Mladý Indiana Jones a kruh smrti

„Hermane, ten kámen krvácí?“

Co se bude dít? Indy a jeho přítel Herman se v Anglii zabývají průzkumem záhadných zřícenin
nazývaných Stonehenge. Starobylé kamenné město skrývá zvláštní, tajemné věci. A nedaleko číhá
smečka stínů vedená opravdovým kouzelníkem! Kouzelníkovy temné plány ohrožují mír na zemi. Je
někdo takový hrdina – nebo blázen – aby ho zkusil zastavit? Samozřejmě – malý Indiana Jones!

Malý Indiana Jones – setkali jste se s ním ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava. Určitě vás
zaujmou i jeho další podivuhodná dobrodružství, která prožívá při cestách po světě se svým učeným
otcem. Nenechte si ujít ani ostatní knihy o malém Indiana Jonesovi.

Kapitola první
„Jsme volní!“ Malý Indiana Jones vrazil do společné ložnice a zazubil se na svého kamaráda Hermana
Muellera. „Rychle odsud vypadněme, ať ještě někoho nenapadne nám zrušit prázdniny!“
Indy stál v ponuré, vybílené hale britské internátní školy zvané Charentonská akademie. V hale byl věčně
průvan. Byli tu s Hermanem od začátku školního roku. Ne že by si to sami vybrali. Oba chlapci se dostali
do Anglie v souvislosti se zaměstnáním svých otců.
Charenton se rozhodně nepodobal útulným anglickým školám, o jakých Indy slyšel. Místo kamarádských
učitelů tady našel protivné „mistry“ v černých řízách. Hned první den ráno si ho vyhlédl učitel dějepisu s
krysí tváří. Ledovým hlasem mu poručil, aby si sundal svůj klobouk z Utahu. Není to prý „vhodná
pokrývka hlavy“. V Charentonu se nosily školní uniformy. Školní pokrývka hlavy vypadala jako trpasličí
baseballová čapka.
Dnes si ovšem Indy svůj starý pomačkaný klobouk znovu nasadil. Na školní řád mohl zapomenout –
mizel na vánoční prázdniny.
Indy spatřil, že z pokoje vyčuhuje hromada zavazadel. Za ní zahlédl hloupou školní čapku, pevně
naraženou na Hermanových tmavých vlasech.
„Proč si to všechno bereš s sebou?“ zeptal se.
Obvykle veselý Herman se zamračil. „Nenechám jim tu nic bez dozoru.“
„Oni“ v Charentonu se také vůbec nepodobali kamarádským studentům o jakých Indy četl v knihách.
Charentonští žáci protestovali, že ve své ložnici ve druhém patře nemají pro ty „yankeeské kluky“ dost
místa. Indy s Hermanem se tedy museli odstěhovat do nepoužívaného třetího patra. A angličtí spolužáci
jim svazovali prostěradla, schovávali učebnice a dělali spoustu dalších zlomyslností.
Indyho ty jejich hloupé triky nemohly rozházet. Bojoval proti vykrádačům v Egyptě a proti zlodějům v
Americe. Jednou spadl do náklaďáku plného hadů. Co byly proti tomu postele se svázanými prostěradly!
Pro Hermana to bylo těžší. Moc se snažil být jako Indy. Klidný. Statečný. A všude hned jako doma. Ale byl
zkrátka jiný A britští kluci to vycítili. Dělali, co mohli, aby mu udělali ze života peklo.
Indy ustoupil, aby mohl Herman přemístit tu svou hromadu. Mrkl na svůj kufřík. Snad by mu měl pomoci.
„Víc si toho nebereš?“ křikl Herman od schodů. Náhle se mu zvrtla noha a padal dolů.
Indy odhodil kufřík a řítil se ke schodům. Z posledních sil napřáhl ruce, aby Hermana zachytil dřív, než
přepadne přes zábradlí.
Indy měl štěstí. Zachytil Hermana za kabát. Jednou rukou se chytil zábradlí, a tak se mu podařilo zbrzdit
kamarádův pád. Herman dopadl na starý, měkký látkový vak.
Zatápal kolem sebe, nahmatal brýle a podíval se na Indyho. „Klopýtl jsem…“ začal.
„Někdo to tu na tebe narafičil,“ opravil ho Indy. „Napnuli nahoře na schodech provázek, přesně ve výši
kotníků.“
Herman smrtelně zbledl. „Opravdu po nás jdou,“ zašeptal.
„Tentokrát už to nejsou jen nějaké školní žertíky.“ Indy zablýskal očima. „Budeme muset…“
„Kdepak, ty nemusíš nic,“ řekl Herman s trochou hořkosti. „Jones je normální anglické jméno, sice trochu
obyčejné, ale oni proti němu nic nemají. Kdybys měl před ním ještě jedno jméno, úplně bys mezi ně
zapadl. Třebas Henry Wadsworth-Jones. To by bylo přesně…“
„Hermane,“ přerušil ho Indy. „Ve jménech to nevězí…“
„Ale ano,“ vedl Herman svou. „Herman Mueller je německé jméno! A oni se Němců bojí. Teď už to není
jako dřív. Píše se rok 1913. Německo má skoro stejně silnou flotilu jako je slavné britské námořnictvo.
Jednoho dne dáme Britům za vyučenou.“
„Hermane, takhle bys neměl mluvit Právě proto ti Angličané po tobě tak jdou.“ Dlouze se na přítele
zadíval. „Býval jsi takový prima kluk. Ale teď skoro jako by sis sám říkal o malér. Co se děje?“
„To kvůli tátovi,“ přiznal Herman. „Kvůli jeho posledním dopisům… Má ve Stonehenge nějaké problémy.“
„Na těch archeologických vykopávkách?“ Indy se zatím moc nevyptával na expedici pana Muellera. Teď
umíral touhou něco se dovědět. Bál se však, že se Herman dovtípí, jak moc mu závidí. Indyho táta totiž
přijel do Anglie jenom přednášet na univerzitě v Cambridge. Zato pan Mueller hodlal rozluštit jednu z
největších záhad minulosti. Bylo to jeho povolání.
Herman Mueller senior cestoval po světě a zkoumal poklady minulosti. Neměl patřičné vzdělání, ale byl
bohatý – mohl si dovolit platit hodně kopáčů. Občas se na něj usmálo štěstí. Předměty, které pan Mueller
objevil, byly součástí sbírek v mnoha muzeích.
Z výrazu Hermanovy tváře se dalo poznat, že tentokrát pan Mueller moc štěstí nemá. Indy věděl, že
Stonehenge je pro vědce a historiky záhadou. Tajemný kamenný kruh je tak starý, že nikdo nevěděl.jak
dávno ho vlastně lidé postavili. Ani kdo ho postavil, ani proč.
Pan Mueller začal s vykopávkami na planině poblíž Stonehenge. Předpokládal, že tam někde musel být
tábor, kde žili stavitelé. Kdyby ho našel, měl by klíč k rozřešení celé záhady.
Herman pokračoval. „Víš přece, jak moc táta potřebuje všechny ty dělníky.“
„Jistě,“ přerušil ho Indy s očima hořícíma vzrušením. „Už se nemohu dočkat, až se tam vypravíme. Jen si
představ – budeme kopat poklady. Jistě něco objevíme.“
Když Indy zpozoroval Hermanův pohled, musel se rozesmát. Lopata a krumpáč, to nebylo nic podle
Hermanových představ o pěkně stráveném volném čase.
Herman potřásl hlavou. „Neobjevili vůbec nic, Indy. V každém dopise táta píše o dalších problémech.
Napřed včas nedostali potřebné nástroje. Když konečně dorazily, všechny se záhadně polámaly a táta
musel shánět nové. Potom začali kopáči utíkat, nebo odmítat práci. Táta říká, že to jsou jenom pověry.“
„Pověry?“ opakoval Indy jako ozvěna.
„Říká se, že Stonehenge je začarované,“ řekl Herman.
„Viděl jsem je na fotografiích. Ty velikánské kameny vypadají záhadně – ale nevím, proč by se jich měl
člověk bát.“
Herman pokrčil rameny. „Dělníci se něčeho bojí. Vyprávějí si, že se k nim v ranní mlze blíží podivné
postavy. Ale než si je mohou pořádně prohlédnout, postavy zmizí. Pár chlapíků dokonce vyprávělo, že se
jim před domem najednou vzňaly plameny. A pak zase rychle zmizely.“
„Nepovídej,“ vydechl Indy. Pak mu v očích blesklo vzrušení. „Proč by si ale vaši dělníci něco takového
vymýšleli? To zní jako by někdo… nebo něco nechtělo, aby tvůj táta rozluštil tajemství Stonehenge. A to
je samo o sobě tajemství!“
„Můj táta se z toho může zbláznit. A já začínám mít opravdu starost. Takhle utrápeně mi ještě nikdy v
životě nepsal.“ Herman sevřel ruce v pěst.
„Takové prázdniny by se mi líbily,“ řekl Indy. „Třeba bychom mu mohli pomoct.“
„S tou záhadou snad,“ pokrčil rameny Herman. „Ale s kopáním ne.“
Indy pomohl Hermanovi se zavazadly. Vrátili se zpátky do třetího poschodí. Odvázal provázek a prohlížel
si ho. Byl to obyčejný motouz. Ale měl na sobě visačku, adresovanou Reggiemu Pengravovi.
Indy si povzdechl. To si mohl domyslet. Pengrave byl školní surovec. A Herman byl jednou z jeho
oblíbených obětí.
Rozčilený Indy popadl svůj kufřík a sešel do přízemí. Našli s Hermanem skupinu spolužáků na
odpočívadle v prvním poschodí. Britové si něco špitali a chechtali se.
„Nevyšlo nám to,“ řekl jeden z nich nahlas. „Čekal jsem, že ten tlustý bude válet kotrmelce až dolů.“
Indy přejížděl hlouček rozzlobenýma očima, dokud toho výtečníka nenašel. „Pengrave, zatím jsem ty
tvoje pitomosti snášel! Ale to, co jsi provedl dneska, mohlo někomu ublížit.“
Kapitán charentonského ragbyového mužstva Reggie Pengrave si prorazil cestu skupinkou chlapců. Měl
na to dost široká ramena. „Dej si pohov, kamaráde,“ zahučel. „Ve třetím poschodí nebydlí lidi. Jenom
samý nuly.“
Indy si měřil toho vysokého šlachovitého kluka se špinavě plavými vlasy a rozpláclým nosem. Reggie měl
na hlavě modrou čapku s odznakem charenstonské akademie. Měl ji frajersky postrčenou do týla.
„Někdo tu hraje dost nebezpečnou hru. Nějaký pěkný hlupák. Použil k tomu provázek se svým jménem.“
Indy hodil provázek se jmenovkou Reggiemu do tváře.
„Moc si dovoluješ, Yankee.“ Pengrave se snažil nedat najevo, jak zuří. Ale rudnoucí obličej ho prozradil.
„Máš pravdu,“ řekl Indy. „Přesně o to mi šlo.“
„Už toho mám dost!“ Reggie se na Indyho vrhl. Oba chlapci proti sobě napřáhli pěsti a jeden druhého si
měřili na dálku. Ostatní je obstoupili.
„Jen mu dej, Reggie!“ zaječel jeden z nich.
Reggie se rozpřáhl k úderu a minul. Indy uskočil. Potom uhodil Reggieho tvrdě do tváře.
Po ráně mu zůstala zarudlá stopa. Když mu zrudla celá tvář, stopa zmizela. Vyrazil kupředu a sázel
Indymu ránu za ranou.
Indy jich většinu odrazil. Ale rána do ramene způsobila, že ztratil rovnováhu. Reggie udělal výpad a snažil
se Indyho zasáhnout, dokud se nemohl krýt.
Ale Reggie si při tom sám zapomněl dávat pozor. Indy ho uhodil přímo do nosu. Angličan zavrávoral a
zamžikal očima. Po horním rtu mu stékala kapka krve. Zavrčel a znovu vyrazil do boje.
Oba chlapci stáli těsně proti sobě a rozdávali si rány. Nic kolem sebe nevnímali. Neslyšeli ani, jak jeden
ze spolužáků sykl: „Přestaňte! Říďa jde!“
Vůbec si nevšimli, že ostatní chlapci mizí po schodišti. Teprve, když je dvě silné ruce od sebe odtrhly,
pochopili, že se stal malér.
Indy se ohlédl. Ředitelova postava v černém taláru se nad ním sklonila.
„Tak vy se perete?“ zabouřil pan Chadwick. „Mladí mužové, půjdete se mnou!“
Napochodoval s nimi do studovny lemované policemi s knihami. Nechal je stát před svým psacím stolem
a upíral na ně těžký pohled.
„Pengrave, vaše chování mě překvapuje. Neexistuje pro ně žádná omluva.“ Pan Chadwick přistoupil ke
stojanu na deštníky. Vytáhl z něj tenkou rákosku, která vzápětí hvízdavě prořízla vzduch. „A mladý pan
Jones. V Americe se možná lidé perou na ulici na každém rohu. Ale já to tady trpět nebudu. Ohněte se
oba přes lavici. Připravte se na největší výprask svého života.“
A šťastné vánoce, pomyslel si Indy a ohnul se. Výprasku se nebál. Ale bylo mu protivné, že s ním zachází
jako s otrokem. Reggie na tom byl ovšem stejně, a to byla útěcha.
Zase jedna pěkná zábava – jau! – v Charentonské akademii, přemítal hořce, zatímco rákoska svištěla.

