CESTA

VĚČNOU
NOCÍ
VERONICA ROSSI

KNIŽNÍ KLUB
Text © 2013 by Veronica Rossi
Translation © Michaela Škultéty, 2013
ISBN 978-80-242-3931-6
 1
PEREGRIN

Árie se vrátila.
Perry spěchal za její vůní, hbitě se pohyboval noční tmou.
Udržoval stejnoměrné tempo a očima klouzal po temných lesích,
třebaže mu srdce zběsile bušilo v hrudi. Roar mu řekl, že Árie je zpátky
venku, dokonce mu na důkaz přinesl od ní fialku, ale Perry tomu
neuvěří, dokud ji neuvidí na vlastní oči.
Došel k hromadě balvanů a odhodil luk, toulec a brašnu. Pak šplhal
z kamene na kámen, dokud nebyl nahoře. Oblohu zakrývala silná
vrstva mraků, jen slabě zářila světlem Éteru. Perry přejížděl očima po
zvlněných kopcích a jeho pohled se zastavil na holém pruhu země.
Sežehnutý a stříbřitý vypadal jako jizva, již po sobě zanechaly zimní
bouře. Většina Perryho území dva dny cesty na západ vypadala stejně.
Perry strnul, když v dáli zahlédl záblesk ohně. Nadechl se a ucítil v
nárazu studeného větru závan kouře. To musí být ona. Je blízko.
„Máš něco?“ křikl Reef. Stál asi dvacet stop pod ním. Na snědé
kůži se mu leskl pot a stékal podél jizvy, která sahala od kořene nosu
až k uchu a rozdělovala jeho tvář na dvě části. Ztěžka oddechoval.
Ještě před dvěma měsíci se neznali. A teď byl Reef hlavou jeho stráže
a skoro nikdy Perryho neopouštěl.
Perry slezl dolů a s plesknutím přistál v závěji tajícího sněhu. „Je
na východě. Asi míli od nás. Možná o něco míň.“
Reef si odhrnul z tváře copánky a otřel si pot rukávem. Obvykle
Perrymu bez problémů stačil, ale dva dny tohoto šíleného tempa jasně
odhalily, že je dělí víc než deset let. „Tvrdil jsi, že nám pomůže najít
Poklidnou modř.“
„Přesně tak,“ přikývl Perry. „Jak jsem řekl. Musí ji najít stejně jako
my.“
Reef přistoupil těsně k Perrymu a přimhouřil oči. „Ano, to jsi mi
pověděl.“ Sklonil hlavu a nadechl se, neohroženě, živočišně.

4
Nezlehčoval svůj Smysl jako Perry. „Ale kvůli tomu ji nehledáme,“
dodal.
Perry nedokázal číst jeho nálady, ale dobře tušil, jakou vůni teď
Reef vydává. Dychtivou, zelenou, ostrou a živou. Plnou touhy, silnou
a pižmovou. Vůni, která se nedá ignorovat. I Reef byl Vědoucí. Velmi
dobře věděl, co Perry cítí, když ho od shledání s Árií dělí jen pár chvil.
Vůně nikdy nelžou.
„Je to jeden z důvodů,“ opáčil Perry pevně. Posbíral své věci
a netrpělivě si je přehodil přes rameno. „Utáboř se tu s ostatními. Do
svítání budu zpátky.“ Otočil se k odchodu.
„Do svítání, Perry? Myslíš, že Tideové chtějí ztratit dalšího
Krvepána?“
Perry ztuhl a obrátil se k němu. „Byl jsem v lesích úplně sám
nejmíň stokrát.“
Reef přikývl. „Jistě. Jako lovec.“ Vytáhl z brašny měch s vodou,
zběžným, pomalým pohybem, třebaže byl stále udýchaný. „Ale teď jsi
něčím víc.“
Perry se zahleděl do lesa. Byli tam Twig a Gren, číhali na známky
nebezpečí. Ochraňovali ho od chvíle, co opustil svoje území. Reef měl
pravdu. Tady na pomezí existovalo pouze jediné pravidlo – přežít. Bez
svých stráží by riskoval život. Pomalu se nadechl. Jeho naděje, že stráví
s Árií noc o samotě, mizela.
Reef vytáhl z měchu s tlumeným cvaknutím zátku. „Tak co? Co
poroučí můj pán?“
Perry nad tím formálním oslovením zavrtěl hlavou – Reef mu tak
chtěl připomenout jeho zodpovědnost. Jako by na ni někdy mohl
zapomenout. „Tvůj pán teď stráví hodinu o samotě,“ odpověděl
a vyrazil.
„Peregrine, počkej. Musíš…“
„Jednu hodinu,“ křikl Perry přes rameno. Ať už chtěl Reef cokoli,
může to počkat.
Když si byl jistý, že nechal Reefa za sebou, sevřel luk pevněji a dal
se do běhu. Jak si razil cestu mezi stromy, kolem se míhaly vůně.
Bohatá, slibná vůně vlhké hlíny. Kouř z Áriina ohně. A její vlastní
vůně. Fialková, sladká a vzácná.

5
 Perry si vychutnával pálení v nohou a svěží vzduch, který mu
proudil do plic. Zima byla obdobím, kdy se člověk držel doma, neboť
éterové bouře rozsévaly zkázu, a on nebyl venku až příliš dlouho – od
doby, co doprovodil Árii k osadnickému Lusku, když hledala svou
matku. Přesvědčoval sám sebe, že Árie je zpátky tam, kam patří, se
svými lidmi, a on že se musí postarat o svůj vlastní kmen. A pak se
před pouhými pár dny v osadě objevili Roar s Uhlíkem a řekli mu, že
Árie je venku. Od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného než na to,
že bude zase s ní.
Perry seběhl ze svahu porostlého novou trávou. Za stromy bylo
temněji, světlo Éteru se jemně linulo z oblohy, avšak on vnímal
každou větev a každý list v ostrém kontrastu díky své schopnosti
nočního vidění. Áriina vůně s každým krokem sílila. Náhle si
vzpomněl na její zvyk připlížit se k němu tiše jako stín a políbit ho na
tvář. Nemohl si pomoci a usmál se.
Před sebou zahlédl pohyb – rozmazanou čmouhu mezi stromy.
Objevila se Árie. Tichá. Upřeně prohledávala očima okolí. Když ho
spatřila, oči se jí rozšířily údivem, avšak nezpomalila a on také ne.
Odhodil své věci, nestaral se o to, kam spadnou, a dal se do běhu.
V příští chvíli ji svíral v náručí, pevnou a voňavou.
Perry ji tiskl k sobě. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal jí do ucha. Nemohl
ji mít dost blízko u sebe. „Nikdy jsem tě neměl nechat odejít. Tolik jsi
mi chyběla.“
Slova z něj proudila. Řekl jí spoustu věcí, které neměl v úmyslu
říct, dokud se neodtáhla a neusmála se na něj. Pak už nemohl mluvit
vůbec. Hltal jemný oblouk jejího obočí, stejně černého jako její vlasy,
a inteligentní pohled jejích šedých očí. Byla tak půvabná a jemná, byla
krásná. Ještě krásnější, než jakou ji měl v paměti.
„Jsi tady,“ řekla. „Nebyla jsem si jistá, jestli přijdeš.“
„Vyrazil jsem, jakmile…“
Než mohl domluvit, ovinula mu paže kolem krku a políbili
se – neobratným, kvapným polibkem. Oba dýchali příliš ztěžka. Příliš
se usmívali. Perry chtěl zpomalit a všechno si vychutnat, ale nedokázal
najít ani kousíček trpělivosti. Nebyl si jistý, jestli se nejdřív rozesmál
on, nebo ona.

6
 „Umím to mnohem líp,“ řekl ve stejné chvíli, kdy Árie pronesla:
„Jsi vyšší. Vsadím se, že jsi vyrostl.“
„Vyšší?“ opakoval. „Doufám, že ne.“
„Ale ano,“ přikývla. Prohlížela si jeho tvář, jako by o něm chtěla
vědět úplně všechno. Skoro tomu tak bylo. Za čas, který spolu strávili,
jí pověděl věci, které nikdy nesvěřil nikomu jinému. Árii zmizel úsměv
z tváře, když se její pohled zastavil na řetězu kolem jeho krku. „Slyšela
jsem, co se stalo.“ Natáhla ruku a tíha kolem jeho krku se zmenšila.
„Jsi teď Krvepánem.“ Mluvila tiše, spíš sama pro sebe. „Je to…
fantastické.“
Sklopil zrak a sledoval, jak její prsty kloužou po stříbrných článcích
řetězu. „Je těžký,“ řekl. Tohle byla nejlepší chvíle od okamžiku, kdy
řetěz před několika měsíci převzal.
Árie se setkala s jeho pohledem. Zesmutněla. „To s Valem mě
mrzí.“
Perry se zadíval do setmělého lesa a polkl. Hrdlo se mu najednou
stáhlo. Vzpomínka na bratrovu smrt mu v noci nedala usnout. Občas,
když byl sám, nemohl ani dýchat. Jemně sundal Áriinu dlaň ze řetězu
a propletl své prsty s jejími.
„Později,“ řekl. Museli dohnat celé měsíce. Chtěl si s ní promluvit
o její matce. Toužil ji utěšovat od chvíle, co se tu zprávu od Roara
dozvěděl. Ale ne teď, když se mu právě vrátila. „Později… ano?“
Přikývla, v očích porozumění. „Později.“ Otočila jeho ruku
a pohlédla na jizvy, které mu způsobil Uhlík. Byly bílé a tlusté jako
voskové cestičky, vytvářely pavučinu sahající od kotníků prstů až
k zápěstí. „Pořád tě to zlobí?“ zeptala se a putovala po jizvách prstem.
„Ne. Připomínají mi tebe… když jsi mě obvazovala.“ Sklonil hlavu
a přiblížil tvář k její. „Bylo to poprvé, co ses mě dotkla, aniž bys to
nenáviděla.“ Takhle zblízka byla její vůně všude. Pronikala jím,
provokovala ho a uklidňovala zároveň.
„Řekl ti Roar, kam mám namířeno?“ zeptala se.
„Ano.“ Perry se napřímil a vzhlédl k obloze. Neviděl proudy
Éteru, ale věděl, že tam jsou, skryté za mraky. Éterové bouře každou
zimu sílily a přinášely požáry a zkázu. Perry věděl, že se to bude
zhoršovat. Přežití jeho kmene záleželo na tom, jestli najdou bájnou

7
zemi bez Éteru – stejné místo, které hledala i Árie. „Řekl mi, že hledáš
Poklidnou modř.“
„Viděl jsi Blaženost.“
Přikývl. Vydali se k Lusku společně. Hledali Áriinu matku, a nalezli
ho zničený Éterem. Dómy o velikosti kopců se zřítily. Stěny silné deset
stop byly rozmačkané jako skořápky od vajíček.
„Je jen otázkou času, kde se se Sněním stane totéž,“ pokračovala
Árie. „Poklidná modř je naše jediná šance. Všechno, co jsem slyšela,
vede k Rohům. K Sobolovi.“
Perryho tep se při vyslovení toho jména zrychlil. Jeho sestra, Liv,
se měla za Krvepána Rohů provdat minulé jaro, avšak zpanikařila
a utekla. Dosud se neobjevila. Brzy se se Sobolem bude muset nějak
vypořádat.
„Město Rohů je dosud obklopené ledem,“ řekl. „Do Rimu se nelze
dostat, dokud v průsmyku na severu ne– roztaje sníh. Snad o pár
týdnů dřív.“
„Já vím,“ přikývla Árie. „ Myslela jsem, že to půjde rychleji. Vydám
se na sever, jakmile to bude možné.“
Prudce od něj odstoupila a zahleděla se do lesa, rychle po něm
klouzala ostrým pohledem. Byl s ní, když zjistila, že je Slyšící. Každý
zvuk byl pro ni objevem. Teď sledoval, jak se její pozornost přirozeně
obrací k nočním zvukům.
„Někdo jde,“ řekla.
„Reef,“ vysvětlil Perry. „Jeden z mých mužů.“ Ještě přece
rozhodně nemohla uplynout hodina. Ani náhodou. „Je jich poblíž
víc.“
Perry zachytil prudkou změnu její nálady závan chladu. Vzápětí se
mu stáhlo srdce. Nebyl propojený s jinými emocemi celé měsíce.
„Kdy se vracíš?“ zeptala se.
„Brzy. Ráno.“
„Chápu.“ Sklouzla pohledem z jeho tváře na řetěz na hrudi, výraz
v očích stále vzdálenější. „Tideové tě potřebují.“
Perry zavrtěl hlavou. Nepochopila ho. „Nepřišel jsem za tebou,
abych tě viděl jednu noc. Árie. Pojď se mnou k Tideům. Tady nejsi
v bezpečí a…“
„Já nepotřebuju pomoc, Perry.“
8
 „Tak jsem to nemyslel.“ Byl příliš zmatený, než aby si dokázal
uspořádat myšlenky. Než stačil říct cokoli dalšího. Árie ustoupila
o další krok a položila ruce na čepel za opaskem. O několik vteřin
později se z lesa vynořil Reef. Když k nim kráčel, nahrbil hranatá
ramena. Perry v duchu zaklel. Potřeboval s ní být déle. Sám.
Reef zpomalil, když spatřil Árii ostražitou a ozbrojenou.
Pravděpodobně to od Osadnice nečekal. I Perry si všiml jejího
obezřelého výrazu. S jizvou na líci a vyzývavým pohledem vypadal
Reef jako někdo, komu je lepší se vyhnout.
Perry si odkašlal. „Árie, tohle je Reef, jeden z mých strážců.“ Bylo
zvláštní seznamovat dva lidi, kteří pro něj tolik znamenali. Jako by se
měli znát už dávno.
Reef napjatě přikývl a pak střelil po Perrym tvrdým pohledem. „Na
slovíčko,“ řekl ostře, načež odkráčel.
Perrym projel vztek. Nelíbilo se mu, že s ním Reef takhle mluví,
avšak důvěřoval mu. Pohlédl na Árii. „Hned jsem zpátky.“
Nedošel daleko, když se Reef prudce otočil, až se mu copánky
zavlnily. „Nemusím ti vykládat, jakou máš právě náladu, viď? Je to
pěkně stupidní. Přivedl jsi nás sem, abychom se honili za holkou, která
tě má tak…“
„Je Slyšící,“ přerušil ho Perry. „Slyší tě.“
Reef bodl prstem do vzduchu. „Chci, abys mě slyšel ty, Peregrine.
Máš kmen, na který musíš myslet. Nemůžeš ztratit hlavu kvůli
dívce – a už vůbec ne kvůli Osadnici. Copak jsi zapomněl, co se stalo?
Protože já ti říkám, že kmen na to nezapomněl.“
„K tomu únosu nedošlo její vinou. Nemá s tím nic společného.
A Osadnicí je jenom napůl…“
„Ona je Krt, Perry! Je jedna z nich. Všichni to uvidí na první
pohled.“
„Udělají, co jim řeknu.“
„Anebo se za tvými zády obrátí proti tobě. Jak myslíš, že zareagují,
až tě s ní uvidí? Vale možná s Osadníky obchodoval, ale nebral si je
do postele.“
Perry skočil dopředu a popadl Reefa za vestu. Nehybně stáli jen
pár palců od sebe. Reefova nálada způsobila, že Perryho začal ledově
pálit jazyk. „Zásah.“ Pustil ho a ustoupil, pak se několikrát nadechl.
9
Mezi oběma muži se rozprostřelo ticho, po předchozí hádce až příliš
hlasité.
Perry si uvědomoval problém, který by nastal, kdyby Árii přivedl k
Tideům. Kmen by ji vinil ze zmizení svých dětí bez ohledu na její
nevinu, protože jednou patřila k Osadníkům. Věděl, že to nebude
snadné – aspoň zpočátku –, ale on už se postará, aby to fungovalo. Ať
bude třeba udělat cokoli, chtěl ji mít po svém boku a bylo to jeho
rozhodnutí coby Krvepána.
Perry se ohlédl na místo, kde čekala Árie, a pak zpátky na Reefa.
„Víš ty co?“
„Co?“ odsekl Reef.
„Máš příšerné načasování.“
Reef se ušklíbl. Přejel si rukou po zátylku a povzdechl si. „Asi jo.“
Když znovu promluvil, ztratil jeho hlas své ostří. „Perry, nechci, abys
udělal tuhle chybu.“ Kývl směrem k řetězu. „Vím, co tě stál. Nechci,
abys o něj přišel.“
„Já vím, co dělám.“ Perry sevřel chladný kov v ruce. „Mám tohle.“

10
 2
ÁRIE

Árie upřeně hleděla na stromy a naslouchala Perryho krokům, které

byly stále hlasitější. Vracel se. Nejprve zahlédla třpyt řetězu na jeho
hrudi, pak jeho oči, blýskající se ve tmě. Předtím se k sobě vrhli v
takovém spěchu. Teď, když k ní kráčel, se na něj poprvé podívala
pořádně.
Byl impozantní. Mnohem impozantnější, než jak si ho pamatovala.
Skutečně vyrostl a měl svalnatější ramena. V tlumeném světle viděla
tmavý plášť a kalhoty s přesnými, čistými liniemi, ne už ty ošoupané,
sešívané hadry lovce, v nichž ho na podzim poznala. Tvář mu
lemovaly světlé vlasy. Byly kratší a hodně se lišily od dlouhých
zvlněných kadeří, které znala předtím.
Bylo mu devatenáct, ale vypadal starší než její přátelé ve Snění.
Kolik jejích přátel prodělalo to, co on? Kolik z nich se muselo starat
o stovky lidí? Žádný. Pocházeli z naprosto odlišných světů. Éter,
pomyslela si. To byla jediná věc, již měli Osadníci a Outsideři
společnou. Ohrožovala je všechny.
Perry se zastavil několik kroků od ní. Do obličeje mu dopadalo
bledé světlo a ona si všimla, že má pod očima stíny. Přejel si rukou po
čelisti. Ten zvuk znala tak důvěrně, že skoro ucítila pod konečky prstů
zlatavé chmýří.
„Odpusť mi to s Reefem.“
„To je v pořádku,“ odpověděla, ale nebylo to tak. Reefova slova jí
dosud zněla v mysli. Mluvil o ní jako o Osadnici. O Krtovi. Byly to
hořké urážky. Slova, jež neslyšela celé měsíce. U Marrona zapadla mezi
ostatní, jako by s nimi byla odjakživa.
Sklopila pohled ke vzdálenosti, která je dělila. Tři kroky pro ni. Dva
pro něj. Před chvilkou se k sobě tiskli. Teď stáli každý zvlášť jako dva
cizinci. Jako kdyby se všechno změnilo.
Chyba. I Reef to říkal. Měl pravdu? „Možná bych měla jít.“

11
 „Ne – zůstaň.“ Perry k ní přistoupil a vzal ji za ruku. „Odpusť mu,
co říkal. Je hodně temperamentní – víc než já?“
Vzhlédla k němu. „Ještě víc?“
Na rtech se mu objevil křivý úsměv, který tolik postrádala. „Skoro
jo.“ Přisunul se blíž a zvážněl. „Nepřišel jsem, abych tě viděl jednu
noc nebo abych ti nabízel pomoc. Jsem tu, protože chci být s tebou.
Může trvat ještě týdny, než roztaje sníh v severním průsmyku.
Počkáme a pak budeme hledat Poklidnou modř spolu.“ Odmlčel se
a zadíval se na ni. „Vrať se se mnou do osady. Árie. Buď se mnou.“
Při zvuku jeho slov se v ní rozvinulo něco nádherného.
Zapamatovala si je, jako kdyby se učila píseň: každý zvuk, vyslovený
bez spěchu, hlubokým, vřelým tónem. Ať se stane cokoli, ta slova si
ponechá. Ze všeho nejvíc na světě si přála říct ano, avšak nemohla
ignorovat úzkost, která jí svírala žaludek.
„Já bych chtěla,“ odpověděla. „Ale už nezáleží jen na nás dvou.“
On měl zodpovědnost vůči Tideům a ona nesla své vlastní břemeno.
Konzul Hess, zodpovědný za bezpečnost Snění, hrozil, že ublíží
Perryho synovci Talonovi, pokud mu Árie nezjistí přesnou polohu
Poklidné modři. Byl to důvod – jeden z důvodů – proč se vrátila
zpátky ven.
Árie pohlédla Perrymu do očí a nedokázala mu povědět o Hessově
vydírání. Nemohl nic dělat. Kdyby mu to řekla, jen by se trápil. „Reef
tvrdil, že se kmen obrátí proti tobě,“ pravila místo toho.
„Reef se mýlí.“ Perryho pohled otráveně přejížděl po lese. „Možná
jim chvíli potrvá, než si zvyknou, ale pak udělají, co říkám.“ Stiskl jí
ruku a v očích se mu objevil úsměv. „Řekni ano. Já vím, že chceš. Roar
mě ztluče, jestli se vrátím bez tebe, a je tu ještě další důvod, proč bys
měla jít se mnou. Možná ti to pomůže s rozhodováním.“
Klouzal jí rukou po paži a přejel palcem její biceps. Dotek jeho
mozolů od luku, tvrdých a měkkých zároveň, ji rozechvěl. Vnímala
šumění stromů vánku a pak jí závan chladného větru pohladil tváře.
Perry něco říkal. Musí se probrat ze zamyšlení a vnímat ho.
„Potřebuješ Označení. Je pro tebe nebezpečné, když je nemáš. Skrývat
Smysly je nečestné. Árie. Lidé jsou zabíjeni za to, že je schovávají.“
„Roar mi to řekl,“ přitakala. Ukrývala se v lesích od chvíle, kdy
odešla od Marrona, takže absence Označení dosud neznamenala
12
problém. Ale jakmile se vydá na sever, bude potkávat lidi. Nemohla
popřít, že by byla v mnohem větším bezpečí s tetováním Slyšících.
„Zařídit ti je může jedině Krvepán,“ pokračoval Perry. „Náhodou
jednoho znám.“
„Ty bys mi pomohl získat Označení? Třebaže jsem napůl
Osadnice?“
Naklonil hlavu na stranu, plavé vlny mu spadly do očí. „Ano. Moc
rád.“
„Perry, co…“ Árie se odmlčela. Nebyla si jistá, jestli chce vyslovit
otázku, která ji trápila celé měsíce, ale musela to vědět. I kdyby to
znamenalo zjistit něco, co ji zničí. „Řekl jsi mi, že můžeš být jedině
s jinou Vědoucí, a já nejsem…“ Kousla se do rtu a dokončila větu
jenom v duchu. Já nejsem jako ty. Já nejsem to, co jsi říkal, že chceš.
Zrudla, když se na ni díval. Nezáleží na tom, co řekla nebo neřekla,
on hloubku její nejistoty vycítí.
Přistoupil blíž, přejel rukou po linii její čelisti. „Změnila jsi způsob,
jímž nahlížím na spoustu věcí. Tohle je jenom jedna z nich.“
Náhle si nedokázala představit, že by ho opustila. Musí najít
způsob, jak to bude fungovat. Kmen ji bude nenávidět za to, že je
Osadnice – tím si byla jistá. A pokud ona a Perry dorazí do osady ruku
v ruce, Tideové ztratí veškerou důvěru v jeho úsudek. Ale co kdyby se
s Perrym soustředili na něco jiného? Na něco, co oba potřebují? Náhle
dostala nápad.
„Pověděl jsi Tideům něco o mně?“ zeptala se.
Zamračil se. Zdálo se, že ho ta otázka vyvedla z míry. „Řekl jsem
několika lidem, že nám pomůžeš najít Poklidnou modř.“
„To je všechno?“
„S nikým jsem o nás nemluvil, jestli máš na mysli tohle.“ Pokrčil
rameny. „Je to soukromá věc… Mezi námi.“
„Měli bychom to tak nechat. Vrátím se s tebou jako tvůj spojenec
a toho se budeme držet.“
Zasmál se, falešným, neveselým smíchem. „To myslíš vážně?
Chceš lhát?“
„Nebyla by to lež. Je to stejné, cos říkal ty: udržet to v soukromí.
Budeme o nás mlčet, dokud nebude mít lepší představu, jak to kmen
přijme. Roar nic neřekne, když ho o to požádáme. Co Reef?“
13
 Perry přikývl, čelisti zaťaté. „Zavázal se mi. Udělá vše, oč ho
požádám.“
Zvuk praskajících větví přitáhl Áriinu pozornost k temnému lesu.
Z jednoho směru se k nim blížily troje vzdálené kročeje, z jiného
jedny. Blížil se k nim zbytek Perryho stráže. Mluvili tiše, přesto byl
každý hlas pro její uši unikátní, stejně jedinečný jako rysy tváře. „Jdou
sem ostatní.“
„To nevadí,“ řekl Perry. „Jsou to moji muži, Árie. Nemám před
nimi co skrývat.“
Chtěla mu věřit, ale museli být chytří. Coby nový vůdce
potřeboval, aby kmen stál za ním. Nemohla však popřít, že kdyby byla
Označená, její šance na nalezení Poklidné modři by se zvýšily,
nemluvě o výhodě, kterou by pro ni znamenal Perryho doprovod na
cestě do Rimu. Perry byl lovec, válečník. Muž, který vždycky přežije.
Pohyboval se v pomezí mnohem snadněji než kdokoli jiný, koho
znala. Samé dobré důvody připojit se na pár týdnů k Tideům, než
začne hledat Poklidnou modř. Ona a Perry získají všechno, co chtějí,
stačí, když budou trochu opatrní.
Perryho stráže se přibližovaly, jejich kroky byly s každou vteřinou
hlasitější. Árie stála na špičkách, ruce položené na hrudi. „Tohle je
nejlepší způsob – nejbezpečnější,“ zašeptala. „Důvěřuj mi.“
Rychle přitiskla své rty na jeho, ale to ani zdaleka nestačilo. Vzala
jeho tvář do obou dlaní a ucítila jemné strniště, které jí tak chybělo,
a pak ho políbila znovu, pevně, prudce, načež ustoupila.
Když Reef a jeho dva společníci dorazili na místo, stáli s Perrym
několik kroků od sebe – vzdálenost mezi dvěma cizinci.

14
 3
PEREORIN

O dva dny později Perry prošel dubovým hájkem a na vrcholku kopce

se objevila osada Tideů se zamračenou oblohou za sebou. Po obou
stranách cesty z ušlapané hlíny se směrem ke kopcům obklopujícím
údolí táhla pole.
Když Perry vyrůstal, často si představoval, že se stane Krvepánem,
ale nic se nemohlo vyrovnat tomu, co cítil teď. Poprvé, co se vracel
domů na své území. Země, nebe a každý člověk, strom i kámen mezi
nimi patřili jemu.
Vedle něj se objevila Árie. „Tohle je osada?“
Perry si posunul luk s toulcem na záda, aby skryl své překvapení.
Cestou zpátky mu nevěnovala o nic větší pozornost než Reefovi, který
si jí nevšímal, nebo Grenovi a Twigovi, kteří na ni nebyli schopni
přestat zírat. Každou noc spali na opačné straně ohniště a ve dne spolu
stěží promluvili. Pokud mluvili, byly jejich rozhovory krátké a chladné.
Perry to předstírání nenáviděl, ale pokud se díky tomu cítila lépe, byl
ochotný na tu hru přistoupit. Prozatím.
„Přímo před námi,“ přikývl. Celý den hrozilo, že bude pršet, a teď
skutečně začalo jemně mžít. Přál si, aby se mraky rozestoupily
a ukázalo se slunce nebo Éter – prostě nějaké světlo –, avšak obloha
byla už několik dní zatažená. „Můj otec ji postavil na kruhovém
půdorysu – snadněji se pak brání. Mezi domy máme dřevěné stěny,
které se při přepadení zavřou. Nejvyšší stavba… Vidíš tamtu střechu?“
Ukázal na ni. „To je kuchyně s jídelnou. Srdce kmene.“
Perry se odmlčel. Míjeli je Twig a Gren. Ráno poslal Reef a napřed,
aby kmeni oznámil, že Árie je pod jeho ochranou coby jeho spojenec.
Chtěl, aby její příchod proběhl co nejhladčeji. Za Twigovými a
Grenovými zády si dovolil přistoupit k Árii blíž a kývl směrem ke
spálenému pruhu země na jihu.

15
 „Éterová bouře udeřila v zimě přímo na tyhle lesy. Připravila nás
o kus naší nejlepší zemědělské půdy.“ Maličko se zachvěl, když ho
zasáhla její nálada. Jasně zelená, s vůní máty. Byla v pohotovosti
a trochu nervózní. Už zapomněl, jaké to je odevzdat se jiné osobě, cítit
nejen její nálady, ale vnímat i ji samotnou. Árie netušila, že mezi nimi
dvěma existuje takové pouto. Na podzim jí o tom neřekl, myslel si, že
ji už nikdy neuvidí, ale brzy to udělá, až spolu budou o samotě.
„Škody ovšem mohly být horší,“ pokračoval. „Podařilo se nám
zabránit šíření ohně a do osady se nedostal.“
Díval se na ni, když si prohlížela obzor. Údolí Tideů nebylo velké,
ale bylo úrodné, kousek od moře a dalo se skvěle bránit. Uvědomovala
si to? Byla to dobrá země, když ji Éter nechal na pokoji. Nevěděl, jak
dlouho to ještě bude platit. Další rok? Maximálně dva, než se z něj
stane pustá sežehnutá půda?
„Je mnohem hezčí, než jsem si myslela,“ řekla Árie.
Oddechl si. „Vážně?“
Podívala se na něj, její oči se usmívaly. „Ano.“ Odvrátila se a Perry
přemýšlel, jestli stáli moc blízko u sebe. Copak se spolu nemůžou
bavit, když předstírají spojence? Byl úsměv příliš mnoho? Pak uviděl
to, co ona slyšela.
Po pěšině se k nim hnala Willow a po jejím boku klusala Bleška.
Pes dorazil jako první, stáhl uši a vycenil na Árii zuby.
„To je v pořádku,“ řekl Árii Perry. „Je hodná.“
Árie stála na místě a pohupovala se na patách, připravená dát se
kdykoli do běhu. „Nevypadá na to,“ podotkla.
Roar Perrymu prozradil, že se z Árie během uplynulých měsíců
stala zkušená lovkyně. Nyní Perry ten rozdíl viděl. Vypadala silnější,
hbitější. Lépe zvládala strach.
Odtrhl od ní pohled a klekl si. „No tak, Bleško. Nech jí trochu
prostoru.“ Bleška se natáhla dopředu a očichala Árii boty, pak pomalu
zavrtěla ocáskem a poskočila. Perry ji podrbal po rozcuchané srsti,
směsici černé a hnědé barvy. „Patří Willow. Nikdy neuvidíš jednu bez
druhé.“
„V tom případě bude tohle Willow,“ řekla Árie.
Perry se narovnal právě včas, aby spatřil, jak Willow s kvapným
pozdravem míjí Grena a Twiga; pak mu skočila do náruče úplně stejně,
16
jako to dělala od svých tří let. Ve třinácti na to začínala být příliš velká,
ale rozesmívala ho, a tak jí to dovoloval.
„Tvrdil jsi, že budeš pryč jenom pár dní,“ vyhrkla, jakmile ji Perry
postavil na zem. Měla na sobě své obvyklé oblečení – zaprášené
kalhoty, zaprášené boty, zaprášenou košili a na černých vlasech kus
rudé látky vyrobený ze sukně, kterou jí matka ušila na zimu, ale ona ji
rozpárala.
Perry se usmál. „Bylo to jen pár dní.“
„Připadalo mi to jako celá věčnost,“ namítla Willow a pak se
podívala na Árii, hnědé oči naplněné podezřením.
Když se Árie poprvé ocitla mimo Snění, nebylo těžké poznat v ní
Osadnici. Mluvila ostrými, úsečnými zvuky, pleť měla světlou jako
mléko a vznášela se kolem ní jemná vůně. Tyto rozdíly ale zmizely.
Árie byla nápadná z jiného důvodu – ze stejného důvodu, proč na ni
Twig a Gren v minulých dnech civěli, kdykoli se nedívala.
„Roar mi řekl, že k nám přijde Osadnice,“ pravila Willow nakonec.
„Povídal, že se mi budeš zamlouvat.“
„Doufám, že měl pravdu,“ opáčila Árie a pohladila Blešku po
hlavě. Pes jí seděl u nohou a spokojeně funěl.
Willow zvedla hlavu. „No, Blešce se líbíš, takže mně možná taky.“
Podívala se na Perryho, zamračila se a on ucítil její náladu. Obvykle to
byla svěží citrusová vůně, ale teď mu tmavý nádech na okraji jeho vize
napovídal, že něco není v pořádku.
„Co se stalo, Will?“ zeptal se.
„Vím jenom, že Medvěd a Wylan na tebe čekají a netváří se moc
šťastně. Myslela jsem, že bys to chtěl vědět.“ Willow pokrčila úzkými
ramínky; pak se otočila k odchodu a Bleška lehce klusala vedle ní.
Perry pokračoval v cestě do osady a přemýšlel, co v ní asi najde.
Medvěd, chlap jako hora s něžným srdcem a rukama neustále
špinavýma, jak se věčně hrabal v hlíně, velel všemu, co souviselo
s farmařením. Wylan, malý a mrzutý mužík, byl hlavním rybářem
Tideů. Ti dva se neustále hašteřili, sváděli nekonečnou bitvu mezi zemí
a mořem. Perry doufal, že nejde o nic horšího.
Árie kráčela sebevědomě vedle něj, když prošli hlavní branou
a vešli na mýtinu ve středu osady, avšak on vnímal chladnou vůni
jejího strachu. Viděl svůj domov jejíma očima – kruh domků ze dřeva
17
a kamene, zvětralých působením slaného vzduchu, a znovu ho
napadlo, co si asi myslí. Nebylo to tu zdaleka tak komfortní jako
u Marrona a s tím, nač byla zvyklá v Lusku, se to už vůbec nedalo
měřit.
Dorazili právě před večeří – nešťastné načasování. Po mýtině se
pohybovaly tucty lidí a čekaly, až je zavolají k jídlu. Další stáli u oken
a ve dveřích a sledovali je vykulenýma očima. Jeden z Grayových
hochů na ně ukazoval, ostatní se hihňali. Brooke vstala z lavičky před
svým domem a dívala se střídavě na Árii a na Perryho. Perry si
provinile vybavil, o čem si spolu povídali během zimy. Řekl Brooke,
že nemohou být spolu, protože má příliš starostí. Těmi starostmi byla
Árie – dívka, o níž si tehdy myslel, že ji už nikdy neuvidí.
O kousek dál se Medvěd a Wylan bavili s Reefem. Ohlédli se po
Perrym a zmlkli. Jakýsi instinkt přiměl Perryho, aby pokračoval v cestě
ke svému domu. S nimi si to vyřídí později. Nikde neviděl jedinou
osobu, jejíž pomoc právě teď potřeboval: Roara.
Perry se zastavil před svými dveřmi a odstrčil nohou košík s dřívím
na podpal. Podíval se na Árii a připadalo mu, že by měl něco říct.
Vítej? Tady budeš v bezpečí? Všechno mu připadalo příliš formální.
„Je to tu malé,“ prohlásil nakonec.
Vešel dovnitř a zarazil se, když spatřil přikrývky rozházené po zemi
a špinavé hrnky na stole. V rohu místnosti ležela kupička oblečení a
hromádka knih navršených u stěny se sesypala. Moře bylo půl hodiny
cesty, přesto byla na podlaze vrstva písku. Napadlo ho, že dům
obývaný půltuctem mužů by mohl vypadat i hůř.
„Bydlí tu Šestka,“ vysvětloval. „Potkal jsem je, když jsi…“
Nedokázal vyslovit odešla. Nevěděl proč, ale nemohl to slovo říct
nahlas. „Teď jsou z nich moji strážci. Všichni jsou Označení. Reefa,
Twiga a Grena jsi už viděla. Zbytek jsou bratři: Hyde, Hayden
a Louda. Všichni jsou Vidoucí. Louda se ve skutečnosti jmenuje
Haven, ale… uvidíš. Přezdívka se k němu hodí.“ Promnul si bradu
a donutil se zmlknout.
„Máš nějakou svíčku nebo lampu?“ zeptala se.
Teprve teď si uvědomil, jaké je v domě šero. Pro něj se obrysy
místnosti rýsovaly zcela zřetelně. Pro Árii – nebo kohokoli jiného – se
rozmazávaly. Vždycky si uvědomoval, že je Vědoucí, ale zapomínal na
18
své vidění, dokud se mu nestalo něco podobného jako právě teď. Byl
Vidoucí, avšak skutečná síla jeho očí spočívala v schopnosti vidět ve
tmě. Árie to jednou nazvala mutací – důsledkem Éteru, který
zdeformoval jeho smysl víc než u jiných. On sám to bral spíše jako
prokletí, připomínku vidoucí matky, která zemřela, když přišel na svět.
Perry otevřel okenice a vpustil dovnitř kalné odpolední světlo.
Mýtina hučela klábosením. Zvěsti o Áriině příchodu se šířily. Nemohl
s tím nic dělat. Zkřížil paže a žaludek se mu stáhl, když ji sledoval, jak
si prohlíží okolí. Nedokázal uvěřit, že je tady, v jeho domě.
Árie přistoupila k oknu a prohlížela si Talonovu sbírku
vyřezávaných sokolů vystavenou na parapetu. Perry věděl, že by měl
jít za Medvědem a Wylanem, ale nedokázal se pohnout.
Odkašlal si. „Dělali jsme je s Talonem. Jeho jsou ti hezcí. Můj je
ten, co vypadá jako želva.“
Árie ho zvedla a otáčela jím v dlani. Její šedé oči byly vřelé, když
vzhlédla a řekla: „Líbí se mi.“
Perryho pohled se přesunul k jejím rtům. Byli sami. Takhle blízko
u sebe nebyli od chvíle, co ji naposledy držel v náručí.
Položila vyřezávanou figurku zpátky a odstoupila od okna. „Jsi si
jistý, že tady můžu zůstat?“
„Ano. Můžeš si vzít tuhle místnost.“ Z místa, kde stál, viděl roh
bratrova lůžka zakrytého vybledlou rudou přikrývkou. Byl by raději,
kdyby tady nespala, ale neviděl lepší možnost. „Já budu spát nahoře,“
dodal a kývl hlavou k patru.
Árie hodila brašnu ke zdi a podívala se na vstupní dveře. Usmála
se, když uslyšela zvuk, který zůstal jeho uším skrytý. O vteřinu později
vtrhl dovnitř Roar.
„Konečně!“ zařval. Popadl Árii do náručí a zvedl ji ze země. „Proč
vám to trvalo tak dlouho? Nemusíte odpovídat.“ Podíval se na
Perryho. „Myslím, že to tuším.“ Postavil ji zpátky a uchopil Perryho
ruku. „Dobře, že jsi zpátky, Pere.“
„O co jsem přišel?“ zamračil se Perry.
Než mohl Roar odpovědět, dorazili Wylan, Medvěd a Reef a
v domě se rozhostilo napjaté ticho. Dlouho stáli mlčky, pohledy
upřené na cizinku v jejich středu. Nálada v místnosti se vyostřila, byla

