Samoštúdium :

CIBULKA, Ľ. A kol.: Štátoveda. Bratislava: Wolters Kluwer 2017 ................... str.14-21

V texte hľadajte odpovede na otázky:

1. Ako môžeme charakterizovať pojem štát? Aké prístupy k skúmaniu štátu môžeme zvoliť?
2. Čo rozumieme pod tvrdením: nastáva erózia suverenity štátu ako dôsledok globalizácie.
3. Ako by ste stručne načrtli historicko-sociologický vývoj vzniku štátu (od neolitu)?
4. Ako klasifikujeme teórie vzniku štátu?
5. Ako stručne definujete teologickú teóriu štátu? (Sv. Augustín)
6. Ako stručne definujete mocenskú teóriu štátu? (Machiavelli)
7. Ako stručne definujete kontraktualistickú teóriu štátu? (Hobbes, Locke, Rousseau)
8. Ako stručne definujete etickú teóriu štátu? (Kant)

Doplnkové materiály:

Sv. Augustín: De civitate dei

14.28 O vlastnosti pozemského a nebeského štátu.

Dvojaká láska utvorila dvojaký štát: pozemský štát láska sebecká až do pohrdnutia Bohom,
nebeský štát láska k Bohu až do pohrdnutia sebou. Pozemský hľadá slávu v sebe, nebeský zas
v Pánovi. Prvý hľadá slávu u ľudí, najvyššou slávou druhého je Boh, svedok svedomia. Prvý
vo svojej sláve dvíha svoju hlavu, druhý hovorí svojmu Bohu: »Si mojou slávou, ktorý
povyšuješ moju hlavu« (Žalm 3, 4). Prvému vládne v jeho panovníkoch a národoch, ktoré
ujarmuje, žiadostivosť po vláde. V druhom si slúžia vo vzájomnej láske aj predstavení
starostlivosťou, aj poddaní poslušnosťou. Prvý miluje vo svojich mocnároch svoju silu, kým
druhý hovorí svojmu Bohu: »Milujem ťa, Pane, moja sila« (Žalm 17, 2). ...

Prehľad pätnástej knihy.

Treba hovoriť o vývine štátov v toku ľudských dejín. Začína sa to narodením Kaina a Ábela.
V Kainovi vystupuje pozemský štát a v Ábelovi boží štát. Ako v jednotlivých ľuďoch, tak aj v
ľudstve pozemský človek časovo predchádza duchovného. ... Pozemský štát sa sháňa po
pominuteľných dobrách a jedine tie môže získať. Samotné zemské dobrá nemôžu viesť k
večnému šťastiu. Kain založil pozemský štát, jeho bratovražda, ktorá má svoju náprotivu v
Romulovi, vyšla z diabolskej závisti, uvádza na zem prvý raz boj medzi pozemským a božím
štátom. Kainova obeť sa nepáčila Bohu, opovrhol ňou, lebo obetujúci bol ochotný dať dar, ale
samého seba nechcel dať Bohu. ...

