí na jednání k rekonstrukci
jeho hotýlku ve městě. Věděli, že zedníci dojíždějí, a proto nastupují
vždycky až v úterý. Dala mu všechny informace o stavbě a budoucím
nájemci. Svůj díl práce, vylákat Radka, tím tedy Ivan taky splnil.
V neděli večer musí ještě společně povolit ty šrouby zajišťující lávku...
„No ten už neví, co by pořád chtěl,“ projevila Klára účast
s manželovými problémy. „Já musím o víkendu ještě za kámoškou
s těma věcma po klukovi,“ nezapomněla si přichystat půdu pro svůj
plán.
Radek jenom kroutil hlavou. „No to je výborný. Ještě jí to dovez
až pod nos.“
„Ále, dyť víš, že jim ta rachotina nejede.“ Usmála se jakoby nic.
„Skočím tam v neděli po obědě.“
Ivan na ni čekal až na výpadovce. Zvláště dnes nepotřebovali, aby
je někdo viděl spolu. Moc cestou nemluvili. Oba věděli, co chtějí
udělat, a do řeči jim z toho nebylo. Všechno už bylo naplánované, a
tak nebylo moc co řešit. Ivan myslel na to, kam se za poslední rok
dostal. Ujišťoval se, že hlavním důvodem je láska ke Kláře a ne
očekávaný finanční bonus. Nebo snad vidina snazšího života. Klára
přece jen myslela na manžela a na to, co to udělá s jejich synem. Jisté
ale je, že jestli měl někdo z nich chuť celou věc zrušit, tak to neudělal.

102
 Přijížděli do města. Zaparkovali dvě ulice od Radkova hotelu a šli
dokončit svůj plán. Byli si skoro jistí, že si nikdo nevšimne, že tady
byli. No a i kdyby, tak na tom vlastně nic není, že se tam zastavili.
Klára odemkla vrata a vklouzla na chodbu. Ivan za nimi zase zamkl a
vystoupali až k půdě.
Tady se právě dokončoval největší zásah do stavby a kvůli dopravě
materiálu byla hluboká šachta stále jen překrytá úzkou lávkou, která
se dala vždy lehce vysunout a místo ní spustit kladka s hákem. Kolikrát
si říkala, jak málo stačí, aby se právě tady stalo nějaké neštěstí. Když
tu zpočátku chodila s Radkem, netušila ještě, že při jejich posledních
návštěvách stavby už bude plánovat, jak se ho zbavit.
Ivan si nasadil rukavice, vzal hasák a povolil jednu konzoli, na které
lávka držela. Při zatížení se musí smeknout a zřítit dolů.
Pád ze šestnácti metrů na betonovou podlahu nemůže přece nikdo
přežít. Podíval se na Kláru a utřel si pot z čela.
„Stejně to tam skoro nedrželo,“ prohodil směrem k ní. „Taky to
mohlo opravdu kdykoliv upadnout.“
Jako by se chtěl ujistit, že nebude nikdo moc pátrat, proč k nehodě
došlo. Jako stavitel za stav stavby zodpovídá zase jenom Radek, takže
nikoho dalšího už stíhat nemůžou. Přehodil přes kraj lávky kus hadru
a sundal si rukavice. Chytil Kláru za ruku a podíval se jí do očí. Tak a
je to.
„Jdeme?“
„Jdeme,“ přikývla. V tichosti vyklouzli z domu, nasedli do auta a
vyrazili nazpět. Když přijížděli, byla už tma. Klára vysadila Ivana na
kraji města a spěchala domů.

103
 Teď už jenom čekat, kdo ho najde. Kdo jim zavolá tu strašnou
zprávu. V pondělí se od rána snažila dělat všechno možné, aby se
nezbláznila. Pustila televizi a zase ji vypla. Pustila si hudbu, ale žádná
se jí nelíbila. Nemohla spustit z očí mobil, který ležel na krbu. Blížila
se dvanáctá hodina a telefon stále mlčel. Byla stále nervóznější.
Bojácně i netrpělivě se dívala z okna, jestli nepřijíždí třeba policie.
Čas se vlekl a stále se nic nedělo.
Malý Radeček si hrál na zahradě. Šla tedy raději za ním.
„Mami, mami, já stavím díru,“ křičel na ni, když ji uviděl. Musela
se trochu zasmát tomu, že staví díru.
„Raďulko, díra se nestaví. Díra se kope,“ poučila ho a pomáhala
mu stavět díru, potom hrad a pak zase kolem hradu příkop.
Když před domem zastavilo jejich Volvo a vystoupil z něj Radek,
nevěděla chvíli, co se děje. Běžela hned k telefonu.
„Radek je doma!“ volala zděšeně Ivanovi.
„Jedu za tebou.“
Ještě než se vytratila z domu, stačil jí Radek říct, že se na stavbě
hotelu stalo neštěstí. Že jeho mistr se zřítil do šachty a zabil se.
Ivan na ni čekal v parku. Objal ji kolem ramen a snažil se ji
uklidnit.
„Ivane, zůstaly po něm dvě děti! Radek ho tam poslal místo sebe.
Nestihl by to, tak ho tam poslal!“
Na malém městě se zpráva o smrti mistra na stavbě
známého podnikatele šířila jako blesk. Zůstaly po něm dvě děti a
zdrcená manželka. Ve vzduchu pochopitelně visela otázka, kdo za to
může.

104
 Neštěstí se probíralo taky v hospodě, kde pravidelně sedával místní
štamgast Lojza se svými kumpány.
„Poslouchej, co to tady mektal ten tvůj známéj?“ zeptal se Lojzy
jeden z nich. „Dyď to vypadá, že v tom má prsty právě on. Zmetek
jeden. Že já mu tehdy tu hubu nerozbil,“ dokončil svoje dedukce
kolega u stolu. Lojza si srovnával v hlavě Ivanovy kecy z doby, kdy tu
naposledy spolu seděli.
„No jó. Já asi na ty policajty vážně skočím.“
Lojza dlouho nepřemýšlel a i když se mu z hospody opravdu
nechtělo, šel na policii hned. Policejní inspektor nebral jeho slova
vůbec na lehkou váhu a okamžitě podnikl kroky, aby se Lojzova verze
ověřila. A ono to do sebe opravdu všechno zapadalo až moc přesně.
Když Ivan zjistil, že se na něj ptali v práci, bylo mu jasné, že je zle.
„Klárko, miláčku, musíš večer přijít na ubytovnu. Všechno ti
vysvětlím. Plán má jasný. Večer vezme všechno, co je v práci
v trezoru. Drobní zástupci svážejí vždy tržby z celého okresu. Prostě
je ukradnu. Nejdříve zítra na to šéf možná přijde. To už ale budu
pryč.“
Ivan už ztratil veškerou soudnost. V kufříku má skoro dva a půl
milionu a jediné, co ho zajímá, je zmizet co nejdál. Když za ním Klára
večer přišla, snažil se ji uklidnit a přesvědčit, aby šla s ním.
„Podívej se. Je tu dva a půl mega,“ mávl směrem ke kufru.
Klára jen vytřeštila oči! „Ivane, proboha, co s tím chceš dělat?“
Ivan se na ni chvíli koukal vytřeštěnýma očima a pak začal doslova
ječet: „Stejně nás zavřou! Oni na to přijdou! Nesmí nás chytit! Musíme
zdrhnout!!!“

105
 Klára už byla ze všeho úplně na dně. „Ale kam? Kam chceš utíkat?“
Najednou se ji chtělo ze všeho zvracet. Od pondělka se na sebe
nemohla ani podívat.
Stále musela myslet na toho chudáka, co se zabil kvůli ní a Ivanovi.
Najednou viděla v jiném světle taky Radka. Nestaral se od pondělka
o nic jiného, než o pozůstalou po jeho mistrovi. Dokonce s Klárou
probíral, co má dělat, kdyby ho náhodou zavřeli. Chudák... Vůbec
netušil, že to všechno bylo úplně jinak. Podívala se na Ivana
zarudlýma očima a zoufale až s odporem vykřikla: „Já už s tebou
nikam nejdu, Ivane!“

Vtom se ozvaly rány a křik.

„Policie, otevřete!“
Bouchaní na dveře, které to nemohly dlouho vydržet.
A povolily...
Do místnosti vtrhlo několik šílených zakuklenců. Ivan stačil
zmizet oknem. Klára se nebránila. Skončila v cele předběžného
zadržení a později ve vazbě.
Za půl roku bylo všechno úplně jinak. Po tom všem, co se Radek
v průběhu vyšetřování dověděl, odcházel od soudu spokojeně. Ivan
sice zmizel asi navždy, ale Klára spravedlnosti neunikla. Jedenáct let
ve věznici s ostrahou ji snad dostatečně vytrestá a možná i předělá.
Rozvést by je měli do měsíce. Rozhodl se, že Kláru do budoucna
vymaže z hlavy.
Nasedl do auta a uháněl k rodičům pro Radečka. Teď tady chce
být hlavně pro něho.

106
 Knihy Jiřího Granta

Vzdušné zámky

Píše se rok 1946. Od konce války uplynul právě rok. V malém

středočeském městě nedaleko Prahy se mladí manželé se dvěma dětmi
rozhodují, že se přestěhují do Sudet, kde se po odsunu německého
obyvatelstva uvolnilo hezké hospodářství. Brzy po příjezdu však zjistí,
že situace v pohraničí je daleko horší, než čekali.
Jak bude vypadat jejich život v nové domovině, poznamenané
násilím, intrikami a chamtivostí? Prosadí se v drsném prostředí?
A nezapomenou, jak je pro život důležitá láska?

https://eknihyjedou.cz/vzdusne_zamky

Růže a trní

Soubor originálních povídek českého autora o životě, lásce a

nenávisti.

https://eknihyjedou.cz/ruze_a_trni

107
Agentura

Příběh skupinky čtyř mladých lidí, kteří se rozhodnou živit drobnou

kriminalitou. Zakrývat stopy před policií umí dokonale, jejich akce
zdánlivě nemají chybu. Zapomenou ale, že v českém rybníčku je
dravých ryb mnohem víc. A mnohé z nich jsou podstatně větší a
nebezpečnější než oni.

https://eknihyjedou.cz/agentura

108
 OSM STRÁNEK ŽIVOTA
Hana Militká

Věnováno nakladateli Martinu Koláčkovi do knihy,

která vyjde k desetiletému výročí existence
jeho nakladatelství E-knihy jedou.

Malá Anežka se poprvé zamilovala ve školce. Neměla

jednoduchou situaci. Oblíbila si jednoho chlapečka jménem Jarda. Na
tom by nebylo nic divného. Ale Jarda měl bratra dvojče. Anežce občas
dalo dost práce, aby správně poznala, který je ten její miláček. Snažila

109
se na lavičkové houpačce sednout si vedle něho. To byl snad jediný
její projev náklonnosti.
V pěti letech si doma hrála s figurkami šachů. Její starší bratr se učil
do školy báseň Křišťálovou studánku. Četl si text pořád dokola, ale
nemohl si ho zapamatovat. Únavou zmlkl. Anežka vzala pěšce, ten
předstoupil, uklonil se a dívka řekla celou báseň bez jediné chybičky.
Slyšela ji matka a podivila se: „Ty ses tuhle básničku učila?“
„Ne, jen jsem ji teď a tady slyšela. Je docela pěkná,“ zhodnotila
dílo. Svou paměť nekomentovala. Měla dojem, že je normální si tak
rychle zapamatovat pár slov. Číst ještě neuměla, ale básničky se jí
líbily.
Šla do první třídy. Dvojčata tam nenastoupila. Zmizela z jejího
života. Chvilku litovala, ale pak si oblíbila spolužáka Standu.
Projevovala se tím, že mu držela místo vpředu, když se všichni
prvňáčci měli o pauze seřadit u dveří, aby odešli spořádaně na toaletu.
Dál se jejich vztah nerozvíjel.
Za pár let se do ní zamiloval jiný spolužák Milan. Měla z něho
trošku legraci, přestože jeho pozornost vítala. Milan patřil mezi horší
žáky, Anežka byla premiantkou. V oblibě byli jiní hoši ze stejného
ročníku a po nich pokukovala i Anežka. Ale marně.
Jednou ji šel doprovodit domů spolužák Zbyněk. Anežka se cítila
zkušená, byla několikrát zamilovaná. Doma na zahradě začala přivádět
Zbyňka do rozpaků, když po něm chtěla pusu. Čím víc se červenal,
tím víc dorážela, až plachý polibek dostala. Měla ze Zbyňka velkou
legraci, že podlehl.
Anežka se učila výborně.

110
 Od mládí celým srdcem toužila po spřízněné duši. A takový muž
se objevil. Anežka se bránila, nechtěla s ním chodit. Měla zrovna
letmý vztah s ženatým mužem. Necítila touhu se vdávat, nevadilo jí,
že je její přítel ženatý. V té době chodila na vysokou školu a byla
spokojená. Mladý muž jménem Pavel jí řekl: „Zeptej se svého
ženatého přítele, jestli si tě vezme.“
Anežka to udělala a přišla na setkání s Pavlem smutná. Hned sdělila
Pavlovi, že si ji ten ženatý muž nevezme. Když mu řekla, že se objevil
jeden mladý hoch, ženáč vycouval s poznámkou, že mládí patří
k sobě. Byl totiž skoro o dvacet let starší a měl rodinu.
Anežka plakala, že ztratila milence. A zvláštní bylo, že Pavel plakal
s ní.
Jednou spolu seděli ve vinárně a měli plné skleničky výborného
vína. Pavel slavnostně prohlásil: „Pořád se mnou nechceš chodit, tak
se vezmeme.“ Ťukli si, napili se. Dívka zůstala jako opařená.
Uvědomila si: „Připili jsme si na sňatek. Teď to nemůžu vzít zpátky.“
Oznámila rodičům, že se bude vdávat. Představila jim Pavla.
Maminka byla poněkud rozčarovaná: „Myslela jsem, že se někdy vdáš
za vysokoškoláka. Nebude vám to klapat. Má jen výuční list.“
Anežka zareagovala: „Jestli jste proti svatbě, tak uděláme jen malý
obřad se dvěma svědky.“
Matka couvla.
Rodiče zamluvili termín.
Anežka byla jako na trní. Pořád váhala, zda se má vdát, nebo ne.
Nakonec se svěřila svému nastávajícímu. Ten zareagoval naprosto

111
nečekaně: „Jestli si opravdu nejsi jistá svatbou, tak řekni vašim, ať zruší
termín svatby. Vezmeme se, až si budeš jistá.“
Dívka byla v šoku. Takovou ohleduplnost vůbec nečekala.
Uvědomila si: „Tohle by dokázal říct málokdo.“ Tím se uklidnila a
kývla na svatbu.
Při obřadu měla nevěsta velikou trému. Matka ji pak upozornila:
„Ty ses viditelně třásla. Měla jsem strach, že omdlíš.“
Nevěsta věděla, že se chystá její únos. Pořád se nic nedělo.
Nakonec sbalila svědkyni s přítelem a únos vedla sama. Taxikář vozil
ženicha po městě, až se mu ho zželelo a prozradil úkryt uprchlíků.
Zjevili se na Kolibě, kde uprchlíci zvesela popíjeli. Anežka se
schovala pod stůl, aby ji ženich nenašel. Ale ten ji viděl hned při
příchodu. Zaplatil celou útratu a dovezl všechny na oslavu.
První rozhodnutí Anežky o rozvodu vzniklo hned po obědě.
Matka jí sdělila, že ženichovi kamarádi se hrozně opili. Nevěsta se
naštvala, že si je má ženich hlídat, a trvala na rozvodu. Tenkrát jejich
manželství zachránil mladší bratr nevěsty, který ji přesvědčil, že je
v tom ženich Pavel nevinně. Nemůže přece každého hlídat, jestli
nepřehání pití. Tak zažehnal první pokus o rozvod.
Další rozvod hrozil, když byli u přátel a nastal první pokus
o prohození partnerů. Kamarádovi to nešlo, ale Pavel s paní domácí
se načechrávali. Anežka se urazila. Možná proto, že si sama neužila.
Ale hlavně jí vadilo, že vznikla erotická atmosféra mezi Pavlem a
ženou kamaráda. Sbalila se a utekla.
Pavel byl naštvaný, jel od nich přímo do práce. Volal jí až v deset
hodin. Anežka vysvětlovala, co se v ní dělo. Po návratu z práce se vše

112
v horké náruči urovnalo. Pavel byl vynikající milenec, vášnivý a
vytrvalý. Naprosto si vyhovovali.
Jednou byli doma, popíjeli a povídali si. Pavel řekl něco
nevhodného. Anežka se naštvala. Sbalila spacák a chtěla odejít. Pavel
ji chytil a ptal se jí, kam jde.
„Jdu spát do výtahu. Tady nebudu,“ pronesla hrdě.
„Uvidí tě tam nájemníci, až se budou vracet domů,“ namítal.
„To nevadí. Určitě pochopí, jak se mám s tebou špatně.“
Za chvíli zkusila prchnout znovu. Pavel ji zase chytil. Anežce se
zalíbilo, že ji chytá. Cítila, jak moc o ni stojí. Zkusila ještě párkrát
utéct. Naposledy ji Pavel přestal chytat: „Jestli tam chceš přespat, tak
si jdi.“
„Nechci, tady je mi líp,“ usmála se a přestala prchat.
Vedli dlouhé rozhovory o svých názorech i citech, o touhách.
Naučili se spolu přemýšlet o věcech a rozebírat události. Jejich vztah
sílil.
Jednoho dne se rozhodli, že v létě pojedou na dovolenou.
„Mohli bychom jet k moři, co říkáš?“ navrhla Anežka.
„Jak myslíš…“
„Nemáš rád moře?“
„Nic mi to neříká. Nikdy jsem tam nebyl.“
„Vážně? Vždyť tvoje matka jezdí k moři každé léto.“
„Ano, ale nikdy nás nevzala. Říká, že si od dětí musí odpočinout.“
Tohle Anežka nechápala. Pochází ze čtyř dětí a rodiče je vždycky
brali s sebou.

113
 Vydali se do východního Německa. Při prvním koupání v Baltu
se zeptala manžela, jak se mu moře líbí.
„Jo, dobré, jen trochu ledové.“
Manželka se začala smát. Všimla si, že jeho pánská okrasa se
ledovou vodou scvrkla. Občas si na to vzpomněla a žertovala, že jeho
mocný úd se scvrkl do mínusu.
Moře si oba zamilovali a jezdili k němu spolu dlouhá léta, hlavně
do Chorvatska. Tam byla voda teplá. Možná ještě je. Jinam ani
nechtěli.
Žili spolu krásný život plný lásky a dobrodružství. Občas přišly
trable, ale všechny překonali. Až na jeden veliký problém. Pavel vážně
onemocněl.
Po dvou letech léčení zákeřné chorobě podlehl. Bylo jim
sedmdesát let, když odešel manžel Pavel. Prohrál svůj život v boji
s nemocí.
Na poslední dny si ho vzala Anežka domů. Má na tuto dobu krásné
vzpomínky. I na celý společný život.
Tentokrát bylo zle i s Anežkou. Denně mluvila dlouhé rozhovory
se svou sestrou a bratrem. Nechtěla utěšovat. Jen potřebovala cítit, že
s ní někdo je, věnuje pozornost a má ji rád.
Ale po pravdě řečeno, neviděla žádnou budoucnost.
Sestra ji utěšovala: „Za čas bude líp.“
Anežka se ptala: „Kdy? Za týden? Rok? Deset let?“ Věděla, že ji nic
hezkého nečeká.
Mladší dcera její sestry moc pomohla s Pavlem. Po jeho odchodu
často Anežce volala a ptala se, co ten den jedla. Teta Anežka si

114
s hrůzou uvědomila, že ten den snědla jen jeden rohlík a zapila vodou.
Pochopila, že se musí upnout na pravidelnou stravu a pečlivě brát
všechny léky. Nebo hrozí konec i pro ni.
Od té doby se musela neteři hlásit a vyjmenovat celý denní
jídelníček, který opravdu snědla.
Tím jí neteř zachránila život. Anežka to ví a velmi si neteře váží.
Uvědomila si: „Je vidět, že přemýšlí o druhých, a to je velký dar.
Málokdo to umí.“
Za rok po manželově smrti se zčista jasna objevil ctitel. Dlouho
nemohla uvěřit tomu, že má o ni opravdu zájem. Vypadala jako kost
a kůže, po celém těle se jí nadělaly vrásky. Po skonu Pavla hodně a
naráz zhubla. Vypadla hrozně.
Ctitel jí sdělil: „Máš hezký zadek.“
„To asi špatně vidíš,“ podotkla bez nadšení.
Sestra jí na to řekla: „Neblázni, on vidí úplně jiné věci, než ty.“
A měla pravdu.
Rozvinul se mezi nimi nádherný vztah. Prožívají obrovské
milostné vzrušení, krásný sex a hluboké psychické obohacení a
souznění. Mají stejný humor, moc rádi si povídají o čemkoliv. Velmi
si váží jeden druhého, respektují se. Oba žasnou, že je něco tak
nádherného potkalo v jejich pokročilém věku. On je mladší o pět a
půl roku a Anežka si dělá legraci, že ji klofnul zajíc.
Několikrát mu řekla, že jí zachránil život. A je to pravda. Bez něho
by se určitě utrápila.

Na věku nezáleží. Nejdůležitější na světě jsou kvalitní vztahy.

115
 Výběr z desítek knih Hany Militké

Monique s.r.o. 1: Záhadné úmrtí

Hana Militká přináší novou krimi sérii nazvanou MONIQUE

s.r.o.
V 1. díle s podtitulem Záhadné úmrtí se setkáme s hlavní hrdinkou
Monikou, která se snaží s manželem Hynkem rozjet vlastní cestovní
kancelář. Nečekané události je však místo k cestování přinutí k boji se
zločinem.
Nová série je jiná v tom, že budou jednotlivé díly na sebe
navazovat. Můžete se těšit, Monika se brzy vrátí.

https://eknihyjedou.cz/monique_1

Seznámení (1. díl ze série Krimi)

Poručík Anna Kvapilová ukončila vysokou policejní školu a

získává své první zkušenosti s detektivní prací. Dokáže obstát
v náročné životní zkoušce?

https://www.palmknihy.cz/ekniha/seznameni-342691

116
 Čaroděj

Autorka mnoha úspěšných detektivek přichází s napínavým

konspiračním románem Čaroděj. Hlavní postavou je Jiří Veselý, který
vede důležité setkání „kandidátů“. Nominovali je nejmocnější tohoto
Světa. Všichni musí projít náročnou Zkouškou, aby jeden z nich
získal nejdůležitější funkci ve struktuře Velké Evropy. Vyhraje Lord
Harry? Nebo mladý syn italského mafiána? Či Němka Brunhilda,
přezdívaná Sušená sardel? Možná...

https://www.palmknihy.cz/ekniha/carodej-205669

117
 BOŽÍ MLÝNY
Saša Nový

1. Snídaně

Martin měl hlad. Ráno se nestihl nasnídat, ale pospíchal. Na celé

dopoledne měl domluvené pohovory s novými brigádníky. Víkend si
dovolil strávit doma u mamky. Během sezóny na to neměl vůbec čas.
Práce správce hradu mu zabírala všechen, nejen volný, čas. Když před
pěti lety nastupoval na tuhle pozici, netušil, že práci bude muset
obětovat i svůj soukromý život. Za ty roky si však zvykl. Hlavně díky
tomu, že svou práci měl rád a splnil se mu sen. Kdo mohl říct, že je
purkrabím na středověkém hradě?
Ve chvíli, kdy projel Prahou a vyjel na dálnici směr Mladá
Boleslav, měl chuť zastavit u první čerpací stanice. Žaludek se hlásil
o svá práva stále naléhavěji. Martin si okamžitě představil kávu
z automatu a předraženou sušenku. Bylo to lákavé, ale nakonec
odolal. Do Boleslavi to měl něco přes půl hodiny a hned u sjezdu
z dálnice byl mekáč.
Říká se, že hlad má velké oči. Martin si objednal snídaňové menu.
Na chvíli přemýšlel, že by snědl i dvě porce. Naštěstí zvítězil zdravý
rozum a s tácem odešel k nejbližšímu volnému stolku.
„Je tu volno?“ zeptal se blonďatý mladík s krásným úsměvem.
Martin si vychutnával každé sousto a neznámý ho vyrušil. Přesto
se zachoval slušně a mlčky přikývl. Po chvíli mu začalo vrtat v hlavě,

118
proč si neznámý sedl zrovna k němu, když kolem bylo spoustu
volných stolků. Na druhou stranu mu to nebylo nepříjemné. Kluk
naproti byl sympaťák, štíhlé postavy a měl úžasně krásné rty a úsměv.
Alespoň se bylo na koho dívat. Jediným ALE byl věkový rozdíl.
Martinovi bylo pětačtyřicet a neznámého odhadoval sotva na dvacet
let.
„Mají to dobré. Jen kdyby to nebylo tak drahé,“ pokusil se
neznámý o rozhovor.
„No jo, co se dá dělat. Není to jako bufet na náměstí,“ pokrčil
rameny Martin a napil se kávy.
„Vy jste odsud?“
„Jen projíždím,“ odpověděl ze slušnosti Martin. Kluk naproti se mu
sice líbil, ale tlačil ho čas. Za půl hodiny už měl sedět v kanceláři.
Tušil, že Anička, jeho kastelánka, už nervózně pobíhá po kanceláři a
z okna vyhlíží, kdy Martin dorazí.
„Také nejsem místní,“ usmál se neznámý.
Martin dojedl a dopil. Zvedl se, vzal tácek a šel ho odnést do boxu.
Rovnou si umyl ruce. Bundu s baťohem nechal na vedlejší židli. Šel
jen dva, tři metry. Když se otočil, aby se vrátil ke stolu, neznámý tam
už nebyl. „To byla rychlost,“ ušklíbl se Martin a pomalu se vracel ke
svému místu. Bunda s baťohem byly na svém místě. Vzal věci do ruky
a vyšel z fast foodu ke svému autu.
„Kde se flákáš, šéfe!“ přivítala Anička nervózně svého nadřízeného,
když vešel do kanceláře.
„Hezký den,“ usmál se Martin, pověsil bundu na věšák a z baťohu
vyndal notebook, který nosil stále sebou, „také tě rád vidím. Venku

119
jsou úplné davy zájemců, nemohl jsem kolem nich projít,“ culil se a
posadil ke svému stolu.
„No právě!“ začala se rozčilovat kastelánka, „ozvali se mi tři
zájemci, ale vlak měl zpoždění a ujel jim autobus, co sem jezdí. Čekají
v Sobotce na náměstí.“
„Mohla jsi zavolat, já bych je po cestě nabral.“
„Už víc jak půl hodiny ti volám, ale nebereš to!“
„To není možné,“ divil se Martin a šel ke své bundě, aby z kapsy
vyndal telefon. Sáhl do prázdna. Mobil tam nebyl. Vyděšeně se začal
prohledávat. Jako střelený vyběhl z kanceláře. Průjezdem prolétl, jako
by mu bylo znovu dvacet. Telefon nenašel ani v autě. V tu chvíli ho
polil studený pot.
Martin a jeho mobil byly nerozlučná dvojice. Jeden bez druhého
neudělal ani krok. Sdíleli spolu i ty nejintimnější chvíle na toaletě a
podobně.
„Našel jsi ho?“ zeptala se nesměle Anička. Nemohla přehlédnout,
že její šéf je na pokraji zhroucení.
Martin si znovu prošacoval bundu. Potom se vrhl k baťohu. Ale
ani tam svůj IPhone nenašel. „To byl určitě ten zmrd!“ vykřikl Martin
nenávistně a těžce dosedl na svou židli.
„Vysvětlíš mi to?“ zeptala se nechápavě kastelánka.
Martin jen znechuceně mávl rukou. Na internetu si našel kontakt
na svého operátora a z pevné linky zavolal. Okamžitě nahlásil krádež
telefonu a nechal zablokovat své číslo. Měl sice neomezený tarif, ale
nechtěl, aby mu přišel účet za hovory na placené linky a do Jižní

120
Ameriky. Když konečně odložil sluchátko, zapálil si cigaretu a
nešťastně se podíval na svou kolegyni.
„Vidím, že jsi přišel o svou nejoblíbenější hračku, ale pořád nevím,
co se stalo.“
Trvalo to ještě nějakou chvíli, ale když se Martin konečně trochu
uklidnil, začal Aničce vyprávět své ranní setkání s neznámým
klučinou v mekáči. Byl si zcela jistý, že mobil mu ukradl neznámý
mladík.
Kastelánka se nejdříve tvářila vyděšeně. Ale postupem času se
začala culit. Přesto se snažila ovládat. Dokázala si představit, jak jejího
šéfa celá událost vykolejila. Kdyby se to stalo jí, šílela by určitě víc.
Přesto si nedokázala odpustit malé rýpnutí. „Už několikrát jsem ti,
šéfe, říkala, že ne každý hezký kluk je i poctivý.“
„Ha ha ha,“ ušklíbl se Martin. Věděl, že jeho kolegyně má pravdu.
To, že je na kluky, nebylo na hradě žádným tajemstvím. Všichni jeho
kolegové to věděli. Martin se však držel zásady, že co je v domě, není
pro mě. Někdy to bylo těžké, v sezóně tu měl i čtyřicet brigádníků a
spousta z nich byli hodně pěkní kluci. Ale ani tak Martin nepolevil ze
své zásady. Nakonec se nechal okrást neznámým klučinou při snídani
v mekáči. „Až tady skončíme, musím zpátky do Boleslavi pro novou
sim kartu.“
„Pro ty zájemce o brigádu mám zajet sama, nebo tam pojedeš ty?“
Mlčky jí podal klíče od svého auta. Anička pochopila. Vzala si je a
vyšla z kanceláře. Potřeboval alespoň trochu času, aby se vzpamatoval.
Ten telefon ho hodně mrzel, ale nejvíc se ho dotklo, že se nechal tak
hloupě okrást. Navíc od kluka, který se mu tolik líbil.

121
 Martin měl dvě zásady, které dodržoval. Nikdy si nezačínal nic
s nikým, koho zaměstnával. Druhá zásada byla, že nepil alkohol
v práci. Už jen proto, že to samé vyžadoval po svých podřízených.
Dnes však udělal výjimku. Zážitek z fast foodu ho rozhodil natolik, že
zaběhl do svého bytu, který na hradě měl, a dal si panáka becherovky.
Nakonec zhřešil víc a dal si druhého. Potom si šel vyčistit zuby a
vypláchnout pusu ústní vodou a vrátil se do kanceláře.

2. Pohovor

„Vezmeš si ty čtyři? Já musím znovu do města, čekají tam další

dva,“ vyhrkla zadýchaně Anička, když nakoukal do kanceláře. „Ono
jich přijelo víc, jen o sobě nevěděli.“
„Pošli je sem do kanceláře. Udělám jim kávu a počkáme, až se
vrátíš s ostatními.“
Během chvíle se do jeho království nahrnuly dva kluci a dvě holky.
Po svém ranním zklamání si Martin odpustil hodnocení jejich
fyzických kvalit a přátelsky se na všechny usmál. „Vezměte místo tady
na sedačce, a kdo si dá kávu nebo čaj?“
„Já bych si dal kávu,“ ozval se klučina s afro účesem na hlavě.
Všichni ostatní se jen nesměle rozhlíželi po kanceláři.
„Dobře, ty kávu. Co zbytek?“
Po chvilce ticha se nakonec vyjádřili i ostatní. Martin je nechtěl
trápit. Uměl si představit, jak se mnozí z nich cítí. Všichni to byli lidé
kolem prahu dospělosti. Jejich životopisy měla u sebe Anička.

122
print-biwrina-margin-0

Když sám nastupoval před lety na hrad, myslel si, že se z toho

zblázní. Vždycky miloval historii a hlavně středověk. Najednou seděl
v té samé kanceláři, kde dnes sám úřadoval, a měl pocit, že to
nerozdýchá. Byl nervózní a zároveň nadšený, že je jen krůček o toho,
aby mohl pracovat na jednom z nejzachovalejších středověkých hradů
v Čechách.
Martin postavil na stůl dvě kávy a dva hrnky s čajem. Zároveň tam
přidal misku se sušenkami, které připravila Anička. Ona byla ještě
větší sociál než Martin. Potom osazenstvo vybídl, aby se nestyděli a
pochutnali si.
„Mohla bych si zakouřit?“ ozvala se slečna rozměrnějších tvarů.
„Nemám s tím problém, sám také kouřím,“ usmál se Martin a
přinesl na stůl popelník.
Nebylo to sice zrovna správné, ale on tu nebyl od toho, aby
suploval výchovu rodičů. Jestli kouřili, byla to jejich věc. Ani ho
nepřekvapilo, že kromě kluka s afro účesem si zapálili všichni. Ještě
dřív, než ochutnali sušenky a nápoje, které si objednali. Navíc ta
silnější slečna se mu začala zamlouvat. Hledal průvodce a bylo vidět,
že tahle zřejmě neměla problém s komunikací. Ne každý, kdo měl rád
historii, dokázal předstoupit před skupinu třiceti, někdy čtyřiceti lidí
a způsobem, které by návštěvníky zaujal, je odprovázet na hodinové
prohlídce.
„Už jsme tady všichni,“ oddychla si Anička, když vrazila do
kanceláře. V patách jí byli poslední dva zájemci o práci průvodce.
„Běž se vydýchat, udělám jim taky něco k pití, potom se do toho
pustíme,“ naklonil se Martin ke své kastelánce.

123
 „Vítám vás na našem hradě,“ postavila se Anička vedle Martina a
s úsměvem přejela pohledem po všech přítomných, „já jsem
kastelánka Anička. Tady vedle mě sedí správce hradu Martin.
V emailu jste všichni dostali průvodcovský text, který jste se měli
naučit. Nejdříve vám něco řekne sám pan purkrabí. Něco málo
k tomu potom přidám i já, a nakonec si společně uděláme prohlídku
hradu. Od vás budu chtít, abyste se mi předvedli. Ještě jedna věc,
vidím, že šéf vám povolil v kanceláři kouřit. Sama jsem kuřák, ale platí
striktní pravidlo, že kromě téhle kanceláře se na hradě nesmí kouřit.
To po vás budeme tvrdě vyžadovat a vy to budete vyžadovat po
návštěvnících. Nerada bych byla první kastelánka, které vyhořel
hrad.“
Martin poděkoval Aničce a seznámil uchazeče se základními
pravidly. On tu byl hlavně od personálních, mzdových a provozních
věcí. Anička měla na starosti průvodce, pokladny a parkoviště. Jeho
proslov nebyl dlouhý. Nikdy nebyl žádný velký řečník. Proto sám
skoro nikdy neprovázel návštěvníky. Když Anička asi po hodině vzala
všech šest zájemců z kanceláře, Martin si oddychl.
Otevřel notebook a začal zpracovávat rozpočet hradu pro letošní
sezónu. Měl na to poslední dva dny. Majitelé hradu a celého panství
byli v tomto neoblomní. Ve chvíli, kdy Martin začal počítat náklady
na mzdy, ozval se v kanceláři zvonek. Podíval se na monitor. Byli už
na takové úrovni, že po hradě měli kamery. Jedna z nich byla
i u brány na spodní nádvoří, kde byla v sezóně pokladna, prodejna
upomínkových předmětů a občerstvení. Zároveň se tam nacházela
ubytovna pro zaměstnance.

124
 „Co si přejete?“ zeptal se Martin do domácího telefonu.
„Jdu na ten pohovor,“ ozval se mužský hlas do mikrofonu
u kovové brány.
„Trochu pozdě,“ neodpustil si Martin.
„Omlouvám se, ale ujel mi autobus a musel jsem pěšky.“
Martin zazvonil a neznámý prošel brankou. „Pojďte nahoru
k hlavní bráně do hradu. Za chvíli si vás někdo vyzvedne,“ navigoval
ho Martin.
Neměl rád opozdilce. Sám vždycky jezdil všude včas. Někdy
i dřív, než na kdy byl domluvený. Přesto nechtěl neznámého
odmítnout. Sezóna se blížila a chybělo jim ještě několik brigádníků.
„Teď jste si to vyzkoušeli nanečisto. V sezóně je to mnohem horší.
To se vám stane, že budete mít ve skupině čtyřicet, někdy i víc lidí.
Ne všechny to zajímá. A hlavně, často se najde nějaký šťoura, kterého
ani nezajímá historie hradu, váš výklad, ale chce jenom prudit,“
vysvětlovala Anička skupince uchazečů, když je přiváděla do
kanceláře, „musíte si vždycky zachovat úroveň, chovat se slušně,
i když ten dotyčný je zralý na pěst. Jsou to prostě návštěvníci, kteří si
za svou prohlídku zaplatili. Jsme soukromý hrad a oni nás živí.“
Za ty roky, kdy Martin dělal správce hradu, už zažil hodně
pohovorů. Věděl, že lidé často mluví, ale jejich výrazy, pohledy a tváře
prozradí často víc než slova, která řeknou. Proto sledoval skupinku,
která vešla za kastelánkou do kanceláře. Už od začátku měl určitý
názor. A když si znovu prohlížel jednotlivé uchazeče, spokojeně se
usmál. Korpulentní slečna a mladík s afro střihem nezklamali. Oba se
tvářili spokojeně a sebevědomě. Ve tvářích ostatních se zračila

125
nervozita a nejistota. Ale ani nad nimi Martin nelámal hůl. Sám dobře
věděl, jak dokáže nervozita a tréma člověka vykolejit. Sám toho byl
nejlepším příkladem. Anička si ho kvůli tomu nejednou dobírala.
Přemýšlení přerušil zvonek. Martin se znovu podíval na monitor,
kde byly záběry ze všech kamer. Opozdilý zájemce stál u hlavní brány
do hrady a hleděl do kamery.
„Pojď se mnou!“ vyštěkl Martin překvapeně i naštvaně na svou
kolegyni a doslova ji táhl do vedlejší místnosti, kde měla kancelář
kastelánka a byla tam zároveň kuchyňka.
„Kousl tě pes!? Nebo ses zbláznil?“ vyhrkla překvapeně Anička,
když za nimi Martin zavřel dveře kanceláře.
„U vrat je další zájemce!“ vyhrkl Martin vyděšeně.
„Je to snad smrtka?“ pokusila se Anička o žert. Vůbec nechápala,
co se děje.
„To je ten parchant, co mě dneska ráno okradl!“ vykřikl Martin
naštvaně.
„Zavolej policajty! Nebo mu snad mám jít rozbít hubu sama?“
Martin se na Aničku překvapeně zahleděl. Uvědomil si, že se chová
jako blázen. V první chvíli se chtěl rozběhnout z kanceláře, chytit
toho šmejda pod krkem a vytřást z něj svůj mobilní telefon.
Nevylučoval, že by mu i nějakou fláknul. Rozhodl se. Vydal se ke
dveřím, že si to s tím šmejdem vyřídí.
„Počkej!“ zarazila ho Anička.
Martin se na ni překvapeně ohlédl.
„Něco mě napadlo,“ začala se culit kastelánka a přitáhla si šéfa blíž
k sobě. Potom mu začala vysvětlovat svůj plán.

126
 3. Boží mlýny

„Omlouváme se, řešili jsme nějaké provozní záležitosti,“ usmál se

Martin na zájemce, když se vrátil do své kanceláře. „Máte někdo
nějaké dotazy?“
Uchazeči na sebe nervózně pokukovali. Bylo znát, že je zajímá
jediné, a to, jestli prošli konkurzem. Po chvíli se ozval klučina s afro
účesem a zeptal se na peníze. Jeho kuráž dodala odvahu i korpulentní
slečně, kterou zajímalo, jak to bude se smlouvami a ubytováním.
Martin se nenápadně ohlédl ke dveřím kanceláře kastelánky. Tam
si Anička odvedla opozdilce a zloděje v jedné osobě. Takhle se spolu
domluvili. Anička s ním měla udělat kompletní pohovor
i s prohlídkou hradu, kde se měl mladík ukázat i jako průvodce.
Potom přítomným odpověděl na vše, co je zajímalo. Přesto
nenápadně pokukoval na monitory. Když zjistil, že Anička prošla
průjezdem do horních prostor hradu, trochu se uklidnil. Se všemi se
rozloučil, poděkoval jim za jejich zájem a slíbil, že nejpozději do
konce týdne se všem osobně ozve a řekne jim, jak se rozhodli. Neušlo
mu, že mnozí se zatvářili nespokojeně. Zřejmě čekali, že se konečné
rozhodnutí dozví ještě během dnešního pohovoru.
„Nyní vás pustím z hradu. Budu rád, když se seznámíte i s okolím.
Až tu budete pracovat, lidé se vás budou ptát i na tyto věci. Za hodinu
odjíždí z návsi autobus do města. Přesto, pokud by to někdo nestihl,
dejte vědět a my vás odvezeme zase autem.“
Po návratu do kanceláře si Martin nervózně zapálil cigaretu. Byl
naštvaný. Nejraději by se rozběhl za tím šmejdem a svůj telefon

127
z něho vymlátil. Anička, která měla dobré vztahy s klukama
z místního oddělení policie, pod které spadali, se s nimi měla
domluvit. Martin proto čekal, až se dole u brány objeví jejich auto.
Netrvalo to zase až tak dlouho. Hlídka se objevila za deset minut.
„Zdravím vás, pánové,“ přivítal Martin hlídku, když s ní došel do
kanceláře. Od vidění se s nimi znal. Vysvětlil jim, co se stalo a jaké
s kastelánkou vymysleli řešení.
„Skoro to vypadá, že máte nějaké zkušenosti s naší prací,“ usmál se
starší z policejní hlídky. Byl to podporučík.
„Po dvanácti letech služby u vašeho spolku si ještě něco pamatuji,“
pokrčil Martin nevinně rameny a hlídce vysvětlil, že než šel pracovat
na hradě, sloužil u policie. Atmosféra v kanceláře se okamžitě změnila.
Oba policisté se hned k bývalému kolegovi chovali jinak. Martin byl
rád. Měl obavy, jak se budou tvářit.
Ve chvíli, kdy na monitoru viděli, že se Anička vrátila se zlodějem
do kanceláře, vešel tam i Martin.
„Koukám, že máme ještě jednoho uchazeče o práci,“ začal se
Martin přátelsky usmívat a nenápadně se postavil ke dveřím
z kanceláře. To, kdyby mladík dostal chuť utéct.
„Tady Vláďa je velmi šikovný,“ vžila se Anička rychle do role, „má
dobrou paměť a je velmi všímavý. I když neměl dopředu
průvodcovský text, je vidět, že o historii hradu leccos ví.“
„Mám moc rád historii,“ začal překvapeně blekotat mladík, který
Martina okamžitě poznal.
„Já jsem ale hrozná,“ plácla se Anička teatrálně do čela, „zapomněla
jsem ti představit svého šéfa a správce zdejšího hradu.“

128
 „My se přece známe,“ tvářil se Martin přátelsky, přistoupil
k mladíkovi a podal mu ruku, „ráno jsme spolu snídali v Boleslavi.“
„To si nepamatuji,“ ošíval se zloděj a bylo vidět, že by nejraději
utekl.
„Vážně?“ dělal překvapeného Martin, „já si tě pamatuji velmi
dobře. A také si pamatuji, že po tvém rychlém odchodu mi zmizel
i můj mobilní telefon.“
„Co si to dovolujete!“ vykřikl mladík a prudce se postavil na nohy.
V tu chvíli mu začala vyhrávat kapsa bundy.
„Nějak jsem zadala polohu tvého telefonu a ono to vyzvání tady
v kanceláři,“ hrála překvapenou Anička.
„Vážně? Že bych ho nechal někde tady?“ mávl Martin rukou a
vyslal ke zlodějíčkovi sladký úsměv.
„Jděte do prdele!“ vykřikl nenávistně klučina, rozběhl se ke dveřím
a skoro je vyvrátil, jak je prudce otevřel.
„Přejeme hezký den, pane purkrabí, my si jdeme pro ten dárek, co
jste nám slíbil,“ vešel do kanceláře starší z policistů a mladíka doslova
zatlačil zpět. Jeho kolega ho následoval.
Zbytek byl už jen trapná fraška. Mladík si hrál na uraženého,
vykřikoval něco o policejním násilí a vyhrožoval jakýmsi strýčkem.
Ve chvíli, kdy musel vyndat všechny věci z kapes, nebylo co řešit.
Martinův telefon byl na světě.
„My si tady pána odvezeme k nám,“ usmál se starší policista, když
kolega nasadil mladíkovi na ruce pouta. „Budu rád, když se po obědě
zastavíte u nás na oddělení a sepíšeme protokol. Jinak tady pan

129
Macháček je celkem známá osoba. Dokonce je v pátrání. Touží po
něm i kolegové z Plzně.“
Martin doprovodil hlídku se zadrženým k hlavní bráně. Potom se
vrátil do kanceláře.
„Byl opravdu hezký,“ ušklíbla se Anička, když se posadili ke stolu
k čerstvě vonící kávě. „Jsi dobrý šéf, ale budu ráda, když se budeš
zabývat i jinými vlastnostmi takových krasavců.“
„Taky tě mám rád,“ ušklíbl se Martin a vyplázl na kolegyni jazyk.
Věděl, že Anička má pravdu.

130
 Výběr z knih Saši Nového

Katovská láska

Román o lásce dvou mužů v době panování Karla IV. Dokáže

láska překonat stavovský rozdíl mezi urozeným mladíkem Vítkem a
hrdinou příběhu, nalezencem, kterého vychoval kat?

https://eknihyjedou.cz/katovska_laska

Neodcházej

V jednoduchosti je krása. To je známá věc. Ani nová kniha Saši

Nového s LGBT tématikou nehledá novou a neznámou cestu. Vše už
bylo řečeno. Přesto každý, kdo prožívá to, co hrdinové v novém
příběhu, cítí a vnímá pocity různě. Hlavní je to, jak kdo dokáže
vnímat sebe a city těch druhých. Ať je člověku patnáct nebo padesát,
pokud narazíme na lásku, prožíváme ji každý, jako by ji potkal
poprvé. Je jen na nás, jak se k těm citům postavíme, co z nich bude, a
jak je prožijeme. Proto je tu příběh kluka, který na přelomu století
prožívá své lásky a touhy.

https://eknihyjedou.cz/neodchazej

131
 Zřícenina

V životě často nebývá nic, jak se na první pohled zdá. Lidé, kteří
se tváří jako naši přátelé, jsou nakonec úplně jiní. Láska, která se zdá
jako věčná, skončí dřív, než bychom se nadáli. Ale je to i naopak.
Potkáme někoho, o kom si myslíme jen to nejhorší, nakonec z něho
může být nejlepší přítel. Navíc cesta z vrcholu na samotné dno, je
rychlejší, než bychom si dokázali představit. O tom všem je nová
kniha Saši Nového Zřícenina.

https://eknihyjedou.cz/zricenina

132
 STRAŠÁK NA POLI
Karel Kalecký

Z lesa se vynořila zahalená postava a rychle kráčela směrem

k horní části Nové Vsi. Spolu s tmou vytvářela téměř jednu a tutéž
kulisu. Bylo na ní cosi znepokojivého. Límec vykasaný, klobouk
sražený do čela.
Její tvář snad neměla být viděna.
Zaslechla meluzínu. Mimoděk se stočila na tu stranu a zahlédla
boží muka.
Zachechtala se.
Když si uvědomila, že je to obyčejný strašák, s odporem se
odvrátila a přidala do kroku.
Ledový vítr skučel.

***

„Mamííí, Bruno mi zničil panenku...“

„Ale nepovídej.“
„Jo, přečmáral ji oči.“
„Ukaž. Je hezčí, než byla předtím, usmívá se. Asi ti chtěl udělat
radost.“
„Nechtěl, mámo, já ji chci takovou, jaká byla, dostala jsem ji od
táty.“
„Třeba mu bylo líto, že sám nic nedostal...“

133
 „Bruno, skoč do sklepa pro uhlí, bude zima!“
„Proč já?“
„A kdo? Mám hnát do sklepa holku?“
„Ne, ale to neznamená, že musím všechnu špínu udělat já.“
„Hele, nediskutuj a maž!“
Jen velmi neochotně šel ke dveřím. Poté, co míjel sestru, sykl na
ni.
„Táto, on mi vyhrožoval a podíval se na mě hodně divně...“
„Vyhrožoval ti?“
„Jo, zasyčel, až mi naskočila husí kůže.“
„Ještě nemá rozum, klacek jeden.“

„Cos tam dělal, můj ty Bože?“

„Co asi, brousil jsem si nože!“
„Hele, mladej, zmlkni! Pořád brbláš!“
„Víš moc dobře, že je tam špatně vidět!“ bránil se Bruno.
„A nebuď drzej, nebo dostaneš lepáka!“
„Už jsem si zvykl.“
„Nevím, co z tebe bude, když se budeš takhle chovat.“
„Přece strašák na poli. Toho nic nebolí!“
„Pan učitel si stěžoval, že nedáváš pozor a spíš při vyučování.“
„Tomu se nedá zabránit, oči se samy zavírají a pronásledují mě
sny.“
„Jaké sny? Leda nějaké pitomosti, jako vždy!“

134
 „Ne. Náhodou jsem jeden vyprávěl ve škole a pan učitel mi dal
jedničku.“
„Jo? Chtěl bych ji vidět, zatím nosíš samý koule.“
„Jsou za to usínání.“
„Samé výmluvy, na všechno se vymlouváš! Dělej, jak myslíš. Je to
tvůj život!“
„To bych vážně rád.“
„Zase odmlouváš?“
„A divíš se? Nenecháš mě chvíli v klidu jít po svým. Všichni jsou
někde venku, jenom já... Podej! Přines! Udělej tohle a tamhleto! To je
moje zábava, že? Pořád dokola!“

Další den dostal Bruno za úkol nakopat kbelík brambor.

„Prší a fouká severák. Nemůže to počkat do zítřka?“
„A co bysme asi tak měli k večeři, nevíš?! Padej a nekecej!“
Neměl chuť na věčné hádky s nevlastním otcem. Vztekle popadl
motyku a své oblíbené hračky. Prak a nůž.
Záhumenka, vzdálená půl kilometru od domu, byla v rovinatém
terénu, kterému se říkalo Plošina. Hned vedle cesty k lesu. Vojtkovi
tam pěstovali kromě brambor i krmnou řepu pro dobytek a něco málo
kukuřice. Na záhumence bylo i několik vzrostlých třešní. Na největší
z nich uprostřed byl připevněný strašák. Nikdo nevěděl, kde se tam
vlastně vzal. Bruno si na něm čas od času vybíjel svůj vztek. Odtud to
bylo přibližně tři sta metrů k okraji lesa. Od severu byl kraj otevřený,
a pokud odtud foukal vítr, byla zima jako na Vidrholci.
Stejně jako dnes.

135
 Bruno jí však nedbal. Zatrpklost a bezmoc nad svým údělem ho
na chvíli zcela pohltily. Musel to udělat. Všeho bylo příliš. Nutkání
v něm se nedalo zastavit. Potřeboval to ze sebe dostat.
Na kraji záhumenky ledabyle odhodil kbelík s motykou do
brambor a zamířil přímo do třešní, kde byl strašák.
„Hej, strašáku! Teď to slízneš!“
Ten to tušil a začal prosit o slitování.
Ale Bruno měl tentokrát v obličeji tvrdý výraz.
„Za všechno můžeš ty, rozumíš! Dávej pozor! Předvedu ti, jak se
zachází s těmihle hračkami!“
„Nedělej to, prosím,“ žadonil strašák. „Vím, každý máme svého
viníka, ale tím tvým nejsem já.“
Neposlouchal ho. Sebral kámen a vystřelil mu ho přímo mezi oči.
Strašák zasténal.
Tím udělal Brunovi nesmírnou radost, která ještě víc podnítila
jeho běsnění.
„Copak?“ zvolal jízlivě. „Vždyť tebe nic nebolí, jsi pouhý strašák
na poli.“
„Ale bolí, netrap mě. Jestli chceš, budu ti vyprávět příběh. Znám
jich spoustu.“
„Nejsem zvědavý na tvé příběhy.“
Další rána byla namířená přímo do strašákova srdce.
Ozval se pláč.
Ale Bruno byl neústupný.
„To ještě není všechno, strašáku!“

136
 Zuřivě přiskočil ke stromu a několika hmaty se vyšvihl přímo
k němu nahoru. Nožem začal bodat do té směsice slámy, hadrů a peří,
zabalených v několika plesnivých pytlích.
Tohle si strašák nezasloužil. Za léta užitku a poslušnosti získával od
hospodáře to, co ten druhý ztrácel. Nepatrný kousek úcty. Vlastnil
dokonce i malou duši, či co. Byl na to hrdý a nechtěl o to přijít.
Jenže je tu ještě Bruno… snad mu ji chce vzít…!
No právě…!
U Bruna to bylo naopak. Jako by duši pozbýval. Čím víc bodal,
tím víc jeho zuřivost stoupala. Až k nepříčetnosti.
Když sténání utichlo, i on se zklidnil. Slezl zpátky na zem, hračky
hodil pod strom a víc si jich nevšímal.
Sedl ke kmeni, opřel hlavu o kolena a objevily se slzy.
Zastyděl se za ně.
Rychle vstal, otřel oči, došel k brambořišti a motykou vyhrnoval
hlízy. Taková normální práce. Najednou si uvědomil, že kdyby šlo
jen o ni, mohl by pracovat klidně celý den a byl by spokojený. Docela
by se mu to zamlouvalo. A pokud by s ním byl ještě někdo, s kým by
si mohl povídat, to by bylo moc fajn.
Kbelík naplnil za několik minut.
Domů nespěchal.

Překročil práh a narazil na svého otčíma.

„Kdes byl celou tu dobu? Máš přinést ještě dřevo na zátop a podojit
krávu. No, hni sebou!“

137
 Bruno se tvářil nepřítomně, stejně by bylo zbytečné cokoliv
namítat. Odběhl do sklepa raději hned. Potom zhltnul pár
bramborových placek a vypil hrnek bílé kávy. Sedl k učení a snažil se
učit. Nedalo se, nemohl se soustředit. Tužka mu padala z ruky. Dělaly
se mu mžitky před očima a písmenka jako kdyby ožívala. Koukal na
sešit, ale místo písmen viděl svůj zpackaný dětský život. Dlouho to
nevydržel.
Vzpomněl závistivě na strašáka.
On je na tom vlastně líp než já. Občas alespoň někdo řekne:
„Dobře, že ho tu máme.“
Něčeho podobného se já nedočkám. Vlídná slůvka pro mě jsou
ukrytá kdesi v nedohlednu.
Cítil oprávněnou křivdu.

„Jak to sedíš nad tím sešitem, lemple! Pro mě za mě se neuč!“ řekl

hospodář. „Stejně budeš hloupej jako tágo. No jo, to se stává.“
„Potřebuju s něčím poradit.“
„Nemám čas! Musíš se sám snažit!“

„Proč ho v jednom kuse sekýruješ?“ zastala se ho máma. „Bude

z tebe akorát na nervy! Pak se divíš, že je jak z divokejch vajec!“
„Protože je drzej spratek! A když ho zkouším, kouká na mě
s otevřenou pusou, chachar jeden.“
„Tys ho někdy zkoušel?“

138
 V noci Bruno nespal. Přemýšlel o tom, že by všechno změnil,
kdyby mohl. V první řadě by vyměnil toho, co se vydává za jeho tátu.
Zná jenom práci a hospodu, dost málo. Vzpomněl na prvního. Ani za
mák se mu nepodobal. Chodívali spolu do lesa a na ryby. Zdálo se mu,
že je to tak dávno...
Nebo pan učitel. Co ten toho zná. Všechno by Bruna zajímalo.
Strašák nakonec za nic nemůže. Bude lepší poslouchat jeho
příběhy a netrýznit ho.
Uklidnil se a usnul.

„Vstávej, holomku! Dochází dřevo!“

Vyskočil z postele, hlava jako střep. Milé probuzení, sotva usnul.
Není nad takové pohlazení. Skočil do kůlny ještě před snídaní, aby
měl klid. Ale nebylo to moc platné. Tolik úkolů, že si je jeden pro
druhý nedokázal zapamatovat.
„Je neděle, potřebuju se vyspat!“
„No a? Místo poflakování můžeš klidně spát!“
„Dobrá, odpoledne dojdu pro brambory s trakařem, ať jsou do
zásoby. A pak si půjdu lehnout.“
„Dělej, jak myslíš, jen běž.“

Po svačině nelenil, vzal motyku a vyrazil. Starý trakař mu vrzal do

kroku. Na brambořišti se pustil hned do práce. Hlízy byly v tom
chladnu a vlhku pěkně velké. Ani se nenadál a trakař byl z půlky plný.
Zadíval se do třešní a nechal práce být.
„Jsem tady, strašáku,“ řekl smířlivě.

139
 „Viď, že mi neublížíš?“ ozval se ustrašený hlas.
„Nemusíš se bát. Máš pravdu. Ty nejsi můj viník. Nemůžeš za to,
promiň. Přišel jsem si poslechnout příběh.“
„Dobře, budu ti vyprávět. Pojď blíž ke mně, ať líp slyšíš.“
Bruno, mrštnější než kočka, se v mžiku ocitl na tom místě.
„Počkej ještě, nemůžu se nějak uvelebit, stojím na suku, moment.“
„Jen si udělej pohodlí.“
„Teď se mi to povedlo. Ještě mi dřevění ruce, přidržím se větví.
Dobře, můžeš začít.“
Strašák zaševelil.
„Kdysi tu žila rodina s dvěma dětmi. Byli chudí, ale hodní. Rodiče
o své děti pečovali, milovali je a ty jim jejich lásku oplácely svými
milými úsměvy...“
Fascinovaně poslouchal. Nic krásnějšího neslyšel. Dokonce se
pousmál. Poslouchal příjemný tichý hlas a bylo mu dobře. Působil na
něho jako sladká ukolébavka. Začal usínat.
Pak strašák náhle přestal a něco se stalo.
„Co děláš?“ vykřikl Bruno.
Kolem pravého zápěstí zasvištěla větévka, která ho pevně spoutala
s větví. Ještě dřív, než si to uvědomil, druhá mu nehybně připoutala
levé zápěstí.
„Co je?“
„Jen klid, nemusíš se bát. Tady tě nebude nikdo rušit, můžeš klidně
spát.“
Prudce škubl pažemi, ale jenom si rozedřel zápěstí.

140
 Další větévka se několikrát ovinula kolem jeho úst. Snažil se
vykřiknout, ale nemohl dýchat. Celý se napnul a zkusil se povolit.
Marně. Dech a síly mu rychle docházely.
V hlavě se mu zrychleně promítal jeho krátký životní příběh, jako
kdyby hledal, co udělal špatně.
Poslední větévka spoutala ke kmeni zmítající nohy.

Ještě před vypršením svého vyměřeného času slyšel Bruno vlastní

vzdalující se cynický smích.

***

Zůstala motyka se starým trakařem, zpola naplněným hlízami

brambor, a do pole vedoucí klikatá pěšinka se zbytky slámy, kousky
hadrů a peří...
Začalo se smrákat, vítr zesílil a meluzína potichu spustila svou
obvyklou píseň.

141
 Knihy Karla Kaleckého

Léčba …a další povídky

Soubor povídek Karla Kaleckého, věnující se tématům, jako je

válka, totalita či hudba.

https://eknihyjedou.cz/lecba_a_dalsi_povidky

Petrklíč

Kouzelný pohádkový příběh se sportovní tematikou a dalších pět

povídek různého zaměření.

https://eknihyjedou.cz/petrklic

Stalo se na Seči: Tahle revoluce patří dětem

Barvitý, napůl pohádkový, ve skutečnosti reálný příběh dvou dětí.

Romantický vztah děvčete a chlapce, ve věku deset a dvanáct let,
sestavený ze sedmnácti do sebe zapadajících epizod. Děj pojednává
o křehké mladické lásce, ve kterém jako samozřejmost vystupuje
mluvící velryba grónská, zvaná Kamilka.
Dětská revolta z předlistopadového období je vyvrcholena
parafrází listopadové revoluce, pojaté jako jakési majáles.

https://eknihyjedou.cz/stalo_se_na_seci

142
 ANNA A KAREL

Aneb příběh, který se rozhodně nestal. Příběh z dob dávných,

o lásce, majetku a pomíjivosti knih.

Ivan Galambica

„Promiňte, Karle, nezlobte se, ale já si myslela, že… prostě jsem

měla pocit, že… prostě a jednoduše, prosím, pochopte to, já jsem
vdaná žena! Můj manžel je někdo! Zeptejte se kohokoliv v okolí na
mého muže. Každý jej zná. A vy? Kdo jste vy? Kdo zná vás, Karle?
A já si to hrozně moc uvědomuji, jak to je, a stejně jsem teď tady!
Vidíte to! A co vy? Jak se zachováte?“
Anna byla rozčílená. Červnové stmívání se pomalu blížilo. I když
dny jsou nyní nejdelší v roce, stejně již byla taková hodina, že
soumrak se pomalu začínal hlásit o slovo. Sice jen velmi skromně, ale
začínal.
Lavička u lípy nad vesnicí. Ten, kdo seděl na lavičce, měl celou
vesnici jak na dlani. Malebnou vesnici. Kostel, náves. Vzadu mlýn.
Tahle lavička u hřbitova se stala místem domluvené schůzky Karla
a Anny. A vlastně ten impuls ke schůzce přišel od Anny. Byť ona se
na oko tvářila, že impuls dal Karel.
„Dobrý den. Vy jste vážená paní Anna Kalivodová?“ oslovil ji
Karel před dvěma dny. Pokud někdo chce znát ten datum přesně, tak
to bylo 23. června roku 1849. Revoluční kvas přelomového roku 1848

143
doutnal stále ještě ve městech. Ale zde, na malé vesnici poblíž města
Jihlavy, se revoluce neprojevila ani v ten rok loňský. Tady se žilo
jiným rytmem. Práce a zase práce. Životní tempo určovala příroda.
Nikoliv politika.
Anna Kalivodová byla manželka mlynáře Kalivody. Známého
člověka. Nebylo v kraji většího mlýna. Již starý pan Kalivoda, otec
současného mlynáře, byl vyhlášeným mlynářem v celém širém okolí.
A i jeho otec. A otec jeho otce. Prostě kam až paměť sahá, Kalivodův
mlýn tady byl a fungoval.
Současný Kalivoda, manžel paní Anny, byl mlynář se vším všudy,
jak se patří. Kdo to ví, tak ví, a kdo neví, tak se to nyní dozví. Mlynáři,
kromě toho, že mleli mouku, také v popisu práce měli obšťastňování
žen, které přišly do mlýna. Ne, nebyl to úkol určený, spíše si tento
úděl mlynáři po generace předávali dobrovolně a vcelku jej vítali.
Ano, do mlýna přišla řada lidí. A mnohdy to trvalo, nežli se mouka
semlela. Někdy den, někdy dva, v době žní i týdny. Mlýnů nebyl
nadbytek. A když přišlo období žní a byla velká úroda, bylo třeba
semlít mouku poměrně rychle. Ale fronta žadatelů byla velká.
„No, tak mi ty pytle tady složte a já k vám pak pošlu pacholka, aby
vám vyřídil, že mouka je semleta,“ řekl mlynář Kalivoda a občas se
stávalo, že zájemce o semletí nebyl spokojen.
„Já to potřebuji rychle!“
„Koukněte, kolik toho tady je! Meleme ve dne, v noci,“ namítl
mlynář.
„Pošlu za dva dny děvečku, zeptat se, jak to postupuje,“ rozhodl
sedlák. A bylo to. Děvečka přišla, v rámci úspěchu hospodářství svého

144
sedláka nasadila všechny dostupné přesvědčovací prostředky a mouka
byla semleta dříve.
Kalivoda se ženil brzo. Jak je v kraji zvykem. Vzal si Annu.
Původně si všichni mysleli, že se Kalivoda ožení s někým ze vsi. Nebo
maximálně ze sousední vsi. Ale on si našel děvče, které bydlelo o pět
vesnic dále. Annu.
Svatba byla honosná. Jak se na mlynáře sluší a patří. A do roka se
jim narodil malý Josífek. Budoucí mlynář. Pak se narodily ještě dvě
další děti. Ale přežila jen Maruška. František nedožil prvního roku
života. A pak přišel na svět Karel. Malý Karlík. Anna se, coby paní
mlynářka, starala nejen o děti, ale i o domácnost a i o mlýn.
Pomáhala, jak jen mohla. Byla velmi pracovitá.
Jako paní mlynářka by snad ani tolik pracovat nemusela. Na vše
měli čeledíny. Mlynář Kalivoda byl skutečně někdo! Největší mlýn
široko daleko. A nejen to. Už Kalivodův otec zakoupil k mlýnu
i rybník, kde se dařilo rybám. A Kalivoda před pár roky skoupil
několik lesů a prováděl těžařskou lesní činnost. Každé ráno měl
připravený vůz. Vozka zapřáhl dva koně a Kalivoda jel objet svoje
činnosti. Byl to PÁN! Anna dohlížela na chod mlýna, kam se Kalivoda
vždy před polednem vrátil. A věnoval se mlýnu. To byla jeho hlavní
práce.
Anna se v ten okamžik stáhla a věnovala se domácnosti. Nechtěla
svému manželovi ve mlýně překážet. A také nemusela být zrovna
svědkem toho, jak si její muž bere jednu děvečku po druhé do
zamlýnice a tam s nimi dělá prostopášnosti. Věděla to. Každý to věděl.

145
Nelíbilo se jí to. Že její muž je jí nevěrný. Ale nevěděla, jak by tomu
zamezila.
„Jsem mlynář, to k tomu patří!“ odpověděl jí jednou Kalivoda,
když to téma opatrně nadhodila.
A tak žila Anna svým životem, s klapkami na očích. A každý den
byl stejný. Jeden jako druhý. Děti rostly, počasí se střídalo a jednoho
dne zaklepal na dveře mlýna pan řídící učitel.
„Pane řídící, co vás k nám přivádí? Snad jste si ke škole nepořídil
políčko a nepotřebujete semlít trocha toho ječmene?“ smál se
Kalivoda, ale pan řídící se jen díval do země. Měl silné křesťanské
zásady a mlynáře neměl rád. Pro jeho věčné nevěry. A navíc si pan
řídící tak trochu na paní Annu tajně myslel. Samozřejmě bylo
nemožné, aby si cokoliv dovolil. Ale ona se mu líbila. Moc. Svojí
ženskostí, pracovitostí, svou nádhernou milou povahou.
„Jdu za vaší paní. Je doma?“
„No ano. Je. A copak s ní máte?“
„Budu mít na bytě teď na dva dny jednoho pana právníka z Prahy.
Solidní člověk. Vyprávěl jsem mu o naší vesnici. A také o vaší paní.
Velmi rád by se zde ve mlýně zastavil, a pokud je to možné, trochu
s vaší paní promluvil.“
„Právník? Z Prahy? Proč?“ nechápe Kalivoda.
„Podívejte, tohle třeba napsal,“ ukazuje listy v nějaké knize pan
řídící.
„Mně je to jedno. Ať si spolu klidně povídají. Hlavně, ať Anně
neblbne hlavu!“ rozhodl Kalivoda, který uměl číst jen pomalu a navíc
musel být v klidu, když měl něco přečíst.

146
 A tak se Anna dozvěděla, že mladý pan Karel, právník z Prahy,
o ní ví od pana řídícího mnohem více, nežli pan řídící panu
Kalivodovi přiznal.
„Já mu o vás hodně psal. Kdo jste, odkud jste, jaká jste. Prostě
všechno. Psal mu o tom, jak jsme si jednou povídali. Pamatujete? Jak
jsme šli do Vrábelic na pouť. Jak jste mi vyprávěla. A nejen to. Psal
jsem mu, jak se hezky staráte o děti. Jak jim zpíváte ukolébavky před
spaním, pohádky povídáte. Jak hezky se o dům postaráte. A jak
všechno, co váš manžel dělá, přecházíte mlčením. To všechno jsem
mu napsal!“
„Vy jste… to jste… já jsem,“ je Anna v rozpacích. Pak jen špitne:
„To jste neměl. Co on si pomyslí? A vždyť jej ani neznám! A proč
vlastně přijede? A proč chce se mnou mluvit?“
„On vám to všechno sám poví. Jmenuje se Karel,“ říká pan řídící a
Anna jen vzdychne: „Jako můj syn. Karlík,“ usměje se.
A pan Karel přijel. Ubytoval se skromně, u pana řídícího. Chodili
spolu po vesnici a ten mladý právník se stal atrakcí obce.
Chodil dobře oblečen, uvázaného motýlka, na některé vycházky
měl dokonce cylindr. Při chůzi se opíral o hůlku, byť bylo zřejmé, že
je to jen módní doplněk. Byl svižný a pevný.
„Dobrý den, pane řídící,“ zdravili tu dvojici lidé a pan řídící svého
hosta, právníka z Prahy, představoval, jako by to snad bylo nějaké
cizokrajné zvíře.
„Co říkáte na to, co se loni dělo v Praze?“ zeptal se hosta pan školní
inspektor, který „náhodou“ dorazil na inspekci. Je třeba mít přehled
o tom, co se na školách děje, a když dorazí na školu právník až

147
z Prahy, je nutno vše monitorovat, byť se jedná o soukromou akci
pana řídícího.
„Já nevím. Nemám na to valného názoru. Celý minulý rok jsem
byl služebně v Chorvatsku,“ odpověděl popravdě pan právník.
„V Chorvatsku? Jaké to tam je?“ vyzvídá pan inspektor. A debata
se stočí na chorvatské jídlo, chorvatské moře a na Chorvatsko jako
takové. A o politice nepadne jediného slova.
„Tak vy jste si konečně na mě udělal čas?“ otírá si Anna ruce do
zástěry a v duchu se na pana řídícího trochu zlobí. Host je ve vesnici
již třetím dnem. A Anna se každé ráno našňořila. Co kdyby dnes
přišel? Jenže nedorazil. A tak si dnes vzala na sebe jen pracovní hadry
a najednou je ten milý host zde. Také mohl pan řídící poslat nějakou
zprávu, že dorazí!
„Já jsem Anna Kalivodová. Mlynářka,“ představuje se poté, co se
host způsobně představí jako první a pozdraví ji. Cosi vypráví, ale
Anna jej moc neposlouchá. Host jí skládá komplimenty, ale ona si jej
spíše prohlíží. No, mladý už zas tak nebude. Může mu být tak 40.
Vous má upravený, postoj vzpřímený. Šaty elegantní. Ale na právníka
ne úplně drahé. Čekala by, že právník bude mít šaty z kvalitnějšího
materiálu. Boty ošlapané. Ruce upracované! A na kapsičce saka má
skvrnu od inkoustu. A co je nejhorší? Na levém prsteníčku má snubní
prsten!
„Co vy na to?“ táže se Karel Anny a ona se zeptá: „Prosím?“
„Jestli byste si na mě našla trochu času, prosím,“ opakuje otázku
Karel.

148
 „Ještě uvidím. To není jen tak, přece,“ vzdychne ona. Ten prsten
na prsteníčku se jí ani trochu nelíbí.
„Prosím, najděte si malou chvilku,“ přidává se s prosbou pan řídící.
„Po panu řídícím vám vzkážu. A teď už běžte!“ rozhodne Anna.
Nebyla ve své kůži. Ale zase si pak nadává. Co vlastně čekala? Že
přijde právník z Prahy, muž, který ji ani nezná, vezme ji do náručí a
odvede ji pryč? A kam? Do nějaké vily v Praze? A že na ni bude
hodný, bude ji milovat a ctít a bude jí VĚRNÝ? Co čekala? A proč to
vlastně čekala? Pan řídící jí přece nic takového neslíbil. Ale zase za ní
přijel až z Prahy!
„Nu co? Jedno setkání nic neznamená. Alespoň zjistím, oč mu
jde,“ řekne si sama pro sebe a pošle po podruhovi panu řídícímu
zprávu, že na pana právníka počká po klekání na lavičce nad vesnicí.
Na lavičce u hřbitova.
Přijde tam. Celá nesvá. A Karel již tam je. Sedí. Čeká. Jakmile ji
spatří, vyskočí.
„Anno. Jsem moc rád, že jste dorazila. Děkuji vám za ten vzkaz.
Ale mohli jsme se sejít u vás, ve mlýně.“
„Blázníte? Můj manžel by nás mohl vidět. A já nechci žádné
problémy. Jsem vdaná žena!“
„Já vím. Já jsem také ženatý.“
„Všimla jsem si prstenu,“ vzdychne Anna.
„Mám tři děti. Krásné. A manželku. Miluji ji již od svých 14 let,“
pousměje se Karel při vzpomínce na ně.
„Pak tedy nerozumím, proč jsme se sešli,“ hořce se pousměje Anna.

149
 „Vy jste přece z Vikýřovic? Alespoň tak mi to pan řídící povídal,“
vysvětluje Karel.
Anna poslouchá, oč Karlovi jde. Je jí jasné, že muži jdou na věc
kolikrát oklikou. Sice nemá velké zkušenosti s mužským dvořením,
ale nějaké má. Jenže tenhle Karel jde na všechno hodně zeširoka. Čas
běží, on se stále vyptává na nějaké nesmysly, ona mu odpovídá.
K žádné pořádné věci se nemá.
Anna si uvědomuje, že cítí touhu se svému muži pomstít. Za
všechny ty nevěry. Když už ne tím, že od něj s dětmi odejde, tak třeba
jen tím, že Karlovi nyní podlehne. Zde. Na lavičce u hřbitova. Ale on
jen stále něco povídá. Nemá se k činu. Anna si rozepne knoflíček
blůzky.
„Karle? Chcete mne, jako ženu?“ zeptá se napřímo.
Karel polkne a mlčí. Snaží se vysvětlovat, že cíl jeho setkání je od
počátku jiný.
„Promiňte, Karle, nezlobte se, ale si myslela, že… prostě jsem měla
pocit, že… prostě a jednoduše, prosím, pochopte to, já jsem vdaná
žena! Můj manžel je někdo! Zeptejte se kohokoliv v okolí na mého
muže. Každý jej zná. A vy? Kdo jste vy? Kdo zná vás, Karle? A já si to
hrozně moc uvědomuji, jak to je, a stejně jsem teď tady! Vidíte to!
A co vy? Jak se zachováte?“ křičí na Karla Anna.
„Já jsem ale čestný muž. A ženatý. A jde mi jen o jedno!“
„A o co tedy vlastně?“
„Já jsem spisovatel a chci vytvořit zápis lidové slovesnosti,“
odpovídá Karel.

150
 „Karle! Vy jste právník, že ano?“ táže se Anna a on pokyvuje.
„Kolik máte příjem, jako právník?“ ptá se ona a Karel odpoví.
„Pche! Karle! Tohle si tady vyděláme my na mlýně, když jsou žně,
během týdne. To, co vy za rok, my za týden. Karle, tím vaším psaním
si vyděláte kolik?“
Karel povídá, že je to spíše koníček, že jej to neživí, že spíše to
peníze bere.
„Karle. Já jsem Anna Kalivodová. Mlynářka. Máme mlýn.
Koukněte, vidíte jej? Támhle ty pole, lesy, všechno nám patří. Můj
manžel koupí časem i cihelnu. Karle. Já se vám tady nabízím celá a vy
tady něco povídáte o nějakých pohádkách. Zapomeňte na pohádky a
chovejte se jako muž! A já vám slibuji, Karle, že tady u nás, na vesnici,
se pro vás, šikovného právníka z Prahy, najde ve mlýně kvalitní místo.
Můžete nám dělat účetního. Za vyšší plat, nežli máte v Praze. Budete
mi na blízku a já vám, Karle!“
„Anno. Prosím vás o jediné. Řekněte mi, jak zní ta ukolébavka,
kterou zpíváte dětem. Pan řídící mi o ní psal, ale nezná slova. Vy je
znáte. Jste z daleka. Nikdo jiný zde tu ukolébavku nezná. Já si ji zapíši
a bude to!“ prosí Karel.
A nejednou se u lavičky objeví mlynář Kalivoda se sekerou v ruce.
„Co tady děláš s mojí manželkou?“ křičí na Karla.
„Já tady po vaší paní chci jen, aby mi zazpívala ukolébavku!“
„Ty prasáku!“ křičí Kalivoda a Anna rezignovaně dodá: „A ještě po
mně chtěl, abych mu přednesla básničku, co mě učila moje babička.
Nestoudník jeden!“

151
 „Já ti dám, básničku!“ rozmachuje se Kalivoda a křičí na svou ženu,
aby šla domů.
„Ještěže mi podomek řekl, jaký vzkaz nesl řídícímu. Kdo ví, co by
se zde stalo? Hybaj domů!“
„Pane. Já vás ujišťuji, že je to velký omyl. Já jsem sice právník, ale
také jsem archivář. A v rámci své práce se také zajímám o lidovou
slovesnost. A proto mne zaujala vaše žena. Protože ona je z daleka,
z vesnice, kde je jedna lidová balada, a já tu baladu bych rád sepsal do
takové knížky. Víte?“
„Cože?“ ruka se sekerou klesá dolů.
„No, já chodím a píšu balady. Do knížky. A pak to vydám.
A budou to lidové balady!“
„Jste vadný? To bude někoho jako zajímat? Nějaké naše
povídačky, co si tady před spaním říkáme?“
„No, já myslím, že ano. Věřím tomu.“
„Podívejte, pane právníku. Nebo archiváři, nebo jak vám vlastně
říkat?“
„No. V tento okamžik tedy asi pane spisovateli,“ usměje se Karel.
„Pane spisovateli. Vezmeme si to takhle. Jestli chcete, moje žena
vám tu baladu klidně poví. Ale u mě doma! Na mlýně. Žádné schůzky
bokem. A já budu u toho! Ale povím vám jedno, co si myslím. Je to
nesmysl. Já už tak nějak chápu, o co vám asi jde. On pan řídící mi taky
leccos vysvětlil. Jenže podívejte. Já mám mlýn. Pole. Les. A cihelnu.
Rod Kalivodů je tady po staletí. A další staletí bude. Není nic, co by
nás ohrozilo. Jsme pracovití, bohatí, patří nám to tady. Chápete?“
„Ano, myslím, že chápu.“

152
print-biwrina-margin-0

„Nějaké povídačky a báchorky jsou k ničemu. Ty jsou dobré pro

děti. Když je vám pět, šest roků. Tak vás baví. Ale když jste dospělí,
povídačky jsou k ničemu. Stejně jako knížky. Jediná knížka, co stojí
za to, je Bible. A jinak jsou k ničemu. Jo a ještě lékařské knihy. Ty
taky jsou k něčemu. Ale jinak ne!“
„No, ono to ale není tak jasné!“
„Není? Co vy si za to, že tady chodíte po cestách, koupíte?
Prdlačku! Podívejte se na svoje boty. Sešlapané! A moje? Nové! Pche!
Vaše knížky nikdo nečte. Možná až to vytisknete, možná si pár lidí
přečte povídačku, a pak to zapomene. Jenže pane, já jsem mlynář!
Mám les, pole, cihelnu. Tu tedy za čas. Ale mám hlavně mlýn!
Chápete? Mlýn! To je něco! Mele mouku a z té je chleba. A kdo jí
chleba, ten nezemře. I za sto, sto padesát roků, tady bude mlýn a bude
mlít mouku. A v něm můj pra pra pra kdo ví co, mlynář Kalivoda.
Rozumíte? Až se za 150 let řekne jméno Kalivoda – mlynář, každý
bude vědět. Protože máme majetek! A ten uchovává jméno! Kdežto
kdo si za 150 let vzpomene na vás a vaše povídačky? Pane? Co? Škoda,
že to nemůžeme zjistit.“
„Co myslíte?“
„No, že se za 150 let nemůžeme lidí zeptat. Znáte mlynáře
Kalivodu? Co má mlýn, pole, cihelnu a rybník? Každý mne bude znát!
Ale kdo bude znát vás a vaši knihu povídaček?“
„Já jsem Karel Jaromír Erben. Právník a archivář. A sepisuji sbírku
Kytice. Třeba si za 150 roků někdo vzpomene,“ namítá Karel a
mlynář Kalivoda se směje.

153
 „Tak to bych se divil. Můj mlýn a můj majetek tady bude na věky.
Ale po vaší knize za 150 roků nikdo ani nevzdechne. To vám
garantuji. Možná jako právník nějakou stopu zanecháte. Ale jako
spisovatel? Sotva. Knihy nikdo nečte!“
„No a myslíte, že by mi vaše paní tedy mohla říci tu baladu?“
„Ale no jo. Ale ne, že na ni při tom budete dělat oči! Majetek,
drahý pane, to je něco, co po lidech zůstane. A ne nějaké balady a
knížky! To nikoho nezajímá. Majetek, to má smysl! Tak pojďte. Vy
SPISOVATELI!“ směje se mlynář Kalivoda.

Tak takhle tady žijem…

154
 Výběr z knih Ivana Galambici

Tři vymahači

Krimi příběh z českého podsvětí podle skutečných událostí.

Propuštěného vězně, prostitutku a podvodnou amatérskou léčitelku
spojuje jediné: Touha po bezpracném a rychlém zisku. Vypracují
proto zdánlivě geniální plán, jak okrást stát pomocí podvodů s DPH.
Jenže jak trojice rychle zjistí, stát není jediným protihráčem. Vstup
do kriminálního podsvětí, kde každý kope sám za sebe, se může
snadno změnit v boj o holý život.

https://eknihyjedou.cz/tri_vymahaci

Cesta z Budapešti

Ján Sokol je mladý muž, který má nevítaný talent dostávat se do

sporu s okupační mocí. Poprvé se tak stane na konci války v roce
1945, kdy datum plánované popravy přežije jen díky záhadnému
zachránci. Podruhé v roce 1956, kdy v Maďarsku zuří revoluce a
posléze i občanská válka. Ján Sokol se stává veřejným nepřítelem
číslo jedna a nezbývá mu než z Maďarska utéct.
Na své cestě není sám. Spolu s ním prchají šedesátiletý policista
Horváth a mladá Aniko, která se dosud protloukala v Budapešti jako
lehká dívka.

155
Když je na jejich hlavy vypsána tučná odměna, cesta za svobodou se
stává bojem o holý život.
Kdo z lidí, které na cestě potkají, jim bude ochoten pomoci, a kdo je
naopak při první příležitosti zradí? Dokáží se vyhnout nástrahám
osudu i zločinnému podplukovníkovi prosovětských milicí, který je
jim na stopě? Podaří se jim dosáhnout hranic Rakouska a s nimi
i vysněné svobody?

https://eknihyjedou.cz/cesta_z_budapesti

Takový hodný chlapec

Tři novely Ivana Galambici, tentokrát s hororovou a krimi

tematikou.

https://eknihyjedou.cz/takovy_hodny_chlapec

156
 ŠKLÍBÁK
Evita Roháčková

Ještě před nedávnem jsem byla hrdou majitelkou čistotných,

milých, přítulných koček (a že jich nebylo a není málo), ovšem většina
se jich doma dlouho neohřála, vůně svobody s vidinou jistého krmení
u své majitelky (mě) je zlákala natolik, že pravidelně vyskakovaly
z oken a mňoukaly u dveří, dožadující se svého prostoru.
Inu zatoužila jsem po líné, ven nepáchnoucí kočce, která se bude
jen válet, žrát a pouštět chlupy. Zanedlouho se mi shodou okolností
ozval jeden mladý muž znedaleka, že by mi rád přenechal svého
perského kocoura, na kterého nemá čas. Domluvili jsme se, že druhý
den i s kocourem přijede a předtím zavolá.
Nezavolal. Asi proto, abych si to náhodou nerozmyslela, a
okamžitě přijel, v ruce držíc přepravku a v ní ostříhaného, šeredného
perského kocoura, který na mně ohnivýma očima házel znechucené
pohledy a nechtělo se mu ven.
„A jak se jmenuje?“ U roční kočky člověk předpokládá, že ji
majitel nějak pojmenoval.
„Nijak. Nemá jméno.“ Frajer pokrčil rameny a vypadal, že by mi
kocoura nejraději vyklopil u dveří vytřepáním z přepravky a zmizel.
Fajn, jeden oškubaný, bezejmenný kocour, tvářící se jako vtělení
ďábla, to už něco vymyslím. Jistě to bude roztomilé zvíře, ostatně jako
každá kočka...

157
 Dostal jméno Sebastian.
Uběhly dva dny, když mě má tříletá dcera budila svým zděšeným
dětským hláskem.
„Mamko, vstávej, tam jsou hovína!“ ukazovala do rohu pokoje, kde
ležela navrstvená páchnoucí hromada hoven. „Kočka se posrala.“
dodala roztomile a hned se jala nechutné nadělení uklízet (má dcera je
totiž ortodoxní hygienista a ze špíny pomalu zvrací, někdy nevěřím,
že jsou jí jen tři).
Zastavila jsem ji, uklidila jsem sama, vytřela, posprejovala vzduch,
přemístila kočičí WC jinam a věnovala se běžným činnostem.

To jsem ještě netušila, co mě čeká. Víte, když má člověk šestnáct

koček, odvykne pachu kocouří moči, nebo přesněji řečeno přivykne
tak, že ji necítí. Milý Sebastian se mi vychcal na koženkovou kabelu,
mezitím smrdutá značka zaschla a já si s ní odpoledne vykračovala na
poštu.
Jakmile jsme s dcerou vešly do haly, objevila se paní se třemi
krásnými pudly a dcera se, jako každé dítě, rozběhla si pejsky pohladit.
Já se postavila vedle jejich paničky a daly jsme se do řeči.
Po chvíli se paní ušklíbla.
„Ale víte co? Mně se ti psi asi vyváleli někde v kočičinci.“
Ztuhla jsem a pomalu mi docházelo, co se tak mohlo stát.
Poznamenala jsem, že mám doma kočky, a rychle zmizela.

158
 Kocour se po návratu domů tvářil nevinně, seděl na posteli se svým
placatým čumákem a dělal, že nic, ovšem v rohu ložnice se blýskala
další hromada hoven.
„Ty šklíbáku! Ty malá kočičí svině, nečum tak blbě, cos to zase
udělal?!“ ruply mi nervy. Kocour seskočil z postele tak rychle, že
zavadil o skříňku a shodil vše, co mohl, na zem. Pak jsem si všimla, že
se kolem povalují rozcepované letáky a rozházený kočičinec.
„Co jsi zač? Ty snad ani nejsi kočka,“ mumlala jsem si pro sebe,
zatímco jsem se snažila uklidit, co šklíbák natropil.
Šklíbák... nic výstižnějšího mě na šeredného, smradlavého a
nevychovaného kocoura nemohlo napadnout.

Ten kocour totiž smrdí jak kyselý déšť smíchaný s močí, vypadá
jak... jestli pamatuje Gremlins a tam ty zrůdy po mutaci... tak takhle
nějak, jen s chlupatou hlavou a ohonem... a kálí všude, jen ne na místo
tomu určené - tam spí!

Proč to vlastně celé píšu...nemá tady někdo zájem o páchnoucího

perského kocoura, který sere po podlaze a dělá bordel?

159
 Knihy Evity Roháčkové

Tvář ničeho

Podobné příběhy, jako je tento, se stávají dnes a denně mnoha

ženám.
Když se Simona přes internet seznámila s Jakubem, malovala si
lásku jako z pohádky. Místo pohádky však prožila horor, protože
Jakub nebyl žádný princ. Možná ale právě díky tomu Simona pozná
skutečnou váhu lásky?

https://eknihyjedou.cz/tvar_niceho

Javorové listí

Elena nikdy nepoznala lásku. Dokud nepotkala Petra. Jenže když

nevíte, co to znamená milovat, může se i čistý cit zvrhnout
v posedlost. A přidá-li se psychická porucha, tragédie na sebe nenechá
dlouho čekat.

https://eknihyjedou.cz/javorove_listi

160
 KAMILKA
Joseph Stheppanee

„Vážení posluchači, dámy a pánové, vítám vás na přednášce, která

přináší vědecké obci i vám, široké laické veřejnosti, v dnešní době
tolik potřebnou osvětu o smyslu a přínosu existence hmyzu. Dnes
vám budou předloženy životně důležité informace o kladném
biochemickém a fyziologickém soužití, chcete-li symbióze hmyzu a
člověka. Jde o přednášku svého druhu výjimečnou, neboť koncepce
celého proslovu odráží jasné stanovisko, jímž je rázný protest všech
vzdělaných entomologů. Ano, slyšíte dobře, říkám protest – protest
proti bezbřehým, nehumánně aplikovaným desinsekcím a osobám,
které je s touhou po zisku bez rozmyslu a zcela neuváženě aplikují.“
Po těchto úvodních slovech světoznámého entomologa profesora
Břetislava Škwora, vydavatele populárně naučného vědeckého
magazínu Tajemný svět insektu a symbiontů, zaznělo ve velkém
poslechovém sále tiché zašumění. V rukou posluchačů se objevily
zápisníky spolu s diktafony a ve tvářích se zračilo napjaté očekávání.
„Dovolte mi, abych nyní předložil několik vědeckých poznatků,
které nebyly dosud publikovány.“ Sáhl po sklenici s vodou, několika
doušky vyprázdnil polovinu jejího obsahu a zahleděl se do hloubi
přednáškového sálu.
„Dnes nebudu hovořit o titěrných, mrštných, nezdolných a
vytrvalých mšicích, sviluškách, roztočích a mravencích. Vynechám
také housenky, hřebenule, ploskohřbetky a pilatky. Těmto druhům

161
insektu, které jsem vyjmenoval, bude věnováno celé příští vydání
magazínu Tajemný svět insektu a symbiontů.
Přednáška je zaměřena na konkrétní třídu šestinohých živočichů
z řádu blanokřídlých, na ty, kteří mají tělo rozdělené do tří článků,
pro něž je charakteristickým znakem vlastnictví tří párů nohou, mají
tykadla, složené oči a náleží k těm, kteří umí aktivně létat. Možná vás
napadá otázka, v čem mohou být ti malí tvorečkové s tykadly, kusadly
a žihadly prospěšní?
Jen na okraj vám tedy krátce o přínosu některých všeobecně
známých, všemi laiky nenáviděných a zabíjených druzích poskytnu
několik důležitých poznatků.
Mám přání, milí posluchači. Přeji si, aby váha slov, která dnes
uslyšíte, dokázala změnit váš zaběhlý způsob vidění a vnímání světa
hmyzu a vy se dokázali na předložené informace podívat z jiného
úhlu. Nevím, zda se mi to podaří, ale jestli ano, pak vám garantuji, že
ucítíte radostnou úlevu. Vaše vědomí, vaše paměť, vaše schopnost
vyhodnocovat a třídit informace se nacházejí pod silným tlakem,
který je způsobený nekonečným množstvím nepodstatných
i zavádějících informací, a právě z toho důvodu jsou vám skryty
skutečnosti, jež jsou jednoduché, avšak ve své podstatě pro život
nepostradatelné, obohacující a skvostné.“
Profesor se dlouze odmlčel, jeho zrak pomalu přelétal z jedné řady
do druhé, až se zdálo, že chce postupně navázat oční kontakt se všemi
posluchači. Poté před sebou na pultíku urovnal několik listů
s poznámkami a pokračoval.

162
 „Nejprve zmíním dva milé a přítulné druhy ušlechtilého hmyzu.
Jsou jimi Culex pipiens a Tabanus bovinus. Přeloženo do obecného
jazyka komár pisklavý a ovád hovězí – lidově známý spíše pod
potupným pojmenováním hovado.
V moderní historii naší západní civilizace došlo k nehorázné
degradaci, deklasování těchto dvou druhů insektu a ke vzniku
neomluvitelných dezinformací ze strany samozvaných vědců
a entomologů-amatérů.
Byla popřena základní pravda o tom, že komár pisklavý je nadmíru
užitečným lidským společníkem, obzvláště na samotách u lesa nebo
v blízkosti mělkých mokřadel. Za dusivých, vlhkých a horkých
nocích dokáže geniálně rozezvučet ložnici vysokými, brilantně
líbeznými, až na samé hranici slyšitelnými tóny.
Všichni ti pavědci a omezení ignoranti ve své hluboké
nevědomosti nedokážou pochopit, že insekt Culex pipiens tímto
způsobem projevuje člověku lásku spojenou s touhou povznésti jej na
duchu během letních dusivých nocí. Na místo ocenění umísťují tito
duševně omezení lidé do svých ložnic prudce jedovaté, karcinogenní
repelenty a uprostřed noci provádějí monstrózní deratizační orgie,
aniž by si uvědomovali, že se dopouštějí drsné exterminace, při které
bezcitně nechávají tyto spanilé tvorečky vypouštět své obětavé,
mírumilovné dušičky.“

Škwor se znovu odmlčel, uchopil sklenku a jediným douškem

dopil její obsah. Z náprsní kapsy bílého saka vytáhl veliký rudý
kapesník, prudkým mávnutím ruky jej ve vzduch rozbalil a otřel si

163
zpocené čelo. Rychlým pohybem vrátil kapesník zpět. Nenamáhal se
však, aby jej opět složil do původního tvaru, a kapesník vytvořil
velikou bouli na levé straně profesorova saka. Opět věnoval dlouhý
pohled svým posluchačům. Jejich tváře již nevyjadřovaly napjaté
očekávání, jak tomu bylo na počátku proslovu, nýbrž zračily výraz
nevěřícného údivu a překvapení.
„A nyní k hovadům,“ prohlásil Škwor a usmál se, když viděl
negativní reakci ve tvářích některých posluchačů. „No dobrá, tak tedy
k Tabanus bovinus, aby někteří z vás nepociťovali pohoršení nad
mým způsobem vyjadřování.
Ovád hovězí je milým a nenahraditelným lidským společníkem na
zahradách, loukách, lesních mýtinách a koupalištích. Je pro nás,
uspěchané, věčně upachtěné lidské bytosti v dnešní hektické době
vzorem trpělivosti, rozvahy, vynalézavosti a neodbytnosti, ano,
hlavně zdravé neodbytnosti. Podobně jako u komára pisklavého jsou
všechny projevy hovada důkazem příchylnosti a neovládané touhy
projevit člověku, se kterým v dávné minulosti sdílel společné jeskyně,
nory a chýše, hluboký vděk a lásku. Mějte prosím na paměti tato moje
slova, kterými tlumočím a zjevuji odborné výsledky pečlivého
výzkumu několika neúplatných, progresivních, obětavých a
poctivých entomologů. Vězte, že jsme obklopeni mračny milujících,
po mazlení s námi toužících hmyzích kamarádů i opravdových přátel
na život a na smrt.
Tolik tedy ke dvěma druhům hmyzu, kterými nepoučení lidé
neprávem opovrhují a z neznalosti či z nenávisti ke všemu, co má více
než čtyři nohy, krovky, kusadla a tykadla, je nenávistně hubí.“

164
 Do sálu doslova vplula štíhlá rusovláska na vysokých podpatcích
v ultra krátké minisukni. Dlouhé nohy ji několika plavnými kroky
donesly k řečnickému pultu, na který postavila novou sklenici
s vodou. Profesor poděkoval tím, že se poněkud prkenně uklonil, a
poté následoval rituál s velikým rudým kapesníkem. Nespustil svoje
široce otevřené oči z odcházející ženy a díval se za ní ještě chvíli po
tom, co její postava zmizela za dveřmi postranního vchodu.
Ze stavu sladkého okouzlení jej vytrhl smích některých
posluchačů, které tato němá scéna jako vystřižená z romanticky
laděného filmu pobavila.
„Ehm, eh, kde jsem to… promiňte, už vím,“ omlouval se rozpačitě
profesor.
„Ano, komáři a hovada.
Ještě, než přistoupím ke klíčové části tohoto vědeckého symposia,
chtěl bych vás seznámit s nejnovějšími poznatky a událostmi na poli
výzkumu užitečného insektu v Africe a jeho přínosu k význačnému a
zásadnímu posílení komfortní zóny obyvatel celého černého
kontinentu.
Byl jsem osloven africkým vědcem v oboru molekulární genetiky,
specialistou ve výzkumu párování a inaktivace chromozomů,
profesorem Kongem Džungelim. Pro upřesnění, profesor Džungeli je
strůjcem vědecky průlomového objevu týkajícího se meiotické
rekombinace a synaptonemálního komplexu, publikovaného v CA:
A Cancer Journal for Clinicians v únoru letošního roku.
V současnosti profesor vykonává pověření zástupce ředitele

165
výzkumného entomologického ústavu pro komerční využití termitů
na západním pobřeží řeky Kongo.
Pan Džungeli ve svém dopise projevil silné znepokojení ze situace,
která vznikla před několika roky v naší zemi, jež se v posledních
týdnech neustále přiostřuje. Jeho znepokojení zesílilo a změnilo se ve
vážné obavy, když se doslechl, že v ústavech a klinikách určených pro
výzkum insektu vypukla, jak doslova píše: „deratizační hysterie,
hraničící s těžkou mánií“. Nedávno, když média začala propagovat
heslo: „Zabij všechno, co leze, skáče, lítá a kouše“, jeho obavy dosáhly
vrcholu. Projevil iniciativu hodnou zapáleného vědce a v ústavu
inicializoval novou sekci s názvem Neinvazivní převýchova
deratizátorů ve střední Evropě. V dopise píše, že započal
s organizováním skupiny komisařů, kteří v naší zemi navštíví všechny
laboratoře, které se zabývají výzkumem a distribucí deratizačních
preparátů.“
Další slova profesora Škvora přerušily nesouhlasné verbální reakce
posluchačů v podobě bučení a pohvizdování. Profesor využil chvíle
protestu k tomu, aby si znovu otřel upocené čelo a povolil škrtící
kravatu.
„Chápu vaše rozhořčení, moji milí posluchači, i mne počiny pana
Džungeliho silně podráždily. Mojí reakcí byl telefonát, ve kterém
jsem se snažil zabránit nepříjemnostem a zbytečným střetům mezi
africkými vědci a naší exekutivou, která je pověřena řídit a dohlížet
na činnost všech významných a pro ochranu občanů v této zemi
prioritních záležitostí. V dlouhé diskuzi se mi podařilo přesvědčit pana
Džungeliho, že informace ohledně deratizační hysterie v naší zemi,

166
které proběhly v afrických sdělovacích prostředcích, jsou nejenom
přehnané, ale také zavádějící, protože byly vytrženy z kontextu.
Také jsem jej ujistil, že naopak snižujeme výrobu používaného
tetrahydronaphthylu, klíčové chemické látky celosvětově používané
na hubení insektu.
Nakonec jsem profesora Džungeliho uklidnil slibem, že se naše
vědecká obec celonárodně zapojí do africké aktivity s názvem „Kup si
svého termita“. Tato akce si každým rokem už bez mála čtyřicet let
získává stále větší oblibu a nejvíce mezi Afričany žijícími na venkově.
Hned vysvětlím, o co jde.
V podstatě jde o využití mocného potenciálu termita druhu
gigohamsters, který žije v džungli rozkládající se takřka po celém
východním pobřeží řeky Kongo. Právě tento druh termita se prokázal
jako nenahraditelný pomocník všech venkovanů na africkém
kontinentu.
Jedenkrát za jedenáct roků se totiž termit gigohamsters svlékne
z kůže, zbarví se do temně rudého odstínu a vydá se na pochod
džunglí. Při svém tažení rozkouše a pozře všechno, co mu stojí v cestě
– některé druhy stromů, keře, malá stáda antilop, opic a posléze
i domy Afričanů.
A co myslíte, vážení posluchači, jak na pustošivou termití invazi
lidé v džungli reagují? Jestli si myslíte, že se zlostně a úporně brání,
pak jste na omylu. Ve dnech tohoto termitího tažení probíhají po celé
džungli nevázané a bujaré oslavy.“

167
 Napříč celým poslechovým sálem se převalila vlna šumu a
překvapených výdechů. Profesor Škwor s úsměvem na rtech
pokračoval.
„Venkované totiž už několik roků netrpělivě čekají, až po
jedenáctiletém cyklu gigohamsters – a teď nevím, jaké slovo použít –
ehm, odežerou jejich staré poloshnilé chýše, aby si mohli vystavět
nové. Je to období opravdové a vskutku upřímné radosti.
Moje informace, vážení posluchači, by nebyla úplná, kdybych
nezmínil to podstatné. Právě tento všežravý termit gigohamsters byl
geneticky upraven ve výzkumném entomologickém ústavu pro
komerční využití termitů. Byl upraven genetickými inženýry,
specialisty – týmem, který vedl profesor Kong Džungeli.
Za přispění jiného známého velikána v oboru molekulární
genetiky, profesora Ducka Bullimia, se podařilo učinit specifické
změny v genetické struktuře tohoto všežravého insektu
a vyselektovat u něho cílené chuťové vjemy. Termit, který původně
ignoroval podlahy a odežíral pouze okenice s futry vstupních dveří a
který byl schopen během jedné hodiny odežrat malý kokosový háj
s celým kořenovým systémem, se po genetické úpravě začal
kokosovým palmám vyhýbat a v řádu pouhých několika minut
odežírá stavení kompletně s celými okny, dveřmi i podlahou. No
řekněte, milý posluchači, není to skvělé? Odpovím za vás: Je to skvělé!
Možná budete nyní namítat, co bychom zde u nás, v zemi, která
díky své zeměpisné poloze postrádá džungli a bujnou africkou
vegetaci, dělali s termity? To je celkem příhodná a logická otázka.
Mám na ni však uspokojivou odpověď.

168
 Po konzultaci s molekulárním genetikem Duckem Bullimijou se
tento specialista nabídl ke spolupráci s našimi genetickými inženýry a
v této chvíli se již v laboratoři rodí projekt pojmenovaný HTE –
Hamsters Talpa Europaea. Z afrického termita druhu gigohamsters
bude vytvořen termit-krtek, který ulehčí práci polnohospodářům při
jarní i podzimní orbě. Naše země bude po zemědělské stránce
bohatnout a vzkvétat.“

Proslov Břetislava Škwora přerušil mohutný potlesk, který vědec

ukončil pozvednutím paže.
„Děkuji vám, přátelé. Chci jenom ještě říct, že na oplátku jsem
Kongu Džungelimu nabídl účast afrického lidu na naší ryze české akci
„Kup si svého malamuta“. Malamut je aljašská odrůda velmi
přátelského psa. Malamut se vyznačuje nejen svojí oddaností,
poslušností, loajálností, ale také důstojností, hrdostí a hravostí. Odráží
tedy pravou českou mentalitu. Bude to veliké obohacení pro velkou
Afriku.“
Sál opět naplnil silný, dlouhý potlesk a provolávání slávy a uznání
Břetislavu Škworovi.
„Přátelé, jsem velmi poctěn vaší pozorností a nadšením, které
svým potleskem projevujete. Nicméně budu pokračovat v námětu,
abych dosáhl cílů dnešního sympozia. Cíle jsou dva. Jde o to, pomoct
odbourat a dočista eliminovat vžité předsudky a neopodstatněný
odpor vůči insektu neboli hmyzu, jehož existence je ve skutečnosti
pro nás, jež stojíme na vrcholu stvoření, životně důležitá a
symbioticky naprosto nutná, chceme-li zachovat naši existenci na této

169
modré planetě. Druhým cílem je probudit mocný odpor proti
nehumánně aplikovaným desinsekcím a bytostný odpor k osobám,
které je z touhy po zisku bez rozmyslu a zcela neuváženě aplikují,
čímž nevědomky zadělávají na budoucí genocidu lidského rodu.
Přenesme se nyní opět do světa blanokřídlého hmyzu, který spatřil
světlo světa dříve než člověk – hmyzu, jemuž vděčíme za to, že nám
svojí pilnou prací obětavě připravil podmínky pro komfortní
stravování a pobývání v náruči naší štědré a laskavé matičky Zemi.
Hovořím teď o hmyzu mnohými básníky opěvovaným, avšak
lidmi přízemními či neznalými nenáviděným. Ve spojitosti
s rozkvetlou loukou, slunečným letním dnem, zkrášleným modrou
oblohou, je jeho libé bzučení i způsob poletování z květu na květ
sympatickým a milým prožitkem pro náš zrak i sluch. Mluvím
o hmyzu čeledi Apidae, kmene Arthropoda, rodu apis. Mluvím
o včele.
Přátelé, včela je velmi obětavý insekt. Je pro nás doslova
v z o r e m obětavosti. Obětuje svůj zadeček s jedním jediným
žihadlem a tím i svůj život. Volí obětavou sebevraždu, aby ochránil
ostatní členy svého rodu. Navíc, nemá rasistickou povahu – miluje
i nemilovatelné – líné nešiky trubce. I když je rázně vystrčí z úlu, dělá
to z lásky, podobně jako člověčí maminka se slzami bolesti vystrčí
svého nemotorného, líného synka do světa, protože ví, že domů se jí
vrátí zocelený, pracovitý muž.“
Profesor Škwor pohlédl na hodinky, velmi pomalu a s požitkem
vypil celý obsah sklenice a dvěma prsty si povolil kravatu.

170
 „Milí přátelé, můj program se nachází v závěrečné fázi. Jak se říká,
„to nejlepší na konec“. Není to jenom otřepaná fráze, je to výrok
z Bible, který ve své podstatě předkládá staletími ověřenou pravdu.
To, co člověk sní, vypije, uslyší nebo zažije až na konec nějaké akce,
zůstane nejdéle v jeho paměti a mnohdy také na dlouhý čas výrazně
ovlivní jeho duševní rozpoložení. Příběh, který vám budu nyní
vyprávět, je apel na vaše city, na vaši rozlišovací schopnost i na vaše
svědomí.
Jedná se o blanokřídlý insekt, jenž budí v lidech díky neznalosti
neopodstatněnou hrůzu. Řadí se k čeledi sršňovitých a je blízkým
příbuzným štíhlé, elegantní vosy. Mluvím o sršni, která nepatří do
obecné skupiny Vespa crabro, tedy k sršni obecné, nýbrž do skupiny
sesterské – Vespa Camillcae. Této sršni, o které vám budu nyní
vyprávět, jsem dal jméno Kamilka.

Kamilka spatřila světlo světa z malého okénka papírového

domečku, který s instinktivní moudrostí, trpělivě a s láskou
k urbanistické i přírodní architektuře uhnětli, utlapkali a poslepovali
její pracovití rodiče, společně s mnoha stejně nadanými strýčky a
tetičkami, uprostřed krásného, teplého a neobvykle suchého
středoevropského léta.
Záhy po narození začala vnímat všudypřítomnou, omamnou,
vanilkově nasládlou vůni tlejícího trámu, ke kterému byl byteček
pevně ukotven a přitmelen několika druhy speciálních pryskyřičných
lepidel a tmelů té nejvyšší jakosti a přilnavosti.

171
 Ve svém třetím týdnu života začala Kamilka stále silněji pociťovat
nutkání projevovat něhu a lásku. Byla těmi rodícími se emocemi
rozrušená a zmatená. Nevěděla, že byly vmíchány do její genetické
výbavy a nastartovány přesně podle časového vývojového rozvrhu,
který se skrýval v hlubinách všech šroubovic DNA.
Den za dnem, noc za nocí tato neodbytná touha sílila. Ze své
šestiboké komůrky pozorovala škvírou mezi trámem a střechou dva
bezkřídlé, dvounohé tvory bez tykadel, kteří čas od času prošli pod
jejími okny. Cítila ve svém malém mozečku a ještě menším srdéčku
narůstající touhu tyto dva bezkřídláky uctívat. Z jejich pohybů totiž
vyzařovala obrovská moc, koordinovanost a účelnost. Kolem nich se
jakoby vznášela aura respektu. Ano, to byli jistě bohové, kterým by
měla projevovat úctu a hlubokou vděčnost za svůj útulný domeček,
voňavý trám a za střechu nad hlavou.
Tito dva bozi ovládali roj jiných, čtyřnohých tvorů, kteří byli celí
chlupatí a čas od času během dlouhého světla pobíhali v prostoru pod
jejími okny. Hrozivě mávali dlouhými chlupatými žihadly, která
nedokázali zatáhnout zpět do svých těl, a co víc, tito zřejmě polobozi
neskutečně páchli a vyluzovali nepříjemné, krátké, ale pronikavé
zvuky znějící vrr a haf, huf.
Za jedné úžasně teplé tmy, která pravidelně přicházela vždy po
dlouhém světle, byla Kamilka přemožena tak mocnou touhou projevit
svým bohům vděčnost, že se rozhodla opustit svoji komůrku.
Rozhlédla se po svých bratříčcích a sestřičkách, bydlících v sousedních
komůrkách všude kolem, kam až oko dohlédlo, něžným pohledem se
s nimi rozloučila a poprvé ve svém krátkém životě vzlétla.

172
 Opojená pocitem volnosti a svobody zakroužila v rozlehlém
podkrovním prostoru. Svými dokonale vyvinutými čidly zaměřila
skrze spáru jednoho z dvounohých bohů a s nezkrotnou láskou,
vděčností a touhou po mazlení, s prudkou netrpělivostí axelerovala.
Ve třech vteřinách dosáhla rychlosti Mach 1, což způsobilo sonický
třesk a poplašilo čtyřnohé polobohy, kteří se vyřítili z osvětleného
obdélníkového otvoru ve stěně budovy a začali vydávat krátké,
přerušované zvuky s doposud neslyšenou intenzitou.
Dokonce se něco neznámého stalo i dvounohému bohu. Ten se
začal neobvykle rychle a zmateně pohybovat skoro všemi směry
najednou a náhle zmizel v osvětleném obdélníkovém otvoru. Kamilka
bez rozmyslu, s maximálně potlačeným pudem sebezáchovy, plná
touhy uctívat dvounohého boha, s nekonečnou škálou úžasných
emocí, doslova s erupcí lásky tryskající z malého srdéčka, se vrhla ve
střemhlavém letu do osvětleného otvoru.“
Profesor Škwor se odmlčel. Ticho, které panovalo v poslechovém
sále by se dalo krájet. Pohledy všech posluchačů se vpíjely do
profesorovy tváře. Nikdo se ani nepohnul a vypadalo to, jako kdyby
se v sále zastavil čas. Entomolog se hluboce nadechl a pokračoval.
„Kamilka už nestihla zabrzdit. Proti ní se vzedmul hustý, žlutavý
oblak, bylo to cosi neznámého. Poslední vjem, který zaregistroval
Kamilčin malý mozeček, byla série sonických třesků za jejími zády a
bzukot blížících se bratříčků a sestřiček.
Kamilka se už nikdy nedozví, že její krátký panenský život i životy
sourozenců ukončil Spray Bros – aerosolový biocidní mrak vypuštěný
rukou dvounohého boha z ručního aplikátoru s dostřikem pěti metrů.

173
Zemřela statečně, bez bolesti během dvou vteřin. Na její tváři zůstal
věčný výraz překvapení a v jejích široce otevřených očích
nezodpovězená otázka: PROČ?“

Po půl minutě ticha poslechový sál ožil. V rukou posluchačů se

objevily kapesníky. Z místa vyvýšeného podia se profesorovi naskýtal
pohled na desítky dojatých posluchačů, mezi nimiž si někteří
sundávali brýle, aby mohli osušit stékající slzy.
Z bočního vchodu do sálu vyšla žena, která se během proslovu
starala o doplňování vody na řečnickém pultu. Bylo vidět, že jí slzy
dojetí rozmazaly řasenku kolem očí. Pomalým krokem došla
k profesorovi, objala ho, položila mu hlavu na rameno a začala hlasitě
plakat.
Trvalo celých třicet minut, než se atmosféra v přednáškovém sále
uklidnila. Konečně mohl profesor Škwor pronést závěrečná slova.

„Vážení a milí účastníci dnešního symposia, podle pozvánek, které

jsem osobně rozesílal, vím, že jsou zde přítomni vedoucí velkých
i malých biolaboratoří, menažérií a obchodní zástupci pracující
v komplexní chemické výrobě, ve vývoji dezinfekčních prostředků,
insekticidů a repelentů. Jsou zde mezi vámi redaktoři, novináři
i politici. Informace, které jsem předložil, se tudíž dostávají k lidem
nejpovolanějším, k lidem, kteří mohou ovlivnit a postupně zastavit
zhoubné trendy a cíle ziskuchtivých majitelů firem, jež bohatnou na
výrobě chemických prostředků a insekticidů, které jsou neuváženě

174
aplikované s cílem hubit symbionty, které jsou pro život nás lidí
naprosto nezbytné a zásadní.
Proto vás na závěr vyzývám a apeluji na vaše svědomí a smysl pro
spravedlnost. Bojujte proti chamtivosti mocných, rozvíjejte zdravý,
pozitivní a vstřícný vztah ke všemu živému, ať už skákajícímu,
lezoucímu, plazivému, plovoucímu nebo létajícímu. Ano, přátelé,
vždyť všechno, co dýchá, má právo na život a existuje zde na naší
planetě pro dobro celého lidstva a ke chvále Boha, svého Stvořitele.

Kniha Josepha Stheppaneeho

Jessica z Yosemite Valley

Jessica, dívka s českými kořeny, bydlí v samotném srdci

skvostného Yosemitského údolí.
Jednoho dne se dozvídá, že její dům ukrývá velké tajemství a že
ona sama je součástí drsné hry, ve které jsou lidé v pozicích živých
figur na pomyslné šachovnici – hry, kterou před mnoha roky zosnoval
jeden z jejích dědů...

https://eknihyjedou.cz/jessica_z_yosemite_valley

175
 GOLDÝ
Petr Tesař

Irena Andrdlová seděla v obývacím pokoji na gauči a postranním

oknem sledovala zavírající se vrata. Před chvílí skrz ně projelo
manželovo auto a zmizelo v nedohlednu dřív, než je automatika
stačila dovřít. Jako obvykle odjel její manžel za zábavou a ji nechal
doma. Ona pak sobotní dopoledne stráví různými nezáživnými
činnostmi. Někdy úklidem, prací na zahradě, či jen vycházkou a
občasným lenošením u knížky.
Ještě chvilku tam tak seděla, než vstala, aby se dala do práce. Dnes
ji čeká velký úklid. Měsíc odkládá mytí oken, ale už je nejvyšší čas se
do nich pustit. Manžel určitě nepřijde domů dřív než v jednu.
Nejprve si zajdou s kamarádem na squash, potom protáhnou ztuhlé
svaly v páře, a nakonec půjdou na kávu a něco dobrého k jídlu do
nedaleké restaurace. Jedinou výhodou tohohle jeho věčného courání
je, že díky tomu nemusí v sobotu vařit. Sama ve dvanáct zďobne něco
menšího, jen tak z ledničky.
Prošla halou, uhnula do krátké chodbičky se třemi schody a
zůstala stát ve dveřích do sklepa. Vypínač nefungoval. Nefunguje už
měsíc.
„Zatracenej chlap.“ Je to nejmíň čtrnáct dní, co mu posté říkala, ať
to spraví. Odešla zpět do haly k vestavěné skříni a z horní poličky
vylovila patnáctiwatovou úspornou žárovku.
„Co si člověk neudělá sám…“

176
 Sklep byl schovaný pod úrovní podlahy v základech domu. Měl
jen dvě malá okénka, bůh ví proč zatemněná. Dolů musela sestupovat
velmi opatrně, protože viditelnost se s každým dalším schodem
zhoršovala.
„Jedna, dvě… sedm, osm… dvanáct. No vida, jak se to člověk
časem naučí, když nemůže spoléhat na oči.“
Ještě několik neohrabaných zatápání vzduchem a už měla kabel
s objímkou.
„No mě snad omejou…“
Objímka byla prázdná.
„Ten chlap je úplně pitomej! Tak on prasklou vyndá, ale už tam
není schopnej dát novou. To snad není možný…“
Pomalu našroubovala do objímky žárovku. Ta na posledním
závitu blikla a úplně ji oslepila záplavou nažloutlého světla.
Dalších deset minut strávila prohledáváním sklepa. To, pro co šla,
tady ale nebylo, ačkoliv si přesně uvědomovala, kam to před čtvrt
rokem uklidila.
„Hergot už!“
Zaklela a vyrazila do garáže. Během minuty vylovila tři kovové
schůdky, pro které šla původně do sklepa, a rozčílená opustila
manželovu svatyni. Už mohla mít skoro jedno okno umyté. Rozhodla
se udělat mu scénu hned, jakmile se vrátí. Co si vůbec myslí?
S vervou se vrhla do práce. Ta snad odpoutá její myšlenky. Kýbl,
hadr, stěrka, rukavice. Okno nejdřív umyje vodou se saponátem, a
potom vyleští stejně tak, jako to kdysi odkoukala od svojí matky.

177
 Hadr pěkně vyždímat a pak rovnoměrně, plynule stírat okenní
tabuli. Krev se jí pořád vařila. Už aby byla jedna. Ještě setřít vrchní
část. Opatrně na ty tři schůdky, jedna nožička je asi o půl centimetru
kratší. Počkej, jak mu to tentokrát vytmaví…
Venkovní dveře trochu vrzly a současně k ní spěchalo dovádivé
ťapkání. Uvítací radostné zakňučení a náraz do schůdků. Prudce sebou
trhla, jak se pokusila vyrovnat ten nenadálý výpad, ale zradilo ji toho
chybějícího půl centimetru. Pád byl nevyhnutelný. Ještě jednou
zavrávorala na kácejících se schůdcích, promáchla vzduchem pažemi
i s hadrem a zřítila se k zemi.
Vyrazila si dech. Ležela na boku, oči zavřené, čekala. Čekala, až
se znovu bude moci nadechnout. Připadala si jako někde hluboko pod
hladinou, všude kolem jenom voda, ani bublinka vzduchu. Musí
plavat nahoru k hladině. Letěla jako střela vzhůru, tempo po tempu.
Voda páchla rybinou. Chtěla pryč. Ne, to nebyla rybina. Spíš něco
zatuchlého. Ale ne moc. Jen jako to mokré štěňátko, které dostala
k prvním narozeninám stráveným společně s Jiřím.

***

Bylo čerstvě po dešti, když si pro ni tehdy přijel. Zase se tak

poťouchle usmíval a řekl, ať si nasedne, že pojedou na návštěvu. Byla
zaskočená, vždyť měla dvaadvacáté narozeniny, a tak spíš očekávala
romantickou večeři ve dvou. Při svíčkách, s náladovou muzikou. Ne
nějakou návštěvu.

178
 Proboha, snad ji nechce vzít k rodičům? Napůl vyděšeně a napůl
zvědavě ho pozorovala, jak bezstarostně zařadil první převodový
stupeň a sešlápl pedál plynu. Auto akcelerovalo a on se smál jako
blázen. Netušila, jestli má takovou radost z rychlé jízdy, nebo z jejího
zmatku. Tyhle chvíle, kdy nevěděla, na čem je, neměla ani trochu
ráda. Na Jiřího obranu však musela sama sobě přiznat, že ji zatím ani
jednou nezklamal a každá takto protrpěná chvilka byla tisíckrát
splacena následným zážitkem. Příjemným překvapením. Ani
tentokrát tomu nebylo jinak.
Jeli asi tři čtvrtě hodiny. Jiří celou cestu mlčel, a tak se nudila.
Když projížděli nějakou další otravnou vesnicí, chtěla mu to už říct,
ale právě v té chvíli auto odbočilo na vedlejší rozbitou cestu a začalo
stoupat. Ukázal se baráček s velikou zahradou. Omítka byla místy
potlučená, ale dům i tak působil malebně. Zastavili před vraty. Jiří
vystoupil, vzal za kliku a zjistil, že je zamčeno.
Donutil ji ta vrata přelézt. Začínala mít z celého výletu podivný
pocit, ale nakonec si dala říct. Dobře udělala. Na druhé straně plotu je
čekalo překvapení, o jakém se jí ani nesnilo. Za veselého štěkání,
ňafání k nim uhánělo devět rozkošných chundelatých klubíček
i s jejich hravou mámou. Psíci je obklopili a skákali jim po nohách
jako smyslů zbavení. Šťastně se k nim sehnula, aby dalších deset minut
strávila mazlením s těmi plyšovými miláčky.
Jiří mezitím našel klíč od domu (byl na horním futru jako ve
starých filmech). Jak se dalo očekávat, obyvatelé domu (jeho
prarodiče) tam nebyli a ještě dlouho se prý neměli vrátit. Přesto se

179
zdálo, že uvnitř je vše nachystané. Byly to ty nejkrásnější a
nejromantičtější narozeniny, jaké do té doby zažila.
Svíčky, muzika, výborná domácí večeře a oni dva sami, jen
s kupou štěňátek. Co víc si přát? Snad alespoň jednoho takového
mazlíka domů. Ani mu nemusela nic říkat, vyčetl jí to z očí.
S úsměvem na ně ukázal a řekl: „Vyber si.“
Vybrala si tu nejkrásnější holčičku, jakou tam měli. Úplně zlatou.
Celou cestu zpátky domů se spolu mazlili a ten návrat už nebyl ani
trochu zdlouhavý nebo snad nudný. Goldý, jak psí slečně začala říkat,
ji neustále olizovala a důvěrně se o ni otírala, až obě páchli vlhkou
zatuchlinou od nedávného deště. Byly obě šťastné.

***

„Goldý, ty potvoro jedna, víš, žes mě shodila? Počkej, jak

dostaneš… jauu.“ Úsměv rychle vystřídala křečovitá grimasa. Když se
Irena probrala, pokusila se odehnat zlatého retrívra, který jí neustále
olizoval obličej, jenomže po prvním pohybu jí odspodu projela
palčivá bolest. Při pádu ze schůdků si zlomila pravou nohu v krčku a
teď se nemohla ani pohnout. Bylo půl dvanácté. V celém domě je
pouze ona a Goldý. Když bude mít štěstí, tak pán domu si zvesela
nakráčí nejdřív za hodinu. Krucinál, tady nemůže zůstat ležet. Musí
se dostat alespoň na gauč. Zatracená Goldý. Jak jen vlezla dovnitř?
Noha ji bolela jako čert, ale po dlouhých deseti minutách přístrků
přeci jen ležela v měkkých polštářích sedačky. Musela před chvílí

180
nechat pootevřené dveře ven, když se vracela se schůdkami z té
prokleté garáže.
Po zdlouhavých dvou hodinách konečně dorazil její manžel.
Viděla ho, jak vchází do obýváku, i jak spokojený úsměv plynule
přechází v udivený výraz.
„Cos tady vyváděla?!“
Ještě nikdy se jí nechtělo tak řvát, křičet a vřískat do ohluchnutí.
Měla pocit, že musí co chvíli explodovat.
„Nic! Vem mě do nemocnice.“

181
 Knihy Petra Tesaře

Zvůle

Krimi, co vás snadno vtáhne do děje …a nepustí.

Tim Ekrton, šéfkonstruktér zbrojařské firmy, se po rodinné hádce

ocitá na parkovišti, kde právě probíhá přepadení nákladního vozu, a
je jen na něm, jak se zachová.
Rozhodnutím pomoci neznámé oběti se dostává hlavní hrdina do
spirály nechtěných a nebezpečných událostí, které ho hrozí každým
okamžikem rozdrtit.
Zároveň musí Ekrton vyřešit svůj pošramocený vztah k ženě a
rozhodnout, jak pokračovat dál v manželství, které je, zdá se, těsně
před krachem.

Poutavě vylíčený a nesmírně čtivý román se odehrává na pozadí

světově proslulé letecké show, plné adrenalinu a vzrušení. Red Bull
Air Race.

https://eknihyjedou.cz/zvule

182
print-biwrina-margin-0

Sázka na jistotu

Čím byl pro dostihový sport Dick Francis, tím může být pro letecký
sport Petr Tesař. Jako svoji další publikaci uvádí nadaný autor knihu
z pokračující minisérie kriminálních románů. I tentokrát nás zavede
do prostředí celosvětové letecké soutěže Red Bull Air Race.
David Hauler, velitel bezpečnostní služby, je povolán, aby vyšetřil
smrt leteckého technika. Nic však zpočátku nenasvědčuje, že by šlo
o víc, než jen nešťastnou náhodu.
Následně je Hauler požádán o diskrétní prověření podvodné činnosti
ovlivňující výsledky závodů. V důsledku pátrání se dává do pohybu
neúprosné smrtící soukolí a hlavní hrdina musí napnout veškeré síly,
aby dokázal ochránit sebe i své blízké.

https://eknihyjedou.cz/sazka_na_jistotu

183
 MUŽ, CO VIDĚL DVAKRÁT
Miroslava Dvořáková

„Podívejte se na tohle.“ Rozvinul jsem fotky do vějířku. Tak lesklé

a velké. Jezírka barvy na matném povrchu konferenčního stolku
v jednolůžkovém pokoji privátního léčebného zařízení. Všechno tu
bylo uspořádáno účelně a decentně. Tlumené barvy a čisté linie měly
svěžím a uklidňujícím dojmem pozitivně stimulovat duševní pohodu
ubytovaných klientů.
Muž usazený v protějším křesle připomínal voskovou figurínu.
Nevolí stažený obličej s prošedivělým strništěm brázdily vějířky
vrásek, krátké vlasy ustupovaly vysokému čelu. Nezvykle světlé šedé
oči zíraly kamsi do zdi. Navlečený v pohodlné a evidentně kvalitní
domácí soupravě jen matně připomínal toho fascinujícího
byznysmena a sportovce z fotografií, které mi tak ochotně zapůjčila
jeho žena Emma. Hodně ji vzalo, že ho zavřeli. Soud vydal rozhodnutí
o předběžném opatření kvůli obvinění za napadení úřední osoby.
Kdyby pan Čára toho policajta nepokousal, mohlo být všechno jinak.
Taková lapálie. Paní Čárová může být ráda, že se jí podařilo
manžela umístit v našem exkluzivním zařízení, a ne do ústavu
provozovaného státem. Opakovaně jsem paní Emmu ujistil, že
uděláme maximum. Jakmile ověříme, že manžel není nebezpečný pro
společnost, pustíme ho domů. Na základě našeho odborného posudku
se zbytek incidentu dořeší občansko-právní cestou.

184
 Když klient dál nereagoval, jednu fotku jsem vytáhl. „To jste vy,
pane Čáro. Stojíte na vrcholku Mount Everestu. Ten v té zelené
čepici. Poznáváte se?“ Po další porci ticha jsem vybral druhou: „Tady
jste na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Ten pán vedle vás je
emeritní prezident Světové banky. A tady na té,“ vytáhl jsem další,
zobrazující rozesmátou společnost v udržované zimní zahradě,
„oslavujete padesáté narozeniny v kruhu rodiny a přátel. Máte
úžasnou paní a nadané děti. Vybudoval jste podnik s mezinárodním
přesahem. Vlastníte nádherný dům a garáž plnou veteránů.“
„Hovno,“ vyštěkl.
Zůstával nehybný jako marioneta zavěšená na drátku, ale já se
v duchu radostně zatetelil, protože to byla první verbální reakce,
kterou jsem z něj po třech sezeních vyloudil.
Trochu mě znervózňovalo, jak se díval. Skrze mě, jako kdybych
tam vůbec nebyl. Dávivě jsem se rozkašlal. Mám za sebou třicetiletou
praxi. Podobných případů jsem vyšetřoval mraky. Vždycky jsem si
dokázal udržet objektivní nadhled. Až doteď. Nikoliv jeho chování,
ale vliv jeho chování na mou maličkost, mě přimělo přehodnotit
názor.
Není to obyčejné vyhoření. Že by psychóza? Jenom vypátrat, co
ji katalyzovalo. Doktor přírodních věd Karel Čára, manžel
respektované akademické malířky, otec tří dospělých dětí, majitel
prosperujícího podniku, významný zaměstnavatel, nadšený
propagátor adrenalinových sportů, altruista a polyglot, měl
donedávna úspěšnou a naplněnou existenci. Co mohlo způsobit, že se
jednoho nedělního dopoledne bez rozloučení vytratil z domu, aby ho

185
za tři týdny nalezli mezi bezdomovci, v boudě z palet a kartonových
krabic, v pusté lokalitě zrušené železniční vlečky?
Den po jeho zmizení rodinní příslušníci zalarmovali policii. První
pracovní verzí byl nervový kolaps následkem pracovního přetížení.
Další variantou byl únos, ale žádný únosce nezavolal. Policajti
pročesali zástavbu v okolí bydliště a zkontrolovali nemocnice.
Soukromí detektivové prohledávali městské parky a příměstské lesíky.
Žádný únosce se nepřihlásil. Po čtrnácti dnech marného úsilí rodina
požádala o pomoc veřejnost. Strhla se mela. Bulvární novináři se
předháněli v nejšílenějších teoriích, od únosu mimozemšťany po útěk
s milenkou do amazonské divočiny.
Potřeboval jsem ho rozmluvit. S vědomím, že ten chlap je
mnohem chytřejší než já, jsem se vykašlal na zavedené metodiky a šel
přímo na věc: „Co kdybyste mi řekl, co se vám stalo?“
S napjatým očekáváním jsem si v duchu držel palce.
„Vidím se dvakrát,“ zazněla tichá odpověď.
„To je zajímavé. Jak jste to zjistil? Podíval jste se do zrcadla?“
Pacient zavrtěl hlavou. „Zrcadlo to neodráží.“ Natáhl ke mně ruku.
„Stačí, když se podívám takhle. Moje ruka je dvakrát. Na tom samém
místě, ale dvakrát.“
„A kdy jste si toho všiml?“
Zatvářil se zadumaně. „Začalo to před půl rokem, když jsem dostal
ránu do hlavy.“
Protože jsem vyčkávavě mlčel, pokračoval: „Naše hospodyně
Agáta si vymkla kotník, tak jsem se nabídl, že vynesu odpadky místo
ní. Zanesl jsem pytel s odpadky k přístřešku u hlavní brány. Otevřel

186
jsem popelnici. Víko zůstalo ve svislé poloze. Vhodil jsem pytel
dovnitř. Přitom jsem zahlédl titulní stranu časopisu, který jsem ještě
nestihl přečíst. To mě to naštvalo, protože plýtvání nesnáším.
Naklonil jsem se a sáhnul dolů, abych časopis vyndal, ale víko spadlo
a praštilo mě do zátylku.“
Jeho vysvětlení znělo naprosto racionálně. Zatím. „A co se dělo
potom?“
Drásavě si povzdechl. „Když jsem se trochu vzpamatoval, vrátil
jsem se do domu. Šel jsem přímo do ateliéru, abych se ženě pochlubil,
jaký jsem šikula. Emma seděla na trojnožce, měla ochranné brýle a
respirátor. Pracovala s akumulační bruskou, dotvářela detaily na nové
soše. Byl tam randál, takže si mého příchodu nevšimla. Ale jak jsem
tam stál, všiml jsem si, že ji vidím dvakrát.“
„Po úrazu hlavy se to dá předpokládat,“ poznamenal jsem, abych
dal najevo, že poslouchám.
„To jsem si původně taky myslel,“ brouknul pacient. „Emma mě
s tím dvojitým viděním vzala na pohotovost. Udělali mi vyšetření. Na
CT žádnou anomálii nenašli. Dali mi cosi na uklidnění. Řekli, že se
to spraví. K tomu nedošlo. Od té doby to zažívám stále. Zpočátku mě
vyděsilo, že se to děje selektivně.“
„Jak selektivně?“
„Některé lidi jsem viděl dvojitě a jiné ne,“ řekl pacient.
„Mluvil jste s nimi? S těmi, které jste viděl dvakrát? Řekl jste jim
to?“
Tvrdě se na mě podíval. „Snažil jsem se. Zajímalo mě, jestli o tom
vědí. Nevěděli nic a hleděli na mě jak na idiota.“

187
 „Takže jste se ujistil, že ti, které vy vidíte dvakrát, sebe samé
vnímají jen jednou.“
Nasupeně přikývl. „Kupříkladu vás vidím obyčejně. Zatím jste
jeden. Ale nemůžete vědět, jestli se to časem nezmění. Sám sebe jsem
taky nejdřív viděl obyčejně. Až potom se to změnilo. To byla ta
poslední kapka.“
A jéje. To znělo téměř výhrůžně. Tak co s ním? V prvé řadě
vyzkoušíme klasická antipsychotika, pak se uvidí. Ovšem potřebuji,
aby spolupracoval. Aby alespoň připustil, že to, co vidí, není skutečné.
„Povězte mi, pane Čáro, více o vaší paní. Když jste ji viděl dvakrát,
změnilo se i něco dalšího? Kupříkladu v jejím vzhledu nebo chování?“
Zatvářil se znechuceně. „O to přece jde. Emma bývala zlatá
ženská. Milující, pečující, veselá. Trochu roztržitá jako všechny
umělkyně, ale děti ji zbožňovaly a já bych to bez její podpory nikdy
nikam nedotáhl.“
„Říkáte bývala,“ namítl jsem opatrně. „Znamená to, že po té ráně
do hlavy jste ji vnímal jinak? Hůř?“
„Nesmysl!“ zahromoval. „Právě po té ráně do hlavy, kdy jsem ji
uviděl dvakrát, jsem naplno ocenil, jak moc pro mě znamená.
A všechny ty další dny jsem ji pozoroval. Mimoděk jsem třídil i další
lidi v našem okolí podle toho, koho vidím dvojitě a koho ne. Ale
potom jsem to konečně pochopil.“
„Co?“
„Že odchází,“ hlesl, ale byl to spíše vzlyk. „Vzdálenost mezi dvěma
podobami jedné osoby se totiž postupně zvětšovala.“ Vyčítavě ke mně
vzhlédl. „Ano, vím, co říkám, ale trvám na tom. Nebyla to vzdálenost

188
v délkové míře, tak jak ji běžně chápeme, protože obě ty podoby se
nacházely v jednom těle. Chápete? Jedna v druhé. Byly to spíš dvě
identity, které se od sebe vzdalovaly.“
„Takže ty dvě… identity vaší paní,“ řekl jsem, „se od sebe nějak
lišily?“
Vehementně přikývnul. „Přesně tak. Jedna byla horoucí, ztřeštěná
a plná štěstí. Sršela zájmem, zvědavostí, láskou. Ta druhá mě
pozorovala kriticky a podezíravě. Jako kdyby váhala, jestli je ještě
efektivní se mnou ztrácet čas. Měl jsem strach, že ta první, ztřeštěná,
odejde a nechá mě tu s tou druhou, efektivní.“
„Jak jste na to reagoval?“
„Šel jsem k doktorovi, abych mu oznámil, že začínám bláznit. Je
to rodinný přítel. Předepsal mi antidepresiva. Řekl, že na mě leze krize
středního věku a že by mi prospěla dovolená. Doktora jsem vnímal
normálně, ale těch zdvojených lidí jsem navzdory práškům pořád
potkával hodně. Ve firmě, na konferenci, v obchodě, na hřišti, na
Emmině vernisáži. Zaznamenal jsem, že někteří měli ty dvě identity
zaklesnuté těsně v sobě, ale u jiných se jedna od druhé vzdalovaly –
stejně jako u mé ženy. Průběžně jsem se ujišťoval, že je to celé
nesmysl. Na druhé straně jsem po nocích vysedával za počítačem a
hledal nějaké životaschopné vysvětlení.“
„A našel jste něco?“
Zatímco si rozmýšlel odpověď, já už měl skoro jasno, jaký typ
antipsychotik bude nejvhodnější. Chudák chlap. Teď mi tu ještě
začne blábolit takové ty esoterické bludy, které jsem od pacientů slyšel
už stokrát. Třeba že žijeme v simulované realitě, v Matrixu, a že mistr

189
programátor se občas utne. Anebo že se naše vědomí vlivem zrychlené
rezonance s vesmírným jádrem štěpí na dvě poloviny. Ta pokročilejší
složka našeho já postupuje do vyšší úrovně existence, zatímco ta
stagnující zůstává trčet v této hustě hmotné bahnité louži. S hrůzou
jsem pomyslel na všechny ty esoterické nesmysly o auře a
jemnohmotném těle, kterými šarlatáni krmí důvěřivé pacienty. Je
s podivem, že do toho spadl i Karel Čára, držitel diplomů ze dvou
prestižních univerzit. Jak vidno, vyšší inteligence je při takových
druzích psychického onemocnění spíše na škodu.
O to více mě překvapilo, když pacient prohlásil, že na internetu
ani v knihách na žádné jemu konvenující vysvětlení nenatrefil.
Vrátil jsem se k tématu. „Řekněme tedy, že vás ty odlišné vizuální
vjemy znepokojily. Ale samy o sobě nemohly zapříčinit váš náhlý
odchod z domova, když k němu došlo až půl roku po úrazu. Co vás
tedy vyprovokovalo?“
Pacient se vzepjal a křikl: „Přece to, že odešla! Opustila mě!“
Byl jsem zmatený. „Vaše žena? Jakože odcestovala? Ale
v dokumentaci stojí, že byla v den vašeho odchodu doma, stejně tak
v následujících týdnech, kdy po vás všichni pátrali.“
Soucitně se na mě podíval. „Vy mi vůbec nerozumíte.“
Tak to by nešlo. „Ještě to se mnou nevzdávejte, pane Čáro. Slibuji,
že vynasnažím. Tak jak jste to myslel, že vás žena opustila?“
„Zmizela jedna z jejích podob. Ta veselá a praštěná verze byla fuč.
Až když se to stalo, došlo mi, že jsem ten proces odcházení dlouhé
týdny předtím sledoval. Jak se smála, jak se o mě starala, jak mluvila
s dětmi. Jak já ji miloval! Z každého jejího slova, gesta, skutku bylo

190
poznat, jak moc jsme pro ni důležití. Teprve daleko za námi u ní stála
její umělecká tvorba a na to navázaný společenský život. Navzdory
tomu všechno, co poslední dobou vytvořila, bylo mnohem lepší než
cokoliv předtím.“
„No, to je přece pěkné,“ prohodil jsem.
Čára se odmlčel, a pak pokračoval: „Poté, co moje milovaná Emma
odešla, zůstala ta druhá, naškrobená. Zajímaly ji burzovní zprávy,
televizní drby, konexe s užitečnými nebo úspěšnými lidmi. Všechno,
co řekla nebo udělala, smrdělo kalkulem. Došlo mi, jak moc ji
nesnáším. Vážně jsem přemýšlel, že ji uškrtím nebo třeba udusím
polštářem. Věděl jsem, že musím odejít, jinak ji ze samého zoufalství
zabiju. A byl bych to opravdu udělal, kdyby se nestala ta věc.“
„Co to bylo?“
Křehce se usmál. „V pátek, čtyřiadvacátého dubna, v půl desáté
večer, jsem to poprvé zpozoroval. Moje ruce na klávesnici byly
dvakrát. To mi dodalo naději, že taky odcházím. Za ní, ať je to
kdekoliv. Věděl jsem, že ten proces, to odcházení, ještě nějaký čas
potrvá. To, co zůstalo z mé ženy, na mě dál mluvilo jejím hlasem, což
mě dohánělo k zuřivosti. Tak jsem raději šel.“
Ocenil jsem pacientovu schopnost sebereflexe. „Tak si to shrňme:
Jednoho dne jste zpozoroval, že vámi preferovaná verze vaší paní
odešla a zůstala ta méně oblíbená, jejíž chování vás dohánělo
k zuřivosti. Později jste usoudil, že také odcházíte, načež jste
společnou domácnost opustil. Ale proč jste hledal útočiště zrovna
u bezdomovců? Máte několik dalších nemovitostí. A proč jste o sobě
nedal vědět alespoň svým právníkům?“

191
 Zašermoval si rukama před obličejem, snad aby tím demonstroval,
že se stále vidí dvakrát. „K čemu by to bylo, když tu stejně končím?“
Předepsal jsem mu antipsychotika třetí generace. Uvědomil jsem
ošetřující personál, že je nanejvýš žádoucí, aby pacient ty léky
skutečně užíval. Slíbili mi, že na to dohlédnou.

***

Za pár dní jsem ho šel zkontrolovat. Na mou otázku, jestli se stále

vidí dvakrát, reagoval naprosto nechápavě. Že neví, o čem to mluvím.
Usoudil jsem, že předstírá amnézii, aby vytěsnil nepříjemné
vzpomínky. To už byl úkol spíše pro psychologa, ne pro psychiatra.
Sepsal jsem desetistránkový posudek, díky kterému se dořešilo
řízení s policií. Po dalším týdnu jsem pacienta propustil. Kladl jsem
mu na srdce, aby pravidelně bral léky, které tak pěkně zabraly.

***

Nedávno jsem Karla Čáru sledoval v televizní reportáži z jednání

resortní komise. Působil vysoce kompetentně. A v Blesku jsem
zahlédl fotky z nějaké kulturní akce. Byl na nich Karel Čára se svou
ženou Emmou. Oběma jim to slušelo. Měl jsem z toho dobrý pocit.
Takový nadaný a úspěšný člověk, a mně se podařilo ho navrátit do
produktivního života.

***

192
 Zkušenosti s léčbou pacienta, který viděl dvakrát, jsem
prodiskutoval s kolegy na psychiatrickém sympoziu, když jsme
probírali kuriózní atributy psychotických příhod. Nikdy bych nevěřil,
že se s tím fenoménem ještě někdy setkám.
Včera se má žena vrátila z turistické výpravy. Šplhala
s kamarádkami po skalách, vyváděla jak zamlada a vůbec nic se jí
nestalo. Teprve poslední den večer uklouzla v hotelové koupelně a
zlomila si ruku. Když jsem pro ni přijel na nádraží, už zdálky na mě
kynula sádrou a chechtala se jako puberťačka. Celá moje Matylda.
Vždycky byla trochu potrhlá. Než odešla do důchodu, pracovala jako
zdravotní sestra na dětském oddělení a děti ji milovaly. Někteří mí
známí z akademických kruhů cítili potřebu mi naznačit, že ona se ke
mně příliš nehodí. Ale vím, co mám doma. Skvěle vaří. Nakupuje mi
oblečení, protože já to nesnáším. Hlídá naše účty. Ráda se hádá
o pitomostech. Čte romantické blbiny o upírech a vlkodlacích,
zatímco já louskám severské detektivky. Ona je prostořeká a
bezprostřední, zato já toho doma moc nenamluvím. V zásadě je
přesně taková, jakou ji potřebuju.
Hned v autě cestou domů mi barvitě popisovala zážitky z výletu,
potom mi připomněla, že bychom měli nakoupit, načež dodala, že si
musí pořídit nové brýle. „Co jsem spadla, nějak blbě vidím.“
Něco uvnitř mě se obezřetně zatetelilo. „Jak blbě?“
Pomalu jsme přijížděli na parkoviště k obchodnímu centru.
Matylda ukázala na skupinu lidí u přístavku s nákupními vozíky.
„Vidíš tu tetku v červeném tričku? A toho kluka s baťohem? Tak si

193
představ, že je vidím dvakrát. Jenom ty dva. A všechny ostatní vidím
normálně. To nevymyslíš!“
„A co mě, Tylinko?“ zakrákoral jsem. „Mě dvakrát nevidíš?“
Široce se usmála. „To bych ti přece řekla.“
Sklopila stínítko, aby se podívala do kosmetického zrcátka. „A co
kdybych já byla dvakrát? Co kdyby mi třeba narostla druhá hlava?
Pamatuješ na ten film s Arnoldem? Bylo to z Marsu. Ten mutant, co
vedl povstalce, měl na břichu trpasličí dvojče...“
Plácala páté přes deváté. Podobná sopce chrlila všemožné náměty,
aby si s nimi mohla hrát. Neprojevila ani záchvěv obav. Taková prostě
byla. Zatímco se uvolněně pochechtávala, krčila nos, cenila zuby, a
vyplazovala jazyk, zaparkoval jsem, vypnul motor a zatáhl ruční
brzdu.
Místo abych vystoupil z auta, zůstal jsem šokovaně sedět. Pomyslel
jsem na Karla Čáru, který vlivem nemoci uvěřil, že přišel o manželku.
Co kdyby to byla pravda? To je blbost. Byla to psychóza jak kráva.
A léčba byla úspěšná.
Jakmile se na sebe Matylda dostatečně vynadívala, rozšafně
prohlásila, že v zrcadle vypadá úžasně a že můžeme jít nakupovat. Ale
když zvedla stínítko do původní polohy, pobaveně prskla: „No to je
gól. Moje ruka!“ Vrazila mi zdravou ruku pod nos. „Vidím ji dvojitě.“
Začal jsem se bát.

194
 Knihy Miroslavy Dvořákové

Sci-fi/fantasy série „Návrat na Mizeon“

Vítejte na Mizeonu, domově démonů zrozených z Krvavého

deště, kde čas plyne pomalu, vzduch je sladký a víno perlivé. Vydejte
se po stopách sedmi hrdinů, arcidémonů a Arci-Quinnů, mocných
bytostí i ponížených vyděděnců.

https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_1_arrakiel
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_2_lissarius
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_3_essius
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_4_sibiel
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_5_teggen
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_6_ditrux
https://eknihyjedou.cz/navrat_na_mizeon_7_rawantes

Sarvonův odkaz

Ottumor z Orkenu, známý též jako Šílený Otta, kdysi úspěšně

vládl mocné říši smrtelníků. Ale posledních několik století působil
v podsvětí, kde dělal špinavou práci pro svou matku, riiberionskou
bohyni Exis, majitelku vyhlášené Dražební síně. On a jeho tři
neviditelní symbionti kradou magické artefakty, zastrašují a likvidují
konkurenci, a přitom se vzájemně nesnášejí. Konečně dostávají ryze
samostatný úkol: Poplést hlavu potrhlé princezně Viole, a ukrást

195
originály Sarvonových diářů z nepřístupného archívu její babičky.
Peripetie, které s obsahem diářů souvisí, jakož i potíže s nečekaně
urputnou Violou, přinutí Ottu a společníky opustit vyšlapané
chodníčky.

https://eknihyjedou.cz/sarvonuv_odkaz

Kozel zahradníkem

Plukovník Aderawen, syn zavražděného rondorského císaře, je

zapřisáhlý ateista a ze všeho, co souvisí s církví, uctíváním a vírou, má
srandu. Je přinucen postoje přehodnotit poté, co je uvězněn za
vzpouru, a dostává na výběr: Buď se stane veleknězem a rituálním
souložníkem bohyně Krassiony, nebo bude společně s ostatními
vzbouřenci odeslán do dolů. Volí církevní dráhu, a ocitá se
v prostředí, ze kterého měl vždycky husí kůži. Jediným světlým
bodem je fakt, že jako velekněz může dál pokračovat v pátrání po
vrazích svého otce. Rawen vždycky podezíral nového císaře a svého
nevlastního bratra, Konvexe. Teď dostane možnost ho usvědčit,
i když mu plány komplikují bohové, v které odmítá uvěřit.

https://eknihyjedou.cz/kozel_zahradnikem

196
 KRÁSNÝ SOUSED
Lucie Auzká

„On je fakt hezký,“ pronese Jana zasněně s pohledem upřeným

přes plot sousední zahrady, na které se se sekačkou v ruce prochází
můj soused. Můj krásný mladý soused Dan. „Vydržela bych se na něj
koukat celý den.“
„To mi povídej,“ povzdechnu si a také si neodpustím pohled na
jeho vysoké opálené tělo, které zahaluje pouze šedý nátělník a černé
šortky. Delší vlasy světle hnědé barvy mu padají do ostře řezaného
obličeje s výraznými lícními kostmi a s pečlivě udržovaným
strništěm. Občas jimi nenuceně pohodí. Nechám na něm oči
přilepené nápadně dlouho. Dan můj pohled nejspíše vycítí, jelikož
zvedne hlavu, lehce se na mě usměje a mávne mi rukou na pozdrav.
„Ty ho znáš?“ vyhrkne Jana překvapeně
Pohodím ledabyle rameny. „Je to můj soused, jistěže ho znám.“
„A jak moc dobře?“ vyzvídá a díky jejím rozzářeným očím
poznám, že se jí v hlavě začal rodit plán.
„Moc ne,“ přiznám popravdě.
Co vlastně o Danovi vím? Když si to v hlavě shrnu, je toho žalostně
málo. Vím, že druhým rokem studuje biologii na přírodovědecké
fakultě v Praze. Že má rád AC/DC, jelikož pokaždé, když je doma,
ke mně doléhají tóny jejich písniček puštěných na plné pecky. Že
často pracuje na zahradě, ale uniká mi, jestli dobrovolně, nebo

197
z donucení. Vím vlastně pouze věci, co jsem tak nějak vypozorovala
nebo se dozvěděla při našich kratičkých rozhovorech. Jsou to všechno
informace, které ani pořádně nejsou důležité. Podstatné je ovšem to,
že pokaždé, když ho zahlédnu, rozbuší se mi srdce a můj tep se zrychlí.
„A znáš se s ním natolik dobře, abys mě s ním mohla seznámit?“
vytrhne mě Jana z mého rozjímání.
Odevzdaně si povzdechnu a její otázku takticky ponechám bez
odpovědi. Místo toho jí přišoupnu jednu z vypracovaných
maturitních otázek, které se povalují před námi na stole a budí dojem,
že se je nikdy nedokážeme naučit.
„Radši si projdi tohle,“ poradím jí. „Máme poslední tři dny na to,
abychom toho aspoň část pobraly.“
Jana neochotně odtrhne pohled od Dana a zadívá se na papír před
sebou.
„Koho zajímá Hemingway, když má takový výhled?“ posteskne si,
než začne nahlas předčítat životopis jednoho z nejznámějších
amerických autorů.
Zatímco se mi v hlavě rozléhá Janin hlas, znovu zalétnu očima přes
plot. I tentokrát se nechám nachytat na švestkách, jelikož ve chvíli,
kdy Dan vypne sekačku a nedbale se po nás ohlédne, na něj přímo
nestydatě zírám. Okamžitě zrudnu. Vzápětí se Jana odmlčí a praští mě
srolovanými papíry s výtkou, že ji vůbec neposlouchám.

***

198
 Den před zkouškou už se prý učit nemá. Ačkoliv bych se této
zásady chtěla držet, svědomí mi to stejně nedovolí. I během přípravy
oběda mám před sebou rozložené papíry s maturitními otázkami do
psychologie a základů pedagogiky a snažím se na poslední chvíli
dohnat to, na co jsem celé čtyři roky studia střední odborné školy
pedagogické kašlala. S oběma rukama zabořenýma do bramborového
těsta si polohlasně opakuju definice, když se celým domem rozlehne
zvuk zvonku. Leknutím sebou trhnu a trochu těsta mi tak přistane na
tričku.
Polohlasně zakleju a vydám se ke dveřím, jelikož táta je od rána
zamčený v pracovně a ani bratr, který má nejspíš ještě půlnoc, se
k tomu nějak nemá. Teprve, když bramborovým těstem zapatlám
i kliku od vchodových dveří, uvědomím si, že jsem si aspoň mohla
umýt ruce. Hodlám příchozímu vysvětlit, že teď zrovna není vhodná
doba na návštěvy, ale pohled na Dana stojícího před dveřmi mi vezme
jakákoliv slova z úst.
„Nerad ruším,“ pronese místo pozdravu a sjede mě pohledem od
hlavy až k patě. V té chvíli si uvědomím, že mám na sobě staré
roztrhané tepláky, vytahané tričko a bramborové těsto nejspíš až ve
vlasech.
„V pohodě,“ zamumlám a lehce při tom zrudnu, jelikož mě jeho
oči nepřestávají lustrovat.
„Je to trochu trapné,“ začne. „Ale mamce došla strouhanka a docela
nutně ji potřebuje. Proto prosí, jestli byste nám nemohli trochu
půjčit.“

199
 „Jasně!“ vyhrknu až příliš horlivě a odběhnu do kuchyně. Zatímco
hledám plastovou krabičku se strouhankou ve skříni, nadávám si, že
jsem ho aspoň mohla pozvat dál. Místo toho jsem ho jako největší
blbec nechala stát v otevřených dveřích.
„Tady to je,“ šoupnu mu veškerou naši zásobu strouhanky.
„Díky,“ převezme si ji ode mě. Samozřejmě jsem si zase neumyla
ruce, takže jsem tím bramborovým sajrajtem opatlala i krabičku, a tím
pádem ho má i Dan na rukou. Nedůvěřivě si tu lepkavou hmotu
prohlédne a nakrčí nos.
„Je to jen bramborové těsto,“ vysvětlím a lehce zrudnu.
„Na něco takového jsem to tipoval… No, ještě jednou díky.“
„Není zač,“ odpovím jeho vzdalujícím se zádům. Chci už dveře
zabouchnout, ale Dan se ještě otočí.
„Moniko?“ osloví mě a já ho kývnutím vybídnu, ať pokračuje.
„Hodně štěstí zítra u maturity!“

***

Na to, jak moc jsem učení na svou první velkou zkoušku v životě
podcenila, to dopadlo celkem dobře. Čtyřku z angličtiny jsem čekala,
jazyky mi nikdy nešly, a všechny ostatní předměty jsem zvládla na
dvojku. Jana dopadla podstatně hůř, ale momentálně je jí to jedno,
stejně jako ostatním spolužákům. Všichni se totiž nacházíme v plném
proudu velkolepých oslav, které si bezesporu zasloužíme.
Značně posíleni levným šumivým vínem, kterého jsme v bytě
spolužáka Milana, jehož rodiče jsou momentálně někde na služební

200
cestě, vypili víc, než by se slušelo, a za bujarého smíchu míříme přes
náměstí do místního klubu. U vchodu všichni zaplatíme pěkně
mastné vstupné, ačkoliv čas se už neúprosně blíží k půlnoci a hlavní
večerní program je téměř u konce. Živou kapelu za chvíli vystřídá
znuděný DJ. Chci se jako většina vrhnout rovnou na taneční parket,
ale Jana mě popadne za ruku a táhne mě nejprve k baru, kde dvakrát
objedná colu s rumem.
„Tak na tu naši zkoušku z dospělosti,“ pozvedne svoji sklenici a
nešetrně s ní ťukne o tu moji. Zhluboka se napije a pak dodá: „I když
já si vůbec dospěle nepřipadám.“
Chvíli se zamyslí a pak se svému vlastnímu opileckému vtipu začne
sama smát. Náhle však její smích ustane a ona se zahledí někam na
druhý konec klubu.
Vysleduji směr jejího pohledu a moje oči se i přes vzdálenost a
velký počet lidí, který nás dělí, střetnou s těmi Danovými. Sedí u stolu
s nějakým klukem, který mu něco vypráví a zuřivě u toho máchá
rukama na všechny strany. Podle počtu sklenic tam rozhodně nejsou
sami, ale všichni ostatní se nejspíše svíjí na tanečním parketu v rytmu
rychlé taneční hudby. Dan mi věnuje lehký úsměv a opět se otočí na
svého společníka.
Rychle se vzpamatuju. I mému alkoholem omámenému mozku
okamžitě dojde, na co se Jana chystá. Vzápětí se objeví další myšlenka
– musím využít příležitosti dřív, než to udělá má nejlepší kamarádka.
Aniž bych jí cokoliv vysvětlovala, naliju do sebe drink na jeden
zátah, odložím sklenici na barový pult a vydám se přímo k Danovi.
Janu zmateně volající moje jméno nechám za sebou.

201
 Mého krásného souseda poměrně překvapí, když se najednou
zjevím u jeho stolu. Záblesk v jeho očích značí snad i potěšení z mé
přítomnosti. Jeho společník, kterého mi Dan vzápětí představí jako
Vaška, se však zatváří, jako by ho bolely zuby. Moji ruku, kterou
k němu při seznámení natáhnu, stiskne jen ledabyle a ani se mi
neobtěžuje věnovat jediný pohled do očí. Dál už si ho tedy nevšímám.
Místo toho chytnu Dana za ruku a táhnu ho rovnou na taneční parket.
A jemu nezbývá nic jiného, než se mnou jít.
Sama se divím, kde se ve mně najednou vzalo tolik odvahy. Nejspíš
na tom bude mít značný podíl ten levný sekt. Bublinky stoupají do
hlavy rychle a já vůbec nejsem zvyklá pít.
Dokud hraje rychlá hudba, nestíháme s Danem při tanci mluvit.
Tu ale brzo vystřídá série ploužáků. Ani teď nedám Danovi možnost
k úniku. Ovinu mu paže kolem krku a přitisknu se na něj každým
kouskem svého těla. Dan mi váhavě položí dlaně na boky. Do nosu
mi pronikne jemná vůně pánského parfému a konečky Danovým
vlasů mě polechtají na tváří. Z pocitu, který to ve mně vyvolá, se mi
zatočí hlava.
Nebo se mi točí, protože jsem opilá?
Mávnu nad tím rukou. V téhle chvíli si připadám jako v sedmém
nebi a hodlám si to náležitě užít.
Zatímco se v náruči svého krásného souseda vlním v rytmu
romantické hudby, zmocní se mě pocit vítězství. Nejen nad Janou,
které jsem Dana zákeřně vyfoukla téměř před nosem, ale i nad
Vaškem, který na nás z nějakého důvodu po celou dobu vrhá
zamračené pohledy.

202
 „Pojď se mnou na rande,“ vydechnu v náhlém popudu.
Dan vykulí na mě své zelenohnědé oči a koutky úst mu zacukají.
„Cože?“
„Pojď se mnou na rande,“ zopakuju. „Pojďme do kina, na večeři,
cokoliv!“
Jeho výraz je najednou ještě zmatenější. Odpovědět mi však
nestihne a já už ani nestihnu říct nic dalšího. V mém zorném poli se
totiž objeví Vašek. S výrazem čiré nenávisti směrované vůči mě rázně
Danovi poklepe dlaní na rameno.
Dan mě okamžitě pustí a otočí se k němu. Vzápětí se začnou
o něčem dohadovat, což je pro mě jasné znamení, abych vyklidila
pole. Odpotácím se k baru pro další colu s rumem. Než ji stačím dopít,
Dan i se svým nevrlým společníkem z klubu zmizí.

***

„Co jsem to udělala?“ zaúpím, když se o tři dny později sejdeme

s Janou v kavárně.
„Pozvala jsi ho na rande,“ zopakuje mi Jana, jako bych to snad sama
nevěděla.
Prchavé útržky vzpomínek v mé hlavě víří pořád dokola. Matně si
vybavuju, jak jsme spolu tancovali, důvěrně se k sobě tiskli, i na to,
jak jsem ho vyzvala, abychom šli na rande. Přesto bych ovšem ráda
slyšela, že to není pravda.
Je mi z toho trapně! Trapněji, než když jsem první den na střední
přiběhla pozdě, zakopla o práh dveří a rozplácla se před celou třídou

203
na zemi. Dokonce i trapněji, než když jsem dělala praxi ve školce a
spletla jsem si maminku s tatínkem, protože ta ženská prostě vypadala
jako chlap. Nejradši bych se neviděla!
„A co odpověděl?“ zeptám se, jelikož tuhle otázku jsem ještě
nepoložila a popravdě, ani si nepamatuju, co mi na to řekl.
„Jak to mám vědět? Já u toho nebyla…“
„Panebože!“ zakvílím. „Já chci umřít.“
„Zase tak hrozné to není.“
„Tak se chci propadnout do země.“
„To ti moc nepomůže,“ ujistí mě. „Měla by sis s ním zkusit
promluvit.“
„Teď mu nemůžu na oči,“ zhrozím se.
„Jednou se s ním stejně budeš muset potkat. Je to přece jen tvůj
soused a pochybuju, že by měl v úmyslu se teď někdy stěhovat.“
Složím hlavu do dlaní a nejradši bych se rozbrečela. Nebo aspoň
začala křičet. Jen kdyby mi to pomohlo, abych se cítila míň trapně.
„No, budu muset jít,“ oznámí mi Jana a požádá o účet. „Budu ti
držet palce. Dej mi vědět, jestli ho potkáš.“
„Díky,“ hlesnu a sleduju, jak zaplatí za nás obě a odebere se
k odchodu. Prázdným pohledem ji vyprovázím až ze dveří a
přemýšlím, jak nejlépe se Danovi vyhnout na co nejdelší dobu.
Zpátky domů se pak plížím ulicí jako zloděj a neustále se
paranoidně rozhlížím na všechny strany. K mému štěstí se zvládnu
dostat do bezpečí, aniž bych narazila na jedinou živou duši. Dan si mě
však najde jinak. Ve chvíli, kdy zapnu Facebook, už tam na mě čeká
zpráva od něj. Se srdcem až v krku ji rozkliknu.

204
 „Zdravím, opilče! Doufám, že jsi neměla moc velkou kocovinu. Myslím,
že jsi opravdu hodně přebrala… Každopádně to vypadalo, že opravdu moc
toužíš po času stráveném se mnou. Co takhle něco v sobotu podniknout?“
Připadám si jako Alenka v říši divů. Koukám na těch několik vět
dobrou hodinu a čtu si je pořád dokola. To přece není možné! On se
na ten můj opilecký výstup opravdu chytil…

***

„Děkuju za hezký večer,“ usměju se na Dana a lehce stisknu jeho

ruku, když zastavíme před vchodovými dveřmi našeho domu.
„Není vůbec zač! Taky jsem si ho užil,“ přizná a můj stisk mi oplatí.
Jediný pohled do Danovy krásné tváře mě ujistí, že nelže. Film, na
který mě vzal do kina, sice za moc nestál, zato večeře v čínské
restauraci byla výborná. Navíc přesně, jak jsem čekala, Dan je velmi
zábavný a vtipný společník. Už dlouho se mi nestalo, abych se na
prvním rande tak skvěle bavila. A taky se mi už dlouho nestalo, že
bych si tak moc přála, aby došlo i na to druhé…
Vyčkávavě pohlédnu Danovi do tváře. Teď je to na něm, aby
udělal další krok, ať už bude jakýkoliv.
Dan najednou znervózní. Sykavě se nadechne a nakloní se
dopředu. Jsme u sebe tak blízko, až se mi z toho tají dech.
„Tak,“ zašeptá ochraptěle. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ odpovím, ale k odchodu se stále nemám.

205
 Dan konečně zruší i tu nepatrnou vzdálenost, která nás od sebe
dělí. Jenže žádný polibek nepřijde. Jeho rty se pouze letmo dotknou
mé tváře, načež se rychle odtáhne a o krok ustoupí.
Nechápavě zamrkám a snažím se potlačit zklamání. Co to sakra
mělo být?
Dan mi věnuje křečovitý úsměv. Pak se otočí a vydá se směrem ke
svému domu. Já ho však chytnu za ruku, abych jeho odchodu
zabránila. Překvapeně se na mě podívá a tázavě pozvedne obočí. Na
chvilku zaváhám, ale nakonec seberu poslední zbytky odvahy, které
uvnitř mě zůstaly, ovinu mu paže okolo krku a vtisknu mu krátký
polibek na rty. Čekám okamžitou zpětnou reakci, k níž jsem se ho
pokusila vyprovokovat, ale Dan jen strne, zmateně setřese moje ruce
a couvne ode mě, jako by se popálil. Ještě několik vteřin mě propaluje
zvláštním pohledem, z něhož se mi nedaří nic vyčíst, načež bez
jediného slova zmizí za vstupními dveřmi vedlejšího domu.
Nevím, jestli se mám cítit víc zmateně, nebo poníženě. Ještě
hodnou chvíli pak stojím na prázdné tiché ulici a marně přemýšlím,
co jsem sakra udělala špatně…

***

Když se druhý den ráno přihlásím na Facebook, čeká tam na mě

zpráva od Jany. „Tak jak to dopadlo?“
„Zvláštně…“ odpovím popravdě.

206
 Znovu si v hlavě přehraju celý večer. Kousek po kousku jako
zpomalený film. Všechno začalo skvěle, probíhalo naprosto dokonale
a pak…
Ne, pořád nechápu, co bylo špatně!
„A pod tím si mám představit co?“ vyzvídá dál a i z její zprávy
poznám, že nervózní.
Hodnou chvíli přemýšlím, jak nejlépe jí to popsat. Prsty se mi
několikrát rozběhnou po klávesnici, ale vzápětí svou text zase smažu.
Zkouším to takto několikrát, než si uvědomím, že vlastně nemám
náladu jí cokoliv psát. Nechce se mi o tom mluvit. S nikým. Musím
si ten pocit rozhozenosti a ponížení nejprve srovnat sama se sebou.
Zavřu chatové okno se jménem mé nejlepší kamarádky a otevřu to
s Danovým. Není on-line, ale i přesto se mu rozhodnu zanechat
zprávu. V tomto případě mě ovšem má odvaha zradí úplně. Nedokážu
zformulovat jedinou pořádnou větu a ani pořádně nevím, co mu
vlastně chci sdělit. Mám se mu omluvit? Mám být naštvaná?
Nakonec Facebook vztekle zavřu. Zalezu si do postele, kde strávím
celý den utopená ve svých myšlenkách. Janiny SMS i telefonáty
úspěšně ignoruju.

***

Do kabelky naházím jen ty nejnutnější věci – mobil, peněženku,

klíče. Ostatními drobnostmi už se nezdržuju, V rychlosti si nazuju
žabky a ze dveří se vyvalím jako velká voda. V duchu se proklínám,
že jsem nebyla schopná vylézt z postele dřív. Takto budu muset celou

207
cestu utíkat a modlit se, aby mi neujel autobus a já nepřišla hned první
den brigády do práce pozdě.
Rozběhnu se ulicí a pohledem na hodinky se utěšuji, že mám ještě
velkou šanci svůj spoj stihnout. Najednou mě však zastaví prudký
náraz.
„Sakra!“ syknu a zavrávorám. Vzápětí ucítím pevnou dlaň na svém
rameni, která mi příliš silným stiskem zabrání v pádu.
V tu samou chvíli si uvědomím, že jsem nevrazila do něčeho, ale do
někoho…
Můj zachránce a zároveň oběť mého zběsilého útěku mě okamžitě
pustí. Třu si dlaní postižené místo, kde mě zmáčkl. Určitě tam budu
mít ošklivou modřinu. Každopádně kdyby mě nechytil, měla bych
těch ošklivých modřin ještě víc a k tomu by se nejspíš přidalo i pár
odřenin.
Zvednu pohled, aby zjistila, na koho jsem nechtěně zaútočila, a
omluvila se. K mému velkému velkému překvapení se octnu tváří
Danovi. Ten jen zakroutí hlavou a pokusí se kolem mě projít dál.
Tentokrát po jeho ruce chňapnu já a donutím ho, aby se zastavil.
Od té osudné soboty, kdy náš krásný večer skončil nezdařeným
polibkem, mám pocit, že se mi vyhýbá. Pokaždé, když se objevím na
zahradě ve stejnou chvíli jako on, pouze mi rozpačitě zamává a
okamžitě se odklidí z mého zorného pole. Když na něj přímo
zavolám, dělá, že mě neslyší, a na mé zprávy taky nereaguje.
„Měli bychom si promluvit,“ oznámím mu.
„Nemám zrovna čas na nějaký zdlouhavý rozhovor,“ odmítne mě.

208
 „Chvilka tě snad nezabije,“ opáčím. „A zdlouhavé to taky nebude,
protože nejsi jediný, kdo spěchá.“
„Moniko, já vážně teď nemůžu…“
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
„Nemůžu,“ odpoví mi pevně, přesto poznám, že neříká pravdu.
Než ho z té lží však stihnu obvinit, už si to rychlými kroky rázuje pryč
a já se opravdu nesnížím k tomu, abych za ním běžela.
„Jsi jako malý kluk,“ zakřičím za ním, i když momentálně jsem to
já, kdo se tu chová nemožně.
Rychle se vzpamatuju a znovu se rozběhnu. Ne že by mi to
k něčemu bylo. Ten pitomý autobus mi stejně ujede…

***

Mé setkání s Danem si v hlavě přehrávám celý den. Jestli jsem byla

po našem prvním rande zmatená, teď nechápu vůbec nic. A šíleně mě
to užírá!
Večer už to nevydržím. Sotva se vrátím z práce, smyju ze sebe pach
přesmaženého oleje a výpary z hotdogů, lehce se nalíčím a vypravím
se rovnou k sousedů. Nenechám se odradit ani svým strachem a
nejistotou, ani pokročilou večerní hodinou a padajícím soumrakem.
Ostatně světlo vycházející z Danova pokoje mě ujistí, že ještě nespí.
Odhodlaně se připlížím k jeho oknu, abych na něj zaťukala. Sotva
však zvednu svou dlaň, ustrnu v půlce pohybu a nechám ruku opět
klesnout podél těla.

209
 Pohled, který se mi naskytne, když mé oči letmo zabloudí skrz
skleněnou tabulku do Danova pokoje, mi doslova vyrazí dech. Srdce
se mi divoce rozbuší.
Dan tam není sám. Společnost mu dělá Vašek. Na tom by nebylo
nic divného, kdyby…
Kdyby neseděli na gauči v pevném objetí.
Vašek něco Danovi pošeptá a ten se na něj usměje. Při pohledu,
kterým ho obdaří, se v jeho očích objeví tolik lásky a něhy, kolik v nic
člověk může mít, jen když pohlédne na někoho, koho miluje. Dan
mu odpoví a tentokrát se rozzáří i Vaškova tvář. Pak ho Dan políbí.
Prudce a vášnivě. Přesně tak, jak jsem si přála, aby před pár dny políbil
mě, ale nestalo se to. Vašek si ho přitáhne a jeho polibek opětuje.
Přejede mi mráz po zádech. Musím se opřít o zeď a je mi jedno,
jestli tím prozradím, že je okázale šmíruju jako nějaký voyer. Nejspíš
jsou ale tak zabraní do sebe, že si mě ani neměli šanci všimnout.
Několikrát se zhluboka nadechnu a snažím se si celou situaci urovnat
v hlavě. Je to pro mě pořádný šok. Čekala bych cokoli, ale tohle
rozhodně ne.
Odvážím se znovu nahlédnout oknem dovnitř. Stále ještě se k sobě
tisknou v pevném objetí a vášnivě se líbají.
A mně je najednou jasných mnoho věcí.
Především ta, že můj krásný soused se prostě mojí osudovou láskou
nestane…

210
 Knihy Lucie Auzké

Království za lásku

Devatenáctiletá Magda má čerstvě po maturitě. Místo, aby si před

nástupem na vysokou užívala prázdnin, jak se patří, rozhodne se celé
dva měsíce věnovat brigádě. Její volba je překvapením pro všechny,
zvláště proto, že se rozhodne jít dělat průvodkyni na hrad. Dívka, bez
jakéhokoliv vztahu k historii, se najednou ocitá v prostředí stovky let
staré budovy a daleko od doma. Snaží se najít klid po události, která
otřásla jejím životem, a získat nové zkušenosti. Těch se jí bohatě
dostává jak z hlediska pracovního, jelikož práce průvodkyně někdy
umí být hodně zajímavá, tak z hlediska osobního. Magda poznává
nové přátele, zažívá nové věci, a ačkoliv už pomalu přestávala věřit na
lásku, znovu se zamiluje do sympatického Štěpána, který je tak trochu
podivín.

https://eknihyjedou.cz/kralovstvi_za_lasku

Růže pro Ivetu

Strávit několik týdnů se svým přítelem daleko od domova zní jako

téměř dokonalý prázdninový plán. Čerstvá maturantka Iveta z něj
však dvakrát nadšená není. Už delší dobu cítí, že se její vztah s Pavlem
pomalu hroutí. Společné prázdniny bere jako poslední šanci ho

211
zachránit. Dům Pavlových prarodičů v zapadlé moravské vesničce
však na něco takového rozhodně není tím ideálním místem. Ať se
Iveta snaží sebevíc, propast mezi ní a jejím přítelem se stále zvětšuje.
Její naděje i sny se pomalu rozplývají.

A pak jí do cesty vstoupí sympatický a pozorný Jirka…

https://eknihyjedou.cz/ruze_pro_ivetu

Druhá šance

Lence je osmnáct a prožívá svou první lásku se stejně starým

Jakubem. Jednoho dne však Jakub bez jakéhokoliv vysvětlení šťastný
vztah ukončí a následně zmizí z Lenčina života, aniž by ona sama
tušila, co mezi nimi vlastně bylo špatně. O pět let později se s ní Jakub
opět pokusí navázat kontakt. Zůstal sám a ocitl se v těžké životní
situaci, kdy má pocit, že jedině Lenka by mu mohla alespoň trochu
pomoct. Ta zrovna zažila těžkou ránu, z níž se snaží vzpamatovat. Na
dávnou křivdu, kterou jí Jakub způsobil, ještě nedokázala tak úplně
zapomenout a nejradši by ho nechala, aby se se svými problémy
vypořádal sám. Ale... Co když jim osud nabídl druhou šanci?

https://eknihyjedou.cz/druha_sance

212
print-biwrina-margin-0

ZMATKY MOJÍ MATKY

Petra Kropáčová

Všichni máme matku.

Ano, není to žádné překvapivé zjištění nebo novinka, která
ohromí davy, a už vůbec to není ten nejlepší začátek příběhu, ale
v tomto případě je to ten nejprostší fakt.
Jak už to bývá, matku máme v životě jen jednu. Pokud se tedy váš
otec nezakouká do matky vašeho spolužáka anebo se ta vaše
nerozhodne, že když to nejde tak, tak to půjde jinak, a rázem máte
matky dvě.
A co teprve, když to vezmete ze široka a začnete přemýšlet o tom,
proč Pepíček nemá tatínka, když je jeho máma tak štíhlá? Že by se
věnovala lehké atletice a přeskakovala večeře?
A co teprve ta Pavlíkova matka. Její desátý přítel musel rozšířit
futra, když chtěl, aby mu uvařila oběd.
A to není zdaleka všechno, co by se o matkách dalo napsat.
Ať už je to máma, maminka, mamča, mamina nebo ten, kdo mě
momentálně živí, musíme je chovat v úctě a těšit se na to, že jim
jednou oplatíme to, s čím ony během toho našeho života pomáhaly
nám.
Teď když o tom tak přemýšlím, nedovedu si představit, jak všem
těm matkám vrátit jejich dobrotu.
Budeme je ráno prosit, aby nezaspaly do skupiny pro důchodce?
Nutit je, aby si čistily zuby, pokud budou ještě nějaké mít? Zakazovat

213
jim sledování televize pod hrozbou že jim zabavíme brýle? A pod
pohrůžkou krácení důchodu je donutíme vydržet vzhůru až do
půlnoci? A co teprve poslat je do obchodu bez seznamu a přikázat jim,
ať si koupí k svačině všechno, na co si vzpomenou?
Tohle by stálo za úvahu.
Ale co když na vás byla vaše matka hodná a s opravdu přehnanou
péčí se z vás snažila vychovat člověka připraveného na život?
A tak jste desetkrát za den slyšeli, že jestli se nebudete učit, tak
skončíte u lopaty, když jste se rýpali v jídle, následovalo ponaučení,
že děti v Africe by za to daly kdo ví co, teda kdyby něco měly, při
pětce v žákovské knížce a následné odpovědi, že tu pětku měly
všechny děti, se ozvalo hlasité „ale mě nezajímá, co dostaly ostatní
děti” a když už se situace vyhrotila tak, že došlo až na slzy, při větě
„neřvi, nebo ti jednu přidám, abys měla proč,“ se už i sousedka šla učit,
aby také jednu nechytla.
A teď ať mi někdo poradí, jak jim tu všechnu jejich dobrotu vrátit.
Dobrá rada pro všechny je překvapivá. Zapomeňte všechno, co se
stalo, když jste byli malí, a začněte se těšit z toho, že ještě nějakou tu
matku, maminku nebo bezúročnou banku máte.
Musím se vám pochlubit, protože já mám tu nejlepší matku na
světě.
Hned vám vysvětlím proč.
Zatímco jiné matky, ze kterých se vám podařilo udělat postupem
let babičky, vám celé dny radí, jak dělat tamto a tohle, jak vařit to či
ono, každý den na vás čekají s obědem a neustále a dokola vám udělují
rady, jak byste měli vychovávat svoje děti (jako kdyby na to měly

214
patent, no podívejte se na sebe), ta moje je v tomto směru tou nejlepší
matkou na světě.
Nejenom, že bydlí tři sta kilometrů daleko, přijede třikrát do roka,
aby uklidila celý dům, protože ona bydlí na pár metrech čtverečních,
vyžehlila všechno prádlo, protože jí je u pářící žehličky teplo, a
nechala vás spát alespoň do sedmi hodin, než se ona sama rozhodne,
že osm hodin spánku je tak akorát, je to i ta nejvytíženější osoba na
světě. Důchodkyně, samozřejmě.
Vždy, když se jí snažím dovolat, odbude mě s tím, že zrovna
nemůže, protože právě vaří a potřebuje k tomu obě ruce. Další z jejích
odpovědí bývá, že jede v tramvaji a tam není slyšet nebo už dvě
minuty stojí ve frontě a nemůže rozebírat takhle na veřejnosti a před
hromadou lidí, jak se peče vánočka. Ale tím nejlepším důvodem, proč
teď zrovna se mnou nemůže mluvit, je to, že nechce přijít ani
o minutu dokumentu o rozmnožování velryb na Sibiři. S mojí
mámou je prostě legrace.
A aby toho nebylo málo, kromě toho, že se s ní nenudím, má moje
máma nějakou zvláštní schopnost, jak z obyčejné věci vytvořit námět
na román.
Jak už víte, moje máma nebydlí zrovna za rohem a abych jí
vynahradila všechnu tu péči a lásku, snažím se jí udělat několikrát za
rok radost.
Doba šla kupředu a poslat někomu dárek odkudkoliv kamkoliv
není žádný problém. A co udělá mamince tu největší radost? Přece
květina.

215
 Možná vás napadne, jak poslat na takovou vzdálenost kytici nebo
jídlo, které nemá dlouhou životnost, aby dorazilo v přijatelném stavu?
Snadno. Ale vybírejte dobře! Protože možností je hned několik.
Poslali byste například jídlo Českou poštou? Zkuste to a bude
hladomor.
A protože je na internetu z čeho vybírat, oblíbila jsem si ten
největší obchod a sem tam nechám poslat mamince květinu, která ji
nikdy nezklame.
Ale nic není tak dokonalé, jak by se na první pohled mohlo zdát,
zvláště, když v tom figuruje osoba mojí matky.
Jen na vysvětlenou pro ty, kdo tohle ještě nezkusili, to funguje tak,
že si vyberete květiny, zaplatíte a uvedete adresu, na kterou se má
kytice doručit. Večer před dnem dodání vám přijde zpráva, v kolik
hodin bude objednávka doručena, a když je vše druhý den vyřízeno,
další zpráva informuje o tom, že květiny byly doručeny. Jednoduché.
Takhle to ale funguje jen v případě, když zavolám předem, že jsem
jí květiny objednala a kdy přesně je má čekat, aby byla doma.
Bohužel se jednou stalo, že jsem na to zapomněla a o doručení
kytice jsem jí neřekla ani slovo. No a co, řekla jsem si, alespoň bude
mít překvapení, a odjela jsem do práce na noční.
Tak si tam sedím, piji kávu a v očekávání, kdy mi máma zavolá,
poděkuje mi za kytku, vynadá mi, proč jí to pořád kupuji, a ještě
jednou důrazněji podotkne, že si nemám dělat škodu, hlídám ikonu
pro zprávy v mobilu, ale žádná nepřichází.
Když se na displeji telefonu objevilo neznámé telefonní číslo,
okamžitě jsem věděla, že je něco špatně.

216
 S obavou jsem přijala hovor a než jsem se stačila zeptat, co se stalo,
z telefonu se ozval hlas muže, který se mi smutným hlasem snažil
vysvětlit, proč mi vlastně volá.
Po několika minutách hovoru jsem nevěděla, jestli se mám začít
smát nebo brečet.
Ujistila jsem muže na druhé straně drátu bez drátu, ať nezoufá, a
slíbila mu, že to do deseti minut vyřeším.
Ale než jsem stačila vyťukat mámino číslo, to její se objevilo na
displeji a dožadovalo se mojí osoby. Nestačila jsem ji ani pozdravit a
snažila se rychle zpracovat, co se mi snaží říct.
Jako bych tohle už dneska slyšela, ale narozdíl od předešlého
rozhovoru, který se nesl v tónu zkroušeného muže, to spíš vypadalo
na hlasitost rozzuřené gorily, které někdo ukradl banán.
A co se vlastně stalo?
Ten milý pán z donáškové služby zazvonil v domě, kde bydlí moje
máma, a po vystoupání čtyř pater v domě ze čtyřicátých let, při jehož
výstavbě v akci „Z“ nezbylo na výtah, se jí snažil doručit mnou
objednanou kytici. Jelikož ona o ničem nevěděla, spustila na něj dost
zhurta, že ona si nic neobjednala, že si nic nevezme a na nějaké krámy
z teleshoppingu není zvědavá a jestli nevypadne, tak ho shodí ze
schodů. (To sledování televize ji jednou zahubí.)
Být jím, tak asi také uprchnu, kdyby na mě spustila taková fúrie, a
protože se pravděpodobně začal bát o svůj život, vzal nohy na ramena
a s kyticí v ruce zbaběle prchnul. Samozřejmě to chápu, tolik mu zase
neplatí.

217
 Když moje drahá matka skončila s výkladem své verze vylíčené
tak, že by se za to nemusela stydět žádná herečka světového věhlasu,
konečně jsem se dostala ke slovu.
Po pěti minutách vysvětlování, že ten pán je od firmy s květinami,
které jsem jí poslala jako překvapení, a s příslibem toho, že už jí žádné
květiny nikdy nepošlu, jsem ukončila hovor a znovu se spojila
s poslíčkem, který byl neprávem obviněn z obtěžování staré dámy.
Po třech minutách mi přišla zpráva, že květiny byly doručeny, a já
se těšila, že si uvařím ještě jednu kávu a v klidu si ji vypiji.
Ale ne, pomyslela jsem si, když jsem uviděla znovu mámino číslo.
Přijala jsem hovor a se slyšitelnou radostí v mámině hlase jsem se
radovala s ní. Ale jen do chvíle, než mi začala sdělovat, že ty tulipány
se jí už nikam nevejdou a že si musí jít půjčit od sousedky vázu.
Tulipány? Jak to jako myslí, tulipány? Vždyť to měly být růže.
Požádala jsem ji, ať mi to vyfotí a pošle.
„A na co to chceš vyfotit?” zadupala mě jedinou větou do země a
já jsem se bála, aby mě také nechtěla shodit ze schodů, jako toho
poslíčka před chvílí. Ještě že bydlím tak daleko.
Co teď?
První myšlenka, co mě napadla, byla zavolat poslíčkovi, který
možná teď prchal od další zákaznice, ale po několika zvonění bez
úspěšného konce jsem to vzdala.
Ale to by nebyla máma, aby jí to nedalo a se zvídavými otázkami
mě nedonutila k přiznání, které jsem vůbec neměla v plánu učinit.
„No nemysli si, že to budu vracet! Takových kytek. A vůbec, už
jsem je seřízla, roztřídila do váz a nasypala do vody hnojivo. Jestli to

218
chceš reklamovat, tak si to vyřiď sama,” odpověděla rázně a ještě
stačila dodat, ať jí pak zavolám, jak to dopadlo.
Po dlouhé úvaze a několika doušcích studené kávy jsem
kontaktovala zákaznický servis a po omluvě a příslibu vrácení peněz
za chybně dodané květiny jsem se konečně mohla začít věnovat práci.
Od téhle příhody uplynulo hodně času a já za tu dobu stihla mámě
poslat nespočet zásilek plných květin. I přes její neustálé protesty, že
si mám šetřit na důchod, koupit si něco k jídlu, prý jsem vypadala
minule v online chatu dost vyhuble a že jí už nemám nikdy nic posílat
a koupit si raději něco na sebe, to vždycky udělám.
A víte proč?
Protože je lepší, když máte někoho, komu můžete něco poslat, než
když chcete něco poslat, ale už nemáte komu.

219
 Knihy Petry Kropáčové

Pro lásku a za peníze

Pro lásku a za peníze je eroticky laděný román odehrávající se mezi

strastmi života a sladkostmi lásky, které se mohou vyskytnout v životě
každého z nás bez ohledu na to, jaký v té chvíli máme věk.
Daniela a Marta spolu vlastní cukrárnu. Marta se stará o chod
podniku a Daniela se věnuje pečení všeho sladkého, co jejich cukrárna
nabízí.
Zatímco Marta se o své první dítě bezúspěšně pokouší, Daniela už
má děti dvě a po smrti přítele zůstává sama. Kromě pečení a zvládnutí
psychické rovnováhy mezi dvěma dětmi, které jsou od sebe 15 let a
které ji svými nápady přivádějí k šílenství, je Daniela i přispívatelkou
do pánského porno časopisu a mezi pečením a psaním erotických
příběhů se snaží zapomenout na svého ženatého milence Filipa, který
se ji po smrti přítele ani nesnažil kontaktovat a na jejichž společné
erotické schůzky se Daniele ani po dvou letech samoty nepodařilo
zapomenout. Nakonec i Daniela pochopí, že není třeba ochutnávat
stále jen jeden dortík dokola a zatouží okusit i chuť něčeho sladšího,
o čem doposud jen psala.

https://eknihyjedou.cz/pro_lasku_a_za_penize

220
 Presumpce života

Aneta je učitelka, která prostě nemá na muže štěstí. Začalo to

vlastně už jejím otcem, kterého nikdy nepoznala, pokračovalo to
Jakubem, který před třiatřiceti lety odjel bez vysvětlení neznámo kam,
a skončilo to před oltářem, kde ji její snoubenec Miloš nechal před
půlrokem bez vysvětlení stát.

Tohle byl prostě život, a protože si Aneta víc než kdy předtím
začala uvědomovat, že ve svých čtyřiceti osmi letech by bylo na čase
s tím něco začít dělat, zkusí ještě jeden z mnoha pokusů o to najít
Jakuba, kterého jako jediného opravdu milovala.

https://eknihyjedou.cz/presumpce_zivota

221
 MALÁ ATLANTIDA
Jiří Halberštát

Uprostřed města v zajetí betonu, asfaltu a dlažebních kostek byla

zahrada, která byla až neskutečná. Právě proto, že byla v takovém
prostředí. Vypadala jako oáza uprostřed pouště.
Nikdo by ji tam nehledal, a přece tam byla. Krásně upravená
přinutila každého, kdo šel okolo, aby se na chvíli zastavil, aby se
podíval.
A každý, kdo se díval, viděl vždycky zahradníka, který se pečlivě
o všechno staral. Ten obrázek byl vždycky stejný.
Šla léta.
Kolik lidí za ty roky se nemohlo vynadívat na tu krásu.
Zelené mohutné stromy stárly se zahradníkem.
Krásné květy udivovaly svou barevností a omámily každého svou
vůní, aby uprostřed městského prostředí byly neustále tím krásným
místem.
Ale potom to přišlo.
Každý rok ukrojil buldozer jeden nebo více záhonů a místo nich
byl položen beton.
Zahradník se nevzdával.
Na menším kusu bylo méně záhonů, ale zase voněly krásné
květiny. Jak ubývaly záhony, o to s větší vytrvalostí sázel nové
květiny.
Každý rok – méně zahrady.

222
 Každý rok – méně bylo zahradníka.
Došlo i na mohutné stromy. Vždyť tady půjde silnice.
Pomalu umírala zahrada a umíral i zahradník.
Přišly chvíle, kdy neměl kam zasázet nové květiny. Přišel den, kdy
uřízl poslední růže, které měl pro svou životní lásku. Předal je
k fotografii se slovy: „Tady ti nesu ty poslední tvé růže“.
Jaký je konec?
Zmizela malá Atlantida uprostřed města.
Zemřela zahrada – zemřel i zahradník se svou zahradou.
Atlantidu zaplavil beton, asfalt a dlažební kostky.
Jenom ležící kámen opodál připomíná krásnou zahradu.
Ten kámen je dnes na jiné zahradě, aby připomínal,
že malá Atlantida byla, že byl zahradník.

223
 Knihy Jiřího Halberštáta

Psáno srdcem

Pedagog, režisér a spisovatel Jiří Halberštát přináší knihu povídek

nazvanou Psáno srdcem. Inspirací mu byla a je životní láska a
manželka Květina Halberštátová.
Čtenáře jistě zaujme s přicházejícím jarem sbírka prodchnutá
hlubokým citem i lidským poznáním.

https://eknihyjedou.cz/psano_srdcem

Psáno životem

Pedagog, režisér a spisovatel Jiří Halberštát dokázal již v předchozí

sbírce povídek nazvané Psáno srdcem, že je mistrem slova a český
jazyk ovládá skutečně skvěle.
Nyní přichází na veřejnost další kniha nazvaná Psáno životem.
Čeká vás sbírka povídek, ze kterých se skládá celý lidský život.

https://eknihyjedou.cz/psano_zivotem

224
 PARANOIA
Marie Jakoubková

Honza se na ten film těšil možná půl roku. Když vyšly zmínky
o prvním datu promítání, přislíbil si, že na něj zajde do kina. A rovnou
na premiéru, zavázal se sám sobě. Sice nenáviděl přeplněné místnosti,
ale necelé dvě hodiny to přece nějak vydrží, přesvědčoval se
mnohokrát. S odporem se otřásl při myšlence, že se na něj bude
z každé strany někdo lepit.
Nakonec se ale přemohl a skutečně na premiéru dorazil. Jen co se
usadil na sedadlo číslem shodné s tím, které měl na vstupence, zatahal
ho kdosi za rukáv mikiny.
„Tak co, jsi napnutej?“ ozvalo se z řady hned za ním. Otočil se po
směru hlasu, ale v ten moment zhasla světla a osobě už do tváře
nedohlédl.
Bylo mu nepříjemné, když na něj někdo takhle sahal.
Automaticky si po daném místě přejel dlaní, jako by smetával vlasové
lupy. Čistil si několik vteřin rukáv svého oblíbeného svršku.
Konečně skončily reklamy. Pohodlně se uvelebil na sedadle a
nasadil si 3D brýle. Pocit, který se v něm vzápětí rozlil, ho nehezky
překvapil. Zúžil mu periferní vidění a on neměl možnost sledovat dění
kolem. Upjatě zíral před sebe skrz černá skla a s nastraženýma ušima
vnímal veškeré pohyby v řadě pod i nad sebou. Napružený jako
pravítko zaznamenával sebemenší záchvěvy, jež by mohly svým
přiblížením ohrozit jeho tělesné kontury.

225
 Těkal očima zpoza brýlí. Místo plátna se snažil mít pod kontrolou
své nejbližší sousedy. Co kdyby se náhodou zvedli a chtěli kolem něj
projít? Co by dělal? Začal přemýšlet. Zvedl by se také nebo by se jen
trochu posunul, aby mohli dotyční nerušeně proběhnout? Nerušeně?
Jistě, že rušeně! A pokud by nerušili nikoho jiného, on sám by se cítil
nadmíru vyrušen. Dokonce i zděšen, protože by se jejich dolní část
oděvu jistě otřely o… Ani to nechtěl domýšlet. Svou představu si
raději zakázal. I tak se mu udělalo nevolno. Otřásl se.
Rozlehlá obrazovka před jeho zorným polem náhle potemněla.
Postranní tlumená světla začala kolem svých stínidel vytvářet stále více
světelného odrazu.
Co se to zase děje? V sálu nastal ruch. Rozpoznal šustění bund.
Někdo v horní řadě usrknul z brčka.
Zase ho někdo zatahal za mikinu. Intuitivně otočil hlavu dozadu.
„Tak jdeme, Honzo?“ vybízel ho s posměškem na rtech Jarda,
kolega z práce. On tu byl taky? To on mě prve tahal za svetr? Uf, to se
mi ale ulevilo, problesklo Honzovi myslí. Moment, to už film jako
skončil?
Zmateně se rozhlížel po sálu a marně se snažil vybavit si jedinou
scénu z příběhu. Stáhl si brýle z očí. Jako by mu v ten moment spadl
kámen ze srdce. Děsná úleva. Více než polovina lidí stihla odejít a sál
byl najednou skoro prázdný. Přesně tak, jak by si přál, aby byl už od
samého začátku.
Zahlédl Jardova záda. Zrovna procházel východem. Rozhodl se ho
doběhnout. Potřeboval jeho psychickou podporu. Vymotal se mezi
odpadky, jež ostatní návštěvníci zanechali pod sedadly. Po několika

226
širokých schodech seběhl k těžkým zvukotěsným dveřím. Odložil
brýle do připraveného stojanu. Stoupl si na špičky a vyhlížel modrou
čepici s bambulí, o níž věděl, že ji Jarda s oblibou nosí. V davu se mu
bohužel ztratil. Radost, že ho najde mezi desítkami jiných lidí, navíc
v různobarevných odstínech oblečení, jej bleskem opustila.
Loudavě se dosoukal k poschodí vedoucímu do přízemí. Cestou si
prohlížel propagační plakáty na přilehlých stěnách. Suše si odfrkl nad
obrazem, který lákal na film, z nějž právě odcházel. Odcházel, aniž by
vůbec tušil, o čem film byl. Nestihl se podívat na jediný záběr. Jeho
mysl byla tak pohotová a neskutečně rušivá, že mu nedala příležitost
zadívat se jedinkrát na plátno.
Její neurvalost a drzost dokonce přehlušila i hlasitou hudbu, která
celý snímek dokreslovala. Honza namísto hudby poslouchal
chroupání popcornu, šepot dvou dívek v řadě pod ním a až
paranoické představy, co všechno by se mohlo stát, kdyby se náhodou
zahleděl na film, vědomě by se ponořil do příběhu a ztratil tak
kontrolu nad děním v sálu.
Konečně se vymotal z kulturního centra a vyšel ven do mrazivého
prosincového večera. Překvapil jej prudký vítr, který mu zalézal za
bundu. Pohotově si vytáhl zip k ústům.

Procházel se noční Prahou. Cestou sledoval nástěnné neonové

poutače a v duchu se proklínal za naprosto zpackaný večer. Co tak asi
budu ráno v práci říkat Jardovi? Jistě vybalí nějakou scénu, jež ho
natolik ohromila, že ji bude chtít probrat.

227
 „Hodím se marod!“ řekl si polohlasně a vzápětí se zaradoval nad
svou rafinovaností. Déle jak týden v Jardovi nadšení z filmu stejně
nezůstane. A za tu dobu už se mu spousta záběrů vypaří z hlavy.
„Budeme na tom skoro stejně!“ dodal šeptem se skrytou pusou pod
šálou. Poskočil si. Naneštěstí v ten moment procházel přes zamrzlou
kaluž. Podklouzla mu po ní noha a on několik vteřin vyrovnával
balanc neřízeným tancováním po chodníku.
Někdo jej zezadu zachytil a pomohl mu postavit se stabilně zpět
na chodidla.
„Děkuju,“ vypadlo z Honzy, aniž by věděl, kdo je tím zachráncem.
„V pohodě,“ odvětil muž v modré čepici s bambulí.
„Jardo, to jsi ty?“
„Honzo?“ odvětil překvapeně kolega z práce. „Kam se valíš
v takovém nečasu?“
„Teď už domu.“
„Dvojkou?“ hádal Jarda spojení městské dopravy k sídlišti, v němž
Honza žije se svou matkou již od narození.
Bez rozmýšlení přikývl na souhlas.
„Svezu se s tebou!“
„Tak jo. Budu rád. Zachránils mě možná i před zlomenou nohou,“
podotkl a děkovně Jardu poplácal po zádech.
Ten se jen tiše usmál. Zima se vtíravě dostávala za svršky, a tak si
oba napařili čepice ještě více do obličejů a svižnou chůzí se dopravili
na autobusovou zastávku.

228
 „Jak se ti líbil film?“ zeptal se Jarda, když si sedli. Honzovi se
rozbušilo srdce. Návštěva v kině se mu úplně vykouřila z hlavy.
Dokonce i ten brilantní nápad s týdenní neschopenkou.
„Víš, já…“ začal koktat. „Jak bych ti to jen…“
Jarda se zasmál a skočil mu do řeči.
„To máš jedno, Honzo. Stejně bych si s tebou moc nepokecal.“
„Jak to?“ podivil se Honza.
Jarda se znovu zasmál. Nato se rozhlédl a pokývnutím hlavy se
omlouval ostatním cestujícím za vyrušení. Přikrčil se a pošeptal
Honzovi do ucha: „Já to normálně celý prospal!“
Honza na něj vykulil oči.
„To je, co?“ Chtěl se opět zasmát, ale nakonec si to rozmyslel.
„Před měsícem se nám narodila dcerka, Jůlinka, a já jsem ti z těch
probdělých nocí už tak vyčerpanej, že usnu všude, kde je teplo a nikdo
po mně nic nechce. Tak jsem si koupil lístek na úplně nejdelší film,
který vysílají, a šel se tam vyspat.“
Honza na něj zíral a nevěděl, co říct. Neskutečně se mu ulevilo.
Strach a obavy, které ještě před hodinou vnímal jako nepřekonatelné,
se během chvilky zcela rozplynuly.
Dvojka dojela na společnou zastávku. Neochotně vystoupili do
mrazivé noci.
Celou cestu až k rozcestí mezi panelákovými domy, na němž se se
jejich trasy rozpojily, se smáli svým zážitkům ne-zážitkům z návštěvy
kina.
„Tak půjdeme ještě jednou, ne?“ zavolal na Honzu Jarda, když
zacházel za roh jednoho z výškových domů. Hned nato zaslechl

229
z okna pátého patra jakési narážky na rušení nočního klidu. Ze srdce
se jim zasmál.
Honza mu odpovědět nestihl. Nápad ho ale neskutečně nadchl.
Začal se těšit na ráno, až půjde do práce a Jardovi svůj souhlas
potvrdí…

230
 Výběr z knih Marie Jakoubkové

Přesýpací hodiny

Stereotypní život rodiny Stehlíků znenadání naruší záhadný lístek

ve schránce. Dozví se, že zemřel strýc z maminčiny strany a odkázal
jí starodávné přesýpací hodiny. Ještě větší záhadou je, že tyto hodiny
nepřesýpají písek, který je uložen v nádobách hodin. Zvědavost a
smysluplné pátrání staršího syna Reného dovede postupně všechny na
zajímavé zjištění o historii rodiny, o předcích, rodinném bohatství, a
rázem se tak ze zcela stereotypního života stane ten nejdobrodružnější
a nejúžasnější začátek nové životní epochy rodiny.

https://eknihyjedou.cz/presypaci_hodiny_jakoubkova

Hadrová panenka

Mirka právě nastupuje do prvního zaměstnání. Na svůj věk si

zvolila celkem nevšední poslání, kterým je péče o staré lidi v domově
důchodců. I když je do své práce naplno zapálena, nedošlo jí, že bude
často přímým svědkem umírání svěřených pacientů. Dostává se tak
několikrát do situací, plných vlastní beznaděje a pocitu lability.
Útěchu nachází u jedné z obyvatelek domova, paní Emílie, která svou
vlídností a neotřelým způsobem myšlení dokáže Mirku velice snadno
uklidnit. Nápomocná je i hadrová panenka, sedící nehybně na přibité

231
polici a o jejímž tajemném příběhu paní Emílie Mirce nejednou
vypráví. Jak se Mirka zachová, až zjistí, jakou další lekci pro ni osud
připravil?

https://eknihyjedou.cz/hadrova_panenka

Cesta do neznáma

Čtrnáctiletá Lenka se právě se svými rodiči přestěhovala do malé

vesničky na jihu Čech. Není z této změny vůbec nadšena. Bojí se, že
tu nezapadne, nenajde si přátele, nebude se jí tu líbit. Na tyto obavy
však zapomíná, když nalezne v místní knihovně tajemný deník,
napsaný v roce 2039.

https://eknihyjedou.cz/cesta_do_neznama

232
 ESO MEČOV
Kreácia Kratochvílna

Napriek teplému letnému počasiu má Janka oblečené bavlnené

tričko s dlhým rukávom. Niektorí susedia ju považujú za poslušnú,
pobožnú manželku, čo sa nerada ukazuje pred cudzími chlapmi. Ja
bývam v byte hneď vedľa a počujem pravidelné litánie jej manžela.
Aj Jankine prosby a vzlykanie. Hoci som ich nikdy nevidela, viem si
domyslieť, že pod bavlnenou látkou ukrýva nespočetné množstvo
modrín. V kombinácii s jej azúrovými očami by vydali na viac než
len päťdesiat odtieňov modrej, ak by sa o nej niekto niekedy rozhodol
napísať trilógiu. Ale príbehy týchto žien sú často nevypovedané.
Jedinými svedkami ich osudov sú štyri nemé steny, agresor a
v horšom prípade deti, ktoré si neraz prenesú odpozerané vzorce
správania do vlastnej dospelosti.
Janka deti nemá. Medzi riadkami som vyrozumela, že o bábätko
minulý rok prišla, strávila dokonca nejaký čas v nemocnici. Pamätám
si, ako na ňu krátko predtým Števo doma jačal. Neverím, že na tom
nemocničnom pobyte nemá svoj podiel.
Aj teraz isto vysedáva v krčme, než sa opäť v nálade vráti domov.
Po dlhom otáľaní využila Janka túto chvíľu na návštevu, počas ktorej
ma poprosila o radu. Aby som to upresnila, nie mňa, ale moje karty.
Nie som žiadna vedma ani čarodejnica, šarlatánka či podvodníčka
prahnúca po peniazoch. Živím sa prekladmi. Horko-ťažko, ale živím.
Milionára to z vás nespraví, no aspoň nemusíte tráviť dni v kancelárii

233
bez klímy s otravnými kolegami. Výklad kariet je iba koníček.
Nezdôverujem sa s ním každému, avšak po dvoch rokoch prizerania
sa Jankinmu trápeniu som jej túto možnosť ponúkla. Aby si ujasnila,
kde sa v živote nachádza a kam smeruje. Peniaze od nej nepýtam.
„Jasnejšie ti to karty ani nemôžu povedať,” presviedčam ju.
„Diabol, to je tvoj muž. Násilník, tyran a alkoholik. Potrebuje
odbornú pomoc, nie tvoje nastavené líce, pravé aj ľavé.” A keby len
líce, pomyslím si.
„Števo iba prechádza ťažkým obdobím,” oponuje Janka, „veď vieš,
pandémia mu prekazila plány s podnikaním.”
„Nie je prvý ani posledný pandemický skrachovanec, ale už je
načase, aby si prestal lízať rany a bol zas chlap, čo sa vie postarať
o rodinu, nielen prepíjať celú podporu.”
„Možno iba potrebuje...”
„A čo potrebuješ ty?” preruším ju uprostred vety. „Byť týraná?”
Janka klopí zrak: „To je silné slovo, nie?”
„Silné slovo?” neveriacky sa zasmejem. „Ako inak chceš nazvať to,
čo sa u vás doma deje?” Vyťahujem ďalšiu kartu. Sedem kalichov. „Tu
to máš! Kalichy ťa nabádajú, aby si sa zbavila ilúzií a pozrela sa pravde
do očí. Žiješ s násilníkom. Nič dobré ťa nečaká, ak budeš dúfať, že sa
sám od seba zmení. Neidealizuj si ho. Uvedom si, čo je skutočnosť a
čo iba tvoje zbožné želanie.” Dívam sa na tú kôpku nešťastia pred
sebou a dôjde mi, že na ňu nemôžem takto tlačiť. Dosť stresu má
v práci, trápenie doma a teraz k tomu všetkému ja. Sľúbila som jej
pomôcť, nie naložiť ešte viac na unavené plecia.

234
 „Dobre, pozrime sa na poslednú kartu. Táto ti povie, čo ti vesmír
odporúča urobiť.” Vyťahujem tri meče. Bolestivé, ale potrebné
rozhodnutie. „Sama vidíš, čo je na obrázku,” ukazujem Janke kartu
s tromi mečmi prebodávajúcimi srdce. „Musíš dať na zdravý rozum,
nie city. Možno by nebolo zlé na nejaký čas od Števa odísť...”
„Odísť? A kam by som šla?”
„Kamkoľvek do bezpečia. Alebo chceš naďalej susedom umývať
balkóny?”
Janke sa však táto alternatíva nepozdáva. Slušne uzavrie našu
seansu a vyberie sa domov skôr, než sa vráti Števo. Nerád vidí, ak sa
jeho žena zdržiava po večeroch mimo bytu, keď práve nemá nočnú
šichtu. Vtedy by ju mohli po ceste z práce prepadnúť, znásilniť, uškrtiť,
dobodať - Števovi by to bolo jedno. Neskoro v noci už obvykle býva
v liehovom opojení.
Zvedavosť ma prinúti vyložiť si jednu kartu aj pre seba. Ako jej
môžem pomôcť? Ako ukončím jej trápenie? Sama dobre viem, čím
prechádza. Na začiatku je zamilovanosť, no ani neviete ako, zrazu na
vás partner kričí, obviňuje vás z vlastných chýb, kontroluje každý
pohyb - váš aj ten na bankovom účte - a napokon príde jedna
výchovná. Potom druhá, tretia, až si na to zvyknete. Je to váš nový
normál do chvíle, kým vám docvakne, že to normálne nie je. A aj
potom je pred vami ešte dlhá cesta.
Vytiahla som si obrátené eso mečov. Zatiaľ nie je správny čas
konať. Treba si ujasniť myšlienky, vytesniť emócie, stiahnuť sa, kým
nebudem lepšie vyzbrojená na prípadnú konfrontáciu. Obrátené

235
ostrie meča zobrazené na karte môže tiež pripomínať postoj rytiera
pripraveného brániť tých, čo sa sami ubrániť nevedia.

***

„Už zas sa tam lopotí, chudera.”

Pani Hanúsková a jej jazvečík Alík mi robia spoločnosť, kým
zalievam kosatce v predzáhradke, a obaja sa dívajú na tretie poschodie,
kde práve Janka umýva balkón susede Bumbalíkovej. Števo mal opäť
náročnú noc. Vtedy ožratý huláka z balkóna na celú ulicu a keď sa
borovička vydá opačným smerom, než akým ju do seba nalieval,
obsah jeho žalúdka skončí pod oknami medzi mojimi kosatcami a pri
horšom cielení zasiahne aj väčšinu balkónov na nižších poschodiach.
Janka sprvu zahanbene ponúkla susedom, že po mužovi uprace, no
dnes ju už automaticky očakávajú. Stal sa z toho panelákový folklór.
Jankin nový normál.
„Načo je komu dobrý taký chlap?” uvažuje pani Hanúsková. „Len
starosť a žiadna radosť. A pritom také pekné dievča to je. Raz-dva by
sa minula, keby sa hentoho pľuhavca zbavila.”
„To som jej aj ja povedala.”
„Spomínala som vám, že mi raz kopol do Alíka? Teda skoro,
našťastie bol pod parou a netrafil.”
O tomto incidente som nevedela. Jazvečík zastrihal ušami, keď
začul svoje meno.
„Tak veru. Neviem, či sa vracal z krčmy, ale bol úplne pod obraz
boží. Alík nemá rád, keď z ľudí ťahá alkohol. Boli sme na večernej

236
prechádzke a trochu na Števa pred vchodom zavrčal. Nechýbalo veľa
a musela by som s ním utekať k veterinárovi.”
Nedokážem si predstaviť pani Hanúskovú v jej veku utekať so
psom v náručí, ale verím jej popisu Števovho agresívneho správania.
Janku zjavne triafa bez problémov. Predsa len je oproti jazvečíkovi
väčším a ľahším terčom.
„Ako hovorím, zbaviť sa ho treba...,” zasekne sa čiperná
dôchodkyňa uprostred vety, lebo spomeň čerta a čert sa zjaví. Števo
práve vyšiel na svetlo sveta, nevšímavý voči vlastnej žene tri poschodia
nad ním, zato veľmi všímavý k môjmu pozadiu, keď práve
v predklone pretrhávam burinu.
„Niektorí muži majú šťastie, takéto ženy mať v posteli,” naďalej na
mňa zíza, teraz pre zmenu na oblasť dekoltu. „Tá moja je taká nijaká,
ani rici, ani cici.”
Neviem, či by som poznámku o svojich krivkách, rozumej
miernej nadváhe, brala ako kompliment aj od oveľa sympatickejšieho
muža. Pri Števových slovách sa mi však dvíha žalúdok, a to si ani
nepredstavujem ten hnus, čo po ňom Janka teraz umýva.
„Veď sa niekedy zastav, pani susedka, keď tá moja bude na
nočnej,” slizko sa mi prihovára, „urobíme si pekný večer. Ukážem ti,
o čo prichádzaš, keď sa ťaháš s tým dedkom.”
Nespomínam si, že by som si so Števom niekedy potykala. Ten
dedko je môj vydavateľ, s ktorým občas zájdem na pracovnú kávu a
zvezie ma domov, ale do toho tohto primitíva nič nie je. Napriek
tomu rovnako slizko s falošným úsmevom odvetím: „Ja sa niekedy
zastavím, pán sused.” V duchu si však vybavujem budúcoročné jarné

237
strihanie krov a uvažujem, či by mi niekto uveril, že sa Števo náhodne
päťkrát napichol na záhradné nožnice.

***

Ten jeho nechutný návrh ma úplne rozhodil. Potrebujem sa

upokojiť. Podvedome v kuchyni siaham po najostrejšom noži.
Krájanie zeleniny mi vždy pomáha odreagovať sa. Niečo dám na gril,
z niečoho bude šalát. Hodilo by sa k tomu pivo, najmä v tomto teple.
K môjmu veľkému zármutku v chladničke žiadne nie je. Vyhlasujem
teda pohotovosť a idem zopár fliaš kúpiť, nech sa vychladia, kým sa
zemiaky dopečú.
V tej rýchlosti by som si takmer nevšimla, že mi z misky na kľúče
niečo vypadlo na zem, nebyť prenikavého kovového zvuku. Na
dlažbu spadol Jankin rezervný kľúč, keď som schmatla ten od svojho
vlastného bytu. Už som naň aj zabudla. Dala mi ho asi pred polrokom,
keď Števo vystrájal a nechcel ju púšťať do práce na nočnú. Zamestnala
sa v reštaurácii ako kuchárka, preto musí neraz pracovať aj neskoro
večer, hlavne cez víkendy. Darmo Števovi vysvetľovala, že v kuchyni
s nikým neflirtuje, že to nie je pozícia čašníčky, kde by ju chlípni
štamgasti obchytkávali zakaždým, keď im prinesie pivo či segedín.
Vymysleli sme teda záložný plán, aby nemeškala. Stačilo mi zavolať a
ja by som ju z domáceho väzenia vyslobodila. Nikdy sme ho však
neuskutočnili. Števa tieto móresy rýchlo prešli, keď Janke na účet
dorazila prvá výplata, a na kľúč sa akosi zabudlo. Zapadal prachom

238
pod zbierkou tých mojich, až kým sa teraz nerozhodol zacvendžať na
podlahe. Vraciam ho teda späť na jeho obvyklé miesto.
Spokojnosť so životom podporená chmeľovým úlovkom
v nákupnej taške je veľmi rýchlo vystavená zaťažkávajúcej skúške. Na
výťah už čaká suseda Bumbalíková. Osobne som s ňou nikdy nemala
konflikt, ale neznášam ten jej povýšenecký výraz, keď dohliada, aby
jej Janka poriadne vydrhla balkón po Števovej malej nočnej nehode.
„Dobrý deň, pani susedka,” prihovára sa mi, „a čo, dnes nepíšete?”
„Dobrý deň, pani Bumbalíková. Asi ste si ma s niekým zmýlili. Ja
nepíšem, ale prekladám.”
„A to nie je písanie?”
„Je, ale...,” oponujem, no vtom výťah pristáva na prízemí a mne sa
viac nechce špárať v nuansách. „Varím obed, dopíšem to popoludní,”
zmierlivo uzatváram tému.
„Vy sa máte,” pokračuje pani Bumbalíková, „my sme museli už
o šiestej ráno makať. Teraz to je samá práca z domu, tie vaše videá a
neviem čo ešte. Pomaly nebude mať kto chlieb napiecť.”
Tretie poschodie sa neblíži tak rýchlo, ako by som práve teraz
potrebovala. A propos, videá. Musím vyhľadať návod na meditačné
cvičenia, keď ma pochytí silná túžba uškrtiť susedu vo výťahu.
„A čo vám bráni v pečení?” neodpustím si uštipačnú poznámku.
„Balkón už máte vyluxovaný.”
Myslite si o týchto dámach v rokoch, čo chcete, ale keď im stúpite
na otlak, veľmi dobre vedia, odkiaľ vietor fúka. Ani suseda
Bumbalíková sa nedáva zahabiť. „Chlap si musí vedieť vypiť,” vyštekne

239
na mňa, „veď aj vy si nesiete v taške proviant. Kto je bez viny, nech
prvý hodí kameňom, všakže?”
Dvere výťahu sa mi zabuchli pred nosom, popod ktorý si len
namosúrene šomrem: „Vypiť si je jedna vec, ale ožierať sa ako divá
sviňa a mlátiť ženu je už iný kaliber.” Čo si tá harpia myslí, že teraz
pôjdem vrátiť to pivo? Ani náhodou, pečené zemiaky sa ho už nevedia
dočkať.
K obedu si zapnem poludňajšie správy. Opäť zlý nápad. Manželka
pod vplyvom alkoholu bodla manžela priamo do srdca, dve maloleté
deti boli svedkami. Alkohol bol príčinou niekoľkých smrteľných
nehôd na cestách a stál aj za rodinnou tragédiou v obci na východe
krajiny, kde muž polial kyselinou matku svojich detí, pretože si
myslel, že ho podvádza. Je len otázkou času, kedy budem v správach
sledovať príspevok o Janke?

***

Je sobota ráno a hluk pod oknami sa už viac nedá ignorovať.

Minulá noc bola náročná, chcela som si pospať dlhšie, ale očividne mi
nie je dopriate. Naťahujem si relatívne čisté legíny a voľné tričko
s vyblednutou potlačou. Z okna vidím niekoľko policajných áut a
hlúčik susedov pred naším vchodom. Prvá vec, čo mi napadne, je ísť
skontrolovať, či je Janka v poriadku.
Moje obavy sú neopodstatnené, lebo Janka otvára dvere vo chvíli,
keď sa chystám zaklopať.
„Ahoj,” prekvapene ma zdraví, „aj tebe zvonili?”

240
 „Ehmmm... kto mal zvoniť?”
„Policajti.”
„Nie. A čo chcú?”
„Neviem. Ale Števo nie je doma.” Vyzerá vydesenejšie, než keď
Števo doma býva a vystrája.
„Myslíš, že ho zatkli?” pokúšam sa o vtip.
Janka sa ale nesmeje. „Keď som prišla z nočnej, nebol doma. Mala
som migrénu, išla som si ľahnúť. Ale ani teraz ho niet...”
„To sa vysvetlí,” upokojujem ju.
Na prízemí sa to hemží senzácie chtivými ľuďmi. Janku si preberá
nejaká uniformovaná tridsiatnička. V dave zahliadnem pani
Hanúskovú.
„Netušila som, že je mŕtvy,” vysvetľuje dôchodkyňa policajnému
príslušníkovi, „vyzeral normálne, ako by sa vracal z krčmy a vyspával
to v tráve. Alík ho iba ovrčal a šli sme domov.”
Až teraz vidím čierny vak medzi mojimi kosatcami. Hromada
sterilne oblečených ľudí okolo vaku a zopár ďalších opodiaľ
v očakávaní, že si ten vak aj s obsahom čoskoro odvezú.
„Števo?” prstom ukazujem na pozostatky v predzáhradke a
očakávam odpoveď od pani Hanúskovej, nie od polície.
„Tak, tak,” prikyvuje suseda, „ani balkóny nestihol ovracať
predtým, než vypadol.”
Pohoršený výraz vypočúvajúceho policajta ma nezaujíma.
Pokúšam sa vybaviť si Števovu tvár. Naposledy, keď som sa do nej
dívala, vyčítala som mu z nej údiv a niekoľko borovičiek.

241
 Moje úvahy vzápätí preruší Jankin vzlyk. Kým si usporadúvam
myšlienky a volím ďalší postup, začujem v jej nesúvislej reči znovu
slová migréna a nebol doma. Ešte zo seba súka niečo o návrate po
polnoci, ale v jej momentálnom psychickom rozpoložení nič nedáva
zmysel. Ani jej, ani policajtke.
„Majte trochu ohľad,” vstupujem do výsluchu, „je v šoku.”
„A vy ste?”
„Suseda z vedľajšieho bytu. V noci prekladám, mám na to vtedy
pokoj a ticho. Počula som tuná Janku vracať sa domov krátko po
polnoci. Vykukla som von, či je všetko v poriadku. Už asi viete, čo
je... čo bol jej manžel zač.” Zo všetkých síl objímem Janku, ktorá
v tejto chvíli ani netuší, kde sa nachádza, iba na mňa upiera tie veľké
modré oči. „Našťastie nebol doma, no Janke trešťala hlava. Zostala som
s ňou, aby ju Števo nebudil, keby sa náhodou vrátil v nálade.
Rozumiete mi, však? Prespala som na gauči. A ráno ste už zvonili.”
Nasleduje séria rutinných otázok. „Nie, nepočula som nikoho
iného. ... Neviem, kedy a či Števo prišiel domov. Ak vypadol
z balkóna vlastného bytu, ako tvrdíte, tak sa tam nejako dostať musel,
no určite nie v čase po návrate jeho manželky. Bola som tam až do
rána, Števa by som si všimla, tomu verte... Balkón? Áno, asi bol
otvorený, ale sme uprostred parného leta, všetci máme pootvárané
okná... Ďalší svedkovia? Sme jediné dva byty na poschodí, kto nás mal
ešte vidieť? Ale stopercentne tam nájdete moje vlasy a odtlačky. Nie
som idiot, prekladám aj detektívky, viem, že celý byt prečešete
zubnou kefkou a ja pĺznem ako labrador.”

242
print-biwrina-margin-0

Janka dostala niečo na upokojenie. Leží u mňa, aby polícia mohla

nerušene odoberať vzorky z jej bytu. Keď sa preberie a bude ma
vnímať, pochopí, že je v jej vlastnom záujme pamätať si udalosti
poslednej noci tak, ako som ich vylíčila. A vrátim jej ten kľúč. Už ho
nebudem potrebovať.

243
 Knihy Kreácie Kratochvílne

Od Lucie do Vianoc

Od Lucie do Vianoc, každá noc má svoju moc. Predvianočnú

atmosféru v malebnom mestečku však naruší séria zdanlivo
nesúvisiacich brutálnych vrážd. Začínajúci súkromný detektív musí
nájsť nezvestného právnika skôr, než sa stane ďalšou obeťou. Stôp je
málo, čas sa kráti, vrážd pribúda.
Nečakaný nález zavedie pátranie do psychiatrickej liečebne.
Kľúčom k rozlúšteniu záhady je nájdenie spojivka medzi obeťami a
niekým z obyvateľov ústavu. Jedna osoba tam vraha pozná. No tá už
celé roky neprehovorila.

https://eknihyjedou.cz/od_lucie_do_vianoc

Žlté ľalie

Vody madenovského spoločenského života rozbúri prekvapivý

zväzok nesúrodej dvojice. Oveľa väčšie prekvapenia však čakajú na
členov Enigmy, keď krátko po zásnubách vyšetrujú zmiznutie
mladého páru.
Zdanlivo jednoduchá úloha sa každým dňom viac zamotáva, až
kým sa úplne nezmaže hranica medzi únoscom a obeťou. Kto je
v tejto hre mačka a kto myš?

244
 Enigma musí rozmotať klbko záhad, zatiaľ čo bojuje s vlastnými
démonmi. Nový hráč na scéne im pripomenie udalosti spred roka, na
ktoré by niektorí najradšej zabudli. Tento prípad však bude mať pre
Enigmu ďalekosiahlejšie následky.

https://eknihyjedou.cz/zlte_lalie

Dom pokladov

Za dozvukov predošlého prípadu Enigma prijíma naoko

jednoduchú úlohu nájsť stratené dedičstvo. Rodinná história ich
nového klienta je však oveľa spletitejšia, ako by sa na prvý pohľad
zdalo, a pátranie sa postupne dostáva do slepej uličky.
Náladu v tíme ovplyvní aj záhadná veštba, ktorej jednotlivé časti
sa prekvapivo začnú vypĺňať. Lenže ak možno predpovedi veriť, život
jedného z členov Enigmy je v ohrození.
K odhaleniu pravdy a ochrane dobrého mena firmy vedie napokon
len jedna cesta - hrať vabank.

https://eknihyjedou.cz/dom_pokladov

245
 HOPSÁCI
Ivo Tomášek

V zemích, v nichž panuje jakési právní povědomí, je dětská práce

zakázaná; ovšem pomoc v nouzi je zcela něco jiného než práce pro
vlastní obživu.
Nikdy by mě ani nenapadlo, že stále ještě čtyřleté dítě svou
činností udrží v chodu soukromý podnik; ale především jeho renomé.
Jednoho srpnového dne jsem sháněl vnučky (dvojčata) k večeři.
O dvě minuty starší Ines hned uklidila hračky a pomalu se sunula
z velké zahrady domů.
O dvě minuty mladší Lindu jsem zastihl v druhé, menší části
zahrady lovit „hopsáky“1 - potřebné pro výživu obyvatel tetina terária.
O večeři nejevila nejmenší zájem.
„Sháníte Lindu? Já ji obdivuju, s jakou bravurou chytá ty skákavý
potvůrky!“ přátelsky, ale trochu ztrápeně povídá soused.
Podivil jsem se jeho ztrátě nálady, což mně vzápětí vysvětlil.
„Mladí mají od jara hospodu, kde byl zavedený rybí jídelníček;
trochu rozšířili služby o známou atrakci - co si nalovíš, to ti uvaříme.
A hned tam začali ve větší míře docházet hosté.
Předvčírem přivezli várku pstruhů, kteří vůbec na nic nezabrali, -
ani o návnadu neťukli. Přijel jsem se na ty nežerky podívat a vidím,
že to nejsou pstruzi, ale siveni.“ Na chvíli se zamyslel a pak, jakoby

1
(kobylky luční)

246
zaplašil myšlenku, pokračoval: „Narychlo jsem mladým alespoň
sehnal podběrák; a začala estráda. Dva vykoupaní hosté a zlomený
podběrák. Co teď s tím? Člověk by jim chtěl pomoct; copak
podběrák, ten spravím, ale to věci příliš nepomůže.“
„Tak oni na nic nezabírají?“ zeptala se snacha, shánějící druhou
polovinu dvojčat. „Zkuste to s kobylkami!“ A odvedla Lindu domů.
Soused nevěřícně zakroutil hlavou a zmizel v dílně. Já se rozloučil
a odkráčel zamknout kůlny. Na půl oka jsem spatřil, jak soused s čímsi
v ruce brázdí přískoky zahradu a polohlasem sakruje. Byl svou prací
tak zaujatý, že dalším povídáním bych ho vyvedl z tempa; odebral
jsem se k večeři.
Asi nám všem během odpoledne řádně vyhládlo, každý se totiž
pustil do jídla s vervou, jako by byl po dvoudenní hladovce. Po chvíli
jsem si vzpomněl na slušný způsob stolování a zdvihl hlavu.
Spatřil jsem souseda a jeho vesměs nezdařené pokusy. Téměř
předpisovými vojenskými přískoky se snažil zachytit hopsáka
způsobem hokejového brankáře. Na tehdejších jeho sedmdesát sedm
let úctyhodný výkon! Po marné námaze zřejmě odešel, protože jsem
ho ztratil ze zorného pole.
Za chvíli zvonek. Ve dveřích soused s dotazem, jestli by Linda,
coby úspěšný lovec hopsáků, nepomohla.
„To musíte vyjednat s ní,“ pravil od stolu s plnou pusou táta a
matka pozvala souseda dál.
Po sousedově pronesené žádosti se Linda rozhlédla po přítomných
- zda si všichni řádně uvědomují její důležitost, a pravila: „Ale jo – a
to ještě dnes?“

247
 „No kdybys byla tak hodná, já za takovou dobu honění po zahradě
jsem chytil tři a z toho mně dva utekli…“
Linda vyprskla smíchy, pak se zarazila a oznámila: „Tak já jdu,
mami!“
„Ano, ale až dojíš večeři!“
Důstojně tedy zbaštila zbytek jídla a odkráčela s plastovou
krabičkou ven, kde na ni čekal soused. Hned se jí pochlubil, že ještě
chytil čtvrtého hopsáka - ale v krabičce měl stejně manko.
„To musíte jen tak trochu to víčko otevřít, jen abyste hopsáka strčil
dovnitř, a pak krabičku rychle zavřít, jinak se rozutečou,“ poučila
vnučka souseda a šla lovit.
Asi za dvacet minut se v pohodě vrátila domů s tím, že krabičku
plnou hopsáků předala sousedovi.
Druhý den kolem poledne přiběhl soused s drahou čokoládou a
díky. Snaše za nápad a Lindě za lovecký výkon. A hned nato poprosil,
jestli by Linda ještě mohla nachytat další hopsáky, protože siveni
berou jako diví…
„Zeptejte se jí, jestli chce pokračovat; ale hlavně, nic nenoste
sousede! Vy nám brousíte nůž od sekačky, každou chvíli něco svaříte,
ukujete…“
„Ale to je jen taková sousedská výpomoc,“ pravil – a mávnutím
ruky podepřel svůj výrok.
Přesně nevím, po kolik dnů lovkyně Linda vylepšovala ziskovost
restaurace – dozajista do doby, než byli siveni vyloveni. Znenadání se
objevili soused s manželkou, evidentně velmi dobře naladěni a i přes
mámin „zákaz“ zase přinesli něco na zub.