Kapitola druhá
Vlak s Indym a Hermanem projížděl zvolna anglickým venkovem.
Napadl sněhový poprašek. Všechno bylo pokryto tenkým bílým příkrovem. Projížděli městečky, v nichž
zářily vánočně vyzdobené výlohy obchodů. Některé domy měly dokonce doškové střechy. Všechno to
vypadalo jako na pohlednici Starosvětské vánoce.
Indiana Jones se nekochal pohledem na krajinu. Byl v myšlenkách daleko před vlakem a odkrýval
tajemství Stonehenge. Už se nemohl dočkat, až se pustí do kopání. Cesta mu připadala nekonečná.
Ošíval se na nepohodlném sedátku. Poté, co mu pan Chadwick vysolil dvanáct ran „na pamětnou“,
sedělo se mu moc špatně.
Zaplašil tu nepříjemnou vzpomínku. Zapomeň na to, poručil si. Teď vstoupíš do dějin archeologie. Jen aby
Hermanův táta ty vykopávky nezrušil. Copak se asi skrývá za celou tou strašidelnou historií?
Zrak mu padl na Dobrodružný časopis pro chlapce, který čouhal Hermanovi z kapsy. Na obálce byla
postava v černé kápi, výhružně skloněná nad dvěma školáky. Fantóm z Fenleyského močálu, přečetl si
Indy nadpis a zatajil dech. „To je nejspíš ono!“ napadlo ho. „Máme co dělat s Fantómem ze Stonehenge.“
„Co je?“ Herman dokázal usnout vždy a všude.
Indy se zasmál a opřel se o studené okenní sklo. „Neboj se, Hermane. O nic jsi nepřišel.“
Herman se napřímil a protáhl se. „Projdu se trošku po vlaku,“ oznámil.
„Co se děje?“ Indy ukázal na kožený ruksáček, který měl Herman vždycky s sebou. „Došly ti bonbóny?“
Herman sebou trhl. „Nejím v jednom kuse,“ řekl.
„To ne. Jenom skoro v jednom kuse.“ Oba se zasmáli a Herman vyšel z kupé.
Indy zavřel oči. Na čtrnáct dní teď mohl na školu zapomenout. Uvidí tátu, budou se slavit vánoce, bude
legrace, možná i koulovačka…
Představil si, jak hází na Reggieho Pengrava deset koulí najednou, nebo jenom jednu, ale s průměrem
aspoň půl metru. Reggieho ta koule povalí na zem a Indy se na něj vrhne.
Dveře se hlučně otevřely a Indy s povzdechem otevřel oči. Tak pěkně se mu snilo. Vešel Herman se
smutným výrazem ve tváři.
„]á budu hádat, chceš? Vlak nemá jídelní vůz,“ řekl Indy. „Co ti zbylo v ruksáčku?“
Herman sebou žuchl na sedadlo. „Zůstala nám jenom železná zásoba.“ Zaryl oběma rukama do prostoru
kolem knih a vytáhl pomuchlaný ubrousek, krabičku zápalek a pár gumiček. Konečně vyčaroval jablko a
promaštěný balíček. „Vezmi si.“
Indy zíral na balíček. „Co je v tom?“ zeptal se.
Herman balíček rozbalil. „Sýrový sendvič,“ řekl. „Trošku se pomačkal.“
„Vezmu si jablko.“
Herman se zakousl do svačiny. „Jen si dej, dokud je čas,“ řekl. „Už jsme skoro v Amesbury.“
Na příští stanici měli vystupovat. Indy seskočil na nástupiště i se svým kufříkem a otočil se na pomoc
Hermanovi.
Vtom ztuhl. „Hermane, podívej se tamhle,“ vydechl. „Z vlaku vystupuje Reggie Pengrave.“
„To nemůže být on,“ řekl Herman a dál zápasil se svými zavazadly. „Máš nějaké halucinace.“
„Určitě,“ zašklebil se Indy. „A zdá se mi tamhleten velký, hřmotný anglický kluk s dlouhým nosem, co
vypadá přesně jako Reggie Pengrave.“
Herman seskočil na nástupiště, rozhlédl se, trhl sebou a zůstal zírat. Před nádražím si vykračoval Reggie
Pengrave a tvářil se, jako by mu to tady všechno patřilo. Za ním šel šofér v šedém obleku a nesl mu
zavazadla.
„My máme ale štěstí,“ řekl Indy. „Reggie Pengrave bude náš soused.“
„Jo,“ povzdechl si Herman. „Jaká škoda, že si táta nepronajal nějaký hrad. Kdyby mezi mnou a Reggiem
ležel vodní příkop, hned bych se cítil líp.“
„Chlapci! Tady jsem!“ uslyšeli veselý hlas.
Ohlédli se. Na opačné straně nástupiště stál pan Mueller a mával na ně. Hermanův otec byl velký tělnatý
muž s růžovým obličejem. Vypadal jako Santa Claus, který si oholil plnovous a nechal si jenom mohutný
mroží knír.
V obrovském kabátě s kožešinovým límcem vypadal pan Mueller ještě větší než jindy. Svého otce Indy v
první chvíli neviděl. Potom se profesor Henry Jones vynořil za panem Muellerem. Měl svůj obvyklý vlněný
klobouk a v tvídovém kabátě vypadal prokřehle. Jako vždy měl v ruce knihu. Na tváři mu však zářil široký
úsměv na uvítanou.
„To jsem rád, že tě zase vidím, synku,“ řekl.
„Ahoj tati.“ K profesorovu překvapení ho Indy objal.
„Profesorovi se podařilo přijet z Cambridge o něco dřív.“ Pan Mueller posbíral Hermanovy tašky. „Co to
má znamenat, synku? Ty sis přivezl všechno, co jsi měl s sebou ve škole?“
Herman mrkl na Indyho a pokrčil rameny. Nechtěl, aby otec věděl, jaké má v Charentonu potíže. „Když já
jsem nevěděl, co budu potřebovat,“ řekl.
Profesor Jones vzal také nějaká zavazadla a vykročili k fordu pana Muellera. „Táta má doma krásné auto
značky Pierce-Arrow,“ zašeptal Herman Indymu. „Ale když jsme si pronajali tenhle dům, ten ford patřil k
němu.“
Pan Mueller minul skupinu lidí na nástupišti. Vypadali jako rodina. Muž se špinavě plavými vlasy v látkové
čepici choval v náručí křičící nemluvně se špinavě plavými vlasy. Byla tam ještě žena se špinavě plavými
vlasy – matka dítěte? Přehodila si košík z ruky do ruky a vzala od muže děcko.
„Dobrý večer, Carstairovi,“ řekl pan Mueller muži v čepici. „Hezké vánoce.“ Pak chlapcům pošeptal:
„Carstairovi u mě pracovali, ale potom najednou dali výpověď.“
Indy pozoroval kostnatého mladého muže, který smekl čepici a přikývl. Carstairovi se netvářili
nepřátelsky, ale muž vypadal, jako by se něčeho bál. To je ale zvláštní, pomyslel si Indy.
Nastoupili do auta a po venkovských cestách dorazili k rozlehlému panskému domu z neomítnutých cihel.
„To je hezký dům,“ řekl profesor Jones. „Jistě je víc než sto let starý jako Pengrave Manor,“ řekl pan
Mueller.
„Pengrave Manor?“ opakoval Herman jako ozvěna a upřel na Indyho nešťastný pohled. „Je to blízko?“
„Žije tam Sir Reginald Pengrave. Vzdušnou čarou asi dvě míle odsud.“ Ukázal vlevo. „Po anglických
venkovských silnicích víc než čtyři míle.“ Přijel s fordem k hlavnímu vchodu a tam ho zaparkoval.
„Pengrave je místní šlechtic. Zatím jsem se s ním nesešel. Řekl bych, že ho Američané nezajímají.“
„Mají to asi v rodině,“ zamumlal Indy.
Dřív než mohli sáhnout na kliku, sklepník před nimi otevřel dveře. „Kuchař vás velmi netrpělivě očekává,
pane,“ řekl panu Muellerovi. „Večeře už je nějaký čas hotová.“
Zavoněl rostbíf a Indy s Hermanem se málem rozběhli do jídelny.
Když Indy snědl třetí porci, usoudil, že už čekal dost dlouho. Chtěl si promluvit o Stonehenge a o jeho
tajemství. „Jak pokračují vaše vykopávky?“ zeptal se pana Muellera.
„Ne tak dobře, jak jsem očekával. Ale nebavme se o problémech, nebudeme si kazit večeři.“ Změnil téma.
„Víte proč se tomu říká Stonehenge?“
„Je to starý anglický výraz pro visící, kameny,“ řekl Indy. Chtěl se stát archeologem, a proto si v
charentonské knihovně přečetl o Stonehenge všechno, co tam našel.
Herman odložil vidličku. „Chceš říct, že tam věšeli lidi?“
„Ne,“ řekl profesor Jones. „Ty obrovské kameny vypadají, jako by visely ve vzduchu.“
„Podpírají je kamenné sloupy,“ řekl Indy. „Jak se jim říká? Tri…“
„Trilithony. To je řecký výraz, který znamená tři kameny.“ Pan Mueller položil nůž přes dvě sklenice s
vodou. „Tři kameny, vidíte. Některé z nich váží až padesát tun. Museli je dopravit ze vzdálenosti stovek
mil.“
Indy přikývl. „To musela být dřina,“ vyhrkl s rozzářenýma očima. „Jako když se stavěly pyramidy.“
„No, tak velké zase nejsou.“ Jako pravý učitel musel mít profesor Jones poslední slovo.
„Zítra ráno je uvidíte,“ slíbil pan Mueller. „Připravte se, že vás ohromí.“
„Pradávný kruh z kamenů,“ řekl Indy zasněně. „A nikdo neví, kde se tam vzaly.“
„Kdo vůbec to Stonehenge postavil?“ zeptal se Herman.
„Druidové,“ řekl pan Mueller.
„To nikdo neví,“ odpověděl ve stejném okamžiku profesor Jones.
Oba muži si vyměnili pohled a rozesmáli se. „Jak vidíte, nemáme na to zcela shodný názor,“ řekl profesor
Jones.
„Museli to být Druidové,“ nedal se pan Mueller. „Byli to kněží a učitelé ve staré Británii. Před pětadvaceti
stoletími. Druidové znali tajemství přírody. Podle legendy prý vládli magickou silou. Stonehenge určitě
sloužil jako jejich chrám. I když většinou konali své obřady v dubových hájích…“
Profesor Jones zavrtěl hlavou. „Mluvíte jako lidé, kteří se ještě dnes hlásí k druidskému kultu. Obléknou
se do bílých říz, přidělají si dlouhé vousy a přijedou do Stonehenge…“
„Cožpak tu jsou pořád ještě nějací Druidové? „přerušil ho Herman.
„Jsou tu lidé, kteří by chtěli být Druidy,“ řekl pan Mueller. „Převlékají se za Druidy a provádějí tu různé
kejkle. Je to nesmysl.“
Zadíval se upřeně na profesora Jonese. „A nelíbí se mi, když mě s nimi strkáte do jednoho pytle, Henry.
Přál bych si, abychom toho o starých Druidech věděli víc. Zdá se, že se klaněli Slunci. A letní slunovrat
byl pro ně obzvlášť významným dnem.“
„Co je to letní slunovrat?“ zeptal se Herman.
Tohle Indy dovedl vysvětlit. „Letní slunovrat je nejdelší den v roce – den, kdy slunce svítí nejdéle,“
odpověděl.
Pan Mueller přikývl. „Je to zvláštní, ale dávní stavitelé Stonehenge už to znali. Postavili jeden kámen
mimo kamenný kruh. O svátku slunovratu se můžeš postavit doprostřed Stonehenge a budeš vidět, jak
slunce vychází přesně za tím kamenem.“ Zasmál se. „Jediní lidé, kteří se o to dnes zajímají, jsou ti
rádoby Druidové.“
„Já se víc zajímám o kámen, kterému se říká obětní,“ řekl profesor Jones. „Součástí bohoslužeb, o
kterých jste se zmiňoval, bylo i přinášení obětí. Zabíjeli a obětovali zvířata a možná i lidi…“
„Informace o lidských obětech rozšiřují nepřátelé Druidů,“ řekl pevně pan Mueller.
Indy si povzdechl. Teď budou dlouho diskutovat. Taková nuda…
Ale spor skončil rychle. Okno jídelny se náhle prudce rozlétlo. Vzduchem proletěly skleněné střepy. Indy
vyskočil ze židle a vyhlédl velkou dírou v okně. Studený vítr, který vtrhl do pokoje, ho roztřásl. Otočil se
zpátky.
Stůl byl poset úlomky skla. Uprostřed přistál kámen, ke kterému kdosi přivázal kus papíru.
Profesor Jones vzal papír do ruky.
„Co – co je to?“ blekotal Herman.
„Stránka z Britské encyklopedie,“ řekl profesor Jones. Obličej měl sevřený hněvem. „Že se někdo nestydí,
takhle zničit moudrou knihu.“
Nastavil papír ke světlu. „Je to stránka o Stonehenge. A je tu pro vás vzkaz.“
Přes celou stránku bylo přeškrtnuté velké rudé X. Hrubými červenými písmeny tu bylo napsáno:
„YANKEE, TÁHNĚTE DOMŮ!“
Kapitola třetí
Pan Mueller sáhl po papíru v profesorově ruce. „Vida,“ řekl. „Naši tajemní přátelé napřed vystrašili mé
dělníky a teď už to zkoušejí i na mě.“
Zmuchlal papír do kuličky. „Ale já se hned tak nepolekám.“
„Jen jim to ukaž, táto!“ vyhrkl Herman. „Ať si ti Angličané nemyslí, že s tebou budou cvičit.“
Pan Mueller se na syna překvapeně zadíval. Indy s Hermanem mu tedy vypověděli, jaké mají ve škole
trápení.
„Co vám na to mám odpovědět, chlapci?“ potřásl hlavou pan Mueller. „Byl jsem informován, že je to dobrá
škola.“
„Možná, že byla. Ale od té chvíle, co Reggie Pengrave navedl všechny kluky proti nám, už nám to tak
nepřipadá.“ Herman se podíval na otce. „Ano, zdejší Pengrave. Vystupoval tu s námi z vlaku.“
Pan Mueller se zamračil. „Nerad bych měl další problémy. Jednejte s Reggiem tak, jako já jednám s jeho
otcem – vyhýbejte se mu.“
Vtom vešel sklepník s rozsvícenou lucernou. „Pane, když jsem zaslechl ten zmatek, vyšel jsem ven.
Nikdo tam není.“
„Pro dnešek už je asi po představení,“ řekl Indy.
Pan Mueller se obrátil ke sklepníkovi. „Hollingsi, budeme potřebovat něco na zakrytí té díry v okně.“
„Měli bychom si jít lehnout,“ řekl profesor Jones. „Musíme brzy vstávat, abychom stihli východ slunce nad
Stonehenge.“
Indy dychtivě přikývl. Nemohl se dočkat chvíle, kdy se dotkne vykopávek u Stonehenge – a jeho
tajemství. Někdo jim chtěl zabránit, aby v práci pokračovali. Existuje snad nějaký Fantóm Stonehenge?
Indy se rozhodl, že to vypátrá.
Když profesor Jones vešel druhého dne ráno do pokoje chlapců, byla venku dosud tma. „Hurá, na ně!“
zvolal Indyho otec.
„Mrphgl,“ zamumlal Indy s hlavou pod polštářem. Když však z něho otec stáhl přikrývku, Indy se posadil.
„Pokud chcete vidět svítání, musíte být rychlejší než slunce,“ řekl profesor zvesela. Byl už docela oblečen
a připraven na cestu.
Indy si protřel oči. Pomalu se s Hermanem odloudali do koupelny.
Když vyrazili se svými otci ve fordu pana Muellera, byli už docela probuzení. Nebe teď bylo zbarvené do
šeda. Nad zemí se zvedala bělavá mlha. Jak se tak pohybovali po mírně zvlněné Salisburské pláni, měli
pocit, jako by pluli mořem mlhy.
„V téhle mlze nebudeme z východu slunce nic mít,“ zamumlal Herman.
Když uhnuli ze silnice a auto hopsali po rozježděném poli, mlha jako by se začala protrhávat. Pořád se
ještě válela při zemi, ale nad jasnícím se obzorem už chlapci rozeznali změť podivných tvarů. Země před
nimi byla plochá jako stůl. Nikde nebyl jediný strom. Všude jen ostrá zimní tráva. Dul ledový vítr – a
najednou se z mlhy vyhoupl Stonehenge.
Šel z něho až strach. Poskládané kameny byly obrovské. Kdysi to asi byly ohlazené kvádry, ale vlivem
počasí teď celé omšelé a vyhlodané. Vypadaly jako hrstka vojáků na poslední přehlídce. Jejich řady
prořídly, ale dál stály v kruhu, navzdory větru, rozmarům počasí a času.
Kamenné kvádry vypadaly staře. Indy už viděl všelijaké rozvaliny, avšak tyhle obrovské kusy kamene
vypadaly, jako by stály na planině odjakživa. Žádný div, že to místo probudilo v kopáčích pověrčivou
bázeň.
Indy zaslechl, jak za ním Herman polkl.
Otočil se ke kamarádovi s úsměvem. „To není jako na obrázku, viď?“
Pan Mueller zastavil forda. V začínajícím svítání Indy rozeznal, že se v mlze pohybují jakési obrysy. Brzy
se proměnily v nákladní auta a jízdní kola, která se blížila od vzdálenějších konců planiny. Všechna auta
zastavila před kamenným kruhem, muži seskočili z jízdních kol a chopili se lopat a krumpáčů.
Indy pohlédl dělníkům do tváří. Nikdo nevypadal, že by se dychtivě hrnul do práce. Nejeden nervózně
pokukoval po Stonehenge.
Pan Mueller přehlédl skupinu kopáčů jako generál na přehlídce. Zamračil se. „Kde je Thurgood s
Wilsonem?“
Vystoupil muž s notesem v ruce, asi předák. „Thurgood se mnou včera mluvil. Jeho sestra je nemocná…“
„Tyhle případy se nám tu nějak množí,“ řekl pan Mueller ponuře.
Indy s Hermanem si vyměnili pohled. Pan Mueller se zřejmě nebál. Ale na jeho dělnících bylo vidět, že
mají strach.
Hermanův otec dal ruce do kapes. „A co Wilson?“
„Řekl, že už sem jaktěživ nevkročí,“ řekl nečekaně jeden z dělníků. „Včera večer jsme se všichni vylekali.“
Kopáč s červeným nosem a huňatým plnovousem rozhodně nevypadal jako někdo, kdo donáší šéfovi. Ale
teď se zřejmě rozhodl, že promluví.
Indy s Hermanem přistoupili blíž. Začínalo to být zajímavé.
„Říkáte všichni? Myslíte všichni, co si šli dát whisky na zahřátí,“ zaburácel pan Mueller.
„Dali jsme si jenom kapku,“ řekl dělník. Když se dotkl vlněné čapky, Indy si všiml, že má obvázanou ruku.
Panu Muellerovi to také neušlo. „Co se vám stalo?“ zeptal se.
„Šli jsme do kruhu, trošku jako do závětří. A ten velký kámen uprostřed…“
„Oltářní kámen,“ přerušil ho pan Mueller automaticky.
„To je jedno, jak mu budete říkat,“ řekl ten člověk. „Ale ten kámen se najednou rozzářil.“
„Cože? Jak se rozzářil?“ Pan Mueller se na muže pozorně zadíval. „Byla to záře zapadajícího…“
„Slunce už dávno zapadlo, pane,“ řekl muž. „Ten kámen zářil zevnitř. Vydával rudé světlo, rudé jako krev.
Pak se rozzářil tak silně, jako by nás chtěl oslepit.“
„A dál?“ zeptal se pan Mueller.
„Já, pane, seděl nejblíž, a tak jsem na kámen sáhl. Spálil jsem se, pane.“ Sundal si obvaz. Indy vydechl.
Mužova dlaň a prsty byly opuchlé a plné velkých puchýřů. Spálenina to byla opravdu ošklivá. Ale bylo
všechno opravdu tak, jak to ten člověk líčil?
Pan Mueller také pochyboval. Díval se muži do očí. „Nestalo se vám to včera někde jinde?“
„Třeba jste dal ruku na plotnu,“ vložil se do toho Indy.
Muž zavrtěl hlavou. „Bylo u toho víc lidí. Pomáhali mi obvázat ruku.“
Několik dělníků přikývlo a zamumlalo: „Je to pravda. My jsme to viděli.“ Lhali? Indy si všímal jejich
vyděšených tváří. Nevypadali, že si kvůli kamarádovi vymýšlejí.
Předák dokončil svoji příhodu. „Když Christy Wilson uviděl tu spáleninu, nasedl na kolo a řekl, že už se tu
víckrát neukáže.“
Pan Mueller vzal obvaz a znovu s ním ovázal mužovu dlaň. „S těmihle puchýři nemůžete kopat.“ Obrátil
se k předákovi. „Makeme! Budete potřebovat pomocníka?“
Indy se podíval do předákovy nešťastné tváře. Na první pohled bylo jasné, že Makemovi se jeho práce
nelíbí. „Než vymyslíte nějakou jinou práci pro…“ pan Mueller se obrátil k dělníkovi. „Jak se jmenujete?“
„Stone, pane,“ řekl. „Harry Stone.“
Pan Mueller se rozesmál. „To je pěkné jméno na tohle místo. Tak tedy, Makeme, než dáte Stoneovi
nějakou jinou práci, mohl by to tu ukázat mému synovi a jeho příteli.“ Pohlédl na Indyho a Hermana a
řekl: „Tohle je váš průvodce, chlapci.“
Indy se na muže usmál jak nejpřátelštěji dovedl. Výborně, řekl si, od toho se aspoň něco dovíme.
Stone je zavedl mezi prastaré kameny a cestou vyprávěl. „Říká se, že tyhle kameny přinesl z Irska
kouzelník Merlin,“ začal. Byl to první příběh z mnoha dalších, které ještě vyslechli. Indy doufal, že zažijí
něco víc než prohlídku s průvodcem a pár legend. Pokud měl rozluštit tajemství, potřeboval se něčeho
chytit.
Ale dělník byl tak hovorný, že mu Indy ani nemusel klást žádné otázky.
„Měli jste vidět, jak se tvářil urozený pan Pengrave, když se v Amesbury objevil pan Mueller. Pan
Pengrave si myslí, že pokud se tu má někdo vrtat v zemi, musí to být britští archeologové. Už tady byl
jeden milionář z Ameriky a ten chtěl Stonehenge koupit, jen si to představte. Sir Reginald pomohl prosadit
v parlamentě zákon, podle kterého nikdo nemůže koupit Stonehenge a vyvézt ho ze země.“
„Vy Angličané se v tomhle vyznáte,“ řekl Indy. „Britské muzeum je přece plné cenných soch, které
Angličané nakradli v Řecku a v Egyptě.“
„To nejsou civilizované země,“ řekl Stone. „Pěkným věcem bude v Anglii líp.“
Indy vrhl za mužovými zády na Hermana pohled, jako by mu říkal: „Co s nimi naděláš?“
„Pane Stone,“ řekl Indy. „Nevadilo by vám, kdybychom se tu teď sami trošku prošli a porozhlédli?“
„Jak je vám libo,“ řekl dělník a odešel.
Indy s Hermanem začali prohlížet zelenošedé kameny z vnějšího okruhu. Ty, co dosud stojí vzpřímeně a
ve výši dvaceti stop nad zemí jsou na nich položeny příčné kameny. V jedné části kruhu stálo několik
namodralých balvanů, o něco vyšších než Indy. Pak následovaly gigantické trilithony, které měly aspoň
čtyřnásobek Indyho výšky.
„To je legrační,“ řekl Herman. Indy se díval na obrovský kámen, položený na dvou kamenných pilířích.
„Druidové nebo kdo postavil ty dva sloupy tak blízko sebe, že sotva prostrčím hlavu?“
Indy hodil pohledem po kamarádovi. Dovedl si představit, jak Herman ječí a rozhazuje rukama, s hlavou
uvízlou v historické památce.
Ale ne, Herman byl v pořádku. Prostrčil hlavu mezi kamenými sloupy a kolem mu zbývaly ještě dobré dva
centimetry. Náhle vtáhl hlavu zpátky a ve tváři byl bledý.
Indy ho sledoval, jak uhání na vzdálenější stranu trilithonu. Vydal se za ním, ale to už se Herman řítil
zpátky a byl ještě bledší než předtím. Otevíral a zavíral pusu jako nějaká ryba. Kamsi ukazoval, ale
nedokázal ze sebe vyrazit ani hlásek. Když konečně promluvil, nedávalo to žádný smysl. „Pojď se
podívat. Honem.“
S vyděšeným pohledem se Indy rozběhl kolem trilithonu za Hermanem. Mezi ním a velkým kamenem v
samém středu kruhu byl volný prostor. Jak říkal tomu kameni pan Mueller? Oltářní kámen?
Když se k němu Indy přiblížil, přejel mu po zádech mráz. Na kameni v loužičce krve ležel mrtvý králík s
proříznutým krkem. Kdosi napsal prstem namočeným do králíkovy krve po celém kameni jakési tajemné
znaky.
Chlapci dlouho jen stáli a zírali. Potom se Indy obrátil na přítele. „Přiveď svého tátu. Já tu zatím zůstanu
na stráži.“
Víc Hermanovi nemusel říkat. Ten okamžitě vyrazil a křičel jako o život.
Indy obhlížel kámen. Nezbyly tu po tom, kdo zabil králíka, kromě těch krvavých symbolu ještě nějaké
stopy? Tuhá vybledlá tráva vypadala netknuté.
Při tom svém zkoumání najednou zaslechl pomalé duté – kap… kap… kap. Jako by to bylo někde za ním.
Pomalu přecházel sem a tam, až ten zvuk vystopoval. Přicházel od trilithonu, u kterého začali, od toho,
kterým Herman prostrčil hlavu.
Až když se Indy přiblížil, zjistil, že tu něco kape. Ale co? Všude kolem bylo sucho. Nikde ani pramínek
vody. A také nebylo po dešti.
Zdálo se, že ten zvuk přichází odkudsi shora. Indy se podíval na kámen, ležící napříč. Byl ve stínu.
Napřáhl ruku do prostoru mezi kameny. Do dlaně mu spadlo něco těžkého a mokrého.
Prudce ji vytrhl zpátky – a udiveně zíral na hustou rudou skvrnu.
Dlaň měl plnou krve.

