Dlouh 19. Stolet V Eskch Djinch

Dlouhé 19.
století v českých dějinách

Požadavky k zápočtu z českých dějin 1740-1918
Úspěšné absolvování písemky, která bude v rozsahu odpřednášeného a dále publikací:

Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek X. 1740-1792. Praha-Litomyšl 2001.
Bělina, P. – Hlavačka, M. – Tinková, D.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XI.a 1792-1860. Praha-Litomyšl 2013.
Hlavačka, M. – Kaše, J. - Kučera, J. P. - Tinková, D.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XI.b 1792-1860. Praha-Litomyšl
2013.
Borovička, M. - Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XII.a 1860-1890. Praha-Litomyšl
2012.
Borovička, M. - Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XII.b 1890-1918. Praha-Litomyšl
2012.
Malíř, J. – Řepa, M.: Dějiny Moravy 3/2. Morava na cestě k občanské společnosti. (Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová
řada, sv. 8. Brno 2018)
Součástí zápočtu je i znalost historiografie k disciplíně (viz níže).
Literatura k disciplíně – přehledy
Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek X. 1740-1792. Praha-Litomyšl 2001.
Bělina, P. – Hlavačka, M. – Tinková, D.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XI.a 1792-1860. Praha-Litomyšl 2013.
Hlavačka, M. – Kaše, J. - Kučera, J. P. - Tinková, D.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XI.b 1792-1860. Praha-Litomyšl
2013.
Borovička, M. - Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XII.a 1860-1890. Praha-
Litomyšl 2012.
Borovička, M. - Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XII.b 1890-1918. Praha-
Litomyšl 2012.
Hlavačka, M. a kol.: České země v 19. století. Proměny společnosti v moderní době I. a II. díl. Praha 2014.
Malíř, J. – Řepa, M.: Dějiny Moravy 3/2. Morava na cestě k občanské společnosti. (Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová
řada, sv. 8. Brno 2018)
Vocelka, K.: Glanz und Untergang der höfischen Welt (Österreichische Geschichte 1699-1815). Wien 2001.
Rumpler, H.: Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in
der Habsburgermonarchie. Wien 2005.
Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982.
Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Efmertová, M.: České země v letech 1848-1918. Praha 1998.
Bělina, P. - Kaše, J. - Kučera, J. P.: České země v evropských dějinách. Díl III. 1756-1918. Praha-Litomyšl 2006.
Harna, J. – Fišer, R.: Dějiny českých zemí II. Praha 1998.
Dlouhé 19. století v českých dějinách 1

Lněničková, Jitka: České země v době předbřeznové 1792-1848. Praha 1999.
Literatura k disciplíně - jednotlivá témata
Demografický vývoj
Kárníková, L.: Vývoj obyvatelstva českých zemí 1754-1914. Praha 1965.
Kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996.

Dvořáček, F.: Soupisy obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1754-1921. Praha 1926.
Radimský, J.: Vývoj obyvatelstva na Moravě do roku 1857. In: Vlastivědný věstník moravský 1, 1946, s. 72-110.
Sociální vývoj
Bruckmüller, E.: Sozialgeschichte Österreichs. Wien 2001.
Fasora, L. - Hanuš, J. - Malíř, J. (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004.
Fasora, L. - Hanuš, J. - Malíř, J. (eds.): Sekularizace v českých zemích v letech 1848-1914. Brno 2007.
Glassheim E.: Between Empire and Nation. The Bohemian Nobility 1880–1918. In: Judson P. M. –

Rozenblit M. L. (eds.): Constructing Nationalities in East Central Europe. New York 2005, s. 61–88.
Glassheim, E.: Urození nacionalisté. Česká šlechta a národnostní otázka v 1. pol. 20. století. Garamond 2012.
Urban, O.: Kapitalismus a česká společnost. Praha 1978.
Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970.
Krofta, K.: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Praha 1919.
Machačová, J. - Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002.
Machačová, J. - Matějček, J.: Problémy obecné kultury v českých zemích 1781-1989. Kutná Hora – Opava 2008.
Martínek, M.: Přehled sociálního zákonodárství v českých zemích v letech 1879-1918. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století, č.
3, Praha 1976, s. 13-44.
Matějček, J.: Šlechta v českých zemích v 19. století (první pokus o přehled). In: Slezský sborník 4, 2000, str. 279-299.
Maur, E.: Myšlenkový svět české vesnice na prahu modernizace. In: Historický obzor 5/1994, 209-211.
Mlynaříková, B. Geografický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740-1830. Praha 2001.
Myška, M. - Zářický, A. (eds.): Člověk v Ostravě v 19. století. Ostrava 2007.

Pěkný, T.: Historie židů v Čechách a na Moravě. Praha 1993.
Ekonomický vývoj
Myška, M.: Rytíři průmyslové revoluce. Ostrava 1997.
Myška, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry. In: ČSM řada B, 1987, s. 46-65.
Popelka, P. Zrod moderního podnikatelstva. Ostrava 2011.
Albrecht, C.: Cultural Aspects of Economic Nationalism in Bohemia. In: Schultz, H. - Kubů, E.

(eds.): History and Culture of Economic Nationalism in East Central Europe. Berlin 2006, s. 173-184.
Bělina, P.: K vývoji národohospodářského myšlení v českých zemích od poloviny 17. do konce 18. století. In:
Folia historica bohemica 10, 1986, s. 467-97.
Dudek, F.: Vývoj struktury průmyslu v českých zemích za kapitalismu. In: SlSb, 86, 1988, s. 252-269.
Geršlová, J. - Sekanina, M.: Stručné hospodářské dějiny českých zemí od poloviny 19. století do konce 80. let 20. století.
Ostrava 1999.
Hlavačka, M.: Dějiny dopravy v českých zemích v období průmyslové revoluce. Praha 1990.
Hoch, K.: Čechy na prahu moderního hospodářství. Praha 1936.
Hons, J. a kol.: Čtení o severní dráze Ferdinandově. Praha 1990.

Hons, J.: Dějiny dopravy na území ČSSR. Praha 1975.
Chylík, J.: Přehled dějin moravského průmyslu. Díl I. Do polovice XVIII. století. Brno 1948.
Janák, J.: Dějiny Moravy 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999.
Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955.

Klíma, A.: Na prahu nové společnosti. Praha 1979.
Lacina, V.: Hospodářství českých zemí 1880-1914. Praha 1990.
Maur, E.: Vývojové etapy českého velkostatku v období přechodu od feudalismu ke kapitalismu. In: Hospodářské dějiny 7,
1981, s. 203-26.
Myška, M.: Šance a bariéry měšťanského podnikání v báňském a hutním průmyslu v českých zemích za průmyslové revoluce.
In: VVM, 36, 1984, s. 261-76.
Purš, J.: Průmyslová revoluce v českých zemích. Praha 1960.
Purš, J.: Průmyslová revoluce. Vývoj pojmu a koncepce. Praha 1973.
Vondruška, V.: Základní rysy zemědělské výroby v Čechách v letech 1781-1848. In: Hospodářské dějiny 17, 1989, s. 7-69.
Vondruška, V.: Zemědělská revoluce na rustikálu v 1. polovině 19. století. In: Sborník historický 31, 1985, s. 83-140.
Osvícenství a doba předbřeznová

Vocelka, K.: Glanz und Untergang der höfischen Welt (Österreichische Geschichte 1699-1815). Wien 2001.
Štaif, J.: Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí 1830-1851. Praha 2005.
Kollmann, J.: Politické probuzení českých stavů (sněm 1790-1792). In: Sborník archivních prací, 2006, 2, s. 251-342.
Řepa, M.: Moravské stavy a ústavní poměry v závěru 18. a v první polovině 19. století. In: Malý, K.-Soukup, L.(eds.): Vývoj
české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 299-321.
Kutnar, F.: Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu. Praha 1948.
Majer, Jiří: Kašpar Šternberk. Praha 1997.

Bělina, P.: Česká města v 18. století a osvícenské reformy. Praha 1985.
Bělina, P.: České země a habsburský absolutismus ve druhé polovině 18. a na počátku 19. století. Praha 1999.
Bělina, P.: Politické události let 1789-1797 v názorech měšťanské společnosti. In: ČsČH, 35, 1987, s. 844-75.
Cerman, I.: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. Praha 2011.
Dann, O.: Lesegesellschaften und bürgerliche Emanzipation. München 1981.
Hanzal, J.: Ferdinand Kindermann (1740-1801): Školský reformátor a osvícenský duchovní. Kostelní Vydří 1998.
Haubelt, J.: České osvícenství. Praha 1986.

Herre, Franz: Metternich. Praha 1996.
Herre, Franz: Radecký. Brno 1997.

Im Hof, U.: Evropa a osvícenství. Praha 2001.
Kroupa, J.: Moravská společnost a Velká francouzská revoluce. In: ČMM, 108, 1989, s. 243-56.
Olechowski, T.: Die Auflösung der Böhmischen Hofkanzlei und die Errichtung des Directorium 1749. In: Malý, K.-Soukup, L.
(eds.): Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 243-249.
Ptáčková, M.: O moravském zemském feudálně stavovském patriotismu v době předbřeznové. In: VVM, 29, 1977, s. 37-44.
Šimeček, Z.: K vývoji státní ideologie v Čechách v 18. a na počátku 19. století. In: Slovanský přehled, 1977, s. 63-88.
Tapié, V.-L.: Marie Terezie a Evropa. Praha 1997.

Taraba, L.: Josef II. Praha 1999.
Urfus, V.: Osvícenství a ekonomická ideologie v Čechách. In: Právněhistorické studie 14, 1969, 201-20.
Winter, E.: Josefinismus a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy 1740-1848. Praha 1945.
Vlastenectví a nacionalismus
Hroch, M.: Národy nejsou jen dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha 2009.
Hroch, M.: Na prahu národní existence. Praha 1999.

Řepa, M.: Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno 2001.
Sak, R.: Josef Jungmann. Život obrozence. Praha 2007.
Krueger, Rita: Czech, German and Noble. Status and National Identity in Habsburg Bohemia. Oxford: Oxford

University Press 2009.

Červinka, F.: Český nacionalismus v 19. století. Praha 1965.
Hanzal, Josef: Jazyková otázka ve vývoji obrozenského školství. In: ČsČH 16, 1968, 217-240.
Hora-Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 6. Příběhy a postavy českého národního obrození. Praha 1997.
Ivanov, M.: Tajemství RKZ. Praha 1969.
King, J.: Group Rights in Liberal Austria: the Dilemma of Equality in Proportional Representation. In: Fasora, L. – Hanuš, J. –
Malíř, J. (eds.): Moravské vyrovnání z roku 1905: možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě. Brno 2006, s. 27-
42.
Kočí, J.: České národní obrození. Praha 1978.
Kutnar, F.: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Praha 2003.

Liška, V. a kol. Ekonomická tvář národního obrození. Praha 2006.
Loewenstein, B.: Hnutí měšťanstva a národní orientace v polovině 19. století. In: ČČH, 88, 1990, s. 499-513.
Machovec, M.: Josef Dobrovský. Praha 1964.
Malíř, J.: Sekularizace a politika v dlouhém 19. století. In: Fasora, L.-Hanuš, J.-Malíř, J. (eds.): Sekularizace v českých zemích
v letech 1848-1914. Brno 2007, s. 11-24.
Maur, E.: Vlast, národ a stát v Čechách v očích lidového kronikáře na sklonku existence tradiční společnosti (1740-1830). In:
Malý, K.-Soukup, L.(eds.): Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 250-287.
Novotný, J.: Pavel Josef Šafařík. Praha 1971.
Novotný, J.: Václav Matěj Kramerius. Praha 1973.
Rádl, E.: Válka Čechů s Němci. Praha 1993.

Revoluce 1848-1849
Urban, O.: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982.
Urban, O.: Kroměřížský sněm 1848-1849. Praha 1998.

Klíma, A.: Češi a Němci v revoluci 1848-1849. Praha 1994.
Melville, R.: Účast české šlechty na první pražské petici z 15. března. In: ČČH, 3, 2003, s. 582-612.
Klíma, A.: Revoluce 1848 v českých zemích. Praha 1974.

Bouchal, H. – Říman, A.: Karel Havlíček Borovský 1821-1856. Petrkov 2011.
Kolejka, J.: Národy habsburské monarchie v revoluci 1848-1849. Praha 1989.
Polišenský, J.: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku. Praha 1971.
Trapl, M,: České národní obrození na Moravě v době předbřeznové a v revolučních letech 1848-49. Brno 1977.
Politický a ústavní vývoj monarchie 1849-1918, česká politika
Šolle, Z.: Století české politiky. Praha 1998.
Adamová, K. Občanská práva a svobody v rakouských ústavách 19. století. In: Malý, K.-Soukup, L. (eds.): Vývoj české
ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 414-431.
Cibulka, P.: Postoj českých a německých politiků k ústavnímu vývoji na Moravě a v habsburské monarchii v letech 1848-1918
(Podíl – recepce – alternativy). In: Malý, K.-Soukup, L. (eds.): Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 531-
599.
Marek, P. (kol.): Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998. Olomouc 2000.
Galandauer, J.: František kníže Thun. Místodržící českého království. Praha 2007.
Harna, J.: České státní právo a ústavní systém v programech českých politických stran na přelomu 19. a 20. století. In: Malý,
K.-Soukup, L.(eds.): Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha 2006, str. 488-530.
Klobas, O.: Václav hrabě Kounic. Šlechtic nejen rodem. Brno 1993.
Kořalka, J.: František Palacký. Praha 1996.

Le Caine Agnew, Hugh: The Flyspecks on Palivec´s Portrait: Franz Joseph, the Symbols of Monarchy and
Czech Popular Loyalty. In: Laurence Cole – Daniel
L. Unowsky: The limits of loyalty : imperial symbolism, popular allegiance and state patriotism in the late Habsburg monarchy. B
(mj. všechny návštěvy Františka Josefa v Praze)
Lustigová, M.: Karel Kramář. První československý premiér. Praha 2007.
Malíř, J.: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996.

Malíř, J.: Staročeši a Mladočeši v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Brno 1998.
Marek, J.: Jaroslav Goll. Praha 1991.
Maršálek, P.: České státní právo v 19. století. In: Malý, K.-Soukup, L. (eds.): Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918. Praha
2006, s. 468-487.
Sak, R.: Rieger – konzervativec nebo liberál. Praha 2003.

Soubigou, A: Tomáš Garrigue Masaryk. Praha 2004.
Srb, A.: Politické dějiny národa českého od roku 1861 až do nastoupení ministerstva Badenova roku 1895. Praha 1899.
Štaif, J.: František Palacký. Život, dílo, mýtus. Praha 2009.

Urban, O.: František Josef I. Praha 1991
Velek, L.: České státní právo na toaletním papíře. Mýtus, skutečnost a jejich symbolický význam. In: Řepa, M. (eds.): 19.
století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha 2008.
Velek, L.: Grenzen für die Entwicklung des Parlamentarismus bei den kleinen Völkern:

Die Tschechen im Reichsrat in Wien 1879-1914. Czasopismo Prawno-Historyczne, LXI, 2009, č. 2, s. 177-188.
Vošahlíková, P.: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Svoboda 1996.
I. světová válka a vznik ČSR
Kovtun, J.: Masarykův triumf. Praha 1991.
Křen, J.: Konfliktní společenství Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990.

Šedivý, I.: Češi, české země a velká válka. Praha 2001.
Kárník, Z.: Habsburk, Masaryk či Šmeral. Praha 1996.
Kalvoda, J.: Geneze Československa. Praha 1998.
Galandauer, J.: Vznik ČSR 1918. Praha 1998.

Klimek, A.: Říjen 1918. Vznik Československa. Praha 1998.
Čada, V.: 28. říjen 1918. Skutečnost, sny a iluze. Praha 1988.
Vývoj obyvatelstva a soc. struktury 1750-1914

18.-19. st - předstatistické období ⇒ neexistuje přesná evidence obyvatelstva. V 50. letech se začíná se soupisy a údaje jsou
přesnější.
Před tím odhady → chybovost cca 20%
Soupis není sčítání → není tak přesný, provádí se delší časové období (ne přesně k jednomu dni), některé neevidují obyvatele
do 1 roku věku (vysoká kojenecká úmrtnost). Soupisy provádí vrchnostenské úřady (úmyslně podhodnocovány - až statisíce
lidí), v určitém období i duchovní. Od 70. let také vojenské orgány. Židé se uvádí zvlášť → zvláštní zdanění.
Evidence se vede hlavně z daňových a vojenských důvodů.
Vývoj počtu obyvatel:

V roce 1700 měly české země kolem 2,5 milionu, r. 1750 3,2-3,8 milionu obyvatel. R. 1754 se uskutečnil reskript Marie Terezie,
který byl poddimenzován → výsledek byl 3,012 mil obyvatel.
Soupis z r. 1754 zachytával věkové třídy, pohlaví, stav, židé byli zapisováni zvlášť, u křesťanú se zapisovala charakteristika
majitele domu.

Od r. 1761 se soupisy opakovaly téměř každoročně, byly ale zkreslené → zásah vrchností. Neevidovaly také děti do 1 roku
věku.
Od r. 1770 organizoval soupisy vojenský erár - zajímali ho muži schopní služby → oběvili mnoho utajených duší.
R. 1771-1772 hladomor zdecimoval populaci Čech o 250 000.
Soupisy z let 1780-1850 zachycují veškeré obyvatelstvo, podle věku a skupin povolání byly ale tříděni jen muži. Souběžně
probíhala konskripce vojenskými i politickými úřady.
Koncem 18. století byl dosažen počet obyvatel 4,9 milionu, 5 milionú byl dosažen r. 1820, r. 1850 byl 6,8 milionu a r. 1909 10
milionů.
Roku 1857 byl vyhlášen zákon o sčítání lidu, které se uskutečnilo ke 31.10. Provedly ho politické úřady prostřednictvím obcí.
Začíná moderní sčítání od r. 1857. Dobrý stav a dochování sčítacích aparátů od r. 1880.
Nový zákon o sčítání lidu z roku 1869 – sčítání vždy k 31.12., zjišťuje se přítomné, nikoliv příslušné obyvatelstvo
Průměrný věk žijících osob byl ještě na konci 19. století těsně nad 27 let
Sňatkový věk: v 18. století ženy 20-25 let, muži 25-30 let; polovina 19. století o 2-3 roky vyšší; v rodině 4-5 dětí
Porodnost v 19. století cca 38 promile, úmrtnost kolem 30 promile klesá až koncem 19. století na 20 promile
Přirozený přírůstek obyvatelstva ve druhé polovině 18. století 5,8 promile, po celé 19. století 6,8 promile; rapidnější vzrůst
počtu obyvatelstva spjatý s hospodářským růstem - v 60. letech 19. st. za poklesu cen zemědělských výrobků rostla průměrná
denní mzda, od počátku 60.let do počátku 90.let se v Rakousku snížil počet pracovních dnů nutných na nákup spotřebního
koše potravin z 19 na 5 dní
Migrace: každým rokem na konci 19. století z tisíce obyvatel odcházeli dva nebo tři lidé; V předvečer války žilo za hranicemi
1,2 mil. rodáků z českých zemí: 750.000 v ostatních částech monarchie (500.000 Vídeň), 250.000 v Německu, 120.000 v USA,
40.000 v Uhrách. Z vystěhovaných mužů bylo 80% do 30 let.
*doplnit graf → zvyšování (očkování). Prudký růst v 19. století. 10 000 000 před 1. světovou válkou. Pořád vysoká porodnost,
úmrtnost ale hodně klesá (lepší hygiena, životní podmínky, dostupnost potravin, očkování atd.). Trendy začínají v městském
prostředí, poté se rozšiřují na venkov. Přebytky populace migrují do zámoří → před WWI více než 1 000 000 lidí žije v
zahraničí.
Soupisy a sčítání obyvatelstva v českých zemích 1755-1910

Před rokem 1754 – zpovědní seznamy dospělých od 12 let, repartice solní přirážky…
Přímý podnět pro zavedení soupisů – pravděpodobně podklady pro daňovou reformu (majitelé domů byli v soupisu domů
tříděni podle daňového hlediska)
Soupis 1754 – svěřen nejprve jen duchovenstvu, které mělo zachytit jen počet obyvatel, stáří, stav
o pár měsíců později na Haugwitzův návrh i světské sčítání
zároveň pro oba soupisy určena stejná schémata:
věkové třídy (1-15, 15-20, 20-40, 40-50, nad 50)
pohlaví, stav
všechno obyvatelstvo včetně židů
soupis křesťanského obyvatelstva podle míst (měst, městysů, vsí), hospodářská charakteristika majitele domu
výsledky soupisu: duchovenské úhrny křesťanského obyvatelstva jsou na Moravě + Rak. Slezsku o 100.000 osob vyšší
další soupis měl proběhnout za tři roky, ale nestalo se tak, zřejmě kvůli Sedmileté válce
teprve v roce 1761 další sčítání obyvatelstva, nedochováno celé, není jasné, zdali zahrnovalo i židovské obyvatelstvo
Soupisy 1762-69: každoročně, prováděny paralelně vrchnostenskými i duchovními orgány; počet lidí podle duchovenských
předpisů značně vyšší
u světských zjišťován:
počet panství, velkých a malých měst, městysů, vsí, domů
počet rodin usedlých a neusedlých
počet obyvatelstva podle věku, stavu, zaměstnání

Soupisy 1771-1776: hlavním cílem bylo evidovat brannou schopnost, zjišťováni výhradně muži-křesťané; souběžně probíhaly
také soupisy politické: evidovaly všechno obyvatelstvo (ženy, židy)
Soupisy 1780-1850: zachycovaly všechno obyvatelstvo, od roku 1805 i děti do 1 roku věku, jenom u mužů prováděn
podrobnější rozpis podle věku a podle skupin povolání
konskripce prováděny souběžně vojenskými i politickými úřady
základem soupisů bylo obyvatelstvo domácí, příslušné do obce, zjišťováni i domácí nepřítomní a cizí přítomní
podrobněji klasifikováno bylo nadále jen mužské obyvatelstvo, od roku 1805 včetně židů
Sčítání 1857: sčítání všeho obyvatelstva k 31.10., bylo prováděno jediným orgánem – politickými úřady,
podrobněji tříděno pouze domácí obyvatelstvo (pohlaví, věk, náboženství, věkové složení, zaměstnání, stav)
Sčítání 1869-1910: základem přítomné obyvatelstvo, zjišťováno též dočasně a trvale nepřítomné obyvatelstvo
pohlaví, věk, náboženství, stav, domovská příslušnost, zaměstnání, počet slepých a hluchých
od 1880 obcovací řeč, gramotnost, hlavní a vedlejší výdělek
od 1890 místo narození, pomáhající členové rodiny
od 1900 ve velkých městech bytové poměry
výsledky publikovány v Österreichische Statistik a v Gemeindelexikon
Náboženská a národnostní struktura

Náboženství → poměrně jednolité, od r. 1848 platí tolerance a náboženská svoboda, ne ale zrovnoprávnění. K tomu dochází
až r. 1861, stále ale platí sepětí trůnu a oltáře.
Sčítací aparáty nezachytili insititucionální úpadek role církve. Sekularizace se nemusí promítnout v sčítacích aparátech.
R. 1910 bylo 95% obyvatel katolíků, 3% evangelíků (velký podíl na intelektuálních elitách) a 1,3% tvořili židé.
Početná skupina Němců → nachází se zde od středověku/ranného novověku. V Čechách více než 1/3, na Moravě cca 30%,
Rakouské Slezsko → Němci tvoří většinu (téměř 50%; od Jesenníků k Opavsku; střed Slezska - smíšené česko německé,
Těšínsko - převaha Poláků, v některých městech německé elity).
Čechy → kompaktní německá území, na Moravě toto nenajdeme, německá menšina nemá velkou autoritu, většinu mají hlavně
v největších městech (pouze co se týče obcovací řeči - mohla se udat pouze jedna, bilingvní lidé nejsou ve statistikách
zobrazeni, nemusí se jednat o národní identitu). Nacionalismus pochází z větších let a je více rozšířen koncem 19. st.

R. 1918 měla česká společnost sociální elity, diplomaty, atd. → v habsb. monarchii nedocházelo k systematickému útisku
čechů.
Urbanizace
19. století → většina obyvatel stále žije na venkově, situace se začíná měnit po polovině 19. století. Městská síť je hotová cca
od středověku, města jsou však malá (průměrná velikost cca 1 000 obyvatel). Větší nárůst po průmyslné revoluci → pracovní
příležitosti ve městech. Ne všichni oficiálně žijící ve městech se živili městkým způsobem, často se stále živili zemědělstvím.
Celkově se zde nacházelo cca 900 měst.
Praha měla v pol. 18. století 60 000 obyvatel, poté byl Liberec.
Na Moravě přesáhla 5 000 obyvatel jen Brno (19 000), Jihlava (10 000) a Olomouc (9 000).
Královská města ztrácela na významu po r. 1620. Poddanská města a městečka byla na periferiích, šlo o sídla správy
menších panství, středisková, nebo rezidenční města.
Důležitým prvkem byla protoindustrializace. V pol. 19. století ve městech žilo 20% obyvatel, na konci století to už bylo 50% →
města měla zejména pasivní přirozený přírůstek obyvatel ⇒ migrace.
Objevují se typická industriální měst, která koncem 19. století prudce rostou. Některá pohlcovala periferní oblasti či
vznikala spojováním menších celků (např. Ostrava).

Praha → přičleňování obcí
Kulturní krajina → jakkoliv přetvořená člověkem
Jiný poměr obdělávané a zalesněné půdy než dnes.
Přetrvává význam baroka, hlavně na venkově až do druhé pol. 19. století.
Menší vliv klasicismu - hlavně prostřednictvím slohu státní architektury.
Struktura rodiny

České země patřily v 18. a 19. století typem rodiny k populacím západní a severozápadní Evropy, rodinnou domácnost
zpravidla tvořil jeden manželský pár s dětmi, případně s čeledí. Grunt přebíral prvorozený syn, přespočetné děti se často
musely spokojit s postavením zemědělské čeledi nebo musely opustit rodné prostředí.
Selské usedlosti nebyly podle legislativy až do 60.let 19. století dělitelné. Čím úrodnější kraj, tím více zemědělské čeledi, jinak
nevyplacení rodinní příslušníci. Mladí lidé často před sňatkem odcházeli do služby, aby ulehčili svým rodinám.
U východoevropských zemědělců převládalo rodinné vlastnictví půdy, na níž společně hospodařily všechny žijící generace.
Když zemřel otec, jeho ženatí synové se často ani nemohli vzájemně oddělit, protože malé hospodářství by to neuneslo.
V selských rodinách tohoto typu často nebyla čeleď - vše obstarávala velká rodina.
Postupně se přetváří rodinné, příbuzenské vztahy, vztahy mezi mužem a ženou: přesunem od zemědělského k městskému
typu ve druhé polovině 19. století klesá postavení ženy, snižuje se společenská hodnota její práce.
Struktura obyvatelstva
Faktory v 18. století:
R. 1781 zrušení nevolnictví → poddaný se může svobodně pohybovat, učit se řemeslům, nezpůsobilo to ale příliv obyvatel
do měst (nejsou pracovní příležitosti).
R. 1811 včeobecný občanský zákonník → neruší ale poddanství. Občanská práva uděluje panovník. Dobový překlad →
kniha všeobecných zákonů městských.
R. 1848 zrušení poddanství → svobodná držba půdy a prosazení státní správy na úrovni okresů - nejnižší úroveň státní
správy (končí vrchnostenské úřady).
R. 1867 zákon o všeobecných občanských právech → už se jedná o práva pro všechny.
Struktura obyvatelstva
Venkovské obyvatelstvo přes 80% lidí; lépe situovaných sedláků bylo mezi nimi 15-20%; 2/3 venkovského obyvatelstva nežily
na vlastní půdě.
Bezzemci → čeledíni, řemeslníci a jiné.
V 18. st. platí nedělitělnost půdy, dědí pouze nejstarší syn. Podíl sedláků se na venkově tak snižuje, protože není dostatek
půdy.
Šlechta 0,1% populace (panský stav 1741: knížata, markrabata a vévodové 5,7 % panského stavu, hrabata 57 %, baroni;
rytířský stav: rytíři, šlechtici)
Šlechta hlavně díky úpadku rytířského stavu klesá z 1% na 0,1%..
Dále měšťané, úředníci, duchovní, svobodná povolání a služebnictvo.
Ne každý obyvatel města je měšťan a má měšťanské právo
Rodí se také třída továrních dělníků. Před rokem 1848 bylo v českých zemích 150.000 továrních dělníků; 200-400.000
domáckých přadláků ve faktorském systému.

Sociální struktura do 1. pol. 19. st.
1. Venkovská populace:
a. Sedláci a zahradníci → uživí se pouze zemědělstvím. Status je spjat s držbou koní, mají prestižní umístění v kostele,
hospodě, průvodech. Sedláci bývali někdy v matrikách uváděni podle výměry polností jako celoláníci, půlláníci a
čtvrtláníci – lán asi 23-24 ha; zahradníci měli pole 1-5 ha a bývali přiřazeni k menším sedlákům nebo k chalupníkům).
b. Chalupníci a domkáři → nejpočetnější kategorie, pole asi 0,5 ha nebo jen zahrada; chalupy se dělily na rustikální a
dominikální, chalupníci si přivydělávali řemeslem), drobná venkovská inteligence, většina venkovského řemeslnictva.
c. Venkovská chudina → sloužící, čeledíni, podruzi, domáčtí pracovníci, spodina.
2. Měšťanstvo, řemeslnictvo a městská chudina
a. měšťané - "člověk který sdílí osud s městem" → má nemovitost, platí zde daně. Možno získat narozením, nebo může
být uděleno.
b. vyšší vrstva → krajský hejtman a jeho úředníci, městský magistrát, městský fyzikát, berní a policejní úředníci,
vrchnostenští úředníci), bankovní a kupecký kapitál, měšťanská inteligence, svobodná povolání, manufakturní
podnikatelé, faktoři, továrníci.
c. řemeslnictvo → typičtí měšťané; cechovní a necechovní.
d. městská chudina → nejpočetnější, narůstá i v 2. pol. století. Řemeslnické, manufakturní a zárodky továrního dělnictva;
tovaryši a nádeníci, služebnictvo, Lumpenproletariát.
3. Aristokracie
a. Stará šlechta/první společnost → pozemková a úřednická aristokracie, vysoká církevní hierarchie.
b. Nobilitovaná šlechta/druhá společnost → nedostane se do vyšších pater. Nobilitace byla prostředkem, který umožňoval
vládě opatrnou a pomalou modernizaci státních elit bez střetu se starou společností.
Sociální struktura české společnosti v první polovině 19. století

Sedláci tvoří 16-18%, měšťané 20%-22%, bezzemci, domkáři, dělníci a nádeníci 60-67%. Podíl sedláků v Čechách ale od
konce 18. století do r. 1846 klesl na 10%.
Byrokracie → V první polovině 19. století se v habsburské monarchii etablovala nejprve asi třicetitisícová kasta vyšších
císařských byrokratů a zhruba pětaosmdesátitisícová vrstva nižších státních magistrátních a vrchnostenských úředníků, která
formovala ducha vlády a společnosti. Tato skupina byla oddána císaři a státu, prošla stejným vzděláním, vyznávala stejné
hodnoty.

Sociální struktura české společnosti na přelomu 19. a 20. století
1. Dělnictvo
a. tovární proletariát
b. řemeslnický proletariát
c. domácký proletariát
d. zemědělský proletariát (bez půdy)
e. dělnictvo v obchodě, službách a dopravě
f. domácí služebnictvo
g. zemědělský poloproletariát
h. osoby v charitativní péči
2. Maloburžoázní vrstvy
a. zemědělský poloproletariát (do 2 ha půdy)
b. zemědělští individuální malovýrobci
c. řemeslničtí individuální malovýrobci
d. obchodní individuální malopodnikatel
e. domáčtí malovýrobci
f. malorolníci (do 5-10 ha půdy)
g. střední rolníci (5-20 ha půdy)
h. řemeslničtí malovýrobci
i. malovýrobní kapitalističtí podnikatelé
j. malovýrobní podnikatelé v obchodě a v dopravě
k. technická inteligence v nižším postavení
l. nižší soukromé a veřejné úřednictvo
m. příslušníci svobodných povolání
n. osoby žijící z nižších důchodů
3. Buržoazie
a. finanční velkoburžoazie
b. agrární buržoazie (20-100 ha statkáři, nad 100 ha velkostatkáři)
c. průmyslová buržoazie
d. finanční a obchodní buržoazie
e. příslušníci svobodných povolání
f. vyšší vrstvy technické inteligence
g. vyšší soukromé a veřejné úřednictvo
h. osoby žijící z kapitalistického důchodu
Struktura vlastnictví půdy na počátku 20. století

Sociální struktura průmyslového obyvatelstva Čech na počátku 20. století
Sociální struktura zemědělského obyvatelstva Čech na počátku 20. století

Početnost jednotlivých skupin
R. 1869 bylo 56% aktivního obyvatelstva v zemědělství, 30% v průmyslu, 5% v obchodě a dopravě. R. 1910 to již bylo pouze
34% aktivního obyvatelstva v zemědělství, 40% v průmyslu, 11% v obchodě, dopravě a peněžnictví.
Sepětí starých a nových elit - Nobilitovaní z řad buržoazie v Předlitavsku:

R. 1867-1914 celkem 630 lidí, žádný z nich neobdržel titul hraběte nebo knížete!
Nobilitace v předlitavsku 1885-1914, roční průměr.
Nobilitace v Rakousku 1800-1914

Celkem povýšeno do šlechtického stavu 9.000 osob, z toho cca 1.000 bankéřů, továrníků, obchodníků.

Židé
Příchod židů v souvislosti s depopulací za 30LV, podpora Ferdinanda II. a III., největší příchody 1648-1648 z Ukrajiny. R.
1726/27 znovu přísné vměstnání do ghett – translokační reskript, familiantský zákon a numerus clausus. R. 1744/45 Marie
Terezie načas vypověděla židy ze země. Nadále platí numerus clausus a familiantský zákon, od 1762 musí židovští muži nosit
na rameni žlutý pásek.
R. 1781 → nemusí nosit žlutý pásek, mohou se hlásit na VŠ, mohou zastávat všechna povolání, mohou si NAJÍMAT panskou
půdu.
R. 1784 → podrobeni jurisdikci normálních soudů.
R. 1787 → musí si zvolit německá příjmení.
Za Františka II. mírně navýšen numerus clausus, nadále platí zákaz stěhování, kupování nemovitostí mimo ghetta a půdy,
služby ve státních úřadech.
R.1841 → povolení koupě a nájmu dominikální půdy.

R.1848 → svoboda pohybu a usídlení, zrušen numerus clausus a familiantský zákon, zrušena ghetta a toleranční daň, přístup
do veřejných úřadů.
Pogromy na židy r. 1848 .
Ústava 1867 → naprosté zrovnoprávnění = občanské svobody, státní občanství, volební právo, koupě nemovitostí.
18/19. století → židé investují do průmyslového podnikání (Praha, Teplice, Prostějov).

Po roce 1848 velký nástup židovských podnikatelů (Fürth Sušice, Moser K. Vary, Gutmann a Rothschild Vítkovice, Kolben
Praha, Jellinek).
Nejvýznamnější židovská ghetta do roku 1848 → Praha, Ml. Boleslav, Kolín, Mikulov, Boskovice, Třebíč, Rousínov, Prostějov,
Uherský Brod.
1900 → největší židovské osídlení Praha, Plzeň, Teplice, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Brno, Olomouc, Moravská
Ostrava (5000 – 16 %), Prostějov.
1740 - 1792
Osvícenství
Osvícenství – francouzsky lumieres – znamená rovněž inteligence, pochopení, vědění, jasnost ducha. Pouze světlo
přirozeného rozumu je schopno přivést člověka k dokonalosti vědy a moudrosti. Italský názor, že na osvícenosti (lumi) národů
závisí zákonodárství, obchod a veřejná bezpečnost.
Nový směr je reakcí na baroko, ortodoxii, a protireformaci.
Osvícenství chápeme jako označení pro různé filozofické směry 18. století, které spojovala snaha najít nové filozofické
zdůvodnění lidské morálky, když se vytrácel argument zjeveného náboženství. Někdy v polovině 18. století se pokusil Voltaire
a další zformulovat nový, historický pohled na lidský pokrok – pokusy o filozofii dějin. Začíná hledání nové stability – na základě
rozumového uspořádání společenského a politického života od individuální morálky až po vzájemné vztahy mezi státy.
Konečným cílem tohoto rozumu je blaženost lidstva. Důraz se klade na samostatné myšlení. Podstatné jsou užitečnost a
morálka. Odstup od reformátorů, náboženského fanatismu (1689 v Anglii Toleration Act, povolující všechna protestantská
vyznání). TOLERANCE. V 17. století francouzský jansenismus – opravdová oddanost křesťanskému životu.
Rozdíl mezi západoevropským a středoevropským osvícenstvím –> „osvícenství shora“ (Fridrich II. Veliký, Marie-Terezie, Josef
II., Kateřina II. Veliká (Sophie von Anhalt-Zerbst). Na rozdíl od situace ve Francii je osvícenství ve středoevropském prostoru
ještě silněji záležitostí elit, což je způsobeno slabostí třetího stavu. Nejvlivnější teorii osvícenského absolutismu sestavil Johann
Christian Wolff, profesor na univerzitě v Halle. Jeho systém měl velký vliv na habsburskou monarchii.
Lidé osvícenské doby měli vstupovat do života řízeného jasným a logickým rozumem.
Byli střízliví a věcní, emancipovaní od slepé poslušnosti, odhodili staré předsudky.
Byli vlastenci, patrioty, nikoliv nacionály.
Pojem národ byl sám o sobě ještě nejasný, vyjadřoval pouze určitý pocit. Jazyk se stal jednotícím a určujícím prvkem, až
později dotvořen mýtus národa.
V 18. století zrod technického školství, vytváří se nové povolání inženýra (viz níže). Děti dostaly k dispozici nový systém škol,
chudé dospělé měl vzdělávat farář, předávat jim vědomosti ze spisů, pro bohaté byly encyklopedie.
Osvícenci si váží „primitivních“ kultur - kniha Robinson Crusoe (1719).

Ranný romantismus: formuje se jako protiosvícenské hnutí – odklon od „matematické poslušnosti“, návrat k podivuhodnému,
tajuplnému; hnutí „Sturm und Drang“ – návrat ke středověku, dojemné morální hry jsou vystřídány rytířskými a loupežnickými
dramaty.
Protagonisté osvícenství
Společnosti – společenská sdružení vznikala jako výsledek diskusí v kruhu přátel. Přátelství mělo pro osvícence velký význam
(elixír života). Společnosti vznikaly z diskusí v přátelském kruhu, přátelství mělo totiž pro osvícence značný význam.
Společnostem přátel šlo především o reformu kulturního, sociálního a hospodářského stavu. Jejich členové si brzy uvědomili,
je nutno zlepšit organizaci, která následně dostala zásadně republikánskou formu, a rozšířit členskou základnu, což přineslo
nové spolupracovníky i prostředky k financování vytyčených cílů. Činností většiny společností se prolínala příslušnost k určité
církvi a k určitému státu. Zpravidla neproklamovaly politické cíle. Členy se stávali příslušníci všech stavů, duchovní, dvořané,
šlechtici, měšťanští podnikatelé a obchodníci, někdy i řemeslníci a rolníci. V monarchiích se významně zasloužily o emancipaci
měšťanstva. Některé společnosti byly přístupné i ženám. Od těchto „societas“ proto vede přímá vývojová linie ke spolkům
moderní občanské společnosti. K dosažení většího účinku vydávaly některé společnosti časopisy, publikující promyšlené
rozbory a působící tak na čtenáře.
I v rámci společností s obecnými cíli se záhy objevila sdružení s konkrétnějším zaměřením. Nejstarší formou byly učené
společnosti, případně akademie, kladoucí si vědecké cíle. Pozornost zaměřovaly především na oblast přírodních věd, dále
také na problémy jazyka, literatury a dějin, tedy na obory, jež se na univerzitách těšily jen okrajové pozornosti. Měly své
předsednictvo, řádné, přidružené (tj. zahraniční a dopisující), popř. i čestné členy. Hlavní činnost spočívala v odbývání
zasedání, na kterých vystupovali členové s přednáškami.
Salony postrádaly pevnější řád a organizaci. Vedly je ženy šlechticů či měšťanů, pozvaní hosté s intelektuálními zájmy zde ve
vybraný den v týdnu debatovali o krásné literatuře a filozofii, později o politických, ekonomických i sociálních problémech.
Velký význam pro etablování osvícenských myšlenek mělo hnutí svobodných zednářů, navazující na anglickou tradici
svobodných zedníků, cechovně organizovaných stavitelů katedrál.
Svobodní zednáři chtěli vnést oživení do náboženských struktur, každý zednář měl být dobrým člověkem, naplněným
laskavostí a lidskostí, měl být věrný, řídit se ctí a poctivostí, plnit zásady dobročinnosti. Mezi zednáři panovala solidarita,
v lóžích se rodila náboženská tolerance (i proto papež zakázal katolíkům členství v lóžích - neúspěšně).
Rituály a symboly měly být před veřejností utajovány, aby se zabránilo jejich zprofanování. Všichni členové si byli rovni, byli
„bratry“. Zednáři byli vysocí šlechtici, dvořané, rádci a přátelé panovníků, diplomati, bankéři, obchodníci, důstojníci i
projíždějící cizinci.
Velmi se dbalo na udržování mezinárodních styků. Nejstarší zednářské lóže na území monarchie byla založena v Praze
1735 na popud Františka Antonína Šporka.
Josef II. chtěl mít tajné společnosti pod kontrolou, takže v roce 1785 nařídil, že lóže mohou existovat pouze v zemských
hlavních městech. Definitivní ránu dostaly zednářské lóže po vypuknutí francouzské revoluce a za koaličních válek proti
Napoleonovi, neboť konzervativní stát se obával šíření „podvratných myšlenek“.
Rakouské svobodné zednářství se tak mělo stát významným společenským činitelem překračujícím hranice mezi lidmi,
různými kulturami i jednotlivými zeměmi a státy. Svými stoupenci však bylo zároveň chápáno jako civilizační mise vyvolených,
tj. jako elitní společenství těch, kteří jsou oprávněni vést ty ostatní. Právo na to měli mít proto, že jsou vzdělaní, ušlechtilí a
zasvěcení do různých tajemství světa v míře, jež je jiným lidem vzdálená, či dokonce nedostupná.
Obrovský význam měly čtenářské společnosti, vzniklé na základě společného obstarávání knih. Čtenářské spolky byly zvlášť
rozšířené v Německu, v každé větší obci sledovaly základní cíl – vzdělávání široké veřejnosti.
„revoluce čtení“ za osvícenství (od opakovaného čtení stále stejného textu – hlavně Bible a zpěvníků – ke čtení stále nové
látky, přičemž se zvyšuje podíl zábavné literatury), prosazení tištěných periodik (první vídeňské noviny Wienerisches Diarium
1703)
typy čtenářských společností
sdružení k nákupu literatury
klasická čtenářská knihovna
čtenářská společnost se společenskými prostory (kabinet)
výpůjční knihovna – komerční podnik
První pokus o čtenářský kroužek – 1758 Brno
Nejstarší čtenářské kabinety – 1772 Praha, 1774 Brno, 1789 Opava – vše německá literatura

1790 obnovena cenzura tisku (po deseti letech)
1798/9 zákaz čtenářských kabinetů resp. výpůjčních knihoven
1810 znovu za určitých podmínek povoleny čtenářské knihovny
30. léta – znovu povoleny čtenářské kabinety
česká literatura – sdružení k nákupům literatury: Česká expedice, Matice česká, Dědictví svatojanské
Osvícenské spolčování
Již ve středověku lze sledovat značný společenský vliv a prestiž organizací založených na sdružování. Formy sdružování ve
středověku se však výrazně odlišovaly od forem typických pro moderní společnost tím, že byly založeny na korporativním
základě. Příslušnost k určité korporaci byla dána předurčeným sociálním členěním a corpora určovala i příslušnost k určitému
sdružení. Možnost příslušnosti k určitému sdružení byla jednotlivci stanovena již narozením, povoláním a sociálním statusem.
Změnit roli, předurčenou těmito faktory, bylo velice obtížné. Na stanovení účelu korporace neměl jednotlivec prakticky žádný
vliv.
V 18. století pak nastoupil nový typ sdružování – asociace. Asociace je společnost, jež vzniká dobrovolným sloučením individuí
různého sociálního původu, jejíž členové sledují určitý účel. Asociace nevznáší nárok zcela řídit život svých členů. Ve středu
pozornosti nyní stojí jednotlivec, který vědomě přebírá svoji členskou (němčina má pro označení člena výstižný pojem Mitglied)
roli, čímž dává svému společenskému životu dodatečný politický směr.
Pojmy korporace a asociace se zabýval Thomas Nipperday. Korporace je také pro něj organizací, do které jednotlivec
nevstupuje dobrovolně na základě své vůle, ale jeho členství je dáno narozením a sociálním statusem. Takováto
organizace má vliv na celý život člověka. Určuje hodnotovou orientaci skupiny, ne celé společnosti. Kultura není všeobecně
přístupná, je monopolem určité skupiny. Život jednotlivce je strukturován Domem (Haus), korporací, církevní obcí,
popřípadě ještě sousedstvím, jednotlivec žije a sám sebe chápe v tradičních vzorech. V rámci politického svazu funguje
soukromá osoba pouze jako objekt veřejného jednání. Přináležitost představeného domu (Hausvater) k určité korporaci je
povinností, pojící se ovšem i s určitými právy. Asociaci, jež se v Německu objevovala od poslední třetiny 18. století, pak
Nipperday pokládá za volné organizační sloučení osob, které charakterizuje svoboda vstupu, výstupu a rozpuštění.
Asociace je nezávislá na právním statusu svých členů. Předpokladem jejího vzniku je individualismus založený na rozumu
a autonomii. Je proto v tomto směru zcela novým fenoménem. Také systém organizace asociace je založen na principu
individuality, je elastický, což mu dalo možnost přizpůsobit se dynamice moderních společenských procesů. Člověk je
nucen orientovat se na nové abstraktní skupiny, k nimž se cítil být příslušným, které vyžadovaly jeho loajalitu a umožnily
mu identifikaci s lidstvem, národem, s lidmi vzdělanými, osvícenými a stejně smýšlejícími. Asociace se zaměřovaly na
veřejné působení, na všeobecné blaho, činily si tedy nároky na oblasti, kde byly dříve činné „staré moci“, zejména stát.
Asociace tak na jedné straně zahájily vůči státu proces emancipace, na straně druhé je však nutné zdůraznit, že
osvícensko-absolutistický stát vytvořil řadu předpokladů pro jejich vznik.
Členská základna prvních spolků byla tvořena poměrně úzkou skupinou těch, které zasáhly myšlenky osvícenství.
Předpokladem pro jejich přijetí bylo vzdělání a zájem o další vzdělávání. Vzdělání bylo principielně přístupné každému, což
teoreticky neumožňovalo vytváření omezení, teoreticky byl spolek spolkem všeobecného stavu. Ve skutečnosti se však mnohé
spolky omezovaly pouze na občanskou horní vrstvu, třebaže tato nebyla uzavřenou skupinou. Stavovská diferenciace byla
nahrazena diferenciací podle vzdělání, což bylo dodržováno především počátkem 19. století. Členové asociací chtěli být mezi
svými, mezi sobě rovnými. Tento princip, kdy možnost členství limitoval faktor vzdělání, dodržovaly především spolky musejní a
kasina. Současně můžeme sledovat i podmínění členství faktorem majetku, a to zejména v případě spolků se sociálními úkoly.
Spolkové zákonodárství
Už roku 1763 směřovala výzva na učené a praktické zemědělce ke zřízení hospodářských společností pro pozdvižení
zemědělství. Dvorský reskript ze dne 25. 8. 1764 zřídil systém koncesí, ve kterém jednotliví zeměpánové rozhodovali o
povolení každého jednotlivého spolku. Předbřeznové zákonodárství dovolovalo a podporovalo ty spolky, které sledovaly
obecně prospěšné cíle (1817), legalizovalo akciové společnosti (1821), spořitelny (1844) jakož i řemeslné a průmyslové spolky
(1832, 38), potlačovalo ale vytváření tajných společností a sdružení akademické mládeže (1823). Bezpodmínečný zákaz všech
politických spolků.
Obecně prospěšné hospodářské společnosti koncentrovaly svůj zájem na obecnou prospěšnost v širším slova smyslu, od
zemědělství a zahradnictví přes manufaktury, řemesla, obchod a průmysl až po chudinskou péči. Jejich působení bylo v širším
slova smyslu politické, šlo jim o blaho státu či města, přebíraly úkoly, na něž příslušný celek nebyl připraven, nebo vyplňovaly
existující mezery. Zvláštní typ obecně prospěšných hospodářských společností tvořily zemědělsko – hospodářské společnosti,
odhalující nedostatky v zemědělské oblasti a na základě nových poznatků přecházející k povzbuzení agrární výroby. V letech
1500-1600 vzniklo v českých zemích 35 titulů zemědělské literatury, v letech 1601-1618 17 titulů, v letech 1649-1700 65 titulů,
v letech 1701-1782 75 titulů. Příkladem Vlastenecká hospodářská společnost v Čechách (1770, Rita Krueger: Czech, German

and Noble. Status and National Identity in Habsburg Bohemia. Oxford: Oxford University Press 2009 se dotýká i limitů
Vlastenecké hospodářské společnosti, jež nebyla ochotna se angažovat v „politických“ diskusích jako vlastnictví půdy či otázka
poddanských povinností. V pasážích o technologii a národní konkurenceschopnosti jsou zmíněny hospodářské výstavy,
průmyslové aktivity šlechty a vliv jejích zahraničních cest na tyto aktivity.)
V Brně 1770 Gesellschaft des Ackerbaues und der freien Künste a 1811 Moravskoslezská společnosti pro zvelebení orby,
přírodovědy a vlastivědy (k. k. mährisch-schlesische Gesellschaft zur Beförderung der Ackerbaues, der Natur- und
Landeskunde), v roce 1892 přejmenovaná na Moravskou hospodářskou společnost, kterou v roce 1897 nahradila
Zemědělská rada (Landeskulturrat) pro Markrabství moravské.
Doba osvícenství v českých zemích

Samostatné studium: slezské války, sedmiletá válka, první a třetí dělení Polska
Osvícenské reformy a jejich motiv

V rámci centralistických reforem se dualistický stát osobních svazků (Personenverbandsstaat) mění na správní, plošný stát
(Verwaltungsstaat). Do pohybu se dává proces modernizace státu a společnosti. Na univerzitách jsou zřízeny katedry
policejních věd, jejichž klíčovým tématem je společenská blaženost. Slovo „policie“ (v jiném významu než dnes bylo ve státní
praxi všudypřítomné - Sicherheitspolizei, Wohlfahrtspolizei, Erziehungspolizei, medizinische Polizei). V popředí všech reforem
stojí úmysl posílení kontrolních, regulačních a disciplinizačních mechanismů – v minulém semestru jsme probírali pojem
„sociální disciplinizace). Důležitými disciplinizačními institucemi byly škola, kasárna a také církev (občané mají být pilní, sloužit
státu a Bohu). Zavedení oznamovací povinnosti obyvatelstva podle místa bydliště souviselo s novou definicí domovského
práva z roku 1754. S evidencí obyvatelstva mělo úzkou spojitost i zavedení pravidelných soupisů lidu. Došlo k očíslování
domů.
Správní reformy
V roce 1742 byla zřízena namísto habsburské dvorské kanceláře Tajná domácí, dvorská a státní kancelář, stručně
označovaná jako Státní kancelář. Z agendy Rakouské dvorské kanceláře převzala vyřizování všech ústředních
politických záležitostí monarchie. Její kancléř se stal jakýmsi dobovým ministerským předsedou (mezi kancléři vynikli
Václav Antonín Kounic a později Metternich). Postavení kancléře již nebylo zpochybněno pozdějšími četnými
reorganizacemi zmíněné Státní kanceláře.
Marie Terezie přikročila v roce 1749 k závažným změnám, které jsou nazývány správním či dokonce ústavním
převratem. Zrušila českou dvorskou kancelář i rakouskou kancelář jakož i dvorskou komoru a zřídila jednotný centrální
orgán politické a finanční správy pro české i rakouské země – Directorium in publicis et cameralibus. Tím už de facto
vzniklo Předlitavsko. Uherská dvorská kancelář totiž zůstala samostatnou institucí a obecně Uhry nebyly tolik zasaženy
správní centralizací, protože Marie Terezie chtěla odměnit uherské stavy za pomoc ve slezských válkách.
V roce 1761 (1760) byla pod předsednictvím kancléře zřízena státní rada, která trvala do 1848 a od založení se stala
iniciátorem všech reforem.
V roce 1784 vznikl úřad policejního ministra, kterému byla podřízena nově zřizovaná policejní ředitelství v zemích (s
obvody menšími než země).
Na úrovni zemí byly zrušeny místodržitelské úřady typu stavovských orgánů a nahrazeny ryze byrokratickými státními
úřady. Nejvyšší zemští úředníci si ponechali tituly, ale byla jim nadále svěřena jen bezvýznamná soudní agenda,
politická a berní agenda v zemích a krajích byla stavům zcela odňata a zůstala jim jen v I. nejnižší instanci (v rámci
patrimoniální správy). Jednotliví šlechtici se ovšem mohli uplatnit jako vysocí dvorští úředníci, ale ne jako reprezentanti
stavu!
Školské reformy
Všeobecná školní docházka 1774: byl zaveden systém triviálních, hlavních a normálních škol → všeobecná školní
docházka vyvolala odpor stavů a církve – obě tyto skupiny si kladly otázku, zdali je vůbec vhodné, aby se prostý člověk
naučil číst a psát – obávaly se poklesu autority a odlivu pracovních sil ze zemědělství.
V roce 1752 vyšel dvorský dekret zavádějící nový studijní řád pro gymnázia, od 70. let je na gymnáziích dbáno více na
názornost výuky, přičemž se využívají mj. Komenského myšlenky.
V polovině 18. století vznikla ve Vídeňském Novém Městě Vojenská akademie (Militärakademie) a ve Vídni rytířská
akademie vychovávající společenské elity (Theresianum).
Modernizaci výuky měla za cíl i reforma univerzitního školství provedená ve dvou fázích v 50. a 70. letech. Nový školní
řád z roku 1805 však řadu progresivních reforem ve školské oblasti zrušil a opět vrátil školství pod dozor katolické

církve. Motivace tohoto opatření.
Technické školství: Vídeň – 1689 dolnorakouská stavovská akademie, kde se vyučovalo vojenskému inženýrství;
1717 založena císařská inženýrská akademie
V Praze bylo úsilí o schválení profesury inženýrství spjato se jménem Kristiána Josefa Willenberga (1655-1731),
rodáka ze slezské Lehnice, který se dostal až do Francie, kde si osvojil znalosti vynikajícího francouzského
vojenského inženýrství maršála Vaubana. V roce 1707 byl Willenberg jmenován císařským inženýrem (ČVUT se
hlásí k tomuto datu jako k okamžiku svého zrodu). V roce 1717 byl vydán dekret o stavovské inženýrské profesuře,
1718 zahájil Willenberg výuku ve svém bytě s devíti žáky. Nástupcem Willenberga byl v letech 1726-1767 rodák
z Tyrolska Jan Ferdinand Schor, který přednášel hlavně vojenské inženýrství (slezské války), byť ve druhé polovině
20. let a na počátku 30. let se věnoval rovněž dopravním cestám – úvahy o splavnění Vltavy, které navazovaly na
rozbory možností vltavsko-dunajského průplavu. S úspěchem pročistil tok Vltavy mezi Kamýkem a Prahou.
Proměny inženýrské školy – po Schorovi ji vedl František Antonín Linhart Herget (1741-1800) – pocházel
z Andělské Hory. Stejně jako Schor začal s vojenským stavitelstvím, postupně se však jeho zájem přesouval na
občanské, pozemní a inženýrské stavitelství – hlavně ve zvláštních podmínkách rozsáhlých prací na josefínském
katastru i zeměměřičství. Za Hergeta vystudovalo inženýrství asi 1000 osob, především stavitelů, zeměměřičů,
lesníků, hospodářských úředníků, podnikatelů, důstojníků. I počtem studentů se inženýrská škola stala vlastně
pátou fakultou univerzity. Za jeho éry bylo studium inženýrství dekretem Josefa II. spojeno s filozofickou fakultou.
Nejvýznamnějším žákem byl František Josef Gerstner.
Právě se jménem Gerstnera a šlechtického podnikatele hraběte Jindřicha Františka Rottenhana, nejvyššího
purkrabího a předsedy dvorské studijní komise, je spjata transformace inženýrské školy na polytechniku. V září
1797 se k úvahám o nutnosti založení polytechniky souhlasně vyjádřil císař František II. Gerstner kladl důraz na
vědeckou práci i na výuku přírodopisu, matematiky, fyziky a chemie. Císař v roce 1799 ale odmítl Gerstnerův plán
na vybudování rakouské polytechniky, ale 1803 podepsal rozhodnutí o vybudování polytechniky v Praze a o tři roky
později byla zahájena výuka na Českém stavovském polytechnickém ústavu.
V roce 1716 byla v Jáchymově založena střední báňská škola a v roce 1727 – rytířská akademie v Olomouci, kde
městský stavitel vyučoval „umění inženýrskému“ (inženýrství v Praze a v Olomouci původně mimo univerzity!!!)
V roce 1777 byl počet gymnázií v Čechách 23 a na Moravě 7. V 50.-60. letech 18. století byly na filozofické fakultě
v Praze zřízeny čtyři nové katedry: pro vyšší matematiku, kameralistiku, montanistiku a pro tzv. krásné vědy a
morálku, dále přibyla katedra zemědělství (1775), katedra přírodopisu (1785) a katedra botaniky (1792).
Soudní reformy
Orgán, který nahradil od roku 1749 kompetence do toho roku samostatných dvorských kanceláří rakouské a české
v soudnictví, se původně nazýval Oberste Justitzstelle ve Vídni. Byl to vlastně první společný česko-rakouský nejvyšší
soud. Tento úřad musel zatím pracovat ve dvou senátech a expedicích, české a rakouské, protože ještě nebylo
unifikováno právo a zákony. K právní unifikaci byly od roku 1753 zřizovány odborné komise, tzv. kompilační, měly
připravit vydání jednotných zákoníků.
V roce 1769 byl vydán trestní zákoník se soudním řádem Constitutio criminalis Theresiana, jenž zmírňoval zacházení
s vězni, ponechával však např. veřejné bičování, vypalování cejchů, přikování či určité druhy mučení. Nadále
umožňoval čarodějnické procesy. Mučení a nelidské tresty byly odstraněny Josefem II., současně došlo k omezení
počtu městských a vrchnostenských soudů, oprávněných soudit v hrdelních záležitostech. Patrimoniální soudy pro
poddané měly státem zkoušeného úředníka, justiciára.
Hospodářská opatření, berní reformy
Jejich základem bylo uzavření decenálního recesu v roce 1748, jímž stavy souhlasily na deset let dopředu s vyššími
státními berněmi a vzdávaly se tak svého práva povolovat berně každoročně. Vyšší berně měly sloužit k vydržování
větší stálé armády (108.000 mužů), k vydržování většího počtu státních úředníků, k rychlejšímu umoření státního
dluhu. Konkrétně sněmy v českých zemích povolily ročně berně ve výši 7,4 mil zlatých. V Uhrách reces nebyl
požadován! Kompetence sněmů byla nadále omezena i tím, že vybírání těchto zvýšených berní nebylo jako dosud
ponecháno zemským a krajským berníkům jako stavovským výběrčím, ale přenesena na nově zřízené státní úřady
v zemích – zemské deputace (začal proces zestátňování stavovské berní správy).
K hospodářským opatřením lze zařadit i redukci počtu svátků. Počet svátečních dní podle papežské buly z roku 1642
byl 34 ročně, k tomu ale přibývaly svátky zasvěcené zemským, městským, diecézním či farním patronům apod. V praxi
se počet všech dní, kdy se nepracovalo, pohyboval kolem 40-50 ve městě a 70-80 na venkově (mimo neděle).
Osvícenci tvrdili, že katolíci třetinu roku nepracují. V průměru měli katolíci dvojnásobek volných dnů než protestanti,
což samozřejmě značně snižovalo konkurenceschopnost. V 50. letech 80. století došlo na podnět státního kancléře

