O šedá, O zachmuřená obloho! Co teď?

Zde je úžasný svět lidí, úžasnější než byl Řím, když Řím byl
svět. Viz jak velký proud života zde protéká! Zde tlačí se a tísní myriády smíchů a povzdechů. Zde vzejdi a
padni, zde žij a zemři:
V tomto obrovském domově.
Kouzlo Londýna
Dá se kouzlo analyzovat? Jak je možné zachytit slovy něco tak prchavého jako je se, který se vytrácí
mezi spánkem a procitnutím?
Myslím, že každý muž a každá žena v tomto světě, kteří trpěli úžasem nad tím, že jsou milováni se
někdy zeptali? „Ale proč mě miluješ?“
Neuspokojivá, rozhodná odpověď se nikdy nemění.
„Protože ty jsi Ty.“
Procházel jsem jednou v noci po nábřeží kolem Temže, byla to neklidná podzimní noc, ve které se přes
malý bledý měsíc pohybovala mračna, a zastavil jsem se před Kleopatřinou jehlou v zamyšlení nad tím, jak bych
odpověděl, kdyby sfinga na magickém místě zašeptala: „Proč miluješ Londýn?“
Zdali bych se zamyslel, jakoby na prahu velké řeči a odpověděl, jako obyčejně „Protože Londýn je
Londýn!“
Nepochybně bych tak odpověděl. Ale u sfingy, když už se obtěžovala s šeptáním, bych s tím nemusel
dobře pochodit. Mohla by říct: „Hádanky už mě dost unavují, a protože jsem napůl žena, ráda bych slyšela, jak
mě v téhle noci s přicházejícím deštěm a tak malým studeným měsícem někdo miluje. Nemůžeš být trochu méně
neurčitý, nemůžeš říct něco jako: Sfingo londýská, miluji tě protože… A pak můžeš pokračovat a říct něco
hřejivého…“
Žena!
„Sfingo londýnská, miluji tě, protože je na tobě něco zcela odlišného, jakési kouzlo, jakási krása a tak
úžasná povaha. Neusmíváš se na každého, kdo dokáže zaplatit účet, jak to dělá Paříž, požaduješ, Sfingo, jisté
značné porozumění, vlastně ho požaduješ tolik, že tě lidé začínají milovat tím, že tě nenávidí. V tvojí duši není
nic levného ani lacině okázalého a v té duši je věděné o všem, co se může přihodit lidské bytosti—všech slzí žalu
a všech úsměvů radosti.“
„Pokračuj prosím….krása?“
„Ano, máš ohromující krásu. Myslím, že ti to jednou řekl Whistler. V živé mlze, která tě očarovává je
jistá krása, která vhání slzy do očí: příznačná krása, sfingo, která se tisíc mil daleko od pohlednosti a často se
stává, že náhle zazáříš slávou až se zdá, že tě člověk jasně vidí vůbec poprvé a v studeném žalu strne na místě,
protože nemůže nikdy doufat, že by tě namaloval…
A vzdálit se od tebe, Londýne, znamená často se ti přiblížit v osamělosti, na podivných a cizích místech,
kde vzpomínka na to, jaké to je jet v dešti po Strandu v horním patře autobusu, je jako vzpomenout si na něco
milého o vaší matce. Právě tehdy jako byste viděli racky nad Temží, běle se třepotající u Blackfriars, právě tehdy
jako byste cítili ulice plné života, kterému rozumíte—který je součástí vás samých—právě tehdy jako byste
viděli velkou černou kupoli nad Ludgate Hill a Londýn se před vámi vyjevuje jako víc než domov, snad jako
duchovní ukotvení, ve kterém si myslíte, že máte šanci na štěstí. Sedíte v cizích městech a myslíte si: zrovna
v tuhle chvíli je Piccadilly alejí oranžových světel na špičkách s nadšeným očekáváním divadel, dveře taxíku
bouchají při pohledech na hedvábné kotníky, dva muži v cylindrech strojí v davu na ostrůvku, všechna široká
okna klubů jsou žlutá, stromy Green Parku jsou přízračně bílá ve světle pouličních lamp, a omnibusy stojí jako
stádo trpělivých rudých býků za rukou v bílé rukavičce. Ach Londýne, drahý Londýně….
„Nepřestávej!“
A dovedeš být taky zatraceně krutý, tak tvrdý jak křemen, že když se tvoje zvuky za úsvitu ozvou za
oknem procitající spáč se otřese a schová hlavu, protože se tě bojí. Přesto se na něj ale můžeš usmát a on skoro
zapomene, že jsi byla krutá… řekl jsem skoro sfigno, doufám, že jsi to slyšela?
„A?“
A pak …nu, miluji tě proto, že ty jsi Ty.
Malý bledý měsíc vyhlédl z chomáče oblaků a já šel dál. Sfinga nedala najevo žádnou emoci.
Klíče
Bylo třičtvrtě na deset jednoho pěkného večera. Zastavil u mě taxík kroužící po Piccadilly.
„Do Toweru,“ řekl jsem.
Zákazníci už ho nejspíš v divné časy posílali na divná místa, ale tohle ho podle všeho překvapilo a
překvapit londýnského taxikáře, to už je nějaký výkon. Vypadalo to, že ho zajímá, proč jedu do Toweru zrovna
teď.
„Přímo k bráně, pane?“ zeptal se pochybovačně.
„Přímo k bráně,“ odvětil jsem.
Spěšně jsme vyjeli přes Piccadilly, plné lidí a zářící, na Trafalgar Square a po temném Embankmentu
do pusté londýnské City. Vykodrcali jsme po Tower Hill a zastavili před šedou pevností, zahalenou ve tmě za
svým vodním příkopem, stojící lehce do běla, pochmurná, přízračná po naší levé ruce. Ve stínech brány
uzavírající další cestu se pohnula postava, lampa na vteřinu ozářila bajonet a osvítila rudý kabát stráže.
„Mám svolení vidět „Klíče“,“ řekl jsem. Jeden ze strážců vyšel ven. „Následujte mně,“ a já vešel do
nejpřízračnějšího výjevu v Londýně, nočního Toweru.
Představte si onu velkou bránu opřenou o hvězdy, tu a tam kasematová okénka, zlatá na černé, světlo
lamp vrhající stíny zdí před kameny—ostře šedé a matně šedé—a širokým obloukem Byward Tower prosvětlený
výhled tiše stojících věží a hradebních zdí jako by to byl sen o Camelotu.
Každou noc, když do londýnského Toweru přijde tma, odpadávají z něj staletí. Pokud na nějakém místě
na zemi straší, pak to bude tady. Co by nemohlo přijít z oněch přízračných bran, neočekávaných bočních
branek, oněch ve stínech ukrytých chodníčků s otvory na krakorcích , v tichu noci… jaká žena v bílém lomící
rukama, jaký smutný králův milec…
Z Byward Tower vyšel hlavní strážný oblečený do rudého pláště a tudorovského klobouku s černými
stuhami, v ruce nesl svazek klíčů a starou lucernu, ve které hořela lojová svíčka. Stál a čekal, nádherný odstín
barvy v temném rámu brány proťaté napříč břevny staré padací mříže. Podíval se na hodinky. Ještě nebylo deset
hodin.
Po staletí takhle vrchní strážný Toweru každou noc čekal, aby se zvláštní ceremonií předvedl Královy
klíče, zamkl obrovské dubové brány a udělal tak z Toweru zase středověkou pevnost obehnanou vodním
příkopem a uzavřenou všem hrozbám noci. Ceremonii přihlíželo jen pár lidí a kdy a kdo ji začal, neví nikdo.
Původ rituálu je ztracen v dějinách. Možná je tak starý jako Tower.
Vrchní strážný vykročil k Wakefield Tower, jeho boty zvonily po kamení, lucerna se mu houpala po
boku a vrhala žlutý měsíc na jeho rudý kabátec. Za branou Bloody Tower je strážnice. Před ní zastavil a hlasitě
zvolal:
„Eskorta Klíčů!“
Zazněl klapot vojenských bot, bouchání pažeb pušek a seržant a čtyři muži sestavili formaci. S Klíči a
houpající se lucernou uprostřed vyrazili dál.
Když strážní viděli, jak se blíží se malý průvod s tančící lucernou, položili pušky na ramena a—prask-
cvak!—zasalutovali. A tak Královy klíče prošly do vnějšího nádvoří.
Každý strážný na pochodu k přehradní bráně při průchodu Klíčů salutoval.
U branky eskorta zastavila. Správce branku zavřel, eskorta se otočila a…následovalo další rachocení
nohou po kamenech a třpyt lucerny. Stál jsem u Traitors Gate—temně černá břevna a schody k vodě v kruhu
světla z lucerny—a díval se, jak se vrací k Bloody Tower, jenomže tentokrát se zastavili u Middle Tower a
obrovské dřevěné stěny byly pomalu pohnuty a velká brána zamčena. To samé u Bywater Tower. Teď se blížili
k Bloody Tower a vraceli se do strážnice. V temnotě oblouku dupla hlídka o zem a zvolala:
„Stůj! Kdo přichází?“
Vrchní strážný, s Klíči a eskortou, tiše stál.
„Klíče!“ odpověděl vrchní strážný.
„Jaké klíče?“ dožadovala se odpovědi hlídka.
„Klíče krále Jiřího!“
 „Postupte, Klíče krále Jiřího, vše je v pořádku.“
Muži s Královými Klíči vypochodovali nahoru naprostou tmou brány Bloody Tower do strážnice. Zde
stála na terase stráž pod velením důstojníka s taseným mečem. Lucerna svítila na uniformy, blýskala se po
rudých kabátcích, knoflících, obnažené oceli a vysokých medvědicích.
Muži s Královými klíči stáli u paty schodiště proti stráži. Důstojník zvolal: Stráži a eskorto, k poctě
zbraň!
Jílec jeho meče vystoupal k jeho ústům a blýskl se směrem dolů v pozdravu a pušky zacvakaly v oblaku
prachu. Tak vteřinu zůstali stát. Vrchní strážný pak udělal dva kroky vpřed, sejmul svůj tudoroský klobouk a
zvolal: Bůh uchovej krále Jiřího!
Stráž, od velícího důstojníka po chlapce bubeníka odpověděla: Amen!
Stráž byla propuštěna a strážný v slabém světle vystoupal s klíči po schodech a odnesl je do domu
velitele Toweru k bezpečné úschově přes noc. Zvonu podobné hodiny mezi šedými věžemi…hlídka přecházející
v temnotě brány…jasně zazněla trubka hrající večerku.
Londýnský Tower je zamčený!
Nikdo se teď nemůže hnout bez hesla. Pokud je neznáte, čekalo by vás u každé brány zatčení.
Z vnějšího světa Londýna nemůže nikdo vejít, pokud to tajné heslo nezná, a to se mění každý den a každou noc
se posílá králi.
Tak jako před tisíci lety, tak je to každou noc, když prochází Královy Klíče….
Vyšel jsem do vyzáblé prázdnoty Tower Hill s pocitem, že jsem na chvíli upadl do nějakého dávného
snu.

Uvnitř Big Benu

„Ne, výtah tady není!“ řekl úředník Westminsterského paláce (což je správný titul sídla britského
parlamentu, když nezasedají sněmovny) „a k Big Benu je to tři sta čtyřiasedmdesát schodů, což je poněkud kruté
k mému revmatismu, když tam musím třikrát nebo čtyřikrát denně.“
Stáli jsme toho večera na Palace Yard a hleděli nahoru k hodinám stejně kriticky jako alpinisté
posuzující lezeckou trasu, než se po ní vydají. V mé představivosti věž vypadala jako by rostla tím víc, čím déle
se na ni divám, jako něco z Alenky v říši divů. Úředník pak otevřel dvířka v základně hodinové věže a začali
jsme stoupat úzkým spirálovým schodištěm. Vystoupali jsme snad nějakých dvě stě schodů, když úzký kamenný
válec, ve kterém jsme byli pohřbeni, naplnil zvuk tak útočný, zuřivý a silný, až z toho šla hrůza—jako by nějaký
děsivý netvor ve věži uvězněný hněvivě zaburácel. Zvuk bušil do mých ušních bubínků a zdálo se, že mým
tělem prochází skrz naskrz jako rentgenové paprsky. Burácel a bil o kameny až se zdálo, že se musí rozpadnout
na prach a zřítit jako hradby Jericha.
Šel z toho strach. Stál jsem bez pohnutí. Myslím, že Theseus měl stejný pocit, když slyšel řvát
Minotaura v temnotě Labyrintu.
„Půl páté!“ řekl můj průvodce klidně.
To jen hodiny nad námi zdvořile sdělovaly Londýnu, že je čas na čaj.
Stoupali jsme dál a vzhůru.
Odemkl dveře a já vešel do soustrojí Big Benu. (Je špatně nazývat hodiny Big Ben, protože to je jméno
velkého zvonu, který odbíjí celou hodinu, ale nechme to být!) Existovaly někdy nějaké jiné takové hodiny?
Uprostřed místnosti, kolem které byste mohli objet dvoumístným autem, stojí masa ozubených kol na železném
rámu. Připomínalo mi to tiskařský stroj pro tisk z plochy. Z tohoto stroje vybíhaly čtyři dlouhé ocelové trubky
nesoucí hodinové ručičky na čtyřek kulatých cifernících Big Benu. Jeden ciferník jsem viděl: obrovské kulaté
skleněné okno větší než rozetové okno nějaké katedrály. Viděl jsem stín čtrnáct stop dlouhé minutové ručičky
ležící přes ně jako kopí. Přišel jsem k ciferníku a změřil vzdálenost mezi minutami. Mezi každou minutou
označenou na ciferníku byla stopa. Římské číslice byly vysoké dvě stopy.
„Hodiny obvykle natahovali dva muži svlečení do pasu,“ řekl můj průvodce, „teď je ale natahujeme
elektrickým motorem.“
Se zalíbením si prohlížel hodinový stroj, proto jsem se k němu přidal. Velký stroj vypadal, jako by spal,
až na jedno malé kolečko, které každých pár vteřin zatikalo.
 „Pojďte se podívat na kyvadlo!“
Big Ben je dědem všech hodin. Pohání ho třináct stop dlouhé kyvadlo, jehož konec váží čtyři metráky.
„Co na kyvadle dělá ta halfpenny?“
„Upravuje ho. I když je kyvadlo tak velké, sebemenší váha ho ovlivní a myslím, že ten, kdo stroj
naposledy seřizoval, zjistil, že potřebuje právě halfpenny, aby šel úplně přesně.“
Vysokou místnost najednou naplnilo světlo: a já nyní věděl, že čtyři ciferníky Big Benu jsou nyní jako
čtyři žluté měsíce nad šerem londýnského večera.
Vystoupali jsme do bludiště otevřených schodišť nad hodinovým strojem, a odsud jsem viděl Big Ben,
velký zvon, visící se čtyřmi Malý Beny kolem něj. Big Ben promlouvá jen jednou za hodinu, ale ty čtyři odbíjí
čtvrt a půl hodiny. Big Ben je monstrum. Kdyby ho obrátili, byl by z něj docela slušný veřejný plavecký bazén.
Po jeho boku odpočívá ve výhružné pozic obrovské kladivo, které vypadá jako beranidlo a váží čtyři metráky.
A zatímco jsem čekal, až odbije pátou, vyšel jsem nahoru a ven na balkon kolem námořnicky
vyhlížející lucerny, která je vždy rozsvícená, pokud Speaker předsedá jednání Sněmovny, aby tak nepřítomný
poslanec věděl, kde má povinnosti…
Dole se rozprostíral Londýn, myslím, že milejší, než jsem ho kdy viděl, v pomalých kruzích se nad ním
vznášela modrá a potrhaná večerní mlha a na město se snášela jako spadlý oblak tak, že Nelson na Charing Cross
stál temně černý jako cairn nad mlhou na vrcholu hory. A ulice byly provázky rozsvícených lamp: dlouhé aleje
oranžové mírnosti ve kterých bylo vidět pohyb a ze kterých stoupal tupý, jednotvárný rachot dopravy. Věže
Westminsterského opatství stály s patami v tenkém modrém oparu.
„Pospěšte!“ zvolal můj průvodce z podesty blízko zvonů.
Seběhl jsem, zastavil se nakloněný přes železné zábradlí a díval se do velkého hnízda pěti zvonů, tak jak
se cestující na parnících naklání přes palubní zábradlí.
A pak, bez varování, se najednou ozval zvuk čtyř Malých Benů, ze kterého vstávaly vlasy, a rozlehl se
kolem nich. Před každou celou hodinou říkají: Celou tuto hodinu, buď Pane mým průvodcem a pro Tvou moc ať
žádná noha nesklouzne.
Pak ustanou a nechají Big Ben, aby spustil svůj obří kousek…
Zdálo se, že se Big Ben sbírá, aby řekl Londýnu, že je pět hodin. Velké beranidlo se bleskově odtáhlo
do zvonu a
Bum!
Znělo to, jako když houfnice vypálí ránu…
Bum!
Zdálo se, že mi Big Ben dává ránu do hlavy…
Bum!
Zdálo se, že věž Parlamentu už nemůže zůstat stát ani minutu…
Bum!
Zdálo se, že tohle musí poplašit celý Londýn…
Bum!
Zdálo se mi velmi krásné, že není dvanáct hodin!
Kladivo se zastavilo na tvrdé tváři Big Benu, ale zvuk zněl hodinovou věží pořád dál. Bylo to drtivé,
nezapomenutelné. Podíval jsem se dolů na Londýn, ale nikdo nevypadal překvapeně… Cestou spirálovým
válcem k zemi, jsem se ponořil do hněvivého rachotu zvuku: ozvěny velkého hluku, který udělal Big Ben, měly
jedno ze svých četných dostaveníček s Věčností.

Mezi králi
Jedné nedávné noci jsem stál pod Arc de Triomphe v Paříži vedle hrobu francouzského Neznámého
vojína.
Z Champs Elysées vane svižný vítr, hvízdavě prolétá velkým obloukem a plameny věčného ohně u
hrobu žene nízko k zemi až vypadají jako větrem rozevláté vlasy. Byly tam bledé květiny a stíny. Césarovská
hrobka, majestátní a nezapomenutelná uprostřed krásného města, jeho zvuky a spěch vždy nablízku, ale tomu
všemu navzdory se mi tohle místo zdá tolik osamělé, tolik studené a tolik vzdálené kostelu, podobné
osamocenému hrobu na kopci.
Westminsterské opatství… Stál jsem tam nedávno vedle našeho Neznámého vojína, který leží nejen
v srdci Londýna, ale také v srdci Anglie, zde v magické zemi, v této posvátné půdě, tak vřelé láskou, tak
bezpečné ctí. Žádný hluk dopravy neruší jeho spánek, žádný nevlídný vítr nad ním nehvízdá—žádná samota
noci. Namísto toho ticho mocného chrámu, ticho tak hluboké a milé, jako kdyby ležel v  nějakém zeleném
venkovském hřbitově prostoupeném pokojem, nad ním leží šero, v němž uložená století jako by si šťastně
šepotala o dobrých věcech vykonaných pro Anglii.
Návštěvníků tu bylo jen pár. Zrovna nebyla sezona. U sloupů v jižní lodi seděly dvě starší ženy a tvořily
akvarelové skici oblouků klenoucích se nad chórem.
Uprostřed lodi, zbavený bariér, které ho kdysi lemovaly, leží hrob Neznámého vojína—velká černá
mramorová deska vykládaná dlouhým nápisem z měděných písmen. Ze sloupu v severní lodi poblíž hrobu visel
odraně vyhlížející Union Jack. Jak anglické! Většina ostatních národů by někde vysvětlila, tak aby to všichni
viděli, že tohle není jen tak nějaká obyčejná vlajka, že záhyby, které by nedokázalo zahladit pečlivé ženské
žehlení, vznikly, když pokrývala hrubý mešní stůl ve Francii, kde ho používala 141. brigáda 47. (Londýnské)
divize. Když nesli Neznámého vojína ulicemi, za slavnostního dunění děl, pomalého pochodu vojsk a kvílení
plechových nástrojů, právě takhle vlajka pokrývala rakev a teď tu, neoslavovaná, visí v Opatství. V jejích
záhybech můžete vidět—ach! Kolik posledních večeří ve flanderských polích…
Oficiální průvodce s páskou na paži přišel se dvěma Američany, manželským párem. Četl nápis:
Pod tímto kamenem odpočívá tělo britského válečníka, neznámého, co do jména a hodnosti,
přeneseného z Francie, aby ležel mezi těmi nejslovutnějšími této země…“ A tak dále, až k nádhernému konci:
„Mezi králi ho pohřbili, protože vykonal dobro pro Boha a jeho příbytek…“
„To je krásné,“ řekli tiše. „To je největší krása v Londýně.“
„Ta mosazná písmena,“ vysvětloval průvodce, „jsou odlitá z roztavených nábojnic…sesbírali je
v britských liniích ve Francii po skončení války.“
Přešli k Union Jacku a pod ním se dívali na malý rám, ve kterém je vložená Kongresová medaile cti, dar
lidu Spojených států, nejvyšší vyznamenání, které ta země může udělit.
Odcházeli a cestou chvílemi zastavovali pod obrovskými oblouky lodi. Stál jsem v zamyšlení. Ležely
tam květiny—pár tulipánů, čerstvě natrhaných, a také první narcisy toho roku…
Tento hrob a Cenotaph vydávají svědectví o největší emoci, které tento národ kdy cítil. Každý rok sem
vodí děti a tak vzpomínka, možná bez ostrosti zakoušené těmi, kdo ji prožili, pokračuje v další generaci. Tímto
způsobem národ udržuje naživu svá posvátná místa. Je krásné pomyslet na tohoto neznámého chlapce nebo
muže, ležícího mezi našimi králi, našimi kapitány, našimi proroky a našimi kněžími. Je to poprvé v dějinách
světa, kdy se stalo něco takového. Větší je i jeho věhlas a sláva, je to Obyčejný člověk, který padl ve Válce. Bez
ohledu na to, kolik je matek, které si myslí, že je to právě jejich syn, mají pravdu, všechny mají pravdu—je to
totiž každé matky syn, který se nevrátil z Francie domů.
Povždy, tak dlouho, dokud Anglie bude Anglií, bude tento mramorový kámen vyprávět příběh o
jediném neznámém muži, kterému velké Westminsterské opatství otevřelo svou náruč se slovy: „Vejdi.
Neznámý vojíne, mezi krále a velikány všech dob, neb i tys velikán, i ty jsi prožil ušlechtilý život a i ty jsi
navěky svatý v paměti tohoto lidu.“
Když jsem vycházel ven, ozvalo se lodí tiché zašumění varhan a kdesi daleko, jako hlas v oblaku,
zazněla ozvěna modlitby.

Tygříci
V temnotě noci se londýnská City, opuštěná a tak podivuhodně tichá, podobá prehistorickému
kamennému pralesu.
Obrovské útesy, jimiž jsou budovy, se zvedají ve tmě, vysoké, nevypočitatelné a mezi nimi se táhnou
kaňony temnoty jimiž se neozývají žádné ozvěny kroků. Hradbami obehnaná malá čtvereční míle je pustá.
V tisících kanceláří leží pod pokrývkami miliony psacích strojů. Stoly, židle a veškerá mašinerie živobytí stojí,
jako by jejich majitele zastihla náhlá smrt. Starý klobouk pana Browna visí na kolíku, žalostný doklad
nepřítomného pana Browna. Když princ vešel do paláce Šípkové Růženky, setkal se se stejným pozastaveným
životem. Smutná tvář měsíce vykukující z nepokojného cupitání mraků vylévá bledou, momentální záři na
podlahu, kde se povalují obálky z poslední poštovní donášky nepořádně rozházené kolem odpadkového koše.
Takové ticho! Ani duch staršího partnera, ani duch někoho, kdo žádá o zvýšení platu! Jen hřbitovní ticho. Pak se
stane to, co by tak rozrušilo nepřítomné nohy broskvové barvy—rychlé proběhnutí krysy…
Tohle je hodina, kdy začínají být sami sebou pro mě zajímaví tvorové—městské kočky. Jejich oči se
blýskají z průchodů jako oči čarodějnic. Tu a tam ticho jako nůž prorve ječivé prohlášení vášnivé lásky nebo
stejně vášnivé zášti. Malé dívčí mourované kočky, velcí zrzouni rváči, plíživá černá matka mnoha rodin a velký
tygr černý jako uhel, všichni sedí a čekají, přikrčení na nárožích nebo jemně našlapují na svých sametových
tlapkách.
Sedí a myslí na ráno, kdy přijde chlapík s kočičím žrádlem, půjde ulicí, bude tlačit svůj malý vozík a
přitom mňoukat? Sní o svém nebeském návštěvníkovi, rodovém potomku kněží velechrámu Bubastis, kteří je
krmívali před čtyřmi tisíci lety? (Ale jistěže si ho pamatují!) Ani trochu ne! Kočky nemají nikdy žádné
sentimentální pocity jako psi. Co si myslí? Prostě tohle…
Když poslední úředník a účetní odejdou donů, Londýn shodí deset tisíc let. Kočky jsou zpátky
v džungli. Celý den snášely muže a ženy a docela vydařeně přitom předstíraly, že je mají rády. Malá černá
maminka mohla dokonce předvést svou rozmanitou a výmluvnou rodinku nadšené písařce. Nic to neznamenalo.
Den je pro kočku neskutečný, existuje jen noc.
Nocí, dálkou nespočetných staletí, přichází volání—staré volání džungle—a naši tygříci procitají,
protáhnou si nohy, vytrčí své nože z vycpaných polštářků tlapek, olíznou si pysky, prohnou záda a vypraví se za
svými dobrodružstvími. Velká kamenná džungle Londýna je pohltí, tak jak je před věky pohltil prales.
Všude po celém Londýně leží lidští psi a spí na dekách, někdy se jim chvějí nohy, zatímco se jim zdá,
že následují své pány v nádherném honu, nebo se náhle vylekaně probudí ze sna o jídle a ohni a smyšlené ruce—
milující ruce—pohrávající si s jejich ušima a poplácávající jejich dychtivá, natěšená těla. Psi ušli dalekou cestu
od vlků, ale tajná kočička a tygr, její velký bratr stále prochází prehistorií bok po boku.
Páření a smrt. Právě to džungle vždycky nabízela, a totéž nabízí Londýn každou noc kočičímu lidu.
V temnotě se může krčit Romeo a přitom vydávat zvuk, který nasvědčuje, že v něm vrčí malé dynamo,
a dívá se na Julii, která z něj nikdy nespustí oči, otáčí hlavu za jeho pohybem, ustupuje, jak on postupuje. Nebo
mu jde o smrt. S trpělivostí kamene čeká u díry na schodišti. Je mu jedno, jak dlouho čeká. V bdění mu pomáhá
nahromaděná trpělivost a nadšení pro zabíjení zděděné každou běžnou kočkou, odkaz dne, kdy prales vykoupal
větve ve vodě…
Nějaký zvuk? Každý sval je nádherně napjatý ke skoku, drápy v pohotovosti. Instinkt mu říká, že jeho
nepřítel je tu. Musí jen počkat a pak… Zabíjí chladně bez emocí nebo vyšlehne v rudém hněvu okamžiku, ve
kterém je zničen a cosi primitivního a nevypočitatelného v něm převezme vládu—tak jak zabíjí lidské bytosti?
Teď! Jako černé pero vyskočí do temnot, pak spěch a zápas. Téměř minul! Krčí se v temnotě nad svou
obětí, zpívá píseň triumfu starou jako kopce. Jen z něj naprostý malý divoch. Sto století jej dělí od něj samotného
ráno, kdy je naprostý malý černý gentleman klopýtající se ke svému mléku, milý, téměř usměvavý. Je Jekyll a
Hyde. A tak střeží svůj úlovek, strká do něj a vrčí na něj.
„Dobré ráno, drahoušku,“ říká Mabel, když si ráno sundává klobouk. „Byl tak laskav a navštívil zase
svou paničku, miláček?“
Vrah otře svou hlavu o její kolenu a jde za Gladys, která hezoučky šišlá a má ho moc ráda. Gladys
zaječí a drží si sukni těsně u těla.
„Och, podívejte, no podívejte na ťohle!“ šišlá. „Jak může být tak milý a sladký—zabil myšišku!“
Na podlaze leží Hydeho práce. Ale Jekyll přede až by praskl—tygřík jeden obojaký.

Vášnivý trojúhelník
Zrovna si dávali dobrou noc…
Napadlo mně, jak podivuhodná jsou loučení milenců. Muž prodlévá, jako by kradl smrti hodinku času a
přitom s tragickým výrazem objevitele vyrážejícího do neznáma šeptá: „Zítra se zase uvidíme drahoušku.“
Dívčiny oči dostanou nepřítomný výraz a odpoví: „Och, drahý,“ a povzdechne si.
Tihle dva si pokoušeli dát dobrou noc, snažili se sebrat myšlenkovou sílu k rozloučení, když tu
najednou s rychlostí a tichem Osudu, přikráčela zezadu vyzáblá, přísná žena a třískla velkou černou kabelkou
muže přes tvář. Úder zanechal bledý bezkrevný otisk, uprostřed kterého se pomalu zvětšovala tenká červená
linka, přezka natrhla kůži.
„A teď jsem tě chytla!“ rozkřikla se žena. „Tě naučím běhat za takovou pěknou malou…Tohle,“
vyhlásila směrem k rostoucímu houfu, „tenhle mizernej malej ničema je můj manžel!“
„Prásk!“
Kabelka ho podruhé praštila přes obličej a žena zmírnila svou zuřivou horlivost. Muž byl jako opařený.
Rozhlížel se kolem po děvčeti, pro které ještě před minutou představoval romanci. Utekla! Třetí strana
trojúhelníku se vymazala. Zvedl ruce ke krvácející tváři; a pak mu oči zahořely a on začala nenávidět.
Stál jsem tam mírně znechucen a lehce vzrušen. Žár není nikdy tak pekelný jako chlad, ani, myslím, tak
krutý: nemohl jsem se cítit šokovaný. Ti dva lidé mi připadali jako bizarní marionety: neskuteční,
nepravděpodobní. Dokázal bych pochopit, kdyby se hádali v soukromí, ale ne před chórem přihlížejících. Byla to
sama esence veškerého emočního dramatu viděná v té nejnižší podobě, zápletka mnoha her, téma většiny
románů, zredukovaná na zbytky a odehraná v londýnské boční uličce.
Všiml jsem si, že kolem manželky se shromáždilo několik žen a dávaly jí morální podporu svého
pohlaví v sympatii proti nevěrnému muži. Roznítila se ke hněvu jako derviš. Její zadýchaně vyrážená obvinění
přestala být srozumitelná. Hlas zvedla o tón výš a vychrlila nejneočekávanější nadávky, a překvapivé bylo, že to
nebyla obyčejná žena: jak se uvádí u policejních soudů „byla docela dobře ustrojena“ a v  méně vzrušených
okamžicích mě napadlo, že asi plete docela pěkné svetry a odebírá farní magazín. Taxikář na okraji davu se
zaposlouchal a zbledl. Vzpomněl jsem si, jak mi jeden slavný chirurg jednou řekl, že nejhorší věci říkají pod
narkózou ty nejpříjemnější ženy.
Předstoupil znechucený nádeník.
„Ále, paničko, sklapněte!“ řekl. Obrátila s k němu jako panter a on odešel zpět do soukromého života.
Manžel tam stál jak vyděšený teriér čelící kočce, přikovaný na místo jakýmsi pomýleným pocitem
důstojnosti, ač toužil být někde úplně jinde.
„Ti ukážu!“ zalapala žena po dechu. „Tumáš!“
Manžel úder odrazil a vrhl se po ní. Zasáhli dva další muži a postavili se mezi ně. Žena pak
shromáždění oslovila a podala mile živé vysvětlení o zjevu, morálce a předcích té druhé ženy. Bylo extrémně
zlé.
Manžel se ve vybledlém hrdinském kousku, pokusil hájit charakter své ztracené lásky, ale nejlepší
kousky pokazila kabelka... Začalo to vypadat zle. Vytáhla jehlu z klobouku. Někdo šel pro policajta…
Nezvladatelná žena je jako duch pomsty hrozná. Sledoval jsem ji a přemýšlel, kolik klidných žen takhle
vře, ale nikdy se to nepřelije, nikdy se to neukáže, nikdy si nedopřejí takovýhle přepych. Kolik jemných žen
v sobě má takovou tygřici?
Muž ve snaze využit chvíle klidu, se pokusil vytratit. Ruce měl v kapsách, pokusil se tvářit klidně, ale
ona zaječela a vyrazila za ním, a pak jsem spatřil něco, z čeho měl rozbolelo srdce.
„Ne, matko, ne, nedělej to, ne! “ štkala pěkná malá dívenka asi tak dvanáctiletá, sevřenou tvář bledou
hrůzou, její malé ručky křečovitě chytaly ženu za sukni. Bylo mi z toho zle. To dítě! Ta vyděšená chudinka
zavlečená do tohoto bahna. Jací hlupáci dokážou dospělí být, jací nemyslící blázni!
Bitka odplývala pryč, muž se dal na útěk, a přitom se pral, žena ho pronásledovala a za nimi běžela
dívenka s tváří jako květina skrytou v dlaních. „Matko, matko ne, nedělej to!“
Na to nezapomenu, ani na to dítě ne. Ti dva se nejspíš usmíří, protože život je plný ohně a vody, ale dítě
bude ležet v noci beze spánku a roztřesené, bude vzpomínat, skrývat hlavu do polštáře a plakat a cítit se
uvězněná v osamělé žalosti mládí, daleko os svých vrstevníků právě kvůli téhle ohavnosti, neschopná ji poměřit
a dát správnou velikost ve svém malém srdci zalitém hrůzou z pohledu na syrový svět, který opustily víly, aby se
už nikdy nevrátily.
Mám za to, že způsobit takové utrpení je hřích.