Kapitola čtvrtá
Indy si klekl, aby otřel dlaň o drsnou trávu. Díval se nahoru na obrovský kámen. Nebylo absolutně možné,
aby krvácel. Přesto z něho kapala krev a rozpleskávala se o zem pod kamenem.
Vtom už přicházel pan Mueller s Hermanem a dělníkem Stonem. Za nimi šel profesor Jones a všichni
zbývající dělníci.
Postavili se do půlkruhu kolem oltáře. Pan Mueller s profesorem a Stonem fascinovaně zírali na mrtvého
králíka a krvavé znaky.
„Neuvěřitelné,“ vydechl pan Mueller. „Věděli jsme, že sem přicházejí lidé, kteří dnes vyznávají druidský
kult. Ale v životě jsem neslyšel, že by se ve Stonehenge dodnes přinášely oběti.“
Indy pozoroval dělníky. Kterýkoli z nich mohl tomu králíkovi podříznout krk a namalovat ty nesrozumitelné
symboly. Nebylo by to pro ně nic těžkého.
Ale jak tak přejížděl zrakem z obličeje na obličej, nenacházel v nich žádný výraz viny. Většinou byli bledí
strachy, cosi mumlali a vrtěli hlavami. Někteří se křižovali, aby od sebe odvrátili zlo.
Pak vystoupil z hloučku kopáč s přeraženým nosem, který vypadal jako dost tvrdý chlapík. „Je to
čarodějnictví a nic jiného,“ řekl. Ruce se mu třásly a oči měl vytřeštěné. Indy cítil, že mluví všem ostatním
z duše.
Stone přistoupil k Hermanovu otci a nervózně muchlal čepici v ruce. „Pane Muellere,“ řekl, „dáváte nám
všem dobrou mzdu, ale nemůžete člověku zaplatit za celý jeho život, za jeho duši.“
Ostatní muži souhlasně zamručeli. Vyšli z kamenného kruhu. K výkopům se ale nevrátili. Zamířili ke svým
jízdním kolům a za okamžik už ujížděli pryč.
Předák Makem se jen bezmocně díval na pana Muellera. „Teď nemá cenu s nimi mluvit, pane. Jsou moc
vyděšení.“
„Samé hloupé předsudky…“ Pan Mueller spolkl poslední slovo a vrazil ruce do kapes kabátu.
Indy zatím vlezl do jednoho z výkopů. Vytáhl z díry žebřík a vlekl ho k trilithonu.
„Co máš za lubem, synu?“ zeptal se profesor Jones.
„Když Herman běžel pro vás, zjistil jsem, že z tohohle kamene něco kape.“ Indy opřel žebřík o kamenný
pilíř a začal po něm vystupovat.
Otec mu žebřík přidržel. „A co to bylo?“ zeptal se.
Když Indy odpověděl „krev“, profesor málem nechal žebřík uklouznout.
„To je nesmysl,“ řekl pan Mueller, když to slyšel. „Snad nějaký pták,“ napadlo ho. „Třeba si tam nějaký
masožravý pták, například havran, zatáhl kus mrtvého králíka…“
„Taky mě to napadlo, tati,“ ozval se Indy ze žebříku. „Jenže z králíka nic nechybí – kromě krve. A navíc,
pták by si to položil navrch na kámen. Jenže krev kapala zespoda.“
Indy pořád ještě nedospěl k místu, kde se příčný kámen spojoval s oběma pilíři. Ale mnohem lépe si
odsud mohl prohlédnout spodní stranu horního kamene. Dokonce i po staletích byl spoj mezi třemi
kameny perfektní. Nebylo tam žádné místo, na které by se mohl schovat pták a odkud by na Indyho
mohla skanout krev. A také tu nebylo nic, odkud by mohl potit krev přímo kámen.
Zamračený Indy se vrátil na zem k ostatním.
„Možná to tu někdo schválně zamazal krví,“ napadlo Hermana.
„U paty kamenů žádná krev není,“ řekl pan Mueller, když je prohlédl.
„Přímo tady jsem si ji otíral,“ řekl Indy. Došel k místu, kde před chvílí klečel – a nevěřil svým očím. Tam,
kde si otíral ruce, byla sice tráva slehlá, ale po krvi ani stopy. A loužička krve u paty kamenů také zmizela.
Indy se podíval na otce. „Jak mohla jen tak zmizet?“ zeptal se téměř šeptem.
„Chodila tu spousta lidí,“ odpověděl profesor.
„Snad,“ řekl Indy pochybovačně.
Pan Mueller pokrčil rameny a vydal se se všemi k autu, „Můžete jet domů,“ řekl předáku Makemovi. „Ať
řidiči zavezou nákladní auta zpátky.“
Cestou domů si Herman s oběma otci povídal o zabitém králíkovi. O zmizelé krvi se nikdo nezmínil a Indy
s tím nechtěl znovu začínat. Možná, že se mu něco zdálo. Asi si měl dát snídani ráno před odjezdem.
Kuchařka paní Wellesová na ně čekala v hlavní hale. „Pane Muellere, musíte s tím něco udělat. Takový
skandál! Ti malí trapiči…“
„Jací malí trapiči?“ chtěl vědět Herman.
„Chlapci z města,“ řekla paní Wellesová. „Rozbili nám všechna vajíčka.“
„Jak se jim to podařilo?“ zajímal se Indy.
„Házeli kameny po poslíčkovi, který nám je vezl,“ řekla paní Wellesová rozhněvaně. „Doslova ho srazili z
kola. Byl samé bláto. Není divu, že se tu dneska neukázal ani poslíček od řezníka.“
„Zdá se, že na nás ti mladí muži mají spadeno,“ řekl profesor Jones.
Indy vrhl pohled na Hermana. Začínalo to tu vypadat jako v Charentonu. Herman se zamračil, „jen si
vzpomeň, kdo bydlí jen pár mil odsud,“ zašeptal. „Reggie Pengrave.“
Pan Mueller se zatím pokoušel uklidnit rozzlobenou kuchařku. „Když nejsou vajíčka, dáme si k snídani
topinku s džemem. My s profesorem potom půjdeme pryč.“ Sundal si plášť. „Pojedeme po okolních
městech a pokusíme se najmout nové kopáče.“
Pak se podíval na Indyho a na Hermana. „Dnes máte volno. Jsou tu někde jízdní kola, kdybyste si chtěli
vyjet do města.“ Na okamžik zaváhal a pak dodal: „Buďte opatrní, chlapci.“
„Nebojte se, pane Muellere,“ řekl Indy s nevinným pohledem. „Nebudeme vyhledávat maléry.“
Profesor Jones si povzdechl: „Někdy si vás maléry samy najdou.“
Když se chlapci rozloučili a vyšli před dům, Hermanovi se zkřivila tvář. „Reggie jde po mně,“ řekl tiše. „Ví,
kde jsem…“
Indy zavrtěl hlavou. „Já myslím, že o tebe se nejedná, Hermane. Tady se děje něco jiného. Jedině ve
městě tomu můžeme přijít na kloub.“
„Nepolezeme do malérů?“ zeptal se Herman nervózně.
„Neboj se,“ řekl Indy vesele. „Popovídáme si s kopáči. Třeba přijdeme na to, co je tak vystrašilo.“
Herman se trochu uklidnil. „Mohli bychom zajít do cukrárny.“
Zatřásl koženým ruksáčkem, který měl s sebou ve vlaku. „Mám obrovské kapesné a skoro žádné
zásoby.“
Indy se zahihňal. Herman byl sice vystrašený, ale jeho mlsná pusa byla silnější než strach.
Chlapci si rychle prohlédli mapu. Za pár minut už šlapali na kolech do města. Indy jel první. Bedlivým
zrakem sledoval husté keře při cestě. Trošku ho zklamalo, že se nestalo vůbec nic nepředvídaného.
Amesbury bylo malé městečko s ulicemi dlážděnými „kočičími hlavami“. Míjeli půvabné obchůdky v
domech s břidlicovou střechou a s okny složenými z mnoha tabulek. Sklo a různé cetky zářily ve
slunečním světle. Všechny výlohy byly vánočně vyzdobené.
„Je to tu pěkné,“ řekl Herman. Když uviděl na dolním konci ulice nápis Cukrárna, oči se mu rozzářily.
Přidal do kroku, až mu Indy sotva stačil.
Indy se rozhlížel a hledal pohledem místní hostinec. Tam by nejspíš mohl najít kopáče, co dali nedávno
výpověď. Tamhle je to, Russelův hostinec, hlásal vývěsní štít. Vykročil ke dveřím, ale v půli cesty se
zastavil. Měl najednou nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje.
Rozhlédl se a prohlížel si lidi na ulici. Nezdálo se, že by se někdo z nich na něj díval. Koutkem oka
zachytil náznak pohybu. Bylo to v okně v horním patře za ním. Indy zvedl zrak a zahlédl temnou postavu,
vyhlížející ven – člověka s podivně žlutýma očima. Pak se v okně zatáhly husté červené závěsy a neviděl
nic.
Indy ustoupil a prohlížel si dům. Bylo to stará venkovská hospoda. Zvenku visel na domě dřevěný štít s
názvem – U popravčího kamene. Byl na něm obrázek svázané postavy s roubíkem v ústech, která ležela
na zakrváceném kameni. Indy zíral na obrázek. Na kameni byly namalované nějaké znaky. Vypadaly
úplně jako ty, co byly načmárané kolem mrtvého králíka.
Vykročil ke vchodu do hostince. Ale křik z dolního konce ulice ho zastavil. Z cukrárny se vyřítil Herman. O
chvilku později Indy pochopil proč.
Ze dveří vyrazil chlapec, který byl jistě o hlavu větší než Herman. V běhu odhodil zástěru. Měl na sobě
hrubé kordové kalhoty a ošumělý svetr, těsný v ramenou. „Tebe v Amesbury neradi vidíme, ty jeden
Yankee, tebe i tvýho tatíka.“
„Jenom jsem požádal o lékořicové bonbóny,“ řekl Herman Indymu, sotva k němu dorazil. „Jen jsem
otevřel pusu, už tenhle…“
Indy poslouchal, co mu Herman říká. Ale očima sledoval toho anglického mladíka. Stáli těsně vedle sebe.
Místního chlapce trochu překvapilo, že se ho někdo nebojí. Ale v obličeji měl výraz, který jako by říkal: S
tebou si poradím.
„Hermane, ustup,“ řekl Indy.
„Ty myslíš…“ zeptal se Herman. Ale ustoupil.
V pravou chvíli. Angličan se vrhl na Indyho, ale ten uskočil. Indy vymrštil ruku po Angličanově zápěstí jako
když zaútočí had. Popadl ho a zkroutil mu ruku za záda.
Angličan zavyl, spíš ale překvapením, než bolestí. Snažil se vykroutit. Ale Indy ho držel pevně.
„Něco ti poradím,“ řekl Angličanovi do ucha. „Dej Yankeeům pokoj. I když tě navádí Reggie Pengrave.“
„Pan Reggie vám ukáže…“ začal chlapec.
Indy mrkl na Hermana. Teď jim bylo všechno jasné. Reggie byl tedy opravdu zapleten do jejich zdejších
problémů.
Indy pevně držel zmítajícího se výrostka a nasměroval ho k dolní části ulice. „Nekoleduj si, běž a
nezastavuj se.“
Angličan vyrazil – ani se neotočil.
Indy se zašklebil na Hermana. „Zmizme odsud. Ten holomek může být za chvíli zpátky s celou partou
kamarádů.“
Naskočili na kola a šlapali jako o život k Muellerovu domu. Indy zůstal pozadu. Cítil trochu zklamání. Ale
teď nebyl čas na pátrání. Musel vyvést Hermana bezpečně z města.
Herman byl také v pokleslé náladě. Vypadli totiž z města bez jediného cukrátka.
Když dorazili na lesní cestu, která vedla k bráně panského domu, Indy si oddechl. Najednou v křoví něco
zaharašilo. Začaly z něho létat kameny. Indy pořádně neviděl, ale muselo tam být přinejmenším deset
kluků, schovaných po obou stranách cesty. Někteří stříleli z praku, ostatní házeli.
„Jau!“ Herman nadskočil. Kámen ho uhodil rovnou do zadku. Kolo se mu pod rukama zakymácelo.
„Jeď dál!“ vykřikl Indy. „Nemůžeme zastavit a prát se s nimi. Je jich moc. Jestli tu zůstaneš, dopadneš
ještě hůř.“
Kámen ho uhodil do paže, ale stiskl zuby a šlapal jako o závod.
Když Herman dostal další ránu, málem spadl z kola. Čepice mu uletěla a přistála na zemi. Ale on se dál
opíral do pedálů.
Indy to riskl a na okamžik zastavil. Popadl kmen a hodil ho tam, odkud přiletěl. „Tenhle je pro tebe,
Reggie!“ Z křoví mu odpověděl přidušený výkřik. Doufal, že to byl Reggie. Vyskočil zpátky na kolo a
uháněl za Hermanem.
Dorazili k vratům a vjeli na příjezdovou cestu k domu. Seskočili z kol a uháněli dovnitř.
„Jsme v bezpečí!“ vydechl Herman a málem se zhroutil.
„Není to horší, než rána míčem,“ řekl Indy.
Herman na něj zíral. „Tobě se to snad líbí,“ řekl nevěřícně.
„Trochu rozruchu mi nevadí,“ přiznal Indy. Pohnul rukou a sykl. „Ale nesmí ho být moc.“
Později se vrátili otcové obou chlapců. „Nikdo pro mě nechce pracovat,“ řekl pan Mueller. „Přivezl jsem
aspoň tohle.“
Otevřel dveře a do pokoje vklopýtal sklepník s profesorem Jonesem. Nesli obrovskou borovici.
„Vánoční stromek,“ ohlásil pan Mueller. „To je taková stará německá tradice, víte. Britové si na ně tolik
nepotrpí.“
„Něco jsem si právě uvědomil,“ řekl profesor Jones, když strom položili na zem. „Vánoce jsou kolem
zimního slunovratu, nejkratšího dne v roce. To je přesně šest měsíců před letním slunovratem, kdy
přicházejí do Stonehenge Druidové.“ Zašklebil se na pana Muellera. „Pokud jste chtěl vidět obřad
východu slunce, nemohl jste si vybrat horší čas.“
Indy pomáhal upevnit stromek, i když měl na ruce pořádnou modřinu. Dohodli se s Hermanem, že otcům
o tom útoku vrhačů kamenů nic neřeknou. Proč jim přidělávat starosti?
„O vánocích Britové rádi zpívají koledy,“ oznámil pan Mueller. „Dnes večer se budou zpívat v místním
kostele. A bude tam nějaké občerstvení. Dal jsem služebnictvu volno. Chcete jít s námi, chlapci?“
Herman se olízl. „Doufám, že tam budou mít ovocný dort.“
Indy chtěl jít také. Ale vůbec ne kvůli zpěvům nebo jídlu. Byla to příležitost promluvit s někým z kopáčů –
a třeba také potkat Pengrava.
V kostele ho však čekalo překvapení. Na zpěvy koled přišlo jen pár lidí. Nikoho z nich neznal. „To je
nejmenší účast za celé roky, pane,“ stěžoval si muž s vojenským knírem místnímu vikáři.
Jonesovi a Muellerovi si cestou domů tiše prozpěvovali koledy. Bylo to pěkné. Když auto dorazilo ke
dveřím, přerušil jejich spokojené prozpěvování výkřik.
„Rychle pryč!“ zaječel kdosi.
Z okna v průčelí domu najednou vyskákalo několik postav a rozběhlo se po trávníku. Byli to samí chlapci.
Pan Mueller se je ani nesnažil pronásledovat. Vyrazil rovnou k domovním dveřím a prudce je otevřel. Oba
chlapci a profesor Jones vběhli za ním a – zalapali po dechu.
Nábytek byl zpřevracený. Zásuvky vytahané. Po místnosti bylo poházeno plno věcí. A na zeď někdo
připevnil velký kus hnědého papíru.
„Yankeové, táhněte,“ přečetl profesor Jones. „Tentokrát je to jiný rukopis, než minule.“
Indy popadl Hermana za ruku. „Já vím, kdo za to může,“ zašeptal.
Odvedl Hermana k oknu, ze kterého chlapci vyskákali. Na podlaze pod ním ležela známá modrá čapka,
kterou si někdo srazil z hlavy o závěs. Poznal tu barvu. A znak charentonské školy vpředu nad štítkem.
„Zavítal sem Reggie Pengrave.“