Kounice k redukci počtu svátků, která se ještě zpřísnila v 70. letech: V roce 1771 byl snížen počet svátků asi o dvě
třetiny.
Evidence půdy – nejstarší zemský katastr 1654-55, berní rule – zjistila počet poddanských usedlostí v Čechách,
zavedla abstraktní berní jednotku „osedlý“ – souhrn poddanské půdy v osadě děleno průměrná velikost normální
selské usedlosti v kraji. Na Moravě o něco později lánské rejstříky – lán rovněž jako abstraktní jednotka, ne všude
stejná výměra půdy. Tvrdý postup vrchností a vyžadování stále vyšších odvodů od poddaných vedly k selským bouřím
1680, jež začaly v kraji boleslavském a rozšířily se do většiny Čech. V roce 1747 byly dokončeny práce na novém
zemském katastru – první katastr tereziánský, o deset let později druhý. Tereziánský katastr přinesl spravedlivější
rozvrhování kontribuce na jednotlivé kraje. Do doby Marie Terezie se podle počtu poddanských „usedlostí“ vyměřovalo
i to, čím vrchnosti z vlastního měšce přispívaly na kontribuci. Platily zpravidla 2-3 krát méně než poddaní, vše
z poddanské půdy. Panský tereziánský katastr z let 1756-7 evidoval i panskou půdu, která byla zdaněna, a to asi 50 %
ve srovnání s půdou poddanskou. Josefínský katastr evidující hrubý výnos půdy, na jeho základě berní a urbariální
patent 1789. PROBRAT
Na počátku 70. let vznikly v Praze, Brně a Opavě Hospodářské společnosti, které od roku 1773 přezkušovaly příslušné
vrchnostenské úředníky.
Poddanské reformy
Kamil Krofta: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Praha 1919 → Po třicetileté válce dochází
k velkému zvyšování poddanských povinností, hlavně v případě robot, mnohem méně u platů a dávek. V době
předbělohorské se robotovalo z lánu jen několik dní v roce. Reakcí na neúnosný stav byl robotní patent Leopolda I.
z roku 1680, jenž zakazoval všechny roboty ve dny sváteční a nedělní. Mimo sezónních prací neměla výše robot
přesáhnout tři dny v týdnu. Daleké fůry neměli poddaní absolvovat na vlastní náklady. Ještě před tímto patentem, jenž
vyšel v červnu, byla březnovým patentem zrušena všechna práva a privilegia, na něž se odvolávali poddaní při svém
odporu proti vysokým robotám.
Robotní patent zřejmě nepřinesl zlepšení situace, neboť v roce 1717 je vydán nový patent pro Čechy i pro Moravu.
Z moravského patentu z roku 1713 přejímá ustanovení, že robota má trvat od východu do západu slunce
s dvouhodinovou přestávkou.
Podle dalšího patentu z roku 1738 jsou robotní potažní práce omezeny na deset hodin denně včetně doby jízdy na
pole a z pole. Zatímco robotní patenty 1680 a 1717 vznikly jako důsledek sociálních bouří, v roce 1738 se vydání
patentu stalo podnětem k poddanským nepokojům, neboť se objevily vadné výtisky patentu, kterým chyběl list s částí
poddanských povinností. Po potlačení bouře z roku 1738 nebyl, na rozdíl od předchozích, vykonán žádný rozsudek
smrti.
V Čechách bylo roku 1757 registrováno 1604 panství. Nejvyšší kancléř Filip Josef Kinský a jeho názory na zrušení
poddanství z I. poloviny 40. let: služby jsou nutné, aby sedláci zcela nepropadli lenosti, aby si udrželi živobytí a
schopnost platit daně. Kdyby byla robota zrušena, selská hospodářství by se zhroutila, protože by sedláci trávili
veškerý čas v hospodě. Nic by je také nenutilo držet takový početný stav tažného dobytka a koně, které jsou potřeba
pro armádu. Zrušení roboty by také způsobilo majetkové ztráty vrchnostem.
Hladomor v letech 1770-72 vyvolaný dvěma neúrodami potravin po sobě. Josef II. během inspekční cesty 1771 mj.
kritizoval Haugwitzův berní systém z roku 1748, který přepjal síly všech společenských tříd. Po hladomoru byl odvolán
nejvyšší purkrabí Filip Krakowský Kollowrat a na jeho místo nastoupil Karel Egon kníže Fürstenberg. Vydal pamětní
spis, podle kterého jsou hlavní problémy v zaostalosti zemědělství včetně moderních technologií, v těžkostech se
získáváním úvěru, v rozmařilém životě šlechty utrácející příjmy převážně v cizině, v přehnaných robotních
povinnostech (ne vždy jsou zakotveny v urbářích a pokud ano, často je ustanovení nepřesné a jejich výklad je zcela
v rukou vrchnosti).
V diskusi k chystané urbariální reformě český zemský sněm v roce 1773 navrhl, aby byl limit rozsahu robot zvýšen
na 6 dní v týdnu!!
Selské bouře 1775 a následný robotní patent – podrobně upravuje robotní povinnosti rustikalistů. Podle velikosti
placené kontribuce byli poddaní rozvrženi do jedenácti robotních tříd. 1775 také spuštěna Raabova reforma na
bývalých jezuitských statcích – rozparcelování půdy a její rozdělení mezi poddané. Veškeré poddanské povinnosti
převedeny na peníze.
Josef II. – patent o zrušení nevolnictví 1. 11. 1781, jenž omezil pravomoc vrchnosti při povolování stěhování, sňatků,
odchodů do měst jako např. řemeslnických učedníků. Po něm řada předpisů stanovujících státní dozor nad
vrchnostenskou správou (až po povinnost pravidelných hlášení o stavu panství na krajský úřad). V roce 1781 upravil i
vyřizování poddanských stížností a trestání poddaných (zakázány tvrdé tělesné tresty).

Zákony o dobrovolném výkupu z roboty 1798 a 1846
Poslední robotní vzpoura na Moravě 1821 – centrum Znojemsko
Církevní reformy
Postavení nekatolíků ve Slezsku se částečně zlepšilo v roce 1707 – altranstädtská konvence mezi Josefem I. a Karlem
XII. přinášející obnovení náboženských svobod slezských evangelíků dle vestfálského míru včetně navrácení
zabraných kostelů; navíc 1709 byla povolena výstavba šesti nových kostelů, tzv. Gnadenkirche (5 v Dolním Slezsku a
1 v Těšíně).
Tlak státu na katolickou církev začal již před rokem 1740. Stát uplatňuje vrchní moc nad církví již koncem 17. století.
Roku 1691 vystoupil pražský arcibiskup Valdštejn jako zastánce církevních imunit u příležitosti panovníkových
požadavků na mimořádnou daň určenou na boj s Osmany. Daně se měly týkat i církevního majetku, avšak klérus se
jim odmítal podřídit – nakonec musel ustoupit. V roce 1710 se v rámci návrhu komise připravující revizi OZZ objevila i
myšlenka zrušení nezávislosti církevní jurisdikce na státním aparátu, placetum regium, zákaz schůzek kléru bez
úředního souhlasu. V roce 1733 žádal Karel VI. mj. o úpravu štólových poplatků.
Tlak státu na katolickou církev omezoval i řády, hlavně ekonomické důvody! Tlak realizovalo církevní oddělení spojené
česko-rakouské kanceláře, které bylo v roce 1780 přetvořeno v dvorskou duchovní komisi při kanceláři, jež měla
provádět církevní reformy, vydávat přímé příkazy biskupům. V zemích existovaly zemské duchovní komise. Již v 70.
letech bylo všechno církevní jmění (včetně klášterního) postaveno pod dozor státu, dále bylo omezeno zřizování
klášterů, omezena pravomoc církve v manželském právu, zrušena inkvizice, náboženské spisy podrobeny státní
cenzuře, písemný styk duchovních s kurií probíhal prostřednictvím státní rady. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád.
Po roce 1780 bylo církvi odňato veškeré manželské soudnictví, nastalo rušení klášterů (pokud nepečovaly o nemocné,
školy či vědu) – do 1790 zrušeno v Čechách 74, na Moravě 41 klášterů a v Rakouském Slezsku 3 kláštery. Problém
potírání chudoby v habsburské monarchii byl vyostřen začátkem 80. let 18. století, kdy došlo ke zrušení rozjímavých
řádů, které se rovněž staraly o chudé v nejbližším okolí. Proto začaly vznikat chudinské ústavy – za vzor sloužily
chudinské ústavy novohradského panství Johanna hraběte Buquoye.
V letech 1783-90 fungovaly namísto biskupských i řádových seminářů generální semináře v Praze a Olomouci
s rektory jmenovanými státem, tedy bez vlivu biskupů.
V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a zároveň vzniklo nové biskupství v Brně. V roce
1785 bylo zřízeno biskupství v Českých Budějovicích. V roce 1782 nová organizace farností – nová farnost zřízena
v každé obci s alespoň 700 obyvateli a vzdálená od již existujícího farního kostela alespoň hodinu pěší chůze
(případně zřízena alespoň lokálie, tj. kostel s farními právy) – vlivem této reorganizace přibylo v Čechách asi 250 a na
Moravě 300 farností. Faráři podléhali nejen vikářům (na Moravě děkanům), ale i krajským úřadům, dostali jako státní
funkce publikaci úředních nařízení a vyhlášek, vedení matrik, zdravotní dohled. Placeni byli ze státní pokladny, byl
zrušen církevní desátek.
Toleranční patent z 13. 10. 1781 povoloval augsburskou, helvetskou a řeckopravoslavnou konfesi – pro jejich
příslušníky platila občanská rovnoprávnost, ale tyto církve byly vlastně státem jen tolerovány, ne zrovnoprávněny – jen
soukromé bohoslužby, náboženské obce s alespoň 100 rodinami měly právo na modlitebny bez věží. Patent se netýkal
Jednoty bratrské ani české konfese, tj. nebral ohledy na české tradice. Čeští nekatolíci se proto hlásili hlavně
k helvetskému vyznání. Luteránská konzistoř byla přeložena z Těšína do Vídně, tam byla nově zřízena i helvetská
konzistoř. V každé zemi jmenoval panovník superintendanty obou vyznání, jejich obvody se dále členily na senioráty.
Tolerance a nikoliv rovnoprávnost nekatolíků po 1781: vedení matrik a dalších úředních záležitostí zůstalo v rukou
katolických farářů. Teprve od roku 1829 mohli také evangeličtí pastoři sestavovat pod dohledem katolických
duchovních registry svých věřících. Katolický farář měl právo navštěvovat nemocné nekatolíky a tyto v případě nutnosti
i pohřbívat, zatímco obráceně to neplatilo. Každý katolík se mohl stát kmotrem nekatolického dítěte, ale naopak to
nebylo možné. Všechna smíšená manželství musela být uzavírána před katolickým duchovním a evangelický pastor
byl přizván jako pouhý svědek. Děti z takových manželství následovaly automaticky otcovu víru, pokud byla katolická.
V opačném případě následovali otce jen synové. Plná rovnoprávnost nekatolických církví byla zaručena až
protestantským patentem z roku 1861.
Další toleranční patent vydaný nedlouho poté uvolnil též omezení židovského obyvatelstva, a to občansky (přístup
ke všem řemeslům, úřadům, studiím, možnost stěhovat se mimo ghetta, konec zvláštního oblečení a označení) i
církevně, zároveň Židé povinni přijmout německé příjmení.
Nařízení z roku 1786 omezující počet mší a kázání, navíc do popředí se měla dostat namísto vnější okázalosti vnitřní
zbožnost. Mši přikládali osvícenci rovněž pedagogický význam.

Následkem obrovských výdajů na válku o dědictví rakouské došlo k výrazné restrikci almužen shromažďovaných
žebravými řády, z nichž velká část plynula do ciziny. V roce 1770 nařízení, že příjmy ze solní daně musí být využity
výlučně ku prospěchu duchovní správy v Čechách.
Osobnosti:
Marie Terezie, František Štěpán Lotrinský, Josef II., Leopold II.
Fridrich Wilhelm Haugwitz, Václav Antonín Kounic (Wenzel Anton Kaunitz)
Joseph von Sonnenfels (Koncem roku 1791 navrhoval, aby byl zemský sněm obeslán stavem duchovním, šlechtickým,
industriálním a selským; náboženství je pro něj prostředkem ke zvelebení občanské morálky, ne účelem státu. Napsal
základní příručku pro státní úředníky „Zásady veřejného pořádku, obchodu a financí“), Johann Heinrich Gottlob von
Justi
Johann Ignaz Felbiger (zaháňský opat povolaný Marií Terezií kvůli školským reformám), Ferdinand Kindermann (farář
a pedagog – propagátor industriálních škol a chudinských ústavů – první v jihočeské Kaplici na panství Jana
Nepomuka Buquoye, pozdější litoměřický biskup)
http://de.wikipedia.org/wiki/Maria-Theresien-Denkmal
František Jan Vavák, Jan Jeník rytíř z Bratřic
Jan Antonín Scrinci (1697-1773) – syn pražského stavitele italského původu, původně studoval práva a poté lékařství,
při své doktorské promoci předváděl jakýsi pokus, což v té době mimořádným počinem. Dostaly se mu do rukou i
práce z francouzské Akademie věd – roku 1753 předložil návrh na založení akademie věd v Praze – jezuitský odpor
byl ale příliš tvrdý.
Josef Stepling (1716-1778) – nejvýznamnější český fyzik a matematik 18. století (přitom jezuita), založil tradici pražské
meteorologické práce (od roku 1775 máme souvislou řadu zákl. meteorologických dat). Roku 1745 demonstroval
vedení elektřiny na dálku s pomocí asi 800 metrů dlouhého řetězu, nataženého na chodbách klementinské koleje.
V roce 1752 se stal ředitelem pražské filozofické fakulty. Stepling byl členem Vlastenecké hospodářské společnosti,
ustavené v Čechách dvorským dekretem z 27. 7. 1767.
Karl Heinrich Seibt (1735-1806) - rodák z Horní Lužice, profesor krásných nauk a morálky na filozofické fakultě
v Praze. Představitel katolického osvícenství v Čechách a energický zastánce školských reforem. V roce 1771 vydal
Seibt akademickou přednášku O vlivu výchovy na blaženost státu. V ní zdůvodňoval, že smyslem státu je
zabezpečovat „vnitřní i vnější jistotu a pohodlí občanů“. K tomu prý nevede ani dobré zákonodárství, ani národní
bohatství, ale občanská mravnost – „všechny revoluce a katastrofy států plynou z mravních příčin“ a tedy „výchova má
největší vliv na štěstí státu“. Seibt tedy představil své „krasodušství“ jako vědu všech věd, jako královnu vzdělanosti
vůbec. Přírodní vědy a bohosloví jsou až druhořadé – odpor jak radikálních osvícenců, tak jezuitů. Seibt nedokázal
odpovědět na potřeby české společnosti podporou národního vlastenectví, nebyl přijat do České společnosti nauk.
Seibtiáni vydali na přelomu let 1771-1772 25 čísel časopisu Neue Literatur, jež přinášela informace o dobové, německy
psané literatuře, i o premiérách v pražských divadlech apod.
Praha se díky tomu, že se v ní koncentroval nevšední intelektuální potenciál příznivců osvícenství, stávala od 70. let
18. století kulturním centrem, v němž se tu aktivně stýkaly a potýkaly více či méně modernizační diskursy s více či
méně konzervativními. I díky tomu se zde zformovaly dva hlavní směry osvícenství v Čechách. Oba byly sice kriticky
zaměřeny proti baroknímu pojetí katolického náboženství, ve svých představách o výchozích kulturních rámcích
osvícenských reforem v habsburské monarchii si však zároveň intelektuálně konkurovaly. Hlavních sférou vlivu
prvních, tj. tzv. seibtiánů, se stala pražská univerzita, kdežto ti druzí, tj. tzv. dobneriáni, se opírali o pražskou Učenou
společnost. Seibtiáni spojovali svoji víru ve společenský pokrok mnohem více než dobneriáni s unitárním habsburským
státem jakož i německou vědou a kulturu a na ně vázaným celorakouským patriotismem. Intelektuální podněty hledali
mj. v protestantském Německu, zejména pak v sousedním Sasku, podobně jako byly tereziánské a josefínské reformy
státního ústrojí inspirovány
Dobneriáni tyto vzory taktéž přijímali, avšak vesměs v umírněnější podobě. Domnívali se totiž, že osvícenské
reformátorství má být slučitelné s kulturní a historickou různorodostí habsburského státu, zejména pak s autonomním
postavením českého království v něm. Proto tíhli na rozdíl od seibtiánů k českému zemskému Rozšiřující se prostor
pro vědecké aktivity využívali pro rozvoj kritického historického bádání, ať již se týkalo českých dějin, literatury, jazyka
a posléze i etnografie. Ve srovnání s nimi více centralistický koncept patriotické historiografie v Čechách rozvíjel
exjezuita Ignác Cornova (1740 – 1822), jenž jím chtěl ovlivnit především vzdělávání mládeže. Ve své době byl též
znám jako vlivný pražský svobodný zednář. Zároveň se snažil i poněkud lavírovat nejen mezi hodnotovými akcenty
seibtiánství a dobneriánství, nýbrž i ve vírech státní politiky, jež nabývala po smrti císaře Leopolda II. krok za krokem
na konzervativní podobě. Podobné počínání nebylo ovšem ani v tehdejších Čechách ovšem žádnou výjimkou.

Vezměme přitom v úvahu, že seibtiáni sázeli na poměrně radikální změnu společnosti prostřednictvím agilní
osvícenecké Dobneriáni byli v tomto směru o něco obezřetnější, neboť se snažili hledat svou názorovou pozici mezi
postupnou společenskou, hospodářskou a kulturní výchovou k modernizaci a svými představami o autentické
historické a kulturní tradici Čech, resp. českého království, již považovali za jednu ze svých výchozích hodnot. Jejich
ikona, Gelasius Dobner (1719 – 1790), vlivný člen piaristického řádu, proslul jako osvícenský vědec svým kritickým
komentářem k latinskému překladu českého textu České kroniky Václava Hájka z Libočan z 16. století, který vydával v
letech 1761 – 1782. Jeho kritika vyzněla v moderní historickou metodologii, v níž stanovil pravidla, jak rozlišit ověřitelné
faktografické skutečnosti od zjevných nepravd, zbožných výmyslů a církevních legend. Zároveň byl průkopníkem
vydávání ediční řady pramenů ke starším českým dějinám Monumenta historica Bohemica (1764 – 1785). Svými
kritickými přístupy k českým dějinám si získal v učeneckých kruzích v Čechách řadu příznivců, k nimž se ostatně řadil i
Ignác Born během svého pobytu v Praze.
Josef Petrasch: 1747-1751 v Olomouci fungovala Společnost neznámých učenců v paláci svobodného pána Josefa
Petrasche, 1747-48 vydávala Měsíční výtahy starších a novějších učeností – zprávy z Itálie, z Londýna, Haagu,
Amsterdamu, Petrohradu, Gdaňsku, Varšavy, Hamburku, Štrasburku, Frankfurtu, Vídně. Po Petraschovi druhým
nejvýznamnějším členem byl hrabě František Giannini, nejvlivnější poradce biskupa. Dále benediktýn Magnoald
Ziegelbauer, Gerhard van Swieten, slovenský evangelík Matej Bél... Společnost byla spíše ještě předosvícenskou –
převaha humanitní vzdělanosti, zatímco osvícenství nastoupilo rozmachem zájmu o přírodní vědy
Založení soukromé Učené společnosti – hlavně zásluha Ignáce Borna, syna dělostřeleckého důstojníka a báňského
podnikatele ze Sedmihradska, který žil v letech 1762-76 většinou v Čechách. Born byl svobodným zednářem. Studoval
práva a posléze montanistiku – nejprve zastánce neptunismu, ale posléze se stal přesvědčeným vulkanistou. V letech
1771-2 vydával v Praze recenzní přírodovědecký týdeník Prager gelehrte Nachrichten. Byl hlavní postavou učeného
sdružení, jež vzniklo před srpnem 1774 (Soukromá společnost v Čechách k povznesení matematiky, vlasteneckých dějin a
přírodovědy). Ne náhodou, o rok dříve byl zrušen jezuitský řád a v roce 1771 nastoupil do nejvyššího zemského úřadu
zastánce vědeckého a kulturního života Karel Egon kníže z Fürstenberga. Okovy, které dosud poutaly nemálo jezuitských
učenců, byly uvolněny (na druhou stranu zrušení jezuitského řádu nevýhodou pro české jazykově-emancipační snahy a
rovněž způsobilo velké kulturní ztráty). Vlivným zastáncem Borna byl hrabě František Josef Kinský, syn královského
českého místodržitele a nejvyššího kancléře. Usiloval o změnu postojů většinou neosvícensky založené šlechty. Po
odchodu Ignáce Borna do Vídně se činnost učené společnosti takřka zastavila. Před rokem 1779 měla společnost jen 11
členů, z nich 4 odešli z Prahy a 2 zemřeli. V Pojednáních (Abhandlungen) soukromé společnosti se začala objevovat nová
jména většinou mladých vzdělanců, z nichž nejdůležitější byl lékař a přírodovědec Jan Majer. V roce 1784 vznikla Česká
společnost nauk (Böhmische Gesellschaft der Wissenschaften). Dne 25. září 1791 byl hostem společnosti v Karolinu císař
Leopold II. – od toho dne název Královská česká společnost nauk.
Hrabata Jan Nepomuk Mitrovský a Jan Křtitel Mitrovský: v roce 1794 měla hlavní zásluhu na založení Soukromé
společnosti spojených přátel ke zvelebení moravské přírodovědy a vlastivědy. Poznatky měly sloužit hlavně k rozvoji
zemědělství, průmyslu, medicíny, statistiky a geografie.
Václav Matěj Kramerius (1753-1808) a jeho vydavatelství Česká expedice stalo se výnosným nakladatelstvím s vlastní
knihtiskárnou, knihkupectví, antikvariát, čítárna a půjčovna novin, propagátor českého divadla, příležitostný překladatel
divadelních her; Pražské poštovské noviny vycházející 1719-1772 (2x týdně, neustále problémy s odbytem, neboť lichotily
aristokracii, kléru a panovníkovi, takže svobodomyslnější jedinci upřednostňovali noviny z německých zemí) a obnovené
1782 přeměněny na Schönfeldské císařsko-královské pražské noviny (od 1786 vedené Krameriem) – počet předplatitelů
dosáhl v roce 1789 čísla 900! Od 1789 začaly vycházet Krameriovy císařsko-královské pražské poštovské noviny. V letech
1787-1798 vydával i Nový kalendář tolerancý. Syn Václava Matěje Krameria Karel byl jistý čas profesorem přírodních věd
na chebském gymnáziu. Podnikal cesty po vlasti a značnou část života si vedl cestovní deníky psané německy.
Kultivační působení šlechty, např. Rita Krueger: Czech, German and Noble. Status and National Identity in Habsburg
Bohemia. Oxford: Oxford University Press 2009: Aby aristokracie získala respekt v mezinárodních kulturních kruzích, bylo
zapotřebí zachovat a chránit kulturní dědictví Čech, dosáhnout kulturní význačnosti prostřednictvím prestižních
uměleckých institucí. Proto vznikla pod vedením Františka Šternberka Společnost vlasteneckých přátel umění v Čechách
(1796), jež se mj. starala o vytvoření stálé umělecké sbírky pro veřejnost v Praze. Toto sdružení šlechtických mecenášů
umění založilo obrazárnu a roku 1799 i uměleckou školu, Akademii výtvarných umění. Zpřístupnit veřejnosti povznášející
umění a tím jí poskytnout morální a sociální kompas a dokázat českou (Bohemia´s) kulturní zralost bylo hlavním motivem
založení Nosticova divadla. Veřejného zpřístupnění se dočkaly i některé zahrady a parky (např. Josef II. zpřístupnil
vídeňský Augarten a Prater, v Praze na konci 18. století zpřístupněna Stromovka). Nový ideál krajiny (anglický park) byl
zároveň vyjádřením nového pohledu na sociální uspořádání. Za osvícenství viděli zahradní architekti ve formální,
geometrické strojenosti francouzských zahrad vyjádření nežádoucího absolutistického systému vlády oproti nespoutané
přírodě artikulující svobodu.

Motivace reforem Marie Terezie versus josefinismus PROBRAT
Definice josefinismu podle Eduarda Wintera (Der Josephinismus, Berlin 1962): V josefinismu shledává rakouskou variantu
reformního katolicismu. „Josefinismus byl pokusem o církevní reformu, jejíž myšlenka vznikla v hlavách určujících mužů z
pravé lásky k církvi. Právě tito mužové pociťovali nepravosti církve s největší bolestí, neboť jim náboženství a církev ležely na
srdci a proto přemýšleli o nápravě. Avšak podle Říma a kuriálně smýšlejících katolíků neexistovaly v církvi žádné závažné
zlořády, v reformních snahách byly viděny jen zlovůle a pochybnost o Boží instituci papežství, kterému je od samotného Boha
zaručena neomylnost. Každá hlubší kritika a každý vážnější pokus o nápravu byly proto Římem označeny za proticírkevní
smýšlení“. (Joseph Anton Gall, linecký osvícenský biskup: „Ke službě Bohu nebývá počítán pracovní den, pečlivost v
domácnosti, péče a výchova dětí, pracovitost, spořivost a vůbec obvyklé domácí, společenské a občanské povinnosti. Lid za ni
považuje jen svátky, modlitby, procesí, oběti atd. a často si stěžuje, že mu povolání brání v tom, aby Bohu sloužil více“.)
Myšlenkové zdroje josefinismu:
jansenismus – reformní katolické hnutí, zakládající si na morálním rigorizmu a kritizující laxní praxi svátostí u jezuitů.
Jansenistou byl třeba lékař Marie Terezie Gerhard van Swieten (pocházel z jižního Nizozemí, stejně jako jansenismus),
nebo známý mecenáš a nakladatel František Antonín hrabě Špork, majitel Kuksu a také tiskárny, v níž až do jejího
zavření vynucené nátlakem pražské arcidiecéze tiskl osvícenské spisy. Hnutí bylo reakcí na barokní zbožnost, jejímž
rysem byla silná emocionalita podporovaná smyslovým vnímáním, též důraz na kvantitu (množství vykonaných
bohoslužeb, vyslyšených mší, udělených odpustků)
italský reformní katolicismus Lodovica Antonia Muratoriho
febronianismus (galikanismus) – autorem učení pomocný biskup trevírské arcidiecéze
pietismus (protestanti)
Bodin, Hobbes, Locke – náboženská tolerance posiluje stát
Kulturní topografie: byly položeny základy českého vědeckého místopisu – Jaroslav Schaller a jeho šestnáctisvazková
Topographie des Königreichs Böhmen (1785-1790), Josef Schwoy a třísvazková Topographie von Mähren (1793-1794)
Divadlo: stálé divadelní budovy neměla v polovině 18. století jen Praha (Divadlo v Kotcích), ale i Karlovy Vary, Brno, Opava;
1783 Nosticovo (dnes Stavovské) divadlo; zámecká divadla (koncem 18. století např. Litomyšl, Jindřichův Hradec, Český
Krumlov, Třeboň, Holešov, Jaroměřice nad Rokytnou). Vzdělávací funkci divadla pochopil Josef II. a později i agitátoři českého
národního hnutí. V roce 1786 v Nosticově divadle premiéra původní české hry Václava Tháma Břetislav a Jitka aneb Únos
z kláštera. Od roku 1786 povoleno pražským guberniem předvádět v českých městech pravidelné české hry. Od roku 1786
činnost Vlasteneckého divadla na Novém Městě (Boudy); názvy her: např. Oldřich a Božena, Jan Žižka z Trocnova, Vlasta a
Šárka aneb Dívčí boj u Prahy, Sedlské buřičství v Čechách, Švédská vojna v Čechách; hrál se ale i Shakespeare, Moliere či
Schiller. Bouda 1789 stržena a pak se hraje 1789-1802 v divadle U hybernů.
Nostitzovo divadlo památkou klasicismu, podobně jako salmovský zámek v Rájci nad Svitavou a harrachovský zámek
v Náměšti na Hané.
Nejnápadněji se osvícenství ve střední Evropě prosazovalo tehdy, když jej vzala za své vlivná část stávajících politických elit,
jež byly schopny dosavadní panovnický absolutismus modernizovat řadou reforem. Důležité přitom bylo, že v osvícenském
duchu, v němž byl kladen důraz na přirozenoprávní teorie, byl vychováván následník habsburského trůnu Josef II. Jeho matka
Marie Terezie se tak mj. snažila čelit jeho sklonu k jisté svéhlavosti. Od právníka Christiana Augusta Becka (1720 -1784) se
přitom dozvídal nejen konkrétní informace o vedení státní administrativy, nýbrž i to, že osvícenský panovník stojí nad ostatními
lidmi a že ho nikdo nemůže soudit ani trestat a dokonce i to, že naše povinnosti vůči ostatním lidem se zakládají na přirozené
rovnosti mezi nimi a z toho vyplývající lásky k člověku a že každý náboženský nátlak je v rozporu s přirozeným právem. Díky
znalosti zásad přirozeného práva tak Josef II. získal moderní pojmy a způsob myšlení, jakož i pocit příslušnosti
k osvícenecké intelektuální elitě, která se již stávala svým způsobem transnacionálním kulturním fenoménem.
Osvícenci, ať již panovníci, vysocí úředníci a na ně navázaná státní byrokracie, šlechtičtí i nešlechtičtí filantropové, vlivní
ekonomové, učenci, pedagogové a umělci chtěli společnost měnit ke svému obrazu a neváhali přitom podstupovat konflikty
s těmi, kteří se jim v tom snažili bránit.
Spisovná němčina tak na jedné straně vystupovala oproti tradiční latině jako jazyk spjatý s osvícenským chápáním
historického pokroku, na druhé straně však působila jako kulturní element, který v mnohonárodnostní habsburské monarchii
na rozdíl od Německa „odnárodňoval“ příslušníky neněmeckých národností více než latina. Latinu se totiž v českých zemích
učili s podobnými nesnázemi jak Němci, tak i Češi, kdežto němčina kulturně i sociálně „zvýhodňovala“ německojazyčné
obyvatelstvo. K tomu předešleme, že v jungmannovské generaci českých obrozenců se tento problém stal významným
traumatem, promítajícím do podoby jejich obezřetného nacionalismu.
Společenské, resp. stavovské rozdíly měly být zachovány, avšak stát má vytvářet tlak na to, aby se vyrovnávaly velké
nesrovnalosti mezi jejich životními standardy společenským postavením. V praxi to znamenalo, že na šlechtu byl vyvíjen tlak,

aby se začala více podřizovat zájmů státu ve srovnání s tím, jak tomu bylo dříve. Ze šlechty mentálně stále stavovské, se
měla stát šlechta zastávající čelné pozice ve státní administrativě, diplomacii, armádě a římsko-katolické církvi nejen na
základě své urozenosti, nýbrž i na základě kompetence, resp. státem uznané odborné kvalifikace. Velký důraz byl kladen i na
to, aby zájmům státu sloužila i církev. V této konstrukci společnosti se totiž všechny společenské vrstvy měly perspektivně
stát poddanými zcentralizovaného osvícenského státu, jenž měl soustavně pečovat o jejich právní rovnost a celkové „blaho“.
Zejména pak u středních a nižších společenských vrstev byl též zájem na tom, aby ti nejschopnější jedinci stoupali ve
společenské hierarchii vzhůru, čímž měl stát získávat jak nové sociální opory, tak i novou legitimitu.
Od pověr, předsudků, vnější okázalosti a přežitých tradic oproštěné náboženství se mělo stát důležitým nástrojem
disciplinace obyvatelstva, které se mělo ve státním i vlastním zájmu co nejvíce přičiňovat nejen o své blaho, nýbrž i blaho
celé společnosti. V tomto smyslu josefinismus také usiloval o nový obraz katolického kněze, resp. o jeho novou
společenskou roli. Nebylo proto náhodou, že výchovu mladých duchovních odebral příslušným biskupům a soustředil ji
pod státním dozorem do generálních seminářů (1783). Do jejich výuky byla též zaváděna jako nový obor pastorální teologie
(1777). I díky ní se měli stát vzornými duchovní pastýři, tj. nejen strážci morálky, nýbrž i ochotnými průvodci svých
věřících v existenciálních otázkách života a smrti a spolehlivými rádci v nejrůznějších problémech praktického života, ať již
v sobě obsahovaly právní, zdravotní, ekonomické či jiné aspekty.
Disentérství se objevovalo nezřídka v těch společenských prostředích, jež byla centralistickým josefinismem buď zaskočena,
nebo jej chápala jako příliš radikální, či přímo ohrožující takříkajíc „domácí“ představy o stabilním uspořádání mezilidských
vztahů. Mnohdy byl totiž v rozporu nejen se zájmy tradičních elit včetně té části šlechty a církevní hierarchie, jež
s osvíceneckými myšlenkami jinak sympatizovala. V tomto případě byly dělící linií jejich materiální zájmy, představa o
autonomii katolické církve vůči státu a nesouhlas s josefínskou tendencí autoritativně zasahovat nejen do samosprávných
stavovských práv, nýbrž téměř do „čehokoliv“. V druhém případě narážel josefinismus na nesouhlas a někdy i odpor nižších
společenských vrstev, zejména pak poddanského obyvatelstva, protože nevítaně, resp. drasticky vstupoval do dosavadního
rytmu jeho každodenního i svátečního života v podobě striktních nařízení, jež tito lidé těžko chápali. Bylo tomu tak
v případech, když se snažil jejich zvyklosti nekompromisně měnit např. direktivami o regulaci posvícenských festivit,
„úsporném“ pohřbívání a redukci církevních obřadů a svátků.
Pelcl ve svých pamětech odmítal soustavnou germanizaci školství, neobezřetnou, resp. příliš vstřícnou politiku vůči
poddanskému obyvatelstvu a zvyšování daní, k nimž za vlády této panovnice a jejího syna Josefa II. docházelo. Vadilo mu též,
že profesury na pražské univerzitě nebyly obsazovány domácími učenci a navíc se domníval, že státem organizovaná
cenzura poškozuje rozvoj vědy v Čechách. Zvláště Josefu II. vytýkal růst nákladů na armádu a její protežování. Tím, že vládl
despoticky, vyvolal nespokojenost nejen u tradicionalistické šlechty a církevní hierarchie, nýbrž v jisté míře i u poddaných. Ve
své snaze o vymýcení pověr a předsudků totiž nepochopil, že „mnoho jich je nutných a že udržují vládce na trůně“. Nakonec
dospěl k názoru, že tereziánské a josefínské reformy toho destruovaly příliš mnoho ve srovnání s tím, co prospěšného
vytvořily. Nicméně však přivítal jejich zaměření proti tradičnímu chápání vůdčí ideové role římskokatolického náboženství ve
společnosti.
V roce 1787 se císař Josef II. nechal svým ruským spojencem zatáhnout do války proti Osmanské říši. Měl za to obdržet
západní Balkán: Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Dalmácii. Namísto slíbených 30 000 vojáků poslal 200 000. Prusko nechtělo
připustit přílišné zesílení Rakouska, vytvořilo koalici s Polskem a Tureckem, a navíc podporovalo protirakouské opoziční hnutí
v Uhrách, Haliči a v jižním Nizozemí. Navíc ani válka proti Turecku neprobíhala pro Josefa II. dobře. Když 20. února 1790
zemřel, hrozil říši kolaps. Nespokojenost s Josefovou politikou zasáhla i české stavy. Církevními reformami císař popudil
katolické duchovenstvo, centralizací, zrušením nevolnictví a berním a urbariálním patentem (de facto tím i konec robotní práce)
šlechtu, zavedením magistrátů a omezování cechovní autonomie města. Protijosefínská opozice si ale netroufala vystoupit
otevřeně. Až v únoru 1790 zaslali čeští majitelé velkostatků císaři stížnostní spis, který protestoval právě proti bernímu a
urbariálnímu patentu. Těsně před smrtí, po vypuknutí francouzské revoluce a povstání v Belgii, však císař sám odvolal všechny
své důležité reformy s výjimkou tolerance a zrušení nevolnictví. Už po smrti Josefa II., v březnu 1790, vyzval dvorský kancléř
Leopold Kolovrat-Libštejnský k zasílání petic a stížností týkajících se berního patentu, této možnosti využila zvláště města,
která přímo na sněmu disponovala jen jedním hlasem. Královská města sdílela s ostatními stavy despekt vůči poddaným a
vyslovovala se proti výkupu z robotních povinností. Jinak žádala obnovení samosprávy a posílení postavení na zemském
sněmu (poslední bod odmítli zástupci historické šlechty).
Stanovisko českých a moravských stavů k josefínským reformám – Kollmann, Řepa PROBRAT
Leopold II. byl možná ještě větší osvícenec než jeho bratr, nebyl ale doktrinář, uvědomoval si, že k zamýšlenému cíli nevede
vždy nejkratší a nejrychlejší cesta. Někdy proto dokázal jednat i proti zásadám, které zastával. Nechtěl si proti sobě popudit
všechny vyšší vrstvy, jak to učinil jeho bratr. Opozici překonával trpělivě. Jako vladař Toskánska provedl za 25 let řadu reforem,
a to rozvážně, obezřetně, a přitom systematicky a komplexně. Nenáviděl válku a neměl rád vojsko. Byl nedůvěřivé povahy,
opíral se o policii a systém špiclů. Schvaloval reformy svého bratra – byl toho mínění, že selský stav je nejužitečnější a

nejnepostradatelnější a že se mu musí dostat ochrany ze strany státu před mocnou a bohatou šlechtou. Odmítal však
diktátorský způsob, jakým byly zaváděny.
1. března 1790 přijel Leopold z Toskánska do hlavního města. Okamžitě napsal Fridrichu Vilémovi II. a distancoval se od
dobyvačné politiky na Balkánu. Koncem července 1790 byla uzavřena prusko-rakouská konvence v Reichenbachu.
Rakousko rezignovalo na jakoukoliv pomoc Rusku proti Turkům, na druhou stranu získalo od Pruska souhlas s pacifikací
povstání v jižním Nizozemí. V září 1790 se Leopoldovi podařilo uzavřít příměří s Tureckem (mírové smlouva v září 1791.
Rusko se tlačilo dále – mírem v Jassy z roku 1792 posunulo své hranice až k Dněstru a Černému moři.
Zpráva o uzavření reichenbašské konvence usnadnila Leopoldovi jednání s odbojnými uherskými stavy. V listopadu 1790 byl
korunován uherským králem. V srpnu 1791 se konala jeho korunovace králem českým. Patentem z 1. 5. 1790 zavedl Leopold
starý daňový (berní a urbariální) systém, platící před rokem 1789. Tím odstranil hlavní příčinu nespokojenosti českých stavů,
naopak opětné zavedení naturální roboty vyvolalo zklamání u poddaných, jak to zachytil i František Vavák. Panovník pouze
vyzval vrchnosti, aby robotu přeměňovaly dobrovolně v peněžní plat. Koncem října 1791 Leopold rozhodl o zbývajících
požadavcích, týkajících se stavovských prerogativ a jejich hmotných zájmů. Ve všech důležitých záležitostech opět odmítl
stavovské požadavky. Odmítl obnovit stavovská privilegia v soudnictví a výlučné právo na obsazování míst u krajských úřadů.
Klášterům a kapitulám ponechal správu jejich statků, ale odmítl převést církvi statky zrušených klášterů – ty zůstaly v
náboženském fondu. Panovník výslovně uvedl, že krajským úřadům zůstane role prostředníka mezi vrchnostmi a poddanými.
Protože cenzuru knih považoval za výlučně politickou záležitost, nepovolil biskupům spolupůsobení při cenzurování
náboženských spisů.
Pilnická proklamace: 1791 Vídeň a Berlín proklamují svůj zájem na obnovu monarchického zřízení ve Francii a oznámily
sestavení armády. Předpokládaly připojení dalších mocností, nicméně ani Anglie, ani Rusko se nepřidaly. Když francouzský
král přijal o tři týdny později, v září 1791, novou ústavu, prohlásil Leopold II. pilnickou deklaraci za bezpředmětnou. Nicméně
v dubnu 1792 vyhlásila revoluční Francie králi uherskému a českému válku. V revoluční propagandě byla válka interpretována
jako boj za svobodu a nezávislost, zároveň se ale jednalo o válku za dosažení „přirozených hranic Francie“. Na rakouskou
stranu se okamžitě postavilo pouze Prusko, jež chtělo na oplátku dosáhnout rakouského souhlasu s dalším dělením Polska,
ostatní říšské stavy odmítly pomoc, snad až na lantkraběte hesensko-kaselského, který za to obdržel kurfiřtskou hodnost.
Strach z šíření revolučních myšlenek vedl Leopolda II. a následně Františka II. k zesílení cenzurních a bezpečnostních
opatření (obnovení dvorského policejního úřadu s Pergenem v čele). 1. března 1792 Leopold II. náhle zemřel a na trůnu ho
vystřídal jeho 24letý syn František. Po roce tak Praha opět zažila korunovaci nového českého krále.
Interakce, procesy, sociální změna

Společnost českých zemí byla přibližně do poloviny 19. století ovlivněna především pomalým rozvojem ekonomiky, která stále
zůstávala silně agrární a v podstatě bez možnosti uplatnění stimulů a zisků zvenčí, tj. i s nízkou produktivitou (ruční) práce,
která vytvářela poměrně málo zdrojů - společenského bohatství. České země byly v porovnání s vyspělými zeměmi stále
chudé. To má vždy vliv na stupeň obecně kulturního vývoje, protože to mimo jiné omezuje trh, dělbu práce a specializaci.
Druhým výrazným rysem, který do značné míry plynul z předcházejícího, byla absolutní politická vláda šlechty a její velká
sociální i hospodářská moc a převaha, která se uplatňovala i v zachovávání instituce poddanství venkovského obyvatelstva a
části měšťanů. Sociální soutěž byla institucionálně omezena. Dalším významným faktorem byl trvající panovnický
absolutismus, který byl mimo jiné centralistický, a to muselo zesilovat negativní význam provinčnosti českých zemí.
Šlechta: v barokní epoše náklady na stavovskou sebereprezentaci oproti renesanci ještě vzrostly. Navíc každý stupínek
dvorské kariéry vyžadoval od dvořana finanční oběti, zvláště nákladné byly diplomatické mise. V osmnáctém století jsou známy
desítky šlechtických bankrotů, hlavně u hrabat a baronů.
1781-1790 (vyvrcholení osvícenského absolutismu)

Rozhodující bylo, že právě všechny sociálně vlivné skupiny byly relativně spokojeny s předcházejícím stavem, přesněji řečeno
chtěly i dál žít podle vžitých vzorů, například bohatnout podobnými nebo stejnými způsoby jako dříve. Z toho plynulo, že
panovníkova reformátorská skupina musela reformy prosazovat (skoro) „proti všem“ (vlivným konzervativcům) za střídavého
pasivního souhlasu (poddanské reformy) nebo nesouhlasu (toleranční patent, různé drobné reformy) v podstatě
konzervativního a nevědomého venkovského obyvatelstva. Nejvážnějším protivníkem byli samozřejmě ti nejmocnější - většina
šlechty a větší část její „odnože“, vysokého duchovenstva. Reformátoři ovšem proti sobě popudili i nižší klérus a úřednictvo, už
tím, že chtěli stále něco nového a mimo jiné i „pořádnou“ práci. Z Vavákových zápisků se dá odvodit, že neustálá nová císařská
nařízení přicházející z krajského úřadu budila u správy poděbradského panství permanentní mírné zděšení a rychtáři volaní
skoro každý týden na zámek k předání instrukcí také nebyli nadšeni, protože je to odvádělo od hospodářství. „Lid“ byl často
nespokojen s rušením dlouhodobých zvyků (svátků, poutí; s potlačováním okázalosti aj.) a mnohde i s vyžadovanou tolerancí k
nekatolíkům. Navíc nebyla zrušena nenáviděná robota, jak se čekalo. Mezi šlechtou byli jistě osvícenci a lidé oddaní
„povinnosti" (František Josef Kinský), ale základní rozpor s císařskými reformátory byl zřejmě v tom, že si šlechta jako celek

kromě několika osvícenců a liberálů nedovedla své hospodaření představit jinak než na základě robotní práce poddaných a
ještě raději na návratu k nevolnictví, jak to ukázala šlechtická „desideria" z roku 1790. Šlechta považovala za důležitější své
společensko-ekonomické výsady než politicko-ústavní otázky spojené se zemskou stavovskou samosprávou. Podstatné
rozdíly odlišovaly českou a moravskou aristokracii. Složení moravské šlechty se po Bílé hoře obměnilo výrazněji než u české
šlechty; na Moravě mnohem dříve než v Čechách převážily počtem i velikostí majetku původem cizí šlechtické rody. Nově
příchozí i starší, tradičně prohabsbursky smýšlející rody, jako byli zejména Liechtensteinové a Dietrichsteinové, inklinovaly k
Vídni a k vládnoucí dynastii, jíž vděčily za hmotný i společenský vzestup. Duchovenstvo, ačkoliv mezi vyšším i nižším klérem
byli také osvícenci, pokrokáři a liberálové, volilo spíš formu pasivního odporu. Na císařově straně byla vedle teprve vznikajícího
podnikatelstva, které mělo minimální sociální a žádný politický vliv, osvícenská část inteligence, někteří vyšší úředníci, osvětáři,
novináři (oslavná Krameriova Kniha Josefova) a reformní kněží, ale tyto skupiny byly početně nepatrné a českým osvícencům
přitom ještě vadila centralistická germanizace.
Právě hlavně pro masy venkovské chudiny a pro sedláky se zrušením nevolnictví vytvořila nová příznivá situace, umožňující -
zřejmě za cenu zvýšeného úsilí a aktivity - dosahovat materiálního a částečně i sociálního vzestupu. Pro aktivní část těchto
vrstev muselo „josefské“ období znamenat dobu stimulace, kterou přináší naděje, nové možnosti do budoucnosti; ty jich část
dokázala využít migrací do měst, podnikáním, přechodem dětí k řemeslu aj., ale kvalitu života zřejmě aktuálně zlepšilo i
odstranění značné části závislosti na vrchnostech, větší svoboda, v níž potom vyrůstaly další generace venkovských
poddaných. Materiální situace venkovské chudiny zůstávala ovšem špatná vlivem nízké produktivity práce a zřejmého
nedostatku stálých pracovních příležitostí při rostoucím počtu chudé populace. Existence masy chudých vesničanů žijících z
ruky do úst ve stadiu trvalého nedostatečného uspokojování základních biologických potřeb nebyla příliš radostná, ale stále
ještě - a dlouho potom — existoval mnohagenerační návyk na tuto situaci, „fatalismus“, při dané společenské produktivitě
práce dlouhodobě, a tím méně v jedné generaci neodstranitelný.
Největší protivenství zakusila v josefské době - i když diferencovaně - církev. Desetiletí pohrom a úzkosti, ale i snah
osvícenských kněží následovala státem podporovaná snaha o restauraci původních mocenských pozic a naopak zklamání
reformistů. Josefské reformy trvale postihly církev materiálně, ale její vliv na všechny vrstvy obyvatelstva zcela zřejmě
nenarušily tak, aby nemohl být rychle obnoven. Většina kněžstva se tak mohla vrátit k navyklému způsobu existence, v
podstatě se dál těšila vžité úctě a dál učila poddané žádoucí poníženosti, jak bylo udržování vzorů jednou z jejích hlavních
sociálních funkcí.
Hospodářský vývoj českých zemí

Klimatické poměry samozřejmě vcelku odpovídají poloze českých zemí v mírném pásu, ale jak regionální rozdíly klimatu, tak
půdních poměrů byly podstatně ovlivněny nadmořskou výškou krajiny. Pohled na fyzickou mapu českých zemí ukazuje značný
podíl oblastí ležících nad vrstevnicí 500 m nad mořem i vysloveně horských terénů s krátkou vegetační dobou a s půdou málo
vhodnou pro zemědělství. Výnosy zemědělských plodin byly v podhorských oblastech o 30 a 50 %, nebo i o dvě třetiny nižší
než v nížinách, což vytvářelo jeden z podstatných rysů ekonomiky i sociální situace takzvaných retardovaných regionů.
Kopcovitý a hornatý reliéf krajiny měl negativní vliv na dopravu, a to na investiční i provozní náklady a na rychlost a celkovou
efektivitu dopravy, ať šlo o cesty pro povozy a silnice, nebo železniční tratě. Oblastí s vynikajícími půdními a klimatickými
podmínkami bylo poměrně málo — Zlatý pruh v Čechách a moravské Úvaly. Půdní poměry vcelku odpovídaly zeměpisné
poloze českých zemí se středními nadmořskými výškami mezi severoněmeckou, případně polskou nížinou a alpskými zeměmi.
Nadmořským výškám a klimatu je adekvátní zavodnění českých zemí. Dolní toky velkých řek, vhodné pro dopravu, leží mimo
území českých zemí; horní toky českých a moravských řek v horských oblastech byly vhodné nejvýš pro plavení dřeva a už v
prvních fázích industrializace se ukázala jejich nevýhoda jako energetického zdroje: po jarním tání, kdy mnohdy nastaly ničivé
povodně, často skoro úplně vyschly a nedokázaly pohánět větší tovární provozy. Relativně laciná lodní doprava pomocí říčních
člunů a později parníků byla možná jen na středním a dolním toku Vltavy a na českém dolním toku Labe.
České země byly vždy poměrně značně zalesněné, ale už na konci 18. století a zvlášť v první polovině 19. století se začal
ukazovat nedostatek dřeva, které bylo i významným exportním zbožím. Přibližně ve stejné době se začaly vyčerpávat zásoby
barevných kovů a většina lokálních ložisek železné rudy. Těžba barevných kovů téměř ustala do poloviny 19. století, domácí
těžba železné rudy většinou v 70. letech a železárny hledaly odpovídající ložiska jinde v monarchii nebo v cizině. Největším
přírodním bohatstvím českých zemí vedle půdy a stále ještě rozsáhlých lesů byla víceméně od konce 18. století odkrývaná
ložiska uhlí a české země se na konci 19. století staly po Německu druhým největším výrobcem a exportérem hnědého uhlí na
světě. Významná byla i ložiska koksovatelného uhlí.
Velmi důležitá z řady hledisek byla zeměpisná poloha českých zemí přibližně v centru Evropy. Horské obklíčení do určité míry
omezovalo vpády útočníků a dokonce i napoleonské války se českých zemí přímo dotkly jen okrajově, ale zároveň hory
omezovaly obchodní styky a velké cesty ze západu na východ Evropy je obcházely ze severu i z jihu. I když nám chybí
srovnávací materiál i příslušné studie, můžeme zřejmě říci, že v důsledku toho (i jiných faktorů) v českých zemích nevznikla
taková velká obchodní (a víceméně i kulturní) centra jako byl Frankfurt, Drážďany, Vratislav a Krakov nebo Vídeň.