19
teplejší a krvavě rudá. Oni tu Árii nechtěli. Věděl, že budou reagovat
takhle, ale stejně zaťal ruce v pěst.
„Tohle je Árie,“ řekl a bránil se nutkání přistoupit k ní. „Je napůl
Osadnice, jak vám Reef řekl. Pomůže nám najít Poklidnou modř,
výměnou za ochranu. Zatímco bude u nás, dostane Označení
Slyšících.“
Slova se mu sypala z úst jako štěrk. Byla to pravda, avšak jen
částečná pravda, což mu připadalo spíš jako lež. Viděl v Roarových
očích tázavý pohled.
Medvěd vykročil kupředu a mnul si obrovité dlaně. „Promiň, že se
ptám, Perry, ale jak nám může pomoct Krt?“
Wylan si pro sebe něco zamumlal. Áriiny oči po něm vystřelily
a Roar strnul. Oba byli Slyšící a věděli, co řekl.
Perry pocítil závan horka a měl chuť Wylana uhodit. Uvědomil si,
že to, co cítí – to, co ho sevřelo – je Áriina nálada. Zhluboka se
nadechl a snažil se ovládnout. „Chceš něco říct, Wylane?“
„Ne,“ odpověděl Wylan. „Nic. Jen jsem zkoušel, jestli jí fungujou
uši.“ Ušklíbl se. „Fungujou.“
Reefova ruka dopadla na Wylanovo rameno s takovou silou, až
sebou menší muž škubl. „Medvěd a Wylan mi zrovna vyprávěli, co se
stalo, když jsme byli pryč.“
Perry se připravil na jejich nejnovější hádku. „Tak si to
poslechneme.“
Medvěd zkřížil ruce na široké hrudi a svraštil husté obočí. „Ve
skladišti včera v noci hořelo. Myslíme, že za to může ten kluk, co přišel
s Roarem. Uhlík.“
Perry polekaně pohlédl na Roara a Árii. Oni jediní věděli
o Uhlíkově jedinečné schopnosti propojit se s Éterem. V mlčenlivé
shodě jeho tajemství chránili.
„Nikdo ho neviděl,“ ozval se Roar, který mu četl myšlenky. „Utekl,
než ho mohl kdokoli chytit.“
„On je pryč?“ zeptal se Perry.
Roar zakoulel očima. „Víš, jaký je. Vrátí se. Vždycky se vrátí.“
Perry si protáhl zjizvenou ruku. Kdyby neviděl Uhlíka na vlastní
oči zničit bandu Krovenů, sám by tomu nevěřil. „Škody?“

20
 Medvěd ukázal hlavou ke dveřím. „Bude jednodušší ti to ukázat,“
řekl a zamířil ven.
Perry se zastavil na prahu a ohlédl se po Árii. Zlehka pokrčila
rameny na znamení, že chápe. Nebyli tu ještě ani deset minut a už ji
musel opustit. Nenáviděl to pomyšlení, ale neměl na vybranou.

Skladiště vzadu v kuchyni byla dlouhá kamenná místnost lemovaná

dřevěnými policemi, v nichž byly uložené nádoby s obilím, kořením a
bylinkami a košíky rané jarní zeleniny. V chladném vzduchu se
obvykle vznášely vůně jídla, avšak když Perry vešel dovnitř, uvítal ho
silný pach spáleného dřeva. Za ním zachytil stopu bodnutí
Éteru – pach, který patřil také Uhlíkoví.
Poškození se týkalo jedné části místnosti. Část polic zmizela,
shořela na prach.
„Musel upustit lampu nebo tak něco,“ řekl Medvěd a poškrábal se
v hustých černých vousech. „Přišli jsme na to brzy, ale i tak máme
velké ztráty. Museli jsme vyhodit dvě truhly obilí.“
Perry přikývl. Nemohli si dovolit přijít o jídlo. Tideové už měli i tak
málo.
„To děcko tě okrádá,“ prohlásil Wylan. „Okrádá nás všechny. Až
ho příště uvidím, vyženu ho z našeho území.“
„Ne,“ opáčil Perry. „Pošleš ho ke mně.“

21
 4
ÁRIE

„Jsi v pohodě?“ zašeptal Roar, když se dům vyprázdnil.

Árie si vydechla a přikývla, třebaže si nebyla úplně jistá. Kromě
Roara a Perryho jí všichni v této místnosti pohrdali, protože byla tím,
kým byla. Protože byla tím, čím byla.
Osadnice. Dívka žijící v klenutém městě. Krtí děvka, jak zašeptal
Wylan. Připravovala se na to, zejména když na ni Reef celé dny
zachmuřeně zíral, ale přesto byla otřesená. Uvědomila si, že Perry by
se ve Snění cítil stejně. Hůř. Strážní ve Snění by Outsidera okamžitě
zabili.
Odvrátila se ode dveří a očima klouzala po útulném, neuklizeném
příbytku. Stůl a u něj několik barevných židlí. Na policích za ním misky
a šálky všech možných barev. Dvě kožená křesla u krbu,
opotřebovaná, ale podle všeho pohodlná. U zadní stěny viděla košíky
s knihami a dřevěnými hračkami. Bylo tu chladno a ticho a bylo to tu
lehce cítit kouřem a starým dřevem.
„Tohle je jeho domov, Roare.“
„Ano, je.“
„Nemůžu uvěřit, že jsem tady. Je tu příjemněji, než jsem čekala.“
„Bývávalo to lepší.“
Před rokem by tenhle dům zaplňovala Perryho rodina. Nyní byl
Perry jediný, kdo zbyl. Árie přemýšlela, zda je to důvod, proč Šestka
spí právě tady. V osadě bylo dost jiných domů. Možná plný dům
pomáhal Perrymu zapomenout, že mu chybí rodina. Pochybovala
o tom. Nikdo nikdy nemohl zaplnit prázdnotu, kterou po sobě
zanechala jeho matka. Lidé se nedali nahradit.
Představila si svůj vlastní pokoj ve Snění. Malý, strohý a uklizený,
s šedivými stěnami a vestavěnou skříní. Její pokoj byl kdysi domovem.
Teď už po něm netoužila. Připadal jí stejně lákavý jako vnitřek ocelové
bedny. Postrádala však to, jak se tam cítila. V bezpečí. Milovaná.

22
Obklopená lidmi, kteří ji přijímali. Kteří jí šeptem nenadávali do krtích
děvek.
Uvědomila si, že nemá žádné místo jenom pro sebe. Žádné věci
jako figurky sokolů na okenní římse. Žádné předměty, které by
dokazovaly její Existenci. Všechen její majetek byl virtuální, v Říších.
Nebyl skutečný. Dokonce už neměla ani matku.
Měla pocit, že se ocitla ve vzduchoprázdnu. Jako balónek, který se
uvolnil z provázku. Jako by sestávala pouze ze vzduchu.
„Máš hlad?“ ozval se za ní Roar, který si ničeho nevšiml. Mluvil
zlehka a zvesela jako vždycky. „Obvykle jíme v jídelně, ale mohl bych
nám přinést něco sem.“
Otočila se. Roar se bokem opíral o stůl, paže zkřížené na hrudi.
Byl od hlavy až k patě v černém, stejně jako ona.
Usmál se. „Není tu takové pohodlí jako u Marrona, že?“
Strávili tam společně uplynulé měsíce, zatímco čekal, až se mu
zahojí rána na noze, a Árie si léčila horší rány. Pomaličku, den za
dnem, se navzájem vraceli zpátky k životu.
Roarův úsměv se rozšířil. „Já vím. Chyběl jsem ti.“
Posměšně se usmála. „Nejsou to ani tři týdny, co jsem tě viděla
naposledy.“
„Děsná doba,“ přikývl. „Tak dáš si něco k jídlu?“
Árie se podívala na dveře. Pokud chce, aby ji Tideové přijali,
nemůže se skrývat. Bude se jim muset postavit. Přikývla. „Ukaž mi
cestu.“

„Její pleť je moc hladká – vypadá jako úhoř.“

K Áriiným uším dolehl hlas, z něhož kapala zloba.
Kmen o ní začal tlachat dřív, než si s Roarem stačila sednout ke
stolu. Zvedla těžkou lžíci a míchala guláš v misce před sebou, snažila
se soustředit na jiné věci.
Jídelna byla hrubě tesaná stavba, napůl středověký sál, napůl
lovecká chata. Byly tu dlouhé stoly na kozách a svíčky. Na každé straně
hučel oheň v masivním ohništi. Děti se honily kolem dokola, jejich
hlasy se mísily s bubláním horké vody a praskáním ohně. S cinkáním
lžic a srkáním strávníků. Lidé jedli, povídali si, pili. Říhání. Smích.

23
Štěkání psa. To všechno ještě zesilovaly silné kamenné zdi. Navzdory
rámusu nedokázala přestat vnímat kruté šeptající hlasy.
Dvě mladé ženy u sousedního stolu pokračovaly v konverzaci.
Jedna z nich byla krásná plavovláska s jasnýma modrýma očima. To
ona sledovala Árii, když vstupovala do Perryho domu. Musela to být
Brooke. Její mladší sestra Clara byla rovněž ve Snění. Vale ji prodal,
stejně jako Talona, výměnou za jídlo pro Tidey.
„Myslela jsem, že Osadníci zemřou, když se nadechnou ven-
kovního vzduchu,“ prohlásila Brooke.
„Taky že jo,“ přikývla druhá dívka., „Slyšela jsem, že ona je Krt jen
napůl.“
„Někdo se vážně spustil s Osadníkem?“
Árie sevřela lžíci pevněji. Urážely její matku, která byla po smrti, i
otce, jenž pro ni byl záhadou. Pak jí to došlo. Tideové by říkali totéž
o ní a o Perrym, kdyby znali pravdu. Tvrdili by, že se spolu spustili.
„Perry říkal, že dostane Označení.“
„Krt se Smyslem,“ poznamenala Brooke. „Neuvěřitelné. Co že je
zač?“
„Myslím, že Slyšící.“
„Takže nás slyší.“
Smích.
Árie při tom zvuku zaťala zuby. Roar, který tiše seděl po jejím
boku, se k ní naklonil.
„Pozorně mě poslouchej,“ pošeptal jí do ucha. „Tohle je
nejdůležitější věc, kterou musíš během svého zdejšího pobytu vědět.“
Árie upřeně zírala na misku guláše a srdce jí naráželo do žeber.
„Nikdy nejez tresku. Pokaždé je naprosto příšerná.“
Šťouchla ho loktem do žeber. „Roare!“
„Myslím to vážně. Je tuhá jako podešev.“ Roar vzhlédl. „Nemám
pravdu, Starý Wille?“ zeptal se šedovlasého muže s bílým plnovousem.
Třebaže Árie byla venku celé měsíce, stála žasla nad vráskami
a jizvami a příznaky stáří. Kdysi si myslela, že jsou odporné. Teď u ní
mužova kožená tvář vyvolala téměř úsměv. Těla Outsiderů na sobě
nesla zkušenosti jako suvenýry.
Přisedla si k nim Willow, dívka, s níž se už Árie setkala. Árie ucítila
na botách tíhu a podívala se dolů na Blešku.
24
 „Dědo, Roar se tě na něco ptal,“ řekla Willow.
Starý muž se natočil uchem k Roarovi. „Copak, krasavče?“
Roar zvýšil hlas. „Říkal jsem Árii, aby u nás nejedla tresku.“
Starý Will si ji změřil a kysele sevřel rty. Árii zrudly tváře, když
čekala na jeho reakci. Jedna věc byla slyšet, jak si o ní šeptají, ale druhá,
když na ni někdo nevražil tváří v tvář.
„Je mi sedmdesát,“ prohlásil stařec nakonec. „Sedmdesát a jsem
v plné síle.“
„Starý Will není Slyšící,“ zašeptal Roar.
„Díky, to mi došlo. On ti řekl krasavče?“
Roar přežvykoval a přikývl. „Ty se mu divíš?“
Árie klouzala očima po Roarově obličeji. „Ne. Ne, nedivím,“
odpověděla, třebaže slovo krasavec úplně nevystihovalo Roarův
temný vzhled.
„Takže ty dostaneš Označení,“ pokračoval Roar. „Co kdybych se
za tebe zaručil?“
„Myslela jsem, že tu udělá Perry – Peregrin?“ zeptala se Árie.
„Perry ti udělí oprávnění a bude vést ceremonii, ale to je jenom
jedna část. Část, kterou může vykonat jedině Krvepán.“
Podsaditá žena naproti Roarovi se naklonila dopředu. „Někdo se
stejným Smyslem, jaký máš ty, musí odpřisáhnout, že tvůj sluch je
pravdivý. Pokud jsi Slyšící, může to udělat jedině jiný Slyšící.“
Árie se usmála. Všimla si důrazu, který žena položila na slovo
pokud. „Jsem Slyšící, takže to bude ten případ.“
Žena si ji prohlížela očima barvy medu. Zdálo se, že se rozhoduje,
protože ponurý výraz kolem jejích úst náhle změkl. „Já jsem Molly.“
„Molly je naše léčitelka a Medvědova žena,“ vysvětloval Roar. „Je
ovšem mnohem tvrdší než ten velký muž, nemám pravdu, Molly?“
Otočil se zpátky k Árii. „Takže bych to měl být já, kdo se za tebe
zaručí, nemyslíš? Dokonale se na to hodím. Všechno jsem tě naučil.“
Árie potřásla hlavou a snažila se nesmát. Roar byl skutečně
dokonalá volba. Naučil ji vše, co věděla o zvucích – a o nožích.
„Všechno kromě skromnosti.“
Roar protáhl obličej. „Kdo by ji potřeboval?“
„Ach, to nevím. Možná ty, krasavče.“
„Nesmysl,“ opáčil Roar a znovu se věnoval jídlu.
25
 Árie se přinutila udělat totéž. V misce měla chutnou směs ječmene
a masa z bílé ryby, ale nedokázala sníst víc než pár soust. Nejenže si o
ní kmen šuškal, navíc cítila, jak na ni zírají a sledují každý její pohyb.
Odložila lžíci a natáhla se pod stůl, aby pohladila Blešku po hlavě.
Fenka se na ni podívala a přisunula se blíž. Měla inteligentní výraz, na
rozdíl od psů v Říších. Árie si nikdy neuvědomila, že zvířata mají tak
výrazné osobnosti. Byl to prostě další z nekonečné řady rozdílů mezi
jejím starým a novým životem. Napadlo ji, jestli na ni Tideové změní
názor tak jako Bleška.
Árie vzhlédla, protože hovor v místnosti ztichl. Dovnitř vešel
Perry se třemi mladými muži. Dva byli plavovlasí a vysocí, svalnatou
tělesnou stavbou se podobali Perrymu. Tipovala, že to budou Hyde
a Hayden. Třetí, o několik kroků pozadu a o hlavu menší, musel být
Louda. Všichni se chovali jako Vidoucí: luky na zádech, drželi se
zpříma a bedlivě pozorovali okolí.
Perry ji okamžitě spatřil. Naklonil hlavu – znamení uznání mezi
spojenci, ale Árii se zatajil dech. Chtěla víc. Pak se posadil ke stolu
u dveří spolu s bratry a zmizel v moři hlav. O několik chvil později jí
k uším opět pronikl krutý hlas.
„Nevypadá skutečně. Vsadím se, že kdyby ji člověk řízl, ani by
nekrvácela.“
„Pojďme to zkusit. Jenom malé říznutí, ať zjistíme, jestli je pravá.“
Árie sledovala ten hlas. Modré oči Brooke se zabodly do jejích.
Árie položila dlaň na Roarovu hruď, vděčná za jeho jedinečnou
schopnost. Mohl slyšet její myšlenky skrze dotek. Nebyla příliš
šokovaná, když to o něm zjistila. Nijak zvlášť se to nelišilo od
moudrooka, které nosila celý život a které fungovalo podob-
ně – myšlenkové vzorce skrze fyzický kontakt.
To je Perryho dívka, řekla Roarovi. Že ano?
Roar ztuhl se lžící na půl cesty k ústům. „Ne… Jsem si dost jistý,
že jeho dívka jsi ty.“
Je zlá. Možná jí budu chtít ublížit.
Roar se ušklíbl. „To chci vidět.“
„Podívej se na ni,“ promluvila opět Brooke. „Balí Roara. Já vím,
že mě slyšíš, Krte. Ztrácíš čas. On patří Liv.“

26
 Árie spustila ruku z Roarovy hrudi. Roar si povzdechl a přejel po
ní očima. Položil lžíci a odsunul misku. „Pojď, půjdeme odsud. Chci
ti něco ukázat.“
Vytáhla nohy zpod stolu a následovala ho, upřeně hledíc na jeho
záda. Když míjela Perryho, zpomalila a dovolila si na něj pohlédnout.
Naslouchal Reefovi, který seděl naproti němu, ale zvedl pohled
a setkal se s jejíma očima.
Přála si, aby mu mohla povědět, jak moc ho postrádá. Jak si přeje,
aby s ním mohla sedět u jednoho stolu. Pak si uvědomila, že si přečetl
její náladu. Že to ví.

Roar ji vedl po pěšině, která se klikatila mezi písečnými dunami. Světlo

Éteru pronikalo skrze mraky a zalévalo cestu a vysokou šustící trávu
svou září. Když kráčeli, šustění trávy se mísilo s tichým hvízdáním
větru. Pronikal skrze ni – syčivý a šepotavý a hlasitý – a byl s každým
jejím krokem hlasitější a jasnější.
Árie se zastavila, když překročili poslední dunu. Před ní se
rozprostíral oceán, živý, sahající až ke konci všeho. Slyšela milion vln,
každou svébytnou, prudkou, ale dohromady byl jejich sbor klidný
a majestátnější než cokoli, co kdy poznala. Viděla oceán mnohokrát
v Říších, ale to ji nepřipravilo na realitu.
„Kdyby krása měla zvuk, tohle by byl on.“
„Věděl jsem, že to pomůže,“ řekl Roar a v úsměvu se mu ve tmě
zableskly bílé zuby. „Slyšící říkají, že moře obsahuje každý zvuk, který
se kdy na světě ozval. Stačí poslouchat.“
„To jsem nevěděla.“ Zavřela oči a nechala zvuk, aby ji zaplavil,
čekala na matčin hlas. Kde bylo Luminino nevzrušené ujišťování, že
trpělivost a logika vyřeší jakýkoli problém? Neslyšela ho, ale věřila, že
tam je. Podívala se na Rora, zaháněla smutek. „Vidíš? Všechno jsi mě
nenaučil.“
„To je fakt,“ připustil Roar. „Nemůžu riskovat, že tě znudím.“
Společně se vydali blíž k vodě. Roar se posadil a opřel se o lokty.
„Tak co ta vaše hra?“
Árie si sedla vedle něj. „Bude to tak nejlepší,“ prohlásila a zabořila
prsty do písku. Vrchní vrstva v sobě stále udržovala denní teplo, ale
pod ní byl písek chladný a vlhký. Nasypala ho Roarovi na koleno.
27
„Slyšel jsi, jak mě nenávidí. Představ si, kdyby věděli, že Perry a já jsme
spolu.“ Potřásla hlavou. „Já nevím.“
„Co nevíš?“ Roar se usmíval, jako by ji chtěl škádlit. Tahle chvíle
jí připadala nesmírně známá, třebaže tu nikdy předtím nebyla. Kolikrát
v zimě mluvili o Perrym a Liv?
Árie mu nasypala na koleno další hrst písku a poslouchala, jak
jemně šustí, když dopadá na zem.
„Byl to můj nápad. Myslela jsem, že to bude nejbezpečnější, ale je
divné předstírat, že je to mezi námi jinak. Jako kdybychom mezi sebou
měli skleněnou stěnu. Jako bych se ho nemohla dotknout nebo… se
k němu dostat. Nelíbí se mi to.“
Roar pohnul kolenem, až se písek rozsypal. „Zní jeho hlas ještě
pořád jako kouř a oheň?“
Árie zvedla oči v sloup. „Nevím, proč jsem ti to říkala.“
Naklonil hlavu na stranu v typickém Perryho gestu a pak si položil
ruku na srdce, což Perryho gesto nebylo. „Árie, tvoje vůně… je jako
rozkvetlá louka.“ Dokonale napodobil Perryho hluboký, líný tón.
„Pojď ke mně, má sladká růže.“
Árie ho šťouchla do ramene, ale on se jen rozesmál. „Je fialková.
A ty mi zaplatíš, až se setkám s Liv.“
Roarův úsměv zmizel. Přejel si rukou po tmavých vlasech
a napřímil se, tiše hleděl na vlny, které se lámaly o pobřeží.
„Pořád nic?“ zeptala se Árie tiše. Když Perryho sestra loni na jaře
zmizela, zlomilo to Roarovi srdce.
Zavrtěl hlavou. „Nic.“
Árie se posadila a oklepala si ruce. „Určitě se brzy objeví.“ Litovala,
že se o Liv zmínila. Roar musel vnímat její nepřítomnost mnohem
silněji právě tady, v místech, kde spolu vyrůstali.
Zadívala se na oceán. V dálce mraky pulzovaly oslňujícím světlem.
Na nebi se míhaly trychtýře Éteru. Árie si nedokázala představit, že by
tam byla. Perry jí kdysi řekl, že nevyzpytatelné bouře představují na
moři vždycky nebezpečí. Nechápala, jak rybáři z kmene najdou každý
den odvahu vyplout na moře.
„Víš. Árie, sklo se snadno rozbije.“ Roar si ji zamyšleně prohlížel.

28
 „Máš pravdu.“ Jak by si mohla stěžovat? Měla to o tolik jednodušší
než on. Alespoň byli s Perrym na stejném místě. „Přesvědčil jsi mě.
Jdu rozbít sklo, Roare. Využiju své šance.“
„Fajn. Rozbij ho na kusy.“
„Udělám to. A ty taky, až najdeme Liv.“ Čekala na jeho
souhlas – chtěla, aby souhlasil –, ale Roar změnil téma.
„Ví Hess, že jsi tady?“
„Ne,“ odpověděla. Vytáhla moudrooko z kapsičky v podšívce své
kožené brašny. „Ale budu ho muset kontaktovat.“ Podle plánu to
měla udělat včera, ale během cesty k Tideům k tomu nebyla příležitost.
„Udělám to teď.“
Hladká klapka, jasná jako kapka vody a téměř stejně poddajná, ji
udeřila do očí jako něco z jiného světa po všech těch sluncem
vybělených a větrem ošlehaných věcech v osadě. Byla z jiného
světa – z jejího světa. Nosila ten přístroj celý život, aniž by o tom
přemýšlela. Všichni Osadníci to dělali. Jeho prostřednictvím se
dostávali do Říší. Teprve nedávno ji to začalo děsit. A vděčila za to
konzulu Hessovi.
Árie zvedla moudrooko a přiložila si ho k levému oku. Zařízení se
jí přisálo ke kůži s důvěrně známým tlakem, pak biotechnický plast
uprostřed změkl a proměnil se v kapalinu. Několikrát zamrkala,
zvykala si na vidění skrze průhledné rozhraní. Objevila se červená
písmena, plující na pozadí oceánu, jak oko začalo fungovat.
VÍTEJTE V ŘÍŠÍCH! LEPŠÍ NEŽ REALITA!
Písmena vybledla a objevil se nápis AUTENTIFIKACE.
Árie otočila hlavu a písmena se pohnula spolu s jejím pohybem.
SCHVÁLENO, objevilo se. Hlavou a dolů po páteři se jí šířilo
známé brnění. Na temném pozadí se vznášela pouze jediná ikona
s označením Hess. Když ještě měla vlastní moudrooko, byla
obrazovka plná ikonek jejích oblíbených Říší, novinek a zpráv od
přátel. Ale Hess naprogramoval tohle oko tak, aby se mohla spojit
pouze s ním.
„Jsi tam?“ zeptal se Roar.
„Jsem.“
Lehl si a podepřel si hlavu paží. „Vzbuď mě, až se vrátíš.“ V jeho
očích seděla klidně na pláži. On do Říší vidět nemohl.
29
 „Jsem pořád tady, víš?“
Roar zavřel oči. „Ne, nejsi. Ne doopravdy.“
Árie klikla na ikonu a informovala tak Hesse, že je tu. O několik
chvil později se rozštěpila, její vědomí se rozdělilo. Ten pocit byl
dráždivý, avšak bezbolestný – jako když se člověk zničehonic probudí
na cizím místě. Náhle existovala na dvou místech zároveň: byla
s Roarem na pláži a zároveň ve virtuální realitě Říší, kam ji přivedl
Hess. Přesunula pozornost k Říším a znehybněla, na okamžik oslněná
jasným světlem. Pak se rozhlédla kolem a zvykala si na svět, který byl
růžový.
Všude kolem ní rostly třešně. Větve byly obtěžkané květy a spadlé
lístky pokrývaly zemi jako poprašek růžového sněhu. K uším jí dolehlo
všudypřítomné šustění a pak se na zem sesypal déšť okvětních plátků.
Árii to připadalo ohromující, dokud si nevšimla dokonalé symetrie
větví a perfektního rozestupu mezi stromy. Uvědomila si, že neslyší
padání lístků ani praskání větví. Vánek byl jen prázdným,
jednotvárným zvukem. Příliš agresivní na to, jak by to mělo být. Lepší
než skutečnost, tvrdilo motto Říší. Kdysi si to myslela také. Léta
navštěvovala podobná místa uvnitř bezpečných zdí Snění, protože
neznala nic lepšího. Nevěděla, že nic nemůže být lepší než skutečnost.
Nebo horší, pomyslela si, když si vzpomněla na Paisley. Její
nejlepší kamarádka poznala pouze hrůznou tvář skutečného světa.
Oheň. Bolest. Násilí. Árie stále nedokázala uvěřit, že Paisley zemřela.
Takřka všechny její vzpomínky na Paisley zahrnovaly i jejího staršího
bratra. Vždycky byli tři.
Jak se asi má Caleb ve Snění? Pořád navštěvuje umělecké Říše?
Posunul se dál? Polkla knedlík, který se jí udělal v krku. Chyběl jí.
Chyběli jí i další přátelé, Rune a Pixie, a snadný život, který kdysi vedla.
Podvodní koncerty a večírky v oblacích. Legrační Říše s laserovými
dinosaury, surfováním v oblacích a opravdovými řeckými bohy. Její
život se tolik změnil. Teď, když šla spát, měla na dosah ruky nůž.
Árie vzhlédla a zatajil se jí dech. Skrze růžové větve stromů viděla
světle modrou oblohu bez proudů Éteru, bez vrstvy zářících mraků.
Takhle vypadala obloha před třemi sty lety, před Sjednocením. Před
masivní sluneční erupcí, která narušila zemskou magnetosféru
a otevřela dveře vesmírným bouřím. Cizí atmosféře, jež byla
30
nepředstavitelně ničivá. Éteru. Taková obloha byla v Áriiných
představách nad Poklidnou modří – jasná a otevřená a klidná.
Sklopila zrak a objevila konzula Hesse. Seděl asi dvacet kroků od
ní u malého stolku s mramorovou deskou a dvěma kovovými židlemi
z bistra na Evropském náměstí. Ať si Hess vybral kteroukoli Říši,
tento detail nikdy neměnil.
Árie pohlédla na sebe. Její černé kalhoty, košili a boty nahradilo
kimono z těžkého krémového brokátu se vzorem červených
a růžových květů. Bylo nádherné a příliš těsné.
„Je to nutné?“ otázala se jako vždycky.
Hess mlčky pozoroval, jak se k němu blíží. Tvářil se vážně. Ostře
řezaná tvář s očima daleko od sebe a úzkými ústy mu propůjčovala
ještěrčí vzezření. „V Říších se to sluší,“ odpověděl a pohledem klouzal
po jejím těle. „A tvé outsiderské oblečení shledávám odporným.“
Árie se posadila naproti němu. Židle byla nepohodlná. V kimonu
skoro nemohla překřížit nohy, a co je ten nános na jejích rtech? Dotkla
se jich prstem a objevila jasně červenou rtěnku. Tohle už bylo vážně
trochu moc.
„Váš oděv se do Říší nehodí,“ prohlásila. Hess měl na sobě jako
obvykle osadnickou šedou – oděv podobný tomu, jaký nosila ve Snění
celý život. Jediný rozdíl byl v tom, že ten jeho měl modré proužky
podél límečku a rukávů, což označovalo jeho postavení konzula. „Ani
tenhle stůl nebo káva.“
Hess ji ignoroval a nalil kávu do dvou křehkých šálků, právě když
stůl pokropil poprašek růžových lístků. Árie poslouchala bublavý
zvuk, který byl jasný a ostrý, avšak podivně beztvarý. Opojná, výrazná
vůně způsobila, že se jí v ústech začaly sbíhat sliny. Všechno bylo
stejné jako po několik posledních měsíců. Imaginární Říše. Tenhle
stolek a židle. Silná černá káva. Až na to, že se Hessovi třásly ruce.
Napil se. Když položil šálek na stůl, zařinčelo to. Zvedl oči k jejím.
„Jsem zklamaný. Árie. Opozdila ses. Myslel jsem, že jsem ti vysvětlil,
jak je tvůj úkol naléhavý. Mám ti připomenout, co je v sázce, pokud
neuspěješ?“
„Vím, co je v sázce,“ odpověděla pevně. Talon. Snění. Všechno.