Kapitola pátá
Stačil jim jediný pohled. Herman dělal „křoví“ a Indy odkopl Pengravovu čepici za závěs.
Indy vytáhl ruce z kapes kabátu. Ani on, ani Herman se ještě nesvlékli. „Tati,“ zavolal. „Půjdeme ven a,
ehm, podíváme se, jestli tu nezanechali stopy.“
„Dobře, synku.“ Profesor Jones byl jako obvykle roztržitý. Tentokrát z toho měl Indy radost. Nechtěl, aby
mu otec kladl spoustu otázek.
Sotva vyšli z domu, Herman se zeptal: „Na co stopy? Víme přece, kdo tady nadělal tu spoušť.“ Jeho hlas
nezněl moc šťastně.
Indy zamířil k přístřešku, kam si postavili kola. „To nestačí. Musíme se dovědět, kdo stojí za všemi
zdejšími problémy. Chci tomu přijít na kloub. Teď hned.“
Vyvedli kola k vratům. „Dokud nedojedeme na silnici, nech světlo zhasnuté.“
Šlapali tmou a Indy se snažil vybavit si mapu, kterou prohlíželi odpoledne. Když hledal cestu do města,
všiml si na mapě vyznačeného Pengrave Manoru. Jestliže na příští křižovatce zahnou doprava, dojedou
tam za deset minut.
Šinuli se mírně zvlněnou krajinou. Indy se ohlédl na Hermana a byl rád, že tu nebyly žádné velké kopce.
Jeho kamarád nebyl stavěný na nějaké „šlapáky“.
Venkovské cesty byly liduprázdné. Brzy dorazili k vysoké cihlově zdi. Musela to být zeď, ohraničující
pozemky, jež patřily k Pengrave Manoru.
„Můj táta říkal, abychom si Reggieho nevšímali.“ Hermanův hlas zněl nešťastně. „A já si ho nechci
všímat.“
„Ale on si bude všímat nás,“ řekl Indy. Připlížili se k vratům. Nahlédli skrz tepanou mříž a uviděli ohromný,
jasně osvětlený dům. Mnohem větší než dům, kde teď žili oni. Byl postavený z tmavých cihel, a proto
vypadal starší.
„Dovnitř se nedostaneme,“ řekl Herman s úlevou v hlase. „Radši bychom se měli vrátit.“
„Obejdeme to,“ řekl Indy. Nasedli na kola, dojeli k rohu zahrady a zatočili za něj. „Reggie se svými přáteli
přišli, i když je nikdo nezval. A my uděláme totéž.“
Seskočil z kola a opřel je o zeď.
„Doufám, že si nemyslíš, že polezu přes tuhle zeď?“ zavrčel Herman.
„S pomocí šikovného stromu to dokážeš,“ poučil ho Indy.
Asi v polovině zdi narazili na silný jilm. Jeho větve přesahovaly přes zeď.
Indy spojil prsty a vytvořil jakýsi třmen. „Tak pojď, Hermane. Vyskoč nahoru.“
Hermanovi to moc nešlo. Ale konečně ho Indy dopravil na jednu z větví. Pak se vyškrábal za ním. Moc
daleko se nedostal. Narazil Hermanovi na záda.
„Proč nelezeš?“ zašeptal pohněvaně.
„Kolem domu chodí lidi,“ řekl Herman nervózně. „Indy, mně se to nelíbí.“
Indy se sunul po větvi, dokud nedolezl až na zeď. Teprve teď viděl na pozemek patřící k domu.
Kolem panskému domu se rozkládal pečlivě ošetřovaný trávník, ale blíž ke zdi byla tráva vyšší. Po pravé
straně rostla dubová houština. Mezi duby se pohybovaly tmavé postavy.
V prvním okamžiku si Indy myslel, že ho snad šálí zrak. Postavy vypadala strašidelně. Teprve po chvíli si
uvědomil, že mají na sobě dlouhá černá roucha.
Lidé ve skupině začali zapalovat pochodně. Ten nejvyšší ze všech potom odhrnul kápi a pozvedl ruce.
Měl pečlivě zastřiženou černou bradku, černé vlasy a hluboko zapadlé žlutavé oči. Indymu byly ty oči
povědomé. Určitě je neviděl poprvé. Vtom si vzpomněl. Byl to ten člověk, co vyhlížel z okna hostince U
popravčího kamene.
„Bratři!“ Mužův hluboký hlas se převalil nad hlavami davu. „Už brzy přijde náš den – den Nejdelší noci.
Posvátny den našeho Bratrstva. Jen ať ti hlupáci, bílí Druidové, blekotají o splývaní s přírodou. My
nosíme černá roucha, ne bílá. My získáme moc, proti které se nedokáže postavit nikdo na světě.“
Dav stoupenců mu odpověděl radostným šepotem. „Ten Američan se svými dělníky by naše posvátné
místo zničil,“ pokračoval vůdce. „Stáli v cestě našim tajným obřadům. Ale teď jsou pryč. Nic nebrání tomu,
abychom stanuli uprostřed Stonehenge na úsvitu dne zimního slunovratu. Vystup ze zástupu, bratře, a
přijmi odměnu za to, že jsi zastrašil kopáče.“
Jeden z vyznavačů kultu odhrnul kápi. Měl býčí tvář a prořídlé světlé vlasy. Indy ho v životě neviděl, ale
jeho zahnutý nos ho nemohl oklamat. Určitě to byl otec Reggieho Pengrava.
„Mocný Arcidruide,“ pravil šlechtic Pengrave kultivovaným hlasem. „Co jsou mé chabé zásluhy v
porovnání s tím, co jsi pro naše Bratrstvo učinil ty.“
Pak oslovil ostatní, s tváří rozzářenou pýchou.
„Náš vůdce dokázal využít síly samotného Stonehenge. Způsobil, že tamější kámen spálil jednoho
dělníka.“
Vůdce rozpřáhl ruce, jako by to byla úplně běžná záležitost. „Síla dřímá v kamenech. Já ji jenom
využívám – takhle.“
Roztáhl prsty a zvedl ruku nad hlavu. Z dlaní mu náhle vyšlehly plameny a zapálily dvě pochodně. Pak
jeho dlaně vzplály ještě jednou a zapálily další dvě pochodně.
Z davu se ozval ohromený šepot.
Indy za sebou zaslechl hlučný praskot. Herman málem spadl ze stromu.
„Náš vůdce také dostal z kamene krev!“ Pengrave se rozchechtal. „Vyděsil ty yankeeské spratky, co si
troufli na naše posvátné místo.“
Arcidruid jen pokrčil rameny. „Jak už jsem řekl. Studujte záhady. Pak vám země sama nabídne svá
tajemství.“
„My chceme moc!“ nadšeně provolával dav. „Svět bude náš!“
Arcidruid znovu pozvedl paže. Všichni jeho stoupenci okamžitě zmlkli.
„Bratr Pengrave bude odměněn. Jsme s ním velmi spokojeni. Dostane vyšší hodnost.“
V davu to vzrušeně zašumělo. Pengrave hrdostí málem pukal.
„Zítra je naše noc. Dejte služebnictvu volno. Nesmí být svědky vašich příprav. Odveďte rodiny na staré
pohřebiště, známé pod názvem Válečníkova mohyla. Temné síly vám tam dají znamení.“
Arcidruid znovu pozvedl paže a začal cosi prozpěvovat v řeči, kterou Indy v životě neslyšel. Jeho
stoupenci se přidali.
Fascinovaný Indy popolezl ještě kousek dopředu. Vtom ho Herman popadl za límec. „Blázníš?“ zasyčel.
„Ten chlápek dovede vystřelovat plameny. Pojďme pryč!“
Indy se jen nerad nechal stáhnout zpátky. Slezli ze stromu a nasedli na kola. Cestou domů jako by se
probouzeli z podivného snu. Nebo jako by setřásali jakési děsivé kouzlo.
„Rád bych věděl, jak to ten Arcidruid dělal s těmi plameny,“ zavolal Indy přes rameno na Hermana.
„Určitě to byl nějaký trik. Jednou jsem viděl předvádět takové kouzlo a tam jeden kluk vystřeloval plameny
přes celé jeviště.“ Herman přerušoval svou řeč funěním a vzdechy, jak se namáhavě opíral do pedálů.
Napřed šlapal jako divy, jen aby už byli pryč od Pengrave Manoru. Ale teď byl unaven.
„A co ty jeho kousky, co prováděl ve Stonehenge?“ zeptal se Indy.
„Je to normální podvodník. Něco takového přece nikdo doopravdy nedokáže,“ odpověděl Herman. Indy si
říkal, že Herman možná mluví tak hlasitě jen proto, aby přesvědčil sám sebe. „A představ si, kolik
dospělých těm jeho žvástům věří!“
Indy se zasmál s ním. Tady, daleko od dubového hájku, to znělo komicky. Ale tam ve tmě to vypadalo jako
pěkně vážná věc.
Konečně dorazili domů.
„Tak jak to uděláme zítra v noci s tou Válečníkovou mohylou?“ zeptal se Indy. „Musíme zjistit, co mají za
lubem.“ Herman byl v první chvíli nervózní. „Myslíš, že řekneme…“ Potom ale zavrtěl hlavou. Ne. V
žádném případě se s tímhle malým dobrodružstvím otcům nesvěří.
Nikdo si jejich příchodu nevšiml. Když zamířili do svého pokoje, Indy se těšil, jak si pospí. Zavrtal se do
velké, luxusní postele s péřovou přikrývkou a zavřel oči. Vtom se ze tmy z druhé postele ozval Hermanův
hlas. „Indy? Nespíš?“
„Nrmmm,“ odpověděl Indy.
„Už jsem na to přišel, jak toho Reggiho Pengrava dostanu.“ V Hermanově hlase zazněla nepěkná
vítězosláva. „Dostane ode mě hezký dárek, na jaký do smrti nezapomene. Umím dělat kouřové bomby,
abys věděl. Tahle bude moje nejlepší. Zabalím ji, aby vypadala jako vánoční dárek.“
Co se s tím Hermanem děje? Indyho to dočista probudilo. „Nemyslíš, že to bude trošku podezřelé, když
mu dáš dárek?“
„Já mu to tam nechám – víme přece, že zítra bude dům prázdný.“ Herman znovu triumfoval: „Chtěl bych
vidět jak se bude tvářit, až budou mít barák plný kouře.“
Hihňal se do polštáře, až ho Indy přerušil: „Hermane, zítra v noci je přece budeme stopovat, abychom…“
„Mně se víc líbí ten můj nápad,“ řekl Herman.
Aby ne, návštěva v liduprázdném domě je samozřejmě jistější, pomyslel si Indy. „Přestaň se smát jako
blázen,“ řekl konečně. „Rozmysli si to přes noc. Možná, že se ti nebude chtít pouštět se do tak
nebezpečného podniku.“
Na druhý den ráno byl Herman vzhůru hodně brzy. „Pojďme si pro kola,“ řekl Indymu po snídani. „Musím
si něco koupit.“
Cestou do Amesbury se Indy snažil s Hermanem nějak domluvit. „Podle mého bychom měli tvému tátovi
pomoci,“ řekl. „Teď už víme, kdo je v pozadí za těmi problémy, které měl tvůj táta při vykopávkách.
Strhneme těm černým Druidům masku. Co z toho, když budeme strašit Reggieho Pengrava? Jenom
ztratíme čas.“
„Podívej, ti chlápkové se chystají na zimní slunovrat. To je zítra. Až si odbydou ten svůj hokus pokus,
rozjedou se domů. Pak už jim táta nebude vadit. Problém se vyřeší sám. Ale převézt Reggieho – to je
něco jiného.“ A už se zase chichotal.
Prošli celé městečko, Herman nakupoval a Indy mu dělal tělesnou stráž. Herman se zastavil v drogérii a
nakoupil záhadný prášek. Pak zašel do železářství a koupil tam ozdobnou kovovou krabici. V papírnictví
si zase vybral drahý balicí papír a stužky.
Choval se jako bláznivý vědec. Spokojeně si nesl svůj „nákup“ a usmíval se pod vousy. „Teď jsem
připra…“
„Ne, ještě ne.“ Indy se rozzlobeně díval na kola. Někdo jim propíchal duše.
„Musíme udělat ještě jednu zastávku,“ řekl zamračeně. „V místní opravně.“
Za chvíli, chudší o několik liber, si to Herman s Indym šlapali k domovu. Herman měl po náladě. Jeho
rozhodnutí, že musí Reggieho „dostat“ bylo teď pevnější než dřív.
Když dorazili domů, řekl si Indy, že to s Hermanem zkusí jinak. Zkusí ho přesvědčit, aby svou pomstu
odložil. Za den, za dva možná Herman na svůj plán dočista zapomene. Indy se posadil na dřevěnou
bednu v přístřešku na kola. Herman zatím mísil na poškrábané desce stolu ty své chemikálie na výrobu
bomby.
„Poslyš, Hermane, do vánoc zbývá ještě celá řada dní. Budeme mít ještě víckrát šanci rozdat si to s
Reggiem. Chci vědět, o co těm černým Druidům jde. Mohou být nebezpeční, se všemi těmi svými kouzly.“
„Je to jenom parta blbečků, co se producírují po světě v černých nočních košilích,“ zamumlal Herman.
Indy se toho chytil. „Třeba se mýlím. Tak mi ale pomoz dokázat, že pravdu máš ty. Možná, že ten
Arcidruid jenom vytáhne z klobouku králíka. Ale na druhé straně…“ Herman váhal. Indy mu to viděl ve
tváři. Chtěl se pomstít Reggiemu. Ale na Druidy byl také zvědavý. Trošku se jich i bál. Ale rád by věřil, že
to „kouzlo“ byl jenom podfuk. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „S tím Reggiem si to vyřídím potom. Dneska v
noci půjdu s tebou.“
Přiklopil víko kovové krabice. „Tohle tu budu mít každopádně přichystané. Každý, kdo to otevře, zmizí v
oblaku kouře.“
Když Herman pečlivě zabalil krabici do drahého papíru, Indy si s úlevou oddychl. Protentokrát kamaráda
od jeho záměru odvrátil – určitě se nepožene sám do neštěstí.
Až po večeři Indy zjistil, že se spletl.
„Hermane?“ zavolal na prahu pokoje. Měli se teď připravit na cestu k Válečníkově mohyle. Ale Herman
nebyl ani v pokoji, ani nikde v domě.
Konečně Indyho napadlo podívat se do přístřešku na kola. Herman tam nebyl a jeho kolo také ne.
Indy se rozběhl ke starému stolu, kde si Herman připravoval ten svůj kouřový dáreček. Krabice byla pryč!
Indy rozhodně nepotřeboval křišťálovou kouli, aby mu napověděla, kam Herman zamířil.