V českých zemích nastávaly od konce 18. století do poloviny 19. století v průměru každé tři roky buď neúroda, nebo epidemie,
neúroda spojená s epidemií, hladomor, nebo válka.
Víceméně důsledkem zeměpisné polohy českých zemí bylo opožďování hospodářského a sociálního vývoje proti západní
Evropě a postavení českých zemí jako takzvaných zemí neiniciativních. To způsobilo, že přinejmenším do poloviny 19. století
měly české země po hospodářské i sociální stránce ještě agrární charakter, sice s určitým podílem protoindustriálního
obyvatelstva a protoindustriální výroby, hlavně textilní, ale nízký podíl obyvatelstva zaměstnaného v centralizované
velkovýrobě a nepatrný počet podnikatelů, průmyslového dělnictva, inteligence a vůbec příslušníků třetí sféry. To znamenalo,
že bylo třeba řešit hospodářské a sociální úkoly v podstatě agrární společnosti a tomu musely odpovídat i sociální struktura a
vzory chování. Úplnou politickou a rozhodující sociální moc měly až do poloviny století dvůr, šlechta a vedoucí složky
duchovenstva, pocházející většinou také ze šlechty.
Kameralismus: Johann Joachim Becher – původně protestant (rodák ze Špýru) a později katolický konvertita, jehož popudu
došlo roku 1666 ve Vídni ke zřízení komerčního kolegia. Tento úřad všestranně podporoval rozvoj obchodního i průmyslového
podnikání v českých a rakouských zemích. Na podnět Bechera byla zřízena manufaktura na hedvábí v Dolních Rakousech;
Philipp Wilhelm Hörnigk – Becherův švagr, rodák z Frankfurtu nad Mohanem, autor spisu Österreich über alles, wann es nur
will (1684); Paul Ignaz Morgenthaler – dolnorakouský rodák měšťanského původu, hofmistr a spolucestující Adama Františka
Valdštejna na jeho kavalírské cestě, roku 1649 vydal ve Vídni spis, který byl zřejmě prvním uceleným konceptem
středoevropského kameralismu. V roce 1653 předložil reformní projekt císaři Leopoldovi I.; Fabián Šebestián Malivský z
Maliv – moravský zemský advokát a textilní podnikatel v Tišnově a Ivančicích na Brněnsku, jenž o deset let později napodobil
Morgenthalera.
Merkantilističtí populacionisté a fyziokraté: Josef von Sonnenfels – nejvlivnější z vídeňských josefinistů, mikulovský rodák,
člen KČSN, v náboženství neviděl účel existence státu, nýbrž prostředek ke zvelebení občanské morálky. Krátce po nástupu
na vídeňskou univerzitu vydal třídílnou učebnici Zásady veřejného pořádku, obchodu a financí, která se na dlouhou dobu stala
základní příručkou státního úřednictva. Johann Heinrich Gottlob von Justi – státovědec přednášející od poloviny 18. století
na vídeňské rytířské akademii (přišel z Pruska): „Dobře spravovaný stát se musí zcela podobat stroji, kde všechna kolečka a
součástky fungují co nejpřesněji; a panovník je povinen být strojníkem, hnacím perem i duší, jež vše uvádí v pohyb“. Josef
Ignác Buček – žák Sonnenfelse, národohospodář (profesor kamerálních a zemědělských věd) a vedoucí katedry policejních
věd (nauky o udržení vnitřní bezpečnosti ve státě) na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě od druhé poloviny 60. let 18.
století. Ignác Světecký z Černčic – Bučkův žák; Karel Egon kníže Fürstenberg – nejvyšší purkrabí Království českého, který
vypracoval několik spisů týkajících se daňových a finančních otázek, stavu zemědělství a roboty. Úvěr má být podle něj
založen na půdě a nikoliv na drahých kovech. Mravnímu povznesení lidu má pomoci osvěta.
Vídeňští merkantilističtí populacionisté Heinrich Gottlob von Justi a Josef Sonnenfels, jejichž žákem byl první profesor
politických věd na pražské univerzitě Josef Ignác Buček, pokládali vzrůst obyvatelstva za základní předpoklad blaha státu.
Odlišovali se tím od merkantilistů starší generace, kteří zdůrazňovali pouze kladnou obchodní bilanci země bez ohledu na
lidský faktor. Populacionisté setrvali na zásadě, že obchod je duší státu, viděli však bohatství státu v přebytku vyrobených
statků všeho druhu a v práci jeho rostoucího obyvatelstva. Pochopili souvztažnost všech výrobních odvětví a závislost výroby,
směny a spotřeby. Výroba a směna statků byla předním cílem státního hospodářství. K jejich vzestupu a rozkvětu ale bylo
třeba většího množství pracovních sil, stoupající populace. Čím větší počet obyvatelstva, tím větší výroba i spotřeba. Nešlo jim
však jen o kvantitativní, nýbrž i o kvalitativní vzrůst populace. A to vše z důvodů státního egoismu - osvícenská věda se
zajímala o člověka z důvodů fiskálních, vojenských a politických. Při rostoucím počtu obyvatelstva vyvstávala otázka jeho
výživy -proto byla zdůrazňována úloha zemědělství, které mělo pro merkantilistické populacionisty vedle funkce výživy i
význam domácí surovinové základny pro exportně laděný manufakturní průmysl. Zemědělství bylo existenční podmínkou
rozvoje průmyslu. První povinností státu je podle Justiho obdělávat a kultivovat svou půdu. Z toho vyplývá nutnost vzrůstu
zemědělského obyvatelstva, pro které je třeba zajistit dobrý trh výrobků - tím jsou města. Justi tedy chápe oboustrannou
závislost zemědělství a řemesel, tedy venkova a měst. Populacionisté měli progresivní vztah k poddanství. Populacionisté
říkali, že jen svobodný vlastník půdy je zdatným a výkonným pracovníkem, vycházeli ze zásady, že je pro stát prospěšné, aby
na půdě bydlel a hospodařil co největší počet rodin. Proto kritizovali zaostalé poddanské poměry -poddanský pracovní systém
byl napaden ve jménu státního prospěchu a hospodářského blahobytu všeho obyvatelstva. Roboty jsou pro Justiho především
hospodářským zatížením a špatným využitím pracovních sil. Prioritním byl pro populacionisty zájem o hospodářskou prosperitu
a jen odvozeným byl zájem o člověka. Ale snaha odstraňovat státní reglementací vše, co snižovalo pracovní výkon a celkovou
státní výrobu, prospívala prostým lidem. Ve prospěch prosperity byl stát ochoten zavést i náboženskou toleranci (příliv cizích
odborníků, konec odlivu nekatolíků ze země) a velký důraz kladl na vzdělávací systém, který získal především funkci
praktickou. Stát podporoval populaci snahou o pozvednutí životní úrovně a hospodářské stability lidí, péčí o zdravotní stav a
usnadňováním vstupu do manželství. K praktické politice ve prospěch lidu nevedly panovníka jen ideje populacionismu, ale
hlavně tlak praxe - hospodářský úpadek po sedmileté válce, bída poddaného lidu a selské bouře - viz deník o inspekční cestě
po českých zemích Josefa II. z roku 1771.

Populacionistika a fyziokratismus se prolínaly v díle Ignáce Světeckého z Černčic -jedinou mocnou pohnutkou selské
pracovitosti se mu jeví naděje na skromnou, ale jistou obživu. Předpokladem vyšší produkce a větší populace je rozumná
selská svoboda, státní ochrana, bezpečnost a možnost, aby sedlák mohl užívat plody své pracovitosti. Selskou svobodu chápe
jako svobodné vlastnictví selské půdy a jako rozdělení domén. Sedlák je mu spoluobčanem, obrací se proti sociálním
předsudkům a pohrdání, kterému je selský stav vystaven.
Za zrušení cechů bojuje Josef Schiffner - v prohlášení svobodné soutěživosti schopných jedinců vidí podmínku vzrůstu
řemeslné výroby. Od svobodného podnikání očekává lepší a levnější výrobky i zlepšení sociálního postavení tovaryšů.
Kníže Karel Egon Fürstenberg, v 70. letech 18. století nejvyšší purkrabí Království českého, napsal Memoriály o hospodářském
stavu Čech před selskou bouří z roku 1775 - stát má poskytnout selskému lidu hmotnou podporu jakousi investiční půjčkou,
která by selskému hospodářství umožnila investiční vybavení, nutné k novým reformám zemědělského podnikání a která by
zbavila selské statky tíživého zadlužení. Český sedlák se Fürstenbergovi jeví jako ubohé stvoření, chudé a zadlužené, špatně
hospodařící a hladovějící, tělesně zeslabené, nevzdělané a duševně sklíčené. Poddaný je otrocky bázlivý, zatížený
nesmírnými urbariálními břemeny. V těchto poměrech se nemůže vyvinout touha po vlastnictví, po lepším hospodaření a
životě. Fürstenberg byl tedy propagátorem racionálního zemědělství, opakem byl jeho nástupce v úřadu F. A. Nostic, podle
něhož stát nemá mluvit do vztahů vrchností a poddaných.
1731 generální cechovní patent (úřady si vyhrazují právo rušit cechovní omezení, jež představují překážku ekonom.
rozvoje)
1739 generální cechovní artikule omezující pravomoci cechů, např. otázka mistrovské zkoušky
1737 nový celní řád – merkantilismus (mj. zvýšení dovozních cel na úkor vývozních)
od vlády Karla VI. budování a údržba silnic, 1756 patentem stanoveno 45 povinných silnic - péče o ně do roku 1848 v
rukou vrchnosti
do 1775 základní síť silnic - Č 3.800 km, M 1.100 km
1750 konvenční měna: K důležité reformě došlo roku 1750, kdy byla v monarchii zavedena zlatková měna, to znamená, že
její základní jednotkou byl jeden zlatý. Hlavní charakteristiky této měny byly přitom upraveny tak, aby ji bylo možno bez
větších problémů srovnávat s měnovými systémy v ostatních oblastech Svaté říše římské.
1754 jednotný systém měr a vah
1775 jednotný celní prostor bez Uher
vrchol vrchnostenského režijního hospodaření: pivovarnictví, plátenictví, soukenictví, železářství, sklářství, chov ovcí,
obilnářství, těžba dřeva
zemědělství: nově pícninářství, brambory, zavádění vícehonných systémů, zemědělského školství, lesních řádů, velký
význam vlasteneckých hospodářských společností (Vlastenecká hospodářská společnost v Čechách, Moravsko-slezská
společnost pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy)
léta 18. stol. – nevolnický velkostatek dosáhl hranice svých možností
na pražské univerzitě v roce 1776 zavedena výuka zemědělských věd
rozšíření brambor podmiňovalo rozvoj lihovarnictví
zvyšovala se plocha oseté půdy, a to i vysoušením rybníků a rušením společných pastvin
1777 raabizace, v rámci ní reluice robot
1798 aboliční patent – výkup z robot
1781 omezena práva vrchnosti vůči poddaným
Dvorský dekret z roku 1787 nařizoval, že bez znalosti němčiny, kterou si žáci museli osvojit na hlavních školách, nemohl
nikdo získat osvědčení řemeslnické způsobilosti a nemohl se stát ani studentem gymnázia.
1746 Všeobecné komerční direktorium, pod ním zemské komerční koncesy
manufaktury: většinou rozptýlené a kombinované, založené na nákladnictví (norimberské obchodní domy, např. Viatis a
Peller)
soukenická manufaktura v Oseku (1697) a Lamingenů v Kdyni
soukenická manufaktura Kouniců ve Slavkově (1703)
soukenická m. Valdštejnů v Horním Litvínově (1715)

plátenická m. Harrachů v Hrabačově a Janovicích
bavlnářská m. hraběte Bolzy v Kosmonosech (1763)
bavlnářská m. J.K. Blümegena v Letovicích
měšťanské manufaktury v Brně, Šumperku
železářské manufaktury
nejvýznamnější českou oblastí Brdy (Beroun, Dobříš, Příbram)
Ludvíkov, Malá Morávka – němečtí rytíři
Čeladná, Frýdlant – olomoucké arcibiskupství
Sobotín – Mitrovští
Blansko – Salmové
Baška, Pržno – Těšínská komora
Brdy (Beroun, Dobříš, Příbram)
Sami manufakturní podnikatelé se nacházeli v rozporuplné situaci – na jedné straně prosazovali některé zásady
neregulovaného trhu (volný pohyb pracovní síly a neomezené využívání vodní energie), na druhou stranu dostávali
panovnická privilegia (mj. výrobní a obchodní monopol, daňové výhody)
řemeslná cechovní výroba oklešťována od vlády Marie Terezie, některá odvětví prohlašována za svobodné živnosti (v roce
1776 40 živností)
1755 tkalcovství plátna
1763 bavlnářství
1773 plátenictví
1776 rozdělení nesvobodných živností na
policejní (podřízené místní správě, 26)
komerční (podřízené zemským úřadům, 86)
nákladnický systém a konečná úprava plátna ve specializovaných dílnách, rozptýlená a kombinovaná manufaktura,
protoindustrializované regiony v oblasti Sudet; plátenická výroba tvořila přes 50 % hodnoty veškeré nezemědělské výroby
hodnota soukenické výroby koncem 18. století 25 % celkové nezemědělské produkce Čech, na Moravě ještě o něco více
bavlnářství novým odvětvím, proto zde mohl záhy dominovat měšťanský živel
obchod začal postupně překonávat hranice jednotlivých panství, zrušení vnitřních cel umožnilo vznik jednotného trhu
z českých zemí se vyváželo plátno, sukno, lněná příze, vlna, sklo, obilí, chmel…
obchodní podnikání ovládali převážně cizí obchodníci a společnosti, zapojili se i někteří šlechtici a pražští bankéři (Česká
obchodní společnost pro vývoz plátna do Španělska – Hrabě Kinský, hrabě Bolza…)
Morava na cestě k občanské společnosti

Malíř-Řepa: Morava na cestě k občanské společnosti
1. 11-14 Slezské války
2. 15-17 Sedmiletá v.
3. 17-25 osvícenské reformy
4. 25-30 desideria
5. 52-54 protoindustrializace
6. 75-77 nepokoje 1775 a robotní patent
7. 101-107 nová sociabilita
Doba předbřeznová

Od smrti Leopolda II. až do zániku monarchie nemělo Rakousko štěstí na císaře. Při jejich velké moci a navíc ještě
dlouhodobému panování - do roku 1916 se vystřídali jen tři - nenadaní císaři s konzervativními a byrokratickými sklony měli
zřejmě velký vliv na udržování rigidity. Heslo císaře Františka: Lege et fide (zákon a víra).
V září 1792 zastavila francouzská revoluční armáda postup rakousko-pruských jednotek u Valmy a následně dobyla část
říšského území (Rýnskou Falc) a Belgii. V březnu 1793 vyhlásil říšský sněm válku Francii. Protifrancouzské koalici se podařilo
načas znovu dobýt území Porýní a Belgie. Konečný neúspěch byl způsoben mj. vzájemnou nedůvěrou Pruska a Rakouska.
1793: Prusko stáhlo značný počet vojáků z Porýní a použilo je při dělení Polska.
V dubnu 1795 uzavřelo Prusko separátní mír s Francií a na jeho postoji nic nezměnilo ani třetí dělení Polska v říjnu 1795
(Rakousko obdrželo Lublinsko, Sandoměřsko a Krakovsko). Po Prusku uzavřely mír s Francií i další německé státy a
Španělsko. Rakouským jednotkám se sice nevedlo špatně v Porýní, ale v Itálii dobyl Napoleon Milánsko. Francouzsko-
rakouským mírem uzavřeným v Campo Formiu (říjen 1797) ztratilo Rakousko Belgii a Lombardii, naopak získalo Benátky.
Navíc se zavázalo na říšském sněmu souhlasit s odstoupením levobřežního Porýní Francii, což se stalo v březnu 1798.
1. koaliční válka 1792-97: české země dodaly 40 % veškeré pěchoty habsburské monarchie a 45 % jezdectva.
V roce 1799 válka pokračovala za pomoci anglických subsidií. Po počátečních úspěších však došlo k rozpadu koalice (ruský
car pro neshody s Anglií odvolal svá vojska z Itálie). Napoleon po odvážném přechodu Alp porazil rakouskou armádu u
Marenga v červnu 1800. Poté, co byla poražena i druhá rakouská armáda v jižním Německu, muselo Rakousko uzavřít mír
(Lunéville, únor 1801). V Itálii ztratilo další území – Toskánsko. V roce 1804 se Napoleon prohlásil za císaře Francouzů a
demonstrativně navštívil Cáchy, Kolín nad Rýnem a Mohuč. Hrozilo nebezpečí, že „dědičné“ císařství francouzské bude
v budoucnu požadovat nadřazenost nad voleným císařem Svaté říše římské německého národa. Protože František II. očekával
další expanzi Francie na německé území, vytvořil v roce 1804 císařství rakouské a dva roky nosil dvě císařské koruny.
Rakouské úřady nechaly šířit kramářské písně o slavných vítězstvích císařských vojsk na italském bojišti, i když realita byla
úplně jiná.
Omezení cestování v době válek proti revoluční a napoleonské Francii: Rakouský poddaný mohl žádat o dva druhy pasu, podle
toho, kam cestoval. Vrchnostenský pas postačoval na cestu v rámci jedné země říše, ovšem na cestu do Vídně již podléhal
schválení vyšší správní instance, tedy krajského hejtmanství. Pro cestu do ciziny bylo zapotřebí guberniálního pasu. Jestliže se
žadatel nacházel na seznamu rekrutů, musel složit vysokou kauci, pokud vůbec povolení dostal. Získat pas a cestovat do
ciziny mělo samozřejmě nádech exkluzivity a týkalo se prakticky jen movitých osob, hlavně šlechty. Cirkulářem z roku 1801
bylo nařízeno, že každý cizinec, který vstoupil bez platného pasu na rakouské území, bude odveden zpět na náklady toho, kdo
mu vstup do země umožnil. Cizinci, obzvláště Francouzi, byli hlídáni. Francouzští sloužící nesměli být v zemi trpěni od června
1793, o tři měsíce dříve padl zákaz výuky francouzštiny rodilými mluvčími.
Ihned po nástupu Františka II. byl vydán dekret nařizující přísnou cenzuru zahraničních novin a zakazující přetisk jejich článků
či výtahů ze článků.
V roce 1805 přistoupilo Rakousko ke třetí protifrancouzské koalici (dále Rusko, Anglie, Švédsko, Dánsko). Dílčí úspěchy v Itálii
a Bavorsku nebyly nic platné, 2. 12. 1805 zvítězil Napoleon u Slavkova.
Po Slavkovu začali na jižní Moravě a v jihovýchodních Čechách úřadovat obávaní francouzští zásobovací komisaři. V Brně na
25 000 místních obyvatel připadlo na 30 000 francouzských vojáků. Tyfová epidemie šířící se po bitvě zabila na Moravě na 100
000 osob.
Prešpurským mírem ztratilo Rakousko Benátky, Istrii, Dalmácii, Tyrolsko, Vorarlbersko, a muselo zaplatit vysoké válečné
reparace. Vytvořením Rýnského spolku došlo k definitivnímu rozpadu římskoněmeckého císařství. Po slavkovské katastrofě se
stal novým ministrem zahraničí Rakouska Johann Philipp Stadion. Stadion, na rozdíl od arcivévody Karla, jenž byl rozhodným
zastáncem centralizace a zefektivnění státní správy (odstranění různých poradních orgánů císaře a vytvoření kompetentní a
odpovědné vlády), podporoval stavovství, chtěl posílit regionální a národní tradice. Podporou jednotlivých provincií hodlal
znásobit i sílu státu. Stadionovým cílem byla německá národní válka proti Francii. V německých zemích, sužovaných
kontribucemi a nucenými odvody vojáků do francouzských služeb, se zvedal národní odpor. V roce 1809 využil Stadion
Napoleonových problémů ve Španělsku a vedl rakouskou zahraniční politiku k vyhlášení války Francii (duben 1809). Po
vítězné bitvě u Aspern postihl arcivévodu Karla záchvat epilepsie, kterou trpěl, což možné přispělo k rakouské porážce v další
bitvě u Wagramu o tři týdny později. Na základě mírové smlouvy podepsané v Schönbrunnu ztratilo Rakousko další území
(např. Solnohradsko, část Kraňska, Istrii, Halič a muselo se připojit ke kontinentální blokádě. Pár dní před uzavřením mírové
smlouvy byl na post ministra zahraničí povolán dosavadní pařížský vyslanec, Clemens Wenzel Graf Metternich. Stadion se
přesunul na pozici státního ministra a převzal reformu financí. Arcivévoda Karel se stáhl z politiky. Rakousko se stalo oficiálně
spojencem Francie, což stvrdil Napoleonův sňatek s dcerou Františka, osmnáctiletou Marií Luisou, v roce 1810.
V roce 1795 byla ustavena Studijní revizní dvorská komise pod vedením hraběte Rottenhana. V roce 1805 vyšly pokyny pro
výuku na triviálních školách: nejen výuka čtení, psaní a počítání, nýbrž také formování charakteru. Cílem vzdělání bylo
formovat „pracující lidové vrstvy do podoby srdečně dobrých, poddajných a pracovně zdatných lidí“ – velká role se tedy

přisuzovala výuce náboženství, školní dozor byl přenechán katolické církvi. Vznikly rovněž první reálné školy (v českých
zemích v Brně 1811). V roce 1806 byla otevřena pražská a v roce 1815 vídeňská polytechnika. Od 1. 1. 1812 platil nový
všeobecný občanský zákoník – duch liberalismu: osobní svoboda, svoboda vlastnictví, poddaní zůstali podřízeni z hlediska
vlastnického práva feudálům, židé a cizinci stále nemohli nabývat majetku bez omezení. Všeobecný občanský zákoník –
dobový český překlad Kniha všeobecných zákonů městských pro všechny dědičné země mocnářství rakouského. Co ve
všeobecném zákoníku zůstalo ze „starých časů“: fideikomis, patriarchát v rodinných vztazích, dělené vlastnictví půdy, institut
poddanství či čelední a cechovní vázanosti.
V roce 1762 byly zavedeny papírové peníze, bankocetle. Teoreticky měly mít na trhu stejnou hodnotu jako mince, ale za Josefa
II. nastalo jejich rychlé znehodnocování emisemi stále většího a většího množství bankovek. Na počátku jeho vlády byly
v oběhu bankovky v hodnotě 6,7 milionu zlatých, v roce 1790 již v hodnotě 28 milionů zlatých. Vinou válek s Napoleonem se
růst objemu bankovek stále zrychloval – 1795-1802 z 35 milionů na 337 milionů zlatých. Důsledkem byla inflace, spekulanti
skupovali mince. Až do roku 1806 si téměř nikdo nevšiml slabosti papírové měny, pokud participoval pouze na vnitrostátním
trhu.
Inflační vývoj papírové měny v závěru 18. století způsobil, že veřejnost již papírovým penězům definitivně přestala důvěřovat a
každý se snažil obdržené bankovky ihned vyměnit za „poctivé“ stříbrné peníze. To ovšem odporovalo státním zájmům, a tak
došlo postupně ke zpřísnění až do této doby velmi liberálního pojetí oběhu papírových peněz. Roku 1797 byla zastavena
dosud volná výměna papírových peněz za kovové oběživo a o tři roky později, v roce 1800, byl dokonce zaveden nucený oběh
papírových peněz. Dosud obíhající stříbrné peníze byly nyní o tolik žádanější, že se začal měnit jejich hodnotový poměr k
bankocetlím. Toto zvýhodnění kovové měny, zvané ažio, v následujících letech neustále rostlo. Roku 1799 bylo možné za 100
zlatých ve stříbře získat 110 zlatých v bankovkách, roku 1806 činil tento poměr 100:150, o dva roky později se vyšplhal na
100:200 a roku 1810 dosáhl již vskutku alarmujícího poměru 100:954.
Státní rozpočet měl obrovský deficit způsobený především výdaji na armádu. Na druhou stranu právě v období napoleonských
válek se generoval značný kapitál – bohatli váleční dodavatelé (potraviny, zbraně, uniformy), kteří participovali na státních
půjčkách. Vlivem kontinentální blokády došlo k první vlně modernizace železářství a k prvním krůčkům cukrovarnictví.
Obnovená anglická konkurence po roce 1815 však přišla příliš brzy… Inflace zvýhodňovala ty, kteří prodávali zboží za stále
rostoucí ceny (statkáři, továrníci, rolníci, řemeslníci) a případně i spláceli půjčky, naopak ruinováni byli zaměstnanci za mzdu
(dělníci, státní zaměstnanci). Mír z roku 1809 stál Rakousko 85 milionů zlatých (samozřejmě v minci). Množství papírového
oběživa vystoupalo v roce 1810 na 1 miliardu zlatých. Prezident dvorské komory hrabě Wallis se rozhodl pro radikální řešení –
znehodnocení bankocetlí. Císařským patentem z 20. února 1811 musely být bankocetle vyměněny za šajny, ovšem v kursu 5:1
(šajnám se od roku 1813 říkalo Wiener Währung, předtím Conventionsmünze). Ovšem i hodnota šajnů velmi rychle klesala.
Vídeňští finančníci reagovali odmítáním dalších půjček a později zvýšili úroky natolik, aby více než vyrovnali ztráty z roku 1811.
Po Napoleonově katastrofě v Rusku se od něj odpoutalo Prusko a byla vytvořena rusko-pruská aliance. Metternich prozatím
vyčkával. V poslední fázi neúspěšného tažení 1812 kryly Schwarzenbergovy jednotky (polní maršál Karel Schwarzenberg) z
jihu ústup zbytku Velké armády a počátkem prosince se stáhly k Varšavě. Schwarzenberg zastával názor, že habsburské
monarchii rozhodně neuškodí, „když se obě mocné říše, stále o zvětšení bažící, notně servou a oslabí“.
Rakousko postavilo velkou armádu (opět za další emise papírových bankovek) a v březnu 1813 uzavřelo tajnou dohodu
s Ruskem, že rakouské jednotky nebudou klást odpor ruské armádě, až vstoupí do varšavského velkovévodství. Svědky
tajných jednání s Rusy a Prusy se staly zámky Jičín, Ratibořice a Opočno. O půlnoci 10. srpna 1813 habsburská monarchie
přistoupila k šesté koalici. Metternich řídil politiku protinapoleonské koalice, zatímco Karel Schwarzenberg se stal vrchním
velitelem spojeneckých armád. V říjnu 1813 byl Napoleon poražen u Lipska. Po bitvě u Lipska od Napoleona odpadli poslední
němečtí spojenci – saský, württemberský a bavorský král.
Vídeňský kongres (listopad 1814 – červen 1815) měl za úkol stanovit poválečné evropské uspořádání a vyřešit německou
otázku. Francie se vrátila do hranic z roku 1792. Rakousko získalo zpět své državy až na Belgii, dokonce mu zůstalo i
Benátsko. Metternich byl velký odpůrce německého sjednocení, v čemž měl podporu ostatních velmocí obávajících se síly
sjednoceného Německa. Německý spolek byl založen na tom, že středně silné státy typu Saska či Bavorska budou bránit
pruské dominanci v německém prostoru. Rakouské předsednictví v německém spolkovém shromáždění ve Frankfurtu nad
Mohanem bylo spíše čestnou a formální záležitostí. Systém Svaté aliance – Rusko, Prusko, Rakousko.
Jinak kongres byl – jak jinak - na dluh, či přesněji řečeno za další zadlužování. V roce 1815 se vytiskly další papírové bankovky
v hodnotě 155 milionů. Ceny ve Vídni dosáhly ve srovnání 1790 a 1817 1500 násobku. Nastala deprese a deflace. Ozdravění
financí se nakonec podařilo díky staronovému ministrovi Johannu Philippovu Stadionovi, jenž založil Rakouskou národní
banku, vrátil se ke konvenční měně a stahoval z oběhu šajny v kurzu 3,5:1.
Metternich byl německy smýšlející, byl dokonce arogantní Němec, jenž viděl v Maďarech barbary a v Italech anarchisty. Nikdy
ale nebyl německým nacionalistou v moderním smyslu slova. Stát mu vždy stál výše než národ. Respektoval kulturní
individuality neněmeckých národů říše. 1817 Wartburgfest, 1818 vzniká Allgemeine deutsche Burschenschaft, 1819 atentát
Karla Ludwiga Sanda na spisovatele a ruského agenta Augusta von Kotzebue, reakce císaře Františka I. na tento německý

protestantismus a nacionalismus – s velkou družinou cestoval do Říma, aby demonstroval svůj univerzalismus a katolicismus;
1819 karlovarské závěry – antiliberální tažení v Německém spolku. Metternich nechtěl připustit v Rakousku německé
nacionální hnutí bojující za národní jednotu – znamenalo by to rozpad multietnického impéria nebo přinejmenším jeho
rozdělení na německou a neněmeckou část. Metternich odmítl Listův program – účast Rakouska v celoněmeckém celním
spolku, neboť Listovým cílem bylo zapojení celního spolku do služeb německé národní politiky a takové myšlení bylo
kosmopolitnímu Metternichovi cizí. Friedrich von Gentz: Metternichův osobní poradce a zakladatel jeho novin Österreichischer
Beobachter.
Od poloviny 20. let byl silným protihráčem Metternicha František Antonín hrabě Kolovrat-Libštejnský. Ze státní rady ovládal
vnitřní a hospodářskou politiku, vytvořil zájmový spolek mezi příslušníky agrární šlechty a průmyslové buržoazie. Ve státní
konferenci se často přel s Metternichem (dalšími členy státní konference byli arcivévodové Ludvík a František Karel). Kolovrat
torpédoval potřebné daňové reformy. Metternichovým spojencem byl prezident dvorské komory, Karl Friedrich Kübeck, jenž mj.
kritizoval tisk stále nových papírových bankovek.
Kde zůstal v Rakousku třetí stav? Buržoazii je oprávněně vyčítáno, že byla ochotná k ekonomickému i společenskému
kompromisu s aristokracií a rezignovala na vlastní politickou úlohu. I rakouští židé investovali málo, neboť se cítili
diskriminováni (měli zakázán přístup k úřadům, ke svobodným povoláním, nemohli se usazovat kdekoliv) – stát je neuznal jako
rovnoprávné občany, společnost je neakceptovala. Blízký vztah Metternicha k Rothschildům tolerovaly dvorské kruhy jen se
skřípěním zubů.
Po kongresu ve Veroně 1822 se systém Svaté aliance začal rozpadat, Velká Británie prakticky vystoupila, Rusko sledovalo své
zájmy v Orientu a na Balkánu. Tři východní monarchie se ještě načas domluvily po polském povstání 1830 a vystoupení
liberální opozice v Německu (hambašská slavnost 1832) – výsledkem byl kongres v Mnichově Hradišti 1833.
Hráz, kterou se Metternich snažil vystavět proti mladoněmeckému vlivu na Rakousko, však nebyla neprodyšná. Policejní
zprávy se zmiňují o tom, že všude na univerzitách a lyceích se vyskytují studenti, kteří zakládají kroužky v duchu buršenšaftů a
sní o svobodě v Německu. Po roce 1830 už docházelo i k větším rozepřím, když liberálové „Mladého Rakouska“ zahájili
ofenzívu proti Metternichovi. Byla to ofenzíva liberalismu proti monarchisticko-byrokratickému systému a zároveň německého
nacionalismu proti supranacionálnímu rakouskému císařství. Označení „Mladé Rakousko“ se objevilo po roce 1840
v policejních zprávách stejně jako v literární kritice. Ve zřejmé paralele k mladoněmeckému hnutí označovalo program
intelektuální opozice proti metternichovskému režimu. Velký počet kritických knih vydaných anonymně či v Německu svědčí o
politické, intelektuální, sociální a hospodářské nespokojenosti rakouských akademiků ve 40. letech 19. století. Celá řada
spisovatelů a publicistů (mj. Uffo Horn, Ignaz Kuranda, Moritz Hartmann, Alfred Meiβner nebo Franz Schuselka) dokonce
utekla do německých zemí před rakouskou cenzurou. V roce 1842 začaly v Sasku vycházet Kurandovy Grenzboten, které byly
zásobovány informacemi i lidmi ze stavovské opozice, jako byli baron Anton von Doblhoff-Dier nebo hrabě Friedrich Deym.
Vídeňské kavárny té doby nebyly jen elegantním místem pro posezení a zábavu, nýbrž se v nich čile debatovalo o věcech
veřejných. Radikální intelektuálové se scházeli na vídeňském předměstí Mariahilf v kavárně Casa piccola. Zde byli jako doma
především drobní živnostníci a studenti. Odtud vycházeli i 12. a 13. března 1848 do ulice Herrengasse před dolnorakouskou
zemskou sněmovnu, kde začala vídeňská revoluce. Kavárna v ulici Spiegelgasse byla známá širokým sortimentem novin
včetně Kurandových Grenzboten. Velký význam pro vytváření identity občanské společnosti mělo spolčování, které se tehdy
v Rakousku rodilo. Formou diskuse, hlasováním a dosahováním kompromisu se v nich utvářela a rozšiřovala sbírka hodnot
nových středních vrstev, která podkopávala sílu tradičních korporátních sociálních kategorií. Členové spolků věřili, že v těchto
organizacích vytvořili alternativní morálku a sociální řád ke státnímu, že jejich řád lépe reflektuje univerzální zájmy celého
společenství. Své politické ideály oblékli do idealistické rétoriky ctnosti, politickou reformu viděli spíše jako morální imperativ
než jako taktický postoj k dosažení limitovaných zájmů (byť se ve skutečnosti jednalo o limitované zájmy). Mezi nejdůležitější
předbřeznové asociace náležely čtenářské spolky a hospodářské spolky, které metternichovský režim povolil z důvodu podpory
konkurenceschopnosti státu. Vídeňský Právnicko-politický čtenářský spolek (Wiener juridisch-politischer Leseverein) byl
založen úsilím čtyřiceti vážených právníků v roce 1841. Byl místem setkávání státních úředníků a univerzitních učitelů.
Spoluzakladatelem a jedním z nejvýznamnějších mluvčích spolku byl advokát Alexander Bach pocházející z Loosdorfu
v Dolních Rakousích. V roce 1847 v něm Johann Nepomuk Berger, vyučující na Theresianu, přednášel o konstitučním státním
právu. Mezi členy spolku nalézáme množství pozdějších ministrů a vysokých úředníků (26 členů bylo členy frankfurtského
parlamentu, 23 v říšském sněmu ve Vídni a Kroměříži, 16 se později stalo ministry). Knihovna tohoto spolku měla téměř 700
knih a periodik. Spolek se každý rok dohadoval s cenzory ohledně objednávek zahraničních časopisů. Policejní ministr
Sedlnitzky považoval tento spolek za ohnisko revoluce. Vlivným ochráncem spolku byl Franz svobodný pán Sommaruga,
dřívější učitel císaře Ferdinanda a dvorní rada ve státní konferenci. Díky němu a podpoře dalších prominentních členů spolek
přežil přes opakované pokusy vídeňská policie vymoci si jeho zákaz.
Mizérie poloviny 40. let byla způsobena hlavně tím, že stát nevybíral dostatečné množství peněz na daních, daňovou soustavu
se nepodařilo reformovat. Situace se rapidně zhoršila již v letech 1830-36, kdy vlivem mezinárodní situace byla armáda
udržována ve stavu pohotovosti. Rolníci se dostali do problémů již v polovině 20. let, kdy ceny potravin klesly na minimum.
Kromě toho ztráceli možnosti přivýdělku v domáckém průmyslu, a to vinou mechanizace průmyslové výroby. Při odbytových

potížích průmyslové výroby v letech 1830 či 1844 byli dělníci propouštěni z průmyslové výroby a odesláni zpět do svých
chudých domovských obcí. Ve 40. letech dělníci protestovali i proti tomu, že jim zaměstnavatelé vypláceli jen část mzdy
v penězích a zbytek jim dávali v předraženě započítaném zboží a potravinách.
V předbřeznových českých zemích se pro metternichovský státní systém staly neočekávanou výzvou kulturní aktivity, jež
bezprostředně souvisely s moderním českým nacionalismem. Bylo tomu tak proto, že se jim dařilo získávat si zprvu
nenápadně, posléze pak soustavněji a několik let před revolucí 1848 – 1849 již důrazně společenský vliv, který nebyla státní
moc již schopna usměrňovat zcela podle svých představ. Správní a policejní systém začal ovšem v posledních měsících
před revolucí 1848 – 1849 narážet na meze svých možností. Zejména v Praze se totiž setkával s jednáním stále
sebevědomějších aktérů, a nebyl si přitom vždy úplně tak jistý tím, s jakou tvrdostí je má postihovat, aby tak ještě nezvyšoval
společenské napětí.
Protijezuitskou agitaci pražských repealistů lze chápat jako vskutku příznačnou součást narůstání společenského neklidu na
sklonku doby předbřeznové. Na počátku r. 1847 se začaly v Praze šířit zvěsti o tom, že se zde má opět usadit jezuitský řád.
Repealisté této atmosféry využili k tomu, že jako leták vydali fiktivní řeč jeho představitele, obsahující návod k tomu, jak si
jeho podřízení mají opět získat kontrolu nad smýšlením českého obyvatelstva. Zejména pak k tomu mají využívat zbožných
žen, u nichž musí se svou indoktrinací začít proto, že jí budou nejvíce přístupné. Tento text byl bez cenzurního schválení
vydán v počtu 1500 exemplářů s cílem vyvolat veřejné protesty proti takto chápanému návratu protireformace. Neobsahoval
ovšem žádný pozitivní politický program a zároveň byl poměrně snadno zachycen pražskou policii a zřejmě i proto k
žádným demonstracím nebo alespoň k pokusům o ně nedošlo.
K autorství letáku se přiznal drobný kupec s literárními ambicemi, pozdější radikální demokrat Emanuel Arnold (1801 – 1869),
který vzal veškerou zodpovědnost na sebe. Následně byl odsouzen ke čtyřměsíčnímu vězení, a potom vypovězen z Prahy.
Díky tomu se stal mezi některými stoupenci českého národního hnutí na jistou dobu ikonou politického vězně, jenž je
ochoten podstoupit žalář za národní věc. Během svého mimopražského pobytu na venkově podněcoval nespokojenost s
tehdejším vrchnostenským systémem.

1792-1815 (války a návrat k uzavřené společnosti)
Strach ze změn a z posilování měšťanstva se ve vládnoucích vrstvách spojil s akutním vnějším ohrožením, na něž by mohla
navázat vnitřní nespokojenost měšťanstva, sedláků a městských i venkovských dolních vrstev, a vyvolaly typickou
konzervativní reakci uzavřené společnosti: represi, dozor, omezování a potlačování sociální iniciativy. Kromě aktuálních
okolností působilo i to, že vládnoucí vrstvy pochopitelně pokládaly daný stav, tj. vládu šlechty ve společnosti agrárního typu, za
nejlepší. Musela se tedy dělat jen taková opatření, která by zachovala daný stav, tj. v podstatě právě represe bez sociálních
inovací, které by status quo mohly rozkolísat. Tisk - včetně Krameriových novin - líčil revoluci ve Francii víceméně jako rebelii,
excesy lůzy a ničení a to se přeneslo například do (vydaných) „lidových“ kronik. Situace se tam dost často popisuje jako
vzdálené události v málo pochopitelné cizí zemi. Když si připomeneme minimální informovanost o událostech v Praze v roce
1848 a neznalost podstaty věci na venkově, musíme počítat s tím, že v 90. letech 18. století musela být informovanost o
situaci, k tomu v daleké zemi, ještě menší. Lidé věřili tomu, co jim zprostředkoval z cenzurovaných a navíc konzervativně
laděných novin jejich farář nebo vrchnostenští úředníci.
Proti pokrokovému trestnímu a občanskému zákonodárství stála školská reforma z roku 1805, koncipovaná přímo císařem.
Neměla zřejmě přispět ani tak ke zvýšení vzdělanosti, jako k výchově ponížených a poslušných poddaných, ať šlo o venkovské
dolní vrstvy a sedláky, nebo řemeslníky a úředníky. Na triviálních školách bylo omezováno nebo rušeno praktické vyučování,
podobně jako byly na gymnáziích silně potlačeny přírodovědecké předměty, obojí ve prospěch rozšiřování výuky náboženství.
Univerzita byla opět podřízena silnému církevnímu dozoru. Tento boj mezi katolictvím a racionalismem s vlnami vítězství a
porážek se pak zvlášť v nižším školství opakoval až do poslední čtvrtiny 19. století. V podstatě byly zvlášť dolní a nižší střední
vrstvy vedeny k poslušnosti vůči vládnoucím.
České země měly na začátku 19. století agrární ráz, s malými poloagrárními městy, sídly řemeslníků, a s poměrně rozsáhlými
oblastmi nevýnosného zemědělství. Nečetné, většinou malé průmyslové závody manufakturního typu byly z velké části
rozmístěny izolovaně v lesích blízko topiva a vodních zdrojů. Nízká produktivita ruční práce a stavovské uspořádání
společnosti se slabým měšťanstvem zajišťovaly nepočetné šlechtické vládnoucí vrstvě přepych víceméně na západoevropské
úrovni, blahobyt také málo početným horním středním vrstvám, dostatek hmotných prostředků snad asi polovině sedláků a
řemeslníků a kolísání mezi nouzí a bídou s neúplným uspokojováním základních biologických potřeb u velké části dolních
vrstev, to znamená u většiny populace. Prakticky to vypadalo tak, že ještě podle mnohem pozdějšího svědectví se velká část
zemědělské čeledi a nádeníci -podruzi skoro nikdy dosyta nenajedli, nevyhřáli a pořádně nevyspali; často nebyly v
domácnostech nádeníků vůbec žádné zásoby k uvaření jídla a šlo se paběrkovat spadané ovoce, žebrat, nebo krást. K bídě
přispívaly časté neúrody a zčásti i ekonomické a hygienické následky válek - epidemie a hladomory, i když už vlivem státních

opatření asi méně intenzivní než v 18. století. Podvyživené obyvatelstvo chudých oblastí však stále ještě často hromadně
umíralo.
„Živnost" (profese) i sociální postavení se z velké části dědily z otce na syna pro výhodnost pozice řemeslníka, živnostníka,
úředníka nebo příslušníka svobodných povolání, v dolních vrstvách zase proto, že možnosti sociálního vzestupu byly pro ně
omezené. Zdá se, že vzestupná vertikální sociální mobilita byla stále poměrně malá zvlášť vlivem vysokého podílu dolních
vrstev ve společnosti, které mohly získat jen o něco lepší sociální pozice a prestiž většinou jen migrací do města nebo
přechodem do stále nepočetných manufaktur. O sociální mobilitě sedláků a jejich dětí do vyšších (řemeslo, občas i
vrchnostenští úředníci, knězi), ale i nižších pozic („přebyteční" synové i dcery) máme jen nereprezentativní náznaky, stejně jako
můžeme zatím spíš jen předpokládat, že svobodná povolání a úřednictvo se z velké části doplňovaly z městského řemeslnictva
a živnostnictva. Všeobecně byly ceněny odborné znalosti, protože profese většinou zajišťovala život na slušné úrovni, tím i
prestiž; kvalifikovaných profesionistů bylo málo a profesi bylo obtížné získat. Ve středních vrstvách se cenilo postavení
úředníků, jejichž prestiž byla vyšší než prestiž podnikatelů, pokládaných většinou stále jen za lepší řemeslníky, jimiž většinou
také byli; vysokou prestiž měli kněží. Nejvyšší byla prestiž důstojníků a šlechty, daná privilegii a majetkem a z toho plynoucími
velkými možnostmi uspokojování potřeb včetně reprezentace.
Většina práce se dělala s velkou spotřebou hrubé fyzické síly a jen s obecnou kvalifikací, stupeň profesionalizace byl nízký;
zaměstnání se střídala a měnila a skoro každý dělal všechno - co uměl, i co neuměl; existovalo mnoho jen příležitostně nebo
sezónně vykonávaných prací s nízkými nároky na myšlení a vzdělání. Naprostá většina obyvatelstva k vykonávání své práce
ve skutečnosti nepotřebovala žádné školní vzdělání a jen minimum přípravy. Jen málo funkcí vyžadovalo vysoce kvalifikované
specialisty. Zvlášť venkovské školství bylo špatné pro nízkou kvalitu takzvaných nezkoušených učitelů a pro nezájem rodičů o
vzdělání dětí, které musely především pracovat. Gymnázia byla jen v krajských městech. I ve městech se málo dbalo na
vzdělání děvčat, považované - z pragmatického hlediska oprávněně - za zbytečné. Ve středních vrstvách se zřejmě, podobně
jako ještě dlouho potom, většinou preferovalo „praktické“ vzdělání, jen znalosti sloužící bezprostředně v živnosti. Důsledkem
toho všeho byla nevědomost, negramotnost a sociální naivita zvlášť chudého venkovského obyvatelstva, k níž přispívala jeho
izolovanost - nejen teritoriální nebo daná přírodními podmínkami, ale i sociální přehrady a informační, tj. i inovační, závislost na
náhodných zdrojích a místním faráři. S celkovou nízkou úrovní specializace funkcí souvisela nepočetnost třetí sféry včetně
inteligence, což omezovalo výměnu informací a šíření inovací.
1815-1848 (konzervativní absolutismus)

Šlechta si udržovala své pozice v politice a starý způsob života a víceméně i staré ekonomické aktivity. Zdůrazňuje se
iniciátorská úloha šlechty v cukrovarnictví; inovační iniciativa byla jistě velmi důležitá, ale dlouho šlo jen o několik případů a
pokusy - chyběl odbyt. Šlechta měla stále významné místo v pomalu se rozvíjejícím uhelném hornictví i v hutnictví železa, ale
progresivní a rychle rostoucí podniky s koksovým hutněním byly už měšťanské (Vítkovice a později Kladno). Hlavním zdrojem
příjmů šlechty zůstávalo zemědělství (stále hlavně prodej dřeva, obilí a vlny).
Z hlediska celkové sociální situace jsou významná vylíčení událostí roku 1848 ne v Praze a v „politických kruzích", ale na
venkově a ve venkovských (tj. malých) městech. Zatím všechny takové zprávy, které jsou k dispozici, ukazují, že venkovské a
maloměstské obyvatelstvo, snad až na jednotlivce, vůbec nevědělo, oč jde, a nebylo na nějakou revoluci připraveno, vedle
konzervatismu a vžité poslušnosti také proto, že jeho všeobecná informovanost o situaci a událostech v zemi byla minimální
(například v sázavské sklárně Kavalírových se o pražské revoluci dověděli až asi po týdnu, když z Prahy před boji utekly jejich
děti, které tam byly na studiích) a tím méně znali požadavky politických skupin a věděli, jaké zájmy zastupují. Vcelku všude,
odkud máme zprávy, byla situace podobná jako v Dobrušce, kde se rozhlásilo, že „česká země je ohrožená“ a že „z příkazu
vyšších míst“ se proto má vytvářet Národní garda. Další informace byla, že „císař pán ráčil milostivě udělit konstituci, to jest
svobodu“. Revoluční události ve městě se pak omezily na cvičení, ale hlavně parády Národní gardy, spojené s okázalým
hoštěním a pitkami. Venkov zkrátka o revoluci mnoho nevěděl a nebyl připraven ji podpořit.
Hospodářství
ještě na poč. 19. st. dva typy továrních a manufakturních oprávnění:
jednoduché (zákaz najímání dělníků z jiných odvětví)
zemské (c. k. privilegované továrny, velkoobchody, sklady)
role průmyslové špionáže (např. Hugo Salm, Rothschild)
státní bankrot 1811
zvyšování úrovně školství
1803 Český stavovský polytechnický institut
1833 Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách

od 30. let reálky a nedělní řemeslnické školy
průmyslová revoluce (3 fáze): Do konce dvacátých let 19. století lze v českých zemích hovořit jen o nesmělých počátcích
průmyslové revoluce. Hlavní slovo v nezemědělské výrobě mělo stále ještě řemeslo a vedle něj pak některé proto-
industriální podniky a formy výroby, především takzvaná rozptýlená manufaktura a několik manufaktur koncentrovaných.
Podobně jako v řadě jiných západo- a středoevropských zemí patřila úloha důležitého nositele a hlavního protagonisty
počátků průmyslové revoluce textilnictví.
klíčová role textilního průmyslu (konec 18. stol. 700.000 lidí, z toho 365.000 v plátenictví)
1796 první strojní přádelna bavlny (Verneřice u Děčína – J. J. Leitenberger), od 30. let mechanické tkalcovské stavy,
od 40. let perotiny (potiskovací stroje)
1807 první strojní přádelna vlny (Brno), strojní tkalcovny až po roce 1848
strojní přádelny lnu až po roce 1850, strojní tkalcovny hluboko ve druhé polovině století
1840 nová obchodní smlouva mezi Rakouskem a Anglií znamenající levný dovoz strojové produkce - složitá sociální
situace ručních přadláků
nejdynamičtějším odvětvím bavlnářství (Varnsdorf, Rumburk, Šluknov, Aš)
železářství – přechod na koks, výroba kolejnic
strojírenství – mechanické dílny při textilkách (1821 H. Lutz ve Šlapanicích) a železárnách
těžba uhlí
Budování železnic: Jenom několik málo let po koněspřežných železných dráhách se v našich zemích objevil zcela
novodobý fenomén – železnice parostrojní. V roce 1836 byla z iniciativy vídeňského bankéře Salomona Rothschilda
založena akciová společnost s úkolem vybudovat železnou dráhu vedoucí z Vídně směrem na severovýchod. Měla
usnadnit dopravu jednak soli z Haliče, jednak rothschildovského uhlí z Ostravska do hlavního města říše. Společnost byla
na počest právě nastoupivšího nového císaře nazvána Severní drahou císaře Ferdinanda. Při udělení privilegia na stavbu
železnice či na zavedení paroplavby platilo, že císařem privilegovaný podnik musel být uveden do roka a do dne do
provozu, jinak privilegium automaticky zanikalo. Proto byla v roce 1837 zkolaudována jedna míle parostrojní železnice z
Floridsdorfu do Wagramu. Přibližně tři roky po udělení podnikatelského privilegia, v červnu 1839, vstoupila u Břeclavi
parostrojní železnice poprvé na území českých zemí. Měsíc nato vjel první vlak i do Brna. Jak se ale zanedlouho ukázalo,
původní akciový kapitál společnosti – 12 milionů zlatých konvenční měny – ani zdaleka na celý plánovaný železniční
projekt nestačil. Zmíněná částka byla vyčerpána již po pěti letech v roce 1841, kdy byla trať dovedena jen do Lipníku nad
Bečvou. Zde se pak realizace původně proponované dráhy na šest let zastavila. A právě v tento moment vstoupil do
železničního podnikání stát, respektive různě strukturované státní zásahy. Prvek, který se pak s proměnlivou intenzitou
prolínal celou výstavbou a správou železnic u nás. Zásahy státu do železničního podnikání se realizovaly v několika
časových vlnách a podle konkrétních okolností byly také několikrát modifikovány a koncepčně měněny. První etapa státní
intervence do železničního podnikání nastala v okamžiku vyčerpání hotovosti původní akciové společnosti Severní dráhy
císaře Ferdinanda. V této chvíli vzal stát téměř zcela na svá bedra další budování železničních linií u nás. V následujících
přibližně 15 letech (tj. do roku 1854) vystavěl přibližně 1800 kilometrů tratí prvořadé strategické a hospodářské důležitosti.
1839 Vídeň-Břeclav-Brno
1841 Břeclav-Přerov (Olomouc), 1847 Bohumín
1845 Olomouc-Praha
1849 Brno-Česká Třebová
1850/51 Praha-Ústí nad Labem-Děčín-Drážďany
1855-65 období uhelných drah (lokalizace průmyslových oblastí)
1866-78 dobudování základní železniční sítě
V posledních dvou desetiletích 19. a v prvních letech 20. století proběhla v českých neobyčejně rozsáhlá výstavba lokálních
drah, významně podporovaná zemskými sněmy a jejich úvěrovými institucemi (v Čechách například Zemskou bankou
království Českého). Výstavbu regionálních drah, takzvaných železnic nižšího řádu, usnadnily zejména příslušné zemské
zákony z konce roku 1892 (pro Čechy), resp. z poloviny roku 1895 (pro Moravu a Slezsko). Dříve vybudované páteřní
železniční tratě, vzniklé především ve třetím čtvrtstoletí 19. století, byly nyní doplněny pokládkou stovek kilometrů vedlejších
místních tratí, lokálek.
průmyslová revoluce v zemědělství

od poč. 19. st. místy střídavé hospodářství
ruchadlo, obilní kosa, počátky umělých hnojiv, jednoduché stroje
1817 – rovnoměrné zdanění rustikálu a dominikálu
krize po skončení kontinentální blokády ve 20. letech
od 30. let 19. st. rozšíření cukrové řepy, počátky již v době kontinentální blokády (první cukrovar 1801)
živočišná výroba – téměř veškerý skot a prasata u poddaných
1840-1848 – zdražování potravin vinou neúrody
modernizace velkostatků po roce 1848
velký podíl šlechty v potravinářském průmyslu
Investiční možnosti a chování: Složitější technická zařízení - zvláště dovážená – byla drahá vzhledem k výdělku, který u
nás z výroby plynul. V investicích se dlouho vidělo omezování zisku, ne prostředek jeho zvyšování. Zbohatlí podnikatelé
často investovali do půdy – jednak z prestižních důvodů, jednak to považovali za nejlepší způsob tezaurace prostředků.
Problémem pro podnikatele bylo získání úvěru – soukromé bankovní domy, komerční banky až ve 2. polovině 19. století,
často na akciovém základě; spořitelny, záložny.
Většina exportovaného zboží z Čech končila svoji pouť po Labi v Sasku a Anhaltsku, jen menší část produktů dorazila do
Hamburku, odkud byla rozvážena do celé Evropy. Nutno podotknout, že dřevěné labské čluny se původně do Čech
nevracely a dále sloužily na německých řekách nebo se rozebraly na palivové dříví.
Kapitálové zdroje
Jedním z určujících problémů hospodářského vývoje od počátku průmyslové revoluce byla potřeba dostatečného
podnikatelského kapitálu. Jeho nedostatek je zpravidla výrazným brzdícím faktorem ekonomiky a s tímto handicapem se ve
sledovaném období potýkala celá podunajská monarchie. Ještě tíživěji se nedostatek peněžních prostředků vhodných pro
podnikání pociťoval v ekonomických poměrech českých zemí, zejména pak v prostředí národnostně českém. Odstraňování
zmíněného nedostatku, tedy aktivizace volných finančních zdrojů a jejich mobilizace ve prospěch ekonomiky, probíhalo v
podstatě třemi hlavními způsoby: postupnou transformací tradičního obchodního kapitálu v podnikatelský kapitál; přeměnou
takzvaného aristokratického (pozemkového) kapitálu v podnikatelský kapitál; postupným soustřeďováním malých či
rozptýlených peněžních sum do celků vhodných pro potřeby podnikatelského kapitálu.
Vedle akciových společností – jejichž poměrně bouřlivé zakládání v době konjunktury na přelomu šedesátých a sedmdesátých
let bylo ovšem po krachu na vídeňské burze vystřídáno dlouhodobou skepsí širokých vrstev vůči nim – docházelo k centralizaci
drobného, rozptýleného kapitálu v českých zemích (zejména pak kapitálu národnostně českého) především prostřednictvím
drobných peněžních spolků a institucí – spořitelen a různých typů záložen.
Přední peněžní institucí Rakouska první poloviny 19. století byla cedulová Oesterreichische National-bank (Rakouská národní
banka), založená jako akciová společnost ve Vídni 1816. Jejím hlavním úkolem měla být stabilizace a ozdravění neurovnaných
finančních poměrů rakouského státu po napoleonských válkách. Zabývala se zpočátku především regulováním státních financí
a obchody se státními papíry. Přibližně od čtyřicátých let začal v její činnosti nabývat stále větší význam směnečný eskont
(proplácení obchodních směnek ještě před datem jejich splatnosti, čímž se urychloval tok peněz v ekonomice). Právě z důvodů
velkého rozšíření eskontních obchodů zahájila tato banka v polovině století budování sítě pobočných úřadů v dalších
významných centrech monarchie. Jako první byla zřízena filiálka Národní banky v Praze (již roku 1847), teprve za čtyři roky
poté (1851) vznikla další filiálka, tentokráte v Pešti, a následovaly postupně další. V českých zemích byly v době krátce po
polovině 19. století ustaveny filiálky cedulové banky ještě v Brně (1853), Olomouci (1854) a Opavě (1854). Důležité místo v
úvěrovém podnikání v Rakousku první poloviny 19. století zaujímali četní soukromí bankéři. Vedle řady velkých vídeňských
firem, z nichž nejznámější byl mocný bankovní dům Rothschildů, stojí za zmínku i dva pražské bankovní domy, a sice firma
Lämmel a firma Zdekauer.
Národní hnutí a nacionalismus