Prehľad devätnástej knihy

Treba hovoriť o cieli oboch štátov. Kresťanské učenie sa v tejto veci rovná filozofii, lebo sa
zaoberá otázkou najvyššieho dobra, ktorú filozofia vykladala tak rozmanito. Sám Varro
napočítal, že je možných 288 mienok. Všetky náhľady sa napokon dajú zredukovať na otázku,
či múdry človek má viesť na tejto zemi život rozjímavý, či činný verejne, alebo smiešaný z
oboch. Boží štát v otázke najvyššieho dobra hlása, že je dosažiteľné len na druhom svete.
Hoci len letmý pohľad na život na zemi poučuje človeka, že tu nemožno nájsť a získať stále
šťastie a blaženosť. Kresťanstvo sa neodťahuje od spoločnosti, ale poukazuje, že život v
spoločnosti je plný všelijakých nepríjemností a trápení. Aj v sudcovskom zamestnaní, ktoré je
potrebné, aby ľudská spoločnosť mohla jestvovať, je sto ťažkostí a trpkých chvíľ.
Rozdielnosť reči jednotlivých národov je tiež často príčinou nedorozumenia, z ktorého môžu
vzniknúť aj vojny. A priateľstvo, hocako verné a milé, robí nám tiež starosti, lebo sa staráme
o dobro a šťastie priateľa. Ani priateľstvo s anjelmi nie je bez nebezpečenstva, lebo filozofia
prijala aj démonov za bohov. Najväčším šťastím človeka je pokoj. Lež pokoj nemožno nájsť
na tejto zemi, ale dokonalý pokoj bude možný iba na druhom svete, vo večnom živote.
Hodnota pokoja sa ukazuje už v ľudských vzťahoch na zemi, lebo každý túži najviac po
pokoji. Ba pre pokoj sa vedú vojny a organizujú povstania, aby sa získal nový pokoj. Bez
pokoja sa nezaobídu ani najväčší zločinci, ba ani len taký netvor ako Cacus. Boh sľúbil pokoj,
a to večný, ako odmenu za správne používanie dobier tohto života. Ak by človek zle užíval
dobrá, potom ho Boh potresce odobratím večného pokoja. Užívanie dobier v božom štáte je
postavené do služby večného pokoja. Tomu pokoju sa má podriadiť pokoj tela i duše. Aj
vzťah ku pospolitosti sa má riadiť podľa zákonov pokoja. Každý má uskutočniť pokoj najmä
vo svojom dome, v rodine, t. j. má zaviesť súlad medzi rozkazom a poslušnosťou, aby sa
pokoj odtiaľ šíril aj do spoločnosti. To platí aj o otroctve. Otroctvo nie je prirodzený stav, ale
je to len trest za hriech. ... Boží štát sa neuzatvára pred svetským štátom, chce žiť s ním v
spoločnosti. Ba je aj za udržanie pokoja v pozemskom štáte, lebo on patrí k blahu
pozemského štátu. Jedine protináboženské predpisy pozemského štátu musí zavrhnúť. Boží
štát dôveruje v smyslové poznanie, v istotu duchovného poznania a v nadprirodzenej viere má
záruku a vodcu svojej činnosti. O vonkajšej činnosti nepredpisuje boží štát svojim členom nič
zvláštneho. Ba ani v otázke, či má byť život činný a či rozjímavý, nič nepredpisuje, len
upozorňuje na nebezpečenstvo jednostrannosti. Vysoké úrady nemá nik brať násilne, ale keď
mu ich ponúknu, má ich prijať, a to z lásky k bližnému. Všetok dokonalý a obšťastňujúci
pokoj očakáva boží štát len na druhom svete, vo večnosti. Avšak aj na tejto zemi môže byť
niekto nazvaný šťastným a múdrym, ak všetku svoju činnosť stavia do vzťahu ku druhému
svetu, ako svojmu cieľu. Je otázka, či možno veriť, že Rím utvoril štát. Rímsky štát nebol
opravdivým štátom, lebo nebolo v ňom opravdivej, na pravom Bohu založenej spravodlivosti.
Riman nepoznal pravého Boha, vládcu, preto nedával Bohu, čo bolo božie, preto nevedel ani
správne ovládať svoje telo a smysly, a tak nevedel utvárať opravdivú spravodlivosť medzi
ľuďmi, ktorá je základom každého štátu, ak sa má zaslúžene menovať štátom. Len Boh
kresťanov je pravým Bohom.

... Pokoj a spravodlivosť na zemi nie je dokonalá, a Boží štát len na druhom svete očakáva
dokonalý pokoj, ktorý bude večný. Bude súčasne najväčším dobrom, konečným cieľom
spravodlivých a dobrých. Cieľom a konečným údelom tých, čo nepatria do božieho štátu,
bude večné nešťastie a večná bolesť. ...