Kapitola šestá
„Ach, ta dutá hlava,“ zamumlal si Indy, když se opíral do pedálů. Nebyl si jist, jestli tím myslí Hermanovu
tvrdou palici, nebo svou víru, že to Hermanovi rozmluvil.
Tentokrát si vybral horší cestu k Pengrave Manoru. Když jel sám, mohl to vzít cestou necestou. Nevěděl,
jak velký náskok má Herman. Ale doufal, že dorazí k Pengravům první. Herman si při své smůle ještě
někde kolem domu zlomí nohu a nechá se chytit.
Trochu udýchaný Indy projel na kole otevřenou branou domu Pengravových. Stará budova se tyčila ve
tmě, jako by byla z pohádky. Indy přelétl pohledem čelní stěnu domu. Hermanovo kolo tam nebylo. Snad
ho předehnal.
Pak si všiml pootevřených dveří. To je určitě Hermanovo dílo, pomyslel si. Musí inzerovat, že je uvnitř.
Nechal kolo za nejbližším keřem a připlížil se ke dveřím. Proklouzl škvírou. Nechtěl, aby dveře zavrzaly,
pro případ, že by se tu potloukal nějaký zapomenutý sluha. Pak se po špičkách dostal až do hlavní haly
panského domu.
Rozlehlá místnost byla obložena tmavým dřevem. Všechna světla byla zhasnuta a místností se honil
ledový průvan. Jako by se každým okamžikem měl z temnot vynořit Drákula. Kde je Herman?
Vtom k němu z chodby po levé straně haly doletěl přidušený hlas: „Gott im Himmel!“
Indy se plížil po obvodu potemnělé haly. To bylo německy, pomyslel si. Hermanova rodina pochází z
Německa, ale nikdy jsem neslyšel, že by tou řečí mluvil…
Když míjel vysoké dřevěné dveře, zaslechl jakési škrábání. Maličko dveře pootevřel a nahlédl dovnitř.
Herman tam nebyl. U sejfu ve stěně stáli tři dospělí muži. Jeden zuřivě potřásal rukou, jako by se právě
zranil. Pořád ještě klel v němčině.
Nejvyšší z mužů sebou trhl a poručil mu, ať zmlkne. Indy zahlédl hluboce zapadlé oči a černý plnovous.
Byl to Arcidruid!
„Nemáme k dispozici celou noc, Rytíři! Přestaňte mrskat rukou a otevřete ten sejf. Major Nicolai a Grosse
Generalstab očekávají, že dostanou Pengravovy papíry. Ten anglický trouba věří, že jsem Druid. Opravdu
přechovává tajné plány svého milovaného britského námořnictva ve vlastním domě.“
Grosse Generalstab, to je německé vrchní velení, uvědomil si Indy. Tak tohle jsou němečtí špióni! Kradou
tu tajné listiny!
Rytíř ještě potřásal rukou. „Nemůžete otevřít sejf pomocí svého kouzla?“ zeptal se mrzutě.
„Nemohu plýtvat silami,“ odpověděl Arcidruid. „Při východu slunce budu muset uspořádat pro své anglické
věřící pořádné show.“
Indy opatrně zavřel dveře. To je něco, pomyslel si. Chci zabránit, aby se Herman nedostal do nesnází. A
místo toho narazím na partu lupičů. A co horšího – špiónů. Nadaných kouzelnickými schopnostmi.
Plížil se halou zpátky k domovním dveřím a kroutil hlavou. Co teď? Mám zavolat policii? Ještě že tu není
Herman…
Už byl skoro na místě, když se najednou hlučně rozlétly dveře. Do domu vpadlo měsíční světlo. Zalilo
siluetu nevysoké, podsadité postavy.
„Kdo je tam?“ Hermanovi se samou nervozitou zlomil hlas. Ale i tak promluvil nebezpečně hlasitě.
„Jé, to jsi ty, Indy,“ řekl Herman s úlevou. „Jak ses sem dostal?“
Vtom Indy zaslechl, jak někdo hřmotně sestupuje po schodech. „Pojď sem, Hermane! V domě jsou lupiči.
A jdou po nás.“
Herman jenom polkl a vytřeštil za brýlemi oči. Indy ho klopýtajícího vlekl pryč z domu. Typický Herman –
ani se neobtěžoval schovat kolo. Opřel ho jednoduše o keř a na řídítka pověsil svůj kožený ruksáček.
Zapomněl dokonce vzít s sebou do domu tu svoji kouřovou bombu.
Z otevřených dveří vyšla shrbená tmavá postava. Byl to Rytíř, jeden z Arcidruidových poskoků. Německý
špión popadl Hermana za paži a trhl s ním. Indyho kamarád ztratil rovnováhu a udělal pár kroků zpátky.
Indy se ze všech sil snažil vytáhnout Hermana z domu. Ale Rytíř byl silnější než on. Vhodil Hermana do
domu a vracel se pro Indyho.
Nezbýval čas na rozmyšlenou. Indy uskočil, nasedl na Hermanovo kolo a ujížděl jako o život. Musel co
nejrychleji přivést pomoc. Ve vratech na vteřinu zaváhal. Kam má jet? Nejlépe snad do města.
Indy zuřivě šlapal a cítil, jak se potí. Jel pěkně rychle. Ještě že měl před Rytířem pořádný náskok. Vítr mu
dul do tváře a to mu dávalo pocit, že jede ještě rychleji. Pak mu začaly na tváře dopadat malé, vlhké,
studené doteky. Sněhové vločky.
To je vynikající, pomyslel si Indy. Za zády mám špióny, Hermana unesli, a teď ještě začíná sněžit. Co
bude dál?
Pak za sebou uslyšel řev silného motoru. Ohlédl se a uviděl, jak ze vrat Pengrave Manoru vyjíždí
mohutné německé auto značky Benz. Mělo rozsvícená světla. Benz za ním vyrazil plnou rychlostí.
Srdce se mu zastavilo. Jak by mohl ujet na kole tak silnému autu? Bylo tak velké, rychlé – a mohutné.
Mohutné – moment. Indy dostal divoký nápad. Na kole se přece dostane tam, kam auto nemůže. Dal do
šlapání všechny své síly. Ano, o kousek dál je přece mezera v živém plotě.
Indy vyjel s kolem ze silnice na úzkou štěrkovou pěšinu. Hurá! Tou úzkou mezerou auto nikdy neprojede.
Ale benz dokonce ani nezpomalil. Jednoduše si cestu skrz živy plot prorazil. Indy se zase pustil do
divokého šlapání. Došlo mu, že ti chlapíci se jen tak nevzdají.
„Wo ist…?“ slyšel, jak za ním německy křičí nějaký hlas. Ještě mu zbývala naděje. Ve sněhu byla špatná
viditelnost. Ztratil se Němcům z dohledu.
Pak se ozval Arcidruidův křik: „Tamhle je, ty hňupe. Rychle ho dojeď!“
Benz znovu vyrazil kupředu. Indy už zrychlit nedokázal. Nohy měl unavené. Svaly na stehnech ho bolely.
Sněhové vločky se najednou rozzářily. Indy si uvědomil, že to je od světel automobilu. Benz a němečtí
špióni se blížili.
Indy měl srdce v krku. Snažil se vydřít z bolavých nohou ještě trochu síly. V tom najel předním kolem na
velký kámen. Kolo se prudce zakymácelo. Měl co dělat, aby se na něm udržel.
O vteřinu později vyjel z pěšiny. Skákal přes drny a doufal, že nespadne.
Povzbudilo ho, když za sebou zaslechl další nadávky v němčině. Benz musel také sjet z cesty. Pro velké,
těžké auto to však byl tvrdší oříšek, než pro jeho kolo.
Nohy už Indyho nebolely. Teď přímo řvaly bolestí. Tváře měl rozžhavené, i když mu na ně bez ustání
dopadaly sněhové vločky. Šlapal ze všech sil a lapal po dechu. Jak daleko už dojel? Kolik ještě zbývá do
Amesbury? Šlapal přes pole jako by za ním hořelo.
Křik a kletby byly najednou mnohem hlasitější. Indy se ohlédl přes rameno. Benz uvízl v blátě. Dva Němci
se ho snažili roztlačit a ječeli přitom jako diví.
„Utop se, nebo plav!“ řekl Indy a opřel se do pedálů. Jel do mírného kopce. Teď už mu bylo jasné, že ho
nedoženou.
Ještě trochu přidal. Jakmile vyjede na kopec, najde cestu do Amesbury, přivolá pomoc…
Najednou mu ale země pod koly zmizela. Spadl i s kolem kamsi dolů, do tmy…