Nejlepší dojem
To, co se chystám napsat, je o Londýnu tak pravdivé, že musím hned na začátku říct, že nepíšu o
žádném jednotlivci, ale o určitém typu.
Vychází na Pall Mall směrem od Svatojakubského paláce někdy kolem 9.30 večer. Kouří doutník. Jeho
cylindr, jeho večerní vázanka i jeho špacírka jsou perfektní. Boty má z Jermyn Street. Když by tu šedou hlavu,
přistižený knír, pěknou lebku, modré oči uprostřed vrásek, chmurné a chladné, pozoroval nějaký bolševik
rozkřikoval by se „Aristokrat!“ a „Kapitalista!“ a záviděl by mu tu jeho tvář i bankovní účet. Ve skutečnosti ale
činil příjem toho muže jen čtyři sta liber ročně a jistý smysl pro formu, který nebyl nikdy na prodej. To je vše.
Zvolna se prochází po Pall Mall, tiše si vychutnává vzduch, chladným okem přejíždí mladého gardistu
stojícího u brány Marlborough House. Přichází ke svému klubu, vystupuje po širokých schodech a tam zůstane
schovaný za novinami, dokud nebude čas jít spát. To pak vytáhne zlaté hodinky, které mu před půl stoletím dal
jeho otec, porovná je s hodinami na krbové římse, s nádechem konečnosti zaklapne jejich víčko a jde domů.
Žije v několika georgiánských místnostech v domě pronajímaném starým mládencům, mužům starým i
mladým. V domě je komorník. Po zaplacení nájmu mu zbylo zrovna tolik, aby si ponechal slušného krejčího a
obstaral si whisky a doutníky, na které byl vždycky zvyklý. Nikdo za nám nechodí na návštěvu. Jeho uhlazený
život necuchá žádná žena. Žije sám s trofejemi jelenů, které ulovil v pětasedmdesátém a nad krbem visela stará
kavaleristická šavle.
Jeho knihy se zabývají hlavně mrtvými slony a starými válkami. Jeho snímky zachycují jeho, mladého a
svěžího, sedícího mezi poddůstojníky na fotografiích jednotek před důstojnickou jídelnou, nebo pak staršího,
stojícího jednou nohou na mrtvém praseti kdesi v Indii nebo možná držícího bezvládnou packu tygra případně
sedícího na ostražitém poníkovi na nějaké zaprášené a obrovské zemi. To byl jeho život.
Přemýšlíte, kdopak asi byla ta dáma z éry Lily Langtry ve stříbrném rámu a dvorských ozdobách? Kdo
ví? Hledí na starého pána celé dny se stálým a sladkým výrazem, který může být samozřejmě zavádějící. Možná
jeho matka, nebo oblíbená sestra nebo snad děvče, které se správně rozhodlo a vzalo si někoho se skutečným
příjmem. Nikdy nevíte a rozumní staří muži nikdy nevyprávějí, leda sami pro sebe, o ženách, které se na ně
dívají ze stříbrných rámů.
Každý večer tenhle starý nuž vstupuje do své malé ložnice, kde se oholí a obleče, jako by šel na
společenskou večeři. Vázanku si váže tak pečlivě, jako kdyby šel na večeři s nějakou ženou (možná jde). A sedí
tam sám, s šavlí a trofejemi, jí pěkné a ničím nevynikající jídlo, které mu nosí ze služební kuchyně. Někdy si dá
sklenku klaretu. Je to dobrý klaret. Má trochu ode všeho, ale můžete se spolehnout, že všechno, co má, je dobré.
Jeho pušky stály sto padesát guineí, to bylo před padesáti lety, a pořád jsou dobré. Jednou za rok dostane dopis
se skotským razítkem, který ho zve na lov na přítelově panství. To je velká událost v  jeho životě. Lahev whisky
se nedoplňuje a přestává kouřit doutníky.
Ty krásné Purdeyky neleží v pouzdrech a on jim věnuje celé dny. Stará se, aby každý palec jejich délky
byl, jak má být a často je přes okno namíří na nic netuší kolemjdoucí nebo zašeptá „Zamířit!“ a obrátí ji se
slibnou rychlostí ke svému stropu, který navrhl architekt Adam. Jeho oči vypadají modřejší a chmurnější. Někdy
vejde jeho komorník a najde ho, jak sedí v křesle u ohně a usmívá se. Je spokojený a šťastný.
Strážný na Kings Cross v něm vidí „vopravdickýho Toryho“ a je kolem něj spoustu zbytečného
obskakování než i se svými pouzdry s puškami nastoupí do spacího vozu.
Pak Skotsko…a vřes, mlžné dny, a velký, pohodlný panský dům, řeči, vzpomínky a střílení.
Svému gilliemu dá dvě libry spropitného a vrací se St. James, nějakou dobu pít vodu.

Porotní soud
Advokáti se opírají ve svých sedadlech, jejich mladší kolegové rovnají modré papíry, stranická pře
skončila, přišel čas na důležité argumenty.
Upjatě vyhlížející dubem táflovanou soudní síň v Old Bailey, která vypadá upjatě a čpí odhalenými
tajemstvími, zašustí závan pozornosti. Z galerie vzhlédnou bledé tváře, ženy v hlavním části síně se uvelebí ve
svých kožešinách a nakloní se dopředu s mírně rozevřenými rty. Všechny oči jsou obrácené k soudcovské lavici,
kde v polstrovaném křesle sedí soudce s hladkou tváří a nad ním visí královský erb. Vážnou tvář lemuje paruka,
vážné roucho zlehčuje odstín šarlatu a když se jeho paže pohybují nad stolem, dojde i na měkkost hermelínu.
Zde se projevuje majestát práva, tak klidný, vzdálený a povznesený ve svém rozsouzení nad arénou rétoriky. Zdá
se, že v tomto nejvyšším momentu dlouhého procesu v sobě shromažďuje všechnu moc a sílu britské justice.
Dívá se k lavici poroty. Mluví pomalým, klidným hlasem, každé slovo zvážené na vážkách hodnoty, každá věta
pedanticky složená tak, aby tvořila část téměř geometrického vzorce jeho logiky.
Ctnost ženy a čest muže. S vášnivými věcmi jedná tak nezaujatě. Není to případ o penězích nebo
nějakém suchém právním sporu: invalidní manželka, smrt, klepy, objevení další ženy, domeček z karet padající
muži na hlavu. Byla to vražda, nebo ne? A tak pokračuje, uhlazeně, rozvážně, prosévá věci, odděluje dobré od
špatného, jako by třídil květiny, na jednu stranu dává plevel, na druhou květiny.
„A tak, pánové porotci, vás prosím, abyste si všimli…“ A tak dál, a tak dál.
Pánové porotci. Hlavní pozornost dramatu se přesouvá od advokátů k lavici porotců a v jejím středu
sedí dvanáct dobrých a řádných mužů, ztěžka se vsedě napřímí, jako by na ně ta slova tlačila. Člověk přímo cítí,
jak moc touží, aby už měli tuhle únavnou lopotu za sebou a zase mohli slyšet, jak za nimi cvakne zahradní
branka. Člověk přemýšlí, jakou kvalifikaci mají k tomu, aby soudili vášně a křehkosti a posuzovali ušlechtilosti,
které s nimi žijí bok po boku?
Jejich blýskající se hlavy nekryje žádná paruka, ani žádná róba neschová jejich omšelé oblečení. Tak
tam sedí: dvanáct docela nudných, běžných mužů. Člověk si představuje, že by sám seděl na lavici obžalovaných
a sám v jejich tvářích hledal záblesk porozumění, nějakou stopu naděje! Jak zlověstným může v takové chvíli
obyčejný člověk být!
Když chmurně posedávají nebo kladou hlavy do dlaní, člověk přemýšlí, nakolik znají život a pokušení,
jaký byl jejich největší hřích: nějaká pleticha, nepoctivý obchod?
Sedí tu a v rukou mají život muže a čest ženy a v soudní síni je slyšet jen vyrovnaný hlas jeho lordstva a
obracení jeho šustivých papírů.
Na lavici obžalovaný sedí unavený muž, chycený v sítí jako polomrtvá moucha. O čem přemýšlí?
Pokouší se proniknout do myšlenek dvanácti mužů, kteří mají v rukou jeho osud? Nebo je pod milosrdným
tlakem agonie a uvázl v nějaké pošetilé daleko vzdálené vzpomínce: nějaké vzpomínce na dávný letní den, nebo
vychází ze sebe a dívá se svrchu sám na sebe, jako by v divadle, a nedokáže rozeznat, že ten chudák na lavici
obžalovaných je on sám a vidí ve své představivosti malou černou čepičku, studená slova znamenající smrt?
Šum hovorů stoupá o oktávu výš. Porota se odebrala k poradě, soudce opustili svou stolici a odešel
dvířky v dubovém ostění. Právníci se opírají v židlích a šeptají. Ženy s velkýma a rozrušenýma očima, pohybují
rukama v bílých rukavičkách, v malých a nevýrazných gestech. Výrok musí znít „Nevinen.“ Musí! Jak jasně to
soudce podal, jak zřetelně vedl hlavní linii výkladu, jak vzal obžalobu a jako by ji přede všemi jasně roztrhl…
Vchází uvaděč se zdviženou rukou a volá „Ticho!“
Soudce a porota se vrátili. Vězeň je znovu přiveden na lavici obžalovaných. Jak mu zbělely kotníky
prstů na rukou, kterými svírá přihrádku a hledí na chmurnou porotu.
Velmi chmurnou a nečitelnou. Rychle! Tak už to řekněte! Skončete to! Zkraťte tu agonii čekání. Každá
vteřina se protahuje. Dvanáct tváří neříká vůbec nic. Žena, o kterou v případu jde, s bledou oválnou tváří, ze
které vyprchala všechna krev, vzhlédne, jako by chtěla svýma planoucíma očima provrtat do mozků poroty a
přečíst v nich, co touží slyšet a čeho se bojí. Verdikt, rychle! Všechno je lepší než tahle vteřina prodlení…
„Pánové porotci, uvážili jste svůj verdikt?“
Tak chladný, a přece se špetkou úzkosti, pěkná tvář lehce zarudlá.
„Nevinen, můj pane!“
Soudní síni se rozlehne velké povzdechnutí a zastavená vlna křiku. Majestát zákona zvolna vstává a
odchází…záblesk rudé na černé a měkkost hermelínu.
Pavučina je protržena. Moucha je volná.

Láska a levandule
Brzy bude půlnoc.
Strand, žlutý světlem a chladnoucí po horkém dni se postupně propadal do odpočinku, jak už to dělává,
když zavřou bary a divadla. Vysoko nad komíny se houpal okousaný zlatý měsíc. Najednou se to stalo! Nějaký
hlas vysoko nade mnou řekl: „Keb, pane?“
Byla to drožka! Viděl jsem ji o pár dní dřív za denního světla. Vzpomněl jsem si, že jeden muž sedící
přede mnou v horním patře omnibusu se otočil a podíval se na ni a něco o ní poznamenal ke svému příteli.
Bryčka! Kdysi královna londýnských ulic, kdysi gondola Strandu, a nyní… stála tady u chodníku, jako vždycky
vypadala špatnou stranou nahoru, pojízdné křeslo posazené mezi dvě velká kola, koně chmuřící v postrojích,
kočí nebezpečně hřadující vzadu i se svým velkým bičem v kovové zásuvce blízko jeho pravé ruky.
 „Keb, pane?“
Měl jsem dojem, že by bylo směšné svézt se drožkou. Čekal jsem na taxík. Napadlo mně, že drožkou
jsem jen naposledy jako kluk ve škole a vzpomínal jsem si, že to byla mrazivá noc a že na kopci se kůň posadil a
zůstal sedět, dokud jsme se neocitli na rovině. Kolik Londýňanů mladší generace vůbec někdy sedělo v drožce?
„Keb, pane?“
„Piccadilly!“ řekl jsem, vystoupil ze stupačky na malou desku a nastoupil do tohoto podivného vozidla.
Když kůň ucítil váhu pasažéra, byl náležitě ohromen. Narovnaly se mu uši. Slyšel jsem kočího zamlaskat
jazykem, otěže se napnuly, hladce jsme se rozjeli a já měl dojem, že se celý ten povoz může proměnit v  želvu
nebo—se vytratit a zanechat mě stát na Strandu jako oběť vidění starého, tichého, pohodlného Londýna, který
navždy pominul…
Když jsem vyhlédl z okna, viděl jsem, jak se otáčí velká gumová kola. Před sebou jsem měl krásný
výhled na koňskou oháňku. Dvířka se houpala tam a zpět. Seděl jsem v pohodlném pokojovém křesle na kolech.
Takový rozdíl proti taxíku! V taxíku se můžete hádat. Můžete se otočit zády a trucovat, dokonce přejít a sednout
si na protější sedadlo. Ale drožka. Naši otcové věděli svoje, když v drožce žádali o ruku.
„Klapity, klapity, klap,“ běžel kůň po Strandu a když jsme vjeli do velké prázdnoty Trafalgarského
náměstí zdálo se mi, že Nelson z nás má docela radost. Vyklonil jsem se ven, opřel ruku o dvířka, v chladné noci
kouřil cigaretu a díval se, jak se vzduchem pohupuje bič, nijak nevlídně, ale téměř laskavě, téměř povzbudivě
nad koňskými boky.
Cockspur Street…, Haymarket…
A právě tehdy jsem si ve drožce uvědomil jemnou vůni, sladkou vůni podobnou levanduli.
Ve střeše nade mnou se otevřelo malé víko a když jsem vzhlédl, viděl jsem jak se proti nebesům rýsuje
kočího knír: „Jenom na Circus, pane?“
„Ano.“
Víko se s prásknutím zavřelo.
Byla to levandule? Taková divná, přízračná vůně! Stává se někdy, že vám neživé věci jako by chtějí
něco říct, kdy pokoje a židle jako by měly svůj příběh a zoufale toužily, abyste mu porozuměli. Mohlo to být
večerní hodinou, mohlo to být krabem k večeři, mohlo to být jen měsíčním svitem nad Londýnem a klapotání
těch dávných koní nahoru k Haymarketu, ale myslím, že tenhle tento relikt, tahle poslední z londýnských gondol,
se mi pokoušela vyprávět příběh lásky, levandule a Londýna, bílé tvářičky za černým závojem, malé
hermelínové čapky a dívky jejíž kotníky nebyly nikdy spatřeny mužem a nohy měla jen neoficiálně. A On,
hrdina, měl licousy a pod wellingtonkami měl uvázaný pléd a vypadal tak, tak „ušlechtile“, když ocucával svou
ebenovou hůlku.
„Buďte, Angelino, ujištěna mou nejhlubší náklonností… “
Zachvění, bílá ručka zdvižená v protestu.
„Ne, ne, takhle se mnou nesmíte mluvit, s bezmocným děvčetem vydaným vám na pospas. Není to…
není to správné.“
„Mohu tedy, Angeline, sdělit své záměry vašemu otci.“
Povzdech, pohledy. Další povzdech.
„Vy…eh…Montague!“
„Angeline, snažně prosím o odpuštění téhle náhlé, divoké…nechal jsem se unést vaší krásou, vaším
bledým profilem, podobným nymfě…“
„Tiše pane, musím se kvůli vám rdít.“
Nebesa vědí, co dalšího bych ještě mohl slyšet, ale zrovna se zase otevřelo víko nahoře a objevil se knír,
lehce se ježící pobouřením.
„Už jsme tady nějakej čásek, pane!“ řekl hlas. „“Ach, omlouvám se, nevěděl jsem. Kolik jsem dlužný?
… Dobrou noc!“
Zabočil jsem na prázdnou Piccadilly a naslouchal přízračnému klopotání, jak se vzdaluje a nakonec
utichá.
Náš most vzdechů
Wappingské schody. Hodiny odbíjejí dvanáct a nad řekou svítí vysoký, studený měsíc.
Stál jsem, zachumlaný až po oči do ulsterského kabátu s pelerínou a čekal na hlídkový člun říční
policie, který mě měl vzít na noční lov. Nebylo slyšet nic, než odliv ustupující po temžském bahnu
s šplouchavými, sajícími zvuky. Po proudu se melancholicky ozvala kvílející siréna a ztichla. Kolem mě byly
samé stíny a bledé světlo lamp nad bezútěšnými uličkami, zlověstné schody vedly k  odhalenému bahnu
blýskajícímu se ve světle měsíc jako leštěné stříbro. Tak strašidelné místo. Vzpomněl jsem si na všechny
šestákové trháky, které jsem kdy četl. V představivosti jsme viděl „gang“ jak se plíží mezi stíny, slyšel jsem
šplouchnutí padajícího těla, prudké zvuky pronásledování, volání píšťalky a…
Tady byli! Píšťalka. Zazněla z noci! Tohle už nebyly představy. Temný stín se odloupl od tančící rtuti
řeky; slyšel jsem tiché vrčení hlídkového člunu a viděl zelená světla na přídi, když zatočil k pevnině s bledým
V zpěněné vody za sebou se dychtivě nakláněl předkem přídě do vody jako vydra.
„Dobrý večer, pane!“ Zatímco se tmavá postava zvedla ze zádi, zasalutoval jsem mu na oplátku.
Nastoupil jsem do člunu. „A jedeme!“ Motor zapředl, loď se otočila a už jsme vyplouvali do záhad řeky po
proudu.
„Ano, tříčlenné hlídky patrolují po řece celou noc…Tamhle nalevo je Limehouse.“
Viděl jsem zubatou siluetu, černou proti bleděmodrošedé obloze. Za námi se ve vodě odrážel měsíc,
vypadalo to jako vzorek rybí šupiny, vrchol každé vlny lemovalo světlo—olejnaté, roztančené. Zamířili jsme blíž
k pevnině. Nad námi čněly pochmurná mola. Dvě silné policejní svítilny po nich přejížděly jako pátrací světla,
bledá kola světla klouzala po zavřených oknech, osvětlovala detaily, váhavě se vznášela nad nahloučenými,
zakrytými čluny.
„Vše v pořádku!“
Odrachotili jsem dál po proudu, kolem nevyužitých člunů—seržant jim říkal „hladové bóje“—
zakotvené v řadě vedle sebe, stěžně stroze stojící proti obloze. Vyhnuli jsme se posádce německého parníku,
která po noci na souši unaveně veslovala zpět na svou loď.
„A tohle je co? Přirazte!“
Naše světla zhasla a bezhlučně jsme se přiblížili opuštěnému nákladnímu molu.
S připravenými svítilnami jsme se ve stínu vyhoupli na molo.
„Teď!“ Molo zalil pevný proud světla a prozkoumal temnotu jeho hromad. Obrovská vyplašená krysa,
celá oslněná, skočila do vody a byla pryč. Jinak nic! Bedlivý zrak hlídkového seržant možná oklamal pytel
povlávající ve vánku či hromada dříví, které na chvíli vypadaly jako člověk.
„Někdy máte dojem, že říčního zloděje už dokážete vyčenichat,“ řekl seržant a smál se svému omylu.
„Po čase znáte každou loď na řece. Veslice u člunu je v noci vždycky podezřelá. Perou se někdy? I panečku!
Pamatujete Jacku, jak jednou seržant … skončil kousek od Deptdfordu a jak se pak náležitě porvali, po pás
v bahně!“
„Jasně a pamatujete tu noc, kdy se policajti nalodili na člun, který nevypadala úplně v pořádku a viděli
čtyři páry nohou palubním průlezem, tak ho rychle zabouchli, sedli na něj a všechny je pak sebrali? Jsou, pane,
samozřejmě noci, kdy sloužíte a nestane se nic, leda snad nějaký tělo….“
„Nějaké tělo?“
„Ano, často uváznou celý týdny někde pod vodou a pak…
Jsme na cestě do Greenwiche. Zdálo se, že jsme jediné živé bytosti na celé řece. Křižovali jsme od
levého břehu k pravému, čenichali, zkoušeli, Naše světla přejížděla po zboží za tisíce liber, které tam leželo na
temné řece, nehlídané. Představte si míle vozíků plných zboží, nechaných celou noc na ulici. Tak vypadá Temže
v noci: pozvánka pro zloděje. Doufám, že pojišťovny posílají říční policii vánoční doutníky.“
Tři muži ve člunu, s bezpečností Temže na mysli a ruce na kormidle. Je těžké cítit romantiku, když vítr
profukuje dekovým pláštěm a nepromokavým oděvem, ale já ji cítil, romantiku těchto malých odvážných
posádek, na řece za každého počasí, střežících noc co noc od soumraku do svítání londýnskou hlavní cestu,
postrach zlodějů a pašeráků.
Vrátili jsme se patrolu ve svém mokrém okrsku. Byl tak mrtvý, studený a záhadný! Bylo po jedné
hodině ráno. Minuli jsme osamoceného veslaře, který byl v lezavé zimě zborcený potem, protože svými
praskajícími svaly vláčel obří vor neotesaných kmenů k nějaké poříční pile. Na akru mokrého dřeva stála
červený svítilna a on nás minul v tichu a osamění, které bylo samotným symbolem dřiny. Blýskli jsme světly po
člunech plných olověných ingotů, prohlédli jsme si jeden po druhém. Z jednoho z nich se najednou zvedl stín a
zavolal na nás. Vyzáblý chlapík bez kabátu potahující z cigarety. Byl to hlídač. „Dobrou noc!“ Pluli jsme dál.
„Jsme nejstarší policejní sbor v zemi,“ řekl seržant, zatímco otočil kormidelní páku na druhou stranu a
nechal mě zkoumat obrovskou hmotu bubnů Tower Bridge. „Východoindická společnost nás sestavila v roce
1797 a v roce 1839 spojila s Metropolitní policií… a teď jsme pod Blackfriars Bridge…“
Kolem nás prolétlo Embankment se svými světly jako náhrdelník perel kolem temného krku Londýna…
Zatímco se se policejní člun blížil k zastávce na Waterloo Pier měl jsem úžasný výhled na Kleopatřinu
jehlu rámovanou tmavým obloukem. Viděl jsem bledé tváře chudých „venkovních spáčů“ zírající na nás
z kamenného zábradlí. Byly skoro tři hodiny ráno.
Ale stanice temžské policie nikdy nespí. Uvnitř bylo žluté teplo a kamna. Nějaký seržant zrovna
telefonoval, jakési podrobnosti nočního života na Temži. „Ano pane…, velmi dobře, pane…“ nějaký inspektor
kdesi daleko po proudu podle všeho zrovna vydával nějaké pokyny týkající se mostu Waterloo. Díval jsem se
z okna přes temnou řeku pokropenou měsíčním světlem na velký most rozkročený přes temnotu a na západě, kde
zářila zlatá tvář Big Benu, zatímco jeho studené slavnostní tóny odbíjely celou. Hlídkový člun, připoutaný
k molu stoupal s přílivem, jeho zelená a červená se světla se pohupovala.
„Takže tohle je stanice sebevražd,“ řekl jsem.
Seržant, položil sluchátko.
„No, zrovna takhle bych to neřekl,“ prohlásil s opatrností, která je známkou všech dobrých seržantů.
Nicméně, je tomu tak. Jde o jednu z nejpozoruhodnějších institucí na řece. Z mostu Waterloo se skokem
do vody zabilo víc nebohých zoufalých duší než na kterémkoliv jiném mostě na Temži. Devět z  deseti skáče ze
strany po proudu, možná s jakousi myšlenkou v jejich ztrápeném mozku, že jejich unavená těla budou mít lepší
šanci být odnesena do moře.
Kolik Londýňanů ví, že dnem i nocí čeká ve stínu mostu připravený policejní člun? Je uvázaný na volný
uzel. Stačí jednou zatáhnout a je volný. Je to zvláštní člun. Na zádi má kladku.
„Pokoušel jste se někdy někoho vytáhnout na malý člun?“ zeptal se policista. „Pokud ano, tak budete
chápat, proč tady ta kladka je. Než ji tam dali, vypadal záchrana tonoucího jako start regaty. Teď toho muže
nebo ženu prostě domanévrujete k zádi, chytnete za paže a před kladku ho vytáhnete ven stejně snadno, jako…
no jako snadno spadne z mostu…“
Vystoupil jsem z malé plující policejní stanice a prošel se po molu. Seržant otevřel dveře a vešli jsme do
jedné z nejpodivějších místností v Londýně. Je vybavena pro přijetí těch, kdo se pokusili o sebevraždu.
Uprostřed je vana. Seržant otočil kohoutkem a začala téct syčivě horká voda.
„To je první, co potřebují!“ řekl.
Vedle vany je postel. Po ruce je náhradní oblečení pro muže i ženy, sbalené do úhledných balíčků.
Rozhlížel jsem se po holé, praktické místnosti, posadil se na postel sebevrahů a pokoušel se představit si podivné
lidské příběhy, které skončily pod její peřinou, představit si tragédie odvrácené rychlým záchranným člunem a
včasnou pomocí v této místností, kde bylo tolik zoufalců silou vráceno do života.
„Ano, viděl jsem na téhle posteli hrozné věci,“ řekl policista.
Seržant hlídkového člunu se opíral o otevřené dveře, zachumlaný do svého velkého modrého kabátu. Za
ním se blýskala řeka.
„Litují někdy sebevrazi, a mají radost ze záchrany sotva se dotknou vody?“ zeptal jsem se.
„Ne často,“ odpověděli.
„Většinou se perou a snaží se dostat zpátky do vody,“ řekl hlídkový seržant.
Seděli jsme všichni tři v místnosti sebevrahů a oba policisté si vyměňovali vzpomínky na záchrany.
Moc rád bych vám některé vyprávěl, ale asi chápete, že k tomu zrovna nebyly.
Líbilo se mi vyprávění o náhlém nočním zmatku. Člověk v řece! Záchranný člun vyrazil! Ten
nešťastník skončil moc zkraje a skončil v bahně, byl zrovna odliv. Vyhrabali ho ven a odnesli do koupelny.
Vypadal jako černoch. Taky vypadal bez života. Oškrábali z něj bahno a našli pěkné oblečení. Tohle nebyla
běžná sebevražda. Zachráncům postupně došlo, že ten člověk byl úžasně opilý.
 Vyšlo najevo, že v okamžiku jakéhosi božského pohnutí, a inspirovaný kdovíjakým oceněním noci a
hvězd se vyškrábal na Embankment, aby Měsíc opatřil apostrofy. Když na něm pracovali už nějakou značnou
dobou, navrátilo se mu vědomí a učinil klasický dotaz: „Kde to jsem?“
Procházel jsem pustým Embankmentem a když jsem se v jednu chvíli naklonil přes kamennou zídku,
díval jsem se na hlídkový člun s jeho zeleným a červeným světýlkem, jak pluje proti proudu nahoru
k Westminsteru. Na zádi seděla hlídka, zachumlaná po oči s blýskající svítilnou a neustále pozorující, co se děje
nad a za tmavými vodami.

Hlas v noci
Noc byla tak tichá, tak teplá, tak lákavá. Londýn pod sametovou jižní oblohou. Piccadilly prázdné
v klidném tunelu zlatého světla až na neurčitou ženu váhavě postávající na rohu Bond Street a drožky vykládající
náklad stříbrných plášťů před Ritzem. Dva muži pokuřující poslední doutník na rohu Bolton Street pokračovali
v debatě, kterou začali v nějakém klubu.
Z vedlejší ulice přijela jakási bzučící znetvořená věc, majetek westminsterské radnice, vypadalo to jako
nějaký obří odpadový brouk, projížděla kolem obrubníku s vířícími kartáči. Odjela směrem ke kruhovému
objezdu a znovu se rozhostilo ticho, klid plný očekávání, ve kterém duch noci jakoby tají dech a čeká, že se
v tichu a temnotě něco stane.
Jsou noci, jejichž kouzlo spočine na duchu jako plášť. Tma vždycky vypadá jako na pokraji odhalení.
Něco z toho klidu vanoucího v noci zahradou zdobí náš kamenný les, jako kdyby se milion odepřených květin
navěky uvězněných v neplodné zemi pod dlážděním snažil vyslat stín vůně, srdce je v tomto tichu obmyto od
zloby a tvrdosti a každý zpitý žebrák obdrží půlkorunu….
Zahnul jsem do Bolton Street, popošel kousek přes náměstí, a poté vešel do boční ulice zamčené ve
spánku, kde svítilo jen jedno okno v druhém poschodí: zlatý čtverec ve kterém se temně černě rýsovalo želené
zábradlí balkonu. Okno bylo otevřené. Záclona se v teplém vzduchu téměř nehýbala. ¨
Zatímco jsem šel dál a přemýšlel o tom, jak se někdy může pocestnému všechna bolest a krása života
v jednom okamžiku vytříbit v rozsvíceném okně, dopadly do noci, chladné jako kapky vody, jasné noty piana.
Ženská ruka přejíždí měkce po klávesách, laská je a musím přiznat, nehraje zrovna čistě, tu unaveně flirtuje
s taktem od Griega, pak se zatoulá do akordů směrem ke kousku od Schumanna, Pak ticho. Pak se zas ozve
provokující kousek melodie vyťukávaný jednou rukou…
Stál jsem tam s pocitem, že brzy vklouzne do hudby, věděl jsem totiž, že tam sedí a nedokáže si vybrat,
jako žena v zahradě, která musí utrhnout jednu květinku. Co to bude? Chopin? Nejspíš. Nebo možná nějaký
foxtrot.
Pak začaly zase pomalu odkapávat jasné noty a pro mě, stojícího venku a naslouchajícího v noci, to
bylo tak krásné, že se mi zdálo, že jsem poprvé v životě zaslechl Hlas Londýna, že jsem se, jako v pohádce,
setkal se vším kouzlem noci uloženým v jediném okamžiku.
Ze tmy se rozezněl ženin hlas—měkký, vřelý hlásek, a píseň, kterou zpívala, byla ona milá báseň,
kterou před třemi sty lety napsal John Digby, earl z Bristolu:
Netruchli, Lásko drahá! Ač jsme často odloučeni:
Věz však, že něžně Příroda nás dělí, by s něžným uměním nás učila, snést den, kdy se budeme muset
rozloučit na věky. Příroda totiž v pochybách, že budeme překvapeni tím smutným dnem, jehož hrůza nás hlavně
leká, nás denně cvičí a učí, by nás ten strach nakonec nepřemohl!
Dozněla poslední nota, jako studená voda padající a odkapávající do hluboké tůně v noci. V místnosti
zněl hlubší tón mužského hlasu. Žena mu odpovídala. Šel jsem dál a poušť tmavé londýnské ulice kvůli kráse té
chvíle, tomu neznámému hlasu rozkvétala…
Abych hrubou příhodu vyleštil, mohl bych vám zalhat a tvrdit, že se na svých gumových podrážkách
přikradl nějaký londýnský bobby, aby si tu písničku poslechl, že mladému hýřilovi na pozdní cestě dom ukápla
slza a náležitě mu srovnala záda… ale ne, nikdo další tam nebyl, prostě jen prázdná ulice, ve které jsem znovu
pocítil všechny bolesti a ideály toho smutného věku dvaceti let.
A napadlo mě, že krása není nikdy zahozena, nikdy promarněna, vždy najde svůj cíl a věděl jsem, že
tenhle hlas, který byl pro mě jen milým projevem kouzelné noci, mohl být pro tisíce jiných čímsi tak dojemný,
že kvůli tomu srdce přetékají bolestí.
Fleet Street
Divadla se vyprázdnila, doprava prořídla, setkání u večeří skončila se zívnutím a myšlenkou na postel…
Fleet Street pracuje s odloženým kabátem. Jediná postel, kterou oficiálně uznává, je ta, na nižjsou
každou noc, jako hrozivá a trucovitá nemluvňata, odkládány noviny. Fleet Street nikdy nespí a zívnutí si nemůže
dovolit.
Celý známý svět—i kousky toho neznámého—si posledních dvanáct hodin posílaly zprávy rádiem,
telegramem, telegrafem, telefonem i u obědových stolů. Nepřestávající záplava, na dohled nikde žádná holubice,
která by v potopě našla místo k spočinutí.
Moskva promluvila po dlouhém mlčení. Vážený Francouz, s pravým galským vychováním, počkal, až
žena, kterou miloval, dojí večeři, než ji zastřelil—což byla událost, která měla na Fleet Street, stejný účinek, jaký
by měl náhlý výstřel z revolveru na muže nervozní povahy. Korespondent v Pekingu, o kterém si všichni
mysleli, že je mrtev, poslal brilantní zprávu, kdosi udělal rozhovor s ministrem zahraničí a v Turnbridge Well
spolkl advokátův pes poslední vůli, o kterou vedli dědici spor. Jinak řečeno, běžná noc.
Hlavní tiskař vchází do velké místnosti, kde skotští editoři v masové formaci dělají z práce druhých lidí
sekanou. Prochází se kolem dokola a nese se jak pirátský král. V podzemí stojí připravené hladové tiskařské
stroje: co nevidět se narodí zítřejší noviny.
Je to právě ta chvíle, kdy se může stát cokoliv: a ono se vždycky něco semele. Kdyby se rozhodla zřítit
kupole katedrály sv. Pavla, vybere si pro to tuhle nervní hodinu, tohle je hodina, kdy se anarchisté rozhodne
zabít presidenta, hodina, kdy Dolní sněmovnu zachvátí požár—protože za pár okamžiků vyletí z rotaček první
vydání. Zbytek Londýna je uvolněný, Fleet Street je napjatá a plná nervní energie.
Atmosféra je jako na velké oceánské lodi očekávající čas vyplutí podle plavebního řádu. Tiskař se dívá
na hodiny, venku na Fleet Street a v uličkách kolem stojí motorové dodávky. V odbytových odděleních úzkostní
muži sledují minutovou ručičku, jako muži hledí do tváře nepřítele, který procestoval celý svět, aby je pobil…
Stačí minuta zpoždění a údolí v jižním Walesu se bude marně ptát po svých londýnských novinách.
Práce pokračuje. Svět pořád bombarduje. V zahraničním oddělení rozpoutal telegraf sněhovou bouři.
New York a Praha, Winnipeg a Berlín, Paříž, Řím a Vídeň. Taková rozmanitost. Nějaký člověk ve Washingtonu
hovořil s presidentem Spojených států, další ve Vídni ohlašuje, že průvod nezaměstnaných vytloukl výlohu
obchodu.
V domácím oddělení zuřivě pracují editoři.
V telefonní budce někdo křičí na privátní lince na někoho v Paříži a snažně ho prosí, aby vyzpovídal
Quai de Orsay nebo možná herečku, který si svá kolena nechala pojistit na milion franků. Zvoní zvonek! Noční
editor zpravodajství o odstín zbledne a beze slova vyhledá reportéry. Honem taxíky! Scotland Yard dělá šťáru ve
slavném hráčském doupěti. Dva unavení mladíci najedou ožijí.
V čekárně bledý vyzáblý mužík, který v zašpiněných rukou neustále otáčí čepici, nabízí, že za guineu
vypoví, jak jeho bratr pobodal svou ženu ve Shoreditchi.
Najednou se rozlehne burácení, hluboký zvuk, který si drží stálý tón. Tiskne se!
Lana zaoceánské lodi jsou uvolněna. Už jen zázrakem může být poslední telegram doručen po molu.
Celou redakci teď zachvacuje něco z toho studeného vzrušení, které znají otcové, když přijde do patra lékař
s kufříkem. Ach, ta palčivá věčnost, než se vrátí. „Je to syn!“ A otec bez dechu „Je to—je kluk v  pořádku,
nešilhá, nebo…?“
Celým úlem jako kapitán prochází s chladným odstupem šéfredaktor. Lidé za ním přibíhají s obtahy,
podívá se na ně a jde dál. Ve znale vyhlížející, zkušené místnosti s kobercem na podlaze, tiskař pokládá ještě
teplý, trošku vlhký a po inkoustu vonící výtisk prvního vydání.
„Pokud jde o syna…“
Studenou ranní ulicí, ucpanou dodávkami, prochází členové týmu, zkušení i začátečníci. Reportér
zelenáč, který si o sobě v Oxfordu myslel, že je spisovatel, a za svých čtrnáct dní napsal čtrnáct tisíc slov (jediné
se nedostalo na veřejnost), probouzí svou manželku. Ta vstává z lososově růžových peřin a pokouší se předstírat
zájem.
„Unavený, drahoušku:“
„Ne, mám článek v novinách.“
 „To se hned podívám.“
Zadržuje ji a přitom vypráví, jak jel do Devonportu, aby napsal o tom, jak se námořníci z atlantické
flotily vylodili před dovolenkou. Popisuje tisíce dobrodružství, legrační věci, které slyšel, lidi, které potkal,
dárky, které přivezli rodinám…
„Ano, drahý, ale nech mě, ať si to přečtu sama.“
Trochu smutně otevře noviny a ona čte: „Muži atlantické flotily vracející se domů na dovolenku včera
přistáli v Devonportu.“ A to je vše!
Protože je v tom ještě nová, neřekne mu, že je to úžasné „Nejskvělejší, co jsem kdy četla.“ To je
všechno?“ řekne. „Máš na plotně mlíko.“
Starý kozák, kterému se povedl článek, o kterému budou za pár hodin všichni mluvit, jde zamyšleně
domů. Něco zapomněl. Co to bylo? Aha, slíbil ženě, že ji včera vezme do kina.
A celou dobu Fleet Street otřásají mocné stroje, chvějí se, rachotí a chrlí tu docela úžasnou věc
sestavenou ohromující organizací ze surovin energie, nadšení, nesobeckosti a---čiré lásky k nejkouzelnějšímu a
nejatraktivnějšímu povolání na světě.

