HLADNOTICIAS

2. číslo (2023)
Vaše milovaná redakce:
JE NĚKDY LEPŠÍ ŘÍCI LEŽ,
NEŽ ŘÍCI PRAVDU?
Co je pravda a co lež? Pravda je těžko definovatelný
útvar sdělení, který je snadno převoditelný na lež...
(více na straně 4)

"JSEM INTROVERT, UČIT JSEM

PŮVODNĚ NECHTĚLA"
Rozhovor s Morkesovou
(více na straně 2)

KDO JE TEDA POKRYTEC?

Učitelé jsou pokrytci. Nejméně stokrát jsme se
setkali s tím, že nám učitel nebyl schopen
oznámkovat test víc jak dva týdny po jeho
napsání. „Mám i jiné testy a třídy…“ omlouvají
svou neschopnost opravit test po víkendu.
Mimochodem po tom samém víkendu kdy nám NEJLEPŠÍ BEREAL
nafařili úkoly, abychom se náhodou nenudili...
(více na straně ) TOHOTO MĚSÍCE V
TOMTO VYDÁNÍ

NOVĚ: REPORTÁŽ NA POKRAČOVÁNÍ

BRIGÁDA DĚSIVĚJŠÍ NEŽ VŠECHNY svléknout se z kůže,
lehnout si pod růže.
BRIGÁDY 10. HORSKÉ DIVIZE nožem,
Jakmile se začaly letní prázdniny postupně blížit a peněženka složen,
postupně prázdnit, začal jsem dělat to, co všichni studenti, hledat do lože,
letní brigádu. Jelikož jsem konečně dovršil 18 let, otevřely se mi navždy
-anonym
nové dveře možností, a tak jsem se přihlásil na Fajn brigády, kde
mi hned naskočilo 30 doporučených brigád. Postupem času jsem si začal všímat jednoho jevu,
říkám tomu „ŽS-realita“, tedy že minimálně 25 z oněch 30 jsou brigády z Aqualandu Moravia.
Začalo mě to zajímat už jenom z toho důvodu, že bych musel jet bydlet na koleje na měsíc do
Brna. Óh Brno, ty kouzelné místo, které jsi prý bylo hlavním městem bájné Atlantidy, jdi k
čertu! (více na straně)
1
 HANA MORKESOVÁ:
"JSEM INTROVERT, UČIT JSEM PŮVODNĚ NECHTĚLA"
Jak dlouho učíte?
Ani nevím člověče… Asi už tak dlouho, že si
to nepamatuju (smích). Ale do školy jsem
nastoupila v roce 1986.

Takže nějakých 36 let, to už jsou léta praxe…

Chtěla jste být vždycky učitelkou?
Nikdy. Jsem introvert a představa, že budu
učit tak to jako ne…

Jak jste se k tomu dostala?

Když jsem ukončila studia tak jsem
nastoupila do výzkumného ústavu, tam jsem
pracovala nějakou dobu. Jak se mi narodila
dcera, přestěhovala jsem se do Ostravy a
nastoupila jsem do školství a pak teprve
jsem zjistila, že mě to baví.
Učila jste vždycky matematiku a chemii?
Vždycky jsem učila jen matematiku a chemii.
Jednou jsem učila hudební výchovu, byť
mám absolutní hudební hluch. Dokonce
jsem byla vyloučena z lidové školy umění
(smích)
A proč jste si vybrala právě matiku a
chemii?
No… protože mám technické myšlení po
mém otci. Já, když jsem měla asi 13 roků tak
jsem si na Vánoce pod stromeček přála
sbírku algebry. Když jsem ji pod stromečkem
našla, tak jsem opustila společnost a šla
jsem si počítat zlomky (smích).
A jaké jste měla známky celkově?
Asi jsem měla jedničky a nějaké dvojky.
Kromě hudebky..?
Z hudební výchovy jsem mívala dvojky a
ještě si pamatuju jak mě ta učitelka, která
při tom hrála na housle, bila s tím smyčcem
po hlavě, protože jsem zpívala falešně.
Co vás baví na práci učitele nejvíc?
Nejspíš ta komunikace se studenty.
A co vás nebaví?
Nebaví mě opravování písemek a
napomínání dětí. Musím udržovat
nějaký pořádek ve třídě, než ty děti
pochopí, že to tak bude, a to mě
nebaví.
Za svoji učitelskou kariéru jste zažila
hodně technologických pokroků. Jak
to vnímáte?
Když jsem studovala na vysoké škole
tak jsem měla zkoušku z výpočetní
techniky a ten počítač byl tak velký
jako půl patra naší školy. A místo
kalkulaček jsme měli logaritmická
pravítka (smích), takže je ten pokrok
veliký. Černobílá televize,
automatická pračka… Vnímám to
pozitivně, jsem ráda. Sice se to někdy
přehání v té společnosti a jsou tu
určitá rizika jako je umělá
inteligence…
2
Učila jste jinde než na Hladnově?
Jednu dobu jsem učila na Matiční a pak jsem
ANDĚL
učila vítkovické hokejisty… Olezs, Šímíček ty

jsem učila. Kdo jsem když ne svůj?

Kdo jsem když ne tvůj?
Je nějaký rozdíl mezi nimi a námi? Bál jsem se rozevřít svá křídla,
Velký… protože hokejisté jsou zvyklí na úplně a tak moc se styděl položit
jiné zacházení. Jak je to dnes nevím, ale v na zem svá chodidla.
době, kdy já jsem je učila byli zvyklí na takové

tresty, které dnes nejsou vůbec přijatelné. Tvá slova mě držela v zajetí.
Odtud jsem si odnesla to, že možná působím Stále jsi na mé paměti.
přísně.

Bolí mě myslet tak hodně, tak moc.

To je právě moje další otázka. Říká se o vás, že
jste na prváky přísnější. Je to pravda?
Není to tak. Je to tak?
Řekni ty, jaké to bylo.
No… přijde mi, že jste letos hodnější a mírnější
Zbitý anděl,
ten kvůli tobě ztratil svou moc.
A proto se tě ptám ve svých snech,
a proto se tě ptám ve svých dnech.

(pozn. red.: rozhovorce je letos v druháku) Dotazy nemožné,

To je přesně ono. Vy, když přijdete ze základní Dotazy pobožné.
školy, tak jste zvyklí na úplně jinačí přístup

než na té střední, a proto vy vnímáte ten rozdíl Své rty pokládám na ty tvé
tak velice. Já jsem v podstatě pořád stejná, jak Ježíš a Jidáš.
možná v tom prváku je potřeba jim nastavit Já srdce ti dal i duši svou
hranice a jakmile je respektují tak je to rok od A co ty? Co mi dáš?
roku lepší.

Zažila jste za svou učitelskou kariéru nějaké drama,

nějakou kauzu, co jste musela řešit?
Je to asi deset let kdy politická garnitura tady
dosadila ředitelku, která byla naprosto neschopná.
Nesměli jsme mít na stolech ani fotky svých dětí,
neustále nás kontrolovala. Tehdy se proti ní spojili
všichni učitelé, rodiče i žáci. Ta ředitelka potom
odešla a putovala po různých školách a vždycky ji
odtud nějakým způsobem dostali.