31
 „A přece sis udělala malou odbočku. Ty myslíš, že nevím, kde
zrovna jsi? Vydala ses navštívit strýce toho chlapce, že ano?
Peregrina.“
Hess kontroloval její pohyb prostřednictvím moudrooka. Árii to
nepřekvapilo, ale přesto se jí zrychlil tep. Nechtěla, aby o Perrym věděl
všechno. „Nemůžu se zatím vydat na sever, Hessi. Průsmyk na cestě
k Rohům je zamrzlý.“
Naklonil se k ní. „Mohl bych tě tam dopravit zítra vznášedlem.“
„Oni nás nenávidí,“ řekla. „Nezapomněli na Sjednocení. Nemůžu
se tam objevit jako Osadnice.“
„Jsou to Divoši,“ mávl s odporem rukou. „Nezajímá mě, co si
myslí.“
Árie si uvědomila, že zrychleně dýchá. Roar se posadil. Upřeně se
na ni díval, vycítil, jak je napjatá. Divoši. Kdysi o nich taky tak
přemýšlela. Teď jí Roarova přítomnost dávala pocit jistoty
a uklidňovala ji.
„Musíte mě nechat, abych to udělala po svém,“ řekla Hessovi.
„Tvůj postup se mi nelíbí. Opožďuješ se s hlášeními. Ztrácíš čas
s nějakým Outsiderem. Chci tu informaci, Árie. Dej mi souřadnice.
Směr. Mapu. Cokoli.“
Jak mluvil, postřehla Árie záludný výraz v jeho malých očích
a červenání blížící se k jeho límečku. Během žádné z jejich schůzek za
celou zimu nebyl tak nervózní a bojovný. Něco mu dělalo starosti.
„Chci vidět Talona,“ prohlásila.
„Ne, dokud od tebe nedostanu, co chci.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Musím ho vidět…“
Všechno se zastavilo. Třešňové květy zamrzly ve vzduchu kolem
ní. Zvuk větru zmizel a Říši zaplavilo náhlé mrtvé ticho. Po chvíli se
okvětní lístky zase pohnuly, normálně klesaly dál k zemi a zvuky se
vrátily.
Árii neušel šokovaný výraz na Hessově tváři. „Co to bylo?“ zeptala
se. „Co se právě stalo?“
„Vrať se za tři dny,“ odsekl. „Neopozdi se a hleď, abys už byla na
cestě na sever.“ Pak zmizel.
„Hessi!“ zaječela.
„Árie, co se děje?“
32
 Roarův hlas. Podívala se na něj. Obočí měl stažené soustředěním.
„Jsem v pořádku,“ řekla a rychle zadala v duchu povely, aby si
mohla sundat oko. Sevřela ho v ruce. Samým vztekem viděla
rozmazaně.
Roar si přisedl blíž. „Co se stalo?“ zeptal se.
Potřásla hlavou. Sama si nebyla úplně jistá. Něco se pokazilo.
Nikdy předtím neviděla, že by Říše zamrzla. Udělal to Hess schválně,
aby ji vystrašil? Ale on sám byl nervózní. Co skrýval? Proč náhle za
každou cenu chtěl, aby se vydala k Rohům?
„Árie,“ naléhal Roar. „Mluv se mnou.“
„Hess ví, že jsem tady. A chce, abych se okamžitě vydala za Rohy,“
řekla a opatrně volila slova. Nechtěla se zmiňovat o Talonovi.
„Nezajímá ho, že průsmyk je zamrzlý.“
„Je to parchant.“ Roar sklouzl pohledem za ni, po pláži. „Ale mám
pro tebe dobrou zprávu. Právě přichází tvoje šance rozbít sklo.“

33
 5
PEREGRIN

Perry kráčel po pláži k Árii a uvědomoval si každý svůj krok. Budou

mít pro sebe v nejlepším případě pár minut a on se k ní nemohl dostat
dost rychle.
V půlce cesty potkal Roara. „Budeš špicovat uši?“ zeptal se ho
Perry.
„Samozřejmě,“ odpověděl Roar, a když ho míjel, poplácal ho po
rameni.
Árie stála, když k ní došel. Přehodila si tmavé vlasy přes rameno.
„Jsi si jistý, že je tohle v pořádku?“ zeptala se s odvráceným pohledem.
„Na chvilku ano,“ odpověděl. „Roar poslouchá. Reef je hodný kus
za mnou.“ Připadalo mu nesprávné, že měl tajemství před muži
z vlastní stráže, ale zoufale toužil být s ní o samotě.
„Našel jsi Uhlíka?“
Perry zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Ale najdu ho.“ Chtěl se jí dotknout,
ale vycítil její náladu. Byla nervózní. Napadlo ho, o co jde. „Twig – je
Slyšící – mi řekl, co se stalo v jídelně. Co lidé říkali.“
„O nic nejde, Perry. Jsou to jen řeči.“
„Dej jim týden,“ řekl. „Bude to lepší.“
Podívala se stranou a neodpověděla.
Perry si přejel dlaní po čelisti. Nebyl si jistý, proč má pocit, jako si
pořád na něco hráli. „Árie, co se děje?“ zeptal se.
Zkřížila paže na hrudi a její nálada byla stále chladnější, až se
změnila v led. Perry bojoval s břemenem, které se usídlilo na jeho
bedrech.
„Hess ví, že jsem tady,“ pronesla nakonec. „Chce, abych odešla.
Budu muset vyrazit za pár dní.“
Perry to jméno znal. Hess byl Osadník, který Árii vyhodil z Lusku.
„Ví, že ještě není bezpečné vydat se na sever?“
„Ano,“ přikývla. „A je mu to jedno.“

34
 Náhle ho sevřel její strach. „Vyhrožoval ti?“ zeptal se Perry a
v hlavě mu vířily myšlenky.
Árie zavrtěla hlavou a jemu to náhle došlo.
„On má Talona. Využívá Talona, viď?“
Přikývla. „Mrzí mě to. Tohle je jediný případ, kdy si doopravdy
přeju, abych ti mohla lhát. Nechtěla jsem tě tím zatěžovat.“
Perry sevřel ruce v pěst, až ho bolely kotníky. Talonův únos
naplánoval Vale, ale přesto se za něj cítil zodpovědný. Nepřejde to,
dokud Talon nebude v bezpečí doma. Přelétl očima po pláži.
„Unesli ho odsud,“ řekl. „Stalo se to právě tady. Díval jsem se, jak
ho Osadníci praštili do žaludku a pak ho odvlekli do vznášedla na
vrcholku tamté duny.“
Árie k němu přistoupila a vzala ho za ruce. Prsty měla chladné
a jemné, ale její sevření bylo pevné. „Hess mu neublíží,“ řekla. „Pořád
chce Poklidnou modř. Dá nám Talona výměnou za ni.“
Perry nemohl uvěřit, že si musí koupit vlastního synovce. Bylo to
odlišné od toho, co by musel udělat, aby dostal domů Liv, uvědomil
si. Vale je oba vyměnil za jídlo. Zřejmě se skutečně bude muset vydat
k Rohům. Potřeboval Poklidnou modř – kvůli svému kmeni a kvůli
Talonovi. A musel vyřešit dluh vůči Sobolovi, protože Liv se u něj
neukázala. Třeba se pak jeho sestra konečně vrátí domů.
„Je to dřív, než jsem myslel,“ řekl, „ale půjdu s tebou. Vyrazíme za
pár dnů a budeme doufat, že průsmyk bude do té doby volný.“
„A když ne?“
Pokrčil rameny. „Budeme bojovat proti ledu. Nejspíš by nám to
trvalo dvakrát tak dlouho, ale mohli bychom to zvládnout. Mohl bych
nás tam dostat.“
Árie se jeho slovům usmála. Nevěděl proč, ale na tom nezáleželo.
Usmívala se.
„Dobrá,“ řekla. Ovinula kolem něj paže a přivinula mu hlavu
k hrudi. Perry jí odhrnul vlasy z ramen a vdechoval její vůni. Síla její
nálady ho vracela zpátky. S každým nádechem se jeho hněv měnil
v touhu.
Přejel jí palcem po linii páteře. Všechno na ní bylo půvabné a silné.
Odtáhla se a pohlédla mu do očí.

35
 „Tohle…“ Chtěl jí říct, že takhle se měli setkat, před několika dny
v lese. O tomhle přemýšlel celou zimu – tohle mu chybělo. Avšak
nemohl se dostat přes to, jak se cítila, a přes způsob, jímž se na něj
dívala.
„Ano,“ řekla. „Tohle.“
Perry se k ní naklonil a políbil ji na rty. Přivinula se k němu a jeho
na tvářích ovanul její teplý dech a pak už neexistovalo nic než její ústa
a její pleť a její tělo tisknoucí se k jeho. Neměli moc času. Jeho lidé
byli blízko. Stěží tu myšlenku dokázal udržet v mysli. Ona byla vším a
on chtěl víc.
Když Roar varovně hvízdl, Perry ztuhl se rty na její šíji. „Řekni mi,
že jsi to neslyšela.“
„Slyšela.“
Znovu uslyšel Roarův signál, tentokrát hlasitější, naléhavý. Perry
sebou trhl a napřímil se. Vzal Árii za ruce. Omámila ho její vůně.
Opustit ji byla poslední věc na světě, kterou chtěl.
„Uděláme ti Označení, než vyrazíme. A pokud jde o skrývání toho,
co je mezi námi… pojďme na to zapomenout. Zabilo by mě, kdybych
se tě nemohl dotknout.“
Árie se na něj usmála. „Brzy odejdeme. Nemůžeš do té doby
vydržet??“
„Líbí se ti, když mě vidíš trpět?“
Jemně se zasmála. „Čekání se vyplatí, slibuju. A teď běž.“
Naposledy ji políbil, pak se od ní odtrhl a rozběhl se po pláži, běžel
po písku, jako kdyby vůbec nic nevážil.
Roar ho sledoval z konce pláže a křenil se. „To byla nádhera, Pere.
Taky mě to málem zabilo.“
Perry se dal do smíchu a plácl ho po hlavě, když ho míjel.
„Všechno není určeno pro tvé uši.“
Reefa našel nahoře na pěšině, jak zastavuje Medvěda a Wylana,
kteří přišli Perryho hledat. Když se vraceli zpátky do osady, mluvil
Medvěd o starostech, které měl s dvojicí farmářů, Grayem
a Rowanem. Wylan se každých pár kroků přidával s drobnými
stížnostmi, ostrým, rozzlobeným tónem jako vždycky. Nezáleželo na
tom, co Perry řekl nebo udělal, Wylanovi to nikdy nebylo dost dobré.
Byl jedním z Valeových nejoddanějších následovníků.
36
 Perry poslouchal jenom na půl ucha a ze všech sil se snažil
neusmívat.

O hodinu později seděl na střeše svého domu. Poprvé za několik dní

byl sám. Objal pažemi kolena a zavřel oči, vychutnával si chladný opar
na kůži. Když se vánek utišil a on se zhluboka nadechl, ucítil stopy po
Árii. Byla teď ve Valeově pokoji, uvnitř v domě. Prasklinou ve střeše
k němu pronikl smích. Šestka hrála kostky. Slyšel, jak se Twig a Gren
jako obvykle škádlí. Oba byli Slyšící a neustále mluvili, pořád se
dohadovali a soupeřili spolu.
V osadě se rozsvítily lampy a z komínů stoupal kouř a mísil se se
slaným vzduchem. Pozdě večer bylo venku už jen málo lidí. Perry se
natáhl na záda a sledoval světlo Éteru, jak proniká tenčími vrstvami
oblaků, a naslouchal hlasům rozléhajícím se po mýtině.
„Jak je na tom to děcko s horečkou?“ zeptala se Molly někoho.
„Teplota díky nebesům klesá,“ ozvala se odpověď. „Teď spí.“
„Dobře, nech ho odpočívat. Zítra ráno ho vezmu k moři. Otevře
mu to plíce.“
Perry se nadechl a nechal mořský vzduch otevřít svoje vlastní plíce.
Vyrostl v péči mnoha lidí, stejně jako dítě, o němž se mluvilo. Když
chtěl jako malý spát, vylezl si do nejbližšího klína. Když měl horečku
nebo utržil ránu, kterou bylo třeba zašít, Molly se o něj postarala.
Tideové byli malý kmen, ale byli také velká rodina.
Perry přemítal, kde je asi Uhlík, ale věděl, že se vrátí, přesně jak
říkal Roar. Až ho Perry uvidí, vyhubuje mu, že utekl, a pak zjistí, co se
stalo ve skladišti.
„Perry!“
Posadil se právě včas, aby chytil deku, kterou mu někdo hodil
zdola.
„Díky, Molly.“
„Nevím, co tam nahoře děláš, všichni jsou v teple v domě,“
prohlásila a odkvačila.
Ale Molly to věděla. V tak malém kmeni existovalo jen málo
tajností. Všichni znali jeho noční můry. Tady nahoře mohl alespoň
strávit čas beze spánku čtením pachů z větru a dívat se, jak si na obloze
hraje světlo. Bylo podivné jaro s oblohou neustále pokrytou hustou
37
vrstvou mraků. Třebaže se tolik bál Éteru, jedna jeho část by se cítila
lépe, kdyby ho teď viděla.

Brooke se k němu přidala, když za úsvitu odcházel z osady. Luk

a toulec měla zavěšený přes rameno. „Kam máš namířeno?“
„Na stejné místo jako ty,“ odpověděl. Brooke byla Vidoucí
a patřila k nejlepším lučištníkům v kmeni, takže jí Perry dal za úkol
naučit všechny Tidey střílet z luku. Její lekce se konaly poblíž pole, kde
se měl setkat s Medvědem.
Kráčeli v rozpacích a tiše. Perry si všiml, že Brooke stále nosí na
kožené šňůrce kolem krku hrot jeho šípu, a snažil se nemyslet na den,
kdy jí ho dal, ani na to, co to pro ně oba znamenalo. Záleželo mu na
ní a to se nikdy nezmění. Ale mezi nimi bylo po všem. Řekl jí to v
zimě, tak mile, jak jen dokázal, a doufal, že to brzy pochopí.
Když dorazili na jižní pole, spatřili hádku, která už nabrala pořádné
obrátky: dva farmáři, Rowan a Gray, chtěli na polích větší pomoc, než
jim Perry mohl poskytnout. Mezi nimi stál Medvěd, mohutný, avšak
přesto mírný jako beránek.
„Podívej se na to,“ řekl Rowan, mladý farmář, jehož dítě mělo
minulou noc horečku. Zvedl botu, z níž kapalo bláto. „Potřebuju
ochrannou zeď. Něco, co zastaví nečistoty, které sem stékají z kopce.
A potřebuju další odvodnění.“
Perryho pohled zalétl k úbočím na míli odtud. Éterové bouře
udělaly z jejich spodních částí popel. Když začaly jarní deště, po
svazích stékaly vlny bláta a špíny. Tvar kopce se měnil, protože na
něm nerostly žádné stromy, které by zadržovaly hlínu.
„To nic není,“ namítl Gray. Byl o celou hlavu menší než Perry
a Medvěd. „Polovina mé půdy je pod vodou. Potřebuju lidi. Potřebuju
voly. A oboje potřebuju mnohem víc než on.“
Gray měl laskavou tvář a jemné chování, ale Perry z něj často cítil
hněv. Gray nebyl obdařený žádným Smyslem – jako většina lidí patřil
k Neoznačeným –, ale opovrhoval tím. Jako mladý muž se chtěl stát
hlídkou nebo strážcem, ale tyhle pozice patřily Slyšícím a Vidoucím,
jimž jejich Smysly poskytovaly jasnou výhodu. Jeho možnosti byly
omezené, a tak na něj zbylo farmaření.

38
 Perry už tohle všechno slyšel od Graye a Rowana, avšak to, co
požadovali – muže, koně, voly – potřeboval na důležitější věci.
Nařídil zbudovat kolem osady obranný příkop a vybudovat u jídelny
druhou studnu. Potřeboval zpevnit ochranné zdi a vylepšit skrýše
zbraní. Nařídil také, že se všichni Tideové – od šesti do šedesáti let
věku – musí naučit alespoň základy používání luku a nože.
V devatenácti byl Perry na Krvepána mladý. Věděl, že ho ostatní
vnímají jako nezkušeného. Bylo jednoduché ho tím odbýt. Byl si jistý,
že Tidey na jaře napadnou potulné bandy a kmeny, které ztratily
domov v důsledku Éteru.
Grayovo a Rowanovo naléhání pokračovalo a Perry nahrbil záda.
Cítil na sobě nedostatek spánku minulé noci. Kvůli tomuhle se stal
Krvepánem? Aby se plahočil po rozměklé hlíně a poslouchal
hašteření? O kousek dál Brooke vyučovala Grayovy hochy staré sedm
a devět let, lukostřelbě. Bylo to mnohem zábavnější než poslouchat
dohadování.
Po téhle části práce Krvepána nikdy netoužil. Nikdy nepřemýšlel
o tom, jak nakrmit skoro čtyři stovky lidí, když zásoby na zimu dojdou
dřív, než je k dispozici jarní úroda. Nikdy si nepředstavoval, že bude
prohlašovat za manžele dvojici starší než on sám. Nebo že se na něj
budou upírat oči matky s dítětem v horečkách a budou hledat
odpověď. Když Mollyino léčení selhalo, obraceli se na něj. Vždycky
se obraceli na něj, když se věci nedařily.
Medvědův hlas ho vytrhl ze zamyšlení. „Tak co říkáš, Perry?“
„Oba potřebujete pomoc. Je mi to jasné, ale budete muset počkat.“
„Já jsem farmář, Perry,“ řekl Rowan. „Střílení z luku mě nezajímá.“
„Přesto se to nauč,“ prohlásil Perry. „Mohlo by ti to zachránit
život, a nejen to.“
„Vale to po nás nikdy nechtěl a byli jsme v pohodě.“
Perry zavrtěl hlavou. Nemohl uvěřit vlastním uším. „Věci se
změnily, Rowane.“
Gray předstoupil blíž. „Jestli brzy nezasejeme, umřeme příští zimu
hlady.“
Tón jeho hlasu – přesvědčený a naléhavý – Perrym otřásl. „V zimě
tu možná nebudeme.“

39
 Rowan se zarazil a povytáhl obočí. „A kde budeme?“ zeptal se
zvýšeným hlasem. Vyměnili si s Grayem pohled.
„Snad nás doopravdy nechceš přestěhovat do Poklidné modři?“
ozval se Gray.
„Možná nebudeme mít jinou možnost,“ opáčil Perry. Vzpomněl si
na svého bratra, jak poroučel stejným mužům. Bez hádek. Bez
přesvědčování. Když mluvil Vale, oni poslouchali.
„Cesta k Rohům bude trvat týden,“ řekl Medvěd. „Opustíš Tidey
na tak dlouho?“
Přiblížila se Brooke a utírala si z čela pot. „Perry, co se děje?“
zeptala se.
Perry ucítil štípání v nose. Kdesi v dutinách ho pálilo. Vzhlédl
a mezi zuby procedil kletbu.
Mraky se nakonec rozestoupily. Vysoko nad sebou viděl Éter.
Nepohyboval se v líných zářivých proudech, jak bylo pro tuto roční
dobu typické. Místo toho se nad ním proháněly mohutné řeky, oslnivé
a jasné. Někde se Éter svíjel jako hadi, vytvářel trychtýře, které uhodí
do země a rozpoutají požár.
„Tohle je zimní nebe,“ řekl Rowan zaraženě.
„Tati, co se děje?“ zeptal se jeden z Grayových synů.
Perry věděl velmi dobře, co se děje. Nemohl popřít, co vidí – ani
pálení, které cítil v nose.
„Běžte domů. Hned!“ poručil jim a vyrazil do osady. Kam bouře
udeří? Na západě, nad mořem? Nebo přímo na ně? Slyšel zvuk
signálního rohu a pak dalších o něco dál, které vyzývaly farmáře, aby
vyhledali úkryt. Musí se dostat k rybářům, které nebylo tak snadné
informovat o poplachu a dostat je do bezpečí.
Proběhl hlavní branou na mýtinu. Lidé spěchali do svých domů
a v panice na sebe pokřikovali. Přejel pohledem jejich tváře.
Přiběhl Roar. „Co potřebuješ?“
„Najdi Árii.“

40
 6

ÁRIE
Déšť se spustil náhle a poryvy větru zasáhly Árii jako studená facka.
Rozběhla se zpátky do osady po pěšině, po níž kráčela celé dopoledne,
ponořená do myšlenek na Říše, které se náhle pokazily a zamrzly.
Nože ji v uklidňujícím rytmu tloukly do stehen, běžela po pěšině lesem
a vítr jí hvízdal kolem uší.
Když se ozval zvuk rohu, uklouzla a vzhlédla. Skrze mezery
v mracích viděla silné proudy Éteru. O několik vteřin později uslyšela
charakteristický jekot trychtýře – vysoký, pronikavý zvuk, který
způsobil, že jí v žilách ztuhla krev. Bouřka? Teď? Letošní bouře už
měly skončit.
Znovu se dala do běhu a přidala na rychlosti. Před několika měsíci
se s Perrym ocitla přímo v bouři. Nikdy nezapomene na pálení na kůži,
když se trychtýře přiblížily, nebo na to, jak bouře sevřela její tělo.
„Rivere!“ ozval se vzdálený hlas. „Kde jsi?“
Ztuhla a skrze bičující déšť naslouchala zvukům. Hlasů bylo víc.
Všechny křičely totéž, jejich úzkostné výkřiky ji bolely v uších. Zaťala
znecitlivělé ruce v pěst.
Copak mohla nějak pomoct? Tideové ji nenáviděli. Ale pak se
ozval další hlas – tentokrát blíž – a zněl tak zoufale a ustrašeně, že se
bez přemýšlení pohnula. Věděla, jaké je hledat někoho, kdo zmizel.
Třeba ji nebudou akceptovat, ale musí se o to alespoň pokusit.
Seběhla ze stezky do hustého, kluzkého bláta a zvuky ji zavedly
k tuctu lidí prohledávajících les. Kolena jí ztuhla, když poznala
Brooke.
„Co tady děláš, Krte?“ Promočená vypadala Brooke ještě krutěji
než obvykle. Plavé vlasy se jí temně lepily k hlavě, oči měla chladné
jako mramor. „Že tys ho ukradla, ty zlodějko dětí?“
Árie zavrtěla hlavou. „Ne! Proč bych to dělala?“ Její oči se
přesunuly ke zbrani na Broočině rameni.
41
 Přispěchala k nim Molly, starší žena, s níž se Árie seznámila
v kuchyni. „Ztrácíš čas, Brooke. Hledej dál!“ Čekala, dokud se Brooke
nepohnula. Pak vzala Árii za paži a promluvila tichým, důvěrným
hlasem, zatímco jí déšť stékal po tvářích. „Netušili jsme, že to přijde.
Nikdo z nás neočekával bouři.“
„Kdo se ztratil?“ zeptala se Árie.
„Můj vnuk. Jsou mu sotva dva roky. Jmenuje se River.“
Árie přikývla. „Najdu ho.“
Ostatní se vzdalovali od stezky a mířili hlouběji do lesa, ale pocit v
žaludku Árii říkal, aby hledala poblíž. Pohybovala se pomalu, kousek
od stezky. Nevolala. Místo toho se snažila zaslechnout sebemenší
zvuky skrze vítr a déšť. Čas míjel a ona neslyšela nic kromě svých
kroků a vody crčící z kopce. Kvílení Éteru bylo hlasitější a ji rozbolela
hlava, rachot bouře jí zaplavil uši. Bzučivý zvuk ji náhle přiměl zastavit.
Vydala se směrem k němu a uklouzla, když slézala ze svahu. Árie
se přikrčila před listnatým keřem. Opatrně rozhrnula větve, ale
neviděla nic, jen listí. Kůže na šíji ji zasvědila. Otočila se a sáhla po
nožích. Byla sama s kymácejícími se stromy.
„Uklidni se,“ zamumlala sama pro sebe, a vytáhla nože z pochvy.
Znovu uslyšela brumlavý zvuk, slabě, ale nezaměnitelně. Obešla
keř a nakoukla dovnitř.
Ani ne stopu od sebe zahlédla pár očí. Klečící chlapeček vypadal
hrozně maličký. Tiskl si ruce na uši a pobroukával si jakousi melodii,
ztracený ve svém vlastním světě. Všimla si, že má babiččiny kulaté
tváře a oči barvy medu. Ohlédla se přes rameno. Ze svého místa viděla
na stezku vedoucí zpátky do osady, nebyla ani dvacet kroků daleko.
Chlapec se neztratil – měl strach.
„Ahoj, Rivere,“ řekla s úsměvem. „Já jsem Árie. Vsadím se, že jsi
Slyšící jako já. Když si zpíváš, pomáhá to proti zvukům Éteru, viď?“
Zíral přímo na ni a nepřestával broukat.
„To je hezká písnička. Je to Lovcova píseň, viď?“ zeptala se,
třebaže hned poznala Perryho oblíbenou melodii. Zazpíval jí ji jednou
na podzim, poté co ho hodně přemlouvala, a tvář měl rudou rozpaky.
River ztichl. Spodní ret se mu roztřásl, jako by se chtěl rozplakat.
„Taky mě bolí uši, když je to tak hlasité.“ Árie si vzpomněla na
svou čapku a sáhla do brašny. „Nechceš si vzít tohle?“
42
 River zaťal ruce do baculatých pěstiček. Pomalu je odtáhl od uší
a přikývl. Natáhla mu čapku přes uši a spustila ušní klapky, pak mu ji
zavázala pod bradou. Čapka mu byla příliš velká, ale ztlumí hluk bouře.
„Musíme se schovat dovnitř, ano? Dovedu tě bezpečně domů.“
Natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. Chytil se jí a pak jí skočil do
náručí a ovinul se kolem ní pevně jako vesta. Árie sevřela jeho třesoucí
se tělíčko a spěchala pryč, rozhlížela se po Molly a po ostatních.
Přihnali se k ní v podobě promočeného a rozzuřeného davu.
„Nedotýkej se ho!“ sykla Brooke a táhla Rivera pryč. Árie ucítila
chlad na hrudi a zapotácela se, když náhle pozbyla jeho váhu. Brooke
servala chlapci z hlavy čapku a mrštila jí do bláta.
„Drž se od něj dál!“ zaječela. „Už nikdy na něj nesahej.“
„Nesla jsem ho zpátky!“ vykřikla Árie, ale Brooke už se hnala
s Riverem do osady. Chlapeček začal kňourat. Ostatní se vydali za
Brooke, někteří vrhali po Árii obviňující pohledy, jako by byla její vina,
že se River ztratil.
„Jak jsi ho našla, Osadnice?“ zeptal se podsaditý muž stojící za ní.
V očích mu plálo podezření. Kousek od něj stáli dva chlapci, zřejmě
jeho synové, se shrbenými rameny a skřípajícími zuby.
„Je Slyšící, Grayi,“ ozvala se Molly, která se vynořila po Áriině
boku. „A teď běž. Odveď své hochy dovnitř.“
Muž se naposledy podíval na Árii a odešel, spěchal se i se svými
syny ukrýt.
Árie zvedla čapku a oklepala z ní bláto. „Brooke není tvoje
příbuzná, nebo ano?“
Molly zavrtěla hlavou a usmála se. „Ne. Není.“
Árie schovala čapku zpět do brašny. „Dobře.“
Když společně spěchaly zpátky do osady, všimla si Árie, že Molly
kulhá.
„Moje klouby,“ vysvětlovala Molly a zvýšila hlas, aby ji bylo slyšet.
Pronikavý zvuk éterových trychtýřů byl stále hlasitější. „Bolí mě víc,
když je zima a prší.“
„Podepřu tě,“ nabídla se Árie. Společně postupovaly k osadě
rychleji.
Uplynulo několik minut, než Molly znovu promluvila: „Děkuju.
Že jsi našla Rivera.“
43
 „Rádo se stalo.“ I s tělem znecitlivělým až na kost a zvoněním
v uších cítila Árie podivnou spokojenost, když kráčela bok po boku se
svou první přítelkyní mezi Tidey – po Blešce.

44
 7
PEREGRIN

Když Perry opustil Roara, vydal se po pěšině k přístavu rychleji než

kdykoli předtím ve svém životě. Utíkal, dokud nedorazil k doku. Byli
tam Wylan a Gren a pokřikovali na sebe, zatímco přivazovali rybářský
člun. Šatstvo se jim třepotalo ve větru. Plavidlo narazilo do doku ve
zčeřené vodě a prkna pod Perryho nohama se rozhoupala. Srdce mu
pokleslo, když spatřil pouze dva čluny. Většina rybářů byla dosud na
moři.
„Jak daleko jsou ostatní?“ zařval Perry.
Wylan po něm vrhl temný pohled. „Jsi Vidoucí, nebo ne?“
Perry se rozběhl podél pobřeží ke kamenné přístavní hrázi, která
jako veliká paže chránila přístav. Skočil na vyleštěnou žulu a pak
přeskakoval z jednoho velkého balvanu na druhý. Z mezer stříkaly
gejzíry mořské vody a smáčely mu nohy. Na konci hráze se zastavil
a klouzal pohledem po oceánu. Valily se po něm obrovské vlny
s korunkami z bílé pěny. Byl to děsivý pohled, avšak spatřil i to, v co
doufal. Do přístavu se blížilo pět člunů. Houpaly se na zvířených
vodách jako zátky.
„Perry, dost!“ Reef si propracovával cestu po balvanech. Gren
a Wylan ho následovali, oba nesli na ramenou kotouče lana.
„Vracejí se!“ zařval Perry. Kdo tam ještě zůstal? Stříkající voda
všechno rozmazala. Dokonce ani on nebyl schopný rozeznat rybáře,
dokud se první člun nepřiblížil a neproplul kolem hráze. Perry zahlédl
vyděšené pohledy mužů, jejichž životy přísahal chránit. Dosud nebyli
v bezpečí, ale moře v přístavu nebylo tak neklidné jako otevřené vody.
Když se do přístavu dostal druhý a třetí člun, začal Perry zase
normálně dýchat. Doufal, že nikoho neztratil.
A pak připlul čtvrtý člun a na moři zůstal už jenom jeden. Perry
čekal a zaklel, když ho zblízka spatřil. Willow a její dědeček se celí bledí

45
pevně drželi stěžně. Mezi nimi se s ušima staženýma k hlavě krčila
Bleška.
Perry seskočil na stranu mola, která byla blíž k moři, a přiblížil se
k lámajícím se vlnám právě v okamžiku, kdy obzor rozčísly blesky
a zmrazily onu chvíli v pronikavém světle. Bouřka začala. Trychtýře
bušily do moře a vytvářely na zamračené obloze oslnivé modré čáry.
Byly ještě na míle daleko, ale Perry instinktivně zbystřil, uklouzl
a narazil si holeň.
„Zpátky, Perry!“ zařval Reef. Vlny narážely na skály kolem nich,
násilný útok přicházející ze všech stran.
„Ještě ne!“ Perry v zuřícím vlnobití skoro neslyšel vlastní hlas.
Člun s Willow na palubě vybočil ze svého směru. Mířil teď přímo
na molo. Dívka zaječela a přitiskla si ruce k ústům.
Objevil se Gren, balancoval vedle Perryho. „Ztratili kormidlo.
Nemůžou řídit.“
Perry věděl velmi dobře, co se stane, a ostatní to věděli také.
„Opusťte loď!“ vykřikl Wylan. „Vyskočte!“
Starý Will už postavil Willow na nohy. Vzal její tvář do dlaní
a horečně jí říkal cosi, co Perry neslyšel. Pak ji kvapně objal a pomohl
jí skočit z přídě do vln. Bleška hupsla hned za ní a nakonec skočil
i Starý Will s překvapivě klidným výrazem ve tváři.
Vteřiny uplynuly během okamžiku. Vzduté vlny se chopily člunu a
tlačily ho do proudu. Člun se smýkal sem a tam, v poslední chvíli se
otočil, takže stěžeň narazil do skály pouhých deset kroků od Perryho.
Stěžeň zapraskal a zřítil se, vzduchem létaly kusy dřeva. Perry zvedl
ruce, aby se ochránil, předloktí mu pokryla špína a pěna z oceánu.
Usilovně zamrkal, aby si pročistil oči, a spatřil, jak se Willow blíží
přímo ke směsi polámaného dřeva a bílé vody.
„Hoďte jí lano!“ zařval Reef.
Wylan hodil lano dokonalým gestem rozeného rybáře. Bez něj by
se Willow ve vířící vodě rozbila o skály. S lanem měli šanci vytáhnout
ji živou.
„Willow, chyť se lana!“ zahulákal Perry.
Viděli ji, jak hledá dědečka, viděl její trhané, horečné pohyby, a pak
děs v jejích očích, když zahlédla Starého Willa o kus dál. Přelila se přes
ni vlna a Perrymu se málem zastavilo srdce. Willow se objevila na
46
hladině, kašlala vodu a lapala po dechu. Zoufale plavala k lanu
a nakonec ho sevřela.
Perry slezl po skále tak nízko, jak se jen odvážil, a zapřel se o ni
nohama, připravený dívku chytit.
Když se zvedl příboj, Wylan a Gren zatáhli za lano. Willow letěla
k Perrymu jako šíp. Srazila ho zpátky a čelem narazila do jeho brady.
Perry upadl na skálu a v žebrech se mu šířila bolest. Chvilku dívku
svíral, než mu ji Reef odebral z náručí.
„Zmiz odtamtud, Peregrine!“ zařval a nesl Willow výš na molo.
Perry tentokrát neodpověděl. Nemůže odejít, dokud nebudou mít
Starého Willa.
Wylan hodil další lano. Dopadlo kousek od Starého Willa, ale rybář
plaval na místě a hlavu stěží držel nad vodou.
„Pohni se, Wille! Plav!“ řval Perry.
Z oblohy sjížděly trychtýře, byly teď blíž a vlny, které byly před
několika minutami vysoké pět nebo šest stop, se zdvojnásobily
a proměnily se v monstra rozlévající se po molu.
„Dědečku!“ zaječela náhle Willow, jako by věděla. Jako by nějakým
způsobem vytušila, co přijde vzápětí.
Starý Will zmizel pod vodou.
Perry překonal vzdálenost mezi sebou a Wylanem čtyřmi skoky.
Popadl lano. Gren a Reef za ním vykřikli: „Ne!“ právě v okamžiku,
kdy se odrazil od skály a skočil do hlubin.
Ticho pod hladinou ho šokovalo. Perry udělal na laně průvaz,
zpevnil sevření a snažil se dostat od mola. Když se vynořoval, narazil
nohama do něčeho tvrdého – do prkna? do skály? Vlny se kolem něj
zvedaly jako obrovské hučící stěny. Viděl pouze vodu, dokud ho vlny
nevynesly výš. Žaludek se mu stáhl a pak se ocitl na hřebenu vlny
a spatřil skálu, na níž ještě před chvílí stál. Zahlédl ji jen na pár vteřin
a ani náhodou nebyl tam, kde si myslel, že bude.
Perry plaval k místu, kde naposledy viděl Starého Willa. Proud měl
brutální sílu, vlekl ho zpět k molu. Zahlédl ve vodě pohyb. Asi dvacet
yardů od něj plavala Bleška. O něco dál se Starý Will točil na místě
a jeho stříbrné vlasy se mísily s mořskou pěnou.

47
 Rybář byl bílý jako duch, když se k němu Perry dostal. „Vydrž,
Wille!“ Perry kolem něj uvázal lano. „Můžete!“ zařval směrem
k pobřeží a zamával pažemi.
Uplynulo několik vteřin, než ucítil škubnutí a vlákna lana se mu
napjala pod rukama. Táhlo ho to dopředu, ale jen trošku. Další
škubnutí a Perry nemohl popřít, že společně jsou na Wylana příliš
těžcí. Znovu zahlédl molo. Tmavá žula na okamžik zazářila bíle.
Éterová bouře byla přímo nad nimi.
Perry pustil lano a Starý Will prudce vyrazil pryč. Plaval za ním
a vyžadoval od svých unavených svalů stále víc. Připadalo mu, jako by
při každém tempu zvedal svou vlastní váhu. Slyšel Reefovy a Grenovy
výkřiky. Nadzvedl hlavu. Rozhlédl se skrze zvířenou vodní tříšť. Ještě
pár yardů.
Náhlý proud ho uchopil jako rybářský háček, vlekl ho pryč, zpátky
k otevřeným vířícím vodám. Pak se stejně náhle dmutí změnilo a on
spatřil, jak se k němu rychle přibližuje molo. Zakryl si hlavu a přitáhl
nohy k tělu. Chodidly tvrdě narazil do kamene, pak ho to hodilo
stranou, proti skále.
Projela jím bolest. Kosti praskaly. Všude. Bolest se soustředila do
pravého ramene. Zvedl hlavu, ale nepoznával své vlastní tělo. Jeho
rameno trčelo v divném úhlu od těla, vykloubilo se z jamky.
To přece nemůže být pravda. Dělal tempa zdravou paží a zoufale
se snažil zabírat nohama, ale každý pohyb mu do ramene vysílal
bodavou bolest. Skrze zpěněný příliv na okamžik znovu zahlédl molo.
Medvěd a Wylan si omotali lano kolem rukou a vytahovali Starého
Willa. Willow a Bleška stály poblíž, promočené a třesoucí se. Reef
a Gren seděli na skalách a volali na něj, připravení vylovit ho z vody.
Perry kopal silněji, ale jeho nohy nereagovaly. Nechtěly dělat, co jim
přikázal. Vykašlával slanou vodu a nemohl popadnout dech.
Zbývala mu jen jediná možnost. Přestal plavat a klesl pod hladinu.
Sevřel své zápěstí a dopřál si chvíli, aby podpořil své rozhodnutí. Pak
si objal paží tělo. Před očima mu vybuchla nálož červené. Bylo mu,
jako by si rval svaly z těla. Bolest mu explodovala v rameni, ale rameno
se tvrdošíjně odmítalo vrátit zpátky do jamky. Nechal paži být.
Nedokázal to zkusit znovu. Byl si jistý, že by omdlel.