Evanjelium podľa Matúša 22

15 Vtedy farizeji odišli a radili sa, ako by ho podchytili v reči. 16 Poslali k nemu svojich
učeníkov a herodiánov so slovami: „Učiteľ, vieme, že vždy vravíš pravdu a podľa pravdy učíš
Božej ceste. Neberieš ohľad na nikoho, lebo nehľadíš na osobu človeka. 17 Povedz nám teda,
čo si myslíš: Slobodno platiť cisárovi daň, či nie?“ 18 Ale Ježiš poznal ich zlomyseľnosť a
povedal: „Čo ma pokúšate, pokrytci?! 19 Ukážte mi daňový peniaz!“ Oni mu podali denár. 20
Spýtal sa ich: „Čí je tento obraz a nápis?“ 21 Odpovedali mu: „Cisárov.“ Tu im povedal:
„Dávajte teda, čo je cisárovo, cisárovi, a čo je Božie, Bohu.“ 22 Keď to počuli, zadivili sa,
nechali ho a odišli.
Evanjelium podľa Jána 18
... 28 Od Kajfáša viedli Ježiša do vládnej budovy. Bolo už ráno. Ale oni do vládnej budovy
nevošli, aby sa nepoškvrnili a mohli jesť veľkonočného baránka. 29 Preto vyšiel von za nimi
Pilát a opýtal sa: „Akú žalobu podávate proti tomuto človeku?“ 30 Odpovedali mu: „Keby
tento nebol zločinec, neboli by sme ti ho vydali.“ 31 Pilát im povedal: „Vezmite si ho vy a
súďte podľa svojho zákona!“ Židia mu odpovedali: „My nesmieme nikoho usmrtiť.“ 32 Tak
sa malo splniť Ježišovo slovo, ktorým naznačil, akou smrťou zomrie. 33 Pilát opäť vošiel do
vládnej budovy. Predvolal si Ježiša a spýtal sa ho: „Si židovský kráľ?“ 34 Ježiš odpovedal:
„Hovoríš to sám od seba, alebo ti to iní povedali o mne?“ 35 Pilát odvetil: „Vari som ja Žid?
Tvoj národ a veľkňazi mi ťa vydali. Čo si vykonal?“ 36 Ježiš povedal: „Moje kráľovstvo nie
je z tohto sveta. Keby moje kráľovstvo bolo z tohto sveta, moji služobníci by sa bili, aby som
nebol vydaný Židom. Lenže moje kráľovstvo nie je stadiaľto.“

PRVÁ HLAVA
Prvý oddiel
ZÁKLADNÉ USTANOVENIA
Čl. 1
(1) Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani
náboženstvo.

Otázka:
Aký návod pre vzťah človeka a svetskej moci poskytuje ranné kresťanské učenie?
Ako sa stavia ústava SR k otázkam spájania štátu a náboženstva