Teorie, pojmosloví
Národ
Termín národ má více významů, jeho obsah se v dějinách vyvíjí.
Nezápadní model národa je založen na etnickém konceptu (společenství lidí společného původu), na rozdíl od západního, tj.
občanského modelu založeného na teritoriální koncepci (tj. ztotožnění národa se státem, což dokládá i anglický termín pro

státní příslušnost: nationality). Nejen v historických, ale i dalších společenských vědách totiž poměrně kolísá výklad pojmů jako
etnicita, národnost, etnikum či národ. Zřejmě to souvisí s rozdílným vnímáním národa v západním a nezápadním modelu.
Několik známých autorů (historiků a sociologů), z nichž v tomto ohledu vycházíme, se shoduje na podobném pojetí: etnicitu
vnímají jako souhrn znaků vymezujících etnickou skupinu, což je historicky vzniklá sociální skupina vyznačující se společnými
rysy (především jazykovými, kulturními, náboženskými). Již etnická skupina se vyznačuje určitým vědomím sounáležitosti, tj.
etnickou identitou, nicméně toto vědomí je slabší než u příslušníků národa. Tedy etnická skupina má sdílenou kulturní identitu,
jež je charakteristická již pro prenacionální společnosti. Národ vnímají jako vědomé kulturní a politické (ve smyslu vlastního
státu či alespoň autonomního vývoje) společenství s plnou sociální skladbou, jehož členové sdílejí společné vědomí o
příslušnosti k národu. Národ by tedy měl být mnohem sebeuvědomělejším společenstvím než etnická skupina.
Někdy se doslova píše, že moderní národ vzniká až působením národotvorných procesů na etnickou skupinu. Toto pojetí je pro
historika výhodné, neboť mu umožňuje (alespoň teoreticky) kvalitativně diferencovat mezi etnickou skupinou existující
převážně v podobě kategorie „o sobě“ (an sich), a národem, jenž k tomu přidává podobu „pro sebe“ (für sich), tedy subjektivně
vnímanou kategorii. Pro analytické pojmosloví historika je těžko aplikovatelné etnologické pojetí, v němž jsou hranice mezi
etnikem (etnickou skupinou) a národem příliš nejasné.[1]
Národ založený na etnickém konceptu lze pojímat jako objektivní i subjektivní kategorii (tj. příslušnost k národu se odvíjí od
objektivních znaků nebo od subjektivního cítění jedince)
V historiografii se dodnes řeší otázka, jestli národy vznikly dříve než idea nacionalismu[2] (primordialismus), anebo mají být
spíše chápány jako konstrukt politických nebo intelektuálních elit (konstruktivismus). Posledně uvedenému pojetí se říká
politicko-subjektivní koncepce. Ta zdůrazňuje, že státy obvykle přicházejí první a pak postupně vytvářejí národní společenství,
mj. zavedením oficiálního jazyka, zřízením škol, v nichž se učí o společné historii, či dohledem nad vývojem uzavřeného
národního hospodářství. Dokonce i v národních státech zřízených na explicitně etnických základech (Itálie, Německo) je podle
tohoto pohledu národní identita více výsledkem než příčinou národního státu. Stát přišel jako první, jako výsledek politické vůle.
Národní identita tedy nemůže být chápána jako pouhá funkce etnicity.
Oproti tomu první z uvedených pojetí zdůrazňuje etnicko-objektivní aspekty národnosti. Jeho významnými zastánci jsou
Anthony Smith a Adrian Hastings. Podle Smithe existují etnické kořeny, které do značné míry určují povahu a limity moderního
nacionalismu a národů. Přestože moderní národy jsou zřídka jen politickou nástavbou etnicity – k ní se nově přidávají unifikace
právního řádu či ekonomiky, kompaktní území, jednotná politická kultura a socializace příslušníků národa prostřednictvím
školství a médií - nemohou trvat bez nějaké formy etnokulturní dimenze (společná kultura, paměť, symboly…). Smith definuje
národ jako ethnie usilující o svůj vlastní stát, tj. požadující kontrolu nad svým historickým územím. Od ethnie se odlišuje
sebeuvědoměním. Smith tedy vidí kontinuitu mezi předmoderními ethnie a moderními národy a důležitý argument ve prospěch
primordialismu spatřuje v tom, že národní identita nemůže být lehce a rychle uměle vyvolána. Konstruktivistům (např. Gellner,
Hobsbawm či Kedourie), kteří pokládají nacionalismus za vynalezenou doktrínu, argumentuje rovněž tím, že národy a
nacionalismus nejsou o nic více vymyšlené než jiné druhy kultury, sociální organizace nebo ideologie. I Smith uznává, že
důležitou roli v transformaci ethnie do moderních národů sehrála svou agitační činností společenská skupina inteligence. Další
z primordialistů, Adrian Hastings je toho názoru, že národy se zrodily z určitých etnicit, ovlivněných literárním vývojem
původních nářečí a tlakem státu.
Vraťme se na chvíli k přístupu, který přičítá vznik novodobých národů působení politických a/nebo intelektuálních elit, tedy v
podstatě nacionalistické ideologii. Konstruktivistické přístupy nepopírají reálnost etnicity, ale umísťují ji do sféry lidského
vnímání, interpretace a významu. První zákon sociálního konstruktivismu Williama I. Thomase říká: "If men define situations as
real, they are real in their consequences"[3]. Jinými slovy, důsledky víry a vnímání jsou naprosto reálné už tím, že ovlivňují
lidské činy, nehledě na to, zda je toto vnímání v souladu s „realitou“. Jednou z variant konstruktivistické (neboli
instrumentalistické) interpretace nacionalismu je modernismus, jenž vidí jeho růst v kontextu sociální, ekonomické a politické
modernizace. Slabé místo modernismu je možno spatřovat ve skutečnosti, že mnoho evropských národních hnutí bylo na
vzestupu ještě před začátkem industrializace.[4]
Politicko-subjektivní i etnicko-objektivní pojetí národní identity má své přednosti, ale i slabá místa. Na jedné straně platí, že
intelektuální či politické elity mohou „vynalézt“ národy pouze tam, kde již existují určité objektivní předpoklady pro formování
národa.[5] Na straně druhé je jasné, že politicko-subjektivní aspekt národní identity se musí objevit, aby doplnil etnické základy,
jinak může dojít ke stavu, kdy vznikne nesoulad mezi objektivní etnicitou a subjektivní národní identitou, jako třeba v 19. a první
polovině 20. století u obyvatelstva Mazur či Hlučínska (fenomén polsky, respektive česky hovořících „Němců“). Ve vývoji a
udržování národní identity tedy hrály roli jak aspekty zděděné kultury, tak občansko-politické tradice neetnického charakteru.
Obecně se tedy uznává, že každý národ (ať je definován objektivisticky či konstruktivisticky) má nějakou historickou dimenzi
(etnicita hrála od středověku významnou úlohu pro vědomí sounáležitosti – jazyk byl odedávna nejen prostředkem
komunikačním, nýbrž i symbolem identity s jistým celkem), a že národ souvisí s procesem modernizace (industrializace,
sociální komunikace, sociální a občanská emancipace) a je ovlivněn také zájmovými rozpory během národotvorného procesu

(boj o moc, o hospodářské pozice, o prestiž, boj vyplývající z rozdílů mezi regiony a zájmy jejich elit, mezi sociálními
skupinami).
Mezi klíčové národní aktivity patřilo aktivizující užití historie. Historie měla sloužit nejen při hledání společného původu, ale
především při hledání vazeb, které poutaly příslušníky národa v minulosti a zároveň byly schopny oslovovat současníky. Velkou
roli sehrála v 19. století historiografie, neboť historické vědomí a o něj se opírající kolektivní paměť posilovalo identitu
s národem. Národní dějiny legitimizovaly národní existenci. Leitmotivem silných státních národů se stala představa o jejich
civilizačním poslání. Hledání národní minulosti mělo své mantinely, národní dějiny nebylo možné ve věku vědeckého kriticismu
zcela uměle konstruovat. Koncept etnosymbolismu se snaží vysvětlit, jak moderní nacionalismus znovu odkrývá a
reinterpretuje symboly, mýty, paměť, hodnoty a tradice z etnické „prehistorie“. Nacionalisté využili pro moderní národní cíle
etnosymbolický repertoár, zvl. mýty a kolektivní paměť o vyvolenosti, posvátném území, společném osudu a tzv. zlatém věku.
Někteří autoři zdůrazňují, že mytologické procedury se skrývají za vytvářením moderních národních identit. Rovněž zdůrazňují
mocenskou instrumentalizaci mýtu společenskými elitami a uznávají širší kulturnětvorné funkce mýtů. Dosavadní bádání
svědčí rovněž o tom, že mýtus je velmi obtížné takříkajíc inženýrsky zavádět do společnosti shora – je třeba zvážit velmi
zodpovědně dosavadní kolektivní paměť nebo estetické priority daného společenství.
Kolektivní (národní) paměť – dělí se na paměť historickou, tj. zprostředkovanou, a paměť živou (reflexe vlastních prožitků).
Historická paměť je vázána s místy paměti (pomníky, budovy, místa bitev, písně, prapory…)
Termíny národní hnutí a nacionalismus

Tyto dva pojmy nejsou synonyma, ve své první fázi a částečně i ve fázi druhé nemá české národní hnutí vyhraněně nacionální
charakter, nýbrž se odehrává na bázi patriotismu.
Národní hnutí je hnutí, v jehož rámci docházelo k procesu formování novodobého českého národa (ve starší literatuře se
užívalo pojmu české národní obrození). Toto hnutí je v 19. století (hlavně v jeho 2. polovině) mimořádně silně spojeno
s nacionalismem – specifickou integrační ideologií, v jejímž rámci získává národ prvořadé místo mezi velkými skupinami,
k nimž se jedinec hlásí, ideologií, v níž emocionální vazba na národ a loajalita k vlastnímu národu stojí na prvním místě
v celé škále vazeb a loajalit, ať už se týkají náboženství, dynastie, stavu, regionu, obce apod.
pozitivní (patriotismus) a negativní (šovinismus) interpretace pojmu nacionalismus
Termín nacionalismus má dnes převážně negativní konotaci, a tak se jej někteří autoři snaží nahradit jinými pojmy – např.
národní identifikace, národní přináležitost. Mnoho historiků dnes dává přednost pojmu národní identita, jenž není zatížen
emocionálními konotacemi. Někdy se rozlišuje mezi národní identitou (prosté vědomí sounáležitosti s národem) a
identifikací (aktivní angažovaný postoj).
Vývojové stupně národního hnutí

Prehistorie
Patriotismus (vlastenectví) : láska k vlasti (a ke specifickému způsobu života). Je to záležitost citová, „racionálnější“ než
nacionalismus – láska ke „hmatatelné“ jednotce dává více smyslu než pocit sounáležitosti s „abstraktní“ komunitou.
Zemský patriotismus – spojen se šlechtou – obranná politika, hájit zájmy šlechty proti vídeňské centralizaci – není
spojen s lidem
Katolický patriotismus– rekatolizace – téměř všude na vesnici je například socha Jana Nepomuckého, mariánský kult,
zastavení, úcta k místním zázrakům – jedná se o jednotící rys společnosti
Osvícenský patriotismus – důraz kladen na občanské ctnosti, rodinné hodnoty, vzdělání
Barokní vlastenectví – pojetí národa
A. Komenský – původ, území, jazyk
Tomáš Pešina z Čechorodu – území
Bohuslav Balbín
a) politicky svéprávný státní lid
b) všechen poddaný lid na jazykovém základě
František Jan Beckovský – vlastencem je krajan, rodák, opakem cizozemec
Osvícenské vlastenectví
Sonnenfelsův pojem vlasti – ztotožnění vlasti a státu

Mikuláš Adaukt Voigt, F. M. Pelcl
u pojmu národ pojmové kolísání (jazyk, území)
Ignác Cornova (1740-1822) – josefínský ideál státní společnosti – vlastenectvím jsou především občanské povinnosti
Zemské vlastenectví: obrany českého jazyka: František Josef Kinský (1775), Balbínova obrana z roku 1669/70 (v roce 1775 ji
publikoval Pelcl)
M. Pelcl -1792 vede nově zřízenou katedru českého jazyka na pražské univerzitě
kolébkou české kulturní obnovy byl Nosticův kruh: Franz Anton Nostitz, 1782-1785 nejvyšší purkrabí Království českého
(Pelcl u něj sloužil jako vychovatel)
selské vlastenectví Františka Jana Vaváka (1741-1816)
zemanské vlastenectví Jana Jeníka z Bratřic (1756-1845)
1. fáze národního hnutí
Je ještě ukotvena více ve vlastenectví než nacionalismu: šlechticko-stavovská opozice proti vídeňskému centralismu.
Ačkoliv čeští šlechtici sotva rozuměli česky (nebo pouze natolik, aby mohli udílet rozkazy služebnictvu), moc se jim
líbilo, že mohli užíváním a podporou staré zemské řeči podtrhnout vlastní touhu po autonomii a právu
spolurozhodování a vyjádřit nelibost nad určitými centralizačními opatřeními. Když Leopold II. u příležitosti korunovace
zavítal do Prahy, byla holdovační adresa přeložena do češtiny profesorem Josefem Dobrovským.
vliv osvícenských reforem na národní hnutí (mj. vliv sekularizace vzdělání – vznikla nová česká inteligence
s nezakořeněnou identitou.
dílo Karla Ignáce Tháma Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783).
Šlechtici jako zastánci českého patriotismu – zájmové pozice české šlechty (viz i stanovisko stavů k josefínským
reformám). Většina aristokracie druhé poloviny 18. století a počátku 19. století ovlivněna ideami osvícenství. Úměrně k
úbytku politických pozic se jako reakce na státní centralismus zvyšovalo v řadě šlechtických rodů od konce 18. století
vědomí národní příslušnosti. Část stavovské opozice pod dojmem západních konstitučních teorií pokládala státní
zřízení za oboustranně závaznou smlouvu mezi panovníkem a národem, zastoupeným stavy. Rubem této zásady však
byl odpor šlechty i proti reformám zlepšujícím podmínky poddaných na jejich panstvích.
Šlechta už před rokem 1848 ztrácí vůdčí úlohu v národním hnutí ve prospěch měšťanstva – oproti patriotickému
směru (böhmisch) se prosazuje nacionální směr (tschechisch).
2. fáze národního hnutí, fáze národní agitace prostřednictvím malé elity (spojení stavovské podpory a nacionálně
smýšlejícího a agitujícího měšťanstva)
Vlivem napoleonských válek a epochy romantiky od vypuknutí Velké francouzské revoluce se patriotismus začíná
přeměňovat v nacionalismus, vedle staršího konceptu politického či státního národa se prosazuje pojetí etnického
národa. Rakouský stát podporuje za válek, aby povzbudil vlastenectví občanů, český zemský patriotismus.
Druhá fáze národního hnutí byla (1810) zahájena počátkem Krameriovy vydavatelské činnosti a zveřejněním
Jungmannových učených polemik.
První nacionálové: Jungmann, Václav Hanka, Šafařík a Kollár (studium v Jeně, v prostředí, kde se zrovna rozvíjelo
německé národní hnutí). Po této generaci však nastal přechod od panslavismu k austroslavismu.
Nacionalismus odpovídal společenským potřebám, byl přiměřenou ideologií pro občanskou společnost. Nacionalismus
nemůže fungovat ve feudální společnosti, neboť základním organizačním principem tohoto typu společnosti je status
vyjádřený kulturou (každá vrstva, každý stav si žárlivě střeží svá privilegia).
Nepostradatelnou složkou nacionalismu a národního hnutí byl historismus – ideologové národního hnutí sahají
k historické tradici a k národním mýtům jako k prostředku stmelujícímu novodobý národ vědomím společného původu
a zdroji závazných vzorů a norem chování. Historismus má i legitimizační funkci. Proto je pro druhou fázi příznačné
„objevení“ rukopisů a ještě více nástup nových sociálních organizačních typů, především občanských spolků. První
spolky úzce souvisely s institucemi, které vytvořily stavy za účelem zdůraznění anticentralistického zemského
povědomí – 1818 České zemské muzeum, 1827 ČČM, 1829 – Palacký navrhl zahájit přípravy na vypracování českého
encyklopedického slovníku, z plánů zůstal v roce 1830 sbor pro řeč a literaturu, který sehrál důležitou úlohu při vzniku
Matice české (spolek na podporu publicistiky, české literatury a vědy, stal se vzorem pro pozdější čtenářské spolky).
Knihovny a amatérská divadla, které následně působily ve stejném duchu, rozšířily jazykové hnutí na podstatně širší
bázi. V roce 1848 měla Matice česká již 3500 členů, převážně z měšťanských vrstev. Rolníci zůstávali zatím mimo, i
početné městské občanské vrstvy byly ještě nacionálně nerozhodnuté, ještě stále i lidé z výše uvedených

měšťanských kruhů hovořili při určitých příležitostech pouze německy, národní povědomí bylo ještě nestabilní. Pro
rozšíření a stabilizování národního povědomí bylo nezbytné a důležité, že bylo podporováno rychlým rozvojem řemesel
a živností. Modernizace nejprůmyslovější části monarchie zahrnovala též široké vrstvy drobných českých živnostníků,
z tohoto důvodu vyvstala nutnost, vytvořit pro ně vzdělávací instituce, které vznikly hlavně díky dalšímu důležitému
národnímu spolku, Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách (1833). Zde se soustředil před rokem 1848 výkvět
české buržoazní inteligence – Trojan, Rieger, Perner, Brauner, Havlíček...
Význam historie a historiků, falza typu RKZ: V této době probíhá proměna celkové sociální struktury českých zemí, a to
v souvislosti s přechodem od stavovsko-agrární společnosti k industrializované masové společnosti, jež se vyznačuje
horizontální i vertikální mobilitou. Jednotlivé společenské skupiny si hledají ideové zdůvodnění své existence. Toto
zdůvodnění jim poskytuje zejména dějinné vědomí, které nemůže být individuálně-genealogické, jako je tomu u
šlechty, nýbrž musí být kolektivní. Tímto způsobem vznikl český historizující nacionalismus jako adekvátní forma
identity občanských vrstev, které se derou k moci. Proto se tehdejší doba vyznačuje tak úzkým sepětím historie a
politiky – čím bohatší byla „anektovaná“ historická paměť národa, tím oprávněněji vypadaly jeho politické požadavky.
Etnické poměry celé řady známých osobností složité – otec Boženy Němcové byl Němec, ze smíšených poměrů
pocházeli i zakladatelé Sokola Fügner a Tyrš nebo historik Anton Gindely. „Národní příběhy jsou svébytná vyprávění, v
nichž nejde v prvé řadě o historickou skutečnost odpovídající autentickým pramenům. Důležitější je pro ně vyhovující
podoba národních dějin, korespondující s aktuálními potřebami společnosti, která se jimi chce obsluhovat. Spíše než
´pravdivá´ historická realita je pro ně zásadní chtěný obraz, byť za cenu účelové fikce.“
Také Jednota byla původně pod stavovským vedením, spolek se stále více zabýval otázkami vzdělání a pokračovacích
škol (řemeslných atd.). Je jasné, že tyto školy musely vyučovat v českém jazyce. Konstituující se česká inteligence se
chopila šance, aby své vlastní národní snahy zprostředkovala těmto snaživým a rozvíjejícím se maloburžoazním
vrstvám. Sociální emancipace a národní emancipace zde postupovaly ruku v ruce. Předstupněm nacionalizace byla
demokratizace. Pro rozvoj nacionalismu bylo důležité i ztotožnění jazykového a sociálního zařazení (velkostatkář-
rolník, podnikatel-dělník).
Byl to Palacký, jenž se hlavně zasloužil o vítězství jazykového nacionalismu měšťanských učenců nad zemským
patriotismem šlechticů. Palackého filozofie dějin: P. historiografická práce pevně souvisí s jeho politickou činností,
zkušenosti z obou oblastí se vzájemně ovlivňují. Výchozí situace: P. je vůdcem malého národa obklopeného převahou
německého etnika, potřebuje mu dát dovnitř i navenek ideové zdůvodnění existence, dějinné vědomí. Palacký poskytl
ideologii národního hnutí to, co dosud postrádala – představu o specifickém poslání Čechů v lidských dějinách. Stavěl
na roveň husitskou revoluci a evropský dějinný pokrok, Češi jako první bojovali proti středověkým feudálním řádům, tím
se vyvázali z celoněmecko-středoevropských souvislostí a získali vlastní dějinnou osobitost. Ve velkolepé narativní
syntéze českých dějin představil promyšlenou filozofickohistorickou koncepci a zároveň nabídl atraktivní, heroický
obraz české historie. V tomto smyslu má Palackého koncepce českých dějin dvě těžiště – slovanský dávnověk a
českou reformaci. Palacký koncipoval filozofii českých dějin jako střet dvou prvků – germánského a slovanského. Oba
elementy při tom pojal jako nositele určitých dějinných sil. Zatímco Germány charakterizoval jako výbojný národ toužící
po moci, Slovany jako pokojný, pilný, dobrosrdečný národ. Idealizoval Slovany jako svobodomyslný lid, který nechtěl
mít panovníky a nebažil ani po panování nad jinými. Nicméně v zájmu svého přežití Slované přejímali německé
společenské uspořádání. Přejímání těchto jiných (německých, feudálních) společenských řádů ovšem podle Palackého
rozvrátilo původní, demokratickou „konstituci“ starých Slovanů. Zdá se, že Palacký do jisté míry interpretoval české
dějiny jako jednotlivé pokusy o návrat k domnělému původnímu svobodnému stavu.
Jako český historik i veřejný činitel byl Palacký přesvědčen o tom, že jím interpretovaná minulost umožní obrozenecké
kulturní politice vytvářet intenzivnější pocit sounáležitosti než původní obrozovací program Josefa Jungmanna.
Zdůrazněme přitom ještě jednou, že své pojetí historie chápal nejen jako vědu, nýbrž i jako školu národní výchovy, v
níž se její „žáci“ mají poučit z chyb a omylů svých předků stejně tak, jako čerpat svoji hrdost. Své pojetí dějin navíc
považoval za pragmatické, neboť si byl dobře vědom toho, že se mohou též stát vhodnou školou občanské výchovy.
Spory o český pravopis (ypsilonisté versus iotisté, autorem analogického pravopisu Dobrovský, podporoval Hanka,
proti Jan Nejedlý, Jungmann se postupně přiklonil k opravě, boj od 1817 do konce 20. let) nelze chápat jako pouhou
libůstku tehdejších obrozenců vzhledem k tomu, že byly organicky propojeny s jejich snahou o symbolickou moc nad
českým jazykem a potažmo i jeho uživateli. Neméně důležité přitom bylo, že souvisela s jejich vztahem ke společenské
modernizaci. Ti prozřetelnější z nich totiž chápali, že právě jej je možno jen obtížně vyjadřovat zastaralým jazykem. K
tomu ještě dodejme, že Matice česká přijala za svou tzv. skladnou opravu analogického pravopisu 1842. Až v letech
1849 – 1850 pak z něj u českých slov bylo odstraněno psaní „w“ a nahrazeno „v“ stejně tak jako dvojhláska „au“
nahrazena dvojhláskou „ou“. Proti snahám o takto chápané jazykovému reformátorství protestoval r. 1846 František
Palacký, který se domníval, že tento typ modernizace hraničí s anarchií. Mínil totiž, že i změny v českém pravopisu
mají své „přirozené“ hranice.

V českém prostředí vycházely z romantického myšlenkového zázemí usilujícího o to najít původní zdroje národní
identity podvržené Rukopisy Královédvorský a zelenohorský (1817, 1818). Slovanské národní písně pak vydal a
poněkud přitom literárně upravil nadaný básník František Ladislav Čelakovský (1822, 1825 a 1827). Se sběratelstvím
lidových písní či českých pohádek se v Čechách později setkáváme u Karla Jaromíra Erbena (1842 – 1845) a Boženy
Němcové (1845 – 1848); na Moravě v tomto směru proslul již o něco dříve vlastenecký kněz František Sušil (1835).
V Čechách se mohla inklinace k zemskému patriotismu, v jejímž pozadí lze tušit autonomistické politické ambice české
aristokracie, opírat o symboliku historicky významného a hospodářsky přínosného království, jež má za sebou dějiny
samostatného státu. Není proto divu, že významní představitelé českého zemského vlastenectví hrabě František
Antonín Kolovrat-Libštejnský (1778 – 1861) a hrabě Karel Chotek (1783 – 1868), oba nejvyšší purkrabí v Čechách v
letech 1809 – 1825 a 1826 – 1843, se upřímně snažili sloučit zájmy habsburského absolutistického státu s
aristokratickými patriotickými snahami v jeden organický celek.
Na Moravě v duchu zemského patriotismu působil hrabě Antonín Bedřich Mitrovský (1770 – 1842), zemský hejtman v
letech 1815 – 1827. Právě on se zasadil o obnovení univerzity v Olomouci (1827) a ve své funkci podporoval vznik
nových kulturních institucí. V této souvislosti si připomeňme, že v rámci moravského zemského patriotismu bylo
šlechtou založeno Františkovo (nyní Moravské zemské) muzeum v Brně (1817). V českém případě pak šlo o
Vlastenecké (nyní Národní) muzeum v Praze (1818).
Kašpar Šternberk (1761-1838) – typický podporovatel národního hnutí z řad šlechty
Potomek starého českého šlechtického rodu, vystudoval filozofii v Praze a bohosloví v Římě.
Po návratu z Říma 1783 se díky bratrovi Jáchymovi seznámil s činností Soukromé české společnosti nauk,
navázal přátelství s pražským lékařem Janem Mayerem.
Od roku 1785 kanovníkem řezenské kapituly, od roku 1797 se tam pravidelně zúčastňoval jednání Botanické
společnosti, začíná jeho kariéra botanika a později i paleontologa.
V roce 1808 zemřel jeho starší bratr Jáchym a jako jediný žijící mužský člen rodu se stal dědicem a správcem
rodinného majetku.
1810 se vrací natrvalo do Čech, rychle se vpravil do úlohy důlního podnikatele – na jeho panstvích černé uhlí a
železná ruda (Radnicko u Rokycan).
Značnou péči věnoval své knihovně, vybavené základními přírodovědeckými díly – 8-10.000 svazků, z nichž přes
4.000 věnoval 1822 Vlasteneckému muzeu.
Typický představitel zemského patriotismu, stejně jako jeho bratranec František Šternberk-Manderscheid –
vychován francouzsky a německy, mluvil a psal česky. Stejně jako Dobrovský příliš nevěřil na nový rozkvět české
řeči a literatury, přesto svých pět dcer dal učit češtině právě Dobrovskému. V roce 1796 byl přijat za čestného
člena Královské české společnosti nauk, publikoval numizmatické statě; ujal se mladého Palackého, ustanovil ho
šternberským archivářem a přičinil se o jeho jmenování sekretářem Královské české společnosti nauk a o jeho
zvolení zemským historiografem.
V letech 1816-17 působili dvě přípravné skupiny zájemců o založení muzea v Praze – šlechtická v čele
s Kašparem a Františkem Šternberkem + nejvyšším purkrabím Františkem Antonínem Kolovratem-Libštejnským –
a vlastenecká v čele s Jungmannem.
Prosazen byl návrh šlechty a Muzeum nevzniklo výlučně pro české vlastenecké účely. Jednacím jazykem byla
němčina, členy prozatímního výboru z roku 1818 byli výhradně šlechtici, až v roce 1819 prezidium rozšířeno o
Dobrovského a Františka Josefa Gerstnera. Jungmannovci se v prvních letech činnosti Muzea demonstrativně
stranili. Stanovy byly přijaty 1822 – převážila v nich vědecká koncepce Kašpara Šternberka nad Gerstnerovým
prakticismem.
V roce 1824 byly zpřístupněny muzejní sbírky v prostorách Šternberského paláce, reprezentovaly 5 hlavních
disciplín: geologii, mineralogii, paleontologii, botaniku a zoologii. Zprávy o muzejní činnosti – od roku 1823
souběžně vydávány Verhandlungen der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen a Jednání
společnosti vlasteneckého muzea v Čechách.
Do přelomu 20. a 30. let Vlastenecké muzeum pokračovalo v naplňování programu, který mu dal Kašpar Šternberk
po svém druhém zvolení prezidentem muzejní Společnosti. Rozšiřovaly se sbírky přírodovědné, stagnovaly
historické, na což Šternberk upozorňoval. Finančně ale hospodaření končilo v minusu, Palacký doporučoval
vydávání muzejního časopisu. Šternberk prostřednictvím nejvyššího purkrabího Kolovrata prosadil povolení
časopisu a Palacký byl pověřen vypracováním koncepce obou časopisů a stal se jejich redaktorem. K odběru se
přihlásilo 400 českých čtenářů (od 1831 název ČČM) a jen 94 německých (1831 časopis zanikl)

1830: zřízení Sboru pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české při muzejní Společnosti a zřízení Matice české
jako jeho „pokladnice“.
Palacký usiloval ve 30. letech o posunutí české vědy na evropskou úroveň, Šternberk viděl již další cíl – využití
vědy jako prostředku pro posílení zdrojů národní ekonomiky.
Kancléř Metternich, ač konzervativec v politice, pochopil dosah industrializace. Šternberk měl k Metternichovi
blízký vztah. Krátce po svém návratu do Čech se začal zajímat o činnost Vlastenecké hospodářské společnosti
v Praze (zal. 1767), v roce 1815 se stal jejím řádným členem, v roce 1826 jejím presidentem. Kašpar Šternberk
náležel rovněž mezi ustavující členy Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách. Hlavní zásluhu na jejím založení
měl jiný šlechtic – Josef Dietrichstein, podporovaný Karlem Chotkem.
K českým zemským patriotům náleželi i (minimálně někteří) členové dalších šlechtických rodů, např. Černínové z
Chudenic, Kinští, Krakovští z Kolovrat.
zemské vlastenectví Bernarda Bolzana (1781-1848) : Bernard Bolzano, Josef Dobrovský (německy psaná díla
Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur, Deutsch-böhmisches Wörterbuch) – oba dva zůstali na bázi
bohemismu, Dobrovský kritizoval „příliš horlivé vlastence a české fanatiky“.
Bohemistické myšlení – např. Karl Egon Ebert nebo Josef Matyáš Thun.
české vlastenectví se mohlo opřít o oficiální rakouský patriotismus
postupně mizí racionalismus osvícenského období a nastupuje iracionalismus a emocionalismus, které jsou bližší
citovým kořenům nacionalismu
Romantismus se chtěl lidovou kulturou obohacovat, protože v ní shledával vítanou „původnost“, kdežto osvícenství
chtělo jako „nová vrchnost“ povznášet venkovský lid z jeho kulturní zaostalosti na vyšší úroveň. Pro tehdejší romantiky
měla přitom nemalý význam její skutečná či jen domnělá starobylost. Proto lidovou kulturu obdivovali a formou
kulturního překladu začleňovali do literární kultury. Vycházely přitom z etnografického sběru lidových písní, pohádek,
pověstí, přísloví, pořekadel, někdy i divadelních her, či jiných tradičních zvyklostí. Artefakty hmotné lidové kultury zatím
zůstávali stranou jejich sběratelských aktivit.
III. fáze národního hnutí – fáze politická, fáze masové činnosti
Začíná revolucí 1848 a pak pokračuje v 60. a 70. letech 19. století. Je už plně spjata s nacionalismem. Pro přechod ke třetí
fázi nutné splnění tří základních podmínek: upevnění sociální komunikace a mobility, shoda mezi nacionálními požadavky
a sociálními zájmy, existence starého jazykového a kulturního společenství, na něhož stále existovaly vzpomínky (viz
etnosymbolismus).
Úskalí výzkumu a interpretace národního hnutí

Multietnicita existovala v českých zemích po staletí. Je zřejmé, že v 19. století nabyla na společenské důležitosti - konfliktní
situace, které vyplývaly z etnické odlišnosti, se před 19. stoletím omezovaly na „malé“ sociální struktury.[6] Nacionalizací
etnických rozdílů směrem k posledním desetiletím před Velkou válkou se zvýšil konfliktní potenciál společnosti.
V tomto ohledu je studium národních hnutí, tedy v podstatě národně-aktivizačních sil ve společnosti, nepochybně velmi
důležité. V souvislosti s procesem národnostní identifikace obyvatelstva se však naskýtá několik klíčových otázek. Předně,
jestli se tento proces dotýkal všeho obyvatelstva, jestli všechny jedince, kterých se týkal, zasáhl ve stejné intenzitě, a konečně
v jakém vztahu byl k jiným typům identit? Tyto otázky se však v české historiografii zatím příliš nevyskytují, natož aby byly
řešeny.
Někdy se doslova píše, že moderní národ vzniká až působením národotvorných procesů na etnickou skupinu. Toto pojetí je pro
historika výhodné, neboť mu umožňuje (alespoň teoreticky) kvalitativně diferencovat mezi etnickou skupinou existující
převážně v podobě kategorie „o sobě“ (an sich), a národem, jenž k tomu přidává podobu „pro sebe“ (für sich), tedy subjektivně
vnímanou kategorii. Pro analytické pojmosloví historika je těžko aplikovatelné etnologické pojetí, v němž jsou hranice mezi
etnikem (etnickou skupinou) a národem příliš nejasné.
Pokud je tedy národ pro českou historiografii vědomým kulturním společenstvím a je svým způsobem základním hodnotícím
kritériem předlitavské éry, je podle mého názoru nutné zabývat se výše uvedenými otázkami.
Obecně se většina středoevropských historiků kloní k tomu, že se v českých zemích druhé poloviny 19. století jednalo již o
národnostně definovanou skupinu obyvatelstva. Slovy Milana Řepy, na přelomu 18. a 19. století „převážná část obyvatel
Moravy byla národně indiferentní, nanejvýš s nejasně pociťovanou etnicitou, výrazně spojenou s jazykem a do určité míry i se
sociálním původem“. Oproti tomu „koncem 19. století už většina česky mluvícího obyvatelstva sdílela českou národní
kolektivní identitu“.[7] Závěr 19. století byl podle Řepy dobou, kdy české národní vědomí dobylo i venkov a nižší vrstvy
moravské společnosti.[8] Stejně vyznívají i slova dalších autorů. Miroslav Hroch píše: „During the decades that followed these

[míněna doba vrcholného osvícenství], activists managed, step by step, to persuade the Czech-speaking population to
understand its ethnic identity as a national one or, in other words, to become aware that all Czech speakers belong to one and
the same nation…“[9] V nejnovějších syntézách českých dějin 19. století se dočteme, že „ve třetí fázi [národního hnutí – pozn.
aut.] se již s myšlenkou příslušnosti k národu, který představoval svébytnou hodnotu, ztotožnily široké vrstvy obyvatelstva“, že
rušná vlastenecká komunikace již ve 30. a 40. letech zasahovala všechny sociální vrstvy,[10] a konečně že „národní vědomí se
během tohoto procesu [české národní emancipace – pozn. aut.] stalo základní složkou kolektivní i osobnostní identity a
nejsilnějším ze svazků, které zajišťovaly soudržnost moderní společnosti“.[11]
Výsledkem je pak stav, kdy renomované a beze vší pochybnosti velmi kvalitní práce o dějinách českých zemí 19. a první
poloviny 20. století jsou, tu více, tu méně, prostoupeny formulacemi, které jsou zavádějící v tom směru, že nepíší dějiny Čech
(natož pak i Moravy a Rakouského Slezska), a vlastně ani dějiny českého etnika/národa, nýbrž jen dějiny uvědomělých
příslušníků českého národa (tedy především národních aktivistů) a jejich pohledu na svět.
Rezultátem jsou texty, v nichž vlastně vůbec nefiguruje „indiferentní“ obyvatelstvo, respektive takové, jehož myšlenkový svět se
točí kolem každodenních starostí o zajištění obživy, kolem víry a lokálního mikrokosmu, nýbrž se evokuje stav, že na území
českých zemí žili jen uvědomělí příslušníci národa, a kromě nich panovník, šlechta, c. k. aparát a jakési zbytky nevyhraněného
obyvatelstva v nejodlehlejších a nejzaostalejších oblastech, které se nutně muselo k národní identitě propracovat ve chvíli, kdy
tam dorazila „civilizace“. Vezměme příklad z jedné nové a bezesporu kvalitní syntézy: „V letech 1848-1849 prožili Češi a Němci
vysoce výbušný politický rozchod, který se po obnovení ústavnosti a prohloubení politické liberalizace v 60. letech 19. století
změnil v permanentní státoprávní a národnostní boj“.[12] - Vnímala většina obyvatelstva, tj. především venkovský lid, události
let 1848-1849 jako politický rozchod Čechů a Němců, nebo jej zajímala v podstatě jen poddanská a robotní otázka? Měl řadový
obyvatel českých zemí od 60. let 19. století pocit permanentního národnostního boje? Neměli bychom příliš paušalizující
označení Češi a Němci nahradit v citovaném souvětí něčím přesnějším, třeba národní aktivisté z řad českojazyčných a
německojazyčných městských vrstev (převážně z tzv. vzdělaných vrstev)?[13]
Alternativní přístup ke studiu ideologie národa (je kritický k české historiografii):

Tara Zahra: Imagined Noncommunities: National Indifference as a Category of Analysis. Slavic Review 69, 1/2010, s.
93-119.
1. 93 Článek zkoumá potenciál národnostní netečnosti jako analytické kategorie v historii moderní střední a východní Evropy.
s. 94 Před jakými metodologickými výzvami stojí historik, jenž se chce tohoto tématu zhostit? Zviditelnění tohoto tématu
umožní historikům lépe porozumět limitům nacionalizace a tím i čelit nacionálním kategoriím a konstruktům, jež tradičně
dominují historiografii. Hnutí „rescue History from the Nation“.
2. 96-97 Do jaké míry lidé cítili nacionálně a naopak necítili nacionálně? Je správné, že historici píší o vztazích mezi Čechy a
Němci, jakoby tyto kolektivy byly samozřejmými entitami? Národy nebyly koherentními celky. Co když byla etnizovaná
hlavně rétorika, jež formovala politický diskurs? Nacionalizace politického diskursu elity nereflektuje nutně intenzitu
nacionální loajality či polarizaci každodenního života.
Pieter M. Judson: Writing the History of Cultural Borderlands in Habsburg Central Europe. In: Zonen Der Begrenzung.
Aspekte kultureller und räumlicher Grenzen in der Moderne, s. 17-32.
1. 28 Úloha nacionálního tisku: interpretoval každý typ událostí v nacionálních termínech, nenechával žádný prostor pro
alternativní vnímání. s. 29 Přesto je rozdíl mezi tvrzením nacionálních agitátorů a jejich reálnou schopností formovat
vnímání lokální společnosti požadovaným způsobem. Místní lidé mohli třeba sdílet nacionální pohled v určitých situacích,
ale v jiných situacích ne.
KING, Jeremy: The Nationalization of East Central Europe. Ethnicism, Ethnicity and Beyond. In: BUCUR, Maria –
WINGFIELD, Nancy (eds.): Staging the Past: The Politics of Commemoration in Habsburk Central Europe, 1848 to the
Present. West Lafayette 2001, s. 112-152.
1. 112 Historiografie dosud málo přispěla k objasnění nacionalizace regionů, nacionalizace jedinců, nacionalizace vědomí
2. 123 Kingova definice etnicismu: „Vágní, převážně implicitní soustava, jež považuje národy střední východní Evropy za
vzniklé především ze specifické skupiny vzájemně exkluzivních etnických skupin definovaných zděděnými kulturními a
jazykovými vzory. Národnostní Němci se vyvinuli z etnických Němců, a národnostní Češi z etnických Čechů. Každý
národnostní Čech je nutně také etnickým Čechem“ .
3. 125 Veškerou populaci českých zemí 19. století nelze rozdělit na Čechy, Němce a Židy. Znamená to vnucování přítomnosti
do minulosti. s. 126 Lidi, kteří neměli národní vědomí, nelze interpretovat jako ty, kteří dosud nemají národní vědomí.
Morava
Nacionalismus

1. Historický děj, během něhož se idea národa stává hlavní integrující silou společnosti
2. Národní ideologie, vědomě koncipovaná soustava idejí o národu
Situace na přelomu 18. a 19. st.

Vlastenectví moravské šlechty – původně cizí šlechta se po století pobytu sžila s novým prostředím, začala se více zajímat
o zemské záležitosti
Recepce osvícenských idejí částí šlechty a katolické církve (arcibiskupské dvory v Olomouci a Kroměříži, kláštery Rajhrad,
Hradisko, Louka…)
Jan Alois Hanke z Hankesteina – Empfehlung der böhmischen Sprache und Litteratur
Široké vrstvy chudého a nevzdělaného obyvatelstva zůstávaly ještě vlastenectvím nezasaženy, neboť byly stranou
kulturního dění, dějinné vědomí bylo u nich nevyvinuté
Moravský venkov: xenofobie vůči všemu cizímu – městskému prostředí, Čechům; kategorie vlasti a národa jsou mu cizí
Buditelé – 30. a 40. léta 19. st.

Antonín Boček – učitel češtiny na šlechtické akademii v Olomouci a vychovatel u Mitrovských, pracoval na moravském
diplomatáři, vypjatý moravský zemský patriotismus, dostal se do konfliktu s Palackým.
Jazykový separatismus – jazykoví puristé se zasazovali o úpravu českého jazyka, proti nim vystoupil Fr. Palacký
Čtveřice nejvýznamnějších buditelů čes. nár. hnutí na Moravě: František Cyril Kampelík, František Matouš Klácel, Alois
Vojtěch Šembera, František Sušil (jediný z nich moravským rodákem)
Vlastenci Šemberova typu již nepovažovali za podstatu vlastenectví lásku k Moravě, nýbrž lásku k národu. Chtěli šířit
národní kulturu a národní vědomí mezi lidmi. Na druhou stranu ještě neznali útočný nacionalismus konce 19. století
Brněnský kněžský seminář – Fr. Sušil, Bedřich Sylva-Taroucca – ústřední hodnotou katolictví, až pak češství, proto odlišné
hodnocení husitství Osmačtyřicátníci
Odmítavá reakce Moravanů na petici Svatováclavského výboru císaři
Alois Pražák hájí územní celistvost Moravy
Ještě převládá vědomí o svébytnosti Moravy – v textech převládají symboly Moravy jako Radhošť, Hostýn, Cyril a Metoděj,
Svatopluk atd. Osmačtyřicátníci
Na říšském sněmu ve Vídni uzavřeno spojenectví a přátelství mezi Aloisem Pražákem a Fr. Lad. Riegerem.
Trvající pasivita venkova, Moravané jako celek se ještě neztotožnili s českým národním hnutím
Založení čes. novin v Brně – Jan Ohéral, F.M.Klácel
Osmačtyřicátníci
Vliv kroměřížského sněmu na posílení národního vědomí na Hané
1849: Národní jednota sv. Cyrilla a Methoda (od 1853 název Matice moravská)
1850: Dědictví sv. Cyrilla a Metoděje – organizace moravských katolických kněží, kteří se odtrhli od Národní jednoty,
zřejmě na popud brněnského biskupství
Slované – 1.polovina 60. let

1861-1862 – agitační činnost tzv. Moravců, tedy moravských autonomistů pod vedením Petra Chlumeckého,kulturně
pojímané češství
1863: hlasování o pasivní rezistenci říšské rady – Palackého vyřazení Moravanů
Rozmnožení českého tisku na Moravě vysvětlujícího český státoprávní program
Spolky a národní vědomí omezeny spíše na maloměstské prostředí než na venkov, největší rozšíření na střední Moravě
Oslavy cyrilometodějského milénia 1863 – účast Palackého, Riegera, absence Aloise Pražáka (obava z projevů
radikalismu) a Jana Helceleta (antiklerikální postoj)
Celá akce měla také náboženský charakter – kněží dávali pojmu národ obsah poplatný katolické věrouce
U vlastenců ústředním bodem jejich společenského smýšlení slovanství

Silné sympatie k Čechům- ti ale nadále považováni „jen“ za příbuzné
Moravský zemský patriotismus měl do budoucna jednu podstatnou nevýhodu –nebyl podpořen prací historiografa
Palackého formátu
Čechoslované – 60./70. léta

1867: moravští politikové chtěli obeslat říšskou radu, nakonec se podřídili stanovisku českých kolegů
Během táborového hnutí se rozšiřují ideje českého státního práva, avšak vzhledem k silné účasti rolníků a kněží má hnutí
konzervativní charakter, je loajální vůči vládě.
Rozšiřuje se pojem Čechoslované na úkor označení Slované
Protičeská publicistická kampaň deníku Morava (od 1869, redaktor Václav Antonín Crha)
Protičeské nálady katolického kněžstva, které zůstává na Moravě důležitou silou: ústředním bodem Sušilovy družiny
cyrilometodějství jako syntéza katolictví a nacionalismu
Loajalitu vůči církvi staví kněží nad vlastenectví – proto se od 70. let vzdalují od národního hnutí, které se sekularizuje
1873-1876: konflikt moravských s českými politiky, Moravané vstupují 1873 do zemského sněmu a 1874 do říšské rady;
Češi – 80. a 90. léta

80. léta: národní vědomí většiny Moravanů ještě pořád slabé, obzvláště na Valašsku a Slovácku
Poměr obyvatelstva k národnímu vědomí byl v přímé úměře ke vzdělání. Rolník a dělník žili ještě pořád svým vlastním
myšlenkovým světem. Nesdíleli ideje vyznávané těmi, kdo měli přístup k vyšší kultuře
Na konci 19. století významná role Národní jednoty pro východní Moravu, Národní jednoty pro severovýchodní Moravu a
Národní jednoty pro jihozápadní Moravu
Důležitým mezníkem vznik českých gymnázií: Brno a Olomouc 1867, později další
1892: demise ministra Aloise Pražáka
Slezsko
Slezsko mělo ze tří zemí Koruny české v době rozvoje národních hnutí a následně i nacionalismů nejsložitější pozici.
V Čechách a v menší míře i na Moravě se jedno ze dvou tamních národních hnutí mohlo považovat za autochtonní. Idea
moderního českého národa se opírala o etnosymbolický repertoár, odkazovala se na český národ (a jeho moravskou „větev“) a
českou státnost existující od středověku, do jisté míry propojovala princip územní a jazykové příslušnosti (viz konfúzní
adjektivum „český“, které se do němčiny podle kontextu překládá jako „böhmisch“ nebo jako „tschechisch“). Oproti tomu do
Slezska se všechna tři národní hnutí a všechny tři nacionalismy dostaly zvenčí. Ne každý historický územní celek mohl mít
vlastní národnost pevně ukotvenou v teritoriu. Slezsko je toho příkladem. Vlivem historického vývoje vlastně ani nedostalo
šanci, aby si jeho obyvatelstvo vytvořilo vlastní identitu spojující teritorium s jazykem.
Hypotetická možnost vzniku státotvorného slezanství byla limitována již středověkým vývojem a z pohledu českých zemí de
facto eliminována následkem I. slezské války na počátku 40. let 19. století. V rámci habsburských držav totiž zůstal jen malý díl
historického Slezska. Díl, který byla navíc tzv. moravským klínem mezi Odrou a Ostravicí sahajícím až k severnímu okraji
Ostravska úplně rozdělen na dvě části. Od Rakouského Slezska tím byla oddělena slezská metropole, jednoznačně
nejvýznamnější dopravní, hospodářské a kulturní centrum – Vratislav. Právě z takových center se v 19. století vytvářela síť
vazeb klíčových pro etablování národních hnutí. Nové správní centrum Rakouského Slezska, Opava, byla v evropském měřítku
bezvýznamným provinčním maloměstem, z nějž mohly jen stěží vzejít identitotvorné impulsy.
Když se ve druhé polovině 19. století, hlavně v jejím závěru, jednoznačně prosadila národní identita jako nový vůdčí typ
kolektivní identity, šance pro slezanství se už blížily nule, protože všechny tři národnosti obývající Slezsko vzhlížely k již
etablovaným národním projektům – německému, polskému a českému. Zvenčí byly do Slezska infiltrovány všechny ideje
moderního nacionalismu. Tehdejší národně uvědomělá společnost, ať česká, německá či s určitým zpožděním i polská,
vyznávala vesměs nacionalismus tradičního ražení. Národní elity byly stále ještě spjaty zemským vlastenectvím a dynastickou
loajalitou. Čeští i polští národní aktivisté uměli dobře německy, neboť znalost němčiny byla podmínkou pro získání vyššího
vzdělání a tedy i prostředkem k sociálnímu vzestupu. V Opavě jako v německém městě se vzorem ve Vídni byla čeština
vyhrazena pouze styku s nižšími vrstvami obyvatelstva, které byly příliš hospodářsky slabé, než aby mohly pomýšlet na větší
prosazení.
Rakouský dynastický stát stál nad národnostmi. Musel pochopitelně přihlížet k politické síle jednotlivých hnutí, a proto do jisté
míry dopustil znevýhodnění těch neněmeckých, vcelku však zajistil prostředí, v němž se všechna hnutí mohla rozvíjet. Nikdy se

zcela neztotožnil se s národnostní identifikací jako s klíčovým prvkem a pod pláštěm jeho dynastického patriotismu se dařilo i
jiným patriotismům, třeba zemským.
Rozpad Rakouska-Uherska a prosazení koncepce nástupnických národních (byť jen na papíře) států byla pro hypotetickou
slezskou identitu smrtící. Dvacáté století Slezsku vůbec nepřálo. Vztáhneme-li to k české státnosti a českému Slezsku - i když
se ve dvou etapách zjednodušila etnická situace – redukcí počtu polskojazyčného obyvatelstva rozdělením Těšínska po I.
světové válce a ještě daleko razantnější redukcí počtu Němců po II. světové válce (spjaté navíc se zrušením menšinových práv
pro zbylé Němce) – a československá státní moc se poté již nemusela obávat instrumentalizace slezanství k národně-
politickým účelům (tedy k nějaké formě protičeského aktivismu), přesto vůbec nepodporovala povědomí o slezské historii a
specifičnosti. Jinými slovy, kulturní politika státu byla velmi centralistická, pevně připoutaná ke (středo-)češství. Za I. republiky,
kdy by udělení správní autonomie Slezsku bylo problematické kvůli převaze německojazyčného obyvatelstva v západním
Slezsku a polskojazyčného obyvatelstva, je tento centralismus z dnešního pohledu lépe obhájitelný než po roce 1945. Novým
osadníkům západní části Slezska, kde došlo po II. světové válce takřka k úplné výměně obyvatelstva, to pravděpodobně vůbec
nevadilo. Nemohli si to ani uvědomit, protože ve Slezsku neměli kořeny.
Nejprve pojednáme o Rakouském Slezsku a poté odděleně o malé části Pruského Slezska, která se v roce 1920 stalo součástí
Československého Slezska, a dostala název Hlučínsko. Separátní pojednání je nutné, neboť historický vývoj i mentalita lidí zde
byly zcela odlišné od oblasti Jeseníků či Beskyd.
Vraťme se však nejprve do 19. století, tedy do doby, kdy obyvatelstvo západní části Slezska mluvilo německy, střední části
Slezska česky či německy, a Těšínska převážně polsky. Na většině území východního Slezska se mluva lidu blížila více
polštině než češtině (jednalo se o dialekt na pomezí polštiny a češtiny obohacovaný foneticky uzpůsobenými německými
výrazy), na Frýdecku a poblíž Ostravice převažovala nářeční čeština, ve významnějších městech (Těšín, Bílsko) zněla i
němčina, hlavně u vyšších vrstev. Stanovit jednoznačné národnostní rozhraní je kvůli přechodovému charakteru dialektů
obtížné až nemožné. Situaci ještě zpestřila silná skupina migrantů s vysokou mírou analfabetismu.
Až do poloviny 19. století nebylo slezanství rušeno národnostními rozpory, navzdory existující jazykové rozrůzněnosti. Slezané
byli až do 40. let 19. století považováni za jeden národ. Většina obyvatel Těšínska nepostrádala určité vědomí národní
odlišnosti, avšak nepovažovala přihlášení se k některému ze stanovených jazyků za jednu ze svých priorit. Pro formování
národní sounáležitosti měla rozhodující význam agitace a později změny státních hranic. Ve střední části Slezska sehrála
klíčovou roli Opava, neboť tamní německá inteligence se díky svým kontaktům s Vídní a dalšími městy hlásila k německému
národnímu projektu.
Zřejmým mezníkem je rok 1848, kdy zasáhla moderní národní diferenciace a do „politiky“ vstoupily širší vrstvy obyvatelstva. O
obyvatele, hlavně ve východní části Slezska, začali bojovat národní aktivisté. Němce od Poláků a Čechů oddělily volby do
Frankfurtu, poslancem frankfurtského parlamentu byl na Těšínsku zvolen ředitel arciknížecí komory Josef von Kalchberg. Na
počátku revoluce 1848 ještě na Těšínsku čeští představitelé Jan Winkler a Arnošt Plucar spolupracovali s Poláky vedenými
Ludwikem Ernestem Kluckim či Stalmachem, avšak na Slovanském sjezdu v Praze vstoupili Paweł Stalmach a Andrzej Kotula
do polsko-rusínské, a ne do českoslovanské, sekce, a Stalmach tam hájil začlenění Těšínska do Haliče.
Právě rokem 1848 začala polská národní agitace na Těšínsku získávat navrch nad českou. Stalmach, Klucki a Andrzej Cinciała
stáli u zrodu polských novin nazvaných Tygodnik Cieszyński, jež byly po pár letech přejmenovány na Gwiazdku Cieszyńskou.
Přitom před revolucí 1848 měla určitý náskok česká agitace – už od roku 1842 existoval v Těšíně díky Winklerovi literární
spolek Česká beseda. Publicisticky se snažili uplatnit i proněmecky (tj. profrankfurtsky) orientovaní šlonzakovci, již založili
Nowiny dla ludu wiejskiego, které však na jaře 1849 zanikly.
Český národní projekt ve smyslu integrace Slezska do autonomní Koruny české neměl ve Slezsku v roce 1848 velkou
přitažlivost. Jednak bylo české národní hnutí ve Slezsku teprve v plenkách, jednak nepočetnou českojazyčnou inteligenci ve
Slezsku ani příliš nelákala idea podřízenosti Slezska Praze. Podobalo se to situaci na Moravě, kde i političtí vůdci moravských
Čechů hájili samostatnost Moravy jako provincie vedle Čech. Zcela rozhodně se proti projektu autonomní Koruny české
postavili slezští Němci, jak je patrno například z pamětí Hanse Kudlicha.
Po zmrazení bachovským absolutismem nastalo v 60. letech uvolnění. Ekonomická, vzdělanostní a kulturní převaha němectví
ve Slezsku se vlivem volebního práva zohledňujícího majetek a vzdělání promítla i do převahy politické, která, na rozdíl od
Čech a Moravy, přetrvala až do konce monarchie, neboť ji nedokázala eliminovat česká početní převaha.
V řadách inteligence se začal prosazovat nacionalismus. Její zástupci se stále cítili být i Slezany, pokud ze Slezska pocházeli,
ale zároveň i Němci, Poláky či Čechy, a paralelně k tomu měli odlišné představy o budoucnosti „svého“ Slezska – v Německu,
v autonomní Koruně české, či v obnoveném Polsku. Vyhraněnější identitou se zřejmě projevovalo německojazyčné
obyvatelstvo, její projevy u polskojazyčného a českojazyčného obyvatelstva ještě nebyly tak jasné. Méně vyhraněná národní
identita přetrvala ve východním Slezsku, hlavně v oblasti uhelného revíru, až do 70. či 80. let 19. století, k čemuž přispěly i
masové migrace za prací. Migranti se rekrutovali zejména ze zaostalých venkovských oblastí Pobeskydí a Haliče (z Haliče
mezi lety 1880-1910 na 60 000 lidí). Kvůli těmto migracím došlo k dalšímu „rozmazání“ už tak nejasného jazykové rozmezí
mezi polštinou a češtinou. Podobně jako v průmyslových oblastech pruského Horního Slezska se i v rakouské části

vyskytovala Wasserpolnisch, vasrpolština, hornoslezské polské nářečí s německými (ve větší míře) a s českými jazykovými
výpůjčkami. Její půvabné příklady známe z knihy Ladislava Pallase (Pallas, s. 14): „Po polsku, tj. moja mutterspracha – Wiela
mosz reisegeld? – Trzi marki. Wleś do zugu. – Fünf minuten jescze Aufenthalt. – In Kandrzin muszemy umsteigować. - To mi
przyslo komisch vor.“ Z jazykového pohledu se nářečí užívané obyvatelstvem pruské a rakouské části Horního Slezska, a to
především východně položených knížectví, od sebe nijak výrazně nelišilo. Jinak tomu bylo na Opavsku a Krnovsku, kde
převažovala němčina. Určitým přechodovým územím bylo Hlučínsko - hlučínský dialekt měl k vasrpolštině velmi blízko a
původní (tj. neodsunuté) obyvatelstvo dnešního Hornoslezského či Opolského vojvodství mu velmi dobře rozumělo.
V Těšínském Slezsku měla k „ryzí“ (tj. pruské) podobě vasrpolštiny nejblíže mluva obyvatel industrializovaných lokalit
(Bohumín, Třinec, Fryštát), což je logické, neboť tamní dělníci přišli při kontaktu s německými řídícími kádry do styku
s němčinou. V horských a podhorských oblastech mělo nářečí blíže k polštině, neboť německý jazykový vliv nebyl tak výrazný.
Koncem 19. století se jazyk v hornických regionech (Karviná, Orlová, Petřvald) v souvislosti s haličskými migracemi opět více
polonizoval, z čehož vyplývaly rozdíly v dialektu vzdálenostně velmi blízkých lokalit (např. „nehornický“ Bohumín versus asi 10
km vzdálená Horní Lutyně.
Národní elitou (dobově se používal krásný výraz národní výtečníci), která svou agitační činností spoluvytvářela národní
povědomí obyvatel Těšínska, byli v polovině 19. století duchovní a po nich učitelé, postupně rostla úloha advokátů, notářů,
úředníků, publicistů. Polské hnutí získalo ve východním Slezsku početnější základnu v období 1860-1880. Oproti hnutí
českému mělo jednu podstatnou výhodu – zakořenění polských předáků v regionu. Zatímco pro českou národní pozici bylo
klíčové přistěhovalectví, polští vůdci se většinou na Těšínsku narodili a byli s ním tedy úžeji spjati: Paweł Stalmach se narodil
Bażanowicích nedaleko Těšína, Jerzy Cienciała v Mistřovicích, Andrzej Cinciała rovněž pár kilometrů od Těšína, Ignacy Świeży
ve Velkých Kunčicích (Kończyce Wielkie), Jan Michejda v Albrechticích. Oproti tomu Jan Winkler byl rodákem ze Vsetína,
Arnošt Plucar z Brna. O dosti později, konkrétně od 80. let působil na Těšínsku František Sláma, jenž pocházel z Chotěboře na
Vysočině. Během svého soudcovského pobytu v Těšíně v roce 1882 začal poznávat Slezsko, jeho historii a tamní lid. V první
polovině 80. let působil u krajského soudu v Těšíně další významný vlastenec, Věnceslav Hrubý, který pak po odchodu do
Opavy posílil řady tamní české inteligence. Právě od 80. letech 19. století česká nacionální aktivita ve Slezsku zesílila. V roce
1894 byly v Těšíně založeny české Noviny Těšínské (příliš pozdě, kdy již animozita českých a polských národních zájmů byla
zřetelná), v roce 1898 Matice osvěty lidové, o dva roky dříve Občanská záložna. Nicméně na Těšínsku měla polská aktivita
několik desetiletí náskok a kromě toho je třeba uznat, že většina tamního obyvatelstva měla z etnického hlediska blíže
k Polákům než k Čechům.
Na Těšínsku docházelo v 70. letech k přeměně českých a polských obecných škol na tzv. školy utrakvistické, kdy ve vyšších
třídách získávalo nad mateřským jazykem převahu vyučování v němčině. Zároveň však docházelo k odcizování české a polské
politické reprezentace, když se jádrem sporu stalo zavádění polských bohoslužeb v obcích jazykově českých, a naopak
bohoslužeb českých v obcích polských. V polském národním táboře se navíc rozhořel konfesijní spor mezi katolíky a
protestanty, který mimo jiné zabránil Cienciałovi znovu obhájit poslanecký mandát v Říšské radě, když musel ustoupit
katolickému kandidátovi Świeźymu, který však mandát nezískal (Zářický: Modernizace, s. 589). Spor se uklidnil na konci 19.
století.
Od roku 1880 přidalo Předlitavsko do sčítání lidu novou kolonku – obcovací řeč. Ta byla definována jako nejčastěji užívaný
jazyk, všichni politici a národní aktivisté ji však považovali za surogát národnosti. Výsledky sčítání obcovací řeči bedlivě
sledovali představitelé všech národností a vyjadřovali se k nim. Podle výsledků sčítání lidu 1910 bylo ve Slezsku: pět
německých okresů (Opava-město, Bílsko-město, Frývaldov, Bruntál, Krnov; podíl menšin v nich nedosahoval 20 %); zcela
vyrovnaný okres Opava-venkov (česko-německý); silně smíšený německo-český okres Frýdek-město s mírnou německou
většinou; smíšený okres se silnou polskou většinou (Bílsko-venkov); smíšený okres s polskou většinou a rostoucí českou
menšinou (Fryštát, oproti roku 1900 nárůst podílu české obcovací řeči o 13 %), smíšený okres se silnou českou většinou a
polskou menšinou (Frýdek), smíšený okres se silnou polskou většinou a německou menšinou (Těšín), a konečně smíšený
okres se silnou českou většinou a německou menšinou (Bílovec).
V roce 1900 se z přítomného obyvatelstva Rakouského Slezska hlásilo 44,7 % k německé obcovací řeči, 22 % k české a 33,2
% k polské. O deset let později pak 43,9 %, 24,3 % a 31,7 %. Slezské okresy osídlené výlučně či převážně německým
obyvatelstvem měly suverénně nejnižší porodnost (30,9 na 1000 obyvatel za období 1901-1905), kdežto slovanské okresy
42,4. Největší populační přírůsty měly politické okresy Fryštát a Frýdek následované bílským venkovským okresem, je tedy
vcelku jasné, že největší porodností se vyznačovaly východní „polské“ okresy. Přesto, ve srovnání údajů z roku 1900 a 1910,
podíl německé obcovací řeči klesl jen velmi málo a podíl demograficky nejrychleji rostoucích Poláků dokonce klesl. Vzrostl jen
podíl české obcovací řeči. Vysvětlením je ekonomická a politická síla Němců, která působila v asimilačním a germanizačním
duchu, či alespoň v udávání německé obcovací řeči částí neněmeckého obyvatelstva kvůli přímému či nepřímému tlaku
německých zaměstnavatelů a nadřízených, a ve stejné směru působící sociální převaha češtiny nad polštinou. Část středních
technických kádrů uhelného revíru se identifikovala s češstvím a působila v tomto duchu i na své podřízené přicházející hlavně
z Haliče či Pobeskydí. (HERZ, Hugo: Der nationale Besitzstand in Mähren und Schlesien nach den Ergebnissen der