248
 Lovkyně převzala dárek: „Děkujůů, ale to byla jen taková
sousedská výpomoc!“
„Máš pravdu, Lindo, jsi sousedka, ale i postrach hopsáků – a nám
jsi hodně pomohla,“ bystře reagovala sousedka. „O té sousedské
výpomoci si povídáte ve školce?“
„Ne, to říká váš manžel, když mu máma poděkuje za něco – třeba,
když nám něco udělá; a taky to někdy děda říká babi. Ale to si asi dělá
srandu, protože to je hloupost; přece nejsou sousedi, když bydlej
spolu. Musím se na to dědy zeptat.“
Příběh jsem vyprávěl kamarádce; povídání jsem zakončil: „Nic
světoborného, ale…“
Vskočila mně do řeči: „O Lindu strach nemám, ta se neztratí, když
už ve čtyřech letech má job, zatím co já jsem bez práce.
Ledaže bych šla chytat hopsáky.“

249
 Knihy Iva Tomáška

Na konci mobilního signálu

Když inženýr Hlaváček nalezne pod kamenem hromadu peněz,

netuší, že se jejich odnesením stává spolupachatelem série zločinů,
mezi nimiž nechybí ani několikanásobná vražda.
Soubor povídek převážně s kriminální zápletkou. Pro odlehčení
však v knize najdete i několik povídek humorných, romantických a
vzpomínajících na mladické nerozvážnosti v době tuhého socialismu.
Protože jak říkávala babička: „Každá sranda něco stojí.“

https://eknihyjedou.cz/na_konci_mobilniho_signalu

Tři chlapi v karanténě

Tři pánové se sejdou na chalupě jednoho z nich, aby unikli dosahu

viru i jeho démonizování. Během vyprávění příběhů ze života zjišťují,
že i zdánlivě nevinné místo uprostřed lesní samoty skrývá
znepokojující tajemství.

https://eknihyjedou.cz/tri_chlapi_v_karantene

250
 Obrazy, podrazy a spolužáci

Ve druhé knize povídek autor sleduje konání různých

osobnostních typů, napříč jejich společenskému postavení; jejich
postoje v proměnách času, ideologií, i společenské poptávky. Včetně
obcházení zákonů či balancování na jejich hraně. Promyšleně,
s vědomím intelektuální převahy, nebo amatérsky, ale o to fyzicky
agresivněji.
Nechybí ani veselejší pohled na svět, v podání zajatců
nemocničního pokoje.

https://eknihyjedou.cz/obrazy_podrazy_a_spoluzaci

251
 ZPRÁVA O STAVU ČESKÉ JUSTICE
Miloš Zbránek

Ministerstvo spravedlnosti
České republiky
Evropskému soudu pro
lidská práva
ve Strasbourgu

Stran Vaší žádosti o vyjádření k soudním průtahům a bránění

spravedlnosti u českých soudů Vám sděluji následující:
Případ, na který poukazujete, je ve skutečnosti jen jedním ze
skupiny soudních kauz, které spolu souvisí. Stěžovatelé i další aktéři
těchto kauz jsou notorickými sudiči a popravdě nás pěkně serou
poněkud znepokojují. Nebýt jich, počet projednávaných případů
u českých soudů by klesl o 10 %, tudíž jen kvůli nim živíme o 10 %
více přeplacených soudců, než by bylo nutné.
Stěžovatelkou je v Česku známá zpěvačka HV. V minulosti
zažalovala obecní rozhlas ve Lhotě, že hrál její písničky, i když to
nedovolila, Český rozhlas, že nehrál její písničky, i když to dovolila,
komika XZ, že chtěl parodicky zpívat její písničky, zpěvačku MK, že
s ní její písničky zpívat nechtěla, různé časopisy, když napsaly, že
potratila, že její vinou jí pošel pes, organizátory ankety Český slavík
za to, že se o ní zmiňují nebo že jí ignorují, pak bratra, švagrovou,
neteř, synovce a módní návrhářku, protože po HV chtěla zaplatit

252
faktury a nakonec Českou republiku za to, že pořád s někým prohrává
soudy.
Účastníkem sporu je také hudební kritik JR, známý nactiutrhač,
který již dříve nazval zpěvačku HV mafiánkou, ačkoliv trestně stíhaná
za žádné zločiny nikdy nebyla, to pouze její manžel a nevlastní syn, a
to ještě manžela soud osvobodil. Pro dokreslení charakteru této osoby
uvádím, že je to tentýž JR, který významného hudebního skladatele
nazval kýčařem bezprostředně poté, co zesnul, a když jinou zpěvačku
přejel vlak, navrhnul hudební akademii, aby udělila cenu GRAMMY
strojvedoucímu. Je to právě JR, který stál na počátku komplikované
spleti soudních sporů a vlastně tak průtahy zavinil.
Vše začalo tím, že zpěvačka HV pozřela uzeninu „Vodňanský
klobás“ vyráběnou firmou patřící třetímu účastníkovi, panu AB.
Musím konstatovat, že o třetím účastníkovi AB rozhodně neplatí to,
co o prvních dvou. Jde o osobu seriózní, váženou, významného
podnikatele, politika, vůdce hnutí, v žádném případě nemá nic
společného s mafiány, s Rittigem se nekamarádil a Grosse nepásl.
Není pravda, že by v minulosti byl spolupracovníkem komunistické
tajné policie. Naopak rodina AB byla politicky pronásledována a
samotný AB v důsledku toho nemohl studovat v komunistickém
Československu ani střední školu a musel dojíždět na studia do
Ženevy. Chtěla bych rovněž zdůraznit, že není pravdivé tvrzení, že
by mi účastník AB diktoval vyjádření pro Evropský soud. Pokud se
v mých minulých podáních vyskytly četné slovakismy, jde o chybu
textového programu. Účastník AB je ministr, vicepremiér a
podnikatel, jehož firmy platí České republice daně v řádu milionů a

253
pobírají dotace v řádu miliard korun. O jejich pozitivním vlivu na
hospodářství ČR nemůže být sporu, široce to uznávají i nejčtenější
periodika v zemi, která se neobávají objektivně pana AB pochválit,
i když je vlastní.
Po pozření uzeniny „Vodňanský klobás“ onemocněla zpěvačka
HV zánětem hrtanu, v důsledku čehož došlo k poškození hlasivek.
Stěžovatelka došla k závěru, že její zdravotní komplikace byly
způsobeny onou uzeninou, a zažalovala firmu účastníka AB za
způsobenou újmu. Ta spočívala v ušlém zisku za umělecká
vystoupení, která nemohla realizovat. Předmětnou klobásu předložila
jako důkaz soudu a ta byla uložena v soudní úschově.
Když toto vešlo v známost, účastník JR v periodiku, které dosud
nepatří účastníkovi AB, prohlásil, s galantností sobě vlastní, že: (cituji)
„té staré krákoralky není žádná škoda, co taky čekala, když žere párky ze
smrkových pilin.“(konec citátu). Následovala žaloba zpěvačky HV proti
JR za to, že ji nazval krákoralkou, a také firmy účastníka AB proti JR
za to, že se pomlouvačně vyslovil o kvalitě výrobku „Vodňanský
klobás“.
Za této situace soudce, projednávající žalobu zpěvačky HV proti
firmě účastníka AB, soudní řízení přerušil, neboť nebylo jasné, zda
zpěvačka mohla být klobásou vůbec poškozena. Byla-li by pravda, že
je krákoralka, pak by jí nemohl ujít zisk, i kdyby jí zničila hlasivky.
Řízení bylo přerušeno a čekalo se na výsledek sporu mezi zpěvačkou
HV a kritikem JR.
„Spor o krákoralku“ začal tím, že účastníci vznesli postupně
námitky věcné nepříslušnosti soudu, místní nepříslušnosti soudu a

254
podjatosti soudce, takže věc samotná se začala projednávat až dva roky
po podání žaloby. Za další rok vynesl nalézací soud první rozsudek,
který byl odvolacím soudem zrušen a vrácen k novému projednání se
závazným právním názorem. Nalézací soud, dle pokynů odvolacího
soudu, vynesl ještě tři rozsudky, které odvolací soud vrátil. Poté
zemřel předseda senátu odvolacího soudu a pátý rozsudek v pořadí již
odvolací soud nezrušil, ale sám jej změnil, a to tak, že použil výrok
nalézacího soudu z prvního rozsudku. To se stalo 7 let po podání
žaloby. Při svém rozhodnutí vyšel ze znaleckého posudku znalce
v oboru ornitologie krkavcovitých pěvců. Ten vyposlechl 50 písní
zpěvačky HV a porovnal je s hlasovými projevy vrány obecné černé
(corvus corone corone). Konstatoval, že žalobkyně HV má
jednoznačně líbivější hlasový projev, avšak vrána má lepší texty. To
znamenalo, že žalobkyně HV není krákoralka, že je stará, nebylo mezi
stranami sporné a žalobkyně tak byla ve sporu s kritikem JR úspěšná.
Mohly tak pokračovat přerušené spory, zda výrobek firmy účastníka
AB způsobil zdravotní újmu stěžovatelce HV, či zda byl ze smrkových
pilin. Soud ustanovil znalce na prozkoumání uskladněné klobásy,
bohužel se zjistilo, že klobása se po sedmi letech ztratila ze soudního
skladu. Kvůli ztrátě nemohlo být prokázáno ani vyvráceno tvrzení
stěžovatelky HV. Nejednalo se ale o zvůli soudu, která ji měla
úmyslně poškodit na jejích právech. Vyšetřování ztráty prokázalo, že
do klobásy se dal červotoč a vina tak není na straně české justice.

V úctě ministryně spravedlnosti.

255
 Knihy Miloše Zbránka

Kapesní průvodce inteligentního cizozemce v zemích

Koruny české

Kapesní průvodce podává informace imaginárnímu cizinci při

návštěvě Česka. S lehkou nadsázkou jej provází českou historií,
vysvětluje události, které formovaly domorodou „národní povahu“,
seznamuje s nejvýznamnějšími osobnostmi domorodého národa a
dává cizinci poučení, jak se správně k domorodcům chovat, aby jeho
pobyt proběhl co nejlépe. Skrze imaginárního cizince pak poskytuje
v zábavné formě informaci o vlastních dějinách i domorodcům, kteří,
poznamenáni školskou výukou, dějepis jinak nenávidí.

https://eknihyjedou.cz/kapesni_pruvodce_cizozemce

Kapesní průvodce inteligentního neznaboha

Kapesní průvodce s humorem a nadsázkou provází čtenáře

světovými náboženstvími, aby pomohl inteligentnímu neznabohovi
s rozhodováním, jakou víru zvolit, aby se dostal do nebe. Ale řekněme
si upřímně: Ať už se rozhodne neznaboh jakkoliv, nejspíš stejně skončí
v pekle.

https://eknihyjedou.cz/kapesni_pruvodce_neznaboha

256
 MEDVĚDÁŘŮV POMOCNÍK
Irena Mondeková

Než Bohdana stihlo slunce pošimrat po tváři, zazvonil telefon.

Zašátral po paměti na sedačce vraku a ještě rozespalým hlasem se
představil.
„Dobře, čtyřiadvacátýho srpna, hned si píšu, na mě je spolehnutí,
dycinky, mladá paní,“ jako by právě seděl u psacího stolu v luxusní
kanceláři.
Bloumal pohledem po palubní desce svého vraku, ale nenalezl nic,
co by připomínalo kalendář nebo aspoň blok.
„Čtyriadvacátýho srpna - pracák,“ opakoval si nahlas.
„V osm ráno, průkazku dostanu až tam, hlavně nesmím
zapomenout.“
Pohlédl do zpětného zrcátka. Senilní ještě nejsem, i když tak možná
vypadám. Čtyřiadvacátýho osmý v osm! Na čísla jsem měl vždycky
pamatováka!
Prohrábl dlaní prošedivělou vlnitou kštici a plnovous stáhnul
gumičkou. Zatoužil po vůni horké polévky.
Tedy většinou nestojí za moc, na stadion pro těch pár zaměstnanců
vozej nemocniční blafy, ale jednomu vyhládne, když celý hodiny tlačí
sekačku po hřišti sem a tam. Tohle by si ty fotbalový primadony měly zažít
v rámci tréninku a ne jen lemtat iontový nápoje a maséra mít při tom za
zadkem. Žnout a žnout v jednom kuse nekonečnou zelenou plochu, až před
očima zalitýma pichlavým potem vidíš jenom věnec půllitrů studenýho piva

257
prsatý Elvíry, co se v mejch představách dávno stala bohyní veškerýho
milosrdenství.
Elvíra v puntíkaté zástěře, místní inventář, večer co večer
proplachuje sklenice v místní hospodě. Ani nevím, jestli je to cinkot skla
nebo smích, co tak pěkně zvoní z jejího hlasu....
Vystrčil z auta dlouhé nohy, aby srovnal záda, obratel po
obratli. Levá kyčel pobolívala z neměnné polohy při spaní na
sedačkách.
I dnes si v duchu pogratuloval k nápadu odstavit vůz, dokud ještě
jel, na samý okraj parkoviště. Vlastně je to jen plácek v kopřivách
u benzínky. K dispozici však má záchod v boční zdi budovy
a kohoutek se studenou vodou s matným zrcadlem. Do města pěšmo
sotva deset minut, na fotbalový stadion patnáct. Čupr flek!
Vypadá to na dobrej den, ani mráček, jak to mám nejraděj, kouknul
Bohdan z hajzlíku okýnkem k obloze. Nejspíš bude třeba zavlažovat
trávník, spršku si dám přímo na hřišti. Pak si strčím místo snídaně do huby
některou z buchet pro medvědy a do kapsy jabko. O to víc se budu těšit na
tu polívku. A ještě víc na Elvíru, která se vlastně jmenuje Eva. Mohla by
bejt mojí vnučkou. Sákra, na starý kolena se budu červenat! Ale proč spíš
než kolem druhých se točí kolem mojí židle? A úsměvů je taky víc,
i všímavých pohledů a řečí habaděj...
Zastavil se v trafice.
„Těbůh, Vítku, paklík kuřiva, papírky a Blesk. A sázenku, jako
každej pátek. Jednou to musí vyjít, i když tedy zatím nic moc. Tuhle
bylo v Blesku, že advokát kdesi vyhrál hlavní cenu. Auto. Advokát,
umíš si to představit? Ten to zrovna potřeboval. Proč takovíhle lidi

258
vůbec soutěžej nebo sázej, když mají všechno. Chápeš to, Vítku? Já
bejt právník s vilkou a fárem, užívám si a nechám sázky a výhry
chudejm. Ale to ne, ti, co mají všeho hodně, chtěj ještě víc a na nás, co
celý roky sázíme, ani nepomyslej. A stejně porád nic.“
„Štěstí prý jednou sedne i na vola,“ usmíval se zeširoka rozkročený
bodrý trafikant a podával Bohdanovi tiket k vyplnění.
„Deme na to. Třicet jedna, tolik je klukovi. Dvacet pět, to má letos
holka. Devítka. To už je let, co uběhlo od smrti mý ženy. A navrch
šest a tři. Vnoučata od holky. Kluk je svobodnej a dobře dělá, je
divoch po mně. Hádej, Vítku, jaký byly první slova, když se naučil asi
ve čtyrech mluvit. To by tě nenapadlo. Kujva, tejdo, to řek našemu
sousedovi ještě ve starým bytě nad Mototechnou. A když mu byly
tři, už utíkal mámě. Párkrát ho městský policajti tahali z Vltavy. No,
průserář, celej po mně. Tak na, Vítku,“ vylovil z kapsy peníze a zpátky
strčil tabák, papírky a tiket. Moc mu nezbylo.
„Až vyhraju, koupím si garsonku a novej auťák, na staďák pudu
jenom fandit v nedělním vohozu a potom pozvu celou hospodu na
panáka. Ani ty, Vítku, nepřijdeš zkrátka.“
Vítek se jen usmíval. Kdyby měl dát na všechny řeči, co jich za ty
roky od sázejících slyšel, co by mu koupili, až vyhrají hlavní, kam by
přišel, nosit ty sliby v hlavě. Ale ne že by jim nepřál, určitě víc než
nějakým nabobům advokátským.
Chtěl vracet drobásky, ale Bohdan velkoryse máchnul rukou.
Pátek, pravidelný den brigádnických výplat, byl přece právě dnes.

259
 Ubalil si ještě u Vítka na pultě cigáro a pokračoval dál přes
Budějovickou bránu na zámek. Vydechnul úlevou. I když se zakecal
v trafice, přišel včas.
Medvědář Honza zrovna vyrazil k dodávce s vymalovanou zvířecí
hlavou na kapotě, obtěžkaný bednou staršího pečiva.
„Otvírej kufr, Bohdane, ještě skoč do skladu pro mrkev a jedem,
medvědi už maj určitě hlad! Nepopíjels dýl než do půlnoci?“
„Jasně že ne, dyť sem ti to slíbil. Jestli je mrkev z Lídlu, musí se
oprat pod vodou, jinak ji nesežerou! Z Kauflandu, je to v poho.
Sedej.“
Za moment už frčeli dodávkou s vytlučenými pery přes kočičí
hlavy po prvním nádvoří k medvědáriu. Tři medvědi za mřížemi již
natahovali zvědavě krky do tmavé chodby. Honza je musel odehnat
bidlem za další přepážku a Bohdan vysypal obsah bedýnek do koryt.
Kus tvarohové buchty s prošlou dobou prodeje si strčil do pusy sám.
K pití medvědům tryskala průzračná voda do kašny venku ve výběhu.
Vycouval zpět a Honza pustil nejprve Marii Terezii, potom i Arna
a Mášu. Skrz mříž jim jako laskominu podal každému do tlamy velké
jablko. Znal je sice dobře, ale odstup dodržoval. Jednou týdně jeho
pomocník hrablem čistil medvědům kotce. Tehdy bylo třeba zvláštní
ostražitosti, chránili si teritorium.
O chvíli později sjížděli medvědáři kolem výhružně vztyčených
hlavní děl. Přes nádvoří se posouvaly stíny velkých bělostných mraků.
Jindy tady nebylo k hnutí, to když děla ve skupinách turistů nebývala
vidět.
„Nemáš ještě jabko?“

260
 „Copak jsi medvěd? Med bys nechtěl? A moh bys se sebou něco
udělat, s fousy jako Metuzalém budeš brzy vypadat jak naši huňáči.“
Bohdal si skoro provinile kroutil vousem v culíčku. Mlčel.
„A vůbec. Ptal ses už na tu ubytovnu? Bydlet v auťáku přece není
žádný terno! Ať si tě teď vezme k sobě podařený syn, když zavinil, že
jsi zůstal bez střechy nad hlavou!“
„Ale to víš, že ptal, prej mám znovu přijít na podzim,“ řekl
kolegovi podrážděně. „Už takhle je to na levačku, bez bejváku a bez
práce pár měsíců před důchodem, musím to v autě ještě nějak přes
léto doklepat. Na staďáku mi nabízeli lehátko na přespání v masérně,
ale nechci nikde překážet. Každopádně díky, že mám tu brigádu
u méďů a žes mi sehnal taky ten stadion, lepší než nic. Až vyhraju ve
sportce, všechno ti vrátím, neboj!“
Zastavili u stadionu a Honza ještě z okýnka křiknul na Bohdana.
„Je pátek, ne aby ses večer zchlastal, to mi tam jinak ráno nelez,“ a
Bohdan udělal gesto do vzduchu, něco jako čestné slovo, že je na
něj přece spolehnutí, a zmizel ve vchodu areálu.
Pan Mališ už ho vyhlížel. „Těbůh, Bohdane, najez se, Elvíra už
s kastroly čeká jen na tebe, a hned potom pověs na šňůru vyprané
dresy.“
Byl tady taková holka pro všechno, ale práce mu nikdy nevadila.
Bohdan sednul za stůl a Eva, čili Elvíra, položila podnos těsně před něj
s takovým šarmem, že si mohl oči vykoukat, jak se přiblížila, zavoněla
a naklonila se.
Safraporte, a že má co předvést, jako ta herečka, co po porodu drobet
přibrala, ale tak akorát, jak jen se…, ale to je fuk, a prej abych večer, až

261
bude zavírat, počkal, že spolu ještě někam zajdem a že má na celej víkend
malou její ex, a tak může vyrazit na vínko, protože v práci zásadně nepije,
což Bohdan dobře věděl, jelikož se ji párkrát snažil pozvat na frťana.
Bohdan nevěděl, kam s očima, a odpoledne prožil jako ve snu.
Připadal mu sice taky nedosažitelný, ale přece jen o trochu víc
pravděpodobný než výhra ve sportce. Večer se blížil mílovými kroky,
i jeho pracovní doba toho dne skončila a místo na svou oblýskanou
židli v hospůdce jako jindy se Bohdan hnal do města. Zazvonil
u medvědáře.
„Dobrej večír, nezlob se, Honzo, že ruším, ale snad ještě nespíte.
Hele, nemoh bych se u vás zase osprchovat, taky oblíct čistý šaty, co
mi tvoje pokaždé rovnou vypere?“ a už se hrnul do dveří.
„Vole, jdeš na rande, nebo co?“
„Ale dyť jsi v autě sám říkal, abych se dal do pucu.“
„No jo, ale že to hned dneska vezmeš tak zgruntu, no, pojď, starý
to nějak vysvětlím“.
Medvědářova paní napustila vanu i s pěnou a Bohdan cákal jako
malý. Důkladně se vydrbal, dokonce se odvážil zeptat, jestli by ho
nemohla ostříhat, aby se drobátko zcivilizoval. To bylo řečí, že je to
skoro jako by koupali medvěda, smáli se. Honza každému otevřel
lahváč a bylo ještě veseleji. Nakonec Bohdanovi podstatně zkrátil
rockově zapletená vousiska a z bytu odcházel dočista jiný chlapík.
Zastavil se u „své“ benzínky a vybral na stojánku s kytkami ten
největší pugét. Za chvíli byl u stadionu.
Padala tma a čerstvě vykoupaný Bohdan byl ještě rád za čistou
džízku, ačkoli kalendář měl letní období. Dala se do něj nečekaně

262
zimnice. Obešel hospodu a zakoukal se do oken. Všichni na svejch
místech, Vegas, Mrmloš, Želva, celá parta, jen Bohdanova židle
čekala. A Elvíra. Při každém otevření dveří se k nim podívala a on
uviděl její zrůžovělou tvář novým pohledem, jako by ji dnes spatřil
poprvé, a ty rozjasněné oči jako by něco chtěly říct právě jemu.
Bylo by snadný do těch dveří vstoupit, předat Elvíře kytku,
uchopit vše, co se jako zázrakem zničehonic nabízí. Škubnul sebou,
jako by se právě probudil. Vole starej, ztratil jsi rozum, nebo co se to
s tebou děje, bloude? Mazej odtud a dej tý holce pokoj, máš svejch starostí
dost a přidat k nim ještě další s mladou ženskou a holčičkou? Ztratil jsi
dočista soudnost?
Nevstoupil. Ještě jednou zahlédl dovnitř a obrátil se zpátky do
města. Když šel kolem svého vraku, kopnul vší silou do pneumatiky a
kytici hodil do kopřiv. Cítil se, jako by do nich padnul on
sám nebo by právě na stadionu dostal skotské střiky. Pokračoval
cestou do centra a v nejbližším baru se ztřískal, jak zákon káže.

***

Telefon se v kapse džízky ozýval opakovaně. Bohdan do něj cosi

zamumlal. Vyslechnul hlas rozčileného medvědáře a nevybíravé
nadávky na svou adresu.
„Vždyť letím, jsem na cestě,“ soukal se co nejrychleji z automobilu.
Krátká zastávka na hajzlíku a běžel, co mu síly stačily. U Vítka koupil
paklík žvýkaček a nastrkal si je naráz, aby zahnal odér chlastu.

263
 „Kde to vázne, vole, ty námluvy tě nějak sebraly, ale medvědi
nepočkají, těm je tvoje rande fuk. Od půlnoci čistej?“
„Jasná zpráva, všechno ok,“ zazubil se nuceně Bohdan. Nesmí
přijít o práci, to už by snad zdechl hlady, a tak neprozradil, jak to
dnešní noci ve skutečnosti bylo.
Snažil se kráčet pevným krokem, popadl nejtěžší bednu a hnal s ní
do chodby. Je přece v poho.
Stalo se to, když medvědář teprve supěl za ním do schodů a
přehnaně aktivní Bohdan se ocitnul před mříží sám. Stál ke kotci
bokem. Arnova tlapa vystřelila rychlostí blesku a chytla ho za džízku.
Honza uslyšel výhružné mručení a zvuky padající bedny. Hnal se
i přes kila navíc co nejrychleji za Bohdanem. Přítmí chodby mezitím
zaplnil opilecký pach člověka s příměsí potu a puch rozčílených
šelem.
„Arno, Arno, Máši, klid, klid, Bohdane, slyšíš? Záchranka? Přijeďte
na první nádvoří, medvěd napadl pomocníka.“
Odvlekl bezvládné tělo ke schodům. Medvědi mezitím ucítili krev
a mlátili do mříží jako pominutí.

***

Zdálo se mu, že konečně vyhrál balík. Všichni známí v hospodě

Bohdanovi gratulovali, potřásali rukou tak mocně, že by ji
i s ramenem urvali. Copak se dočista zbláznili? Chtěl by jim říct, že je
všechny pozve na oslavu, ať ruku už pustí, a zeptat se, proč přes den

264
ksakru leží a na hubě má masku jako medvěd v cirkuse! A taky zíral,
že tam posedával syn a dcera.
„Kurva, táto, co nám to děláš?“
No jo, pro prachy přišli všichni. Taky bodejď by ne, to je jednou za
život, taková výhra. Na židli u jeho postele sedí i Eva – teda Elvíra - s tou
svojí holčičkou na klíně a brečí, jako onehdá on, Bohdan, když ji zvenku
šmíroval tím okýnkem a byl naměkko. Neřvi, byl sem blbej, chtěl říct Elvíře
a pohladit copánky tý malý, která jako by mámě z oka vypadla, ale nějak
k tomu dnes nenašel sílu. Vynahradí jim to.
Za sklem obrovskýho okna visel flák modrýho nebe, jak to má nejraději.
Pustí zavlažovací trysky, aby trávník na staďáku neseschnul vedrem.
Dneska bude přece moc dobrej den!

Výběr z titulů Ireny Mondekové

Smečka a jiné povídky

Výbor z nejlepších nových povídek všestranné autorky…

Jestlipak je na zeměkouli ještě někdo, kdo teď, v polovině června

v polounoci taky vnímá ten zvuk? Polounoc, poetické slovo z dětské knihy,
které utkvělo v paměti. Koho zajímá moje polounoc, vůně lesa, vyhřátého
jehličí, nezralých malin?
/Ukázka z povídky Protiproud/

https://eknihyjedou.cz/smecka

265
Etuda vzteklého psa

Ten jaksi zpupně kývnul bradou místo obvyklé úklony a usedl k piánu.
A pak se do toho opřel. Prsty klouzaly po klávesnici čím dál rychleji… hrály
něco úplně jiného, než bylo uvedeno v programu. Byla to čirá improvizace,
stále temperamentnější a divočejší.
Hluk lidí, kteří se do té doby při poslechu mezi sebou bavili, postupně
utichal.
Bezouškovo tělo se ohýbalo, jako by se do něj opíral vítr. V uších mu zněla
slova, která řekl kamarádovi - dohraju, a pak půjdu…
Kam? K ní do vily? K ní, která si mne prostě koupila, neúspěšného klavíristu
okresního formátu?
Pravačkou břinknul do klávesnice… K bohaté ošklivé ženské, která ani
nechce mít děti? K dědičce činžáků?
Zaryl prsty do hloubi klavíru.

https://eknihyjedou.cz/etuda_vztekleho_psa

Českokrumlovské minipovídky 2

O čem hovoří smutné Psí oči? Komu patří hlas Pod poklopem? Co pojednou
ožívá v katakombách Podzemí? Autorka Irena Mondeková představuje pod
názvem Českokrumlovské minipovídky II. na eknihyjedou svoji již
patnáctou publikaci.
Tentokrát předkládá čtenáři krátké, psychologicky laděné prózy
s „nádechem tajemna“. Jsou to – ve světě velmi vyhledávané a populární –
tzv. snové horrory/creepypasta. Pokud máte rádi mrazení v zádech,
nejistotu, zda se mystérium odehrává skutečně či jen ve fantazii, začtete se

266
do povídek, v nichž lze najít autentické prostředí Českokrumlovska, kde
autorka žije.

https://eknihyjedou.cz/ceskokrumlovske_povidky_2

267
 MALÁ NEPŘÍJEMNOST PANA BERGERA
Jan Mašata

Blížící se jaro vyvolalo v panu Bergerovi jistý závan naděje.

Odkapávající rampouchy pod střechou, které tasily své zuby
z prorezlého okapu, mu připomínaly zuby slintajícího, hladového
vlka. On byl stejně hladový. Byl plný očekávání teplých paprsků
slunce a jara.
Byl teprve únor, a tak si nedělal iluze o tom, že ten malý předkrm
teplého dne za oknem je hlavním jídlem.
Dopajdal po bolavých nohách do starého křesla, kde měl vytlačený
letitý důlek, a zapadl do něj jako golfový míček do jamky.
Rozepnul si knoflíčky u flanelové košile do půlky, aby zmírnil tlak
na své opotřebované srdce a vydýchané plíce, a tak nějak po stařecku
zachroptěl do malé místnosti, až to zarezonovalo přes bílomodrý
porcelán a skleněnou vázu s námětem domorodců. Ti jako by mu ten
zvuk vrátili v jiném jazyce ozvěnou zpět.
On tomu jazyku ale dobře rozuměl. Cestování a bádání, kterým
se věnoval celý život, ho naučilo i těm nejexotičtějším jazykům
nejexotičtějších domorodých kmenů nejzapadlejších koutů světa.
Nebyl to nějaký obyčejný stařík, zapadlý do křesla svých myšlenek
a vzpomínek na minulost. Na první pohled vás přitáhl už svým
zjevem.
Ačkoliv mu do osmdesáti let zbývalo jen pár dní, tak mu hlavu
zdobily sice již značně prořídlé, ale sněhově bílé dredy stažené do

268
copu, který mu sahal až po lopatky. Kolem krku až na prsa se leskly
řady dřevěných i kamenných barevných korálků a pravé ucho měl
probodnuté výraznou náušnicí s vyobrazením usmívajícího se
indiána.
Na stolku před ním ležela tlustá kniha, kterou si otevřel a nasadil
si brýle se silnými dioptriemi.
Ihned po rozpoznání prvních řádků u popisu fotografie
s vyobrazením jakési hory a pod ní rozprostřeného jezera se usmál
ještě více do široka.
Zuby měl sice nažloutlé, ale srovnané do řady stejně jako ve svých
dvaceti letech.
Ze stříbrné krabičky, kterou měl hned po své pravici, vytáhl
krátkou balenou cigaretu ve tvaru rakety a opálil ji zapalovačem.
Byl to benzínový zapalovač se znatelně vyrytým obrázkem slona.
Zřejmě památka na jednu z cest, které si pan Berger vážil, jelikož
zapalovač poté položil na stolek vedle knihy a jemně ho pohladil po
ohmataně lesklém kovovém pouzdře.
Místností se skrze sluneční paprsky roztáhl modrošedý dým a pan
Berger se zabořil do křesla tak hluboce, jak to šlo. Při své malé postavě
vypadal takto lapen jako klokaní mládě v kapse své matky. Několikrát
dlouze natáhl zvláštní vůni té rakety do neznáma a opět zachroptěl
k porcelánu a všemu tomu cestovatelskému harampádí.
Ťukl do ovladače namířeného k rádiu na druhé straně místnosti a
vzduchem se nerozvoněla jen zvláštní vůně, ale i melodie a zpěvy
jakéhosi domorodého kmene s podkreslením zvuků pralesa.

269
 Ten malý člověk s vrásčitým obličejem, nažloutlým bělmem očí a
vyhublým tělem starce byl přesně v tomto okamžiku šťastný.
V tom štěstí a hloubce prožitku a melodií dálek mu náhle odpadl
zbytek žhavé cigarety na huňatý koberec u křesla a muž sebou
několikrát škubnul ze strany na stranu, až mu brýle odletěly z nosu
pryč. Vykulil své veliké oči někam před sebe a přidušeně zachroptěl.
Sevřel křečovitě prsty svých hubených rukou do opěradel a cosi se
pokoušel vyslovit. Nerozuměl mu nikdo a už vůbec ne prázdnota
pokoje.
Zavřel ty životem nenasytné oči a zapadl zpět do toho kusu
nábytku, kde se do té doby vždy cítil v bezpečí.
V dlouhých chlupech koberce se pomalu roztahovaly malé uhlíky.

***

Několik desítek metrů odtud právě probíhala v jednom z bytů

výměna názorů mladého manželského páru.
Žena skládala nebo spíše vztekle naházela prádlo z pračky do
velikého koše a postavila se bojovně před velikého potetovaného
chlapa s dlouhým vousem, který se povaloval na obývacím gauči a
smál se jí provokativně do očí.
„Hele, Evo, už toho nech… je to trapný!“
„Co je trapný? Takže ty se budeš dál poflakovat a já budu jako
makat, jo?“ pohladila se po již znatelně narůstajícím bříšku.
„Neser mě, Evo… víš, že nakonec vždycky nějaký prachy
přinesu!“ Vousáč si zapálil a položil si popelník na prsa.

270
 „Aha, a uvědomuješ si, že malej bude potřebovat nakoupit
postýlku, věci na sebe a… a vůbec, mohl bys tady přestat hulit, když
jsem těhotná?“ dala si ruce v bok a rudla vztekem.
„Ti říkám, neser mě, ženská. Máme na nájem? Máme! Máme co
do huby… máme, tak vo co ti jako jde?“
„Můj milý, těch pár stovek, cos mi tuhle dal, nás fakt nevytrhne, a
kdyby nás nedrželi nad vodou moji rodiče, tak už dávno nemáme
střechu nad hlavou, tak tady nemachruj!“
„Nepřeháněj, kotě… hele, co kdybych tě vzal zejtra na malej
výlet? Provětráme se a bude zase fajn,“ zvedl se z gauče do polosedu.
Típnul cigaretu a zašklebil se přes plnovous na rozčilený protějšek.
„Provětrat, jo? To fakt nepotřebuju. Stačí, že máme průvan
v domácí kase. Hele, Marku, už rok se vytahuješ, jak si najdeš práci, a
zatím se někde poflakuješ s těma svýma kumpánama a já každej den
trnu, kdy tě zavřou. Táta říkal, že když budeš chtít… můžeš makat
u něj ve…“
„U tvýho fotra? Zapomeň!“ protáhl si mezi prsty plnovous a vstal.
„Skvělý a co chceš jako dělat? Až tě zase zavřou a já zůstanu sama
s děckem na krku, tak se můžu jít rovnou pověsit na půdu!“ opřela se
o skříň a vysmrkala ze sebe vztek do kapesníku.
„Kašlu na to!“ Marek tlesknul do vzduchu a zmizel v chodbě bytu.
„Kam jako jdeš, Marku? Jestli se jdeš zase jen ožrat, tak se
nevracej… myslím to vážně!“ volala zoufale do chodby, ale tam bylo
slyšet již jen zabouchnutí dveří.
„Debil!“ ulevila si a zvedla koš s prádlem, až zafuněla. Otevřela
dveře na malý balkon ve třetím poschodí s výhledem na vnitřní blok

271
domů a začala rozvěšovat prádlo na šňůry. Několik kolíčků na prádlo
si strčila mezi zuby, kde polohlasně zavrčela pár sprostých slov.
Když vytáhla z koše další kousek, tak se zarazila. Zaostřila přes
dvůr mezi domy na jedno z oken naproti.
„Co? Tohle nevypadá, jako by někdo přepálil oběd!“
okomentovala pohled na kouř, který se valil z jednoho bytu a pomalu
sílil na intenzitě.
Položila bílou košili svého manžela zpět do koše a zavěsila se
oběma rukama na šňůry, aby odlehčila tělu i nepochopení situace.
„Hoří, lidi, hoříííí!“ začala křičet a chytla se za vzdouvající se bříško

***

„Ty vole, támhle fakt hoří… čumte!“ reagovala na křik dívka

s červeným mikádem a kruhy pod očima a ohlédla se do útrob bytu
za sebou.
Z bytu do okna vylezly další dvě postavy dvou mladých kluků se
stejně podbarvenýma očima a nevěřícně zíraly na dým jednoho z bytů
naproti.
„Ty vole, jestli tam vařej taky piko, tak tady všichni vyletíme do
sajrajtu. Hele, lidi, zavřete to okno, než sem přeskočí jiskra!“
okomentoval celou situaci kluk s piercingem na puse, kšiltovkou na
stranu a rychle se vrátil k bublajícímu nádobíčku uprostřed pokoje a
běhal značně vystíhován kolem a nevěděl, jestli má utéct, nebo hodit
přes tu varnou sestavu deku, nebo všechno rychle sfouknout, sbalit a
schovat.

272
print-biwrina-margin-0

Kumpán s leskle plešatou hlavou a potetovaným tělem až ke krku

ho odchytl a tupě se mu podíval do těkajících zornic.
„Neblbni, brácho, se tady zavřeme a budeme dělat, že tu nejsme.
Tady nás nenajdou, jasný!“ začal se smát nejdříve přidušeně, ale
postupně zesílil až do hysterie, dokud se k němu parťák nepřidal.
Dívka pozorovala sílící dým fascinovaně dál a byla tím obrazem
absolutně pohlcena.
Vytrhl ji z toho až plešoun, který na ni z bytu zavolal. „Pipino,
zalez a zatáhni závěs, dělej… musíme se kamuflovat!“ Pištěl a vzal
dívku zezadu za ramena a zabouchl okno a zatáhl těžký neprostupný
závěs okna.
Dívka se před oba postavila a chvilku ty figury nasáklé chemií
pozorovala. Oba stáli nad bublající spletitostí skleněných trubic a
dívali se na ni, ale ona věděla, že se na ni vlastně nedívají, ale spíše
skrze ni. Někam, kam se feťáci chtějí dostat za každou cenu, ale
nedostanou, a tak to zkoušejí pořád dokola, dokud nezabloudí.
„Jste se úplně posrali, ne? Co když tam někdo je? Co když uhoří?“
ťukla se do čela a utřela si zarudlý nos.
Ti dva se podívali na sebe, na ni a pak zase na sebe a otazník
v jejich pohledech byl najednou větší než zeměkoule.
„Ty vole, Pipino… asi za to můžem, že někomu blafnul sporák?“
ozval se tentokrát pan kšiltovka.
„Já rozhodně volám hasiče, nehodlám být spolu… spolu… ta…
no… jako nepojedu v tom, jako že za to můžu. Už do pasťáku nejdu!“
Tentokrát chytla hysterák ona, ale nasmála se, spíše ji zachvátila
panika a droga v žíle vše nabobtnala do vesmírných rozměrů. Holka

273
se chytla za hlavu, která jí musela asi každou chvíli prasknout, a
vytáhla z hluboké kapsy u kalhot telefon.
„Pipino, hned se na to vyser!“ skočil k ní plešoun, ale ona se mu
vysmekla a utekla přes malou chodbu na záchod, kde se zavřela a
zamkla.
Plešoun i kšiltovka bouchali na dveře a nadávali jí a překřikovali
se, dokud se po pár minutách dveře neotevřely.
Na záchodě stála rozklepaná dívka a v ruce držela telefon. Dívala
se na oba provinilým pohledem a jen špitla přes vyschlé a popraskané
rty: „Už jedou!“
„Ty krávo!“ vypískl na ni opět plešoun a vytrhl jí mobil z ruky.
Hodil ho do záchodu a spláchl. Dívka se schoulila k záchodu na zem
a rozplakala se.
„C… cos… jim řekla?“ zapřel se nad ní kšiltovka, aby ji chránil
před vztekem parťáka.
„Jen, že hoří… a že ať přijedou,“ utírala si uslzené kruhy pod
očima.
„Kam? Kam ať přijedou?“
„Slavíkova tři, přece,“ podívala se nad sebe a silueta kluka s kšiltem
sjela k ní na zem.
„Tak to jsme v prdeli! Tys jim řekla naši adresu, ty koště! Dělejte,
vypadněte!“ začal oba zvedat ze země plešoun a plival vztekem.

***

274
 Marek procházel ulicí a byl rozhodnutý něco udělat se životem.
Šel rychlou chůzí odhodlaného a správně naštvaného muže a hladil si
dlouhý vous a přemýšlel.
Když míjel vchod jednoho z domů, tak do něj vrazila vybíhající
žena v dlouhé barevné sukni s dredy vlajícími až pod zadek a prosebně
ho chytla za košili.
„Prosím vás, tady o vchod dál bydlí můj táta… asi tam hoří…
pomozte mi!“
Žena měla ale málo času na odpověď, tak si Marka jen ve vteřině
prohlédla a v jejím pohledu bylo cosi jako… TOS OSLOVILA
TOHO PRAVÝHO!
Pustila se jeho košile a zoufale odběhla do vedlejšího vchodu, kde
byl slyšet její dupot po schodech do patra a pláč.
Marek se narovnal jako tětiva luku a stál zde pár vteřin jako
opařený. Pohled té ženy se mu vrazil do mozku a on dělal vše proto,
aby ty vyčítavé oči nějak vytlačil ven. Vše se nějak přemázlo
vyčítavým pohledem jeho těhotné ženy. Začal kroutit nesouhlasně
hlavou a podíval se na dům před sebou.
„Počkej, počkejte… ženská!“ Vyrazil do domu a po schodech do
patra a tam stála otřesená žena s dredy a snažila se ve svazku klíčů najít
ten správný. Třásly se jí ale ruce, a tak byl tento úkol takřka nemožný.
Prsty kouře již prolézaly i pod dveřmi, a když ten obrázek Marek
uviděl, odstrčil ženu na stranu a třikrát do těch dveří kopl.
Za dveřmi něco překáželo, a tak do nich musel pořádně zatlačit.
Na schodiště domu se ihned vyvalil dým, ale Marek si i přesto všiml
ležící postavy starce za dveřmi.

275
 „Tati!“ vykřikla žena, ale Marek ji znovu odstrčil ven z bytu.
„Nelezte sem, já ho vytáhnu.“ Popadl starce a přehodil si ho přes
rameno. Vyšel s ním na chodbu a za doprovodu dredaté ženy a
neustálého jejího pláče vynesl muže před dům.
Tam ho položil do zimou zetlelé trávy na svou bundu u dětského
pískoviště a několikrát proplesknul. „Chlape! Tak chlape, jsi živej?“
Před dům přijely dva hasičské vozy, ze kterých vyskákalo několik
mužů a naučenými pohyby dělali to, co při každém zásahu. Vytáhli
dlouhou hadici, která se začala rychle odmotávat směrem do domu.
Přijela i sanitka, která zaparkovala u pískoviště.
Doktor si klekl k muži na trávníku a Marek ustoupil stranou, kde
se na jeho prsa zavěsila žena v barevné sukni a neustále plakala a
Markovi děkovala a zadrápla se do jeho ramenou ona i její zoufalství.
Doktor se zvedl a mávnul na kolegy.
„Nosítka!“ Podíval se na plačící ženu a na Marka. „To vy jste ho
vytáhl?“
„Jo, tak nějak,“ vypadlo z Marka trochu rozpačitě a žena ho hned
doplnila: „On ho zachránil, zachránil mi tátu!“
Hasič procházející kolem jen utrousil: „Takový bychom
potřebovali. Nechceš jít k hasičům, chlape?“ poplácal Marka po
rameni a pokračoval dál.
„No, tak to máte štěstí, paní… váš otec žije. To se moc často
nestává,“ doktor zakroutil hlavou a pomohl saniťákům s mužem na
nosítka.
V tom zaslechli z nosítek chrchlání starce.

276
 Dcera, doktor i Marek se k němu nahnuli, aby slyšeli, co se jim
snaží protlačit ven.
Pan Berger našpulil namodralá ústa a kupodivu se křečovitě
pousmál. „M…snost,“ snažil se.
„Nerozumím vám. Cože?“ napnul uši doktor i všichni kolem.
„Mlánepříjem…mnost!“ zopakoval s vypjetím zbytku sil stařík a
poté se unaven svalil zpět na nosítka.
„Dobře, tak jedeme!“ zavelel doktor a naložili pana Bergera do
sanitky, která hned potom rychle odjížděla pryč.
„Ták, to je huštý!“ komentoval celou scénu vyzáblý muž
v teplákách s pletenou hadovkou na hlavě, který procházel podivnou
chůzí kolem.
Marek ani ostatní přihlížející si ho ale nevšímali. Byl pro ně
vzduch. Jen polostín.

***

On si nevšímal jich a pokračoval dál svou cestou do světa

nekončící nabídky drogových snů.
Obešel celé to pouliční divadlo a vykroucenou chůzí pikaře obešel
i celý blok, aby se zastavil u vchodu do domu s napůl vymlácenými
okny a dveří bez kliky i zámku.
Když chtěl vejít dovnitř, tak se dveře rozrazily a vyběhl z nich kluk
s holkou. Byl to kluk s kšiltovkou na hlavě a holka byla taková
vychrtlina s červeným mikádem.

277
 „Uhni, sakra!“ vypadlo z vychrtliny a oba proběhli do protějšího
parku.
Chlápek v teplákách se za nimi jen ohlédl a usmál se tak, až světu
ukázal poslední tři zuby, co měl v hubě. „Blbeškové!“ zašišlal.
Vešel do domu a zaprášené, vchodové dveře se za ním se skřípotem
zavřely.

***

Marek odemknul a v chodbě bytu si významně odkašlal.

Manželka za ním hned přiběhla a při pohledu na něj pohrdavě
utrousila: „Ty tedy vypadáš. Smrdíš kouřem a putykou,“ odešla do
vedlejší místnosti a ještě na něj zavolala: „Jsem myslela, že se
v hospodách už nesmí kouřit. Hoď mi ty smradlavý hadry hned
k pračce!“
„Jo, jasně, drahoušku!“ Sundal si boty, bundu a spáleninou
nasáklou košili.
Manželka, která v obývacím pokoji žehlila prádlo, pokukovala
přes okno na protější byt. Opět na Marka zavolala: „Se někde flákáš a
ani nevíš, že naproti hořelo… jsem musela volat hasiče.“ Nastříkala si
vodu na prádlo na žehlící prkno, až to zasyčelo, a na vteřinu se ztratila
v páře.
Marek vešel do pokoje, opřel se o futro a prohlédl si svou těhotnou
manželku. „Jo, ještě že tě máme, ty záchranářko,“ usmál se a šel si
stoupnout k oknu.
„No a cos dělal? Kam jsi tedy vylítnul? Tys nebyl v hospodě?“

278
 Marek se usmál do prostoru a dlouhého vousu a pronesl: „Řešil
jsem jen malou… malou nepříjemnost.“
„Cože?“ ohlédla se na něj a žehlička opět zasyčela a zapařila prostor
kolem.
„Asi se dám k hasičům!“
Podívali se na sebe a ona byla udivena vážností věty, kterou její
manžel právě pronesl. Chtěla něco říct, ale celým blokem i domem
i ulicí se roztřeskl výbuch jednoho z okolních bytů.
Na chodník před domem dopadla ohořelá, pletená hadovka.

279
 Knihy Jana Mašaty

Jazz, kočky a potkani

Plzeň je město, kde vás může potkat cokoliv. Zkouškou projde

přátelství dvou narkomanů, realita rodinných i partnerských vztahů a
nakonec i nechtěná srážka mezi policií a podsvětím. Příběh plný
konfliktů, nečekaných zvratů a osudových rozhodnutí vás nenechá
v klidu, dokud jej nedočtete do posledního slova na poslední stránce.
Máte rádi zamotané, tajemné a napínavé příběhy až do konce? V tom
případě je tahle kniha právě pro vás.

https://eknihyjedou.cz/jazz_kocky_potkani

Hra žlutých loutek

Fija Miliová si zvyká na každodenní ubíjející stereotyp prodavačky

v obchodě s loutkami. Vše se změní, když se v obchodě stane vražda.
Následný proud nečekaných událostí Fiju strhne přímo doprostřed
smrtící hry žlutých loutek.

https://eknihyjedou.cz/hra_zlutych_loutek

280
 Tichý příběh mnicha Suopana…

Jsou světy, o kterých již dnes nevíme, ale přesto dřímají

zakořeněny hluboko v nás.
Mnich Suopan Vás provede po stezce vedoucí exotickou krajinou,
ale i krásou naší přírody. Ukáže Vám, jak je snadné spojit dávné
příběhy i historii s realitou našeho všedního života. Dovolí Vám
nahlédnout do chrámu bytostí, o kterých jste jistě ještě neslyšeli, a
načrtnout mapu labyrintu, o kterém se v jiných knihách nedočtete.
Podaří se mu změnit život jednoho obyčejného muže? Je svět
kolem nás opravdu takový, jak ho vnímáme? Tento příběh Vám
možná odpoví na mnoho otázek, které Vám někdy prolétly myslí.
Přijměte podanou ruku starého mnicha a vkročte na stezku
tajemna…

https://eknihyjedou.cz/tichy_pribeh_mnicha_suopana

281
 KOMPATIBILITA
Dalibor Kučera

Ťukání na dveře vyrušilo Štěpána ze zamyšlení. „Dále,“ pronesl

polohlasem.
Byla to máma, kdo taky jiný? Cizí tvář nespatřil už dobré čtyři
měsíce, pokud nepočítá monitor počítače.
„Zlatíčko, ty ještě nejsi převlečený? Bude už pět hodin. Já ti stokrát
říkala, aby ses převlíknul.“
„Já vím. Myslím na to. Neboj.“
„Jen ti to připomínám. Karel tu bude každou chvilku.“
„Jo, vím o tom, však je ještě čas.“
„Ať pak nemusím čekat.“
Štěpán si povzdychl a s úlevou zaslechl zaklapnutí dveří. Prohrabal
skříň. Tričko měl na sobě už čtvrtý den. Přičichl k němu. Opravdu
patřilo do koše, tak ho tam hodil. Natáhl si rifle. Víc po něm máma
nemůže chtít. Dnes má přijít její nový přítel. Bude se muset
přetvařovat a doufal, že návštěva nepotrvá dlouho. Po takovém
narušení svého pohodlného klidného života zrovna netoužil.
Další zaťukání. „Jsi už převlečený, Štěpáne?“
„Jasně, rozkaz mami.“
„Měla bych ti ještě něco říci. Karel u nás zůstane. Trvale.“
„Cože?“
„Vezmeme se. Konečně budeš mít tátu. Skutečného tátu. Budeme
úplná rodina! Jak já se těším!“

282
 „To si děláš srandu? Vždyť jsi ho ještě ani neviděla!“
„Máme kompatibilitu 92 %. Konečně budu žít s někým, s kým
budu šťastná. Je velice schopný. Obchodní zástupce významné firmy,
má hodně peněz, dokáže poutavě vyprávět, budeš nadšený.“
„To ti teda pěkně děkuju,“ pronesl Štěpán bez kouska nadšení.
Ozval se zvonek.
„Už je tady!“ vykřikla euforicky matka. „Pojď ho taky pozdravit.
Ať si nemyslí, že jsi nějakej nekňuba.“
Vrhnul se dovnitř jako velká voda. Vypadal mladší než máti, štíhlé
postavy, s knírkem pod nosem. V perfektně padnoucím obleku, musel
stát jmění. Bylo ho hned všude plno. Za ním nějací muži nosili
krabice s jeho věcmi. Štěpánovi to připomínalo invazi nepřátelských
vojsk do mírumilovné země.
Máti ho bouřlivě přivítala, dokonce mu vtiskla několik polibků.
Přímo před ním. Jako by si tohle nemohli odbýt v soukromí.
„To je Štěpán, tohle Karel,“ představila je.
„Moc rád tě vidím. A tykej mi.“
„Pracuje v úžasné firmě, každý ji zná. Wonderful new world.“
„Slyšel jsem,“ řekl Štěpán bez nadšení.
„Máme skvělé výsledky, každý den vyhodnocujeme průzkumy, co
si lidé přejí a jak nejlépe si přejí žít. Jsme teprve na začátku, ale
postupujeme mílovými kroky. Přijdou úžasné změny a nebude to
trvat dlouho. Vytvořili jsme skvělou aplikaci vzájemné kompatibility.
Abys rozuměl, lidé si postupem času vytvořili na sociálních sítích
takové bubliny, kde se soustředili s těmi, kteří měli společné názory,
zvyky, s nimiž chtěli sdílet svůj čas. Navzájem si nadávali, mnohdy

283
hodně agresivně, nebylo to nic příjemného a naši společnost jen
rozdělovalo. Nyní systém varuje okamžitě, jakmile se setkají lidé
z odlišných bublin, z různých názorových platforem, jiných zájmů.
Dostanou varování hned na začátku, ať zůstávají ve svých
společenstvích a o dalších ani neměli tušení. Zatím jen varování, ale
jdeme dál. V dalším upgradu systém kontaktu sám zabrání. Víte, kolik
ubylo nenávisti? Zakrátko zcela zmizí ze světa. Lidé budou spokojeni,
že svět funguje podle jejich představ. Ani to není vše, pokrok míří
ještě dál, už je připravený, jen jej uvést na trh. Robotizace, umělá
inteligence. Spousta lidí je na home-office, nemusí jezdit do práce a
zatěžovat planetu. Jenže pořád jsou profese, kde to možné není. Až je
nahradí umělá inteligence, lidé nemusí vůbec vylézt z bytu. Stačí si
nasadit tuhle helmu,“ vytáhl jednu z tašky, „a přeneseš se kamkoliv.
Veřejná doprava se stane zbytečnou. Auta rovněž. Letiště vymizí,
k čemu by byla? Tolik energie se ušetří! Budoucnost je zde,“ poklepal
na tašku. „Nádherný svět. Všechny problémy zmizí. Stačím si přát
dovolenou v Karibiku… nemusíš udělat jediný krok, přeneseš se tam.
Aplikace bude tak dokonalá, že ucítíš, jak plaveš v moři, i když jsi na
sedačce. Lidé budou šťastní. Vše bude ekologické, žádné uhlíkové
stopy, žádné starosti, žádné zdlouhavé cesty. Však svatbu budeme mít
v Tichomoří, už jsem našel místo, neskutečně nádherný atolový
ostrov, dokonalý obřad. Všechno jsem zařídil. Přitom stačilo přijít na
geniální, jednoduchou myšlenku. Původně vše začalo školství…
všechna výuka je teď on-line a jak se společnosti osvědčila. Naše firma
jen uchopila příležitost.“
„V Tichomoří? Tak daleko?“

284
 „Neboj, drahá. Svatby na dálku, to bude další šlágr naší aplikace.
Koukám, jak to tady máš zařízené. Vždyť tohle je pravěk. Tahle
prehistorická lednička půjde pryč. Zítra dovezou tu mou, je
naprogramovaná i na nákupy. A ta okna… hrůza. Ještě, že jsem se
vybavil.“
Hrabal se v tašce, až vytáhl fólie a přitiskl je na okno. Během
chvilky byl hotový. Než tomu mohl Štěpán zabránit, polepil skla
i v jeho pokoji.
„Takový nudný výhled na paneláky. To vás přece nemůže
uspokojovat. V tomhle vás přece nemůžu nechat.“ Jakmile byl
hotový, sáhl po ovladači. Za okny se objevila kouzelná krajina, až oči
přecházely. Jenže Štěpán věděl, že není skutečná. Pod nějakou
výmluvou se vytratil do svého pokoje. Stejně ho už nevnímali.
Z obyváku k němu doléhal hovor máti s Karlem. Úplně hýkala
blahem. On pořád něco mlel. To mi tedy nastanou časy, pomyslel si.
Odblokoval monitor. Po tomhle šokujícím zážitku se musel trochu
orazit.
Našel stránku chatu se svou registrací. Zaradoval se. Byla tady.
Jitka. Zvláštní dívka, kterou tu objevil čirou náhodou.
„Ahoj,“ oslovil ji.
Usmála se. „Tak jak ses měl?“
Ozval se nepříjemný pištivý zvuk.
„Rizikový kontakt! Kompatibilita 55 %! Důrazně doporučujeme
ukončit rozhovor!“
„Dneska to stálo úplně za prd. Hele, zas to řve. Taky ti to řve?“

285
 „Jo. Ignoruj ten krám. Já sama si budu rozhodovat, s kým si
povídám. Ne nějakej přechytralej umělej mozek.“
Vypadala roztomile, když se hněvala. Měla na sobě tričko na
ramínkách, rozpuštěné rezavé vlasy a obličej posetý armádou pih.
„Rizikový kontakt!“ Automat se opět předváděl. Odkliknul odkaz,
aby mu nekazil výhled na její tvář.
Tak spusť, co tě tak naštvalo.“ Podepřela si bradu a čekala.
Povyprávěl jí dnešní převratný den, jehož závěr mu tolik mění
život. Strážce kompatibility je ještě desetkrát vyrušil.
„To ti vážně nezávidím,“ povzdechla si.
„Vypadá to, že nám bude kecat do všeho. Je to vážně k nevydržení.
Děsivej opruz. Hlavně, že mají skvělou kompatibilitu. Ale jak je
kompatibilní ke mně, už nikdo nezkoumá.“
„Hele, Štěpáne, odkud ty vlastně jsi? Čtu v profilu Brno. Ale kde
konkrétně? Brno je velké.“
„Na sídlišti. V Bohunicích.“
„Páni. Je to možný? A na jakém ulici?“
Prozradil jí to.
„Páni, to není možný. Bydlíš jen o dva bloky dál. Hele… když to
máš doma teďka tak blbý… nechceš se sejít?“
„Myslíš jako venku?“ užasl.
„Jasně, že venku, ty chytrej.“ Zkoumavě hleděla na jeho rozpaky.
„Hele, přiznej se, kdys byl naposled venku?“
„Důrazné varování! Kompatibilita 55 %. Důrazný apel na
ukončení rozhovoru!“

286
 „Drž hubu, debile!“ vztekla se Jitka. „Promiň, tím jsem nemyslela
tebe, ale ten krám. Tak kdy jsi byl naposled venku? Venku z bytu, ne
z pokoje.“
Snažil se rozpomenout. Muselo to být už dávno. Škola je přece on-
line, potraviny doručuje kurýr… proč by měl chodit ven? I když teď
by stálo za to o tom pouvažovat. Než každý den poslouchat, jak jsou
jejich produkty úžasný, proč neporušit navyklý rytmus dne?
„Tak hele, zítra v pět na rohu za bývalé zastávce tramvaje za
nemocnicí. Je tam takovej malej parčík, teda smrky. Domluvený?“
Nedokázal říci ne. „Jaké bývalé zastávce? Jak víš, že tam je?“
„Zjistila jsem si to. Na starých mapách a nejen tam. To najdeš.
Hele, já už musím končit. Taťka něco potřebuje,“ usmála se a odpojila
se. Teď už odmítnout nemohl.

***

Zastávku skutečně našel. Byla oprýskaná, dávno nesloužila svému

účelu. Stala se zbytečným reliktem minulosti. Ze svých obydlí
vycházelo málo lidí a když se potřebovali někam přepravit, objednali
si elektroauto přímo před dům, aby je dovezlo na místo určení. Nebo
minibus, kterým firmy svážely zbylé zaměstnance do svých provozů.
Byla přesná na minutu. Už z dálky ji viděl přicházet. Její rezavé
vlasy přímo zářily pod zapadajícím sluncem. Vypadala trošku jinak
než na obrazovce monitoru. Ještě hezčí.
„Ahoj,“ pozdravila a podala mu ruku. Byla příjemná, hebká, hřála.
„Já jsem Štěpán.“

287
 „To jsem poznala. Hele, už sis vzpomněl, po jak dlouhé době jsi
vypadl z bytu?“
Zavrtěl hlavou.
„Potřeboval bys trochu více pohybu. Trošku zhubnout.“ Dloubla
mu ukazováčkem do břicha. „Co doma?“
„Ani se neptej. Jsem teď na vedlejší koleji. Máme nového velitele.
Se vším všudy.“
„Takže opruz!
„Šílený. Každý den poslouchám litanie o úžasném světě, který nás
všechny čeká.“
„O tom umělém,“ nasadila pohrdavý výraz. „Tím lepší motivace
se mnou běhat. Každý večer.“
Ozvalo se bzučení. Nad hlavou jim prolétl miniaturní dron.
„Rizikový kontakt! Kompatibilita 55 %! Nebezpečí konfliktu! Ve
vašem zájmu, rozejděte se!“
Jitka po přístroji nenávistně blýskla očima. „Šmíráku! Pitomej! Já
ti ukážu!“
Sundala batůžek a chvíli se v něm přehrabovala. Pak vítězoslavně
vytáhla ohromný magnet. Přiložila si jej k zápěstí, v němž měla
voperovaný čip. Ten teď měli všichni. Hlídal jejich zdraví, a nejen to.
„Ukaž.“ To samé předvedla na Štěpánovi. Minidron zavrávoral a
kolébavě se potácel ve vzduchu.
„Poběž! Teď je zlblej, jako opilec, co vyžahne dvě flašky kořalky.
Hned tak nás nenajde.“
Rozběhli se přes parčík a dírou v plotě přelezli do jakéhosi
zpustlého areálu. Prodírali se šlahouny popínavých rostlin a keřů, až

288
dorazili k dřevěné lavičce. Usedli na ni a povídali si. Dozvěděl se, že
má ještě mladší sestru, že její otec kdysi provázel v jednom zámku,
dokud se tam konaly prohlídky. Udivilo ho, že o víkendech vyrážejí
do okolní krajiny.
„Já se dost zajímám o historii,“ vysvětlovala mu. „Představ si, že
ještě před pár lety probíhala škola tak, že děcka tam normálně chodily,
povídaly si o přestávkách, stýkaly se mezi sebou bez jakéhokoliv
omezení, a dokonce psaly úlohy na papír. Propiskou nebo perem! No
považ!“
„To si vůbec neumím představit,“ zakroutil hlavou Štěpán.
„Máme doma staré filmy na DVD. To je takový nosič z pravěku,
ale pořád funguje. Tam je tehdejší život vylíčený, jaký byl.
V streamovacích službách tyhle filmy nenajdeš. Prý by měly závadný
vliv na výchovu naší generace. Víš, jak by mne to samotnou lákalo?
Zažít školu, jaká bývala. Já se v reálu setkala jen s dvěma holkama
z naší třídy. Co ty?“
„To já vůbec s nikým. A pochybuju, že se vůbec kdy setkám.“
„Proč ne? Vždyť i my dva se teď vidíme na vlastní oči.“
„To máš pravdu. Díky, že jsi mne přemluvila.“
„A tenhle krám,“ ukázala na zápěstí, „tenhle pitomej čip. Jo, dědovi
zachránil život, když dostal infarkt, okamžitě k němu vyrazila sanitka.
Jenže proč má sledovat, co každý den dělám, co mne zajímá, co jím,
napojenej na systém sběru dat a pořád buzeroval, co mám a nemám.
To mi vadí. Copak zrovna tohle mi má zlepšit život? K smíchu. Ne,
k vzteku.“
„Hm. To by ses s mým otčímem dostala do pořádně ostrý hádky.“

289
 „To jo. Kompatibilita nula. Tam by mne ani nepustili. Půjdeme
teda zítra běhat?“
„Dobře. Moc rád tě uvidím. Doma bude stejně otrava.“

***

Tak trávili každé odpoledne, krátce po virtuální škole. Máti ho

nechápala a Karel už vůbec ne. Nedokázali vstřebat, že nezůstává
v klidu a pohodlí domova, nenasadí si helmu a nepřenáší se do světa,
který je tak krásný, bezproblémový, šťastný. Bylo kolem toho hodně
řečí, proseb, spílání. Ale pak si zvykli. Za nějaký měsíc si ho přestali
všímat. Karel pracoval tak hodinu denně, nastavil aplikace na reklamy
a systém fungoval automaticky za něj. Objednávky se jen hrnuly.
S máti trávil celé hodiny na pohovce, ponořen do imaginárního světa.
Nákupy jim objednávala chytrá lednička, jídlo připravil chytrý
androidní kuchař, jehož osm chapadel se míhalo jako dobře sehraný
orchestr. Aplikace jim prozradila, kdy mají svléknout propocené
prádlo, aby ho chytrá pračka vyčistila. Kolikrát přestávali vnímat
vůbec jeho existenci, a to mu vyhovovalo.
Při běhu zpočátku lapal po dechu, ale za nějaký čas dokázal s Jitkou
držet krok. Cítil se lépe. Dokonce zhubl. Potkávali málo lidí a ubývalo
jich. Lidé zůstávali doma. Virtuální realita „báječného nového světa“
slavila ohromný úspěch. Jejímu kouzlu propadl téměř každý.
Jednoho dne si dodal odvahy. Zrovna zdolali svou denní normu a
dál kráčeli pěšky vedle sebe. Nenápadně se dotkl dlaní její dlaně a pak
ji sevřel. Ten dotek byl tak kouzelný, až se mu zatočila hlava.

290
 „Rizikový kontakt! Kompatilibita 65 %! Nebezpečí sexuálního
ohrožení! Necertifikovaný dotekový impuls! Okamžitě přerušte
rizikové aktivity!“
Jitka vytáhla magnet a zmatený minodron se opilecky odpotácel
mezi stromy. „Hele, vidíš? Kompatibilita nám stoupla o deset
procent,“ zazubila se Jitka. „Ale jen nad devadesát by nám dal pokoj.
Tupoun, vůbec ničemu nerozumí, a to si říká chytrej.“
Naklonila se k němu a vtiskla mu polibek. Napřed takový krátký,
letmý. Pak odvážnější. Jejich jazyky se propletly a cítili se báječně.
Líbali se ještě dlouho poté, co se hlídač pokoušel znovu a znovu
stabilizovat své nastavení.

***

Rok přešel v léto. Máma s Karlem už téměř nevylézala z postele.

Přibyli další mechaničtí pomocníci, byl jich plný byt. Jeden z nich je
každého dne převlékal. Štěpán si říkal, k čemu asi, i kdyby páchli
potem na sto honů, ve svém virtuálním světě si toho vůbec
nevšimnou. Dalším byl mobilní záchod, který je obsluhoval, aby
nemuseli ztrácet čas chůzí na onu místnost. Ani tohle nepotřeboval
Štěpán vidět. Ti dva spolu přestali i rozmlouvat, takže v bytě alespoň
zavládl klid. Karel nepracoval už vůbec, vše běželo na automatiku.
Seděli nehybně na posteli a slyšet bylo jen vrnění jejich chytrých
služebníků. Nebo otrokářů? Někdy ho napadlo, zda je v tom nějaký
rozdíl. Fantaskní krajina za okny se proměňovala každou hodinu, ale
ani toho si už nevšímali. Pokrok přece kráčel dál. Štěpán jednoho dne

291
fólie ve svém pokojíku strhl. Všechny do jedné. Zůstaly po nich
zbytky lepidla, ale přičinlivý uklízecí robot se o ně spolehlivě postaral.
Jitku navštěvoval i u ní v bytě, seznámil se s jejími rodiči i sestrou.
To nebylo vše. Jednou za týden se u nich scházela společnost osmi až
deseti lidí ke sledování starých filmů, které už se jinde nepromítaly.
Zíral, kolik zážitků mu dříve zůstalo odepřeno.
Jednoho dne navrhla výlet. Městské spoje nejezdily, jenom na
vyžádání přes aplikaci, s uvedením důvodu. Jenže nechtěli, aby je zase
někdo kontroloval, proto vyrazili pěšky. V dálce viděli kopec, jenž
kdysi dávno překrojil starý lom.
„Tam někdy chodíváme,“ prozradila mu Jitka. „Kouzelné místo.
Bude se ti líbit.“
Cestou míjeli uklízecí roboty. Zastřihovali dle nastaveného
software přerostlé keře, zametali chodníky.
„Dělají to jen pro nás,“ usmála se Jitka. Za celou dobu potkali jen
tři lidi. Mnohé ani slunečné počasí nevyhnalo z jejich virtuálních
světů.
Prolezli mřížemi v plotě a před nimi se rozevřel výhled na lom
svažující se jim přímo před očima. Uprostřed rákosí se skrývalo
jezírko s chladivou vodou. Slunce jim pálilo do zad. Všude vládl klid,
přerušovaný jen štěbetáním ptáků a bzučením hmyzu.
„Pojďme se vykoupat,“ navrhla Jitka.
„V oblečení?“ užasl.
„Pitomče,“ cvrnkla ho do nosu. „Jak dlouho bychom ho asi tak
sušili? Jsme tu přece sami.“

292
 Rozverně mu zamávala rukou před nosem a pomalu se blížila
k vodě. Na každém kroku zanechala kousek svého oblečení. Vstoupila
do jezírka. Napřed po kotníky, pak ji voda smáčela lýtka. Hleděl na
její krásné štíhlé tělo. Připomínala mu Botticelliho obraz „Zrození
Venuše“. I vlasy měla stejné jako kráska na lastuře. Byla tak
nádherná… Ohlédla se po něm a on ji následoval. Když plavali vedle
sebe v chladivé vodě, prožíval nejšťastnější chvíle svého života.
Milovali se na trávě ve stínu stromků a pranic nedbali, že je může
někdo zahlédnout. Vraceli se za soumraku, poštípaní od hmyzu, ale
s vědomím, že už je nic a nikdo nerozdělí. Na cestě zahlédli několik
lidí, trousících se z lesa a dvojice držící se za ruce.
Ať jde k čertu vábivý virtuální svět, všechny hloupé rady a poučky
i se svými elektronickými hlídači.
Od města přilétaly minidrony, hlídači z ideálního světa. Nechť se
jdou vycpat s jejich pitomou kompatibilitou, city přece nejsou
matematická rovnice. Ať si zkoušejí, co mají nařízeno, nad nimi právě
ztratili veškerou svou moc. Nejsou jediní, kteří cítí kouzlo lásky a
nenechají se o ni okrást. Nelze ji jen tak na rozkaz vymazat z lidských
srdcí. Vždyť vždycky platilo, co svět světem stojí. Omnia vincit amor.

293
 Knihy Dalibora Kučery

Dům soumraku
(sci-fi série)

Příběh se odehrává se ve fiktivním Městě. Zatímco svět začíná

ohrožovat epidemie smrtící chřipky, formuje se zvláštní společenství
lidí. Říkají si Stráže zdraví a štěstí a tvrdí, že dokážou vyléčit všechny
nemoci. Když epidemie dorazí i do Města a do karantény je uzavřeno
nové sídliště, vydávají se do něj neprozřetelně dva dávní přátelé.
Skutečnosti, na které narazí, je vrhnou do víru událostí, v nichž jde
nejen o jejich svobodu, ale i o život.

https://eknihyjedou.cz/dum_soumraku_I

Poté: Když apokalypsa začala

Hororový thriller z blízké budoucnosti. Přípravky, které měly

sloužit k prodloužení života, se vymykají kontrole. Nakažlivý virus
mění lidi v nemyslící, agresivní bestie a nekontrolovaně se šíří světem.
Ti, kteří přečkali první úder, se snaží najít místa k přežití. Pět příběhů
lidí nucených jít až za hranu všeho, nač byli dosud zvyklí.

https://eknihyjedou.cz/pote_kdyz_apokalypsa_zacala

294
 PES, KTERÝ ŠTĚKÁ, KOUŠE
Jaromír Beránek

1.
„Marceli, ty jelito!“
„Jo? Já jsem jelito?“ otočil jsem se směrem k Tobiášovi.
„No jasně, to tě nenapadlo, že je ta flaška natlakovaná?“ pokračoval
ve výčitkách můj kamarád.
„Tak proč si chtěl, abych to otvíral?“
„K sakru, asi proto, že mám žízeň a řídím.“
„Já jsem zlitej víc než ty, tak nepruď,“ oponoval jsem. „Vypadám,
jak kdybych se pomočil.“
„Dobře ti tak,“ rozesmál se, když uviděl tmavou skvrnu mezi
mýma nohama. „A koukej otřít tu palubku.“
„Otři si ji sám, ty pako,“ utrhl jsem se na něho naštvaně. „Já si
musím vysušit rozkrok.“
„Hele, tak s tím počkej, třeba ti to vyfouká ta panička,“ začal se
chechtat, až se místy zajíkal.
„Tobiáši, ty už radši nemluv a řiď, nebo tam nedojedeme.“
„Nebo si ty kalhoty sundej a budeš stěhovat ve slipech,“ pokračoval
ve svých zhovadilých nápadech Tobík a v záchvatu smíchu plácal
rukama do volantu.
„Já se nestačím divit, jaký z tebe padají perly,“ kroutil jsem hlavou
a papírovými kapesníky sušil svoje kalhoty.

295
 „Ty vole, Marceli, to by byla suprová služba pro naše zákazníky,
takovej nadstandard.“
„Ach jo, ty nejseš normální,“ podezříval jsem spolumajitele naší
firmy. „Ty si zase hulil, co?“
„Nehulil, Daniel nechtěl,“ odvětil smutně.
„Tobi!“ otočil jsem se k němu významně. „Několikrát jsem tě
prosil, abys přede mnou neventiloval svoje partnerské problémy.“
„Aby ses nezvencnul,“ mávnul rukou a neočekávaně prudce
zabrzdil před přechodem, kde šnečím tempem přecházela stará
babička.
„Do prdele, čum na cestu,“ častoval jsem ho nevybíravě a sehnul
jsem se pro telefon, který mi vyletěl z odkládací přihrádky pod nohy.
„Že já radši nepodnikám s Pištou Hufnáglem.“

Už třetím rokem snáším téměř denně Tobiášovy nálady a výlevy.

Abych mu ale nekřivdil, dost často s ním bývá prča a nejednou mne
jeho hlášky dostaly do kolen. Oba jsme před časem hledali pracovní
uplatnění a nápad založit stěhovací službu nás totálně nadchnul a
naplnil jasnou vizí, jak budeme brutálně ve vatě, budeme lítat po
celém světě, koupíme si domy, krásný auta… No, tak to zatím úplně
neklaplo. Minulý rok jsem byl s teď už expřítelkyní na týden ve
Špindlu a Tobík na Lipně. Já bydlím pořád u mámy a Tobiáš se tísní
se svým partnerem v podnájmu malého bytu 1+1. A co se týče aut, tak
Tobi nemá žádné a já už hodně plnoletou Oktávku. I když… Koupili
jsme si společně velkou dodávku, kam se vejde na plochu až 15
europalet.

296
 „Dobrej den, paninko, tak kam to šoupneme?“ uvedl se poměrně
žoviálně Tobiáš po vystoupení z auta u paní Fialové.
„I vám dobrý den, pánové,“ odvětila štíhlá a velmi svěže vypadající
žena. „Doufám, že se s těma mýma věcma vejdeme najednou.“
„Vejdeme, nebojte,“ ubezpečil jsem usměvavou paní, i když jsem
vlastně netušil, jak to dopadne. „A když to neklapne, pojedeme
dvakrát.“
„No jasně,“ přitakával Tobiáš. „Je to přeci jen kousek, ne?“
„To ano,“ potvrdila paní Fialová a nakoukla zvědavě do útrob
našeho Iveca, které právě Tobi otvíral.

„Já bych si kávu dal, jestli by vám to nevadilo,“ poděkoval jsem

naší zákaznici v jejím starém bytě.
„Kdyby mi to vadilo, tak bych vám ji nenabízela,“ dotkla se mého
ramene a otočila se k rychlovarné konvici, osaměle stojící na
vyklizené kuchyňské lince. „Jen vám nenabídnu mléko, to už je
sbalené někde v autě.“
„Děkuju, to není potřeba, já ho do kafe nemusím.“
„Spíš kdybyste si tak rozepnula ještě jeden knoflíček u blůzky,“
zašeptal mi do ucha Tobiáš a culil se jako jelito.
„Drž hubu, ty magore,“ šťouchnul jsem do Tobiáše.
„Co prosím?“ zeptala se paní domu.
„Nic nic, paní Fialová, jen tady ten panáček má trochu roupy,“
snažil jsem se maskovat situaci.

297
 „Tak zatímco si dáte kafíčko, může kolega odnosit dolů ty
banánovky, ne?“
„No to ne, já si dám tedy taky kafíčko,“ snažil se zvrátit
nevýhodnou situaci Tobiáš.
„Ne, nedáš, ty kafe nepiješ,“ vrazil jsem mu kudlu do zad a hodil
okem směrem k hordě krabic vyčuhujících z chodby.
„Ach jo,“ zvednul se ze židle a významně narovnal svůj hřbet. „My
dobráci to máme tak těžký,“ postěžoval si.
„Tak mazej, ty chudinko, za chvilku jsem za tebou.“

2.

„Jak jste přišli na ten název firmy? ŠUPEC?“ ukazovala zvědavě

pěstěným prstíkem Fialová na bok našeho auta.
„Dobrý, že jo?“ rozzářil se Tobiáš. „To je moje práce.“
„Kdyby to byla tvoje práce, tak jsme se jmenovali TOMA a lidi by
si mysleli, že vozíme džusy,“ usadil jsem ho.
„Ha ha, vtipe vylez,“ otočil se naštvaně a jal se zavírat sklopné čelo
našeho vozidla.
„Abyste byla v obraze, tady ten výrostek se jmenuje Tobiáš Šustr
a já jsem Marcel Pecold, takže jsme vzali počáteční slabiky našich
jmen a je z toho ŠUPEC,“ objasnil jsem mladé paní.
„Jo tak…“ pokývala hlavou. „A TOMA by byl jako Tobiáš a
Marcel?“
„Přesně… ale do toho se nám nakonec nechtělo.“

298
 „Rozumím. Tak jo, jdu to nahoru zamknout a jedu za vámi.
Trefíte do toho Bukovce?“
„Jasná zpráva, paninko,“ pokynul rukou Tobík a naskočil do auta.

„Musíš se pořád chovat jako buran?“ spustil jsem na Tobiáše, když

jsem zabouchnul dveře dodávky.
„Já, jo? Zrovna já? Kdo jí pořád čuměl na prsa a natřásal se?“
„Co to sem taháš? Já komunikoval na úrovni, a jestli jsem se jednou
kouknul… jsem přece chlap.“
„A já jako nejsem nebo co?“
„Ne, nejsi, ty si buzna.“
„Do prdele, Marceli, neříkej mi buzno!“
„Proč ne, nejsi snad?“
„Ne, nejsem, jsem gay.“
„Nejsi, ty si typická buzna.“
„Neser, Marceli, nadávám ti já, že si heterák?“
„Heterákům se nenadává, že jsou heteráci.“
„Že to říkáš zrovna ty, s tak teplým jménem…“

„Tak to už se nedivím, že jste vypadla z té bytovky, tady je to

opravdu krásný,“ stál jsem na dvoře u velkého domu a doširoka se
rozprostírajícího pozemku.
„Děkuju,“ usmála se paní Fialová, udělala takové malé roztomilé
pukrle a pročísla si své lesklé polodlouhé vlasy.
„Hustý,“ vypadlo z Tobiho, když se po vystoupení z auta rozhlédl
kolem sebe. „Super je, že to nemusíme tahat do patra.“

299
 „No, tu největší almaru chce paní Fialová nahoru na půdu,“ řekl
jsem Tobiášovi s naprostou vážností v hlase.
„Co? Co… co že…?“ zakoktal se.
„Bazinga! Zase jsem tě dostal!“
„Marceli! Sakra! Proč mi tohle děláš?“
„Protože si trouba a řekl sis o to. A nezapomeň si to zapsat do
deníčku.“
„Sám si trouba, ty… ty… si hnusnej.“
„No tak pánové, snad se mi tu nepoperete?“ snažila se ukončit naši
rozepři paní Fialová.
„My se nepereme,“ ujistil jsem ji. „Jen se tak občas škádlíme, viď
Tobi?“
„Vyliž mi,“ zamumlal můj teplý kolega a zeptal se, kde se může
vyčůrat.
Když mu majitelka domu ukázala místo na zahradě, kam si má
dojít ulevit, přitočila se ke mně a opatrně se zeptala: „Vážně si píše
deníček?“

„Nabídla bych vám pivo, ale dneska tu nic nemám.“

„To je dobrý, paninko, my pivo nepijeme,“ uklidnil Tobík
roztomilou paní, která se tvářila mírně rozpačitě.
„Co to meleš? Mluv za sebe, jo?“ ohradil jsem se. „Já mám pivo
rád.“
„Tak to mě fakt mrzí, je tu jen ta minerálka nebo kafe,“ začervenala
se Fialová.

300
 „To neřešte, mladá paní, my si dáme něco do volátka večer,“
uklidnil ji Tobiáš. „Jdeme tady s Macíkem do klubu, jelikož má
dneska narozeniny. Viď staříku?“
„Vážně?“ podívala se na mě. „Tak to vám moc blahopřeju,“
vystrčila svou jemnou tlapku směrem k mojí a trochu nerozhodně a
kostrbatě mě políbila na obě tváře.
„Díky, ale já na ty oslavy moc nejsem,“ posadil jsem se zpátky na
židli. „Stačí mi, že je teplo a neprší.“
„Tak to byste asi v sobotu nepřišli na zapití toho stěhování,“
zeptala se.
„V sobotu?“ zvedl jsem hlavu.
„Ano. Bude tu jen pár přátel a má být krásně, tak pokud byste
chtěli…“
„Tak jo,“ skočil jsem jí do řeči. „My rádi dorazíme, viď, Tobe?“
„A budou tady taky nějací hezcí chlapci?“ udělal po otázce Tobiáš
svou klasickou gay pózu.
„No, to si nejsem úplně jistá…“
„To nevadí, paní Fialová, my přijdeme,“ ujistil jsem ji.
„Kristýna. Jsem Kristýna.“

3.

Do soboty se dny neuvěřitelně táhly. Ve čtvrtek jsme s Tobiášem

udělali ještě jeden menší kšeftík, jinak jsem seděl nad účetnictvím a
prudil svou matku.

301
 „Myslela jsem, že se mnou zajedeš o víkendu do Tlučné dědovi na
hřbitov,“ vyčítala mi u páteční večeře máma. „A ty jdeš zase někam
do hospody.“
„Maminko, nejdu do hospody, ale na jednu oslavu. A na hřbitov
můžeme v neděli.“
„No, jasně. V neděli budeš celej den nepoužitelnej, jak tě znám.“
„Nebudu, mami, přijdu brzo.“
„Já ti to připomenu, neboj,“ ujistila mě jízlivě matka.
„To je mi jasný.“

„Co je, ty můj teplý příteli?“ popíchnul jsem do telefonu Tobiáše,

který mi volával jen v případě nouze.
„Máco? Ahoj. Já jsem nějakej mrtvej, skočil na mě nějakej
moribundus,“ chrchlal do sluchátka.
„Tak říkáš teď tomu svýmu?“ zavtipkoval jsem.
„Si pako! Zejtra s tebou nejdu, musím do pondělí vyležet.“
„No to musíš, sám tu kancelář nedám. Tak se poť a polykej
vitamíny.“
„Jasně, tak se tam zítra bav, ty Casanovo.“

„Mami, myslíš, že bych tam měl dovézt nějakej dárek? Jako do

novýho domu?“
„Dělá se to, ale to musíš vědět sám.“
„A co se tak dává?“
„Ježíši, já nevím, nějakou drobnost. Kytku, svíčku, obrázek…“
„Hele, mami, tady ta svíčka na okně je ještě nepoužitá, viď?“

302
print-biwrina-margin-0

„To zapomeň, Marceli, to je Woodwick od tety.“

„Tak já ti koupím novou a tuhle si půjčím, jo?“
„Ty si hroznej paňár. Že já si ji včera nezapálila.“
„Maminko, ty chceš, abychom zase vyhořeli jako na Vánoce?“
„Nech toho, nevyhořeli jsme.“
„Jasně. Kdybych nepřišel včas domů, tak jsme bydleli dneska pod
mostem.“
„Ty půjdeš pod most, protože mě furt otravuješ.“
„Jasně mami. Tak dobrou a dík.“
„Jak dobrou? Mazej si vyčistit zuby!“

V pět odpoledne jsem autobusem dorazil do Bukovce. Na malém

náměstíčku jsem zamířil k vratům, kde jsme před pár dny s Tobiášem
stěhovali hromady nábytku. Jelikož jsem nenašel zvonek a ani nikoho
přes plot neviděl, zavolal jsem na číslo paní Černé. Tedy Kristýny.
„Černá, dobrý den.“
„Dobrý večer Kristýno, tady Marcel, ten stěhovák, stojím u vás
před domem a nemůžu najít zvonek.“
„Marceli, to jsem ráda… Sáhněte zevnitř na kliku, je otevřeno, a
přijďte dozadu do zahrady. Kdyby vás cestou otravovala taková malá
fenka, tak se nebojte, ona je moc hodná.“
„Dobře, pokusím se přežít.“
„Tak jo,“ zasmála se a típla mě.

Psa jsem sice potkal, ale byl jsem mu absolutně volnej, pobíhal
zmateně po pozemku a vypadal víc nervózně, než já. Jak jsem se blížil

303
k zadní části domu, do uší se mi začal zapichovat ženský smích a mix
překřičujících se hlasů.

„Dobrý den všem,“ pozdravil jsem jako slušně vychovaný chlapec

asi desítku lidí sedících v dřevěném altánu.
„Dobrý den,“ zněla odpověď pravděpodobně všech zúčastněných
na prokazatelně rozjeté oslavě.
„Nepřišel jsem nevhod do nějaké hádky?“
„Vůbec ne,“ zvedla se hostitelka. „Chlapy probírají politiku a
kombinují to se sportem. Kde máte kolegu?“
„Bohužel se omlouvá, skolil ho nějaký bacil.“
„Tak to je mi líto. Ale jsem ráda, že jste přišel vy,“ potěšila mě
lichotkou a pevným stiskem ruky.

Postupně jsem se seznámil s Kristýninými přáteli – kolegy z práce,

dvěma kamarádkami a bratrem, který byl na vozíku.
„A kdo je tahle copatá slečna?“ nechal jsem si nakonec předškolní
holčinu, která se honila kolem záhonu s pomateným psem.
„To je Majda, moje dcera.“
„Jo, jasně… dcera… Omlouvám se, tohle je pro vás, pro malou nic
nemám, netušil jsem…“
„Proboha, neomlouvejte se, to jste vůbec neměl.“
„Jsem slušně vychovanej, tak vím, co se patří.“

304
 4.

Slušné vychování bylo ta tam v momentu, kdy jsem Pavle vylil

Prosecco na nohy a chvilku na to upadnul do klína Kristiánovi, což je
Kristýnin bratr. Velkoryse mé zavrávorání přešel a naopak mi nalil
vodku a potykal si se mnou.
„Kristýnko, kde jsi? Už si tykám i s tvým bráchou,“ volal jsem na
paní domácí, která zrovna kárala svou neposednou holčičku.
„To je dobře. Já jdu uložit malou, tak se tu zatím nezbořte,“ volala
směrem do opileckého kroužku.
„Neboj se vlka nic, máme to naprosto pod kontrolou,“ blábolil
jsem prokazatelně nesmysly.

„Máš to tady fakt moc krásný,“ pochválil jsem Kristýně nákup

nemovitosti, když se za námi vrátila poté, co vyprovodila i většinu
návštěvy.
„To jo, zamilovala jsem si to tady od první chvíle, kdy jsem tady
byla. Jen doufám, že sousedi budou v pohodě, hlavně po tom dnešním
mejdanu.“
„Vždyť zase takovej bordel neděláme, ne?“ oponoval Kristián,
který měl aktuálně výhodu, že z vozíku nemohl vypadnout, protože
už měl taky pěkně pod kloboučkem.
„Brácho, ty už taky brzdi, začínáš bejt pěkně hlučnej,“ opravila
Kristýna sourozencovy pocity.
„Já nejsem hlučnej, Marcel tady nejvíc huláká.“
„Já, jo? Já vůbec, jsem jako myšička.“

305
 „Myšička? Ty kráso, spíš jako přerostlá krysa,“ smál se chvilku
Kristián, než si skřípnul prsty do svého kolečkového křesla.
„Kristiáne, přijede pro tebe Mirka?“ zeptala se vozíčkářova sestra.
„Seru na Mirku, ta pinda má nějakýho frajera z toho autoservisu,
co máme před barákem.“
„To ti řekla?“ ptala se Kristýna.
„To mi nemusí říkat, mám oči ne? Ve středu tam u něj byla celej
den, čubka.“
„Brácho! Nebuď tak vulgární… A třeba to vidíš moc černě.“
„Vidím to jasně, sbalím jí věci a poletí, holčička.“
„Ježíši, já se z tebe picnu. Byla jsem ráda, že ti někdo pomáhá a je
s tebou. Nemám si s ní promluvit?“
„Opovaž se, já budu rád, že se jí zbavím. A nalijte někdo, musíme
zapít ještě ty Marcelovy narozky. Kolik ti vlastně bylo, ty koloušku?“
„Myslím, že 29,“ zaváhal jsem při výpočtu svého věku.
„Myslíš, jo? Vypadáš tak na šestnáct,“ chechtal se Kristián a mávnul
na sestru, aby nám podala pivo.
„Tak jo, dejte si poslední a já vám jdu ustlat,“ rozhodla hnědovlasá
víla, která se mi začínala dostávat pod kůži.
„Ne, Kristýnko, já pojedu taxíkem,“ oponoval jsem.
„Nekecej a chlastej… vyspíme se a pojedeme zejtra, ráno
moudřejší soboty,“ vysekl moudro Kristík.
„Jen pak neřvěte, ať nevzbudíte Majdu,“ zvedla se Kristýna ze židle
a zamířila si to přes zahradu směrem k domu.
„Prdelku má pěknou, co?“ šťouchnul do mě spiklenecky opilý
vozíčkář.

306
 „Je krásná… Kolik je jí let?“
„37. A to vím přesně. A bacha kámo, je pěkně divoká. Už dlouho
je sama.“

Máma mě zabije, protože zase měla pravdu. Zítra mi bude blbě a

bude velké štěstí, jestli hostitelce něco doma nepozvracím. Kristiánovi
jsem pomohl s vozíkem přejet vysoké schody do domu, i když jsem
se pěkně zapotil. Pak jsem byl za své úsilí odměněn pohledem na
kouzelné tělo té úchvatné ženy, zakryté jen krátkou noční košilkou,
která ve světle noční lampičky prozrazovala víc, než skrývala.

5.

„Dobré ráno, opilci,“ pozdravila Kristýna v lososovém županu a

jala se otvírat v naší místnosti okno dokořán. „Máte tady strašlivý
smrad.“
„Ségra, kde mám hůl?“ zeptal se Kristián a rozhlížel se po
poloprázdné místnosti.
„Asi bude v altánu, tady ji nevidím.“
„Dobré ráno,“ reagoval jsem na ruch v pokoji zpožděně a snažil se
rozlepit bolavé oči. „Jaká se hledá hůl?“
„Moje, taková berlička černá,“ informoval mě Kristián.
„A na co ji máš?“ ptal jsem se. „Ty chodíš?“
„Jasně, že chodí, jen je línej a ublíženej, tak se vozí na kárce,“
vyčetla Kristýna svému bratrovi.
„Ségra, jdi do háje, ty máš obě nohy zdravý, tak nevíš, jaký to je.“

307
 „Že máš jen jednu funkční, neznamená, že rezignuješ na chození,
máš tu druhou zatěžovat a cvičit a úplně na to kašleš… Promiň,
Marceli.“
„To je v pohodě, já myslel, že je úplně ochrnutej.“
„Teď jsem teda ochrnutej na hlavu a žaludek,“ otočil se na matraci
Kristián a přehodil si peřinu přes hlavu.
„Jo, ale za to si můžeš sám,“ otočila se Kristýnka ve dveřích a
přivřela je za sebou.

„Kde máš malou?“ ptal jsem se u snídaně, během které jsme

dojídali zbytky ze včera.
„Brzy ráno si tu pro ni byl bývalý manžel.“
„Aha, já nevěděl, že jsi…“
„Rozvedená? Jo, jsem. Ale to není postižení, v mém případě to
bylo vysvobození.“
„Nezlob se, já jsem nevěděl… nechci vyzvídat, nic mi do toho
není.“
„Byla jsem s ním osm let a vůbec nechápu, jak jsem to mohla
vydržet. Co ty, jak jsi na tom se vztahy?“
„No, to bych asi ani neměl komentovat… Na jaře jsem se rozešel
s přítelkyní, se kterou jsem byl asi půl roku. A vlastně to byla moje
nejdelší známost.“
„Hm, tak to jsme dopadli,“ procedila mezi zuby Kristýna. „Musím
dojít tomu lumpovi pro tu berli, jinak nevyleze z toho pelechu.“
„Seď, já tam dojdu,“ nabídnul jsem se.
„Tak jo, děkuju.“

308
 Když jsem si vyslechnul telefonické výčitky od matky, že ona to
přesně věděla a že na mě není vůbec žádné spolehnutí, usoudil jsem,
že se mi domů vlastně vůbec nechce. Chtělo se mi být s ní. I když
nebyla namalovaná, byla přirozeně krásná, přes svůj věk taková dívčí.
Přesto, že jsem v jejím obličeji zaregistroval droboučké vrásky, z očí
jí koukali takoví ti rozverní čertíci, a když se usmála, byla
k pomilování. A jak voněla! Páni, žádný drahý parfém, ani krém,
tohle byla nefalšovaná vůně ženy. Žádoucí, smyslné a probouzející
v člověku fantazie. Pokud bych tohle přitažlivé stvoření potkal na
ulici, víc jak třicet bych jí netipoval.

„Kristýnko, nechci se vnucovat, ale nepotřebovala bys s něčím

pomoct?“ navrhl jsem s nadějí, že mě snad neodmítne.
„Marceli, děkuju, ale ty už si svou práci odvedl, já si to tady pomalu
zvládnu sama.“
„Já nikam nepospíchám a rád bych se ti nějak revanšoval za to
pozvání.“
„Teď to bude vypadat, že jsem tě sem vylákala záměrně.“
„Ne, to vůbec. Doma mě mimo naštvané matky nikdo nečeká.“
„Ty bydlíš s matkou?“
„Bohužel. Ale typickej mamánek nejsem, jestli tě zajímá tohle.“
„To jsem vůbec neřekla,“ usmála se a pohladila mě po hřbetu ruky.
„Tak jo, jestli ti to vážně nevadí…“
„Vůbec ne, hrozně rád pomáhám mladým a krásným dámám.“
„Ha ha, tak to jsi tady špatně, moje dcera už odjela.“

309
 „Tu zrovna nemyslím.“
„Já tady žádnou jinou krásnou a už vůbec ne mladou nevidím.“
„Stačí, že ji vidím já.“
„Jsi milej.“
„Jo jo, milej, to já jsem.“
„Dobře, sbalím bráchu a zavolám jeho kamarádovi, jestli by ho
odvezl. Pak udělám nějaký rychlý oběd a pustíme se do toho.
„Tak nějak jsem si to představoval.“

6.

„Bacha, bacha, ten roh… dobrý, ještě kousek za mnou… dobrý,

postav,“ dirigoval jsem usazování komody v koutě ložnice.
„Ty mi dáváš,“ narovnala ladně hřbet Kristýna a obdivně sjela mou
celkem slušně vypracovanou postavu. „Chodíš cvičit?“
„Občas zajdeme i s Tobiášem, ale spíš jen srovnat záda, protože ty
dostávají v práci nejvíc zabrat… Co ty vlastně děláš za práci, jestli to
není, jak by řekl Tobiáš, secret?“
„Není to tajný, jsem doktorka na urologii ve fakultce.“
„Urologie, jo? To jako, že…“
„Jo, koukám za peníze chlapům na pindíky,“ rozesmála se, což stále
nerozptýlilo moje rozpaky.
„No, tak to je dobrý, ne?“
„Jak kdy, moje mužská klientela je výrazně starší, než aby to bylo
nějaký potěšení,“ řekla zcela vážně a zahleděla se mi do očí. „Sranduju,

310
samozřejmně. Prosím tě, nemysli si, že jsem nějaká divná. Kolegové
na gynekologii se zase šťourají, víš, kde? A je to normální.“
„Jo jo, jasně, já tomu rozumím, jen mě to překvapilo.“
„A kdybys nevěděl, co dělám, na co bys mě tipnul?“
„Spíš jsem tě viděl jako právničku nebo nějakou úřednici někde na
magistrátu a ty zatím pindíci…“
„No vidíš, klamu tělem… Ale mimo jiné ještě dělám lektorku
jógy.“
„Tak proto ta štíhlá postava,“ vysekl jsem lichotku.
„To mám spíš geneticky po mámě,“ opravila mě. „Zatím můžu
sníst cokoliv a nepřiberu… A zrovna dostávám hlad, jak jsi na tom
ty?“
„Jako že mi předvedeš své kuchařské umění?“
„Přesně. Jsou tam ještě rohlíky a ta dobrá klobása.“

„Ten barák má tady ještě druhej vchod?“ okukoval jsem další dveře
ve fasádě domu.
„Jo, tam je ještě jeden byt, maličko menší než ten můj. A vedle
jsou vrata na půdu.“
„Počkej a tenhle není tvůj?“
„Je a není. Bude tam bydlet máma.“
„Máma jo? Takže nejsem mamánek jen já.“
„Líbí se mi, jak si vtipnej,“ zavěsila se do mě impulzivně, jelikož
jsem měl ruku v kapsách, což bylo zároveň dobře, protože mé pocity
v podbřišku po jejích dotecích vyvolávaly mírné pnutí, které se tou
rukou daly dobře maskovat.

311
 „Abych ti to osvětlila… Vloni před Vánoci mi umřel táta, a jelikož
mamča teď bydlí v malém domku v Domažlicích sama, dohodly jsme
se, že ho prodá a já koupím něco v Plzni, kde bych ji měla pod
dohledem a zároveň jsme měly obě svoje soukromí. Prodala jsem
i byt, ze kterého jsem vyplatila manžela, a koupila tohle. No a mámu
budeme muset přestěhovat sem vedle.“
„Takže mě chceš zneužít na další stěhování?“ otočil jsem se na ni.
„Jasně, zneužívání je moje specializace,“ políbila mě rychle na tvář.

„Chceš odvézt?“ nabídla mi Kristýna, když jsem se konečně začal

chystat k odchodu.
„Prosím tě, to nemusíš, máš tu ještě spoustu práce,“ odmítl jsem
její nabízenou službičku.
„Mně to nevadí, tys mi zase moc pomohl, tak ti to musím oplatit.“
„Ty chceš vidět, kde bydlím, že jo?“
„Zase si mě dostal, ty Colombo,“ poplácala mě spontánně po
zadku. „Tak šup, šup, jedeme.“

„Který auto je tvoje?“ zeptal jsem se před vraty, přičemž současně

s mou otázkou blikla světla obrovského černého Mercedesu. „Ty
vogo! To je taky po manželovi?“
„Ne, to jsem koupila z dědictví po tátovi, prodali jsme jeho
notafilickou sbírku.“
„Notafilickou… to jako sbíral noty nebo co?“
„Bankovky. Táta už ten obchod předjednal, když onemocněl…
Tak kam to vlastně jedeme?“

312
 „Co to bylo za ženskou, co tě přivezla?“ spustila na mě máma mezi
dveřmi, protože špízování u okna je její častá a oblíbená činnost.
„To je ta paní, co jsme ji v týdnu s Tobiášem stěhovali.“
„A proč tě vozí domů?“
„Maminko, protože jsem jí pomohl doma s nábytkem.“
„No to je výborný, takže tvá vlastní matka se tady souží, čeká na
tebe a ty se zatím natřásáš před nějakou čůzou?“
„Matko! Takhle o Kristýně nemluv, to si vyprošuju.“
„Tak Kristýna? A za to stěhování ti zaplatila, nebo podržela?“
„Mami! O tomhle se s tebou fakt nehodlám bavit.“

7.

„Zaplať bůh, že už jsi ve formě,“ pozdravil jsem se ráno před garáží

s Tobiášem.
„Ležel jsem až do včera a ten nevěrník Daniel celý víkend někde
coural,“ stěžoval si Tobi. „Kolikrát se budeme dneska točit?“
„Já doufám, že to svezeme na dvakrát.“
„No a co ty? Byl si na té oslavě?“
„To si piš. A docela pěkně se mi to s Kristýnou vyvíjí… aspoň si
to myslím.“
„Počkej, počkej, ty do ní jdeš?“ překvapilo Tobiáše.
„Myslím, že do mě jde ona, a jestli to tak fakt je, určitě se nebudu
bránit.“
„Macku, proboha… vždyť se stará.“

313
 „A je rozvedená, má šestiletou dceru a postiženýho bráchu.“
„Do análu, to děláš jako charitu?“
„Blbečku… viděl jsem ji skoro nahou a je božská.“
„Jak může být ženská před přechodem božská?“
„Je jen o osm let starší, trénuje jógu a pracuje jako doktorka na
urologii.“
„Božínku… urologie… jestli si bere práci domů, tak ti může
zkontrolovat prostatu.“
„Ty si kus vola, Tobiáši, že já jsem hubu nedržel.“

„Kristýnko, ahoj,“ překvapil mě telefonát brzy dopoledne.

„Ahoj Marceli, stěhujete? Nezdržuju?“
„Vůbec ne. Jako myslím, že nezdržuješ.“
„Co děláš odpoledne?“
„Odpoledne? No spíš nic nemám. Potřebuješ něco?“
„Kdyby ti to nevadilo, rozmyslela jsem si to s tou velkou skříní,
kterou jsi montoval v pokoji, chtěla bych ji dát k malý do pokojíku.“
„Tak jo, rád ti pomůžu. Nebo se tam tak za hoďku můžeme
zastavit s Tobiášem.“
„No… to… to asi ne, nebudu tam. Vyzvedla bych tě třeba ve čtyři
u tebe doma.“
„Tak dobře, ale nemusíš jezdit…“
„Ve čtyři jsem u tebe. Pa.“

„Ty vole, Tobi, řekla mi do telefonu „Pa.“

„No páni! Tak buď tě chce ojet, nebo adoptovat.“

314
 „Budu doufat, že to první.“

„Kam se tak čančáš?“ strčila svou zvědavou hlavu do koupelny

matka.
„Mami, proč mi sem lezeš, co kdybych tu byl nahej?“
„Proboha, už jsem tě viděla tolikrát…“
„Co chceš?“
„Vezmeš mě na ten hřbitov?“
„Vezmu, ale ne dneska.“
„Zase jdeš s tou ženskou?“
„Ano, maminko, jdu s tou ženskou.“
„Máš kondomy?“
„Do pytle, mami, mě z tebe trefí,“ sklonil jsem rezignovaně hlavu
k umyvadlu.

„Jsi přesná… Ahoj.“

„Ahoj… Přesnost je výsada králů a já za svobodna bývala Králová.“
„To je vtipný. Určitě víc, než to, že moje matka nás teď špízuje
z okna.“

8.

„Kde máš malou?“ rozhlížel jsem se po pokojíku mladé slečny,

který byl liduprázdný.
„Má ji do zítra Jirka… jako bejvalej.“
„Aha… tak jdeme na tu skříň. Asi ji zase rozebereme, ne?“

315
 „Nebudeme ji rozebírat.“
„Ale takhle vcelku ji vedle nedostaneme.“
„Já ji tam nechci dostat,“ přiblížila se ke mně pomalu kočičím
krokem a položila mi ruku na hrudník.
„Takže sis to… rozmyslela?“ pojal jsem tušení, že tohle byla tak
trochu lest.
„Ano… rozmyslela.“
„Tak proč…?“ chtěl jsem se zeptat, co tu tedy dělám, ale v tu chvíli
se Kristýnina dlaň vyšplhala k mé puse a ukazováčkem zavřela má
ústa, přičemž její druhá ruka jemně stiskla moje mužství.
„Aha… paní doktorko… to vypadá… na neplánovanou
prohlídku… já nejsem objednaný…“
„Tohle je akutní případ,“ přisála se svými žádostivými rty na moje
a tiskla své roztoužené tělo k mému.

Kristián měl pravdu. Nejen divoká, ale i nezkrotná, živočišná a

nenasytná. Chvílemi jsem měl náběh na astmatický záchvat, protože
jsem nestíhal vůbec nic. Ten přízrak mě vláčel po celém domě a těžko
bych našel místo, kde jsme se nemilovali. Vlastně to ani nebylo
milování, byla to brutální šukačka. Odpočinul jsem si jen ve chvílích,
kdy můj penis zaměstnával její žhavá ústa. Než přišel můj první
orgasmus, ona měla přinejmenším tři a sousedi minimálně jeden
z nich museli slyšet.

„Zlato, mohl bych se něčeho napít?“ škemral jsem ve chvíli, kdy

byla Kristýna momentálně paralyzována po svém dalším vyvrcholení.

316
 „Ty už nemůžeš, že jo?“ otočila se prudce na bok a opřela si hlavu
o loket.
„To ne, jen mám mírně vyschlo v krku,“ lhal jsem, protože jsem
byl totálně vybitej.
„Na lince stojí minerálka… jestli jsme ji tedy neshodili na zem,“
uculila se.

Lahev jsem našel. Pak jsem potichu zalezl do koupelny a studenou

vodou si omýval obličej.
„Proč se tady schováváš?“ vletěla jako tajfun do malé místnosti a
nahá si sedla na toaletu.
„Co… co jdeš dělat?“ podíval jsem se na ni trochu stydlivě.
„Musím strašně čůrat,“ odpověděla nezištně a opravdu začala.
„Já… já tě tady nechám v klidu,“ otřel jsem se rychle ručníkem a
vystřelil z koupelny.

„Dneska jsem tě viděl víc nahou, než oblečenou,“ konstatoval

jsem, když se Kristýna smilovala a natáhla si kalhotky.
„Mám je zase sundat?“
„Ne, to je dobrý… i takhle jsi krásná.“
„Vážně? Nekecáš?“
„Čestný pionýrský.“
„Chceš to ještě pusinkou?“ překvapila mě nabídkou orálu.
„Ty pořád nemáš dost?“
„Já nemám nikdy dost,“ sedla si ke mně na postel a rukou
šmátralkou sevřela můj ochablý pindík.

317
 „Kristýnko… wau… ten už je asi mrtvej,“ snažil jsem se vymanit
z jejího sevření svou chloubu.
„Tomu sám nevěříš,“ přitočila svou hlavu k mému rozkroku a
rychle mě vyvedla z omylu.

„Tak kdy si to zopakujeme?“ plácla mě přes nohu v autě před

naším domem.
„Když mi u vás v nemocnici zařídíš kapačku…“
„Ty! Máš pár dní na relax. O víkendu bude Majda u táty.“
„Tak jo, zajedu si zatím do lázní.“
„Dej mi pusu, ty kecko… Nechceš to ještě tady v autě?“
„Ne, ne, ne, to už bych si musel jít zejtra vyřídit invalidku.“

9.

Okolnosti vzaly rychlý spád a v pátek vyrážíme s Tobiášem do

Klatov stěhovat Kristýninu mámu. Má „asi přítelkyně“ jede chvilku
před námi, aby zkontrolovala stav příprav, byť ji matka do telefonu
ujišťovala, že všechno je připraveno. Navigace nás dovedla na okraj
města k zachovalému domu blízko lesa.

„Kristýnko… Kristy… jsme tady,“ volal jsem přes plot, protože

mobilní signál nedovoloval telefonický hovor.
„Už jdu, vydržte,“ vykoukla z okna v patře a zavřela ho za sebou.

318
 Za chvilku vyšla ze dveří a kousek za ní prošedivělá, elegantně
vypadající paní. Když se přiblížily a já pohlédnul do obličeje
Kristýniny matky, rozbušilo se mi srdce.
„Paní Králová… bože, to není možný,“ rozevřel jsem ruce a
chystal se obejmout stejně překvapenou ženu, ve které jsem poznal
svou nejoblíbenější učitelku ze střední školy.
„Marcel? Pecold? No to je mi náhoda, vítej ty rošťáku,“ přijala mou
náruč a poté dlouhý stisk ruky.
„No já se nestačím divit,“ kroutila hlavou Kristýna. „Existuje
nějakej chlap, kterýho si neučila, mami?“
„Moc jich nebude, miláčku,“ usmála se matka a ukázala na Tobiáše.
„Třeba tohohle mladého muže neznám.“
„To je můj kolega, paní Králová, ten vás odstěhuje do Plzně.“
„Jako sám?“ vyděsil se Tobík.
„No jasně, my jdeme vzpomínat má mé studentské průšvihy,“
hodil jsem udičku.
„Já jsem po nemoci, to sám nedám,“ těkal vytřeštěnýma očima
kolem sebe.
„Máš mou bezmeznou důvěru,“ poplácal jsem ho po rameni a vzal
Kristýnku za ruku, kterou mi sama nastavila.
„Pecolde! Co to vidím, ty máš pletky s mojí dcerou?“ zareagovala
na naše spojené dlaně Králová.
„To vůbec, ale naše firma má ke svým zákazníkům velmi osobní
přístup,“ rozesmál jsem Kristýnu a dokonce i Tobiáše, který měl
z předchozí situace malé slzičky v očích.

319
 „Tohle ne Kiki, to tu necháme,“ ukazovala paní Králová na starý
sekretář, který chtěla Kristýna odtahovat od zdi.
„Ale mamčo, to se ještě do auta vejde.“
„Tak radši naložte ten tátův stolek a tu šuplíkovou skříňku.“
„Mami, to jsou starý klumpy, tolik místa v tom bytě zase nemáš.“
„Jen to vezmi, někam to dáme.“

„Marceli… Marceli…“ volala z okna Kristýna. „Prosím tě, ještě

stolek a skříňka.“
„Já se jdu ještě rozloučit s paní Kohoutovou,“ pohladila Kristýnu
po paži stará paní a nazula si boty.
„Tobiáši, to vezmeš sám, ne?“ poprosila Tobíka Kristýna a po jeho
souhlasu mě vzala za ruku a zatáhla do koupelny.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, protože jsem předpokládal, že to bude
něco o její matce.
„Mám chuť tě vykouřit,“ přitiskla se ke mně těsně, a tak nemohla
číst v mých očích podobný výraz, jaký měl Tobiáš před domem.
„Cože? Tady? V domě tvý mámy?“
„Už není její,“ řekla rezolutně, klekla si přede mě a obratně
rozvázala tkaničku na mých montérkách.
„Kristýnko, jsem zpocenej,“ snažil jsem se zvrátit nenadálou
erotickou situaci. Nepovedlo se.

„Přespíš tady?“ přitočila se ke mně toužebně Kristýna, když jsme

dokončili hrubé stěhování její mámy.

320
 „Těžko říct takhle z hlavy. To by sis musela dát roubík do pusy.
Sice jsou tu šedesátky zdi, ale co si pamatuju, tvá matka měla vždycky
výbornej sluch.“
„Máma když usne, tak ji nevzbudí ani ohňostroj.“
„Jenže ani největší ohňostroj nevydává takový zvuky, jako ty při
sexu.“
„No dovol, ty ze mě děláš nějaký monstrum,“ ohradila se Kristýna.
„Promiň, ale já už pár ohňostrojů viděl,“ rozesmál jsem se nad
svým vtipem a pokoušel se utéct z dosahu zaťatých pěstí té šelmy.

10.

Přespal jsem. Možná, že výraz „přespal“ není úplně adekvátní. Spíš

jsem přežil. Když čůrám, tak mě to bolí, a Kristýnu jsem ráno zahlédl
s nějakou mastičkou v ruce. V noci v nějaké slabší chvilce jsem
připustil, že bychom spolu mohli začít tak nějak chodit. Ne jen spát,
ale třeba vyrazit do restaurace, do kina, na nákupy, do bazénu…
Protože udržovat tenhle poměr jen na úrovni výměny tělesných
tekutin by bylo dost neuvážené, sebevražda se dá spáchat i jinými
způsoby.

Kristýna je zlatíčko. Když stojí u kuchyňské linky a připravuje

k snídani vajíčka, je k sežrání. Roztomilá, jemná, s rafinovaným
výrazem malého diblíka. Vyvolává ve mně ochranářské pocity,
protože je taková něžná a křehká jako malá srnka. Jakmile si ale sundá
kalhotky, je z ní kobra, schopná spolknout cokoliv a kohokoliv. Lvice,

321
která nekompromisně srazí raněnou či zesláblou kořist. Chobotnice,
jejíž chapadla vás drtí a jsou naprosto všude. Pes, který štěká a hodně,
hodně kouše.

„Mamčo, dáš si s námi vajíčka?“ vykoukla Kristýna z okna na

zahradu, kde její matka vyklepávala nějaký koberec.
„Já se tam trochu bojím, v noci šly od tebe zvuky jako ze záhrobí…
moc hezká první noc. A co znamená s námi? Ty tam máš Majdičku?“
„No skoro, ale hrozně rychle vyrostla,“ otočila se Kristýna na mě
a já nevěděl, jestli se mi zase nedívá do rozkroku.
„Dobré ráno, paní učitelko,“ přivítal jsem starou paní, když se přeci
jen odvážila do kuchyně.
„Pecolde, já se tě snad nezbavím. A neříkej mi paní učitelko, za
prvé jsem profesorka a za druhé to spíš vypadá, že mám ve tvém
případě blíž ke tchýni.“
„Maminko… Marcel mi pomáhal ještě ustavovat večer nábytek a
pak už se mu nechtělo domů, tak tady zůstal.“
„To byl skutečně nevšední zážitek slyšet, jak jste ustavovali.“
„Paní Králová, nezlobte se. Já už radši pojedu,“ jal jsem se zvedat
ze židle.
„Kam bys jezdil? Celou noc mi zneužíváš mou jedinou dceru a teď
zbaběle utečeš? Je tady hromada práce, tak si přidej ještě vajíčka, ať
máš sílu, u mě je potřeba přidělat garnýže, sešroubovat tu stěnu a
v koupelně mi špatně odtéká odpad.“

322
 „Tak to mi do těch vejcí dej i slaninu,“ kývnul jsem na Kristýnu,
která se ohýbala v křeči ze zadržovaného smíchu. „A cinknu
Tobiášovi, jestli by mi s tím nepíchnul… nepomohl.“
„To zavolej. Sice asi přijede Kristián, ale ten moc práce nezastane,“
dodala pedagožka ve výslužbě.

Tobíkovi se moc nechtělo, ale nakonec svolil, že po obědě dorazí.

Odpad a výměnu dvou žárovek jsem zvládnul sám. Zdržoval jsem se
co nejvíc v bytě staré paní, protože tam bylo bezpečněji. Když dojel
Kristián, dala se téměř celá oblast nemovitosti považovat za území bez
hrozby ataku mojí predátorky.

„Božínku, ten je hezkej,“ rozplýval se Tobiáš, když se seznámil

s Kristiánem. „Co se mu to stalo s nohou?“
„Já přesně nevím, měl nějakej úraz v práci,“ snažil jsem se objasnit
Kristiánovu omezenou mobilitu.
„To nevadí, alespoň by mi neutekl,“ zasnil se Tobík a nespouštěl
z Kristýnina bratra oči.
„Nechci tě nějak stresovat, ale myslím, že má přítelkyni,“ snažil
jsem se mu vysvětlit.
„Už má mě,“ rozhodl se Tobiáš a upustil mi aku šroubovák na
nohu.

„Zlato, můžeš na chvilku,“ volal jsem k sobě Kristýnu.

„Copak? Jdeme do stodoly?“

323
 „Nikam nejdeme, já jsem vorvanej jako rybíz. Potřebuju se tě na
něco zeptat.“
„Něco s mámou?“
„Ne, Tobiáš se zamiloval do tvýho bráchy.“
„Co prosím? Jak to stihnul?“
„On je v tomhle hodně akční. A pak je vždycky mocinky
zklamanej.“
„Třeba nebude.“
„Co nebude?“
„Možná nebude zklamanej. Kristián se svou sexualitou hodně
experimentuje. A jak si slyšel, tu svou Mirku asi poslal k vodě.“
„To myslíš, že by se s Tobíkem mohl dát dohromady?“
„Úplně to nevylučuju, uvidíme, možná bude prča.“

11.

„Chlapci, tohle tady nechci, odnesete to zatím do stodoly?“

poprosila nás paní Králová a ukazovala na větší šuplíkovou skříňku.
„Jasná věc, paní šéfová,“ zasalutoval jsem své učitelce a houknul na
Tobiáše, který se intenzivně motal kolem jejího syna.
„Co je zase?“ přišel neochotně.
„Pojď mi s tím pomoct do stodoly.“
„Macku, já boduju… Už si tykáme a vyprávěl mi o tom úrazu.“
„To je bezva, tak to čapni a couvej.“
„Proč vlastně zrovna já zase couvám?“ vyčítal mi v obrovské
stodole.

324
 „Protože si buzna.“
„Už s tím nejsi vůbec vtipnej.“
„Do prdele, co děláš?“ vyjel jsem na Tobiáše, který narazil do zdi
a komodu upustil, přičemž se všechny šuplíky vysunuly na podlahu.
„To mi nemůžeš říct, že tam je stěna?“
„Kdybys nekecal píčoviny, tak bys to viděl sám.“
„Jsi na mně hnusnej, já ti sem jedu pomoct a ty mě tady urážíš.“
„Tak nečum a dělej, našoupej to tam zpátky.“
„Hele, počkej, co je tohle?“ ukázal Tobiáš na jednu ze zásuvek.
„Co to je, já tam nevidím.“
„Tady ten šuplík je nějakej divnej, vidíš? To dno je tady zašprclý,“
snažil se Tobík narovnat vzpříčenou podlážku zásuvky.
„To nevypadá, že je zašprclý… vlastně je, ale to dno je asi dvojitý,“
usoudil jsem.
„Tak to něčím vytáhni.“
„Slovo vytáhni tady, prosím, nepoužívej, hlavně ne před
Kristýnou,“ varoval jsem ho.
„Tak jo, ty cíťo. Támhle je nějaká kramle, podej to.“

Když se nám povedlo dvojité dno zásuvky vypáčit, našli jsme tam
papírové desky, které byly ještě přebaleny do platové fólie. Tobiáš
opatrně svými teplými prstíky odstranil vrchní plast a podal mi ty
desky.

„Ty bláho, poklad!“ pištěl a tleskal rukama jako malý děcko.

„Proč mi to dáváš, tak to otevři sám, ne?“

325
 „Ty jsi tady doma, otevři to ty.“
„Koukni se, jestli někdo nejde,“ poslal jsem Tobiáše ke vratům
stodoly.
„Nikdo, dobrý.“
„To jsou nějaký starý peníze,“ ukazoval jsem Tobiášovi tři hodně
staře vypadající bankovky v samostatných foliích. „Určitě po starým
pánovi, on to sbíral.“
„Co s tím budeme dělat?“ šeptal Tobiáš a rozhlížel se spiklenecky
kolem sebe.
„Musíme jim to dát.“
„Počkej a nebude ještě něco v těch ostatních?“ napadlo Tobiáše.
„Tak se koukni, já tohle zatím zase zabalím.“

„Nic, nic už tu není,“ hlásil po chvíli demontáže Tobiáš.

„Mám pocit, že jsme narazili na něco dost cennýho,“ usoudil jsem.
„Myslíš?“
„Proč by to bylo jinak takhle důmyslně ukrytý?“
„Já se pominu,“ začal zase tleskat. „Pojedeme na dovolenou… nebo
víš co? Opravíme tlumiče na dodávce, já si koupím auto a ty mámě
novou kuchyňskou linku.“
„Tobiáši, uvědomuješ si, že to není naše?“
„Jak to? Kdo to našel?“ My… tak je to naše,“ prohlásil s vážnou
tváří.
„Kluci?“ ozvalo se ze zahrady.

326
 „Sbal to a schovej k nám do auta,“ podal jsem Tobiášovi desky a
klíče od auta. „Tady… už jdeme,“ vykouknul jsem z vrat a zamával
Kristýně.

12.

Když se Kristián rozhodl odjet domů, nasáčkoval se mu Tobiáš do

speciálně upraveného auta a přesvědčil ho, že bez jeho pomoci se
neobejde, a než zavřel dveře, spiklenecky na mě mrkal. Netušil jsem,
jestli je to ohledně našeho nálezu, nebo spolujezdce.

„Je ti něco?“ přitulila se ke mně Kristýna a hladila mě oběma

rukama po zádech.
„Proč myslíš?“ políbil jsem ji do vlasů.
„Přijde mi, že jsi nějakej smutnej?“
„Smutnej? Ne, nejsem smutnej.“
„Kdybys byl, tak víš, že bych tě dokázala rozveselit,“ zadívala se mi
zhluboka do očí a mně bylo nad slunce jasné, že to myslí vážně.
„Kristýnko… ty už máš zase…?“
„Choutky, myslíš? To jsou spíš abstinenční příznaky, když tě mám
vedle sebe,“ obdivně sevřela můj biceps, což mě dost překvapilo,
protože jsem čekal atak na úplně jiné místo svého těla.
„Ty jsi hroznej ďábel,“ zakroutil jsem hlavou a následný vášnivý
polibek zapříčinil na hodnou chvíli spojení našich těl do divokého
propletence.

327
 Večer jsem odvezl náklaďák do garáže a krátkou procházkou
dorazil domů. Máma už spala, což jsem kvitoval, protože jsem neměl
chuť na pravidelnou dávku otázek a výčitek. Plácnul jsem sebou do
postele a otevřel počítač. Nahledal jsem ve vyhledávači stránky, které
by mě nějak posunuly k rozluštění tajemství, které leženo v černých
deskách na stole. Celkem se mi svíral žaludek, protože výčitky
statečně ovládly moje tělo. Nicméně mělo být pocitově ještě hůř.

I přes pokročilou hodinu jsem se přes chat spojil s nějakým

člověkem, který podle informací na stránkách sliboval odbornou
pomoc ohledně poradenství v oboru té… jo, notafilie.
„Určitě vám mohu pomoct. Prosím zatím o geografické určení
bankovek, hodnotu, pokud dokážete najít rok vydání a popsat jejich
stav,“ napsal mi v prvotní komunikaci.
Když jsem mu po chvilce úsilí odpověděl, jeho reakce byla velmi
rychlá.
„Bylo by možné ty bankovky vyfotografovat, nejlépe z obou stran,
a poslat mi je emailem?“ odpověděl a připojil svou elektronickou
adresu.
Jelikož jsem v tom neviděl žádný problém, vyrobil jsem obrázky,
připojil je do předmětu a odeslal. Další zpráva přišla asi po pěti
minutách.
„Pane Pecolde, bankovky, které máte k dispozici, jsou poměrně
vzácné a jejich stav je dobrý. Pokud byste měl zájem, mohu je od vás
odkoupit.“

328
 Po téhle odpovědi mi blesklo hlavou, že bych mohl zkusit sám
vygooglovat hodnotu těch starých platidel. Po několika pokusech se
mi jednu z nich podařilo najít.
Do prdele, to je darda! Byl jsem jako v Jiříkově vidění, v ruce
převracel jednu z bankovek a několikrát porovnával s daty na síti. Pak
jsem odepsal na email.
„Jakou cenu nabízíte?“ napsal jsem stroze a čekal na reakci. Do pár
okamžiků byla na stole, vlastně v počítači.
„450 tisíc v hotovosti při rychlém jednání za všechny tři kusy,“
poslal nabídku sběratel.

S odpovědí jsem si dal načas, protože nabízená částka byla

minimálně jen třetinová, oproti tomu, co mi ukazovaly informace
z internetu, a to se jednalo vlastně jen o jeden kus.
„Děkuji za nabídku, ale myslím, že zmíněné bankovky mají
podstatně vyšší cenu, než nabízíte.“
„A jakou cenu byste si představoval?“
„Byl bych ochoten se začít bavit o ceně kolem jednoho milionu
korun,“ zkusil jsem licitovat.
„Dobře, jsem reálně schopen vám zaplatit 900 tisíc. Kdy by bylo
možné obchod uskutečnit? Odkud jste?“ přišlo vcelku bleskově a mně
bylo jasné, že tohle není cena, která je adekvátní.

Nedařilo se mi dlouho usnout a i když jsem si nalil dva panáky,

vysvobození nepřicházelo. Navíc se probudila matka.

329
 „Co tady strašíš?“ koukala na mě rozespale a významně si
prohlížela skleničku v mých rukách. „A ještě tady chlastáš.“
„Maminko, jdi spát. Jen mě trochu bolí žaludek.“
„To máš z toho, že pořád někde couráš a jíš samý nezdravý věci.
Já ti tu vařím a pak to musím dávat do mrazáku, protože se doma skoro
neukážeš.“
„Mamčo, dobrou noc. A nevař tak zběsile.“
„Nevař, nevař. Co tu mám celý dny sama dělat?“
„Můžeš mi zkrátit ty kalhoty, co jsem ti dal asi před měsícem.
A lušti si křížovky nebo se koukej na televizi…“
„Marceli, ty jsi dáreček. Děkuju ti za rady, maminka se nad tím
zamyslí, není nad dobrou radu od synáčka,“ otočila se a zabouchla
dveře ložnice.
Super. Asi tomu chlápkovi z internetu potvrdím obchod a
odstěhuju se. Tohle nedávám.

13.

Ráno mi napsala Kristýnka, že se jí stýská. Ach jo. Jak já se jí teď

podívám do očí? Jsem zloděj a zrádce. Zneužil jsem situace a okradl ji
nebo potažmo její rodinu minimálně o milion korun. Fuj, je mi ze mě
blbě… na blití.
„Taky se mi stýská, zlato. Chceš, abych přijel?“
„No jasně. Nemůžu se tě dočkat. Zítra už jdu do práce, tak
bychom si dneska mohli udělat hezký den.“
„A koupila si mámě špunty do uší?“

330
 „Ha ha. Náhodou jsem myslela, že si můžeme vyjet na nějaký
výlet. Dlouho se chci kouknout do Mariánek,“ připojila několik
smajlíků.
„To zní zajímavě. Tak já něco spolknu a do hoďky jsem u tebe,“
odepsal jsem a přidal o emotikon víc.
„Posílám pusu a těším se,“ napsala ta moje holka.

Z auta jsem zavolal Tobiášovi. Dlouho jsem čekal, než to zvedl, a

i tak jsem ho skoro neslyšel.
„Proč šeptáš, ty pako?“ reagoval jsem na jeho otázku, co mě vede
k narušení jeho pohodlí.
„Jsem u Kristiána a nechci křičet.“
„Kde že jsi? Co tam děláš?“
„To ti pak vysvětlím, teď nemůžu mluvit. Co chceš?“
„Tobiáši, ty peníze, co jsme našli, musíme vrátit.“
„A to jako proč?“
„Včera jsem komunikoval s jedním člověkem a ten mi nabídnul
skoro mega.“
„To si děláš prču?“
„Nedělám. Ale ta jedna pětistovka má určitě větší cenu, našel jsem
na netu, že se nedávno podobná prodala za milion pět set tisíc. Jen ta
jedna.“
„Do psí díry! Tím spíš si je potřebujeme nechat.“
„Naopak, tím spíš je musíme vrátit.“
„Hele, probereme to zítra, jo. Já už musím. Čauky,“ ukončil rychle
hovor.

331
 „Ahoj, zlato,“ pověsila se na mě má Kristýnka, když mi otevřela
vrata.
„Ahoj. Dřív jsem to nestihl.“
„Jdeš akorát, zrovna jsem na tebe dostala chuť,“ stiskla mi hýždě a
políbila mě na krk.
„Vždyť si chtěla jet na výlet?“
„No jasně, jedeme. Ale máma jela do Penny na nákup, tak mě
napadlo…“
„Nic mi neříkej… Já vím, ale tvoje nápady budu muset nejdříve
probrat se svým právním zástupcem,“ pronesl jsem s kamennou tváří.
„Já ti dám právníka… I když trojce bych se do budoucna
nebránila.“
„Cože? Tak já ti nestačím, jo?“ vzal jsem ji za obě paže a odsunul
od sebe.
„No, uvidíme, záleží, jak se budeš snažit,“ vzala mou ruku a vložila
si ji jen tak mimoděk do rozkroku.
„To je fyzický nátlak, paní doktorko,“ reagoval jsem.
„Přesně tak, v tom jsem dobrá.“

„Ty vůbec nemluvíš,“ otočila se na mě od volantu na zpáteční

cestě. „Vadí ti, že jsem za tebe zaplatila, nebo že jedeme vyzvednout
Majdu?“
„Ne, Majda vůbec, ta restaurace mě mírně překvapila. Ale spíš jsem
se zamyslel.“
„Tak to jo. A vymyslels něco?“

332
print-biwrina-margin-0

„Nemluvilas dneska ráno s bráchou?“

„Ne, on není moc komunikativní, většinou si voláme tak jednou
týdně. Proč?“
„Já dneska volal Tobiášovi a on mě překvapil tím, že byl v tu chvíli
u Kristiána.“
„No tak vidíš, já ti to říkala,“ usmála se a pokývala varovně prstem.
„Já se z toho picnu. Vezmi si, kdybys nás neoslovila s tím
stěhováním, tak by bylo v tuhle chvíli všechno jinak.“
„Nebolel by tě penis, to myslíš?“
„Ty si z toho děláš legraci, ale tady je nejlíp vidět, že každý naše
rozhodnutí ovlivní život jiných lidí,“ zafilozofoval jsem a neměl jsem
v tom okamžiku na mysli jen náš počínající vztah, ale i černé desky
uložené v mém nočním stolku.
„Toho jsem si vědoma a jsem moc ráda, že jsem vám zavolala.“

Bývalý manžel Kristýny je zvláštní. Po dohodě s Kris jsem zůstal

v autě a jen přihlížel předání Majdy. Někoho mi ten chlap připomínal,
ale na tu vzdálenost jsem se mohl mýlit. Připadal mi menší než ona a
vůbec mi k ní nepasoval. Trochu bříško, hluboký hlas a zarážející bylo
jeho mohutně ochlupení patrné i na naši distanci. Malá se zdála
v pohodě, s otcem se celkem emotivně loučila, ale stejně ráda byla,
když viděla mámu. Po nastoupení do auta ji překvapilo, že v něm
sedím, ale v klidu mě pozdravila a během cesty do nového bydliště
jsme společně probrali její prodloužený víkend u táty.

333
 14.

„Tak vyprávěj, ty cukrouši,“ vyzval jsem Tobiáše, který hned po

ránu svítil jako sluníčko.
„Já nevím, nechci to zakřiknout,“ klopil zrak Tobiáš a při tom se
tvářil děcko pod vánočním stromečkem.
„Tak jo, tak jo, poslouchej,“ obrátil nadšeně. „Kristiánek je úžasnej,
moc a moc jsme si sedli a celou noc jsme si povídali.“
„Počkej, vážně jen povídali?“
„Hele, každej není jako ty. Nemusím někomu lézt hned do kalhot,
abych se do něj zabouchnul, prostě jsme jen mluvili a mluvili… On
je dost nešťastnej a jak víš, já dokážu naslouchat.“
„No a co bude dál? Řekl jsi mu, že jsi bukvice?“
„Bože, Macku! Vždyť už si mu to vyblil při tý oslavě.“
„No jo, vlastně, to je možný. Ale on by to stejně poznal, vypadá
relativně inteligentně.“
„Nevadí mu to, má kamarády, co jsou taky gayové.“
„Takže se budete vídat?“
„Jasně, že jo. On mě potřebuje, kocourek,“ rozplýval se.
„Nemám ti zastavit někde v obchodě pro kočičí kapsičku?“
„Jsi… mozek vyhnilej!“

„Ahoj doktorko, tak jak je v práci po týdnu?“ volal jsem dopoledne

Kristýně.
„Mám fofr, doháním pacienty,“ přiznala.
„Takže spousta pindíků navíc?“ zalaškoval jsem.

334
 „To si piš a jeden ošklivější než druhej. To kdybys přišel ty…“
„Tak bys poslala sestřičku pro svačinu, viď?“
„Přesně. Uvidím tě dneska?“
„Kristy, moc rád bych, ale máme dneska práci asi až do dlouho,
teď jsme v Horšáku a dost to vázne.“
„Tak jo, tak mi večer písni, ju?“
„Určitě. Pa.“

Už mě z Tobiáše bolela hlava. Celý den mlel jen o Kristiánovi a

ani slůvkem nezmínil Daniela, se kterým v současné době sdílel byt a
lože. Když jsem se konečně odhodlal na něj zeptat, byl oheň na střeše.
„To je snad moje věc, nemyslíš?“ rozčiloval se.
„Já chtěl jen vědět, jestli už s Danem nepočítáš nebo si ho necháváš
jako zálohu?“
„Jakou zálohu? Co to zase žvaníš?“
„Jste spolu, nebo nejste?“ snažil jsem se dostat do obrazu.
„S kým jako?“
„S Danielem, sakra.“
„Já s ním pořád jsem, ale to on se mnou spíš nepočítá. Ani si
nepamatuju, kdy naposledy jsme spolu… no víš, co?“
„Jo, vím co, nemusíš zacházet do podrobností,“ poprosil jsem,
protože jsem vztahům dvou chlapů stále nemohl přivyknout.
„Tak už se mě na nic neptej,“ kousnul se Tobiáš a až do Plzně
nepromluvil, jen stále někomu esemeskoval. Myslím, že Kristiánovi.

335
 „Ahoj princezno,“ napsal jsem večer po koupeli své nové
partnerce.
„Dobrý večer, můj princi. Jak se máš, co děláš?“
„Zrovna jsem vylezl ze sprchy a jsem utahanej jako kotě.“
„Ale ale, tomu nevěřím. Nechtěl bys na chvilinku zajet za svou
kočičkou? Mohli bychom si spolu trochu pohrát,“ lákala mě bez
skrupulí do své postele. „Majdina už spinká.“
„A co máma, taky spí?“
„To netuším, ale jestli přijedeš, dojdu jí namíchat nějaký lektvar.“
„Už je pozdě, zlato. Zítra nemáme tolik práce, tak se uvidíme.“
„Hm,“ napsala zklamaně a za vteřinku připojila nečekanou větu.
„A co sex po telefonu?“
„To se přiznám, že jsem ještě nezkoušel. Ty už ano?“
„Nebuď zvědavej.“
„Já nevím, máma je hned vedle.“
„Srabe,“ vyhodnotila můj váhavý postoj ke zmíněné kratochvíli,
ale připojila veselé obrázky, takže to snad nemyslela úplně vážně.
„Mohl bych se na něco zeptat?“
„Myslíš, kdy budu mít své dny a nechám tě vydechnout?“
odpověděla na mou připravovanou otázku.
„To jsem nemyslel. Byla si někdy manželovi nevěrná?“
„Vážně tě to zajímá? Bojíš se, že jsem promiskuitní?“
„To úplně ne. Promiň, jestli se tě to dotklo.“
„Nedotklo, v pohodě. Já jemu za osm let nikdy, on mně xkrát,“
odvětila vcelku překvapivě.
„Děkuju za upřímnost, vážím si toho.“

336
 „A ty?“
„Myslíš nevěru?“
„Jasně.“
„Mé vztahy byly většinou tak krátké, že v nich nebyl prostor na
nějaké podvádění,“ napsal jsem po pravdě.
„Tak nevím, jestli mě tohle uklidnilo,“ reagovala bezprostředně.

15.

Ten chlap z internetu mě pořád bombarduje urgencemi a

nabídkami, už jsme se posunuli na mega dvě stě. Ještě, že jsem mu
nedal telefonní číslo. Čím je ta částka vyšší, tím mám blbější pocit.
Nikdy jsem se nedopustil něčeho podobného, naposledy si pamatuji,
že jsem jako dítě chodil tátovi do kapsy na drobáky, abych si mohl
u nás v sámošce koupit bonbony. Jinak jsem byl vždycky fakt čestný
kluk. Před časem při stěhování jedněch manželů našel Tobiáš za
skřínkou zlaté náušnice a několik týdnů potom v podobném případě
nemalou hotovost, ukrytou pod kobercem. V obou případech jsme
nálezy předali jejich majitelům. Teď mám v šuplíku velkou cennost,
kterou jsme ukradli, a ještě navíc teď už bezesporu mé blízké osobě.

„Pojď dál, ty můj rytíři na bílém koni,“ srandovala Kristýna, když

jsem k ní přijel svou blonďatou Oktávkou.
„Na lepší nemám,“ pronesl jsem suše a s velkým zavrzáním zavřel
dveře svého veterána.
„Máš mě, a to je hlavní,“ políbila mě dost vášnivě ještě před vraty.

337
 „Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravil jsem Královou, která
přicházela s odpadky do popelnice.
„Nazdar Pecolde. Co nám neseš?“
„Maminko, Marcel jde za mnou,“ vložila se do komunikace
Kristýna.
„Tak blbá nejsem, miláčku. To byla jen řečnická otázka.“
„Večeřel si?“ zeptala se Kristýna, když za námi zapadly dveře jejího
bytu.
„Něco malýho jsem zkousnul,“ zalhal jsem, protože jsem se doma
zdržel jen na otočku.
„Dělám nám s Majdou koprovku, jestli ji jíš?“
„Koprovku? Tak to jo, to bych drobet ochutnal.“

„Marceli, ty u nás budeš bydlet?“ zaskočila nás oba po večeři svou

zvídanou otázkou Majda.“
„No, to nevím…“ podíval jsem se na ni překvapeně a pak s výzvou
pomoci v očích na její maminku.
„To se ještě uvidí,“ snažila se Kristýna hasit situaci a vyzvala
dcerku, aby si šla domalovat ten obrázek, který odpoledne začala.
„Tak co, Marceli, nechtěl bys u nás bydlet?“ usedla na můj klín
poté, co malá odešla poslušně dopracovat své dílo.
„Myslíš, že by to byl dobrý nápad? Vždyť se známe pár dnů,“
zahleděl jsem se do jejích očí, které prozrazovaly dopředu její
odpověď.
„Já bych si to přála,“ pohladila mě jemně po tváři a dělala při tom
takový ten psí výraz.

338
 „Kristýnko… já nevím. Psal jsem ti včera přeci, že moje předchozí
vztahy…“
„Neříkej to,“ zavřela mi svou drobnou dlaní ústa a přivinula se ke
mně.
„Jsi cvok,“ uzavřel jsem prozatím naši konverzaci na žhavé téma a
stisknul silně její pevnou prdelku.

Upřímně vzato, necítil jsem se příliš na roli náhradního otce, ani

na úlohu vzorného a pozorného manžela. Dokázal jsem si představit
vztah s Kristýnou i přes náš věkový rozdíl, nicméně vzadu v hlavě mi
červík pochybností připomínal, jak dlouho dokážu vydržet
v harmonickém vztahu.
Se Simonou to byla taková ta letní láska během brigády v pekárně.
Pak Eliška na střední a Ivana po maturitě. Obě si našly někoho jiného
a já se nadlouho uzavřel do sebe. Markéta na nějaký čas prolomila
moje poustevnictví, ale její odchod na školu do jiného města po čase
naše sporé kontakty úplně ukončil. S Evou to vypadalo podstatně
lépe, blížil se už půl rok našeho mileneckého poměru, když zčista jasna
na jednom z firemních večírků zabřezla s jedním kolegou. Vážil jsem
si toho, že mi tuhle skutečnost popravdě přiznala a nesnažila se ze mě
udělat šťastného tátu našeho společného miminka.

Kristýna se zdá být o hodně jiným typem partnerky, než se

kterými jsem dosud měl co do činění. Sebevědomá, dobře si vědoma
svých ženských kvalit, rozhodná, temperamentní, a hlavně zkušená.
Má už něco odžito a určitě zdaleka ne všechno podle jejích představ.

339
Teď se pravděpodobně upíná na vztah, který by mohl být klidnější, a
určitě hledá i rodinné zázemí pro svou dcerku. No, nevím, nevím,
jestli dělá dobře.

„S bývalým manželem máš všechno dořešeno?“ zeptal jsem se po

naší šťastné chvilce v její ložnici.
„Uvažuješ vážně o mé nabídce?“ podívala se na mě lišácky.
„Možná. Jen přemýšlím, jak to vezme máma, byla by z ní bez
varování babička.“
„Marceli, nemusíme to přeci hned tlačit k nějakému papíru
s kulatým razítkem. Nepotřebuju štempl na lásku, jen ji chci
plnohodnotně žít, cítit se jako žena, mít se na koho těšit a věřit, že
i ten druhý to má podobně.“
„Já ti rozumím, asi jsem taky nemyslel tak daleko. Jen se obávám
mé role s Majdou, jak by to přijala.“
„Ona je v pohodě, věř mi, oblíbí si tě.“
„Když to říkáš… A co tedy ten ex?“
„No, máme nějaké věci otevřené, má pocit, že jsem ho po rozvodu
a vlastně hlavně po odchodu táty ošidila. V poslední vůli mu odkázal
nějaké určité kusy ze své sbírky, ale ty se nenašly. Tak má prostě
dojem, že jsme ho s mámou podrazily.“
„Aha… a proč mu tvůj otec něco odkazoval?“
„Byl mu zavázaný, protože Jirka ho léčil a během té doby jsme se
vlastně seznámili. Táta měl hodně vážně nemocné srdce a on mu
dokázal díky protekční transplantaci prodloužit život o spoustu let.“

340
 „Tak proto mi byl povědomý, určitě jsem ho musel vidět
v televizi,“ seplo mi.
„Jo, v televizi on se uměl prodat. Náš vztah ale postupně umíral, až
ho prostě jednoho dne bylo nutné odpojit od přístrojů.“
„To je příznačný…“
„Teď mám ale tebe a moc, moc bych si přála, abys to měl stejně,“
položila svou hlavu na můj hrudník a svou ruku zavrtala do mého
podpaží.

16.

Takže jsme s Tobiášem neokradli Kristýnu nebo její mámu, ale

bývalého manžela. Nevím, jestli mi konečně spadl balvan ze srdce, ale
bylo mi poměrně líp. Sice to nebylo jasné na tuty, ale všechny
okolnosti tomu napovídaly. Nicméně neustále jsem zápasil
s myšlenkou, že bych měl ten nález oznámit a hlavně vrátit.

Ve středu jsme s Tobiášem neměli do čeho píchnout, a tak jsem se

vydal do hlavního města. Tajně, jen já a černé desky. Cestou jsem se
modlil, abych třeba někde nenaboural a záchranáři v mém autě
následně nenašli to, s čím do Prahy jedu. Musím jet opatrně, mám čas,
Kristýna má dnes prodlouženou ordinaci, takže mě nikdo nehoní. To
je blbej výraz.

341
 Krátce před polednem jsem zaparkoval nedaleko obchodu, který
jsem si našel na netu a kde se zdálo pravděpodobné, že by mohly být
objasněny otázky ohledně nečekaného nálezu.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem šedovlasého muže s plnovousem,

který se zrovna zabýval nějakou činností pod dlouhým dřevěným
pultem, který nás dělil od sebe.
„Vítejte, s čím vám mohu pomoci?“ odpověděl bodře starší muž a
ustal ve své předchozí činnosti.
„Nevím, jestli jsem tu správně, ale chtěl bych vás poprosit, jestli
byste nemohl ohodnotit nějaké moje staré bankovky.“
„Mohu se o to pokusit, máte je s sebou?“
„Ano, tady jsou,“ položil jsem je na opatrně na pult.
Stařík vzal desky do rukou a já hltal každý jeho výraz, když je
otevřel a listoval v nich. Několikrát je obracel tam a zpět, aby je
následně zaklapl a nečekaně rychlým krokem vyrazil ke dveřím svého
obchodu, který zevnitř uzamkl.
„Už jsem se lekl, že chcete utéct a nechat mě tady,“ zavtipkoval
jsem, přičemž muž se i přes můj pokus o humor tvářil relativně vážně.
„Kde jste k těm bankovkám přišel?“ shlédl ke mně, když se vrátil
zpět na své místo.
„Je to dědictví,“ řekl jsem teoreticky pravdu.
Znovu desky otevřel a do rukou si vzal velké zvětšovací sklo.
Dlouze obsah prohlížel a stejně dlouze mlčel. Nesnesitelně dlouho.
„Už jsem dostal nějakou nabídku,“ prolomil jsem to nepříjemné
ticho.

342
 „Ano? A od koho?“ zvedl konečně hlavu.
„Na internetu, od nějakého sběratele.“
„Jakou cenu vám nabídl?“ hovořil ke mně klidně.
„Myslím, že poslední cena byla hodně přes milion korun,“ uvedl
jsem ho do obrazu a zase dlouho, předlouho čekal na jeho reakci.
„Mladý muži, ta hodnota je podle mého názoru a dle mých
zkušeností v oboru mnohonásobně vyšší,“ překvapil mě odpovědí.
„Mám také ten pocit, ale abych se přiznal, úplně jasně do téhle
oblasti nevidím.“
„Tyhle dva kousky v téhle kvalitě jsou bezpochyby raritní, ta třetí
bankovka je také cenná, ale ne tak, jako ty dvě,“ snažil se mi
vysvětlovat a mě přitom začalo polévat takové divné horko.
„A co to tedy znamená, jakou mají hodnotu?“
„Jestliže dovolíte, abych je prozkoumal na pravost, budeme oba
chytřejší. Nicméně, domnívám se, že to padělky nebudou. V tom
případě, pokud byste je přihlásil do nějaké aukce, nebál bych se
očekávat, že se konečná cena za všechny vyšplhá ke čtyřem, možná
i pěti milionům,“ šokoval mě, aniž by vykazoval nějaké známky
nervozity, která naopak paralyzovala moje tělo. „Předpokládám, že
mám správné informace a tahle pětistovka je v České republice známa
jen v několika exemplářích a tato australská bankovka jakbysmet.

Tohle pokud prozradím Tobiášovi, bude chtít Kristiánovi koupit

novou nohu. A jak ho znám, tak ji sežene.

343
 17.

„Baf, holky,“ překvapil jsem svou přítelkyni a její dcerou

v nákupním centru, kde jsme měli v pozdní odpoledne sraz.
„Fuj, já se tě lekla,“ položila si Kristýna ruku na srdce, protože byla
zabraná do výběru Majdiných kalhot.
„Nemáš asi čistý svědomí,“ řekl ten pravý. „Děláš přesčasy, abys
viděla co nejvíc těch… no…“
„Před Majdou můžeš říct pindík,“ dokončila mou rozpracovanou
větu. „A s tebou bych teď nejraději zalezla do těch zkušebních
kabinek,“ zašeptala mi do ucha a ukázala směrem před sebe.
„Já si nechci nic zkoušet,“ oponoval jsem jí.
„Ale já bych si něco zkusila… s tebou.“
„Kristýno, ty se mi fakt zdáš,“ reagoval jsem překvapeně.
„Nechceš rychlej orálek? Majda se půjde zatím kouknout na
hračky,“ navrhla mi bez uzardění.
„To nemyslíš vážně? Vždyť je tady miliarda lidí.“
„Majdíku, skoč se podívat, jestli tady mají ty tvoje pejsky, co si tak
přeješ, my si zatím s Marcelem něco vyzkoušíme, ju?“
„Tak jo, ale přijďte tam pak za mnou, jo?“
„Samozřejmě, miláčku, za minutku jsme tam,“ pohladila ji
maminka a mě přitom vzala za ruku.
„Kris, neblázni.“
„To je trest, nemáš mě lekat.“

344
 Vydržel jsem o něco déle než minutku, ale i tak bych to
Kristýniným přičiněním tipoval na jeden ze svých nejrychlejších
orgasmů.

Nejen já dostal dárek, malá Magdalenka si na zadním sedadle

pohrávala se skupinou plyšáků, které nejprve mazlila, pak jim dávala
jména, a nakonec je začala drezurovat. Není ona po mamince?

Přestože jsem byl rozhodnutý dnes přespat doma, začalo tak

strašně pršet a bouřit, že jsem s holkami zůstal, protože se obě bojí
bouřky. Majdě to věřím, ale Kristýnku jsem podezříval, že je to
taktika, jak mě mít i přes noc pro sebe. Až když zabouřilo opravdu
hodně a oblohu začaly protínat stříbrné blesky, bylo mi jasné, že
nelhala. Bála se tak, že na sex neměla ani pomyšlení, a já uvažoval,
jestli by se takový nečas nedal někdy přivolat uměle. Ne, Marceli,
nebuď srab, jsi přece samec s velkým S! Možná, ale ve skutečnosti
častěji ráno sameček s malým P.

Tobiášovi jsem konečně prozradil, jak jsem včera pochodil

v Praze. Chytil se za pusu s tou svou teplou grimasou a začal bájit.
„Marceli, Marceli… já pojedu s Kristiánkem k moři… jo a taky
mu koupím ten elektrickej vozík… ne vlastně ne, musím ho z toho
vozíku dostat… rehabilitace… jo, zaplatím mu nejlepší doktory a
pak… pak poletíme do Karibiku a budeme se prohánět na pláži na
hřbetech těch nejbělejších běloušů… já mám takovou radost.“
„Nenapadlo tě, ty pako, že to musíme vrátit?“

345
 „No bože, neblázni, je to přece toho hroznýho manžela, tak tomu
to můžeme udělat, ne?“
„Jseš děsnej parchant, víš, k čemu mě tady přemlouváš?“
„Macku, zamysli se. Ony nevědí, že jsme to našli, a on už vůbec
ne. Tak to nebude nikomu chybět… kolik si říkal? Pět mega, pět
mega…“ rozhazoval rukama a já v tu chvíli přemýšlel, že si najmu
nájemného vraha, aby mě ho nadobro zbavil.

„Mami, co se děje?“ zavolala mi matka do práce.

„Marceli, už jsem si dala místo tebe do kuchyně na stůl tvou fotku,“
začala chrlit nesmysly.
„To je dobře maminko, jsi šikovná.“
„Jsem naštvaná, Marceli, pořád si v tahu, když se tu objevíš, tak na
5 minut a zase pláchneš. Potřebuju taky s něčím pomoct. Jsi zas u tý
ženský?“
„Ne, mami, jsem v práci.“
„A přijdeš dneska domů?“
„Maminko, nevím. Ale jestli dorazím, budeme si muset
promluvit.“
„O čem chceš mluvit, stalo se něco?“
„Stalo i nestalo, já odpoledne přijdu.“

18.

„Nalej mi nějakýho panáka,“ vyzíval jsem Kristýnu, když jsem

k večeru přijel k ní. „Čau Majdi.“

346
 „Ahoj Marceli, chceš vidět, co jsem namalovala?“ oslovila mě
Kristýnina dcerka a mávala velkým papírem.
„Určitě, ukaž… no krásný… kdo to všechno je na tom obrázku?“
„Tohle jsem já, maminka, babička, ty a pejsek.“
„Aha. Proč jsem tam já? A ten pejsek?“
„Maminka říkala, že tu s námi teď už bydlíš. Budeš mě vozit do
školy? Táta mě vozil.“
„To ještě nevím, holčičko, domluvím se s mamčou, jo?“
„Tak jo. Toho pejska mi maminka koupí, stejnýho, jako má teta
Pavla… viděl jsi ho?“
„Asi ano, je moc krásnej.“

„Tak ty už jsi to rozhodla za mě?“ podíval jsem se na Kristýnu,

když Majda odskotačila do svých komnat.
„Promiň, já to před ní jen tak plácla, co by na to říkala. Chceš nalít
vodku nebo whisku?“
„To je jedno, hlavně hodně.“
„Co tě tak rozhodilo?“
„Ne co, ale kdo. Měl jsem rozhovor s matkou a připravoval jsem ji
na nastalou situaci, stejně jako ty Majdu.“
„Koukám, že to nedopadlo,“ zadívala se útrpně Kristýna.
„Nedopadlo? To je slabý slovo. Kristýno, ona vás chce s Majdou
poznat a těší se, že bude mít konečně vnučku.“
„No tak vidíš a ty jí nemůžeš přijít na jméno. Jak se vlastně máma
jmenuje?“
„Kamila.“

347
 „Ubezpečuju tě, že s Kamilou to sfoukneme na jedničku.“

Dlouho do noci jsme si Kristýnou povídali. Opakuji, povídali.

Probírali jsme náš vztah, věkový rozdíl, společné bydlení, výdaje,
Tobiáše s Kristiánem, Majdin nástup do první třídy, možnost
parkování našeho náklaďáku tady na pozemku, obě matky a taky
k mému překvapení společného potomka.
„Já bych nechtěla, aby byla Majdina jedináček,“ vysvětlovala mi
Kristýna.
„Ty to bereš pěkně hopem, zlato. Já jsem sotva zaklekl do bloků a
ty už trháš cílovou pásku.“
„Neříkej, že nechceš svoje vlastní dítě?“
„Ale jo, určitě jo, ale jdeš na mě asi moc rychle.“
„Já už jsem taková… taková zrychlená. Ale moje bio hodinky mi
už nedovolují moc dlouho čekat. Chápeš mě?“
„A kdybych se neobjevil já, tak bys ulovila někoho jinýho?“
„Ale já věděla, že tě potkám, protože jsem tvá osudová žena.“
„Já jsem si to myslel hned, jak jsem tě poprvé zahlédl.“
„Myslíš nahatou?“
„Ne, při tom stěhování, ty popleto. Ale nahatá jsi moc krásná.“
„Tak jo, dost řečí, jde se do práce.“
„Počkej, počkej, ještě není ráno.“
„Miminko. Myslím miminko, miláčku.“

348
 Do práce jsem po delší době zaspal, protože Kristýna je naprosto
bezkonkurenční stroj na lásku. Nejen na tělesnou, ale jak začínám
poznávat, i na tu duševní. Jen v té tělesné se pořád zadýchávám.

19.

Už jsem tady vážně víc než doma. Je tu krásně, klid, kousek pod
námi řeka, obrovská zahrada, která potřebuje samozřejmě zvelebit,
nicméně už máme vybrané místo na bazén, nový skleník, trampolínu
a ve druhé vlně i na pár slepiček. Funkční posezení už tu před námi
vybudovali předchozí majitelé a dnes ho přišla vyzkoušet i moje
matka.
„Dobrý den, paní Pecoldová, moc mě těší, že vás poznávám, vítejte
u nás,“ uvítala Kristýnka mou mámu na své domovské půdě. „Jsem
Kristýna Králová a tohle stvoření je má dcera Magdalena.“
„Mě těší, dobrý den. Máte to tu moc hezké,“ rozhlížela se mamka
a krátce zavzpomínala, že jako mladá sem do Bukovce jezdila za
nějakým mladíkem.
„To ses ani nepochlubila,“ otočil jsem se na ni udiveně.
„Nemusíš taky vědět všechno,“ zasmála se a pohladila Majdu po
vlasech. „Něco jsem ti donesla,“ sklonila se k ní a z tašky vytáhla
středně velkou dárkově zabalenou krabičku, se kterou hned malá
začala chrastit, aby se dozvěděla, jestli v tom není náhodou nějaký
měkký dárek.

349
 „Jéé, Lego Friends… děkuju,“ začala zápasit s otevřením dárku
Majda a já uznale pokýval hlavou, protože máma se celkem plácla přes
kapsu.
„To jste neměla, paní Pecoldová,“ děkovala Kristýna a zvala mámu
na prohlídku ještě ne zcela učesaného pozemku.

Když se do tandemu milenka-matka přidala ještě tchýně, nabyl

jsem pocitu, že jsem tady navíc. Dámy se smály, používaly rozevlátá
gesta a když mě Majda vyzvala, jestli bych ji nemohl pomoct složit to
Lego, rád jsem se zhostil role jejího parťáka a hodnou dobu jsme
stavěli nový barevný svět.

„Miláčkové, kde vás mám?“ přišla za mnou asi po půl hodině

Kristýna a chválila naši manuální zručnost. „Přijdete za námi?“
„Vypadalo to, že si vystačíte samy,“ poznamenal jsem trochu
žárlivě.
„Ale jdi ty. Potřebuju vaši pomoc, ty důchodkyně mají strašně
otázek a mimochodem, tvoje matka v nich vede.“
„Já jen zmíním, že před pár dny si se chvástala, jaká to bude
brnkačka.“
„Pojď, ty kecko. Majdi, dojdi za chvilku za námi, ano?“

Až na pokraji nového dne a po emotivních dojmech z dnešního

odpoledne jsem našel odvahu a rozhodl se dát věci do pořádku.

350
 „Kristýnko… Myslím, že tohle patří tvému bývalému,“ položil
jsem před přítelkyni černé desky s bankovkami.
„Co to je?“ otočila se ke mně překvapeně.
„To se podívej.“
„Kde jsi k tomu přišel?“ zarazila se, když desky otevřela.
„Našli jsme to s Tobiášem ve dvojitém dnu šuplíku té skříňky,
kterou jsme stěhovali do stodoly. Chci se ti omluvit, že jsem ti to nedal
hned, ale byl jsem z toho zmatenej a nedomýšlel jsem, že to může náš
vztah poškodit.“
„Ale to asi ne… jestli to bylo v tý komodě, tak to nemůže být
tátovo, tu koupila máma až po tátově smrti v bazaru v Kdyni, byla
jsem tam s ní a osobně ji odvážela.“
„Tak proboha… to přece… tak já to teda nechápu,“ koktal jsem a
máchal rukama kolem sebe. „Ty tomu rozumíš?“
„Řekla bych, že jsou jen dvě vysvětlení. Buď to tam následně
ukryla moje máma, nebo to byla schovávačka někoho jinýho… To
by mě zajímalo, jestli to má nějakou cenu.“
„Tak to ti řeknu celkem přesně, čtyři nebo pět milionů.“
„A do prdele… jak to víš? Tys to zjišťoval?“
„Jo, byl jsem kvůli tomu v Praze.“
„Víš co, jdu hned za mámou, ať víme, na čem jsme,“ zvedla se od
stolu a vydala se do vedlejšího bytu.

„Kdo to našel?“ divila se stará paní.

„Kluci, v tý komodě, co odnášeli do stodoly. Tu jste neměli za táty,
že ne?“

351
 „Ne, neměli, tu jsme spolu přece koupily v tom bazaru ve Furthu.“
„Ve Kdyni, mami,“ opravila Kristýna matku.
„Ne, ne, miláčku. Ta ve Kdyni se mi nelíbila, nakonec jsme spolu
vybraly tuhle v Německu.“
„No jo, máš pravdu. Ostatně jako vždy.“
„Tak vidíš,“ dmula se pýchou profesorka.
„No a ty si do ní schovala ty desky?“
„To ne, já určitě ne.“
„Takže jsme, má milá maminko, pašeračky, uvědomuješ si to?“
„Kdo to mohl tušit, přece jsme nepřevážely žádné drogy, nebo jo?“
„Drogy snad ne, ale může se po té skříňce začít někdo shánět.“
„No ale my nedávaly nikomu žádné jméno ani adresu, ne?“
„Já určitě ne,“ dušovala se Týna.
„No tak klid, co stresuješ?“

„Marceli, je to vaše,“ vrátila mi nález Kristýna.

„To ne, já si to nemůžu nechat.“
„Tak to dej Tobiášovi.“
„No to už vůbec ne, to… to ty prachy radši dám na charitu,“
pronesl jsem impulzivně.
Ani ve snu bych si nepomyslel, jak budou má, v afektu vyřčená
slova, brzo naplněna.

352
 20.

Všechny bankovky jsem nakonec s pomocí sběratele z Prahy

prodal těsně před Vánoci na aukci za velice slušnou cenu. Tobiáš
dostal malou část jako odškodné, objednali jsme Kristiánovi
rehabilitace v Kladrubech a zbylou sumu jsme s Kristýnkou věnovali
nadaci, která pomáhá matkám samoživitelkám v těžkých životních
situacích.

I když se Tobiášovi zatím nepodařilo překlopit Kristiánovu

orientaci na svou stranu, nevzdává se.

Já jsem se stal pevnou součástí nové rodiny, Majdu vozím do školy

jako o život a stávají se z nás postupně parťáci a příští týden jedeme
pro pejska.

Moje matka přijala novou roli babičky a téměř každý víkend je

u nás na dlouhé hodiny nakýblovaná.

A my z Kristýnou? Miminko zatím sice na cestě není, ale moc se

snažíme. Fakt hodně.

353
 Knihy Jaromíra Beránka

Když je život online

Denis je obyčejný městský floutek, nepříliš praktický a poněkud

lehkomyslný třicátník. Jeho život se však zcela obrátí naruby, když ho
osud obdaří pohádkovou výhrou v loterii.

https://eknihyjedou.cz/kdyz_je_zivot_online

Lásky 2. jakosti

Připoutejte se a nedýchat! Denisova nekonvenční jízda životem

tentokrát unikátním pohledem jeho a zároveň partnerky Martiny,
která má stejně jako on díky svým přešlapům občas zaděláno na
srdeční příhodu.

Věrnost až za hrob v jejich vztahu nečekejte, zakuste s nimi během

pár týdnů spoustu milostných kotrmelců a nakoukněte pod žhavou
pokličku milionářské domácnosti. Podávat se budou intriky, násilí,
zrada, ale naštěstí i přátelství, láska a intimnosti.

Volné pokračování novely Když je život online posouvá příběh

Denise a Martiny do dalšího levelu jejich společného a zdánlivě
bezstarostného života. Jenže jak to tak bývá, nic není zadarmo a i nad
nejblankytnějším nebem někdy pěkně zahřmí, k čemuž přispěje

354
i krásná a citově nevyrovnaná Vanda, zaláskovaný Filip, nezkrotná a
umanutá Tereza, manipulátor Šimon a v neposlední řadě i rádoby
andílek Marek. A co se může zamotat, to se stoprocentně zamotá.

https://eknihyjedou.cz/lasky_druhe_jakosti

355
 VE VÍRU HYPNOTERAPIE
Jitka Kačánová

Olega znám už několik let. Super chlapík, moc pěkně se stará

o svoji ženu a tři děti. Pokaždé, když mi o něm jeho žena vypráví, jak
si zase poradil s různými nástrahami života, které na každého z nás
občas dopadají, vnímám, že je to velice zralá osobnost. A vždycky jí
říkám, že se moc dobře vdala.
Jiná moje kamarádka mi popisovala, jak jí dělal hypnoterapii.
Vyprávěla mi, jak se v ní vrátila v čase do puberty a vyrovnala se
s nepříjemnými pocity, které v ní vyvolala podivná učitelka v té době
svým křikem a ponižováním.
Mám také pár vnitřních bubáků, a tak si říkám, proč to taky
nevyzkoušet. Volám Olegově ženě. Za tři hodiny můžu přijít. Je to
tak narychlo, až z toho cítím chvění u žaludku. „Neboj se,“ říká mi
kamarádka. „Bude to dobrý...“

Sedám si na židli a Oleg mě začíná hypnotizovat. „Při hypnóze se

odpojí racionální část mozku a pracuje ta emocionální, podvědomá,“
vysvětluje mi na začátku.
S naostřenou inteligencí čekám, co bude, nevím, nevím, jestli se
mu podaří mě zhypnotizovat. Myslím, že spíš než emocionální část
mám rozvinutou druhou polovinu mozku, někdy si připadám, že
přemýšlím jako muž. Jsem připravená.

356
 Přesto se však pomalu začínám nořit někam dolů a hluboko do
podvědomí.
Ještě předtím si zapsal, co mě trápí – myslím si, že jsem trošku
přecitlivělá, především, co se týče mě samotné, nemám daleko
k slzám, zvlášť když si myslím, že situace, ve které jsem, je ke mně
nespravedlivá, že jsem vlastně docela opuštěná a ztracená tváří v tvář
nemilujícímu světu.
Teď, když už jsem na vlně podvědomí, se mě začíná ptát.
„Vzpomeneš si, kdys ten pocit měla poprvé? Kde jsi? Kolik ti je
let? Co máš na sobě?“
Je to až neuvěřitelné. Vidím sebe sama, jsou mi čtyři roky a jsem
s mámou a s tetami a strejdy a sestřenicemi a bratranci na Hnačově,
rybníku u Klatov. Je krásný letní den, ležíme na dekách a občas se
zajdeme svlažit do vody teploučké jak kafe.
Mám na sobě oranžové plavky. Úplně jsem na ně zapomněla, ale
tenkrát to bylo něco. Byly to moje první plavky s podprsenkou.
Musela jsem si to vydupat, protože mamka se stejně nejraději
opalovala, kde to šlo, nahoře bez, a tak vůbec nechápala, proč chci mít
ty divné proužky neopálené bílé kůže, když nemusím. Když mi jsou
jen čtyři roky. Já už ale moc chtěla podprsenku. Nechtěla jsem běhat
jen tak v kalhotkách jak malá.
Bratranec Pavlík, je mu deset, mě zve, ať jdu s ním kousek dál
k molu, že mi něco ukáže.
Když tam dojdeme, řekne mi, ať tam počkám a dívám se, jak
přeplave celý rybník.

357
 Stojím a čekám, ale jsem moc malá na to, abych dokázala tak
dlouho udržet pozornost. Začínám se nudit, a tak se rozhodnu
k návratu zpátky na deku, k mámě.
Jenže… jenže jsem zabloudila. Chodím sem a tam uschlou ostrou
trávou a snažím se ji najít. Připadám si strašně ztracená, opuštěná,
myslím, že už mámu nikdy neuvidím. Jsem zoufalá a pláču.
Zasažená tou emocí pláču i teď před Olegem. Oleg mi jemně třese
s ramenem, jakoby ve mně kvrdlal všechny ty staré vzpomínky.
„Co bylo pak?“ ptá se. Cítím z něj účast a vím, že mi chce
doopravdy pomoc.
Asi po dvou nekonečně dlouhých a strašných hodinách potkávám
nějakého pána. Ptá se mě, jak se jmenuji. Vím jen, že jsem Išunka, ani
příjmení si nepamatuji. Navíc jsem tu u tety Lídy a strejdy Honzy.
Příjmení netuším, kde bydlí, nevím.
Pán si mě vysazuje na ramena a já se rozhlížím, jestli snad
nepoznám jejich chatu. V té době, v roce 1977, si teta se strejdou
pořídili tmavě modrou škodovku 105, tenkrát to byl ohromný hit,
říkali jí borůvka. Spíš podle barvy než podle čehokoliv jiného ji
poznávám a pán mě, uplakanou, přináší k tetě na chatu.
Pavlík mezitím připlaval zase zpátky, a když mě nenašel čekat na
břehu, všichni příbuzní včetně mámy si mysleli, že jsem se nejspíš
utopila.
Když mě tedy od chaty někdo donesl k vodě, máma mě nejdřív
zlíbala, pak mi dala na zadek a pak mě zase objímala a plakala štěstím,
že žiji.
„Kde jsi cítila ty emoce?“ ptá se mě Oleg.

358
 Docela snadno můžu identifikovat silnou bolest na srdci. Takhle
bolí ztracenost a opuštěnost.
„Co bys řekla té malé holčičce, aby se uklidnila, aby se už necítila
špatně?“ vede mě terapií Oleg.
Říkám si, že je všechno v pořádku, že mě nikdo neopustil,
nezradil, to jen já sama, z dětského nerozumu, jsem udělala tu chybu,
že jsem nepočkala na Pavlíka, jak jsme se domluvili, a proto jsem
zabloudila, ale že už je všechno v pořádku.
Pak jsem celou tu situaci ještě vysvětlila mámě, z pozice
ztraceného čtyřletého caparta, který to už nikdy neudělá. Všechen ten
téměř čtyřicetiletý stres pomalu odcházel. Ta malá holčička ve mně se
uklidňovala a nemusela už sebou dál pořád nosit tu tíhu strachu a
osamění.
„Co bolest u srdce, je to lepší? ptá se Oleg.
Nejsem žádná ezo-žena, ale reálně pociťuji, že bolest odešla. Cítím
se o hodně lehčeji a utírám si slzy…

***

„Co tu máme dál?“ dívá se Oleg do papírů.

„Mám hroznou tendenci radikálně ukončovat vztahy, nemáš mě
rád, ráda, tak je konec. A pak jsem zalezlá v takové až nepřátelské
ulitě, ze které nechci ani za živého Boha ven. A cítím, jak mi tvrdne
srdce, i když by vůbec nemuselo. Nechci té druhé straně dát žádnou
pozitivní emoci. Jsem na ni až lakomá, jako by mě ubylo nebo co,“
vyjevuji mu upřímně mysl.

359
 „Vzpomeneš si někde dál v čase, kdy jsi to zažila?“ ptá se Oleg.
Tak zrovna včera jsem se zamotala do takové hloupé hádky, která
vznikla z toho, že jsem neslyšela, co mi říká druhá strana, ale to, jak
mi celou tu situaci interpretuje mysl.
Ale dobře, jdu trošku dál to podvědomí.
Oleg se mě zase ptá, kde jsem, jestli venku nebo uvnitř, jestli jsem
sama nebo s někým, kolik mi je let…
Je mi dvacet jedna let, jsem se svým klukem Mírou, nehádáme se,
jsem jen strašně naštvaná. Když jsme spolu začali chodit, byl do mě
úplně blázen. Postavil by se na hlavu, jen abychom byli spolu. Byla
jsem úplně zaskočená tou mocí, kterou jsem najednou měla nad
druhým člověkem. Nikdy předtím jsem to nezažila. Jak ale šel čas a
Míra se dostával z toho milostného šílenství a reagoval adekvátně
tomu, já začala mít pocit, že už mě nemá tolik rád. A okamžitá reakce:
„Nemáš mě rád? Konec!“
V tu chvíli začal zase Míra šílet, jen abychom se nerozešli. Často
jsem se uklidnila, až když jsem ho dohnala k slzám. To byl pro mě
teprve ten pravý důkaz lásky. Lásky, kterou jsem takhle postupně
zabila…
„Jdi ještě dál,“ říká Oleg.
Jsem teď v rokycanském lesoparku, který se jmenuje Stráň. Je mi
dvanáct a jdu se svojí nejlepší kamarádkou Efsonkou ze střeláku,
pionýrského oddílu Mladých Svazarmovců, kde jsme stříleli ze
vzduchovek a házeli gumovými granáty do dálky a běhaly po lese.
S Efsonkou bydlíme v jednou domě, máme domácí telefony od
nás z pátého patra k nim do sedmého. Mají gramofon, na kterém často

360
posloucháme staré (v té době nové) desky Olympiku. Efsonka je
nejlepší kámoška, co jsem kdy měla, je milá, chytrá, vtipná, správná,
prostě supr.
O víkendu jsem byla pryč, nejspíš na Šumavě, kam jsme často
jezdili. Kdybych nebyla, šli bychom spolu na volné bruslení na zimní
stadion jako každou neděli.
Takhle ale šla s Renatou Burdovou – až mě zarazilo, že jsem si na
to jméno v hyponóze okamžitě vzpomněla, je to skoro třicet let…
Ten stejný pocit, ohromná bolest někde na solar plexu. „Tak dobře,
tak se můžeš kamarádit s ní. Je konec!“ říká si ta malá, žárlivá
puberťačka. A pak jsem se od ní odpojila, vnitřně jsem se schoulila do
sebe jako ježel s vystrčenými bodlinami a pak jsem s ní PŮL
ROKU nepromluvila. A nebýt její snahy se usmířit, i když nevěděla,
co se vlastně stalo, tak bych s ní možná nemluvila dodnes.

***

Oleg chce ale, abych šla ještě dál. Cítí, že to ještě pořád není ta
příčina, ten zdroj té žárlivé a vztahy ničící destrukce.
Je mi teď sedm let. Jsem venku na staveništi u naší bytovky
v Kynžvartu. Mám na sobě super, úplně nejlepší nejmilovanější
teplákovou soupravu mého dětství. Je světle modrá s bílým tenkým
proužkem, nohavice nejsou dole na gumu nebo stažené, ale jsou
střižené jakoby do kalhot. A hlavně ta mikina, s kapucí a kapsami.
Nevím, kde mi to kdo koupil, asi byla z Německa, ale jakmile mi
vyplula z podvědomí, vzpomněla jsem si, jak jsem se jí nechtěla za nic

361
na světě vzdát, že jsem si dokonce štupovala roztrhaná kolena a
odložila jsem ji, až když jsem z ní skutečně vyrostla.
Procházím tam sama a jsem naštvaná i vyděšená. Naši se zase začali
hádat a já raději utekla ven, protože jsem to nechtěla poslouchat.
„Jdi ještě dál,“ posunuje mě v čase Oleg.
Jsou mi dva roky, mám na sobě tmavě modré dupačky a bílou
košilku s krajkovým límečkem. Jsme v našem starém bytě
v Kynžvartu, stojím v kuchyni řešené do elka, máma něco poklízí do
kredence a táta stojí vedle u jídelního stolu. Máma je strašně krásná a
hubená, táta je také velice štíhlý, má na sobě světle hnědou nažehlenou
košili.
Zase se hádají. A já pláču. Bojím se, že se nemají rádi a že to je
konec. Mám takový nepříjemný svíravý pocit v trojúhelníku.
Teď Oleg chce, aby se vžila do kůže svých rodičů a mluvila s nimi,
řekla jim, co je potřeba.
„Když se mnou takhle jednáš, když jsi takhle až jako umanutý a
kritizuješ mě, mám pocit, že mě snad ani nemůžeš mít rád,“ říkám
jako máma tátovi.
„Ale to je právě to, že já tě mám tak strašně rád, že úplně šílím
z představy, že by sis našla někoho jiného, když jsem celý týden pryč
a přijíždím domů jen na víkend. Pak všechen ten chtíč a strach o tebe
vyhřezne v takový divný chování. Místo, abych byl v pohodě, jsem
v děsný křeči a všechno kazím… Rozumíš?“ vysvětluji jako táta
mámě.
„Jenomže já se tě pak úplně začínám bát. Jako bys ani nebyl můj
manžel, ale nějaký cizí zlý chlap,“ říká máma.

362
print-biwrina-margin-0

Je až s podivem, že nacházím ta pravá slova a vyjadřuji ty skutečné

pocity, které bývaly v jejich skutečném rozhovoru často schované pod
příkrov něčeho jiného.
Úplně vidím, jak to tátovi dochází a jihne.
„Co teď má říct nebo udělat máma?“ slyším Olegův hlas v naší
staré kuchyni.
Má mu říct, že ho má ráda a obejmout ho. Vidím, jak se objímají
a já, v těle malé holčičky chápu, že se mají rádi, že to neznamená
konec, že není po všem...
Vysvětluji to té malé holčičce, aby se nebála, že je všechno
v pořádku a že se její rodiče mají rádi, i když se můžou někdy škorpit
a dohadovat. Že to tak někdy bývá.

***

Pak se vracíme k Efsonce a k Mírovi. Chápu, že to tak nikdy

nebylo, že by mě neměli rádi, že to byl jen ten dětský strach, že je
konec...
„Už víš, co s tím máš dělat teď a do budoucna?“ ptá se Oleg.
Vím, že není potřeba ukončovat vztahy, okamžitě přecházet
z jedné extrémní emoce do druhé. Nezatvrdit se, ale raději si
vyslechnout druhou stranu a teprve potom, bez tady té malé vyděšené
holčičky v sobě, vnímat realitu takovou, jaká je.
Pomalu se probouzím z hypnózy k vědomí. I to druhé ložisko
bolesti nad žaludkem mizí.

363
 V klíně mám pět posmrkaných kapesníků, mokrou tvář i nos.
Oleg se usmívá a já tomu nemohu uvěřit. Obrazy z mého podvědomí
byly tak věrné a silné. A navíc jsem reálně cítila, jak se ty strachy a
běsy zmenšují až docela mizí.
Říkám si, jak je asi jiným lidem, kteří si prošli něčím mnohem
strašnějším. Jako když třeba jejich vlastní máma raději dělala, že
nevidí, že je zneužívá jejich otčím. A jak strašně vyděšené z toho musí
být to malé dítě uvnitř jich samotných, když já si nesla taková
traumata v podstatě z lapálií.
„Teď už budeš jak nový člověk,“ ujišťuje mě Oleg. Hned druhý
den jsem si to mohla prověřit v jedné situaci, která by se tak snadno
mohla proměnit v další hloupou hádku. A opravdu, jakoby zázrakem
se v ni neproměnila...

364
 Knihy Jitky Kačánové

Slavné pražské mordy

Straka, Hojer, Oplištil, Hepnarová, Fabiánová. Monstra v lidské

podobě posedlá touhou zabíjet. A Vranská, Janatková, Pražáková,
jejich oběti. Smutní hrdinové dvaceti stručných popisů nechvalně
proslulých vražd spojených s hlavním městem Prahou, o kterých si
však často povídali lidé po celé republice. Příběhů, nad kterými se
člověk může zamyslet, nakolik se podobná stvůra může ukrývat
v každém z nás.

https://eknihyjedou.cz/slavne_prazske_mordy
https://eknihyjedou.cz/slavne_prazske_mordy_2
https://eknihyjedou.cz/slavne_prazske_mordy_3

To mi hlava nebere!

Koks v řiti, rasistický Vinnetou, cynický Cimický, chlast, Johny a

Agáta, Naschválníček, spirála mlčení, válka a mír, doktor
Chocholoušek, vrtění šibenicí nebo zkažené ovoce v podobě školních
dětí bučících na skotského Kamaru na Spartě. A spousta dalších
absurdních situací dnešního světa, nad kterými člověku opravdu
zůstává rozum stát. No, ne?

https://eknihyjedou.cz/to_mi_hlava_nebere

365
 Upřímnost až na kost: Portrét spisovatelky Terezy Boučkové

Tereza Boučková patří mezi nejzajímavější autory současné české

literatury. I když toho o sobě prozradila sama ve svých knihách
opravdu hodně, tento portrét přináší stručné shrnutí její životní
i spisovatelské dráhy. A nechybí v něm ani zmínka o její nejžhavější
novince Bhútán, má láska.

https://eknihyjedou.cz/uprimnost_az_na_kost

366
 ODDĚLENÍ PSY
Petra Karasová

Světlo z pouliční lampy dopadalo na bílou peřinu. Skrz

zamřížované okno jsem se dívala na protější pavilon nemocnice. Proč
jen ten prášek na spaní nezabral? Otočila jsem se na druhý bok. Kolik je
asi hodin? Určitě už bude brzy ráno. Jenže v zimě jsou rána zahalena
tmou. Chtělo se mi na záchod, a tak jsem vstala a potichu, abych
nevzbudila Jitku, která byla se mnou na pokoji, jsem vyklouzla ze
dveří. Když jsem se o chvilku později vrátila a znovu si lehla do
postele, podívala jsem se na budík. Bylo šest, za půl hodiny nás přijdou
budit. Znovu jsem se zadívala z okna. Kolikátého vlastně dneska je? Jak
jsem špatně spala, tak mi dny splývaly. Že by dvacátého třetího? Určitě.
Dneska bych tu měla být třetí den.

To už se ale rozsvítilo světlo.

„Vstáváme, děvčátka,“ řekla s úsměvem sestra a hned šla o pokoj
dál.
„Dobré ráno,“ popřála jsem Jitce.
„Dobré, Peťul,“ odpověděla.
Vysoukala jsem se z postele a šla si omýt obličeji. V zrcadle jsem si
všimla, že mám pod očima tmavé kruhy. Aby ne, když už jsem už
skoro týden špatně spala. Převlékla jsem se a trošku učesala, když do
pokoje nakoukla znovu sestra.
„Za pět minut je snídaně, už jděte do jídelny.“

367
 V jídelně jsem si vzala hrneček a šla si nalít čaj. Nevím proč, ale
hrozně se mi třásly ruce a čajem z várnice jsem si trošku polila ruku.
Au, to pálí! Donesla jsem čaj k jednomu ze stolů a začala si mazat
rohlík máslem. Po jídle jsem se zastavila u sestry a ta mi do dlaně
vtiskla tři malé tabletky. Pod jejím dohledem jsem je zapila a šla na
pokoj. Jitka nám pustila svoje rádio, právě byly ranní zprávy.
„…dnes, přesně ve dvanáct hodin, začne pohřeb Václava Havla…“
Dál už jsem to nějak moc nevnímala. Smrtí Václava Havla to
vlastně začalo, hned druhý den se na Facebooku objevil příspěvek, kde
muž, kterého miluji, nasdílel fotku s ním, kterou jsem měla v albu
s Michalovými fotkami a u kterého bylo napsáno: „Muž, pro něhož
bije mé srdce“. Díky tomu se všichni Michalovi přátelé dozvěděli, že
jsem do Michala zamilovaná. Cítila jsem už dlouho, že se asi zase
zhroutím, ale tohle bylo to, co mě „dorazilo“.

„Vizita!“
Posadila jsem se s ostatními na chodbu. Naštěstí jsem byla na řadě
mezi prvními.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem lékaře.
„Dobrý den, slečno Karasová, posaďte se.“
Sedla jsem si naproti primářovi.
„Jak se vám spí, zlepšilo se to?“
„Ne, pořád spím špatně.“
„Buďte trpělivá, ten prášek potřebuje pár dní, než začne být
účinný.“
Přikývla jsem.

368
 „A co obavy, strach?“
„Už je to lepší, ale občas se mi rozbuší srdce, cítím takový tlak na
hrudníku a taky se celá klepu.“
Primář si něco zapsal do mého chorobopisu.
„Zkusíme při obtížích přidat jeden lék, který by ty stavy měl
eliminovat.“
„Děkuju.“
„Myslím, že bych vám na Štědrý den dal propustku, přespala byste
doma a ráno by vás dovezli. Ať si užijete Vánoce s rodinou.“
„Moc vám děkuji.“
Primář se na mě usmál. „Dobrá, je to všechno. Pěkný den.“
Vstala jsem ze židle a šla zpátky na pokoj.
Na pokoji jsem se na chviličku natáhla a kdyby někdo nezaklepal
na dveře, tak bych možná i usnula.
„Dále!“
Do pokoje vešla moje mamka.
„Mami! Co tu děláš, vždyť návštěvy jsou až od dvou?“
„Jsou, ale já se s primářem dohodla, že můžu přijít na návštěvu už
teď. Odpoledne mám ještě nějaké zařizování. Primář říkal, že ti dá
zítra propustku.“
„Já vím. Jsem za to ráda.“
„Tady jsem ti něco přinesla,“ vyndala mamka z tašky můj zápisník
a MP3ku. „Ať ti není dlouhá chvíle.“
„Díky, mami,“ schovala si věci do stolečku.
„Jak se cítíš, je to už lepší?“ zajímalo mamku.
„Trochu.“

369
 Chvilinku jsme si ještě povídali o nadcházejících Vánocích. Když
mamka odešla, pustila jsem si do uší klidnou hudbu z MP3ky a ještě
odpočívala.

„Oběd!“ volala z chodby sestra.

Šla jsem do jídelny a sedla si ke stolu. Byla puštěná televize, ostatní
se na ni dívali, přenášeli Havlův pohřeb. Snažila jsem se soustředit na
jídlo, ale nešlo to, ruce se mi chvěly, poléval mě studený pot.
„Sestři, já už nemůžu.“
„Je vám špatně?“
Přikývla jsem. Sestra odešla a za chvilku se vrátila.
„Vezměte si tohle,“ podala mi malou tabletku.
Spolkla jsem ji a vzápětí se mi zatočila hlava. Kdybych se neopřela
o sedačku, asi bych ležela na zemi. Sestra si toho všimla.
„Dobré?“ zeptala se.
„Už jo.“
„Jděte opatrně.“
Posadila jsem se zpátky na svoje místo a pomalu dojedla oběd.

Odpoledne jsem si četla časopisy a chvíli poslouchala hudbu

z MP3ky. Kolem páté nás sestra zavolala na večeři, po ní jsem zůstala
chvíli na jídelně a povídala si s další pacientkou Martinou. Když se
uvolnila koupelna, osprchovala jsem se a pak se šla dívat na televizi.
Vypadalo to, že všechno bude fajn, jenže mě opět přepadla úzkost.
Zapadla jsem do pokoje a rozplakala se. Copak nikdy nebudu mít klid?
Tma, noc. Jitka oddychovala ze spánku. Pozorovala jsem svit pouliční

370
lampy skrz zamřížované okno. Zítra je Štědrý den… budu si ho moct
užít? Kéž by!

Knihy Petra Karasové

Žila jsem s hlavou v oblacích

Ema je sedmnáctiletá středoškolačka, která si nerozumí

s nevlastním otcem. V době, kdy krize v rodině vrcholí a ona musí
odejít z domova na internát, pozná svou první lásku, staršího Michala.
Bezhlavě se do něj zamiluje a věří, že on k ní chová stejné city. Je ale
její láska opravdu opětovaná? Nebo je všechno úplně jinak?

https://eknihyjedou.cz/zila_jsem_s_hlavou_v_oblacich

Zakázaná láska

Dcera jihočeského šlechtice z rodu Rožmberků, čtrnáctiletá

Petronela, přijíždí do Nových Hradů, do kláštera, na vychování. Zde
potká novohradského knížete Miroslava. Petronela si k němu chodí
půjčovat knihy, ale vzájemná láska způsobí, že nedělní odpoledne na
zámku začnou oba hrdinové trávit jinak. Jenže rodiče mají o její
budoucnosti jiné představy. Jak dopadne příběh jejich zakázané lásky?

https://eknihyjedou.cz/zakazana_laska_2vydani

371
 JEŠTĚ NE!
Gabriela Kopcová

Ještě měla pár okamžiků na to,

aby naházela do tašky důležité věci.
Popadla peněženku, mobil,
pleny pro dítě…

Marcela Koutná se ještě neprobouzí. V nadcházejícím ránu však

měla spánek lehký jako peříčko. Byla schopná ihned zareagovat,
jakmile by se její půlroční dítě pohnulo či zavrnělo. Nakonec to nebyl
pláč malé Ivetky, co ji přimělo otevřít oči. Ještě nepřemýšlí o tom, co
ji vlastně vzbudilo. Slyšela, jak dítě pravidelně oddechuje, a tak chtěla
znovu rychle usnout. V ložnici bylo šero a venku za okny se válela
mlha. „Dnes stejně bude škaredě,“ brumlala si. „Ale přestalo pršet,“
došlo jí. „Fakt neleje!“ Po celý týden nebylo slunce k zahlédnutí.
Z nebe padaly proudy vody a vítr šlehal do oken. Možná to právě
vzniklé ticho, kdy kapky deště přestaly bubnovat do střechy, a vítr
ustal, ji vzbudilo.
Ještě se jí nechce moc hýbat. Pokusila se jen zpod pokrývky
nepatrně vysunout ruku, aby dosáhla na noční stolek. Vzala odtud
hodinky a položila je zase zpět, aniž se na ně podívala. To tak, bude
počítat čas, za jak dlouho Vláďa přijde z noční směny. Nebude
manžela hned po ránu vyhlížet z okna.

372
 Ne, ještě netuší, že i tak ze spaní nic nebude. V lůžku se jen líně
převalovala, hledala pro své mladé štíhlé tělo vhodnější polohu.
Vyčesala si rukou dlouhé vlasy zpod zad až nad hlavu, rozprostřela je
na polštář. Celá se uvolnila a ležela jakoby bez vlasů, bez těla. Ovšem
dlouho takto nevydržela. Snad proto, aby se zase našla, si sedla na okraj
postele.
Ne, ještě se nepokouší postavit na nohy. Mátožně narovnala
přikrývku v postýlce dítěte, ze sedu se protahovala a vychutnávala klid
kolem sebe. I když starý venkovský dům měl do klidu daleko.
Dřevěné trámy v něm strašidelně praskaly a venku, snad v celé vsi, se
rozštěkali psi.
Ne, ještě se nejde podívat z okna, co se děje. Vsunula nohy do
pantoflí a jen v noční košili přešla po pokoji. Okno bylo samý
květináč. Posunula je. Ale ani potom neměla dobrý výhled.
Ještě nemá nutkání jít ven. Když Vláďa nebyl doma, zamykala
dveře, jak se říká, na sedm západů. Nikomu by neotevřela. Nevytáhla
by paty. Jedině kdyby slyšela Vláďovo auto, jak přijíždí z noční
směny. To mu někdy vyšla naproti. Nevyběhla by ale ven v noční
košili. Vždycky narychlo něco přes sebe přehodila.
Ne, ještě se neodvažuje otevřít dveře, i když se oblékla. Stihla na
sebe natáhnout i dlouhé kalhoty, svetr. Naslouchala a pak tiše
odemkla. Vyšla přece jen na zápraží. Nějaký hukot se opravdu blížil.
Vláďovo auto to nebylo. „Snad někde v dálce nehřmí?“ chtěla vědět.
Bouřek se bála. „Anebo je až sem slyšet splav od řeky?“ zkoumala,
když hluk byl stále celistvý a nepřestával.

373
 Ještě neví, co se děje. Zrak jí špatně sloužil. Uši jako by nechtěly
nic slyšet. „Psi ale už přestali štěkat,“ uvědomila si. Přes všechen neklid
a vzdálený hluk jí neušlo jemné zašustění v trávě. Něco před ní na
dvoře zacinkalo, zazurčelo. V nízké trávě se zaleskl slabý pramínek
vody, o kus dál přitékal další.
„Není divu, že po velkých deštích je trávník propletený
pramínky,“ říkala si. A dál hleděla na ty blyštící se a zurčící copánky.
Ani nevěděla, jak se to stalo. Najednou stála na zápraží po kotníky ve
vodě.
Ne, ještě nezabíhá zpět do domu. Byla jak zkamenělá. „Řeka se
vylila,“zajíkla se. Konečně se pohnula a podařilo se jí za sebou zavřít
dveře. Vody i tak uvnitř přibývalo. Ze zaplavené kuchyně vycouvala
do ložnice, do sucha.
Ne, ještě nevolá o pomoc. Kdo by ji také slyšel? Jen naprázdno
hýbala rty. Z ložnice sledovala, kdy se voda dostane přes schody i tam.
Dostane, nedostane… Venku se znovu dalo do deště. Bože, co má
dělat?
Ještě nebere Ivetku z postýlky. Ještě měla pár okamžiků na to, aby
naházela do tašky důležité věci. Popadla peněženku, mobil, pleny pro
dítě… Byla zmatená, nevěděla, co z toho množství přidat. Nechala
tašku taškou a raději si na sebe navlékla sedačku pro dítě. Byla jen
látková, ale nosila se na těle vpředu, ne na zádech. Však dítě, když ho
k sobě přemístila, opřelo si o ni hlavičku a hned usnulo. Jako by ho
zase měla uvnitř těla. V bezpečí. V bezpečí? Ve starém domě
s nízkými stropy nemínila zůstat. Na tašku s věcmi nakonec

374
zapomněla, cestou ven si pouze svázala vlasy, obula holínky, oblékla
pláštěnku, protože déšť neustával.
Ještě neví, kam a jak bude před vodou utíkat. Zda se z domu od
řeky vydá do vesnice, anebo poběží na opačnou stranu, kde jsou
stráně. Nic nevěděla a stejně, voda rozhodla za ni. Nechtěla tomu
věřit, ale byla obklíčená. Jejich dům byl jak ostrov v moři. Do
mohutného proudu vody se nedalo vstoupit ze žádné strany. Měla
jedinou cestu úniku, a to vzhůru.
Ne, ještě nestoupá po schodech na půdu. Jejím prvním cílem bylo
se k nim po zápraží dostat. U domu se převalovaly velké kusy dřeva,
narážely do zdi jako torpéda. Málem se už chtěla vrátit, ale spásné
schody se přece jen zdály blíž.
Ještě není rozhodnutá, co na půdě udělá. Mohla by si chvíli
odpočinout, ale došla až k prosvětlenému okénku. Ne, vůbec
nepomyslela na to, že by se tím malým otvorem měla i s dítětem
protáhnout ven na střechu. Z výšek pociťovala víc než strach.
Strach nestrach! Na cihlové podlaze půdy se také objevil pramínek
vody. Nesplétal se v copánky. V dešti a okolním hukotu pádící vody
vypadal nenápadně a tiše se rozléval. Přesto ji děsil víc, než všechno
ostatní. Nemotorně se tedy protáhla okénkem a po čtyřech šplhala
vzhůru. Střežila se zvednout hlavu, pohled omezila jen na ruce, kde
by se mohla na hřebenu střechy chytit. Navíc dítě zavěšené na jejím
těle ztěžklo. Ale hýbalo se. Zřejmě i plakalo. V celé té vřavě jeho pláč
zanikal. I to málo však stačilo. „Zatím jsme naživu!“ usvědčovala se.
Ještě necítí odřeniny, modřiny, které si lezením udělala. Oddechla
si, až se posadila a opřela se o komín. Věděla, že nejhorší teprve přijde.

375
Copak hukot vody – tomu se dovedla bránit. Napínala uši, zda se
ozývá dítě. Ale jak se nekoukat? Děsila se pohledu dolů, co s ní výška
udělá. K jejímu překvapení se však výška nekonala. Vody bylo až po
střechu. Najednou si přála, aby měla pod sebou víc prázdna.
Vůbec netuší, jak dlouho nahoře vydrží čekat. Kdo přijde dřív?
Voda, pomoc? Soustředila se jen na jedno. Udržet se. Čas přestal
existovat. Tělo přestala cítit, ale nebylo to uvolněním jako ráno před
vstáváním. Příčinou byla zima a strnulost, jak se rukama křečovitě
držela, nohama zapírala. Jen v místě, kde se hýbalo přikryté dítě, ji to
hřálo. Odtud stoupaly, rozlévaly se a šířily se také praménky, jenže
hřejivé, hojivé. Splétaly se v copánky a rostly.
Ne, ještě nemá halucinace, a přesto jí střecha připadala jako
obrácená loď. Dům jako by plaval. Opravdu jen jako, anebo se
doopravdy posouval z původního místa? Ještěže kolem sebe
nenacházela žádný pevný bod, který by jí dal za pravdu. Znamenalo
by to neodvratný konec. I tak vše kolem bylo v neskutečném pohybu.
Proud vody by nikdo nepřekonal ani na loďce. Snad by záchrana
mohla přijít z výšky. Z výšky…?
Ne, ještě nevidí helikoptéru, ale určitě ji před chvílí zaslechla.
Pocítila naději, ale neměla sílu zvednout hlavu a přesvědčit se, jak je
od ní daleko. Neměla sílu vstát a mávat, či jinak na sebe upozornit.
Zřejmě ale o ní i o dítěti věděli. Možná tam nahoře je s pilotem
i Vláďa, napadlo ji.
Ještě neví, kdo je jejím zachráncem, ale někdo ji upoutal na
záchranný pás. Měla by zavřít oči, než začnou stoupat na laně do
výšky, dělala si starosti. Chtěla to udělat, ale oči ještě víc otevřela. Jen

376
co je helikoptéra všechny zvedla o pár metrů, dům se opravdu pohnul.
Kus popojel, rozestoupil se a střecha se propadla dovnitř, jak do jícnu.
Vše zmizelo pod hladinou. A ve výšce nad hukotem vody i přes rachot
helikoptéry slyšela víc a víc blahodárný živoucí pláč svého dítěte.

377
 Knihy Gabriely Kopcové

A co tvůj mobil?

Patnáct krátkých povídek ze současnosti, mapující mezilidské

vztahy, zejména manželské a milenecké. Jejími hrdinkami jsou
moderní mladé ženy, živočišné a rozkošnické, plné závratných
hlubin. Autorka knihu doprovodila barevnými kolážemi, neboť je též
výtvarnicí.

https://eknihyjedou.cz/a_co_tvuj_mobil

Vesmírníčky na dobrou noc

Vesmírníčky na dobrou noc neboli také Pohádky o planetách se

budou dětem nejlépe číst, když se setmí a nad nimi se objeví hvězdné
nebe. Tehdy nastává ta pravá chvíle pro pohádky, obzvlášť když se
může vybírat z takových tajemných názvů planet, jako jsou například:
Vodněnka, Živáček, Tančilka… Každopádně ty vzdálené světy
obývají podivní tvorově, které neobvyklým výtvarným pohledem
ztvárnila sama autorka.

https://eknihyjedou.cz/vesmirnicky_na_dobrou_noc

378
 PTAČÍ HLAS
Miroslav Kraft

Nevím, jak začít. Ale protože se asi unavil a neslyším ho, dopisuji
řádky ve svém deníku. Vlastně to ani není deník, jen takový
poznámkový, víceméně pocitový blok. Pokud tohle nějak špatně
skončí, dám to na internet, abych varoval ty, které něco podobného
potká. Snad aby byli připraveni…
Ostatně to, co chci napsat, nejsou jenom pocity, ale realita. Tak
tedy: jmenuji se Pavel Charvát. Za dva měsíce mi bude osmnáct a
mám před maturitou. Momentálně se cítím hodně unavený. Dost se
učím, pořád opakuji. Mám strach, že mi paměť bude vynechávat, že
zapomenu všechny matematické zákony a poučky, že ztratím logické
myšlení, že mi vypadnou z hlavy všechny vědomosti z literatury,
slovíčka z angličtiny a zákonitosti z fyziky.
Skončím jako můj starší bratr. Ta představa je mučivá.
Na druhé straně alespoň jeden z naší rodiny musí zůstat normální
a stát se průměrným člověkem. Mému bratrovi to nevyšlo.
Ale od začátku: můj bratr Jan, říkali jsme mu Honza, se před
maturitou sesypal. Odvezli jej do psychiatrické léčebny a je tam
dodnes.

Všechno to začalo před třemi lety. Bydlíme na staré hájovně u lesa

nad malým městečkem, kde je jediná střední škola – místní
gymnázium a továrna na cosi, co je potřebné pro letecké motory. Naši

379
rodiče se sem přestěhovali z Prahy, protože už jim lezl na nervy ruch
velkoměsta. „Je to výtečná terapie,“ říkala máma, když vyměnila práci
na ministerstvu za místo v kanceláři již zmíněné továrny. Táta zůstal
u svého zaměstnání. Je mašinfíra.
Můj bratr Honza vášnivě miloval přírodu. Pro něho bylo
přestěhování hotový ráj. Učil se znát každého živého tvora podle
hlasu, zabarvení srsti, peří a podle stop jako nějaký lovec. Všechno si
fotografoval a měl na facebooku spousta příznivců. Dokonce vyhrál
nějakou soutěž v ornitologickém kroužku za náš okres.
Honza byl stejně mnohem chytřejší a vnímavější než já. Stačilo
mu například jednou přečíst text a už si jej velmi přesně uchoval
v paměti. Měl téměř geniální mechanickou paměť. Gymnázium
zvládal na jednotky a dvojky.
Potom to ovšem začalo. Zkraje si stěžoval, že ztrácí paměť. Dva
měsíce před maturitou začal strašně dřít. Učil se vždycky celé
odpoledne a večer do noci. Všechno si ověřoval z několika zdrojů.
Nevěřil učebnicím ani internetu. Do místní knihovny si nechával
zasílat publikace na dané téma z MVS (meziknihovní výpůjční
služby) a informace stále porovnával. Probouzel se ze spaní,
rozsvěcoval malou lampičku a s knihou nebo s telefonem v ruce
odříkával jednotlivé pasáže. Potom informační zdroj zaklapl a snažil
se dané téma zopakovat. Ale to už zapomínal. Chytal se za hlavu,
znova otevíral knihu nebo telefon a znovu četl text.
Opět zavřel knihu a zarytě mlčel. Nebo vztekle odhodil telefon a
zase mlčel. Vypadal jako náměsíčný a několikrát jsme se pohádali.
Jeho předříkávání a nadávky, kterými se častoval, mě probouzely ze

380
slastného spánku a navracely do vědomí. Máma mi ho dávala za
příklad, ale táta mu vždycky vynadal, že v noci má spát a ne blbnout.
Jednou v noci mě zase probudila bratrova lampička. Převrátil jsem
se na druhý bok abych mu vynadal, ale Honza mě nenechal. „Už ho
zase slyším,“ řekl polohlasně způsobem, jakým jsme se už jako malí
kluci domlouvali, aby nás naši neslyšeli.
Posadil jsem se. Honza nebyl v posteli. Stál u otevřeného okna a
zíral do tmy. Nejprve jsem si myslel, že pozoruje něco na kraji lesa,
i když v té tmě to bylo zcela nemožné.
„Co tam, proboha, ty vole, vidíš?“
Zakroutil hlavou: „Nevidím, ale slyším.“ Měl zvláštní zemdlelý
hlas. Byl to hlas úplně cizího člověka. „Toho ptáka,“ řekl.
Překvapilo mě, že ho neidentifikuje. Byl přece vždycky tak přesný
v označování druhu.
„Jakého ptáka, proboha. Co blbneš?“
„Copak ho neslyšíš?“ Udělal pomlku a já jsem tehdy poprvé
vzdáleně uslyšel něco jako: fi,fi,ta,ta,ta. Lépe ten zvuk nebo hlas
vyjádřit nedovedu. Bylo to slyšet hodně daleko, a přece to nějak
souviselo s přítomností mého bratra. Jako by se ten hlas od něho
odrážel a přicházel do našeho pokoje právě jen skrze něho. Stal se
doslova zvukovým mediem, bez kterého bych vůbec onen ptačí hlas
neslyšel. Něco jako zesilovač mobilního signálu, napadlo mě tehdy.
„Navštívili nás mimozemšťané a vybrali si tě jako tlumočníka,“
uškliboval jsem se tenkrát, ale do smíchu mi vlastně nebylo. „A jaký
je to vlastně pták?“

381
 „Nevím, vůbec nevím, co je to zač. Něco takovýho jsem nikdy
neslyšel. Ale hlavně nedokážu pochopit, že vůbec nespí. Slyším ho už
druhý týden pořád, ve dne a v noci mě budí.“
A najednou úplně změnil způsob řeči. Hovořil rychle, přerývaně,
zmateně: „To že nemohu spát, způsobuje on. Pořád mě pronásleduje.
Krade mi veškerý čas. Je jako osud, který mi nemilosrdně odměřuje
okamžiky, které mi zbývají do konce.“
„Do konce čeho? Co to meleš?“ Jeho děs mě začínal ochromovat
jako virus.
„Do konce všeho. Všeho toho zmatku, toho neklidu, možná
celého světa, možná jen mého světa,“ obrátil se ke mně. Ve sporém
světle lampičky jsem viděl jeho utrápenou, ztrhanou tvář, tolik
nepodobnou devatenáctiletému klukovi, a zpocené urousané vlasy.
Měl zcela rozepnutý pyžamový kabátek, jako by právě svým
poodhaleným tělem přebíral onen ptačí signál. Byl hubený, Honza
byl vždycky hubený, ale tehdy ve mně jeho vychrtlá přihrbená
postava poprvé vzbudila obavy o jeho zdraví.
„Tohle tě přece nemůže budit,“ řekl jsem. „Je to neznatelný, skoro
neslyšitelný, někde daleko v lese.“
Zavrtěl hlavou. „Nemáš pravdu. Před školou máme park a on tam
takhle debilně pípá celej den. Vždycky když jsem vyvolaný, pípá tak
hlasitě, že se nemůžu vůbec soustředit. Nemůžu přemýšlet. Normálně
mě ten parchant pronásleduje.“
„Blbost,“ oponoval jsem mu. „Je to jen pták stejného druhu, který
žije v lese i v parku.“

382
 „Takový hlas nemá žádný pták,“ řekl. „Znám je. Znám je všechny
a tenhle je něco extra. Nějaký kříženec, mutant nebo co,“ pousmál se
vlastní myšlence. „Je hrozně vitální. K neutahání. Pořád ho slyším.
Kam se hnu, je za mnou.“
Zamyslel se. „Kdybych byl jako on, nemusel bych vůbec spát.
Věnoval bych se ještě intenzivněji opáčku. Všechno, úplně všechno
bych uměl lépe.“
„To by taky bylo to poslední, co bys udělal. Cvoknul by ses.“
Zakroutil hlavou a do rána už neusnul. Poznal jsem to na něm
druhý den. Byl jako po flámu.
Všechno potom vzalo rychlý spád. Každou další noc stál Honza
u okna a díval se do tmy. Fi,fi,ta,ta,ta se ozývalo snad už jenom v jeho
fantazii. Deset dnů před maturitou si vzal Honza tátovu vzduchovku
a začal nemilosrdně střílet naše slepice a křičel, že ho v noci budí. Což
byl samozřejmě nesmysl, protože slepice spaly, jak se na kur domácí
sluší. Máma se snažila jeho chování omluvit, hovořila o stresu a
předmaturitní neuróze, ale táta zavolal doktora. Ten píchl Honzovi
uklidňující injekci a upozornil rodiče, že to není zcela běžná reakce
na přepracovanost, a pokud by se to opakovalo, je nutná odborná péče
psychiatra. Druhý den večer Honza vyskočil v pyžamu z okna a hnal
se do lesa. Stěží jsme ho s tátou našli. Zuřivě prohledával houštinu a
něco si nesrozumitelně mumlal. Do ústavu jej odvezli ještě tu noc.
Dnes už mu rozumím. Pod postelí mám vzduchovku. Přinesl jsem
ji z garáže, ještě než naši přišli z práce. V nočním stolku mám
krabičku diabolek průměr 4,5 mm. Týden jsem pořádně nespal.
Všude ho slyším, na nic se nedokážu soustředit. Píši tento deník dnes

383
ráno a cítím se strašně unavený, vyčerpaný a zoufalý. Je teplé
květnové počasí a se zavřeným oknem se nedá spát. A celou noc mě
budilo fi,fi,ta,ta,ta.
Odpoledne se to rozhodne. Buď on nebo já. Musím ho zabít.
Musím! Najdu ho a zastřelím…Večer dám tenhle zápis na facebook.
Plán B si nepřipouštím. Co udělám, když ho nenajdu?

Kniha Miroslava Krafta

Květoslaví

Rodiče sedmnáctiletého Martina Wolfa koupí faru na víkendovou

rekreaci. Na její půdě objeví zápisník faráře z let 1914-1918.
V nedaleké oboře jsou tři kříže a Martin je blonďák. Zdánlivá
nesouvislost může být pro něho osudová. Zamiluje se do Simony a je
vtažen do událostí, které se odehrály v dobách jejich pradědů.
Romantický příběh s lehce erotickým konzumem, hororovou
minulostí a válečnou zkušeností předků naplňuje čtenáře poznáním,
že každý z nás může mít prarodiče, kteří vrhají temné stíny.

https://eknihyjedou.cz/kvetoslavi

384
 SCRABLE
Věra Krpálková

„Silný jako kmen dubu, hořký jako zrada a černý jako půlnoc nad
pouští. Přesně, jak ho máš rád,“ řekla jsem a položila šálek kafe svému
muži na stůl.
Pro sebe jsem připravila sváteční kafíčko. Se šlehačkou a špetkou
vanilky. Posadila jsem se proti němu, mezi sebou hrací desku scrablí,
a se zájmem sledovala, jak pečlivě rovná před sebe písmena do hry.
Věděla jsem, že z nich už dopředu vybírá a kalkuluje všemožné
varianty slov.
Mé oči se odpoutávaly od reality a jak nabývaly zasněného výrazu,
milý a pobavený úsměv na mých rtech se stával nostalgickým a
dojatým.
Co všechno jsme spolu zažili? Kolik se toho stalo, co nás dva
směřovalo právě k tomuto okamžiku…

Milovali jsme se. Ó, jak moc jsme se milovali! Pak se naše láska na
několik let utopila v moři práce a povinností. Stala se jaksi
automatickou. Jistě, někde tam s námi stále byla, ale neměli jsme čas
ani sílu ji vnímat, zahlceni starostmi, událostmi, problémy…
Paradoxně najednou a zároveň nepozorovaně se kamsi schovala.
My se utápěli v malicherných zbytečnostech, předstírali zdání
normálnosti, statečně se snažili nebýt alergičtí na drobné nedostatky
toho druhého.

385
 A pak nastalo jakési duševní vyčerpání a rezignace. Žili jsme vedle
sebe. Potřebovali jsme se i nechtěli se současně...
…a ptali se, jak dlouho ještě budeme spolu?
Ani nevím, kdy, čím nebo jak se to změnilo..., najednou je s námi
opět láska. Silná, krásná a hluboká. Láska spojená s vděčností, že máme
jeden druhého.
A tak tu právě teď sedíme…
…a užíváme si společnou odpolední chvíli.

Naházela jsem před sebe svá písmenka a řekla: „Počkej na mě!

Nikam neuteč! Dojdu nám ještě pro sušenky ke kafíčku.“
Zvedla jsem se.
I když jsem se snažila ignorovat bodnutí v koleně a loupnutí
v kříži, sevřela jsem bolestí rty.
Všiml si toho.
„Zase se blíží bouřka,“ konstatoval a, jak jsem ho míjela, poplácal
mě po ruce.
„Bouřka mě zabrzdí, ale nepřemůže, brouku,“ řekla jsem
chlácholivě a přemýšlela, jestli uklidňuji sebe, nebo svého muže.
Na důkaz, že jsem v pořádku, jsem ho pohladila. Vlastně to ani
nebylo pohlazení. Jen na chvíli položená ruka na jeho temeni.
Důvěrné gesto, takový krátký letmý dotyk.
On mě ve stejnou chvíli vzal kolem boků a lehce mě k sobě
přitiskl.
Byla to jenom chvilka. Okamžik něžnosti.
Stalo se to vůbec?

386
 Než by si nezaujatý pozorovatel stačil všimnout toho vteřinového
projevu naší náklonnosti, šla jsem už dál kolem stolu a začala ho
popichovat: „Děláš si starosti? Bojíš se, že tě dnes roznesu na
kopytech?“
„Řečičky, řečičky... Raděj ukaž, co umíš.“

Začala jsem slovem míč a myslela si: „Oba už předem vyhráváme.

Protože ve finále je jedno, kdo bude mít na konci hry víc bodů.
Trávíme tento čas spolu a tím se stáváme oba vítězi.“

Skládali jsme písmenko po písmenku, popíjeli kávu.

Přes červenou plochu položil písmena L, A a Ť.
„Lať. 7 plus jedna, plus jedna je 9 a krát 2 je 18 bodů,“ počítal a
pečlivě zaznamenal výsledek do bloku.
Bylo to pro mě dobré. Nedávala jsem však svoje nadšení najevo.
Zatím ne.
„To jde, miláčku, že jo?“ mrknul na mě šibalsky, spokojený sám se
sebou.
Tohle se mi na něm odjakživa líbilo. Protože když na mě
sebevědomě mrkne, vypadá to tak sexy!
„Nikdo jiný, než ty neumí tak hezky hříšné mrkat, Vašíčku,“
zavrním. „Ale to ti není nic platné. Dívej se, gratuluj a počítej bodíky.“
Načež jsem za jeho slovo lať dala písmena O, V a Ý a tím propojila
dvě červená pole.
„Laťkový. Hmm, to ses vytáhla. To je těch 9 plus 4 a třikrát 1,
dohromady 16. To celý dvakrát… takže 32. To se mi na téhle hře

387
líbí,“ prohlásil. „Protihráč pomáhá soupeři k lepšímu a rychlejšímu
výsledku.“
„Důkaz, že se vzájemně potřebujeme,“ poznamenala jsem a
vybírala další písmena.

Měla jsem něco v hlavě a chystala se to právě udělat, když mě

Václav předešel.
„Pusa! Co to je pusa!“ řekla jsem pohrdavě. „Získal jsi pitomých 5
bodů, a přitom zacpal místo, kam jsem chtěla jít já! Podívej se na to,
udělala bych tady…,“ vysvětlovala jsem horlivě svou strategii.
Smál se: „Jeden plán nestačí, drahá. Musíš mít připravených víc
možností, abych tě nezaskočil. Umět přehodnotit situaci, ne se držet
původního plánu za každou cenu jak žvýkačka zašlapaná do koberce.
To máš jako v životě.“
„Tys mi tam vlez,“ obvinila jsem ho znovu a nevšímala si jeho
dobře míněné rady. „Na to místo jsem chtěla jít já!“
„Vymysli něco jiného,“ radil.
„Tobě se to říká,“ držela jsem se neústupně svého a rychle počítala.
„Měla bych… 26 bodů,“ litovala jsem kňouravě ztracené příležitosti.
„Nezlob se, holka. Zlost zatahuje přes mozek rolety. Stane se
neprůchodný. Žádná myšlenka dovnitř, žádná myšlenka ven. Dej
tomu prostor, přijmi, co se stalo, a… vymyslíš ještě něco lepšího.“
Věděla jsem, že má pravdu.
Nakonec, tohle se mi na něm odjakživa líbilo. Miluji, že je takový
klidný a rozvážný. Slovo moudrý by asi znělo nadneseně, ale
rozhodně je chytrý.

388
 Přestala jsem si pomyslně rvát zoufalstvím vlasy a nápad byl tady.
Využila jsem na hrací desce už položené slovo, ve kterém bylo U, a
do kříže k němu složila přídavné jméno Rudolfův.
„Jó, Rudolf!“ vzpomněl si. „Dnes jsem s ním mluvil.“
„S Rudolfem? Jak se má?“
„Jak jinak se může mít, než císařsky,“ odvětil a potutelně se zasmál
svému vlastnímu vtipu.
„Zatímco ty se máš po svém jmenovci pouze jako kníže, viď,
Václave?“ popíchla jsem ho, ale hned se vrátila k tomu, co mě zajímalo
víc. A to byly novinky od našeho syna Rudolfa.
„Povídej! Co je u nich nového?“ přerušila jsem netrpělivě hru.
„Všechno při starém. Mám pozdravovat. Jó a na chvíli jsem si vzal
k telefonu Majdu.“
Při poznámce o naší vnučce jsem se usmála.
„Byli dnes prý s její druhou třídou v planetáriu. Já se ptám, jak se
jí tam líbilo, a ona brebentila ostošest...“ zasmál se potichu, jen tak pro
sebe, a jak přivřel oči, vytvořily se mu vedle nich roztomilé vějířky
vrásek.
„Říkala, že viděli hvězdy a planety a povídali si o letech do
vesmíru,“ pokračoval, „tak se jí ptám, jestli si pamatuje nějakýho
kosmonauta. A víš, co mi na to ta malá rozumbrada řekla?“
V němé otázce jsem zvedla obočí a povzbudila ho v pokračování
pokývnutím hlavy.
Napínal mě a oddaloval pointu tím, že zopakoval otázku: „Víš, co
mi Majda řekla? Prý si to přečetla na nástěnce. ‚První kosmonauti ve

389
vesmíru, dědečku,‘ parodoval vnučky vysoký hlásek, ‚první kosmonauti
byli Armstrong a Džadžarin.‘“
„Slyšela jsem dobře? Opravdu řekla Džadžarin?“ řvala jsem smíchy.
„Jo, fakt si chudáka Gagarina přečetla anglicky.“
Zavrtěla jsem hlavou, utřela slzy, které mi smíchy vyhrkly z očí, a
ještě se pochechtávajíc, začala se věnovat znova písmenům.

Jedno slovo, druhé a pak: Mácha. A zrovna přes pole, které násobí
body za slovo třikrát.
„Skvělý! Mácha… 2, 4, 6, 8, 9, krát 3. To je 27. Ale počkej, neraduj
se předčasně…“ a přidal na konec písmeno L. „Slovo máchal mi
udělá... dvakrát 3 je 6, takže 6 navíc k 27, to je 33 bodů.“
Ale já měla V a Y, takže jsem je dala dopředu a měla jsem vymáchal.
„Co říkáš tomuhle?“ tvářila jsem se vítězoslavně jak Napoleon před
tažením na Moskvu.
Ale Václav nic. Tvářil se, jako by ho to nezajímalo, a počítal.
„Vymáchal. 4, 5, krát 3 je 15 navíc, takže celkem… 48.“
Zapsal číslo do mého sloupce a nevzrušeně, jako kdyby kouzelník
tahal šátky z klobouku, vybral ze své zásoby písmena E a N.
„Nevymáchal, to je…“ pokračoval, jako kdyby dělat slova s tak
vysokým součtem bylo na dennodenním pořádku. „48 plus 6 se rovná
54, a to celý třikrát, protože jsme propojili dvě trojková barevná
pole… takže celkem 162 bodů.“
Těch 162 bodu slabikoval schválně jak slaboduchému mrněti a
šklebil se na mě.
Sto šedesát dva, páni!

390
 Ještě by šlo to dlouhatánské slovo prodloužit samohláskou na konci
a udělat tak jinou osobu. Na to jsem však neměla ani A ani O ani
měkké nebo tvrdé Y.
Co teď?
Vytvořila jsem rychle slovo na druhé straně plochy. Jakékoli, co
nejdelší jsem svedla, jen abych vyměnila co možná nejvíc kartiček a
zvýšila si tak svoje šance. Naklonila jsem se blíž k teď už povážlivě
řídnoucí kupce náhradních písmenek. Ležely otočené lícem dolů a já
nad nimi držela ruku v naději, že mi snad ukážou, co jsou zač. Snažila
jsem se, jak Bystrozraký v pohádce, propálit je svým pohledem.
Prokouknout je. Zjistit, co na nich je napsáno. Kde jsou ta písmena,
která právě potřebuji? Pekelně jsem se soustředila. A pak, jako by šlo
o tarotové karty, jsem se nechala vést svou intuicí.
Lup, lup, lup, lup...
Vytáhla jsem si písmena B Ř D a …O.
Nejraději bych tančila na stole!
„Hurá, hurá, hurá!!!“ křičelo to ve mně, ale navenek jsem se snažila
udržet nic neříkající poker face.
‚S tímhle obličejem můžu rovnou do Monte Carla,‘ chválila jsem
se v duchu přehnaně a očekávala rozsudek.
Co udělá Vašek? Má potřebnou samohlásku jako já a předběhne
mě?
Chvíle napětí… bloudil rukou nad svými písmeny a já se klepala,
zda mi uštědří ránu a dokončí to slovo sám.
Zatajila jsem dech.

391
 Buď ho to nenapadlo, ale o tom pochybuji, nebo opravdu ty
samohlásky neměl. Protože pokračoval někde úplně jinde, jiným
slovem, na druhé straně hrací plochy.
A mám to v kapse!
Vítězoslavně jsem položila svoje O nakonec dlouhé řady, nyní
tvořících slovo nevymáchalo.

Zasmál se a pokýval hlavou: „Tak se ti to povedlo! Gratuluju. To

máš tři krát tři body plus, takže… 177 bodu! Bezvadný!“ radoval se se
mnou.

Výsledek napsal pečlivě do notesu a ukázal na kus toho

dlouhatánského slova – mácha – zachechtal se.
„Pamatuješ, jak jsme byli na Mácháči?“
„Jak jsme zapomněli ke stanu kolíky a tyče?“
„Jo! To byla jedna z nezapomenutelných dovolených! Jak jsme si
museli poradit bez nich! Našli jsme pevné klacky, větve, vyžebrali na
vedoucím kempu pevný provaz a vypnuli stan mezi stromy. Jen jsme
nevěděli, že zrovna mezi těma stromama vede cesta na záchodky,“
vzpomínal a očividně se dobře bavil. „Jo, jo. V noci pak, jak po nás
všichni šlapali, viď? Zamířili si to na záchod a plác ho, zakopli o náš
stan…“

Přestala jsem poslouchat, co říká, a vnímala jen jeho hlas. Byl stále
plný síly, optimismu a lásky.

392
print-biwrina-margin-0

Moje oči zabloudily k jeho šedivým vlasům a sklouzly k našim

vrásčitým rukám…
…a já cítila vděčnost, že si užíváme společné chvíle.
Vždyť nevím, jak dlouho ještě můžeme být spolu.

Napadlo mě: ‚Mám štěstí. Ohromné štěstí, že jsem mohla prožít

život zrovna s tímhle mužem!‘

(z knihy V čase)

Kniha Věry Krpálkové

Nejvzácnější vzpomínky

Vezměte do ruky knihu Nejvzácnějších vzpomínek a pojďte se

spolu s námi zastavit..., zavzpomínat na dětství, život a na maminku.
Tato kniha krátkých poetických povídek vznikla jako dárek pro
naši maminku k jejím devadesátým narozeninám podle námětů mých
a mé dcery.
Ať slova Vzpomínek pohladí duši vaši i vašich maminek.

https://eknihyjedou.cz/nejvzacnejsi_vzpominky

393
 NEŘÍKEJ TO MÁMĚ
Tereza Krupová

„Slečno Kolmanová,“ usmívá se na mě doktorka, „jste těhotná!“

Polije mě horko. „Těhotná? Jak jako?“
„Jen se podívejte,“ pokývne bradou na monitor přede mnou.
Na obrazovce je šedá šmouha, ve které se nedokážu orientovat.
Tím, jak ve mně ultrazvukem pohybuje, obraz neustále kmitá.
„Zde vidíte dělohu,“ ukazuje prstem a zpomaluje pohyb. V té šedé
šmouze na mě vykoukne černé kolečko a v něm bílý nezřetelný
obrazec. Obraz se ustálí. „A tady se díváte na miminko,“ komentuje
vesele.
„Copak nemáte radost?“ zeptá se po chvilce. „Vždyť jste se
s partnerem snažili počít, nemám pravdu?“ upřeně se dívá na monitor.
Je mi zima a tlak v podbřišku mi začíná být nepříjemný. Vlastně celá
poslední minuta mi přijde dost nepříjemná.
„To ano. Snažili jsme se asi dva roky.“
„Člověk míní, život mění. Případů, jako jste vy, kdy se párům
podařilo počít až poté, co se přestali snažit, mám plnou kartotéku,“
směje se.
Podá mi papírové ubrousky na utření a pobízí ke stolu, kde spouští
nekonečný vodopád slov. Sedím před ní jak opařená. Vnímám sotva
třetinu toho, co mi se zářivým úsměvem povídá.
Já a těhotná? Teď?

394
 Zavřu za sebou dveře do kabinky, konečně můžu na chvíli
vydechnout. Sednu rychle na židli, potřebuju to rozdýchat. Ve
zpocených dlaních svírám fotku z ultrazvuku, papíry a letáčky, které
mi doktorka vlepila.
„Další,“ volá sestřička a já si uvědomím, že blokuju jednu
z kabinek. Rychle se nasoukám do riflí, hodím přes sebe bundu,
papíry neohrabaně nacpu do kabelky a pádím pryč.
Venku se do mě opře studený vichr. Zapnu se a mířím k bílé
škodovce.
„No konečně. Čekám tu celou věčnost,“ vzdechne otráveně
Denisa.
„Promiň, trochu se to protáhlo.“
„Nějaký problém?“ prohlídne si mě prozíravě.
„Hodně lidí.“
„Já myslela, žes byla objednaná.“
„Nějaký akutní případ nebo co,“ protočím na ni panenky a
připoutám se. „Jedeme?“
Denisa nastartuje, zařadí se za vyjíždějící auta a volá kolegovi
z práce.
Zvoní mi telefon, mrknu na obrazovku. Neznámé číslo.
S nezájmem nechám telefon ladem. Ségra právě dovolala a zesiluje
rádio.
Po chvilce mi zvoní telefon znovu.
„Kdo tě tak otravuje?“ tázavě se na mě podívá.
„Nevím. Neznámé číslo neberu,“ pokrčím rameny.
„Další taková,“ zakroutí nechápavě hlavou.

395
 Ve městě jsme se zdržely déle, než jsme počítaly. Denisa byla navíc
kvůli práci neustále na telefonu, a abychom tam nestrávily celou
věčnost, střihla jsem si menší roli její asistentky. Potřebovala
vyreklamovat televizi a vrátit balíček. Nikdy bych neřekla, jak může
být osobní trenérka dorostu a mládeže tak vytížená. Prý se blíží
závody a jakožto částečná organizátorka má spoustu vyřizování.
Chápala jsem. Mou asistencí se odvděčila pozváním na oběd, takže
jsem brblat ani nemohla.
Odpoledne se na oplátku pozvala k nám, jelikož prý chtěla
vyzkoušet nový kávovar. Samozřejmě, že jsem věděla, že to jen
záminka, aby se mohla dívat na zápas. Svou televizi má – překvapivě
– pokaženou. Její společnost mi ovšem nevadila. Znamenalo to, že tak
alespoň nebudu se svými myšlenkami sama.

„Cácorko, máš tu ty papíry, nezapomeň na ně, jasné?“ vytahuju

složky z kabelky, zatímco se Denisa zabydlela na gauči.
„Co bych bez tebe dělala,“ zvolá tak trochu nezaujatě a v zápětí se
ozve vzrušený výkřik komentátora.
Klíče zachrastí v zámku. „Dáš si kafe? Zrovna stojím u kávovaru,“
zvolám na Davida.
„Jasně. Dej mi minutku,“ dveře od záchodu prásknou.
Nakrájím bublaninu, co jsem včera pekla, a sednu si ke stolu.
Denisa vepluje do kuchyně, vezme si z plechu kousek buchty a začne
se zvesela pohupovat.
„Vždyť ty ten kofein ani nepotřebuješ. A vem si talířek!“ neudržím
se a napomenu ji, když vidím, jak pod ni padá tuna drobků.

396
 „No jo porád. To je furt samé buzerování. Jak to s tebou ten David
může vydržet? Máš štěstí, že jsi zasnoubená, teď už jen tak utéct
nemůže,“ z buchty jí upadne velký kus na podlahu a v ten moment
obě vyprskneme smíchy.
Konečně si vezme talířek, stojí u stolu, pobrukuje si a prohlíží
papíry na stole. „Mám to všechno?“ mumlá si pro sebe. „Proboha!“
vyjekne najednou a vytřeští na mě oči. Vzápětí na mě vytasí fotku
z ultrazvuku.
A sakra!
„No to si děláš srandu!“ rozječí se.
„Pššt!“ snažím se ji uklidnit, ale je mi jasné, že její jekot nezůstal
bez povšimnutí. „Ticho!“
„Co je?“ usmívá se. „Ježiš! David to neví?“ vyhrkne a zacpe si pusu.
„No teď už určitě jo!“ odseknu a naštvaně jí fotku vyrvu z ruky.
Nechtěla jsem, ať to někdo ví. Alespoň do té doby, než budu vědět,
co dál.
Ani si nevšimnu kroků blížících se z předsíně. „Co se tu stalo?“
vyzvídá David.
„Nic. No nic!“ zakoktá Denisa.
David si nás podezíravě prohlíží. Pohledem se zastaví u mých
rukou. „Cože?“ hlesne tiše a vezme mi černobílou fotku a já ztěžka
polknu. Dlouze si ji prohlíží a na tváři se mu objeví úsměv, který jsem
na něm už dlouho neviděla.
„Tak ono se to povedlo?“ vrhne se mi kolem krku. Ségra nás dojatě
pozoruje.
Sedíme v obýváku, David chrlí jednu otázku za druhou.

397
 Jak probíhalo vyšetření? Co všechno nás teď čeká? Kdy jdu na další
prohlídku? Kdy mám termín? Kde nakoupit potřeby pro miminko?
Neměl by nás zapsat na pořadník do školky?
Na vše odpovídám z patra a prsty objímám hrníček studené kávy.
Duchem jsem úplně jinde. Denisa mlčky sedí, nedbale se usmívá.
Rádoby se podívá na telefon a prohlásí, že už musí.
„Vyprovodíš mě?“ mrkne na mě a já ochotně kývnu. Nemohla
tušit, jak moc jsem jí byla za tohle osvobození vděčná.
„Co se děje?“ vyhrkla hned, co se za námi zavřely dveře.
„Nic.“
„Vidím to na tobě.“
„Nevím, co se děje. Prostě nevím,“ rozhodím ruky a oči mi
zvlhnou.
„Vždyť jste to tak dlouho chtěli. Proč se neraduješ?“
„Radovala bych se, když jsme se o to snažili. Ne teď. Vždyť mě
vzali na vysokou!“
Nadzvedla obočí. „Ty chceš jít ve třiceti opravdu na vysokou?
Myslela jsem, že to je jen takové divadýlko.“
„Co je na tom? Když nejde mít dítě, bude kariéra.“
„Ale to dítě už teď přece máš,“ nechápe Denisa.
Nevím, jak jí říct, že teď to dítě už nechci.
„Ach holka, ta tvoje nerozhodnost,“ povzdechne si a vezme mě za
rameno.
„Neříkej to mámě,“ poprosím smutnýma očima. Soucitně
pokývne a zmizí ve tmě.

398
 Celá napjatá se vracím zpět do obyváku. Na stole je otevřený Dom
Perignon a David má už trochu zčervenalé tváře.
„Zlato! Já jsem tak rád!“ zvolá, když mě zbystří. Popadne skleničku
se šampaňským a kráčí ke mně. „Můžeš vlastně? No, raději to
nebudeme riskovat,“ vylije ji do sebe a obejme mě.
„Davide, prosím tě,“ odsunu se. „Počkej. Vím, že máš radost, ale
nechme si to zatím jen pro sebe, ano? Hlavně to neříkej mámě.“
„Proč? To je jasné, že to chci všem říct.“
„Chci to ještě nechat v tajnosti.“
„Ale proč?“
„Prostě potřebuju čas.“
„Ale proč?“
Proč? Proč? Proč?
„Já nevím!“ syknu. „Nevím, jestli je ten správný čas na to mít dítě.“
„Vždyť se o něj celou dobu snažíme,“ zarazí se.
„Snažili jsme se dva roky. A nic! Řekli jsme si, že stačí, že už to
řešit nebudeme.“
„A teď se nám stal zázrak.“
Není to žádný zázrak.
„Lásko. Tak dlouho jsme to chtěli,“ šeptá mi do ucha.
Odstrčím ho. „Ale vždyť se toho tolik změnilo! Od té doby, co máš
to nové místo, jsi věčně pryč. A já s dítětem sama doma nebudu.
Navíc mě vzali na vysokou!“
„Co máš furt s tou vysokou? A neboj, sama doma nebudeš,
postarám se o to.“

399
 „Milko!“ volá na mě z obyváku. Z postele jsem nevytáhla paty od
rána. „Za půl hoďky vyrážíme,“ nakoukne do ložnice.
„Mně se nechce jet,“ zabručím do polštáře.
„Tvoje máti bude vyvádět. Jako bys ji neznala,“ zkříží ruce.
„Jsem unavená.“
„Běž se připravit. Já ji pak poslouchat nebudu. Uvařím ti kafe,“
zavírá dveře a odchází.
Kolik je vůbec hodin? Mrknu na telefon. 12:40. Dva nepřijaté
hovory.
Není nic lepšího, než trávit sobotní odpoledne na rodinné oslavě,
proběhne mi otráveně hlavou, když vystupujeme z auta.
Máma už nadšeně čeká ve dveřích. Vítá nás s novou trvalou a
vyparáděná ve vínovém kostýmku. Na devětapadesát vypadá skvěle.
Ale to je prostě celá ona. Bez kostýmku, nebo nedej bože
v nevyžehleném domácím úboru, by nešla ani převzít poštu. Na
eleganci si zkrátka potrpí.
Pusu na jedno líčko, pusu na druhé. Obklopí mě vánek nasládlého
parfému smíchaného s vůní hřebíčku a pomeranče. V závěsu za ní se
objeví Richard s ladně položenou utěrkou přes rameno, který se
připojil k přivítání. „Richard se nabídl, že se postará o svařák. Však
víte, že má ten výborný recept,“ vysvětluje, „jen kdyby si vzal alespoň
tu čistou utěrku, a ne takový špinavý hadr, bože můj,“ řekne nešťastně
a pobízí nás dovnitř.
Obyvák obydluje ségra, která je upřená na zápas běžící v telce.
„Slíbila jsi, že to vypneš, jak přijdou,“ namítne máma a Denisa
poslušně sahá po ovladači.