V první řadě
Divadlo začínalo ovládat šero a ozvěna.
Přes lóže byly natažené bílé látky. Prvním balkonem energicky procházela žena se smetákem, ozývalo
se odsud bouchání. V moudrém oparu kouře sedělo mezi bílými potahy pár kritických mužů, a bez nadšení
hleděli na prázdné jeviště, na kterém před lesnatým údolím sedělo na proutěných židlích pohromadě mnoho
nervozních žen a dívek. Vypadaly, jako je nějaký autokar vysypal do roští za živým plotem!
„Takže, slečno Jonesová!“ řekl někdo zvědavě.
Unavená pianistka dala tón na přestárlé piano a jedno děvče se oddělilo od ostatních obětí na zeleném
údolíčku. To, jak těsně unikla tomu, aby byla pěkná, bylo horší, než kdyby byla přímo ošklivá. Předkové nemají
žádné právo odevzdávat špatný tvar úst děvčatům, která by byla jinak kráskami. Jazykem rychle přejela po
rtech, polkla a nasadila úsměv, který celé dny nacvičovala před zrcadlem. Sebejistým hlasem zpívala:
„Až budu umírat, skloň se nade mnooooou…“
„Křivý nohy!“ zašeptal jeden z kritických mužů v lóžích ke svému sousedovi.
Děvče se nějak vytratilo.
Díval jsem ne na to žalostné, krotké shromáždění v údolíčku a toužil jsem, abych mohl každou z nich
udělat krásnou a skvělou, ale krása je na prvním místě. Přemýšlel jsem o tom, že za každým sborem plným
úsměvů v Londýně je tohle zarmucující shromáždění, bojující, aby se dostalo na veřejnost, bojující ve velké
nevýhodě, nevědomé si svých nedostatků, hrozně nekritické. Některým dodávala odvahu předchozí zkušenost,
některé byly úplně nové a stydlivé, některé patřily k dívkám, které na nejmenším popud začnou zpívat „Kde má
karavana odpočívá“, a některé, které podle všeho překročily Rubicon bez mapy a napjatým úsilím a věrnou
pudřenkou sebraly se zoufalou odvahou vše, co zůstalo z šarmu a mládí.
Žena, na které bylo cosi vyhasle urozeného, zazpívala příliš ostýchavě ostýchavou baladu a když
skončila ve studeném, mrtvolném tichu, nevěděla, co s rukama.
„Umím i tančit,“ řekla vesele a čekala. Mazaně se usmála a na krku se jí objevila šlacha jako rozsudek
smrti.
„Děkuji, to nebude třeba,“ odpověděl ze tmy uhlazený hlas. Pianista se pustil do další písničky, a žena
najednou vypadala v proudu shora dopadajícího světla vyzáble. Ostýchavost z ní spadla jako plášť a odkráčela
s hořícími lícemi.
Přišli dva muži v košilích a odnesli les. Za ním odhalili půlku sultánova paláce a značný kus fontány.
Děvčata nyní vypadala jako otrokyně připravené k popravě.
Předstoupilo krásné děvče a zazpívalo černoškou písničku takovým tím zdvořilým, zastydlým
způsobem, jakým anglická děvčata tyhle černošské kousky zpívají. Někdo řekl, že je to kost.
„Tančím,“ poznamenala chladným, nadřazeným tónem.
 „Pokračujte,“ řekl hlas.
Rozepnula si sukni, sundala ji a hodila přes židli, pak se dala do tace, vysoká nymfa se žlutýma nohama
a krátce střiženými žlutohnědými vlasy. Při tanci se usmívala. Řekli jí, aby přišla v pondělí a ona opustila jeviště
bez ohlédnutí za ostatními sultánovými oběťmi, ale každá z těch ostatních se za ní dívala a šeptala. Pár jich
vypadalo, že ji opravdu nemohou vystát.
A tak to šlo dál. Některé zastavili v půli písničky, další vyslechli až do hořkého konce. Jedna podruhé se
postupně vytrácely, klidné, usměvavé, rozhořčené, nebo v slzách, podle povahy. Tahle tragedie za hudební
komedií byla smutnější než jakékoliv drama. Přemýšlel jsem, kolik z nich odejde a prostě to vzdá, kolik jich bylo
rozhodnutých zkusit to příště zas, kolik jich pobízela marnivost, kolik ambice, kolik nezbytnost.
Zatímco poslední skupiny odcházela z jeviště, prošla jejich řadami nepokrytě nádherná dívka za
doprovodu pomalé hudby parfému. Dívali se na ni a věděli, že její kožíšek stál dvě stě guiení (přes devět tisíc
liber v dnešních penězích pozn. překl.), že boty má z Paříže, pleť z Bond Street a její perly že budou nejspíš
skutečné.
„Beru si auto,“ řekl jednomu z mužů ve stínech. „A koukej přijít včas. Jasný?“
Odpověděl poslušný hlas.
Vypovězené návštěvnice vrhaly výmluvné pohledy, které mohly říkat: „Ono to jde, vidíš!“ nebo „Je to
jen otázka štěstí“ nebo…
Jevištní světla pohasla. Kulisáci přinesli zpět les. Vysoko v jakémsi neviditelném nebi zpíval hrubý
hlas: „Až budu umííííírááát, nadééé mnouuu se sklooooň….“
„Hele Bille, než zdechneš, tak koukej vypnout ty zatracený světla!“ zahulákal kdosi.
„Jasný,“ ozval se hlas z plátěné oblohy…
Pak jeviště zhaslo a zůstalo tmavé, plné stínů a neuchopitelných, smutných duchů.

Dávné boje
Byl jsem navštívit Velikána v City. Sedí za naleštěným stolem ve velkém úlu plném mahagonu,
pěkných písařek, ukoptěných chlapců, telefonů a mladých mužů s cvikry.
Za mřížkou byl prastarý komisař s knírem dvoubarevným kvůli tabáku, tak obrovským, že když
naklonil hlavu k mosaznému mřížoví, značná část kníru unikala do vnějšího světa. Pohlédl na mně nehynoucím
okem vrchního seržanta a vyštěkl: „Jméno! Za kým!“ a pak hlučným hlasem zakřičel „Tome!“, načež se
způsobně postavilo do pozoru šest malých kluků.
Vedle komisařovy zlaté klícky byla malá místnost se ztracenou atmosférou všech čekáren, ve které
prodlévalo několik lidí v pokročilých stadiích deprese. Jeden mladý muž, dosti zjevně hledající takovou či
onakou práci, předstíral, že si prohlíží vyobrazení korunovace královny Viktorie, ve skutečnosti si ale rovnal
vázanku.
Otevřenými dveřmi jsem se díval, jak velký komisař komanduje svoje skautíky a posílá je do banky,
jako kdyby nasazoval svoje kolony k pochodu na prolomení blokády Lucknow.
Vešel muž středního věku, upraveného, nepříliš zámožného vzhledu, oblečený do starého kabátu, ale
s brilantně vyleštěnými botami. Na přepážku položil balík v hnědém papíru, otevřel knihu, nechal si ji od
komisaře podepsat a zrovna byl na odchodu, když řekl: „Nejste vy seržant B. od Flanksihres?“
„To jsem,“ odpověděl komisař s připraveností muže, který se v životě nemá zač stydět.
„Myslel jsem si, že se musím plést,“ poznamenal ten druhý a oči mu sklouzávaly k velkému kníru. „Vy
si nebudete pamatovat, kdo jsem, že?“
„Nebyl jste u střelců?“ zeptal se komisař zamyšleně.
„Ne. Mé jméno je Jones.“
„Nevybavím si vás,“ řekl komisař tázavě.
„Jones!“ řekl ten druhý s naléhavostí v hlase, jako by to jméno bylo jakýsi krompáč, který otevře
seržantovu paměť.
 „I panečku!“ řekl komisař. „Teď už vím. Vy jste byl štolba lorda …, když jsem byl já jeho první sluha
tehdy v pětadevadesátém-“
Na oba se vylil proud vzájemného souhlasu, až jsem si myslel, že něm utonou.
Přistihl jsem se, že se při pohledu na tváře těch dvou starých mužů se zalíbením usmívám. Doufal jsem,
že na mně Velikán zapomene a nechá mě tu sedět a poslouchat, jak ti dva kvílí o svém mládí. Odehrávala se asi
takováhle nádherná konversace_
„Ti Huňáči byli naprostí, ale naprostí šílenci…hele, chlapče, tohle dones panu Parkinsonovi“…tys byl
taky S Kitchenerem v Chartúmu, to si pamatuju…řekni panu Pattersonovi, že na něj čeká dáma… a vzpomínáš si
na ten pochod, když jsme opustili Asuán v tom horku a jak se všichni snažili si nepřihnout z polní lahve
s vodou? To bylo fakt úžasný. A pak ti černí, ti Huňáči s těma svýma kopíma šestnáct stop dlouhejma, co měli
na konci lopatky, z těch měla děs i kavalerie a… řekněte slečně, že volala paní od Bergetonů…a pak, co nikdy
nezapomenu byly dělový čluny, jak jen, jak se jim nahodilo, bum sem, bum tam, střílely do řeky a trefovaly se
do…Tome! Sem pojď! Znáš Gracechurch Street? Tak tam běž…svižně….a tak to šlo dál.
Pan Jones, někdejší štolba, se v záři těch vzpomínek rozvíjel jako květ chudobky, oči mu zářily a použil
i jeden či dva nevhodné vojenské výrazy, které vypadaly docela cizí k jeho současnému uhlazenému, ale nijak
křiklavému vzhledu.
„A s Wingatem jsi v devětadevadesátým byl?“ zeptal se dychtivě.
„Ano,“ řekl komisař a olízl známku.
„Tak tos dřív nebo později musel vidět chalífu?“
„Jasně, jsem ho viděl v Omdurmnanu, když chystal nějaký útok proti MacDonaldově brigádě. To bys
ho musel vidět, jak tam jezdil, kolem něj všichni ti jeho emisaři, na nima vlála ta velká zelená vlajka se stříbrnou
koulí na vršku. Byl to…starej čerchmat, jak se patří, jestli si rozumíme, že jo…zrovna jak zatrachtilá stará
rohožka…Tome, pojď sem, honem!“
„Přesně tak! Vzal jsem svoji ženušku do Toweru, minulý úterý to bylo, ne minulej čtvrtek, ne v  pondělí
to bylo minulej tejden—a oni tam měli zelenou vlajku, kterou jsme ukořistili u—jak se to místo děsný zatrachtilý
jmenovalo?—visí tam v Toweru.“
„Starej chalífa přišel k zabití, žejo?“
„Jo! Debrika se to tam jmenovalo!“
„Tudy prosím, pane,“ řekl kancelářský poslíček. Váhavě jsem vstal, zrovna když jsem slyšel, jak hrdina
jedné stránky anglické historie posílá dalšího poslíčka na Cornhill.

Všechno v jedné řadě

Jakákoliv uhlazená předměstská ulice v Londýně---Golders Green nebo Surbiton—zrovna je 8.45.
Zářivé, sebejisté a od podívání nejspíš pojištěné domy stojí elegantně v pozoru za pásy mladistvého
trávníku. Navenek šíří mylný dojem originality vzhledem k neočekávanosti náhlých sklonů šikmých okapů nebo
vedle sebe stojící alžbětinských dřevěných prvků s pseudogeorgiánskou červenou cihlou. Zprvu se zdá, že každý
dům je jiný, pak si ale uvědomíte, že ve skutečnosti tu jsou čtyři typy citlivě uspořádané jako čokolády
v bonboniéře, aby budily zdání rozmanitosti. Každá dům obsahuje stejný obývák, stejnou jakubovskou jídelnu,
stejnou (podle všeho zdání) drahou ženušku, která teď, když se změnilo počasí, chodí na nákupy v kožichu
z nutrie.
Je důležité poznamenat, že vedle kuchyně každého z domů je usazená garáž obsahující částečně
koupený motorový vůz. Ulice vyzařuje hrdou, ale diskrétní, prosperitu.
Otevírají se dveře, klapou branky, muži kolem čtyřicítky rychle líbnou své choti a těžce kráčí cestou od
domu, tu a tam možná některá z žen mužovu rozloučení uhne a podezíravě ho sleduje, jak odchází, hned vedle
ale může být k vidění vášnivé objetí nedávnějších partnerů, jejichž salátové mísy ještě nejsou podřené.
Ona říká: „Miláčku, nezpozdi se!“ On říká: „Stihnu vlak 5.15, Popsy!“ Ona se na něj romanticky dívá a
pak zašeptá: „Na kníru máš kousek vajíčka, nejdražší!“ Odstraní ho, znovu se políbí, ona se dívá, jak odchází,
zdvihá hezkou paži, usmívá se a při odchodu si pobrukuje: „Čaj pro dva a k čaji dva…pro tebe dívku a pro mě
kluka…“ zastaví se vypadá šťastně.
 Pak se otevřou další dveře.
Z jedněch vyjde malý klučina. Je oblečený do šedých flanelových kalhot, šedého svetru s šedým
kabátkem přes něj a v šedé čepici. Bylo mu pět let. V ulici plné lidského nákladu je tou nejzajímavější osobou,
protože se právě chystá udělat svůj první krok do života: půjde poprvé do školní přípravky.
U dveří stojí jeho matka a cítí se divně, protože ví, že bude plakat, a proč? Protože její dítě ji opouští a
jde do té hrozné loterie života. Tak to je. Je tak malý a bezbranný, a tolik její. Pro ni je jako otevřená kniha a teď
si s ním svět bude dělat, co se mu zamane. Nic ženě nenáleží tolik, jako dítě—po pět let.
„Na shledanou, Jacku,“ říká. „Buď hodný.“
„Ano, mami,“ odpovídá neurčitě, a upouští svůj nový penál se vším vybavením, které si odnášel do
života.
Kolem prošla skupina starších klábosících kluků s červenými čepicemi.
„To budou,“ říká Jack hrdě, „moji kamarádi“.
Jeho oči je sledovaly s hlubokým zájmem: muž, který se právě chystá zaujmout své místo ve světě
mužů.
„Ano, drahoušku, a až přijdeš domů, budeš mít jednu z těch pěkných červených čepiček. “
„Ano, to už budu školák,“ zamyslel se se vší vážností.
První milník, a jak je klučina hrdý. Jeho matka si možná uvědomuje, že jeho nožičky dělají první kroky
na cestě, která budí strach, že společnost, tím, že mu na prázdnou hlavičku nasadí třešňově červenou čepici si ho
přisvojí jako jednotku, že bohové komedie a tragedie sedící kdesi nahoře si ho už nepochybně nedbale prohlíží a
přitom míchají ten nápoj zkušeností, který bude muset vypít do dna. Ne tak složitě. Myslím, že se jí jen trochu
svírá hrdlo, když ho vidí, jak dělá něco docela sám, jeho dětskost jen zdůrazňuje předstíraná vyspělost a když se
dívá na jeho malá arogantní záda, bolí ji, myslím, pomyšlení, že brzy dokáže obejít bez ní…
„Pojďme, mladý pane Jacku,“ říká ošetřovatelka.
„Na shledanou drahoušku,“ říká matka, pak mu pošle vzdušný polibek a rychle zavírá dveře.
Na ulici, která ještě tak nedávno byla londýnskou mýtinou se snáší soumrak. Muži přichází domů ve
vlnách. V oknech září světla. Za okny? Co?
„Máš nějakou maličkost, drahoušku?“
„A pak jsem ho, Magde, dostal. Řekl jsem, že než jsem přišel, byl v účtech nepořádek, a teď jsou, jak
být mají a já si do toho nenechám mluvit do něj, ani od nikoho jiného.
„Přesně tak drahoušku! Ten nelida! Dáš si smetanu?“
„A donutil jsem ho omluvit se! To ti povím, že začal dávat pozor.“
„Můj chytrý mužíček!“
Za oknem vedle možná žena s ledovou tváří pozoruje muže, který nic netuší, a čeká na chvíli, kdy udeří
s tichým, ale zdrcujícím: „George, kdo je to Phyllis?“
„Phyllis?“ (neuvěřitelné překvapení)
„Ano, Phyllis. Dnes ráno ti z modrého kabátu vypadl dopis a já si nemohla pomoci…“
A docela blízko spí v této ulici malí kluci, kteří právě vykročili tak nevinně do všeho toho života, spí se
vší vášnivostí, rozcuchané hlavy hluboko zachumlané v polštářích, ručky venku zpod peřiny a na židli vedle
postele, tři panenské cvičebnice, s jejich příjmeními napsaným na přebalu: jejich první den v práci!
Doufám, že otcové vejdou do těchto místností s úctou a jistým úžasem podívat se na špatné klikyháky a
A B C D a 1 2 3 4—ty první maličké škrábance na povrchu života.
Je to velmi dojemné, velmi důležité, možná trochu žalostně, a celkem vzato, docela nádherné.

Bílý mor
Mladý muž a mladá žena uzavřou sňatek a přijmou velké dobrodružství života jsou jako dva nadšení
rekreanti, kteří si jdou v létě zaplavat do moře. Všechno je tak veselé, a tak stojí za to. Nic se nemůže postavit
mezi ně, teď jim nic nemůže ublížit. „Mám tebe a ty máš mě!“ říkají, a jeden z  nich dodává: „Navěky a navěky a
na věky.“
Pak se u jednoho z nich objeví zvláštní slabý suchý kašel. Nic to samozřejmě není, dokud se neobjeví
jednoznačné příznaky, a nad bezmračnou oblohou dvou nenaplněných životů se roztáhne mračno—souchotě.
Tihle dva lidé se choulí jeden druhému v náručí nad troskami, které ještě včera vypadaly tak nádherně, tak
nezdolně, tak neotřesitelně. Kde byl smích, jsou teď slzy, kde bývala taková víra, zbyla jen naděje, kde bylo
těsné spojení, je nyní rozdělení. Takový je příběh za každým druhým lůžkem ve velké souchoťové nemocnici ve
Fulham Road. Na druhé straně stojí hrozba středního věku—rakovina, na této straně hrozba mládí, děsivý bílý
mor.
Zrovna byl den návštěv. Zahradami nemocnice procházeli ruku v ruce mladí lidé. Bylo těžké povědět,
kdo je pacient a kdo návštěvník, vyjma případů, kdy tu a tam držel mladý muž kytičku žlutých narcisů
přinesených k projasnění jeho nočního stolku.
Vevnitř na patře jsem procházel dlouhými chodbami rozdělenými do množství malých oddělení, žádné
z oddělení nemělo víc než pět nebo šest lůžek. Na všech těchto odděleních byla mladá děvčata. Viděl jsem jen
pár žen, kterým by bylo víc než něco málo přes třicet. Takový smutek! Mládí podkopnuté už na samém začátku
závodu, Na rozdíl od některých invalidů, kteří dospějí k nedbalosti a bolavému srdci, tihle mladí pacienti si byli
tolik vědomí svého mládí, své krásy. Aby mohly přivítat své manžele, své miláčky a své rodiče, dodávaly svým
toaletám jemné stíny marnivosti, nová modrá stužka protažená noční košilí, nová krajková čepička, něco
růžového na rukávu…srdcervoucí drobné ozdůbky…
Jedna dívka, který by mohla být Rossettiho „Blažená Dívenka“ seděla v posteli s jemně vyčesanými
rudozlatými vlasy spadajícími přes mramorové hrdlo a ramena a pokaždé, když se otevřely dveře oddělení, zalil
ji tvář ruměnec a vydatné křivky jejích úst se v očekávání prohloubily, na někoho totiž čekala. Vedle lůžka měla
fotografii malého dítěte.
„Jak vesele vypadají, jak dychtí po smíchu a pohlazení!“
„To je tak vždycky,“ řekl doktor. „Souchotinář, i když umírá, věří, že se zotaví a divné na tom je, že se
beznadějné případy tu a tam vyléčí. Lidé poslaní odsud domů umřít se někdy místo toho zotavili. Někdy
nastanou náhlé změny…člověk nemůže říct, co přijde.“
Oddělení se postupně plní návštěvníky a květinami. Stolečky jsou pohřebné pod kaskádami narcisů,
petrklíčů a fialek.
Mladí manželé sedí na kraji postele, drží bledé ruce svých mladých manželek, povídají, smějí se,
šeptají. U každého lůžka bylo kus území posvátné země na špatné straně lásky.
Dívat se na utrpení je dost špatné kdykoliv, pokud ale trpí mladí, jejichž oči jiskří životem, jejichž
mladé křivky se rýsují pod povlečením postelí a jejichž celý postoj ukazuje schopnost žít a radovat se, je to
strašný pohled.
V jednom oddělení jsme viděl setkání čtyř mladých párů. Čtyři mladé manželky, v nichž byla zaseta
nemoc, se jen blýskaly, když přišli jejich manželé, aby jim pověděli, co nového od jejich poslední návštěvy,
vzrušující bezvýznamnosti ve velkém, událo ve svobodném, zdravém světě venku. A v rohu ležela na boku
krásná a bledá mladá dívka, předstírala, že čte knížku a dívala se na ně. Byla příliš mladá na to, aby měla
manžela, který by ji přišel navštívit: ji život ošidil dokonce i o tohle.
Na mužském oddělení to bylo stejné: manželky navštěvovaly své muže. Bylo to tady možná žalostnější,
protože to byla žena, která byla v životě sama, zatímco muž byl přikován k posteli a bylo mu upřeno jeho
přirozené místo v životním zápase, kříž jeho utrpení zatěžovala úzkost o ni, a ona udatně bojovala dobrý boj,
usmívala se a snažila se ukrýt své srdce.
Zde je mládí ukřižované…
Pokud víte cokoliv o lidské přirozenosti, nemusím vám nic povídat o plánech, nadějích a snech, které se
rodí každý týden, když se zamilovaní mladí lidé, rozdělení bílým morem, drží za ruce v chmurné bělobě
oddělení.
Vypustit sen na moře věčné naděje vyžaduje odvahu, když žena zatne zuby a je rozhodnutá vám
nedovolit, abyste viděli, jak jejím tělem otřásá kašel, když tu nejste, ale doufejme a modleme se, aby alespoň
někdy nějaký sen našel svůj přístav.
2LO
Místnost má těžké dvojité dveře. Když se přiblížíte, přiloží váš průvodce prst na rty, udělá na vás
obličej a po špičkách vejde, vy za ním.
Teď jste na doslech milionům domovů. Každé zachvění v této místnosti vysílá rozhlas. Pokud kýchnete
nebo škytnete, miliony lidí si pomyslí: „To není Beethoven, co to je?“ a budete vyvedeni s ostudou, ž se v 2 L O
chováte způsobem nehodným důstojníka a gentlemana. Pravda je taková, že atmosféra chození po špičkách,
kývání a bezhlesé artikulace ústy na vás má zvláštní účinek. Ve většině z nás žije jakýsi divný čertík, který nás
občas pobízí vrhnout vajíčko do elektrického větráku, hodit omeletu na příliš vážnou osobu, nebo se jinak chovat
na veřejnosti po chaplinovsku. Nějaký blíže neznámý studentský bůh jako by nás pobízel jaksepatří provětrat
spořádané způsoby. V 2 L O se musíte pevně držet, abyste neudělali z ničeho nic nějaký hluk a nezatahali celý
svět za nohu.
V místnosti jsou položeny tlusté zelené koberce. Po stropě je natažená jakási tkaná látka, aby
zachytávala zvuk. V jednom rohu stojí pianola, automatické piano, v druhém koncertní křídlo, prostředek
místnosti obsazuje smyčcový orchestr. Hudebníci jsou velmi tiší. Touží dělat ta různá drobná tútání a cinkání
předcházející melodii. Tu a tam některý z muzikantů neodolal pokušení zahrát na housle nějaký drobný ping
pink (nebo drobný pong pong na cello), ale všichni ostatní muzikanti se otáčí a dívají se na něj, jako kdyby
spáchal nějaký hřích a on rychle položí prsty na struny.
Naproti stojí, jako velká, otevřená ústa, mikrofon v bedýnce. Vypadá spíš jako nějaký výborný
gramofon. Najednou se elegantní mladý muž s brýlemi s obroučkami z rohoviny zvedne od křídla, kde někomu
šeptal do ucha, přejde k mikrofonu a s rukou v kapse vesele a elegantně říká: „Všechny vás zdravím! Londýn
volá Britské ostrovy…“
Nemůžete se přestat usmívat. Zní to tak přemrštěně—jako vtip! Je doopravdy možné, že by tenhle
mladík stojící před skříní v Londýně byl slyšet v Belfastu, Aberdeenu, v dalekých zamlžených kopcích a údolích
Walesu? Podle všeho to s ním nic nedělá. Britské ostrovy volá stejným tónem, jaký by použil, kdyby vás potkal
na ulici: „I pěkný den, můj drahý, jak se daří?“ Bere do ruky program a zase si povídá s gramofonem: „Za dvě
minuty začne symfonický orchestr hrát Sbor poutníků z Tannhäusera.“
Odkráčí od svého starého přítele, Britských ostrovů, a jde zpět k pianu. Dirigent si odkládá kabát a věší
ho na židli. Někdo se podívá na hodinky, kývne, dirigent pohybem ruky vzhůru shromáždí své muzikanty,
taktovka klesne dolů a po celých Britských ostrovech najednou hřmí slavnostně vážný Wagner.
O patro výš vcházím do další místnosti, kde muži pumpují Wagnera ven telefonickými kabely. Vypadá
to tam jako v telefonní ústředně. Kolem dokola stojí malé ebenově černé medové plástve, označené Newcastle,
Aberdeen, Birmingham, Manchester. Po zdech visí kola kabelů. Slyšet jen cvakání zástrček v plástvích.
„Zde se hudba zesiluje a běžnými telefonními kabely posílá do dalších měst odkud ji vysíláme
vzduchem.“
„Má to nějakou prodlevu? Slyší to v Aberdeenu o zlomek vteřiny později než v Kensingtonu?“
„Ne, ani o zlomek vteřiny ne. Když nedávno v Londýně hovořil lord…, slyšeli ho lidé v Aberdeenu o
zlomek vteřiny dřív než lidé v sále! Zvuk šířící se vzduchem je zpomalovaný, elektrický přenos je okamžitý.“
Jeden muž se lehce dotkl zástrčky a—v Manchesteru měli asi radost.
V místnosti umělců sedí nebo se procházejí muži a ženy, kteří se za chvíli postaví před neviditelné lvy.
Někteří jsou vyrovnaní, jiní očividně nervozní. Jeden muž s vysokým čelem si úzkostně čte svou přednášku,
další si v klidu povídá sytým barytonovým hlasem s nějakým přítelem. Hezké mladé děvče ve stříbrném
večerním přehozu si vlhčí rty, nervozně odkašlává, celou dobu upírá zrak na píseň, kterou už musí znát úplně
nazpaměť. Otevírají se dveře.
„Slečno…ehm, mohla byste laskavě…?“
Nadešel její čas! Chci jí dodat odvahy. Je to očividně její první vysílání. Chci říct: „Hlavu vzhůru!
Všechny ty jejich krystaly jsou dneska v nepořádku. Stávkují snad i kočičí fousky*. Zpívejte jen sama pro sebe!“
Pak k ní přijde vysoký a uklidňující činovník a nanejvýš otcovským způsobem jí objasňuje tajemství
tohoto podivného nového umění: „Ničeho se nebojte,“ říká. „Budete skvělá. Nemyslete na to, že vás poslouchají
miliony lidí. Pamatujte, že nezpíváte pro masové publikum, ale jen pro jednoho muže a jednu ženu, pro ty dva,
co sedí sami doma u krbu.“
Vděčně se usměje a pak rychle vychází, aby stihla své dostaveníčko s –Britskými ostrovy!
 *Když jsem tehdy navštívil BBC na Saovy Hill v roce 1925 bylo vysílání ještě v plenkách, je zajímavé
porovnat skromné okolí 2 L O—jak byl tehdy Londýn znám—s pozdější nádherou Broadcasting House. V těch
dnech před lampami seděli posluchači se sluchátky na hlavách a ladili zkoušením plošek malého kovového
krystalu tenkým drátem, lidově známým jako „kočičí fousek“.

Duchové a krumpáče
Na neznámé, ničím nevynikající domy v Camberwellu a podobných takových místech, které se rok za
rokem hroutí a mizí za zvuků krumpáčů, nikdo nepěje ódy.
Procházel jsem mizernou, přeplněnou hlavní ulicí, změtí cinkajících tramvají a kličkujících omnibusů,
až jsem přišel k jednomu starému domu, který stojí pár yardů za průčelím obchodů a kousek stranou, jako by se
pokoušel otočit a zapomenout, že vedle žije prodavač ryb—ten starý snob!
Domu se dělo to poslední, co se může domu stát—chlapi do něj mlátili krumpáči. Vyražené cihly
padaly ven v oblacích bílého prachu a odhalovaly bezútěšnou nesouměrnou díru, skrz kterou jste mohli vidět
vybledlou ložnicovou tapetu: růžová poupata, svázaná modrou stužkou.
Takové domy jsou po celém Londýně, stojí v upadající, odcizené atmosféře mezi stovkami levných,
energických obchůdků. Jsou to místní ošklivosti.
Z plotů byly odervány špice, pár yardů zahrad získalo špatnou pověst, okna zčernala a po zdech se
rozlezl ten nepříjemný ekzém, který postihuje staré domy a dodává jim vzhledu potvrzené nemoci.
Když zemře poslední nájemník—nelze totiž ani pomyslet na něco tak živého jako stěhování—stanou se
z těchto starých domů často ubytovny a zpoza šedých krajkových záclon hledí smutné tváře. Občas tam na týden
přistane mladá herečka, jako motýl, který si spletl odpadkový koš s květinou. Další fází je autodílna, která buď
uspěje nebo zkrachuje.
Pokud uspěje, zastíní starý dům reklamy na benzín a olej. Dům je opraven. V předzahrádce se objeví
zelené pumpy a vás by ani nepadalo, že za vším tím ruchem dál stojí starý dům.
Pokud zkrachuje, dům se prostě prázdně chmuří a stojí za svou čpící zahradou jako starý aristokrat, tak
smutný, tak nemocný, že už se vzdal i snění o starých časech.
A přece, bez ohledu na to, kolik oken je rozbitých, kolik plechovek se ocitne v zahrádce, kolik
obchodníků se dřevem použije stáje jako sklady, mají tyhle staré domy vždy svou atmosféru kvality a naznačují,
se zelinářem po jedné straně a pohřebnictvím na druhé, že zde v poslední agonii přetrvává zbytek lepší civilisace.
Podobně mohla takhle stát římská villa v saském Londýně mezi proutěnými boudami méně pokročilého
lidu.
Bum-prásk pokračovaly neúnavně krumpáče a prach se zvedal vysoko…
Napadlo mě, že v roce 1800 musel být velkoobchodník z londýnské City Timothy Snapper skutečně
hrdý na své venkovské sídlo ležící v brixtonských polích, osamělé a ne příliš okázalé, ale—dostatečně okázalé
pro muže, který doufal, že jednou bude Lord Mayor a možná i sir Thomas Snapper, Kt., J.P. To průčelí
v korintské slohu, to prostorné schodiště. Dobrý dům. A každý den v červnu, když jel do City na vytrvalé hnědé
klisně, měl v klopě růži utrženou v zahradě.
On a jeho jorrrickovská kamarádka nepochybně často zastavili pod portikem a popili sklenku trnkovice
a zakousli kousek zvlhlého a lepkavého švestkového koláče, než se vydali potkat se s místním stádem…
Tramvaje stály zablokované v dlouhé řadě, omnibusy se hromadily, povozy s koni, ze kterých se
kouřilo, zůstávaly stát. Řinčely zvonky, klaksony troubily. Podomní obchodník zvrátil hlavu a kvílivě volal po
starých lahvích.
Přemýšlel jsem, že kdysi mladý muž docela přirozeně jel přes pole, aby se setkal se slečnou Emily
Snappy—dobře vyhlížející mladý muž v upnutém červeném kabátci, těsných kalhotách svázaných pod botami a
vlasy tak důkladně napomádovanými, že to přivedlo do módy látkové přehozy k ochraně křesel v salonech.
„Nejdražší nymfo….“
V lehkém květovaném mušelínu, přepásaném v podpaždí a spadajícím v záhybech až tam, kde
vyčnívaly její drobné nožky, se Emily docela nymfě podobala. V zahradě mezi růžemi (kde dnes prodejci barev
a oleje vyhazují svoje sudy, klesl tenhle mladý muž na koleno a požádali ji o ruku.
Ona samozřejmě řekla „Zeptejte se otce,“ a otec řekl „Ne“ a oni očividně utekli, on velmi urozený
v rudém kabátci a hesenských botách, ona bledá a tichá, ruce v rukávníku a milý vystrašený obličej ukrytý pod
obloukem klobouku, který měla velkou žlutou stuhou uvázaný pod bradou.
Povolil nakonec Timothy a zanechal jim starý dům, když nakonec podlehl portskému? Kdyby mohl ten
starý dům vyprávět, copak by asi pověděl?
Díra byl už mnohem větší a bylo vidět víc ložnicové tapety, víc růžových poupat a více stuh. Uvažoval
jsem, kolik asi generací milenců vyhlíželo tím okem a vidělo měkké světlo měsíce nad poli a kolik nemluvňat
s široce otevřenýma bledě modrýma očima jím vidělo svůj první pohled v životě.
Bum prásk pracovaly krumpáče.
A bílý mrak stoupal výš.