Volkszählung vom Jahre 1910. I. Teil. Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 18, 1914,
s. 1–51, zde s. 6, 194, 195.)
V některých průmyslových obcích východního Slezska docházelo při srovnání údajů z po sobě jdoucích sčítáních lidu ke zcela
mimořádnému kolísání podílu české a polské obcovací řeči. Například mezi lety 1890 a 1900 se z výrazné české menšiny
v Dětmarovicích, Dombrové, Muglinově či Kunčičkách stala jednoznačná polská většina, obráceným směrem se situace
vyvíjela v Orlové či v Rychvaldu. Podle výsledků sčítání 1910 byla v Kunčičkách, Dětmarovicích i v Muglinově výrazná česká
většina, v Rychvaldu se poměr mluvčích obou jazyků vyrovnal. Byť tehdy docházelo k výrazným dělnickým migracím, můžeme
vyloučit, že by se skladba populace proměnila tak radikálně. Je jasné, že z velké části bylo kolísání způsobeno tím, že titíž lidé
uvedli v jednom sčítání lidu jako svou obcovací řeč polštinu a v dalším češtinu. Důležitou roli přitom hrál jazyk kázání v kostele
(mohl se změnit), jazyk vyučování v místní škole či agitační působení předáků a dílovedoucích na dělníky.
Národní identita nemusela být a zřejmě ani nebyla pro nemalou část populace tak klíčová, jak se může zdát z četby dobových
periodik, poslaneckých projevů či z brožur a letáků vytvořených národními organizacemi. Musíme brát v potaz, že tyto texty a
projevy měly především agitační účel a že tedy zobrazovaly spíše kýžený než reálný stav věci. Na druhou stranu však můžeme
vyloučit, že by většina populace byla národnostně zcela lhostejná a nevyhraněná. Hypoteticky by to bylo možné snad jen ve
zcela odlehlých stagnujících regionech, ale ne v prostředí s rychle se rozvíjejícím hospodářstvím a intenzivní sociální
komunikací. Pro řadu lidí byla stále důležitá náboženská afiliace, příslušnost ke stavu/sociální skupině, regionální či lokální
identita. Jelikož však nežili izolovaně ve „skleníkovém“ prostředí, nutně se při různých příležitostech setkávali s národně-
identifikačními impulzy – při volbách, manifestacích, slavnostech, spolkové činnosti, sčítání lidu, při pohybu ve veřejném
prostoru měst (pomníky, názvy ulic), ve škole. Národní „infiltrace“ mohla být spojena i s konkrétní pomocí, například Nordmarka
se angažovala v podpoře malozemědělců a malovýrobců, například v poskytování finanční podpory. Tím se odlišovala od
elitářských liberálních spolků „staré školy“, které o prostého člověka neměly žádný zájem. Konkrétní pomoc nabízely i školské
spolky všech tří národností, jež se rovněž identifikovaly s příslušným národním projektem, stejně jako spolky tělocvičné,
záloženské či čtenářské.
Počátek 90. let 19. století se nesl ve znamení česko-polské politické spolupráce, kdy zástupci obou národností získali ve
středním a východním Slezsku celkem šest mandátů v zemském sněmu. Poté ale následovala až do války trvající éra
soupeření a nepřátelství, neboť polští zástupci nelibě nesli zvýšenou českou národní agitaci ve východním Slezsku, která měla
hmatatelné výsledky (viz výsledky sčítání obcovací řeči 1910). Polská katolíky tehdy vedl Jósef Londzin, rodák ze Zábřehu u
Bílska, katolický kněz, poslanec zemského sněmu a říšské rady, amatérský historik a etnograf, od roku 1919 poslanec Sejmu a
1927-29 starosta (Polského) Těšína. Důležitou postavou polských luteránů byl pastor v Návsí Franciszek Michejda, rodák
z Albrechtic.
Charakterizujme si rovněž Opavské Slezsko. Jak již víme, Krnovsko, Bruntálsko a Jesenicko bylo téměř výlučně českojazyčné,
na Opavsku se mísilo českojazyčné a německojazyčné obyvatelstvo. Přímo v Opavě německé obyvatelstvo převažovalo
(jazykově) či dominovalo (ekonomicky a politicky). Jelikož však byla Opava zemským hlavním městem a nejdůležitějším
kulturním a vzdělanostním centrem západního Slezska, působili čeští národní aktivisté právě tam (či, možná přesněji,
odtamtud). Na rozdíl od Těšínska se čeští vlastenci rekrutovali nejen z řad přistěhovalců, ale i z místních rodáků. Jednou
z osobností pocházejících z regionu byl Antonín Vašek, rodák z Háje ve Slezsku, důležitá postava prvních česky tištěných
novin Opavský besedník vycházejících v letech 1861-1865. Spoluzakladatelem listu byl Jan Lepař, jenž se narodil na
Olomoucku. Oba dva působili jako středoškolští profesoři na opavském gymnáziu a zcela „zapadají“ do obvyklého modelu,
v němž prvními šiřiteli národní ideologie byli příslušníci vlastenecky smýšlející inteligence, kteří se stali jejími aktivními
konzumenty během svých studijních let v národnostně „vyspělejším“ prostředí. Jejich aktivity ale nebyly v opavské německé
společnosti vítány a jistě přispěly k jejich přeložení do Brna, respektive do Prahy. Vyvrcholením prvního vzepětí českého
aktivismu na Opavsku byl tábor lidu na Ostré hůrce 12. září 1869, jehož účastníci se vyslovili pro národní a jazykové
požadavky v úřadování, školství a církevním životě.
Právě zmiňované opavské německé gymnázium se stalo klíčovým zemským intelektuálním centrem. V moravskoslezském
guberniálním obvodu mu před rokem 1848 náleželo co do počtu studentů třetí místo. Jak tomu bylo i jinde, při gymnáziu
vzniklo regionální muzeum, v tomto případě zemské (1814), v němž se místní německojazyčné elity snažily pěstovat zvláštní
zemskou identitu, pochopitelně spojenou s němectvím a německou kulturou (Štaif: Modernizace na pokračování).
V roce 1870 začal vycházet nový český list v Opavě, Opavský týdenník (1870-1912). Kromě Antonína Vaška, který do něj
přispíval i po svém vynuceném odchodu z Opavy, stáli u jeho zrodu Jan Zacpal a Vincenc Prasek. Zacpal se narodil na Hané,
Prasek nedaleko od Opavy. Významnou vzpruhou pro aktivity české inteligence bylo založení českého gymnázia v Opavě
v roce 1883, neboť nabídlo pracovní příležitost několika vzdělaným mužům s českým vlasteneckým smýšlením. Jeho otevření
se podařilo úsilím Matice opavské. U jejího zrodu v roce 1877 byl Prasek, jenž se stal prvním ředitelem nového
středoškolského ústavu. Významným činovníkem Matice byl rodák z Mokrých Lazců Antonín Gruda, jenž byl farářem jak ve
svém rodišti, tak v Kateřinkách.

Právě v Kateřinkách a v dalších českých obcích v okolí Opavy docházelo od 90. let k ostrým nacionálním konfliktům, což
souviselo zejména s radikalizací německé komunální politiky v Opavě, jejíž otěže převzali po liberálech nacionálové.
Radikalizace byla výsledkem jednak pocitu ohrožení německé politické reprezentaci v celém Předlitavsku, která ztrácela dosud
hegemonní postavení, jednak rozšiřování politického práva, neboť nacionální hesla představovala vhodné pojivo, kterým bylo
možno stmelit nesourodý konglomerát potenciálních voličů. Koncem r. 1905 se opavská obecní rada ve shodě s počinem
svých předchůdců zpřed 53 let usnesla, že Opava je německé město a tento charakter musí být zachován, a že výlučným
úředním a jednacím jazykem městské obce Opava je němčina, přičemž jinojazyčná podání a přípisy nebudou zohledňovány a
přijímány k úřednímu jednání, pokud současně nebude přiložen autentický překlad do němčiny (Rataj, s. 90).
Slezská zemská samospráva a radnice klíčových měst (Opavy, Těšína, Bílska, Krnova) byly v německých rukou. Starostové
největších měst, často se rekrutující z řad sociální skupiny inteligence (nejčastěji právníci, dále třeba lékaři či notáři), byly
zároveň, vedle šlechtických velkostatkářů, zemskou politickou elitou, neboť obsazovali poslanecká místa v zemském sněmu i
v říšské radě. V šedesátých až osmdesátých letech 19. století se hlásili k liberálnímu politickému proudu, poté se politická
scéna nacionalizovala, hlavně v Opavském Slezsku, kde otěže přebrali umírnění nacionálové (třeba v Opavě, kde se v roce
1892 stal starostou Emil Rochowanski) nebo nacionální radikálové. K Schönererovým všeněmcům se hlásil třeba krnovský
rodák Karl Türk, jenž působil jako lékař Holčovicích. Uspěl v zemských i v říšských volbách.
S rozšířením volebního práva do říšské rady (1897, 1905) vzrostl i význam dalších politických uskupení, zejména sociální
demokracie. Kupříkladu v Opavě byla v roce 1892 založena sociálně demokratická organizace Sozialdemokratischer
Arbeiterverein. Zakladateli se stali vedle Němců rovněž dva Češi z Kateřinek – zednický tovaryš Konrad Binčík a laborant
Böhm. (Rataj, s. 92) Tiskovým orgánem německých sociálních demokratů ve Slezsku se staly noviny Schlesische Volkspresse.
I sociálně demokratické organizace, které nejdéle pracovaly na nadnárodním principu, se posledních předválečných letech
nacionalizovaly. Kupříkladu centralistické křídlo v české sociální demokracii se dostalo vůči autonomistům do zcela minoritního
postavení. Poslanecký mandát centralisty Petra Cingra v Polské Ostravě byl čestnou výjimkou.
Role křesťanských sociálů ve Slezsku

České národní hnutí na Opavsku (stejně jako polské na Těšínsku) bylo v posledních desetiletích existence monarchie posíleno
i tím, že se několik jeho předních představitelů dostalo za některou z venkovských kurií středního Slezska do slezského
zemského sněmu a mohlo tam artikulovat politické a jiné požadavky svého národa. Z uvedených osobností se stali poslanci
Věnceslav Hrubý (1890-1909 za venkovskou kurii Frýdek-Bohumín) i Antonín Gruda (1890-1902 za venkovskou kurii Opava-
Bílovec). Z dosud nejmenovaných uveďme alespoň Františka Stratila, rodáka z Olomoucka činovníka Matice opavské a
slezského odboru Národní rady české v Opavě (1889-1911 za venkovskou kurii Opava-Bílovec, a Rudolfa Gudricha, rodáka
z Hrabyně, učitele v Kylešovicích, vášnivého dobrovolného hasiče (1909-1918 za venkovskou kurii Opava-Bílovec). Stratil se
v Opavě usadil v roce 1880 a založil si advokátní praxi.
Jednotlivá národní uskupení a v rámci nich jednotlivé politické proudy měly vlastní tiskové orgány, což není překvapivé už
vzhledem k tomu, že právě kolem novin a klíčových spolků se politické strany formovaly. Například v Opavě byly vydávány,
kromě již zmíněného českého Opavského týdenníku a sociálně demokratické Schlesische Volkspresse, německé listy
Troppauer Zeitung (liberální, za I. republiky pod názvem Deutsche Post, Freie schlesische Presse (nacionálnější), Deutsche
Wehr (radikálně nacionální). Liberální, nacionální a v posledních předválečných letech v trochu umírněnější podobě i sociálně-
demokratické a křesťansko-sociální noviny používaly národní slovník, cíleně užívaly národní diskurz, agitovaly pro národ a
nacionální optiku pohledu na události. Listy sociálně-demokratické přidaly národní slovník k primárnímu slovníku třídnímu,
noviny křesťansko-sociální ke katolickému.
Rozhodnými zastánci německého liberalismu byly židovské elity. Od poloviny 19. století počet židů v Rakouském Slezsku
soustavně rostl (jen díky migracím haličských židů na Těšínsko, v západním Slezsku počet židů klesal. Nejpočetnější
židovskou minoritu zaznamenala v roce 1910 nejvýznamnější slezská města: Bílsko (3 024), Těšín (2 112) a Opava (1 112),
což není překvapivé. (Zářický: Modernizace, s. 856). Na přelomu století se židé dostali do obtížné pozice, neboť polský, český i
německý nacionalismus se vůči nim ostře vyhraňoval a německý liberalismus ztrácel pozice, hlavně v západním Slezsku.
Vedle českého, německého a polského nacionalismu se ve východním Slezsku v posledních letech před I. světovou válkou
snažilo uplatnit i hnutí šlonzakovsků. Reprezentovala ho Slezská lidová strana, jejímž tiskovým orgánem byly noviny Ślązak.
Čelním představitelem byl Josef Koždoň (polsky Józef Kożdoń), rodák z Horní Líštné působící jako učitel ve Strumeni a
posléze ve Skočově. Koždoň odmítal polský patriotismus, snahy o připojení Těšínska k Haliči. Obcovací jazyk jako kritérium
uplatněné při sčítání lidu respektoval, ale otázku jazyka nepovažoval za klíčovou pro národnost. Domníval se, že těšínské
autochtonní obyvatelstvo se nepovažuje za Poláky, díval se spatra na migranty z Haliče, jež měl za kulturně zaostalé. Vyšší
úroveň východního Slezska ve srovnání s Haličí podle něj vyplývala z dlouhodobého kontaktu s německým prostředím. Proto
se slezský venkovan nebrání vlivu německé kultury a němčiny vůbec a rád posílá děti do německých škol, aby se naučily
německy, neboť ví, že z Haliče mu nepřijde žádný pokrok. Před I. světovou válkou hájil Koždoň, od roku 1907 i jako poslanec
zemského sněmu, program spolupráce s Němci a oddanosti monarchii (Pallas: 55, Gawrecká: 1-2). Zjevným hendikepem

Koždoňovy ideje zvláštní slezské národnosti bylo teritoriální omezení jeho příznivců jen na východní Slezsko, kde navíc vedl
boj s představiteli polských uskupení hlásajících polskost území a jeho obyvatel.
Pocit regionální sounáležitosti před Velkou válkou existoval zjevně u všech etnik ve Slezsku - prostý obyvatel východního
Slezska považoval za Slezsko zpravidla Těšínsko, Slezan ze západu Opavsko (Gawrecki I: 258). Rozvoj dolování uhlí a
hutnictví v Těšínském Slezsku a přilehlém moravském klínu způsobil, že ve druhé polovině 19. století východní Rakouské
Slezsko svým významem jednoznačně převýšilo jeho část západní. Po druhé světové válce se tento rozdíl ještě prohloubil
v souvislosti s komunistickým důrazem na těžký průmysl odsun Němců.
Revoluce 1848-1849 v českých zemích

Základní literatura:
Klíma, A.: Češi a Němci v revoluci 1848-1849. Praha 1994.
Klíma, A.: Revoluce 1848 v českých zemích. Praha 1974.
Kazbunda, K.: České hnutí roku 1848. Praha 1929.

Kolejka, J.: Národy habsburské monarchie v revoluci 1848-1849. Praha 1989.
Melville, R.: Adel und Revolution in Böhmen. Strukturwandel von Herrschaft und Gesellschaft in Österreich um die Mitte des
19. Jahrhunderts. Mainz 1998.
Melville, R.: Účast české šlechty na první pražské petici z 15. března. ČČH, 3, 2003, s. 582-612.
Polišenský, J.: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku. Praha 1971.
Trapl, M.: České národní obrození na Moravě v době předbřeznové a v revolučních letech 1848-49. Brno 1977.
Urban, O.: Kroměřížský sněm 1848-1849. Praha 1998.

Revoluce 1848 představuje soubor revolucí (politická, hospodářská, sociální, národní, kulturní), legitimita dílčí
revoluce nastává ve chvíli, pokud ji přijme reprezentativní část společnosti, stejně tak legitimita kontrarevoluce (velká
část společností se s ní minimálně smíří).
Definice revoluce Jiřího Kořalky: „Zásadní až převratová změna společenských a politických poměrů, která nedovolí
delší návrat do předrevolučního stavu, i když může bezprostředně skončit porážkou, neboť v dlouhodobější
perspektivě a někdy i jinými prostředky a prostřednictvím jiných aktérů, se revoluční změny zpravidla stejně prosadí.“
Revoluci 1848 – 1849 v českých zemích lze chápat jako spektakulární snahu o společenskou modernizaci, kterou si
přála řada současníků. Lišili se však ve svých představách o jejích cílech a stejně tako o prostředcích, které je
vhodné k tomu použít. Některé z nich pak začalo odrazovat nejen revoluční a kontrarevoluční násilí, nýbrž i neustále
dohady o tom, o jakou změnu má vlastně vůbec jít. Jiní si sice přáli změnu, avšak nechtěli, aby k ní došlo formou
násilné revoluce, či si nepřáli ani změnu ani revoluci.
Hospodářské a politické poměry:

opakované neúrody ve 40. letech, problémy spjaté se zaváděním strojové výroby
V prosinci 1846 byl vydán nový dvorský zákon o výkupu z roboty, jenž vycházel ze zásady dobrovolné dohody mezi
poddanými a vrchností. Zákon připouštěl jak reluici, tak jednorázový výkup (abolice). Podobný zákon o výkupu z roboty,
jenž ponechával její reluici pouze na vůli vrchnosti, vyšel už v září 1798. Dekret o dobrovolném výkupu z robot z prosince
1846 obsahoval oproti staršímu patentu z roku 1798 i možnost výkupu celých obcí najednou, a to za použití obecního i
kontribučenského jmění.
Česká šlechta – specifikum panství v českých zemích ve srovnání s rakouskými zeměmi: čeští magnáti chtěli zachovat
patrimoniální systém, oproti tomu dolnorakouské stavy chtěly z ekonomických důvodů nahradit patrimoniální systém zčásti
státními orgány, zčásti obecní samosprávou. Projekt hypoteční banky Bedřicha hraběte Deyma měl ulehčit splacení
poddanských povinností (stále větší část velkostatkářů byla ochotná rezignovat na robotu v případě přiměřeného
odškodnění), ale na zrušení či okleštění veřejné funkce vrchnostenství jako patrimoniální vrchnosti a na emancipaci
venkovských obcí z poddanství české stavy nepomýšlely. Ve výkonu patrimoniální správy viděly české stavy své starobylé
právo, ne výkon pravomocí jim delegovaný státem. Tímto právem bylo podle nich zdůvodněno jejich výsostné postavení v
hospodářském a sociálním systému. Ekonomicky na tom byly natolik dobře, aby nesly náklady na výkon patrimoniální

správy a soudnictví. Jejich výsostné postavení ve státu a ve společnosti záviselo rozhodujícím způsobem na výkonu
lokální vlády, proto se jí nechtěly vzdát. Nestály o politickou emancipaci dosud neprivilegovaných vrstev společnosti.
Reformní návrhy české šlechty (otázka zastoupení měst a venkova na zemském sněmu): v únoru roku 1848 chce hrabě
Vilém Wurmbrand zemský sněm rozšířit jen o zástupce měst, sedláky by přijal až za třicet let, kdy se výkupem vymaní z
poddanství a vzdělají; Bedřich Deym chce zemský sněm rozšířit o městské obce a všechny nešlechtické držitele statků,
tedy i sedláky.
března shromáždění velkostatkářů v Praze pod vlivem revolučních událostí projednalo a schválilo petici české šlechty o
robotě – zákonné zrušení roboty proti odškodnění, chybí termín (šlechtici se neshodli, většina chtěla robotu ponechat do
sklizně 1848). Zemský šéf hrabě Rudolf Stadion požadoval od vídeňské vlády, aby robotu zrušila hned, tedy bez
spolupůsobení stavů, a to s okamžitou platností; choulostivou otázku odškodnění však měla vláda přenechat stavům.
Národní hnutí v předvečer revoluce:

České národní elity už byly schopny vytvořit prostřednictvím poměrně intenzivní společenské komunikace moderní národní
vědomí ve smyslu společné představy o znacích, které spojují příslušníky českého národa. Zatímco šlechta byla
národnostně nevyhraněná, pociťovalo české měšťanstvo zřetelně své nevýhodné postavení vedle privilegovaných
příslušníků německého národa. Cítilo jako křivdu skutečnost, že v českých zemích má podřadnější postavení.
Koncept alternativních elit – v procesu společenské změny se jim otevřel jistý prostor, který nebyly schopny pokrýt staré
elity, nové elity bojují o přízeň středních vrstev a nabízejí jim novou občanskou identitu na bázi hodnot českého
nacionalismu.
Matice česká - zcela nové české nakladatelství, jehož ediční politiku v zásadě určovali jen přední čeští obrozenci; interakce
mezi obrozeneckým centrem a jeho klientelou - ve 40. letech vzrůst členstva a změna sociálního složení MČ (prudce se
snižuje % podíl šlechty a duchovenstva)
České národní vazby – Jednota pro divadlo české a Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách (její reorganizace 1842-
1844; mobilizační funkce agitace ve prospěch českého divadla (divadelní Jednota) a sbírky na vzorovou českou
průmyslovou školu
Pro první krůčky české měšťanské politiky důležité organizace jako Jednota k povzbuzení průmyslu v Čechách a
Měšťanská beseda (společenský, diskuzní a vzdělávací klub založený v Praze v roce 1846).
Palacký chápe společenskou funkci Vlasteneckého muzea a muzejního časopisu: národotvorná funkce usoustavněných
historických vědomostí
Revoluce v habsburské monarchii – proti sobě působí dvě hybné síly – liberalismus a nacionalismus (jinými slovy dochází
k budování občanské společnosti jako národních společností):
Pod dojmem prvních zpráv z Paříže se 1. 3. 1848 sešlo v Praze asi 28 příslušníků stavovské šlechty v paláci hraběte
Vojtěcha Nostice. Stavové naléhali na okamžité svolání zemského sněmu, měli strach, že jinak převezme iniciativu
měšťanstvo. Šlechtě vzal vítr z plachet český zemský šéf Rudolf Stadion, který nesvolal zemský sněm a požádal o
stanovisko vládu. Tím došlo k prodlení a iniciativu převzalo měšťanské petiční hnutí v Praze. Vídeňská revoluce z 13. 3.
1848 smetla Metternicha. 3. 1848 slíbil konstituční patent Ferdinanda I. (V.) přechod k ústavnosti. Zároveň byl propuštěn
kancléř Metternich, zrušena cenzura a 17. 3. 1848 bylo jmenováno ústavní ministerstvo (tj. vláda) v čele s Františkem
hrabětem Kolovratem. Dvorské úřady se začaly měnit v oborová ministerstva.
3. bylo svoláno shromáždění do Svatováclavských lázní v Praze - dvě vůdčí nešlechtické skupiny v Čechách na počátku
revoluce:
repealisté – stolová společnost U zlaté váhy (Vilém Gauč, Vincenc Vávra, Karel Sabina, Ludvík Ruppert, Jan Slavibor
Knedlhans-Liblínský)
liberálové – stolová společnost U zlaté husy (František Augustin Brauner, Alois Pravoslav Trojan, Adolf Maria Pinkas,
Petr Fastr)
Nešlechtické návrhy a iniciativy – repealisté chtějí zrušit robotu bez náhrady a rovné volební právo, liberálové výkup z
roboty a rozšíření volebního práva.
obsah svatováclavských článků:
spojení zemí Koruny české s každoročním společným sněmem a se zvláštními úřady v Praze
doplnění stavovského zřízení o svobodně volené vyslance měst a venkovských obcí
zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve škole a v úřadě

znalost obou zemských jazyků u úřednictva
nový soudní řád, zrušení privilegovaného, zvláště patrimoniálního soudnictví
zveřejňování státního rozpočtu
oprava ve věcech selských – všeobecné vykoupení z roboty
všeobecná vojenská povinnost a zkrácení vojny na 4 roky
obecní samospráva
svoboda tisku
Svatováclavskému výboru (dvacetičlenný výbor zvolený na dopracování petičních požadavků) nebyly 12. 3. předloženy
částečně radikálnější požadavky Repealu z 11. 3., nýbrž pouze částečně přepracované Braunerovy petiční body. Ty
měly být do příští schůze 14. 3. oděny do podoby adresy císaři, čímž byl nepochopitelně pověřen advokát Adolf Maria
Pinkas, přičítaný k Němcům a ke konzervativním elementům s úzkými kontakty s českými stavy (především s
Bedřichem Deymem). Tím stavovští politikové dostali částečně Braunera ze hry. Pinkas textaci svévolně změnil. V
adrese císaři tak nebylo uvedeno, že i na sedláky mělo být nahlíženo jako na majitele pozemků a že je požadována
také samospráva venkovských obcí. Především však namísto požadavku odstranění patrimoniálního soudnictví,
vykoupení z roboty, politické emancipace venkovských obcí a selského stavu – připojil Pinkas vágní formulaci o
přiměřené opravě v poměrech selských. První pražská petice tedy nebyla měšťanská, ale v podstatě stavovská.
František Palacký se prvního shromáždění ve Svatováclavských lázních nezúčastnil - žádal ho o to prezident Českého
muzea Josef Matyáš Thun, jenž měl obavy ze zkompromitování této instituce. Shromáždění se oproti tomu zúčastnil
Vojtěch Deym a v nepřítomnosti byl členem Svatováclavského výboru zvolen i Jiří Buquoy (ten o několik dní později v
letáku požadoval zastoupení všech vrstev obyvatelstva na zemském sněmu). Vojtěch Deym byl dokonce zvolen
předsedou Svatováclavského výboru. Již dříve působil jako jednatel Průmyslové jednoty a ve spolupráci s Palackým a
Havlíčkem se zasazoval o hospodářské a politické ambice českého hnutí. Nato se Palacký nechal Vojtěchem Deymem
kooptovat do Svatováclavského výboru a snažil se tam prosadit, aby adresu panovníkovi předali stavové. K tomu ale
nedošlo pro odpor většiny výboru. Petici podepsalo i 59 šlechticů. S peticí odjela 19. 3. do Vídně mnohočlenná
deputace v čele s Fastrem, Trojanem a Pinkasem. Autoři petice se jasně postavili za císaře a monarchii. Jeden den
před deputací odcestoval do Vídně Jan rytíř z Neuberka. Chtěl tam předložit už hotový koncept proslovu měšťanských
zástupců, jakož i přání, která měla být dílem deputaci přímo splněna, dílem projednána na příštím zemském sněmu. V
odpovědi mělo být vyjádřeno, že do Prahy bude svolán sněm všech tří českých korunních zemí, ke kterému budou
přizváni i poslanci měst a dokonce i venkovského obyvatelstva, zvolení podle volebních obvodů. Na něm mělo být
přislíbeno, že další sněm už bude novostavovský za účasti i volených představitelů sedláků.
března byla první petice odevzdána císaři. O den později jí kabinetní list císaře vyhověl jen v několika bodech.
V podstatě bylo zamítnuto povolení společného sněmu pro české země, pokud jde o požadavek zrušení roboty, bylo
poukázáno na patent ze dne 14. 12. 1846, kterým byl povolen výkup z robot. V závěru se pak hovořilo o tom, že robota
má být zrušena ke konci března 1849 za náhradu, o čemž ještě vyjde zvláštní patent (stalo se 28. 3. patentem pro
Čechy, Moravu i Slezsko).
kabinetní list z 23. března:
používání češtiny vedle němčiny s poukazem na Obnovené zřízení zemské
změny v zemském zřízení a ve volebním právu odkázány na další jednání se stavy na vytvoření ústavy – ale
hovoří se jen o rozsáhlejším zastoupení měst, žádná zmínka o venkovu
obecní samospráva
27. března byla první deputace slavnostně přivítána zpět v Praze. Nadšení se změnilo ve zklamání, když se veřejnost
dozvěděla o obsahu kabinetního listu. K revolučnímu průlomu došlo tehdy, když pražští měšťané zamítli odpověď z Vídně
na první petici. Teprve druhou pražskou peticí se měšťanské hnutí emancipovalo od starých stavů. 29. března - druhá
pražská petice – žádala nezrušitelné sjednocení všech zemí Koruny české ze strany jejich vnitřní samosprávy, centrální
úřady v Praze (bez ohledu na souhlas či nesouhlas toho či onoho zemského sněmu); svobodné volby přístupné i nižším
vrstvám, které rozhodnou o složení ústavního sněmu. Rovněž kritizovala nedostatečnou odpověď panovníka, že
rovnoprávnost češtiny s němčinou je dána Obnoveným zřízením zemským.
března odjela do Vídně druhá deputace s Fastrem a Trojanem v čele. Ministr vnitra Pillersdorf druhé deputaci 2. dubna
navrhl, aby si odpověď připravila sama (Trojan) → druhý kabinetní list z 8. dubna v podstatě vyhověl všem českým
požadavkům až na požadavek spojení zemí Koruny české, který byl ponechán pravomoci říšského sněmu, proti splnění
požadavků v druhé petici vystoupili ihned čeští Němci.

kabinetní list z 8. dubna
zrovnoprávnění češtiny s němčinou
na českém zemském sněmu mají být zastoupeny všechny vrstvy obyvatelstva na základě co nejširšího volebního
práva
výslovně proklamována náboženská svoboda
povoleno zřízení nejvyšších úřadů pro Království české
státoprávní spojení Č, M, S má být předmětem jednání říšského sněmu
až na poslední požadavek bylo vyhověno ve všech bodech české žádosti
V době jednání druhé pražské deputace ve Vídni tam vznikl zvláštní spolek, mající za cíl obranu národních zájmů
Němců v českých zemích: Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer
Nationalität. Předsedou spolku se stal lékař Ludwig von Löhner, pocházející z Roztok u Prahy. Löhner je v té době pro
velkoněmecké řešení a tedy pro volby do Frankfurtu.
Palackého Psaní do Frankfurtu (11. 4.) – Palacký chápe snahy o německé sjednocení a považuje je za legitimní.
Nemůže se ho však zúčastnit z jednoduché příčiny – není Němcem a necítí se jím být. Je příslušníkem českého
národa. Čeští panovníci sice po věky patřili do svazku německých knížat, ale český národ se k německému národu
nepočítal. Celé dosavadní spojení Čech s říší německou musí být pokládáno za svazek panovníka s panovníkem,
nikoli za svazek národa s národem. Druhý důvod, který bránil Palackému v účasti, spočíval v tom, že vytvoření
jednotného Německa nutně povede k rozpadu Rakouska jako samostatné říše a s tím P. nesouhlasil – monarchie je
užitečná, ochrana před expanzivní ruskou říší. Zároveň Palacký prohlásil, že žádat od Rakouska a Čech, aby se
připojily k Německu, znamená žádat od nich sebevraždu.
V době, kdy Palacký psal odpověď, došlo v Praze ke srážkám mezi Čechy a Němci. Pražští Němci, kteří 10. a 11.
dubna chodili se stužkami v německých barvách po Praze, byli uráženi. Představitelé pražských Němců si stěžovali u
Národního výboru (vznikl 10. 4. sloučením svatováclavského výboru a guberniální komise zřízené Rudolfem hrabětem
Stadionem). Liberecké noviny psaly o tom, že v Praze je anarchie a že situaci ovládají čeští radikálové (die
czechischen Ultras).
Bývalí repealisté založili koncem dubna 1848 spolek Slovanská lípa, který se rozšířil po celých Čechách a zasáhl i na
Moravu. Hlavním tiskovým orgánem byl Pražský večerní list (redakci vedl Jan Slavibor Knedlhans-Liblínský). Provládní
list Pokrok redigoval od června 1848 V. V. Tomek.
Čeští političtí představitelé se postavili proti účasti Čech ve volbách do frankfurtského parlamentu. Změnu nepřinesla ani
návštěva frankfurtských vyslanců Výboru padesáti (jedním z nich byl pražský rodák Ignaz Kuranda) 29. dubna v Praze
v bytě hraběte Nostice, předsedy deváté sekce Národního výboru pro zahraniční záležitosti (přítomno bylo asi 20 členů NV,
tedy pětina – např. Palacký, Rieger, Havlíček, Albert Nostic, Vojtěch Deym, Brauner, Trojan). I pražský Němec dr. Johann
Kliebert, člen NV, byl proti připojení Čech a Rakouska k Německu se zdůvodněním, že by v jednotném Německu zanikly.
Dále řekl, že v Německu republikanismus a komunismus podrývají základy společnosti, zatímco v Rakousku jde bohudík o
neznámé fenomény. NV jako celek nakonec vydal prohlášení, ve kterém vyzval obyvatele, ať sami zváží, zda budou volit
nebo ne. Provolání podepsal za Národní výbor nový prezident gubernia hrabě Lev Thun. Proti volbám se vyjádřila
Měšťanská beseda v Praze – mj. zdůrazňovala, že český průmysl by v jednotném německém celním prostoru nedokázal
konkurovat saskému či pruskému. Pro Frankfurt se vyjádřil Konstituční spolek (Konstitutioneller Verein), který vznikl právě
z důvodu českého odmítnutí Frankfurtu. Ve vypjaté atmosféře okolo Frankfurtu vystoupili zástupci německé kulturní
veřejnosti, spisovatelé Moritz Hartmann (1821 – 1872), Alfred Meissner (1822 – 1885), K. E. Ebert (1801 – 1882) a Uffo
Horn (1817 – 1860) z Národního výboru, čímž demonstrovali, že jej již nepovažují za garanta společných politických zájmů
Čechů a Němců.
4. 1848 ústavní ministerstvo oktrojovalo tzv. dubnovou ústavu, jež platila pro rakouské državy s výjimkou Uher, Chorvatska
a Lombardska-Benátska. Toto území se stalo centralizovaným státem spojeným personální unií s uherským královstvím.
Výkonná moc příslušela císaři, ale jeho nařízení musel podepsat ministr. V tomto státě měly všechny země stejné
postavení odvozené z říšské ústavy a zákonodárství, státoprávní změny nepodléhaly souhlasu zemí, zemské sněmy
neměly zákonodárné pravomoci, natož ústavodárné – ty měl říšský sněm složený ze senátu (200 členů, zčásti
jmenovaných císařem a zčásti volených ze zástupců velkostatku) a z dolní komory (383 poslanců volených na 5 let na
základě tzv. zastoupení zájmů – 1 poslanec asi na 50.000 obyvatel). Na zákonodárné moci se měl císař spolupodílet.
V záležitostech lidských práv byla ústava poměrně liberální, což bylo vynuceno revolučností situace. Již 16. 5. vydal
panovník prohlášení, v němž ústavu prezentoval jako pouhý podklad pro jednání budoucího říšského sněmu.

Vláda však trpěla „nezákonné“ orgány neopřené o zemské právo, jako Svatováclavský a později Národní výbor, což
vyplývalo z revoluční situace.
Plánované složení českého zemského sněmu v roce 1848 – mandát měli mít automaticky členové starých stavů. Město
Praha mělo mít 12 poslanců, města s více než 8.000 obyvateli po 2 poslancích, města s více než 4.000 obyvateli po 1
poslanci, pražské VŠ měly být zastoupeny rektorem univerzity, děkany všech 4 fakult a zástupcem techniky, venkovské
obyvatelstvo mělo z každého vikariátu volit po 2 poslancích. Sněm se ale nesešel, byť hrabě Lev Thun jako místodržící
určil slavnostní otevření sněmu na 7. 6.
Na rozdíl od Čech byl zemský sněm na Moravě (stavovský sněm duben, květen; provizorní ústavodárný sněm červen-
leden 1849) důležitým faktorem dalšího vývoje. Stavovský sněm se původně skládal z nejvyšších zemských úředníků
jmenovaných vládcem, z příslušníků panského a rytířského stavu a dále z 11 církevních hodnostářů a ze 14 delegátů 7
královských měst, kteří však dohromady disponovali pouze 1 hlasem. Třicátého března obdrželo s okamžitou platností
každé královské město pro sebe jeden virilní hlas a v půlce dubna byl počet hlasů král. měst zvýšen na 30: Brno 10,
Olomouc a Jihlava po 5, Znojmo a Uničov po 3, Uherské Hradiště a Kyjov po 2. Na ústavodárném sněmu připadal jeden
poslanec na 3.000 obyvatel měst (nejen královských) a na 15.000 obyvatel venkovských obcí. Zastoupení šlechty už
nezáviselo na osobě, ale na vlastnictví velkostatku. Tento demokratický sněm se skládal z 58 virilistů (velkostatkáři,
představení klášterů), 18 poslanců reprezentujících pozemkové vlastnictví měst, 5 zástupců olomoucké univerzity, 77
vyslanců měst a 108 venkovských obcí. Sněm zrušil již 1. 7. 1848 robotu za náhradu a 20. 9. schválil návrh nové zemské
ústavy – obsahovala mj. rovnoprávnost národností, finančními prostředky země měly být vydávány Brünner Zeitung a
Moravské noviny. Zajímavý byl par. 1 návrhu zemské ústavy: „Morava je samostatná, pouze s konstitučním císařstvím
rakouským organicky spojená země“ – ojedinělé hlasy, poukazující na státoprávní svazek Moravy s Čechami a žádající
škrtnutí slůvka „pouze“, byly odmítnuty. V lednu 1849 přerušil zemský sněm jednání na neurčito a už se nesešel – důležité
výsledky činnosti – zemská ústava, obecní zřízení, zákon na ochranu maloživností a zásady pro veřejné vyučování – tím
nenabyly platnost.
Slezský zemský sněm - 31. 5. 1848 proběhly volby do slezského konventu, jenž se poté skládal z 9 zástupců velkostatku,
9 zástupců měst a 9 zástupců venkovských obcí. Koncem června se sněm rozhodl zvýšit zastoupení každého stavu na 16
lidí. Hned v červnu a v červenci 1848 projednával konvent celou řadu důležitých záležitostí: obchodní řád, zemskou ústavu,
obecní zřízení, zrušení robot, podporu řemesel… 11. srpna byl hotov návrh obecního zřízení pro vévodství Slezské, tento
návrh platil za nejpropracovanější z celé monarchie. Silvestrovskými patenty 1851 byl sněm oficiálně rozpuštěn.
Zatímco ve Vídni se na jaře prosadila revoluce, v Praze se začíná v úzké součinnosti Lva Thuna a Alfréda Windischgrätze
formovat vládní reakce. V polovině května 1848, po útěku císařského dvora z revoluční Vídně, se čeští političtí vůdci
jednoznačně přidávají na stranu konzervativních kruhů – Palacký, Rieger a hrabě Albert Nostitz-Rieneck ujišťují v
Insbrucku císaře o české loajalitě. Stávají se tak vítanou protiváhou vídeňských demokratických profrankfurtských kruhů.
Prozatímní vláda v Čechách z konce května 1848, která nebyla schválena císařem: Rieger, Palacký, Brauner, Strobach,
Alois Borrosch, Albert Nostic, Wilhelm Wurmbrand. Otázka Thunovy motivace pro vytvoření této vlády – konzervativní
stanovisko, vídeňští radikálové (II. revoluce v květnu) nebyli podle něj legitimní vládou, neboť se obrátili proti císaři.
Slovanský sjezd – už počátkem dubna 1848 se mezi zástupci různých slovanských národů ve Vídni hovořilo o potřebě
sjezdu Slovanstva, 2. dubna byla ve Vídni uspořádána velká slovanská schůze. Čeští představitelé se chopili iniciativy a
rozhodli se uspořádat sjezd v Praze. Přišel Šafaříkův dopis, v němž velký Slovák doporučoval, aby byl jasně vyjádřen
princip zachování Rakouska a aby nerakouští Slované nebyli výslovně zváni. To se tak úplně nestalo, formulace v pozvání
nakonec zněla takto: „Chtějí-li Slované mimo mocnářství naše žijící nás přítomností svou poctíti, budou nám hostmi
srdečně vítanými.“ Pillersdorf se ihned vylekal: „Also auch Russen!“. Přípravný výbor pověřil Palackého, aby napsal
provolání k neslovanským národům. Palacký v něm zdůraznil, že přípravný výbor trvá na udržení integrity rakouského
císařství, dále odmítal obvinění ze separatismu, panslavismu a rusismu. Slovanský sjezd se měl zabývat čtyřmi základními
otázkami: 1) O významu Slovanů v rakouské říši a o jejich vzájemných poměrech; 2) O poměru slovanských a
neslovanských národů monarchie; 3) O poměrech rakouských k nerakouským Slovanům; 4) Vyznačením poměru
rakouských Slovanů k ostatním evropským neslovanským národům. Ve středu 31. května se sešli zástupci v budově
Národního muzea a byli rozděleni do tří sekcí: česko-slovenské, polsko-rusínské a jihoslovanské. V čele celého sjezdu stál
tzv. velký výbor. Starostou sjezdu byl zvolen Palacký, předsedou česko-slovenské sekce Šafařík. Náklady na kongres byly
hrazeny ze soukromých zdrojů (sbírka, významnou část zaplatili šlechtici (Thunové, Neuberk). Josef Matyáš Thun byl
předsedou přípravného výboru kongresu. V pátek 2. června byl sjezd slavnostně zahájen. Vytýčil si tři základní cíle: a)
vyhotovení manifestu k evropským národům, b) vyhotovení petice císaři, c) uzavření spolku slovanských národů. Sjezd do
vypuknutí povstání 12. června stihl pouze první bod. V manifestu se psalo, že u Slovanů byla prý odjakživa svoboda,
kdežto národové románští a germánští vládli silou meče, prostřednictvím privilegií, svobodu uznávali jen vyšším stavům.
Slované se hlásí k heslu rovnost, svoboda, bratrství a vyzývají ostatní evropské národy, aby uznali zásadu rovnoprávnosti

všech národů – jmenovitě byly uvedeny příklady utlačování Irů ve Velké Británii, ostatních národností mimo maďarské
v Uhrách, odnárodňování Slovanů v Lužici, v Poznaňsku a v Prusku.
Červnové povstání – pod tlakem vídeňských událostí vystoupil znovu do popředí kníže Windischgrätz, který se 20. 5.
odebral do Prahy, aby se opět ujal funkce vojenského velitele Čech. Sedmého června uspořádal okázalou vojenskou
přehlídku. Dostal se do konfliktu s radikálními představiteli (čeští studenti, kteří přijeli z Vídně – Sladkovský, Kampelík…).
Dvanáctého června došlo ke střetu, president gubernia hrabě Lev Thun byl studenty zajat a vězněn jako rukojmí. Palacký,
Havlíček a Šafařík se odebrali do Klementina a svým vlivem dosáhli Thunova propuštění. Sedmnáctého června povstalci
kapitulovali. Lev Thun rozeslal 23. 6. cirkulář krajským hejtmanům, v němž vyložil, že „vzbouření v Praze nebylo národním
hnutím slovanského obyvatelstva proti německému, nýbrž revolucionářským vystoupením proti vládě a ozbrojené moci,
nehledě na národnost“. Bez ohledu na to, co tvrdila úřední místa v Praze, psaly německé noviny o povstání jako o boji
Čechů proti Němcům.
Po potlačení povstání nenastaly žádné represe, postup vůči Praze byl velmi mírný, výjimečný stav byl zrušen již 20. 7.,
poslední zatčení byli propuštěni v prosinci 1848.
Jak výstižně vyjádřil Jiří Štaif, revoluce postupovala na jaře 1848 efektem domina, když revoluci v Rakousku ovlivnily
zprávy z Palerma, Turína, Paříže, z některých německých měst, a rovněž řeč Kossutha před zemským sněmem
v Prešpurku 3. března 1848. V létě však nastoupilo kontrarevoluční domino – potlačení svatodušních bouří v Praze,
červencové vítězství Radeckého armády nad Piemontem u Custozzy, později říjnová porážka vídeňského povstání.
V Německu vypuklo v polovině října povstání ve Frankfurtu nad Mohanem, jež bylo potlačeno rakouskými a pruskými
oddíly. Stejně tak bylo pacifikováno souběžně probíhající povstání berlínského dělnictva.
5. 1848 byl podle dubnové ústavy vydán prozatímní volební řád do říšského sněmu. Volební právo bylo poměrně široké, i
když z něj byli vyloučeni pracující za denní a týdenní mzdu, služebníci a osoby žijící z podpory dobročinných ústavů. Volby
byly nepřímé prostřednictvím volitelů, aktivní i pasivní volební právo měli muži od 24 let. Říšský sněm se sešel ve Vídni 22.
7. 1848 a jako jednu z prvních řešil rolnickou otázku. Poddaní byli stále povinni robotovat. Robota byla odstupňována podle
výše odváděných daní. Sedláci konali robotu potažní 1,5-3 dny v týdnu buď s jedním potahem nebo se dvěma potahy
(nejbohatší sedláci) plus jezdili na daleké fůry. Skupina menších sedláků robotovala pěšky do 2,5 dne v týdnu. Pěší robota
zahradníků obnášela obvykle 52 dnů v roce, chalupníků 26 dnů v roce. Radikálové požadovali ve Svatováclavských
lázních odstranění roboty bez náhrady. Se zrušením roboty za náhradu se ztotožňovali čeští velkostatkáři. Od 8. srpna se v
říšském sněmu projednával Kudlichův návrh, vláda hrozila, že pokud bude odhlasováno zrušení bez náhrady, odstoupí.
Posledního srpnového dne proběhlo hlasování – 174 poslanců bylo pro náhradu, 144 proti a 36 se zdrželo hlasování.
Téměř všichni čeští poslanci hlasovali pro náhradu. Palacký mj. o tom psal ve svém slavném článku „Co je konstituce“ ze
dne 19. 3. 1848. Patent o vyvazování z roboty vyšel 7. 3. 1849, v zásadě se jednalo o tři kategorie zrušených povinností: 1)
bez náhrady se rušily všechny povinnosti vyplývající z osobního svazku mezi poddaným a vrchností – politická a soudní
podřízenost vrchnosti, honební povinnosti a hlavně urbariální povinnosti domkářů a bezzemků; 2) za náhradu se rušily
urbariální povinnosti rolníků. Hodnota výkupného byla realisticky vypočítána tak, že robotní práce byla ceněna max. 1/3
svobodné námezdní práce. Po zrušení poddanství přestala revoluce venkov zajímat.
Další události v kontextu s národnostní otázkou

V srpnu 1848 uvítal Palacký posílení Radeckého pozic v severní Itálii, později čeští politikové vítali porážky Maďarů.
1. 8. 1848 vytvořen ústavní výbor parlamentu. Jeho členem byl František Palacký, jenž přišel z koncepcí vnitřního členění
monarchie na skupiny zemí. Každá skupina měla mít vlastní autonomní vládu v čele s ministrem.
Na počátku září 1848 na říšském sněmu Bach prohlásil, že vláda uznává konstitutivní charakter sněmu, avšak pokud se
sněm zabývá před vydáním samotné ústavy legislativní činností, pak usnášené zákony podléhají schválení císaře. Češi
byli součástí pravice, která prosadila toto vládní mínění.
Němci v českých zemích se začali organizovat – ze všech akcí byla nejvýznamnější konference, která byla uspořádána 28.
- 30. srpna 1848 v Teplicích za účasti zástupců německých měst, obcí a spolků. Zazněly i názory odmítající státoprávní
spojení zemí Koruny české – země by měly být zrušeny a nahrazeny kraji. Tím teplické jednání odmítlo federalizaci
monarchie, která byla cílem českých představitelů.
Stanovisko Marxe a Engelse na sklonku léta 1848: V Češích spatřovali jen přisluhovače reakce, kteří se ocitli v
bezvýchodné historické pasti. Domnívali se, že se stanou buď obětí vítězné demokratické revoluce v Německu, nebo je
rakouské kontrarevoluční síly podvedou, jakmile již nebudou potřebovat jejich politickou podporu.
Říjnová revoluce ve Vídni a Češi – rakouská vláda podporovala protimaďarské hnutí v Chorvatsku, za chorvatského bána
a vrchního velitele dosadila generála Jelačiče, který táhl 11. září proti maďarské revoluci. Maďaři vyslali deputaci do Vídně,
ale neuspěli – ostatním národům nebyla sympatická jejich národnostní politika a předseda říšského sněmu dr. Strobach
(Čech) nepřipustil projednávání maďarské stížnosti. Vláda se rozhodla vyslat do Uher vojsko, ale obyvatelé Vídně začali

stavět barikády a 6. října vypukla revoluce. Čeští poslanci opustili parlament a 12. 10. formulovali své „Vyjádření o bouřích
Vídeňských i sněmu říšském“. V něm vycházeli z toho, že vídeňská revoluce je dílem Maďarů, a nepodpořili ji. Některá
moravská města revoluci podpořila, Brno, Jihlava vyslaly své národní gardy. Pražská vysokoškolská delegace povstání ve
Vídni nejprve podpořila, ale představitelé liberálů v čele s Riegrem přiměli pražské vysokoškoláky svolat na 13. 10. schůzi
do Karolina a 15. 10 pak vyšlo prohlášení, že vídeňskou revoluci nehodnotí studentský výbor jako čistý boj za svobodu,
poněvadž jejím původcem byl maďarsko-německý boj proti Slovanům. Podle Riegra nemá pro Čechy politická svoboda
bez národní svobody cenu. Karel Havlíček chápe boj proti vídeňské revoluci jako součást boje za svobodu Slovanů.
Vídeňská revoluce byla Windischgrätzem velice tvrdě potlačena, bylo vykonáno 22 rozsudků smrti.
V Čechách poslanci české národní strany znemožnili jakoukoliv agitaci ve prospěch říjnového vídeňského povstání, neboť
věřili, že pádem liberálů prohrají i politici českých Němců a tím padne významná překážka na cestě k realizaci státnosti
českých zemí. Prakticky až v Kroměříži, když už se zřetelně ukazovaly Schwarzenbergovy záměry, začali čeští
reprezentanti spolupracovat s německými liberály, hlavně v ústavním výboru v otázce všeobecných občanských práv.
Ludwig von Löhner po porážce vídeňské revoluce opustil velkoněmeckou koncepci (alespoň navenek) a stal se vedle
Schuselky zastáncem přestavby monarchie ve směru federalizace. Ta neměla spočívat na historických zemích, nýbrž na
etnicky ohraničených celcích (Německé Rakousko, České Rakousko atd.). Podobný program hájil i Palacký, ovšem s tím
rozdílem, že chtěl zahrnout i Uhry.
21. 11. 1848 byla jmenována vláda (předtím Doblhof-Wessenberg) Felixe knížete Schwarzenberga (Franz Stadion v ní
ministrem vnitra, Bach ministrem spravedlnosti, Karl Ludwig von Bruck ministrem obchodu) a 2. 12. 1848 byl uskutečněn
státní převrat v Olomouci- František Josef I. se tituloval jako panovník z Boží milosti a objasnil poslanecké delegaci, že
připravovaný návrh ústavy nejprve prozkoumá a pak ho možná sankcionuje.
Palackého nespěšný návrh na federalizaci monarchie z ledna 1849 spočíval více než jeho návrh ze srpna 1848 na
přirozenoprávní argumentaci. Podle návrhu rakouské ústavy vypracovaném ústavním výborem říšského sněmu
v Kroměříži se měly české země skládat ze tří historických zemí, ústřední parlament měl být dvoukomorový (komora lidu,
komora zemí volená zem. a krajskými sněmy), národnostní rovnoprávnost nebyla nosným pilířem ústavy. Celkově měla
ústava centralisticko-liberální ráz. Zákonodárnou říšskou moc měl vykonávat císař společně s říšským sněmem,
zákonodárnou zemskou moc císař společně se zemským sněmem. Moc výkonná by příslušela jedině císaři a byla
vykonávána odpovědnými ministry.
Rozpuštěním sněmu 7. 3. 1849 a návratem k absolutismu promeškala monarchie velkou příležitost vyřešit národnostní
problém dříve, než se nacionalismus rozšíří z úzkého kruhu inteligence na široké vrstvy. Absolutismus nepotlačil jen Čechy,
ale i Němce – např. Löhnerův spolek byl rozpuštěn a jeho vůdce zemřel ve francouzském exilu, Schuselka měl problémy s
policií, Kudlich byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
Dědictví revoluce mělo dvě tváře: jednu liberální (především ve správní, náboženské a ekonomické oblasti), jednu
vyloženě konzervativní a potlačovatelskou (v oblasti státně politického dohledu nad chováním obyvatelstva).
Oktrojovaná Stadionova ústava (4. 3. 1849) byla koncipována centralisticky, platila i pro Uhry. Sankcionovala zrušení
poddanství a obecní samosprávu (dva důležité stabilizační faktory). Současně byla vydána listina základních občanských
práv (svoboda víry, vzdělání, tisku, projevu, vědy, spolčování). Ústava se zmiňuje jen o jednotlivých zemích jako provinciích
říše. Císař je posvátný, nikomu se neodpovídá, má výkonnou moc (nařízení musí spolupodepsat odpovědný ministr).
Zákonodárnou moc sdílí císař společně s říšským sněmem (vrchní komoru volí zemské sněmy, nižší komoru přímo lid na
základě censu). Ústava nikdy nevstoupila v platnost.
Květen 1849 – exemplární potrestání radikální demokracie v Praze za přípravu tzv. májového spiknutí (mj. Karel Sabina,
Josef Václav Frič, Karel Sladkovský, Jan Slavibor Knedlhans-Liblínský). Celá akce (příprava revolučního povstání) byla
značně naivní. Ve velezrádných procesech padlo 28 rozsudků smrti, ale žádný neproveden. Poslední zatčení byli
amnestováni v roce 1857.
Specifika Moravy
březnové dny 1848 – mnohem větší ohlas vídeňské revoluce z 13. - 15. března než později pražské revoluce v červnu
1848
Soupeření českých a německých agitátorů bylo celkově méně vyhrocené než v Čechách, situace se částečně vyhrotila
v době voleb do Frankfurtu.
rezervované až odmítavé stanovisko k českému požadavku na zřízení centrálních úřadů pro Korunu českou v Praze
První český národně orientovaný list – Týdenník – začal vycházet v Brně počátkem roku 1848 pod redakcí Jana Ohérala a
F. M. Klácela.