48
 Odrazil se a prořízl zvířenou vodu. Docházel mu vzduch. Kopal
stále silněji a hledal hladinu. Hledal.
Hledal.
Náhle nedokázal říct, kde je nahoře a kde dole. Hrozilo, že ho
ovládne strach, ale nutil se plavat klidnými tempy. Panika by
znamenala konec. O několik dlouhých vteřin později jeho plíce
žadonily o kyslík a panika se dostavila tak jako tak. Perry cítil, jak se
divoce zmítá ve vodě, nedokázal ovládat pohyby vlastního těla.
Věděl, že nesmí dýchat. Že nenasaje vzduch. Ať už s tím bojoval
sebetvrději, nedokázal si pomoct. Bolest v plicích a v hlavě byla větší
než bolest v rameni. Větší než cokoli na světě.
Otevřel ústa a nadechl se. Hrdlem mu projela exploze chladu.
V příštím okamžiku ji vrhl zpátky. Jasné rudé výbuchy se vrátily a jeho
hruď se prudce otřásla. Vdechoval, vyvrhoval. Potřeboval, odmítal.
Sklouzl do chladnější vody, kde byla větší tma a ticho. Cítil, jak se
mu uvolňují údy, pak se mu tělem začal šířit bolestný smutek, který
vystřídal bolest.
Árie. Právě ji získal zpět. Nechtěl odejít. Nechtěl jí ublížit.
Nechtěl…
Něco ho udeřilo do hrdla. Řetěz Krvepána… škrtil ho. Sevřel ho
a pak si uvědomil, že nad ním něco je a táhne ho to vzhůru. Řetěz se
uvolnil, ale teď cítil kolem hrudi něčí paži a pohyboval se. Někdo ho
vlekl nahoru.
Prorazil hladinu a začal zvracet slanou vodu. Celé tělo se mu
otřásalo křečemi. Cítil lano omotané kolem žeber a pak ho Gren
a Wylan vlekli nahoru na skálu, zatímco ho někdo postrkoval zezadu.
Mohl to být jedině Reef.
Medvěd se natáhl po jeho paži a zaklel, když málem spadl do vody.
„Rameno!“ procedil Perry mezi sevřenými zuby.
Medvěd pochopil, ovinul paži Perrymu kolem hrudi a odnesl ho z
dosahu narážejících vln. Perry pokračoval dál. Zoufale lezl po molu,
dokud se nedostal na písek. Pak se zhroutil na zem a stočil se do
klubíčka. V jeho vnitřnostech, v rameni i v hrdle, všude tepala bolest.
Měl pocit, jako by mu někdo zmlátil plíce do modra.
Kolem něj se vytvořil kruh lidí, ale on jen dál kašlal a lapal po
dechu. Nakonec si vytřel z očí mořskou vodu.
49
 Pocítil hluboký stud. Ležel před svými lidmi na zádech a zlomený.
Gren vrtěl hlavu, nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Starý Will
stál s Willow, která se k němu tiskla. Reefovi se zvedala hruď, jizvu na
tváři měl jasně červenou. Nad nimi se Éter proměnil v masivní,
pomstychtivé kruhy.
„Vykloubil si rameno,“ řekl Medvěd.
„Natáhni mu paži a pak ji ohni přes tělo,“ radil Reef. „Pomalu a
pevně a nepřestávej, ať se děje cokoli. A udělej to rychle. Musíme se
jít schovat.“
Perry zavřel oči. Na hrudi mu přistála mohutná dlaň, pak nad
sebou uslyšel Medvědův hluboký hlas. „Nebude se ti to líbit, Perry.“
Měl pravdu.

Tělo se mu třáslo nervozitou a chladem, když lezl do svého pokojíku

nahoře a tiskl si paži k boku. Neobratně si přetáhl mokrou košili přes
hlavu a sykal při tom bolestí, pak ji hodil dolů. S plesknutím přistála
na římse nad ohništěm a zůstala tam viset. Lehl si na záda a pomalu
vdechoval vzduch do zmučených plic. Škvírami ve střeše přitom
sledoval Éter. Dovnitř padal déšť a bušil mu do hrudi. Vsakoval se do
matrace pod ním.
Jenom pár minut. Potřeboval být chvíli sám, než bude muset čelit
kmenu.
Zavřel oči – a spatřil Valea, jak řeční. Valea, jak sedí v čele stolu v
jídelně a klidně kontroluje vše kolem. Jeho bratr před Tidey nikdy
nezakolísal. A co udělal Perry právě teď?
Skočit pro Starého Willa bylo správné rozhodnutí. Proč tedy
nedokázal zklidnit vlastní dech? Proč měl pocit, že by nejradši něco
rozbil?
Dveře se otevřely, s prásknutím vrazily do kamenné zdi a dovnitř
vnikl závan chladu.
„Perry?“ ozval se kdosi dole.
Perry sebou zklamaně trhl. To nebyl hlas, který chtěl slyšet. Jediný,
jemuž by teď naslouchal. Našel ji Roar?
„Teď ne, Uhlíku.“ Perry čekal na zvuk zavíraných dveří. Vteřiny
míjely – nic. Zkusil to znovu, důrazněji. „Uhlíku, jdi pryč.“
„Chtěl jsem ti vysvětlit, co se stalo.“
50
 Perry se posadil. Uhlík stál dole, promočený na kůži. V rukou svíral
svou černou čapku. Zdál se být odhodlaný a klidný.
„Chceš si promluvit teď?“ Perry uslyšel ve svém hlase otcův
zlostný tón. Věděl, že by se měl zarazit, ale nedokázal to. „Objevíš se,
když máš náladu, a utečeš, když ji nemáš? Co má tohle znamenat? Jestli
tu chceš zůstat, byl bych ti vděčný, kdybys nám nezapaloval jídlo.“
„Snažil jsem se pomoct…“
„Ty nám chceš pomoct?“ Perry seskočil dolů z půdy a zamumlal
kletbu, když mu do paže vystřelila bolest. Zamířil k Uhlíkoví, který na
něj zíral rozšířenýma, pronikavýma očima. Mávl směrem k otevřeným
dveřím. „Tak proč s tím něco neuděláš?“
Uhlík se podíval ven a pak zpět na Perryho. „Proto mě tu chceš?
Myslíš, že můžu zastavit Éter?“
Perry se náhle vzpamatoval. Neuvažoval jasně. Nevěděl, co říká.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Proto ne.“
„Zapomeň na to!“ Uhlík couval a mířil ke dveřím. Žíly na jeho
hrdle náhle žhnuly modře jako Éter. Prosakovaly mu pod kůží jako
větvičky, šířily se po čelisti, po tvářích a po čele.
Perry ho takhle viděl dvakrát – v den, kdy mu Uhlík spálil ruku,
a když zničil kmen Krovenů – ale znovu ho to zarazilo.
„Nikdy jsem ti neměl věřit!“ zaječel Uhlík.
„Počkej,“ řekl Perry „Neměl jsem to říkat.“
Ale už bylo pozdě. Uhlík se otočil a vystřelil ven.

51
 8
ÁRIE

Roar se objevil chvíli poté, co Árie dorazila do osady s Molly. „Všude

jsem tě hledal,“ řekl a rychle Árii objal. „Dělal jsem si starosti.“
„Omlouvám se, krasavče.“
„To bys měla. Nesnáším starosti.“ Sevřel Mollyinu volnou paži
a společně ji co nejrychleji vedli do jídelny.
Vevnitř se příslušníci kmene mačkali jeden na druhého u stolů
a podél zdí. Molly odešla zkontrolovat Rivera a Roar se vydal za
Medvědem. Árie zahlédla Twiga, vytáhlého Slyšícího, který byl ve
skupině, s níž do osady dorazila. Vklouzla na lavici vedle něho
a rozhlédla se po místnosti naplněné hovorem. Lidé se báli bouře,
mluvili jeden přes druhého pronikavými hlasy a tváře měli stažené
smutkem.
Nepřekvapilo ji, když o několik stolů dál uviděla Brooke
s Wylanem, rybářem s tmavýma, prohnanýma očima, který ji šeptem
proklel v Perryho domě. Viděla Willow uvelebenou mezi rodiči, se
Starým Willem a Bleškou opodál, a zbytek Šestky, která se nikdy
nehnula od Perryho boku. Její pohled putoval od jedné osoby k druhé
a pak jí projel strach, až se jí roztřásly konečky prstů. Neviděla
Perryho.
Přistoupil k ní Roar a přehodil jí přes ramena deku. Odstrčil Twiga
stranou a sedl si vedle ní.
„Kde je?“ zeptala se přímo. Ze strachu zapomněla na opatrnost.
„U sebe doma. Medvěd říká, že si vykloubil rameno. Je
v pořádku.“ Roar po ní rychle přejel temnýma očima. „Ale bylo to
těsné.“
Árii se sevřel žaludek. Její uši zachytily Perryho jméno vznášející se
ve vlně šepotu kolem stolů. Propracovávala se hlukem a zastavila se u
Wylanova nevraživého tónu. Zvedla k němu oči. Shromáždila se
kolem něj skupinka lidí.

52
 „…tam skočil jako idiot. Reef ho musel vylovit. Málem to ale
nestihl včas.“
„Slyšel jsem, že zachránil Starého Willa,“ prohodil kdosi.
Znovu Wylanův hlas. „Starý Will by se neutopil! Zná moře líp než
kdokoli z nás. Na další pokus bych ho dostal z vody. Teď bych se cítil
líp, kdyby ten zatracený řetěz nosila Bleška.“
Árie se dotkla Roarovy paže. „Slyšíš Wylana? Je hrozný.“
Roar přikývl. „Je to pěkný vztekloun. Jsi jediná, kdo ho doopravdy
poslouchá, věř mi.“
Árie si tím nebyla jistá. Propletla si ruce a pohupovala nohama pod
stolem. V obou krbech hořel oheň a zahříval místnost. Byla tu cítit
vlhká vlna a bláto a pot příliš mnoha těl. Lidé si z domovů přinesli
svoje cennosti. Viděla panenku. Prošívanou přikrývku. Košíky napě-
chované drobnými předměty. Před očima se jí vynořili vyřezávaní
sokolové u Perryho doma. Pak si tam Perryho představila samotného.
Měla by být s ním.
Venku řádily trychtýře Éteru a jí k uším doléhaly vzdálené výkřiky.
Skrze podrážky bot cítila jemné vibrace. Přemýšlela, jestli je Uhlík
venku v bouřce, věděla však, že on jediný je pod éterovou oblohou
v bezpečí.
„To tady budeme jenom tak sedět?“ zeptala se.
Roar si přejel dlaní po mokrých vlasech, až mu trčely na všechny
strany jako bodliny. Pak přikývl. „Když je bouře tak blízko, je tohle
nejbezpečnější místo, kde můžeme být.“
U Marrona nebyly bouře zdaleka tak děsivé. Všichni obyvatelé se
stáhli do podzemí, do bývalých delfských dolů. Marron tam měl
připravené zásoby a dokonce i rozptýlení, třeba hudbu nebo hry.
Podlahou projelo další hluboké zarachocení. Árie vzhlédla.
Z trámů se uvolnil oblak prachu a zasypal stůl před ní. V místech, kde
se vařilo, tiše rachotily hrnce. Willow objela Blešku a pevně zavřela
oči. Árie teď neslyšela skoro nikoho mluvit.
Znovu se dotkla Roara. Musíš něco udělat. Jsou vyděšení.
Roar povytáhl obočí. „Já?“
Ano, ty. Perry tu není a já nemůžu. Jsem Krt, pamatuješ? Ne, počkej. Jsem
krtí děvka.

53
 Roar na ni chvíli zíral a zdálo se, že zvažuje své možnosti. „Dobrá.
Ale mám to u tebe.“ Přešel přes místnost k mladému muži
s vytetovanou kobrou, která se mu ovíjela kolem krku, a kývl směrem
ke kytaře opřené o zeď. „Můžu si ji půjčit?“
Po chvíli překvapení mu mladík nástroj podal. Roar se vrátil a sedl
si na stůl. Nohy si opřel o lavici. Začal se probírat strunami
a soustředěně mhouřil oči, když je uvolňoval nebo přitahoval.
Postupoval úzkostlivě pečlivě, stejně jako by na jeho místě
postupovala ona. Oba měli perfektní sluch. Cokoli jiného než
dokonalost by jim rvalo uši.
„Tak,“ pronesl nakonec spokojeně. „Co si zazpíváme?“
„Jak to myslíš, Roare? Tohle vedeš ty.“
Usmál se. „Ale bude to duet.“ Zahrál počáteční tóny noty písničky
od Áriiny oblíbené skupiny Křivé zelené láhve. Přes zimu se jí nemohl
nabažit. Balada „Polární kotě“ se měla zpívat přehnaně romanticky,
takže text vyzníval ještě směšněji, než beztak byl.
Roar zabrnkal první rify. Upřel na Árii tmavohnědé oči, rty zvlněné
v nepatrném svůdném úsměvu. Dělal si legraci, ale skoro ji přiměl se
začervenat. Ária cítila, jak na ně teď všichni upřeli pozornost.
Když zpíval, měl hlas jemný a plný humoru. „Mému zmrzlému
srdci trochu tání dopřej, mé kotě polární.“
Neschopná vzdorovat se k němu Árie připojila a zazpívala další
řádek. „Můj yetti, nemáš šanci ani trochu, to raděj zmrznu do
rampouchu.“
„Nech mě tvým sněhulákem být a do mého iglů pojď žít.“
„To bych raděj umrzla v mžiku, než přezimovat s tebou, tajtrlíku.“
Árie nemohla uvěřit, že zpívají tak hloupou písničku lidem, kteří
jsou promočení na kůži a ztuhlí strachy – a kolem nichž řádí trychtýře
Éteru. Roar se do písně zcela položil a jeho ruce vyluzovaly ze strun
veselý rytmus. Árie se přinutila přidat k jeho entuziasmu a pokračovali
v představení.
Očekávala, že po ní Tideové začnou každou chvíli házet hrnky
nebo boty. Místo toho slyšela mumlání a pak koutkem oka zachytila
několik úsměvů. Když společně zazpívali refrén – který zahrnoval
melodické vrnění – několik lidí se hlasitě rozesmálo a ona se konečně

54
uvolnila a užívala si něco, co jí opravdu šlo. V čem byla dobrá. Zpívala
celý život. Nic pro ni nebylo přirozenější.
Když Roar zahrál poslední tóny, nastalo na okamžik ticho, než
dovnitř znovu pronikly zvuky bouře a lidé si opět začali povídat. Árie
se rozhlížela kolem sebe a vnímala útržky konverzace.
„Nejhloupější píseň, jakou jsem v životě slyšel.“
„Ale bylo to zábavné.“
„Co je to yetti?“
„Nemám tušení, ale ta krtí holka zpívá jako anděl.“
„Slyšela jsem, že to ona našla Rivera.“
„Myslíš, že zazpívá ještě něco?“
Roar do ní strčil ramenem. Povytáhl obočí. „Tak co? Zazpívá ještě
něco?“
Ária se narovnala a nadechla se. Oni si myslí, že „Polární kotě“ je
něco zvláštního? Tak to ještě nic neslyšeli.
Usmála se. „Ano. Zazpívá.“

55
 9
PEREGRIN

Poprvé za několik měsíců si nikdo nevšiml, že Perry přišel do jídelny.

Všechny oči se upíraly na Árii a Roara. Perry se stáhl se do stínu a
opřel se o zeď. Zaťal zuby, když mu paží projela bolest.
Roar seděl na jednom ze stolů uprostřed místnosti a hrál na kytaru.
Vedle něj zpívala Árie, s uvolněným úsměvem na rtech a hlavou
nakloněnou na stranu. Černé vlasy jí v mokrých pramenech padaly na
ramena.
Perry tu písničku neznal, ale bylo mu jasné, že ji s Roarem zpívala
už dřív, podle způsobu, jímž se k sobě jejich hlasy přibližovaly a zase
vzdalovaly a proplétaly se jako ptáci v letu. Nepřekvapilo ho, že je vidí
společně zpívat. Když vyrůstali, Roar vždycky vymýšlel bláznivé
písničky, aby rozesmál Liv. Zvuky Roara a Árii spojovaly, stejně jako
vůně spojovaly Vědoucí. Ale jiná část jeho mysli nesnesla pohled na
to, jak se baví, když on se před chvílí málem utopil.
Na druhé straně místnosti ho zahlédli Reef a Gren a zamířili
k němu, což vzbudilo Áriinu pozornost. Odmlčela se a nejistě se na
Perryho usmála. Roarovy ruce se zastavily na strunách a na tváři se mu
objevil výraz obav. Perryho si teď všimli úplně všichni a mezi
obsazenými stoly se šířil rozruch.
Perrymu se zrychlil puls a cítil horko na tvářích. Nepochyboval, že
lidé vědí, co se na molu stalo. Že to vědí všichni. Viděl v jejich tvářích
zklamání a obavy. Vycítil to z ponuré nálady naplňující sál. Tideové si
o něm vždycky mysleli, že jedná ukvapeně. Tím, že skočil pro Starého
Willa, jejich názor jenom podpoří.
Zkřížil paže, bolest ho bodala hluboko v ramenní jamce.
„Nemusíte přestávat.“ Nenáviděl ochraptělost ve svém hlase,
způsobenou kašlem a zvracením mořské vody. „Zazpíváš ještě něco?“
Árie okamžitě odpověděla, aniž by z něj byť na vteřinu spustila
oči: „Ano.“

56
 Tentokrát zpívala píseň, kterou znal – píseň, kterou mu zpívala,
když byli společně u Marrona. Bylo to poselství. Připomenutí – tady,
uprostřed stovek lidí – okamžiku, který byl jen a jen jejich.
Opřel si hlavu o zeď. Zavřel oči a poslouchal a snažil se potlačit
touhu vydat se k ní. Přitáhnout si ji blíž. Představoval si, jak mu sahá
těsně pod rameno. Představoval si, jak bolest mizí spolu s pocitem
studu, že ho vylovili z moře, že byl zostuzen před svým kmenem.
Představoval si to tak dlouho, dokud nebyli jenom oni dva, zase sami
nahoře na střeše.

O několik hodin později Perry vstal ze svého místa v jídelně. Protáhl

si záda a opatrně zacvičil rameny. Polkl a potvrdil si, že ho dosud bolí
každičký kousek těla.
Otevřenými dveřmi a okny dovnitř dopadalo ranní sluneční světlo
a ve zlatých paprscích se rozlévalo po místnosti. Lidé leželi
všude – podél stěn, pod stoly, v uličkách. Zdálo se, že je nemožné, aby
tu bylo takové ticho, když je tu tenhle dav. Jeho pohled potisící
zabloudil k Árii. Spala vedle Willow, mezi nimi Bleška stočená do
klubíčka.
Roar se probudil a protíral si oči a o kousek dál se postavil Reef
a odhrnul si z tváře copánky. Zbytek Šestky se probral k životu, neboť
cítili, že Perry je potřebuje. Twig šťouchl do Grena, který mu to
v polospánku oplatil. Hyde a Hayden vstali, hodili na záda luky
a opustili Loudu, který si dosud natahoval boty. Tiše prošli kolem
spícího kmene a následovali Perryho ven.
Až na kaluže a poházené větve a rozbité střešní tašky rozptýlené
po mýtině vypadala osada jako dřív. Perry zkoumal pohledem kopce.
Neviděl žádný požár, ale ve vlhkém vzduchu visel štiplavý zápach. Byl
si jistý, že ztratili další půdu. Pouze doufal, že to nebyla další pole nebo
pastviny a že déšť zmírnil poškození.
Louda se prodíral dopředu a nakrčil nos, vzápětí vzhlédl: „Ono se
mi to v noci zdálo?“
Éter se klidně válel po obloze, modré proudy mezi chomáčky
bílých oblaků. Normální jarní nebe. Žádná vrstva zářících mraků.
Žádné vířící kotouče nad jejich hlavami.

57
 „Byl ten sen o Brooke?“ zeptal se Gren. „Protože v tom případě
zní odpověď ano. A mně taky.“
Louda ho dloubl do ramene. „Pitomče. Je to Perryho holka.“
Gren potřásl hlavou. „Promiň, Pere. To jsem nevěděl.“
Perry si odkašlal. „To je v pořádku. Už není moje.“
„Dost, vy dva,“ ozval se Reef a přejel Loudu a Grena pohledem.
„Kde chceš, abychom začali, Perry?“
Z jídelny vycházeli další lidé. Gray a Wylan. Rowan, Molly
a Medvěd. Rozhlíželi po osadě a po obloze a Perry viděl ustarané
výrazy v jejich tvářích. Jsou nyní v bezpečí, nebo budou brzy svědky
další bouře? Je tohle začátek celoročních éterových bouří? Věděl, že
všichni se v duchu zabývají těmito otázkami.
Perry je poslal vyhodnotit poškození střech, zkontrolovat zvířata
ve stájích a pak na pole. Willow s Bleškou měla za úkol hledat Uhlíka.
Litoval včerejšího večera. Byl mimo. Musí Uhlíka najít a omluvit se
mu. Pak se s Roarem vydal na severozápad. O hodinu později stáli
u doutnajícího pole.
„Tohle je k ničemu,“ řekl Roar.
„Chodili jsme sem jen na lov. Nepatřilo to k naší nejlepší půdě.“
„Miluju tvoje slunné stránky, Pere.“
Perry přikývl. „Díky. Dělám, co můžu.“
Roarův pohled se přesunul k okraji pole. „Podívej, tamhle přichází
dobrá nálada osobně.“
Perry zahlédl Reefa a usmál se. Jedině Roar ho dokázal pobavit ve
chvílích, jako byla tahle.
Reef ho informoval o zbytcích škod. Ztratili lesní oblast na jihu
sousedící s oblastmi, které požáry zdemolovaly v zimě. „Vypadá to
jako obrovský pás popela,“ řekl Reef. Úly byly zničeny do posledního
a voda v obou studnách v osadě byla špinavá a chutnala jako popel.
Když Reef skončil, nemohl se Perry dál vyhýbat tomu, co se stalo
na molu. Roar otáčel nožem v ruce, což dělával, když se nudil. Perry
věděl, že před ním může mluvit o všem, ale i tak se musel ke slovům
nutit.
„Zachránil jsi mi život, Reefe. Jsem tvým dlužníkem…“
„Nedlužíš mi nic,“ přerušil ho Reef. „Přísaha je přísaha. To by ses
mohl naučit.“
58
 Roar schoval nůž zpátky do pochvy za opaskem. „Co má tohle
znamenat?“
Reef ho ignoroval. „Přísahal jsi, že budeš Tidey chránit.“
Perry potřásl hlavou. Nebyl snad Starý Will součástí kmene?
„Přesně to jsem dělal.“
„Ne. Málem jsi zabil sám sebe.“
„Měl jsem ho nechat utopit?“
„Ano,“ přitakal Reef ostře. „Nebo mě nechat, ať pro něj skočím.“
„Ale tys pro něj neskočil.“
„Protože by to byla sebevražda! Peregrine, pochop, že tvůj život
je cennější než život starého muže. Cennější než můj. Nemůžeš prostě
jen tak skočit do moře.“
Roar se rozesmál. „Ty ho vůbec neznáš, viď?“
Reef si odplivl a ukázal na něj prstem. „Ty by ses ho měl snažit
přivést k rozumu.“
„Čekám, jestli někdy zmlkneš,“ opáčil Roar.
Perry skočil mezi ně a odstrčil Reefa. „Běž.“ Reefův vztek zářil
jasně rudou barvou. „Běž se projít. Vychladni trochu.“
Díval se, jak Reef odchází. Roar vedle něj tiše zaklel.
Jestliže se tohle dělo mezi dvěma lidmi, kteří byli k Perrymu nejvíc
loajální, co asi bude se zbytkem kmene?

Cestu zpátky zahlédl Perry na kraji lesa Uhlíka. Čekal u stezky a

v rukách nervózně žmoulal čepici.
Když ho Roar spatřil, zakoulel očima. „Uvidíme se později, Perry.
Já mám dost,“ prohlásil a odkráčel.
Uhlík přešlapoval v trávě, když se k němu Perry přiblížil.
„Jsem rád, že ses vrátil,“ řekl Perry.
„Vážně?“ opáčil Uhlík hořce, aniž by vzhlédl.
Perry se nenamáhal s odpovědí. Zkřížil paže na hrudi a uvědomil
si, že rameno už ho tolik nebolí. „Neměl jsem na tebe křičet. Už se to
nestane.“
Uhlík pokrčil rameny. Po chvíli konečně vzhlédl. „Tvoje
rameno…?“
„Je v pohodě,“ odpověděl Perry.

59
 Uhlík přikývl. „Když jsem za tebou přišel, nevěděl jsem, co se
stalo. Ta dívka – Willow – dnes ráno mi to řekla. Vážně se bála.
O sebe a o svého dědu. A o tebe.“
Perry přikývl. „Taky jsem se bál.“ Najednou mu to připadalo
takřka neskutečné. Včera byl pod vodou a od utopení ho dělily pouhé
vteřiny. „Nebyl to můj nejlepší den. Ale pořád jsem tu, takže nebyl ani
nejhorší.“
Po Uhlíkově tváři se mihl úsměv. „To je fakt.“
Když se Uhlík úplně uklidnil, chopil se Perry příležitosti. „Co se
stalo ve skladišti?“
„Jen jsem dostal hlad.“
„Uprostřed noci.“
„Nerad večeřím s ostatními. Nikoho tu neznám.“
„Strávil jsi zimu s Roarem,“ namítl Perry.
Uhlík se zamračil. „Roara zajímáš jenom ty a Árie.“
A Liv, pomyslel si Perry. Roar byl doopravdy oddaný pouze málo
lidem, ale ty by nikdy nezradil. „Takže ses vkradl do skladiště.“
Uhlík přikývl. „Byla tam tma a úplné ticho. A pak jsem znenadání
uviděl tu bestii se žlutýma očima. Vyděsilo mě tak, že jsem upustil
lampu. Najednou začalo hořet. Snažil jsem se plameny uhasit, ale bylo
to pořád horší, a tak jsem utekl.“
Perryho zarazila první část příběhu. „Viděl jsi bestii?“
„Aspoň jsem ti to myslel. Byl to jen ten hloupý pes, Bleška. Ve tmě
vypadá jako démon.“
Perrymu se zvlnila ústa. „Viděl jsi Blešku.“
„To není směšné,“ namítl Uhlík, ale sám bojoval s úsměvem.
„Takže tě vyděsila Bleška, pes-démon, a požár vznikl od rozbité
lampy? Nebylo to… to, co děláš s Éterem?“
Uhlík zavrtěl hlavou. „Ne.“
Perry čekal, že bude pokračovat. Toužil se dozvědět o Uhlíkových
schopnostech víc. O tom, kým je. Ale Uhlík promluví, až bude
připravený.
„Pošleš mě teď pryč?“
Perry zavrtěl hlavou. „Ne. Chci tě tady. Ale pokud máš být jedním
z nás, musíš jím být se vším všudy. Nemůžeš utéct, když se něco

60
pokazí, nebo si brát jídlo uprostřed noci. Musíš si najít svou cestu jako
všichni ostatní.“
„Nevím jak,“ namítl Uhlík.
„Co jak?“
„Jak si najít svou cestu. Nic neumím.“
Perry si ho změřil. Nic neumí? Nebylo to poprvé, co Uhlík pronesl
něco podivného.
„Pak toho musíš spoustu dohnat. Řeknu Brooke, aby ti obstarala
luk a začala tě učit. A já si zítra promluvím s Medvědem. Potřebuje
veškerou možnou pomoc. Poslední věc, Uhlíku. Až budeš připravený,
chci slyšet všechno, co mi můžeš říct.“
Uhlík se zamračil. „Všechno, co ti můžu říct o čem?“
„O sobě,“ opáčil Perry.

61
 10

ÁRIE
„Dovedeš si dobře poradit s bolestí,“ řekla Molly.
Árie vzhlédla od obvazu ve své ruce. „Děkuju. Milka je dobrý
pacient.“
Klisna líně zamrkala, když uslyšela své jméno. Noční bouře ji
vyděsila. V panice kopala kolem sebe a poranila si přední nohu. Aby
pomohla Molly, která měla trápení s rukama. Árie vyčistila ránu
a potřela ji antiseptickou mastí, která voněla po mátě.
Árie začala opět ovinovat obvaz kolem kobylčiny nohy. „Moje
máma byla lékařka. Vlastně výzkumnice. S lidmi moc často
nepracovala. Ani s koňmi…“
Molly podrbala kobylku po bílé hvězdě na čele prsty zkroucenými
jako kořeny. Árie si nemohla pomoci, vybavilo se jí Snění, kde byla
onemocnění jako artritida vyléčena pomocí genetiky už dávno. Přála
si, aby pro Molly mohla něco udělat.
„Byla?“ opakovala Molly a pohlédla na ni.
„Ano… zemřela před pěti měsíci.“
Molly zamyšleně přikývla a změřila si ji vřelýma, oduševnělýma
očima, které měly stejnou barvu jako kobylčina kaštanová srst. „A teď
jsi tady, daleko od domova.“
Árie se rozhlédla. Všude bylo bláto a seno. Ve vzduchu se vznášel
pach hnoje. Ruce měla studené a cítila z nich koně a mátu. Kobylka jí
snad podesáté strčila čenich do vlasů. Nic se nemohlo lišit od Snění
víc. „Jsem tady. Už nevím, kde mám domov.“
„A tvůj otec?“
„Byl Slyšící.“ Árie pokrčila rameny. „To je všechno, co vím.“
Čekala, že Molly pronese něco úžasného, třeba že moc dobře ví,
kdo je Áriiným otcem, a že je hned tady, schovaný za stájemi. Musela
nad svou vlastní hloupostí potřást hlavou. Pomohlo by to vůbec?
Kdyby našla svého otce, zahnalo by to ten nejistý pocit v jejím nitru?
62
 „Škoda, že nebudeš mít dnes večer na Označování svou rodinu,“
poznamenala Molly.
„Dnes večer?“ opakovala Árie a vzhlédla. Byla překvapená, že
Perry zorganizoval ceremoniál tak brzy po bouři.
Do stáje vešel Wylan a Milka si podrážděně odfrkla.
„Podívejme se. Molly a Krt,“ pravil a opřel se o zeď. „Včera večer
ses hezky předvedla, Osadnice.“
„Co potřebuješ, Wylane?“ zeptala se Molly.
Wylan ji ignoroval a soustředil se na Árii. „Cestou na sever jen
ztrácíš čas, Osadnice. Poklidná modř je pouhá legenda šířená zoufalci.
Radši se starej sama o sebe. Sobol je proradný bastard. Mazaný jako
liška. Nebude se o Poklidnou modř dělit s nikým, a už vůbec ne s
Krtem. On Krty nenávidí.“
Árie vstala. „Jak to víš – z legend šířených zoufalci?“
Wylan přistoupil blíž. „Vlastně ano. Říkají, že nenávist sahá až zpět
ke Sjednocení. Sobolovi předci byli Vyvolení. Pozvali je do jednoho
Lusku, ale byli zrazeni a zůstali venku.“
Ve škole se Árie učila o dějinách Sjednocení, období po masivní
sluneční erupci, která narušila ochrannou zemskou magnetosféru
a umožnila vstup Éteru. Devastace v prvních letech byla katastrofální.
Zemské póly se převrátily a pak znovu a znovu. Svět sužovaly požáry.
Povodně. Výtržnosti. Epidemie. Éterové bouře zesilovaly a vlády si
pospíšily se stavbou Lusků. Vědci hovořili o cizí atmosféře, když se
poprvé objevila, protože se vzpírala veškerým vysvětl-
ením – elektromagnetické pole neznámého chemického složení, které
se chovalo a vypadalo jako voda, a s účinkem, jaký předtím nikdy
nikdo neviděl. Nakonec se ustálil termín Éter, slovo vypůjčené od
starověkých filozofů, kteří se o podobném prvku zmiňovali.
Árie viděla záběry usmívajících se rodin, procházejících stejnými
Lusky jako Snění a obdivujících svoje nové domovy. Viděla jejich
nadšené výrazy, když si poprvé nasadili moudrooka a vstoupili do Říší.
Nikdy však neviděla záběry zvenčí. Až do doby před několika málo
měsíci byl pro ni Éter něčím stejně cizím jako svět mimo bezpečné zdi
Snění.

63
 „Říkáš, že Sobol nenávidí Osadníky kvůli něčemu, co se stalo před
třemi sty lety?“ zeptala se. „Do Lusků se všichni nevešli. Loterie byla
jediný spravedlivý způsob, jak to vyřešit.“
Wylan si odfrkl. „Nebylo to fér. Nechali lidi umírat, Krte. Skutečně
si myslíš, že když se blíží konec světa, je čas na spravedlnost?“
Árie zaváhala. Poznala, co je to instinktivní touha přežít, sama ji
zažila. Byla to síla, která ji nutila zabíjet – něco, o čem si myslela, že by
toho nikdy nebyla schopná. Vzpomněla si, jak ji Hess vyhodil ze Snění,
aby zemřela, jen aby ochránil svého syna Sorena. Dokázala si
představit, že během Sjednocení na spravedlivém jednání příliš
nezáleželo. To, co se stalo, nebylo fér, uvědomila si, ale stále v to
věřila. Věřila, že spravedlnost je něco, za co se vyplatí bojovat.
„Přišel jsi sem otravovat, Wylane?“ zeptala se Molly.
Wylan si olízl rty. „Jen jsem se snažil varovat Krta…“
„Díky,“ přerušila ho Árie. „Dám si pozor, abych se Sobola
nevyptávala na jeho pra-pra-pra-pra-prarodiče.“
Wylan se úlisné usmál a odešel. Molly začala kobylku opět drbat
po bílé hvězdě. „Mně se ta holka líbí, Milko. Co tobě?“

Pozdě odpoledne zamířila Árie do Perryho domu. Toužila strávit před

Označováním několik minut o samotě. Valeův pokoj – kde strávila
svou první noc – byl mnohem čistší než zbytek domu. V nohách
postele ležela červená deka a v místnosti byla ještě truhla a prádelník,
ale nic víc. Árie se s Perryho bratrem nikdy nesetkala, cítila však v
místnosti jeho přítomnost. Síla, kterou si s jeho osobností spojovala,
způsobovala, že se cítila nejistě.
Sundala z parapetu ve vedlejší místnosti Perryho želvího sokola
a položila ho na noční stolek. Musela se tomu prostému řešení usmát.
Pak se převlékla. Vzala si bílé tílko s tenkými ramínky, posadila se na
okraj postele a podívala se na své paže. Přijetí Označení svým
způsobem znamenalo, že akceptuje to, že se stala Outsiderem.
Slyšícím. Dcerou svého otce. Zlomil její matce srdce? Nebo se museli
rozejít z jiného důvodu? Dozví se někdy odpověď?
Venku se zatím shromažďovali lidé. Oknem dovnitř doléhaly
vzrušené hlasy. Údery bubnu se ozývaly v hlubokém srdečním rytmu.