Jedna hodina života

Krátce po poledni dorazilo do Leather Lane poblíž Holborn Circus mnoho neobvyklých lidí, aby tam
nechali poctivou penny—někdy sixpenny.
Dva černoši v žaketech s cylindry postavili malý stánek a rozbalili pytel obsahující malé papírové
pytlíky. Mladík oblečený jako kuchař přijíždí na určené místo s trakačem, na kterém leží pytel brambor.
Přichází jazzová kapela. V uličce se potloukají všelijací podivně vyhlížející chlapíci—a několik dalších, kteří
vypadají jako spořádaní a úspěšní lidé—v rukou mají kabely nebo staré kufříky. Všichni čekají, až odbije celá a
do Leather Lane se vyhrne záplava úředníků, písařek, soustružníků a řemeslníků z kanceláří, dílen a továren a
stovky pracujících děvčat s nadýchanými vlasy, které jdou zavěšené jedna do druhé, a přitom dokážou současně
jíst jablko nebo zmrzlinový kornout.
Po obou stranách Leather Lane se táhly stánky, kde si milovníci ovoce mohli kupit banány nebo
pomeranče, kde milovníci starých postelových hlavic, rezivých klíčů a zatoulaných železných trubek rozeznají
mnoho vzácných kousků a labužníci sladkostí si tady mohou koupit všechno od mléčné čokolády přes jablka
máčená v karamelu a ti, kdo mají chuť na rybu, si tady mohou koupit uzenáče a přitom se dívat na jednu
z nejohavnějších podívaných v Londýně: sekání hlav živých úhořů a hlavy, které odmítají umřít.
Cink! Zvoní k obědu! Leather Lane se chystá na své každodenní matiné.
Ulice je napěchovaná lidmi. Povoz tažený párem koní s kyselinou ve velkých skleněných lahvích
beznadějně uvázl. Muži křičí, Kolem každého obchodníka, který vypadá, že má něco zajímavého nebo
zábavného se shlukují davy.
Dva černí doktoři si nasadili své cylindry na hlavy a začali mluvit. Žádný příznak jim neunikne. Jsou to
realisté. Když se jejich slova trefí, muži a ženy dají dvě pence a berou si malý papírový pytlík. Jazzová kapela
hraje s pozoruhodnou dovedností. Kuchař bere bramboru ze svého pytle, začíná ji loupat malým nástrojem, který
si připnul na nůž. Obchody mu jdou svižně. O jeho zboží jeví zájem ti nejméně pravděpodobní zákazníci: vážní
starci, mladíci. Říká jim, že jejich manželky je budou za jejich laskavost blahořečit.
Mužík s šálou kolem krku ukazuje, jak snadné je malovat na stříbrné penny. Prodává se spoustu
zmrzliny.
Velký dav stojí kolem mladíka s veselou, inteligentní tváří. Snaží se prodat vršek gyroskopu. Dělá to
takhle:
„Jen se podívejte! Takhle tam dáte provázek, a na to jeden nemusí být geniální, žádnej Leonardo da
Vinci, že jo?“
Vzhlédne a podívá se do řad otupělých tváří.
„No musí? Ne. Jasně.“
Předvádí svůj vršek. Nikdo nekupuje. Podívá se kolem, usměje se a jemným sarkasmem poznamená:
„Víte, kolikrát si řikám, že půjdu do Zoo, ale pak si řeknu: proč bych to dělal, když můžu jít do Leather
Lane? Víte, že až tady přestanete postávat s otevřeno pusou a zavřenejma kapsama, budou se tady všude válet
ohryzky a buráky. Vážně! Proč bych chodil do Regentova parku, ptám se sám sebe a—ozvěna odpovídá proč?...
Ale kde jsem přestal? Tenhle vršek je úžasnej vynález…jak vidíte, když držím provázek takhle,
uchovává si rovnováhu—jak by pověděl vědec—ale proč bych já potulnej stánkař, měl používat pojmy, který ani
nedovedu vyslovit, a vy taky ne, řekl bych. Ti z vás, kdo četli Herberta Spencera by mohli vědět… Tenhle
mladík si svoje šilinky tvrdě odpracuje.
 Před druhou odpoledne odnáší lidé z Leather Lanne všechno možné. Našli šroubek, matku nebo
západku, která „se jednou bude hodit“, zjistili, že jejich představivosti se dotkla náhlá krása kresby na stříbrné
penny nebo si za čtyři pence koupí krabici tureckého medu za půl koruny („s příchutí jasmínu Mystického
Východu“).
Pak zazvoní zvon. Hodina oběda končí, skončila ta krátká procházka mezi výhodnými nákupy,
nádherná nejistota vedle tácu s všelijakým odpadem, ta neškodná půlhodinka vedle mastičkáře…
Po svém krátkém rychlém nájezdu po drobných nazbyt balí muži z Leather Lne své cetky a
s pohvizdováním odchází.

Sestra Anna
V Bloomsbury je jedna dáma držená v zajetí. Viděl jsem ji.
Sedí u okna ve vysokém, pochmurném domě, příliš blízko střeše na to, aby to byla majitelka, a příliš
nízko na to, aby to byla služka. Hodně čte a řekl bych, že ještě víc přemýšlí, než čte, protože kdykoliv ji
zahlédnu, zrovna zvedla pohled od knihy a hledí dolů, do trochu příliš nápadně počestného náměstí očima, které
mohly a nemusely vidět život, který se tam odehrává.
Připomíná mi sestru Annu z věže v pohádce, jen je to mnohem starší sestra Anna, a je na ní cosi, co mi
říká, jak dávno se odřekla vší naděje, že jednou uvidí jezdce na koni spěchajícího ulicí, aby ji vysvobodil. Je to
dáma z obytné ložnice… „urozená paní s omezenými prostředky“.
„Obytná ložnice, s použitím koupelny.“
V Londýně, a každém velkém městě, jsou jich tisíce, a v mnoha sedí nějaká žena „jako Trpělivost na
pomníku usmívající se na Žal.“ Prospěje nám tu a tam poznat horší časy, je ale tragické upadnout beznadějně
mezi ty, kdo „pamatují lepší časy“. Sestra Anna zažila lepší časy, a o těch myslím vždycky přemýšlí, když
zapomene číst a sedí a dívá se dolů do toho rozpačitě počestného náměstí.
„Vzpomínám, když byl můj Henry naživu,“ říká vždycky, když posloucháte dost dlouho, protože to je
břímě všech jejích myšlenek. Ovšem drahý Henry zemřel a zanechal ji bez pomoci. Buď zkrachoval na burze,
nebo ona zjistila, že na všem vázne hypotéka, a musela se postavit životu sama—představte si, že začínáte život
o samotě v padesáti—v obytné ložnici „s použitím koupelny“!
Sestra Anna nemůže udělat skoro nic. Co se může v padesáti naučit žena, o kterou se celý život někdo
staral? Myslím, že jsem ji občas viděl vykrást se do obchodů Bond Street, kde se snažila tvářit jako zákaznice.
Rozbaluje balík hnědého papíru, vytahuje výšivky, protože její matka ji naštěstí naučila „šikovnosti s jehlou“.
Dají jí pár šilinků a další práci. Jde ven do Bond Street, pořád se snaží vypadat jako zákaznice, má totiž, to víte,
hrdost chudých a hanbu těch, kdo „pamatují lepší časy“.
„Chudinka!“ řeknou si v obchodě. Nebo možná „Vzpomínáte, když sem paní X jezdívala kočárem?“
V obytné ložnici je pár věcí, které se jí povedlo sebrat se spárů věřitelů a dražitelů, stříbrný rám, který
v mrzké místnosti vypadá tak cize, a ze kterého hledí drahý Henry s výrazem tak bezstarostným a štramáckým,
jak to bylo pro něj tak příznačné v jeho lepších časech. Křeslo nebo dvě, přenosné cestovní hodiny: zbytečné
maličkosti, které v té nahotě vypadají jako divné věci, které za sebou moře nechává při odlivu… Někdy je tam
fotografie dítěte, které kdyby žilo, bylo by nyní dospělým mužem, schopným svou matku vyzvednout z ponížení
obytné ložnice.
V zimě, když je uhlí drahé, opouští sestra Anna svou věž a den tráví v odpočinkových místnostech
velkých obchodů v Oxford Street, píše nespočet dopisů, čte magazíny a sleduje ostatní ženy, přitom vzpomíná na
věci z druhé poloviny svého života.
Nebo se jako duch plíží těmi částmi dobrých hotelů, kde nehrozí, že by jí někdo podal účet. Nosiči a
muži za přepážkou vědí, že nemá ve společenské místnosti nebo čítárně žádnou schůzku. Sestra Anna tam prostě
sedí proto, že je tam teplo, a protože to bývala zvyklá dělat tehdy dřív, než drahý Henry unikl z jejího života.
Londýn je krutý k osamělým.
Dokud máte libru k promrhání najdete přítele. Když je poslední penny pryč a vy jste příliš hrdí na to,
abyste ukazovali svou chudobu, hřadují na vašem parapetu Samota a Vzpomínka jako dva zlověstní ptáci, vy se
stahujete do sebe a mluvíte s nimi, lidé si myslí, že si povídáte sami se sebou.
A tak kdykoliv procházím po Bloomsbury a vidím uhlazenou bílou tvář sestry Anny v okně, přemýšlím,
proč něco ze všeho vyplýtvaného altruismu nedoteče jejím směrem.
 Nejsem připraven říkat, kolik štěstí by do světa přinesl Klub uživatelek obytných ložnic, vím toho příliš
málo o lidské přirozenosti. Vždycky se mi ale zdá, že pokud by bylo možné sestru Annu odvést od toho
osamělého okna, bez jakékoliv újmy na její důstojnosti a bez jediného náznaku oné dobročinnosti, která vzkvétá
na potěšení z litování, mohla by se znovu naučit usmívat—jak to dělávala, než nebohý drahý Henry s typickou
vehemencí hodil svou vdovu napospas osudu.

The „Junior Turf“

Před stromy Green Parku, jimž předně odpovídá svou barvou, stojí na kraji silnice Junior Turf Club. Je
mu padesát let.
Ach, jak staří muži v oknech špicují uši! (Jak pěkné děvče byla Nellie, než otevřela ústa! Anglická růže
s trním místo hlasu!) Jak slavnostně se ti staří pánové usmívají sami pro sebe a vzpomínají na den před „Ta-Ra-
Ra-Boom-de-Ay“, kdy postávali před dveřmi do zákulisí s pugéty růží—jak ti naši tátové bývali naivní!—a
dívali se, jak se nad Green Parkem rozednívá za povzbuzujícího doprovodu vůní párků a kaše a—nu, Junior Turf
Club je znal všechny, znal Deberetta a Burkeho, ten přehled urozenců, od první stránky dál, a sboristky z Gaiety
od Alice dál celou abecedou.
Jenže doba se změnila. Už před lety westmisterští radní řekli, že pokud chce Junior Turf prodávat
uzenky urozencům a lehkoživkům, musí buď platit komunální poplatky nebo zavřít krám, a lidé, co bydleli přes
ulici zas říkali, že sice milují život a smích, vprostřed noci ale oboje nenávidí a tak Junior Turf Club, coby pouhý
útulek pro drožkáře—ale ten nejslavnější v Londýně—šel do sebe a rozhodl se své uzenky držet v mezích, jak se
sluší a patří podle dobrých mravů i práva.
Nedávno jsem šel kolem a nahlédl dovnitř.
Drožkáři, držící se starodávného zvyku, mohou jíst pečené hovězí v kteroukoliv denní či noční hodinu.
Bylo jedenáct dopoledne, a hovězí žebra byla na stole.
Junior Turf vždycky voní vydatně. Je v něm něco z chuti a nálady éry před koktejly. Když jste tenhle
podnik v půli noci jen ucítili, už jste dostávali hlad. Píšu v minulém čase, protože když Junior Turf sloužil
vyčerpanému lidstvu, býval ještě Londýn městem bez nočního klubu. Tenhle podnik stojící tak skromně u silnice
hned vedle Ritzu, je prostým rodičem všech pozlátkových doupat, která přidávají naší době na nákladné nudě. Je
to dědeček Ciro a Embassy.
„Kde bych dostal něco k jídlu, drožkáři?“
„Jdou se mnou, pane kapitán.“
Takhle to—říkají mi staří špatní pánové—chodívalo. A starý kočí, cítící jídlo na účet svého cestujícího,
popožene koně bičem a jede k Junior Turfu.
Tam se, v maličkém stánku nebo v drožkách kolem, sejde vybraná společnost shromážděná v hloubi
londýnské noci vášnivou chutí na slaninu s vejci nebo uzenku v yorkshirském těstíčku. Zatímco celý Londýn byl
černou pustinou, malý zelený Junior Turf zářil jako dobrý skutek v hladovém světě.
Šeptá se, že když se nějaký žebrák u parkového plotu v oněch starých a dávno minulý časech někdy
podíval do drožky, zahlédl vousatou tvář královského prince, který se cestou domů z pozdního večírku zastavil u
Junior Turf na šálek kávy, který by mu v paláci ve tři ráno neuvařili. Samozřejmě je možné, že se to jen tak
povídá…
„Nemůže mi někdo něco říct o historii JuniorTurfu?“
Všichni drožkáři byli mladí. Pro ně to byl jen přístřešek a vzpomínka na staré časy jen skandál. Našel
jsem ale jednoho starého kočího, který mi říkal, že jezdil s drožkou před čtyřiceti lety.
„Kdekoho jsem tu viděl!“ řekl. „Teď už se to nesmí. Za starejch časů to věděli všichni. Ani vám
nemůžu říct, který všechny nóbl pány sem sem vezl v půli noci. V poslední době se v přístřešcích drožkářů moc
rád najedl zesnulý sir Ernest Shackleton.
„Měl rád nás a my jeho. Nosíval sem obrovský knížky fotek a někdy celou noc vykládal o svecjh
cestách. To byl panečku nějakej sportovec. Když nám nařídili, že už nesmíme podávat jídlo, byl z toho tak
smutnej, že si nechal do svý drožky udělat takovej malej stolek, co se tam akorát vešel a v  noci přijel, trval na
tom, že si dá uzenku s bramborovou kaší, seděl tam ve svý drožce a povídal si s náma.“
„To vám ale povím, pane, že starý časy byly nějaký časy! Starýho londýnskýho drožkáře měl každej
rád! Byli sme krapet drsní a trochu řeční, ale žádnou škodu sme neudělali. Teď už londýnskej taxikář v  takový
oblibě není, ponivač když se ti mladí za války dostali k motorizovaný přepravě, dostalo pak licence hodně
drsných kluků a ti pak už nehráli podle pravidel.
Nemůžete lidem vyčítat, že u nich mají taxikáři špatný jméno. Ale to už přestává. Většina těch hrubiánů
je pryč a kluci se vrátili a dneska myslím lepší partu nepotkáte. Lidi ale na válečný taxikáře nezapomněli a
vyčítat jim to, pane, nemůžu.“
Podíval jsem se na Junior Turf Club, už ne útočit, už ne (hlasitě říkám) velkorysý dodavatel půlnočních
uzenek, už ne romantická oáza v temnotě spícího města, kde jste mohli potkat zívající krásku, zmačkaného lorda,
prince, chuďase nebo flamendra.

Slečna Jones v Bagdádu

„Och…ale už! Další oko!“
Slečna Jones vztekle praští do své remingtonky a zapřísahá se, že už si nikdy nebude kupovat dobré
punčochy. Takhle to dopadne, když ve všední den nosí svoje nejlepší hedvábné punčochy. Kdyby byla nějaká
lady Ta-a-ta a celý den vysedávala v automobilu, její krásné křupavé punčošky by jí vydržely celá léta, ale
jenom proto, že ji u Banky málem porazil omnibus a ona musela uskakovat jako o život…ale už! (Mohu
podotknout, že když se při sedmdesáti šilincích týdně snažíte oblékat jako vévodkyně, oko na punčochách je
tragedie.)
A tak když jsou psací stroje pod svými přehozy a nad londýnskou City se snese ticho, slečna Jones
sedne na omnibus do Bagdádu a jede škodu napravit. Přejde Piccadilly, projde po Shaftesbury Avenue, zahne po
větru do Rupert Street, vejde do Little Putleney Street a hned naproti je Bagdad-in-the-West, známý všem
děvčatům, která děsí oka na punčochách, jako Berwick Market.
Berwick Market byl patentován v Bagdádu a Jerusalémě před staletími. Ať je slunko nebo prší,
markýzy obchodů klesnou a setkají se s plátěnými střechami dlouhé řady pouličních stánků, takže když jdete po
chodníku, procházíte temným plátěným tunelem, jako na arabském souku. Kdyby si jednoho dne všichni Židé
z Berwick Marketu vzali dlouhé falešné vousy, bylo by možné pořídit fotografii, o které by každý krátkozraký
cestovatel přísahal, že je z Jerusaléma. ¨
Nádhernou barvu dávají Berwick Street tisíce hedvábných punčoch. Je tu každý odstín opálení, od
vařené krevety po brunetu trávící dovolenou na Jamajce. Stánky, které neprodávají hedvábné punčochy,
prodávají další nezbytné, a zbytné, ženské odění s pravou orientální upřímostí. (Bewrick Street je důkazem, který
naše doba má o tom, že korset ještě docela nevyhynul.)
Zatímco slečna Jones zamyšleně prochází Bagdádem, ostré tmavé oči si všimnou, že bude potřebovat
punčochy. Kdyby do Berwick Street přišla Jana z Arku v plném brnění, mysleli by si o ní totéž.
„Slečno, právě teď čtyři a šest za jedny, všechny barvy! Ty samé, za které kdekoliv jinde zaplatíte deset
šilinků. Jen se podívejte sama….“
Slečna Jones jde kriticky dál, nedbá měkkých lichotek zralých mladých Rebek ani rad jejich elegantních
mladších bratrů. Jde dál a vidí tucty mladých děvčat jako je ona sama, s činčilí myslí a králičím příjmem, jak se
pečlivě probírají nabídkou stánků obtížených oděním všeho druhu, elegantním, okázalým i poněkud elegantním.
Slečna Jones si chvíli pohrává s docela dobrou bílou liščí kožešinou, která vypadala tak pěkně s jejím
kabátem barvy šňupacího tabáku a sukní, ale je to příliš drahé! Vidí šaty pro neformální domácí posezení, které
jsou tak autenticky prosté a jednoduché, že jí to říká, že svůj život začínaly v lepších kruzích.
„Slečno, je to je maličkost a přesně váš styl!“
Jde dál ke stánku, který má vyhlédnutý.
Ruka se jí noří do punčoch pěkně vyrovnaných v dlouhých lepenkových krabicích, kde leží
v broskvových hromadách a mávají ochablými, pokroucenými nohavičkami, jak vlají neobývané ze střechy
stánku. Ach, ten správný elegantní odstín to správné subtilní zabarvení, ne levná růžová, nebo ta obyčejná
rudohědá!
„Šest šilinků!“
„Čtyři a šest,“ říká slečna Jones, která zná cenu do poslední penny.
Hned následuje spor neoddělitelný od Jerusalému či Bagdádu.
„Tak pro vás pět šilinků a sixpenci, slečno.“
 „Čtyři a šest,“ říká slečna Jones chladně a převahou.
„Jsou tak dobrá a jdou na naproti—pětku!“
„Řekla jsem čtyři a šest a myslím to vážně,“ odpoví slečna Jones.
Po tvář přeletí opovržlivý pohled, a slečna Jones s drobným pokrčením svých pěkných ramen rychle
odchází, ne ale daleko!
Po Východě necestovala, instinkt ale má. „Okamžik slečno! Vemte si je. Poslední pár!“
Šerem Bagdádu na Západě slečna Jones prochází s útěšným věděním, že až si ji bude někdo zítra
důkladně prohlížet, nenajde, co by vytkl. („Aach, tak pěkná blůzka! Nemožné, má zrovna jen tolik, co stačí na
jízdenku na omnibus domů do Anglie!“

Glad Hand
Je jednou z malých nepoctivostí života. Léta jste ho neviděli, vlastně jste vůbec zapomněli, že existuje,
on to samé. Najednou na vás vyskočí z taje londýnského davu, obě ruce napřažené, tvář překypuje radostí.
Nejdřív si myslíte, že si vás někdo cizí s někým spletl, pak si na něj, matně, vzpomenete. Oči mu září potěšením
a vy se instinktivně odtahujete od jeho přemáhající přátelskosti s pocitem, že od člověka, kterého málem neznáte
je to skoro neslušnost.
„Vida, vida, vida,“ klokotá a celého vás zadýchá. „Jestli tohle není drahý starý Henricus! Tobě musím
potřást rukou, ty kluku! “
Nemáte na výběr. Pes by ho kousl, dítě uteklo pryč, ale vy jako dospělý muž, musíte zůstat a frašku
dohrát do konce.
„Jak se máte, Jonesi?“ říkáte a tiše si přitom blahopřejete, že jste jeho jméno trefili hned na poprvé.
„Skvěle, drahý pane, skvěle!“ odpovídá (všechno říká dvakrát). „U Joviše, jsem tak rád, že vás vidím,
tak rád, že zase vidím vaši drahou tvář!“
Přemýšlíte proč. Vy ho nijak rád nevidíte. Není to tak, že byste ho neměl rád, ale taky ne tak, že byste
ho rád měl: je to jeden z milionů lidí z vnějšku, přesto se chová jako by mu patřila židle v rohu vašeho srdce.
S pocitem mírné zatvrzelosti srdce snášíte jeho postoj a přejete si, abyste se i vy mohl připojit k jeho
radosti. Jste misantrop? A přece se držíte zpátky, jakýsi mazaný instinkt vám říká, abyste drželi pusu, protože si
uvědomujete, že je neupřímný, že je to zištný lichometník, plný toho, čemu Američané říkají „blaa“.
„Mám se nádherně…nádherně!“ jásá a srdečně vás bouchá po rameni. „Zrovna jsem si koupil úplně
nového Flicka, má pětačtyřicet koní, a příští pondělí vyrážím s ženou a dětmi do Francie. Podíváme se do Monte
a pak asi do Itálie. Dáte si doutník?“
„Ne, ty nikdy nekouřím!“
„A cigaretku? Tady. Je to speciální druh z Turecka, nechávám si je tam dělat!“
Upřeně se na vás dívá, bouchne vás do hrudi, plácne po rameni a řekne, že vypadáte nemocně.
„Podívejte!“ zvolá. „A co kdybyste jel s náma?“
Tahle přátelskost je ohromující. Sváří se ve vás úžas a hrůza z pomyšlení, že byste s ním měl být den
sám. Poukážete, že pracujete a máte určité odpovědnosti. Mávne rukou.
„Nesmysl, drahej pane! Chňapněte dva týdny, čtrnáct dní lapněte!“ říká zlehka. „Moji ženu
mimochodem znáte, že?“
Řeknete, že nemáte ten dojem. Nastane pauza. Silou mocí se ji snažíte zaplnit nějakou nevinnou
poznámkou, než vás pozve, abyste s ním strávil deset let.
„U Joviše. Nikdy nezapomenu na tu vaši řeč tenkrát při večeři,“ říká zjihle. „Kolikrát sedím a myslím
na ni. Tak byla dobrá.“
„A to bylo kdy?“
„Chcete mi snad říct, že jste zapomněl? A starý Brown, předseda, a Robinson, který—mimochodem,
Robinson je po smrti!“
Smutně na vás pohlédne v očekávání, že propuknete v pláč, ale vy si na Robinsona nedokážete
vzpomenout. Zrovna tak by se mohl dojmout nad Juliem Caesarem. Kupodivu se vám ten člověk málem líbí.
Jaký to jste člověk tvrdého srdce—sobecký, sebestředný. Jaké máte právo zapomínat na staré přátele? Tenhle
člověk jako by zastupoval zapomenutý svět, který si stýská a touží po vašem návratu. Je hrozné být milován a
nemilovat.
„Přijdete dnes na večeři?“ zeptá se vás najednou.
To vás zchladí. Odbudete ho. Rozloučíte se, ale on se vrací, jak by vás nedokázal opustit.
„A tenhle znáte?“
Řeknete „Ha, ha“ a snažíte se smát. Dá vám štulec na rozloučenou a odchází. Jdete dál, blahopřejte si,
že jste zase sami, ale nejste. Jde vedle vás.
„Podívejte,“ zvolá naléhavě. „Pokud byste si dokázal ty dva týdny urvat, ozvěte se.“
„Ozvu,“ odpovíte.
„Ale neznáte moje číslo.“
„Ne, jistěže ne. Jaké je?“
„Tady máte vizitku! A nezapomeňte! Čekáme na vás! Nezklamte nás! Nechceme slyšet odmítnutí!
Mějte se, drahý pane, rád jsem vás viděl. Mějte se, a koukněte, pokud byste někdy viděl Browna…“
Nakonec opravdu odchází.
Jdete dál s jistotu, že nás vás už touhle dobou zapomněl. Přejete si, abyste souhlasil, že mu vpadnete do
dovolené, jen proto, abyste viděl, jak ho to bude šokovat. Také přemýšlíte, copak by se asi stalo, kdybyste ho
požádal, aby vám půjčil pět liber.
A Screen Drama
Zajímalo by mě, kolik z těch tisícovek lidí, co celý rok denně chodí po Monkwell Street blízko London
Wall, znají příběh Muže se dvěma životy? Mez dvěma sklady a nějakými kancelářemi je zastrčená síň Ctihodné
společnosti lazebnické. Vešel jsem do dvora a zazvonil.
„Chtěl bych se podívat na zástěnu.“
„Pojďte dál.“
Vedli mě obdivuhodnou síní do značně zdobeného sněmovního síně z počátku stuartovské éry, která
unikla velkému požáru Londýna v roce 1666. Právě v této místnosti vystavěna na mnohem starší síni se scházeli
lazebníci a ranhojiči, aby probírali středověké pásové opary a tudorovská slepá střeva. Ranhojiči začali být na
lazebníky moc chytří a v roce 1754 byli zákonem odděleni do samostatného cechu.
Zástěna, na kterou jsem se přišel podívat stála za dveřmi. Ve světě jsou jich milion, ale myslím, že
žádná nemá historii, která by se mohla rovnat téhle, ostatně posuďte sami.
V roce 1740 bylo ze šibenice na Tyburnu sňato tělo nechvalně známého zločince, a bylo převezeno do
Lazebnické síně k pitvě. Myslím, že cech měl nárok na čtyři těla ročně. Jeden z členů cechu tělo převzal, začal je
chystat k pitvě, když tu ho zděsilo, že začíná jevit známky života, velmi slabé a nejisté. Dokážete si představit,
jak byl rozerván mezi ohromením a profesním zápalem, když se dával do práce, aby srdce „mrtvého“ muže
začalo znovu bít. Když na těle pracoval nějakou dobu, začalo být zřejmé, že kat byl tentokrát oklamán. Zločinec
byl živ.
Srdce bilo pevněji, žilami začala proudit krev a nakonec se otevřely i jeho oči. Jaká to situace pro oba
muže! Zločinec s v tom okamžiku, kdy jeho mozek procitl, stále ještě plný zážitků poslední chvíle, v uších mu
zvonil křiku davu, který se přišel podívat, jak skončí na šibenici, si musel představovat, že je v  nebi nebo
v pekle. Šok musel utrpět i anatom, vždyť vrátil život zločinci. Co měl dělat? Co byste udělali vy? Patřil ten muž
zákonu, nebo vašemu smyslu pro lidskost?
Ranhojič sedící v pitevně s mužem, který byl oficiálně po smrti se rozhodl, že tohle vzkříšení musí
zůstat utajené. Co se stalo, byl nucen sdělit dalším anatomům, kteří už byli připraveni se svými noži. Řekl jim to.
Shodli se, že ten nebožák za svoje hříchy zaplatil už dost a že by při jeho znovuzrození měli stát při něm.
Nakrmili ho, oblékli, ukryli a jedné noci, když už byl dost silný na cestu, mu dali nějaké peníze, popřáli štěstí a
vypravili na kontinent.
Muž, kterého oběsili, s vděkem odcestoval.
Jelikož podrobností je známo pomálu, člověk přemýšlí, zda nechal svou ženu či děti, které ho měly za
mrtvého, truchlit.
Tady ale příběh nekončí.
Uběhla léta. Jednoho dne do Síně lazebníků a ranhojičů dorazila bohatě zdobená stěna. Byla od muže,
který byl skryt. Zdá se, že začal nový život pod novým jménem a byl bohatým a vlivným kupcem v Levantě.
„Je to nádherná stěna,“ řekl můj průvodce.
„To věru je.“
Přišla mi zajímavější než Holbeinův obraz Jindřicha VIII. udělujícího cechu zakládající listinu, který se
po velkém požáru Londýna pokoušel za dvě stě liber koupit Samuel Pepys, protože jak sám naivně přiznával,
měl cenu dobrých tisíc liber. Jako cenu má dnes nelze ani říci. Albert, princ manžel královny Viktorie, měl obraz
tak rád, že jej často navštěvoval a cech dokonce přesvědčil, aby jej na měsíc poslal do Buckinghamského paláce.
Později jej zkoumala královská komise, aby ověřila, zda mu škodí nebo neškodí pobyt v atmosféře londýnské
City. Barevné vzorky visely v místnosti mnoho měsíců, ale když nenastala žádná změna, rozhodli, že mu
v Monkwell Street nehrozí žádná újma.
Vypráví se, že Robert Peel obraz obdivoval tak výstředně, že chtěl spát na stole sněmovní síně, aby byl
tím prvním, co ráno uvidí.
Já bych si ale vzal symbolický dar „muže, kterého oběsili“. Ve světě jen málo tak lidských relikvií. Stojí
tu, barvy stále živé, svědectví o prapodivných vzestupech a pádech lidského života, doklad, že dokud člověk žije,
dotud má naději, zapadlé kázaní z jiné doby, které nám říká, že bez ohledu na to, jak může být člověk špatný,
někdy se chopí druhé šance a svůj život vezme do vlastních rukou.