Na Moravě a ve Slezsku byla přijata s nadšením říjnová revoluce ve Vídni.
Vývoj v období 1850-1879

50. léta
Postava císaře Františka Josefa I.
Byl z jedním nejdéle vládnoucích evropských monarchů v historii – vládl plných 24 827 dnů, tedy bez dvou týdnů 68 let – od
prosince 1848 do listopadu 1916. Narodil se 18. srpna 1830 jako první vnuk vládnoucího císaře Františka I. Byť se narodil až
druhorozenému synovi císaře Františku Karlovi a jeho ženě Sofii Bavorské, po smrti svého strýce se stal císařem, neboť jeho
strýc byl dementní ve větší míře a jeho otec v menší míře – bylo to výsledkem úzkých příbuzenských vztahů mezi manželskými
páry habsburského či přesněji řečeno habsbursko-lotrinského domu. Habsburkové se nejčastěji ženili či vdávali za příslušníky
pěti či šesti dynastií v Evropě (Wittelsbachové, belgická či saská dynastie)
Nevěsta – vzal si v roce 1854 teprve šestnáctiletou sestřenici (dceru matčiny sestry) Alžbětu Bavorskou – z manželství děti
Sofie (zemřela ve dvou letech), Gisela, Rudolf (1889 spáchal sebevraždu) a Marie Valerie. Manželství se ale brzy pokazilo, Sisi
se nelíbil život v kleci spoutaný reprezentačními povinnostmi a v podstatě žili odděleně, (komplikovaný vztah ke tchyni).
Samotná Sisi později našla císařovi milenku a dlouholetou přítelkyni, herečku Kateřinu Schrattovou.
Franz Josef byl zastáncem tzv. organické teorie státu a společnosti, jak ji na konci 18. století zformuloval kritik VFR Edmund
Burke. Hlavními motivy neměnnost podstaty světa a lidské přirozenosti, vyrovnanost a stabilita. Z přirozené nerovnosti lidí
odvozovala organická teorie též sociální a politickou nerovnost. Lidé si nejsou schopni sami vládnout a musejí být ovládáni.
Absolutní vláda nemá být despocií, musí dbát objektivních přírodních i morálních zákonů. Aristokracie je nezastupitelným
mezičlánkem mezi panovníkem a lidem. Co se týče způsobu vlády, byl, slovy jednoho ze současníků, více Františkem nežli
Josefem.
Můžeme říci, že císař skutečně vytvářel svou politiku do italské a pruská války, od 60. let pak už jen ustupoval pod tlakem
dějinných skutečností ze svých konzervativních zásad. Metternichovský systém – nekončí nástupem Franze Josefa, neboť
není ničím jiným než nejsilnějším vyjádřením monarchistického principu, který byl po revolučních letech opět obnoven a ke
změnám byl císař událostmi dotlačen až na přelomu 50. a 60. let. Metternich minimálně jeden rok vyučoval následníka trůnu ve
státněpolitických otázkách a zanechal velký vliv na názory císaře – neuznávání revolucí, podtrhování autority státu a jeho
absolutního monarchy, tendence vyhovět hospodářským zájmům třetího stavu aniž by ten získal přístup k politické moci. Franz
Josef chtěl zastávat absolutistickou vládu, protože odpovídala jeho přesvědčení, tradicím Habsburků, ne proto, že by byl
svévolným a oportunistickým despotou. Franz Josef měl mnoho smyslu pro tradici a ve druhé polovině své předlouhé vlády už
sám tradici zosobňoval. Tradice mnohého druhu sám pěstoval, dodnes mají mnozí Rakušané pod slovem tradice zafixovaného
Franze Josefa. Měl smysl pro respektování práva a hodností, byl prostoupen hodností panovníka jako málokdo, byl naplněn
nejenom panovnickými právy, ale také povinnostmi, obojímu zůstal po celý život věrný. Pro konstituční vývoj měl zpočátku
pramalé sympatie a velmi dlouho mu trvalo, než nalezl formu zavedení ústavnosti, která se mu jako panovníkovi jevila jako
stravitelná. Co se týče jeho rodiny a dvora, byl svědomitým otcem rodiny a starším rodu, přesto můžeme říci, že tradičnost jeho
názorů musela často vypadat spíše jako staromódnost a členům habsburského rodu se pod císařem rozhodně nežilo lehce.
Velice tvrdě trestal morganatické sňatky příslušníků vládnoucího rodu, postavit se na odpor mohl snad jen následník trůnu.
Franz Josef byl pokračovatelem habsburského, lotrinského a wittelsbašského dědictví. Jeho pevnost, neochvějnost a
neohroženost, jeho přísná religiozita, radost z technického a hospodářského pokroku – vše snad vyplývalo z genů jeho
slavných předků. Přísnost jeho výchovy a vzdělávání byly velká a dnešním gymnazistům určitě nemůžeme připisovat, přesto
se jí císař, už od dětských let jaksi vážný, předčasně dospívající, vědom si svého úkolu a sebevědomý, podřizoval vlastně rád.
Byl považován za nejpřesnějšího člověka své éry. Fantazii a instinktivní jednání bychom u něj hledali marně. Zajisté mu
chyběla také velkorysost. Při povyšování podřízených byla pro císaře kritériem věrnost, morální jednání, a až v druhé řadě
talent. Také svých nejbližších poradců si vážil pouze ve smyslu úředním, nikoliv lidském. Ve chvíli, kdy to považoval za vhodné,
nechal je bez výčitek vyměnit a již se s nimi nadále nestýkal.
Vnitropolitický vývoj v 50. letech

12. 1849, Národní noviny: Palackého článek „O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“. Reakce na Palackého
článek v Národních novinách z 23. 12. 1849 – Helfert vydal polemický spis Österreich und die Nationalitäten. Ein offenes
Wort an Herrn Palacký, ve kterém popřel klíčový význam národnostní otázky v monarchii a vyzdvihl ideál dvojjazyčného
češství, které by mělo absorbovat západní a východní kulturní vlivy k vlastnímu prospěchu.
Po otištění článku O centralizaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku následoval zákaz vydávání Národních listů. Palacký
se následně v lednu 1850 vzdal politické činnosti. Vedle Havlíčkova a Palackého národně liberálního proudu se ještě v
květnu 1849 aktivovala skupina pražských prorakousky orientovaných liberálů kolem Springera a Pinkase (časopis Union).

Ale i tato platforma se stala záhy pro vládu nepřijatelnou a trpěna byla pouze konzervativní skupina kolem Lva Thuna
(Čelakovský, Šafařík, Erben) vydávající Vídeňský denník.
Felix kníže Schwarzenberg – od května 1848 do předčasné smrti v dubnu 1852 opora Franze Josefa, architekt
velkorakouské koncepce, který zabránil sjednocení Německa, po jeho smrti už k žádnému premiérovi neměl císař tak
blízko – Schwarzenberg ho zasvětil do praxe vládnutí, „měl prsty“ v březnové ústavě, potlačení revoluce v Uhrách,
olomoucké smlouvě 1850 či v Silvestrovských patentech 1851.
1850: tzv. olomouckým ponížením Pruska zabránil Schwarzenberg reformě části německého spolku pod pruskou
dominancí
Z důvodu nemoci Stadiona se stal Alexander Bach ministrem vnitra a Anton von Schmerling ministrem justice
Koncem roku 1850 podle oktrojované ústavy jmenován prezidentem zatím neexistující říšské rady Karl von Kübeck (1840
prezident dvorské komory, v roce 1848 v jedné z vlád ministr financí) – samotná říšská rada vznikla o rok později
Srpnové kabinetní listy císaře z roku 1851: vláda se zodpovídá pouze císaři, vláda vyzvána, aby zvážila možnost realizace
březnové ústavy. Na protest vystupují z vlády Schmerling i Bruck, jenž se vrátil 1855).
12. 1851 – Havlíčkova deportace do Brixenu
Silvestrovské patenty 1851: okrojovaná ústava vyhlášena za neproveditelnou a namísto ní byly vyhlášeny Zásady pro
organické řízení zemí rakouského císařství
Od náhlé smrti Felixe Schwarzenberga v dubnu 1852 už císař nejmenoval premiéra, tak či tak už od května 1851 osobně
předsedal ministerské radě. V roce 1852 dále vyšel nový tiskový (možnost zastavit po dvojí předběžné výstraze vydávání
jakýchkoliv novin bez soudního rozhodnutí) a spolkový zákon.
Již v dubnu 1850 byla katolické církvi poskytnuta plná autonomie, na kterou pak navázal konkordát 1855. Potlačení
českého kulturního a politického života v 50. letech (úplně stejně však dopadla i německá levice). Na pražské univerzitě
Tomek a Thun jako protiváhu Palackého pojetí dějin propagují „rakouské říšské dějiny“, a to z katolicko-konzervativního
pohledu.
Progresivní školské reformy Lva Thuna:

Lev Thun-Hohenstein, nar. 1811, 1827-31 studoval v Praze práva, pak vykonal obvyklou cestu po Evropě (Drážďany, Londýn,
Oxford, Paříž), v roce 1835 se vrátil do Čech a vstoupil do státních služeb, V roce 1839 publikoval brožuru kritizující poměry ve
vězeních a navrhl reformu po anglickém vzoru. V témž roce napsal memorandum o češtině ve školství – zdůraznil, že děti ve
vyšším školství se musí naučit německy, ale měly by být vyučovány němčině prostřednictvím rodného jazyka. V roce 1842
napsal článek o české literatuře. Jako státní úředník v Haliči podporoval myšlenku lokální autonomie jako prostředku pro
překonání rozepří mezi státem a společností. Měl sympatie ke kulturním aspektům nacionalismu mezi rozličnými etnickými
skupinami. Liberalismus považoval za společensky destruktivní, v tomto ohledu zůstal katolickým konzervativcem – uznání
historie, tradic, pomalých změn, ne revoluce. Nobilitě byla podle Thunovy filozofie vyhrazena vůdčí úloha, avšak lidem všech
tříd by byla dána možnost zapojit se do společenských institucí (politických, kulturních). Tímto by bylo odvráceno nebezpečí
revoluce, společnost by byla organická a tradiční. V roce 1849 se Thun stal ministrem kultu a vyučování. Prosadil novou
organizaci rakouských gymnázií. Trochu oslabil pozici němčiny – předtím sloužila němčina jako vyučovací jazyk na těch
školách, kde už měli studenti dostatečné znalosti němčiny ze základní školy, i když nebyla němčina jejich mateřštinou. Na
vyšších gymnáziích měla být používána maximálně jako vyučovací jazyk. Předpokládalo se, že studenti mají dostatečné
znalosti ze čtyř ročníků nižšího gymnázia. Podle Thunova návrhu se němčina stala povinným předmětem na všech
gymnáziích. Nevyšel žádný zákon, jenž by prohlašoval němčinu oficiálním vyučovacím jazykem na vyšších gymnáziích. Avšak
císař, než definitivně schválil učební osnovy pro gymnázia a střední školy, vydal nařízení o obzvláštní péči o německý jazyk na
těch gymnáziích, kde nebyla němčina vyučovacím jazykem.
Němčina pronikala více i na základní školy. Proti těmto tendencím zazněly ojedinělé hlasy zejména z řad katolického
duchovenstva. Nejvýznamnější byl článek Karla Vinařického v Muzejníku v roce 1857.
Thun byl rovněž ministrem kultu, takže do jeho agendy spadal i konkordát s katolickou církví v roce 1855. Thun jako
přesvědčený katolík viděl v náboženství podstatnou součást výuky nové generace loajální k říši. Podle něj bylo zapotřebí posílit
konzervativní hodnoty v narůstající vlně sekularizované populární kultury. Konkordát měl celkem 36 článků.
čl. II „Ježto římskému papeži přísluší podle božského zákona primát čestný i jurisdikční v celé církvi, kam až sahá, nebude
vzájemný styk mezi biskupy, duchovenstvem, lidem a papežskou stolicí v duchovních věcech a církevních záležitostech
podléhati nutnosti vyžádati si zeměpanského povolení, (placetum regium), nýbrž bude zcela svobodným“.
čl. IV „Veškeré vyučování katolické mládeže bude ve všech jak veřejných tak neveřejných školách přiměřeno učení katolického
náboženství. Biskupové však budou mocí svého vlastního pastýřského úřadu říditi náboženskou výchovu mládeže ve všech

veřejných i neveřejných učilištích a pečlivě nad tím dozírati, aby při žádném učebním předmětu nevyskytlo se nic, co by bylo na
závadu katolické víře a mravní čistotě“.
Šestý článek ustanovoval církevní dozor nad učiteli náboženství. Podle sedmého článku mohl být učitelem na střední škole pro
katolickou mládež jmenován jen člověk katolického vyznání. Podle osmého článku podléhali církevnímu dozoru i všichni učitelé
obecných škol určených pro katolíky.
čl. IX „Arcibiskupové, biskupové a všichni ordináři budou zcela svobodně vykonávati svou moc, aby označili jako zavržitelné
knihy pro náboženství a mravnost škodlivé a odvraceli věřící od jich čtení. Také však vláda bude všemi účelnými prostředky
tomu brániti, aby takové knihy v císařství se nerozšiřovaly“.
Od roku 1860
Vynucená změna politického kurzu přišla v roce 1860 a odvíjela se od zahraničněpolitických neúspěchů a špatné finanční
situace.
Zahraniční politika habsburské monarchie

Obecné teze
Již vídeňský kongres 1814-1815 přiřkl Rakousku sféry vlivu v Itálii, Německu a v Orientu (hlavně turecký Balkán). Své zájmy
však monarchie nemohla uhájit bez spolupráce se silnějšími státy. Oslabovaly ji vnitřní problémy – nacionalismus, po roce
1867 neochota Maďarů zvyšovat odvody do státního rozpočtu (podlamování vojenské síly), maďarizační politika Budapešti vůči
Slovanům, což rozhodujícím způsobem oslabilo možnost spolupráce se sousedy na Balkáně.
Vnitřní problémy, neochota zavést trialismus, ale neurčovaly rozhodujícím způsobem zahraniční politiku, ta zůstala
prerogativem císaře a její úspěch závisel na umění přizpůsobit se mezinárodní situaci. Metternich se po roce 1815 opíral o
Velkou Británii proti Francii a Rusku, v roce 1820 se mu podařilo uzavřít funkční dohodu s carem. Nastala klidná éra, neboť
Rusko i Francie byly rozhodnuty, udržet uspořádání z roku 1815.
Katastrofální diplomatické důsledky měla rakouská „zrada“ na Rusku v době Krymské války. Rusko bylo jako spojenec načas
ztraceno, ale Francie a Velká Británie nebyly získány. Prusko a Piemont zůstaly nebezpečím pro vůdčí úlohu Rakouska
v Německu a v Itálii. František Josef I. trval na principech legitimních práv a nebyl ochoten ke kompromisu, který by mu např.
pomohl získat spojenectví Savojska a nebojovat na dvou frontách. Důsledkem byla diplomatická izolace a katastrofální porážky
z let 1859 a 1866.
Po roce 1871 zůstal monarchii jako poslední zájmová oblast Balkán. Silným konkurentem tam bylo Rusko. V zásadě byly
možné tři metody urovnání:
Přímé smlouvy s Ruskem o rozdělení sfér vlivu do roku 1908 – konec této alternativy nastal tlakem veřejného mínění
v Rusku.
Přímé dohody s balkánskými státy, které by se mohly stát závislými na Rusku, s cílem, aby byly iredentistické snahy drženy
na uzdě (Srbsko, Rumunsko) – nakonec v nich ale převážily národní zájmy.
Blok proti Rusku – R-U se obracelo na Velkou Británii a Německo, ale záleželo na zájmech těchto velmocí. Spolupráce
s Angličany ztroskotala v roce 1907 po jejich uzavření dohody s Rusy o rozdělení sfér vlivu v Asii. Problémem spojenectví
s Německem byl fakt, že bylo cenné pouze pro případ války. Od roku 1909 však R-U nic jiného nezbývalo (ruská snaha
sjednotit balkánské státy do spolku pod ruským protektorátem a italský tlak na Balkán). Vinou připoutání k Německu byla
monarchie izolována od dalších evropských velmocí, které měly v posledním století zájem na jejím uchování.
Metternichova éra 1815-1848

Monarchie nebyla sama schopná obhájit postavení, které jí vynesla účast v koalici proti Napoleonovi, tj. pozice v Itálii,
v Německu a na Blízkém Východě. Metternich se hlavně snažil přesvědčit ostatní velmoci, že koalice proti Francii musí trvat.
Opíral se o Británii, Prusko a Rusko. S Ruskem nastal problém v roce 1828, kdy s francouzskou a anglickou podporou
zaútočilo na Turecko a získalo protektorát nad Moldavskem a Valašskem. Za revoluce 1830 zasáhlo Rakousko v Itálii a
v německých státech, revoluce v Polsku přesvědčila i ruského cara Nikolaje o nutnosti zachovat status quo.
Revoluce 1848/1849
Pro Rakousko bylo štěstím, že ani Velká Británie, ani Rusko ho nechtěly vytlačit z koncertu velmocí. Rusko varovalo Francii, že
pokud zasáhne proti Rakousku v Itálii, bude to považovat za důvod k válce. Díky tomu získal Radecký klid a vypořádal se
s Italy u Custozzy.
Schwarzenberg a restaurace 1848-1852
Felix kníže Schwarzenberg byl zcela zásadně proti revoluci. Rakousko mělo štěstí, že se povstalcům v Uhrách a v Itálii
nedostalo zahraniční pomoci. Rovněž pozici v Německu prozatím pro Rakousko uhájily zájmy Velké Británie a Ruska –

nechtěly změnu poměrů v Německu, byť frankfurtský parlament nabídl korunu sjednoceného Německa pruskému králi (v roce
1850 pod nátlakem Ruska přijalo Prusko v Olomouci podřadné postavení v Německém spolku). Dokud stály za Rakouskem
Velká Británie a Rusko, mohlo uhájit své územní pozice. Ve skutečnosti však již bylo postavení Rakouska ve srovnání s rokem
1815 oslabeno – v letech 1848-50 vlastně ve střední Evropě dominoval car, což vyvolalo nedůvěru Londýna a bylo zárodkem
anglicko-ruského konfliktu.
Orientální otázka a konec Svaté aliance 1850-1859
Rakousku šlo o získání Bosny, neboť turecké provincie Bosna a Hercegovina oddělovaly od Rakouska pobřeží Dalmácie. Do
těžké situace se Rakousko dostalo v souvislosti s Krymskou válkou 1853-1856 – Rusko obsadilo Moldavsko a Valašsko a
Velká Británie chápala ruský tlak na Turecko jako porušení rovnovážného stavu. Rakousko se nejprve snažilo o takové
diplomatické aktivity, jež by Rusku umožnily ustoupit a přitom neztratit tvář. Nakonec se ale postavilo na stranu Velké Británie a
Francie a přinutilo ultimátem Rusko, aby vyklidilo podunajská knížectví. Ta poté na žádost Turecka samo obsadilo.
Z dlouhodobějšího hlediska to ale bylo Pyrrhovo vítězství – koalice s Velkou Británií a Francií byla jen dočasná a Rakousko si
znepřátelilo Rusko. Ruský car Mikuláš I. řekl rakouskému velvyslanci: „Víte kdo byli dva nejhloupější králové polští? První byl
Jan Sobieski a druhý jsem já, neboť oba jsme zachránili Habsburky“.
Plody izolace, konec uspořádání z roku 1815 v Itálii (1859-1862)
V dubnu roku 1859 odpověděla rakouská armáda na hrozby Piemontu a Francie vpochodováním na savojské území. Naplno
se však ukázala zastaralost ekonomiky i armády. Rakušané byli poraženi u Magenty a Solferina, mírem v Curychu přišli o
většinu Lombardie a tak z italských držav uhájili jen Benátsko. František Josef I. trval staromódně na principu legitimity, takže
curyšským mírem roku 1859 přešla formálně středoitalská vévodství ke svým původním vládcům, ale již o rok později je
anektoval Piemont. V březnu 1861 bylo vyhlášeno italské království, které uznaly všechny velmoci kromě Rakouska. Tato
nesmyslná politika vedla k diplomatické izolaci a ve svém důsledku i k tomu, že v době konfliktu s Pruskem nemělo Rakousko
krytá záda.
Vnitropolitický vývoj 1860-1879

V srpnu 1859 nahradil Bacha na místě ministra vnitra hrabě Agenor Goluchowski, který se v roce 1860 stal státním
ministrem. Volba Goluchowského potvrzuje císařovu neochotu ke skutečným změnám – byl to dvořan oddaný dynastii. 25.
srpna 1859 císař v ministerské radě prohlásil, že je proti „konstitučním choutkám, jež se čas od času objevují. Na základě
prokázaných machinací s dodávkami pro armádu v době války spáchali sebevraždu šéf armádního proviantu, a ministr
financí von Bruck. V březnu (5.) 1860 byla svolána rozmnožená říšská rada. Ta jednala od června do září mj. o finanční
situaci státu. Potvrdilo se, že hospodaření zcela ztroskotalo, státní dluh činil po válce dvě a čtvrt miliardy zlatých.
20. 10. 1860 – císařský manifest a Říjnový diplom – císař zdůvodňoval potřebu předchozí absolutistické vlády. Připustil
určitý stupeň federalizace na principu uznání historických práv jednotlivých zemí. Za základní princip proklamoval
parlamentarismus – rozmnožené říšské radě a zemským sněmům přiznal určitý podíl na zákonodárné moci. Zvláštní práva
v zákonodárné oblasti přislíbil zemím Uherské koruny, nic podobného nebylo nezmíněno pro české země. Hned 20. října
1860 pověřil panovník Goluchowského vypracováním návrhů zemských zřízení. Premiér měl brzy hotovy čtyři návrhy pro
čtyři rakouské země – počítal s archaickým stavovským zřízením, neboť rozeznával čtyři stavy: duchovní, šlechtický,
městský a selský. To pobouřilo liberály. Goluchowski pak padl hlavně jako daň usmíření s Maďary. (Podle publicisty
Harryho Klepetaře zosobňoval Goluchowski federalistický absolutismus, kdežto Schmerling centralistický
konstitucionalismus). Federalismus ale ztroskotal na odporu Maďarů a německých liberálů, a hlavně – finanční kruhy
odmítly jiné řešení než ústavní režim, který garantoval kontrolu rozpočtu – mezi říjnem 1860 a lednem 1861 klesla hodnota
rakouské papírové měny o 50 %. Nové půjčky vláda mohla získat jen za velmi vysoký úrok. (téměř 9 %). Panovník tak byl
v podstatě donucen dát na konci roku 1860 před Goluchowského koncepcí přednost Antonu Schmerlingovi (v pozadí Ignaz
Plener) a únorová ústava z roku 1861 tak dostala jednak jednoznačně centralistickou podobu, jednak se jednalo o
skutečný volený parlament.
26. 2. 1861 – jako projev realizace zásad Říjnového diplomu vydána oktrojovaná Schmerlingova ústava (mj.
dvoukomorová říšská rada) a zemská zřízení s volebními řády do sněmů jednotlivých zemí. Do ústavy nejsou zahrnuta
občanská práva, odpovědnost ministrů, poslanecká imunita a ochrana národností. Ústava nebere zřetel na české
státoprávní nároky. Zákonodárná moc náleží císaři a říšské radě posílena oproti zemským sněmům), ve zvláštních
případech může panovník vládnout bez parlamentu. Ve skutečnosti tedy základní zákon o říšském zastupitelstvu nastolil
opačný trend než Říjnový diplom – centralismus.
Český zemský sněm měl 241 poslanců, z toho 5 virilistů. Na první velkostatkářskou kurii připadlo 70 mandátů, na druhou
kurii měst, průmyslových míst a OŽK 87 mandátů a na třetí kurii ostatních obcí 79 mandátů. Složení moravského
zemského sněmu 1861-1905: 2 virilisté (arcibiskup, biskup), 98 volených poslanců – 30 velkostatek, 31+6 města a OŽK,
31 venkovské obce. Národní strana na Moravě se zformovala kolem brněnských politiků Aloise Pražáka, Jana Helceleta,
Ignáta Wurma či Antonína Mezníka. V čele německé strany na Moravě stáli Karl Giskra, Christian d´Elvert, Alfred Skene či

Edvard Sturm. Složení slezského zemského sněmu 1861: 31 členů – biskup vratislavský, 9 poslanců velkostatku, 10+2
poslanců měst a OŽK, 9 poslanců ostatních obcí.
Znovuobnovení české žurnalistiky na poč. 60. let: O koncesi požádal F. L. Rieger (v memorandu v červnu 1860 předložil
kromě žádosti o noviny panovníkovi i politický program českých liberálů nebyla tam ale řeč o obnově české státnosti, jen
školské a jazykové požadavky – vnější úřední řeč, co nejširší zemská samospráva), ale obdržel ji Alois Krása (tajemník
pražské OŽK). Jednalo se o tah proti Riegrovi. V redakci Krásova Času se na určitou dobu spojily různé politické síly, které
z různých důvodů nepřijímaly bezvýhradně Riegrovo vedení – konzervativní liberálové typu A. M. Pinkase, radikální
demokraté Vincenc a Emanuel Vávrovi, Karel Sladkovský, Jan Neruda a další. Rieger se poté spojil s advokátním
koncipientem ve Frýdlantu Juliem Grégrem, neboť věděl, že sám se žádostí zřejmě neuspěje. Národní listy bratří Grégrů,
Vítězslava Hálka či Františka Šimáčka spolupracovaly s nejvýznamnějšími představiteli liberálního měšťanstva v čele s
Palackým, Riegrem, Braunerem a dalšími (zpočátku i orgán staročechů). Krásův Čas začal zanedlouho upřednostňovat
obecně liberální požadavky před specificky národně politickými, proto odešli Vávrové, Sladkovský, Josef Barák, Jan
Neruda a další do redakce Hlasu, který začal vycházet od počátku roku 1862 (v roce 1865 se Hlas spojil s Národními listy).
Staročeši měli od roku 1862 německy psaný list Politik vydávaný Janem Stanislavem Skrejšovským. V roce 1863, po
roztržce s mladočeským křídlem ve věci polského povstání, připravil Rieger ve spolupráci s Františkem Šimáčkem list
Národ. Tento list však zanikl v roce 1866 a o rok později inicioval Skrejšovský založení deníku Národní pokrok (později pod
názvem Pokrok a Hlas národa). Mnohem úspěšnější byla Národní politika vycházející od roku 1883, jež byla určena
nejširším lidovým vrstvám.
Až do vydání Říjnového diplomu z roku 1860 neexistovaly mezi českými liberály a aristokratickými konzervativci žádné
bližší vztahy. Pouze úzká skupina lidí z tzv. vládní strany udržovala styky se Lvem Thunem. Zájem o případnou spolupráci
nebyl ani na jedné, ani na druhé straně. Z 5 600 abonentů Riegrova naučného slovníku bylo pouze pět z řad české šlechty.
Po vydání Říjnového diplomu měly obě strany důvod pro hledání možného společenství. Na Tři krále 1861 se v bytě V. V.
Tomka uskutečnilo tříhodinové jednání mezi Riegrem a Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem. Na Moravě byl vůdcem
konzervativní šlechty Egbert Belcredi. Clam-Martinicovi se podařilo právě v té době založit ve Vídni deník Das Vaterland,
hájící teorii historicko-politických individualit. Za časopisem stáli i Egbert Belcredi či Hugo Salm. Český konzervativní politik
a vysoký církevní hodnostář kníže Bedřich Schwarzenberg se domníval, že by se česká šlechta měla postavit do čela
národního hnutí, neboť v opačném případě jí hrozí izolace.
Český zemský sněm vyslal v polovině dubna 1861 k panovníkovi zvláštní deputaci s prosbou o korunovaci na českého
krále. František Josef I. v krátkém českém projevu korunovaci přislíbil. Hned po otevření sněmu v roce 1861 Rieger navrhl
změnu volebního řádu – návrh ztroskotal nejen na odporu německých liberálů, ale i konzervativní šlechty. Češi neúspěšně
požadovali změnu volebního řádu a až poté vykonání říšských voleb. Čeští liberálové po váhání nakonec přesto neopustili
sněm a účastnili se voleb do říšské rady. Podobné ohrazení týkající se nespravedlivého volebního řádu učinili Pražákovými
ústy čeští Moravané.
29. 4. 1861 se sešla čtyřkuriová říšská rada: Z českých zemí přišlo 82 poslanců, z nichž se 24 hlásilo k české národnosti a
z nich nebyli zdaleka všichni – zvláště ti z Moravy – nekompromisní zastánci českého státoprávního programu. Do roku
1873 nepřímé volby prostřednictvím zemských sněmů – na nich velkostatek funkci jazýčku na vahách. Proto mohla vláda,
když před volbami do říšské rady rozpustila zemský sněm a nařídila nové volby, tlakem na velkostatkářskou kurii zásadně
ovlivnit výsledek voleb.
Protestantským patentem z 8. dubna 1861 získaly evangelické církve úplnou rovnoprávnost a samosprávu.
Havlíčkova slavnost v Borové 19. srpna 1862
Přední české spolky: 1862 Sokol a Hlahol (pěvecký spolek – jen slovanský repertoár), 1863 Svatobor (nadační charakter,
pomáhal mladým literátům), 1863 Umělecká beseda (odbor výtvarného umění, hudby, krásné literatury), 1865 Americký
klub dam (Vojta Náprstek)
Diskuse o reformě volebního řádu do českého zemského sněmu na počátku roku 1863 – Palacký chtěl zachovat kuriový
systém, ve svém projevu kritizoval jen volební geometrii – v jednom českém volebním okresu (městském i venkovském)
připadalo na jednoho poslance podstatně více hlasů než v německém volebním okresu, rovněž průměrná daňová
poplatnost na jednoho voliče v českém volebním obvodu byla vyšší. Poté vystoupil Karel Sladkovský a prohlásil, že podle
berních rejstříků platí velkostatkáři cca 2 900 000 zlatých, města 3 955 000 zlatých a venkov 7 709 000. Tím dokazoval
nespravedlivé zastoupení jednotlivých kurií. Aktivita neuspěla. Proti Palackého návrhu hlasovali i všichni členové
konzervativního velkostatku.
1863: nesouhlas mladočechů s Palackého interpretací polské otázky vedl k založení samostatného konzervativního
staročeského listu Národ. Do Palackého postoje k polské otázce se ostře pustil časopis Boleslavan vydávaný Rudolfem
Thurn-Taxisem.

V roce 1863 odešli čeští poslanci z říšské rady a o rok později i moravští. Argumentovali tím, že únorová ústava v rozporu
s Říjnovým diplomem nedbala historického práva Koruny české a neumožňovala spravedlivé zastoupení Čechů
v parlamentech.
1863: oslavy cyrilometodějského milénia na Moravě: František Sušil, Ignát Wurm
Katolické křídlo národní strany vedl po dlouhá desetiletí V. V. Tomek, dále v něm byl třeba Josef Jireček. Naopak mezi
nejpopulárnější mladočeské radikály náleželi Josef Barák, Jan Neruda, Jakub Arbes, Rudolf Thurn-Taxis či Václav Kounic.
Jaro 1865 – Palackého Idea státu rakouského varuje před dualismem. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
V létě 1865 byl centralista Anton Schmerling vystřídán ve funkci státního ministra dosavadním českým místodržícím
Richardem Belcredim. Panovník se chtěl usmířit Maďary, což se Schmerlingovi nepovedlo – Maďaři odmítli únorovou
ústavu. Belcredi se chtěl vrátit k zásadám Říjnového diplomu, tedy zavést administrativní decentralizaci. V téže době
odevzdali čeští liberálové panovníkovi „Pamětní spis českých poslanců zemského sněmu“ – obsahoval státoprávní
požadavky (předání pravomocí státoprávního charakteru společnému sboru zástupců všech tří zemí KČ, zřízení funkce
dvorského kancléře Koruny české, reforma volebního řádu do českého zemského sněmu a říšské rady). František Josef I.
nereagoval. Riegrův pamětní spis měl „vady“: nepodepsal jej ani jeden aristokrat, Rieger jakoby nebral na vědomí existenci
Němců v českých zemích, pamětní spis nepodepsali ani vůdcové Národní strany na Moravě Alois Pražák a Antonín
Mezník. Oproti tomu již v září 1865 ohlásil císař svůj úmysl dohodnout se se zástupci uherského a chorvatského království
– prakticky dualismus (rýsuje se v červnu 1866). Proto panovník sistoval únorovou ústavu.
Koncem roku 1865 zaslal český zemský sněm panovníkovi adresu, jež vyjádřila přání, aby se František Josef nechal
korunovat českým králem. Císař na počátku roku 1866 vyjádřil souhlas (stejně jako již v dubnu 1861). Česká většina na
zemském sněmu prosadila na jaře 1866 další adresu císaři, v níž se žádala změna volebního zřízení do zemského sněmu
(snížení počtu mandátů v kurii měst, zvýšení v kurii venkova, ve velkostatkářské kurii počet zachován, ale 20 držitelů
největších fideikomisních velkostatků mělo mít virilní hlasy, ostatní poslanci kurie velkostatku se měli volit).
Palacký a Rieger se domnívali, že modelovým příkladem pro českou národní autonomii by mohl být maďarský vzor.
Neuvědomovali si však dostatečně, že Maďaři mají v monarchii mnohem větší politickou váhu. Idea českého státního
práva obhajující integritu historických zemí Koruny české bez ohledu na etnické poměry pochopitelně narazila na německý
odpor.
V roce 1864 uzavřelo Rakousko spojenectví s Pruskem ve válce proti Dánsku. František Josef I. se naivně domníval, že
toto spojenectví nebude jednorázové a pomůže Rakušanům i v Itálii, zatímco se Prusové v Německu spokojí s druhým
místem. Bismarck slíbil pomoc proti Itálii v případě, že se Rakousko vzdá pozic v Německém spolku. V předvečer války
1866 nemělo Rakousko žádného spojence – Rusko se sblížilo s Pruskem, Anglie si dovedla ve středoevropském prostoru
představit silné Prusko jako bariéru proti Francii. Rakousko nebylo ochotno uznat Itálii výměnou za její neutralitu a muselo
tak válčit na dvou frontách. Aby si Rakousku zajistilo alespoň neutralitu Francie, slíbilo, že v případě vítězství v Německu
odstoupí Francii Benátsko (ta by jej pak předala Itálii). Pražský mír z roku 1866 ještě uchoval nezávislost jihoněmeckých
států, které chtělo Rakousko chránit před Pruskem. Rakousko se snažilo uzavřít dohodu s Itálií a s Francií. Podle
rakouských představ by monarchie zůstala v případě francouzsko-pruského konfliktu neutrální. Nakonec zůstalo jen u
návrhu smlouvy. František Josef I. varoval Napoleona III., že mu Rakousko nepomůže, pokud Francie sama zahájí válku a
objeví se v jižním Německu jako dobyvatel a ne jako ochránce proti Prusku. Po vítězství Pruska u Sedanu už Rakousko
nemohlo jihoněmeckou smlouvu uchránit.
Vnitropolitické důsledky: Po porážce Rakouska u Sadové čeští liberálové věřili, že vytlačení monarchie z Německa bude
znamenat skoncování se starými tradicemi německé politiky a Rakousko bude muset hledat svou sílu v uspokojení všech
svých národů. Nic takového se ale nestalo. V prosinci 1866 se bouřlivě debatovalo na českém zemském sněmu. Čeští
politikové odmítli dualismus jako „geografický a historický nesmysl“ a napadli nekompetentnost užší říšské rady, která měla
vyrovnání schválit.
V prosinci 1866 se Belcredi vyslovil pro svolání zástupců neuherských zemí. Trval na tom, že se tak nemůže stát na
základě užší říšské rady, neboť ta nebyla formálně kompetentní. Východisko viděl ve svolání mimořádné říšské rady
zástupců neuherských zemí. V tomto smyslu byl na počátku roku 1867 vydán svolávací panovníkův patent. Dosavadní
zemské sněmy byly rozpuštěny a na únor 1867 vypsány nové volby. Jediným předmětem jednání nových zemských sněmů
měla být volba poslanců mimořádné říšské rady. Český i moravský zemský sněm měly po volbách znovu federalistickou
většinu. Na zasedání ministerské konference na počátku února 1867 došlo ke konfliktu mezi Belcredim a v roce 1866
jmenovaným ministrem zahraničí a kancléřem Friedrichem Beustem. Belcredi hájil pokračování konzervativního principu
„vlády nad stranami“, Beust se chtěl opřít o německý a maďarský element. Panovník se nakonec přiklonil k Beustovi,
Belcredi podal demisi a patentem ze 4. 2. 1867 byla svolána užší říšská rada podle únorového patentu z roku 1861.
Státoprávně federalistická většina českého i moravského zemského sněmu odmítla změnu kurzu a nechtěla vykonat volby
do užší říšské rady. Nato byl český i moravský zemský sněm opět rozpuštěn a vypsány nové volby. Tlakem na první kurii

se panovníkovi a vládě v obou sněmech podařil ústavní převrat, tj. vítězství ústavověrné šlechty. Zákon o vyrovnání byl v
červnu 1867 uherským sněmem přijat. Panovník se nechal korunovat uherským králem. Náklady na společné výdaje
soustátí byly pro začátek stanoveny v poměru 70:30, tento poměr se v podstatě neměnil až do konce století, až pak se
pozvolna navyšoval uherský podíl (1907: 36,4:63,6)
Říšská rada se sešla 20. května 1867. Němečtí liberálové dali hned ve své odpovědi na trůnní řeč jasně najevo, že
schválení vyrovnání spojují s revizí ústavy a modernizací politických poměrů v Předlitavsku. Během dvou let schválila řadu
ústavních zákonů, jimiž byl vybudován celý nový politický systém konstituční monarchie:
7.: zákon o odpovědnosti ministrů (císař nemohl nadále uskutečnit žádný vládní akt bez spoluúčasti příslušného
ministra)
11.: zákon o spolkovém právu, zákon o spolčovacím právu (Viz vývoj spolkového zákonodárství níže)
12.: zákon o říšském zastupitelstvu, zákon o všeobecných občanských právech (§ 19 výslovně uznával rovnoprávnost
všech národů a právo každého národa na ochranu a pěstování národnosti a jazyka, rovnost v zemi obvyklých jazyků
ve veřejném životě příslušné země), zákon o zřízení říšského soudu, zákon o soudcovské moci, zákon o vykonávání
vládní a výkonné moci (císař posvátný, nedotknutelný a neodpovědný), zákon o společných záležitostech všech zemí
habsburské monarchie (vlastní vyrovnávací zákon)
5. 1868 – zákony pro Předlitavsko: o manželském právu, o vztahu školy a církve, o interkonfesijních vztazích občanů
Politický systém prosincové ústavy byl nesporným vítězstvím německé liberální buržoazie, která zachránila vedoucí úlohu
Němců, byť již jen v Předlitavsku. Ve vládě zasedali i Eduard Herbst, Ignaz Plener či Karl Giskra, stejně jako v 50. letech
Brňan Franz von Pillersdorf či Jihlavan Karl von Kübeck. Výsadní pravomoci si císař ponechal v zahraniční politice – odráží
se to již v titulatuře nositele úřadu – ministr zahraničí a císařského a královského domu. Tento ministr byl spíše
vykonavatelem panovníkovi vůle – neznamená to, že by císař neměl v otázkách zahraniční politiky rádce, naopak, v této
oblasti si poradce vybíral zvláště pečlivě. V ústavní době už vůbec neuznával, že by se lid prostřednictvím volených
zástupců měl podílet na zahraniční politice. Zvláště po zrušení konkordátu s církví v roce 1868 byla doménou panovníka i
oblast katolické církve – jako katolický panovník se účastnil procesí Božího těla a na zelený čtvrtek myl 12 starým lidem
osobně nohy. Blízký vztah císaře k armádě – měl o ní vysoké mínění jako o pilíři státu, za revoluce byl svědkem toho, jak
právě armáda zachránila monarchii. Snad proto později pevně lpěl na svazku s Německem – souviselo to s úvahou, že
Německo je vojensky nejsilnější světová mocnost.
Vývoj spolkového zákonodárství: Hans Peter Hye definuje spolek jako dobrovolné spojení osob, jehož cílem je dosažení
účelu, který si samy na základě stanov předsevzaly. Toto spojení představuje v kontinuálním trvání možnost institucionalizace
občanské veřejnosti, neboť ve spolcích nacházeli soukromé osoby nejen možnost svobodné diskuse, ale také možnost
přenesení cílů do skutečnosti. Dobrovolnost, ústavnost, rovnost, účast na vytváření vůle, kontinuita a vypočítatelnost tedy
podle něj představují všeobecné znaky spolku. Spolkový patent ze dne 26. 11. 1852 č. 253 ř. z. obnovil a konkretizoval systém
koncesí, paragraf 1 uváděl, že k povolení spolku je třeba výslovného povolení úřadů, vstup do spolku musí být povolen
každému, kdo splňuje předem stanovené podmínky (dle stanov spolku). Statuta spolku musejí obsahovat: účel spolku,
prostředky k dosažení tohoto účelu, způsob vytvoření a obnovení spolku, sídlo spolku (od roku 1867), práva a povinnosti členů,
orgány spolkového vedení, náležitosti platných usnesení, způsob řešení rozepří uvnitř spolku, zastoupení spolku navenek,
způsob rozpuštění spolku. Dalším omezením byl zákaz politických spolků: „Die Bildung von Vereinen, welche sich Zwecke
vorsetzen, die in den Bereich der Gesetzgebung oder der öffentlichen Verwaltung fallen, ist untersagt“ (par. 3). Mimoto platil
nadále ministerský výnos z 6. 12. 1848 (RGBl. 11/1849), který nařídil obzvláště rozpuštění dělnických spolků a podobných
útvarů. Významnější rozvoj spolků nastal po obnovení ústavnosti v 60. letech. Spolkový zákon (všeobecný zákon o spolcích)
vyšel 15. listopadu 1867 a měl číslo 134/67 říšského zákoníku. Upravoval pouze poměry jedné části spolků, netýkal se totiž
spolků výdělkových, pojišťovacích, úvěrních (náležely zde i spořitelny), bankovních a důchodových. Tyto skupiny spolků se
řídily starší legislativou z roku 1852 nebo pozdějšími zákony (např. zákon o svépomocných společenstvech – tedy záložnách,
konzumních spolcích apod. ze dne 9. dubna 1873).
Všeobecný zákon o spolcích z roku 1867 alespoň formálně opustil princip koncese. Ke vzniku spolku stačilo pouze oznámení
zakladatelů spolku zemské vládě. K oznámení musely být přiloženy stanovy, jejichž náležitosti byly podrobně rozvedeny v §§ 4
a 5 spolkového zákona z roku 1867. Pokud ve lhůtě čtyř týdnů od podání oznámení nepřišla ze strany státních orgánů písemně
tzv. zápověď, spolek mohl zahájit svou činnost. Zamítavé stanovisko nemohlo být vzneseno svévolně, jinými slovy zápověď
směla být vznesena jen tenkrát, když se účel nebo vznik spolku příčil právu nebo když se spolek jevil státu nebezpečným.
Shrnuto – koncese už sice nebylo zapotřebí, ale zákon přesto neznamenal úplnou spolkovou svobodu, neboť každý spolek byl
povolován ústředními úřady. Dohlížecí činnost nad spolky mělo příslušné okresní hejtmanství (vedlo si vlastní katastry spolků)
respektive policejní ředitelství a ve vyšší instanci místodržitelství, podléhající zase ministerstvu vnitra. Podle všeobecného
zákona o spolcích z roku 1867 mohly vznikat i politické spolky, představující zárodky budoucích politických stran. Jejich
existence byla legalizována pod řadou podmínek, ve srovnání s ostatními typy spolků přísnějších. Tak nesměly přijímat za

členy ženy, cizince a neplnoleté osoby, byla omezena velikost jejich představenstva (minimálně pět a maximálně deset osob),
musely úřadům hlásit jména všech svých členů včetně bydliště a nesměly navzájem vstupovat ve spojení ani přímo, ani
prostřednictvím personální unie. Zákon opominul politické spolky přesněji charakterizovat, ponechával to k ocenění tehdejším
politickým místům. Chybějící definici politických spolků se pokusili někteří autoři doplnit ze vztahu ke spolkovému zákonu
z roku 1852, jehož paragraf 3 explicitně zakazoval spolky, zasahující do oboru zákonodárství a veřejné správy. Proto viděli
v politických spolcích, v roce 1867 omezeně povolených, dříve bezpodmínečně zakázané spolky.
Ve stejný den, kdy zahajovala činnost říšská rada (20. května 1867), dorazila skupina českých politiků do Petrohradu. Další
demonstrativní akty: položení základních kamenů ND, manifestace na bělohorském bojišti 8. 11. 1867, tábory lidu v létě
1868 (vrchol 1869, doznívání až do roku 1871), nezájem české veřejnosti o panovníkovu návštěvu v létě 1868, pouliční
srážky z října 1868, které vedly k vyhlášení výjimečného stavu V Praze platícího do dubna 1869.
Ceremoniál položení základního kamene k stavbě českého Národního divadla 1868 se konal po spektakulárním
slavnostním průvodu vycházejícího z Karlína. Zúčastnili se jej i dělníci v počtu odhadovaném na 3 000 osob. Po obšírném
úvodním projevu mladočeského politika Karla Sladkovského (1833 – 1880) následovalo pětadvacet mužských osobností,
které hlasitě pronesly vzletné heslo a na základní kámen potom třikrát poklepaly. Někdy pronesly i stručný projev, jako
tomu bylo v případě Františka Palackého, jenž byl první v pořadí. Ve smyslu svého historického díla zdůraznil, že českému
národu jednotnému v Čechách i na Moravě se tak s božím požehnáním dostává kýžené kulturní svatyně, v níž se mu má
„zjevovati a před oči stavěti všeliká mravní síla a krása“. I ve svých dalších slovech na sebe vzal roli otce českého národa,
když zdůraznil, že si přeje, aby jeho národ šel i do budoucna cestou, jež bude: „přímá, bezúhonná, legální a mravní“. Na
samém koci své řeči zvolal: „Dovolte tedy, abych připil na tichý ale stálý pokrok na dráze osvěty“; potom následovalo
bouřlivé provolání slávy všemi přítomnými. Vzhledem k tomu, že akce se nezúčastnil maršálek českého zemského sněmu,
jímž byl ústavověrný velkostatkář, kníže Adolf Auersperg (1829 – 1885), ani žádný z jeho náměstků, na kámen jako druhý
poklepal Franz Schmeykal, jako zástupce českého zemského výboru. Pronesl přitom latinskou slavnostní formuli přející
tomu, co je dobré, zdárné a šťastné, aby se naplnilo. Na celé akci bylo pozoruhodné, že na základní kámen poklepalo též
několik příslušníků české historické šlechty; především pak čelný politik hrabě Jindřich Clam – Martinic (1826 – 1887),
předseda společnosti českého Muzea a hrabě Jan Nepomuk Harrach (1828 – 1909), kurátor Matice české. Za Moravu jako
čtvrtý v pořadí provedl poklep advokát Alois Pražák (1820 – 1901), předseda klubu moravských poslanců. Za české
dělníky promluvil jako jednadvacátý v pořadí předseda jejich svépomocného družstva Oul František Ladislav Chleborád
(1839 – 1911). Vycházel přitom z křesťanské symboliky, že platným dělníkem je každý, kdo se podle svých sil a možností
přičiní o zdar národní věci. Při této příležitosti též pateticky zvolal: „Rukou dělnictva vyrvány byly kameny tyto z lůna země,
rukou dělnictva bude i budova tato dokonána. Svorně ku předu!“
1868/69 – demonstrativní poutě do Kostnice organizované vlivnou částí mladočeské politické reprezentace; útoky
Národních listů na Palackého pro jeho účast na oslavách devítisetletého jubilea pražského biskupství 28. září 1873.
Po rakousko-uherském vyrovnání slábly polonofilské nálady typické pro mladočeské kruhy – haličští Poláci totiž nepodpořili
český odpor proti zavedení dualismu a sami získali určitou míru samosprávy.
Březen 1868 – novinová diskuse mezi mladočeskými Národními listy a nedávno založeným staročeským Národním
pokrokem. Mladočeši chtěli obeslat zemský sněm, nakonec se ale v létě podřídili většině → Státoprávní deklarace českých
poslanců při vstupu na zemský sněm 1868 – do doby, než bude uspořádání státu řešeno na základě úmluvy panovníka s
reprezentanty českého království volenými podle spravedlivého zastoupení, vzdávají se čeští poslanci účasti na ZS.
Podobný krok učinili Moravané na moravském ZS, ale méně vyhraněně formulovali státoprávní záležitosti a v církevních
záležitostech se obraceli proti liberální politice současné vlády.
Fundamentálky a zákon na ochranu rovných práv obou národností v Čechách: Změna vládního kurzu nastala s nástupem
nového ministerského předsedy hraběte Alfreda Potockého v dubnu 1870. O měsíc později již premiér vyjednával se
staročechy i mladočechy. Jednání zaktivizovala po třech letech nečinnosti i českou historickou šlechtu. V předvečer války
mezi Pruskem a Francií měl panovník zájem na loajálním postoji všech svých národů a koncem července 1870 rozpustil
český zemský sněm, přičemž bylo jasné, že nový sněm po volbách bude mít státoprávní většinu. Nový český sněm přesto
odmítl vykonat volbu svých zástupců v říšské radě, neboť trval na neústavnosti R-U vyrovnání a požadoval vyrovnání mezi
politickým národem českým a dynastií. Proto byly v Čechách vypsány přímé volby do říšské rady.
Jednání pokračovala i za premiéra hraběte Karla Hohenwartha od února 1871 (členy vlády byli i dva Češi původem: Karel
Habětínek a Josef Jireček, kteří však nebyli spojeni s českou politikou). Ministr obchodu a zemědělství Schäffle vyjednával s
Palackým a Clam-Martinicem. 10. října 1871 přijal český zemský sněm návrh zákona na ochranu rovných práv obou
národností v Čechách, vypracovaný Riegerem a rak. ministrem Albertem Schäfflem. Oběma národnostem zajištoval nejen
individuální občanské svobody, ale i kolektivní práva. Nesmělo dojít ke znevýhodňování jedné národnosti - to se týkalo přístupu
do zastupitelských sborů, veřejných úřadů, přidělování veřejných prostředků a zřizování ústavů ke školnímu vzdělání. Správní,
soudní okresy i volební obvody se pokud možno měly skládat jen z obcí jedné národnosti, úřední jazyk obce se měl určovat
rozhodnutím obecního zastupitelstva. Povinnost užívat i druhý jazyk měla být v případě, že v obci bydlelo aspoň 20 % voličů

z řad menšiny, totéž v případě okresu (nebo alespoň jedna obec jiné národnosti). V Praze mělo platit užívání obou jazyků, totéž
v plné míře u civilních státních úřadů, samosprávného výboru a soudů vyšší instance. Český zemský sněm měl být rozdělen do
dvou národních kurií, obě měly mít právo veta v zásadních otázkách. Kromě toho byl připraven i nový volební řád pro zemský
sněm – rozdělení velkostatkářské kurie na tři sbory, zvýšení počtu mandátů venkovské kurie a naopak snížení počtu mandátů
v městské kurii – to nahrávalo federalistické převaze zemského sněmu do budoucna. Dále bylo dojednáno znění osmnácti
článků fundamentálních: Při volbě poslanců českého zemského sněmu do říšské rady by nejméně 1/3 pocházela z české kurie
a aspoň ¼ z německé kurie. Sounáležitost zemí Koruny české měla být vyjádřena funkcí českého kancléře, který by byl
členem ústřední vlády. Moravští poslanci se vyslovili pro svébytnost Moravy a žádali, aby se vzájemný vztah tří zemí Koruny
upravil na základě jednání všech tří zemských sněmů. Slezský sněm odmítl federalizaci monarchie a jakékoli spojení s Českým
královstvím. Jednání o vyrovnání mezi Korunou českou a panovníkem skončila bez úspěchu, tehdejší kancléř hrabě Beust trval
na vedoucím postavení rak. Němců ve vnitřní politice Předlitavska. Proti byli rovněž němečtí liberálové (měli podporu nového
německého spojence) a Maďaři. Koncem října se Hohenwarthova vláda poděkovala a přijetí fundamentálek bylo podmíněno
souhlasem ze strany říšské rady, čímž bylo o jejich osudu rozhodnuto. Zářijový reskript, kterým panovník původně přislíbil
přijetí fundamentálek a královskou korunovaci, se ve zmínce objevil i v nejslavnější české knize: Voda na bramborách vařících
se v peci bublala a starý ovčák po krátké pomlčce řekl prorocky: "A von tu vojnu náš císař pán nevyhraje. To není žádný
nadšení do války, poněvadž von, jak říká pan učitel ze Strakonic, se nedal korunovat. Ať si maže teď, jak se říká, komu chce
med kolem huby. Když jsi, lumpe starej, slíbil, že se dáš korunovat, tak jsi měl držet slovo."
V listopadu 1871 nastoupila vláda Adolfa Auersperga. Češi se stále (již od roku 1863) nezúčastní zasedání říšské rady a
prohrávají i v jarních „chabrusových“ volbách do českého zemského sněmu na jaře 1872 (kšefty v kurii velkostatku
umožněné skutečností, že celé české království ve zmíněné kurii tvořilo jediný volební okres s volebním místem Prahou,
takže vítěz bral všechny mandáty). Poté se nezúčastní ani českého zemského sněmu. Roku 1873 je v říšské radě za
české neúčasti těsnou většinou schválen zákon o přímých volbách do říšské rady.
Po vydání prosincových ústavních zákonů se pomalu začíná aktivizovat i dělnické hnutí, vznikají první dělnické spolky a
svépomocné družstevnictví, od roku 1872 vycházejí Dělnické listy. Pracovní a sociální podmínky dělnictva jsou v globálu
velmi špatné – pracovní doba 11-14 hodin, mzda sotva dostačující na vyžití, zaměstnávání žen a dětí, neexistence
pojištění. Svárovská stávka 1870 (Johann von Liebig, Stávka v Liebigově textilce ve Svárově (nyní část obce Velké Hamry
u Tanvaldu, okres Jablonec nad Nisou) 30.-31.3.1870 proti stupňovanému vykořisťování, za zvýšení mezd a zkrácení
pracovní doby. Ke stávce se připojili čeští i němečtí dělníci z továren z Tanvaldu, Haratic a Smržovky. Stávka vyvrcholila
31.3. demonstrací asi 3000 dělníků, která byla vojskem a četnictvem krvavě potlačena. Čtyři dělníci byli zabiti a 30 osob
zraněno. Pod dojmem stávkového hnutí v severočeském průmyslu byla vláda nucena 7.4.1870 vydat tzv. koaliční zákon,
kterým bylo legalizováno právo na stávku). 1874/78 důležité mezníky sociálnědemokratického hnutí. V 80. letech je
dělnické hnutí následně tvrdě perzekuováno.
9. května 1873: během světové výstavy ve vídeňském Prátru došlo k černému pátku na vídeňské burze
Podzim 1873: první přímé volby do říšské rady – čeští poslanci z Čech do říšské rady nevstupují, oproti tomu Moravané
ano. Moravané ve stejné době vstupují na zemský sněm, v Čechách učinili totéž na podzim 1874 mladočeši (např.
osmačtyřicátníci Karel Sladkovský, Alois Pravoslav Trojan a Vincenc Vávra-Haštalský, radikální žurnalisté Josef Barák a
Julius Grégr, lékař Eduard Grégr, „selský král“ Václav Janda, statkář Alfons Šťastný, hlinecký okresní starosta Karel
Adámek…) kteří se odtrhli od staročechů. Formálně byla Národní strana svobodomyslná ustavena o Vánocích 1874 a ve
svém programu se postavila za aktivní odpor na českém zemském sněmu a pasivní rezistenci říšské rady. Kritizovala
spolupráci staročechů s historickou šlechtou a klerikalismus.
Otevřený list mladočecha E. Grégra staročeskému vůdci Riegrovi v létě 1876: „Státní právo bez patřičné moci, která by mu
dovedla zjednat platnosti, nestojí ani za fajfku tabáku…“
13. 6. 1878: okupace Bosny a Hercegoviny
září 1878: vstup staročeských poslanců na půdu českého zemského sněmu. Připravuje se vstup na říšskou radu, což vede
k dočasnému rozkolu s konzervativní šlechtou (Karel Schwarzenberg).
v roce 1878 politický pád Jana Stanislava Skrejšovského, konkurenta Riegra na post Palackého nástupce
jaro 1879: ministr vnitra (od srpna premiér) Eduard Taaffe vzkázal Čechům: „Přijďte a vybojujte si své nároky“; září 1879:
český státoprávní klub (konzervativní velkostatek, staročeši, mladočeši) po jednáních ve Vídni s Taaffem vstupují na
říšskou radu (volby byly v červnu)