64
Árie byla v osadě už dva dny. První večer poskytla kmeni příležitost k
drbům. Včera večer je bavila. Co přinese dnešek?
Našla v brašně moudrooko a sevřela ho v dlani. Přála si, aby se
mohla spojit se svými přáteli. Co by asi řekl jejím Označením Caleb?
Dveře se otevřely a vzápětí se zase zabouchly. Árie nacpala
moudrooko zpátky do brašny a vstala. Naslouchala něčím krokům na
dřevěné podlaze. Ve dveřích se objevil Perry. Jeho zelené oči byly
soustředěné a vážné. Stáli a dívali se na sebe. Jeho výraz trochu změkl,
její tep se zrychlil.
Perry sklouzl pohledem k figurce na nočním stolku. „Vrátím ji,“
řekla Árie.
Vešel dovnitř a vzal figurku do ruky. „Ne. Nech si ji. Je tvoje.“
„Děkuju.“ Árie se zadívala otevřenými dveřmi za jeho zády do
druhé místnosti. Znovu cítila, že je mezi nimi divný, znepokojující
odstup – skleněná stěna, které je oddělovala pro případ, že by do
domu někdo vešel.
Položil sokola a kývl směrem k její brašně. „Myslel jsem, že
bychom vyrazili zítra za úsvitu.“
„Víš jistě, že bys měl odejít? Myslím po tom, co se stalo?“
„Ano, jsem si jistý,“ opáčil ostře. Prudce zamrkal. Pak se pomalu
nadechl a přejel si dlaní po tváři. „Omlouvám se. Reef byl… To je
jedno. Promiň.“
Stíny v jeho očích jako by se prohloubily a jeho široká ramena
unaveně poklesla.
„Spal jsi vůbec?“ zeptala se Árie.
„Ne… Nemůžu.“
„Chceš říct, že jsi nemohl usnout?“
„Ne.“ Jeho úsměv byl mdlý a neveselý. „Chci říct, že nemůžu
spát.“
„Jak je to dlouho?“
„Kdy jsem spal naposled celou noc?“ Narovnal ramena. „Před
Valem.“
Nemohla tomu uvěřit. Za celé měsíce se pořádně nevyspal?
„Árie, tenhle pokoj…“ Perry se náhle odmlčel. Otočil se ke dveřím
a zavřel je. Pak se o ně opřel, zahákl si oba dva palce za opasek a měřil
si ji, jako by očekával, že se ohradí.
65
 Měla to udělat. Slyšela útržky drbů celý den. Tideové byli
znepokojeni bouří a tím, co se málem stalo Perrymu. Nechtěla k tomu
přidávat něco dalšího. Dokázala si představit, jak jí Wylan nebo
Brooke nadávají do krtí děvky, která svedla jejich Krvepána. Ale nic z
toho ji teď nezajímalo. Prostě chtěla být s ním.
„Tenhle pokoj?“ opakovala, aby ho přiměla pokračovat.
Uvolněně se opíral o dveře, ale jeho oči byly soustředěné, zářily
stejně jako řetěz kolem jeho krku. Venku se stmívalo a pootevřenými
okenicemi se dovnitř vkrádalo kalné modré světlo.
„Patřil mému otci,“ řekl nakonec Perry „Netrávil tu ale skoro
žádný čas. Odcházel před úsvitem a přes den byl na polích nebo
v přístavu. Občas, když mohl, šel na lov. Rád byl v pohybu. Myslím,
že to je to jediné, co máme společného.
U večeře rozmlouval s kmenem. Dbal na to, aby všem věnoval
stejně času. Líbilo se mi to… Bylo to něco, co Vale nikdy nedělal. Pak
se s námi vrátil domů a už to nebyl Krvepán Jordan. Byl náš.
Naslouchal nám a četl nám a zápasili jsme a hráli si.“ Perryho rty zvlnil
křivý úsměv. „Byl obrovský. Vysoký jako já, ale silný jako tur. Ani když
jsme to zkoušeli všichni tři, nikdy jsme ho nepřeprali.“ Jeho úsměv
zmizel. „Ale byly i jiné časy… když se objevil s lahví.“ Sklonil hlavu.
„Něco z toho už znáš.“
Árie přikývla. Skoro nedýchala. Otec Perryho vinil z toho, že jeho
matka zemřela, když ho přiváděla na svět. Perry s ní o tom mluvil
pouze jednou, se slzami v očích. A teď stála v domě, kde dostával
výprask za něco, co nebyla jeho vina.
„Za takových nocí zpravidla první hodiny řval. Pak se to zhoršilo.
Vale se schoval v podkroví. Liv zalezla pod stůl. Já to snášel. A tak to
chodilo. Všichni to věděli, ale nikdo nic neudělal. Když jsem byl zbitý
a plný modřin, akceptovali to. I já to akceptoval. Říkal jsem si, že
neexistuje jiná možnost. Potřebovali jsme ho jako Krvepána. A jiného
rodiče jsme neměli. Bez něj bychom neměli vůbec nic.“
Árie věděla až příliš dobře, jaké to je. Každý den od matčiny smrti
bojovala s pocitem, že jí nezbylo vůbec nic.
Perry potřásl hlavou. „Možná to moc nebude dávat smysl, ale
připadá mi, že s Éterem je to stejné. Myslíme si, že potřebujeme
tohle… tuhle zemi. Tenhle dům. Tuhle místnost… Ale to není
66
správný způsob, jak žít. Ztratili spoustu akrů půdy kvůli požárům a
muž, jehož jsem znal celý život, málem zemřel. Já jsem málem
zemřel.“
Árie jediným pohybem překonala vzdálenost mezi nimi a uchopila
ho za ruce. Tiskla je, jak nejsilněji dokázala. Tak silně, jak by je tiskla,
kdyby byla na molu. Perry pomalu vydechl, zadíval se jí do očí a sevřel
ji stejně pevně.
„Ztrácíme a ztrácíme, ale pořád jsme tady. Přešlapujeme na místě,
bojíme se cokoli udělat. Už mě nebaví tady trčet jen proto, že nevím,
jestli existuje něco lepšího. Musí. Jaký by jinak mělo všechno smysl?
Teď s tím můžu něco udělat. A taky udělám.“
Zamrkal, prudkost z jeho očí vymizela, jak se vrátil zpátky do
současnosti. Zasmál se sám sobě. „Napovídal jsem toho spoustu. Ale
ty…“ povytáhl obočí. „Jsi dost zticha.“
Ovinula mu paže kolem pasu a objala ho. „Protože neexistuje
slovo, které by vyjádřilo, jak to bylo dokonalé.“
Perry si ji přitáhl blíž a objal ji pevně pažemi. Navzájem se drželi,
jeho teplá, pevná hruď se tiskla k její. Po chvíli se sklonil k jejímu uchu
a zašeptal: „Bylo to mistrovské?“
Bylo to slovo z jejího světa a ona náhle věděla, že se usmívá.
„Moc. Absolutně mistrovské.“ Odtáhla se a zahleděla se mu do
očí. Tolik si toho nechával pro sebe, ale přitom mu hluboce záleželo
na ostatních. Byl silný. Byl dobrý. „Ohromuješ mě.“
„Nevím proč. Dostaneš zpátky Talona. A pomáháš svým lidem.
Děláš totéž, co dělám já.“
„Není to totéž. Hess je…“
Potřásl hlavou. „Udělala bys totéž, i kdyby tě nevydíral. Ty si tím
možná nejsi jistá, ale já ano.“ Pohladil ji po tváři a vjel jí rukou do
vlasů. „Jsme stejní. Árie.“
„To je to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl.“
Usmál a naklonil se k ní, jemně, něžně ji políbil. Árie věděla, že by
měla ucuknout. Tohle byl risk, ale ji teď nezajímalo nic na světě kromě
Perryho. Ovinula mu paže kolem krku, spojila svoje rty s jeho a kradla
jeho chuť. Něha mohla počkat na jindy.
Perry na okamžik ztuhl, pak ji přitiskl k sobě, až narazili do dveří.
Opřel se o ně, sklonil se a políbil ji s náhlou naléhavostí. S hladem,
67
který sdílela. Jeho rty putovaly k jejímu krku a pak zabloudily k uchu
a svět se rozpadl na kusy. Vydechla a zabořila mu prsty do ramenou,
přitahovala si ho blíž…
Jeho rameno.
Vzpomněla si a uvolnila ruce. „Které rameno to bylo, Perry?“
Ušklíbl se. „Momentálně si nemůžu vzpomenout.“
Jeho oči ztěžkly touhou, ale ona viděla něco jiného. Třpyt, který
v ní vzbudil podezření.
„Co je?“ zeptala se.
Ruce mu sklouzly k jejím bokům. „Jsi neuvěřitelná.“
„To není to, co si myslíš.“
„Ale ano. Vždycky si to myslím.“ Naklonil se k ní, ovinul si pramen
jejích vlasů kolem prstu a políbil ji na spodní ret. „Ale taky jsem
přemýšlel, co jsi dělala dneska ve stájích.“
Árie se zasmála. To je vážně skvělé. Je cítit jako kůň. „Uteče ti
někdy něco?“
Perry se usmál. „Ty. Pokaždé.“

68
 11

PEREGRIN
Perry si přejel nožem po dlani a řízl do kůže. Zaťal pěst nad měděnou
nádobkou na stole a nechal do ní ukápnout několik kapek krve.
„Svou krví pána Tideů tě uznávám za Slyšící a prohlašuji, že se ti
má dostat Označení.“
Perry nepoznával vlastní hlas – sebejistý a formální – ani slova,
která odříkával a která vždycky patřila Valeovi nebo otci. Zvedl zrak a
přejel pohledem naplněnou místnost. Navzdory Reefově radě se
rozhodl pro ceremoniál s plnou parádou. Kadidla u jednotlivých stolů
vydávala jemnou cedrovou vůni, čímž reprezentovala Vědoucí.
Svítilny a svíce zářily a zaplavovaly jídelnu světlem na počest
Vidoucích. Pro Slyšící vyhrávali na vzdáleném konci ve stálém rytmu
bubeníci. Na rozdíl od předchozího večera, kdy tu bylo chladno, vlhko
a ve vzduchu visel strach, byla místnost nyní naplněná komfortem
tradice. Měl pravdu, když se to rozhodl udělat. Tideové to potřebovali
stejně jako Árie.
Árie stála několik kroků od něj. Vyčesala si černé vlasy a její šíje
vypadala útle a křehce. Tváře jí zrůžověly, buď nervozitou, nebo
horkem, Perry si nebyl jistý.
Myslela si, že je to barbarský rituál? Chtěla Označení, nebo to
podstupovala pouze z nutnosti, aby se dozvěděla, kde leží Poklidná
modř? Neměl možnost se jí na to zeptat a teď už bylo příliš pozdě.
Nedokázal říct, jak se Árie cítí. Ve všem tom cedru a kouři a mezi
stovkami lidí se její vůně ztratila.
Perry podal nůž Roarovi, který jím krátce, okázale zatočil, než
pronesl vlastní přísahu a uznal Árii jako Slyšící. Jako člověka svého
druhu. „Kéž tě zvuky vždycky dovedou domů,“ uzavřel a přidal svou
krev do nádoby.
Pak bylo třeba přidat tetovací inkoust. Až Árie získá své Označení,
získá i část Perryho a Roara. Jejich krev zpečetí slib, že jí budou
69
pomáhat a chránit ji, kdyby se ocitla v nouzi. Ceremonie skončí tím,
že jí to s Roarem odpřisáhnou. Perry už se nemohl dočkat. Cítil to
a chtěl, aby to věděla.
„Medvěd ti teď udělá Označení,“ řekl. Po celá léta vykonávala
tenhle úkol Mila. Jeho švagrová mu vytetovala sokola na zádech a obě
Označení – Vědoucího i Vidoucího. Jeho další volbou byla Molly,
avšak trápily ji ruce. Jediná osoba, která zbývala, byl Medvěd.
Perry ještě chvíli stál a bojoval s touhou políbit Árii na tvář.
Třebaže si velice přál, aby mohl být ohledně jejich vztahu vůči kmeni
otevřený, nezdálo se, že je teď vhodný čas dávat najevo city.
S posledním pohledem na dokonalou pleť na jejích pažích zamířil
k hlavnímu stolu v zadní části místnosti. Označování potrvá několik
hodin a on nechtěl, aby musela stát. Tetování nebylo nijak hrozné, ale
věděl, že jakékoli její nepohodlí by velmi těžce nesl.
Odnesl Valeovo staré sedátko od hlavního stolu na pódium na
konci místnosti. S Roarem, Uhlíkem a Šestkou po boku si připadal až
příliš jako Krvepán, jímž byl jeho bratr, Krvepán pro ceremoniály
a slavnostní vystupování. Ale dnes se skutečně konala ceremonie.
Na opačné straně stolu se na něj usmál chlapík s vlasy jako
provázky a v ústech přitom odhalil víc děr než zubů. „Hm, hm… na
tebe je ale pohled, Peregrine.“
Obchodník, který dorazil odpoledne, se objevoval každé jaro
a prodával cetky. Z kabátu mu visely mince, lžíce, prsteny, náhrdelníky
a náramky, neuspořádaně jako mořské řasy. Musely vážit stejně jako
on. Avšak zboží bylo jen zástěrkou pro to, s čím obchodoval
doopravdy – pro klepy.
Perry mu kývl na pozdrav. „Shade.“ S Označováním v plném
proudu a potřebou zabít čas byla tohle dobrá příležitost zjistit novinky,
než s Árií ráno vyrazí na cestu.
„Stal se z tebe úžasný mladý pán,“ řekl Shade. Chvíli s tím slovem
otálel, pohrával si s ním, jako by vysával morek z kosti. Perry koutkem
oka zahlédl, jak se po Roarově tváři šíří úšklebek. Už se těšil na
kamarádovu imitaci.
„Tolik se podobáš svému otci a bratru,“ pokračoval Shade.
„Jordan byl skvělý muž.“

70
 Perry zavrtěl hlavou. Jeho otec a skvělý muž? Možná pro někoho.
Možná určitým způsobem.
Podíval se ke krbu. Medvěd seděl s Árií u stolu. Kouskem uhlíku
jí kreslil na biceps zakřivené linie Slyšících a připravoval se na tetování.
Árie hleděla do ohně, pohled měla vzdálený. Perry vydechl mezi zuby.
Nebyl si jistý, co mu dělá starosti. Sledoval přece proces Označování
už mnohokrát.
„Tak to vyklop, Shade,“ řekl. „Jaké máš novinky?“
„Zdá se, že na impozantním seznamu tvých ctností chybí
trpělivost,“ poznamenal Shade.
„Máš pravdu,“ přikývl Perry. „A taky mi chybí sebeovládání.“
Na obchodníkově tváři se objevil úsměv. Jeden přední zub měl
nakřivo, jako otevřené dveře. „Chápu. Víš, nesmírně tě obdivuju,
a nejsem sám. Zpráva o tom, jak jsi vyzval Valea, se rozšířila široko
daleko. Muselo být hrozně těžké prolít krev vlastního bratra. Jen málo
mužů je s to dopustit se tak nemilosrdného – promiň – tak
nesobeckého činu. Všechno to bylo kvůli tvému synovci, jak jsem
slyšel. To drahé dítě, Talon. Vzácný chlapec, vskutku. Říká se taky, že
sis sem přivedl bandu šesti Krovenů. Jsi tak mladý, a už tak výjimečný,
Peregrin z kmene Tideů.“
Perry měl sto chutí dát mu do zubů, ale Reef se pohnul jako první.
S bouchnutím položil nohu na lavici vedle Shadea. Sklonil se k tomu
ošuntělému člověku. „Mohl bych to urychlit.“
Shade zamrkal, jeho pohled zalétl k Reefově jizvě. „Ne – to není
třeba. Odpusť. Nechtěl jsem tě urazit. Tvůj čas musí být hrozně
vzácný, zejména po té včerejší bouři. Dobře. Nejsi jediný, kdo viděl
Éter takhle pozdě, víš. Jižní oblasti trpí. Všude řádí požáry a pomezí
je plné roztracených. Kmeny Růže a Noci byly vyhnány ze svých osad.
Říká se, že se spojily a společně hledají útočiště.“
Perry pohlédl na Reefe, který přikývl. Mysleli na totéž. Růže a Noc
patřily k největším kmenům vůbec, každý z nich měl tisíce příslušníků.
Tideů byly sotva čtyři stovky, a to včetně dětí. Výrostků. Starců. Perry
připravoval Tidey na přepadení, ale proti takové přesile by neměli
šanci.

71
 Nasál do plic vzduch. Byl to neuspokojivý nádech, teplý a plný
pachů. Takhle daleko nebyl dobrý vzduch. „Nějaké zprávy o tom, kam
míří?“
„Ne.“ Shade se usmál. „Nic takového.“
Perry se zahleděl přes moře hlav a znovu našel Árii. Medvěd vzal
z dřevěné krabičky s rekvizitami pro Označování tenký měděný
drátek. Přidržel ho nad svíčkou a zahřál hrot. Za chvilku ho zabodne
do Áriiny kůže, aby vytvořil její Označení. Kdyby ho použil špatně,
mohl by to být smrtící nástroj. Perry potřásl hlavou a to pomyšlení
zahnal.
„Co dál?“ zeptal se. V hrdle se mu zvedla nevolnost a po zádech
mu stékaly kapičky potu. „Co takhle Poklidná modř?“
„Hm… hodně se o ní mluví, Peregrine. Kmeny se ji vydávají
hledat. Někdo míří na jih, přes Štítové údolí. Někdo na východ, za
Šípovou horu. Kdoulové vyrazili na sever, za Rohy, a nevrátili se
s ničím, jen s prázdnými žaludky. Spousta řečí, ale nic, čeho by se dalo
chytit.“
„Slyšel jsem, že Sobol ví, kde Poklidná modř je,“ namítl Perry.
Shade ucouvl, oblečení mu zazvonilo. „Tvrdí to, to ano, ale já
nejsem Vědoucí jako ty, Peregrine. Nemůžu vědět, jestli říká pravdu.
Pokud to ví, neřekne o tom ani živé duši. Říká se, že existuje chlapec,
který umí ovládat Éter, možná bys to rád věděl. Takové dítě by
v dnešních časech mohlo být cenné.“
Perry zachoval klid, třebaže se mu rozbušilo srdce. Kolik toho
Shade ví? Koutkem oka spatřil, jak si Uhlík stahuje do tváře čapku.
„Něco takového není možné.“
„No… těžko se tomu věří.“ Shade se zdál být zklamaný, že
nevzbudil žádný zájem, protože se hned vytasil s dalšími informacemi.
„Obleva přišla na severu tohle jaro brzy. Průsmyk k Rimu je čistý.
Můžeš se vydat za Olivií.“
Liv. Zmínka o sestře zastihla Perryho nepřipraveného. „Není
u Rohů. Nikdy tam nedorazila.“
Shade povytáhl obočí. „Opravdu?“
Perry ztuhl. „Co víš o Liv?“
Shade se usmál „Podle všeho víc než ty.“ Zřejmě ho těšilo, že má
informace, o které může smlouvat. To ovšem nepočítal s Roarem.
72
 Perry se otočil právě včas, aby zahlédl, jak se přítel natahuje přes
stůl jako rozmazaná čmouha. Ozvalo se hlasité zarachocení lžící,
prstenů a cetek. Reef a Gren vytáhli nože a všechno se zastavilo. Perry
vylezl na stůl a spatřil Roara, jak přišpendlil Shadea k zemi.
„Kde je?“ zasyčel Roar a přitiskl bleskurychle ostří k Shadeově
krku.
„Odešla k Rohům. To je všechno, co vím!“ Shade vyděšeně hleděl
na Perryho. „Pověz mu to, Vědoucí! Je to pravda. Nelhal bych ti.“
Místnost ztichla, všechny oči se obrátily k nim. Perrymu se třásly
končetiny, když slézal ze stolu. Postavil Roara na nohy a zachytil jeho
náladu, pronikavou, jasně rudou.
„Běž.“ Postrčil Roara ke dveřím. Vzduch. Oba potřebovali před
další konfrontací s Shadem vzduch. Dnes večer o žádné krveprolití
nestál.
„Sobol ji našel.“ Roarovy oči těkaly všude možně, když ho Perry
vedl ven. „Určitě. Ten bastard ji vystopoval a přivlekl ji zpátky. Musím
tam. Musím…“
„Venku, Roare.“
Nechávali za sebou spoustu tázavých pohledů, když si razili cestu
jídelnou. Perry se soustředil na dveře, představoval si chladný noční
vzduch za nimi.
Roar se zastavil a otočil se tak prudce, že do něj Perry málem vrazil.
„Perry… podívej.“
Sledoval jeho pohled k Árii. Medvěd jí vykresloval linii do paže
krátkými rychlými bodnutími, označoval ji inkoustem. Árie se potila a
vlasy se jí lepily ke krku. Vzhlédla a setkala se s jeho očima. Něco bylo
špatně.
Ve vteřině byl u ní. Medvěd ho spatřil, zarazil se a vytáhl bodlo.
Árii stékala po paži krev. Příliš mnoho krve. Hrozně moc. Část
Označení byla hotová, plynulé linie tetování Slyšícího se táhly přes
polovinu jejího bicepsu. Okolní kůže byla zarudlá a oteklá.
„Co je to?“ dožadoval se Perry vysvětlení.
„Má tenkou kůži,“ bránil se Medvěd. „Dělám, co umím.“
Árie byla ve tváři bledá jako duch a hrozilo, že omdlí. „Já to
zvládnu,“ hlesla. Nechtěla se na Perryho podívat. Upírala zrak do
plamenů.
73
 Perry se zadíval na kalamář. Něco ucítil. Zvedl měděnou misku
a přidržel si ji u nosu. Nadechl se. Kromě inkoustu ucítil zatuchlý myší
pach.
Bolehlav.
Jeho mysl si na okamžik nedokázala ty informace spojit. Pak mu
to došlo.
Jed.
Inkoust byl otrávený.
Měděná nádobka narazila na krb dřív, než si uvědomil, že ji tam
hodil. Inkoust se rozlil po římse, po stěnách, po podlaze.
„Cos to udělal?“ zařval Perry. Bubny ztichly. Všechno se zastavilo.
Medvědovy oči sklouzly od bodla k Áriině paži. „O čem to
mluvíš?“
Árie se naklonila dopředu. Perry klesl na kolena a chytil ji chvíli
předtím, než spadla z lavice. Kůže jí pod jeho dlaněmi žhnula a její
tělo na něm spočívalo těžká a ochablé. Tohle se nesmělo stát. Nevěděl,
co má dělat. Nedokázal se rozhodnout. Zachvátila ho nevolnost
a strach a přimrazila ho na místě.
Zvedl ji a přitáhl ji k sobě. Další věc, kterou si uvědomoval, bylo,
že je v jeho domě. Odnesl ji do Valeova pokoje a položil na postel.
Pak si sundal opasek, nůž se zařinčením dopadl na zem. Uvázal jí
opasek nad biceps a pevně ho utáhl. Musel zabránit jedu, aby dál
proudil k jejímu srdci.
Pak uchopil její tvář do dlaní. „Árie?“ Měla tak rozšířené panenky,
že skoro neviděl šedivé duhovky.
„Nevidím tě, Perry,“ zamumlala.
„Jsem tady. Hned vedle tebe.“ Klekl si u postele a vzal ji za ruku.
Když ji bude držet dost pevně, bude v pořádku. Musí být. „Budeš
v pořádku.“
Objevil se Roar a položil na noční stolek lampu. „Molly už jde.
Přinese všechno, co je třeba.“
Perry civěl na Áriinu paži. Žíly okolo Označení byly napnuté
a tmavě fialové. S každou vteřinou byla Áriina tvář bledší. Přejel jí
třesoucí se rukou po čele a pomyslel na lékařské vybavení u Marrona.
Tady neměli nic. Nikdy v životě si nepřipadal jako primitiv – až doteď.
„Perry,“ vydechla.
74
 Stiskl jí ruku. „Jsem tu. Árie. Nikam nepůjdu. Jsem hned…“
Její oči se zavřely a on se znovu ocitl hluboko pod vodou, v
chladné tmě, kde nebyla hladina. Do plic mu nevnikal žádný vzduch.
„Pořád dýchá,“ ozval se Roar za jeho zády. „Slyším ji. Je jen
v bezvědomí.“
Objevila se Molly. Nesla džbán s křídově bílou hmotou
používanou proti vyrážkám.
„To nepomůže,“ vyštěkl Perry. „Má to v kůži.“
„Já vím,“ odpověděla Molly klidně. „Ještě jsem neviděla ránu.“
„Co budeme dělat? Mám tu kůži uříznout?“ Sotva to Perry dořekl,
zvedl se mu žaludek.
Roar zajel rukou k noži. „Můžu to udělat, Perry.“
Perry pohlédl na přítele, který rychle zamrkal, a nedokázal uvěřit,
že se baví o tom, jestli zaříznou Árii do paže.
„To nepomůže,“ ozvala se Molly. „Už to má v krevním oběhu.“
Položila na noční stolek další skleněný džbán. Ve vodě se rychle
míhaly pijavice, čilé a lačné. „Ony by pomoct mohly, pokud budou pít
otrávenou krev.“
Perry bojoval s dalším návalem nevolnosti. Pásek kolem Áriiny
paže. Pijavice. Tohle je všechno, co pro ni může udělat? „Do toho.
Zkus to.“
Molly vytáhla ze džbánu svíjející se pijavici a přiložila ji k Áriině
označení. Když se jí pijavice přisála ke kůži, Roar hlasitě vydechl, ale
Perry stále nemohl dýchat. Molly vylovila z vody další pijavici a tak
pokračovala dál, každá vteřina jako věčnost, dokud jich Árie neměla
na paži šest. Na dokonalé kůži, po které přejížděl prsty před pouhými
několika hodinami.
Perry uvolnil sevření její ruky a propletl jejich prsty. Árie mu stiskla
ruku, jen zlehka, než ji zase uvolnila. Ať už byla ve svém bezvědomí
kdekoli, dávala mu najevo, že bojuje.
Díval se, jak pijavice získávají temně fialovou barvu krve. Musí jí
pomoct. Musí z ní dostat jed. Pak už se nemohl dívat dál. Položil si
hlavu na postel. Kolena ho bolela, čas mu plynul v útržcích. Z vedlejší
místnosti se ozýval Medvědův hluboký hlas. Přísahal, že je nevinný.
Pak se ozval Uhlík, zoufale se přel s Reefem, žadonil, aby ho pustil

75
dovnitř. Přiblížila se Molly, přikryla Árii dekou a na okamžik položila
Perrymu dlaň na hlavu. A zase nastalo ticho.
Nakonec Perry vzhlédl. Třebaže se Árie stále nepohnula, cítil, že
se vrací. Vstal, zapotácel se, nohy měl ztuhlé. Zaplavila ho úleva, na
okamžik mu zakalila oči, ale rychle ji zahnal.
Pohlédl na Roara, který držel nůž za ostří.
„Běž,“ vyzval ho přítel a podal mu nůž. „Zůstanu s ní.“
Perry zbraň přijal a zamířil do jídelny.

76
 12
ÁRIE

Árie se ocitla v rozsáhlém dómu. Cítila se slabá a nemocná. Všude

kolem ní se na délku stovek stop táhly sterilní bílé řádky. Rostlo z nich
ovoce a zelenina – uspořádané, dokonalé výbuchy barev.
Srdce se jí rozbušilo. Tohle bylo Zem 6 – jeden z farmářských
dómů ve Snění. Byla tady, když hledala informace o své matce. Soren
na ni zaútočil nedaleko od místa, kde teď stála.
Paisley tady zemřela.
Áriin pohled bloudil kolem. Vysoko nad ní syčel ze zavlažovacích
trubek černý kouř, klesal a kroužil kolem ní. Snažila se rozběhnout
k přetlakovým dveřím, ale její nohy se ani nepohnuly.
Ticho protrhl něčí hlas. „Nedostaneš se odsud, vzpomínáš?“
Soren. Neviděla ho, ale poznala jeho posměšný hlas. „Kde jsi?“
Kouř ji bodal do očí a nutil ji kašlat, avšak nikoho v dómu neviděla.
„Kde jsi, Árie?“
„Tady mi nemůžeš ublížit, Sorene.“
„Myslíš v Říších? Myslíš, že tam teď jsi? To se tedy pleteš. Můžu ti
ublížit.“
Vlna závrati způsobila, že klopýtla. Kolena se jí podlomila a ona
klesala na zem a chytila se za hlavu. Proč jí v hlavě tak buší? Co se to
s ní děje?
Cítila stále silnější tlak a pálení na bicepsu. Sklopila zrak. Z kůže jí
stoupal kouř. Ten oheň byl uvnitř jejího těla. Hořela jí krev. Tahala a
škubala za svou kůži, ale svíraly ji neviditelné ruce.
„Molly, dost! Dej je pryč!“
To byl Roarův hlas. Kde ale je?
Nad ní se objevila Sorenova svalnatá postava. „Tentokrát
neunikneš.“
Snažila se uvolnit si ruce. Musela s ním bojovat, ale nemohla se
hýbat. „Já se tě nebojím!“

77
 „Jsi si tím jistá?“ Natáhl se po ní a sevřel ji kolem pasu.
„To jsem já. Árie! Všechno je v pořádku. To jsem já.“
Roarův hlas. Sorenova tvář. Sorenovy ruce ji svíraly.
Árie bojovala proti jeho sevření. Nevěděla, čeho se má bát.
Netušila, co je skutečné, ani proč má pocit, jako by se jí krev vařila
v žilách. Klesla do záhonků, kopala kolem sebe, prala se a její vědomí
zešedlo a pak zčernalo.

78
 13
PEREGRIN

Perry vešel do jídelny a našel Wylana stát na stole, čelem k malému

davu. Bylo už pozdě – v setmělé místnosti svítilo jen tu a tam pár
lamp – a většina kmene se na noc odebrala do svých domovů.
„Je horká hlava, odjakživa byl,“ prohlašoval Wylan. „Dal se
dohromady s tou Osadnicí. Tajil to před námi. Teď tvrdí, že půjde na
sever hledat Poklidnou modř, ale ani to mu nevěřte. Nepřekvapilo by
mě, kdyby se nikdy nevrátil!“
„Já se vrátil,“ ozval se Perry. Cítil chlad. Byl naprosto zmatený.
Stejně jako nůž v jeho ruce.
Wylan sebou trhl a málem spadl ze stolu. Kolem Perryho lapali lidé
po dechu, oči upřené na ostří.
Medvěd zvedl ruku. „Nevěděl jsem o tom, Perry. Opravdu. Nikdy
bych…“
„Já vím.“ Medvědova nálada dokazovala jeho nevinu. Byl stejně
vyděšený jako předtím Perry. Perry se zhluboka nadechl a na okraji
vidění zahlédl záblesky modré. „Kdo to byl?“ Přejížděl očima po
tvářích kolem sebe.
Nikdo neodpověděl.
„Myslíte, že mlčení vás ochrání?“ Přešel kolem Rowana a Starého
Willa, kráčel davem, vdechoval do plic vzduch. Nasával.
Zkoumal.
Hledal.
„Máte vůbec tušení, jak je pro mě vina hlasitá?“
Zachytil to: žluklý zápach strachu. Chytil ten pach jako provázek a
sledoval ho. Kmen couval, vyděšený, vrážel do lavic a do stolů.
Všichni kromě Graye, který stál nehybně jako strom. Perryho pohled
se zúžil, soustředil se pouze na něj. Na farmáře, který vrtěl hlavou, tvář
staženou hrůzou.
„Ta holka je Krt! Není jednou z nás! Nemá právo nosit Označení!“

79
 Perry se nadechl a pak Graye uhodil. Padli na sebe, vrazili do
kolemstojících a zřítili se na zem. Někdo kopl Perryho do ruky a nůž
mu vypadl z prstů. Na ramena mu dopadly čísi ruce, ale nezastavily
ho. Měl jediný cíl. Veškerá jeho síla směřovala k jedinému
účelu – všechen jeho strach se uvolňoval prostřednictvím jeho pěstí
jedna –
dvě –
udeřil třikrát, než ho Reef s Medvědem odtáhli pryč. Perry se jim
snažil vytrhnout, klel, pral se s nimi. Slyšel praskot kostí, ale to
nestačilo. Nestačilo to, protože Gray byl stále naživu. Ležel na zemi
a hýbal se.
Medvěd ho vytáhl na nohy a odstrčil ho dozadu. „Dost! Má syny.“
Perry narazil do stolu. Před ním se objevil Reef a vrazil mu
předloktí do krku, až ztuhl. „Podívej se na mě, Peregrine!“
Přinutil se setkat se s jeho očima.
„Nech ho být,“ řekl Reef. „Nech ho odejít.“
Perryho pohled zaletěl ke dvěma chlapcům stojícím v hloučku.
Včera na poli se smáli, stříleli z luku patřícímu Brooke. Teď se k sobě
tiskli a plakali.
Reef ustoupil a pustil ho.
Gray ležel na boku o pár stop dál. Z nosu mu tekla tmavá krev
a rozlévala se po prknech.
„Zvedněte ho,“ řekl Perry. Hyde a Louda zvedli Graye ze země a
podpírali ho. Sám stát nedokázal. „Proč?“ zeptal se Perry. „Proč jsi to
udělal?“
„Ona si Označení nezaslouží! Není jedna z nás. Já ano.“
„Už ne,“ opáčil Perry. „Ztratil jsi svá práva. Do zítřejšího rána
zmizíš z mého území.“
Když Hyde a Louda vlekli Graye pryč, Perry sklopil hlavu a vyplivl
teplou kaluž krve, kterou cítil v ústech. I on utržil ránu. Koutkem oka
zahlédl záblesk Shadeova špinavého kabátu ověšeného haraburdím.
Obchodník s drby dnes v noci zvítězil.
„Jsi lhář, Peregrine.“
Perry vzhlédl a sledoval ten hořký hlas, dokud nenašel Wylana.
„Chceš přijít sem a říct mi to, Wylane?“

80
 „Když to udělám, taky mě zmlátíš!“ Wylan zavrtěl hlavou. „Jsi
horší než Vale,“ zamumlal a odešel.
Twig do něj strčil, když procházel kolem. Byl to podlý
úder – překvapivý u někoho tak čestného, jako byl Twig. Perry klouzal
očima po místnosti. Hayden se opíral opodál a Gren měl v ruce nůž.
Reef si měřil dav, válečník odhadující nepřítele.
Tohle nebyli nepřátelé. To byli jeho lidé. Perry se rozhlédl po hale,
cítil lítost a strach a vztek.
Nakonec promluvil Reef. „Běžte, všichni. Je po všem,“ prohlásil.
Avšak Perry věděl, že to není pravda.