Kapitola sedmá
Sotva Indy dopadl na dno, hned se postavil na nohy. Nebyl zraněn. Ale Hermanovo kolo bylo celé
rozlámané a zkroucené. Nikdy už na něm nikdo nepojede.
Jestlipak ale já ještě někdy někam pojedu? přemítal Indy. Stál tam ve tmě a rozhlížel se kolem. Vysoko
nad sebou viděl otvor. Sotva se dal rozeznat proti kalné obloze se sněhovými mraky. Neměl tušení, jak se
tam dostane.
Snažil se vyškrábat po kamenitých stěnách jámy, ale marně. Nebylo se čeho zachytit. Těch pár výstupků,
které našel, bylo pokryto kluzkým sněhem. Přesto to Indy zkoušel, nehledě na škrábance a rány…
Po čtvrtém pádu toho však nechal. Nerad bych tu uvízl se zlomenou nohou, pomyslel si.
Kam se to vlastně dostal? Trochu to tam prozkoumal a usoudil, že je v jakémsi tunelu. Zřícené kameny a
zbytky Hermanova kola ucpaly jeden konec. Mohl jít jedině na druhou stranu.
Indy našel Hermanův kožený ruksáček, dosud zavěšený na řídítkách. Nahodil si ho na ramena. Mohlo by
tam být něco užitečného – kromě Hermanových sladkostí. Dal se opatrně na cestu. Cesta se pomalu
svažovala do nitra kopce. Co měl znamenat takový tunel uvnitř kopce? Tunel odnikud nikam?
Vtom to Indymu došlo. Po zádech mu přejel mráz. Bylo to ještě horší než vítr, který mu foukal za límec.
Tohle nebyl žádný kopec. To bylo pohřebiště – mohyla. Byl uvnitř hrobu. Někde poblíž tu muselo být tělo
vůdce nebo válečníka, pohřbené možná i před tisíci lety. Indy se málem rozesmál. Pengravovi se dnes
vydají k Válečníkově mohyle. A Indiana Jones je uvnitř jedné z mohyl.
Tápal podél křivolaké stěny tunelu. Čím dál byl od díry, tím byl vítr neznatelnější. Prohrabal Hermanův
ruksáček. Jak čekal, byly tam zápalky. Rozškrtl jednu – a ustrnul.
Rozkomíhaný plamínek v jeho ruce vrhal slabé, mihotavé světlo. Stál ve velké, okrouhlé síni. Vzduch tu
byl suchý a prašný. To, co Indyho zaskočilo, leželo uprostřed místnosti na kamenném stole. Kostra
člověka.
Indy se přibližoval pomalu, jako kdyby rychlý pohyb mohl kostlivce probudit. Konečně stál u kamenného
stolu. Jen tohle zůstalo z dávno zemřelého vůdce, možná nějakého krále. Na lebce měla kostra nasazenu
korunu. Zašlý kroužek kolem čela každopádně korunu připomínal. Uprostřed měla dokonce jakýsi
drahokam. Zvláštní kámen zářil ve světle zápalky… zeleně, rudě, modře, žlutě. Indy z něho nespouštěl
oči. Vtom vykřikl – zápalka mu dohořela a ž k prstům.
Světlo zhaslo, ale kámen zářil dál. Jeho barvy se hypnoticky měnily. Indy kámen zřetelně viděl, i když
zbytek místnosti tonul v naprosté tmě.
Ruce se mu mimoděk vztáhly po koruně, jako by snad ani nepatřily k jeho tělu. Dokud se jí nedotkl, neměl
tušení, co s ní udělá. Pak si uvědomil, že si ji nasazuje na hlavu.
Oslepující bolest hlavy ho srazila na podlahu. Tak strašně ho hlava ještě nikdy nebolela. Cosi mu pevně
stisklo zavřené oči, ale přesto viděl… divoký sled obrazů. Bylo to, jako by sledoval zrychlený film.
Na okamžik zachytil obraz lidí, oděných do zvířecích kůží, jak se klanějí slunci. Jejich šaman měl na
šňůrce kolem krku zářivý kámen.
Obrazy letěly dál a Indy si uvědomil, že mezi nimi uplynulo mnoho let. Znovu spatřil zářivý kámen.
Tentokrát ho měl muž v bílém vlněném rouchu. Muž se díval na nebe a sledoval pohyb měsíce proti
značkám, vztyčeným na planině.
Kněz se objevil znovu. Ukázal na nebe. Slunce najednou ztemnělo – bylo zatmění! Lidé prchali v divokém
strachu. Potom se s úctou vraceli, když kněz, jak se domnívali, přivedl slunce zpátky.
Roky plynuly mrknutím oka. Na otevřené planině vyrůstal kamenný kruh. Indy viděl, jak muži přitesávají
kameny. Žádnými nástroji, ale jen menšími kousky kamene. Úder za úderem se obrovské balvany
proměňovaly v kvádry.
Stovky, a možná tisíce mužů vláčeli obrovské balvany krajinou. A jeden z těch, co je vedl, měl vždycky ten
zářivý kámen.
Indy sledoval, jak se pomalu skládá stavba, kterou znal pod jménem Stonehenge. Ale nebyla to žádná
zřícenina. Byl to hrdý a novotou zářící nový chrám. Kameny se leskly ve slunci. Všechny gigantické
trilithony stály a nejasně se rýsovaly nad Oltářním kamenem uprostřed.
Některé obrazy byly příšerné. Ti lidé obětovali zvířata i lidi. Nejvyšší kněz se zářivým kamenem v koruně
vládl podivuhodnou mocí. Dovedl vyčarovat plameny. Když se stavitelé marně pokoušeli pohnout
kamennou deskou, kněz se jí sotva dotkl – a kámen se najednou pohnul, jako by byl lehčí než pírko.
Objevovaly se další scény a vzápětí mizely. Chrám stárl. Vůdcové byli čím dál slabší. Přišli noví lidé se
železnými meči. Poslední nejvyšší kněz zemřel a své tajemství si odnesl s sebou. Indy viděl pohřeb.
Kněze v bílém vlněném rouchu položili na kamenný stůl v dlouhém kamenném domě. Svou korunu měl
na hlavě. Mnohobarevný kámen zářil, a potom pohasl. Lidé navršili na hrob hlínu a kameny, až vznikl
pahorek. Byl to ten pahorek, pod kterým se právě Indy…
Chlapec na podlaze se pomalu upamatoval, že je Indiana Jones. Hlava ho dosud bolela, když se mu
konečně podařilo postavit na nohy. Ale tu podivnou korunu si nesundal. Zvedl Hermanův ruksáček a
zamířil k jedné z kamenných desek, které tvořily stěnu pohřební síně.
Indy zatlačil na desku. Ta se otočila podle své osy a odhalila tajný východ z tunelu. Teprve mnohem
později si položil otázku jak mohl vědět o tajném východu a jak ho mohl najít v té absolutní tmě.
Stál u východu z nevelké jeskyně a díval se na oblohu. Sněhová bouře se utišila. Podle postavení hvězd
už bylo jitro nedaleko. Aniž by tušil, kam jde, klopýtal krajinou. Sotva přešel, hustý sníh zavál jeho stopy.
Indy měl pocit, jako by se pohyboval ve snu. Šel krajem, který nikdy neviděl, ale přesto se mu zdálo, že tu
prožil celý život. Šlo se mu lehce, jako by celé dny odpočíval, ač měl předtím tak silně namožené nohy od
šlapání na kole. Ledový vítr mu hvízdal kolem uší, ale bylo mu teplo a příjemně.
Uviděl před sebou jasné zlaté světlo, podobné záři majáku. Potom zaslechl zvuk mnoha hlasů.
Hlasy cosi zpívaly. Nebylo to jako zpěv kněží v jeho snu. Těm téměř rozuměl. Tyhle hlasy zněly jeho
sluchu cize, až nepříjemně.
Záře teď zmizela. Proměnila se v plamínky pochodní. Blikaly a mizely za omšelými kamennými pilíři. Byl
ve Stonehenge!
Indy se držel ve stínu prastarých kamenů a postupoval po jejich obvodu. Teď viděl přímo na Oltářní
kámen. Postavy v černých kutnách přešlapovaly v půlkruhu. V jejich středu stál Arcidruid.
Kápi měl odhrnutou a jeho podivné žluté oči zářily ve světle pochodní. Mihotavé světlo se odráželo také
na zlatém srpu v jeho ruce.
„Bratři!“ zvolal vůdce. „Držím v ruce zlatý srp, posvátnou zbraň dávných Druidů. Až slunce vystoupí mezi
tyto pilíře,“ ukázal na trilithon za sebou, „začneme s naším tajným obřadem. Budeme ho světit postaru – s
lidskou obětí!“
Arcidruid ukázal na předmět u svých nohou, který Indymu připadal jako nějaký ranec.
Ale nebyl to žádný ranec. Na Oltářním kameni ležel jeho přítel – spoutaný a s roubíkem v ústech.
Herman Mueller!