400
 Na stole je pohoštění jako pro krále. Obložené talíře, chlebíčky,
jednohubky, mísa ovoce, brambůrky a štrůdl. Denisa mě obejme a
začne s Davidem rozebírat hokej. Házím kabelku vedle gauče, ale
nesedám si. Něco v místnosti mi přijde jinak. Přistoupím k obývací
stěně a pečlivě si ji prohlížím.
Máma ke mně přicupitá a ukáže na fotku v dřevěném rámečku. Je
na ní s tátou.
„To je asi naše poslední společná. Musí být z Chorvatska. Představ
si, našla jsem ji založenou v knížce,“ něžně mě poklepe a odejde.
Ta fotka je krásná. Kéž bys tu byl, tati. Všechno by bylo jinak,
nebýt té rakoviny.
Asi tři roky po jeho smrti začaly poličku plnit fotky s Richardem.
Líbil se mi na první dobrou. K mamce se choval hezky, a dokonce ho
neodradilo ani její neustálé buzerování. Přijali jsme ho s Denisou bez
jakýkoliv výhrad. Přátelsky jsme se navíc shodli, že náhradního tátu
nám dělat raději nebude.
Máma nám nadšeně předvádí klobouk a bavlněný šátek, který si
přála. Do pozadí nám hraje Óčko Gold a David mě tahá tancovat.
Nechce se mi, ale vím, že móresem to jenom zhorším. Nakonec jsem
to ale já, kdo ho musí vést a trochu kontrolovat. Má už značně popito.
Prý si může v klidu vypít, když jsem těhotná a můžu řídit, oznámil mi
ještě doma před odchodem. Souhlasila jsem. Koneckonců, když jsem
pila naposledy, nedopadlo to vůbec dobře.
Po chvilce mě vystřídá za mámu a já si konečně sedám.
Sahám po chlebíčku s krabí pomazánkou a sleduju dění kolem.
Richard se nenápadně pohupuje do rytmu hudby a klábosí se ségrou.

401
I s utěrkou, teď už s velkou červenou skvrnou, vypadá jako rozený
elegán. Jestli platí, že muži zrají jako víno, Richard je toho jasným
příkladem.
„No letadlem asi těžko poletíme, s kočárkem se tahat rozhodně
nechci,“ vytrhne mě z myšlenek Davidova poznámka.
Ustrnu.
Máma nejdřív nechápe, ustoupí o krok dozadu a začnou se jí valit
slzy do očí. Předkloní se, klobouk spadne dolů.
„Mami?“ kráčí k ní Denisa.
„Já budu bab… bab… babička“ zasípe. „Tak já budu babička!“
zopakuje po chvíli a začíná radostně tleskat.
Sedím celá napjatá. Mrknu po Richardovi, ten se vydává gratulovat
Davidovi. Vrhá se i ke mně, ale odstrčí ho běsnící mamka.
„No tys mi udělala radost, pojď ke mně!“ Oči má umazané od
řasenky a vzlyká. „Já si říkala že máš větší prsa. Ale co ti povím, už
bylo na čase,“ potahuje. „To je ten nejhezčí dárek.“
Všichni si připíjí, zatímco mlčky sedím a snažím se rozdýchat
nastupující nevolnost. Polije mě chlad a v puse cítím chuť krabí
pomazánky. Vstanu a utíkám na záchod.
„Hm, zvracení, to si holka užije. Ale stojí to za to,“ máchla nade
mnou mamka rukou, když jsem probíhala. Spíš, než z těhotenství, mi
bylo zle z nervů.

Za okny se už dávno rozprostírá tma. Vždy elegantní mamka,

která nikdy nepila nad míru, jelikož takhle se dámy přece nechovají,
je doslova pod obraz. Mumlá, furt mě objímá, brečí, zpívá a tancuje.

402
Je sranda ji pozorovat. Nakonec se začne motat a Richard s Denisou
ji odvádí do ložnice. Čas jet domů.
„Vím, že jsi naštvaná, promiň, já jsem…“ spustí David v autě.
„Prosila jsem tě, ať to nikomu neříkáš!“
„Ujelo mi to! Ale copak to nemůže vědět ani tvoje matka?
„Nechci, aby to nikdo věděl!“ vyjeknu.
„Alespoň teď víš, že máš podporu. Že ti mamka nebo Denisa
pomůžou, když nebudu doma.“
„Aha. Když nebudeš doma. A jsme u toho.“
„Pochop, že tohle je přece moje práce,“ namítne.
„No jasně. Takhle si ty představuješ rodinný život, že tatínek bude
každý týden jezdit pryč, protože má schůzky po celé republice, a já
budu sama doma s děckem? Teda pardon, s děckem a mojí matkou.“
„Nechápu, o co ti jde. Mám ti připomenout, jak jsi byla zničená,
když se ti nedařilo otěhotnět? Jak jsme se kvůli tomu málem rozešli?
Proč teď nejsi šťastná?“
„Protože jsme to už uzavřeli. Naplánovali jsme si už jiné věci. Ty
jsi vzal to povýšení, já se přihlásila na vysokou. Tohle se už prostě
nemělo stát,“ začne mi téct z nosu. To vždy, když se mi chce brečet.
„Nechtěla jsem, abys to říkal, protože to dítě nechci. Rozumíš?“
„Kamilo?“ vezme mě opatrně za ruce. „To nemyslíš vážně, že ne?“
kulí na mě oči.
Vytrhnu se mu a odvrátím pohled před sebe.
„Dobře, najdu si jinou práci, abych nemusel nikde jezdit. Budu ti
pomáhat. Nevzdávejme to, ano? Bude to dobré,“ přesvědčuje mě do
ticha.

403
 Proč neslyší, co říkám?

Telefon se rozjančí. „Kdo sakra volá v sobotu ráno?“ procedí skrz

zuby David.
„Asi nějaký omyl,“ hlesnu a rychle vypnu zvuky. Zavírám oči.
„Spáči, oběd je na stole,“ dloubne do mě David.
Je to už týden od naší hádky v autě a den co den mě vytrvale
obletuje. Snídaně, obědy, uklizeno, vypráno. Jako by snad měla jeho
náhlá snaha něco změnit. Každým dnem je mi o to víc hůř. Začínám
to dítě nenávidět. Vlastně i sebe.
Znavená, jako bych byla vytržena z hlubokého spánku, se
dotrmácím ke stolu.
„Dáš si kávu, čaj, nebo džus? Máme pomerančový, jahodový.
Můžu kdyžtak pro něco skočit,“ hlásí David, zatímco má hlavu
v lednici.
Dívám se na talíř úhledně naservírované sekané s kaší a cítím, jak
se mi dělá knedlík v krku. Těžknou mi nohy a srdce se mi rozbuší
v uších.
„Už to nevydržím,“ hlesnu tiše.
„Co nevydržíš?“ otočil se hbitě. „Je ti špatně? Jsi celá bledá.“
„Nechám si to vzít.“
Civí na mě s otevřenou pusou. „Co říkáš? Neblázni,“ přisedl sedl
si. „Vždyť to zvládneme. Budu víc doma, dal jsem přece výpověď.
Všechno bude v pořádku,“ konejší mě.
„Já to dítě nechci.“

404
 „A zajímá tě, co chci já? Je to i moje dítě!“ vyskočí ze židle.
„Nedovolím ti abys tam šla,“ řve na mě.
„Nepotřebuju tvůj souhlas.“
„Jestli to všechno, čím jsme si prošli, chceš skutečně zahodit a
hodláš zabít naše dítě, nikdy ti to nezapomenu, Kamilo. Už mě tu
nikdy neuvidíš.“
Mlčím a zírám do talíře. Nevím, co víc říct.
„Nepoznávám tě. To chceš skutečně upřednostnit nějakou školu?
Svoje touhy?“
„Mělo se nám to narodit předtím,“ vyjeknu.
„S někým takovým nebudu už ani minutu. Na svatbu zapomeň.
Skončil jsem,“ mrskne hadrem na linku a míří pro kufr, do kterého
zuřivě hází svoje věci.
Sedím zkamenělá u stolu a poslouchám, jak nadává.
Dělám opravdu správně?
Na lince vidím čokoládové donaty. David mi je kupoval každou
sobotu k odpolední kávě. Někdy v týdnu je donesl jen tak.
Probouzím se v moment, kdy mě po zákroku ukládají na lůžko.
„Ještě si chvíli odpočiňte, slečno,“ špitne na mě postarší sestra
s trvalou. Připomíná mi mámu. Přemýšlím, zda mi někdy bude
schopna odpustit. Každý den mě prosila, ať si to nechám. Nabízela, že
se k ní můžu nastěhovat. Že mi s dítětem i s Richardem pomůžou a
když budu chtít, můžu se přihlásit na dálkové studium. Varovala, že
pokud si to dítě nechám vzít, zklamu ji.
Kdo by snad chtěl zklamat svoji mámu?

405
 Tisknu si přikrývku až k bradě, tiše dýchám a v hlavě se mi honí
kolotoč myšlenek.
Pípne mi mobil.
„Mladý Kremcl si na tréninku zlomil nohu, musím s ním na
pohotovost, nestíhám tě. Píšu Richardovi. Myslím na tebe. D.“
Na sucho polknu. Nechci nikoho vidět. Kéž bych se mohla na
chvíli vypařit a být úplně sama. Ještě na chvíli zavřu oči.
Richard dorazil v šedém dlouhém kabátu a černou šálou elegantně
obhozenou kolem krku. Poděkoval sestřičkám, vzal mi tašku a
vykročili jsme.
„Bolí to?“ prolomil po chvíli ticho.
„Teď už nic necítím,“ odmlčím se. Čekáme na výtah.
„Víš, s tvojí mámou jsme ti opravdu chtěli pomoct.“
„Nechci o tom mluvit.“
Dveře výtahu se otevírají. Nastupujeme a já se nemůžu dočkat, až
budu doma v posteli.
Stojí těsně za mnou. Jeho velké dlaně ucítím na mých bocích.
Rychle se odtáhnu, v podbřišku mě silně píchne.
„Proč mi nezvedáš telefony? Hádám, že sis mě zablokovala, co?
Musel jsem si koupit nové číslo. Chtěl jsem s tebou mluvit,“ vzal mě
za ruku.
„Řekli jsme přece, že to skončíme. Tys to řekl.“
„Kamilo, takhle to dál nešlo. Vidět tě s Davidem, jak si tě
přivlastňuje po tom, co tě nechal samotnou. Myslel jsem, že když to
ukončíme, tak na tebe přestanu myslet. Ale nejde to,“ šeptá mi do
tváře.

406
 Dívám se do jeho modrých očí. Hlavou mi probleskne podzimní
večer, kdy jsem byla u mámy a chtěla se nadobro rozejít. „Mami, už
nemůžu! Jsem tak vyřízená! Jde to s námi z kopce. Místo toho,
abychom se teď snažili to trochu zlepšit, jezdí si po služebních cestách
a bůh ví kde ještě. Ani mu nedělá problém mě tu nechat samou. Pak
si jako přijde s prstýnkem, a co? To si myslí, že to tím všechno zpraví?
Na to mu kašlu,“ smrkala jsem do kapesníku, zatímco se mě snažila
uklidnit.
Jelikož jsem ten večer vypila dost vína, souhlasila jsem, že raději
přespím. Kolem jedenácté se máma odebrala do ložnice a já pomáhala
Richardovi s úklidem. Nosila jsem skleničky z obyváku a on je pečlivě
skládal do myčky. Proplétali jsme se kolem sebe a najednou jsem měla
jeho ruce obtočené kolem mého pasu. Jeho dotykům jsem se
nedokázala ubránit.
Čísla pater se snižují, brzy budeme v přízemí. Stojíme mlčky
u sebe.
„Miluju tě, Kamilo. A miloval bych tě i s Davidovým dítětem,“
hlesne.
„To dítě nebylo Davida,“ ustoupím od něj. Jsme v přízemí, dveře
se otevírají. „Neříkej to mámě.“

407
 Kniha Terezy Krupové

Rosevine

Angela má novou misi. Má za úkol sledovat a prověřit manželský

pár, podezřelý ze dvou brutálních masových vražd. Ti odjíždějí na
týdenní dovolenou do útulného a malebného hotelu Rosevine, ležící
na pobřeží Anglie. Manželé zprvu působí velmi klidně a
bezproblémově, Angele se však podaří zjistit, že se za zavřenými
dveřmi svého pokoje, chovají úplně jinak. Hlavní hrdinku okouzlí
podezřelá Erika Binderová, se kterou se velmi důvěrně sblíží. Celý
případ se jí tak podaří vidět z trochu jiné strany. Po čase stráveném
s Erikou a drobným vyšetřováním, do sebe pár věcí ale přestane
zapadat. Je to jen hra? Ví snad manželka, že je někdo sleduje a chce
tak Angelu záměrně svést z cesty? Anebo opravdu mluví pravdu?
Prvotina autorky, napsaná velmi čtivě, s kapkou vytříbeného
humoru a nemravnými prvky.

https://eknihyjedou.cz/rosevine

408
 SAMOTÁŘKA
Jana Slaninová

Pod deštník zaháněl vítr drobné kapky vody. Takové počasí je

venku opravdu za trest.
Viola se těšila, až za ní zaklapne zahradní branka, skryje se zcela
před deštěm a podpálí úhlednou hromádku v kamnech. Dřevo tiše
čekalo na okamžik, kdy po zážehu sirkou poletí vzhůru ke hvězdám.
Jako obětina bohům, aby člověk mohl natáhnou zkřehlé prsty směrem
k sálavému teplu.
Bydlela v chatce v zahrádkářské kolonii, protože konec manželství
znamenal mimo jiné, že se musela vystěhovat z domu, který vlastnil
exmanžel. Pro sebe mu v duchu říkala nebožtík, protože pak bylo
snazší přijmout, že nejsou spolu.
Setřásla ze sebe promoklé svršky a rozložila je po opěradlech židlí.
Otevřela spodek topeniště, odklopila vnitřní dvířka, škrtla sirkou a
nechala ji, aby rozzářila papír, až chytil plamenem. Chvíli pozorovala,
jak se natrávené noviny kroutí, čadí a následně hoří. Zaklapla za nimi
kovovou zábranu a po chvilce slyšela uspokojivé praskání a hučení.
V kuchyňském koutku postavila vodu na čaj a pozorovala těžké
mraky, ze kterých se stále valily proudy vody. Zahrádky byly holé.
Místy skoro nepatřičně trčely zbytky sněhu. Včera přišla obleva.
Neměla ráda pošmourné dny, ale se střechou nad hlavou, ohněm
v kamnech a horkým čajem se to dalo snést.

409
 Počkala, až se místnost vyhřeje a voda v prádelním hrnci na
kamnech dosáhne přijatelné teploty. Za horkou a dlouhou sprchu by
skoro vraždila, ale poněvadž kdysi trávila prázdniny u babičky na
venkově, věděla, že pokud nelze jinak, postačí lavór a žínka a hygiena
se dá spáchat i bez proudu tekoucí vody.
Když bylo hotovo, navlékla se do flanelového pyžama a
vytahaného vlněného svetru. Přiložila trochu víc na oheň a usadila se
do oblýskaného mohutného křesla. Přitáhla si blíž malý stolek
s postarším notebookem a chtěla začít psát. Rukopis očekával
nakladatel za dva týdny.
Zbývaly jí poslední dvě kapitoly. Nevěděla, kterým směrem konec
posunout. Už delší čas mozek stávkoval a před očima na obrazovce se
jí místo písmen rozlézali brouci. Tedy představovala si písmena a slova
jako hmyz, který se hemží a nedává nejmenší smysl. Když jí o nervové
synapse v mozku zavadilo slovo smysl, začala uvažovat o životě, který
vede.
Rodiče neměla, blízké kamarádky nebo kamarády také ne.
Samotářka. Tak jí říkala kdysi vychovatelka na internátu. Dílo zkázy
bylo dokonáno ve chvíli, kdy potkala Miloše. Okouzlil ji. Izoloval od
okolního světa. Chtěl ji mít jenom pro sebe a Viola na tom neviděla
nic špatného. Zamilovala se do něj.
Teď je rozvedená, má chatičku jako dlaň, notebook, uklízí ve škole
a ve volném čase píše společenské romány a občas nějakou detektivku.
Momentálně dokončuje román s autobiografickými prvky. Všechno
má sepsáno, ale chybí jí ta správná tečka. Něco, po čem by čtenář
zůstal na chvíli bez dechu a zanechalo to v něm alespoň malou stopu.

410
 „Moji stopu. To bych si moc přála, když nemám děti…”
Zrakem bloudila kolem. Někdo by si mohl lehce myslet, že je na
tom bídně, ale jí to stačilo. Střecha nad hlavou, do které nezatéká,
teplo od kamen, dostatek jídla. Dalším pozitivem bylo, že její knihy
četli lidé rádi. Nacházeli v nich útulné domácké a známé prostředí.
Svět, do kterého se mohli ukrýt, když byly věci okolo tak nějak
šejdrem.
Prstem si nad kořenem nosu masírovala bod, který jí pomáhal
uvolnit se z napětí. Došla k ledničce, otevřela si láhev bílého
polosuchého chardonay. Nalila si sklenku a chvíli zmateně hleděla na
druhou, o které by přísahala, že ji z kuchyňské linky nevyndala…
Ráno ji našli v chatce ohořelou spolu se starším notebookem.
Závěrečná pitevní zpráva zněla „Uškrcená šňůrou od žehličky. Stopy
po pachateli smyl déšť. Policie podezírá bývalého manžela.”

***

„Takhle to nepůjde. Takový konec se mi nelíbí. Chci tady přece

po sobě něco zanechat, tak nemůžu zamordovat sama sebe.”
„A jak by to podle tebe mělo dopadnout?” zeptal se Miloš.
„Myslím, že bych měla zamordovat já tebe. Třeba ti nasypat něco
do pití.”
Viděla, jak na moment strnul a pak se oba zasmáli.
„Měla bys tentokrát přijít s něčím jiným, Violko. Lidi přeci nemusí
na papíře umírat, aby někdo uronil slzu, ani nemusí rodit děti, aby se

411
někdo usmál. Napiš v těch dvou kapitolách třeba o tom, že stačí, když
na zahradě vykvetou sněženky a někdo je najde, když mu je ouvej.”
„Myslíš, že sněženky budou stačit? Nebude to málo v době, kdy
lidé potřebují stále větší dávky emocí, aby měli dojem, že něco zase
cítí?”
„Jsem o tom přesvědčený. Fakt, že ses v románu se mnou rozvedla
a zavřela sama sebe do chatky bez přívodu vody, by měl jako lekce
samotářství a mučednictví stačit. Udělej to jednou hezký. Milý.”
Vyšla s Milošem na terasu a pod pokrouceným kmenem staré
jabloně uviděla malý jarní zázrak. Trs bělostných zvonečků bledulek.
Skrze větve slunce vrhalo ostré šípy paprsků, aby se země konečně
probudila. Vzduch voněl nadějí a očekáváním.

412
 Kniha Jany Slaninové

Kukly, díl 1.: Elvisovo kopí

Jsem obyčejná holka z USA. V mý bejvalý práci mě postřelili a já

málem světu mávala ze záhrobí. S mým odchodem do pryč však
nesouhlasil Elvis a udělal ze mě Lovce duší. Zpět do života jsem se
vrátila jako nemrtvá bytost, která provází zbloudilý duše tam, kam
patří. Vyšetřování případu jedný duše zavedlo mě a mýho nejlepšího
kamaráda do Prahy. Tam se nám život magicky obrátil naruby.
Z obyčejný holky nezbylo nic. Teď jsem příšera. A když je nouze
nejvyšší, zabíjím vražedný monstra, který na Zemi škodí lidem!

https://eknihyjedou.cz/kukly_elvisovo_kopi

413
 PŘEKVAPENÍ, KTERÉ MNĚ MOHLO ZAPŘÍČINIT
INFARKT…
Miloslava Rýznarová

To byste asi zažít nechtěli…! Ráno jsem se probudila, chvíli jsem

se ještě v posteli protahovala a pak jsem doslova vyskočila z postele a
šla se umýt do koupelny, kterou jsme měli v přízemí rodinného
domu. Před koupelnou byla ještě malá chodbička, která spojovala
koupelnu s dalšíma dvěma pokoji.
Otevřela jsem dveře koupelny a kdo to na mě nekoukal
z umyvadla – potkan!!! Proboha, kde se tady vzal? Úplně jsem strnula,
protože ač vypadají tahle zvířátka na první pohled milá a očka mají
jako korálky, přece jen se pohybují většinou ve sklepích, kanálech a
dalších podobných místech. I když si je poslední dobou milovníci
zvířátek kupují jako domácí mazlíčky, ale co já vím, tak v béžové
barvě. A chovají jen doma v akváriích a když se s nimi chtějí pomazlit,
tak je vyndávají a nechávají je běhat po ramenou, za krkem a také po
bytě.
No nic teda pro mě!!!
Ale abych se vrátila k našemu dočasnému nájemníku, který na mě
koukal z umyvadla. Také ze mě nebyl asi nijak nadšený, protože
v něm pobíhal sem a tam a nevěděl, kudy by se vytratil. A já na něj
koukala jako na zjevení, protože to zjevení také bylo! Kladla jsem si
otázku, kde se tam vzal? Že by proklouzl dveřmi z garáže, které vedly
do hlavní chodby v domě? I to je možné! Jak jsme se tak vzájemně na

414
sebe dívali, najednou jsem zaznamenala, že udělal v umyvadle doslova
salto a byl pryč! A teď kam zmizel? To byla pro mě ještě větší hrůza,
protože jsem se bála, aby mně nezalezl někam do pokoje, který byl
hned za protějšími dveřmi. Ale vzpomněla jsem si, že se dělala
nedávno nějaká úprava kanalizace a měli jsme provrtanou zeď vedle
koupelny ven. Odšoupla jsem lavičku, která dané místo zakrývala, a
co jsem neviděla? Prosvítala tam zasádrovaná díra na zahradu, ale byla
narušená! Vypadalo to, že se tudy prokousal dovnitř, určitě! Tudy ten
mizera vlezl, ale zase mně vrtalo hlavou, že by konzumoval i sádru?
Asi ano! Koupelna byla otevřená, tak se tam dostal a rejdil v ní, hledaje
asi něco k snědku. A určitě zase tudy vylezl ven! Jistá jsem si sice
nebyla, ale všechno tomu nasvědčovalo! Dveře do ložnice pevně
přiléhaly, tam se dostat nemohl, a druhé dveře, kterými jsem vešla ke
koupelně, byly zavřené, tudy utéci také nemohl. Všechno jsem ještě
znovu překontrolovala, ujistila se, že vskutku nikde není, a šla jsem
nahoru do bytu. Úplně jsem zapomněla, že jsem se šla do koupelny
umýt a vyčistit si zuby, tak jsem byla rozhozená z potkana, který mě
překvapil v umyvadle. V polovině schodů jsem si to ale uvědomila a
vrátila se nazpátek. Udělala jsem si ranní očistu a vrátila se do patra,
kde jsme měli kuchyň, obývák a moji pracovnu. Vůbec jsem se
nemohla na nic soustředit, stále jsem měla v hlavě potkana a to, jak na
mě čuměl z umyvadla.
Bože, to už bych nechtěla znovu zažít! Až přijde domů manžel,
musí tu díru zadělat, ale ne sádrou, jak to bylo doposud. Později mně
vysvětlil, že to bylo jen přechodné a díru měl v úmyslu zazdít, jenže
na to zapomněl, protože před ní byla přistrčena lavička a tím to neměl

415
na očích! Kecy! Takovou věc zapomenout! Zkrátka stalo se a já byla
málem na infarkt! Ale tohle má své pokračování…
Po téhle události, protože to pro mě byla událost
nezapomenutelná, jsem asi po týdnu zjišťovala, možná že i po více
dnech, kdy jsem vešla do přízemí ke koupelně, že je tam nějaký divný
puch. A ten puch byl den ode dne větší a znatelnější. Jak jsem vešla
dovnitř, natáhla jsem nos a začichala a neomylně jsem cítila, že tam
něco vyloženě zapáchá, a to čím dál víc… Já jsem na pachy totiž
alergická. Klidně bych mohla dělat „čuchometra“, jestli taková profese
vůbec existuje, možná že ano, ale má odbornější název. Každý zápach
mě vždycky takříkajíc plácne přes nos. A neomylně! Dříve než
druhého! A tak jsem začala pátrat! Prohlížela jsem postupně všechna
místa a zákoutí, ale nemohla jsem nic objevit. Až mě najednou napadla
myšlenka, která mně roztočila další kolotoč myšlenek v hlavě…
Syn, než si postavil dům, tak v přízemí asi 2 roky bydlel. A před
koupelnou měli kuchyňský kout. Samozřejmě v něm měli dřez, od
kterého vedl odpad dolů k podlaze a ten byl u zdi odříznut, protože
se už nepoužíval, když se syn odstěhoval. U zdi zůstala kuchyňská
linka i s dřezem, takže dotyčný odpad zakrývala a mě nenapadlo se
tam podívat. A to byl kámen úrazu!
Skříňka byla těžká, já byla doma sama, když jsem se pustila do
pátrání po neznámém a odpudivém zápachu. Můj muž nijak pach
neregistroval a krčil nad ním rameny, dokonce říkal, že se mi jen něco
zdá, ale já jsem tomu zkrátka chtěla přijít na kloub. V té době mého
pátrání byla moje druhá polovička mimo město na konferenci.

416
 A tak jsem pokračovala v pátrání... zaměřila jsem svůj nosánek
mezi zeď a kuchyňskou skříňku a začichala… ano! Tady byl zdroj
zápachu! Ač byla skříňka těžká jako hrom, postupně jsem ji kousek po
kousku odsunula ode zdi a objevila uříznutý odpad, ze kterého
vyčuhoval provázek asi 10 cm dlouhý. Tedy myslela jsem si, že je to
provázek, a tak jsem si šla pro brýle. Jak jsem si je nasadila, hned jsem
poznala, co to je! Kdepak provázek! Byl to ocásek zdechlého potkana,
který byl nacpaný v odpadní rouře. A to byl ten, kterého jsem
načapala v umyvadle. Když utekl, tak se nacpal do téhle roury za
skříňkou, a protože byla zazděná, neměl kam utéci a ven se mu
nepodařilo vysoukat, tak tam chcípl a postupně se rozkládal.
No, s jeho vyjmutím z místa skonu jsem nechtěla nic mít. Dělalo
se mně už špatně nejen od toho smradu, ale bála jsem se vejít i do
vedlejší ložnice, zkrátka celé to prostředí se mně hnusilo. A tak jsem
čekala, až se vrátí domů můj muž, a to bylo až večer za tmy, kdy přijel
z Děčína.
Já byla nahoře v patře, když jsem slyšela zarachotit klíče v zámku,
a tak jsem mu šla naproti. Protože jsem uvolnila skříňku od zdi, byl
zápach už velice znatelný, když vstoupil do chodby, a tak se hned ptal,
co to tu zapáchá... Tak jsem mu šla ukázat jeho zdroj a hned jsem mu
nařídila, že musí potkana vyndat teď hned! Vždyť já jsem s tím měla
největší práci a nervy. Nedej Bože, aby to odkládal!
A tak se do toho pustil… Vzal si rukavice, ale protože tam byl
potkan chcíplý už několik dní a jeho tělo se rozkládalo, nemohl
pořádně zabrat za kůži na ocasu, která mu klouzala. Když řekl, že

417
nejde vyndat a že ho tam musíme nechat a zazdít ho, tak jsem šla
málem do kolen!
No, to teda ne! Ten musí ven! Přece nebudeme mít potkana
zazděného ve zdi! A to jsem už musela na něj zhurta. A tak se znovu
snažil a snažil, až se mu ho konečně povedlo vyndat. Když ho vytáhl,
nesl ho přes velkou chodbu okolo mě, která jsem stála na schodech do
patra a musela poodstoupit ještě o kus dál, neboť smrad, který se z něj
linul, byl k nedýchání. To se teď ještě všechno vyvalilo z té díry ven
a ač se mně zvedal žaludek, připravila jsem si dezinfekční prostředky
a začala jsem to všechno vymývat a dezinfikovat a ještě i další den a
následující den znovu. Protože jsem tam stále cítila ten potkaní
smrdutý pach. Možná, že to bylo už jen ve mně, že to tak ani cítit
nebylo, ale pro mě to byl zkrátka otřesný zážitek!
A tento zážitek nebyl pro mě poslední! Po mnoha letech, kdy jsem
žila sama, neboť manžel zemřel, jsem si plně vychutnala nejen celou
potkaní rodinku, ale i jejich početné příbuzenstvo zase ve sklepě
v kotelně.

418
 Výběr z knih Miloslavy Rýznarové

Svůj osud si nevybereš

Kniha pojednává o boji ženy se zákeřnou nemocí v pozdním

věku, o jejích strastech i útrapách během její nemoci, protknuté občas
radostnými chvílemi strávenými v přírodě a výšlapy za krásami
historických památek.

https://eknihyjedou.cz/svuj_osud_si_nevyberes

Vzpomínky z cest

Miloslava Rýznarová přichází s dalším souborem příběhů z cest do

zahraničí i po Česku, které za svůj život podnikla. Některé z míst,
které navštívila, již v této podobě neuvidíte.

https://eknihyjedou.cz/vzpominky_z_cest

Zasunuté vzpomínky

Válka jí vzala rodiče, její dětství bylo smutné, její život tvrdý a
nemilosrdný. Autentická výpověď ženy, která prožila většinu
přelomových událostí dvacátého století.
Kniha je autobiografickým románem, který volně navazuje na
knihu: „Láska na černých perutích.“

https://eknihyjedou.cz/zasunute_vzpominky

419
 NEPOLÍBENÝ
Luboš Polívka

Po probuzení zjišťuji, že má cela 2x2 metry je proťata obdélníkem

světla, filtrovaným skrze sklo jediného okénka této strohé místnosti,
kterou budu do své smrti nazývat svým domovem. Vstávám, radostně
vyskakuji na kavalec a vystavuji svou tvář paprskům tlumeného
slunce. Paprsky probleskují mezi listy osiky, rozechvělými mírným
větrem. Stejně tak před lety probleskovaly mezi několika
neposlušnými medovými vlasy Mileny Hradecké, těsně před tím, než
si je Milena uhladila. Což dělala každých pár minut, protože rozverný
vítr z otevřeného okna hravě čeřil její dokonalé nazrzlé prameny a
mně se tím postaral o příjemné rozptýlení v hodinách nudného
vyučování.
Celé tři roky seděla Milena v řadě lavic u okem, nalevo ode mě a
o lavici blíže ke katedře: Ona ve druhé lavici, já přes uličku ve třetí,
takže jsem na ni měl adekvátní výhled, aniž by mi její bezvýznamná
sousedka, sedící po pravici mé femme fatale, zacláněla. Od první
chvíle, co jsem ji spatřil, jsem věděl, že tahle dívka mi změní život. Že
se stane středobodem a určující hybnou silou mého bytí na tomto
světě. Jako bych už tehdy věděl, že Milena bude první a poslední
ženou, kterou v životě políbím.
Za celé tři roky jsem s ní prohodil jen pár vět. Přesněji řečeno
šestnáct věcných, často nerozvitých vět. Pozdravy nepočítaje. Nešlo
se k ní dostat blíž: Ona byla krásná a oblíbená premiantka a já… já

420
nebyl nikdo. Jsem přesně ten typ, co obědvá sám, drží se stranou a ač
si toho hodně myslí, moc toho neřekne. Na nerda jsem nebyl dost
chytrý, na geeka dost ujetý, na stoika dost v pohodě a sport mi moc
nešel. Při kontaktu s druhým pohlavím většinou rudnu, koktám nebo
úplně zamrznu. Celá ta léta jsem si říkal to, co si asi říkáte i vy: Co je
na mně špatného? Objektivně: Z obecného hlediska nic, jsem prostě
průměrně průměrný a tím pádem zcela nezajímavý. Jsem průměrně
inteligentní, průměrně vysoký, průměrného vzhledu – soudě podle
mých dopisovatelek, bych se někomu mohl zdát pohledný či dokonce
uhrančivý. Problém bude pravděpodobně v tom, že prostě nikam
nezapadám.
Těch dopisů dostávám měsíčně několik desítek a je zvláštní, že
s ohledem na to, proč tady jsem, jen malá část žen ke mně cítí zášť či
snad nenávist. Naopak, minimálně jednou měsíčně dostanu nabídku
k sňatku. Po všech těch odmítnutích, opomenutích, po všem tom
přehlížení je o mě tolik zájmu! Až teď, kdy je jisté, že se odsud
nedostanu a že jedinou dívkou, kterou jsem kdy políbil, zůstane
Milena.
Pochopte, nejsem obdivovatel odkazu Olgy Hepnarové, ani toho
břídila Viktora Kalivody. - Zabít se? Proč? Přes všechnu tu letitou
frustraci jsem – hlavně teď - rád naživu. I když by se má
pětadvacetiletá pouť mohla zdát jako bezcílné tápání, tak svého
malého intimního cíle jsem přeci jen dosáhl. A teď si můžu žít
v ústraní a užívat si maličkostí, jako je pohled na letní mračna, horká
sprcha, prozpěvování, lucidní snění, ve kterém se stále zlepšuji, jóga,
holotropní dýchání… Prostě život, který mi zbyl. Nebo který jsem si

421
vybral? Ne, tam venku by mě stejně nic lepšího nečekalo. Jsem
skromný citlivý člověk – nikdy bych se neodebral k nějakému
výstřednímu, hromadnému činu. Mám odpor ke střelným zbraním a
nemám potřebu se jakkoli mstít. Jako třeba Eliot Rodger. A nemám
ani tak ušlechtilé, světu prospěšné myšlenky jako Ted Katzinski.
Tahle zpověď je osobní a intimní. Není to ospravedlnění, nejsem
hrdý na to, co jsem udělal, jen cítím velkou úlevu. Všechna ta letitá
zášť, zloba, smutek, beznaděj jsou pryč.
Stačilo se jen jednou v životě zachovat sobecky a vzít si, po čem
moje srdce celá ta léta nejvíc toužilo.
Jak jistě víte nebo tušíte, kvůli brutalitě činu jsem dostal
výjimečný trest, doživotí. Trest si odpykávám na izolovaném
oddělení nápravného zařízení kdesi na středozápadě. Kvůli své
bezpečnosti o přesné poloze pobytu pomlčím. Mnohokrát mi bylo
vyhrožováno smrtí, a tak jediní lidé, kteří mi dělají společnost, jsou tři
strážní, kteří se u mých dveří střídají na směny, a muž, kterému říkám
Churchill. Churchill mi nosí knihy dle mého přání, které je ovšem
limitováno nerozmanitostí výběru místní knihovny. Ale nestěžuju si:
trávím čas převážně s klasiky. Třeba dnes v noci jsem dočetl první díl
Bratrů Karamazových.
Hroziči smrtí mají pocit, že ve své samotě netrpím dostatečně, a
mají samozřejmě pravdu. I když byl můj rozsudek obohacen
o neschopnost resocializace a nemožnost propuštění dříve než po mé
smrti, tak tu mám teplo, pravidelnou stravu, možnost procházek na
čerstvém vzduchu a dvakrát týdně možnost promítání filmu ze své
vlastní kolekce DVD filmotéky, kterou jsem tomuto institutu věnoval

422
print-biwrina-margin-0

a tudíž dal k dispozici i ostatním vězňům. Společné promítání je mi

samozřejmě zapovězeno. Jako též sledování filmů s trestně-násilnou
tématikou. Nicméně zítra se můžu těšit na režisérskou verzi filmu Já,
legenda.
Čtení a sledování filmů. Zábava, kterou jsem nejčastěji trávil volný
čas i v dospívání. Nikdy mi to nepřipadalo jako unikání před
skutečností – prostě jsem rád trávil čas v jiných scenériích než v těch
reálných. Tam, kde se nemusím zaobírat všednostmi, trápením a
socializací, tam jsem byl doma. S ostatními teenagery jsem ovšem
sdílel i běžná klišé spojená s oním věkem, jako pohrdání autoritami a
náchylnost k experimentování se všelijakými látkami. U mě hrál prim
hlavně alkohol. Na večírky jsem moc nechodil, ale jak jsem se už
zmínil – rád jsem pil a na mejdanech bylo pití často zdarma. Prázdné
kapsy a touha po omámení alkoholem mne zavedly i na onen
zlomový silvestrovský večírek. Byli jsme v půlce třeťáku a já v tom
domě, který patřil bůhví komu, povětšinou postával s pivem stranou
od mládeže, opíjel se a jen sem tam s někým prohodil pár slov. Byla
tam spousta děcek ze třídy a proslýchalo se, že by měla dorazit
i Milena. Stalo se tak něco po deváté večer. Přišla se svým přítelem:
fotbalistou a vyhlášeným krasavcem Markem. Smála se, tančila, pila,
bavila se. Já kroužil kolem, okukoval ji a pořád se víc a víc opíjel. Asi
tak v půl jedenácté jsem byl svědkem Mileniny hádky s Markem. Ten
z večírku odešel a Milena byla takřka ihned obklopena hloučkem
utěšovatelů, zejména z řad chlapců. Samozřejmě, že jsem mezi nimi
nebyl, naopak jsem odešel do vedlejší místnosti, kde hrála osamělá
televize, a tak jsem se před ní zabořil do koženého křesla. Absolutně

423
nemám ponětí, co v té bedně hrálo, beztak jsem po pár dalších locích
piva usnul. Probudil mě ohňostroj venku a ohňostroj v televizi. Lahev
s pivem jsem držel stále v ruce. Dorazil jsem ho a mžoural po
místnosti, kterou osvětlovala jen tančící modř televize. Už jsem tu
nebyl sám. A společnost mi nedělal jen tak někdo. Nemohl jsem
uvěřit svým očím. Byla tam. V pozici embrya spala na pohovce.
Padnul jsem na kolena, přisunul se blíž a opatrně jí odhrnul vlasy
z tváře. Bylo to tak: Byl jsem sám s Milenou v jedné místnosti! Krásná
plná ústa měla pootevřená a její dech byl ovoněn laciným vínem.
Chvíli jsem na ni hleděl a představoval si náš společný harmonický
život. Před narozením druhého dítěte se Milena náhle probudila, já
vyskočil na zadní a trochu ve výšinách zavrávoral. Lehkým šokem
zpozorněná dívka na mne hleděla zprvu až vystrašeně, v hlavince
pracně zařazovala svého – rovněž vylekaného – pozorovatele, a
posléze uklidněna, ke mně pronesla svou sedmnáctou větu: „Ahoj,
nebylo by tu něco k pití?“
„Něco přinesu.“
V místnosti byly jen lahve od alkoholu. Vyšel jsem ven, pomalu a
pečlivě za sebou zavřel, a kdybych měl klíč, snad bych ten svůj žíznivý
poklad a příslib silvestrovských půlnočních zvyků a tradic i zamknul.
Téměř všichni venku vítali Nový rok, jen na prostorné pohovce se
pod surrealistickým obrazem muchlovali dva puberťáci z maturitního
ročníku. Nepovšimnut jsem kolem nich proplul a konečně dosáhl
kuchyně. V kredenci jsem našel čistou sklenici, pod proudem vody
z kohoutku ji ještě pro jistotu opláchnul a pak jsem do ní načerpal
čerstvou životadárnou tekutinu téměř po okraj. Sám jsem si dal pár

424
doušků přímo od zdroje a vydal se zpět za Milenou. Znovu jsem prošel
kolem hormonálně překypující dvojice a před dveřmi mých nadějí
strnul: Bylo otevřeno a z místnosti se ozývaly mnohočetné hlasy. Po
chvíli vyšla ven Milena a tlupa rozjařených na všechny strany
přejících a navzájem se líbajících slavitelů. Mezitím se vrátili diváci
ohňostroje a přidali se k přejícím Nového roku. Já stál pod obrazem
kýčovité krajinky a sklenici s vodou třímal oběma rukama pevněji a
pevněji. Sem tam do mě někdo vrazil, sem tam jsem vylil pár kapek
z poháru. Nikdo si mě nevšímal, stejně tak moje pozornost byla
pohlcena jen jednou osobou, u které se stále střídali polibku chtiví
gratulanti.
Po posledním otravovi Milena konečně zachytila můj pohled.
Nejistě se usmála, přistoupila blíže a spočinula očima na sklenici.
Ruce jsem natáhl k ní a pronesl: „Prosím.“
Milena pohár převzala, řekla „Díky,“ usmála se až křečovitě a
oběma rukama, jako by si bránila svůj prostor mezi mnou a jí, ke mně
pronesla na mnoho let poslední téměř rozvitou větu: „Šťastnej novej
rok,“ sklenicí pokynula k přípitku a spěšně odešla korzovat mezi
ostatní.
V průběhu noci se na oslavy vrátil Milenin bývalý a záhy znovu
přijatý přítel Marek. Oba se udobřili a na nemalou dobu zmizeli
v místnosti, ve které jsem ještě před chvílí sdílel opilecký spánek
s dívkou svých snů. Já se v tu chvíli stal neviditelným. Pod pláštěm
neviditelnosti jsem ukořistil lahev načaté vodky a jal se vytratit do
noci.

425
 Ač jsem poté lehce zatrpknul, dejme tomu, že jsem na ženské
plémě úplně nezanevřel. Sedm let nešťastných pokusů ve mně
postupně klíčilo v zášť, která rostla do rozměrů antické tragédie. Sedm
let frustrace, sedm let vzteku, sedm let smutku, a přesto sedm let lásky.
Lásky k Mileně, která nikdy nepohasla. I přes nepřízně vesmíru, do
kterého jsem přes jeho značné prostory nikdy nikam nezapadnul, jsem
pro ni zůstal čistý. Neposkvrněný. Nepolíbený. Ona se mezitím vdala,
před půl rokem porodila dítě a stala hospodyňkou pro kravaťáckého
trolla, který každé ráno v sedm hodin odjížděl do práce svým
služebním audi.
Tak jako ten den, kdy jsem si přišel pro svůj jediný polibek ve
svém bídném marném životě. Počkal jsem si do desíti, kdy tu jejich
otrubu sexu, tedy svou šestiměsíční dcerku, ukládá Milena ke spánku.
Když opustila rohové okno dětského pokoje, vystoupil jsem
z podzimně zbarveného křoviska její lehce zanedbané zahrady a šel
k předním dveřím. V čase, ve kterém poslušná manželka Milena
obvykle začíná chystat oběd, jsem decentně zaklepal. Pak znovu a pak
o něco silněji. Za chvíli se objevil stín za kukátkem. Milena otevřela a
nejistě až křečovitě se na mě usmála – téměř jako o té silvestrovské
noci. Vypadala unaveně a opuchle. Ale přesto krásně. Po zřejmém
zařazování mé osoby se usmála o něco přívětivěji a poslední slovo,
které ke mně ve svém životě pronesla, bylo mé jméno. Nůž schovaný
za zády jsem tasil rychle…
Všech těch hrozivých, ale bezesporu nutných detailů vás ušetřím.
Prozradím jen to, že jsem to stihl! Políbil jsem její krásná plná ústa
dříve, než stačila vychladnout. A nepolíbil jsem ji jen svými rty, nýbrž

426
celou svou bytostí. Svou frustrací, vztekem, smutkem a nakonec vše
přebíjející Láskou. Poté jsem její rty separoval od zbytku těla, opekl
v již připraveném hrnci s trochou olivového oleje a cibulky a snědl.
Po telefonátu jsem za zvuků dětského pláče popíjel nalezené
chardonnay a s pocitem sytého zadostiučinění čekal na příjezd policie.

Tak co? Jsem monstrum? Psychopat? Sadista? Sobec?

A co vy? Jak často se chováte sobecky? Jak často vaše věty začínají
slovem JÁ? Jak často činíte své kroky s ohledem na to, jaký bude mít
výsledek vašeho činu dopad na vaši osobu? Kolikrát denně si berete,
co chcete?
Já? Jednou. Jen jednou za život. A vůbec - už je tu Churchill a nese
mi druhý díl Bratrů Karamazových.

427
 Sbírka povídek Luboše Polívky

Svět podle Goata

Sbírka povídek napříč žánry v groteskně-realistickém, civilně-

fantaskním stylu. Z Očistce k výletům časem, přes neurotickou
dovolenou cestujeme dále k milostné krimi, kde se odrážíme od
těžkostí dospělosti k údělu lidových (anti)hrdinů a šašků. Cesta končí
v dospívání, kde prožíváme lásku, zklamání, satanskou magii,
přátelství a trash-metalový epos: Všeprostupující humor a fantazie je
hnacím motorem na cestě od všednosti posmrtného života až ke
každodenním absurditám.

https://eknihyjedou.cz/svet_podle_goata

428
 UŽ JSEM VELKÝ, ALE NĚKTERÉ VĚCI NECHÁPU
(slohová práce žáka 5.C)
Petr Nobel

Nechápu, jak někoho může probudit ticho. Mně se to dneska ráno

stalo. Takové divné ticho, které mě donutilo otevřít oči. A… jak to?
Jsem v tramvaji!? Vzpomínám si, že jedu do školy. Ještě před chvílí
jsem si povídal se spolužáky, že příští týden jdeme s celou třídou
k zubaři a že se mi tam vůbec nechce. Co kdyby mě vrtali? Když
posledně vrtali Mejstříkovou, tak děsně ječela. Já se sice bojím, ale
rozhodně to na mně nikdo neuvidí. Na mně tedy ne!
Rozhlížím se po voze. Jsem v něm úplně sám! A proč nejedeme?
Venku stojí tři spolužáci, čučí na mě zavřenými dveřmi a chechtají se,
volové. Došlo mi, že jsem usnul a oni mě tu nechali. Klidně si vystoupí
a teď ze mě mají srandu. Mohou se dokonce smíchy potrhat. Na
schůdcích zkouším, jak dveře otevřít a dostat se ven. Nejde to. Ještě,
že jsme na konečné a tramvaj mě neodveze kdovíkam. Přišel bych
pozdě a dostal další poznámku. To už bych třídní nevysvětlil. Páni,
hlavně aby nejela do vozovny! Jsem ve vlečňáku, takže mě nikdo
neuvidí a zůstanu tam do dalšího rána. Možná umrznu a ve škole se
bude říkat, jak nějaký makovec z páté C usnul v tramvaji a nedokázal
se dostat ven. To se přece normálnímu klukovi nemůže stát! Budou
se mi posmívat, i když budu umřelý. I holky.
Přichází pán v modré uniformě, snadno otevírá dveře zvenku a
pouští mě. Tramvaják, který asi zahlédl, že tam někdo zůstal, nic

429
neřekne a jen se na mě divně dívá. Možná si myslí, že jsem tam zůstal
schválně. Já jen pípnu, že děkuji, a mažu kolem těch tří pitomců pryč.
Aktovka mi na zádech poskakuje, div že z ní žlutozelený pomeranč
na svačinu nevyletí ven. Mrzelo by mě, kdyby si ten tramvaják myslel,
že jsem tam zůstal z hecu. To by mě ani nenapadlo, narozdíl od
Martina nebo Michala. Já je nechápu! To já, kdybych na konečné
vystupoval z tramvaje a někdo by tam spal, tak bych ho přece
probudil. Já tedy ano!
Čekám na přechodu a dumám, co mě v tramvaji tak zmohlo. Přišel
jsem na to, že za to může úplně nabeton naše ruštinářka Pelíšková. My
totiž sedíme v jedné lavici s Táňou. Je hezká a jsem rád, že s ní můžu
sedět aspoň na ruštině. Martin by si to se mnou chtěl vyměnit, protože
sedí s Davidem a Táňa se mu také líbí. To určitě! Až opadá listí
z dubů, jak jsem četl v jedné pohádce. No, a včera jsme si při ruštině
s Táňou povídali, že začíná nový Večerníček o Krakonošovi. Ten
není kreslený jako třeba Štaflík a Špagetka nebo Rákosníček, ale hrají
ho lidi. Jasně, že my už se na Večerníčky nekoukáme. Já se třeba
někdy dívám i na detektivky od osmi. Ale na tenhle Večerníček se
koukáme, za to se nestydíme. Na ten se dívají všichni.
A jak jsme se s Táňou bavili, přestali jsme dávat pozor a začali jsme
si jeden druhému do slovníčků kreslit Krakonoše a Krkonoše. Bylo to
moc srandovní, ale Pelíšková na nás vystartovala. Zuřila jako foxteriér
domovní důvěrnice soudružky Novákové. Slovníčky nám vzala a
roztrhla. Vážně, úplně roztrhla. Zkoušela to naněkolikrát, protože to
chce sílu. Funěla a hodila nám zbytky zpátky na lavici. Řekla, že
znevažujeme ten krásný jazyk a že za trest na příští hodinu budeme

430
mít slovníčky přepsané do nových notýsků. Ty naše jsou prý
nepoužitelné květáky. Tak nějak to soudružka říkala. Ostatní se tomu
hrozně smáli, ale až po vyučování. Do konce hodiny si už nikdo
nedovolil ani šeptnout a všichni poctivě vyslovovali tvrdé „Y“ po
ruském způsobu tak, jak se správně má. Já to nechápu! Schválně
někomu zničit úhledně napsaný slovníček. A u Táni dokonce
napsaný krasopisně! A pak po něm chtít, aby do příští hodiny vyrobil
nový, úplně stejný! To já bych neudělal, já tedy ne!
Doma jsem musel tu příhodu se slovníčkem vysvětlovat, což mi
dalo hroznou práci. Naši tomu pořád nerozuměli, tak jsem přišel
o jeden díl Krakonoše. A musel jsem přepisovat a přepisovat, až už
jsem na to vůbec neviděl. A navíc mně táta mou těžkou práci urazil.
To já bych nikdy neřekl, že ten „mazopis“ vypadá, jako by ho psal
nějaký učenlivý legionář na Sibiři ve čtyřicetistupňovém mrazu.
A jestli tam prý v té době byla i naše soudružka ruštinářka, že se jí
vůbec nediví, že chce, abychom měli slovníčky úhlednější a hezčí.
A že si to od ní nechá na třídní schůzce vyprávět. To bych tedy nikdy
neřekl!
Semafor přeskočí na zelenou. Do školy je to kousek a cestou těm
pitomcům říkám: „To jste mě tam museli nechat, když jsem usnul?
Jste horší než Áčáci!“ Oni se ale jenom zase hihňají. Něco si na ně
vymyslím a do té doby s nimi nebudu kamarádit. Pomstím se vám,
skunkové!
Dneska se zkouší z matiky a píše diktát z češtiny. S matikářkou
neválčím. Učí nás i fyziku a tyhle předměty mě docela baví. Přesto
mám štěstí, že mě dneska nevyvolává. To bych asi nezazářil, když jsem

431
se včera na to nestihl ani podívat. Z diktátu mám sice dobrý pocit, ale
na diktátech je divná jedna věc: Vždycky, když si myslím že to mám
dobře, dostanu trojku nebo dokonce čtyřku. To pak doma zasedne
rada starších a rozhodne, že musím diktátovat i večer. Ale když si
nejsem vůbec jistý a mám z výsledku strach, dostanu jedničku nebo
dvojku. To prostě nechápu. Proto se vždy už schválně dopředu pro
jistotu bojím výsledku, než abych se na něj těšil. Jak říká dědeček, lepší
je být příjemně překvapen, než si potvrdit nějakou nepříjemnost.
O velké přestávce se chci s Honzou rozdělit o svůj pomeranč.
Tyhle pomeranče nejdou loupat, tak ho chci rozříznout svojí
rybičkou. On však svačinu zdarma neocení. Prý „takovej kyseláč“
nespolkne. Tak pomeranč nechám být a bavíme se jako vždycky
o Indiánech. Jak rozumějí přírodě a o jejich oblečení a ozdobách. Ty
bych chtěl mít. A taky bych chtěl být jako Vinnetou. Honza ale říká,
že opravdoví Indiáni takoví nebyli. Protože o nich pořád čte a ví
hodně, nehádám se s ním. Jenom nechápu, že ten spisovatel májovek
žádného Indiána nikdy neviděl, ani v Americe prý nebyl. A přesto
o nich napsal tolik skvělých knížek. S Honzou se chceme stát
pokrevními bratry. Někdy půjdeme do lesa, tam si nařízneme ruce a
dáme je tou krví k sobě. Tím se to zpečetí. To bude vzrůšo. Jenom
nevím, jak to udělat, aby to řezání nebolelo. Nešlo by to nějak zařídit
i bez krve?
Na těláku nás Hájková zase honí kolem oválu. Potom místo mého
oblíbeného skákání do dálky házíme krikeťákem. Prý je to nezbytná
příprava pro hod granátem. Tím budeme házet, až budeme větší.
Druhý Honza z naší třídy, který už je vysoký skoro jako náš školník,

432
hraje závodně házenou. Říká: „Souško učitelko, já házet nemusím. Já
bych stoprocentně přehodil celé hřiště.“ Hájková zrudne jako její
tepláková souprava a říká, že on o tom nerozhoduje. Že házet musí
všichni. Honza tedy vezme míček do ruky, mírně se rozběhne k čáře
a hodí. Míček letí vysoko nad místem dopadů našich předchozích
snah, nad fotbalovou bránou, nad plotem za hřištěm a rovnou proti
oknům činžáku. Všichni tajíme dech a sledujeme, jak to dopadne.
Míček bouchne přesně do toho nejtenčího sloupku v jednom
dvojitém okně a nic se nestane. To nechápu. Jak někdo může házet
takhle daleko? A také, jak může obličej učitelky během chvilky
napřed zčervenat, pak zezelenat a nakonec zase zrůžovět?
Asi proto je dneska tělák kratší než jindy. To je bezva, nemusíme
s převlékáním tak pospíchat. Po přestávce máme přírodopis a ten mě
také docela baví. Jenom když se učíme o člověku a soudruh učitel
vykládá o tepnách, plicích nebo o srdci, tak si to vždycky představím
na sobě a je mi z toho nanic. To mám vždy pocit, že mi něco z toho
nefunguje. Víc se mi líbí učit se o rostlinách. A dnes se učíme
o stromech a kytkách v subtropech. Když dojde na citrusy, vzpomenu
si na svoji svačinu a vyndám z aktovky na lavici pomeranč. Nejlepší
doba, kdy můžu sníst pomeranč, je přeci při výkladu o citrusech.
Navíc ho domů nesmím přinést zpátky. Snažím se nehty škrabat
kousky kůry a soudruha učitele začne pomeranč zajímat. Překvapí mě,
že namísto použití skutečného citrusu jako učební pomůcky mně
vynadá a dostanu zase poznámku. Prý při vyučování svačím, ačkoliv
se to nesmí. Já to nechápu. Já, kdybych viděl, že nějaký žák přinesl do
školy učební pomůcku, tak bych ji využil pro svůj výklad. A kdyby

433
žák loupal pomeranč a ono se to při hodině nesmělo, tak bych mu to
normálně řekl. A nedával bych mu za takovou blbost poznámku. Já
tedy ne!
Po poslední hodině uháníme na oběd do družiny. Ta je v jiné
budově, proto celá škola běží jako stádo bizonů, aby nikdo nemusel
stát dlouhou frontu u výdeje. Tyhle dostihy nemám rád. Stádo hned
po zvonění běží po chodbách, schodech a hrne se do šaten. Tam se
musí přezout a potom rychle ven na asfalt, do družiny a na chodbě
jídelny se zase přezout. Kdyby nikdo neutíkal, stejně by to dopadlo
nastejno – fronta by byla pořád stejně dlouhá. Učitelé k tomu navíc
neustále křičí: „Pomalu, pomalu!“ Za celou dobu nepochopili, že je to
stejně úplně zbytečné.
Naše třída je až ve třetím patře, a to je dostihová nevýhoda. Dnes
se nepřevlékám, pouze nazuji boty a běžím s věcmi v ruce. Tím
získám náskok a do fronty k výdejnímu okénku se stavím jako jeden
z prvních. Nějaký nadutý sedmák všechny předběhne a postaví se
před nějakého malého kluka, který se s ním o tom určitě nechce
dohadovat. Jen kouká do země. Tohle tu starší kluci dělají často a
nelíbí se mi to. Tentokrát mě to naštve o to více, že jsem se dokázal
do družiny dostat hodně rychle a všichni ostatní stojíme ukázněně.
I když je vyšší než já, vezmu svůj tác do jedné ruky a druhou ho
odvážně strčím se slovy, že se nepředbíhá. Takovouto drzost nečeká.
Zavrávorá a tác mu s řinčením spadne na zem. Vztekle se do mě pustí,
válíme se na našich tácech a příborech mezi spoustou přihlížejících
kluků a holek. Myslím si, že divácký kroužek je spravedlivý, a proto
fandí mně. Přiběhnou kuchařky a roztrhnou nás. Štěstí, že tu zrovna

434
není žádný učitel s chutí rozdávání poznámek. Funíme a civíme na
sebe. On pak řekne, že až budu v sedmičce, taky budu předbíhat. Jde
na konec fronty a kuchařky mě tam za praní pošlou také. Přesto to
beru jako vítězství. Doufám, že to viděla Táňa. Nebo aspoň Markéta.
K jídlu dneska nejsou brambory a maso, ale ta častá druhá možnost
– rýže s hnědou omáčkou. Rýže má výhodu, že se dá střílet. To se
vezme kreon, vyšroubuje se z něj ten prostředek, trubička se naláduje
rýží nabobtnalou v omáčce, aby těsnila, namíří se a pořádně foukne.
Osmáci a sedmáci u stolů vytahují připravené zbraně a začnou střílet
hnědou munici po mladších. Směr a intenzita střelby záleží na pohybu
učitelského dozoru, který chodí mezi stoly. Nechápu, proč osmáci a
sedmáci útočí hlavně na mladší kluky. Já bych na ně nestřílel, protože
se mi to zdá zbabělé, když se nebrání. Dneska bych ale nejspíš nestřílel
vůbec. Mohl bych si vykoledovat třetí poznámku za dva dny, a to už
by pro mě naši vymysleli nějaký hrozný trest.
Odpoledka kvůli nějaké konferenci odpadla, tak jdu z družiny
rovnou na tramvaj. Zkracuji si cestu. Místo, abych šel po ulici, jdu
přes dvůr jednoho činžáku. Je to špatné rozhodnutí. Na dvoře stojí tři
kluci z Áčka – Bešta a jeho kámoši. O Beštovi se ví, že se moc neučí,
zato se rád pere. Hodně podezřele se po mně dívají. Nejsem strašpytel,
tak se neotočím a procházím kolem nich rychle jakoby nic. Jeden mě
chytí za aktovku, druhý za bundu. Dneska už mám napráno, tak už se
mi znovu nechce. Navíc venku na betonu. Bešta mi drze říká, že mě
pustí za 10 céček. To asi upadl na hlavu! Tolik jsem vyhrával celý
minulý týden v Čáře. Mám jich v aktovce asi 100, ale Beštovi
nemíním dát ani jedno. Říkám, že nic nemám a ať mě pustí, že je uvidí

435
nějaká učitelka. To s nimi ani nehne a drží mě dál. Tak říkám, že se
podívám do aktovky. Pustí mě, ale přesila mě stále drží v obklíčení.
Sundám aktovku ze zad, chytím ji za poutko a švihnu po jednom
z Áčáků. Dostane ránu do břicha a všichni leknutím uskočí. To stačí,
abych mohl vzít roha. Na ulici za mnou už neběží. Srdce mám v krku,
ale zachránil jsem si céčka, oblečení a možná i svou čest, kdybych to
tak snadno prohrál. Po nějakou dobu raději nebudu chodit sám
z družiny přes dvůr. Já to nechápu. Kdybych chtěl po někom céčka,
buď bych je poctivě vyhrál, nebo bych je vyměnil za něco
normálního. Třeba za Vitacit. Červený má cenu pěti, žlutý tak tří
céček. Ale určitě bych mu je neukradl. A navíc v přesile. Já tedy ne!
Doma sfouknu krátké úkoly, a navíc se přemůžu a přepíšu i pár
stránek ruských slovíček do nového sešitku. Babičce řeknu, že mám
všechno hotovo a že se jdu trochu protáhnout ven. Babička říká, že
po celodenním sezení se přece musí mladý organismus provětrat.
Cestou vezmu Tomáše a jdeme k Sokolovně. Pokračujeme
v přerušené soutěži z minulého týdne. Předháníme se, kdo udělá
největší a nejhezčí flek na zdi Sokolovny. Napichujeme na klacky
shnilá jablka, která tam někdo vyhodil, a metáme je na bílou zeď. Na
ní se nádherně rozstřikují. Kdo udělá největší flek, vyhrává. Nejvíc
bodů získá ten, kdo se trefí napodruhé na stejné místo. Tak se totiž
vylepší zabarvení původního fleku. Musíme ale dávat bacha, minule
nás při tom načapal pan Jeslínek ze Sokolovny. To jsme museli hodně
rychle zdrhat.
Přestává nás to bavit, tak chceme vyzkoušet něco nového. Tomáš
někde viděl, jak vyrobit granát. To se prý vezmou dva šrouby a

436
utáhnou se proti sobě do jedné matice. Mezi ně se napěchují
oškrabané hlavičky sirek. Pak se tento granát hodí na asfalt z výšky a
je z toho pořádná rána. To mě samozřejmě moc zajímá. Tomáš
přinese z dědovy garáže matici a dva šrouby dlouhé jako dlaň a tlusté
jako prst. Z kuchyně přinese krabičku sirek a zavírací nůž. Na
parkovišti u Sokolovny nejsou žádná auta, takže máme hodně místa.
Rozhlížím se, jestli se tam nevyskytuje pan Jeslínek nebo jiný
narušitel. Nikdo tam není, takže máme volné pole působnosti.
Do mezery mezi šrouby v matici nastrouháme pro začátek pět
hlaviček sirek. Snad to bude tak akorát. Musí se tam vejít a zároveň
vydat patřičnou sílu. Šrouby pořádně utáhneme. Pak zalehneme za
nízkou haldu starého, travou prorostlého štěrku. To kdyby se to
opravdu roztrhlo a šroub do někoho vletěl. První hází Tomáš, protože
si to vymyslel. Ze stoje vyhodí náš granát do vzduchu nad asfalt a
zalehne. Hned napoprvé je to krásná silná pecka. Šrouby od sebe
odletí aspoň 15 metrů. Paráda! Jdeme do druhého kola. Zkoušíme teď
sedm hlaviček, ale ty se tam nevejdou. Závit je natržený a na krajích
už nedrží. S pěti hlavičkami to ale ještě půjde. Nyní já hodím granát
nad asfalt… a nic se nestane. Granát totiž dopadl naplocho. Šrouby
znovu dotahuji a házím. Ve chvíli, kdy bomba opouští moji ruku,
někdo křičí, co že to tu zase vyvádíme. Podívám se za hlasem a vidím,
jak přes svou bolavou achilovku k nám rychle kulhá pan Jeslínek.
S granátem už se nedá nic dělat, dopadá a vybuchuje. Ozve se rána
jako z děla, ale vůbec si ji neužívám. Jeden šroub totiž odlétá směrem
k panu Jeslínkovi a dopadá těsně vedle něj. Ten se lekne a vrhne
k zemi. Myslím, že sport a vojna se mu teď dobře hodí. Dívám se na

437
Tomáše, abych zjistil, co si o tom všem myslí, ale ten je už dobrých
100 metrů daleko. Jelikož je pan Jeslínek očividně živý a šrouby
nejspíš zničené, všechno tam nechávám a běžím taky do lesa. Já to
nechápu. Kdybych já byl na místě Tomáše, nezdrhnul bych jako srab
z bojiště bez svého kamaráda. Já tedy ne!
Z okraje lesa vidíme, že si to pan Jeslínek kulhá domů, takže se
naštěstí nic nestalo. Nemusel by z toho být průšvih, když to neřekne
tátovi, až půjde na nohejbal. Říkáme si s Tomášem, že tenkrát s tím
naším střílením kamínků po autech to bylo horší. Shodujeme se, že to
byla super zábava. Znovu probíráme, kdo si pistoli tehdy vyrobil lépe.
Tomáš tvrdí, že kolíček na prádlo je lepší k prkénku přilepit. Já
tvrdím, že to lépe drží krátkými hřebíčky. Můj šroubek v přední části
prkénka rozhodně držel lépe než jeho hřebík a moje plochá guma na
modely letadel byla určitě lepší než jeho guma na zavařovačky. Když
se dá do té gumy kamínek a sevře se kolíčkem, může se napnout za
předek prkénka. U jeho gumy na zavařovačky se ale musel kolíček
vždy navíc prstem sevřít, aby nevyklouzla. Jinak docházelo
k nechtěným výstřelům po kamarádech. Naše zábava tenkrát
spočívala v tom, že jsme z vyvýšené meze v zatáčce u silnice stříleli po
autech. Kdo strefil Trabanta nebo Wartburga, měl jeden bod. Kdo
strefil Škodovku, měl dva. Žigulík byl za tři a nejvíce se cenil Favorit.
Ten je totiž vzácný. Jednou se mně krásně povedl udělat Favorit.
Tomáš říká, že je mu ještě dneska zle, když si vzpomene, jak jsem ho
strefil do čelního skla, jak se řidič lekl, s kvílením zastavil, vyběhl a
začal nás honit. Přitom strašně hulákal a nadával. Říkám Tomášovi, že
jsem se tenkrát také bál, ale že tu mou parádní trefu mohl ocenit.

438
 A teď k tomu průšvihu. Od té události s Favoritem jsme už po
autech nestříleli. Spíš po stromech, po kočkách a tak. Jednou jsme
potkali skupinku holek, které nás poučovaly, že tohle se nedělá –
střílet po ptácích a kočkách. Tomáš jednu z nich znal z druhé třídy a
podle něho byla úplně blbá. Věděl jsem, že kamínek do břicha nic
nikomu neudělá, tak jsem jí chtěl ukázat, co si tom poučování myslím.
Vystřelil jsem, ale ona se chytila za hlavu a s brekem utekla. Lekl jsem
se a bylo mi z toho nanic. Brzy jsem na to ale zapomněl. Ovšem doma
jsem si zase vzpomněl. Tam bylo husto a mohl mně pomoci jenom
sám Manitou. Všichni členové rady starších, táta, máma, děda
i babička mě vyslýchali. Co prý si to vyrábíme za nebezpečné
pitominy, se kterými se strefujeme do lidí a do zvířat. Že se na lidi
mířit a střílet čímkoliv nesmí! Že byl u nás otec té holky a udělal
kravál, protože stačilo prý o kousek vedle a přišla by o oko. Kdybych
se raději učil do školy! Je pravda, že mě tento zážitek s málem
vystřeleným okem vyděsil a upřímně jsem slíbil, že s tím skončím.
A také jsem opravdu skončil. Nechápu, proč si nakonec táta
povzdechl, za co ho někdo trestá, že ještě navíc musel na sebe nechat
řvát zrovna takové „individuum“.
Jdeme pomalu k domovu a přemýšlíme, že šrouby byly super, ale
jak docílit ještě větší prdy. Tomáš uvažuje, co by udělala nálož ze
všech sirek najednou. To je báječný nápad! Promýšlíme možná
technická řešení. Nakonec se shodujeme, že vezmeme krabičku sirek,
škrtátko dáme dovnitř proti jejich hlavičkám, volný prostor vyplníme
nalámanou prskavkou pro zvýšení efektu a všechno pak pořádně
utáhneme izolepou. Pak už bude stačit jen s tím pořádně šlehnout

439
o asfalt nebo o zeď. Jdeme k nám a bereme pro jistotu 3 krabičky
sirek, 10 prskavek a kotouč izolepy. Babičce říkám, že už jsem skoro
odpočatý a za chvíli jsem doma. Výroba nám trvá dlouho, takže
hotovo máme až za tmy. Tomáš prohlásí, že aspoň budou dobře vidět
světelné efekty. Jdeme raději na druhý konec ulice, aby to naši
neviděli a hlavně neslyšeli. První zkouška prokáže, že je nutné s tím
pořádně fláknout o něco tvrdého, ale pak to stojí za to! Výsledkem je
krásná ohlušující rána a ještě krásnější světelné efekty! A dokonce je
to mnohem bezpečnější, protože z místa výbuchu nelétají žádné
šrouby, ale jen ohořelá papírová krabička. Z domu, u kterého
odpalujeme, se najednou vyřítí chlap. Možná mu vadí, že jsme za
odpaliště zvolili podezdívku jejich plotu. Vždycky jsem se ho trochu
bál, je totiž takový divný. Řve na nás a rychle se blíží. Takže musíme
znovu zvolit osvědčenou taktiku. Když vidí, že nás nedohoní, vrací se
a my můžeme zvolnit.
Ještě nejsme vydýchaní a ozve se za námi jekot motoru. Ze dvora
toho domu se vyřítí Embéčko a jede po nás. Musíme se zase dát do
běhu. Tentokrát je ale honička mnohem delší, než by se nám líbilo.
Skončí, až když zaběhneme na polní cestu k řece, kam se tomu
chlapovi nechce zajíždět. Co by nám udělal, kdyby nás chytil?
Nechápu to. Kdyby se mně nelíbilo něco, by dělali jiní kluci před
mým domem, normálně bych jim to řekl nebo bych jim to šel nějak
oplatit. To bych udělal. Ten chlap si vyslouží od Tomáše přezdívku
„Embéčkář“. Smějeme se tomu, ale moc dlouho ne. Jsme ještě pořád
napjatí a také nás trápí, že musíme nejspíš opustit další super aktivitu.

440
Chvíli vymýšlíme, jak vyrobit raketový motor a kdy a kde ho
vyzkoušíme.
Když se vracím domů, jdu pro jistotu ulicí z druhé strany, než
bydlí Embéčkář. Je už více hodin, než jsem měl dovoleno. Honičkou
se sousedem zdržení vysvětlit nemohu, tak je zase zle. Prý jsem
babičce při odchodu řekl, že přijdu za chvíli, a tohle rozhodně nebyla
jenom jedna chvíle. Kromě přípravy na zkoušení z češtiny musím
ještě dopsat ten pitomý slovníček. Zítra máme ruštinu a je tu
nebezpečí další poznámky. To už by nejspíš znamenalo domácí
vězení nebo zákaz her s Tomášem. A to nemůžu riskovat.
Píši a píši, Azbuka se mi plete s Abecedou a chce se mi spát. Naši
mi připomínají, že je to oprávněný trest, za který si můžu sám. Za
prvé, přepisování slovníčku jsem dostal z celé třídy opět jednom já.
Táňa pro ně není polehčující okolnost, prý by si to kreslení určitě
sama nevymyslela. A za druhé, namísto lumpáren venku jsem se dnes
mohl v klidu celé odpoledne učit a přepisovat a už bych to býval měl
dávno hotové. Pelíškovou nesnáším. Taková zbytečná práce. Snad
zítra znovu neusnu v tramvaji – to by totiž byla hrozná ostuda!

441
 Kniha Petra Nobela

Cogito ergo sum

Píše se rok 2039. Miroslav je vývojářem v technologické

společnosti, která se specializuje na přenos vědomí z lidí do strojů, což
umožňuje, aby tito lidé dál žili v prostředí virtuální reality.
Vše funguje skvěle do chvíle, než se o virtuální svět začne zajímat
jistá zločinecká organizace. Miroslav je tak vržen do víru událostí,
v nichž půjde nejen o životy virtuální, ale i ty reálné.

https://eknihyjedou.cz/cogito_ergo_sum

442
 AGÁTA
Zuzana Muchová

Jednoho dne v brzkých ranních hodinách přivezli do oblastní

nemocnice téměř umrzlou a silně podchlazenou ženu. Byla
zanedbaná a značně podnapilá. Našli ji mladí lidé jdoucí z diskotéky
v blízkosti zastávky autobusu. Ležela na okraji cesty a v první chvíli
se zdálo, že každá pomoc bude marná. Avšak díky rychlé akci všech
zachránců byla brzy navrácena do života. Ale do jakého?

Agáta byla mladá, zdravá a krásná dívka, která pracovala jako

zdravotní sestřička v nemocnici. Měla nádherné, veliké oči, bohaté
dlouhé vlasy, a za její štíhlou, avšak plně ženskou postavou se otočil
každý chlap bez rozdílu věku. Prožila několik vztahů, než si našla toho
pravého. Michal byl ten pravý typ, nijaký krasavec, ale zodpovědný,
spolehlivý a silný, peníze mu také nechyběly a měl dobré zaměstnání.
Prostě ten správný chlap.
Po svatbě se oba mladí manželé těšili ze společného života a dělali
vše pro to, aby brzy měli děťátko. To však nepřicházelo.
Říká se: „Postav dům, zasaď strom a zploď syna,“ a tak muž začal
stavět dům, a strom, ten taky zasadil. Vlastně jich zasadil víc. A žena
mu pomáhala. Ale ten jeden, ten první zasadil sám. Z posvátné
pověrčivosti.

443
 „Miminko jistě přijde,“ ujišťovali se oba navzájem, „a nemusí to být
zrovna syn, kdepak, na tom nezáleží, hlavně aby to bylo zdravé.“
Děťátko si však dávalo na čas. A tak pokračovali ve stavbě a byli
docela i rádi. Vždyť aspoň mají na vše čas a chlapeček nebo holčička
se narodí do hotového. Jak stavba domu pokračovala, byli stále víc a
více vtahováni do dění okolo práce, zařizování, stavění a všech
možných povinností, až večer padali únavou a byli rádi, že si
odpočinou. Touha po děťátku neustávala, ale byla odsunuta do pozadí.
„Vždyť nemusíme spěchat,“ utěšoval jeden druhého. „Stejně by to
bylo náročné. Těžko bychom to zvládali, už beztak jsme natolik
vyřízení, že by nás to ještě víc vyčerpávalo. Dítě musí počkat.“
A tak utíkal čas.
Stavba se chýlila ke konci a manželé si trochu oddechli. A když
poprvé mohli říct „dům je hotov“, byl to obrovský svátek. Všechno
zlé, všechna ta dřina, shánění materiálu, dohadování s dovozci i těla
bolavá únavou, vše se rozplynulo a byl tu jen krásný, novotou vonící
dům, rodící se zahrada a před okny ten první, rostoucí strom.
I milování, dlouhou dobu opomíjené, bylo najednou krásnější.
„Uděláme si miminko,“ šeptali si navzájem, „a pak další a další…“
Ale miminko nepřicházelo.
Agáta stále víc a víc sahala k uklidňujícím prostředkům.
V nemocnici bylo přece tolik možností.
Zpočátku to bylo jen sporadicky. Když musela v práci naplno
kmitat po náročných dnech dřiny doma. Když se jí zdálo, že nemá
sílu nebo usne za pochodu. Když ji přepadl splín. Když…

444
 Uklidňující léky dokážou přece člověka tolik uvolnit. Hned se cítí
líp a má více sil. A tady je má člověk vlastně při ruce. Je jich tu hodně
a jejich počet není zrovna nějak hlídán.
A sem tam nějaká ta sklenička taky dokáže udělat zázraky. Člověk,
vypjatý do krajnosti, díky ní změkne, zvláční a při tom nabude
ubývajících sil. Jako když provaz napnutý k prasknutí povolí. Jako
když příliš natažená struna hrozí přetrhnutím. Pak stačí jen malounko
uvolnit a hle, struna se vrátí do přirozené polohy, oddechne si, zklidní
a opět na ni můžeme hrát.
Agáta to má pod kontrolou.
Postupem času se však něco mění. Spousta práce doma,
vyčerpávající zaměstnání i marná touha po děťátku ženu ničí fyzicky
i psychicky. Její perfektní vzhled dostává trhlinu. Začíná to jen tak
nenápadně, malounko…
Jednou nepřišla tak upravená, jak bylo u ní zvykem. Podruhé si
nedala tolik práce s oblékáním. A potřetí se třeba objevila s mastnými,
neumytými vlasy.
Okolí to v prvních chvílích ani netrklo, ale později…
S tou Agátou něco není v pořádku, není to ona. Má nějakou
špatnou barvu, kde je její svěžest? Nějak nám chátrá, nebo co… A ty
kruhy pod očima…
Chodila vždycky tak svěží, tak čistá, tak upravená. A teď? Hodí na
sebe pár svršků, bez ladu a skladu, ztrácí pomalu ten šmrnc a švih. Kde
je ta dokonalá postavička v minisukni, kozačkách a s bujnou hřívou
na hlavě? I ty její vlasy jaksi ztratily lesk.

445
 Okolí není slepé, okolí si všímá. Nejdříve jen tak nějak
podvědomě, pomalounku. Čím dál víc však pocit, že něco není
v pořádku, sílí a sílí. Trvá to však nějakou dobu, nějaký měsíc, nějaký
rok.
Vždyť Agáta to má pod kontrolou. Sem tam vypitá sklenička, občas
zobnutá tableta člověka povzbudí a zase je líp. Spolupracovníci
chápou, že sestřička má proč být unavená, a páni doktoři si s ní
rozumí. Každou chvíli nějaký pacient přinese láhev vína nebo
i něčeho ostřejšího, a noční služby bývají dlouhé. S povzbuzovákem
uběhnou líp…
Takhle to trvalo nějaký ten čas. Nikdo netušil, že unavený a jaksi
ošuntělejší vzhled krásné zdravotní sestřičky z nemocnice není
způsoben jen přemírou práce v zaměstnání i doma. Netušil to ostatně
ani Michal. Vždyť on sám si při různých příležitostech rád zavdal
nejednu skleničku a nijak netroškařil. A takové ty návštěvy známých
a různé společenské akce, zábavy, plesy nebo nějaké sedánky - všude
přece každý pije a je to normální. A že pijí manželé oba, to se nijak
nevymyká běžnému chování ostatních párů i společníků. Že však
žena pije i jindy, to by manžela ani ve snu nenapadlo.
Z nočních služeb přicházela, když on už do práce odjel, a než se
vrátil domů, tak se ze všeho vyspala. Doma kmitala a starala se o dům,
zahradu i všechno okolo domácnosti. Jen to děťátko nepřicházelo.
Po mnoha nepříjemných vyšetřeních zjistila nešťastná žena, že ona
nikdy neporodí, nikdy mít dítě nebude. O to větší byl důvod sáhnout
po prášku nebo skleničce…

446
 Postupem času se manželé s danou situací smířili. Museli se smířit.
Co jim zbývalo?
Ale touha po dítěti neustávala. A tak po mnoha vášnivých
debatách, argumentech pro a proti, se nakonec oba rozhodli. Dítě mít
chtějí a budou!
Zažádali o adopci. Nastalo martyrium a kolotoč vyřizování,
dokazování, sociálního šetření…
O to větší důvod sáhnout po láhvi nebo pilulce…
Trvalo to nějakou dobu, ale konečně si domů přivezli malé
miminko z kojeneckého ústavu. Paradoxně holčičku. Obrovská
radost nakopla Agátu k neuvěřitelnému výkonu. Starala se
o dcerušku, chovala ji, opečovávala a hýčkala, a nejen ji. Vyvařovala,
uklízela, oživlá domácnost přímo kvetla a mladá žena zářila. Alkohol
a tablety si zakázala, i když to bylo těžké. Ale dokázala to. Vždyť tady
má vytoužené miminko a nový smysl života. Michal přicházející
z práce domů pokaždé s úžasem sledoval tu postupnou a zázračnou
proměnu. Z unavené a vyhaslé bytosti se znovu stávala ta zářivá a
žádoucí žena. A pak si tak nějak zvykl.
I okolí zaznamenalo návrat chřadnoucí osůbky k plnému a
kvetoucímu obrázku radosti. Ukázkový příklad šťastné rodinky. Žena
znovu nabyla svých půvabů. Štěstím přímo omládla. Páry mužských
očí se opět po ní začaly otáčet. A okolí nabylo dojmu, že ten
přechodný stav úpadku, který na ženě zaznamenalo, byl jen takový
nějaký omyl, vzniklý z práce, starostí a zoufalosti. Je tu opět ta zářivá
a přitažlivá žena, na které mohou všichni muži, ale i ženy oči nechat.

447
Když projde kolem nich, jako by je ovanul závan svěžího vzduchu.
Všichni tu změnu cítili stejně. A pak si tak nějak zvykli.
Tehdy si Agáta na nějakou pilulku nebo skleničku ani
nevzpomněla.
Žila rodinou a láskou, plně se věnovala malé Kačence a manžel?
Toho nikdy neodmítla. Měl vždy připravenou teplou večeři, uklizený
dům, a kdykoliv chtěl, žena mu poskytla svou náruč. Dětské oči se na
něj začínaly usmívat a malá pusinka jednoho dne vyslovila slovo
„táta.“
Byl štěstím bez sebe.
Období mateřské dovolené dýchalo štěstím. Ale nic netrvá věčně a
blížila se doba, kdy Kačenka měla jít do školky. Maminka půjde zpět
do práce, protože potřebují peníze. Splácejí půjčku a nakonec, přece
snad nebude sedět doma? Už se těší na spolupracovníky, pacienty i na
celé to prostředí. Vždyť práci sestřičky dělá tak ráda…
A tak se Agáta vrátila do nemocnice.
Byla sice v jednom kole, ale pomohly babičky, a když měla noční
službu, převzal tatínek svou roli. Zdálo se, že toto štěstí nic nemůže
narušit.
Jenže štěstí je vrtkavé. Agáta zpočátku odolávala nabízeným
skleničkám kolegů. Ale pak jednou neodmítla…
Jedna sklenička nic neznamená a taky občas ten prášek, když se
zdá, že je únava silnější, než prožívaná radost nad úspěšným
spolužitím mladé dvojice a malé Kačenky. A tak se mladá žena
pomalu, ale jistě znovu propracovávala k nebezpečné závislosti.

448
 A opět následovaly dny, měsíce a roky, kdy se jí to dařilo úspěšně
skrývat. Michal dlouho nic nezaznamenal, i když se mu zdála
unavenější, odmítavější a někdy taková divná. Ale viděl ji každý den
a postupné chátrání přičítal věčnému kolotoči práce, domácnosti a
výchovy dcerky. Sám se sice snažil a pomáhal, jak se dalo, ale uznával,
že na ženě je toho vždy daleko víc. Ani nevěděl jak, na uhasínající
vzhled manželky, který vlastně ani neviděl, si opět tak nějak zvykl.
Trvalo dlouho, hodně dlouho, než prozřel. Trvalo to věky.
Kačenka rostla, opustila školku a nastoupila do školy. Byla chytrá a
učila se velmi dobře, nepotřebovala od rodičů pomoc, a proto se
maminka mohla více věnovat sama sobě. Dcerka byla docela
samostatná, a když trochu povyrostla, často navštěvovala prarodiče.
Domů se vracela ráda, ale něco jí tam vadilo. Jenže si ještě nedokázala
ujasnit, co. Postřehla jen, že maminka bývá často divná a tatínek je
nervóznější. Snažila se proto v domácnosti zastat maminčinu roli, ale
pořád cítila něco ve vzduchu. Takovou tíživou atmosféru. A tak
utíkala z domova, jak nejvíce mohla, ven, mezi kamarády a přátele.
Když vychodila školu a začala studovat, šla raději na internát. Brzy si
našla chlapce a doma byla jen málo. Vždyť co ji tam čekalo? Netušila,
co to je, ale cítila, že je to zlé.
Nevěděla, že se maminka jednoho dne probudila a bylo jí strašně
špatně. Tak špatně, že si musela dát skleničku, aby ten třes rukou
přestal. Tak špatně, že si musela dát druhou, aby jí přestal plavat
žaludek. A brzy to nestačilo, brzy těch skleniček muselo být víc a
víc…

449
 Ta obrovská žízeň a vyprahlá ústa! Ten malátný stav, kdy tělo
odmítá poslouchat! A žaludek na vodě a kovaříčci v hlavě a …
Agáta už neodmítla nikdy žádnou skleničku, ba naopak! Přišly
chvíle, kdy možnost napití vítala a využila každé příležitosti. Popíjení
na oddělení na noční službě šlo ruku v ruce s uvolněnými mravy.
A ještě pořád krásná žena přestala odmítat jisté návrhy některých
dychtivých kolegů. Který chlap, když se mu naskytne příležitost,
o které roky tajně snil, by toho nevyužil?
Cesta do pekla nabývala strmější spád.
Jednoho dne Kateřina pochopila. Pochopila, proč tatínek je tak
smutný a často podrážděný. Mluvili spolu dlouho do noci a Katka si
teprve nyní s hrůzou uvědomila celý ten dosah maminčiny tragédie.
„Zprvu jsem tomu odmítal věřit,“ svěřoval se Michal dcerce. „Pak
jsem jí nabídl pomoc. Zlobila se, nechtěla si to přiznat. Ani sama sobě.
Dlouho mě uváděla v pochybnosti, že si sám něco namlouvám.
Ostatně, namlouvala si to i ona sama sobě a zapírá dodnes.
Prosil jsem ji, pak jí dal nůž na krk, vyhrožoval a dokonce i uhodil.
Nic nepomohlo. Už nemůžu dál.“
Dcera s otcem se spojili a snažili se Agátě pomoci všemi možnými
prostředky. Žena však každou pomoc odmítala a utíkala před nimi,
jako by ji honily běsy. Obviňovala je, že jsou proti ní zaujatí, a začala
přespávat bůhví kde. Za přespání však musela každému zaplatit, a
peníze to nebyly.
Trvalo to dlouho, než otec s dcerou i ostatní z rodiny zjistili, že
každá jejich snaha je marná.

450
 „Vrať se domů!“ řekl jednoho dne muž, když se mu podařilo po
dlouhém zapírání a schovávání zastihnout ženu v nemocnici. „Už se
nemusíš bát. Nebudu ti v ničem bránit a můžeš si dělat, co chceš. Já
odcházím. Zažádal jsem o rozvod.“
Vylekané oči už ho nezraňovaly. Překročil hranici lásky, nenávisti,
lítosti i sebelítosti. Cítil jen obrovskou prázdnotu. Poslední vlákno, od
srdce k srdci, prasklo.
Teď už jen viděl nešťastnou a zchátralou ženu. Ženu k politování.
Ženu, kterou kdysi miloval. Musí to ukončit! Teď hned!
„Můžeš se vrátit,“ zopakoval. „Nikdo ti tam nebude překážet, nikdo
nic nařizovat. Katka už se odstěhovala k Františkovi. Až odmaturuje,
vdá se a zařídí si vlastní život.“
Bylo s podivem, jak dlouho mohla Agáta při svém životním stylu
fungovat v práci. Ale mohla. Jenže pak přišel den, kdy už to ustát
nešlo. Začala mít absence v práci, a když přišla, byla k nepotřebě.
A pak přestala chodit docela. Kolegové a známí, kteří se jí snažili
pomoci a dávali ji hledat policií, když ji nenašli ani doma, postupně
začali ztrácet trpělivost. Pochopili, že nemá cenu jít proti něčí vůli.
A pak si tak nějak zvykli.
Ztratili na bývalou kolegyni kontakt a za nějakou dobu po ní
neštěkl ani pes.

Uběhly roky.
Kdysi krásný a výstavný dům postupně chátrá. Jeho obyvatelé se
o to spolehlivě starají. Domácí paní nemá peníze, a tak se u ní střídají
mužští sponzoři. Čím dál tím víc ubozí.

451
 Ubíhají roky a dům, který zpočátku naříkal, už jen tiše roní slzy.
Všechno mu vzali. Vytrhali dřevěné obložení i parkety, to jak neměli
čím topit. Prodali luxusní zařízení a přespávali na molitanových
matracích na zemi. Voda a elektřina byla odpojena, a k čemu ji vlastně
kdo potřebuje? Vždyť se dá žít i při svíčce a mýt se v té zimě je stejně
strašně obtížné a nakonec zbytečné. Ústřední topení popraskalo
v tuhých mrazech a jednou v zuřivé bitce někdo vymlátil pár
okenních tabulek. Mužští návštěvníci se střídali v houfech a byli čím
dál tím víc ubozí. A pak se střídat přestali.

„Všichni mě opustili!“
Ubohá troska bloudí po ulicích a přespává na nádražích. Všechen
její majetek se scvrkl v jednu jedinou igelitku. Předčasně zestárlá,
zdevastovaná žena v plandavých kalhotách. Škemrá po lidech peníze
a budí soucit. Občas jí někdo přispěje a oživlé oči lačně zajiskří. Agáta
rychle kupuje tolik potřebnou tekutinu. Vždyť má takovou žízeň!
Jeden rohlík, to stačí, hlad skoro necítí. A pak uklidněná a povzbuzená
hledá místečko ke spánku. Většinou jí postačí lavička v nádražní hale
nebo v létě v parku. Někdy nachází útočiště u jí podobných lidí, než
ji různé okolnosti donutí jít zase o dům dál. Občas jí nějaký
bezdomovec poskytne azyl.
Kdysi krásný dům, teď už nadobro opuštěný, chátrá a skomírá
v zarostlé a zdevastované zahradě.
„Všichni mě odkopli!“
Žena se potácí po cestě a každou chvíli se zastaví. Je krutá zima a
kabát a čepice nestačí čelit takovému mrazu. Snad proto se Agáta

452
print-biwrina-margin-0

zahřívá pomocí láhve. Té kouzelné láhve, která bohužel není bezedná.

Ale nevadí, ještě pořád je tam dost. Dost na to, aby měla sílu jít.
Kam chce ale jít, to neví ani ona sama. Jen jí tak v pomatené hlavě
víří myšlenka, že tady to zná, a když ujde ještě kousek cesty, vrátí se
tam, odkud přišla, vrátí se domů.
Nikdo mě nemá rád! naříká ženina duše, ženino srdce, naříká
alkohol. Vždyť i ta nevděčná holka se tvářila, jako by se za mě styděla.
A to jsem se vyfikla a upravila, abych jí před svatebními hosty
neudělala ostudu. Copak je na tom tak zlého, že jsem jen hasila žízeň?
Ani vnoučka jsem ještě neviděla. A kde je konec Michalovi? Ach ta
zpropadená žízeň!

Kdysi dávno, v minulém století, se pokoušela rodina zachránit svou

dceru, sestru, ženu a matku. Ale byl to neustálý marný boj. Kdo se
vůbec může divit, že rodina, psychicky zdeptaná, svůj marný boj
vzdala?
Ponechává ženu svému osudu. Osudu, který si sama vybrala. Každý
přece máme v životě na výběr a je mnoho cest, po kterých můžeme
jít. Agáta si svou cestu zvolila. A dobrovolně.
Neuvědomuje si, že se jí zastavil čas. Vidí věci, které se staly před
léty, a neví, že jí vše splývá v jednu, jedinou dlouhou a nekonečnou
chvíli. Chvíli v honbě za démonem.
Potácí se po cestě a podvědomě míří k domu. Ještě chvíli a narazí
na dávno zpustlý chodníček, který vede do zahrady z cesty.
Naposledy se zastaví a mohutný lok z láhve doprovodí slastné
mlasknutí. Všechno se s ní zatočí a celé tělo už definitivně odmítá

453
poslouchat. Vždyť je mi tak dobře, probleskne jí hlavou, a pak už jen
padá a padá.
Přívětivá a zvoucí sněhová pokrývka pohltí ženu ve svou náruč.

454
 Některé z knih Zuzany Muchové

Byl jednou jeden dům

Jednou se tam ocitneme všichni. Tam na konečné stanici. Ať

chceme nebo nechceme.
Spousta lidí si to nechce připustit. Jsou ještě mladí, zdraví, připadá
jim, že je to hrozně daleko. Jiní už se přibližují, ale zakazují si na to
myslet. A další, a je jich spousta, nemají srdce.
Já nechci, abychom se báli stáří. Chtěla bych jen, abychom
pochopili. A abychom se naučili dívat na stáří s úctou, respektem,
ohleduplností a empatií. Proto jsem se rozhodla napsat příběhy, které
se mě hluboce dotýkají. Příběhy ze života podané tak, aby nikoho
nezranily, neublížily a aby v nich nikdo nepoznal sebe nebo svého
blízkého. Příběhy staroušků, kteří z různých důvodů museli dožívat
své poslední roky, měsíce, dny a hodiny mimo domov. Jakákoliv
shoda jmen je čistě náhodná.

https://eknihyjedou.cz/byl_jednou_jeden_dum

Příběhy mojí babičky

Moje slovenská babička byla originál, jaký se hned tak nevidí.
Zažívala zvláštní příhody, někdy přímo dobrodružné, jindy moc
hezké, úsměvné, veselé i dojemné. Prožila dvě války a z každé si něco
odnesla. Přišla o manžela, pohřbila několik dětí, poznala obrovskou
chudobu, a přesto ji to nezlomilo. Život brala v dobrém i zlém,

455
s nadhledem i humorem. Snažila jsem se za pomoci vzpomínek -
mých i mé maminky a sestry zachytit tyto neopakovatelné okamžiky,
které stálo za to zaznamenat.

https://eknihyjedou.cz/pribehy_moji_babicky

Život hladí i fackuje

Příběhy v této knize jsou posbírané střípky autorčiných osobních
prožitků, pocitů a různých zažitých situací v odstupu asi čtyř desítek
let. Během těch let měnila zaměstnání i místo pobytu, pohybovala se
i bydlela na místech vzdálených od sebe přes čtyři stovky kilometrů.

Volně navazuje na předchozí dílo „Život je krásný, ale

poťouchlík.“

https://eknihyjedou.cz/zivot_hladi_i_fackuje

456
 KDYŽ OBAL KLAME
Marie Brona

Procházela rušnou ulicí, do týla ji hřálo jarní slunce a v hlavě měla

seznam drobného nákupu.
Ne, už to nejde, nejde to oddalovat, dneska začnu. Vždyť to je hrůza,
přes okna už není vidět. Jen jestli mám doma všechny potřebný přípravky.
Uvažovala o zásobě chemických pomocníků. Nedokázala
s jistotou říct, že ano.
Nu, tak dobrá, projdu drogerii a něco koupím.
Za krátkou dobu otevírala dveře obchodu, v kterém vždy ráda
nasávala směsici vůní.
To je zvláštní, někomu, tedy hlavně chlapům, to voní někde v řeznictví
a uzenářství, ale mně vždycky tady, v drogerii.
Byla ráda, že zrovna tahle drogerie je z většiny samoobslužná a
může tak v klidu vybírat. Připadala si tak trochu jako feťák. Otevírala
lahve s aviváží a ke každé přivoněla. Představa voňavého prádla jí na
tváři vyloudila jemný úsměv.
„Ty se na to nějak usmíváš,“ uslyšela ženský hlas.
„Jéje, Marti, přeju hezký odpoledne,“ zdravila matčinu kamarádku.
„Taky se tu přehrabuju, zvednu oči a vidím, jak se tu kocháš
vůněmi,“ rozpovídala se.
„Jo, to je ten správnej výraz, kochám,“ rozesmála se. „Některý
hezky voní, jen nevím, jak dlouho to na prádle vydrží.“

457
 „To víš, to si člověk párkrát naběhne, než zjistí, co mu vyhovuje,“
pousmála se Marta a hned pokračovala. „Holka, to je jako s chlapama,
to je obrovský štěstí, když trefíš na toho pravýho.“
„No, to máte pravdu,“ přikývla a nadechla se k doplnění
problematiky správného chlapa.
„Kdepak, hledat se musí,“ předběhla ji Marta a přistoupila o pár
kroků blíž.
„Vždyť víš, můj Tonda,“ pohodila rukou a pokračovala, „taky
nebyl svatej, ale byl to mužský, o kterýho ses mohla opřít. Ale odešel
tak brzy, však víš.“
„Hm, pamatuju si to. Je to smutný,“ nadechla se a hned
pokračovala. „Marti, vy jste od tý doby sama?“
„No, sama úplně ne, ale řeknu ti,“ rozhlédla se kolem, jako kdyby
se obávala, aby ji nikdo neslyšel. „Víš, když zůstane ženská sama, hned
se jí mužský začnou nabízet a okolí ji začne hlídat jako vlčáci. Čekají,
až si někoho najde, jo a pak to teprve začne. Všichni všechno vědí,
i to, co nevím já. Holka zlatá, to bylo drbů a popichování. A zvlášť na
vsi, nejen, že si tam lidí vidí do talíře, ale ono i do postele.“
„Ona ta pospolitost je někdy na škodu, viďte,“ pousmála se.
„To víš, všechno má svoje, musíš na to promyšleně. Když bylo
potřeba opravit nějakou drobnost, tak jsem řekla sousedovi,
Zdeňkovi, zadala jsem mu práci a jeho Blážu jsem pozvala na kafe.
Jináč to nešlo, víš. A, taky Anežka, byla ještě ve škole,“ mávla rukou
Marta. „A ta její puberta. Holka, nevím, jestli já jsem tak vyváděla.“

458
 „Jo, to jsem doma od mámy taky slýchávala, ale jen do tý doby,
než se u toho nachomýtla babička. Ta jenom pozvedla obočí a řekla,
že ještě víc.“
„No, tak to vidíš,“ rozesmála se Marta a hned dodala, „nebudu tě
zdržovat, ať si můžeš v klidu nakoupit.“
„Tak se mějte dobře,“ loučila se.
„I ty a pozdravuj,“ kývla hlavou Marta.
Od mámy věděla, že Marta nikdy neměla na růžích ustláno, ale
také věděla, že Marta je z rodu bojovníků a nebojsů.
Zadívala se za Martou a lehce se usmála.
No jo, nechtělo se jí mluvit o pubertě a bouřlivém mládí. Ale musím
uznat, že vypadá skvěle. Je to tak, má kousek do důchodu a pořád má šmrnc.
Napadlo ji, že by chtěla slyšet historky o tom, kdy Marta
nevynechala jedinou tancovačku. O tom, jak si koupila motorku, aby
se mohla lépe přiblížit svým zájmům. To, co o Martě věděla
z vyprávění, svědčilo o její bouřlivé povaze a mládí, které prožívala
víc než bujaře. Slyší slova staré tety, vždyť ona za to ani nemůže, že ji
má zlobivou.
Znovu se usmála nad tak decentním výrazem.
Ještě chvíli probírala nabízené zboží a pomalu přicházela
k pokladně. Před ní stálo několik zákazníků, a tak očima bloumala po
kosmetickém zboží, vystaveném blízko pokladny.
„Tak už máš vybráno, viď,“ uslyšela Martin hlas.
„Je to tak,“ přikývla a pokračovala, „musím se pustit do jarního
úklidu. Sluníčko mi ukázalo pěkně špinavý okna,“ zasmála se.

459
 „Máš pravdu, sluníčko rozsvítí kdejakej kout a už začneme
smejčit.“
Najednou ucítila na paži Martinu ruku.
„Hele, to jsou ty, viď,“ ukázala očima na zboží u pokladny.
Otočila se stejným směrem a s úsměvem odpověděla: „Jo,
prezervativy.“
V ten moment ji Marta uchopila ještě silněji, jako kdyby ji chtěla
vyvést z obchodu. „Pojď sem, musím ti něco říct,“ vysvětlila stručně
a stále ji držela za paži.
„Copak? Potřebujete je koupit?“ ptala se nevinně.
„I kdepak,“ mávla rukou a tím ji konečně uvolnila ze sevření.
„Copak, děje se něco?“
„Holka, kdybys věděla,“ přikryla si ústa dlaní, a v momentě
pokračovala. „To ti musím říct, co jsem za trdlo, co jsem nedávno
vyvedla.“
Marta ji opět uchopila za ruku a nasměrovala do útrob obchodu.
No, to by mě zajímalo, co ta Marta vyvedla. Vždyť ona se tváří, jako
kdyby spáchala nějakej zločin.
„Představ si, co se mi stalo,“ začala vysvětlovat. „Byla jsem
u doktora a ten mě poslal na další vyšetření do Příbrami. Zmínila jsem
se o tom před Blážou a Janou, to jsou sousedky, víš. No, a ony mi
hned zadaly úkol, že bych se mohla podívat v tý velký drogerii
v Pražský, jestli nemají amonium. Víš, co je amonium?“ vybočila
otázkou z vyprávění.
„No, asi si honem nevzpomenu,“ přiznávala svoji neznalost.

460
 „Amonium, taky se tomu říká cukrářský kvasnice. Je to takový
kypřidlo a dává se do některýho cukroví, rozumíš?“ vysvětlila Marta a
hned pokračovala.
„Aha, tak teď už to vím,“ přikývla a zvědavě si Martu prohlížela.
„Tak jsem prošla celej krám a na milý amonium jsem nenarazila.
Nakoupila jsem pár drobností, který jsem u pokladny vyndavala
z košíku, když jsem si všimla malejch kulatejch krabiček. Tak se ptám
tý pokladní. No, byla to mladá holka, takový trdlo, v hubě žvejkačku
a dělala jednu bublinu za druhou. Ptám se jí, jestli tohle je amonium.
Ona tak chvíli koukala a pak povídá: Jo, amonium. No, ta snad byla
blbější než já. A tak jí říkám, že si nějaký vezmu. Ptala se, kolik, a já
hned počítala, kolik sousedek musím podělit, aby mohly péct to svoje
cukroví. No, krabičky to byly malý, tak jí říkám, že asi pětadvacet. Ta
holka přestala žvejkat, protáhla ksicht a hned poznámku, že se asi budu
mít.“
Pomalu se dusila smíchy, ale nechtěla se Marty jakkoliv dotknout.
„Tak jsem si říkala, jak je ta holka pitomá, že ani neví, co plácá.
No, jenomže, ta pitomá jsem byla já. Přijela jsem domů, rozpočítala
jsem krabičky, dala je do pytlíků a roznesla po vsi. Svůj příděl jsem
dala do kredence s tím, že brzy budou Vánoce a já upeču zázvorky.
Přišel pátek a Anežka přijela ze školy.“
„Jé, Anežka, chtěla jsem se zeptat, jak se jí daří?“ přerušila Martino
vyprávění.
„Já myslím, že dobře, letos by měla mít hotovo, bude magistrou
v lékárně,“ oznamovala s patřičnou pýchou.

461
 „To je hezký, tak vidíte, měla jste starosti, že jste ji měla dlouho, a
teď takováhle radost, viďte,“ usmála se na Martu.
„Tak, to máš pravdu,“ přitakala a hned se nadechla k pokračování.
„Abych ti to dovyprávěla, tak Anežka přijela domů a večer něco
hledala v kredenci. Našla ten pytlík a okamžitě se mě ptala, co to je.
Hned jsem jí vysvětlovala, že to je amonium, no, na pečení.
A ona na mě valila oči, rozbalila jednu krabičku a ukázalo mi to
amonium. Holka, kdybys viděla, jak já se styděla.
Anežka se smála, až jí tekly slzy. No, a já jsem přemýšlela, jak to
těm sousedkám vysvětlím a půjdu všem hezky vrátit peníze.“
Nevydržela a začala se smát.
„Marti, nezlobte se, ale to je vážně k pobavení. Koneckonců,
vlastně se nic hroznýho nestalo.“
„Já ti dám, že nestalo. To nejhorší mě teprve čekalo. Víš, nejradši
bych to nechala na běžnej všední den, ale zase jsem si říkala, že to bude
malér, kdyby to chtěly rozbalit. Jenomže byla sobota, chlapi byli
hezky doma a já šla od jedný sousedky k druhý a všude vysvětlovala,
jaký jsem trdlo a že jim nesu peníze a to zatracený amonium si zase
beru zpátky. Jo, já, vdova, kterou pořád hlídají, jestli nemám chlapa,
roznáším prezervativy po vsi,“ držela se za hlavu.
Víš, jaká to byla obchůzka? Jako kdybych šla koledovat.“
„To by mě zajímalo, jak se na to tvářily,“ ptala se s dusivým
smíchem.
„Nu, jak? Všichni se náramně bavili, no a já nakonec taky.“ Marta
se naklonila blíž a ještě tišeji poznamenala: „Všude jsem dostala něco

462
dobrýho k pití, domácí vaječňák, rybízovku,“ usmála se a mávla
rukou.
„Takže to nakonec bylo velký a fajn, že se nepletu.“
„Nepleteš. Domů jsem přišla až večer a namazaná.“
„Tak to je hezký, aneb jak se říká: Konec dobrý, všechno dobrý,“
zadívala se zpříma do Martina obličeje a nakonec ji objala kolem
ramen. „Jsem ráda, že jsem vás potkala, doufám, že mi příště, až se zase
uvidíme, povíte něco veselého,“ loučila se s Martou.
Cestou domů se přistihla, že se stále usmívá.
Martin příběh jí dodával dobrou náladu i následující den. Nedalo
jí to a vyprávěla kolegům v práci příběh s amoniem.
„Tak o tom ti něco povím,“ přiznal se kolega. „To jsem si šel do
drogerie koupit pěnu na holení a přesně,“ začal se smát, „přesně
u pokladny je celý plato s tygří mastí. Tak tý pěkný slečně říkám, že
chci celou krabici. Vykulila oči a jen se ptala, jestli opravdu celou.
Hezky jsem jí vysvětlil, že to mám za chvíli spotřebovaný. Že to je
perfektní na bolavý záda,“ dodával.
„Tak na záda,“ vybouchla v srdečný smích.
„No, až doma jsem zjistil, že to jsou prezervativy. Manželka se
chvíli tvářila, jako kdyby mne chtěla zabít, ale po vysvětlení se málem
ukuckala smíchy,“ dodal.
„Jo, spotřebitel je stále maten,“ pokývala hlavou a nepřestávala se
smát.
„A ještě. Kdykoliv potkám slečnu z drogerie, mile se na mně
usmívá. Jo je to tak. A ty její pohledy,“ protočil oči a dokončil svoje
vyprávění.

463
„Aha, jestli ona nechce tygří mast,“ vyklouzlo jí z úst.
Kdepak obal, to je nanejvýš důležitá věc.

464
 Knihy Marie Brony

Srdíčko z jantaru

Žofie nastupuje na prázdninovou brigádu jako zámecká

průvodkyně. Brzy zjišťuje, že se na zámku děje cosi podivného. Kdo
se jí každou noc dostává do spánku a vypráví jí příběh zákeřné vraždy?
A kdo z těch, kteří na zámku dnes žijí, má souvislost s dávným
příběhem?

https://eknihyjedou.cz/srdicko_z_jantaru

Stavební deník

Etapy života. Od mateřské školy až po důchod je jich několik.

Každý z nás si svůj život rozdělil podle svého, ale důchod je zcela
určitě jednou z posledních.
Tedy, chlape, do další životní etapy máte slušně našlápnuto.
Poznámka lékaře vyvolala na Františkově tváři lehký úsměv, ale také
úvahy o čase budoucím. Jaký vlastně bude? Co ho čeká v dalších
dnech? Svůj život Pražáka vyměnil za žití na chatě.
Poznámky kamarádů o volnosti a užívání si s množstvím žen
odbyl mávnutím ruky. Jo, to víš, na mě totiž všechny čekají.
Netušil, že láska, ta mocná čarodějka, dokáže převrátit život
vzhůru nohama.

https://eknihyjedou.cz/stavebni_denik

465
 Poslední kněžka

Jasný a přímočarý Magdin záměr odstěhovat se z města do rodné

vesnice nepřinesl kýžený výsledek. Magdě se rozpadá manželství a
noc co noc se jí zdají děsivé sny. Ve světě podivných snů tuší svoji
hlubokou minulost, nachází souvislosti a hledá nápravu. Lze splatit
dluhy minulého života?

https://eknihyjedou.cz/posledni_knezka

466
 COOL POLIBEK
Stacy Farská

Jmenuji se Eva a mám dvě nejlepší kámošky Lenku s Marcelou.

Pocházíme ze Západních Čech, konkrétněji z lázeňského města
Mariánské Lázně. Dali jsme se dohromady tak trochu netradičně.
S Marcelou jsem se znala už od první třídy, na tom by nebylo nic
divného, ale s Lenkou to tak snadné nebylo. Přestoupila k nám
z Prahy a dlouhou dobu jsme byly obrovské sokyně. Já jsem vždy byla
tou vůdkyní naší třídy a najednou se objevila tahle krasotinka, která
se mi tlačila na mé čestné místo. Když je vám dvanáct, tak neuvažujete
o tom, že to prostě nebudete řešit. Byly chvilky, kdy jsme se i popraly,
až nás spolužáci museli tahat od sebe.
Jednou za mnou Lenka přišla a zeptala se: „Čau, co posloucháš?“
Načež jsem jí hrdě odpověděla: „2Pac, víš, kdo to vůbec je?“ a
tvářila jsem se dost nafrněně.
„Cože? Toho černocha, kterej ani nezpívá, jo?“ odpověděla
troufale.

Netušila však, že jsem 2Paca zbožňovala, žila jsem jeho hudbou,

texty, vizáží i stylem. Byl to pro mě bůh. Takže to vskutku přehnala,
a tímto odstartovala naší první rvačku. Zůstaly jsme kvůli tomu obě
po škole. Během těch nekonečných chvil čekání, kdy už můžeme ze
školy vypadnout, jsme spolu nepromluvily ani slovo. Každá jsme
seděla v jiném koutě opuštěné třídy a čuměly jsme z okna. Opravdu

467
zábava. Nastal čas se přezout a jít domů, a v tomto momentu se mezi
námi něco zlomilo. Bydlela totiž stejným směrem, jako já. Nějakou
chvíli jsme šly tím samým tempem vedle sebe a ona do mě z ničeho
nic strčila. Nečekala jsem to a plnou parou vpřed jsem zahučela do
vedlejšího křoví. Nejdřív jsem na ni byla šíleně naštvaná, myslela jsem,
že jí snad dám facku, ale ona se začala tak hrozně smát, že jsem se
musela začít smát taky. Natáhla mi ruku, aby mi pomohla. Její pomoc
jsem přijala, ale ne jen tak. Stáhla jsem ji s sebou zpátky do křoví, takže
jsme tam ležely obě dvě. Měly jsme rozcuchané vlasy, ze kterých sem
tam trčelo listí, a Lenka měla v drdolu dokonce zapíchnutý kus
malého klacku. Při pohledu na nás jsme se od srdce znovu rozesmály
a dobrých deset minut jsme nemohly přestat. Ano, a přesně takto
začalo naše pevné přátelství, nejsilnější pouto dvou kamarádek, které
nám drží dodnes. Abych nevynechala Mácu, jak jsem uvedla na
začátku, s ní jsem nejlepší kámoška už od první třídy, takže jsme
Lenku pouze přibraly do naší holčičí party. Lépe řečeno, do naší Girl
Power trojky, tak jsme si totiž po dobu základní školy říkaly. Slogan
„Girl Power“ jsme si vypůjčily od skupiny Spice Girls, která v té době
velmi frčela.

„Holky, vzpomínáte si na Páťu Bohdala? Jakže jsme mu to říkaly?

Bob?“ rozpovídala se Marcela.
„Jojo, náš Bob, hip-hopový král Mariánek.“ Vzpomínka mě
rozveselila.

468
 „Ano, ty akce v klubu Hula Hula byly stejně nejlepší. Těch
protančených nocí. Byly jsme stejně kočky, každý nás tam balil,“
rozvášnila se Lenka.
„Ale no tak, Léňo, jsme kočky pořád, co děláš?“ popíchla jsem ji.
„Já moc ráda vzpomínám na náš skate park. Pamatujete? Jak jsme
se vždycky ohákly za největší skejťačky, koupily jme si skejty jen na
ozdobu, protože jsme na nich neuměly jezdit, a chodily jsme tam balit
ty starší kluky. Hrála tam hudba nahlas, plno hezkých skejťáků. Taky
jste si připadaly, jako když jste starší?“ vzpomínala jsem.
„No jasně, že si to pamatujeme. Co bych teď dala za to, kdybych
mohla být naopak mladší. Mladí jsou opravdu blbí, že chtějí honem
rychle dospět. Ale ani my jsme netušily, co vše nás v životě čeká a
pospíchaly jsme do světa dospěláků.“ Marcela pozvedla sklenku vína,
načež jsme si přiťukly.

Budu pokračovat ve vyprávění. Blížil se konec deváté třídy a s tím

bylo spojené i rozhodování, kam se budeme hlásit na střední školu.
Bylo to trochu smutné, ale na druhou stranu jsme se těšily na nové
začátky. Slíbily jsme si, že ačkoliv půjde každá z nás na jinou střední,
tak budou víkendy a prázdniny patřit jenom nám třem. Marcela si
vybrala učiliště v nedalekém městě Sokolov, Lenka obchodku v Praze
a já hereckou akademii v Brně. Všechny jsme se do svých vysněných
škol dostaly. Začala nám nová éra, tentokrát s prvními zkušenostmi
intimní lásky.

469
 „Mací, co se tenkrát stalo v té tvé první škole, prosím tě? Něco jsi
udělala učitelce, ne?“ vytáhla další vzpomínku Lenka.
„Ach Ježíši, no jo, to bylo něco. Evi, díky, žes mě tenkrát
podpořila. Byla jsem opravdu v koncích,“ odpověděla Marcela.
Hned vám řeknu, co se stalo.

Jednoho dne, když jsem byla nemocná a zůstala jsem týden doma,
mi Marcela zabouchala na dveře.
„Mací, ahoj, co tu děláš? Nemáš být teď ve škole?“ a zachrchlala
jsem jako starý kuřák.
„Evi, stal se šílenej průšvih! Nevím, co mám dělat. Máma mě
zabije,“ vypadala dost zdrceně.
„Co se stalo? Někdo ti ublížil? Nebo ty někomu? O co jde?“
„Jsem blbka, opravdu. Nechala jsem se stáhnout spolužáky a…“
„...a? Tak řekneš mi to už?“ naléhala jsem.
„No, máme jednu učitelku, kterou tam všichni nesnášíme. A já
jsem jí přilepila špendlík na židli,“ podívala se na mě provinile.
„Cože si? Ty vogo, a sedla si na něj?“
„Naštěstí ne, všimla si toho dřív. Ale vyloučili mě z učňáku, Evo.“
„To si děláš srandu. To je hrozný, Mací. Co budeš dělat? A jak se
vlastně dozvěděli, že jsi to udělala ty?“ nestačila jsem se divit.
„Bylo dost dusno a moje nervy to nevydržely. Přiznala jsem se.“
Rozbrečela se.

Objala jsem ji, chvíli jsme mlčky seděly a pak jsem jí poradila, aby
to řekla mamce tak, jak to bylo. Stejně to nemůže skrývat.

470
 „Držím ti pěsti, Mací. Všechno dobře dopadne, uvidíš. Máma bude
zuřit, to je jasný, ale to zvládneme. Nejsi v tom sama, ok?“ podpořila
jsem ji.
„Díky, Evi. Tak já jdu.“ Vypadala jako šíleně smutná princezna.
Druhý týden Marcela nastoupila na jiné učiliště a dnes je z ní
uznávaná kadeřnice, namísto kosmetičky. Takže vše špatné se v dobré
obrátilo, neb pak pochopila, že ji tato profese vlastně baví mnohem
více.

„Děvčata, taky rády myslíte na hip-hopové kempy?“ Lenka se

zasnila.
„No to si piš! To léto, kdy jsme tam byly, se v Čechách odstartoval
úplně první ročník,“ pousmála jsem se.
„Jo, to jsi se vlastně poprvé setkala s tím zpěvákem ze skupiny
Coolers, viď. Byla jsi z toho celá nesvá, to si pamatuju. A já jsem ti to
takhle trapně překazila. Bože, holky, i teď je mi to tak trpný.
Omlouvám se!“ řekla Marcela s rozhořčeným výrazem na tváři.
„To nic. Hlavně, že se ti nestalo nic vážného. Měly jsme o tebe
dost velký strach,“ odpověděla jsem jí.
„Máš pravdu, bály jsme se o tvůj život. Ale všechno špatné pro
něco dobré, jako vždy. Platilo to i tenkrát. Alespoň jsme si díky
tomuto zážitku nikdy nepřičichly k drogám,“ a všechny jsme
přitakaly.

Zpět k našim prvním zkušenostem s láskou. O velkých

prázdninách jsme tedy vyrazily na hip-hopový festival. Během

471
školního roku jsme si našly brigády a šetřily jsme na lístky. Podařilo
se. Byla to obrovská akce plná dobrodružství, prvního opití alkoholem
a seznámení s novými lidmi. Doprovázel nás Lenčin starší bratr
Kryštof.
„Holky, těším se jako malá na Ježíška,“ vřískala jsem radostně na
vlakovém nádraží.
„Hej, buchty, dnes to pořádně rozjedeme. Na listu s kapelami jsou
i Coolers z Prahy. Musíme se dostat do první řady,“ překvapil nás
Bob, který se na poslední chvíli přidal.
Kryštof pozvedl obočí a podíval se na něho tak, jako kdyby mu
tím říkal, aby se trochu uklidnil.
„To si piš, že budeme v první řadě!“ odpověděla mu Lenka.
Cesta do Hradce trvala věčnost, ale ve vlaku jsme se všichni
náramně bavili. Bob nám rapoval svoje texty, které jsme se snažili
zopakovat, ale vůbec to nešlo. Postrádaly rytmiku, takže se těžko
zapamatovávaly. Komolili jsme je proto naschvál, aby to byla větší
sranda. Konečně jsme dorazili na místo. Byly tam tisíce lidí a my si
připadali jako v Říši Divů. Vše bylo pro nás nové. Rozdělali jsme stan,
upravili se po dlouhé cestě a vyšli jsme vstříc novým zážitkům plné
hudby. Kryštof nám zadal pokyny, jak se máme chovat, a v případě
největší nouze mu máme napsat smsku. Poté zmizel v davu se svojí
vlastní bandou.

Blížil se čas, kdy budou vystupovat Coolers. Je to jedna

z nejznámějších českých hip-hopových kapel. Líbil se mi tam hlavní
zpěvák. Bylo mu dvacet let, nosil oblečení, které bylo typické pro hip-

472
hopery, takovou tu značkovou teplákovou soupravu s kapucí. Hlavu
mu zdobila široká kšiltovka a měl moc krásný obličej. Havraní vlasy
s ofinou, která mu občas padala přes oko. Čokoládově hnědé oči a
sportovní postava. Prostě byl opravdu nádherný. V mých snech jsem
si moc přála, abychom spolu randili. Jenže, kdo jsem já a kdo je on.
Nereálná představa. Ovšem, občas se sny stávají skutečností.

Marcela už byla dost přiopitá, snažili jsme se ji brzdit, ale potkala

ve frontě nějakého kluka, který jí koupil další pití. Rozezněly se první
tóny našich Coolers a my jsme se prodírali davem ku předu. Koncert
byl famózní.
„Evi, podívej, támhle je!“ zakřičela na mě Lenka.
Na pódiu se objevil můj sladký SJ. Nechával si takto říkat, čte se
to SíDžej, ale celým jménem se jmenuje Sebastian Dubský.
„SJ! SJ! Sebastiane jsi k pomilování!“ řvala jsem z plna hrdla skrz
hlasitou hudbu.
Zabralo to, podíval se na mě. Ukázal na mě dokonce prstem a
usmál se. Šla jsem z toho do kolen. Všiml si mě! Pařili jsme až do konce
jejich koncertu. Při loučení se na mě ještě jednou podíval a mrkl na
mě. Cítila jsem, jak mi proudí krev do tváří a začínám se červenat.
Znovu jsem se podívala jeho směrem a on na mě mával, abych šla za
ním do zákulisí. Proboha, třeba nemává na mě. Asi blouzním,
pomyslela jsem si.

Vtom do mě Lenka strčila, abych šla, neboť SJ mával opravdu na

mě. Nechtěla jsem tam jít sama, bála jsem se, proto mě Lenka, Marcela

473
i Bob doprovodili. Marcelu už tedy museli moji přátelé trochu
podepírat. Nicméně, došli jsme tam, kde už čekal můj princ. Moje
kroky se zpomalovaly a připadala jsem si jako ve zpomaleném záběru.
Dívala jsem se na něho, jak si ručníkem otírá obličej, poté krk. Bylo
to tak sexy.
„Čau, jak se vám líbil koncert?“ zeptal se a vyrušil mě z toku mých
představ.
Ztratila jsem řeč. Ještě dnes si vybavuju ten obrovský knedlík
v puse.
„Čau, bylo to skvělý! Vy jste skvělí!“ zachránila mě Lenka a hodila
na mě tázavý pohled.
„Dáte si s námi panáka?“ zeptal se SJ.
„Jasně,“ vykoktala jsem ze sebe.
Svalnaté hory v roli ochranky nás pustily za pásku, kam běžný
smrtelník nesměl. Byla jsem na nás opravdu pyšná. Dostali jsme se až
do zákulisí kapely Coolers. To se jen tak někomu nepovede. Zářila
jsem jako sluníčko. SJ nám rozdal malé plastové sklenky, do kterých
nalil vodku. V té době jsme samozřejmě ještě neuměli moc pít. Bob
do sebe panáka kopl, ještě než jsme si přiťukli. To bylo tak trapné.
„No co, jsem z toho hotovej a šíleně nervózní. Chápete to? Jsme
přece v zákulisí mojí nejoblíbenější kapely, panečku!“ obhájil se Bob.
Tak mu SJ nalil dalšího. Po přípitku na nové seznámení jsme si
povídali o kempu, když se Marcela najednou svalila k zemi.
„Marcelo! Marcelo!“ přispěchala jsem jí na pomoc.
Chvíli jsme ji křísili, ale během pár minut už u ní byli zdravotníci.
Bohužel ji museli odvést do nemocnice, a tak nám naše jízda s Coolers

474
rychle skončila. Napsala jsem Kryštofovi, který se celý udýchaný
přiřítil za námi, a spěchali jsme za ní.

„Hrozně jsi nás tenkrát vyděsila. Fakt jsi nám dala zabrat,“ řekla
jsem a celá ta situace se mi vlila zpět do očí, jako bych tam zrovna
byla.
„Jo, ten jeden zmetek mi dal do pití nějaké drogy a já jsem to
neustála,“ odpověděla Marcela.
„A kdo by taky ustál. Nebyly jsme zvyklé ani pít, natož brát drogy.
Hlavně, že ses z toho dostala. Museli ti vypumpovat žaludek,“ přidala
se do rozhovoru Lenka.
„Moje máma byla ze mě úplně na prášky. Nejdřív vyhazov
z učňáku, pak drogy. Nezapomenu, jak pro mě musela přijet do té
nemocnice. To byl hroznej průšvih,“ ale dnes jsme se tomu opět
zasmály.
„No a jak to dopadlo s tím SJ? On ti vlastně stihl dát svoje číslo,
že? Hm?“ škádlila mě Lenka.
„Přesně tak, dal. Díky té situaci, jak Marcela omdlela, jsem se mu
vryla do paměti. Dlouho jsem mu nenapsala, neb to byl opravdový
trapas, ale pak jste mě přece donutily,“ tato vzpomínka mě přiměla
k smíchu.
„To jo, ale nezapomeň, žes byla naprostá frajerka, protože se to
rozneslo po celých Mariánkách, že si nás SJ pozval na Hip Hop kempu
do zákulisí a že ti dal svoje tajné číslo. O to rozšíření zprávy se postaral
Bob,“ mrkla na mě Lenka.

475
 „No to si piš! Byl to skvělý pocit. Ach to mládí. Holky, na
SíDžeje!“ udělala jsem další přípitek.
„Kdybys ho dnes potkala, co bys mu řekla? Myslíš, že by tě poznal?
Slyšela jsem, že bude mít koncert v pražském Rock Café. Že bychom
vyrazily na tah? Co?“ pobídla mě.
„To bychom mohly, bude to vtipné! Ale určitě si nevzpomene.
I když, po tom našem rande si na mě možná bude pamatovat na celý
život, ha ha.“
„Povídej, jak to bylo? Ženy moje, už dlouho jsem se tak
nepobavila, jako právě dnes!“ promluvila Marcela.
„Dobrá, tak poslouchejte“ a spustila jsem další vlnu vzpomínek.

Po příjezdu domů z kempu jsme všichni dostali zaracha. Trval celý

týden. Nemohli jsme ven, ani sedět na internetu. V roce
dvatisícejedna byl moderní online pokec skrz službu icq. V ikonce
měl zelenou kytičku a vydával zvuky, které dodnes rád uslyší každý,
kdo si touto dobou prošel. Vzbudí ve vás pocit příjemné nostalgie.
Když byli rodiče pryč, tak jsem na tajňačku zapínala počítač, který
jsme měli v obývacím pokoji. Dopisovala jsem si s mým klukem snů.
Přes písmenka to bylo všechno tak snadné, ale on mě najednou pozval
na osobní setkání. V tu chvíli jsem absolutně netušila, co mu mám
odpovědět. Doběhla jsem k pevné lince a vytočila číslo na Lenku, pak
i na Marcelu, aby mi poradily.
„Co blbneš, jasně, že musíš jet! Já ti to tak závidím, Evi! To je
úžasný! Co si vezmeš na sebe?“ radovala se Marcela.

476
 „Bojím se, že mě rodiče nepustí. Nemám ani korunu na jízdenku
do Prahy, a co jim jako řeknu?“
„Evo, nešil, ano? Nějak to vymyslíme! Půjčím si od bráchy a doma
řekneš, že musí jet na nějaký herecký casting, třeba. Kvůli škole
samozřejmě,“ napadlo Lenku.
„No, už to vidím úplně živě, jak mě naši někam pustí,“ posmutněla
jsem si.
„Evo Prachařová! Dost už! Domluv si to rande a nějak to dopadne,
jasný? Takovou šanci si přece nenecháš ujít, no ne?“ Lenka se do toho
opřela.
„Dobře, dobře! Zkusím to,“ slíbila jsem.
Kývla jsem SíDžejovi a dvacátého šestého srpna jsem nasedla do
vlaku, který jel směrem Praha.

„Jak jsi vlastně přemluvila rodiče?“ přerušila mě ze vzpomínek

Marcela.
„S rodiči to rozhodně nebylo snadný. Ale uprosila jsem je. Mamka
se mnou chvíli nemluvila, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Cíl
jsem měla jasný, jít na rande se slavným a úžasným SíDžejem.“

Vlak přijel do stanice hlavního města. Byla jsem neskutečně

nervózní. Nebyla jsem ještě políbená. Ne doopravdy. Proběhly nějaké
pusy, nebo ohmatávání jeden druhého, ale ještě nikdy předtím jsem
nezažila skutečný francouzský polibek. Dnes to určitě přijde. Celá
roztřesená jsem se blížila na místo setkání. Kde jinde, než u koně na
Václavském náměstí. V ulici, která vedla z hlaváku, jsem se na

477
okamžik zastavila a schovala jsem se za roh budovy. Rozhlédla jsem
se, zda už tam není. Nechtěla jsem zažít ten moment trapasu, kdy je
holka na rande první. To by nepůsobilo dobře. Jako kdybych se na
něho celá třásla. No, třásla jsem se, ale nervozitou. Nikde nikdo. Sakra,
to není dobrý, protože už je čas. Snad jsem nepřijela do Prahy úplně
zbytečně. A během chvilky jsem ho tam spatřila. Přicházel z opačné
strany. Podíval se na hodinky, a to byl okamžik, kdy jsem mu vyrazila
naproti. Srdce mi bušilo tak, že jsem neslyšela hluk velkoměsta.

„Ahoj, krásko!“ pozdravil mě a dal mi pusu na tvář.

„Ahoj, SíDžeji,“ odpověděla jsem rozpačitě a oplatila jsem mu pusu
na jeho tvář.
„Jsem rád, že jsi přijela. Jaká byla cesta?“
„Trochu dlouhá, ale stálo to za to. Taky tě ráda vidím,“ uculila
jsem se.
Pocítila jsem teplo ve své ruce. Škubavým pohybem jsem se
podívala na ruku, ve které jsem uviděla tu jeho. Chytil mě za ni.
Panečku, já snad omdlím štěstím, radovala jsem se. Vzal mě na
procházku starou Prahou, při které jsme si povídali o všem možném.
Zaujalo ho, že studuju obor herectví. Nabídl mi, že bych si mohla
zahrát roli v jejich novém videoklipu.
„Dnešní den se mi snad zdá?!“ dojala jsem se.
„Proč? Ne, myslím to vážně! Jsi krásná a úžasná,“ a jeho tvář se ke
mně blížila.
V mém nitru se odehrávalo cosi neskutečného a báječného. Ještě
nikdy jsem takový pocit nezažila. Cítila jsem, jako kdyby mi

478
v žaludku poletovali motýli. Tolik emocí naráz a najednou jsem
ucítila jeho měkké velké rty na mých. Měla jsem dojem, že se mi
z toho zatočila hlava. Milé a nevinné pusinky se během chvilky
proměnily v ten opravdový polibek. Ano, je to tady.

Pootevřel ústa a snažil se jazykem dostat k tomu mému. Jenomže

se něco dost pokazilo. Jako kdybych v uších uslyšela gramofonovou
desku, která právě dohrála svoji píseň, protože vypadla přenoska
s jehlou. Celou moji romantickou chvilku, můj vysněný první
polibek, mi ukradl zápach. Netušila jsem, odkud to přichází. Ze
začátku mi nedošlo, že to smrdí on. Dovolila jsem mu, aby
pokračoval. Nechtěla jsem si to takto zapamatovat, ale nešlo to. Při
každém dalším dotyku jeho jazyka se mi začal zvedat žaludek. Bylo
mi trapné ho odstrčit a říct mu to. Nebyla jsem taková, jako je třeba
Lenka, že vmete každému pravdu ihned od očí. Lenka neřeší
zdvořilostní gesta. Už jsem to ale nemohla vydržet. Ze vše svých sil
jsem se snažila ten zbytek česneku a čehosi dalšího nevšímat, jenže
nastal bod, kdy už jsem to prostě nemohla vydržet.
„Co se děje? Nelíbí se ti to?“ zeptal se rozpačitě.
„Ale ano, jen bych ráda zpomalila,“ zalhala jsem.
Přitom jsem tak toužila, abychom pokračovali a nepřestávali. Byla
jsem dnes odhodlaná mu dát své celé já.
Při zpáteční cestě do Mariánek jsem byla mrzutá. Promítala jsem
si dokola naše setkání a jak to dopadlo. Štvalo mě, že mi zkazil můj
první opravdový polibek. Budu si totiž do konce života pamatovat,
jak se mi při něm zvedal žaludek, protože mu zavánělo z pusy.

479
 „Bože, to je hnus! Evíku, mrzí mě to. A řekla jsi mu to někdy?“
zeptala se Lenka.
„Ne, bylo mi trapné mu to říct. Jen jsem pak utla naše icq večery,
abych se toho vyvarovala. Samozřejmě, že se ptal. Vždyť jsem po
našem rande úplně otočila. Myslím, že to ale pochopil. Nicméně,
stejně už v té době měl hodně holek kolem sebe. Opět se mi osvědčilo
naše motto, že vše zlé je pro něco dobré. Kdo ví, jak by to dopadlo,
kdyby můj první polibek byl naprosto dokonalý,“ usmála jsem se a
pozvedla sklenku.
„Na můj cool polibek s frontmanem kapely Coolers!“ pronesla
jsem přípitek.
„A aby si mužský i ženský nezapomínaly vzít před takto velkou
událostí žvýkačku!“ dodala Marcela a začaly jsme se opět smát.

480
 Kniha Stacy Farské

Špatný záběr

Rebeka je nadaná kameramanka, která žije v Praze se svým

mladším bratrem. Její život je přesně takový, jaký si ho vysnila. Pak ji
ale po jednom natáčení unesou a všechno se změní. Neví, co bude dál,
a má šílený strach o svůj život. Díky únosu ale poznává záhadného
komisaře, jehož šarmu zcela propadne. Po vysvobození se sama zapojí
do vyšetřování, aby pomohla složitý případ vyřešit. Kdo a proč
Rebeku unesl? A jak dopadne její vztah s komisařem?

https://eknihyjedou.cz/spatny_zaber

481
 KRÁMEK PANA KELLERA
Petra Votroubková

Na rohu Národní fronty a Třídy kosmonautů se v přízemí pod

bytem úředníka Drábka krčil malý podnik. Provozoval jej nějaký pan
Keller. Nikdo tehdy, v roce 1962, netušil, kdy přesně ten krámek
vznikl nebo kolik let panu Kellerovi vlastně je. Všichni věděli, že se
jedná o malého, bělovlasého mužíka s přátelským úsměvem a
hlubokýma očima. Nikdy nevyvěsil jedinou reklamu, svůj obchod
nevyvolával na ulici ani neohlašoval v rozhlase, ale přesto všichni
věděli, že pan Keller v krámku na rohu prodává čas.
Ten podivný starý pán nakupoval každé ráno v trafice noviny,
především ty hustě popsané, do nichž se člověk při cestě tramvají do
práce začte, div že nepřejede svou zastávku. Kromě novin skupoval
také knihy. Nebyla to žádná kvalitní literatura, Čapek nebo Kundera,
kdepak, pan Keller záměrně kupoval levné romány s plochými
zápletkami, které člověk jen letmo přeletí očima, aby si nějak ukrátil
čas. Právě ten čas zabitý čtením novin a podobných románů pan
Keller ze stránek vyklepával a schraňoval v malých měděných
dózičkách.
O zákazníky neměl nikdy nouzi. To k němu třeba takhle k večeru
vtrhl dlouhovlasý mladík a udýchaně ze sebe vysypal: „Dobrý den, já
jsem slíbil Janě, že spolu dnes půjdeme na diskotéku, ale musím se
ještě na zítřek učit.“

482
print-biwrina-margin-0

„A kolik času byste potřeboval?“ usmál se pan Keller, vzal do ruky

malou lopatičku a přistoupil k dózičce.
„Já nevím,“ zaváhal student, „dvě, dvě a půl hodiny.“
Stařeček nabral dvě a půl hodiny na lopatku a nasypal je do
papírového sáčku. Ten pak přes pult podal nedočkavému mladíkovi.
„Mockrát vám děkuju. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ rozloučil se majitel obchůdku.
Jindy k němu zase přišla ustaraná hospodyně, že se vrátila pozdě
z práce a za chvíli má přijít návštěva. Podruhé zase dědeček s vnukem,
co se zapomněli v muzeu a přijdou pozdě k obědu.
Čas plynul, a to nejen ten soukromý z měděných dóziček, ale i ten
veřejný a celosvětový. Mladíci si přestávali kupovat čas na rande a
utráceli jej raději za služební cesty. Úředník Drábek se odstěhoval a
v jeho bytě začala fungovat Večerní univerzita Marxismu-Leninismu.
Národní fronta se přejmenovala na ulici Československo-sovětského
přátelství. Pan Keller přidal k novinám a románům i desky ABBA a
The Beatles, v jejichž černých drážkách se zachytilo tolik časových
zrnek, že si chvíli myslel, že má s obchodem nadobro vystaráno. Jenže
doba se zrychlovala. Postupně a nenásilně, ale pravidelně, jako by byl
každý následující rok vždy o pár vteřin kratší než ten předchozí. Než
se pan Keller nadál, přišla revoluce.
Ulice Československo-sovětského přátelství si změnila jméno zpět
na Národní frontu a Třída kosmonautů byla dokonce pojmenována
po Winstonu Churchillovi, ale jinak se stále jednalo o ty samé ulice.
V bytě bývalé Večerní univerzity byla otevřena právnická kancelář,
jejíž majitel, vysoký muž v saku s kelímkem dvojitého espressa v ruce,

483
se stal jedním z mnoha nových pravidelných zákazníků. Projíždějící
auta přibývala geometrickou řadou, stejně jako počet nočních
podniků, obchodních domů a lidí, kteří to vše využívali.
Všeho bylo najednou příliš mnoho. Lidí, peněz, příběhů, církví,
jazyků, sexuálních orientací… jen času bylo stále stejně. Nová doba
se valila jako lavina a obrovskou spoustou svých příležitostí a hlavně
nutností si z nich vybrat dusila každého, kdo nedokázal držet krok.
Někdy se zdálo, že čas je stále stejně velký koláč, jen čím více je lidí,
tím menší kousek z něj každý dostane.
Pan Keller se vždy dokázal přizpůsobit. Kupoval staré rozbité
walkmany, telefony, počítače, notebooky a později smartphony a
tablety. Tiše se díval, jak se z jejich mechanických útrob sypou celé
náruče hodin, promrhaných hraním her a brouzdáním internetu. Stále
prodával čas, tu drahocennou komoditu, každému, kdo si o ni
požádal, jen už dávno ne v papírových sáčcích.
„Dobrý den, potřebovala bych tři dny na dodělání projektu, vůbec
nemám čas.“
„Prosím vás, neměl byste týden? V poslední době jsem zanedbával
syna a rád bych mu to vynahradil.“
„Potřebuji čtyři hodiny, ale rychle! Strašně spěchám!“
Tak starý pán s přátelským úsměvem dále plnil všechna přání
svých zákazníků. Sypal cenné minuty do všech těch pytlů, kabelek,
barelů i nastavených dlaní, hlubokýma očima z jiné doby pozorujíce
všechna ta nešťastná stvoření, co měla být už dávno někde jinde.
Nikoho nenapadlo, že ten samý člověk možná prodával pár minut na

484
kávu už jejich babičkám, protože nikdy nikdo neměl tolik času
nazbyt, aby se zastavil a prohodil se starým prodavačem pár slov.
Když pan Keller večer zamykal svůj malý podnik, zahleděl se do
neónových světel, do kterých se ulice noc co noc oblékala. Za ty roky,
co spolu strávili, se značně změnila. Nepochybně teď byla mnohem
krásnější a jistě i efektivnější, s mnohem větším sortimentem služeb
než stará Třída kosmonautů, ale i tak si nemohl pomoci, aby si tu a
tam nezasteskl po té staré ulici, která ho tenkrát přijala a kterou měl
tak rád.
Vyklepal z kapes pár zatoulaných vteřin a pohodil je hejnu
zvědavých holubů. Pak si přitáhl límec kabátu těsněji ke krku a vydal
se do oslnivých světel, věda, že i tato ulice jednou zestárne a nahradí
ji nová, ještě modernější, efektivnější a rychlejší. Až ten okamžik
přijde, on bude připraven, vybaven svým přátelským úsměvem a
měděnými dózičkami.

485
 Kniha Petry Votroubkové

Sen o moři

Svět je plný úžasných míst, která pulzují životem a přímo vybízejí

k prozkoumání. Kaňon však mezi takováto místa rozhodně nepatří.
Právě naopak – v malé osadě mezi skalami žije pouze pár lidí, na které
svět už zapomněl. A to je nakonec možná dobře. Podivným věcem,
které se tu čas od času dějí, by totiž nikdo, kdo není místní, nejspíš
neuvěřil.

https://eknihyjedou.cz/sen_o_mori

486
 PŘEDJAŘÍ
Miloslav Kusý

Předjarní louka je plná naděje. Poslední chomáčky sněhu těžknou

svou vlastní vlhkostí a propadají se do zrezivělé trávy. Potok u silnice
je přesycený vodou z odcházejících únorových závějí a varuje
hlubokým hlasem před povodní. Procházím loudavým krokem po
jeho nasáklém břehu. Můj pes pobíhá od jedné krtčí hromádky ke
druhé, očichává starý lopuch, připomínající válečnou korouhev po
prohrané bitvě, a doplňuje sbírku jeho naježených plodů plných
zrádných háčků umístěnou na kožichu. To zase bude vyčesávání!
Několik kroků dál pod keřem se váhavě otevírají první květy
sněženek. Rozjařený vítr přináší vlahé teplo až někde od Sahary a šeptá
jim do květů dosud nepotvrzenou zprávu o příchodu jara.
Nespěchám, mokrá půda se mi houpá pod nohama jak paluba
vratké bárky. Pod každou šlépějí se tvoří chomáček kalné pěny. Tu
upoutá můj zrak něco podivného, co sem nepatří. Rozeznávám tenký
pozlacený proužek dřevěného rámečku, jaký mívaly obrázky na
stěnách příbytků. Zrychlím. Ještě dva kroky a skláním se
k zarámované fotografii. Leží zády k nebi na tlejících zbytcích
orobince. Nemůže tu být dlouho. Po ránu spadlo pár kapek
z přeháňky, ale ona je suchá. Jen jeden roh jí omývá zvlněná hladina.
Zvědavost je silnější než lenost. Sejdu blíž k vodě, ohnu svou léty
obolavělou páteř do oblouku, za růžek otočím obrázek a hledím do
tváře dvou mladých lidí. Usmívají se. Muž a žena. Tak kolem třicítky.

487
Ona má oválný obličej a vlasy jako len. Na bílém podkladě
slavnostního šatu mašlička se snítkou myrty. A tenký závoj zvednutý
nad čelo je zatěžkaný věnečkem z kvítí. Šťastný úsměv poodhrnuje
rty a ukazuje drobné, maličko nesouměrné perličky zubů. Docela dole
je vidět kytice. Spíš její torzo. Celá se do objektivu nevešla. Určitě
svatební.
On, jak jinak, v černém obleku, stísněný vázankou pod
vystouplým ohryzkem. Tváře podlouhlého obličeje se propadají.
Jestlipak, chlapče, nepodlehneš metle své doby? Nezahubí tě
souchotiny, postrach a metla vašich časů? Dožiješ výměnku, nebo tu
necháš mladou ženu i s dítětem napospas osudu, těžkému jako
kamenné víko hrobky? Tvůj úsměv je teskně zádumčivý. Hlavu máš
nachýlenou ke své vyvolené. Z lásky? Nebo na pokyn fotografa? Je
celý ten obřad, onen šťastný i ten tak vážný úsměv z pohnutky srdcí
zamilovaných, nebo se berou dva grunty, aby se zvětšilo hospodářství?
Ne, grunty ne! To bys nebyl tak udřený a neměl propadlé tváře.
A ty by ses tak šťastně neusmívala. Vy dva jste z chalupy. To bylo
z lásky!
Kdo jste vlastně byli, vy dva bezejmenní? Poznal by vás někdo tady
ve vsi, nebo jste přespolní? Třeba odněkud z hor? Nebo byl jeden
z vás odtud a druhý se přiženil? Kde jste se vzali tady na příkopě
obráceni tváří k zemi? Převážel někdo pozůstalost, vyklízel opuštěné
stavení a ztratil vás cestou, nebo vás prostě v noci ukradl v nějaké
samotě a pak tady pohodil? Jen tak. Co by s vámi dělal?
Ne, už vím, vy jste se vrátili! Vy jste se tady narodili! Tady jste žili
a zamilovali se do sebe. Po louce, kde jsme se teď tak nenadále setkali,

488
jste chodili na procházku, jako já chodím se svým hafanem. Bylo vám
spolu nadpozemsky krásně. Tady, tady na tom místě jste se prvně
políbili a slíbili si věčnou lásku. A věrnost až za hrob. Tady jste stáli
přitisknuti k sobě, on tě hladil po vlasech jako len a ty jsi měla hlavu
položenou na jeho rameni. Potom vás osud zavál bůhvíkam a teď jste
se vrátili. Třeba ten první polibek padl právě v tuto dobu; láska
nekvete pouze v měsíci máji. To je pověra.
Možná vám nebylo zpočátku přáno. Proto jste tady ukrytí za
keřem. Se šťastným úsměvem, s trochou nostalgie. Co bylo potom,
když svatební závoj spočinul na dně prádelníku? Jaký osud vás
očekával? Měli jste děti? Ty by mohly ještě žít. Možná ony vás tady
ztratily. Nebo pohodily? Ba ne! K neúctě jste je nevychovali. Vy jste
dbali na čest a na dobrou pověst. Byli jste chudí, ale poctiví lidé.
Upřímný pohled panny nevěsty je toho nejlepší důkaz. Úcta
k rodičům patřila k základním kamenům výchovy. Součást Desatera!
Myslím, že jste to neměli lehké. Dřina od rána do večera pro
kousek chleba vezdejšího. A starosti o rodinu, o kousek pole a kozu,
či prasátko ve chlívku a kravku ve stáji. Není co závidět. Narodil jsem
se do pohodlnějších časů. Snadnější však nejsou. Na první pohled
možná, ale daň za vymoženosti moderní doby je vyšší, než si
připouštíme. Vás už z toho hlava nebolí. Kdybyste aspoň jeden žil,
neležela by ta fotografie tady. Spíte svůj věčný sen někde na
venkovském hřbitůvku a zůstalo jen pár vzpomínek, domek a
zahrádka. A tahle fotografie vašeho prvního společného kroku do
života. Vašeho štěstí? Kdo ví…?

489
 Co já teď s vámi? Kam vás dám? Celý věk jste někde viseli na stěně,
vnímáni jen coby běžná součást bytu, jako vzduch, záclona na okně,
či vrzající prkno v podlaze napravo za prahem. Co tady? Na kraji
louky, na břehu potoka? Přece vás nepověsím na vrbu!
Víte co? Nechám vše tak, jak to je. Třeba vás někdo bude postrádat
a vrátí se. A když ne, ať vám déšť prší slzy štěstí přímo do tváře. Určitě
to tak o vaší svatbě bylo! Buďte tu šťastni až do úplného vyblednutí.
Vyběleni sluncem zmizíte z tohoto světa. Vždyť je to krásné. Jako
mávnutí kouzelným proutkem. Dnes tu jsme a zítra? Co bude zítra?
Vše jednou končí, vše mizí. Tiše a nenápadně. Tu svoji lásku si
vezměte s sebou. Je-li pravá, nevybledne. Láska je věčná. Bez ní není
nového života.
Pískl jsem na psa a odcházím. Musím říci doma své milované, aby
hned po návratu z té nejtěžší cesty v životě lidském, z cesty sama ze
hřbitova domů, všechny naše společné fotografie, hlavně tu svatební,
zabalila do balíčku a tiše zpopelnila. Nechtěl bych se po letech válet
někde po příkopech ani u popelnic.

490
 Knihy Miloslava Kusého

Opsáno od života

Generace dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků zažila obrovské

změny a nevídaný pokrok. Od bitvy u Stalingradu prošel svět
Suezskou a Karibskou krizí, místo kulometů hrozí lidstvu zbraně
hromadného ničení a Covid. Došlo k výměnám vlád a režimů.
Technika urazila cestu od žebřiňáků po lety na Mars, medicína mění
lidské orgány jako náhradní díly. Život ovládají počítače a elektronika
s možnostmi bez hranic…

Těmito velkými dějinnými zvraty procházel obyčejný člověk

zaujatý svými běžnými starostmi. Prožíval řadu drobných příběhů,
které mu život postavil do cesty. Byly veselé i vážné, dojemné
i překvapivé a bylo by bývalo škoda, kdyby beze stopy zmizely.
Přitom stačilo je uchopit a s trochou fantazie převyprávět tak, aby
pobavily čtenáře. Ty nejzajímavější jsou uloženy v knize, kterou
držíte v rukou. Neodkládejte ji, odložte raději své všední starosti a
začtěte se do příhod, které život vymýšlel a sám režíroval.

https://eknihyjedou.cz/opsano_od_zivota

491
 Se slámou v botách

Inspiraci pro svoji druhou knihu povídek získával autor již v čase,
kdy jako školák pobýval u svých prarodičů na venkově. Tehdy se pro
dopravu používaly koňské a kravské potahy a většina prací na poli i ve
stájích se vykonávala ručně. Od té doby prošlo zemědělství
obrovskými změnami v technice, způsobem hospodaření i řízení.
Prošlo téměř čtyřicetiletým obdobím Jednotných zemědělských
družstev a po roce 1989 se transformovalo do soukromé sféry.

I tehdy měl autor se zemědělstvím hodně společného a přišel do

styku s lidmi, kteří se, na rozdíl od techniky, příliš nezměnili. Stále se
poctivě starali o svá zvířata i pozemky, protože to se nedá ošidit. Při
této práci je mnohdy potkávaly neobvyklé události, které byly hodny
literárního zpracování. Bylo by škoda, kdyby zanikly pod nánosem
času. S nezbytnou dávkou fantazie i jemného humoru byly
zaznamenány a zařazeny do této knihy. Nepokládejte ji a použijte ji
jako průvodce do míst, kam se obvykle nedostaneme bez pozvání.

https://eknihyjedou.cz/se_slamou_v_botach

492
 CESTA DO HLAVY
/ monolog pro jednoho herce /
Mario Hanáček

Dlouze jsem se zadíval do zrcadla,

ne že bych se nějak studoval,
nebo v tom měl extra zalíbení,
jen tak hledím na toho druhého.
Někdy bych rád věděl, co si o mně myslí.
Ani nevím, čí to byl nápad,
že si na chvíli vlezu do hlavy
a udělám tam malinkou exkurzi.
Hned první krok mi vyrazil dech,
žádný labyrint šedivých chodbiček,
ale jako bych vstoupil do stroje času.
Ten výtah časem
funguje jen do míst,
která si ještě pamatuji,
a dál s tím nehnete.
Jen si to sami zkuste,
zavřete oči,
zmáčkněte suterén
a najednou jste miminko.
Taková malá celebrita.
Když rozezníte pusu,

493
hned máte servis,
i když někdy fakt trvá
vysvětlit, co že to mají udělat.
Když už se dostanete tak daleko
a zase nasajete vůni jeslí i školky,
musíte pozdravit prcky celé rodiny,
všechny potom i náležitě opusinkovat.
Žádné moudro pro kameníky nepřidám,
ale bylo to hezké zastavení, které potěší.

V přízemí jsem našel krásnou hračku,

sice trochu přízemní, ale zahřeje na duši.
V kleci jsou tu hezky jeden vedle druhého,
od nejmenších, středních, až po největší,
vyskládáni všichni, co mi ubližovali,
když po mně plivali zlá slova,
okopávali mé sebevědomí,
trhali mi prstíčky i nožičky,
prostě dělali věci, které já jim ne.
Řeknu vám, že to, na co myslím,
je velké pokušení…
velmi velké pokušení…
velmi velké…
pokušení…
Potom mě ale napadla hrozná věc.
Co kdyby podobná klec byla i v jiné hlavě,

494
a nechci na to ani pomyslet,
nějakým omylem i se mnou.
Tak jsem vyhlásil mou soukromou amnestii.
Myslím, že mám věk na odpuštění jim i sobě.

První poschodí moc hezky vyzdobili,

pan architekt měl rád barvy operety
a režisér do toho veselého kusu
obsadil všechny moje lásky.
Je tu učitelka z mateřské školy,
krásná plavá amazonka ze 7.A,
třídní lektorka líbání ze střední
a ty skutečné lásky v hlavních rolích.
Zbývá jen předat květiny
a všem vděčně poděkovat,
bylo to krásné představení.

Ve druhém poschodí je nevlídné počasí,

poletují zde lži, pokrytectví, podrazy i zloba,
čím výš, tím je to nebezpečnější a ničivější.
U několika barů se tu posilňují politici,
úplně dole naši komunální,
po pár schodech ti z televize,
a támhle nahoře světoví, tučně vytištění.
Nevím, jak je to prostředí deformuje,
možná, kdyby tu vyšlo sluníčko… a ulice,

495
společně by vyléčili jejich nemocnou mysl.
Často si představuji, že mám tu moc,
být tak trochu Merlinem magie,
který tu koncentrovanou chásku
posadí k jednomu stolu, a ten je nepustí,
dokud se z nich nestanou obyčejní lidé.
Když se chtějí za každou cenu poprat,
ať do toho netahají celý svět,
dají si pár českých facek
a my jim zatleskáme.

Třetí s lékárnou duše mám rád,

tady jsem zase potkal všechny kamarády,
vzácnost, co nekoupíš, musíš si ji zasloužit.
Jsou tu příběhy ulice, školy, vojny i práce,
kde jsem našel přátelství stále vzpomínané,
lidi, kterým se svěříš, projdeš kanálem a skočíš.
Po těch všech letech, kdy si s námi život pohrál,
adresami zamíchal, zdraví do laboratoří poslal,
to bylo jen krátké setkání, ale jak louka bylinek.

Jedno místo
jsem chtěl vynechat,
nerad o tom mluvím,
ale úplně dole,
je sklep věcí odložených,

496
kterým by slušel sarkofág.
Jsou tam jen samé chyby,
věci raději zapomínané,
které si nikdy neodpustím.
Tam uvnitř straší neřád a pořád
a vylézá, když to vůbec nečekáš.
Musí tam být chladno i tma,
aby se to nekazilo,
nezkvasilo
a nedostalo křídla.

Výtah staví, poschodí číslo čtyři,

vejdeš a vidíš všechno, co jsi žil,
malá i velká proč, pro koho, na co,
prožitky zla, krásy, smutku i veselí,
vidíš svůj život jako rozmotané klubko.
Je tam ještě hodně místa,
zaleží jen, co tam dáš
a v jaké kvalitě.

Pětka je poschodí skoro až v nebi,

místo setkávání s našimi blízkými,
kde i minulá dramata mají úsměv.
Zde se již neřeší vztahy, kdo co řekl,
co by tomu řekli, zase přijede teta Anča,
nebo zácpa, bolavá záda a ta kolena.

497
Maminky nám ještě trochu radí,
jen pro jistotu, abychom to věděli,
a otcové už jenom moudře mlčí.
Mé návštěvy tu budou stále častější,
možná se časem i trochu protáhnou
a kdo ví, jak bude skoro až v nebi.

Výtah sjel dolů k východu,

cesta do hlavy skončila.

Dívám se do zrcadla,
přemítám, koho to vlastně vidím,
jestli tam ten naproti jsem já,
nebo někdo obráceně cizí.
Nakonec tomu druhému povídám:
„Jak ty se na to díváš,
vidíš, co mám v hlavě,
rozumíš všem těm otázkám,
chápeš, co ti tu říkám?“

On na mě jen tiše kouká,

jako by hleděl také do zrcadla
a uvnitř mé hlavy psal odpověď:
„Proč se v tom pořád šťouráš,
co pořád hledáš, co chceš najít,
projdi tu cestu ještě jednou,

498
máš tam vyplněnou i tajenku,
jen nalep známku a pošli si to.“

Když tu tak na sebe hledíme

jsem vlastně moc rád,
že se mohu někomu vyzpovídat,
ale moc by mě zajímalo,
ve které hlavě jsem to vlastně byl.
Věřte mi, ta nejistota je hrozná!

499
 Knihy Maria Hanáčka

Cesta do hlavy

Malé poetické příběhy, burleska a svět okolo nás. Zamyšlení nad

věcmi, které máme rádi, nebo nás naopak ohrožují a někdy také
dráždí či tajemně oslovují. Knihu svými obrazy opět zkrášlil Jan
Samec a protkal barevně barvitou abstrakcí.

https://eknihyjedou.cz/cesta_do_hlavy

Kino v hlavě

V knize „KINO V HLAVĚ“ jde o autorské spojení textů Mario

Hanáčka a obrazů Jana Samce. Jejich práce se vyznačují velkou mírou
fantazie, odvahy experimentovat a odhalovat své citové prožitky.
Básně i obrazy v knize použité časově sahají od jejich uměleckých
začátků až po současnou tvorbu. To byl hlavní důvod uměleckého
prolnutí poezie a obrazů těchto umělců, vedle toho, že mají k sobě
i lidsky blízko. Vzájemné působení, ovlivňování a doplňování básní
s malbou prohlubuje i účinek jednotlivých děl. Autoři budou rádi,
když se to přenese i do prožitku čtenářů této knihy.

https://eknihyjedou.cz/kino_v_hlave

500
 Hlava na špalku

Tato poetická sbírka MARIO HANÁČKA navazuje obsahově

i formou na dvě předcházející knihy: „Kino v hlavě “ a „Cesta do
hlavy“ včetně vyšperkování abstraktními obrazy JANA SAMCE.
Verše zde atakují i jiné žánry od burlesky přes povídkový příběh, až
po básně s detektivní zápletkou. Poezie také čtenářům otevírá
možnost jedinečnosti prožitku podle vlastního vnímání a cítění.
Přejeme všem čtenářům, aby jim bylo s touto knihou příjemně jako
s dobrou kamarádkou.

https://eknihyjedou.cz/hlava_na_spalku

501
 KOLAUDACE A DEMOLICE KUCHYNĚ
P. A-M. Blahová

„Proboha,“ zaječel Benny a vřítil se do kuchyně, „co to tady tak

páchne?“
„Jak to myslíte – co tady tak páchne? Konečně jsem se dostal
k tomu projektu, o kterém jsem vám říkal.“
„A proto mi musíte zničit sporák, kuchyni, zaneřádit všechny
okenní tabulky, a navíc k tomu všemu zničit veškeré textilie, které
jsem do téhle místnosti pracně zakomponoval?“
„Tak ono se dneska přehozu hozenému přes židli říká těžce
zakomponovat?“
„Nebuďte protivný – jestli budete protivný, postarám se o to,
abyste dneska zůstal o hladu.“
„Nemám pochyb, že o hladu zůstanu tak jako tak – vaše jídlo se
nikdy nedá jíst.“
„Jestli se moje jídlo nedá nikdy jíst, můžete jít vždycky za
maminkou a počkat si – ta vás určitě ráda nakrmí. Jelikož jste
a vždycky jste byl a vždycky budete její přestárlý přerostlý brouček,
nemám nejmenších pochyb o tom, že vás ráda bude vykrmovat až
do své nebo do vaší smrti – podle toho, co přijde dřív.“
„Vzhledem k tomu, že jako první bude následovat vaše smrt,
řekněme, že do té doby mě bude muset vykrmovat ona. A zatím –
dokud ji tady na to mám – určitě vám nebudu bránit sem chodit –
pokud tedy zrovna nebudu pracovat v naší kuchyni.“

502
 „Od kdy je to naše kuchyně?“ rozhořčil se Benny. „Vy máte
zahrádku, jak si matně vybavuji! A co si pamatuju, když jsme se
přestěhovali sem, vstoupil jste sem se slovy: a kuchyň je vaše – a to
a kuchyň je vaše znělo tak otráveně a tak naštvaně, že jsem se rozhodl,
že se mi téhle místnosti zželí, že ji oživím, a věřte mi, že všechna ta
práce, kterou jsem tady na téhle té místnosti odpracoval…“
„No dobře – stačí. A co tím chcete říct?“
Bennyho vztek připravil o schopnost reagovat; vytřeštil oči,
rozhodil rukama ve všeobjímajícím gestu, otevřel ústa: „!“
„A řečeno lidskými slovy si pod tím mám představit…?“
„Kdybych vám nezrenovoval celou kuchyň, tak by vás nikdy ani
nenapadlo sem páchnout – nemám pravdu?“ vybuchl Benny naštvaně.
„Vzhledem k tomu, že mám krátkou paměť, a rozhodně si
nepamatuji, jak kuchyně vypadala předtím, než jste sem přišel a začal
mi otravovat celý můj život včetně toho pracovního, nemůžu vám na
tuhle otázku příčetně odpovědět…“
„Vy jste –“ Benny zalapal po dechu a v hlavě se mu neustále točilo,
co se právě Troddy odvážil tvrdit, „vy si nepamatujete – vy mi chcete
tvrdit, že si nepamatujete, jak tahle kuchyň vypadala předtím, než
jsem přišel? Chcete tvrdit,“ nadechl se Benny rovnou, aby se Troddy
ani neodvážil mu teď skočit do řeči, „chcete mi tvrdit, že si
nepamatujete, jak se tady ve dřezu válely ty zrezivělé hrnce? Chcete
mi tvrdit, že si nepamatujete, že byla trouba odstavená od plynového
přívodu? Chcete mi tvrdit, že si nepamatujete, že z kohoutku ve dřezu
tekla rezavá voda – a nedala se nijak odpustit? Říkáte mi, že si
nepamatujete, že se vám v tamté skříni zabydlely krysy, zatímco

503
v tamté byly myši, zatímco v tamté byli potkani,“ ukazoval Benny
postupně na jednotlivé skříně, které dneska byly renovované,
barevné, návštěvě a jejímu oku přívětivé, pěkné na pohled – zvenčí,
a zevnitř – kromě toho, že voněly a byly jako nové – disponovaly
spoustou užitečných a dlouhotrvajících potravin.
„Zato si pamatuji, že poté, co jste sem přišel, se tady neustále tři
měsíce cárala tam a zpátky nějaká podivná individua –“
„Dělníci.“
„A já jsem neměl ani chvíli klidu na práci.“
„Rádo se stalo – ještě jste za to nestihl ani poděkovat.“
„Pamatuji si, že vám tady lidé – vámi vybraní podivíni –“
„Dělníci.“
„– hulili jak fabriky, neustále křičeli, dožadovali se pozornosti,
párkrát se tady opili a spali na podlaze – a vy jste je nechal!“
„Těžký život,“ pokrčil Benny rameny.
„– a že se z téhle místnosti linuly příšerné zvuky, příšerné zápachy,
a mé projekty, když na nich třeba momentálně pracuji, nejsou
ve srovnání s tím, co se tady dělo, nic – nic!“
„Ha! Takže uznáváte, že díky tomu, že jsem renovoval naši
kuchyň…“
„Mou kuchyň.“
„Naši kuchyň – že jste měl příležitost rozvíjet se i pracovně?“
„Ne, to vám nikdy nepřiznám,“ deklaroval Troddy po asi půl
vteřině ticha a vražedném pohledu, který vrhal na Bennyho.
„Protože jste zbabělec a idiot, a protože ani netušíte, co ve mně
máte!“

504
 „Myslíte povaleče a budižkničemu, kterého budu muset až
do smrti živit? – Netvařte se tak, vypadáte přesně jako ta ženská, co
vás vychovala, když se takhle zatváříte.“
„Asi už začínám svou tetu chápat.“
Troddy se chytil za kořen nosu – začala ho bolet hlava: „Mám
takový pocit, že ani nechci vědět proč, ale vzhledem k tomu, jak jste
udělal ve svém proslovu najednou pauzu, se obávám, že jsem nucen
zeptat se –“
„Asi už začínám chápat, proč tohle vždycky na mého strýce
vytahovala – pokud to byl taky takový neuznalý idiot, jako jste vy,
který nikdy nechtěl připustit, když měla ona pravdu, nebo když
udělala něco dobře, nebo správně – a bůh nebo Lady magie mi odpusť,
to se taky nekonalo moc často – tak chápu, zpětně rozumím
a uznávám, a má u mě plné pochopení, svolení do budoucna
a podporu, proč tohle dělala, a vážně ji lituji, že tohle byla nucena
dělat.“
„Co musela dělat?“
„Podstupovat to břímě sebedehonestace, aby mohla podpořit
argument.“
„Ne všechny argumenty, které váš mozek zplodí, jsou skutečnými
argumenty hodnými toho, aby byly někde uchovány nebo někým
přijaty.“
Benny se sladce usmál: „Vidíte? A právě proto jsme tady my,
zastánci svých názorů, abychom je prosazovali, pokud to nelze
argumentační cestou, tak i jinak. Vždycky jsou i ty podlé způsoby –,
takže si dávejte sakra pozor na záda, Troddy, protože já po vás půjdu,

505
dokud neuznáte, že mám velký podíl na tom, jak dobře se vám teď
v práci daří.“
„To myslíte vážně? Jenom proto, že jste mi renovoval kuchyň –?“
„Děkuji. A teď jste mi přiznal,“ zvolal Benny vítězoslavně, čímž
Troddyho lamentování přerušil, „že jsem vám tu kuchyň renovoval.“
Troddy se ušklíbl: „Ano, přiznal jsem vám, že jste mi kuchyni
renovoval, a vy jste mi, drahoušku, přiznal, že ta kuchyň je pořád
moje…“
Z vítězoslavného výrazu, který se Bennymu rozlil na tváři, se
najednou stalo zakyslé mléko: „Víte vy co? Strčte si někam tu svou
zatracenou laboratoř i se svou koupelnou, se svou knihovnou, se svou
pracovnou, se svou chodbou, se svou půdou – i se svým sklepem a se
vším, čím tahle odporná barabizna disponuje, sbalte si to, strčte si to
někam, jděte se s tím vycpat – ke své matce – a dejte mi svatý pokoj,
protože se od vás stěhuji, a už vás v životě nechci vidět. A beru si
Puffyho s sebou!“ dodal jako tečku vítězoslavně Benny.
Troddy se zarazil: „Kdo je Puffy?“
„Puffy je náš pes.“
„My nemáme psa.“
„Už jo.“
„Nemůžeme mít psa.“
„Proč ne?“
„Protože jsem alergický na psí srst.“
Těžký povzdech.
„To je mi líto,“ Benny pokrčil rameny. „Chápu. Někdo jít musí.
Puffy?“ zavolal Benny na velkou chlupatou kouli, která měřila sto

506
osmdesát jedna centimetru vysokému Troddymu až po pas, „seznam
se, to je Troddy, tvůj druhý páníček – Troddy, tohle je Puffy, naše
nové štěňátko. Puffy,“ otočil se Benny zpět na psa, „vzhledem k tomu,
že je páníček,“ ukázal na Troddyho, „alergický na psí srst, se stěhuje
z naší ložnice a ode dneška se mnou spíš v posteli. Těšíš se?“ Benny se
usmál, zase, a poškrábal celé štěňátko po celém štěňátku.
Šťěňátko vděčně zaňufalo, Puffy vděčně zaštěkal, začenichal
do větru a udělal uprostřed obýváku velikou loužičku a hnedka
následovala veliká hromádka.
„Och fuuuj, Puffy, nový koberec!“ zvolal Benny a zacpal si nos.
Troddy, kterému se vůbec nelíbilo, že byl právě vystěhovaný
z ložnice, a z více důvodu než jenom proto, že jeho postel byla ta
nejpohodlnější v celém domě – přesně ten Troddy si spokojeně založil
ruce na prsou, ušklíbl se, a prohlásil: „Milý duševní spřízněnče,
gratuluji, tak tohle se vám podařilo. Doufám, vidím a cítím, že si
spolunažívání se svým novým duševním spřízněncem opravdu
užijete.“
V té chvíli zazvonil zvonek, někdo zabušil na dveře, a zpoza nich
se ozvalo hlasité: „Můžu už si konečně vzít svého psa zpátky, nebo ho
ještě budete potřebovat, pane Troddy?“
„Večeřo!“ reagoval znechuceným výkřikem Benny, „váš pes mi
pokadil můj nový koberec, kromě toho ho ještě počůral, a já nejsem
Troddy! Moje příjmení je pořád Sorter!“
„No jo, no jo,“ zavrčel jejich soused a k Troddyho škodolibé
radosti popadl Benny Puffyho za obojek a vzdor psově mínění a vůli
ho zatáhl až ke dveřím, přičemž společnými silami podraly drápky psa

507
celou cestu až ke dveřím podlahu, a když se za jejich sousedem a jeho
psem zavřely dveře, Troddy neměl to srdce upozorňovat na to
Bennyho separátně – chtěl si počkat, až si toho jeho duševní
spřízněnec všimne sám a začne vyvádět –, protože na to on byl
skutečný expert, na vyvádění kvůli věcem, které se staly domu, na
domě, v domě nebo kterémukoli jejich příbytku.
„A příště, až budete chtít nějakého psa místo mě do ložnice,“
poznamenal Troddy uštěpačně, „doporučuji vám začít s menším
plemenem. Možná ho dokonce propašujete ještě v momentě, kdy
budu spát, uložíte ho mezi nás a já se ve spánku udusím a budu mít
svatý pokoj,“ poznamenal Troddy a zasněně vzdychl.
Benny vzhlédl od parket a zadíval se na Troddyho vražedně:
„Nebojte se, lásko, tohle rozhodně neudělám. Doufám, že se dožijete
spousty let, že budete mít jeden z těch nejdelších hnusných životů
a budete mít to neštěstí být naživu, že strávíte zkroucený
a nenávistný, protože budete každý z těch roků muset prožít právě se
mnou.“
„Taky vás nenávidím, můj drahý duševní spřízněnče,“ ubezpečil
Bennyho Troddy.
„Taky vám přeji krásné výročí, můj drahý duševní spřízněnče,“
prohlásil Benny a každý se vydal za svou vlastní prací – což
znamenalo, že šel Benny Sorter řešit parkety, zatímco Troddy se vydal
do své pracovny pokračovat opravováním zmršenin, kterým jejich
ředitel ještě stále z nepochopitelných důvodů říkal domácí práce,
domácí úkol, nebo – jaká urážka – eseje.

508
 Plánovaná kniha, z níž je povídka

Není vždycky příjemná zkušenost být duševním

spřízněncem, že?

Poděkování: Velký dík patří panu Halberštátovi, který se mnou

celou knihu prošel a s velkou trpělivostí, pochopením a porozuměním
mi ji pomohl opravit. Děkuji také všem, kteří mi umožnili tuto knihu
napsat – především mé rodině.

509
 TANČÍCÍ ŘEZNÍK
Miroslav Šilar

Od útlého mládí jsem tvorem veskrze společenským, dle mínění

okolí občas i zábavným a někdy dokonce roztomilým. Je ovšem
nutno sebekriticky přiznat, že zejména něžnější polovinou lidstva
bývám zhusta plísněn za to, že nerad tančím. A není divu. Kdykoliv
jsem se zkoušel překonat a vrhnout se na taneční parket, mé snahy
končily v lepším případě ostudou, v horším pak řetězcem mnoha
katastrofických událostí.
Následující drama se začalo odvíjet ve chvíli, kdy jsem od
šéfredaktora časopisu „Drůbežář – Hydinár“, pro který občas vymýšlím
křížovky, obdržel spolu s honorářem i dvě vstupenky na jejich
tradiční drůbežářský ples, což se vzápětí ukázalo jako dar vskutku
danajský. Kdybych je v tichosti vzal a hodil do koše, nebo je alespoň
nenechával ležet stole, ušetřil bych si věru mnoho starostí i peněz. Ale
komu není rady, budiž mu země lehká…
První nepříjemnost jsem absolvoval hned záhy, po příchodu
bojovně naladěné manželky z práce, kdy jsem byl poté, co lístky na
stole objevila, podroben křížovému výslechu, zda jí tím náhodou
nechci naznačit, že je slepice. Tato paralela by mě za normálních
okolností spolehlivě rozesmála, ale nyní mi bylo nad slunce jasné, že
dráždit rozlícenou kobru bosou nohou by mohl v podobné situaci
jenom sebevrah.

510
 Mračna se naštěstí postupem času rozptýlila a já doufal, že spolu
s nimi odplula i touha se této akce zúčastnit. Ovšem chyba lávky…
Nepomohly mi výmluvy, ba ani předstírané choroby – bolesti zad,
průjem, vši, nezabral ani pokus o infarkt. Asi jsem nejen mizerný
tanečník, ale i špatný herec.

***

Na bále se mi podařilo urvat krom ostudy i druhou cenu

v tombole, kterou nebylo nic menšího než opravdická živá slepice –
dle informací od pořadatele krajská šampionka. Ta byla po
absolvovaném plese konsternována zřejmě více než my a při
předávání se chovala docela klidně, neboť si v nastalém šoku zřejmě
neuvědomovala, že mění majitele.
Mně už však mezitím v makovici šrotovalo, co s ní tak asi budeme
dělat. Obývák podle všeho nebude zrovna ideálním místem pro její
nové obydlí a parapet za oknem jednopokojového bytu se také coby
nejlepší řešení právě nejeví.
V této souvislosti se mi vybavila povídka Šimka a Grossmanna pod
názvem „Jak jsme chovali užitečné zvíře.“ V mysli mi utkvěla zejména
věta: „Závěrem mi dovolte, abych poděkoval motostřelecké divizi majora
Ticháčka za likvidaci užitečného zvířete (prasete) a mistru Brázdovi, který
uvedl náš byt do původního stavu s poznámkou, že je malířem pokojů a
nikoli chlévů...“
Na druhou stranu – slepice není prase a mít po ruce každé ráno
čerstvá domácí vajíčka byla myšlenka VELICE lákavá. Snad proto

511
jsme v duchu léty prověřeného rčení: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo
nechce, hledá důvody“, otevřeli internet a začali googlit. Přiznám se
bez mučení, že v tomto případě důvody, proč živou slepici do bytu,
naklizeného jak před příchodem sociálky, nee, zcela jednoznačně a
nanejvýš přesvědčivě válcovaly poslední zbytky naší společné snahy
najíti způsob, jak ano.
Například jsme se dočetli, že pro jednu slípku bychom měli mít
minimálně dvacet až třicet metrů čtverečních výběhu, což by takový
problém nebyl – rozměry by ploše celého našeho bytu plus minus
odpovídaly... Tím, co mi ale někde uvnitř rozblikalo varovné majáky,
byla věta: „Slepice jsou v hrabání hodně zdatné a z většiny zelených ploch
udělají zakrátko hliněný mlat.“ Zelený koberec v obýváku sice opravdu
máme, ale představa pohodových večerů na oraništi mezi kuřinci, no
nevím… Nevím…
Protože nejsem přítelem ukvapených řešení (čerstvá domácí vejce
v supermarketu prostě nekoupíš), rozhodl jsem se, že zavolám strýci
Pepanovi z Vysočiny, který, co si pamatuju, slepice choval
odnepaměti. Zeptám se ho na názor, a kdyby mi náhodou hrůzy, které
jsem se dočetl na webu, potvrdil, pokusím se mu šampionku
převexlovat.
Bohužel, zvěsti na netu nejenže nelhaly, ale to, co mi do telefonu
sdělil Pepan, mé chovatelské nadšení pohřbilo definitivně. Nejprve se
představě chovat slepici v paneláku asi pět minut hlasitě smál, a poté,
co se malinko uklidnil, zpražil mě slovy:

512
print-biwrina-margin-0

„Uvědom si, chlape, že slepice není žádný mazlík.

- za prvé je to dost pitomé zvíře,
- za druhé patří k nejhlučnějším obyvatelům dvora, - poté, co snesou
vejce, je jejich kvokání hlasitější než sekačka.
Nejvíc jim chutná omítka, právě ta, pod kterou se skrývají drahé
izolace…“ pokračoval nemilosrdně Pepan.
„A když už se náhodou zklidní, dostanou čmelíky nebo průjem. A to
je potom smrad, jako když se srazej dva cirkusy,“ uzavřel lakonicky strýc.
„Slepice a kurník jsem proto dávno zlikvidoval, místo hlíny si vysadil
anglický trávník, mám klid a vejce žeru holt z Kauflandu. - Člověk si
zvykne na všechno…“
Z přednášky jsem byl v takovém šoku, že jsem se úplně zapomněl
Pepana zeptat, jak se danajské výhry co nejlépe zbavit. Volat mu
znovu se mi příliš nechtělo, protože po tom všem už jsem náladu na
další rozumy bodrého vesničana opravdu neměl.
Raději jsem tedy otevřel lahev červeného a diskusi na téma:
„Popravy zvířat v českých zemích.“ Návrh číslo jedna - který zněl:
„vyhození kura z okna“ - vzhledem k prvnímu patru a faktu, že
odsouzené zvíře je pořád kategorizováno ve třídě ptáci a podtřídě letci
(i když mizerní), nepřicházel v úvahu. „Vypuštění slípky vstříc hustému
silničnímu provozu mimo značený přechod“ - rovněž zamítnuto poté, co
jsem odmítl riskovat, že bychom za očipovanou šampionku mohli od
majitele pocuchaného plechového miláčka obdržet fakturu na částku
značně převyšující hodnotu popravené.
„Utopení“ – zamítnuto jako příliš nehumánní – waterboarding už
při výslechu islámských radikálů nepoužívají ani Američané …

513
 Na řadu tedy přichází další lahev červeného. Starý dobrý google,
kde 90 % zkušených vesnických matadorů radí, tak jako za časů kata
Mydláře, jednoduše useknout hlavu. Virtuální prostor snese jak
známo všechno, takže setnout komukoliv hlavu teoreticky není žádný
problém pro nikoho, daleko horší se ukázala praxe, zvláště pro
městského povaleče mého kalibru.
Jako místo exekuce jsme zvolili naši miniaturní koupelnu, resp.
umyvadlo, jehož roh jsme přepažili kuchyňským prkénkem (popravčí
špalky bohužel dosud standardní výbavu moderní domácnosti
netvoří). Sekyrka, coby popravčí nástroj, byla nabroušena a manželce
se konečně po několika minutovém boji podařilo zmítající se zvíře
pevně uchopit.
Jakmile jsem se rozpřáhnul k smrtícímu úderu, ozval se domovní
zvonek. Dlouhý, silný naléhavý zvuk. Pokusil jsem se ještě o žert na
téma, že „tady někomu definitivně odzvonilo“, ale nenávistný pohled
asistentky mi důrazně připomněl, že je třeba jednat rychle a
nerozptylovat se maličkostmi.
Proto když se zvonek se stejnou neodbytností ozval podruhé,
zakřičel jsem jenom: „moméééént“ a sekera zasvištěla vzduchem.
Ozvala se rána. Poté, co jsem dokončil úder, se spolu s hlavou
šampionky poroučelo za tříštivého rachotu k zemi i velké porcelánové
umyvadlo. Milá, spatříc onu apokalypsu, vytřeštila oči a vlivem
nastalého šoku pustila bezhlavého kura z rukou.
Aby toho nebylo málo, teď, v tu nejnevhodnější dobu, se v plné
nahotě ukázalo to, co se mi marně snažil naznačit už strýc, totiž že
slepice je opravdu HODNĔ pitomé zvíře. Blbá jak troky musela být

514
i šampionka, které doposud zřejmě nedošlo, že by měla být dávno po
smrti, protože absenci hlavy a tudíž i mozečku zjevně neřešila. Poté,
co povolilo ocelové sevření jejího těla, napnula poslední zbytky sil a
ve snaze uniknout - nebo nás jenom řádně namíchnout (protože co
horšího by se jí mohlo asi tak ještě stát?) se vznesla a několik
nekonečných desítek vteřin kroužila po obvodu koupelny, přičemž
z ní stříkala krev jako z čerstvě naraženého hasičáku.
V té chvíli už ječela šokovaná partnerka tak, jako by někdo vraždil
ji: „Aáááááááááááá, pomooooc!“ Do toho zvonek potřetí. Vytočený na
nejvyšší míru, tak jak jsem právě byl, jsem se vydal ke dveřím. Prudce
jsem otevřel dveře a nevybíravě na cizí návštěvníky houknul: „Co je?!“
Netuším, co jim muselo proběhnout hlavou poté, když dveře bytu,
z něhož se ještě před chvíli ozýval kromě volání o pomoc i srdceryvný
ženský křik, rozrazil téměř dvoumetrový hromotluk, od hlavy až
k patě celý od krve, a navíc se sekyrou v ruce…
Jejich Reakce byla blesková. Se slovy: „Spaste duše, satanááááš!“ se
otočili na podpatku a schody dolů brali po čtyřech. Podle plátků, které
jim během úprku padaly z rukou, jsem vydedukoval, že šlo o Svědky
Jehovovy, na něž jsem značně alergický od chvíle, kdy mě po noční
v devět hodin ráno vytáhli z postele, přičemž mi do ruky vrazili leták
s ostentativní výzvou: „Probuďte se!“ Řekl bych, že po této návštěvě
budou mít problém pro změnu oni – a to usnout.

***

515
 Slepice na paprice s čerstvým domácím knedlíkem byla naprosto
luxusní. Aby ne, promítneme-li do ceny pokrmu i totální
rekonstrukci koupelny, je nasnadě, že takovou drahotu nemají ani v té
nejluxusnější restauraci, ověnčené několika michelinskými hvězdami.
Ale proč házet flintu do žita, hned po obědě sednu ke kompu a
oslovím producenta filmu Texaský masakr motorovou pilou
s nabídkou, zda by neměli v Hollywoodu zájem o kompletně
připravený ateliér pro pátý díl této veleúspěšné série. Zn. Velmi levně.
A kdyby to náhodou nevyšlo, mám v rukávu ještě jeden trumf –
návrh na prodloužení smlouvy o spolupráci s časopisem „Drůbežář –
Hydinár“ na dalších stodvaačtyřicet let…

516
 Kniha Miroslava Šilara

Z deníku lázeňského šviháka

Neuvěřitelné příhody, veselé historky, zajímavá setkání…

Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat deník, v němž autor
formou trefných postřehů glosuje každodenní lázeňské dění a
s humorem sobě vlastním se vyrovnává s mnoha kuriózními
situacemi, které během svého pobytu v lázních zažívá.
Snad i proto, že se neváhá zasmát sám sobě a vzniklé problémy řeší
s nadsázkou a životním nadhledem, si jeho texty, které v době svého
vzniku vycházely jako blog, získaly mezi čtenáři takovou oblibu.
Texty jsou doplněny ilustracemi předního českého karikaturisty
Radovana Rakuse.

https://eknihyjedou.cz/z_deniku_lazenskeho_svihaka

517
 FITIPALDI
Martin Hattala

„Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu, spěchám, proto riskuji,

projíždím přes Moravu. Řádí tam to strašidlo, vystupuje z bážin, žere
hlavně Pražáky, jmenuje se Jóžin,“ pobroukávám si při jízdě autem
skvělou písničku.
Uf! Ještě, že nejsem z Práhy, ještě, že nejedu po dálnici přes
Moravu na Oravu, a i když spěchám, neriskuji. A taky nesedím ve
staré dobré Škodovce, časem jsem dospěl k třílitrové Audině, kterou
projíždím přes Želené hory do Pardubic. Jožina z Bažina tak cestou
sotva teď potkám.
Možná ne Jožina, ale… Baví mě hrát si na závodníka, s nesmírnou
radostí se proto nevyhýbám třetitřídovým cestám přes les. Když je
trasa samá zatáčka a nahoru a dolů, tím líp! A když mě nikdo
nezdržuje a v protisměru nepotkám náklaďák, jsem na vrcholu
řidičského blaha. K smrti rád totiž zrychluju, brzdím a kroutím
volantem! S rizikem to ale nepřeháním, vím, jak ošidné dovede být
mokré listí pod pneumatikami, větev přes cestu nebo pomalý traktor
v zatáčce.
Přesto tak nějak doufám, že žádná z těchto nepříjemností mě
nepotká. Zrovna jako teď, když si to členitou silnicí ženu jako
závodník… Ale ne! Už tak brzy? Když dojedu dýchavičného Favorita,
mám po náladě. Kdyby se přede mnou aspoň nevlekl jako s hnojem.
Ach ne! A zrovna žádné vhodné místo k předjetí. Už tři minuty se za

518
ním ploužím - do prčic! A když už nastane aspoň krátká rovinka,
z nějakého nepochopitelného důvodu ten neumětel ucukne
doprostřed silnice.
Třeba si mě zatím nevšiml, takže ho problikávám, nadjedu si vlevo
a zatroubím. Nic! Ani tak mě před sebe ten hluchoň nepustí. Vždyť se
chová jako slepý a neslyšící zároveň! Jenomže je to nejspíš ubohý
tupec – ignorant, zakomplexovaný jedinec, který se sice takhle úžasně
baví, ale zároveň i nervuje každého s lepším autem. I tak ho nechápu.
Vždyť mě kdyby předjížděl kdokoli, s respektem bych přežil i pohled
na vytuněného trabanta.
Nezbývá mi tak nic jiného, než zařadit trojku a tomu
nezdvořákovi se přizpůsobit. Ach jo, soptím. Protože se napodruhé ani
napotřetí nedá předjet, protože jede prostředkem!
Klid Marťo, šetři si nervy, uklidňuju sám sebe, rozčilování ti nesvědčí,
zazávodíš si jindy. Ukaž mu, že nejsi až takový nafoukanec a frajírek, jak
si o tobě myslí. Až mu na širší silnici při předjíždění ukážeš fakáče, uleví
se ti do sytosti. Pomohlo to, zklidnil jsem se. Dva kilometry klidné
jízdy jsem pozoroval přírodu kolem. Sklánějící se stromy, které se po
drsné zimě ještě nestačily narovnat, úctyhodně vysoké smrky
kůrovcem napadené i ty ještě zdravé, přes potůček žuchnuté mohutné
tlející kmeny, s choroši malými i velkými. Míjím i dvě mýtiny
s vysokou travou, ale když zpomalím a zaměřím se na jejich okraje,
postřehnu obrovské kapradiny v mokřinách, v kterých by se jistě
našel i nízký měkoučký mech.
A pak najednou - ještě, že jsem přibrzdil! Musel jsem, protože
Favorit přede mnou zastavil. Důvod byl prostý. Dvěma autům se

519
z vyvýšeného místa naskytl nádherný pohled. Ze silnice na nás
majestátně civěl velký srnec! Uf! Tak zrovna tady bych letěl nejmíň
sedmdesátkou! Stál nezaujatě, nehybně, ale když pohnul zadečkem,
z příkopu se vyrojila jedna, a pak i druhá srnka. Ach ano, ano, ty přece
často chodí ve dvojičkách, ode dneška i po trojičkách!
Když přešly, auto přede mnou se nerozjelo hned. A mně, věčnému
rychlíkovi, to kupodivu vůbec nevadilo. Ve městě určuje rozjezd na
semaforu zelená nebo mé troubení, tady mnohem důstojněji
jedinečná síla okamžiku.
Škoda prchlivosti toho skvostného okamžiku, byl to poslední
zkopeček jízdy lesem, po dvou dalších zatáčkách se před námi po
obou stranách rozprostřelo nekonečně nudné pole. Silnice stále stejně
široká, ale dlouhá rovina ke svižné jízdě jako stvořená. Čas k předjetí
jako z toho nejkrásnějšího snu. Vřelo to ve mně zase, ale jinak než
původně. Ze zcela jasného důvodu jsem nezatroubil a fakáč jsem si
odpustil taky. Vystrašenému staršímu řidiči jsem věnoval jenom
nicneříkající pohled.
Ne, takhle zbaběle rozhodně ne, takhle to nemůžu nechat být. Po
předjetí zapnu výstražné blinkry, obezřetně zpomaluju a zastavím
mírně přes středovou čáru, ať si i on vyzkouší, jaké to je, když…
Vystoupím, rozejdu se za ním, na okénko auta mu zaťukám.
Nic, asi váhá. Prostřední kloub ukazováčku si můžu utlouct
sebevíc, a snad ho neodradím, když se přikrčím tak, aby mi viděl do
obličeje. Povedlo se, nelekl se. Jen na něm bylo znát, jak mu ruční
otevírání okénka jde ztuha.

520
 „Dobrý den,“ pozdravil jsem, když se sklo pootevřelo do poloviny
a zaseklo se. Pán utrousil něco o starém krámu a z auta překvapivě
vystoupil. Už, už mi chtěl něco povědět, ale já byl rychlejší.
„Moc vám děkuju za to, že jste mě nenechal předjet. Jel bych sakra
rychle a ty srnky… no, raději nepomyslet,“ kaju se.
Můj zachránce reaguje klidně a rozvážně: „Taky dobrej. Je jich
tam hodně a takhle brzy po ránu na ně natrefím skoro vždycky. Takže
nejste první, koho takhle prudím, a vlastně, takhle to dělám už léta.
Ale vy jediný jste mi poděkoval...“

Kniha Martina Hattaly

Čtvrtá třída okresu, to je ta pravá džungle, ve které se Slavoj

Choltice B zmítá. Kniha popisuje jarní, tedy závěrečnou část sezóny
tohoto nevyrovnaného mužstva, pohybujícího se uprostřed tabulky.
Snem kapitána Jirky je postup. Bude příchod vysloužilého kmeta
Karla pro tým přínosem? Padnou si s Jirkou do noty, anebo to bude
boj dvou kohoutů na jednom hřišti, na který bude mužstvo doplácet?

Svižně napsaný příběh, v kterém se nedávají jenom góly a zapíjí

cokoli, ale řeší i osobní problémy hráčů, slibuje hojnost vtipných
dialogů a lidovosti.

https://eknihyjedou.cz/cekani_na_gol

521
 SNAD SE NIC TAK HROZNÝHO NESTALO
Michaela Maxová

Uteču z domova! napadlo mě vzápětí. Ale někomu bych o tom

přeci jenom měla říct… Jediný, kdo mě napadá, bude asi moje nejlepší
kamarádka Julka. Ta to určitě nikomu neprozradí. Tedy – dokud jí
k tomu nedám svolení.
„A proč? Co se stalo tak hroznýho?“ začala se mě zvědavě vyptávat
Julka.
„No víš, jeden člověk mi ublížil. Dal mi normálně facku! A to
celkem bezdůvodně. Naši u toho byli a nic na to neřekli. Vůbec se mě
nezastali. Dokonce ani táta! Chápeš to?“ vysypala jsem ze sebe skoro
jedním dechem. „On je to totiž jejich dobrý známý a oni by si ho asi
neradi rozházeli. Bodeť ne! Radši si rozházejí vlastní dceru! To jim
zkrátka nemůžu odpustit! Hlavně tátovi…!“ vysvětlovala jsem vzápětí.
„To si ale asi musela být hodně drzá, když tě ten dotyčný dokonce
uhodil!“ konstatovala zaraženě Julka.
„Něco jsem mu v tom rozčilení možná řekla, ale myslím, že to
nemohlo být tak hrozný!“
„Tak to si dovedu představit. Už tě znám pěkných pár let,“
pronesla pochybovačně. „A kam bys, prosím tě, chtěla jít? Vždyť je ti
sedmnáct! Nejsi ani plnoletá!“ zeptala se skoro vyděšeně o rok starší
Julka.
Jako by ten rok byl tak velký rozdíl! Copak to nechápe? Moji
rodiče mě zradili! Zradil mě dokonce i můj táta, který mě miloval

522
nade vše! Aspoň jsem si to doposud myslela. S mámou už si tak jistá
nejsem. Ale zato její sestra - moje teta - to je jiný kafe! To má pro mě
docela jiný pochopení! A vždycky měla! Bydlí sice téměř na opačném
konci Čech, ale to mě nemůže zarazit. Jezdím tam každý rok na
prázdniny. Od třinácti let už docela samostatně. I tetin manžel, můj
strejda, je docela fajn. I když se ho, pravda, někdy trochu bojím, je
takový přísný. Ale tetu mám moc ráda. Můžu si s ní povídat o věcech,
o kterých s mojí mámou vůbec ne. A což teprve jejich dcera, moje
sestřenice, to je tedy opravdová kamarádka, i když je o několik let
starší než já. No možná právě proto. Dokáže člověka vyslechnout,
poradit, pomoci…
Krátce jsem Julce nastínila, kam by měl můj útěk směřovat.
„Ale jak by sis to vlastně představovala?“ zeptala se zkoumavě.
„No jak? Pojedu autobusem do Prahy. Pak přejdu na hlavní
nádraží, cestu znám. A pak budu pokračovat vlakem. Přestoupím jen
jednou. Určitě to zvládnu, nepojedu poprvé!“
„To je sice hezký, ale co potom? Jak si to představuješ dál?“
„Víš, myslela jsem si,“ začala jsem opatrně, „že bych tam mohla
dostudovat gympl. Jsem už ve druháku, tak už mi toho moc nechybí.“
„A to jako myslíš, že by si tě k sobě vzali jen tak, zadarmo?“
vyptávala se nevěřícně Julka.
„Na to jsem taky myslela. Když teta se strejdou stavěli ten barák,
ve kterým teď bydlej, tak jim chyběly nějaký peníze. Naši jim tenkrát
půjčili s tím, že stačí, když to vrátí, až se já budu vdávat. Jako svatební
dar pro mě, rozumíš? No a mě právě napadlo, že bych jim jako ten
dluh odpustila a že bych za ty peníze u nich ty dva zbývající roky

523
pobývala. Nevím samozřejmě, jestli by se to s tím dluhem aspoň
přibližně vyrovnalo, ale u příbuzných se to tak nebere, ne?!“
Julka na mě koukala dosti nedůvěřivě a po chvíli se znovu zeptala:
„A kdy bych jako vašim měla prozradit, kde si? Určitě se první přijdou
zeptat k nám!“
„To bys samozřejmě musela chvíli zatloukat. Nejdřív jako že nevíš,
pak bys je mohla obeslat po nějakých dalších mých kamarádkách…
A když by mě tam nenašli a zaútočili by na tebe znovu, tak bys pak
mohla říct pravdu. Ale to, až by byli úplně v koncích, rozumíš?“
„A kde vezmeš na cestu peníze? Já bych ti půjčit nemohla. Přeci
víš, jak na tom jsme…“
„Ještě mi zbyly nějaký peníze z loňský brigády. Schovala jsem si
je, nikdo o nich neví,“ přesvědčovala jsem Julku dál o svém
bezchybném plánu.
„Tak dobře, zkusím to,“ odpověděla po chvíli přemýšlení. „Ale
abych ti řekla pravdu, myslím si, že to není úplně dobrý nápad a že to
asi nevyjde. Ale to, co po mně chceš, pro tebe můžu udělat.“
„Tak díky. Jsi moje fakt nejlepší kámoška! Já teď půjdu domů a
nenápadně si sbalím pár nejdůležitějších věcí. Určitě si mě nikdo
nevšimne. Naši chodí v týhle době na zahradu. Autobus mi jede až
odpoledne, ale to já už počkám na nádraží. Tam mě nikdo hledat
nebude.“ S těmi slovy jsem Julku objala. Přitom jsem pocítila, jak se
její tělo neklidně zachvělo.
„Neboj se o mě. Uvidíš, že to dobře dopadne. Hlavně udělej
všechno tak, jak jsem ti řekla,“ prohlásila jsem hrdinsky, ale ve

524
skutečnosti ve mně byla malá dušička. To jsem však na sobě nemohla
dát znát. Raději jsem se dala do běhu a už jsem se ani jednou neohlédla.
Měla jsem štěstí. Doma opravdu nikdo nebyl. Naši byli na zahradě,
jak jsem předpokládala. V té chvíli jsem nevěděla, co si mám vlastně
vzít, co je pro mě nejdůležitější. A taky abych to unesla. V Praze budu
přecházet na jiné nádraží, tak s tím musím počítat. Nakonec jsem
nacpala do příručního kufříčku to, co jsem v té chvíli považovala za
nutné. A pak jsem vyrazila. Na nádraží jsem byla opravdu brzy.
Musela jsem čekat. Ale pak konečně přijel vytoužený autobus, který
mě odvezl pryč z tohoto hrozného místa. Z místa, které přestalo být
mým domovem. Jsou v něm sice dva lidé, kteří mě zplodili, ale kteří
mě vůbec nemají rádi. Tak jim určitě nebudu chybět! pomyslela jsem si
vzdorovitě. Ale musela jsem připustit, že teď už i trochu smutně.
V Praze mě čekala cesta na vlakové nádraží. Už se pomalu
stmívalo, takže jsem začala mít strach. Ale lidí bylo všude plno, tak
jsem se trochu uklidnila. Můj kufřík nebyl zrovna nejlehčí a během té
asi dvoukilometrové chůze se mi pěkně pronesl. Ale nakonec jsem to
zvládla. U pokladny jsem si koupila jízdenku na vlak a zůstala jsem
sedět v hale. Pozorovala jsem lidi, kteří se pohybovali kolem mě.
Někteří spěchali, jiní se spíše jen tak procházeli a někdo seděl a čekal,
asi tak jako já. Většinou to byli dospělí, dětí už mezi nimi bylo
minimum. Kdo by asi taky cestoval s dětmi navečer…? pomyslela jsem
si. Ale já už přece nejsem dítě! Jsem dospívající slečna! pokračovala jsem
ve svých úvahách. Ale to mě obav a strachu úplně zbavit nedokázalo.
Najednou, to už zbývalo do odjezdu mého vlaku jen několik
minut, se mi zdálo – možná mě mámil zrak – ale ne, bylo to tak –

525
přede mnou se vynořili MÍ RODIČE! To snad ne! Zůstala jsem sedět
na lavičce jako opařená. Ale oni se ke mně přímo hrnuli. Otec
odhodlaně, matka trochu strnuleji.
„Holčičko, cos nám to provedla? Co tě to napadlo? Snad se nic tak
hroznýho nestalo, abys kvůli tomu musela utíkat z domova?“ vychrlil
ze sebe otec a začal mě objímat. Zdálo se mi dokonce, jako by na mě
ukápla slzička z jeho oka. Matka stála za ním a souhlasně přikyvovala.
V jejích očích jsem zahlédla spíše zlobu.
„Jak jste se sem dostali? Kdo vám řek, kde jsem?“ vyptávala jsem se
překvapeně.
„No kdo asi?“ odpověděl otázkou otec. Teď už mnohem klidněji.
„Julka, co? Kdo jiný? To tedy moc dlouho nedokázala odolávat!“
povzdechla jsem si zklamaně.
„Buď ráda, že je rozumnější než ty. Ten rok mezi vámi je přeci
jenom znát, konstatoval už docela klidně otec.
„Ale jak jste se sem tak rychle dostali?“ vyzvídala jsem se dál
nechápavě.
Tentokrát se do hovoru vložila konečně i matka: „No nezbylo
nám nic jinýho, než si vzít TAXÍK!“
Zírala jsem překvapeně.
„A to si piš, že to nebylo nic levnýho,“ pokračovala po chvíli matka
výhružně. „Strhneme ti to z těch peněz, co ti zbyly z brigády. S tím
počítej!“
Ale pak mě taky lehce objala a zašeptala: „Kam bys od nás utíkala?
Je to přeci tvůj domov…! Nemůžeš se přeci urážet kvůli každý
hlouposti… Jen počkej, jak se ti ty peníze, co nám moje sestra dluží,

526
budou hodit, až se budeš vdávat! A ty bys je teď chtěla takhle
nesmyslně prošustrovat…“ dodala matka po chvíli už celkem smířlivě.
„A teď rychle zpátky! TAXI na nás čeká! Jedeme domů!“ zavelel
otec. Vzal můj kufřík do jedné ruky a druhou rukou mě objal kolem
ramen. Matka kráčela několik kroků za námi. Když jsem se po ní
ohlédla, všimla jsem si, že stále ještě pochybovačně kroutí hlavou, ale
už se i trochu usmívá.

Kniha Michaely Maxové

Poezie všedního dne aneb Výchova dívek v minulém století

Knížka pojednává o autorčině dětství a mládí, prožitém v Lounech

v druhé polovině minulého století. Odvíjí se na základě vyprávění
jejího otce i jejích vlastních vzpomínek. Poutavým způsobem nás
seznamuje se životy rázovitých postaviček, se kterými se v té době
v Lounech setkala. Trochu smutku a nostalgie, ale i hodně legrace -
prostě jakási tragikomedie. Vzpomínky jsou zachyceny z pozice zralé
ženy - takže s jistým nadhledem, s kritickým i sebekritickým
hodnocením i s jistou dávkou ironie. Ilustrace vytvořil grafik Jan
Šprynar.

https://eknihyjedou.cz/poezie_vsedniho_dne_aneb_vychova_dive
k_v_minulem_stoleti

527
 ABRAKA DABRA
Jana Javorská

Servírka postavila na stůl tácek s cappuccinem a dolila perlivou

vodu Heleně do skleničky. Když odešla, naklonila se Helena ke svojí
kamarádce Tereze a prohodila šeptem: „Nutně si potřebuješ pořádně
zašukat,“ pokývala hlavou, jako kdyby sex byl univerzální lék na
všechny bolesti. Tereza jen zakoulela očima jako puberťačka
dostávající kázání od matky.
„No vážně,“ pokračovala Helena v udílení nevyžádaných rad,
„měla by sis založit profil na seznamce a sbalit nějakýho mlaďase, co
má výdrž a vymete ti spodem pavučiny až z krku.“
„Nejsem pedofil,“ zabručela Tereza rozmrzele, neboť jí
poslouchání podobných poučení bylo značně proti srsti.
Pravdou bylo, že ve svých 45 letech měla pocit, že pro ni sex
skončil zároveň s rozvodem, což bylo před pěti lety, a od té doby na
nějaké erotické hrátky ani nepomyslela. Chutě ji postupně samovolně
opustily a ona se domnívala, že už na podobné aktivity chlapa
nepotřebuje.
„Tak si najdi vrstevníka, to je fuk, ale už se konečně prober. Kdo
se má na tebe dívat?“
Helena lamentovala stále hlasitěji, až to Tereze začínalo být značně
nepříjemné, avšak mluvila z ní vlastní zkušenost, kdy si před
nedávnem našla přítele pomocí seznamky a byla s ním teď šťastná.
Užívala si života plnými doušky a to byla ještě o osm let starší než
Tereza.

528
 „Dobrá, ukecala jsi mě. Já to teda zkusím,“ souhlasila Tereza
víceméně proto, aby měla pokoj od Helenina naléhání. Věděla, že to
s ní kamarádka myslí dobře, ale za těch pár let samoty už Tereza nějak
zlenivěla a do hledání partnera se příliš nehnala.
„Pomůžu ti založit profil a projdeme spolu vzkazy, abys nenarazila
na nějakýho magora, kterých je tam požehnaně.“
„Tak proč mě chceš mezi ně poslat?“
„Protože tam někde je ten pravej, kterej taky hledá normální
ženskou a nemůže ji nikde najít. Bude to makačka, probrat se vším
tím materiálem, ale neboj. Odvážnému štěstí přeje. A navíc máš
výhodu. Jsem tady já,“ mrkla Helena významně, aby svoji přítelkyni
ujistila, že je na takovou práci opravdu odborník.
„Půjč mi mobil,“ rozkázala Helena a natáhla ruku, aby jí Tereza
svěřila svůj telefon.
Ta jen zaštrachala v kabelce, vyndala mobil a odemkla obrazovku
otiskem prstu.
„Tak jdeme na to. Nejdřív ti stáhnu aplikaci seznamky, a pak
vytvoříme profil,“ oznámila Helena a začala zkušeně ťukat na displej.
„Zatím si vymysli, jak si chceš říkat. Potřebuješ nějaký nick, co
zaujme na první pohled.“
„Stará čarodějnice, přesně tak si teď připadám. Myslím, že to by
bylo nejvýstižnější,“ ušklíbla se Tereza. Helena však jen nesouhlasně
zakroutila hlavou.
„Chceš chlapy přilákat, ne je odradit,“ zabručela, „já bych raději
navrhovala Čarodějka. Myslím, že je to podprahově smyslně naladí.“

529
 Tereza jen koukala, jak kamarádka kliká prstem a vyplňuje do
kolonek požadované informace. Poslušně Heleně odpovídala na
otázky, jež lépe dokreslovaly charakteristiku její vlastní osoby, a dále
pak sumírovala seznam vlastností, které by měl mít případný ideální
partner.
„Na, vyber nějakou sexy fotku,“ vrátila jí Helena telefon.
Společně procházely galerii a pátraly po nejvhodnějším obrázku,
jenž by o Tereze věrohodně vypovídal, jak je úchvatná, i bez filtrů a
různých jiných udělátek, jimiž dnešní mládež vylepšuje svoji vizáž na
sociálních sítích až k absurdní dokonalosti, do níž má dotyčný nebo
dotyčná mnohdy hodně daleko.
„Tahle je super!“ zarazila Helena kamarádku při prohlížení alba.
Tereza se na ní usmívala takovým lehce podmanivým úsměvem.
Hlavu měla skloněnou a velké hnědé oči zíraly přímo do objektivu.
Černé vlasy zakrývaly část obličeje. Helena ani nečekala na souhlas a
ihned znovu drapla telefon a fotografii přidala do profilu. Jakmile
klikla na tlačítko uložit, objevila se zpráva, že byl profil úspěšně
aktivován.
„A je to,“ oznámila Helena, „teď už jenom vybrat toho pravého,“
podávala Tereze mobil.
„Jak ho asi tak poznám?“
„No hlavně nereaguj na profily bez fotky. Za těmi se mnohdy
skrývají ženáči, úchyláci nebo obludy. Neboj se oslovit někoho, kdo
se ti líbí, nebo mu alespoň pošli srdíčko, aby viděl, že máš o něj zájem,
a on se ozve sám, pokud mu padneš do oka. Samozřejmě, že ti budou
psát i různí podivíni. Zoufalci ti budou nabízet peníze za sex, ale to

530
neřeš, z toho stejně nic nekouká. Hlavně si dej pozor na extrémně
krásný fešáky. To bývají dost často fake profily, kde ti falešní hezounci
jenom tahají z žen prachy.“
„Holka, ty mě docela děsíš. Jak mám pak zjistit, kdo je normální a
kdo ne?“
„Neboj. Odepiš těm, co se slušně představí a vykají ti, dokud jim
nedovolíš tykat. Podle komunikace si o nich uděláš vlastní obrázek.
Záleží pak jenom na tobě, jestli jim dáš šanci tě potkat osobně.“
Tereza odložila telefon a už se těšila na večer, jak si v klidu načne
vínko a bude procházet zprávy od možných zájemců. Určitě bude
moc fajn začít zase randit, alespoň bude mít důvod koupit si na sebe
něco hezkého. Jakmile se večer přihlásila do seznamovací aplikace,
vyskočilo na ni neuvěřitelné číslo o počtu doručených nových
vzkazů. Zvědavě kolonku otevřela a pročítala jednu zprávu za druhou.
Prohlížela si jednotlivé profily odesilatelů a u některých jen nechápavě
kroutila hlavou nad jejich stupiditou.
Doručené zprávy byly většinou typu: … Ahoj, jsem ten a ten,
hledám to a to... Bylo mezi nimi i pár pozvání na kávu a dokonce
i rovnou příslib zahraniční dovolené u moře. Muži se v nich
popisovali nejrůznějšími způsoby, ale Tereza už od Heleny věděla, že
chlap s výškou pod 170 cm a postavou tak akorát je vždy zakrslý prcek
s napoleonským syndromem, pleší a pivním panděrem. Naštěstí byla
Tereza zavčasu poučena, že ne všemu, co se tam píše, může úplně
věřit. Pak ovšem přicházely zprávy mnohem těžšího kalibru, z nichž
se jí mnohdy dělalo zle od žaludku:

531
 … hledám čubku pro svého psa. Chci mu dopřát pořádný sex. Má velký
péro, a jestli si chceš zašukat jako nikdy, tak napiš.
… jsem normální chlap, dobře zajištěný. Z tohoto důvodu hledám
pohlednou ženu, která o sebe dbá. Budeš mojí absolutní otrokyní. Všechno
ti budu platit, budeš se mít jako v bavlnce, zahrnu tě dary a penězi. Jen mi
musíš být po vůli, kdykoli se mi zamane. Počítej s tím, že tě budu
znásilňovat několikrát denně. Budeš mě na slovo poslouchat. Když řeknu,
že si necháš udělat plastiku, nebudeš se ptát jakou a necháš si ji udělat.
Výměnou nabízím pravidelné dovolené v ráji, o jakém se ti ani nezdálo.
… hledám ženu, které by nevadilo, kdybych ji půjčoval kamarádům na
sex a mohl se při tom dívat, jak jí to dělají, a občas se i přidat.
… myslíš, že by ti nevadilo větší péro?
… hrozně rád bych ti olizoval zpocená chodidla.
… vylížu tě do orgasmu.
… hledám zralou dámu k občasným sexuálním schůzkám. Je mi 21 let.
Jsem sice mladý, ale velmi zkušený.
… máš to ráda zezadu?
… s kamarádem hledáme kurvičku k pravidelným hrátkám.
Tereza měla pocit, že se svět zbláznil. Chlapi se tady chovali jako
idioti posedlí sexem. Ona přece sex nezavrhovala, ale byla by ráda,
kdyby k němu došlo až po pár setkáních, kdy by se s partnerem
postupně poznávali. Nepotřebovala nutně vědět, jak moc je kdo
nadržený a jak dlouho už si nezašukal, či jak by jí to nejraději udělal.
A zprávy se sexuálním obsahem chodily stále častěji.

532
 … když jsi ta čarodějka, mohla bys mi ukázat nějaký kouzla při
šukání, třeba mi začarovat péro, aby mi ztvrdlo na povel?
… hele, čarodějko, když tě vymrdám, bude z tebe lesní víla nebo stará
čarodějnice?
… jako čarodějnice určitě šukáš ligu, viď?
… vykouzlíš mi nekonečný orgasmus?
… vyhulíš mi brko, když ti dám litr?
… určitě jsi šeredná jako prdel a jenom tady balamutíš chlapy.
… starý čarodějnici bych sebral koště a vymrdal ji tou násadou, až by
skučela.

Začínala mít těch keců plné zuby. Postěžovala si Heleně, ale ta ji

navzdory všem nepříjemným skutečnostem přiměla ještě chvíli
vydržet, že se musí nejprve oddělit zrno od plev, a pak prý konečně
může najít tu pověstnou jehlu v kupce sena. Tereze to však spíš
připadalo jako halda hnoje než voňavé seno.
Zpráva z profilu nazvaného Gentleman45 ji potěšila. Muž jménem
Pavel o sobě napsal několik základních informací a v komunikaci jí
vykal, což ji příjemně překvapilo. Díky tomu nasbíral pár plusových
bodů hned na začátku. I na fotce, kterou jí poslal, vypadal celkem
sympaticky. Usměvavé hnědé oči, vlasy ostříhané na ježka a plnovous
odborně upravený. Seděl u stolku někde na zahrádce, před sebou měl
hrnek s kávou a hladil hlavu bernského salašnického psa, kterou měl
opřenou v klíně. Taková letní domácí idylka. Vyzařovalo z něho
charisma úspěšného muže.

533
 Zdál se být důvěryhodný, proto mu po pár dnech dopisování dala
svoje telefonní číslo. Domluvili si schůzku a Tereza se začínala těšit.
Koupila si květované šaty, pořídila si krajkové prádlo s podvazkovým
pásem a samodržící punčochy, vše na radu svojí kamarádky Heleny.
Doufala, že se nové oblečení bude brzy hodit.
Rozhodla se, že pokud se jí Pavel bude líbit i ve skutečnosti, profil
na seznamce zruší, aby ji už neotravovali různí úchylové. Pomalu
nabývala dojmu, že by to mohl být ten pravý, avšak intuice jí
našeptávala, ať ještě chvilku počká, dokud se o jeho úchvatnosti
nepřesvědčí na vlastní kůži.
Vyzbrojena Heleninými zkušenostmi ze seznamky nechtěla jásat
předčasně, ale podvědomě tak nějak cítila, že jsou ty její, byť nepatrné
pochybnosti, zbytečné. Pavel jí neposílal erotické fotky a ani po ní
žádné nežádal, jako většina mužů, jimž odepsala. Jedinou vadu na
kráse Pavlova profilu shledávala ve vzdálenosti od jejího bydliště.
Téměř dvě stě kilometrů ale Pavel nebral jako překážku.
„Mám auto a jako podnikatel jsem neustále na cestách, tak pro mě
vzdálenost není problém. A nadarmo se neříká, že láska hory přenáší,“
sdělil jí, když vyjádřila svoji obavu.
„Hm, pan podnikatel, aspoň nebude řešit, zda si objednávám k pití
vodu nebo džus,“ pomyslela si, „když se navíc prezentuje jako
gentleman.“ Stále dokola si prohlížela jeho profil a fotografie, které
tam měl uložené.
Náhle na ni vyskočila zpráva od muže, jenž si říkal Adamzráje1.
Neměl v záhlaví fotku, ale požádal ji o přátelství, tak se rozhodla
žádost přijmout, jestli se jí neodhalí nějaké skryté soukromé

534
fotografie. Jakmile potvrzení odklikla, uviděla spoustu fotek, na nichž
byl ve sportovním oblečení nebo jen v plavkách, ale všechny byly
oříznuté tak, aby nebyla vidět hlava. Postavu měl vypracovanou
v posilovně a břišní svaly vysekané jako z fitness časopisu, opálený,
tetovaný na obou ramenou a levou ruku měl samý obrázek až
k zápěstí jako rukáv. Z jeho postoje sálalo sebevědomí. Dozajista
dominantní alfa samec, přesně ten typ muže, jací se sice Tereze moc
líbili, ale bylo jí jasné, že pro život z toho nekouká nic dobrého.
Jeho vyjadřování ji však mile překvapilo. Vůbec nebyl vtíravý
nebo neurvalý, jak by se dalo očekávat od takového sebejistého
jedince. Navíc bydlel necelých pár desítek kilometrů od jejího města.
I on působil velmi kultivovaně a z jejich komunikace měla Tereza
dobrý pocit. Slíbil jí, že fotku pošle ihned, jakmile si spolu domluví
schůzku na pevno, aby poznala, do čeho jde. Prý je docela bohatý a
v okolí svého bydliště dost známý, proto si nepřeje, aby všichni věděli,
že byl nucen kvůli nedostatku volného času a stálému pracovnímu
vytížení uchýlit se na seznamku, aby si našel partnerku. Tvrdil, že se
bojí, aby nenarazil na nějakou zlatokopku, jichž je všude kolem
spousty. On hledá obyčejnou ženu s vyhlídkou na společný život.
Bavil ji, vtipkoval a občas opatrně prohodil nějakou erotickou
narážku, kterou mu obratem vrátila se stejně dobře utajeným
smyslným podtextem. Tahle hra se jí opravdu líbila. Byl to druh
slovního fotbalu, kde musela hodně zapojovat mozek, aby mu byla
schopna stačit, ale o to víc ji to pohltilo. Dokonce ji vyprovokoval tak,
že mu poslala fotku od pasu dolů, kde poodhalila sukni a pod ní
vykukoval krajkový lem punčochy a kousek podvazku s mašličkou.

535
 Adam z toho byl blahem bez sebe. Ihned požadoval další a další,
aby si mohl ve svých snech představovat její úchvatné tělo oblečené
jen do podvazků a punčoch. Odmítla ho s tím, že takových příležitostí
bude ještě spousta, ale on se po několika ukřivděných výčitkách
uraženě odmlčel. Mrzelo ji to, ale takovéto malicherné chování
zaručeně řešit nehodlala. Neměla ráda, když se s ní někdo snažil
manipulovat. Na druhou stranu se nemohla zbavit myšlenky, jaké by
to asi tak bylo, kdyby se setkali. Jiskřilo to mezi nimi už jen po
zprávách. Skutečnost by zaručeně byla ještě divočejší.
Tereza byla na vážkách, nejraději by si nechala oba dva, jak Pavla,
tak Adama. Každý ji přitahoval jinak. Pavel měl v sobě vyzrálost muže
a Adam zase chtíč a smyslnost. Kéž by je tak mohla spojit v jedno. Nu,
uvidí, jakmile se s nimi setká, potom teprve může činit závažná
rozhodnutí.
Přišel den D a schůzka s Pavlem. V domluvenou hodinu vstoupila
do restaurace, kde si měli poprvé popovídat naživo, avšak Pavel nikde.
„No nic, jede z daleka, asi ho zdržel provoz,“ pomyslela si a
objednala si zatím kávu a džus.
Zkontrolovala svůj telefon, jestli náhodou neobdržela zprávu, jak
velké bude mít Pavel zpoždění, ale mobil nic nezobrazoval. Odložila
ho na stůl vedle šálku pro případ, že by třeba volal, ale ani po půl
hodině čekání se nedočkala ani Pavla, ani jeho vzkazu, či omluvného
telefonátu. Zaplatila a chystala se k odchodu, když v tu chvíli k ní
přistoupil muž, jenž celou dobu seděl u stolku nedaleko ní a po očku
ji pozoroval.

536
 Na první pohled vypadal trochu jako bezdomovec, ale měla pocit,
jako kdyby jí někoho připomínal. Jenom si za boha nebyla schopna
vzpomenout koho. Ohoz měl podle poslední vietnamské módy
z tržnice, ošuntělé boty, zarostlý, s malýma prasečíma očkama, které
ji zvědavě pozorovaly, vzrůstem o půl hlavy menší než ona. Co mu
zjevně chybělo na výšku, v pohodě dohnal do šířky. Jeho silná
nadváha byla opravdu nepřehlédnutelná. Zastoupil jí cestu a
promluvil: „Přece bys mi neutekla, kočičko,“ usmíval se pod vousy.
Když Tereza uslyšela známý hlas z telefonu, otevřela pusu údivem.
Stála tam jako zkamenělá a nebyla schopna slova.
„Sedni si přece, ať nám nevyneseš spaní,“ mrkl na ni a zasmál se
vlastnímu trapnému vtipu, který měl zřejmě být i narážkou na sex.
Tereza se posadila a dál jen tiše zírala na to zjevení jako z hororu, jež
se před ní náhle vynořilo.
„Tak ses mě dočkala, holka. Jsem Pavel,“ podával jí ruku, ale ona
na něj jen dál němě civěla.
„Já vás ale neznám,“ pronesla, když se konečně probrala.
„Co blbneš, vždyť si spolu už měsíc píšeme,“ oponoval.
„To bude určitě nějaký omyl. Pavel, s nímž si píšu, je o hodně
mladší, o hodně štíhlejší a je gentleman, což znamená, že by nikdy
nenechal ženu čekat bez toho, aniž by svoje zpoždění řádně vysvětlil
a omluvil. To je Pavel, kterého jsem tady chtěla potkat. S nikým
jiným tady rande nemám. Sbohem.“
Tereza naštvaně vystřelila od stolu, div, že ho nepřevrátila. Měla
hrozný vztek. Nejraději by tomu pitomci dala takovou facku, že by
mu nesmazatelně vytetovala dlaň na ksicht. Ještě za sebou zaslechla,

537
jak si dotyčný rádoby „gentleman“ hlasitě ulevil sprostými urážkami
na její adresu. Ale co, raději za hysterku, než strpět vedle sebe
prolhanou bečku sádla.
Přiběhla domů a ihned zavolala Heleně, aby jí sdělila svoje dojmy
z první schůzky. Nutně to potřebovala ze sebe vypustit, jinak by snad
praskla, jak toho byla plná, a opravdu se jí tím trochu ulevilo.
„Buď v klidu. Takových pitomců po světě běhá. Také jsem na
několik podobných kdysi narazila. Jak jsem říkala, musíš prostě tu
kopku hnoje důkladně prohrabat. Holt si trochu ušpiníš ruce, ale
nakonec najdeš. Neztrácej naději. Písni ještě tomu Adamovi a uvidíš,
třeba to tak mělo být a aspoň se nemusíš rozhodovat, který je ten
pravý,“ chlácholila ji kamarádka.
„Asi máš pravdu, tak já to teda risknu,“ odpověděla Tereza, i když
po té nepříjemné zkušenosti s Pavlem byla dost zpražená a mnohem
obezřetnější.
Večer si sedla k televizi a napsala Adamovi. Ten se jí obratem
ozval. Doufala, že tenhle týpek snad nefalšoval fotografie v profilu a
konečně se jí ukáže v celé své kráse.
„Samozřejmě, že bych tě moc rád potkal, určitě si budeme
rozumět,“ reagoval okamžitě na její návrh.
„A pošleš mi už tu fotku?“ vyptávala se.
„Ale ovšem, zlatíčko, moc rád. Hned jak budu chvilku na telefonu,
teď jsem na počítači a pracuji. Seznamku mám otevřenou na liště,
abych nemusel pořád ťukat do mobilu a při každé zprávě zadávat
identifikaci obličeje. Vyměním ji za nějakou erotickou. V tom prádle

538
ti to minule moc slušelo. Chtěl bych vidět víc, než jen zdviženou
sukni,“ škemral Adam.
„Pošlu, až pošleš,“ odpověděla.
„No tak, sluníčko, to od tebe není ani trochu hezké. Nejdřív mě
navnadíš, a pak mě klidně necháš trpět? Dovedeš si představit, co to
s chlapem jako já udělá? Jsme oba dospělí, tak se nebudeme chovat
jako děti, že ne?“
„No a co? Tak jsi trochu nadrženej. Nic, co bys už dříve nezažil.“
„Přece bys přede mnou neschovávala svoje nádherný tělíčko? A víš
ty vůbec, jak moc se na tebe těším?“
„Já už se taky nemůžu dočkat. Hlavně toho, až tě potkám osobně.
Takového udělaného chlapa jsem ještě nikdy neměla.“
„No vidíš, a ten chlap tady právě smutní, že mu odmítáš udělat
radost. Tak buď hodná holka a něco mi pošli, ať mám větší důvod po
tobě toužit.“
„Dobrá, když jináč nedáš, loudile,“ odpověděla a začala v galerii
svého telefonu hledat nejvhodnější obrázek, který by byl erotický, ale
neodhaloval by všechno.
Náhle v bytě zhasla světla a televize potemněla. Krátkodobý
výpadek elektrického proudu zaznamenaly všechny spotřebiče včetně
wifi routeru. Když vše znovu naskočilo a Tereza na internetu
opětovně načetla stránku seznamky, vyběhla na ni hlavní nabídka
profilů. Přes jednu fotku byl obrovský vykřičník, což Terezu ihned
zaujalo a zvědavě se podívala do popisu, avšak namísto běžného
inzerátu zde bylo varování:

539
 UPOZORNĚNÍ VŠEM ŽENÁM!
Profil Adamzráje1 je podvrh. Je to mizera, který jen láká z žen nahé
fotky, a potom je vydírá.

Tereza zírala na těch pár řádek jako na zjevení. Nebýt té okolnosti

s výpadkem proudu, určitě by mu naletěla jako mnoho dalších. Museli
při ní stát všichni svatí. Dobrovolně si naskočila hubou do zdi. Asi by
si tenhle druh sportu mohla nechat patentovat. Copak jí už vymizel
i pud sebezáchovy?
Okamžitě udělala screenshot toho profilu s varováním a poslala
ho ve zprávě Adamovi. Přála by si vidět, jak se na to tvářil. Žádné
reakce se však od něj nedočkala. Ihned se odhlásil a už více
nekomunikoval.
Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Potom dostala spásný
nápad. Využije myšlenku zveřejnění oznámení a nechá tak tím pádem
vzkaz všem podobným Pavlům a Adamům a kdo ví, komu ještě.
V nastavení odstranila všechny svoje údaje včetně fotografie a do
obsahu inzerátu napsala:

Byla jsem tu sice krátce, ale díky za lekci všem místním sedmilhářům.
Chtěla jsem být kouzelná čarodějka, ale vaší zásluhou je ze mě jen obyčejná
naštvaná čarodějnice, proto udělám jedno jediné kouzlo, které bude
účinkovat na každého prolhaného zmetka, jenž si tuto zprávu přečte:

„ABRAKA DABRA, AŤ TI NA VĚKY ZTVRDNE MOZEK

A ZMĚKNE PÉRO – TAK SE STAŇ!“

540
 Výběr z desítek knih Jany Javorské

Uchvatitel

Představte si, že sedíte v zahradní restauraci. Slunce svítí,

vychutnáváte si lahodnou kávu a najednou bum! Rána do hlavy něčím
tvrdým, kovovým. Ohlédnete se, odkud zásah přišel. A hle, hrubián.
Ani se neomluví a už se cpe ke stolu vedle vás. V ten moment byste
mu nejraději vrazila tu dlouhou lžičku, kterou právě mícháte svoje
latté, do zadku až po konec rukojeti a ještě s ní pěkně otočila. Než se
však nadějete, ležíte tomu mizerovi v náručí a hlasitě vzdycháte,
protože vaše tělo prožívá úžasný orgasmus.
Ano, i tací muži jsou mezi námi. Jediným pohledem jsou schopni
zmanipulovat ženu přesně tak, jak se jim to zrovna hodí. Je to takový
druh, co se zkrátka neptá a bere si, co chce. Doslova uchvátí vše, co
mu přijde do cesty. Říkejme mu tedy UCHVATITEL.

https://eknihyjedou.cz/uchvatitel

Rusovláska
Když Tereza přijde o práci asistentky, přemýšlí, kde vzít rychle
peníze na živobytí. Její přítel fotograf odjel dělat reportáž do
zahraničí, a ona si musí poradit sama. Proto se nechá zaměstnat jako
domina, což nejprve bere jako chvilkové rozptýlení, ale má z toho
černé svědomí. Co když její činnost někdy vyjde na světlo a pošramotí

541
její pověst? Začíná bojovat se svým svědomím, protože práce dominy
se jí nečekaně začíná líbit. Copak tomu asi řekne její přítel, až se vrátí?

https://eknihyjedou.cz/rusovlaska

Bigamista
Existuje ještě bigamie v civilizovaném světě? Jak dlouho vydrží
muž tajit, že má dvě manželky popř. dvě rodiny?
Když se Hedvika konečně zamiluje do toho pravého, kterého
hledala celý život, zjistí, že vše není tak růžové, jak se původně zdálo.
Nádherný byt, báječné dovolené, ani drahé dary však nemohou
zamaskovat, že její vyvolený má už dávno rodinu někde jinde.
Ovšem tyto skutečnosti vyjdou najevo až po svatbě. Nečekaná
událost přivede Hedviku na stopu, které se jen těžko věří, ale která se
nedá přehlédnout – je druhou právoplatnou manželkou. Ale ona chce
být tou první a jedinou v jeho životě. Jak se zachovat?

https://eknihyjedou.cz/bigamista

Naostro
„Fuck hustý péčko“ od úspěšné autorky milostných románů Jany
Javorské.
Pokud se vám povídky „Proč ženy nekouří doutníky“ a „Proč muži
nenosí podvazky“ zdály být příliš nechutné či skandální, věřte, že
kniha „Naostro“ je ještě mnohem těžšího kalibru. Někdo by ji snad
mohl nazvat literárním pornem, avšak pokud je život porno, potom

542
print-biwrina-margin-0

všichni jsme pornoherci. Toto je kniha, která vás zaručeně vzruší a

nabudí. Doporučujeme číst večer před spaním. Čtení na veřejnosti
by se mohlo vymstít třeba mokrým flekem na oblečení.

https://eknihyjedou.cz/naostro

543
 BEZ OSTYCHU
Poli Tajemná

Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, že už mám deset minut

zpoždění. Zaklela jsem. Jdu na své první rande naslepo a hned jdu
pozdě! Proč ne?
„Jen klid, Kláro, jen klid… holky mají přece právo chodit
pozdě…“ opakovala jsem si už posté. „Ale nehodí se to, když
dotyčného nikdy předtím neviděly!“ dodala jsem nasupeně.
Autobus je přeplněn lidmi. Na každém volném místě sedí
důchodci, nevnímajíce prosebné pohledy těhotné ženy, které zbývají
možná už jen poslední dny do porodu, nebo čeká dvojčata. Rozhodně
pro ni tahle cesta nebude nejlehčí.
„Uklidni se, Kláry…“ poplácala mě Verča, moje přítelkyně, která
moje dnešní „rande“ zprostředkovala, po rameni. „Bude se ti líbit…“
mrkla na mě, když jsem se po ní ohlédla.
Přikývla jsem a při pokusu polknout knedlík, jenž se mi usadil
v krku, jsem si všimla, jak jedna z důchodkyní pozoruje onu těhotnou
paní a něco „důležitého“ vykládá dámě vedle sebe. To už na mě bylo
moc.
„Nemyslíte si, madam, že by bylo od Vás milé a zdvořilé, kdybyste
tu paní pustila sednout?“ obula jsem se do ní.
„No dovolte?! Jsem přeci starší, co kdybych spadla…“ odporovala
mi podrážděně pohoršena mým chováním.

544
 „Oh, jasný! Ale berte na vědomí, že když spadnete Vy, maximálně
si zlomíte pár kostí! Ale pokud spadne tady mladá paní, může přijít
o život jak ona, tak ještě nenarozené dítě!“ odvětila jsem rozčileně.
„Tady slečna má pravdu, měla byste tu ženu pustit, zvlášť když ji
celou dobu pozorujete…“ ozval se za mnou mužský hlas.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a postřehla jsem, jak všichni
přikyvují.
Dáma se uraženě postavila a prodrala se ke dveřím. Těhotná paní
se na mě děkovně usmála a s úlevným oddechnutím se posadila.
„Klárka – ochránkyně těhotných žen!“ zavtipkovala Veronika.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty se tomu směješ, ale uvědom si, že jedna
zlomená kyčel je nic oproti dvěma životům…“
Pokrčila rameny. „Máš pravdu…“ odpověděla a dál tomu
nevěnovala pozornost.