Období od 1850

Druhá polovina 19. století byla v monarchii a v českých zemích charakterizována jednak zrychlující se industrializací, která
vyvolala konstituování „moderní“, s průmyslem spojené buržoazie, jednak trvající silnou hospodářskou a sociální mocí šlechty
a dvora; obojí dohromady vedlo ke vzniku kompromisu - konstituční monarchii se silnou mocí panovníka. Otvírání společnosti -
v podstatě růst možností uplatnění ambiciózních osob z nižších vrstev a sociální emancipace celých těchto skupin - probíhala
pro ekonomickou nevýkonnost pomaleji než na Západě; důkazem byla jednak sílící emigrace, jednak silný rozvoj nacionálních
hnutí, jejichž příslušníci neměli dost možností k žádoucí expanzi; „nové“ národy, mezi nimi Češi, musely útočit na vládnoucí
národní skupinu. To vedlo nejdřív k dualismu a nakonec až k rozpadu monarchie.
1849-1860 (změny makrostruktur za neoabsolutismu) Revoluce byla poražena, ale přesto došlo k významnému
kompromisu - zrušení poddanství a roboty s dalšími menšími povinnostmi (i vůči církvi). To se týkalo - ovšem v rozdílné míře -
téměř všeho venkovského obyvatelstva, tj. přibližně tří čtvrtin populace, a poněkud jinak i obyvatel poddanských měst, tedy
dalších asi 15 % obyvatelstva. Znamenalo to už úplné zrušení právní a přímé ekonomické závislosti na šlechtě, což byl
sekulární převrat podobný poddanské reformě Josefa II. a v některých směrech i významnější - šlo o likvidaci podstatných
prvků feudalismu, i když kompromisní. Jak už napsali jiní, mohlo se mimo jiné začít rozvíjet kapitalistické, tj. výkonnější
zemědělství, samozřejmě s nevýhodami i „nevýhodami" kapitalismu, například s rychlejší majetkovou diferenciací. Důležité
však bylo, že dynastie a v podstatě i šlechta tímto kompromisem zneutralizovala svého největšího potencionálního nepřítele -
selské a venkovské obyvatelstvo, nespokojené s robotou. V tom byl základní úspěch vládnoucích vrstev - ale i jejich opozice, a
současně i význam zdánlivě neúspěšné revoluce: vznikla, i když ve specifické formě, jakási omezená občanská společnost,
založená na formálním právním zrovnoprávnění jedince, což byla nesporně významná modernizace - zatím opět bez politické
moci měšťanstva, tj. bez jeho úplné rovnoprávnosti, bez parlamentu a dál s absolutní mocí císaře. Realističtí měšťanští
reformátoři, ale i druhá strana mohli být spokojeni.
Určitou spokojenost naznačuje, že v „pramenech lidové provenience“ se nesetkáváme s nářky nad poplatky za vyvážení z
roboty a poddanství, běžnými v české historiografii. Sedláci sami především platili jen třetinu těchto poplatků, a ještě
rozvrženou na tak dlouho, že jejich průměrná výše na jednu usedlost představovala jen asi jeden zlatý CM ročně. Řekli
bychom, že to nemohlo budit jejich nespokojenost, naopak spíš radost, že tak snadno vyvázli. Navíc znamenalo odstranění
roboty podstatné zvýšení pracovní kapacity usedlosti: u velkých sedláků s dvěma spřeženími, kterým ubyly tři dny potažní
roboty, to bylo asi 25 % předchozího potažního výkonu. To už něco znamenalo a uvolněná potažní síla mohla vydělávat i mimo
zemědělství, například velmi dobře placeným povoznictvím na stavbách nebo pro průmyslové závody.
Další pro část obyvatelstva příznivou změnu znamenalo zavedení obecního zřízení s volenými obecními výbory a radami i
představeným obce místo dřívějšího vrchností jmenovaného rychtáře. Volební právo bylo sice omezeno podle výše daní,
preferovalo tedy majetné (a honorace, tj. v podstatě vzdělance) a pravomoc obecních rad byla omezená - pochopitelně na
místní záležitosti menšího významu, ale přece jen to byla možnost určitého vlastního rozhodování.
Kompromis s venkovským obyvatelstvem následoval určitý druh kompromisu s měšťanstvem. To sice nedobylo a nedostalo
politická práva, ale zato mohlo podnikat a bohatnout, což bylo zřejmě i v zájmu státní pokladny.
Katolická církev ovšem zůstala oporou režimu, patrně hlavně vlivem císaře a jeho okolí víc než předtím. Konkordát z roku 1855
umožňoval biskupům volný styk s papežem bez dohledu státu, soudní pravomoc nad klérem měla pak znovu církev stejně jako
nad manželstvím katolíků a školství bylo nadále podřízeno církvi. Konkordát vydržel do roku 1870, formálně byl zrušen v roce
1874 a znamenal pravděpodobně vyvrcholení moci církve pro celé „dlouhé“ 19. století.
Reliktem poddanské minulosti byla podřízenost vůči všem „výše postaveným“, přetrvávající ve vzorech chování prakticky až do
I. světové války. Život v polovině 19. století: stále nízká míra specializace a profesionalizace, složitější řemesla se provozovala
jen v regionálních metropolích, velmi nízký podíl inteligence a služeb, konzervativní a chudá byla většina živnostenských
malovýrobců, konzervativní profesní a ekonomické prostředí maloměst (tedy velké většiny našich měst) vyplývalo z nedostatku
podnětů zvenčí, které začaly později přicházet od městské inteligence, zakládající spolky. Úředníci a patriciát měli v obecném
vědomí stále ještě vyšší prestiž než svou sociální funkcí zatím málo pochopitelní průmysloví podnikatelé. Význam napojení na
železnici - velký modernizační impuls.
1860-1875 (zformování buržoazie) Ve druhé polovině 60. let a počátkem 70. let nastal vrchol gründerské epochy – rychlé
zakládání průmyslových podniků, ale i bankovní, obchodní a dopravní infrastruktury – byla dobudována respektive vybudována
síť hlavních železnic spojujících všechny důležité regiony českých zemí, což umožnilo vznik relativně jednotného a vcelku
dobře přístupného trhu. Ve druhé polovině 19. století nastala „advokátská“ (nebo obecněji „doktorská“) revoluce a „inženýrská“
revoluce. Růst početnosti a majetku průmyslové podnikatelské buržoazie byl sledován růstem infrastruktury spojené s
průmyslem. Stoupal počet podnikového úřednictva, jehož vyšší skupiny vytvářely prestižní střední vrstvu, zájmově spojenou s
podnikatelskou buržoazií. Továrník se stával obecně váženou osobou. Staré měšťanstvo agrární epochy se prostřednictvím
svých dětí v nových profesích měnilo v součást moderní buržoazie, případně existovalo dál jako řemeslníci a živnostníci,
patriciát buď investoval do průmyslu nebo infrastruktury (Zwierzinové, Primavesiové), nebo žil z pronájmu svých městských
domů a z jiných tradičních zdrojů. Celá sociální mobilita dostala zrychlením industrializace silný popud.

V roce 1874 byl zrušen konkordát a církev se znovu dostala pod vliv státního aparátu, ale už v letech 1868-1869 liberální
školská reforma dočasně zlikvidovala vliv církve na školství, které bylo zároveň zaměřeno na reálné předměty a přírodní vědy.
Podstatně se zvýšily platy učitelů, z nichž se tak zvláště na venkově staly vážené a postupně i vlivné osoby, pozvolna
nahrazující vliv farářů. V roce 1868 bylo obnoveno i světské manželské právo. Podle církevních historiků šlo v té době o
„Kulturkampf“ jako v Prusku.
Až do obecního zákona z roku 1862 se dostalo ustanovení o dozoru obecních rad na zemědělskou čeleď (i v soukromé sféře)
a za chování tovaryšů zodpovídal mistr. Dolní vrstvy byly stále usměrňovány a kontrolovány, ale v situaci obecně nízké
vzdělanosti a sociální kázně to asi ani jinak nešlo.
Hospodářský vývoj
Industrializace a průmyslová revoluce – Oba pojmy zdánlivě splývají a jsou proto někdy ztotožňovány či zaměňovány. Tento
přístup však není zcela správný a korektní. Pojem industrializace je obsahově širší a v logické hierarchii je tak do značné míry
nadřazen výrazu průmyslová revoluce, který je zpravidla pojímán jako významově užší. Termínem industrializace tak zpravidla
označujeme dlouhodobý, v zásadě kontinuální a dodnes neukončený proces velké civilizační transformace agrární společnosti
s převahou obyvatelstva žijícího na venkově a živícího se zemědělstvím v moderní průmyslovou a konzumní společnost, žijící
z velké části ve městech a vytvářející rozhodující část národního bohatství v průmyslu a navazujících službách.
Pojem průmyslová revoluce významově užší a soustřeďuje se právě a především na ekonomické, tedy výrobně-technické i
podnikatelsko-organizační aspekty industrializačního procesu. Tedy na dramatický, nesmírně dynamický, ale jen několik
desetiletí trvající celospolečenský proces nástupu a rozmachu továrního a strojového průmyslu, uskutečňovaný pomocí
zásadních technických a technologických vynálezů, rozhodujících převratů v ekonomice a organizaci výroby a současně
doprovázený výraznými proměnami sociální struktury.
Bylo již naznačeno, že pojem industrializace je v každém případě velmi mnohovrstevný, nezahrnuje v sobě jen výrobní sféru,
ale celou škálu jevů z politické i kulturně-sociální oblasti. V takzvané západní literatuře je proto často ztotožňován s pojmem
kapitalismus, popřípadě oba termíny bývají nejednou zaměňovány jako ekvivalenty či vzájemně nahraditelná synonyma.
Hospodářské úspěchy 50. let: od 1. 1. 1851 zrušení celní hranice s Uhrami, 1852 liberální celní tarif, 1853 celní a obchodní
smlouva s Pruskem. Hospodářské reformy Karla L. von Brucka: Bruck byl povolán nazpět 1855, aby pomohl zvládnout
finanční krizi, kterou způsobily výdaje na krymskou válku. Už v září 1854 došlo k odstátnění železnic, čímž stát při garanci
ziskovosti přesunul náklady na výstavbu nutné železniční sítě na soukromníky. V roce 1855 byla založena banka Credit-
Anstalt, přičemž polovinu vstupního kapitálu 100 milionů zlatých dali šlechtičtí velkostatkáři a druhou polovinu
Rothschildové. V roce 1859 byly zrušeny cechy.
1850 Obchodní a živnostenské komory
1850 zrušena celní hranice s Uhrami
1857: Na konci padesátých let 19. století došlo v našich zemích k poměrně radikální změně měnového systému.
Duchovním otcem nové měnové soustavy, pro niž se používá označení „rakouská měna“ a která fungovala následujících
čtyřicet let prakticky až do přelomu století, se stal rakouský ministr financí z let 1855–1860 baron K. L. von Bruck. Cílem
reformy bylo dosáhnout faktické měnové unie Rakouska se zeměmi Německého celního spolku.
1860 zrušeny cechy, nový živnostenský řád (svobodné živnosti – stačí pouhé ohlášení živnostenskému orgánu;
koncesované živnosti spadající do oblasti veřejného zájmu, např. vydávání denního tisku, stavitelství…)
1862 nový obchodní zákoník (volná konkurence)
Wucherpatent („lichvářský“ zákon) z roku 1868 zrušil limit úroků z půjček, což na jedné straně přineslo rolníkům nové
možnosti účasti na rostoucím peněžním trhu a učinilo je zajímavou skupinou pro poskytovatele úvěrů, na druhé straně se
mnoho rolníků později dostalo do problémů, neboť nedokázali své půjčky splácet. K opětovnému zavedení regulaci výše
úroků se vláda odhodlala až zákonem z 8. května 1881. Pro znepokojující počet exekučních prodejů rolnických nemovitostí
byl v roce 1887 zaveden nový exekuční řád, jenž stanovil, že nemovitost nelze exekučně prodat pod třetinu odhadní ceny a
pod dvě třetiny odhadní ceny bez souhlasu dlužníka.
1848-1873 kapitalismus volné soutěže, 1867-73 vrcholná éra průmyslové revoluce
nová populačně-ekonomická struktura
sociální struktura kapitalistické společnosti
snižuje se význam živnostenské výroby, ale neplatí to paušálně pro všechna odvětví
velká vlna zakládání cukrovarů, od 60. let i české akciové cukrovary
pivovarnictví – spodní kvašení, zavádění parního pohonu, 1869 zrušeno propinační právo

rozvoj hutnictví
1846 v Čechách 46 a na Moravě 16 železáren
1870 4 koksové pece oproti 36 dřevouhelným
hospodářská krize 70. let zničila malé železárny – Vítkovice, Třinec, Kladno
těžba uhlí, chemie
krach na vídeňské burze z 8. na 9. 5. 1873
Vývoj v období 1880-1914

Osmdesátá léta – drobečková politika
V listopadu 1879 předali František L. Rieger, Jiří Lobkovic a brněnský advokát František Šrom memorandum panovníkovi –
čtyři obsáhlé pamětní spisy se školskými a jazykovými požadavky (naprostá rovnoprávnost češtiny, němčiny a ve Slezsku i
polštiny u všech státních úřadů vyšší instance ve vnějším i vnitřním úředním styku; u úřadů nejnižších měl být úředním
jazykem jazyk většiny obyvatelstva; rovnoprávnost na pražské univerzitě, zvýšení počtu českých středních škol). V dubnu
1880 vláda částečně splnila požadavky českého memoranda vydáním Stremayrových jazykových nařízení. Nařízení
vyprovokovala velmi vášnivou reakci německých politiků v Čechách, kteří mobilizovali veřejné mínění a založili Deutscher
Schulverein. (Němci tedy nechtěli zrovnoprávnění češtiny ani ve vnější úřední řeči). Po těchto zkušenostech si vláda na
další jazyková opatření netroufala, ale realizovala rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity (1882 filozofie a práva, 1883
medicína, 1891 teologie)
1881/1883 otevření Národního divadla (Národní divadlo v Brně 1884)
Němečtí liberálové (např. Eduard Herbst, Ernst Plener) reagují na české úspěchy tím, že chtějí od roku 1885 na českém
zemském sněmu prosadit vytvoření uzavřeného německého území a odstranění Stremayrových jazykových nařízení, po
neúspěchu odcházejí na konci roku 1886 do pasivní rezistence.
Na základě volební reformy z roku 1882 volili v roce 1885 do říšské rady poprvé pětizlatkoví voliči – mírné posílení
neněmeckých národností; pětizlatový census zaveden i v českém zemském sněmu od voleb 1889 a ve slezském od voleb
1890.
L. Chleborád a potravní dělnický spolek Oul (1868-1875) – myšlenky Hermanna Schulze-Delitzsche. Dělnické listy pod
vedením Josefa Boleslava Pecky. Sjezd rakouské sociální demokracie v Neudörflu v roce 1874 za účasti desetičlenné
české delegace: požadavky jako všeobecné, rovné a přímé volební právo, neomezená svoboda tisku, shromažďování a
sdružování, odstranění dětské práce, zřízení nezávislé tovární inspekce, ale i diskutabilní ozbrojení lidu namísto pravidelné
armády či volba soudců lidem. Dělnické hnutí zpočátku znevýhodněno tím, že nemělo zástupce v říšské radě nebo na
zemském sněmu a spolkový zákon zakazoval sdružování spolků. Po několika měsících byli všichni účastníci břevnovského
zakládajícího sjezdu soc. demokracie (1878) zatčeni a odsouzeni pro tajné spolčování většinou k několikaměsíčním
trestům. Další procesy proběhly v roce 1882.
V českých zemích byl uplatňován zvýšený tlak orgánů státní moci proti dělnickým aktivistům od r. 1881. Pronásledováni
byli povětšinou za nezákonné spolčování a po svém odsouzení si zpravidla odpykávali několikaměsíční tresty vězení. Ti
známější z nich však bývali odsuzováni na více než jeden rok, a to zvlášť v případech, v nichž byli považováni za iniciátory
či organizátory akcí, jež byly prohlášeny za nelegální. Ostatně i sociálně demokratické sjezdy byly až do r. 1887 chápány
jako nelegální spolčování. Nad Vídní a jejím okolím byl na konci r. 1884 dokonce vyhlášen výjimečný stav, po němž 25.
června r. 1886 následoval tzv. protisocialistický zákon (98/1886 ř. z.), jehož platnost skončila 1891. Provinění proti tomuto
zákonu, jenž několik let citelně omezoval teritorium dělnické emancipace, se vztahovala především na teror směřující „k
násilnému převratu dosavadního státního nebo společenského řádu“. Platil pro celé Předlitavsko a podepsán pod ním byl
vyjma panovníka a ministerského předsedy též Alois Pražák (1820 – 1901), moravský staročech a v letech 1881 – 1888
správce ministerstva spravedlnosti. Po dobu platnosti tohoto protisocialistického zákona bylo v Čechách za „tajné
spolčování“ r. 1886 odsouzeno 140, a letech 1882 a 1885 po 90 osobách, tj. 96, 7%, a po 97% všech rozsudků tohoto typu
v celém Předlitavsku. Jeho aplikace na Moravě byla mírnější, neboť tímto způsobem zde bylo za jeden rok postiženo
nejvíce jen dvanáct osob (1881). Ve Slezsku šlo r. 1883 o dvacet osob.
Na druhou stranu se Taaffeho vláda angažovala v sociálním zákonodárství. V červnu 1883 byla zřízena v Rakousku
instituce tovární inspekce. Dělnická novela živnostenského řádu z března 1885 se vztahovala na tovární provozy –
maximální pracovní doba 11 hodin, povinné přestávky, zákaz práce dětí do 14 let, úprava pracovní doby žen. Byli to
především představitelé křesťanské sociální reformy kolem Karla von Vogelsanga a Aloyse von Liechtensteina, kteří svými
koncepty ovlivňovali sociální politiku Taaffeho vlády.

Na sociální otázku reaguje stát i různé politické směry – nejvíce sociální demokraté a katolíci (např. Matěj Procházka a
jeho spis Otázka dělnická)
V roce 1883 hlasuje jednotný český klub poslanců v říšské radě pro školskou reformu, která je posílením pozic katolické
církve dosti problematická.
v roce 1886 vypukla kauza RKZ v časopise Athenaeum – politické body za „obhajobu národních zájmů“ mínil sklidit Julius
Grégr a jeho zaměstnanec, redaktor Národních listů Jan Neruda. Po vypuzení z Athenaea začíná Masarykův kruh vydávat
čtrnáctideník Čas. Hned v prosinci 1886 v něm vzbudil rozruch článek Jihlavana Huberta Gordona Schauera „Naše dvě
otázky“ (zda je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí, vložené do
národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé; Julius Grégr reaguje v
Národních listech článkem „Filozofové sebevraždy“). Ani Masarykovi se Schauerův článek nelíbil, přesto se kritika Grégra
snesla hlavně na jeho hlavu.
1887 – článkem Národních listů o činnosti Českého klubu na říšské radě vypukla „drobečková“ aféra F. L. Riegra –
následuje rekonstrukce Českého klubu, z něhož Rieger vyloučil Eduarda Grégra, Emanuela Engela, Jana Vašatého a
Václava Kounice. V roce 1888 vzniká samostatný mladočeský klub na říšské radě. V roce 1889 se mladočeši po
úspěšných volbách osamostatnili na českém zemském sněmu. Rozkol mezi mladočechy a staročechy ještě podtrhla tzv.
Šílova aféra v roce 1889. V roce 1889 se zformovala jako křídlo mladočeské strany Selská jednota pro království české a
její tiskový orgán, Selské noviny, v čele s originálním myslitelem Alfonsem Šťastným. V 90. letech se toto hnutí
osamostatnilo. V roce 1889 začal Adolf Stránský vydávat Moravské listy (v roce 1894 přejmenované na Lidové noviny) a
v roce 1891 byla založena v Kroměříži Lidová strana (moravští mladočeši). Dalšími představiteli byli Václav Šílený, Václav
Perek.
K vůdcům staročechů tehdy kromě Riegra náleželi Albín Bráf, Josef Kalousek či Karel Mattuš. Vůdcem Národní strany na
Moravě po Pražákovi František Alois Šrom, další představitelé Antonín Mezník či Jan Žáček. Ve Slezsku byl
nejvýznamnějším českým představitelem František Stratil.
Jednání o česko-německém vyrovnání v Čechách 1890: v lednu 1890 ve Vídni proběhlo 14 schůzí zástupců německých
liberálů z Čech, staročechů a zástupců velkostatku (+ 5 zástupců vlády). Cíle obou stran byly dosti protichůdné. Němci
žádali zrušení Stremayrových nařízení, opuštění českého požadavku dvojjazyčnosti soudců, žádali rozdělení vrchního
zemského soudu, zemské školní rady a zemské zemědělské rady a zřízení národních kurií a národního soupisu daňových
poplatníků. Češi žádali zachování Stremayrových nařízení, ochranu národnostních menšin, povinnost země nést náklady
na menšinové školy, češtinu jako vnitřní soudní jazyk v českých krajích, rozmnožení českých krajských soudů a zřízení
nové české OŽK ve východních Čechách. Co bylo dohodnuto?: Zemská školní rada v Čechách měla být rozdělena do
dvou sekcí, menšinové školy měly být zřizovány ze zemského fondu, pokud v obvodu školní obce bydlel určitý počet dětí
druhé národnosti. Zemědělská rada pro Čechy měla být rozdělena obdobně jako školní rada. Měla vzniknout OŽK v Hradci
Králové. Hranice okresních a krajských soudů, okresních zastupitelstev a volebních obvodů se měly upravit tak, aby vyšší
celky zahrnovaly pouze obce jedné národnosti. U vrchního zemského soudu v Praze se měla znalost obou zemských
jazyků vyžadovat jen u části soudců a úředníků. U okresních soudů se obsazování míst nemělo vázat na znalost obou
jazyků. Místo kurií měst a venkovských obcí se měly vytvořit kurie poslanců českých a německých volebních obvodů
s právem veta při rozhodování o změnách zemského zřízení a volebního řádu do sněmovny. Měla být revidována
Stremayrova jazyková nařízení. Přijetí punktací by ve skutečnosti znamenalo rozdělení Čech na část německou a
dvojjazyčnou. Punktace ztroskotaly na odporu mladočechů a české veřejnosti. Z původních dohod vstoupilo v platnost jen
rozdělení Zemské školní rady v Čechách a Zemědělské rady pro Čechy.
Zahraničně-politické události 1879-1890

V roce 1879 byl uzavřen pakt mezi Německem a R-U. Rakušané ho od počátku interpretovali jako namířený proti Rusku,
zatímco Bismarck chtěl znovu usmířit Rakušany s Rusy. V roce 1882 přistoupila Itálie a vznikl tak Trojspolek: R-U se zavázalo
pomoci Itálii jen v případě velice nepravděpodobné agrese ze strany Francie, víceméně si jen krylo záda pro případ nutnosti
použít všechny síly na východě. R-U nemělo, stejně jako podle smlouvy z roku 1879, žádné povinnosti pomoci Německu pro
případ francouzsko-německé války. Vztahy R-U k Rumunsku a k Srbsku byly v té době sice dobré – v obou zemích vládli
prorakouští vládci – ale tomu nenasvědčovala hospodářská politika, neboť na nátlak Uher uvalila monarchie cla na dovoz
zemědělských produktů z Balkánu.
V roce 1881 byla uzavřena smlouva tří císařů o neutralitě a o tři roky později došlo k jejímu prodloužení. V roce 1887 nebyl
prodloužen pakt tří císařů, ztroskotal na zvýšené ruské aktivitě v Bulharsku. V roce 1890 rezignoval železný kancléř, což vedlo
ke změně německé politiky (začala být protiruská). Další ranou pro Rakousko byla rezignace spřáteleného krále Milana
v Srbsku.
Devadesátá léta a první desetiletí 20. století

1884 – po represích se probouzí dělnické hnutí, Josef Boleslav Pecka a František Hlaváček začínají namísto zastavených
Dělnických listů vydávat v Prostějově Duch času (do 1885), od 1885 v Brně Rovnost, od 1886 v Prostějově Hybešův Hlas
lidu
1. máj 1890 – demonstrace síly organizovaného dělnického hnutí
1890 (1888) Česká akademie Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění; 1905 Národohospodářský ústav – v obou
případech finanční prostředky Josefa Hlávky
1891 – v březnových parlamentních volbách vítězí v Čechách mladočeši, kteří vytvářejí samostatný klub, konzervativní
aristokraté odešli do Hohenwarthova klubu, čeští liberálové z Moravy (včetně slabších mladočechů) vytvářejí samostatný
Moravský klub. Mladočeši podali po vstupu na říšskou radu státoprávní ohrazení.
1891 – úspěch Jubilejní výstavy v Praze, kterou čeští Němci bojkotují (Zemská jubilejní výstava 1891: v době jednání o
punktacích byli Němci rozhodnuti se výstavy zúčastnit. Navrhovali však, aby se výstava konala až roku 1892 a
nejmenovala se jubilejní – vadila jim připomínka korunovace Leopolda II. českým králem).
V březnu 1893 navrhují mladočeši na říšské radě všeobecné, přímé a rovné volební právo. Stanovisko uvnitř strany
k tomuto problému nejednotné, nicméně mladočeši jsou tlačeni vzrůstající aktivitou dělnictva a pokrokového studentstva.
Naopak v roce 1898 se strana jako celek nepostavila za tentýž návrh pro český zemský sněm.
V dubnu 1892 ministr spravedlnosti Friedrich Schönborn vydal nařízení o zřízení nového okresního soudu v Teplicích nad
Metují. V dubnu 1893 předložila vláda na českém zemském sněmu k projednávání několik punktačních předloh (úprava
terit. vymezení některých politických a soudních okresů a zřízení nových krajských soudů v Trutnově a ve Slaném).
Mladočeská obstrukce sněmu následně znamenala definitivní konec punktací.
Na podzim 1893 se Taaffe snažil posílit pozici a rozbít velké bloky na říšské radě návrhem na zavedení všeobecného
volebního práva v městské a venkovské kurii, ale neuspěl a po 14 letech v úřadu musel podat demisi.
V létě 1891 zemřel Jan Neruda. Jeho pohřeb se stal manifestací pokrokové veřejnosti, která nebyla po chuti klerikálním
kruhům. V měsíčníku Vlast řízeném páterem Škrdlem se v lednu 1893 objevil článek, který ostře útočil na dílo oblíbeného
spisovatele. Spisovatelé vydali oficiální protest, mládež organizovala demonstrace, které skončili mj. vysklením oken
Škrdleho i nejvyššího maršálka knížete Lobkovice. Jaro/léto 1893: vlna pokrokářského radikalismu v Praze – hesla proti
historické šlechtě, církvi, symbolům císařské moci, „oslavy“ císařského reskriptu z 12. 9. 1871. Protestní akce vyvrcholily v
den císařových narozenin 18. srpna 1893. Dvanáctého září 1893 byl v Praze a okolí vyhlášen výjimečný stav a následoval
proces s „Omladinou“. V únoru 1894 proběhl proces proti 68 aktivistům dělnické mládeže a pokrokářů za tajné spolčování
v údajné organizaci „Omladina“. Po propuštění aktivisté v radikálně pokrokové, radikálně státoprávní a mladočeské straně.
Radikálně pokrokový směr (Antonín Čížek, Antonín Hajn) byl nakloněn sociálnímu reformismu; radikálně státoprávní směr
(A. Rašín, K. S. Sokol) dával před sociální otázkou přednost státnímu právu.
Veřejní intelektuálové – ti, jež měli intelektuální a komunikační potenciál vhodný k tomu, aby při této příležitosti vytvořily
společensky vlivný pohled na věc, resp. foucaultovský dispozitiv.
1893 – rozchod Masaryka s mladočeskou stranou po tříleté spolupráci (koncem roku 1890 vstoupili realisté do mladočeské
strany). Tím se Masaryk rozešel i se svými spolupracovníky, Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem. K realistům patřili ještě
historik Antonín Rezek a novinář Jan Herben. TGM ve druhé polovině devadesátých let rozvíjí otázku smyslu a postavení
našeho národa v řadě evropských národů: 1895 Česká otázka, Naše nynější krize, 1896 Karel Havlíček, Jan Hus, 1898
Palackého idea českého národa, Otázka sociální, 1901 Ideály humanitní. Podle TGM musí oficiální program české politiky
dostat plnější obsah, než zatím má, chce-li obstát. Už národní obrození nemělo pouze obsah jazykový a národnostní, bylo
obrozením všeho života. I současná politika musí přijmout humanitní cíle, nestačí úzkoprsý nacionalismus. TGM si osvojil
podstatu Palackého přístupu k české národní otázce. Pochopil, že hlavní věcí je získání oprávnění pro český národ jako
plnoprávného člena evropského lidstva. Otázky ekonomického blahobytu i politických a mocenských pozic jsou důležité,
jde však o nutný a pozvolný výsledek kolektivního národního úsilí. Jednostranný ekonomický liberalismus mladočeské
politiky neshledával jako všelék: „Díváme se na naše národní žití příliš negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný
antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat
bez ohledů na cizinu… Vnitřní síla národa závisí na jeho vzdělání, blahobytu, pracovitosti, mravnosti a integritě. Tohoto cíle
nelze však dosáhnout přes noc a bez velké práce…“ V České otázce Masaryk napsal, že „česká politika nemůže být
úspěšná, pokud nebude nesena opravdovým zájmem o osud Rakouska“. V samostatnosti neviděl ani tak jev politický jako
spíše kulturní: „samostatnost nespasí žádný národ, spasí nás mravnost a vzdělanost, samostatnosti politické jsme pozbyli,
když jsme přestali jako národ mravně žít“. Masarykův výklad národních dějin, jeho idea humanity, která je prý doložitelná
v různých obdobích českých dějin, vzbudil mnoho sporů. Kaizl ve spise České myšlénky odmítl Masarykovu tezi, že hlavní
inspirací českého obrození bylo husitství a českobratrské hnutí, byl přesvědčen, že českému národu vdechly nový život
ideály osvícenského liberalismu a nacionalismu. Rovněž Josef Pekař dokazoval, že obrozenci nenavazovali na českou

reformaci, ale tonuli v ovzduší romantiky. Podle filozofa Emanuela Rádla šlo Masarykovi o volbu ideálu, ne o zachycení
historických souvislostí. TGM v přírodě hledal účel a řád, v historickém dění smysl.
Od poloviny 90. let 19. století začal Masaryk svůj humanitní protestantský étos spojovat s českým národním zájmem
inspirován přitom též Františkem Palackým. Jako moderní vizionář, mesianista a ambiciózní veřejný intelektuál v jedné
osobě chápal českou otázku jako civilizační misi demokracie, sociální spravedlnosti a genderové rovnosti. Zároveň ji
prohlašoval za otázkou světovou. Přitom je však otevřenou otázkou, zda jeho českobratrský koncept nebyl v této době již
anachronickou sémiotickou figurou a konceptuální zkratkou postrádající právě to, co ve své vědecké kritice marxismu tolik
zdůrazňoval a s velkým intelektuálním nasazením předváděl, tj. pokud možno objektivní vědeckou analýzu. Vědecké krédo
se u něj totiž nezřídka prolínalo s morálními preferencemi, jež se z něj však daly odvodit jen pro tu část veřejnosti, jež
smýšlela stejně, či alespoň podobně jako on. Z takto chápané názorové synergie potom odvíjel své názory na smysl
českých dějin, jež vyvolávaly jak souhlasná stanoviska, tak i nesouhlasné polemiky.
Manifest české moderny (1895/1896), jenž zdůraznil nárok české modernistické inteligence programově prosazovat své
názory na veřejnosti jako směrodatné. Nepodařilo se to však v té míře, jak by si jeho signatáři přáli. Podepsali jej totiž
osobnosti, jež se začaly později názorově rozcházet, což bylo pro různá modernistická názorová seskupení ostatně dost
typické. Jeho text stylizovali Machar a X. Šalda. Mezi jeho signatáři nacházíme mj. básníky Otokara Březinu, Antonína
Sovu (1864 – 1928) a spisovatele Viléma Mrštíka (1863 – 1912). Dále jde o stoupence sociální demokracie, literárního
kritika Františka Václava Krejčího a pozdějšího redaktora Práva lidu Františka Soukupa (1871 – 1940). Jeho autoři a
signatáři si vyhrazovali právo na bezohlednou kritiku všeho, co považovali v české národní společnosti za staré fetiše.
Nedůvěřovali českým politickým stranám jakožto reprezentantkám zpohodlnělé buržoazie, neboť „strany mizí, národ
zůstává“. Zároveň jim šlo o demokratické a vůči Němcům nekonfliktní pojetí moderního českého národa. Společné jim bylo
i to, že současné společenské vztahy hodlali ovlivňovat důrazem na moderní sociální otázku, jakož i tlakem na integraci
dělnictva do české národní společnosti. Přitom zdůrazňovali, že se i ženy musí stát její zcela rovnoprávnou kulturní a
sociální součástí. Měli tím nepochybně na mysli jejich volný přístup k univerzitnímu vzdělání, různým typům dosud
„mužských“ zaměstnání a účast na kýženém všeobecném, rovném, přímém a tajném volebním právu.
Kaizl se v roce 1894 (nymburský sjezd) dostal do čela mladočeské strany, kde realizoval obrat od státoprávního
radikalismu k tzv. etapové politice. Kaizlova odpověď na Masarykovu Českou otázku: idea českého průniku do vídeňských
mocenských struktur - vytvoření trvalé české vládní državy. Na rozdíl od druhořadého zastoupení v podobě ministra-
krajana si Kaizl přát mít stálý český podíl dvou ministerských křesel nevázaných na smír v Čechách. Podobně žádal i
přiměřený podíl na vídeňské centrální byrokracii. Orientace na státotvornou politiku měla české úředníky zbavit dilematu na
národní a státní loajalitou. V úsilí o proniknutí do vrcholné sféry rakouské byrokracie spočívalo i jedno z velkých rizik –
takto racionálně kalkulovaná politika nebude mít strhující heroický náboj. Etapová politika – iniciátorem byl novinář
působící ve Vídni Gustav Eim.
Sblížení mladočechů se šlechtou na podzim 1896 po smrti Julia Grégra: společné přihlášení se ke státoprávnímu ohrazení
1879 a 1891.
Vrcholem jazykového zrovnoprávnění Čechů jako výsledku etapové politiky měla být Badeniho jazyková nařízení v roce
1897, vyvolala však bouřlivou německou obstrukci a velký tlak říšskoněmecké diplomacie. Badeniho jazyková nařízení
vyvolala prudkou politickou reakci, nacionální strany mobilizovaly lidová shromáždění, došlo k manifestacím a pouličním
střetům. Badeni musel odstoupit. Klepetař zdůrazňuje, že bylo německou chybou, že půl století po počátku českých snah o
plnou oboujazyčnost úřadů němečtí úředníci stále neuměli česky a proto mnoha německým rodinám hrozila hospodářská
katastrofa. V platnosti však zůstala Badeniho volební reforma říšské rady (schválena 1896, první volby podle nového
systému 1897), po níž vstoupili do parlamentu první sociální demokraté z Čech (Badeniho volební reforma 1896: nejen V.
všeobecná kurie, ale rovněž byl snížen daňový cenzus z 5 na 4 zlaté v městské a venkovské kurii).
Sociální demokraté vyvolali odpor ostatních českých stran, když vystoupili s protistátoprávním prohlášením. Rozšíření
volebního práva vedlo ve svém důsledku ke vzniku nových politických stran (agrární, národně sociální, státoprávně
radikální, radikálně pokroková, česká strana lidová). Národně sociální strana vznikla v roce 1898 v reakci na
protistátoprávní prohlášení sociální demokracie a její odpor k Badeniho jazykovým nařízením.
1898 – Gautschova jazyková nařízení: pro Čechy tři národnostní pásma (české, německé a smíšené), pro Moravu dvě
(německé a smíšené), odpadal i požadavek všeobecné oboujazyčnosti úřednictva) Opouští tedy jazykové zkoušky pro
všechny úředníky. Co se týče Moravy, nezaváděla by dělení na německé, české a smíšené oblasti, nýbrž personální
princip. I na Moravě měla vláda dbát na vytváření pokud možno jednojazyčných správních a soudních obvodů. Gautschova
nařízení by částečně připouštěla češtinu do vnitřní úřední řeči – proti tomu se Němci postavili.
Po krátkém Gautschově intermezzu nastupuje vláda Franze hrabě Thuna, jejím významným členem byl ministr financí
Josef Kaizl. Jazykovou otázku chtěl Thun řešit dohodou Čechů a Němců (pět národnostních pásem). Jednání ztroskotalo
na odporu Němců a v říjnu 1899 vláda padla. Po pádu Thunovy vlády zbyla Habsburkům jediná naděje, jak si upevnit

otřesenou autoritu a usmířit si Němce – centralizovaný autoritativní stát a pevná aliance s Německem. Badeni a Thun byli
poslední velcí šlechtičtí velkostatkáři ve funkci premiéra – proti oběma intervenovalo Německo a poté již císař vybíral
premiéry jen z vysoce postavených úředníků.
Clary-Aldringen: po zrušení Gautschových jazykových nařízení ztroskotal na mladočeské obstrukci (1899).
1899: česká technika v Brně a šestileté české gymnázium v Opavě
V květnu 1899 byla uzavřena dohoda německých pokrokářů, německé lidové strany, ústavověrného velkostatku a
křesťanských sociálů o společném národním programu – tzv. svatodušní program: uchování tradičního postavení Němců a
odmítnutí státoprávních požadavků jiných národů; zrušení dosavadních jazykových nařízení a zákonů, uznání němčiny
jako všeobecného zprostředkovacího jazyka; národnostní rozhraničení českých zemí na jazykově německé a smíšené
území; každá národnost si má sama nést náklady na školství; rozdělení zemského sněmu do národních kurií; upevnění
spojenectví s Německem.
1900: v českých zemích velký vzestup všeněmců.
V roce 1900 neuspěly česko-německé vyrovnávací konference pod patronátem nového premiéra Ernesta von Koerbera:
Němci žádali uzákonění němčiny jako státního jazyka, Češi uznání vnitřní úřední češtiny. Ernest von Koerber přes
nesouhlas mladočechů předložil sněmovně v roce 1900 návrh zákona o užívání jazyků u státních úřadů v Čechách a na
Moravě a o vytvoření krajských úřadů v Čechách. Návrh předpokládal zřízení tří jazykových pásem v Čechách a jen
smíšené jazykové pásmo na Moravě. I v jednojazyčných krajích měly být povoleny písemné žádosti v druhém jazyce a v
ústním jednání měl být k dispozici úředník znalý druhého jazyka. Konečné stanovení hranic krajů mělo být provedeno až
po sčítání lidu 1910. Mělo dojít k nové reorganizaci obvodů soudních okresů – 14 nových mělo být vytvořeno a 53 dalších z
celkového počtu 233 reorganizováno. Okresní hejtmanství po reorganizaci měla být v 58 případech česká, ve 41 případech
německá a ve 4 případech smíšená. Krajů mělo být 5 českých, 3 německé a 2 smíšené. Češi byli proti z toho důvodu, že
reforma oslabovala rovnoprávné postavení češtiny jako vnější úřední řeči v pohraničí a omezovala pravomoci zemské
samosprávy. Koerber chtěl totiž zavést i krajské sněmy. Koerber rovněž navrhoval volební reformu říšské rady – kurie
nejvíce zdaněných 85, kurie inteligence 85, kurie na základě všeobecného a rovného práva 257. Spoléhal na to, že by tím
došlo k prolomení zablokované situace a to hlavně vlivem internacionální soc. demokracie. Neuspěl. Parlamentní volby na
přelomu let 1900-1901 vedly k růstu radikalismu – posílili Všeněmci a částečně i národní sociálové. Neuspěly ani další
vyrovnávací konference 1903. Posledního dne roku 1904 Koerber odstoupil.
Iniciativa premiéra Richarda Bienertha v lednu 1909 podobná – předložil v říšském sněmu dva návrhy zákonů týkající se
Čech: zřízení krajských vlád a regulace užívaných jazyků u státních úřadů – měly být vytvořeny pokud možno
jednojazyčné kraje a okresy na základě výsledků posledního sčítání lidu, u většiny okresů by se úřední záležitosti
vyřizovaly jen v jednom jazyce. Nicméně strany mohly podávat písemné žádosti i ve svém jazyce. Bylo by vytvořeno 20
krajských vlád, Praha by byla podřízena přímo místodržitelství. Podle stanoviska Národní rady české by vlastně byla
splněna podmínka Svatodušního programu – dělení království. Ani vyrovnávací konference v Čechách v roce 1910
nepřinesla žádné výsledky. Sněm už byl od roku 1908 vyřazen z aktivní politiky.
Pro starorakouské byrokraty byla míra rovnoprávnosti přímo úměrná vyspělosti, potřebám a významu etnika – představa
více či méně vyspělých národů, mezi jejichž požadavky je třeba diferencovat na základě skutečných potřeb. Tato
diferenciační metoda charakteristická jednostrannými nařízeními a patenty se však na přelomu století přežila. Prohlubování
národnostní rovnoprávnosti bez souhlasu Němců nebylo od badeniovské krize pro odpor Němců možné. Zatímco v 80. a
90. letech mělo vyrovnání přivést Němce zpět do hry o odpovídající podíl na moci ve státě (zemi), od přelomu století jde
českým Němcům především o zabezpečení si Čech pro budoucnost, a to výhradně pro sebe. Vlastní obsah česko-
německého vyrovnání od přelomu století zahrnoval tři okruhy problémů: 1) užívání národních jazyků u samosprávných
úřadů; 2) užívání jazyků při státních úřadech; 3) reforma volebního řádu a zemského zřízení (včetně vzniku národních
kurií). Úprava zemského volebního řádu jako součást komplexu vyrovnání – šlechta nechtěla připustit pronikavou
demokratizaci a mohla se spolehnout na podporu většiny občanských stran.
V bouřlivém roce 1905 sociální demokracie na podzimním zasedání českého zemského sněmu znovu demonstrovala své
stanovisko ve věci volební reformy. Demokratickou volební reformu navrhla také většina českých buržoazních stran v čele
s mladočechy. Vláda podala svůj návrh – chtěla rozšířit kuriový parlamentarismus na zemském sněmu o všeobecnou kurii.
Návrhy byly odkázány zvláštnímu volebnímu výboru, který pak přijal jako předlohu dalšího jednání příslušný vládní návrh; v
pohnutém ovzduší na počátku listopadu 1905 ale zůstaly zemské události stranou a otázka volební reformy do zemského
sněmu byla odsunuta. Jinak se vyvíjely události na Moravě, kde byl uzavřen tzv. Moravský pakt: Počet poslanců
moravského zemského sněmu byl zvýšen na 151: 2 virilisté, 30 velkostatek, 40+6 města a obchodní a živnostenské
komory, 53 venkovské obce, 20 všeobecná kurie. Druhá, třetí a čtvrtá kurie (mimo OŽK) byla rozdělena na dvě národní
kurie, v nichž volili odděleně čeští a němečtí poslanci stanovený počet poslanců – města 20 Češi a 20 Němci; venkovské
obce 39 Češi a 14 Němci, všeobecná kurie 14 Češi a 6 Němci.

V roce 1905 vydal Kramář své Poznámky o české politice. Přihlásil se ke Kaizlovu dědictví a odmítl mladočeskou politiku v
době Koerberovy vlády jako diletantskou. Podstatu proher české politiky spatřoval v prázdném státoprávničení, v
jednostranné orientaci na parlamentní politiku a v podceňování významu výkonné moci. Češi by podle něj měli přicházet
do Vídně na rozhodující místa v úřadech. Politická svébytnost české národní společnosti zůstala konečným, ale vzdáleným
cílem.
Zákonem č. 15 a 17/1907 ř.z. z 26. ledna 1907 bylo pro volby do poslanecké sněmovny říšské rady zavedeno přímé,
všeobecné a rovné volební právo pro muže od 24 let. Spravedlivé však volby nebyly ani nadále, a to vinou konstrukce
volebních obvodů, kde vláda předem počítala se sociálním a národnostním složením. Z národnostního hlediska připadalo
na jednoho německého poslance okolo 44 000 obyvatel, na českého pak 55 000 obyvatel. Změna stávajících sociálních a
politických poměrů byla proti srsti statkářům, agrárníkům, staročechům a klerikálním stranám.
Zákon č. 18/1907 ř. z. se týkal ochrany svobodného průběhu voleb a jejich příprav.
V agrární straně na jejím sjezdu na konci roku 1905 došlo ke změně postoje, když zvítězilo realistické křídlo Antonína
Švehly nad konzervativním křídlem Karla Práška. Na Moravě vůdci agrárníků František Staněk, Kuneš Sonntag, Jan
Rozkošný.
V roce 1906 vstoupili do vlády Maxe von Becka mladočeši Josef Fořt a Bedřich Pacák.
První volby podle nového volebního systému v květnu 1907: sociální demokracie získala v českých zemích 37,4 % hlasů,
ale pouze 23,3 % mandátů (v celém Rakousku 22,4 % - z toho takřka 2/3 v českých zemích, 17 %), agrárníci 24,3 %
respektive 22,5 %. V českých zemích ještě o dva mandáty předběhla sociální demokracii mladočeská strana. Po volbách
zaujali místa ve vládě mladočech František Fiedler a agrárník Karel Prášek. I v další Bienerthově vládě od roku 1908
zasedli čeští ministři, mj. Albín Bráf.
poslední předválečné volby v roce 1911 v českých zemích, české strany:
agrárníci pod vedením Antonína Švehly 38 mandátů
sociální demokraté s Bohumírem Šmeralem, Františkem Soukupem a Františkem Modráčkem 25 mandátů
mladočeská strana s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem a Zdeňkem Tobolkou 18 mandátů
národní sociálové 16 mandátů (Václav Klofáč, Jiří Stříbrný, Karel Baxa)
katolíci 7 mandátů (vše Morava)
státoprávní pokrokáři v Čechách 4 mandáty (Antonín Hajn, Viktor Dyk)
lidová strana pokroková na Moravě 4 mandáty
staročeši s Karlem Mattušem 1 mandát
poslední předválečné volby v roce 1911, německé strany:
Německá radikální strana 22 mandátů
Německá agrární strana 21 mandátů
Pokroková strana 13 mandátů
sociální demokracie 10 mandátů
Německá lidová strana 9 mandátů
Všeněmecká strana 3 mandáty
křesťanští sociálové 1 mandát
v roce 1911 došlo k rozdělení sociální demokracie na autonomisty a centralisty
Poslední pokus o česko-německé vyrovnání 1912: Němci by získali autonomii uvnitř českého zemského výboru; plánována
byla jen dvě jazyková pásma (české a německé).
Zahraničně-politické události 1897-1912

V roce 1897 během návštěvy Františka Josefa I. v Petrohradě byla uzavřena dohoda o udržování stávajícího stavu v Orientu.
V roce 1903 zahynul při atentátu srbský král Alexandr a nastoupil krajně protirakouský režim.
Anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 vyvolaly politické změny v Turecku, kde se moci chopili Mladoturci. Rakušané měli
strach, že Turci budou chtít znovu získat kontrolu nad Bosnou a Hercegovinou. Po anexi Turecko načas bojkotovalo R-U zboží,
„obměkčilo“ jej až odstupné ve výši 2,5 milionu tureckých liber. Protestovalo také Srbsko a jeho spojenci Rusko a Anglie.

Nezvratným důsledkem anexe však bylo zhoršení vztahů s Ruskem. Znamenalo to konec dohody z roku 1897. Poté už
Rakušané nemohli, jako předtím v 80. a 90. letech, manévrovat mezi Ruskem, Německem a Anglií.
Monarchie byla v dosti obtížné hospodářské (bojkot na Balkánu, výdaje na armádu) i politické (Maďaři proti trialismu po
začlenění Bosny a Hercegoviny, rozpory Češi-Němci) krizi.
V roce 1912 bylo uzavřeno spojenectví Srbska a Bulharska pod patronací Ruska. Itálie válčila proti Turecku o Libyi a toho
využily balkánské státy Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora a napadly zbývající evropské državy Turecka. Po zániku
evropského Turecka se zhoršila geopolitická situace regionu – zatímco Turci sledovali vlastní politiku, nástupnické státy se
musely přiklonit k silnějšímu spojenci. To násobilo rivalitu R-U – Rusko.