Poslední otázka… Co děláte ve svém volném čase?

Čtu, chodím po horách, koukám na filmy… ráda se
koukám na filmy, u kterých musím přemýšlet.
Nemám ráda komedie, když je ten vtip takový umělý…
mám ráda detektivky, sci-fi a všechno možné.

3
 OČIMA NEVIDOMÉ
„Bráško, jakou barvu má nebe?“
„Modrou, jako tvé oči. Jako když tě celou pohltí voda.“
Jen co jsi to dořekl, pustil jsi mou ruku. Vyděsilo mě to… Co kdybys mě tu nechal, vždyť nevidím
na cestu domů.
Najednou se mi něco hladkého otřelo o rty. Musela jsem se tvářit dost nechápavě, neboť ses
začal smát. Vždycky ses smál, když jsem něčemu nerozuměla.
„Neboj, jen otevři pusu.“
Poslechla jsem. Přistála mi v ní malá kulička, menší než třešeň. A také o něco sladší. Chutnala
mi, moc, něco takového bych jedla pořád. Jen kdybych věděla, co to bylo…
„Dobré? Takhle, sestřičko, chutná ta nejtemnější modř. Jako borůvky.“
I když jsem tě nikdy neviděla, vsadila bych se, že ses usmál. Musíš mít ten nejzářivější úsměv
na světě.

Tři kroky rovně, odbočit doleva, šest kroků, dát si pozor na dveře a neprodleně následující dva
schůdky a cítila jsem to. Jako kdyby někdo vzal několik jehliček a přiložil mi je k chodidlům.
Šimralo to, bylo to o tolik jiné než chodit uvnitř domu. Zatímco podlaha byla studená a hladká,
tráva byla vyhřátá od sluníčka a její stébla vám příjemně lechtala nohy.
Zastavila jsem. Jakou barvu asi má? Dnes tady ale nejsi, abys mi na otázku odpověděl. Musím
na to přijít sama. Pak se tě možná zeptám.
Určitě nemá modrou, ani červenou jako jahody. Musí to být nějaká jemná barva, jenže jaká?
Není důvod, aby byla hnědá, přece není seschlá, naopak. Cítím z ní život.
Život… To je ono! Zelená.

„Tráva je zelená, že ano?“

„Přesně jako limetky.“
„Jak chutná limetka?“
…
-

Zpočátku ses mě snažil přemluvit, abych se k vám přidala, že bude zábava. Já ale nestála o
seznámení s novými lidmi, dokonce jsem tě i několikrát odbyla.
A proto jsi mě nechal sedět v kuchyni samotnou se sluchátky v uších, sirkami a svíčkami po
ruce. Vonnými svíčkami.
V momentě, kdy mi v uších zazněla Brumbálova slova, aby školník Filch přinesl truhlu
skrývající Ohnivý pohár, mou pozornost upoutala jedna ze svíček.
Co takhle si vytvořit svůj vlastní Ohnivý pohár?
Svíčku jsem si přisunula pod nos a zatímco jsem se snažila škrtnout sirkou, přemýšlela jsem,
jak asi bude vonět.

Z mého bloumání mě vytrhlo krátké zasyčení, to se na opačném konci objevil plamínek.

Rukou jsem vyhledala knot a sirku k němu přiložila.
Bloumala jsem nad tím, jestli se mi svíčku povedlo zapálit, tudíž mě ani nenapadlo hořící
dřívko zhasnout, ale o chviličku později jsem uslyšela: „Pozor!“
V další vteřině jsem už měla nos plný nepříjemného kouře, jak někdo sfoukl zápalku.
„Copak ses chtěla popálit? Vždyť ten plamen byl už skoro u tvých prstů,“ teď když byl hlas
klidnější, jsem mohla rozpoznat, jak sametový byl. Určitě by měl modrý odstín.
Před nosem jsem cítila zavíření vzduchu, jako by se někdo snažil získat mou pozornost.
Jakoby ji už neměl.
„Posloucháš vůbec? Copak jsi to neviděla? Proč máš vůbec takový pohled?“
Co jsem měla říct? Nikdo se mě na to ještě nikdy přímo nezeptal, vždycky jsi jim nějak dal
najevo, že nevidím. Nikdy jsem nemusela odpovídat na tyhle otázky. Kde jsi, bráško?
„Já… já,“ slova mi vázla v krku. Bála jsem se, že si ze mě začne dělat legraci, jako děti, se
kterými jsem se v minulosti setkala.
„Počkat, že ty jsi Šimonova ségra? Říkal nám o tobě, že tu budeš… Co posloucháš?“ byl
trochu jako hurikán. Pořád mluvil a na všechno si zpočátku i sám odpovídal. Ale co pro mě
bylo nejdůležitější, povídal si se mnou. Jako kdybych byla normální.
„Ohnivý pohár,“ bylo to, jako bych byla nemocná, těžko jsem hledala hlas.
Po několika minutách jsem s ním ale brzy našla společnou řeč, hádala se, který díl slavné
ságy je ten nejlepší a proč a poslouchala jej, jak se udivuje, hněvá a směje.
„Zajímalo by mě, jak vypadají písmenka,“ povzdechla jsem si. Vydechl ze sebe jen neurčité
„hm“ a mlčel. Lekla jsem se, že jsem to pokazila.
Uslyšela jsem šramocení, něco vytvářel.
„Teď se nelekni, dobře?“ jemně vzal mou ruku, jako by byla z porcelánu a přiložil ji k sirce.
Oprava sirkám. Vytvořil něco, o čem se mi doteď jen zdálo. Písmenko.
„Opatrně, prosím. Nikde tu nebylo lepidlo, jen lepicí páska, tak ať mi nezničíš mé veledílo.“
Rozesmála jsem se a on se mnou.
„Děkuju.“

Seděla jsem na dece uprostřed louky. Byla už zima, měla jsem přes sebe přehozenou
mikinu, jeho mikinu. Mohla jsem tak vdechovat jeho vůni bez povšimnutí, zatímco mi on
vyprávěl příběhy souhvězdí.
Ne, že bych je už dávno neznala, ale bavilo mě poslouchat jeho hlas plný nadšení, že se
může s někým podělit o své znalosti, jež se týkaly hvězd.
„Jak vypadá Měsíc?“ neodolala jsem, musela jsem jej na chvíli přerušit. Tato otázka mi
přece jen v hlavě visela už dlouho.
„Ehm… Je to taková na pohled malá stříbrná koule, ale zblízka je obrovská. Sice pořád
šestkrát menší než naše Země, ale oproti nám? My jsme jako ti nejmenší mravenečci v
porovnání s Měsícem. Dají se na něm zpozorovat takové skvrny, ve skutečnosti krátery.
Tvoří jej ještě krásnějším, ale nikdy nedosáhne tvojí krásy… Škoda, že ho nevidíš.“
6
 JE NĚKDY LEPŠÍ ŘÍCI LEŽ, NEŽ ŘÍCI PRAVDU?
Co je pravda a co lež? Pravda je těžko definovatelný útvar
sdělení, který je snadno převoditelný na lež. Dalo by se říct,
že pravda je jen jedna, ale mnohdy se dá sdělit různě. Naproti To ráno
tomu lží je kolem nás mnoho a můžeme je i kategorizovat se cítím zas sám.
například známe lži účelové, milosrdné, promyšlené, tak málo, aby mi bylo známo
náhodné a další. co mám.
Některé kategorie lží si lidé vymýšlejí na svou omluvu, proč i když jsem zcela sám.
neřekli pravdu. Rozhraní mezi čistou pravdou a jakoukoliv lží