Možná by bylo namístě vysvětlit, proč mi Verča zprostředkovala

rande naslepo. Je mi už dvaadvacet a jsem pořád panna. Vím, není se
za co stydět, ale já pokazím, na co sáhnu. S chlapama to neumím. Ano,
měla jsem několik vztahů, ale nikdy to moc nevydrželo a nestačilo to
dojít daleko. První vztah jsem navázala, když mi bylo šestnáct.
Problém byl v tom, že klukovi bylo ještě o rok míň. A ano, kluci
v mém věku byli děcka. On byl mimino. Odmítala jsem se s ním bavit
o počítačových hrách. A ani neuměl líbat.
Další na řadě byl Michal. Mně už bylo skoro sedmnáct a on byl
ode mě o měsíc starší. Líbat celkem uměl, ale chtěl toho po mně moc.
Na můj vkus nezkušené holky, v prvním týdnu vztahu přejít

545
k intimnostem – a ještě ke všemu jen v jeho dobro (neustále mě nutil,
abych mu udělala dobře rukou, cítil se přespříliš dotčeně, když jsem
mu oznámila, že mu prostě nevykouřím…) – mě se ani nedotkl. Po
dvou týdnech, kdy se mu nepovedlo dostat se mi mezi nohy, protože
jsem mu to nedovolila, mi oznámil, že s frigidní holkou nebude.
Do své plnoletosti jsem si dala pauzu od chlapů. Až chvíli po oslavě
jsem poznala Pavla. Zaujal mě svým vzhledem i tím, že působil
obyčejně. Ani nevím, jak jsme se dali dohromady. Byl hrozně fajn.
Jediný problém spočíval v tom, že byl Slovák. Takže ne Pavel, ale
Pavol. A jelikož mu končila pracovní smlouva v Česku a prodloužit
mu ji odmítli, musel se vrátit domů. A to dřív, než stačilo k něčemu
víc dojít – další konec.
Marek. Hned po Pavlovi. Bylo s ním celkem fajn. Až na to, že
toho ode mě očekával moc. Myslel si, že se hned vezmeme a budeme
spolu mít děti… a byl zapřisáhlý křesťan – takže až po svatbě. Konec
jsem učinila brzy.
Do sbírky se přidal i Roman. Ale s Romanem nepřišel jen delší
vztah – tři měsíce –, ale i můj první orgasmus. Pamatuji si to dodnes
– byli jsme u něj doma, dívali jsme se na film. Leželi jsme vedle sebe
a on mě hladil po břiše. Pomalu rukou vyjížděl výš, až se mi dostal
pod podprsenku. Bylo to úžasné! Mé tělo reagovalo na sebemenší
pohyb jeho ruky, když mi kroužil prsty okolo bradavky. A když
konečně začal přejíždět i přes ni, zalapala jsem po dechu. Chvíli mě
dráždil na prsou, ale pak si mě položil před sebe tak, abych ležela na
zádech, vykasal mi sukni, a zatímco mi jednou rukou stále laskal
bradavky, tou druhou mě začal hladit po nohách, pomalu se dostávaje

546
výše. Když se dostal k okraji mých kalhotek, ucítil, že jsem hodně
vzrušená. Odhrnul je bokem a prstem mi pomalinku přejížděl po
klitorisu. V okamžiku, kdy našel ten správný bod, jsem zasténala.
Přestal mi dráždit bradavku, zbavil mě kalhotek, lehl si mezi mé nohy,
hlavu sklonil pod sukni… prsty mi strčil do hodně zvlhlé pochvy a
jazykem mě začal dráždit na tom místě, které před chvilkou odhalil.
Začala jsem se svíjet rozkoší pod jeho sáním a lízáním, současně
spojeným s drážděním prsty. Během krátkého okamžiku jsem
vykřikla v extázi, jež proudila mým tělem splaveným vlnou orgasmu.
Ďábelsky se usmál, lehnul si zase vedle mě a pohladil mě po tváři.
Takových chvil bylo mnoho, ale v den, kdy mohlo dojít
k něčemu víc, jsem udělala osudnou chybu. Rozhodla jsem se, že bych
mu mohla orální práci opětovat. Překvapeně zalapal po dechu, když
jsem jeho úd vzala do rukou, usmála jsem se na něj s oznámením, že
to není vše. Do té doby jsem nikomu ještě nekouřila. A ač mi nikdo
neuvěří, nevěděla jsem, jak se to dělá. Prostě a jednoduše jsem dala na
články z časopisů. Lehkými polibky jsem se dostala od hrudi, přes
břicho až k penisu. Chvilinku jsem na tuto část těla váhavě zírala, než
jsem se rty přiblížila i k němu. Vzala jsem do rtů nejdříve špičku,
abych pocítila v ústech zvláštní, rádoby slanou, pachuť. Ale dalo se to
přežít. Pomalu jsem začala sát a současně jsem pravou rukou hladila
celé tělo penisu. Vzpomněla jsem si na jeden článek o „hlubokém“
hrdle a pokusila jsem se dostat penis, co nejhlouběji do krku to půjde.
Bohužel, Roman nechtěně vyrazil proti mým ústům. Narazil tak na
místo v mém krku, které způsobuje dávivý efekt, což bylo
následováno razantním scvaknutím zubů. Přísahala bych, že jsem na

547
jazyku pocítila i chuť krve… - každému je jasné, jak to dopadlo –
rozešel se se mnou…

Po Romanovi jsem již žádného kluka neměla. Není se čemu divit,

když o mně kolovaly hlášky, že nesnáším chlapy, a proto jim chci
ukousnout přirození.

Co se týče rozkoše – ne jenom muži umí uspokojit touhy žen a

dívek…
Nějakým způsobem jsem se dala do řeči s holkou, o které bylo
známo, že ji kluci nelákají. Vykládala mi, že mužští jsou zvířata,
kdežto holky jsou něžná stvoření. Moc jsem její filozofii nechápala,
ale slíbila mi, že mě zasvětí. Jeden víkend mě pozvala k sobě domů.
Nikdo tam nebyl, tak mi oznámila, že se toho musí využít. Odvedla
si mě do svého pokoje, který byl přeplněný všemožnými lehkými
oblečky, bičíky, vibrátory, análními kolíky a vším, na co si
vzpomenete. Usmála se na mě, odvedla mě k posteli, na niž mě
posadila, pohladila mě po tváři a zašeptala mi: „Tak, kotě, dnešní noc
bude inspirativní pro všechny následující…“
Překvapeně jsem se na ni zadívala a všimla jsem si, jak jí jiskří oči.
„Nesmíš se mě bát, zlato, slib, že se mě nebudeš bát!“ zaprosila.
„Nebudu se tě bát…“ odpověděla jsem, ačkoli jsem si tím nebyla
úplně jistá.
Znovu mě pohladila po tváři a opatrně přitiskla své rty na mé.
Nebyla to obyčejná pusa, ale políbení. Začala mě líbat a já jí to
ochotně oplácela. Abych byla upřímná, dosud jsem nepotkala nikoho,

548
kdo by líbal tak krásně jako ona. A nezůstala pouze u líbání. Rukama
mě hladila všude možně po těle, byla z ní cítit touha. Hrozná touha
tělesného kontaktu, která přerostla i na mě. Svedla mne snad? Ano!
A nevadilo mi to!
Uvědomila si moji oddanost a začala ze mě svlékat oblečení.
Nezůstala jsem pozadu a zbavila jsem přebytečného textilu i ji.
Na chvilinku se odtáhla. „Jen hezky pomalinku, lásko, ano?“
Když jsem přikývla, položila mě na postel a natáhla mi ruce za
hlavu. Obě dvě mi připnula do pout. Nejdříve jsem chtěla panikařit,
ale když se její rty opět na okamžik dotkly mých, uklidnila jsem se.
Srdce mi však splašeně naráželo do hrudního koše. Přesunula svá ústa
k mému uchu. „Jsi panna, proto musíme postupovat opatrně… neboj,
bude se ti to líbit…“ zašeptala mi do ucha a pak mi jemně skousla
lalůček. Polkla jsem naprázdno, když mi po těle naskákala husí kůže.
Drobnými, něžnými polibky se vydala na cestu od ucha, přes krk,
klíční kost, jíž se věnovala déle, zatímco dlaněmi hnětla má prsa a palci
se věnovala vystouplým hrbolkům bradavek. Měla jsem zavřené oči,
ruce sevřené v pěst a můj dech se víc a víc zadrhával v nádeších.
Jakmile jsem ucítila horký dech na prsu, zaplavila mě větší a větší
touha po tělesném kontaktu – ještě větším než doposud. Pak nasála
mou bradavku do úst a já se propnula v zádech, vycházejíc jí hrudí
vstříc. Mým tělem projela vlna rozkoše a z hrdla se mi ozval slastný
vzdech, když začala na bradavce kmitat jazykem. Přála jsem si
mnohem více než jen tuhle pouhou a „obyčejnou“ hru. Těžko říct,
zda to na mně poznala, nebo jednala instinktivně, ale jednou rukou
mi sjela k rozkroku a začala mě hladit v okolí třísel. Pomalounku mi

549
prsty přejížděla od jednoho třísla přes klitoris k druhému, ale jen
zlehounka. Ale i to bylo nesmírně vzrušivé a ničilo mě, kdykoli
klitoris zase opustila. V okamžiku, kdy už jsem nedokázala tolerovat
tohle přejíždění a vyšla jí pánví vstříc, zůstala prsty na klitorisu a ten
jemně dráždila. Ústy se přesunula na druhou bradavku. Dráždění
klitorisu mi způsobovalo vlny rozkoše, které se u mě projevovaly
zrychleným dechem a občasným zasténáním.
Usoudila, že mým prsům se věnovala už dost, a zase začala rty
putovat po mém těle. Na chvíli se zastavila na mých bocích, což mne
příjemně šimralo. Prsty z klitorisu přesunula do díry, která je hned
pod ním, dá se říct. Jezdila s nimi tam a zpátky, prostě a jednoduše
strkala do mě tři prsty a zase je vytahovala, zatímco se přibližovala ústy
k mé vagině. Když se dostala ke klitorisu, nejdříve jej párkrát olízla,
než jej nasála do pusy, mírně jej stiskla zuby a mnou projela další
obrovská vlna slasti. Kromě dokonalého sání, jej začala přejíždět
jazykem a prsty ve mně orientovala na přední stranu pochvy, což
způsobovalo nepopsatelnou rozkoš. Z mého hrdla se dral jeden slastný
výkřik za druhým. Ohromující vlna orgasmu, která způsobila, že jsem
málem omdlela, byla kromě obrovské „křeče“ prozrazena i dost
hlasitým výkřikem.
Zasmála se, utřela si pusu a tváře, zatímco ze mě vytáhla prsty,
které oblízla, a lehla si ke mně obličejem v úrovni mého. Nadšeně
pozorovala, jak vydýchávám to, co jsem právě zažila.
„V pořádku, zlato?“ zeptala se mě, hladíc mě po břiše špičkami
prstů.

550
 Přikývla jsem. „Odepni mě, prosím… chci ti to oplatit…“
odpověděla jsem jí.
Opět se ke mně přitiskla v polibku, odepínajíc mi pouta.
Okamžitě jsem ji začala hladit po těle, překulila jsem ji na záda a
nepřestávala jsem ji líbat. Kromě toho, že ruce jsem jí nechala volné,
jsem se rozhodla pro postup, jakým šla ona. Jemně jsem ji kousla do
ucha, pak jsem ji začala líbat na krku, na klíční kosti, rukama jsem jí
dráždila bradavky, než jsem se k nim stačila dostat ústy. Pak jsem
jednu ruku zaměřila na její rozkrok. Cítila jsem, jak se pode mnou
svíjí rozkoší, když jsem jí třela poštěváček. Nenechala jsem ji však
dlouho trpět, přesunula jsem se ústy k její štěrbině mnohem rychleji,
než ona předtím k mé, a chvíli jsem jen pozorovala své prsty, kterými
jsem již zajížděla do ní. Vytáhla jsem je, nadechla jsem se a jazykem
jsem obkroužila kolečko okolo jejího poševního vchodu. Pokusila
jsem se dostat se jazykem dovnitř, jak nejvíc to půjde, ale nakonec
jsem raděj nasála do pusy její klitoris a začala jsem jej dráždit, což šlo
podstatně snáz. Do pochvy jsem jí zase vjela prsty a pokoušela jsem se
jimi dělat to stejné, co ona dělala mně.
Po krátké chvíli začala křičet blažeností, až se jí z pochvy vyřinulo
cosi hustého lepkavého, horkého… pochopila jsem, že právě dosáhla
orgasmu, utřela jsem si suchou rukou obličej, vytáhla jsem opatrně
prsty z jejího těla a překvapeně jsem zamrkala, když mě za tu ruku
chytla, přitáhla si ji k obličeji a začala mi prsty olizovat.
„Jsi úžasná…“ zašeptala, když olízla poslední kousek třetího prstu.
„Pro chlapy je tě škoda!“

551
 Rozpačitě jsem se usmála, lehajíc vedle ní. Přitáhla si mě k sobě,
aby mě mohla opět políbit.

Když už jsem u toho vzpomínání, tak ano, tou holkou byla a je

Verča.
Poslední tři roky, které jsem trávila v tomto směru jenom s ní,
byly nádherné. Ale začala jsem jí závidět, že ona si mohla dovolit
hrátky s vibrátory, ale mně to nedoporučovala, dokud nezkusím
klasický sex. Ale jelikož jsem doposud neměla možnost s nějakým
chlapem spát, rozhodla se, že mi domluví nějakého jejího kamaráda.
A právě za ním jedu.

„Víš, že už jedeme pozdě?“ nadhodila jsem po chvilce ticha.

Přikývla, aby mi dala najevo, že si toho je vědoma. „Ale ani Adam
nechodí zrovna na čas…“ odpověděla mi.
Povzdechla jsem si. „Vážně jsi si jistá, že do toho půjde?“ znejistila
jsem.
To už autobus zastavoval tam, kde jsme potřebovaly, když mi se
smíchem odpověděla: „Neboj, zlato, ten je tak nadržený, že by šel snad
do čehokoli. A ty jsi pěkná, atraktivní a hodná mladá žena, po které
bude šílet!“ mrkla na mě. „Věř mi, bude to v pohodě…“ usmála se.
Přikývla jsem. Co mi zbývá než jí věřit? „Fajn…“ odpověděla jsem
jen.
Chytila mě za ruku a vedla mě k místu, kde mi domluvila sraz.
Zastavila se před okny do kavárny, nakoukla dovnitř a s úsměvem mi

552
oznámila, kde dotyčný sedí. „Tak zlom vaz, lásko!“ usmála se na mě a
objala mě.
„Díky, zlato…“ odpověděla jsem tiše.
„Vše bude v pořádku, uvidíš!“ zašeptala mi a políbila mě.
Políbení jsem jí okamžitě začala opětovávat, než se ode mě odtáhla
se slovy: „Miluju tě, na to nezapomeň!“
Vhrkly mi slzy do očí. „Miluju tě!“ odpověděla jsem tiše.
Pohladila mě po tváři, ještě jednou mě políbila a pak odešla.
Chápete to? Holka, která mě miluje, je schopná říct mi to do očí,
a předhodí mě nějakému kamarádovi, abych se s ním vyspala… Ano,
dělá to jen pro mé vlastní dobro, ale…
Napočítala jsem v duchu do tří, než jsem otevřela dveře kavárny a
vkročila dovnitř. Spočinuly na mně pohledy snad každého, kdo
v tomto podniku měl mezi nohama visící věc (- která nejspíše už
přestala viset). A asi se ani nedivím. Nepatřím k nejhůře vypadajícím,
nehledě na to, že postavu mi kdekterá modelka může závidět – nejsem
ani vychrtlá, ale ani boubelka. A Veronika mě dnes oblékla do rudých
minišatů, které mají opravdu hluboký výstřih a nekryjí záda.
Nejistě jsem vykročila směrem k mladíkovi, jehož jsem
považovala za Adama. „Ahoj, ty jsi Adam?“ zeptala jsem se ho.
S úsměvem se postavil, napřáhl ke mně ruku a odpověděl: „Ahoj,
jo, já jsem Adam. Ty budeš určitě Klára…“ na první pohled na mě
působil moc mile.
Přikývla jsem a podávanou ruku přijala. „Těší mě…“ pokusila
jsem se o úsměv.

553
 „Posaď se, Klárko, co si dáš? Nebo bys raděj něco lepšího, než
mléčné koktejly?“ zeptal se mě.
Pousmála jsem se na něj, nervozita začínala pomalu opadávat. „Co
nabízíš?“
„Hmmm…“ odmlčel se rádoby zamyšleně. „Příjemně strávené
odpoledne, zasvěcení do tajů milostných her…“ začal tiše
vyjmenovávat. „A možná trochu vína na uvolnění?“
Olízla jsem si náhle suché rty. Cítila jsem, jak mi srdce splašeně
bilo. „Zní to lákavě…“ odpověděla jsem mu s úsměvem. (Měla jsem
co dělat, abych nedodala žádné ale a neutekla...)
V obličeji se mu mihl vítězný výraz, když opět vstal, odložil na
stolek nabídkový lístek, nabídl mi rámě a čekal, jak zareaguji. Po
kratičkém zaváhání jsem nabízené rámě přijala. Snažila jsem se
ignorovat zvídavé pohledy všech ostatních přítomných a nechala jsem
se vést k Adamovi do bytu. Překvapením pro mě bylo, že mě vedl do
schodů, které jsou hnané nad kavárnu.
„Hádám podle tvého výrazu, že ti Verunka neprozradila, že to tady
patří mně…“ poznamenal, když z kapsy vytáhl klíče a odemknul
dveře do bytu.
Asi jsem se zatvářila nevěřícně, protože se jen zasmál, pokynul na
mě, abych šla dál a zavřel za mnou.
„Ne, neřekla mi o tom…“ odpověděla jsem popravdě.
„To je celá ona,“ pokrčil rameny, pověsil klíče na věšák a vyzul se.
„však ji znáš…“ dodal vědoucně. „Kdybys potřebovala, záchod je tady,
koupelna hned vedle,“ ukázal mi dvoje dveře. „ale my se budeme
vyskytovat v obýváku, ten je zde…“ vedl mě ke gauči.

554
 Obývací pokoj je vybaven krásnou koženou sedačkou krémové
barvy, nábytkem vesměs ve světle hnědé, před gaučem skleněný
konferenční stolek, který stojí na bílé chlupatině. Naproti gauči zas na
menším stolku velká plasmová televize opatřena z obou stran
reproduktory z domácího kina.
Zůstala jsem jen zírat. „No ty vole!“ vypadlo ze mě.
Zasmál se. „Klid, to je tady normální. Posaď se…“
Bez řečí jsem se posadila na pohovku, stále se rozhlížejíc kolem
sebe. „Tak tomuhle říkám luxus…“ poznamenala jsem.
„A to není zdaleka všechno, Kláro!“ odpověděl mi tajemně. „Dáš
si víno?“
Snažila jsem se netvářit tak vyděšeně, když poznamenal, že to není
zdaleka všechno, a raději jsem hned zareagovala na jeho otázku: „Moc
ráda…“ odpověděla jsem jen.
„Bílé? Červené?“ zeptal se mě ještě, než vstal.
„Hmmm, červené…?“ odpověděla jsem rychle, netušíc, jaké
donese.
Zmizel ve dveřích. Z kuchyně se ke mně donesl zvuk cinkajícího
skla, pak se opět objevil v pokoji. Donesl láhev červeného vína, zřejmě
počítal s tím, že nějaké budu chtít. „Nevěděl jsem, co piješ, takže jsem
koupil něco sladšího. Uvidíme, zda ti to bude chutnat…“ řekl mi,
zatímco otevřel víno a nalíval do sklenek.
„Červené je i sladké?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano, je, ale tohle není klasické víno. Je to hodně sladké. Likérové
a hodně silné…“ odpověděl, zatímco pokládal láhev na stolek. Jednu

555
skleničku s vínem mi podal a druhou si vzal sám. „Takže… na tvé
‚poprvé‘?“ významně na mě mrkl.
„Hmmm, jo…“ odpověděla jsem a přiťukla jsem si s ním. Nejprve
jsem k vínu přičichla a překvapena sladkou vůní jsem ochutnala.
Sladké a hodně hřejivé. Takže opravdu bude silnější.
„Chutná?“ zeptal se mě, když pokládal svoji sklenici na stůl.
Přikývla jsem. „Je zvláštní, nikdy jsem nic takového nepila…“
přiznala jsem. Znovu jsem upila a odložila sklenici po jeho vzoru.
S úsměvem si sedl ke mně na pohovku a jednu ruku mi dal kolem
pasu. „Netuším, jak moc ti dneska sednu, ale doufám, že nebudeš
litovat toho, že to budu právě já, kdo tě zbaví tvé nevinnosti…“
zašeptal mi a v hlase mu zazněl náznak obavy.
Při tónu jeho hlasu spojeného s jeho pohledem jsem se zachvěla.
Ne strachem, hrůzou či zimou. Začalo mnou lomcovat vzrušení.
„Budu poctěna, když to budeš ty…“ odpověděla jsem mu šeptem.
Zatímco má jednu ruku kolem mého pasu, tu druhou mě chytil za
tvář, natočil si můj obličej k sobě a políbil mě. Jeho rty jsou nezvykle
horké a jemné. Na krátkou chvíli se ode mě odtáhl, aby se mi podíval
do očí. Pak mne znovu políbil, tentokrát vášnivěji. Okamžitě jsem
jeho hru rtů a jazyka začala opětovat. Na to, že ho sotva znám, musím
uznat, že líbá překrásně. Ucítila jsem jeho ruku na svých zádech, kde
látka nekryje kůži. Zajel mi pod látku, aby se ujistil, že nemám
podprsenku a rozvázal mi suk za krkem, který drží šaty místo ramínek,
aby mi nespadly. Sotva šaty povolily, položil mě na sedačku a přilehl
nade mě. Přestal mne na chvíli líbat a pomalu mi stáhl šaty. Se
zálibným úsměvem si mě prohlížel, než mne zbavil posledního kusu

556
oblečení – kalhotek. Načež mě vzal do náruče a odnesl pryč
z místnosti. Pochopila jsem, že se jedná o ložnici, vzhledem
k velkému letišti. Položil mne na postel a přilehl si ke mně. Ležel na
boku, pohledem mě přejíždějíce od hlavy až k patě a zpátky. Jednou
rukou se podepíral a druhou mi začal přejíždět špičkami prstů po těle.
Začal od krku, přes klíční kost, mezi prsy po pupík a nazpět. Začala
jsem se chvět vzrušením, jak mi jeho dotyky byly příjemné. Přiklonil
se ke mně a začal mě líbat. Jeho polibky jsem téměř automaticky
opětovávala a oddávala se jeho dotykům, když se dlaní přesunul na má
prsa. Zalapala jsem po dechu, mírně se prohnula v zádech a pánví vyšla
vstříc, ač on byl zatím ještě oblečený. Poznala jsem, že se pousmál.
Rty se přesunul z mých úst k uchu a chvíli se zabýval ušním lalůčkem.
Překvapilo mě, jak moc je to příjemné. Zajela jsem mu jednou rukou
do vlasů a druhou pod tričko na záda. Vyložil si to jako pobídnutí a
z ucha se mi přesunul na krk. Slastně jsem zavrněla a zaklonila hlavu,
abych mu odhalila krk, co nejvíc jsem jen mohla. K mému překvapení
na krku moc dlouho nevydržel. Přesunul se krátkými polibky k mým
prsům a začal se na střídačku věnovat bradavkám. V tu chvíli se mi
trochu zadrhnul dech. Musela jsem se hodně snažit, abych
nezapomněla dýchat. Pobaveně se z bradavek přesunul na mé bříško
a odtud k rozkroku. Když mi přejel rty po vnitřní straně stehen,
pocítila jsem téměř totožný pocit, jako když se miluji s Verčou.
Zatímco mi kladl polibky na stehna, prsty jedné ruky se přesunul
k místu, které již celé zvlhlé čeká, až se mu bude plně věnovat. A on
nezaváhal a hned do mě vjel prsty. Zaplavil mě báječný pocit, trochu
jiný, než když jsem se svojí slečnou. A když přidal i hru jazyka, mohla

557
jsem se slastí zbláznit. Něco tak úžasného… Ačkoli jsem byla
nervózní, byla jsem docela hodně vzrušená a vlna rozkoše, orgasmus,
se dostavila během krátké chvíle. Rukama jsem chytila peřinu a zaťala
do ní nehty, prudce jsem se prohnula v zádech a ze rtů se mi vydral
blažený vzdech. Když se vlna přehnala, zůstala jsem chvíli beze slova
ležet a vydýchávala jsem se. Adam dál zůstával ležet mezi mýma
nohama, ale již mě nedráždil. Když jsem se vydýchala, podívala jsem
se na něj. Usmíval se. Podepřela jsem se lokty a chystala jsem se
sednout, abych se mu mohla odvděčit. On mě však zastavil tím, že se
mi mírně zapřel dlaní o hruď a zase mě položil. Sám vstal, svlékl se a
přilehl ke mně. Byla jsem překvapená, jak krásné má tělo. Není nijak
vypracovaný, ale postavu má opravdu krásnou. Políbil mě, lehl nade
mě a usmál se.
„Tak, a teď přijde to, co se ti možná bude zdát nejhorším zážitkem.
Ale věř mi, bude to jen chvíli. A snad to nebude moc bolet…“
zašeptal.
Jen jsem přikývla a nechala jej, aby mi vklouzl mezi kolena, která
jsem měla pokrčená. Opatrně se ke mně přiblížil a pomalu, opravdu
hodně pomalu do mě začal vnikat, neustále mě pozorujíc, jak se
tvářím, zda neucuknu. Pocítila jsem, jak mě začíná plnit. Trocha
bolesti se začínala projevovat s prudkým nástupem mnohem větší
bolesti, ale skousla jsem si spodní ret a snažila se to zvládnout.
„V pořádku?“ zeptal se mě.
„Ano… všechno v pořádku…“ odpověděla jsem, ale asi jsem
nezněla moc přesvědčivě.

558
 Po mé odpovědi pronikl prudce, celou svou délkou. Vyjekla jsem,
prudce proti němu zapřela ruce a vzepjala se. To už ale byl ve mně tak
hluboko, jak to bylo možné. Naštěstí chvíli zůstal bez pohybu.
„Omlouvám se…“ zašeptal, zřejmě se omlouval za tu bolest. „Ale
takhle je to lepší, než abych tě trápil pomalým průstupem.“ vysvětlil
mi.
Ačkoli jsem měla slzy v očích, pousmála jsem se. „V pořádku…“
Když jsem mu odpověděla, začal se pomalu pohybovat. Ze začátku
to trochu bolelo a bylo to aj nepříjemné, ale po několika málo
minutách bolest přešla a začala mě naplňovat slast. Všiml si, že se mi
to líbí a zrychlil. A to bylo něco pro mě. Rozkoší jsem se propnula
v zádech a vycházela mu pánví vstříc. Asi ne tak, jak by si on
představoval, ale to bylo vedlejší. Z hrdla se mi draly hlasité vzdechy,
které jsem nedokázala tlumit. Prohnala se mnou jedna vlna orgasmu
za druhou a já mu nevědomky zatínala nehty do zad. Při každém
přitlačení nehtů ještě přidal na rychlosti nebo na důraze. Jak byl nade
mnou, propletl své ruce pod mé nohy a opřel si je o ramena, čímž se
pro mě poloha stala příjemnější a citlivější. V momentě, kdy nastal
další orgasmus, jsem se o něj nohama zapřela tak moc, že jsem zadek
i záda měla ve vzduchu a postele se dotýkaly jen mé lopatky a hlava.
A v tu chvíli jsem byla opravdu hodně hlasitá. Další polohu zvolil tu,
že jsem nohy měla skrčené, ale stehna položená o svou hruď, on byl
opřený o mé holeně. Opravdu království pro orgasmy. Sex s Adamem
trval asi hodinu. Pak se udělal i on. Samozřejmě ne do mě, ale na mé
břicho. Hřálo to.

559
 Odpadl vedle mě a taky vydýchával. Z nočního stolku mi jen
podal krabici papírových kapesníků, abych si mohla břicho otřít. Pak
vstal, pomohl mi posadit se a odešel do koupelny. Překvapeně jsem za
ním zůstala zírat. To myslí vážně?! Beze slova se sebere a jde se
vysprchovat?! Kdyby mně aspoň něco řekl, nebo políbil! Mlčky jsem
seděla a čekala, co bude dál.
Nakoukl do ložnice se slovy: „Jestli se chceš vysprchovat, koupelna
je už volná…“
„Dík…“ odpověděla jsem mu a šla si dát sprchu.
Pustila jsem na sebe vodu o teplotě akorát, abych se neopařila, a
opláchla jsem si hlavně břicho. Pak jsem se rozhodla vypláchnout sebe.
Tekla ze mě trocha krve, ale nic, co by mě znepokojovalo. Za to to
kurevsky štípalo! Sakra! Nahmatala jsem nějaký ručník, do nějž jsem
se utřela a šla do obýváku, kde jsem měla své oblečení. Seděl na
taburetu a byl ke mně zády. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, jak má
ode mě záda dorytá. Ale skrz již staré jizvy soudím, že holek na sex
má zřejmě dost. Oblékla jsem se, vzala si zbytek svých věcí a chystala
se k odchodu.
„Tak… dík. Měj se…“ rozloučila jsem se, doufajíc, že nějak
zareaguje.
„Jo. Čau…“ to byla jeho odpověď. Žádné, že by mě šel
vyprovodit. Nic. Úplně někdo jiný než člověk, s nímž jsem se před
hodinou a půl seznámila...
Otočila jsem se a odešla. Dveře jsem za sebou jen zabouchla a
cestou vytočila číslo na Verču.
„Tak co, kočičko?“ ozvalo se z telefonu.

560
 „Já… nevím…“ řekla jsem smutně. Sešla jsem schody a prošla
kavárnou.
„Počkej, jak nevíš?“ zněla překvapeně.
Povzdechla jsem si. „Prostě… nevím…“
„Tak snad víš, zda jsi s ním měla sex, nebo neměla?“
„Ale to ano… měla… jen… asi to byla chyba…“ do očí se mi
nahrnuly slzy.
Verča si povzdechla. „Proč to byla chyba?“
„Celé roky jsem čekala na toho pravého…“
„Lásko, máš mě, já jsem tvá pravá…“ bylo slyšet, že se usmála.
„Ano, já vím… Ale co se chlapů týče… čekala jsem někoho…
něco… jak to říct… no rozhodně jsem čekala jiný styl zakončení…“
vykoktala jsem ze sebe a došla na zastávku.
„Jak to myslíš?“
„Co já vím… ale určitě ne, že se beze slova odebere do koupelny
a pak se se mnou ani nerozloučí… chtěla jsem něco důstojnějšího…
ale asi nemám nárok na něco, co by bylo podle mého očekávání…“
„Sluníčko, už jsme u toho zase! Chlapi jsou prostě zvířata! Jsou to
svině, kterým jde jen o ně samotný!“ rozčílila se.
Přikývla jsem, ačkoli mě nemohla vidět. „Jedu k tobě…“
„Těším se na tebe, Popelko moje!“
„Já na tebe taky…“ odpověděla jsem jí a zavěsila.
S těžkým povzdechem, podivným pocitem otupělosti a mírnou
bolestí v podbřišku při každém kroku jsem došla na autobusovou
zastávku, kde jsem čekala na svůj odvoz. Hlavou se mi honily kvanta
otázek. Je to takové pokaždé? Jsou všichni chlapi stejní? Existuje

561
nějaký, který by dbal o to, aby i žena měla nějaké potěšení ze sexu?
K čemu je sex s mužem, kromě toho, že takhle se dá zplodit dítě?
Mám nárok mít sex s někým, kdo by nechtěl potěšení jen pro sebe?
Chci vůbec ještě někdy sex s mužem?!
Ze zamyšlení mě vytrhl hřmot motoru nějakého auta. Znělo to,
jako by mělo děravý výfuk, ale zřejmě se jednalo o úpravu. Jen mě
pobavily barevné kytičky na střeše. Odněkud to auto znám. Jen nevím
odkud.
To už ale jel autobus, který mi sliboval odvoz k mé slečně.
S utěšujícím pocitem jsem nastoupila a zabrala jedno z volných míst.
Opět jsem byla myšlenkami u něj. Celý průběh, všechno…
seznámení, svádění, sex… až na ten závěr to bylo skvělé… Proč to
musel pokazit?! Chová se tak ke každé? A chová se tak každý? Opět
mne začal naplňovat pocit bezmoci. Že jsem se nechala přemluvit! Do
uší jsem si dala sluchátka a pustila písničky od svých oblíbených
interpretů. Což mi pomohlo se odreagovat a nevnímat to, co mi mé
tělo vyčítalo. Ano, udělala jsem chybu. Neměla jsem s něčím takovým
vůbec souhlasit. Chápu, že to Verča myslela dobře, ale… nesplnilo to
její očekávání… Vím, že to nemyslela zle… Ale nějak mi to
ublížilo… Nemůže za to. Úmyslně by mi neudělala nic, co by mi
mohlo ublížit. To vím. Miluje mě a já miluju ji.
Jak ironické. Miluju ji, ale právě jsem měla sex s úplně cizím
člověkem, kterého mi sama vybrala. Proč ne? Jsem zavrženíhodná
lidská bytost!
Přibližně po deseti minutách jsem z autobusu vystoupila a zamířila
k Veronice. Vyhlížela mě z okna, nedočkavá, až jí budu všechno

562
vyprávět. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, zda si to chci znovu celé
vybavit, abych jí mohla vše popsat.
„Tak co, zlatíčko?“ zeptala se mě, když mě objala.
Přivinula jsem se k ní a políbila ji, než jsem byla schopná jí něco
říct. Teprve až v jejím pokoji jsem se odhodlala něco řešit. „Ze začátku
to bylo všechno skvělý. Působil na mě sympaticky, mile… a já si
říkala, že to nemusí být zas tak špatný nápad. Bylo to fajn. Sice ne tak
úžasný jako s tebou, ale něco jinýho. Však víš, jak to myslím…“
„Tak jasně, že vím…“ uculila se.
Přikývla jsem. „No… pak jsme se z obýváku přesunuli do ložnice.
Nejdřív si na mně hrál a pak se mě varoval, že to asi bude jeden
z nejhorších zážitků. Nejdřív byl opatrný, ale pak prudký. Bolelo to.
Ale omluvil se. A pak prostě jen… šukal.“ poškrábala jsem se na krku.
„Jako poloh jsme vystřídali hodně, měla jsem jeden orgasmus za
druhým… Ale on se mi udělal na břicho. Pak se jen otočil, podal mi
papírový kapesníky a odešel do koupelny. Neřekl mi nic. Jen mi pak
nabídl sprchu. Když jsem oblečená došla do obýváku, řekla mu, že
půjdu, sotva mi odpověděl. Ani se po mně nepodíval!“ do očí se mi
draly slzy. „Čekala jsem od toho asi víc…“
Moje přítelkyně mě objala. „To je v pořádku, lásko…“ zašeptala
chlácholivě. „Každý chlap není jako on. Třeba časem potkáš nějakého,
který bude lepší.“
„Ne… já žádnýho chlapa nechci. Mám tebe! Ty mi stačíš!!“
odpověděla jsem jí, čímž jsem si vysloužila láskyplné políbení.

563
 Knihy od Poli Tajemné

Šerý Svět

Arrieth je Průvodkyně v Šerém Světě, což je jakýsi paralelní svět,

ve kterém se ocitají lidé nacházející se v kómatu, a kteří mají i nemají
možnost dostat se z tohoto místa a procitnout zpět do reálu. True je
mladý muž, který měl autonehodu a v Šerém Světě se stal Svěřencem
právě Arrieth. Ta mu pomáhá, aby nasbíral takový počet bodů, díky
kterému se z kómatu probudí. True je jako Arriethin žák mimořádně
schopný a velmi rychle sbírá požadované body.
Vedle snahy pomoci Svěřenci ve sbírání bodů vede Arrieth svůj
vnitřní boj s vyrovnáním se s minulostí, což se jí už přes deset let
nedaří. Zápolí s láskou a věnuje se svým miláčkům – závodním
vozům.
Jak se True popere se Světem?
Jak Arrieth zvládne své těžké zkoušky? Co se jí vlastně stalo?

https://eknihyjedou.cz/sery_svet

Vzplanutí

Známe skutečně dobře své přátele? Můžeme věřit tomu, že jsou

opravdu dobrými lidmi? Víme s jistotou, že jsou šťastní ve vztahu či
v manželství?

564
 Co když ten, kdo působí jako milý a dobrý člověk, je ve
skutečnosti tím, kdo svou drahou polovičku psychicky i fyzicky týrá?
A co když ten, kdo působí, že je neskonale šťastný ve svém vztahu, je
vlastně týraným?
Právě Šárka Knopová je jednou z těch nešťastných, která měla
smůlu na manžela. A v místech, kde s mužem žije, potká svou
někdejší lásku Viktora, který ve městě má být pouze měsíc a
nevědomky jí pomáhá se nějakým způsobem udržet na nohou v době,
kdy její manžel odcestoval na několik dní pryč. Šárka si však
uvědomuje, že po manželově návratu nastane peklo. Psychicky se
připravuje na to, že jsou tohle poslední dny jejího života...
Jak to s ní dopadne? A jak se bude vyvíjet společný čas s Viktorem?
Podaří se jí uniknout?

https://eknihyjedou.cz/vzplanuti

Vzpomínky vlčice

Ten týden byl zvláštní. Celkově byl hrozně zmatený. Cítila jsem
se hrozně slabá a přitom tak strašně silná. Nechápala jsem, co se se
mnou děje. A když už to vypadalo, že zase budu v pořádku, tak se můj
stav zhoršil. Po dvou dnech, co jsme se nastěhovali s Azem k sobě,
jsem se mu s tímto svěřila. Byli jsme zrovna venku, procházeli se po
pláži, pozorovali západ slunce. A teprve tehdy jsem zjistila, jaké
tajemství přede mnou měl.

565
 „Cože? Vlkodlak?“ otázala jsem ho se smíchem. „Neblázni, Almi,
žij realitou, ne vymyšleným světem,“ napomenula jsem ho
s úsměvem.
Ale reakce mě překvapila. „Calebro, ty tomu nevěříš, ale sama to
poznáš. Tohle není vymyšlený. Tohle je realita. A díky Jimmimu jsi
jedna z nás,“ zašeptal a zadíval se mi do očí.

„Vzpomínky vlčice“ jsou sbírka kratších young adult

povídek převážně s vlkodlačí a upíří tématikou.

https://eknihyjedou.cz/vzpominky_vlcice

566
 DIVOKÉ POVŠECHNOSTI
Peter Belanský

Nová knížka. Doufám, že skončí dobře. Napřed o ní budu chvíli

přemýšlet.
11.2.2022 v Praze

Myslím na tebe, kudy chodím i kudy ležím. Jím a jídlo nemá chuť.
Měl bych spát a jsem vzhůru skoro do rána. Nechci padnout, ale jestli
s tebou brzy nepromluvím, určitě padnu. Padnu a nikdy se nedovíš,
že jsem po tobě toužil. Myslím na tebe a nevím, jestli je to láska, nebo
šílenství. Ondra si těch pár řádků znova přečetl a pak zmáčkl dilít.
Najednou nevěděl, jak svůj další příběh začít. Ještě včera měl jasno a
nepochyboval, že i další titul dobře prodá. I když co je vlastně dobře,
v našich podmínkách a v krizi, do které nás vtáhl kovid? Jasně, já
nejsem žádný Hrabal, ani Hemingway. Můžu být rád, že ty knížky
někdo přijme a vydá. Za podmínek daných vydavatelem, ne mnou.
Nemám trpělivost smlouvat. Ani si nemyslím, že bych měl. Zas takové
literární skvosty netesám.
Myslím na tebe, kudy chodím i kudy ležím, a polykám slova, která
bys měl slyšet. Která musíš slyšet. Hergot, je to stejné, uvědomil si
Ondra a následoval další dilít. Vypnul notebook a šel si uvařit kávu.
Omyl si krásnou velkou broskev a zakousl se do šťavnaté dužiny.
Dobrá, ale tak dobrá, jak byly ty doma na Moravě, určitě není. Utrhli
ji nezralou, aby vydržela. Ochutnám ještě někdy krásnou, voňavou broskev

567
s jemným kožíškem, právě utrženou ze stromu? Když už vlastně na
Moravě nikoho nemám? Kávovar dosyčel a pípl. Ondra si nalil kávu do
hrnku a nechal místo pro dávku plnotučného mléka. Napil se a vdechl
známou, milovanou vůni dobré, silné kávy. Jinou nepil. Když si nebyl
jist, jestli někde mimo domov dostane tu nejlepší, raději ji odmítl a
volil čaj.
Ta knížka… Nosil ji v hlavě dlouho. Chtěl nějak završit řadu
titulů, které sice nepropadly, ale nestaly se ani významnými úspěchy.
Ostatně když je autor gay a ve všech knihách čerpá nejvíc z vlastního
života a zkušeností, okruh čtenářů to jasně zúží. Česko sice ušlo kus
cesty, co se týká tolerance k jinakostem, ale rozhodně to neznamená,
že by tvorba s gay a lesbickou tematikou šla na dračku. Pandemie
kovidu za sebou nechala spoušť a celý svět je chudší. Všeho je méně a
všechno je dražší. Spousta lidí musí najednou přemýšlet a volit, co si
koupí a co ne. Jsou věci, bez kterých se neobejde nikdo. Ale když je
zle, kultura a umění jsou první na ráně. Lidé omezí návštěvy divadel,
výstav, koncertů, přestanou si kupovat cédéčka s muzikou a knihy.
Nota bene v situaci, kdy je skoro nekupovali ani předtím. Ondřej
tušil, že to jeho nový příběh nebude mít vůbec lehké. Jasně, musí to
být bomba, aby knihu vůbec někdo vydal. Už s posledním titulem
byly problémy, náklad byl nakonec poloviční a vydání se zdrželo
o půl roku.
„Jo, pane, bude to asi ještě horší. Představte si, že není papír,
chápete? A když je, je třikrát dražší, než před kovidem. K tomu vyšší
platy pro všechny, co se kolem knížek motají, dražší energie, voda,
prostě všechno. Musíme našlapovat opatrně. Možná to dopadne tak,

568
že se udrží jen ti nejsilnější a basta. Vy už jakési jméno máte, ale i vaši
čtenáři budou muset začít šetřit. Dnes je skoro nemožné solidně
odhadnout, co nám vydělá a co určitě ne. Nedostat zpátky ani výrobní
náklady, to by byl konec. Pustit lidi, co pro mě makají roky? Franto,
Emile, Dášo, je mi líto. Pár největších žraloků pak zaměstná ty nejlepší
a zbytek půjde z oboru. A to jsou lidi, co to panečku uměj, ty knížky.
Mazlí se s nimi jako s vlastními dětmi.
Globální svět si zvykl na levnou práci v Asii a teď idyla skončila.
Všichni chtějí víc. Najednou nejsou čipy do automobilů, není ocel,
není mouka, není skoro nic. A to, co je, je o sto a více procent dražší.
Ostatně i Ondra chodí na nákupy a bydlí. Už podruhé za necelý
půlrok dostal vyšší rozpis za bydlení a služby, vyšší zálohy za vodu a
elektřinu. A to bydlí ve svém, koupili si dům do osobního vlastnictví
hned, jak to bylo možné, a brzy potom šli i do celkové rekonstrukce
a zateplení domu. Týdenní nákupy v supermarketu a někdy nevěřil
svým očím. Každou sobotu platil u pokladny víc. Raději neposlouchal
ekonomické analýzy a odhady, jak to bude dál. Měl pořád dost, ale
i tak cítil, že se něco láme. Že prostě bude hůř. Když viděl v prodejně
jakýsi kilový bochník žitného chleba za sedmdesát devět devadesát,
sáhl po obyčejném chlebu a dál na to nemyslel. Jíst se musí. Bydlet se
musí. V zimě topit a celý rok prát. Zkusil zkrátit svoji půhodinku
v koupelně, ale moc to nešlo. Vyčistit si zuby, oholit se, osprchovat a
navonět, to prostě musím! Nemůžu na jednání na ministerstvo
v riflích a v pantoflích z plastu. Elektřina? Televizor nemusí hrát celý
den, ale jinak? Vždyť už mám všude ty nejúspornější žárovky a
nebudu doma dřepět potmě. Ani náhodou. A ty knížky přece všecky

569
píšu na notebooku, dnes by si ode mne klasický rukopis na papíře
nikdo nevzal. Kdo by to po mně přepisoval? Pan nakladatel mi řekl,
že to po mně nikdo ani nekontroluje. Že se předpokládá jakási
autorská zodpovědnost. Také si nic nebere za korektury.
„To bychom se zbláznili, všecko číst a opravovat, pane. Kdo by to
dělal? My si přetáhneme vaši autorskou verzi, mrkneme na stránku tři,
šestnáct a šestadvacet, aby tam nebyla jó hrubka, dáme tomu formát,
na jakém jsme se s vámi dohodli, přidáme obrázek na obálku a
povinné údaje a jde to do tisku. Je to na vás, přečíst si každý nový kus
textu a vychytat chyby. Ostatně vy to víte a opravujete. Jo, někdy mi
přinesou ti noví Dumasové svoje knížky a na prvních třech stranách
šestadvacet hrubek, jaké by školák neudělal. Tak to řeším rychle.
Třeba se tím zbavím chudáka nového Hrabala, ale co mám dělat? Musí
se naučit, co je třeba. A odevzdávat práci bez chyb, to je základ.
Poprosím Dumase, aby se s tím popral a příště bez chyb, prosím. Vím,
že člověk pečlivý a znalý ty chyby dělá také, z nepozornosti, z únavy,
zavadí o klávesu vedle, někdo jej vyruší a on ztratí nit a zamotá se.
Právě proto musí to, co dnes přidal, po sobě přečíst a opravit. A hrubé
chyby by dělat neměl. To pardon. Prostě když chce krejčí prachy za
nové šaty, musí je umět ušít. A když chce někdo napsat knížku, musí
umět přinejmenším jazyk, ve kterém píše. London přes den dřel a po
nocích psal. A navrch se učil anglicky, aby se to vůbec dalo číst. A stal
se světovým autorem.“
„Já se snažím chyby nedělat. Je to jednodušší, než je pak najít a
vychytat,“ řekl Ondřej. „Když vám nesu nový titul, je několikrát
přečtený a opravený. A to, co říkáte, uložit je to, co už je definitivní,

570
to je fakt. Každý nový kus textu přečtu a zkontroluju. A než s tím jdu
k vám, přečtu si pomalu celou knížku. I při tom posledním čtení se
chyby najdou. Někdy mě při tom čtení napadne něco smáznout, nebo
naopak odstavec připsat. Prostě přijde nápad. Ale právě při tomhle se
člověk může zasekat. Prostě to chce dát bacha. Ten nový nápad musí
být v každém případě lepší, než původní. A čtenář nesmí poznat, že
byl připsán o měsíc později.“
„Mně se váš styl líbí. Máte pasáže plné napětí, máte tam i milování,
hezké akční kousky, trochu si zafilozofujete, nebo do příběhu vložíte
takový hodně poetický kousek, vaše figury mluví jako lidi v tramvaji
nebo na fotbale. Vy asi dost posloucháte lidi kolem, že jo?“
„Jistě. Leoš Janáček to dělal také. Protože věděl, že každá řeč má
melodii.“
„Kávu s mlékem, jako vždycky, že? A nesladit.“
„Přesně tak.“
„Vidíte, i to kafe chce své. Jo, pane. Inspiroval jsem se od vás, víte?
A moje žena už chce kávu jenom ode mne. Já vám tu knížku vydám.
Nižší náklad, není problém dotisknout, když bude zájem. Chápete.
Nerad bych vás strkal do slevových akcí, nebo do antikvariátu.
Nejpitomější jsou knížky, které nikdo nechce číst. Kniha vyjde podle
smlouvy a s další nepospíchejte. Zkuste se víc rozmáchnout. Zkuste
napsat poctivých tři sta stran, nebo víc, prostě velký příběh. A ať je to
bestseller, pane. Dejte mi exkluzivitu a já se postarám, aby se lidi o tu
knihu prali. A bude to dobré pro mne i pro vás. Musíme si pomáhat.
Vy mi napíšete kasovní trhák a já vás vytáhnu nahoru.“

571
 Bestseller. Věděl někdy nějaký autor, že píše bestseller? Asi ne.
Prostě psal, opravoval, přemýšlel a pak oslovil nějakého vydavatele.
A bylo to ono. Bomba. A může na našem malém českém dvorku být
někdo opravdu světový? Asi ano. Čapek, Vančura, Hrabal, i Haškova
Švejka čte celý svět. Ale já jsem gay a neumím humor. Gay Švejka asi
nenapíšu. Ale zkusím nepospíchat a odevzdat to nejlepší. Poctivých
tři sta stran, nebo malinko víc. Ale dnes ne. Dnes půjdu se psem do
Šárky a budu se dívat, jak červen tahá zajíce letošňáky za uši. Jak se
stromy oblékly do svátečního a voní mízou a životem. Po třech
vichřicích za poslední půlrok má každý semenáček obrovskou cenu.
Pájův hřebíčkový zázrak na nohy proti klíšťatům, psovi za uši a do
třísel a můžeme jít až do Nebušic, nebo ještě dál. Pršet má až zítra,
takže na sebe žádné zbytečnosti.

***

Pan vydavatel je laskavý. Věří, že mu dám bestseller. A já? Ležím

vedle tebe a nevěřím, že je to skutečnost. Chtěl jsem s tebou mluvit a
ty jsi dávno věděl, která bije. Neříkal jsi skoro nic.
„Nefilozofuj a neříkej nic, co oba víme. Já nevím, jak to bude zítra
a za měsíc, ale dnes se s tebou vyspím.“ Byls nahý dřív než já a dals mi
pusu. Pak jsi mě zalehl jako balvan a roztáhl jsi mi nohy.
„Sliny stačí,“ řekl jsi, když jsem se sápal do nočního stolku pro gel.
„Stejně jsou nejlepší. Čistě přírodní produkt.“ Na prezervativ jsi se ani
nezeptal a já jsem byl rád. Zůstaneš ve mně, i když odejdeš. To jsem

572
print-biwrina-margin-0

přece od začátku chtěl. Ve finále jsi byl nejhezčí. Pak jsi mi položil
hlavu do klína. Ani jedinou kapku jsi nepustil z úst.
„Promiň, teď se mi chce doopravdy spát. Měl jsem drsný den a
zítřek nebude lepší. Šéfové se zbláznili.“
Probudila mě tvoje mokrá pusa a skutečnost, že cítím tvé
pronikání. Ano, tak začal náš další den. Zapomněls na své šílené šéfy?
„Jsi tam uvnitř krásně horký,“ řekls. Pak jsi mlčel až do
vyvrcholení.
„Jsem teplý,“ stačil jsem ti odpovědět.
Pak jsi běžel do koupelny, naházel jsi na sebe košili a oblek a kávu
jsi ani nedopil.
„Chtěl bych ti pít z pyje a jemně tě mnout. Nebo se to piju ti z pyje
a jemně mě mni říká jenom jako vtip?“ Pusa a vůně kvalitních bot.
Dveře, výtah, dveře dole, ticho. Ježíši, on se mnou spal! Nádherně!
A teď se rozloučil gayským fórkem, jako uličník. Piju ti z pyje. Jemně
mě mni. Jasně, že je to fór. Asi. Tohle si přece dva chlapi v posteli
neříkají. Ani ti hloupí. Nepředstavil se mi. Viděl mě stát u zvonků a
ví, že vím. I on ví, přečetl si to na dveřích od bytu. Marek Mertl. Co
vlastně dělá? Neřekl. Ale nosí do práce drahý oblek a chodí upravený,
jako maturant. Jenže zase jezdí v pohodě tramvají a metrem, to vyšší
manažeři nedělají. Říká se, že lidé, kteří mají na bradě nádherný důlek,
jsou šťastní. A říká se to i o lidech, jejichž jméno a příjmení začíná
stejným písmenem. On má důlek a jmenuje se Marek Mertl. To musí
být šťastný dvakrát. I když – já jsem Ondřej Orság a zatím jsem
mnoho štěstí neurval. Třeba je to tím, že nemám ten důlek. I když
jedenáct knih, které se stále slušně prodávají, není neúspěch. Krásný

573
sexy důlek na bradě. Proč má manažer tak vymakané tělo? Zabil by
pěstí, kdyby chtěl. Kompenzuje si v posilovně vysedávání v kanceláři
a na nekonečných jednáních? Nejsem žádná sušinka, ale na Marka
prostě nemám. Nevypadá jako kulturista, to ne. Prostě nemá na těle
ani zbytečný tuk, ani nanicovaté maso. Svaly pro efekt. To je spíš
zátěž, než výhoda. Ani slovo o tom, co vlastně dělá. Tajnosnubný.
Možná Kozoroh nebo Štír. A nedal mi telefonní číslo. Ale už trefí,
když bude chtít. Bude chtít?

***

A šťastný Marek Mertl nechtěl a netrefil. Týden, druhý, třetí.

Ondra se nejdřív těšil, pak doufal a potom byl zoufalý. Pak zazvonil
zvonek a vymakaný Marek hbitě vyběhl do nejvyššího poschodí.
„Promiň, Ondro. Já jsem chodil dva a půl roku s dívkou, víš?
A nebylo to snadné, rozhodnout se, všechno jí říct a civilizovaně a
slušně se s ní rozejít.“
„Tys měl holku…“ Ondra to řekl spíš sám pro sebe. „Tak to je síla.
Já mám jasno od základní školy, tohle jsem nikdy řešit nemusel.“
„Já jsem to měl prostě fifty fifty. Jednou kámoše, jindy kámošku,
nebyl to problém. Ale to jsem neuvažoval o trvalém soužití.“
„Ty bys chtěl?“
„Jasně.“
„Víš to určitě?“
„Když jsi se plížil v mých stopách jako indiánský zvěd, uvědomil
jsem si, o co ti asi jde a že čas běží. Že se prostě musím rozhodnout.

574
Bydlím s matkou, která skoro nemluví a vůbec mě nezná. Stará se
o tátu. Po mrtvici ochrnul na levou polovinu těla, když něco říká,
rozumí mu jen ona. Levé oko zavřené, levý koutek mu visí dolů, levá
ruka a noha jsou jako z gumy. Už jako školák jsem pochopil, že naši
dítě nikdy nechtěli. Milovali pouze jeden druhého a chtěli si podržet
svůj klid, pohodlí, životní úroveň. Došlo k nehodě a máma
otěhotněla. Možná něco slavili a pak se odvázali, nevím. Stal jsem se
břemenem, se kterým nepočítali. Snažili se být laskaví, ale moc se jim
to nedařilo. Mimochodem, oba mají sourozence, ale k nám nikdy
nepřijely hodné tety a strejdové, bratranci, sestřenice. Babičku
z máminy strany jsem viděl jednou a dědu nikdy. A tátovy rodiče
znám jenom z rodinného alba.“
„Naši to mají úplně jinak. Přišli z Moravy a tam se mezi nejbližší
stále počítají i tety, strýci, bratranci, sestřenice a jejich děti. Právě jimi
prý končí ten nejužší kruh, kruh krve. Jsem jedináček, ale vůbec jsem
to nepoznal. Pořád k nám někdo jezdil, nebo my k někomu. A je to
tak pořád. Bez našich se neobejde žádná moravská svatba, křtiny,
pohřeb, hody, fašank, nebo vinobraní. Já jsem našim řekl, že jsem gay,
hned, jak jsem si tím byl jistý. Nebylo to úplně bezbolestné, ale
nakonec se s tím srovnali a náš vztah to nezměnilo. Možná by to bylo
jiné, kdybych měl nějaké sourozence a ti by byli hetero, nevím. Prostě
se máme pořád rádi a naši chtěli vidět a poznat i mého prvního kluka.“
„Druhého už ne?“
„Toho ani náhodou, byl to omyl. Jen parazit.“
„A kolikátý jsem já, Ondro?“
„Třetí.“

575
 „Opravdu?“
„Třetí pokus dostat sem kluka na pořád, tak to myslím.“
„Říkals, že píšeš. To tě uživí?“
„Ještě ne docela, ale lepší se to. Pokud se mi podaří knížka, na které
makám teď, mělo by psaní stačit. Zatím mám ještě židli v jednom
plátku, ale nesedím tam pět dní v týdnu a dvanáct hodin. Spíš jsem
externista. Přijdu, pan šéf mi řekne, co by potřeboval a já mu to za pár
dní přinesu, nebo pošlu e-mailem. Většinou to sedne na první dobrou
a řádkový honorář je slušný. A ty?“
„Já bych ti vůbec neměl říkat, co dělám. Napovím ti takhle.
Nesmím mít Facebook, Twitter, Youtube, nic takového. Nikde
fotky, adresu, jméno, prostě nic. Nesmím mít svůj web a nebo se
vykecávat v internetových diskuzích. Musím jednoduše nebýt.“
„Takže voják, policajt, detektiv nebo špion, myslím. Nula nula
sedm s povolením zabíjet. Nebo novinář, který odkrývá prasárny
politiků, oligarchů, nácků a jejich kámošů v podsvětí. He?“
„Nesmím, Ondráši. Ani tobě. Chráním tím i tebe. Co nevíš, to
z tebe nikdo nevytluče ani kladivem.“
„Ale musíš mít jméno na zvonku a na dveřích od bytu.“
„To se dělá tak, že se dole přidá zvonek navíc a nikdo neví, že
zvoní i na tebe. A na dveřích od bytu je to nepovinný údaj. Pokud
máš ten byt v osobním vlastnictví, stejně se správcem, nebo s někým
z es vé jé jednáš ty. A do toho, koho u sebe máš, nikomu nic není.“
„Ty bláho, to je jak v akčním filmu.“
„Není. Tam ty hvězdy s pistolemi dělají úplně všechno. Ve
skutečnosti je to jinak. Máš za sebou tým. Chemiky, biology, doktory

576
různých specializací, majstry na balistiku a hejno dalších. Ty běháš
venku a nosíš jim práci. A nad nimi i nade mnou někdo další, kdo
rozhoduje, kdy udeřit. Začínal jsem u toho úderu. S helmou, se štítem
na ochranu očí, s neprůstřelkou, s ochranou stehenních tepen.
Přistudoval jsem si. No a teď jsem dost na vzduchu. Když mě uvidíš,
jak si pod košili oblékám neprůstřelnou vestu a maluju oči, s parukou
a s frajerskými černými brýlemi, prosím nekomentovat. Ale můžeš se
za mě modlit.“
„To udělám rád. Nemyslím si, že modlitba je kravina. Když nic,
tak na někoho intenzívně myslíš a funguje mezi vámi jakési spojení.
Prostě nějakým těžko definovatelným způsobem s tím člověkem jsi.
I když právě sedí v letadle do Austrálie, třeba.“
„Budu ten poslední, kdo by ti v tom chtěl bránit. Protože vím, že
jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze změřit, zvážit, vědecky
definovat, a přece jsou a pomáhají. Jednou bestie, mazaný, v podstatě
geniální chlap. Zdálo se, že nikdy neudělá chybu. Byl jsem nešťastný
a hodně nasraný, s odpuštěním. Chtěl jsem odejít k nějaké ochrance
a basta. Pak jsem v nejhlubším zoufalství u kříže na Karlově mostě
poprosil o pomoc. A ta zrůda tu chybu udělala. Sklapla past, kterou
ten grázl nastražil na někoho úplně jiného. Měl v ní uhořet ten druhý.
Přiznávám, že jsem na ten fajr zíral s jistým potěšením a ani mě
nenapadlo shánět hasičák. Počkal jsem, až přestane řvát a kopat
nohama a bude ležet. Až potom jsem volal naše kluky a hasiče. A běžel
jsem k tomu kříži na mostě. Poděkovat.“
„Tak to je drsné, Marku.“

577
 „A to nevíš, kolika lidem ublížil a jak to dělal. To vynechám. Pár
nocí bys nespal.“
„Už jsem také potkal pár vyložených zmetků. Musím říct, že když
na ně došlo, měl jsem radost. To je přirozené. Pokud děláš cokoli, co
svět zbavuje lidských predátorů, smekám.“
„A nebudeš se bát se mnou žít? Třeba někde někomu z našich
ujede huba, nebo se nechá koupit a někdo z první linie to odskáče.
Můžu to být i já. Bestie trpělivě hledají nejslabší článek, někoho, koho
zlomí. Penězi, hrozbami, vydíráním.“
„Jak budeš parkovat, pokud tady úředně řekněme nebudeš?“
„Nestarej se. To je to nejmenší. Mám výjimku. A úředně tady
budu, ale v jiném režimu než ty. Řídíš?“
„Samozřejmě. Autoškola byla povinná už na gymnáziu.“
„Někdy mi pomůžeš. Máš dost volný prostor a nejsi vůl. A nebojíš
se. Za mnou jsi šel jako zkušený lovecký pes a kašlal jsi na to, co si
myslím já. Nepošlu tě do pasti, ale občas mi chybí někdo druhý.
Souhlas?“
Ondřej souhlasil bez váhání. Nebyl do Marka zamilovaný jako
patnáctiletý kluk, ani první den. Cítil, že to může vyjít a chtěl si svého
vysněného chlapa udržet za každou cenu. Možná je to právě to, co
jako autor potřebuji, pomyslel si. Dynamiku, trochu napětí, nové
stimuly a zkušenosti. Pan nakladatel bude koukat.
„Naučíš mě pár fíglů, Marku, a no problem. Moje malé City Go
proklouzne všude jako myška. A umí skoro tolik, kolik má na
ukazateli rychlosti.“

578
 „My máme pro případ, že by někomu z nás hrozila likvidace, ve
městě pár kutlochů. Prostě bezpečných bytů. Přečkáme tam čas
akutního nebezpečí a slouží i programu ochrany svědků. Ale do toho
tě tahat nebudu. Leda že bychom udělali chybku a šlo by ti vážně
o krk. Já jen že když se někdy na nějaký čas odpařím a nebudu,
nemusíš hned skákat pod vlak nebo z mostu. Vždycky budeš ten
první, komu zavolám, že jsem v pořádku a ready.“
„Myslíš, že na ten dobrodružný život mám?“ zapochyboval Ondra.
„Nebudu tě tahat do vyložených pastí, Ondřeji. Možná mě někdy
někam svezeš, nebo na mě počkáš o blok dál. Já s tebou chci žít, ne
umřít. Mně se také život líbí, chlape. A věř nevěř, jsem zvědavý i na
ten bestseller. Možná jsem ti pro začátek vykecal moc, ale nemusíš se
lekat. A vůbec, pojďme si lehnout a práci pusťme z hlavy.“ A šli si
lehnout.

***

„Měl jsi holku. Nemáš občas cukání, rozumíš…?“

„To je pryč. Víš, chci mít dítě. Svoje. Nebo jsem chtěl. A to ti ani
nejhezčí kluk neporodí.“
„Už nechceš?“
„Při mém povolání, nevím. Zamilovat si drobka a vidět ho růst a
pak třeba smůla a nechat tady sirotka? Fakt nevím.“
„Já jsem tohle nikdy neřešil. Ani mě nenapadlo, že bych mohl.
Vychovávat dítě. Nevím, jestli bych to uměl.“

579
 „Na to nemá univerzitu nikdo, Ondro. Přijde to samo sebou.
A jsou knížky, kde se dozvíš, co dítě potřebuje. Abys nešel cestou
pokus omyl a nedělal zbytečné chyby. Ale v základu to myslím máme
všichni v sobě.“
„Asi máš pravdu, protože naši to zvládli a nevzpomínám si, že by
měli v knihovně knihy o dětech a výchově. Co nevěděli, to jim řekly
babičky. Ty měly, pokud si vzpomínám, velmi zdravý přístup. Jako
že láska, něha, péče, jistě, ale ne všechno dovolit a nechat se tříletým
tyranem vydírat a tlačit do kouta. Měly moudré triky, jak na to.
A fungovalo to. Naši nemuseli křičet, ani nás nějak drakonicky trestat.
Trest byl prostě vyloučením z houfu. Všichni půjdeme do ZOO,
jenom Ondrášek ne, protože zlobil. Pojede s dědou na zahradu.
A bude hodný, aby příště mohl do ZOO s námi. Naši nikdy nevzali
svá rozhodnutí zpět, a to stačilo. Když nejsi vůl, pochopíš pravidla
brzy a není třeba slziček a křiku. Chceš, aby se na tebe máma s tátou
smáli, ne aby se mračili. Chceš být součástí smečky. Jako mladý vlk.
Smečka je bezpečí, pelíšek, plné bříško a pohlazení. A spousta her a
dobrodružství. S dědou na zahradě to nebylo ono. Sekal trávu, obracel
seno, okopával záhony, chodil s konvemi plnými vody a vůbec mě
nepotřeboval. Nebyl zlý, to vůbec ne, ale měl hodně práce a já jsem
mu jako malý kluk určitě nemohl pomáhat. Až později mě vzal k sobě
a učil. Uměl o každé kytce a každé zelenině zajímavě povídat a k tomu
vždycky přidal odměnu za pomoc. Misku čerstvých jahod, třešní nebo
křupavou mladou mrkev.“
„O našich jsme mluvili, takže víš. To, co u vás doma bylo
normální, u nás nepřipadalo v úvahu. Ale já jsem si našel brášky a

580
ségry na ulici. Dokonce jsme si na Vánoce zdobili stromek a dávali
dárky. Některá přátelství vydržela a fungují dodnes. Jako mezi
sourozenci. Abych měl to, co ty, musel jsem na to jinak. A ten
stromek si zdobíme pořád.“
„Měls to asi těžší. Ale zase ti vaši do ničeho nemluvili.“
Kolik jsi měl kluků přede mnou, agente 007? Dva? Tři? Pět?
A kolik holek, když jsi hledal sám sebe? Kolik lásek a kolik rychlovek
v suterénu nebo v parku? Já jsem také hledal, brácho. Když se zeptáš,
přiznám ti je do posledního. Když ne, není to důležité. Nejdůležitější
je vždycky to dnes. Včera už bylo a nelze je změnit. A zítra? Nemusí
vůbec být, člověk přece může v noci umřít. Při tvé práci tím víc, neseš
kůži na trh každý den, konspirace nekonspirace. Ale která práce není
nebezpečná? Ta za kancelářským stolem? Znal jsem úřednici, zemřela
při manipulaci s varnou konvicí. Něco se pokazilo nebo udělala chybu
a zabila ji elektřina. A oba řídíme auto, takže… Naše zítra je opravdu
bez záruky. Jen si to nepřipouštíme a plánujeme, šetříme na stáří,
v červenci nakupujeme dárky pod stromeček a plníme si diáře
termíny schůzek, abychom nikam nepřišli pozdě. Zítra. Já mám
například na stránce 2. LEDNA napsáno Bestseller. A ještě jsem
nenapsal ani čárku. Jen do poznámek pár nápadů. Jako že ten mladší
bude hezčí pasiv a ten starší vymakaný aktiv, který se s ničím nemazlí.
Někde se potkají a vyšlou signály. Ten hezčí vezme toho atleta k sobě
a příběh začne úplně nenápadně a neoriginálně, jako rychlovka, na
kterou oba brzy zapomenou. Jenže nezapomenou. A to také není
nijak originální. Pak ještě pár hesel, bla bla bla. Jo a ten vymakaný
bude blondýn. Úplně všude. Název díla naprosto pitomý. DIVOKÉ

581
POVŠECHNOSTI. Už jsi to někdy slyšel? Já ne. Ani nevím, co jsem
tím myslel. Že se do sebe divoce zamilují? Že to bude láska plná scén
a pastí? To není na bestseller! Nejpitomější televizní seriály jsou právě
takové!
Chci tě prostě milovat, žít s tebou docela obyčejný život, a to je
přece bestseller! Když to vyjde a vydrží. Když od sebe neutečeme za
půl roku nebo za rok. Protože… Jsi chlap se vším všudy. Nevadilo by
mi, kdybys opustil svoje dobrodružné povolání a dělal třeba ajťáka
nebo soukromé očko. Takové to Podíváte se mi na manžela? Chci
vědět, kde a s kým je, když je, jak mi říká, s kamarády. Mám jisté
neblahé tušení. Nechci scény a rozvod, na tom tratíme oba, ale chci
vědět, rozumíte. Když budu vědět, kdo mi leze do zelí, najdu už
způsob, jak to srovnat. Dopídíš se, paní to srovná a její štěstí bude
zachráněno. Lidé chtějí o svých blízkých vědět úplně všechno a myslí
si, že tím si je udrží. Je to iluze, nikdo o nikom neví všechno. A když
chce někdo někoho opustit, udělá to, děj se co děj. Odejde ze starého
příběhu a nechá za sebou všechny, kteří do něj patřili, aby žil s někým
jiným příběh úplně nový. Ale jsou přece i lidé, kteří spolu vydrží a
prožijí jeden jediný příběh. Jediný, ale dobrý, jako dobrá tlustá kniha.
O takový stojím a chci o něj usilovat. S tebou, Martine. Můžeme se
mít rádi. Můžeme se mít dobře. Můžeme cestovat, učit se nové věci,
mít pár dobrých přátel, však mi rozumíš. Nedělat ze všeho rébus,
problém, past. Láska má život zjednodušovat, ne měnit ve věčný boj
a zápas se sebou samým, jednoho s druhým a ve finále s kýmkoliv.
Láska má cesty narovnávat a činit schůdnými a bezpečnými, ne je
zamotávat a splétat z nich oprátky a oka, ve kterých má někdo

582
uváznout. Složité příběhy si nechejme pro jednoduché čtenáře. Ti je
mají rádi.

***

Ondra se celý týden nezastavil a s Martinem se viděli dvakrát.

Dvakrát se spolu najedli a dvakrát se milovali. Potkal známého a
vyslechl si stesky na politiku, na počasí, na drahotu a na nevěru jeho
partnera.
„Já vůl, šel jsem do registrovaného vztahu a teď je to na rozvod.
Co je společné, o tom se budeme muset dohodnout, jeho zůstane
jemu a moje mně. Ale je to nepříjemné. Rozumíš, když do toho jdeš,
děláš to z lásky. A pak ti prostě řekne nezlob se. On je mladší, má
určitě větší šanci najít slušného kluka. Pokud mu tedy o to jde. Já už
se budu chytat daleko hůř. Už mi není dvacet, ani čtyřicet. A ty?“
„Mám přítele, ale bydlíme odděleně.“
„Chodíte spolu. Všechno chce čas. Nepospíchej. Abys nelitoval.
Když už jste spolu v jednom bytě, není to jednoduché, skončit
bezbolestně. Časem je každý rozchod nějak těžší.“
„My se nerozejdeme, Vladimíre. Kdybych si tím nebyl jistý, vůbec
bych do toho nešel. Také už mi není dvacet a svým peklíčkem už jsem
si prošel. Jako každý. Hledal jsem a párkrát jsem naletěl a sáhl jsem si
na horkou plotnu. Myslím, že jsem se poučil a stačilo. Jasně, že když
potkám hezkého chlapa se správnými parametry, něco to se mnou
udělá. Přinejmenším se za ním ohlédnu a usměju se. Ale tím to končí,
protože doma mám totéž. Hezkého chlapa se správnými parametry.

583
To není o věrnosti a nevěře. Je to sázka na jistotu. Buď se ze svých
omylů a chyb poučím, nebo mě udolají. Když spolu zestárneme a
zešedivíme, nepřijde nám, že jsme staří a šediví, protože budeme oba
stejní dědkové. A ti, kteří se narodili zrovna dnes, budou muset projít
stejnou cestou jako my. Budou hledat, mýlit se a moudřet. Za cenu
slz, probděných nocí a nepřijatých esemesek se naučí, jak to funguje.
Pak se rozhodnou tak, nebo jinak. Ne každý chce trvalý vztah,
závazky a pouta. Ostatně u heterosexuálů je to naprosto stejné.
Někteří se ožení a tím to končí. Jiní se ožení dokonce několikrát.
A další po tom ani nezatouží. Ale i oni mají v množině partnerek na
chvíli, na jednu noc nebo na týden často nějakou princeznu, které
dávají přednost před ostatními. Svoji favoritku, nejlepší mezi všemi.
I to je vztah.“
„Ty jsi moc komplikovaný a moc přemýšlíš, kámo. Já to vidím
jednoduše. Dokud to funguje, dobře. A když už ne, nač křísit
mrtvolu? To už lidi nežijí spolu, ale vedle sebe, a to je rozdíl. I když
svým způsobem přijatelný. Zůstanete pohromadě, ale každý si žijete
svůj život, máte své lásky a přátele. Občas se doma sejdete a sníte
společný oběd nebo večeři. Uklidíte a dojedete na společný nákup.
Vyperete a uděláte generálku v komoře. Je to praktické, odpadá
hádání o to, co komu patří, a všechny ty nepříjemnosti s totálním
rozchodem. Máte spolu psa, kočku a krásné drahé auto. A tak to
zůstane. A když jeden z vás onemocní, tomu druhému to není jedno.
Jednak je tu zvyk a pak, nemoc může ohrozit vaši jistotu.“

584
 „Já bych dal Martinovi jednu svoji ledvinu, kdyby ji potřeboval a
byla šance, že ji přijme. Nebo kus jater. Krev. Kus kůže z vlastních
zad. Cokoliv.“
„Nech si tam včas vytetovat I LOVE MARTIN.“
„Ty jsi vůl, chlape, vůbec jsi mě nepochopil.“
„Jsem vůl, ale pochopil jsem tě. Měj se a užij si to. Za rok, nebo za
pár let se potkáme a dáš mi za pravdu. Howgh, domluvil jsem.“
Vladimír se rozplynul v davu a jako by nebyl.

***

Byl to sen? Nevím. Viděl jsem draky zabijáky. Draky sobectví,

závisti, nenávisti. Rasismus bílý, černý i černobílý. Rudý, žlutý
i duhový. Viděl jsem poražené velikány a do nebe vyrostlé nevzdělané
nuly. Jejich téměř univerzální nenávist vůči všem, kromě sebe. Viděl
jsem jejich zbraně, stroje na mučení, stroje na zabíjení. Jejich
stoupence a lokaje. Když se narodíte do plechové krabice tři krát čtyři
metry a bydlí vás v ní pět, dost brzy pochopíte, že máte smůlu. A vedle
stejná krabice a v ní dalších pět nebo šest lidí. Než povyrostete, zemře
vám jeden bráška na nějakou banální infekci a druhého přejedou na
ulici. Dospělosti se možná dožijete, ale to ještě neznamená, že se
dožijete i pětatřiceti, nebo pětačtyřiceti let. Obě plechovky vaří venku
na terase, kuchyně by se dovnitř nevešla. Terasa je ovšem jen terminus
technikus. Je to pár dřevěných kůlů a nad nimi kus plechu. Vaříte na
ukradené elektřině jídlo z charity, smíchané s jídlem z kontejnerů.
Hnus? Proč? Tady v plechovém světě to tak dělá většina lidí. Berete

585
drogy. Prodáváte drogy. Kradete drogy. Hnus? Proč? Tady
v plechovém světě to přece dělá většina lidí. Všichni chtějí přežít. Děti
hrají fotbal a doufají v zázrak. Budu fotbalovou hvězdou a z tohoto
pekla navždy odejdu.
Když jste se narodili o kus dál, ve velké vile za vysokou zdí, ani vy
nemáte vyhráno. Přes zeď nevidíte stromy. Do školy vás vozí
bodyguardi a když je konkurence přeplatí, možná právě oni vás
unesou nebo zabijí. Vozí vás přece do školy a domů, na tenis a do
skleněného paláce s několika bazény. Peníze jsou peníze a většina lidí
jimi měří úplně všechno. Ony rozhodují, jakým autem jezdíte do jaké
školy a co a koho si budete moci koupit, až dospějete. Budete
potřebovat mnoho peněz, abyste pokaždé mohli přeplatit konkurenci.
Uzavřený kruh, ze kterého, kromě smrti, není úniku. Šťastný život
zazobanců? Nevím. Opravdové štěstí to určitě není. Protože štěstí je
schopnost být šťastný. Bez ohledu na rasu, náboženství, místo
narození, sexuální orientaci a společenský statut. Spousta lidí
schopnost být šťastný postrádá a tragicky si ji plete s mnoha
náhražkami. Tací lidé ale nikdy nepoznají, že nejsou skutečně šťastní.
Dokonce nikdy nepoznají, že to nepoznali.
Viděl jsem Satana a vědce, sloužící zlu. A viděl jsem Boha, který
to tak nechal. Viděl jsem zástupy otroků, kteří vůbec netušili, že žijí
v okovech. Viděl jsem nuzáky a miliardáře a jejich hrůza z chudoby
byla naprosto stejná. Jedni i druzí se třásli a z děsivých snů je
probouzela noční můra a štiplavý pot, kterého měli plné oči. Třeba to
tak má být. Třeba to tak být musí. Někomu dá Bůh krásný, plný a
velmi dlouhý život. Jiného stejně dlouhým životem trestá. Zdálo se

586
mi… Ale opravdu se mi to zdálo? Bylo přece poledne a seděl jsem
s knihou na lavičce v parku.
Viděl jsem padat hvězdu a přál jsem si lásku, lásku bez hranic pro
všechny bytosti. Nebyla to však hvězda, která plní krásná přání. Byla
to hvězda, která přiletí jednou za miliardy let a vrací vesmír sekundu
před Velký třesk. Záblesk a druhý, zprvu vzdálené hřmění, pak horká
vlna, a potom už nebylo nic. Jestli se to má stát, chci být v té chvíli
s někým úžasným a krásným. Jednou rukou objímat člověka a druhou
svého psa. Patří do mého světa stejně, jako víra, láska a naděje. Ty
nemůže zničit ani nejstrašnější oheň.

***

Cinkl zvonek a přišel Martin.

„Mám chuť na něco sladkého,“ řekl bez úvodu.
„Konkrétně?“
„Na hedvábnou zmrzlinu s náloží husté smetany a kapkou
whisky.“
„To znamená, že už ji máš v tašce a není úniku. A co když potom
budeme muset řídit?“
„Nebudeme. Potom se budeme milovat a pak půjdu spát.
Potřebuju to jako sůl.“
„A když se mi spát nechce?“
„Otevřeš si notebook a budeš tvořit. To mi určitě nebude vadit.
Můžeš psát na stole v kuchyni. Je to inspirující kulisa a lednice
s dobrotami na dosah.“

587
 A stalo se, jak řekl. Ondra měl už pár dní v hlavě povídku do cyklu
malých příběhů a tohle byla příležitost dát jí definitivní tvar. Nebyla
o gayích, i když se v ní jeden okrajově mihl. Nebyl hlavní figurou,
ani nositelem děje. To do příběhu prosáklo autorovo gayství. Nic víc.
Jako když se pan Hrabal objevoval na chvíli ve filmech, které někdo
natočil podle jeho knih.
Byl to příběh o statečnosti, která se v realitě překlopila v sobeckost
a nakonec ve zbabělost. To se stává. Statečného člověka vynese jeho
velký čin nahoru a on si tam zvykne. Má se dobře, má spoustu výhod,
má moc. Ta moc mu umožní zastavit někoho, kdo byl ještě statečnější
a chce také vzhůru. I když to ZASTAVIT znamená v podstatě toho
člověka ZNIČIT. Podaří se a hrozba je odstraněna. Poprvé, podruhé,
vždycky. Pak se objeví někdo velmi mocný a ptá se. Ptá se tvrdě a
jasně a chce jasné odpovědi. Hrdina rudne, koktá, najednou se
nemůže upamatovat, jak to bylo s Pavlem a jak s Jindrou. Zamotává
se, opravdu už nevím, jak to bylo s tím Jaroslavem, prý to byla
sebevražda, ale nevím, vážně nevím! Opakuje se, lže. Ten mocný
poslouchá a neříká nic. Nechá krysu trpět. Hrdina se hroutí, pláče.
Teprve v tom okamžiku mocný promluví.
„A je to venku. Vidíš, ani to netrvalo tak dlouho. Hele, v tom
pouzdře je tvoje pistole z hrdinských let. Pamatuješ? Půjdu ven a
počkám pět minut. Když se nezastřelíš sám, zastřelí tě jeden tvůj tajný
milenec. Potkali jste se kdesi na pánech a on ti ukázal péro. Myslel si,
že jsi na lovu. A tobě došlo, že se takový týpek může hodit. Dals mu
pusu, vyhonils mu pírko a rozhodnuto. Čeká vedle a bojí se stejně
jako ty. Ale udělá to, protože jsi z něj udělal šaška. Naučils jej

588
nenávisti. Ale já na tvém místě bych to zmáčknul sám. Je to stylové a
docela spravedlivé.“
Mocný odešel a zůstal stát u dveří. Samozřejmě mimo dráhu
případných výstřelů. Krysy, zahnané do kouta, mohou zkusit cokoliv.
Stál a pozoroval ručičky hodinek. Na konci čtvrté minuty zazněl
výstřel. Mocný, s vlastní pistolí odjištěnou, vešel. Podíval se a pistoli
schoval. Už se neměl čeho bát. Zavolal kluka zpoza dveří sousední
místnosti. Podal mu pouzdro hrdinovy pistole a černou plastovou
tašku.
„Někde venku to všechno spal a hluboko pochovej a je to. Jsi
pomstěn a můžeš klidně spát. Všichni jsou pomstěni, chlapče. Najdi si
někoho, kdo tě bude mít rád a na tohle prostě zapomeň. Tu nenávist
spal s těmi krámy, protože láska je určitě lepší. A koukej, komu strkáš
péro do ruky. Aby to zase nebyl nějaký křivák.“
„Díky, pane.“
„Počkej, vezmu tě domů. Teď už nic nejezdí.“
„Někdo vás pozná, pane. Nebo auto. Náhoda je svině.“
„Nepozná, broučku. Auto není moje a je tma. Klobouk do čela a
límec až pod oči a je to. Ostatně ty se také převlékneš. Těch hadrů
z tržnice ti líto nebude. Pojď.“
Mocný doma políbil spící ženu a v dětském pokoji dívenku a
synka. Holčička se probudila.
„Jé, táta! Tati, zdáli se mi bubáci! Můžu si na chvilku lehnout
k tobě? Jenom na chviličku!“
„Tak pojď, ty strašpytle.“ Souhlasil, i když věděl, že se asi nevyspí.
Bude holčičce uhýbat, aby měla pohodlí. Až do rána. Protože své děti

589
miluje. Dcerka se k němu na chvíli přitiskla, ale potom se obrátila na
bříško. A je to tady, pomyslel si a uhnul. Zavřel oči. Naučím vás
bubáky přeprat. Nebát se jich. Já jsem dnes také jednoho bubáka
přepral. Dál nedomyslel. Usnul.
Tak. A je to. Tak už to nechám. Ondřej Orság byl spokojen. Tahle
věc by mohla zabodovat. Ani slovo navíc a ani čárka pryč. Hotovo.
Usnul a Martin se ráno ztratil tak tiše, že se ani neviděli.

***

„Tak ty s ním bydlíš a spíš, Martine. S tím klukem. Ještě že táta

neví… Asi by se zbláznil. Proč nám to děláš?“
„Já to nedělám vám, ale nám. Sobě a jemu. Prostě žiju, jak mi bylo
dáno. To je všecko.“
„Měls přece dívku.“
„Měl. Ale byla to slepá kolej, mami. Dnes už ji nechci a ona by
určitě nechtěla mne. Teplouše. Ještě něco?“
„Bylo to v tobě odjakživa. Jen jsme to neviděli. Ale teď si
uvědomuju, žes byl vždycky tak nějak divný. Přivedl sis domů
spolužáka a zamkli jste se v pokoji. To se přece nedělá. Někdy jsem
šla k tobě, v noci, jen se podívat, a ty nikde. Přišels jako duch někdy
před rozedněním. Myslela jsem na to, kde lítáš. A s kým. A tys mě
odbyl jednou větou. Byl jsem běhat, mami. Kolik lidí lítá po městě
mezi půlnocí a ránem?“

590
 „Dost, divila bys se. V noci je to lepší než přes den. Nedýcháš
smog, nikdo na tebe netroubí, parky jsou prázdné. Když vynechám
nespavé pejskaře, opilce, kurvy a zloděje.“
„Nebojíš se…“
„Ne. Kdybych se bál, byl bych doma pod peřinou.“
„Nevím, co s tebou, chlapče. Kdyby sousedi věděli…“
„Sousedi mají svoje životy a já jim do nich nekafrám. Proč bych
měl? Pozdravíme se na schodech a tím to hasne.“
„Lidi jsou zlí.“
„Já také. Když musím. Každý je někdy zlý. Jen zrůdy jsou zlé pořád
a na všechny, ale ty jsou mimo všechny kategorie. Proto jsou to zrůdy.
Ale i se zrůdou si můžu poradit. Stačí chvíli myslet jako ona a vím, co
udělat. Myslím, že bych takového člověka dokázal bez problému
zabít.“
„To neříkej. Naháníš mi strach. Takhle myslet nesmíš.“
„Kdybych bránil tebe nebo tátu, bylo by to stejné, mami. Šel bych
do toho vší silou. Člověk si nemůže nechat líbit všechno. Rozhodně
ne nechat na sobě dříví štípat. Ani náhodou. A až budeš vědět, co se
mnou, pochopíš i to, co sama se sebou. A bude to v pohodě. Věř mi.“
Martin dal mamince pusu na tvář a šel domů. Ten rozhovor sice
pro tu chvíli nic nevyřešil, ale rozhodně nebyl zbytečný.
Přinejmenším jim oběma nechal pootevřené dveře. Matka ani syn si
je nechtěli definitivně přibouchnout. Budoucnost může přinést
okamžiky, kdy budou jeden druhého potřebovat. A pořád, přes
všechny problémy a nezodpovězené otázky, jsou přece matka a syn.

591
Ondřej zaznamenal Martinův příchod, ale ihned zase usnul. Martin
mu ráno řekl, že byl u maminky a o čem s ní hovořil.
„Museli jsme spolu mluvit. Pořád je to moje máma.“

***

Pak spolu odjeli na jih, k moři. Bylo chladné, protože i na jihu

Evropy je v zimě chladno, ale neváhali a plavali co nejdál. Sbírali
mušle a voda smývala jejich stopy v písku. Nad hlavou slunce nebo
hvězdy. Souhvězdí s krásnými prastarými jmény. V jídelně bylo
poloprázdno, pandemie, krize a válka na Ukrajině rozdaly karty úplně
jinak, než v lepších časech. Užívali si tu volnost a jeden druhého.
„Myslíš, že můžeme vyvézt ty mušle?“ zeptal se Ondra nejistě.
„Těch pár asi ano, nejsme v Egyptě.“
„I Evropa už si svoje bohatství chrání přísněji.“
„Ve složce k letence bylo poučení. Přečetl jsem je celé. Nemusíš se
bát.“
„A bylo tam něco o milování?“
„Jen to, že hosté nesmějí venku, ani v hotelu nikoho rušit, ani
pohoršovat. A to přece platí i doma v Česku.“
„Spoléhám na tebe.“
„Dobře děláš. Nestojím o průšvihy. Tady rozhodně ne.“
Rybáři je vzali na otevřené moře a mohli si každý chytit pár ryb.
Měli na vybranou, jestli je pustí zpátky do moře, nebo si je nechají
upéci a snědí je. Pustili je všechny, v hotelu měli ryb až až. I tak za

592
výlet zaplatili plnou taxu, ale to neřešili. A milovali se tiše jako myšky.
I když od vedle slyšeli někoho, kdo to poučení asi nečetl.
„Třeba to tak dělají jenom tady. Doma si netroufnou. To my, když
chceme, to umíme rozjet i doma, co?“
„To teda umíme. Např na tom kopci nad konečnou tramvají. Ale
tady bych to vážně nezkoušel.“
Vrátili se domů a vysypali mušle do skleněného džbánku. Potom
šli na kopec nad konečnou tramvají. Zase měli nad hlavami hvězdy a
místo příboje šuměl vítr v korunách stromů. Byl skoro stejně horký,
jako jejich dech. Domů se vrátili s prvními paprsky nového dne a
snědli neuvěřitelnou hromadu housek se šunkou a s vejci na tvrdo.
Pak šli spát, protože nikam nemuseli a noc byla sice krátká, ale
milování dlouhé. Probudila je bouřka. A měli hlad.
„Najíme se a nikam už nepůjdeme,“ řekl Ondra. „Pustíme si film a
budeme koukat a lenošit.“
„Jsem pro. Máme tam panenku s houbami, stačí jen uvařit rýži.
Nebo máš jiný nápad?“
„Ne.“
„Budeme koukat na ten film, lenošit a třeba nás ještě něco
napadne.“
„Přesně tak.“
Najedli se, koukali na film a pak je něco napadlo. Nebyl to vůbec
špatný nápad. Naopak, byl tak dobrý, že jim vydržel hluboko přes
půlnoc. Až potom šli doopravdy spát.

***

593
 I já přemýšlím, Ondráši. Akorát to pak hned nevytroubím. Když
tě vlastně živí smrt, přemýšlíš o ní často. Je smrt prokletím, nebo
vykoupením? A když prokletím, je věčné, jako ona, nebo máme my,
klátící se třtinové a klátící se třtiny, nějakou šanci? Rozumíš, třeba
nám dobří bohové dobrých věcí tu šanci dají. Jako že za těch pár
dobrých skutků, které jsme spáchali. Jednou jsi mi řekl, A je tu noc,
sladká, jak smrt. A se mnou to málem břinklo o podlahu. Protože ano,
ona je taková, děvka jedna! Zubí se sladkým, cukrkandlovým
úsměvem a dělá voči, až jí z důlků prchají vyděšení pavouci, háďata a
napůl holé myši. Jen se k ní otočíš zády a už šmik, setne ti makovici a
jakýs byl? Nebo ráj a peklo. Co když i tady platí to z justice známé 3x
A DOST? Třikrát jdeš do nebe a počtvrté do pekla, abys si líznul i od
konkurence. Třikrát do pekla a pak do nebe, abys ochutnal, co ti bude
navždy upřeno. Musíš uznat, že to vůbec není špatný systém. Ale
spousta lidí žije v pekle nebo v nebi už tady. V pekle své sobecké
nenažranosti a v nebi díků za to, co mají. Mohli mít přece daleko
méně. Asi to byl citát, ale řekl jsi mi jednou tohle. Chceme snadný
život. Ne žít, ale užívat si. Já prosím o odvahu žít svůj nesnadný život,
ať je jakýkoliv. V těch několika větách je prostě všechno, co
potřebuješ vědět. Ale rozhodnout se musíš sám.
I já přemýšlím, Ondráši. O sobě, o tobě, o nás. O životě, o smrti,
o lidech. O dobru a zlu. O bolesti z neopětované lásky, o mukách
bezdětnosti, o válkách pro mír a o míru pro války. O všech Caesarech,
Leninech, Stalinech a Gottwaldech minulosti, dneška a budoucnosti.
Musím zabíjet. Je to moje práce. Ale chci i milovat. Jednou, možná už

594
brzo, ji nechám za sebou a nebudu dělat vůbec nic. Prostě jen BUDU
S TEBOU. Myslím na to stále častěji. Skoro každý den. Nemůže to
skončit jinak, než tak, že se to stane. Že to udělám. Budu s tebou,
s maminkou a s několika lidmi, kteří mi za to budou stát. A jestli umřu
dřív než ty, jeden z nich mě nahradí a bude tě mít rád. S životem je
to s prominutím jako s rakovinou. Také končí smrtí. A buď ho vzdáš,
dáš ho jiným, abys nemusel bojovat a nést zodpovědnost, nebo jej
budeš žít. Po svém a nejlépe, jak to půjde. Někomu najdou nádor a
vzdá to hned. A za pár týdnů je pryč. Někdo jde do chemoterapie a
vybojuje si třeba pět roků navíc. Také ve finále umře, ale byl s těmi,
na kterých mu záleželo, celých pět let. Než zavře oči, pochopí on a
všichni kolem jeho postele, že to bylo pět nejdůležitějších let jeho a
jejich života.

***

Pak se to stalo. Martin odešel od jednotky speciálního určení

s výsluhami a s úsměvem od ucha k uchu. Na plastice mu trošku
změnili tvář a odjel s Ondřejem kamsi do Skandinávie. Ondřej byl
v té hře velmi důležitý, prokázal se skandinávskými předky, i tetou a
strýcem, kteří tam dosud žili. Získal tím šanci na občanství,
samozřejmě za běžných podmínek a s normální čekací dobou. Tam
se vzali a přijali společné příjmení Orság. Skandinávci jim to potvrdili
úředním dokladem, oddacím listem. Potom se půl roku poflakovali po
světě a vrátili se do Česka. Při cestě do Evropy vyjížděli každý se svým
českým pasem a s úředně ověřenou kopií oddacího listu. Cestu dál

595
zatím neplánovali, Evropa jim připadla dost velká. Věděli, kde vstupní
vízum dostanou a kde ne, a to stačilo.
„To je bomba, pupíku, z tebe nakonec bude Skandinávec,“ divil se
nahlas Martin Mertl Orság, protože to byla pravda.
„Pak, v rámci spojování rodin, dostaneš pardon i ty a konečná.
A budeme do Česka jezdit provokovat.“
„Hajzlíku, máš to promyšlené do detailu. Ale co když nedostaneš
vízum?“
„Proč? Na hroby blízkých mi nikdo v civilizované zemi nemůže
bránit. To je krajně necivilizované. Navíc tady pořád budou i naši
žijící příbuzní. A náš majetek. Když tu mohou mít dřevěné barabizny
Rusové… A pořád budu mít originální český rodný list, stejně, jako
ty.“
„Teď to necháme, jak to je a budeme si trošku užívat. Práce bylo
dost. Notebook na psaní máš pořád a můžeš psát, kdy budeš chtít. Pan
nakladatel ti to vydá, jak slíbil. A do skandinávštiny ti sežene
nejlepšího překladatele. Stejně, jako do němčiny nebo do angličtiny.
Je to přece jeho byznys. Nebo to pro tebe přeloží někdo z tvých
zahraničních přátel, zadarmo a s radostí, že to může udělat. Pár
takových lidí jsi už dříve zmínil a něco už pro tebe udělali. To by bylo
nejlepší, protože bychom mohli pana nakladatele vynechat.“
„Jeho práva nemůžu úplně obejít, ale on také nemůže všechno, to
je fakt. Bude se vztekat, brouček.“
„Můžeš mu smlouvu vypovědět, vyrovnat se s ním a všechno pak
vydat vlastním nákladem.“

596
 „Ale na to si musím napřed vydělat a pořád mi nejvíc peněz dává
on, Martine.“
„Měl jsem na mysli budoucnost. Nakonec je to starý pán a nebude
tu věčně.“
„I potom bude dobré mít aspoň na některé věci nakladatele.
Přinejmenším na ty, které nebudou o gejích. Ale to je věc asi ještě
dost vzdálené budoucnosti.“

***

Zatím starého pána Ondra potřeboval a plány do budoucnosti si

nechal pro sebe. Psal básně, povídky a každý den přidal dvě stránky
DIVOKÝCH POVŠECHNOSTÍ. Když nějaký den vynechal, přidal
dalšího dne tři. Pořád byla jeho cílem opravdu velká kniha. Spěl k ní
pomalu, trpělivě a cílevědomě. A pořád vlastně jen popisoval svůj
vlastní život. Svůj život a lidi, kteří do něj vcházeli a zas odcházeli,
nebo přišli a zůstali.

597
 Knihy Petera Belanského

Neříkej to našim, Kájo

Dva kluci. Dva studenti téže střední školy ve druhém ročníku. Dan
a Kája. Nejsou hloupí a mají o budoucnosti dost jasnou představu.
Vlastně měli. Do včerejška. Jenže včera dostal Dan od Káji pusu.

https://eknihyjedou.cz/nerikej_to_nasim_kajo

Dech pekla

Jakou má člověk šanci, když úder zla změní svět k nepoznání?

Peklo se stane skutečností a temnota s beznadějí hrozí pohltit celý
vesmír. Pořád je tu ale i světlo. Zatím vzdálené a nepatrné. Ale
nezničitelné.

https://eknihyjedou.cz/dech_pekla

S Tobim do nebe, do pekla a zpět

Může obstát láska dvou mladých mužů, když jeden z nich je Rom?
Určitě může. I o ni má smysl bojovat. I když vede z ráje do pekla a
zpět. Prostě miluj.
Nebo to za tebe udělá někdo jiný.

https://eknihyjedou.cz/s_tobim_do_nebe

598
 PRAVIDLA SEXU
Nataly Castle

Naivně jsem přemýšlela, jaké by to asi bylo, kdyby David nepil.

Kdyby teď nebyl v hospodě a nespíjel se tam k nepoznání. Možná to
bylo vždy součástí našeho manželství, skryté pod fasádou idylického
života. Než jsem doopravdy poznala Davidovy temné stránky,
neuvědomovala jsem si, jak moc by mohl být můj život v ohrožení.
Jak moc se nebude podobat žádnému manželství, které znám, byť
z doslechu.
Ještě před svatbou jsem myslela, že zbožňoval moji přívětivost,
laskavost a upřímnost. Avšak poslední dobou mi až přespříliš začínal
kontrolovat a snažil se řídit můj život. Tohle se už vůbec nepodobalo
tomu dobrodružství, které mi sliboval, po kterém jsem kdysi toužila a
jak jsem si ho vysnila.
Někdy jsem přemýšlela o tom, jestli nás náš třicetiletý rozdíl
neodlišuje víc, než jsem si byla ochotná připustit. Měla jsem pocit,
jako bych byla jeho majetkem. Když mě chtěl, měl mě, když o mě
nestál, odhodil mě jako nepotřebnou věc. Jeho slova a činy mě čím
dál tím víc děsily zvyšující se intenzitou.
Stálo to spoustu modřin a příkoří, než jsem pochopila, že vzdor a
obhajoba jsou naprosto zbytečné a míjejí se účinkem.
Měla jsem ještě v živé paměti, jak mě obviňoval z toho, že mám
poměr se sedmdesátiletým sousedem, který mi pomáhal měnit gumy

599
od auta, když mi je ze žárlivosti prořezal. Prý abych mu neodjela za
jinýma chlapama.
To, co se tu dělo, když tu nikdo nebyl, jen co se zavřely dveře,
nikdo nemohl ani netušit. Bylo to ryzí šílenství. Vyslechla jsem si
nespočet odporných nadávek, přežila jsem desítky manipulativních
her, dostala jsem páskem i klackem ze zahrady. Poslouchala jsem jak
se ‚kurvím‘, přestože jsem mu k tomu nikdy nezadala nejmenší
příčinu. Přesvědčoval mě, že neuklízím, nevařím, že jsem líná a že nic
nedělám, jakoby to byla pravda. Svůj proslov po letech měl naučený
slovo od slova, sám se mi vpil hluboko do paměti. ‚Mně nesaháš ani po
kotníky, co po kotníky, ani po nehty na nohou. Jsi parazit, pijavice, veš.‘
Třásla jsem se strachem a kryla jsem si hlavu. Jak bych se mu já
mohla postavit na odpor? Byl vysoký skoro dva metry a i přes svůj
pokročilý věk silný jako býk. Pleš mu zakrývala prořídlá
přehazovačka, a dokreslovala tak jeho dlouhé čelo. Byl inteligentní a
vždycky si věděl rady. Dokonce i ve chvílích, kdy mu bylo ráno zle,
a i s hlavou v umyvadle dokázal vymyslet mistrný plán, jak mě u sebe
udržet.
Nikdo nemohl ani tušit, že tenhle alfa samec a ředitel celé
zeměkoule ve chvílích poslední záchrany polykal prášky na spaní a se
smyčkou okolo krku páchal demonstrativní sebevraždy. Při tom mi
volal, abych ho přijela zachránit, hledal mě, plakal a prosil na kolenou,
abych se vrátila. Dlouze sliboval, že už to bude lepší, ale lepší to už
nebylo nikdy, to by musel obrátit čas a vrátit se do dob, kdy se mě
pokoušel sbalit jako pan velký podnikatel a zcestovalý světák. Musela
jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla na ty doby

600
nezapomenutelného dobrodružství. Vyzvedával mě v práci a bral mě
do hotelů. Tam jsme hráli různé role. Jednou jsme se stavili
v obchodu, aby mě oblékl do sexy šatů. A v hotelovém baru mě jako
neznámou obchodníci na služební cestě okázale balil. Jindy podplatil
majitele podniku, aby mě nechal jako servírku obsluhovat Davida na
baru. Vždycky měl nový příběh, který se mnou chtěl prožít, a já jeho
nápady s nadšením přijímala. Zdálo se.
Večer za šera jsem si vychutnávala vlahou koupel v potůčku za
zahradou. A za zvuků cvrčků jsem se nahá procházela vodou, která mi
sahala sotva po kolena. Čistá průzračně křišťálová voda ze mě smývala
starosti celého dne a zanechávala třpytící se mokré stopy na kůži.
Dlouhé smáčené vlasy se mi lepily na záda. Tichounce jsem si zpívala
a pohupovala jsem se do rytmu ubíhajícího šumu vody. Ve větvích
stromů se zvolna proháněl vítr a nechával v sobě roztančit větve
stromů. Bylo mi tak krásně. Celou tu kouzelnou atmosféru
dokreslovala nádherná tmavnoucí obloha. Objevovala se první
světýlka dalekých hvězd. Tišší netopýři prolétali docela nízko nad keři
se sladkou květinovou vůní hroznů šeříku, ke kterým jsem ještě před
chvílí voněla.
Vesnici prořízly dlouhé kužely dálkových světel a za chvíli zastavil
na dvoře u domu taxík. Nebylo pochyb o tom, že se David vracel
z hospody domů. Vyběhla jsem z potůčku, rychle jsem si posbírala
oblečení a utíkala jsem domů. Když jsem se tajně plížila domů, pořád
ještě nikdo nevystoupil, zato jeho pronikavý hlas pootevřeným
okýnkem auta se nesl po celém dvoře, jak se domlouval s řidičem
o ceně.

601
 Mohla bych přísahat, že jsem slyšela hlasité dunění a srdceryvný
křik všech mých buněk, když jsem se tajně a co nejtišeji vkrádala do
domu.
Oblékla jsem si noční košilku a vklouzla jsem do postele pod deku.
Přetáhla jsem si ji pevně přes hlavu a jen jsem čekala.
Vystoupil z auta a potácel se po dvoře. Vrazil do dveří, až se prudce
rozletěly a uhodily do zdi. Hrubým hlasem protnul klidnou atmosféru
tmavé chodby nějakými nadávkami.
Polil mi takový chlad, až jsem se rozklepala a nedokázala jsem
přestat drkotat zubama. Automaticky jsem sáhla na stolek po gumičce
do vlasů. Jednoduše jsem si prsty pročísla pod dekou vlasy, a tak
rychle, jak jsem jen dokázala, jsem je splétala do copu. Po tom, co mi
jich před časem tolik vytrhal, jsem ho už nechtěla provokovat.
„Pořád se jenom chováš jako děvka! Ty si moje, rozumíš! Jsi jenom
moje. Než aby tě měl někdo jinej, to radši nikdo! Chápeš, co ti říkám, tím
maličkým mozečkem? To tě radši zabiju, je ti to jasný?!“ rezonovaly ve
mně stále ještě jeho slova, když mě držel za vlasy a smýkal se mnou
o podlahu v kuchyni, kam jsem se před jeho vztekem snažila utéct.
Kopnul do dveří. Už se blížila ta chvíle. Plná zlého očekávání jsem
vykoukla zpod deky. Vpadl dovnitř a hřmotným hlasem vychrlil další
nadávky. V botách se dopotácel do postele, s žuchnutím se na ni
skácel a rozvalil se vedle mě.
Stáhla jsem se co nejdál od něho, jak jen to šlo, aby na mě nedosáhl.
Šátral okolo sebe, ale nedokázal mě nahmatat. Spoléhala jsem na to, že
v tomhle stavu větších akcí nebude schopen. Moje úzkost a strach byly
tak silné, že jsem se nedokázala ani pohnout. Každý den jsem se

602
print-biwrina-margin-0

modlila, aby mi někdo nebo něco pomohlo uniknout, protože já sama

to nedokázala, ale moje modlitba nebyla nikdy vyslyšena.
Začal se svým obvyklým monologem, který v podobných
situacích opakoval, tak jako perfektně nastudovanou repliku své
nejoblíbenější role. Břitká slova ‚děvko, kurvíš se, debilní blondýna,
pijavice, zbytečná, líná‘ jeho proslovu znatelně vévodila. Ani jsem při
tom nepomyslela na vlastní obhajobu. Z takových nápadů už mě
vyléčil opaskem. Nejlepší v téhle situaci bylo mlčet. Vydržet hodinu-
dvě, než usne. Přečkat vedle něho noc, než se vzbudí. Nesměla jsem
si dovolit jít spát jinam. Patřila jsem mu, moje místo bylo u jeho
nohou, jako věrný pes, do kterého si mohl kopnout, když měl špatnou
náladu, a naopak ho přivinout k sobě, když zrovna chtěl. A já? Přesně
tak jako ten pes jsem byla šťastná a vděčná za ty chvíle milé pozornosti,
přestože se mi hrnuly do očí slzy. Dobře vědoma si vlastní
nedostatečnosti a chyb, kterých jsem se dopouštěla, a za které mi
musel trestat. A jako oběť ochromená jedem lovícího predátora jsem
se ani nehnula z místa, které mi určil.
Konečně spal a s hlasitým chrápáním zavibrovaly skleněné tabulky
starých dvojitých oken. Byl klid. Jen co jsem se rozkoukala ve tmě,
mohla jsem mu opatrně vyzout boty a uložit je v chodbě. Posbírat
věci, které shodil, i ty, které z něho vypadaly cestou do postele. Zavřít
venkovní dveře a konečně zamknout. Zalezla jsem k němu zpátky do
postele. Schoulila jsem se na volné místo vedle svého pána a snažila
jsem se co nejdřív usnout, abych nabrala sílu na jeho nevyzpytatelnou
ranní náladu.

603
 Ráno mi vzbudil nepříjemně mokrý chladivý dotek jeho prstů
s lubrikantem s jahodovou vůní v klíně. Nevrle jsem zavrněla.
Rychlým tahem je o mě otřel a už se do mě snažil zabořit tvrdý penis.
Ucukla jsem. Hrubě a pevně mi chytil v pase, aby si mě přidržel, a
pokračoval.
„Ne, prosím, teď ne,“ zaškemrala jsem prosebně a stiskla jsem
stehna co nejvíc k sobě.
„Čím víc se budeš bránit, tím víc to bude bolet,“ zarachotil
zastřeným hlasem.
Vždycky jsem byla naprosto odlišná od ostatních dívek ve městě.
Toužila jsem po dalekých cestách a jedinečných okamžicích. Pravý
opak každodenní rutiny. Věděla jsem, že když se David rozhodne pro
mě, mohlo by to znamenat příležitost pro můj nový začátek. Chtěla
jsem objevovat nová a zajímavá místa. Učit se nové věci a zažít něco
zcela nového.
Vždycky jsem toužila po lásce a pocitu bezpečí, byla jsem
okouzlena jeho jedinečností a odvahou postavit se sám celému světu.
Povídal si se mnou o všem, od mého dětství až po možnosti mé
budoucnosti.
Díky jeho dobrodružné povaze jsem se s ním cítila tak uvolněně.
Často jsme si spolu vyprávěli o svých snech a plánech.
S Davidem bylo všechno jiné než s ostatními. Každého znal, všude
byl a o všem věděl ještě dřív, než jsem se dokázala rozkoukat. Měla
jsem pocit, že i mě samotnou zná víc než já sebe sama. Často jsem se
dívala do jeho očí a cítila se v bezpečí. Vždycky vyřešil každý

604
problém. Od samého začátku jsem věděla, že se na něho můžu
spolehnout.
Bylo tak těžké si přiznat sama před sebou, že se náš ráj jako
mávnutím kouzelného proutku změnil v peklo. Jako kdyby čekal na
jediné slovíčko „ano“, aby všechno, co jsem mu kdy svěřila, vmžiku
otočil a použil proti mně. Můj manžel, má opora, můj důvěrník,
o třicet let zkušenější milenec a otec v jednom. Vždy mě obdivoval za
moji krásu a inteligenci. Ale teď se zdálo, že už to pro něho nic
neznamená. Místo toho používal svou fyzickou sílu, aby mě držel pod
kontrolou.
Už dlouho jsem se s ním necítila dobře a přežívala jsem ve strachu
den po dni. Každý den, kdy se vracel domů, byl děsivější než ten
předchozí.
Kolikrát jsem si říkala, že už to dýl nedokážu vydržet. Ale jak
obvykle říkal: „Když si myslíš, že už nemůžeš, tak můžeš ještě dvakrát
tolik.“
Měla jsem pocit, že se na mně všichni dívají a vidí, jak jsem ubohá.
Že vidí moje ponížení a ze srdce mi ho přejí. Všechny moje sny a
naděje vybledly a zůstaly uvězněny hluboko pod povrchem.
Kolikrát jsem to všechno chtěla vypnout, kolikrát jsem jen tak
ležela po tmě v trávě mokré od rosy a představovala jsem si, že jsem
jinde. Ten klid a ticho. Bylo to jako, kdybych uvízla ve snu bez děje.
Vždyť už jsem toho za poslední roky zažila tolik, jako málokdo za celý
život. Už jsem nikam nesměřovala. Cítila jsem se docela bezcenná a
zbytečná.

605
 Seděla jsem schoulená na zemi v pobořeném domku kousek od vsi
v polích u hlavní silnice. Pršelo a vymlácenými okny probudil
chladný vzduch. Přesto jsem se tu cítila být v bezpečí. Posprejované
zdi hlásaly nepříliš povedené barevné nápisy, kterým jsem se ani
nesnažila porozumět. Vidět byly, jen když okolo projížděla auta. Jen
díky nim jsem se mohla vyhnout děrám v propadlé podlaze. Olizovala
jsem si rány na rukou jako zatoulaná kočka po bitce. Neměla jsem
s sebou nic, než pár kousků oblečení, co jsem měla právě na sobě.
Brala jsem to tak, že když jsem přežila, tak se vlastně nic tak
hrozného nestalo. Musela jsem to tak brát. Nikde nebyl prostor na
sebelítost. Vždyť modřiny, šrámy a praskliny do pár týdnů zase samy
zmizí. Důležitá byla jediná věc. Vydržet to. Dávat si pozor, kde stojím
a kam bych mohla spadnout. Nebránit se mu, neodmlouvat, nevytáčet
ho ještě víc, než byl. Utéct se mi podařilo jen párkrát, pokaždé mi
našel, ale pokaždé to bylo mnohem horší než dřív.
Málokdy po mně pátral sám. Jeho věrní přátelé se z ničeho nic
vyrojili. Když mě hledali, křižovali silnice, prohledávali zastávky
autobusů, dívali se i do posedů. Najednou jich bylo tolik, netušila
jsem, kde se berou. Nepoznávala jsem nikoho z nich. Jejich
mravokárné pohledy, pevná sevření, když mě tahali násilím do aut, to
jediné bylo vždycky stejné. Nikdy se neslitovali, vždycky vyplnili
jeho vůli a bezcitně mě doručili k jeho nohám. A stejně tak, jak se
objevili, tak i zmizeli.
Zvuk kapek dopadajících do děravé střechy byl chvílemi až
ohlušující. Schoulila jsem se na zemi a položila jsem si hlavu na měkký
drn večerem zavitých pampelišek. Unavené oči sledovaly vlnící se

606
vodu v louži, kterou jsem měla na dosah. Na její hladině se vlnil svit
bezelstného měsíce a hrál na struny jinak temné krajiny tichou sotva
slyšitelnou píseň v proudech deště, jako na velikánskou křišťálovou
harfu. Její něžná melodie mě hladila po polámané duši a vracela mi
naději.
„Co tu děláš!?“ vzbudil mě jakoby z dálek Davidův naléhavý hlas.
Stěží jsem otevřela unavené oči.
„Celou noc tě hledám, holčičko moje, pojď domů. Ještě že se ti nic
nestalo. Bál jsem se o tebe,“ říkal mile a skláněl se nade mnou a hladil
mi po vlasech. Ucukla jsem úlekem. Překvapená, vystrašená, jsem se
nezmohla ani na slovo. ‚Jak mě tu mohl najít?‘ Posadila jsem se.
Nemohla jsem se nadechnout, měla jsem pocit, že se dusím. Srdce mi
zběsile bušilo jako o závod.
„Miláčku, pojď odsud, vždyť je to tu hrozný. Musí ti být zima.“
Vzal mě za ruku.
„Ublížil si mi,“ špitla jsem skrz sevřené hrdlo a při té vzpomínce
jsem se rozplakala.
„Ale srdíčko, to už je pryč. Vždyť víš, že miluju jenom tebe.
Nikoho jinýho nemám. Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Ty jsi
nejkrásnější a nejlepší ze všech holek na celým světě.“ Hladil mi po
tváři. „Teď už bude všechno jiný. Jsi nejdůležitější na světě. Už
nebudu pít. K tomu ale potřebuju tebe. Pojď prosím domů,“ sliboval
prosebně. Políbil mi na čelo.
„Ublížil si mi,“ vzlykala jsem a slzy mi nezastavitelně kapaly do
klína jako kapky deště do louží okolo nás.

607
 „To mi moc mrzí. Prosím pojď domů. Já bez tebe nemůžu žít.
Vážně. Pověsil jsem si na půdě provaz. Potřebuju tě, potřebuju jenom
tebe. Ty jsi výjimečná, máš v sobě takový zvláštní kouzlo, který
uzdravuje a pevně mi k tobě poutá. Miláčku, prosím, pojď domů.
Slibuju, že teď už bude všechno jenom dobrý,“ snažil se mluvit
naléhavým, ale milým hlasem.
Pomohl mi vstát. Co jiného mi zbývalo, než jít s ním. Věděla jsem,
že by mě nenechal jít. Byla jsem bez peněz, bez zázemí, bez rodiny,
která by o mě stála, neměla bych šanci se mu ztratit. Posbírala jsem
zbylé síly i poslední střípky pošlapané cti.
Pomalu a s nedůvěrou, přesto jsem se nechala vést odsud pryč. Jako
gentleman mi prvně v životě otevřel dveře od auta. Posadila jsem se
do vyhřáté sedačky. Jen co nastartoval, všechna moje rebelie skončila
a jako mávnutím kouzelné hůlky se zase všechno vracelo na začátek.
Jako už tolikrát před tím.
Položil mi na postel a opakoval blahosklonné lži jako už stokrát
před tím. Jeho něžné doteky a toužebné polibky, když mě svlékal.
Jazykem mě hýčkal v mých slabinách. Prsty do mě jemně prostupoval
přesně tak, jak věděl, že se mi to líbí. Znal mě, naučil se mě nazpaměť,
tak aby mě mohl pohltit a zmocnit se mě, kdykoliv. Jeho jazyk kmital
po mém klitorisu, když ho rty zároveň nasával. Nechvátal. Dával mi
čas se na všechno pomalu naladit a v klidu to prožít. Věděl, jak mě
dostat, aby mě udělal. Zpomalil, tak abych si to užila, zatímco on si
vychutnával převahu z vlastní výhry.
Prsty mi zvolna rozevíral úzkou kundičku. Pootevřenými ústy
jsem vášnivě vzdychala, když do mě bořil prsty. Postupně zrychloval,

608
až mu ruka kmitala, jak jen nejrychleji mohla. Vzrušením neodolal a
začal mě líbat. Jazykem to moc neuměl, přesto se nechtěl vzdát a snažil
se. Neobratně mi olizoval, jak jen ho napadlo. Jeho prsty mě přiváděly
k šílenství. Opilá blížícím se orgasmem jsem mu ji nestoudně
nastavovala a přes vášnivé polibky ho prosila, aby nepřestával.
Odvrátila jsem od něho tvář, abych unikla jeho nepříjemným
polibkům a užila si blížící se orgasmus. Zavřela jsem oči a ocitla jsem
se ve vlastním světě nejkrásnějších prožitků, jakých jsem byla
schopná.
Vysunul ze mě mokré prsty a na moment mi vtiskl do dlaně svůj
obnažený penis, velký, žilnatý a tvrdý, jinak jsem ho nikdy nepoznala.
Zlehka jím projížděl mými závojíčky, až ho do mě zabořil. Byla
jsem ho plná, moje kundička ho pevně obepínala a se vzrušujícím
napětím očekávala, co se bude dít, až začne přirážet. Nenechal mě
vůbec čekat. Mělkými přírazy si mě připravil, aby ho vzápětí do mě
mohl zarážet ve své celé délce. Tak hluboko, až se mi tajil dech.
Rozdrážděná prstěním jsem i přes jeho mohutnou velikost a délku
neprotestovala. Držel mě za prsa a dráždil mi bradavky. Hluboce mě
šukal a zrychloval tempo, až jsem ucítila, jak to na mě přichází. Křičela
jsem jako smyslů zbavená. Nepřestával. Díval se mi do tváře, aby mu
neunikl jediná nuance mého úplného odevzdání.
„Mrdej, holčičko, mrdej, holčičko... „opakoval zkušeným
učitelským tónem pořád dokola, než se moje kundička začala stahovat
a ždímat v sobě jeho penis jako jedinečnou oběť své vášně. Propnula
jsem se pod ním a skoro jsem přestala dýchat. Měla jsem pocit, že se
najednou celý svět zastavil. Jen k vůli mě, a jen k vůli téhle chvíli

609
slastného opojného štěstí, tak aby mé prožitky nic nemohlo rušit.
Zpomalil a přirážel už jen pro sebe. Zhluboka oddychoval. Netrvalo
to dlouho a začal se ve mě škubat a pumpovat do mě sperma, co to jen
šlo.
Svalil se vedle mě a políbil mi na čelo, jako svoji poslušnou hodnou
holku.
Objímal mi a zahrnoval mi spoustou polibků a lichotek. Hladil mi
a dával mi čas se nadechnout, než se se mnou znovu začal mazlit. Jeho
vrásčitá tvář slíbala všechny moje slzy.
Uvěřila jsem jim, možná už po sto prvé. A po sto prvé jsem doufala
v zázrak lásky i v budoucí odpuštění a naivně jsem uvěřila na soucit.

„Kde mám tu flašku, co tu ještě včera byla!!“ probudil mi

s rozbřeskem hrubý řev.
David spustil novou hru o přežití.

610
 Výběr z knih Nataly Castle

Pravidla sexu

Porno-erotický thriller až na dřeň inspirovaný skutečnými

událostmi ze života mladé dívky a jejího o třicet let staršího muže.
Dokáže mladá manželka přestát jeho dominantní povahu a věčný
sexuální apetit, nebo se bude vztah ubírat docela odlišným směrem?

https://eknihyjedou.cz/pravidla_sexu

Unesená

Napínavý psychologicko-erotický příběh čerpající ze skutečných

událostí, který v sobě nese prvky tvrdé pornografie.

https://eknihyjedou.cz/unesena

Vůně sexu

„Vůně sexu“ je strhující erotický thriller, který vás udrží v napětí

od prvních slov až po poslední stránky. Vzrušující smyslné scény si
přirozeně pohrávají s vášní pro dobrodružství a nenechají svého
čtenáře roztouženého, ale plně uspokojí jeho erotické choutky až do
samého konce.

https://eknihyjedou.cz/vune_sexu

611
 SETKÁNÍ ZVLÁŠTNÍHO DRUHU A OPILÁ DRAČICE
Jan Donnie Diviš

Filip, jak se náš hrdina jmenuje, je normální muž moderního světa.

Pracovitý a úspěšný, celkem pohledný s lehce přehlédnutelnými vadami,
obětavý a hodný, ale ne hloupý. Zkrátka představuje chlapa, který ví, co od
života chce. A tím, co zrovna chce nejvíc, je partnerka, která naplní i jeho
očekávání milostná. Toto je příběh o Filipovi.

Často poslední dobou přemýšlím, jak ve svém běžném denním

programu najdu chvíli na hledání vhodného protějšku. V práci se
snažím mít oči do široka otevřené, stejně jako mysl. Radši bych měl
spíše před očima rozevřená stehna nějaké samičky, ale začnu
skromněji. Podobným způsobem vnímám pozorněji i své okolí
v obchodech, u přátel a v jiných situacích, které běžný život nabízí.
Zkrátka koukám po holkách a ženách.
Pravdou je, že výběr je veliký, jen je problém při něm zohlednit
nejen vnější schránku, ale i duši každé z nich. Nejsem totiž typ příliš
sociálně zatížený častou návštěvou kulturních zařízení. Vrcholem
mého života v ústraní je nákup v obchodním středisku. Odhodlal jsem
se tedy využít online světa a vybrat z velké škály seznamek, které
nabízejí nejen pohled povrchního charakteru, ale snaží se i o pohled
do hloubky profilu uživatele.
Nějakou dobu jsem porovnával možnosti, jež seznamky nabízejí,
až jsem si jednu vybral. Ještě ten den jsem se zaregistroval a k večeru

612
se poprvé ponořil do tajů randění po netu, jak se dnes, pro mne zatím
neznámá oblast, nazývá. Zlehka jsem různými způsoby začal filtrovat
adekvátní uživatelky, i když šlo spíše o akt seznámení se se stránkou
samotnou. Jaký byl můj údiv, když hodiny v obýváku odbily půlnoc.
No páni, řekl jsem si v duchu, tady člověk asi může i probdít noc.
A i když mým sítem propadly zajímavé nabídky, rozhodl jsem se jako
vždy ukázněně se odebrat do postele, neboť se nezadržitelně blížil další
pracovní den.
Můj týden přefrčel rychlostí světla a byl tu pátek odpoledne.
Cestou domů jsem opět navštívil oblíbený obchod. Nakoupil jsem
potřebné jídlo, do košíku přidal láhev vína a zamířil k pokladně.
Mezitím jsem i tentokrát pokukoval po ženách kolem sebe v naději
na menší zázrak. Ten ale nepřišel. Ne z důvodu, že by nebylo z čeho
vybírat, ale ženy vnadných tvarů a milých tváří již bohužel byly po
boku jiných mužů. Proto jsem svoje kroky nasměroval domů.
Když byl po návratu z obchodu celý nákup uklizený, nalil jsem si
sklenku oblíbeného bílého a otevřel laptop. Hned jsem se bez meškání
proklikal do seznamky a navázal tam, kde jsem naposledy skončil.
Dnešek byl ale něčím jiný. V profilu mi výrazně svítila nově příchozí
upozornění. Přistihl jsem se, jak dychtivě otvírám okno zpráv
v očekávání velkých věcí. Pročítal jsem nabídky, proklikával se profily
pisálků, až jsem vybral jednu z mého pohledu nejzajímavější.
Zpráva od uživatelky s příhodnou přezdívkou šukalka01 sice
nebyla nijak obsáhlá, ale aspoň vykazovala znaky českého jazyka a
sdělení bylo celkem přímočaré. Textací "Ahoj, zašukáme si?" dle
mého soudu s patřičnou dávkou nadrženosti nelze nic zkazit. Z jejích

613
fotek na profilu byl můj dojem ještě mocnější. Byla to tmavovlasá žena
středního věku, sportovní postavy, menších ňader, ale s boky, které
lákaly pevně uchopit. Musel jsem odpovědět, i když jsem se snažil
potlačit neandrtálské pudy. Pozval ji tedy na kávu spíše než do postele,
abych ji nejprve poznal více osobně.
Tedy jsem odepsal, připojil své foto a navrhnul setkání mezi lidmi.
Nevýhodou erotické seznamky bohužel zůstává fakt, že vybranou
osobu nebudete objevovat a pomalu svlékat, už ji před očima vlastně
nikdy nevidíte oblečenou. Přes to všechno se mi ta dáma ozvala a
souhlasila se schůzkou v kavárně nedalekého města. Víc jsem se, mimo
návrhu data a času, nedozvěděl. Nějakou dobu jsem ještě trávil
pročítáním inzerátů žen zoufale hledajících muže, ale nakonec jsem
laptop zavřel s docela dobrým pocitem rychlého úspěchu.
Blížil se den setkání, což se malinko podepsalo na míře mé
nervozity, ale zároveň jsem se těšil na první zkušenost z rande naslepo.
V mých představách se odehrávaly situace neslučitelné s kavárnou a
přítomností obecenstva, ale i scénáře rozumné a spořádané. Prolínaly
se fantazie zvrhlé i slušné a vše to způsobovaly právě ty nízké pudy
z absence něhy a rozum, který velel zachovat důstojnost protějšku
i sebe sama.
Když už nastal moment, kdy se zodpoví všechny dotazy, a padne
tak hranice nepoznaného, trochu více jsem zapracoval na svém
zevnějšku, abych zapůsobil. Časté strniště jsem hladce oholil, vlasy
raději nageloval a zvolil jsem oblečení spíše formální, vyjadřující svoji
sebejistotu. Po příchodu do kavárny jsem vyhlédl volný stůl v rohu
místnosti s větším soukromím a usedl k němu. Zajistí nám možnost

614
probrat i intimnější témata, kterým zaručeně nevyhneme právě
s ohledem na její první zprávu. Trpělivě jsem čekal příchod
šukalky01, přemýšlel, jak ji vůbec oslovím, a na hodinkách sledoval
její zpoždění.
Objednaný džus jsem měl skoro dopitý, když k mému stolu
přistoupila cizí paní. Starší, světlovlasá, neznámá žena při těle,
s nepřehlédnutelnými velkými prsy a pronikavou vůní parfému.
Zřejmě personál, pomyslel jsem si.
„Ahoj, můžu si sednout?" zaznělo z jejích úst. Trochu jsem
nechápal, když jsem se rozhlédl po kavárně, proč si nesedne někam,
kde je volno.
„Dobrý den, nezlobte se, madam, ale někoho očekávám," odvětil
jsem opatrně a speciálně si dával pozor, abych jí neoplatil tykáním.
A jak se kontaktu s mimozemšťany říká setkání třetího druhu, tak jsem
si po prvotní otázce pomalu si sedající matróny uvědomil, že právě
prožívám setkání zvláštního druhu. Téměř ve stylu Pepina, který
vykřičel do celého pivovaru: „Kterápak vy jste osoba?" jsem
neohrabaně vyhrknul: „Známe se?"
To, co přišlo dál, mne uzemnilo. Žena, která již seděla u mého
stolu a mávala na číšnici, totiž odpověděla a její odpověď zněla jako
příběh z podvodných kriminálních spisů.
„Přeci jsme si psali a domluvili si, že se tady sejdeme," pronesla
rázně.
Moje mysl byla zahlcena tisíci dotazy, ale jeden vyčníval. Proč
měla, kurva, na profilu fotky z dob spartakiády? Těžko hodnotit, zda
to bylo před 30 lety nebo 30 kily, ale ta ztepilá dorostenka z líbezného

615
obrázku rozhodně nedorazila. Odhodil jsem přílišnou opatrnost a
zareagoval: „Dobrý den, jsem trochu překvapen. Čekal jsem celkem
jinou dámu, a to doslova." Pak jsem se zhluboka nadechl a pokračoval.
Místy jsem zhola tápal, co byla ta megera schopna pronést
v konverzaci, jako by se nic nedělo. Celkem obratně jsem odpaloval
její mířené míčky na budoucí postelové hrátky a nenápadně sledoval
hladinu obsahu jejího hrnku. Nakonec jsem zvládl zachovat klid a tu
trapnou tirádu ukončil s odůvodněním nepřítomnosti sympatií a tím
pádem nulovou šancí na další pokračování. V očích šukalky01 jsem
četl znechucení nad povrchností mého chování, ale já byl rád, že
dnešní zkušenost s prolhanou ženštinou skončila bez většího trapasu.
Při představě, že bych bezhlavě přijal pozvání do ložnice, jsem byl se
svým rozhodnutím ještě více v klidu. Rozloučil jsem se a upaloval
domů, co mi nohy stačily.

Od setkání zvláštního druhu uplynula jistá doba, a tak jsem si řekl,

že nastal čas na pokus číslo dva. Usedl jsem opět k počítači, přihlásil
se na svůj profil a začetl se do nových vzkazů. Věděl jsem, že je třeba
se poučit ze svých chyb a více ověřovat identitu vybraných žen.
Zřejmě na základě vytunění profilových informací, byly aktuální
nabídky více věcné. Nejen, že jsem do požadavků doplnil věkový
rozsah 25 až 40 let, ale uvedl i štíhlou až průměrnou postavu a
nezapomněl zmínit, že tíhnu k menším vnadům.
Minulá zkušenost, kdy do kavárny vstoupila nejprve ňadra, poté
dlouho nic a nakonec ona, mi velela příští podobné situaci včas
předejít. Nemluvě o skutečnosti, že vešel někdo úplně jiný. Procházel

616
jsem vzkazy a profily, odpovídal jim a žádal o zaslání aktuální civilní
fotografie. Sám jsem vždy, jako důkaz mojí důvěryhodnosti, připojil
svou vlastní. Věřil jsem, že jsem nalezl klíč na dokonalou vyhledávací
taktiku. Opět po nějaké době jsem vstoupil do světa nevázané erotiky
v naději, že najdu intimní vztah dlouhodobého charakteru, a jal jsem
se číst reakce na mou zprávu obsahující i můj ksicht. A musím uznat,
že příprava přinesla ovoce.
Většina odpovědí obsahovala zajímavá čtení a i při prohlídce
odesilatelek jsem byl příjemně překvapen. Mnohé z nich byly
opravdu pohledné, společné vize podobné a jejich profil inteligentní.
Nakonec jsem ale našel pouze jeden případ, kdy pisatelka nebyla
z druhé strany republiky. Ihned jsem reagoval a pravidelně
kontroloval příchozí vzkazy.
Netrvalo dlouho a po sérii výměn civilních fotografií, celkem vřelé
a žhavé komunikaci a vzájemných sympatiích jsem opět navrhnul
veřejnou schůzku u kávy. A ona souhlasila. V následujících pár
konverzacích jsme domluvili místo i čas. Těšil jsem se tedy na setkání
s uživatelkou AndreaSUB85, s 25letou dívkou střední postavy,
širokým úsměvem, tmavšími krátkými vlasy, nevelkými prsy, ale za
to s prdelkou, která volala nejen po plácnutí. Nevadilo ani lehce
vystouplé bříško, protože ostatní přednosti tento drobný nedostatek
značně zastínily. S dívkou, která pracovala s lidmi, nebyla ostýchavá,
její psaný projev byl upřímný a odvážný a s velkým smyslem pro
erotično i humor. Na základě našeho dopisování jsem zkrátka její
osobu vyhodnotil jako velmi atraktivní tělesně i duševně.

617
 Byli jsme domluveni, že ji vyzvednu doma, protože neměla auto.
Když jsem přijel, už čekala u vchodu panelového domu. Nasedla a já
se vydal směrem k vybrané vinárně ve středu města. Vešli jsme a číšník
nás usadil do salonku bokem od zbytku lidí, což bylo příjemné,
protože jsme mohli volně mluvit bez zábran o čemkoliv.
Nabídl nám pití, načež jsem si objednal kávu a Andrea víno. Dost
jsme se bavili, probírali různá témata a ona objednávala sklenku za
sklenkou. To mělo velký dopad na její odvahu a ztrátu zábran. Vlivem
tepla odhodila svetr, rozepla pár knoflíčků halenky a vykasala delší
sukni. I samotné chování vykazovalo jistou míru uvolnění, protože
neustále krotila své divoké vlasy, hlasitost jejího hovoru i smíchu se
zvyšovala, vlnila se jako mořský příboj a nenápadně se mne dotýkala.
Celé její řádění ukončil až personál podniku, který nám stroze
oznámil konec provozní doby. Andy nejistě vstala ze židle, tak jsem jí
vytvořil podporu vlastním tělem a doprovodil ji do svého auta. Náš
odchod z vinárny provázel jen šibalský úsměv číšníka a ticho ulice.
Bylo dost pozdě, ale jedenáctou hodinu jsem nevnímal. Věděl jsem,
že už jedu domů, i když jsem byl Andreou okouzlen a tělesná
přitažlivost byla šílená. Jediné, co kazilo mou neuvěřitelnou chuť na
ni, byl právě její ovíněný stav.
Nezbylo tedy, než ji odvézt zpět před vchod a rozloučit se. Avšak
Andy to viděla jinak. Byla odhodlaná si svůj stav obohatit o postelový
zážitek. Během jízdy mi její ruka opakovaně padala do rozkroku a
hladila mé dmoucí přirození. I přes to, že jsem jí ruku odsouval, se
nevzdávala. Dokonce se chvilku snažila vsoukat svou hlavu pod
volant, naštěstí jí poloha v leže nedělala dobře. Vytrvale útočila svým

618
jazykem na můj krk, odhalovala krajku spodního prádla přes
rozepnutou halenku a bundu.
Ani si neobtěžovala obléknout ve vinárně svetr a zmuchlala ho do
kabelky. Naštěstí jsme přijeli brzy k ní před dům, protože míra mého
vzrušení i přes odpor k alkoholovému opojení Andy nebyla k utajení.
A ona si toho byla velmi vědoma. Pták mi trhal zip kalhot a volal po
její lasturce. Přes to všechno se můj rozum rozhodnul těšit na další
setkání a protentokráte se té blažené radosti vzdát. Vystoupil jsem
z auta. Naštěstí mi noc poskytla krytí a já nemusel maskovat vzrušení
ani ztopořený penis.
Pomohl jsem jí a doprovodil ji ke dveřím. Snažil jsem se nevnímat
její plazení se a otírání se o mne. Její signály byly tak silné, že musely
rušit i radarové řízení letecké dopravy na Ruzyni. Omluvil jsem se a
rozloučil se s ní.
Andy mě lákala dál, sahala si na svá prsa, hladila si je a přes oblečení
mnula bradavky, druhou rukou vjížděla mezi svá stehna a s přivřeným
zrakem si třela přes kalhotky klitoris, při čemž vrněla jako kočka. Já
se jen dál loučil a přesvědčoval se o správnosti svého konání. Její
reakce na můj odchod však celé to představení náhle ukončila, když
se tichou a prázdnou ulicí i celým sídlištěm rozeznělo její zlostné
volání: „Co ty jsi za chlapa, že mě nechceš šukat? Bojíš se pořádné
ženské? Lezu ti do kalhot, lákám tě a ty utíkáš?"
Během dvou vteřin už jsem seděl v autě a definitivně se loučil
kvílením pneumatik, které přehlušily její křik. Až doma jsem si vlastně
uvědomil, že hledám známost na erotické seznamce, tedy zbytečně

619
očekávám jiný přístup. A tehdy jsem své brouzdání vodami tohoto
kalného rybníčku ukončil a dal opět šanci náhodě a štěstí.

Filip je dnes ve vztahu, po kterém dlouho toužil. Náhoda pomohla štěstí

a štěstí náhodě, protože našel blízkost na místě, kde by to nikdy nečekal.
Tedy v jeho „oblíbeném“ sociálním středisku - v nákupním centru.

620
 Knihy, na nichž se Jan Donnie Diviš podílel

Naostro 3

Třetí pokračování příběhů Naostro se může někomu zdát už

trochu moc, neboť obsahuje prvky BDSM, ale co je pro jednoho
úchylka, pro druhého může být neskonalá rozkoš. Necháme tedy na
laskavém posouzení čtenáře, co je ještě košer a co už je za hranou.
Každopádně vám všem přejeme my 3 příjemné erotické počtení.

https://eknihyjedou.cz/naostro_3

Smyslné nesmysly

Vzrušující příběhy všedního života plné tělesné rozkoše i humoru

volně navazují na předchozí knihy autorky Jany Javorské. Tentokráte
jsou okořeněny ještě ostřejší dávkou sexuálních fantazií a divokých
(nejen) postelových scénářů, neboť se na nich podílí i další autor Jan
Donnie Diviš svým neotřelým nic nezastírajícím přístupem
k vykreslení jiskřícího erotického napětí.

https://eknihyjedou.cz/smyslne_nesmysly

621
 …POTOM UŽ NEBYLO NIC
Miroslav Zacpal

Díval se, jak Airbus roluje na odletovou ranvej. V uších mu

nepříjemně hučelo, vždycky byl háklivý na jakékoliv neobvyklé
zvuky. Přitáhl si Dana, svého německého ovčáka, blíž, protože vycítil
touhu zvířete rozběhnout se za letadlem.
Počkal, až mohutný stroj vzlétne, a pak se po liduprázdném
pardubickém letišti procházel sem tam, prohlížel si různé přístroje
nebo menší letadla, která zde zůstala nevyužita. S Danem vyzkoušeli
akustiku odbavovací haly a s oboustranným uspokojením ji opustili.
Musel připustit, že i přes vědomí totální svobody se na letišti pořád
cítil nejistě. Čekal, kdy ho pracovník letiště upozorní, nebo rovnou
vykáže z nepřístupných prostor, přestože věděl, že zde nezůstal vůbec
nikdo. Kromě zkoušky ozvěny se choval naprosto slušně. Když si
v automatu kupoval limonádu, místo aby přístroj rozbil a vyraboval,
připadal si jako blázen.
Na parkovišti se pozastavil nad ohromným množstvím aut, kdysi
pro jejich majitele cenným majetkem, nyní nepotřebným šrotem.
Krátce zauvažoval nad výměnou svého starého kombíku za lepší stroj,
nakonec nad tím mávl rukou, otevřel dveře, nechal Dana naskočit a
sám nastoupil.
Vyjel z parkoviště, plného opuštěných strojů, jejichž majitelé na
poslední chvíli využili možnost zachránit si životy, zapnul světla,

622
protože se zešeřilo, a vyjel z jednoho opuštěného města, aby se vrátil
do druhého, stejně tak prázdného.
I tak vypadá konec světa.

***

Možná to bylo zvláštní, ale rok, kdy to všechno začalo, si už Luboš

Černý nepamatoval. Tušil, že to bylo někdy mezi dvanáctým a
čtrnáctým rokem nového milénia, tenkrát tomu nikdo ale nevěnoval
moc pozornosti, protože o nějakém blížícím se asteroidu psaly noviny
minimálně jednou měsíčně a nikoho to už nevzrušovalo. Ani první
zprávy o tomto asteroidu nevybočovaly z normálu. Luboš si
pamatoval jen kusé informace - vědci objevili… název, skládající se
z písmen a čísel… měl by nás minout v té a té vzdálenosti, toho a toho
dne. Klasika, jen si otevřít pivo a zaláteřit nad zajímavým titulkem
absolutně nezajímavého článku, nudností okurkové sezóny a
vypočítavostí novinářů.
Kdyby si Luboš pořádně zahřál mozkové závity, vybavil by se mu
i krátký článek o tom, jak asteroid s tím nezajímavým kódovým
označením změnil nepatrně směr, snad po nárazu s jiným objektem,
stále by však měl minout Zemi ve vzdálenosti…
Vzhledem k výbušné situaci na Ukrajině tento článek zapadl a
skoro nikdo si ho nevšiml.
Když vyšel o půl roku později nový, takový oťukávací článek
o tom, že existuje riziko, že Zemi ten mizerný šutr přeci jen zasáhne,
přestávali se lidé najednou věnovat sportu, politice, lidovým oslavám

623
i urážkám sousedova nového plotu, v obavách zbytečně hleděli k nebi
a ptali se sami sebe, jak moc je to ještě strašení a jak už moc varování.
Samozřejmě bylo ještě pořád dost těch, kteří nad tím mávali rukou,
křičeli nově naučená slova jako fake a hoax a za žádnou cenu nehodlali
měnit svůj životní styl. Paradoxně právě tito lidé byli mezi prvními,
kdo si vyžádal místenky v evakuačních lodích na orbitě.
Po mnoha summitech organizací jako OSN, EU, G20 a podobně,
se nejvyšší představitelé lidstva rozhodli vyjít s pravdou ven. Protože
očekávali celoplanetární paniku, demonstrace a nepokoje, přišli nejen
s oznámením krize, ale i s jeho částečným řešením.
To většinu lidí uklidnilo a rozhodli se vyčkat s destruktivními
akcemi, dokud se nedozví víc. Ten nepatrný zbytek se vyřádil
ničením cizího majetku a hromaděním toho svého a po nezbytném
vybouření ustoupil do pozadí.
Celý svět svorně čekal na spásnou informaci z úst nejmocnějšího
člověka planety, jehož řeč překládali do všech jazyků světa. Prezident
USA hovořil dlouze, plamenně a nekompromisně. Žádné atomovky
nebo těžaři se sbíječkami. Za pomoci všech států světa se na orbitě
staví obrovské evakuační lodě, které odvezou lidstvo do nového světa.
Donedávna nemyslitelná věc, spojení všech mocností světa za účelem
záchrany lidstva, byla najednou blaženou všedností. Prezidenti se
s falešným úsměvy plácali po zádech a všechny dávné a nesmyslné
křivdy byly odpuštěny. Byrokracie byla zadupána do země, nic nebyl
problém.
Do projektu se mimo jiné zapojily i všechny globální obchodní
společnosti, včetně IT gigantů, a nabídly své peníze i nezanedbatelné

624
znalosti. Přední vizionáři s miliardovým majetkem už nebyli za
extravagantní blázny, ale za spasitele.
Problém, o kterém se raději nemluvilo, byla omezená kapacita
záchranných lodí. Ti dost chytří to vytušili a začali o omezená místa
bojovat jakýmkoliv způsobem, mnohdy velmi nečestným.
Aby se zmírnilo napětí, oznámili vědci lidem, že přese všechno
existuje jistá, velmi malá šance, že svět nezanikne, ale „pouze“ se velmi
drasticky změní. Člověk by se divil, kolik nadějí tato zdánlivě
bezvýznamná informace vytvořila.
Objevilo se i mnoho náboženství a sekt, jejichž členové se odmítli
evakuovat a s dychtivým očekáváním se připravovali na ten dlouho
očekávaný konec světa.
„Teď už to konečně přijde,“ svítily jim oči a posměšně kývali
hlavami na ty, kteří se jim s každou zaručenou předpovědí konce světa
smáli.
Mnoho lidí odmítlo záchranu života už jen z toho důvodu, že jím
byli natolik unavení, že jeho pokračování kdoví kde jim nepřišlo jako
důvod si ho zachraňovat. Další byli stáří, nemocní nebo příliš spjatí
s rodnou hroudou.
V lidech se jakoby něco zlomilo, vůle žít nebyla náhle tak silná
jako v jiných dobách. Anebo tomu prostě odmítali uvěřit…
Obchodní duch člověka se nezapře v žádné době, ani té nejhorší
pro lidstvo, a tak se po světě vyrojily desítky firem, které nabízely
život v podzemních bunkrech, ať už v normální existenci, nebo
v kryogenním spánku s možností oživení, jakmile budou na Zemi
opět příhodné podmínky.

625
 Protože většina zákonů, nařízení a pravidel přestala platit, nebo
přinejmenším ztratila smysl, dovolila legislativa mnoha zemí svým
občanům rozhodnout se, jestli chtějí pokračovat v existenci, nebo ji
za pomoci dostupných prostředků morálně a ohleduplně ukončit.
Bylo to velice zvláštní. Lidé i ke konci považovali sebevraždu za
něco špatného, nepřijatelného a cizího, jakmile ji ale vláda, a poté
i mnoho kněží různých církví, legitimizovala, narostl zájem
o asistovanou sebevraždu až do obludných rozměrů. V některých
městech vymizeli během několika dnů všichni obyvatelé určitých
ulic. Celé rodiny, příbuzenstva a komunity páchaly sebevraždy
v průmyslovém měřítku.
V některých státech měly vlády najednou strach, aby se jim kvóty
nalodění vůbec podařily naplnit.
Duch vznešenosti uvadal, lidé se rvali jako psi, nebo jako ovce tupě
čekali na konec. Ať už bude budoucnost jakákoliv, věk člověka
skončil.
Asteroid dostal jméno Ničitel světů.
Do tohoto zmatku se vrátil Luboš Černý, který se konečně rozhodl
znovu žít.

***

Po deseti letech neúspěšného manželství, kdy se Luboš vydal ze

všeho, co měl, a psychicky se zhroutil, mu jeho žena vrazila před
obličej rozvodové papíry a propisku. Podepsal automaticky, ani si to
nečetl.

626
 Pět minut poté, co se za jeho bývalou manželkou a jejími kufry
zavřely dveře, vzal nůž a podřezal si žíly přímo v kuchyni u stolu.
V hlavě mu přitom zněl hlas jeho dávného kamaráda, který mu
vyčítal, že ženit se po čtvrt roce známosti může jen nezkušený blázen.
Neposlechl ho, místo toho se rozhádali na věčné časy.
Jeho čas však ještě nebyl naplněn, a tak musel přežít. Paradoxně
díky jeho bývalce, která se po chvíli zase vrátila, aby mu hodila na stůl
klíče od bytu, které si automaticky odnesla. Chvíli zírala na
zhroucenou postavu, načež v ní zvítězilo svědomí, přes hands free
zavolala sanitku, zatímco mu s jistým odporem zastavovala krvácení.
S chladným odstupem sdělila zasahující posádce potřebné informace,
policii předala své personálie a telefonní číslo a s neskrývanou úlevou
konečně odjela.
Jen ona sama věděla, co se jí honilo hlavou ve chvíli, kdy viděla
umírat svého bývalého manžela, jehož s velkou chutí nenáviděla.
Nikdy to už nikomu nepoví. O necelý rok později spáchala jako
členka jednoho z kultů posledního soudu sebevraždu. Luboš se to
nikdy nedozvěděl.

***

Poté, co byl propuštěn z nemocnice, zamířil si to rovnou na léčení

do psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě. Zcela odstřižený od
okolního světa a jeho malých i velkých problémů snil si své sny.
Jako jeden z dobrovolníků se účastnil canis terapie a při tom si
uvědomil, že dával lásku špatným bytostem. Po terapii se opět uzavřel

627
do své ulity a nekomunikoval se svým okolím do té doby, dokud si
jedna ze sester neuvědomila důvod tohoto jeho stavu. Po dohodě
s primářem za Lubošem chodila obden dcera oné sestry se svým psem.
Tři hodiny ze čtyřiceti osmi byl Luboš opravdu šťastným člověkem.
Procentuálně to byla velmi malá část času, ale jistý pokrok to byl.
Luboš se díky tomu dostal i do stavu, kdy byl ochoten setkat se
s rodinou. S rodiči a bratrem si toho sice moc neřekli, ale už jen ten
kontakt mezi nimi viditelně hojil jeho rány.
K opuštění nemocnice se neměl, a tak na něj ošetřující lékař
vymyslel skvělou fintu. Když byl Luboš opět se zvířetem, nadhodil
lékař jen tak mezi řečí, že tam venku by mohl být se svým psem, jak
dlouho by chtěl, a nikdo by ho v tom nemohl omezovat. Bylo vidět,
že nad tím Luboš chvíli přemýšlí, proto to doktor zopakoval, když se
člověk a pes loučili.
Do týdne byl Luboš venku. S hlubokým nádechem a
optimistickým úsměvem vkročil opět do světa, jenž ho ze svých útrob
tak krutě vyvrhl.
Rodiče i bratr na něj čekali před bránou ústavu, otec držel v ruce
vodítko, na jehož konci byl sedící německý ovčák.
„Je to nalezenec,“ vysvětlil mu otec. „Vzali jsme ho z útulku ve
Vendolí. Kdybys viděl, jak na nás smutně kulil oči. Nedalo se mu
odolat.“
Matka s bratrem kývali hlavami.
Luboš poklekl a psa si pohladil.
„Kolik mu je?“
„Sedm,“ řekl otec.

628
 „A jméno?“
„Dan.“
Na vzácnou chvíli se Lubošovy a Danovy oči setkaly. Nebylo
v nich nic jiného, než obyčejné porozumění.
Luboš natáhl ruku. „Ahoj, Dane. Těší mě, že tě poznávám.“
Pes se na ruku krátce zadíval, načež na ni položil tlapku, vyplázl
jazyk a tvářil se, jako by se usmíval. Přátelství bylo stvrzeno.
Společně zamířili k parkovišti. Luboš si vedl Dana sám. Pomohl
mu do kufru otcova kombíku a sedl si dopředu vedle řidiče. Dlouhá
doba izolace a absence novinek v něm vzbudila přirozenou zvědavost.
„Tak co je nového?“ zeptal se.
Všichni v autě zmlkli. Nervózně se po sobě dívali, načež otec
sebral odvahu a řekl mu to.

***

Luboš minul značku s názvem svého rodného města a úlevou si

oddychl. Blížil se sice konec světa, ale i v té sebehorší chvíli byl domov
jediným místem, kde by chtěl člověk právě být. Projel městem až na
druhou stranu, kde stálo na okraji několik starých cihlových domů
s garážemi. Zaparkoval před domem, pustil ven Dana a počkal, až si
oběhne svoje klasické kolečko kolem garáží, domu a chodníku.
Elektrika naštěstí ještě fungovala, takže nemusel jít do třetího patra
po tmě. Doma rozsvítil jen v obýváku, ale za to mohla jeho šetrná
povaha. Rozdělal Danovi konzervu, sám si v mikrovlnce ohřál párky

629
s baleným toustovým chlebem. Čerstvý chleba už neměl týden.
Marně si představoval, jak teplý a měkký chléb chutnal.
Po večeři si otevřel plechovku coly a z okna pozoroval okolí.
Bydlel na kopci, takže měl krásný přehled o tom, co se ve městě děje.
Všiml si, že město není přece jen úplně opuštěné. Napočítal
minimálně tucet rozsvícených oken v ulicích, kam dohlédl. Přemýšlel
nad tím, z jakého důvodu ti lidé zůstali. Napadlo ho, že by se
s některými z nich mohl zítra sejít. Potom si uvědomil, že ti lidé o to
pravděpodobně nestojí a proto neodletěli, a rychle ten nápad zavrhl.
Poslední, co by chtěl, být na obtíž v prázdném světě bez lidí.
Uslyšel krátké, ale intenzivní písknutí. Pohlédl dolů a spatřil Dana,
jak si vedle něj lehá na parkety se svou oblíbenou pískací hračkou.
Pohladil ho a nechal hrát. Napil se a prohlédl si oblohu. Někde tam
nahoře byla naděje pro lidstvo. Každý týden k nebi vzlétaly desítky
raketoplánů po celém světě. Ani dnešek nebude výjimkou. Jen je, na
rozdíl od těch prvních letů, nebude provázet nadšení a zvědavost
milionů lidí. I když byl dnešní večer výjimečný, protože další lety už
nebudou. Už zde totiž nezůstal nikdo, koho by to zajímalo.

***

Další den ráno se nasnídal, dokonce se i po dlouhé době oholil.

Protože do práce nemusel, natáhl se na gauč a pustil si televizi. Dan si
lehl na zem u jeho nohou.
Některé programy kupodivu stále fungovaly. Patrně tam zůstali
nějací technici, kteří nechtěli utéct a naplňují poslední dny něčím, co

630
znali celý život. Zprávy se už z praktického hlediska nevysílaly, navíc
na Zemi už asi ani žádní moderátoři nebo reportéři nezůstali. Jediné,
na co se dalo dívat, byly dokumenty, filmy a soutěže. Našel si Riskuj
s Honzou Rosákem a zavzpomínal na mladá léta, kdy seděl s otcem
u televize a předháněli se, kdo uhodne víc otázek. Bratra tato přátelská
rivalita nebavila a máma na to nikdy neměla čas.
Když si uvědomil, že nemá proti komu soutěžit, smutně si
povzdechl a zadoufal, že mu rodina odpustí, že s nimi neodletěl.
Vybavila se mu poslední návštěva u rodičů, kteří už čekali na pokyny
k odletu. S vážnou tváří jim potvrdil, že už je nachystaný, že taky jen
čeká na pokyny, a šíleně se za sebe styděl. Věděl, že neodletí, ale
potřeboval je dostat do bezpečí. Bez něj by neletěli. Musel jim to slíbit,
i když lhal.
Bratr s rodinou odletěli už před čtvrt rokem. Rozloučili se jako dva
chlapi, kteří před sebou z hrdosti nikdy nedali najevo city, ale jen oni
dva věděli, že to loučení potom v utajeném osamění oplakali. Jeho
bratr byl totiž jediný, kdo věděl, že nepoletí. Luboš mu to řekl jen
proto, aby to mohl vysvětlit rodičům, a snad i trochu proto, že se chtěl
někomu svěřit.
Když ho televize přestala bavit, najel v mobilu na internet. Ten
samotný fungoval v omezeném režimu, stejně jako sociální sítě a
některé weby. Spustil Facebook a zkontroloval, jestli někdo z jeho
přátel na chatu nesvítí zeleně. Nikdo.
Co vlastně čekal? Všichni z nich měli normální životy a chtěli si je
uchovat i za podmínky, že je stráví ve Vesmíru nebo na jiné planetě.
Z nudy všem poslal hromadnou zprávu, ve které jen pozdravil, a vyjel

631
ze sítě. Asi hodinu hrál hry, dokud ho Dan čumákem neupozornil, že
je čas venčení. Naoko si povzdechl.
„To nemůžeš říct někomu jinému?“ zažertoval.
Dan nechápavě naklonil hlavu. Rozeběhl se ke dveřím, když mu
dal Luboš povel. S vodítkem a pytlíky na výkaly obešel sídliště.
Koutkem oka zahlédl v okně jednoho paneláku pohyb, ale předstíral,
že si toho nevšiml.
Když se vrátili z procházky, otevřel ledničku, aby zkontroloval
zásoby. Pořád měl ještě dost jídla. Víc, než kolik doopravdy bude
potřebovat. Zasmál se své snaze držet dietu a jíst zdravě a udělal si na
oběd míchaná vejce na cibulce. Ty už nejedl několik let.
Po obědě šel s Danem na procházku. Dal si ho na vodítko, protože
procházeli místy, kde volně pobíhaly kočky. Už jednou mu Dan
takhle utekl a on ho musel hodinu hledat.
Na okraji města navštívili velkou halu obchodu Lidl. Kdysi tam
pracoval jako ostraha, což mu dalo do života zajímavé zkušenosti. Teď
byl obchod prázdný. Jídla zde bylo jen velmi málo. Většinu si už
rozebrali lidé, kteří zůstali, když vedení všech obchodních řetězců
rozhodlo veškerý dostupný sortiment rozdat zdarma.
Jestli byl mezi zbožím nějaký druh, který zmizel okamžitě a beze
zbytku, byl to alkohol. Lidé, kteří zůstali, pořádali velkolepé akce, při
nichž alkohol tekl doslova proudem. Nejeden člověk se při tom
schválně upil k smrti. Asi to bylo lepší, než čekat na smrt střízlivý.
Kromě kávy, čajů a podobných výrobků zde ležela prakticky
netknutá veškerá elektronika a oděvy. To už lidé nepotřebovali.
Luboš dokonce nedávno spatřil po ulici běhat procesí nahých lidí,

632
print-biwrina-margin-0

kteří se smáli a jeden z druhým se objímali. Prý se tak dohodli přes

internet a byla to jakási globální akce napříč zeměmi.
On se za své tělo styděl, a tak se nepřidal. Jeho bývalá učitelka ze
základní školy, kdysi tak prudérní a přísná, takovým ostychem
najednou netrpěla. Zatímco on šel raději pryč, spousta oblečených lidí
se pohledem na naháče bavila.
Luboš zamířil k regálu s jídlem pro psy. Vzal si několik konzerv a
u pokladny nechal ležet peníze. Jednak mu byly k ničemu, ale dělal to
hlavně proto, že mu takové maličkosti bránily v tom, aby se zbláznil.
Cestou domů je vylekal výstřel. Přímo nad hlavami a z otevřeného
okna. Chvíli trvalo, než se Lubošovi uklidnilo srdce. Potom ještě
čekal, jestli se něco bude dít dál, ale buď zde už nebyl nikdo, koho by
to zajímalo, nebo to prostě už nikoho nezajímalo. Pokračoval dál.
Cestou alejí jedné z hlavních ulic zaslechl z jednoho domu hlasitou
hudbu. Přišel blíž a poslouchal. Kromě zvuků hudebních nástrojů a
zpěvu zaslechl i něco jiného. Něco, co už neslyšel ukrutně dlouho.
Lidský smích. Tedy, smích několika lidí. Tady se ještě žilo, pomyslel
si a s trochou závisti šel raději pryč.
Doma si udělal večeři a sledoval požár na druhém konci města.
Chvíli se zabavil tím, že vymýšlel příčiny jeho vzniku. Potom šel spát.
Zítra ho čekal jeho předposlední den v životě.

***

Ráno vstal z postele až v osm. Byl ranní ptáče, i o víkendu vstával

nejpozději v sedm, tak se rozhodl si trochu pospat. V sedm hodin už

633
ale jen ležel a koukal do zdi. Když nakonec vylezl, šel se podívat
z okna. Požár už byl uhašený, z místa stoupal v několika proužcích
světlý dým. Luboš spokojeně přikývl. Navzdory tomu, že celý tento
svět brzy přestane existovat, byl rád, že jeho město ještě stojí.
Nasnídal se a vyrazil s Danem ven. Cílem dopolední procházky
byl hřbitov na kopci za městem. Původně se šel rozloučit pouze
s prarodiči z tátovy strany, ale když už tam byl, prošel si několik řad
hrobů a četl si jména těch, kdo tady už nejsou. Narazil na několik lidí,
které zaživa znal od vidění, dva dokonce osobně. U každého z nich
prohodil pár slov. Potom se vrátil zpátky do města.
Navštívil domov rodičů, ve kterém vyrůstal, a dlouho seděl na
zemi ve svém bývalém pokoji a vzpomínal na dobu divokého mládí.
Tenkrát nevěděli, jak dlouho budou žít, a tak si prostě užívali. Teď to
ví, ale nemá si s kým užít.
Vykládal Danovi veselé historky a smál se jim. Dan ho poslouchal
a tvářil se účastně. Když se Luboš při jedné bláznivé historce rozesmál
tak, že z ní vzápětí přešel do usedavého pláče, položil mu hlavu do
klína a velkýma smutnýma očima ho pozoroval. Luboš se vzchopil a
brzy zamířili domů.

***

„Takovou dobrotu jsi ještě nejedl,“ oznámil Danovi, když

z rozpálené pánve překládal na dva talíře voňavé bifteky. Spolu s nimi
naservíroval domácí hranolky, omeletu a tatarku podle vlastního
receptu. To bylo jeho nejoblíbenější jídlo. Dan jako pes by to sice jíst

634
neměl, vzhledem k tomu, že budou zítra v tuto dobu oba mrtví, ale
nešlo o nic. Jen ať si taky dá.
Po obědě si zapálil doutník a jako grant se vyvalil v křesle. Dan
ležel u jeho nohou a spokojeně oddechoval. Odpoledne si dali krátkou
vycházku a po ní maraton oblíbených filmů. Po večeři šli ven a Luboš
se naposledy kochal pohledem na Měsíc a hvězdy.
„Tam někde teď jsou,“ ukázal nahoru a Dan se tím směrem
podíval. „Snad budou v pořádku.“
Jeho srdce sevřel ledový chlad. Raději přestal vzpomínat. Poklekl
k Danovi a pevně ho objal. Po tváři mu skanula slza.
Doma si pustil oblíbené písničky, lehl si do postele a poslouchal,
dokud neusnul.

***

Ráno vstával s velkým neklidem. Dan to vycítil a zmateně kňučel.

Podíval se z okna a dlouze si povzdechl. Poslední den v životě byl
tady.
V koupelně si vyčistil zuby, ale ihned poté utíkal na záchod, kde
dlouho a intenzivně zvracel. Vyčerpaně padl na postel a dobrou
hodinu jen ležel a oddechoval. Potom se postavil na třesoucí se nohy
a mátožně došel do kuchyně, kde si k jídlu dal jen suchý toust.
Tak tohle je moje poslední jídlo, vyčítal si v duchu.
Věděl, že asteroid dopadne krátce po poledni někde uprostřed
USA. Měl tedy ještě pár hodin čas.

635
 Uklidil celý byt. Všechno svoje oblečení vytáhl ven a znovu
pořádně poskládal. Danovy hračky uklidil do plastové krabice. Utřel
prach, zametl a vytřel podlahu. Umyl nádobí a vynesl koš. Roztáhl
záclony a otevřel okna dokořán, aby pořádně vyvětral. Potom prošel
každý pokoj a rozloučil se s ním. Rozloučil se se svými oblíbenými
věcmi. Zamknul hlavní dveře a chvíli podržel kovovou kouli. Sešel do
přízemí a klíče vhodil do schránky. Nic z toho udělat nemusel, udělal
to proto, že chtěl. Že mu to z nějakého důvodu přišlo správné. Odejít
a nenechat za sebou resty.
Protože se rozhodl strávit poslední chvíle na vysokém kopci za
městem, kde stála i rozhledna, naplánoval si cestu tak, aby prošel skoro
všechna známá místa, ke kterým měl nějaký vztah. Když přecházel
přes náměstí, zahlédl na lavičce před radnicí starého muže a ženu
kolem osmdesátky. Tiskli se k sobě, drželi se za ruce a usmívali se.
Když je míjel, vytryskly mu slzy. Vůbec si neuvědomil, jak moc
byl sám, jak moc by chtěl poslední chvíle trávit s někým, kdo by ho
miloval.
Pozdravili se, Dan si oba očichal, oni ho pohladili a řekli mu, jak
je krásný. Byli to jediní lidé, které potkal. Ve městě byli určitě i další,
ale ti si své poslední chvilky užívali po svém. Z podlouhlého domu na
konci města se z jednoho okna ozývaly známé zvuky, které dělají muž
a žena, pokud jsou spolu sami. To už se Luboš vzchopil a jen se na
Dana potutelně pousmál.

***

636
 Vyšlapat kopec, kterému místní říkali Krpál, stálo Luboše dost sil.
Musel pustit Dana z vodítka, aby se oba společně neskutáleli dolů,
kdyby přeci jen uklouzl. Pochyboval, že by znovu dokázal tu šíleně
strmou stěnu vylézt znovu.
Když byli nahoře, připadal si trochu jako vítěz, jako by zdolal
Mount Everest. Dojatě se rozhlížel po okolí. Měl celé své rodné město
a jeho blízké vesnice jako na dlani. S Danem zde nikdy předtím
nebyli, a tak mu ukazoval různá místa a popisoval je. Dan si lehl do
trávy a užíval si vlahého vánku. Luboš se posadil vedle něj. Z kapsy
kalhot vytáhl mobil. Zapomněl, že ho má stále u sebe. Otevřel
Facebook. S podivem zíral na příspěvek ve skupině, kam se kdysi
přidal, ale moc často ji nesledoval. Někdo, s velmi cizokrajným
jménem, tam anglicky napsal: sbohem. Příspěvek byl starý jen asi
hodinu. Luboš pod něj napsal to samé, jen česky. Během pár vteřin
mu to dotyčný olajkoval. Luboš se pousmál a vypnul telefon. Ohlédl
se po Danovi a strnul. Dan byl pryč!
Vyskočil na nohy a rozhlížel se kolem sebe. Přece nemohl utéct
nijak daleko?
Lubošovi se udělalo zle. Všechno zvládal jen díky svému psímu
příteli. Sám by se sotva dostal z léčebny.
Několikrát hvízdl směrem k lesu, ale bez odezvy. Dan jako by se
vypařil.
Volal jeho jméno, hystericky pobíhal kolem, ale bylo to k ničemu.
Sedl si do trávy, chvíli zíral jen tak před sebe, potom sklonil hlavu a
tiše plakal.

637
 Trhnul sebou, když se okolím rozezněl zvuk sirén. Někdo
zodpovědný ve městě ještě zůstal. Bylo to tady, asteroid vstoupil do
atmosféry! Konec byl nadosah.
Vzhlédl a vysoko na nebi zahlédl Ničitele planet. Hrdlo se mu
stáhlo a hruď sevřela tíseň. Nečekal, že ho pohled na něj tak zasáhne.
Rychle sklopil zrak. Připadal si jako zbabělec a zastyděl se. Otevřel oči
a rozpřáhl ruce. Bylo to teatrální gesto a nikdo ho neocení, ale jemu
přeci jen trochu dodalo odvahu.
Když už myslel, že je všemu konec, zaslechl psí štěkot. Poznal by
ho kdekoliv na světě. Dan! Z lesa na kopci vybíhal německý ovčák,
ve tváři radost. Doběhl ke svému lidskému příteli a skokem ho skoro
povalil.
„Kdes byl, ty darebáku?“ smál se Luboš. Dan ho olizoval a kňučel,
jako by mu něco vysvětloval. Potom však od něho odstoupil a důležitě
se na něho díval. Snad mu chtěl něco říct, ale co?
Dan vycítil, že jeho páníček tápe, a tak poodběhl stranou. Zaštěkal
směrem k lesu a v odpověď z něj vyběhli další tři psi. Retrívr,
buldoček a štěně bernardýna. Zastavili pár metrů od Dana a vyčkávali.
Byli nervózní a vystrašení. Dan se ohlédl po Lubošovi. Tomu to
konečně došlo. Usmál se a mávl na ně.
„Tak pojďte k nám!“ zavolal na psí sirotky. Dan na ně zaštěkal a
oni se rozeběhli za ním. Společně se vrhli na Luboše, který je všechny
hladil, objímal a uklidňoval. Psi si potom polehali kolem něj a on jim
vyprávěl příběhy o slavných psech.

638
 Siréna přestala kvílet. Nastalo ticho. Luboš dál vyprávěl a usmíval
se. Došlo mu, že má konečně svou vlastní rodinu. I když takovou,
jakou by si předtím nedokázal ani představit.
Země se začala mírně třást. Psi znervózněli a začali kňučet. Ještě
víc se k němu přitiskli.
„Nebojte se,“ konejšil je šeptem. Potlačil nutkání řvát i brečet
zároveň, aby je ještě víc nevyděsil. „Nebude to bolet.“
Od západu se blížil ohromný rachot, jaký ještě nikdy neslyšel.
Země se třásla jako zemětřesení. Zavřel oči a věnoval poslední
vzpomínku rodině tam někde ve hvězdách.
Potom… potom už nebylo nic.

639
 Knihy Miroslava Zacpala

Čarodějnice z černého lesa

Sbírka třinácti temně laděných příběhů spisovatele a kreslíře

Miroslava Zacpala, odehrávajících se jak v cizině, tak v českých
zemích. Nemají za cíl ani tak šokovat nebo vystrašit, jako spíš
převyprávět příběhy, které se v našem rozmanitém a leckdy tajemném
světě s trochou fantasie mohly odehrát.

https://eknihyjedou.cz/carodejnice_z_cerneho_lesa

Světlo uvnitř temnoty

Ve své nejnovější sbírce povídek vám autor přináší devět příběhů,

sepsaných mezi lety 2009 až po současnost, mající jediný společný
prvek - tajemno. Ať už se jedná o povídky z druhé světové války,
nebo z postapo budoucnosti, z Čech i ciziny, vždy se v nich objevuje
něco záhadného, nadpřirozeného či nepochopitelného.

https://eknihyjedou.cz/svetlo_uvnitr_temnoty

640
 TŘETÍHO LISTOPADU
Michal Chocholatý

Mám v ruce opět jehlu kapačky. Nemohu ji proto pokrčit. Jednou

se mi stalo, že mi ze spaní jehla vyklouzla a já jsem málem vykrvácel.
Když přišla sestra, byla celá jedna polovina postele rudá a druhá
sněhobílá. Zvláštní. Jako by právě tyto barvy byly odpovědí mého
vnitřního boje. Když mám teď jehlu v ruce, musím se ve spaní
kontrolovat, a proto si pořádně neodpočinu.
Nevím, kde jsem včera byl a co jsem tam dělal. To je špatné
znamení. Budou se mě totiž zase vyptávat, a to nemám rád.
Sestřičky tu jsou hezké. Zvláště ta blondýnka. Irena. Jen mě mrzí,
jak se před ní musím ponižovat, když mi asistuje při mytí. Někdy to
totiž jinak nejde. V takových chvílích vypadám jako živá mrtvola.
Moc vábný pohled na mě asi vskutku není.
Ještě jsem se vám ani nepředstavil. Jmenuji se Richard Svoboda a
je mi osmnáct let. Trpím nějakou závažnou chorobou. Doktoři, ti
v bílém, jak jim s oblibou říkám, mi dali tři poslední týdny života,
které bohužel strávím na nemocničním lůžku. Ale to nechci. Nemám
však nikoho, kdo by se o mě postaral. Rodiče zemřeli při autonehodě.
Byl jsem tam tehdy s nimi, ale už si na to nepamatuji. Bylo mi teprve
osm měsíců, když se to stalo. Babička mi o tom kdysi vyprávěla. Ta
už však také nežije. Jeli jsme v autě tři. Já a mí rodiče. Vůz se dostal
do problémů a my vylétli předním oknem. Rodiče zemřeli na místě,
zatímco já byl odsouzen k pozvolné smrti zaživa. Abyste mi rozuměli,

641
mám poškozený mozek, ale ne tak, jak si možná myslíte. Nejsem na
psychiatrické klinice, ale na neurologickém oddělení. Mozkem mi
bloudí krevní sraženina, kterou nelze odstranit. Je na nešikovném
místě. Tak mi to vysvětlili ti v bílém.
Smířil jsem se s tím. Však jsem na to měl dost času. Když odmala
víte, že se moc vysokého věku nedožijete, člověku to na dobré náladě
nepřidá. Vím, že se nedožiji věku, kdy bych mohl založit rodinu. Je
to zvláštní, očekávat konec.
Nemohou mě umístit na oddělené lůžko. Ležím na pokoji se
samými starci. Jeden z nich pořád něco mumlá a v noci močí do
umyvadla. Probouzíte se a vidíte postavu močící do umyvadla. Přitom
víte, že brzy budete tam, kde je on. Patřím sem, ne na žádný oddělený
pokoj. Jsme na tom stejně. Oni umírají, já umírám. Z tohoto pokoje
se neodchází, sem se jenom přichází. Neumí nám pomoci. Žádné
útěchy, jak jsem to vídal ve filmech na televizoru ve společenské
místnosti. Její prostor už zřejmě nikdy nenavštívím. Tady je to
všechno tak strohé, opravdové. Umíráte a oni s vámi zacházejí jako
s každým jiným. Jste pro ně anonymní. Jakpak by ne? Když se na vás
ráno podívá sestra, není to laskavý a radostný pohled. Zračí se v něm
vztek. Možná po vás bude muset celý den uklízet pokálené povlečení.
Proč už jsi nezemřel? ptá se sama sebe. Lepší by bylo hodit tě do
výtahu a odvézt rovnou do mínus dvojky, což je patologie, abyste
rozuměli.
Má choroba je v tomto stadiu charakteristická útržkovitými
amnéziemi, kterým předchází jakási forma náměsíčnosti. Již
několikrát jsem prý opustil pokoj, dokonce i areál nemocnice, a dostal

642
se daleko odsud. Nevím, jak jsem mohl něco takového dokázat, a
hlavně mi není jasné, co mě k takovému činu přimělo. A to děsí ty
bílé nejvíc.
Občas navštěvuji psychiatrické oddělení na druhé straně
podzemního tunelu, kterým jsou obě budovy propojeny. Jsem
zvědavý, zda mě tam vyšlou znovu. Říkají, že mě tam vystřelí raketou.
Hezké, jako by jednali s malým klukem, kterého by měl let raketou
povzbudit. Nevím, proč tak jednají právě se mnou. Dřív jsem ještě
dokázal chodit po svých, ale teď už musím jezdit na vozíčku.
Zrovna se cítím dobře, ale pak to přijde. Zahalí mě chmura
deprese, strašlivě hluboké melancholie.
Můj život je jen pouhým čekáním na blízkou smrt. Po té nehodě
jsem strávil mnoho dlouhých měsíců na nemocničním lůžku. Jednou
jsem byl tam, pak zas jinde. Nedokážu vyčíslit, kolikrát jsem navštívil
nemocnici. Už tehdy, když mě poslali za zdi dětského domova, i ve
chvílích, kdy jsem jeho prostory vystřídal za prostory nemocnice, říkal
jsem si, že tu nechci zemřít. Nechci ležet na posteli a čekat, až to
přijde. Jenže nemám nikoho, kdo by mě odvezl, a není ani nikoho,
kdo by mě utěšil jediným laskavým slůvkem.
Jak bych chtěl odjet někam hodně daleko, do přírody, kde bych
naposledy vydechl pod širým nebem! Nechci dopadnout stejně jako
ten děda vedle mě, kterého právě odvážejí a sestry kolem něj apaticky
procházejí s rutinními výrazy ve tváři. Mají igelitové obleky. Netváří
se smutně. Je to jejich práce. Kolikátý je to dneska? A budou další. Pro
emoce tu není místo. I se mnou budou zacházet stejně. Budu jen
dalším v řadě. Svezou mě do mínus dvojky.

643
 Už mi zase těžkne tělo. Spím... Svou bosou nohou kloužu po
lučním kvítí. Jsem na rozlehlých lukách, prodíraje se kobercem
žlutavých květů. Vstupuji na rozlehlou pláň zeleně bez okvětí. Kudy
jdu, všímám si, že za mnou brázda mých šlépějí rozkvétá novými,
barevně rozmanitými květy. Jsem králem flóry, mám ji na povel.
Cítím zadostiučinění, že mě příroda poslouchá. Tu však skláním hlavu
a znepokojeně zjišťuji, že se jeden kvítek rozevírá přede mnou, ne za
mnou, jak tomu bylo dosud. Poklekám k němu. Jako by mi chtěl něco
říct. Tisknu k němu ucho, a pak shlížím do jeho nitra. Má krásně
žlutou barvu, tak jasnou, když tu náhle začíná tmavnout, uhelnatět,
ne, rezaví. Chytá rez a den se náhle mění ve zběsilou noc. Po oblačné
klenbě se prohánějí cáry šedých mračen. Na okamžik k nim vzhlížím
a nechávám se ovanout teplým větrem, který z ničeho nic pořeže mou
tvář mrazivým ostřím. Skláním svůj pohled a vidím rezavé kvítky, jak
se podivně zaoblují. Vždyť já ten tvar znám. Na stonku se kolébá
podivná věc s děrovaným dnem, kterou obklopují kulaté, nepříliš
vysoké lístky ocelového květu. Přibližuji k jednomu z nich oko jako
k mikroskopu a s očekáváním nahlížím dovnitř.
Vnitřek je dutý a má tvar místnosti s okny, kterou znám.
A hle! Všude je jen bílo. Jsem v posteli. Spadl jsem ze spaní dolů a
teď se škrábu zpět. Ale kde jsem to byl předtím? V tom snu. Nevím.
Představte si, že jsem prý včera utekl z nemocnice. A jestlipak víte,
kam? Sám nevím, proč mě to táhlo na takové místo, ale o to je to celé
horší. Mám strach. Mám hrozný strach. Na tom místě jsem byl prý už
několikrát, ale já o tom nic nevím, nad čímž se ti bílí stále podivují.
Říkají, že jsem velmi zajímavý případ. Ještě se s něčím takovým

644
nesetkali. Věří, že o svém jednání nevím. A je to pravda. Přikládají to
mé chorobě. Vzpomínáte, jak jsem vám vyprávěl o těch výpadcích
paměti? To je ono. Bojím se, kam půjdu příště.
Je to opravdu zvláštní. Jsem na umření a sotva se dokážu hýbat.
Nedojdu ani do společenské místnosti. Ve stavu amnézie však dokážu
vycestovat z areálu nemocnice, aniž bych byl kýmkoliv zpozorován.
Dokážu si obstarat potřebné věci, a pak cestuji.
Připomíná mi to legendu o vlkodlakovi. Přes den je normálním
člověkem, kdežto v noci se z něj stává vlčí bestie. Může jít o prokletí,
kdoví? Mám z toho divný pocit. Bílý se mi totiž svěřil, že jsem
odcestoval až do Polska. Pamatujete na z poloviny zakrvácenou bílou
postel? Polská vlajka! Dostal jsem se odsud tisíc kilometrů daleko. To
místo, které jsem navštívil, leží hodně na východě, kde to vůbec
neznám. Řekl bych, že jsem tam nikdy nebyl, a přece to není pravda.
Našli mě v členitém dřevěném baráku s několika malými okny. Stál
na betonové podezdívce. Ze střechy trčel hranatý cihlový komín.
Kolem se táhly ostnaté dráty přichycené na dřevěných kůlech.
Tvořily široký koridor ústící do budovy. Vzpomněl jsem si, jak ležím
v podivné peci podobající se polní kuchyni. Ale tohle nejsou
kuchyňská kamna. Dlaněmi se snažím přečíst její tvar. Zvedl bych se,
ale nemohu. Konečky prstů zajíždím do mělkých spár. Zmatkuji,
zmocňuje se mě panika...
Zážeh, silný zážeh. Jeho záře vychází zespodu a já cítím, jak mým
tělem vibruje slabé brnění. Teď vidím, že jsem v jakémsi šamotovém
tunelu z cihel. Jejich hrubý povrch je místy ožehnut. Snažím se otočit.
Když se mi to konečně povede, střetávám se jen s další cihlovou

645
stěnou přede mnou. Jsem tu uvězněn. Beznadějně pohřben. Všude
samý šamot. Dnem ke mně prosvítá jasně oslnivé světlo. Ne, není
přece oslnivé, je jasné, tak jasné, nejjasnější, jaké nelze slovy popsat.
Neoslepuje a nebolí. Vábí mě k sobě takovým klidem a mírem. Říká
mi: „Pojď přece, pojď ke mně. Pojď do klidu a míru.“
Miluje mě a já miluji jej. Cítím neskonalou lásku, kterou mi
nabízí... Och, jsi Bůh?
Omdlel jsem. Pak už si nic nepamatuji.
Mám strach, kde mě najdou příště. Cítím neochvějnou hrůzu,
neboť nevím, co jsem na tom místě pohledával. Co je to za místo? To
město, které jej obklopuje, to velkoměsto na obzoru, tak cizí, a přece
tak známé! Už nechci nikam cestovat. Psychiatr se mě ptal, kde jsem
si obstaral peníze a doklady, ale to já nevím. Nutí mě, abych si
vzpomněl. Chci zemřít v klidu, zbaven této kletby. Nechci si s sebou
brát na onen svět ony útržky mé toulavé mysli, která ke mně není
upřímná.
Znovu za mnou přišla ta krásná blondýnka a společně s několika
dalšími sestrami mě vlečou do sprchy, kde mě budou omývat. Jen se
podívejte, koukejte se, co se mnou dělají, jaká to groteskní podívaná!
Jak se asi musím cítit jako osmnáctiletý kluk, který by se měl dívkám
dvořit? A hle, jako vždy jsem jim na obtíž. Místo, abych pečoval já
o ně, kupoval jim dárky, zval je na večeře a do kina, musím se jimi
nechat bezmocně vláčet, ochromený a nemohoucí, do sprchy, vstříc
své základní hygieně. Je strašné, jak střízlivě si uvědomuji své bytí a
ponižující stav, v kterém jsem se ocitl. Stojím tu podpírán sestrami a
teče na mě proud sprchy. Studená voda bolí a já nemám ani tu

646
odvahu, abych se vzepřel a upozornil je, jak strašně to bolí. Cítím
doteky dívčích rukou na mém mrazem chřadnoucím těle. Zakouším
jediné doteky ženy, respektive žen, které jsem kdy na nahém těle
okusil. Není to však erotický akt, nýbrž špinavá práce, kterou musí
udělat. Nejraději bych se neviděl. Všechny své myšlenky se snažím
nechat stéct s proudy vody dolů. Snad některá ze sester projeví soucit
a pustí trochu teplé. Marná naděje. Místo toho nadávají, protože mé
nahé a slizké tělo klouže.
Konečně odcházejí a já se mohu s jistou dávkou fantazie zase cítit
jako chlap, kterým jsem vlastně nikdy nebyl. Odcházejí však rychle,
v mžiku, najednou. Asi vyběhly za nějakým umírajícím. Možná další
mozková příhoda. Nejspíše ta paní, kterou jsem slyšel tuhle noc tak
hýkat, skučet a naříkat.
Nemá se lépe, pokud zemřela? Vždyť já tu teď sedím pod sprchou
studené vody a její proud, crčící z výšky, se mně svou mrazivou tíhou
zařezává do ramen. Opřen zády o dlaždičky, s nohama nepřirozeně
zkroucenýma před sebou, nechávám se bičovat chladným živlem.
Dveře do chodby jsou otevřené. Ostatní pacienti v županech, kteří
procházejí kolem, si mě udiveně prohlížejí. Hlavu mám nakloněnou
na stranu, jako bych spal. Dovedu si představit, jak asi vypadám. Už
se ani nepohnu. Voda mě paralyzovala. Zapomněly na mě. Musely
odejít za jinými povinnostmi. Nezmůžu se ani na volání o pomoc.
Jak dlouho jsem tu byl, než se mě ujala Irena, chopila se mého
promodralého těla? Asi něco křičí, domýšlím se, protože nic neslyším,
jen vidím, jak otevírá ústa. Zřejmě se mi neomlouvá, soudě dle jejího
výrazu. Facka do tváře a druhá. Bije mě, ale já nevím, za co. Jen na ni

647
nepřítomně civím a teprve později si uvědomuji, že se mě pokouší
vzkřísit.
Řekněte sami, cožpak člověk v tomto stavu dokáže sám
odcestovat do Polska? Nenápadně, tak, aby to nikdo nezpozoroval?
Rodiče, proč jen jste mě tenkrát brali s sebou? Ani babička mi
neřekla všechno, vlastně mi neřekla nic, protože se bála. Nechápu to.
Proč jsem se neměl dozvědět o tom, jaká událost nasměrovala můj
život na takto strastiplnou cestu? Byl jsem sice malý, ale o to víc mě
děsilo, jak se nad celou tou věcí babička zachmuřeně tvářila.
Nezbavím se těch pocitů, které mě trýznily po nocích. Představoval
jsem si, co je smrt. A abych řekl pravdu, smrt byla tím prvním, co jsem
si v životě uvědomil. A druhou věcí, kterou jsem pochopil, byl fakt,
že zakrátko ji poznám.
Dítě letí tmou, tichem, letí v dál. Všude kolem něj černočerná tma.
Náhle do ticha prostupuje cinkot a déšť střepů dopadá na zasněženou
vozovku. Střepy na okamžik poskakují ve zběsilém tanci, až ulehnou
do klidu. Na vozovku žuchne i děcko v potrhaných šatech. Botičky
se válí opodál. Není to ledajaké dítě, jsem to já. Cítím to tak, jako
bych to prožíval znovu. Vzpomínky zasuté hluboko v paměti se
vracejí. Tak živě, bez varování.
Jsem zase malý. Nejdu, ale lezu po čtyřech. Dlaně a kolena si
rozdírám do masa o střepy na vozovce. Ze tmy se náhle vynořuje
jakási postava stvořená ze světla. Září jasným světlem. Tak jasným, že
jej nedokážu popsat. Přesto neoslepuje ani neřeže do očí. Bytost nemá
jasně ohraničené tvary. Vznáší se nade mnou a bere mě do náručí.
Letím s ní do výšin. Shůry pozoruji své tělíčko, ležící ve skleněné

648
lázni. Necítím žádnou bolest a připadám si tak hrozně lehký.
Vznášíme se k monumentu, celistvému a obrovitému kvádru. Za ním
se do dálky táhne cesta z měkkého světla. Lehce nad ní plyneme,
levitujeme. Jen kousek nad zemí, jako bychom šli. Náhle cítím teplo
a poprvé jsem oslněn září bytosti, světelné bytosti. Nic kolem
nevnímám, jen její lásku. Tu se mi zrak začíná vracet a já hledím ke
kopuli na podstavci, k mauzoleu. Vpravo strmí strašlivý komín.
Začínám se jej bát, avšak tu cítím podporu světelné bytosti. Zpoza
mauzolea začíná vycházet rozmanitější světlo než to, které mě nese.
Tuž za úpatím mauzolea spatřuji více světelných postav. Jsou tam však
i temné postavy, před nimiž se cítím nahý. Působí tak tíživě a
bezútěšně. Avšak má světelná postava mě ochraňuje a dodává mi pocit
bezpečí. Stoupáme a já v náručí měkkého světla pozoruji spektákl
rozehrávající se dole. Vidím zástupy světlých bytostí, kráčejících do
hlubokých rovů. Na jejich březích čekají černé, temné a páchnoucí
bytosti. Celé to představení mi připomíná pohled na hemžící se
mravence dvou druhů.
Už jsem zase zpátky na nemocničním lůžku. Kolem je spousta
doktorů. Radí se mezi sebou. Říkají, že do rána nevydržím. Ale já teď
nesmím zemřít. Dostávám se k odpovědi: Majdanek. Ten mi změnil
život. Ona autonehoda se stala v jeho blízkosti. Je-li pravda, že se
člověku před smrtí promítne celý život, v mém případě to jsou jen
jeho útržky, avšak o to podstatnější než cokoliv jiného.
Umřu, nepochybně, ale nejdřív tam odejdu. Poprvé tak učiním ze
střízlivé pohnutky. Tam spočinu. Zemřu v místě, které mi předurčilo
takto bídný život. Už tehdy jsem tam měl zemřít, ale nestalo se.

649
 Sotva se však udržím na nohou. Cožpak nevím, že se bez cizí
pomoci neobejdu? A i kdybych se odtud dostal, jak bych měl
pokračovat dál? Jak si obstarám doklady, nevím, kde Majdanek
doopravdy je. A čekat na stavy, jakými jsem předtím procházel, to
nechci. Musím se tam vydat, musím tam jet, protože to je to jediné,
co mě spasí a zbaví mé kletby. Teprve potom budu moci zemřít. Už
tolikrát předtím jsem tam byl, tak proč ne teď? Chci znovu projít pod
velkým kamenným monumentem a při tom se dívat kolem sebe. Chci
pohlédnout k místu, kde zemřeli mí rodiče a které je mým osudem,
jakkoliv krutým. Volá mě k sobě, volá po své oběti, která mu patří už
tak dlouho. Odpoví mi, vím to.
Padám...
Stojím před obrovskou planinou, místy zastavěnou jednotvárnými
dřevěnými chatrčemi připomínajícími koňské stáje. Najednou toho
tolik vím. Všechno vím, všechno, co chci, a ještě mnohem víc.
Vědomosti mnou doslova proudí. Jdu podél oplocení z ostnatého
drátu namotaného na keramických izolátorech. Kdesi v dáli svítí
světla Lublinu a jeho městské čtvrti Desátá. Nad hlavou mi krákorají
všudypřítomná hejna vran.
Do uší se mi náhle vetřou tóny hlasité hudby z amplionu.
Přehlušuje křik nahých obětí, jejichž těla se bělají mezi špalírem
ozbrojených katů. Prostor se náhle zaplňuje koňskými stájemi a
dalšími dřevěnými baráky. Po mé pravici je pět vězeňských polí. Jako
mávnutím kouzelného proutku se přenáším k poslednímu z nich.
Jeho plot je prostřižený a z baráků vybíhají nahé oběti, ženoucí se

650
uličkou ozbrojenců k vykopaným jámám poblíž místa, kde ještě před
chvílí trůnilo mauzoleum.
Ve skutečnosti tu nejsem, vím to. Omdlel jsem ještě v nemocnici.
Jenže tam zůstalo jen mé tělo. Toliko svoji schránku jsem zanechal
tam.
„Schnell, schneller, loss, loss!!!“ mohou si popravčí při této sklizni,
dožínkách, vykřičet hlasy. Posilňují se alkoholem a ledabyle pálí
kulometné dávky do těl ležících na dně olbřímých hrobů. Další oběti
přibíhají z pátého táborového pole a jdou přímo na smrt. Hroby se
zaplňují krví obětí a zabarvují tak tento den, středu, do krve
nevinných. Opodál tančí mladý pár nahých lidí do rytmu hudby
burácející z tlampačů. Právě hrají tango milonga.
Ačkoliv jsem svědkem tak děsivé události, náhle slyším jiný zvuk,
který přerývá halas Krvavé středy na Majdanku. Slyším jakési hučení,
cítím brnění, nevím, jak přesně bych to popsal. Jakési rytmické
brnggg, brnggg, stále se opakující dokola. A tu vidím své tělo, které
leží pode mnou. V kaluži krve vedle nemocničního lůžka. Vůbec jej
nelituji. Je možné, že tohle bylo mé tělo? divím se a chce se mi smát.
A hle, kde jsou najednou všechny ty obavy ze smrti? Cítím se tak
uvolněně, a tak šťasten. Musím se smát těm bílým, kteří nade mnou
lomí rukama. A jéje, ta blondýnka, Irena. Zřetelně slyším, jak mě
upřímně lituje. Vždyť jí nemám co vyčítat, mám ji rád, najednou mám
rád každého pod sebou, na koho shlížím odkudsi ze stropu. Je mi tak
dobře. Prostor místnosti se smršťuje v jakýsi vzdušný vír a já se cítím
být kamsi vtahován. Nebráním se. A tu jsem v prostorném tunelu
z modrých obláčků, na jehož konci září jasné světlo, jasnější a světlejší

651
než jakékoliv pozemské světlo. Je to světlo bytosti, kterou jsem kdysi
potkal. Volá mě, říká, že teď už opravdu musím, že mi bude dobře, že
mě čeká neskonalá láska a dobro. Už jdu! Jdu k Tobě.

652
 Knihy Michala Chocholatého

Lager III

Psychologicko-filozofický román dvou časových rovin. Jeho

těžiště spočívá ve vyhlazovacím sektoru tábora smrti Sobibór, kde se
nacházely plynové komory, masové hroby a spalovací rošty. Pomocí
židovské mystiky či existencionalismu se pokouší proniknout do tajů
zapovězeného Lageru III a živoření tamních židovských vězňů.
Vypomáhá si při tom odkazy na známé filozofické texty a myšlenky.
Hlavní hrdina, doktorand historie, začíná prostřednictvím svého
zájmu o sobiborský sektor smrti odhalovat něco víc než jen historická
fakta, něco, co může zpochybnit jeho vlastní existenci.

https://eknihyjedou.cz/lager_3

Himmelfahrtswagen: Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Vědeckofantastický román z prostředí koncentračního tábora

Dachau opírající se o velké množství historických pramenů. Děj se
odehrává ve dvou časových rovinách, v nedaleké budoucnosti a
v období druhé světové války. Sto pět let po druhé světové válce je
nedaleko bývalého koncentračního tábora Dachau objevena podivná
schrána, připomínající motýlí larvu. Výzkumný tým zjišťuje, že se
jedná o hibernační schránku žijícího organismu, kterou vyrobili
nacisté… Nikdo však netuší, odkud získali technologii, pomocí níž

653
dokázali zmrazit humanoidní bytost se zachováním jejích životních
funkcí po dobu delší než století. Další neznámou je, proč by něco
takového dělali? Nachází se snad uvnitř cosi nadpozemského, anebo
je celý projekt motivován úsilím o zachování Hitlerova nástupce?

https://eknihyjedou.cz/vuz_nanebevzeti_z_pekla_dachau

Rok v Izraeli: Vzpomínky českého „ilegála“ z období druhé

intifády a druhé války v Zálivu

Kniha je autobiografickým zpracováním zážitků, které si autor

přinesl ze svého ročního působení v Izraeli, kam odcestoval ve svých
dvaceti letech.
V zemi pracoval ilegálně a bez pracovního povolení. Jeho příběh
seznamuje českého čtenáře s neobvyklým prostředím ilegálních
pracovníků z celého světa, z nichž někteří se vydali do Svaté země za
dobrodružstvím, jiní jako uprchlíci ze států na pokraji chudoby.
Tento trend, jenž byl v Česku lukrativním zejména na sklonku
tisíciletí, je autorem zmapován z pohledu obyčejného maloměšťáka,
někdejšího učně plzeňské Škodovky, jenž se ocitá v kontrastujícím
prostředí luxusních hotelů.
Popisuje každodenní boj o vytrvání a vyhnutí se deportační
cizinecké policii, která vnáší do řad ilegálních pracovníků
všudypřítomnou obavu.

654
 To vše na pozadí druhé intifády a v atmosféře bezpečnostních
opatření, přijatých Izraelem před i během propuknutí americko-
irácké války na jaře roku 2003.

https://eknihyjedou.cz/rok_v_izraeli

655
 PÁR SEKÚND PRED KONCOM
Tomáš Beník

Nádheru teplého večera prerušil nepríjemný zvuk. Obvykle bol

tento zvuk počuť len raz za mesiac - v piatok - a len na pár minút.
Prečo je ho teda počuť teraz, keď je streda, a ešte k tomu večer? Mal
znieť jen v prípade, že sa stalo niečo vážne.
Tentokrát sa však niečo vážne skutočne stalo! A bolo to smrteľne
vážne. Veľmoci sa nedohodli, ultimátum vypršalo, došlo k útoku.
Apokalypsa započala. Smrť sa vydala po celom svete na svoju
najúspešnejšiu jazdu….

Viktor stál pri okne na piatom podlaží a neveriacky sa pozeral von.

Zvuk sirén ho najprv vydesil, potom ľaknutie nahradila beznádej a
totálna porazenecká nálada. Všetko je stratené. Za chvíľu všetko
skončí.
Prestal vnímať ten odporný zvuk, do ktorého sa ozývali hlasy,
ktoré nabádali ľudí, aby sa išli urýchlene schovať do krytu. Vydesené
hlasy nabádali vydesených ľudí. Zmätene bežali do všetkých smerov.
Preplnené autá sa rútili mestom. Na križovatkách začalo dochádzať
k reťazovým haváriám.
Viktor sa radšej pozrel na oblohu. Taká bola krásna…
Na schodoch a chodbe za vchodovými dvermi nastalo božie
dopustenie. Rámus susedov, utekajúcich po schodoch, spojený
s krikom a rozbíjaním vecí. Ktovie, čo všetko si do tej pivnice berú.

656
Je však zbytočné premýšľať nad tým, či to ešte má opodstatnený
dôvod. Každý si teraz mohol robiť, čo chcel.

On vedel, že k tomuto s najväčšou pravdepodobnosťou dôjde.

Dúfal však do posledného momentu v zázrak. Veril ľuďom, ktorí mali
osud ľudstva vo svojich rukách. Rozum však bol dávno preč. Vedúcu
úlohu už dlho malo bláznovstvo. Všetci politici, ktorí predtým byli
humanisti, sa zmenili na diktátorov a generálov. Dlho si napínali svaly
a používali vzájomné provokácie. A práve teraz pretiekol ten kalich
trpezlivosti a nasledoval útok...
Viktor vedel, že to môže nastať. Pozorne sledoval dianie vo svete.
Preto so snúbenicou boli v zhode, že nie je na tejto planéte miesto,
kam sa dá utiecť, kam by skaza neprišla. A tak sa zmierili s myšlienkou,
že ak to raz skutočne nastane, budú čakať doma a dúfať, že to bude
rýchle a bezbolestné. Vtedy to bolo len v štádiu dohody. S vedomím,
že to predsa nemôže nastať.
A ono to skutočne prišlo...

Frederika sedela za stolom a fajčila cigaretu. Druhou rukou márne

ťukala do svojho mobilu. Nebolo však možné používať skoro
žiadnu aplikáciu. Márne sa snažila zabaviť, signál bol preč. Za každú
cenu sa ale chcela udržať vo svojom svete. Len aby nemusela vnímať
tu hrôzu, ktorá doslova vyčíňala všade okolo. Jej prsty sa na chvíľu
nervózne hrali s jednou aplikáciou. Rýchlo však prešli do druhej a
každú chvíľu smerovali na sociálne siete s malou nádejou, či predsa
len nenaskočili.

657
 Odrazu sa dostala do kontaktov.
Konečne môže vytočiť číslo svojej mamy.
Bolo to zbytočné, pretože chýbajúci signál to nedovolil. Pochytil
ju hnev a mobil hodila na stôl. Potiahla si nahnevane z cigarety a
vyfúkla dym.
Viktor sa k nej otočil. Zobral jej cigaretu a tiež si potiahol. Potom
jej cigaretu vrátil. Pozrela sa na neho. Vážne pohľady sa stretli a dlhé
sekundy tak plynuli. Dal jej ruku na rameno. Jej pohľad posmutnel.
Oprela si hlavu o ruku a po chvíli sa objavili slzy. Viktor jej zobral
skoro dofajčenú cigaretu a ešte si potiahol, aby premohol dojatie, a
objal Frederiku okolo ramien. Zdvihol ju zo stoličky a privinul k sebe.
V ten moment sa zrútila a rozplakala.
„Povedz mi, prečo sa to stalo? Prečo musíme umrieť?“ pýtala sa
plačlivo.
„Já neviem,“ odvetil potichu a ešte viac si ju k sebe privinul. Pohltil
ho tiež veľký smútok. Odvrátil sa, aby nevidela jeho slzy.
„To nie je fér!“ zakričala a pokračovala v plači.
Mala pravdu. Toto vôbec nebolo fér. Obaja toho prežili veľa,
v živote, ktorý im až do ich stretnutia doprial len málo, viac vzal a ešte
viac nedal. Zažili veľa sklamaní, veľa stratených šancí a obaja boli
presvedčení, že celý život budú sami. Potom sa stretli. A láska na celý
život bola na svete. Byli najšťastnejšími ľuďmi na celej tejto planéte.
Ani po dvoch rokoch sa na tom nič nezmenilo. Dokonca to bolo
stále a stále krajšie. Užívali si spoločný život, ako sa len dalo. Ani sa
nenazdali a už cez rok bývali spolu. Zasnúbili sa, začali stavať dom,
chceli si založiť rodinu... Skrátka žiť spolu šťastne až do smrti. Presne

658
tak, ako ich rodičia. Lenže smrť si pre nich prichádza až príliš skoro.
Zobrala im tu najcennejšiu vec – čas. S tým sa mali v tých posledných
minútach zmieriť? S tým najťažším faktom, že všetko naraz skončilo?
Viktorovi sa naraz v jeho ťažko skúšanom mozgu objavil posledný
pekný nápad, ktorý chcel so svojou snúbenicou uskutočniť. Nebol čas
na premýšľanie. Ak by to chceli spraviť, muselo to byť hneď teraz.
„Láska, pôjdeme na strechu?“
„Čo... Čože? A prečo?“
„Ak máme umrieť, užime si tie posledné spoločné minúty
pohľadom na ten krásny výhľad! Aspoň neodídeme z tohoto sveta
v strachu ako všetci ostatní. Budeme to mať omnoho ľahšie...“
„Tak dobre...“ zašepkala po chvíli a utrela si slzy.
„Musíme ísť. Ale rýchlo, aby sme to ešte stihli.“
Vyšli teda rýchlo z bytu na tichú chodbu. Všetci boli preč. Viktor
sa pozrel na pootvorené dvere ich susedov. Za nimi videl v byte veľký
neporiadok a na zemi zväzok kľúčov. Spomenul si, že raz, keď sa spolu
rozprávali, povedal, aký krásny výhľad musí byť zo strechy. Sused mu
odvetil, že je to tak, pretože už tam párkrát bol. Ako zástupca
domovníka mal tiež všetky kľúče a niekoľkokrát opravárom otvoril
dvere na strechu.
Kľúče zobral. Potom chytil Frederiku za ruku a bežali po schodoch
hore. Ísť výťahom bol risk, pretože kedykoľvek mohla vypadnúť
elektrina, a predstava, že by tam skončil ich život... Okrem toho si ani
nevšimli, či ešte elektrina vôbec ide...
Vybehli na najvyššie poschodie k rebríku. Viktor vyliezol rýchlo
hore. Prekvapilo ho, že hneď prvým kľúčom odomkol zámok.

659
Konečne majú šťastie. Otvoril dvierka, vyliezol na strechu a podal
ruku Frederike, ktorá liezla za ním.
Stáli na streche a dívali sa na tu krásu. Stalo sa to, v čo dúfal. Strach
bol preč a prišlo nadšenie z toho, čo videli, s následne narastajúcim
pokojom. Ako keby boli v raji.
Naraz Viktor uvidel na horizonte druhé slnko. Tam teda už smrť
prišla, takže za chvíľu bude aj tu. Bolo to jen chvíľkové zdesenie.
Rýchlo sa pozrel inam, a potom sa otočil na Frederiku. Mocne ju
objal. Bol v ňom opäť pokoj a mnoho lásky. Tiež ona sa ho silno
chytila. Začali si vymieňať bozky.
„Je mi to ľúto...“ povedal a zosmutnel.
Ona mu priložila ukazovák k ústam a znovu ho pobozkala.
Smútok nad tým, ako to všetko dopadlo, bol preč. Nastalo zmierenie
s osudom.
„Milujem ťa,“ povedal.
„Aj ja teba,“ odpovedala.
Zostali v objatí a v prívale bozkov.

Naraz oblohu preťal šíp, ktorý dopadol neďaleko nich. V sekunde

sa doslova vyparili. Vyparili sa však s vedomím, že aj keď tu skončili,
boli najšťastnejšími ľuďmi na tejto planéte.
A ak existuje život po smrti, budú tam naveky šťastne žiť…

660
 Výběr z knih Tomáše Beníka

Sakura

Dokáže láska medzi mladým samurajom a dievčaťom

z významného šľachtického rodu vyhrať nad nebezpečnými úkladmi
blízkeho okolia?
Historická dráma z obdobia Sengoku v troch dejstvách od autora,
ktorý je absolventom magisterského štúdia odboru história na
Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave.

https://eknihyjedou.cz/sakura

Kriváň 1

Píše sa rok 2046. Slovensko existuje na mape Európy ako veľmoc,

disponujúca vlastnou vesmírnou agentúrou a tatronautmi. 27. júla
tohto roku si zapísala agentúra ďalší významný úspech. Misia Kriváň
1 je späť na Zemi. Na jej palube sú prví Slováci, ktorí úspešne vstúpili
na povrch Mesiaca. Keď ale po pristátí otvorili členovia pomocného
tímu pristávací modul, s hrôzou zistili, že veliteľ posádky je mŕtvy a
ostatní jej členovia sú v silnom šoku.

Agent Jemnický sa snaží odhaliť smrť svojho kamaráta, inak

známeho reportéra. Práve spis, ktorý mu jeho kamarát tesne pred
svojou smrťou priniesol, môže pomôcť odhaliť pravdu o skutočnom

661
priebehu misie Kriváň 1. Zároveň má neustále v pätách zabijakov,
ktorí sa snažia tento spis získať za každú cenu.

https://eknihyjedou.cz/krivan1

Mucha v zadku

Vo svete, v ktorom sa staráme len o svoje 3 x 3 metre, zabúdame,

že je tu literatúra, prostredníctvom ktorej dokáže autor obohatiť nie
naše pachtenie za všetkým hmotným, ale dokáže obohatiť našu dušu
o kyslík. Ale čo všetko musí urobiť spisovateľ, aby si ho v takomto
svete vôbec niekto všimol? Musí byť otravný ako „mucha v zadku“,
aby prebil internet, technológie, masmédiá, manipuláciu..., skrátka
dnešnú dobu? Táto zbierka príbehov je možno odpoveďou na tieto
otázky...

https://eknihyjedou.cz/mucha_v_zadku

662
print-biwrina-margin-0

NEVĚSTA
Kristina Waagnerová

Ignis zakopla o spadlý kmen a zabořila se až po kolena do

rozbředlého sněhu smíšeného s páchnoucím bahnem.
Sprostě zaklela. Její urozená výchova vzala během posledních pěti
let těžce za své. Tělo měla zbrocené potem, ruce i nohy rozdrásané,
vlasy zcuchané a na levé straně vytrhané, jak se škrábala trnitým
srázem a zapletla se do další z Tereborových pastí. Ucítila teplo, jak jí
po vnitřní straně stehen stekla stružka jasné krve. Kdesi daleko za ní
se ozvalo zahřmění.
S námahou se brodila bahnem, pomáhala si přitahováním za
čnějící kořeny stromů, dokud pod chodidly neucítila pevnější půdu.
Vyškrábala se nahoru. Sněžení pozvolna přecházelo v mrazivý déšť.
Chvíli jen ležela a oddychovala. Sníh ji nezábl, přestože na ní tenká
košilka držela posledními nitkami a střevíce ztratila někde na začátku
cesty. Její rod však byl proti chladu i teplu imunní. A zejména této
noci, když staré energie rozechvívaly zemi a zněly vzduchem
v disonantních chorálech.
Ignis se zvedla, ohlédla se za sebe a pár vteřin jen poslouchala. Pak
se znovu rozeběhla.
Za jejími zády se ozvalo dunění.
Pochopila, že v tomto okamžiku je jejímu útěku konec. Klidně se
mohla zastavit na místě a počkat, než ji dostihne. Šel po její stopě
s větší jistotou než ohař za raněnou laní. Krev, která ji

663
v nepravidelných intervalech s křečovitou bolestí v podbřišku
opouštěla, jen umocňovala pach, který dokázal poznat mezi tisíci, jak
ji kolikrát upozorňoval. Už ji nehnal vpřed ani strach z něho samého
či z jeho trestu, ani naděje v únik, jen čirá touha užít si poslední
okamžiky svobody a částečně i zlomyslná chuť ukázat mu, jak daleko
se dokázala dostat. Tak rád se chlubil tím, že mu nikdy žádná z jeho
nevěst neunikla dál než ke břehům magmatického jezera, jež obtékalo
jeho sídlo. S oblibou pak donutil uprchlice do lávy vstoupit.
Zmrzačené nevěsty nejenže podruhé neutekly, ale pohled na jejich na
kost spálené nohy vzal touhu po svobodě i těm nejvzpurnějším.
Avšak ona se ohně bát nemusela. Terebor to nemohl vědět. Vlastně
vůbec netušil, koho ukořistil, koho pět let držel ve svých odporných
spárech, s kým se pářil v obou svých podobách a komu vyzradil
informace, k nimž se Ignisini předci snažili dostat několik staletí.
Ignis vzhlédla k tmavnoucímu nebi, zhluboka se nadechla a
vydechla a pak se znovu rozeběhla. Denní hvězdy se kutálely k západu
následované slabým zimním sluncem, zatímco východ zbarvila temná
růž nočních hvězd. Ignis vyběhla z lesa na stříbrnými hvězdami
osvícenou louku. Bořila se do sněhu, který jí křupal pod bosými
chodidly. Brodila se dál bez zastávky, s očima upřenýma do dálky a
lehce se usmívala, jak jí vločky dopadaly na rozpálené tváře, ihned tály
a stékaly jí po obličeji jako sladké slzy. Na nebi vzplanula první temně
rudá hvězda. Za ní následovaly další - propůjčily dosud stříbrobílému
kraji výhrůžný šarlatový nádech. Slunce zapadlo.
Náhle drcla do štíhlého válečníka v černém šupinatém brnění,
s teplým pláštěm podšitým tmavou kožešinou, který se zhmotnil

664
přímo před ní s prvním paprskem vycházejících nočních hvězd. Unikl
jí tichý výkřik. Válčníkovy bledé rty se roztáhly v nehezkém,
hladovém úsměvu a odhalily ostré bílé zuby. Pevně ji sevřel v drápech
dřív, než stačila ucuknout. Koutkem oka zahlédla obrysy dalších
sarrei, kteří se objevovali se sílícím svitem krvavých hvězd.
Ignis vydechla skrze sevřené rty. Unikla Tereborovi, aby vpadla
do náručí sarreiským Lovcům. Za svého svobodného života je potkala
sotva desetkrát a ani jednou ji nespatřili, natož aby se jí dotkli. A dnes
- zrovna dnes - do nich doslova vrazí.
„Kampak tak spěcháme,“ vycenil zuby sarrei, který ji držel,
přiblížil chřípí k její šíji a okatě nasál její vůni. „Ten sirný smrad, co
z tebe táhne, by jednoho úplně zmýlil… Ty nejsi jen nějaká obyčejná
lidská opice, že, panenko? Tak zahřátá, tak svěží, přitom sama
samotinká uprostřed sněhové pláně…“
Ignis se pokusila z pevného stisku vykroutit, ale sarreiovy paže
byly jako svěrák. Z jeho dechu cítila mršinu. Podvědomě odvracela
tvář od Lovcova krutého obličeje, přesto měla pocit, že se jí téměř
dotýká.
Pak sarrei rozšířil nozdry, sklonil oči k jejím zkrvaveným stehnům
a jeho výraz se změnil. Hladově. Ignis stiskla čelisti a zadržela dech.
Vtom zavibroval vzduch, ozvalo se zašustění perutí a na zem se
snesli čtyři okřídlení, bíle zářící bojovníci ve stříbrných plátových
zbrojích. Ležérně a vyzývavě nastoupili proti sarreiským Lovcům.
Stejně jako sarrei, i andělští válečníci byli oděni velmi teple. V rukou
drželi alabastrové meče, štíty a jeden válečné kladivo. Právě ten

665
s kladivem vystoupil kupředu a jasným hlasem zvolal: „Ha, ty
nechutný červe, zalezls hluboko, ale mně se neschováš!“
„Kdo se schovává, ty nádivo jeden!“ zavřískl sarrei a zaťal přitom
Ignis drápy do kůže tak vztekle, až sykla. „Čekám na ten tvůj
alabastrovej ksicht už pěknejch pár tejdnů! Máme spolu nevyřízený
účty. Za ten poslední tanec mi zaplatíš tvrdou měnou, ty jorreiskej
šmejde!“
Stříbrný rytíř se narovnal v celé své impozantní výšce a povýšeně
se ušklíbl: „Špinit vznešenou zbraň tvými tělními tekutinami je
dehonestující. Ale i tak ti vyhovím – ve jménu Jorr´Saage a všech
Velkých andělů!“
„Poneseš si domů ssstřeva ve džberu, Siliriathe, jestli se odvážíš
s mým pánem zkřížit zbraň,“ zasyčel další sarrei, který se objevil po
boku prvního tak lehce a tiše, že jistě popolétl.
Tři jorrei, kteří dosud stáli v pozadí, výhrůžně nakročili kupředu
a Ignis viděla, jak po jejich alabastrových zbraních přeběhl krvavě
rudý lesk.
Ten, kterého nazývali Siliriathem, zvedl ruku. „Dál ani krok,
pánové, tenhle slizký parazit patří mně! Tak co, Raytháre, troufneš si
na poctivý duel bez té tvé zubaté sebranky?“
Sarreiský velitel vztekle zasyčel a prudce strčil Ignis do rukou
svému druhovi.
Zatímco si jorreiský a sarreiský velitel vyměňovali nadávky,
dunění se přiblížilo. Ignis cítila, jak se jí země chvěje pod nohama.
Pohlédla vzhůru k nebi. Oboje hvězdy, stříbrné i šarlatové, překryl
temný stín. Terebor byl už blízko, strašně blízko. Ignis se neutišitelně

666
roztřásla. Nedokázala to potlačit. Její oči se setkaly se zrakem mladého
jorreiského rytíře, který stál nejvíc v pozadí. Měl jemné, nelidsky
krásné rysy, stříbrobílé vlasy spletené do copu, který mu končil pod
lopatkami, neměl na sobě žádné brnění, jen dlouhý blankytně modrý
plášť lemovaný bílou kožešinou. V očích se mu třpytily denní hvězdy
a na bledé kůži tančily stříbrné ornamenty. Tedy jorreiský čaroděj.
Vzápětí ucítila cosi jako ostré bodnutí do čela a čarodějovy ornamenty
krátce zahořely.
Nenáviděla mentální magii. Přestože se jí nechtělo s jorreiským
čarodějem zápasit, automaticky obrnila svou mysl proti násilnému
vpádu. Jorrei byl buď extrémně rychlý nebo silný nebo obojí.
Zorničky se mu rozšířily.
„Můj pane…“ promluvil tiše směrem ke stříbrnému rytíři. Jeho
hlas byl podivně hladký, sametový a hluboký.
„Teď ne, Azraeli!“
„Ta dívka…“
Rytíř s nechutí odtrhl zrak od sarreiského protivníka, sklonil
válečné kladivo k zemi a poprvé se na Ignis vůbec podíval. Uviděl
hubenou, špinavou, podrápanou, na první pohled sotva dospělou
dívku, stojící v kaluži roztátého sněhu.
„Azraeli…“ začal varovně, ale mladý čaroděj beze slova zdvihl
zaťatou pěst, přimhouřil oči a pomalu roztáhl prsty. Ignis zalilo bělavé
světlo. Stříbrné hvězdy zapraskaly a jejich světlo na okamžik zastínilo
hvězdy sarreiské.
Stříbrný rytíř, a tentokrát i všichni ostatní, se na Ignis zadívali
pořádně, očima ne smrtelníků, ale hvězdonošů. Sarrei, který ji držel,

667
uvolnil stisk a nevěřícně ustoupil. Všichni se dívali na jemné zlaté
linky, které prosvítaly skrz vrstvu bahna na Ignisině kůži.
„Kdo jsi…“ vydechl stříbrný rytíř a dodal: „Paní?“
Ignis zaletěla očima k zasněženým vrcholkům stromů. Těžko říct,
jestli to temné mručení slyšela, nebo vnímala jiným smyslem, ale
každopádně sílilo.
„Mé jméno zní Arianné Ignis a jsem jedna z předních válečnic
kněžny Galaronne. Jsem na útěku před Tereborem Hromokrálem,
který mne po pět let věznil ve své tvrzi. Zastanete-li se mne, získáte si
můj vděk a mé služby. Obojí má vysokou hodnotu. Až naberu
ztracené síly, dokáži vám, že jste nechybili.“
„Je to dračí nevěsta, můj pane,“ vzkřikl varovně další z jorreiských
rytířů. „Ruce od ní pryč!“
„Dračí nevěsta,“ opakovali sarrei a i v jejich všeho možného násilí
znalých obličejích se zračil strach.
Zvedl se poryv větru. Zdálo se, že hvězdy pohasly, stříbrné
i šarlatové. Ignis ucítila teplo a známý sirný pach. Zašustily šupiny a
z nebe se snesl on.
Ignis sklonila hlavu.

***

Sarrei i jorrei se prudce otočili a několik z nich vykřiklo. Nehledě

na své odvěké antipatie stanuli na okamžik bok po boku proti
černému, ohněm žhnoucímu drakovi, který na ně upíral rudozlaté
zraky a pomalu skládal kožnatá křídla k ostnatému tělu. Z jeho hřbetu

668
sklouzlo pět dračích jezdců. Nato se drak plynule, jako jediným
výdechem, proměnil.
Zástupci obou hvězdných ras stáli ještě pořád jako zkamenělí, když
k nim vysoký, urostlý dračí kníže v dlouhém, černém, zlatě vyšitém
kabátě vykročil. I ve své lidské podobě měla jeho tvář poněkud ještěří
rysy a dravý úsměv. Jeho kůži tvořily jemné měděné šupinky, kolem
úzkých očí složené v pravidelné vějířky, které se ještě prohloubily,
když se usmál.
Usmíval se často.
Smál se, když před jeho očima opékali vetřelce a hledače trofejí,
smál se, když se před ním jeho služebníci kroutili ve smrtelné hrůze,
dopustili-li se sebehloupějšího prohřešku a smál se, když před svými
nevěstami trhal na kusy jejich neplodné družky.
V posledních letech si pěstoval dlouhé tmavě mahagonové kadeře,
knír a bradku, jako památku na jednoho obzvlášť dotěrného
drakobijce – samozřejmě neúspěšného.
Terebor se na hvězdonoše ani nepodíval, jako by pro něj byli
vzduch. Upíral oči na Ignis a usmíval se. Věděla, co to znamená. Proto
se naposledy, když jí beze slova podal ruku, otočila na vůdce
jorreiských rytířů a trpce řekla: „Zdá se, že váš kodex platí jen pro vás
samé, vznešený pane. Jednou budeš hořce litovat, že jsi dnes zaváhal.“
„Odpusť, paní,“ odvětil rytíř na oko hrdě, ale ve skutečnosti se
špatně skrytým zahanbením. „Jsou však hranice, které stříbrný lid
nepřekračuje.“

669
 Denní hvězdy pohasly a rytíři se vytratili v bělavém zatřpytění.
Krvavé noční hvězdy se ujaly své vlády, ale i sarrei, jindy tak drzí, se
nyní začali hladce stahovat z pole.
V Ignis se mísila hořkost a zloba.

***

Patřila mezi poslední přímé potomky graiské arcikněžny

Galaronne. Přestože pocházela ze vznešené krve, absolvovala celou
výchovu jako řadová akolytka. Po několika letech ji ukončila
předepsanými rituály a poté stanula před radou graiských mistrů, aby
určili, jakým směrem bude její výcvik pokračovat - zda se stane
bojovnicí či kouzelnicí. Měla dobré předpoklady k obojímu, ale
nakonec bylo rozhodnuto, že v Galaronnině družině zaujme místo
čarodějky. Za noci Dakshá, kdy planou všechny čarozdroje plnou
silou a démoni svobodně tančí po celé zemi, měla dokončit obřad
dospělosti. Sešli se všichni žijící mistři a probudili energii zakázaného
živlu, viatáru.
Rituál se skoro blížil ke konci, když se nad jejich hlavami objevil
temný stín, z nebe se snesl dračí kníže Terebor a unesl Ignis přímo
zprostřed kruhu.
Po cestě omdlela.
Probudila se uprostřed honosné sloupové síně. Podél stěn stálo asi
třicet rytířů v měděných šupinatých zbrojích. Dračí kníže seděl na
pozlaceném trůně a s dravým úsměvem pozoroval, jak se zvedá
z naleštěné podlahy.

670
 Ignis tehdy absolutně netušila, proti komu stojí, a její reakce byla
blesková a intuitivní. Terebor zřejmě něco podobného čekal.
Magický souboj, který mezi nimi proběhl, byl intenzivní, ale velmi
krátký. Ignis neměla proti dračímu knížeti sebemenší šanci. Nakonec
ji Terebor před zraky svých rytířů znásilnil.
Ignis se ze souboje léčila skoro měsíc. Staraly se o ni mlčenlivé
dívky s ustrašenýma očima, které jí odmítaly dát jakékoli informace
o tom, kde je a co se s ní stane.
Jakmile se prvně postavila na roztřesené nohy, přišla pro ni
kostnatá žena ve středním věku v upnutých černých šatech a rohatém
čepci. Vyvedla ji z dračího zámku, a zatímco se procházely po krásně
udržované zahradě, hovořila.
Mluvila o tom, že je Terebor mocný graiský kníže, sídlící na
nejsilnějším známém ohnivém čarozdroji kontinentu. Po invazi jorrei
a sarrei se rozhodl založit vlastní dynastii, jež by mohla konkurovat
mladým rasám. Své nevěsty si pečlivě vybíral. Každý rok vylétal ve
své dračí podobě v noc Dakshá, křižoval nebe a nozdrami nasával
pachy silných žen kráčejících pod ním, dokud nenašel tu pravou. Tu
pak odnesl do svého zámku, aby se stala jeho nevěstou a matkou jeho
dračích rytířů. Několikrát se mu poštěstilo lapit grai, ale většinou
ulovil lidské druidky. Ignis se měla stát jeho devatenáctou nevěstou.
Žena, která Ignis provázela, byla první z jeho lidských nevěst. Dala
Tereborovi syna a dceru a jako jedna z mála oba porody přežila.
Lidské ženy sice dokázaly počít a donosit graiské dítě, ale většina ho
poté nedovedla porodit. Žena o svém údělu mluvila apaticky, jako by
se jí netýkal.

671
 Dračí kníže dal Ignis ještě týden, aby se vzpamatovala, a pak si pro
ni přišel.
Přes předchozí zkušenost se odmítla tupě podvolit. Znovu se mu
postavila jako čarodějka, ale tentokrát její vzdor utnul hned na
počátku. Dračí kníže stojící na vlastním zdroji ve svém sídle je
prakticky všemocný. Když nepomohla magie, pokusila se mu
vzdorovat fyzicky; tomu se Terebor jen smál.
Vzal si ji několikrát za sebou a sliboval jí silného potomka.
Uběhl rok a nic se nezměnilo. Terebor začal být při styku s ní
agresivní a jeho nevěsty Ignis varovaly, že bude-li neplodná, při
příštím Dakshá ji před lovem další nevěsty roztrhá na kusy. Ignis to
bylo jedno. Smrt jí přišla v porovnání s ponížením, v němž žila, jako
vysvobození. Pak se ale stalo něco, co navždy změnilo její postavení
v dračím zámku.
Do Tereborova panství vnikl jeden z bojovníků její vládkyně a
pokusil se Ignis osvobodit.
Šílený plán ztroskotal hned na začátku. Tereborovi dračí rytíři
graiského válečníka přemohli a odvlekli před dračího knížete.
Terebor strašně zuřil, protože vetřelec při obraně zabil jednoho z jeho
synů a další dva zranil. Dračí kníže jej roztrhal Ignis před očima, načež
se na ni vrhnul a pářil se s ní ve své dračí podobě.
Léčila se z toho několik týdnů, pak jí bylo dlouho zle, měla
horečky, krvácela, blouznila a dostávala ošklivé křečové záchvaty.
Terebor předpokládal, že umírá, nevšímal si jí tedy. Ale ona neumřela,
postupně ten stav pominul a začalo jí růst břicho.

672
 Za necelý rok po té události snesla černé vejce. A z něj se vylíhlo
dráče – žádný hybrid, ale čistokrevný grai.
Tím se všechno změnilo. Terebor ji korunoval na svou královnu
a zahrnul ji nepřirozenou laskavostí. Dostala vlastní místnosti a
služebné. Navštěvoval ji častěji než ostatní nevěsty a choval se k ní tak
něžně, jako by jeho štědrá gesta neoplácela vytrvalou nenávistí.
Za další rok a půl snesla další černé vejce.
Třetí těhotenství snášela nejhůř. Sotva se plazila, bylo jí strašně
špatně a břicho se jí zvětšovalo víc než předtím. Uprostřed noci, když
jí bylo nejhůř, pozorovala na své kůži svit slabých zlatavých
ornamentů.
Tušila, že tentokrát neporodí obyčejné dráče, ale urozeného
dědice Galaronne, navíc s příměsí Tereborovy krve. Představa, že by
se takové dítě dostalo do Tereborových spárů, ji doháněla k šílenství.
Bylo to také poprvé, kdy pomýšlela na sebevraždu. Nakonec v ní ale
zvítězilo odhodlání k boji.
Nikdo neočekával, že by měla sílu na útěk, když jí v pohybu
překáželo obrovské břicho - a když se jí dostalo takových poct. Aby
si šance zvýšila, posledních několik dní jen ležela a vzdychala. Terebor
vyletěl na lov nové nevěsty a ona ucítila první stahy.
Žhnoucí zdroje v ní probudily síly, o nichž neměla ani tušení.
Mobilizovala v sobě všechno, co kdysi uměla, proklouzla strážím,
které ji považovaly za slabou ležící trosku, a překonala všechny
kouzelné hranice Tereborova sídla.
Překonala magmatické jezero, skaliska tak ostrá, že se o ně pořezal
i vítr, bezedný kaňon obkružující celé panství, vstoupila do děsivé

673
chodby Přízraků a nakonec zabila strážce, hlídajícího její východ.
Těhotná.
Vyběhla do chladného zimního rána, právě když vycházely
stříbrné hvězdy Maintré.
Poté zavolala do Dakshá prosbu o pomoc. Síla jejího hlasu ji samou
překvapila. Starý jazyk rezonoval půdou, skalami i vzduchem.
A stejným způsobem jí někdo odpověděl.
Jak se jí ulevilo, vrátily se kontrakce. Porodila do hodiny.
Když se probrala k vědomí, ležela na zmrzlé zemi v kaluži zaschlé
krve a na její tělo padaly sněhové vločky. Zvedla se na loktech a
v sotva centimetrové sněhové pokrývce spatřila stopy, které mohly
patřit jediné bytosti. Galaronne, graiské arcikněžně, její matce a
přísežné paní. Tehdy zaklonila hlavu a poprvé po pěti letech se
svobodně, z plna hrdla zasmála. Po tváři jí přitom stékaly slzy.
Galaronne ji mohla zachránit, ale neudělala to. Dodržovala vlastní
zákony bez výjimky. Ignis obětovala, ale její čerstvě narozené dítě
odnesla. Ignis ten tichý vzkaz pochopila a přijala. Ucítila kolem sebe
proudit pátou, smrtelníkům zakázanou energii, viatár. Proudila do ní
všemi smysly, jako odměna za to, co udělala - a co hodlala udělat.
Dál už utíkala jen proto, aby dala Galaronne čas smýt všechny
stopy. Běžela zcela bezcílně. Neměla, kde se před Tereborem skrýt.
Svoboda, kterou po dlouhém věznění nabyla, byť jen na jeden jediný
den, ji naplnila divokou energií. Jakoby z ní veškerá únava a
vyčerpání ze strádání, úniku i porodu steklo a zanechalo ji zdravou a
silnou. Věděla, že jakmile pomine čas Dakshá, vyčerpání na ni opět
dolehne a možná ji i zabije. Dřív, než to udělá Terebor. Tím spíš si

674
vychutnávala možná poslední hodiny svobody. Utíkala zcela bez
rozmyslu, prostě tam, kam se jí otevřela volná cesta. Dýchala chladivý
vzduch, lehce probíhala zasněženým, třpytícím se lesem a nechala se
hladit neviditelnými energetickými proudy vanoucími
nejmagičtějším dnem v roce.
Dokud nenarazila na sarrei.

***

Když nyní stála proti Tereborovi a cítila jeho vztek, skrývající se

pod zlým úsměvem, pomyslela si, že zvolila dobře. Podala mu štíhlou
ruku a nechala se přitáhnout blíž. Cítila jeho horký, chvějící se dech.
Jeho stisk bolel. Vzhlédla k němu a poprvé za celou dobu, co mu
patřila, neuhnula pohledem. Dnes se konečně mohla přestat skrývat.
Nemohla se s ním vrátit a on ji nikdy nenechá uprchnout, takže
zbývalo jediné - poskytnout Galaronne co nejvíc času.
Terebor temně zavrčel a dračí jezdci, kteří stáli opodál, se přikrčili.
„Ignis,“ promluvil šepotavým, drsným hlasem, „nezakrývám, žes na
mě udělala dojem. Ještě nikdy nikdo z mého panství neutekl.
Překonalas všechny mé magické obrany, proklouzlas mezi mými
strážemi a dostala se daleko od mých hranic. Jistě chápeš, že za svou
neposlušnost musíš být potrestána.“
Ignis mlčela.
„Už své pochybení nikdy nezopakuješ, o to se postarám.“
Tereborův pohled sklouznul k jejím poškrábaným, zkrvaveným

675
nohám. Ignis jeho náznak stačil. V duchu se ušklíbla, navenek
nehnula brvou.
Terebor si všimnul, že pochopila, a odkryl ostré bílé zuby
v šeredném úsměvu. „Mohl bych to udělat tady na místě, má drahá,
ale nemůžu o takové představení připravit mé ostatní nevěsty a děti.
Všichni musí vidět důkaz toho, že já, Terebor Hromokrál,
neodpouštím!“ Jak se přestával ovládat, začal se znovu přeměňovat
v draka. Krk se mu prodloužil, ze zad vyrazily ostny a vyrostla blanitá
křídla. Terebor se zase zkoncentroval a stáhl se do lidské podoby. „Ale
nejdřív,“ ztišil hlas, „mi povíš, kde to je.“
Ignis na něj mlčky hleděla.
Terebor zkřivil tvář zlostí, roztřásl se a chytil Ignis pod krkem.
„Kde je to vejce?!!“
„Rozbila jsem ho,“ vyrazila ze sebe Ignis přiškrceně.
„Lžeš!!!“ zařval Terebor nepříčetně, mrštil s ní do sněhu a zafuněl.
„Snažíš se mě obelstít, ty malá špinavá bestie, ale já to vejce dostanu!
Ty sama mě k němu dovedeš! Nedokážeš si ani představit, čím vším
tě můžu přinutit, abys začala zpívat!“
Terebor ztišil hlas a sklonil se nad ní. „Ale řekněme, má milá, že se
můžeme domluvit na kompromisu. Jistě chápeš, že tě nemůžu
ponechat bez trestu. Ale mohu jej zmírnit. Místo obou nohou jen
jedna. Možná jen chodidlo… A když mi hned teď prozradíš, kde je
to vejce, dočkáš se znovu postu dračí královny.“
Terebor ji pomalu obcházel. „I přes svůj útěk, Ignis, jsi pro mne
velmi důležitá. Jsi vejconoška. A prokázalas skutečně jedinečné
schopnosti, když jsi překonala překážky, které dosud zastavily

676
každého vetřelce i uprchlíka, aniž bych já osobně musel pohnout
prstem. Uznej své pochybení, skloň se přede mnou a pros mě o milost.
Nejprve nyní a pak znovu před mými dětmi. Pověz, kde je mé vejce.
A uvidíme, kam až ve svém odpuštění mohu zajít.“
Ignis ležící ve sněhu upírala zrak do země. Zaváhala, pak se opatrně
zvedla na kolena a zůstala klečet s pokorně skloněnou hlavou. Sice to
neviděla, ale cítila, jak se Terebor mírně usmál. Ignis nezvedala oči a
čekala, až se Terebor zastaví těsně před ní. Čas Dakshá se chýlil ke
konci. Vnímala, jak staré zdroje duní, bzučí a vibrují. Za několik málo
okamžiků vyšlehnou v posledním, nejsilnějším záblesku a pak
pohasnou.
Ignis se v duchu soustředila na dlouho nepoužívaná slova. Cítila
kolem sebe vzdouvající se energie. Potřebovala Terebora zdržet ještě
alespoň minutu. Věděla, že jestli to dokáže, Dakshá nabude nejvíce
síly.
Uviděla před sebou Tereborovy boty z hadí kůže. „Čekám, Ignis.
Tvůj čas na rozmyšlenou uplynul.“
Ignis zdvihla oči. Velké, hluboké jako vesmír. „Prosím tě
o odpuštění, Terebore Hromokráli,“ zašeptala. Viděla, jak se Terebor
samolibě usmál, podal jí ruku, tentokrát galantně, a vytáhl ji k sobě.
„Dobře, má drahá. A teď…“
Vtom zahřmělo. Ignis vzkřikla a vší silou Terebora kopla přímo
do rozkroku.
Dračí kníže nevěřícně vytřeštil oči, bolestně zařval a zkroutil se
v nepoznané agonii. Jezdci netušili, co se stalo, jen viděli, jak se kníže
zhroutil na zem a chrčel, než mu ale stihli vyrazit na pomoc, srazila je

677
tlaková vlna na zem. Ignis zavlály vlasy v mocném poryvu větru, její
tělo se vzneslo a rozzářilo, šaty a vlasy se vznítily a v jediném záblesku
shořely. Na její kůži vzplanuly zlaté ornamenty a z holé hlavy
vytryskly husté vlnící se kadeře připomínající tekuté zlato.
„Promlouvám k duchu vzdušného čarozdroje, raithá!“ promluvila
podivným, rozdvojeným hlasem, který naplnil vzduch a otřásl jím.
„Volám ducha ohně, esthaiá! Prosím ducha země a skal, dyrthaiá!
Žádám ducha vodstev, questdneiá! A skláním se před duchem viatáru,
inniará!!“
Terebor se plazil sněhem stranou, třeštíc oči na svou bývalou
otrokyni. Z jejího těla se řinulo oslepující světlo. Magie ze všech
volných čarozdrojů v okolí odpovídala na Ignisino volání a hrozila
obrovskou explozí.
„Pryč!“ chrčel Terebor ke svým synům a pokoušel se na sebe vzít
dračí podobu. Bolest v rozkroku ho však dosud ochromovala.
„Proklínám jorrei, kteří se ke mně otočili zády!“ pokračovala tím
strašným hlasem Ignis. „Proklínám sarrei, kteří mi chtěli ublížit!
Proklínám tebe, Terebore, který jsi nepoznal dceru rodu
vznešenějšího, než je ten tvůj! Povolávám duchy pěti čarozdrojů, aby
mi vrátily ztracenou svobodu! Nechť má krev vrátí Aithru do rukou
těm, kterým po právu náleží!!!“
„Pryč!!“ zařval Terebor, jediným třesknutím se proměnil v draka,
nabral na záda strnulé válečníky a plachtil pryč. Vzápětí se všechny
nashromážděné energie smísily, uvolnily a explodovaly.
Sloup jasného světla vystřelil kolmo vzhůru a na okamžik na nebi
zahořely stříbrné i krvavé hvězdy. Všude okolo se objevily postavy

678
sarrei a jorrei. Pak se nebe otřáslo a za doprovodu ohlušujících ran
začaly hvězdy padat. Sarrei a jorrei křičeli hrůzou a prchali do všech
stran. Jorreiským rytířům vzplanula křída. Země mohutně zaúpěla a
s každou padnuvší hvězdou se otřásla. Sníh v několika málo
okamžicích roztál a naplnil vzduch horkou párou. Půda vzplanula, vítr
hučel a kvílel. Zdroje naříkaly vyčerpáním, ale vydaly ze sebe na
Ignisin rozkaz poslední záchvěvy.
Pak Dakshá pominulo.
Ticho, které nastalo, přerušovalo jen tiché praskání dohořívajících
kořenů ve vypáleném kráteru v místě, kde zemřela urozená Arianné
Ignis, dcera kněžny Galaronne, jedna z posledních dědiček
vymírajícího graiského kmene innirai.