Kapitola osmá
Pohled na kamaráda, pohozeného jako ovce na porážce, Indyho vyděsil. Herman měl potrhané šaty a
rozcuchané vlasy. Pevně utažené provazy se mu zařezávaly do kotníků a zápěstí. Nemohl vyřknout
slovo, ani pohnout malíčkem. Jen očima prosil o pomoc.
Než však mohl Indy něco udělat, našel se nečekaný přímluvce. Sir Reginald Pengrave vystoupil z davu a
řekl: „Ctěný vůdče, bratři – uvažme, co se to tu chystáme udělat. Vždyť je to vražda. Jenom si pomyslete!
Cožpak opravdu toužíme po smrti toho nebohého chlapce?“
Postavy v kutnách cosi zamumlaly a otočily se k němu.
„Je to syn Yankeeho Muellera,“ zahřímal Arcidruid. „Neznám lepší způsob, jak oslavit naše vítězství nad
těmi, kteří nám stáli v cestě. Jeho smrt nám přinese nevídanou moc! Nikdo se nám neodváží postavit na
odpor. Budeme nepřemožitelní!“
„Ale uvažujte…“ opakoval Pengrave zmučeným hlasem.
„Už není čas na žádné úvahy. Teď musíme jednat!“
Indy viděl, že ostatní členové společenství jsou v rozpacích. Ale nikdo z nich nepromluvil.
„To není správné!“ naléhal Pengrave.
„Že není správné potrestat toho, kdo vkročil na naši posvátnou půdu? Kdo jste, že se opovažujete chovat
jako náš vůdce? Dostal jste snad vy to znamení u Válečníkovy mohyly? Předveďte nám, jakou silou
vládnete, chcete-li nás vést.“
Pengrave mlčky hleděl do země.
A bylo to. Indy věděl, že musí něco udělat! A rychle! Vyběhl ze svého úkrytu a křičel jak nejhlasitěji mohl.
„Chcete, aby vás vedl špión a podvodník? Tenhle chlap není nic jiného. Sire Reginalde, vytáhl vás k
Válečníkově mohyle jen proto, abyste mu s celou rodinou nestál v cestě. Vloupal se vám do sejfu a ukradl
tajné námořní plány…“
„Vetřelec!“ vykřikl Arcidruid a pozvedl dlaně. Vyrazil z nich oheň, zamířený přímo na Indyho.
Několik nejbližších Druidů uskočilo do bezpečí. Někteří si smetali z kuten jiskry.
Jen Indy zůstal nedotčen. Plameny se zastavily pár centimetrů od jeho kůže. Jako by ho kryla neviditelná
stěna. Pocítil teplo na čele. Potom si povšiml rudých, modrých a zlatých záblesků na vztyčených
kamenech. Kámen, zasazený do koruny, ho zřejmě chránil.
Z Arcidruidových dlaní vyrazily ještě divočejší plameny. Indyho se však žádný nedotkl. Bylo mu jen o
trochu tepleji. Arcidruid shlížel dolů ze svého kamene, a najednou si vzpomněl na Hermana. Zvedl ruce, a
to už Indy vyrazil vpřed, aby kamaráda ochránil. Sklonil se nad ním a začal rozvazovat uzle na provaze.
Plameny se bezmocně zarážely za jeho zády.
„Chyťte toho kluka!“ vykřikl Arcidruid zuřivě. „Slídí tady, ruší naše obřady. Prozradí naše tajemství…“
Sir Pengrave konečně našel řeč a promluvil rozhněvaným hlasem: „Jediné tajemství, o kterém bych se
rád něco dověděl, je to, co se dotýká mého domu.“
„Samé lži!“ vykřikl Arcidruid.
„Je to pravda!“ vykřikl Herman, sotva se zbavil roubíku. „Dneska večer přišli tihle dva do Pengrave
Manoru a chytili mě. Bavili se německy o tajných papírech, co ukradli ze sejfu. Pracují pro německou
špionáž. Předstírali, že jsou Druidové, aby snáze vytáhli z lidí různé tajné zprávy.“
Shromáždění byli v první chvíli zticha. Potom začali s mumláním uzavírat kolem Arcidruida kruh. „Toužili
jsme po moci,“ vykřikl jeden z nich, „ale nikdy jsme si nemysleli, že zaprodáváme vlastní zemi.“
Dvě postavy v černých kutnách vyběhly mezi zástup a vůdce. Indy rozeznal ve stínu pod kápí Rytířovu
tvář. „Držte je!“ vykřikl. „To jsou ti dva, co…“
Když oba vytáhli zpod kutny pistole, hlas se mu zlomil.
„Nehýbejte se,“ řekl Rytíř.
„Správně, nehýbejte se, vy ubožáci.“ Arcidruidův hlas byl plný pohrdání. „Ti chlapci mají pravdu. Jsme v
tiché válce ve prospěch Německa. A když vidím, co jste vy, Angličané, za hlupáky, vím, že Německo
zvítězí. Obchodníci uvěřili těm lžím o Druidech – že, Sire Neville?“
Postava pod kápí sebou škubla.
„Věřili i důstojníci jako generál Scott.“
Další věřící sklopil hlavu.
„A samozřejmě také politikové, jako tady ten dobrý šlechtic.“
Reginald Pengrave zlostí zrudl. „Nebojte se, chlapi. Jsme v převaze. Párkrát vystřelí a jsou v koncích.“
„Ale kdo zemře první?“ zeptal se Rytíř.
„Byl to tedy podvod?“ Muž, kterému Arcidruid říkal Sir Neville, promluvil, jako by mu to zlomilo srdce. „Ale
co to kouzlo?“
„Ach ano, kouzlo bylo pravé.“ Arcidruid pozvedl ruce.
Vrhl na mluvčí britské skupiny ošklivý úsměv. „Pravým jménem jsem hrabě Albrecht von Pappendorf a v
mé rodině má kouzelnictví dávnou tradici. Sahá až do středověku, k velkému mágovi jménem Paracelsus.
Jeho jméno zní latinsky, ale kouzla dělal rozhodně německá. S využitím svých znalostí a síly, jež dříme v
těchto anglických kamenech, dokážu… tohle!“
Dal se do zpěvu. Slova však nebyla nesmyslná. Indy rozeznával pár slov v němčině, pár v latině. Zvedl se
vítr, takže už nebylo tak dobře slyšet. Vypadalo to, jako by se kolem vyděšených vyznavačů kultu sletěly
vichry, skučely a trhaly jim roucha. Vzduch byl náhle ledový a setmělo se.
Najednou Indy znovu ucítil na čele něco teplého. Tma se rozplynula. Způsobila to vlna mnohobarevného
světla, vyslaná ze středu kamenného kruhu. Kámen v koruně zářil silněji než kdy dříve.
Indy měl pocit, že se mu v hlavě rodí jakási slova. Neměl vůbec tušení, co znamenají. Ale když je vyslovil,
cítil ve vzduchu jejich sílu. Ruce se mu hýbaly samy od sebe. Kreslily ve vzduchu podivné, složité
obrazce. Indymu připomínaly pohyby kněží z jeho zvláštního snu uvnitř mohyly – jako by mu koruna
propůjčila schopnosti dávno zemřelých čarodějů.
Přihnala se bouře a srazila skoro všechny přítomné na kolena.
Indy pohlédl von Pappendorfovi do tváře a uvědomil si, že ani kdyby mu dal svoji nejtvrdší ránu,
nezneškodnil by ho lépe.
Druid měl tvář nalitou krví. Dělal rukama gesta, jako by bodal dýkou, a na konci každého gesta zamířil
prstem na Indyho.
Z dlaní mu s hlasitým třeskem vyletěl oslepující blesk, namířený na chlapce.
Indy netušil, proč to dělá, ale něco mu řeklo, aby zvedl dlaně a udělal ve vzduchu kruh. Vykřikl tři slova,
div mu hrdlo nepuklo. Blesk ho udeřil, zajiskřil, a neškodně sjel do země.
Von Pappendorf teď zpíval jako šílenec a dělal posunky, jako by chňapal vzduch. Vtom se kolem Indyho
zvedly větrné víry. Cítil, jak ho trhají do různých stran. Znovu se mu na rtech vynořila záhadná slova.
Zněla téměř jako ukolébavka. Vichry umlkly.
Ale von Pappendorf nepřestával zpívat a dělat rukama pavoučí pohyby.
Ze země se začala zvedat mlha, která pomalu houstla. Nebyla to žádná obyčejná, přízemní mlha. Byla
černá, zlá. I když už byla docela neprostupná, nepřestávaly z ní vyletovat chomáče jako nějaká tykadla.
Potom se mlha kolem Indyho sevřela jako katovy paže.
Nemohl dýchat. Měl pocit, že ho to umačká k smrti. Zalapal po dechu a vykřikl takové slovo, až se mu z
něho zkroutil jazyk. Mlha se rozpustila.
Von Pappendorfovi teď tekl po tváři pot. Vykřikoval své kletby zoufalým hlasem. Sekal rukama do
vzduchu, jako by měl místo nich pařáty.
Třikrát vykřikl kouzelné slovo a prudce mávl rukama.
Kdesi nad nimi se ozval hřmot.
Indy pohlédl nahoru. Kámen, položený na dvou mohutných pilířích, se dal do pohybu. Začal se
převažovat, a hrozil, že Indyho zavalí, a nejen jeho.
Indy prudce zvedl ruce a vykřikl jakési slovo.
Kámen se vrátil na místo.
Teď zvedl ruce zase von Pappendorf. Ale Indy už se čarodějovi díval do tváře. Zamířil na něj ukazovákem
a vyřkl tři ostrá slova. Vzápětí obklopilo von Pappendorfa oslepující světlo. Vířilo kolem něho, po chvíli se
začalo vzdalovat a nakonec zmizelo v kamenech.
Von Pappendorf zavrávoval. Vypadal vyčerpaně – a vyděšeně. „Kde je moje síla?“ zaječel. „Co jsi udělal
s mojí silou?“ Indy přistoupil o krok blíž. „Hansi! Rytíři!“ Falešný Druid vykřikl cosi v němčině, s očima
rozšířenýma strachem.
Rytíř a jeho kumpán vyskočili a namířili na Indyho své pistole.
Indy čekal, až jeho ruce udělají potřebný pohyb a ústa vysloví to pravé slovo. Ale nic se nedělo. Kouzlo
ho opustilo.
Ach ne! pomyslel si Indy. Kámen je z dávných časů. Nechápe, že pistole jsou zbraně. Netuší, jak jsou
nebezpečné!
No dobře, zkusím to zahrát. Zvedl ruce, jako by zase dělal to své kouzelnické gesto. Pistolníci v hrůze
uskočili. Indy mrkl na Hermana, který ještě pořád ležel Němci u nohou, a dal mu hlavou znamení.
Pak skočil po Němci, který stál nejblíž.
Herman setřásl provazy a nakopl Rytíře. Indy vyrazil Hansovi pistoli z ruky. Němec ještě stačil vystřelit.
Kulka zahvízdla a uštípla kus kamenného pilíře.
Potom vyšlo slunce, zarámované za zády Němců trilithonem. Když se sluneční světlo dotklo kamene v
koruně na jeho hlavě, pocítil Indy náhlý příliv tepla. Z kamene vytryskl palčivý proud třpytu. Hans zaječel a
padl na zem jako beztvará hromada. Koruna se pomstila.
Pak už Indy neviděl nic. Jako každý, kdo se dívá přímo do slunce, byl oslepen. Slyšel kolem sebe zvuky,
jež znamenaly prudký pohyb. Když pak byl svět zase znovu normální, zaslechl Pengravův hlas: „Ti
hnusní špióni prchají!“
Konečně se Indymu vrátil zrak. A po von Pappendorfovi s Rytířem nebylo vidu ani slechu. Britští ex-
Druidové křičeli, ječeli a trhali svá černá roucha. Rozběhli se po kraji a pátrali po uprchlých Němcích.
Herman, rozpálený tou dramatickou chvílí, zavolal: „Poběž, Indy!“ Přidal se ke skupině, vedené Sirem
Reginaldem Pengravem. Šlechtic měl tolik duchapřítomnosti, že zvedl pistoli mrtvého Němce.
Pengravova skupina vyrazila jako poslední. Indy se rozběhl, že se k nim přidá, ale dopadlo to jinak. Sotva
udělal tři kroky, svět se s ním začal točit. Před očima se mu všechno rozhoupalo, až z toho padl na
kolena. Hlavou mu proletěla příšerná bolest. Měl pocit, jako by mu měl mozek vybuchnout.
Koruna! pomyslel si. Přímo se mi zarývá do hlavy!
V panice popadl korunu a strhl si ji z hlavy. Bolest přestala, ale Indy vydechl zděšením.
Prastarý bronz se mu v rukou začal měnit v prach. Kov byl najednou křehký, bortil se a měnil v
hnědozelený prášek, který rozvál vítr.
Když se koruna rozpadla, kámen vypadl z místa, kde byl zasazen. Už to nebyl ten záhadný,
mnohobarevný drahokam, který svým kouzlem zachraňoval životy všech kolem. Teď to byl jen obyčejný
oblázek. Padl najeden ze stojících kamenů, odrazil se od něho a kamsi se zakutálel.
Indy se ho pokusil zachytit, ale když se podíval na místo, kam oblázek zapadl, nedovedl ho rozeznat od
desítek podobných kamenů.
Indiana Jones klečel na zemi a kroutil hlavou. Na krátký okamžik držel v rukou poklad nevyčíslitelné ceny.
A ten byl teď pryč.

Kapitola devátá
Konečně stál Indy na nohou. Studený vítr honil sněhové vločky kolem vztyčených kamenů. Otřásl se a
vyrazil za skupinami pronásledovatelů. Našel je bez potíží. Stačilo sledovat stopy ve sněhu.
Když se přiblížil k první širší cestě, situace se změnila. Arcidruidovi následovníci zřejmě používali toto
pole jako parkoviště. Sníh tam byl rozježděný desítkami pneumatik. Zůstalo tam jediné auto – to, které
patřilo Reginaldu Pengravovi. Šlechtic stál na stupátku a řídil odtud pátrání.
„Museli odjet v tom příšerně velkém německém autě,“ řekl pan Pengrave.
Herman zahlédl Indyho. „Nakonec vykopali benz z pole. Přijeli jsme v něm,“ řekl. „Ale je tu tolik stop po
pneumatikách, že nepoznáme, která je která.“
Indy zavrtěl hlavou. „Špióni nezůstanou v tom velkém autě dlouho. Je moc nápadné. Vsadím se, že
ujedou pár mil a zapíchnou to.“
Pan Pengrave důležitě pokyvoval hlavou. „Budou se chtít dostat do Německa. Musíme je chytit. Ty tajné
listiny, co mi ukradli, musíme dostat za každou cenu.“
Zatímco mluvili, objevilo se tu nákladní auto plné lidí z města. Indy mezi nimi poznal několik dělníků, kteří
pracovali na vykopávkách. Sir Reginald je poslal pátrat do všech světových stran.
V čele každé skupiny šel uniformovaný policista. „Poslali jsme zprávu vrchnímu policejnímu komisaři,“
vysvětlil jim pan Pengrave. „Scotland Yard se tím případem bude také zabývat. To víte, jde o národní
zájmy.“
Indy se málem rozesmál. Pan Pengrave totiž mluvil jako by špióny objevil on sám.
Indy mrkl na Hermana a zjistil, že se kamarád třese zimou. Když už teď Indyho nechránil kouzelný
kámen, mrzl také.
„Myslím, že bychom tě měli dopravit domů,“ řekl Indy Hermanovi. „Tátové budou mít určitě strach, co se
nám stalo.“
Herman jektal zuby tak silně, že nemohl mluvit. Pan Pengrave přikývl. Když dorazilo další nákladní auto s
pátrači, požádal řidiče, aby zavezl chlapce domů.
Indy se s povzdechem zabořil do sedadla a nechal kožený ruksáček sklouznout z ramen. Herman mlčky
natáhl ruku a dotkl se ruksáčku, který ležel mezi nimi. „Jé, pořád je v něm ještě ten tvůj dárek,“ řekl Indy a
obrátil oči v sloup. Když si jen pomyslel, že se to všechno semlelo jen kvůli Hermanově hloupé kouřové
bombě. „Myslím, že máš po kole.“ Ale Herman na to neřekl ani slovo. Usnul.
Když auto prudce zastavilo před domem pana Muellera, Herman otevřel oči. Oba otcové právě vycházeli
ze dveří, připraveni pátrat na vlastní pěst. Pan Mueller je spatřil první. Přivítal je slovy, která už Herman
slyšel miliónkrát. „Kde jste byli? Co si o sobě myslíte?“
Profesor Jones se jenom díval na syna a kroutil hlavou. „Raději to ani nechci vědět,“ povzdechl si.
„To by bylo na dlouhé povídání,“ řekl Indy. „Odhalili jsme bandu německých špiónů. Unesli Hermana a
chtěli ho zabít…“
„Zabít Hermana? Mého syna?“ ozval se pan Mueller silným a rozzlobeným hlasem. „A já jsem přitom
spořádaným členem Společnosti amerických přátel Německa! Už ode mě nedostanou ani pětník.“ Sotva
Indy dokončil své uspěchané vyprávění, změnili otcové plány. Místo pátrání po synech se rozhodli
pronásledovat špióny. „Ty papíry nesmí opustit Anglii,“ řekl profesor Jones.
„Komu jde o papíry?“ zavrčel pan Mueller. „Jen počkejte, jak srovnám toho von Pappendorfa!“ Otcové
nechali chlapce v rukou paní Wellesové a spolu se sklepníkem vyrazili.
Chlapci se rychle nasnídali, navlékli se do teplého oblečení a hned se zase přidali k pronásledovatelům.
Celý den pročesávali okolí a prohlédli každou skrýš. Ale ani po příjezdu inspektora ze Scotland Yardu
neměli štěstí.
Kolem poledne objevila jedna z pátracích skupin jejich velké auto značky Benz. Bylo schované v křoví u
silnice.
„To mě nepřekvapuje,“ řekl Herman, když uslyšel tu novinu. „Řekl bych, že když zapadli v tom poli, něco
se jim porouchalo. Celou cestu do Stonehenge měl motor divný zvuk a auto sebou škubalo.“
Celý se třásl, když si vzpomněl jak se to všechno seběhlo a jak byl zachráněn v souboji dvou kouzel.
Upíral hnědé oči na Indyho. „Jak jsi to dokázal s tím kouzlem?“
„Je to mnohem lehčí, než tahat králíky z klobouku, jasné?“ řekl Indy a zašklebil se. „To jsem nedělal já,
ale ta očarovaná koruna.“
„Kde jsi k ní přišel?“ zeptal se Herman s očima dokořán. „Co s ní budeš dělat? Měli bychom to s ní zkusit
ve škole.“
„Odkud byla? To vylíčím všechno podrobně, až u toho budou i oba tátové,“ řekl Indy. „Po tom velkém boji
se proměnila v prach. Žádné kouzlo asi netrvá věčně.“
Když uviděl, že kamarád vykulil oči ještě víc, musel se usmát. „Hádej, co bych s ní udělal, kdybych ji tu
teď měl?“
„Co?“ zeptal se Herman.
„Požádal bych ji, aby nám sehnala něco k obědu. Mám hlad jako vlk.“
Herman se usmál a sáhl do ruksáčku. „Podívej, mám tu něco sladkého – pokud jsi to nesnědl při tom
svém kouzelnickém dobrodružství.“
Indy, Herman a tři další pátrači si vykračovali podél kolejí za městem. Indy ukusoval z čokoládové tyčinky.
„Co je to tamhle?“ zeptal se a ukázal na velikou dřevěnou bednu vedle kolejí.
„To je uhelný bunkr,“ vysvětlil jeden z místních lidí. „Skladuje se tam uhlí pro lokomotivy.“
Indy se vyhoupl na stěnu bunkru a nahlédl dovnitř. Byla tam veliká hromada černého uhlí. Indy už se
začal spouštět zpátky na zem, ale najednou se zarazil. „Včera v noci sněžilo. Jak to, že na uhlí není
žádný sníh?“
Přivolal ostatní a naznačil jim, aby bunkr obklíčili. Jeden z nich měl s sebou vidle. Indy zaryl jejich
opačným koncem do uhlí. Vtom se hromada vzedmula jako nějaká sopka. Vyskočil z ní Rytíř.
Po několika krocích ho pronásledovatelé chytili. „Jak jste mě našli,“ vrčel Němec, když ho vedli do města.
„Pod tím uhlím mě přece nemohlo být vidět.“
„O tom se nebavme,“ přerušil ho Indy. „Kde je von Pappendorf?“
Rytíř se usmál. „Takže jste ho nedostali. To je dobře. Hrabě proveze ty papíry do Německa.“
Indy s Hermanem byli opravdu rádi, když za soumraku dorazili domů. Otcové je vítali mezi dveřmi. Indy
pohodil klobouk na jídelní stůl a Herman odložil ruksáček.
„To byl ale den, chlapci,“ řekl pan Mueller. Upřel na ně dlouhý pohled. „Rád bych slyšel, co se s vámi dělo
včera v noci – a prosím, hezky podrobně.“
Chlapci se pustili do vyprávění jeden po druhém. Napřed Herman vyložil jak vyrobil tu svoji „pastičku na
hlupáky“ a vykreslil noční návštěvu v Pengrave Manoru. Indy potom vylíčil, jak přistihl špióny při loupeži a
Herman na něj navázal příběhem svého únosu.
Indy pak vyprávěl o svém dobrodružství uvnitř mohyly. Jak našel tajemnou korunu a jaký měl potom
podivný sen nebo vidění. Nakonec vylíčil souboj dvou kouzel a Herman ho doplňoval.
„Tajemná koruna?“ zvolal vzrušeně profesor Jones. „Dokázal bys nás zavést k té mohyle?“
Indy jen pokrčil rameny. „Nevím, kde to je. Utíkal jsem před špióny, neměl jsem čas rozhlížet se kolem.
Všude je plno sněhu, stopy jsou zaváté, už bych je ani nenašel.“
Jeho otec si povzdechl. Ale pan Mueller naléhal. „Řekni mi ještě něco o tom vidění, co jsi měl, Indy. Nic
nevynechej.“
Indy mu řekl všechno, na co si dokázal vzpomenout.
„Víš to jistě, že ty nástroje byly kamenné, a ne železné?“ Pan Mueller čekal na odpověď velmi pozorně.
„Ne, nikde tam nebylo žádné železo – dokud se až na konci neobjevili nájezdníci.“
Pan Mueller zapadl zpátky do křesla. „Tak to vidíte, profesore,“ oslovil profesora Jonese. „Mýlil jsem se, a
vy jste měl pravdu. Jestli je Indyho vize správná – a proč bychom tomu nevěřili? – bylo Stonehenge
zbudováno mnohem dřív, než sem přišli Druidové. Začalo se s tím dřív než Britové vůbec poznali kovy
jako je železo. Tím se to posouvá zpět až do nové doby kamenné!“
Profesor Jones přikývl. „Indy, chlapče,“ řekl vesele. „Tentokrát se ti to povedlo.“
„Ještě není všemu konec,“ řekl rozzlobený hlas za jeho zády.
Indy, jeho otec a pan Mueller se bleskově otočili. Ve dveřích pokoje stál Albrecht von Pappendorf s pistolí
v ruce.
„Tenhle kluk mě připravil o moji sílu,“ řekl německý špión. „Jestli chcete, abych ho nechal naživu, musíte
mi všichni pomoci.“