bývá poměrně úzké. Stává se, že člověk, který nechce z Tak pojď ven se mnou
jakýchkoli důvodů vyslovit čistou pravdu a pokouší se o její ať víš jaké to je
jakoukoliv modifikaci, dopouští se lži. Pravda může být vezmu tě sebou
mnohdy i nepříjemná, někdy se špatně vyslovuje, a nezřídka v čem ten čas žije
působí jako spouštěč negativních emocí, pohoršení, zloby a

podobně. Pro některé jedince je mnohdy pohodlnější povědět tak půjdeme vzhůru do nebe
lež, než pravdu. To ale není jediný důvod, proč lež vzniká. kde uvidíme nové naděje,
Naskytuje se otázka, zda to může znamenat, že cesta lži je pro mne to není, když mám tebe.
lepší a snazší? Snazší možná, ale lepší? Biliony lží ve světě, chci jen vidět, co se tam děje.
denně vyslovené v soukromémnebo veřejném prostoru

dávají lžím jakési výsadní postavení. Lže se v soukromém tak půjdeme výš
životě partnerských vztazích v zájmu zdraví, v zájmu a uvidíme všechno blíž.
ochrany před nepříjemnou pravdou, v zájmech
společenských, rasových, politických, ekonomických a
dalších. Při všech těchto lžích, které nás obklopují, nelze
jednoznačně vystoupit na náměstí a zvolat:
„Zastavte svět, řeknu vám pravdu!“ toto nelze, protože někdy člověk sám neví, co je skutečná
pravda. Jsou situace, kdy za pravdu vydáváme lež někoho jiného, někoho komu věříme. Než
říkat takto neověřenou pravdu, není lepší mlčet? Ano, může to být jeden ze zdrojů zrodu
takzvané mlčící většiny. Mohli bychom téma této práce modifikovat i na název: Je lepší říci lež,
pravdu nebo mlčet? Úvaha na toto téma je tak složitá a mohla by být tak rozsáhlá, že by v
konečném důsledku přerostla do velikosti vědecké práce. Avšak je lepší říkat lež než pravdu? A
kdy? Obecné poučky nás učí, že pravda vítězí, s pravdou nejdál dojdeš a nic než pravdu. Ano s
tím souhlasím a často i tak konám, přestože dobře vím, že pouze ryzí pravdu sdělovat v každém
případě opravdu nelze.
Vzpomeňme si na Ježíška nebo Santu Clause, vžijme se do psychiky nemocných lidí s těžkou
diagnózou, představme si, jak všem říkáme, co si o nich myslíme a máme hned jasno.
Pomineme-li případy používání lži při trestné činnosti, podvodech a jiných zavrženíhodných
skutcích, musíme pravdivě uznat, že ani určitou formu lži z našeho života vytěsnit nelze.

4
 OTÁZKA MĚSÍCE:
V ČEM JSTE NAPOSLEDY PLAVALI?;

Ámos Bartoš (maturant):

Naposledy jsem plaval v Chorvatsku a měl jsem plavky s
kytičkama a obrovskou síťku na motýly a zkoušel jsem,
jestli nejde použít i na ryby, ale byly moc rychlé. A měl
jsem šnorchl a potápěcí brýle a snažil jsem se chytat
nějaké mořské okurky a dokonce jsem našel i hvězdici, ale
později jsem zjistil, že ji tam přinesl Rachfalík.

Jiřinka (vrátná):
Já zvládám všechno úplně v pohodě.

Jana Vysloužilová (školní psycholožka):

Naposledy jsem plavala ve výchově psa, protože jsem mu
dávala povely a on vůbec nereagoval a já jsem nevěděla, co
mám dělat. Utíkal a utíkal a nic nezabíralo.

Veronica Biagini (studentka):

Naposledy jsem plavala v moři v Chorvatsku.

José Rojo (učitel):

A ver, estuve en una conversación en la que otras cuatro No, diskutoval jsem ve skupině
personas hablaban en checo de un tema especializado lidí, kde všichni ostatní mluvili
sobre el cine y yo tenía que hablar en checo todo el tiempo česky o docela odborném tématu
y siempre llegaba un poco tarde porque estaba pensando spojeném s filmem, a musel jsem
la frase y me resultó complicado estar una hora hablando mluvit česky a pořád jsem byl
de este tema y me sentí como nadando en un mar sin trochu pozadu, protože jsem si
saber a dónde iba. musel promyslet větu a bylo pro
mě dost těžké mluvit na toto téma
hodinu. Připadal jsem si, jako
bych plaval mořem neznámo
kam.

Hana Morkesová (učitelka):

V moři. Do bazénů nechodím.
Mám ráda teplou vodu, a navíc já
jsem kdysi dělala rozbory vody na
koupalištích a od té doby tam
nechodím.
7
 VÁŠ PRŮVODCE 12. ŘADOU STARDANCE
Minimálně u každé třetí české rodiny je zavedena tradice, kdy je dovoleno nepracovat a neučit
se, naopak více než samozřejmostí je udělat si popcorn a pohodlně se usadit k televizi. Ta ta ra
ta ta ta tá, ja pa ra pa pa. Stardance!

Jsou to už skoro dva roky, co jsme živě z Prahy slyšeli tuto znělku, která se člověku provrtá
lebkou do mozku jako červ. Minulý rok nás o ni ČT1 ochudila, prý aby si mohli tvůrci
odpočinout, a taktéž instagram Stardance zel prázdnotou.

Ovšem přesně 25. dubna tohoto roku se vše změnilo. Řada z nás tomu možná nemohla uvěřit,
ale ano. Instagram ohlásil dalších deset soutěžících 12. řady Stardance.

Co kdybychom se na tuto desítku vyvolených, kteří se budou ucházet o titul krále či královny
parketu, podívali zvědavým až slídivým okem? Jdeme na to?