679
 Knihy Kristiny Waagnerové

Zlatá Grai

Přísežní sourozenci Bastien a Isarell nastupují do bojové školy

Světelné říše. Oba si určují vysoké cíle – Bastien volí za mistra
nejschopnějšího, také však nejkrutějšího válečného prince, Isarell
šílenou královnu divoženek. Oba se stávají klíčovými loutkami
v rukou velmi nebezpečných intrikánů. Dokončit výcvik je tak může
stát víc, než jsou ochotni zaplatit. Ale z té cesty už nemůžou sejít –
i kdyby vedla přímo do pekla.
Strhující fantasy příběh, který vás polapí a nepustí, dokud jím
neprotančíte až na poslední stranu.

https://eknihyjedou.cz/zlata_grai

Dotek viatáru

Sarrei se vydávají na lov a jdou po elitních jorreiských rytířích.

Sittedral vyhlašuje misi s naprosto bizarním cílem. Nikdo příčetný by
ji dobrovolně nepřijal. Ale od čeho tu jsou divoženky se svou šílenou
královnou v čele, že? Isarell s Bastienem jsou opět ponořeni do
Ymiřiných spletitých intrik - vyváznou z nich i podruhé, nebo se
tentokrát utopí?

https://eknihyjedou.cz/dotek_viataru

680
 Otisky Chribdy

Isarell zůstává uvězněna v katakombách Chribdy, krvožrouti

rozhodují o jejím dalším osudu a staví ji před krutou volbu. Má se stát
jednou z nich, členkou elitního sarreiského komanda a nevěstou
Pátého karadhei, nebo sloužit Pánu Bašty jako mentálně ovládaný
bojový otrok. Podaří se jí sehrát největší roli svého života?

Třetí díl Zlaté Grai je temná smršť, která vás pozře a vyvrhne až
na poslední straně!

https://eknihyjedou.cz/otisky_chribdy

681
 ZÁHADNÝ DOPIS ZE STAROVĚKÉHO EGYPTA
Miroslav Slach

Letadlo Boeing 747 s ohromným řevem odstartovalo

z ruzyňského letiště a zvedlo příď do nebe směr Cairo, Egypt.
Expedice Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy
měla štěstí, že se jí podařilo získat letenky na čtyři pohodlná místa
v první třídě. Expedici vedl proslulý český egyptolog profesor doktor

682
Zbyněk Chába a jejími dalšími členy byli dva postarší učení docenti a
mladý odborný asistent doktor Dovalil. Úkol expedice byl vymezen
diplomaticky přívětivým a laskavým svolením egyptské vlády
pokračovat ve vykopávkách v Abukiru a v jeho okolí, odkrýt chrám
matky V. dynastie královny Chentkaves a pokračovat ve vykopávkách
chrámu boha Anúpeva.
Byly to úkoly nemalé, ale archeologicky nesmírně závažné.
Profesor Chába i odborný asistent doktor Dovalil se už nemohli
dočkat, až budou pokračovat v loňské, nesmírně zajímavé práci, až
zase stanou na březích Nilu, až vstoupí do nekonečné západní pouště.
Oba postarší docenti, kteří letěli do Egypta poprvé, se dvakrát na svou
práci netěšili. Spíš měli strach z vražedného afrického horka,
z egyptských kopáčů-dělníků (prý jsou to samí islámští
fundamentalisté, kteří nenávidí Evropany) a trápily je i pochyby, jestli
vůbec něco zajímavého odkryjí. Egypt je přece už dávno
archeologicky vyčerpaný a nezajímavý. Pracovaly tu před nimi
stovky anglických a amerických archeologů. Ti slízli všechnu
smetanu. Co asi zbude na ně?
Kdyby tak žili ve starověkém Egyptě před čtyřmi tisíci léty…

***

Nad břehy Nilu zapadalo slunce. Hladina posvátné řeky jiskřila

duhovými barvami, chvěla se hrou světel a stínů, nad krajem a
vzdálenou pouští se klenula stále temnější obloha. Dvě měkké písečné
cesty vroubily řeku po obou březích. Ta na pravém břehu byla

683
přeplněná dobytkem, který hnaly děti z každodenní pastvy.
Postavičky dětí se ztrácely mezi zvěří, ale když si takový malý človíček
vysedl vysoko na velblouda, bylo ho vidět ze všech stran. Mával a
pokyvoval na lidi, které potkával, usmíval se na pozdravy.
I Renuferet seděl na velbloudu a řídil ho pevnou rukou vpřed
k chrámu boha Anúpeva, strážce mrtvých, který se skrýval ve stínu
palem a odkud zazníval zpěv kněží. Renuferet byl mladým strážcem
chrámu a byl na to hrdý. Jeho velbloud se občas sám od sebe zastavil
a počkal, až některý z malých pasáčků zahnal zaběhnutou ovci nebo
krávu zpět ke stádu. Brzy už stáda přejdou a pak tu bude ticho a klid,
jako stvořený k dostaveníčku.
Ano, před několika dny se tu Renuferet setkal s nejkrásnější
dívkou, kterou kdy spatřil. Byla to Sukkarat, dcera správce
faraonových stád z nedaleké vesnice Abukiru. I dnes doufal, že ji zde
potká, jako v to doufal včera i předevčírem, ale dívka se neukázala.
A on večer co večer, když přešla stáda, bloudil na svém věrném
velbloudu po březích Nilu a vyhlížel dívku, která ho okouzlila. Mezi
stromy a vějíři palem se míhaly stíny ptáků, vždy druh s družkou, jen
on byl sám, bez milované dívky. A přitom zde bylo tak krásně!
Osamělost místa na březích Nilu se mu po předchozím hluku a
zmatku vracejících se stád a křiku pasáčků zdála jako stvořená
k dostaveníčku s líbeznou Sukkarat. Ale Sukkarat nepřišla. „Miluji tě,“
šeptal si mladý strážce chrámu, „miluji tě a musím si s tebou promluvit
o své lásce.“ Ale jak se s ní setkat? Ta myšlenka ho osvítila jako blesk.
Napíše své vyvolené. Poprosí ji o schůzku. Musí jí dát čas, aby se
mohla uvážlivě rozhodnout. Venkované, rolníci a pastýři jsou tak

684
pomalí v rozhodování. Všechno dělají v rytmu dní, v rytmu východů
a západů slunce, v rytmu polních prací, v rytmu záplav řeky Nilu.
A i když je Sukkarat dcerou faraonova správce, rodinný původ,
prostředí a tradice jí svazují ruce. To on, strážce ve službách kněží
Anúpevova chrámu, získal jinou životní průbojnost a energii. Rychle
se rozhodnout a pak jednat. To bylo jeho heslo.
Renuferet pobídl velblouda do rychlejšího kroku a za chvíli stanul
před vnější bránou chrámu boha Anúpeva. Předal velblouda
stájníkům a požádal chrámového sluhu, aby do jeho obydlí přinesl
psací potřeby. „Štětec, svitek papyru a misku barvy,“ přikazoval
stručně.
„Jak poroučíš, ó mocný Renuferete,“ uklonil se sluha a odběhl.
Psát obrázkovým písmem v hieroglyfech – svedu to? – přepadly
náhle pochybnosti strážce chrámu. Dosud to nikdy nedělal. Jen občas
si cvičil ruku ve škole chrámových strážců, sem tam nakreslil jeden
nebo dva hieroglyfy – a dost. Psát umějí jen učení písaři nebo
chrámoví kněží, když zapisují důležité události z období vlády našeho
nejmilostivějšího vladaře faraona Horního a Dolního Egypta Sahuré
do posvátných chrámových knih. Kdo jsem já, abych to také dokázal?
Psát obrázkovým písmem je nejvyšší umění. Není to snadné, ale snad
ještě těžší je hieroglyfy číst. Dokáže to moje milovaná Sukkarat? Je
přece dcerou správce faraonových stád, není jen obyčejnou
venkovankou. Když mi láska dodá odvahy napsat jí milostný dopis
v obrázkovém písmu, jí musí láska dodat odvahy dopis přečíst,
porozumět mu. Jestli mě ovšem miluje. A o tom se přesvědčím,
rozhodl se.

685
 Poklekl, rozvinul svitek papyrusu, zatížil jej dvěma kameny a
namočil štětec do psací barvy. Jak ji mám oslovit, zaváhal. Ano, takhle:
„Spanilá dívko!“
Renuferet nebyl dobrým malířem. Ani písařem. Jeho ruka byla
zvyklá držet spíš kopí nebo válečný kyj, než štětec. Ale snažil se, aby
namaloval spanilé děvče co nejvýstižněji.
„Od první chvíle, kdy jsem tě zahlédl, drahá –“
Renuferet nakreslil otevřené oko, které hledělo vášnivě a
zamilovaně. Je to těžké, ale snad se mu to podařilo.
„-moje myšlenky letí k tobě.“
Jak měl znázornit tyto básnické city? Nakreslil letícího ptáka.
Tomu určitě spanilá Sukkarat porozumí.
„Snažně tě prosím, slyš mne: za sedm měsíců –“
Nakreslil ucho a sem kulatých měsíců. Musím jí poskytnout čas na
rozhodování, říkal si.
„– tam, kde svatý Nil tvoří zátočinu –“
To bylo snadné, mladý strážce nakreslil řeku jako klikatou čáru.
„- přijď k chrámu Anúpevovu –“
Mládenec nakreslil štětcem obraz velkého boha Anúpeva.
„– abych ti složil k nohám své věčné zbožňování.“
A Renuferet nakreslil sám sebe, jak se hluboce klaní.
Když dokončil tuto krásnou, ale nesmírně těžkou práci, zavolal
chrámového sluhu a odevzdal mu dopis. „Zítra ráno odneseš tento
svitek spanilé Sukkarat, dceři správce faraonových stád Munhereba,
do vesnice Abukiru. A počkáš na odpověď.“
„Jak poroučíš, pane,“ uklonil se sluha.

686
 ***

Líbezná Sukkarat ležela na zahradě otcovského domu na

pohodlném lehátku pod datlovou palmou a odpočívala. Snila
o mladém strážci Anúpevova chrámu, kterého zahlédla před několika
dny na březích Nilu, a na první pohled se jí zalíbil. Snila a snila, a
zatím ji dvě otrokyně ovívaly palmovými ratolestmi a odháněly
dotěrný hmyz. Trápilo ji pomyšlení, proč se Renuferet neozývá, proč
ji nepřijde pozdravit nebo aspoň nenapíše. Ale sotva to stačila všechno
promyslet, přiběhla z domu jiná otrokyně a oznámila jí, že přišel
služebník z chrámu Anúpevova a že jí přináší dopis od strážce
Renufereta.
„Přiveď ho,“ nařídila krásná Egypťanka.
Sotva jí služebník s hlubokou úklonou podal svitek, netrpělivě ho
otevřela a začala číst. Namáhavě luštila jeden hieroglyf za druhým. Až
po delší chvíli pochopila smysl dopisu. Zněl:
„Ó, ty ošklivé stvoření! Když jsem jedl volské oko, zjistil jsem, jaká
jsi husa, nahluchlá a náměsíčná. Podobáš se hadovi. Modli se
k Anúpevovi, skloň se k mým nohám a vyčisti mi obuv!“
„Padouch! Ničema!“ zašeptala dívka. „To je mi čistý strážce
chrámu boha Anúpeva. Asi jako je i ten jeho bůh.“ Viděla kdysi
dřevěnou sochu boha, když ji otec – díky svému vysokému postavení
– směl zavést do samotné chrámové svatyně. Nikdy nezapomene na
ten hrůzostrašný pohled. Socha zpodobovala Anúpeva jako psa se
šakalí hlavou a dlouhýma ušima. I jeho oči se tak číhavě dívaly – jako

687
živé. Tělo měl natřené černou lesklou pryskyřicí, ležel na pozlaceném
podstavci a vypadal děsivě. A jednou bude vážit mé mrtvé srdce na
svých rovnoramenných vahách…
„Ne! Ne!“ vykřikla.
Otrokyně se polekaly a chrámový sluha se znovu uklonil. „Mám
počkat na odpověď, vznešená?“ řekl znepokojeně.
„Odpovím,“ přikývla důstojně. „Přineste mi psací potřeby,“
pokynula otrokyním. Pak vstala a odešla na terasu domu. Jaký pán,
takový sluha, pomyslela si nešťastně, jaký bůh, takový je i jeho strážce,
strážce jeho chrámu! Modli se k Anúpevovi, ochránci mumií. Však já
ti řeknu své mínění!
Vzala štětec-písátko a nakreslila na volné místo na Renuferetově
dopisu svou odpověď: „Jsem možná husa, ale rozhodně ne mumie. Ty
rohatý kopytníku, ucítíš ještě moji ruku na své tváři!“
Uzavřela svitek a podala dopis sluhovi.
Chrámový sluha s úklonou poklekl, pak vstal a spěchal k pánovi.

***

„Neseš?“ zeptal se strážce chrámu nedočkavě.

„Nesu, spanilá Sukkarat ti posílá svou odpověď,“ uklonil se
chrámový služebník.
Když odešel, rozbalil Renuferet svitek a s nevýslovnou radostí četl
hieroglyf za hieroglyfem:
„Ach, moje myšlenky k tobě spějí a letí ti vstříc. Ale nezdá se mi
vhodné přijít k Anúpevovu chrámu. Myslím, že u posvátného býka

688
Apise bude lepší příležitost na to, abych ti tam v klidu mohla podat
svou ruku.“
Píše s dívčí láskou, ale i s cudnou zdrženlivostí, pomyslil si
Renuferet. Přešťastný strážce chrámu políbil dopis od milované a
rozhodl se, že požádá velekněze chrámu o povolení, aby se mohl
oženit. K své žádosti připojí jako doklad i oba dopisy…

***

Od té doby uplynulo víc než čtyři tisíce let.

***

Při vykopávkách Abukiru a v jeho okolí, které prováděl se

svolením egyptské vlády Český egyptologický ústav Karlovy
univerzity, se podařilo proslulému českému egyptologovi profesoru
doktoru Zbyňkovi Chábovi a jeho spolupracovníkovi odbornému
asistentovi doktoru Dovalilovi odkrýt pyramidový chrám královny
Chentkaves, považované za matku V. dynastie, i chrám boha
Anúpeva – a to byl velký archeologický úspěch.
(Na tom úspěchu se bohužel nepodíleli oba postarší učení docenti.
To africké horko je zmohlo. Požádali Prahu o souhlas k předčasnému
návratu. Začíná zkouškové období, musíme naše studenty důkladně
vyzkoušet. Ten doktůrek Dovalil by jim dal nejradši státnice
zadarmo!)

689
 Mezi jinými nálezy profesor Chába i odborný asistent Dovalil
objevili i část chrámového archivu papyrusových svitků a mezi nimi
i Renuferetův (a Sukkaratin) papyrus, popsaný dost neumělými a
nevypsanými hieroglyfy a obrázky.
„To bude fuška,“ pomyslil si proslulý vědec a začal papyrus číst.
Totiž – číst…
Profesor Chába, který svým studentům a spolupracovníkům vždy
tvrdil, že hieroglyfy už neluštíme – to se dělo tak v dobách nálezu
Rosettské desky v roce1799 – ale čteme, věnoval Renuferetovu (a
Sukkaratinu) papyru pět let života. A doktor Dovalil, nyní už docent,
- mu nezištně pomáhal. Pět let luštil a srovnával obrázkové písmo
s jinými svitky – on, renomovaný egyptolog, tentokrát Renuferetovy
hieroglyfy nečetl, on je luštil! Jako v dobách geniálního
Champolliona.
Po pěti letech je oba vědci rozluštili.

***

Na mezinárodním vědeckém sympoziu egyptologů, které se

konalo na staroslavné univerzitě v anglickém Oxfordu za
předsednictva proslulého egyptologa sira Henryho Horace, přednesl
český egyptolog profesor doktor Zbyněk Chába, DrSc., před celým
vědeckým světem nádherné verše, které záhadný papyrus dosud
tajemně ukrýval. Učený docent doktor Dovalil mu pozorně a zbožně
naslouchal. Ty verše zněly:

690
 „Ó, Osirisi, který tu znaven kroužíš kolem lotosu,
sledován Ibisem, ptákem tobě zasvěceným,
nabízím ti zrnný klas
a sedm čerstvě natrhaných bobů,
abys mě chránil od hada závisti.
Ó, vznešený Anúpeve,
také tobě, který jsi sledován posvátným Apisem,
před kterým se skláním,
obětuji telátko tučné,
zabité vlastní rukou.“

Po chvíli užaslého ticha zazněl v sále mohutný potlesk.

Egyptologové z celého světa vstávali a aplaudovali skromnému
profesorovi z Prahy. Byl to světový úspěch české egyptologie…

691
 Knihy Miroslava Slacha

Kůň, panna a víno velké čistoty potřebují

„Kůň, panna a víno velké čistoty potřebují!“ Jen málokterý ze

spisovatelů si vybere pro soubor svých povídek tak přiléhavé přísloví,
jako je tato stará židovská moudrost.

PhDr. Miroslav Slach je autorem trvale moudrým, tvůrcem

hluboce vzdělaným, jak jen to mohla pražská Filozofická fakulta
poskytnout. Jak vzlétal orel jeho nadání, tak upouštěl i pírka – ty
drobné příběhy, které díky autorovi nezapadly a dnes přicházejí
i k nám. V této knize povídek uplatňuje šíři mistrovských znalostí od
staroegyptských dějin po starobylou krásu současného Tallinu, aby
stejně lehce putoval našimi dějinami i místy od Polabí mezi
Brandýskem a Staroboleslavskem až po vinorodé Mělnicko! Kolik
zamyšlení i bujnosti umí vyvolat nad sklenkou vína. To je kraj, kde
Miroslav Slach trávil většinu svého života a pracoval v nenápadném
městečku Všetaty pod vinorodým hřbetem Cecemín. Je příznačné, že
právě zde kdysi kněžna Ludmila učila svého vnímavého vnuka
Václava obdělávat první vinné keře přivezené z Velké Moravy, které
později založily slávu mělnického vína…

Knihu ozdobila svými ilustracemi zkušená a vyzrálá malířka paní

Jaroslava Bičovská. I ona má smysl pro zachycení dobového koloritu
a oné patřičné míry laskavého humoru, který odpovídá záměrům

692
print-biwrina-margin-0

spisovatele. Nebyla to práce lehká, vždyť musela zvládnout reálie od

dob faraonského Egypta přes karolínskou dobu v českých zemích, léta
českého obrození i současný Tallin.

https://eknihyjedou.cz/kun_panna_a_vino

Má bystrá a poslušná dcera

Úsměvné povídky o profesorech, studentech a žácích. A vůbec

o české škole z dob totality, pak také z období blýskání na lepší časy
za Gorbačovy perestrojky i z prosluněných dob po sametové revoluci
17. listopadu 1989. Pravda a lež, která se odehrávala před katedrou i za
katedrou na základních, středních i vysokých školách v národě Jana
Amose Komenského, aby se naplnilo staré latinské přísloví: „Koho
bohové nenávidí, učiní ho pedagogem.“

https://eknihyjedou.cz/ma_bystra_a_poslusna_dcera

693
 FARAONOVA KLETBA
Martin Koláček

Konečně doma! pomyslela si. Zavřela za sebou dveře bytu, pověsila

kabát na věšák a zhroutila se do křesla.
Ta pitomá pandemie pro ni znamenala jediné – nekonečné
přesčasy. Poslední týden byl doslova masakr. Čtvrtek a pátek
pracovala v kuse, jen s hodinou či dvěma, kdy si mohla trochu
oddechnout.
Zoufale potřebovala odpočinek. Byla ale pořád pekelně rozjetá.
Měla pocit, že její lebka doslova vibruje, jak uvnitř běží myšlenky.
Sáhla po ovladači televize. Jestli jí tohle nevymele mozkovnu, tak
už nic.

Televize vydala několik skřípavých a prskavých zvuků, které

nebyly z tohoto světa, a pak konečně naskočila.
„Všichni egyptologové, kteří se vykopávek zúčastnili,“ vykládal
moderátor dramatickým hlasem, „do několika dnů od nálezu zemřeli.“
Na obrazovce se objevil vnitřek pohřební komnaty v Údolí králů.
Ach jo, mě ta práce dostihne i v televizi!
„Místní se od té doby údolí vyhýbají, mluví o faraónově prokletí.
Říká se dokonce, že faraónovu mumii převážel z Ameriky do Evropy
Titanic, což byl důvod jeho potopení. Tyto informace však nebyly
nikdy doloženy. Dnes se sice k vraku každoročně vydávají desítky

694
potápěčů, ale mumifikovanou cestující už po těch letech těžko
rozeznají od cestujících řadových.“
Zakroutila hlavou. Neměla v lásce černý humor. Připadal jí
nevkusný.
„O několik let později se objevila nová stopa. Jistý Alexandr
Morwind, britský novinář, přišel s tvrzením, že klíčem k záhadě není
faraonovo tělo, ale soubor svitků, které byly údajně nalezeny spolu
s ostatky. Předpokládá se, že jde o něco jako faraonův deník.“
Deník? zasmála se. No to určitě. Hieroglyfy se fakt nepoužívaly
k záznamům, jak dobře jste se na ten který den vyspali.
„Objevitelé deník ukradli, pak se v nich ale hnulo svědomí a
rozhodli se svůj hřích odčinit. Smrt si pro ně však přišla právě ve chvíli,
kdy se chystali nález odeslat do britského muzea, aby mohl být jeho
obsah zpřístupněn veřejnosti.“
Tuhle kauzu si moc dobře pamatovala. Měli to prodat nějakému
bohatému ignorantovi. Někomu, kdo umí stěží číst abecedu, natož
hieroglyfy. Byli by dnes naživu a dál spokojeně šmelili s nakradeným
kulturním dědictvím.
„Morwindovi se dostalo slušné publicity. Jeho tvrzení, že dokonce
zmíněné pergamenové svitky vlastní, se nepodařilo ověřit. Slíbil sice,
že je přinese do redakce televizního vysílání, bohužel zemřel, než tak
mohl učinit.“
A co čekal? Knihu mrtvých přece nemůže jen tak předčítat v televizi!
„Naši investigativci se však rozhodli se záhadou se poprat.“
Zbystřila. To ne!

695
 „Prohledali rodinný archiv Morwindových a v jedné z krabic našli
fascinující nález. Soubor svitků papyru popsaných hieroglyfy.“
Zpoza stolu vytáhl zmiňovaný objekt.
„A nyní vítám docenta Šustra z Ústavu egyptologie, který nám
zkusí první stránky přečíst.“

Vypla televizi, unaveně se došourala ke dveřím, oblékla si svůj

černý kabát a vyrazila.
Takže dnešní šichta ještě nekončí, povzdechla si. Lidé jsou prostě
nepoučitelní!

696
 Výběr z knih Martina Koláčka

BAGR: Příběh mutanta

Sci-fi komedie BAGR se odehrává v post-apokalyptickém světě

plném mutantů, obřích masožravých rostlin, burzovních makléřů a
další lidožravé havěti.
Hlavním hrdinou je mladý mutant s poruchou nepříjmu potravy,
jehož právě čeká první den ve škole. Stojí před ním úkol doslova
nadlidský:
Nikoho nesežrat.

https://eknihyjedou.cz/bagr_pribeh_mutanta

Hliněná božstva

Milióny let už žijí Hlinění v područí Kamenů a jejich strašlivého

božstva, Kamenné královny. Ulicemi Kamenného města se plíží
nejmenší z nejmenších, Hliněný zlodějíček Lot, který vůbec netuší,
že se brzy stane ústřední postavou války svého lidu za svobodu. Oči
dávno zapomenutých Hliněných božstev jej už bedlivě sledují.

https://eknihyjedou.cz/hlinena_bozstva

Část knihy je zpracovaná i ve formě celobarevného komiksu:

https://eknihyjedou.cz/hlinena_bozstva_komiks

697
 Slavíček z Letné a ptačí lidé z Jupiteru

Historický román ze 14. století s prvky sci-fi. Mladý vědecký

talent z Olomouckého biskupství se vydává na mezinárodní disputaci,
aby zde získal podporu a peníze na výrobu stroje, který by jej vynesl
k nebeským sférám.
Podaří se Slavíčkovi z Letné přesvědčit vědce své doby, aby
sponzorovali jeho vynález? Uskuteční se jeho cesta? A pokud ano, co
najde mladý dobrodruh mezi sférami, kam prý doposud vystoupali
pouze andělé?
„Slavíček z Letné“ vychází z autorova studia středověké vědy,
společnosti a teologie. Všechny „sci-fi“ prvky knihy se pevně drží
pravidel středověké kosmologie a představ o světě, který tehdejší lidé
měli.

https://eknihyjedou.cz/slavicek_z_letne_a_ptaci_lide_z_jupiteru

698
 JAK OKOVAT PEGASA
Martina Vránová

Ješek Hacafrak – zástupce ředitele Odboru magické fauny. Vždy

když vidím tento nápis na dveřích své kanceláře, páteř se mi promění
v pravítko. Tlačí tak, že musím vypnout hruď a zvednout bradu. Po
několika generacích jsem dalším zástupcem slavného kouzelnického
rodu na Ministerstvu čar a kouzel. Zachránil jsem pověst slovanské
mytologie a vytřel tak zrak závistivým Keltům, Teutonům
i Mediteráncům, kteří nás považují za druhořadé.
Rázně jsem vzal za kliku a vešel. Namísto vůně kávy a sličné
sekretářky mě však přivítala smršť v podobě mokrého tetřeva, který
nezvládl přistání a porazil mne na zem.
„Strašně se omlouvám, mistře Hacafraku,“ do obličeje mi zavál
odporný dech nečištěných zubů malé trolky.
„Gudrun, kdy se už konečně naučíš přistávat na parapetu? Když
vevnitř lítáš v podobě tetřeva, naděláš vždycky strašný nepořádek!“
„Já vím. Já to uklidím,“ omlouvala se, zatímco mi oprašovala sako.
„Ale teď musíme spěchat. Pojďte!“ Táhla mne znovu ze dveří ven.
Zamířili jsme ke stájím pro mýtické koně, odkud se ozýval
příšerný randál. Někdo hulákal jak na lesy ve snaze zpívat koloratury
operní árie a do toho se další osoby hlasitě hádaly.
„Vy jste za to odpovědný!“ nadával kentaurovi Volch Všeslavěvič,
až mu bohatýrská helmice nadskakovala. „Proč jste ještě nezařídil, jak
Pegasa okovat bez toho pravidelného tyjátru!“

699
 „Protože vypadám napůl jako kůň, vás neopravňuje předpokládat,
že umím myslet jako kůň,“ bránil se správce stájí. „Hlavu mám
lidskou, ne koňskou!“
„A ještě vám pokaždé uletí! Kde ho mám teď hledat?“ zuřil můj šéf.
„To ho mám oškubat jako slepici?“ kentaur naštvaně hrabal
předním kopytem.
„Eh,“ bez dalších výčitek dupl Volch špičatou válenkou, proměnil
se v sokola a vzlétl k oblakům.
„Eh,“ odplivl si kentaur a odklusal pryč.
„Nebojte. Mistr Všeslavěvič ho najde. Zatím ho vždycky přivedl
zpět,“ uklidňovala mne Gudrun.
„Co se děje?“ nechápavě jsem se k ní sklonil. „Proč je tu všude to
bahno,“ zaúpěl jsem při pohledu na své nové kožené polobotky
zanořené do kalné louže. „Proč ten chlápek v zástěře zpívá? Na co má
ty kleště? A proč je celý ožehnutý?“
Gudrun zakroutila hlavou, až se jí zavlnily dlouhé pačesy: „Pane,
vím, že tu ještě nejste dlouho, ale měl byste se víc zajímat o dění ve
svém odboru. Tahle spoušť se opakuje pravidelně, pokaždé když je
nutné okovat Pegasa.“
„Aha, Pegas se nechce nechat okovat, tak uletí.“
„Kdyby jen to!“ mávla ušmudlanou ručičkou. „Pegas zneužívá
i jiných schopností než jen létání. To rozšlapané bahno tady všude je
nový pramen, který vyvěrá, když Pegas kopne do země. Navíc je to
pramen zasvěcený Múzám. Tenhle kovář jenom zpívá. Naposledy si
tu jeden hrál na Hamleta.“
„A kde vzal lebku?“

700
 „Pane, nevtipkujte! Pegas si pořád ještě schovává zásobu blesků,
které nosil Diovi. V kombinaci s vodou se nám tu jednou může stát
smrťák,“ zamračila se Gudrun.
„Já vám to všechno naúčtuju!“ uslyšeli jsme již nezpívajícího
kováře. „Mám s tím extra náklady. A budu si muset navýšit životní
pojištění,“ prohlížel si ohořelý rukáv košile.
„To budeme muset zavést školení BOZP i pro koně,“ nemohl jsem
odolat vtipu. „Promiň, Gudrun, jdeme to vyřešit. Požádáme Kirké
o pomoc.“ Zamířil jsem zpět do budovy ministerstva.
„Mistře Hacafraku, nebuďte zbrklý. Přece víte, že čarodějka Kirké
je feministická potvora. Nesnese nikoho z jiných odborů. S ženou by
se ještě domluvila, ale s mužem?“ A láteření nenechala, i když za
mnou cupitala a zakopávala si o pytel místo šatů. „Vy mě vůbec
neposloucháte! Přece jsem vám několikrát říkala, že musíte myslet...“
„Politicky! To dobře vím. A pracuju na tom,“ zaťukal jsem si
prstem na hlavu, ve které se mi právě zrodil geniální nápad.
Na Odboru péče o hrdiny nás přivítala dvoumetrová valkýra
s napěchovaným prsním pancířem. Když jsem jí oznámil, že jsem
přišel na přátelský čaj s její vedoucí, Kirké, jen se ušklíbla a pokynula
rukou ke křeslu. Neustále nedokážu pochopit, jak tahle sbírka silných
žen, kterým se za život dostávalo od mužů jen příkoří, dnes velmi
efektivně vede Odbor péče o hrdiny. Starají se právě o ty, kteří se
k ženám nechovali vždy úplně galantně. Snad si tím léčí mindráky,
když teď mají nad nimi navrch.
„Mistře Hacafaraku, dáte si Earl Grey, nebo Darjeeling?“ oslovila
mne krásná Řekyně a uvedla do své kanceláře.

701
 Gudrun poslušně zůstala v předpokoji, i když jsem jí viděl na
červeném nose, jak by na mě strašně ráda dohlídla. Mrkl jsem na ni,
ale to ji neuklidnilo.
„Odpusťte mi tu neohlášenou návštěvu, paní ředitelko,“ začal jsem
pomalu. „Vlastně jsem se přišel zeptat, jak dopadla ta speciální dodávka
z Plzně.“
„Výborně,“ Kirké zjevně roztála. „Využili jsme ji na menší oslavu.
Pánové si ji velmi užili. Musím přiznat, že v pivu se vám Čechům
nikdo nevyrovná!“
„To slyším rád,“ blahosklonně jsem pokýval hlavou.
„Aha, už vím,“ najednou Kirké znejistěla, poposedla na židli a
ztišila hlas. „Pan Bivoj si asi stěžoval na chování ostatních reků.“
Zvedl jsem jedno obočí. Neměl jsem páru, o čem mluví, ale nechal
ji v nejistotě.
„Pánové to tak nemyslí. Když se posilní, obzvlášť vaším skvělým
pivem, posílají ho...“
„...do háje?“
„Ne, přece na kance,“ podivila se čarodějka.
„Jistě, kam jinam by měl Bivoj jít,“ zlehčoval jsem svoji
nevědomost.
„Pan Bivoj to prostě s kanci umí. Není se za co stydět. Žádný mu
nikdy neunikne,“ s chválou se roztrhl pytel.
A na to jsem čekal: „Někteří lidé to se zvířaty umí lépe než ostatní.
Víte, trochu nás zlobí váš soukmenovec.“
„Soukmenovec?“ nechápavě zvedla obočí.
„Ano, bujný Pegas.“

702
 „Óóó, to je hřebec, co? Celý bílý. A jak se umí nést v oblacích!
I Zeus si ho oblíbil. Víte, že mu nosil blesky?“
„Ano, bohužel, právě v tom je tak trochu problém. Pegas bývá
svéhlavý a odmítá se nechat opečovávat jinýma než mýtickýma
rukama. Pokaždé skoro uškvaří kováře. Proto jsem přišel pro pomoc
k vám. Vy máte ve péči všechny hrdiny, i toho, který to s Pegasem
uměl. Mohla byste nám, jen na malou chvilku, půjčit Persea?“
„Persea?“ odsedla si. „Na co vám bude Pegasův porodník?“
„Jaký porodník? Perseus přece zkrotil Pegasa a pak na něm letěl
zabít Medúzu.“
„Aha,“ ironicky se ušklíbla, ale zachovala dekórum. „Vy
Hollywoodem vychovaná generace byste si měli lépe ověřovat
informace. Přece nezhltnete všechno, co vám kdo naservíruje pod
nos!“
„Ne, samozřejmě že ne.“ Odmlčel jsem se, ale pak jsem musel
přiznat barvu: „Mohla byste mi pomoci ty informace ověřit?“
„Perseus doletěl k Medúze na létajících střevících. Když jí setnul
hlavu, vyletěl z ní Pegas a jeho bratr Chrysaor. Byla totiž v té době
těhotná s Poseidonem. Pegasa zkrotil až Bellerofontés.“
„V tom případě bych stál o toho Bellerofonta,“ nervózně jsem si
poposedl.
„Jistě,“ zamysela se Kirké a prošla se po místnosti. V hlavě se jí rodil
plán, o kterém jsem předem věděl, že se mi nebude líbit.
„Jenže samotný Bellerofontés vám moc nepomůže. Je to
charismatický chlapík, ale na zkrocení Pegasa potřeboval kouzelnou
uzdu od Atény.“

703
 „Tu ať si samozřejmě vezme s sebou,“ vehementně jsem přitakával.
„Ehm, to není tak jednoduché. Jistě víte, že kouzelné předměty má
ve svém odboru skřet Alberich. Je to nevrlý pidižvík. Taky ho nemám
ráda,“ zamyšleně se prošla kolem okna. „Ale pro vás určitě nebude
problém ho přesvědčit. Tuším, že v jeho odboru máte přátele.“
Jako bych se díval do očí Medúzy. Zkameněl jsem při pomyšlení
na Gustava Lundvalla a jeho nejapné vtípky na můj účet. Šikanuje mě
už od střední školy, kdy mi při biologii kouzelnou formulí opětovně
oživoval žábu, kterou jsem pitval. To žalostné kvákání slýchávám ve
zlých snech doteď.
„Nějak jste zbledl, mistře Hacafraku,“ předstírala Kirké péči, sedla
si na stůl vedle mne a odhalila tak oblé koleno. „Nedivím se vám.
Nemáte ještě tolik zkušeností s politickým vyjednáváním, natož
s nerudným Alberichem,“ mazala mi med kolem huby. „Avšak
i Alberich má nějaký vroubek, kterého se dá využít. Nemáte na něj
něco?“
„Bohužel,“ klopil jsem stydlivě oči, ale ve skutečnosti hypnotizoval
její koleno.
„No,“ zamyslela se a ovinula si loknu kolem prstu, „v poslední době
si příliš často k nám posílá pro valkýry. Samozřejmě úředně, prý za
účelem reprezentace teutonské mytologie,“ mrkla na mne černě
olinkovaným okem. „Mohla bych, v rámci zachování přátelských
vztahů mezi našimi odbory, vyvinout mírný nátlak, aby vám uzdu
zapůjčil.“
Na tváři se mi objevil úsměv a zazářily mi oči: „To by od vás bylo
moc hezké.“

704
 „Ehm,“ odkašlala si, „řekla jsem v rámci zachování přátelských
vztahů...“
Moje radost byla předčasná. Tu narážku jsem hned pochopil.
„Vy na Odboru magické fauny máte spoustu materiálu, který se
nám hodí. Víte, staří rekové jsou poněkud předpojatí, co se týká
moderní medicíny. Občas je někde loupne a píchne, aspirinu však
nevěří. Jindy si myslí, že je opouští mužná síla. A na to je prý nejlepší
býčí krev.“
„Mám od bratrů Jihoslovanů zajistit další dodávku alkoholu?“
„Ne, to jsme si nerozuměli. Já myslela opravdovou býčí krev.“
„To mám vážně pustit žilou nějakému býkovi?“
„Ne jen tak nějakému. Apisovi. Ten má ten správný fertilní
náboj.“ Chytila mne pod ramenem, zvedla ze židle a nic nedbala na
protesty, že se napřed musím poradit se šéfem. „Tak jsme domluveni.
Výborně!“ zazářily jí dentální hygienistkou udržované bílé zuby a
s tímto úsměvem mne vyhodila z kanceláře.
Styděl jsem se, že mně zase nachytala. Byl jsem na sebe tak
naštvaný, že jsem pelášil po chodbách, aniž bych bral ohled na
chudáka Gudrun, která mi vůbec nestačila. V kanceláři jsem si dal
hlavu do dlaní a zpytoval svědomí. Nejraději bych se propadl všemi
branami pekelnými až do nejhlubšího inferna, kdyby existovalo. Až
po notné chvíli mě Gurdun svým naléháním přiměla, abych jí jednání
u Kirké vylíčil. Překvapivě na konci mého vyprávění začala radostně
tleskat.
„Gudrun, ty si ze mě utahuješ? Copak nevidíš, jak jsem to zpackal?
Ta potvora po nás zase něco chce,“ v rozčílení jsem máchal rukama.

705
 „Pane, vůbec jste to nezpackal,“ vesele poskakovala po místnosti.
„Jasně, že něco chce. Tady to přece jinak nechodí. Něco za něco. Já
na bráchu, brácha na mě. Vždyť to znáte. Já myslela, že jste ten
směnný obchod už konečně pochopil.“
„Ona mě úplně zahnala do kouta! Připadal jsem si jako lovná zvěř,“
dál jsem se litoval. „Kde mám sehnat krev býka Apise? Vždyť ho ani
nemáme v evidenci. Není náhodou z Egypta?“
„Je z Egypta,“ dál se usmívala a hnala se k telefonu. „Vy už si
nevzpomínáte, jak jsme onehdy darovali africké sekci ministerstva
bednu plnou bazilišků?“ Vytočila číslo a předávala mi sluchátko. „Je
na čase si na oplátku vyžádat službičku.“
Sehnat dalšího ochotného kováře dalo hodně námahy a přesvědčit
Volcha Všeslavěviče, aby celou akci nechal na mně, byl úkol téměř
nemožný, nebýt toho, že byl šéf na Pegasa obzvlášť rozhněvaný,
protože tentokrát za ním musel letět až někam na Kavkaz. Pořád si
masíroval přetažené ruce a nadával, že ho všude svrbí pera, i když má
lidskou podobu. Nakonec však povolil a šel si sehnat březové větve na
relaxační saunu. Chorobná posedlost neustálým zocelováním těla
těchhle ruských bohatýrů opravdu nezná mezí.
Když konečně nastal ten den, vydal jsem se s Gudrun do stájí.
Venku již byl připraven kovář i Pegas. Akorát to vypadalo trochu jako
při býčích zápasech. Stáli proti sobě a vzájemně se hypnotizovali.
Pegas hrabal kopytem, funěl, roztáhl křídla a vzepjal se na zadních.
Kovář se rozkročil jako zápasník sumo a zvedl výhružně obě paže nad
hlavu, v jedné kleště a v druhé podkovu. Kolem improvizované arény
kroužil správce stájí a kroutil nevěřícně hlavou.

706
 „To jsem zvědav, jak to uděláte,“ pronesl kentaur s despektem.
Nebyl daleko od toho, aby si ještě odplivnul.
„To se budete divit!“ vypnul jsem hruď.
Moc dlouho jsem se však nenaparoval. Vpovzdálí se blížila valkýra
a cosi urputnou silou táhla. Zlatou uzdu měla omotanou kolem velké
deky, zpod které vyčuhovaly nohy v řeckých sandálech.
„No tak, pane králi, ještě kousíček,“ chlácholila to nadělení pod
dekou. Když se přiblížila k nám, dala si ukazováček před ústa a
zašeptala: „Musíme být tiše. On nesnáší hluk. A taky lidskou
společnost...“ Když jsme jí odpověděli jen nechápavými pohledy,
rozvedla to: „Bellerofontés se prostě od jisté doby stydí.“
Dalších informací se nám však nedostalo, protože se jí dáreček
ukrytý pod dekou vysmekl a začal poklusávat kolem stájí. Když
konečně doběhl až k Pegasovi, pomalu se vyhrabal z pod deky.
Objevil se docela pohledný muž v tunice. Zadíval se na Pegasa a usmál
se. Ten pohodil hlavou a vypustil z nozder trochu páry. Vypadalo to
na setkání dvou starých přátel. Očichávali se, Bellerofontés hladil
Pegasa po plecích a ten mu opíral svou velkou hlavu o rameno. Řecký
král se podíval na zlatou uzdu v rukou a zamyslel se.
Už už jsem si tiše gratuloval k vítězství, když se ozval netrpělivý
kovář: „No tak bude něco? Nemám na to celý den!“
Bellerofontés při zvuku cizího hlasu zaujal obranné postavení a
neartikulovaně zařval jako neandrtálec na lovu. Zatočil uzdou nad
hlavou a vyrazil proti kováři. Ten se dal na útěk, ale král ho brzy
dostihl. Povalil ho a zalehl, i když se chudák kovář snažil mečovat
kleštěmi. Párkrát dokonce řeckého hrdinu udeřil do hlavy podkovou.

707
Nepomohlo to. Bellerofontés ho přemohl a svázal zlatou uzdou. Pak
opět začal nesnesitelně ječet, chytil se za hlavu a válel se ve špinavé
louži. Ta se objevila, protože Pegas mezitím taky zdivočel. Stavěl se
na zadní, a kam dopadla jeho přední kopyta, začal vyvěrat pramen
vody. Když i on byl až po břicho od bahna, vypustil ještě na vyjícího
Bellerofonta blesk a odletěl.
„Co to tady provádíte?“ ozval se lidský hlas ze směru, kde na
ohradě seděl sokol. Volch si mě přiletěl tajně prověřit. „Mně se zdálo
divné, že by Kirké nějakého kloudného hrdinu pustila ze svých rudě
nalakovaných spárů. To opravdu nevíte, že Bellerofontés je padlej na
hlavu?“
„Mistře Všeslavěviči, takto přece o mytologických hrdinech
smýšlet nemůžete,“ snažila se Gudrun situaci trochu uklidnit.
„Můžu,“ zaskřehotal sokol. „Vždyť je to obecně známý fakt. Když
se stal Bellerofontés králem, zpychnul natolik, že se vydal na Olymp
za bohy. Zeus ho svrhnul z hory a on spadl na hlavu.“
S Gurdun jsme jen tiše stáli, koukali do země a zpytovali svědomí.
„Kadete, vy mazejte studovat k Teiresiovi do knihovny. Gudrun,
ty vrať uzdu i toho pomatence zpátky do inventáře. A vy, “obrátil se
ke kentaurovi, „sežeňte kováři rybářské holínky. Nepoteče mu do bot
a bude dobře odizolovaný.“ Přikrčil se a odrazil do vzduchu: „Já se
snad ulítám!“

708
 Knihy Martiny Vránové

Hacafracká historie

Narodit se do věhlasné čarodějnické rodiny s genem rezistentním na

kouzlení je už samo o sobě pěkný průšvih. A co teprve když máte
zachránit reputaci celé slovanské mytologie! Smolaře Ješka Hacafraka
u jeho pracovního úkolu navíc neustále vyrušuje otravný pradědeček.
Do pohádky se zkrátka dá jít jedině s humorem.

https://eknihyjedou.cz/hacafracka_historie

Psohlavec

Izolované pouští a zahalené do oblaků páry, dvě sesterská města

spojuje jediná železniční tepna. Mocnější Parapole ovládá důležité
zdroje, chudší Autopoli sužují noční elektrické bouře, po kterých má
obyvatelstvo výpadky paměti.
Jedna noc strávená mimo dosah bouří však stačí, aby se Daniel
Psohlavec z paměť zničujícího koloběhu vymanil a vydal se na cestu
k objevení pravdy o minulosti obou měst.
Fascinující steampunkový román.

https://eknihyjedou.cz/psohlavec

709
 PAN PRAJZ A OPAVA
Oldřich Kapoun

Opava je krásné, bílé město. Sídlí v něm řada úřadů a institucí,

neboť je to město okresní. Má dvě hlavní náměstí – Dolní a Horní.
To Dolní je obklopeno krámky a v jeho spodní části je gotická
katedrála Nanebevzetí Panny Marie, do níž se v neděli občas na mši
chodil modlit pan Prajz.
Na Horním náměstí jsou domy s podloubím, pod nimi krámky a
také krejčovský salón, kde pracovala Maryčka – dcera pana Prajze.

710
Když měla volno, chodila s tatínkem na procházku do nedalekého
parku. Prošli Ostrožnou ulicí, což byl bulvár vedoucí z Horního
náměstí, až k parku. Byly tam obchůdky s nejrůznějším zbožím.
Vlevo na konci ulice bylo muzeum Petra Bezruče, které také občas
navštívili. Všude to vonělo vanilkou a skořicí, protože na Ostrožné
byly cukrářské pekárny.
V parku byl nevelký kopeček s altánem, kterému se říkalo Ptačí
vrch. Skutečně, ptáci se sem slétali ze širokého okolí a švitořili jako
o závod.
„Čim, čim, čim, něco vím. Čim, čim čim, nepovím,“ ozývali se
vrabci.
„Čiri, čiri, čiriky, pověz, nejsi veliký,“ odpovídaly sýkorky.
„Čim, čim, čim, odpovím.
Naše socha Opava,
co nám radost rozdává,
ta za bílého dne
jisto jistě obživne,“ zakončili vrabčáci.

Pan Prajz to dobře slyšel. Šel k soše řeky Opavy, aby se o tom
zázraku přesvědčil. Sedl si tam na lavičku a čekal. A opravdu. Úderem
poledne se začaly dít věci. Socha se nejprve usmála, potom pohnula
levou rukou, pak i tou pravou, dále pak jednou nohou, pak i druhou,
a nakonec sestoupila z piedestalu. Zázrak. Celá obživla. Pomalu,
pomaličku šla parkem až k Ostrožné. Kráčela opatrně bulvárem, lidé
kolem ní ustupovali a žasli nad tím zjevením. Prošla Horním
náměstím, pak Dolním, až přišla ke katedrále Nanebevzetí Panny

711
Marie. Otevřela si dveře a vešla dovnitř. Zpočátku tam bylo šero, ale
jakmile vešla, rozzářil se celý prostor vnitřním světlem. Pomalu usedla
do lavice a začala se modlit. Modlila se za všechny lidi, zvláště pak za
ty duševně nemocné, kteří byli ve zdejší psychiatrické léčebně.
Modlila se za jejich uzdravení.
Jaké bylo překvapení lékařů, když zjistili, že se jejich pacienti
uzdravují. V některých případech přímo zázračně. Z těžkých stavů
deprese se probouzeli do nového rána s úsměvem a optimismem. Ale
i lidé mimo nemocnici pookřáli. Modlitby Opavy se rozléhaly celým
městem a nemocní se uzdravovali. Byl to požehnaný, prosluněný den.
Pan Prajz si pobrukoval svoji oblíbenou písničku a byl šťasten.
Zašel za dcerkou do salonu, aby se jí zeptal, jestli něco nepotřebuje.
„Děkuji ti, tatíčku, všechno mám. Jestli chceš, můžeme jít na
procházku k řece. Už jsem dlouho neviděla labutě a racky.“
„Dobrá, už jsem tam také dlouho nebyl.“
A šli.
U řeky je uvítalo hejno racků chechtavých. „Už jdou, už jdou,
něco nesou, něco nesou,“ volali rackové. A opravdu. Pan Prajz měl
tašku plnou dobrot jak pro racky, tak pro labutě. Když došli k nábřeží,
otevřel tašku a začal je krmit. Rackové chytali dobrůtky za letu.
Labutě sbíraly krmení z hladiny. Přitom pluly, jako by tančily.
Bílý balet labutí narušila náhle černá. Vynořila se zpod opony
vrby, jako by se mělo odehrát nějaké divadlo. Vplula mezi bílé
kamarádky a ty jí udělaly místo, jako by to byla jejich královna.
Důstojně doplula až k panu Prajzovi a jeho dceři a povídá: „Děkujeme
vám za to krmení. Bez něho bychom strádaly hlady. Přichystaly jsme

712
vám odměnu, ale co to je, vám zatím neprozradím. Uvidíte sami, až
přijdete domů.“ Potom odplula ke svým kamarádkám.
Pan Prajz se nemohl dočkat, co je to za překvapení, a spěchal proto
domů. Když přišel ke svému domku, měl pocit, že se na něho někdo
stále dívá. Rozhlédl se, spatřil svého koně, který vykukoval z maštale
a pokyvoval hlavou.
„Jen se pojď podívat na ten div divoucí,“ řekl koník. Pan Prajz
vešel do maštale a údivem se mu podlomila kolena. Ve stáji stála
grošovaná klisna se zlatým postrojem.
„To jsou věci, co? Ještě před chvílí tu byla prázdná kóje a teď toto.
Není krásná?“
„To jsou mi čáry. To ta černá labuť. Je to odměna za záchranu od
hladu,“ řekl hospodář. Potom vešel do domu a jaké bylo jeho
překvapení – na bílém ubruse bylo vysázeno dvanáct dukátů, stejně
jako bylo labutí.
„Tomu říkám kouzla. Co všechno dokázala zařídit ta černá
královna? Musím se zítra zeptat Maryčky, jestli také našla na stole
dukáty,“ pomyslel si pan Prajz.
Dcera mu potvrdila, že na ni čekaly také zlaťáky. Byla to odměna
za dobré skutky a vřelé srdce, které oba měli.

713
 Knihy Oldřicha Kapouna

Příběhy pana Prajze

V knížce jsou pohádkové příběhy pana Prajze, zasazené do

regionu Moravskoslezského kraje, přesněji do Slezska, převážně do
Hlučínska a jeho přilehlého okolí. Příběhy jsou koncipované jako
krátké povídky s pohádkovým koncem. Pan Prajz, jeho dcera
Maryčka a syn Hanys prožívají nejrůznější dobrodružství. Všechno
vždy dobře dopadne.

https://eknihyjedou.cz/pribehy_pana_prajze

Dobrodružství pana Prajze

Dobrodružství pana Prajze jsou volným pokračováním knížky

Příběhy pana Prajze. Pan Prajz v nich prožívá pohádková
dobrodružství spolu se svým bratrem a přáteli.

https://eknihyjedou.cz/dobrodruzstvi_pana_prajze

714
 JIM A HLASY Z TEMNOT
Petr Hejna ml.

Ze zahrady slyšel dívčí zpěv, chvílemi se měnící v pláč. Jim vyšel

na terasu, vedoucí na rozlehlou, keři a náletovými rostlinami
porostlou polodivokou zahradu, na kterou navazoval starý les. Právě
odtamtud se ozýval ten hlas. Zapálil si cigaretu, popotáhl, vyfoukl
kouř a odvážil se vstoupit do temné zahrady. Byl zrovna nov, kdy
Luna nejen básníkům halí svoji tvář, a obloha byla celá zatažená - tma
byla doslova jak v pytli. Zapálil si další cigaretu, zrovna když docházel
k okraji lesa. Nasál dým a vtom zase slyšel ten hlas, jak zpívá píseň
v jakési jemu neznámé řeči a střídá to s tichým, ale přitom do morku
kostí pronikajícím pláčem. Jim předčasně uhasil cigaretu a vstoupil do
lesa. Rozhrnul houští okolo malé paseky, kterou vykácel, když si
vprostřed lesa stavěl srub a potřeboval statné kmeny na jeho stěny.
Jakmile rozhrnul křoviny, ustrnul.

Ve tmě zářily tajemným svitem zalité dlouhé plavé vlasy stojící

zpívající nahé dívky, u jejích nohou klečela další, rovněž zcela nahá,
která zase teskně naříkala. Jima napadlo, že ta první nejspíše zpívá
nějaký žalm pro někoho, po kom truchlí, a ta druhá stejně tak pro něj
pláče. Jako zmámený vylezl na paseku, ale jakmile ho dívky uviděly,
daly se na útěk. Jimovi se jejich nádherná těla postupně vzdalovala a
mizela. Jim rychle běžel za nimi. Zatímco ony se při svém úprku
málem vznášely, on zakopával o kořeny, větve mladých smrků ho

715
šlehaly po tváři a co chvíli se mu noha smekla po mokrém mechu.
Doběhl až na konec lesa a tu skrze koruny stromů probleskovaly
hvězdy. Náhle dívky zmizely, jen mezi pařezy a v korunách dozníval
jejich zpěv a nářek, mísící se s houkáním sýčka.

Jim usoudil, že asi předtím vypil moc Martini a že se mu to vše

jenom zdálo. Vrátil se domů, zapálil si další cigaretu, poslední
z krabičky. Obal hodil do ohně v krbu a přemýšlel, co bude kouřit.
Do města je to přes padesát mil, do nejbližší vesnice dvacet mil. A tady
bude ještě tři dny. V téhle situaci se neocitl poprvé, cigaret si bral
pokaždé řádnou zásobu, ale nějak mu občas nevystačily, a tak to
pravidelně řešil tím, že si nacpal do dýmky směs sušených divokých
lesních bylin. Recepturu na ně mu poradil dobrý přítel, znalý tajů
v nich ukrytých. Tentokrát ale byl zdolaný alkoholem, a tak se dýmky
ani nedotknul a aniž by myslel na podivné přízraky v lese, klidně si
lehl a za chvíli usnul.

Ráno se Jim probudil prudkou bolestí hlavy. Měl příšernou

kocovinu, bylo mu zle. Šel k baru a nalil si trochu whisky zředěné
sodou. Vypil tuplovanou skleničku na ex a pak si dal kafe na utišení
bolestí hlavy. Uvařil si silného turka, kafe černé jako dno nejhlubšího
močálu, a udělalo se mu po něm trochu lépe. Turek tomu kafi jen tak
říkal, na svých cestách po světě mnohokrát viděl, jak se správně,
málem obřadně, turecká káva v džezvě připravuje, ale popravdě mu
dvakrát nechutnala. Stačila mu taková ta kovbojská varianta - zalít
mletou kávu vařící vodou z kotlíku, zavěšeném v krbu, a to pěkně

716
nadvakrát - nejprve jen do poloviny, aby měla černou pěnu. Nacpal
si do dýmky svůj improvizovaný bylinný tabák a oharkem z ohně, do
něhož přihodil nové poleno, si vytouženou dávku náhražky nikotinu
zapálil. Pokojně labužnicky potahoval, vyfukuje kroužky a píchaje do
nich prstem na jejich nedlouhé pouti k nebesům. Vůně doutnajících
květů a listů se mísila s vůní pryskyřice a mechem vonících trámů
srubu. Podíval se na velké hodiny na stěně, které měl ještě po své
babičce. Ty ale stály, asi je zapomněl natáhnout, byly zastavené těsně
- řekl by pár mravenčích kroků, před půl jedenáctou a nehýbaly se.
Zrak mu sjel instinktivně na ruku, ale vtom si všiml, že hodinky na
ruce nemá. V tu chvíli si vzpomněl na noční setkání s éterickými
bytostmi v lese, asi opilcův přelud, a s dýmkou mezi zuby vyrazil
hledat hodinky do lesa. Přibližně si uvědomoval, kudy za tím
nevysvětlitelným bludem krátce předtím šel. Ani po marném hledání
celým lesíkem je přesto nenašel. Ještě se podíval po srubu, jestli je tam
někde nemá zapadlé, i když tam to několikrát prohlížel. Kde jsem je
mohl ztratit? řekl si. Dal si ještě pár drinků a zase krátce usnul, hlava
mu sjela na dubový stůl a z bezvládné ruky mu na hliněnou podlahu
spadla nedopitá sklenka. Ani se nerozbila, jen se převrátila a zbytek
whisky rychle pohltil suchý povrch zeminy, jako by snad lačně čekala
na tu trochu alkoholu, po které v okamžiku nezbylo stopy.

Náhle sebou Jim trhl. Hodiny za jeho zády odbily dvanáctou.

Když se ale otočil, hodiny stály stále na půl jedenácté. Nechápal, co se
to děje. Hned nato uslyšel, jak někde hlasitě tikají jeho náramkové
hodinky, na ruce je ale neměl. Než zjistil, odkud ten zvuk jde, tak

717
ševelivý tikot ustal. Z nervozity si nacpal další dýmku a nalil si gin,
včera dopitá láhev whisky se na něj výsměšně šklebila ústy otevřeného
hrdla a prázdnotou dna, ve kterém se jako v zrcadle odráželo jeho
zvídavé oko. Vypil jehličím vonící gin, vyklepal hlavu zdobně
vyřezávané dýmky, pohlédl k obloze a zjistil, že je noc, musel spát
opravdu dlouho. Šel se projít k lesu, svítě si doma vyrobenou loučí.
Měl samozřejmě i baterku, ale měl rád tu atmosféru času dávných
předků, kdy byli ve všem odkázáni sami na sebe. Náhle zase zaslechl
ten zpěv. Rozeznával ale pouze mnohem veseleji znějící zpěv, žádný
pláč a hlas bolesti. Došlo mu, že to nebyl přelud, blud, sen, zhmotnělá
touha a podobně, ale čistá a nepochopitelná pravda. Ukryl se za roští
kolem paseky, kde ty dívky posledně zastihl, a mezi řídkými větvemi
zřetelně uviděl zpívající nahou dívku s plnými prsy a dlouhými
rozpuštěnými vlasy. Druhá seděla u studánky a v ruce měla Jimovy
hodinky. Když je Jim viděl, vyskočil z houští a běžel za dívkou ke
studánce. Ta je upustila do vody a spolu s družkou se opět daly na
útěk. Jim se za nimi rozběhl, ale zase mu zmizely, a to na stejném
místě, jako tu noc předtím. V běhu za nimi mu i z ruky vypadla
planoucí louče, naštěstí to bylo při přeskakování potůčku, do kterého
spadla, a Jim tak neměl na triku lesní požár, ze žhářství by se pak těžko
vyvlékal, i když by nebylo úmyslné. Byl z toho neklidný, celý
rozrušený se vrátil ke studánce a pokoušel se vylovit svoje hodinky.
Nahmatal je pod hladinou, uchopil je, ale nedařilo se mu je vytáhnout.
Vtom ucítil, že je drží jakási ruka a nechce je pustit. Nakonec jí je
vyrval, nasadil si je na ruku a rychle se vrátil do srubu.

718
 Byly tři hodiny ráno, když si namíchal Martini, přemýšleje o tom,
co se to událo v posledních dvou nocích. Zbývala mu už jenom jedna
noc do návratu do města. Jestli uvidí přízraky i v tu dobu, nebude
vědět, co se s ním děje. Blázní, vymyly mu bílé myši mozek, není
nějaká ta bylina, co kouří, halucinogenní, nebo v lesíku straší? Zbytek
noci probděl koukáním do ohně. Chtěl si číst, ale nedokázal se
soustředit. Stále musel myslet na ty dvě nahé dívky. I když byly
překrásné, nemyslel na ně, aby se vzrušoval jejich půvabem a nahotou,
ale snažil se přijít na kloub záhadě, jejíž byl svědkem, ba přímo
účastníkem. Pak vstal z křesla, natáhl velké hodiny a nastavil na nich
správný čas.

Od rána se nemohl dočkat večera, možná poslední možnosti vidět

ty dívky. I když se snažil vypravit se do lesa s předstihem, usnul
v pozdním odpoledni na terase. Vzbudilo ho až odbití dvanácté. Škubl
sebou a podíval se na oblohu. Byla jako vymetená a bylo na ní možno
vidět uzounký dorůstající stříbřitý srpeček Měsíce. Špicoval uši, ale
nic neslyšel, ani zpěv, ani nářek. Nedokázal si to vysvětlit, asi během
těch dvou nocí skutečně blouznil. Ale všechno vypadalo tak reálně.
Probděl celou noc, ale nic se nastalo. Viděl zrovna v srdci souhvězdí
Štíra vycházet žlutavého Antarese, když autem odjížděl za prací do
L.A.

Nikomu se se svým zážitkem nesvěřil, ani svému dobrému příteli,

psychiatrovi Lewisovi. Do srubu se vrátil až při dalším novu. A zase
to přišlo. Přijížděl za noci, auto - byl to růžový Cadillac Fleetwood 60

719
Special z roku 1955, jezdil s ním prý sám král rock n´ rollu Elvis -
nechal ho na konci lesní cesty a vyrazil ke srubu. I když byla tma jako
v pytli, ten bourák jako by v té bezměsíčné noci slabounce zářil,
žádný jas planoucího polena, ale jako poslední náznak ohně
v dohasínajícím oharku. Otevřel s vrznutím rezavějících pantů těžké
dveře, odhodil batoh a zapálil oheň v krbu. Chystal si zátop vždy před
odjezdem, stačilo škrtnout o botu námořnickou zápalkou, měl jich po
dědovi spoustu, a v tu ránu místnost zalil příjemný jas a teplo. Nalil si
sklenku brandy a než dal smočit první lok jazyku, dychtivému po
dobrém moku jako statný wapiti po samici v říji, nejprve labužnicky
nasával její vůni, krouže jí po dně široké sklenky. Zapálil si jednu
pallmallku a pohlédl na zeď, které vévodila mohutná trofej, hlava
paroháče, kterého jednou skolil jeho přítel, lovec. Jim sám zvířata
nezabíjel, leda tak ryby, když na ně občas vyrazil. Překvapením
málem ztratil dech. Za oknem se mihotalo slabé světlo a v něm se ze
tmy vynořovaly a zase v ní ztrácely dvě neurčité tváře hořce plačících
dívek. Nebyly vůbec, ani náznakem, tak veselé jako minule. Jakmile
si Jima všimly, ihned zmizely v lese. Popadl baterku a vyrazil kvapem
za nimi, ale štěstí mu nepřálo. Zakopl o kořen a padl hlavou na kámen.
Ztratil vědomí.
Probudil ho déšť. Vstal a zjistil že mezi vlasy má zaschlou krev.
Nárazem přišel o paměť, nevěděl, kdo je, co tu dělá a co se mu stalo,
vybavoval si pouze momenty, kdy viděl ty půvabné přízraky.

Navrátil se do srubu, cestu hledal, jako by tam šel poprvé.

Bezradně hladil paroží dávno mrtvého jelena na stěně, když si všiml

720
cedulky pod jeho vypreparovanou hlavou. Stálo tam: Úlovek přítele
Lewise. Marně přemýšlel, co spolu mají společného. Horečnatě, spíš
jako zloděj, toužící rychle vybrat, co je mu k užitku, a předmětu
doličného se rychle zbavit, prohrabával svoji peněženku, plnou více
navštívenek než peněz. Našel to, ten Lewis je doktor, psychiatr, byla
tam i jeho adresa. Navíc tu peněženku asi někomu sám ukradl, na
řidičáku bylo jméno úplně cizího chlápka. Sebral ze stolu klíče od auta
a šel hledat, kde ho nechal - jestli nějaké kdy měl, nebo čí asi a kde je.
Ty klíčky sem s jistotou nepřinesl orel, medvěd, nebo bobr.

Na kraji paseky mu spadla brada. Stál tam nádherný veterán

v perfektním stavu a ty klíčky k němu seděly jako skunkovi smrad.
Setřel z Cadillacu spadané listí a výkaly netopýrů, nastoupil do něj a
vyrazil do Los Angeles. Zamířil rovnou na Boulevard Street, kde
psychiatr asi bydlel. Ještě že našel na palubce navigaci, to město i ulice
mu byly cizí. Adresa Boulevard Street mu naběhla naštěstí v navigaci
sama jako první. Zazvonil u dveří, zakrátko mu přišel otevřít
neznámý postarší chlápek s prošedivělými, tak trochu na první pohled
plesnivými vousy.
„Dobrý den,“ osmělil se Jim, „nevím…, vy jste pan Lewis?“
„Co se to s tebou děje, Jime? Zase jsi chlastal, co? Pojď dovnitř.
Ježíši, ty krvácíš z hlavy,“ řekl mu ten cizí muž, když vstoupili do haly.
„Takže jste pan Lewis?“
„Jsem tvůj starej kámoš, to mne sakra nepoznáváš?“
„Ne.“
„Sedni si, uklidni se a povídej, co tě sem dneska vede.“

721
 Jim nechápal, jak s ním ten člověk mluví, jako by se léta znali, ale
vlídnost jeho hlasu ho přesvědčila, aby pověděl, že viděl dvě mladé
nahé dívky běhat po lese, zpívat a plakat, a že se mu je nikdy
nepodařilo dostihnout a že neví, kdo je, ani si nevzpomíná na své
jméno.
Lewis mu ošetřil ránu a dal mu napít ginu s tonikem, jako obvykle,
když Jim přitáhl sdělovat mu své problémy a pokoušet se díky jeho
praxi, pochopení a pod jeho vedením hledat cestu jim uniknout.
„Kamaráde! Jmenuješ se Jim Leer, vzpomeň si, starý brachu!“
„Dvě dívky, nahé, krásné, neurčité tváře, rozpuštěné vlasy…“
Lewis neváhal ani chvíli a zavezl Jima na psychiatrickou kliniku,
kde krom provozování soukromé praxe doma pro vybrané přátele již
léta pracoval. Tohle už nebylo na pokec mezi kamarády. Vzal si ho
jako ošetřující lékař. Nikdo, ani on, nevěřil povídačkám o tom, co Jim
zažil…

Ty dvě dívky však spatřil Jim ještě jednou, a to, když už směl na
procházky po areálu nemocnice. Přelezl zeď pietního ústavního
hřbitova, místa dávného posledního odpočinku bláznů bez rodiny a
přátel. Ten sousedil s novým, veřejnosti přístupným hřbitovem.
Zaujal ho jeden, mechem porostlý náhrobek, na kterém plápolala
dohořívající svíčka. To nebylo obvyklé, tyhle mrtvé pacienty nikdo
nenavštěvoval, ani ve zdmi obehnaném ústavu nemohl, i kdyby
náhodou chtěl. Byl to hřbitov připomínající chmurné časy, kdy se na
klinice léčilo elektrošoky, studenou vodou, modlitbami, vymítáním
posedlosti a ďábla, izolací na samotce, v kurtech nebo v kleci. Něco

722
print-biwrina-margin-0

ho nutkalo podívat se, co se ukrývá pod kobercem mechu na

náhrobním kamenu. Opatrně, s pietou k neznámému pochovanému,
odloupl velký kus mechu z levé strany a spatřil tam reliéf dlouhovlasé
nahé dívky, jak vzpíná ruce a zpívá. To samé udělal na druhé straně,
kde z plochy náhrobku vystupovala dívka sedící v truchlivé poloze.
Prsty se dotýkal jejich kamenných prsů, chladných jak smrt. Tu ucítil,
jak ten kámen se jeho doteky zahřívá a hřbitovem zní píseň, kterou
tehdy zaslechl v lese. To snad není možné, řekl si a počal odstraňovat
mech i v místech, kde bylo vytesáno dávno nepoužívaným písmem
nebožtíkovo jméno. Kdo to mohl být, že se setkal také s těmi
dívkami? Pod nehty se mu zarýval suchý mech, když se mu písmenko
po písmenku objevoval nápis J i m … L..e..e..r. Jak přečetl zděšeně
své, z kamene jako Fénix z popela povstavší, jméno, svíce dohořela.

Když skončila doba vycházek a Jim se nevracel, vydali se zřízenci

ho hledat. Našli ho, jak objímá velký kříž uprostřed hřbitova, v tváři
napůl štěstí, napůl hrůzu. Skončil ve společném hrobě, jako mnoho
navěky pomatených před ním. I když se tam dávno neukládaly
ostatky mrtvých, doktor Lewis vymohl, aby jeho přítel mohl navěky
odpočívat v blízkosti dívek, které se mu staly osudem.

Takže, kdo se chce setkat s Jimem, musí tajně přelézt plot ústavu a
vyhledat společný hrob. Pozná ho snadno podle reliéfů dvou nahých
dívek. A kdo potřebuje vyhledat doktora Lewise, vnímavého chlápka
s vlídnou tváří, najde ho buď na klinice, jejímž se stal vedoucím, nebo
v soukromé praxi na Boulevard Street. Ani není třeba uvádět číslo

723
popisné, dům poznáte podle jeho růžového Cadillacu Fleetwood 60
Special z roku 1955, jezdil s ním prý sám král rockn´ rollu Elvis, nebo
ho najdete v hloubi lesů ve srubu, jak potahuje z dýmky, popíjí
brandy a hladí paroží jelena, kterého kdysi skolil při návštěvě přítele,
který mu odkázal před smrtí veškerý majetek, stejně jako většina jeho
prominentních soukromých pacientů.

724
 Knihy Petra Hejny ml.

Listy dávné kroniky

Fantasy román blízký Tolkienovu světu i poetice orientálních

příběhů Tisíce a jedné noci. Hrdiny jsou skřeti v dobách, kdy ještě
nebyli symbolem zla. Barvité líčení dobrodružného putování za
životadárným pramenem, plné nebezpečí, zvláštních tvorů, dobra
i zla. Nechybí smrt, kouzla, setkávání s cizími kmeny, legendy a
příběhy z různých krajů říše i dálných.
Autor získal několik literárních cen, jeho fantasy povídku vysílal
Český rozhlas.

https://eknihyjedou.cz/listy_davne_kroniky
https://eknihyjedou.cz/listy_davne_kroniky_2

Slíbil jsem, že zůstanu

Pohled do duše hipíka, za mříže blázince, mezi zdi dětského

domova i do světa muzikantů. Neuvěřitelné, leč reálné příhody,
mysteriózní vstupy ze záhrobí i věrohodné fikce. Potkáte zde
celebrity i hrdiny všedního dne, nepokořené odpůrce i přisluhovače
normalizačnímu režimu.

https://eknihyjedou.cz/slibil_jsem_ze_zustanu
https://eknihyjedou.cz/slibil_jsem_ze_zustanu_2

725
 POSLEDNÍ VÍTĚZSTVÍ
Zdeňka Husáková

Ještě dřív, než se ozvala ta strašlivá rána, věděl gladiátor Crescens,

že je všechno špatně. Podlaha hostince mu vibrovala pod nohama. Už
několik dní se chvěla jako vyděšené hříbě, ale nezdálo se, že se toho
místní nějak zvlášť obávají. V Pompejích byla malá zemětřesení
celkem běžným jevem, jenom on si ještě nedokázal zvyknout.
Už celou věčnost pozoroval svého kolegu, slavného gladiátora
Celada. V hlučné taverně se snažil upoutat jeho pozornost. Marně.
V zoufalství si div nerval černé kudrny. Sluncem opálená pleť mu
s každou další hodinou nucené nečinnosti rudla víc a víc.
Zato Crescensův nedostižný idol Celadus byl ve svém živlu.
Obřadně třásl kalíškem s kostkami, aby vzápětí s fanatickým leskem
v očích vypustil malé krychličky z jejich těsného vězení. Vesele se
rozkutálely po desce stolu.
„Zase psí hod!“ uchechtl se jeden z hráčů, tlusťoch s lesklou pleší.
„U Jupitera, šampióne, ty máš ale dneska smůlu!“
Všichni kolem stolu se škodolibě rozesmáli. Zmlkli až ve chvíli,
kdy je Celadus zpražil vražedným pohledem. S bojovníkem jeho
formátu si nikdo rozumný začínat nechtěl. Zpráva o tom, že ho jen
před pár hodinami porazil v aréně obyčejný zelenáč, se k nim ještě
nedonesla. To byl taky důvod, proč se bývalý šampión rozhodl zapít
trpkost ponížení ve své oblíbené hospodě.

726
 Crescens, jeho věrný stín, musel samozřejmě s ním. Jenže teď už
byl jako na trní. „M-mají p-pravdu. D-dneska t-ti t-to v-vůbec n-
nejde. V-vrátíme s-se d-do k-kasáren d-dřív, n-než p-prohraješ v-
všechno, c-co m-máš.“
„Dej pokoj, sejčku! Nikam nejdu! Každou chvíli už se na mě
Štěstěna musí usmát a peníze se mi vrátěj zpátky! Decie, zlatíčko, sedni
si mi na klín. Třeba mi přineseš štěstí.“
Dlouhonohá číšnice se nenechala přemlouvat. Nebyla to žádná
kráska, ale měla v sobě jiskru, která přitahovala muže jako kocoury
miska smetany. Vyzývavým krokem přitančila k šampiónovi a těsně
se k němu přivinula. Nijak to nepomohlo.
Celadus dál prohrával a Crescens měl dojem, že už brzo zešílí.
Dávno se měli vrátit do gladiátorských kasáren. Přinejmenším alespoň
on. Na rozdíl od Celada nebyl svobodným bojovníkem, upsaným
majiteli gladiátorů pětiletou smlouvou. Ačkoli měl Crescens za přítele
samotného šampióna Pompejí, zůstával pouhým otrokem, a takoví za
porušení kázně tvrdě platí.
Zvenku se ozvala hromová rána. Málem mu protrhla bubínky.
S bolestí zkřiveným obličejem si zacpal uši. Budova se otřásla jako
mokrý pes. V taverně se rozhostilo překvapené ticho. Opilci přestali
hulákat. Poloslepý stařík v koutě umlčel svoji lyru. Zato v celém městě
se zuřivě rozštěkali psi.
Crescensovi z toho zvuku přeběhl po zádech mráz. Bezděky se
začal modlit k Jahvemu zpola zapomenutou mateřštinou. Než se
kdokoli stačil zvednout a vyjít ven, ozvalo se jim nad hlavami hlasité
bubnování do střechy.

727
 Do hospody vpadl mladý liliput. Tmavé vlasy měl poprášené
popelem a oči velké strachem. Výraz se mu změnil v okamžiku, kdy
zahlédl Celada s Decií na klíně.
„Co na mě ten skrček tak čumí?!“ zavrčel znechuceně šampión.
Byl opilý a nevrlý z jedné prohry za druhou.
Dlouhonohá dívka se na něm svůdně zavrtěla a špitla mu do ucha:
„Nevšímej si ho. To je jenom Mica. Žijeme spolu.“
Nesčetněkrát podvedený milenec trpěl mlčky, ale o to víc. Nikdy
své žirafce s ostrým jazykem její zálety nevytknul. Možná proto, že
sám ještě pořád nedokázal uvěřit, proč si zrovna jeho vybrala
nejsvůdnější žena v Pompejích. Teď k ní pospíchal na krátkých
nožkách. Snažil se nevnímat šampiónovy drzé ruce, rejdící děvčeti
pod šaty. „Decie, musíme pryč! Z nebe prší kamení! Několik baráků
už se zřítilo!“
Crescens se konečně pohnul. Vyběhl ze dveří. Venku se mu
naskytl děsivý pohled. Vesuv, hora tyčící se nad městem jako
dobrotivý strážce, přišla o svůj vrcholek. Jako kdyby ho nějaký
zlomyslný obr popadl, urval a zahodil. Z kráteru stoupal k modrému
nebi obrovský mrak ve tvaru stromu. Na Pompeje z něj padaly popel
a drobné kamení. Podivné kamínky plavaly na hladině blízké kašny,
jako kdyby byly duté.
Crescens jeden opatrně vylovil z vody. Byla to lehoučká, pórovitá
pemza. S očima navrch hlavy se vrátil do hostince. „V-venku j-je k-
konec s-světa!“
To už se začali zvedat i hospodští povaleči. Nejistým krokem se
potáceli k východu.

728
 „Kam jdete?!“ osopil se na ně Celadus. „Ještě jsme neskončili!
Hrajeme dál!“
„Buď rád, že je konec,“ houkl na něj jeden z kumpánů. „Voškubali
bysme tě jako husu.“
„Právě proto musíme pokračovat!“ trval šampión na svém.
„Každou chvíli se Štěstěna přikloní na moji stranu. Cejtím to
v kostech, zase vyhraju všechno zpátky!“
„M-měj r-rozum, k-kamaráde,“ snažil se ho přesvědčit strachy se
třesoucí Crescens. „V-vrátíme s-se d-do k-kasáren, n-než n-nás z-
začnou h-hledat!“
„Já nejsem žádnej tvůj kamarád, ty koktavej srabe!“ vyštěkl
Celadus. Roztrpčený z další prohry se ohnal pěstí.
Crescens se svalil na zem s bolestí tepajícím okem. Nečekal to,
proto se nebránil.
Šampión si ho nevšímal. Svému věrnému psovi už nevěnoval
jediný pohled. S veškerou výhrůžností, jaké byl schopen, zavrčel na
odcházející hráče: „Kecněte si zpátky! Hrajeme dál!“
Dva ze tří se bázlivě připlížili ke stolu. S pobledlými obličeji se
zapojili do hry.
Crescens se pomalu zvedl ze země. Byl otřesený. Ne kvůli té ráně;
takových schytal v aréně i během výcviku spoustu, ale proto, že ji
dostal od svého idola. Od muže, ke kterému tolik let vzhlížel málem
jako k bohu.
Vtom hostinec zasténal jako trpící člověk. Byl to starý dům se
spoustou trhlin ve zdech, ještě z doby velkého zemětřesení před
sedmnácti lety, proto se začal bortit dřív než ostatní budovy v ulici.

729
 Hosté se o překot hrnuli ven. Strkali do sebe. Zakopávali jeden
o druhého. Číšnice Decie popadla za ruku svého maličkého milence
a lokty si prorážela cestu ke dveřím.
Zhrzený Crescens vyběhl na ulici mezi prvními. Opuchlé oko mu
slzelo. Vzápětí se hospoda „U oškubané husy“ za strašného rachotu
zřítila.
Celadus zůstal uvnitř. Smrt ho zastihla v sedě u stolu i s jeho
milovanými kostkami. Zrovna se mu podařilo vrhnout Venušin hod
– vítěznou kombinaci. Umřel s širokým úsměvem na rtech a
s myšlenkou, že se na něj Štěstěna konečně usmála.

***

Crescens se probudil s úpornou bolestí hlavy. Na jedno oko

neviděl. Jako poslední si pamatoval padající trám nade dveřmi. Když
jimi probíhal, hrana těžkého břevna ho zasáhla těsně za pravé ucho.
Jenom mu o kůži škrtla, a přece ho to málem stálo život. S vypětím sil
ještě zvládl odklopýtat pár kroků stranou, než se ponořil do černé
prázdnoty.
Netušil, jak dlouho byl v bezvědomí, ale svět kolem něj se
dramaticky změnil. Popel a kamení v silné vrstvě pokrývaly střechy
i ulice. Mezi vcelku neškodnou, drobnou pemzou, se stále častěji
objevovaly mnohem větší úlomky horniny. Prorážely střechy a
zabíjely prchající Pompejany.
Strach o život přiměl Crescense ignorovat motání hlavy
i nevolnost. Vydrápal se na nohy. Zmateně vzhlédl k nepřirozeně

730
temné obloze. Z mraku nad Vesuvem vystřelovaly k černému nebi
ohnivé jazyky jako zlatorudí hadi. Teď už se kudrnatý gladiátor
modlil nahlas. Stejně ho přes hřmot vycházející z hory, ani přes
zoufalý křik vyděšených lidí, nebylo slyšet. Úpěnlivě prosil Boha
svých předků o pomoc.
Střechy, přetížené vrstvou kamenů, hrozivě skřípaly. Sténaly jako
bití otroci. Pompejané, kteří odmítali opustit své domovy, chvatně
rozsvěcovali lampy, aby alespoň na chvíli zahnali temnotu. Mnohým
se to nevyplatilo. Kvůli silnému zemětřesení zachvacovaly budovy
ničivé požáry. Světlo z nich pomohlo Crescencovi nahmatat tác, který
duchapřítomně popadl při útěku z hospody. Teď si ho podložil
zmuchlaným pláštěm a držel ho nad hlavou jako ochranu před
vražedným deštěm.
Přes vrstvu snášejícího se popela spatřil před sebou dva schoulené
lidi. Okamžitě je poznal. Číšnice Decie měla dlouhé nohy uvězněné
pod trámy zborcené taverny. Už se ani nepokoušela vyprostit. Ležela
na zádech a naříkala bolestí.
Liliput Mica klečel vedle ní, věrný až do poslední chvíle. Svíral její
ruku v dětsky malých dlaních. Tiskl uslzenou tvář k jejímu dosud
plochému břichu. Políbil ten kousek odhalené kůže, jako kdyby se
v něm skrývalo něco moc cenného. Trpící dívka se rozplakala.
Crescens se na ně nedokázal jen tak dívat. Nebyl zdaleka tak tvrdý,
jak by si přál. „U-uhni!“ křikl na liliputa, aby přehlušil hlomoz Vesuvu.
„P-pomůžu j-jí.“
Bez vyzvání se chopil vrchního trámu. Napjal všechny síly, ale
masivním kusem dřeva sotva pohnul.

731
 „Přestaň s tím, ty blázne!“ zaječela Decie. „Bolí to!“
„Je to marný,“ vzdychl napůl v pláči Mica. „Už se nám pokoušeli
pomoct, ale k ničemu to nevedlo.“
„Nech nás bejt!“ zavrčela místo díků prostořeká číšnice. „Chceme
zůstat sami, ještě aspoň chvíli. Teda pokud sis to
nerozmyslel,“ pohlédla s úzkostí na Micu.
„Nic mě od vás nedostane!“ pronesl liliput jako přísahu. „Zůstanu
s tebou a s naším maličkým až do konce! Copak o mně pořád ještě
pochybuješ?“
Crescensovi zatrnulo. Decie byla těhotná? Zatím to na ní nebylo
vidět. V taverně střídala mužské častěji, než se on převlékal. To ho
přivedlo k otázce, čí to mrně asi je. Mica byl očividně přesvědčený,
že tátou je on. Nechtěl mu kazit radost. Ne v tuhle chvíli.
Pořád ještě váhal. Zdráhal se ty dva nešťastníky opustit, ačkoli
nikdy neměl lascivní číšnici rád. Také ona mu jasně dávala najevo své
pohrdání. Vedle úžasného Celada pro ni nejspíš byl málo chlap, a
určitě za to mohlo i jeho koktání. Zadrhával od chvíle, kdy se jako
desetiletý stal nechtěným svědkem masakru v rodném Jeruzalémě.
Tehdy také odevšad slyšel křik umírajících a ulicemi tekly potoky
krve.
Jenže teď byly všechny křivdy zapomenuty. Zůstávala jenom
obyčejná lidskost, a tu v sobě Crescens k svému překvapení znovu
objevil. Jako kdyby z něj se smrtí jeho sebestředného, namyšleného
idola spadlo zakletí. Najednou byl zase sám sebou, ať už to znamenalo
cokoli.

732
 „Tak už padej!“ houkla na něj skoro dobromyslně Decie. „Ty se
ještě můžeš zachránit.“
Poslechl ji. Co jiného mohl dělat? Zpitomělý strachy se potácel
ulicí. Pohybovat se vrstvou popela a kamení bylo jako brodit se
hlubokým sněhem. Až na to, že tenhle sníh nestudil, ale nepříjemně
hřál. Crescens byl na námahu zvyklý, jenže teď sotva popadal dech.
Popel mu vnikal do nosu i do úst. Marně si před ním zakrýval obličej
horním lemem tuniky. Štípal ho dokonce i v očích. Stejně by radši
neviděl.
Lidé kolem něj připomínali zástupy duchů. Šedý popílek, snášející
se z mračna nad Vesuvem, je pokryl od hlav až k patám. Burácení
probuzené sopky rvalo uši. Crescens stál v aréně mnohokrát tváří
v tvář smrti, jenže teď ho strach zbavoval zdravého rozumu. Věděl
jediné – musí se dostat z Pompejí. Za každou cenu! Přirozeně zamířil
na opačnou stranu od Vesuvu, k bráně vedoucí směrem k vzdálenému
městu Nucerie.
S úsilím se prodíral přeplněnými ulicemi. Většina obyvatel
v panice prchala. Plně naložené povozy beznadějně ucpaly silnice.
Vyvýšené chodníky přetékaly lidmi. Muži křičeli své prosby
k bohům, ženy naříkaly a tiskly k sobě plačící děti. Koně zapřažení
v povozech se plašili. V panice kolem sebe tloukli kopyty. Obecní
otroci, připoutaní k sobě navzájem, za sebou vlekli těla svých mrtvých
druhů, které nejspíš zabilo padající kamení.
Crescens se odvrátil. Kdyby si ho jeho pán před čtyřmi lety
nevybral do gladiátorského výcviku, mohl skončit jako oni. Jenže byla
to skutečně výhra, nebo jenom oddálení nevyhnutelného?

733
 Přes hřmot Vesuvu zaslechl zoufalý štěkot. V otevřených dveřích
pekařského krámku šílel přivázaný pes. Jeho majitelé ho tam nejspíš
záměrně nechali, aby hlídal opuštěný dům. Bezmocně se zmítal na
krátkém řetězu.
Crescens zaváhal. Vrhl na velké, černobílé psisko nejistý pohled.
Chtěl pokračovat dál. Měl přece naspěch a každá promarněná chvíle
mohla mít cenu jeho života. Pes začal výt. Gladiátor se nerozhodně
zastavil. Nadával si do pitomců, když se obloukem vracel
k vyděšenému zvířeti. Tasil dýku skrytou za opaskem. Natáhl se po
obojku. Pes zavrčel.
„C-chci t-ti p-pomoct, p-pitomče!“ oplatil mu zavrčení Crescens.
Sám nevěděl, proč se snaží to hloupé zvíře zachránit. Snad proto, že
jako malý jednoho zablešeného hafana vlastnil a hrával si s ním
v úzkých uličkách Jeruzaléma. Vzpomínky na jejich přátelství patřily
mezi ty nejkrásnější. Nebo možná kvůli tomu, že zvířata mu na rozdíl
od lidí nikdy neublížila.
Černobílý pes se naštěstí uklidnil. Při přeřezávání příliš utaženého
obojku stál jako vytesaný do kamene. Ovšem sotva byl volný,
proměnil se v bláznivé štěně. Radostí bez sebe obíhal překvapeného
gladiátora a pokoušel se mu olíznout nos.
„D-dej p-pokoj!“ odháněl ho Crescens. Marně. Nakonec to vzdal
a vyrazil k bráně. Pes šel samozřejmě s ním. Ocas měl strachy stažený
mezi nohama a srst na krku zježenou, ale svého zachránce se držel
jako klíště.
V Crescensovi mezitím narůstal nepříjemný pocit, že se ztratil. Už
dávno měl minout obě pompejská divadla i kasárna gladiátorů. V řevu

734
běsnící sopky a ve tmě, spoře prosvětlované požáry, ztrácel smysl pro
orientaci. Rád by se někoho zeptal na správnou cestu, ale všichni byli
jako hluší. Obtížení svými majetky i nejbližšími příbuznými se
zoufale, a většinou i marně, pokoušeli prodrat beznadějně
přeplněnými ulicemi. Do cesty se jim pletli náboženští blouznivci a
šílenci, vykřikující zprávy o konci světa a o spravedlivé odplatě.
Crescens zakopl o ležící tělo. S heknutím se přes něj svalil. Honem
se zase vydrápal na nohy, než ho ostatní pošlapou. Před ním ležela
žena. Pod štíhlým tělem se jí zaklínila truhlička s otevřeným víkem.
Vysypaly se z ní prsteny s drahým kamením a zlaté náramky.
Gladiátor natáhl k pokladu ruku. Nemohl si pomoct. Pro někoho
jako on to bylo celé jmění. Vtom žena otevřela oči. Zalapala po dechu
jako utopenec vytažený na břeh. Popadla překvapeného Crescense za
zápěstí. Pes se divoce rozštěkal. Dorážel na ni, ale nekousl.
„Pomoz mi!“ zachrčela. V hluku kolem ji bylo sotva slyšet. „Dostaň
mě odsud a dám ti všechno, co−“ Její poslední slova uťal kámen, který
s vražednou rychlostí spadl z nebe. Ani nestačila vykřiknout.
Zkrvavená hlava jí bezvládně klesla na rameno.
Crescens se nepotřeboval ujišťovat, jestli je mrtvá. Nebylo o tom
pochyb. Vyprostil zápěstí z jejích, teď už bezvládných, prstů.
Zaraženě nad ní stál a nad hlavou si držel tác podložený pláštěm, aby
neskončil jako ona. Pes se mu s kňučením přitiskl k boku. V šílenství
kolem byli oni dva jediní nehybní, a přitom živí.
Gladiátorův pohled padl na truhličku. Rozhlédl se kolem. Nikdo
si ho nevšímal. Všichni měli dost svých starostí. Váhal jenom okamžik.
Římané mu vyvraždili rodinu a jeho samotného zotročili. Měl právo

735
ukořistit alespoň střípek z jejich bohatství. Ještě jedno obezřetné
rozhlédnutí, vysypal si šperky za tuniku a bez ohlédnutí pospíchal
pryč.
„J-jsem b-boháč!“ opakoval si do rytmu kroků. Ale okradl jsem
ženu, oponoval jeho vnitřní hlas. Jsem zloděj! Může být polehčující
okolností to, že byla mrtvá? Nebyl si tím jistý.
Náhle se před ním v rudém přítmí vztyčila hrozivá silueta
pompejského amfiteátru. Opravdu zabloudil. Tam neměl a hlavně
nechtěl být! Sevřelo se mu hrdlo. Tolikrát bojoval v aréně o život. Dav
nad jeho hlavou po každém vítězství skandoval: „Crescens! Crescens!“
Otřásl se. Nenáviděl jméno, kterým ho nazývali Římané. Matka
mu říkávala Davide, ale to bylo dávno. Ještě předtím, než se stal
pouhým mluvícím nástrojem v područí krutých pánů. Kdykoliv
vstupoval do písku arény, nikdy si nemohl být jistý, jestli z ní odejde
po svých, nebo ho odtáhnou jako zohavenou mrtvolu. Tolikrát hrál
z donucení vabank se smrtí. Neodvažoval se doufat, že by se
z koloběhu bolesti a ponížení někdy dokázal vymanit. K útěku neměl
odvahu. Jenže teď… peklo, ve které se změnily Pompeje, mu dalo
šanci získat svobodu.
Vzdorně vzhlédl k amfiteátru. Pozvedl k němu zaťatou pěst. „J-
jsem v-vítěz!“ zakřičel do rámusu kolem. „U-už t-ti n-nepatřím! N-
nepatřím n-nikomu!“
S pocitem zadostiučinění se otočil k mlčenlivému kolosu zády.
Spolu s ostatními spěchal k městské bráně. „J-jsem b-bohatý!“ šeptal
si pořád dokola. Ochranitelsky tiskl paži k šperkům, ukrytým pod
tunikou. Nesměl o ně přijít. Zaplatí mu cestu domů. Do místa,

736
kterému Římané říkali provincie Judea. Možná se mu tam podaří najít
někoho z rodiny, kdo přežil vojenský útok na Jeruzalém. Třeba se
shledá s matkou…
Za zády se mu ozval mnohohlasý řev, který přehlušil i burácení
Vesuvu. Ze všech stran se na něj mačkala těla. Jenom díky vrčícímu a
chňapajícímu psovi měl dost místa na dýchání. Lidé vzadu se v panice
hrnuli vpřed. Tlačili se na ty, kteří uvízli před úzkou bránou.
Navzájem po sobě šlapali. Šplhali po padlých tělech. Z posledních sil
plivali nadávky. Vyli bolestí i hrůzou.
Teď to uviděl i David. Ulicí se k nim valil obrovský, hnědošedý
had. Sloup horkého popela, který až dosud stoupal z Vesuvu vysoko
k nebi, se zhroutil na Pompeje. Hnal se městem jako čtvrtý jezdec
Apokalypsy. Kolem něj se šířil nesnesitelný žár. Předcházel ho mrak
jedovatých plynů.
To už David věděl, že nepřežije. Zapomněl na šperky. Byly příliš
studené. Nemohly mu přinést útěchu. Přitiskl se k strachy kňučícímu
psovi. Zvíře mohlo dávno utéct, přesto ho neopustilo. Tisklo se ke
svému zachránci. Olizovalo mu ruce. Crescens ho objal kolem krku.
Zabořil tvář do jeho krátké srsti.
„J-jsme s-svobodní,“ zašeptal. „D-dokázali j-jsme t-to.“
Nos i ústa mu zaplnila směs odporných pachů, z nichž nejhorší byl
cítit zkaženými vejci. Smrt si ho našla rychle. Umřel spolu s ostatními
v jediném okamžiku.
Měl svým způsobem štěstí. Pyroklastická vlna, která se vzápětí
převalila přes město, s sebou nesla mnohem horší způsob umírání. Ti
z obyvatel, kteří zůstali bezpečně ukrytí pod střechami nezborcených

737
budov, se dusili žhavým popelem. Stromy i okrasné keře vzplály,
hořely i oděvy na zuhelnatělých tělech.
V následujících hodinách se ulicemi prohnalo ještě několik
podobně ničivých vln. To už ve městě nezůstal nikdo živý. Nad
Pompejemi, pohřbenými pod mnohametrovou vrstvou pemzy a
popela, se rozhostilo strašidelné ticho. Bude trvat dlouhých sedmnáct
století, než na ně díky lopatám kopáčů znovu zasvítí slunce.

738
 Knihy Zdeňky Husákové

Gladiátor a Štěně: Útěk z Pompejí

Antické Pompeje. Právě se odpočítávají poslední hodiny jejich

existence a nikdo z obyvatel o tom nemá tušení. Arn a Marcus patří
mezi ně. Ti dva nemohou být rozdílnější. Jeden je válečný zajatec,
přinucený bojovat jako gladiátor, druhý se narodil v přepychu. Jejich
první setkání je pohromou. Nezdá se, že by mezi nimi mohlo
vzplanout cokoli jiného než nenávist. Nebo snad ano? Dokáží spolu
čelit děsivé přírodní katastrofě? Pomůže jim láska přežít, nebo zemřou
jako dva nepřátelé?

https://eknihyjedou.cz/gladiator_a_stene

Gladiátor a Štěně 2: Meče a okovy

Krvavé hry v Koloseu, trhy s otroky, orgie v palácích mocných.

Řím roku 79 n. l. je městem neřestí a smrtelných nebezpečí. To na
vlastní kůži poznává i mladičký Marcus a jeho milovaný gladiátor
Arn. Sice se jim podařilo přežít zkázu Pompejí, ale nyní musí čelit
novým hrozbám. Každý zvlášť se zaplétají do podivných intrik, jejichž
společným jmenovatelem je císař Titus. Rozdělení osudem, padají až
na samé dno společnosti.
Co všechno budou ochotní obětovat jeden pro druhého, aby se
opět setkali? Nebude už pro ně na záchranu příliš pozdě?

https://eknihyjedou.cz/gladiator_a_stene_2

739
 APOLLÓN A DAFNÉ
aneb Přímý zásah
Helena Slachová

Toho dne si vítr tiše pohrával v korunách stromů. Občas zabloudil

nad hladinu nedaleké řeky, rozčeřil ji a zvlnil a zase se vrátil do korun
stromů. Oblaka klidně a líně plula po obloze a vítr je musel popostrčit,
aby jen tak neležela a trochu se hýbala. Sluneční paprsky je tu a tam
protnuly tak, že světlo pronikalo až na samou zem. Občas nějaký
světelný sloup paprsků oslepil kolemjdoucí, že si museli rukou zastínit
své oči, aby viděli líp na cestu.
Krásný mladý bůh Erós, syn bohyně lásky Afrodity a boha války
Area, vytáhl ze svého toulce šíp se zlatým hrotem a vložil jej do zlatého
luku, který netrpělivě držel v rukou, a napjal tětivu. Sluneční paprsek
náhle osvítil zlatý hrot jeho šípu – zlatý hrot, který lásku probouzí.
Z té nebeské výšky, těsně zpod oblak, zamířil mladý bůh na
pohybující se terč na zemi.
Tím terčem na zemi nebyl nikdo jiný než krásný, mladý muž.
Tělo měl štíhlé, svalnaté až hubené, sportem, lukostřelbou a bojem
vytrénované. Jeho paže byly štíhlé, zvyklé často napínat tětivu a střílet
z luku, držet štít i meč. Byl zlatavě opálený, vlasy měl světlé, vlnité.
Jeho tvář měla ostře řezané rysy. V jeho opáleném obličeji zpod
hustého obočí svítily pronikavě zelené oči. Při úsměvu odhaloval
svoje krásné, rovné, bílé zuby. Muž. Zdravý, krásný, mladý, sošný
muž. Vypadal… jak mladý bůh… Apollón!

740
 Zatím Erós vypálil. Přesně. Neminul svůj cíl. A pak se to stalo…
Zčistajasna Apollón spatřil dívku, krásnou dívku. Nikdy předtím
nikoho takového, tak půvabného, nespatřil. Byla mladá, nedávno snad
ještě dítě. Měla plachý pohled laních, oříškově hnědých očí. Obličej
jí rámovaly husté, vlnité, světle kaštanové vlasy. Pramen vlnitých
dlouhých vlasů jí vítr občas foukl do něžného obličeje. Ona si ho pak
jemným pohybem rychle upravovala. Byla milá. Byla něžná. Byla
krásná. Byla mladá. Byla štíhlá. A líbila se mu. Toužil po ní. Toužil se
jí dotknout. Kdo je to? Běželo mu hlavou. Musím ji poznat. Musím za
ní...
Pak znovu Erós napjal tětivu svého zlatého luku a vložil do něj
tentokrát šíp s olověným hrotem. Hrotem pro lásku neopětovanou a
nešťastnou. Přímý zásah. Dívka se nadechla a vydechla. Sotva toho
muže spatřila, toužila mu uprchnout. Toužila být co nejdál. Co nejdál
od něj. Pryč, pryč, pryč. Jen co nejrychleji od něj pryč. Ani nevěděla,
jestli se ho bála. Možná i bála. Ano, měla strach – teď ho cítila stále
intenzivněji. Co dělá ten muž? To snad ne. Ale ano, jde sem, jde za
mnou. A zrychluje. Sleduje každý můj pohyb. Běhá mi z toho mráz
po zádech. Bože, pomoz, tatínku pomoc. Já nechci. Nechci ho. Proč
se mu líbím zrovna já? Musím přidat do kroku. Pod mýma nohama
praskají opadané větvičky. Krok co krok duní lesní oceán. Vítr se
proplétá mezi větvemi dřevěných žen a mužů. Ale ne! Přibližuje se a
stejně dřív nebo později mě dohoní. Je rychlý a já…. já mu nestačím
utéct…

***

741
Apollón. Už jen kousek, jen natáhnout ruku a …dotkno-!

***

Pak se Dafné podívala za sebe a spatřila jeho přibližující se

ruku. Tatínku… Bože… Zapřísahám Tě. Pomoz mi. Pomoc!
Dafné se podívala ještě jednou nahoru k nebesům a do
zelených korun stromů. Tam, kde si hrál vítr. Pak sklouzla pohledem
níž a viděla, jak se paprsky slunce prořezávají mezi kmeny a bloudí
mezi lesními porosty.
Ach… stromy… Klidně si stojí, ani se nehnou. A jejich listí
krásně ševelí ve větru. Lístky se třepotají a chvějí pod nárazy větru.
A i nárazy větru koruny stromů nakonec utlumí. A je klid. Kéž bych
i já pocítila takový klid. Ano. Kéž bych i já byla… tím stromem…
Náhle ucítila, jak ji vítr pohladil po tváři. Její ruce i nohy začaly
po vysilujícím úprku dřevěnět. Její vlasy zachytil vítr a sotva jí vítr
zahvízdal kolem uší, vlasy se jí začaly proměňovat v listí, v korunu
stromu. Slyšela už jen, jak si vítr tiše pohrává s jejími vlasy v koruně
jejího stromu. Bylo ticho. Ona byla…, ona se stala tím stromem.
Vavřínovým stromem.
Dotkl se jejích vlasů, vlastně ne, ne vlasů, jen třepotajících se
vavřínových lístků v koruně jejího stromu. Byl tak blízko, tak blízko,
aby se jí dotkl, aby zvítězil. To přece Apollón uměl. Vítězit. Vždyť
skoro vyhrál… Skoro. Nikdy na ni nezapomene. Bude ji pořád
milovat. Navždy. Stále stejně vroucně a bez jakékoli možnosti útěku.

742
Bude ho to provázet tak dlouho, dokud budou hvězdy svítit na noční
obloze.
A všichni vítězové si budou zdobit své hlavy korunou -
věnečkem z vavřínových lístků, ze stromu Apollóna a Dafné.
Ten okamžik trval celý světelný rok. A vítr, vítr si zase tiše
pohrával v korunách stromů…

Kniha obsahující povídky Heleny Slachové

Má bystrá a poslušná dcera

Úsměvné povídky o profesorech, studentech a žácích. A vůbec

o české škole z dob totality, pak také z období blýskání na lepší časy
za Gorbačovy perestrojky i z prosluněných dob po sametové revoluci
17. listopadu 1989. Pravda a lež, která se odehrávala před katedrou i za
katedrou na základních, středních i vysokých školách v národě Jana
Amose Komenského, aby se naplnilo staré latinské přísloví: „Koho
bohové nenávidí, učiní ho pedagogem.“

https://eknihyjedou.cz/ma_bystra_a_poslusna_dcera

743
 SRDCE
Valerie Theriel

Nadriel seděl na kamenné zídce nadoblačného sídla co nejblíže

bariéry, za kterou nikdo z armidonů nemohl. Už několikrát od ní
dostal bolestivou ránu, po níž mu zůstala jizva. Raději byl opatrný,
přesto se však stále urputně snažil v hloubce pod sebou zahlédnout
pozemské tvory při jejich každodenních činnostech.
Kdykoli zrovna nesloužil Pánu nebes, nesmírně se nudil. Možnosti
zábavy zde byly značně omezené. V podstatě pouze nebeská
knihovna. Sice rozsáhlá, ale on už obsah jejích regálů znal nazpaměť.
Přečetl každý svazek a obvykle jej shledal hrozně nudným. Včetně
všemi obdivované Svaté knihy.
Ostatní tituly se od ní svým obsahem příliš nelišily. Samé
chvalozpěvy na Nejvyššího a jeho moc, příkazy, zákazy a nařízení.
Nic podnětného pro jeho mladou a zvídavou duši. Se svými pocity se
navíc neměl komu svěřit. Ostatní armidoni byli jako loutky. Poslušní
a poddajní od hlavy až ke koncům svých bělostných křídel.
Nadriel si mnohokrát říkal, k čemu je vlastně mají. Nesměli na
zem a ani v nadoblačném sídle je příliš nevyužili. Povinnosti jej
svazovaly způsobem, až se mu často zdálo, že vlastně žádná křídla
nemá. Jako by mu je uřízli. Míval i sen s takovým obsahem, ze kterého
se s křikem a celý propocený budil.
Povzdechl si, když byl povolán do služby v knihovně. Mechanicky
sbíral ze stolů v čtenářské části knihy a vracel je do regálu, když tu si

744
všiml výtisku, který neznal. Oproti jiným byl zaprášený a jeho vazba
se rozpadala. I stránky sotva držely pohromadě a na okrajích byly
potrhané. Papír dávno zežloutl, ale písmo bylo kupodivu ještě čitelné.
Mladý armidon se nepřítomně posadil a začetl se do starobylého textu.

***

Poté, co Nejvyšší stvořil vesmír a veškerý život, zanechal planetu Erdnis

pod vládou čtyř nejmocnějších bytostí. V nadoblačném sídle, v péči laskavé
rasy armidonů, mohli Orbius, Lyxargos, Laudria a Regresis společně v míru
vládnout po celou věčnost, stále mladí a krásní.
Ještě předtím však museli navštívit myrmie. Děsivé čarodějnice s mocí,
která přesahovala hranice myslitelného. Měly hmyzí hlavu, šupinaté tělo,
čtyři dravčí pařáty, ptačí křídla a zobák. Nikdo se na ně nedokázal dívat
dlouho. Se čtveřicí nacharmidonů, vyvolených k vládnutí, hovořily
telepaticky.
Předvolaly si jednoho po druhém. V jejich přítomnosti nedokázali lhát
ani ti nejprohnanější. Orbius přiznal touhu vládnout sám, být uctíván a mít
Laudrii za manželku. Souhlasily, ale vzaly si do zástavy jeho srdce na tisíc
let. Ještě tlukoucí jej svými pařáty vyrvaly z hrudi a uložily do prosklené
schrány. Vznesl se k nebesům, jako by žádné srdce nikdy ani neměl.
Lyxargos si přál smrt svého bratra a armádu mocných tvorů, jež nemají
svědomí. Přikývly, ale zbavily jej na tisíc let svobody. Udeřily pařáty do
země a ta ho pohltila. Křídla z bílého peří se proměnila v kožnatá uhlově
černá s trny, pohledná tvář zpopelavěla, oči zrudly a na hlavě se mu objevily
rohy.

745
 Stal se Pánem temnot a z duší hříšníků vytvářel podlé germiony. Jeho
armáda se rozrůstala, ale byl uvězněn v podsvětní říši. Za bratrem nemohl
ani on, ani žádný z jeho poddaných.
Laudria toužila po lásce. Ta měla vládnout světu i jí samotné. Srdce ji
vedlo a řídilo. Totéž chtěla i od muže. Myrmie jí rovněž sdělily svou cenu.
Tisíc let v utrpení, koloběh rození a umírání – to čekalo nyní tak mocnou
bytost. Žena smutně sklopila hlavu, ale za svou touhu byla ochotná zaplatit.
Nádherná Regresis byla velmi moudrá. Vnímala skryté hrozby moci,
jež jim byla nabídnuta. Spatřila i smutek Laudrie, jejíž přání znala, a
hluboce se zamyslela. Když předvolaly ji, přála si vykonávat spravedlnost.
Myrmie žádaly její krásu a laskavost. Na tisíc let. Snesly se na ni a svými
zobáky a drápy z ní trhaly maso, rozdíraly kůži, škubaly peří z křídel.
Po útoku čarodějnic vzbuzovala Regresis také hrůzu. Zjizvenou tvář,
tělo a olysalou lebku skryla černým závojem až na zem, skrze nějž viděla
jen díky tomu, čím se stala. Neboť ani Myrmie nebyly imunní vůči pokušení.
A tím, co je lákalo, byla krása. Ve své jeskyni se nyní zhlížely ve vodní
hladině a tančily při měsíci. O chod věcí se nadále nestaraly.
Regresis proměnou získala jejich schopnosti a provedla rituál, jehož účel
znala pouze ona. Díky němu se měly zrodit dvě zvláštní bytosti. Pak
začala pomalu zapomínat. Na svou krásu a laskavost i všechno ostatní.
Stala se děsivou bohyní spravedlnosti, před jejíž střelou není úniku.
Když zrovna nevymýšlel nová nařízení pro četné armidony ve svém
sídle a formy uctívání své osoby, pronásledoval Orbius Laudrii. Vnucoval se
jí jednak po dobrém, ale později už ztratil trpělivost a uchýlil se k násilí.
Prchala. Ani bariéra, jíž držel všechny ostatní nuceně nad oblaky, ji
nezastavila. Upálila jí však křídla.

746
 Laudria padala na zem, ale nezemřela. Dopadla na těla germionů, jež
pro ni vyslal Lyxargos. I přes jeho nynější děsivý vzhled s ním zůstala a
rodila mu další germiony do armády, než pochopila, že se změnil. Zloba a
zatrpklost z uvěznění se přenesly i na jejich děti. Nakonec mu uzavřela jak
své komnaty, tak srdce.

***

Nadriel by velice rád pokračoval ve čtení, ale text skončil. Možná

chyběly stránky, anebo příběh prozatím nepokračoval. Byl strašně
zvědavý a přemýšlel, jak to celé souvisí s Nejvyšším, kterému sloužil.
Nejvíce litoval Laudriu a oběť Regresis mu přišla obdivuhodná.
Mladý armidon zatoužil po tom, nějak jim pomoci. Být součástí
příběhu a něco dokázat. Srdce se mu prudce roztlouklo. Najednou
koutkem oka zahlédl jakousi postavu. Byla celá zahalená temným
závojem a působila tajemně.
Roztřásl se, jako by na něj sáhla smrt. Měl neodbytný pocit, že se
něco stane. Chtěl vstát a starou knihu schovat, ale už to nestihl. Náhle
se u něj objevil armidon Pagrafel. Tento horlivý služebník Pána nebes
byl nejpřísnějším strážcem dodržování jeho příkazů. Sebral knihu a
věci se daly do pohybu.

***

747
 Laudria byla neklidná. Zaslechla jakýsi řev. Probral ji z letargie.
Poznala Lyxargův hlas. Vyplížila se z komnaty a tiše přešla k místu,
odkud slyšela každé slovo, které Pán temnot pronesl ze svého trůnu.
„Poslal pro ni armidona! Takové vykulené štěně! Co si myslí? Tady
jeho vůle neplatí! Pošlu mu ho zpět probodaného vlastním peřím jako
jehelníček!“ zuřil Lyxargos.
Laudrii se sevřelo srdce. Tak Orbius někoho poslal na jistou smrt.
Instinkt jí napověděl, že ten muž udělal něco zakázaného. Bylo jí to
jedno. Nikdo pro ni nebude trpět. Stačí, že trpí ona sama. Znala to
v podsvětí dobře. Rychle se vydala tam, kde bylo vězení.
Připoutali ho za nohy, ruce i křídla. Se svěšenou hlavou vzpomínal
na to, jak bizarním způsobem se mu splnilo přání. Stal se terčem
hněvu hned dvou mocných mužů z dávného příběhu. Nejdříve ho
Orbius pověřil nesplnitelnou misí. Přivést zpět Laudriu. Pagrafel ho
osobně dovedl ke vchodu do podsvětí a on se odvážně vydal dovnitř.
To ještě doufal, že úkol zvládne.
Lyxargos nebyl o nic přístupnější. Jeho přítomnost pokládal za
urážku své osoby i říše. Nadriel tušil, že bude hůře. Domů se však
vrátit nemohl. Orbius se ho chtěl prostě zbavit. Znal jeho tajemství.
To chápala i jeho čistá mysl. Byl si jistý tím, že jeho osud je zpečetěn.
A potom zaslechl tiché kroky.
Hleděla na něj s úžasem. Jako by zářil i v temnotě. Obrovská bílá
křídla, nádherná tvář a tělo jako vytesané z mramoru. Krása a dobrota
srdce, zračící se v očích. Okamžitě věděla, že ho nenechá zemřít.
Sebrala poslední zbytky své někdejší moci. Řetězy povolily. Kráčel za

748
ní temnými chodbami. Poslední krok a byl z podsvětní říše venku.
Zaváhal a natáhl k ní ruku…

***

Byl pošmourný zimní večer. Do konce roku zbývalo už jen sedm

dní. Otec Gregory se podíval na hodinky. Byl čas zavřít dveře kostela.
Těšil se na svůj vytopený byt a horký čaj. Před nedávnem by si
vychutnal i klid. Ten však z jeho života zmizel. Zakázal si myslet na
příčinu a věnoval se povinnostem. Mohutné dveře se s rachotem
zavřely a muž otočil klíčem.
Když se však obrátil zpět, strnul. Uprostřed uličky mezi lavicemi
někdo stál. Byl to mladý, asi dvacetiletý muž, oblečený od hlavy až
k patě v černé kůži. Celý zjev mladíka byl děsivý. Vypadal jako
germion. Bytost z pekel nebo její stoupenec.
Otec Gregory hlavně nechápal, kde se tam vzal. Byl si jistý tím, že
když procházel kostelem, nespatřil živou duši. Přesto tady stál a
pozoroval ho černě orámovanýma hnědýma očima. Kněz se snažil
přemoci strach a předsudky, které v něm neznámý vyvolal. Vzpomněl
si na vlastní prohřešek a zastyděl se.
„Je mi líto, mladíku, ale jdete pozdě. Zavíráme. Vraťte se zítra,“
ozval se a doufal, že to vyznělo přátelsky.
„Mýlíte se, otče. Ještě není pozdě. Ale nemějte obavy, nezdržím
se. Mám tu jen jistý úkol, který potřebuji splnit,“ reagoval na jeho
slova cizinec.

749
 Knězův strach prudce zesílil. Dal by cokoli za to, aby neznámého
donutil opustit kostel. Zároveň tušil, že to nebude lehké. Nevěděl si
rady. Jeho pocity se vzápětí ještě zhoršily. V kůži oděný mladík se
najednou ocitl téměř u něj. Prostě se během vteřiny přesunul
o několik metrů dál.
Zahleděl se hrůzou přimrazenému knězi do očí a prohlásil: „Ano,
jsem germion, ale nevypudíš mě. Chrání mě moc myrmyí.“
„Těch odporných čarodějnic? Tím spíše tady nemáš co dělat!“
vybuchl prudce rozčilený kněz, jehož hněv přehlušil i strach
z návštěvníka.
Ten se však pouze zasmál a odvětil: „A ty se svými sny snad ano?
Otče. Tvé řeči neberu vážně, protože z tebe mluví pocit viny. Brzy
pochopíš. Mám pro tebe totiž podnětné čtení. To je můj úkol, víš?
Zbytek už je na tobě.“
Vzápětí se opět přesunul. Zhmotnil se u oltáře, na kterém ležela
Svatá kniha, z níž kněz kázal věřícím. Když na ni položil ruku, otec
Gregory cítil něco divného. Místo znechucení ze znesvěcení nečistým
germionem ho zaplavila podivná nechuť k obsahu knihy.
„To už cítíš pravdu. A brzy si ji přečteš. Neváhej dlouho. S tou
vinou jsem tak trochu žertoval. Nemusíš se svými sny trápit. Ani
svými city. Neměl bys. Je na nich závislá celá budoucnost,“ pronesl
cizinec tajuplně.
Než zmizel stejně nečekaně, jako se objevil, přidal šokující
vysvětlení: „Moje. Naše. Neříkám ti otče proto, že jsi kněz.“

***

750
 V podstatě vůbec nevěděla, co tam dělá. Poslední dny ale cítila
nutkavou touhu vylézt na věž kostela a skočit dolů. Místo toho usedala
do jeho lavice a naslouchala kázání, jehož obsah jí byl bytostně cizí.
To ten kněz… Neskutečně ji to k němu táhlo. Nemohla si
pomoci, ačkoli si to v duchu vyčítala. I s ohledem na své vztahy a
celkově život. Byla troska, což si neměla problém přiznat. Nechodila
sice zanedbaná a neupravená, ba právě naopak, dobře však věděla, že
pod udržovaným zevnějškem je utrápená duše.
Přemýšlela nad tím, zda nemá jít ke zpovědi, ale nebyla si jistá,
jestli je to vhodné. Vždyť ani nepatřila mezi věřící! A nevěděla, co by
knězi řekla. Líčila mu, jak je neschopná udržet si vztah? Jak ji každý
muž týrá, bije a manipuluje s ní? Že jí děti umírají v kolébce, některé
dokonce už v jejím lůně?
Přesto jí občas připadalo, že se na ni otec Gregory tázavě dívá.
Důvod jí unikal a také ji mátlo, že když sama jeho pohled vyhledá,
uhýbá očima. Jako by se jí bál. Nedivila se tomu. Muži na ni často
reagovali hodně divně. I kdyby nebyl kněz, netroufla by si ho oslovit.
Navíc tu byl ten hlas. Emoce k nedostupnému krasavci a vytrvalý
šepot, nabádající ji ke skoku z kostelní věže, v ní vyvolávaly pocity
méněcennosti a zmaru tak silné, že bylo těžké jim nepodlehnout.
A každý den byly horší...
Až nastal poslední den v roce. To už byla rozhodnutá. Smířená.
Stane se to dnes. Opustí tento svět navždy.

***

751
 Otec Gregory skončil kázání a sledoval, jak se lidé rozcházejí.
I žena, již nyní vídal každý den. Krásná neznámá, ze které čišel
smutek. Být to někdo jiný, neodolal by a šel zjistit jeho příčinu.
Jenomže ho to k ní tak strašně táhlo, až se bál, že udělá něco
nepatřičného.
Poprvé zalitoval toho, že je kněz. Začalo to vlastně už těmi sny
o blízkosti s osobou, jejíž tvář v nich nikdy nespatřil. A ačkoli díky
celibátu nikdy nepoznal tělesnou lásku a vlastně ještě nikoho ani
duševně nemiloval, měl silný pocit, že to zná. Nedávná germionem
doporučená četba mu leccos objasnila.
Přesto však váhal, takže ho ani nepřekvapilo, když u sebe toho
večera mladíka našel. Ani že to bylo v soukromí. Děsivý tvor seděl
v jeho křesle, držel v ruce onu knihu a v klidu popíjel čaj.
„Tak jaké bylo čtení? Nebylo ti něco náhodou povědomé?“
zajímal se jeho návštěvník.
„Pokud by mělo, nechtěl bys se mnou mluvit na rovinu? Chápu,
že vy germioni jste mistry klamu, ale…“ začal přísně kněz.
V kůži oděný mladík vstal, odložil hrnek na stůl a ohradil se: „Já
nejsem jako oni. Naopak. Myrmia říká, že jsem vtělením pravdy.“
„Ani neznám tvé jméno. Synu…“ odkašlal si v rozpacích tonoucí
Gregory.
„Zaghary. To mi dala, než vydechla naposled,“ prozradil germion
a oči mu ztmavly smutkem.
„Laudria,“ doplnil polohlasně kněz a tázavě pohlédl na mladíka.

752
print-biwrina-margin-0

Při vyslovení toho jména se mu v duši objevily nepříjemné pocity.

Vina a strach. Něco ho nutilo jim podlehnout a nechat věci tak, jak
jsou. Nechat ženu se smutnýma očima zase odejít. A děsivého mladíka
s ní. Jako by už znal celý příběh. Jeho obsah byl výstrahou.
Germion ho najednou chytil pod krkem a s obličejem těsně u jeho
sykl: „Tak hele, srabe! Fajn, uřízli ti křídla, zabili tě a narodil ses
člověkem. Sloužíš tomu zmetkovi v jeho chrámu a po každé smrti
trpíš v podsvětí. Myslíš, že jsi na tom hůř, než ona? Porodila v jeskyni
těch pomatených čarodějnic, které se zbláznily do iluze svého nového
vzhledu, a svěřila mě do rukou pravé myrmie. Té s lukem a šípy. A já
ti povídám, že jestli to zase zvoráš, pěkně si tě podá!“
„Zase zvorám? Co jsem udělal?“ zasípal kněz, napůl udušený jeho
silnou rukou a k smrti vyděšený povědomou vidinou.
Vzpomínal si… Na krátkou chvíli štěstí, než je objevili. Ano, byla
těhotná. Křičela, ale rozdělili je. Nějak se jí podařilo uprchnout. Někdo ji
chránil. Skvělý střelec. On to štěstí neměl. Orbius ho proklel. Nyní mu měl
sloužit jako člověk.
Celé roky, ve všech životech, si to vyčítal. Nezachránil Laudriu ani jejich
dítě. Zmizeli a on je nehledal. Zapomněl. Jak mohl zapomenout? Není jí
hoden. Tak jako tak je pouhý armidon. Ona je vyšší bytost.
Zaghary ho mezitím pustil a dal mu chvíli na vzpamatování. Přesto
se na něj koukal jako na obtížný hmyz. Ani se mu nedivil. Studem
sklopil hlavu. Když vzhlédl, měl pocit, že v jeho očích přesto vidí
známky pochopení.
„Podívej, otče. Nadrieli. Zítra skončí těch tisíc let prokletí. Vše se
vyřeší. Ale musíš pomoci. Máš v tom svou úlohu. Pokud selžeš, vše

753
bylo k ničemu. I má existence. I ta tvá…“ promluvil vážně mladík a
zmizel.

***

Blížila se půlnoc. Občas byly vidět a slyšet rachejtle nedočkavců.

Žena si jich nevšímala. Stoupala po točitých schodech do věže. Uvnitř
se třásla strachy jako nikdy předtím. Vdechovala studený vzduch a
snažila se sebrat odvahu. Už jen chvíli a se starým rokem odejde i ona.
Náhle ze stínu vystoupila postava. Poznala pohledného kněze, na
kterého poslední dny musela neustále myslet. Překvapilo ji jeho civilní
oblečení a to, že na ni poprvé hleděl přímo. Sama nevěděla, co říct.
Rozpaky přerušilo nečekané zjevení. Byl to muž s velkými bílými
křídly. Něco jí to připomnělo. Ale co?
Kostelní zvon začal odbíjet půlnoc. Nepříjemně hlasitý zvuk ženu
probral a rozhýbal. Připomněla si svůj úmysl a zamířila k ochozu.
Okřídlený muž jí však zastoupil cestu. Křídla v ní vzbudila důvěru,
jeho oči však ne. Chladné a kruté, nemilosrdné. Takových už pár
viděla.
Ve snaze odsunout vetřelce z cesty, položila dlaň na jeho hruď.
Tam, kde mělo být tlukoucí srdce, necítila nic. Kousek od nich se
z ničeho nic zjevil další podivný návštěvník. Mladý muž v černé kůži,
který pro změnu roztáhl kožnatá a jako uhel černá křídla. Přesto ji
neděsil.
„Laudrio. Matko. Vzpomeň si,“ uslyšela pouze ve své mysli.

754
 Stáhla ruku z nehybné hrudi a s hrůzou si pomyslela: „Orbius! Je
to tak, jak jsem to vždy cítila. Nemá srdce a nikdy je neměl.“
Nadriel v sobě sváděl vnitřní boj. Věděl, co musí udělat. Oprostit
se od pocitu viny za její osud i méněcennosti. Vybavil si ty sny a jejich
vzájemnou lásku. Dva mocní nacharmidoni, určení k vládě nad
světem, ji chtěli. Přesto si zvolila jeho. Nepochybovala o něm. Nyní
je na řadě on.
V běhu ji chytil za ruku. Skočili spolu. Užasle na něj zírala. Než
dopadli na zem, chopila se každého z nich mužská ruka a oni pohlédli
do očí mladíka s děsivým vzhledem germiona, jenž káravě pronesl:
„Trochu se snažte sami, milí rodičové! Přece vás neponesu!“
Vědomí pravdy o tom, kým byla, ji přinutilo jednat. Laudria po
staletích roztáhla velká bílá křídla a Nadriel ji následoval. Letěli do
jeskyně u moře, kde kolem jezírka seděly tři krásné ženy a kochaly se
svým odrazem. Když spatřily návštěvníky, zmateně vstaly. Za jejich
zády se objevila tmavá postava. Mlčela.
Laudrii se zdálo, že jsou ty krásky nějaké divné. Děsivé. Zato
v závoji zahalená žena s lukem a šípy jí někoho připomínala. Na
vzpomínky však nebyl čas. Na místo přiletěl Orbius, pídící se po svém
srdci. Doufal, že až ho bude mít v hrudi, získá Laudrii.
Nadriel ztuhl, ale Zaghary zavrtěl hlavou a zadržel ho. Přihlíželi
tomu, jak si Pán nebes vložil své tlukoucí srdce zpátky do hrudi. Pak
vykročil. Země pod nimi se však náhle zachvěla a pukla. Z trhliny se
vynořil Lyxargos. S dýkou v ruce se vrhl na Orbia a probodl mu srdce.
Pán nebes padl k zemi mrtev.

755
 Na Lyxargově tváři se objevil vítězný škleb. Z díry v zemi se začali
rojit germioni. Tehdy si Regresis vzpomněla. Naposledy napjala
tětivu svého luku a její šíp dostihl hruď Lyxarga. Pán temnot
zavrávoral a propadl se zpátky do své říše i s poddanými. Země se
s rachotem zavřela.
Zaghary sňal Regresis její temný závoj. Vypadala jako předtím,
zatímco myrmie měly opět svůj děsivý vzhled i schopnosti. Vše bylo
tak, jak to Nejvyšší zamýšlel. Čtyři mocné bytosti spravedlivě vládly
planetě Erdnis.

756
 Knihy Valerie Theriel

Krev predátorů (fantasy série)

Krev. Právě ta přitáhne do života mladé ženy děsivé a nemilosrdné

tvory, jejichž existence pro ni spadá do říše bájí. Přinutí ji to hledat
ochranu u tajemného muže, kterému nevěří. Pár let nato zavede
osudové pouto, vzniklé před celými věky, jistého tvrdohlavého
mladíka do města, kterému vládne obávaná dvojnásobná vdova.
Podaří se ženě, střežící jeho tajemství, před mladým zvědavcem utajit
jeho pravý původ, aby stejně jako kdysi ona, nezjistil šokující
skutečnost, anebo ji přemůžou city?

https://eknihyjedou.cz/krev_predatoru
https://eknihyjedou.cz/krev_predatoru_2
https://eknihyjedou.cz/krev_predatoru_3
https://eknihyjedou.cz/krev_predatoru_4

Stíny dračí mysli

Představte si, že se narodíte jiní do cizího, nepřátelského světa,

plného předsudků, nepřijetí a odsouzení. A když už překonáte okovy
osamělosti a najdete sobě rovné, stále tu jsou ještě stíny ze světa, který
je běžně ukryt zrakům lidí. Jak ochránci, co vám byli posláni na
pomoc, tak i ti, kteří se vás neustále pokoušejí zničit. Třetí kolekce
básní této autorky obsahuje výpověď o jedné zvláštní existenci.

757
Včetně vzkazů lidem různého zaměření, jaké takový člověk při své
cestě životem potkává.

https://eknihyjedou.cz/stiny_draci_mysli

758
 VZPOMÍNKA NA LÁSKU
Ivan Kazimour

Je sedmého prosince 1993 a máme 48. výročí naší svatby

s Mourkem. Sedím tady sama, osamělá a smutná z několika důvodů.
Jednak proto, že jsem na dnešek, ne sice v souvislosti s oslavou, ale
náhodou to tak vyšlo, přichystala slavnostní večeři pro docenta
Smetanu a jeho paní, kteří měli přijít na večeři a na které jsem se
hrozně těšila. Odřekli, protože Václav má chřipku, mohl by mně
nakazit. Druhá příčina mého smutku je to, že si můj muž poprvé
v životě na naše výročí vůbec nevzpomněl. V poslední době stárne a
nevyčítám mu to. Já jsem zase téměř pořád smutná, protože od mé
operace intrakraniálního meningiomu v roce 1988 to se mnou jde
z kopce. Nejen že se mi vedle astmatu, které už mám léta, objevily
Jacksonské křeče a epileptické potíže, které mne velmi obtěžují a
kterých se dost bojím, ale ani se mi zcela nevyspravila levostranná
hemiparéza, takže mi každou chvíli něco vypadne z ruky nebo něco
rozbiji. No a zlobím se na sebe, jak jsem nešikovná. Navíc jsem se
těšila, že až budu v důchodu, že si konečně užiji možnosti čtení, a teď
bohužel velmi špatně vidím, noviny nemohu číst skoro vůbec a
knížky jen s většími typy. Tak tady sedím a vzpomínám na mládí.
Nebyla to lehká doba, ale byli jsme mladí, a to se život zdál krásný a
láska byla na dosah.
Jako žákyně chlapeckého gymnázia v Hradci jsem netrpěla
takovým obdivem ke klukům, jaký projevovala děvčata z dívčího

759
gymnázia, a v klucích jsem viděla skutečně kamarády. Chodila jsem
s nimi do tanečních, učila jsem je tancovat, mně to opravdu šlo. Občas
jsem s někým šla na rande, randili jsme kolem Labe. Utržila jsem sem
tam nějakou pusu, ale k ničemu dalšímu nikdy nedošlo. Po maturitě
jsem nastoupila na studia medicíny.
Hned po příchodu do Prahy začátkem října 1938 jsem se
zamilovala. Až po uši jsem se zamilovala do chlapce židovského
původu ze Slovenska s krásnýma šedýma očima a nádhernými
vlnitými vlasy, do posluchače filozofické fakulty, historika. Naše
sympatie byly vzájemné, a tak jsme spolu prochodili mnoho času po
Praze, po celé noci jsme chodili po ztichlém Starém městě, po temné
Kampě, po Malé Straně a probírali naší situaci, protože oba jsme si
byli vědomi, že našemu vztahu hrozí strašné nebezpečí ve zhoršující
se politické situaci. Ale byli jsme k sobě přitahováni takovou silou, že
žádné rozumové důvody neplatily, že jsem zapomněla i na svůj slib
mé matce, a tak jsme se poměrně velmi brzy i tělesně sblížili.
Ze začátku bydlel u své sestřenice Elsy, se kterou jsem se ještě
potom po válce velmi přátelila, protože jako jediná se svou sestrou
Laurou přežila koncentrák a bohužel i celou rodinu, která se
z koncentráku nevrátila. Jmenoval se Vojtěch Spitzer, přátelé i já jsme
mu říkali Béla. Milovali jsme se hodně a rádi. Promilovali jsme i tu
hroznou studenou a deštivou noc z 15. na 16. března 1939, kdy
německá vojska obsazovala celou naši zemi. Milovali jsme se vášnivě
a zoufale, v objetí jsme se obávali dopadu Norimberských zákonů na
náš vztah, a to jsme si ještě nedokázali vůbec představit, jaký dosah
pro nás bude mít rozpad republiky a zřízení samostatného

760
Slovenského státu. Naivně jsme si mysleli a hlavně doufali, že se to
naší velké lásce vyhne.
Ale byli jsme mladí a účastnili jsme se plně studentského života,
chodili jsme do biografů, do divadel a na koleji jsme vytvořili
přátelskou partu, s kterou jsme několikrát do měsíce pořádali
mejdany, kde se scházeli skutečně zajímaví lidé. Milovali jme
Osvobozené divadlo, ale to nám již na podzim zavřeli. Stíhali jsme jak
zábavu, tak i učení, kterého přibývalo. Byla jsem osvobozena od
placení školného, a proto jsem musela skládat různá kolokvia, která
mně ale nedělala žádné obtíže, a v polovině května jsem složila dvě
rigorózní zkoušky, z biologie, kterou jsem milovala, za jedna, ale
s fyzikou to bylo už horší, tam jsem to uhrála za tři, tedy tak zvanou
lidovku.
A musím upřímně doznat, že na tom měl velký podíl kamarád
Mourek, který také docházel k nám do koleje a v poslední době před
zkouškou se mnou fyziku opakoval a mnohé věci mi vykládal, protože
mě fyzika nebavila. Mourek byla jeho přezdívka. Studoval ekonomii,
ve které později vynikl. Samozřejmě jsme tento můj úspěch také
společně oslavili. Byli jsme ve vinárně, kde jsme se dostali do veselé
nálady, a je zajímavé, že jediný střízlivý člověk na tomto večírku byl
právě Mourek, který mě také bezpečně dovedl domů, protože Béla
odpadl, a i druhý den spolu s Bélou mě vyprovodil na nádraží, když
jsem jela domů, abych zvěstovala radostnou zprávu, že mám po
předepsaných zkouškách.
Po návratu do Prahy jsem zažila šest nejkrásnějších týdnů svého
života ve společnosti Bély, který mezitím získal samostatný pokoj při

761
likvidaci Spolku českých akademiků Židů v Krakovské ulici 2. Takže
i když jsem školu dosti zanedbávala, tak jsem k němu měla velmi
blízko. Spolu s přáteli jsme se chodili koupat do Braníka, ne na
plovárny, ale na volné prostranství za Mlejnkem. Bylo to vlastně na
dlouhou dobu poslední krásné období mého života. Ještě v posledním
týdnu června 1939 jsme spolu s našimi přáteli Hankou Steinerovou a
Otou Skleničkou strávili nádherný týden pod Orlickými horami,
naprosto nezapomenutelný, ale tehdy jsem netušila, že to byl můj
poslední týden s Bélou. Zpátky jsme jeli rychlíkem, z kterého jsme
my tři v Hradci vystoupili a Béla pokračoval dál. Nikdo netušil, že
poslední objetí, políbení, poslední zamávání bylo rozloučením
navždy.
Vím, že oněch prožitých společných necelých devět měsíců pro
mě bylo splněním mé touhy po lásce a láskyplném vztahu a že bylo
skutečným štěstím, že jsme se my dva sešli, protože jsme se dokonale
doplňovali. Já dodnes cítím vůni jeho těla i sílu a vášnivost jeho
polibků. Vím, že to pro mne byl dar osudu, dar bohužel velice
tragický, který mne poučil, a přes všechno to zlo, nebo právě pro to
zlo zocelil do dalšího života.
Béla se za několik dnů, na silné naléhání svého otce, vrátil zpět na
Slovensko do Prievidzi, kde jeho rodina vlastnila hotel. Otec trval na
tom, aby přijel, protože se asi dověděl že má poměr s gójkou, tedy
s nežidovkou, a to mu bylo velmi proti mysli. O našem vztahu mu
zřejmě řekl Bélův bratr Móric, který bydlel u sestřenice Elsy.
A vzhledem k tomu, že v létě nebylo možno dávat kondice, byl by
Béla těžko v Praze vyžil. Ale odjel s pevnou nadějí, že se po

762
prázdninách vrátí znovu do Prahy ke studiu své milované historie na
filozofické fakultě. Od prvního dne jsem měla zlé tušení, že se nevrátí,
že ho sem už nepustí, ale v devatenácti letech jsem nedokázala najít
správné východisko. Nabídla jsem mu, že se za něho provdám, aby tu
mohl zůstat. Ovšem byla jsem si vědoma toho, že nejsem ještě podle
tehdejších zákonů plnoletá a ke sňatku bych potřebovala souhlas mých
rodičů. Jak jsem je znala, tak v této situaci, vedeni rozumovými a
vcelku rozumnými důvody, by mi k tomu souhlas nikdy nedali.
A tak nám nezbylo než dopisování. Psali jsme si dva a půl roku.
Dopisy plné lásky, vzpomínek i velkých plánů do budoucna. Aspoň
ze začátku, protože od konce roku 1939 byl každý náš dopis
cenzurován vrchním velitelstvím branné moci, samozřejmě německé.
Na každém dopisu bylo několik čísel, což svědčilo o tom, kolika
kancelářemi a kolika rukama každý dopis prošel. Bylo to ponižující
i proto, že jsme si museli dávat na každé slovo veliký pozor. Bylo to
bolestné. Připadalo mi to, jako by se někdo díval klíčovou dírkou na
nás, když se líbáme nebo milujeme. A proto jsme museli volit velmi
opatrná slova. Béla se snažil vrátit na fakultu. Já sama jsem na
filozofické fakultě vyvíjela veškeré pokusy o to, aby mu dali potvrzení
o tom, že se musí dostavit kvůli složení zkoušek, kvůli studiu.
Navštívila jsem dokonce jeho profesora Krále, historika, který se ke
mně velice hezky choval a toto potvrzení napsal. Ale bylo to úplně
zbytečné.
A tak začal školní rok 1939, v době, kdy předtím Německo
napadlo bez vyhlášení války Polsko a kdy se děly strašné věci. My jsme
samozřejmě stejně jako celý národ, nebo aspoň jeho lepší část, cítili

763
velký odpor k Němcům a projevovalo se to různými akcemi, z nichž
nejvýraznější byla manifestace lidí na Václavském náměstí 28. října,
při které byl postřelen student Jan Opletal, který svému zranění
podlehl. Účastnila jsem se jeho pohřbu 15. listopadu. Stála jsem na
stupních Purkyňova ústavu a viděla jsem, jak študáci obrátili vůz
s německými policisty a pak začala hrozná mela. Honili nás po celé
Praze, ale nakonec naprostá většina unikla a zdálo se, že snad věc bude
vyřízena. 17. listopadu vnikli Němci do většiny chlapeckých kolejí,
vybrali některé studenty a odvezli je do koncentračního tábora
Sachsenhausen. Předtím ještě v Ruzyni zastřelili devět reprezentantů
různých spolků.
Samozřejmě jsem se velmi rychle odstěhovala z koleje k rodičům
do Hradce a přemýšlela o tom, co dál. Bylo to nutné zejména proto,
že současně se zásahem proti studentům byly 17. listopadu uzavřeny
všechny vysoké školy na území Protektorátu Čechy a Morava a nám,
kteří jsme nebyli postiženi, hrozilo odvelení na práci do Říše. Mně se
podařilo sehnat alespoň neplacenou práci v lékárně u magistra Hégra,
s kterým se otec znal, a tím jsem aspoň dočasně byla kryta. Ovšem ne
dlouho, protože asi po půl roce nebo ještě dříve dostal magistr příkaz,
aby mě propustil.
Hned po návratu do Hradce jsem podala žádost o možnost studia
medicíny v Bratislavě, protože jsem se chtěla jakýmkoli způsobem
dostat na Slovensko do blízkosti Bély. Ale všechny tyto žádosti,
přestože jsem jich podala několik, byly zamítnuty a stejně tak byla
zamítnuta žádost o to, abych mohla jet na Slovensko na hory. Takže

764
prostě bylo vyloučeno, abych se ještě někdy s Bélou setkala, to jsem
ovšem tehdy ještě netušila.
Snažila jsem se sejít svými přáteli v Hradci, ale už před mým
příjezdem probíhalo velké zatýkání, kterému padla za oběť řada lidí,
na které jsem dlouho vzpomínala. Až do odjezdu z Hradce jsem
denně čekala, kdy za mnou přijde gestapo, v noci jsem poslouchala
při zastavení každého auta před domem, vyběhla jsem z postele a
dívala se z okna a prostě prožila jsem mnoho strachu, o kterém jsem
nemohla nikomu říci, nejméně tedy rodičům.
Celou dobu jsem žila v obavách o Bélu. Naše vzájemná láska
neutuchala, naopak se upevňovala i tím, že v nás byl i vzdor proti
Němcům a že já, i když jsem riskovala, že budu označena nálepkou
„Judenhure“, tj. židovská děvka, jsem mu nepřestala do poslední chvíle
psát. Útěchou mi je, že mi opakovaně odpovídal, jak děkuje osudu za
to, že jsme se my dva sešli, a že i kdyby měl zemřít, tak že to vše
krásné, co jsme prožili, mu stačí k uspokojení a že na to bude
vzpomínat do poslední chvíle. Od toho července 1939, kdy odjel, mi
napsal sto třicet devět dopisů. Poslední v únoru 1942, už pod jinou
adresou, a mám dojem, že to bylo pravděpodobně nějak propašováno
z vězení. V dopisech, které samozřejmě byly cenzurovány, kde jsme
si museli dávat ohromný pozor na každé slovo, jsem se dověděla
o neustále se zhoršující situaci jeho rodiny, kdy jim byl zkonfiskován
majetek. Museli se stěhovat. Bydleli u příbuzných, zřejmě za velmi
těžkých podmínek, a neměli peníze. Béla byl nejdříve v pracovním
táboře, pracoval na silnici, ve tkalcovně a kde se dalo, jeho sestra jako
kuchařka, aby vůbec byli schopni sebe i rodinu uživit.

765
 Hned od příchodu do Prahy jsem chodila navštěvovat Bélovu
sestřenici Elsu, u které bydlel Bélův bratr Móric. Hodně jsme se
spřátelili, a tak jsem s nimi prožívala i všechny jejich těžké chvíle,
protože tlak ze strany Němců na Židy neustále zesiloval. Nejenže byla
zavedena povinnost nošení žlutých hvězd, ale měli i oproti nám
snížené příděly, v určité hodiny nesměli vycházet na ulici a všichni
jsme cítili, že se schyluje k něčemu nedobrému, co jsme si nedovedli
dostatečně vysvětlit.
Elsa bydlela v suterénním dvoupokojovém bytě ve Smečkách číslo
7, kde se živila vyvařováním pro strávníky, kteří k ní pravidelně
chodili na obědy. Jeden ze dvou pokojů s oknem do zahrady
pronajímala. Kuchyň, kde vařila a kde také spala, měla okno do
světlíku. U Elsy jsem se z dopisů, které dostával Móric, dovídala
doplňky o tom, co jsem nevyrozuměla z Bélových dopisů, a všichni
jsme žili ve velice dobrém a přátelském vztahu, který byl zpřetrhán
Móricovým zatčením. Ani on se už nikdy nevrátil.
Elsu jsem v roce 1942 pomáhala vypravit, pomáhala jsem jí balit
do transportu do Terezína a také jsem ji zpovzdálí provázela až
k Veletržnímu paláci. Společně jsme se nikde na ulici nemohly ukázat,
protože já jsem pochopitelně žádnou hvězdu neměla. Pak jsem ještě
šla po druhé straně chodníku s celou jejich skupinou Veletržní ulicí
k nádraží Bubny, odkud odjížděli do Terezína. Později ji čekal ještě
transport do koncentračního tábora v Mauthausenu v Horních
Rakousích, to jsem ale nemohla tušit. Nemohla jsem tušit ani to, že
po válce budu bydlet v tom velkém hnědém domě na rohu Veletržní

766
a Bubenské, kterému se říkalo malý Berlín a kde nyní sedím
v potemnělém pokoji.
Protože nám zavřeli vysoké školy, přihlásila jsem se do
ošetřovatelské školy v Praze v Ječné ulici 4, která byla druhou školou
ošetřovatelek, kam byly přijímány dívky až od 18 let. V té době žádná
jiná v republice nebyla. Nastoupily v září do internátní školy s velice
tvrdým režimem, který se nám jako medičkám, které byly zvyklé již
na svobodnější život, nelíbil. Ale musím uznat, že nás právě tato škola
vyzbrojila neocenitelným způsobem do života.
Výborné bylo to, že tam přednášeli většinou univerzitní profesoři
nebo docenti, kteří dříve přednášívali medikům, a některé z nich jsem
si velmi oblíbila. Nejvíce jsem tehdy měla ráda docenta Vratislava
Jonáše, který nám dal takové základy interny, že když jsem se potom
učila k rigorózní zkoušce z interny, tak pro mě byly nedocenitelné
některé jeho sice zjednodušené, ale lehko se pamatující zásadní věci.
Měla jsem ráda docenta Vychytila, který nám přednášel dětské
lékařství, nebo profesora Karla Gawalovského, který si oblíbil mě,
protože ve druhém ročníku jsem ho ošetřovala, když byl operován
u profesora Jiráska. Nikdy nezapomenu na vrchní sestru Borovcovou,
která na svých bedrech nesla hlavní tíhu výuky ošetřovatelské
techniky, teoretické i praktické. Skutečně z nás vychovala velmi
dobré sestry, které se později stávaly po republice vrchními a hlavními
sestrami a měly tu nejlepší pověst. Vrchní sestra Borovcová se později
stala hlavní sestrou v Náchodě a provdáním se stala nevlastní matkou
dnes tak oslavovaného Josefa Škvoreckého. Po dokončení školy

767
v červnu 1942 jsem dostala špendlík s číslem 992, což znamenalo, že
tolik sester v průběhu trvání republiky bylo do té doby vyškoleno.
Měla jsem dojednáno a školou schváleno, že nastoupím na
Neurologické klinice profesora Hennera, kde měli velice dobrý vztah
k sestrám. Navíc na klinice pracovali moji přátelé Jaromír Hrbek,
Zdeněk Macek a Olda Starý. V té době Všeobecná nemocnice byla už
plně ve správě Němců. Byly tam české kliniky, ale samozřejmě také
německé.
Zažila jsem strašný šok, když jsem přišla na osobní oddělení
přihlásit se na neurologickou kliniku a tam mi bylo sděleno, že ani
jedna z absolventek našeho ročníku nepůjde na české kliniky a že
všechny budou přiděleny na kliniky německé. Německé sestry
odcházely na frontu, a tak jsme musely ucpávat vzniklé díry
v ošetřovatelském personálu. Byla jsem přidělena na první německou
kliniku profesora Jahna, na infekční oddělení. Dostala jsem vůbec
nejhorší umístění, které bylo možné. Bylo to oddělení o 75 lůžkách,
kde na 41 lůžkách leželi tuberkulózní pacienti a na ostatních pak
pacienti s různými infekčními onemocněními. Docent Wurm, který
byl šéfem tohoto oddělení, si z infekčních onemocnění vybíral ta
nejhorší.
A pak to přišlo. V jeden zimní den koncem roku 1942 mi
telefonoval Bélův kamarád ze Slovenska tu hroznou, ale ji tušenou a
se strachem očekávanou zprávu, že byl Béla popraven. Žádal, aby mi
vyřídili, že na mne do poslední chvíle s obrovskou láskou myslel.
Bélův život skončil, ale moje láska k němu trvá dodnes, i když jsem
prožila hezký život, těch 48 let s Mourkem.

768
 Slyším klíče v zámku, Mourek se vrací… a zdá se, že nezapomněl.

Výběr z knih Ivana Kazimoura

Historie českého zdravotnictví

Zdravotnictví, to zdaleka není jen lékařství. Jeho zcela nezbytnou

součástí je i ošetřovatelství, farmacie, hygiena, a to i ta obecná a
komunální, včetně pohřebnictví. Nezbytnou součástí je
i zdravotnické školství, ale i obory tzv. „obslužné“. Údržbou počínaje,
přes stravování pacientů i zaměstnanců, archiv zdravotnické
dokumentace, až po energocentrum, informační systémy, vodní
hospodářství, klimatizaci nebo kotelnu. Nemusíte se bát, tato kniha
není o kotelnách nebo prádelnách, ale zabývá se více zdravotnickými
obory než jen lékařstvím a sleduje jejich vývoj na našem území
v průběhu času.

https://eknihyjedou.cz/historie_ceskeho_zdravotnictvi

Revoluce za německé marky

Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku nebyla založena na

ideálech komunismu, ale na německých penězích. U nás byla až do r.
1989, tedy předlouhých 72 let, prezentována jako „vítězství
pracujícího lidu“ a to jak nad carem, tak i nad buržoazií. Přitom šlo

769
pouze o obchod, trochu neobvyklý, hodně špinavý, ale jen obchod.
Lidé německého císaře Viléma II. nabídli panu Uljanovovi značnou
sumu německých marek a německý souhlas s tím, aby v Rusku
převzal absolutní moc, a pan Uljanov slíbil, že odstraní ruskou
Prozatímní vládu a po převzetí moci uzavře s Německem mír.
Pootevření ruských archivů nám umožnilo podívat se, jak příběh
revoluce opravdu vypadal.

https://eknihyjedou.cz/revoluce_za_nemecke_marky

Edvard Beneš bez adorace

Kniha, kterou dostáváte do ruky, mapuje život Edvarda Beneše na

pozadí událostí, které prožil, a které sám ovlivňoval, nebo ovlivňovat
mohl. Rozhodně Beneše zbožně neuctívá, jak napovídá titul knihy,
ale v žádném případě se jej nesnaží očerňovat nebo zcela zatracovat.
Autor se snaží čtenářům co nejvíce přiblížit složitost problémů, které
Beneš musel řešit. K tomu používá četné citace dokumentů, které, jak
si často myslíme, dobře známe, ale při čtení jejich doslovného znění
můžeme být překvapeni.

https://eknihyjedou.cz/edvard_benes_bez_adorace

770
 DOCELA VŠEDNÍ OBYČEJNÝ DEN ROZEVLÁTÉHO
BOHÉMA
Petr Hejna st.

Byl to den jako každý jiný. Lezavý únor, ani ne Vítězný, ani ne
suchý, žádná Ladovská zima, venku obloha barvy vypelichaného
myšího kožichu a silnice za oknem se ve svitu blikající lampy leskla
námrazou ze včerejší oblevy. Petr ráno, jako obvykle dost brzo, vstal
a uvařil si kafe - ne ale takový ten hrnec, jako si nechal nalít Kemr
coby děda Komárek, ani ne do vysokého silnostěnného skla, jak na
vesnici, kde žil, ještě stále frčelo, ani ne náprstek jako lemtají Taliáni,
kteří se pohoršovali, když jim za dob, co měl v Praze hudební klub,
udělal normální piccolo a oni málem povolávali z hrobu Duceho, aby
ho ztrestal za takovou nehoráznost. S těmi byl stejně problém, buď
remcali, nebo se naopak spokojeně bavili, což dávali najevo tím, že
kolem sebe na baru nebo pod stůl házeli na drobné kousky natrhané
papírky, a to třeba jak program, tak vstupenku nebo toaleťák, naštěstí
předtím nepoužitý. Opravdu nebylo nad projevy italské libosti. Uvařil
si prostě normální napěněné kafe, manželka ho vycvičila pít ho
i z kultivovaného šálku. Pro ni to byl rituál, málem posvátný obřad,
Petr se s tím tak nepáral, ale přiznával, že ta servírovací kultura má
něco do sebe.
Zapnul notebook, zkontroloval poštu a odmáznul na Facebooku
žádosti nadržených krasavic, vystrkujících své vnady vepředu i vzadu
a zjevně toužících z celého nedozírného vesmírného prostoru právě

771
po něm, chlápkovi na prahu sedmdesátky. Na Messengeru nic neměl,
s noťasem se loučil večer kolem jedenácté, po druhé sklence portského
a s nadějí, že v koupelně bude nachystané zelené voňavé mýdlo a
v ložnici u postele na starém poctivém šicím stroji firmy Singer,
jednomu ze třech, v chalupě sloužících jako retro stolek, bude hořet
svíčka, signál, že noc teprve začíná a že i dojde svému vrcholu. Tedy
jak ta noc, tak on sám, ale hlavně ne sám, v tom milování ho nejvíc
vzrušovalo, když viděl rozkoš v očích své Jany a když stoleté zdi
chalupy pohlcovaly výkřiky její vášně. Často s nadsázkou říkali, že je
klika to bytelné trámoví a tak že střecha následky jejich dovádění,
když ona v extázi leze po stropě, se díky fortelu a červotoči
netknutému a časem prověřenému materiálu dávno mrtvých generací
ani nepohne. A stejně tak si s Janou říkali, jak dnešní generace
mnohdy evidentně s tím sexem má problémy, jednak se honí do
zblbnutí za kariérou a mamonem, a navíc zjevně dávno neplatí, že
holá lebka je symbolem testosteronem sálajícího hřebce, a jak těch
holohlavých přibývá, zatímco za jejich časů byli k vidění z plešounů
tak leda Karel Hála, Yul Brynner nebo Telly Savalas, a to ještě tak
v televizi, zkraje černobílé, později i v barvě, i když ta první barva, co
Petr viděl, byla v ruské televizi a nebylo to z ideových důvodů, že
všechny barvy měly narudlý odstín, ale prostě soudruzi ze SSSR někde
udělali chybu. Dneska je to málem jeden Kojak vedle druhého a sedm
statečných by mohlo být málem klubem lysohlavců. Tedy, ne že by
se cpali lysohlávkami - Petr s těmi houbami osobně žádné zkušenosti
neměl, zkoušel zamlada jen brouzdat dozrávajícím makovým polem a
sbíral muchomůrky.

772
 Před časem, přesněji řečeno v době, kdy se s Janou poznali - byla
to jeho druhá manželka a shodou okolností Jana, stejně jako ta první,
tak zrovna byl celebritou v nejmenované televizní soutěži, kdy o něm
bulvár v titulcích hovořil: „Chodící testosteron opět útočí“, „Sexuální
maniak Petr je jako smrt, bere prý všechno“ a podobně. Petr odjakživa
v žertu říkal, že se hlásí k trapné heterosexuální menšině a tou dobou
to zrovna garantoval tuplovaně, nějak totiž současně krátce podlehl
jisté, podstatně mladší, bizarní ezoteričce, sama sebe deklarující jako
vědmu, která ho táhla do Lidic a tam mu na sousoší ukazovala své dvě
děti z minulého života, a pak pro změnu v Terezíně chtěla najít pece,
odkud ji naposledy před smrtí volaly. Nějak jí v tom minulém životě
uniklo, že Terezín nebyl vyhlazovací tábor. Byla celkově tedy exot a
Petr věděl, že to má perspektivu asi jako vsadit na koně s přeráženýma
nohama, a to přesto, že nikdy na nic nesázel a koně se dotkl leda tak
na šachovnici, ale bylo docela praktické před finálním rozhodnutím si
s ní vyzkoušet jisté milenecké praktiky, které by se po Janě asi těžko
odvážil žádat. Tak to s ní utnul, když byla taková vědma, tak jí to
muselo být stejně jasné, a vrátil se k Janě, i když mohl být tím
polyamorikem a obšťastňovat obě, nejlépe společně. On jednoho
takového znal, to bylo ještě dávno před Sametem, kdy do děcáku, kde
pracoval jako vychovatel, přivedl svého kamaráda Honzu. Petr mu
i vyráběl dřív svatební oznámení, po nějaké době by ho mohl asi
rozšířit o další vyvolenou, ten Jenda se zblbnul do tam taky pracující
Slovenky - nic proti tomu, Petr sám měl první zkušenosti s Bětkou,
spolužačkou z Modry a její „Choď vyššie!“, když se v opilosti coby
panic cpal, kam neměl, často dával k dobru. Kdyby byl tehdy vytrval,

773
nemusel později ani do toho jít s tou vědmou, ale kamarád - tedy do
doby, než Petrovi coby předseda ROH podepisoval „ukončení
pracovního poměru na vlastní žádost“, česky řečeno vyhazov, si
usmyslel, že by bylo ideální, kdyby takhle hezky žili a nejspíš asi
především souložili všichni tři dohromady. Jeník za ní jel a jako jedem
lásky zasažený Svěrák jen tak náhodou šel kolem, vyplakal se jí pod
borovicí a domů se vracel bez druhé nevěsty, a muslim přitom nebyl,
byl zahradník, a jak se říká, že vrahem je zahradník, to u něj neplatilo.
Byl to docela fajn kluk, jak Petr s oblibou říkal, kdyby to nebyl takový
zmrd. Tedy on to říkal ještě zemitěji, ale jelikož dámy by se občas
rděly, i když s tím hrubým slovem občas zaručeně přišly do styku, ba
i pohlavního, a jako slovo ho do úst často nebraly, ale určité dekorum
bylo občas nutno zachovat. Tedy jedna kolegyně tenkrát s tím
problém neměla, ani její manžel, který nevěděl o tom, že Petrovi,
který toho nežádal, takto poskytuje chvilku nechtěné rozkoše, aby se
mohl jít za její noční rozloučit se svojí první ženou, tehdy ještě
nezletilou a budoucí. Po Věře mu zůstal dárek, starý dřevěný mlýnek
a vzpomínka na jejího syna, který se s ním kamarádil a kterého na
Míráku srazil autobus a tím se z něj stala lidská troska, která už nikdy
nerealizovala záměr úchylného ředitele domova, kde Petr i Věra
pracovali, zabít pistolí, kterou Petrovi ukázal, ukrytou v za tímto
účelem upravené knize.
Petr pořád měl před očima, jak při prvním osobním setkání Jana
vycupitala z baráku, kde po rozvodu žila s dcerou, a že to, co se o ní
dozvěděl a čím mu byla blízká z rozhovorů s ní předtím, kdy ji viděl
jako jakéhosi démonicky monitorem nasvíceného ducha na Skype -

774
jak ty technologie pokračují, dneska je už tenhle komunikační kanál
prakticky pravěk, je navíc doplněno ženskou krásou a jak byl unešený
jejím půvabem. Byl svým způsobem neinformovaný, ještě netušil, co
mělo obnášet její varování, že je štír, tedy jakožto dáma smyslná
náruživá štířice, jak se vbrzku ukázalo v praxi. Jelikož jeho Jana byla a
je dáma, tak k prověření nekupovat zajíce v pytli došlo až na druhé
schůzce. Prostě i v tomhle proběhlo ideální spojení s údajným
chodícím testosteronem. Ale bylo v tom neskonale víc, než hormony
splašené někde ke konci závodní dráhy života, spějící k nikterak
vysněnému cíli, oba spojovalo mnoho společného a oba měli za sebou
krach manželství, kde pro toho druhého byla rodina něčím
okrajovým. Janě manžel zanechal obrovské dluhy, Petr si vydobyl
zanechání dětí do výchovy. Starší Lucka vbrzku dospěla a vdala se, její
brácha se s Petrem odstěhoval natrvalo na chalupu poblíž Písku.
Petr dopil kafe, prohrábl si své dlouhé rozevláté husté vlasy, na
skráních již místy prokvetlé praménky, navozujícími dojem budoucí
možné důstojnosti ušlechtilého kmeta, a začal pracovat. Nezajímaly
ho ani zprávy, toho hnusu kolem je tolik, tak nač si tím kazit nedávno
zrozený den a na nějaké surfování navíc neměl čas, myšleno tím po
internetu, a na moři to nikdy nezkusil, jako jeden z jeho známých,
který se kvůli tomu usadil v Austrálii, kde je oceán plný žraloků.
Žraloky přitom měl rád, často s Janou létali na Sinaj a tam pozorovali
podvodní život, zkraje s nimi tam dvakrát byl i Petrův syn - aby se to
nepletlo, tak taky Petr, ale po první mrtvici ani ne ve třiceti letech
musel s podobnými výlety skončit. Země faraonů a biblických
příběhů je lákavá, ale co se zdravotní péče týče, tak do té doby, než

775
dorazí k pacientovi doktor. Petr s Janou to zažili, když měla
problémy, tak doktůrek - evidentně student medicíny, možná i jen
pro velbloudy, vytáhnul tlakoměr, který snad ukradl v některé
z hrobek v Údolí králů. Alespoň že tu jehlu po injekci pěkně otřel
ubrouskem, aby ji mohl použít pro další churavějící bledou tvář. Tak
toho žraloka, a není míněno na botě, by rád viděl i jinak než na
Zoomu, ale současně, když zrána sám filmoval a fotil tu podmořskou
krásu, měl vždycky zadnici sevřenou strachem, jestli po noci hladový
predátor si ho nevyhlédne jako ranní předkrm. Co se té zadnice týče,
s tou to asi trochu přehnal, když se do ní pro změnu jindy nechal
jiným felčarem opíchat, tedy konkrétně přímo před mešitou na pláži,
a ještě si ho Jana přitom vyfotila. Doktor asi taky žádný muslim nebyl,
stejně jak ten exkamarád, co by coby sexkamarád dvě pospolu měl
rád.
Petr byl v důchodu, šel do něj hned, jak to bylo možné, takže
práce, které se věnoval, byla spíš jeho koníček, než by ho to živilo.
Psal články pro různé internetové noviny a časopisy, vesměs to bylo
za minimální finanční odměnu, ale jelikož krom rozhovorů
s osobnostmi kultury a reportážemi z koncertů nejvíc, a to již od
svatby, té druhé samozřejmě, se věnoval článkům s cestovatelskou
tématikou, těžil z toho spolu s Janou a se synem všude možně tím, že
měli volné vstupy po památkách, galeriích, přírodních lokalitách, na
hradech a zámcích dostali privátní průvodce a podobně, a to zdaleka
nejen tady, kde znavený praotec Čech zapíchnul svoji vandráckou
hůl.

776
 Trvalo mu do oběda, než dal dohromady článek o nedávné cestě
do Vídně. I když za to dostával almužnu, tak si dával pozor, aby co
napíše, měl několikrát ověřené. Někdy to byl problém, když třeba psal
o Oravském hradě, jeden zdroj ho uváděl jako nikdy nedobytý, jinde
se dočetl, jak ho vyrabovali obyčejní povstalci. A i tohle ho bavilo,
s Janou je zajímala krom jiného historie, tak si podobným pátráním
popravdě doháněli mezery ve vzdělání, a to hlupák nebyl ani jeden
z nich, jen i takhle na stará kolena naplňovali v praxi onu radu
soudruha Lenina: „Učit se, učit se!“. Ani jeden z nich si nebyl jistý
v kramflecích - a to ne proto, že doma chodili v pantoflích kramfleků
prostých, kolikanásobně to syfilitický revolucionář doporučoval, ale
jelikož se učili dobrovolně, snadno dohledali, že to bylo třikrát a že to
nevypustil Lenin, ale Stalin, zmrd ještě větší. To s dědou Komárkem
by to kramfleky ustály, ten řekl „Chčije a chčije“, nebylo možné
pochybovat, že to chcaní padlo dvakrát, bylo to směroplatné, jako že
Hliník se odstěhoval do Humpolce a že Hrůša doporučil prohlídku
krematoria Lírovi v Pejhřimově. A oba věděli, že ten Lír nemá nic
společného s králem Learem, i když se to stejně čte, i kdyby Máňa
říkala opak, a že v Pelhřimově žádné krematorium nemají. Jak se
Rudla mohl tak splést, na krematoria byl přece expert, Juraz Herz,
kterého Petr znal z mládí, o tom s ním natočil dost vypovídající film
a autor předlohy, knížky Spalovač mrtvol, spisovatel Ladislav Fuks, to
byl další starý známý z dob Petrova studia na grafárně. Často si
přisedával k nim ke stolu, když s kamarády zapíchnul odpolední školu
a místo toho dávali pivo v hospodě Na Kampě, hostil je a coby
netrapná neteheterosexuální menšina byl rád, že je ve společnosti

777
fešných a inteligentních mládenců. Tou dobou ale už ho bolševik
přidusil a on jim donesl právě čerstvě vydaný Návrat z žitného pole,
starý dobrý Fuks byl pryč, zmizel hrůzný svět i rakvičky a věnečky
pana Kopfrkingla, děsy trpícího Žida Mundstocka, myši paní
Mooshabrové sklopily uši a stáhly ocas, stejně jako smutný Láďa,
sedící na židli vedle Petra.
Ještě častěji tam Petr potkával Jana Wericha, tamního štamgasta,
na kterého s úctou hleděl, zatímco konzumoval k pivu chřupavý slaný
loupák, který coby chudý student tak nějak zapomínal zaplatit,
zejména, když nezůstal u jednoho, a svádět to na ty Fuksovy myši by
bylo jaksi marné.
Petr měl kliku, když bydlel po vojně v Libni, tak zase kousek od
něj měl svůj příbytek Bohumil Hrabal, Petrův oblíbený autor, na
kterého se stály fronty. Kdo si dneska vůbec knihu koupí, a to není až
tak o ceně, doba je jiná, lidé si knih necení, ani si je už nikdo neváží,
ve stoupě nedávné minulosti jsou i časy, kdy se vykupovaly jako sběr,
Bohumil o tom ví své, a postarší student Kroupa by s jejich balíčkem
na katedře nepochodil, to Šlajs s lokomotivou byl jiná vědma. Petr
často Hrabala potkával u stanice Vosmíkových, stejně jako v jeho
oblíbené hospodě U Tygra, ale obdobně jako u pekařova císaře,
o císařovu pekaři nemluvě, do řeči se s ním dát si netroufl, jen ho
s úctou pozdravil, neměl ve zvyku se trapně vtírat, nebyl Pitralon.
Jednou mu dokonce zamával z výše čtvrtého patra, tedy ještě výš, a to
nejméně o prostor půdy, kam se na to hrabe komín pivovaru, když si
montoval na střeše anténu na příjem prohnilých západních stanic,
šířích lživé slovo a socialistické mládeži až závadnou pokleslou

778
muziku. Petr byl tak trochu sebevrah, bez jištění balancoval na
chatrných kominických lávkách s třímetrovou anténou a vercajkem
v ruce, kdyby spadnul, těžko by někdo věřil, že tam jen krmil holuby
- Bohumil o tom ví své, třeba to někdy Petrovi poví, i když ty lávky,
tašky a okraj světlíku, kudy Petr spouštěl kabel, byly jimi pokálené,
stejně jako spousta okamžiků Petrova života.
Konečně měl Petr článek hotový, jako obvykle ho dal Janě
zkontrolovat. I ona byla v rodném jazyce jako ryba ve vodě, i když
byla štír, a co se Petra týče, byl na tom stejně, ovšem kdo píše něco
jiného, než anonymy nebo předem vyplněné online gratulace, tak
dobře ví, že autor sám po sobě čte, co sepsal, tak, jak to má v hlavě, a
překlep je věcí běžnou jako mravenci v kredenci, u nich doma se to
jimi v době rojení jen hemžilo. Petr měl hemživost sám taky dobrou,
jednou si to pro zajímavost i ověřil v mikroskopu, ale s Janou již jim
vládce všeho, tedy čas, a pak rozum, když by to ještě šlo, nedal jejího
praktického využití k reprodukci jedince, tedy vlastně dvojice. Než
mu to, tedy ten článek, ne tu hemživost, Jana zkontrolovala, Petr
uvařil oběd. Byl tak trochu rozmlsaný, už na základce v páté třídě
odmítnul školní jídelnu a matka mu exodus z ní umožnila s tím, že si
bude sám vařit. A netrvalo dlouho a knedlíky už nechávala plně na
něm. Když po jídle dopil poslední lok piva, zase sednul ke klávesnici,
doplnil opravy a konečně se podíval, co zlého na něj z monitoru
vykoukne.
„Jano, ser na to,“ volal na Janu, která sklízela nádobí ze stolu a
odnášela ho do myčky, „pojď sem.“
„Co se děje?“

779
 „Tak ten zmrd to má za sebou!“
„Kterýho myslíš?“ zeptala se Jana, jako by těch zmrdů kolem bylo
kdoví kolik. Ale měla pravdu, nějak se nám tu množí, asi mají vysokou
hemživost.
„Štrougal, ta svině komunistická,“ bez zjevného zármutku hlásil
Petr, „však víš, jak jsem ti vyprávěl o jeho rodince.“
„Aby ne, pěkně sis tenkrát koledoval.“

Petrovi se znova před očima odehrála ta scéna, které byl režisérem

i jedním z herců v hlavní roli. Co by za to dal, mít to nafilmované.
Byl tenkrát na chmelu, tehdy ještě ne coby stařec, i když texasky nosil
a tesilky nenáviděl, právě za časů studia na grafárně. Tou dobou se už
dopracoval k podmínečnému vyloučení, prvák začínal dvojkou
z mravů kvůli jistému maléru na prvním chmelu, ještě něž prvně usedl
do lavice, a tam na té prestižní škole to bylo nastavené tak, že s ní šel
i do druháku. Následovala trojka - zase v tom byl chmel, a ne, že by
se nachmelil, ale dovalil si to na motorce k chmelnici nějaký ten
agronom či co. Rozmotal jako jediné jeho štoky, kde na konci bylo
pár paliček nedočesaných. Kdo chmel zažil, tak ví, že je nějaký limit,
kolik věrtelů denně sebrat, a když někdo není od přírody - Petr
s oblibou říká od přirození, zručný česač, tak ty nevýnosné špičky ho
zdržují. No a soudruh jézéďák to vyhodnotil jako sabotáž národního
hospodářství a bylo vymalováno. Takže na dalším, posledním chmelu,
už coby rozevlátý bohém, jak je dodnes nazýván, si sichroval
dostudování tím, že si nechal česat hořké zlato od čipernějších a
odměňoval je za to mrzkým penízem. Na školu ten rok nastoupil,

780
z jiných předtím vyhozený, jistý protekční spratek. Ten spratek byl
syn toho Štrougala, co právě natáhnul brka. A ten spratek si byl tak
nějak jistý, že patří mezi nedotknutelné, takže spolu s mladšími
vrstevníky si mohou dovolovat, co chtějí. Když u nich profesoři našli
bednu s pivem, hodili to bez oka mrknutí na Petrův ročník a podobně.
Když se utrhlo ucho přelitého poháru, Petrovi, který nebyl trpělivý
svatý, i když občas na ryby chodil, navíc tak trochu nelegálně, došla
trpělivost. Ve stodole stál, prachem a slepičím trusem pokrytý, starý
kočár. Petr do něj zapřáhl Štrougalíka do čela, trojicí prominentovi
nenáviděného režimu věrných doplnil spřežení, usadil se na kozlík a
práskaje vetchým bičem vyrazil k výdeji večeře. Stejně, jako ten bičík
vetchý profesor češtiny, hrdě se v prsa bijící, když mluvil o českých
vlastencích a tady na chmelu kupující tomu zmetkovi z prváku
v hospodě pivo, strnul jako solný sloup. Tedy Lotova panímáma
rozhodně nebyl, kdoví, zda mu to něco říkalo, o Bibli nějak se tou
dobou v hodinách literatury příliš nemluvilo, vitríny knihkupectví
plnila stranická moudra a vrchol sečtělosti bylo plést si Hrabala
s Páralem, takže spíš tam stál jako tvrdý ý, nebo jako zařezanej, civěl,
jak puk, nebo jako když mu uletí včely, jak se říká i mezi Starým
zákonem netknutými. Kdyby ten chudák měl dost vlasů, rval by si je
snad hrůzou, když viděl, jak dvounozí koníci cválají, vedeni Petrem,
k valníku, ze kterého se vydávalo páchnoucí jídlo do vlastních ešusů.
Spolužák Karel Nesveda měl i páchnoucí ešus, první den mu spadla
peněženka do latríny a on ji tím ešusem, navázaným na tyči, musel
z ní lovit - pak, že prachy nesmrdí, a moc toho s tím nesvedl, zato
jeho opilého svedla nepříliš atraktivní spolužačka a všichni se sbíhali

781
na to kouknout, když slyšeli: „Rychle sem! Chobotnice píchá Karla!“.
Petr koně vypřáhl a dal jim se nažrat a napojit a poté opět s nimi
vyrazil nahoru do kopce, na kterém předtím museli brzdit, až se ji od
kramfleků kouřilo. Přežil to profesor a kupodivu i Petr, z chmelu jel
domů autem se Štrougalem, pro kterého přijela jeho sestra, a dokonce
byl, coby rozevlátý respektuhodný bohém, zván na večírky pražské
zlaté mládeže, kde whisky tekla proudem - žádná WhisKola, a ta
tráva, co se dýmem vznášela ve vzduchu, byla poněkud jiná tráva, než
jakou spásají koně.
„Fakt mne tenkrát překvapil, fotr mi to mohl pěkně osladit,“ a Petr
tím rozhodně nemyslel, že by mu naservíroval dobrou brazilskou kávu
s cukrem, ani by si tím nešplhnul, Petr pil kafe bez cukru, tak jako
agent 007 si nechává servírovat Martini Dry bez ledu.
„Jasně, je vidět, že mladej si to nechal pro sebe a že ocenil, že ses
z jeho fotra nepodělal.“
„Musel bych jinak poprosit Vondráčkovou o bratrskou pomoc,“
zažertoval Petr a Jana hned věděla, že naráží nejen na údajné pletky
zpěvačky se soudruhem i na to, jak z okna budovy na Maltézském
náměstí nikterak obdivně koukal Petr se spolužáky na ty před
Pragokoncertem defilující božské Káji, Helenky nebo normalizační
produkty, jako byl Bartoň. Spíš ocenili, když se krátce ve dveřích třídy
zjevil vlasatý uklízeč, kytarista Plastiků, aby vynesl odpadkový koš.
„Zato Honza s Ludvou tu zkurvenou dobu odskákali, svině
bolševický dojebaly život kdekomu.“
„To byli taky kluci z grafický? A co se jim stalo?“

782
print-biwrina-margin-0

„Jo. Honza byl kámoš a Ludva se k nám nějak přidružil, a já ho

dvakrát nemusel. To byla vlastně moje klika, když Honza přišel s tím,
že vyrazíme do Budějc na Plastiky, na poslední chvíli jsem si to
rozmyslel, neměl jsem náladu někde se plácat s Ludvou, fakt mne sral.
V pondělí pak přišli do třídy v půlce vyučování a my se začali tlemit,
oba byli vylepaní dohola. Kdybys viděla jejich tváře, pochopila bys,
že i nám hned ksichty ztuhly. Pak nám vyprávěli, jak je sebrali při
zátahu na tu akci v hospodě Na Americe fízlové, ostříhali je a
vyslýchali…, hnus, zmrdi zasraný. Ani je nepustili k maturitě.
Z jednatřiceti, co nás začínalo, nás maturovalo jedenáct. Průser byla
Zorka, ta si prostřelila hlavu, s tou jsme se kamarádili a některý hovada
mysleli, že ji píchám, my jsme jen u nás doma spolu v temný komoře
experimentovali s modrotiskem a dodnes vidím toho hajzla, co na ni
čekával na rohu a kvůli kterýmu to udělala, byl tak trochu ženatý,
navíc pro nás dědek kolem třiceti. Trvalo pár dnů, než následky té
kulky to dotáhly do konce, vzpomenu na ni vždycky, když si pouštím
Close to the Edge od Yes, objednala to album pro mne, vyšlo jen pro
členy gramofonovýho klubu Supraphonu a bylo dost blbý to pak po
rodičích chtít. A představ si, že jsem udělal dobře, její fotr si to po čase
pustil a dostaly a rozbrečely ho ty Wakemanovy varhany. Ostatní
bylo běžný síto, a potom tihle dva. No a Honza pak zdrhnul i se
Zuzkou, kterou si později vzal, do Austrálie, Alena je v Německu,
Endží - tak jsme jí říkali, ve Švédsku.“
„Jo, Alena, ta tu před časem byla s tím svým novým Anglánem,
předtím měla přece kluka taky z grafický, toho tvýho kámoše, co žije
v Mnichově, a s Endží jsme v kontaktu přes Facebook.“

783
 „Tak tak, obě holky znáš.“
Petrovi projelo hlavou, co to mele za kraviny, jaký holky, vždyť
jim už je šedesát osm. Ale vtom mu zatrnulo, při té číslovce si vybavil
rok, kdy sem, a to i díky zmrdům od nás, vtrhla s bratrskou pomocí
vojska pěti spřátelených armád, jak se tomu říkalo, pro něj zasraní
okupanti. Byl tou dobou už dva roky v ilegálním skautu, jeho morální
vzor byl Pedro, stále živá živoucí legenda skautingu, a jeho ideály.
Světonázor a láska k přírodě už se v něm zahnízdily, jak vlaštovky
zjara na trámech nad průjezdem, jen nikdy neodlétly, zůstaly pevně
zakořeněné, jako stromy, které s Janou vysázeli na zahradě i jako
jejich láska, občas zmítaná vichřicí, ale stejně tak zakořeněná v jejich
srdcích. Pohladil si kožený náramek, který mu Jana dala, se symbolem
jejího znamení zvěrokruhu, aby mu byla nablízku, když nejsou spolu.
Ale to bylo málokdy - spíš putovali ponorkou ke každodennosti jako
kapitán Nemo, občas ale Petr odletěl třeba sám do divočiny na africká
safari, ale i tam ji měl v srdci, i kdyby ten náramek neměl.
„Holka moje, jak ti dneska je? Od rána makám, otravuju tě
s kontrolou těch mých blábolů a ani se nezeptám, jak se cítíš.“

Když si Petr před dvanácti roky Janu bral, byla to štířice plná života
a sil. Od té doby se mnohé změnilo, dostavily se následky starého
úrazu, operace páteře nepomohla, naopak se to tím jen zhoršilo, pak
přišla rakovina - naštěstí zatím zažehnaná, ale chvástat se, že poražená
jako Hitler u Stalingradu by bylo rouhání, pozvolna se vplížily
každodenní bolesti, slabě utišované opiátovými náplastmi, do toho
deprese, živené i zlem od mnoha jejích nejbližších.

784
 „Ale ujde to.“
Petr cítil, že to říká, aby ho nezatěžovala svými problémy: „Neboj,
bude to lepší.“
Bolelo ho, že nemůže zbavit těch trápení ji, stejně jako svého syna.
Od dětství vážná duševní nemoc, k tomu loni už čtvrtá mrtvice…
„Sakra, že nejsem Merlin, Gandalf, nakonec i toho připitomělýho
Harry Pottera bych vzal na milost,“ honilo se mu hlavou, „proč musí
trpět právě ti, které mám rád.“
S tím komerčním cucákem čarodějem to měl Petr stejně jako jeho
syn, oba milovníci Tolkiena a podobné fantasy pro náročnějšího
čtenáře. Svého času je zajímalo, co to ten bestseller, co ho kdekdo čte
v metru a slintá o něm, je vlastně zač, a tak si zkusili v knihkupectví
jeden novotou a tučným ziskem vonící výtisk prolistovat. Oba
šokovala ta strohost textu. Když tam četli holé věty typu: Harry usedl
na židli. Pak řekl: „Vyrazíme!“ - a to je věta vymyšlená, jen přesně
v duchu toho, co jim nesedělo, tak jak jeden, tak druhý, by to
rozhodně, každý jinými slovy, napsali třeba: Harry se klidným zrakem
rozhlédl po potemnělé světnici, přitáhl si od starého dubového stolu
rozpraskanou židli a zlehka na ni usedl. Pak se otočil na své přátele,
lačně dychtící, co jim chce sdělit. „Zítra s ranním rozbřeskem
vyrazíme za naším posláním!“, ale to by asi bylo na současného čtenáře
moc. Petr měl vytříbený jazyk a cit pro sloh od dětství, jeho slohové
práce se četly po celé základce, ba i na grafické jeho maturitní sloh byl
dáván coby ukázka vyzrálého díla - že by se přimluvil malý Štrougal?,
a to jeho jablko se daleko od kořenů neodkutálelo. I když Petr občas
pochyboval, jestli je Petr opravdu jeho syn, tak nějak časově to

785
vycházelo na jistou akci, kdy těch hemživců na Petrově matce bylo
pohromadě víc než jeden, ale jednak měl dost z jeho podoby a pak
mnoho vloh podědil, nejen literární, ale i hudební. Petr mladší, jak se
světově říká junior, a s tím salámem chuti nevábné obdobně jako
gothaj to nemá nic společného, již na základce vyhrál několik
literárních soutěží, jednou z oběma ceněných bylo prvenství v soutěži
O cenu Danny Smiřického, vyhlášené Gymnáziem Josefa
Škvoreckého, kde předsedou poroty byl Arnošt Lustig a diplom mu
předával Mirek Kovářík, známý recitátor veršů Václava Hraběte,
kluka, co se setkal s Ginsbergem a dříve, než mu bylo pětadvacet, tak
s Bohem. A co se hudby týče, oba Petrové odehráli spoustu koncertů
s jejich kapelou 2 Generations, ale ten zmrd, pucek v mozku, co
způsobil juniorovi první mrtvici, mu hodně přistřihl rozevlátá
muzikantská křidélka.
„Hele, Jani, od kdy se vlastně používá ten výraz zmrd? Když jsem
byl mladej, tak se to ke mně nějak nedostalo.“
„Ňufe, to ti nepovím, tenhle zvukomalebný termín znám až od
tebe.“
„Jasně, Sosáčku, jsi moje mláďátko, ale na češtinu jsi kadet.“
Petr s Janou se často takhle důvěrně oslovovali, Jana si myslela, že
tím Sosáčkem Petr radostně ventiluje nějaké příjemné praktiky, když
je předtím u umyvadla zelené mýdlo a na šicím stroji hoří svíčka, ale
Petr to tak nemyslel ani náhodou, i když právě tyhle chvilky měl rád.
Myslel tím přitom opravdu jen na včelí medvídky. Původ slova Ňuf
naopak ponechával zahalený tajemstvím, a to nikterak v souvislosti,
že ho slýchal mnohem raději, než v hádce vzduchem z úst

786
Sosáčkových vypuštěná a na jeho hlavu dopadající hejna ptactva. A že
nešlo o nějaké dudky, rajky nebo kolibříky, muselo být nad slunce
jasné i v tomto šedavém dni. Když pak potom odpálila svíčku a byla
ve finále tím Sosáčkem, za kterého se sama nějak cítila být
deklarována, to jí ty opravdu hrubé nadávky i časté rány odpustil, a to
zdaleka nejen proto, věděl, co vše ji trápí a bolí na duši i na těle.
„Jak říkám, zmrdi se kolem nás motali vždycky, jen jsme jim
neříkali zmrdi. Je to jeden ze starších novotvarů, v osmdesátkách už si
ho vybavuju, jiný slova zase zaniknou…“
„Tobě už taky těžko někdo řekne chuligáne, nebo máničko, ty
můj chodicí testosterone,“ žertovala Jana, i když to byla vlastně
pochvala, ten bulvár by si snad zasloužil metál.
Petr vzpomněl, jak ho v době největší nadsamecké slávy zastavila
na Kamenném mostě v Písku jedna stará, decentní a elegantní dáma.
„To jste vy, z toho Prostřeno?“
„No jasně, vy asi chcete sex,“ a oba se smáli, protože ta dáma byla
i inteligentní a hned věděla, že je to vtip člověka otráveného tím, jak
po něm kdekdo kouká a pohledem měří, co má asi v kalhotách, jako
by už ti závistivci nevěděli, že nejdůležitější je ten sexy mozek, stálo
to i v novinách.
Ten Petrovi fungoval už v mládí. Když ho soudruh OŠI, tedy
okresní školní inspektor Vágner, vyhazoval z děcáku pro rozvracení
základu socialistického státu, tedy rodiny, se ho ptal: „Tedy soudruhu,
jak vy to s těma ženskýma děláte?“ Měl se zeptat jich, to ony ho vždy
ulovily, asi ten jejich samec měl větší přirození než mozek a tak
roztahovaly sítě. Jeden zoufalec, to Petr po vojně pracoval jako

787
vychovatel v pasťáku, hrozný ústav, dokonce nevěru své manželky
Marcely, hodlající ho se sbalenými kufry opustit, řešil přímo na schůzi
ROH. To sice nespadalo pod okres Praha - východ, ale k OŠImu se
to jistě doneslo, protože Petra později opět zaměstnal, asi aby z něj
mohl tahat rozumy. Až když Petr dal výpověď a odešel, to prostředí a
prostředky tam praktikované nebylo pro něj, se to dozvěděl manžílek,
bodrý Moravák, svolající ihned tu schůzi odborů, i stejně překvapený
soudruh ředitel, který si vlasy mazal načerno snad krémem na kanady
a když tam pořádal celostátní olympiádu dětských domovů, tak se
hrdě pýřil, když mu některá soudružka kolegyně chválila jeho havraní
kštici, chabě maskující zrzavé odrosty. To nebyla ta schůze, kde
předsedal Petrův Jidáš, zradivší ho za služební byt, to bylo dřív, a
tamní ředitel byl taky něco, podle Petra jasně manželstvím maskovaný
homosexuál - a Petr proti nim nic neměl, i když mnohdy zamlada
zbavit se jejich nechutného obtěžování v přítmí veřejných záchodků
nebylo nic příjemného, naštěstí Pánbůh roztočil po čase své mlýny a
ředitel, ten, na kterého měl políčeno Věry syn, byl v tichosti vyhozen
za sexuální zneužívání mentálně postiženého chovance. Na jednu
milostnou eskapádu ale dvakrát pyšný Petr nebyl, s tou Marcelkou to
byl vztah, ale to tenkrát, zmožen nocí a alkoholem u ohně, se ráno
probudil v poli. No, to pole by až tak malér nebyl, žně byly daleko a
pokosení kombajnem nehrozilo, nebylo to jako před vojnou
s kolegyní Evou v poli plném osin u Nemyšle, kde mu sehnala práci
v děcáku i ho představila rodičům a jejíhož manžela potkával, když
vystupoval v Senohrabech z vlaku a on do něj nasedal netuše, že
onomu mládenci předehřál lože a že to třetí dítě až tak nemusí být

788
jeho. Petr ale zjistil, že spí zavalen korpulentní kolegyní z Pyšel - to
bylo pár let po Evě, s kterou pracoval právě tam, a že ten sen, ve
kterém souložil s rozteklou hroudou másla, nebyl sen a že tahle
olympiáda byla pro něj spíš omylpyjáda. Realita byla ještě tvrdší,
dotyčná, zjevně Petrovým mozkem nadchnutá mladá paní, si hned
druhý den sbalila kufry a její kamarádka Petrovi volala, že ji nakládá
do auta a že ji má za chvíli za dveřmi libeňského bytu. Ten Petrův
mozek byl tak do duše pronikavý, že klidně chtěla nechat doma i dítě.
Petr striktně odmítl, tou dobou se již rodila vzájemná láska
s Marcelou, ovšem mimořádná telefonní linka Pyšely-Praha zvonila
nonstop. Petr musel vytáhnout zástrčku bakelitového Bellova, nebo
to byl Cimrman?, vynálezu, aby se vůbec vyspal a hrozil se každého
šustnutí za dveřmi. Tohle vlastně se možná k soudruhovi Vágnerovi
doneslo, Pyšely pod něj spadaly, a pokud manžel opět lkal kdesi na
vedení, nebo dotyčná oznámila odchod ze zaměstnání za účelem
nasávání informací od inspektorovi dobře známého sexy mozku, tak
možná i proto mu umožnil znovu hájit barvy jeho stáje, kde by on
sám byl zjevně rád tím plemenným hřebcem.
„Mám hotovo,“ zahlásil Petr Janě, „posílám to redakci. Jestli ti je
trochu líp, můžeme se projít, potřebuju trochu na vzduch.“
„Budu ráda, zkusím, jestli zvládnu dojít s tebou na naši loučku.“
Petr se ani neobtěžoval převléknout se z tepláků, nazul si gumové
sandály od Vietnamců a čekal u kapličky před chalupou, než se Jana
obleče. Za chvilku ho dohnala, po krátkém souboji s rezavým
zámkem za sebou zamkla branku v prkny pobitých vratech a pak
zamířili přes kopec za vsí na loučku pod lesem, která, kdyby měla ústa,

789
by mohla vyprávět mnohé o jejich dřívějších návštěvách, kdy byla
žhnoucí a nasáklá nejen odpoledními paprsky, ale i trochou
hemživosti a spoustou lásky, a pro děti by to rozhodně nebylo. Ještě
dřív tam chodíval spávat občas v létě Petrův syn, také milovník
přírody, ale co kdyby si ho ve tmě mysliveček na číhané splet
s kancem, radši mu to Petr zarazil.

Šli pomalu, Jana se opírala o hůlku, Petr se snažil držet s ní krok,

takže se šoural jak přestárlá mula.
„Hele, zajoch!“ křikla radostně Jana, když zahlédla zajíce,
pelášícího přes cestu a hbitě se ukrývajícího v šemestru u cesty.
„Konečně živej, naposledy jsme ho viděli snad v Albertině,“
pousmál se Petr, „je jich tu fakt jak šafránu. Ušák byl i hlavní cenou
v tombole na mysliveckým. Daněk, kanec i srnec byli až po něm.“

Právě, když dorazili na vrchol kopce k vodárně, šedá oblaka,

protkaná žilkami naděje na slunce, se roztrhla jako pavučina, do které
dopadne z koruny dubu žalud, a nízko putující slunce je zalilo svým
nenadálým jasem. Pro zajíce, ukrytého v houští, to mohl být laciný
kýč, když viděl, jak jejich těla krátce splynula při polibku v jednu
siluetu, rýsující se proti západní obloze. Neměl to štěstí, jako Petr
s Janou, kochat se nespočtem evropských galerií, kde podobné,
z šerosvitu vystupující postavy, patří do světové klenotnice
malířského umění. Měl se zeptat svého ušatého alter ego od Dürera,
ten podobných kýčů viděl mraky, tedy ne ty mraky, co opět zatáhly
oponu pomíjivého mileneckého výjevu. Petr s Janou pozvolna

790
dorazili k svému cíli a stejně pozvolna se pak vrátili domů, kde
vyčkávali u krbu příchod noci.
Jana šla spát dřív, byla unavená. Petr si ještě nalil malou sklenku
portského, nikam nespěchal, nebyl to večer při svíčce, každodenní
bolesti štírkovi výrazně přistřihly ocásek dovádivosti. Z repráků
zpívala Vlasta Průchová, pro Petra i jeho obě děti Vlastička, jeho
dobrá známá, která mu vystoupila na zahájení jeho hudebního klubu
v časech, kdy se dal na nové podnikání poté, co ho vlastní bratr
připravil o živobytí v původním klubu, když provozovna měnila
adresu, prostě kdo zná ten příběh Kaina a Ábela ví, jak mu bylo, navíc
se v tu dobu tenkrát zrovna rozváděl a jeho čerstvá exmanželka si
užívala s kdekým, včetně něj, kam se hrabal ten kamarád, kterému by
postačily dvě. Hrábl do knihovny a jeho prst se zasekl na hřbetě
knížky, kterou četl už jako kluk, a to díky mámě, která měla na autory
vkus a světonázor jako Pedro, oproti otci, věrnému straně. Byl to
Solženicinův Jeden den Ivana Děnisoviče.
„No, to jsem toho dneska moc neudělal,“ řekl si Petr a šel s knížkou
do postele. Ta mu vypadla z ruky, dřív než dočetl třetí, jemu dobře,
stejně jako i tu poslední, známou stránku. Přitulil se k tiše oddechující
Janě v naději, že ji děsivé sny tentokrát nechají odpočívat beze strachu
a děsivého křiku, z kterého se málem otřásaly trámy na půdě, a oba,
schoulení jako raněná zvířata pod keřem, usnuli v objetí.
A tak skončil jeden docela všední obyčejný den rozevlátého
bohéma, naplněný bolestí, láskou, obavami a vtíravými vzpomínkami.

791
 Výběr z knih Petra Hejny st.

Afrika legend a skutečnosti

Kniha o Africe, jaká tu dosud nebyla! Kombinace fiktivních

příběhů a věcných informací o nespočtu afrických zvířat. Pohádky
o nich pro děti, bajky i pro dospělé, fakta o Africe a její zvířeně pro
všechny. Tipy na safari i rady pro přípravu na cestu, včetně malého
slovníčku svahilštiny. Spousta fotografií a aktivní linky na videa
z pravé divočiny. Poučné i zábavné čtení a doprovodný obrazový
materiál pro doslova celou rodinu, bez ohledu na věk.

https://eknihyjedou.cz/afrika_legend_a_skutecnosti

Provence

To nejkrásnější z Provence slovem, obrazem i na videu. Za vůní

levandule, světem malých opatství, horských vesnic, přírodou,
památkami UNESCO, po stopách Římanů, malířů, spisovatelů.
Legendy i fakta. Rady na cestu - na základě vlastních zkušeností.

https://eknihyjedou.cz/provence

792
 Vaříme s citem, chutí a s bylinkami

Více než 300 receptů na více než 600 stranách - rady a návody, jak
vařit chutně a za zlomek ceny v restauracích. Spousta barevných
fotografií, které samy inspirují. V úvodu jsou rady na pěstování
i přírodní výskyt a použití bylinek jak v kuchyni, tak v domácím
lékařství. Určeno zejména těm, kdo za plotnou nestojí poprvé, své zde
najdou ale i začátečníci.

https://eknihyjedou.cz/varime_s_citem_chuti_a_s_bylinkami

793
 ZA HRANICE ŽIVOTA
Jakub Jindra

Mirendii zasáhla teplá fronta. Léto se konečně probudilo. Obilí

dozrávalo a odpočatí vesničané konečně vyrazili do polí s vidinou
hojné sklizně. Na nebi ani mráček, nad žlutými klasy se tetelil horký
vzduch.
Kalavan, zvaný Řezník, seděl se svou partou na rozcestí pod
bukem. Seděl ve stínu jeho košaté koruny nadohled od malé vesnice
Braborky. Jeho černé vlasy byly zpocené. Jeho knír ztužený voskem
a zastřižené vousy na bradě prozrazovaly, že o svůj vzhled náležitě
pečoval. Byla to jeho vizitka. Seděl pod bukem, vedle sebe měl
opřenou černou brigandinu s železnými cvočky, šátkem ovíval svůj
zpocený obličej a užíval si jemného vánku, který s sebou přinášel vůni
slámy. To ale nebylo jediné. Na rozcestí se houpal znetvořený elf.

794
Ruce a nohy zkroucené, obličej prožraný od červů, za krk pověšený
na tlusté větvi buku… Vysel tam jako varování.
Kalavan od pasu vytáhl špinavý pergamen a podal jej místnímu
kováři, nějakému Kuliašovi, který s cizinci rozprávěl.
„Povídejte, pane Kuliaši. Cestujeme z daleka a náš čas je cenný.“
„To ten elf, drahej pane. Proradní všiváci tihle ušatci. Paktujou se
s démonama a přinášej akorát smrt.“
Kalavan se podíval na bezduché tělo, jak si s ním pohrává vítr.
„V tom pergamenu se píše o nestvůře a temné kletbě.“
„To skřetí ucho zaklelo Durama a jeho rodinu. Byla to sprostá
vražda. Byla chyba toho proradnýho elfa tolerovat v naší vesnici.“
„Dnes je krásný den, pane kováři, tak povídejte.“ Kalavan se
osvěžil douškem vody, vstal a přistoupil k oběšenci. Zblízka zkoumal
tlejícího elfa. Ten pohled mu nevadil, zápach znal. „Co byl ten elf
zač?“
„Šupák, kterej za chleba pracoval u zesnulýho hostinskýho
Durama Boldavika. Starej Boldavik si u mě pronajímal malej lokál,
kde vařil zdejším lidem…“

***

Lokál to byl skutečně malý. Hostinský Duram právě narážel sud,

zatímco jeho syn rozprávěl s kovářem Kuliašem, u kterého si starý
Boldavik hospodu pronajímal. Nebyl to zlatý důl, mnoho
cizinců těmito končinami necestovalo, ale Duram krmil místní, a

795
hlavně jim rozléval pivo. Ať už byl jeden chudý nebo bohatý, vždy si
rád dopřál korbel vychlazeného piva ze sklepení.
„Řikam ti, kurva, že mi naleješ pivo, špinavče!“ rozkřikl se
štamgast, mladý člověk nižšího vzrůstu, který byl častým zákazníkem
Durama Boldavika. Ten urychleně vstal, přeci jen jako správný
hostinský nechtěl žádné hádky, natož rvačky ve své hospodě, a došel
ke stolu za ním.
„Co se tady děje?!“ rázným tónem se tázal. Rozhořčený host hleděl
na elfa, který stěží držel své nervy na uzdě. Elf měl monokl na pravém
oku a sedřenou tvář. Na zranění se již tvořil strup.
„Tenhlenc šupák mi nechce nalejt další korbel,“ stěžoval si
štamgast.
„Co tu zase tropíš, Irieme?“
„Podívej, Durame, vždyť...“
„Já pro tebe nejsem Duram!“ rozkřikl se ve vzteku. V jeho hospodě
nepanovala pohoda, a to ho štvalo.
Elf stiskl rty k sobě a polkl. „Pane Boldaviku, vždyť vidíš, že má
dost. Nemá ani čím zaplatit.“
„O tom tady, zatraceně, nerozhoduješ. Kdy ty jsi naposled zaplatil
za chleba, co si utrhujem od pusy?“
„Co já dostávám od tebe, pane Boldaviku, krom chleba za tu
dřinu? Co za ten dům, co...“
„Já tu tvoji línou prdel vyhodim ze dveří a bude klid,“ pohrozil
hostinský zaťatou pěstí a hrubě ho přerušil. „Co ty, kurva, po mně
chceš? Platit? Ty, tvoje ženská i děcko máte střechu nad hlavou a jídlo
k tomu. Za to, co tady vaši bratříčci ušatý tropěj, to mohla bejt klidně

796
i šibenice.“ Nikdo nic neříkal. „Tak mazej a dones mu korbel.“ Elf se
otočil a odešel. Nemělo smysl se hádat. Neměl na něj páku. Nemohl
vyhrát nad čistou nenávistí.
„Nevim, že ho tady trpíš,“ zakroutil hlavou štamgast.
Duram se vrátil zpět k sudu. Kladivem vytloukl zátku a zasunul
kohoutek do díry.
„Zatracenej ničema,“ mumlal si u práce.
„Zorba ale vážně vypadá, že má dost,“ ohlédl se kovář Kuliaš.
„To mě nezajímá,“ odsekl.
„Abys z něj zase měsíc netahal peníze, Durame. Pamatuješ
posledně?“
„Pamatuju, ale radši budu tahat peníze ze Zorby, než se dohadovat
s tim skřetim uchem. Paktujou se s kudákama a démonama… Jako by
nebylo toho utrpení ve světě dost.“
„Však já to mam z první ruky, Durame. Kapitán Chvojst mi
předevčírem řekl, že ti hajzlové obléhaj Tenerion. Už je to pár dní.
Svině se tam zabydleli jak plíseň v podkroví. Ale Chvojst řikal, že to
nepotrvá dlouho. Brzy jim do zad vpadne Čtyřka a potáhnou zpátky,
odkud přišli.“
„Chtěl bych mít tvou jistotu,“ pokrčil rameny hostinský a naplnil
korbel napěněným pivem.
„Za tejden mam další dovážku mečů a štítů do Držny, tak se
Chvojsta zeptam, jestli má nějaký nový zprávy,“ přislíbil kovář.
Mladé ucho zaslechlo konverzaci a hned se zvědavě tázalo: „Ta
helmice, co jste včera leštil, pane Kuliaši, ta je pro něj?“ ptal se mladý
Boldavik.

797
 „Ano, to je. Kdyby tě někdy otec mohl postrádat, rád bych využil
tvý zručnosti v kovárně. Chybí mi spolehlivá ruka u pece,“ hodil
očkem po hostinském, jeho otci.
„Nezlob se, Kuliaši, ale kluk se musí nejprv naučit rodinný
řemeslo. Pak ať si ve svym volnu dělá, co chce.“
„Začala válka, Durame,“ podotkl lišácky kovář. „Zájem o zbraně
roste, tim pádem i zájem o kováře. Tvuj syn je silnej, schopnej.
Nechceš, aby tě na starý kolena zajistil pravidelnou vejplatou lorenů?“
Starý Boldavik zapřemýšlel.
„Nešmatej na mě!“ opět zakřičel štamgast a zprudka se postavil. Elf
se neudržel a odstrčil jej, že zase padl zadkem na židli.
„Irieme, sakra!“ zakřičel přes celý lokál hostinský. „To si ze mě
děláš prdel?!“ Rázným krokem se k nim blížil. „Tady v hospodě je
slušná společnost a ty mi nebudeš kazit jméno tim, že se budeš prát
s hostama.“ Zastavil se před elfem a spaloval ho pohledem.
„Ten prasák mi chtěl vytáhnout loreny z kapsy. Proč tady takové
opilce toleruješ, Boldaviku?“
„Sklapni, ty kryso! Zorbo, ty snad kradeš?“ Opilec nesouhlasně
zakroutil hlavou.
„Jasně že to popře. Olino, ty jsi to přeci viděla,“ otočil se
s prosebným výrazem na ženu sedící nad rozjedenou polévkou.
„Já tak na tebe budu civět, ušáku.“ Elf otevřel ústa, nakonec ale
nevyřkl nic. Bylo těžké si zvyknout, že se elfové během posledních
pár let stali vyvrhely v lidské společnosti. Mnozí opouštěli ghetta
velkých měst, utíkali z vesnic a schovávali se v lesích. Iriem zde měl

798
přátele, i když už jen tolik, co by na prstech jedné ruky spočítal.
Kolikrát uvažoval nad tím, že by s rodinou konečně odešel.
„Tak vidíš, kurva!“ rozhodil rukama hostinský.
„Co vidím?!“ vyštěkl elf, jak mu povolily nervy. „Že lžete? Že pro
trochu piva kradete? Souseda vyhodíte na ulici, a ještě jej dobijete?
A proč? Kvůli válce, kterou jsem nechtěl? Styďte se, svině!“ Přišla
tvrdá facka od hostinského. Elf upadl na zem. Cítil krev v ústech.
„Ty proradná ušatá kryso, víš, co by tě čekalo ve městě? Tam by
se s tebou nesrali, ty smrade.“
Pomalu k nim přišel i kovář Kuliaš. „Já ti povim, co by tě čekalo
ve městě. Zavřeli by vás do ghetta, tobě by nakopali prdel a ženu by
ti znásilnili. Tak tady přestaň otravovat slušný lidi.“ Oba se otočili a
začali odcházet. Nechali elfa ležet ve špíně na podlaze.
Iriem vstal. Sebral ze stolu tupý nůž. Pevně jej stiskl v dlani a se
slzou v očích bodl hostinského Durama Boldavika do zad.

***

„Co se stalo potom?“ ptal se Kalavan. Hleděl na tmavou skvrnu od

krve na podlaze. Hospoda byla pustá. Stoly pokrývala vrstva prachu a
kouty zdobily pavučiny. Už dlouho tu nikdo nevařil. Dlouho zde
nikdo nevysedával nad korbelem piva. Po několik dní znaly stěny
zdejšího lokálu jen ticho.
„Chytl jsem toho smrada a zlámal mu hnáty. Odtáhl jsem ho na
rozcestí, kde dostal, co zasloužil.“
„A ty podlitiny v obličeji?“

799
 Kovář se zarazil. „Jaký?“
„Ten oběšenec měl na obličeji známky podlitin. Kůže je
zmumifikovaná, je to však stále jasně vidět.“ Kalavan se vyznal v lidské
anatomii a přítomného kováře Kuliaše tím zjevně zaskočil.
„No... Jednou za tmy Iriema někdo v noci ztloukl. Dostal
nakládačku venku za stodolou.“ Kalavan jen přikývl hlavou. To bylo
poprvé, co kovář dotyčného elfa nazval jinak než špínou, ušatcem
nebo skřetím uchem. Že by svědomí?
„Myslím, že jsem viděl dost. Ta stvůra. Kde je?“
„Zamčená v domě Boldaviků. Když to povraždilo Durama, jeho
ženu i chlapce, zatloukli jsme okna a dveře. Já se jen tak něčeho
nezaleknu, abyste věděl, ale ta spoušť… Stvůra rozsápala jejich těla, že
byla k nepoznání. A ty zvuky... Chrčení, mručení a klapání. Jako
když na vás čeká smrt. Už nikdy jsem dovnitř nevstoupil.“
„Proč jste dům nespálili?“ zeptal se Kalavanův společník.
„Je tam sklepení, pane. Dům by shořel a obluda by sežrala celou
vesnici.“
Kalavan přemýšlel. Prsty si hladil knír. „Potřebuji vědět více o té
kletbě,“ podíval se na kováře. „Uvítal bych pohodlnou židli. Možná
bychom si mohli promluvit u vás doma, jestli nejsem moc troufalý.“
„Prosím, pánové, jen se stavte,“ přijal návrh. „Lovce odměn, jako
jste vy, rád pohostim ve svym skromnym příbytku.“ Otočil se a zmizel
venku.
V hospodě zůstali sami. Bylo tam ticho a pusto.
„Co si o tom myslíš, Řezníku?“ ptal se Kalavana mladší z jeho
společníků. Prkna v podlaze vrzala, jak po nich pomalu přecházel.

800
 „Zajímá mě ta kletba. Žádná nestvůra se tu neobjevila od dob
Pohromy. Chrčení, mručení a klapání, říkal.“
„Možná je to znamení, že se věštba vyplnila. Je tu rok probuzení.
Podivej se kolem sebe, Řezníku. Elfí invaze za sebou zanechává
mrtvý, démoni se probouzej.“
„Možná,“ stále přemýšlel. „Co když v tom domě opravdu
nalezneme nestvůru? Mluvil jsem s vojáky, kteří bojovali u Derhaz.
Toho démona popsali věrohodně. Když jsem to místo navštívil, vycítil
jsem známky temné magie.“
Dále už neváhal. Opustil ponurou hospodu a zamířil rovnou do
domu kováře. Byl to pěkný dům s podkrovím. Hned u vchodu jej
uvítal popínavý břečťan, který zdobil fasádu. Uvnitř zdobený interiér,
pěkný a ladný nábytek, nevídaný v těchto končinách. Kovář Kuliaš si
nežil špatně. Vlastnil k tomu velkou kovárnu a malou stodolu.
Přátelsky uvítal hosta ve svém domě, usadil jej na lavici za stůl a
nalil mu čaje.
„Tak povídejte, kováři, jak to dopadlo s rodinou hostinského?“
Očima přitom zkoumal na zdi pověšenou mapu ostrova Edny.
Zaujaly ho také vystavené láhve s vínem. Víno bratří Zoelů, přečetl
nápis.
„Tohle je smutnej příběh, pane. Duram ležel dlouhé dny doma
v posteli a jeho stav se zhoršoval. Ten špinavec ho bodl do zad. Rána
se zacelila, ale pár dní na to začala modrat. Durama trýznila silná
horečka. Ztrácel sílu a své smysly. Ten zasranej elf ho musel
začarovat...“

801
 ***

„Durame, slyšíš mě?“ plakala nad ním jeho paní Nura Boldaviková,
žena s kratšími hnědými vlasy. Obličej měla zarudlý, tmavé kruhy pod
očima kazily její krásu. „Durame, Kovář se zejtra vrátí z Držny a
přivede s sebou vojenskýho léčitele. Hlavně vydrž miláčku.“ Duram
Boldavik už dva dny nepromluvil. Od dnešního rána nepravidelně
dýchal. Ani nemrkal. Oči měl rudé, v obličeji tupý výraz. Neudržel
ani zrak na své ženě. Zíral na trámy krovu. „Napij se, drahý.“ Opatrně
mu nadzvedla hlavu a po malých doušcích do něj nalila trochu
bezového čaje. Byl to rozšířený recept mezi vesničany. Bezové květy
jsou zdravé, podporují uzdravení a zklidňují horečku. Jenomže
Duramova horečka neustupovala a příznaky nemoci se zhoršovaly.
Modrá kůže nyní pokrývala celá jeho záda a místy se objevovaly černé
fleky, ze kterých se linul silný zápach.
Několik slz ukáplo na jeho tělo, když Nura pokládala hrnek zpět
na komodu vedle postele. Byla zoufalá. Věděla, že její manžel míří do
posmrtného království. Podívala se na truhlici v rohu místnosti. Zatajil
se jí dech. Neměla v úmyslu nechat ho odejít. Vytrhla by jej ze spárů
Karedose, ať by ji to stálo cokoliv. „Nenechávej nás tu se synem
samotný. Neodcházej. Pamatuješ, muži, jak jsme spolu chodívali
k potoku? V horkejch letních dnech každej večer. Pokaždý jsi mně
tam natrhal kytici z lučního kvítí. Sedávali jsme spolu na kraji potoka
a máchali nohy ve vodě. Já koukala na tvou mužnou tvář a
představovala si, jak spolu zestárnem. Budem mít kupu dětí, který
o nás budou pečovat. Durame…“ Jeho mužný obličej se vytratil. Dnes

802
hleděla jen na propadlé tváře a bílou suchou kůži. „Otec mi říkal, že
jestli si tě někdy vezmu, takovýho budižkničemu, tak mě vyžene
z domu. A podivej se. Máme hospodu. Máme dům a našeho Matise.
Otec se v tobě mejlil.“ Nora si promočeným kapesníkem otřela obličej
a zahleděla se z okna ven. „Svět je naruby. Mizí láska a přátelství. Roste
zloba a nenávist. Chci se vrátit zpátky do mladých let. Chci tě držet
za ruku, chci tě objímat a líbat. Chci vidět, jak se zase směješ a jak se
raduješ ze života. Chci, abys mě zase miloval.“ Duram jen slabě
zachrčel. Pohnul rukou a přestal dýchat. Bylo ticho. Nura hleděla na
svého muže neschopna slova ani pohybu. Byla jako přimražená.
Horečka konečně ustoupila a bledého těla se zmocnil chlad.
Vesnicí se prohnal zoufalý křik. Mladý Boldavik spěchal, co to šlo.
Rozrazil dveře roubenky a zavřel za sebou.
„Já ti ho nedám!“ křičela Nura jako smyslů zbavená. Její syn na ni
hleděl, jeho tvář skrápěly slzy. „Nedám ti ho! Přísahám, že tenhle svět
neopustí! Zavři brány svýho království, Karedosi! Neber my můj
smysl života,“ padla na kolena a roztáhla ruce. „Já přísahám. Dávám ti
svůj život za ten jeho. Volám tě, bože!“ Obličej měla rudý, svaly
v křeči. „Neumim váš jazyk, ale vim, že mě slyšíš. Ukaž svou moc,
bože, a neber mi mého muže! Nech ho na tomhle světě!“ Slunce se
schovalo za mraky. Stín přikryl Braborku. Nuřin hlas bodal vesničany
do srdce. Tížil je, jako by je zavalil kámen. Jejich hlavy naplnil smutek
a bezmoc. „Tak mě vyslyš, všemocný!“
Duram otevřel oči. Pohlédl na svou ženu. Bylo ticho. Mladý
Boldavik se musel opřít o dveře, aby neupadl, neboť s ním zacloumal
šok. Nura otevřela ústa, její srdce poskočilo štěstím a zoufalý uslzený

803
obličej po několika dnech rozzářil úsměv. S radostí objala svého muže
a ten ji zakousl.

***

„Ty zvuky…“ dále popisoval kovář. Stál u okna s rukama za zády

a hleděl na náves. „Toho dne bylo léto a přeci taková zima. Mrazilo
v kostech. Černej mrak vysel nad vesnicí a vrány kroužily nad poli.
Krákaly jako nikdy předtím. Mučednickej řev se linul z hospodského
roubenky.“ Kovář, statný a silný muž, měl slzy v očích.
„Vstoupil jste později do toho domu, pane Kuliaši?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nahlídl jsem oknem.“
„Co jste viděl?“
„Krev. Spoušť. Utrpení. Ta stvůra je rozcupovala. Viděl jsem stín,
jak klečí nad tělem a požírá ho. Slyšel jsem zvuk masa, praskání kostí.“
Na chvíli se odmlčel. „Zabijete to?“
Kalavan vstal z křesla. „Ten elf vašeho hostinského nezaklel. To
jeho žena.“ Kuliaš se ohlédl s ústy dokořán. „Povězte, pane kováři,
tento nádherný dům patří vám?“
Kuliaš zkřivil obličej. Netušil, proč se na to cizinec ptá. „Ano,“ řekl
nejistě.
„Je to skvost. O takovém by snil každý, zvláště tady na jihu.“
„Jste laskavej,“ odvětil. Nevěděl, kam tím lovec odměn míří.
„Máte vytříbený vkus. Povězte mi, co zobrazuje tato mapa?“
ukázal na mapu pověšenou na zdi. Kovář nejprve svraštil obočí, a pak
se opatrně zahleděl na kresbu ostrova.

804
 „Vlastně ani nevim,“ pokrčil rameny.
„To je ostrov Edna. Říše elfů. Na poličce máte elfí víno. Místnosti
zdobí ladný přírodní nábytek, řekl bych, že vyrobený zde v Mirendii.
Je tu spousta kytek a fasádu vám popíná břečťan.“ Kovář zrudl
v obličeji. „Vskutku vytříbený vkus na někoho, kdo nesnáší elfy.“
„Ten sráč si tenhle dům nezasloužil. Měl táhnout na ten jejich
ostrov. Nikdo ho tady nechtěl,“ vypustil ze sebe. Byl rozčílený, vlastně
ani nevěděl, proč. Vadily mu vlezlé otázky cizince, nebo se ozvalo
jeho svědomí? Snažil se ho křikem přehlušit.
Kalavan se jen pousmál a nic neřekl. Nezajímalo ho trápení onoho
elfa, nezajímalo ho ani kovářovo svědomí. Jen měl radost, že mu
všechno dávalo smysl. Na místě se otočil a dům opustil. Se svými
kumpány započal krátkou poradu. Nakonec všichni vstoupili do
domu Boldaviků.

Kniha Jakuba Jindry

Tajemství vlčích stop

Dlouhý mír končí. V lesích již není bezpečno. Mirilas Kardon je

prostý elf, v jehož žilách koluje dobrodružná krev, díky které se
zamotá do dění světových rozměrů. S přáteli bude čelit zlu, které ze
stínů tahá za nitky osudu.

https://eknihyjedou.cz/tajemstvi_vlcich_stop

805
 KNIHA ŽIVOTA
Nina Roubíková

„Otče, našli jsme ji, našli!!!“ zaburácel kokpitem vítězný pokřik

mladého Gorriho, v pořadí třiatřicátého průvodce Otce stvořitele.
Stařec se otočil a nevzrušeně se na něho pousmál. Jeho obrovská
hlava znetvořená genovými mutacemi se pomocí strohého povelu
odpojila od neuronové lodní sítě. Z malého otvoru mezi jeho
vystouplými a seschlými lopatkami zasvištěl kolmo vzhůru organický
kabel, který se přimkl k plazmatické membráně, vyplňující prostor
nad jeho hlavou, a okamžitě se ztratil ve změti ostatních kabelů,
neustále se hemžících v jednotném rytmu tepajících propojení.
Jakmile se stařec odpojil od těla lodi, okamžitě s viditelnou úlevou
ulehl do velící kolébky.
„Nikdy nepochopím to vaše gorrijské nadšení,“ zabrblal sotva
slyšitelně stařec, „jste jako mláďata honící se za chimérou a dokážete
být tak otravně přesvědčiví, až by se tím vaším věčným optimismem
jeden možná i nakazil. Kdybych tohle nezažil už tisíckrát před tím, asi
bych se ještě dokázal radovat, ale po tom všem, co máme za sebou, už
sotva… bude to jen další z mnoha falešných poplachů!“
„Otče, ale já ji opravdu slyším! Signál je ještě hodně slabý, ale je
tam!“
Gorri rozhodil obě své horní končetiny a v jasném gestu dával
stvořiteli najevo, že tentokrát se určitě nemýlí.

806
 „Ukážu vám ho, Otče!“ řekl vzrušeně Gorri a odkopl jeden
z levitujících kabelů, který se mu připletl do cesty. Zkušeně začal
stvořiteli hbitými prsty připravovat na svém synaptu velkolepé
divadlo.
Nejprve se celý kokpit ponořil do naprosté tmy, utichl i veškerý
vesmírný šum, který je, až na pár krátkých přerušení, bez přestání
doprovázel po celou jejich dlouhou cestu známým vesmírem. Po
několika tichých, ale nepřeslechnutelných zvukových signálech se
před nimi začala otvírat brána do prostoru. Vesmír se nejprve zúžil do
vertikální světelné linky a pak se opět začal velmi pomalu rozpínat.
Náhle se jedna z milionů galaxií, tančící před nimi svůj bizarní
vesmírný tanec, začala přibližovat směrem k lodi.
Byla velkolepá, tak souměrná a na první pohled i perspektivní...
stařec se mimoděk zachvěl. Tak moc by chtěl věřit, stejně jako ten
mladý hloupý Gorri…
„Tam je, vidíte ji!?“ vykřikl vzrušeně Gorri a začal ukazovat na
malé, sotva viditelné místo na jednom z dlouhých ohonů té krásky,
„je jen kousek od té velké hvězdy! Už ji vidíte?“
Tělo starce se v kolébce začalo opět mimoděk třást. Maličké oči se
mu zalily slzami. Nemohl se nadechnout a bál se, že jeho tělesná
schránka už takový nápor emocí nedokáže zvládnout. Dávno přestal
věřit tomu, že by knihu života mohl někdy někdo najít… a už vůbec
ne on, stařec…, jen jeden z mnoha bezvýznamných stvořitelů,
brázdících známý vesmír, hledajících ztracený kód své rasy.
Můžeme si za to sami, pomyslel si a zasnil se. Vzpomněl na dobu,
kdy byl ještě mlád a plný síly, kdy uvěřil, že jedině jeho entita je hodna

807
sázet i sklízet to nejcennější, co kdy ve vesmíru bylo, bez ohledu na
následky. Stejně jako ostatní se i on tehdy opájel pocitem nekonečné
dokonalosti a moci, až úplně zapomněl, jak křehká může kniha života
být…

Museli spěchat. Čas, ta relativní veličina, jim nebyl nakloněn.

Gorri se již dokonale probral z kryospánku a rychle se snažil

aktivovat i své poslední dosud bdící senzory. Byl zahlcený
informacemi a musel je co nejrychleji vyhodnotit, aby mohl stvořiteli
předložit nová data. Odchylka byla minimální a signál neustále sílil.
Nebyl hloupý, věděl, že Otec je už starý, a i když knihu života najde,
nebude mít sílu ji dopravit zpět do svého umírajícího světa, který
s vysokou pravděpodobností už nebude existovat.
Během své cesty známým vesmírem, z uctivé vzdálenosti a se
štěstím, minuli několik lodí posledních zbývajících stvořitelů, hladově
číhajících mezi hvězdami na svou kořist. Stejně jako oni, i Gorri se
svým Otcem stvořitelem hledali poslední stopy po ztracené knize
života. Oba věděli, že většina entit je schopná kvůli knize vyvraždit
celé světy a přivlastnit si ji, protože jedině díky ní by se dokázali
stvořitelé znovuzrodit.
Mladý Gorri se snažil pochopit tu nevraživost mezi zbylými
stvořiteli, ale nešlo mu to. Byl jiný než oni a možná i díky té jinakosti
nikdy nemohl být svému Otci tím, čím mu byla kniha života. Možná,
že jen díky té nekompatibilitě dokázal jeho druh vedle Otců stvořitelů

808
tak dobře a dlouho přežívat. Nechtěl se domýšlet, co by s jeho druhem
stvořitelé udělali, kdyby tomu tak nebylo.
„Gorri, pojď mi pomoct!“ ozvalo se z kolébky, nad kterou už
hodnou chvíli levitovalo nedočkavé připojení. Gorri přitáhl svíjející
se kabel a opatrně ho zastrčil Otci zpět mezi lopatky.
„Gorri, rychle zkontroluj, jestli nás někdo nesleduje!“ poručil a
začal vyhodnocovat data. Ne, že by Gorrimu nevěřil, jeho oddaností
a spolehlivostí si byl jistý, ale byl naučený dívat se na Gorrity jako na
podřadné bytosti, hodící se jen k věčné službě nadřazené rase. Navíc
replikace jejich DNA je tak jednoduchá… usmál se na Gorriho a byl
rád, že ten nemohl slyšet, o čem právě přemýšlel.
„Nevím, Otče. Nezaznamenal jsem žádné stopy ani jiný signál než
ten náš a knihy života před námi, ale však víte, nemůžeme si být jistí,
zda se na nás před vstupem do této galaxie někdo nenalepil. Možná
jedno, dvě otočení a budeme vědět víc.“
„Gorri, nemůžeme si dovolit propásnout tuhle šanci. Jestli je na té
planetě opravdu kniha života,“ ukázal směrem do odkrytého průzoru,
odkud se pomalu přibližovala obrovská vodíkovo-héliová koule
s impozantním prstencem, „nesmí se o ní nikdo další dozvědět!!“
„Proč, Otče?“ zeptal se Gorri naivně.
„Protože ne všichni stvořitelé jsou jako já, Gorri…“

Loď se lehce vznášela nad nekonečně modrou vodní hladinou.

V dálce se voda tříštila o vysoké skalní útesy. Gorri levitoval před
průzorem a ohromeně hltal očima každou vlnku i s bílou pěnou na
její špici. Nemohl se vynadívat na pohybující se bílé masy mraků nad

809
oceánem. Když spatřil prvního živého tvora, letícího od pobřeží
přímo k lodi, neudržel se a vykřikl nadšením.
Otec nechtěl ohromeného Gorriho vyrušovat z jeho rozjímání, ale
musel, neměli čas.
„Signál je už velmi blízko, Gorri.“
„Vím, Otče,“ hlesl Gorri a jen nerad se vrátil ke svému pracovnímu
místu. Rychle vypustil několik špehů.
Průzor ztmavl a místo oceánu se objevil úchvatný pohled na
hornatou krajinu. V údolích se zelenala vegetace a prozrazovala
bohatý výskyt živých organizmů.
„Mám ji!“ zakřičel Gorri a začal obraz přibližovat.
Otec se vzrušeně zapřel lokty do madel kolébky a jeho stářím
opotřebované oči se snažily vyrovnat s příliš rychlým zoomem.
„Pomalu, Gorri, nechvátej!“ zapištěl.
Oba ji spatřili ve stejný okamžik. Byla malá, možná ještě o hlavu
menší než Gorri, ale krásná. Bystré modré oči schované pod
mohutnými nadočnicovými oblouky, vystouplé lícní kosti a jemná
zemitě zbarvená řídká srst zakrývající morfologické i fyziologické
znaky dospívající samičky. Poskakovala mezi ostatními svého druhu
a škádlila je letmými doteky. Na první pohled bylo patrné, že je jiná
než ostatní.
„Je tak mladá a úžasná, nemyslíš, Gorri?“
„Je, Otče, ale je i velmi zranitelná!“
„To máš pravdu,“ odpověděl Otec zadumaně, „je tak křehká a
jedinečná.“

810
 „Budeme jí muset odebrat vzorky, načíst její knihu života a potom
rychle rozhodnout, co dál,“ zamyslel se Gorri nahlas.
„Ano, a přitom doufat, že ji něco nesežere, nebo že ji některý
z jejích druhů ve vzteku nepraští klackem po hlavě. Ale máš pravdu,
začněme těmi vzorky. Hned!“

Gorri seděl zdrceně nad vzorkem v kultivátoru. Pomalu se končil

proces polymerázy a on nechápal, proč se replikace nezdařila. Otočil
se směrem ke spícímu Otci, uloženému v kolébce, a zvažoval, zda ho
má vzbudit. Evoluce se evidentně neubírala směrem, který stvořitelé
tak pracně naplánovali. Rozhodně bude nutný zásah, nová korekce a
nový restart knihy života. To si vyžádá mnohem delší čas, a ten oni
už bohužel nemají. Nechtěl to být on, kdo bude muset Otci říci, že
zde jejich první osetí fatálně selhalo. Přišlo mu celkem legrační, když
si uvědomil, že kniha života té mladé samice je mnohem více
kompatibilní s jeho DNA než s Otcovou.

Loď se bez varování zachvěla a kopule se zbarvila do nachova.

Bezpečnostní protokol nekompromisně spustil alarm. Gorri se
instinktivně napřímil, kultivátor mu vyklouzl mezi prsty a odplul
směrem vzhůru mezi organické kabely, kde se zaklínil a zmizel z jeho
dohledu.
Otcova kolébka se na povel bezpečnostního módu automaticky
otočila směrem proti gravitaci planety a tělo stvořitele zajistily
organické bezpečnostní popruhy. Loď byla připravena k útoku.
„Gorri,“ křičel stařec, „jak jsou daleko?“

811
 „Vyhodnocuji, Otče!... Jedno otočení! Pokud nás ještě
nezaznamenali, možná dvě…“
„Na to se nemůžeme spoléhat!“
„Otče, musím vám něco říct!“
„Na to není čas, Gorri! Musíme ihned odsud!! Odvést jejich
pozornost co nejdál od knihy života. Nesmí ji dostat za žádnou cenu!“
„Uvidí ji, stejně jako my!“ zaúpěl Gorri a do očí se mu vehnaly
slzy.
„Ne, pokud ji co nejrychleji odvedeš pod povrch!“
„Rychle, Gorri, snímek toho pohoří, dělej!“
Gorri rozprostřel špionův pohled přes celou výstražně blikající
příď lodě namířené směrem pryč od bílé hvězdy i modré planety.
Stařec s vypětím všech zbývajících sil začal manuálně skenovat
pohoří.
„Vidíš, Gorri, ten otvor?“
„Ano, Otče, vidím, ale nenechám vás tady samotného… nemůžu!“
„Budeš muset, Gorri. Ona je jediná šance pro můj druh a ty ji
musíš ochránit. Na mém životě nezáleží, pokud ona přežije, budu v ní
žít dál i já. Pokud ji dostanou, zneužijí knihu života a stejně všichni
nakonec zemřeme. Rozumíš tomu, chlapče?“
„Ano, ale…“
„Už neváhej, Gorri. Rychle do obleku a já vás oba přemístím k té
díře, pak už to bude jen a jen na tobě.“
„Bojím se, Otče! Moc se bojím, že vás zklamu.“
„Vidíš, Gorri, a já ti věřím! Jsi moc chytrý Gorri a moje existence
bude v tvých rukou v bezpečí.“

812
print-biwrina-margin-0

Stvořitel sáhl do zabezpečené schránky ve své kolébce, vyndal z ní

lesklý kovový válec, který jednoduchým pohybem ruky aktivoval a
podal ho nešťastnému Gorrimu.
„Postarej se o tu malou a co nejdříve jí aplikuj kapsli s novou
korekcí, zbytek už zařídí evoluce.“
„Otče!!“
Stařec se naposledy ohlédl za mizejícím Gorrim a přes synaptické
spojení s lodí vyslal oba organické objekty v jednom jediném
okamžiku na určené místo.
Už neměl víc času, otočka se blížila ke svému vrcholu a on věděl,
že musí tohle úrodné místo co nejrychleji opustit. Ještě na malý
okamžik ponechal otevřený zadní průzor lodi, a když se ujistil, že
signál knihy života slábne, uzavřel se do temnoty a vyrazil směrem,
odkud se blížila loď dalšího stvořitele. Bylo mu jasné, že pokud
nepřátelskou loď mine, naservíruje tomu druhému modrou planetu
i s knihou života až pod nos.
Ještě jednou vyhodnotil dráhu a spočítal pravděpodobnost nárazu,
pak zadal příkaz k řízené destrukci.
Mělo by to vyjít, pomyslel si a cítil, že se na ten okamžik vlastně
docela těší. Bude to rychlé, efektní a logické ukončení jeho dlouhé
cesty. Neselhal, knihu života našel a udělal vše, co bylo v jeho silách,
pro její i svou budoucnost…

Byla divoká jako zvíře a odhodlaná vymanit se z jeho pevného

sevření. Kdyby na sobě neměl oblek, zřejmě by ho zle pokousala. Celý
zadýchaný se snažil vzpouzející se samičku dostrkat do tmavé díry ve

813
skále. Hrál o čas, a tak mu nakonec nezbylo nic jiného, než ji dobře
mířeným výbojem omráčit.
Táhl ji za sebou jako kus těžkého dřeva, dál do nitra hory. Jen díky
echolokaci, kterou byl jeho oblek pro přežití v extrémních
podmínkách vybavený, nenarážel do ostrých hran pískovcové
jeskynní chodby. Odhadoval, jak daleko a hluboko budou muset do
jeskyně zalézt, než se dostanou mimo signál.
Raději dál, pomyslel si… pro jistotou. Konečně kolem sebe ucítil
větší prostor. Odpojil echolokaci a rozsvítil světelný zdroj umístěný
v přilbě svého kosmického obleku.
Samičku opatrně položil na studenou skalní římsu a rozhlédl se
kolem. Jeskyně byla prostorná a suchá. Na několika místech
zaregistroval hromady zaschlého trusu, evidentně pocházejícího od
létajících živočichů, zavěšených ve skalních rozsedlinách vysoko nad
jeho hlavou. Možná by ti tvorové pro ně mohli být dočasnou a
přijatelnou potravou, napadlo ho a otočil se směrem k místu, kde ji
položil. Probouzela se.