Vladař
Niccolò Machiavelli vznešenému Lorenzovi de Medici
… Počínám tedy prvními ze svrchu psaných vlastností a pravím, že by bylo dobré býti
považován za štědrého. Nicméně štědrost, provozovaná tak, že ti nevynese pověst člověka
štědrého, ti škodí. Jestliže totiž konáš štědré skutky ctnostně a tak, jak konány býti mají, nebude
tvá štědrost známa a neuchrání tě pověsti, že jsi lakomec. Kdo tedy chce uchovati si pověst
člověka štědrého, nesmí opomíjeti žádnou okázalost, takže takový vladař spotřebuje na to celý
svůj majetek a nakonec, bude-li si chtíti uchovati pověst člověka štědrého, bude nucen zatížiti
obyvatelstvo mimořádnými dávkami a daněmi a dělati všechno, co člověk může dělati, aby
dostal peníze. To začne v poddaných probouzeti nenávist k němu a lidé si ho přestanou vážiti,
protože zchudl, takže uškodiv touto svou štědrostí mnohým a poděliv jich svými dary málo,
stává se obětí sebemenší nehody a ocitá se hned při prvním nezdaru v nebezpečí pádu. … Za
našich časů vykonali veliké věci jenom takoví vladaři, kteří byli považováni za skoupé, a
ostatní, jak jsme viděli, padli. … Proto tedy vladař, který nechce olupovati poddané, který chce
míti možnost ubrániti se, který se nechce státi chuďasem a člověkem opovrhovaným a nechce
býti donucen k tomu, aby se stal loupeživým, nesmí dbáti nebezpečí, že bude považován za
skoupého. Neboť skoupost je jedna z oněch špatných vlastností, které mu umožňují vládnouti.
… Přistupuji k dalším ze svrchu uvedených vlastností a pravím, že každý panovník musí toužiti,
aby byl považován za vlídného, nikoli za krutého. Nicméně musí dbáti, aby své vlídnosti
nepoužíval špatně. Cesare Borgia byl považován za ukrutníka, ale jeho krutost uklidnila
Romagnu, sjednotila ji a vrátila jí mír a věrnost. … Nesmí tedy vladař dbáti, že má pověst
ukrutníka, když jde o to, aby udržel své poddané ve svornosti a v oddanosti, neboť přes několik
málo příkladných krutých trestů bude laskavější než ti, kdož přílišnou vlídností dovolují, aby
bujely nepořádky, z nichž vznikají vraždy nebo loupeže; ty totiž škodí obyčejně celé obci,
kdežto popravy, jež nařídí panovník, škodí jenom jednotlivcům. … Z toho pak vzniká otázka,
zdali je lepší býti milován než býti nenáviděn, nebo naopak. Odpověď zní, že by bylo třeba toho
i onoho, protože však je těžké sloučiti ty dvě věci, mnohem bezpečnější je býti obáván než býti
milován, když je již nezbytné voliti jednu z těch dvou věcí. O lidech lze totiž všeobecně říci
toto: jsou nevděční, proměnliví, falešní, nestateční, chtiví zisku, a dokud jim prokazuješ dobro,
jsou ti oddáni tělem i duší a nabízejí ti, jak jsem již řekl, svou krev, majetek, život a syny, dokud
jich nepotřebuješ; jakmile však je ti jich třeba, bouří se ti…. Kromě toho lidé bezohledněji škodí
tomu, kdo probouzí lásku, než tomu, kdo budí strach, neboť láska je držena páskou povinnosti
a ta se při každé příležitosti, kdykoli jde o osobní prospěch, trhá, protože lidé jsou zlí; strach
však je udržován obavou z trestu, a ta neopouští lidi nikdy. Ale strach musí panovník buditi tak,
aby se, když již nemůže získati lásku, vyhnul nenávisti. Je totiž docela dobře možné, býti
obáván, ale přitom nikoli nenáviděn. Toho panovník dosáhne, když nevztáhne ruku na majetek
svých občanů a poddaných a na jejich ženy. A když je přece nucen sáhnouti někomu na život,
má to učiniti tenkrát, když k tomu má zřejmý důvod a dostatečné oprávnění. Především však
nemá sahati na cizí majetek, neboť lidé zapomínají na otcovu smrt rychleji než na ztrátu
majetku.
… Každý chápe, že je hodno chvály, když vladař drží dané slovo a žije v upřímnosti, nikoli v
úskočnosti. Nicméně zkušenost našich časů nám ukazuje, že veliké věci vykonali panovníci,
kteří málo dbali daného slova a kteří dovedli poplésti lidské mozky obmyslností, až nakonec
překonali ty, kteří svou vládu založili na čestnosti. Tu je třeba věděti, že jsou dva způsoby boje:
jeden cestou zákonitou, druhý cestou násilí. Způsob první je vlastní člověku a druhý zvířatům.