Pod Obloukem
Chcete-li se v jednu chvíli chytat za srdce a v druhou prohýbat smíchy, pojďte se mnou kterékoliv
středeční odpoledne do zšeřelého oblouku pod železnici nedaleko Camberwell New Road.
V šeru sedí padesát mužů, žen a dětí, naproti sobě přes hrubou kamennou podlahu. Každý z nich drží
kočku nebo psa. Někteří pečují o pytel plný pobouřeného vrtění. Každý má nějaký příběh. Prince spolkl jehlu,
Jenny přejel pivovarský povoz, Alf nevrtí ocasem, Beauty se stalo něco divného s levým uchem… dívejte, jak jí
padá. Jsme v ordinaci sestry Mabel pro zvířata chudých s péčí zdarma. Schází se tu veškerá komedie a tragedie,
která se může přihodit psovi nebo kočce v Camberwellu.
Je to ubohé místo. Jen oblouk železničního viaduktu. Je stejně chudé jako zvířata, kterým pomáhá,
přesto je už čtyři roky proslulé po celém jižním Londýně. Překvapivě malá usměvavá žena, kterou znají každá
kočka, pes, koza, osel a kanárek v Camberwellu, otevřela toto místo uzdravování před čtyřmi lety s pomocí lorda
Hertforda a od té doby se sestra Mabel stále přívětivě usmívala, dívala se na svůj bankovní výpis a věřila
v Prozřetelnost.
Pod plynovým hořákem v maličké místnosti stál stříbrovlasý muž s jemnou tváří—pan Murt,
„veterinář“, který po čtyři roky cestoval napříč Londýnem, aby zdarma poskytl své služby a za čtyři hodiny
odvedl práci za celý týden jen tak—no ono v očích trpícího zvířete je něco, co člověka chytá za srdce.
Jeden po druhém vcházeli lidé sedící v sousedním oblouku do maličké ordinace. Vešlo děvče: pohledné
šedooké děvče.
„Co je s Parťákem?“ zeptala se a zvedla na stůl kolii.
„Pelichá,“ řekl pan Murt hned. „Takže vezmete tuhle mastičku, ostříháte mu srst a…“
Dívka prodělala dramatickou změnu. Pažemi objala psa. Mohla by zrovna hrát ve filmu. „Parťáku,
Parťáku!“ řekl „Takový jsi měl krásný kožíšek. Není tohle hrozný?“
Vzhlédla od pelichající srsti a ukáply jí dvě slzy.
„Nedovolí nikomu, vyjma policajta, aby na mně sáhl,“ řekla. „Je to můj strážce, můj…“
Parťák jí olízl ruku, ukáply dvě další slzy. Pak se, rychle jako blesk, usmála a psovi zahrozila prstem.
„Zlobíš!“ zvolala, „to jsi chytil od těch svých paniček! Dobře ti tak, Parťáku! Neříkala jsem ti, abys ses
od děvčat držel dál?“
„Je to vždycky takováhle zábava?“ ptal jsem se „veterináře“.
„Ach, to ještě nic není!“
 Vešla odraná stará žena s černým slamákem a pytlem kolem pasu. Neměla žádné zuby. Pytel, který
nesla vysypala na stůl. Objevila se velká černá kočka, vypadala zraněně.
„Je mu líp!“ zahulákala stará žena s elánem osoby naprosto hluché.
„Ano, je!“ zaječel jí pan Murt do ucha.
„Jak jsem vytrvala s touhle tady medicínou!“ zavřískla stará paní.
„Jen pokračujte!“ zaburácel „veterinář“.
Staré, zkřivené ruce sebraly kočku a staré oči zněžněly. „No tak, Tibby!“ zakřičela, což měl být důvěrný
šepot. „Brzy budeš v pořádku.“ A já věděl, že tahle velká černá kočka je to jediné, co téhle chudince na světě
zbylo k milování.
Pozoroval jsem to hodinu: štěňata přejetá motorovými vozy, psi s prašivinou a psinkou, a vždy tolik
lásky, tak něžné pohledy, takové vrtění ocásky, až:
„Maminka prosím vzkazuje, jestli byste nám Arthura nezabil, ponivač paní nahoře říká, že nás vyhodí,
pokud nepřestane štěkat.“
Arthur, malý milý foxteriér, tam stál s hlavou na stranu, tak žalostně nevědomý svého zločinu, tak rád
na světě, a—tak blízko smrti.
„Přece ho nemůžete zabít?“ řekl jsem.
„Děláme, co se dá, abychom nemuseli,“ řekl pan Murt. „Vedeme evidenci těch, kdo jsou ochotni si
nějakého psa vzít. Tyhle nebožáky si necháváme a snažíme se pro ně najít domov, ale pokud to nejde…je to
lepší, než je nechat, aby hladověli na ulici a lidi do nich kopali.“
„Co je to za divný zvuk?“ zeptal jsem se.
Ozýval se z vnitřní místnosti: pravidelný tlukot, jako nějaký ztlumený motor. Vešel jsem dovnitř. U zdi
stálo šest velkých galvanizovaných beden se skleněnými víky. Divný zvuk se ozýval z jedné z nich. V rohu
ležela hromada nebohých ztuhlých mrtvolek, koček a psů: nechtění, zmrzačení, oběti pouličních nehod. Podíval
jsem se sklem bedny, ze které se zvuk ozýval. Ležel tam malý černý kokršpaněl, v bezvědomí, nohy rozběhnuté
do smrti, packy mu pravidelně narážely do stěn bedny, slaběji a slaběji a slaběji.
Přejetý, zmrzačený! Plačící dítě se ptá: „Prosím, uzdravíte ho?“ a veterinář se podívá z rudých očí dítěte
do očí psích a ví, že se nedá dělat nic. Musí se rozloučit.
„Sním,“ řekla mi malá sestra Mabel, „o tom, že tu jednou budu mít zvířecí nemocnici, kde budu moci
udělat mnohem víc.“ „A kdybych byl milionář,“ odpověděl jsem, „už bych vytahoval šekovou knížku a váš sen
uskutečnil.“ Vchází zadýchané děvče se štěnětem buldoka s růžovým nosem. „Sestro, prosím,“ lapá po dechu,
„matka vzkazuje, že ho máte utratit, protože má moc dětí.“
Sestra Mabel zvedá tlusté bílé štětě, které jí olízlo krk, a nechala si podat seznam „poptávaných psů“—
knihu života a smrti.

Mít otevřené oko

Za přepážkou sedí (nezvyklý pohled) policisté bez helem. Píšou. Píšou s oním pilným výrazem
společným všem píšícím policistům.
Proti nim, natlačení kolem přepážky, jsou muži a ženy podivně rozmanitého druhu. V žádné jiné
místnosti této velikosti nenajdete v Londýně tolik různých typů. Tohle je Kancelář pro registraci cizinců
policejní stanice v ulici Bow a její stěny lemují kartotéky napěchované zahraničními jmény. Zde jsou zapsána
jména, domovská města, zaměstnání a adresy v Anglii každého cizince v této zemi, jejich manželek, rodin a
všechny možné důvěrné podrobnosti. Pokaždé když nějaký cizinec opouští Londýn, musí to sdělit v ulici Bow, a
když se vrátí, musí opět informovat ulici Bow, že je zase zpátky (A tohle je země, která byla kdysi otevřená
celému světu!)
Dav usilující o registraci obsahuje muže a ženy, kteří jsou očividní cizinci, snědí muži, ženy s  tmavýma
očima tvaru mandlí, a děti olivové pleti—Slované, Japonci, nějaký zatoulaný Číňan, řeční Francouzi, jejich černé
hranaté vousy skrývají jejich vázanky, prosté středostavovské Francouzky ruku v ruce s velkými syny
v námořnických oblecích. Další přítomní vypadají pozoruhodně anglicky, dokud se nerozhovoří německy nebo
skandinávsky, někteří nepochybně pochází ze země hvězd a pruhů.
„Zdravim,“ říká nějaký Američan, „Jsem zpátky v Londýně.“
 Přes přepážku posune šedé doklady se svou fotografií.
Policista se otočí, vytáhne ze zdi pořadač, vyjme kartu a řekne: „Vy jste opustil Stratford-upon-Avon
minulou středu, že? “
„Asi tak.“
Úžasný systém. Zde je rozhozena síť přes celou zemi, aby zachytila nežádoucí.
„Je to ale otrava,“ říká Američan, „Všechny tyhle ptákoviny. “
„Nu, víte, pane, je to nutné,“ odpovídá konstábl. „My víme, že jste v pořádku, ale některý lidi je potřeba
hlídat.“
„Chápu. Nevinní trpí kvůli provinilejm.“
„Tak nějak.“
Na doklady s bouchnutím přistane razítko stanice Bow a Američan odchází s londýnskou svobodou
v kapse.
Přichází hezké děvče a spouští milou franko-angličtinou. Je rozrušená. Chce vypovědět celý svůj životní
příběh. Stanice Bow je studené neemotivní místo, a mladý policista ji nechá, aby si zcela vylila srdce, než položí
několik otázek přímo k věci:
„Takže vy jste vychovatelka!“
Dívka zamává rukama a začne vysvětlovat. Policista si těžce povzdechne. „Slečno, nezamlouvejte to
zase,“ snažně žádá. „Jste vychovatelka nebo ne?“
Nějak si to vyjasní. Orazítkuje nutné dokumenty a dívka může jít. Policista se pak s klidem žulové
sochy otočí, aby registroval Poláka nebo Holanďana. Je zvyklý na celý svět.
Někdy dorazí i zkouška trpělivosti.
Tohle dokazuje, že londýnský policista je nejuznalejší a nejvíce nápomocný policista na světě.
Přichází Orientálec s úzkýma vyplašenýma očima ve velké žluté tváři a ústy vydává divní zvuky.
Policista dojde k závěru, že mluví buď japonsky, siamsky nebo čínsky. Podrbe se za uchem perem a vypadá
zamyšleně.
„Kde žijete,“ ptá se beznadějně.
Cizinec odpovídá nechápavým pohledem.
„Žijete!“ zahuláká policista, který jako mnoho jiných věří, že pokud cizinec nerozumí, pomůže, když
budete anglicky řvát z plna hrdla.
Záhadný muž jen kroutí hlavou.
„Žijete,“ opakuje policista. „A kde teda spíte?“
Složí ruce dohromady, tvář položí na ně a zavře oči. To žadatele oživí.
„Huggleboff!“ říká bystře.
Policista nad tím přemýšlí.
„Řekněte to ještě jednou pomalu!“
„Huggleboff…Huggleboff…“
„Bille, kde je Huggleboff?“
Policista je nucen poradit se s kolegou. Jejich vážné tváře hledí na cizince, přesvědčí ho, aby to
opakoval znovu a znovu, jen aby se propadali do hlubších pochybností. Po půlhodině práce dostane cizinec
brilantní nápad, vytáhne značně osahanou mapu Londýna a prst v okamžiku zaboří do Hammersmith.
„No, teda. Proč jste to neřekl hned?“ ptá se policista.
A tak mentální zápas pokračuje. Místnost se plní a vyprazdňuje každých patnáct minut. V rohu zůstává
vyčerpaný policista a muž vydávající divné zvuky, které zní jako „Hikklegobble.“
„Bille,“ říká policista svému příteli, unaveně, ale vlídně, „šlo nám to skvěle a—teď řekl tohle!“ Bill
vypadá soucitně a jde pomoci.
Ničí ženy
Seděla na prahu domu kousek do Lugate Hill. Byl čas jít spát.
Po Fleet Street projížděl zpožděný omnibus na nádraží Liverpool Street plný lidí sužovaných nejistotou,
jestli stihnou poslední vlak do Ilfordu. Za hodinu většina z osmi milionů lidí zamkne své vstupní dveře a odebere
se k odpočinu v bezpečí svých domovů.
Takhle žena byla osamělá na prahu, její střechou byla noční obloha, jejím lůžkem kámen, pokrývkou
řídká bílá mlha jako rubáš plížící se zvolna od řeky přes Blackfriars. Na první pohled připomínala neurčitou
hromádku hadrů opřenou o dveře, ležela ve stínu, kde jí šedé vlasy vyklouzávaly z neuvěřitelně starého
klobouku, který kdysi býval docela švihácký. Kolem ramen měla špinavý a potrhaný pléd a její boty, když
bývaly ještě mladé, patřily muži. V pruhu světla pouliční lampy ležela hubená ruka připomínající pařát,
deformovaná revmatem, hnědá a děsivá; a také žalostná, protože přežila pluh, který vedla.
Kým byla? Myslím, že snad každý, kdo žije v Londýně si tuhle otázku někdy položil, když se dívá na
tyhle Ničí ženy ležící v průchodech, pokoušející se zdřímnout na lavičce na Embankment, natažené na lavicích
v milosrdné kryptě kostela sv. Martina s bílými vlasy na hromadě modlitebních knížek.
Opuštěná žena, stará, ošklivá a bezmocná, vyhozená na smetiště je tím nejohavnějším z žertů přírody.
Její oči možná před čtyřiceti lety nějaký muž přirovnával ke hvězdám a její ramena—ta ramena opírající
se nyní o chladný kámen—považoval za největší krásu na světě, když na něj vykukovala z jejích tenkých šatů.
Není pochyb, že kdysi inspirovala to nejlepší v nějakém muži—nebo vše nejhorší. A teď: ničí žena…
Jaké asi příběhy jsou za každým z těchto životů: příběhy smůly a špatného charakteru, příběhy,
nepochybné, nejvyšší sebeoběti, důvěry, věrnosti a zrady. Kdyby tak bylo možné blesknout světlem zpět životem
těchto nešťastnic, co bychom viděli? U některých bychom jistě dokázali konec předpovědět, u jiných by nás
konec, oproti počátku, vyděsil. V Tisíci a jedné noci čteme o žebrácích, kteří se stali princi a v noci se vraceli do
škarp u cesty a považujeme to za úžasnou romanci: a přece tady v Londýně, zrovna tak jako v Bagdádu, leží
úspěchy a nezdary života na ulici vystavené pohledu každého, kdo jde kolem.
Otupělé, milosrdně bezvládné, vláčí se Ničí ženy nočními ulicemi a hledají místo, kde složit své
nechtěné kosti. Někdy je vidíte, jak se krčí u pozinkovaných popelnic, které nad ránem dávají před podnik
restaurace a svými ubohými, pařátům podobnými prsty se přehrabují v odpudivých zbytích cizích večeří, těmi
prsty, které možná—kdo ví?—kdysi bývaly roztomilé a bílé a držely sklenku šampaňského.
Lidské srdce tak často přežije lidské tělo, že přemýšlím, kolik z těchto starých trosek potácejících se
světem už je zmrtvělých vůči citům a nedotčených pokořením, protože pro lidskou bytost je možné být umrtvený
vůči všemu vyjma paměti. Přemýšlím, kolik jich žije s vědomím, že sen skončil, a přece, že je věčný, že
přítomnost je ničím, budoucnost je ničím a minulost je tím, jediným, oč vás život nemůže ošidit.
Slyšel jsem tolik divných věcí, že by mě nepřekvapilo, kdyby se z hadrů ozval výkřik: „Běž pryč se
svým sentimentem a spekulacemi, ty hlupáku, kdysi jsem byla šťastná. Kdysi jsem byla krásná, kdysi jsem byla
milovaná…“
Vlasy leží v řídkých chomáčích, ta hnědá, vrásčitá ruka leží nehybně v pruh světla a hadry se ztěžka
převalují na kameni.
Přistoupil jsem, abych utišil své svědomí a za cenu půl koruny si pořídil dobrý pocit, ale když jsem se
přiblížil, uvědomil jsem si, že by bylo kruté dělat cokoliv, protože ona spala.

Gold Watch Men

V určitých oblastech profesionálního života je dobře známou pravdou, že pokud vyčkáte dost dlouho,
objeví se na scéně nějaký moula.
Tři muži u dveří, kteří se snažili vypadat jako běžní hosté, vykazovali silnou rodinnou a rasovou
příbuznost s dražebníkem. Když jsem dorazil, zrovna se sunuli dopředu a přímo jsem cítil telepatické vysílaní od
hlavy k hlavě „Moula je tu, no konečně!“
Krám se nacházel ve stavu delirického altruismu. Plakáty ve vedlejších uličkách žhnuly zprávami o
neuvěřitelně výhodných nákupech.
Nabyl jsem dojmu, že náramkové hodinky, zlatá pouzdra na cigarety a břitvy svedly závod po svahu
slev a společně se pak zhroutily na hromadu ve výkladu.
 Když jsem se podíval za stoleček přitažený do dveří obchodu, za kterým stál dražebník, viděl jsem
police, na kterých stály hlavně culící se porcelánové pastýřky a porcelánoví psi se sladkými výrazy. Bylo tam i
několik bronzových mužů, kteří zjevně přišli o kalhoty ve snaze zvládnout prchající koně.
„A teď,“ řekl dražebník, „dá mi někdo z pán; babku za tohle plnící pero? Stálo by deset šilinků!“
Následovala nepříjemná pauza. Pak: „Tady,“ hlásil se s úsměvem nejtlustší příbuzný.
„Tak to má být! Dejte mi penny,“ řekl dražebník a hodil perem po svém příbuzném a výměnou přijal
penny, na jejímž oblýskaném povrchu se už Britannii a králi Edwardovi točila hlava, jak celý den putovali od
dražebníka ke kupci a zpět.
Do patnácti minut mi bylo tlouštíka líto. Kapsy mu přetékaly dárky: pouzdry na cigarety, plnícími pery,
perořízky, cigaretovými špičkami, holícími strojky, a pořád se nikdo nechytal. Už to začínalo být docela
nepříjemné. Licitátorovi se podařilo přivést mě do rozpaků, cítil jsem stud. Tlouštíkovi začal věci dávat naprosto
nepokrytě a nestoudně: někdo mu důvěřoval, někdo byl opravdu dobrý kupec, ale důležitější bylo, že mu někdo
důvěřoval!
„Tumáte, dejte si do kapsy! Když mi někdo věří, stojím při něm!“
Vzduchem proletěla bryerka.
(Stál jsem a pozoroval tak hloupou porcelánovou pastýřku, která směrem ke mně dělala pukrkle.
Vzpomněl jsem si, že když jsem býval malý kluk, rozsypal jsem do vody návnadu, než jsem se pokoušel chytat
malé rybky.)
Rodina mě začínala nesnášet, a já přemýšlel, jestli budou mít dost slušnosti říct: „Tak už běžte, ať si
můžeme dát v klidu cigáro!“ Pak jsem si uvědomil nástup jakési ráznosti. Vedle mě stál muž se splihlým knírem.
Nabídl šilink za pero. Dostal ho za penny. Přidali se k nám další muž a žena. Muž chtěl koupit pero, ale žena
zašeptala. „Ne, ne, ne, nic nekupuj!“ Dražebník to zaslechl a vypadal jako bodnutý do srdce. S velkorysým
gestem vyzval muže se splihlým knírem, aby přijal druhé pero jako dárek, protože—dobrému zákazníkovi nikdy
neodolá!
„A teď, páni a dámy,“ řekl dražebník a vystoupil k pultíku, „tu máme něco, co stojí za to koupit. Tohle
je moje poslední dnešní nabídka!“
Na stůl položil třpytivé ženské náramkové hodinky.
Obdivoval jsem, jak udržoval dražbu v chodu. Dav byl jak srnčí stádo. Můžete je přilákat k sobě, ale
stačí jeden prudký pohyb a uteče se schovat. Byli jsme na tom stejně.
I tak to pořád vypadalo špatně. Rodina vyšroubovala přihazování na jedenáct šilinků. Muž s knírem
nabídl dvanáct. Svěží mladík v první řadě přisadil na patnáct. Předtím jsem si ho nevšiml: očividně byl trochu
moc dychtivý hodinky koupit. Otočil se, aby na svého rivala vrhl rychlý pohled, což jsem považoval za trochu
neumělé počínání. Pak tenhle mladík cenu vyhnal na osmnáct šilinků. Lidi se semkli a odešli. Bylo skoro po
zábavě.
Dražebník velmi dovedně zastavil muže se splihlým knírem, připomněl mu jeho dvě pera, stála by libru,
co dostal za penny. Stačí jen dva šilinky a ty krásné zlaté hodiny budou jeho! Za pouhou libru, stály by deset! No
tak, plácněme si! Mužík zaváhal, málem si přisadil, pak se rozmyslel, že mu za to buď hodinky nebo žena
nestojí, zakroutil hlavou a odešel. Obdivoval jsem, jak sportovně dražebník porážku vzal. Věděl, že další kupec
není, proto vrhl rychlý pohled na mladíka a hodinky mu prodal za pomačkanou librovou bankovku. Moc pěkné!
Pomalu jsem šel boční ulicí a na hlavní silnici. Na rohu mluvil svěží mladík s nějakým děvčetem.
„Jsou pěkné, že?“ říkal.
„Ale to jsi neměl,“ odpověděla a hrozně zlaté hodinky přitom držela tak, aby se v nich odráželo slunce.

Dětské oddělení
V horním patře nemocnice Charing Cross je dětské oddělení. U dveří stojí tlustý plyšový medvěd
s výrazem samolibého veselí. V šikmo dopadajícím světle září afrikány jakoby vlastním světlem. V každé
postýlce leží malé dítě.
Některé spí, s hlavami ztracenými v bílých polštářích, obrázkovou knížkou pohozenou na posteli a
jejich pěstičky svírají prostěradlo, jako by se v prvním nespravedlivém konfliktu se životem potřebovaly něčeho
přidržet. U každé postele leží divoké grafy zaznamenávající teplotu, létají nahoru a dolů jak nějaký plán horské
dráhy. K postýlce přichází sestra, pokládá svou chladnou ruku na zvlhlé kadeře, pohledem přeletí graf,
povzdechne si, nebo se usměje, a jde dál. V mnoha postelích si děti tiše hrají s kostkami nebo panenkami, nebo
sedí s vyvalenýma očima, zpívají si pro sebe nějakou písničku nebo své zotavení prokazují tím, že předstírají
schovávání pod povlečením, zatím co k nim přicházíme.
Zastavuji se u lůžka osmileté dívky. Pod peřinou se rýsuje její útlé tělíčko. Pleť má čistě růžovou a
bílou, vlasy jako tkané zlato s hlubším odstínem hnědé, oči má modrozelené jako moře u Capri. Něčí milovaná
dcerka. Když přicházíme, usměje se, a přestane si těma tak bílýma rukama stavět kostky na hrudi.
„Sestři,“ šeptá a hrozně přitom flirtuje svýma očima zelenýma jako moře. „Sestři, moc bych chtěla…“
Bílé paže se zvedají a sestra se sklání. Tělo se malinko pohne, instinktivně a s  láskou, pobízené touhou
milovat a být milována, paže obemknou sestru kolem krku a minutku si hrají s jejími vlasy.
„Taková krása,“ říkám, když už jdeme dá. „Až vyroste, bude…“
„Bude mrzák,“ říká sestra tiše. „Páteř.“
Vstupujeme na oddělení obývané malými nahnědlými děťátky, které spí se zamračenými tvářičkami a
hýbajícími se rty. Občas dělají divné neurčité pohyby, trošku se jakoby bez kostí svíjí. Shýbám se nad nimi a
usmívám se u toho, protože se vždycky zdá tak legrační, že z těchhle podivných bytůstek mohou vyrůst muži a
ženy, narostou jim vousy a stanou se z nich dědečkové…pak sestra řekne jedno slovo a já se zděšeně odtáhnu,
protože tohle je jeden z nejhroznějších pokojů v celém Londýně.
„Ale říkáme tomu úbytě,“ zamumlá.
Hříchy otců a matek. Dívám se na nebohá děťátka a myslím si, že bych je nejen nazval jejich pravým
jménem, ale také bych je ukázal všem mladým mužům a ženám. Tohle je černý hřích. Svůj život ať si každý
vede podle svého ke zdaru či zmaru, ale tenhle proud dalších životů poskvrněný ve zdroji života, handicapovaný
před narozením a pokračující dál a dál s cejchem nečistoty, to je hřích, před kterým se duše zachvěje.
„A věda je musí držet při životě? To mi přijde nefér vůči nim i světu.“
„Nezabiješ,“ říká sestra. „Nezabiješ!“
V další místnosti se veselé dětičky všech možných věků koulí a otáčí v postýlkách, se vší vážnosti si
stoupají a otyle sedají, gravitační zákon je přitom neurčitě baví nebo zlobí. Mrňata jsou dvou typů: jedny jsou
pudinkové a ty druhé jsou malí stařečkové, kteří do světa vstupují s podobou svých dědečků.
„Stávají se tady zvláštní věci,“ říká sestra. „Co si myslíte o tomhle mrňousovi?“
Jsou mu dva měsíce a připomíná nejstaršího obyvatele. Vyčnívá mu brada a má velký nos. Chybí mu
jen malý blond knírek a cvirk a mohl by si nasadit buřinku a vyrazit do světa. říkám sestře, že by mohl získat
práci jako výběrčí daní a poplatků. Takový ten typ. Elegantní mužík.
„Nu,“ řekla, „je to chudáček malý a netuší, jaké potíže nadělal. Jako by z oka vypadl svému otci, ale ten
to nevidí. Myslí si, že se podobá někomu jinému. A s ženou jsou kvůli tomu v rozluce.“
„Ale to dítě je jak rodinný portrét,“ říkám.
„Samozřejmě, že je,“ říká nahněvaně. „A kdyby ten nešťastník otec teď vešel, sotva byste je od sebe
rozeznal. Hlupák!“
Vedle postýlky v tichém oddělení sedí žena a drží ruku dítěte. To sebou hází a kroutí v neklidném
spánku a žalostně sténá. Žena je chudá, ruce má ušpiněné od práce.
„Je to její sedmé dítě,“ šeptá sestra. „Za pár minut jde na operaci. Vevnitř je něco v nepořádku, a my
nevíme co.“
Žena se sedmi dětmi tu sedí, symbol mateřství, a truchlí pro tohle malé dítě, jako by bylo její jediné,
unavená obětí, rozervaná smutkem, sedřená láskou.
Přichází lékař, uklidňující, laskavý.
„Nebojte se. Všechno bude v pořádku. Vážně. Důvěřujte nám.“ Kývne na sestry a žena poklekne a svou
unavenou tvář ponoří do zářivých vlasů na polštáři.
Jak nevědomé jsou londýnské davy venku vůči tomuhle všemu, co se odehrává tak blízko nich a vždy je
s nimi, takhle vysoká budova, prodírající se utrpením jako vysoká loď na moři.
Dva ve věži
Dva muži se sluchátky na uších sedí ve vysoké bílé věži croydonského letiště. Když zrovna nemluví do
rádia, nepřijímají telegramy, nepíší čísla do seznamů nebo nestudují mapy, mohou vyhlédnout z oken a dívat se,
jak se z oblohy snáší velké letadlo z Paříže. Zelená pole Surrey se za přistávací drahou zvedají ke hřbetu, na
kterém, kdesi v dálce, drží ve vzduchu dvě obří svíce Crystal Palace.
Tohle je řídící věž londýnského letiště. Je jeho uchem, okem a hlasem. Nic takového není jinde v  celé
zemi. Piloti nad oblaky nad Kanálem vylévají své problémy do uší za sluchátky a hlasy z této bílé věže stoupají
k obloze, kde uklidňují obavy letců za špatného počasí, pomáhají jim, navádějí je domů. Na korkové tabuli je
namalovaná mapa Evropy. Jeden z mužů je vždy zaměstnaný vpichováním barevných vlaječek do mapy.
„Podívejte!“ říká. „Tahle letadla právě letí.“
Tenhle Goliáš zrovna přeletěl Handley Page přes Hythe. Tahle vlaječka je francouzský stroj přilétající
s nákladem hedvábných punčoch. Tahle modrá vlajka je kolínské letadlo…“
„Přelétlo Lympe!“ šeptá muž vedle něj a pozorovatel letadel bere vlaječku a přesouvá ji z Kentu do
moře.
Beru sluchátka a připínám si je na hlavu. Nic se neděje. Zdá se všichni na obloze jsou šťastní a
spokojení. Žádná mlha, žádný vítr, žádné stížnosti. Když tu najednou:
„Hallo, Croydon?“ volá veselý hlas. „“Hallo? Jeden pasažér mého letu je velmi znepokojený.“
„To je kolínský pilot, hovoří od Kanálu,“ šeptá jeden z řídících provozu.
„Je velmi znepokojený,“ říká pilot, „protože nechal svůj pas u vás na letišti. Mohli byste ho poslat
okamžitě do hotelu Dom v Kolíně? Mohli? Řeknu mu. Díky.“
Než se muž pilotující kolínské letadlo odhlásí, mám dojem, že slyším, jak si tam na obloze nad
Kanálem zpívá veselou písničku, ale jistý si tím být nemohu!
Jeden z úředníků zapíše poznámku ohledně pasu, poslíček s ní sleze po kolmém žebírku a jde ji mezi
starými armádními boudami doručit.
Rozhlížím se po řídící věži, obdivuji stovky udělátek, které obsahuje, obdivuji mapy, ze kterých visí dva
kousky provazu, což je jeden ze způsobů, jak najít ztracené letadlo. (Moc rád bych to uměl vysvětlit). Pak jeden
z řídících přepne spínač a rozsvítí se stovky červených světel, v denním světle temně rubínových, která korunují
střechy baráků. Pak zapne další spínač a ožijí stovky pozemních světel. Dochází mi, jak vzrušující musí být
takhle věž za bouřlivé zimní noci, když promrzlým pilotem na obloze zmítá vítr, do oken šlehá déšť a z mraků se
ozývá hlas prosící o světlo—a více světla—a zprávu o tom, jaký je tam dole vítr.
Zvoní telefon. Na druhém konci je neklidný dispečer Imperial Airways. Je to muž, který svoje letadla
počítá pečlivěji než slepice svá kuřátka. Pokud se nějaké opozdí, je nervozní a chce vědět, co děje.
„Co se stalo s nákladním letadlem, které startovalo z Curychu dnes ráno?“
„Hlásilo se před půl hodinou z Lympne,“ zní rychlá odpověď.
„Díky, to tu bude co nevidět.“
Muž s polním dalekohledem obchází na venkovním ochozu a říká cosi, co zní námořnicky. Dívám se
ven vidím daleko nad kopci Surrey tečku na obloze. Zpozoroval letadlo z Paříže. Muži zapisují do svých knih.
Přilétá na čas.
Za pár minut s rachotem přelétá nad našimi hlavami, udělá široký okruh, odlétá jakoby ke Crystal
Palace, řízne to zpátky nad střechami letiště a pak přistává a jeho kola s tlustými pneumatikami vyhazují prach
z trávy. Je velké a hnědé a po celém trupu se táhne pás skla, přes který vidím řadu nadšených tváří, růžový
klobouček nějaké dívky, tvídovou čepici nějakého muže…
Pojíždí na svou stojánku. Dobíhají k němu mechanici. Pilot se zvedá ve svém sedadle, zvedá brýle a
vystupuje ve svém přepásaném koženém a kabátu a šátrá po cigaretě. Přibíhají muži se schůdky. Z letadla
vystupuje muž s fotoaparátem, objevuje se děvče s růžovým kloboukem, s úsměvem se zastavuje mezi dveřmi a
oni ji vyfotí. Pak jemně sestupuje k zemi.
Ani si nevšimne vysoké bílé věže, která navádí letadla oblohou, a vysoká bílá věž si nevšímá jí—
protože zrovna hovoří s pilotem na půli cesty do Holandska.
Chlapec ve tmě
Byl to jenom malý klučina a byl unavený.
Občas si protřel oči rukávem a zíval. Byla tma. Taky byla zima s on neměl kabát. Po ulici kolem něj
pravidelně hřměla londýnská doprava, ale on si nevšímal dorůstajícího měsíce světel aut, ani nádherných
šarlatových omnibusů uhánějících z dálky do dálky. Hubeným tělem se opíral o otevřené dveře baru a hleděl do
ono teplého žlutého veselí, kde do sebe jeho rodiče lili značné množství piva.
Občas zapomene, že mu bylo řečeno, aby z právních důvodů „zůstával venku“. Jeho nohy se přirozeně
zatoulají ze tmy do světla, jen tak asi yard a už byl za prahem a jeho bledá, unavená tvář hledí—malý chudák
způsobilý dostat kohokoli do strašlivé hádky s nějakým procházejícím policajtem.
V takových chvílích si jeho matka uleví „dítě jedno nešťastný“, praští sklenicí o stůl, vystřelí k  dítěti,
vezme jeho vyzáblé ramínko do své kumpánské ruky a řekne: „A teď běž, Alfe, ven. Ven, rozumíš!“
Alf bezpochyby šel zpět ven, křehká černá silueta, které si nikdo nevšímal, zase se opírat o dveře, kde
do nej strkali lidé chodící dovnitř i ven, zase si očima protírat zašpiněné oči, ale ani na okamžik (tak úžasně děti
přijímají okolnosti) se nezamyslel, proč u všech všudy se narodil k tomu, aby postával před nepřívětivým
místem, které působí, že jeho rodiče buď navzájem zlíbají nebo ztlučou. Chudák Alf.
Bylo mi Alfa líto.
Vzpomněl jsem si, že kdy jste tak malí jako on, dokáží se vám věci do mozku vrýt jemnými hlubokými
čarami. Dospělí se domnívají, že se ledasčeho nevšímáte, ale to vy ano. Nic vám neunikne. Dospělí si myslí, že
jste děcko, zatímco vy jste, pro vás samotné, zrovna tak zralí jako oni, jen odlišným způsobem. Oni jsou velcí,
silní a nesrozumitelní, vy jste malí, slabí a myslí vám to zcela jasně, váš svět je logičtější než jejich, oni někdy
vypadají jako šílení, dělají takové hlouposti.
Jediné, co můžete dělat, je pamatovat a přemýšlet, obávat se a přemýšlet – co kdyby…
Hubená žena nechala kočárek před hospodou a šla dovnitř „na jedno“.
Alf se ke kočárku přikradl a podíval se dovnitř na tlusté hluboce spící dítě. V ručce mělo pytlík, ve
kterém zjevně byly cukrátka. Zdálo se, že ten pohled Alfa trochu oživil. Nahlédl do baru. Rozhlédl se nahoru a
dolů po ulici. Pak natáhl ruku a pytlík sebral. Vzal jedno cukrátko a pytlík pečlivě vrátil. Cukrátko mu nejdřív
nadouvalo tváře. Pak už je nenadouvalo. Alf se podíval k nevinnému dítku, jeho morálka klesala. Znovu se
přikradl a sebral dvě, pak měl dojem, že dělat věci polovičatě je k ničemu, sebral poslední a pytlík vrátil.
Pozoroval jsem ho a zapomněl na svůj omnibus.
Zajímalo by mě, zda si byl vědom nějakého morálního poklesu, nebo zda mu to připadalo jako jedině
správná věc, kterou měl udělat. Měl jsem dojem, že kdybych v Alfově věku strávil mnoho večerů čekáním před
hospodou, udělal bych to samé – a komu by se to mělo vyčítat.
Hubená žena vyšla ven, vypadala silněji, a místo činu odvezla s sebou. Alf nedal najevo žádnou známku
úlevy, když kočárek s jeho bezvědomou obětí zmizel ve tmě…
Pan a paní Alfovi vyšli z výčepu v rozverné náladě. Ještě postávali s nějakým známým.
„To je váš klučina,“ ptal se známý?
„To náš malej,“ odpověděl hrdě pan Alf.
„Takový hodný, tichý klučina,“ řekl známý. „To můj Bert dá člověkovi čas sotva na jedno rychlý, tak je
neklidnej.“
„Alf je hodnej kluk,“ řekl jeho otec těžce a dal bledému chlapci hravý políček.
„Že jo Alfe, že jsi…hodný kluk,“ opakoval zamyšleně.
Alf to nepopíral. Jen se díval svou zašpičatělou tváří na rodiče, kteří ho nechávali růst jako dříví v  lese.
Pak všichni zamířili k domovu.
Chudák Alf.