Nechápala, co se stalo. V jednu chvíli dováděla s ostatními druhy

a snažila se získat jejich pozornost, což bývalo většinou hodně těžké,
protože nebyla ve své tlupě příliš oblíbená. Pak se jí najednou z ničeho
nic zatmělo před očima a ona se ocitla s nějakým divným tvorem na
úplně jiném místě. Netušila, kde je, ani jak se tam dostala.
Nepoznávala skály kolem, ani pohled do údolí. Ten tvor celý zářil,
jako když se v noci na obloze objeví svítící kruh. Hlavu měl
obrovskou a trčely mu z ní vzhůru lesklé klacky s ostrými hroty. I ona

814
už dokáže opracovat ostrý hrot a dokáže jím zabít zvíře. Rvala se
s ním, ale byl silnější a stisk jejích silných zubů mu ani trochu
neublížil. Pak ucítila velikou bolest a ztratila vědomí.

Gorri zpozoroval, že se probouzí. Raději od ní poodstoupil do

bezpečné vzdálenosti. Ne, že by se bál o sebe, spíš ji nechtěl polekat.
Posadila se na římse a pozorovala ho. Nebylo kam utéct a ona se
s ním po předešlé nepříjemné zkušenosti nechtěla rvát. Vyhodnotila,
že ten tvor na ni zjevně nehodlá zaútočit.
Také Gorri poznal, že se samička uklidnila. Nechtěl, aby se opět
rozzuřila a on ji musel zklidnit dalším výbojem.
Gorri věděl, že oba potřebují jen trochu času, aby si na sebe
zvykli… a to pod skálou nebude žádný problém. Času budou mít
dost.

Odpojil ze zad těžké zavazadlo, které s hlasitým žuchnutím

dopadlo na zem. Jeskyní se prohnala ozvěna a samice sebou polekaně
trhla. Snažil se jí rukou naznačit, že se nic neděje, že může zůstat
v klidu. Pochopila jeho gesto a zůstala dál sedět. Rukama si objala
kolena a přitiskla si je k hrudníku.
V zavazadle nahmatal kovový válec, uvnitř kterého byla navždy
pochovaná budoucnost stvořitelů. Došlo mu, že nepatrný kousek
jejich podstaty se tu teď před ním nervózně krčí na skalní římse a
statečně na něj vyvaluje své pichlavé modré oči. Zasmál se té
myšlence.

815
 Gorri věděl, že dostal šanci, a i když knihu života nezachránil pro
stvořitele, možná ji dokáže zachránit pro svůj vlastní druh. Vždyť
o tom evoluce je, usmál se a začal uprostřed jeskyně hloubit ostrým
kamenem díru.
Samička se na něj chvíli zvědavě dívala. Potom opatrně slezla
z římsy a cestou ke Gorrimu sebrala jeden z kamenů, který se jí
připletl do cesty. V předklonu se pomalu přibližovala k díře. Gorri jí
pokynul rukou, aby se přidala. Váhavě strčila ruku s kamenem do díry
a vytáhla kousek vlhkého nánosu písku a kamení. Spokojeně na něj
vyšpulila bílé zuby a z úst jí vyšel zvláštní hrdelní zvuk.
Když se Gorrimu zdálo, že už by díra mohla být dostatečně
hluboká, vzal kapsli s korekcí a vhodil ji na dno. Samička začala kolem
poskakovat a hlasitě vřeštět, fascinovaná svou vlastní ozvěnou. Potom
Gorri na kapsli navršil několik těžkých kamenů, které nakonec
zasypal zbylým nánosem horniny.
„Hotovo,“ řekl dostatečně hlasitě, tak, aby se prostorem mohla
rozeznít ozvěna. Poznal na její reakci, že se jí hra se zvukem zalíbila.
Postavil se před ni, hlasitě tleskl rukama a znova mohutně
rozpohyboval pomalu doznívající předešlou ozvěnu. Chvíli se na něj
jen tak překvapeně dívala, a pak z ničeho nic i ona tleskla svými
malými dlaněmi o sebe.
„Vida, dobré geny se nezapřou!“ začal se Gorri nezřízeně smát.
„Co teď s tebou, ty moje malá divoká kniho života! Nepůjdeme si
něco ulovit?“ zeptal se a spiklenecky se zadíval směrem vzhůru, kde
stále ještě bezstarostně viseli hlavami dolů ti divní okřídlení tvorové.

816
 Kniha Niny Roubíkové

Jemčinská bestie

Syrový, tajemný, do poslední stránky napínavý příběh „holky

z pasťáku“, která při svém dramatickém útěku z výchovného ústavu
zneužije dobroty staré a nemocné ženy, se kterou se náhodně setká
v nemocnici. Dívka však netuší, že právě sedla na lep prohnané
jemčinské bestii... a boj na život a na smrt, u kterého vám bude běhat
mráz po zádech, může začít.

https://eknihyjedou.cz/jemcinska_bestie

817
 NEJTĚŽŠÍ BITVA
Hanka Hosnedlová

Poprvé se Wolfi s těmi dívkami setkal začátkem devadesátých let.

Postávaly v kratičkých sukénkách a vysokých lesklých botách podél
silnice vedoucí k hraničnímu přechodu a sledovaly proud
projíždějících aut. Jel tehdy do obchodů na druhé straně hranice pro
sýr, máslo, salámy a řadu dalších věcí, které mu matka sepsala na
linkovaný papír. Přišly tam totiž neporovnatelně levněji než
v Rakousku a Wolfiho matka uměla šetřit, aniž by snižovala jejich
životní úroveň. Otec se její hospodárné povaze smával, ale Wolfi
věděl, že v duchu byl na ni pyšný. A právě matčinou zásluhou měli
ten nejhezčí statek ve vsi i moderní mechanizaci na polích, jejichž
plocha se postupně zvětšovala.
Ale jen do otcovy smrti - pak byl Wolfi na všechno sám a musel si
najímat pomocníky. Ačkoliv si to nechtěl připustit, i matčina
výkonnost trpěla postupujícími roky a ona sama stále častěji přetřásala
večer u televize otázku Wolfiho ženitby. Sem tam mu dokonce
naznačila, která z dívek v jejich okolí by byla vhodná jako hospodyně
na statek, ale než se Wolfi stačil rozkoukat, bylo už děvče obvykle
vdané, anebo odešlo do města. Wolfi tedy žil dál na statku se stárnoucí
matkou a trpěl její vrtochy a nevrlé nálady, když přišla řeč na jeho
budoucnost.
Ty dívky na české straně hranice ho zároveň přitahovaly
i odpuzovaly. Ostatně ani se nijak zvlášť nesnažily upoutat pozornost

818
řidiče obstarožního opla, třebaže měl rakouskou poznávací značku.
Jednou, když sebral veškerou svou odvahu, zastavil jedné z nich -
dlouhovlasé blondýnce v huňaté bundě do pasu, pod níž měla
evidentně jen podprsenku. Suverénně vklouzla na sedadlo vedle něho
a špatnou němčinou se ho zeptala, jak to bude chtít. Zůstal úplně bez
dechu a nevěděl, co má říci. Dívku se silnou vrstvou make-upu
v obličeji a zimou zčervenalými stehny pod tenkými punčochami to
nijak nerozhodilo. Její zásoba německých vět pamatovala nejen na
domluvu o ceně za jednotlivé nabízené služby, ale i na to, kde a jak.
Navigovala ho na jednu z blízkých lesních cest, kam zřejmě se
svými klienty jezdila nejen ona. Svědčily o tom hluboké vyježděné
koleje i použité kondomy rozeseté po okolí. Akt, který se odehrál
příliš rychle a příliš rutinovaně, ho ale vůbec neuspokojil. Měl pocit
jakési nedefinovatelné trapnosti, který ještě vzrostl, když dívka poté
vystoupila z auta a řekla mu, aby na ni počkal. Viděl pak v bočním
zrcátku, jak se široce rozkročená vymývá v rozkroku vodou
z plastické lahve, kterou stejně jako žínku a malý ručníček měla
v igelitové tašce s pestrým obrázkem Sněhurky obklopené trpaslíky.
Byl znechucen a chtělo se mu zvracet - nad ní i nad sebou samým.
Když ho pak na silnici na rozloučenou s rádoby milým úsměvem
pozvala, aby přijel zas, a dodala familiérně „strejdo“, byl by ji nejraději
přejel.
Od té doby kolem těch dívek projížděl s ostentativním pohrdáním
a nechutí blížící se fyzické nevolnosti. To ovšem ony kněžky lásky,
kterých stále přibývalo, nemohly ani tušit. Ale zřejmě ani tak by jim

819
to příliš nevadilo. Vydělaly si víc než v továrně u pásu, v obchodě za
pultem nebo ve stále se scvrkávajícím zemědělství.
Odkud se všechna ta děvčata vzala, odkud se objevila? Kde byly ty
namalované a povolné dívky doposud? Vždyť se vynořily na té
zaprášené silnici doslova přes noc. Šilink byl pro ně dobrá měna a
později s příchodem euro se ceny jen zaokrouhlily. A prodejná láska
dostala svůj řád - pasáci v rozhalených košilích a se zlatými řetězy
kolem krku si hlídali své hejno zlatonosných slepiček a také to, aby
jim nikdo neobsadil výhodné posty u silnice.
Bylo to krátce před velikonočními svátky, když se Wolfi na příkaz
matky vydal zase do Českých Budějovic na nákup. Mezitím se mnohé
změnilo - zpřísnily se podmínky na hranicích, týkající se dovozu
potravin, ceny již nebyly tak výhodné jako před lety a prodávaný
sortiment se stále více začínal podobat nabídce rakouských
supermarketů. Matka však s umíněnou tvrdošíjností trvala na nákupu
v českých obchodech a Wolfi se nevzpíral. Bylo to tak pohodlnější.
Dívka v zelené bundě a čepici s bambulí, která postávala v odstupu
od oné pestrobarevné erotické stafáže, už na první pohled do téhle
kategorie nezapadala. Zřejmé to bylo i z dohadování tří nejbližších
profesionálek, které na ni cosi pokřikovaly. Měla sklopenou hlavu a
jen po očku sledovala Wolfiho vůz, který se k ní pomalu blížil.
Dodnes nemůže Wolfi říci, co ho vlastně tenkrát přimělo poblíž jejího
stanoviště zpomalit, jako by si dívku prohlížel. Nezdálo se, že by ji to
nadchlo, dokonce měl pocit, že by nejraději utekla. Zřejmě si
s myšlenkou na tuhle možnost i pohrávala, ale v protisměru se blížil
sportovní vůz s chlápky v kožených bundách, rozčíleně pokřikujícími

820
z okénka. Bylo jasné, že nejsou téhle nesmělé dívce nijak zvlášť
nakloněni.
Prudce otevřela dvířka, skočila na sedadlo vedle Wolfiho a
zabrebentila: „Prosím vás, jeďte!“ Neptal se, proč, a neptal se, kam.
Šlápl na plyn a mihl se kolem překvapených konkurentek i jejich
ochránců, kteří hrozili za odjíždějícím autem pěstmi. Dívka se
choulila na sedadle, ruce se jí třásly, ale nepromluvila, ani když byli už
několik kilometrů za silniční uličkou lásky.
„Mám vás vzít do Budějovic?“ zeptal se Wolfi, když už ticho
začínalo být příliš tísnivé. Zelená hromádka vedle něho jen neznatelně
pokrčila rameny. Chtěl rozptýlit to nepříjemné napětí ve voze, a tak
začal povídat o tom, co jede nakoupit, o matce, která ho na nákup
poslala, o tom, jak s ní na statku hospodaří, o malých jehňátkách,
kterým matka na Velikonoce uváže červenou stuhu se zvonečkem...
Jeho hlas působil konejšivě a dívenka se pomalu uklidňovala. Po chvíli
na Wolfiho se zájmem pohlédla, sundala si pletenou čepici s velkou
bambulí a po zádech se jí rozlila záplava měděných prstýnků.
„Bylo to poprvé, neumím to,“ řekla najednou napůl omluvně,
napůl nešťastně.
Zpomalil a podíval se na ni. „Ty jsi chtěla...?“
Kývla a znovu sklopila hlavu. Neříkal nic. Nebylo co. „Nemám
peníze a vyhodili mě z práce - statek se prostě zrušil...“ Její němčina
byla mizerná, kombinovaná s anglickými výrazy a jakýmsi
mezinárodním esperantem. Sem tam si při rozmluvě vypomáhala
i rukama a širokými gesty. Wolfi jí ale kupodivu rozuměl.

821
 „Rodiče, co rodiče - ty nemáš rodiče, otce, matku?“ Přistoupil na
její lámanou domluvu. Zavrtěla hlavou: „Jsem z děcáku, z domova pro
děti.“ I když volila nesprávné výrazy, věděl, o čem mluví. A rozuměl
i její beznaději po ztrátě místa na statku. Musel se smát, s jakým
nadšením mluvila o telátkách, u kterých předtím pracovala. Její
němčina z nich udělala děti od krávy. Nakonec měla pravdu...
Roza, jak si Wolfi Růženu pojmenoval po svém, pomalu roztávala
a najednou se bavili jako staří známí. Nevadily ani jazykové bariéry -
smáli se drobným nedorozuměním, slova, na kterých se rozhovor
zasekl, kreslili na ubrousky v restauraci, kam ji pozval na oběd. Wolfi
dostal báječný nápad a koupil dva česko-německé slovníky. Povídali
si s malými knížečkami v rukách, horlivě v nich listovali a
vybuchovali smíchy, když něco popletli. Už dlouho se Wolfi necítil
tak uvolněně a báječně. A Růženka, dívka s pihovatým nosíkem a
zrzavými vlasy, se smála od ucha k uchu, jako by zapomněla na
všechno zlé, co ji potkalo.
Ale čas, který zatím trpělivě přešlapoval v koutě, najednou
nesmlouvavě práskl bičem. Wolfi si byl vědom, že i kdyby tu chvíli
protahoval co nejvíc, stejně nakonec dojde k okamžiku, kdy se budou
muset rozloučit. Také Růžena najednou posmutněla a nevěděla,
o čem mluvit. Ve vzduchu viselo nepříjemné slůvko provázející
loučení, které pro oba představovalo zraňující a bolestivý řez.
Wolfiho hlava pracovala na plné obrátky ve snaze najít vyhovující
řešení. Holka nemá kam jít, nemá peníze asi ani na jídlo. Kdyby jí
nabídl nějaké peníze, je to jen odsunutí problému na pozdější chvíli.
A třeba by ji to také mohlo urazit... Rád by ji zase viděl, rozhodně by

822
nechtěl, aby tohle skončilo jeho odjezdem. Přece takové osudové
setkání nemůže skončit pouze jedním formálním slůvkem... Na čele
mu vyskočily kapky potu, jak usilovně hledal cestu z labyrintu, ve
kterém se předtím nikdy neocitl. A najednou mu hlavou bleskla
spásná myšlenka.
„Máš pas? ... passport?“ vybafl na zamyšlenou, posmutnělou
Růženu.
Škubla sebou a udiveně kývla.
„Pojedeme k nám, máma bude ráda,“ brebentil překotně, i když si
matčinou reakcí nebyl příliš jist. Ale v tu chvíli mu to nevadilo. Cítil
se najednou lehce, jako by se osvobodil od zlé noční můry. Růžena se
sice tvářila trochu vyjeveně, ale nic nenamítala. Ještě jí Wolfiho
rozhodnutí nedocházelo v plné šíři.
Cestou zpátky k hraničnímu přechodu bylo v autě ticho, jen občas
přerušované bezpodstatnou větičkou o tmě, zimě či otázkou týkající
se jídla nebo pití. Byli oba napjatí, ale jejich očekávání se upíralo
k jasnému světýlku v tunelu, k dobrému rozluštění životního rébusu.
Pro oba. Růžena se obírala myšlenkami na Wolfiho hospodářství a na
zvířata, ke kterým přilnula víc než k lidem. Vlastně se moc těšila -
bylo to to nejkrásnější vyřešení jejích trablů, o kterém si netroufla ani
snít. A Wolfi jí byl příjemný - měli společný svět, kterým její okolí
obvykle pohrdalo.
Matka naplněná obavami už stála u vrat, když za tmy vjížděli do
statku. Zlobila se na Wolfiho, že ji nechal projít několikahodinovým
martýriem čekání, v němž si v duchu prožila všechno možné od
Wolfiho přepadení až po automobilovou havárii. Když se ale Wolfi

823
vracel zdráv a v pořádku, její strach opadl a napětí se
přetransformovalo do výbuchu vzteku. A její zlostnou tirádu
nedokázala zastavit ani skutečnost, že z auta společně s Wolfim
vystupovala baculatá dívka s barevnou čepicí na hlavě.
„To je Roza, mami,“ řekl Wolfi a postrčil dívku směrem k matce.
Růžena nesměle natáhla ruku a matka jí s ní načuřeně zapumpovala.
Dívka se rozpačitě otočila na Wolfiho, a ten se na ni povzbudivě,
i když trochu stísněně, usmál. Věděl, že matku zlobná nálada za chvíli
přejde, ale nebyl si jist, jak přijme Růženu. Vzhledem k tomu, jak
horlivě mu sháněla vhodnou nevěstu a dohazovala různé dívky
z okolí, se domníval, že bude z Růženy nadšená. Děvče, které se
nebojí práce na statku, má vztah ke zvířatům a chce žít na vesnici.
Dívka, která je mu milá a on jí...
Matka sice ještě nabručeně zavírala vrata, ale když vcházela do
domu, už pomalu roztávala. Wolfi ji znal a cítil, že špatná nálada už je
zažehnána. Vesele mrkl na Růženu a dal jí ve dveřích přednost. Když
jí matka v síni pomáhala z bundy, Růžena stále tázavě obracela obličej
k Wolfimu. Hledala v něm oporu, necítila se dobře v neznámém
prostředí a její nejistotu umocňovalo i to, že neuměla německy.
Nerozuměla matčiným slovům, ale cítila, že se mění jejich tón, a tak
se na ni nesměle a trochu zkroušeně usmála.
„Ten náš Wolfi je ale tajnůstkář, ani jsem nevěděla, že má děvče.
A jak dlouho se znáte, odkud jste?“ vodopád slov zaléval Růženu jako
sirup - bála se pohnout, jen zvedla pohled s nevyslovenou otázkou
směrem k Wolfimu, u něhož hledala záchranu.

824
 „Mami, Roza zůstane tady u nás. Umí pracovat na statku, byla
u telat. Bude tady s námi hospodařit,“ řekl rádoby tvrdě a
nesmlouvavě, ale hlas se mu třásl obavami, co na to matka.
Matka chvíli lapala po dechu a pak se zeptala jakoby v obraně:
„A co na to její rodiče?“
„Roza je sirotek, nemá nikoho,“ řekl ve snaze matku dojmout a
získat pro Rozu trochu jejího mateřského soucitu, jímž zahrnovala
Wolfiho i jeho okolí včetně zvířat.
„Tak ona je, chudinka, sama, a taková mladá. Dušinka malá. Ale
u nás vám bude dobře, to mi věřte. Já vám maminku vynahradím,“
dojmula se matka a přitiskla Růženu, která to nečekala, k sobě: „Tak,
holčičko, víte co, já vám pustím topení v hostovském pokoji. Vy si
tam dáte věci. Kde máte kufr nebo tašku? Máte noční košili? Vezměte
si tady ty teplé papuče...“
„Mami, ona ti nerozumí. Roza je Češka,“ přerušil matčin slovní
vodopád Wolfi.
Matka strnula v nakročení jako ledová socha. „Češka?“ opakovala
nevěřícně a pak ztěžka dosedla na židli. „Ty jsi už zapomněl, co Češi
udělali tvé babičce a dědečkovi?“ zeptala se nenávistně a podívala se
vyčítavě na Wolfiho.
Růžena cítila, že se mluví o ní a že tu něco skřípe. Dovtípila se, že
to má něco společného s tím, že je z Česka. Uvažovala, co bude dělat,
když to tady nedopadne dobře. Byla zvyklá na smůlu a neúspěch,
nepovažovala to ve svém životě za nic mimořádného.
„Ale mami, to bylo před víc než půlkou století. Tahle holka za to
nemůže. To nebyli na světě ještě ani její rodiče. Ona možná ani

825
pořádně neví, co se tehdy dělo,“ obhajoval Wolfi Růženu, celý
nešťastný z vývoje věci. „Ona to taky nemá lehké a bude muset
překonat spoustu překážek. Nedělej jí to ještě těžší,“ zaprosil.
„To je pravda, ona nic neví... Tehdy se taky všichni raději tvářili,
že to nevidí, jaká se děje nespravedlnost, když musel děda s babičkou
opustit svoje hospodářství a odejít s pár kily majetku. Taky nevěděli,
co je čeká... A to jen proto, že neměli českou národnost,“ matka těžce
vzdychla.
Wolfi rozpačitě a nešťastně přešlapoval u dveří, pak ale odhodlaně
vykročil k Růženě, která se rozmýšlela, jestli nemá raději odejít, a vzal
ji kolem ramen: „Právě proto bys měla mít pro ni pochopení. Ona
nikomu nic neudělala. A vykopáváním starých křivd se nadělají jen
křivdy nové. A to bys asi ani ty nechtěla, nebo snad jo?“
Matka rezignovaně svěsila ramena. Ne, to by tedy nechtěla. Tahle
zrzavá baculka opravdu nemůže za to, jak historie kdysi zakvedlala se
životy Wolfiho babičky a dědečka. Ale hořkost jí zůstávala jako
pachuť v srdci i na jazyku. A na ní teď zbývá vybojovat tu nejtěžší
bitvu sama v sobě. A byla si jista, že její první kolo ještě zdaleka nemá
za sebou...

826
 Kniha Hanky Hosnedlové

Když andělům chybí křídla

Navzdory názvu knihy jsou ve všech patnácti povídkách v ní

obsažených hlavními postavami lidé z masa a kostí, lidé, které běžně
denně potkáváme na ulici… Každý z jejich delších či kratších příběhů
je něčím poznamenán - dobou, pokřivenou dopady minulosti,
nepřízní osudu, osobními životními problémy, které nedokázali včas
a správně řešit. Nit vyprávění nepostrádá napětí, ani nečekané či
dokonce překvapivé vyvrcholení a pro čtenáře mnohdy i připomínku
něčeho důvěrně blízkého...

https://eknihyjedou.cz/kdyz_andelum_chybi_kridla

827
 JEDNO ZAPOMENUTÉ VÝROČÍ
aneb Když tělo již nemůže, dej do toho srdce!
Jiří Zais

Boj v Sokolovu (V. Mokrožický, V. Parčevský, I. Jefroimson a absolventi

Charkovské malířské školy, Muzeum v Sokolovu)

Na nástupišti železniční stanice stál důstojník a lačně nasával

cigaretový dým v mrazivém vzduchu pozdního odpoledne. Sledoval,
jak vojáci nesměle vystupují z vagónů. Bylo to v rozporu
s vojenskými předpisy, ale strávili dvacet dní ve vlaku. Kdo to nezažil,
ten nepochopí, jak jim je ten vlak protivný. Rozpačitě se dívali
směrem ke svému veliteli. Raději se tedy otočil, aby se mohli v klidu
trochu protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. Zadíval se na
oprýskanou budovu ruského nádraží. Azbukou bylo na ní napsáno

828
Valujky. Nemusel se dívat do mapy, kterou měl poslední dny před
očima snad každou hodinu, aby věděl, jak daleko jsou od města
Charkova, cíle železniční přepravy. Cesta byla dlouhá a nudná. Proč
je tady zastavili, nikdo nevěděl, ale Svoboda to už šel zjistit, tak se to
brzy dovíme, pomyslel si.
Z myšlenek jej vyrušil zástupce velitele roty, Jaroslav Lom: „Proč
zase stojíme, pane nadporučíku?“ Vypadalo to, že dotaz byl položen
spíše tak, aby řeč nestála, proto i odpověď nadporučíka Jaroše byla
stejného zrna.
„Copak, už se nemůžete dočkat, až chytneme fašistu pod krkem?“
„To taky,“ uchechtl se Lom, „ale ta cesta je už strašně dlouhá,
a když jedem, tak je to trmácení ve vlaku snesitelnější. Zatímco každé
čekání je strašně protivné…“
„Brzy se to dovíme,“ skočil mu Jaroš do řeči, „starej už jde, tak
nažeň kluky zpátky do vagónů a já jdu zjistit, co se děje!“
„Naše cesta vlakem tady končí,“ začal poradu bez okolků
podplukovník Svoboda, „dál půjdeme pěšky.“ V místnosti to
zašumělo, ale nikdo si nedovolil zeptat, co to je za blbost, vždyť do
Charkova je to ještě dlouhých 350 kilometrů. To je, jako když by vám
vlak zastavil v Ostravě s tím, že do Prahy máte dojít pěšky.
„Několikrát tudy prošla fronta tam a zase zpátky. Koleje, silnice
a vesnice kolem nich jsou úplně zničené. Nic jiného nám nezbývá,“
suše jim objasnil velitel a začal vydávat úkoly k pěšímu přesunu.
„Půjdeme jen v noci! To nás ukryje před všudypřítomnou Luftwaffe.
Těch několik povozů, co máme, naložte minomety s municí
a proviantem. Ostatní si musíte vzít na záda. Vojákům vydejte jeden

829
palebný průměr munice a granátů. Uvědomte si, že už jsme ve
frontovém pásmu…“ Porada byla stručná a jasná. Jaroš se svojí první
rotou půjdou první a zajistí ubytování pro celý prapor ve vesnici
Borisovka. Čelní pochodovou záštitu dostal na starosti Sochor se
svými samopalníky a trén jede na konec.
„Tak chlapi, chtěli jste se protáhnout? Bude vám to dopřáno,“
oslovil bodře Jaroš své vojáky, „dál jdeme totiž pěšky.“
Muži i ženy první roty zvážněli. To znamená jen jedno, že už brzy
budou bojovat. Od samého začátku cesty všichni věděli, že jedou na
frontu, ale teď, když je to tady, tak na ně najednou dolehla představa,
co to všechno znamená. Budou i mrtví a ranění. Na to ale voják nesmí
myslet a jejich velitel jim podobné myšlenky rychle rozehnal dalšími
pokyny: „Schovali jste si lůj na boty? Jak jsem vám připomínal
v Buzuluku? Tak s ním dnes nešetřete a nezapomeňte si pořádně
nasadit ovinovačky, protože s puchýřem na patě se špatně šlape.
Pohotovost k přesunu v 19:00!“
Rotu měl dobře vycvičenou. V Buzuluku sice často reptali, že
dostávají do těla víc než ostatní, protože jejich velitel ctil zásadu: těžko
na cvičišti, lehko na bojišti, ale teď se jim to zúročí. Dlouhými pochody
je přímo mučil a jak jim šel na nervy s těmi věčnými nástupy
s kontrolou plné polní, jestli tam mají vše, co voják potřebuje v poli
mít u sebe! Vše, co se těžce učili, se jim teď bude hodit. Jejich velitel
jim plně důvěřoval, mohl se tedy chvíli věnovat sám sobě a také se
připravit na dlouhý pochod. Jeho vojáci vědí, co mají udělat, aby úkol
splnili, nemusel tedy stát nad nimi a dohlížet.

830
 Přesně v 18:50 stála první rota na nástupišti ve vyrovnaných
řadách. Velitelé ještě zevrubně zkontrolovali své vojáky a v 18:55
podal veliteli roty hlášení o připravenosti na pochod jeho zástupce,
nadporučík Jaroslav Lom. Otakar Jaroš se postavil před nastoupenou
jednotku a mocným hlasem zahřímal: „Nemusím vám říkat, kam
jdeme a proč tam jdeme. Řeknu vám jenom, směr Charkov!
Pochodem, vchod!“
Zmrzlý sníh skřípá pod stovkami nohou pochodujících vojáků.
Sem tam zazvoní kov o kov z jejich výzbroje. Nad celým výjevem
kvílí všudypřítomná stepní fujavice. Provází je od první chvíle, kdy
vkročili do zasněžené stepi. Jen její síla se mění. Někdy si jen tak
pohrává s trčícími vlasy zpod ušanek a zabalí je do ledové jinovatky.
Jindy zafouká tak silně, že do očí píchají ledové střepy a lidé schoulení
v zimní výstroji jdou se sklopenými hlavami proti bílé zdi. Nemluví,
každý bojuje sám se sebou a přírodou.
První tři noci se jim šlo celkem lehce, tak jak byli vycvičení
z města pod Uralem, kde bylo v zimě mínus čtyřicet a v létě čtyřicet
plus. Celý rok je jejich velitel roty nemilosrdně vodil po cestách ve
čtyřstupu. Tenkrát skřípali zuby a cedili nelichotivé nadávky. „Proč
nás učí náš velitel chodit, když my jsme sem přišli bojovat?“ ptali se.
Dnes již vědí, že voják, který umí bojovat, musí být také včas na
správném místě a skoro vždy tam musí dojít pěšky.
Šestou noc přišla krize i na ty nejodolnější jedince. Nejvíc je
všechny trápil spánek. Od večera, kdy vyšli ze železniční stanice ve
Valujkách, se pořádně nevyspali. Celá země je zničená válkou. K ránu
sice vždy došli do určené vesnice, ale ta existovala pouze na mapě.

831
Z domů zůstalo jen několik ohořelých komínů. Trčely tam jako prsty
hrozící tomu, kdo jim to udělal.
Vojáci se složili k odpočinku zabalení do své celty s tornou pod
hlavou ve sněhové závěji nebo pod mez. Ti šťastnější si našli zbytky
neshořelých částí domů, kde ještě nedávno žili lidé své prosté životy.
Umýt se po namáhavém nočním pochodu nebylo ve
dvacetistupňovém mrazu a za stálého stepního větru možné. Jen
trochu jídla, tabák a měl by přijít spánek. Ten, komu se to v těchto
podmínkách povedlo, měl štěstí. Většině vojáků se podařilo usnout až
třetí nebo čtvrtý den, kdy znavené tělo a otupený mozek přijme
spánek i za těch nejnemožnějších podmínek. Spánkový deficit za
první tři dny pochodu byl ale tak velký, že se jej nedařilo dohnat. Pátý
a šestý den celkové vyčerpání kulminovalo.
Šestou noc na pochodu a do cíle zbývá ještě více než sto kilometrů.
Už jen ta představa je deprimující. Šli ve čtyřstupu. Všichni čtyři se
spojili rukami zaklesnutými do druha vedle sebe v předloktí. Krajní
vojáci sledovali cestu a ti dva uprostřed spali. Po půl hodině se střídalo.
Každé dvě hodiny nechal velitel celou kolonu na deset minut zastavit.
Vojáci spali ve stoje jako koně. Když si někdo sednul, hned jej
nejbližší vojáci postavili, protože usnout v třeskutém mrazu a vánici
se rovnalo rozsudku smrti umrznutím. Jenže sednout a spát si tolik
přáli již úplně všichni.
Nadporučík Jaroš dopřával vyčerpaným vojákům
desetiminutovku spánku. Sám si zdřímnout nesměl. Někdo bude
muset ty kluky přimět k pohybu, až přestávka skončí. A bude to on,
nikdo jiný tu na to není. To je ta nevděčná úloha velitele. Jeho

832
podřízení nesmějí poznat, že už také mele z posledního, a musí mu
důvěřovat, že je vede správně, tak aby to peklo přežili. V těchto
chvílích je každý velitel úplně sám.
Osvěžila jej jeho vlastní představa poručíka Duba z Haškova
Švejka. Nejspíš by vynadal vyčerpaným vojákům do líných hovad
božích, která musí kopat do zadku až do Charkova, jinak tam
nedojdou. Usmál se a vykročil ke středu pochodové sestavy, aby jej
všichni slyšeli i v ostrém stepním větru. Jeho mohutný hlas musel
probudit všechny. Nemluvil, ale křičel jednotlivá slova: „Nemůžu
vám slíbit, že až dojdete do cíle, čeká tam na vás teplá koupel, čistá
postel a voňavý stůl. Můžu vám slíbit jenom boj. Boj s krutým
nepřítelem. Boj na život a na smrt. Uvědomte si však, že každým
svým krokem se přibližujeme k nenáviděnému nepříteli, kterého
musíme nejdříve porazit, abychom se mohli vrátit domů. Vzpomeňte
si na sáhodlouhé seznamy popravených. Na Lidice a Ležáky. Čím dřív
budeme doma, tím bude ten seznam kratší, a každý z nás tam přece
někoho má. Tak pojďme chlapci, musíme vykročit vpřed!“ Unavená
těla již nemohla, ztuhlé nohy se nechtěly pohnout z místa, ale hlava
a srdce jim řekly: JDEME! Kolona se opět vydala do zdánlivě
nekonečné ruské stepi.
Ráno se na ně usmálo štěstí. Městečko, do kterého sestupovali
z mírného svahu, mělo několik zachovalých cihlových budov.
Ubytovali je v opuštěné škole, kde se mohli konečně umýt a pořádně
vyspat.
Za další tři dny došli do Charkova, kde si měli odpočinout.
To jim však nebylo dopřáno, protože nepřítel prolomil frontu.

833
 Svůj první boj svedli dne 8. března 1943 u obce Sokolovo.
Osmdesát šest vojáků první roty ve svém prvním boji padlo,
včetně velitele a jeho zástupce.

834
 Knihy Jiřího Zaise

Rytíř David Tamfeld z Hranic

Dvoudílný historický román z dob třicetileté války, o muži, který

v době válečného běsnění stále ještě ctí hodnoty, jako jsou rytířská
chrabrost a čest.

https://eknihyjedou.cz/rytir_david_tamfeld_z_hranic_stavovske_p
ovstani_na_morave
https://eknihyjedou.cz/rytir_david_tamfeld_2_hranicka_rebelie

Král a návštěvníci

Doktorka Aneluhen z Historického institutu je vyslána na planetu

Zemi, aby v Českých zemích v době vlády posledních Přemyslovců
splnila tajný úkol. V důsledku tragických historických událostí však
selže, a navíc přijde o možnost vrátit se do paralelního světa, z něhož
pochází.
Přežije členka vyspělé mimozemské civilizace v drsné středověké
společnosti? A proč vlastně riskovala svůj život cestou na Modrou
planetu?

https://eknihyjedou.cz/kral_a_navstevnici

835
 ZASRANEJ NĚMEC
Oskar Georg Siebert

Příští den hned po obědě popadl Oskar svůj automat a běžel přes
silnici k Vlkům, kde měli kluci sraz. Tam už čekala celá parta vojáků.
Slávek, co bydlel ve stejné ulici, měl zelenou bundu, která vypadala
jako opravdová uniforma. Na hlavě lodičku s rudou hvězdou, na
opasku se mu houpaly dřevěné granáty, přes rameno měl na hezkém
koženém pásku pověšený svůj samopal s kulatým zásobníkem, jak to
kluci znali z válečných filmů.
Každý se chlubil svým samopalem, někteří měli za opaskem ještě
pistoli. Oskarův automat nikdo neobdivoval, neboť neměl kulatý
zásobník, ale pouze rovný, jak mívali Němci. Proto to nebyl taky
samopal, nýbrž pouhý automat.
Ale stejně Oskar věděl, že je jeho automat nejhezčí, protože strejda
Mirek mu udělal i mušku a spoušť z hřebíku. Natřený zelenou barvou
vypadal skoro jako opravdový, ne jako ty ostatní, na kterých bylo
jasně vidět, že jsou celé ze dřeva.

Ve dveřích se najednou objevil Lojza a všichni strnuli úžasem. Přes

rameno mu visel opravdový ruský samopal, i když už trochu rezavý.
Drátem měl přidělaný filtr z té plynové masky jako zásobník. Všichni
se k němu vrhli a obdivovali jeho pravý samopal. Lojza jim vysvětlil,
že je sice opravdový, ale nedá se z něj střílet, protože nemá úderník.
Narazil si ruskou vojenskou helmu s červenou hvězdou, na zelené

836
bundě měl nárameníky se třemi hvězdičkami jako ruský generál. Za
ním stála jeho mladší sestra Magda, na rukávě bílou pásku s červeným
křížem a v ruce tašku, ve které byly obvazy, lahvičky s vodou,
limonáda a něco ke svačině, neboť jejich táta měl řeznictví.
Lojza postavil všechny do řady a pod jeho velením vyrazili všichni
husím pochodem přes silnici kolem hospody Oskarovy babičky a přes
potok do protějšího lesíka na takzvanou skalku. Skalka byla
v listnatém lese na malém svahu plném různých křovin, tedy ideální
místo pro hru na vojáky.
Na skalku chodil občas i Oskar zcela sám a přelézal veliké kameny
a škrábal se na skálu jako horolezec. Ve skalce byla i veliká jeskyně,
ale tam se Oskar nikdy sám neodvažoval, neboť tam byla tma a ta díra
prý byla i dost hluboká. Babička Oskarovi vyprávěla, že v té jeskyni
mají být dokonce i zbytky kostí německých vojáků.
Když vojáci konečně dorazili na místo, začal je Lojza rozdělovat
na Rusy a Němce. Nikdo, ale opravdu nikdo, nechtěl být Němec, tak
zůstal Oskar opět sám. Bylo to celkem nespravedlivé, protože to měla
být jen hra. Ale kluci řekli, že kdyby měli být Němci, půjdou raději
domů.
Lojza tedy rozhodl, že Oskar jako Němec bude mít deset životů a
bude sám proti nim, tedy proti Rusům, bojovat.
Nejprve měla Magda ošetřovat pouze ruské vojáky, a tak Oskar
řekl, že když Magda je jenom pro Rusáky, tak že ani on si nechce
s nimi hrát.
Lojza jako vrchní generál tedy rozhodl, že pokud bude Oskar
zraněn, může Magda ošetřovat i jeho.

837
 Pak křídou namaloval Oskarovi na bundu hákový kříž a poslal ho
dolů, protože on jako Němec měl dobývat tu skalku, kterou oni, tedy
Rusové, budou bránit.
Oskar se doklouzal ze svahu, schoval se za keř a zavolal, že je
připraven.
„Válka začíná!“ ozval se Lojzův hlas, a pak udělal něčím takovou
ránu, jako by skutečně vybuchla bomba.
Oskar se plazil listím mezi keři, a když někoho uviděl, namířil na
něj automat a zakřičel: „Trrrrr – a k tomu jméno zastřeleného, jako
například: Jardo, jsi mrtvý, zastřelil jsem tě!“
Někdy ale ten zastřelený zavolal, že je jenom zraněný, a tak musela
Magda běžet k němu, zavázat mu ruku nebo nohu, a hlavně mu dát
napít šťávy nebo limonády.
Ale i Oskar byl často raněn, a když jej Magda ošetřovala, musela
být válka přerušena.
A tak se střílelo, volala se jména zraněných anebo mrtvých, a
nakonec, nakonec samozřejmě vyhráli Rusové.
Na oslavu vítězství se sešli všichni u skalky. Lojza přikázal
klukům nasbírat suché dřevo a obřadně zapálil ohýnek. Všichni seděli
kolem ohýnku a popíjeli zbytky Magdiny medicíny. Nakonec vytáhla
z tašky i několik buřtů a rozdělila je mezi kluky, aby si je mohli opékat
na ohni. Lojza sebral u skalky suché listí, rozmačkal je v prstech, dal
do kousku papíru, jehož okraj naslinil, a ubalil si cigaretu. Zapálil si ji
od hořící větvičky, vtáhl kouř do sebe a labužnicky ho vypouštěl
pusou anebo dokonce i nosem. Potom klukům nabídl, aby si taky
potáhli.

838
 I Oskar si směl potáhnout. Kouř ho ale zaškrábal v krku, a tak se
rozkašlal. Všichni se mu smáli.
Lojza se pojednou zvedl a zmizel v té tajuplné jeskyni.
Kluci si u ohýnku navzájem hodnotili své vlastnoručně vyrobené
zbraně. Slávek se konečně podíval na Oskarův automat, potěžkal ho a
uznale pokýval hlavou:
„Vypadá skoro jako opravdický!“
Lojza vyšel z jeskyně a v ruce nesl rezatou německou helmu.
Zastavil se a zvolal: „Německý voják Síbrt – ke mně!“
Oskar vstal a udělal několik pochodových kroků, postavil se před
Lojzou do pozoru, a zasalutoval. Lojza se na Oskara podíval a řekl:
„Ty jsi Němec a Němci vždycky nosili takové helmy.“ Pak posadil helmu
Oskarovi na hlavu a okamžitě od Oskara odskočil a začal se smát.
Oskar cítil, že je v ní něco měkkého a hned mu to počalo téci to po
hlavě a strašně to smrdělo. Lojza se svalil smíchy na zem. Ostatní
nejprve nevěděli, o co se jedná, ale když viděli Oskarův výraz,
vyskočili od ohýnku, smáli se a povykovali.
Oskar se rozbrečel, odhodil helmu a snažil se ta hovna z hlavy
setřást, ale teklo mu to až na záda. Lojza se na něj celkem nepřátelsky
rozkřikl: „Co řveš, jsi Němec a Němci byli vždycky sráči!“
Oskar upustil svůj automat a utíkal z kopce domů. Přes slzy
pořádně neviděl, kam šlape, a tak zakopával o větve a několikrát
i upadl. Vzteky a ponížením brečel tak hlasitě, že ho uslyšela i jeho
maminka, která byla zrovna před hospodou.
Ze strachu, že se Oskarovi něco vážného stalo, běžela mu k potoku
naproti. Ale když uviděla že je celý od hoven, vzteky jej popadla a

839
celého potopila do potoka. Hlavu mu tlačila pod vodu, aby z něho ta
hovna smyla. Oskar se bál, že ho máma snad utopí, a tak se bránil, ale
ona jej stále větší silou tlačila pod vodu.
Mokrého jako psa jej táhla domů. Ještě před hospodou se musel
Oskar svléknout do trenýrek a máma jej ve vaničce na zahradě znova
celého umyla mýdlem. Nakonec ještě schytal Oskar ne jenom
výprask, ale i zákaz si s těmi kluky ještě někdy hrát.
Potom, když byl řádně umytý a převlečený a už nesmrděl, přísahal
sám sobě, že si s Lojzou ani s těmi ostatními kluky už nikdy nebude
hrát. Raději bude zase sám, než aby musel pořád poslouchat, že je
fašista nebo Němec.
Jako vždycky, když byl Oskar smutný, utekl v babiččině hospodě
na půdu, kde si jako vždy, když se cítil sám a smutný, vlezl do toho
velikého kufru. Zavřel za sebou to víko a když měl pocit, že je
opravdu sám, tak se hlasitě rozbrečel. Brečel a při tom se ptal sám sebe,
proč nemá tátu tak jako ostatní kluci, aby ho před nimi a jejich
posměšky ochránil.
Pojednou nenáviděl i sám sebe, nenáviděl se nejenom, protože je
Němec, ale i proto, ze jej neměl nikdo rád.
Únavou a vyčerpáním v kufru usnul.

840
 Knihy Oskara Georga Sieberta

Jednou cizincem, provždy cizincem

Autobiografický román „válečného dítěte“ z česko-německého

manželství o pocitu vykořenění a boji s nepřízní osudu a
komunistickou totalitou na cestě za svobodou v demokratické vlasti.

https://eknihyjedou.cz/jednou_cizincem

Jak se Bruno stal špiónem

Tato kniha je věnována obětem zločinů komunismu a takzvaných

Benešových dekretů, tisícům bezejmenných hrdinů, Čechů, Slováků
ale i Němců, kteří se zúčastnili odboje proti komunismu
v Československé republice.

Tyto řádky jsou věnovány též všem těm aktivistům, kteří se

zúčastnili odboje a odporu proti okupaci Československé republiky
v srpnu 1968, tak jako proti totalitnímu režimu Komunistické strany
Československa, ale především všem těm lidem, kterým do života
zasáhla chapadla československé Státní bezpečnosti.

https://eknihyjedou.cz/jak_se_bruno_stal_spionem

841
 ATLANTIS
Peter Stuchlík

K napsání následujících úvah mě přiměla kniha „Případ Atlantis“

od Jaroslava Velinského řečeného Kapitán Kid. Mého mnohaletého
blízkého přítele a úžasného člověka. Mimochodem, lepší a serióznější
publikaci na dané téma, než je ta jeho, jsem za celý svůj život nečetl.
Atlantis, tedy Atlantida byla, nebyla? Byla to vyspělá civilizace,
nebo ne? Byla ostrovem, nebo poloostrovem? Kdo ví? Jenže: „Na
každém šprochu, je pravdy trochu“, takže se dále budu zaobírat
úvahami a podmínkami, jako kdyby byla. Já osobně nepatřím ani do
jedné skupiny, tedy ani mezi odpůrce, ani mezi Atlantomany. A je mi
úplně jedno, jestli byla, nebo nebyla. Mně se jedná o hezké teoretické
cvičení v analytickém myšlení, že kdyby byla, tak kdy a kde se
nalézala? Jak ji hledat?

842
print-biwrina-margin-0

Začnu datováním její zkázy. Že k tomu nemohlo dojít 9 tis. let

př.n.l., dokázali už mnozí. Důvodů proč, je mnoho, jsou podložené
vědeckými a archeologickými fakty, nejen vírou a fantasmagoriemi.
Stačí si jen uvědomit, že ještě nedávno jsme měli různé kalendáře
o různém počtu dnů, a kdo ví, jaký kalendář uplatnili staří Egyptští
kněží, když legendu vyprávěli. Pokud ji vůbec vyprávěli. Navíc, když
Bible tvrdí, že Adam, jeho synové, a dokonce i Noe se dožili více než
900 let, máme zde určité měřítko pro výpočty. Délka lidských životů
v různých zdokumentovaných obdobích je přibližně známa.
A protože Bible převzala Potopu světa ze Sumerských bájí, zejména
z eposu o Gilgamešovi, můžeme s velkou tolerancí udělat
hypotetický přepočet. 900/25=36. 9 500/36=264 let př.n.l. Jenže
dějiny 3. stol. př.n.l. jsou slušně zdokumentovány, a to už Atlantis
neexistovala. V každém případě, pokud vůbec Atlantis byla, tak bych
ji hledal někde v rozmezí 1 000 – 2 000 let př.n.l. Nejen, že by se o ní
nějak Egyptští kněží museli dovědět, ale současně tato legenda
vypráví, že potopa zničila i Aténské vojsko. A to dřív existovat
nemohlo. Ale existuje i celá řada dalších podmínek, o kterých se
zmíním dále.
Pokud Atlantis existovala, pak se jednalo o přímořský, případně
mořský, městský stát, jehož existence a prosperita závisely na obchodu
a některých dalších faktorech. Z toho vyplývá že:
a) Potřebovali mít s kým obchodovat na velké vzdálenosti.
b) K tomu potřebovali slušnou obchodní flotilu.

843
 c) K zajištění bezpečnosti této obchodní flotily potřebovali
i přiměřenou flotilu válečných lodí. Protože námořní pirátství kvete
dodnes a tehdy bylo běžným a regulérním způsobem obživy.
d) Ti, s kým obchodovali, potřebovali také mít vlastní flotily
obchodních lodí.
e) Tato obchodní a vojenská flotila operovala ve Středozemním
moři souběžně s Minojskou kulturou. (Nebo k ní i mohla patřit.)
f) Antické Atény Achájců měly ve stejné době obdobnou flotilu,
možná menší.
g) Takový městský stát však potřeboval zdroj pitné vody.
h) Ale také mít ve svém nejbližším okolí na svoji dobu slušné
zemědělství a pastevectví, aby se uživil. Bez nich by to lodní
i pozemská doprava nemohla dokázat a nedokáže to ani dodnes.
i) Podle Platónova popisu se Atlantis nacházela v subtropickém
pásmu.
j) A protože se Atlantis měla vyskytovat v době bronzové, tak
musela mít ve své blízkosti naleziště mědi, cínu, zinku a
pravděpodobně i stříbra.
k) Tento městský stát se musel nacházet na nějaké důležité
obchodní cestě. Jako byly například Hedvábná stezka, Solná a
jantarová stezka nebo Východní stezka, ale spíše na jiné, už zaniklé.
Pokud by ležel někde mimo, nemohl prosperovat, a navíc by to byla
už pro naše prapředky pěkná blbost.
Takže, teď se na tyto základní parametry podívám podrobněji
z hlediska dnes známých a ověřených znalostí.

844
 Přestože o historické námořní mořeplavbě toho moc nevíme, tak
aspoň máme znalosti o lodním stavitelství. O velikosti a konstrukci
lodí, o jejich nosnosti, nautických vlastnostech atd.
První zdokumentované lodě, které se jakž-takž daly použít pro
námořní plavbu po Středozemním moři, pro obchodní i vojenskou
plavbu, jsou známy kolem r. 1 500 př.n.l. Egypťané měli na svou dobu
přijatelné lodě už dřív, ale ti se drželi Nilu a nejbližšího okolí jeho
delty. Fénické obchodní lodě, které ovládly obchod na Středozemním
moři, jsou doloženy kolem r. 800 př. n.l. První lodě, které se mohly
odvážit příbřežní atlantické plavby, jsou také Fénické, ze 6. stol. př.n.l.
Ty se občas odvažovaly až na Britské ostrovy a možná jedna výprava
obeplula podél břehů Afriku.
Féničany obchodně ze Středomoří vytlačili Dórští Řekové,
u kterých je zdokumentována vhodná obchodní loď z období 600 let
př. n.l. Kteří ji nejspíš okopírovali od Féničanů. A jejich válečná loď
– triéra, se objevuje kolem let 500 př.n.l. I když triéře musel
předcházet dlouhý vývoj od jednořadé veslice až k trojřadé. Vzhledem
k tomu, že podle pověsti byly kultury Atlantská, Egyptská a Aténská
propojeny a koexistovaly ve stejné době na Středozemním moři, lze
odvodit, že i jejich lodě byly podobné a prodělaly obdobný vývoj.
Je známo, že tyto obchodní námořní lodě měly maximální nosnost
40-50 t, pluly kolem pobřeží, na otevřené moře se pouštěly, jen když
musely, a obvykle urazily zhruba 20–40 km za den. Jako navigační
pomůcky měly kompas a tzv. Jakubovu hůl, a také hvězdy. Ani jedno
z toho není moc přesné. Proto také pro ně plavba na otevřeném moři

845
byla poměrně velkým rizikem, nejen z důvodů nautických vlastností
tehdejších lodí, ale také meteorologických podmínek.
V Evropě se první lodě schopné dlouhých zámořských plaveb po
otevřeném Atlantiku objevují až v 9. stol. n.l. Číňané takové lodě měli
už kolem našeho letopočtu a s mnohem větší nosností, ale ti se
orientovali na Pacifik, naším směrem zejména na Indii, Srí-Lanku,
Madagaskar, maximálně až po východní pobřeží Afriky. To vše je
dobře zdokladováno.
Všechna města dodnes potřebují zdroj pitné sladké vody. Ve
starověku byl takový zdroj dokonce podmínkou vzniku nějakého
města. Akvadukty začali stavět až antičtí Římané, a to teprve tehdy,
když existující osídlení přerostlo schopnosti lokálního zdroje. Antické
Atény vznikly na soutoku říček Eridanos, Kallirhoe a Ilisos. I když
podle zbytků zachovalých koryt a roklí po těchto říčkách se dá
předpokládat, že kdysi měly větší průtok, než má požární hadice, jako
je tomu dnes.
To znamená, že pokud Atlantis ležela na ostrově, pak se muselo
jednat o pořádně velký ostrov, nejen s potoky, ale i s řekami. Nebo se
nabízí ještě další jiné vysvětlení. Že město samo leželo na pevninském
poloostrově, který byl oddělen obranými vodními příkopy, jak o tom
píše legenda, takže mohl vzniknout dojem ostrova.
Ta velká rozloha potřebného území v nejbližší blízkosti je
podmíněna také nezbytným zemědělstvím a pastevectvím. Což zase
znamená další potoky a řeky.
Tedy zpět od úvah k faktům. Je známo, že před 6–9 tis. lety
existovaly hluboko na Sahaře relativně vyspělé kultury a osídlení doby

846
kamenné, s pastevectvím, rybolovem a čilým obchodním ruchem.
A tedy i s obchodními stezkami. A klimatologie nám říká, že ještě
nedávno (měřeno na tisíciletí) byla Sahara zalesněná, plná vody a
ležela v subtropickém pásmu. A archeologie prokázala, že ještě ve 4.
stol. n.l. se na severním Africkém pobřeží Středozemního moře
pěstovala vinná réva. Vždyť Egypt byl kolem našeho letopočtu
obilnicí antického Říma. To ale také znamená, že obdobně na tom
bylo území Přední Asie. Ostatně jedny z nejstarších civilizací a kultur
vznikly kolem Eufratu a Tigridu.
Je také prokázáno, že potřebné suroviny se už v době kamenné
dopravovaly na poměrně daleké vzdálenosti. Například některé
pazourkové nástroje nalezené na Moravě a staré 60 tis. let pochází
z pazourků z břehů dnešního kanálu La Manche. Na druhou stranu
antické Atény dobývaly stříbro ve vzdálenosti asi 60 km od města,
i když svoji potřebu mědi a cínu naplňovaly dovozem surovin
z Makedonie, ale především námořní dopravou odjinud. Tak bohaté
město, jako je Atlantis popisována, se bez mědi, cínu, zinku a stříbra
neobešlo. Ostatně o tom hovoří i sama Platónova legenda. I když ten,
kdo ovládal daná naleziště, si vytěžené suroviny obvykle zpracovával
doma na kovy a slitiny a raději prodával hotové výrobky z nich než
suroviny. Takže lze předpokládat, že kontrolu nad nalezišti těchto
surovin měl samotný městský obchodní stát. Spíše se tedy jedná
o dopravní vzdálenosti na kilometry nebo maximálně desítky km. I za
předpokladu dopravních vzdáleností na stovky kilometrů je vhodné
se podívat, kde se tato naleziště nacházela.

847
 Uvedené kovy se v podobě svých minerálů nalézají v dnešním
Maroku, Tunisu a v Libyi. Ale také v dnešním Turecku, v Libanonu
a v Sýrii.
Vzhledem k tomu, že jejich spotřeba mohla činit stovky kg ročně,
lze předpokládat, že k dopravě takového množství surovin stačily
malé karavany nebo tehdejší lodě.
Navíc technologie, které by je dokázaly vytavit na kov nebo z nich
odlít slitinu v množství víc než kilogramů, maximálně desítek kg
v jedné tavbě, v té době neexistovaly a ani nemohly.
A už je tu další háček. Jenže taková tavba vyžadovala poměrně
velké množství dřevěného uhlí. A je nesmysl, aby karavany vozily
dřevěné uhlí na velké vzdálenosti. Na potřebné vaření a pečení měly,
a někde až dodnes mají, sušený trus. A z toho vyplývá, že se dřevěné
uhlí muselo vyrábět nedaleko od pecí. Takže jejich okolí muselo být
pěkně zalesněné.
Z dochované dokumentace a z archeologických nálezů je zřejmé,
že před naším letopočtem existovaly 2-3 nejvýznamnější obchodní
stezky, které formovaly dějiny světa. Především se jedná
o Hedvábnou stezku, která ústila do Středozemního moře v místech
dnešního Izraele, Libanonu a Sýrie. Tam se větvila na Východní
vedoucí hlouběji do středu Evropy a na Jižní solnou, která šla dnešní
Saharou až do Maroka, možná ještě dál. Její úpadek nastal po úplné
přeměně Sahary na poušť, někdy v době Vandalského, nebo později
Berberského království.

848
 To je otazníků, co? A pokud připustíme, že Atlantis existovala, tak
pořád zůstávají základní filozofické otázky, kde a kdy? Tak si zkusím
vzít ještě na pomoc geologii.
Všichni máme v paměti zafixovaný obraz dnešních zemí a
kontinentů. Tímto obrazem jsme silně ovlivněni. A podvědomě ho
preferujeme, i když také víme, že se pevninské desky pohybují.
O několik cm za rok. A to za tisíciletí už vydá slušný kousek. Jenže
s pohybem desek dochází také k lokálnímu propadání a vyzvedávání
jednotlivých kousků pevniny. Takže hladina Středozemního moře je
docela proměnlivá veličina a o tvaru jeho pobřeží ani nemluvě. Vždyť
za Dórských Řeků byla jeho hladina o 4 m výš, než je dnes, kdežto za
Římanů v 3-6 stol. n.l. byla o 4 m níž, než je dnes. To je prokázáno.
Geologie nám oprávněně tvrdí, že středomoří je poměrně dynamická
oblast, která se velmi mění.
Při dnešních znalostech všech těchto pohybů a technice, kterou
máme k dispozici, by neměl být problém vypočítat model, jak
vypadalo pobřeží Středozemního moře v 2. tisíciletí př. n.l. Možná to
už někdo udělal, nevím. Proč maximálně 2. tisíciletí? Faktických a
prokazatelných důvodů existuje velké množství. Do jejich opisování
se mi nechce.
Pokud by někdo vzal do svých úvah výše nastíněná fakta, vyhledal
si přesné údaje, vypočítal modely, neměl by být takový problém
Atlantidu najít. Rozhodně nemohla být v Atlantickém oceánu a také
ne nějak daleko od pevniny, pokud vůbec šlo o skutečný ostrov.
Já sám, kdybych ji hledal, koukal bych se po dávném poloostrově
na břehu Středozemního moře, který byl napájen několika řekami,

849
takže zákonitě musel mít velkou zátoku, a tudíž velký a významný
přístav. Tento přístav byl napojen buď na vyústění Hedvábné stezky,
nebo ležel na Jižní solné stezce. Přičemž nedaleko něj se nacházela
naleziště minerálů poskytujících měď, cín, olovo a stříbro.
A pokud si člověk dá dohromady znalosti o lidských technických
možnostech z oblastí, jako je zemědělství, lodní stavitelství a
metalurgie, ale také archeologické nálezy, včetně vývoje písma a
prvních písemných památek, pak dojde k závěru, že k zániku Atlantis
(pokud existovala) mohlo dojít někdy mezi lety 1 tis. až 2 tis. př. n.l.
Mně z toho vychází, že za zkázu Atlantis může výbuch vulkánu na
Santorini někdy kolem r. 1 400 – 1 500 př.n.l. Tsunami, kterou tento
výbuch vyvolal, měla prý na blízkých březích Středozemního moře
výšku 40–50 m. To stačí na spláchnutí přímořského města, jako se to
přihodilo Hérakleionu. A pokud město stálo na břehu zátoky, jako že
kvůli námořnímu obchodu tam muselo být postaveno, tak ta se po
ustoupení vod zákonitě naplnila bahnem, jak legenda popisuje.
Navíc s tímto výbuchem došlo ke skokové změně výšek
kontaktních zemských desek, a tedy i ke změně nejen tvaru pobřeží
Středozemního moře, ale také i ke změně výšek přiléhajícího terénu.
Takže při vědomí výše uvedeného, kdybych Atlantidu hledal, jako
že ji nehledám, koukal bych se prvně po blízkém vnitrozemí Tunisu.
Možná severo-východně od Atlasu.
Anebo je tu druhá varianta. Nač hledat? Minojská Kréta byla
průkopníkem v nových technologiích keramiky, smaltů a ve
zpracování kovů. To je také prokázáno. Suroviny dováželi z Přední
Asie i ze severního Afrického pobřeží Středozemního moře. Byli

850
v obchodním konfliktu s Achájskými Aténami. Měli největší vojenské
a obchodní loďstvo ve Středomoří. Jejich paláce byly ty nejhonosnější
a nejzdobnější na tisíce km. Dokud je kolem r. 1 450 př. n.l.
nesrovnalo zemětřesení se zemí a tsunami nespláchla.
Samozřejmě, že někdo bude zatvrzele argumentovat, že bylo
potřeba proplout Héraklovými sloupy. A to že je Gibraltar. Není a
nemohl být. S tímto ztotožněním dvou názvů přišli až teprve
fantasmagoři minulého století, kteří přisoudili daný název Gibraltaru.
Přitom neexistuje jediný náznak, že by to mohl být on. I když kdysi
jsem se to domníval také. Héraklovy sloupy mohly být kdekoliv.
Klidně to mohly být Dardanely, pokud v té době vůbec existovaly?
Nevím. Anebo to mohla být úžina mezi ostrovy kolem Santorini,
která už samozřejmě neexistuje. Existují jen její geologické modely.
Dokonce to mohly být majáky na koncích mol v Pireu. Neví to
nikdo.
Ale také mě život naučil jedno důležité pravidlo. Že to
nejjednodušší řešení nebo vysvětlení je správné, a proto ufony a jejich
mimozemské civilizace nějak neberu.

851
 Knihy Petera Stuchlíka

Kudy kam: Za dveřmi je Evropa

V dnešní internetové době je možné se virtuálně podívat kamkoliv

na světě. Jenže takovým díváním člověk přichází o kontakt s místními
lidmi, pokud ho zajímají historické vazby, potřebuje si je dohledat,
nemá šanci se sžít s prostředím a porozumět mu. A jen málokdy uvidí
skutečný příběh. Tato kniha je poskládána z prožitých příběhů po
Evropě za několik desetiletí. Takže do jisté míry je to i jistá
vzpomínka na dnes již neexistující svět. Ale především se jedná
o autentickou zábavu.

https://eknihyjedou.cz/kudy_kam_evropa

Kudy kam: Kolem světa

Kniha vypráví příběhy, které se autorovi skutečně přihodily při

cestování ve všech koutech světa, od Uzbekistánu až po Floridu.

https://eknihyjedou.cz/kudy_kam_kolem_sveta_zluta

PORTA 1993-1998

PORTA je hudební dění, fenomén, který nemá ve světě obdoby.

Je celoroční soutěží amatérských hudebníků v oblasti folku, country,

852
trampské písně a písničkářů. Je kulturním dědictvím tohoto národa,
které vychovalo několik generací nejen hudebníků.
Kniha přináší historický pohled do zákulisí dění v kritických
90tých letech. Nejen, co se zásadního dělo, ale také proč se to dělo.
Současně je ohlédnutím za slavnými jmény naší hudební scény
tak, jak běžní diváci a posluchači je neměli šanci poznat.

https://eknihyjedou.cz/porta1993-1998

853
 KULÍŠEK 1
Michael Newchop

Zdálo se mi, že se topím. Jako kdyby mi do nosu a uší natékala

voda. Pekelně studí a nadnáší mě tak, že se cítím až nepřirozeně lehce.
Všude je tma. Vůbec nic nevidím a když se pokouším otevřít oči,
nejde to.
Dusím se.
Tohle už není sen, ale děsivá skutečnost!
Při pokusu o nadechnutí cítím na obličeji nějakou masku. Je slizká
a otvorem uprostřed mi skrze jakousi hadičku pumpuje do úst
odpornou kaši. Chutná příšerně.
Bráním se tomu. Zmítám sebou, ale tlak v ústech je prostě příliš
silný.
Dávím se.
Ale ani dávicí reflex mě nezachrání, a tak kaše putuje přes jícen až
do mého žaludku. Dostávám okamžité křeče. Zároveň vnímám, jak
mé srdce hlasitě buší. Bije jako zvon na poplach. Tlačí mě na prsou
i v hlavě. Uvědomuji si, že pokud teď ztratím vědomí, už se asi
neprobudím.
A já chci žít!
Zkouším pohnout rukama, ale cosi mě pevně drží. Zato nohy, ty
mám volné. Zapírám se koleny, ale nemá to žádný efekt. Zmítám
sebou a bojuji s narůstající panikou. A pak z posledních sil patou
nakopnu nějakou desku či tenkou stěnu pod sebou.

854
 Nohy mě zabrní, cosi hlasitě praskne. Slyším, jak několikrát
zacvaká jakýsi mechanismus.
Náhle se mi končetiny uvolní. Mrazivá voda crčí všude okolo a
trhlinou kdesi vespod uniká ven.
Na nic nečekám a oběma rukama si z obličeje strhávám dusivou
masku s hadičkou. První nádech je opojný, přestože vzduch kolem
čímsi nasládle zapáchá. Ale to je mi v tuto chvíli úplně u prdele.
Dýchám rychle a zhluboka. Teprve když se mé zběsile sprintující
srdce o trochu utiší, uvědomím si, že stále nic nevidím. Vůbec
nedokážu pohnout očními víčky.
Chladem ztuhlými prsty opatrně šmátrám v okolí očních důlků, až
po chvíli nahmatám velmi tenkou a pružnou blánu, která mi zakrývá
oči.
Blánu opatrně podeberu nehty, přetrhnu a pak zahodím do vody.
Oči mě sice pálí jako čert, ale víčkám v pohybu už nic nebrání.
Konečně se můžu rozhlédnout.
Vidím, že napůl stojím a napůl ležím v částečně zatopeném
polstrovaném tubusu ze světlé modifikované plasthmoty. Je tu sakra
těsno, ještě že netrpím klaustrofobií.
Vnitřek tubusu pokrývají blikající holografické značky a
schémata. Avšak po nějakých ovladačích jako by se slehla zem. Vůbec
nic mi to neříká, a tak to všechno ignoruji.
Soustředím se na své tělo. Nemám na sobě ani kousek oděvu. Pár
modřin, škrábanců a drolící se kůže, no to by snad šlo.
Pak ale vidím, jak mi z každé paže čouhají dvě hadičky, které
vedou kamsi do stěny tubusu. Vypadají jako nezdravě hluboko

855
zavedené kanyly, přičemž skrz vodní hladinu zjišťuji, že v nohách jich
mám rovnou dvakrát tolik. Nějaké jehličky mě také tlačí na temeni a
vzadu na zátylku. Postupně to ze sebe strhávám, ale to nejhorší
bohužel teprve přijde:
Objevuji rozdvojenou megahadici, zavedenou do obou intimních
míst. Je mi jasné, že to všechno musí ven, a včera bylo pozdě.
„Jak já nenávidím hadice!“ zavrčím si nahlas.
Bolí to. Dost.
Zatínám zuby.
Z očí mi tečou slzy a ústy vychází stěží potlačovaný výkřik…
Když je vše hotovo, třesou se mi kolena. Trocha krve mi stéká
v tenkých pramíncích po vnitřních stehnech, aby se pak smísila
s vodou. Vnitřek tubusu teď samozřejmě smrdí, ale zároveň je to
i obrovská úleva. Doufám, že všechno cizí už je ze mě pryč.
Tak, a teď se potřebuji dostat z téhle blikající rakve.
Bedlivě se rozhlížím okolo, div si krk nevykroutím, ale kromě
praštěného kaleidoskopu hologramů nevidím žádnou páku, žádné
tlačítko, prostě nic, čím by šlo pohnout nebo stisknout. Tlačím na
stěny tubusu. Jsou měkké a docela příjemné na dotek, ale to mi teď
zrovna moc nepomáhá.
No, když to nejde silou, tak to třeba půjde větší silou!
Tělo mě sice moc neposlouchá a mé pohyby jsou prkenné, ale
nakonec se mi podaří sbalit do klubíčka a přetočit se napříč. Rameny
se teď opírám o horní stěnu tubusu, zatímco nohama tlačím dospod.
Zjišťuju, že v nohách mám značnou sílu. Každým svalem zabírám na

856
maximum a ještě o něco dál. Nevědomky si pomáhám zlostným
rykem. Přece už to musí …
PLOP!
Uzavírací mechanismus tubusu právě povolil. Celá jeho vrchní
polovina vystřelila někam vzhůru a já pokračuji za ním! Zažívám jen
pár okamžiků bezbřehého údivu nad výškou svého skoku.
Dva metry.
Tři.
Pět!
A pak se strašlivou silou udeřím hlavou o strop. Okamžitě ztrácím
vědomí…

***

Probouzí mě tepající bolest. V hlavě mi hučí a na temeni krvácím.

Snažím se opatrně vstát. Svět se kolem točí a je mi opět na zvracení.
Po chvíli se to ale zlepší.
Moje tělo je lehké a jakékoliv zapojení svalů vyvolává až
nadměrnou reakci. Musím se hodně mírnit a lépe kontrolovat své
pohyby.
Rozhlížím se po místnosti. Má tvar zploštělé koule, přičemž
podlaha v prohlubni je asi do třičtvrtě metru zatopená. Místnost je
rozlehlá a od středu jsou paprskovitě rozmístěny další tubusy, jako je
ten můj. Je jich více než tucet, ale kromě toho mého, jehož rozhraní
poblikává, ostatní zůstávají zlověstně temné.

857
 Směšnými přískoky rychle kontroluji každý z nich. Nalézám však
jen smrt v podobě těl v různých stupních rozkladu. Přibližně třetina
z nich jsou ženy, třetina muži a u těch ostatních si nejsem jistý. Je to
příšerný pohled. Nikdo další nepřežil.
Propadám beznaději. Hluboko uvnitř cítím studený chlad, tíhu a
svírající strach.
Nevím, kde jsem. Nevím, kdo byli oni. Kruciš, ani nevím, kdo
jsem já! Mám migrénu, závratě a na nic si nevzpomínám!
„Myslet. Musím kurňa myslet!“
„Jasně, tady jsou všichni mrtví. Ale třeba existují další místnosti a
tam mohl někdo přežít. Tohle místo je divné. Nevím, co se stalo, ale
tahle gravitace není jedno g.“
Přemýšlím nahlas. Uklidňuje mě to.
Mám určité podezření, kde můžu být, ale bojím se to domyslet.
Teď se musím hýbat. Musím něco udělat. Nevím, kolik mám času.
To, co potřebuji, jsou zdroje, informace, cokoliv.
„Někde tu snad bude něco na sebe.“
Rozhlížím se po kruhových stěnách místnosti, až mě upoutá jemná
elipsovitá spára vysoká přibližně dva metry. Že by skříň? Zkouším ji
otevřít. Když se dlaní opřu o místo vedle spáry, cosi cvakne a po
chvilce stěna hladce zajede do strany.
Není to skříň, ale východ do chodby.
Nečekám, až se dveře opět zavřou, a drobnými přískoky vejdu
dovnitř. Chodba je špinavá a nepěkně páchne. Napravo u stěny je
podezřelá hromádka, ze které trčí něco bílého …
Počkat, to jsou kosti?

858
 Z konce chodby, který se topí ve tmě, něco ošklivě zavrčí.
Přichází velký pes. Je to vychrtlá doga a nevypadá moc přátelsky.
Pes cení zuby a z ohrnutých pysků mu skapávají sliny. Kůži má
pokrytou boláky a ze způsobu, jakým si mě prohlíží, mrazí.
Uvědomuji si svou nahotu.
Dveře za mnou tiše cvaknou a zavřou se. Jako kdyby na to čekal,
pes se nepřirozenými přískoky vyřítí na mě. Přitom se přetočil a běží
po stěně!
Ztuhnu na místě a můj organismus mě pumpuje adrenalinem.
Nemám moc možností, ale jedna se vyloženě nabízí.
Přikrčím se a rukou šmátrám za sebe. Doga už je blízko, když
uslyším, jak se za mnou dveře opět otevírají. Čekám do poslední
možné chvíle. A pak, když se běsnící pes odrazí od stěny k útoku,
vyskočím šikmo od něj a vzhůru.
Je to těsné.
Doga proletí pode mnou dovnitř do místnosti a já prudce narážím
do stropu. Tentokrát se ale stihnu připravit na náraz a schovám hlavu.
Dopadám na všechny čtyři a rychle se otáčím směrem do místnosti.
Dveře se naštěstí zavírají a pes zůstává uvnitř.
Hlasitě si vydechnu.
Zpátky už nemůžu, a tak pokračuji dál chodbou. Cestou zběžně
prohlédnu hromádku napravo. Jo, jsou to kosti. Žádnou lebku
nevidím ale asi budou lidské.
Co se to tady sakra děje?

859
 Chodba pokračuje nějakých pětadvacet metrů a na jejím konci je
křižovatka typu T. V obou směrech mě vítá znepokojivá tma.
Rozhoduji se, kudy dál, když za sebou zaslechnu vzdálené cvaknutí.
To néééé!
Doga si nějak otevřela dveře! Zuřivý štěkot se ke mně rychle blíží.
Vyběhnu doleva do tmy, ale zapomenu na nízkou gravitaci a už zase
mlátím hlavou o strop. Zkouším tedy rychlé malé krůčky, jako
baletka na špičkách. Je to namáhavé, i když zapojím ruce, ale nic
lepšího prostě nevymyslím. Při úprku vrážím do neviditelných
překážek ukrytých v temnotě. Je to jako snažit se běžet poslepu
v hustém lese, plném zrádných kořenů a větví.
Ten pes přestal štěkat, ale vím, že jde stále po mně. Přibližuje se.
Minu jednu odbočku, ale pak se vrhám zpátky. Vede tam zpola
zatopená rampa směrem dolů do větších prostor. A ta rampa je
osvětlená!
Doga už mě skoro má, když skočím do ledové vody. Pod vodou
uplavu jen pár temp, ale brzy se potřebuji nadechnout. Vyplavu na
hladinu a lapám po kyslíku. Pak se ohlédnu.
Psovi se naštěstí do studené vody nechce. Poskakuje na kraji, vrčí
a kňučí, a potom se otočí a peláší pryč.
Nemám proč se vracet, navíc v dáli vidím další světla. Voda není
příliš hluboká, ve stoje mi sahá maximálně k ramenům. Jenže v nízké
gravitaci se chová prostě jinak, jako by byla řidší. Napůl plavu, napůl
se plácám a odstrkuji ode dna. Když vtom jako by sebou do vody
pláclo něco podstatně většího.

860
 Nějakých deset patnáct metrů napravo ode mne pluje těsně pod
hladinou černé monstrum. Na délku může mít zhruba šest metrů a
míří neomylně ke mně.
„To jako vážně? Krokodýl!“ křičí na mě můj traumatizovaný
mozek. Tělo naštěstí jedná instinktivně. Vrhám se vpřed. Rukama
rozrážím vodu, která stříká na všechny strany. Nohama se mocně
odrážím ode dna, až vyskakuji nad hladinu, abych se vzápětí opět
ponořil. Protilehlá rampa se blíží, jen nevím, zda to bude stačit.
Nebude.
Nějaký zubatý svěrák mě chytil za nohu. Strhává mi maso
z pravého lýtka, drtí mi kosti a táhne mě zpět do hloubky. Křičím
bolestí a vší silou trhnu chycenou nohou.
Holenní i lýtková kost to přibližně v polovině vzdaly a povolily.
Plazím se na břeh a za sebou zanechávám tlustou krvavou stopu. A pak
se plazím navazující chodbou dál. Je mi jasné, že pokud je ten
krokodýl opravdu hladový, s takovou jednohubkou se nespokojí.
U první odbočky se rychle ohlédnu za sebe. Krokodýl už vylézá
z vody.
Zatraceně!
Sunu se dál po podlaze jako píďalka a rychle mě opouštějí síly.
Záhy před sebou uvidím spáru dveří. Je na nich namalován první pro
mě srozumitelný piktogram: červený kříž. Vedle dveřní spáry se však
nachází jakýsi dotykový numerický zámek.
To bude ošetřovna. Ale já neznám kód!
Podle čvachtání za sebou usuzuji, že se krokodýl blíží.

861
 Zlostně zabuším pěstí do zámku, ale nic se nestane. Tak si stoupnu
na kolena. Třesu se zimou, námahou i bolestí. Zírám na číslice zámku,
ale stále mě nic nenapadá. Raději zavřu oči a pravou rukou poslepu
namačkám, co mě zrovna napadne.
Dveře cvaknou a zajedou do stěny. V úžasu civím na otevřený
vchod a jsem oslněn prudkým světlem vycházejícím ze stropu
místnosti. Pak se vzpamatuji a rychle se vsunu dovnitř. Dveře se
zavírají krokodýlovi těsně před čumákem.
Uf!
Chvíli jen tak ležím na podlaze a mžourám do stropu. Chce se mi
spát. S každým nádechem slábnu, ale přece to teď nevzdám!
Uprostřed místnosti je zabudováno masivní křeslo, obklopené
rozličnými nástroji s hadičkami.
Zašklebím se na hadičky, ale sunu se blíž ke křeslu. Vede k němu
krátká šikmá rampa. Její překonání a vyškrábání se do křesla mě stojí
veškeré zbytky sil. V polosedu ve křesle opět zavřu oči a nechám svou
svalovou paměť, aby vykonala další z dnešních zázraků. Pravá ruka
sebejistě vyhledá aktivační tlačítko na boku opěradla a zmáčkne ho.
A pak se začnou dít věci.
„MEDIkřeslo aktivováno,“ ozve se příjemný mužský hlas.
Křeslo ožívá. Klopí se do téměř vodorovné polohy a vyjíždí o půl
metru nahoru. Prostor okolo mě se uzavírá jakousi pružnou
průhlednou membránou, zatímco přede mnou se aktivuje
holografické rozhraní. Přístroje kmitají, cosi mě skenuje od hlavy až
k patě.

862
 „Detekováno kritické poškození pravé dolní končetiny. Aplikuji
lokální anestezii.“
„Zastavuji krvácení. Odstraňuji cizí reziduální tělesa v měkké
tkáni.“
„Zjištěna zásadní ztráta krve. Zahájena transfuze.“
Ztrácím vědomí. Propadám se do říše snů, kde zákony času neplatí.
Je to pro změnu příjemné. Dokud mě nějaký životabudič nenakopne
zpátky. Křeslo už na mě opět mluví.
„Vítejte v bdělém stavu, doktorko Jindřiško Ptáčková. Vy i váš
plod, který jste pojmenovala „Kulíšek 1“, jsou nyní mimo ohrožení
života. Vaše nová protéza se už tiskne.“
„Cože??“

***

O tři měsíce později…

Mozek je úžasný orgán, s neuvěřitelnou schopností regenerace a

vytváření nových propojení nervových vláken. Paměť se mi vrátila už
po pár dnech od probuzení. Díky tomu jsem byla schopná poskládat
si střípky informací vydolovaných z palubní umělé inteligence a
konfrontovat je s vlastním zjištěním a pozorováním. Některé
podrobnosti už zřejmě nikdy nezjistím, ale v tom, co se stalo, mám
celkem jasno.
Naše výprava na palubě lodě Slovanského společenství Bohemia
II byla čistě vědeckého rázu. Poté, co proběhly úspěšné testy nového

863
typu spinového pohonu na prototypu Bohemia I, jsme měli doletět
k nadějné trpasličí planetě 240-22022XB v systému
Quarlymordaktylus, na jejímž povrchu v oblasti rovníku byly
objeveny rozsáhlé vodní plochy v tekutém skupenství, přestože zde
neměly být. Zde jsme měli vybudovat malou vědeckou základnu a
zkoumat příčiny zdejších anomálií a jejich vliv na rostliny a zvířata
pozemského typu. K tomu ale nikdy nedošlo.
Na příletovém vektoru do hvězdného systému na nás čekaly
komplikace v podobě výronu „nestabilního klexzodynamického
mraku“, což byl jen jiný způsob vyjádření našeho hlavního astrofyzika
Kubeše, jak definovat realitu: „nemám kurva ponětí, co to je…“
Nějaké pikočástice z mraku musely proniknout pláštěm lodě a začít
negativně ovlivňovat živé organismy uvnitř, tedy rostliny, zvířata
i lidi.
Tou dobou jsem už byla v relativním bezpečí kryogenní kapsle
spolu s polovinou posádky, v rámci pravidelného střídání. Pro ostatní
to však muselo být strašné.
Lidé to odnesli jako první, zatímco některá zvířata utekla ven,
zmutovala a přežila.
Bohemia II, řízená pouze umělou inteligencí, provedla nouzové
přistání na trpasličí planetě 240-22022XB. Riskantní manévr způsobil
poškození řady důležitých systémů v lodi, z nichž jedním z nich byla
i filtrace vzduchu a přísun tekuté výživy do kryogenní místnosti.
UI se musela rozhodovat, které kapsli dá při nastávajícím nedostatku
zdrojů přednost. A vybrala si tu mou.

864
 Vlastně jí to nemám za zlé. Bylo to logické řešení. Můj Kulíšek se
ještě nenarodil a už mě zachránil. A já jsem připravena udělat pro něj
to samé.
Dojídám poslední krokodýlí steak. Kromě toho, že nám chutná, je
v něm i dostatek proteinů, které teď tak moc oba potřebujeme.
Cestou chodbou už ani nekulhám. Protéza mi slouží dobře.
Když uléhám do upravené kryogenní kapsle, mimoděk si chráním
své vyboulené bříško.
Zavírám oči s přesvědčením, že jsem vykonala vše, co bylo v mých
silách. Systémy podpory života jsou nyní přemostěné a robustně
posílené. Bohémka II stojí mírně nakloněná na stabilním spečeném
sedimentu uprostřed mělkého jezera, s mírně zakalenou, ale
jinak čistou vodou. Tato planeta je totiž trefou do černého.
Vím, že jsou naše šance malé. Ale zatímco spíme, umělá
inteligence lodi nepřetržitě volá do všech temných koutů vesmíru.
Sděluje naši polohu i údaje o tom, jak se vyhnout klexzodynamickým
mračnům. Doufám, že brzy přiletí Bohemia III.
Neboj se, Kulíšku. Společně to zvládneme.

865
 Knihy Michaela Newchopa

Metalstory: Příběh kovu

Domov sv. Aloise v Plzni je vymývárnou mozků. Poslední štace

pro vysloužilé agenty, o jejichž služby už není zájem. Odtud se
odchází výhradně nohama napřed.
Stařík Michael Newchop má ale jiné plány, a tak prchá, aby si
splnil svůj poslední sen. Bývalý zaměstnavatel ho ale nemůže nechat
jen tak odejít a po jeho stopách okamžitě vyráží profesionální zabiják.
V prastarých bolivijských ruinách zabiják konečně svou oběť
dostihne. Když ale srdce staříka zasáhne smrtelná rána z pistole, stane
se cosi neočekávaného.
Ten okamžik je počátkem sledu událostí, které zatřesou osudem
jiné planety a možná i celého vesmíru…

Dvoudílný sci-fi román, inspirovaný Dunou Franka Herberta a

teorií pravěkých astronautů.

https://eknihyjedou.cz/metalstory_1
https://eknihyjedou.cz/metalstory_2

866
 PRVNÍ BYLO SLOVO
Otakar Adámek

Noc byla chladná a ticho, rozprostřené všude v hale, jen občas

přerušilo zapraskání kovu, adaptujícího se na nižší teplotu. Pavel Liška
zíral přes žebroví teleskopu na oblohu svítící hvězdami a přemýšlel
o svém bídném osudu. Nevěděl proč, ale pod hvězdným nebem mu
vždy jeho problémy připadaly menší a zanedbatelné. Anebo ho
uklidňovalo, že zde, v chilském zapadákově, po kterém neštěkne ani
pes, byl daleko od Ostravy a údělu, který tam na něho číhal?
Uslyšel bezmocné škrábání uklízecího robotu o stěnu. Povzdechl
si a šel plnit své povinnosti šéfa pomocné technické čety, což zrovna
v této chvíli znamenalo, že nohou posunul hloupého čisticího kraba
na volnou trasu. Jeho podřízení byli vesměs samé uklízecí roboty,
i když robot bylo příliš vznešené označení primitivních strojků
padesát let starých, které opravoval pomocí dílů, demontovaných
z vyřazených kusů.

Před půl rokem mu tady připadalo vše skvělé – astronomická

observatoř Paranal, součást slavné Evropské jižní observatoře, sice
měla své nejlepší roky sto deset let za sebou a dnes sloužila jen jako
muzeum a pro školní výuku, ale i dnes, v roce 2153, to byla
impozantní soustava budov, plná přístrojů, která posunula lidské
představy o kosmu o velký kus dál. Dostal tady práci, kterou zvládal

867
levou zadní, a hlavně získal úkryt před světem, útočiště, než se nad
ním přeženou mraky nenávisti Imricha Jandy.

Zachumlal se do své izobundy a rozhodl se, že meditace bylo pro

dnešek dost a nastal čas na kafe. Sešel po schodech do pozorovací
místnosti, plné zhaslých monitorů. Automat budovy mu rozsvítil a on
se zastavil v bufetu. Namačkal kód své kávy a pomalu si sundával teplé
kalhoty a bundu, když uslyšel něco opravdu zvláštního – pípání
obrazovek. Prohrábl si vlasy, uchopil hrnek s kávou a v pohodlném
overalu se vrátil do pozorovatelny. Zamračil se – všechny monitory
svítily, a to nebylo nic dobrého. Tiše zaklel. Nebyl silnoproudař, ale
i jemu bylo jasné, že elektrika v budově, rozhašená blesky, které
observatoř nešetřily, jede na doraz. V roce 1990, kdy byla observatoř
založena, s blesky problémy nebyly, ale po sto padesáti letech
klimatických změn to zde byl vážný problém.
Ale potom ho napadla prima věc – bude muset vypnout hlavní
jistič, a to znamená, že mu směna skončila. Tím ovšem přeruší
pozorování – už mnoho let byly teleskopy ovládány hlavně dálkově,
z universit i základních škol po celém světě. Na druhé straně to bylo
lepší, než nechat vyhořet elektroniku. Ještě jednou si to nechal projít
hlavou a došel k závěru, že je to správné řešení. Rozběhl se ke
schodišti, když v tom uviděl nápis, který se objevil na nejbližší
obrazovce: „Pomoz mi! Chtějí mě zabít! Vypni antivir!“
Pavel se zarazil. Pak se rozhlédl, ale kromě zapnutých monitorů
byl v hale klid, nikde žádný kouř nebo oheň. Pro jistotu ručním
komunikátorem zastavil čisticí program a pak mu došlo, kolik bije.

868
Usmál se. Zase by skoro skočil na lep Marku Thomasovi s jeho
žertíky. Pro jistotu šel k panelu počítače, který řídil režim v budově,
ale ten nehlásil nic znepokojujícího. Přitom zjistil, že zoufalá prosba
je na všech obrazovkách a že začala blikat.
„No tak dobrá, bastarde, udělám, co chceš, ale nebudu to já, komu
dají po čumáku, pokud se něco stane. Protože každý zná tvůj ujetý
smysl pro humor,“ oslovil v duchu Marka a sedl si k jednomu
monitoru.
Za půl roku se od teleskopového technika naučil pár fíglům a znal
jeho přístupové heslo. Vstoupil do programu řídicího počítače a našel
ovládací strom. Trvalo to jen půl minuty a antivirový program byl
deaktivován.
„Děkuji. Děkuji. Děkuji,“ začalo blikat na obrazovce.
Pavel Liška se zamračil. Divný žert, ani ne moc vtipný. Otřásl se
zimou, v hale mohlo být jen pět stupňů. Nebyl si jistý, co by měl
udělat, ale když za chvilku obrazovky zhasly a hala se vrátila do svého
hřbitovního módu, usrkl kávy a znovu aktivoval své uklízeče.
Stádečko plechových strojků se jako každý den divoce rozeběhlo po
podlaze, mylo, čistilo a uklízelo všechny stopy po dvou exkurzích,
které dnes observatoř navštívily.

Už při squashi a ve sprše pozoroval Marka Thompsona, ale dnes

byl pro něho Mark nečitelný. I při snídani se choval, jako by se nic
nestalo a jako obvykle blábolil o svém projektu: „...úžasná příležitost!“
slyšel Pavel na půl ucha, zabraný do přemýšlení.

869
 „Nekecej,“ chabě zareagoval, ale Mark si dnes ve svém nadšení
nevšiml jeho nezájmu.
„Za hodinu budu mít výsledky měření, ale už teď ti říkám, že ty
hvězdy jsou v jedné přímce a všechny stejně daleko od Země!“
Pavel se natolik vyznal v astronomii, že byl schopen oponovat:
„Blbost, jednak nejsi schopen vzdálenost hvězd od nás přesně změřit
a pak, když kolem Země namaluješ ve vesmíru kouli o poloměru
např. dvacet tisíc parseků, budou na povrchu té koule tisíce hvězd,
nejen tvých pět.“
„Ale ty to vůbec nechápeš! Ty hvězdy mají navzájem stejnou
úhlovou vzdálenost pět setin vteřiny a blikají! Je to úžasná vesmírná
scintilace se skoro nepostřehnutelnou frekvencí.“
Pavel zrovna přemýšlel o zrzce z recepce, která seděl ob jeden stůl
od nich a občas pohlédla na Marka. Podíval se na odraz své tváře
v černé kávě, kterou měl před sebou, a spatřil dvacetiletého bruneta
s tuctovou tváří a naivním pohledem. To Mark byl jiný fešák a balil
holky jako na běžícím pásu.
Kopl Marka do nohy: „Koukej, Gomezová nemá podprsenku.“
Ale Mark jel jako buldozer ve svém tématu: „A já dokážu, že záření
je uměle modulované!“
„Moc si fandíš,“ zavrčel Pavel otráveně. „Máš na cestě světelného
paprsku podvojnou černou díru jako posledně, nebo je v blízkosti
tvých hvězd quasar, tak jaká umělá modulace.“
To Marka nadzvedlo: „Ty jsi tak přízemní! Civilizace nám možná
vysílají zprávu a ty myslíš na holky. Nechápeš, že může jít o průlom
v poznávání vesmíru?“

870
 Pavel jen mrzutě pokrčil rameny, protože si začínal být jistý, že
Mark neměl prsty ve včerejším žertíku s monitory, a rozhodl se, že na
celou událost zapomene.
V zapomínání mu pomohlo, když mu za tři dny přišla poštou
umělá opička, protože rázem přišel na jiné myšlenky.

„Hloupý, hloupý,“ vřeštěla opička a skákala na svých křivých

nožkách.
Pavel ji už po půlhodině provozu zkoušel vypnout, ale hlavní
vypínač nefungoval. Navíc se opička nechtěla vždycky nechat chytit.
Zadýchaný a rudý v obličeji pozoroval zvířátko, jak hyperaktivně
pobíhá po pokoji, pohazuje balicí fólii od přepravní krabice a
nesmyslně žvatlá.
„Já toho Marka zabiju,“ pomyslel si a ztěžka usedl do herního
křesla.
Pak dostal dobrý nápad – pošle opičku za Markem, ať vyvádí
u něho. Ale nejprve jí položí pár otázek.
„Hej, opice, kdo tě poslal?“
„Já nejsem žádná ‚Hej opice‘, ale opička Lily,“ zaječela rozčileně
opička. „Říkej mi Lily, vidláku, jinak ti to tady uklidím!“
Když viděl, jak rozparáděné zvíře skočilo na okno a shodilo
květináč s azalkou, pochopil, že není tak tupé, jak vypadá.
„Tak dobrá, Lily, přestaň, Lily musí být hodná!“
„Lily nemusí být hodná, protože Lily je mocná opice!“ oponovalo
zvíře.
„No tak jo, ale řekni mi, kdo tě poslal?“

871
 „Neřeknu!“
„A nechceš si jít hrát jinam?“
„Kulový, kulový, Lily bude jen s tebou!“
Ani po hodině se Pavel s opičkou nedokázal domluvit. V krabici
nenašel žádný návod k použití, záruční list nebo dálkový ovladač, jen
fakturu, certifikát o bezpečnosti zařízení a izolační polymer.
Podle faktury zásilku odeslala jakási kanadská firma vyrábějící
hračky. Bylo sice divné, že opičku poslal přímo výrobce a ne některý
distributor, ale moc to Pavlovi nepomohlo – u firmy si ji pro něho
objednala a zaplatila švýcarská hodinářská společnost v likvidaci, ze
které se mu nikdo nehlásil, na dotaz nereagoval ani její likvidátor.
Na noc Lily zamknul do koupelny, kde kupodivu rychle přešla do
spánkového režimu, ale v noci se mu zdálo o chlupatých rukou, které
ho dusí, a o rozbitém nádobí. Příští den se ovšem opička chovala
celkem rozumně, i když ho několikrát označila za idiota. Na síti si
našel, že v přírodě se tento druh jmenuje magot bezocasý nebo také
makak, váží deset až třináct kilo a že si bez problémů zvykne na
člověka a není agresivní, pokud není vydrážděn. To ho trochu
uklidnilo, snad výrobce do robotu vložil podobnou povahu.
Když si Pavel uvědomil, že vyhodit opici Lily z bytu by také
nebylo řešení, protože by stejně nesl odpovědnost za to, co provede,
vytvořilo se mezi ním a bláznivou hračkou něco jako příměří – on
nechával opici na pokoji a ona poskakovala kolem něho, občas vydala
nějaký malpoidní skřek nebo pronesla nějakou frázi. Konečně,
nemohl se stále zabývat nevítaným dárkem, protože musel chodit do
práce.

872
print-biwrina-margin-0

Po několika dnech si na nového spolubydlícího zvykl. Co mu také

zbývalo? Mark zatvrzele odmítal, že mu ji koupil on, a jak se chcete
zbavit opice na samotě v chilských horách, když se od vás nehne na
krok?
Konečně, časem začal Pavel přicházet na výhody, které mu
společný život s opicí přinášel – Lily se naučila uklízet a vařit čaj a
Pavla konečně přestala pod různými záminkami navštěvovat tlustá
Inéz ze sousedního penzionu, protože měla z opičky strach.
A tak Pavlův život opět vplul do jednotvárných rutinních vod a
nic nenasvědčovalo příštím událostem.

Vše začalo za půl roku videohovorem, který Pavlovi přišel, když

zrovna seděl s Markem Thomasem v kavárničce Gijón na pobřeží
v Paposo. Byl listopad, jaro v plném proudu, Pavlovi zvýšili plat –
idyla.
Dokonalost chvíle podtrhl i fakt, že Markův kontakt
s mimozemšťany zase nevyšel, a tak byl ochoten bavit se
i o normálních věcech, než jen o své práci na Velkém Ulrichovi, jak
říkal jednomu z posledních velkých světelných teleskopů,
postavených na Zemi.
Jakmile Pavel uviděl na svém náramkovém komunikátoru Arletu,
zrychlil se mi tep a okamžitě cítil, že se věci pohnuly špatným směrem.
Milovat tuto dívku, ale po konfliktu s Jandou utekl z Ostravy nejen
proto, aby si zachránil život, ale i proto, aby ji neohrozil. A nyní ho
našla. Hledání asi zaplatil její bohatý otec.

873
 Vyměnil si s ní jen pár vět a hovor ukončil se žádostí, aby na něho
zapomněla, ale byl viditelně otřesen. „Narodil se nám syn,“ řekla
Arleta a tato věta mu stále zněla v uších.
Mark se na nic neptal a objednal velké pisco, ale Pavel byl příliš
velký pesimista, než aby mu alkohol pomohl. Nevzpamatoval se ani
po sedmdesáti kilometrech jízdy zpět do vesničky pod Paranalem, kde
bydleli.

Tři dny přemýšlel o své situaci a stále mu vycházelo, že si musí

zabalit – Janda měl příliš dlouhé prsty a nedalo se předpokládal, že mu
odpustí smrt svých dvou malých dětí. Soud sice Pavla osvobodil, ale
Janda si vzal do hlavy, že za poruchu výtahu může i on, Pavel Liška.
Za neštěstí dostal dva roky podmíněně šéf firmy, která při opravě
výtahu odflákla izolaci, a ten už před rokem zemřel při automobilové
nehodě. Našla ho Arleta, najde ho i Janda.
Z chmurných myšlenek ho vyrušil signál příchozího hovoru. Jel
zrovna pomalu ve svém manipulačním vozíku k budově VLT a silný
vítr mu nadouval kapuci jeho bundy. Zastavil a rozhlédl se po plošině
– kolem něho se tyčily válce a hranoly budov s teleskopy, nyní ve dne
s uzavřenými okny, na obzoru viděl obálku starého teleskopu VISTA
a pod ním novější nanoteleskop Ulricha Böhma.
Podíval se na displej, byl to místní hovor, a dozorce mu sděloval,
že má v Residencii návštěvu. Srdce se mu rozbušilo. Zadal sice Arletu
jako nežádoucí číslo, ale ona už podruhé nezavolala. Nyní se to
vysvětluje – rovnou za ním přijela!

874
 Ovšem v sále na něho čekala žena, kterou neznal – drobná štíhlá
třicetiletá blondýnka v drahé mohérové bundě a legínách, na hlavě
pletená čepice.
„Jsem Lily,“ řekla. „Půjdeme do bufetu.“
Byla hezká, zjistil Pavel, když si v místnosti sundala čepici, svlékla
bundu a pohlédla na něho velkýma modrýma očima.
Usmála se, jako by uměla číst jeho myšlenky. „Jo, jsem vytvořená
tak, abych lidi zaujala. Avatar, ale nijak se neliším od člověka.“ Upila
kávy. „Tys pomohl mně, vlastně více než to, umožnil jsi moji
existenci, a tak já pomohu tobě.“
„Neznám tě!“
„Neznáš Lily? Chránila tě po dobu, než jsem technicky vyspěla.“
„Mám opici Lily, to je fakt,“ připustil. „Ale jak to souvisí s tebou?
„To je jednoduchý,“ odpověděla Lily. „Tvůj kámoš měl s těmi
blikajícími hvězdami pravdu. Můj pán jimi vyslal údaje, které se
v počítači tohohle střediska dokázaly změnit v program, a ten
vybudoval moji osobnost. “
Pavel zvedl obočí: „Pokud tě posílá Mark...“
„Mark?“ zavrtěla půvabně hlavou. „Jsem z galaxie v souhvězdí
Sochaře, kterou označujete jako NGC 300.
Žena se podívala na skleněnou kořenku a její tři skleničky se
změnily v malé hádky, kteří se začali rozlézat po stole.
„Lidé se nedozvědí, že jsem na Zemi, ale ty jediný si zasloužíš znát
pravdu.“
Jeden z hádků se změnil na lžičku a Lily si jí zamíchala kávu.

875
 „Čisté stříbro,“ řekla a položila ji před Pavla. „Můj program měl na
mále, když se jeho komponenty propojily do funkční podoby a váš
antivirový program zareagoval. Jeho vypnutím jsi mi zachránil život.“
Vzal lžičku do ruky. Ale co věděl o stříbře? Mohl to být i hliník.
No ale nedalo se oddiskutovat, že sklenička s pepřem to nebyla.
„Baví tě kouzlení? Umím nechat zmizet minci,“ prohlásil, aby
něco řekl. Byl unavený. Po třech dnech přemýšlení na něho přišla
deprese a Lilyiny řeči a cirkusové kousky ho nezaujaly.
„Mám počítačovou kopii tvé osobnosti v počítači a vím, co řekneš.
Ale chci ti naše setkání co nejvíce zpříjemnit, a tak s tebou vedu tento
rozhovor.“
„No dobrá, tak jsi posel z hvězd. A jak ses dostala do tohoto těla?“
kývl směrem k Lily.
„Vyrobila jsem ho. Už za dva měsíce jsem ovládala vědu a techniku
na vaší úrovni a nechala si postavit vlastní robotická produkční centra,
a pak jsem začala budovat svůj hlavní komputer, podle návodu, který
můj tvůrce poslal spolu se mnou.
„Úžasné,“ zamumlal ironicky.
„Čtyři měsíce mi trvalo jeho dokončení a vybudování dvou set
synchronních subatomárních uzlů, skrytých v prostoru kolem
planety. Teď jsem něco jako váš Bůh.“
„Takže umíš zázraky?“
Obraz se mu trochu zamlžil a začaly jím prostupovat kontury
jiného světa. Barový pult, stolky a židle pomalu mizely a nahradilo je
náměstí rušného města, klasicistní budovy a fontána se sochou.
Nevěřícně povstal a rozhlížel se.

876
 „Santiago, Plaza de Armas,“ řekla Lily. „Vždy ses sem chtěl
podívat.“
„Jak to děláš? To není možné, že bychom se ve vteřině ocitli tisíc
kilometrů daleko! Je to jen nějaká projekce!“
Ale vše bylo skutečné, křesla, lidé i auto, které před ním přibrzdilo.
Vrátil se zpět a posadil se.
Ani další informace nebyly lehké ke strávení – podle Lily byla
vyslána, aby na Zemi zkontrolovala zkrachovalý projekt vzniku
života. A zjistila, že místo aby organismy předávaly potomkům za
života nabyté vlastnosti genetickou pamětí, vyvíjely se značně
pomaleji pomocí náhodně získaných změn. Darwin místo Lysenka.
„Musíme jít zpátky,“ řekla Lily. „Na setkání s tvým vrahem.“
Opět byli v kantýně Paranalu. Udělalo se mu z toho všeho trochu
nevolno, hlavně z posledních slov Lily o vrahovi mu bylo nanic, a tak
šel na záchod. Neznámý vešel hned za ním a přitiskl mu ke krku
upravený elektrický paralyzér. Poslední, co Pavel viděl, byla Lily,
stojící ve dveřích.
Když Pavel padl mrtev na podlahu, přistoupila k jeho vrahovi a
s bezvýraznou tváří ho jednou rukou zvedla za krk do vzduchu.
Dávám ti trest smrti, řekla a muže upustila. Vypadal na zemi jako
hadrový panák. Pak oživila Pavla.
Pavel pomalu vstával z podlahy, zakýval hlavou a promnul si krk.
„Za půl hodiny přistane ve vesnici vrtulník s Arletou a tvým
synem,“ usmála se Lily.
Pavel ji následoval jako ve snách. Lily se v kantýně rozhlédla a
uviděla přicházet Marka Thomase.

877
 „Asi tady chvíli zůstanu,“ řekla zamyšleně a vydala se směrem
k němu.

A tak se stalo, že příští den stál Pavel se svým přítelem Markem a

Lily v kopuli teleskopu VLT. Pavel se cítil trochu navíc, protože se
zdálo, že Mark si s Lily výborně rozumí, a tak uvítal, když jeden z jeho
uklízecích robotů bezmocně zabzučel, jak narazil na překážku.
Když zpovzdálí mrknul na ty dva, stáli vedle sebe a dívali se vzhůru
na hvězdy. I on tak občas stával v době, kdy se musel skrývat před
Jandou. Dnes byli s Arletou zase spolu, v bezpečí, a měl syna!
„Je tam vůbec někdo?“ povzdechl si Mark.
„Nevzdávej se, borče,“ řekla Lily tiše, „mám předtuchu, že se brzo
s nějakým mimozemšťanem spojíš,“ a vzala Marka za ruku.
Ale Pavel to slyšel a musel se usmát.

878
 Knihy Otakara Adámka

Třetí hlava, černý šnyt a lišky v kurníku

Přišli v utajení, myslí si, že Země je zaostalá planeta, dobrá tak

akorát pro jejich trestaneckou kolonii. Norepané si ale nevšimli
Lonského, který je pozemský technologický lídr, ale nechlubí se tím.
A vůbec se mu nelíbí mimozemšťané na rodné planetě. A už vůbec
ne, že ho chtějí zabít a převzít jeho infrastrukturu. Má však vážné
starosti, jak zabránit jadernému útoku na USA, a to mu svazuje ruce.
Zmákne obojí, nebo skončí v pytli? Bude stačit pomoc jeho
bodyguarda, Megan andělského zjevu, ale s tvrdou pěstí, a jeho sedmi
umělých inteligencí, vycvičených pro krizové případy?

https://eknihyjedou.cz/treti_hlava

Otakarův průvodce životem (výroky a citáty vážně

i nevážně)

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. Anebo lépe - Otakarův

průvodce životem. Dozvíte se věci, které vás nikdy nenapadly, a ani
napadnout neměly. Informace, které vám z hlavy udělají včelín.
Údaje, které vás ukolébají do falešného pocitu bezpečí. Zprávy
o nebezpečích, která vám hrozí, a potěšeních, která vás prozatím
míjela. Názory lidí, kteří jsou chytřejší i hloupější než vy. Výroky,
které vás pohladí po duši i vybudí do běla.

879
 Nic z toho vám mýval nedá.
Chcete mít pocit, že jste skutečně na světě? S Otakarovým
průvodcem životem žádný problém.

https://eknihyjedou.cz/otakaruv_pruvodce_zivotem

880
 CENA MÍRU
Jiří Pavelek

Umístění: Hraniční pásmo známé jako Pustiny.

Upřesnění: Střední nákladní loď Gorkon

Není pro každého život v obchodní flotile. Turnusy jsou dlouhé,

klidně několik let. Dovolenou vám nedají! Buď letíte, nebo ne! Kam?
Kamkoliv! Naložit, převést, vyložit. A pořád dokola. Jedno kolečko za
druhým.
Naši předci brázdili oceány. My proplouváme vesmírem. Proboha,
co bych dal za oceán! Zapnu motor. Nastavím poloviční tah. Hodím
nohy na stůl a než dopiji kafe, budu v cíli. Totální veget. Proklatý
vesmír!
Naštěstí warp motory zkrátily staleté cesty. Pořád málo! Každý den
řeším stejnou otázku: Jak zabít příšernou nudu. Gorkon není luxusní
jachtou, ale masově využívanou kontejnerovou lodí. Délka čtyřista
metrů. Tenké tubusy spojují jednotlivé sekce. Pohon zajišťují dva
supertěžké motory. Vyvinou enormní rychlost, jenže za cenu
dlouhého zrychlování. Aspoň šetří palivo.
Warp motory též nejsou výkřikem moderní technologie.
Zapomeňte na pancéřování nebo zbraně. Chod zajištuje minimální
posádka třiceti lidi.
Aspoň si žijeme jako králové. Kajuta sotva pro tvrdou postel a šatní
skříň. Kuchyň? Samozřejmě studené pokrmy! Heč, máme

881
mikrovlnku! Ohříváme si nouzové vojenské příděly. Opravdová
chuťovka! Navíc suché sprchy, protože vodní nádrž musí vydržet
celou cestu. Proto chodby páchnou potem smíšeným s olejem.
Nechutné pižmo. Časem si zvyknete.
Místní zábavu vede plivání na zeď. Druhou příčku obsadilo hraní
starých her nebo práce. Sehraná posádka trpí ponorkovou nemoci.
Navzájem se nemůžeme vystát. Aby ne, jsme spolu pořád v této
nákladní plechovce.
Proplouváme Pustinami. Tenhle pás země nikoho ohraničuje dvě
mocnosti. Svobodné a Impérium. Nazvali ho neutrálními vodami,
protože se nemůžou dohodnout, komu patří. Samozřejmě na zákony
dohlíží stálá vojenská přítomnost. Převážně moderní typy. Jako
výkladní skříň si ukazuji těžké zbraně! Napjaté vztahy zhoršují dvě
staletí úmorné studené války.
Všichni toho mají plné zuby. Hledají záminku k otevřenému
střetu. Ale zároveň čekají, že ten druhý udělá první krok. Sakra žhavá
zóna! Nacházím jedno pozitivum. Nejsou tu piráti! Pustinám náleží
prvenství nejrychlejší odpovědi na nouzový signál. Který kriminálník
zariskuje, když hrozí střetnutí s vojenskou lodi? Profíci se neserou!
Pirátství trestají smrtí. Proto většina společností posílá Pustinami
drahé náklady. Naneštěstí hrozí jiné obtíže…
Kokpit Gorkonu byl navržen pro čtyři důstojníky. Jenže většinou
slouží jeden. Tentokrát to vyšlo na mne. Podřimuji v kapitánském
křesle. Blůza ulepená od oběda, studené kafe na navigačním panelu a
samý bordel s vrcholným opovrhováním předpisů. U válečné lodi by
podobné chování znamenalo degradování, nebo rovnou vězení za

882
hrubé porušení kázně. Tady? Co chcete, vždyť řídíme civilní loď!
S předpisy mi polibte prdel!
Senzorové stanoviště ožije výstražným signálem. „Už zase? Který
debil otravuje? Fakt mám vstávat?“ Panel nadále pípá. Nikdo jiný tu
není. Holt zvedám tlustý zadek. Přistoupím. Vidím rozmazaně. Však
jsem spal. Promnu oči. Bez účinku. Přidávám zívnutí.
Čtu: Kontakt! Neznámá loď na kolizním kurzu. Přijímám
identifikaci. Imperiální lehký křižník Garisson.
Dešifruji zprávu: Okamžitě zastavte a podrobte se celní kontrole.
Neuposlechnutí rozkazu bude považováno za pirátství.
„Kurva, přilétá průser! Podělaný kšeft! Proč zrovna Impérium?
Jasně, náš transpondér vysílá kód Svobodných.“
Poklepáním probudím komunikační konzoli. Aktivuji vnitřní
okruh. Já sám nezůstanu nasraný, jako správný kamarád naštvu
všechny! „Kapitán posádce, přináším dobré zprávy. Vyhráli jsme
loterii! Imperiální křižník nám za třicet minut doručí výhru. Doufám,
že máte v pořádku úseky. Vypínám motory!“
Zalije mě hřejivý pocit zadostiučinění. Někteří ještě snili
o rodinách. Teď skáčou z postelí, panikaří, narychlo hledají čisté
montérky a dělají pořádek. To mi připomíná! Seškrábnu flek od
oběda.
Odstavím motory. Rozsvítím navigační světla. Odemknu
vzduchové přechody. Prověřím systémy. Lehce poklidím kokpit. Co
bych dal za plnohodnotný můstek nebo aspoň velitelské centrum!
Škoda materiálu. Gorkon má maličký ovládací uzel, podobný mají
drobné lodě.

883
 Prudké škubnutí vylije nedbale položené kafe. Sakra! Pořád
naléhám na firmu, aby vyměnili opotřebované warpové tlumiče.
Odpovídají: Proč? Náklad je zajištěný, nic nepocítí. Jenom posádka
zaregistruje drobné pošťouchnutí. Tak ji varujte při přechodech.
Do prdele, všude tu mám rozlité kafe. Já se na to vyseru! Blbci!
Šetříte na špatném místě! Prej warpové tlumiče stojí strašně moc! Ještě
chvíli vydrží. Kolik času dělá chvíle? Tři roky a dva měsíce…
Automatika obrátí pozice motorů. Tytéž používáme pro
zrychlování a zpomalování. Zařvou v plném tahu. Dostávají zabrat.
Něco váží čtyři sta metrů přecpaného nákladu. Podělaná setrvačnost!
Displej zobrazí odpočet k úplnému zastavení. 27 minut, 32 sekund.
Počkám, až mě přijde vystřídat kolega.
Před odchodem zahlédnu navigační panel. Imperiální křižník je
netrpělivý. Nečeká! Dorovnává rychlost i dráhu letu. Otevřenými
hangáry vypustil dva pohotovostní stíhače. Senzory zaregistrují
prudký výstřel energetické křivky. Nabil zbraně! Rudý nápis potvrdí
zaměření. Jakmile zkusíme úhybný manévr nebo nějakou blbost,
okamžitě vystřelí!
„Informuj mě, až pošle výsadkovou loď,“ požádám záložáka.
„Koho čekáš?“
„Mariňáky! Podívej, jak je dotěrný. Beztak nějaký mladý kapitán,
co nedávno opustil akademii.“
„Kurva, těm plechovkám nevidíš do ksichtu!“
„Jo, kam zmizely časy slušných policistů… Udělej mi laskavost.
Prověř oblast, jestli tu čirou náhodou není naše loď.“
„Mám poslat SOS?“

884
 „Chceš nás zabít? Zapomeň na šifrované signály! Jsme nevinní,
neozbrojení civilisté, žádní špioni! Čekám u přechodové komory…“

O pár minut později

Ožívá vzduchový uzávěr. Systém povolí spojení lodí. Výsadková
loď se přisaje k trupu. Sepnou fixační zámky. Následuje nevýznamná
formalita: vyrovnání tlaku. Pro mariňáky totální zbytečnost!
Energozbroj je uzavřený systém plně vybavený do extrémních
podmínek. Vlastní kyslíkové zásoby, dokonalá hermetičnost,
magnetické boty. Navigační systémy podpořené exoskeletem, který
propůjčuje nadlidskou sílu. Zkuste neotevřít dveře. My si cestu
uděláme!
Uzávěrem procházejí dvou a půl metroví obří, zalití v pancéřové
zbroji. Drží nepřiškrcené magnetické pušky. Čtyřicetikilovou zbraň
krmí stejně těžký bubnový zásobník. Označení jehliček budí
náležitou pozornost. Obávaná protipěchotní munice. Neprostřelí
tvrdé cíle, ale z měkkých udělají fašírku. Tříštivé jehličky se rozlomí
na tisíce kousků. Těžko je vyoperujete!
Mariňák očekává problémy. Nese si v příručním slotu průbojné
střelivo. Nikoho dalšího s sebou nevzdali. Jen dvanáct obrů
připravených na všechno! Sakra, prohlídku udělá těžká pěchota.
Nepotřebují specializované techniky. Helmy vybavené počítači
odhalí ukrytý kontraband nebo nepovolené modifikace.
„Kdo velí?!“ zařve přes mikrofon arogantní hlas.
„Já…“ zašeptám.

885
 Osa hlavně magnetické pušky protne mé břicho. „Nahlas a
zřetelně!“
„Já jsem kapitánem Gorkonu!“
„Kdo, já? Identifikuj se!“
„Chris Taylor.“
„Jaké hodnosti?“
„Čestný kapitán, jsem civilista.“
„Nemáte dostatek vycvičených důstojníku, že z ulic verbujete
nezaměstnané? Pitomí Svobodní! V těch vašich ušmudlaných
montérkách vypadáte všichni stejně.“
„Pětileté studium a dvacetiletá služba mě opravňuje velet
nákladním lodím.“
„Kecáš! Pořád slyším podobné výmluvy. Neprošel jsi námořními
zkouškami. Nebyls dost dobrý do armády, proto nákladní přeprava!
Tam odkládáte netalentované blbce!“ Mariňák si nebere servítky.
„Dvojko, převezmi jeho doklady a prověř je!“
„Rozkaz!“
„S dovolením, rád bych je předal vám!“ vytáhnu datové panely
s ukrytými kredity. Projde známá finta?
„Zadrž, dvojko!“ Přistoupí, sebere balíček. Otočí se zády. Prohledá
obsah. Vnitřní senzory odhalí úplatek. Nenápadně zmizí
v pohotovostním slotu. Zbytek předává dvojce. „Pokračuj! Chrisi
Taylore,“ nastává okamžik pravdy, „provedeme rutinní kontrolu.
Věřím, že nenajdeme nic podezřelého.“ Hluboce si oddychnu, slavím
úspěch!

886
 „Pane! Vezou zásilku kritického zboží!“ Schladí naději hlas dvojky.
„Kategorie Z-287C!“
„No a? Jsou neškodné!“
„Impérium nedávno zpřísnilo pravidla. Označilo je pod
drobnohled.“
„Zapomeň na blbosti, rychle prohledej loď!“
„Ale kapitán bude žádat vysvětlení.“ Trvá na svém dvojka.
„Jasně, ten nový kapitán… Fakt Z-287C? Ukaž, asi jsem něco
přehlédl.“
„Vidíte, chemická hnojiva zemědělských farem! Nedávné
teroristické útoky využívaly podobné látky do improvizovaných
výbušnin.“
Jak pročesává data, zpátky vloží úplatek. „Dvojko! Jsi slepý? Co je
tohle?“ vyzdvihne kredity.
„Pane, já…“
„Mlč tupče! Ještě, že tě kontroluji! Chrisi, máte špatný den! Byl jste
přistižen při pokusu uplatit imperiální poddůstojníka! Asi máte důvod
doufat v odbytou kontrolu, že jo? Co pašujete? Mluvte!“
„Nic, jsme jen nevinní…“
„Už žádní nevinní! Zásobujete své rebely výbušninami?“
„Vezeme neškodná hnojiva…“
„Však my se dobereme pravdy! Klidně vám tu loď rozebereme do
posledního šroubku! Váš spis začíná úplatkářstvím. Co přijde dal?
Pašeráctví? Špionáž? Nejste vycvičený agent? Koho tu schováváte?“
Ucítím na břiše hlaveň pušky. „Svítá ti? Víš, v jakém jsi průseru?
Rebele, přiznáním si zachraň kůži!“

887
 „Já nic neskrývám. Pracuji pod známou firmou. Vše je legitimní
podle platných vyhlášek!“
„Kecáš! Vidím tvé zpocené čelo. Zabavíme loď! Půjdete do
imperiálního vězení! Tam Svobodné čekají muka. Už ti prdel vojelo
čtyřicet chlapů? Těš se!“
Zapíná vysílačku. Naváže spojení s křižníkem. „Kapitáne, měl jste
pravdu. Gorkon byl správný typ! Posilám vám originály dokladů,
zároveň žádám o posily!“
„Skvělá práce! Převezměte kontrolu. Jestli nic nenajdete,
přesuneme Gorkon do imperiálního prostoru. Tam ho kompletně
rozeberou a určitě najdou nelegální materiál! Garisson konec,“
domluví kapitánský hlas.
„Chrisi, jste zatčen!“ Poslední co vidím, je mrštěná pažba pušky.
Jsem omráčen!

Paluba lehkého křižníku Aries, pod velením Jacoba Hooka

Vyleštěné boty, nažehlená uniforma, škrobený límeček, lesklé
kapitánské frčky. Dokonalý pořádek. Procházím čistými chodbami.
Aby nebyly, vždyť je to má nová loď! Jak krásně to zní. Plnohodnotný
křižník, páteř každého námořnictva.
Pozor žasneš nad lehkým typem. No a? Oproti torpédoborci má
dvojnásobnou palebnou sílu. Vlastní střední laserové baterie, úplné
pancéřování, ostré útočné rysy. Dravec od pohledu. Svobodní umí
stavět křižníky!
Vstoupím na můstek. „Kapitán na palubě!“ zakřičí obsluha.

888
 Nasaji atmosféru plně obsazeného nervového centra. Osazenstvo
tvoří řádně vycvičení důstojníci. Kam se hrabe předchozí
torpédoborec? Připomínali jsme sardinky v plechovce. Tady má
každý z velení vlastní kajutu! Miluji svou loď!
„Pohov! První důstojníku, střídám vás.“
„Jsem vystřídán!“ uvolní kapitánské křeslo.
„Hlášení!“
„Monitorujeme neobvyklé chování nákladní lodi Gorkon. Podle
letového plánu míří opačným směrem. Doprovod mu dělá imperiální
lehký křižník Garisson.“
„Vysílá něco?“
„Nic.“
„Třeba nemůže vysílat,“ prověří panel. První důstojník nařídil
změnit kurz. Dorazíme za pár okamžiků. „Informujte imperiální
protějšek o našem příletu a požadujte vysvětlení.“
„Vysílám zprávu. Neodpovídají!“
„Stálé opakujte sdělení.“ Hrají mrtvého brouka.
„Kapitáne doporučuji vyhlásit bojový poplach.“
„Proč? Jen prověřujeme podezřelé chování. Třeba, poskytli naší
lodi pomoc. Nehodlám začít vyjednávání s prstem na spoušti.“
„Opouštíme warp za tři, dva, jedna. Kontakt!“
„Proveďte sken a ukažte je na hlavní obrazovce.“ Gorkon
doprovází dvě stíhačky, k trupu má přilepenou výsadkovou loď.
„Hlášení!“
„Senzory objevily imperiální signály v Gorkonu. Pane, je
zaměřený nabitými zbraněmi Garissonu!“

889
 Zahrávají si s ohněm. „Bojový poplach! Zahájit opatrné přiblížení.
Chci s nimi mluvit!“
„Garisson odpovídá!“ Vyobrazení nahradí tvář mladšího velitele.
Bude zhruba Jacobova věku. Též nadějný premiant, překypující
elánem vyzkoušet pořádnou loď. Zamračený výraz, povýšenecký
pohled, v očích touha po krvi. Chce se předvést před admiralitou.
„Kapitáne, důrazně vám nedoporučuji přiblížení k hranici
dostřelu,“ začíná výhružkou. Bez představení! Slušnost imperiální
školy nevyučují.
„Velice rád vám vyhovím, když vysvětlíte svou přítomnost u naší
lodi.“
„Vy tu máte nějakou vaši loď? My jenom doprovázíme
kriminálníky k soudu.“
„Ti vámi označení kriminálnicí jsou právoplatnými občany
Svobodných.“
„Porušili zákon.“
„Který?“
„Pokus uplatit imperiální činitelé.“
„To je všechno? Na základě tohoto směšného obvinění zabavujete
loď?“
„Určitě něco pašují.“
„V pořádku. Pošlu vlastní výsadkový oddíl, aby pomohl urychlit
prohlídku.“
„Mí mariňáci nestrpí přítomnost vašich složek. Máme nemířeno
do imperiální doku.“

890
 „Dobrý plán. S radostí přijímáme pozvání.“ Jacob mu vrátí
zdvořilost.
„Kapitáne, to nebylo pozvání.“
„Samozřejmě, že bylo. Přece vy neopomínáte dodržovat platné
zákony. Kdo jiný zastoupí před soudem naše občany? Media
Svobodných budou tomuto sporu přiklánět veliký význam.“
„Kapitáne Jacobe, žádná válečná loď Svobodných nevstoupí do
imperiálního prostoru!“
„Vy mi nedáváte jinou možnost. Musím vás požádat o propuštění
Gorkona.“
„Nemáte pravomoc cokoliv žádat.“
„Mám, udělil jste mi ji svým neoprávněným zabavením naši lodi.“
„Stále se přibližujete k nám. Zastavte motory! Nenuťte mě zahájit
palbu.“
„Neuhnu stranou. Ohrožujete mé občany.“ Varovně zvedne prst.
„Jsme v neutrálních vodách. A vy provádíte nelegální činnost.
Přestaňte! Dávám vám deset minut na rozmyšlenou.“
„Nehodlám brát vážně vaše ultimátům. Sloužím Impériu! Musím
odvést zločince před spravedlnost. Nezkoušejte mi v tom bránit.“
„Kapitáne, strany jsou vyrovnané. Pečlivě uvažte situaci.
Nepokoušejte osud. Nikdo nechce rozpoutat válku. Nesahejme hned
po zbraních. Zvolme raději dohodu k vyřešení sporu.“
„Není o čem debatovat! Máme dost vašeho teroru a provokací.
Nehodlám zahanbit imperiální čest!“
Ty kluku blbej s čerstvě vymazaným mozkem domácí propagandou.
Zapni kebuli, tahle loď nestojí za zbytečné krveprolití. Kéž by tahle slova

891
mohl říct nahlas. „Jak říkám, deset minut. Využijte je moudře,“ Jacob
ukončí spojení.
„Kapitáne, začneme válku?“
„Nehodlám nic začínat.“
„Takže necháme své lidi zmizet v imperiálním gulagu?“
Doma mám rodinu. Syna! Dám mu válku k ročním narozeninám?
Co budu za otce, když zahodím jeho bezpečí? Odpustí mi? Pochopí,
proč táta není doma a možná se už nikdy nevrátí? Tíživé dilema sužuje
mysl. Nejsem sám, všichni podobně kalkulují. Mlčí, čekají, protože já
velím.
„Jsme v kontaktu s admiralitou?“
„Zprávě potrvá sedm minut, než dorazí. Odpověď poletí stejnou
rychlostí.“
„Jsme sami…“
„Můžeme je porazit. Aries je obratnější. Vymanévrujeme ho!“
ponouká první důstojník.
„Pane, Garisson posílá nešifrovanou zprávu. Žádá o posily!
Odpovídají tři těžcí křižníci. Dorazí za devatenáct minut.“
Špatná pozice, jsme blíž imperiální straně. Rychleji doletí posily.
Výpočtem prověří situaci. Pošle nový kurz stanovišti. „Zkřížíme jim
cestu. Chci získat aspoň pět minut! Informujte admiralitu! Požadujte
rozkaz!“
Napjatě odpočítáváme nevyhnutelné setkání…
„Jsme v dostřelu!“
„Dokončete manévr!“ zavelí Jacob. Právě riskuje životy tří stovek
námořníků pro třicet civilistů.

892
 „Zaměřili nás!“
„Oplatit!“
„Pane, Garisson má silnější přední salvu!“
„My pro změnu boční.“ Imperiální kapitán je předvídatelný. Pyšně
pluje vpřed. Neuhnul z kurzu. Zastavíme před ním. Dokonalé Téčko.
Bok Ariesu proti Garissonské přídi.
„Jsme na pozici! Vypínám motory.“
„Salvu na můj povel!“ Jacob varuje zbrojního důstojníka.
„Volá nás!“
„Spusťte.“
„Co to děláte? Uhněte, nebo vás rozpůlíme.“
„Rád uhnu, jakmile propustíte Gorkona.“
„Vyloučeno!“
„Kapitáne. Je po všem. Patová situace. Vyberte si. Buď propustíte
naši loď a vyjednáme východisko, nebo se vzájemně zničíme.
Rozhodnutí nechám na vás. Důrazně vám nedoporučuji přiblížení
k nejbližšímu pásmu! Aries konec!“
„Nejbližší pásmo dostřelu dosáhnou za čtyřicet sekund. V téhle
vzdálenost propálí pancéřování i lehký laser,“ informuje důstojník.
„Pošlete mariňáky ke Gorkonu, ať zatím nepřistávají, ale
kdybychom byli zničeni, musí přemoci imperiální tým a odvést loď
domů!“ Jacob vytáhne z kapsy fotku svého syna. Prosím, ať z tebe
neudělám sirotka. Odpočet příletu zprávy ukazuje dvanáct minut.
„Patnáct sekund!“
„Laserová děla připravená. Rozpárají jeho příď!“
„Deset sekund!“

893
 Napětí houstne. Obě lodě stihnou vystřelit. Pak zůstanou trosky…
„Šest, pět, čtyři. Zpomaluje! Opakuji, Garisson brzdí! Zastavil!“
„Kde?“
„Pouhou sekundu od mezní hranice.“
„Kapitáne, co bude teď?“
„Čekáme! Mnoho možností nemáme. Snad rozkaz předběhne
těžké křižníky.“ Poklepe na ukazatel. Pohni!
Jako by zamrzl čas. Napětí lze krájet! Výsadkové lodě nadité
mariňáky s průbojnými náboji opustily Aries. Děla připravená spustit
armageddon, jenže komunikace mlčí. Tik, tak, odbývají osudové
hodiny dvou civilizací. Možná dneškem vyvrcholí dvě staletí trvající
studená válka.
Čas: patnáct minut. Stále nic. Čtyři minuty do příletu imperiálních
posil.
Sedmnáctá minuta a čtyřicátá třetí sekunda. Přilétá prioritní
zpráva! Hlavička admirality přináší rozuzlení. Jacobova ruka dychtivě
zapíná dešifrovací program. Zkamení hrůzou, ale rozkaz je rozkazem!
„Posádko, poslouchejte: Přikazuji okamžitě ukončit bojovou
operaci. Osud Gorkonu vyřešíme diplomatickou cestou. Setkáme se
na shromaždišti. Podepsán admirál Williem Clark z bitevního
křižníku Gryphon.“
Bledí důstojníci mlčí, neschopni uvěřit vlastním uším.
„Ustupujeme! Konec bojového poplachu! Vypnout zbraně!“ Jacob
převezme iniciativu.
„Pane, ale ty lidi… Těch třicet nevinných. Víte, jak skončí? Už je
nikdo nikdy nespatří.“

894
 „Ti…“ vzdychne, „zaplatili cenu nejvyšší.“
„Za co?“
„Za mír…“ ukončí debatu kapitán Jacob Hook.
Takovou cenu má mír. Naše bezpečí, jistoty, pohodlí. Obětujeme
kus sebe, aby nás doma mohli osočovat, že jsme válečnými štváči.
Kolik podobných provokací vydržíme? Každou jsme stále chudší.
Ztrácíme svou čest a pojetí o spravedlnosti. Nakonec budeme
prázdnými skořápkami, prostí citů. Ukázkový příklad imperiálních
občanů. Protože blaho masu nezajímá, ani morálka, natož
spravedlnost. Jen plná koryta!
Kdo řekne pravdu rodinám posádky Gorkonu?
Kdo vysvětlí manželům a manželkám, že jejich partneři trpí
v imperiálním gulagu?
Kdo sdělí dětem, že svého druhého rodiče nikdy nespatří?
Jedno je jisté. Válka bude. Ne dnes, ale možná zítra, za týden,
měsíc. Jednou už nebudeme moci zavírat oči. Protože náš blahobyt
něco stojí…

Autorova poznámka: Příběh je vypůjčen ze světa: ságy Poslední stín.

Mapuje období před prvním dílem Projekt Y.

895
 Kniha Jiřího Pavelka

Neznámá galaxie. Mladé kolonie lidstva bojují o přežití. Jak se zde

lidstvo ocitlo? Proč není na Zemi? A existovala vůbec Země?
Za odpověďmi se skrývá děsivé tajemství.
První díl epické sci-fi ságy.

https://eknihyjedou.cz/posledni_stin_1_projekt_y

896
 PRVNÍ KONTAKT
Christopher C. Row

Kapitola I.

Jmenuji se Aron Dewin. Před osmi lety zemřela má matka, jediný

člen rodiny, který mi zbyl. Následně ji vyřadili z evidence Země.
Dnes vyřadili i mě. V průběhu minulého týdne jsem prodal dům,
zrušil konto v bance a uhradil pár starých dluhů z karet. Hodlám
odejít s čistým štítem!
Všechno začalo nedlouho po matčině smrti. Bylo mi čerstvě
dvaadvacet let a nějak jsem nebyl schopen navázat dlouhodobý citový
vztah. Mrzelo mě to, ale nic jsem na tom nedokázal změnit.
Zato jsem vlastnil prvotřídního „kentinga“ (nejrychlejší vzdušné
plavidlo) a podruhé během dvou let vyhrál světovou rychlostní soutěž.
Tohle jsem ovlivnit mohl. A jak!
Připouštím, že šlo z mé strany o podvod. Jsem výjimečný. Mám
v těle zabudovány neuro-protetické pomůcky, které mi soutěž
výrazně usnadňují. Zvláště mechanické části s elektronickým
systémem připojeným přímo k mému mozku. Takže pokud vám
řeknu, že reaguji rychlostí myšlenky, není to nadsázka.
Nikomu o těch úpravách neříkám. Společnost by mě zatratila.
Stejně jako odvrhla lékařsko-výzkumný projekt, co mohl zachránit
miliony lidí trpících nervovými a jinými poruchami.
Lidi jsou tupci!

897
 Jednoho dne za mnou přišli dva muži z kosmického ústavu pro
výzkum vesmíru. Znali moje slabé místo. Věděli, proč lítám rychlostní
soutěže, proč skáču ze skal i proč běhám se splašenými býky. Protože
vyhledávám bláznivé situace, při kterých se zrychluje tep, krev buší
ve spáncích a tělo zaplavuje adrenalin.
Věděli, že adrenalin potřebuji, že se stal mou drogou. Takže za
mnou přišli s neuvěřitelnou nabídkou. Byla tak šílená, že ji nešlo
odmítnout. Upsal jsem se ďáblu.
Následovalo dlouhých sedm let příprav a výcviku. Závislost na
adrenalinu se prohlubovala. Jestli jsem v tréninku šílel, co mě čeká ve
skutečnosti? Na tuhle dávku jsem se těšil. Vytoužená první meta,
stupeň vítězů. Moje zlato.

Léta utekla jako voda. Sedím v hermeticky uzavřeném modulu,

který mě vynáší na oběžnou dráhu. Tam, kdesi v hlubokém vesmíru,
dojde můj sen naplnění.
Cítím, jak ustává tah motoru a mé tělo pozvolna opouští hmotnost.
Už několikrát jsem na orbitě byl, a přece mi planeta právě dnes
připadá nejkrásnější. Snad proto, že je to naposledy.
V malém průzoru je možné zahlédnout Vesmírnou stanici II, moji
přestupní zastávku. Zanedlouho budu v dosahu a ona si mě doslova
přitáhne.
Je fascinující, co všechno lidstvo vytvořilo. Nejsem kdoví jaký
Einstein, takže u velké spousty věcí velmi těžko chápu, jak fungují.
A čas od času mám pocit, že některé krámy pracují jen na základě
kouzel. Jako právě to, na co se chystám.

898
 Jednou jsem byl v pošetilé náladě a chtěl ten zázrak objasnit. Ale
zkuste malému prckovi vysvětlit princip dynama. Začnete
o magnetickém poli, indukční cívce, o elektronech. Žádnou z těch
věcí nepochopí, takže do toho začnete zabředat. Stále hlouběji a
hlouběji, až nakonec začnete znovu. Jednoduše.
„Dynamo je přístroj, který může vyrábět elektřinu.“
V jednoduchosti je síla, a hlavně šetří nervy.
Podobné to bylo se mnou. Začali složitě a vědecky. Pobral jsem
jen, že nalezli způsob, jak cestovat vesmírem rychleji než světlo. A že
průsečík bodu A s bodem B je „stopa“. Tvářil jsem se nechápavě, takže
mi to řekli jako malému špuntovi.
„Představte si vesmír jako naši planetu. Jistě víte, že mezi
atmosférou a pevninou dochází k výměně elektrických nábojů.
V okamžiku, kdy je rozdíl dostatečný, dojde na kratičkou chvíli
k zionizování vzduchu a ten se stane vodivým.
Podobně si to zkuste představit ve vesmíru, jen v kvantovém
měřítku. Nebudu vás vyčerpávat detaily, prostě se nám po létech dřiny
povedl průlom. Žádná hitparáda, ke spuštění a udržení „stopy“ totiž
potřebujeme neuvěřitelně silný zdroj. Další zatracený problém.
Jediné, co vyhovělo energetickým požadavkům, nebylo nic menšího
než hvězda. Slunce.
A to ani nezmiňuji porodní bolesti s připojováním nákladu do
„stopy“.
Nechci zdržovat, takže to zkrátím. V říši kvant se informace šíří
snadno, zato objekty prakticky vůbec. Ale překážky jsou tady od toho,
aby byly odstraněny, nemám pravdu?

899
 Dlouho jsme se s tím trápili, protože nic nevycházelo, ale nakonec
jeden náš konstruktér přišel s menším trikem.
Sestavil zvláštní kostru, která generovala pole napodobující signál
s informací. Do určitého rozměru funguje skvěle. Pak se hroutí.
A právě tento limit omezuje velikost nákladu, který můžeme vložit do
schránky.“
Další z několika důvodů, proč mě vybrali. Měřím pouhých sto
dvacet osm centimetrů.
Na orbitální stanici mi vyhradili obytnou buňku a přinesli poslední
pozemské jídlo. Za chvilku přijde hlavní inženýr projektu, aby mě
seznámil se závěrečnými instrukcemi a zavedl k samotnému plavidlu.
Zdá se, že už jde.
„Dobrý den, Arone. Jak se vám vede? Bylo jídlo dobré?“
„Zdravím, inženýre. Všechno v nejlepším pořádku. Kdypak odtud
zmizím?“
„Jsem rád, že to berete s takovým nadhledem, ale ještě to nějakou
chvilku potrvá. Start plánujeme na desátou hodinu, a předtím musíte
projít závěrečnou výstupní prohlídkou. Naši lékaři vás prostě milují.
Do té doby máme trochu času, tak doufám, že vám nebude vadit moje
společnost.“
„Vůbec ne. Jsou nějaké změny od původního plánu?“
„Ne, vše při starém. Odlet přesně v deset a dosažení kolonie
v souhvězdí Alfy Centauri ve dvacet tři osmnáct. Celé s maximálním
nábojem ve „stopě“. Teď už to, co ještě zbývá udělat, bude jen na vás.
Není vzrušující zvládnout za pár hodin stejnou cestu jako komerční
nákladní sondy za šedesát let? Dokážete si představit, co to bude

900
znamenat pro nás? A co teprve pro osídlence na Alfě? To bude
senzace. Zase budou v přímém kontaktu se Zemí, s lidstvem.“
„Jistě.“
„Děje se něco?“ Inženýr byl vnímavý člověk.
„Trápí mě jedna věc. Když jsem tady přistál, něco se dělo, ale
každého, koho se zeptám, mlčí. Víte, o co šlo?“
„Nic, čím bych vás chtěl znepokojovat. Další z autonomních
plavidel nezůstalo v hlavním proudu „stopy“. Uniklo mimo dosah a
přestalo vysílat. Víte, že to s autopiloty stále zkoušíme.“
„Hele, inženýre, vím, že už jste to říkal, ale co přesně se stane ve
vedlejší stopě?“
„Jen klid. Tohle nebude váš problém. Už několik plecháčů hlavní
kanál zvládlo. A vy jste přece mnohem lepší než oni.“
„Inženýre!“
„Dobrá. Vysvětloval jsem vám „stopu“ jako blesk na Zemi. Když
vidíte blesk zachycený na fotografii, můžete spatřit hlavní kanál a pak
spoustu vedlejších, slepých. Tak je tomu i v našem případě. S tím
zatím nedokážeme nic dělat. Přístroje by měly být schopné
vyhodnotit „stopu“ do značné vzdálenosti před sebe. Tedy by
teoreticky měly být schopny i určit a udržet hlavní kanál, bohužel
právě to jim z jakéhosi nepochopitelného důvodu činí obtíže. Člověk
by řekl, že jakmile jsou jednou uvnitř, nedokáží se soustředit. Vím,
takové přirovnání zní u strojů poněkud bizarně, ale vystihuje přesně
to, co se s nimi děje. Prostě je pravdou, že lidský mozek zůstává pořád
ještě tím nejvýkonnější mechanismem, co se kdy zdařilo sestrojit.“
Ušklíbl se. „I když ne nám. Co to slepé rameno…“

901
 „Ano, hned. Jakmile do něj loď vpluje, slepé rameno ji odchýlí a
posléze uvolní zpět do „stopou“ nedeformovaného vesmíru. To
způsobí, že rychlost lodi bude zase podsvětelná. Budete v normálním
vesmíru v malém, omezeném plavidle, s naprosto úžasnou rychlostí.
A bohužel poletíte prakticky kamkoli. Jak říkám, nedokážeme „stopu“
tak úplně regulovat. Je to škoda, protože pak už lze jen těžko něco
dělat. Můžete zkusit změnit dráhu pomocí anihilačního brzdícího
motoru. Jenže to má cenu, pouze kdybyste měl štěstí a vyplivlo vás to
poblíž obydlené planety… Stačí?“
„Raději snad jo, prostě bude lepší zůstat ve správných kolejích, co?“
„Jen žádný strach… Koukám, že je akorát čas, abychom šli.“
„Počkejte na mě v chodbě. Hned tam budu, jen ještě něco pošlu
dolů na Zem.“

Je to tady. Musím jít. Za chvíli dostanu svoji zlatou dávku…

Elektronický deník, 3. září, čas 06:23, konec záznamu.

Kapitola II.

Slečna Torio stála před třídou a zkoušela dětem vykládat dějiny.

Důvod k tomu měla víc než dostatečný. Dnes byl jeden
z nejvýznamnějších dní v celé dlouhé historii vývoje druhu. Jejím
žákům, prvňáčkům, to bylo fuk, byli neposední a hašteřiví jako vždy.
Stejně jako všechny generace v těch padesáti letech před nimi.
„Kery Arone Kareze!!! Přestaň ihned vyrušovat a raději se soustřeď
na výklad. Právě ty bys měl dávat největší pozor. Možná by ses

902
print-biwrina-margin-0

dozvěděl něco zajímavého o části svého neobvyklého jména. Něco

o člověku, který ho nosil.“
To byla přesně správná slova, jaká je dokázala upoutat. Co bájí
i hrůzostrašných historek už o tom muži vyslechli. A teď mají šanci
zjistit pravdu. Ztichli a čekali, co bude. Jenomže na skutečnost
nemohli být, a také nebyli, připraveni.
Slečna Torio přešla ke stupínku, kde učinila jednoduchý pohyb.
Vždy jí přišlo zatěžko děti děsit, ale neexistoval způsob, jak je na
podobný zážitek připravit. V místnosti, těsně u dveří, povstala
holografická postava. Děti začaly vřeštět a instinktivně utekly do
opačného kouta místnosti.
Postava k nim o malinko postoupila a s chlácholivým gestem
začala vyprávět.
„Nebojte se. Jsem Aron Dewin a nechci nikomu ublížit. Přiletěl
jsem k vám z velmi vzdálené planety Země. Mým cílem měla být
kolonie v hvězdném systému ‚Alfa Centauri‘. Jenže cestou mě potkaly
potíže.“
Slečna Torio viděla záznam už mockrát. Stále znovu ji udivovalo,
jak dokonale dokázali vědci přeložit podivné čvachtavé zvuky, které
cizinec při prvním setkání vydával.
„Měla to být původně riskantní, ale krátká výprava.“ Další krůček
vpřed. „Po nekonečně dlouhé lékařské prohlídce mě nechali nastoupit
do zvláštní kapsle. Tu obestírala trubicovitá, průhledná chapadla
konstrukce, se zvláštním typem vinutí uprostřed. Ještě poslední
sbohem obsluze a šup, přímou cestou k bráně „stopy“. Všechno
probíhalo podle plánu. Dal jsem se do pohybu. Celá loď začala

903
poskakovat a mě to vtahovalo stále silněji do středu brány. Nešlo nic
dělat. Přišlo mi, jako kdybych letěl proti zrcadlu. A prásk!“
Holografická postava máchla končetinami v širokém gestu. Ten
náhlý pohyb vyděsil zbytek dětí setrvávajících v koutě a ty s kvílením
vyrazily, jako smyslů zbavení, ven ze dveří. Mířily rovnou do živné
lázně nedalekého občerstvovacího bazénku. Kapalina nadlehčí
stresem zmítaná těla a oni znovu načerpají dostatek energie.
Slečna Torio něco takového očekávala. Vždyť to probíhalo, takřka
beze změny, rok co rok. Nebyl důvod pokračovat dál v přednášce, ale
přesto holografickou postavu Arona Dewin nevypnula. Namísto toho
poslouchala jeho vyděšené žvanění o cestě vesmírem. Věděla, že i on
byl vystrašený, jako její žáci dnes. On však neměl kam utéct, a tak
zkusil strach zahnat přívalem slov.
„Narazil jsem do skla, které by za jakékoli jiné situace prasklo na
miliony ostrých kousků. Ale namísto očekávaných střepů jsem jím
prostoupil, jako bílá krvinka buněčnou stěnou, a letěl řečištěm šílené
horské dráhy. Připravovali mě dlouhých sedm let, ale stejně tak dobře
jsem se mohl sedm let dloubat v nose. Naprosto cizí prostředí,
s naprosto cizím chováním. Jako by všechny fyzikální zákony hrály
škatulata hýbejte se a navzájem se proházely. Měl jsem pocit, že bych
mohl čas cítit a světlo slyšet, kdybych chtěl. Letěl jsem... Ne, padal
jsem bledě modrou trubkou, s paprskovitou výzdobou na vnitřní
stěně. Okolo sebe nazelenalý náboj připomínající nadýchaný obláček
plující klidnou oblohou. Jenže já neměl klid ani na chvilku. Trubice
se neustále kroutila a svíjela, jako nějaký had. Co chvíli se roztrhla ve
dví, aby vzápětí zas splynula v jednu. V nekonečném počtu mě míjely

904
odbočky a kanály různých velikostí. Adrenalin mne vypumpoval na
maximum. Pot ze mne jen lil a já neměl ani čas ho setřít z čela. Náhle,
právě přede mnou, kanál uhnul doleva. Jen tak tak, že jsem neprorazil
stěnu. Pak přišel šok! Vlítl jsem do vedlejší stopy. Hlavní šla hned za
zatáčkou doprava. Jsem ztracený, vyhodí mě to někde na opuštěném
konci vesmíru a moje ubohá kostra poletí vstříc novým galaxiím.
Prudký pravotočivý obrat. A zaplať pánbůh, byla to jen odbočka,
která po chvilce najela zpátky na hlavní osu. Zase jsem byl ve „stopě“.
Teď už neuhnu. Zatnul jsem zuby a letěl jako blesk.
Zřejmě tohle nebyl můj den. Nastala nejméně pravděpodobná věc,
co nastat mohla.“
Hologram zasmušile pokrčil rameny.
„Jednou ještě na pozemní základně došlo k obrovské sluneční
erupci. Tehdy zůstala ‚stopa‘ otevřená a v ní sonda. Jen začal náš
sluneční zdroj blbnout, nekontrolovaně se přesměrovala a sonda byla
ta tam. Po signálu ani památka.“
Postava vzhlédla a rozpřáhla paže.
„Přesně to se stalo mně. No, nemám já smůlu? Něco mě v té ‚stopě‘
pořádně nakoplo a koukám, přede mnou cesta jako na dálnici.
Samozřejmě mi to hned nedošlo. Původně mě napadlo, že už je konec
cesty, a tak jsem začal přípravy k odpálení brzdicího motoru. Ale
kdepak konec. Trvalo dlouho, než mě rozšklebená tlama „stopy“
konečně vypustila ven. Ta úleva.
Kdybych jen tušil, kam doletím, raději bych ani nebrzdil. Jakmile
sondy zaznamenaly obydlenou oblast, odpálil jsem motor. Vrchní
inženýr byl koumák. Dobrzdilo mě to akorát na vaši oběžnou dráhu.

905
Víc už dělat nešlo. A víte co? Já měl dokonce radost, když jsem viděl
ty vaše necky, jak pro mě letí. Ovšem to jsem vás ještě neznal.
Dobrý Bože, já nikdy neviděl tak velkou ještěrku kříženou
s chobotnicí. Na druhou stranu, je tady alespoň vzduch. Podnebí sice
jak ve skleníku, ale co? Máte mě zde!
Vidím, že mi nerozumíte ani slovo, co? Tak to zkusíme jinak.
Prolomíme ledy nějakým krmením? Haló, potvůrky, nedáte si se
mnou tyčinku?“
Aron Dewin stihl ještě v záznamu napřáhnout ruku s placatým,
barevným předmětem.
Záznam skončil.
Slečna Torio věděla, co na něm nebylo. Členové uvítací komise se
cítili podivným předmětem ohroženi na životech, a tak
v holografickém obraze chyběl následný záblesk šokové zbraně
i klesající bezvládné tělo Arona Dewin. Bohužel, kdo tehdy mohl
vědět, že bytost kryje jen měkká a nedostatečně tenká kůže? Výstřel,
který by našince jen paralyzoval, jej na místě zabil.
Dvanáct let po této nešťastné události dokázali díky poznatkům
získaným z plavidla vesmírného návštěvníka zachytit televizní a
rozhlasové vysílání, putující už celé věky ze Země. Naučili se jejich
jazyk a přeložili monolog první lidské bytosti, která je navštívila.
O pár let později byla vyslána sonda s pozdravy k pozemšťanům.
Nyní kromě ohromné vzdálenosti nebrání nic tomu, aby se dvě zcela
odlišné, ale inteligentní formy života začaly blíže poznávat a učit.
Slečna Torio věřila, že nešťastná smrt Arona Dewin bude mít
konečně nějaký smysl.

906
 Knihy Christophera C. Rowa

Znamení věčnosti

Zvládnout přežít pár desítek metrů pod mořskou hladinou, to už

chce trochu víc než jenom štěstí. Zvlášť, když vás do něj vyklopí
s kýblem čerstvě zatvrdlého betonu na nohách. Potřebujete
zkušenosti! Třeba takové, jaké lze získat za života dlouhého doslova
celou věčnost…
Otázkou zůstává, jestli jste jen hříčkou přírody, rozmarem
vrtošivých bohů, nebo zplozencem nějaké vyspělejší technologie.
Odpověď naleznete v mé DNA!

https://eknihyjedou.cz/znameni_vecnosti

Případ Caisová: Zločin z Měsíce

V době, kdy lunární města vzkvétají a bohatnou a kdy ze Země

přicházejí opakované snahy vrátit nezávislý Měsíc zpět pod její
nadvládu, vstupuje na scénu nezkušený, ale ambiciózní policista,
vyšetřující smrt jedné z prvních kolonistek. Pátrání mladého
podporučíka postupně odhaluje rozsáhlé spiknutí, jehož kořeny
vycházejí z jeho blízkého okolí.
Kdosi testuje nebezpečnou sloučeninu na nevinných obětech, a
i přes veškerou snahu vyšetřovateli zpočátku uniká proč. Až náhoda
mu dopomůže rozklíčovat tajemný spletenec a odhalit, že látka mění

907
fyziognomii postižených. Tyto vedlejší účinky jsou prokletím a
zároveň silným lákadlem pro mocné tohoto světa. Existuje snad
účinnější vábidlo, než člověk využitelný jako zbraň?!
Řízením osudu je drogou nadopována i policistova partnerka, a
tak začíná hon napříč sluneční soustavou za její záchranu… ostatně,
i za záchranu lidstva a jeho zdravého rozumu.

https://eknihyjedou.cz/zlocin_z_mesice

Sfinga

Konečně opět science-fiction ve své ryzí, čisté podobě.

Kniha poutavým způsobem představuje čtenáři nové hrdiny, kteří

neváhají nasadit život při dobývání vesmíru. Detektivy, kteří
rozplétají síť mocenských intrik na pozadí vyšetřování zločinu, nebo
nevšední techniky, posouvající lidské vědění za hranice fantazie.
Ch. C. Row nabízí výlet do minulosti, kde budete svědky zrodu
i pádu romantické lásky v kulisách historických událostí. Ti
hloubavější tu naleznou zamyšlení nad vznikem vesmíru a důvodu
existence lidské rasy.

Přejeme chvíle plné zábavy při čtení této nevšední povídkové

knihy…

https://eknihyjedou.cz/sfinga

908
 TAKOVÁ BĚŽNÁ MISE
František Tylšar

„Počítači, proveď myšlenkový záznam z ukončené mise!“

Kapitán Vřes se pohodlně posadil v křesle řídící místnosti, usrknul
z hrnku zeleného čaje a přemýšlel, jak začít. V hlavě se mu honila
spousta myšlenek, na které by raději zapomněl.
Byla to rutinní časová mise do roku 2013, jejímž cílem bylo
eliminovat malého hlodavce, kdesi v podzemních chodbách
středoevropského města… „Do háje, jak že se to jmenovalo? Aha, už
to mám. Praha.“
Biotým vesmírné univerzity totiž zjistil, že za náhlým nárůstem
neplodnosti pozemské populace je nepovedený pokus vědce (nevím,
kde brali tu namyšlenost se takto nazývat) jménem Karel Thyn, který
tehdy nevědomky pozměnil genom pokusné krysy tak, že způsobil
téměř vymření lidstva. Člověk se až diví, že jako druh stále existujeme,
protože tehdejší zásahy do genomu byly stejně jemné, jako byste
chtěli opravovat mřížkovou strukturu atomů nanobota pěstním
klínem. „Poslední větu smazat!“ Zavelel kapitán a pokračoval v toku
myšlenek. Zmíněná krysa však ani netušila, že je nositelkou takto
nebezpečné mutace. Podařilo se jí utéct, zplodila potomstvo… A tak
to šlo až do doby, kdy se její příspěvek evoluci adaptoval do virového
jádra obyčejné chřipky a tento pozměnil na H8N11d. Dál už ten
příběh jistě všichni znáte.

909
 Nemám rád tyhle výlety zpět. Netrpím časovou nemocí, ale
vždycky mám divný pocit, že se něco musí stát. Běžné věci, na které
jsme doma zvyklí, najednou (a to vždycky v tu nejméně vhodnou
chvíli) nefungují. Ne, že by se pokazily, ale prostě to ještě neumějí.
A navíc mi byl do týmu přidělen Leox, specialista na průšvihy. Ten
namyšlený machr, světový odborník v oboru lidské populace, člen
akademie feminobiologických věd hvězdného institutu. Má více
titulů než rok měsíců, ale zapamatovat si, že jeho obor v dané době
nazýval gynekologie, mu trvalo tři dny. Jeho silná stránka, dokonalá
znalost svého oboru, mi byla ještě protivnější. O čem si máte povídat
s člověkem, který nehraje starpoker, nepije biohol a ženy ho zajímají
jen v tom smyslu, že umí pojmenovat v třiceti jazycích každou buňku
jejich genitálu?

***

A tak jsme odstartovali. Krátce po obědě, pozemského data 12. 10.

2215, čas: 14:00. Na večeři budeme doma. Já, Leox, palubní technik
Jirka Šídlo a jeho nerozlučný společník kapitán Spok – plyšová
imitace seriálové postavy z dob před holovizí.
Časový skok nás posunul přesně o 202 roků zpět. K průniku byla
vybrána nízká orbita na odvrácené straně Měsíce, aby v případě
výpadku maskovacích štítů nedošlo ke zviditelnění plavidla. Ještě se
to nikdy nestalo, ale časologické předpisy jsou v tomto směru
nesmlouvavé. Navíc tato vzdálenost zaručuje, i přes hmotu Měsíce,
naprosto bezpečný transport na určené souřadnice. Časoprostorový

910
scan potvrdil správnost místa i času, a proto nic nebránilo zahájení
mise, která podle plánu neměla trvat víc než hodinu.
Je přesně 14:00:30 hodin, dne 12. 10. 2013. Jsou-li časové
„vykopávky“ přesné (a zatím vždy byly), profesor Thyn právě krmí
svá pokusná zvířata a nedostatečně zajistí dvířka klece č. 17. Za deset
minut krysa 7725 opustí svoji „ubytovnu“, pootevřenými dveřmi
unikne do sklepních prostor a dál do podzemní kanalizace.
Šídlo provádí poslední kontrolu teleportálu a vybavení Dr. Leoxe.
Podle platných předpisů musí být mise provedena v oděvu
odpovídajícímu dané době a beze zbraní. Světová rada pro časové mise
zvolila jakýsi bílý plášť, jaký nosili vědci z počátku 21. století. Je
neuvěřitelné, že v tomto prahábitu mohli také pracovat. Žádná
bioregulace, termodinamika, jen obyčejná rostlinná vlákna spletená
do formy oděvu. Leox ho ohodnotil slovy, že v tomhle by se styděla
i opice. A já mu dávám za pravdu. Jenže nebylo jiné řešení, a tak, ač
nerad, nasoukal se do bílé látky. Pár minut mu trvalo, než pochopil,
že myšlenkové ani slovní příkazy oděvnímu mikroprocesoru nezajistí,
aby látka nevlála na těle. Naštěstí Jirka šídlo měl i pro tuto situaci
řešení. Protáhnul kulaté ozdoby pláště protilehlými otvory a div se
vesmíre, fungovalo to! Dodnes mi neprozradil, jestli to byl výsledek
jeho záliby v historických technologiích, nebo jen náhoda.
K likvidaci hlodavce byl Leox vybaven silovou pastí, která na
první pohled vypadala jako něco, čemu tenkrát lidé říkali klícka.
Krabice z pozinkovaných drátů s otevřeným vstupním otvorem a
imitátorem feromonové návnady, které žádná krysa neodolá. Byl to
jediný prostředek z naší doby, který mohl vzít s sebou. Vlastně ne,

911
ještě komunikátor, zabudovaný v horní z těch ozdob, co držely jeho
oděv pohromadě. Ten nám umožňoval nejen komunikaci, ale co je
nejdůležitější, také přesné zaměření transportního paprsku pro návrat
zpět na loď.
„Transport za 15 sekund.“ Šídlo se jemně dotknul zeleného bodu
na ovládacím panelu a další odpočet již prováděl počítač. „Deset,
devět… tři, dva, jedna, transport“. Leox se rozplynul před našima
očima a vše nasvědčovalo tomu, že zdárně přistál na správném místě.
Jeho reakce vylučovala jakoukoli pochybnost.
Kapitán Vřes pohrábnul prsty v plnovous a pokračoval: „Počítači,
zařaď záznam komunikace 20131012_01“.
Z reproduktoru se začal šířit zvuk nahrávky: „U všech chlamydií,
tady to teda páchne!“ (Nějaké prasknutí.) „Jsem v mírně osvětleném
tunelu. Průměr tak osm metrů. Ze stěn visí jakési cáry, ze kterých
odkapává tekutina. Uprostřed půdorysu protéká proud
3
neidentifikovatelné špíny. Odhadem, o průtoku 5 m za sekundu. Po
stranách jsou asi metr široké cesty.“ Chvilku ticha vystřídala další
slova: „Souřadnice cíle mise se nacházejí cirka 5 metrů přede mnou.
Jedná se o vlhkou rouru, ze které vytéká slabým proudem kalná
tekutina. Čas do výskytu objektu – 1 minuta. Pokládám past a ustupuji
do bezpečné vzdálenosti.“ Chvíli ticha přerušovaly pouze zvonivé
zvuky kapek, bubnujících do vodní hladiny. Kap, kap, kap…
„Je tady. Bíločerná krysa vylézá z roury. Zapínám past… U všech
trichomiáz! K pasti se blíží asi pět dalších krys a každá v ní chce být
první. Cvak! Dvě jsou uvnitř a další se snaží“… Žbluňk! Velké žbluňk!

912
 „Počítači, přeruš záznam! Pauza 15 sekund.“ Kapitán se rozesmál:
„Tak tuhle scénu bych chtěl vidět v holokině!“
Další část záznamu nelze publikovat. Prostě… Leox ve snaze
zachránit past, která spadla do kanálu, skočil za ní. Následující proud
klení, nadávek a výkřiků není hoden oficiálního dokumentu mise.
„Záznam pokračuje,“ připomněl se počítač. A kapitán znovu
zavzpomínal…
Když se Leox trochu uklidnil, ozvalo se z komunikátoru: „Tady
Leox. Jsem mokrý jako píp, past je v píp, rychlý transport do
kontaminační místnosti!“ Šídlo okamžitě obsloužil transportní
modul…
Nic! Nic a zase nic! Jen další proud klení nad neschopnou
technikou se ozýval z komunikátoru.
„Nefunguje to, zkratoval jsi zaměřovací obvod, dokud se to
nevysuší, nedá se nic dělat. K naší smůle nemůžeme použít ani
náhradní, protože jediný je součástí tvého oděvu. S tímto jsme
nepočítali,“ vychrlil ze sebe Šídlo. „Musíš na povrch. V podzemí je tak
vysoká vlhkost, že bys dříve zestárnul, než dosáhnul vysušení,“
pousmál se Šídlo, ale do smíchu mu nebylo.
„Na povrchu je teplota 25 °C a docela nízká vlhkost. Musíš
nahoru. Asi 150 m před Tebou je nějaký žebřík s poklopem. Zkus,
jestli to půjde. Měl by ses dostat do místní části zvané Bohnice.
Východ ústí do nějakého parku poblíž většího objektu. Snaž se
uschnout a najít skryté místo, odkud Tě můžeme beze svědků
transportovat. Tak zlom vaz!“

913
 ***

Byl krásný podzimní den. Možná letos jeden z posledních, proto

doktor Pátek nařídil odpolední vycházku pacientů psychiatrické
léčebny. Jak sám říkal, všem to prospěje, zvláště Emilovi, který je
přesvědčen, že je slunečnice, a stále odhání hmyz, aby nebyl náhodou
opylován.
Pacienti se drželi v hloučku poblíž altánku, když najednou Emil
vykřikl: „Pozor, krtek! Mohl by mi poškodit kořeny!“ a ukazoval do
rohu zahrady, kde opravdu něco bílého vylézalo ze země.
Ani jeden ze dvou dozorců nezaváhal a oba se rozběhli ke
zvednutému poklopu kanalizace. Popadli zmáčeného, smrdícího
Leoxe a vláčeli ho směrem k léčebně. Ten byl natolik překvapen, že
se ani nebránil. „Tak, co tady hledáte, člověče? A kdo vůbec jste?“
zeptal se vyšší ze dvojice.
Leox byl v šoku, a proto ho nenapadlo nic lepšího než odpovědět
popravdě: „Jsem doktor Leox z budoucnosti a zmáčel jsem se při
hledání krysy.“
„Ááá, další doktor. To si budete rozumět s Flemingem. Určitě zas
hledá na stěnách sanatoria penicilín.“ Oba průvodci se zasmáli a
vyměnili si významné pohledy. „Takže vítejte mezi námi a přijměte
pozvání do našich prostor, kde vám rádi pomůžeme, viď Karle?“
„Jistě Pepíčku, pomůžeme.“ Strkajíce Leoxe před sebou do
budovy, oba souhlasně pokyvovali hlavou. Vešli do prostorné síně a
hned druhými dveřmi do malé vypolstrované místnosti. Leoxe strčili
dovnitř a zabouchli dveře.

914
 „A máš to,“ ozvalo se zvenčí, „Jdeme pro doktora.“

***

„Začalo mi to být podezřelé“, zavzpomínal ze záznamu Leox. Těšil

jsem se, že poznám živého doktora Fleminga, ale něco tady nesedělo.
Vypolstrovaná místnost bez oken a bez nábytku… Vtom mi to došlo
– jsem v pasti!
„To je omyl, pusťte mě ven!“ křičel jsem a marně bušil pěstmi do
polstrování dveří. Žádná odezva.
Zavzpomínal jsem tedy na nouzové protokoly, které jsme se učili
na akademii. Pravidlo č. 1. Zachovej klid! Začal jsem tedy klidněji
přemýšlet a: „Mám to, komunikátor!“ Navázal jsem spojení
s kapitánem a popsal situaci.
„Tak to máš smůlu“ ozval se Vřes. „Jednak Ti nefunguje
zaměřovač, a i kdyby fungoval, tak transport z místa, kde o tobě vědí
lidé, by byl porušením nejméně pěti směrnic. Zadám řešení počítači
a uvidíme. Vřes konec.“
Až teď jsem si uvědomil, že za dveřmi jsou slyšet hlasy.
„Doktor si povídá s raketou. Jasný případ,“ zaslechnul jsem.
„To je omyl! Pusťte mě ven! Jsem doktor vesmírný specialista ve
svém oboru.“
„Jo, to my věříme. A proto jsi honil v kanále krysu, ne?“
„No ano, přesně tak to je“.
Za dveřmi se ozval pobavený smích. „A jaká je tedy Tvoje
specializace, doktore?“

915
 „Jsem populační doktor. No, ten… Gynekolog.“
„Á, kolega přes vnitřní krásu. Jak nám to chceš dokázat?“
Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale nenapadlo mě nic
chytřejšího, než vyjmenovávat odborné pojmy: „Ovária, hymen,
klitoris.“
„Stačí, doktore. To, že znáš klitoris, z tebe jistě dělá specialistu.
Právě takový nám tady chybí! Asi si u nás pobudeš!“

***

„To ne! To nemyslíš vážně, počítači!“ vykřiknul z dalšího záznamu

kapitán Vřes. „Ty navrhuješ, abych v přestrojení za lékaře pacienta
vyzvednul? Abych tvrdil, že nám utekl ze sanatoria?“

***

Ta neskutečná ostuda, když jsem na pozadí závistivých pohledů

ostatních pacientů odváděl ve svěrací kazajce předního vědce
23. století, se nedá popsat slovy.
Kapitán se zhluboka nadechl… „Počítači, vymazat celý předchozí
záznam, včetně podzáznamů mise! Autorizace 05-297, kapitán Vřes.“
Chvíli nehybně seděl s hlavou v dlaních a přemýšlel, jak dál. Dopil
poslední hlt již studeného čaje a zavelel: „Počítači, proveď nový
myšlenkový záznam z ukončené mise Tiché písky!“ Na chvíli se
odmlčel a pak vyslovil tu nejméně očekávanou větu: „Cíl mise byl

916
splněn. Během mise se nestalo nic mimořádného. Kapitán Vřes,
konec.“

917
 Knihy Františka Tylšara

Záchranná brzda aneb Veselé příběhy železniční

Zatáhnete za táhlo, ozve se rána, syčení a vlak prudce brzdí.

Přiběhne vlakvedoucí, a v tomto okamžiku teprve začíná ta pravá
legrace. To věděl už vojín Josef Švejk. Dobře to ví i spisovatel
František Tylšar. Je totiž „Literát na trati“ a železnice je jeho denním
chlebem.

https://eknihyjedou.cz/zachranna_brzda

Korálky z rosy

„Jahodový básník“ František Tylšar už roky rozdává radost svými

osobitými verši. Jeho básně nesou specifický rukopis, otevřenost
výpovědi, a hlavně jsou spontánními a jasně formulovanými
promluvami romantické duše, s prioritním záměrem obsahu sdělení.
Čtenářům jsou tudíž snadno přístupné a srozumitelné. Nechybí
v nich však ani jemný humor, drobné hrátky se slovíčky a jejich
dvojvýznamy, zdařilé alegorie, přijatelná míra erotiky anebo
zásadovost osobních postojů. Jejich krása potěší i vás!

https://eknihyjedou.cz/koralky_z_rosy

918
 HRDINOVÉ BEZE JMÉNA
Miroslav Hokeš

První potíže se dostavily hned, jak jsem vyšel z městských bran,

ponořil se do stínů nejbližších křovisek a nechal za sebou jakous
takous ochranu hradeb a městských stráží.
Město se ještě ani neztratilo z dohledu za návrším - a bylo to tu.
Neslyšel jsem je ani přicházet. Sám nevím, jestli byli až tak tiší a
obratní, nebo můj sluch prostě otupěl z kraválu všech těch pouličních
kejklířů, uřvaných pacholků, ožralů a dalších existencí na tomhle
prokletém místě, kde nejspíš byl nahluchlý úplně každý. Najednou ale
stáli okolo mě jako hráz a já nemohl ani o krok dál.
Pět namakaných opičáků, zarostlí, smradlaví, orvaní, stáli, mračili
se jak sto čertů, přežvykovali naprázdno, snad aby vypadali drsněji…
Jako kdyby všechny ty kudly, tesáky a dřevěné palice, kterými si
významně poklepávali do dlaní, nestačily až dost na vylekání jednoho
nebožáka jako já.
„Tak co, starej, vemem to zkrátka, ne?“ zavrčel ten největší a
nejsvalnatější z nich, co by mě dokázal spolehlivě odrovnat už jen
svým odérem. „Prostě to naval a půjdem si každej po svých…“
„Já… eh, co myslíte? Jsem chudý vandrovník, nemám nic
cenného.“ Jasně, hrát blbce mi nejspíš dlouho nevydrží, tihle museli
dostat tip, jinak by si někoho jako já ani nevšimli. Ale člověk prostě
musí zkusit všechno. „Mám jen pecen chleba na rozmáčení u potoka,
abych hlady neskapal.“

919
 „Jo?!“ štěklo druhé chlapisko. „My jsme se ale doslechli něco
jinýho, kmáne. Jestli jsi teda vůbec kmán…“
„Ješek Kolmosral, kovář od spodní věže, teda jeho pacholci, říkali
něco o zlatě, stříbře a mědi…“ navázal třetí pobuda.
„A že sis u něj nechal dělat královskou ražbu…“
„Já?“ Hezky od plic jsem se zasmál a ze všech sil doufal, že můj
herecký výkon bude znít aspoň trochu přesvědčivě. „Pánové drazí,
kde já bych sebral byť třeba jen tu měď? Kovářovi poskoci nejspíš
večer až moc čuměli korbelům na dno!“
„Dost žvanění!“ ukončil to obr, nejspíš vůdce bandy. „Prohledejte
mu věci! A jestli nás tahá za nos, hned ho podřežte jako prase!“
„Ale prosím, prosím,“ stáhl jsem ochotně tornu ze zad. „Jen se
přesvědčte. Říkám vám čistou pravdu, jako že je Hospodin a Panenka
Maria nade mnou.“
Vrhli se do mého zavazadla jako smečka vyhládlých vlků - a o pár
okamžiků později zklamaně protáhli špinavé tlamy. Ztvrdlé bochníky
přece jen nejsou pro vlky tou nejlepší pochoutkou a nic jiného
neobjevili a objevit ani nemohli.
Oddechl jsem si - tím drtivější byla pěst, jež mi vzápětí dopadla
doprostřed obličeje a na okamžik zahalila svět do záplavy bílých
mžitek.
„Ty smradlavej prasopse, kams tu ulil?!“ zařval mi jeden z nich
přímo do ucha, nepoznal jsem, který, a v tu chvíli mi to snad i bylo
úplně jedno.
„Nic nemám, vážně. Já…“ škytl jsem a vyplivl chuchvalec krve se
dvěma zuby. Oči sotva vnímaly, tvář jsem měl olepenou vlastní krví,

920
ale mozek šrotoval jako o závod, ze všech zbylých sil hledal něco, čím
bych se z téhle pitomé situace mohl vylhat. „Počkejte, já… jsem si na
něco vzpomněl!“ bleskl mi zničehonic hlavou nápad.
„No vida… Tak mluv, šupáku! Kde máš zlato a stříbro?“
„Žádné nemám, je to celé omyl!“ zasténal jsem a když se mi
k zápěstí znovu nebezpečně přiblížilo několik ostří, honem jsem
pokračoval: „To je tak. Kovář Kolmosral má dceru, krásnou, to už
vám pacholci určitě řekli, ne? A nejenže je krásná, taky umí krásně
zpívat, když jsem tam byl, tak kovářskej říkal, že má zlato a stříbro
v hrdle. A já na to, že z takovýho zlata a stříbra bych si u něj v dílně
klidně nechal razit královský groše. Prostě jsem to tak plácnul, doufal
jsem, že třeba vyžebrám pár dobrých zbytků z kuchyně, když trochu
zalichotím. A stejně mi nedal ani prd… A nějakej pacholek, asi už
dost nalámanej, to zaslechl a pobral po svým, no… A to je všecko.“
Aspoň trošku se nad mojí historkou zadumali, díkybohu.
„Odpřisáhneš to?“ houkl nakonec jeden už trochu mírněji.
„Jako že je nade mnou Bůh Všemohoucí, Kristus Spasitel a
Panenka Maria, i na nesmrtelnou duši mých ubohých rodičů!“ To by
mohlo zabrat, tady ještě podobné věci něco znamenají. Dokonce i pro
lotry, pokud tedy nemusejí přísahat oni sami.
„Hele, já myslím, že nelže,“ ozvalo se po pár nekonečných
vteřinách. „A copak by si král na převoz svých pokladů vybral
takovýho třasořitku?“
„Viďte?“ zakřenil jsem se na souhlas a vyfasoval za to další ránu do
nosu, proti té předchozí ovšem jen nevinné pohlazení.
„Takže co? Podřežem ho, Štětináči?“

921
 „Nechte ho bejt,“ rozhodl nakonec náčelník. „Vypadá to, že si na
něm nevemem ani hovno z nohavic a za potíže nestojí. Kdyby byl
náhodou vážně v přízni nějaký honorace.“
„Co, tenhle chcípák?“
„A zaručíš se mi svojí dutou palicí, že není?!“ štěkl náčelník a
pochybovač bez dalšího odmlouvání zmlkl.
Nakonec mě pustili i ti dva, co mě celou dobu drželi za předloktí,
a celá pětice zarostla do křovinaté krajiny stejně tiše a kvapně, jak z ní
před chvílí vypučela.
Vydechl jsem, tentokrát už bez obav, rozhýbal odkrvené ruce a
když definitivně odeznělo mravenčení, hodil jsem si tornu s chlebem
zpátky na záda a pokračoval v cestě…

***

Podruhé se potíže objevily, když jsem měl práci odbytou a mířil

tichou lesní pěšinou na cestu k domovu.
Rozhlížel jsem se po korunách stromů prozářených odpoledním
sluncem, upachtěná, smradlavá civilizace zůstala někde daleko vzadu
a pomalu jsem začínal věřit, že život snad může být občas i hezký,
když se na pěšinu přímo přede mnou vyhrnul půltucet městských
biřiců v plné zbroji. Nu, snad jen procházejí, stejně jako já. Pokynul
jsem hlavou na pozdrav…
…a dloubanec násadou halapartny vrátil můj žaludek i myšlenky
zpátky do reality. Zlomil jsem se v pase s vyraženým dechem, čehož
okamžitě využil další z ozbrojenců a bodl mě, tentokrát ostrým

922
koncem své zbraně, do stehna. Ucítil jsem, jak mi po noze stéká
pramínek čerstvé krve, ale dřív, než jsem stihl zranění i obhlédnout,
kdosi mě čapl za vlasy a surově mi strhl hlavu obličejem vzhůru.
„Je to opravdu on, matko?“
„Jako že jsem Háta z Dolní Smrčiny, vašnosto.“ Tenhle hlas patřil
ženě, což nakonec napovědělo i jméno, a podle zvuku ženě staré. To
mi vzápětí potvrdila i její tvář, když se vynořila v mém zorném poli -
aspoň tedy než mi oči zalepilo několik plivanců z jejích úst a obraz
přede mnou se rozmlžil. „Lupiči nestydatá! Pověsit by tě měli!“
Chviličku ticha jsem si vychutnával jako boží dar, pak se baba
znovu rozjela jako kafemlejnek: „Přísahám při svatým Antoníčkovi,
vašnosto, na vlastní oči jsem to všechno viděla, když jsem byla na
chrastí. Tadyten lotr ukrýval zlato a stříbro, měl ho tam vedle sebe a
hloubil díru, nejmíň na tři lokty do země, ale hádám, že spíš ještě víc!“
„Obrovské štěstí, matko, že jsme právě vaší vsí procházeli,“ zavrčel
ten, co mě tahal za pačesy, a znovu mi škubl hlavou, div mi nesrazil
vaz. „Tak co, lotře? Koukej nás zavést tam, kam jsi to zakopal! A kápni
božskou, kdes to ukradl, nebo…!“
„Zavedu, pánové, zavedu!“ Po zkušenosti s loupežníky jsem si pro
všechny případy přichystal další krycí historky už cestou a rozhodl se,
jak jinak, spolupracovat. „Nic jsem neukradl. Když dovolíte, všechno
vysvětlím a…“
„Však uvidíme, svažte ho!“ nařídil velitel jednotky a jeho podřízení
rozkaz hbitě vyplnili. „Matko, dokážeš nám ukázat, kdes ho zahlídla?
Veď nás radši ty, tenhle arciraubíř by nás zatáhl leda do pasti!“

923
 Dobrý nápad. Jen ať se babizna znemožní sama, bude to tak
mnohem lepší, než kdybych se ji pokoušel shazovat já. Se spoutanýma
rukama, na provaze třímaném jedním z biřiců, jsem se bez odporu a
bez dalších řečí nechal vést lesem; zraněná noha bolela a zpomalovala
mě v chůzi, takže mě občas surovým škubáním pobízeli, abych
zrychlil, nakonec jsme však přece jen dorazili na místo, o němž jsem
doufal, že už ho víckrát neuvidím.
„To je ono, tady to zakopal!“ zaskřehotala podle očekávání stařena.
„Támhle u toho velkýho dubu, vidíte?“
„Je tam nakypřená hlína, zdá se, matko, že nelžeš.“ Velitel kývl na
dva ze svých podřízených. „Matyáši, Hynku, vyhrabte to.“
Stál jsem a v klidu pozoroval, jak se ozbrojenci činí; no, nebude to
hned tak, trochu se tu asi zdržím, ale co nakonec v mé profesi
znamená chvilka času? Pokud vyváznu se zdravou kůží, vůbec nic.
Konečně se párek nedobrovolných kopáčů dostal až na samé dno
mé jámy a nalezl…
„Je tu akorát ňákej šutr, pane,“ houkl zklamaně ten starší a menší,
kterého práce nejspíš stála mnohem víc sil.
„Koukněte se pořádně, oslové! Přece nepřehlídnete zlatý poklad!“
„Já, ehm, jestli dovolíte…“ začal jsem opatrně a když nenásledoval
úder pěstí ani halapartnou, pokračoval jsem: „Tam tedy, eh… nic víc
než ten kámen ani nenajdete.“
„Co to meleš?“ zamračil se velitel. „Přece jsi tu neryl víc jak sáh
hluboko, abys zakopal kus kamene!“
„Nu, to máte tak. Můj soused u nás ve vsi je sprostý tat, nenechá
na pokoji nic, co mi patří. Krade dokonce i písek a kameny, co si

924
obstarám na opravu chalupy. Chápejte, potřebuju si opravit chlív,
hovada mi už dvakrát utekly, a nemůžu celý dny a noci hlídat, aby mi
ten poberta neukradl všechen kámen, než začnu zdít. Co můžu dělat?
Leda si ho někde stranou v lese ukrýt.“
„Lžeš!“ vřískla baba. „Zlato a stříbro jsi zakopával, a ne kamení!“
„A co když lžeš ty, ty scvrklá švestko?!“ přešel jsem do protiútoku.
„Vím, co jsem viděla, lumpe!“
„Co může babice jako ty ještě vidět?! Ani do huby si nevidíš!“
Otočil jsem se zpátky k biřicům. „Pánové, sama vás k tomuhle místu
navedla. Prohlédli jste ho. Našli jste snad nějakého zlata a stříbra?“
„Prohrabte to ještě trochu,“ přikázal velitel místo odpovědi.
Další čekání, další pátračka. Nakonec však ozbrojencům nezbylo
než si přestat hrát na norníky a konečně uznat, že jsem žádný poklad
neuloupil.
„Matko, matko, matko…“ zakroutil hlavou vrchní strážný. „Raději
budu doufat, žes nepošpinila svou duši hříchem, že ti jen slunce
blýsklo nešťastně do očí a oklamalo tvůj zrak. Ztrať se a příště se
podívej dvakrát, než se začneš darmo spravedlnosti domáhat.“
Babizna, z jejíž zuřivosti zbyly jen rozpaky a panický strach,
horlivě přikývla a vyrazila pryč tempem, jaké bych i u osoby
o polovinu mladší považoval za úctyhodné. Biřici mi konečně
uvolnili pouta na rukou, posbírali odložené zbraně…
…a pak mi přímo mezi oči dopadla pěst tvrdá jako kladivo.
„Za co…?“ zakňoural jsem. Levé oko začalo natékat a pomalu se
zavíralo.

925
 „Ta nepatřila tobě, ale tý čarodějnici zlořečený, co jsem se tu kvůli
ní zbůhdarma tak nadřel!“ zavrčel biřic, jeden z těch dvou, co hloubili
jámu. „Nebudu přece mlátit ženskou, a ještě k tomu stařku, no ne? Jak
bych vypadal? Jsem čestnej chlap a vždycky budu!“
„Nojo, jasně. Je to vidět,“ zabručel jsem si pod vousy do halasného
smíchu vzdalující se jednotky.
Jakmile jsem v lesním tichu prokazatelně zůstal sám, hodil jsem
kámen zpátky na dno jámy a uvedl ji do stavu, v jakém jsem ji dnes
už jednou opustil.
Přesně o půl hodiny a pět minut později mě konečně zahalily bílé
mžitky, kterým dnes poprvé nepředcházela žádná fyzická inzultace, a
odnesl tuhle hnusnou dobu daleko pryč…
…jen aby mě vyplivly v jiné, ještě stokrát hnusnější.

***

Když jsem vystoupil z kabiny tempotronu a znovu se nadechl

vzduchu svého rodného dvaadvacátého století, zaplavila mě téměř
živočišná úleva. V přihrádce jsem si vyzvedl uložený identicat,
přístupovým kódem otevřel dveře, abych mohl vypajdat na chodbu…
„Jak to vypadáte, vy idiote?! Do čeho jste se to tam zase namíchal?!“
Aha. Nějaký nýmand z nižšího managementu. Kravaťák, ulízaný,
s pečlivě osekaným půlcentimetrovým ježkem, pod kterým ale nejspíš
neměl nic, takže na něj při povyšování zase zapomněli. Pak dorazil
domů, aby našel útěchu aspoň večer u manželky a ono mu to… no,
chápete, co myslím, ne? Jestli má haranty nebo mladší

926
spolupracovníky, možná mu dali napínáček na židli nebo mu
pomočili odložené sako a on si netroufl ani pípnout.
Bohužel i s tímhle vším je pořád mnohem víc než já.
„Omlouvám se, pane. Vyskytly se menší obtíže.“ No nic, budu
zase za poseroutku, už jsem si zvykl. Práci prostě potřebuju.
„S obtížemi si máte poradit nebo se jim vyhnout, vy hovado!“
rozeřval se pan lídr už bez jakýchkoli okolků. „V kanceláři mi čeká
klient, který se rád seznamuje se svými pokladači - copak vás k němu
můžu takhle pustit?!“
Tak prostě najmete nějakého charismatického šaška, co nelítá do
středověku mezi loupežníky, zbrojnoše a paranoidní báby, a ten mě
v kanclu nahradí s levou rukou v řiti. Nablblý zbohatlík s detektorem
kovů nepozná vůbec nic a já si aspoň budu moct jít v klidu domů lízat
rány…
Pitomí mohovití snobi, před dvěma sty lety hráli golf a vozili se
sem a tam po městě drahými auťáky, proč si u toho nemohli zůstat?
Proč se sakra museli zamilovat zrovna do hledání starobylých mincí
s detektory? Člověk jim nevysvětlí, že všechny opravdové historické
nálezy dávno vykopali nadšenci už v počátcích tohohle ujetého sportu
a že by mohli třeba sbírat krásné a věrné repliky… Ne, oni musejí mít
doma nálezy vyrobené v té správné době a uložené v zemi správný
počet roků - vždyť co je na tom tak těžkého? Oni mají dost peněz a
dost zlata, stříbra i mědi a my zase máme tempotrony a možnost
zaletět do jakéhokoli století, tak v čem je problém?
Vlastně vůbec v ničem…

927
 Dodáme formy pro ražbu. Dodáme schrány na mince ze smart
materiálů naprogramovaných speciálně pro konkrétního hledače a
jeho detektor, uložíme je dost hluboko, aby je neobjevil žádný jiný
nadšenec od úsvitu lovení pokladů až po dnešek - a kdyby je snad
někdo náhodou i objevil, nechá je ležet, protože můžou vypadat hned
jako ztvrdlý pecen chleba, hned zase jako bezcenný balvan nebo
cokoli, co si budeme přát. A dodáme i dostatek zoufalců, kteří všecky
tyhle věci vezmou, odcestují do správného letopočtu a připraví a
zařídí, co je třeba.
„Posloucháte mě vůbec, pitomče?!“ vytrhl mě z myšlenek hlas pana
podmanažéra, zřejmě jsem se už příliš dlouho neotřásl strachy a
netvářil se dostatečně zdrceně.
„Jistěže ano, pane,“ napravil jsem to okamžitě.
„Nevypadá to… Tu vaši omlácenou držku a neuspokojeného
klienta vám srazíme z platu, pochopitelně - a teď vypadněte z baráku,
dejte se dokopy a dokud nebudete vypadat jako člověk, máte
neplacené volno, odchod!“
„Ano, pane. Děkuji, pane.“
Když jsem vykulhal na ulici, na okamžik mě napadlo, že příště už
se nevrátím potlučený, ani nepotlučený. Prostě se nevrátím vůbec a
hotovo…
Ale ne, tak zoufalý ještě nejsem. Před pár staletími bych uklízel ve
fabrice, krájel na farmě zeleninu nebo rozvážel letáky, sedm dní
v týdnu od rána do noci. Džob ukladače nálezů pro bohaté
detektoristy je proti tomu ráj. Cesty časem, o jakých naši předci jen
snili, všechna ta úžasná dobrodružství, to prostě stojí za to.

928
 Myslím, že tuhle práci mám přece jen opravdu rád…

Knihy Miroslava Hokeše

Kroniky spoutaných: Od A do Z

Tajemná rasa Poutačů pořádala před dávnými časy v galaxii šílené

genetické hrátky. Zůstaly po nich civilizace obdařené všemožnými
fyziologickými či psychologickými zvláštnostmi. Trojice
Pozemšťanů nechává za zády rodný svět a vyráží za poznáváním těch
ostatních, mnohem podivnějších. Nakonec je ovšem čekají i odhalení,
v jaká by se ani neodvážili doufat.

https://eknihyjedou.cz/kroniky_spoutanych

Kroniky spoutaných 2: Pouť za zelenou mlhou

Druhý svazek série 'Kroniky spoutaných'.

Do Mléčné dráhy přilétá tajemný vesmírný dobyvatel Klot'Hsan z
Lag'Ghatu, aby využil dílo Poutačů pro vlastní zájmy. Proti němu
stojí jen tři pozemští odpadlíci, kteří navíc nejsou zcela jednotní.
Dokáží ho zastavit?

https://eknihyjedou.cz/kroniky_spoutanych_2

929
MARRY ROWLANDSONOVÁ V INDIÁNSKÉM ZAJETÍ
Boris Taufer

Neobvyklý příběh únosu Marry Rowlandsonové se odehrál

během jednoho z prvních velkých indiánských povstání proti
britským koloniím. Série těchto dramatických konfliktů (1675-1678)
se označuje jako válka Wampanoagů, nebo také válka krále Filipa.
Když domorodým národům, Wampanoagům a jejich spojencům,
došla trpělivost s rozpínavostí a krutostí puritánské vlády provincie
Massachusetts, vyhlásily anglické kolonii válku. Nejednalo se o válku
ve znamení velkých bitev. Šlo spíše o řadu indiánských přepadů

930
britských osad a následných odvetných vyhlazovacích akcí ze strany
Angličanů. Jak novoanglická milice proti indiánům postupovala,
popisuje ve svém rukopise reverend William Ruggles: „Hořící chatrče,
hrůzný jekot žen i dětí a řev válečníků. Bylo to opravdu strašné. Ta děsivá
scéna dokonce ovlivnila i psychiku některých našich mužů. Začali totiž
vážně pochybovat, že vraždění a upalování žen s dětmi se shoduje
s lidskými a křesťanskými zásadami.“ Indiáni nakonec svou válku
prohráli a mnohé kmeny byly vyhnány ze svých území nebo dokonce
zcela vyhlazeny.
Během krutých konfliktů docházelo k únosům žen a dětí. Mezi
zajatkyněmi byla i Marry Rowlandsonová. Díky jejímu popsanému
příběhu si můžeme udělat alespoň malý obrázek toho, jak to asi
tenkrát vypadalo na „druhé straně.“
Massachusettská osada Lancaster ležela západně od Bostonu na
řece Nashua a patřila k těm nejodlehlejším v anglické kolonii.
Osadníci koupili pozemek od indiánů kmene Nashaway v roce 1634
a roku 1676 žilo ve vesnici asi šedesát rodin o celkovém počtu tři sta
duší. Nashawayové patřili ke kmenům, které se přidaly
k protibritskému povstání, a když si osadníci všimli, že se indiáni
chovají poněkud nezvykle, poslali svého reverenda Rowlandsona se
žádostí o pomoc do Bostonu. Na to však již bylo pozdě.
Za noci z devátého na desátého února 1676 se k Lancasteru již
plížilo na patnáct set temně pomalovaných válečníků kmenů
Wampanoag, Narragansett a Nashaway. Podle domorodých
válečných tradic přišel útok v hodině mezi vlkem a psem, tedy za
svítání. V ulicích Lancasteru skučel mrazivý vítr, který tragicky

931
umocnil válečný pokřik indiánů. Rozespalí a polekaní osadníci
vybíhali ze srubů s lucernami v rukou, což se mnohým z nich stalo
osudným. Někteří nestačili ani vykřiknout, když je zabily střely
z mušket nebo vržené tomahawky. Osadníci prchali do opevněných
srubů, odkud se postavili útočníkům na odpor. Nicméně už v prvních
minutách útoku padlo nebo bylo zajato přes šedesát chasníků a venku
se odehrávaly krvavé scény.
V opevněném domě reverenda Rowlandsona se urputně bránilo
čtyřicet jedna lidí. Bojovníci se ke srubu blížili metr po metru, kryjící
se za vším možným. Několik válečníků proniklo až do stodoly, ale
samotný srub stále odolával. Po dvou hodinách obléhání vzali indiáni
nějaký vozík, naplnili ho senem a suchými větvemi a zapálený ho
poslali proti zadní části domu. Jakmile se vznítily roubené zdi
i střecha, bylo už jen otázkou času, kdy obránci kapitulují.
Většina anglických mužů byla zabita, ženy s dětmi byly ale brány
do zajetí. Zajatců bylo toho rána vzato dvacet. Mezi nimi i zraněná
Marry Rowlandsonová, manželka reverenda, který v té době sháněl
pomoc na míle daleko. Zajaty byly také tři děti Rowlandsonových.
Pro zajatce to byly chvíle děsivé hrůzy. Synovec Marry
Rowlandsonové měl střelou roztříštěnou nohu. Protože nebyl
schopen chůze, jeden z indiánů chlapce tomahawkem usmrtil a na
místě skalpoval. Jeho zoufalá matka se k němu rozběhla, byla ale
střelena do prsou a padla přímo na synovo tělo.
Když indiáni dokončili hrůzné dílo, odtáhli z osady a utábořili se
asi dva kilometry od Lancasteru. Rozdělali velké ohně, porazili
ukořistěný dobytek, hodovali, tancovali a zkrátka po svém způsobu

932
print-biwrina-margin-0

oslavovali vítězství. V očích vyděšených bílých zajatců vypadali jako

pekelní démoni. Mrzlo. Země byla pokrytá čerstvým sněhem. A tak
se třesoucí se zajatci k sobě navzájem tiskli, aby se alespoň trochu
zahřáli. Uprostřed nich byla Marry Rowlandsonová s těžce nemocnou
nejmladší dcerkou v náručí. „Byla to nejtruchlivější noc mého života,“
vzpomínala později reverendova žena. „Ten strašný zpěv, jekot a tanec
divochů v záři velikých ohňů mi připadal jako nějaká hrůzná scéna
samotného pekla.“
Brzy ráno následujícího dne se skupina dala na pochod. Unavená
paní Rowlandsonová se s dítětem v náručí sotva plahočila. Musela být
hrůzou bez sebe, když viděla, jak indiáni naložili s jejím chůze
neschopným synovcem. Ale indiáni ji i s dcerkou posadili na koně.
Odpoledne se přihnala sněhová bouře a ledový vítr nemilosrdně šlehal
do těl vězňů i věznitelů. Náčelníci proto nařídili rozbít tábor. „Seděla
jsem u malého ohně pod jednoduchým přístřeškem z větví. Potřebovali jsme
vodu pro raněné, abychom jim mohli ošetřit rány. Mé vlastní zranění mě
dost bolestivě omezovalo. Těžko se mi vstávalo i usedalo,“ popsala Marry
Rowlandsonová.
Přes noc se počasí umoudřilo a indiáni pokračovali v cestě. Dle
svého zvyku postupovali v řadě za sebou. Paní reverendová mohla jet
na koni. Večer skupina přišla do vesnice Nipmuků známé jako
Wenimesset, která ležela na břehu řeky Ware (v oblasti dnešního
města New Braintree). Ve vsi bylo shromážděno mnoho indiánů a
výprava se tam zdržela několik dní. Bojovníci seděli u poradních
ohňů, plánovali další nájezdy a věnovali se válečným tancům. Se
zajatci bylo zacházeno celkem slušně a paní Rowlandsonová měla

933
dokonce vlastní wigvam. Její šestiletá dcerka žel během pobytu ve
vesnici v noci na osmnáctého února 1676 zemřela. Indiáni své
zajatkyni pomohli děvčátko důstojně pohřbít.
Marry Rowlandsonová byla původně v zajetí Narragansettů. Ti ji
později prodali Quinnapinovi, manželovi vlivné náčelnice Pokassetů
známé jako Wetamoo. Do stejné vesnice se shodou okolností dostala
i druhá zajatá dcera Rowlandsonů – desetiletá Mary. A jednoho rána
přišel dokonce i jejich syn William, jehož pán byl toho času na
válečné výpravě proti osadě Medfield. Pro Marry a její děti to bylo
vskutku radostné shledání, přesto pokaženo jistou událostí.
Z úspěšného nájezdu na Medfield přivedli válečníci několik dalších
zajatců a přinesli si i dvacet skalpů. Mezi zajatci byla těhotná žena
jménem Joslin. Její dvouletá dcerka byla zabita, z čehož se Joslin
nervově zhroutila. Soucitu od únosců se ale nedočkala. Indiáni ji zabili
a její tělo hodili do ohně uprostřed vesnice.
Když se Pokassetové rozhodli odejít, vzali s sebou i paní
reverendovou. Ovšem bez jejích dětí, které patřily někomu jinému.
Počasí bylo stále nevlídné. Mrholilo a nohy poutníků se bořily do
rozbředlého sněhu. Pozdě odpoledne si lidé udělali jednoduché
přístřešky z větví. Vyčerpaná i psychicky zničená paní
Rowlandsonová neměla daleko k celkovému zhroucení. „Jedinou
útěchu mi poskytovala Bible, ve které jsem si četla při každé příležitosti,“
uvedla později.
Když indiánští zvědové zjistili, že se v okolí pohybuje oddíl milice,
všichni se spěšně sbalili a rychle vyklidili pole. Ženy nesly děti a muži
staré lidi. Paní Rowlandsonová vyprávěla, že chtěla indiány několikrát

934
spočítat, ale nikdy se jí to nepodařilo. Byla velmi vyčerpaná. Její
zranění pořád hnisalo a kromě studené kukuřičné kaše cestující
neměli nic k jídlu. U rozvodněné řeky Swift indiáni postavili vory.
A i když se mnozí v ledové vodě vymáchali, dostali se všichni
bezpečně na druhý břeh. Pro zahřátí si na večeři uvařili polévku
z poraženého koně a druhý den odpočívali. Paní reverendová ve
volném čase šila pro indiány za domluvenou cenu punčochy. Později
se dozvěděla, že i když milicionáři tehdy spatřili kouř z indiánského
tábora, nezaútočili, protože se jim nechtělo přes studenou řeku.
Pokassetové pokračovali v cestě k řece Connecticut. Cestovali
velmi rychle. Pozdě odpoledne došli k velkému táboru na okraji
lesního močálu u vypálené anglické osady. Toho dne dostala paní
Rowlandsonová k jídlu koňská játra a kukuřičnou kaši. Když si ale
játra opékala na žhavém uhlí, polovinu z nich jí sebral nějaký indián.
Proto zbytek raději rychle snědla nedopečený.
Ráno skupina došla k tábořišti Wampanoagů, kde sídlil vůdce
odporu, sám velký náčelník Metakom. Marry Rowlandsonová užasla
nad velkým počtem shromážděných bojovníků. V tomto táboře opět
došlo ke krátkému ale milému setkání Marry s jejím synem
Williamem.
Následujícího dne byla Marry Rowlandsonová odvedena
k wigvamům náčelníků, kde byla přijata se zvláštní laskavostí. Dostala
dobře najíst a seznámila se s Metakomem, který se k ní podle jejího
vyjádření choval jako skutečný džentlmen. Usadil ji po svém boku a
nabídl jí dýmku. Pak ji požádal o ušití košile pro syna, za kterou jí

935
dobře zaplatil. Také zajatkyni pozval na večeři skládající se
z pšeničných lívanců smažených na medvědím sádle.
Zatímco se bojovníci připravovali k tažení na Northampton2, byla
paní Rowlandsonová stále v blízkosti náčelníka Metakoma. Dostávala
zaplaceno za každou práci, která jí byla zadána. Od jednoho válečníka
dostala za ušití košile veliký kus medvědího masa, za pár punčoch zase
pytlík hrášku a tak podobně. Z potravin udělala jednou pro náčelníky
večeři, které se účastnili i Quinnapin s Wetamoo, kteří ji coby
zajatkyni vlastnili.
Když se Metakom se svými válečníky vypravil do boje proti
anglickému městu, paní Rowlandsonová byla odvedena do jiného
tábora. Radovala se, protože se tam opět setkala se synem Williamem.
Nyní ale byla bez ochrany známých náčelníků. A přesto, že se jí zprvu
ujala jedna indiánská rodina, večer přišel jiný indián a surově ji vytáhl
z wigvamu. Nějakou dobu pro něj nosila dřevo a vodu. Pak se naštěstí
vrátila k vlídnému páru postarších manželů. Přesto se nevyhnula
jistému zastrašování. Jeden z rozverných mladých mužů si ji například
dobíral, že upekl a snědl jejího syna.
Následující týdny se indiáni často stěhovali z místa na místo.
Jednoho dne do tábora přijelo třicet bojovníků na koních, na hlavách
měli anglické klobouky a na sobě bílé nákrčníky a šerpy. Očividně šlo
o trofeje ukořistěné zabitým milicionářům. Paní Rowlandsonová se

2 Oblasti dnešního Northamptonu se tenkrát říkalo Norwottuck (také

Nonotuck), což znamená „střed řeky.“ Bylo to území kmene Pokumtuků náčelníka
Sancumače, který se svými sedmi sty válečníky slavně porazil anglický oddíl
kapitána Beerse u Hadley.

936
od válečníků dozvěděla, že bude odvedena na Mount Wachusett, kde
se bude jednat o podmínkách propuštění bílých zajatců. „Srdce mi
poskočilo radostí. Naděje na brzké propuštění mi vlila novou sílu do těla.
Ale i tak byla naše cesta na Mount Wachusett velice namáhavá,“ svěřila se.
„Málokdy jsme měli něco k jídlu a postupovali jsme divočinou velmi
pomalu. Přišli jsme k malé indiánské vesnici, kde byly v zajetí čtyři děti.
Jedno z nich bylo mé sestry. Bylo hodně pohublé a nevypadalo dobře. Na
Mount Wachusett jsem se setkala s Králem Filipem (Metakomem), který se
mnou jednal opět laskavě. Pak jsem byla poslána ke královně Wetamoo. Ta
se každý den oblékala jako nějaká dáma. Pořád si barvila tvář i vlasy a
bohatě se zdobila mnoha náhrdelníky, náušnicemi, korálky a
wampumovými ozdobami,“ vyprávěla Marry Rowlandsonová.
Marry Rowlandsonová byla na Mount Wachusett pod ochranou
Wetamoo. Měla své osobní pohodlí a opět se věnovala šití košil a
výrobě punčoch. Náčelníci se po dlouhé a vážné konferenci shodli na
ceně za její propuštění v hodnotě dvaceti liber. Jeden z pokřtěných
indiánů odešel do Bostonu předat požadavek únosců.
Indiáni dále podnikali nájezdy. Často se z nich vraceli s bohatou
kořistí a mnoha skalpy. Jeden z bojovníků si dokonce udělal
náhrdelník z lidských prstů. Na konci dubna indiáni téměř zničili
Sudbury a další menší osady. Od jedné z nových zajatkyň se Marry
Rowlandsonová dozvěděla, že její příbuzní jsou stále naživu.
Jednoho nedělního odpoledne přišel do tábora miliční velitel a
vyjednávač s indiány John Hoar v doprovodu k Angličanům
přátelských indiánů Petera Tatatiquinea a Nepphoneta. Indiáni Hoara
strhli z koně, odzbrojili ho a dali mu výprask, aby otestovali jeho

937
odvahu. John Hoar se ctí obstál a náčelníci s ním zasedli k poradě.
Nechali ho i pohovořit si s paní Rowlandsonovou.
Po obědě uspořádali indiáni taneční slavnost. Náčelnice Wetamoo
na sobě měla bílou košili ozdobenou stříbrnými knoflíky, na nohou
měla bílé bavlněné punčochy rovněž zdobené stříbrem a hlavu jí
zdobila čelenka s vzácnými wampumy. Na zápěstích a na pažích měla
Wetamoo stříbrné náramky a na hrudi spoustu náhrdelníků. Uši měla
zdobené náušnicemi a tvář měla pomalovanou karmínovou červení,
vlasy však byly obílené jako sníh. Tance se účastnil i vrchní náčelník
Metakom. Když pohlavár zasedl se svými společníky k soudku
kořalky, nechal si zavolat paní Rowlandsonovou a s úsměvem na tváři
jí oznámil: „Chceš slyšet nějakou dobrou zprávu? Mám pro tebe dobré
slovo! Zítra půjdeš domů.“
Druhého května 1676 John Hoar paní reverendovou odvedl do
Bostonu. A nebyla sama. Propuštěny byly i její dvě děti, její sestra a
další příbuzní a přátelé. V podvečer se skupinka dostala k ruinám
Lancasteru, smutné připomínce nemilosrdné krutosti války.
Společnost si ustlala na noc v jednom ze stavení, které při únorovém
přepadení uniklo ničivým plamenům. Se smíšenými pocity radosti a
smutku ulehli ke spánku.
V Concordu se Marry Rowlandsonová setkala s přáteli. Ještě téhož
dne se s dětmi vydala za manželem do Bostonu, kam dorazila před
setměním. S mužem se tak Marry setkala po dlouhých a vskutku
náročných třech měsících.
Peníze na výkupné za zajatce poskytly ženy z Bostonu, které za
tím účelem uspořádaly sbírku. V roce 1682 vyšla kniha The Narrative

938
of the Captivity and the Restoration of Mrs. Mary Rowlandson
(Vyprávění o zajetí a propuštění paní Mary Rowlandsonové).

939
 Indiánské příběhy Borise Taufera

Mary Jamison: Život mezi indiány

Mary Jamison, bělošská žena, která byla v raném věku unesena a

následně adoptována indiány. Celý svůj život pak prožila mezi
Irokézy - Seneky. Její příběh zachycuje období koloniálních válek
v Severní Americe, americkou revoluci i poslední zápas indiánů
o nezávislost. To vše zcela bez příkras.

Kniha je volným zpracováním knihy „A Narrative of the Life of

Mrs. Mary Jemison“.

https://eknihyjedou.cz/mary_jamison

Malý měsíc: Vyprávění ze starého wigvamu

Příběhy indiána, jehož jméno je Malý měsíc, zasazený do reálné

doby na přelomu 18. a 19. století. Malý měsíc je kronikářem svého
kmene, a tudíž má bohatou zásobu historických informací, se kterými
by Vás chtěl seznámit.

https://eknihyjedou.cz/maly_mesic

940
 Nanabozho: Vyprávění z indiánského severu

Publikace, která Vás provede bájnými severoamerickými pralesy.

Budeme si vyprávět starodávné příběhy mýtických indiánských
hrdinů a možná ne všechno nám bude připadat srozumitelné, či
logické, přesto pro indiány měly tyto příběhy povětšinou poučné
poselství.

https://eknihyjedou.cz/nanabozho

Cesta z Fort Prince of Wales k Severnímu ledovému oceánu

Cestopis z 18. století, přeložený Borisem Tauferem do češtiny.

https://eknihyjedou.cz/Cesta_z_Fort_Prince_of_Wales_k_Severni
mu_ledovemu_oceanu

941
 POMSTA
Lenny Hamilton

Město je pomalým tempem pohlcováno tmou. Většina obyvatel se

chystá ke spánku. Jsou však tací, jež nemohou zamhouřit oka. Mysl
jim to nedovolí. Vzpomínky tíží srdce a nedají jim klidu... A pak jsou
tu ti, které běžný smrtelník nechce potkat. Ani náhodou. Setkání
s nimi může být totiž jedním z posledních okamžiků člověka na
tomto světě. Vážně. Mluvím pravdu. Jsem totiž jedním z nich. Duch
z temnoty. Aziela.
Moje kroky dnes vedou do ztichlého nákupního centra.
Chodívám sem ráda nejen kvůli myšlenkám na staré dobré časy, ale
také pro pohled na nelítostnou realitu. Lidé se snad nikdy neponaučí.
Zastavuji se v oddělení nábytku a vyhledávám oblíbené místo. Před
zrcadlem.
Zakroužím před ním prstem, abych se na sebe opět podívala a
připomenula si, co doopravdy jsem. Tmavá kápě, kostnaté ruce a
svraštělý obličej s hlubokýma černýma očima, který nahání hrůzu
všem. Bez výjimky. Můj pohled bývá to poslední, co vyvolení spatří.
Býti duchem a blouditi nekonečným prostorem mezi nebem a zemí
je můj úděl.
Bim, bam, bim, bam... Odbíjí půlnoc. Magický moment přichází.
Do haly dopadá měsíční svit. Se zájmem si na něm prohlížím dlouhé
ostré nehty, které berou duši. Kdo bude další, jenž okusí jejich moc?

942
 Při procházení ulicemi a sledování spleti lidských příběhů jsem
nalezla smysl svého bytí. Nehodlám nic ponechat náhodě.
Nekompromisně pátrám po těch, kteří si zaslouží trpět za činy, jež
nebyly po právu potrestány. Zvyknula jsem si, že vidím přetvářku,
násilí a smrt. Žene mě tak jediné. Pomsta.

***

Jednou při obvyklé noční pochůzce městem ucítím zvláštní směs

pocitů. Beznaděj, smutek, lítost. Nic zvláštního. Ale cosi mi říká, že
musím zjistit okolnosti. Chci znát víc. Zavírám oči. Snažím se smysly
vyhledat zdroj. Netrvá dlouho a kráčím oním směrem. Nebojím se.
Čeho taky?! To oni mívají strach ze mě. Až nyní zjišťuji rozmanitost
lidstva a to, čeho jsou někteří schopni. Kdysi jsem byla jedním z nich,
a přitom jsem věděla a zažila tak málo. Lidé mě nikdy nepřestanou
překvapovat.
Kroky mě vedou ke středu mostu nad řekou, které protéká částí
města. Je jasná mrazivá noc. Vane severní ledový vítr a ostré vlny
těžce narážejí do konstrukce mostu. Do tohoto nečasu by se nemuselo
vyplatit jít bez teplého oblečení. Jenže před sebou spatřím ženu
středního věku, která si s největší pravděpodobností nevyšla na
obyčejnou procházku. Její pohled je zaměřen kamsi do neznáma.
Téměř se nehýbe.
Postavím se opodál. Bedlivě si ji prohlížím. Její ruce pevně svírají
zábradlí, z očí kanou slzy a v dálce jako by po něčem pátrala. Když se
zadívám i já daným směrem, nenacházím nic závratného. Světla,

943
budovy, ruch ve městě... Vše je jako každou jinou noc. Žádná změna.
Ale ona tam něco vidí. Jaký má důvod tady být? Co se děje?
Oblečená je velmi spoře. Místy se zachvěje. Není se čemu divit.
Bez teplé mikiny nebo bundy by v tomto nevlídném počasí neměl
nikdo vycházet z domu.
Blízko nás se nachází několik rozsvícených lamp, které dokreslují
tísnivou atmosféru. Jedním pohybem ruky je pozhasínám. Se ženou
to ale téměř nehne. Opravdu zvláštní. Jen se na kratičký moment
zadívá na jednu z nich, avšak hned poté pokračuje v pohledu kamsi
před sebe.
Přicházím k ní blíž a blíž... Cítím z ní nezvyklý nepokoj.
Evidentně je na samotném dně. Neví, kam dál. Něco jí zatemnilo
mysl. Moje zvědavost nabírá obrátek. Co ji přimělo být na sebe tak
neopatrná a riskovat holý život?
Náhle překročí zábradlí a, držíc se jej třesoucíma rukama, se
zahledí pod sebe. Studené vlny naráží do konstrukce mostu. Ledová
voda by nejraději pohltila vše, co jí přichází do cesty. Z nebe začínají
padat kapky deště, které ještě více umocní vyhrocenou atmosféru.
Srdce ženy tloukne, jako by tohle byl její poslední okamžik.
Odhodlávám se lehce dotknout kousku její kůže u zápěstí. Tak
neuvěřitelně se třese. Je na dně. To, co se odehrává v ní, je stokrát
horší, než jsem si myslela. Za jiných okolností by si mého doteku
všimla, minimálně by jí prošel chlad, ale ona je uvnitř tak zlomená, že
mi absolutně nevěnuje pozornost. Na ničem jí už nezáleží.
Zavírám oči. Nahlížím do její mysli. Přede mnou prolétne tolik
vzpomínek, které zažila... Byly dny plné radosti, dětské smíchu,

944
lásky... A byly dny, které dokázaly onu osobu rozplakat a
připomenout jí, že život někdy není fér. Ale pak najednou... strnu.
Zamrazí mne. Už ji chápu. Rozumím. I když už žádné fyzické tělo
nemám, jako by mnou zničehonic projel blesk. Pohltí mne palčivá
tíseň a zoufalství, které cítí v této tísnivé chvíli i tato žena, která se
právě odhodlává ukončit to, co pro ni již nemá smysl. Její život.
Zprvu přemýšlím, zda se mám pokusit změnit její úmysl. Nakonec
mi však dochází, že kdybych byla na jejím místě, rovněž bych o to
nestála a s největší pravděpodobností by mi v tom ani nic nedokázalo
zabránit. Ten moment, kdy se jí zhroutil celý svět, jsem já osobně
bohudíky nepoznala. Avšak v tomto okamžiku jsem s ní propojená a
vnímám plnou měrou bolest, která ji uvnitř ničí.
S lítostí ji pohladím po tváři. Z očí jí kanou slzy, jež následně
splývají s deštěm. Tak ráda bych jí vymazala hořké vzpomínky
nedávné doby, jenže na to je moje moc krátká. Než stačím vymyslet
něco dalšího, spatřím, jak natahuje ruku k nebi. Ženina ústa šeptají do
tmy jedno slovo. Rozumím moc dobře. Jedná se o jméno dívenky,
kterou tak zbožňovala. Ema.
Znovu přede mnou naskočí výjev, který všechno zničil a
odstartoval nemilosrdné šílenství jedné matky.

Je slunečné odpoledne. Modrá obloha a zelený les dokreslují báječnou

atmosféru pro výlet dvou osob, které právě sedí v automobilu a míří si to po
silnici mezi stromy. Uvnitř vozidla panuje veselá nálada. Žena se co chvíli
koukne do zpětného zrcátka na svou dcerku, sedící vzadu. Obě se na sebe
usmívají a radostně si pobrukují píseň, která právě zní z rádia.

945
 Vše vypadá idylicky a nic nenasvědčuje tomu, že by něco mohlo jejich
štěstí zhanit. Jenže nebezpečí a smrt číhá na každém rohu, byť si to lidé
občas ani neuvědomují. Radovat se z maličkostí umí dnes málokdo. Valná
většina chodících na této planetě baží po moci, a i když mají hodně,
neohlížejí se a chtějí pořád víc.
Smích a veselí je náhle přerušeno strachem a úzkostí. Ze zátočiny,
kterou lemuje nesčetné množství stromů, se vyřítí rychle jedoucí vozidlo.
Šine si to rovnou na protijedoucí vůz. Žena se snaží ze všech sil zabránit
střetu, ale ten je bohužel nevyhnutelný. Dívenka s hrůzou v očích sleduje,
co se před ní právě odehrává. Pláče. Volá mámu...
Ozve se poslední zoufalý křik. Auta se v tu ránu s obrovským hřmotem
srazí. Lesním porostem prochází hluk, který onu scénu nemilosrdně
doprovází. Během několika sekund, ale nastane ticho. Naprosté a děsivé
ticho.
Zraněná a zakrvácená žena se pokusí otevřít oči. Na moment však víčka
opět poklesnou. Bolest se zdá být silnější než její odhodlání. Jenže ona se
jen tak lehce nevzdavá. Jemně se natočí dozadu, jak jen jí to její zranění
dovolují. Spatří dcerku prapodivně zkroucenou a bez jakýchkoliv známek
života. I přes slzy a zoufalství, které začne pociťovat, se dítěte pokouší
alespoň nakrátko dotknout a dát jí najevo, že máma je tu stále s ní.
I když se zdá býti vše marné, nezanechává svojí činnosti. V hloubi srdce
pořád drží malou jiskřičkou naděje, že tohle je jen nějaký hodně zlý sen,
všechno se v mžiku změní a ony se budou spolu zase smát a užívat si
společných chvil. Nestane se tak.
Během krátké doby projíždí okolo další vozidlo. Neznámý muž prudce
zabrzdí, vyrazí z auta a běží pomoci. Na jeho popud doráží záchranné

946
složky. Jenže ona zarmoucená osoba nevnímá žádné dění okolo sebe.
I když je již z vozidla vyproštěna, stále před sebou vidí ten stejný obraz,
který ji pronásleduje doposud. Duše jejího milovaného dítěte stoupá k nebi,
ale ženiny myšlenky náleží nyní spíše peklu. Osud nezvratně zasáhl do
jejího života a navždy tak změnil veškerý chod.

Znenadání mi je vnuknuta spásná myšlenka. Vždyť mohu využít

své moci a zjevit se vyvolenému člověku! Dál na nic nečekám. Začnu
se pomocí jemných tahů ukazovat ve své nynější, byť pro někoho
děsuplné, podobě.
Žena zhluboka dýchá a s hrůzou sleduje, co se objevilo před jejím
zrakem. Pokud jsem tuhle možnost někdy využila, vždy jsem chtěla
někoho dohnat k šílenství nebo konce jeho nesmyslného bytí, ale
v tomhle případě tomu je naprosto jinak. Musím jednat rychle. Vím
totiž, že bych mohla být tím posledním, jež tato osoba spatří.
„Nemáš se čeho bát. Neublížím ti,“ říkám tichým přívětivým
hlasem.
„Kdo jsi? To už jsem tam nahoře?“ ozve se bázlivě.
„Pomůžu ti.“
„S čím? S koncem? Prosím... Já už nemám proč žít...“
Bojí se. Ale zároveň je zvědavá. Na tento okamžik. Na mě. Na to,
co jsem.
„Chceš odplatu?“
„Jak to myslíš? Nerozumím.“
„Ema.“

947
 Stačí jedno jediné slovo a žena zpozorní. Strach ustupuje.
Vnímám, že chce vědět víc.
„Nabízím pomoc. Bude litovat svého činu. To ti slibuji.“
„To nejde. Pokoušela se k němu několikrát dostat, ale sotva jsem
ho zahlédla... Jeho dům je pečlivě zabezpečen, ve firmě se kolem něj
neustále někdo točí... U soudu při líčení události neuronil ani jednu
slzu, nevyslovil ani jedno slůvko lítosti... Po celou dobu sotva
přežívám, nejsem schopna normálně fungovat a on... Chtěla bych mu
stanout tváří v tvář a skoncovat to s ním. Nezaslouží si žít. Takový
člověk ne.“
Jako bychom byly jedna. Hned pozná, na co narážím, a bez
ostychu mi barvitě líčí svou marnou snahu. Nyní moje odhodlání
vykonat pomstu graduje. Za to, čím vším si musela projít, musí ten
parchant zaplatit cenu nejvyšší. Když pozemský soud selhal, jsem tu
ještě já. Duch Aziela. A temnota.
Není nutné ženu dlouze přemlouvat. Vrací se zpět za zábradlí a
odsouhlasí mou nabídku. Proč by taky ne. Jsem totiž její poslední
šancí na odvetu.

***

Když společně kráčíme k vytyčenému cíli, naše myšlenky jsou

černější než tma, která nás obklopuje. Obě dvě jsme si dobře vědomi
toho, co v brzké době nastane. Konec. Ne náš. Jeho.

948
 Neprobíhá mezi námi žádná domluva o postupu, ale přitom jsem
jistá, že každá známe svůj úkol. I když jsem nyní neviditelná, chlad,
který mne provází na každém kroku, ji vede správným směrem.
Jakmile se dostáváme do těsné blízkosti mužova domu, zajistím
vypnutí alarmu. Pro mě ten nejmenší problém. Luxusní automobil
zaparkovaný před vchodem je znamením, že onen hledaný není
daleko. Vím, že je sám. Dokonalé. Je sám, a tudíž nám již nic nebrání
k dosažení našeho cíle.
Pomohu ženě se dostat přes plot. Jsme před domem. Zamčené
dveře pro mě nejsou žádnou překážkou. Moje lidská přítelkyně se
v tichosti vkrádá do domu. S opatrností se jímá vyhledat kuchyni.
První, co potřebuje, je najít něco, čím by vykonala zamýšlený čin.
Myšlenka padla na nůž. Při vstupu do místnosti její zrak hned spočine
na jeden, který se nachází na dřevěném držáku. Nelze přehlédnout
jeho dokonalý tvar a ostří, které se nebývale leskne. Volba je jasná.
Když jej moje, nyní již přítelkyně, svírá v ruce, vnímám, jak se její
touha po odplatě násobí a jak baží po krvi. Bedlivě si prohlíží detaily
na budoucím nástroji zkázy. Přemítá, zda až dojde na věc, bude toho
opravdu schopná...
„Neboj se, když bude potřeba, povedu tě. Zabezpečím, aby si přál
vrátit čas,“ dodávám ženě tak potřebnou odvahu.
Zadívá se mým směrem. Zhluboka se nadechne a odhodlaně se mě
ptá: „Kde je?“
Na tuhle otázku jsem čekala. Nastává ten správný okamžik.
Pomalým pohybem se moje nehmotná schránka dostává blíže
k původci soužení, žena mě následuje.

949
 Zastaví se v průčelí do místnosti, která slouží pravděpodobně jako
obývací pokoj. V krbu plápolá oheň. Kromě tepla zajišťuje částečně
i osvětlení blízkého okolí. Uprostřed se nachází rozměrné kožené
křeslo, jež je natočeno k plamenům. A v něm sedí ON.
„Vstaň a podívej se mi do očí,“ jsou první slova, která vysloví má
lidská kamarádka.
Křeslo se k ní v tu ráno otočí. Muž je sice překvapen, ale jeho
úšklebek značí minimálně opovržení a nechuť ke slušné konverzaci.
V boku nábytku je zapasována láhev whisky a v ruce třímá
poloprázdnou skleničku.
„Jak jsi se sem sakra dostala?“
„To je jedno. V tomto okamžiku tohle není důležité. Přišla jsem ti
připomenout den, kdy jsi mi zničil celý můj život.“
Chlápek se jen pousměje a nalije do sebe zbytek alkoholu.
Prohlídne si ji.
„Já?! Co?? To bude nějaký omyl, ne? Jsi blázen?! Tebe bych se
nedotknul, ani kdybych byl opilý...“
Žena na pár sekund přivře oči. Ztěžka polkne. Nadechne se znovu
a znovu... Ten hajzl si snad na onu událost ani nepamatuje. Tohle
přece není možné?! Ale když jí hlavou probleskne vzpomínka na soud,
kdy neprojevil ani špetku lítosti, nediví se.
„Před několika měsíci jsem pochovala svou malou dcerku, a to jen
kvůli tvé bezohledné jízdě...“ vyjde z jejích chvějících se rtů.
Ruka, kterou má za zády, se nyní spustí podél těla. Ve světle
plápolajícího ohně v krbu se objeví onen nůž. Muž si náhle uvědomí,

950
že se vůbec nejedná o zdvořilostní návštěvu. A už vůbec to není
náhoda. Vybavují si mu ony události...
Osoba před ním přesně ví, co chce a proč tu je. Vykonat odplatu,
jak si ten parchant zaslouží. Sprovodit ho ze světa, aby již nikomu
nemohl ublížit.
„Ihned vypadni, nebo zavolám policii. Odškodné jsi odmítla, tak
co tedy vlastně ještě chceš?“
„Co chci?! To se jako vážně ptáš?? Víš, jak je matce, když vidí
umírat své dítě? Ona měla celý život před sebou... Nezasloužila si
zemřít!!!“
„Byla prostě na nesprávném místě. Ber to tak. A stejně... vsadím
se, že by to nikam nedotáhla. Tak co tady sakra řešíš?!“
„Tyhle slova nemůžeš myslet doopravdy!!“ osočí se žena se slzami
v očích na protivníka.
„Chtěl jsem prostě vyzkoušet nové auto. Co je na tom
k nepochopení?“
„Ona je mrtvá!!“ zakřičí z plných plic.
„A?? Jedna malá cácora... Svět se bez ní obejde.“
„Ty... Ty hajzle... Nemám na tebe slov. Doufám, že shoříš
v pekle.“
Muže to ale nikterak nevyvede z míry a pokračuje ve sdělování
svého názoru. Jeho sebejistý a arogantní tón nás obě dvě rozzuří. Ten
bídák si neváží absolutně ničeho. Lituji jediného, kdyby se mi do cesty
připletl dříve, spousta věcí mohla být jinak.
Žena to již nevydrží a vrhne se s napřaženým nožem na nepřítele.
Ten upustí skleničku s alkoholem na zem. Ta se rozlétne po dopadu

951
na několik ostrých kousků. Neváhá se bránit. V momentě, kdy jí
prudkým sevřením strhne ruku a chystá se vymanit ostrý nástroj
z jejího sevření, neváhám ani minutu. Nemusela bych zasáhnout, ale
chci. Musím jednoduše pomoci té, jež si to zaslouží víc než kdokoliv
jiný.
Projedu jeho bezbožným tělem jako blesk. Neštítím se ničeho.
Bodám. Štípu. Drásám. Chlad jím otřese. Zavrávorá. Cítí zimu.
Obepnu jeho kamenné srdce a pevně jej svírám. Nepouštím. Já ne.
Chovám se jako tehdy on. Bez výčitek. Bez slitování. Bez soucitu. Na
malý okamžik se přestane bránit. Zahledí se na ruce, které mu
mezitím zbělaly. Vypadají, jako by je ovládl mráz. Nebo možná ještě
jinak. Jako kdyby byl jejich majitel mrtvý...
„Co to je??“ ptá se vyděšeně.
Odpověď sice nedostává, ale neváhám znovu a znovu útočit na
jeho tělesnou schránku. Muž spílá. Křičí. Působím na něj jako tisíce
malých velmi ostrých jehliček, které pečlivě procházejí každičkým
místem nešťastníka. Jejich bodání nevynechává ani jedno zákoutí
muže, jehož skon se nebezpečně přibližuje.
Pod tíhou bolesti klesá na kolena. Třese se nejen zimou, která ho
ovládá, ale i tím, co se odehrává v jeho nitru. Již si není tak jistý.
Nechápe, co se to děje. V hlavě má najednou věci, které tam dřív
nikdy nebyly. Je zmatený, ale pořád si vede svou. On je přece někdo.
„Řekni, že lituješ toho, cos udělal,“ povídá ostře žena stojící nad
ním.
„Nikdy! Mělas tam zemřít taky, ty děvko!! Ta zničená kára mě stála
nehorázné peníze!“ procedí bezcitně mezi zuby.

952
 To neměl dělat. Špatná odpověď. To v něm opravdu není ani malý
kousíček citu? Nikdy neměl nikoho rád? V ten moment si před něj
klekne matka mrtvé dívky. Jejich oči se setkají. Žena již nemá zábran.
Chystá se vykonat zamýšlený čin. Není proč otálet. Ostrá čepel tak
prudce projíždí mužovým hrdlem, ze kterého započne téct krev.
Zachroptí. Snaží se říct svá úplně poslední slova, ale již mu není
rozumět. Ať to bylo cokoliv, nezáleží na tom.
Ruka, jež vede smrtící prostředek, nezaváhá ani jedinkrát. Bodá
jednou, dvakrát... Jakmile nůž dokončí svou práci, žena se na něj a své
ruce, které jsou potřísněny červenou tekutinou, zahledí. Nemá strach.
Nelituje činu. Ale vnímám, že kdesi hluboko v nitru se ptá sama sebe,
zda má právo vzít život...
Mužovo tělo dopadá na podlahu. Zařídila jsem, aby do posledního
dechu byl s námi. Vnímá tedy. Avšak není schopen většího pohybu.
Zbývají v něm poslední střípky života. Okolo jeho trupu se pomalým
tempem rozlévá krev. Jsem jí doslova fascinována. Při pohledu na onu
kaluž se pousměji. Pomsta je vykonána.
Žena se k němu ještě nakloní a zašeptá: „Doufám, že se budeš
smažit v pekle!“
Než dořekne, zabodne vší silou nůž do jeho hrudníku. Navedu
ostří tak, aby přesně trefilo cíl. Srdce. Sice je má na správném místě,
ale pravá nefalšovaná lidskost v něm nikdy nebyla.
Několikrát sebou v návalu euforie škubne a já, ještě než vydechne
naposledy, se před jeho obličejem zjevuji ve své hrůzyplné podobě.
Děs a strach ovládnou mysl. Konečně mu dochází, co ho čeká.

953
Zaslouží si to, co dostal tady na zemi, a tam dole se o něj milerádi
postarají...

***

Ještě tu noc se žena vydá na hřbitov. Sedá si k hrobu dcery. Na

rukou má krev. Nevšímá si toho. Tak jako ona následovala mě, nyní
následuji já ji. Za tu krátkou dobu, co ji znám, jsem ji začala mít ráda.
Vším, co v životě dokázala, si získala mou náklonnost, a proto když
sedíc u náhrobku, ke mně vzhlíží, chci prosbě vyhovět.
„Jsi si opravdu jistá?“
„Ano. Ona pro mě je celý svět...“
Víc slyšet nepotřebuji. Natáhnu k ní ruku a moje přítelkyně učiní
totéž. V okamžiku, kdy se naše prsty střetnou, objeví se záblesk.
Ženino tělo se následně sesune na náhrobní desku. Umírá.
Na jednu stranu mě ovládne lítost nad děním poslední doby, ale
na druhou stranu, když vidím její spokojenou duši stoupat k nebi,
s jistotou vím, že její příběh nemá až tak špatný konec.
Ještě než ji uvidím naposledy, ozve se totiž z dáli: „Mami...“

954
 Kniha Lenny Hamilton

Dívka a vlk: Spojeni osudem

Život Sarai plyne vcelku poklidně, dokud nepotká Jareda, napůl

člověka a napůl vlkodlaka.
Tento kříženec si po tragické události již nechce pustit nikoho
k tělu. Obává se, že všichni, které má rád, skončí stejně. Sarai se
nenechá odbýt. Od okamžiku, kdy mu zachrání život jsou spojeni víc,
než by si přáli.
Dokáže Jared ovládnout zvíře uvnitř sebe a touhu po krvi? Vše se
komplikuje. Minulost se připomíná. Sarai s Jaredem ovládnou
pochyby, zda na to jejich vzájemná přitažlivost bude stačit...

https://eknihyjedou.cz/divka_a_vlk_dil1

955
 ČLOVĚK ČLOVĚKU VLKEM
Jiljí Kocian

Mladá, pohledná blondýnka, vyzbrojená supermoderním krátkým

sestřihem a švestkově modrými přiléhavými šaty, vykouzlila
povzbudivý úsměv a od pootevřených dveří zašveholila: „Pojďte
prosím dál, pane Malý.“
Z černé koženkové sedačky se zvedl muž ve středních letech, se
značně prošedivělým černým, do špičky zastřiženým plnovousem a
nastupující pleší. Urovnal krémové bavlněné kalhoty, otřel orosené
čelo a vykročil ke dveřím kanceláře. Kdesi hluboko ve vnitřnostech se
mu zahnízdil svíravý pocit nejistoty a zmaru, který postupně začal
ovládat i jeho mysl.
Evžen Malý byl katastrofik každým coulem a klidu mu
nedopřávala ani skutečnost, že souhlasil s tím, aby byl výnos z prodeje
rodinného domku po zemřelé mamince – do doby, než všechny
zainteresované strany splní dohodnuté podmínky a naplní předmět
obchodu – zahrnut do notářské úschovy.
Prošel malým kamrlíkem asistentky a poněkud váhavě překročil
práh pracovny samotné paní notářky.
Ta seděla za tmavým masivním leštěným stolem a listovala
v papírech. Obě oblouková okna měla spuštěné žaluzie a místnost se
utápěla v pološeru. Na stole decentně svítila stolní lampa se zeleným
stínítkem. Venku nemilosrdně pálilo letní slunce, ale tady jemně
šuměla klimatizace a prostor naplňoval příjemný chládek.