Darija Pavlovičová: Tato česká herečka by
mohla být pravým opakem té předchozí
zmíněné. Je jí 21 let a vystudovala konzervatoř
v Praze. Její wikipedie i počet informací o ní na
googlu není rozsáhlý, to se však brzy změní,
jen co vkročí na taneční parket. Její mladá
postava se zdá být velmi pružná a
nerozvrzaná, tudíž má rovnou šanci na větší
úspěch, nic není ovšem jisté.
Josef Maršálek: Tento 41 letý muž je opět z
našeho blízkého okolí, narodil se u Přerova. K
pečení ho prý přivedly jeho babičky Boženka a
Josefka a cukrařina je jeho celoživotním
partnerem. Ovšem není jediná, dělí se o místo
s jeho přítelem. Cituji týdeník Blesk „
“ ‘Hagrid’ Maršálek z Peče celá země se oženil!
ANO si řekl s vysokoškolským profesorem”
Nemyslím, že by české Stardance bylo natolik
progresivní, aby na znak akceptace Maršálka
spárovali s tanečníkem stejného pohlaví, bylo
by to ovšem skvělé. Nechme se překvapit.
Ivana Chýlková: Začínáme zostra. Tato
česká herečka je z Frýdku-Místku a
absolvovala ostravskou konzervatoř. Je jí 59
let a manželem jí je Jan Kraus, ovšem čert
ví, jak harmonické je ve skutečnosti jejich
manželství. A čert nám i leccos naznačuje-
pro představu cituji pár titulků časopisu
Blesk: “Chýlková propila svou premiéru!
Víno nedala z ruky, odcházela s neznámým
mužem”, “Chýlková na roztrhání:
Přetahovali se o ni hned tři chlapi!”,
“Bohouš Klepl řádí: Přišel s přítelkyní, ale
líbal Chýlkovou!” Možná nám i tuto záhadu
pomůže nová řada Stardance rozluštit.
Vavřinec Hradilek: Jak naznačuje jeho
křestní jméno, tohoto muže provázely
cestou ke slávě zlaté vavříny. Český
“kanoista roku 2011”, 36-ti letý pražák. Na
svém twitteru překotně retweetuje, v
průměru dvakrát denně. Neskrývá své silné
souzení se současným prezidentem, s ním
souhlasí i v postoji k válce na Ukrajině,
cituji Seznam zprávy: “ ‘Dám ti pádlem přes
hubu.’ Hradilek je za postoj vůči Rusku
terčem útoků” Uvidíme, zda-li svoji
pádlovou techniku použije i proti
některému ze svých soupeřů ve Stardance..
8
Eva Adamczyková: Česká snowboardistka,
která několikrát získala světový pohár. Je jí 30
let a wikipedie ji uvádí pod přezdívkou
“krůta”. Opravdu pochází z naší republiky,
příjmení, které nás mohlo trochu zmást,
převzala po svém novopečeném manželovi,
herci Marku Adamczykovi. K němu se však
ještě dostaneme. Tvrdí o sobě, že nerada
škatulkuje a je otevřená. I o tom svědčí její
oblíbená aktivita - kreslení si kníru v
národních barvách na olympiády. Zatím jí to
údajně přináší štěstí. Doufám, že se také
těšíte, až si svůj knír vezme na taneční parket,
a rozdmýchá tím trochu jeho konzervativní
atmosféru.
David Prachař: Velmi známý herec a dabér.
Jeho hlas známe třeba jako hlas Siriuse
Blacka, jeho tvář zas ze seriálu Vyprávěj.
Tomuto muži je 64 let a tomuto věku se i
podobá. Je otcem Jakuba Prachaře, proto jeho
bývalou snachou byla Agáta Hanychová. Má
velmi rozsáhlou rodinu, dvě manželky a pět
dětí. Podle Blesku je i dobrým a ochotným
otcem, cituji: “Táta, nebo hodinový manžel?
Takhle Mariana Prachařová "zneužívá" svého
šikovného otce!”. Doufejme,
že to s touto předloňskou výtězkou řady, která se bude
dobrotou nepřežene, aby
se v dobré kondici účastnit i letos. Je-li mezi němi nějaké
mohl vrhnout na parket,
dokud může. rodinné pouto nevíme, snad nám i toto
Richard Krajčo: Kdo ho nezná, jakoby nebyl z
Ostravy. Tento muž muž se totiž právě zde
narodil. Vystudoval zde elektrikařinu,
konzervatoř a hrál i Hamleta v ostravském
Divadle Petra Bezruče. Poté, co se rozehřál
hraním v našich DJ klubech, stal se
frontmanem kapely Kryštof. Na svůj střední
věk vystřídal již tři manželky, láska ovšem, jak
tvrdí jeho třetí choť, je stále stejně silná:
“Karin Krajčo Babinská: Zamilování do
Richarda bylo jako tsunami.” A jeho ženy jsou i
docela dobré kamarádky: “Karin Babinská o
exmanželce Richarda Krajča: Mám Martinu
ráda! “ Proto kdo ví, zda se jejich šťastná
rodinka nerozroste: “Krajčova manželka:
Jeden chlap jí nestačí! Vyznává polyamorii.”
Třeba se dalším členem stane zrovna některý/
á z tanečníků..
Ivana Kubelková: Známá česká tvář a
známá česká ňadra, která několikrát
zvítězila v soutěži “Ňadra roku”. Je jí sice
46 let, působí však maximálně na 30, což
potvrzuje i týdeník Blesk: “Iva Kubelková
(46) v bikinách: Postavu má lepší než
zamlada!” Její mediální rejstřík je také
nabyt k prasknutí, moderovala reality
show VyVolení i Sama doma, zúčastnila se
soutěže Tvoje tvář má známý hlas, vydala
hudební album a v Praze vlastní
kadeřnictví. Není tajemstvím, že jejím
přítelem byl Jaromír Jágr.
Tereza Mašková: Růžové vlasy? Ano, je to
ona. Dvaceti sedmi letá vítězka soutěže
Česko slovensko má talent. Její instagram
je plný placených spoluprací a fotek jako
reklam na Novou Karolinu. Je již tři roky
zasnoubená, což si týdeník Blesk nemohl
nechat ujít: “Vítězka SuperStar řekla ANO!
Růžovlasá zpěvačka Mašková chystá
svatbu s vlastním manažerem” A má
výjimečně pravdu. Stardance fajnšmekři si
jistě nemohli nevšimnout, že má příjmení
shodné s tanečnicí Adrianou Maškovou,
tajemství letošní řada poodhalí.
Marek Adamczyk: Český herec a komik,
kterému je 35 let. Jeho příjmení se
podezřele shoduje s tím od Evy
Adamczykove, že? Není to náhoda. Blesk
nám i tuto záležitost s radostí objasní:
“StarDance se vrací: Na parketu manželský
pár i sexy moderátorka!” O sexy
moderátorce jsme již mluvili, ovšem
manželský pár ve Stardance? To připravuje
řadu nových dramat a zvratů. Server
Extra.cz doplňuje: “Samozřejmě nebudou
tančit spolu, každý dostane
profesionálního tanečního partnera. V
extrémním případě spolu mohou nakonec
soutěžit o vítězství.”
To bude zajímavé... 9
 BRIGÁDA DĚSIVĚJŠÍ NEŽ VŠECHNY BRIGÁDY 10. HORSKÉ
DIVIZE
Jakmile se začaly letní prázdniny postupně
blížit a peněženka postupně prázdnit, začal
jsem dělat to, co všichni studenti, hledat
letní brigádu. Jelikož jsem konečně dovršil 18
let, otevřely se mi nové dveře možností, a tak
jsem se přihlásil na Fajn brigády, kde mi
hned naskočilo 30 doporučených brigád.
Postupem času jsem si začal všímat jednoho
jevu, říkám tomu „ŽS-realita“, tedy že
minimálně 25 z oněch 30 jsou brigády z
Aqualandu Moravia. Začalo mě to zajímat už
jenom z toho důvodu, že bych musel jet
bydlet na koleje na měsíc do Brna. Óh Brno, ty kouzelné místo, které jsi prý bylo hlavním
městem.
Mé utrpení začalo někdy po přejezdu cedule „Brno“. Rozhlédl jsem se okolo a nevěřil jsem
vlastním očím, toto že je druhé největší město České republiky? Tady budu bydlet celý jeden
měsíc? Celých 31 dní? 744 hodin? Na sucho jsem polknul a zastesklo se mi po pivu, které široko
daleko není (Starobrno? To je jen pohádka, se kterou děsí malé děti, že jo? Ž-ž-že jo?) Doufal
jsem alespoň, že ona kolej, sponzorována Masarykovou univerzitou bude vypadat nějak… No
prostě, že bude obyvatelná. V tu chvíli přišla druhá rána a začal jsem se bát, že přijde dalších
osm ran Egyptských. Při prvním pohledu jsem se začal smát, viděl jsem část pokoje náležící
mému spolubydlícímu, která vypadala, že vykoupil Ikeu. Přestal jsem se smát ve chvíli, kdy
jsem dveře dootevřel. V mém růžku byla postel s flekatou matrací (bál jsem se oněch žlutých
fleků natolik, že jsem radši přes ní hodil prostěradlo a s pořekadlem „co oči nevidí, to srdce