Minuta do New Yorku

Bylo 4:30 odpoledne, ten zpomalený čas, kdy má londýnská City většinu práce za sebou a začíná
přemýšlet, co si dá k čaji.
 Ve velké budově poblíž londýnských hradeb se dobře osvětlená místnost, která nezná pauzu na čaj,
přestávku na oběd, čas na večeři, nedrží neděli ani svátky, zrovna dostává do tempa. Vytrvalé klapání psacích
strojů, staccato bušení podivných elektrických přístrojů, pleskání kožených pouzder padajích z pneumatických
potrubí do drátěných klecí, tvoří kovovou směsku tónů, která neustává ani ve dne ani v noci. U stolů
uspořádaných do řad sedí na sedmdesát mužů a žen, všichni jsou sehnutí a pozorní, protože slouží velkému
atlantickému kabelu. Tři tisíce dvě stě mil leží jako oteklý had na dně oceánu, zatímco jeho tajemnou délkou
bleskově létají zprávy o bohatství a bankrotech, naději a zoufalství, přátelská pozdravení a obchodní dohody.
Místnost je přijímací a vysílací kanceláří společnosti Western Union Cable.
A teď se podívejte na jednu z nejúžasnějších věcí v Londýně.
Mladý mu sedí u stolu a sleduje asi palec široký pásek papíru běžící ze složitě vyhlížející bedny přes
kovový pás. Prapodivné kovové malé ukazovátko, na jednom konci vibrující v maličké kapce zeleného inkoustu,
na druhém se rychle hýbe po papíru a po papíru rýsuje nekonečný podivný vzor skoro jako teplotní graf
horečnatého pacienta.
Mladík sleduje tenhle dotěrný malý vzorec a jeho mozek jej přitom pilně překládá do slov a jeho ruce-
často zapisující až sedmdesát slov za minutu, slova zaznamenávají psacím strojem. Přijímá zprávy z New Yorku.
Ten vytrvalý pohyb kovového ukazatele, jako kdyby neviditelná ruka používala stylografické pero, je dílem
člověka vzdáleného tři tisíce dvě stě mil v New Yorku. Není žádná prodleva. V tu vteřinu, kdy muž v New
Yorku stiskne své klávesy, napíše ukazatel v Londýně svou zelenou zprávu a muž na tomto konci mořského
hada buší do svých kláves psacího stroje. Většina sdělení z New Yorku zní asi takhle: VZONFGTY
MKJHNBGR LOKMNZZDR HGTRDFGTERR.
Předpokládám, že někdo tomu rozumí.
Po jedné straně místnosti se táhnou stoly bank, velkých obchodních společností a trustů. Štěbetají s New
Yorkem jako hejno špačků. Je půl páté odpoledne, neboli půl dvanácté před polednem v New Yorku. Zatímco
Londýn je unavený a pomalu myslí na čaj, svěží mladá Amerika si zrovna sundala kabát, na rtech má ještě šťávu
ranního grepu, do prvního koktejlu z pašovaného alkoholu ještě schází dobrá hodina a půl 1 a přijímá výsledky
celodenní londýnské práce.
Najednou se rozezpívá sborem celá kolonie strojů! Na Wall Street se něco stalo! Cvrklikají, cvrlikají a
pak ztichnou. Je to pěkně náladová místnost, velmi citlivá na rychle změny nervních nálad světa financí! Klapity,
klapity, klap! Z někoho je možná milionář, někdo jiná možná o všechno přišel. Mašinky to v okamžiku
vyprsknou jako hromada ženských na čajové hádce a zpívají přitom svou věčnou píseň liber a dolarů. A to už se
přidávají londýnské stroje s odpovědí naší burzy…
Ve škole jsem jednou viděl bijící srdce omámené žáby: malou rudou tepající věc. Zdálo se, že v  této
místnosti vidím bijící srdce světa financí, pumpující svou denní výživu do milionů tepen a cév.
Pozoruju děvče s vrstveným účesem, posílá zprávu do New Yorku stejně snadno jako by hrála foxtrot
na pianole. Je označená časem 4:34. Posílá ji. V tu chvíli je v New Yorku. Hodiny ukazují 4:35! Minuta na
překonání Atlantiku. Bere elektricky řízené časové razítko, orazí zprávu, hodí ji do košíku—a dál bleskově
odesílá věci přes Atlantik.
Představuji si miliony Babbittů, žvýkajících své doutníky, roztrhávají obálky, vydělávají na jejich
obsahu, kupují, prodávají, prodělávají, vydělávají, oblékají kabáty a berou sboristky na humrovou večeři,
zatímco po celý jejich den (jehož část je naší nocí), chrlí jejich mašinky své zprávy na Wall Street.
Jak typické pro civilizaci. Každý věk vrší své divy a stává se na nich závislým. Kde bylo tohle všechno
před padesáti lety? Jaké zděšení byl londýnské City zavládlo, kdyby tahle místnost zmizela. Včerejší zázraky
jsou dnešní banality, ba co víc: jsou to nezbytnosti. Život se kvůli nim nepostřehnutelně mění a přizpůsobuje.
Kolik londýnských podniků by zkrachovalo, kdyby zprávy z New Yorku pořád cestovaly tři týdny?
„A to není všechno,“ říká činovník. „Není pochyb, že brzy budeme se Státy mluvit. Pořád vylepšujeme,
zrychlujeme. Jen se podívejte!“
Vidím psací stroj zuřivě pracující v rohu místnosti s jakousi čertovskou rozhodností a—na klávesnici
není žádná lidská ruka. Ve své efektivitě, dojmu, že nedělá žádné chyby a svém zcela vážném sebeuspokojení je
až komický.
„Kdo,“ ptám se, „tohle obsluhuje?“
„Jeden člověk v amsterodamské kanceláři!“

1
Když byl tento fejeton napsán Američané pili tajně a ilegálně. Zákon o prohibici byl zrušen 5. prosince 1933.
 Zrovna z místnosti odcházím, když se ozve erupce z New Yorku a v odpověď ostrá salva z Londýna.
Odcházím vzrušen lidským mozkem a přemítám zda tohle povede na Měsíc a ke hvězdám nebo zda to vše
skončí tím, že nějaký cizí, divošský člověk v nějaké osamělé ruině zvedne telefonní izolátor a bude otupěle
přemýšlet, co to asi je, a že by z toho mohl být krásný přívěšek na náhrdelník jeho ženy ze skleněných střepů.

V neděli
Každou sobotu zakryje Gladys svůj psací stroj, uhladí si vlasy, stáhne si klobouk do očí a zanechá
londýnskou City kočkám a správcům domů.
V neděli je City tak chmurné a osamělé místo. Opusťte hlavní trasy omnibusů, kde zůstává řídký provoz
a ponoříte se z jedné ulice za druhou do dalších a dalších křivolakých uliček a všechny budou prázdné a bez
života. Může být tohle tatáž City, která je ve všední den plná ruchu, uhánějících kol a spěchajících nohou? Život
je opustil stejně úplně jako moře pobřeží za odlivu. Podívejte! V téhle uličce, po pět století proslulé jako jedné
z nejrušnějších londýnských obchodních ulic, není nic než šedý holub, rychle kývající hlavou, když sezobává co
vypadlo v sobotu ráno z krmícího pytlíku vozkova koně.
Londýn opuštěný! Vysoká skladiště na sebe hledí prázdnými pohledy přes úzkou silnici. Je to téměř
město mrtvých. Ale ne tak docela: je z něj hodně cítit, že v pondělí budou lidé zase zpátky: zamčená skladiště a
kanceláře vyzařují energický příslib návratu.
Než šla Phyllis v sobotu domů, ještě špendlíky upevnila hnědý papír nad klobouky ve výkladu prodejny
a tamhle za zavřenými dveřmi jistě visí aplakový kabát pana Jonese, a všimněte si, jak úpravně pan Robinson
uložil své velké nůžky na plátno vedle hromady serže na pultu, kde jej můžete dobře vidět z ulice.
Další ulice je stejná a ta za ní také, až na rezavou kočku, která si užívá vzácný zážitek sezení na
chodníku.
„Zdravíčko, kočko,“ říkáte s radostí, že jste v londýnské City potkali něco živého.
Jednou nebo dvakrát na vás mrkne jantarovýma očima a odvrátí pohled, jako by se zaobírala nějakými
vyššími myšlenkami.
„Přemýšlíš o Konfuciovi?“ ptáte se a ona znovu mrkne a řekne tak jednoduše, jak to kočka pohledem
dokáže: „Běž pryč a nekaž jediný klid, který si City kdy užívá!“
„Hodná kočička….“ začnete, ale ona po vás hodí nenávistný pohled a vy se pomalu zvednete a unaveně
odcházíte.
Jdete ulicí a přemýšlíte, jak odlišně vypadá. Někteří kupci vyprázdnili své výklady, jako by hrozila
nějaké invaze, další je nechali tak, jak byly v sobotu—což od nich bylo laskavé, alespoň se měli policisté v City
na svých osamělých pochůzkách na co dívat.
Jeden se právě dívá. Velmi vážně i prohlíží hedvábné punčošky na lepenkových kotnících.
V další opuštěné ulici překvapíte tři kočky sedící pospolu a na něco hledící. Když se přiblížíte,
odkradou se a vypadají přitom trochu provinile. Zajímalo by vás, na co to koukaly. Zahlédnete konev na mléko
zavěšenou mimo jejich dosah na klice dveří. Zvláštní! On londýnskou City pořád ještě řinčivě prochází mlékař?
Dveře se otevírají. Muž, který se teprve začal oblékat, vychází ven v papučích a čepici, rozhlédne se po ulici,
vyhákne konev s mlékem a chystá se vrátit do domu.
„Vy tady bydlíte?“
„Ano,“ řekne zdráhavě a myslí tím ve skutečnosti „Co je vám po tom?“
„Kolik mil musíte ujít pro pintu?“
Usmějete se. Trefili jste se do jeho velkého důvodu k nespokojenosti. Polidští se a vypoví vám několik
žalostí ze život domovníkova. „Ano, je to osamělý život v londýnské City, a v tomhle domě nemůžete nechat ani
kousek jídla kvůli krysám a kdybyste nechali mlékaře položit konev na schod, nezbyla by v ní ani kapka a místa,
kde si můžete dát drink v týdnu, jsou v neděli zavřená…. Ale zase je tu klid a pro ty, kdo mají svůj klid rádi,
není život v City zas tak špatný. A tak je tu vždycky spousta kostelů pro ženy…zrovna jsem se díval po své paní,
když jste přišel, pane, ona chodí pravidelně do kostela, víme. Dobré ráno, pane. Á zmiz, ty velkej písklovej
zloději… to jen on, pane, ten velkej kocour zrzavej! Ten si jednou přinese žebřík, to vám řikám…“
Kostel stojí na konci ulice. Do pár čtverečních stop jeho hřbitova se naklání sykamora: cosi krásného a
barvitého v téhle šedi. Je to jeden ze starých kostelů, které obnovil Wren po Velkém požáru. Jdete dovnitř, kostel
je zpola zaplněný muži a ženami, převážně ženami. Hlas duchovního zní monotónně dál a dál, barevnými okny
šikmo dopadá sluneční svit. Tady pokračuje život staré londýnské City. Tohle se nezměnilo.
Jdete zase ven, pokračujte dalšími opuštěnými ulicemi, až se nakonec u Sv. Pavla zase setkáte
s proudem života a omnibusy po Ludgate Hill uhání skoro jako bylo pondělí.

Jenom písnička
Dvacet dnů se můžete toulat Londýnem, spekulovat o motivech, které hýbou muži a ženami, o věcech,
které jim běží hlavou za maskou a nikdy si nebudete jisti a budete jen hádat, ale jednadvacátý den nějaký malý
skutek či utroušené slůvko spěšně osvítí tajemství jiného života vy budete vědět…
Seděl na dřevěné bedně před jedním z oněch chatrných občerstvení kolem Covent Garden. Na koleni
měl obrovský hrnek kafe a ve velké, zašpiněné ruce držel plátek šunky skrytý mezi dvěma pořádnými krajíci
chleba. Byl to drsný chlapík se strništěm na bradě. Do čela stažená umaštěná čepice nijak nepřidávala na kouzlu
tváři podobné otrhanému buldokovi. Postavu měl jako šampion těžké váhy, kterému váha nabývá.
Kolem nohou mu ležely zbytky rajčat, které napadaly u cesty, také kousky zelí a kůry pomerančů.
O pár stop dál stál na hraně chodníku mladík s bohatou hřívou drsných vlasů, který si na hrudi držel
čepici a dal se zpěvu písně, kterou nedokázal přehlušit ani nedaleký flašinet. Na bedně sedící kolohnát byl jeho
jediným publikem a očividně to bylo publikum, které nesnášelo, když se na něj zpívá. Když se lamželezo nedíval
vražedně na děravé rajče, zíral na vokalistu, jako by mohl každou chvíli vyskočit a udělat děravé rajče z něj.
Zpěvák, zdálo se, byl v blažené nevědomosti, že stojí na pokraji smrti…
„Kolem tvééého okna jsem procháázel, za ráána rudéého…“ prohlašoval mladý muž, zatímco ten druhý
ho sledoval zlověstným pohledem, který naznačoval, že kdyby to jen tušil, mohl si na toho zpěváka vzít pušku.
Chtěl jsem vidět, jak tohle dopadne, protože publikum začínalo být neklidné. Postával jsem u dveří
jednoho obchodu.
„Na jařéé ti přinesu fiálky,“ začal tenor sentimentálně. Ten druhý zvedl pomalu oči. Vypadalo, že jeho
příspěvkem k podzimu bude nejoteklejší ucho v Londýně. Pak si z kapsy vytáhl lahev a nalil si, byla to myslím
brandy, do svého hrnku a jedním hltem to vypil. Na zpěváka se začal dívat rozjímavě, kriticky, skoro se zájmem,
jako člověk, který si vybírá cíl. Oči měl poněkud zarudlé a mně došlo, že nebude střízlivý. Tak tohle začalo
vypadat na opravdovou vraždu.
Mezitím se celou z drsného hrdla nic netušícího mladíka hrnul sentiment.
Píseň velkoryse střídala píseň, až nakonec zpěvák pohlédl k obloze a začal, jak jsem instinktivně ucítil,
svůj nejlepší kousek. Hodil se k jeho nešťastnému hlasu:
Deset malých špinavých prstíků,
dvě malé špinavé ruce, deset malých špinavých prstíků
Porušily všechny příkazy. Copak by si bez nich počala?
Matka chápe… pámbu potěš jeho srdíčko a duši
A malé špinavé ručičky
Ted to bude… teď! Velký chlap vstal s tváří rudou vzteky. Jeho poznámky tu napsat nemůžu. Mezi
jiným zpěvákovi řekl, aby zavřel svou politováníhodnou pusu a šel kamsi, kde je na zpívání moc horko. Stál nad
hubeným mladíkem se vztyčenou paží jako hora. Pak schlípl …určitě nebyl střízlivý…prohrabal kapsy, vyndal
minci a dal ji mladému muži. To mi přišlo vážně divné, třebaže byl opilý. Odpotácel se pryč a dostal se poněkud
do konfliktu s obrubníkem…
Z obchodu vyšlo jedno děvče a řeklo jinému: „On pořád pije, chudák!“
Proč „chudák“? Byl to opilý šikanující kolohnát. Zeptal jsem se jich proč.
„Víte,“ řekla jedna z nich, „minulý týden přišel o svého malého klučinu… přejel ho náklaďák. Bylo mu
teprve pět, takovej roztomilej klučina to byl! “
Šel jsem dál po chodníku plném nepořádku a ten hlas jako byl plnil nebesa: „pámbu potěš jeho srdíčko
a duši… A malé špinavé ručičky.“

Chalupa v Mayfair
Před třemi staletími byla v Mayfair jakási chalupa a jinak nic: žádní lordi, žádné dámy, žádní bohatí
Židé, žádní pakostnicí sužovaní starci v křeslech, a nikde ani žádný osamělý butler.
 A v téhle chalupě, jediném paláci v Mayfair, žil pastýř, který se staral během květnových výročních trhů
o dobytek. Když zrovna tohle nedělal, měl čas rozhlížet se přes divočinu Hyde Parku ke Kensingtonu, kde byli
lupiči a zbojníci, a jiným směrem viděl přes zelená pole ke vzmáhající se vesnici Charing Cross, a za ní kopec
Lud, na kterém se rozprostíralo a za tichých večerů kouřilo velké město Londýn. Pokud pan Pastýř, jediný
obyvatel Mayfair, potřeboval nové kalhoty (což se asi nikdy nestalo), musel za nákupem šlapat celé míle až do
Londýna, a když se vrátil, nepochybně si povzdechl, sebral pár ostružin z keře v Park Lane a řekl své manželce :
„To město je zlý, panímámo, a jsem rád, že jsem zpět na venkově.“
Pole zmizela, ostružiny už nejsou, a pryč je všechno, co dělalo Mayfair pěkným a klidným místem, ale
jako zázrak nad zázraky a div Londýna, ta pastýřova chalupa pořád stojí. Našel jsem jim v Little Stanhope Street.
Je napěchovaná za Park Lane a tísní se tam garáže a někdejší stáje. Na dubové zadní brance je napsáno „The
Cottage 1618 AD“ a visí z ní mosazná lucerna. Branku jsem otevřel a vešel.
Byl jsem v maličké zahradě. V proutěné kleci s otevřenými dveřmi seděla s veselým výrazem na
bidýlku kavka. Na okraji záhonu kvetly modré venkovské květiny. Po zdech chalupy se táhl břečťan. Byl jsem
překvapený stejně jako chlapec v povídce H. G. Wellse, který otevře zelené dveře ve zdi a ocitne se v zahradě
Hesperidek, kde ze stromů visí zlatá jablka, a v trávě si děvčata hrají s leopardy. Tenhle Mayfair. Neuvěřitelné!
Z pastýřské chalupy vyšel muž. Byl to brigádní generál R.S. Stronach, který vlastní tisíce akrů půdy
v Sutherlandshire, stejně jako nanejvýš romantický městský domek v Londýně. Popošli jsme a mluvili na kavku.
„Ano, poletuje kolem,“ řek generál. „Ale nikdy ne daleko. Jediné jeho dobrodružství bylo, když zaletěl
do ložnice lorda Curzona tady za rohem a hřadoval tam na sloupku od postele. Lord Curzon trochu překvapeně
vzhlédl, John na něj koukal a stali se z nich přátelé. Když jsem si přišel Johna odnést domů, lord Curzon si ho
chtěl nechat. Přisámbů, že si ho chtěl nechat!“
Vevnitř pastýřská chalupa vypadala jako každý dobrý americký sen o nebi: měkké světlo na starém
dubu, inteligentní nábytek, dobré obrazy, matný lesk staré mosazi a bledá záře cínu.
„Tohle,“ řekl generál Stronach, „bývala kovárna.“
Nyní to byly nejmalebnější jídelna v Londýně: trámový strop se stopami nástrojů ve dřevě, velký krb
z červených cihel, dlážděná podlaha, dlouhý jídelní stůl, pendlovky, tapiserie a příjemné rodinné portréty.
„Slyšíte tady Londýn?“ zeptal se generál.
„Ne. Tady je slyšet jen rok 1618 AD, jak slibuje brána venku.“
„Možná vás překvapí, že pamatuji, když v téhle místnosti ještě koně dostávali podkovy. To mi nevadilo.
Ale když začali vyrábět cínové nádobí, rozhodl jsem se, že kovárnu připojím k chalupě.“
Vyšli jsme ven do malé dlážděné zahrady. Bylo to jako by nějaký kouzelník vyzvedl nějakou starou
venkovskou chalupu a upustil ji v centru Londýna. Bavili jsme se o Shepherds Market, který leží za domem. Na
jeho druhé straně kdysi tekl potok, po kterém dostala jméno Brook Street.
Vítr šustil v břečťanu. John vystrčil hlavu ze své klece a cosi neurčitého poznamenal. Měl jsem pocit,
jako kdyby z londýnské půdy povstal nějaký duch a řekl: „Takhle Mayfair vypadal kdysi, než mu sláva stoupla
do hlavy…“
Představoval jsem si, že možná až se generál vydá do Skotska zabíjet lososy, přichází duch pana
Pastýře, průkopníka Mayfair, za měsíčných nocí, opírá se o pastýřskou hůl a spokojeně se prochází kolem domu,
ke kterému byl Osud tak laskavý. Proč ne? Možná, že pokud je v nejbližším okolí nedostatek majordomů, bude
to možná proto, že v oněch vzácných večerních chvílích, kdy se majordomus nevěnuje svým povinnostem, bylo
vidět stádo ovcí, jak jde po Little Stanhope Street a pak se jakoby v mlze ztrácí u malé zadní branky v rohu.
„Nu, nic takového v Londýně jinde není,“ řekl generál.
„Ne, to tedy není.“
„Nic takového není,“ zopakoval přítel lorda Curzona a moudře pokýval svou černou hlavou.
Vyšel jsme malou boční brankou zase ven, kde se mně jakýsi muž zeptal „Taxi, pane?“ a zatáčkou
proplul Rolls Royce obsahující jakousi velkou exotickou zřítelnici jakého hebrejského oka.

Strojvůdce
Osm hodin večer.
Za deset minut uvidí obyčejný muž vyklánějící se daleko z kabiny lokomotivy třepotání zeleného
praporku. Rychle se obrátí k ukazatelům a pákám nad burácející výhní, z nízkého komína vyletí prudký poryv
kouře a obří lokomotiva se svým řetězem vagonů hladce vyklouzne z šera londýnské konečné směrem na druhý
konec Anglie.
Tak mocná báseň v oceli. Na osách září olej, dlouhé tělo, stavěné na osmdesát mil v hodině se nad
kolejemi krčí v soustředěné síle jako heraldické zvíře, rychlé a štíhlé svou linií jako panter, silné a svalnaté jako
hřebec. Protáhne se vnějšími předměstími a burácí do otevřené krajiny, kde se malí zajíčci v obilí zprudka posadí
a zděšeně odhopkají před jekotem téhle náhlé, nezodpovědné obludy požírající míle stejně jako kosa hltá trávu.
Tma ji zastihne stále ještě hřmící tunely, rachotící jak palba mušket přes říční mosty a míhající se délkou svého
žlutého ocasu nocí jako k zemi se řítící meteor.
A obyčejný muž, nyní černý od mouru a potu, upřeně hledí přimhouřenýma očima na trať před sebou,
životy čtyř stovek mužů a žen má ve svých ušpiněných rukou a jeho oči hledají zelená světla svítící na pozadí
oblohy, která ho pobízí dál a bleskově zamrkají, když projíždí kolem za zvuku písně svých hřmících kol:
„Dojeď domů, dojeď domů
přijeď včas, přijeď včas.
Za tebou pospíchá ještě noční expres.“
V těle téhle letící věci, mají nejlepší místa romance, komedie a žal. Kdekoliv jsou muži a ženy, všichni
tři tam jsou s nimi.
Předpokládám, že každý z nás někdy v životě sehrál ve vlaku každou ze tří rolí, vydal se na
romantickou cestu, nebo pošetilou cestu, nebo žalostnou cestu. Nikdo to nikdy neuhodl. Seděli jsme schoulení ve
svém koutku, uzamčení před pozorováním, maskováni našimi lidskými tvářemi, skrytí pod pláštíkem lidské řeči,
která je často ustrojená tak, aby sdělovala věci nejvzdálenější srdci. Na cestě ke zvratu v našem životě můžeme
být se stejným výrazem jaký nasadíme, když cestujeme na víkend do Broadstairs. Jen když jsme skoro mrtví
(nebo na líbánkách) se nevědomky ve vlaku odkrýváme.
Ponořili jste někdy síť do rybníka, abyste ji vytáhli kypící životem, který jste vysypali někam jinam?
Vlak je podobný: síť plná lidských emocí v tranzitu. Každý život dočasně ovládnutý nějakým záměrem, každá
osoba oživená nějakou konkrétní touhou, někam se dostat, někoho potkat…
Ten mladý muž v rohu? Každá otáčka kol ho bolí, protože ona je na druhém konci cesty a z času se
stala gumová páska roztahovaná dvěma obry? (nebo jede do Bradfordu prodat límcové knoflíčky?) Dál po
chodbě je v prázdném kupé první třídy pár na líbánkách. On se otřepal jako pes a vysbíral každý maličký
půlměsíc konfet a schoval je pod rohožku. Ona myslí na domov a kola jí zpívají:
„Už je to hotovo, už je to hotovo,
je to drahouš, ale už je to hotovo…
Vlak letí tmou a oni se líbají.
Jsou klidní lidé, jsou nudní lidé a jsou zajímaví lidé. Díváte se na ně a přejete si, aby měli průhledné
hlavy a vy jste viděli dovnitř a objevovali motivy, které na ně působí a táhnou tisíc mil z jednoho místa na druhé.
Tu a tam je slyšíte i bez ptaní:
„Moje dcera bude mít svoje první dítě, tak jedu za ní…“
„Říkají, že tam je to velmi osvěžující. Podle doktora vážně musím do Švýcarska, ale to si dovolit
nemůžu….“
„Neozval se deset let. Jeho loď připlouvá zítra…“
Takové malé záblesky, vzácné, ale osvětlující.
Počkejte, až cesta skončí. Tehdy, a jen tehdy, se hádanky rozluští:
„Drahoušku, nechci tě plašit, ale ona je velmi vážně nemocná. Ve skutečnosti…“
„Chceš říct—přijel jsem pozdě?“
„Ano.“
Prostě tak. Nebo tohle: na peronu čeká nějaké děvče a mladý muž dupe po nosičích a cestujících, jak se
k ní probíjí, oči má jen pro ni.
„Myslel jsme, že sem nikdy nedostanu! Ani oka jsem nezamhouřil. Vypadáš moc pěkně…“
A tak se rozdělí a splynou s životem jiného města, ale několik málo z nich, jak prochází kolem, se
podívají na obyčejnou tvář v kabině lokomotivy zčernalou uhlím a potem nebo na ušpiněné ruce, které držely
jejich životy, když buráceli tmu.

Šunka a dějiny
Každý den se lidé chodí dívat na historické fresky v budově Královské burzy hned vedle Banky. Jen by
mě zajímalo, kolik z nich si všimne toho zajímavějšího soklu tváří pod nimi.
Mladí, kluci samá ruka samá noha, kteří pracují někde poblíž Banky a jsou příliš chudí nebo opatrní,
aby utráceli za oběd, chodí mezi polednem a jednou hodinou do Královské burzy, aby obsadili dřevěné lavice a
z kapes vytáhnou nadité hnědé papírové pytlíky. Sendviče, které jim v osm ráno nakrájela maminka nebo paní
domácí, jsou tu pak zkonzumovány, brzy proto vidíte, ať se podíváte kamkoliv, vyboulené tváře a rytmicky
pracující čelisti.
Kolem Královské burzy obchází šedovlasý alžbětinský konstábl ve své strážnické uniformě—zelený
kabát s kapucí, klobouk se zlatým lemováním a hůl—ctihodný činovník, který má dle starobylého obyčeje právo
zadržet pachatele nepravostí v hradbách City. Myslím ale, že vždycky vyrozumí policistu.
„Ano,“ řekne a rukou si přitom pohladí stříbrný vous. „Ano, dělají tu ukrutný nepořádek s těmi jejich
ohryzky od jablek a opičími oříšky, staniolem a hnědými papírovými pytlíky, ale je pro ně pěkné, že mají klidné
místo, kde se mohou najíst, že? To víte, hoši, co začínají pracovat v City. “
Nu, jsou věci, které Londýn dělá běžně a samozřejmě a vy jste kvůli nim na Londýn hrdí. V Berlíně,
nebo kterémkoliv jiném městě, které si sebou není tak jisté jako Londýn, by chudí, umazaní hoši se zarudlým
zápěstím a bez peněz nesměli hledat útočiště v jedné z nejhistoričtějších budov města, která, třebaže už
překonala svůj původní účel, ve své době pomohla položil základy obchodního a podnikatelského Londýna.
Když sir Thomas Gresham dal za panování královny Alžběty I. Londýnu první Královskou burzu, bylo
nádvoří—je stále vydlážděné tureckým kamenem z první budovy—plné nejen kluků a skromných úředníků, ale
kupeckých knížat tudorovského Londýna.
Na těchto kamenech se odvíjela kapitola v historii Londýna, která byla více vzrušující než jakákoliv
fikce ze španělských amerických kolonií, kdy kupečtí dobrodruzi z Londýna s myslí oslněnou romancí
rozšířeného světa zakládali společnosti, které se rozmáchly po sedmi mořích a přinášely bohatství z celého světa
zpátky k nám do Londýna. Jihomořská společnost, Guinejská společnost, Královská africká společnost, Turecká
společnost, Kanárská společnost a mnoho dalších—zůstává z nich jediná, Společnost Hudsonského zálivu—
zahájily největší obchodní boom, jaký Anglie poznala.
Královská burza v tomto byla prvním místem společných setkání, kterého si kupci užívali, první Burza,
telegrafní úřad před vynálezem telegrafu, Fleet Street před tím, než byla v novinách stránka denních zpráv
z City. Táhla obchodní a podnikatelský Londýn dohromady, dávala mu jednotu, která mu umožňovala vydělávat
na nizozemských válkách a vystrčit Antverpy z pozice obchodního a podnikatelského centra Evropy.
S tím jak tihle velcí kupci a vojáci vypravovali jednu flotilu za druhou z Londýna do všech moří světa,
hodně se tam muselo mluvit o nové námořní cestě do Indie, o úžasných Američanech, o nové kolonii Virginii, o
tajuplných bílých zemích na severu, které ještě nebyly známé jako Kanada…
A Královská burza, která náležitě odvedla svou práci, stojí v srdci Londýna, po všech stranách kolem ní
proudí dopravní ruch, v každé kanceláři jsou telefony, pod Atlantikem pořád tikají zprávy do Kanady, Spojených
států, jižní Ameriky i Austrálie. Vzduchem letí sdělní, které spojují kontinent s kontinentem, hemisféru
s hemisférou.
Až půjdete kolem Banky, podívejte se nahoru na Greshamovu kobylku na kampanile šedé staré matky
londýnského obchodu a vzpomeňte si, že i když tu stojí plná byvší slávy, není příliš pyšná na to, aby svou náruč
otevřela postavě tak drahé srdci Londýna: mladému hochovi, který zrovna začíná svou kariéru v City…
Od poledne do jedné jejich čelisti přežvykují. Na každém koleni mají složený magazín…příběhy pirátů
a zlata mrtvých mužů. Hřmot kol venku neslyší ani zvuky života venku, protože v jejich uších zní, myslím si,
vítr v plachtách, řinčení naloďovacích háků a chrlaplavý křik pirátů obsazujících loď.
Pak jdou ven, plní fantazie a šunky—a netuší, že ten největší příběh byl v kamenech přímo pod jejich
nohama.

Mírní obři
Každé ráno přijíždí celí napjatí s velkým klapotem kopyt před most Blackfriars a táhnou povoz plný
beden. Jeden je velký hnědák s bílou lysinou, druhý velký vraník s hvězdou na čele.
Nahoře mezi bednami sedí drobné stvoření s umaštěnou čapkou přes oko, zpod neupraveného kníru
zakrývajícího chabá ústa mu trčí krátká tlustá dýmka.
Je to pán: triumfální vyhlášení moci mysli nad hmotou. Jako většina londýnských vozků je to dobrý
pán, laskavý a chápavý pán. Mezi ním a jeho dvěma mírnými obry existuje naprosté vzájemné porozumění
vybudované za dlouhé roky. On zná je a oni znají jeho.
Kdybychom vy nebo já jeli přes most Blackfriars s povozem za rušného rána, kdy mezi koly a
policistovým notesem je sotva půl palce, naše nezkušenost by se projevila poněkud subtilněji než opratěmi a
skončili bychom uprostřed davu.
Táhnou povoz přes most Blackfriars, postroje jim cinkají, z velkých těl stoupá pára, jdou zvolna po
New Bridge Street ke skladu v úzké uličce vedle Farrington Street, kde pán zacouvá s povozem k obrubníku, aby
si jeho dva obři mohli odpočinout. Zatímco se štrachá dolů ze své pyramidy, dvě tváře se otočí, jedna s bílou
lysinou, druhá s hvězdou, obě nevýslovně mírné a trpělivé. Velká chlupatá kopyta netrpělivě přešlapávají po
dláždění.
„Ale no ták, no ták, nebudeme se plašit!“ říká pán. „Už jdu!“
Jde kolem se dvěma pytlíky napůl plnými ovsa. Velké hlavy ho pošťuchují, bujné kštice při pohybu
hlav vlají a sametově měkké záhyby kůže se chvějí v dychtivém očekávání.
Uváže jim krmení pod hlavu a dva mírní obři každého londýnského rána stojí a pokojně jí. Kdyby bylo
možné ukázat na nejšťastnější moment tak nudných životů, byly by to nepochybně tyhle chvíle. Krmí se, dokud
ovsa neubude a pytlíky není nutné hodit vysoko do vzduchu.
Pes člověku nabízí přátelství, kůň bezvýhradnou službu.
Tito klopotní londýnští obři jsou palčivě krásní ve své úplné podrobenosti. Nejsou žalostní, protože tu
není žádné sebelítosti, nikdy nepoznali nic než námahu.
Možná bývaly dny, kdy jako dlouhonohá hříbata běhali po zelených polích, ale tu vzpomínku jistě
vymazal jejich osud tažných zvířat.
Celý den uvolněně stojí u obrubníku a celé hodiny se sotva pohnou, stojí v oné tupé, nařízené
služebnosti s velkými hlavami pokleslými, na tělech jim zasychal pot a jak ubíhala hodina za hodinou čekali,
čekali, čekali na chvíli, kdy jejich pán nasedne, opratě se napnou a řeknou jim, že se se musí znovu napřít a
táhnout.
Není pro mě v Londýně milejší pohled než drsný vozka, který se velmi stará o své koně, žádný pohled
nezaslouží větší trest než hrubián, který je na ně sprostý a tahá je za tlamy. Ale to je vidět jen zřídka. Pokud se
v úzkých uličkách londýnské City díváte dobře kolem sebe, většinu dní přerušíte rozmluvu mezi vozkou a jejho
obry:
„Tak pojďme, ty starej platfusáku, k ničemu dobrej…“
Velká hlava šťouchá nosem do umaštěné vesty svého pána. Něco z láskyplnosti téhle důvěrnosti se
dostane do trpělivé hlavy. Němé zvíře někdy na člověka kouká způsobem, který by mu, bez ohledu na to, co
v životě provedl, zajistil propustku do nebe.
Odpoledne uplývá, vykládají se poslední bedny.
„Hyjé!“ říká pán.
Dva mírní obři se opřou do svých ohlávek a vyráží v nastupujícím uličním soumraku přes most do stájí.
Následuje noc a zítra to samé brzké jitro, ten samý náklad, ta samá služebnost…
Dívám se. jak odjíždí, těžcí, trpěliví, neohrabaní a přece svým způsobem úžasní—a velkolepí. Doufám
přitom, že je pro ně v ráji vyhrazený velký pozemek—zelené nebe, kde nikdo nikdy žádný povoz ani neviděl.
V ulicích Londýna si vysloužili právo na trochu bujnosti a pocit radosti—a možná by se pro vozky,
kteří milují své obry, dalo vymyslet i horší nebe než sluncem zalité posezení, ze kterého by s dýmkou vždy
napěchovanou výtečným tabákem pozoroval své obry jak skotačí po svěží louce.