Protože však první způsob mnohdy nestačí, nezbývá než uchýliti se k druhému. Musí tedy
vladař dobře uměti počínati si jako zvíře i jako člověk. Staří autoři tomu zastřeně učili
panovníky: popisují, jak Achilles a mnozí jiní dávnověcí vládcové byli dáni na výchovu
kentaurovi Chironovi, aby je vychoval ve své kázni. A míti vychovatelem napolo zvíře, napolo
člověka, to neznamená nic jiného, než že vladař má uměti užívati jak povahy lidské, tak
přirozenosti zvířecí; a že jedna bez druhé není trvanlivá. A když tedy je panovník nucen uměti
dobře se chovati jako zvíře, musí si vzíti za vzor lišku a lva. Lev se totiž nedovede ubránit
nastraženým pastím a liška se nedovede ubrániti vlkům. Chce-li tedy někdo uniknouti
nástrahám, musí býti liškou, a kdo chce zastrašiti vlky, musí býti lvem. Ti, kteří jsou jenom
lvem, nechápou svůj prospěch. Nemůže tedy prozíravý panovník – ani nesmí – plniti dané
slovo, když by mu to škodilo a když pominuly příčiny, pro něž se tím slibem zavázal. Kdyby
všichni lidé byli dobří, toto pravidlo by nebylo dobré, protože však jsou zlí a neplnili by slib
daný tobě, nesmíš ani ty plniti slovo dané jim. Panovník vždycky bude míti dosti vhodných
záminek na přikrášlení toho, že neplní slovo.
… Nemusí tedy panovník míti všechny svrchu psané vlastnosti, ale musí vypadati, jako by je
měl. Odvažuji se dokonce říci, že má-li je opravdu a užívá-li jich stále, jsou mu škodlivé, kdežto
má-li je jenom zdánlivě, jsou mu prospěšné; právě tak jako zdáti se a také býti laskavým,
věrným, lidským, upřímným a zbožným, ale tak, aby mu bylo možné a aby dovedl změniti se v
pravý opak, kdykoli je třeba, aby takový nebyl, je totiž třeba uvědomiti si, že panovník, hlavně
panovník, nový, nemůže zachovávati všechny ty vlastnosti, pro něž jsou lidé považováni za
dobré, protože chce-li si udržeti moc, bývá často nucen jednati věrolomně nemilosrdně,
nelidsky, protinábožensky. Musí proto míti povahu schopnou obraceti se kam vítr, tam plášť,
podle toho, jak mu to přikazuje vrtkavost osudu, a nemá se, jak již bylo řečeno, uchylovati od
cesty ctnosti, pokud je to možné, jakmile však je to nutné, musí uměti kráčeti i po cestách zlých.
Musí tedy vladař pečlivě dbáti, aby mu z úst nikdy nevyšlo nic, co by nebylo plné svrchu
psaných pěti ctností, tak aby si o něm každý, kdo ho vidí a slyší, říkal, že je dokonale laskavý,
čestný, upřímný, lidský a zbožný. A nic není tak potřebné, jako aby se zdálo, že má tuto poslední
ctnost. Všeobecně lze říci, že lidé posuzují více očima než citem, neboť viděti je dáno každému,
kdežto cítiti, co je pod povrchem, málokomu. Každý tedy vidí, jaký se zdáš, ale málokdo cítí,
jaký opravdu jsi.
… (panovník) má se vyhýbati všemu, co by mohlo buditi nenávist a opovržení k němu. A dokud
se tomu vyhýbá, dosahuje svých cílů a žádné nebezpečí mu nevzniká z jiných jeho špatností.
Nenáviděným ho, jak jsem již řekl, činí, když je loupeživý a když se násilím zmocňuje majetku
a žen svých poddaných; toho se má zdržovati; neboť dokud nebere širokým vrstvám majetek a
ženy, lidé žijí spokojeně a vladaři zbývá jenom boj se ctižádostí několika málo jedinců, a tu
zabrzdí všelijakým způsobem a snadno. Opovržení k vladaři probouzí to, když je považován za
nestálého, lehkomyslného, zženštilého, zbabělého a nerozhodného; toho se panovník má střežiti
jako nebezpečného úskalí a má se vynasnažovati, aby v jeho činech bylo viděti velikost,
statečnost, vážnost, sílu; a v soukromých záležitostech svých poddaných se musí snažiti o
rozsudky neodvolatelné a udržovati o sobě takové mínění, aby nikoho ani nenapadlo podvésti
nebo napáliti ho. Vladař, který o sobě budí takové mínění, je velmi vážen a proti váženému
muži se nesnadno kují pikle; a nesnadno bývá napaden, protože nepřítel ví, že je to muž
znamenitý a uctívaný svým lidem.
Otázka:
Ako súvisí dielo N. Machiavelliho s mocenskou teóriou vzniku štátu?
Otázka:
Ako rozumiete tvrdeniu, že len štát poskytuje priestor pre naplnenie obsahu
kategorického imperatívu?