nebolí“ jsem na ni ulehal každou noc), jedna židle se stolem z První světové války a společná
lednička, která ku podivu chladila (ne, fakt, nekecám). Po cestě jsem si říkal, že by bylo dobré si
dát sprchu, vejdu do naší koupelny a… Jenom záchod, který měl z nějakého důvodu eura na dně
(nešla spláchnout… Prostě jak?) a umyvadlo, jejíž střed tvořila směsice náhodných látek, jak
pevných, tak kapalných. Sprchy, ty byly společné a postupem času mne spolubydlící, který žil
již pár let na intru učil všem dovednostem přežití; tak jako Gandalf vedl hobity k záchraně
světa, on mě vedl, jak se úspěšně osprchovat (ať už je sprch požehnaně, anebo poskrovnu, vždy,
opakuji, VŽDY funguje jen ta jedna vpravo). Když jsem se naučil smát přesně jako Joaquin
Phoenix ve filmu Joker, rozhodl jsem se nakoupit. Naštěstí byl kousek od koleje Lidl, což je
jediná dobrá věc, která se mi stala v Brně. V Lidlu najdete vše, levné potraviny, hygienické
potřeby, potraviny těsně před spotřebou čili ještě levnější, zmrzlinu za 8 korun a to
nejdůležitější, česnekové bagety. Hned jsem si jich koupil tak 6 a uschoval na horší časy. Co
čert nechtěl (protože ani on na to nemá srdce), do baget se nastěhovali mravenci. V tu chvíli
jsem byl znechucen, že mám na pokoji hmyz, postupem času jsem ovšem všem živočichům,
známým i neznámým, začal přivykat a v posledních dnech jsem si připadal jak Sněhurka,
akorát jsem ten hmyz nevolal a nepomáhal mi. Spolubydlící, říkejme mu Mudrc, mě utěšoval,
že na tom nejsme nejhůř, mohli bychom mít pokoj otočený ke slunku či slabou Wi-Fi. Po
konzultaci se spolupracovníky jsem musel uznat, že si žijeme jako králové. Někteří měli
opravdu v pokoji takové horko, že by si tam klidně mohli dělat vajíčka na tvrdo a někteří měli v
umyvadle již tak pokročilou civilizaci, že mravenci jim i přes tekoucí vodu vypochodovali vstříc
a bojovali za svobodu. Pokračování příště... 10
 KDO JE TEDA POKRYTEC?
Učitelé jsou pokrytci. Nejméně stokrát jsme se Pak je tu zvláštní kategorie: „A, B, C učitelé”. Z
setkali s tím, že nám učitel nebyl schopen dobré vůle nebo lenosti vytváří nejjednodušší
oznámkovat test víc jak dva týdny po jeho typ testů, co se oprav i psaní týče. Když my
napsání. „Mám i jiné testy a třídy…“ omlouvají jsme schopni se naučit správné odpovědi
svou neschopnost opravit test po víkendu. nazpaměť, protože nám vedlejší třída ten A,
Mimochodem po tom samém víkendu kdy nám B, C test v duchu vysoce sofistikované
nafařili úkoly, abychom se náhodou nenudili. spolupráce poslala, nevidím důvod, proč
Vůbec bych se nedivila, kdyby tuto větu řekli učitel není schopen tento test (podotýkám se
každé třídě, která chce po víkendu vidět svůj všemi správnými odpověďmi, má to lehčí!)
test. Nebo občas zapomenou, že existují i jiné odevzdat opravený s týdenním odstupem.
předměty než ty jejich a nepřijde jim vůbec Mimochodem, pokud tohle čte nějaký učitel a
divné zadat 20 stran úkolů na druhý den… Ano myslí si, že objevil nějaké naše tajné metody
my to stihneme – teda, když nebudeme spát. pro podvádění při testech a s chutí nám
Ale ono je to koneckonců jedno, stejně většinu překazí plány, šeredně se mýlí. My si
úkolů děláme o přestávkách v den odevzdání najdeme cestu vždy. Žáci jsou pokrytci.
nebo vůbec. Totiž člověk se zrovna dvakrát
nehrne do toho, aby přes víkend přečetl sedm
balad od Erbena a udělal na každou rozbor.
FAST FASHION
Děkujeme našim učitelům, že do nás vkládají SLOW FASHION
takovou důvěru a dělají z nás nadčlověky! Každý z nás určitě někdy tento pojem
Jindy zase děláme my, žáci, nadčlověky z učitelů, slyšel. Fast fashion a slow fashion.
když čekáme, že po nás přečtou ten sanskrt, ve Nelekejte se. Vím, že někteří z vás o tomto
kterém jim odevzdáváme s úsměvem slohovku. tématu už slyšeli, ale vyhýbají se mu jako
Nebo dvacetkrát přeškrtaný výsledek do fyziky. čert kříži. Tímto článkem vás nechci
Možná proto se tolik nehrnou do oprav testů. hubovat za to, kde a co a jak často
Opravovat testy je vlastně umění. Uznávám ty, nakupujete, spíše jen přiblížit vám oba dva
co rozluštili můj test na kvadratické rovnice. pojmy a trochu poodhalit tajemství výroby
Někteří učitelé si zase přidělávají práci oblečení. Začněme tím horším – fast
otevřenými odpověďmi a my upouštíme uzdy fashion (snad nemusím překládat jako
našich fantazií, když se jednak snažíme přijít na rychlá móda). Neexistuje nějaký konečný
to na co se učitel vůbec ptá a taky co napíšeme seznam pravidel, co děla značku fast
do prázdného místa. Tady se naopak divím, že fashion, ale pár jich tu je:
jim opravy netrvají desítky týdnů. Tvoření 1. Kvantita> kvalita, neboli množství nad
otázek vyžadovalo minimální kreativitu a oprava kvalitou materiálu nebo sešití celého kusu
obsahuje spektrum odpovědí široké stejně jako oblečení. Místo toho, aby nové kolekce
vlnová délka hlasu Jiřinky, když vás žádá, abyste vycházely párkrát do roka (správně na
se přezuli. každé nové roční období),
vychází skoro každý měsíc. Většina takového oblečení nejčastěji končí na skládkách, např. v poušti
Atacama.
2. Nekvalitní materiály. Jako správný podnikatel a majitel takovéto FF značky potřebujete co
nejdříve nové oblečení, samozřejmě za co nejméně peněz. Jak toho dosáhnete? Samozřejmě,
nakoupíte tu nejlevnější látku, kterou najdete (to, že je z nekvalitního materiálu, je jedno). A ještě k
tomu ani pořádně nezaplatíte švadlenám, co odvedly nejpodstatnější část práce, že ano.
3. Otřesné zacházení s pracovníky v továrnách, kterým se říká sweatshopy. Oblečení musí
švadleny šít v nezvladatelných podmínkách, ve špíně, prachu a smradu ze všech umělých vláken,
11
bez nároku na přestávku, nebo dokonce dne volna.Často v nich také pracují děti. Jak jsem už
zmínila, pracovníci nedostávají ani pořádně zaplaceno, patří k nejhůře placeným zaměstnancům
na světě.
Dá se říci, že opakem a „řešením“ fast fashion je slow fashion. Ten se zajímá o udržitelné materiály,
férovou cenu produktů, nakupování s rozmyslem, šetrnosti k přírodě, recyklaci a upcyklaci a
mnoho další. Na českém trhu je spousta takových značek, které se dají považovat za slow fashion
značky, a většinou jsou úplným opakem fast fashion – oblečení je za férovou cenu vůči švadlenám a
je vyrobeno z udržitelných materiálů (např. z organické bavlny). Zároveň takovéto značky nepřímo
podporují nakupování oblečení, jen když jej „potřebujeme“. Zároveň slow fashion jde ruku v ruce se
second handy. A neděste se, opravdu v nich můžete najít originální a zajímavé kousky jen za pár
korun.
Celkově fast fashion škodí celé naší planetě, ať už zvířatům nebo lidem. Fast fashion továrny totiž
častokrát porušují lidská práva. Vyžádaly si i nemálo životů, jako například ve velmi známém
případu zhroucení továrny Rana Plaza před deseti lety, kde zemřelo přes 1000 lidí. Za zmínku také
stojí neetické chování vůči přírodě – zacházení se zvířaty kvůli pravé kožešině, vypouštění
odpadních látek do řek a oceánů. Zároveň továrny na oblečení jsou zodpovědné za zhruba 10 %
emisí skleníkových plynů v atmosféře. Nemusíte ale hned udělat ty nejradikálnější změny, stačí
postupovat po malých krůčcích. Například jednou si nekoupit kus oblečení jen proto, že je levný,
nebo navštívit nějaký ten second hand (a že jich tu v Ostravě je). Věřím, že někteří z vás se v tomto
najdou.