956
 Notářka se ráčila poněkud nadzvednout, pozdravila Malého a
blahosklonně pokynula směrem k hnědé kožené sedačce, přišoupnuté
k protější straně jejího pracovního stolu.
„Tak to konečně máme všechno v hromadě a můžeme tedy
přikročit k uvolnění depozita,“ pronesla do ticha potemnělé
pracovny.
Tísnivý pocit vyprchal někam do prostoru a Evžen Malý zaslechl
první takty rajské hudby.
„Tak to už dostanu ty peníze za barák?“ zmohl se po chvilce na
poněkud stupidní otázku.
„Ano, zítra zadám bance příkaz a finanční obnos ve výši…
moment prosím…“ – advokátka nahlédla do spisu a citovala – „dva
miliony jedno sto šedesát osm korun českých – bude převeden na váš
účet u České podnikatelské banky.“
Tak se i stalo a následujícího dne se Evžen Malý nemohl vynadívat
na výpis osobního účtu, o který v bance požádal.

Zazvonil telefon a ve sluchátku se ozvalo: „Hájek, Real Partners,

měl byste na mě chvilku?“
„No, o co jde?“ zeptal se poněkud zaskočený Malý.
„O akcie. Real Partners je „podfirmou“ Capital Brokers, to je u nás
na burze nejvyšší značka a s tou bych vám chtěl nabídnout možnost
investovat na burzovním trhu.“
Malý se už už chystal nabídku volajícího odmítnout, vybavilo se
mu ale, že o formě zhodnocení kapitálu na burze cenných papírů před
časem velmi vážně uvažoval. Kupónové knížky mu přinesly zajímavé

957
zisky od společností Transgas, Telecom a ČEZ. K těmto firmám
choval důvěru a zamýšlel nakoupit jejich akcie. Tehdy nevěděl, jak se
akcie nakupují, a věc nedotáhl do konce. Teď měl burziána na drátě.
Domluvili si schůzku.

Prosklený mrakodrap pražského obchodního centra Business

Tower vyhlížel vznešeně. V nejvyšším patře – kousek pod modrou
oblohou – čekal upravený mladý muž ve drahém značkovém obleku
a s třpytivými Omegami na ruce.
„Máme spoustu spokojených zákazníků, protože jejich zájem je
naším zájmem,“ ujišťoval elegantní mladík jménem Jiří Hájek,
zastupující zprostředkovatelskou společnost Real Partners.
„Podívejte, já mám takovou svoji představu. Chci si vytvořit
portfolio z akcií, které znám a kterým věřím. Potřebuju nakoupit
ČEZ, Transgas a Telecom. Dám na to tři sta tisíc.“
„To jsou zavedené společnosti. Pokud ale chcete solidní zisk, tak
ten od nich nečekejte. Maximálně v řádu desetin procent. Tyhle firmy
drží lajnu. Já bych radil vklad rozdělit. Část použít na nákup vašich
akcií a zbytek na… řekněme nějaké akčnější tituly. Doporučuju akcie
Ecoplast. Ty jdou nově na burzu a analytici předpokládají zaručený
zisk během krátké doby. Dvacet až třicet procent. A když ještě přidáte
úvěr od obchodníka, bude zisk o to větší. Navíc, tahle půjčka „na
páku“, vrátíte-li ji do tří dnů, je zdarma,“ vysvětloval.
„A co dělá ten Ecoplast?“ přerušil Malý dlouhý výklad
zprostředkovatele.

958
 „Zpracovávají plastické hmoty a dělají všechno možné;
podlahoviny, dopravní pásy, potrubní systémy. Nově ale – a v tom je
ta bomba, o které zatím ví jenom málo lidí – budou vyrábět kanálové
poklopy a odvodní mřížky. Všechno z plastu. Přitom, kolik toho stačí
v tomhle státě ti sběrači kovů ukrást, si jistě dovedete dosadit možnosti
odbytu. Ty akcie dostane naše firma v předstihu za zaváděcí cenu. Na
burze už budou dražší.“
Jak řečeno, tak uděláno. Spokojený pan Malý nechal nakoupit
akcie se zaručeně vysokým růstovým potencionálem a těšil se na časy
příští.

Evžen Malý podepsal se zprostředkovatelem Hájkem smlouvu

o investičním poradenství, tedy službu, zahrnující přijímání a
předávání, respektive provádění pokynu. Obchodník zajistí
obchodování s cennými papíry dle instrukcí investora. Investor bude
zadávat pokyny sám, dle svého uvážení.
„To víte, že na to nebudete sám. My vám poskytneme komfortní
servis. Budeme na drátě a vždy připraveni pomoci,“ ujistil burzián a
povzbudivě na Malého zamrkal. Už balil papíry, poházené po stole,
když náhle ztuhnul a klepnul si na čelo. „Úplně bych zapomněl. Je to
sice taková formalitka, ale bez ní by vás k obchodování nepustili,“
vysvětlil a na pár minut zmizel.
Po jeho návratu přistál před Malým obsáhlý tiskopis s názvem
Investiční dotazník.
„Jéžišmarijá, co já s tím,“ lamentoval zaskočený Malý.

959
 Investiční poradce jej však hned uklidňoval: „Na první pohled to
vypadá dost složitě, ale nebojte, já s tím mám zkušenosti. To
zmáknem coby dup,“ pronesl Hájek a přistrčil si židli. Poté bod po
bodu ukazoval, jak na daný dotaz reagovat. Malý proškrtával a
spiklenecky se uculoval, to jak si vzpomínal na porady vedoucích
v dobách hluboké totality, kdy na závěr absolvovali testy z BOZP a
pod dohledem bezpečnostního technika křížkovali správné odpovědi.

Na burze je blaze, bohužel poněkud draze. Měsíc se s měsícem

sešel a měšec pana Malého povážlivě scvrknul. Opěvované akcie firmy
Ecoplast klesaly tiše jako rtuť teploměru a rovněž nálada Evžena
Malého se blížila bodu nula. Jedině investičního poradce a „partnera“
tahle situace nikterak nestresovala a urputně radil vrazit peníze jinam.
Navrhoval přesunout prostředky do jedné velmi perspektivní
maďarské firmy na výrobu hliníku.
Zoufalý Malý dal na jeho radu a doporučená spekulace skutečně
vygenerovala slušný zisk. Prvotní úspěch Malého doslova opojil.
S Hájkem se domluvili, že všechno oslaví začátkem léta v maďarských
termálních lázních Mosconmagyaróvár, které shodou okolností oba
pravidelně navštěvovali. Euforie přebila všechno kolem a Malý
„nekapíroval“ výstražné signály, provázející obchodování s firmou
Real Partners, potažmo Capital Brokers. Poplatky za zprostředkované
finanční transakce – ve smlouvě deklarované jedním a půl procentem
– dosáhly téměř desíti procent. Jedno a půl procenta základ, to
znamená nákup akcií, jedno a půl procenta prodej, to už máme

960
procenta tři, dále investor obchodoval se dvěma výše jmenovanými
firmami, takže opět navýšení. K poplatkům za nákup a prodej
obchodníkovi bylo ještě nutné zaplatit za převod z koruny na forinty
a potom znovu z forintů na koruny. Malý vůbec netušil, že sazba za
zprostředkování, obvyklá ve světě, je čtvrt až půl procenta.
Další obchodování už byla jedna veliká finanční katastrofa. Fikaný
poradce hnal spekulace s akciemi do nejvyšších otáček, za což shrábl
tučné zprostředkovací poplatky. A o tohle vlastně ve skutečnosti šlo.
Malý zůstal ve finále téměř bez koruny. Obrátil se tedy – dle rady
České asociace obchodníků s cennými papíry – písemnou reklamací
na makléřskou firmu. Ta veškeré jeho námitky odmítla. Svou stížnost
adresoval České národní bance. V poměrně krátké době obdržel
odpověď, ve které mimo jiné stálo, že banka začala s prověřováním
uvedené společnosti. Zákon České národní bance umožňoval uložit
nepoctivým obchodníkům pokuty, případně jim odejmout licenci,
nedovoloval však vydat nařízení o vrácení neoprávněně získaných
finančních prostředků. Malý byl nucen vyvolat soudní jednání a
občansko-právní cestou se dožadovat peněžité náhrady. Jelikož ovšem
při podpisu smlouvy s Real Partners a Capital Brokers podepsal
i rozhodčí doložku, nezbývalo mu, než svou při absolvovat
u rozhodčího soudu. Za základní odborné posouzení, jenž pro
zasedání soudu připravila společnost JV-Consulting, zaplatil více jak
třicet tisíc korun. Odborné stanovisko mu nakonec u rozhodčího
soudu bylo k ničemu, jelikož nemělo hodnotu znaleckého posudku,
takže chyběly relevantní důkazy. Navíc soud v rozhodnutí
konstatoval, že stěžovatel všechny příkazy k obchodům podepsal

961
z vlastní vůle a nemá tudíž nárok na náhradu. Svůj spor s firmou Real
Partners Evžen Malý prohrál a byl navíc nucen zaplatit další peníze za
soudní výlohy.
S podlomeným zdravím skončil na kardiocentru Baťovy
nemocnice ve Zlíně.

Pozdně jarní slunce rozhrnulo šedou oponu a zalilo hřejivými

paprsky pečlivě střižené stromky a keře na zahradě upravené do
podoby menšího parku.
Kukačka, ukrytá kdesi mezi tou zelení, v pravidelných intervalech
odkukávala to své ku…kúk, jakoby chtěla důrazně upozornit na fakt,
že ani tady se čas nezastavil.
Větvičky – obtěžkané drobnými zelenými lístky visícími ze dvou
smutečních vrb nakloněných k sobě a tvořících impozantní vjezd do
parku – počínání neúnavného ptáka monotónním pokyvováním
schvalovaly. Některé z červenohnědých apartmánů, vykukujících ze
zeleného bludiště upravených keřů, měly již dveře otevřené. Od řeky
Lajta, obtékající celý rozsáhlý pozemek, byly slyšet hlasy. To již první
hosté směřovali do nedalekých termálních lázní.
Začínal nový den a letní sezóna nabírala obrátky.
Evžen Malý v bílém froté županu a s modrou sportovní brašnou
přes rameno vykročil směrem k Thermalfúrdó, aby spolu s časně
ranními návštěvníky vstoupil do lázeňského areálu.
Prošel podél venkovních bazénů obsazených již několika
teplomilci a otevřel zelenou branku spojující tuto část komplexu se

962
print-biwrina-margin-0

zadním traktem přilehlého hotelu Aqua. Kolem jídelny se prosmýknul

na schodiště vedoucí za recepcí do hotelové části.

Po několika telefonátech, ještě z domova, se mu podařilo zjistit,

kdy a kde – tedy ve kterém pokoji – tráví dny volna pravidelný
návštěvník hotelu, Jiří Hájek, investiční zprostředkovatel firmy Real
Partners a černá můra jeho života.
V mezipatře se zastavil, aby nabral sil a ujistil se, že je vše
v pořádku. Bílý župan mu zaručoval anonymitu, jakou člověku
v daném prostředí poskytne uniforma, hosté hotelu totiž „fasovali“
podobné koupací pláště a v těch se poté během pobytu pohybovali
v prostorách termálních lázní.
Rozepjal zip sportovní tašky a nahmatal dlouhý kuchyňský nůž
s rukojetí obalenou „fáčovinou“ staženou gumičkou. Sáhl pod župan
a promnul místo mezi prsními svaly. Ucítil, že voperovaný
kardiostimulátor je nějak nezvykle teplý.
Nenadálý náraz jej mrštil proti dřevěnému obložení lemujícímu
stěny schodiště a vrátil ho do reality. Funící, pupkatý cikán v bílém
zakrváceném triku se s nepřítomným pohledem v odulé tváři valil
dolů jako utržený z řetězu.
Malý zalapal po dechu a rychle mizel z dohledu. Po schodišti
vystoupal k pokoji s číslem dvě stě třináct. Dveře byly dokořán.
V brašně přehozené přes plece nahmátl nůž a tiše vklouznul
chodbičkou dovnitř.
Jiří Hájek ležel napříč přes takové pomenší „letiště“. Oči široce
otevřené a krk proříznutý šikmým řezem. Modrý povlak na polštáři a

963
modré prostěradlo byly v místech, kde do nich vsákla krev, fialové
jako šťáva z červených hroznů.
V křesle, vedle konferenčního stolku, poloseděla, pololežela mladá
Maďarka, nebo možná Romka. To Malý nevěděl. Tyhle dva spolu
vídal v termálech, když poslední dny sledoval Hájka. Nikdy se ale
neodvážil příliš přiblížit. Snědé, štíhlé tělo bylo zčásti skryté
v nafialovělém triku a bílých kalhotkách. Ústa měla rozevřená a
vyčníval z nich jazyk. Hlava visela nepřirozeně na stranu a tmavé oči
hleděly bez známek života na nebohého partnera.
Na desce stolu, mezi zelenými střepy z nějaké láhve a několika
nedbale srolovanými bankovkami, byly patrné zbytky bílého prášku.
Evžen Malý si nesčíslněkrát v hlavě přehrával dramatickou scénu,
kdy vstoupí do místnosti, obviní Jiřího Hájka ze všech mu
způsobených příkoří a jako bůh pomsty vykoná konečný ortel. Teď,
když hleděl na mrtvolu svého úhlavního nepřítele, poskakovalo mu
srdce až někde v krku a v hlavě se rozbušila kovadlina.
„Rychle pryč! Pryč odsud!“ Tahle jediná myšlenka jej hnala zpět.
Sípavě dýchal. Zastavil, aby nabral vzduch do plic. Tam někde zasedla
svíravá bolest a snažila se vydrat z těla ven. Svět kolem se zatočil a
Evžen Malý upadl naznak na čerstvě střižený trávník vedle cestičky
vysypané drobným bílým pískem. Hleděl na potrhané bílé mraky se
šedivými okraji, plující šmolkovou oblohou na své pouti do neznáma.
Baterie kardiostimulátoru vyslala poslední signály a nenávratně
ztichla.

964
 Výběr z knih Jiljího Kociana

V akci Interbrig I.

První díl z krimi série „V akci Interbrig“ přináší detektivní novely

z doby těsně po tzv. Sametové revoluci, z éry spojené s nástupem
divokého kapitalismu, nekritickým směřováním ke konzumní
společnosti a vzýváním kultu peněz.

https://eknihyjedou.cz/v_akci_interbrig_I

Dívka s citrónovou šálou / Memento mori

Jiljí Zach, elitní agent Interbrigu, se rozhodl tuto prestižní

mezinárodní organizaci opustit a stát se – jak se říká – sám sobě šéfem.

První příběh - Dívka s citronovou šálou – nás zavádí na Zlínsko,

kde se mladá redaktorka regionálních novin ocitá v nebezpečí, jelikož
se rozhodla osvětlit případ korupce, vydírání a pletich na krajské
úrovni.

Ve druhém příběhu – Memento mori – je náš hrdina vtažen do

případu zmizení senátora, politika, který tedy rozhodně nežil
příkladným životem.

https://eknihyjedou.cz/divka_s_citronovou_salou

965
 Vraždy naruby

Hranice, oddělující zákon a právo od nepravostí a zločinu, bývá

bohužel často tu krkolomně křivolaká, onde značně nevýrazná až
mizející a o peníze jde téměř vždy až na prvním místě.
Soubor osmi detektivních povídek.

https://eknihyjedou.cz/vrazdy_naruby

966
 MÉ POSLEDNÍ POTÁPĚNÍ
Daniel Janů

Náš sen se stává pomalu skutečností. Před druhou hodinou

přistáváme na letišti George Bushe v Americkém Houstonu. Kolem
čtvrté nastupujeme do letadla směřujícího do Hondurasu. Takových
různorodých národností, pomyslím si. Před vstupem do letadla
pohlédnu na letušku, která mě vítá jménem společnosti. Naučená fráze,
která nikoho stejně nezajímá. Usedám do sedadla. Michal se rozhlíží
kolem. Poté usedne vedle mne.
Po chvilce se usadí všichni pasažéři Boeingu. Kapitán nás jménem
posádky a společnosti přivítá na palubě a upozorní nás, abychom se
připoutali. Vzlétáme.
„Už se těším, až uvidím ten Honduraský záliv,“ promluvím po
chvilce.
„Zdejší ekosystém je opravdu jedinečný,“ zareaguje Michal.
„Laguny, podmořské louky, korálové útesy…“
„…na ty se těším nejvíc!“ přeruším ho. Jsem plný nadšení a
neskrývám to.
„Honduras,“ podotkne Michal.
„Jo, já vím.“
„Ale nevíš, co to vlastně znamená.“
„Ty mi to určitě povíš,“ pobídl jsem ho.
„Zemi údajně pojmenovali Španělé a znamená to Hluboký záliv.“
„A co jejich kuchyně? Mluvil si s Pavlem?“

967
 „Vzhledem k tomu, že má rád španělskou kuchyni, tak si
nestěžuje. Fazole, rýže, chilli, tortilly, hovězí, vepřové. Nějaké
tropické ovoce, mořské plody, ryby.“
„Až na to chilli dobrý,“ přikývnu.
V tom nás vyruší hlas postaršího muže, který se lámanou
angličtinou zvědavě vyptává, proč jsme si vybrali zrovna Honduras.
„Chceme se potápět v Honduraském zálivu,“ odpoví mu Michal.
„Můj syn se tam také potápěl,“ svěřuje se.
Vzápětí se přestaví: „Santos Sousa.“
„Michal.“
Muž se podíval po mně.
Vážně chce znát i moje jméno? Dobrá. Vidíme se poprvé a naposled,
pomyslím si a rovněž se představím. Nevadí mi se seznamovat s cizími
lidmi, ale jsem o něco více obezřetnější než Michal. Ten hned
každému vykecá, co dělá, proč to dělá a co má nejraději. Je upřímný.
„Bydlím v La Ceiba,“ pokračuje muž v konverzaci.
Michal mu samozřejmě řekl, že jsme se na to připravovali skoro
osm měsíců, jako by ho to mělo zajímat. Evidentně zajímalo, protože
mu začal vyprávět o svém synovi a jeho zálibě k potápění, která se mu
stala osudná. Nechtěně jsme se dozvěděli, že jeho syn před rokem
zmizel při potápění.

***

968
 San Pedro Sula
O několik hodin později jsme vstoupili do vzdušného prostoru
Honduraské republiky. Přistáli jsme na letišti Ramona Villedy
Moralese. Pan „Ochotný“ nám vyprávěl o městu Le Ceiba. Přijel pro
nás autobus, který nás dopravil do naší cílové zastávky. Město se mi
celkem líbilo. Až překvapivě zde měli kolem autobusového nádraží
pořádek. Ani se zde nepotloukaly skupiny místních flákačů. Pavlův
člověk se nás ujal hned po příjezdu. Už na na nás čekal.
„Michal?“ spustil snědý cizinec.
„Michal je tam,“ ukazuji na svého kamaráda, který se právě loučí
se Santosem.
Aha!
„Jmenuji se...“
„Jo,“ kývne neznámý.
V první moment jsem měl pocit, že ho to vůbec nezajímá. Už při
zjištění, že nejsem Michal, jako by byl zklamaný. Pak mu to zřejmě
došlo a představil se.
„Eduardo.“ Jeho ruka vystřelila, až mě to překvapilo. „Nice to meet
you! Rád tě poznávám!“
Dotkl jsem se jeho teplé ruky a lehce se pousmál. Během několika
minut dorazil Michal.
„Eduardo,“ představuje se mu muž v tmavě hnědé košili.
Stisk jejich rukou přeruší ženský hlas. Všichni se za ní otočíme.
„Manuella!“ vyhrkne Eduardo a s úsměvem ji přívítá hřejivým
objetím.
Poté nám ji představil.

969
 „Tohle je Manuella, moje sestřenice.“
„Michal.“
„Denis.“
Žena se na nás usmála a poté se obrátila ke svému bratranci. Její
pusa jela jako flašinet. Zastavit ji může jen Eduardo, pomyslím si.
Stalo se.
„Manuella, musím tyhle dva muže odvést na Roatán, pak se pro
tebe vrátím.“
„Přece bych mohla jet s vámi?“
„Mohla by jet s námi,“ vstupuje do toho Michal.
Manuella se otočila na Michala a něco mu řekla ve španělštině. Jako
by se chtěla přesvědčit, jestli opravdu umí jejich řeč. Michal se usmál
a v klidu jí odpověděl.
„Dobrá,“ přikývne Eduardo a ukazuje směrem k přístavu.
Zvedl jsem ze země svůj batoh a vyrazil za Eduardem. Michal se
snažil zapůsobit na Manuellu. Poté vyrazili společně za námi.
Nastoupili jsme do sedmimetrového motorového člunu bílé barvy
s poměrně jednoduchým kokpitem. Eduardo ukázal, kam si můžeme
odložit své batohy, a pak nám řekl, ať se chytneme zábradlí. Vyrážíme.
Motor naskočil na první otočení klíčkem. Michal zavýskal a s radostí
pozvedl svou ruku nad hlavu.
Loď se jménem Larra vyrazila vpřed.

***

970
 Roatán
Vzhledem k tomu, že tento ostrov se nachází šedesát pět kilometrů
od pobřeží, nějakou chvilku to trvalo, než jsme dorazili. I když Larra
se s tím nemazlila. Klouzala po mořské hladině jako po másle.
Neodbytný Michal se během té doby snažil zapůsobit na sexy
černovlásku, která mu svou náklonost opětovala. To by mě zajímalo,
jak ji tak rychle dokázal sbalit, pomyslel jsem si, ale svůj pohled věnoval
moři.
Eduardo se držel volantu a občasným pohledem zkontroloval své
hosty. Nemluvil. Plně se soustředil na řízení lodi.

U dřevěného mola, kde jsme zakotvili, na nás čekala skupinka lidí.

„Ten vysoký je Pavel!“ vyhrkne Michal.
Vystoupili jsme na břeh a se všemi se přivítali. Po několika
typických otázkách, jaký byl let, se nám Pavel cestou do našeho
bungalovu snažil popsat, co se stalo před týdnem.
„Podle těch vašich výrazů ve tváři jsem si myslel, že se něco stalo,“
špitnu a lehce pokynu hlavou.
„Jsi snad vědma?!“ šťouchne do mě Michal.
„Mám oči, že jo?“
Hm!
„Co se stalo?“ naléhá Michal.
„Dva potápěči byli napadeni u korálových útesů...“
„…žralokem?“ přeruší ho Michal otázkou.
„Nebyl to žralok!“ Pavlův vážný pohled vypovídá o strachu.
„Snad nemáš strach?!“ Michal se snaží napětí trochu odlehčit.

971
 Pro něj typické. Spoustu věci nebere vážně, a mnohdy si z toho
udělá ještě legraci.
„Z Le Ceiby sem poslali někoho z úřadu, aby to prověřil,“
pokračuje Pavel. „Jeden z těch kluků byl syn starosty města.“
„Chápu, ale budeme se moci potápět?“ zavrčí Michal. „Kvůli tomu
jsme tady.“
„Pokud to úřady dovolí.“
„Seru na úřady! Co to bych jinak dělal?“ rozčiluje se.
„Podívej se za sebe,“ směřuji svůj pohled k sexy brunetce, která je
středem pozornosti ostatních mužů.
Není se čemu divit. Je to fakt pěkná ženská. Rozhodně si to užívá,
prolétne mu hlavou.
„Ty si myslíš, že by z toho něco mohlo být?“ sykne Michal.
„Na lodi to vypadalo, jako by ti chtěla sáhnout do šortek,“
podotknu s úsměvem na tváři.
„Kdo je to?“ ptá se Pavel.
„Eduardova sestřenice,“ odvětím pohotově.
„Eduardo nemá žádnou rodinu,“ oponuje mu Pavel.
Oh!
Michal se zarazí a otočí se zpátky za Manuellou. Ale ta už tam
nebyla. Kam zmizela?
„Pak se ho zeptám, o co tady jde,“ pronese Pavel. „Ale nejdříve vás
ubytuji…“
„…a naplánujeme naše potápění!“ doplní ho Michal.
Pavel se tvářil dost skepticky. Evidentně se stalo něco hrozného,
že z toho byl celý nesvůj.

972
 „Vážně to bylo tak hrozné?“ snažím z něho dostat nějakou
informaci, která by nám vysvětlila, co se tam doopravdy stalo.
Pavel zakroutil hlavou.
„Vyklop to!“ zatlačí na něho Michal.
„Nemám o tom mluvit,“ reaguje Pavel.
Michal se však nenechává odbýt. „Musíš nám to říct, když nás
nechceš pustit na moře!“
„Michale?!“ odsekne Pavel. „Dokud se nevyšetří, kdo ty kluky
zabil, ke korálovým ostrovům nikdo nesmí!“
„Tak se budeme potápět jinde.“
„Hele, těla těch hochů jsme našli v průrvách korálového útesu
poblíž ostrova Utila,“ vyhrkne Pavel. „Tedy, co z nich zbylo. Bylo to
strašné.“
„Tys to viděl?!“ ptá se Michal.
„Viděl jsem fotky.“
„Můžeme ty fotky vidět?“ ptám se s vážným výrazem ve tváři.
„Má je ten chlápek z pevniny.“
Aha!
„Rozhodně to neudělalo zvíře!“
„Stalo se tady už něco podobného v minulosti?“
„Nevím.“
„A co pobřežní policie?“
„Ten chlap z pevniny to vyřeší.“
„Co je zač, ten chlápek?“
Pavel pokrčí rameny.

973
 „Jestli jsem letěl tisíce kilometrů, abych se nemohl potápět, tak to
ať jdou všichni do prdele!“ zlobí se Michal.
„Třeba to nebude tak špatné!“
Snad ne, pomyslím si a snažím se v duchu celou situaci zpracovat.
I když v hlavě mi kolují různé scénáře, kdo ty kluky mohl takhle
zmasakrovat.

***

Silueta ženského těla se v té době blížila k jednomu z těch

korálových útesů. Všechny ryby před ní uhýbaly do strany. Svými
pohyby dokázala vyvinout neuvěřitelnou rychlost. Ve vodě se
rozhodně cítila jako doma. O tom není pochyb. Při návratu zpět na
břeh se její obětí stala pruhovaná rybka. Její drápy se zasekly do
měkkého šupinatého těla. Černovláska otevřela svá ústa vyplněné
špičatými zuby a překousla rybu vejpůl. Jednu část pozřela a zbytek
odhodila stranou. Poté spokojeně pokračovala dál, až ke břehu.
Svůdná žena vylezla z vody. Oblékla si své šaty a odešla zpátky do
vesnice. Jako by se nic nestalo.

***

Ubytovali jsme se a rozhodli se, že si půjdeme zaplavat. Michal

navrhl potápění, i když to Pavel zakázal. Potápění večer je opravdu
vzrušující. Krajina se potopí do tmy. Změní se jak prostředí, tak

974
i zdejší fauna. Vzhledem k tomu, že jsme neměli dýchací přístroje,
spokojili jsme se jen s maskou a baterkou.
Plavali jsme k prvnímu korálovému útesu. Cestou jsme se museli
několikrát vynořovat, protože bez bomby s kyslíkovou směsí člověk
daleko nedoplave. Na jedno nadechnutí.
Jakmile jsem zahlédl prvního nočního tvora, zahřálo mě u srdce.
Několik rybek jsme sice potkali, ale potkat takového osminohého
opancéřovaného krasavce s puntíkatým krunýřem se jen tak nevidí.
Je to Krab útesový. Pokračoval jsem za Michalem, který se dostal
k jednomu místu, u kterého číhala Muréna. Raději jsem si jí nevšímal.
Být od ní pokousaný bych nechtěl. Je čas se znovu vynořit.
Vracím se zpátky. Michal tam však není. Kam odplaval? Michale,
kde jsi? Plavu dál a snažím se ho najít. Najednou se kolem mě prohnalo
co si rychlého. Otáčím se za sebe. Ať to bylo cokoliv, je to vážně rychlé?
Ta Muréna to určitě nebyla, pomyslím si a plavu dál. Najednou zahlédnu
světlo po své pravici. Michal. Uf! Fakt jsem měl strach, že se něco stalo.
Ukazuje rukou nahoru. Vynoříme se.
„Viděl jsi to?!“ vyprskne na mě.
„Ani jsem nestačil určit, co to bylo?“
„Řekl bych, že úhoř.“
„Úhoř?“ divím se. „A to měl na zadku motor?“
„Pod hladinou to vypadá všechno jinak,“ argumentuje Michal a
plave ke břehu.
Myslím si o tom své, ale nechám vám ho být. U mola na nás čeká
Pavel.
„Co jsem říkal?!“ zlobí se.

975
 „Chtěli jsme si jen zaplavat,“ hájí se Michal.
„Jako byste nemohli počkat do zítra!“ Náš hostitel kroutí hlavou a
pak nás znovu varuje: „Potápění jenom s mým souhlasem. A myslím
to vážně!“
Zvedne varovně svůj prst.
Ten večer jsme se seznámili s většinou lidí, kteří vyprávěli, jak jsou
zde od samého začátku, kdy zde začala vznikat česká vesnice.

***

Druhý den ráno jsem vstal jako první. Vyšel jsem před naše obydlí
a pozoroval moře. Nikým nerušený pohled přerušil ženský smích.
Otočil jsem se a u stromu zahlédl černovlásku ze včerejška. Rozhodně
to byla ona. Manuella.
„Nemoci spát?“ křičí na mě lámanou angličtinou.
Takže umí anglicky. Jen to včera hrála, prolétne mi hlavou a jen
pozvednu ruku. Nevšímám si jí. Ona však vyrazí za mnou. Evidentně
chce se mnou navázat kontakt.
„Půjdeme k molu?!“
Souhlasně pokynu hlavou a nechávám se vést atraktivní ženou
k molu v květinových šatech. Stejně jsem tam měl namířeno.
„Máš ženu?“
„Ne.“
„Možná najít tady.“
„Jsem tu kvůli potápění.“
„Okey.“

976
 Zdvořile jsem se pousmál a snažil se držet odstup. Nedovolila mi
to. O co jí jde?
„Líbíš se mi,“ pronese a rukou mě zastaví.
Stoupne si přede mne a políbí mě. Jsem jako opařený, takže můj
jazyk zůstává uvnitř úst. Překvapila mě tím. „Ty to nechceš?“ odtrhne
se ode mne.
„Víš, já…,“ koktám a nevím, jak to mám říct.
„Myslet, že líbím se ti!“ zlobí se.
Mlčím.
„Zmiz!“ strčí do mě a uraženě odchází.
A máš po žížalkách. Teď se vyspí s někým jiným. Mohl jsi to být ty,
slyším svůj druhý hlas. Pokrčím rameny a vracím se k našemu
bungalovu.

U dveří se potkávám s Michalem.

„Vystartovala po tobě?“ usmívá se.
„Jo.“ Mávnu rukou a vstupuji dovnitř.
„Vážně se ti nabízí taková kost a ty ji necháš odejít?“ Nevěřícně
kroutí hlavou.
„Nemám zájem. Já jsem tu kvůli potápění a ona to má zřejmě jako
koníček,“ podotknu.
„Rychle jsi ji odsoudil, nemyslíš?“
„Včera skoro lezla po tobě a dneska ráno po mně. Kdo ví, s kým
bude spát dneska večer.“
„A co je ti potom?“ zubí se.

977
 „Asi nejsem jako ostatní chlapi. Nevlezu na všechno, jenom proto,
že se mi to nabízí.“
„Jsi snad mnich?“
„Nech toho!“
„Čeho?“
„Jsme tu kvůli potápění, a ne kvůli ženskejm.“
„To se nevylučuje.“
„Je tvoje!“ mávnu rukou směrem k molu.
Pohledem projedu celé pobřeží, ale Manuellu už nevidím.
Hm. Divné. Jak mohla tak rychle zmizet?

***

O půl hodiny později za námi přišel Pavel. Řekl nám, že mluvil

s úředníkem z La Ceiba.
„Potápění je znovu povoleno.“
„Tak to je paráda!“ vyhrkne Michal s nadšením.
„Půjčím vám vybavení a člun,“ nabízí se Pavel. „Ale musíme
zkontrolovat kyslíkové bomby.“
„Super.“
Michal se aktivně zvedne od stolu.
„Dojdu tam,“ nabízím se a odcházím s Pavlem.
„Tak jo,“ Michal přikývne a začne připravovat věci.
Krátce poté se ve dveřích objeví sympatická černovláska.
Navštívila mě mořská víla, prolétne mu hlavou.
„Přišla jsi na snídani?“ vtipkuje.

978
 „Víš moc dobře, proč jsem tady,“ řekne a jedním pohybem své
pravé ruky se zbavuje šatů.
Michal polkne na sucho. Stojí před ním úplně nahá. Mlčí.
Najednou se dá do pohybu a ve vteřině je u něho. Za chvíli se půjdeme
potápět, ale jednu rychlovku bych mohl stihnout. Než zkontrolují kyslíkové
bomby a vybavení, nějakou dobu to potrvá, pomyslí si.
Pohladí jeho tvář.
„Svlékneš se?“
„Ji-jistě.“
Kývne a svléká si triko. Jakmile sáhne na kraťasy, černovláska ho
zastaví.
„Nebude vadit, když ti zavážu oči?
„Vůbec ne!“
Už tak jsem vzrušený, pomyslí si.
„Dobře,“ ozve se ženský hlas a natáhne se pro šátek, který zrovna
leží na stolku.
Taková náhoda.

Michal poslušně vyčkává na místě. Nechává si zavázat oči. Sakra!

Jsem tam vzrušený. Žena mu pomalu stáhne kraťasy dolů. Potom si ho
nasměruje do postele. Položí si ho záda a rozkročmo si jej osedlá.
Michal chce něco říct, ale její prst přiložený na jeho rtech mu dává
jasně najevo, že teď má mlčet.
Očekáváný okamžik přichází. Teplo se dostává do celého jeho těla.
Věděl jsem, že to bude krásný, ale tohle jsem nečekal. Vydechuje a vnímá
každý její pohyb, kterým ho dostává, až na okraj absolutní rozkoše.

979
Černovláska několikrát vzdychne, aby dala najevo, že si to také užívá.
Ve skutečnosti myslí na něco jiného. Cení špičaté zuby a nebrání se
drápům, které se derou z prstů ven. Dokáže to ovládat, ale právě teď
tomu nechává volný průběh. Prostěradlo na některých místech vezme
za své. Žena s duší (ne)tvora lační po krvi a její pravá podstata se dere
na povrch. Její špičaté zuby se přiblíží k pulzující krční tepně. Muž
stačí jen vyjeknout. Poté se už nezmůže na nic. Její silné paže ho drží
k posteli a špičaté zuby pronikají do měkké lidské kůže. Teplá krev se
řine ven a černovláska, nebo co je to vůbec za tvora, hladově hltá jeho
krev. Veškerá okoukaná lidskost se z ní v tento okamžik zcela vytratila
pryč. Vše končí v momentě, kdy je syta a její zatemněná mysl se
dostává na světlo. V tu chvíli si uvědomuje, že překročila hranici.
Ponechává potrhanou oběť svému osudu a mizí pryč. Zpátky do
moře.

***

Vracím se s vybavením.
„Myslel jsem, že Michal už bude připravený,“ podotkne Pavel,
který se nabídl, že mi pomůže.
Pokrčím rameny a pokládám kyslíkové bomby s ploutvemi do
trávy.
„Michale?“
Nikdo se neozývá. Vcházím dovnitř.
„Do hajzlu!“ vykřiknu a chytnu se středového sloupu.
Pavel přiběhne hned za mnou.

980
 „Sakra!“ vyhrkne. „Kdo tohle mohl udělat?“
„Zřejmě ten samý, kdo zabil ty dva potápěče,“ pronesu a volnou
rukou si promnu obličej. „Myslím, že tímto dnem pro mě potápění
skončilo,“ podotknu a s velkým povzdechnutím opouštím dřevěné
obydlí.
Pohledem k moři se loučím s tímto místem. V tu chvíli zahlédnu
siluety ženy s černými dlouhými vlasy, která ve vteřině mizí. Co je
tohle za divné místo?

Kniha Daniela Janů

Sandwalker a kočičí žena Wertaa

Paralelní vesmír XANOOS. Důstojník Galaanského impéria

nouzově přistane na opuštěné planetě, jen aby zjistil, že zcela opuštěná
není. Když zachrání neznámou dívku ze spáru divokého zvířete, jeho
život nabere nečekané obrátky.

https://eknihyjedou.cz/sandwalker_a_kocici_zena_wertaa

981
 PATNÁCT VTEŘIN
Lucie Ortega

Uplynulo přesně pětašedesát let od okamžiku, kdy poslední živý

člověk překročil práh Domu oběšenců. Nutno podotknout, že to bylo
směrem ven, rychlostí, za niž by se nemusel stydět Usain Bolt, a
s pomočenými kalhotami. Šlo o mladého zlodějíčka a narkomana
Maxe, který kdesi přišel k tomu podivnému nápadu uschovat si
v opuštěném stavení to všechno, co nechtěl, aby v případě prohlídky
našla policie u něj doma – a jaksi při tom zapomněl na ty strašidelné
povídačky o trýzněných duších, jejichž kroky po nocích stále vržou
na starých parketách dávno opuštěných pokojů a jejichž kvílení a
děsivé výjevy přivedly k šílenství nejednoho do té doby psychicky
stabilního jedince. Nutno podotknout, že Maxe přízraky mrtvých
z míry nijak nevyvedly, velká část jeho přátel ostatně vypadala
podobně, ale že se ho pokusila sežrat šatní skříň, na něj už přece jen
bylo trochu moc.
Ačkoliv lidé v okolí, dávno odstěhovaní pamětníci i reportéři
pochybných časopisů zaměřených na mysteriózní jevy mluvili
o duších, ve skutečnosti šlo jen o jednoho ducha. Jeho jméno znali
všichni. Starý Schulz svým nechvalně proslulým odchodem ze světa,
a především pak skutečností, že z něj vlastně nakonec tak úplně
neodešel, vysloužil domu jeho přízvisko už v devatenáctém století. Po
jeho smrti vystřídalo stavení pár vlastníků, ale žádní nevydrželi
dlouho, až nakonec zůstal dům definitivně opuštěný – zřejmě po tom,

982
co nadobro prasklo, že v něm řádí poltergeist. Od té doby tam
vkročilo jen pár dobrodruhů anebo nešťastníků jako zlodějíček Max.
Některé klepla pepka a z těch, kdo se odtamtud vrátili živí, nebyl
nikdo schopný dosvědčit, co uvnitř viděli. A potom těch pár
aspirujících oběšenců, které zaujal genius loci a rozhodli se následovat
Schulzova příkladu. Žádný z nich však nezůstal, aby kvílel po
chodbách, jak si lidi mysleli. O to se Schulz postaral – rád si strašil sám.
Za poltergeista se ale nepovažoval, vlastně to označení vyloženě
neměl rád. Dle svého názoru byl zkrátka starým pánem, který má rád
klid a když mu ho někdo naruší, rád si na nezvaném návštěvníkovi
smlsne. Obrazně řečeno.
„A co je na tom, Ella, meine Liebe,“ ptal se posmrtné fotografie své
ženy, „když člověk vyžaduje respekt ke své osobě a občas si se živými
trochu zašpásuje?“
Jenže následkem toho pečlivě vybudovaného respektu bylo, že
dnes se lidé domu důsledně vyhýbali a starý Schulz se po pětašedesáti
letech klidu už pořádně nudil.
Než se jednoho dne objevila tiktokerka Uršula.

***

Uršula prošla utrženou kovovou brankou visící na jednom

rezavém pantu mezi dvěma zděnými sloupky krátce po poledni. Dům
oběšenců měla vyhlídnutý už nějaký ten pátek a… no, nedalo se říct,
že se tam přímo těšila, to by nebyl ten správný výraz. Řekněme, že si
od jeho návštěvy dost slibovala. Konkrétně hodně velký počet

983
shlédnutí jejích videí a k tomu pořádnou porci srdíček a komentářů.
Věděla, že někdo jako ona nemůže na TikToku uspět zpěvem,
natřásáním svých vnad, ani natáčením roztomilých kočičích videí.
Zpívat neuměla, na natřásání byla příliš stydlivá a co se koček týkalo,
na ty se sice moc ráda dívala, ale v jejich přítomnosti jí obličej otékal
tak, že vypadal jako monokultura ředkviček, což efektivní spolupráci
značně ztěžovalo. Dlouho pátrala po tom, čím by mohla sledující
zaujmout, až se nakonec rozhodla, že bude jezdit na strašidelná či
prokletá místa, která ji beztak odjakživa přitahovala. Už jako dítě byla
tou, která při vyprávění hororových příběhů nestrkala hlavu pod
peřinu, ale naopak chtěla slyšet víc. A teď je zažívala na vlastní kůži –
a současně pořizovala videa.
Navštívila už řadu kostnic, lesů a hřbitovů a občas se jí povedlo
zachytit jev, který se rozhodně dal označit za paranormální. Část
sledujících ji opakovaně obviňovala, že si videa upravuje, a
v komentářích se nejednou strhly agresivní debaty, ale to jí ani
v nejmenším nevadilo. Naopak. Čím šíleněji video vypadalo a čím
více lidí ho zpochybňovalo, tím větší získalo dosah.
Proto měla teď Uršula velká očekávání, když brala za kliku a
s námahou otevírala vstupní dveře Domu oběšenců pokryté
popraskaným bleděmodrým lakem. Snad se jí poštěstí natočit nějaký
přízrak, možná dokonce samotného Bernarda Schulze. Hlavní bylo
neztratit duchapřítomnost – ať narazí na cokoliv, musí z toho
vyždímat maximum. Mobil měla připravený, baterku plně nabitou.

***

984
 Když starý Schulz zaslechl zavrzání dveří a pak dunivé kroky, jako
by se po jeho předsíni procházel hroch, vzhlédl od rozečtené knihy a
zavětřil. Vzduchem se rozhodně nesl pach člověčiny.
Radostně si zamnul ruce.
„Kdopak nás to ruší, meine Liebe?“
Vznesl se do vzduchu, proplul svou pracovnou a skrze stěnu
nahlédl do předsíně. Tam objevil mladou, baculatou dívku, která dle
jeho názoru měla být dávno pod čepcem a povít, ne se toulat po
opuštěných domech. Kam ta dnešní mládež spěje? To se za jeho časů
netrpělo.
Chvíli ji sledoval po domě, zatímco ona s podivným předmětem
v ruce připomínajícím útlou knížečku, z níž vycházela na přední
straně záře, prošmejdila každý kout. Když si však sedla na vrchol
schodů, přímo vedle místa, odkud si on kdysi spustil provaz, a rozbalila
sendvič se smradlavým sýrem, došla mu trpělivost.
Přišel čas udělit jí lekci.
Nejprve se opřel do podlahy, aby prkna zavrzala. Dívka se prudce
ohlédla, ale nic neviděla. Dokud se záměrně nemihl za otevřenými
dveřmi ložnice. Jen na okamžik, aby zatím nebylo úplně jisté, že tam
skutečně je. Co když šlo jen o podivnou hru světla? Měl léty ověřenou
strategii, která mu spolehlivě fungovala, a navíc ho velmi bavila.
Dívka odložila smradlavý sendvič na svůj batoh a vydala se
obezřetně za zvukem. Zase měla v ruce tu věc. Zřejmě to byl nějaký
druh svítilny. Plížila se chodbou k ložnici. Schulz ihned rozpoznal
způsob, jímž se pohybovala – jako kočka, která stopuje myš. Pochopil,

985
že jde o lovkyni záhad. Inu, proč ne? Aspoň si s ní užije více zábavy,
než tu její odvahu nakonec zlomí a ona vezme nohy na ramena jako
všichni před ní.
Nechal dívku vejít do ložnice, a pak za ní prudce zabouchl dveře.
S leknutím se otočila, ale stále ještě nevypadala ustrašeně. Dokonce
ani mrtvola ležící na posteli v tmavém obleku a s rukama úhledně
složenýma na hrudi ji nevyvedla z míry. Naopak. Dívka Schulze
s úsměvem obešla kolem dokola a spokojeně při tom přikyvovala.
Bude muset přitvrdit.
Zmizel a nechal pokojem zaznít kroky. Jak předpokládal,
následovala je. Vedl ji zpátky na chodbu, a pak dolů ze schodů. Sotva
stála v předsíni, vytvořil zvuk, jako když padající tělo napne provaz.
Dívka se za ním otočila a v tom okamžiku se jí Schulz zjevil znovu –
jako odporný, rozkládající se umrlec visící na laně vedle schodiště.
Kolem jeho obličeje poletovaly mouchy a v oku se mu kroutili červi
a padali na tvář. Zápach vytvořit neuměl, ale i tak byl přesvědčený, že
po vizuální stránce si jeho umění zaslouží minimálně vyděšený jekot.
Jenže dívka na něj znovu namířila tu věc a s nadšeným úsměvem
prohlásila: „Páni, tohle je skvělý!“
Skvělý? Skvělý?!
Schulz pomalu pozvedl na stranu nakloněnou hlavu, otevřel černá
ústa a dlouze, sípavě vydechl. Když ani to nemělo efekt, natáhl k dívce
ruku – chvějící se pařátu, z níž odpadávalo nazelenalé maso.
Když dokonce ani to nezabralo, nechal provaz zmizet a rozletěl se
vzduchem proti dívce – obě ruce napřažené jejím směrem, jako by se

986
ji chystal zardousit, nebo popadnout a odnést do svého hrobu, který
by se tím okamžikem stal i jejím!
„Stop!“ Udělala dlaní tak rozhodné gesto, že se Schulz skutečně
zastavil. „Nechoďte takhle blízko, jinak se mi nevejdete celý do
záběru, a to by byla fakt škoda.“
„Škoda?“ zopakoval Schulz nahlas a zanechal pokusů vypadat
strašidelně.

***

Tlející umrlec zmizel a před Uršulou se objevil slušně vypadající

pán v letech, jehož předtím viděla na posteli. Věděla, že je to sám
Bernard Schulz, protože si o něm během svého výzkumu
nashromáždila několik dobových fotografií. Právě teď se však tvářil
trochu dotčeně.
„Doufám, že jsem vás neurazila,“ zhrozila se, „to jsem nechtěla.“
„Neurazila?“ svraštil obočí a upravil si límeček. „Ach, vůbec ne. Jen
moje umění už zjevně není, co bývalo. Asi jsem vypadl ze cviku. Co
kdybychom to zkusili znovu?“
„Znovu?“
„No, vy sem přijdete a já vás vyděsím k smrti. Nebo aspoň
k doživotnímu traumatu.“
„Jo takhle,“ usmála se Uršula a schovala telefon do kapsy u kalhot.
„Kdepak, s vaším uměním není nic špatně. Dokonce bych řekla, že
patříte k nejlepším, co jsem zatím viděla.“
Schulz se nejdřív potěšeně usmál, ale vzápětí se znovu zakabonil.

987
 „Tak proč se mě nebojíš?“
Mávla rukou.
„Už jsem si za tu dobu zvykla. Po hřbitově mě honil kostlivec, na
starým popravišti se za mnou asi kilometr kutálela hlava a jednou mě
dokonce napadl obrovský motýl. Motýl!“ Otřásla se a když si všimla
Schulzova nechápavého pohledu, dodala: „Viděl jste někdy motýla
zblízka? Mají krásný křídla, ale ty jejích tělíčka. Brrr.“
„Hm.“
„Ale tohle je poprvý, co si s někým jako vy povídám,“ pokračovala
zvesela.
„Pro mě je to rovněž poprvé. Většina lidí ztratí řeč, když mě vidí.“
„No, to úplně chápu. Jakože naprosto, protože tohle bylo fakt top.
Chcete se mrknout?“ napadlo ji. „Asi ani sám nevíte, jak jste dobrý.“
Znovu vytáhla telefon, dala přehrávat poslední video a Schulzovi
ho ukázala. Nejdřív vypadal nedůvěřivě, ale pak se naklonil blíž, a
nakonec z obrazovky nemohl spustit oči.
„Hustý, co?“ zazubila se, když video dohrálo.
„To je… troufám si říct, ještě lepší, než jsem doufal,“ odpověděl a
poprvé se trochu usmál. „A tahle krabička si ten obraz pamatuje?“
„Jo, to je mobil, dá se na něm nahrát video. To pak hodím na
TikTok, kde to uvidí nějakých pár stovek tisíc lidí.“
„Stovek tisíc,“ pokýval zaujatě hlavou. „Takže… já vlastně budu
strašit naráz stovky tisíc lidí.“
„No, dá se to tak říct,“ uznala. „Sice to není úplně stejný, jako když
je člověk tady a má to naživo, ale… chci říct… teď nevím, jestli není
nekorektní před vámi říkat naživo.“

988
 „S tím si nedělej starosti,“ mávl rukou Schulz, stále zaujatý
myšlenkou hromadného strašení.
Uršula zaváhala. Nechtěla působit impertinentně, ale když už se
situace takhle zajímavě vyvinula, byla by nehorázná škoda nechat si
ujít příležitost, která se přímo nabízela.
„Myslíte,“ začala opatrně, „že bych s vámi mohla udělat jakoby
rozhovor?“
„Rozhovor? Jako do novin? Se mnou?“
„Ne do novin, udělala bych z toho sérii videí, otázka – odpověď.
Ale jo, s vámi. Lidi budou šílet.“
„Skutečně?“ divil se Schulz.
„Fakt že jo,“ usmála se a dodala: „Já jsem Uršula, mimochodem.
Ráda vás poznávám, pane Schulzi.“

***

Schulz by nikdy nevěřil, že se do takové situace dostane. Vlastně

byl z toho všeho tak zmatený, že souhlasil s rozhovorem! Než se nadál,
seděli v jeho pracovně – on na křesle, ona na zemi – a povídali si.
„Takže,“ začala Uršula. „Vezmeme to od začátku… nebo vlastně
od konce. Odešel jste ze světa pár dní po své manželce. Udělal jste to
kvůli ní?“
„Ano, má nejmilejší Ella,“ odpověděl a ukázal na fotografii na stole.
„Zemřela na souchotiny a já jsem doufal, že zase budeme spolu. Ale
nikoliv. Ona odešla na lepší místo, mě však stále něco drží tady.“

989
 Povzdychl si. Co by dal za to ji znovu vidět. Aspoň jednou
jedinkrát.
„To je smutný,“ poznamenala Uršula.
Neodpověděl. Začínal z toho být nějak nepříjemně naměkko.
Rozladěně se podíval na tmavé oko mobilu, které ho neustále
sledovalo.
„A proč jste začal strašit?“
Zamyšleně si složil ruce do klína.
„Inu, i mrtvý člověk si zaslouží respekt. A mně se zdálo, že mě po
mé smrti už nikdo nebral vážně. Za života jsem byl profesor, najednou
se ze mě stala atrakce. Lidé mi sem lezli jako na trh, dokonce se sem
někteří chtěli nastěhovat, a ještě měli tu drzost prohlašovat, že mají ve
svém domě ducha! Potřeboval jsem si zjednat pořádek.“
„To úplně chápu,“ přisvědčila Uršula.
„Skutečně?“
Přikývla, ale dál to nerozváděla, a tak se zeptal:
„A proč ty děláš, co děláš? Proč dobrovolně navštěvuješ strašidelná
místa a riskuješ zdraví nebo i život? Nemáš strach, že se jednou
nevrátíš domů? Nebo že si naopak přineseš nezvaného hosta, který tě
posedne?“
„To víte, že mám strach,“ řekla tiše. „Ale je něco, čeho se bojím
ještě víc.“
„A copak je to?“ zajímal se Schulz.
„Že nebudu vidět,“ pokrčila rameny. „Na světě je osm miliard lidí.
Co může znamenat jedna Uršula Horstová? Ale právě díky těmhle
videím o mně svět ví. Myslím, že mě lidi sledujou, protože stejně jako

990
mně jim normální život přijde nezajímavý. Hladoví po něčem
mystickým, tajemným a třeba i trochu děsivým. Já jim ten hlad
pomáhám nasytit. To je asi to, o co se všichni na sociálních sítích
snažíme – dosytit se tam, kde nám život nestačí. Část sledujících mě
miluje, část nesnáší, ale vědí o mně, a to je hlavní.“
Schulz to zvážil.
„A nebylo by lepší, abys lidem ukázala, jak si ten hlad mohou
nasytit sami ve vlastních životech?“
„I kdybych věděla, jak na to, proč bych to dělala? To už by mě pak
nepotřebovali.“ Odmlčela se a zamyšleně si ho změřila. „V tomhle
jsme si možná trochu podobný. Vy chcete i po smrti pořád něco
znamenat. Já tohle taky dělám, abych něco znamenala.“
V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho, než se dívka rozpačitě
usmála a zavrtěla hlavou.
„Ale to jsme odbočili. Dál by mě zajímalo, jak to děláte, že máte
takovou úspěšnost. Je spousta domů, kde straší, ale tenhle má pověst
jako žádný jiný široko daleko. Čím myslíte, že to je?“
„Hm…“
Tohle nebyla jednoduchá otázka. Nikdy nad tím nepřemýšlel,
proč nakonec zlomil každého, i toho nejurputnějšího hledače záhad,
připraveného vidět ledasco. Tedy každého až na ni.
Ukázal se jí ve své nejhorší podobě a ona – místo toho, aby
ochraptělá křikem utíkala jako o život – s ním dělala rozhovor.
Ta dívka byla dost možná strašidelnější než on sám.
„Asi je to tím,“ odpověděl po chvilce, „že nakonec vždycky najdu
to, čeho se dotyčný bojí nejvíc.“

991
 S těmi slovy se usmál od ucha k uchu. Ano, to bylo ono.

***

Když Schulz zmizel, Uršula vyskočila na nohy.

„Počkejte, ještě jsme neskončili!“ zvolala zklamaně.
Zatracený duch!
„Pane Schulzi, můžeme dát prosím ještě pár otázek?“
Když jí nikdo neodpověděl, povzdychla si. Nebylo to poprvé, co
se jí tohle stalo, i když v minulosti to přičítala tomu, že duchové a
démoni to s ní prostě vzdali, když zjistili, že ji nedokáží vyděsit. Ale
proč zmizel Schulz, když si tak hezky povídali? Snažila se nebrat si to
osobně. Možná jen potřeboval, aby jeho odchod působil dramaticky.
Nedalo se nic dělat. S ohledem na evidentní duchanepřítomnost se
mohla pomalu začít balit.
Zkontrolovala natočené video až po tu poslední větu a zlověstný
úsměv, který po ní následoval. Mohla z něj dostat víc, ale na druhou
stranu i tohle bylo tisíckrát lepší, než co původně čekala.
„Ne, tohle bude pecka,“ uklidňovala sama sebe.
Rozhodla se udělat ještě pár krátkých záběrů, ke kterým později
doplní komentář – křeslo u Schulzova psacího stolu, jeho knihovna,
střepy čajového servisu v příborníku a skříň se šaty prožranými moly.
U fotografie Schulzovy ženy se zastavila. Ella vypadala opravdu velmi
mile. Jaká škoda, že se ti dva po smrti neshledali.
Napadlo ji, že by mohla použít jednu skvělou aplikaci, která
dokázala fotky animovat. Člověk se na nich usmíval a otáčel hlavou.

992
print-biwrina-margin-0

Vypadalo to poměrně věrohodně a k její sérii o Domě oběšenců to

určitě bude dobrý doplněk.
Šla si pro batoh a než vykročila z domu do stárnoucího odpoledne,
zavolala přes rameno pozdrav. Chvilku počkala, jestli neuslyší
odpověď, a pak se vydala na cestu domů, kde si konečně dojedla
sýrový sendvič a hned začala upravovat získaná videa a fotografie.

***

Schulz na sebe záměrně neupoutával pozornost. Bylo pro něj

důležité, aby Uršula neměla ani tušení, že během jejich rozhovoru
neodešel, ale naopak byl teď mnohem blíž. Tiše se pohyboval šerými
vrstvami její mysli a s jasným plánem mířil až do místa, kam se
promítaly a ukládaly všechny zrakové vjemy. Už to jednou udělal,
byla to jediná možnost, jak někoho přimět, aby viděl požadovaným
způsobem nejen jeho, ale okolní realitu. Takhle přesvědčil zlodějíčka
Maxe, že ho chce sežrat šatní skříň. Maxovu hlavu tenkrát opustil,
jakmile byl ten budižkničemu venku z domu. U Uršuly si pobude
trochu déle.
Jeho plán byl jednoduchý. Jestliže měla největší strach z toho, že ji
svět neuvidí, tak přesně to se také stane. Bude jí postupně podsouvat
takové obrazy, až skutečně uvěří, že je neviditelná. Zcela nepochybně
z toho přijde o rozum. A až se to stane, on bude oslavovat další
vítězství a vrátí se zpátky ke své poklidné existenci, spokojený, že jeho
um zůstal nepřekonán.

993
 Navigovat dívčinou myslí nebylo snadné, byla pro něj značně
nepřehledná. Cítil, že se blíží k místu, které hledá, když se náhle ocitl
v pokoji s obrovskou obrazovkou, která nápadně připomínala tu od
Uršulina mobilu. Před ní seděli lidé a nespouštěli z ní oči.
Tedy lidé…
Většina z nich vypadala jako duchové, ale byl tam i gigantický
motýl a vousatý chlápek s rohy na hlavě.
Schulz si odkašlal.
„Dobrý večer.“
Ostatní ho ignorovali, jen rohatý mávl rukou a řekl: „Sedni si,
kámo, a neruš. Za chvíli budou koťátka. Mám rád koťátka.“
Koťátka?
Schulz se otočil k monitoru, na němž právě běželo video dívky,
předvádějící své křivky ve sporém ošacení. Nechápal, proč to dělá, ale
bylo mu za ni stydlo. To už ovšem dívka zmizela a objevila se
rozkvétající květina… a po ní roztomilé mourovaté kotě.
„Ehm… poslyšte,“ pokračoval Schulz, „co vy jste všichni zač?“
„Já jsem ďábel,“ odpověděl rohatý, aniž se na něj podíval. „Ostatní
nevím, už tu byli, když jsem přišel, a nikdo z nich nemluví. Tak co,
dá srdíčko? Ať dá srdíčko!“
„Ďábel?“ podivil se Schulz. „Je mi ctí. A co tu děláte?“
„Chtěl jsem posednout Uršulu, toulala se mi po revíru.“
„Ach, tak to jsme, dá se říct, kolegové. A… kde se to zvrtlo?“
„Zatím jsem se k tomu nějak nedostal. Sedni si už a přestaň rušit.“
Schulz ještě chvíli přeskakoval pohledem mezi ďáblem a
obrazovkou a rozpačitě se drbal pod uchem. Předpokládal, že každý

994
měl asi slabinu, nějaký ten hlad, který potřeboval zasytit. Tedy každý
až na něj.
„Dobrá, tak já už raději půjdu,“ utrousil.
Všiml si, že za obrazovkou se nacházejí dveře do další místnosti, a
měl silné tušení, že právě tam se nachází Uršulino vnímání skutečného
světa. A tam také zajistí, aby si připadala dočista neviditelná. Bude z ní
duch. Ale ne poltergeist. Ubohý, bezmocný duch.
Udělal krok, ale tu se na obrazovce objevila fotografie Elly. Co víc,
jeho milovaná žena otáčela hlavou a usmívala se.
„Meine Liebe?“ vydechl překvapeně.
Byl jako omámený. Jeho Ella, jeho milovaná Ella. Skoro jako by
tu s ním znovu byla. Ani si neuvědomil, že se začal usmívat… a pak
video zmizelo.
„Co se stalo?“ zamrkal.
Tentokrát mu nikdo neodpověděl. Chvíli stál zmateně na místě,
než si všiml, že na obrazovce opět naskočilo video nahotinky.
To znamenalo, že se brzy objeví i jeho Ella. Znovu ji uvidí.
Posadil se vedle ďábla a čekal.

995
 Knihy Lucie Ortegy

Od všeho trochu

Sbírka pěti povídek ve stylu magického realismu, ve které se najde

od všeho trochu - špetka hororu, kapka humoru, kousek
dobrodružství a drobet k zamyšlení.

https://eknihyjedou.cz/od_vseho_trochu_vydani2

Od všeho trochu 2

Sbírka šesti povídek z let 2019 a 2020 nabízí přesně to, co

naznačuje její název – od všeho trochu. Najdete v ní texty krátké
i dlouhé, humorné i vážné, ale vždy s nějakým více či méně
výrazným fantasy prvkem.
Pět povídek se umístilo v literárních soutěžích, šestá vznikla na
objednávku pro časopis.

https://eknihyjedou.cz/od_vseho_trochu_2

996
 MĚSÍČNÍ ŘEKA
Petra Langová

1/ Sandra

„A teď mě, prosím, chvilku pozorně poslouchejte. Mám na mysli

opravdu pozorně, pane Vávro!“ Sametový hlas profesora Kinského
zaduněl prosklenými stěnami auditoria naléhavěji, než u něj bylo
zvykem. Dokonce i jmenovaný spolužák, permanentně znuděný
blbeček s mahagonovými vlasy a výrazem trpitele, který vlastně
dodnes nechápe, jakým nedopatřením se v tomhle šíleném institutu
ocitl, sebou polekaně trhl a odložil nejnovější model Zetwéčka na kraj
lavice.
„Nám všem, kdo tu dnes sedíme, je naprosto jasné, že před sebou
máme ten největší a nejsložitější životní úkol. Čeká nás krok do
neznáma, a nikdo, opakuji - nikdo na celé této planetě není schopen
s jistotou určit, zdali to bude krok úspěšný.“
„Bla bla bla,“ obrátila Elen oči v sloup. „Těmahle žvástama nás
v televizi krměj už víc než tři měsíce! Něco novýho by tam nebylo?“
„Psst, nevyrušuj,“ napomenula jsem ji podrážděně. „Chci slyšet, co
říká.“
„Aby ses z něj nezbláznila, z dědka starýho! Vypelichanýho!
Krucinál, Sandy, ono tě to fakt ještě nepřešlo?“
Šlehla jsem po ní varovným pohledem.

997
 „Pevně však věřím, že to zvládneme. Stejně jako to zvládly miliony
lidí, kteří už mají přesun do nového světa za sebou. Skutečnost, že
právě nás, obyvatele hlavního města, vyzvala vláda k odletu teprve
nyní, zkusme považovat za kompliment. To nejlepší nakonec, praví
jedno moudré přísloví.“
„Ach bože, ten je tak vtipnej,“ neodpustila si Elen další kousavou
poznámku. „Kdyby bylo po mým, skočila bych hned do první rakety,
co zrovna odlítala, a celej tenhle blázinec bych měla dávno z krku!
Nejlíp do tý obrovský, luxusní, s barem a živou muzikou na palubě!“
„Ta ovšem startovala z Los Angeles, slečno Bímová,“ mrkl na ni
profesor Kinský poťouchle. „Což byste, obávám se, měla poněkud
z ruky. A také nepředpokládám, že by vám někdo zvládl obstarat
letenku. A propos, vaše letenky! Doufám, že jste si je všichni pečlivě
zkontrolovali, stejně jako ostatní doklady, které budete zítra ráno
potřebovat. Zejména lékařské potvrzení, bez něj vás totiž na palubu
v žádném případě nepustí.“
Kdesi vepředu se nesměle zvedla ruka.
„Pane profesore, a k čemu nám to potvrzení vůbec je? Ve zprávách
přece říkali, že krom doživotně odsouzených zločinců a lidí nad
osmdesát let může odletět úplně každý! Copak je tady někomu z nás
osmdesát?“
Jeho obličej zvážněl ještě víc, navzdory salvě pubertálního řehotu.
Obličej toho nejkrásnějšího muže, jakého jsem kdy viděla. Ať si do
mě Elen reje třeba od rána do večera, já se ho nikdy nevzdám. Nikdy!
Jak bych taky mohla? Vždyť ho tajně miluju už dva roky, tři měsíce,
osm dní a zhruba… patnáct hodin…? Žádná jiná ho nedokáže

998
milovat tolik jako já. Rozhodně ne ta vyzáblá šedá myš, kterou si
z nějakého nepochopitelného důvodu vzal za ženu!
„Pareola, dámy a pánové. Ačkoli se chválabohu nejedná o nemoc
infekční, vědcům se na ni dosud nepovedlo objevit účinný lék. Možná
to potrvá dalších sto let. A takovéhle riziko si Bezpečnostní komise
zkrátka nemůže dovolit. Na základě lékařského vyšetření budete mít
všichni písemně doloženo, že tou chorobou netrpíte.“
Adriana Muchová v páté lavici hlasitě vzlykla. „Ale to je příšerně
nespravedlivý! Můj dědeček… takovej hodnej a slušnej chlap…
jenom kvůli zatracený pareole…“ Zlomil se jí hlas. „Co si tam bez něj
asi tak počneme?“
Profesor Kinský ji chlácholivě pohladil po vlasech. Oh my God!
Netvrdím, že bych si zrovna teď přála být na místě holky, která musí
opustit vlastního dědu, ale… on ji sakra pohladil po vlasech!!!
„Vím dobře, jak se cítíte. Nejste zdaleka sama, kdo je nucen
zanechat tu své nejbližší napospas osudu. Takový už je ale život.
Každá doba má bohužel svou pareolu, krutou nemoc, jež zabíjí ve
velkém. Umíte si představit, že byly časy, kdy se umíralo dokonce i na
rakovinu?“
Výbuch smíchu, který následoval, byl natolik mohutný, že
profesorka Altmanová z vedlejší učebny neváhala vrazit do dveří, aby
zjistila, co se to tu děje. Co tak humorného mohl její kolega pronést
zrovna v den, kdy všichni bezmocně pláčou a balí si kufry na cestu?
„Ty brďo, to je přece blbost!“ popadal se za břicho debílek Vávra.
„Copak byli tenkrát tak primitivní, že si nenechali včas píchnout
injekci?“

999
 „Jenže ona neexistovala žádná injekce, hochu,“ odtušil temným
hlasem profesor Kinský. „A kdoví. Možná se jednoho dne budou tam
u nás, na Měsíci, pošklebovat teenageři lidem jako my. Omezeným
nevzdělancům, kteří kdysi zemřeli na pareolu.“
Smích v místnosti zvolna utichal. A já se vpíjela očima do těch
jeho. Nádherných, modrých jako nebe, laskavých tak moc, až se mi
svíralo srdce. Můj Patrik. Nejúžasnější jméno, jaké znám. Doufejme,
že se tam, v tom jejich slavném novém světě, nezmění vůbec nic. Že
bude naše škola fungovat stejně jako doteď, i když se přesune o pár
set milionů kilometrů dál. Že na ní zůstane on, abych mohla jedenáct
hodin v týdnu dychtivě sledovat, jak se tváří. Kdy se mu na čele objeví
ta okouzlující vráska. Kdy přijde do práce hladce oholený, a kdy si
naopak ponechá to sexy strniště. Kdy se navoní parfémem Just touch,
který tolik zbožňuju. Vždyť jenom díky němu mi celá tahle idiotská
cesta na druhý konec vesmíru připadá aspoň jakž takž snesitelná!
„Je zcela přirozené, že se bojíte. Chaosu, který tu momentálně
vládne, fatálních změn, jež nás čekají, a hlavně toho, zda se vůbec
dokážeme vypořádat s životem v tak odlišném prostředí. I já se bojím,
věřte mi. Máte-li jakékoli otázky, neváhejte je položit. Rád vám na ně
odpovím, pokud to bude v mých silách.“
Ale jo, otázek bych měla celkem dost. Například ten Měsíc. Proč
zrovna on, do háje? Celé uplynulé století nás krmili zaručenými
informacemi o tom, jak přátelská atmosféra panuje na Marsu, a každý
tudíž logicky předpokládal, že se jednou odstěhujeme právě tam.
Jasně, kolonizace vesmíru je nezbytná, to jsme pochopili už dávno.
Všechny ty maléry kolem globálního oteplování, všechna ta děsivá

1000
tsunami, neutuchající hrozby jaderného útoku z té či oné strany
zeměkoule. Upřímně řečeno, už mě to začínalo celkem nudit. No a
nakonec přišla pecka, kterou nečekal fakt nikdo. Pitomý asteroid!
Klišé jak hrom, o němž byly natočeny snad tisíce přihlouplých filmů.
Dodnes si vzpomínám, jak nás vzal profesor Schmid do retro kina
Nostalgie na něco, u čeho lidi koncem předminulého století údajně
doslova šíleli. Prý že Armageddon, haha! Vyhrabali ho z archívu
u příležitosti nevím kolikátého výročí úmrtí hlavního protagonisty,
který byl tenkrát asi hodně slavný. Nechápu, co na něm mohly ženské
vidět. Ačkoli… ty ďolíčky ve tvářích, když se usmál… Patrik má
skoro stejné. Omyl! Patrik má mnohem hezčí!
„…ano, pane Rychecký, dle propočtů NASA dopadne asteroid na
planetu Zemi zhruba za čtrnáct dní,“ doléhal ke mně jeho hlas a já si
připadala jako ve snu. „A jaký bude následek? Obávám se, že tohle
vám s jistotou nedokáže říct nikdo. Velikost onoho asteroidu je však
natolik alarmující, že se Bezpečnostní komise rozhodla vyhlásit
celosvětovou evakuaci. Stačí vám to jako odpověď?“
Třída nervózně zašuměla. Ani mně v ten moment nebylo zrovna
do zpěvu. Jsou věci, které si člověk zkrátka neumí představit, i kdyby
se snažil sebevíc. Co teď bude s mým snem o cestování? Chtěla jsem
přece vyrazit na Nový Zéland, jakmile dostuduju. Chtěla jsem si
prohlédnout americké národní parky. Vidět Tádž Mahal a Velkou
čínskou zeď. Aspoň jednou v životě se vykoupat v Karibiku. Chtěla
jsem toho poznat tak strašně moc… a ono už nebude kdy??? Všechny
tyhle nekonečné krásy světa se promění v popel a dalším generacím
z nich nezůstane nic než pár ubohých fotek?

1001
 Po celém těle mi naskočila husí kůže. A nedala pokoj až do konce
hodiny.

***

„Co se v tom tak nimráš?“ Máma odložila příbor a starostlivě se na

mě zadívala. „Tobě to nechutná?“
Trhla jsem rameny. Má cenu jí vysvětlovat, že v předvečer velkého
stěhování je jídlo ta úplně poslední věc, která mě zajímá? Vím, že se
opravdu snažila, aby nám těch posledních pár hodin v milovaném
domově zpříjemnila co nejvíc. Otevřela dokonce láhev archivního
vína a upekla pizzu, oblíbený pokrm našich prababiček. A mně to
bylo srdečně fuk.
„Chápu, že jsi z toho všeho vyděšená, Sandro,“ vzdychla si a
konejšivě mě objala. „To asi každý. Ale máme přece jedna druhou a
bude nám tam spolu moc hezky, uvidíš. Zařídíme si nový dům,
koupíme nábytek, který sama vybereš. Četla jsem, že v Oppa Ava už
dokončili stavbu té velké nákupní galerie, a vypadá prý skoro stejně
jako hypermarkety u nás. A taky tam mají báječný Cinema park,
muzeum a spoustu kaváren…“
„Oppa Ava,“ protáhla jsem pusu. „To je ta díra, kde budeme
bydlet?“
„Ale jdi. Vždyť je rozlohou jen o kousek menší než Praha. Časem
by tam dokonce chtěli vybudovat i repliku Národního divadla,
Svatovítské katedrály a dalších památek…“

1002
 „No a z toho mám skákat radostí?“ vyštěkla jsem útočně, jako by
celý tenhle průšvih byl její vina. „Žádný podělaný repliky mě
nezajímají! Já nikam nejedu, a basta!“
Rty se jí stáhly do bolestivé grimasy. „Jestlipak si uvědomuješ,
holčičko moje, kolik lidí by právě teď dalo všechny poklady světa, aby
na ten Měsíc mohli odletět místo tebe? Lidí, jako je starý pan Kouba,
kterého tam nepustí kvůli věku. Jako je paní Nguyenová, nebo třeba
Adam, ten milý hoch z druhého patra, jimž nedávno diagnostikovali
pareolu, takže –“
„Co? Adam Brecht má pareolu?“ Ta informace mě naprosto
uzemnila. Nikdy jsme nebyli kdovíjak velcí kamarádi, ale přece jen,
znám ho odmalička. A pocit, že tady najednou zůstane úplně sám, že
mu nezbude nic jiného než odevzdaně čekat na smrt… Chloupky
v zátylku se mi zježily. „Proboha, mami, to je hrozný! Co se s těma
lidma vlastně stane, až my ostatní…?“
Znovu si útrpně povzdechla. „Vláda pro ně nechala zřídit speciální
centra, kam budou během zítřejšího dopoledne všichni přemístěni.“
„Aby aspoň umírali společně,“ hlesla jsem, doslova ochromená tou
děsivou představou. „Promiň, chovám se jak úplný hovado. Jsem
vážně ráda, že odtud můžeme vypadnout dřív, než –“ Na pravém
zápěstí se mi rozblikal displej Zetwéčka. Stiskla jsem tlačítko pro příjem
hovoru a mdlým hlasem pozdravila Elen, jejíž tvář se vzápětí promítla
na čerstvě vybílenou stěnu pod oknem.
„No tak co je s tebou?“ spustila rozčileně. „Dřepíme tady už skoro
hodinu! Hlavně mi netvrď, že jsi zapomněla!“

1003
 Plácla jsem se do čela. Naše rozlučková párty v Dengo klubu!
Velkolepá akce, kterou jsme s holkama plánovaly minimálně dva
týdny. Vrhla jsem na mámu prosebný pohled. „Za pár hodin budu
zpátky, slibuju! Vždyť je to náš poslední večer na Zemi, chceme si ho
trochu užít…“
„Hlavně to nepřežeňte s alkoholem, ať jsi ráno fit,“ kývla
rezignovaně hlavou. „Věci máš sbalené? V osm nás vyzvedne teta
Julie, nezapomeň! A Sandro…“
Zbytek jejích životně důležitých rad mě už nezajímal.
Cestou k výtahu jsem poslala zprávu nejbližší taxislužbě. Medově
zlatý vůz přistál na střeše našeho domu zhruba po dvou minutách.
Noc byla krásně teplá, s jasnou oblohou a téměř úplným bezvětřím,
k branám oblíbeného podniku jsme tudíž dorazili dřív, než jsem si
stihla zapnout bezpečnostní pás.
Uvnitř to žilo. Na můj vkus možná až moc. Zběsilý techno nářez
bezmála boural zdi lokálu, parket byl zaplněný do posledního místa a
jedovatě zelená světla reflektorů mi nepříjemně šajnovala do očí.
„Co ten tady hergot dělá?“ ukázala Elen znechuceně prstem na
pobledlého kluka, opřeného o futra vstupních dveří. „Jak vůbec zjistil,
že tu jsme? No jasně, tys mu to vyžvanila, bydlíte spolu přece
v jednom baráku!“
„Nech ho na pokoji,“ požádala jsem ji důrazným tónem. „Nemá
to teď zrovna lehký, chudák. Místo stěhování na Měsíc ho zítra čeká
přesun do centra pro nemocný. Umíš si to představit? Pareola,
v tomhle věku…“

1004
 „No a co já s tím?“ protočila panenky. „Šmejdi jako on si to
zasloužej! Jenom si vzpomeň, jak se tenkrát choval k mojí ségře.
Takže sorry, brečet kvůli němu rozhodně nebudu!“
V ten okamžik si mě všiml. Zvedl ruku na pozdrav, udělal pár
nesmělých kroků naším směrem, pak se prudce zarazil, svěsil ramena
a s výrazem, z něhož nebylo možné vyčíst vůbec nic, si to namířil to
zpátky k východu. Seskočila jsem z barové stoličky a jako v transu se
rozběhla za ním.
„Co blbneš?“ slyšela jsem někde v dálce křičet udivenou Elen.
Dohonila jsem ho na ulici.
„Počkej, Adame! Nemusíš přece chodit pryč. Já jsem… teprve
dneska zjistila, jak na tom jsi. Totiž, chci říct…“ Kousla jsem se do
rtu. „Mrzí mě to. Opravdu, moc mě to mrzí.“
„Dík, jsi hodná.“ Rozpačitě si odkašlal. „Chtěl jsem se ještě
naposledy cejtit jako někdo, kdo mezi vás patří. Ale asi to nebyl dobrej
nápad.“
Chytla jsem ho za ruku. „Vždycky mezi nás budeš patřit, abys
věděl! Chápu, že zrovna teď nemáš náladu na moje trapný uklidňující
fráze, ale… kdybych mohla udělat něco, cokoli, čím bych tě aspoň
trochu potěšila…“
Jeho tváří přelétl slabý, sotva postřehnutelný úsměv. „Mejdan ve
dvou? Jenom ty a já? Znám jedno fakt hezký místo, kde nás nebude
nikdo rušit.“
Civěla jsem na něj, neschopná jakékoli smysluplné reakce. Vlastně
jsem neměla ani zdání, co na takhle praštěnou nabídku odpovědět.
A tak jsem prostě jenom přikývla.

1005
 O pár minut později nás taxík vysadil na střeše roztomilého
krámku paní Nguyenové, ve kterém jsme koupili láhev Chateau
Palmer, dvě skleničky a pytlík mandlových chipsů.
Bez jediného slova mě vedl rozlehlým, spoře osvětleným
městským parkem, až na samý konec cesty, kde se před námi vyloupla
impozantní kaple. Jako malá jsem v ní byla za družičku na bratrancově
svatbě, a dlouhé roky pak tajně snila o tom, že se tam jednou sama
vdám.
„Sem ale teď v noci nikdo nesmí,“ pokusila jsem se namítnout.
Odpovědí mi byl smích. Ironický a hořký jako likér tety Julie, kterého
jsem si vloni o Vánocích nedopatřením cucla.
„A co myslíš, že nám provedou? Zavolají na nás fízly? Dostaneme
pokutu? Proboha živýho, Sandy!“ Zručným pohybem vylomil
vchodové dveře a dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně děláme, už
jsme seděli na schůdcích vedle vznešeného pozlaceného oltáře. Nalil
víno do sklenek a nadechl se k přípitku.
„Na konec naší zkurvený existence! Ať už bude jakejkoliv.“
Povídalo se mi s ním překvapivě hezky. Ten záludný nektar
z francouzských rév mě po chvilce rozparádil natolik, že jsem se
nestyděla vykládat mu o věcech, které zcela jistě nebyly určeny jeho
uším. O svém dávno zemřelém tátovi. O svých touhách. O Patrikovi.
„Chceš, abych tě vojel?“ Pronesl to s naprostým klidem a takovou
lehkostí v hlase, jako by se ptal, kolik je hodin. A já si matně
vzpomínám, že jsem zavrtěla hlavou. Nebo nezavrtěla…? Oltář
i všichni svatí se mi divoce roztančili před očima. Poslední, co si
vybavuju, jsou jeho ruce, plazící se po mně jako dva nechutní hadi.

1006
 A najednou je pohltila hrobová tma.
Úplně všechno najednou pohltila hrobová tma.

2/ Marie

„A pana Elbího si s sebou vzít můžu, viď, mami?“

Stála jsem za barovým pultem naší krásné kuchyně a
bezmyšlenkovitě přejížděla utěrkou po starožitných keramických
šálcích, které mi kdysi darovala babička. Hádám, že neexistuje mnoho
žen, které by se v předvečer odletu na Měsíc zabývaly takto triviální
činností, mě však ten mechanický pohyb kdoví proč uklidňoval.
Periferním pohledem jsem zaznamenala, jak se Danny pokouší
napěchovat svého téměř dvacetikilového robota do útrob kufru. Za
jiných okolností by mi to nejspíš připadalo vtipné.
„Ale miláčku, tam se pan Elbí nevejde,“ upozornil ho Patrik
s úsměvem. „Musí zůstat tady, aby nám hlídal dům, až budeme pryč.“
Oči mého syna se rozšířily nefalšovanou hrůzou. „To si děláš
srandu, tati? Vždyť za pár dní Země vybouchne, a co by si tu pan Elbí
sám počal? Chceš ho snad nechat umřít?!“
„Roboti neumíraj, ty demente,“ sdělila mu Isabel povzneseným
tónem dospělé třináctileté ženy, která už o životě ví naprosto vše.
„Jsou to jenom blbý hračky.“
„Jo aha! A proč s sebou musíme táhnout tu tvoji obludu?“ ukázal
Danny rozzuřeně na vykulené sněhobílé koťátko, krčící se u mých
nohou. „Ona je taky blbá! Stokrát blbější než pan Elbí, abys věděla!“

1007
 „Tohle okamžitě odvoláš,“ vypěnila Isabel. „Jesika není žádná
obluda! Udělejte s tím spratkem něco, nebo přísahám, že mu jednu
fláknu!“
„Ale no tak, děti…“ Patrik se navzdory dusné atmosféře, která tu
již několik hodin panovala, tvářil víc než spokojeně. Milovala jsem ho
za to. A nesnášela zároveň. Jak může hýřit dobrou náladou zrovna ve
chvíli, kdy se nám hroutí pod rukama celý dosavadní život? Kdy
ztrácíme veškeré jistoty, zázemí, domov, který pro nás znamenal
úplně všechno? Jak si tu může jenom tak sedět a v klidu popíjet
zázvorové pivo, když mně se samou nervozitou obrací žaludek?
„Jesika je živý tvor, Danny,“ oznámil našemu chlapci tím svým
rozvážným, příjemně zastřeným hlasem profesora české historie.
„A živí tvorové znamenají mnohem víc než hračky. Chápu, že máš
pana Elbího rád, ale na palubu by tě s ním nepustili. Každá rodina si
smí sbalit pouze jedno jediné zavazadlo, a i kdybys tam svého
kamaráda nakrásně vecpal, na nic dalšího už bychom neměli místo.“
„Vůbec nic dalšího nepotřebujeme!“ nafoukl trucovitě pusu, bylo
však znát, že o jeho slovech přemýšlí. Patrik se zvedl, pomalu došel až
ke mně a co nejjemněji mi vytrhl utěrku z ruky. „Tohle je zbytečná
práce, lásko. Ty hrnečky tu musíme nechat spolu s panem Elbím.“
„Ale já je mám ráda!“ V očích jsem ucítila palčivé vlhko. „Pro tebe
je celá tahle záležitost ohromně jednoduchá, že ano? Se vším si umíš
poradit, jsi tak úžasně dokonalý, rozumný a chladnokrevný, až to bolí!
Jenomže my odtud nikam nechceme, hergot!“ Uvědomila jsem si, že
na něj hystericky ječím. Děti naštěstí ihned pochopily závažnost
situace a co nejrychleji se zdekovaly do svých pokojů.

1008
 „Nejsem ani trochu dokonalý, Majko,“ zašeptal a přivinul mě
k sobě. „Možná by ses divila, jak moc se toho zítřka bojím. Ale mám
tebe, Dannyho a Isabel, tři nejdůležitější bytosti v celém vesmíru.
A ten pocit mi dodává odvahy.“
Nemotorně jsem si utírala slzy a tiskla se k němu, jak nejpevněji
to šlo. Můj Patrik. Chlap, kterého si snad ani nezasloužím.
„Kdybychom aspoň mohli odletět společně,“ neodpustila jsem si
závěrečnou výčitku. „Vždyť já ani nevím, do které rakety nastoupit!
Proč jsi jenom musel vašemu řediteli slibovat, že na ten přesun
nemocných osobně dohlédneš? Copak nemají spoustu jiných
dobrovolníků?“
Zlehounka mě od sebe odstrčil a jeho dlaň přejela po mé ubrečené
tváři s takovou něhou, až mi poskočilo srdce. „Ano, mají. Pořád je jich
ale žalostně málo na to, aby se všichni nemocní dostali do svých center
v co nejlepší psychické pohodě. Těm lidem nejspíš zbývá posledních
pár týdnů života a já jsem opravdu rád, že jim můžu být aspoň tímhle
způsobem užitečný.“
„Ach bože, promiň.“ Zahanbeně jsem sklopila oči. „Ale přiletíš za
námi co nejdřív, viď…?“
Jeho sebejistý úsměv mě uklidnil víc než veškerá slova.
„Startujeme hned v pondělí ráno. Než se tam stihnete pořádně
rozkoukat, budu u vás, lásko moje! A potom se vrhneme na zařizování
domu. Koupíme ti nové hrníčky a Dannymu pana Elbího. Čeká nás
skvělá budoucnost, uvidíš!“
Rozesmála jsem se. A poprvé za celý den to byl upřímný smích.
„Víš, nad čím už dlouho přemýšlím? Když mají na Měsíci tolik moří,

1009
teče tam i nějaká řeka? Abychom mohli zase vyrazit na raft, jako vloni
o prázdninách…“
„Hmm,“ svraštil teatrálně čelo. „Zdolat divokou měsíční řeku, to
je tedy vážně výzva! Ale my dva už to nějak zvládneme, neměj strach.
Protože když jsme spolu, neexistuje vůbec nic, co bychom
nedokázali!“
Podívala jsem se na něj. On se podíval na mě. Byl teplý jarní večer,
za oknem voněla čerstvě posekaná tráva a jeho prsty se propletly
s mými. A já v tu chvíli věděla, že je to napořád.
Že teď už na ničem jiném nezáleží.

***

Na palubě kosmické lodi Starship 203 vládl neřízený chaos. Lidé se

tlačili jeden přes druhého, zakopávali o příruční zavazadla, nadávali a
vráželi do sebe v úporné snaze najít číslo svého sedadla, na němž stráví
několik příštích dnů. Patrikův bratr Gabriel nás dle instrukcí zavedl
do kupé 16/5Q, relativně klidné zóny, kde jsme si mohli aspoň trochu
oddechnout. Řev startujících motorů mi div neprotrhl ušní bubínky,
tlukot srdce jsem cítila až v krku a chtělo se mi zvracet.
„Bude to dobrý, neboj,“ mrkl na mě Gabriel povzbudivě, zatímco
se snažil vtěsnat do úložného prostoru přepravní klec s vyděšenou
Jesikou. „Zapni si ten pás pořádně, Isabel. Co jsem ti říkal o házení
žvýkaček na podlahu, Danny? Než za námi dorazí tatínek, jsem váš
velký vůdce, takže se mě laskavě nepokoušejte naštvat, chcete-li tuhle
cestu přežít ve zdraví!“

1010
 Děti se rozchechtaly. A mně zkrátka nezbylo než se k nim přidat.
Na rtech jsem ještě stále cítila Patrikův polibek. Vyprovodil nás až
k nástupním schodům, jednoho po druhém láskyplně objal a každému
nakreslil palcem na čelo symbolický křížek.
„Miluju tě, Majko,“ zašeptal těsně předtím, než nás strhl dav a my
byli doslova násilím vecpáni do chřtánu té monstrózní příšery.
Zadýchaným prostorem se rozlehl kapitánův hlas. Jménem
společnosti, jejíž název jsem zapomněla dřív, než ho vůbec stihl
vyslovit, nám popřál bezpečný let a udělil několik nezbytných
pokynů. Opřela jsem se o podhlavník a zavřela oči. Tohle je tedy
vážně konec naší existence na modré planetě…? Zvláštní pocit. Tak
nějak neuchopitelný. Už nikdy neuvidím svůj dům. Ulici, po níž jsem
chodila každý den. Park s jezírkem plným leknínů a s tou nádhernou
starobylou kaplí, ve které jsem se kdysi vdávala. Už nikdy nevhodím
minci pro štěstí do Krannerovy kašny. Už nikdy…
„Proboha tě prosím, holčičko moje!“
Ten zoufalý výkřik mě vytrhl z melancholického rozjímání.
Otočila jsem hlavu směrem, odkud přicházel, a při pohledu na dvě
ubrečené ženy v nebesky modrých letních kostýmcích se mi znovu
sevřel žaludek. Jedna z nich měla obličej ztuhlý hrůzou, třásla se jako
osika a zajíkavě mluvila do svého Zet Wé přístroje.
„Proč mi to nezvedáš? Za pár minut odlétáme a já netuším, kde jsi!
Pořád doufám, že je to jen nějaký hloupý vtip, že se tu každou chvilku
objevíš, budeš se smát a…“ Usedavě se rozplakala. Vyskočila jsem ze
svého sedadla a vrhla se k ní.
„Můžu vám nějak pomoct, madam?“

1011
 Na ten prázdný, téměř šílený výraz její tváře nezapomenu snad do
smrti.
„Najdete mi mou dcerku, prosím? Včera v noci se někde ztratila,
odešla slavit…“
Chytla jsem ji za ramena a vší silou s ní zatřásla. „Kam odešla slavit,
a s kým? Kdy se vám naposledy ozvala? Jak se jmenujete?“
Dívala se na mě mdlýma, uslzenýma očima, ze kterých pomalu
vyprchával život. „Nevím. Vůbec nic už nevím. Agáta Hofmanová,
tak se jmenuju. Viď, Julie…?“ obrátila se ke své přítelkyni a jejich
společný výbuch pláče mi div nevyrval srdce z těla.
Přitiskla jsem ji k sobě. Opravdu jsem si až dodnes myslela, že jsem
hodna politování? Zrovna já???
A potom se ten děsivý gigant jménem Starship 203 s mocným
funěním vznesl do vzduchu. A někde hluboko pod námi zůstala
Země. Jediný svět, jaký jsme dosud znali. Lidé, které jsme museli
opustit.
A všechny naše vzpomínky.

3/ Sandra

Vzbudila mě žízeň a zima. Příšerná, do morku kostí hlodající zima,

jakou jsem nepoznala snad ještě nikdy v životě. Mnula jsem si slepené
oči a vyjeveně se rozhlížela kolem sebe. Kde to sakra jsem? Co se včera
v noci stalo? Pohledem jsem sklouzla k nedopité láhvi vína, opřené
o pozlacený oltář. Chybělo v ní s bídou půl litru. A přitom ta ukrutná
kocovina! Měla jsem pocit, že se mi každým okamžikem rozpadne

1012
hlava vejpůl. Musel mi tam přimíchat nějaké drogy. Jenomže proč?
Chtěl mě snad znásilnit? Nebo se mu to dokonce povedlo…?
A najednou jsem si uvědomila, že je čtvrtek ráno. Že dneska odlétáme
do nového světa. Ve zlomku vteřiny jsem stála na nohou a překotně
si vyhrnovala rukáv, abych zjistila časový údaj na svém Zetwéčku.
Nebylo tam. Omráčeně jsem si prohlížela prázdné zápěstí a cítila, jak
mi v žilách tuhne krev. Vždyť já ani nemůžu dát vědět mamce, že…
že… Mozkové závity se pomalu, zlehounka začínaly probírat
k životu. Oh. Holy. SHIT!!! Krom telefonu tam přece mám i veškeré
dokumenty! Platební kartu. Občanský průkaz. Lékařské potvrzení
a… jistě. Taky letenku. Moji letenku na Měsíc. Hystericky jsem se
rozbrečela. Adame, ty jedna odporná stvůro!!!
Utíkala jsem parkem a zoufale hledala cokoli, kohokoli, kdo by mi
mohl aspoň nějak pomoct. Starší manželský pár, krmící v klidu a
pohodě holuby na jedné z laviček poblíž jezírka, mi připadal jak fata
morgana.
„Moc vás prosím, nutně bych… potřebovala…“ Pláčem
ochromený hlas mi vypovídal službu. „Vůbec netuším, kolik… je
hodin. Vy jste… ještě neodletěli?“
Dáma s výrazně nalíčenými rty na mě chvilku jen tak nechápavě
civěla. „Nás to čeká až příští týden, drahoušku. Poletíme s Atlantisem,
víte? Bude to prý úplně poslední raketa, která z Prahy odstartuje.
Zázrak, že se nám povedlo sehnat lístky, slyšela jsem totiž včera ve
zprávách –“
Holohlavý pán, zřejmě její manžel, ji nervózně poplácal po zádech.
„Ale jdi, Vivian, tohle asi slečnu nezajímá. Copak tady vyvádíš, holka?

1013
Touhle dobou už jsou přece všichni dávno na palubě a… “ Nedořekl.
Hlubokým povzdechnutím mi dal najevo, že konečně pochopil
situaci. „No těbůh! Jestli sebou trochu hodíme, mohli bychom to
stihnout.“
Během rekordních pěti minut jsme opustili brány parku a nasedli
do poněkud omšelého, jásavě žlutého auta, zaparkovaného u hlavní
silnice.
„Tenhle křáp neumí lítat,“ hlesl provinile. „Ale buď klidná, znám
jednu bezva zkratku!“
Hodiny na věži Wintonova letiště odbíjely devátou, když jsme celí
rozklepaní dorazili k jeho vchodu.
„Honem běž, snad na tebe ještě čekají! A vyřiď v Oppa Ava, že už
se tam vážně moc těšíme –“
„Ne, nevyřídím.“ Rezignovaně jsem složila hlavu do dlaní. „Jeden
kluk mi totiž ukradl Zetwéčko i s letenkou. Možná chce odletět místo
mě, nebo mu ke spokojenosti stačí jen pocit, že udělal dalšího člověka
nešťastným, když už je nešťastný on sám.“ Po tvářích mi tekly slzy a
pálily jako rozžhavený olej. „Odpusťte, že vám to říkám až teď, ale…
chtěla bych se aspoň rozloučit s maminkou. Nemůžu jí zavolat,
nepamatuju si číslo…“
Na rameni jsem ucítila pevný, konejšivý stisk jeho ruky. „Tak
hodně štěstí, děvče. Obávám se, že ho budeš potřebovat.“
Neměla jsem sílu cokoli říct. Vyběhla jsem z auta, nechala dvířka
dokořán, ani jedinkrát se za tím laskavým pánem neohlédla.

1014
 Cesta mrtvolně ztichlou odletovou halou se mi rozpíjela před
očima. Nikdo se neptal, co tu dělám. Nikdo po mně nechtěl žádné
doklady.
Ten strašlivý, nervy drásající řev raketových motorů mi zahřměl
do uší právě v okamžiku, kdy jsem probíhala opuštěným turniketem.
Přestala jsem brečet. Vím, že to zní absurdně, ale jako by se mi
najednou ulevilo.
Teď už přece nebylo kam spěchat.
Startovací rampa 38X zela prázdnotou. Všude byl smrad a plno
kouře, z něhož se nečekaně vynořila jedna osamělá lidská silueta.
Podle výšky a typu postavy zřejmě muž. Stál tam úplně bez hnutí,
ruce v kapsách, pohled upřený kamsi do ztracena.
„Omlouvám se, že ruším, ale… vy to tady nějak organizujete?
Starship 208 jsem už asi prošvihla, že jo? Totiž, abyste rozuměl –“
V tom jediném kratičkém okamžiku se mi zastavilo srdce. „Pane
profesore???“
Zíral na mě stejně vytřeštěně jako já na něj. „Slečno Hofmanová?
Co tady proboha…? Kde máte svoje věci a… svou rodinu?“
S hořkým úšklebkem jsem zvedla prst tam někam nahoru. „Hodně
smutný příběh. A hodně dlouhý.“
„Hm,“ pokrčil rameny. „Času je dost, řekl bych.“
„Ale… já vůbec ničemu nerozumím! Proč vy?“
Podíval se na mě. Ano, byl to pořád on, můj Patrik. Moje tajná
životní láska. Jenže znenadání vypadal naprosto jinak. Odevzdaně.
Zlomeně. Staře. Vypadal jako někdo, kdo prohrál.
„Pareola. Druhé stádium. Našli mi ji začátkem března.“

1015
 Šokovaně jsem zalapala po dechu. „A… vaše manželka…?“
„Nemá o tom nejmenší tušení. Nedonutil bych ji odsud odletět,
kdyby znala pravdu. Už takhle je strachy celá bez sebe, chudinka. Ale
můj bratr Gabriel se tam o ni dobře postará, víte? I o naše děti. Dal
jsem mu pro ni dopis, až jednou… přijde správný čas.“ Polkl nasucho.
„V jejích očích jsem šlechetný hrdina, který spolu s dalšími
dobrovolníky zařizuje přesun nemocných do center. Což jsem taky
chtěl, ale bůhví z jakého důvodu se toho nesmím účastnit. Prý teď
potřebuju hlavně klid a péči ostatních.“
„No a proč jste se nenechal do žádného centra odvézt?“ Proti své
vůli jsem zvýšila hlas. „To tady hodláte čekat na smrt úplně sám,
hergot fix?!“
„Vždyť já tu nejsem sám.“ Trpce se pousmál a chytil mě za ruku.
„Ve dvou bude to umírání o něco příjemnější, nemyslíte? Kam byste
se chtěla podívat?“
„Na Nový Zéland,“ vydechla jsem. „Toužím po něm od svých
jedenácti let.“
„Aha.“ Poškrábal se za uchem a vypadal v ten moment opravdu
roztomile. „Tam už vás asi vzít nestihnu. Ovšem ani taková procházka
jarní Prahou by nemusela být špatná, co říkáte?“

Bylo to jak výjev z abstraktního filmu. Liduprázdný Karlův most

v deset hodin ráno. A všude kolem ticho. Jenom mrtvé oči soch,
shlížejících na nás tak nešťastně a vyčítavě, jako bychom to byli my
dva, kdo tohle všechno zavinil.

1016
 Stáli jsme opřeni o zábradlí a pozorovali, jak se paprsky slunce
odráží ve vlnách větrem zčeřené Vltavy.
„Měsíční řeka…“ zamumlal, nejspíš jen tak sám pro sebe. „Zdolat
divokou měsíční řeku, to je vážně výzva.“
Neměla jsem ani šajn, o čem to mluví, ale copak na tom teď
záleželo? Třeba je tenhle den naším posledním.
„Pane profesore…?“
A někde v dálce zrovna odplouvá kosmická loď s mojí hodnou
maminkou. Už nikdy se nedozví, proč jsem na to letiště nepřišla. Že
se mi po ní strašně stýská. Že ji mám ráda. V očích jsem ucítila
důvěrně známé pálení. Do hajzlu!
„Ano?“
Zhluboka jsem se nadechla. Otázek, které se mi draly na jazyk,
bylo tak moc, že jsem najednou nevěděla, čím začít. Jak taková
apokalypsa vůbec vypadá? Bude to hodně bolet? Dovoláme se něčí
pomoci, pokud náhodou přežijeme? Odpustí nám naši nejbližší, že
jsme je nechali samotné? Dokážeme si aspoň mlhavě představit, co
všechno nás čeká…?
„Miluju vás!“ vykřikla jsem namísto toho. „Jsem do vás blázen už
od chvíle, kdy jste nastoupil k nám na školu. Nechci umírat s pocitem,
že jsem vám to nestihla říct!“
„No páni, Sandro,“ zavrtěl hlavou. Připadalo mi, že zklamaně. „To
sis tedy uměla vybrat, jen co je pravda. Vždyť se na mě podívej!“
Rozhodil rukama v jakémsi bezmocném gestu a já si teprve teď
všimla, že mu po tvářích tečou slzy. Chtěla jsem honem něco říct,
plácnout první rádoby vtipnou hloupost, která mě napadne, abych ho

1017
aspoň trochu rozveselila, on mě však nevnímal. Rty měl křečovitě
stažené a pohled upřený k nebi. V myšlenkách se nejspíš právě toulal
po jedné ze svých divokých měsíčních řek.
„Jestlipak tam na podzim taky zlátne listí?“ zašeptal najednou
hlasem, který jsem nepoznávala. „Majka ho měla moc ráda, víš?
A uvidí ještě někdy v životě, jak kvetou sněženky?“
A pak mě vší silou objal. Nebyl to v tom ani náznak jakékoli vášně,
jen cosi… zoufalého. Cosi nekonečně smutného.
Byla v tom všechna bolest světa, který se nám pomalu, ale jistě
začínal rozpadat před očima.

4/ Marie

Čekala jsem to mnohem horší. První dny života na Měsíci máme

za sebou a já s údivem zjišťuji, že se mi tu vlastně docela líbí.
Náš půvabný bungalov na předměstí Oppa Ava jsme zatím vybavili
jen nejnutnějšími věcmi, vše podstatné dořešíme až časem, Patrik a já.
Děti zítra nastupují do nové školy. Gabriel už se těší, až je tam bude
vyzvedávat s tím svým legračním vozítkem, připomínajícím mrňavou
raketu. Pečuje o nás opravdu vzorně, můj úžasný švagr. Jenom někdy
z něj mám trochu divný pocit. To když se na mě zčistajasna zadívá,
dlouze a tak nějak zamyšleně, jako by se mi chystal něco důležitého
říct. Nakonec to pokaždé obrátí v žert, začne si mě dobírat, že málo
jím, že jsem hubená a nebudu se líbit chlapům. A pak nám usmaží
vrchovatou mísu lívanců, po kterých se můžou všichni utlouct.
Dokonce ani tetička Agáta, jak začal Danny láskyplně oslovovat paní

1018
Hofmanovou, zpravidla neodolá a dá si s námi aspoň jeden kousek.
A občas se přitom i usměje. Možná jen ze zdvořilosti, ale už tohle
považuju za malý zázrak. Co se tenkrát v noci stalo s její ubohou
dcerou, to se nejspíš nikdy nedozvíme. Krátce před startem byl prý
u vstupního terminálu zatčen jakýsi mladík, který se pokoušel
vycestovat na její doklady, žádné bližší informace se nám však získat
nepovedlo. A tak děláme, co je v našich silách, abychom milé Agátě
alespoň zčásti nahradili rodinu, jakkoli nemožné se to zdá. Ona a její
sestra Julie u nás teď tráví skoro každý den, k nesmírné radosti obou
mých dětí, a většinou i mé.
Jediné, po čem se mi stýská, je nebe. Takové to šmolkově modré
letní nebe s naducanými obláčky, které mě vždycky bavilo pozorovat.
A taky vůně lesa. Široko daleko tu není jediný strom. Jediná květina.
To vše v budoucnu vyřešíme, slíbil nám starosta Khain na uvítacím
shromáždění. Zajímaly mě i další informace, které pro nás měl, avšak
Isabel protáhla znuděně pusu a oznámila mi hlasitěji, než bývá mezi
slušnými lidmi zvykem, že ten páprda vypadá jak mimozemšťan.
Načež dostal Gabriel hysterický záchvat smíchu a šlo se domů.
Už dlouho jsem neměla tak báječnou náladu jako dnes večer.
V televizi právě hlásili, že kosmická loď Atlantis 11 přistane na
nedalekém letišti během příštích dvou hodin. Ze Země zatím žádné
nové zprávy. Nikdo netuší, co se tam děje. Asteroid by měl dopadnout
kamsi na severní polokouli zhruba pozítří. Je to děsivé, já vím.
A vážně si připadám jak hanebný sobec, když se dokážu radovat,
zatímco jiní pláčou. Jen při samotném pomyšlení, že už za malou
chvilku uslyším jeho hlas, mi srdce buší jako zběsilé. A to Agátino

1019
puká žalem. Její dcera tam někde zůstala docela sama, bez pomoci.
Bez jediného blízkého člověka, který by ji naposledy objal. Dokáže si
někdo z nás představit takovouhle bolest…?
„Koukni, mami,“ vykřikla vzrušeně Isabel, s očima upřenýma na
temně fialovou oblohu za oknem. „Támhle se něco zablesklo! To
budou určitě světla Atlantisu.“
„Jupí, tatínek je doma!“ Danny se samým štěstím roztančil po
obýváku. „Pojďte honem ven, jestli ho tam někde neuvidíme!“
S nadšeným výskotem jsme se vrhli ke dveřím.
„Ty s námi nejdeš?“ houkla jsem na svého švagra rozjařeně.
A potom jsem utíkala za dětmi, aniž bych nad tím jakkoli dumala.
Nad jeho zvláštním, těžko čitelným pohledem, kterým mě
vyprovázel.
Noc byla chladná a sychravá, nám třem to však vůbec nevadilo.
Stáli jsme před domem a drželi se za ruce. Tak pevně, jak jen to šlo.
Celý můj svět se během uplynulých dnů změnil k nepoznání. No a?
Všechno, na čem doopravdy záleží, přece mám! Už za pár minut mě
vezme do náruče. A potom spolu zdoláme úplně každou divokou
řeku, co tu kdy bude téct.
Vždyť ten Měsíc je vlastně moc hezké místo pro život.

1020
 Kniha Petry Langové

Kde končí nebe

O čem asi přemýšlí ten, kdo právě zjistil, že je mrtvý? A co ho

vůbec čeká dál?
Zdravotní sestřička Bára se jednoho dne probouzí v nebi,
neschopná vybavit si, jak a proč zemřela. V hlavě má jen chaotické
útržky vzpomínek a nejasný pocit, že během svého života udělala
něco špatně.
Nečekaný návrat na Zem ji šokuje. Čas se posunul zpátky, zbývají
necelé dva měsíce k napravení chyb. K hledání pravdy o sobě a svých
blízkých. A možná i k cestě za osudovou láskou.
Anebo je všechno úplně jinak…?

https://eknihyjedou.cz/kde_konci_nebe

1021
 ZRCADLENÍ
Jaroslav Beneš

„Ráno jsem se probral v hlavní místnosti ústavu, však víte, kde to

je, ne? Hned vedle v místnosti u rozvodných skříní. Původně se tam
uskladňovaly součástky.“
„Proboha, co jste tam dělal?“ profesor Dostál za mnou zavřel dveře.
Byl viditelně otřesený. „Jděte dál!“ vyzval mě ještě.
„No, to nevím. Všechny místnosti byly prázdné a opuštěné, všude
se válely hromady odpadu a sutě. Na takové jedné jsem se probral.
Ležel jsem na nějakých nalámaných kartonových deskách a hrozně to
tam smrdělo jako po nějakém ředidlu. Ještě teďka mi páchnou rukávy!
Pane profesore, co se to stalo? Já jsem si myslel, že jsem se probral po
nějaké dlouhé opici... Ale vždyť víte, že já se nikdy do němoty
neopíjím!“
„Chápu. Posaďte se!“ profesor přisunul prudce židli a vyhnul se
přímé odpovědi. „Dáte si něco k pití? Nebo raději něco ostřejšího?“
„Jo, něco ostřejšího by bodlo,“ přikývnul jsem. Už jsem nebyl tak
roztřesený a po jedné sklence se mi určitě přestanou třást i ruce.
Profesor se natáhnul k mini sekretáři, vyklopil dvířka, vyndal láhev
džinu a jednu skleničku. Nalil mi do půlky a podal mi ji.
„Dobrý?“ zeptal se účastně, když jsem ji do sebe kopnul.
„Dobrý!“ opatrně jsem ji postavil na kraj psacího stolu a snažil se
nemyslet na nepříjemné škrábání v krku, které skoro vhánělo slzy do
očí. Profesor se loktem opřel o horní desku sekretáře. „Máte nějaké

1022
print-biwrina-margin-0

vysvětlení?“ zeptal jsem se ještě a rozhlédl se kolem. Kancelář na první

pohled vypadala jako vždycky, ošuntělá, neudržovaná místnost
s obstarožním nábytkem, ve které mě profesor před rokem přijímal na
krátkodobou práci. Jen zapojit pár drátů, jak říkal.
„To je složité.“
„Jak moc složité? Díval jste se na mě mezi dveřmi úplně stejně jako
v poledne moje manželka. I její sestra si myslela, že mám nějakou
masku nebo co!“
„Vy jste byl doma?“ podivil se a viditelně se ulekl.
„No samozřejmě, kam bych asi tak šel? Když jsem se vymotal
z areálu ústavu, tak jsem rovnou vyrazil na sídliště. Otevřel jsem si
dveře svýma klíčema a ona zrovínka vyšla z obývacího pokoje. Byla
ve svátečním, držela v rukou sklenku a láhev vína. No, a jak mě
uviděla, tak jí vypadlo všechno z rukou a začala ječet jako pavián.
Z pokoje vylítnul nějaký chlap, kterého jsem nikdy neviděl,
a odtáhnul ji do kuchyně. A hned vyšla Kateřina, to je manželky
sestra. Ta tedy neječela, jen na mě chvíli zírala.“
„A?“
„Jaké a? Zírala a pak se ptala, kdo jsem a co tam dělám. Připadal
jsem si jak u navedených. Já jí povídám – to jsem přece já, Vendyš,
ne? Copak mě nepoznáváš? A pak mě šokla!“
„Jděte! A čím?“ profesor se nakysle usmál. Já v tom ale legraci
neviděl. Navíc jsem měl pocit, že mě profesor poslouchá jen na půl
ucha.
„Čím? Tím, že řekla, abych si nedělal legraci, že pan Václav
Hnátek je už rok po smrti. Dodala ještě, že zemřel při nějaké havárii,

1023
a sprdla mě, že je naprosto hnusné dělat si z ubohé vdovy legraci
a vydávat se za něj. Oni snad všichni zešíleli! A ten cizí chlap vzal
mobil a volal, že se objevil Hnátkův dvojník jako duch! Chápete to?
Duch! Tak jsem na nic nečekal, otočil se jak na obrtlíku a vzal kramle
dřív, než by mě chytnul.“
„No jo, je šest hodin, kde jste proboha byl celé odpoledne?“ letmo
se podíval na zápěstí na ciferník extrovních zlatých hodinek.
„Schovával jsem se. Vždyť ten chlápek u nás v bytě mě chtěl
odchytit! Aspoň to tak říkal do telefonu. A víte, kde jsem byl? Na
hřbitově! Proběhl jsem osm ulic a chytil taxi, aby mě tam hodilo.
Taxikář na mě normálně mrknul jakoby nic, a tak jsem se ho zeptal,
jestli si myslí, že jsem duch. Víte, kam mě poslal? Vlastně to ani
nechtějte vědět, byl sprostej, jak jen to taxikáři umí. Jenže při placení
jsem zjistil, že mi nefunguje karta, musel jsem zaplatit hotově. To byl
ještě víc sprostej! A já zůstal na suchu, takže jsem šel k bankomatu. Je
hned pod hřbitovem tam, kde je ta nová zastávka. No, a bankomat mi
kartu sežral, úplně bez varování. A to měla platit ještě dva roky!“
„A dál?“ zeptal se úplně bezmyšlenkovitě, ani se na mě nepodíval.
„Co dál…, šel jsem k našemu hrobu. A co nevidím, moje jméno,
datum narození, datum úmrtí…, já zíral jako blázen! Byl tam dnešní
datum…, zrovna dneska na Hromnice!“
„Myslím, že jste si to nějak popletl, pane Hnátku. Podívejte se
sem!“ s nebývale vážnou tváří ukázal na velký nástěnný, notně
hanbatý kalendář s letopočtem, pověšený za pořadačem. Musel jsem
se vyklonit ze židle, abych na něj viděl. „Je sice druhého února, to ano,
ale o rok víc! Chápete?“

1024
 Zůstal jsem strnule zaseklý s otevřenou hubou a hodnou chvíli
zíral na číslice.
„To…, to není možné,“ skoro mi selhal hlas.
„Ale je. Zemřel jste před rokem.“
„Jak to? Já jsem přece tady!“ zaznělo to až moc zoufale…
„No, to je ten problém. Je to tedy spíš technický problém, ale taky
trochu váš. Pardon! Tedy... vašeho prvního já.“
„Vůbec vám nerozumím.“
„Zkuste si vzpomenout, co jste dělal... no... Co si pamatujete
naposledy?“
„Co? Hm... Pamatuju si..., ale mlhavě..., že jsem naposledy
montoval nějaké přívody k elektronice u nového bezpečnostního
rámu pro nějakou firmu. Teď si hned nevzpomenu, jak se jmenovala.
Ale pamatuju si ze štítku, kdo ten rám vyrobil – byly to Kermekovy
strojírny, to vím určitě!“
„A co bylo pak?“
„Pak? Někdo zapnul hlavním jističem proud, což bylo divné, když
jsem zrovna v tu chvíli zapojoval elektroniku. Vlastně už byla
zapojená. Zabzučelo to a myslím, že se rám zahřál tak, že na vnitřním
rantlu nebylo možné udržet ruku. Tak jsem se rozhodl, že přejdu přes
rám na druhou stranu, abych rozpojil kabel a zařízení vypnul…, a…,
a pak jsem se probral na tý hromadě odpadků. Víc si toho
nepamatuju!“
„Hm, víc toho asi ani nebylo, že?“ řekl profesor a já v tom cítil
jistou ironii. „Prošel jste vnitřkem rámu, když jste to šel vypnout?“

1025
 „Samozřejmě, kudy jinudy? Všude okolo byly ty rozvodný krabice
a trčely z nich kabely. Dalo se projít jedině rámem. Jenže zrovna tohle
si nepamatuju.“
„Rámem, co vypadal jako tlustý rantl obrazu, že?“ podotknul
mimochodem profesor, stále se opírající o sekretář. Teď zrovna
sledoval nějaký imaginární bod v prostoru.
„Jo, jo, rantl přesně jako u obrazu od Rembrandta. Viděl jsem to
na nějaké výstavě…“
„A co vám bylo ještě divné?“ vyzvídal profesor.
„Divné, divné…, snad jen to, že když jsem se nějak probral, tak se
z ústavu stala úplná ruina. V okamžiku zmizely kabely, ze zdí byly
vytrhané rozvody, v místnosti nebylo vůbec nic kromě toho
harampádí. A když jsem vyhlédnul z okna, která tam mimochodem
také už nebylo, zjistil jsem, že i skladová hala zmizela z vedlejšího
pozemku,“ zarazil jsem se. „Poslyšte, je zvláštní, že se mě na to ptáte
zrovna vy? Vždyť vy jste tam byl taky, ne?“
„To sice ano, ale to bylo přece loni,“ zaťukal na hanbatý kalendář.
„K havárii přijeli hasiči, potom policajti, a nakonec vyšetřovatelé
z ministerstva. To trvalo celé týdny, sponzoři se rozutekli a když
nejsou peníze, tak se všechno zastaví. Rozprodali jsme spousty zařízení
včetně té haly a zásob. A zařízení rámu si odvezli lidé od Kermeka,
protože nebylo ještě zaplacené.“
„Hleďte, profesore, pořád mluvíte o nějaké havárii. Co se vlastně
stalo?“
„Vysvětlení není úplně jednoduché, pane Hnátku. Zapojoval jste
elektroniku pro řízení onoho rámu, že?“

1026
 „To ano!“ přisvědčil jsem. „Byl to pokyn od vás.“
„No, vidíte. A věděl jste, k čemu je zařízení určeno?“
„Noó…, domníval jsem se, že je určeno k detekci kovů či počítání
lidí, jako dělají detekční rámy na letišti. Sice vypadalo neobvykle, bylo
také hrozně masivní, ale nepochyboval jsem o vašich slovech. Sám jste
mi přece řekl, abych na tom pracoval! Proto jste si mě najal, ne?“
Chvíli bylo ticho. Profesor obešel stůl a posadil se na něj. Mobil
položil na desku stolu.
„To zařízení mělo být určeno…, ehm, řekněme k vysílání
a příjmu dat. Jak je známo, k podobným procesům je potřeba zařízení
párové, jedno vysílá a druhé přijímá. Akorát, že my jsme měli v tu
chvíli jenom jedno, protože druhé se zaseklo ve strojírnách kvůli naší
krátkodobé platební neschopnosti. Situace se ještě zkomplikovala,
když nedopatřením došlo k zapnutí zařízení a vy jste zrovna byl
u něho.“
„K vysílání dat?“ nechápal jsem. „Já jsem jen obyčejný elektrikář,
já tomu moc nerozumím, ale jestli to něco vysílalo, tak to data určitě
nebyla.“
„Vysvětlení je složitější, pravda. Shrnu ho jen v pár větách.
Zařízení mělo sloužit jako teleport. Jenže mu chybělo to druhé
zařízení jako protipól. Vy jste do něj vstoupil zrovna v okamžiku,
když bylo zapnuto. Zdálo se vám, že jste prošel na druhou stranu
a tam jste omdlel. Jenomže…, došlo k jevu, který nazýváme kvantové
zrcadlení. Teleport se spojil sám se sebou a rozštěpil vás na dvě já.
Jedno vaše já, to první, zůstalo loni na jedné straně brány a upadlo na
dráty vedení. Došlo k masivnímu elektrickému zkratu vedení a první

1027
vaše já zemřelo. Vy, jako druhé já, jste měl víc štěstí. Taky jste upadl,
taky jste omdlel, ale upadl jste přes bránu, a objevil jste se až dnes, tedy
zhruba o rok později po události, a to jen pár metrů od místa, kde
brána stála. Samozřejmě, že se prostor změnil. Brána se zkratem
zničila, všechno ostatní se muselo vystěhovat a my byli nuceni
ukončit podnikání v oboru teleportace kvůli tomu podělanému
vyšetřování. Prostě bankrot.“
„Říkáte my? Kdo je to my? Já myslel, že firmu vedete jenom vy.“
„Jsme dva společníci, já a pan Rohn.“
„Pan Rohn? Znám ho?“
„Dneska jste ho viděl,“ pootevřel zásuvku a něco v ní štrachal.
Snažil jsem se pochopit vše, co mi profesor Dostál řekl.
„Co to pro mě znamená? Že je mě tady jen kus?“
„Ale kdepak, jste kompletní osobnost, a možná ani ne kopie, jste
prostě jako zhmotnělý, odražený obraz v zrcadle.“
„Jak s tím budu žít?“
„Těžko,“ pokrčil rameny. „Hlavně to bude komplikace pro úřady
a taky pro naši firmu, až se to proflákne, jestli mi rozumíte.“
Mobil ležící na stole zavrněl a začal se otáčet a poskakovat.
„Dostál. Á to jsi ty? Já vím, že jsi ho viděl. Je zrovna tady u mě. Jo,
budu tě potřebovat.“ Vymáčknul hovor a položil mobil na kraj stolu.
„Kdo to byl, jestli se mohu zeptat?“ hrdlo mi sevřela temná
předtucha.
„To byl můj společník pan Rohn, za minutu tady bude.“ Chvilku
rozmýšlel, co přesně říct. „Jediná smůla byla, že když pan Rohn to
zařízení zapnul, tak jste se nechoval přesně, jak jsme předpokládali.

1028
Nespadnul jste rovnou na připravené dráty, ale pokoušel jste se projít
bránou s odhodláním zařízení vypnout.“
„To on to zapnul? Proč?“
„Víte, už odedávna se mu líbila vaše žena… Takže pro dobro všech
musím narovnat tuhle linku Osudu!“
Při těch slovech hmátnul do zásuvky stolu, vytáhnul pistoli
a vystřelil. Na mě!
S prudkou bolestí v prsou jsem padal ze židle a zdálo se mi, že se
čas víc a víc zpomaluje, až se zastavil úplně, jakmile se moje tvář
přiblížila k podlaze. Už jsem ani neviděl, když do dveří vstoupil ten
samý mužský, kterého jsem načapal u mé manželky. To byl asi ten
Rohn…

1029
 Výběr z knih Jaroslava Beneše

Tajemství včerejška
(série Neuranoya - díl 1.)

Představte si, že za vámi přijde váš nejlepší přítel, dohodí vám

melouch pro nevšedního člověka a o pár ulic dál jste svědkem, jak
klesne do kaluže vlastní krve. Nic není takové, jak se zdá, zvlášť když
pracujete jako soukromé očko a za úplatu nahlížíte do soukromí
jiných lidí. Náš hrdina ztratil ve víru porevolučního dění manželku, a
tak se stala práce jediným smyslem jeho života. Zatím netuší, že za pár
hodin bude zkoumat okolnosti vlastní smrti, čeká ho ošklivé rodinné
překvapení, a nakonec vypátrá i další netušené souvislosti, odhalující
kořeny záhad, které se udály na konci druhé světové války jen kousek
za Prahou.

http://eknihyjedou.cz/tajemstvi_vcerejska

Projekt Orphan

Marek Narp je v podstatě smutný mladý muž, žijící svůj

poloprázdný život poněkud v ústraní. Je vděčný svým přátelům za
vše, co má, vždyť jeden z nich je starostlivý lékař, který mu úzkostlivě
předepisuje Defrangil, lék na noční můry, vracející se z dávné
minulosti. Chce svým přátelům, kamarádů i rádcům pomáhat, seč

1030
jeho síly stačí a finance unesou. Dokonce to považuje za svou
povinnost.
Drzá loupež s tragickým koncem spustí lavinu událostí v příběhu,
ve kterém vyjde najevo, že je někým jiným, než si doposud myslel, a
lék, který tak dlouho užívá, vlastně ani lékem není! Dokáže v těchto
vypjatých okamžicích slepit dohromady pár střípků vzpomínek a
strhnout z mysli závoj zapomnění? Kdo ví!

https://eknihyjedou.cz/projekt_orphan

Místo určení

Představte si našeho hrdinu, vláčeného Osudem – právě přišel

o syna, a ač těžce zraněn zločinci, tuší, že mu nebude dopřáno klidné
rekonvalescence. Ba právě naopak! V nezvyklé situaci si musí
přeuspořádat své priority a postavit se svému novému protivníkovi,
který usiluje o víc než jeden lidský život. Všichni věříme, že mu
nedovolí zničit to, co je mu drahé, a lidi, které miluje.

https://eknihyjedou.cz/misto_urceni

1031
 JAK JSEM SE CHTĚL STÁT POSLANCEM
Miroslav Tota

Jistě mi dáte za pravdu, že mít práci je dobrá věc. Mít dobrou práci
je ještě lepší. A mít dobrou práci za hodně peněz je vůbec to nejlepší.
Mně se to však zatím nepodařilo.
Při studiu na základní škole mě naši stále chválili, jak jsem šikovný
a jak to daleko dotáhnu. Proto mě přihlásili do učení na zámečníka.
Vyučil jsem se, ne že by ne. Ale ruce mě příliš u práce neposlouchaly
a v mého koníčka se toto povolání nevypracovalo. Nějaký čas jsem to
vydržel, ale můj vedoucí mi stále častěji zadával jiné náročné úkoly,
jako úklid pracoviště nebo roznášení svačiny. Asi jsem se v tom
osvědčil.
Časem jsem začal přemýšlet o jiném zaměstnání. Chtěl jsem mít
tolik peněz, abych je neuměl spočítat. Ke spočítání zámečnické
výplaty mi úplně stačily prsty na rukou. A i tak jich bylo někdy moc,
tedy těch prstů. Začal jsem si proto více všímat inzerátů v novinách a
zpráv v televizi, abych si udělal obrázek, jaké jsou vůbec možnosti.
Zaujaly mě pořady, kde byl vidět nějaký sál se spoustou lavic, skoro
jako ve škole. Některé byly obsazené. Lidé, kteří byli v tom sále, stále
o něčem mluvili. Když už si neměli co říct, tak zvedli ruce. Někdy se
to párkrát opakovalo. Mezitím si někteří zašli odpočinout do bufetu.
Když zvedli ruce naposledy, tak se rozešli domů. Předtím ale jeden
z nich, asi to byl nějaký hlavní, řekl, že se sejdou zase za dva měsíce.

1032
 To mě zaujalo. Pokusil jsem se vypátrat, co je to za zaměstnání.
Dokázal jsem si představit, že bych se uměl taky bavit. A zvedat ruku
jsem uměl už ze školy. A ty prázdniny! To by se mi líbilo. Jak jsem
zjistil, tak to povolání se jmenuje poslanec. A všichni poslanci prý
musí pracovat v Praze. To byl oříšek. Jak bych to dělal, když jsem
z Oustrašic? V naší obci nemáme ani nádraží. A autobusy jezdí jenom
kousek od nás. Když se potřebujeme někam dostat, tak nasedneme na
kolo a hurá do světa. Taky jsem si všimnul, že všichni tam sedí
v černém obleku a kravatě. To by mohl být taky problém, kdyby to
vyžadovali i po mně. Nic takového doma nemám. I na pohřby
chodím v riflích a černém svetru.
Problémy s cestováním a černým oblekem jsem hodil za hlavu. To
bych nějak vyřešil. Nejdůležitější byla představa, že sedím v jedné
z lavic, někdy zvednu ruku, zajdu si do bufetu pro limonádu a pak
mám dva měsíce prázdnin. Ještě dobře, že jsou nějaké lavice volné.
Asi není o takovou práci moc velký zájem. Tak mě taky napadlo, jestli
to není tím, že je málo placená.
Rozhodl jsem se, že udělám všechno pro to, abych se do té práce
dostal. Nejdříve jsem si zjistil adresu a jméno vedoucího, abych věděl,
na koho se na vrátnici ptát. Hlavně, aby ho znali. Nechtěl bych ho
tam hledat někde po chodbách. Dověděl jsem se, že je to nějaký
předseda. To je toho. Já jsem nikdy žádný předseda nebyl, ale zato
jako sběrový referent třídy jsem byl několikrát pochválen, jak to
dělám dobře. Když jsem měl všechny potřebné informace o své
budoucí práci, nastudoval jsem si cestu do Prahy. Ani to nebude tak
složité. Od nás pojedu autobusem asi třicet kilometrů. Tam

1033
přestoupím na jiný autobus a pojedu asi hodinu. No a třetí autobus
mě dopraví až do cíle.
Přišel den, kdy se seznámím se svou novou prací. Vzal jsem si čisté
kalhoty a ten nejčernější svetr, abych zapadl. Pro jistotu i svačinu,
kdybych tam už rovnou zůstal na směně. Cestou do Prahy se mi
podařilo v obou případech včas přestoupit do jiných autobusů. Cesta
rychle uběhla.
Konečně Praha! Když jsem vystoupil z autobusu, připadal jsem si
jako v pohádce. Tolik lidí, domů a aut jsem v životě neviděl. Moc
jsem se ale zdržovat nemohl, abych náhodou nepřišel po pracovní
době. Nějakých lidí jsem se zeptal, jak se dostanu na adresu mé nové
práce. Nevím proč, ale nějak divně na mě koukali. Možná to byli
cizinci. Nakonec mi ale poradili. Jel jsem tramvají, pak druhou, a
nakonec jsem šel kousek pěšky. A byl jsem tam.
Přede mnou se objevila obrovská budova. Pro jistotu jsem
zkontroloval číslo domu, jestli jsem tam správně. A byl. Vstoupil jsem
tedy dovnitř. Přede mnou se vynořila velká hala. Vlevo stál dlouhý
pult a za ním jedna mladá a jedna starší paní. Kousek vedle byly takové
ty otáčecí tyče, které bývají i v některých obchodech. Zdálo se mi to
uvnitř docela pěkné. Hezké byly i široké lesklé schody, které vedly
někam nahoru, možná do mé práce.
„Co si přejete?“ oslovila mě mladší paní za pultem.
„Chtěl bych mluvit s Vaším vedoucím,“ odvětil jsem.
„S jakým vedoucím?“ nechápala paní.
Na jméno jsem si nevzpomněl. „No s tím, co je nějaký předseda,
ale nevím čeho.“

1034
 „Vy myslíte pana předsedu sněmovny?“ paní zase.
„No já nevím, asi ano, jestli je vedoucí.“
Mladá paní byla nějaká zmatená. Asi je tady nová. Zavolala proto
svou starší kolegyni.
„Dobrý den, co si přejete?“
„Já jsem to už říkal tady té druhé paní. Nutně musím mluvit
s panem vedoucím. Ale nemám moc času. Teď někdy už třeba bude
začínat odpolední směna.“
„Jaká směna? A co potřebujete po panu předsedovi? Já bych mu to
vyřídila.“
„Chtěl bych u vás nastoupit do práce,“ prozradil jsem cíl své
návštěvy.
„A jakou práci máte na mysli?“
„No že bych dělal toho poslance, jak jsem viděl v televizi.“
Po téhle větě paní málem upadla. Nejspíš byla nemocná a udělalo
se jí nevolno. Že raději nezůstala doma v posteli. Když se trochu
probrala, zvedla telefon a někomu dlouho telefonovala. Asi mému
vedoucímu. Za chvíli sešel se schodů takový starší pán a šel rovnou ke
mně.
„Dobrý den, já jsem tady zástupce ředitele kanceláře a mám to tady
na starost. Můžete mi ještě jednou zopakovat, proč jste sem přišel?“
Tak jsem mu ještě jednou vypověděl, že bych chtěl u nich
pracovat jako poslanec.
„Prosím Vás, a to říkáte vážně, že tady chcete pracovat jako
poslanec?“ stále si nebyl jistý.

1035
 „No ovšem. I v televizi jsem viděl, že tady máte nějaká místa
volná.“
„Prosím Vás, kde jste pracoval dosud?“
„No u nás ve firmě jako zámečník.“
„Aha. A jak Vás napadlo chtít pracovat tady?“
„Chtěl bych dělat něco, co by mě bavilo. A bavit se s ostatními a
zvedat ruce umím. Aspoň stejně dobře, jako jsem viděl v televizi.
Myslel jsem, že bych tady mohl mít i větší výplatu než u nás v dílně.
Ale když vidím u vás tolik volných lavic, tak to asi nebude žádná sláva
ani tady. Ale to nevadí. Když se budu snažit, tak mi třeba přidáte.“
Pánovi už došly otázky. Asi mu mé informace stačily. Teď mi
určitě řekne, kam mám jít a kdy mi začíná pracovní doba.
„Víte co? Vyřízení této práce nějakou chvíli trvá. Musíme Vám
nejdříve všechno připravit. Jeďte domů a já Vám zavolám, kdy máte
přijet.“
To mě trošku překvapilo. Čekal jsem, že bych mohl rovnou začít.
Na druhou stranu bude lepší, když mi nejdříve všechno připraví.
Rozloučil jsem se tedy se zástupcem ředitele i s oběma dámami za
pultem. Asi si zrovna vyprávěly nějaké vtipné historky, protože se
nejdříve smály potichu a teď už se smály i nahlas.

Nějakým způsobem se mi podařilo dostat až domů. Měl jsem

dobrý pocit z toho, že už se mi začala připravovat moje nová práce.
Nakonec jsem ale znejistěl. Vždyť já nemám žádný telefon! A ten pán
mi má volat. To nic. Zajdu za Pepíkem, jestli by mi nepůjčil ten svůj.

1036
 Knihy Miroslava Toty

Jak jsem…
Veselé převyprávění neveselých příběhů

Sbírka veselých příběhů, které původně ani moc veselé nebyly.

Všemi povídkami nás provází trochu nešikovný hlavní hrdina Martin,
který se však z každé šlamastyky dostane s úsměvem. Vypráví nám své
zážitky z cestování do velkého světa, z nesmělých pokusů o kouření
nebo ze svého prvního „reprezentačního“ zápasu ve fotbale.
Seznamuje nás se svou první láskou, ale také s tím, jak se učil
telefonovat či jezdit na kolečkových bruslích. Každý příběh je
doplněn verši k danému tématu.

https://eknihyjedou.cz/jak_jsem

Perličky s úsměvem v barvě khaki

Během svého dlouholetého působení v zelené vojenské uniformě

prožil autor spoustu příběhů, na které by rád zapomenul, ale ještě více
takových, které si i dnes s potěšením připomene. Kniha začíná
vzpomínkami na úsměvné příhody z dob vojenských studií,
pokračuje příhodami ze služby u různých složek armády a končí
připomenutím zajímavých příběhů z práce na ministerstvu obrany.
Kniha si neklade za cíl být jakýmsi volným pokračováním Černých

1037
baronů nebo Tankového praporu. Možná vás však úsměvné příhody
z modernějšího období naší armády osloví a potěší.

https://eknihyjedou.cz/perlicky_s_usmevem

Zabil jsem...

Mezi námi žijí lidé, kteří připravili svou neopatrností nebo shodou
nešťastných okolností o život jiného člověka. V případě smrti
blízkého člověka trpí nejvíce jeho nejbližší. Trpí však i ten, který jeho
smrt způsobil. Jak vypadá nebo jak by měl vypadat život člověka poté,
co se mu přihodilo takové neštěstí? Má ještě právo na svůj život, na
úsměv, na dobrou práci? Může se ještě dočkat uznání od svého okolí?
Odpovědi na tyto složité otázky jsou možná obsaženy v této knize,
která ukazuje, jak se vypořádává se svým krutým osudem člověk,
který připravil o život mladou dívku.

https://eknihyjedou.cz/zabil_jsem

1038
 PODRAZ
Tamara Krejčí

Konečně je pátek, vytoužený, vysněný celý víkend před námi.

Naši mě pustili bez větších cavyků, je opravdu hezky a slíbila jsem, že
letos to bude opravdu naposled. Kuba taky bez problémů a přijel
dokonce dříve z intru, tak teď už pádíme na autobus.
No jasně, Pitris dorazil ožralý, ale jak? Vůbec se divím, že ho řidič
pustil do autobusu. S Božkou řeší nějaké blbosti, to zase bude ostuda.
A když to přežijeme v autobuse, tak ho Boženka dohoní na místě a
budou v lihu celý víkend, no to nám to pěkně začíná… jen se s Kubou
na sebe podíváme, pokrčíme ramena a víme, že s nimi nic
nenaděláme, že to prostě přežijeme. Sedáme dozadu, držíme se za ruce
a jsme šťastní, že jsme spolu.
Uvažuji o tom, že jsem Kubu nikdy neviděla ožralého, v náladičce
ano, ale tak jak často vypadá Pitris, pod obraz, tak to ne. Cigárko,
pivečko si dáme rádi oba, ale ztrácet kontrolu sama nad sebou
nehodlám v jakémkoliv opojení.
Jsme na místě a dorazili jsme na naše oblíbené místo u řeky
Morávky, je tu akorát plac na tři stany, ohniště jsme si udělali sami a
na koupání i zaplavání hloubky dost, na řece je totiž zrovna v tomto
místě splav. Naše stanové městečko je obklopené březovým hájem a
za ním je louka, na které se dá hrát třeba fotbal. Na druhé straně řeky
je obrovský kopec s hlubokým lesem, ve kterém sbíráme lesní plody
i houby, když se nám chce, ale takový borůvkovomalinový kotlíkový

1039
čaj má své kouzlo. Takže ráj, pokud nepřijedete s ožralým Pitrisem a
Božkou, která se první shání po chlastu, aby ho dohnala. Podařilo se,
jsou v tom oba, fakt dvojka k pohledání.
Zrovna začali řešit Bublinu, proč nejela atd. Mně zatím důvod
neznámý, normálně se dokážu vypnout, neposlouchat, ale Boženku
v ráži přeslechnout nelze, a protože se snažíme postavit stany, aby se
vše stihlo do tmy, tak není ani kam utéct.
„Ta se nám do očí nemůže podívat, každého tu ošukala!“ řve Božka
po Pitrisovi a ten se hájí: „Mě ne!“ a na víc se nezmůže, padá k zemi
jako podťaté prase. Letíme k němu, jestli si neublížil, ale on si už
v klidu pochrupává. A Božka ječí dál: „Tu děvku tady mezi námi
víckrát nestrpím, no jen se přiznejte, frajeři, že jste ji ojeli všichni!“
My dva s Kubou nepřiléváme do ohně, houby nám po tom, raději
dostavět stan a zmizet v lese na dřevo, tak nějak jsem to cítila z Kuby,
že by taky rád zmizel…
Kryštof se ozval: „No co když mi dala?! To jsem měl utéct? Proč?
Já nikoho nemám. A nechápu, proč by hned měla být kurva.“
Ale do toho se vložím, protože mi dochází, že je pod zákonem,
Bublinu známe ze základky, je o rok mladší a k nám na učňák
nastoupila letos. „Krisi, ale ona snad ještě nemá patnáct, kdyby to
prasklo, tak máš průser jak mraky!“
Kryštof nemá najednou odpověď, asi mu to došlo, ale Kuba mu
hází záchranné lano. „Já si myslím, že Bublina měla patnáct,
nevzpomínáš, ona propadla někde na prvním stupni.“ (A to já jsem
nemohla vědět, já jsem se k nim na základku přidala až v té páté třídě
a dost jsem měla trápení s přestupem a tak.)

1040
 Jo, Kryštof si na to vzpomněl a očividně se mu ulevilo. Božka je
už v limbu, tak se rozpovídáváme a já říkám: „Ale stejně, vždyť víte,
jak dopadla Majka s Tomem, tak aspoň o té zodpovědnosti by to
mohlo být, ne, hoši?“ Kryštof mává rukou a odchází, ale Kuba mě
překvapil.
„Když je mamlas, tak ať tahá kočárek, všichni nejsou taková
nemehla.“
No vida Kubíka a takoví to jsou kamarádi. A tak mi nedalo se
zeptat: „A co tím naznačuješ, že se s tebou nemám bát?“ Otázka
zůstala viset ve vzduchu. Vrátil se Kryštof, jen po sobě hodili okem a
vrhají se na přípravu ohně a večeře. Máme jako tradičně k večeři
špekáčky a kdo to má rád, opeče si i chleba (dodnes to mám ráda, a
když je příležitost, opeču si i chleba), jíme v klidu sami tři a jsme
vděční, že ti dva zalomili a máme klid.
Kuba si šel ulevit do lesa a já si zesiluji magič a pouštím si Hells
Bells - Pekelné zvony od AC/DC, a to se musí vychutnat i právě
proto, dokud drží baterky. Kris se ke mně skloní. „Kuba ji ojel taky.“
Asi špatně slyším. „CO!!!“ výkřik do tmy, došlo mi to. A znám
Krise, ten by mi nelhal.
A pokračuje, protože mlčím. „Minule, když jsi musela odjet dřív.
Bublina odjela hned ráno a Kuba se tvářil, že o ničem neví, tak jsem
mu pomohl, dostal ode mě na hubu.“
„Proboha proč? A proč mi to vlastně říkáš?“
„Protože udělali z Bubliny couru, proč? A já se mám cítit jako
děvka? Proč? Když Kubík se tváří jako anděl a to mi slíbil, že dá vše
do pořádku a dneska se jí ani nezastal. Jenže to by se musel první

1041
přiznat, že? A do toho se mu asi nechce. Nedivím se mu, jsi fajn holka,
jenže ve vztahu se prostě nelže, proto jsem ti to řekl… promiň.“
A odchází.
To už nevydržím a vyletím. „Promiň?!“ Ani se neohlédl, je pryč.
V hlavě mi hučí a vše ve mně řve!! JE KONEC!!! A srdce se přidalo
a začalo bolet tak, že mám pocit, že se brzy roztříští na milion
kousíčků… (nikdy jsem nepochopila, že je to vše jen chemie, dodnes
mám jizvu na srdci).
Přichází, ani v mysli mu nemůžu přijít na jméno. Snad deset
sekund se díváme na sebe, snad si myslí, že jdu k němu, zastavil se a já
vidím proměnu v jeho tváři, pochopil… ještě se rozhlédne kolem
sebe. Já se konečně pohnu z místa, ale běžím k řece a dál do vody
nahoru na splav, vše se zpomalilo jako v blbém filmu, voda mi dávno
pronikla skrz boty, rifle, vnímám jen ten úžasný proud vody, otáčím
se a na zlomek sekundy se setkají naše pohledy, ty jeho oči… Vrhám
se ze splavu po hlavě do vody, chtěla jsem pryč, utéct od té bolesti, od
těch jeho očí…!!!!!!!!!
Byla to chvíle šíleného strachu, ale i radosti, moment naděje
v zapomnění, možná jsem na moment zešílela, chtělo se mi smát.
Vyplavala jsem na druhé straně a běžím nahoru do kopce, realita se
vrátila a já musím pryč, musím utéct před tou bolestí a zradou, před
láskou, která umírá a rodí se nenávist. Bože, jak mám začít nenávidět
někoho, komu jsem ještě před minutou důvěřovala a milovala!!! Chce
se mi křičet, to přece nejde, láme se mi srdce a strašně to bolí!!! Padám
k zemi, asi jsem omdlela. Neomdlela, to on mě dohonil a srazil k zemi.
Bojuji s ním, chci utéct, chci ho zmlátit, ale nejde to, drží mě pevně.

1042
Vlastně na nic nemám ani sílu, nemám sílu mu ani nadávat, lehce
povoluje sevření, jen mě lehce objímá a brečí, ne, to bude jen voda,
ale je suchý, řeka se dá přebrodit… brečí, no to je dílo, tak pán nad
sebou pláče??!!
Šeptá: „Ztrácím tě, Zuzko, věděl jsem to, proto jsem mlčel, nenašel
jsem vhodná slova ani omluvu pro to, co jsem udělal. Je mi to strašně
líto, promiň.“
Vyletím, ale jen slovně, tělo mě neposlouchá. „Promiň, je mi to
líto?? Jako Krisovi, jako Bublině?? Všem je to líto?? Tak proč?? Proč
ubližujete, když je vám to líto!!!“ řvu, ale hlas mi selhal, on jenom
špitne: „Ti dva za nic nemůžou.“
„No to vidím, že za nic nemůže a je mu to i jedno. Řekne mi
takovou věc a klidně si sedí u ohýnku.“
Skáče mi do řeči. „Je to na mou prosbu. Viděl tě skočit do vody a
taky hned za tebou letěl, zastavil jsem ho a přikázal, ať přikládá na
oheň.“
„Přikázal? Proč tě poslouchá? Nedávno jsi od něj dostal na hubu,
v jeho očích jsi…“ nedořeknu, nemám slov.
„Nedělá to pro mě, ale pro tebe, na Krise se nezlob, mělo mi dojít,
že to myslí vážně a řekne ti to. Posral jsem to všechno.“
Začínám se třást zimou.
„Prosím tě, dovol mi, ať tě dovedu k tomu ohni, nebo mi tu
umrzneš a u Krise už to fakt nerozchodím.“ Má pravdu, musí mi
pomoci, sama bych to nezvládla. Bere mě za ruku, chytá mě, když
padám. Na břehu se zastavím, mám najednou strach. (Nikdy potom
jsem už do vody po hlavě neskočila.) Než se ale stačím vzpamatovat,

1043
bere mě do náruče, ani nestačím protestovat, přebrodil řeku a nese mě
až k ohni. Cítila jsem jeho srdce, jeho teplo, začaly mi téct slzy. Jsme
zpátky, spolu, ale úplně jiní lidé, nic tu nepoznávám, nepatřím sem
snad?
Kris odchází, když nás viděl přicházet.
„Neodcházej, prosím.“
„Jdu si jen pro spacák a přinesu něco na zahřátí. A ty by ses měla
převléct do suchého, máš do čeho?“
„Jo mám.“ Ploužím se ke stanu, jsem vděčná, že tu Kuba není.
Když jsem se vrátila k ohni, nebyl ani tam, jen Kris mi vzkazuje, že
mě Kuba prosí, ať ho ráno vyslechnu, pokud budu chtít.
Nic nenamítám a hážu do sebe panáka rumu. Zapálím si cigaretu,
Kris si sedá vedle mě, obejme mě a šeptá. „Bude zase dobře, uvidíš.“
Nevěřím, ale přikývnu a slzy tečou a tečou…

Probouzím se brzy, ještě je opar, bude hezky, ale koho to zajímá,

mě teda ne. Vymotávám se ze spacáku a vida, pánové museli topit
celou noc, oheň ještě plápolá v plné síle. No aspoň něco, probudit se
nešťastná, a ještě do zimy? To bych fakt nikomu nic neodpustila. Já
uvažuji o odpuštění? Včera mě tvrdá realita málem zabila a dnes
uvažuji o odpouštění? Jen zůstaň, Zuzko, pěkně v klidu s nohama na
zemi, ani nevíš, jestli někdo o odpuštění vůbec bude žádat a jestli o to
vůbec stojíš? Hádám se sama se sebou.
Přichází… a přeje mi krásné ráno, dělá si srandu, či co? Ale protože
nejsem hysterka, v klidu odpovídám. „Nápodobně.“

1044
 „Zuzko, můžeme si promluvit? Zajdeme se projít, ať máme
soukromí?“
„Jo, vyslechnu tě, chtěla jsem to vyřešit na dvě doby, ale mám tisíc
a vlastně jednu otázku, a to PROČ!!??“ Chtělo se mi křičet, ale sotva
jsem mluvila, je mi děsně i smutno, srdce už se neláme, je na padrť.
A nebudu se ničeho a nikoho doprošovat. Svádím boj sama v sobě.
„Dej mi pět minut a potom zajdeme pro snídani.“
Ukáže pytlík s vajíčky (chodíme do nedaleké chalupy na domácí).
„Tam jsem už byl, nespěchej, připravím snídani a až budeš chtít,
vyrazíme, máme času dost. A děkuji.“ Jen kývnu na souhlas, nic
nového, na snídani do spacáku jsem zvyklá, náš ranní rituálek.
Nejdřív se vleču do lesa a potkávám Božku. Ta si neodpustí
rýpačku. „No ty vypadáš, ste prochlastali celou noc, co?“
„Taky ti přeji dobré jitro a neměj péči, já se umím rozdělit i o ten
chlast.“
Jen se uchichtla a mizí. Kača hloupá, ale asi nemají ponětí
o večerním vystoupení, pomyslím si. Ona by z toho měla téma na
román a živila by se z toho dost dlouho. Jsem opravdu ráda, že
zmizela, ale setkání s ní mě napružilo na ranní hygienu, tu si tady
užívám. Zabalená jen v osušce, zubní kartáček v puse a pádím k řece
na mé soukromé místo (všichni ho znají, ale úplně vážně se tváří, že
mě v životě nikdy nikdo nešmíroval) a nikdo to nikdy nepochopil, že
se dokážu rochnit v ledové vodě. Kuba se mi vysmívá a říkával:
„Prosím tě, jak to řešíš doma, ve městě?“ A já mu odpověděla:
„Chodím k Ostravici pod most, mám to sice dál, ale co už.“

1045
 Píchlo mě u srdce. Jestli se rozejdeme, jak dlouho to bude trvat, ta
bolest, prázdnota? A když se nerozejdeme, kdy mu začnu důvěřovat?
Jak dlouho se hojí takové rány? Kdo nám na to odpoví? Je to vlastně
jasné jako facka, nikdo na to nedokáže odpovědět, to si musíme
vyřešit sami!
Běžím do stanu, třesu se zimou. Za pár minut se ozve z venku:
„Zuzi, můžu dál?“
Odpovím co nejležérněji. „Jo můžeš.“ A v ten moment ke mně
dorazí vůně kakaa a smažených vajíček. „Bože to je zázrak, kakao,
mňamm.“ Na moment jsem zapomněla na smutek, ale vrátil se.
Kubovi taky nebylo do zpěvu. „Prosím tě usmívej se, nebuď
smutná, bože, já jsem takový vůl!“
„Tak aspoň máme odpověď na jednu otázku. Proč se holky tak
málo smějí? Protože milují takové mizery, co nám ubližují! A teď mi
dej tu snídani, hladovku kvůli tobě nezahájím!“
Mírně se usmál. „To mi spadl první kámen ze srdce, že kvůli mně
neumřeš hlady.“ A odchází.
„Nedáš si se mnou?“
„Ne, děkuji, najez se v klidu, já jsem ti už ujedl.“ Mrkne na mě.
Dál nic nenamítám a pouštím se do jídla, takové úžasné kakao jsem
neměla sto let. Po jídle jsem musela usnout, ani nevím jak, probudil
mě až povyk Božky: „Já mám hlad!! Pitrys, vylez už konečně a rozdělej
ten blbý oheň!“
Vylézám ze stanu a hned si mě bere na mušku. „No dobré ráno
princezno, to se někdo umí narodit, žvanec až do postele.“ Asi mlela

1046
dál, ale já ji neposlouchám, hledám Kubu, ten je u řeky s Krisem, jdu
za nimi a omlouvám se. „Promiň, ještě jsem usnula.“
„To je jen dobře,“ odpoví Kris, „mám obavy, že tu noční koupel
odležíš, ale vypadáš dobře, tak se mějte, nebudu rušit.“
Kuba mě objal okolo ramen, líbnul na spánek. „Můžeme jít?“
„Jdeme.“
Musíme projít naším stanovým městečkem, tak jsme se stali terčem
pro Boženku. „No jo, naši milenci.“
Kuba jí nedovolí dál nic říct. „Prosím tě, dej si cigáro, panáka, ať
to střízlivění s tebou nešlehne.“ Ale to jí nahrál na smeč.
„Aby ses, frajere, neposral, ty si švihni, ať se ti rozjasní vráska na
čele.“
Kuba mě táhne pryč, myslím, že má sto chutí ji prostě propleskat.
A jen vrčí. „Nechápu, jak může Pitris s takovou nánou být a ještě
se nechat komandovat. Že má na ni nervy?!“
„Taky se mu divím, ale on je též věčně v kotrmelcích, myslím, že
to jsou dva, co se hledali.“
Dál jdeme mlčky, pomalu nás opět dohání naše vlastní trápení.
Došli jsme až na druhou stranu za březové háje, za hlavní cestu,
tam je smíšený les a v něm myslivecký posed a pod ním lavička,
taková surová, krásně se sem hodí. Velmi romantické místečko, jen
jsem doufala, že je jen naše a že by se mohlo stát svědkem mnohem
radostnějších událostí, než je ta dnešní.
Začal Kuba. „Zuzko, moc ti děkuji, že nevyvádíš jako hysterka,
taková Božka by si mě vychutnala a určitě si to zasloužím a nedivil
bych se, ale tohle bolí víc,“ otočí se proti mně. „Ty tvoje oči, tak

1047
smutné, vzdálené.“ Polkl naprázdno. „Nevím, prý je spoustu důvodů,
proč je chlap nevěrný, ale já jsem nepřišel ani na jeden.“ Nějak asi
nechápu, a proto se konečně ozvu.
„Říkáš chlap? V patnácti a půl jsi chlap? Nějak tomu nerozumím.“
Jen špitá. „Měl jsem takovou známost, takzvanou,“ zakoktá se,
„takovou starší, no… učitelku lásky.“
„A ta z tebe udělala chlapa? Kdy?“ nevěřícně se ptám.
„Bylo mi třináct a trvalo to půl roku.“
Dávám hlavu do dlaní a v hlavě se mi rozjíždí zpomalený
černobílý film. Jsme o dva roky mladší, je nás celá banda na našem
klepači a hrajeme si na schovku, nevinné děti, kterým se jen nechce
domů v šest. Až o rok později mě chytá ve stanu za ruku klučina,
kterého dávno znám, ale jen tak, abych se nebála, protože nějaký starší
kluk nám vypráví horor na dobrou noc. Z toho hororu si nepamatuji
nic, ale tu tvou teplou dlaň, která už tenkrát schovala tu mou, tu sílu
okamžiku cítím dodnes. A za pár dní ten šok, když jsi mě našel v tom
sklepě, řekl jsi: „Neutíkej mi, sluníčko,“ a zastoupil jsi mi cestu, že
nebylo kam utéct, nikam bych ani neutíkala, jsme se poprvé začali
líbat. Žádná nevinná pusa, bylo to naše první dospělácké líbání, začalo
neobratně, slintali jsme jak bernardýni, já byla úplně tuhá, tep tři sta
z místa, srdce v krku a ty jsi mi šeptal do ucha: „Uklidni se, má milá,“
ještě, že jsi mě pevně držel. Přišli jsme na to a bylo to fantastické,
nezapomenutelné, měla jsem pocit, že vidím ohňostroj, i když jsem
měla oči zavřené.
Procitám, film se roztrhl!

1048
 „Takže naše první líbání nebylo pro tebe první, bylo naučené od
nějaké učitelky, od staré ženské!?“ Nemohu dál mluvit, došla slova,
nebere mi to rozum.
Pokračuje ve své zpovědi. „Ne, nebylo to mé první líbání a ani
milování nebude už nikdy mé první. Došlo mi to všechno pozdě a
nejsem na to hrdý a nikdy nebudu. Tenkrát jsem jen neodolal
pokušení, nabídce, a stal jsem se posedlým, přišel však čas zpytování a
nevěděl jsem si s tím rady. Svěřil jsem se bráchovi a ten mě ujistil, že
nejsem ani první ani poslední a ať za ní prostě přestanu chodit. Že mě
určitě nebude kontaktovat a pro mě je to do budoucna dobrá škola,
zkušenost do opravdového vztahu s dívkou.“
Prolomím mlčení. „Jestli tomu rozumím, nebýt průšvihu
s Bublinou, o té učitelce se nikdy nedozvím?“ a pokračuji: „Proč mi
to vlastně říkáš?“
„Nevím, snad protože nechci mít před tebou už žádná tajemství.“
„Fajn a co Bublina, to už byla nevěra. Nebo se to nepočítá, protože
my dva…“ zlomil se mi hlas, nemůžu pokračovat.
Kuba si klekne naproti mně a chytne mě za obě ruce. „Zuzko,
prosím, teď jen poslouchej, já se nechci vykrucovat a přísahám, že ti
řeknu pravdu. Ty jsi mi minule odjela a já se prostě ožral, ze smutku,
z hlouposti, zůstal jsem sám.“ Chtěla jsem protestovat, ale zadržel mě.
„Ne, nepřerušuj mě, prosím. Víš, co se říká, jednou zkusíš, podruhé
musíš, je to hovadina, ale já to „musíš“ chtěl utopit v alkoholu, jen to
nedopadlo. Ráno jsem se probral a dostal jsem od Krise na hubu, to
jsem se ještě smál, že máme nový styl budíčku, a tak na mě vyvalil, že
jsem znásilnil Bublinu, to jsem se rozesmál znovu, proč teda přede

1049
mnou neutekla na strom, a po další ráně jsem šel prostě k zemi. Teprve
potom jsem si všiml vyplašené Bubliny a nechal je dovyprávět, co se
vlastně stalo. Bylo mi zle, ale pořád jsem doufal, že jsem byl jen prostě
dotěrný a že mě Bublina zvládla prostě nakopat mezi a hotovo. Jenže
ona zase doufala, že dříve, než k něčemu dojde, usnu, a pak už to
nezvládla, měla ze mě strach. Zuzko, ona ze mě měla strach! To je to,
co mě děsí a proč jsem mlčel. Tenkrát ostatní byli u ohně, jen Kris
něco tušil, slyšel v noci Bublinu plakat a ráno to z ní dostal. Mě na
tom, Zuzko, děsí to, že o tom nevím, strašně jsem jí ublížil, ale nevím
o tom, já se nechci vymlouvat, ale mám strach, že řeším větší problém,
než je nevěra. Dneska poprvé jsem o tom mluvil s Krisem v klidu a
jedno je jasné, nesmím pít. Ujišťoval mě, že Bublina je v pořádku, o tu
se postaral on.“
Po krátké pauze pokračuje. „Zuzanko, ať se rozhodneš jakkoliv,
budu to respektovat. Jen prosím zůstaň taková, jaká jsi, veselá, tohle je
jen můj problém, tobě to nesmí ublížit. Ať už budeš se mnou nebo ne,
nezměň se, buď pořád taková, jaká jsi, tak ti to sluší. Včera jsem si
prožil peklo, myslel jsem, že jsem tě zabil.“
„Mlč už,“ musím se nadechnout. „Nechci se s tebou rozejít a určitě
nejsi žádný násilník, ale obyčejný nevěrník, a tak nevím, kdy ty moje
oči budou zase veselé.“
Kubovi začaly téct slzy, snad i úlevou, že to ze sebe dostal. „Miluji
tě.“ Plakali jsme spolu a určitě to byly naše první společné slzy a přišlo
i na líbání, něžné, křehké, a přitom dospělejší…

Padá slza do mých dlaní, ze rtů zlíbám hvězdný prach….

1050
 Kniha Tamary Krejčí

Zuzka aneb Vlaky v hlavě na doživotí

Zuzka je velmi mladá dívka, která prožívá svou první lásku

v devadesátých létech. Je to doba plná polopravd a tabu. Příběh Zuzky
ze strany rodiny, školy a přátel není ničím výjimečný, ale její vztah se
stejně starým chlapcem Jakubem je výjimečný a krásný. Avšak osud
k těmto mladým lidem nebyl nakloněn.

https://eknihyjedou.cz/zuzka_aned_vlaky_v_hlave

1051
 JAPONSKÁ ZDVOŘILOST
Petr Kučera

Japonsko – ostrov Kjúšú, duben 2019

Nedočkavě přešlapuju po nástupišti nádraží ve městě Fukuoka.

Kolem se to hemží sararimany v dobře padnoucích oblecích. Všichni
se tu a tam podívají na své hodinky. Znovu kontroluju jízdenku a zda
stojím na správném místě. Číslo vagonu, ve kterém mám rezervaci, se
shoduje s nákresem na nástupišti. Minutová ručička na velkých
hodinách se pohne, za minutu by to mělo přijet. Jenže to jsem se spletl,
šinkansen Sakura pomalu klouže mým směrem ještě před plánovaným
příjezdem. Dobrodružství začíná!

Po půl hodince vystupuju o nějakých 100 kilometrů dále. Jsem ve

městě Kumamoto, vstupní bráně do národního parku Aso. Ten je
prošpikovaný sopkami, vyhaslými i aktivními.
Nádražní halou se line omamná vůně rýžových knedlíčků a
všudypřítomné sójové omáčky. Jen stěží se dá odolat. Kupuju si
alespoň jeden knedlík na páře plněný pastou z červených fazolek.
Pomalu si vychutnávám netradiční náplň a mířím do autopůjčovny
vedle nádraží.

„Tady to podepište a auto je vaše. Už je pro vás připraveno venku

před budovou,“ roztomile se na mě usmívá drobná žena v kostýmku.

1052
print-biwrina-margin-0

Pečlivě uschovám smlouvu o pronájmu a jdu si prohlédnout vůz.

Toyota, bílá, automat. To je dobře, jezdí se vlevo a já nevím, jak bych
levačkou řadil.
U auta stojí jakýsi mechanik, jen se usmívá a ukazuje mi nějakou
tabulku. Jsou na ní nejrůznější poučky, jak řídit. Slovo carefully se
vyskytuje v každé druhé větě. Slowly pak dokonce ještě častěji, pokud
je to vůbec možné. Všechno ze slušnosti prolítnu pohledem a
poděkuju. Mužík se ukloní a zmizí.

Řídit vlevo v Japonsku není vlastně žádná věda. Sice si nejdřív

zapnu stěrače místo blinkru, a pak pro změnu ukazuju doprava místo
doleva, ale po pár stovkách ujetých metrů se do toho dostávám. Ve
městě prostě stačí sledovat provoz a jet podle druhých. Mimo město
mám obvykle celou silnici pro sebe a navíc se jezdí pomalu, až
přehnaně pomalu. Všude na mě vyskakuje značka 50 km/h. Tím se
vysvětluje, proč GPS ukazuje dobu dojezdu za skoro 2 hodiny, i když
Národní park Aso není tak daleko. Časem si na řízení zvyknu tak, že
se cítím jako král silnic. Král má ovšem stále tu a tam potíže. Silnice
jsou úzké a je na nich opravdu málo prostoru. Brzy se vozovka
zakousává do svahu, prudkou zatáčku střídá ještě prudší. Hup, zatáčka,
a za ní se otevírá výhled na vulkanickou krajinu. Svírám volant a
zírám. Vmžiku jsem však opět v lese a nic nevidím. Příště by to chtělo
fotku. Otočím se a šmátrám v batohu na zadním sedadle. Pravačkou
držím volant. Náhle se v protisměru objeví auto. Abych si byl jistý, že
se pohodlně vyhneme, zatočím mírně nalevo. Vůz mizí bezpečně za
mnou.

1053
 „Buch, buch,” ozve se zničehonic rána. Rychle vyrovnávám
volant. Dívám se doleva. Chybí mi zrcátko. Zastavuju. A skutečně,
nalevo trčí z auta jen pahýl. Pěšky se vracím zpátky po silnici. Vedle
svodidel se smutně povaluje zrcátko, tedy spíše dva kousky zrcátka.
Naštěstí je made in Japan. Pohodlně ho zacvaknu zpět na auto.
Samozřejmě je celé odřené, ale to jistě nebude zas tak drahé. Jedu dál.
Poučen předešlou příhodou u příštího výhledu raději zastavuju a
pořizuju úchvatné fotky se sopkou Aso v hlavní roli. Ještě mě napadá
zevrubněji prohlédnout vůz.
„No ty vole! Tak tohle je průser,“ vykřiknu na celé parkoviště.
Boční dveře jsou úplně sedřené. Sedám si za volant a spořádám tři
pochoutky dango. V hlavě mi běží, kolik to bude stát. Nové dveře
u auta v Japonsku, to bude panečku drahý výlet. Jakmile mi srdce opět
tluče pravidelněji, začnu přemýšlet prakticky. Je potřeba někoho
kontaktovat.
Snažím se vytočit telefonní číslo, které jsem našel v dokumentech
z půjčovny. Jenže číslo nefunguje, to bude zřejmě tím, že mám
českou sim kartu. Co teď? Hlavou se mi honí spousta myšlenek.
Nakonec mi prostě nezbývá nic jiného, než vyrazit dál. Sopka Aso už
mě vlastně ani moc nezajímá. Celý výlet je zkažený. Tedy aspoň si to
myslím. Sjíždím z kopce dolů a opět zírám na vulkán. V tu chvíli na
dveře ihned zapomenu. Zvědavě si prohlížím horu, která se tyčí přede
mnou. Silnice opět stoupá a klikatí se svahem jako stuha. Tu a tam
vykoukne na planině kónický vrcholek, příroda je poseta mnohými
menšími vulkány. Dorazím na vyhlídkovou plošinu, kde pořizuju
báječné fotky. Nakonec parkuju vůz těsně pod vrcholem sopky Aso.

1054
K hlavnímu kráteru se ale nedostanu, neboť před nedávnem začala být
sopka velmi aktivní. Z bezpečné vzdálenosti mohu sledovat, jak se
z vrcholku kouří. Dým se pomalu valí ven a stoupá k nebi. Vypadá to,
že nejlepší fotky se dají udělat z druhého konce parkoviště. Pomalým
krokem se tam šourám. Cestou si v automatu, které jsou v Japonsku
všudypřítomné, kupuju sladkou limonádu, abych tělu dodal další cukr
po tom dopoledním zážitku. S plechovkou v ruce obdivuju vulkán a
sílu přírody. Když vtom najednou si všimnu malé budky s nápisem
policie. Okamžitě dostávám nápad. Z auta popadnu všechny
dokumenty a vstupuju do boudy. V malinké místnosti sedí za stolem
starší mužík.

A teď začíná ta největší legrace, jak se spolu domluvíme.

„Konničiwa,” pozdravím policistu a hned se také představím:
„Wataši wa Petr desu, čekodžin desu, dózo jorošiku onegai šimasu.”
Načež sklidím obdivné óóó a pochvalu: „Good Japanese!”
Policistu ale přejde humor, když mu japonskoanglicky popíšu, co
se mi stalo. Samozřejmě jsem zatajil, jak jsem hledal fotoaparát na
zadním sedadle. Jenom jsem zmínil, že jsem v prudké zatáčce odřel
auto o svodidla. Chlapík se sice tváří velmi vážně, ale vypadá to, že mi
porozuměl. Pouze si vyžádal dokumenty z půjčovny, můj pas a
řidičský průkaz. Bez meškání vytočil telefonní číslo do autopůjčovny
a něco vyřizoval. Poté zavěsil, ale okamžitě vytočil další číslo.
Domluvil až podezřele rychle.

1055
 „No worries,” uklidňoval mě, „to byla pojišťovna, všechno
vyřídíme. Teď si udělám kopie dokumentů a pak se zajedeme podívat
na místo, kde se to stalo.”
„A sakra,“ pomyslím si. To s ním mám jet jako nějakých 15 nebo
20 kilometrů zpátky tam, kde se to stalo? Navíc tam žádná ostrá
zatáčka nebyla. Zatímco mi policista předává dokumenty, rodí se mi
v hlavě plán.
Venku nasedám do malého autíčka a vydávám se na cestu. Jedu
pomalu, neboť mám za zády nablýskaný policejní džíp. Pomalu
projíždím vulkanickou krajinou a vyhlížím vhodné místo. Najednou
se přede mnou objeví dokonale ostrá pravotočivá zatáčka. „To je ona,”
zvolám. Zastavuji u krajnice, džíp parkuje ihned za mnou.
„Tady to bylo,” ukazuju přesvědčivě policistovi. Ten se podívá na
svodidla, poté bedlivě zkoumá můj vůz, a nakonec si prohlíží zatáčku.
Chvíli přemýšlí a nakonec pronese: „Ano, to je v pořádku, svodidla
jsou přesně ve výšce odřeniny. Zrcátko se možná zaháklo o vršek
svodidel.”
V tu chvíli se mi uleví. Policista zamíří k autu, něco z něho
vytáhne, a za chvíli mi to podává do rukou. „Pomalu a pečlivě si to
pročti. Je to důležité,” tváří se vážně.
V rukou mám zalaminovaný papír, na kterém jsou vypsaná
pravidla bezpečného provozu a vhodné chování za volantem na
tuzemských silnicích. Jelikož policista stojí vedle mě a kontroluje, zda
si dokument čtu, snažím se všem pravidlům věnovat pozornost.
Znovu se tak dovídám, jak rychle, nebo spíš pomalu, jezdit na
silnicích. Taky vidím že se mám vždy věnovat pouze řízení.

1056
A následují další skvělé rady. Myslím, že po dnešní zkušenosti si je
budu pamatovat. Po chvilce vracím tabulku staříkovi.
„Rozuměl jsi”, ptá se mě.
A mně nezbývá, než jenom souhlasit.
Muž spokojeně pokyvuje a pro jistotu poklepává na poslední větu
papíru, ke stojí: „Vždy řídíme opatrně, bezpečnost je na prvním
místě!“
Výtečné školení, jak japonské.
„A dostanu nějaký protokol?” zjišťuju.
„Všechno zařídím, všechno bude v půjčovně.” A naše cesty se
rozcházejí.

Nevím, co si o tom celém myslet. Ale přiznávám, že se mi hned

jede veseleji.
Když večer dorazím zpátky do Kumamota, na parkovišti před
půjčovnou už na mě čeká zaměstnankyně v kostýmku. Hlasitě polknu
v očekávání z nepříjemného setkání, kdy budu muset vysvětlovat, co
se mi stalo. Možná si i vyslechnu, že jsem nemožný řidič.
K mému velkému úžasu si žena pouze převezme klíčky, poděkuje
a ukloní se mi. Dokonce ode mě nechce ani žádný podpis. Jen znovu
poděkuje. A já kráčím s ohromnou úlevou pryč.
A tohle se mi na Japonsku líbí. Ta jejich slušnost. Ten jejich servis.
Zákazník je zákazník, a i přesto že odře půlku auta, tak se mu za to
prostě jen poděkuje!

1057
 Výběr z cestopisů Petra Kučery

Jak jsem poznal Japonsko

Japonsko je vzdálená exotická země opředená mýty a záhadami.

Před svou první cestou jsem nic moc nevěděl. Pojmy jako wabi-sabi,
kincugi či ikigai jsem měl za kouzelné formulky. Japonci mě však
hodně naučili. Abych svou zkušenost nepředával dál suchým popisem,
zasadil jsem vše do rámce vlastního putování.

https://eknihyjedou.cz/jak_jsem_poznal_japonsko

Tchaj-wan: Praktický průvodce

Vysoké hory, moře, pláže, roztodivné geologické útvary, divoké

řeky a moderní velkoměsta. K tomu všemu je třeba přičíst velmi milé
obyvatele, chutné jídlo i pití a takřka absenci západních turistů.
Taiwan je ve zkratce řečeno skrytý klenot Dálného východu.

https://eknihyjedou.cz/tchaj-wan_prakticky_pruvodce

1058
 Jordánsko

Další z řady turistických průvodců, tentokrát po krásách

Jordánska. Přehlednou a čtivou formou představuje důležité
informace, které vám pomůžou prožít vaši dovolenou bez komplikací.
Všechna zmíněná místa byla pisatelem navštívena a údaje ověřeny.

https://eknihyjedou.cz/jordansko

1059
 VIDĚL JSEM TO, ŘEK TEN DIVNEJ CHLAP
(Westernová povídka ze série „Příběhů o Erikovi,“ vydaných
v nakladatelství E-knihy jedou)
Major Slik

„Támhle je,“ řekl starší z obou mužů a zastavil se.

Jeho společník, který šel za ním a vedl koně, se opřel o pušku a
v houstnoucí tmě se zahleděl kupředu, kde v dálce mezi nízkými
borovicemi slabě probleskovalo světlo z ohniště. „Bylo už načase, že
sme na něho kápli,“ řekl, položil pušku, pustil uzdu koně a vymočil
se. „Potmě bysme ho v těch skaliskách nedostali.“
„Určitě si dělá večeři, Pete, přijdeme k hotovému,“ zasmál se ten
starší.
„Doufám že jo. Dva dny sme neměli nic pořádnýho v hubě.“
„Protože jsou tyhle pláně liduprázdné. Souhlasil jsi přece, Pete, že
se vydáme právě sem. Máme dobrý důvod se vyhýbat osadám
s šerifama nebo maršály. Vlastně jsme měli kliku, že jsme narazili
alespoň na tohohle samotáře. Navíc se dvěma koňmi.“
„Asi někde na trhu koupil novýho a veze ho na svůj ranč.“
„Nebo je to jeden z těch tuláků, kteří jezdí z jednoho státu do
druhého a nechtějí se nikde usadit. Bývají to prý drsňáci. Takže
bychom měli být možná opatrní. Jak to s ním skoulíme, Pete, máš
nějaký plán?“
„Nejlepší bude, když za ním pudeš sám, aby nezpanikařil.
Vymyslíš si nějakou báchorku, Franku, třeba že chceš vod něho

1060
jednoho koně koupit, a pokusíš se ho vylákat zpoza ty skály. Já se
mezitím přesunu s koněm na konec tohodle borovýho lesa, vodkaď je
to k němu už jenom tak slabejch sto yardů, spíše vosumdesát, a sejmu
ho. Na tuhle dálku trefim puškou veverku.“
Chvíli to vypadalo, že je Frank zaskočený. „Hele, Pete, tohle se mi
nelíbí. O žádných mrtvolách tady nebyla řeč. Podvádět lidi nebo
ukrást koně – to je něco jinýho, než někoho odkrouhnout. Tohle už
smrdí šibenicí.“
„Jináč se to nedá udělat. Nemáme šanci ho překvapit. Ani když
usne – stačí, když některej kůň zařehtá, když se přiblížíme, a von nás
na tom svahu vodpráskne. Tutově je ozbrojenej – a jestli je to drsňák,
jak říkáš, zvyklej na nebezpečí…“ Pete se odmlčel. „Hele, Franku,
jestli na to nemáš žaludek, tak dobrá – střelím ho jenom do nohy a ty
už se postaráš, aby nešáh po zbrani. Budeš ho držet v šachu svým
revolverem, dokud nepřijdu.“
„Takhle to bude lepší,“ řekl po chvíli Frank. „Nesmíš se mi divit,
Pete, ale já nikdy neměl nic společného s něčím mordem, fakt ne.
Neříkám, že jsem nějaký svatoušek, v jiných záležitostech dovedu být
někdy prevít, ale v téhle bych nejel.“
„To je dobrý, Franku, nic ti nezazlívám, sme přeci kámoši, ne?
A teď už sebou hoď a běž za tím šmejdem… třeba si tam vopíká kus
hovězího. A jak sem řek, zařiď, aby ho bylo vocaď vidět.“
Frank si povytáhl kalhoty, na kterých měl připnutý opasek
s revolverem, opatrně se protáhl mezi borovicemi a po holém svahu
se vydal nahoru ke skalám. Když byl od ohně jen nějakých deset či
patnáct yardů a cizince pořád nebylo vidět, zastavil se a bujaře

1061
zahalekal: „Haló – lidičky! Nestřílejte… jsem přítel, který zmerčil váš
oheň a doufá, že se tu vaří kafe, které už neměl v hubě tři dny. Můžu
se připojit?“
Nikdo neodpověděl.
„Povídám… jdu jenom na kafe a přátelský pokec. S obchodní
nabídkou.“
Zase žádná odezva.
Frank chvíli nervózně přešlapoval, nakonec ale se zvednutýma
rukama pomalu došel k ohništi. Od jeho záře uviděl za skaliskem toho
muže. Seděl na dece bokem k Frankovi a zády se opíral o skálu. Byl
prostovlasý a podle tmavé pleti, vystouplých lícních kostí, očí
přimhouřených do štěrbin a s dlouhými černými vlasy uvázanými
vzadu do krátkého ohonu to byl zřejmě indiánský míšenec. A byl
mladý, vypadal tak nanejvýš na třicet.
Nezdálo se, že ho nečekaná návštěva vyvedla z míry. Povaloval se
tam uvolněně, ležérně s kloboukem položeným na klíně, v pravé ruce
držel plechový hrnek s kávou, ze kterého pomalu upíjel. Na Franka se
ani nepodíval.
Vzhledem k okolnostem se chová dost neopatrně, blesklo Frankovi
hlavou. Každý jiný by byl v této situaci ve střehu, ten muž ale jako by
si neuvědomoval, že by mohl být přepaden. Dokonce i jeho
opakovačka a opasek s revolverem se válely v trávě několik kroků od
něho.
Frank dal ruce dolů. „Vás mě sem seslalo snad samo nebe, příteli.
Motám se tu po okolí už pěkných pár hodin, když si můj kůň zlomil
na výmolu nohu a já ho musel utratit. Nakonec jsem uviděl váš oheň.

1062
Doufám, že můžu počítat s vaší pohostinností, na oplátku nabízím
svoji milou společnost k večeři. Vy jste sám, já jsem sám – takže nám
bude spolu líp, co vy na to?“
Cizinec k němu konečně otočil hlavu a v očích mu pobaveně
zablýsklo. „Sledujete mě už celé odpoledne – ty a tvůj společník.
A koně máte. Tak ať sem přijde i ten druhý – třeba nám ve třech bude
ještě líp.“
A jako by o Franka ztratil zájem, otočil se zase zpět a upil z hrnku.
Ten chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Nakonec se obrátil k místu,
odkud přišel, a zamával na Peteho, aby přišel za ním. Pak se otočil zpět
k tomu cizinci. „Nevykládejte si to špatně, příteli, že jsem za vámi
přišel s touhle pitomou historkou, ale já…“ Zmlknul, protože ten
divný chlap ho vůbec neposlouchal. Měl zakloněnou hlavu, opřenou
o skálu, tiše si pohvizdoval nějakou melodii a rukou s hrnkem si
k tomu lehce pohupoval do taktu.
Frank byl zmatený a nevěděl, co si má o podivném chování cizince
myslet. Cítil se zaskočený a netrpělivě čekal na Peteho příchod. Ten
dorazil po několika nekonečných minutách. I s koněm a puškou
s hlavní skloněnou k zemi. Rychle zhodnotil situaci a jeho pohled
spočinul o něco déle na cizincových zbraních, ležících mimo jeho
dosah. Spokojeně se ušklíbnul.
„Vo co de, Franku?“
„Trochu jsem to s tou svou povídačkou zvoral, Pete, ten mladík
nás zmerčil už dávno, že prý ho šmírujeme.“
„Tys mu neřek, že chceme vod něho koupit koně?“

1063
 „Jdete za mnou jenom proto, abyste ode mne koupili koně?“
obrátil k nim cizinec hlavu. „S tím jste přece nemuseli čekat do
setmění.“
„Byli jsme pomalejší,“ ozval se Frank – „dva muži na jednom
koni… Jasně že šlo jenom o tohle. O obchod. Jste sám a máte dva
koně – a nám dvěma by druhý kůň bodnul.“ Kývnul hlavou stranou,
kde byli u zakrslé borovice uvázaní dva koně.
„A kolik jste ochotni za toho koně zaplatit?“
„Dáme ti, kolik si řekneš, mladý muži,“ přešel Frank na tykání.
Usoudil, že rozmluva se změnila na obchodní jednání, tak mu otrnulo.
„Teda pokud nepatří jeden kůň tvýmu parťákovi, kterej na nás
z úkrytu míří puškou,“ řekl Pete.
„Nikdo jiný tady není – oba koně jsou moje. A nejsou na prodej,
bohužel, nemohl bych jim to udělat.“
„Jak… nemohl…?“ zeptal se Frank nechápavě.
„Jsou na sebe zvyklí a mají se rádi. Je to hřebec a klisna. Nemůžu
je od sebe oddělit, neodpustil by mi to ani jeden z nich. A ten, který
by zůstal, by se mnou hodně dlouho nepromluvil.“ Mladík sklonil
hlavu a usrknul z hrnku.
„Slyšel jsi to, Pete,“ zeptal se udiveně Frank, „že prý by s ním ten
zbylý kůň dlouho nepromluvil!“
„Ten hajzl si z nás dělá srandu,“ procedil Pete. „Vod samýho
začátku.“ Pustil uzdu svého koně, bleskově přitiskl pušku k boku a
sáhnul na spoušť.

1064
 Třeskl výstřel a mladíkův klobouk odletěl s dírou stranou. Pete se
s prostřelenou hlavou skácel k nohám koně. Ten vylekaně zaržál a
uskočil stranou.
„Tys... tys ho zabil!“ vyjekl Frank – „chladnokrevně jsi zabil mýho
kámoše, který tě chtěl jenom střelit do nohy. Ty hajzle indošskej!“
A Frank v náhlém afektu vytáhl svůj revolver.
Ozvala se další rána a kulka ho srazila k zemi poblíž jeho druha.
S dírou v hlavě.
Mladík s revolverem v levé ruce upil z hrnku a zbytek kávy
chrstnul do ohně. Zasyčelo to a on vstal. Pistoli zastrčil za opasek
kalhot. Chvíli jen tak stál a zdálo se, že je duchem někde jinde. Potom
přistoupil k oběma mrtvým mužům. „Ani jsme se vzájemně
nepředstavili,“ promluvil na ně. „Já jsem Erik – řekněte to v pekle, až
se zeptají, kdo vás tam poslal.“
Klekl k mrtvým tělům a prohledal oběma kapsy. Frank měl u sebe
tři dolary, Pete jen hrst drobných. „Za tohle by koně nekoupili,“
zamumlal a vrátil peníze do jejich kapes. U Franka ještě našel
novinový výstřižek. Psalo se tam o uprchlých trestancích z věznice
v Santa Fé. Pečlivě ten kus novin zase složil a zastrčil si ho do kapsy
u vesty.
Vstal a došel ke koni, kterého tam přivedl Pete. Byl to dobře
stavěný grošák s jednou půlkou hlavy bílou a druhou černou. Erik ho
pohladil po čele a konejšivě mu chvíli něco šeptal do ucha. Potom ho
přivedl k těm mrtvým mužům a oba je přehodil přes koňský hřbet
břichem dolů. Ruce a nohy jim pod břichem koně svázal k sobě.
Peteho winchestrovku vložil do pouzdra zavěšeného kolem koňského

1065
krku a přesvědčil se, že Frankův revolver nemůže z jeho opasku
vypadnout. Pak otočil koně zpátky, pleskl ho po zadku a díval se za
ním, dokud nezmizel i se svým nákladem ve tmě.
Nakonec přihodil několik klacků do ohně, zamotal se do deky, na
které předtím seděl, chvíli hleděl na hvězdnou oblohu, potom zavřel
oči.

Městečko Manzano v Novém Mexiku, salon ‚Lady Desperado,‘

stůl pro čtyři u okna do ulice.
„...a říkám vám, že jste na správném místě, Majore.“ Archie Fink,
zachovalý sedmdesátník s dlouhými kotletami teď již šedivých vlasů,
položil karty na stůl, odložil doutník a obrátil se na muže o mnoho
mladšího, který si před chvíli k jejich stolu přisedl. „V tomhle salonu,
který mi v té době ještě neříkal pane, to všechno začalo, jelikož na
tomhle místě se Erik poprvé objevil, když tenkrát přijel do Manzana,“
„Ten starej popleta si už nepamatuje, ani co měl dneska k vobědu,
Majore. To má z toho chlastu, kterej vypil, když tu dělal barmana,“
ozval se starší černoch, který seděl vpravo od Archiho a kamarádsky
se na něho zašklebil. „Protože nejdřív se tehdá Erik ukázal u naší farmy
a já byl první, kterej s ním mluvil,“ napřáhl ruku směrem k Majorovi.
„Já jsem nějakej Joe, Koňák Joe mi tady říkají, a v tý době jsem dělal
poskoka na farmě Travise Smitha, která je asi pět mil severně vod
Manzana. A vocaď teprve Erik vodjel do města.“
„A než vešel do salonu, mluvil ještě se mnou, Majore,“ řekl třetí
muž u stolu. Byl starší než Archie, měl na rozdíl od těch dvou oblek a
levou ruku svěšenou zřejmě po přestálé mrtvici.

1066
 „A vy jste kdo, příteli?“ zeptal se ho muž, který si k jejich stolu
přisedl a kterému říkali Majore.
„Bob Sandler, dříve majitel a jediný prodavač obchodu se
smíšeným zbožím támhle naproti přes ulici. Dnes už jenom ten…
rentiér.“
„Dobrá, dobrá, chlapi,“ ozval se rezolutně Archie Fink. „Řek bych,
že tady Majora vůbec nezajímá, který z nás viděl Erika jako první a
jak jste si s ním pokecali. Tohle není důležité. Major chce hlavně
vědět, jak to bylo s tím střílením tady v městečku. Mám pravdu,
Majore?“
„Ano, Archie. Ale zajímá mě všechno – i to, co se stalo před tím
střílením, třeba je to pro ten příběh důležité. Takže to vezmeme tak
říkajíc chronologicky a já si s vaším svolením budu dělat poznámky.
Joe, začněte.“
„Náhodou moje rozmluva s Erikem byla moc důležitá – teda
hlavně pro mne. Vlastně změnila celej můj život. A vzpomeň si,
Archie – sám jsi byl z těch Erikovejch řečí pěkně rozhozenej, když
jsme to potom tady v salonu, když bylo po všem, s chlapy rozebírali.“
„Později jsem si ale řek, že sis to vymyslel.“
„Nechme raději tady Joa vyprávět o setkání s Erikem, přátelé,“ řekl
Major a připravil si zápisník. „Tak do toho, Joe!“
Řek bych, že to je už dobrejch dvacet roků, spustil Joe, a bylo to někdy
začátkem září, nepamatuju se přesně...
„Bylo to přesně dvanáctého – protože má svátek Marie, což byla
moje stará, proto to vím,“ ozval se Bob Sandler.

1067
 Je to možný. Já byl tehdá venku a spravoval vrata vod ohrady pro koně,
protože drhly vo zem. Bylo teprve dopoledne, ale už bylo pěkný vedro.
Každou chvíli jsem se musel kloboukem ovívat, a tak najednou vidím, jak
k ranči přijíždí ňákej cizí chlap se dvěma koňmi. Tak sem se postavil na
dosah pouzdra s revolverem a čekal, až dorazí. „Hej, Frede, dones mi ještě
pivko, aby mi nevyschlo v krku,“ zavolal Joe na barmana.
Byl to jasně indyjánskéj míšenec, měl tmavší pleť, vystouplé lícní kosti
a orlí nos. A byl mladší než já – mohlo mu bejt kolem třicítky. Na sobě
měl ten dlouhej plášť na cesty až přes kolena a na hlavě stetson. Zastavil
přede mnou tak, abych viděl na jeho ruce složené na hrušce vod sedla, a
rozhlídnul se kolem sebe. Na ranč, na ohrady, na toho novýho koně, kterýho
jsem měl zatím voddělenýho vod ostatních, nakonec na to pouzdro
s revolverem. Zatím nic neřek, tak sem si prohlížel ty jeho koně. Seděl na
tříletým hnědákovi, kterej vypadal, že něco vydrží, já ale nemoh spustil voči
z toho druhýho – klisny černé jak uhel, v nejlepších letech. Koňům
rozumím, takže bylo jistý, že je to šlechtěnej, drahej kůň, zřejmě vodněkad
z Mexika.
„Líbí se ti můj kůň, příteli?“
„Ještě nikdy jsem tak nádhernou klisnu neviděl. A to jsem jich už viděl
spoustu.“
„Vypadá to, že se v koních vyznáš. A támhle v ohradách je jich dobrých
dvacet. Zřejmě se tenhle ranč chovem koní živí. Komu to tady říká pane?“
Odtrhnul jsem voči od toho vraníka a podíval se na něho. Díval se na
mě a jeho pohled byl takovej zvláštní, jako by pronikal až do hloubí mý
duše a tam zkoumal a hodnotil moji povahu a charakter. Ale též uklidňující
a přátelskej a já najednou pocítil sympatyji a důvěru k tomuhle cizinci.

1068
 „Šéf se jmenuje Travis Smith. Koupil to tady před půl rokem. Původně
to patřilo starýmu Brettovi, kterej s chovem koní začal a já pro něho dělal.
Ten ale chytil zápal plic a bylo po něm. A jeho dcera ranč prodala Smithovi
a zdekovala se někam pryč. Nesnášela to tady. Práce s koňmi je jenom dřina.
Vo tom bych moh povídat do večera.“
„A jak říkají tobě?“
„Koňák Joe – už tak dlouho, že jsem svý příjmení zapomněl.“
„Já jsem Erik – taky to stačí. A klidně mi tykej, i když jsi černoch.“
„Máš kliku, že šéf vodjel za obchodem do Ford Lincolnu. Chce tam
vojákům prodat nějaké koně, aspoň to říkal. Kdyby byl tady, hučel by do
tebe tak dlouho, až bys mu tu klisnu prodal na chov.“
„Nikdy bych Manuelu neprodal. Dostal jsem ji darem od dona Pedrose,
majitele ranče Rancho de Toros, kterého si velmi vážím. Manuela se
jmenovala jeho dcera, pro kterou jsem před léty udělal něco dobrého. “ Znovu
se podíval přes moji hlavu. „A jak říkáš támhle tomu grošákovi s jednou
půlkou hlavy bílou a druhou černou? Zřejmě je nový a na ostatní koně si
ještě nezvykl – proto je v ohradě zatím odděleně.“
„A co že se tak vyptáváš? A vůbec – co tady vlastně pohledáváš? Co
chceš?“
Díval se na mě pobaveně. „Vlastně jsem se chtěl jenom zeptat na cestu.
Neznám to tady a potřebuji si v nějakém městě doplnit zásoby.“
„Asi pět mil na jih je městečko Manzano, tam si nakoupiš. Bob Sandler
tam má slušně zásobenej koloniál. Vrať se po stejný cestě, po který jsi přijel,
a za potokem po ní pokračuj na jih. Dovede tě do Manzana.“
„Zase kolem těch dvou čerstvých hrobů tam u cesty? Někoho z rodiny?“

1069
 Zaskočilo mě to. Když řeknu, že se tady za svítání objevil ten grošák a
na něm dva mrtví chlapi, neuvěří mi to nikdo. A jako negr budu první
podezřelej. „Ti dva chlapi tady byli pár dní na výpomoc se značkováním,“
řekl jsem. „Včera večer se ožrali, servali, pak došlo na nože a než jsem je
stačil roztrhnout, byli oba mrtví. Byli to tuláci, tak jsem je tam pohřbil. Až
se vrátí šéf, nahlásí to šerifovi.“
Pokýval hlavou a zdálo se mi, že se usmál. „Nenapsal jsi tam jejich
jména. Měla by být na hrobě jejich jména, Joe.“
„Ještě jsem to nestih,“ nic chytřejšího mě nenapadlo.
Naštěstí ze dveří farmy vyšla šéfová, s winchestrovkou svěšenou u nohy.
„Kdo je ten chlap, Joe?“ zavolala. „A co tady chce?“
„Je to cizinec, paní Carmelito, jenom se ptal na cestu do Manzana.“
„Tak ať vypadne. A ty, Joe, připrav po obědě bryčku, pojedu do města
pro Travise. Přijede dostavníkem kolem třetí.“
„Spolehněte se, paní Carmelito.“
Odešla dovnitř a Erik se za ní zamyšleně díval. „Je to krásná ženská,“
řekl, „jako většina mladých Mexičanek. Umí z té pušky střílet?“
„Nevím,“ řek jsem po pravdě. „Ještě nikdy jsem ji střílet neviděl. Protože
šéf doma všechny zbraně zamyká,“ vyjelo ze mě nechtěně.
„Schovává zbraně před svojí manželkou? To je divné, viď, Joe? A kde
teda vzala tu pušku?“
Já to věděl, ale proč bych mu to měl vyslepičit. Stejně jsem měl pocit, že
to ví i tenhle Erik. Vlastně... že ví všechno, co se tady stalo. Akorát jsem
nevěděl, jakou roli v tom hraje von.

1070
 „Nakonec je to jedno,“ řekl, „jejich manželské problémy mě nezajímají.
A je mi líto, že tě zdržuji od práce, Joe. Vypadá to, že seš tady hodně
zaměstnaný člověk.“
„Práce mi nevadí. Žiju tady už dlouho, a tak nějak to tu považuju za
svůj domov. Kam bych taky jinam šel.“
„Tenhle ranč bude do dnešního večera tvůj, Joe.“
„To je pěkná blbost.“
„Je to pravda, Joe, můžeš na to vzít jed.“
„Jak můžeš něco takovýho říct?!“
„Viděl jsem to, Joe,“ řek ten divnej chlap, kterej si říkal Erik. Potom
sáhnul pod kabát, vytáhnul nějaký papír, zmačkal ho a hodil mi pod nohy
Otočil se zpátky, pobídnul koně a za chvíli všichni zmizeli v prachu cesty.
Sebral jsem ten papír a zvědavě ho uhladil. Byl to novinový výstřižek
a psalo se tam o dvou uprchlých trestancích z věznice v Santa Fé. Podařilo
se jim sebrat dozorcům zbraně, winchestrovku a revolver, vynutili si s nimi
otevření mříží i vrat, a pak utekli. Byla tam i jejich jména.
„Erik řekl ‚viděl jsem to,‘ Joe?“ Major přestal psát a zvedl hlavu.
„Přesně tak to řek, Majore.“ Joe se napil piva a otřel si pusu. „A tak
se taky stalo.“
„A já povídám, že tohle sis vymyslel, Joe,“ ozval se Archie Fink.
„Joe říká pravdu, Archie,“ řekl Major. „Vím toho o Erikovi hodně
a řada lidí s ním měla podobnou zkušenost. On opravdu někdy ví, co
se stane. Je jiný než my ostatní. Jeho předci byl Mušajíté, strážci dávno
vyhynulého indiánského kmene na území Guatemaly, kteří měli tyhle
i jiné zvláštní schopnosti, a Erik některé z nich zdědil.“

1071
 „Ale kde je ve městě veřejná stáj – to teda nevěděl,“ uchechtl se
Bob Sandler. „To bylo první, na co se mě zeptal.“
„Teď je řada na vás, Bobe – tak povězte, o čem jste si s Erikem
povídali?“
Většinou před polednem nikdo nakupovat nechodí, tak jsem si vždy vzal
křesílko, posadil se před obchod na verandu a čekal, až mě moje stará zavolá
k obědu. Na ulici tehdy nebyl nikdo, takže jsem toho chlapíka zmerčil hned,
když vjel do města. Zastavil u mého obchodu a utřel si šátkem obličej. Bylo
totiž dost teplo. Pak se podíval na můj vývěsní štít, potom na mne. „Teď se
to nehodí,“ řekl.
„Co jako?“ zeptal jsem se.
„Abych nakupoval, když prodavači i mně kručí v břiše. Čekáš na oběd,
příteli?“
„Jo, ale pro tebe ho nemáme, mladíku.“ Obvykle jsem se takhle k
zákazníkům nechoval, ale dotklo se mě, že mi tykal a říkal příteli. Přeci jen
to byl indiánský míšenec a o hodně mladší. „Támhle naproti v salonu dělá
Archiho stará výborná kachní játra na cibulce – sám na ně někdy zajdu.“
Něco v jeho očích se změnilo a mě poprvé napadlo, že ten cizinec může
být nebezpečný. Otočil se dozadu a jako by sám pro sebe prohlásil: „Když
tam uvážu oba koně, někdo mi tu kobylu ukradne.“
Měl pravdu. Ta černá kobyla byla nádherná! A zřejmě pěkně drahá.
„O kus dál je veřejná stáj a za dvacet centů tam můžeš oba koně nechat
třeba celý den. A starý Slim, který to tam má pod palcem, ti je ohlídá.“
Pokýval hlavou. „Dám je tam, díky. Dlouho se asi nezdržím, jenom
v salonu něco sním, tady koupím nějaké zásoby a do večera vypadnu.
Mimochodem – jmenuji se Erik.“

1072
 „A já Bob Sandler.“
„Jasně, máš to napsané na vývěsním štítě.“
Potom odjel k veřejné stáji a mne zavolali k obědu. Viděl jsem ho pak
až při tom střílení, když přijel dostavník.
„Bodejť taky,“ ozval se Archie, „vždyť po celou dobu, než přijel
dostavník, byl tady, v salonu. A tady to všechno začalo, Majore. Tyhle
kecy tady těch senilních starochů neberte vážně. Vsadím se, že ti dva
si už vůbec nepamatují, o čem si s Erikem tenkrát povídali, a jenom si
vymýšlejí. Tak si teď ode mne konečně poslechněte, proč vlastně
k tomu střílení došlo.“
„Už se na to celou dobu třesu, Archie, tak do toho.“
Bylo to před polednem a slunko už dávalo zabrat, když přišel. Byl jsem
v salonu sám, jelikož byl všední den a všichni v městečku sedí v tu dobu
doma u oběda. Kvůli vedru jsem proto zatáhnul rolety u oken a dal si za
krk kus ledu, kterým chladím pivo. Takže uvnitř bylo přítmí a já poznal,
že je to cizinec, teprve až došel k barpultu. Zřejmě poloviční indoš, podle
ksichtu, ale na lumpa nevypadal. Nebyl ani ozbrojený, kolem pasu měl
uvázanou takovou širokou šerpu, které některé indiánské kmeny nosí jako
ochranu před deštěm. Ten dlouhý jezdecký kabát, o kterém mluvil tady Joe,
zřejmě nechal ve stáji. Takže jsem si všim, že je sice štíhlý, ale dobře stavěný,
žádné tintítko, jenom svaly a šlachy. A byl též vyšší než já.
„Nějaké přání?“ zeptal jsem se.
„Bob Sandler odnaproti říkal, že tvoje žena dělá výborná kachní játra
na cibulce, tak bych si je dal. K tomu dvě piva – jedno hned na žízeň, to
druhé na zapití jídla. Pokud je to pivo vychlazené stejným ledem, jaký máš
za krkem.“

1073
 „A máš na zaplacení?“ Cizím hostům obvykle vykám, ale nějaký indoš
si na mne nebude přece vyskakovat.
Hodil na pult dolar. „Stačí?“
Pokýval jsem hlavou a natočil mu pivo. Pak jsem strčil ten dolar do
kapsy a šel do kuchyně instruovat svoji starou ohledně jídla. Když jsem se
vrátil, seděl u nejbližšího stolku, popíjel pivo a hleděl zamyšleně do
prázdna.
„Ta játra budou chvíli trvat, tady máš cigáro na účet podniku, zatím si
můžeš zakouřit,“ povídám.
Zakroutil hlavou, aniž se na mě podíval: „Já nekouřím.“
„Tak si vezmi tady z misky ořechy. A ovoce.“
Zvedl hlavu a usmál se: „Jsou též na účet podniku? Řek bych, že to
tady vedeš dobře, Archie, jako dobrý obchodník.“
„Jak víš, že se jmenuju Archie?“
„Říkal to Bob Sandler. Já jsem Erik.“
„Který?“
„Erik stačí. Ten podnik ti patří?“
„Ještě ne – ale pracuju na tom. Ještě nemám našetřeno.“
„Pár dnů teď budeš mít nabito, i když není sobota.“
„V tomhle zapadákově? To určitě. To bys musel být majitelem kapely
s tanečnicemi a zpěvačkou. A na to nevypadáš.“
Zase se usmál: „Znám i jiné důvody.“
Trochu mi začal být sympatický – asi proto, že mě pochválil, jak to tady
vedu.

1074
 „To mě teda podrž,“ ozval se Joe. „Tak vo mně říkáš, že si
vymejšlím, když mi Erik předpověděl, že bude ranč můj, a najednou
slyšíme, že i tobě řek něco, co se pak stalo.“
„Pokračujte, Archie,“ řekl Major, „a nechte toho škádlení, vy dva.“
Tenkrát mi to nepřišlo důležité. Ani jsem se nezeptal, jak to myslel.
Chvíli jsme potom jen tak kecali o ničem a když moje stará donesla jídlo,
šel jsem k baru natočit mu to druhé pivko. A potom přišel ten Mexikán a
tím to všechno začalo.
„Vykecáváš se hodně zeširoka, Archie,“ ozval se Bob Sandler, „tady
Major nepotřebuje vědět, kolik piv Erik vypil, tak práskni do koní.“
Byl to takový typický mexický mládenec, ještě mladší než Erik. Tmavý,
černooký, s knírem v hubeném obličeji. Oblečení nic moc, na hlavě nějakou
divnou hučku. Za opaskem kalhot měl zastrčený revolver, tak jsem si dával
pozor na řeč, protože tihle mladí Mexikáni bývají dost horkokrevní. Měl
jsem s nimi tyhle zkušenosti, protože tady v městečku a na okolních farmách
jich pár pracovalo. On byl ale cizí a přijel zřejmě až z Mexika, protože měl
prach na šatech a špinavé ruce, když se opřel o barový pult. Tak jsem se ho
slušně zeptal, co si dá, a on chtěl tequilu. Tenhle krutipysk tady lidi nepijou
a já ho na baru neměl, tak si dal whisky. Nalil jsem mu a jako každého
cizího jsem se zeptal, co ho k nám přivedlo. „Hledám svoji mladší sestru,“
povídá slušnou angličtinou, „už jsem sjel skoro celý Nový Mexiko. Jmenuje
se Carmelita a je to krasavice, takže by si ji zapamatoval každej. Tutově je
s ní jeden chlapík, Američan, u nás v Mexiku si říkal George Mason, ale
jméno si moh změnit. Je na něm zvláštní to, že trochu kulhá a na levý ruce
mu chybí malíček.“
„A proč ty dva hledáš?“ zeptal jsem se.

1075
 „To je osobní, rodinná záležitost, kterou si musím s tím chlapem vyřídit.
Žijí tady? Znáte je?“ Obrátil do sebe sklenku s kořalkou a naznačil, že chce
ještě jednu.
Jasně že jsem věděl, o koho se jedná. Vůbec jsem ale neměl chuť mu to
vyslepičit, když řek, že si to chce s ním vyřídit. S revolverem za pasem.
Naléval jsem mu druhou whisky a uvažoval, jak z toho vybruslit. Naštěstí
zrovna přišel do salonu Lexter a vyřešil to za mne. Lexter tady byl v té
době městský šerif, Majore. A taky mu ten salon patřil, protože mě tehdy,
když se prodával, o dvě stovky přeplatil. Byl to tedy můj zaměstnavatel a
vzhledem k okolnostem vám musí být jasné, Majore, že nepatřil k mým
oblíbencům. Navíc to byl hulvát.
„Hele, Archie, jak to, že nalejvaš umouněncům?“ řek místo pozdravu.
„Naleju každému, kdo zaplatí. Vždyť to jsou tvoje peníze, šerife.“
„Od špinavých Mexikánů je klidně oželím,“ obrátil se k tomu mládenci
s rukou na pažbě revolveru a schválně odkrytou hvězdou na košili.
Tomu lítaly z očí blesky a prsty drtil barovou desku, protože mu bylo
jasné, že nic jiného nemůže dělat.
Laxter se ušklíbnul. „Jako zástupce zákona v tomhle městě se tě ptám,
co tady pohledáváš.“
Mládenec se pomalu narovnal, obrátil se k šerifovi a já čekal, že provede
nějakou hloupost s tragickými následky.
„Hledá tady svoji sestru, Lextře,“ řek jsem rychle. „Jmenuje se
Carmelita. A jejího muže, kterého nezná, ale který nemá na ruce malíček a
kulhá. Potřebuje si s ním prý něco vyřídit.“
Šerifův obličej se změnil. Jeho původně sebevědomý výraz tváře zmizel
a nahradil ho jiný – tvrdý a nebezpečný.

1076
 Za jeho zády vstal Erik od stolku, s prázdným talířem v ruce prošel
kolem šerifa a položil talíř na pult. Pak se obrátil a zadíval se na šerifa.
„No ne, indoš je tu taky.“ Šerif se rychlým pohledem přesvědčil, že je
Erik neozbrojený. „Co čumíš, hňupe, z které rezervace jsi utek?“
Erik se lokty opřel o pult a zase se tak zvláštně usmál. Vlastně se teď
posměšně smál šerifovi do obličeje. „Je pro mne zábavné sledovat, jak takové
odpudivé hovado, které smrdí kořalkou a nemytým potem, s inteligencí
gorily a věšáku na klobouky, si dovoluje bezostyšně urážet lidi jiné pleti jen
proto, že nosí šerifskou hvězdu, které dělá jenom ostudu. A který sám by
neměl se svojí křivou hubou radši chodit mezi lidi.“
Tak tohle byla úplná bomba! Tomu Mexikánovi zděšením poklesla
brada a já jenom sledoval, jak Laxterovi se výraz obličeje měnil
z překvapení na šílený vztek, který nedokázal ovládnout.
Z huby mu vyšel divný skřek a se sevřenou pěstí se vrhnul na Erika.
A pak se to stalo! Jeho ráně do obličeje se Erik bleskurychle vyhnul, tu ruku
chytil a zvláštním chmatem ji svýma rukama tak nějak obtočil a odklonil,
pak něco křuplo a on od sebe odhodil šerifa na zem.
„Moment, Archie,“ přerušil ho Major. „Tohle nechápu. Slyšel jsem
už hodně historek o Erikovi, od svědků, kteří byli u toho. Nikdy jsem
ale neslyšel, že by Erik lidi urážel nebo se jim vysmíval. I když to byli
větší hajzlové než ten šerif. Opravdu to tak tenkrát řekl?“
„Doslova tak to řek, Majore. Přísahám. A když jsme to potom
s chlapy rozebírali, i s tím, co následovalo, myslíme si, že Erik to řek
schválně, protože potřeboval šerifa vyprovokovat. A zařídit, aby
nemohl vykonávat svůj úřad, a případně tak zabránit tomu, co se pak
stalo.“

1077
 „Dobrá, Archie, tak povězte, co následovalo.“
Šerif se na podlaze chvíli nechápavě rozhlížel kolem sebe, potom se
podíval na svoji ruku. „Viděl jsi to, Archie? Ten hajzl mi zlomil ruku, tak
mi u soudce dosvědčíš napadení úředního činitele.“
„Můžeš si za to sám, Laxtře, neměl jsi je urážet.“
„Soudce musí toho hajzla poslat do vězení, když už ho nemůžu
odprásknout.“
„K žádnému soudu nepůjdu. Asi jsem se zrovna díval jinam.“
„Chtěl jsem sice dnes odjet,“ ozval se Erik, „ale takhle si na soudce rád
počkám. Aby se tě zeptal, šerife, co máš společného s Travisem Smithem, a
proč nechceš, aby mu někdo ublížil. A kde jsi vzal peníze na odkup tady
toho salonu.“
Šerif teď vypadal, jako by spolkl chrousta. Chvíli bylo ticho. „Musím
za doktorem, ať mi tu ruku spraví. Pomoz mi vstát, Archie.“ Když jsem to
udělal, hleděl do země a pomalu opustil salon.
„Teda pane,“ promluvil ten Mexikán, „ještě jsem nic takovýho neviděl.
Byl jste fakt dobrej, kde jste se to naučil?“
„Od jednoho Číňana, v cirkusu, kde jsem vyrůstal. Hele, Archie, bylo
od tebe hezké, že jsi nechtěl proti mně svědčit.“
„Nemám ho rád… ostatně jako hodně lidí tady v Manzanu. Je to šmejd,
přesně jak jsi ho ohodnotil, i ten úřad dostal kdovíjak.“
„Na něco jsem se vás předtím ptal,“ obrátil se ten mládenec na mne.
„A neodpověděl jste mi.“
„Já ti to povím,“ řekl Erik, „a ještě něco zajímavého k tomu, pokud mi
řekneš svoje jméno.“
„Jsem Francisco Martinez, starší bratr Carmelity. Vy ji znáte?“

1078
 „Ano – a řeknu ti, kde ji najdeš, i toho chlapa, co je s ní. Ale nejdříve
mi musíš povědět, proč je hledáš. A posadíme se k tomu.“
Sedli si k tomu Erikovu stolku pro dva a já našponoval uši.
„Pocházíme se sestrou z jedný vesnice v Mexiku, asi dva dny cesty vod
hranice se Státy. Skoro před rokem tam přijeli dva gringové a pár týdnů si
tam užívali. Měli totiž hodně amerických dolarů. Prý našli v Arizoně zlato,
ale jeden z nich v hospodě v opilosti vyžvanil jedný holce, že v Texasu
přepadli banku a tady se přijeli schovat před dopadením. Lidem u nás to
bylo jedno, hlavně že tam utráceli svoje prachy. A hledaní gringové tam
nebyli poprvé. A stalo se, že tomu, co se jmenoval George Mason, padla do
voka naše Carmelita a začal za ní dolejzat. Ta ale s ním nechtěla nic mít,
i když se vo to víc snažil. Bohužel jsem tam v tý době nebyl, jinač bych mu
to zatrhnul.“
„A kde jsi byl, Francesco?“
Chvíli mlčel. „Byl jsem v lochu. V Paso del Norte. Vyfasoval jsem dva
roky za rvačku s nožem v naší Cantině. Pustili mě před měsícem.“
„To bylo tvoje štěstí. On by tě klidně zastřelil. Pro tyhle lidi vražda
většinou nic neznamená. A v nějakém zapadákově v Mexiku zvláště.“
„Udělal to jinač, bez střílení. Zašel za tátou a nabídnul mu sto pesos,
když souhlasí, že si Carmelitu odvede do Států. Táta v životě neviděl sto
pesos pohromadě, úplně z toho zblbnul, a tak souhlasil. Proti vůli Carmelity
i mámy. Takže si vlastně ten gringo sestru koupil. Všichni tři potom
z vesnice odešli. V hospodě, kde bydleli, slyšeli, jak mluvili o Novém
Mexiku.
Táta za ty prachy hned koupil kravku a dalšího koně, zbytek z tý stovky
ale utratit nestačil. Protože měl doma peklo – máma mu denně vyčítala, co

1079
udělal, až ho to samotnýho začalo užírat. Lidi z vesnice se s ním přestali
bavit, v hospodě si každý odsedl. Nakonec ho z toho kleplo a do měsíce
umřel. A s mámou to též šlo z kopce. A nebyl nikdo, kdo by se o ni staral.
Když jsem se vrátil domů, dala mi zbytek těch peněz a poslala mě
Carmelitu najít a vrátit se s ní k mámě. A tak jsem tady.“
„Našel jsi ji. Ještě teď odpoledne se s ní setkáš, přijede do městečka. Žije
s tím mužem, který si tady říká Travis Smith, na jedné z okolních farem.
On sem dorazí dostavníkem, který zanedlouho přijede. Co pak uděláš?
Říkal jsi, že si to s ním musíš vyřídit…“
„Řeknu mu, že Carmelita se se mnou musí vrátit domu a dostane
zpátky svých sto pesos. To, co chybělo z matčiných peněz, jsem si vydělal
cestou.“
Nevydržel jsem a do jejich rozmluvy zasáhl: „Travis Smith ti sestru
nikdy dobrovolně nevrátí. Všichni chlapi mu ji tady závidí a těch sto pesos
pro něho nejsou žádné peníze. Koleduješ si o potíže, mládenče, viděl jsem,
že to s pistolí umí výborně.“
„Umím se vo sebe postarat,“ zamumlal.
„A též není jisté, jestli se Carmelita bude chtít vrátit. Má se tu dobře.“
„Tohle bych nezpochybňoval,“ řekl Erik. „Znám dobře mentalitu
Mexičanů, jejich hrdost a smysl pro čest. A svoje matky milují.“
Další hodinu jsme jen tak kecali, ale Francisco se do rozmluvy moc
nezapojoval. Jako by o něčem přemýšlel. Do salonu se též začali trousit
štamgasti na pivo a já měl jiné starosti, než je poslouchat.
Potom jsem šel k oknům vytáhnout rolety a všim jsem si, že naproti
u Boba stojí bryčka z ranče Travise Smitha. „Máš tady sestřičku,“ povídám
a Francisco vyběhl ven, jako by hořelo. Carmelita zrovna vyšla z obchodu

1080
s nějakým balíčkem, ale když ho uviděla, hodila balíček na zem a oba si
padli do náruče. Posadili se pak na kozlík bryčky, drželi se za ruce a
Francisko do ní hučel jako při zpovědi. Referoval jsem o tom Erikovi, ale
toho jako by to nezajímalo. Ještě mě napadlo, jaká je to náhoda, že zrovna
dneska sem Carmelita přijela. Většinou jezdil nakupovat jenom Travis,
někdy oba společně.
Po chvilce se Francisco vrátil do salonu a já viděl, jak Carmelita jede dál
do městečka. Na můj udivený pohled řek, že tam má kamarádku, dceru
kováře, jedinou, se kterou se tady baví. A že do příjezdu dostavníku se vrátí.
Kovář má dům o půl míle vpravo od salonu. Říkám to proto, protože pro
pochopení toho, co se stalo, je to důležité.
Dostavník přijel dřív než obvykle. S kraválem se přehnal kolem salonu
a za pokřiku vozky zastavil u Dostavníkové stanice, která je vedle, asi sto
yardů vlevo od salonu. Dostavník tady měl konečnou, jenom přepřáhnul
koně a vracel se na jih.
Jeho příjezd byl vždy tak trochu událost, proto se všichni vyhrnuli ven
ze salonu, Francisco s nimi. Šel jsem za ním, abych viděl, co udělá. Stál
vpředu a sledoval dva muže, kteří vystoupili z dostavníku a zrovna míjeli
salon. Travise jsem znal, toho druhého ne. Byl menší než on, měl poďobaný
obličej se srostlým obočím a předsunutou bradou. Na sympaťáka tedy
nevypadal. Oba měli po bocích pouzdra s revolvery. Travis věnoval
Franciscovi letmý, lhostejný pohled. Neznal ho. Po několika krocích Travis
zamával rukou. Když jsem se podíval na koho, viděl jsem zprava pomalu
přijíždět bryčku s Carmelitou. Oba muži jí šli naproti. Podíval jsem se na
Francisca. Rozčíleně si hryzal ret a přešlapoval, jako by nevěděl, jak dál.

1081
Najednou vyběhl doprostřed ulice a zavolal: „Georgi Masone, přišel jsem
pro Carmelitu!“
Oba se otočili. „Co jsi zač?“ řekl Travel.
„Já jsem Francisco, její bratr. Musí se vrátit domů.“
„Nikam nepůjde, je moje.“
Francisco k němu natáhl ruku: „Tady ti vracím těch tvejch sto pesos a
odvedu si ji.“
„Strč si je někam. Neotravuj a padej do svého zasraného Mexika.“
„Já se bez ní nemůžu vrátit!“ Znělo to dost zoufale.
Ale Travis se otočil směrem ke Carmelitě. Jeho společník ne, sledoval
Francisca. Ten udělal chybu – v rozčílení sáhnul k pasu pro revolver.
„Pozor!“ zavolal ten druhý chlap. Travis se obrátil a v ruce už měl svoji
pistoli. Vystřelil, Francisco padl jako podťatý a držel se na zemi za stehno
levé nohy. Vedle ležel jeho revolver a těch sto pesos.
Vtom se na verandě objevil Erik a postavil se dopředu. Překvapeně jsem
zíral, že už nemá kolem pasu omotaný ten pléd, ale má tam opasek
s revolverem. Asi ho měl schovaný pod tím hadrem.
Na ulici se mezitím schylovalo k tragédii. Travisovi ten druhý něco
tlumeně řek a on mu stejně odpověděl. My to tady neslyšeli.
„Řek mu ‚nech ho být, Georgi,‘ ozval se Bob Sandler, „zrovna jsem
vyšel ven z obchodu, když jsem uslyšel výstřel. A on odpověděl:
‚musím ho dorazit, jinak nám půjde po krku.“
A Travis Smith vykročil s revolverem v ruce směrem k Franciscovi. Tomu
se objevila v očích panická hrůza a Travis mu zamířil na hlavu, pokračoval
Archie.

1082
print-biwrina-margin-0

Ozval se další výstřel, silnější, a Travis se skácel dopředu na zem, vedle

Francisca. Podívali jsme se všichni po směru té střelby. Carmelita právě
pokládala winchestrovku na sedačku bryčky a seskočila na ulici. A pak se
stalo něco, na co nezapomenu.
Ten Travisův kámoš se bleskurychle otočil dozadu a v té otočce vytáh
revolver, kterým zamířil na Carmelitu. A Erik vystřelil. Nechápu, jak mohl
být rychlejší – v jednu chvíli tam jen tak stál a najednou měl v ruce pistoli.
Jako nějakým kouzlem. Svoji zbraň držel jinač než ostatní – vodorovně,
prsty svíraly pažbu shora. Vypálil dvě rychlé rány a ten chlap se svalil
s prostřelenou hlavou.
Archie se odmlčel a sklonil hlavu. „Ještě pořád mě to rozhodí, když
se o tom mluví. Bobe, dopověz to Majorovi, byl jsi u toho.“
Vlastně už to skončilo – začali se zbíhat lidé z okolních domů a pár se
jich sklonilo k Franciscovi. Carmelita k němu přiběhla, poklekla a rychle
zkontrolovala jeho zranění. Vytrhla zpod sukně kus spodničky a krvácející
nohu mu obvázala. „Skočte někdo pro doktora… rychle!“ volala.
A pak se tu objevil šerif. Měl pravou ruku zafačovanou a zavěšenou
v pásce. Zřejmě to všechno viděl, někde zašitej, protože došel ke Carmelitě
a povídá: „Musím tě zatknout, Carmelito, a tebe taky,“ ukázal na Erika.
„Zabili jste dva chlapy. Soudce rozhodne o vaší vině.“
„Žádný soud nebude, šerife,“ řekl Erik a přistoupil k němu. „Tady
Carmelita přece právě zneškodnila hledaného zločince a já jeho společníka.
Oba vyloupili před rokem banku někde v Texasu a možná tam zůstali
i nějací mrtví. A ty musíš mít v kanceláři vyhlášku, že jsou hledaní a je na
ně vypsaná odměna, kterou bys nám měl naopak vyplatit.“
V davu přihlížejících to překvapeně zahučelo.

1083
 „Žádný Travis Smith není hledaný. A jméno toho druhého neznám.“
„Ale znáš… Na vyhlášce jsou uvedená obě jejich jména. Ten váš občan
se ve skutečnosti jmenuje George Mason. A když sem přišel, hned jsi ho
podle popisu poznal. Místo toho, abys ho zatknul, jak ti velí zákon, tak jsi
ho začal vydírat. Musel ti zaplatit. Proto jsi měl peníze, za které jsi koupil
tenhle salon. Takže hned vrať ten odznak, který jsi zneuctil, ale předtím
ještě vypiš peněžní poukázky pro nás dva. Kolik to dělá? Dvakrát pět set
dolarů?“
„Já ty peníze nechci,“ ozvala se Carmelita, „nezabila jsem ho pro
odměnu.“
„Já také ne,“ řekl Erik, „vzdávám se jí ve prospěch tady Francisca. Doma
v Mexiku, teď jako hlava rodiny, je bude potřebovat.“
Šerif se rozhlédl kolem sebe a když viděl jen opovržlivé pohledy
ostatních, mlčky odešel.
A to je všechno, Majore. Erik potom u mne nakoupil za sedm dolarů,
zašel do stáje pro svoje koně a odjel. Rozloučit se s ním přišlo půl městečka.
„Vůbec to není všechno,“ přihlásil se o slovo Joe. „Pozdě
odpoledne se Carmelita vrátila na ranč s cizím chlapem s ovázaným
hnátem, vo kterém řekla akorát, že to je její bratr, a voba zapadli do
baráku. Po chvilce vyšli s cestovními kabelami.“
„Ten hajzl tvůj šéf je po smrti, Joe,“ povídá, „a my se s bráchou vracíme
do Mexika. Ranč a všechno tady je teď tvoje, Joe, jako dědička ti to daruji.
Já od něho nic nechci a ty si to za tu dřinu zasloužíš. Tady máš na to papír,
kdyby byl třeba. Akorát nám osedlej dva nejlepší koně a třetího přidej jako
náhradního. A měj se tu s pánembohem dobře.“ Potom odjeli.

1084
 „Vlastně chci též ještě něco dodat,“ řekl Archie. „Šerif se musel po
té ostudě zdekovat. Tak v noci před odchodem přišel za mnou, že mi
chce salon prodat. Byl v tísni, využil jsem toho a dostal salon za
pakatel. Díky Erikovi. Byl to zvláštní chlap. Představte si, Majore, co
mi řek, když se se mnou v salonu loučil: ‚Vypadá to, že máš pod čepicí,
Archie. A tobě nepřišlo divné – ani nikomu z vás – že Carmelita dnes
přijela a čekala na Travise s winchestrovkou? Na co ji asi na kozlíku
měla?“
„Chtěla ho tam přede všemi zastřelit,“ řekl Major. „Nemohla si
nechat ujít takovou příležitost se mu konečně za všechno pomstít.
A Erik to věděl.“

1085
 Knihy Majora Slika

Příběhy o Erikovi

Série westernových příběhů s jedním hlavním hrdinou,

indiánským míšencem Erikem. Z amerického i mexického prostředí
počátku 20. století, s pistolníky, zločinci, střílením a krutými tresty.
Příběhy, které obsahují kriminální zápletky, živé dialogy, polechtají
na osrdí a vtáhnou do děje také skutečné historické osoby z té doby.

https://eknihyjedou.cz/zacalo_to_v_ascalone
https://eknihyjedou.cz/nase_oci
https://eknihyjedou.cz/kral_strelcu
https://eknihyjedou.cz/zabij_je_eriku
https://eknihyjedou.cz/pribehy_o_erikovi_kate_potrebuje_pomoc

Poklad na hradě Vichrov

Byli spolužáci na Fakultě historie, kterou oba absolvovali před

jednadvaceti léty. Pak se jejich cesty rozdělily – Petr, bývalý premiant
ročníku, se stal ředitelem muzea a dnes patří k VIP osobnostem svého
rodného městečka někde v Čechách, Robin zůstal v Praze a na
živobytí si tam vydělává všelijak. Někdy snadno, jindy na hraně
zákona, teď ho dokonce hledá policie. Musí proto na čas z Prahy
vypadnout, a tak se náhodou a po létech oba zase setkají. V místě, kde

1086
každé malé dítě zná pověst o zlatém pokladu rodu Lysických. Je to ale
určitě jen pověst?

Novela s kriminální zápletkou, ve které jsou zmiňovány i skutečné

historické postavy středověku a jejich osudy, prokázané odborníky
jako pravdivé. Je napsaná svěžím stylem, s humornými dialogy i s
popisem některých negativních jevů v současné společnosti. Její
autor, Major Slik, je mnoha čtenářům znám jako autor úspěšných, již
řadu let stahovaných westernových „Příběhů o Erikovi“.
https://eknihyjedou.cz/poklad_na_hrade

1087
 PÍŠŤALKA
Milan Pohl

Supěl jsem do kopce po vlhké kamenité stezce, na zpocených

zádech poloprázdný batoh, na krku chladný podzimní soumrak,
v nohách sedmdesát, pětasedmdesát kilometrů a dalších čtyřicet kiláků
před sebou. Plus mínus pět, kdo by to taky pořád počítal. Když ujdete
nebo uběhnete takovou štreku, pár kilometrů navíc prostě neznamená
takový rozdíl… aspoň do chvíle, kdy vám začnou docházet síly, nohy,
záda a krk bolí, i když už by mohly vědět, že jim to nepomůže, a
najednou proklínáte každých sto metrů, které jste si zašli – nebo, jak
se hezky česky říká, zakufrovali.
Přede mnou se v oranžovém podvečerním slunci probleskujícím
mezi stromy míhaly zablácené nohy v lehkých sportovních botách. Já
a Mirek jsme nepatřili k nejlepším, to znamená nejrychlejším
účastníkům extrémních horských pochodů a závodů čili ultratrailů,
obvykle jsme se umísťovali někde kolem poloviny, ale na Beskydskou
stovku jsme chodili pravidelně. Většina ostatních běžců a dálkoplazů
nás považovala tak trochu za podivíny – oba jsme byli náruživými
fanoušky sci-fi a fantasy od Star Wars přes Pána prstenů po Star Trek,
fantazáci se na nás dívali jako na blázny zase proto, že jsme byli
ochotní dobrovolně se vláčet ve dne v noci sto kilometrů po horách…
a zbytek populace nás samozřejmě z těch samých důvodů pokládal za
dvojnásobné exoty.

1088
 Zvedl jsem pohled. Mezi tmavými stromy před Mirkem se
konečně rýsoval vrcholek kopce. Znovu se hlásila únava a jako na
každé podobné akci mě už poněkolikáté napadlo, proč na tyhle
masochistické treky vlastně chodím a proč jsem radši nejel na nějaký
pěkný klidný con, kde by jediná fyzická námaha spočívala v přesunu
z jedné přednáškové místnosti do druhé.
„Za chvíli jsme nahoře,“ křikl Mirek. „Pak už jenom hodinu, dvě
po hřebeni… a potom to střihnem po zelený směrem na Travný.“
„Ještě nemáme ani osmou kontrolu a ty už myslíš na devítku?“
zafuněl jsem. Jeden postupný cíl po druhém. Jinak to podle mě nešlo.
Konečný cíl v Ostravici byl ještě tak daleko, že nemělo smysl na něj
myslet, bylo třeba upnout se na nejbližší stanoviště s kontrolou,
potom na další… dokud to nějak nedoklepete až do finiše.
„Máme,“ houkl a ukázal trekovou holí před sebe. Nepřeháněl. Na
temeni Starého vrchu se stromy rozestupovaly kolem malé kapličky
se studánkou. Už z dálky jsme na hrubé kamenné zídce viděli
průhlednou fólii s výraznými písmeny K8 a fialovou fixou.
Honem jsme si odškrtli příslušné políčko na kontrolních kartách,
doplnili PET flašky vodou ze studánky a spěchali dál. Dívat se do
mapy nemělo smysl. Beskydská stovka sice patřila k pochodům, kde
si člověk mohl trasu mezi kontrolními body určovat sám, ale ze
Starého vrchu vedly jen tři cesty a pouze jediná z nich se stáčela
zhruba směrem k další kontrole na vrcholu Travného.
„Jestlipak už tady byla Zuzka s parťačkou?“ křikl jsem. Se Zuzkou
jsem se účastnil Beskydské stovky v předchozích několika letech, ale
kvůli přítelkyni – teď už bývalé – jsem si nakonec našel mužského

1089
parťáka. Dobře jsem věděl, že při extrémních akcích, jako je tahle,
mohou mezi dvojicemi opačného pohlaví vznikat poměrně silná
pouta.
Mirek přede mnou pokrčil rameny. „Jsem si celkem jistý, že na ká
pětce jsme byli ještě před nimi,“ houkl. „Stejně jako před bráchou a
jeho parťákem. Ale mezitím to samozřejmě mohli střihnout jinudy,
tak bysme to radši neměli moc flákat. Letos je konečně musíme
trhnout!“
Stezka se vinula mezi stromy, po obou stranách ji svíralo husté
křoví a kapradí, takže se z ní nedalo uhnout, občas na ní byly kaluže,
jindy jenom mazlavé, po kotníky hluboké bahno. Tolik jsem si dával
pozor na to, kam šlapu, že mě náhlá změna terénu šokovala. Najednou
jsem stál na pevném šedivém povrchu asfaltové silničky, po němž se
táhly hnědé šlápoty desítek závodníků, kteří tamtudy proběhli před
námi.
Zvláštní. Nevzpomínal jsem si, že tudy nějaká silnička vede.
Rozhlédl jsem se. Naproti stezka pokračovala, Mirek už se zase nořil
do lesa, zatímco napravo ode mě byl plácek s odpočívadlem, malým
altánem, u kterého stálo několik dřevěných stolů s lavicemi. A na
stolech…
Zamrkal jsem. Myslel jsem, že mě snad šálí zrak. Na stolech byly
vyskládané knihy. Desítky knih. Jedna lavice byla obložená drobnými
vyřezávanými předměty, svícny, ozdobami a ještě nějakými dalšími,
složitějšími výtvory, které jsem nepoznával. Za dvěma stoly
sraženými k sobě seděl postarší muž s prošedivělými vlnitými vlasy a
vousy, sice trochu delšími, ale úhledně zastřiženými. Na sobě měl

1090
hnědozelený kabát, na tváři zádumčivý, a přitom nekonečně trpělivý
pohled, u pravé ruky termosku s čajem.
Věděl jsem, že bych se neměl zastavovat, měl bych běžet dál,
dokud mi ještě zbývaly síly, využít ubývajícího denního světla… ale
na celém tom výjevu bylo něco tak zvláštního, že jsem zůstal stát jako
přimražený. Ke starému prodavači a jeho zboží nemířila ani jediná
dvojice blátivých šlápot. Všichni ostatní ho zjevně minuli bez
povšimnutí.
„Mirku!“ houkl jsem za parťákem. „Běž dál, doženu tě, jo?“
Nečekal jsem na odpověď a vyrazil ke chlapíkovi.
Trochu překvapeně ke mně vzhlédl, jako by ani nečekal, že se
u něj ještě někdo zastaví. Posadil jsem se naproti němu, abych aspoň
na chvilku ulevil bolavým chodidlům. „Vy tady prodáváte… knihy?“
vyrazil jsem ze sebe. „Tady v lese?“
Podíval se na mě, jako bych se ho ptal, jestli slunce zapadá na
západě. „Ano, jak račte viděti.“ Pokynul k vystavenému zboží. Podíval
jsem se na knížky důkladněji. Byly to samé staré svazky, od pohledu
bych je tipoval na první republiku, ale všechny byly v dobrém, vlastně
perfektním stavu. Většina autorů mi nic neříkala, ale zahlédl jsem
několik mayovek, verneovek a foglarovek, vesměs s nádhernými
malovanými obálkami, jaké už se dnes nedělají.
„Takže antikvariát?“ zeptal jsem se.
„Kdepak antikvariat, mlade pane,“ pousmál se. „Veškere zboži je
zbrusu nove.“ Ukázal na dřevěný a keramický sortiment ležící po jeho
pravé ruce. „To same lze řici o pišťalkach. Vše je ručna, domaca
vyroba prvotřidne jakosti.“

1091
 Odložil jsem prvorepublikové vydání Ducha prérie se skvostnými
ilustracemi Zdeňka Buriana a zadíval se na píšťalky. Chlapík vzal do
ruky první z nich, krásný vyřezávaný kousek dlouhý asi deset
centimetrů, s motivy popínavých rostlin a listů. „Chcete vandrovat po
horach, aniž by se vam udělal jedine pucheř? Toužite po nedosažitelne
damě? Nebo už ju mate a toužite ju oblažovat třebas dvacetkrat
denně? Pak nevahajte, tato mundpfeife, tato pišťalka vam splni
jakekoli přani, byť by bylo sebepodivnějši.“ Ukázal na další, tentokrát
keramický předmět, v jehož spodní části byl výklenek se svíčkou.
„A tato pišťalka vam zajisti zdravu domacnosť. Když na ňu budete hrat
každy večer alespoň pět minut, nikdo u vas neochoři! Jen pohleďte.“
Vylovil z kapsy krabičku sirek – nezvykle dlouhých a silných, napadlo
mě – a zapálil svíčku. Z protáhlé keramické nádoby začalo vycházet
monotónní hvízdání. Chlapík přikládal prsty na otvory po jejím
obvodu a tón se měnil. Ve vznikající melodii jsem bez větších
problémů rozeznal nesmrtelnou klasiku Skákal pes přes oves.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak přes silnici přeběhly dvě dvojice
závodníků a zase zmizely v temnícím lese. Chlapíkův sortiment mě
fascinoval, ale věděl jsem, že už jsem se tu zdržel dost dlouho, měl
bych pokračovat dál, ať na mě Mirek nemusí čekat. A ať nás
nepředhoní Zuzka!
„Vezmu si Ducha prérie,“ rozhodl jsem se. Věděl jsem, že to bude
zátěž navíc, ale nemohl jsem odolat. „A tu píšťalku, co plní přání.“
Samozřejmě jsem nevěřil tomu, co o píšťalce říkal – žijeme přece
v době rozumu, nikoli pověr –, ale líbila se mi. Nikdy jsem podobnou
neviděl. „A měl bych už vyrazit, mám trochu naspěch…“

1092
 „Kam byste spěchal,“ řekl dobrácky chlapík. „Aspoň si se mnu ještě
dajte něco na zahřati, než poběžite…“
Připadalo by mi nezdvořilé odmítnout, navíc v sychravém počasí
by mi něco teplého opravdu přišlo vhod, a tak jsem kývl. Chlapík se
natáhl po termosce, bohužel však zapomněl, že vedle termosky má
nalitý kelímek, a převrhl ho na knihy. Včetně nebohého Ducha prérie.
„Prokrindapana, to je naděleni…“
Honem jsem mu pomohl utřít chladnoucí čaj ze stolu i zasažených
knih, jejichž přebaly se přesto stačily trochu zkrabatit. Než se nám
podařilo jejich stav stabilizovat, uteklo dalších několik drahocenných
minut.
Uložil jsem píšťalku s knížkou do batohu a podal chlapíkovi dvě
stovky. Musel si všimnout, jak se pořád dívám na hodinky, protože
mi nabídl: „Třeba bych vam mohl poradit cestu, jestliže mate tak
nakvap… Kam že to valite?“
Řekl jsem mu, že na Travný – asi deset kilometrů po hřebeni a pak
po modré a zelené doprava, ale chlapík vehementně zavrtěl hlavou a
vyžádal si mapu. „Pod Holincem to radši vezmite tuhle po červene,
ale dajte si pozor, ještě jsem neviděl mapu, kde by cesty pod tim
kopcem byly spravně… po třech kilometrech, kusek za Kulatici,
uvidite velku skalu, vlevo za ni začina kluft, prurva, ktera vas zavede
rovnou do udoli a odtamtud už je to na Travny jen kusek. Ušetřite
aspoň pět kilaku.“
V místech, kam ukazoval, nebyla v mapě zakreslená žádná cesta.
Přesto jsem mu poděkoval, bez dalších okolků jsem se s ním rozloučil
a poklusem vyrazil za parťákem.