81
 14
ÁRIE

Árii probudila palčivá bolest v paži. Zamžikala do tmy. Jazyk se jí lepil

k patru a srdce jí bušilo tak silně, že se bála pohnout. Ležela na posteli
ve Valeově pokoji. Světlo Éteru pronikalo škvírou mezi okenicemi,
modré a chladné, jako záře úplňku.
Pomalu pohnula hlavou a podívala se dolů. Kolem bicepsu měla
utažený pruh látky. Věděla, že tmavé skvrny na něm jsou od krve.
Ruka se jí roztřásla, když ji natáhla a dotkla se paže. Připadala jí jako
opařená. Nejen na kůži, ale i hluboko uvnitř v žilách.
Vzpomněla si na ceremoniál. Medvěd bodající ji do ruky a strašlivé
štípání, které se šířilo jejími svaly. Pak slábnutí zvuků, hlasů a bubnů a
naklánějící se místnost.
Otrávili ji.
Pevně zavřela oči. Bylo to tak neuvěřitelně středověké, že by se
rozesmála, kdyby mohla, ale pak se v ní začaly střetávat vztek a strach.
Třes se z rukou rozšířil na zbytek těla, když jí začalo docházet, co se
vlastně stalo. Netušila, jak jí může být taková zima, když jí žhne krev
a spaluje jí žíly. Převalila se na bok, stočila se do klubíčka a napjala
všechny svaly, jak jí otřásala zimnice.
Kdo to udělal? Brooke? Wylan? Byla to Molly? Mohla to udělat
jediná osoba, které tu začala věřit? Árie si vybavila večer, kdy s Roarem
zpívali v jídelně. Tolik lidí se na ni tehdy usmívalo. Usmívali se, i když
ji trávili?
Olízla si suché rty. Ta hořká chuť – byl to jed? Její pohled ulpěl na
figurce sokola na nočním stolku, na malých modrých liniích
nakreslených Éterem. Dívala se na něj, když přišel spánek a odnesl ji
pryč.

82
Když se znovu probudila, zapálil někdo u postele svíčku. Přimhouřila
oči, jasné světlo plamene ji bolelo. Ve vedlejší místnosti mluvil Perry,
hlas měl chraplavý a ustaraný. Okamžitě se jí zrychlil puls.
„Věděl jsem, že je něco špatně,“ řekl. „Připadal jsem si nemocně.
Ale nevěděl jsem, že je to kvůli ní.“
Reef odpověděl beze stopy překvapení. „Odevzdal ses jí.“ Árie
slyšela zapraskat podlahu a pak tichou kletbu. „Myslel jsem si, že by
to tak mohlo být. Modlil jsem se. Mýlil jsem se…“
Árie civěla na dveře a snažila se porozumět. Perry se jí odevzdal?
„Myslíš, že je to naposledy, co tě ovlivnila její nálada?“ zeptal se
Reef. „Protože tak tomu není. Odevzdal ses dívce, kterou tu nikdo
nechce. Nedovedu si představit nic horšího. Zatemnila tvůj
úsudek…“
„Ona ne…“
„Ale ano, Perry. Nemůže tady zůstat. Musíš to pochopit. A potom,
co jsi právě udělal, ji Tideové zaručeně nepřijmou. Vybral sis ji místo
jednoho z nich.“
„Tak to není. Nemůžu dovolit, aby se mi lidi vraždili před nosem,
lhostejno, koho se to týká.“
„Jistěže ne,“ přitakal Reef, „ale lidé vidí, co chtějí vidět. Půjdou po
ní znovu, nebo, což bude ještě horší, půjdou po tobě. A neříkej mi, že
se vydáš na sever. Tideové tě potřebují tady.“
Árie čekala, že Perry něco namítne. Nestalo se to.
O chvíli později se otevřely dveře a Perry vešel dovnitř. Prsty si
tiskl k očím. Vzhlédl a ztuhl, když zjistil, že Árie je vzhůru. Pak zavřel
dveře a přistoupil k posteli. Vzal ji za ruku a zelené oči se mu zalily
slzami.
„Árie… mrzí mě to. Moc mě to mrzí. Nedokážu ti ani vypovědět,
jak je mi to líto.“
Zavrtěla hlavou. „Ty za to nemůžeš. Není to tvá vina.“ Nedokázala
najít dost síly k mluvení. Na jedné straně čelisti měl rudou modřinu
a spodní ret mu otekl. „Jsi zraněný.“
„To nic není. Nezáleží na tom.“
Záleželo na tom. Byl zraněný kvůli ní. Bylo to důležité.

83
 „Kolik je hodin?“ Netušila, jestli uplynula hodina. Den. Týden.
Kdykoli se probudila, byla v místnosti tma. Venku byla noc. To bylo
všechno, co věděla.
„Už bude skoro svítat.“
„Spal jsi?“ zeptala se.
Perry povytáhl obočí. „Spal?“ Zavrtěl hlavou. „Ne… ani jsem to
nezkoušel.“
Byla příliš unavená. Příliš slabá, než aby řekla, co chce. Pak si
uvědomila, že by stačilo jedno slovo. Poplácala postel. „Ty.“
Lehl si a přitáhl ji blíž. Árie klesla na jeho hruď a položila si na ni
ucho. Poslouchala, jak mu buší srdce – byl to dobrý, spolehlivý
zvuk – a teplo z jeho těla pronikalo do jejího. Předtím byla v mlze.
Měla halucinace a hledala něco skutečného. Našla to v něm. On byl
skutečný.
„Teď jsme spolu,“ zašeptal. „Tak, jak to má být.“ Zavřela oči
a zklidnila svůj dech, hledala klid. Odevzdal se jí. Možná to taky cítí.
„Spi, Perry.“
„Budu,“ odpověděl. „Tady s tebou budu.“

84
 15
PEREGRIN

„Perry, probuď se!“

Perry prudce otevřel oči. Byl ve Valeově pokoji. Nikdy v životě
tady nestrávil noc. Árie tvrdě spala, přitisknutá k jeho hrudi. Sevřel ji
v náručí, když mu vůně potu a krve připomněla, co se stalo včera
večer.
Ve dveřích stál Roar. „Měl bys jít radši ven. Hned.“
Opatrně, aby Árii neprobudil, Perry sklouzl z postele a šel za
Roarem ven.
Na mýtině našel celý kmen – stovky lidí. Lidé plakali a křičeli na
sebe urážky. Na střeše jídelny spatřil Hydea a Haydena s luky
připravenými ke střelbě. Reef se objevil po Perryho boku s vytaženým
nožem, o několik vteřin později se k nim přidal Twig.
„Co se děje?“ zeptal se Uhlík.
Perry to netušil. Nechápal to, dokud se v davu neobjevil Gray.
Tvář měl tak oteklou, že skoro nebyl k poznání. Přes rameno měl
těžký pytel. „Zvolil jsi špatně,“ prohlásil jednoduše a pak odešel
z osady. Následovali ho jeho dva synové. Plakali a otírali si tváře.
Pak se objevil Wylan s vlastním pytlem. „Zabil jsi Valea kvůli
tomu, že obchodoval s Osadníky. Jak se to liší od toho, co jsi udělal ty
sám?“
Perry potřásl hlavou. „Talon a Clara kvůli Valeovi zmizeli. On
zradil kmen. Já to nikdy neudělám.“
„A co včera večer? To přece byly tvoje pěsti na Grayově obličeji.
Jsi blázen, Peregrine. Ale my jsme větší blázni, když si myslíme, že nás
můžeš vést.“
Odplivl si směrem k Perrymu a odcházel. Následovala ho jeho
matka. Hleděla přímo před sebe, kráčela pomalu a nejistě. Perry ji chtěl
zastavit. S chromou nohou na pomezí dlouho nepřežije.

85
 Wylanův bratranec si prorazil cestu davem. Silný čtrnáctiletý
Slyšící, Perry ho měl rád. Následoval jeden z Wylanových strýců a pak
zbytek jeho rodiny.
Odcházeli jeden po druhém. Deset, dvacet a stále víc. Bylo jich
tolik, že si Perry představil sám sebe, jak stojí na prázdné mýtině. Ta
představa ho naplnila úlevou, až se mu zatočila hlava, vzápětí to však
přešlo. Měl být tady. Měl vést svůj kmen.
Když lidé přestali odcházet a na mýtině byl zase klid, Perry se
rozhlédl. Chvilku čekal, aby si byl jistý, že si nepředstavoval to, co se
právě stalo. Dav prořídl, jako kdyby ho někdo prořezal.
Minimálně čtvrtina kmene odešla.
Díval se na tváře všech lidí, kteří k němu byli loajální a zůstali. Viděl
mezi nimi Molly, Medvěda a Brooke. Rowana a Starého Willa. Hledal
ta pravá slova, přál si, aby dokázal hovořit lehce jako Vale, ale
nepodařilo se mu to.
Vypadal by slabý, kdyby jim poděkoval za loajalitu, třebaže jim byl
vděčný. A nebude se omlouvat za to, co udělal. Tohle byla jeho země.
Bylo jeho povinností chránit všechny přítomné: Osadníky, Outsidery
nebo cokoli mezi tím.

Když se kmen – nebo to, co z něj zbylo – začal věnovat běžné práci,
sešel se Perry v jídelně s Medvědem a Reefem. Posadili se u stolu
nejblíž ke dveřím a sepsali jména všech, kdo odešli, a činnosti, které
vykonávali pro kmen. Medvěd psal pomalu – pero vypadalo v jeho
mohutných prackách jako stéblo slámy, když jím pohyboval po papíře.
Každé jméno bylo jako čerstvá zrada.
Perry netušil, co udělal špatně. Bylo to proto, že skočil v bouři pro
Starého Willa? Že se včera večer popral s Grayem? Mohl za to jeho
plán vydat se na sever a hledat s Árií Poklidnou modř? Všechna jeho
rozhodnutí mu připadala opodstatněná. Správná. Nechápal, proč by
v nich měl kmen vidět zradu.
Když dokončili seznam, seděli chvíli tiše. Medvěd zapsal jména
šedesáti dvou lidí, ale to číslo nevyjadřovalo celou pravdu. Jak se Perry
domníval, byl mezi lidmi, kteří odešli, značný podíl byl Označených.
A i Neoznačení byli zdatní a šikovní – silní, zkušení bojovníci. Mladí,
staří a slabí by zřídka odešli z vlastní vůle.
86
 Reef si povzdechl a založil si paže na hrudi. „Vyřadili jsme
odpadlíky. Jsem zatraceně rád, že jsme se některých z nich zbavili.
V dlouhodobém horizontu budeme silnější.“
Medvěd odložil pero a přejel si rukou po vousech. „Zato
krátkodobý horizont mi dělá starosti.“
Perry na něj pohlédl. Co mohl říct? Byla to pravda. „Budeme
zranitelnější vůči útokům, jakmile se roznese, co stalo. Shade je nejspíš
zrovna teď někde venku a vykládá to každému, koho potká.“
„Měli bychom zdvojnásobit noční hlídky,“ nadhodil Reef.
Perry přikývl. „Udělej to.“ Rozhlédl se po jídelně. Za dva dny
Tideové zažili éterovou bouři, útok na Áriin život a vzpouru. Co přijde
příště? Věděl, že se něco stane. Ať zdvojnásobí noční hlídky nebo ne,
jsou příliš zranitelní. Nepřekvapilo by ho, kdyby se Wylan vrátil a svedl
o osadu boj.
Mýtina se zdála být příliš tichá a prázdná, když se Perry vracel
domů. Nemohl se dočkat, až zkontroluje Árii. Je jí dost dobře, aby se
mohla vydat na sever? V hlavě mu zněla Reefova slova ze včerejší noci.
Tideové tě potřebují tady. Jak by je teď mohl opustit? Jak by mohl
zůstat, když odpověď na jejich bezpečí může ležet někde tam venku?
Vešel do svého domu a našel Grena a Twiga, jak na sebe hulákají
před Valeovou ložnicí. Když ho spatřili, zmlkli.
„Pere…“ řekl Twig a zatvářil se provinile. „Hledali jsme tě
všude…“
Perry prošel kolem nich a vtrhl dovnitř. Viděl postel. Zmuchlanou
přikrývku. Podíval se na noční stolek a nenašel vyřezaného sokola.
Neviděl Áriinu brašnu. Neviděl Árii.
„Roar taky zmizel,“ řekl Twig. Stál u dveří s Grenem. Nespouštěli
z něj oči.
Mezi nimi proklouzl Uhlík a upustil čapku na zem. „Viděl jsem je
odcházet. Řekli, abych ti pověděl, že se postarají o Liv a o Poklidnou
modř.“
Perry stál a pomalu si uvědomoval pravdu. V uších mu šuměla
krev.
Opustila ho.
Mohl je vystopovat. Měli náskok pouhých několika hodin. Kdyby
běžel, dohnal by je, ale nedokázal se pohnout.
87
 Reef si prorazil cestu dovnitř. Rozhlédl se po místnosti a zaklel.
„Je mi to líto, Perry.“
Ta nečekaná, upřímná slova vytrhla Perryho z transu. Bolest ho
ochromovala. Perry ji potlačil. Potlačoval ji ze všech sil, dokud ji
nepohřbil. Dokud nebyl zase otupělý.
Přešel ke dveřím a zvedl Uhlíkovu čapku.
„Tohle ti upadlo,“ řekl a podal mu ji.
Pak vyšel ven. Kráčel po mýtině a netušil, kam jde.

88
 16

ÁRIE
„Tu máš. Napij se.“
Árie zavrtěla hlavou a odstrčila měch s vodou. Pomalu se
nadechovala staženými rty, dokud ji nutkání na zvracení nepřešlo.
Tráva se jí ve vlnách valila před očima. Mrkala, dokud to nepominulo.
Netušila, jak jí může být hůř než před pouhýma několika hodinami,
ale bylo to tak. V žilách jí dosud koloval jed a její tělo protestovalo
vůči každému kroku.
„Brzy to bude dobré,“ řekl Roar. „Jed se ti vyplaví z těla.“
„Bude mě nenávidět.“
„Nebude.“
Árie se narovnala a přitiskla si paži těsně k boku. Stáli na kopci
tyčícím se nad údolím Tideů. Víc než cokoli jiného na světě si přála
spatřit Perryho, jak k ní míří.
Toho rána ji probudily výkřiky kmene na mýtině. Tideové se začali
štěpit. Lidé odcházeli, křičeli na Perryho. Hulákali obscénnosti na její
adresu. Vyšla z Valeova pokoje, poplašená, chtěla se dostat pryč dřív,
než Perry přijde o všechno. Našla Roara se sbalenou brašnou. Liv byla
u Rohů. I on odcházel. Bylo snadné nepozorovaně zmizet. S tucty lidí
proudícími z osady se s Roarem jednoduše odkradli jiným směrem.
Přála si, aby byla viděla Perryho, než odešla, ale znala ho. Nenechal
by ji odejít samotnou. To rozhodnutí by ho připravilo o Tidey. To
nemohla dopustit.
„Měli bychom jít dál, Roare.“ Pokud nebudou v pohybu, změní
názor.
Celé odpoledne kráčela jako ve snách, nohy se jí třásly, paže ji pod
obvazem bolela. Takhle je to nejlepší, říkala si znovu a znovu. Perry
to pochopí.

89
 V noci si našli útočiště pod dubem. Vytrvalý déšť kolem nich
vytvářel přikrývku klidného hluku. Roar jí nabídl jídlo, ale ona
nedokázala spolknout ani sousto. Všimla si, že on je na tom stejně.
Přisunul se k ní. „Ukaž mi to.“
Árie se kousla do rtu, když jí z paže sundal obvaz. Kůži měla
oteklou a rudou, pokrytou zaschlou krví a umazanou od inkoustu.
Nesla to nejošklivější Označení, jaké kdy viděla.
„Kdo to udělal?“ zeptala se a hlas se jí zachvěl hněvem.
„Muž jménem Gray. Je Neoznačený. Vždycky nám záviděl.“
Před Áriiným vnitřním zrakem se objevila tvář. Gray byl podsaditý
chlapík, kterého viděla v lese během éterové bouře, když našla Rivera.
„Krt získal Označení a on to nedokázal unést,“ řekla. „Nemohl to
dopustit.“
Roar si promnul šíji a přikývl. „Jo. Myslím, že tak nějak to bylo.“
Árie se dotkla strupů na kůži. „Poloviční Označení pro
polovičního Outsidera.“ Chtěla to zlehčit, ale hlas se jí zachvěl.
Roar si ji chvilku mlčky měřil. „Zahojí se to. Árie. Můžeme to
dokončit.“
Přetáhla si přes paži rukáv. „Ne… Stejně jsem si nebyla jistá, jestli
Označení chci.“
Neměla tušení, kam patří. Sem ven? Do Snění? Hess ji odtamtud
na podzim vyhnal a teď ji využíval. Tideové se ji včera pokusili zabít.
Nezapadala nikam.
Posunula se blíž k ohni a natáhla se, přetáhla si přikrývku přes
ramena. Celý den jí byla zima, měla třesavku. Říkala si, že čas pomůže.
Jed si najde cestu z její krve a pokožka se zahojí. Teď se musí
soustředit na svůj cíl. Musí jít na sever a najít Poklidnou modř. Kvůli
Perrymu a Talonovi. Kvůli sobě samotné.
Třebaže byla nesmírně unavená, nedokázala přestat myslet na to,
co k ní Perry dnes ráno cítil. Spal dnes celou noc na střeše? Myslí na
ni? Po hodině se posadila a vzdala pokusy o spánek. Roar měl zavřené
oči, ale ona věděla, že nespí. Výraz v jeho tváři byl příliš nucený.
„Roare, co je?“
Podíval se po ní a unaveně zamžoural. „Je pro mě bratrem… a
vím, jak se právě teď cítí.“

90
 Árie vydechla, když jí to došlo: utekla beze slova vysvětlení, udělala
Perrymu přesně totéž, co Liv udělala Roarovi. „Tohle je jiné… nebo
ne? Perry pochopí, že jsem odešla, abych ho chránila – nemyslíš?
Viděl jsi, kolik Tideů odešlo kvůli mně. Kdybych tam nebyla, nic
z toho by se nestalo. Musela jsem odejít.“
Roar přikývl. „Ale stejně to bude bolet.“
Árie si zakryla oči hřbety dlaní a zadržovala slzy. Roar měl pravdu.
Když došlo na bolest, na důvodech nezáleželo. Zase si oči odkryla.
„Udělala jsem správnou věc.“ Přála si, aby dokázala přesvědčit sama
sebe.
„Ano,“ souhlasil Roar. „Perry musí být u kmene. Teď nemůže
odejít. Tideové si to nemůžou dovolit.“ Povzdechl si a položil si hlavu
na paži. „A ty jsi bezpečnější tady se mnou. Nemůžu dopustit, aby ses
zase tolik přiblížila ke smrti.“

Když ji Roar za úsvitu probudil, aby pokračovali v cestě, už nepršelo.

Po bouři měli od Éteru chvíli klid, ale Árie teď viděla jeho silné proudy
za průsvitnou oponou šedých mraků. Modré světlo pronikající na zem
způsobovalo, že krajina vypadala jako pod vodou.
„Budeme ho sledovat,“ prohodil Roar vedle ní a vzhlédl. Putovali
pod volným nebem. Kdyby došlo k další bouři, museli by si rychle
najít úkryt.
Až na pálení v paži se Árie zotavila. Brzy nechali Perryho území za
sebou a ona musela být vnímavá vůči nebezpečí. Každý krok ji
přibližoval k městu Rim. K tomu, co potřebovala.
Pozdě odpoledne stála na kraji údolí a hleděla k jihu, na zvlněné
kopce táhnoucí se k obzoru. Loni na podzim tam někde s Perrym
nocovala. Místo bot měla na nohou přebaly knih. Ztratila svou nejlepší
kamarádku. A ještě to netušila, ale ztratila i svou matku.
Árie sáhla do brašny a našla figurku sokola. Vzala si ji, když
odcházela z Perryho domu a potřebovala něco konkrétního, co by jí
Perryho připomínalo.
„Byl jsem tam, když ho dělal,“ poznamenal Roar. Opíral se vsedě
o strom a díval se na ni krví podlitýma očima.
„Vážně?“

91
 Roar přikývl. „Talon a Liv tam byli taky. Dělali jsme sbírku pro
Talona, každý z nás mu vytvořil něco jiného. Liv se ani ne po pěti
minutách řízla do prstu.“ Zlehka se usmál, ponořený ve vzpomínkách.
„S nožem jí to vůbec nejde. Není ani trochu šikovná. Ona a já jsme
toho po pár minutách nechali, ale Perry pokračoval. Kvůli Talonovi.“
Árie přejela palcem po jemném povrchu figurky. Každý z nich
kdysi držel toho sokola v dlani. Budou zase někdy pohromadě – oni
všichni?
Následující hodinu si zvykala na zvuky lesa a zírala na figurku ve
své ruce. Vzala si první hlídku, zatímco Roar usínal. Venku byli vlci.
Bandy ztroskotanců a kanibalů. Naslouchala zvukům větru a šustění
zvěře, dokud si nebyla jistá, že jsou v bezpečí. Pak odložila sokola
a našla své moudrooko.
Od okamžiku, kdy na pláži kontaktovala Hesse, uplynuly tři dny.
Pohlédla na spícího Roara a pak si přístroj nasadila. Oko se přisálo,
biotechnika se aktivovala a objevila se úvodní obrazovka.
Zvolila Hessovu ikonu a pak cítila povědomý vír, okamžik, kdy si
její mysl zvykala na to, že je na dvou místech zároveň. Objevila se
v kavárně v Benátské říši. Po Velkém kanálu pluly gondoly, jenom pár
stop od ní, růže se vznášely v křišťálově čisté vodě. Byl nádherný
slunečný den, zlatý a teplý. Kdesi hrál smyčcový kvartet, lehce
a křehce.
Hess se objevil u malého stolku. Tentokrát změnil svůj oděv, na
sobě měl oblek barvy slonoviny s úzkým světle modrým proužkem
a červenou kravatu. Obstaral si opálení, ale výsledný efekt byl podivný.
Kupodivu vypadal starší – nebo, lépe řečeno, blížil se svému
skutečnému věku dobře přes stovku – a jeho pleť byla oranžová.
Vůbec se nepodobala Perryho bronzové kůži.
Hess se při pohledu na její oděv zamračil. Než mohla cokoli říct,
ucítila prudké škubnutí, které otřáslo celým jejím tělem. Podívala se na
sebe. Hedvábné šaty v barvě královské modři ji obepínaly jako druhá
kůže.
Hess se usmál. „Takhle je to lepší.“
Árii se srdce rozbušilo vztekem. Objevil se číšník a na tácu nesl
kávu. Byl tmavooký a hezký, mohl by být Roarovým bratrem. Položil
nápoje na stůl a usmál se. Zvedl se teplý vánek, přinesl kořeněnou vůni
92
kolínské a odvál Áriiny vlasy na nahá záda. Všechno to bylo normální,
bezpečné a kouzelné. Před rokem by ji při číšníkově úsměvu kopala
pod stolem Paisley. Caleb by vzhlédl od skicáku a zakoulel by očima.
Árii najednou rozzuřilo, když si uvědomila, jak rozdílný je její dnešní
život.
Hess usrkával kávu. „Jsi v pořádku. Árie?“
Věděl, že ji otrávili? Poznal to prostřednictvím oka? Skrze
chemické složení jejího těla? „Je mi skvěle,“ odpověděla. „A vám?“
„Skvěle,“ odvětil se stejným sarkasmem. „Takže ty jsi teď na cestě.
Putuješ sama?“
„Proč vás to zajímá?“
Hess přimhouřil oči. „Detekovali jsme v tvé oblasti bouři.“
Árie se ušklíbla. „Já taky.“
„To si dovedu představit.“
„Ne, nedovedete. Potřebuju vědět, jestli se něco děje ve Snění,
Hessi. Zasáhla vás ta bouře? Utrpěli jste škodám?“
Zamžoural na ni. „Jsi chytrá dívka. Co myslíš?“
„Nezáleží na tom, co si myslím. Musím to vědět. Potřebuju důkaz,
že je Talon v pořádku. Chci vidět své přátele. A chci vědět, co uděláte,
až vám oznámím polohu Poklidné modři. Přestěhujete tam celý Lusk?
Jak to chcete udělat?“ Árie se naklonila přes stolek. „Já vím, co dělám,
ale co vy? Co všechno ostatní?“
Hess zabubnoval prsty na mramorovou desku stolu. „Jsi teď
naprosto fascinující. Život mezi Divochy ti svědčí.“
Náhle se Říše ponořila do ticha. Árie pohlédla na kanál. Gondola
zamrzla na vodě, která byla nehybná jako sklo. Hejno holubů viselo
ve vzduchu, ztuhlé uprostřed letu. Lidé se po něm dívali, na tvářích
výrazy paniky; pak se Říše zase probudila k životu, zvuky a pohyby se
vrátily.
„Co to bylo?“ naléhala Árie. „Odpovězte mi, nebo jsme spolu
skončili.“
Hess se znovu napil kávy a sledoval gondoly na Velkém kanále,
jako by se vůbec nic nestalo. „Myslíš, že budeš moct odejít, když
nebudu chtít?“ Znovu se na ni podíval. „Skončíme, až to řeknu já.“
Árie popadla svou kávu a mrštila ji po něm. Tmavá tekutina se mu
rozlila po tváři a světlém obleku. Hess ucukl a zalapal po dechu,
93
přestože mu neublížila. Nic v Říších nemohlo způsobit skutečnou
bolest. Mohl maximálně ucítit teplo, ale překvapila ho. Měla teď jeho
plnou pozornost.
„Pořád chcete, abych zůstala?“ zeptala se.
Zmizel dřív, než domluvila, a nechal ji zírat na prázdné křeslo.
Třebaže věděla, že to nemá význam, pokusila se vypnout oko. Byla
připravená vrátit se – kompletně – do reality.
NEAUTORIZOVANÝ PŘÍKAZ, objevilo se na moudroploše.
Co teď? Číšník po ní pokukoval z okna, oči mu hořely zájmem.
Árie se odvrátila, zahleděla se ke kanálu.
Nahoře na mostě se objímala dvojice a dívala se na provoz pod
sebou. Árie si pokoušela představit, že je to ona, kdo se tiskne
k zábradlí. Že je to Perry, kdo jí odhrnuje z tváře vlasy a šeptá jí cosi
do ucha. Perry Říše nenáviděl. Nedovedla si v duchu vytvořit ten
obraz.
V pravém horním rohu moudroplochy se objevilo počítadlo času.
Odpočítávalo pozpátku třicet minut. Árie se v duchu připravila. Hess
měl něco za lubem.
V příštím okamžiku se ocitla v jiné Říši. Objevila se na dřevěném
molu. Dole se líně převaloval oceán a nad hlavou jí křičeli racci, jejich
hlasy zněly jako křiklavá parodie skutečných ptáků. Na samém konci
mola seděl chlapec. Díval se na moře, avšak Árie velmi dobře věděla,
kdo to je.
Talon.
Zatočila se jí hlava. Chtěla vědět, že je Perryho synovec v pořádku,
ale nebyla si jistá, že ho chce poznat. Nechtěla být do všeho zapletená
ještě víc, než beztak byla. A co mu měla říct? Talon ji ani neznal.
Podívala se na sebe. Alespoň měla zase na sobě svoje obvyklé černé
oblečení.
Počitadlo času teď ukazovalo dvacet osm minut. Stála tu už dvě
minuty. Zavrtěla sama nad sebou hlavou a zamířila k chlapci.
„Talone?“
Vyskočil a podíval se na ni, oči rozšířené překvapením. Árie se
s Talonem nikdy nesetkala, ale už ho jednou viděla. Před několika
měsíci, když se s ním Perry potkal v Říších, a ona to sledovala na
obrazovce. Talon byl okouzlující chlapec s kudrnatými hnědými vlasy
94
a vážnýma zelenýma očima, jejichž barva byla tmavší a bohatší než
Perryho.
„Kdo jsi?“ zeptal se.
„Kamarádka tvého strýčka.“
Vrhl na ni podezíravý pohled. „Tak jak to, že tě neznám?“
„Poznala jsem ho až po tom, co ses ocitl ve Snění. Jsem Árie. Byla
jsem s Perrym, když tě minulý podzim přišel navštívit do Říší…
Pomáhala jsem mu zvenku.“
Talon zaklínil rybářský prut mezi prkna mola. „Takže jsi
Osadnice?“
„Ano… a taky Outsider. Mám půlku z obou.“
„Aha… Kde jsi? Venku, nebo ve Snění?“
„Venku. Po pravdě řečeno… sedím vedle Roara.“
Talonovi se rozzářily oči. „Roar je s tebou?“
„Teď spí, ale až se probudí, řeknu mu, že ho zdravíš.“ Talon si
opřel o molo další prut. Používal dva. Uvědomila si, že patří k Tideům.
Nejspíš lovil ryby celý svůj život. „Můžu se k tobě přidat?“
Nevypadal zrovna nadšeně, ale přikývl. „Jasně.“
Árie si vzala druhý prut a posadila se vedle něj. Nemohla uvěřit, že
po několika dnech v rybářské osadě rybaří v Říších. Studovala dřevěný
prut ve svých rukou a uvědomila si, že vůbec netuší, jak se s ním
zachází. Už dříve chodila na ryby v jiných Říších. Třeba do vesmírné
rybí říše, kde člověk střílel po rybách háčky, zatímco se vznášely v
prostoru. Tohle bylo rybaření jako za starých časů.
„Ehm… takhle,“ řekl Talon a vzal jí prut z ruky. Pomalu nahodil,
aby viděla, jak se to dělá, pak jí ho vrátil.
„Díky.“
Zamračil se, aniž by se na ni podíval, a pohupoval nohama nad
vodou. Kopal doleva a doprava, doleva a doprava. Být v klidu mě
unavuje, řekl jí kdysi Perry. Podle všeho to měli v rodině.
„Doma používáme mnohem častěji sítě,“ prohodil Talon po chvíli.
„Opravdu?“ Pátrala po další otázce. Na ukazateli času zbývalo
dvacet tři minut. „Máš radši rybolov nebo lov?“
Podíval se na ni, jako kdyby se zbláznila. „Mám rád obojí.“
„Asi mě to mělo napadnout. Vypadáš, že jsi dobrý v obojím.“
Vypadal teď statněji a zdravěji, než když ho viděla na podzim.
95
 Talon se poškrábal na nose. „Můžu je chytit, ale v téhle Říši je
nemůžeš doopravdy uvařit. Párkrát jsem to zkoušel. Nasbíral jsem
dřevo a zkusil jsem rozdělat oheň, ale nefungovalo to. V Říších žádný
oheň není. Tedy vlastně ano, ale to je jenom takový předstíraný oheň,
víš?“
Árie se kousla do rtu a přikývla. Věděla to až příliš dobře.
„Musíš jít do kuchyňské Říše, aby sis uvařila rybu, ale za nic to
nestojí. A pak, i když rybu jíš, nemáš plný žaludek, když odejdeš z Říší.
Není zábava chytat ryby, když to nemá žádný smysl.“
Árie se usmála. Když mluvil, přestal komíhat nohama a mezi
obočím mu vyskočila vráska. „Jsem si jistá, že existují místa, kde
můžeš soutěžit,“ nadhodila.
„Proč?“
„No, kvůli umístění. Abys byl na prvním místě.“
„Znamená první místo, že si můžu uvařit a sníst, co ulovím?“
Árie se zasmála. „Asi ne.“
„Možná to stejně zkusím.“ Zadíval se na oceán a chvíli houpal
nohama, než znovu promluvil. „Chtěl bych domů. Chci vidět strýčka.“
Árii se stáhlo hrdlo. Neptal se na svého otce. Přemýšlela, jestli si
domyslel, co se stalo mezi Valem a Perrym, ale neměla právo se ptát.
Uvědomila si, že Talon už nemá rodiče. Byl sirotek stejně jako ona.
„Jsi ve Snění nešťastný?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Jenom chci domů. Je mi teď líp. Doktoři
zařídili, aby mi bylo líp.“
„To je dobře, Talone.“ Pamatovala si, jak jí Perry vyprávěl, že
Talon byl venku nemocný. „Dostanu tě odsud a domů, zpátky ke
tvému kmeni. Slibuju.“
Poškrábal se na koleni, ale nic neřekl.
„Rybaříš někdy s kamarády?“
„Chodila se mnou Clare. Ona je sestra Brooke. Znáš Brooke?“
Árie potlačila úsměv. „Ano, znám. Proč už s tebou Clara
nechodí?“
„Přestalo ji to bavit. Myslí si, že tahle Říše je moc pomalá. Nikoho
nebaví lovit takhle.“
„Mě to baví. Možná bychom to mohli zase někdy zkusit?“
Talon se na ni úkosem podíval a usmál se. „Dobře.“
96
 Zbytek společného času jí Talon vykládal o rybách, které chytil.
Jakou použil návnadu. V jakou denní dobu to bylo. A jaké bylo zrovna
počasí.
Naklonil hlavu na stranu a hlas mu změkl. Jeho nohy se nikdy
nezastavily. Párkrát, když se usmál, se musela podívat na moře
a nadechnout se – příliš se podobal svému strýci. Když se počitadlo
blížilo k nule, objala ho a slíbila mu, že za ním zase brzy přijde.
Árie se ocitla v jiné Říši – v kanceláři. Hess seděl u elegantního
šedého stolu, za ním byla skleněná stěna. Skrze ni viděla Árie
Panop – svůj domov po celý dosavadní život – se zatočenými
spirálovými úrovněmi. Ten pohled jí vyrazil dech. Byla s Hessem
mnohokrát v Říších od té doby, co ji vyhodil z Lusku, ale svůj fyzický
domov dosud neviděla.
Hess promluvil dřív, než stačila udělat krok. „Milá návštěva,“ řekl.
„Jak vidíš, ten hoch nijak netrpí. Doufám, že to tak můžeme nechat.“

97
 17
PEREGRIN

„Přísahej, Vale,“ řekl Perry, když přiložil nůž k bratrově hrdlu. Jeho
hlas zněl příliš řezavě, jako hlas jeho otce, a ruce se mu třásly tolik, že
nemohl udržet ostří v klidu. Přitlačil Valea do trávy na pustém poli.
„Přísahat tobě? To nemyslíš vážně. Vůbec netušíš, co děláš, Perry.
Přiznej to.“
„Já vím, co dělám!“
Vale se dal do smíchu. „Tak proč tě opustili? Proč tě opustila ona?“
„Zmlkni!“ Perry přitiskl ostří k bratrově krku, ale Vale se smál ještě
víc.
A pak už to nebyl Vale. Byla to Árie. Byla pod ním tak krásná, na
Valeově posteli. Smála se, když jí držel nůž u krku. Perry nedokázal
ostří odtáhnout. Třáslo se mu v ruce, když ho přitlačil k jemné kůži na
jejím hrdle. Nemohl se zastavit a jí to bylo jedno. Jen se pořád smála.
Perry se v podkroví probral z noční můry a prudce vyskočil z lůžka.
Hlasitě zaklel, nedokázal být zticha. Po zádech mu stékal pot a byl celý
udýchaný.
„Klid, Jen klid, Perry,“ řekl Reef. Seděl na žebříku a ustaraně vraštil
obočí.
V domě bylo šero a hrobové ticho. Perry neslyšel obvyklé chrápání
Šestky. Všechny probudil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Reef.
Perry se otočil do stínu a schoval tvář. Dva dny. Odešla před
dvěma dny. Sáhl po košili a oblékl si ji.
„Je mi fajn,“ odpověděl.