HLADOVÉ OKÉNKO
Jelikož se škola stále snaží předstírat, že její studenti nejsou líní budiž ničemové, rozjela další
projekt s názvem Hlad po filmu. Zde si pár studentů (doslova pár, i když někdy i míň) a profesorů
sedne s šálkem čaje a dupetkamis medovocibulovou příchutí, rozvalí se na gauče, které pracně
donesou studenti, povypráví si teorii o filmu, shlédnou film, který má knižní předlohu (původně
jste si měli knihu nejdříve přečíst, hupsík) a nakonec
produkují všechno od začátku filmu po pád Římské
May god help you.
říše.

Teď mě omluvte, pokusím se pomocí humorných Wandering through my days of fire

hrátek slov shrnout, co vše jsme viděli: Jistá dánská searching thoughts of my desire
dívka zpozorovala vlak a pokusila se ho stopnout, I wander, to deep-fried lands
což velice rozzuřilo cestující jedoucí ze zápasu in fries, i hide, "what is this choir?"
Baník:Sparta, tento klub rváčů vylezl ze spoje, stuck, a look through my lens
nicméně byli osvíceni policejními světly a převezeni

do Leopoldova. Když vše vezmeme kolem a kolem, in meadow, such flowers of joy
tato stoprocentně reálná historka nemá žádný you, such bark, lies me inside
smysl, nic nemá žádný smysl, vesmír je stár deep core within, still dark as day,
miliardu let a naše životy jsou pouhé semínko though thee brother of Nikolay.
prachu v obřím kolosu požírajícím galaxie; naše

století jsou pouhé vlny v moři, naše léta jsou kapky
vody, naše týdny jsou výsledky vlnobití tvořené
pěnou dní.
Jak vidíte, klub nyl nabitý filmovými perličkami a
především lahůdkami, kterých jste při malém počtu
měli přehršel. Věčná škoda, že studenti jsou filmy již
shows those lands, such cheerful glance
as thought of thought of thinking dance
of you, bright soul, strike me though plans,
which engrave the fire within your lands
and let it sit, just like Sans.

nasyceni, takže prostředky k zbavení hladu již yet your fire grows, and mine does too,
nebude v budoucnu potřeba a klub nejspíše zanikne. the plan, though, holds, but so do you.. 12
 FUTSAL ANEB BĚHÁNÍ ZA MÍČEM
Každý pátek už od roku, který si už nikdo ani nepamatuje, u nás
probíhají futsalové turnaje. Futsal je halová verze fotbalu, která
vznikla v Brazílii. Futsalové družstvo se stejně jako u basketbalu
skládá z pěti členů. Délka jednoho zápasu je 2x20 minut. Název
hry se často zaměňuje s jinými názvy, jako třeba sálová kopaná
nebo halový fotbal, což jsou vlastně úplně jiné sporty.
Futsalové pátky organizuje pan učitel Gold. Turnajů se u nás
zúčastňují naši učitelé, naši studenti a také naši bývalí studenti.
Na následující otázky jsme se zeptaly Ondřeje Schwana a
Tomáše Medka, kteří už se několika futsalových turnajů na naší
škole zúčastnili.
Jak se ti hrálo?
O: Celkem dobře.
Byl jsi spokojený ve svém týmu?
T: Dobře.
O: Ano.
T: Ne, ale kdyby spoluhráči hráli lépe a brankář
Jak by se podle tebe jmenoval futsal,
chytal tak ano.
kdybys měl možnost ho přejmenovat?
O: Kopaná do holeně. Je v plánu, aby se hrály i jiné hry než futsal?
T: Běhání za míčem. S: Záleží hlavně na studentech, jestli by se scházeli i
A poté jsme se zeptaly na několik na jiné sporty. Třeba ve středu se dříve hrál volejbal.
otázek také pana učitele Sklenáře a G: No, kdyby studenti s něčím přišli, tak by to bylo
pana učitele Golda. možné.
Kdyby si někdo z vás chtěl zahrát, hraje se skoro každý pátek od 13:50.