Kapitola desátá
Kdyby bývalý Arcidruid vypadal tak, jako teď, neudělal by na své stoupence žádný dojem. Už neměl svou
vzdouvající se kutnu. Byl oblečen do černého roláku, kalhot a těžkého kabátu. Dlouhé vlasy měl
rozcuchané a kolem pečlivě zastřižené bradky mu vyráželo strniště. Musel se skrývat v nějakém stohu.
Na tmavém oblečení se mu zachytily kousky slámy. Pár jich měl dokonce i ve vlasech.
Německý špión vypadal málem komicky – nemít v ruce pistoli. A nebýt jeho studeného pohledu lapeného
zvířete. Indy vůbec nepochyboval, že von Pappendorf použije pistoli proti každému, kdo se mu postaví do
cesty.
Němec vypadal divoce, ale dařilo se mu mluvit klidným a tichým hlasem. „Potřebuju auto. Apeluju na vás,
pane Muellere jako na dobrého Němce…“
„Chtěl jste mi zabít syna,“ přerušil ho pan Mueller. „A teď máte odvahu žádat mě o pomoc?“
„To bylo jenom takové nešťastné nedorozumění,“ odpověděl von Pappendorf způsobně. „Netušil jsem, čí
je ten chlapec.“
„Vážně?“ promluvil Indy. „Říkal jste o Hermanovi, že je to ‚ten syn Yankeeho Muellera‘. Tenkrát, jak jste se
rozmachoval tím zlatým srpem.“
Von Pappendorf namířil na Indyho a výraz v obličeji mu ztvrdl. „Nezkoušej moji trpělivost, kluku. Uvědom
si, že nemáš na vybranou. Musíš dělat všechno, co ti poručím, nebo zemřeš.“
Profesor Jones zbledl. „Co žádáte?“
„Venku je zaparkovaný ford. Naplníte nádrž benzínem –vím, že ho tu někde máte.“ Německý agent se
zasmál bez špetky humoru. „Moře odsud není daleko. Brzy budu na palubě lodi směřující do Německa –
a papíry se mnou,“ řekl a poplácal se volnou rukou po náprsní kapse.
„Ty námořní plány už vám teď moc neposlouží. Každý ví, že jste je ukradl,“ řekl profesor Jones.
„Chtěli jsme si je pouze okopírovat,“ přiznal von Pappendorf. „Rytíř měl nenápadně odejít uprostřed
obřadu a vrátit papíry do Pengravova sejfu. Naneštěstí jsme ztratili spoustu času.“ Podíval se na oba
chlapce. „Plány se ovšem nedají měnit moc rychle. Německá flotila bude mít dost času, aby rozdrtila to
slavné britské námořnictvo.“
Von Pappendorf namířil pistoli na pana Muellera. „Už mě přestaň zdržovat, ty tlustý šašku, nebo tě tu na
místě oddělám.“
Indy měl čím dál tím silnější podezření, že jakmile se Pappendorf dostane k autu, stejně je všechny
zastřelí. Centimetr za centimetrem se začal posouvat k jídelnímu stolu a k Hermanovu koženému
ruksáčku.
Mueller vyskočil a vrazil ruce do kapes. „Dobře, auto je vaše. Benzín máme pod přístřeškem za domem.
Jestli chcete, abych vám pomohl…“
Von Pappendorf se za svou blyštivou pistolí vítězoslavně usmál. Indy se teď opíral o stůl. Sáhl za sebe a
otevřel ruksáček.
Našel po hmatu papír, do kterého Herman zabalil „pastičku na hlupáky“ – kouřovou bombu v plechové
krabici. Doufám, že to Herman nepopletl, pomyslel si Indy, když vytahoval balíček ven.
„Kryjte se!“ vykřikl a roztrhl obal. Za okamžik už byla místnost plná kouře.
„Was ist…?“ vykřikl von Pappendorf a vzápětí vystřelil.
Potom se ozvaly hlasité výkřiky a nastal zmatek. Na von Pappendorfa se vrhli hned čtyři lidé najednou.
Když se kouř rozplynul, německý špión ležel natažený na podlaze. Profesor Jones ho držel za nohy. Pan
Mueller s Hermanem každý za jednu ruku. A Indy stál nad ním s pistolí v ruce.
„Hollingsi, paní Wellesová, jen klid,“ usmál se, když se mezi dveřmi objevila kuchařka se sklepníkem.
Přiběhli, když zaslechli střelbu. Sotva spatřili vězně, všechno jim bylo jasné.
„Měli byste zavolat policii,“ řekl Indy a ukázal na von Pappendorfa.“ Chytili jsme krysu, po které všichni
jdou.“
Zanedlouho přišli lidé ze Scotland Yardu s malou armádou místních policistů. Jonesovi a Muellerovi se
dívali z okna v přijímacím pokoji, jak odvádějí špióna von Pappendorfa s pouty na rukou.
Profesor Jones se usadil v hlubokém křesle. „Podle mého názoru už to máme všechno za sebou,“ řekl.
Vtom se ve dveřích objevil Hollings. „Pane Muellere, profesore Jonesi, přichází Sir Reginald Pengrave – s
dalším hostem.“
Indy s Hermanem se na sebe nervózně podívali. Copak jim zase šlechtic přináší za zmatky?
Když vstoupil do místnosti Sir Reginald s Reggiem juniorem, Indy se málem rozesmál. Otec i syn měli
úplně stejně zahnuté nosy. Oba zůstali zaraženě stát, protože celý dům dosud páchl po Hermanově
kouřové bombě.
„Má vlast – i moje rodina – jsou vám velmi zavázány,“ začal Sir Reginald. „Kdyby došlo k válce, mohl
nepřítel rozdrtit naše námořnictvo.“
Muellerovi a Jonesovi stáli a zírali.
Pan Pengrave chvatně pokračoval. „Pokud jde o vaše archeologické vykopávky, příliš jsem vám… tedy…
nepomohl… Ani můj syn…“
Reggie junior, který se vzpurně díval do země, dostal dloubanec do žeber.
„Promiňte,“ zavrčel. Vrhl na Indyho a na Hermana nepřátelský pohled. Jako by jim říkal, jak se těšil, že na
ně von Pappendorf vyzraje.
„Reginald mě též informoval o určitých problémech v Charentonské akademii.“ Pan Pengrave se
zamračil. „Ujišťuji vás, že s tím je konec. Můj syn dohlédne na to, aby se tito dva chlapci cítili ve škole
dobře.“
Reggie zrudl. Kdyby teď začal být na ty dva Yankee příjemný, byl by ve škole vyřízen.
„Pánové, díky za vaši laskavost,“ řekl pan Mueller. „Obávám se však, že je zbytečná.“
„Zbytečná?“ opakovali Pengravovi jako ozvěna.
„Ano, pánové. Mladý pan Jones a Mueller už se do Charentonu nevrátí.“
Indy s Hermanem se ani nepokoušeli skrýt své potěšení.
„Rozhodli jsme se s panem Muellerem,“ pokračoval profesor Jones, „že chlapcům bude lépe doma.
Trošku si prodlouží prázdniny a potom se vrátí do Ameriky.“
„Opravdu?“ zeptal se Reggie s pohledem upřeným na chlapce. Trochu jim záviděl a hlavně se radoval, že
odsud odjedou.
„Myslím, že pojedu s nimi,“ řekl pan Mueller.
„A… ale co vaše vykopávky?“ Na Sira Reginalda to všechno začalo mít nějak moc rychlý spád. „Přece
jste dosud nenašel, co jste chtěl?“
„Zjistil jsem, že to nikdy nenajdu,“ řekl pan Mueller s veselým úsměvem. „Předpokládal jsem, že
Stonehenge vybudovali Druidové. Ale z nečekaného zdroje se potvrdilo, že to je mylná teorie.“ Mrkl na
Indyho.
„Těžší bude najít důkazy. S tím se bude muset počkat, dokud nezačne někdo kopat přímo uvnitř
Stonehenge.“
„Nevím, jaksi, co na to říci.“ Sir Reginald byl poněkud vyveden z míry zjištěním, že jeho elegantní omluva
nebyla přijata.
„Sire Reginalde – a Reggie,“ řekl Herman. „Můžete nám popřát veselé vánoce.“
Vešla služebná a otevřela okno, aby se z domu vyvětraly poslední zbytky kouře.
Indy se usmál. „A můžete nám dát sbohem!“
HISTORICKÁ POZNÁMKA

Stonehenge je zcela skutečná památka a dodnes představuje velkou záhadu. Nikdo přesně neví, kdo ten
kamenný kruh vybudoval a proč.
Víme, kdy byl postaven. Moderní vědci objevili, že se stavbou Stonehenge se započalo přibližně před
čtyřmi tisíci lety. Lidé doby kamenné dokázali dopravit na místo obrovské balvany, opracovat je a zasadit
do stavby. Stonehenge, který známe dnes, byl dokončen kolem roku 1500 před naším letopočtem. To
znamená, že ho budovali pět století.
Podobně jako pan Mueller v tomto příběhu bylo mnoho učenců přesvědčeno, že Stonehenge postavili
Druidové. Dnes víme, že to není pravda. Kamenný kruh ve skutečnosti existoval o celé století dříve, než
do Anglie přišli Druidové.
Proč vznikl Stonehenge? Možná, že tuto hádanku nikdy nikdo nerozluští. S velkou pravděpodobností to
byl pravěký chrám uctívačů Slunce. Ale v roce 1960 přišel jeden astronom s novou teorií. Došel k názoru,
že umístění kamenů má něco společného s pohybem Slunce a Měsíce. Možná, že Stonehenge byl jakýsi
obrovský kalendář, nebo svého druhu observatoř, která pomáhala pravěkým lidem předpovídat zatmění
Slunce.Ve Stonehenge pracovalo mnoho archeologů. Žádný z nich nikdy neobjevil tajemnou korunu ani
záhadný drahokam. Pokud je nám známo, byl kamenný kruh vybudován s obrovskou dřinou, nikoli s
pomocí čarodějů. Pravé kouzlo Stonehenge spočívá v tom, že přežil věky a je ukázkou génia lidí, kteří tu
žili před tisíciletími.

Young Indiana Jones novels are conceived and produced by Random

House, Inc., in conjunction with Lucasfilm Ltd.
TM (c) 1993 Lucasfilm Ltd. All rights reserved.
Licenced by: Merchandising Prague s. r. o.
Klánovická 9/707, Hloubětín
194 00 Praha 9

William McCay
Young Indiana Jones a kruh smrti
Vydalo VN Nezávislý novinář (IV)
Praha, 1993
Překlad (c) Naďa Klevisová
Grafická úprava: Václav Svoboda
Odpovědná redaktorka: Jitka Chládková
Vyrobilo VN NN (III)
Vytiskl
ISBN 80-901190-8-9
Cena 30 Kč

– 59 –