Neviděná žena
Byli jsme spolu v kuřáckém vagonu. Žena byla promyšleně nepřitažlivá, ale její manžel byl naprosto
slepý. Seděl ve svém rohu jako otylá modla, obrovské ruce složené na kolenou, hlavu a krk strnulé, nevidoucíma
očima hleděl přímo před sebe, kde seděla jeho žena, kterou nemohl vidět. Sezdaní byli dlouho, protože jejich
manželské prsteny byly staré a ztráceny se v kyprosti středního věku na jejich prstech.
„Chtěl bys cigaretu, nejdražší?“ zeptala se.
„Ano, drahá,“ odpověděl.
Vytáhla z jeho kapsy krabičku, poklepala koncem cigarety o krabičku a pak vložila cigaretu do
mužových úst a zapálila mu sirku. On ji na okamžik pohladil po ruce.
„Díky, nejdražší,“ řekl.
Není nezvyklé slyšet lidi středního věku takhle mluvit. Pozoroval jsem je. Žena si nevšímala vůbec
ničeho, vyjma svého idolu. Měl perfektně uvázaného motýlka. To udělala ona. Slepý muž byl přepečlivě
upravený. Na druhé straně ona byla oblečená nepořádně a bez vkusu. Přemýšlel jsem, zda by si troufla nosit
vlněné punčochy barvy sušenek a semišové boty, kdyby je její muž mohl vidět. Její lahvově zelený kostým byl
nevykartáčovaný, její klobouk starý a neslušivý a rukavice, ač byly dobré, vyvolávaly podivný dojem, že její
ruce patří nějaké jiné a elegantnější ženě.
„Taková pole zlatých květů, drahý!“ řekla s pohledem upřeným do nevidoucích očí.
„V trávě?“ zeptal se.
„Slunko je na tebe, miláčku, příliš horké, tím jsem si jistá. Stáhnu roletu, když dovolíš.“
„Díky, nejdražší.“
Asi po hodině mi jejich cukrování začalo lézt na nervy. Měl jsem dojem, že vagon je plný cukrovinek.
Začal jsem různé „miláčky“ a „drahoušky“ počítat a přemýšlel, jestli dokáži navršit dvě stovky milostných
dopisů než přijedeme do Ipswiche. Bylo to celé přesládlé.
Žena se podíval na hodinky a rozepnula kabelka. Vytáhla dvě malé lékové lahvičky a měřící skleničky,
nalila dávku, posadila se vedle strnulého idolu a zašeptala: „Čas na tvou medicínu, miláčku!“ Smetla cigaretový
popel, který mu odpadl na vestu a on poslušně spolknul svou směs a pak zvedl hlavu, aby mu otřela ústa.
Poplácal ji po ruce a její nepřitažlivá tvář přímo zářila oddaností, a tak jsem instinktivně věděl, že ten nebožák
starý idol byl její milenec, manžel a dítě v jedné bezmocné lidské osobě.
Žena byla spokojená. Čas, který vede většinu žen, aby úzkostlivě hleděly do zrcadla, pro jejich lásku nic
neznamenal. On bez ní nemohl udělat ani krok. Byl bezmocný, mimo závod, byl s ní v proudu života právě tak
sám, jako by zvuk světa byl hřměním příboje rozbíjejícího se o břehy jakéhosi opuštěného ostrova. Na této
tragedii byl postaven šťastný manželský život. Díval jsem se na mužovu mohutnou postavu a přemýšlel, jaký
rozdíl, pokud nějaký, by jeho zrak pro ně znamenal—zrak a svoboda pustit se do života arogantně, uniknout této
sladké samotě nevidomosti…
„Dal byste mi zápalku,“ řekla žena. Jednu jsem jí dal a ona zapálila pro svůj idol další cigaretu. Dali
jsme se do řeči. Chtěl jsem najít klíč k jejich životu. Jak dlouho byl slepý? Přiměl jsem ho, aby mi to řekl, aniž
bych kladl tak intimní otázku. Oslepl hned po líbánkách, je to už patnáct let!
„Chtěl by sis vyměnit strany, nejdražší?“
„Nejdražší“ řekl, že by chtěl. Pomohla velké postavě se přesunout, starostlivě do držela za rameno a
vtlačila ho zpět do sedadla, které opustila.
„Tohle je lepší, drahoušku!“ řekl idol.
Usmál se směrem k jejímu hlasu. Za těma prázdnýma očima byl její obraz před patnácti lety, kdy ji
miloval nejvíc, její obrázek vrytý tam během jejich líbánek. Kdyby jen všichni ženatí muži mohli nosit takovou
vzpomínku! Napadlo mě, kdyby se m zrak vrátil, poznal by ji teď? Zavřel jsem oči: rozhodně měla velmi milý
hlas, sametový zalíbením a radostí ze služby.
Vlak jsem opustil na malé venkovské zastávce. Starý idol seděl strnule vzpřímený. Krmila ho
šunkovým sendvičem…starodávný bůh přijímající obětinu od své kněžky! Vlak jel dál a vezl s sebou Šťastného
Muže, Který Patnáct Let Neviděl Svou Ženu dál a dál na jejich celoživotní líbánky.

Poslední farma
Farma patří přirozeně k několika málo věcem, které pro Londýn znamenají romantiku, pokoj a
nevinnost. Kdybyste dokázali provozovat přesvědčivou farmu na Trafalgar Square, mohli byste vydělat jmění
tím, že byste tam pouštěli burzovní makléře a za poplatek pěti šilinků jim dovolili, aby se nahýbali nad prasečí
chlívky (pracovní plášť k zapůjčení za půl koruny na půl hodiny).
Proto, když jsem jel nedávno metrem na Highgate, abych prozkoumal poslední farmu v okruhu čtyř mil
nabízenou jako místo pro výstavbu bytů, uvědomil jsem si, že se vydávám na romantické dobrodružství.
Poslední londýnská farma! V jejím zániku jsem četl celou historii Londýna:
Zde kvetly byliny,/a květy sladké, teď to však jméno má/ulice sv. Jiří
Možná se kdysi před staletími někdo sentimentálně toulal mezi kravíny na Pall Mallu a přemýšlel, kam ten svět
spěje.
„Farma Fitzroy? O té jsem nikdy neslyšel!“ říkali drožkaři na Highgate. Svolali poradu a jejím
výsledkem bylo, že jsem byl hornatým krajem odvezen na samý okraj Ken Wood, kde svažující se cesta vede
k bráně, na které je pro výstrahu zmizelým honákům krav napsáno „Pozor pes.“ Gramaticky to bylo špatně. Byli
tam dva psi s krajně růžovými krky. „I vy kluci…no tak…no tak,“ řekl jsem s beznadějným pocitem muže, který
posílá vzdušný polibek zemětřesení. Ven vyšla nějaká žena, zamkla psy do stáje a já směl prozkoumat poslední
farmu v Londýně.
Kolem velkého kostkami dlážděného dvora stály zpuchřelé a záplatované strohé térované ohrazení z
klád. Stály tam kravíny, ve kterých jsem si představoval děvečky podobné Tess sedící na trojnožkách a
prozpěvujících. Stáje byly prázdné, sýpky pusté a před nimi brána, kterou kdysi přijížděly vozy naložené
voňavým senem. Jedině opuštěná loď vypadá tak mrtvě, jako prázdná farma. Žádná těžké boty nedopadají na
kostky, ze stájí nezní žádný dupot, slyšet není skřípání kol ani kvokání slepic…jen dva psi jsou posledními
strážci poslední farmy a střeží ji—proti Londýnu!
Povzdechl jsem si stejně sentimentálně jako kterýkoliv burzovní makléř, a vydal se kolem stavení farmy
do malé země pohádek.
„Před víc než sto lety to bývala střelnice lady Southampton,“ řekla žena. „Aspoň jsem to tak slyšela.“
Sebral jsem trs červeného rybízu, bezděky jej snědl a díval si při tom na malebný doškový domek se
střechou posazenou jako nízko naražený klobouk, bylo to jak chaloupka z pohádky bratří Grimmů. Jako všechno
ostatní, i domek byl prázdný. Táhl se po něm blyštivý břečťan. V pozoru stála řada topolovek. Byl tam i
květinový záhon. Naproti, na konci hrubého trávníku bylo jezírko vody. Pokrýval je povlak droboučkého
plevele, takže neporušený povrch připomínal zelený led. Rostly z něj stromy a namáčely do něj své větve, aby se
okamžitě ztrácely v jemném zeleném ledu. Obešel jsem starý dům. Vypadal tak prostý a plný pokoje a tak starý,
jakoby vyrost sám z půdy bez jakékoliv pomoci člověka. Na okamžik jsem Londýn nenáviděl, že se ho chystá
zabít.
Pojedl jsem nějaké maliny, díval se, jak včela zápasí s květem, a přitom tam postával a přemýšlel o
bytech, které tam mají vyrůst, o mužích spěchajících odtud za prací, o ženách, dětech, gejzírech, studeném
skopovém, budících, obrázcích Wattse, Burne Jonese a Rossettiho, o mužích, kteří testují plynoměry, o
instalatérech a jejich pomocnících.
„Je velmi starý,“ řekla žena.
„Je velmi krásný,“ řekl jsem já.
„Vr-r-r-r,“ zavrčeli psi ze stájí, jako by ve mně vycítili nepřítele, který jim tohle provedl.
A z takové vraždy se zrodil Londýn…
Z Ken Wood vylétl motýl, zatřepotal se v zahradě a zase letěl zpět do lesa. Ze silnice nahoře jsem
zaslechl klaxon auta, a to mně překvapilo. Obdivoval jsem sluneční světlo osvěcující masu červených a bílých
květů. Pozoroval jsem prazvláštní hmyz bruslící po zeleném ledu jezírka a příležitostnou bublinu vyprávějící o
životě pod plevelem. Podíval jsem se okénko skryté v doškách a myslel na oči, které z něj hleděly generaci za
generací na zelená pole a jak doširoka by se otevřely, kdyby jim někdo řekl, že jednoho dne Londýn natáhne své
kamenné prsty a uštípne si tuhle farmu, jako si ruka utrhne květ.
„Je tu vaše auto, pane.“
Ze silnice nahoře se ozvalo prudké a obhroublé troubení. A do háje! Londýn volá!
Utrhl jsem bílou růži z obtěžkaného keře u zápraží a upevnil si ji do klopy.
Až sem přijdu příště, očekávám, že tu budou gramofony.
Skandál
Ten starý dům, o které si myslím, že už ho museli dávno strhnout, jsem se vydal hledal k Temži na
Bankside, zrovna když byl most Blackfriars změtí náklaďáků a povozů. Hodinové hledání mě dovedlo
k policistovi a muži v košili, kalhotách a čepici a nějak jsme se dali do řeči o královně Alžbětě, což mělo za
následek, že jsem na dům docela zapomněl.
Představte si prosím, že stojíme v brzkém ránu v téhle ošuntělé ulici, plné zvuků pohazovaného starého
železa a beden dopadajících do vlečných člunů. Policista, muž v kalhotách a košili a já vážně debatujeme o
Panenské královně. Stáli jsme vedle uličky Cardinal's Cap Alley, místa nechvalně známých Southwark Stews,
po staletí domova londýnských neřestí. Rád bych popsal starodávný Bankside, jeho divadla, jeho býčí a medvědí
zápasy, jeho oddechové zahrady, jeho obílené domy s malovanými domovními znameními, jeho zlodějské
kuchyně, jeho „Clink“, ale to bychom nebyli nikdy hotoví, a všechno je to napsané v historických knížkách.
Tak, jak stávaly vždycky, stojí tam pořád pár domů obrácených proti řece, ze kterých se nestaly sklady
a překladiště. V této části není žádná ohradní zeď. Nad hromadou rezivého starého železa, zahozených
ozubených kol a ošklivých vnitřnosti mrtvých strojů jsme se díval přes tančící Temži k strakaté kráse Londýna
vypínající se věžemi a kupolemi dominované bytelnou hmotou katedrály sv. Pavla (Pokud byste někdy chtěli
namalovat neobvyklý obraz sv. Pavla nebo originální fotografii udělejte to právě z tohoto místa u Cardinal's
Cap Alley ).
„Kde by mohl bejt ten dům, co hledáte, nevim,“ řekl muž v kalhotách a košili a podrbal se na hlavě, „a
to tady žiju přes třicet let.“
Policista naklonil hlavu a snažil se vypadat nápomocně. Přejel jsem pohledem po Bankside a pomyslel
si, že všechna místa, ve kterých se lidé chovali obzvláště ničemně, mají určité kouzlo. I když je tohle rejdiště
mrtvého veselí je dnes ulicí překladišť, pořád se tu vznáší jakási zkušená atmosféra: zapomenuté okno, tu a tam
veřeje dveří vám to zostra připomenou.
„Dům, který hledám, měl podzemní chodby,“ řekl jsem a vedle jeden rybář nahodil návnadu.
„To má většina,“ řekl policista.
„Mám sklep,“ řekl muž v košili a kalhotách, „prej jsou tam schovaný tisíce, miliony. Ani nevim,
kolikrát jsem sklep obešel s kladivem. Ani zatrachtilou vindru jsem nenašel!“
Shodli jsme se, že to je tedy smůla, ale stojí za to pokračovat. Jeden přece nikdy neví.
„Víte, říkalo se tomu tady Stews…“ začal muž.
„To znamená dům pochybné pověsti,“ vysvětlil velmi vážně policista, jako by četl z rejstříku trestů.
„Jo, děsný,“ odpověděl muž. „Tady se za starejch časů děly hrozný věci. Jednomu chlápkovi říkali
kardinál Cap, barák plnej ženskejch měl zrovna tady.“ Všichni jsme vypadali zhnuseně, policista popotáhl a
pravil temně, jak nějaký kalvinista. „Nu věru, samozřejmě že měl, aby ne.“
Usmál jsem se, protože skutečná fakta jsou tato: Kardinálova čepice bylo jméno nejvyhlášenějšího
podniku ze starých Stews a podle něj se ulice jmenuje, a ne, jak tvrdí někteří autoři, ze spojení se starým
klášterem St. Mary Overy. Ohledně domu měl chlapík pravdu, ale žádný kardinál Cap neexistoval.
A právě v tuhle chvíli se zcela neočekávaně do rozmluvy dostala Gloriana.
„Vidíte támhle ty tři domy,“ řekl muž, „tam si královna Alžběta vodila svoje mladíky.“
Byl jsem hluboce otřesen. Policista zrovna tak.
„Je to tak,“ trval si muž dogmaticky na svém. „Ona obvykle veslovala přes řeku, přistála zrovna tamhle
a pak měli večeři v těch třech domech. Víc jich tu tehdá nebylo.“
Jednu z návštěv Gloriany pak poslal tak živě, že jsem začínal mít dojem, že u toho musel být. Policista
zrovna tak.
„Takže tady byl starej Walter Rayley,“ řekl.
Muž pokýval hlavou.
Byl jsem tak hloupý, že jsem v strávil odpoledne v Guildhall Library a pokoušel se zjistit, zda existuje
nějaký záznam o Alžbětině návštěvě v Bankside vyjma cesty s francouzským velvyslancem 26. května 1599, kdy
se byli podívat na býčí a medvědí zápasy, ale marně. Myslím, že skandální Bankside, věrné po všech těch
staletích své povaze, zrovna procitlo, aby nakoplo dceru Jindřicha VIII, aby mu oplatilo, že za hlaholu trubek
královskou proklamací nechal Stews zavřít.
Taková to byla výpověď očitého svědka. Byla to popletená historie, stará legenda nebo jen trest za
ryšavé vlasy?
Já to vzdávám!

Dívka za pokladnou
Sedí u pokladny oděná v černém a nikdo ji nikdy nevidí přicházet ani odcházet.
V pozoruhodné míře vyniká dojmem klidné nadřazenosti projevované matematicky smýšlejícími lidmi.
Když se vám podívá do očí, nelichoťte si, že v nějakém odlehlém koutě její exaktní mentality existuje jiskřička
uznání, protože ona automaticky přemýšlí „patnáct a devět a půl penny je…“ Prásk! A před vámi tu leží čtyři
šilinky a dvě a půl pence! Je to dívka z restaurační pokladny. Všude kolem ní každý den víří zvláštní život
londýnské restaurace. Je to jedno z oněch míst, která lichotí, zatímco sytí: je to jako rychlé občerstvení v paláci
ve Versailles.
Dívka se ze svého místa dívá na moře žvýkajících čelistí. Z rohu, kde se se svými houslemi kývá Slovan
se zděšenou hlavou, se line vytrvalý potůček Puccinho tónů a pomáhá zvyšovat hluk vydávaný civilisovanými
lidmi, když sytí svá těla. Cinkot sklenic, bouchání špuntů, cinkot talířů a kovový podtón nožů a vidliček, celou
symfonii přitom halí tabákový kouř a pohání stálý doprovod basových a sopránových hlasů snažících se převážit
nad Puccinim. A to je atmosféra, nad kterou předsedá jako kněžka.
Má představivost? O čem přemýšlí, když pozoruje, jak se hladovci krmí?
Napadá mě, zda se někdy zamýšlí nad tím, jak podivná věc taková restaurace je? My lidské bytosti
děláme jako jediní z živočichů z krmení společenskou událost. Nikdy si nejsem jistý, zda je to krok kupředu
nebo zpět. Pěkná podívaná to není. Pohled na stovky mužů a žen všech tvarů a velikostí krmících se rybami a
pečenými ptáky a zvířaty musel dívce za kasou někdy přijít odporný. To i pes a kočka jsou delikátnější. Nesnáší,
když se na ně koukáte, jak se krmí. Pes se odkrade se svou kostí pryč a kočka se delikátně krmí, kdekoliv má
potravu. Víte, proč to tak má být?
Myslím, že pes byl vždycky pária. Vždycky si musel žrádlo ukrást a rychle utéct, než po něm někdo
začal házet kamení. Možná proto si dnes svoje krmení odtáhne do kouta, ačkoliv ho nikdo nechce rušit ani mu
ubližovat. Kočka samozřejmě lovila a zabíjela a pak se skrčila a nakrmila se na místě.
Muži a ženy museli ke svém restauračnímu návyku přijít v džungli. Touha jíst společně je starší než
legenda. Kdyby tomu tak nebylo, jak bychom dokázali vystát pohled na krásné ženy, které milujeme—a které si
nás dokonce někdy vezmou i za manžele—jak k ústům zdvihají biftek. Kdyby nás hrůza z tohoto překvapivého
pohledu nepřešla při nějakých dávných orgiích, jistě bychom před ním s odporem utíkali.
Kněžce u pokladny tohle, řekl bych, nevadí. Co ji zajímá, jsou osobní dramata. Svůj lidský púvod občas
prozradí, když zapomene účet napíchnout k ostatním a významně nechá svůj pohled sklouznout ke konkrétnímu
stolu. Copak tam vidí?
Muže a děvče. Nic zvláštního, řekli byste. On je v nejlepší formě. Jeho vtipy mají úspěch. Ona na něj
okouzleně hledí s oním pohledem, který říká, že je to nejšarmantnější muž, jakého kdy potkala, a on, opojený
svou přechodnou výtečností se naklání a kouká na ni tak, jak děti občas hledí na kremrole. Máte trochu dojem,
že jejich nohy pod stolem už spolu flirtují, protože ona mrká, strádá a jí olivu, kterou nechce.
Ale dívka u poklady vypadá otráveně. Je na straně nepřítomné ženy! Ten žádostivý pohled v mužských
očích viděla už tolikrát a až donedávna byl vždycky obrácený na pěknou dívku v šedém. Jak už to ženy dělávají,
sledovala romanci v jejím rozpuku. Odhadovala, že ten večer, kdy objednal lahev Moet and Chandon, se objeví
zásnubní prsten, a ano, měla nakonec pravdu!
Nepochybně se před nimi vychloubala, jak kolem ní den pod dni konzumovali kousky krav a ovcí, a
samozřejmě nikdy nevěděla, o čem se hádají. Viděla jen tolik, že dívka v šedém od sebe odstrčila smaženého
platýse a muž se chmurně nimral ve svém roštěnci a dohadoval se s číšníkem. Jiná žena, samozřejmě! Muži
s vlasy takové barvy nebo takovýma očima nikdy nebude věřit! Samozřejmě se na ni mnohokrát podíval, když
neměl, ona se tvářila, že to nevidí.
Drama dospělo do třetího dějství: ta druhá žena přišla! Kočička malá! Ke všemu poďobaná, a ty lokty!
Divoce napíchne účet k ostatním. Dá se to do pořádku? Vrátí se ještě někdy dívka v šedém? Kdo ví!
„Sedm a deset pencí…dvě a dvě vracím…Dobré ráno.“
 A dívka za pokladou se zase obrací a pozoruje život.

Za oknem
V té mizerné londýnské ulici stojí tenhle krámek s jistým dojmem autority, jelikož problémy světa
vyskakují jako prchavá vyrážka na jeho tabulích s denní nabídkou. „Odtud můžeme telefonovat,“ říká cínová
tabulka nade dveřmi.
Zašel jsem dovnitř telefonovat. Byl to maličký, tmavý obchod, který melancholicky naznačoval, že tudy
nedávno prošel steak a česnek. Zaklepal jsem na pult. Oknem, které odhalovalo pohled do temného obýváku za
obchodem, se mihl nějaký pohyb.
Ven vyšla s úsměvem mladá žena. Vypadala dobře. Vlasy měla krásné, ruce drsné a ústa vypadala, že
bych z nich nemohlo vyjít tvrdé slovo. To mě překvapilo, protože tohle byl ten druh obchodu, kde byte očekávali
tělnatého chlapíka jen v košili, který před měsícem ztratil břitvu.
„Telefonní box je tamhle!“ řekla mladá žena. Pak: „I panečku! Paní B, vás ráda vidím! Alf bude mít
takovou radost!“
Paní B, která mi vešla v patách, byla uhlazená, chmurná žena toho druhu, který chová neuhasitelné
nadšení pro pohřby. Mladé děvče nadšeně zmizelo. Moje číslo bylo obsazené, proto jsem v obchodě posadil na
židli a čekal.
„Už jde!“ řekla mladá dívka, která se mezitím vrátila.
„Jak mu je,“ zeptala se žena žalostnice.
„Špatně,“ řekla paní Alfová. „Ale pořád je tak veselý. Je to nádhera. Miliony jsou na tom hůř, říká a
myslím, že má pravdu!“ “
„Kdy se mu přitížilo?“ zeptala se návštěvnice dychtivě.
„To už bude šest měsíců. Když se vrátil z nemocnice, mysleli jsme si, že je vyléčený, a dostal dobrou
práci tady kousek u Morrisonů. A pak najednou…“
„Byla jste mu dobrou manželkou…“ začala chmurná žena.
„Nu a která by nebyla?“ tázala se dívka nahněvaně.
„O tom moc nevím,“ řekla návštěvnice. „Spoustu dívek slíbilo chlapci v roce 1914, že si ho vezme, a
pak se za něj nevdala, když se v roce 1919 vrátil zraněný, to vám povím.“
V zadní místnosti se ozvalo šourání. Do obchodu pomalu vešel mladý muž, opíral se o hůlku. Oči měl
jasné a vpadlé do lebky. Jeho úsměv byl to jediné, co na něm vypadalo živé, krom kašle. Na vestě měl medaili za
Mons. Podíval jsem se na něj a řekl si pro sebe: „Plyn!“
„Jak se máte?“ zeptala se melancholická přítelkyně.
„Není to špatný,“ řekl muž a snažil se nekašlat. „Miliony jsou na tom hůř.“ Usmál se. „Musíte mít
radost, že jste naživu, v téhle době,“ dodal.
Vešlo dítě a koupilo se červená cukrátka za penny.
„Nevím, co bychom si bez tohohle obchodu počali,“ řekla drobná žena s úsměvem.
„Ano, máme štěstí, že ten obchod máme, to je pravda,“ souhlasil Alf s úsměvem.
Najednou ho schvátil záchvat kašle, mávl rukou a vrátil se pomalu do tmavé místnosti.
„Chudák,“ přemýšlela nahlas paní „Chmurná“. „Vy nebudete mít moc veselej život?“
Na vteřinu jsem si všiml, že ženě přeběhlo po tváři něco velmi smutného.
„Někdy,“ řekla tichým hlasem, „když vidím, jako kolem chodí děvčata do kina, dala bych cokoliv,
abych si mohla nasadit klobouk a taky trochu vyrazit ven. Netroufnu si ho ale nechat samotného. On totiž říká,
že jediné, čeho je mu líto, jsem já… Když takhle mluví, tolik se stydím, že bych plakala. “
„No tak, no tak…“ řekla návštěvnice s povzdechem. „Vezměte si švestku!“ Otevřela tašku. „Tu máte,
vezměte si!“
„Nemyslete, že si stěžuju,“ řekla manželka, „opravdu si nestěžuju. Ani kdybych mohla, nic bych
neudělala jinak, a to je pravda!“
 „Ano, máme krásný den, že ano?“ řekla ženuška, zatímco jsem si kupoval noviny. „Jako bychom měli
znovu léto!“
Oknem ve zdi jsem viděl ruku jejího mladého manžela, jak šátrá po krbové římse a něco hledá—útlou,
vyzáblou ruku osmdesátiletého muže.
„Miliony jsou na tom hůř,“ zašeptal jsem a šel ven. Udatný gentleman v zastrčené uličce.

Mizera
„Ty mizero!“
Šest školáků se shozenými kabáty a bílými rukávy košil vyhrnutými nad lokty stálo v Green parku a
povykovalo ječivou provokaci. Jeden držel pálku, druhý míč a další usazoval tyčky a všichni se dívali směrem za
Mizerou, který zvolna odcházel.
Mizera byl malý—menší než kterýkoliv ze šesti—a jeho pocuchané vlasy mu v hnědé kaskádě spadaly
přes čelo. Svoje silné nohy s hrbolatými, podřenými a ne zrovna čistými koleny měl oblečené v šedých
flanelových kraťasech a zrovna si oblékl flanelové sáčko se zlacenými knoflíky. Ach, to sáčko! Jedno z oněch
posledních gest života. Můžete hrát jak chcete na čas, balamutit lidi s pokerovou tváří, ale pak přijde čas, kdy už
to nejde jinak a vy uděláte poslední rezignační gesto, zpět už ho vzít nemůžete—leda za cenu obětování vší
důstojnosti, vší mužnosti, vší sebeúcty…oblečete si sako, lusknete prsty a odejdete. Konec! Spálili jste za sebou
mosty!
„Ty mizero!“
Výzva znovu jasně zní přes trávu. Mizera si vrazí svoje malé pěsti hlouběji do kapes svých malých
šedých kalhot, ústa má protáhnutá a jeho kulatá tváří, tak v přechodu mezi dítětem a hochem, že si dokážete
představit, jak vypadal v kočárku i odhadnout, jaký bude mladík za deset let, vypadala zatrpkle, oči nu žhnuly.
Popadl ho ten dětský vztek, který nezná opatrnosti, zdrženlivost ani prohnanosti. Rád by se otočil a porval se na
trávě, porval se v slepém, zalykavém vzteku, zaryl do nich své nehty, kousal je do uší….Ale ono byli tak velcí a
silní a—bylo jich šest!
„Hul-vát. Ty seš hul-vát!“ ozvala se zpěvavá provokace.
Mizera a hulvát pevně překročil nízký plůtek na štěrkovou cestu, obešel tlustého holuba a šel dál
k jezeru.
Přemýšlel jsem, co se asi stalo.
Šikanovala ho Velká Šestka dokud se nevzbouřil? Nepustili ho na pálku nebo ho nechtěli nechat
nahazovat? Mohl být v právu a nemusel. Jak jsem následoval jeho malou, nahněvanou postavu po cestičce, bylo
mi to jedno, protože měl všechno moje pochopení. Za Mizeru jsme byli všichni. Každý jsme si někdy oblékli
sako, řekli, že jsme tady skončili a všichni jsme sebou cukali, když vítr přinesl vyjeknutí party.
Banální, každodenní pohled, já vím!
Říkejte si ale, co chcete, tenhle malý chlapík odcházející s důstojností, absurdní důstojnosti velmi
malých, byl esencí všeho dramatu: zápasu, muže proti muži, vzdoru, byl to úžasný rebel.
V té pocuchané hlavě se něco dělo. Cítil jsem, jak to v ní svižně bzučí.
Když usoudil, že se může otočit bez toho, aby vypadal, že projevuje nějaký zájem o ty druhé, obrátil se,
opustil stezku a došel ke stromu, zpoza kterého nakukoval na místo své rozmíšky. Chtěl vědět, jak se jim bez něj
vede! A co viděl? Viděl své nepřátele povalené smutkem, viděl je postávat opuštěné u tyček, plakat a volat:
„Teď když jsme o něj přišli, nezajde někdo za ním a nepozve ho zpět?“ Žel, nic takového! Chudák malý Mizera
viděl pěkně rozběhnutou partii kriketu, věci běžely tak, jak by se odvíjely, kdyby se nikdy nenarodil! To je jedna
z tragedií vzdoru!
Kdybych do jeho mladého srdce neviděl tak jasně, mohl bych být jedním z těch idiotů, kteří by k němu
v dobré víře přišli a zeptali se: „Co se děje, malý pane, copak ti provedli?“
Ne. Nikdy!
Jak se odvrátil od stromu a pohledu na onu bezstarostnou skupinu, do které tolik chtěl patřit, něco z jeho
vzdoru ho opustilo a stal se z něj ne hrdina, ale jen chudák kluk, který neměl kam jít a s kým si hrát, pomalu a
bez cíle šel z jedné cesty na druhý a po čase jsem ho minul. Po tvářích mu tekly dvě velké slzy on těžce
popotahoval, aby zadržel další.
 Rád jsem ale viděl, že ramena měl Mizera rovná, ruce pevně vražené do kapes a nohy měly pevný směr:
pryč od kompromisu nebo kapitulace, do samoty, kde nebyla ani pálka, ani míč ani měkká zelená tráva.