LYŽAŘSKÝ KURZ 2023

Šest dní uběhlo jako voda a třídy 1. C,1. A, 1.D a 3.S se Ten se nachází nedaleko vrcholu Hoher
tak vrátily v pátek 24.3. z lyžařského kurzu v Dachstein v Alpách. Zde si všichni mohli
Rakousku s panem ředitelem Kašičkou, jeho užít nádherné výhledy nebo procházku v
zástupcem panem Košťálem, pány učiteli ledové jeskyni.
Rachvalíkem, Goldem, Jalůvkou, Sklenářem, paní I přes menší neshody mezi žáky a
učitelkou Prívarovou a Žižlavskou. kantory si myslím, že jsme si všichni
Odjezd se konal v neděli 19.3. v 9:00 ráno od našeho pobyt užili. Rádi bychom poděkovali
gymnázia Hladnov. Po dlouhé a unavující cestě jsme panu řediteli a všem učitelům, že pro
dorazili do menší vesnice Sankt Martin am nás zorganizovali takto
Grimming, kde jsme byli ubytováni. Právě odtud jsme nezapomenutelný lyžařský kurz a že s
každý den ráno vyjížděli směrem k lyžařským námi měli trpělivost.
střediskům. První a třetí den lyžování, tedy pondělí a
středu jsme lyžovali v Hauser Kaibling a druhý a
poslední den, tudíž úterý a čtvrtek v Reiter Alm. První
den nám sice nepřálo počasí, ale nakonec se vyčasilo
a po zbytek pobytu bylo krásně slunečno. I když byl
místy mokrý sníh, užili jsme výhledy a „jarní
lyžovačku“ jak na lyžích, tak i na snowboardu. Třetí
„nejkritičtější“ den jsme autobusem vyjeli k lanovce
Dachsteinsüdwandbahn (ano, takovýto název
opravdu existuje), která nás poté vyvezla na vrchol
13
Hunerkogel.
 hladnov.dezinfo
Když jsem již v minulém díle nakousl téma voleb, rozhodl jsem se zabřednout do dalšího
tématu, které bohužel k volbám neodmyslitelně patří, dezinformace. Dezinformace znamená
úmyslně šířená nepravdivá informace; asi jako když Toník ze 3.B šířil po škole, že chodíte s
Anežkou. Na druhou stranu existuje slovo misinformace, což je neúmyslné šíření nepravdivé
zprávy; abych navázal na příběh, zprávu od Toníka začal šířit Lojza z 3.A, protože jste jednou
šli na výlet a na vás zbyla do dvojičky právě Anežka. Mezi oběma termíny bychom měli znát
rozdíl a vědět, že většina lidí šíří právě misinformace, dejme tomu, že mají oblíbenou
zpěvačku, ke které vzhlíží od dětství, no a Ilona Csáková již nemá ráda jenom růžovou, ale i
rudou.

Sociální bublina

Další problém tvoří takzvané sociální bubliny,

kdy si ve zkratce vytvoříme malou partu lidí, se
kterými názorově souhlasíme a všechny ostatní
vystrnadíme, až si nakonec vytvoříme falešný
svět podle našich představ. Je velice
pravděpodobné, že v bublině žijete i vy,
nakonec, nikdo se nechce bavit se strejdou
komunistou ani bratrancem rasistou (i když s
oběma je občas sranda), přesto by bylo vhodné
se obklopovat i jinými názory, ať už se bavíme o
světě politiky nebo vaření, můžete se dozvědět i
něco, co vás posune.

Nelítostný boj proti nepřehlednému nepříteli

Největší problém ovšem spočívá v potírání dezinformací, všichni se doufám shodneme, že

věřit v ovládání světa ještěřími židozednáři je plus mínus neškodné, dokud nenapadnete
americký kapitol. Kde je ovšem ona hranice? Na základě dobře míněného zákona může
vzniknout něco jako zákon šaría. Na druhou stranu nepotřebuju v čekárně u doktora
poslouchat, jak Ukrajinci zkupují zubařské ordinace, aby poctivě pracující Češi měli bolavé
zoubky (tohle jsem si skutečně vyslechl, až tedy na důvod, proč by to sakra někdo dělal).
Hranice se velice těžko určují (zeptejte se Ruska, ahahahahah – asi bych měl s tím přestat),
jedni se ohánějí svobodou slova, druzí fakty. Nezapomeňme ovšem na staré dobré pravidlo
„Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, dle mého názoru si pro mě za
mě věřte, že Země je placatá, jasně, asi na vaší radu nikdy moc nedám a budu se vám smát
za zády, ale pokud nerozbíjíte auta ukrajinským uprchlíkům, protože nacisti v česku
nemají co dělat, je mi to u zardele. Problém zkrátka začíná, když volíte Babiše, protože on
jediný nelže a nekrade (skutečně 199 poslanců krade a on zrovna ne? Skutečně se spojil
celý svět proti jednomu Slovákovi, protože jako jediný říká pravdu?) nebo když volíte SPD,
protože jako jediná strana vás uchrání před náporem uprchlíků mířícím do českých zemí,
aby vám ukradli práci, znásilnili ženu a snědli Milu, kterou si šetříte na odpolední
odpočinek (proč by měl chtít uprchlík žít v zemi, jejímž jazykem nemluví, anglicky zde umí
tak každý pátý, kdokoliv kdo není albín je probodáván pohledy a ekonomická situace je sice
na vysoké úrovni, ale pár metrů dál je mnohem bohatší Německo). 14
 Ověřování matka moudrosti

Nejlepší způsob, jak si ověřit

správnost informace, je podívat
se na více zdrojů. Podle Blesku
Ivan Mládek (81) oplodnil za
jednu noc patnáct supermodelek
(20), ovšem podle Novinky.cz a
Chvíle pro ženy jich oplodnil
pouze deset; Blesk má tedy
docela zavádějící informace.
Samozřejmě, kdybychom si ověřovali každý den každou informaci, nebudeme dělat nic jiného.
Navrhuji si vybrat několik věrohodných zdrojů, kde si jste jistí, že není v jejich zájmu vám
nakukat blbosti a sebemenší chyba je může stát důvěru, kterou stěží mohou dobývat zpátky,
nebo se alespoň minimálně umí za své chybné informace omluvit. Přeci si nebudete hledat, zda
je opravdu pátek, jak tvrdí váš kalendář, na druhou stranu, pokud vám to tvrdí věčně opilý
kamarád, asi bych se ještě někde podíval.

Staříci jsou géniové

V dnešní době, kdy se technologie mění téměř ze dne na den, již neplatí „staří mají více
zkušeností“. Nezapomeňme, že před sto lety, když jste si chtěli zatelefonovat, museli jste zajít
do budky, která byla nejspíše ve vašem městě jen jedna. Před dvaceti lety jste měli tlačítkový
telefon, dotykový jste mohli vidět leda ve sci-fi; dnes máme VR brýle. Doba se mění tak rychle,
že mnohdy i my nejmladší sotva stíháme vnímat, co to kolem nás lítá, co se děje, co je nového a
podobně. Až já budu důchodce a budu si povídat se svým vnoučetem a řeknu mu: „Před 70 lety
se dělo něco podobného a na YouTubu…“ určitě mi s pohrdavým obličejem odpoví „11001001
111101 11000“, načež budu nadávat na dnešní mládež, která už ani nezná starou dobrou
angličtinu. Zkrátka a jasně, staří lidé mají určitě zkušenosti, ale jsou to také jen lidé, nakonec,
kolik z vás je rodinnými ajťáky, protože jste dali babče ČT1 na první místo v seznamu kanálů?

Nečekaný zvrat

Dezinformace jsou velice složité téma, jestli je chcete nějak řešit, musíte našlapovat opatrně a
promýšlet každý svůj krok, každé slovo. Jeden špatně napsaný řádek v zákoníku může způsobit
nebývalé škody na svobodě projevu, ale jak se říká, demokracie vždycky tahá za kratší provaz a
Rusové mají zasrané atomovky!