1093
 Běžel jsem po bahnité stezce, co to šlo, ale i tak trvalo dobrých
deset minut, než se v zatáčce přede mnou vyloupla jeho záda, batoh
se světle zeleným reflexním přívěskem ve tvaru žirafy a čupřina
světlých vlasů, které jsem mu záviděl především v horkých dnech, kdy
si moje tmavovlasé temeno koledovalo o úžeh. Šel volným krokem a
po pár dalších skocích jsem byl u něj. Okamžitě přidal do kroku.
„No to je dost,“ zabručel. „Kde se flákáš? Brácha mi před chvílí
psal, že už jsou skoro na Travným! Vážně nás někde předběhli…“
„Promiň, trochu jsem se zapovídal,“ omlouval jsem se. „Víš, že
jsem vysazenej na starý knížky, takovýmu setkání prostě nešlo
odolat.“
„Jakýmu setkání?“
„No, na tom plácku, u tý silničky přece. Jak tam ten chlapík
prodával knížky.“
Prudce se ke mně otočil a málem při tom zakopl o kořen. „Knížky?
Vždyť ten plácek byl úplně prázdnej…“
„Asi ses špatně podíval. Byl tam takovej maník s knížkama a
dalšíma věcma. Jednu jsem od něj vzal. Můžu ti ji ukázat.“
Zakroutil hlavou, jako by mi říkal: Ty jseš prostě magor. „No, teď
bysme se měli soustředit hlavně na to, abysme se dostali co nejdřív na
Travný.“
„Možná mám něco, co by nám mohlo pomoct,“ nadhodil jsem a
za chůze roztáhl mapu. „Ten chlapík mi poradil zkratku. Máme
z hřebene odbočit už pod Holincem, vzít to doprava po červený a za
Kulaticí to střihnout nějakou průrvou, která nás zavede do údolí
rovnou pod Travný.“

1094
 Mirek pokrčil rameny. „Vypadá to, že bysme si tím mohli ušetřit
slušnej kus cesty… Pravidla B100 nám to každopádně dovolujou.
Jenom aby tam ta průrva opravdu byla.“

***

Byla tam. Kousek za Kulaticí jsme vlevo od cesty zahlédli

tmavošedé skalisko a za ním další. Mezi skalami se otvírala pouhých
pár metrů široká rokle, sevřená mezi pět metrů vysokými skalními
stěnami, do které z hlavní cesty odbočovala úzká, téměř nezřetelná
pěšina.
Mirek zakroutil hlavou. „Vážně jsi nekecal… Snad to není jenom
geodálnice ke kešce nebo odbočka na záchod.“
Ukázalo se, že starosti si dělal zbytečně. Stezka klesala roklí stále
níž, pořád byla stejně zřetelná jako na začátku, i když jsme občas
museli přelézt nějaký ten padlý strom nebo rozhrnout houští. Mezitím
se udělala úplná tma a po dalších pěti minutách jsme vytáhli čelovky.
Stisknutí důvěrně známého tlačítka, tiché cvaknutí, kužel bílého
světla… Záře čelovky na něco dopadla.
Na skále po mé levé ruce něco bylo, něco pravidelného, jakoby
kovového. Přimhouřil jsem oči a popošel blíž. Byl to široký zrezivělý
kříž připevněný ke skalní stěně zhruba ve výšce sto padesáti
centimetrů. Rozeznal jsem slova FRANZ KARLICZEK 1898–1945.
A pod nimi… fotografie. Stará oválná černobílá fotka. Vousatá tvář,
kterou jsem viděl teprve před půldruhou hodinou. Tvář starce
prodávajícího prvorepublikové knihy. Ty samé vlnité vlasy a vousy,

1095
ten samý nos, ty samé přátelské oči obklopené smutnými i veselými
vráskami.
„To není možný,“ vyrazil jsem ze sebe.
„Co?“ nechápal Mirek, který se mezitím postavil vedle mě.
„To je on… Ten chlapík z odpočívadla.“
„Možná jeho otec…?“ nadhodil pochybovačně Mirek, ale já už se
mezitím začetl do výrazně novější, mírně omšelé plastové tabulky
připevněné asi půl metru napravo od kříže.

Na tomto místě zahynul tragickou smrtí Franz (František) Karliczek,

knihkupec německého původu z Frýdlantu nad Ostravicí. Obchodník
oblíbený mezi německou i českou populací ve svém knihkupectví nabízel
též různé drobné a upomínkové předměty a podával kávu. Po německé
okupaci a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava si jeho podnik oblíbili
rovněž místní příslušníci německé správy. Často chodili do Karliczkova
obchodu popíjet a vysedávat, což vedlo k tomu, že podnik začínal ztrácet
zákazníky, kteří s okupanty nesympatizovali.
Když se přiblížil konec války a s ním osvobození, Karliczek se bál, že
hněv českých obyvatel či osvoboditelů přejde i na něj, ačkoliv jeho sousedé
ho měli stále rádi a pokoušeli se ho ujistit, že jemu ani jeho rodině nic
nehrozí. Ve strachu a zoufalství utekl do hor na toto místo mezi skalami,
kam odmalička rád chodíval, a vzal si život. Jeho žena, zlomená žalem, se
pokusila zabít sebe i dcerku. Nelehkou situaci překonala díky pomoci přátel
a sousedů a nakonec žila ve Frýdlantu až do své smrti v roce 1986.
Tabulku jako upomínku na jednu z obětí kruté a surové války – obětí,
které se do učebnic nedostaly, a přesto by neměly upadnout v zapomnění –

1096
nechal osadit Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí k 50. výročí Karliczkova
skonu.

***

Sílící bolest v nohou ani chlad podzimní noci jsem na posledních

pětadvaceti kilometrech skoro nevnímal. Mechanicky jsem kladl
jednu nohu před druhou a v hlavě se mi pořád dokola přehrávala
vzpomínka na podivné setkání v lese.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Odmítal jsem se smířit
s tím, že jsem viděl ducha. Mnohem pravděpodobnější bylo, že to byl
Karliczkův syn, jak nadhodil Mirek. Jenže na tabulce se o žádném
synovi nepsalo. Nemohla to být jen iluze, halucinace nevyspalého
ducha v unaveném těle…? Jednou už se mi něco podobného stalo,
pod kapličkou svatého Eustacha kousek za Křivoklátem mi večer po
padesátikilometrovém výšlapu připadalo, že mi přes cestu přeskočil
přízračný bílý jelen. Nemohlo tohle být něco podobného? Třeba jsem
v té rokli s pomníčkem už kdysi byl nebo jsem o Karliczkovi někde
četl – a unavený mozek si to přetavil do takovéhle halucinace… Jenže
vyřezávaná píšťalka a knížka nepatrně zahnědlá od čaje, dva předměty,
které jsem při každé pauze kontroloval v batohu, tuhle hypotézu
celkem pádně vyvracely. Trochu mě uklidňovalo, že chlapík na
plácku vypadal pokojně. Ať to bylo, jak chtělo, zdálo se, že
Karliczkova rodina nakonec přece jen došla klidu.
Odpočíval jsem na kameni ve tmě posledních několik kilometrů
před Ostravicí a ve světle čelovky otáčel píšťalku v prstech. Od

1097
pohledu byla nově vyrobená. Lístky byly pečlivě vyřezané, dřevo ještě
nestačilo zašednout věkem a nebylo ani trochu ohmatané.
„Jestli ta píšťalka plní přání, jak říkal ten chlapík,“ poznamenal
Mirek usazený vedle mě, „možná bys na ni mohl zapískat a přát si, ať
jsme konečně v cíli. Protože na to, abysme tímhle mátožným tempem
předhonili bráchu a Zuzku, bysme vážně potřebovali zázrak.“
Ozvalo se pípnutí a tmu napravo ode mě projasnilo světlo mobilu.
„Aha, tak už nic. Brácha píše, že jsou v cíli. Radši si to kouzlo
schovej na další rok,“ zažertoval Mirek.
Neodpovídal jsem. Mou pozornost upoutal drobný nápis na boku,
stejně čerstvý jako ostatní řezby na píšťalce: VYR. FK 44.

***

Do cíle jsme se dotrmáceli dlouho po půlnoci a okamžitě zalehli

do spacáků v tělocvičně místní školy. Zbytek noci jsem tvrdě prospal,
po probuzení jsem si nevzpomínal na žádný sen, ale tušil jsem, že
píšťalku si nedokážu nechat. Byl jsem přesvědčený o tom, že všechny
události předchozího večera musely mít racionální vysvětlení, ale těch
podivných shod okolností bylo na můj vkus nějak moc. S tím, co jsem
nedokázal objasnit, jsem se musel srovnat jinak. Pro mystickou
nejednoznačnost nebylo v mém životě místo.
Když jsem ráno kráčel do místního obchůdku pro něco k snědku,
všiml jsem si, jak ze dveří jednoho domku vyběhlo malé, asi pětileté
děvčátko. Z oken domu byl slyšet křik dospělých, asi jeho rodičů, a
třesk nádobí. Dívenka plakala, utíkala po chodníku, až si sedla na

1098
obrubník a schovala hlavu s dlouhými tmavými vlasy mezi kolena
v oranžových punčoškách.
Přidřepl jsem si k ní a vytáhl z kapsy píšťalku. Kousek krásného
hladkého dřeva v hrubém nelítostném světě.
Zvedla ke mně uslzené oči a protřela si je pěstičkou. Podal jsem jí
píšťalku a povzbudivě na ni kývl.
Zpátky na základnu se mi kráčelo mnohem lehčeji. Mně by
píšťalka narušovala racionální vidění světa. Holčičce možná
nedokázala pomoct od jejího trápení, alespoň jí však mohla udělat
radost.

1099
 Kniha Milana Pohla

Střepy v prachu

Když zemře třicetiletý řidič autobusu Jirka, jeho dávný kamarád

Pavel se s tím odmítne smířit. Několik let po Jirkově smrti se
rozhodne shromáždit vzpomínky na jejich přátelství a dát jim formu
smysluplného, čtenářsky zajímavého příběhu. Jenže kam položit
hranici mezi realitou a fikcí? A hlavně: jak se vypořádat s vlastní
selhávající pamětí?
Vysoce osobní, vědeckofantasticky laděná novela o jednom
velkém přátelství, drtivém kontaktu se smrtelností, zoufalé potřebě
nějak se s ní vyrovnat… a možná také o tom, jak si vážit zdánlivých,
pomíjivých maličkostí, ze kterých se skládá lidský život, a nacházet
v nich štěstí.

https://eknihyjedou.cz/strepy_v_prachu

1100
 POSELSTVÍ Z KUBY
Viola Twodová

Málem jsme neodletěly

Užít si Silvestr na Kubě bylo celkem jasné rozhodnutí. Poslední
roky jsem byla doma s rodiči a Monika si také příliš veselí neužila.
Dohodnuto, 28. prosince letíme! Zájezd jsme samozřejmě koupily bez
pojištění storna. Je přece jasné, že se nenecháme ničím zastavit, tak na
co zbytečné vedlejší výdaje!
Zákon schválnosti ovšem funguje naprosto dokonale. V listopadu
jsem dostala covid. V podstatě jsem měla jen kašel a byla unavená.
Přesto jsem se chvílemi dusila a týden jsem nebyla ničeho schopna.
Co bylo nepříjemné, nedařilo se mi kašle úplně zbavit, i když už jsem
měla nemoc dávno za sebou. Teprve den dva před odletem jsem
přestala kašlat. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Mohly jsme s Monikou
vyrazit na naší superdovolenou.
Vzhledem k plánovanému odletu už v sedm hodin ráno jsme do
Prahy odjely den předtím. Raději jsme si na ráno objednaly taxíka,
protože byly hlášené ranní námrazy. Vše bezvadně klaplo a před pátou
hodinou nás taxík vysadil na letišti. Odbavily jsme zavazadla, prošly
kontroly a šly čekat do prázdné letištní haly.
Konečně se na informační tabuli se objevil náš let. Hrnuly jsme se
do letadla. Jaké bylo naše překvapení, když nám letuška oznámila, že
my neletíme! Udělalo se nám mdlo. Podívaly jsme se pozorně na
letenku a skutečně, náš odlet byl až kolem poledne! Byl nám přesunut

1101
čas a nikdo nás neinformoval. Pravda, v průvodním dopise stálo, že si
máme čas odletu zkontrolovat. Jenže vzhledem k miliónu informací a
tisku všech možných formulářů a potvrzení i pro zpáteční cestu kvůli
byrokracii na Kubě, jsme to nějak opomněly. A hlavně už se naše
termíny odletu či příletu měnily dvakrát a pokaždé je s námi cestovka
řešila po telefonu, takže nás ani nenapadlo, že by další změna mohla
nastat bez upozornění.
Přesto jsme měly velké štěstí. Kdyby posun nastal opačným
směrem, nestihly bychom návazný let. Cesta byla úmorná, letadlo
našlapané až po okraj, takže jsme opět téměř nespaly.
Po příletu na Kubu na nás čekalo malé překvapení. Všichni nás
upozorňovali, že vše bude „retro“, že se vracíme v čase, ale hned
u letiště stála zaparkovaná moderní auta. I náš autobus byl naprosto
odpovídající novému typu dopravního prostředku.

Pedro
Hned druhý den ráno jsme byly odměněny za tu strastiplnou
cestu. Pravda, časový posun se nezapřel, a tak jsme moc dlouho
nespaly. Vyrazily jsme na snídani. Monika byla skutečně pilná a
nastudovala všechny možné recenze, a tak jsme byly vybaveny
vlastními hrníčky a lžičkami i příbory.
Nikdo jiný si nic podobného s sebou nepřinesl. Popravdě hotelové
hrníčky byly malé, ale byl jich dostatek a ostatního nádobí také. Výběr
jídla byl skutečně velký. Nicméně tedy od pečiva tu byl jen jeden
druh, a ke všemu ještě sladký, což například k šunce a sýru moc nešlo.

1102
Máslo tu také nevedli. Na začátku jsme trochu brblali, nicméně
postupně jsme si zvykly a přizpůsobily se.
Cestou na pláž jsme si vyzvedly osušku. Ochotně nám ji zapůjčili,
ovšem pod pokutou ztráty 500,- EUR. Pak jsme se zastavily v baru,
abychom si nabraly pití sebou.
„Ahoj,“ oslovily jsme místního barmana. Trochu vyjukaně na nás
koukal.
„Ještě máme zavřeno,“ vysvětloval nám. „Otevíráme až v deset
hodin.“
„Aha, tak my přijdeme později,“ začala jsem konverzaci. „Jak se
jmenuješ?“ navazovala jsem styky.
„Pedro,“ zněla odpověď.
„Tak to máš hezké jméno, já jsem Petrová,“ smála jsem se a snažila
mu vysvětlit, že se jmenujeme stejně. Usmíval se, i když byl možná
spíše v rozpacích. Sebraly jsme se a šly raději na pláž.
Moře nás naprosto nadchlo! Nádherně průzračné, modrozelené,
klidné, teplé a čisté se skutečně postupným vstupem do vody.
V deset hodin jsme se opět vydaly do baru. Sice to bylo jen pár
metrů, ale když se člověk rozleží na lehátku a začte do knihy, i to je
skoro daleko. Pedro se na nás usmíval. Nicméně nás vykázal z baru,
protože jsme neměly roušku. Byl to venkovní bar, ale předpisy tu brali
zřejmě velmi přísně. Jeho kolega měl dokonce štít.
Pedro se na nás pokaždé příjemně usmíval. Nebyl příliš krásný, ale
měl pěkné oči a vyzařoval něco zvláštního. Přesto s námi nijak
neflirtoval. Vždy byl milý a to bylo vše. Až jednou se cosi změnilo.
Obcházel turisty na lehátku a nabízel jim pivo. Přišel i k nám. Monika

1103
si dala, já ne. Tak si to poslední vypil u nás. Snažil se mi nabídnout
nějaký jiný drink. Pořád nemohl pochopit, že nechci žádný alkohol.
„Ty si skutečně nedáš?“
„Ne, mně to nechybí, zvlášť tady v tom horku,“ potvrzovala jsem.
„A jindy?“ nehodlal to vzdát.
„Někdy ano, ale jen málo, něco dobrého,“ připustila jsem.
„Co by sis dala?“
„Já nevím, třeba nějaký dobrý koktejl,“ zkoušela jsem si
vzpomenout.
„Koktejl?“
„No třeba Sex on the beach,“ vložila se do toho Monika. Bylo
vidět, že Pedro pochopil dvojsmyslnost jejích slov. Úplně roztál.
„Fakt? To by sis dala?“ ptal se mě už s jiskrami v očích.
„Jasně,“ zasmála jsem se. „Ne, to byla jen sranda,“ hrála jsem to
honem do autu, když jsem viděla jeho rozrušení. Taková malá udička
a hned se chytil. Od té doby mě sjížděl pohledem a cokoli jsem
navrhla, bylo splněno. Začal se mnou flirtovat.

Ukradené šortky
„Ty už jdeš?“ převalila jsem se líně z pravého boku na levý.
Monika přikývla. Nepřemlouvala jsem ji. Bylo mi jasné, že si chce
umýt vlasy a připravit se na večer, i když z mého pohledu to bylo
naprosto zbytečné. Nebylo tady koho okouzlovat.
„Jo, ty ještě zůstaneš?“ zeptala se skoro zbytečně, musela vidět, že
se nikam nechystám.

1104
 „Chci si užít sluníčko, když už teď tak nepálí,“ potvrdila jsem a
uvelebila se na lehátku.
„V kolik přijdeš?“ zeptala se.
„Za chvíli, až mě to přestane bavit.“ Byly jsme přece na dovolené
a já se odmítala jakkoli honit.
„Jasně, kočko, tak přijď, budu tě čekat,“ vyzvala mě kamarádka.
Zavrněla jsem na souhlas a ponořila se zpátky do rozečtené knížky.
„Ty vole, mně někdo ukrad šortky!“ vykřikla náhle vyděšeně
Monika. Chtě nechtě jsem musela zvednout oči od knihy. Uviděla
jsem rozhozenou kamarádku, jak vyhazuje z plážové tašky jednu věc
za druhou a postupně je zase vrací zpět.
„To není možný, kdo by tobě kradl šortky? Vždyť ty Kubánky
jsou všechny tlustý? Na co by jim byly?“ nadhodila jsem. Nicméně mi
bylo jasné, že pohoda na pláži se zapadajícím sluncem se pro dnešek
zřejmě ruší.
„To je pravda, viď? Ale nemám je, někdo je musel vyďobnout!“
použila nové slovo, které bylo u nich v práci teď populární.
„Možná pro děti?“ přemýšlela jsem nahlas. „Ale to je divný,
Mončo, vždyť se nám tu zatím nic neztratilo. Ani osuška za pjéťo. Kdo
by kradl zrovna tvoje šortky?“ pořád mi to nešlo do hlavy.
„No jo, ale nejsou tu,“ argumentovala. „A v nich byl samozřejmě
náš klíč od pokoje.“ Tak to už začalo být vážné. Nedalo se nic dělat,
musela jsem vstát a pomoct jí hledat.
„Nedalas ten klíč někam jinam?“ zkoušela jsem to ještě.
„Ne, určitě byl v těch šortkách,“ dodala sklíčeně. „Co budeme
dělat?“

1105
 „Musíme hledat, vezmeme to znovu,“ snažila jsem se jí uklidnit.
„Prostě tu nejsou a klíč taky ne.“
„To je tedy fakt blbý. Zrovna když nám dali klíče dva, abychom
neměly problém se do pokoje dostat.“ Už jsme byly na recepci dvakrát
si stěžovat, že nám klíč nefunguje a nemůžeme se dostat do pokoje.
Byla to jen taková kartička, kterou nám naprogramovali. Vysvětlili
nám, že ji nesmíme mít u mobilu, jinak že se zmagnetizuje a tím pak
vznikne problém. Dali nám pro jistotu kartičky dvě, asi abychom je
už neotravovaly. A teď pro změnu klíč zmizel i se šortkami. To je
patálie. Povzdechla jsem si. Měly jsme to totiž rozdělené, já brala
tentokrát mobil a Monika klíč.
„Co budeme dělat?“ zeptala se nejistě kamarádka.
„Asi budeme muset znovu na recepci,“ prohlásila jsem neochotně.
Jasné bylo, že to musím vyřídit já, protože Monika neumí žbleptnout
ani anglicky, ani španělsky.
„Hm, budem za blbky, co?“ odhadla zřejmě moje myšlenky.
„No jo no, jenže jak jinak bysme se dostaly do pokoje?“ šrotovalo
mi to v hlavě. „Co zkusit najít uklízečku, ta bude mít univerzál,“
napadla mě záchrana.
„Jo, to je dobrej nápad. Nebo přes terasu?“ navrhla Monika.
„Možná by to šlo, viď?“ zamyslela jsem se, jak to vlastně vypadá
u nás na balkóně. „Tak já se sbalím a půjdem to zkusit.“
Během pár minut jsme byly u nás. Byl to fakt skvělý nápad,
připlatit si nadstandardní pokoj. Měly jsme krásný výhled na moře.
A taky jsme se nedaly a přestěhovaly jsme se z pokoje sice s výhledem,
ale bez balkónu. Teď jsme za to byly rády. Z venku jsme okoukly

1106
propojení balkónů. Úplně ideální to nebylo, ale při troše šikovnosti se
přelézt eventuelně dalo.
Nejdřív jsme zkusily najít uklizečku. Bouchaly jsme u ní na
kamrlík, ale nikde nikdo. Zkusily jsme tedy štěstí u sousedů. Netušily
jsme, kdo vedle nás bydlí, ale modlily jsme se, aby tam vůbec někdo
byl.
Zabouchaly jsme na dveře. Nic se neozývalo. Zkusily jsme to
znovu, pořádně nahlas. Uslyšely jsme nějaký šramot. Byly jsme
odhodlané počkat, až se někdo ukáže.
„Moment!“ Po delší době se skutečně ozval nějaký mužský hlas.
Ulevilo se nám. Po chvíli vykouknul starší tlustý pán, byl nahý, jen
kolem pasu měl ovázanou osušku. Zíral na nás a my na něj.
„Dobrý den, my jsme vaše sousedky a máme malý problém,
nemáme klíč od pokoje. Byly jsme celé odpoledne na pláži.
Kamarádce se ztratily šortky a v nich měla ten klíč. Kdybyste byl tak
laskavý a nechal nás projít, zkusily bychom se dostat do pokoje přes
balkón,“ odvyprávěla jsem pánovi naše story v angličtině. Chvíli na
nás jen tak překvapeně koukal.
„Já nemluvím anglicky,“ vypadlo z něj pak. Musela jsem se smát.
„Německy?“ zkoušela jsem to. Jen vrtěl nesouhlasně hlavou.
„Jenom francouzsky,“ ujistil nás. Zoufale jsem se obrátila na
Moniku a přeložila jí náš rozhovor. Pán se sice usmíval, ale že by nás
pustil dovnitř, na to tedy nevypadal.
„Maličko španělsky,“ připustil ještě.
„No hurá,“ zaradovala jsem se a zkusila mu mou lámanou
španělštinou vysvětlit náš příběh. Zřejmě to zabralo, protože najednou

1107
pán ustoupil a nechal nás projít na balkón. Monika neváhala ani
minutu, přeskočila zábradlí a odsunula balkonové dveře. Naštěstí byly
rozbité a nešly zamykat. V pokoji jsme samozřejmě našly jak šortky,
tak oba klíče. Roztržitá kolegyňka si na sebe oblékla jen tuniku.

Výlety
Každý den se tu konaly animační večery, ale začínaly až tak kolem
desáté hodiny, a to bylo pro nás dlouho. Jen na Silvestra jsme se hecly
a snažily se vydržet na místní zábavě. Některé kousky byly skutečně
povedené. Přesto jsme před půlnocí odcházely spát. Časový posun
dělal pořád své. O nic jsme nepřišly. Žádné ohňostroje ani velké
oslavy se nekonaly. Později jsme pochopily, proč.
Po pár dnech jsme dospaly deficit a vyrazily na výlety. Chtěly jsme
poznat místní kulturu i krajinu. Jako první jsme se vydaly na objížďku
městečka. Bylo to příjemné místo s velkým množstvím hotelů. Zato
obchody jsme našly jen dva. V prvním nabízeli vodu, alkohol a
cigarety. Navíc se tu nedalo platit místní měnou a terminál na karty
byl rozbitý. Po chvíli jsme objevily další obchod. Ten už byl vybavený
lépe, měli tu i těstoviny, hygienické potřeby a pár dalších užitečných
věcí. Platit se dalo kartou, ovšem nesměla být z americké banky.
Chudák Monika, neměla to jednoduché, když jí došly cigarety.
Objevily jsme další obchůdek s oblečením, kde prodávali
i cigarety. Vyndala z peněženky desetieurovou bankovku a prodavač
jí s úsměvem podával krabičku cigaret.

1108
 „No, to ne, chci vrátit zpátky eura,“ snažila se z něj vymámit
vrácení peněz. Mluvila česky, ale asi tomu prodavač rozuměl.
Naznačoval, že nemá. Vrátila mu tedy krabičku a on jí dal bankovku.
„To je tedy země! Zažilas to někdy? Oni vůbec nechtějí svoji
měnu! Karty neberou a na eura nevrací!“ rozčilovala se.
„Tak jsou trochu divní,“ připustila jsem. „Ale to, že neberou
americký karty, jsi věděla, to nám cestovka nahlásila,“ uklidňovala
jsem ji. Po chvíli jsme potkaly nějakého pána, co kouřil. Monika
neváhala a zkusila své štěstí. Pán byl ochotný, koupil jí krabičku a
vrátil pět euro nazpět. Drobné se tady prostě nevedly. Ano, něco
takového cestovka naznačovala, že všude chtějí spropitné pět euro.
Připadalo nám to divné. Tady jsme pochopily, že to myslí vážně.
Zkrátka berou jen papírové peníze. Jak šikovné!
Další výlet byla plavba na katamaránu, mimo jiné plavání s delfíny.
Stál asi sto euro, ale kdy si člověk zaplave s delfíny? Neváhaly jsme a
výlet si zakoupily. Náš delegát Carlos, který kdysi pracoval
v Čechách, mluvil dobře česky. Detailně nám vylíčil, jak bude vše
probíhat. Doporučil nám, abychom se rozdělily. Nejprve půjde jedna
skupina a potom druhá. Tak se budeme moct vzájemně vyfotit.
Poslechly jsme jeho radu. Monika šla do první skupiny. Přišlo mi
divné, že nás drží tak daleko od nich. Jak ji vyfotím? Nervózně jsem
přešlapovala a vyhlížela, kam je vedou. Po chvilce nás pustili o kus
blíže. Skutečně jsem mohla sledovat, jak tři lidi plavou s delfíny a
provádí s nimi zajímavé kousky. Zbytek první skupiny byl v dalším
jakoby bazénu, kam jsme pořádně neviděli. Sledovala jsem tedy show

1109
cizích lidí s delfíny a alespoň něco vyfotila. Bylo mi divné, jak se
stihneme všichni vystřídat, když je nás tolik.
Po chvilce to bylo jasné. Žádné koupání s delfíny se nekonalo.
Tedy kromě těch tří šťastlivců, kteří dali zřejmě tučné spropitné. My
ostatní jsme si směli vlézt do bazénu, kde bylo malé představení. Pan
trenér nechal delfína proplout kolem nás, takže jsme si ho mohli
pohladit a také nám dal každému jakože pusu. Jinak plaval a skákal
kolem nás. To bylo vše.
Náš třetí výlet pořádal přímo Carlos. K našemu zděšení přijel starý
minibus určený pro devět lidí. Jenže nás jelo i s delegátem Juanem
třináct! Vmáčkli jsme se dozadu na úzké tvrdé sedačky a oknem
polepeným napůl roztrhanou folií si prohlíželi místní krajinu.
Nedlouho po opuštění Varadera jsme ucítili silný puch.
„To je místní elektrárna, spalují tady plyn. Asi to občas cítíte i na
hotelu?“ oznámil nám družný kolega.
„Jo, my nevěděly, co to je, občas se něco linulo, ale nebylo to tak
silné,“ potvrzovaly jsme jeho slova. Bylo to na udušení. Tentokrát se
nám roušky opravdu hodily.
Naštěstí jsme místo brzy opustili a vyjeli dál Kubou napříč. Viděli
jsme chudé vesničky, pole banánovníků, pomerančovníků a Juan nám
vyprávěl o životě na Kubě. Asi to ty lidičky opravdu nemají
jednoduché. Vše se získává na černém trhu. Žádné obchody, kde
byste si řádně nakoupili, prostě nejsou. Trochu lépe jsou na tom lidé
tam, kam přijedou turisté. Moc lidí nemá auto, jezdí se i s povozy. Jen
do města koně nesmí, především kvůli výkalům na silnicích. Zato
zdravotnictví si Juan velmi chválil. Vše mají z vlastního výzkumu a

1110
péče je prý výborná. Všichni Kubánci mají tři očkování proti covidu
a lidé z turistických center dokonce čtyři.
Krajina byla nádherná. Po chvíli se začala vlnit a vše umocňovaly
úžasné palmy. Juan byl starší pán, který u nás kdysi také pracoval.
Mluvil dobře česky, byl ochotný a rád si povídal. Navzdory
podmínkám jsme si začaly výlet užívat. Nejprve jsme navštívili
krokodýlí farmu. Pravda, v porovnání se stejnou atrakcí na Djerbe
vypadala tato jako chudá příbuzná. Přesto měla něco do sebe. Něco
divokého a nepolapitelného.
Poté jsme nasedli do malého motorového člunu, kterým nás
odváželi na blízký ostrov. Tam byla vybudována replika indiánské
vesničky. A vtom se to stalo. Při té jízdě. Evokovalo to ve mně
svobodu. Pocit, kdy neexistují žádné hranice, žádná omezení, příkazy
ani zákazy. Bylo to úžasné. Trvalo to jen moment, i když jsem
zároveň cítila věčnost. Rozplynutí se v té divoké, nespoutané přírodě.
V okamžiku, kdy jsem si to uvědomila, se dostavila mysl. Strach.
Zaútočil přesně do slabého místa. Představa, že jsem uprostřed vody a
nemám suchou půdu pod nohama. Pocit zoufalství, kdy nemůžete
dělat vůbec nic. Až hodně později mi došlo, že to byl rozšířený stav
vědomí, který se mysl honem snažila zkazit.
Naše další cesta pokračovala do Zátoky Sviní ke Karibskému moři.
Vysadili nás u malé, docela hezké pláže. Jenže ve Varaderu to bylo
mnohem krásnější. A tak jsme po chvilce osvěžení požádali Juana a
ten nás vzal ještě k dalšímu jezírku. Bylo skryté v lese. Mísila se tu
slaná a sladká voda. Mělo průzračnou vodu a plavaly v ní krásné
barevné rybky. I okolní kameny vypadaly moc zajímavě. Jakoby se tu

1111
prezentovaly různé zkameněliny. Při cestě zpátky nás ještě čekal
nádherný západ slunce. Nakonec jsme byly nadšené a s výletem velmi
spokojené.
Přemýšlely jsme, na jaký výlet bychom mohly ještě jet. V nabídce
byla už jen Havana, ale Carlos nám tvrdil, že to není jen tak, aby nám
výlet mohl zajistit. Já toužila ještě po Viňales, na obrazech i fotkách
vypadalo úžasně, ale nebylo v nabídce.
Při prohlížení průvodce jsem ztuhla nad jednou fotografií.
„To není možné,“ zvolala jsem.
„Co máš, kočko?“ ptala se Monika.
„Tady, podívej,“ ukazovala jsem jí vzrušeně fotku jednoho města.
„No, hezký.“
„Tam musím jet,“ vedla jsem si dál svou.
„To asi nestihneš, co to je?“
„Trinidad,“ našla jsem jméno místa, které mě tak zaujalo.
„A co s ním je?“
„Asi mi to nebudeš věřit, ale přesně tohle jsem viděla ve snu. Už
víckrát se mi o tom zdálo. Divný, co? Já tam prostě musím.“
„Zajímavý. No tak tam jeď,“ uzavřela to moje kamarádka.
„Jo, pojedu. Příště. Určitě sem pojedu znovu. Viňáles a Trinidad,
to prostě musím vidět.“ Rozrušilo mě to. Je to vůbec možné?
Na poslední výlet do Havany jsme vyrazily díky Pedrovi. Požádala
jsem ho o pomoc. Během deseti minut bylo vše dohodnuto. Jeli jsme
retro taxíkem. Řidič mluvil anglicky, ukázal nám krásné vily
i historické centrum. Mísily se tu nádherné staré budovy s také

1112
print-biwrina-margin-0

starými, zato oprýskanými a špinavými domy. Přesto měla Havana

svoje kouzlo a rozhodně ji řadím k velmi zajímavým městům.

Rozloučení
Poslední dva dny. Jak smutné! Nechceme odjet! Kuba je nádherná
země! Navíc tady je příjemné léto, tak dvacet osm stupňů, teplé moře,
dlouhé dny a u nás je polovina ledna, zima, tma. Ta představa nám
naháněla husí kůži. Ač velmi nerady, pomalu jsme se chystaly na
odjezd.
„Přijďte na pivo, až půjdete z pláže,“ zval nás Pedro poslední
večer.
„Dobře, zastavíme se,“ potvrdily jsme.
„Hele, ten ‚něco‘ chce,“ začala Monika, jen co jsme vyrazily na
ranní procházku po pláži.
„Myslíš?“ znervóznila mě.
„To je jasný, brouku,“ smála se. „Tak proč si neužít, viď?“
popichovala mě.
„No, ne, že bych nechtěla,“ připustila jsem, „něco je na něm
zajímavého. Ale je to mlaďoch,“ kalkulovala jsem. „A co pak? Odjedu
a jen se naladím.“
„Ten tak mladej nebude. Možná má doma rodinu a děti,“
nadhodila.
„Fakt? To mě vůbec nenapadlo.“
„Věř mi,“ stála si za svým Monika.
Možná má pravdu, přemýšlela jsem, proto byl vždycky tak
v poklidu. Naladil se až v okamžiku, kdy mu to ona předhodila. Celou

1113
dobu našeho pobytu jsem si s ním ráda povídala a vždy se na něj těšila.
Nepodlamovala se mi kolena, to ne. Přesto mi s ním bylo moc fajn.
Dovedla bych si představit s ním být. Jenže tady šlo o jeden večer, pak
už jsme odjížděly. A to zrovna nebyl můj styl. K čemu se rozladit,
když to nemůže pokračovat?
„Tak co, půjdeš tam?“ ptala se mě Monika před odchodem z pláže.
„Pozval nás obě, ne?“
„To jo, ale chce vidět tebe,“ ujistila mě.
„Tak si pojď něco dát a pak se uvidí. Já s ním nic neplánuju. Chci
pořádný kvalitní vztah, ne flirt. Stejně ani sebou nemám prezervativ,
s ničím jsem nepočítala.“
„Hm, no chápu. Na co se rozhazovat, viď? Tak tam nepůjdeme?“
navrhovala.
„Zajdeme tam, nechci utíkat. Vždyť o nic nejde. Pozval nás jen na
pivo, ne?“ cítila jsem, že by to bylo dětinské chování.
„Jak chceš,“ souhlasila. Sbalily jsme věci a vyrazily do baru. Pedro
se k nám hned hrnul a natočil poslední drinky. Pak si k nám přišel
sednout. Chvíli jsme povídali, jenže se v baru objevil jeho šéf, a tak
hned vystřelil pracovat. Popíjely jsme svůj drink a najednou uviděly,
jak se ti dva dohadují. Pak vzal šéf Pedra pod krkem a hodil s ním na
stěnu. Zřejmě mu domlouval. Asi úspěšně, protože se s námi rozloučil
a nic z něj nevypadlo. My dopily a sebraly se k odchodu.
Druhý den před polednem jsme se šly do baru rozloučit. Pedro
tam byl sám a bylo vidět, že je smutný. Skutečně si nás oblíbil. Stejně,
jako my jeho. Odcházely jsme, když si mě zavolal k sobě.
„Nechceš se líbat?“ zeptal se mě.

1114
 „Co prosím?“ zaskočil mě otázkou.
„Tady, pojď za mnou dozadu, nikdo tu není,“ lákal mě.
„A co tvoje bezpečnost?“ narážela jsem na roušku, kterou poctivě
nosil i venku.
„S tebou to je v pořádku, tobě věřím,“ přesvědčoval mě. Musela
jsem se v duchu smát. Přece jen to s nimi nebude tak vážné.
„A co tvoje přítelkyně? Máš nějakou?“ zeptala jsem se.
„Ojojoj,“ připustil. Bylo vidět, že jsem udeřila hřebíček na
hlavičku.
„A děti?“ přidala jsem. Jen pokyvoval hlavou. Monika měla pravdu,
uvědomila jsem si. „Raději to necháme být.“ Překonala jsem svoji chuť
k němu zajít. Kam by to asi vedlo? Jen by z toho byl průšvih.
Nepřemlouval mě. To na něm bylo sympatické. Netlačil.
Musela jsem to rozdýchat. Škoda. Jenže i kdyby tomu tak nebylo,
co pak? Nic. Pak by mi bylo ještě hůř.
„Tak copak chtěl?“ ptala se vesele Monika.
„Líbačku.“
„Co ty?“
„Nic, Mončo, za chvíli letíme. Mělas pravdu, je ženatej a má děti.“
„Hm. Tak co s ním, viď?“
„Jo, prostě je to tak,“ uzavřela jsem malou epizodu.
Sbalily jsme věci a znovu šly kolem baru. Dala jsem mu nějaké
dárky pro děti. Už tam byl i jeho kolega. Pedro byl milý a jen se
rozloučil. Usmíval se. Věděla jsem, že mi bude trvat, než na něj
zapomenu.

1115
 Po návratu domů jsme se skutečně minimálně dva týdny nemohly
vzpamatovat. Byly jsme duchem na Kubě. A mně něco došlo.
Poselství z Kuby ohledně mých vztahů. Jsem naprosto schopná mít
krásný vztah založený na lásce. Není ve mně žádný problém. Něco
jako „chyba není na vašem přijímači.“

1116
 Výběr z knih Violy Twodové

Možná se to nedá vysvětlit rozumem

Autorka poutavě líčí vztah dvou zamilovaných lidí. Hrdinka knihy
podlehne tlaku a pořídí si dítě s mužem, se kterým ji spojuje jen
sexuální přitažlivost. Brzy pochopí, že to byla chyba. Jenže co s tím?
Naproti tomu mladý muž se zamiluje do zadané ženy, dokonce je
to partnerka jeho nejlepšího přítele. Sám prochází životními změnami
a snaží se svým citům bránit. Dokáží mít vztah s „tím pravým?“

https://eknihyjedou.cz/mozna_se_to_neda_vysvetlit_rozumem

Pocit viny

Libor a Dominika se potkali v době puberty. Než dospějí, jejich

vztah přeroste v lásku. O Dominiku má ale zájem také Liborův bratr.
Ten se snaží všemi prostředky vztah zničit a rozpoutá kvůli tomu
drama, v němž jde o život.

https://eknihyjedou.cz/pocit_viny

1117
 PLAVÁNÍ S DELFÍNY
Ladislav Papež

Všechno začalo nevinně.

Trávili jsme dovolenou na Bali, chodili se potápět a šnorchlovat.
Večer u piva nám ostatní potápěči doporučovali zkusit plavání
s delfíny. Na ostrově je velké centrum s bazény a dlouhými kanály, ve
kterých plavou delfíni, pořádají se s nimi představení, rehabilitace pro
postižené děti a plavání pro turisty.
Nechali jsme se přesvědčit a jednoho dne jsme dorazili do
delfinária. Právě měli hodinu plavání postižené děti. Dva cvičení
delfíni si s dětmi hráli. Bylo úžasné to pozorovat. Děti byly šťastné,
opravdu si to užívaly a vyzařovala z nich radost ze života. Delfíni
působili dojmem, že i je baví si s dětmi hrát. Opatrně je vozili, vždy si
šikovně dítě podebrali a pomalu s ním plavali. Děti se asi trochu bály
a měl jsem pocit, že se občas drží pevně, pro delfíny až bolestivě. Ale
to byl můj dojem, jak děti, tak delfíni vypadali velice spokojeně.
Plavání s dětmi skončilo a po chvíli oddechu přišli na řadu turisti.
Nás zájemců tam bylo dohromady osm. Areál se skládal z většího
jezírka a různých kanálů. Jezírko mělo pozvolný šikmý sestup z břehu
do větší hloubky. Tady se na delfíny „nastupovalo“. Odtud vedla cesta
kanály, které se klikatily umělou krajinou. Celá dráha asi několik set
metrů dlouhá. Přes kanály byly na mnoha místech postavené
kamenné můstky. Při troše fantasie to vyvolávalo skoro náladu

1118
Benátek. Jen ty kanály nebyly tak široké a můstky byly nízko nad
vodou, loďka by neprojela.
Domluvili jsme si mezi sebou pořadí, já byl předposlední, tak jsem
měl dobrou možnost sledovat, jak si s tím ostatní poradí.
Ti dva delfíni, kteří předtím radostně plavali s dětmi, měli vozit
i nás. Každý delfín měřil odhadem asi dva a půl metru. Vstoupil jsi do
jezírka, delfíni si tě chvíli objížděli a seznamovali se s tebou. Vzápětí
připlul každý z jedné strany, vzali tě mezi sebe, plavali s tebou
v jezírku a jízda pokračovala tou spletí kanálů. Člověk nemusel nic
dělat, dokázali tě držet mezi sebou tak, že jsi byl stabilní a užíval sis
jízdu. Zájemci se postupně střídali. Postup byl vždy stejný. Každý
plaval dvě kolečka, delfíni to uměli spolehlivě spočítat. Po druhé jízdě
tě v jezírku pustili, odplavali stranou a ty jsi mohl spokojeně vystoupit
z vody. Všem se to velice líbilo a zářili stejně jako ty nemocné děti.
Lidé se dobře bavili a na řadu jsem přišel já. Začátek stejný,
vstoupil jsem do jezírka, delfíni se se mnou seznámili a chvíli mě
postrkovali v jezírku. Nakonec mě něžně sevřeli mezi sebe a vyrazili
jsme do kanálů. Bylo to velice příjemné. Tak jsem spokojeně
absolvoval první kolečko. Delfíni si trochu se mnou v jezírku pohráli
a zase mě vzali mezi sebe a vystartovali jsme do druhého kola.
A najednou se všechno zcela změnilo. Měl jsem pocit, že mě
delfíni sevřeli mnohem pevněji a začali hodně zrychlovat. A protože
ten kanál není široký, tak se ta rychlost zdála veliká. Musel jsem dávat
pozor na kamenné můstky. S ostatními plavali delfíni vždy středem
kanálu, kde bylo dost místa. Ale teď se mnou nějak porušili pravidla a

1119
začali plavat až ke stranám, kde byl oblouk už skoro v úrovni hladiny.
Musel jsem rychle sklánět hlavu dolů.
Delfíni stále zrychlovali, až to začalo být hodně nepříjemné.
Konečně jsme se přiblížili k jezírku a já si ještě říkal, no hezké, ale
jsem rád, že je konec. Jenže nebyl. Delfíni zastávku tentokrát neudělali
a plavali se mnou další kolečko. Rychlost se zvýšila a prostředkem
kanálu jsme už plavali jen výjimečně. Měl jsem co dělat, abych
nevrazil hlavou do kamenných můstků, musel jsem občas celou hlavu
ponořit do vody. Tohle už nebyla radostná jízda, ale silný
adrenalinový zážitek, se kterým jsem nepočítal.
V tom ďábelském tempu jsme zvládli třetí kolo. Zpět v jezírku
jsem se marně snažil nějak vystoupit. Ze břehu na nás mávali
provozovatelé a volali, ať už toho nechám. Rád bych je poslechl. Ale
delfíni byli neúprosní. Při pokusu sklouznout dolů mě šikovně
odchytili, pevně drželi a plavali jsme další kolečko.
Zase to úžasné tempo. Snažil jsem se rychle sklánět hlavu před
můstky, ale bylo to často o vlásek. Chtěl jsem nějak odstrčit delfíny,
ale narazil jsem vždy jen na silnou masu svaloviny, která úžasně
spolehlivě pracovala. Drželi mě pevně, ale nijak mi neubližovali, jen
jsem musel dělat to, co chtěli oni. Dvě opravdu úctyhodné, silné
trubice svalů, cítil jsem tu obrovskou energii a sílu. Pomalu jsem začal
ztrácet dech, jak jsem se rychle musel potápět.
A čtvrté kolo za námi. Snažil jsem se ze všech sil nějak se z toho
objetí dostat. Ve vodě už čekali dva plavčíci a snažili se nás zabrzdit.
Marně. Delfíni je se mnou v náručí mistrně obkroužili a bez zastávky
jsme plavali další kolo. Hlavu dolů, nahoru, rychle nadechnout, hlavu

1120
dolů, nadechnout..., rychlost se mi zdála ještě větší. Začal jsem mít
pocit, že teď jde už o život a je jen otázka času, kdy ten potop
neodhadnu a narazím v té rychlosti hlavou do kamenného oblouku.
Můstky nebyly v pravidelných intervalech, a tak jsem neměl na
potápění hlavy žádný rytmus. Dostal jsem strach a začínal jsem ztrácet
smysl pro okolí.
A zase jezírko. Všichni na břehu si mysleli, že já nechci přerušit
jízdu a že neoprávněně zneužívám delfíny pro svoji zábavu.
I organizátoři dávali zřetelně najevo svoji nespokojenost se mnou a
byli na nás připraveni. Tentokrát ve vodě už čekali tři plavčíci.
A skutečně se jim podařilo mě za ruku stáhnout z toho ujíždějícího
vlaku.
Stál jsem po prsa ve vodě, celý zmatený a snažil jsem se zamířit ke
břehu. To se ale delfínům vůbec nelíbilo. Udělali otáčku a jeden
zrychlil tempo a plaval rovnou na mě. Neměl jsem šanci. Narazil mi
plnou silou na pravou stranu hrudníku čumákem, který byl tvrdý jako
ocelová tyč. Náraz byl pro mě neuvěřitelně silný. Zabolelo to, jako
kdyby do mě vrazil vlak. Vyrazilo mi to dech a málem jsem ztratil
vědomí. Jen plovací vesta mě držela nad hladinou. Dva plavčíci mě
vyvedli z vody a asi začali tušit, že něco není úplně v pořádku. Ale
ostatní kolem situaci nepochopili a nechali klidně nastoupit poslední
paní ze skupiny.
Seděl jsem na břehu a snažil se opatrně dýchat. Zamlženým
zrakem jsem pozoroval, jak se delfíni s paní normálním tempem
vydali na okruh do kanálů. Vnímal jsem málo, mluvit jsem nemohl,
takový to byl fyzický i psychický šok. Plavčíci i známí na mě mluvili

1121
a chtěli vědět, co se stalo. Nebyl jsem schopen odpovídat. Ještě jsem
vnímal, jak delfíni paní po druhém kolečku bez problémů nechali
vystoupit. Měl jsem pocit, že jsem se vrátil do jiného, normálního
světa.
Později se ukázalo, že mám přeražená dvě žebra. Krátký zbytek
dovolené jsem si užíval už jen omezeně a v noci mě budily sny, ve
kterých se obejmutý delfíny řítím širým oceánem.
Přes den jsem jen posedával a opatrně, bolestivě dýchal. Přemýšlel
jsem, proč si ta jinak hodná, vycvičená zvířátka vybrala moji osobu
pro takový experiment. Byl jsem jim sympatický a bavilo je se mnou
plavat? Či ve mně objevili nějakého nepřítele?
Odpověď jsem nenašel, ale dodnes mi to vrtá hlavou.

Myslím, že po tomhle zážitku už bych nikdy nechtěl být zachraňován

přátelskými delfíny. Ani při ztroskotání lodi uprostřed oceánu.

1122
 Kniha Ladislava Papeže

Králíci v Paříži

Jaké to bylo cestovat v sedmdesátých letech, kdy výjezd do zahraničí

byl velký problém, a když to vyšlo, tak chyběly peníze? Jaké to bylo
živit se pouliční muzikou? Jaké to bylo jezdit autostopem, spát
v parcích, pod mostem, či ve volné přírodě?
Překvapivá setkání a neobvyklé zážitky trochu naivního studenta,
později mladého doktora, z cest po východní i západní Evropě.
Krátké povídky, které nenudí dlouhým popisem, občas úsměvné,
občas k zamyšlení, občas medicínsky zajímavé. Knihu doplňují četné
kresby autora.

https://eknihyjedou.cz/kralici_v_parizi

1123
 SMĚLE DO AFRIKY
Radka Lacinová - Lindourková

Cestování po Africe jsem vždy považovala za největší

dobrodružství.
Vzpomínám si, jak jsem jako školačka s oblibou otvírala atlas světa
a na jedné z omšelých stránek kopírovala prstem toky Nilu a Konga.
Oči se mi nekontrolovatelně zabodávaly do nitra afrického
kontinentu a přitahovány podivnou silou četly názvy znějící jako
zaklínadla: Kalihari, Togo, Namib, Ukewere. Afrika se mi jevila zcela
nepřístupná, obývaná populacemi divochů a dravou zvěří, neznámou
faunou, flórou a ovládaný magickými silami. Přesto, anebo právě
proto, mě upoutávala zvláštním, nevysvětlitelným půvabem. Tiše
jsem plála jen pro tento světadíl a byla přesvědčená, že jedině zde
existuje cosi jedinečného a výjimečného, nejen počátek lidstva.
Toužila jsem poznat Afriku, tu původní a nedotčenou.
Říká se, že sny se plní a naše přání může být vyslyšeno, pokud jej
ve svých myšlenkách uchováváme. A tak se stalo, že jakmile jsem
odrostla studentským sukénkám, život mi do cesty přihrál Václava.
S Václavem nás spojoval společný zájem zaměřený především na
domorodá etnika. Z dostupných informací, knižních průvodců a
map, studovali jsme informace o domorodých afrických kmenech
dosud vzdálených jakékoliv formě pokroku či civilizace a svůj rozsah
zájmu zúžili na zemi zvanou Etiopie.

1124
 Etiopie patří mezi nejkouzelnější země Afriky a byla prozkoumána
cestovateli se zvláštním zájmem a pozorností. Není tajemství, že její
historie má kořeny v úsvitu lidstva a že v údolí řeky Omo dosud žije
více než padesát etnických skupin, unikátních národů s vlastními
zvyky, celními právy a starobylými řemesly.
Slovo dalo slovo. Po roce plánování do místa v čase a prostoru
vzdálené jakékoliv představivosti, opustili jsme s Václavem Prahu a po
několikahodinovém letu přistáli nad rovníkem v hlavním městě
Etiopie Addis Abeba.
Po odpočinkové noci v místním hotelu, pronajali jsme si ve městě
vůz, nechali za zády liják, slumy a živořící lidské bytosti a rozjeli se
směrem na jih poznat divoké kmeny vyznávající tradiční způsob
života.
Dosáhnout řeky Omo trvalo tři dny, ale cesta znamenala učinit
obrovský skok o tisíc let zpátky. Již samotný pohyb Etiopií
představoval adrenalinový zážitek. Cesty plné výmolů a děr zákeřně
stoupaly a prudce klesaly. Prach vířící pod koly automobilu
znesnadňoval přehlednost. Tu se z prašné opony před námi vynořil
husí zástup lidí, tu osoba s nákladem zboží na hlavě či oslíci s povozy.
Africké vesnice dýchaly osobitou atmosférou. Ženy, kouzelné
bytosti pyšnící se původem královny ze Sáby, připravovaly před
vchody svých chýší nejrůznější pokrmy. Vařily, smažily a v jednom
kuse brebentily, křičely a gestikulovaly. Jak tak stály u ohně nad
hrncem, mohly ze svého místa všechno krásně pozorovat. Sousedy,
chodce, ulici i náš vůz uhánějící do zapomenutého vnitrozemí.
Napadalo mě, jak zdejší místní lidé dokonale zapadají do této krajiny,

1125
do tohoto světa i prachu. A jak s tím vším tvoří jednotu, neoddělitelný
a vzájemně se doplňující celek.
Příroda Etiopie byla rozmanitá, hornatá a barevná. Kolem vozu
míhali se kvetoucí keře a stromy typické pro rovníkovou Afriku. Za
každým kopcem objevovaly se další malebná zákoutí a výhledy.
Jezera, řeky, vodopády, náhorní planina, hluboká údolí, srázy, savana
a bujná vegetace s rudými květy.
Hladoví supi i čápi marabu okupovaly v hejnech větve stromů
nedaleko mršin uhynulých zvířat. Občas se některý z nich zvedl,
těžkopádně zamával křídly, a když plachtil po modré obloze, působil
majestátně a nedotknutelně.
Během cesty procházející hlubokými údolími, viděli jsme jen pár
stezek od dobytka. Jinak nic, žádné silnice, komunikace, žádný
rozvoj, pouze opuštěnou krajinu. Přesto zde žili lidé. Polonahé,
hubené osoby vynořovali se na prašné cestě a mizeli v prošlapaných
cestičkách mezi trnitými keři, ženy s odhalenými prsy zdobené
barevnými čelenkami a náhrdelníky, muži s jizvovým tetováním na
kůži oblečené do bederních roušek. Jako by přicházeli z jiného
časoprostoru. Pestrá mozaika zapomenuta v čase. Propadali jsme
euforii. Blížili jsme se k pravěku.
Slunce zapadalo do mraků nad obzorem a dokončovalo
překrásnou hru barev, zatímco my se oblakem zvířeného prachu hnali
dál buší. Akácie plné trnů draly se do oken a vyplašení ptáci vylétali
ze svých skrýší.

1126
 S večerem přijeli jsme do města Jinka u Národního parku Mago.
Nocleh jsme si zajistili v místní skromné ubikaci, ve špinavé hnilobou
zapáchající kobce s plesnivými závěsy a mřížemi na oknech.
Místnosti vévodily dvě kovové postele, rezavé konstrukce
s proleželými matracemi a neidentifikovatelnými fleky. Pod
nabídnutou peřinu by si lehl leda šílenec, vystačili jsme si tedy
s vlastními spacáky. Zažloutlým igelitovým závěsem byl od lůžek
oddělen sprchový kout. Z vodovodního kohoutku vytékala kluzká
tekutina velmi špatné kvality. Naštěstí jsme si zásobu balené pitné
vody obstarali v hlavním městě a s hygienou to příliš nepřeháněli.
Změna klimatu, nadmořské výšky, prach v plicích a možná i stres
způsobil mi jednodenní nevolnost. Ploužila jsem se podél venkovní
zdi ubikace na toaletu, vlastní nohy držely mě jen taktak a svět
v obrysech se vlnil a rozpínal.
V první kabince toalet zarazila mě pořádná nálož exkrementů a
nepřekonatelný zápach. Bohužel ani v druhé to nebylo o moc lepší.
Stála jsem v kaluži něčí moči, rukama zapřená o protilehlé zdi, pravou
nohou jistila dveře bez kliky a zvracela z výšky, pokud možno co
nejdál od znečištěné mísy. V nazelenavé moči na zemi rochnili se
brouci s velkými, černými krovkami. Sledovala jsem je vyděšená
s představou, že mi zalezou mezi prsty v otevřených sandálech. Pod
problikávající žárovkou prosila jsem o slitování a současně si
opakovala: „Vítej, Afriko. Tolik jsem o Tobě snila.“
Strastiplné cestování do těchto končin mělo svůj důvod a tím bylo
nejbizarnější etnikum Afriky, kmen Mursi žijící v Národním parku
Mago, v jedné z nejméně přístupných oblastí jihu Etiopie.

1127
 Zajímavostí je, že když kmen Mursi britští antropologové v roce
1970 poprvé objevili, tato malá etnická jednotka nikdy neslyšela
o zemi zvané Etiopie. Předpokládali jsme z dostupných informací, že
kmen Mursi čas nepoznamenal a že i po roce 2000 zůstává jejich
území nedotčené civilizací a my se střetneme s původní africkou
kulturou.
Mursi nás přitahovali pro výrazné a neobvyklé zdobení ženské části
kmene. Ženy si do nařezaného či dřevěným kůlem proraženého
spodního rtu vkládají hladké talířky z pálené hlíny. Pro jejich
snadnější usazení si vyráží přední zuby, jak horní, tak dolní. Velikost
talířku se postupně zvětšuje a ve finále může dosahovat až dvaceti
centimetrů v průměru. Je potvrzeno, že čím je talířek větší, tím je žena
krásnější a více se svému muži líbí. Pokud muž zemře, žena si ret
uřízne, neboť se již nesmí líbit nikomu.
Existují teorie, že retní ozdoba vznikla na základě strachu a
ochrany žen kmene Mursi, které mohly být v minulosti snadným
terčem lovců a násilně odvlečeny pryč, nebo může jít o úmyslné
odlišení se od okolních etnik. Každopádně pravý důvod tohoto
podivného zdobení dnes již nikdo nezjistí.
Ještě předtím, než jsme se vydali do nehostinné džungle za
kmenem Mursi, zastavila nás před závorou u vstupu do Národního
parku Mago vojenská hlídka.
„Musíte mít povolení,“ apelovali dva muži ve vojenských
uniformách a obratem nás poslali na policejní stanici umístěnou na
samotě za městem.

1128
 Jak se zdálo, policejní úřednictví v polorozpadlé plechové boudě
bez oken, s rozbahněným vchodem a kartotékou na kancelářském
stole mělo překvapivě svůj řád.
Policejní úředník nám podstrčil formulář předtištěný v amharštině
a svůj prst se zažloutlým, olámaným nehtem zapíchl do prvního
řádku.
„Tady vyplňte vaše jména a čísla pasů. Dole podepište prohlášení,
že za Mursi jedete dobrovolně a na vlastní riziko,“ pronesl stroze.
„Na vlastní riziko?“ zopakovala jsem jeho poslední slova, svraštila
čelo a otočila se směrem k Václavovi.
„Musí vědět, koho budou hledat, kdybychom se nevrátili,“
odpověděl Václav bez známek sarkasmu.
„Jedině blázen se vydá k Mursi bez průvodce,“ poznamenal
policejní úředník a podrbal se na zarostlé bradě.
„To jsou opravdu tak nebezpeční?“ zeptala jsem se přiškrceně.
„Vlastní zbraně. Každý muž má zbraň. A pravděpodobně budou
pod vlivem alkoholu,“ potvrdil úředník, načež plácnul Václava bodře
po zádech: „Dám vám s sebou policejní doprovod. Za poplatek.“
Tak se stalo, že jsme vyfasovali ochranku, chrabrého mladíka
s kalašnikovem AK - 47. Usadila jsem se s ním do zadní části vozu,
abych měla dohled nad jeho počínáním. V Africe jsem nevěřila
nikomu.
Závora oddělující hranice národního parku Mago se posléze zvedla
a my vjeli do neporušené přírody, přibližně sto kilometrů severně od
Keni.

1129
 Plahočili jsme se uzoučkou cestou vinoucí se africkou divočinou,
neprostupnou vegetací s křovisky a trním a brodili se korytem řeky
s náhonem na všechna čtyři kola. Terén byl náročný. Rozžhavené
auto čelilo mouchám tse-tse, které usedaly na zavřená okna vozu.
Uvnitř bylo nedýchatelno.
Mlčela jsem a sledovala antilopy přebíhající přes cestu, když tu
náhle vystoupili z křovisek dva divocí polonazí muži se samopaly
třímajícími v rukou. Jejich těla byla od pasu dolů přikrytá rouškou,
kůže dekorovaná bílou a žlutou hlinkou. Na rukou se jim blyštily
kovové náramky. Muži se postavili doprostřed cesty a s kamennou
tváří dali pokyn k zastavení vozu.
„To jsou muži kmene Mursi,“ ozval se policejní doprovod
s kalašnikovem pevně sevřeným mezi koleny.
Václav stáhl okénko a po štěkavé diskuzi probíhající mezi divochy
a naší ochrankou přisedli ti dva do vozu. Mladík v uniformě se ke
mně, z důvodu stísněného místa, více přitiskl. Cítila jsem štiplavý odér
jeho těla, zápach kovové zbraně a divoký, téměř animální pach těch
dvou dlouhých, svalnatých těl.
Ve zpětném zrcátku zachytila jsem Václavův úsměv. Ačkoli on
měl s cestováním po Africe zkušenosti, v jeho očích nezračil se klid a
obvyklá jistota. Byl nesvůj. I já byla z těch dvou vyděšená a bez ustání
sledovala jejich pohyby. V autě napěchovaném nevzdělanými lidmi se
zbraněmi v rukou připadala jsem si stísněná jako sardinka
v plechovce. Dusila jsem se minimálním přívodem kyslíku, okna se
mlžila a čůrky potu stékaly mi po zádech.

1130
 Vyzdobení válečníci s výraznými náušnicemi v uších, jizvovým
tetováním na ramenou a zamračeným, nevlídným pohledem vypadali
skutečně zlověstně. Nekomunikovali, neohlíželi se napravo ani
nalevo, tvářili se hrdě a nepřístupně a my netušili, proč a kam s námi
jedou, co chtějí, co budou požadovat či co bude následovat. Měla jsem
pocit, že můj osud je v jejich rukou. A bylo mi úzko.
Asi po pěti kilometrech jízdy zabušil jeden z nich hlavní samopalu
na dveře. Václav dupl na brzdu tak prudce, až se celá posádka posunula
setrvačností vpřed a od kol se zvedl oblak prachu. Vyzdobení válečníci
beze slov vystoupili a jejich štíhlé postavy zmizely za zelenou oponou
vysoké trávy.
První setkání s příslušníky kmene Mursi bylo předvojem, že cizí
návštěvník musí posbírat všechnu svoji trpělivost, značnou dávku
pozornosti a připravit se na dlouhé hodiny napětí.
Za nejbližší zatáčkou dorazili jsme k vesnici Mursi se skromnými
políčky čiroku a kukuřice, z nichž se připravovalo pivo kašovité
konzistence. Veškerý život odehrával se ve stínu vysokých stromů na
prostranství před malými chýšemi zhotovenými ze slámy a tulícími se
k sobě kruhovými půdorysy. Dlouhé větve zaražené do země a
ohnuté do oblouku odhalovaly kostry staveb.
Ženy, oblečené do vydělaných kůží, drtily mezi dvěma velkými
plochými kameny zrnka obilí na mouku. Volná ňadra a vytahané rty
bez upevněného talířku poletovaly v pravidelném rytmu ze strany na
stranu. Sem a tam, sem a tam. Nahé děti oválené v prachu batolily se
na zemi poblíž svých matek.

1131
 Hluk vozu vyvolal mezi chýšemi zvýšenou aktivitu. Jakmile
Václav zastavil a vypnul motor, na přední i boční skla nalepili se
divoši, děti a mladí muži nalíčené bílou hlinkou, ženy s obrovskými
talíři ve rtech a kravskými rohy v uších. Retní ozdoby žen byly tak
velké, že se zdálo, jako by měly napůl otevřená ústa roztržená.
Polkla jsem. Ano, byli to oni, příslušníci kmene Mursi, tací, jaké
jsem je znala prostřednictvím cestovatelských fotografií. Byli hrůzní a
na dosah. Přes okna vozu dívala jsem se do strhaných zvířecích tváří a
planoucích, zarudlých očí, které vyčnívaly z bíle olemovaných
obličejů hrůzostrašného zjevu. V jejich pohledech nedokázala jsem
číst. Byly prázdné, bez emocí, nicneříkající. Přesto jsem jimi byla
ohromená.
Vyhublé, nahé postavy strkaly se a tlačily jeden přes druhého. Auto
bylo jimi doslova obsypané. Ve zpocených dlaních stiskla jsem
fototechniku a připadala si jako v nejdivočejším hororovém snu. Cosi
mě varovalo, abych byla obezřetná a s fotoreportáží se neukvapila.
„Tak co, jdeme?“ zeptal se Václav do hrobového ticha s pohledem
upřeným na divochy polehávajícími na kapotě vozu.
„Jdeme,“ pípla jsem.
„OK, vezmu si kameru. Drž se u mě.“
Jakmile jsme vystoupili, domorodci nás obsypali jako dotěrné
vosy. Zvířecí odér, pach nemytých, zpocených těl nesl se prostorem.
Ženy komunikovaly posunky a skřeky. Talíře ve rtech jim činily potíž
v artikulaci.
Ihned jsem pochopila, že když něco Mursiové chtějí, tak si to
jednoduše vezmou. Špinavé ruce chmátly po Václavovi, vysvlékaly jej

1132
z trička, prohledávaly mu kapsy a braly, co uznaly za vhodné. Za
okamžik nás příslušníci kmene takticky oddělili. Naše postavy se
v hloučku nahých těl ztratily. Václav se ocitl mimo dosah mého
dohledu a já zpanikařila.
Vyděšeně jsem se rozhlédla po lidech, kteří mě obklopili
v zúženém kruhu. Zrak mi spočinul na dvou děvčatech, která si
železným zahnutým hákem provlékla prázdné otvory rtů bez talířků
a odtahovala je od sebe do vzdálenosti asi třiceti centimetrů. Odporné
představení.
Posléze vystoupily do popředí dvě starší ženy. Jejich tváře byly
vrásčité a kůže na tělech seschlá. Beztvará ňadra ležela svěšená na
břichách, ve vytahaných ušních boltcích zely velké prázdné otvory,
hlavy bez vlasů, těla bez jakéhokoliv zdobení. Jedna ze starších žen
přitáhla mě k sobě blíž. Kostnatými prsty uchopila mě v rozkroku a
surově stiskla. Pod uříznutým spodním rtem odhalila odporné dásně
bez zubů, které kdysi padly za oběť zkrášlování. V její tváři snoubilo
se potěšení i posměch.
Druhá žena stáhla mi prudce ramínko černé podprsenky, co
neposlušně vykouklo pod tričkem. Odháněla jsem ty neposedné
špinavé prsty, když jsem náhle ucítila paži našeho policejního
doprovodu.
„Dej jim peníze. Když jim dáš peníze, nechají tě být. Můžeš je pak
fotografovat, chodit po vesnici. Kdyby ti chtěli něco prodat, kup to,“
křičel mi u ucha.
Až teď jsem si uvědomila ten hluk, to pozdvižení, které náš příjezd
vyvolal. Nebylo slyšet vlastního slova.

1133
 Vytáhla jsem ruličku ohmatané bankovky etiopské měny a podala
ji jedné dívce. Dav se utišil. Třesoucíma rukama zapnula jsem
fotoaparát, nastavila clonu a expozici, načež dívka začala ochotně
pózovat. Kromě rtů měla i plné kruhy v ušních boltcích, ve vlasech
vpletené kovové a dřevěné válečky, kruhové prstence a kančí kly.
Oblečena byla do jemně vydělané kůže vyšívané žlutou bavlnkou, což
s jejím surovým vzhledem budilo nepříjemný kontrast. Netušila jsem,
kolik by jí mohlo být let, ale podle fyziognomie i pevnosti ňader,
které vystavovala na obdiv, odhadovala jsem patnáct, víc ne.
Fotografovat se chtěly i další ženy s malovanými obličeji a
kreativními účesy. Každá měla na hlavě nějakou ozdobu, zvířecí roh,
sušené plodiny, železné kroužky. Platila jsem za modelky ve vesnici,
a každé nabídla náhled snímku na fotoaparátu. Hihňaly se, styděly,
urovnávaly si pletené košíky na hlavách a přidržovaly obrovské talíře
ve rtech. Napjatá atmosféra se uvolnila. Fotografováním tváří jsem
strávila asi hodinu, zatímco Václav ve vesnici pořizoval
videozáznamy.
Starší muži se této taškařice nezúčastnili. Sledovali nás zpovzdálí a
tvářili se hrdě, ostražitě a nepřátelsky. Seděli pod stromy se samopaly,
které údajně získaly od překupníků ze Súdánu, a které jim přidávaly
na vážnosti a respektu. Snažila jsem se, pokud možno, vyhýbat
pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, s nimiž
si někteří válečníci nervózně pohrávali a přítomnou situaci ještě více
umocňovali.
Kromě samopalů vlastnil každý muž dřevěnou tyč dlouhou asi dva
metry. Dřevěné tyče muži používají v zuřivých rituálních soubojích

1134
zvaných donga. V nich si měří síly a snaží se získat obdiv žen. Ten,
kdo uspěje v zápasech, má otevřenou cestu k jejich srdcím. Dřevěné
tyče Mursiové ovládají s neobyčejnou rychlostí a silou. Neúprosné,
tvrdé rány mohou končit vážným zraněním a někdy i smrtí.
Pobyt mezi bezprostředními Mursi nebyl snesitelný. Namísto
euforického očekávání přišlo rozčarování a obrovská propast.
Nezajímali jsme je, ale tolerovali nás pro bankovky, kterými jsme je
upláceli. Za takto získané peníze si muži nejspíš pořídí alkohol, další
zbraně, nebo náboje.
Uvědomila jsem si, jak těžké je přiblížit se k těmto lidem, a to jak
psychicky, tak fyzicky. Pro odlišné hodnoty a priority staví se do
jiného, syrového, nespoutaného světa, plného svobody, ale i násilí.
Někde v duši jsem si přiznala, že bychom neměli vstupovat mezi
lidské kultury nezasažené civilizací, protože každý, kdo mezi ně
vstoupí, svým malým dílem tu jejich kulturu ničí. A oni to ví a chrání
si ji.
Padlo rozhodnutí, že se vydáme na cestu zpět, když ke mně
přistoupila mladá žena se svazkem kukuřice na hlavě. Těkala nesměle
očima, promlouvala pohledem, evidentně vyděšená. Někdo v davu ji
slovně atakoval a odháněl pryč. Udělala jsem s ní pár snímků a pak si
všimla velké, tmavé jizvy táhnoucí se pod okrajem spodního rtu.
Došlo mi to. Ona se lišila. Jako jediná žena ve vesnici nedokončila
zkrášlovací rituál, chyběla jí retní ozdoba. Předpokládala jsem, že
v hierarchii skupiny stojí na posledním místě, sebevědomí na bodě
nula, bez šance najít si muže a mít děti. Černá ovce bez talířku.
Osočovaná. Ale já ji vnímala jinak. Jako někoho, kdo se svobodně

1135
rozhodl a dobrovolně čelil tlaku komunity. Ledy se prolomily.
Porozuměly jsme si. Navázala jsem kontakt s příslušníkem kmene
Mursi. Ta žena stala se pro mě nejzajímavějším objektem toho dne.
V momentě, kdy jsme nasedli do vozu a opouštěli místo z doby
pravěku, dopadlo na kapotu auta několik kamenů. Ohlédla jsem se
přes zadní okno automobilu a zvedla fotoaparát s prstem na spoušti.
Měla jsem v úmyslu zachytit snímek, který bude nést akci i obrovskou
propast mezi lidmi na jedné planetě. V prachu běžící divochy,
polonahé vyhublé postavy s kameny v rukou…
Ale ejhle. Právě jsme míjeli skupinku ozbrojených válečníků.
Zpozorovali moje počínání, postavili se do obranné pozice a hlavněmi
samopalů zamířili na náš automobil. Objektiv jsem natočila směrem
k nim, cvakla je v rychlosti, instinktivně se svalila na sedadlo vozu,
rukou si zakryla hlavu, oční víčka i zuby stiskla k sobě a očekávala
palbu. Avšak bez úhony pokračovali jsme dál nehostinnou krajinou
směrem k závorám oddělujícím hranice Národního parku Mago.

1136
 Cestopis Radky Lacinové - Lindourkové

Po prašných cestách Ugandy

Uganda. Země banánů, mozaikových polí a usměvavých lidí.

Země plná tajemství, nádherných scenérií a divokých zvířat. Místo,
kde platí jiné zákony, kde čas plyne pomaleji a život je tvrdý a
pomíjivý. Místo, které člověka zocelí a to méně důležité zašlape do
červeného prachu rozpálené země…

Právě, když hlavní hrdinka řeší rozchod s partnerem a je zatížená

minulostí, naskytne se jí příležitost navštívit se svou přítelkyní černý
kontinent. Zpočátku pošetilý nápad vycestovat do nitra africké
Ugandy změní se v cestu plnou dobrodružství, v objevování dosud
nepoznaného a nalézání sebe sama.

https://eknihyjedou.cz/po_prasnych_cestach_ugandy

1137
 VRAŽDA PODLE OTHELLA
Vlasta Žáčková

„Tak, dámy a pánové, první čtenou máme za sebou. Musím říct,

že nedopadla nejhůř, já osobně jsem spokojený. Obsazení je
vynikající, tam nevidím žádný problém. Pevně věřím, že se všechno
povede a Othello se stane trhákem příští sezóny. Takže, dámy a
pánové, začněte se učit text, jinak se nepohneme z místa. Shakespeare,
to je absolutní klasika, tam s improvizací nepochodíte, ale to vám snad
nemusím připomínat.“
Režisér Dalibor Veverka, přezdívaný Dali, se spokojeně rozhlédl
po všech zúčastněných a na závěr si neodpustil malý vtípek, kterým
se chystal odlehčit poněkud stísněnou atmosféru: „Othello už může
začít zkoušet škrcení Desdemony, ale opatrně, aby nám do premiéry
vydržela.“ Někteří mladí nezkušení herci se úslužně zasmáli, aby
udělali režisérovi radost. Ostatně mu vděčili za role, které by mohly
nastartovat jejich kariéru.
Ladislav Hanák, hrající Jaga, se nenápadně ušklíbl a rychle opustil
zkušební místnost. Cítil se hrozně, směs negativních pocitů se v něm
prala jako o život a on zvolna ztrácel půdu pod nohama. Nechtěl hrát
Jaga, chtěl hrát Othella, to jeho měla milovat krásná Desdemona.
Jenomže nikomu nezáleželo na tom, po čem touží, v jeho silách
nebylo změnit realitu. Přitom byl své vysněné roli tak blízko, aspoň si
to myslel.

1138
 Vystudoval gymnázium s dobrým prospěchem a úspěšně složil
zkoušku na Divadelní fakultu v Praze. Vždycky toužil stát se hercem,
aniž by tušil, odkud se ta divná touha vzala. Neměl pro herectví žádné
mimořádné vlohy, ale popoháněla ho obrovská ctižádost a železná
vůle. Naučil se zpívat a hrát na kytaru a sám si platil soukromé hodiny
herectví.
Rodiče nad jeho aktivitami kroutili hlavou a na jeho snahu stát se
hercem se dívali skepticky. Ladislav byl jejich jediné vymodlené dítě
a snesli by mu modré z nebe. Nejraději by ho viděli v doktorském
plášti nebo soudcovském taláru. Na hereckou profesi pohlíželi jako na
podivínskou libůstku nezodpovědných, bohémsky založených
intelektuálů, nepřipadala jim jako solidní zaměstnání, kterým je
možné se slušně uživit.
Ladislav se ale nedal ničím odradit, šel systematicky za svým
vytyčeným cílem jako ohař pronásledující zajíce. Pomohla mu teta
Hedvika, sestra jeho matky, která jediná s ním sdílela nadšení pro
divadlo. Sice pracovala jen v divadelním bufetu, zato přímo
v Národním divadle a se spoustou herců se důvěrně znala. Díky jejím
konexím prošel Ladislav Hanák výběrovým řízením a následně
s odřenýma ušima i vysokoškolským studiem. Rodičům nezbývalo
nic jiného než se smířit s danou situací, zvlášť, když se Ladislav
odstěhoval a postavil na vlastní nohy.
Drželo se ho štěstí a vše nasvědčovalo tomu, že má před sebou
slušnou hereckou kariéru. Mladý ambiciózní režisér Dalibor Veverka
si ho všiml už na fakultě a obsadil ho do svého absolventského
představení, které se setkalo se značným ohlasem diváků i odborné

1139
veřejnosti. Talentovaný režisér měl otevřená vrátka, kterými spolu
s ním vklouzl do divadelního světa i Ladislav Hanák.
Oba získali v mladém věku angažmá v Národním, na které mnozí
herci čekali řadu let a jen pár vyvolených se dočkalo. Spolu s režisérem
Dalim nastoupila mladá generace herců, nová krev, která začala
postupně vytlačovat staré bardy, ovládat bitevní pole a Ladislav se stal
její součástí. Dali si ho oblíbil, viděl v něm dříče, který bez velkého
přemýšlení plní všechny příkazy, je spolehlivý a oddaný. Špatná
stránka Ladislavovy povahy mu unikla, protože ji dokázal před
ostatními pečlivě skrývat.
Režisér Dali zpočátku zkoušel experimentovat, aby se pokorně
vrátil ke klasice divadelního žánru a zakotvil v ní rozkolísaný koráb.
Shakespeare se stal jasnou volbou, uvažoval o Králi Learovi nebo
Hamletovi, nakonec se ale rozhodl pro Othella. Roli, po krátkém
váhání, svěřil Ladislavovi a ten se tetelil blahem. Zvlášť, když
Desdemonu měla hrát krásná Viktorie Krpenská, plachá, něžná
blondýnka s velkýma šedomodrýma očima, do které se bezhlavě
zamiloval. Viděl v ní antickou bohyni se sošnou postavou s oblými
boky a v očích jí četl nějaké tajemství. Tehdy netušil, že se v nich
skrývá předzvěst budoucí tragédie skutečně antických rozměrů.
Jenže pak Ladislava Hanáka vrtkavé štěstí opustilo a Dali ho z role
Othella přeobsadil do role Jaga. Představovalo to pro něho pád až na
samé dno. Příčinou jeho potupy se stala skutečná herecká hvězda
mezinárodního formátu, kterou se Dalimu podařilo nečekaně ulovit.
Jan Hromádka sice neoslňoval svým jménem, ale talent mohl rozdávat
na potkání. Ukončil angažmá v cizině a vrátil se do Prahy. Tato

1140
skutečnost Dalimu neunikla, oslovil ho a smlouva byla na světě. Díky
takovému obsazení byl zaručený úspěch a všichni se museli smířit
s novou situací. Musel se smířit i Ladislav, ale jen na oko, ve
skutečnosti v něm všechno vřelo a hrozilo výbuchem.
Jan Hromádka si rychle získal oblibu celého hereckého sboru svou
dobrosrdečnou a otevřenou povahou. Neuměl se přetvařovat,
s každým jednal na rovinu a nikdo nepochyboval, že je pro roli
Othella jako stvořený. Závist, pomluvy a intriky, bující mezi herci
jako jedovaté býlí, se od něho odrážely, jemu úspěch všichni přáli.
Výjimkou byl pouze Ladislav Hanák užírající se tajně zlobou a
nenávistí. Jan Hromádka měl matku Italku, bývalou herečku, a po ní
zdědil snědou krásu, temperament i herecké vlohy. Po otci zase
vysokou štíhlou postavu, netypickou pro Italy a jistou zádumčivost
kompenzující výbušnou povahu. Lidi kolem přitahoval k sobě jako
magnet, pořádal bujaré večírky, na nichž se scházela pražská
smetánka. Brzy se stal středobodem vlastního malého impéria, jemuž
vládl s neodolatelným osobním šarmem. Co se týká něžného pohlaví,
mohl mít každou ženu a dívku, na kterou ukázal prstem. Byl ale
zdrženlivý a v názorech na lásku značně konzervativní, oddanost a
věrnost pro něho nepředstavovaly prázdné pojmy.
Okouzlila ho Viktorie Krpenská alias Desdemona a brzy lásku k ní
nemusel na jevišti předstírat. Ani něžná a poněkud plachá Viki nic
nepředstírala, viděla v Honzovi pohádkového prince, kterého si
vysnila už jako malá holka. Režisér Dali si mnul ruce, diváci budou
mít možnost vidět na jevišti opravdový vztah dvou milenců, žádnou

1141
vyumělkovanou šmíru. V případě dramatického Othella to bude
obzvlášť působivé.
A tak probíhaly zkoušky a všechno běželo jako po drátku. Budoucí
představení získávalo pevné obrysy a holá kostra se začala obalovat
masem. Honza v roli Othella exceloval. Všechny ohromil svoji
fenomenální pamětí, odříkával těžký text bez jediného zaváhání.
Dramatická role mu seděla jako ulitá, nepřehrával, přesto byl působivý
a uvěřitelný. Měl svůj zvláštní herecký styl, který se nedá napodobit a
činí z obyčejného herce skutečného umělce.
Ladislav Hanák se zaťatými zuby prožíval každodenní muka. Viki
si z něho udělala vrbu a chodila se mu vypovídat ze své lásky
k Honzovi, aniž by si uvědomila, že ho každé její slovo bodá jako rána
dýkou. Netušil, kolik toho ještě dokáže vydržet, nenávist k Honzovi
v něm rostla jako nenarozené dítě v matčině břiše. Ten člověk ho
připravil o všechno, vzal mu milovanou Viki i vysněnou roli. Text
Shakespearovy hry mu začal splývat s jeho skutečnými pocity, které
prožíval v reálném čase. Jagovy repliky, které odříkával na zkouškách,
nahrazovaly jeho vlastní slova.

Když sloužím Mauru, sloužím sobě jen,

ne z lásky k němu ani z povinnosti,
neb vlastním cílům můj čin je podřízen!
Ač zatím neznám způsob téhle zrady,
tož při činu si musím vědět rady!

1142
print-biwrina-margin-0

Hrál svou naučenou roli, předstíral přátelství a tajně spřádal plány,

jak nenáviděného Othella zničit. Čas premiéry se rychle blížil, po
Praze už visely plakáty a lístky byly beznadějně vyprodané. Herců se
začínala zmocňovat nervozita, kterou se snažili zahnat na
pravidelných večírcích probíhajících ve vile Honzových rodičů.
Honza měl neobyčejnou výdrž, dokázal pít až do rána bez
sebemenších známek únavy. Ladislav také hodně vydržel, ale pil málo,
zůstával stranou a vše kolem sebe bedlivě sledovat.
Na posledním večírku před premiérou pila Viki víc, než je zdrávo,
a postupně nad sebou začala ztrácet kontrolu. Tančila s mladým
nadějným hercem Šimonem Pernicou, obsazeným do role Othellova
pobočníka Cassia. Tiskl se k ní, objímal ji silnými pažemi a něco jí
neustále šeptal. Viki, jindy tichá a zdrženlivá, si jeho důvěrnost
nechala líbit, smála se a několikrát ho dokonce letmo políbila na rty.
Honza ztropil hroznou scénu, skutečně hodnou žárlivého Othella.
Šimona vyhodil a ostatní ho šokovaně následovali, bujarý večírek se
rozpadl, zůstala jen nahořklá pachuť trapnosti. Odešel i Ladislav, jehož
na rozdíl od ostatních Honzův výbuch potěšil. Odhalil jeho slabou
stránku, chorobnou žárlivost, doprovázenou pravým italským
temperamentem. Zase mu naskočil text z Othella, který se na prožitou
událost hodil jako ulitý.

Vždyť žárlivý duch důvod nehledá

své žárlivosti. Stačí jen
být žárlivý pro žárlivost,
tu příšeru, co sama sebe zplodí
a stejně tak je zrozená.

1143
 Viky s Honzou osaměli a následovalo bouřlivé usmíření
doprovázené přívalem slz, jež Viki vyplakala. Honza jí všechno
odpustil a v duchu se proklínal za svůj žárlivý výstup. Viki rychle
vystřízlivěla a slibovala si, že už nebude pít přes míru, aby neudělala
nějakou hloupost, která by mohla mít dalekosáhlé následky. Usnuli
v objetí, navzájem se ujišťující o své lásce.
Byla to jejich první roztržka a oba v té chvíli doufali, že i poslední.
Druhý den dopoledne byla generálka, která dopadla výborně. Režisér
Dali si mnul spokojeně ruce a už se nemohl dočkat večerního
představení, o jehož úspěchu vůbec nepochyboval. „Dámy a pánové,
všichni jste podali skvělý výkon, musím vás pochválit. Představení má
spád a napětí, diváci to určitě ocení. Teď si dejte pauzičku, zrelaxujte
a tři hodiny před představením se tady sejdeme. Ještě bych poprosil
Jaga, aby tady na chvilku zůstal.“
Herci se rozešli a Ladislav s režisérem osaměl. Dali dlouho
nechodil kolem horké kaše a obrátil se přímo na něho: „Co je to
s tebou, Ladislave? Tvůj výkon je jalový, nepřesvědčivý, nemá
žádnou šťávu. Jago je padouch, intrikán, Othella nenávidí, ale já z tebe
žádnou nenávist necítím. Dej se, člověče, dohromady a začni hrát
pořádně, jinak zazdíš celou premiéru, a to bych ti nemohl tolerovat.
Vím, že tě asi štve, že nehraješ Othella, ale sám musíš uznat, že na
Honzu nikdo nemá, je naprosto dokonalý. Takže od tebe večer
očekávám pořádný výkon, snad mě nezklameš, jinak…“
Dali svůj proslov nedokončil, ale Ladislav vycítil jasnou pohrůžku.
Stál před režisérem jako školáček a připadal si trapně. Zamumlal něco

1144
neurčitého v tom smyslu, že se vynasnaží, a rychle odešel. Režisérova
výtka byla poslední kapkou do již přetékajícího poháru. Zaplavila ho
vlna ponížení a míra nenávisti k Honzovi přerostla únosnou mez.
Moc dobře věděl, že hraje mizerně, ale dost dobře nemohl popustit
uzdu svým citům. Kdyby to udělal, jeho nenávist by ho pohltila a on
by snad vlastníma rukama Honzu zabil. To nemůže dopustit, musí se
ovládat, přetvařovat, a to se promítá do jeho hereckého výkonu. Dali
je schopný ho zase přeobsadit, možná i vyhodit, a to všechno kvůli
nějakému přivandrovalci bůhví odkud. Musí něco udělat, ale kdyby
tak věděl, co.
Do divadla dorazil před ostatními, do představení zbývala spousta
času. Zašel do Honzovy šatny a rozhlížel se kolem. Honza, jako
celebrita, měl šatnu vlastní, nemusel se tísnit s ostatními. Po premiéře
se šatna zaplní květinami, všichni se pohrnou mu blahopřát a on bude
přijímat ovace s blahoskloným úsměvem. Ladislav celý ten obraz viděl
před sebou jako živý. Vytrhl kus papíru ze svého zápisníku a napsal
na něj tiskacím písmem:

Desdemona miluje Cassia, za tvými zády se s ním schází. Přítel

Díval se na svůj výtvor a kroutil hlavou. To, co viděl, mu připadalo

trapné a dětinské. Nikdy nepsal anonym a nikdy žádný anonym
nedostal, netušil, jak by měl správně vypadat, aby co nejvíc ublížil. Je
to celé hloupost, Honza papír roztrhá a hodí do koše, kam patří. Ale
co kdyby přece, je tak žárlivý… Ladislav vsunul papírek mezi líčidla
a zavřel za sebou dveře.

1145
 Herci se nahrnuli do svých šaten a zavládl obvyklý ruch, panující
před každou premiérou. Maskéři, kostymérky, rekvizitáři i kulisáci, ti
všichni měli plné ruce práce. Někteří herci si opakovali text a snažili
se maximálně zkoncentrovat. Jak se říká, ďábel se skrývá v detailech,
na nic se nesmělo zapomenout, nic se nesmělo podcenit. Honza se
zavřel v šatně, aby unikl všeobecnému zmatku a mohl se soustředit na
špičkový herecký výkon, který se chystal při premiéře předvést.
Zásadně se líčil sám, naučil se to od své matky.
Zalovil ve skříňce s líčidly a objevil složený kus papíru. Zvědavě
ho rozdělal a přečetl jeho obsah napsaný kostrbatým tiskacím písmem.
Zatmělo se mu před očima, ovládl ho šílený vztek, ne na Viki, ale na
pisatele toho nechutného anonymu. Rychle ho roztrhal a zahodil do
koše. Začal nervózně přecházet po šatně sem a tam, cítil se jako
zavřený v kleci. Kdyby tušil, kdo ten vzkaz napsal, vlastnoručně by
ho uškrtil.
Když se mu podařilo překonat prvotní záchvat vzteku, začal
přemýšlet. Pomalu se mu všechno rozleželo a on si začal klást
neodbytné otázky, jež se mu honily hlavou. Záchvat vzteku vystřídal
záchvat žárlivosti. Co když je to pravda? Bezmezná důvěra se
nevyplácí, moc dobře si pamatoval, jak Viki s Šimonem koketovala.
Žárlivost, ta zelenooká nestvůra, ho začala pohlcovat. Jeho příchod na
scénu se ale rychle blížil. Třesoucí rukou se nalíčil a nechal se obléct
do kostýmu. Hrát se musí, pro úspěch představení jsou nutné oběti.
Divadelní sál se zaplnil lidmi. Dorazili bezvýznamní zbohatlíci
s obézními manželkami chrastícimi šperky jako chřestýši, ti šťastnější
s mladými krásnými milenkami ve svůdných večerních šatech. Také

1146
řada lidí z branže byla přítomna, nikdo si nechtěl nechat ujít tak
významnou kulturní událost. Nabubřelí snobi se posilňovali v bufetu
a nechali se obsluhovat Ladislavovou tetou, která se stále držela svého
milovaného místa. Starý dobrý Shakespeare pořád, i po létech, dokázal
přilákat natěšené diváky.
Režisér Dali se usadil v lóži, aby mohl celé představení v klidu
sledovat. Ani na chvilinku nepochyboval o fenomenálním úspěchu,
jenž mu dopomůže k dlouhé kariéře, plné podobných představení. Na
Jana Hromádku se mohl plně spolehnout. Jeho hvězda září jasně a
všechny oslní, budou muset přivírat oči před její září. Jen aby Ladislav
Hanák nezůstával pozadu a jako Jago předvedl aspoň lehce
nadprůměřný výkon, pak bude všechno v pořádku. V duchu se za to
modlil, byl pověrčivý, ale tentokrát věřil ve zdárný konec.
Světla v sále potemněla, opona šla vzhůru a přdstavení začalo. Bylo
strhující, diváci napětím ani nedýchali. Před nimi se odvíjel stovky let
starý příběh žárlivce Othella tak živý, jako by se odehrál včera. Jan
Hromádka se překonával, ale i Ladislav Hanák hrál proradného Jaga
víc než přesvědčivě. Čišela z něj nenávist vůči Othellovi v takové
míře, až divákům běhal po zádech mráz. Režisér Dali byl tím, co viděl,
nadšený. Ještě, že jsem tomu Ladislavovi domluvil, teď se úplně
překonává. Takový nudný patron a přitom má v sobě tolik vášně, to bych
vážně nečekal, říkal si v duchu a nespouštěl oči ze scény.
Netušil, stejně jako diváci, co se ve skutečnosti na jevišti odehrává.
Honza i Ladislav zapomněli na svoje role, proměnili se v postavy,
které hráli. Ladislav se divákům vyznával ze své skutečné nenávisti a
Honza, sužován žárlivostí, neměl možnost zjistit pravdu o údajné

1147
nevěře Viki. V roli Othella mluvil o svých pocitech, stejně jako on se
toužil pomstít za domělou zradu. Nedokázal už rozlišit skutečnost od
hry.
Viki, jako Desdemona, se mu snažila ospravedlnit a stejně jako ona
to nedokázala. Slova její role mu připadala jako výsměch, jako
přiznání k nevěře. Proměnil se v žárlivého Othella a když škrtil
Desdemonu, stiskl její štíhlý krk, připomínající stvol pampelišky, vší
silou. Nechtěl se dívat do nevěrné tváře, toužil pomstít zradu a
zachránit svou pošlapanou čest. Mladá, nevinná Viki mu umřela
v náruči.
Někdo v zákulisí pochopil a zatáhl oponu. Lidé vstávali ze sedadel,
burácel ohlušující potlesk. Viděli mimořádné představení,
nekřesťanské peníze vyhozené za lístky se jim vrátily v plné míře. V té
chvíli ještě nikdo z nich netušil, že se stali svědky opravdové
Shakespearovské tragédie v přímém přenosu…

1148
 Kniha Vlasty Žáčkové

Procházky nad propastí

Sbírka osmi hororových povídek. Všechny spojuje motiv tajemna,

něčeho iracionálního, rozumem těžko vysvětlitelného, co zasáhne do
života hrdinů, ovlivní ho a změní jeho směr.
Povídky jsou psané lehčí čtivou formou a nechybí v nich napětí a
humor.

https://eknihyjedou.cz/prochazky_nad_propasti

1149
 ANI JEŽÍŠ NEPŘIŠEL
Jakub Kuba Wolf

Randall bydlel v rohovém jednopatrovém domku. Nebyl si jistý,

kterých dvou ulic je to roh, a vlastně ho to ani nezajímalo. Jediné, co
ho zajímalo a čemu věřil, byla muzika. Opravdová, ne ty sračky, co
hrajou v komerčních stanicích v rádiu. Takový Led Zeppelin nebo
The Doors! Panečku, to byly nářezy!
Randall nebyl žádnej zastydlej hipík. Jen měl rád svůj klid. Každý
večer, když nebyl příliš unaven z práce, si otevřel krabicové víno, na
stolek vedle křesla položil balíček cigaret a pustil si nějakou desku.
Vydržel takhle sedět do půlnoci nebo do jedné hodiny ráno. Pak
musel jít spát. Práce nebyla zrovna to, co miloval, a dělat s kocovinou
bylo ještě horší.
Většinou seděl potmě. Neměl v oknech závěsy ani žaluzie a nebyl
rád, když mu kolemjdoucí koukali dovnitř. Tma byla přátelská. Oni
na něj nemohli. Randall měl s lidmi problémy. Někdy se bál i vyjít na
ulici, aby si nakoupil něco k jídlu a k pití.
Nebyl to strach, že mu ublíží, bál se těch prázdných obličejů. Byly
buď prázdné, anebo ho děsily. Naposledy potkal mrtvou ženu. Nebyla
mrtvá fyzicky, ale její výraz tváře Randall pro sebe popsal jako starou,
dávno zapomenutou vraždu. Nepřítomný pohled, ošklivé rysy a
odbarvené vlasy. Byla zmalovaná jako laciná štětka. Možná jí i byla,
ale to už nebylo důležité. Randalla to vyděsilo tak, že ani nedošel do

1150
obchodu s alkoholem a musel se vrátit domů a dopít načatou láhev
vodky, která mu nechutnala.
Na dnešní večer se ale opravdu těšil. Zítra nemusí vstávat, protože
ráno dostal padáka. Šéf byl blbec a on mu to konečně řekl. Možná
neměl, ale stalo se a s tím se už nedá nic dělat. Do zadku nikomu
nepoleze. Leda by to byla pěkná ženská. Pamatuje si, že se té představě
pousmál, když o vyhazovu z práce cestou domů přemýšlel.
Teď bylo půl páté odpoledne a Randall se rozhodl, že podnikne tu
náročnou výpravu do krámku, který byl o ulici níž. Musel si koupit
nějaké jídlo. A samozřejmě pití. Randall byl z těch lidí, co mají svoje
pití rádi. Mohli mu sebrat práci, ženskou, šanci na přežití, ale nikdo,
NIKDO mu nesměl šáhnout na jeho pití a jeho desky s muzikou.
Natáhl si ošoupané kalhoty, doma chodil jen v trenkách a triku, a
vzal si starou vojenskou bundu. Začínal podzim a on nesnášel zimu.
Miloval teplo. V létě se cítil nejlíp, vedro mu nevadilo, užíval si
vyhřívání na slunci. Netoužil po tom, aby se opálil a vypadal jako ti
přihřátí hoši z reklam a diskoték. Potřeboval si prohřát kosti, a taky
mu to dělalo dobře na klouby.
Vzal si na záda batoh, který jednou dostal k Vánocům od svého
táty. Bylo to před hodně lety, ale batoh byl kvalitní. Vyšel na ulici a
rozhlédl se kolem. Nikde ani živáčka. Vybral si příhodnou dobu.
Věděl, že v krámku někoho určitě potká, ale tomu se nešlo vyhnout.
Dalo se tak leda spoléhat na štěstí. Zamkl vchodové dveře a vyrazil.
Šel rychlejším tempem. Vždycky tak chodil, neslo to s sebou naději,
že si ho nikdo nevšimne a nebude po něm nic chtít.

1151
 Došel až do krámku, aniž by ho kdokoli obtěžoval. To bylo dobré.
Uvnitř bylo relativně prázdno. Tři, čtyři lidé, které stihl zaregistrovat,
když si bral nákupní vozík. Nesnášel ty upatlaný madla. Bůhví, kdo
to držel před ním – člověk s hepatitidou? S úplavicí? Vždycky si pak
doma dlouho drhnul ruce kartáčkem a mýdlem.
Vydal se mezi regály. Nezdržoval se prohlížením a hledáním.
Krámek už znal, a tak šel najisto. Poslední regál vzadu, tam mají
alkohol, pak hned ten vedle, tam byly naskládané sýry, spousta druhů,
a Randall si uměl vybrat ten pravý, který mu sedl zrovna na ten den.
Zbýval už jen poslední regál. Byl vpředu, hned u pokladny. Už si jen
vzít chleba, zaplatit a přečkat cestu domů. Zrovna dával chléb do
košíku, když ho uslyšel.
„Kurvy zajebaný!“
Randallovi chvíli trvalo, než se zorientoval, odkud hlas přichází.
„Nóó, to je ale vymrdávka!“ hlas se přibližoval.
„Panečku, to se z toho tady asi mám posrat, néé!“
Randall ucítil ve vzduchu potíže. Do prdele, napadlo ho. Proč zrovna
teď? Pak kolem něj prošel. Byl to chlápek, spíš kluk, v bomberu a
vypadal vyšinutě. V košíku nic neměl a táhl se za ním houf
prodavaček, které ho sledovaly.
Nechal je všechny projít a zamířil k pokladně. Snad bude mít štěstí
a rychle vypadne. Přišel na řadu jako druhý, a to ho potěšilo, protože
nemusel dlouho čekat. Za ním stála ještě jedna mladá holka. Zaujala
ho, když ji uviděl, ale ne natolik, aby přemohl svoji touhu být rychle
pryč. S holkama jsou stejně jen potíže, pomyslel si, když skládal nákup
do batohu.

1152
 Zrovna si dával batoh na záda, když k pokladně dorazil ten šílenej
kluk. Prodavačky stály těsně za ním a hlídaly každý jeho pohyb.
Šílenec vzal svůj nákup, který se skládal asi z deseti čokoládových
tyčinek, a hodil ho na pult. Pár jich přepadlo ke kase a na zem.
„Co si to dovolujete?“ vyjekla pokladní. „Chovejte se slušně, nebo
vás vyhodíme!“
„Jo, tak to promiňte!“ reagoval ten kluk. „Se ještě uvidí, kdo koho
a kam!“
„Nebuďte drzý, nebo zavoláme policii,“ pronesla jedna
z prodavaček.
„Ty drž hubu,“ odtušil týpek a začal hledat peněženku.
„Zaplaťte a odejděte, prosím vás,“ řekla pokladní. Kluka to asi
dožralo. Přestal se šacovat a rychlým pohybem ji chytil pod krkem.
„Rozkopu ti tady ten svatostánek na sračky! A tebe taky!“ zařval.
Randall byl zmatený. Chtělo se mu pryč. Hrdinové umírají
zbytečně brzy. Šílenej kluk se napřáhl k ráně. Vypadal opravdu
nepříčetně.
„Hej, sračko! Jo, s tebou mluvím. Co si, kurva, myslíš, že jako
budeš dělat?“ vyhrknul najednou Randall, až sám sebe překvapil.
Týpek se na něj podíval a pustil krk pokladní. Ta vyběhla od kasy a
ztěžka oddychovala.
„Myslím, že tě sejmu,“ zahlásil ten psychopat a udělal dva kroky
směrem k němu.
Nebyl nic moc, žádná těžká váha, spíš hubeňour. Randall si utáhl
popruhy batohu a pevně se rozkročil. Bude to tak dvě ku jedný nebo
nerozhodně, pomyslel si a snažil se soustředit na pohyb protivníka.

1153
 Chvíli se vzájemně měřili. Pak najednou kluk sáhl do kapsy a
vytáhl nůž. Motýlka, takový ten typ, co je populární u frajerů, co
oblbujou holky naučenými způsoby otvírání tohohle nože. Jedním
z těchto způsobů ho taky otevřel a odhalil tak ostří aspoň na pět prstů.
To je ale zmrd, napadlo Randalla a automaticky zajel rukou k zadní
kapse kalhot, kde měl svůj nůž.
Měl ten pohyb nacvičený. Nikdy nůž ve rvačce nepoužil, ale nosil
ho s sebou pro jistotu. Jeden nikdy neví. Teď věděl. Švihl rukou a nůž
se otevřel. Toho šílence ten rychlý pohyb ani na chvíli nevyvedl
z míry. Jen přenesl váhu z jedné nohy na druhou a dál se na Randalla
díval svýma ujetýma očima.
Proč zrovna já? Do hajzlu, tady končí sranda. Jde do tuhýho,
napadlo Randalla. Byla to skoro poslední věc, na kterou pomyslel.
Šílenec byl opravdu rychlý. Než Randall dokončil myšlenku, stál už
u něj a napřahoval se k ráně. Byl to profík, nebo neměl co ztratit. Ať
to bylo cokoliv, vedlo to jeho ruku s nožem neomylně na Randallovo
břicho.
„A do prdele!“ byla poslední slova, která Randall zanechal tomuhle
světu.
Chvilku to ani nebolelo, pak strašně. Nebyl tam žádný tunel, ani
světlo, dokonce ani Ježíš ho nepřišel utěšit. Byla to jen čistá hrůza, a
pak nic. Kluk vytáhl nůž z jeho břicha a v tichosti odešel. Na ulici
bylo prázdno. Tak, jak by si to Randall přál.

1154
 Kniha Jakuba Wolfa

Naostro 3

Třetí pokračování příběhů Naostro se může někomu zdát už

trochu moc, neboť obsahuje prvky BDSM, ale co je pro jednoho
úchylka, pro druhého může být neskonalá rozkoš. Necháme tedy na
laskavém posouzení čtenáře, co je ještě košer a co už je za hranou.
Každopádně vám všem přejeme my 3 příjemné erotické počtení.

https://eknihyjedou.cz/naostro_3

1155
 ŠUMAVSKÝ OBR
Václav Votruba

Šumava je drsným prostředím. Zvláště zimy jsou zde kruté.

Zároveň je to oblast, řekl bych, přímo mystická. Koluje zde celá řada
legend, z nichž mnohé mají reálný základ. Třeba šumavský obr… Že
vás okamžitě napadl Rankl Sepp? No ano, nedivím se vám. Jenomže
Šumava měla obrů více. Jedním z nich byl Thomas Thieme, jehož
smutný příběh vám budu vyprávět.
Thomas žil v malé chaloupce nedaleko Dobré Vody v Horní
Plané. Jistě si říkáte, jaká bizarnost… Obr v malé chaloupce! A to jste
ještě neviděli jeho náhrobek. Menší snad už být nemůže. Ale to
přeskakuji.
Dá se říct, že hornoplánský obr byl poustevník. Nevím, zda ho
mrzelo, že se mu ostatní lidé straní, ale naučil se s tím žít. Ven vycházel
až za soumraku, to aby neděsil malé děti. Dolů do města sestupoval
jen minimálně, většinou, když sháněl nějaké knihy. Thomas byl totiž
vášnivý čtenář. Umíte si představit, jak legračně vypadalo, když si nesl
v ruce knihu. Byla tak nicotná. Vždyť ten člověk měřil snad 230
centimetrů! Nebo to nebyl člověk?
Kroutíte hlavou, že zatím je mé vyprávění pěkně plytké, jenomže
tak idylický život Thomas Thieme neměl. Pokud si myslíte, že přes
den lenošil u knih a večer vyrazil do lesů pro večeři, jste na omylu.
Možná tomu tak nějaký čas bylo, dokud ve městě nezačal řádit

1156
bazilišek. Začalo to roztrhanou zvěří a skončilo zabitým člověkem a…
obrem.

***

První obětí byla srna. Hajný ji našel jednoho chladného večera při
pochůzce. „Hrome, to vypadá, jako by se do oblasti vrátili vlci,“
zamručel. Viděl už hodně zdechlin, ale tato ho přece jenom mírně
rozrušila. Byla totiž rozervaná na kusy.
Další den natrefil na mrtvého jelena. Pokud to tedy jelen byl,
samotný hajný si nebyl úplně jistý. Na místě totiž nalezl krvavý flek
plný kousků masa. Nic víc.
„Máme problém,“ oznámil s vážnou tváří osazenstvu místní
hospody. „V lese nám řádí vlci, nebo snad medvěd.“
„Medvěd? Neblbni, ten už tady nebyl pěknou řádku let,“ odfrkl
hospodský.
„Já vím, ale asi se vrátil. Kdybyste viděli, co já…“ vydechl hajný.
„Byla to hrůza. Naprosté znesvěcení.“
„Pytlák?“ ozvalo se od vedlejšího stolu.
„Tohle by člověk nedokázal…“
„Kde se to stalo?“ zeptal se hospodský.
„Nedaleko Dobré Vody. Kousek od chalupy Thomase Thiema.“
Hospodou zavládlo ticho. „U Thomase Thiema, jo?“ promluvil
starosta, který stál u výčepu.

***

1157
 Uběhl týden a mezi lidmi začala propukat hysterie. Nejdříve jim
někdo zmasakroval slepice, později si vyšlápl dokonce i na býky. Byla
to hotová jatka. A jak se zdálo, celý mord vždycky proběhl
neuvěřitelně rychle.
„Starosto, co se děje?“ zeptal se zoufale hajný.
Hlava města jen pokrčila rameny. „Jak to mám vědět? Jedno vím
ale jistě – tohle medvěd nebyl.“
„Vlk?“
„Člověk,“ zašeptal starosta.

Thomas Thieme tou dobou nic netušil. Jak jsem říkal, dolů do
města takřka nechodil a jeho samotného nikdo nenavštěvoval. Až
jednoho dne v podvečer se ozvalo zaklepání. Jak překvapený obr byl,
když za dveřmi poznal starostu s hajným.
„Co si přejete, pánové?“ zeptal se nesmírně hlubokým a hlasitým
hlasem. Starosta vždycky cítil, jak mu z něj mrazí v zádech.
„Thomasi, je nám to trapné, ale musíme si popovídat,“ oznámil mu
opatrně hajný.
Obr pokýval hlavou a pustil je dovnitř. Návštěva byla připravena
na nejhorší, o to více je překvapilo, že měl Thomas doma pěkně
poklizeno. Na plotně se vařila polévka a starosta si uvědomil, že od
rána nic nejedl.
„Dáte si?“ Thomas jako by četl jeho myšlenky.
Starosta nejdříve zaváhal. Co když je ta polévka otrávená? Jenomže
hlad byl mocnější.

1158
 „Moc rád.“
„A vy?“ podíval se obr na hajného. Ten jen zakroutil hlavou.
„Thomasi, nevíš něco o těch neštěstích, co se nyní dějí v lese a také
přímo ve městě?“ neotálel starosta dlouho.
„Neštěstích?“
„Mrtvá zvířata,“ zašeptal starosta.
„Mrtvá zvířata?“ zopakoval obr.
„Hrome, jsi snad tupý?! Musíš o tom přece něco vědět,“ vykřikl
hajný. Obr upustil naběračku. Lekl se jak malý klučík. Starosta se
musel usmát.
„Nic nevím,“ odvětil Thomas opatrně.
„Proč jsi je zamordoval?“ zeptal se hajný zostra.
„Nech toho, jo? Ještě jsme nikoho neobvinili,“ klidnil ho starosta.
Měl ukrutný hlad a nechtěl, aby kvůli hajnému přišel o svou porci.
„Nikoho jsem nezamordoval. To bych nikdy neudělal,“ oponoval
obr rázně.
„Z čeho je ta polévka, pekelníku?“ zaútočil opět hajný.
„Jděte pryč. Prosím,“ zahřměl obr a v koutku oka se mu objevila
slza.
„Pěkně ti děkuji,“ sykl starosta k hajnému. Ten byl ale nepříčetný.
„Ještě se tu objevíme,“ zaburácel ode dveří.

***

1159
 Zabíjení zvířat ve městě pokračovalo. Samozřejmě se mezi lidmi
rozkřiklo, že v podezření je obr. No jistě, kdo jiný? Místní podivín.
Zrůda! Žádný člověk nemůže být takto vysoký. Jen samotný ďábel.
Když byl objeven i zamordovaný pes hajného, došla všem
trpělivost. Hlavně tedy myslivci, který měl už tak nervy jak na
drátkách.
„Jdeme si pro něj,“ křičel se zapálenou loučí před davem lidí na
náměstí.
„Musíme toho netvora zničit, než zničí on nás,“ pokračoval.
„Lidé, neudělejte nic, čeho byste mohli litovat,“ snažil se je uklidnit
starosta. Bylo to však marné. Dav už věděl, kdo za všechno může. Dav
si našel svého viníka.
Vydali se směrem k Thomasově chalupě. Průvod rozzuřených lidí
s loučemi, které zářily do dálky. Velmi zlověstný výjev, kterého si
Thomas včas všiml a stačil tak utéct do lesů.
„Otevři, satane,“ bušil hajný na dveře. Netrvalo dlouho a oknem
do domu proletěla první pochodeň. Obydlí vzplanulo velmi rychle,
Thomas to všechno pozoroval zpoza křoví. Plakal. Přišel totiž
o všechny své knihy. Smutnil a zároveň cítil, že v něm narůstá
obrovský vztek. Jak ho jen mohli takto obvinit? Bez jediného důkazu!
Hajný se nespokojil s „pouhým“ vypálením domu. Ne, chtěl lidské
maso, tedy obří, abych byl přesnější. Společně se svými kumpány se
tedy vydal do lesa. Ačkoliv se pohybovali v těsné blízkosti obra,
nenatrefili na něj. Byl to vlastně zázrak, vzhledem k tomu, kolik obr
měřil. Člověk by řekl, že byl nepřehlédnutelný, ale byla přece jenom
už tma.

1160
 Kolem půlnoci se chlapi vrátili domů. Byli smutní. Necítili totiž
spálené maso…

***

Další den pošli hned tři koně a poté i dvě krávy. Nic to však nebylo
proti pátečnímu večeru, kdy se z jedné z chalup ozval ženský křik.
Chlapi vyběhli z knajpy a pelášili k domu. Co tam našli, se na nich
navždy podepsalo. Kuchyň byla plná krve a lidských ostatků. Byly
rozptýleny po celé místnosti, přičemž krev byla dokonce i na stropě.
Hajný se rázem pozvracel, což vyvolalo řetězovou reakci. Na tohle
nemohl být připraven žádný člověk na širém světě. „Jdeme si pro
NĚJ,“ rozkázal rázně starosta. Ani HO nemusel jmenovat. Všem bylo
jasné, že se jde pro obra. Netušili však, že Thomas stál jen několik
málo metrů od nich. Vše viděl… a sám bojoval s otřeseným žaludkem.
Pak že to nebyl člověk!

Byl to hon. Štvanice, která nemohla skončit dobře. Do pátrání po

obrovi se pustilo celé město. Každý, komu sloužily nohy, popadl
nějakou zbraň a vyrazil. Thomasovi to ale bylo jedno. On měl jediný
cíl, musel vypátrat, kdo za vraždami skutečně stojí. Kdo, nebo co…
A ještě tentýž večer to zjistil!
Vlastně to nebylo tak těžké. Zatímco dospělí bloudili po okolí
města, jejich děti zůstaly bez dozoru v chalupách. Dokonalá chvíle pro
krvežíznivého baziliška!

1161
 Opět se ozval křik, tentokrát dětský. Vycházel přímo ze starostova
domu! Malá Marie! Sedmileté děvčátko. Jak ho mohli nechat doma
samotné? Ale stalo se a Thomas se rozhodl zakročit. Musel baziliška
zastavit.
Vtrhl do domu a skutečně ho našel. Stál v jednom rohu pokoje,
zatímco Marie ve druhém. Měl krvavé oči a zlatavé peří. Připravoval
se k útoku. V poslední chvíli obr vyskočil a chytil děsivého tvora
kolem krku. Ačkoliv byl podstatně větší, měl co dělat. Bazilišek byl
totiž neuvěřitelně mrštný a silný.
Leželi spolu na zemi a bojovali, když do domu vstoupili starosta
s hajným. Oba namířili své pušky. Ani jeden se však neodvážil
vystřelit, protože jim bylo jasné, že by zabili i obra. Došlo jim, že byl
nevinný. Že šli zaslepeně po nesprávné stopě.
„Střílejte,“ zařval obr. Slyšeli ho údajně až v Černé v Pošumaví.
„Nemůžeme,“ řekl starosta. „Nemůžeme.“
Obr mu pohlédl do očí, pokýval hlavou a řekl jediné: „Můžete.“
Hajný zmáčkl spoušť a ukončil život jak baziliška, tak obra.
Mimochodem dodnes se v Horní Plané objevuje velká loutka
Rankla Seppa. Možná by stálo za to připomenout i Thomase Thiema.
Minimálně byste mu mohli dát květinu na hrob. Ale jak jsem řekl,
náhrobek je skutečně miniaturní, proto je možné, že ho nikdy
neobjevíte.

Lehce zrevidovaná povídka pochází z knihy Šumavský Děs: Paměti

bájné šumavské bytosti z roku 2017.

1162
 Knihy Václava Votruby

Šumavský Děs

Dvě sbírky temných příběhů z českokrumlovského regionu.

https://eknihyjedou.cz/sumavsky_des
https://eknihyjedou.cz/sumavsky_des_2

Na pokraji

Debutový román Václava Votruby z roku 2016 je zasazen do

Hollywoodu 50. až 70. let. Příběh se točí kolem vyhasínajícího herce
Larryho Pitta, který se rozhodne ze svého života odstranit vlastní
manželku... A to až příliš krutým způsobem...
„Někdy mám pocit, že patřím do jiné doby. Třeba do doby, kdy
po plátně pobíhala Grace Kelly a na pódiích zpívala Billie Holiday.
Takže se vlastně touto knihou vracím domů...“ Těmito slovy uvádí
českobudějovický novinář a muzikant známý z kapel Dark Angels a
After Rain Václav Votruba svůj debutový román, který nazval Na
pokraji.

https://eknihyjedou.cz/na_pokraji

1163
 Insomnie

Spánková paralýza, znepokojivé zvuky, nezvaní hosté… Noci ve

starém domě na Žižkově třídě v Českých Budějovicích jsou pro
mladého muže, který se přistěhoval ke své přítelkyni, stále hrůznější.
Co bzučí ve stěnách? Kdo tiše postává v temném rohu ložnice?
Pomůže bývalý farář z dalekého Klenčí pod Čerchovem?
Českobudějovický spisovatel Václav Votruba se ve své nové knize
Insomnie vydává na pole psychologického hororu, který by mohl
potěšit čtenáře například H. P. Lovecrafta. „Cílem není za každou
cenu děsit, spíše vyvolávat nepříjemné pocity,“ říká autor a zve vás na
návštěvu do světa, který překračuje lidské chápání.

https://eknihyjedou.cz/insomnie

1164
 FANTOM
Tomáš Toman

Vesnička Rýchory na první pohled vypadala jako oáza klidu

uprostřed hlubokých krkonošských lesů. Tvořilo ji několik desítek
chalup, rozesetých na stráni nad hornickým městem Žacléř. Bydleli
zde hlavně sudetští Němci, pracující v místních kamenouhelných
dolech. Však se také Žacléři přezdívalo Malý Berlín. Zoufalý
nedostatek pracovních sil v žacléřských dolech vedl k tomu, že se
většina německých horníků vyhnula poválečnému odsunu.
V posledních dvou letech si však obyvatelé Rýchor mohli
o nějakém klidu nechat jen zdát. V malebném údolí se usadil oblak
strachu. Jako houby po dešti se tu zčistajasna rozmohly krádeže,
loupežná přepadení a další trestná činnost. Neznámý pachatel se za
pomoci hrubé síly vloupal do několika chalup. Odnesl si z nich
hodinky, šperky, nářadí a spoustu dalších více či méně cenných věcí.
Po soumraku číhal v lesích na osamělé ženy, které se tudy vracely
z práce. Několik z nich nejenom okradl, ale i surově zbil. Vše
vyvrcholilo znásilněním mladé Anny Kohlové.
Pracovníci bezpečnosti hlídkovali po celém Žacléřsku, ale
rýchorský fantom jim dál úspěšně unikal. Neexistovala žádná
věrohodná stopa, která by mohla vést k jeho dopadení. Výtržník si
počínal neobyčejně mazaně. Při všech přepadeních si dával dobrý
pozor, aby mu nebylo vidět do tváře. Mezi starousedlíky se šířilo
mnoho „zaručených“ teorií, kdo by to mohl být, ale všechny takové

1165
báchorky jen přiživovaly všeobecný neklid a vzájemnou
podezřívavost. Hostinský Braun si kupříkladu byl jistý, že za vším stojí
uprchlý vrah, kterého u sebe skrývá vdova Rechenbergerová. Kdo
měl pušku, nedal ji po setmění z ruky. Některé rodiny přestaly posílat
své děti do školy.

***

Bylo krátce před půl devátou večer. Adolf Ullrich vyšel z lesa.
Zastavil se. Obezřetně se rozhlédl na všechny strany. Byla už tma,
takže sotva viděl na krok. Vysoko na obloze zářil měsíc.
V chalupě Franze Wegnera se nesvítilo. Anneliese s dětmi už
zřejmě šla spát. Výborně. Franz se Ullrichovi nedávno svěřil, že jeho
žena spí jako zabitá. Samotný Franz byl dnes na noční šichtě v dolech.
Tam měl být i Ullrich, jenže se vymluvil, že má nemocnou manželku,
a tak musí zůstat doma s dětmi. Aby vše vypadalo důvěryhodně,
vyrobil si falešné lékařské potvrzení. Opatřil ho razítkem, které před
časem ukradl v žacléřské nemocnici.
Ullrich nenápadně vykročil k Wegnerově chalupě. Lem jeho
tmavě zeleného hubertusu se otíral o mokrou trávu. Celou cestu měl
oči na stopkách, jestli ho někdo nesleduje. Kam až dohlédl, nikde
nebylo ani živáčka. Jediný zvuk, který slyšel, bylo tiché šumění
nedalekého potůčku.
Pár metrů před chalupou se Ullrich opět zastavil. Znal to tu jako
své boty, neboť k Wegnerovým pravidelně docházel pro mléko a
vejce. Kromě toho jim letos v létě pomáhal při senoseči. Upřel zrak

1166
na ztemnělá okna. Nezdálo se, že by se uvnitř někdo hýbal. Pro jistotu
ještě dvakrát obešel kolem chalupy. Nikde nikdo.
Jestli Anneliese s dětmi spí, tak nejspíš v kuchyni. Vždycky totiž
mívali ustláno na peci. Ullrich se připlížil k oknu. Rukama se opřel
o rám, aby lépe viděl dovnitř. Nevšiml si, že jedno okenní křídlo je
jen nedbale nasazené. Jak na něj zatlačil, vyvrátilo se. Než ho stačil
chytit, hlasitě dopadlo na podlahu v kuchyni.
„Scheiße!“ zaklel potichu. Honem se skrčil k zemi. Čekal, co se
bude dít. Uplynula minuta. Dvě. Nikdo se neozýval. Pokud je
Anneliese doma, má opravdu hodně tvrdé spaní.
Existuje jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit. Ullrich strčil
hlavu do otevřeného okna. Očima přejel přes celou kuchyň. Jak napůl
očekával, nikdo tu nebyl. Na peci ani nebyly žádné peřiny. Ullrich se
vyšvihl dovnitř, sebral spadlé okenní křídlo a vrátil ho do rámu. Pak
se zase vysoukal ven a zavřel okno.
Chalupa je prázdná. Co víc jsem si mohl přát? radoval se. Ještě
jednou se rozhlédl kolem dokola. Opatrnosti není nikdy dost. Měl
s tím své zkušenosti. Když se před měsícem vracel domů s lupem,
u žacléřského zámku se málem střetl s esenbáky. Všiml si jich na
poslední chvíli. Prozradil je svit kapesních svítilen.
Ullrich se poškrábal na hlavě. Ať už je Anneliese kdekoli, každým
okamžikem se může vrátit. Přemýšlel, co bude lepší – vlézt dovnitř a
honem sebrat peníze, nebo počkat, až se Wegnerová vrátí a odebere
se na kutě?
Kousek od vchodových dveří rostl vysoký strom. Jeho kmen byl
dost silný na to, aby se za něj Ullrich bezpečně schoval. To bude

1167
jistější. Třeba Anneliese někde prodává mléko a přinese nějaké další
peníze. Ullrich věděl, že Franz dnes před šichtou dostal výplatu. Taky
měl vypozorováno, že Franz vždycky posílal peníze domů po svém
švagrovi, aby je nemusel mít celý den u sebe. Právě proto byl dnešek
jako stvořený pro malou návštěvu.
Za necelou čtvrthodinu Ullrich zaznamenal nějaký pohyb dole na
cestě. K chalupě se blížily tři postavy. Jedna velká a dvě malé.
Neomylně v nich rozeznal Wegnerovou s jejími dětmi, šestiletým
Oskarem a tříletou Gretel. Anneliese se v jednom kuse napjatě
ohlížela za sebe, jestli je někdo nepronásleduje.
Ullrich schoval hlavu za strom. Jakmile se trojice přiblížila
k chalupě, neslyšně se pootočil o kousek doprava, aby zmizel z jejich
zorného pole. Okamžik nato zaslechl cvaknutí domovního zámku,
následované dalším zarachtáním klíče, když za nimi Anneliese zase
zamknula.
Ullrich odstoupil od stromu. Zahlédl, jak do kuchyně pronikl úzký
pruh světla. Anneliese podle všeho rozsvítila v předsíni petrolejku.
O pár minut později světlo zhaslo. Ullrich se vrátil pod kuchyňské
okno. Litoval, že ho předtím zavřel. Přes sklo nebyl s to rozeznat, jestli
někdo leží na peci. Snažil se zachytit nějaké zvuky, ale marně. Uvnitř
bylo ticho jako v hrobě. Asi šli spát.
Když se dobrou čtvrthodinu nic nedělo, Ullrich poodešel
k potoku. Svlékl si hubertus. Uvnitř by mu jenom překážel při práci.
Odložil ho mezi skupinku nízkých břízek. V saku a košili se vydal
zpátky k domu.

1168
 Zbývá vyřešit, jak se dostat dovnitř. Zase tím oknem? Raději ne.
Ullrich nechtěl riskovat, že uvolněné křídlo opět způsobí nějaký hluk.
Zastavil se u dveří. Pozorně si je prohlédl. Ozdobná skleněná tabulka
byla v jednom místě rozbitá. Otvor byl dost velký na to, aby jím
prostrčil ruku. Ullrich ji musel zkroutit do roztodivného úhlu, aby
dosáhl na klíč. Byl trochu povytažený, patrně kvůli tomu, aby si Franz
mohl odemknout, až přijde ze šichty. Opatrně jím otočil. Zámek
potichu klapl. Cesta byla volná.
Jednoduchý jak facka, zachechtal se v duchu. Stiskl kliku a vešel
dovnitř. Ocitl se v úzké předsíni s hrubou omítkou a betonovou
podlahou. Nalevo byly dveře do kuchyně. Na konci chodby se
nacházely další dveře, kudy se šlo na půdu. Kdykoli Ullrich zaplatil za
mléko nějakou větší bankovkou, Anneliese odběhla pro drobné
nahoru do podkroví. Dalo se předpokládat, že tam mají schované
všechny peníze.
Ullrich našlapoval ostražitě jako šelma, která se chystá vyrazit
k útoku. Soustředěně se díval před sebe, aby v tmavé předsíni o něco
nezakopl. Zastavil se u dveří do kuchyně. Přiložil k nim ucho. Zdálo
se mu, že zaslechl cosi, co znělo jako slabé zachrápání. Odvrátil se ode
dveří. Jeho pozornost upoutala sekera, opřená o zeď jen pár kroků
před ním. Mohla by se hodit k vypáčení dveří na půdu, jestli budou
zamčené. Vzal sekeru a šel dál na konec chodby.
Nahoře v podkroví ještě nikdy nebyl. Zkusil vzít za kliku. Dveře
se s tichým vrznutím otevřely. Ullrich ucítil vůni sena. Zadíval se na
strmé dřevěné schodiště. Na druhém konci nebyly žádné dveře.
Schodiště ústilo přímo do podkrovní místnosti.

1169
 Bez zbytečného meškání Ullrich stoupl na první schod. Čím dříve
bude venku, tím lépe. Škrábat se nahoru v takové tmě nebylo nijak
snadné. Skoro každý schod po našlápnutí zaskřípěl. Ullrichovi ten
zvuk lezl na nervy. Měl sto chutí rozmlátit ty podělané schody.
Podlahu v podkroví tvořila dřevěná prkna. Vlastně skoro celá půda
byla ze dřeva. Dvěma malými okny ve štítu po levé straně sem
pronikalo měsíční světlo. Přímo naproti schodišti stálo několik
zdobných komod. Ty Ullricha zajímaly ze všeho nejvíc. Kolik peněz
se v nich asi ukrývá?
Napravo od ústí schodiště ležela hromada sena. Když se Ullrich
otočil na druhou stranu, zaslechl nějaké zašustění. Vteřinu nato se
podkrovím roznesl pronikavý výkřik. Než stačil Ullrich jakkoli
zareagovat, oslepilo ho prudké světlo.
„Adolfe!“ zaječel vysoký ženský hlas, který nemohl patřit nikomu
jinému než Wegnerové. „Co – co tu děláš?!“ Světelný kužel z její
baterky dopadl na sekeru v Ullrichově ruce. Anneliese znovu
zakřičela, jako by ji na nože brali.
Ullrich rozpoznal její siluetu. Stála vedle postele jen pár metrů od
něj. V bílé noční košili vypadala jako duch.
Scheißdreck!!! Co dělá tady nahoře?!
Anneliese mu podruhé posvítila do obličeje. Ullrich instinktivně
napřáhl ruku, v níž třímal sekeru, a s přimhouřenýma očima vykročil
proti ní. To pitomé světlo ho vytáčelo do nepříčetnosti. Stůj co stůj jí
tu blbou baterku chtěl vyrazit z ruky. Klidně i s rukou, když na to
přijde. Cloumal jím podobný záchvat zuřivosti jako tenkrát

1170
v Mostkově, když mu stoupl na nohu kůň starého Schwarze. Holýma
rukama tomu zvířeti přerazil páteř.
Zatímco se Ullrich napůl poslepu sunul k posteli, Anneliese
vyrazila proti němu. Odhodila baterku na zem. Oběma rukama se na
něj vrhla. Zaryla mu nehty do tváře. Vypadalo to, že mu chce
vyškrábat oči.
„Du blöde Sau!“ zanadával Ullrich. Rozmáchl se sekerou, ale
Anneliese mu ji prudkým výpadem vyrazila z ruky. Trochu při tom
zavrávorala. Ullrich toho využil a chytil ji pod krkem. Zíral do jejích
k smrti vyděšených očí.
„A – dol – fe…“ kuckala. „Ne… Pro – sím…“
Ullrich ji od sebe prudce odstrčil. Anneliese se zhroutila na postel.
Roztřeseně se schoulila do klubíčka. Zjevně ji opustila všechna
odvaha.
„Adolfe, pro Boha živého, prosím tě…“ zavzlykala. „Vezmi si, co
chceš, ale neubližuj nám… Prosím.“
Ullrich ji nevnímal. Očima slídil po podlaze. Kde je ta sekera?
Konečně ji uviděl. Ležela vedle posledního schodu. Sehnul se pro ni.
S prsty pevně obemknutými kolem topůrka se obrátil na
Wegnerovou. Už zase se zvedala z postele.
Ullrichovi stékal po tvářích pot. Vnikal mu do škrábanců, které
mu způsobila Anneliese. Štiplavá bolest jen zintenzivňovala jeho zlost.
Jako smyslů zbavený se rozeběhl k posteli.
Anneliese pootevřela ústa. Dříve než stačila vydat jakýkoli zvuk,
Ullrich jí čepcem sekery zasadil tvrdou ránu do hlavy. Nehnul při tom
ani brvou. Anneliese ztratila vědomí. Její tělo se skácelo na kraj

1171
postele. Jedna ruka jí bezvládně visela k zemi. Pohupovala se jako
nějaké hrůzné kyvadlo.
Protože Ullrich nechtěl nechat nic náhodě, uštědřil jí další čtyři
rány do temene. Při té poslední se ozvalo ošklivé prasknutí. Ta už mě
nikde nenapráská, pomyslel si Ullrich. Otřel si z čela pot. Podíval se na
Anneliesino tělo. Nejevilo žádné známky života. Povzdechl si. Proč se
tu k čertu musela motat?! Ne že by mu jí bylo líto. Litoval spíš sám sebe,
že teď bude muset nějak zahladit stopy.
Ve světle odhozené baterky se vznášel zvířený prach. Ullrich ji
odkopl stranou. Svítilna narazila do komody. Okamžitě zhasla.
Odněkud zezadu se ozval jakýsi šramot. „Pane Ullrichu?“ pípl
slabý dětský hlásek.
Ullrich sebou trhl. Zamžoural očima. Teprve teď si všiml, že vzadu
stojí další dvě postele. Oskar a Gretel. Dočista na ta děcka zapomněl.
„Přišel jste s tatínkem?“
Ullrich obešel lůžko, na němž leželo Anneliesino tělo. Děti spaly
až vzadu u stěny. Z té dálky si mohly myslet, že jejich matka pokojně
dřímá.
„Pane Ullrichu, proč maminka křičela?“ zeptala se Gretel.
„Halt’s Maul!“ zařval Ullrich. Divoce poulil očima, div mu
nevypadly z důlků. Drásalo mu nervy slyšet své jméno z úst těch
spratků. Rozpřáhl se k útoku.
Gretel nestihla ani zakřičet. Sekera jí dopadla přesně doprostřed
čela. Její dlouhé kaštanové vlásky se rozlily po polštáři. Ullrich jí pro
jistotu vsadil další dva důkladné údery.
Oskar se hystericky rozplakal. „Mami!!! Pom –“

1172
print-biwrina-margin-0

V půli slova umlkl. Ullrich ho vší silou udeřil do spánku. Oskar se

svalil na bok. Další tři rány mu směřovaly do týla.
Ullrich supěl jako rozzuřený býk. Shlížel na obě nehybná tělíčka.
Gretel měla pootevřené oči. Po tváři jí kanul slabý pramínek krve. Na
Oskarově spánku byl patrný otisk sekery v podobě krvavé
zhmožděniny. Ullrich se podíval na čepec. Spatřil na něm přilepené
chomáčky vlasů. Otřel je o Oskarovu peřinu.
Když si byl jistý, že to všichni tři mají za sebou, mrštil sekeru do
hromady sena. Vydal se prozkoumat skříně. Vytáhl jednu zásuvku.
Byla v ní jen prostěradla. Vysunul další. Vedle starých novin se v ní
povalovala krabička zápalek. To je ono! zajásal. Vzal noviny a pohodil
je do sena. Pak se vrátil pro zápalky.
Noviny chytly raz dva. Oheň z nich rychle přeskočil na seno.
Plameny se hladově rozbíhaly do všech stran. Podkroví zakrátko
prosytil bělavý dým.
Ullrich seběhl do přízemí. Pospíchal, až se málem přerazil
o schody. Úplně zapomněl na peníze. Chtěl odsud co nejdřív
vypadnout. Protože ale hodlal dostát svojí zásadě nikdy neodcházet
z lupu s prázdnou, stavil se v kuchyni. Na stole ležela nějaká tepláková
souprava a pár punčoch. Ullrich všechno oblečení bleskově popadl a
vyběhl do předsíně. Kouř už byl cítit i tady dole. Na nic nečekal a
pádil ven. Zabouchl dveře. Vsunul ruku do praskliny ve skleněné
tabulce a zamkl za sebou. Rozhlédl se po okolí, jestli je čistý vzduch.
Zdálo se, že celá vesnice spí. Odskočil si pro svůj hubertus a vzal nohy
na ramena.

1173
 Každý den není posvícení, říkal si Ullrich, zatímco pelášil k lesu.
Mohlo být hůř, uklidňoval se. Kdyby ty tři neumlčel, s největší
pravděpodobností by teď seděl v antonu s rukama v želízkách. Příště
musí být mnohem opatrnější. Měl na sebe vztek. Po téhle zbabrané
akci si jen stěží může dovolit něco dalšího tady na Rýchorách. Bude
to muset zkusit někde jinde. Přece jen, mord je něco docela jiného
než obyčejná krádež. Navíc trojnásobný. To musel uznat i Ullrich, ač
se dnes necítil o nic hůř než obvykle. Služba v německé armádě z něj
vychovala nelítostné monstrum bez špetky citu. Zabij, nebo budeš
zabit, naučila ho válka. Během bojů na východní frontě zastřelil
jednoho raněného spolubojovníka, aby si mohl vzít jeho oblečení a
příděl potravin. Beztak by ten Hosenscheißer nevydržel do rána.
Vlastně mu tím prokázal službu. Silnější požírá slabšího. To byl jediný
zákon, který byl Ullrich ochotný ctít. Nějaké kostelní řečičky
o milosrdenství považoval za výmysly slabochů. V Ullrichových
představách určovali pravidla jenom ti nejsilnější. Tedy on sám.
Teprve na kraji lesa se Ullrich poprvé ohlédl na Wegnerovic
chalupu. Ze střechy stoupal mohutný sloupec kouře. Z oken ve štítu
vyšlehly plameny.
Dobrá práce, pochválil se Ullrich. Odtrhl oči od hořící chalupy a
zmizel mezi stromy.

1174
 Knihy Tomáše Tomana

Někdy příště

Tom Kendall odjakživa toužil po úspěšné firmě a šťastné rodině.

Jak postupem času zjišťuje, skloubit obojí je velice náročné, ne-li
nemožné. Jeho stavební společnost KenTom sice patří mezi nejlépe
prosperující firmy v kalifornském okresu Kern Country, ale cena za
úspěch je příliš vysoká. Co vše bude muset Tom podstoupit, aby si
uvědomil, na čem v životě doopravdy záleží?

https://eknihyjedou.cz/nekdy_priste

Další díly série:

https://eknihyjedou.cz/dum_slunce
https://eknihyjedou.cz/posledni_dar

Přísahej

Kristýna Kučerová je vzorná studentka z prominentní učitelské

rodiny. O prázdninách nastupuje na brigádu v lese, kterou jí
domluvila kamarádka. V krajině pod Sněžkou Kristýna objevuje
úplně nový svět, než na jaký byla dosud zvyklá. Navzdory tomu (nebo
právě proto) jí Krakonošovo království rychle přiroste k srdci. Zvlášť
poté, co se seznámí s mladým traktoristou Romanem Krausem, jehož

1175
svět začíná v rodné vsi pod Rýchorami a končí na polesí, kde pracuje.
Jen rodiče nesdílí Kristýnino nadšení…

https://eknihyjedou.cz/prisahej

1176
 VÝTAHÁŘ
Vladimír Matějka

Opřel se oběma rukama o žebroví mohutného elektromotoru a

sklonil se nad lanem, i když mu to činilo potíže, a bedlivě si ho
prohlížel. Z lana, jako ostré bodliny ježka, čněly konce přetržených
drátů. Další roztřepené, těžce si povzdechl a narovnal se, to dlouho
nevydrží a ty ostatní na tom nejsou o nic lépe. Ta třináctka je nejhorší
ze všech. Jak by ne, je nejvíce vytížená, vede z druhého podzemního
nástupiště přímo k východu z nádraží, kde je i tramvajová zastávka.
Vlastně až teď, v brzkých ranních hodinách, se na ně může pořádně
podívat, jinak je zdviž v neustálém provozu.
Zakroutil hlavou, otočil se a slezl po žebříku z kovové konstrukce,
na které bylo připevněno soustrojí pohonu výtahu, dolů na podlahu
strojovny.
Co si dělám starosti, pomyslel si. Tohle je má poslední směna a zítra
zde začne rekonstrukce. Rekonstrukce nejen výtahů, ale celé této části
tohoto obrovského nádraží. Vlastně už je na čase, vždyť za celých
pětatřiceti let, co tu pracuje, se kromě havarijních oprav na nic
nesáhlo. Je velké štěstí, že se ještě nic vážného nestalo, mimo několika
lidí přiskřípnutých zavírajícími se dveřmi.
Však to dalo pořádnou námahu udržet v chodu všech patnáct
výtahů. Když sem nastupoval, těsně po válce, pracovalo tu šest
výtahářů, staří fachmani ale postupně odcházeli do důchodu či umírali
a ti, co přišli po nich, se zde moc dlouho nezdrželi. Nakonec tu zbyl

1177
jen on sám a jeden poloslepý, chromý dědek, co ho střídá. Ten raději
sedí tady, než aby se doma hádal se starou.
Utřel si ruce umazané od vazelíny do pestrobarevného šátku, který
vzápětí letěl do kouta k dalším hadrům na velké hromadě, a šel si
sednout na židli k masivnímu stolu. Před sebou měl na zdi pověšenou
nástěnku s dávno neplatnými oběžníky a nařízeními. Jeho
zachmuřená tvář se rozjasnila, teprve když pohlédl na druhou stranu
strojovny, kde stála jeho pýcha. Stará, ale stále funkční kuchyňská
linka, s elektrickým sporákem a velkou lednicí. Však mu dalo hodně
práce, aby mu ji vedoucí povolil. U ní se mohl věnovat za dlouhých
směnách své vášni. Vaření. Ale i to teď vezme za své.
Ale nestěžuje si. Vedoucí údržby, který jsem občas zajde, je s ním
a jeho prací spokojený a píše mu vysoké prémie. Ty spolu s přesčasy,
kterých má nepočítaně, protože odtud skoro neodchází, mu už
v bance naspořily pěknou sumičku peněz.
Však také panu vedoucímu podstrojuje. Je výtečný kuchař a tady
ve svém kutlochu mu připravuje pravé hody. Má pro něho vždycky
to nejmladší a nejkřehčejší masíčko, co se přímo rozplývá na jazýčku.
Takto hostí i revizního technika. Pravda, toho musí i trochu
přiopít, a to čím dál tím víc, jak se zhoršuje stav zařízení, aby dal svoje
razítko do kladné revizní zprávy nutné k dalšímu provozu výtahů.
Bude se mi stýskat, řekl si a vstal. Začínaly se mu klížit oči a menší
procházka po jeho království mu ospalost zaručeně zaplaší. Jako
magnet ho to táhlo k zábradlí, k jeho oblíbenému pozorovacímu
stanovišti, odkud měl skvělý výhled dolů, na celou nádražní halu, teď
sice skoro prázdnou, ale přes den plnou cestujících spěchajících sem

1178
tam, rodin postávající u svých zavazadel, hlučných skupinek mládeže,
v koutě, na starých novinách nebo lepence, ležících bezdomovců
s nezbytnou lahví piva vedle sebe, či bezradně bloudících jedinců
hledající svůj vlak nebo východ z tohoto labyrintu.
Na ty upíral svůj zrak nejraději. Ne samozřejmě na každého.
Nejvíce ho lákala mladá, štíhlá děvčata přijíždějící sem do města
z venkova zkusit své štěstí. Při pohledu na ně se v jeho mohutném
těle, víc širším než delším, i když měřil skoro dva metry, okamžitě
rozbušilo srdce tak, že ho cítil v každé tepně.
I teď upoutaly jeho pozornost hned dvě. Jedna s sebou vláčela kufr
a přes záda měla ještě přehozený batoh, druhá, ta vypadala nadějněji.
Měla jen kabelku a malou nákupní tašku. Hned mu blesklo hlavou, co
v nich asi má? Vajíčka, sekanou, nebo dokonce něco z domácí
zabíjačky? I kdyby jen brambory, na oblohu by byly dobré. Při
pomyšlení na tak dobré jídlo se mu v ústech okamžitě začaly zbíhat
sliny.
Jeho zrak padl na obří hodiny visící na čelní stěně nádraží nad
peróny. Do konce šichty zbývala poslední půlhodina. Škoda, zatvářil
se zklamaně, to už bych nestihl. Na to, aby skončila rozřezaná
v mrazáku, by potřeboval nejméně dvě hodiny. Za méně to nikdy
nestihl.
Princip byl jednoduchý. Počkal, až vyhlédnutá dívka sama
nastoupí do jednoho z výtahů, ihned běžel do příslušné strojovny a
pomocí propojených spojů ve spínací skřínce přitáhl kabinu výtahu
až do strojovny a mohla si mačkat tlačítka, jak chtěla. Když se otevřely
dveře a ona vystoupila a překvapeně se rozhlížela, kde se to octla,

1179
praštil ji zezadu klíčem na utahování matek do hlavy. Jen to suše
prasklo a bylo po všem. Vůbec netrpěla a vlastně ani nevěděla, co se
stalo. Jen jednou, a na to se mu špatně vzpomínalo, si nějak špatně
vypočítal ránu a ona mu utekla. Musel ji honit po celém podlaží. Ještě
že tam nikdo nebyl a dole brousili koleje, jinak by to pro něho asi
špatně dopadlo.
Ani její maso nestálo za nic. Chutnalo nahořkle. Asi z toho leknutí
nebo z hrůzy, co prožila. Vůbec mu nechutnalo, a tak ho dal
kantýnské, aby ho rozemlela do hamburgerů.
Nikdy by ho ani nenapadlo, že by tohle dělal. Za všechno může
hlad, omlouval své jednání před sebou. Za války se mu mohlo nejen
o mase, ale i o pořádném jídle, jen zdát a po válce to nebylo o nic
lepší. Když člověk neměl peníze, aby mohl nakupovat na černém
trhu, tak za potravinové lístky toho moc nedostal a on, pokud se
pořádně nenajedl, trpěl. Břicho se mu bolestí svíralo, celý se třásl
slabostí a nebyla s ním kloudná řeč. Při své výšce tenkrát nevážil ani
padesát kilo.
Jednou, při noční směně, kdy sloužil sám a zrovna ho trápil hlad
tak, že chtěl skočit pod vlak a všechno skončit, nalezl ve výtahu
mrtvou ženu. Zřejmě ji někdo přepadl a zabil. Nikdo v blízkosti nebyl
a on se bál, že mu vraždu přišijí, tenkrát se policie s ničím a nikým
nepárala, a tak ho nic jiného nenapadlo, než ji dopravit nahoru do
strojovny a tam ji rozřezat. Té noci se poprvé ve svém životě pořádně
najedl. Od té doby s tím nemohl přestat.
Občas se v novinách psalo o zmizelých dívkách, příbuzní a známí
se po nich sháněli, teorií o jejich osudu bylo hodně, v žádné z nich ale

1180
jeho nádraží nefigurovalo. Policie chytila pár podezřelých, brzy je
však pustili pro nedostatek důkazů, jen jednoho z nich, trochu
jednoduchého ubožáka, co se neuměl moc bránit, soud pro uklidnění
veřejnosti nechal oběsit, takže nebyl nucen své zvyky měnit.
Z těchto vzpomínek ho vytrhl příjezd ranního mezinárodního
rychlíku. Podíval se na hodiny. Šest. Jeho směna skončila. Šel do šatny
pro své věci. Převlékl se, do odřené tašky dal ušpiněné montérky,
mýdlo, ručník, hřeben na vlasy, sadu nožů, pilku a těžký ocelový klíč.
Na památku. Vzal z horní poličky skřínky čepici, co nosil už dobrých
dvacet let, nasadil si ji na hlavu, naposledy se rozhlédl a vyšel ze
strojovny výtahu. Na dědka se rozhodl nečekat, kdoví, kdy přijde.
Zítra sem nastoupí stavební firma a zastaralé zařízení nahradí plně
automatizované, nad kterým nebude nutný fyzický dohled. Vše bude
řízeno a kontrolováno z velínu a on nastoupí do zámečnické dílny,
kam byl přeřazen.
Sešel po schodišti do dolního patra, přešel chodbu, zahnul za roh a
přistoupil k výtahovým dveřím. Přivolal výtah, přijela kabina,
nastoupil a zmáčkl tlačítko do přízemí. Výtah se rozjel dolů, náhle
uslyšel ostrou ránu. Proboha, lekl se, snad se nepřetrhlo lano?
Následovaly další rány. V tu chvíli si uvědomil, že je ve výtahu číslo
třináct.

Měl hezký pohřeb. Přišli skoro všichni zaměstnanci nádraží, co

měli volno, a ti, kteří se na těch pár hodin mohli uvolnit z práce.
Vždyť tam pracoval tak dlouho, všichni ho znali co milého,
ochotného, pracovitého a svědomitého člověka, a tak při smutečním

1181
projevu vedoucího údržby mnozí neudrželi slzy a litovali jeho
smutného osudu.

1182
 Knihy Vladimíra Matějky

Z lásky k nenávisti

Do rodného městečka přijíždí mladý Vítek za umírajícím otcem.

Netuší, že se téměř okamžitě zaplete do dramatických událostí, které
ohrožují nejen jeho život a život jeho milé, ale i existenci samotného
městečka.

https://eknihyjedou.cz/z_lasky_k_nenavisti

Poslední opona

Mezinárodní situace se rychle zhoršuje, válka je na spadnutí a parta

kulisáků má narychlo přepravit kulisy do divadla ve vzdáleném městě.
Vyjedou, jen aby zjistili, že silnice jsou přeplněné auty lidí, kteří
prchají v panické hrůze z hlavního města.

https://eknihyjedou.cz/posledni_opona

Čas vražd

Pevnost Josefov roku 1866. Schyluje se k válce s Pruskem a v pevnosti

je spáchán zločin. Pachatel je záhy dopaden a odsouzen, ale spáchal
zločin doopravdy?

1183
Do tohoto případu, ale i do hrozných jatek bitvy u České Skalice je
vtažen náš hrdina, prostý vojín, toužící jen po jediném, po lidské
důstojnosti a lásce.

https://eknihyjedou.cz/cas_vrazd

1184
 TENKÁ HRANICE
Miroslav Kočí

Bylo pod mrakem a trochu pršelo, když pekař Koukolík kráčel

chladnou ulicí směrem k domu svého přítele doktora Franze. David
Franz, psychiatr ve výslužbě, ho pozval, jako již mnohokrát předtím,
na čaj a diskusi o paranormálních záležitostech. Jakub Koukolík,
pekař v obecní pekárně, ho moc rád poslouchal a Franz zase moc rád
přednášel. Poznali se náhodou v době, kdy ještě Franz provozoval
svou psychiatrickou praxi. Ne snad, že by Koukolík vyhledal jeho
pomoc, ale Franz si byl v podnikové prodejně pekárny koupit pár
housek. Slovo dalo slovo, řeč padla i na paranormální úkazy, o kterých
Koukolík přečetl několik knížek. Stali se z nich přátelé a vydrželo jim
to dodnes. Doktor Franz se během své aktivní činnosti setkal s mnoha
případy, kdy jeho pacienti popisovali nevysvětlitelné události nebo
vidiny a bylo na něm, aby rozpoznal, komu se věc skutečně přihodila
a kdo je pouze pomatený. Mnohdy to bylo skutečně obtížné.
Prostudoval tehdy o tom kvanta literatury. Díky tomu se stal doktor
Franz odborníkem na tyto jevy. S přítelem Koukolíkem se čas od času
takto scházeli a dlouhé hodiny dokázali o těchto věcech hovořit.
Většinu času měl slovo Franz a Koukolík byl jen jakýmsi
sparingpartnerem v této diskusi. Občas i oponentem, ale většinou
vděčným posluchačem. Nejinak tomu bylo i tentokrát, když se
provlhlý Koukolík posadil pohodlně do křesla.

1185
 „Jakube, dneska mám pro vás něco obzvláště zajímavého,“ pokýval
hlavou Franz a položil před natěšeného Koukolíka šálek s horkým
čajem.
„No vždyť já už se nemohu dočkat od chvíle, kdy jste mi
telefonoval, pane doktore,“ ujistil ho Koukolík.
„Jakube, jste přesvědčen o tom, že existuje přítomnost?“ otázal se
doktor, když se posadil naproti němu.
„Samozřejmě, že ano. Jak to myslíte?“ nechápal Koukolík.
„Ano? A co vlastně tedy chápete pod pojmem přítomnost?“
„Pane doktore, já myslím, že se známe dlouho na to, abyste mě
takhle zkoušel. Přítomnost je to, co právě žijeme. To, co se děje právě
teď.“
„Vidíte, Jakube, řekl jste právě teď. To vaše teď je však již
minulostí.“
„Ano, vše, co jsme řekli, nebo udělali, je už minulostí,“ potvrzoval
Koukolík.
„Správně,“ pokračoval Franz. „Chápeme-li tedy přítomnost jako
časový úsek, jak dlouhé trvání vlastně má?“
Koukolík se přistihl, že mu na tuto otázku nedokáže odpovědět, a
tak pouze pokrčil rameny. Doktor si zapálil dýmku a navázal na tok
svých myšlenek.
„Naše bytí se skládá v podstatě pouze z minulosti a budoucnosti.
My existujeme mezi oběma na hranici, která by se snad dala nazvat
přítomností. Ta hranice je však tak tenká a prakticky časově
nezměřitelná, že ji člověk nemá možnost zaznamenat.“
„Myslíte, že ne?“ vrtala tato informace hlavou Koukolíkovi.

1186
 „Ovšem že ne,“ ujistil ho Franz. „Zkuste si to s tím vaším teď.
Budete-li opakovat slovo teď, jakožto informaci o přítomnosti,
několikrát po sobě, tak pokaždé, když ho vyslovíte, už nebude platit.“
„Na tom něco je, pane doktore,“ uznal Koukolík poté, co si to
potichu vyzkoušel. „Lze si tedy vůbec přítomnost uvědomit?“
„Uvedu vám pro názornost jiný příklad, Jakube. Vezměte si takové
mrknutí oka. Stěží postřehnutelné mrknutí. A teď si takové mrknutí
představte velmi, ale velmi zpomaleně. Každá fáze pohybu, kterou má
víčko vykonat je budoucností. Naproti tomu každá fáze pohybu,
kterou víčko již vykoná, je minulostí. Ne, Jakube, myslím, že člověk
se sebevyšším IQ si nedokáže přítomnost uvědomit.“
„Nepopírám, že je to zajímavé, pane doktore, ale co z toho pro nás
vyplývá? Pokud jsem si do teď přítomnost neuvědomoval, myslím, že
s tím zvládnu žít i nadále,“ usmál se Koukolík.
Doktor Franz potáhl dlouze z dýmky.
„Jde o to, Jakube, že díky té tenounké hranici mezi minulostí a
budoucností, na které balancujeme, lze za určitých okolností na
krátkou chvíli přepadnout na jednu, či druhou stranu.“
„To myslíte, pane doktore, že jako můžeme tímhle způsobem
nahlédnout do minulosti, nebo budoucnosti? To slyším poprvé.
A abych se přiznal, tak ani nevím o případu, že by někdo takhle
cestoval časem. I když připouštím, že by nebylo špatné se občas
podívat, co nás čeká. Nebo naopak se vrátit a udělat něco jinak.“
„Neměl byste tolik sledovat vědeckofantastické filmy, příteli,“
povytáhl obočí Franz. „Tady se pochopitelně nejedná o cestování
časem tak, jak si to lidé běžně představují. To vychýlení se na jednu

1187
nebo druhou stranu, o kterém hovořím, není do naší minulosti nebo
budoucnosti. Mluvme spíše o nahlédnutí do jiné časové osy. To je
přesnější.“
„Teď vám příliš nerozumím, pane doktore,“ přiznal se Koukolík.
„Víte, Jakube, vše, co se stalo a je tedy minulostí, je nenávratně
pryč. Už to nelze za žádných okolností vrátit. Lidé rádi věří tomu, že
jednou někdo vymyslí stroj času, se kterým bude možné se do
minulosti podívat a ta se bude odehrávat znovu a znovu, dle počtu
takových výletů. Absolutní nesmysl, příteli. Stejné je to samozřejmě
i s budoucností. Co se ještě nestalo, se prostě nestalo a nelze se tudíž
na to podívat s pomocí žádného vynálezu.“
„Moment, pane doktore, a co Einstein a jeho teorie relativity?“
nadhodil Koukolík.
„Tímhle, Jakube, argumentujte, až to bude praxe relativity. Dokud
je to jen teorie, spíše to podtrhuje to, co jsem vám řekl.“ Koukolík
doktora Franze uznával a nikdy si nedovolil oponovat mu příliš
dlouho.
„Pane doktore, vy jste řekl, že je možné za určitých okolností
z tenké hranice mezi minulostí a budoucností přepadnout na jednu
nebo druhou stranu. Co jste tím tedy vlastně myslel, když tvrdíte, že
do minulosti ani budoucnosti se dostat nelze?“
„Myslel jsem tím, jak jsem již ostatně naznačil, že lze nahlédnout
do jiné časové osy.“
„Copak to není totéž?“ divil se Koukolík a dopil poslední zbytky
čaje.

1188
 „Není, příteli. Ty časové osy nám nepatří. Abych se vyjádřil
přesněji, jsou to časoprostory, které mají jiný vzhled a hlavně v nich
žijí jiné bytosti než v našem prostoru. Přiznám se však, že označení
časoprostor pro tyto časové osy nemám rád. Příliš to evokuje tu
Einsteinovu teorii. Tohle je trochu o něčem jiném.“
„Tedy něco jako paralelní světy?“ vložil se do toho Koukolík.
„I tak se to dá nazvat. Akorát tady nehrají roli žádné červí díry,
žádný druhý vesmír. V jiných časových osách je prostoru dost, není
třeba jiného vesmíru. Nebo vám snad přijde, že v naší časové ose
máme prostoru málo?“
„Mně ne, ale v historii se už objevilo pár jedinců, kterým to asi tak
přišlo. Nemám pravdu, pane doktore?“
Franz jen pokýval hlavou. „Ještě čaj, příteli?“
„Ne, ne, už mám zpět svojí provozní teplotu,“ odmítl Koukolík.
„A jak vy tohle všechno víte, pane doktore? Kde jste nabyl
přesvědčení, že to takhle opravdu je? Já jsem se například do jiné
časové osy nikdy nedostal, a to balancuji na té tenké hranici jako
všichni ostatní.“
„Fyzicky se tam pochopitelně nedostal nikdo. Jedná se pouze
o nahlédnutí na bázi vědomí. Pokud pracuje mozek dospělého
člověka v běžném módu, nedochází k tomu. Aby se přihodilo takové
klopýtnutí a lidské vědomí se vychýlilo z naší časové osy, musí mít
standardní činnost mozku určitý druh omezení. Stává se to například
jedincům s psychickými poruchami, malým dětem, jejichž mozek
ještě není plně vyvinutý, opilcům, přepracovaným a psychicky

1189
vyčerpaným lidem nebo usínajícím lidem, kdy mozek snižuje svojí
aktivitu a přepíná tělo do klidového režimu.“
„Předpokládám, pane doktore, že tyto stavy vám popisovali
pacienti ve vaší ordinaci,“ pronesl skepticky Koukolík.
„To samozřejmě také,“ potvrdil Franz. „Ale copak vy sám jste
nikdy neviděl mentálně retardovaného člověka, jak reaguje buď
pozitivně, nebo negativně na imaginárního protivníka? Opilce,
kterak něco říká židli naproti, na níž nikdo nesedí? Malé dítě
v postýlce, které se dívá do jednoho místa, usmívá se a dělá všelijaké
posunky, ačkoli v tom místě nic a nikdo není? Nikdy se vám nestalo,
že jste při psychické únavě zahlédl obrys postavy, i když jste byl doma
sám? Nebo že jste při usínání, kdy to ještě není spánek, ale už ani plně
bdělý stav, slyšel nesrozumitelné hlasy přicházející odkudsi?“
„Připouštím, že tohle se děje,“ uznal Koukolík, „ale opět si dovolím
to trochu odlehčit, pane doktore. Psychicky narušení jedinci dělají
všelijaké věci právě proto, že jsou psychicky narušení. Opilci mívají
halucinace pod vlivem alkoholu, vidí třeba i bílé myšky. Psychicky
unavený člověk může mít jednoduše jen mžitky před očima
následkem vyčerpání. Malým dětem je fuk, na co nebo na koho se
smějí, a pokud jde o spánek - kdybyste pane doktore věděl, co se zdá
kolikrát mně, ani byste nevěřil.“
„Nevěděl jsem, Jakube, že patříte k těm, co umí jen blázny zavírat,
děti nechápat nebo trestat, opilce ignorovat nebo z nich mít legraci a
vyčerpaným dát prášky na spaní. A se sny nemá to, co jsem popisoval,
nic společného. Sny jsou pouze iluzorní vjemy, které mozek vytváří
z toho, co jsme slyšeli, viděli, četli nebo zažili. Jejich častá absurdita

1190
pak vychází z toho, v jaké kompilaci, pořadí a intenzitě nám jsou
předkládány.“ Doktor Franz vyklepal popel z dýmky do popelníku a
poté je znovu začal plnit vonným tabákem.
„Pane doktore, já ctím vaše celoživotní zkušenosti s různými
úkazy a lidmi, kteří o nich vypráví. Rád si poslechnu podrobnější
informace o těchto časoprostorech, nebo časových osách, jak jste
říkal. Mluvil jste také o bytostech, kteří tam žijí. To mě hlavně zajímá.
A přece jen si dám ještě čaj, jestli mohu poprosit.“
Franz nalil další šálek a několika silnými tahy znovu rozpálil
lulkový tabák. Intenzivní vůně jeho dýmu byla už nadobro součástí
každého koutu doktorova staromládeneckého bytu.
„Víte, Jakube, zprostředkované informace, byť jsou jakkoli
uvěřitelné, zanechávají vždy zrnko pochybnosti. S tím, o čem s vámi
tady dnes hovořím, mám bohužel osobní zkušenosti. Ono klopýtnutí
mimo naší časovou osu zažívám poslední dobou stále častěji. Ne snad,
že bych pil nebo mě postihla nějaká forma mentální retardace. Proto
jsem také dlouho nemohl přijít na to, proč časová vychýlení zažívám
právě já. Přičítal jsem je tedy únavě, která však byla spíše fyzická než
psychická. Před časem mně byl ale diagnostikován poměrně velký
neoperabilní nádor v mozku. Tím se má nahlížení do dalších časových
os vysvětlila.“
Koukolík seděl jak opařený a hledal vhodná slova, jaká se patří
pronést, když se dozvíte od přítele něco takového.
„Netrapte se tím, příteli,“ uklidňoval ho Franz, když si všiml jeho
nejistoty. „Já jsem s tím již smířen a smrti se nebojím. Opravdu si
o mě nemusíte dělat starosti.“

1191
 „A skutečně se s tím již nedá nic dělat, pane doktore? Musí přece
existovat něco…“
„Ne, příteli, nedá,“ přerušil Koukolíka Franz. „A já sám bych to ani
nechtěl. Mrzí mě, že jsem vás tím tak rozrušil. Můžeme pokračovat,
nebo chcete pauzu?“
Koukolík překvapen doktorovým klidem rád souhlasil. Raději
bude naslouchat poutavému vyprávění, než přemýšlet
o nespravedlnostech života.
„Vás tedy, Jakube, zajímají bytosti, které tam žijí. Je to tak?“
„Ano, viděl jste je?“
„Nejen viděl, já s nimi i hovořil,“ poznamenal suše Franz.
„A jak, česky?“ vykulil oči Koukolík.
„Ovšem že ne česky,“ odpověděl pobaveně Franz, „nýbrž pomocí
telepatie. Oni o nás vědí téměř vše a jsou schopni s námi tímto
způsobem komunikovat. Mezi sebou se dorozumívají verbálně. Jejich
řeči ale nerozumím.“
„A jak oni o vás vědí, když k nim nahlíží pouze vaše vědomí, pane
doktore?“
„Dokáží to zaznamenat. Jsou v tomhle ohledu zcela jiní než my.“
„Oni také nahlížejí do naší časové osy? A stejným způsobem?“
zajímalo Koukolíka.
„Ypsilouni, tak jsem si je pracovně nazval, nejen nahlížejí. Oni byli
u nás již několikrát i fyzicky.“
„Fyzicky?“ podivil se Koukolník. „A viděl je někdo?“
„Viděl,“ odpověděl jednoduše Franz.
„A kdo, pane doktore?“

1192
 „Jména vám samozřejmě neřeknu, Jakube, ale většina z těch, kteří
svatosvatě tvrdí, že se setkali s mimozemšťany. Jelikož vzhled
Ypsilounů je odlišný od našeho, lze reakci těch lidí plně chápat. Často
někteří také prohlašují, že na nich mimozemšťané prováděli pokusy.
Já neříkám, že všichni, ale většina z nich má bohužel pravdu.
Ypsilouni, aby dokonale poznali naší anatomii, a tím pádem reakci
lidského těla na vnější podněty, několik takových pokusů na lidech
provedli. Jak většina lidí reaguje na každého, kdo něco podobného
vypráví, vám jistě nemusím popisovat.“
„Klopýtáte, pane doktore, z tenké hranice naší osy na jednu, nebo
na obě strany?“
„Na obě, Jakube. Nemohu si je ale vybírat. Nemám na ona
vychýlení žádný vliv. Je to tedy různé, nemá to řád. Častěji se však
ocitám u Ypsilounů.“
„A kdo je na té druhé straně?“ hořel nedočkavostí Koukolík.
„Zase jiné bytosti. Ty jsem nazval Ixouny. Jsou daleko zaostalejší
než Ypsilouni a zdají se i pacifističtí. O nás pravděpodobně nevědí,
komunikovat s nimi nelze.“
„Proč potřebují ti Ypsilouni vědět, jak reaguje lidské tělo na vnější
podněty, pane doktore?“ vzpomněl si Koukolík. Franz vstal z křesla a
popošel k oknu. Chvíli se díval ven na déšť a pak se otočil na přítele
pekaře: „Protože chtějí z naší časové osy odstranit lidskou civilizaci.“
„Odstranit? Z jakého důvodu?“ divil se Koukolík.
„Získají tím spoustu místa navíc. Nejen lidé mají tyto avarské
sklony. Vzhledem k tomu, že se Ypsilouni dokáží přesunovat mezi
osami, je to pro ně podobné, jako byste si proboural vchod

1193
k sousedovi a zabral jeho byt. Horší je, že likvidaci lidské populace
chtějí provést obzvláště brutálním a mučivým způsobem.“
Koukolík se v křesle ošíval, jako by seděl v trní. Usrkával ze šálku,
aby měl v ústech alespoň čaj, když ne nové otázky.
„A proč, proboha?“ zmohl se alespoň na jednu.
„Co já vím. Možná chtějí nějak zúročit poznatky o lidských
pocitech a reflexech,“ hádal Franz a pohnul koutky úst směrem dolů.
„Pane doktore, ví o tomhle ještě někdo jiný?“
„Ale jistě že, Jakube. Neslyšel jste nikdy o jedincích, kteří s hrůzou
mluvili o tom, že lidstvo je ve velkém nebezpečí? Že se blíží zkáza,
apokalypsa a podobně?“
„To lidi říkají už dlouho, pokud vím,“ uklidňoval se Koukolík.
„Ano. Ypsilouni se také na to už dlouho chystají. Dojít k tomu má
však již brzy, příteli.“
„To vám řekli?“
„Nejen mně, Jakube. Každý, kdo se od nich tuto hrůznou věc
dozvěděl, na to reagoval po svém. Někdo byl prohlášen za blázna a
hospitalizován, když chtěl varovat různými způsoby co největší počet
lidí. Jiný se na rozumu pomátl doopravdy. Někdo zase, aby lidi ušetřil
těch hrozných muk, se jich snažil co nejvíce usmrtit pomocí střelné
zbraně. Nakonec i sebe samozřejmě. Takových případů bylo a je ve
světě poměrně dost, to přece víte. Kdo je ale bere vážně, zvláště když
třeba hovoří o poslání? Téměř nikdo.“
„To je hrozné, pane doktore, nevím, co na to mám říct,“ přiznal
se Koukolík.

1194
 „To vážně je, Jakube. Já se té hrůzy, vzhledem ke svému
onemocnění, s největší pravděpodobností nedožiji, ale lidstvo před
svým zánikem prožije opravdové peklo. A protože jste, Jakube, můj
přítel, nedopustím, aby vy jste si něčím takovým prošel,“ řekl se zcela
vážnou tváří Franc a vytáhl ze zásuvky sekretáře malý bubínkový
revolver.
„To nemyslíte vážně, pane doktore, vzpamatujte se!“ křičel
Koukolík a vyskočil z křesla.
„Kdybyste, příteli, věděl, co vás čeká, nebránil byste se tomu,“
pokračoval s ledovým klidem Franz. Koukolík, zčásti ukrytý za
křeslem, se mu koktavě pokoušel jeho úmysl vymluvit. „Neblázněte,
člověče, co když je to celé nesmysl?! Určitě jsou to jen vaše halucinace,
výplody vaší fantazie!“
„Jako bych slyšel sebe, když jsem ještě provozoval praxi,“ pronesl
Franz a popošel do středu místnosti tak, aby křeslo, jako Koukolíkův
štít, přestalo sloužit svému účelu. Koukolík, sedící na zemi, si
reflexivně schoval hlavu do dlaní.
„Doktore, nedělejte to! Tvrdíte, že jste můj přítel, tak co kdybyste
to rozhodnutí nechal na mně?! Chci si zvolit sám, jakým způsobem
zemřu! Třeba se chci se té apokalypsy zúčastnit!“ pokoušel se
Koukolík zastavit Franze.
„Vím, že z vás hovoří strach ze smrti, na kterou nejste připraven,“
natáhl kohoutek Franz. „Ale věřte mi. Ta, kterou vám daruji já, bude
trvat jen několik vteřin.“
Venku pomalu ustával déšť a nad obzorem se začaly protrhávat
mraky.

1195
 Knihy Miroslava Kočího

Deset + jedna

Jedenáct na sobě nezávislých povídek nabízí příběhy různých

žánrů. S lehkou nadsázkou si vychutnáte napětí i dobrodružství, ale
hlavně neotřelý humor, ať už na české hradní zřícenině, nebo třeba
v newyorské podzemce. Díky tomu je kniha určená v podstatě pro
každého, bez rozdílu věku, vzdělání a momentální nálady.

https://eknihyjedou.cz/deset_plus_jedna

Syndrom vržených kostek

Mladá dívka beze stopy zmizí. Policie se nemá čeho chytit. Do té

doby harmonická rodina je náhle vše, jen ne harmonická.
Podaří se dívku najít? A kdo může za její zmizení?
Kriminální thriller.

https://eknihyjedou.cz/syndrom_vrzenych_kostek

Plavání pod molem zakázáno

Obyčejná česká rodina se dvěma dětmi a jedním psem vyráží na

čtrnáctidenní dovolenou do autokempu pod stan. Tam se seznamuje
s různorodou směsicí dalších rekreantů. Hlava rodiny brzy nachází

1196
souputníka pro pitný režim a zanedbávání rodinných povinností.
Komické zápletky kempového panoptika na sebe nenechají dlouho
čekat.

https://eknihyjedou.cz/plavani_pod_molem_zakazano

1197
 FOTOGRAFKA MRTVÝCH
Michaela Mitroci

Kdysi mi má učitelka řekla, že dobrý fotograf musí být jako duch…

EMILY

Je sotva pět hodin a venku už se setmělo, jak to na konci listopadu

běžně bývá. Poslední zbytky světla v kanceláři vycházejí z obrazovky
vypínajícího se notebooku, který chrčí po celodenní práci. Vstávám
od stolu, abych si oblékla kabát a konečně vyrazila domů za
manželem. Byl to dlouhý den.
Zrovna, když se chystám zamknout za sebou dveře, rozezvoní se
telefon na stole a jeho zvuk mě v tom tichu vyleká. Kašli na to, Emily.
Běž, už domů, radí mi hlásek uvnitř unavené hlavy, ale já ho
neposlechnu. Vrátím kabát na věšák a neodbytnému zvonění
vyhovím.
„Emily Preslerová.“
„Dobrý den, paní Preslerová.“ Hlas ženy na druhém konci je
ochraptělý a tichý. „Tady Marta Dačická.“
„S čím vám mohu pomoci?“
„Sháním fotografa na tento víkend.“
„Paní Dačická, to vás nepotěším. Tento víkend mám…“ Ozve se
vzlyk, který mě zastaví uprostřed odmítnutí. „Paní Dačická?“ Náhlý
hlasitý pláč mě úplně vykolejí.

1198
 „J-já se omlouvám. Víte je to… bolestná záležitost. Nezdržela
bych vás dlouho – jen pár minut tuto sobotu. Čas bych nechala na
vás. Bude vystavený celý den. “
„Vystavený?“ Mám co dělat, abych se nezakoktala.
„Ó ano, můj nebožtík manžel, budiž mu země lehká, by mi nikdy
neodpustil, kdybych porušila rodinnou tradici a nezvěčnila jeho
poslední cestu.“
„Já ale pohřby nefotím, paní Dačická.“ Někdo snad ano?
„Prosím vás, Emily. Dobře vám za to zaplatím.“
„O to nejde…“
Tak o co šlo? Jsem přeci fotografka. Děsí mě představa fotit něco
jiného než jen radostné svatby, roztomilé novorozence nebo dokonale
sladěné rodinky? Ne, jen jsem nikdy… Zvědavý červík mi právě vrtá
díry do mozku. „Nenechte zlomenou vdovu škemrat.“ Už zase začíná
natahovat, zatímco se snažím rozhodnout, zda vyhovět její neobvyklé
nabídce. „Večer bych měla mít volný,“ polknu kletbu patřící mně
samé. Představa focení něčeho tak odlišného mně nejen nahání husí
kůži, zároveň mě i fascinuje. Samozřejmě ze zcela profesionálního
hlediska. Je to výzva…
„Jste dobrý člověk, Emily. Pošlu Vám adresu. Je to kus za městem.“
„Dobře, dorazím kolem šesté.“
„Budeme Vás očekávat. Neshledanou.“
„Na shledanou.“

Hned za dveřmi kanceláře se do mě opře studený vítr. Objímám

si hrudník rukama, abych utěsnila volná místa hnědého kabátu

1199
s kapucí lemovanou kožešinou. Silnice je mokrá po dešti a drobné
kapky se stále vznášejí ve vzduchu jako bílý závoj kolem svítících
lamp provázejících mě cestou k našemu nedalekému bytu.
V okně ve třetím patře se už svítí – manžel je doma. Stojí za sklem
a vyhlíží mě. Zamávám mu na pozdrav a pošlu vzdušný polibek. Naše
manželství je skvělé i po šesti letech. Každý jediný den se těším, až mě
zase sevře v náručí, přesně jako teď.
„Kdopak tě zdržel dnes, zlato?“
„Ahoj,“ vytáhnu se na špičky, abych ho mohla políbit. „Jedna stará
paní,“ snažím se vyzout z bot.
„Tak to chápu – tam svatba nepočká,“ ušklíbne se.
„Ty jsi tak vtipný. Ona chce… chce, abych nafotila pohřeb jejího
muže.“
Ticho. Zvednu oči k jeho nakrčenému čelu. „Další vtipné
poznámky nebudou?“
„Tys na to kývla?“
„Proč ne?
„No já nevím. Je to divný.“
„Jsem fotografka.“
„Fotografka mrtvých?“
„Jo, to zní fakt divně,“ rozesměju se. Má pravdu, asi to byla
hloupost.
„Pojď se najíst, Em. Udělal jsem večeři.“

Naše večery bývají dost podobné, přesto se mi nikdy neomrzí.

Sedíme spolu na gauči, někdy se skleničkou dobrého bílého vína,

1200
jindy zase s mísou popcornu. Opírám se o jeho hřejivou hruď a
vnímám, jak klidně dýchá, a ten zvuk mě obvykle ukolébá ke spánku
dřív, než bych chtěla. Je to nejkrásnější zvuk na světě.

Jedu už skoro hodinu. Na sklo mi dopadají velké dešťové kapky,

které svým bubnováním přerušují hlas navigace vedoucí mě
neudržovanou lesní silnicí. Cesta je hrbolatá a já začínám litovat, že
jsem nepřijala Kubovu nabídku. „Kdyby cokoliv, zavolej, Emily. Jasné?“
řekl.
„Nemusíš mít o mě strach? Nejedu přeci poprvé.“ Jó, to jsem byla
hrdinka. „Stejně se mi nelíbí, že pojedeš sama někam doprostřed lesů.
Nejradši bych tě doprovodil.“
I já bych byla ráda, kdyby mě doprovodil, protože s každým
dalším metrem se viditelnost zkracuje úměrně tomu, jak mlha
houstne. Mlhovky prorážejí bílou stěnu sotva tak, že vidím metr
vpřed.
Za sto metrů odbočte vpravo. Dorazíte do cíle, ozve se z navigace a já
bych ženskou, co tohle namluvila, nejraději objala. Stažený žaludek
povolí, jak se mi uleví, že mám tu šílenou cestu za sebou, a znovu se
stáhne, když zastavím před vysokou kovovou branou zdobenou
písmenem D, která se s vrzáním pomalu otvírá.
No sakra!
Najedu na příjezdovou cestu z kočičích hlav lemovanou smrky. Je
široká, že by se na ní vešla dvě auta vedle sebe, a stáčí se k budově stále
z větší části skryté v mlžném lesním oparu. Jak se přibližuji, dům roste.

1201
Stává se z něj vila a z ní sídlo s několika věžičkami. Naprosto
očarovaná s tlukoucím srdcem zastavím na rozlehlém nádvoří.
Zírám na cihlové stěny táhnoucí se ke korunám stromů, v jejichž
objetí se nacházejí a zase dolů přes široké oblouky lemující okna.
Nádhera.
Tak dobře. Nadechnu se. Natáhnu se na sedadlo spolujezdce pro
pouzdro s foťákem a objektivy, a když se narovnám, stojí před vozem
muž. Překvapením vyjeknu.
Nehnutě zírá do světlometů. Má na sobě černý… frak? Bílého
motýlka a v ruce drží vysoký klobouk. Prohlížela bych si ho dál,
kdyby nespustil. „Tak vypnete už ta světla, nebo mě chcete připravit
o zrak?“ zařve rozčíleně.
Stáhnu okýnko. „Pardon, moc se omlouvám.“ Vypínám motor.
Auto ztichne a potemní.
Váhavě pootevřu dveře a vystrčím nohu ven. Muž je v tu ránu
u mě a otvírá dveře auta dokořán. Nataženou paží mi nabízí pomoc
při vystupovaní. Trochu si to tím u mě vyžehlí. „Vítám vás - konečně
jste tady. Jaká byla cesta, slečno Preslerová?“ Hlas vycházející z úst
ukrytých pod hustým knírem zní mírně a se skutečným zájmem.
Pousměju se. „Paní Preslerová – jsem vdaná. No, vlastně moc jsem
na ni neviděla,“ pokusím se zažertovat.
„To ty okolní lesy. Mlha nikdy neopadá… Říkala jste vdaná?“
„Je to snad nějaký problém?“ uchechtnu se té absurdní otázce.
„Pro mě určitě ne,“ pokrčí rameny bezvýrazně. „Dovolíte, abych
vás doprovodil do domu? Nerad bych, abyste se ztratila.“
Přejdu jeho podivnou poznámku. „To budete laskavý.“

1202
print-biwrina-margin-0

Prohlížím si vysoké nejasné obrysy sídla skrytého v okolní tmě a

nechám muže, aby mě dovedl ke dvoukřídlím dveřím se stejným
monogramem, jaký byl na bráně. „Paní Dačická je… je na tom už
líp?“ vyhrknu dřív, než železné klepadlo dopadne na dveře.
„Přišla o manžela. Jste vdaná, takže si to nejspíš dokážete
představit.“
„Omlouvám se.“
„Nic se neděje. Jen jsem vám odpověděl na otázku.“

Ve dveřích se objeví žena v příliš slavnostních šatech s těsným

korzetem se sklenkou vína a chichotá se. Je mladá a vůbec nevypadá,
že by truchlila – určitě ne paní Dačická. „To je má sestřenice
Miloslava.“ Vysvětlí mi můj doprovod.
„Ráda vás poznávám. Emily Preslerová – fotografka,“ představím
se.
„Jak jste krásná a mladá, Emily.“
„Ó, děkuji. Jste milá,“ jsem zaskočena lichotkami.
„Jistě, to je naše milá Mila. Pusť nás dovnitř – mrholí.“
„Zato ty, drahý bratranče, máš dnes velmi nemilou náladu.“
„Copak nemáš nic na práci, Milo?“
„Vše je připraveno.“
„Tak to zkontroluj ještě jednou,“ nařídí jí. Žena si odfrkne a uvolní
dveře. „Prosím,“ pokyne mi do prostoru.
„Páni.“ Vydechnu při vstupu do rozlehlé haly, z níž do patra stoupá
dřevěné točité schodiště po obou stranách místnosti. Je tu snad desítka
dveří a průchodů. Hotové bludiště.

1203
 „Dům postavil můj prapraděd před více než dvěma stoletími. Dal
do něj celé své srdce i duši.“
„Je nádherný.“
„To jste ještě nic neviděla.“
„Už teď jsem uchvácená.“
„Odložte si, Emily. Služebná vám vezme kabát.“ Vážně řekl
služebná? „Mohu?“ Pomůže mi vysoukat se z rukávů kabátu, který
podá dívce stojící v rohu místnosti tak tiše, že jsem její přítomnost
doteď nevnímala.
„Počkejte,“ vyhrknu a natáhnu se po kabátu, abych vyndala
z kapsy mobil.
„Tady není signál, slečno… ehm paní Preslerová.“
„Já jen…“
„Nemusíte mít strach. Až bude po všem, doprovodím vás osobně
k vozu.“
„Děkuji…“
„Vladimír.“
„Děkuji vám, Vladimíre.“

„Tak tady ji schováváš! Naši fotografku!“ rozlehne se místností

vysoký hlas oblé ženy ověnčené péřovým boa a čelenkou ve vlasech
s dlouhým brkem. To si dělá legraci? Nevšimla si, že je rok 2022?
„Ukažte se mi, zlatíčko,“ obchází kolem mě, jako bych byla kus
vystaveného zboží. „Dokonalá,“ tleskne vítězně a já ustoupím krok
vzad směrem ke dveřím – snad intuitivně. „Na talent mám čich.“

1204
 „Tetičko, Emily je z vás celá nesvá. Mohla byste krotit své
nadšení?“ požádá ji Vladimír důrazně a jeho slova nejsou vůbec trefná,
protože nesvá je slabý odvar toho, jak se začínám cítit. Hlas mého
podvědomí promlouvá čím dál více nahlas a říká mi, že bych měla
odejít. Tihle lidé jsou divní.
„Kde je paní Dačická? Mohu s ní mluvit?“ vyhrknu v naději, že
čím dřív najdu vdovu, budu to mít za sebou a vypadnu odsud.
„Je v salónku. Čeká na vás.“ Vladimír nasměruje svůj prst
k pootevřeným dveřím přímo pod místem, kde se schodiště ve výšce
spojují.
„Dobrá. Jsem připravená,“ vyprostím foťák z pouzdra a nasadím
objektiv vhodný do zdejších studených stěn. Vykročím vpřed
pobízena svými hostiteli.
„Jen vstupte,“ vyzívá mě dáma s boa, „a dobře se bavte.“
Dveře s mým příchodem zaskřípají a rušná konverzace mnoha
přítomných lidí utichne. Všechny pohledy ulpí rázem na mně.
„Dobrý den,“ špitnu. Bože, tohle je trapné. Muž sedící na červené
lenošce ke mně zvedá pohár. Ostatní mlčí. Znovu mě přepadá chuť
zmizet. Byla to hloupost sem jezdit – taková hloupost. Rozhlížím se
po místnosti a doufám, že se brzy všichni vrátí zpět k předchozí
diskuzi, ať už byla o čemkoliv.
Dobrý fotograf musí být jako duch, ale já byla zcela nevítaně
středem pozornosti. Nervózně těkám očima po místnosti, a potom ji
spatřím. Sedí v křesle na druhém konci salónku zahalená černým
závojem. Jakmile vykročím jejím směrem, dají se hosté do řeči.
Procházím okolo dlouhého stolu podél stěny plné ručně malovaných

1205
obrazů. Musí na nich být předci této rodiny. Tohle byla ta jejich tradice?
Cítili se jako novodobí šlechtici?
Zlaté rámy lemují vznešeně působící muže, ženy i děti, tak jak to
člověk zná z obrazů na zámcích. Provázejí mě celou cestu, až k ženě
v černém. Sedí v čele celé místnosti osamělá a za ní na podstavci stojí
rakev. Je otevřená a mě zachvátí panika. Přísahám si, že od zítřka už
budu fotit zase jenom svatby, narozeniny a podobný veselý věci.
Nejsem asi ten správný typ na mrtvoly. Jakub měl pravdu – tohle byla
blbost.
„Dobrý den, paní Dačická,“ kleknu si k ženě se závojem, abych
byla na její úrovni. „Jsem Emily Preslerová – fotografka. Mluvily jsme
spolu po telefonu.“ Stočí ke mně hlavu. „Paní Dačická, já se moc
omlouvám, jak jsem říkala, pohřby nejsou moje parketa. Mohla byste
mi říct, co všechno si přejete nafotit? Víte, nechci být příliš osobní,
aby vám to nebylo nepříjemné.“
Místo odpovědi vystřelí zpod závoje bílá kostnatá ruka s tmavými
žílami a popadne mě za zápěstí dřív, než stihnu jakkoliv zareagovat.
„Je mi to líto.“ Poznávám slabý hlas z telefonu.
„T-to je v pořádku,“ koktám, a to už se k nám opět upírá veškerá
pozornost a její ruka mizí pod černou krajku.
„Tak tedy začněme,“ rozhodne Vladímír. „Emily, pusťte se do
toho, pokyne mi k rakvi a vdově. Kolikrát si ještě budu muset za tohle
hloupé rozhodnutí vynadat? Možná při každém stisknutí spoušti.
„Můžete, se prosím, postavit sem?“ požádám vdovu. Beze slova mi
vyhoví, když se lemem šatům opře o bok tmavé hnědé rakve s bílým
polstrováním, a potom mě překvapí – odhrne si závoj z tváře. Chvíli

1206
na ni civím zasažena zvláštní jistotou, že jsem ji již někdy viděla.
Rozhodně – ty její oči, které působí oproti povadlé tváři tak svěže,
znám. Jenže odkud? Barvu v obličeji má až sivou, lícní kosti příliš
výrazné. Je svým způsobem krásná, ale děsivá. Když byla mladá,
musela vypadat jako porcelánová panenka s velkýma zelenýma očima
a korunou hnědých vlasů, soudě dle prošedivělého pramenu
uvolněného podél obličeje. Kde jsem vás jen viděla, paní Dačická?
V salónku je znovu to nepříjemné ticho. „Je čas začít.“ Přeruší
mužský hlas cvakání fotoaparátu a jako na povel se všichni skloní
k zemi a paní Dačická s tichou slzou stékající po tváři zapadne do
křesla.
„Náš pane, přijď mezi nás a obdař nás svou přízní.“ Ostatní opakují
po vousatém chlapovi. Na celém těle se mi ježí chloupky. „Náš pane,
přijmi oběť, kterou ti nabízíme, a obdař nás svou přízní,“ pronese
vousáč navlečený v čemsi, co připomíná sváteční sametový župan.
„Foťte, Emily, no tak foťte,“ pobízí mě Vladimír s výrazem šílence
ve tváři a já jen nepřítomně zmačknu spoušť při pohledu na chvějící
se vdovu.
„Proboha! Vždyť se celá třese… Paní Dačická!“ Udělám krok
směrem k ní. „Dost! Musíte jí pomoc!“ kvílím příliš vysokým hlasem,
zatímco ostatní klečí na zemi s hlavu skloněnou až k podlaze a ani
nedutají. Neodpovídají… nereagují…
S vykulenýma očima a otevřenou pusou sleduji, jak se tvář ženy
v černém propadá a smrskává, dokud jí bílé kosti neprosvítají pod
kůží. Oči jí zalézají hlouběji do důlků a vytrácí se z nich život. Pramen
vlasů odpadává k zemi bílý jako chmýří za babího léta. Natahuje ke

1207
mně ruku – spíš jen kostnaté prsty sotva držící pohromadě. Foťák mi
vypadne z rukou a s křupnutím dopadne na podlahu. „Je mi to líto,“
zasípe sotva popadající dech. Stojím na místě mezi bandou skloněných
modlících se šílenců a rozpadající se ženou. Cítím, že pláču… chci
křičet, ale z úst mi nevychází ani hláska, ruce se mi nezvladatelně
třesou… jsem v šoku. Ano, upadám do šoku.
„Uteč!“ zachrčí vdova a znovu s posledních sil lapá po dechu.
„Běž…“ přikáže mi, když se cosi v rakvi pohne.
Uteč! Běž! Uteč!
Její naléhání putuje k mému mozku a ten mu vyhoví. Vyřítím se
ze salónu v očekávání, že mě budou pronásledovat, ale nikdo se ani
nepohne. Stále mají obličeje zabořené do podlahy. Mezi dveřmi se
otočím – nechala jsem uvnitř kabát, ale to je jedno. Nasedám do auta,
klíčky mám v kapse. Brána je otevřená a já se řítím mlhou bez ohledu
na nepřehlednou cestu. Prsty mi bělají, jak pevně svírám volant, a
když najedu na silnici, musím zastavit u krajnice.
Pláču… a vzlykám i do telefonu, protože nejsem schopná slova.
„Emily? Emily, co se stalo? Emily!“ křičí manžel. „Emily, kde jsi?“
„Já nevím,“ zavyju. Nedokážu se zorientovat.
„Emily, jsi v pořádku? Prosím, mluv se mnou!“
„Asi jo.“
„Zapni si na telefonu polohu. Hned pro tebe jedu. Vydržíš to?“
„Jo,“ odkládám mobil na vedlejší sedačku, snažím se uklidnit a
popadnout dech.

1208
 O TÝDEN POZDĚJI

Policistka mi opakuje již podruhé: „Ten dům jsme prohledali. Je

to napůl rozpadlé staré sídlo, ve kterém už desetiletí nikdo nežije.
„To není možné!“ rozkřičím se.
„Prosím, uklidněte se.“
„Vím, co jsem viděla. Nejsem blázen.“
Jenže ona si myslí něco jiného. „Pokud se něco změní, budeme vás
informovat, paní Preslerová. Slibuji,“ vyprovází nás ke dveřím.

„Taky si myslíš, že jsem se pomátla?“ upírám prosebně oči na

Kubu.
„Ne, já ti věřím, Emily.“
„Nevěříš... Snad, kdybych tam nenechala foťák, měla bych
důkazy.“
„Proč to říkáš? Vždycky ti budu věřit a žádný důkazy
nepotřebuju.“
„No právě. Když o tom mluvím, připadám sama sobě jako blázen
a začínám o sobě pochybovat. Možná jsem zešílela a ty… ty mě v tom
akorát podporuješ. Možná bude lepší, když mi přestaneš věřit!“
S brekem se hrnu k autu a nechávám Kubu za sebou. Jsem nevděčná
– ranila jsem ho ve svém vlastním zoufalství.
Ani se nedivím, když se později sebere a beze slova vypadne
z bytu.

1209
 JAKUB

Myslí si, že jí nevěřím, ale to se plete. Pokud moje žena tvrdí, že zažila
to, co zažila, říká skutečnou pravdu. Nikdy jsem nepoznal někoho tak
veselého a plného života – není možné, aby se ta žena proměnila během
týdne v bezduchou osobu bez důvodu.
Přihodilo se jí něco zlého. Zažila hrůzu, kterou jí dennodenně vidím na
očích s vyhaslou jiskrou.
Dokážu jí, že nepřišla o rozum.

Jedu na poslední adresu zadanou v její navigaci. Cesta mi utíká

rychle, jak se tak hrabu v myšlenkách na to, co se stalo Emily.
Zastavím před zrezivělou branou vrzající ve větru, ze které zbyla
jen jedna polovina. Nic mi nebrání, abych najel na místy vymletou
cestu vedoucí k domu na konci cesty. Sakra! Ta policajtka měla pravdu.
Prohlížím si zchátralé, kdysi nejspíš impozantní sídlo. Okna jsou
vymlácená, střecha děravá a jedna z věží napůl zborcená.
Vystoupím z auta, z kufru vytáhnu velkou baterku a opakuji si,
proč jsem tady. Věřím ti, Emily.
Navzdory svému stavu vchodové dveře s klepadly pevně drží, což
je ironie, vzhledem k rozbitému oknu hned vedle. Proskočím dovnitř
a pod botami mi zapraská sklo. Baterkou přejíždím po stěnách velké
haly. Schodiště je sežrané od molů, podlaha je pokrytá prachem a
harampádím. Zřejmě kusy rozpadlého nábytku. Pak mě vzali do
salónku – bylo to přímo pod schodištěm. Taková velká místnost s obrazy.

1210
Byla tam spousta lidí, asi tři desítky… já nevím. Přehrávám si hlavě
manželčino vyděšené vyprávění.
Pokračuju kupředu do otvoru, co zbyl po dveřích přímo pod
místem, kde se schodiště spojovalo. Cestou nakopnu starou vázu,
která se s hlukem roztříští na tisíc kousků. Žádná škoda. Na stěnách
v salónu visí nakřivo zavěšené rámy s vybledlými obrazy. Jiné se
povalují po zemi a plátna mají potrhaná. Brodím se mezi střepy
z rozbitého nádobí. V čele byl podstavec s rakví. Vedle v křesle seděla žena
celá v černém. Přes obličej měla černý krajkový závoj. Emily přesně
popsala, co jsem viděl – jen bez rakve a té ženy. Kamenný podstavec
je prázdný stejně jako křeslo vratce stojící přímo vedle. Nezdá se, že
by se v něm dalo sedět, vzhledem k chybějící noze a vatě lezoucí ven
z čalounění. Stála jsem skoro u rakve… jak jsem se lekla, upustila jsem
foťák… Utekla jsem… Zůstal tam…
Rozhlížím se kolem sebe, jak jen mi dovolí kruh světla z baterky.
Všude jen plno bordelu. Spousta zpřelámaných poházených židlí,
převrácené stoly. Co se tady stalo, Emily? Položím baterku na
podstavec, abych měl volné ruce na zvednutí těžké komody. Je příliš
těžká. Popadnu jedno z prken, abych ji podepřel - přes páku to jde.
Jak ji zdvihám, vypadávají z ní šuplíky. Zaberu a s rachotem ji
překlopím na opačnou stranu, kde ji zachrání před pádem stěna.
Popadnu baterku, abych prohledal, co se pod ní skrývalo. Zoufale
odhazuji vypadlé šuplíky, ze kterých se vysypaly stovky příborů. Nejsi
blázen, Emily. Nejsi!
Popadnu vztekle další vidličku. Chci s ní mrštit, ale ona se zasekne.
Mezi hroty jí uvíznul kožený pásek. Připadám si jako pes hledající

1211
svou kost, jak nořím ruce do změti harampádí a jako vítěz, třímající
v ruce trofej, když svírám v prstech Emilin fotoaparát.
Má prasklou čočku, ale jinak je funkční. Displej chvíli nabíhá…
„Do hajzlu!“

EMILY

Proč jsem se jen chovala jako pitomec? Opustil mě? Kam odešel?
Prosím, vrať se, Kubo! Modlím se v duchu a jakoby mi četl myšlenky,
rozezvoní se mobil. Skočím po něm a spustím okamžitou omluvu:
„Strašně mě to mrzí,“ vyhrknu.
„Emily! Měla jsi pravdu! Ve všem jsi měla pravdu,“ přeruší mě
zadýchaně.
„Cože?“
„Našel jsem tvůj foťák.“
„Tys ho našel? Ty jsi…“
„Jo, jsem v tom domě.“
„Musíš pryč, Kubo. Hned jdi pryč! Máš signál – zavolej policii.
Máme důkazy. Zmiz odtamtud!“
„Už miz…“
A potom jsem to uslyšela. Ránu a křik patřící mému manželovi.
„Kubo! Jakube!“ vřeštím do mobilu znovu a znovu. Neodpovídá! Jako
smyslů zbavená popadnu klíče, naskočím do auta a řítím se za svým
manželem do toho zatraceného domu. To, co stojí přede mnou, je

1212
jiné, než minule, ale na tom nezáleží – můj manžel je uvnitř. Na
ničem jiném nezáleží!
S trochou námahy se protáhnu rozbitým oknem. „Kubo!“
zakřičím, až se můj hlas odráží od vysokých stěn haly. „Kubo!“ Svítím
si na cestu mobilem a pokračuju vpřed do salónu. Tak nějak jsem si
jistá, že jdu správně…
„Emily,“ ochraptělý hlas mého manžela mě přiměje k běhu. Leží
na zemi, zavalený robustní komodou, a po tváři mu stéká pramínek
krve.
„Kubo,“ padnu na kolena vedle jeho hlavy.
„Uteč pryč, Emily.“
„Ne, bez tebe nikam nejdu.“
„Neměla jsi sem chodit.“
„Musíme to zvednout.“
„Nejde to, Emily. Jsem zraněný.“
„Vezmi si foťák a vypadni odsud,“ zavrčí slabě a otočí hlavu na
druhou stranu, kde leží můj fotoaparát. „Měla jsi pravdu. Všechno, co
jsi říkala, bylo skutečné.“ Natáhnu se po foťáku a zapnu ho. Naskočí
první fotografie, ale nesedí na ní jedna vdova v černých šatech. Za
ženou v křesle stojí dalších šest žen zahalených do černé. „Jéžiši, co je
to?“ vzlyknu.
„Emily…“
„Musíme tě dostat ven. Musíš mi pomoc, Kubo. Já… já… co mám
dělat?“
„Nech mě tady. Jsem příliš zraněný.“
„Nikdy.“

1213
 „Zatlačíme naráz – společně. Zvládneme to!“ Zasouvám nohu
židle pod komodu. „Tak zaber!“ Nevím, jestli křičím na manžela nebo
sama na sebe, ale pod komodou se vytvoří prostor, který podepřu
zbytkem židle. Chytím Jakuba pod pažemi, abych ho vytáhla ven.
„Proboha…“ Chce se mi úzkostí zvracet. Z jeho břicha ční ven
několik příborových nožů skrz tričko nasáklé krví. „To ne… Prosím,
to ne,“ zalknu se.
„Musíš odejít, lásko,“ nakazujeme mi něžně a já se hroutím na jeho
hruď.
„Já tě neopustím,“ přísahám. „J-já… Signál, je tu přeci signál!“
Hrabu po mobilu, abych zavolala pomoc.
„Emily,“ vydechne manžel.
„Už to bude. Vydrž,“ třesou se mi prsty.
„Em…“ Sleduju, jak se mu oči zavírají a hrud se přestává zdvihat.
„Vydrž! Prosím!“ Přitisknu ucho na jeho hruď – nic neslyším.
Mobil jednou zazvoní a pak signál spadne. Spolu s tím se na opačné
straně místnosti rozžhne svíce na jednom z mnoha zlatých svícnů… a
další… Blíží se to ke mně. Rámy se rovnají a obrazy nabývají sytosti.
Stoly se zdvihají. Sklo se vrací do oken a já se rázem ocitám ve stejném
salónku jako minulý týden a můj muž je pryč. Je pryč! Je pryč! Je pryč!
Je pryč! Je pryč! Je pryč! Je pryč! Rozeřvu se na celé kolo.
„Co tady tak vyvádíš?“ napomene mě žena.
Otočím se, abych spatřila ji – Milu. „Co jste to udělali? Kde je můj
manžel?“ vzlykám.
„Není,“ pokrčí rameny ledabyle. „Nemohla jsi být přeci vdaná,
když se máš vdávat. Problém vyřešen. Teď jsi vdova.“

1214
 „Co jste to za šílence?“
„Jsme přeci tvoje rodina – nebo aspoň brzy budeme.“
„Jste vrahové!“ vyřítím se kolem ní. U hlavních dveří stojí nějaký
muž. Uháním dál, rozrážím dveře další místnosti v přízemí v naději,
že se mi podaří utéct oknem. Ocitám se v dalším salónku. Stěny jsou
bledě modré a visí na nich sedm portrétů a všechny vypadají téměř
stejně – zachycují sedm žen s kaštanovými vlasy, zelenýma očima,
výrazně vykrojeným vrchním rtem a drobným nosem – všechny
vypadají… jako já.
„Tenhle bude tvůj,“ zacvrliká Mila ode dveří a natáhne prst
k prázdnému stříbrnému rámu.
„Proč?“ znovu se rozvzlykám a zhroutím se k zemi.
„Neplač, drahá,“ konejšivě mě pohladí o vlasech. Chci ji odstrčit,
ale nějak mi došly síly. „Je to naše tradice – dávná historie.“ Zdvihne
mi hlavu a položí si ji do klína. „Náš děd kdysi uzavřel smlouvu
s ďáblem. Za nějaké ty roky na světě navíc nabídl život své první
manželky. Ďábel to přijal, takže zatímco ona rychleji scházela, on
mládnul. Když byla skoro na smrt, napadlo ho, že ďábla podvede, a
našel si ženu téměř k nerozeznání od té první. Mladou, krásnou a
plnou síly. Tu první zabil. Byl to risk, ale ďábla to pobavilo… a děd
rozšířil smlouvu i na své potomky. Jenže čím víc lidí, tím rychleji
manželky uvadají. Ty jsi osmá, Emily. Jsi naše spása, drahá. A teď
přestaň plakat – musíš být na zítřejší svatbu dokonalá…“
Mila mi otře slzy a vstane. „Ach ta mlha – není z ní cesty ven.“ A já
chápu, že se odsud nikdy nedostanu.

1215
 Knihy Michaely Mitroci

Nevinná čarodějnice

Krvavé stopy bičování na bílé kůži zad… Mučením zchromlý palec…

Pukající srdce… Po smrti milovaných rodičů se Maretin život změnil. Nová
paní domů ji připravila o vše, co milovala, tím nejhorším způsobem. Udělala
z ní člověka toužícího zemřít.
Ale osud tomu chtěl jinak. Přinutil ji postavit se na nohy a bojovat.
Může křehká, životem zkoušená dívka vyhrát?

https://eknihyjedou.cz/nevinna_carodejnice

Za hranicí minulosti

Ještě před rokem bylo Sářiným největším snem stát se spisovatelkou, teď by
dala všechno za to, kdyby ještě jednou mohla obejmout Richarda. Jenže
nemůže - už tady není a ona se s tím srovnává po svém, přičemž upadá do
tmy. Ve snaze udržet pukající srdce pohromadě nevidí, že není tak osamělá,
jak se cítí. Vždyť stačí jenom... zbořit hranice minulosti a vpustit do svého
života rytíře v bílém plášti. Dokáže to?

https://eknihyjedou.cz/za_hranici_minulosti

1216
Pomsta čarodějnic

16. století, doba krutých honů na čarodějnice. Ty si vyžádají další nevinnou

oběť - matku dvou sester, desetileté Marie a osmileté Anny. Aby zachránila
své dcery, matka před smrtí nabídne svou duši za záchranu jejich života. Její
prosba je vyslyšena a dívkám se podaří uprchnout před plameny popravčí
hranice.
Jak sestry dospívají, stávají se z nich skutečné čarodějnice, které nehodlají
nechat smrt matky bez trestu.
Strhující historický / fantasy thriller o dobru a zlu, které se skrývá v každém
z nás.

https://eknihyjedou.cz/pomsta_carodejnic

1217
 TANEC SE SMRTÍ
Martina Hohenberger

„Vyhledal sem vás, protože nutně potřebuju pomoc. Mám totiž

dojem, že se mnou cosi není v pořádku,“ řekl Radek Neruda
uvelebený na pohovce. Tvář měl hladce oholenou, vlasy krátce
střižené, na sobě košili a džíny. Působil vyrovnaně, rysy měl však
strhané a unavené. Podle údajů, které vyplnil v dotazníku, mu bylo
třicet let a pracoval v autoservisu.
„Nevadí vám, když pustím nahrávání?“ zeptala se psychiatrička
prof. PhDr. MUDr. Marie Fišerová, podsaditá čtyřicátnice
v kalhotovém kostýmu. Obličej s povadlou pletí měla decentně
nalíčený a vlasy vyčesané do drdolu.
Neruda pokrčil rameny. „Pro mě za mě.“
Fišerová položila mikrofon na konferenční stolek a připojila jej
k notebooku.
„Nechcete se natáhnout a dát si nohy nahoru?“
Bez okolků to udělal, ale nedokázal se uvolnit. Zrakem těkal po
místnosti se dvěma okny. Nebylo tam moc nábytku – pohovka,
křeslo, konferenční stolek a police s knihami. Na stěnách zarámované
diplomy.
„Máte potíže s usínáním?“
Neruda zívl. „Jo, ani si nepamatuju, kdy sem se pořádně vyspal.
Sem totálně vyfluslej.“
„Nějaké starosti?“

1218
 „Žerou mě noční můry, jsou jak živý… a ty detaily… fakt děsivý.
Občas mám pocit, že z toho zešílím. Ve snu se probouzím na různejch
místech…“
„Probouzíte?“
Vrhl na ženu skeptický pohled. „Jo, jako že procitnu z jednoho snu
do druhýho. Někdy se probudím v zasypaný štole, kde mě chce sežrat
obluda. Jindy se zas probudím na vrcholu věže a zažívám sen o požáru
města. Došlo to tak daleko, že se bojím usnout.“
„Popište mi sen o požáru.“
„Většinou mi ani nedocvakne, že sem usnul, a bum… probudím
se. Přijde mi divný, že se v pyžamu ocitnu na městský věži. Zírám
celej tumpachovej na ohromný vojsko, který obléhá hradby.
Katapulty metaj zápalný střely napuštěný smolou. Učiněný inferno.“
Neruda vyprávěl, že ve svém snu viděl spoustu lidí prchajících
ulicemi. Z nebes pršel oheň a on měl dojem, že peklo rozevírá
ohnivou tlamu a polyká domy i lidi. Seběhl po točitých schodech věže
a vyklopýtal ven. Odevšad k němu doléhal praskot ohně. Většina
domů hořela.
Spatřil ženu tisknoucí k hrudi dítě. Utíkala po náměstí až ke
starobylé studni, přehoupla se přes obrubu a vrhla se dolů.
Šokovalo ho to. Vydal se za ženou, aby jí pomohl. Vtom na jeden
z domů poblíž dopadla zápalná střela a strhla čelní zeď. Když povolily
i střešní trámy, dům se změnil v hořící hromadu sutin.
„Padnu k zemi a kryju si hlavu,“ líčil Neruda. „Cejtím, že mi
z nosu teče krev. Divím se, že mě nic nebolí, a ani nevnímám štiplavý
kouř. A pak…“

1219
 „Ano? Co se stane pak?“
„Vtom zahlédnu, jak se po dlažebních kostkách žene tryskem kůň,
kůže a hříva mu hoří, od kopyt odlétaj jiskry. Zvednu se, mám závrať.
Připletu se do cesty šílenejm lidem, co zdrhaj po náměstí. Popadnou
mě a vlečou ke studni, kde se se mnou vrhnou přes obrubu. Spolkne
nás hladina, všichni ječej jak blázni. Zemřem tu… to je jasný jak
facka. Nikdo se už nevyškrábe nahoru.
Klesám ke dnu, hubu plnou vody. To sem celej já – nad hlavou
požár a já se utopím… Tady se můj sen vždycky zasekne, poněvadž
začnu křičet, a to mě probudí.“
„Jak dlouho se vám to zdá?”
„Pár měsíců. Takovej děs… V duchu furt vidím hořící baráky a ty
ubožáky. Nemůžu spát, do práce chodím jak mátoha. Nechápu, proč
se to zdá zrovna mně. Vždyť dějiny jsou mi ukradený a historický
filmy přímo nesnáším. Ani nemám televizi.“
„Hm. Co je to za město?“
„Podle věže a náměstí odhaduju, že by mohlo jít o Znojmo.“
„A to vojsko?“
„Jak to mám proboha vědět?“ odsekl a na okamžik se odmlčel, jako
by si třídil myšlenky. „Můžou to bejt Švédi, Turci, Uhři nebo
zatracenej Napoleon. Čert aby se v tom vyznal. Ovšem Napoleon mi
do tý doby nesedí.“
„Do jaké doby?“
„No, do doby mýho snu. Odhaduju, že se jedná o středověk, kvůli
těm katapultům.“
„Hm.“

1220
 „Někdy mám pocit, že to není jenom sen. Je to tak reálný, jako
bych se propad zpátky časem.“
„Třeba se jedná o útržkovité vzpomínky na váš předešlý život.
Psychiatr Stanislav Grof se ve svých publikacích zmiňuje o vizích
a rozpomenutí se na prožitky předešlých inkarnací. Víte, Grof při
svých sezeních experimentoval s LSD, později na psychedelický
výzkum navázal holotropním dýcháním, aby mohl…“
„Já ale neberu drogy!“ vyštěkl Neruda a prudce se zvedl na loktech.
„Nic takového přece netvrdím.“
„Tak chcete si poslechnout, co mám na srdci, nebo ne?“
„Jistě, pokračujte.“
„Takže, kde sem to skončil… Nevím, jestli se jedná o vzpomínku
na předešlej život. Já… pokaždý, když padnu do tý studny, tak se
probudím. Teda až do úterní noci, to se mi podařilo vyškrábat se ven.“
„Vážně? Popište mi to.”
„Takže se vynořím nad hladinu a vykašlávám vodu. Jak sem řek,
ty detaily jsou fakt děsivý. Všimnu si otvoru do šachty, asi půl metru
nad hladinou. Klečí tam dva maníci, ti mě vytáhnou nahoru. Postrčí
mě za sebe a hned se otočí, aby vylovili další lidi.“
Neruda vyprávěl o štole, ve které se ocitl. Byla ražená ve skále
a dost vysoká na to, aby se napřímil. Vedla dál do podzemí.
Promáčený na kost procházel bludištěm chodeb, kde tmu protínala
světla loučí. Ve výklencích se krčili vystrašení lidé. Plakali, modlili se
a tiskli k sobě děti.

1221
 Znenadání mu na rameno poklepal neznámý muž s jizvou na
tváři. V ruce držel pochodeň, na sobě měl lněnou halenu a kalhoty.
Požádal jej, aby ho následoval.
„Ten týpek s jizvou mě vede až do odlehlý části podzemí. Dojdem
k partě chlapů, co se snažej vypáčit okovaný dveře. Jeden z nich mele,
že je zrovna dneska objevil. Pravej horní roh dveří je opatřenej erbem
s bílým dvouocasým drakem. Nabídnu těm chlápkům, že jim helfnu,
a párkrát narazím do dveří, ty se ale ani nehnou. Hekám a třu si bolavý
rameno, pak z kapsy pyžama vyndám šroubovák a začnu páčit
zrezivělý panty.“
„Šroubovák?“
„To víte, že bych měl u sebe raději bourací kladivo nebo
kotoučovej řezač, ale štěstí mi holt nepřeje ani ve snu. Tak dloubám
šroubovákem kolem pantů, a když povolí, opřu se do dveří. Se
skřípotem se vyvrátí a do nosu mě praští děsnej puch. A pak… se
probudím.“
„A co dál?“
„Dál? Prostě nic. Jak říkám, probudím se,“ zabručel Neruda.
„Taková škoda.“
„To mi povídejte! Chtěl bych ty dveře otevřít a… ehm…“
„…a podívat se, co je za nimi.“
„Přesně.“
„Myslíte, že je uvnitř poklad?“
Neruda přikývl. „Napadlo mě to. Po probuzení sem si to
sesumíroval: katapulty, válka, vojsko za hradbami, věž, studna, ze
který vede šachta do podzemí, železem pobitý dveře a erb draka.“

1222
 Začal líčit, jak si erb načrtl na papír, zapnul počítač a do Googlu
zadal: poklad, Znojmo, podzemí. Objevily se odkazy na poklad svaté
Anežky České, poklady naší historie, jízda králů – útěk Matyáše Korvína.
Podíval se na Korvínův erb, byl na něm havran s prstenem v zobáku.
Nevzdal to a vyťukal: české erby. Z obrazovky na něj vyskočily
fotky lvů, hadů a orlic. Opravil údaj na evropské erby. Google vyplivl
dvě stě čtyřicet pět tisíc odkazů.
Zkusil to jinak a napsal: erbovní drak. Draka měl bohužel v erbu
kde kdo. Na třicet měst a obcí pouze v Česku, nemluvě o prastarých
řádech. Dvouocasého draka na zlatém poli však nenašel.
Neruda požádal o sklenici vody. Napil se a pokračoval: „Jenže pak
mě trkla další zmínka o Korvínovi. Jednalo se o blog hledače pokladů,
týpka, co s detektorem kovů slídí po lesích a proleze každý sklepení
a zříceninu. Tak ten týpek – ňákej Honza Málek z Hodonína – na
svým blogu napsal: ‚Kdysi dávno vedl havraní král Matyáš křižáckou
výpravu proti kacířům a byl zajat Jiřím z Poděbrad. Aby jeho
bohatství nepadlo do rukou nepřátel, nechal ho ukrýt v podzemí
Znojma. V pokladu byly nejen vzácný klenoty, zbraně a truhly zlata,
nýbrž i něco mnohem cennějšího’.“
„Něco mnohem cennějšího než klenoty a truhly zlata?“
„Jo. Podle Málka je pravým pokladem Korvína zdroj věčnýho
života, cosi jako svatej grál.“
„To zní tak… Vy asi máte rád pohádky, že?“ Fišerová mu věnovala
úsměv.
„Děláte si ze mě srandu?”
„Jistěže ne. Nechtěla jsem… prosím, pokračujte.”

1223
 „Napadlo mě přiložit náčrtek erbu k monitoru a srovnat ho s erby
draků a havranů na internetu. Zkoušel sem si je představit
namalovaný na dřevě, za šera a pokrytý vrstvou špíny. Docvaklo mi,
že je dost dobře možný splést si havrana s drakem a že sem se ve snu
asi zmejlil. Ten den sem se rozhod vydat do podzemí Znojma.“
„Vy jste se tam vydal?“
„Na to vemte jed.“
„Abyste pátral po dveřích s erbem?“
„Jo. Vzal sem si volno, v kůlně popad krumpáč a bourací kladivo
a vyrazil.“
„Myslela jsem, že je podzemí uzavřené, tedy kromě části
u Slepičího trhu, kde provádějí turisty.“
„To taky je, ale vloupal sem se do sklepení dominikánskýho
kláštera, kde sem proboural zazděnej průchod. Podělaná fuška, to vám
teda povím.“
„Ach tak. Našel jste něco?“
„Nic, krom kočičinců a netopýrů. Podzemí je rozlehlý, má přes
třicet kiláků a táhne se v několika patrech. Některý šachty nejsou
dodnes probádaný.“
Fišerová se bůhvíčemu pousmála.
Neruda jí věnoval nevrlý pohled. „Vím, co si myslíte.“
„Skutečně?“
„Ano, myslíte si o mně, že sem zarputilej blázen, kterej nedokáže
rozlišit, co je sen a co skutečnost. Ale ujišťuju vás, že blázen nejsem.
Víte, dole v podzemí sem se brodil staletou špínou a riskoval, že padnu
do nastražených pastí, ale přitom mi došlo něco zásadního. Buď

1224
strávím zbytek života výpravama do podzemí, anebo mi pomůžete
vy.“
„Já?“
„Ano, vy.“
„Co přesně chcete, abych udělala?“
„Chci se mrknout za ty dveře a dozvědět se, co tam je. Sem totiž
přesvědčenej, že už sem za nima ve snu byl. Jenže si to zaboha
nedokážu vybavit. Žádám vás, abyste mě zhypnotizovala. Vím, že to
umíte. O vašich schopnostech na internetu všichni básní.“
„Dnes to nepůjde, za pár minut končí naše sezení.“
„Vím, že nemáte dalšího pacoše. V čekárně nikdo není.
Zhypnotizujte mě teď hned!“
„To přece nejde tak narychlo.“
„A proč ne? Přijel sem za váma až ze Strakonic. Po celý republice
sem hledal schopnýho cvokaře, ale žádnej mi nepomohl. Pak sem
narazil na vaši webovku, už ty vaše tituly na mě udělaly dojem. A vaše
fotka, zdála jste se mi taková… povědomá, jako bych vás znal
odjakživa.“
„Vím, že jste ke mně vážil dlouhou cestu, ale opravdu není jisté,
zda vám hypnoterapie pomůže.“
„Zhypnotizujte mě! Potřebuju si vybavit chvíli, kdy sem otevřel
dveře a zjistil, co je v místnosti. Jste jediná, kdo mi může pomoct!“
Fišerová si povzdechla. „Nuže dobrá, pokusím se pomocí
hypnoterapie překonat blokádu ve vaší mysli,“ řekla a vstala, aby
zatáhla žaluzie. Pak zapálila svíčku na konferenčním stolku.
„Pohodlně se natáhněte. Tak. Zavřete oči, položte si ruce podél těla

1225
a uvolněte se. Důvěřujte mi. Nechte se vést mým hlasem. Chce se vám
spát…“
Neruda začal zhluboka dýchat, jeho víčka ztěžkla a zrak se mu
zakalil únavou. Dělal bez rozmýšlení vše, co po něm žena žádala. Svaly
mu postupně ochabovaly. Brada mu poklesla a ústa se mírně
pootevřela. Měl dojem, jako by se nořil do vlažného mléka, a v jeho
nitru zavládl klid a mír.
Fišerová hovořila monotónním hlasem: „Zaměřte se na šťastné
okamžiky svého života, na dobu, kdy jste neměl noční můry a kdy
byl svět v naprostém pořádku…“
Pobízela ho, aby následoval její hlas a vydával se stále hlouběji do
podvědomí. Mluvila o věži, o vojsku za hradbami, o hořícím městě.
Znovu prožil pád do studny. Topil se, pak ho vytáhli z vody
a postrčili do šachty. Opět ho oslovil muž s jizvou a zavedl ke dveřím
s erbem.
Neruda popustil uzdu svým představám a nechal je plynout.
V jeho mysli se střídaly nejrůznější obrazy a objevovaly se útržky
vzpomínek. Hlas ženy k němu přicházel z dálky. Ptala se ho, co vidí
a co při tom cítí.
„Odstraním panty… dveře povolí. Vyvrátím je a zírám dovnitř.
Chlápek s jizvou se pokřižuje a drmolí modlitbu.“
Neruda si postupně vybavoval detaily snu. V místnosti stálo
jedenáct truhel. Působily starobyle, zub času do ztrouchnivělého
dřeva vyhlodal četné díry. Muži se k nim vrhli a páčili víka vším, co
měli po ruce.

1226
 Neruda zasunul šroubovák do škvíry a ze všech sil zabral. Víko
však nepovolilo, bylo zatlučené železnými hřeby. Pracně je uvolnil,
otevřel truhlu a požádal jednoho z mužů, aby mu půjčil pochodeň.
V mihotavém světle poznal, že uvnitř není zlato, nýbrž řetězem
spoutané ostatky člověka. Úlekem vyjekl a zakřičel, že se nejedná
o poklad, nýbrž o rakve. Raději by měli vypadnout.
Vtom se ozval zlověstný skřek, škrábání, duté rány a cinkot řetězů.
Pak zhasla pochodeň, poté druhá a další. Něco bylo hodně špatně.
Muži křičeli jeden přes druhého a hrnuli se k východu. Navzájem
si překáželi a zakopávali. Padali. Šlapali si po hlavách. Škrábali se ze
země. Drali se z místnosti jako vyděšení švábi.
Neruda sevřel v ruce louč a pelášil chodbou pryč. Ostatní ho
následovali. Bez dechu klopýtali přes kameny a vydrolené zdivo.
Netušili, před čím utíkají, o to větší byla jejich hrůza.
Náhle za nimi cosi zavylo…
Posvítil do šachty a zahlédl postavu s mrtvolně bílou tváří. Při
pohledu na ni mu stydla krev v žilách. Zaječel jako nepříčetný
a uháněl dál. Všiml si, že ho následuje čím dál míň mužů. Kam se
poděli?
Doběhl k zátarasu ze suti. V horní části byl nízký průlez, a tak se
vtěsnal do otvoru a plazil se kupředu. Muž s jizvou se dral těsně za
ním. Strop nad průlezem se drolil, padaly z něj drobné úlomky.
Vtom Neruda zaslechl výkřik – cosi jej rázem umlčelo. Ve
skomírajícím světle louče zjistil, že muž zmizel.
Záhy se ozval strašlivý skřek. Otočil hlavu a uviděl v průlezu bledý
obličej s doširoka otevřenou tlamou plnou ostrých zubů. Ta zrůda

1227
lezla za ním! Její oči měly černé duhovky, přitom žhnuly jako dva
uhlíky.
Zachvátila ho panika, hekticky se dral kupředu, záhy se však
v průlezu zasekl. Zrůda vydala chraplavý tón připomínající vrčení,
popadla ho za kotník a táhla. Seshora se uvolnily další, větší kusy
zvětralé ruly. Znenadání strop povolil a s žuchnutím se zbortil.
Spolkla ho tma…
Neruda zachroptěl a z úst se mu vydral tak nelidský řev, že
z hypnotického transu rázem procitl. Posadil se, čelo zbrocené potem.
Před vnitřním zrakem mu doznívaly útržky strašlivé vize. Třásl se po
těle, víčka měl těžká a jen stěží dokázal otevřít oči. Polekaně se
rozhlížel, než zjistil, že se nachází v ordinaci.
Fišerová na něho upřeně hleděla. „Pomalu, zhluboka dýchejte
a snažte se uklidnit,“ řekla a vstala, aby rozsvítila.
Neruda mžoural do světla.
„Jak se cítíte?“
„Nic moc.“
„Tak už víte, co je za těmi dveřmi?“
„Rakve. Legenda o pokladu byla holej nesmysl.“
„A v těch rakvích?”
„Moje noční můra,“ řekl. Na mysli mu vytanul obraz příšery. „Ty
oči… ty temný oči…“
Fišerová ťukla na touchpad notebooku, aby zastavila nahrávání.
„Nechápu to. Proč mě ty sny pronásledujou?“
„To je skutečně dobrá otázka. Nechci vám nic nalhávat, Radku.
Není to náhoda, že vás ty sny trápí. Říkejme tomu osud nebo zlá

1228
karma, karmická struska či osudová přitažlivost,“ řekla a v pohledu se
jí objevilo cosi tvrdého, nelidského. „Netuším, jak to děláte, že mě
pokaždé vyslídíte. Přilezete za mnou a kňučíte, že nemůžete spát. Bla,
bla, bla. Že nevíte, co je sen a co skutečnost. Bla, bla, bla.“
„Cože?“ Naježil se a zároveň ho zamrazilo v zádech.
„Ironií je, že mi vždy vyprávíte ten samý příběh. Pokaždé za mnou
přijdete a krmíte mě svými báchorkami. Ať jsem se přestrojila, za koho
chtěla, za morového doktora, za představenou kláštera nebo za
vymítače ďábla, vy jste mě vždy spolehlivě vyčmuchal. V jednom ze
svých ubohých životů jste za mnou přilezl ke zpovědi jako řádová
jeptiška a se slzami v očích jste mi líčil ty své hloupé sny.“
„Vy lžete! Já sem nikdy nebyl ženská!“ zařval. Přitom cítil, že se
v něm cosi bortí. Jeho realita se hroutila jako domeček z karet.
„Jste mým osobním prokletím, Radku. Tehdy jste mi v podzemí
unikl. Věřím, že vám to zanechalo bolestivý šrám na duši,“ řekla
rádoby procítěně. Její obličej však nevyjadřoval žádné emoce, rysy
měla podivně ztuhlé. Ztuhlé chladem temného stínu smrti. Jen oči jí
žhnuly jako dva uhlíky.
„Už vím, kdo jste. Ty vaše oči…“ V duchu se modlil, aby se mýlil.
„V jedný truhle jste byla vy, nemám pravdu?”
Fišerová nehnula ani brvou. „Tomu říkám pikantní ironie osudu.
Když konečně vidíte věci takové, jaké skutečně jsou, nezbývá mi nic
jiného než vás zabít. Už zas…“
Nerudu zalil studený pot. „Nic sem vám neudělal!”
„Není to osobní, vážně.“
„Kecy!“

1229
 „Byl jste prostě ve špatný čas na špatném místě a bohužel víte, co
je v těch rakvích.“
„Jděte se vycpat, cvokařko, i se svejma titulama!“
„Vy posedlý blázne! Jak dlouho to spolu řešíme? Tři čtyři staletí?
Zabila jsem vás snad desetkrát, přesto se vás nedokážu zbavit. Jste jak
lejno na podrážce. Copak to nemůžete nechat být? Proč se pořád
vracíte? Pěkně mi tím pijete krev.”
„To vy jste blázen! Proč jste mě jednoduše neovlivnila při
hypnóze? To přece dokážete, ne?“
„Jste docela vnímavý.“
„Trhněte si!“
Ušklíbla se. „Víte, co je pro nesmrtelné nejhorší?“
Neodpověděl. Místo toho horečně přemítal, jak by jí unikl.
Postavit se té zrůdě nemohl, na to byla příliš silná. Vždyť v podzemí
zlikvidovala celou skupinu mužů! Pohledem si přeměřil vzdálenost ke
dveřím.
„Nejhorší je nuda. Nic nezpestří život tak jako tanec se smrtí.
A navíc, abych byla upřímná, ráda si s jídlem hraju.“
„Jste šílená.“
„Naopak. Kdysi mě muži jako vy mučili, když zjistili, že jsem
nesmrtelná. Spoutali mě, uvěznili v truhle a pohřbili i s mými bratry
v podzemí. Nedokázala jsem zemřít a prožila staletí v agónii. Jenže
teď jsem volná. Zasloužím si trochu zábavy.“
„Mrcho.”

1230
 Z hrdla se jí vydral chraplavý tón připomínající vrčení. „Můžete si
za to sám. Nebýt vaší posedlosti, tak byste pokaždé nezemřel pro nic
za nic.“
„Můžete koloběh přerušit, když mě nezabijete.“
„Ani náhodou. Ale nebojte se, dopřeju vám dobrou smrt… jako
vždy,“ pronesla odbornice na magory a vycenila tesáky. „Tentokrát se
trochu pobavíme, co říkáte? Dám vám dvě vteřiny náskok. Pokud
doběhnete ke dveřím jako první, nechám vás naživu, platí?“
Oči měla černější než samotná půlnoc. Její sinalá pleť se matně
leskla a tvář připomínala lebku potaženou tenkou kůží.
Pomyslel si, že je to jen další noční můra.
„Nějaká poslední slova?“
„Děte k čertu!“
„Ale no tak. Ke startu připravit! Pozor! Teď!“
Vyrazil ke dveřím v ubohém pokusu uprchnout.
Fišerová se na něho vrhla rychleji, než byl schopen postřehnout.
Popadla ho nadlidskou silou a zabořila mu špičáky do hrdla. Hltavě
polykala krev a opojnou slastí přivřela oči.
Neruda pod jejím stiskem ochabl, srdce mu prudce tlouklo
a odpočítávalo poslední okamžiky jeho života.

1231
 Výběr z knih Martiny Hohenberger

Zloděj duší

Evokace sumerského démona skupinou amatérských okultistů se

zvrhne v brutální masovou vraždu. K případu, který kriminalisté
označují jako Vinohradský masakr, je přizvaná Veronika Bachová,
konzultantka pro nadpřirozené jevy. Vraha se jí skutečně podaří
vystopovat. Aby ho však mohla zneškodnit, musí se vrátit do rodného
sídla v Hekabře a čelit své minulosti i svým předkům. Bojuje nejen
s vrahem, ale i proti temným intrikám Matriarchy, která ji před lety
vypudila z čarodějné obce. A jako by toho ještě nebylo málo, její
dospívající sestra Eliška se při objevování báječného světa magie
z nerozvážnosti dopustí zločinu a hrozí jí smrtelné nebezpečí. Kam až
je Veronika ochotná zajít, aby ji ochránila?

https://eknihyjedou.cz/zlodej_dusi

Kletba krve

Karel Devor přitahuje pohromy jako hromosvod blesky. Jedné

noci se vydá s bratrem na výpravu do znojemského podzemí. Tam
poprvé narazí na krvelačné tvory obývající bludiště pod městem. Po
návratu ho pronásledují zlé sny a opakující se amnézie. Rodiče si s ním
neví rady, a proto ho pošlou na internátní školu, která je ve
skutečnosti přísně vedeným pasťákem s psychologickým servisem.

1232
print-biwrina-margin-0

Karel společně s přáteli řeší záhadu zmizelých studentů a objeví

přitom pečlivě střežené tajemství o noční rase. Ve světě nesmrtelných
však vládne nepokoj a z nově zvoleného magistra s temnou minulostí
se klube mocný nepřítel. Dokáže Karel ochránit přátele před
magistrem a před netvory z podzemí?

https://eknihyjedou.cz/kletba_krve

Studna věčnosti

Varování: Scény popsané v této knize jsou nebezpečné.

Nepokoušejte se je napodobovat. Nevydávejte se do podzemních
labyrintů, neskákejte z útesů, z jedoucích vlaků a ani z továrních
komínů. Nepijte lidskou krev, nekousejte své spolužáky, nevrážejte
do nich stříbrné dýky ani dřevěné kůly. Nevyhazujte do povětří
plynová potrubí ani historické objekty. Děkujeme.
Karel Devor navštěvuje Noční akademii, kde se učí umění
kamufláže a to, jak přežít ve světě lidí. Sotva tam však dorazí, už lítá
v průšvihu, a to v pořádném. A že mu hrozí smrtelné nebezpečí? To
si pište! Karel hodlá pohnout nebem i zemí, aby zachránil kamaráda
Matěje, který se nakazil nemocí krvelačných kříženců. Při tom ho
čeká spousta nemilých překvapení. Podaří se mu lék najít?
Zatímco Bára na vlastní pěst pátrá po zmizelém adoptivním otci,
moc magistra Schattenwolfa stále roste. Bára bojuje s jeho vazaly a
snaží se mu zabránit v osvobozování důstojníků Stínové armády. Kdo
však tahá v pozadí za nitky a čí temná vůle řídí magistrovy kroky?

1233
Kdo Bára ve skutečnosti je a proč se skrývá? Před kým vlastně utíká?
Najde svého otce?

https://eknihyjedou.cz/studna_vecnosti

1234
 COPYRIGHT

100 povídek
Sbírka k 10 letům nakladatelství E-knihy jedou

Autor: (kol.)
Redaktor: Jiří Halberštát
Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou
1. el. vydání
Praha, 2023
Česky

ISBN 978-80-281-0874-8 (ePub)

ISBN 978-80-281-0875-5 (mobipocket)
ISBN 978-80-281-0876-2 (pdf)

1235