Obrátit list
Sedí v izolaci slušného původu a listují starými magazíny.
Mnozí jsou staří, pár je mladých, jsou tu muži i ženy. Venku za cudně zacloněnými okny divoce uhání
provoz na Harley Street, jako by ve světě nebylo nemocí. Karatelně veselý řeznický poslíček rozmarným
pískáním doprovází hovězí, na kterém hřaduje na vysokém povozu, k obchodům najíždí limuzína, svižný, dobře
naložený chlapík, který posnídal žebírka (a vypadá, že si prozpěvoval, zatímco je spořádával) si tu vykračuje
s vypnutou hrudí, v ruce kufřík. Takový šmrnc! Tenhle si v loterii života vytáhl vážně šťastné číslo. Jmění,
Věhlas ani Krev nic neznamenají na druhé straně okenních tabulek, kde ti druzí, vězni v Bastile čekárny
lékařského specialisty, pozorují svobodu a veselí světa obydleného fyzicky zdatnými.
Ve vysoké místnosti s precizními proporcemi zajatci podlomeného zdraví čekají s předstíranou
lhostejností na ono zavolání od rytíře skalpelu a lékové lahvičky.
Tak nádherné masky. Mohli by plakat jako děti, které se ještě nenaučily skrývat své city, nebo mohou
probírat své příznaky se svobodou trpitelů shromážděných na klinice, namísto toho si ale ponechávají své
soukromí a svou důstojnost a dál si čtou, že „Violet Lady Tooper hraje v ženském finále v Cannes.“ Ta divná
bolest u srdce možná nebude nic—a možná všechno. Brzy budou vědět víc, snad. A mezitím, ono taky existuje
něco jako styl. Listy magazínu se při otáčení chvějí. To je jediné znamení. Ne, není jediné! Otevřou se dveře, ale
než strnulý sloužící může zamumlat jméno, každé oko v místnosti tázavě vzhlédne. Jedna z žen se zvedne a
vyjde. Není slyšet nic než otáčení listů…
Sluncem do hněda opálený starý pán v kostkovaném obleku je plukovník indické armády. Přijel přes
půl světa, aby zjistil, jako zradu pro něj jeho skvělá kondice připravila v nejlepších letech jeho života.
Neuvědomuje si, že čte módní magazín, protože obava z nemoci pokaždé ředí krev mužů, kteří byli vždy silní.
Až bude pod palbou přes specialistův stůl, všechen smutek pomine. Nepochybně ho pro uklidnění poplácá po
zádech. Pokud ne, pak je jedním z těch, kteří skutečně vytváří drama Harley Street. Vezme si svoje léky a
odkráčí s hlavou hrdě vztyčenou.
Je tu mladé děvče se zasetou chorobou, bledé a handicapované, docela milá a se znamením těch, kdo
jsou odsouzeni trpět. Je tu muž, pro kterého tahle návštěva a pravděpodobná operace znamenají děsivou díru do
malého bankovního účtu. Jenže jeho lékař potřásl svou hlavou unaveného praktika a řekl: „Raději byste měl zajít
za Sirem Neříkáme Kdo. On vám hned řekne, co a jak—a bude lepší, když budeme vědět, na čem jsme!“
A samozřejmě, je tu i Dolores, Paní Bolestná, se všemi příznaky veškerých známých i neznámých
nemocí. Jakou by měla radost ze života, kdyby ji opustilo nadšené hledání nových úzkostí? Všechny svoje
strachy pečlivě hromadí. Po špičkách vejde ztuhle vyhlížející sluha. Ráčí lady dovnitř? Sir Neříkáme Kdo ve své
svatyni přeletí pohledem knihu objednávek a usmál se. Už je tu zase, ta hypochondrička trpící pevným zdravím!
V téhle ordinaci se skutečně potkávají krajnosti lidské povahy! Jeden muž zrovna odešel s rozsudkem smrti.
Člověk skutečně potřebuje pevnou rovnováhu, aby dokázal zavřít dveře za nejvyšší citlivostí, otevřel je holé
směšnosti a dokázal všemu věnovat shodnou pozornost.
„Ach, drahý sire Neříkáme. Zrovna jsem přispěchala z Nice, abych vás vyhledala. Ten lék, víte…
obávám se…“
Upře na specialistu dychtivé oči ženy, jejíž koníčkem je nemoc. Záhadné bolesti sbírá tak, jak někteří
sbírají známky. Možná, že jediné, co podvědomě potřebuje, je pochopení.
„Měla mít dvě děti, už před deseti lety, tak to mělo být,“ myslí si specialista, zatímco ji posílá do
Contrexeville. Nadšeně mu děkuje a on mezitím stiskne zvonek. V čekárně si chudák ustaraný muž zapíná kabát
chvějícími se prsty a jemu hlavou proletí obrázek ženy a dětí očekávajících verdikt.
Harley Street prochází řeznický poslíček a pohvizduje si. Jeho děvče mu před týdnem dalo košem a
zaměstnavatel ho včera propustil a on si píská, aby ulevil bolavému srdci. To je pěkně mizerný život! Žádné
děvče, žádná práce! Přestává pískat, není to slušné. Jaké má právo si pohvizdovat? Tváře mu září jako rudá
podzimní jablka, krev mu proudí zdravým mladým tělem. Jaká tragedie je život, pomyslí si!
Prostá to duše…

Nová Petticoat Lane

Chcete si užít hodinu života plnou lidí v neděli ráno? Pak se se mnou vydejte do neznámé londýnské
Petticoat Lane na západě.
Necháváme za sebou bohatou a elegantní Holland Park Avenue i Notting Hill a ponoříme se do uliček
za nimi, které společensky upadly. Jsou opuštěné, ponořené do klidu svátečního dne. Najednou ale v Sirdar
Road, v Bolton Street a Crescent Street nacházíme dav zcela natěsnaný po celé cestě. Tohle je „Rag Fair“
Hadrářský trh, pouliční trh, který trvá vždy jen pár hodin v neděli dopoledne, ale dokud hodiny neodbijí poledne,
zmítá celým okrskem obchodní vytržení.
Pro dav tísnící se kolem nemůžete vidět stánky. Ulice se mění v masu pomalu se pohybujících mužů a
žen. Se stánkaři v úsilí vydělat peníze soupeří nájemníci z domů po obou stranách ulice. Na každém schodišti je
žalostná směs pěkně uspořádaných, ale obnošených věcí, které jsou tak staré, že vám připadá, že si tu nějaké děti
musí hrát na obchod.
A přece je to tu dílo dospělých: tyhle vedle sebe vyrovnané potrhané balotecí botičky, tohle intimní, ale
orvané oblečení, tyhle pomuchlané klobouky napíchnuté na tyče zábradlí, ty hrozné obrázky holčiček
v krajkových šatečkách objímajících obrovské kolie a—samotná esence podnikatelského optimismu—fotka
číhosi dědy! Energicky pózuje vedle bambusového stolku, na kterém je muškát, a má zlatý řetízek na vestě a bílé
licousy.
„Čtyři penny,“ říká muž, který prodává svého předka a pak rychle, do vašich zad, dodává „dvě pence“.
Napadá vás, zda může někdo být na světě tak osamělý, že by chtěl žít s dědou kohosi jiného za dvě
pence?
Nájemníci na nejvyšším schodu občas vytáhnou z pusy svoje hliněné dýmky a zamyšleně urovnají stará
kola z bicyklů, neurčité kousky dřeva, hřebíky a svázané výtisky „Domácí neděle“, zatímco nahoře z okna se na
pravidelný týdenní rozruch dívají ženy obklopené svými mladými.
Tu a tam spěchá po schodech neoholený a žíznivě vyhlížející muž a táhne sebou starožitný kočárek.
Manželka se na něj dívá shora stejně, jako by nějaká dáma hleděla na svého rytíře, který se právě přihlašuje do
turnaje, protože—pokud se otci podaří kočárek prodat, pak bude pivo ve velkém džbánu….
Stánkaři tu zvesela, tu hrubě, tu urážlivě komandují dav, někteří se se vší vážností pokouší dát najevo
svou nadřazenost. Petticoat Lane na východě je židovská, tahle Petticoat Lane na západě je anglická. Tady
panuje drsný vtip pouličních zelinářů, alžbětinská veselá sprostota a přímočarost, žádnou orientální subtilnost a
vyhýbavou prohnanost tady nenajdete.
„Taky jednou za rok dejte ženě dárek,“ vyvolává starý muž stojící vedle kolečka plného hřebenů. „Dejte
holce starý něco pěknýho…Dejte ji řáckej hřeben, kterej nechytne plamenem a neupálí jí celou hlavu…jen se
podívaj na tohlenc…“
Dramatickým gestem zapálí sirku a drží ji u celuloidového hřebene, rozhoří se. Přidrží plameny u
hřebenů, které prodává, a nestane se nic. Na dav to, zdá se, zapůsobilo. S fanatickým nadšením popadne rychle
šest hřebenů různé velikosti a řičí: „Šest pencí!“
Natažené ruce nabízí peníze.
Když procházíte davem pozorujete vozíky, které jsou hotové Harrods a Selfridges redukované na
nejnižšího společného jmenovatele. Obsahují tolikerý sortiment, jaký by si nikdo ani vymyslet nedokázal. Jeden
stánek nabízí nakládaný česnek, rozbitou pečící troubu, podivný saténový střevíček (levý), litografii královny
Viktorie třímající žezlo, dvoje kombiné a jelení parohy.
Je na světě něco příliš staré a zbytečné pro využití v obchodě? Kde se může vzít kupec kousků
zasukovaných provázků, starých elastických pásek, které odmítají být elastické, rozbitých dekantérů, lichých
rukavic a chaplinovských buřinek?
„Zde je produkt kakaových bobů,“ prohlašuje kyprý mužík u stánku se sladkostmi. „Čistá, ničím
nepokažená směs cukru a kakaových bobů!“
Pečlivě utrhne stříbrný papír z balíčku a v napřažené ruce ho předvádí davu, jako by jim ukazoval
zázrak. (V pouličním obchodování je vždy dramatický okamžik: tu chvíli, kdy poté, co jste svou oběť úspěšně
hypnotizovali, dokážete sdělit velkou pravdu a vzít si peníze.)
„Pokud,“ řekne tlustý muž dospívaje do této kritické chvíle, „jdete dnes odpoledne navštívit nejdražšího
přítele, jakého v životě máte…“ teď zvedá balíček čokolády a pochvalně jej poplácá.
„Pokud jdete navštívit přítele, tenhle balíček s sebou můžete vzít naprosto beztrestně.“
Nikdo se nesměje. Před ním stojí řady bezvýrazných tváří. Jeden mladík se dá dohromady a jeden
balíček koupí, jestli je to s úlevou při pomyšlení, že může svoji drahou nakrmit beztrestně čokoládou, to vážně
nevím!
Bledá žena, nesoucí bledé dítě, prohrabává odpadky na dalším stánku. Odmotá cosi z šedé, špinavé
dekorace, na které to bylo uchycené, byly to botičky pro nemluvně, do kterých byl kdysi byly zapletené květy
pomerančů. Koupí botky, nebohé potrhané botky z druhé ruky, které už posloužily svému účelu…
O pár yardů dál předou limuzíny Holland Parku.

Zahrady za domem
Když si ve stanici Fernchurch koupíte jízdenku za čtyři a půl pence a posadíte se do vlaku taženého
dychtivým starším bratříčkem Stephensonovy Rakety, můžete si můžete dopřát vzrušující nahlédnutí do asi
deseti tisíc životů.
Znám jen pár podnětnějších věcí, než jsou zahrady za londýnskými domy. V jistých stísněných ulicích
se zdá být pravidlem, že průčelí domu musí být stejně zachmuřená jako tvář hráče pokeru.
Z průčelí domu nikdy nesmíte poznat, co se děje vevnitř. Ale tentýž dům vzadu zdrženlivost zahazuje.
Zadní okna a zahrady za domy vám smí vypovědět téměř tolik, co vám poví stará matrona s deseti
dětmi po třetí sklence ginu.
V první řadě tu je úžasné spodní prádlo. Některé okrsky své odění posílají do prádely potajmu—nikdo
neví, co soused nosí pod šaty; jinde jsou tyhle skutečnosti vyvěšovány téměř okázale a každý den je velké
prádlo.
Občas zahlédnete ženu s pusou plnou kolíčků, jak věší prostěradlo na šňůru a někdy pozorujete psa, jak
se najednou zjančí a běhá po zahradě zabalený v čísi košili a vy doufáte, že mu na to nepřijdou!
A kolik charakteru pak má i každý malý pás zahrady, který míjíte.
Většinou jsou to jen zoufalé skládky poseté troskami dávného nadšení: lichá kola od bicyklu, která Bill
našel na bleším trhu a koupil, jednak proto, že byla za šestipenci a jednak proto, že vypadala tak nějak užitečně,
jakési rádiové záležitosti postavené s americkými záměry a polonámořní stěžně postavené tu z kdovíjakých
romantických tužeb.
Stěžně jsou pro mě jednou ze záhad londýnských zahrad za domy. V jakém záchvatu stesku po moři
byly postaveny? Jsou tak nějak žalostné. Trčí nad pustými zelnými záhony, jako by se tam potopila nějaká loď
s celou posádkou. Čerpají z nich jejich stavitelé nějakou útěchu? Vytahují na ně někdy nějaké dramatické
signály, nebo jen leží v posteli (a velmi se snaží nevidět plynárnu) ve snaze spatřit je proti obloze a věří, že se
naklání nad zelenou náručí hlubiny? Nevím.
V chaosu na sebe natlačených budov, jak je spěšně ukazuje pohled z vlaku, si můžete všimnout dvora
plného železného šrotu. Cokoliv kdy mohlo spadnout z nějakého stroje, nebo z něj spadlo, jako by tu našlo
zneuctěný hrob. V rezivému zmatku se tu povalují ozubená kola všech druhů se všemi možnými mechanickými
vnitřnostmi, jejichž technická jména by těžko hledal i expert.
Vždycky tam jsou chmurní muži s pytli přisypávající na odpudivou hromadu, jako by kdesi v pozadí
nějaká neklidná mysl chtěla pořád víc, snad s konečným záměrem vystoupat na nebesa z hory starých plechovek.
Melancholická pyramida stoupá do velké výše—hřbitov mrtvých strojů, ale nad ní se chmuří ne
hřbitovní pokoj, ale opovržení byvší službou, které je děsivým přízrakem vlastním všem šrotovištím.
Okna.
Míhají se kolem, ukazují věci. Jako byste spěšně nahlíželi do tuctu románů v knihovně, tu jste dostali
nápovědu zápletky, tu větu…
V jednom okně horgathianovské ženy s vyhrnutými rukávy cosi se zřejmou chutí jí. Nejspíš to bude
slanina. Tak rádi byste byli pozvaní ochutnat taky, zjistit, čemu se smějí, ale vlak už vás zavezl k maličkým
obývákům proměněným v titěrné, děsivé továrny, ve kterých se množství žen sklání nad šicími stroji, šlapou na
pedály v zoufalém závodu a bledé tváře, mladé i staré, se sklání těsně nad jejich prací.
To není příjemný pohled, v těch malých a ošklivých místnostech vypadají jako lapená zvířata.
Velké továrny se stovkami mladých dívek v pracovních kombinézách, cosi balí. Vesele vlaku mávají a
smějí se.
 Muž ve vedlejším vagonu vystrčí hlavu z okna a z čiré galantnosti jim mává zpět. Určitě nemůže doufat,
že by ta děvčata někdy potkal, přesto se v rychlém vzmachu romantického nadšení cítí povinen odpovědět.
Určitě je to nějaký rozený zpěvák pod dívčím oknem, rytíř narozený mimo svou dobu, zralý na všechno možné
zachraňování dam v tísní a potíže s tím spojené…
Pak tvář v okně, která prostě vypadá tupě a hloupě. To je vůbec nejpodnětnější—tupá tvář bez výrazu,
v nudném, pochmurném rámu.
Za ní je—co? Tragedie? Komedie?
Neznámá tvář s prázdným výrazem—myslící možná na nesmrtelnou loajalitu, myslící možná na velkou
zášť, myslící možná na to, že párky jsou ke snídani moc drahé.

Ambulantní pacienti
Bylo to tam trochu cítit éterem a desinfekcí a onou neurčitou směsí čistých pachů obvyklou
v nemocnicích
V chodbě stál policista, otíral si čelo a v ruce držel za řemínek pod bradu svou helmu. Zrovna přišel a
přes rameno mu ležela bezvládná dívčí postava. Čekalo tu několik smutných lidí: žena, která upadla do silnice,
starý muž, který si poranil ruku ve dveřích železničního vagonu, a dívka, která omdlela na ulici.
Nahlédl jsem dveřmi do sněhobílé místnosti, kde muž v bílé kombinéze zručně obvazoval hlavu ženě,
přistřihoval obvaz, zkušenými prsty jím kroutil, tu a tam pacientku uklidňoval. Kousek od něj dívka
s kaštanovými vlasy, ani zdaleka se nepodobala tomu, jak si jeden představuje lékařku, omývala zraněnou paži,
ruce jí přitom zkušeně poletovaly mezi mnoha lahvičkami stojícími vedle na skleněné polici. Najednou nastal
rozruch. Daleko v chodbě se rozlehl hluk. Dva policisté přinášeli muže. Srazil ho taxík! Spěšně ho přenesli do
prázdné místnosti, přiběhl doktor, dveře se zavřely….
Zde je nový aspekt Londýna: Londýn jako slepé zvíře, které dupe po svých dětech, Londýn jako
bezcitný kus stroje, který zachytává lidství ve svém soukolí, zmrzačí je a odhodí. Děje se to každý den, každý
den policisté přichází a drží bezmocnou dívku nebo starce, každý den spěch a hřmot Londýna pro někoho
znamená klidného doktora v bílé kombinéze, který ostřihuje obvaz a tiše přitom mručí „Netřeste se, nemusíte se
bát, budete v pořádku. Vyvázla jste přímo zázračně!“
Vešel jsem do dlouhé, vykachlíkované místnosti s podlahou jako paluba bitevní lodi, vydrhnutou tak, až
dřevo připomínalo šedé linoleum a v téhle místnosti bylo skoro sto mužů a žen sedících v lavicích, jako by
v kostele čekali na začátek bohoslužby.
Byla to ambulance, nejdramatičtější místo v nemocnici. Zde muž či žena čekají, aby se dozvěděli, zda ta
divná bolest v zádech znamená dočasnou životní přestávku, bílé lůžko a operační sál nebo—blažená slova—„s
tím si nemusíte lámat hlavu.“ Zvonek! Bledá malá žena se dívá kolem, zda skutečně přišel čas, těžce polkne a
projde dveřmi, aby se dozvěděla svůj osud.
Bojím se chodit do nemocnice, protože nesnáším pohled na utrpení. Je to zbabělost, je to špatně, a je to
něco, s čím musíme bojovat. Ale jakmile jsem vevnitř, nesnáším pomyšlení, že mám odejít. Je tu odvaha, je tu
humor a je tu, věřím, pravá krása, krása lidského ducha vydávajícího své nejmilejší květy. Kde je ošklivost: ve
zbitém těle? Ano. Ale viděli jste oči trpících? Něco v nich září. V nemocnici, o které byste mohli být
přesvědčeni, že zlomí vaši víru v život a přivede vás k nahlížení na lidské bytosti jako na organismy v různém
stadiu rozkladu, se dotknete duše člověka.
Říkejte si o lékařské profesi a jejích nedostatcích, co chcete, lékařovo povolání je to nejušlechtilejší,
které může člověk následovat. Může být nekompetentní, může být bezmocný, ale nikdy není pryč, když utrpení
klepe na dveře…
Vklouzl jsem do sedadla za čekajícími ambulantními pacienty. Většinou docela středostavovští
lidičkové. Někteří apatičtí, někteří čekají až na ně přijde řada s třesoucími se prsty, někteří jsou nevědomí a
vyděšení, jako ubohá zvířata zahnaná do kouta, netuší, co se s nimi stane a jen tiše čekají. Humor? Ach, jistě!
V bolavém srdci vždycky hlodá červíček smíchu?
„Moje sestra měla stejné bolesti jak já,“ slyšel jsem nevyhnutelnou Jobova utěšitelku s posmrknutím.
„A chudinka se prostě nějak vytratila. Celou ji to utahalo.“
Druhá žena pohlédla k mluvčí a v očích se jí, zdálo se, rovným dílem mísil strach s nelibostí.
„Tak snad to se mnou nebude, doufejme, tak špatný.“
 „Bych řekla, že to bude to samý,“ odvětila nesnesitelná paní Jobová. „Nízko vlevo dole, jako když
nožem píchá. To samý.“
„Není to v boku, ale v noze. “
„Se omluvuju, já myslela, že jste říkala ve břuchu. “
V malé místnosti poskytoval své služby chudým specialista, který bohatým za své znalosti účtoval tučné
sumy. Stál před ním svlečený pacient. Kolem stáli medici a pozorovali jeho diagnostiku, psali si poznámky a
hlasově hltali jeho šepot.
Jeho neobyčejně schopné, soucitné ruce putovaly po těle a pátraly, jeho prsty prohmatávaly, jako by je
nemoc k sobě magneticky přitahovala. Pozoroval jsem ho sehnutého nad nahým živým tělem, naslouchajícího
srdci, rychlého, bystrého, soustředěného: symbol onoho záviděníhodného šťastného bojovníka, který bojuje za
úžasnou věc…
Když v běsu války člověk zachrání život svého druha, jeho země mu složí vysoký hold za udatnost.
Tady v Londýně tihle lidé hodní Viktoriina kříže od rentgenu, skalpelu a testovací zkumavky, často neznámí
vědě či věhlasu, a často nedbající na odměnu, vyráží každý den svých životů na zteč k záchraně svých bližních
před smrtí, která se k nim plíží.
Malá žena v černém se vyšla na odchodu ze své zkoušky, ach tak proměněná. Vyšla do spěchajícího
Londýna, přes ruku měla prázdný nákupní košík a bylo na ní něco, co mi připomínalo ptáka vypuštěného z klece,
vylétajícího ke svobodě a kráse oblohy.

Pes a kočka
Úzká ulička lemovaná jídelnami, sklady a kancelářemi se vyznačuje kočičí kolonií, již pro samotnou
její rozmanitost nepřekoná—ani se jí asi nevyrovná—žádná jiná ulice stejná velikosti v Londýně.
Už dlouho jsem měl ambici je sepsat a zatřídit, prozkoumat s horlivostí heraldického činovníka
delikátní otázky předků a sňatkové příbuznosti, to se mi ale nikdy nepovede, protože mám jen jeden život, ve
kterém jsem plně zaměstnán. Kolonie je téměř neuvěřitelně složitá, proto o ní může být plně zpraven jen jistý
muž, který se v rušeném světě zjevuje každé ráno jako dobrý skutek s kočičím žrádlem. Čas od času se objevují
cizí atraktivní samičky, olizují si v hodince svého života tlamičku y a nepochybně vyvolávají vzrušení i
pohoršení, to vše ale pomíjí a život nabývá svého běžného klidu. Tu a tam si všímám podezřelých jedinců ve
špinavých odstínech rezavé (vždycky vyvrhelská barva), jak se kradou pod nemrkajícím zrakem zavedených
domorodců. Některé z těchto návštěv se usadí, jiné odchází. A v osvěživém stínu obchodu se smaženými rybami
stále vznikají a padají nové dynastie a nikdo o tom neví.
Včera byl v uličce dav. Zapojili se všichni možní. Vozkové, muži, kteří vykládají věci z náklaďáků,
zůstali loajální, dokud to lidské tělo vydrželo, protože Londýňan dokáže odolat víně, ženě i zpěvu, ale nikdy
neodolá davu. Když jsem dorazil, vypadalo to jako prvotřídní pouliční nehoda nebo spektakulární skok
z nejvyššího patra. Čekal jsem, že se všichni budou tlačit blíž a křičet „Dejte mu vzduch!“
Uprostřed kruhu byl prostor a uprostřed něj byla nejmenší kočka na světě, nejmladší obyvatel ulice. Byl
to černý kocourek a jeho oči, na svět nekoukaly dlouho, měly onu mléčnou modrost naprostého mládí. Byl
pocuchaný a celkem vzato vypadal stejně nevinně jako reportér, který právě absolvoval Oxford.
Proti němu, s hlavou na stranu, jako by se zrovna omluvil a neměl co dodat, stál velký a zkušený
foxteriér. Byl to první pes, se kterým se tohle kotě kdy potkalo a byl mnohem horší, než co si mohlo představit.
Tohle malé kotě si myslelo, že z kolébky stouplo rovnou do hrobu.
Dav byl potěšený, dav se usmíval.
Viděli, aniž by si to uvědomovali, jak se s v téhle sotva narozené kočce s neomylnou rychlostí prosazuje
dvacet nebo třicet tisíc let: proměnila se v malou černou kouli a obrátila se proti psovi. „Otevři pusinku a plivni.
A nachystej si, drahoušku, drápky!“ zašeptalo mu do ouška milion dávno mrtvých koček. A přesně to s velkým
úspěchem udělal, až na to, že z jeho růžové tlamičky se žádný zvuk neozval.
Úžasná kulička instinktu. Jen si představte, že by lidské nemluvně vešlo do chřtánu prvního lva, kterého
by potkalo. Jak by asi přežilo?
Pes mrkl očima a uhnul pohledem, jako by viděl něco politováníhodného. Byla to koneckonců jen
kočka! Podíval se znovu. Nejmladší obyvatel, který spěšně vstřebával během minut léta vzdělávání, postřehl, že
myšlenky jeho dědičného nepřítele běží špatným směrem, a rovnou postoupil vpřed a otevřel tlamičku.
 „Ha, ha,“ ozval se dav.
„Chudáček!“ řekla děvčata.
„Jen ho nech,“ řekl muž. „Moc dobře ví, co má dělat!“
A před touhle malou zlomyslnou bytůstkou velký pes vycouval s výrazem „pardon, že jsem rušil.“ Bylo
to vítězství pro dědičnost!
Za tímhle výjevem jsem viděl tisíce let plných koček zahnaných psy na stromy, tisíce psů podrápaných
kočkami, vršících se v paměti plemene, zdokonalující techniku odporu, ustavující starodávné zákony
prozíravosti.
Pes si vykračoval uličkou a tvářil se, že se nic neděje—mužný dojem, že se nezapletl s vůbec ničím
kočičím. Kočka se zmenšila do běžných rozměrů a odkradla se se samičím pocitem, že nějakýho mužskýho
poslala, kam patří.
Dav se rozptýlil.
Dílo světa znovu začalo.

Šedesát starých mužů

Každé ráno vstává s vojenskou přesností, uvaří si vodu a oholí se. Je mu dvaaosmdesát. Většina z těch,
které znával, je po smrti.
Na poličce v jeho malém pokoji jsou knihy: Bible, Kůň ve faktech a fantasii, Taktiky kavalerie, Indie,
jak jsem ji znal (napsal pplk. Cuthbert Blunderbus, VC, Charterhouse, CMG), Religio Medici (to se sem dostalo
jak?) a Armádní ročenka 1885. Poblíž jeho knih je stojánek se šesti zčernalými dýmkami a plechovkou
námořnického tabáku.
Starý muž otevírá dveře a na prahu nachází bochník chleba, cukr a čaj, pak se šourá po pokoji, zřejmě si
maže chleba nebo sleduje konvici, zatímco si pomalu chystá osamělou snídani. Z krbové římsy ho ze
zarámovaného obrázku pozoruje zhruba třicetiletá žena a jako by se chystala říct: „Chudáčku, počkej, já ti
pomůžu,“ a vypadá to, jako by ho její oči sledovaly po celém pokoji a pozorovaly jeho staré prsty, jak zápasí
s víčky dóz a rozsypávají tenký proužek cukru z pytlíku. On ji nevidí. Jeho revma je dnes nějaké horší.
Pečlivě se ustrojí, oblékne si chmurný černý kabát, který visí vedle jeho dveří a ladící chmurný černý
klobouk a jde šedou křížovou chodbou do kaple, kde ve stínu nad oltářem visí Kristus na kříži.
Vrací se do svého pokojíku, pečlivěji si uváže kravatu, v nepřehlédnutelném úhlu si nasadí plstěný
klobouk, do podpaží chytne deštník a do oka si nasadí monokl ve zlaté obroučce. Když se pohne, všimnete si
vychování, dobrých linií, útlých boků, tenkých nohou, sporého těla, hotový za groš kudla, způsobu, jakým
pokládá nohy, jak drží ramena a jak na něm visí obnošený oděv.
Portýrovi u brány pokývne jako správný člen klubu a pod obloukem vyjde ven z Charterhouse: klobouk
na stranu, monokl nasazený, ramena rovná.
Je jich tam šedesát, šedesát starých plukovníků, které potkaly zlé časy, „gentlemani rodem, postižení
chudobou“, zní staré pravidlo, „vojáci, kteří sloužili ve zbrani na zemi či moři, námořníci obchodní plavby
postižení piráty nebo ztroskotáním, nebo služebníci v domácnosti Jejich Veličenstev krále či královny.“
Charterhouse—dobrý skutek, který zapustil kořeny v Londýně před třemi sty lety—jim poskytuje libru
týdně, černý kabát, černý klobouk, pokoje a jídlo ve společné jídelně. Jediné, co po nich požaduje, je jednou
denně docházet do kaple.
V dubem vykládané místnosti stojí sedm dlouhých bílých stolů, je to bohatá starodávná síň a do ní
vchází šedesát mužů, kteří pamatují lepší časy. Šedesát starých mužů, kolem kterých se pořád vznáší přízraky
jejich někdejší autority, v očích vyhaslé plameny, copak asi je v jejich srdcích? Hrdost, řekl bych, a tradice.
Jen se podívejte, jak se uspořádají. Zdá se mi to, nebo jejich přirozené předsudky přičiněním jejich
starého věku poněkud ztuhly? Staví se povýšeně a s vytrvalostí stáří lpí na přežitku nadřazenosti? Tamhle ti dva
staříci, co si hulákají jeden druhému do ucha a občas vrhají pohledy kolem stolu! Ti dva jsou vždycky
pohromadě. Chodili už do té samé soukromé školy.
Po obědě se pomalu vytrácí, po jednom či po dvou. Někteří jdou ven, nikdo netuší kam. Pár se jich
podepíše do knihy v jídelně, aby dali vědět, že budou pryč do půlnoci: takové pavoučí oznámení večera venku!
Jeden z nich, je mu už přes devadesát, po většinu dne odpočívá, aby byl dost silný a mohl v noci zajít do svého
klubu, klubu, který vždycky znal.
Většina z nich ovšem prostě spí nebo čte, nebo se prochází, opíraje se o dvě hole, vedle zeleného
trávníku v rajském dvoře, nebo křížovou chodbou a pod šedými tudorovskými oblouky do tichých, kameny
dlážděných nádvoří s jejich bohatstvím alžbětinské cihly, popínavkami v barvě tmavě rudého vína táhnoucí se po
starém kameni a atmosférou pokoje. Tyhle kartouzské mnichy pořád obklopuje dávný klid starého kláštera.
Krásný předpokoj ráje…
V osm hodin zní nad Smithfield ze zvonice Charterhouse klekání.
Zvon zazvoní šedesátkrát, každá nota je jeden lidský živo, jednou za každého ze starých mužů
v Charterhouse. Jednou zazvonil skoro sedmdesátkrát a starodávní bratří vstávali celí poplašení ze svých křesel,
pohodili své dýmky a úzkostně vyhlíželi ze svých oken, jaká že to pohroma je dostihla i v tomto jejich útočišti.
Sedmdesát! To by znamenalo pokrácení výsad! Šedesát rozhořčených starých mužů bylo uklidněno teprve až se
dozvěděli, že zvoník byl značně nastydlý a protože mezi zataženími za zvon hrozně kýchal, úplně se
v předepsaném počtu večerního vyzvánění ztratil.
To se nestává často. Večerka v Charterhouse věrně počítá svých šedesát bratrů a oni ve malých celách
poslouchají a vědí, že některé večery bude zvonit jen devětapadesátkrát…
Jedno po druhém světla zhasínají. Zatoulané prsy měsíčního světla se dotýkají žilnatých rukou ležících
na pokrývkách, dopadají na šedé zvrásněné tváře, nacházej ono místo na krbové římse, ze kterého se žena
v zarámovaném obrázku dívá očima, které jako by říkaly: „Chudáčku, kdybych tak jen mohla pomoci!“

Poslední metro
Zlatý řetěz posledního vlaku metra se houpe v černém O tunelu. Londýn nad zemí je ztichlý. Netvor se
schoulil ke spánku, ale Piccadilly lpí na bdění, jako by nebylo svolné riskovat noční můru. Pomalý taxík se courá
kolem chodníku, policista lomcuje dveřmi obchodu, muži s hadicemi stojí a spouští na unavenou silnici mladou
Niagaru…Právě se zrodil nový den. Dalších čtyřiadvacet hodin možností a času v osmi milionech životů
k dobrému či zlému… Dole ve stanici metra, kam poslední vlak právě zajel se skřípěním protestujících brzd,
hodinu nic nenaznačuje, ač je zřetelně patrná. Krysa, neviděná většinou čekajících pasažérů, zrovna vyběhla jako
blesk z místnosti portýrů do svého obvyklého místa pod sedadlem, na kterém nevinně sedí dívka, Kdyby
tušila….kdyby…! Velká, hopsavá krysa tak blízko u těch písčitých nohou!
Čekajícím hloučkem projede bledé vzrušení, když vlak zastaví u nástupiště. Jsou jako lidé, kteří ztratili
veškerý zájem o život. Jsou otupělí, utahaní, bez života. Zdá se, že muži kouří dýmky nebo cigarety jen proto,
aby se udrželi vzhůru. Dívka s nohama barvy písku zanechala vší koketerie—je prostě sama sebou, ubohý,
unavený cár lidství.
„Postupuje dál, prosím!“
To „prosím“ takhle po půlnoci mi přijde jako docela dobrá pocta našim zdvořilým Vergiliům podsvětí.
V oranžovém teple vagonu noční ptáci zamrkají a pookřejí.
Jakou hádankou zůstane až do konce věků muž naproti! Pozorujeme se navzájem s onou mírnou
nedůvěrou zrozenou z téhle nepřirozené hodiny. Co jsme zač? Jaká práce, nebo potěšení, nás udržují v srdci
Londýna, když už by všichni dobří lidé měli být v posteli? Zíráme na sebe jako vycpané sovy. Když jsme s tím
hotoví, čteme si svoje vyčpělé noviny.
Jsou tu solidní, spolehlivě vyhlížející muži s černými taškami: tiskaři, telegrafisté, nebo jiní příslušníci
oné armády, která pracuje v noci. Jsou tu dva muži v plném večerním úboru, každý je jiný—jeden mladý
elegantní švihák, druhý vyšňořený pro zvláštní příležitost v oblečení, které se venku zrovna často neobjevuje. Na
Charing Cross nastupuje muzikant a nějaký mladí, který vypadá, jako by se jeho horní polovina oblékala v osm
ráno a dolní v osm večer. Má lakýrky a kalhoty od obleku a sako. Nese balíček zabalený v hnědém papíru. Je to
číšník. Co si nosí číšníci domů pozdě v noci? Zbytky hostiny? Tuzéry?
Nastoupí obrovský černoch. Kdopak to je? Profesionální zápasník? Kápo gangu? Ne, madam, je to ta
nejmalebnější osoba v plandavém červeném a zlatém kostýmu, která vám při večeři udělá tureckou kávu a
nastříká vám na ruce růžovou vodu.
V rohu politováníhodně starý muž klimbá oním nespořádaným způsobem, ke kterému si člověk
dopomůže vínem.
Někteří vystupují, další přistupují.
 Dívka stojí. Klimbající muž se probudí a s dvorností Raleigha kladoucího svůj plášť do bláta se těžce
zvedá a pokyne rukou, mělo to být elegantní gesto, kdyby jím nesrazil klobouk malého chlapíka, který sedí vedle
něj a ten na něj zírá se vztekem celoživotního abstinenta donuceného obývat svět plný Bakchových satyrů.
„Madam!“ začíná nafouknutý muž působivě a přemýšlí, co by dodal, něco poetického a květnatého, čím
jeho duše přetéká, ale nenajde žádný průchod otevřený do řeči, pak se zmaten, dvakrát zapotácí, olízne si rty a
chabě skončí: „Posaďte se!
Sedne si. On stojí, drží se popruhu a hledí jakoby z vrcholu Mount Everestu—z hřebene své
představivosti—na své spolucestující. Najednou, jako by mu došla velká pravda, řekne hlasitě všem ostatním.
„Není to naprosto pozoruhodné?“ Odmlčí se, všichni naslouchají. Copak je asi naprosto pozoruhodné? Stojí
strnulý ve svém okázalém postojí, s jedním prstem výstražně zdviženým. Pak ztiší hlas do jevištního hlučného
šepotu a řekne: „Všichni…jedeme…domů.“
Jeho velká pravda všechny osloví. Bledá, unavená dívka, která zapomněla být upejpavá, se usměje,
vážní muži v černých kabátech se usmějí, a muž pokračuje: „Domů,“ řekne ztěžka, s náznakem slz v hlase, „to
nejsladší slovo v anglickém jazyce…“
Vlak zastavuje a přednášející si hned sedne do klína muže naproti a je vyhozen.
„A proč,“ pokračuje, „jedeme domů? Proč?“
Obrací se k malému chlapíkovi, který vypadá jako abstinent a kterému na začátku svého vystoupení
shodil klobouk. „Proč jedete domů, vážený pane?“ táže se zdvořile. Malý chlapík strne a hledí upřeně před sebe.
„Tady můj přítel,“ vysvětluje muž zavěšený v popruhu celému kupé, „jede domů—to nejsladší slovo
v jazyce anglickém—protože v lahvi vína už nic nebylo a oni ho vyhodili do studené ulice. Není to hrozné? Není
to tragedie?“
„Camden Town!“ vyvolává průvodčí a přemýšlí, proč se všichni usmívají.
„Dobrou noc,“ řekne přednášející a zdvihne klobouk. Vidíme, jak zvedá klobouk a kyne průvodčímu (a
komukoliv, kdo se dívá) a tak ho zanecháváme s dojmem zdvořilého politování na prázdném nástupišti
v Camdem Town…
Poslední metro spěchá dál pod spícím Londýnem a pak vyjíždí na povrch, kde se bledé světlo nového
dne pomalu začne plížit oblohou.