15
 Bratři Karamazovi v podání
Divadla Petra Bezruče
Možná že jste už zaregistrovali po chodbách
naší školy vyvěšené plakáty klubu Mladého
diváka (pokud ne, koukejte občas kolem sebe).
Abych vám objasnila, o co se jedná – pokud se
do klubu přihlásíte, máte zlevněný vstup na
vybrané představení (zatím) do tří ostravských
divadel, máte možnosti se setkat s různými
umělci a účastnit se besed s nimi. Právě jedné z
takových besed jsem se zúčastnila, konkrétně
besedy k představení Bratři Karamazovi v
Divadle Petra Bezruče, a i samotného
představení. Celkem byly besedy dvě, první
před představením s režisérem Janem Holcem
a druhá po představení s herci Jáchymem
Kučerou, Barborou Křupkovou a Ondřejem
Brettem. Na obou besedách panovala příjemná
a uvolněná atmosféra, velmi jsem si to tam
užila. Každopádně o klubu Mladého diváka
někdy jindy, teď už k inscenaci.
Hra Bratři Karamazovi byla napsána pro
divadlo podle stejnojmenné knihy ruského
autora Fjodora Michajloviče Dostojevského,
který se narodil v roce 1821 v Petrohradu. I když
patří mezi velikány literatury, původně se
vyučil konstruktérem mostů. Patřil do skupiny,
která protestovala proti tehdejšímu carovi
Mikuláši I. Za to byl odsouzen i se svými
spřízněnci k trestu smrti, nakonec byl ale trest
změněn a ve finále strávil 10 let na Sibiři. Zde se
potkal se spoustou narušených lidí, což mu dle
mého názoru pomohlo k utváření různých
postav. Také se u něj začala projevovat
epilepsie. Tato nemoc se právě projevuje u
jedné z postav ve hře, Smerďakova, ale pod
starším názvem padoucnice. Dostojevskij
zemřel v roce 1881. Jeho román Bratři
Karamazovi měl být původně rozdělen na dva
díly, vznikl ale pouze jeden.
Příběh se točí kolem rodiny Karamazových –
otce a jeho třech (vlastně čtyřech) synech
Aljošovi, Ivana, Dimitrije a Smerďakova. Mezi
Dimitrijem a otce panuje spor kvůli penězům a
také kvůli ženě Grušeňce. Dimitrij se svěřuje
svému bratrovi Aljošovi s trablemi s Grušeňkou
taky jeho snoubenkou Kateřinou, kterou již
dávno nemiluje. Vše ale mění tragická událost
– někdo zavraždil starého otce Karamazova. Tím
nastaly mnohé nové otázky a nějaké se zase
vyřešily. Kdo však zabil otce? Nasnadě je
samozřejmě syn Dimitrij, který se tak už s nikým
nemusí prát o Grušeňkou a taky po celou dobu
hry vykřikuje do světa, že ho zabije, ten to ale
není. Jeho vrahem je totiž jeho sluha a syn
Smerďakov, který už měl dost drzého chování
vůči jemu. V osudnou noc předstíral epileptický
záchvat a zabil otce. Svěří se tedy Ivanovi a
vzápětí spáchá sebevraždu. Ivan se soudu
samozřejmě snaží dokázat, že vrahem není
Dimitrij, ale Smerďakov. Nikdo mu ale nevěří,
protože Smerďakov trpící epilepsií by přece
nezvládl zabít, a navíc Ivan už pod tíhou všech
událostí začíná také přicházet o rozum. Dimitrij
je tak odsouzen a poslán na Sibiř.
Jak jsem již zmínila, román měl být rozdělen na
dva díly. První román měl obsahovat tento děj, ve
druhém se měl Dimitrij dostat z vězení a utéct do
Ameriky, kde měl žít mezi indiány. Druhého dílu
jsme se však nikdy nedočkali, protože
Dostojevskij v roce 1881 zemřel. Pokud jste
představení viděli, neujde vám, že konec je oproti
začátku velice chaotický. Hra se začíná ubírat
tímto chaotickým směrem od okamžiku, kdy je
zavražděn otec Karamazov. Ten má symbolizovat
jakousi nejvyšší autoritu. A právě po jeho smrti
padají všechny morální hodnoty a pravidla a
určitý útvar, v našem případě bratři Karamazovi,
se úplně rozpadá. Hra je tak alegorií na to, co se
stane, když padnou všechny pravidla a jak moc
velká anarchie dokáže nastat. Samozřejmě že
inscenace se velmi liší od románu, text byl
speciálně upraven. V inscenaci je vynecháno
několik postav, aby byl prostor rozvíjet ty
nejhlavnější. Sama jsem román nečetla, ale dle
slov mých přátel byla pozměněna osobnost – ve
hře je nejistý a opatrný, bojí se postavit za svůj
názor a „dupnout si“. Naopak v románu je Aljoša
sám sebou jistý a rozhodný. Suma sumárum,
Bratři Karamazovi jsou docela složitým dílem.
Za vyzdvihnutí určitě stojí herecké výkony všech herců, které jsou ještě víc podtrženy prostou a
holou scénou. Přiznám se, že jsem netušila, jak moc jde inscenace a román do hloubky, a možná
nebýt besed, tak bych ani hloubku inscenace nepochytila. Představení si každopádně užijete tak
jako tak, i bez hloubání nad tím, co chtěl autor vlastně říci.

Improvizační Poklad
V jedenáct ráno. Ne na Slezké, ale v Porubě.
Před truhlou. S Pokladem. Co tam celá naše
škola ve čtvrtek 13. 4. dělala?
Všechno začalo v hlavě paní učitelky Hurtové,
která vymyslela, objednala, zařídila a nakonec
nechala napsat do bakaláře. A dobře, že jí ta
myšlenka napadla.
Improvizační divadlo! Pro školu? Jo!
kterými studenti udávali směr dějům na
jevišti.
Nezapojovaly se pouze mladé osoby, ale i ty
kapánek starší. Jana začlenila do
improvizace i paní učitelku Břuskovou, ta
by se mohla se svými improvizačními
schopnostmi klidně k souboru přidat, poté
byl vybrán i pan učitel Hlaváč, prakticky do
role barmana-psychologa. Podařilo se mu
ale importovat i trochu té matematiky.

Nemyslím si, že by někdo z nás tušil, co se může
dít. Vlastně to netušili ani samotní herci, ale
během představení na to bezesporu přišli.
Každý z nás měl možnost se do dění na jevišti
zapojit. Jana, která improvizační show uváděla,
běhala po sále a sbírala předměty studentů,
které byli poté použity herci. Sbírala ale i
témata, charakteristiky a náhodná slova,
Představení dopadlo překvapivě velmi
dobře. Studenti s herci na sebe dobře
reagovali a třeba tato zkušenost některé z
nás popostrčila k tomu, dát šanci dalším
improvizačním představením.
Snad zas někdy příště!

BEREALY MĚSÍCE

17
 HLADNOTICIAS

MEME MĚSÍCE

PLAYLIST MĚSÍCE