Thomas Hobbes: Leviathan

O príčinách, vzniku a definícii štátu
Príčinou a účelom toho, že ľudia, od prírody milovníci slobody a moci, rozhodli sa žiť podľa
určitých noriem (ako je to v občianskej pospolitosti), bolo úsilie zachovať seba i životné
pohodlie, to znamená uniknúť stavu ukrutnej vojny všetkých proti všetkým. Tento stav je
nevyhnutným dôsledkom prirodzenej slobody (a je to vplyvom ľudských vášní), pretože niet
nijakej viditeľnej sily, ktorá by mohla tieto vášne obmedziť hrozbou trestov a zabezpečiť
rešpektovanie prirodzených zákonov a dohôd.
Zo stavu boja proti všetkých proti všetkým vyplýva, že zákony a dohody nemôžu samy o sebe
existovať. Sú to iba slová, a pokiaľ sú len slovami, nik sa ich nebojí, a preto samy osebe, bez
zbraní sú pre bezpečnosť ľudí bezcenné. A tak prirodzené zákony (ktoré každý rešpektuje iba
natoľko, nakoľko ich rešpektujú iní), ak nie sú podložené strachom z donucovacej moci, sú
nezáväzné a nemôžu zabrániť tomu, aby každý nemal dovolené zaisťovať svoju bezpečnosť
vlastnými silami a prostriedkami.
Jedinou cestou ako ustanoviť spoločnú moc, ktorá by ľudí chránila tak pred útokom zvonka,
ako aj pred vzájomnými krivdami, aby mohli žiť v spokojnosti a živiť sa ovocím a remesla a
poľa, je prenesenie všetkej vlastnej sily a moci na jedného človeka alebo skupinu, čím sa vôle
všetkých zredukujú na jednu jedinú, to znamená, aby jeden človek alebo skupina zastupovala
osobu každého jednotlivca; každý by sa považoval za pôvodcu činnosti vykonávaných tou
osobou, ktorej vôli a rozhodnutiu podriadil svoju vlastnú vôľu. Toto je však viac ako súhlas
alebo svornosť.
Je to skutočné zjednotenie všetkých v jednej osobe, utvorené dohodou každého s každým tak,
akoby každý každému povedal: ja sám z vlastnej vôle postupujem svoju autoritu a právo na
vládu tomu človeku alebo skupine pod tou podmienkou, že aj ty svoju autoritu a právo na vládu
prenesieš na toho istého. Týmto faktom sa z davu stáva oná osoba a nazýva sa obec, štát,
republika. Toto je súčasne zrod onoho veľkého Leviathana, alebo povedané s väčšou úctou,
smrteľného boha, ktorému vďačíme za všetok mier a ochranu pod záštitou boha nesmrteľného.
Tým, že sa v ňom sústredila autorita všetkých jednotlivcov, disponuje takou mocou a takými
silami, že môže hrozbou zabezpečiť mier medzi nimi samotnými a zjednotiť ich proti
nepriateľovi.
V tomto spočíva podstata štátu, ktorú možno definovať takto: štát (civitas) je jedna osoba, za
činy ktorej prevzal zodpovednosť veľký počet ľudí tým, že uzavreli medzi sebou navzájom
dohodu s cieľom používať moc všetkých podľa svojho snaženia na zabezpečenie mieru a
spoločnej ochrany
...Ako vytvorili ľudia, kvôli mieru a sebazáchove, umelého človeka, ktorého nazývajú štát, tak
vynašli umelé putá, nazývané občianskymi zákonmi, ktorými na základe vzájomných dohôd
spojili na jednej strane ústa toho, komu zverili zvrchovanú moc, a na druhej strane vlastné uši.
Tieto putá, aj keď sú od prírody krehké, predsa sú dosť pevné, nelámu sa v ťažkostiach, ale v
nebezpečenstve.
Práve tieto umelé putá považujeme za protiklad občianskej slobody, pretože predpísať zákony
pre všetky činy nie je možné. Občan má slobodu v tých činoch, o ktorých sa zákony nezmieňujú,
a jedine v nich. V ich rámci môže konať tak, ako to považujú za najvýhodnejšie. Sloboda
občanov spočíva v takých veciach, o ktorých zákonodarca v zákonoch výslovne nehovorí.

John Locke
Druhé pojednananie o vláde (nasledovná strana)

Otázky:
Aký je rozdiel v prirodzenom stave spoločnosti u T. Hobbesa a J. Locka?
Čo je obsahom vlastníctva podľa J. Locka?
Aký význam má spoločenská zmluva, na čo slúži?
Existuje dnes v Ústave SR zmienka o spoločenskej zmluve?