1875-1900 (masová industrializace)
Masový přechod venkovského obyvatelstva do extenzivně se rozšiřující průmyslové výroby charakterizoval právě poslední
čtvrtinu 19. století. Znamenalo to významnou změnu sociálních i materiálních pozic velké části zvlášť dolních vrstev populace a
počátek kulturních změn souvisejících s hromadnou urbanizací. Právě v tomto období rychle rostla průmyslová města, kam se
přesunovala i správa a rostla tam třetí sféra, a oblasti „nového typu“ -hornicko-hutnické regiony a strojírenská centra ve větších
městech a zemských metropolích. Přes prudkou urbanizaci žila však část průmyslového dělnictva, zvlášť právě v hornických a
hutnických oblastech, stále jen poloměstským nebo venkovským způsobem se specifickými sociálními důsledky -
přetrvávajícími archaickými vzory chování.
To se však týkalo i oblastí textilní nebo sklářské bižuterní výroby, kde si už jen několik center zachovalo růst: také zde
zůstávala velká část dělnictva žít na vesnicích, nebo šlo přímo o domáckou výrobu rozmístěnou v horách. Zatímco známe
(čtyřicetiprocentní) podíl domácké práce v textilní výrobě a rozsah vedlejší obživy v zemědělství u horníků a zčásti i jejich sídla
(s velkým podílem vesnic), nevíme, jaký podíl továrního dělnictva žil ještě po roce 1900 na vesnicích. V každém případě byl
zřejmě vysoký a spolu s novými přistěhovalci v první generaci v průmyslových městech a obcích tvořili ještě na konci 19. století
velkou část průmyslového obyvatelstva lidé se zčásti nebo zcela venkovskými vzory chování, často primitivními.
Přechod od agrární k industriální společnosti byl komplikovaný, z hlediska sociálního vývoje probíhal přibližně od poloviny 19.
století až do konce 80. let, kdy se poměry začaly institucionálně stabilizovat.
Vlastně už v polovině století byla formálně (právně) téměř ukončena emancipace Židů možností získávat do vlastnictví i
pozemkový majetek. Formální zrovnoprávnění a materiální vzestup židovských živnostníků patrně napomohly procesům
mobility v mladších generacích Židů. Ti se už stávali nejen velkoobchodníky, finančníky a průmyslovými podnikateli, ale i pro
syny méně majetných se otevřela možnost vzestupu pomocí studií a samostatného svobodného povolání. Právě v poslední
čtvrtině století výrazně přibylo židovských advokátů a lékařů.
„Sociální zákony“ byly dílem konzervativní vlády hraběte Taaffeho, která v 80. letech spolu s parlamentem zastavila expanzi
liberálů. Především bylo nižší školství dočasně vráceno pod dozor církve; mládež mohla být zaměstnávána už od dvanácti let
místo od čtrnácti, v roce 1885 byl přijat zákon o kongrui, tj. kněžských platech (ty byly postupně zvyšovány a v roce 1902 byly
zavedeny státní kněžské penze); byla zavedena živnostenská inspekce, která měla kontrolovat pracovní podmínky především
v továrnách, a nucená živnostenská společenstva (malovýrobců), která měla mimo jiné dohlížet na profesní vzdělávání
dorostu, ale i na kvalitu výrobků. Vznikly i ústavy pro zvelebování živností a zemské zemědělské rady. Byla přijata novela
živnostenského řádu, omezující živnostenskou svobodu. Už v roce 1882 rozšířila vláda volební právo v kurii měst a
venkovských obcí snížením cenzu z deseti na pět zlatých přímé daně - měli tak být získáni maloburžoazní voliči, o nichž Taaffe
i císař předpokládali, že budou volit konzervativce. Ti se však přesto udrželi u moci jen do začátku 90. let.
Úplné oddělení české a německé společnosti nebylo možné. Nacionalisty byli především ti, kdo si z toho „udělali živnost“ –
učitelé, žurnalisté, politici. Bez konkurence mezi národnostmi by však nacionalismus nikdy nemohl nalézt potřebný ohlas.
Podobně jako přebral řadu společenských funkcí od šlechty stát, veřejné korporace a zčásti i soukromé osoby, zužovala se
sociální funkce církve či církví. Liberálové především snížili téměř na nulu vliv katolické církve na veřejné školství a právní vliv
na rodinu, ale rozvíjelo se i necírkevní zdravotnictví, charita a sociální péče a na církvi nezávislá věda a vysoké školství. Pod
vlivem rozvoje přírodních věd se mezi vzdělanci šířil ateistický racionalismus a mezi liberální buržoazií antiklerikalismus
vyvolávaný zpátečnickými postoji církve (například posmívaným dogmatem o neomylnosti papeže - mluví-li „z katedry“; tento
dodatek se však většinou nebral na vědomí) ve všech záležitostech včetně politiky. Racionalismus a věda získávaly vliv i mezi
masami maloburžoazie pod dojmem zrychlujícího se pokroku techniky založené na přírodovědě. To zvyšovalo počet fakticky
nevěřících, jen matrikových katolíků. Masová fluktuace příslušníků dolních vrstev do značné míry zlikvidovala kontrolu církve
nad nimi na venkově a do městského dělnického prostředí se kněžím nedařilo pronikat. V českém městském prostředí byl
antiklerikalismus posilován i kultem Jana Husa, který šířili zvlášť vlastenečtí učitelé, a spoluprací církve s nacionálně
utlačovatelskou monarchií. Rozhodný katolicismus se udržoval hlavně na podstatně méně zindustrializované Moravě, kde měla
úspěchy i klerikální lidová strana pátera Šrámka, spolky katolických tovaryšů a křesťansko-sociální odbory. Dost podobné to

bylo mezi německým, zvlášť venkovským obyvatelstvem, jemuž nevadila „symbióza trůnu a oltáře". Na druhé straně stoupal
podíl bezvěrců mezi Němci rychleji než mezi Čechy. Vcelku význam a vliv katolické církve během poslední čtvrtiny století dost
poklesl, skutečná nebo domnělá poživačnost vyššího i nižšího kléru se stávala terčem útoků veřejnosti stejně, jako ji sto let
předtím kritizoval panovník, a církev začínala být rostoucí částí populace hodnocena jako jedna z beznadějně konzervativních
mocností.
1900-1914 (labilní stabilizace před rozpadem)

Životní úroveň dosáhla obecného vrcholu, do stadia růstu spotřeby a uspokojení i některých zbytných potřeb se dostalo i
průmyslové dělnictvo. Stabilizovalo se devět velkých průmyslových oblastí s koncentrovaně žijícím průmyslovým
obyvatelstvem, kde se dřívější přistěhovalci - „noví" dělníci - postupně měnili ve stálé obyvatelstvo získávající průmyslovou
kvalifikaci dílčích dělníků se mzdou většinou uspokojující běžné stavovské potřeby. Jen malá část dělnictva se však zatím
snažila i o výraznější mezigenerační sociální vzestup například studiem dětí; běžnější byly pokusy o avans do kategorie
zřízenců, kteří měli obvykle nižší plat, ale nepracovali rukama.
Rozpor bohatých a chudých krajů, všude v Evropě běžný, se ve zvláštní národnostní situaci českých zemí vyhrocoval - v
předválečném období zatím jen latentně. Některé jiné rozpory se na druhé straně uklidňovaly. Během posledních čtyřiceti let
19. století byly šlechta a církev v podstatě zatlačeny do nových pozic, v nichž se jim po roce 1900 žilo v podstatě docela
snesitelně, i když třeba s vnitřní nespokojeností. Už dostatečně saturovaná městská buržoazie je víceméně přestala napadat a
noví nepřátelé šlechtického majetku, tj. sedláci a zemědělská velkoburžoazie, a katolického vlivu na masy dolních vrstev, tj.
socialisti, byli ještě málo organizovaní, nebo měli jiného důležitějšího nepřítele. Ani relativně obecná spokojenost s růstem
blahobytu nebyla příznivá sociálním turbulencím. Obě součásti „starých struktur" byly už jen outsidery, i když ještě mocnými a
stabilními.
Lidé myslí na to, čím žijí. Na těžkou rutinní manuální práci se nemuselo myslet a duševní život se většinou omezoval na
nejbližší materiální zájmy spojené s obživou a na nenáročnou zábavu. Schopnost diskursivního myšlení byla výjimečná,
neumělo se uvažovat; z materiálů dělnických spolků plyne, že to dovedlo asi pět procent členů a to se odráželo i v celkové
úrovni dělnického hnutí a celého značně emocemi řízeného života dolních vrstev. Netýkalo se to ovšem všech odvětví (jistě ne
typografů nebo strojírenství), všech skupin (mimořádně kvalifikovaných dělníků) a jednotlivců. Existovaly i dělnické pracovní
činnosti, kde se muselo přemýšlet.
Vcelku se však kvalita života zvlášť městských dolních vrstev v období stabilizace po roce 1900 nesporně zvýšila, mimo jiné i
proto, že neexistovala masová nezaměstnanost - v obdobích krizí se propouštělo málo a na krátkou dobu. Tovární dělník (tj.
nejvyšší kategorie v dolních vrstvách a podílově velká část populace) už mohl chodit slušně oblečený, dosyta se najíst a
většinou si pořídit i zbytné věci.
Bohužel víme minimum o německých středních vrstvách. Zdá se, že se ve sledovaném období už vyvíjely méně dynamicky
než české, sycené stále novým přílivem do měst z jejich českého venkovského okolí. Tomu nasvědčují celkové údaje o
sektorové skladbě podle národnosti z let 1900 a 1910.
Nemáme zatím podrobnou analýzu toho, jak se vyvíjela kvalita života (tj. relace kladných a záporných emocí, nebo splněných
kladných očekávání v životě jednotlivců tvořících společnost) v průběhu 19. století, zdá se však, že na začátku století nového
žila naprostá většina populace českých zemí lépe než dříve - především pokud jde o sféru materiálního blahobytu a pohodlí. To
byl zřejmě hlavní výsledek pokroku 19. století a převážně tam směřovalo kultivační úsilí.
Katolická moderna: snaha o přiblížení víry požadavkům doby (Karel Dostál-Lutinov, František Jan Kroiher, Jindřich Šimon
Baar). Reformní část kléru přijala v roce 1906 reformní přerovský program (modernizace církevní správy, zrušení celibátu).
V roce 1907 zrušil papež Jednotu katolického duchovenstva a v roce 1910 nařídil povinnou přísahu kléru proti modernistům.
Hospodářský vývoj
Hospodářská krize 1873-1878 ukončila období ekonomického liberalismu a zahájila éru regulace podnikání (státní celní a
daňová politika, vznik kartelů a monopolů).
Pro poslední dvě desetiletí 19. století se užívá pojem korporativní kapitalismus. V habsburské monarchii se začínají
projevovat kreditní, kapitálové i osobní vazby mezi podniky a bankami, které je pomáhaly akcionovat. Stírá se rozdíl mezi
bankovním a podnikatelským kapitálem a vzniká finanční kapitál. Mění se tak celý institut „majitele-podnikatele“, dříve
zpravidla personálně ztotožněný, a stále častější právní podobou podnikání se stávaly akciové společnosti, jež se
prosazovaly nejen při vzniku podniků nových, ale též při poměrně masivním přechodu původně individuálně vlastněných
podniků na tuto „kolektivní“ podílovou formu s oddělenými funkcemi vlastníků a samotnou výrobu řídících podnikatelů.
Jeden z našich předních znalců Zdeněk Jindra, který výzkumu příslušného období zasvětil převážnou část svého
odborného působení, vyzdvihl jako hlavní rysy zmíněného „organizovaného kapitalismu“ několik významných skutečností.
Uveďme nejdůležitější: 1. Výrazné omezení předchozí, v zásadě volné hry tržních sil a její postupné nahrazení kapitálovou

koncentrací (růst významu velkovýroby a velkopodniků) a centralizací (geografickou, institucionální, personální).
Nezbytným projevem bylo například akcionování dříve individuálně vlastněných podniků, jejich vzájemné pohlcování a
fúze, dále vznik kartelových dohod a zařazování dříve samostatných podniků do horizontálních i vertikálních koncernů (pro
„koncern“ je v současné ekonomice používán i termín „holding“). 2. Stále těsnější spolupráce a posléze srůstání dříve
oddělených forem průmyslového, obchodního a bankovního kapitálu. Ve vrcholné podobě pak vzniká takzvaný finanční
kapitál, zastřešující, zpravidla z pozice peněžní instituce, nejrůznější formy zmíněné spolupráce a propojení. 3. Oddělení
vlastnictví kapitálu od řízení podniku. Vedení podniku se v rámci maximální racionalizace postupně ujímali profesionálně
vyškolení zaměstnanci (manažeři), opírající se o širokou skupinu středních a nižších zaměstnanců. Výrazně narostla
legislativní a administrativní intervence státu v ekonomické i sociální oblasti a došlo tak k mnohem bezprostřednějšímu
propojení sociálně-ekonomické a státní sféry. Politika se ekonomizovala, což se projevilo jak směrem „dovnitř“ (celní a
obchodní politika, sociální zákonodárství, státní zakázky a subvence, nebo dokonce přímé podnikání státu například v
dopravě či ve výrobě zbraní), tak i ve směru „navenek“ (právní, diplomatické podpory ekonomické expanze do zahraničí).
Státní zásahy do ekonomiky se stupňovaly v době mezinárodních konfliktů a projevovaly se přímou podporou zbrojní či jiné
proválečné výroby a v extrémní podobě ve státem řízeném válečném hospodářství.
Od 80. let 19. století technicko-vědecká revoluce: používání nových materiálů a nových způsobů výroby, prohlubuje se
dělba práce a zdokonaluje mechanizace, jako zdroj energie kromě páry nastupuje elektřina a nafta, vznikají nová odvětví
(chemický, elektrotechnický, automobilový průmysl)
celní a obchodní politika státu vyhovovala zemědělským exportérům, ne průmyslníkům
v 80. letech druhá zakladatelská vlna v cukrovarnictví
Na soustřeďování drobného kapitálu se zaměřují záložny (kampeličky, raiffeisenky) a rovněž spořitelny: Svépomocné
záložny poskytovaly českým malovýrobním, řemeslnickým a živnostenským podnikatelským vrstvám peněžní úvěr již v
zásadě na principech moderního peněžního podnikání. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se zemědělskému
venkovu – nejprve v jazykově německém pohraničí, později i v národnostně českých oblastech – dostalo dalšího nástroje
úvěrové pomoci. Staly se jím drobné zemědělské družstevní záložny, označované podle jejich inspirátora, německého
národohospodáře a sociálního reformátora Friedricha Wilhelma Raiffeisena jako raiffeisenky. Pro jazykově české ústavy
tohoto typu se v národnostně českém agrárním prostředí krátce před rokem 1910 začal používat název „kampeličky“.
Obchodní banky: Živnobanka 1869
1882-91 éra vrcholného celního ochranářství, agrární cla
1883 řemeslnická novela živnostenského řádu (zřízena ke svobodným a koncesovaným ještě třetí kategorie, tzv.
řemeslných živností – k jejich provozování sice nebylo třeba koncese, ale bylo třeba průkazu způsobilosti na základě
výučního listu či praxe v oboru)
1892 korunová měna: K úplnému opuštění stříbrného základu a definitivnímu přechodu na zlatý standard se Rakousko-
Uhersko odhodlalo na počátku devadesátých let 19. století. Začátkem srpna 1892 byl přijat zákon o „rakousko-uherské
korunové měně“. Podle něj se kilogram zlata rovnal hodnotě 3280 základních měnových jednotek, kterými se zcela nově
staly koruny. Jedna rakousko-uherská koruna byla ekvivalentem 0,304878 gramu ryzího zlata (to byl přibližně
sedminásobek pozdějšího zlatého obsahu koruny československé) a dělila se na 100 haléřů. Ve vztahu k zanikajícímu
zlatému rakouského čísla byl vzájemný poměr deklarován kurzem jeden zlatý rovná se dvě koruny. Z toho pak například
vzniklo lidové označení desetikoruny jako „pětky“, neboť se rovnala dřívějším pěti zlatým.
český kapitál silný hlavně v potravinářství, strojírenství a později elektrotechnice (Emil Kolben, František Křižík); německý
kapitál v textilnictví, sklářství, železářství, těžbě uhlí

Obr. Základní teritoriální struktura ekonomiky českých zemí pro přelom 19. a 20. století podle Otty Urbana:
U Urbana je rozlišena brněnská a ostravsko-karvinská průmyslová oblast; průmyslově-agrární (převážně textilní) regiony
Šumpersko, Jesenicko, Rýmařovsko, Bruntálsko, Novojičínsko, Frýdecko, Místecko a Jihlavsko; dále úrodné agrární oblasti s
kapitalistickým zemědělstvím a zpracovatelským (potravinářským) průmyslem – tedy Moravské úvaly; a konečně méně
industrializované agrární a agrárně-průmyslové regiony (převážně v méně úrodných oblastech s vyšší průměrnou nadmořskou
výškou, tedy Beskydy, Karpaty, Jeseníky a Českomoravská vrchovina).
K dalším faktorům, které determinovaly vývoj jednotlivých obcí a přilehlých regionů, náležela dopravní dostupnost (v té době
hlavně napojení na železnici) a význam konkrétní lokality jako správního, vzdělávacího, církevního a obecně institucionálního
střediska. Společnost českých zemí byla z velké většiny venkovská či maloměstská. Podle oficiální statistiky obcí
v Předlitavsku se za maloměsta považovaly lokality mezi 2 000-20 000 obyvateli, v nichž žily ještě v roce 1910 dvě třetiny
obyvatel. Maloměsta v sobě spojovala funkci správy, řemeslné produkce, centra služeb se silnými agrárními rysy; specializace
byla obecně nižší.
Národní poměry ve městech

Na Moravě bylo v roce 1890 ze 307 měst pouze 36 ryze německých, 50 ryze českých, ale 221 se smíšeným obyvatelstvem. Ze
7743 obcí na území Čech mělo jen 325 obcí více než desetiprocentní zastoupení druhé národnosti. Otázka menšin byla proto
na Moravě mnohem naléhavější než v Čechách.
V roce 1900 bylo z 15 měst na Moravě s více než 10 000 obyvateli deset německých dle převažující obcovací řeči obyvatelstva
a pět českých (Prostějov, Přerov, Kroměříž, Třebíč, Moravská Ostrava – ta ale měla německou radnici). Navíc na Moravě byla
celá řada obcí a měst, která měla přes většinovou českou obcovací řeč, německou samosprávu. Otázka menšin byla proto na
Moravě mnohem naléhavější než v Čechách.
Tabulka 1: Třicet nejlidnatějších moravských obcí (k roku 1910) viz word
https://s3-us-west-2.amazonaws.com/secure.notion-static.com/ebfa17e8-2ef9-45fb-8224-0812bbe3f987/Nrodnostn_po
mry_ve_mstech.docx
Tabulka 2: Národnostní skladba slezských měst v letech 1880 a 1910
Tomáš Garrigue Masaryk

Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně v chudých poměrech, rodiče byli zemědělskými dělníky na císařských velkostatcích.
Otec Josef Masaryk byl původem Slovák, matka Terezie rozená Kropáčková pocházela z Hustopečí, kde byl její otec řezníkem.
Matka měla německé vzdělání. TGM měl ještě tři bratry a jednu sestru, ale jeden bratr zemřel v mladém věku dvaceti jedna let
během vojenské služby ve Vídni, druhý v útlém dětství stejně jako sestra. Fyzická nepodobnost Tomáše Masaryka jeho
bratrům Martinovi a Ludvíkovi a nenávist k Masarykovi v době Hilsneriády daly vzniknout legendě o jeho nemanželském
původu – jistí lidé jej spojovali s bohatým statkářem Nathanem Redlichem, u něhož jeho rodiče pracovali. Josef Masaryk byl
negramotný slovenský kočí, zřejmě s přílišnou náchylností k alkoholu.

Terezie Masaryková byla rigorózní katolička a byla přesvědčena o nadřazenosti němčiny, hlavně v oblasti vzdělání. Proto
Tomáš poté, co vychodil obecnou školu, absolvoval dva roky německé reálky v Hustopečích. Poté se v letech 1863-65 pro
nedostatek financí učil řemeslu: nejprve zámečnickému ve Vídni (odkud však po třech týdnech utekl, neboť s ním mistr
zacházel hrubě a ostatní učni se mu posmívali, že ve chvílích volna čte knihy). Druhé učení u čejčského kováře nedaleko domu
rodičů bylo mnohem šťastnější – naučil se praktičnosti, úctě k práci, vypěstoval si úctu k prostým lidem. V roce 1865 nastoupil
na brněnské gymnázium. Finančně si musel vypomáhat kondicemi a nakonec se stal domácím učitelem syna brněnského
policejního ředitele. Na gymnáziu měl v páté třídě konflikt, když řekl katechetovi, že nebude chodit ke zpovědi, protože ji
neuznává, a z ústavu byl vyloučen. Naštěstí byl policejní prezident přeložen do Vídně a vzal s sebou i Masaryka, který
pokračoval na akademickém gymnáziu ve Vídni, kde v roce 1872 maturoval.
Již z gymnázia znal francouzštinu, polštinu a ruštinu, na vídeňské univerzitě se věnoval angličtině, latině a řečtině. V roce 1876
složil na vídeňské univerzitě doktorát z filozofie (zabýval se povahou duše u Platona). Jak vypadala Masarykova intelektuální
osobnost na konci vídeňských studií? Neovládal dokonale němčinu, ale ani češtinu. Měl pozoruhodnou schopnost čerpat
z nejrůznějších pramenů, a to i díky jazykovým znalostem. Úroveň jeho reflexe mu umožňovala pozoruhodnou nezávislost
myšlení. Překročil hranice antické a německé filozofie, v níž byl vzdělán, a zajímal se o francouzské myslitele, hlavně Augusta
Comta.
Na studijním pobytu v Lipsku se seznámil s Američankou Charlottou Garrigue. V roce 1878 se s ní v USA oženil. V roce 1879
se habilitoval spisem Sebevražda jako hromadný sociální zjev moderní civilizace. Poté odešel do Prahy na nově zřízenou
českou univerzitu, kde byl jmenován mimořádným profesorem (řádným od 1896): „Šel jsem do Prahy rád i nerad. Byl jsem
v Praze cizí a nikoho jsem neznal. Naproti tomu však živil jsem se ve Vídni těžce a již jsem měl dvě děti, takže bylo nutno
ohlížet se o zaopatření.“
Na univerzitě pobuřoval starší kolegy velmi demokratickým a otevřeným přístupem ke studentům a také svým vztahem
k socialismu. V užším styku se socialismem byl od 15 let, kdy bydlel na gymnaziálních studiích u obuvnického mistra, který ho
brával s sebou na dělnické schůze. I jako univerzitní profesor přednášel na dělnických schůzích, což byl v té době jev
nevídaný. Ve svých přednáškách na univerzitě věnoval velkou pozornost socialismu, v roce 1898 vydal knihu Otázka sociální.
Po založení vlastní strany lidové jeho kontakty se sociální demokracií trochu ochably. První zákon, který podepsal jako
prezident republiky, byl zákon o osmihodinové pracovní době.
TGM se narodil jako dítě rigorózních katolíků, o přerodu na gymnáziu už byla řeč. V roce 1880 přestoupil k reformované církvi.
V roce 1883 založil kritickou revue Athenaeum, o tři roky později se časopis angažoval v boji proti falešným Rukopisům. Spor o
Rukopisy Masaryka přivedl také k filozofickým úvahám o podstatě nacionalismu. Ošklivá tvář nacionalismu, kterou poznal
během nenávistné kampaně proti své osobě, ho vedla k vypracování filozofie, jejímž ústředním bodem byl humanismus.
Namísto úzkoprsého nacionalismu požadoval demokracii pro veškeré obyvatelstvo země. Pod vlivem sporu o Rukopisy se
Masaryk rozhodl přejít k politické činnosti. Nadlouho byl však v nemilosti české veřejnosti, která se ještě prohloubila v roce
1899 v souvislosti s hilsneriádou.
Jeho kolegy a později antipody byli Josef Kaizl a Karel Kramář. Kaizl se narodil v roce 1854 ve Volyni v rodině nižšího státního
úředníka, vystudoval práva v Praze a následně národní hospodářství ve Štrasburku. V roce 1879 byl jmenován soukromým
docentem v Praze, v roce 1883 mimořádným profesorem nár. hospodářství na české univerzitě. Karel Kramář se narodil v roce
1860 ve Vysokém nad Jizerou jako syn zámožného stavitele, studoval práva v Berlíně, Štrasburku a Praze, poté politologii
v Berlíně a v Paříži, v dalších letech finanční a správní dějiny monarchie ve vídeňských archívech. Od mládí se připravoval na
politickou kariéru.
Od prosince 1886 začal kruh kolem Masaryka vydávat čtrnáctideník Čas. Objevila se v něm kritika českého politického
programu, který měla ještě generace Palackého při pokusu o vyrovnání v roce 1871 – program mezitím zastaral, změnil se na
několik prázdných nacionalistických frází. Národ nemá být jen kvantem, je to jasné a přesné uvědomění, rozhodnutí, program,
cíl. V těchto názorech pramenila otevřená kritika oficiálních vůdců českého národa a hledání nové alternativy, kritika, jež však
ve své době vyvolala pobouření nejen u staročechů, ale i u mladočechů. Od ledna 1889 se Čas stal týdeníkem – Goll, Kramář,
Kaizl (v říjnu 1887 se kvůli nespokojenosti s Riegrem a jeho politikou vzdal poslaneckého mandátu ve Vídni), Masaryk, Rezek,
Herben – realisté.
Oficiální staročeská ani mladočeská politika se nestarala o Slováky – Masaryk ano (inicioval vydávání časopisu slovenských
studentů v Praze – Hlas). Staročech Kalousek vytýkal Masarykovi jeho ctižádost, že musí být hned vůdcem.
Koncem roku 1890 vstoupili realisté do mladočeské strany, když předtím neúspěšně vyjednávali se staročechy (Masaryk
požadoval stranu protiklerikální a demokratickou). Po volbách do říšské rady v roce 1891 se mezi 35 členy Českého klubu
objevili i Kaizl, Kramář a Masaryk. Prvně dva jmenovaní byli hlavně národohospodáři, ve své parlamentní činnosti se věnovali
hlavně hospodářským a sociálním problémům. Druhá česká univerzita v Brně byla cílem Kaizla i Masaryka.
Masaryk kritizoval nezdravý vliv Národních listů, které byly osobním orgánem jejich majitele, Julia Grégra. Proto začal vyvíjet
iniciativu ve věci založení nového mladočeského deníku, což bylo podnětem k nepřátelství obou mužů. Mladočeská strana se

oficiálně postavila za Grégra a následně se v září 1893 TGM vzdal zemského i říšského mandátu, dva roky ještě udržoval
intenzivní kontakty s Kaizlem. V říjnu 1893 začal vydávat revue Naše doba, chtěl působit především na mládež. Kaizl se od
TGM nelišil ani tak svými názory, jako spíše povahou. TGM dostal přezdívku „Pastýř“, šlo o proroka, tvořícího svým literárním
dílem ideologické předpoklady pro své příští politické působení. Kaizl byl suchý realista, stojící na prahu dosažení svého
politického cíle.
Kaizl se od nymburského sjezdu strany v roce 1894 stal faktickým lídrem mladočechů, zahájil obrat od státoprávního
radikalismu k tzv. etapové politice. Vrcholem jazykového zrovnoprávnění Čechů jako výsledku etapové politiky měla být
Badeniho jazyková nařízení v roce 1897, vyvolala však bouřlivou německou obstrukci a velký tlak říšskoněmecké diplomacie.
Německý vyslanecký rada princ Lichnovský hodnotil situaci v Rakousku takto: „Federalismus tlumí přítomnost Poláků a
německých klerikálů z alpských zemí. Oběma skupinám by nadvláda Čechů a oddělení svatováclavských zemí nevyhovovalo.
Dnešní centralismus stojí na půdě existující dualistické ústavy. Předpokladem dualistické ústavy je nadvláda Maďarů, Němců a
Poláků v Říši a jejím následkem je spojenecký svazek s Německem… Pro Německo zdaleka nejnebezpečnější část
federalistického programu je tzv. české státní právo… Spor o to, zda toto státní právo má dějinné oprávnění, jak tvrdí Češi,
nebo ne, je pro německé zájmy zcela lhostejný… Přes tři miliony Němců v Čechách a jejich vedlejších zemích by bylo vydáno
záhubě.“ Ve druhé půli listopadu 1897 zachvátily německé demonstrace i ulice Vídně, takže císař na konci měsíce rozpustil
vládu a odročil říšskou radu. Porážka Badeniho byla i porážkou mladočeské politiky, toužící po posílení vlivu zemských sněmů.
TGM ve druhé polovině devadesátých let rozvíjí otázku smyslu a postavení našeho národa v řadě evropských národů: 1895
Česká otázka, Naše nynější krize, 1896 Karel Havlíček, Jan Hus, 1898 Palackého idea českého národa, Otázka sociální, 1901
Ideály humanitní. Podle TGM musí oficiální program české politiky dostat plnější obsah, než zatím má, chce-li obstát. Už
národní obrození nemělo pouze obsah jazykový a národnostní, bylo obrozením všeho života. I současná politika musí přijmout
humanitní cíle, nestačí úzkoprsý nacionalismus. TGM si osvojil podstatu Palackého přístupu k české národní otázce, Pochopil,
že hlavní věcí je získání oprávnění pro český národ jako plnoprávného člena evropského lidstva. Otázky ekonomického
blahobytu i politických mocenských pozic jsou důležité, jde však o nutný a pozvolný výsledek kolektivního národního úsilí.
Jednostranný ekonomický liberalismus mladočeské politiky neshledával jako všelék: „Díváme se na naše národní žití příliš
negativně – pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonismus proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své
poslání vlastní, pozitivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu… Vnitřní síla národa závisí na jeho vzdělání, blahobytu,
pracovitosti, mravnosti a integritě. Tohoto cíle nelze však dosáhnout přes noc a bez velké práce…“ V České otázce Masaryk
napsal, že „česká politika nemůže být úspěšná, pokud nebude nesena opravdovým zájmem o osud Rakouska“.
V samostatnosti neviděl ani tak jev politický jako spíše kulturní: „samostatnost nespasí žádný národ, spasí nás mravnost a
vzdělanost, samostatnosti politické jsme pozbyli, když jsme přestali jako národ mravně žít“.
Masarykova Česká otázka: Převzat Herderův koncept národa jako ideální bytosti. Národy jsou věčné kategorie a každému
z nich je v plánu prozřetelnosti přisouzeno nějaké místo. Úkolem českého národa je podle TGM uskutečnění „ideálu
humanitního“. Česká otázka byla tedy rovněž otázkou náboženskou. Masaryk tvrdil, že čes. politika musí být postavena na
konkrétních morálních základech, jinak bude degenerovat v nestabilní systém.
Masarykův výklad národních dějin, jeho idea humanity, která je prý doložitelná v různých obdobích českých dějin, vzbudil
mnoho sporů. Kaizl odmítl Masarykovu tezi, že hlavní inspirací českého obrození bylo husitství a českobratrské hnutí, byl
přesvědčen, že českému národu vdechly nový život ideály osvícenského liberalismu a nacionalismu. Rovněž Josef Pekař
dokazoval, že obrozenci nenavazovali na českou reformaci, ale tonuli v ovzduší romantiky. Podle Emanuela Rádla šlo
Masarykovi o volbu ideálu, ne o zachycení historických souvislostí.
TGM v přírodě hledal účel a řád, v historickém dění smysl. Odmítal marxismus jako absolutní dogmatismus, který sází vše na
jednu kartu. Byl věřícím člověkem – zastával přirozené náboženství nepříčící se rozumu a vědě. Třikrát navštívil v Rusku
Tolstého – největší neshody s ním v otázce neodpírání zlu. Tolstoj neuznával rozdíl mezi násilím v obraně a v útoku, odmítal
každé násilí bez ohledu na jeho motivy. Řekl, že byl omyl, když Rusové bojovali s Tatary. Masaryk odporoval: „Když mne někdo
napadne, aby mě zabil, budu se bránit, a nebude-li jiné pomoci, zabiji násilníka. Když už jeden ze dvou má být zabit, ať je to
ten, kdo má zlý úmysl“. Na tomto základě byl možný přerod z reformátora v revolucionáře. Masaryk již vlastně před svým
přerodem věřil v revoluci, ale v revoluci mravní. Říkal, že proti útisku se dá bránit i prací a rozumem. Pokud ale nelze
dosáhnout pokroku jinými prostředky, je revoluce nevyhnutelná. Když viděl, že čeští vojáci odcházejí do války s odporem a
navíc neviděl za alternativy rakouského vítězství pro Čechy perspektivu, rozhodl se vyhlásit monarchii „válku“.
V roce 1900 založil vlastní realistickou stranu. Jejím programem byla česká autonomie v Rakousku. V roce 1908 se zřejmě
rozešel s Rakouskem-Uherskem (anexe Bosny a Hercegoviny), vyřkl slova o legitimitě revoluce a vyvracel obvinění, že Srbsko
financuje propagandu proti monarchii (spor s rakouským ministrem zahraničí Aehrenthalem, proces proti tzv. velezrádcům
z řad chorvatských Srbů v Záhřebu). Před válkou se přestal opírat pouze o historické právo a pro ospravedlnění českých
požadavků se dovolával především modernější teorie přirozeného práva. Nechtěl se poutat pouze na jednu doktrínu, navíc
v případě Slovenska to ani nebylo možné. V roce 1910 vynesl první destruktivní výrok o R-U, počátkem války začíná čtyřletá
protirakouská fáze Masarykovy politiky.

Masarykovi pomohla k úspěchu částečně i náhoda – ani on sám nevěřil, že o bytí či nebytí Československa se bude
rozhodovat hlavně v USA, přesto byl ve správný čas na správném místě. V roce 1918 nebyl žádný český politik tak dobře
vyzbrojen pro práci v USA jako TGM – měl americkou ženu, mluvil perfektně anglicky, znal americké reálie. USA předtím
navštívil třikrát – v roce 1878 se tam oženil, v roce 1902 přednášel na univerzitě v Chicagu o Slovanech (nadaci, která vše
financovala, založil tamní průmyslník Charles R. Crane), v roce 1907 přednášel v Bostonu (navázal důležité kontakty
s krajany).
Masarykova činnost za války

První spiklenecké cesty podnikl ještě legálně – v září a v říjnu 1914 pobýval dvakrát v Holandsku, v prosinci 1914 odcestoval
stále legálně do Itálie (oficiálně doprovázel svou dceru Olgu na léčebný pobyt) a odtamtud emigroval do Švýcarska. Zahájil tak
přerušovanou cestu kolem světa s úmyslem prosadit ve spojeneckých hlavních městech změny ve střední Evropě. S domácím
odbojem (Maffie) měl kontakty přes Beneše a později přes Přemysla Šámala. V dubnu 1915 je francouzské a britské vládě
předáno memorandum nazvané Independent Bohemia. Čtrnáctý listopad 1915 byl pak skutečným počátkem protihabsburské
revoluce, vznikl Český komitét zahraniční, který se v únoru 1916 přejmenoval na ČsNR.
Ruská revoluce v březnu a americké vyhlášení války Německu v dubnu 1917 představovaly nové milníky – v květnu odjel TGM
do Ruska organizovat čsl. vojsko, po Říjnové revoluci chtěl použít všechny prostředky, aby byla obnovena východní fronta (tzv.
Savinkovova aféra z března 1918). Na jaře 1918 pokračoval přes Tokio do Ameriky. Až do konce roku 1917 si TGM nemyslel,
že největší úspěch sklidí v USA – prezident Wilson však byl silnou morální autoritou a dobře znal českou otázku, Masaryk si
všiml Wilsonova zájmu o osud rakouských národů, ten původně nechtěl R-U bořit (federace). Masarykův známý, chicagský
průmyslník Crane byl blízkým spolupracovníkem amerického prezidenta a poskytl Masarykovi i publicistickou pomoc.
Důležitým prvkem v USA byli také čeští a slovenští emigranti, sdružení ve dvou hlavních organizacích (České národní
sdružení, Slovenská liga). Na podzim roku 1915 uzavřely obě krajanské organizace dohodu o spolupráci v Clevelandu.
Slovenští vůdci ale do budoucna předpokládali pro svou zemi širokou autonomii, což pak v podstatě potvrdila i Pittsburská
dohoda z 30. května 1918, schvalující spojení Slováků a Čechů. Konkrétní podoba poválečného uspořádání však byla
ponechána až na rozhodnutí právoplatných zástupců obou národů v novém státě. Během Štefánikovy návštěvy v USA v
červnu 1917 byla vybudována českoamerická informační služba v čele s Emanuelem Voskou.
Válka a vznik ČSR

První světová válka – poměry doma
Postoje domácí politické scény po vypuknutí války: Většina českých politických stran pěstovala politiku dvou želízek v ohni,
s výjimkou strany pokrokové (realistické) a státoprávně pokrokové, které od počátku vedly odboj proti monarchii. Určitá
konspirativní skupina, mající charakter zpravodajský a organizační, fungovala v mladočeské straně kolem Kramáře a
Rašína. Mladočeši ale měli i aktivistické křídlo s Františkem Fiedlerem a Zdeňkem Tobolkou. K předním aktivistům dále
náleželi agrárník František Staněk a historici Jaroslav Goll či Josef Pekař. K otevřené manifestaci loajality se odhodlaly
pouze moravské katolické strany. Vláda tlačila na české politiky, aby i oni vydali jasné dynastické a patriotické prohlášení.
Marně, Šmeralovými ústy tak učinili pouze sociální demokraté.
Na konci roku 1914 vznikla odbojová skupina s názvem Maffia – členy nejužšího vedení byli Rašín, Kramář, Josef
Scheiner, Přemysl Šámal (realista) a Edvard Beneš. Na tuto skupinu byli napojeni i státoprávníci a Soukupovo křídlo
sociální demokracie.
Česká neústupnost byla posilována až do květnové ofenzívy 1915 nepříznivým vývojem na frontách. Vláda se rozhodla
český vzdor zlomit a od května do července 1915 pozatýkala za kontakty s odbojem Kramáře, Rašína, Josefa Scheinera
(starosta Sokola) a Vincence Červinku (redaktor Národních listů). Od prosince 1915 do června 1916 probíhal soud, všichni
obvinění dostali šibenici, ale rozsudek nebyl vykonán (umírající císař ho už nepodepsal).
Kontrolní funkce státu za války: více než devadesát válečných hospodářských ústředen, válečný obilní ústav, válečné
průmyslové svazy
Válka radikalizovala i postoje rakouských (a tedy i českých) Němců, kteří již od roku 1915 požadovali sjednocení
německého území v Čechách (Deutschböhmen). Svaz německých národních poslanců své požadavky zveřejnil
v memorandu pod názvem Velikonoční soupis německých žádostí (vydáno o Velikonocích 1915). Tento program byl
vlastně jen rozšířením národnostních požadavků svatodušního programu z roku 1899. Požadoval obnovu státoprávního
svazku s Německem (ústavní zakotvení spojenectví a celní unie), změnu názvu státu na Císařství Rakousko, uzákonění
státní němčiny, odluku Haliče, v případě jinojazyčných národů měl být brán ohled na jejich praktické potřeby v úřadě a ve
škole. O rok později se situace Centrálních mocností zlepšila, jejich armády pronikly hluboko do polského území a ovládly
Balkán. Následně přitvrdil i program německých radikálů vydaný o Velikonocích 1916, jenž nesl název „Požadavky Němců

Rakouska na nové uspořádání po válce“. Požadováno bylo: ústavní zakotvení spojenectví a celní unie s Německem,
odluka Haliče, Bukoviny a Dalmácie. Ze zbylých zemí rakouských, českých a pobřeží se mělo vytvořit „západní Rakousko
jako jednoznačně německý stát s vedoucím státním a kulturním postavením Němců.“ Němčina měla být uzákoněna jako
úřední jazyk, v neněmeckých oblastech se připouštěly jiné jazyky ve vnějším styku s obyvatelstvem. V Čechách měly být
zřízeny národnostní kraje a národnostně sekcionovaná zemská správa, takže by země byla rozdělena na část německou a
dvojjazyčnou. De facto by se realizoval sen českých Němců od 80. let 19. století – vznik Deutschböhmen. Pro malé
německé enklávy ve městech (Plzeň, Budějovice, Praha) se nadto vyžadovala zvláštní správa.
V listopadu 1915 byl dohodnut program „oportunního aktivismu“ – Karel Mattuš, Bohumír Šmeral, Antonín Švehla,
František Fiedler a Zdeněk Tobolka. Myšlenka společného politického postupu českých politiků se stala akutní v listopadu
1916, kdy vznikl Český svaz (předsedou agrárník Staněk) a Národní výbor (předsedou staročech Mattuš) – neúčast
realistů a státoprávních pokrokářů. Nově sjednocená česká politika byla aktivistická.
V listopadu 1916 se stal novým císařem Karel I. – měl upřímný zájem na uzavření míru, ale k federalizaci říše se odhodlal
příliš pozdě, až 16. 10. 1918 – dříve ani nemohl pro odpor Německa i německého obyvatelstva monarchie.
V lednu 1917 Dohoda oznámila své válečné cíle, v nichž se mj. objevilo „osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a
Čechoslováků z cizí nadvlády“. V dubnu 1917 to ve svém prohlášení Český svaz umírněně odsoudil: „Nikdy se nestalo
v národě českém, co by mohlo cizinu opravňovati k pochybnostem o nezlomném odhodlání národa českého k splnění
svých požadavků pracovati jinak, než na půdě velmocné říše“. V květnu 1917 odsoudil aktivistickou politiku Manifest
českých spisovatelů, jeho duchovním otcem byl zřejmě Přemysl Šámal. Byl adresován českému poselstvu na říšské radě:
„Nuže pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a
na čem trvá… Nedovedete-li učiniti zadost všemu, čeho národ po Vás žádá a co Vám ukládá, vzdejte se raději svých
mandátů, prve než na říšskou radu vejdete, a odvolejte se k nejvyšší instanci: k svému národu!“. Od tohoto manifestu se
ostentativně distancovali Jaroslav Goll a Josef Pekař.
Na znovuotevřené říšské radě pronesl 30. 5. 1917 prohlášení Českého svazu agrárník Staněk. Hovořil o tom, že se
dualismus neosvědčil a proto je nutné uspořádání spolkového státu svobodných a rovnoprávných národních celků.
S odvoláním na přirozené právo národů na sebeurčení, posílené u nás nezadatelnými právy historickými, vyslovil
požadavek sloučení všech větví československého národa. „Opírajíce se v této dějinné chvíli o přirozené právo národů na
sebeurčení a svobodný vývoj, posílené nadto u nás nezadatelnými právy historickými, státními akty plně uznanými,
budeme se v čele svého lidu domáhat sloučení všech větví československého národa do demokratického českého státu,
zahrnujícího i slovenskou větev národa, který žije v souvislém celku s českou historickou vlastí.“ Tato slova ještě
neznamenala rozchod s Habsburky, ale značila požadavek důsledné federalizace říše. Toto prohlášení bylo odsouzeno
Německým národním svazem a proti se postavily i dvůr a vláda, neboť požadavek spojení se Slováky byl v rámci
dualistického systému neuskutečnitelný.
Obnovená říšská rada nesplnila očekávání, která do ní císař vkládal. Jednotlivé národní delegace propagovaly své
aspirace a programy. Čeští poslanci zahltili vládu interpelacemi (osud uvězněných politiků, perzekuce českého tisku a
školství, co chce vláda učinit po skončení války…). Na počátku července 1917 panovník vyhlásil amnestii.
V létě 1917 proběhly „čistky“ aktivistických politiků na české politické scéně (Zdeněk Tobolka, Bohumír Šmeral). Tříkrálová
deklarace českých poslanců říšské rady a zemských sněmů v roce 1918 se přihlásila k právu národů na sebeurčení. I když
neobsahovala doslovnou zmínku o rozpadu Rakouska-Uherska, o jejím skutečném smyslu mohl stěží někdo pochybovat.
O dva týdny později vydali prohlášení českoněmečtí poslanci – požadovali zřízení samostatné provincie Deutschböhmen
v rámci císařství bez jakékoliv závislosti na české části.
V únoru 1918 došlo ke sloučení mladočechů, státoprávních pokrokářů, pokrokářů a moravské lidové strany pokrokové v
Českou státoprávní demokracii.
13. dubna 1918: národní přísaha v Obecním domě, kterou přednesl A. Jirásek
V polovině května 1918 vydala vláda přes odpor českých politiků oktroj o zřízení krajských vlád v Čechách (7 krajů
českých, 4 německé, 1 smíšený). Měl platit od počátku roku 1919 a znamenal by další oslabení zemské autonomie.
Koncem července 1918 byl Národní výbor zreorganizován podle tzv. Švehlova klíče, tj. podle výsledků českých politických
stran v posledních předválečných volbách 1911.
14. 10. 1918 zorganizovala Socialistická rada generální stávku – jejím hlavním důvodem byl protest proti vývozu potravin
z Čech. Nesocialistická většina Národního výboru s tím nebyla plně srozuměna – politický boj.
3. 10. 1918 se Německý národní svaz vyslovil pro právo národů na sebeurčení a 21. 10. 1918 vzniklo ve Vídni Prozatímní
národní shromáždění Německého Rakouska.

Ke konci října 1918 odjelo několik domácích politiků (včetně Kramáře) do Ženevy na konzultace s Benešem a Osuským.
28. říjen 1918…
Zahraniční akce
Úspěšnost čsl. odboje závisela na jeho dobré organizovanosti. O ni se velmi zasloužil Milan Rastislav Štefánik (1880-
1919). Štefánik pozval Masaryka do Paříže, docílil jeho přijetí u min. předsedy Brianda a zařídil Masarykovo setkání s
vlivnými francouzskými novináři. Během Masarykova pobytu v Paříži v únoru 1916 se TGM, Štefánik a Beneš rozhodli
vytvořit ČsNR.
Na podzim 1914 vypracoval TGM ve spolupráci se Setonem-Watsonem memorandum pro britský Foreign Office.
Memorandum žádalo vytvoření samostatného Českého království i s hornouherskými župami. Nemělo žádnou odezvu. V
dubnu 1915 TGM svůj pokus zopakoval a vypracoval další memorandum s názvem Independent Bohemia. Oproti prvnímu
memorandu se nutnost rozbití R-U zdůvodňovala především britskými zájmy, protože v samostatném českém státě získá
Dohoda spolehlivého spojence. Stát vybudovaný na národním principu!!!!! bude moderní, stabilní, přispěje ke stabilitě
regionu. Připojení Slovenska k českému státu je zdůvodňováno přirozeným právem, Slováci jsou v memorandu označeni
za Čechy (ne etnické – Bohemians). Memorandum opět nepřineslo viditelný úspěch.
Clevelandská dohoda z 22. 10. 1915 mezi představiteli Slovenské ligy a Českým národním sdružením – spojení obou
národů do federativního svazku s úplnou národní autonomií Slovenska s vlastním sněmem i státní správou, formou vlády
personální unie.
V říjnu 1917, kdy rakousko-uherská armáda vedla samostatnou ofenzívu na italské frontě, se začalo měnit stanovisko
Američanů k monarchii. V prosinci 1917 vyhlásily USA Rakousku-Uhersku válku. Téhož dne zaslal Masaryk Wilsonovi
telegram, v němž jej otevřeně informoval o snaze vytvořit samostatný stát. Americká vláda se odvracela od myšlenky, že
R-U bude možné v pozměněné formě zachovat. Ve vládních kruzích se objevil návrh na oslabení expanzivnosti Německa
udělením politické nezávislosti podmaněným národům.
V únoru 1918 dosáhla čsl. aktivita prvního výraznějšího úspěchu, když francouzská vláda uznala zvláštní postavení čsl.
jednotek ve Francii. V dubnu 1918 se americký prezident poprvé vyjádřil kladně k možnosti vzniku samostatných
středoevropských států. V té době, v březnu a v dubnu 1918, cestoval TGM lodí z Tokia do Vancouveru. je zajímavé, že se
původně nechtěl v Americe příliš zdržet, neboť za směrodatný považoval vývoj v Londýně a v Paříži. Během dlouhé plavby
dokončoval knihu Nová Evropa, kterou vydal v USA. Během Masarykovy cesty probíhala poslední velká ofenzíva Německa
na západní frontě. TGM správně odhadl situaci – ofenzívu vyhodnotil jako poslední zoufalý pokus, válka skončí ještě v roce
1918. Nepředpokládal delší životnost bolševické vlády v Rusku, byl proti vojenské intervenci do Ruska a pro obnovení
východní fronty. Masaryka brali Američané v prvé řadě jako odborníka na Rusko – spojenci se obávali, aby Němci hlavně
v oblasti Sibiře nezískali vliv. Na konci dubna 1918 připlul TGM do Vancouveru a 5. května se dočkal spontánního přijetí
v Chicagu. O pár dní později měl ve Washingtonu možnost působit na amerického prezidenta a jeho administrativu. Bylo to
právě v období krystalizace Wilsonových názorů v otázce R-U. Na konci května 1918 se vláda USA poprvé oficiálně
vyslovila pro aspirace slovanských národů.
Důležitým Masarykovým trumfem byly ruské legie. TGM je nechtěl v Rusku vojensky využít, nechtěl zaplést vojsko do
nepřehledných bojů proti bolševismu. Britové chtěli legie vojensky využít v Rusku, Francouzi žádali jejich přesun přes
Vladivostok a Murmansk a Archangelsk do Francie. Američané též nechtěli vojensky zasahovat v Rusku. Během
transportu po sibiřské magistrále však vypukl boj mezi legionáři a bolševiky. V té době u Spojenců dozrála myšlenka na
využití legií v Rusku – měly držet magistrálu a umožnit tak přísun intervenčních jednotek.
Na konci června schválil prezident Wilson memorandum o rozdělení R-U na původní části (26. 6.) a francouzská vláda
uznala ČNR jako nejvyšší orgán, jako první základ příští čsl. vlády (29. 6.). Pod dojmem těchto úspěchů již v červenci ČNR
netrvala na odsunu legií z Ruska. Nakonec však v půlce srpna 1918 přistály ve Vladivostoku jen velmi malé kontingenty
amerických a japonských jednotek. TGM stál před těžkým rozhodnutím – musel zaujmout postoj k vojenským operacím
v Rusku, nechtěl je obětovat, ale nemohl nevidět, jak obrovský politický kapitál představují. Masaryk žádal pro legie
vojenskou a materiální pomoc od Američanů. V USA sílil tlak veřejnosti na uznání ČNR – 3. 9. 1918 je uznána jako vláda
de facto.
Na západní frontě již od srpna probíhala úspěšná ofenzíva Spojenců. Císař Karel se snažil ukončit válku a zachránit
monarchii, v rozhovorech ve Spa však nepřesvědčil svého německého spojence. Němci čekali na lepší mírové podmínky.
3. 9. 1918 britská vláda uznala pravomoci ČNR jako rovnocenného partnera a 10. 9. 1918 Francie uznala ČNR vládou de
facto, sídlící ve Francii. V té době došly Masarykovi telegramy o kritické situaci legií. Masaryk bojoval za vyslání podpory,
což však Wilson odmítl.
Pittsburská dohoda byla politická dohoda, kterou 31. května 1918 v americkém Pittsburghu podepsali zástupci Slovenské
ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků s Tomášem G. Masarykem, který také text dohody

při této své návštěvě USA zformuloval. Dohoda schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo
Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. I když ze slovenského pohledu obsahovala
ústupky od hlavních požadavků Clevelandské dohody (z 22. října 1915), zaručovala Slovákům samosprávu a slovenštinu
jako úřední a vyučovací jazyk. Na rozdíl od Clevelandské dohody ale už nemělo jít o federativní uspořádání státu ale o
unitární republiku.
Počátkem října 1918 se Američané stále ještě jasně nevyjádřili, zda chtějí jen federalizaci nebo samostatné
Československo, císař Karel chystal svůj manifest o federalizace monarchie (16. 10.). Masaryk a Beneš připravují kolem
13. - 14. 10. deklaraci nezávislosti a v téže době se ČNR přetváří v prozatímní vládu. 18. října vychází washingtonská
deklarace (historické oprávnění ČSR, nehodnost Habsburků). 25. října odevzdali američtí Rusíni Masarykovi
memorandum, v němž žádali o připojení Podkarpatské Rusi k čsl. státu na autonomním základě.
Celkové hodnocení R-U:

Otázka správnosti Judsonovy teze o transnacionálním zakotvení rakousko-německého liberalismu – je postavena na
předpokladu, že expandující neněmecké nacionalismy byly v habsburské monarchii z civilizačního hlediska něčím
nežádoucím. Judsonův koncept transnacionální každodennosti by si zasloužil soustavnější teoretickou argumentaci, neboť
to, že nacionalismus lze považovat za konstrukt moderní doby, ještě neznamená, že by nebyl stejnou společenskou realitou
jako liberalismus, jenž byl ostatně též původně ideovým konstruktem, podobně jako kdysi křesťanství, protestantismus, či
státní nebo osvícenský absolutismus. Navíc se domnívám, že současný historik by neměl arbitrárně rozhodovat o tom, co
je „lepší“ a co „horší“, nýbrž trpělivě analyzovat koaliční potenciál těch, kdo vstupují do dramatické hry o společenský vliv s
ambicí být směrodatnými hráči. Za vskutku závažnou metodologickou otázku pak v této souvislosti považuji to, nakolik lze
každodennost v dynamické moderní době oddělit od veřejnosti, neboť oba tyto společenské fenomény se v ní začínají
vzájemně prolínat mnohem více a komplikovaněji, než tomu bylo dříve.
Problémy vznikající díky zjevnému konceptuálnímu napětí mezi postjosefinským státním centralismem, individualistickým
liberalismem a národotvornými procesy, se po r. 1860 vyhrocovaly zejména v habsburském Předlitavsku. Pro konkrétní
historické bádání se v této souvislosti otevírá problém, do jaké míry a v jakých situacích byl rakouský stát schopen
konfrontační potenciál modernizující se společnosti moderovat bez použití přímého fyzického násilí. Pokud jej byl totiž nucen
uplatňovat příliš často, či v příliš brutální podobě, pak tím vážně ohrožoval svou legitimitu v myslích té části veřejnosti,
které se takové počínání zdálo být buď „přehnané“ nebo zase právě naopak „nedostatečné“.
Mezi různorodými vnitropolitickými a zahraničněpolitickými příčinami státního rozkladu habsburské monarchie se jako poslední
příčina jejího zániku jeví federalizační manifest císaře Karla I. z 16. října 1918. Velká část veřejnosti i představitelé
dohodových mocností jej totiž pochopili jako výraz politického zoufalství. Tato causa ultima konce habsburské monarchie
byla totiž vnitřně vskutku rozporuplným státnickým aktem, jímž panovník čelně narazil na mnoha stranách. Z těchto i dalších
důvodů potom během necelých dvou týdnů přispěl k zániku staleté habsburské monarchie, již po svých předcích takříkajíc
zdědil, avšak nebyl ji schopen udržet za dané situace pohromadě. Ještě před zveřejněním tohoto dokumentu jej osobně
projednal s uherským ministerským předsedou, který jej však postavil před ultimatum, že v něm musí být výslovně řečeno, že
se nedotýká územní celistvosti zemí koruny sv. Štěpána. V opačném případě mu pohrozil tím, že zastaví dodávky obilí z Uher,
což bylo za daných poměrů smrtící.
Tato okolnost císařův manifest zmrzačila, neboť počítal jen s tím, že z Předlitavska bude vytvořen v etnických hranicích
německý, český, jihoslovanský a ukrajinský státní spolek. Polskou otázku vůbec nezmiňoval. Tato koncepce nezabraňovala
ovšem jen národnímu sjednocení Čechů se Slováky, nýbrž i podobnému spojení jihoslovanských národů v Předlitavsku a
Zalitavsku. Stejně tak neumožňovala začlenění sedmihradských Rumunů do rumunského státu. Není proto divu, že
panovníkův manifest byl Českým svazem a Jihoslovanským klubem v říšské radě rozhodně odmítnut.

Dlouh 19. Stolet V Eskch Djinch

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Dlouh 19. Stolet V Eskch Djinch

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Dlouhé 19.

století v českých dějinách

Úspěšné absolvování písemky, která bude v rozsahu odpřednášeného a dále publikací:

Literatura k disciplíně – přehledy

Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982.

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Harna, J. – Fišer, R.: Dějiny českých zemí II. Praha 1998.

Dlouhé 19. století v českých dějinách 1

Literatura k disciplíně - jednotlivá témata

Kárníková, L.: Vývoj obyvatelstva českých zemí 1754-1914. Praha 1965.

Kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996.

Glassheim E.: Between Empire and Nation. The Bohemian Nobility 1880–1918. In: Judson P. M. –

Urban, O.: Kapitalismus a česká společnost. Praha 1978.

Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970.

Krofta, K.: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Praha 1919.

Myška, M. - Zářický, A. (eds.): Člověk v Ostravě v 19. století. Ostrava 2007.

Albrecht, C.: Cultural Aspects of Economic Nationalism in Bohemia. In: Schultz, H. - Kubů, E.

Hons, J. a kol.: Čtení o severní dráze Ferdinandově. Praha 1990.

Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955.

Dlouhé 19. století v českých dějinách 2

Osvícenství a doba předbřeznová

Majer, Jiří: Kašpar Šternberk. Praha 1997.

Haubelt, J.: České osvícenství. Praha 1986.

Herre, Franz: Radecký. Brno 1997.

Tapié, V.-L.: Marie Terezie a Evropa. Praha 1997.

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Krueger, Rita: Czech, German and Noble. Status and National Identity in Habsburg Bohemia. Oxford: Oxford

Dlouhé 19. století v českých dějinách 3

Kočí, J.: České národní obrození. Praha 1978.

Kutnar, F.: Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Praha 2003.

Machovec, M.: Josef Dobrovský. Praha 1964.

Novotný, J.: Pavel Josef Šafařík. Praha 1971.

Novotný, J.: Václav Matěj Kramerius. Praha 1973.

Rádl, E.: Válka Čechů s Němci. Praha 1993.

Urban, O.: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982.

Urban, O.: Kroměřížský sněm 1848-1849. Praha 1998.

Klíma, A.: Revoluce 1848 v českých zemích. Praha 1974.

Kolejka, J.: Národy habsburské monarchie v revoluci 1848-1849. Praha 1989.

Polišenský, J.: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku. Praha 1971.

Šolle, Z.: Století české politiky. Praha 1998.

Urban, O.: Česká společnost 1848-1918. Praha 1982.

Galandauer, J.: František kníže Thun. Místodržící českého království. Praha 2007.

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Kořalka, J.: František Palacký. Praha 1996.

Dlouhé 19. století v českých dějinách 4

Lustigová, M.: Karel Kramář. První československý premiér. Praha 2007.

Malíř, J.: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996.

Marek, J.: Jaroslav Goll. Praha 1991.

Sak, R.: Rieger – konzervativec nebo liberál. Praha 2003.

Štaif, J.: František Palacký. Život, dílo, mýtus. Praha 2009.

Urban, O.: Kapitalismus a česká společnost. Praha 1978.

Velek, L.: Grenzen für die Entwicklung des Parlamentarismus bei den kleinen Völkern:

I. světová válka a vznik ČSR

Kovtun, J.: Masarykův triumf. Praha 1991.

Křen, J.: Konfliktní společenství Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990.

Kárník, Z.: Habsburk, Masaryk či Šmeral. Praha 1996.

Kalvoda, J.: Geneze Československa. Praha 1998.

Galandauer, J.: Vznik ČSR 1918. Praha 1998.

Vývoj obyvatelstva a soc. struktury 1750-1914

Před tím odhady → chybovost cca 20%

Evidence se vede hlavně z daňových a vojenských důvodů.

Vývoj počtu obyvatel:

Dlouhé 19. století v českých dějinách 5

Literatura k disciplíně – přehledy

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Literatura k disciplíně - jednotlivá témata

Krofta, K.: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. Praha 1919.

Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955.

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Rádl, E.: Válka Čechů s Němci. Praha 1993.

Klíma, A.: Revoluce 1848 v českých zemích. Praha 1974.

Kolejka, J.: Národy habsburské monarchie v revoluci 1848-1849. Praha 1989.

Polišenský, J.: Revoluce a kontrarevoluce v Rakousku. Praha 1971.

Kořalka, J.: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914. Praha 1996.

Malíř, J.: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996.