Když vyšel ven, čekal na něho Medvěd. „Je nás míň než kdykoli jindy,
Perry, já vím. Ale moji lidé si musí odpočinout. Je to příliš, chtít po
nich, aby celý den pracovali na poli a pak šli na noční hlídku. Někteří
z nás se potřebují vyspat.“

98
 Perry strnul. Poslední dobou spal ještě méně než dřív a všichni to
věděli. „Nemůžeme si dovolit, aby nás přepadli. Musíme mít lidi na
hlídce.“
„A já potřebuju pomoc při čištění odvodňovacích příkopů, Perry.
Potřebuju pomoc s oráním a setím. Co nepotřebuju, jsou lidi, kteří
chrápou, když by měli pracovat.“
„Musíš si vystačit s tím, co máš, Medvěde. Jako všichni ostatní.“
„Vystačím, ale neuděláme víc než polovinu toho, co je třeba.“
„Tak udělej polovinu! Já muže z hlídky nestáhnu.“
Medvěd mlčel, stejně jako ostatní lidé na mýtině. Perry nechápal,
jak je možné, že tomu nerozumí. Odešla skoro čtvrtina kmene. Jistěže
nemohli udělat všechno. Doufal, že nashromáždí zásoby jídla, aby se
kmen mohl vydat na cestu do Poklidné modři, ale po ničivé bouři
a ztrátě pracovních sil byl rád, že zvládne své lidi každý den nakrmit.
Byli přepracovaní a podvyživení a on to potřeboval nějak vyřešit.
Celý den zvažoval své možnosti, když s Medvědem čistil příkopy
a kontroloval bezpečnostní opatření. Reef pracoval vedle něj jako jeho
stín. Pokud tam nebyl on, zaujal jeho místo někdo z Šestky.
Nenechávali ho samotného. Dokonce i Uhlík se zdál být s nimi,
připojil se k Perrymu, když se vydal pryč, aby mohl být pár minut
o samotě.
Nevěděl, co od něho očekávají. Prvotní šok pominul a on nyní
viděl situaci takovou, jaká byla. Roar a Árie odešli. Jdou k Rohům najít
Liv a Poklidnou modř. Brzy se vrátí a to je všechno. Musí to být
všechno. Nedovolí sám sobě, aby o tom dál přemýšlel.
Večeře byla ten den pozdě – kvůli Wylanově skupině přišli o tři
kuchaře – a jídelna byla podivně prázdná a tichá. Perrymu jídlo
nechutnalo, ale jedl, protože kmen se na něj díval. Protože jim musel
ukázat, že věci se možná změnily, ale stejně přijde zítřek.

Reef se k němu připojil, když odcházel z jídelny a zamířil k západní

pozorovatelně. Perry cítil, že Reef sbírá odvahu něco říct, když tak
kráčeli bok po boku. S rukama zaťatýma v pěst čekal, až uslyší, že má
víc spát nebo být trpělivější nebo obojí.
„Příšerná večeře,“ prohlásil Reef nakonec.
Perry si vydechl a uvolnil se. „Mohlo to být lepší.“
99
 Reef pohlédl na oblohu. „Cítíš to?“
Perry přikývl. Bodání vzadu v nose ho varovalo, že další bouře
nebude daleko. „Teď už skoro pořád.“
Éter se převaloval na obloze ve vzteklých provázcích a pro-
půjčoval noci modrý mramorovaný lesk. Po bouři vydržela klidná
obloha pouhý den. Nyní byl mezi dnem a nocí jen malý rozdíl. Dny
byly zastřené mraky a modrým Éterem. Noci Éter zase rozzařoval.
Splývaly spolu, jejich okraje se rozplývaly do nekonečného dne. Do
věčné noci.
Podíval se na Reefa. „Potřebuju, abys poslal zprávu.“
Reef povytáhl obočí. „Komu?“
„Marronovi.“ Perry ho nechtěl znovu žádat o pomoc – udělal to
před pouhýma několika měsíci, když u něj hledal útočiště s Roarem
a Árií – avšak pozice Tideů byla příliš vratká. Potřeboval jídlo
a potřeboval lidi. Raději požádá o laskavost, než aby viděl svůj kmen
umírat hlady nebo ztratil osadu v důsledku přepadení.
Reef souhlasil. „To je dobrý nápad. Hned zítra ráno za ním pošlu
Grena.“
Když je s Reefem vystřídali, Twig a Gren zůstali na hlídce,
schoulení na okraji skalní pozorovatelny. Všichni čtyři seděli
a spokojeně mlčeli, když začala padat jemná mlha.
Brzy po nich dorazili Hyde a Hayden, za nimi se vlekl Louda. Měli
volno, všichni tři. Perry viděl Hydea při večeři několikrát zívat.
Uvelebili se na pozorovatelně a dívali se, jak mlha houstne v déšť.
Stále nikdo nepromluvil, ani neodešel.
„Tichá noc,“ prohodil nakonec Twig. „Chci říct, že my jsme tiší.
Ne ten déšť.“ Hlas měl zastřený a ochraptělý dlouhým mlčením.
„Tys snědl žábu, Twigu?“ zajímal se Hayden.
„V té polévce možná žáby byly,“ poznamenal Gren.
Hyde zamručel. „Žáby jsou lepší než ty blafy.“
Twig si odkašlal. „Víte, že jsem jednou málem snědl živou žábu?“
zeptal se. „Vážně.“
„Twigu, ty vypadáš jako žába. Máš žabí oči.“
„Ukaž nám, jak umíš skákat, Twigu.“
„Zmlkněte a nechte ho odskřehotat tu historku.“

100
 Historka sama o sobě nebyla nic moc. Jako chlapec se Twig chystal
políbit žábu, k čemuž ho vyprovokoval jeho bratr, ale vtom mu žába
vyklouzla z prstů a skočila mu do úst. Od Twiga nebylo moc chytré to
vyprávět. Ve svých třiadvaceti letech dosud nepolíbil dívku a Šestka to
věděla, tak jako o sobě navzájem věděli skoro všechno. Následovala
hádka, když si Twiga dobírali a tvrdili, že se asi bál, že ho po žábě
zklame i děvče a že ho tak jen podpořil při hledání prince.
Perry poslouchal, usmíval se zábavným popíchnutím a cítil se víc
sám sebou než kdykoli v posledních dnech. Nakonec znovu nastalo
ticho, až na několik zachrápání. Rozhlédl se kolem. Déšť ustal.
Několik mužů spalo, ostatní rovnoměrně dýchali, soustředění na
nicotu. Nikdo nemluvil, ale Perry je jasně slyšel. Chápal, proč ho
sledovali na každém kroku a proč tu s ním teď seděli, třebaže
nemuseli.
Neodešli by za žádnou cenu. Zůstali by s ním.

101
 18
ÁRIE

„Dneska jsme drželi lepší tempo.“ Árie si vyždímala z vlasů vodu a

přisunula se k ohni. Nastalo jaro a ohlásilo se dny plnými deště. Odešli
od Tideů před třemi dny a jí se konečně vrátily síly. „Nemyslíš, že
děláme pokroky?“
Roar se vleže opíral o brašnu, nohy zkřížené v kotnících,
chodidlem vyťukával neslyšný rytmus. „Ano.“
„A oheň je taky fajn. Měli jsme štěstí, že jsme našli suché dřevo.“
Roar se na ni podíval a povytáhl obočí. Uvědomila si, že se nedívá
na něj, ale skrze něj.
„Víš, co je horší než němá Árie? Árie, která společensky
konverzuje.“
Popadla klacík a prohrabávala ohniště. „Jen se tě snažím šetřit.“
Většinu dne putovali mlčky, navzdory Roarovým pokusům
o konverzaci. Chtěl probrat, co udělají, až dorazí k Rohům. Jak získají
informace o Poklidné modři? Jak vyjednají Livin návrat? Ale Árie se
nechtěla o ničem bavit. Musela se soustředit na pohyb vpřed, třebaže
měla sto chutí vrátit se zpět. A mluvení by ji mohlo přimět přehodnotit
své rozhodnutí.
Dělala si starosti o Talona. Chyběl jí Perry. Neexistovalo nic, co by
pro ně mohla udělat, mohla jen spěchat k Rohům. Teď, když se kvůli
svému mlčení cítila trochu provinile, se to snažila – ne moc šikovně,
to byla pravda – napravit.
Roar se zamračil. „Ty mě šetříš?“
„Ano, šetřím tě. Napadají mě jen samé nesmysly. Jsem vyčerpaná,
ale nedovedu zůstat na místě. A mám pocit, že bychom měli
pokračovat v cestě.“
„Můžeme putovat i v noci,“ odpověděl.
„Ne. Potřebujeme si odpočinout. Vidíš? Nic z toho, co říkám,
nedává smysl.“

102
 Roar ji chvíli pozoroval. Pak vzhlédl k větvím stromu nad nimi
a na tváři se mu objevil zamyšlený výraz. „Vyprávěl jsem ti někdy, jak
jsme s Perrym poprvé ochutnali lustr?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. Poslouchala historky o Perrym, Roarovi
a Liv celou zimu, ale tuhle nikdy neslyšela.
„Byli jsme na pláži, všichni tři. Víš, jaký lustr je, jak tě sejme. Prostě
Perry se nechal kapku unést. Rozhodl se, že se svlékne donaha a půjde
si zaplavat. Mimochodem, bylo to uprostřed dne.“
Árie se usmála. „To neudělal.“
„Ale ano. A když byl ve vodě, Liv mu odnesla šaty a rozhodla se,
že je vhodná chvíle zavolat na pláž všechny dívky z kmene.“
Árie se rozesmála. „Roare, ona je horší než ty!“
„Myslíš lepší.“
„Bojím se, až vás dva uvidím pohromadě. Tak co Perry udělal?“
„Odplaval dolů podél pobřeží a uviděli jsme ho až druhý den
ráno.“ Roar se podrbal na bradě a usmál se. „Řekl nám, že se v noci
proplížil do osady a na sobě měl chaluhy.“
„Myslíš… sukýnku z chaluh?“ Árie se smála. „Strašně ráda bych
to viděla.“
Roar se zachvěl. „Já jsem rád, že jsem to neviděl.“
„Nemůžu uvěřit tomu, žes mi to ještě nikdy nevyprávěl.“
„Nechával jsem si to na vhodnou chvíli.“
Usmála se. „Díky, Roare.“ Na okamžik ji ten příběh odvedl od
jejích starostí, ale vrátily se až příliš rychle.
Opatrně si vyhrnula rukáv. Kůže okolo Označení byla dosud rudá
a pokrytá strupy, ale otok splaskl. Na několika místech se zdálo, jako
by byl inkoust pod kůží rozmazaný. Vypadalo to hrozně.
Natáhla se a položila dlaň Roarovi na předloktí. Z nějakého
důvodu se to zdálo být jednodušší. Možná to stálo méně odvahy než
přemýšlet o tom, že by své obavy vyslovila nahlas.
Co když je to znamení? Třeba nejsem předurčená být Outsiderem.
Překvapil ji, když ji vzal za ruku a propletl své prsty s jejími. „Ty
už jsi Outsider. Zapadneš všude. Jenom to ještě nevidíš.“
Zírala na jejich ruce. Nikdy předtím to neudělal.

103
 Roar na ni vrhl legrační pohled. „Je to prostě divné, když mi
v jednom kuse pokládáš ruku na paži,“ řekl v odpověď na její
myšlenky.
Ano, ale tohle je důvěrné. Ty si to nemyslíš? Nechci tím říct, že si myslím, že
jsme příliš důvěrní. Nebo možná ano. Roare, někdy je vážně těžké si na tohle
zvyknout.
Roar se zakřenil. „Árie, tohle není důvěrné. Kdybych se k tobě
choval důvěrně, věděl bych o tom, věř mi.“
Zakoulela očima. Až příště řekneš něco takového, měl bys mi hodit rudou
růži a pak odejít se zašustěním svého pláště.
Předstíral, že si to představuje. „To bych mohl.“
Ztichli a ona si uvědomila, jak příjemné je být s ním tahle
propojená.
„Dobrá,“ řekl Roar. „To je nápad.“
Jeho úsměv ji povzbuzoval. Když jsem naposledy viděla mámu, bylo to
hrozné, přiznala po chvíli. Hádaly jsme se. Řekla jsem jí samé ošklivé věci a od
té doby toho lituju. Myslím, že toho budu vždycky litovat. Každopádně jsem to
nechtěla zažít s Perrym. Myslela jsem, že bude jednodušší prostě odejít.
„A předpokládám, že ses zmýlila?“
Přikývla. Odejít není nikdy snadné.
Roar se na ni dlouho díval s náznakem úsměvu v očích. „To nejsou
nesmysly. Árie. Tohle se prostě děje. Je to pravda.“ Stiskl jí ruku a pak
ji pustil. „Prosím, takových věcí mě nikdy nešetři.“

Když Roar usnul, vytáhla z brašny moudrooko. Bylo načase opět se

sejít s Hessem. Celý dny si v duchu představovala Talona, jak sedí na
molu a houpe nohama. Teď se jí sevřel žaludek, když si vzpomněla na
Hessovu výhrůžku. Zvolila na moudroploše jeho ikonku a rozštěpila
se. Když zjistila, kde je, celé tělo jí ztuhlo.
Pařížská opera.
Ohromeně stále na jevišti a nasávala důvěrně známou opulentnost
toho místa. Zlaté balkony se vinuly kolem řad červených sametových
křesel. Putovala očima výš, k barevné fresce na klenutém stropě,
ozářené nádherným velkým lustrem. Chodila sem od dob, kdy byla
malá holka. V téhle Říši se – víc než kdekoli jinde – cítila doma.
Klouzala pohledem za orchestřiště k sedadlu přímo naproti sobě.
104
 Bylo prázdné.
Árie zavřela oči. Tohle místo sdílela s Luminou. Dokázala si matku
jasně představit, v jednoduchých černých šatech, vlasy učesané do
přísně utaženého uzlu, lehký úsměv na rtech. Árie nikdy nepoznala
povzbudivější úsměv. Úsměv, který říkal Všechno bude v pořádku a já v
tebe věřím. Teď to cítila. Ticho. Jistotu. Všechno bude dobré. Upnula se
k tomu pocitu, zavřela ho ve svém srdci. Pak pomalu otevřela oči
a pocit zmizel, zanechával po sobě otázky, jež ji pálily v hrdle.
Jak jsi mě mohla opustit, mami? Kdo byl můj otec? Znamenal pro tebe něco?
Nikdy nedostane odpovědi. Zůstane jí jenom věčná bolest.
Osvětlení na jevišti pohaslo, pak i světla v hledišti. Najednou stála
v tak neproniknutelné tmě, až se zapotácela. Nastražila uši, připravená
zachytit i ten nejtišší zvuk.
„Co to má být, Hessi?“ zeptala se otráveně. „Nic nevidím.“
Ze tmy se vynořil kužel světla a oslepil ji. Árie zvedla ruku, zastínila
si oči a čekala, až si zvyknou. Rozeznala jen prázdné orchestřiště a
první řadu sedadel pod sebou. Vysoko nad ní se třpytily tisíce křišťálů
velkého lustru.
„Trošku teatrální, Hessi, nemyslíte? Chcete mi zazpívat Fantoma
opery?“ Z náhlého popudu zazpívala pár řádků z „All I Ask of You“.
Chtěla si jen pohrát, ale text ji přemohl. Myslela na Perryho a zpívala.
Chyběl jí způsob, jímž okolní prostor znásoboval sílu jejího hlasu.
Jeviště nikdy nebylo jen prkny, na nichž se stálo. Bylo živé – ramena,
která ji podpírala a zvedala ji vzhůru. Když skončila, musela zakrýt své
emoce úsměvem. „Žádný potlesk? Vás není snadné potěšit.“
Mlčel příliš dlouho. Představila si mramorový stolek, jemné
hrníčky s kávou – to všechno poprvé chybělo – právě když ticho
přerušil arogantní hlas.
„Rád tě zase vidím. Árie. Už je to dlouho.“
Soren.
Přímo před sebou, asi o čtyři řady zpět, spatřila proti tmě rýsovat
se siluetu. Árie se zhoupla na patách a ztěžka dýchala, zatímco se jí
před očima míhaly obrazy. Soren, jak ji honí a kolem zuří požár. Soren,
ležící na ní, drtící její krk dlaněmi.
Tohle jsou Říše, připomněla si. Lepší než skutečnost. Žádná
bolest. Žádné nebezpečí. Tady jí nemůže ublížit.
105
 „Kde je tvůj otec?“ zeptala se.
„Má práci.“
„Takže poslal tebe?“
„Ne.“
„Naboural ses dovnitř.“
„Nabourat se je něco, co děláš mačetou. Tohle bylo miniaturní
říznutí skalpelem. Tvé matce by se to přirovnání líbilo. Chodila jsi s ní
sem, viď? Myslel jsem, že se sem zase ráda podíváš.“
Pobavení v jeho hlase způsobilo, že se jí vzteky stáhl žaludek. „Co
chceš, Sorene?“
„Plno věcí. Ale zrovna teď tě chci vidět.“
Vidět ji? Pochybovala o tom. Pomsta jí připadala pravdě-
podobnější. Nejspíš ji vinil z toho, co se stalo v Zem 6. Nehodlala
čekat a zjišťovat to. Pokusila se zmizet.
„To nebude fungovat,“ řekl Soren ve chvíli, kdy se jí na obrazovce
objevilo oznámení se stejným obsahem. „Hezký pokus, ovšem.
Mimochodem, ta písnička se mi líbila. Dojemná. Vždycky jsi mě
ohromovala. Árie. Vážně. Zazpívej ještě. Mám tenhle příběh rád. Je
o něm jedna hororová Říše.“
„Tobě zpívat rozhodně nebudu,“ odpověděla. „A rozsviť světla.“
„On je znetvořený, viď? Ten Fantom?“ pokračoval Soren
a ignoroval ji. „Nenosí masku, aby skryl, jak je ohyzdný?“
Z Říší existovala ještě jedna cesta. Árie se soustředila na skutečnost
a sevřela prsty kolem okraje moudrooka. Znala bolest spojenou se
stržením přístroje. Šokující bolest, která pálila vzadu v oku a běžela jí
po páteři jako plameny. Chtěla odsud pryč, ale nedokázala se přimět
oko strhnout.
Sorenův hlas ji vrátil zpět do Říše. „Mimochodem, ty modré šaty
v Benátkách byly senzační. Děsně sexy. A s tím kafem to byl
mistrovský tah. Vyděsila jsi otce k smrti.“
„Tys mě sledoval? Jsi nechutný.“
Odfrkl si. „Kdybys tak věděla.“
Bude si s ní hrát, dokud mu to dovolí. Árie udělala několik kroků
stranou, z dosahu reflektoru. Snesla se na ni temnota – ale tentokrát
to byla úleva. Tak. Teď jsou na tom stejně.
„Co to děláš? Kam jdeš??“ Sorenův hlas se zděšeně zvedl.
106
 „Zůstaň, kde jsi, Sorene. Půjdu za tebou dolů.“ Ve skutečnosti to
neměla v úmyslu. Árie si neviděla dál než na špičku nosu. Ale jen ať
si představí, že se k němu plíží tmou.
„Cože? Ne! Zůstaň na místě!“
Slyšela hlasité bouchnutí, jako když někdo dopadne na zem. Pak
světla opět naskočila – všechna – a ozářila přepychovou místnost.
Soren vklopýtal do ústřední uličky. Stál tam, otočený k ní zády.
Dýchal přerývaně a jeho svalnatá ramena napínala černé tričko.
Vždycky měl pořádné svaly.
„Soren?“ Uplynula vteřina. Dvě. „Proč se na mě nedíváš?“
Sevřel sedadlo vedle sebe, jako by potřeboval oporu. „Vím, že ti
to otec řekl. Nedělej, že nevíš, co se stalo s mojí čelistí.“
Vzpomněla si a nakonec pochopila. „Řekl mi, že ji museli
zrekonstruovat.“
„Zrekonstruovat,“ opakoval, stále otočený. „To je ale hezký
způsob, jak popsat pět fraktur a popáleniny, které jsem měl na
obličeji.“
Árie ho pozorovala a bojovala s nutkáním vydat se k němu.
Nakonec se proklela za svou zvědavost a slezla ze schůdků. Srdce jí
divoce bušilo, když kráčela kolem orchestřiště a pak uličkou. Nutila se
pokračovat v chůzi, dokud nestála před ním.
Soren se na ni díval hnědýma očima, v nichž planul vztek, rty
stažené do napjaté, zachmuřené čárky. Zatajoval dech, stejně jako ona.
Vypadal pořád stejně. Opálený. Výrazné lícní kosti. Hezký svým
drsným způsobem, rysy v obličeji jen trochu příliš ostré. Nemohla si
pomoct a srovnávala ho s Perrym, který na lidi nikdy neshlížel, třebaže
byl mnohem vyšší než Soren.
Soren se nezměnil, až na jeden výrazný rozdíl. Čelist měl trochu
nakřivo a v bronzové kůži se mu táhla jizva, od levého koutku úst
směrem k čelistní kosti.
Tu jizvu mu udělal Perry. Tehdy večer v Zem 6 zabránil Sorenovi,
aby ji uškrtil. Kdyby Soren neměl tu jizvu, byla by Árie mrtvá. Věděla
ovšem, že Soren tu noc nebyl sám sebou. Byl pod vlivem
degenerativního limbického syndromu – onemocnění mozku, které
oslabovalo základní instinkty přežití. Stejnou chorobu zkoumala
Áriina matka.
107
 „Nevypadá to tak zle,“ řekla. Věděla, jaké je to ve Snění. Nikdo
neměl jizvy. Nikdo neměl ani škrábance. Nemohla však uvěřit
vlastním uším. To vážně utěšuje Sorena?
Polkl a ohryzek mu poskočil. „Není to zlé? Kdy ses naučila být tak
vtipná, Árie?“
„Řekla bych, že nedávno. Víš, venku mají jizvy všichni. Měl bys
vidět jednoho chlapíka, Reefa. Má hlubokou jizvu přes celou tvář.
Vypadá to, jako by tam měl zip. Tvoje jizva je… chci říct, že skoro
není vidět.“
Soren přimhouřil oči. „Jak k ní přišel?“
„Reef? Je Vědoucí. To jsou Outsideři, kteří… to je jedno. Nevím
to jistě, ale podle mě se mu někdo pokusil uříznout nos.“
Hlas se jí na konci trochu zvedl, takže věta vyzněla jako otázka.
Snažila se mluvit neohroženě, ale brutalita venkovního světa se zdála
být na takovém elegantním místě ještě větší. Prohlédla si Sorenovu
jizvu pečlivěji. „Nemohl bys přimět otce, aby ti ji v Říších schoval?
Nedalo by se to snadno naprogramovat?“
„Mohl bych to udělat sám, Árie. K tomu otce nepotřebuju.“ Zvedl
hlas, takže skoro křičel. Pak pokrčil rameny. „A vůbec, proč se o to
starat? Doopravdy to skrýt nemůžu. Všichni vědí, že vypadám takhle.
Vědí to a nikdy na to nezapomenou.“
Soren vůbec nebyl stejný, uvědomila si. Jeho obvyklý blazeovaný
výraz vypadal nuceně, jako kdyby se za každou cenu snažil udržet si
ho. Vzpomněla si, že Bane a Echo – jeho nejbližší přátelé – rovněž
zemřeli v Zem 6, ve stejný večer jako Paisley.
„S nikým nemůžu mluvit o tom, co se ten večer stalo,“ pokračoval.
„Otec tvrdí, že by to ohrozilo bezpečnost Lusku.“ Zavrtěl hlavou a
po tváři se mu mihl výraz bolesti. „Dává mi vinu za to, co se stalo.
Nechápe to.“ Soren pohlédl na svou ruku, která dosud svírala sedadlo.
„Ale ty ano. Víš, že jsem ti neublížil záměrně… nebo ne?“
Árie zkřížila paže na hrudi. Třebaže si ho hodně přála vinit z toho,
co jí udělal, nemohla. Dozvěděla se o jeho nemoci z matčiných
výzkumných složek. Po stovkách let v Říších a v bezpečí Lusku ztratili
někteří lidé, mezi nimi i Soren, schopnost zvládat skutečnou bolest
a stres. V Zem 6 se choval tak, jak se choval, v důsledku DLS. Chápala
to – ale na druhou stranu ho nemohla nechat vyváznout tak snadno.
108
 „Mám pocit, jako by to byla omluva v přestrojení,“ řekla.
Soren přikývl. „Možná,“ řekl a popotáhl. „Chci říct, že byla.“
„Omluva se přijímá. Ale už na mě nikdy nesahej, Sorene.“
Podíval se na ni, v očích měl úlevu. Vypadal zranitelně. „Nebudu.“
Narovnal se a přejel si rukou po hlavě. Jemnost, kterou viděla, zmizela.
Nahradil ji úšklebek. „Věděla jsi, že všichni mají DLS? Jsem příslušník
skupiny šílenců. Ale na tom nezáleží. Dostávám léky. Ještě pár týdnů
a budu připravený.“
„Jaké léky? A připravený na co?“
„Experimentální léčba, abych znovu nezešílel. A imunizace vůči
venkovním chorobám. Dostávají ji stráže, které pracují na venkovních
opravách, pro případ, že by se jejich ochranný oděv roztrhl nebo nějak
narušil. Jakmile to budu mít za sebou, jdu ven. Tady jsem skončil.“
Árie na něj hleděla s otevřenými ústy. „Ven? Sorene, ty vůbec
netušíš, jak je to nebezpečné. Není to jako vydat se na safari do Říše.“
„Snění se hroutí. Árie,“ odsekl. „Všichni vyjdeme ven, dříve nebo
později.“
„O čem to mluvíš? Co se děje se Sněním?“
„Slib mi, že mi pomůžeš ven, a já ti to povím.“
Árie zavrtěla hlavou. „Nebudu pomáhat…“
„Mohl bych ti ukázat Caleba a Rune. Dokonce i to divošské dítě,
na které se pořád ptáš.“ Náhle ztuhl. „Musím jít. Dochází mi čas.“
„Počkej. Co se děje se Sněním?“
Ušklíbl se a zvedl bradu. „Jestli to chceš vědět, tak se vrať,“
odpověděl a zmizel.
Árie zamrkala, dívala se na místo, kde ještě před chvílí stál a na
prázdnou operu. Na její moudroploše se objevila nová ikona a zaujala
místo vedle Hessovy.
Byla to bílá maska Fantoma opery.

109
 19
PEREGRIN

„Už je to týden,“ prohlásil Reef. „Budeš o tom někdy mluvit?“

Perry se opřel loktem o stůl. Zbytek kmene odešel z jídelny po ve-
čeři a nechal je o samotě. Bylo to už před několika hodinami. K uším
mu doléhalo noční cvrčení cvrčků a do setmělé místnosti dopadaly
paprsky chladného světla Éteru.
Perry přejel prstem po vrcholku svíčky stojící mezi nimi na stole
a pohrával si s plamenem. Když byl příliš pomalý, bolelo to. Muselo
se to dělat hodně rychle. Nezastavovat se.
„Ne. Nebudu,“ odpověděl a dál hleděl do plamene.
V uplynulých dnech čistil a kuchal ryby, až mu prsty nasákly vůní
moře. Zůstával v noci na hlídce, až se mu zakalily oči. Opravil plot,
pak žebřík a nakonec střechu. Nemohl chtít po kmeni, aby pracoval
ve dne v noci, kdyby to nedělal sám.
Reef zkřížil paže na hrudi. „Kmen by se obrátil proti tobě, kdybys
s ní odešel. Obrátil by se proti tobě, kdyby zůstala. Je chytrá, pochopila
to. Nemohlo to pro ni být snadné rozhodnutí. Udělala správnou věc.“
Perry vzhlédl. Reef na něj upřeně hleděl. Ve světle svíčky se jizva
na jeho tváři zdála být hlubší. Vypadal krutě. „Co to děláš, Reefe?“
„Snažím se z tebe dostat jed. Máš ho v sobě, stejně jako ona té
noci. Nemůžeš takhle pokračovat, Perry.“
„Ale ano. Můžu,“ odsekl Perry. „Nezajímá mě, co udělala a proč
nebo jestli je to správné nebo špatné, rozumíš?“
Reef přikývl. „Rozumím.“
„Už nemám co říct.“ K čemu kdy bylo dobré sedět a žvanit? Nic
se tím nezmění.
„Dobrá,“ přikývl Reef.
Perry se opřel, napil se a ušklíbl se. Voda ze studny se od bouře
nezlepšila, pořád chutnala po popelu. Éter dokázal proniknout všude.

110
Ničil jejich jídlo a spálil jejich dřevo dřív, než se dostalo do krbů.
Pronikl dokonce i do jejich vody.
Udělal, co bylo v jeho silách, když poslal zprávu Marronovi. Teď
nemohl dělat nic. Neexistoval způsob, jak dostat Talona ze Snění.
Nemohl dělat nic, jen čekat, až se Árie a Roar vrátí, a snažit se
zachránit své lidi před smrtí hlady.
Perry si přejel dlaní po šíji a povzdechl si. „Chceš něco vědět?“
Reef přikývl. „Jistě.“
„Připadám si jako stařec. Cítím se tak, jak se musíš cítit ty.“
Reef se usmál. „Není to lehké, co, štěně?“
„Mohlo by to být lehčí.“ Perry sklouzl pohledem ke svému luku,
opřenému o zeď. Kdy ho naposledy použil? Rameno se mu zahojilo a
teď měl čas. Mohl by obstarat jídlo, tak jak to dělal vždycky.
„Chceš si zalovit?“ zeptal se Reefa a projel jím nával energie.
Najednou mu to připadalo jako skvělý nápad.
„Teď?“ podivil se Reef. Bylo už pozdě, skoro půlnoc. „Myslel
jsem, že jsi unavený.“
„Už ne.“ Perry si přetáhl přes hlavu řetěz Krvepána a hodil ho do
brašny. Čekal, že Reef něco namítne, a už měl připravenou odpověď.
Řetěz by nadělal příliš hluku, až by běžel za kořistí, a příliš by se leskl
ve chvíli, kdy by měl být neviděný. Ale Reef jenom vstal a na tváři se
mu objevil široký úsměv.
„Tak pojďme na lov.“

Nabrali do toulců šípy a vyběhli za osadu. Zašli za Haydenem, Hydem

a Twigem, kteří hlídkovali na východě, pak zpomalili a sešli z pěšiny
do hustého, nedotčeného lesa. Nechali si mezi sebou rozestup sta
kroků a pustili se do stopování.
Úleva uvolnila Perryho končetiny, když se vzdaloval od osady.
Zhluboka se nadechl a do nosu ho bodl Éter. Vzhlédl a spatřil stále
stejné třpytivé proudy, které se na obloze výhružně převalovaly celý
týden. Zalévaly les chladným světlem. Od pobřeží k němu zavál mírný
větřík, dokonalý, protože přinášel vůni hry a skrýval jeho vlastní pach.
Našlapoval tiše, větřil, měřil si okolní les a cítil víc energie než kdykoli
během posledních týdnů.

111
 Vítr se utišil a Perry si uvědomil noční ticho a hlasitost svých
kroků. Podíval se na oblohu v očekávání bouře, avšak nic se
nezměnilo. Objevil se Reef a zavrtěl hlavou.
„Nic nemám. Veverky. Liška, ale stopa je stará. Nic, co by za to
stálo – Perry, co se děje?“
„Nevím.“ Vítr se znovu zvedl a listí stromů tiše zašustilo.
V chladném vzduchu zachytil lidské pachy. Žilami mu projel strach.
„Reefe…“
Reef zaklel. „Taky to cítím.“
Běželi zpátky na východní pozorovatelnu. Vyvýšená skála jim
poskytne převahu. Než se tam dostali, objevil se Twig, oči vytřeštěné.
„Šel jsem za vámi. Hyde běžel varovat osadu.“
„Slyšíš je?“ zeptal se Perry.
Twig přikývl. „Mají koně a blíží se cvalem. Hromobití by bylo
tišší.“
Perry si přitáhl luk k rameni. „Uděláme si tu stanoviště a trochu je
zpomalíme.“ Rychlý postup uprostřed noci mohl znamenat jen jedno:
přepadení. Musel získat pro svůj kmen trochu času. „Rozestavte se do
přední řady,“ řekl Haydenovi a Reefovi. „Já si vezmu zadní.“ Byl
z nich nejlepší lučištník, jeho oči nejlépe přivyklé přítmí.
Rozestavili se, ukrytí za stromy a balvany roztroušenými po
pozorovatelně. Srdce mu bušilo v hrudi jako pěst. Travnatá louka pod
nimi se zdála být hladká a klidná jako jezerní hladina ozářená měsícem.
Vracel se Wylan s větší skupinou, aby dobyl osadu? Utočily kmeny
Růže a Noci se svými tisícovkami mužů? Náhle pomyslel na Árii, ležící
na lůžku ve Valeově pokoji, a pak na Talona, jehož unesli ve vznášedle.
Ani jednoho z nich neochránil. Nemůže selhat i v případě Tideů.
Myšlenky zmizely, když se mu země pod nohama začala chvět.
Perry vytáhl šíp a vládu nad jeho myšlením převzaly instinkty, když
sevřel svůj luk. O několik vteřin později se mezi stromy vynořili první
útočníci. Perry namířil na muže uprostřed a povolil tětivu. Šíp zasáhl
jezdce do hrudi. Ve chvíli, kdy se sesunul na stranu a spadl z koně, už
měl Perry připravený další šíp. Zamířil a vystřelil. Další útočník skončil
na zemi.
Výkřiky nájezdníků protrhly ticho a Perrymu se na pažích zježily
chlupy. Pod sebou viděl zhruba třicet jezdců a teď slyšel i hvízdání
112
šípů, které mu létaly kolem hlavy. Ignoroval je a soustředil se na to,
aby našel nejbližšího muže a vystřelil. Jeden za druhým, dokud
nespotřeboval všechny šípy ze svého toulce a pak i z Reefova.
Sklonil luk a pátral na poli pod nimi po útočnících. Nikdy další se
neobjevil, viděl jen koně bez jezdců, pádící pryč.
Ještě to neskončilo. O pár vteřin později se z lesa vynořila záplava
lidí, tentokrát pěšáků.
„Zdržte je, jak dlouho to půjde,“ přikázal Perry Haydenovi
a Twigovi. Pak se odtrhl od ostatních a zamířil s Reefem domů. Nohy
jim vířily nad zemí, snažili se běžet co nejrychleji. Před nimi se vynořila
osada – na mýtině se už hemžili lidé, šplhali na střechy a zavírali brány
mezi jednotlivými domy.
Perry uháněl dál a spatřil Brooke na střeše jídelny s lukem v ruce.
„Lučištníci sem!“ křičela. „Okamžitě!“
Lidé pumpovali vodu ze studny do věder, připravovali se na požár.
Odvedli zvířata do bezpečí mezi zdmi. Všichni dělali, co měli, jak si to
nacvičili.
Perry se vyšplhal na střechu jídelny. Proti bledému nádechu svítání
na obzoru spatřil skupinu útočníků, jak se ženou do kopce.
Odhadoval, že jsou necelé půl míle daleko a že jsou jich zhruba dvě
stovky. Osada Tideů byla opevněná, ale když viděl hordu, netušil, zda
jim dokáží odolat.
Doletěly k nim první šípy a kolem se ozývalo ostré praskání střešní
krytiny. Po Perryho boku se objevil Twig s plným toulcem a se štítem
a poskytl mu krytí. Perry si vzal luk a začal bránit svůj domov. Dělal
to už mnohokrát předtím, ale nikdy jako vůdce. To vědomí ho
zaplavilo jako tiché šílenství, zpomalilo čas, způsobilo, že jeho pohyby
byly ještě efektivnější a jistější.
Oheň rozsvítil světlé body proti rostoucímu úsvitu. Kolem
Perryho se mihl šíp a přistál na bednách vedle jídelny. Perry se zaměřil
na lučištníky, kteří se snažili osadu podpálit. Několik útočníků padlo
do pastí, které vykopal a zamaskoval, ale stále sem proudili další. Bylo
jich příliš mnoho. Sledoval, jak se rozdělují na menší skupinky, aby
osadu obklíčili.
Muži šplhali na brány a sekali po nich sekerami. Perry vystřelil
poslední šíp a provrtal jednoho z nich. Nestačilo to. Bylo pozdě.
113
Uslyšel praskot a viděl, jak brány povolují. Byly prolomené – a hořely.
Od stájí se nesl kouř a od beden u jídelny také.
Perry slezl ze střech. Když seskakoval ze žebříku, vytáhl nůž.
Zabodl ho do břicha muže, kolem něhož proběhl. Všude slyšel výkřiky
známých hlasů. Vnímal je jen nejasně, nemyslel na nic, jen na to, aby
našel dalšího útočníka. Stačil okamžik zaváhání, jediný chybný krok a
měl ho.
V záblescích ohně viděl o kus dál bojovat Reefa, až mu copánky
létaly kolem hlavy. Viděl Grena a Beara. Rowana, který se odmítal
naučit zacházet se zbraní, i Molly, která celý svůj život léčila rány.
Perry zahlédl černou čapku míhající se po mýtině. Uhlík. Muž
s copánky podobnými Reefovým ho popadl za rameno a zvedl ho do
vzduchu. Perry viděl, jak se Uhlík bezmocně přikrčil, třebaže
bezmocný rozhodně nebyl. Žádný člověk tady nevládl větší silou, ale
Uhlík zvadl a nebránil se. Náhle se objevila Willow a vrazila muži do
nohy dýku. Vzala Uhlíka za ruku a vlekla ho pryč, směrem
k nejbližšímu domu.
Útočník s kovovými cvočky kolem očí zahlédl Perryho a hnal se k
němu se sekerou nad hlavou. Perry měl nůž – zbraň, jež se se sekerou
nemohla měřit. Když už je dělil jenom jediný krok, zasáhl muže do
hlavy šíp a vymrštil ho do vzduchu. Dopadl na zem a ozval se zvuk,
jako když praská kamenná střešní krytina. Mužovo tělo a sekera žuchly
do bláta. Perry vzhlédl a spatřil na střeše nad sebou Hydea. Tětiva jeho
luku se dosud chvěla.
Otočil se a vrhl se zpátky do boje, dokud kdosi nekřikl: „Stáhněte
se!“ Na mýtině reagovali na křik další lidé. Viděl, jak dav řídne, už to
nebyl ten řinčící dav.
Perry zaraženě sledoval, jak útočníci ustupují přes pole, přes které
ani ne před hodinou přišli. Někteří nesli pytle – jídlo nebo jiné zásoby.
Ze střech po nich stříleli Hyde a Hayden a nutili je, aby zahodili
ukradené věci a dali se na útěk.
Když zmizel poslední z nich, Perry přejel pohledem po osadě. Bylo
třeba uhasit ohně. Největší starosti mu dělaly bedny hořící vedle
kuchyně. Dal je na starost Reefovi, pak poslal Twiga sledovat útočníky
a ujistit se, že se nevracejí zpátky v dvojnásobném počtu. Nakonec se
rozhlédl po mýtině. Všude ležela těla.
114
 Perry kráčel mezi nimi, hledal zraněné a volal Molly k těm, kdo ji
potřebovali nejvíc. Napočítal devětadvacet mrtvých. Samí útočníci,
nikdo z jeho lidí. Šestnáct lidí utrpělo zranění, z toho deset Tideů.
Medvěd měl sečnou ránu na paži, ale přežije. Rowan potřeboval sešít
ránu na hlavě. Byla tu i další zranění – zlomená noha, rozdrcené prsty,
podlitiny a popáleniny, ale nic osudového.
Ve chvíli, kdy věděl, že všichni přežili, překročil trosky hlavní
brány a vyšel ven z osady. Kráčel, dokud ho záplava úlevy nesrazila na
kolena. Zabořil ruce do bláta a cítil, jak jeho tělem putuje puls země a
uklidňuje ho.
Když vstal, zachytil na východě záblesk světla a pak další, tentokrát
na severu. Byly to zářící trychtýře snášející se z oblohy. Okamžik
pozoroval vzdálené bouře a snažil se pochopit fakt, že jeho země hoří.
Ochránil osadu před útokem lidí, ale Éter byl příliš mocný nepřítel.
Přesto dnes nedovolí, aby ho srazil na kolena. Dnes zvítězil. Nikdo
mu to vítězství nemůže vzít.
Vrátil se na mýtinu a zorganizoval manipulaci se zabitými útočníky.
Nejprve odebrali mrtvým cennosti. Kmen využije zbraně, opasky a
boty. Pak naložili těla na vozy tažené koňmi a po písčité stezce je vozili
na pláž, kde vytvořili ze dřeva hranici. Když byla hotová, hodil na ni
Perry pochodeň, aby ji zapálil, a odříkal slova, která odevzdají duše
mrtvých Éteru. Sám nad sebou přitom užasl. Teď, po bitvě ani během
ní se jeho hlas ani ruce netřásly.
Bylo pozdě odpoledne, když se vydal po stezce mezi dunami zpět
do osady. Nohy se mu třásly únavou. Perry zpomalil krok a Reef ho
dohnal. Nechali ostatní jít napřed.
Perry měl na košili krvavé skvrny, v kloubech mu tepalo a byl si
poměrně jistý, že si zase zlomil nos, ale Reefovi se podařilo absolvovat
přepadení bez jediného šrámu. Perry netušil, jak to dokázal. Viděl, že
Reef bojoval stejně tvrdě jako on sám, možná ještě tvrději.
„Cos dělal dneska ráno?“ zeptal se ho.
Reef se ušklíbl. „Trochu jsem si pospal. A ty?“
„Četl jsem knihu.“
Reef zavrtěl hlavou. „Nevěřím ti. Když zkoušíš číst, vypadáš
mnohem hůř.“ Odmlčel se a veselí mu zmizelo z tváře. „Dnes jsme
měli štěstí. Většina těch lidí neuměla bojovat.“
115
 Měl pravdu. Útočníci byli zoufalí a neorganizovaní. Podruhé
Tideové nebudou mít takové štěstí. „Máš tušení, odkud byli?“ zeptal
se Perry.
„Z jihu. Před pár týdny ztratili vlastní osadu. Louda to dostal
z jednoho raněného, než ho vyhodil z našeho území. Hledali útočiště.
Podle mě se doslechli, že je nás málo, a rozhodli se popadnout
příležitost za pačesy. Nebudou poslední.“ Reef ukázal na Perryho
bradou. „Víš, že bys tady nejspíš nestál, kdybys měl na sobě řetěz?
Zaměřili by se na tebe. Sejměte vůdce a zbytek je hračka.“
Perry se zastavil. Dotkl se své hrudi a uvědomil si, že ho kolem
krku nic netíží. Pak si všiml, že Reef nese jeho brašnu.
„Je tady,“ prohodil Reef a podal mu ji. „Je to s tebou zvláštní,
Peregrine. Někdy jako bys věděl, co se stane dřív, než to nastane.“
„Ne,“ zavrtěl Perry hlavou a brašnu si vzal. „Kdybych uměl
odhadnout budoucnost, vyhnul bych se spoustě věcí.“ Vytáhl z brašny
řetěz. Chvíli ho podržel v dlani a cítil spojení s Valem a se svým otcem.
„Říkají, že jsi hrdina,“ poznamenal Ree. „Párkrát jsem to už
zaslechl.“
Opravdu? Perry si přetáhl řetěz přes hlavu. „Řekl bych, že všechno
musí být jednou poprvé,“ zažertoval, ale nedávalo to žádný smysl. To,
co dnes udělal, se v jeho očích nijak nelišilo od snahy zachránit za
bouře Starého Willa.
Když dorazil do osady, zjistil, že kmen na něj čeká. Udělali kolem
něj kruh. Na mýtinu vylili spoustu kbelíků vody, ale bahno pod jeho
nohama stále neslo stopy popela a krve. Reef po jeho boku tlumeně
zavrčel.
Reagoval na pach, který visel v odpoledním vzduchu. Do nosu ho
udeřil čirý strach.
Perry věděl, že lidé touží po ujištění, že jsou už v bezpečí, že to
nejhorší je za nimi, ale nemohl to udělat. Přepadne je další kmen.
Přijde další éterová bouře. Nemohl lhát a tvrdit jim, že všechno je
v pořádku. Kromě toho byl příšerný řečník. Když potřeboval říct něco
opravdového a důležitého, musel se dívat dotyčné osobě do očí.
Odkašlal si. „Pořád ještě můžeme stihnout větší část denní práce.“

116
 Tideové po sobě vrhli nejisté pohledy, ale po chvíli se rozešli
opravit poškozené ochranné zdi a střešní tašky a provést další nutné
věci.
Za ním se tiše ozval Reefův hlas: „Dobrá práce.“
Perry přikývl. Práce jim pomůže, aby se uklidnili. Opravy osady
zklidní kmen víc než jakákoli řeč, kterou by mohl pronést.
Pak nastal čas, aby se pustil do vlastní práce. Začal na západním
konci svého území a pokračoval na východ. Vyhledal příslušníky
kmeny, do jednoho, ve stájích, na polích, v přístavu, díval se jim do
očí a říkal jim, že je na ně hrdý za to, co dnes dokázali.
Pozdě večer, když osada ztichla, Perry vylezl na střechu. Sevřel
těžké články řetězu kolem svého krku a držel ho, dokud se chladný
kov pod jeho prsty nezahřál. A poprvé se skutečně cítil jako jejich
Krvepán.

117
 20
ÁRIE

„Připravený?“ zeptala se Árie Roara.

Tábořili u Hadí řeky, podél níž měli putovat po zbytek cesty
k Rohům. Na nevlídných štěrkovitých březích se povalovaly větve
a široký tok byla hladký jako zrcadlo. Na hladině se odrážela zvířená
éterová obloha. Celé odpoledne udržovali rychlé tempo a měli před
éterovou bouří náskok. Árii dolehl k uším vzdálený řev trychtýřů
a kůže na šíji ji zabrněla.
Roar se opřel o brašnu a zkřížil paže na hrudi. „Jsem připravený
od dne, kdy jsem se probudil a Liv byla pryč. A ty?“
Předchozí týden strávili stoupáním k Hraničářově mezi, ledovému
horskému průsmyku ohraničenému špičatými vrcholky, které
vypadaly jako nakrájený kov. Díky jejich sluchu jim nehrozila setkání
s jinými lidmi ani s vlky, ale neustálému větru vanoucímu průsmykem
uniknout nemohli. Byli uvěznění v neutuchající zimě. Árii popraskaly
rty. Na patách měla puchýře a ruce jí znecitlivěly, ale druhého dne, dva
týdny poté, co opustili osadu, měli konečně dorazit do Rimu.
„Ano. Připravená,“ odpověděla a snažila se, aby to vyznělo
sebevědoměji, než jak se cítila. Dolehla na ni závažnost jejího úkolu.
Jak získá od Sobola utajovanou informaci – od Vědoucího, který
opovrhoval Osadníky? Od Krvepána, který nikomu nesvěřil tajemství,
jež střežil?
Představila si Talona, jak sedí na molu a houpá nohama. Kdyby
selhala, jak by ho dostala ven? Byl by to konec Snění? Árie zavrtěla
hlavou a obavy odsunula pryč. Nemůže takhle přemýšlet.
„Myslíš, že Sobol bude ochotný vyjednávat?“ zeptala se. Hodlali
mu říct, že přicházejí na příkaz Perryho, který chce coby nový
Krvepán Tideů zrušit zasnoubení, jež s Valem vyjednal před rokem.
Pokusí se od něj také koupit informaci o poloze Poklidné modři.

118
 „Tideové už od Sobola přijali první část platby. Perry se mu může
revanšovat jedině půdou, ale se zhoršováním éterových bouří to
možná nebude stačit. Kdo by přijal nové území, jen aby se díval, jak
shoří?“ Pokrčil rameny. „Je to risk, ale mohlo by to vyjít. Slyšel jsem,
že Sobol je chtivý. Nejdřív to zkusíme takhle.“
Kdyby to nevyšlo, hodlali slídit kolem, zjistit, kde leží Poklidná
modř, popadnout Liv a utéct.
Odmlčeli se a Árie sáhla do brašny pro figurku sokola. Přejela prsty
po tmavém dřevě a vybavila si Perryho úsměv, když říkal, že jeho
figurka je ta, co vypadá jako želva.
„Jestli jí ublíží nebo jestli ji bude k něčemu nutit…“
Vzhlédla. Roar civěl do ohně. Na okamžik jí pohlédl do očí, pak
obrátil zrak znovu k plamenům. Schoulil se ve svém plášti, světlo ohně
mu tančilo po hezké tváři. „Zapomeň, že jsem něco řekl.“
„Roare… bude to v pořádku,“ řekla, třebaže věděla, že ho nijak
neutěší. Bolelo ho, že nic neví. Vzpomněla si, že se cítila stejně, když
hledala svou matku. Cítila střídavě naději a strach a pak strach z naděje
a pak už jenom strachu. A nemohla z toho ven, jediným řešením bylo
dozvědět se pravdu. Alespoň tu bude Roar zítra znát.
Znovu se odmlčeli. Pak Roar promluvil: „Árie, buď opatrná,
pokud jde o Sobola. Když ucítí, že jsi nervózní, bude se tě vyptávat
tak dlouho, dokud nezjistí proč.“
„Dokážu skrýt nervozitu na povrchu, ale nemůžu mu zabránit, aby
ji vycítil. Není to něco, co se dá vypnout a zapnout.“
„Proto by ses od něj měla držet co možná nejdál. Najdeme způsob,
jak se v tichosti informovat na Poklidnou modř.“
Árie natáhla nohy blíž k ohni a cítila, jak jí teplo vsakuje do prstů.
„Takže se mám držet dál od osoby, k níž se snažím dostat?“
„Je Vědoucí,“ opáčil Roar, jako by to vysvětlovalo všechno.
Svým způsobem to tak bylo.

Po několika hodinách neklidného spánku se Árie probudila za úsvitu

a vytáhla z brašny moudrooko. Během týdne viděla Hesse dvakrát, ale
jejich setkání byla krátká. Chtěl od ní novinky a k nim podle všeho
putování dnem i nocí s mrznoucíma rukama a nohama nepatřilo.
Odmítl jí znovu ukázat Talona. Odmítl jí sdělit cokoli bližšího o situaci
119
ve Snění. Ať se ho zeptala na cokoli, rozplynul se a okamžitě ji opustil.
Teď se rozhodla, že má tápání v temnotách dost.
Roar spal kousek od ní. Nasadila si moudrooko a zvolila ikonku
fantoma.
O několik vteřin později jí poskočilo srdce, když poznala Říši, v níž
se ocitla. Byla to jedna z jejích oblíbených, založená na starém obraze
shromáždění u řeky Seiny. Všude se procházeli nebo posedávali lidé
oblečení podle módy devatenáctého století a vychutnávali si slunce,
zatímco klidnými vodami proplouvaly loďky. Ptáci vesele zpívali a
stromy rozechvíval jemný vánek.
„Věděl jsem, že se ode mě nedokážeš držet dál.“
„Sorene?“ zeptala se Árie a prohlížela si muže kolem sebe. Měli
vysoké klobouky a obleky s šosy, zatímco ženy si oblékly nadýchané
sukně a v rukou držely barevná paraplíčka. Hledala široká ramena.
Agresivní sklon brady.
„Jsem tady,“ řekl. „Jenom mě nevidíš. Jsme neviditelní. Lidé si
myslí, že jsi mrtvá. Kdyby tě někdo zahlédl, nemohl bych to před
otcem utajit. Dokonce i já mám své meze.“
Árie pohlédla na své ruce. Neviděla je – ani jinou část svého těla.
Zaplavila ji panika. Připadalo jí, jako by nebyla nic než dvě oči
vznášející se ve vzduchu. V realitě zakroutila prsty, aby ten pocit
setřásla.
Pak uslyšela hlas, který znala po celý život.
„Pixie, stíníš mi.“
Sledovala ten zvuk až k jeho zdroji a srdce jí bušilo v hrudi. Caleb
seděl na červené dece jen pár kroků od ní a kreslil do skicáře. Z koutku
úst mu vyčuhoval jazyk – jako vždycky, když tvořil. Árie se dívala na
jeho štíhlé údy a nazrzlé vlasy, jak pohyboval tužkou po stránce. Tolik
se podobal Paisley. Do téhle chvíli si nikdy neuvědomila, jak jsou si
podobní.
„Může mě slyšet?“ zašeptala vysokým, napjatým hlasem.
„Ne,“ řekl Soren. „Netuší, že tu jsme. Říkala jsi, že ho chceš vidět.“
Chtěla mnohem víc než to. Árie s ním chtěla strávit hodiny, dny.
Chtěla mít dost času, aby mu řekla, jak ji mrzí, co se stalo Paisley, a jak
moc jí Caleb chybí. Caleb tu teď byl s jinými lidmi. Pixie seděla mlčky
vedle něj, dívala se, jak kreslí, vlasy černé jako uhel měla kratší, než si
120
Árie pamatovala. Árie přemýšlela, jak se Soren cítí, když ji vidí. Před
rokem spolu chodili. Byla tu i Rune s bubeníkem Křivých zelených
lahví. Jmenoval se Jupiter. Byli propleteni v náruživém polibku a
nikoho jiného si nevšímali.
Něco na nich – všechno na nich – se zdálo být vzdálené a marné.
„Gratuluju,“ ozval se Soren. „Jsi oficiálně nic.“
Árie pomalu přejela pohledem prázdné místo vedle sebe. Bylo
divné slyšet jeho hlas a nevidět ho. „Sorene, tohle je strašidelné.“
„Vyzkoušej si to pět měsíců a pak mi řekni, jak se cítíš.“
„Takže… ty takhle opravdu trávíš čas?“
„Myslíš, že mě baví se schovávat? Otec mě vyhnal, Árie. Myslíš, že
jsi jediná, koho po té noci prodal?“ Odfrkl si, jako by svých posledních
slov litoval. „Ale na tom nezáleží.“ Povzdechl si. „Jen se na to podívej.
Jupiter a Rune jsou blázni jeden do druhého. Tušil jsem to. Jup je fajn
chlápek. A slušný pilot. Závodili jsme spolu, než… však víš. Než. A
Pixie, ona a já, my jsme… já nevím. Nevím, co jsme byli. Ale Caleb,
Árie. Co vidíš v něm?“
Viděla tisíc věcí. Tisíc vzpomínek. Caleb používal slova jako
neohrožený a otupělý, když chtěl popsat barvy. Miloval suši, protože
bylo krásné. Když se smál, zakrýval si ústa dlaní. Když zíval, tak ne.
Byl to první kluk, kterého kdy políbila, a dopadlo to
katastrofálně – nedalo se to srovnat se vzrušením, když líbala Perryho.
V Karnevalové říši spolu byli na ruském kole. Caleb měl otevřené oči,
což se jí nelíbilo. Políbila ho na spodní ret, což mu připadalo divné.
Ale hlavní problém byl, že tomu polibku chyběl význam. Nebo
váženost, jak to nazval Caleb.
Teď, když se na něj podívala, viděla jenom význam. Všechno, co
cítila, byl smutek. Za něj. Za to, jaký byl. Věci už nikdy nebudou jako
dřív.
Áriina pozornost se přesunula k jeho kresbě, chtěla vidět, co ho
tak pohltilo. Skica představovala boční pohled na vyzáblou postavu
v podřepu, kolena a paže ohnuté, hlavu sklopenou. Kresba sahala až
k samému okraji stránky, takže se zdálo, jako by byla postava
uvězněná v krabici. Byl to pochmurný obrázek, nijak se nepodobal
Calebovým obvyklým skicám.

121
 Říši náhle zaplavilo ticho. Árie vzhlédla. Stromy se nehýbaly. Od
řeky se nenesly žádné zvuky. Říše byla stejně nehybná jako obraz,
podle něhož byla vymodelovaná, až na ustrašené, lehké pohyby lidí.
Caleb zvedl oči od skicáku. Pixie zašilhala na oblohu a pak na řeku,
jako by nevěřila vlastním očím. Rune a Jupiter se od sebe odtáhli
a zmateně vytřeštili oči.
„Sorene…“ začala Árie.
„Obvykle se to hned spraví.“
Měl pravdu. O vteřinu později se zpěv ptáků vrátil a listí nad její
hlavou rozvlnil vánek. Po jezeře dál pluly plachetnice.
Říše se znovu rozpohybovala, ale nevrátila se k normálu. Caleb
zaklapl skicák a zastrčil si tužku za ucho. Muž poblíž si odkašlal
a upravil si kravatu, pak pokračoval v chůzi po pěšině. Lidé pomalu
začali znovu konverzovat, ale hovory se zdály být nucené a až příliš
nadšené.
Árii se nikdy nezdály sny, dokud ji nevyhodili ze Snění. Teď viděla,
jak jsou jim Říše podobné. Dobrý sen bylo něco, čeho se člověk drží
až do posledního okamžiku před procitnutím. Lidé tady na tom byli
stejně. Tohle místo bylo dobré a oni odmítali akceptovat náznaky, že
by mohlo skončit.
„Sorene, nemůžeme jít pryč? Nechci se na tohle dívat už ani…“
Ocitli se zpátky v opeře dřív, než stačila domluvit. Árie sklopila
zrak a ulevilo se jí, když spatřila sama sebe.
Stáli se Sorenem na jevišti. Zkřížil ruce a povytáhl obočí. „Co si
myslíš o svém starém životě? Je to dost jiné, co?“
„To je slabý výraz. Ta porucha před chvílí – stává se to často?“
„Párkrát denně. Díval jsem se na to. Problémy s přepětím. Jeden
z dómů, ve kterých jsou umístěné generátory, v zimě poškodila bouře,
takže dochází… k poruchám.“
Árie cítila vlnu ochromení. Stejná věc potkala Blaženost, Lusk,
v němž zemřela její matka. „Nemůžou to opravit?“
„Pokoušejí se o to. Jako vždycky. Ale éterové bouře se zhoršují,
takže nepostupují dost rychle.“
„Proto na mě tvůj otec tlačí kvůli Poklidné modři.“

122
 „Je zoufalý – a má důvod. Musíme se odsud dostat. Je to jen otázka
času.“ Ponuře se usmál. „Tak to bychom měli. Chtěla jsi je vidět a já
ti řekl, co se děje ve Snění. Teď mi musíš pomoct se odsud dostat.“
Změřila si ho. „Opravdu jsi připravený úplně všechno opustit?“
„Co všechno. Árie?“ Zadíval se do hlediště. „Chceš vědět, co
opouštím? Otce, který mě ignoruje. Který mi nevěří. Přátele, které
nemůžu vidět, a Lusk, který dělí od konce jedna éterová bouře. Myslíš,
že mi něco z toho bude chybět? Já už jsem venku.“ Zhluboka se
nadechl, zavřel oči a pomalu vydechl. Uklidňoval se. „Dohodli jsme
se, nebo ne?“
Hodně se lišil od arogantního Sorena, jehož znávala, jenž musel
mít všechno pod kontrolou. Večer v Zem 6 změnil je oba. „Venku
nejsou věci o nic jednodušší.“
„Znamená to ano?“
Přikývla. „Ale jen když se o někoho postaráš, než se odsud
dostaneš.“
Ztuhl. „O Caleba? Fajn. I když je bezcenný…“
„Nemyslela jsem Caleba.“
Soren zamžikal. „Myslíš Divochova synovce? Synovce Outsidera,
co mi zlomil sanici?“
„Udělal to, protože jsi mě napadl,“ odsekla Árie. „Nezapomínej na
to. A jestli se chceš dostat ven kvůli pomstě, radši si to rozmysli. Perry
by tě zničil.“
Soren zvedl ruce. „Klídek, tygřice. Jenom jsem se ptal. Takže co
po mně chceš – abych hlídal děcko?“
Zavrtěla hlavou. „Postarej se, aby byl Talon v bezpečí, ať se děje
cokoli. A chci ho vidět.“
„Kdy?“
„Hned.“
Sorenova čelist se pohybovala ze strany na stranu, zatímco na ni
shlížel. „Fajn,“ přikývl. „Jsem zvědavý. Pojďme se podívat na toho
malého Divocha.“
O deset minut později seděla Árie na molu a dívala se, jak Talon
učí Sorena nahazovat. Atletický a soutěživý Soren se opravdu chtěl
učit a Talon se toho chytil. Když sledovala, jak tlachají o návnadě,

123
pocítila nečekaný optimismus. Tihle dva vyvrhelové spolu kupodivu
vycházeli.
Soren měl na udici rybu, když od nich odcházela a zavírala oko.
Schovala ho zpět do brašny a probudila Roara.
Byl čas setkat se se Sobolem.

124
 21
PEREGRIN

Týden po přepadení se Perry probudil do tmy. V domě bylo ticho,

jeho muži leželi rozptýlení po podlaze a spali a škvírami v okenicích
dovnitř pronikaly první záblesky denního světla.
Zdálo se mu o Árii. O chvíli před několika měsíci, kdy ho
přesvědčila, aby jí zazpíval. Drsným, přeskakujícím hlasem zpíval
slova Lovcovy písně, zatímco ona mu naslouchala, schoulená v jeho
náručí.
Perry si přitiskl prsty na oči, dokud místo její tváře neviděl samé
hvězdičky. Je hrozný blázen!
Vstal, prošel kolem Šestky a zamířil do podkroví. Gren se dosud
nevrátil z cesty k Marronovi, a jak se Perry obával, Tideové začínali
hladovět. Viděl to v nových stínech na tváři Willow. Slyšel to v ostrém
hlasu Šestky. Ve vnitřnostech se mu usídlila neustálá bolest a včera si
musel udělat v opasku další dírku. Zatím to necítil, ale bál se, že brzy
bude následovat slabost.
Perry se nemohl víc věnovat polím, která mohla skončit sežehnutá
dalším požárem. Stopování zvěře bylo mezi éterovými bouřemi takřka
nemožné. A tak víc než kdykoli předtím spoléhali na moře a obvykle
se jim podařilo naplnit na konci dne hrnce. Nikdo už si nestěžoval na
chuť jídla. Hlad tomu učinil přítrž.
Jejich poloha kousek od pobřeží byla výhoda, po níž toužily jiné
kmeny. Hlídky mu každý den hlásily výskyt band čmuchajících na
okrajích jeho území. Perry věděl, že už nemůže čekat na Marronovu
pomoc. Nemohl čekat na další bouři nebo na další přepadení. Musel
něco udělat.
Vyšplhal po několika příčkách žebříku, dokud neviděl do
podkroví. Uhlík ležel natažený na matraci a zlehka chrápal. V noci,
kdy je přepadli, vyběhl sem, vyděšený a uslzený, a od té doby to bylo

125
jeho místo. Oči se mu ve spánku zaškubaly, z koutku úst mu vyteklo
trochu slin. V ruce svíral svou černou vlněnou čapku.
Perry mu připomněl Talona, třebaže nevěděl proč. Odhadoval, že
Uhlík bude asi o pět let starší než Talon, a povahově si nebyli ani
trochu podobní. Perry strávil s Talonem každý den jeho života, než
ho unesli. Držel Talona v náručí a díval se, jak usíná, sledoval, jak
vyrůstá v jemného a moudrého chlapce.
O Uhlíkovi nevěděl skoro nic. Chlapec nikdy neřekl ani jediné
slovo o své minulosti nebo schopnostech. Když promluvil, bylo to
často kousavé. Byl rezervovaný a vznětlivý, ale Perry k němu cítil jakési
pouto. Možná, že Uhlíka neznal, ale rozuměl mu.
Perry do něj jemně šťouchl. „Vstávej. Potřebuju, abys šel se
mnou.“
Uhlík prudce otevřel oči a pak slezl dolů, neohrabaně a hlučně.
Reef a Twig se probudili. Hyde a Hayden se probudili. Probudil se
dokonce i Louda. Dívali se po sobě a pak Reef prohlásil: „Já půjdu,“
a vstal, aby Perryho následoval.
Bylo to dobře. Perry měl stejně v plánu o to Reefa požádat.
Od přepadení ho Šestka chránila víc než kdykoli dřív. Perry je
nechal. U dveří si vzal luk a zběžně přejel pohledem jizvy, které mu
způsobil Uhlík. Jako všichni ostatní byl i Perry člověkem z masa
a kostí. Hořel a krvácel. Přežil přepadení a éterovou bouři, ale kolikrát
dokáže ošidit smrt? Existovaly časy, kdy bylo třeba riskovat, a časy,
kdy bylo lepší být opatrný. Vždycky měl problém je rozlišit, ale snažil
se to naučit.
Éter se převaloval na obloze ve vlnách, modrý a zářící. Byl hustší,
než ho Perry kdy viděl, dokonce i za těch nejdrsnějších zim. Vyjde
slunce a den se trochu rozjasní, ale stále budou zaliti modrým
mramorovým světlem.
S Uhlíkem a Reefem po boku zamířil Perry po severní pěšině za
osadu. Minul pole mrtvého dřeva, které mu polechtalo nos jemným
popelem a Reefa přimělo kýchnout. Ani jeden z nich se neptal, kam je
Perry vede – a on jim za to byl vděčný. S každým krokem se mu tep
zrychloval.
Pohlédl na Uhlíka, který byl úzkostný, náladu měl vzrušenou
a zelenou. Nemluvili o tom, co se stalo během přepadení. Perry si
126
chlapce bral každý den na pár minut stranou a ukazoval mu, jak se
střílí z luku. Uhlík byl hrozný žák – nervózní a netrpělivý –, ale snažil
se. A zdálo se, že přilnul k Willow, která mu vlastně zachránila život.
Sedávali teď spolu v jídelně a před pár dny na ně Perry narazil cestou
do přístavu. Willow měla na hlavě Uhlíkovu čapku.
Blátivá stezka se zužovala, jak se vzdalovali od osady. Půda tu byla
nerovná a skalnatá, nehodila se pro farmaření, ale bylo to dobré místo
k lovu – nebo alespoň bývalo, v dobách, kdy tak ještě trávil své dny.
Po hodině se stezka stočila na západ a přivedla je k útesu nad mořem.
Pod nimi byla malá zátoka. Černé skály všech možných velikostí
vystupovaly z pláže i z vody.
Perry se ohlédl po Reefovi a po Uhlíkovi. „Dole je jeskyně a já
potřebuju, abyste se na ni podívali.“
Reef si odhrnul z tváře copánky a pohlédl na Perryho s výrazem,
který nedokázal rozluštit. Perry mohl prozkoumat jeho náladu, ale
rozhodl se, že to neudělá. Slézal ze strmého svahu, po skalách a
tvrdém písku a trsech trávy. Dělal to tisíckrát s Roarem, Liv a Brooke.
Tehdy to znamenalo svobodu. Útěk před nekonečnými povinnostmi
v osadě a stísněností kmenového života. Teď cítil namísto touhy
obavu, že směřuje do pasti.
Celý rozechvělý si uvědomil, že se pohybuje příliš rychle. Přinutil
se zpomalit a počkat na Uhlíka a Reefa.
Když se ocitli na písku, byl celý udýchaný, ale ne ze šplhání. Příkré
skalní stěny se kolem něj stáčely do tvaru podkovy a tísnily ho. Vlny
narážely na břeh. Připadalo mu, jako by mu bušily v hrudi. Nemohl
uvěřit tomu, co dělá. Co se jim chystá říct – a ukázat.
„Tudy.“ Vedl je k úzké puklině ve skále – ke vchodu do
jeskyně – a vklouzl dovnitř dřív, než mohl změnit názor. Musel se
trochu zkroutit, dokud se před ním neotevřela hlavní jeskyně. Pak se
zastavil a nutil se pomalu dýchat, nádech a výdech, nádech a výdech.
Přesvědčoval sám sebe, že se na něj skalní stěny nezřítí. Že ho pod
sebou nepohřbí.
V tmavé jeskyni bylo chladno a vlhko, ale jemu stékal po zádech
pot a kapal na zem. Do nosu mu vnikla slaná vůně a v uších se mu
rozléhalo duté ticho. Hruď se mu sevřela – stejně jako pod vodou

127
v den éterové bouře. Nezáleželo na tom, kolikrát tu byl, pokaždé to
bylo svým způsobem poprvé.
Nakonec se mu dech uklidnil a on se rozhlédl kolem.
Za ním dovnitř dopadalo denní světlo, dost na to, aby viděl, jak
rozsáhlý je okolní prostor – široké, otevřené břicho jeskyně. Jeho
pohled zaletěl ke vzdálenému stalagmitu: připomínal medúzu
s roztékajícími se chapadly. Z místa, kde Perry stál, vypadal malý
a vzdálený jen padesát yardů. Ve skutečnosti byl mnohem vyšší
a stovky yardů daleko. Věděl to, protože na něj střílel šípy. On
a Brooke. Před rokem stál na stejném místě jako teď, zatímco Roar
hlasitě halekal a smál se ozvěně svého hlasu a Liv zmizela, aby
prozkoumala vzdálené části jeskyně.
Reef a Uhlík stáli tiše, oči vytřeštěné. Perry přemýšlel, jestli vidí to,
co on.
Odkašlal si. Byl čas na vysvětlení. Musel ospravedlnit něco, co
nenáviděl a nechtěl to přiznat.
„Potřebujeme místo, kam půjdeme, pokud přijdeme o osadu.
Nechci putovat s kmenem po pomezí, hledat jídlo a úkryt před
Éterem. Tohle je dost velké pro nás všechny… Jsou tu tunely, které
vedou do dalších jeskyní. A dá se to ubránit. Neshoří to. V zátoce
můžeme lovit ryby a uvnitř je pramen pitné vody.“
Slova z něj vycházela jen s námahou. Nechtěl nic z toho říkat.
Nechtěl přivést své lidi pod zem, na tohle temné místo. Žít jako
stvoření podobná duchům z hlubin moře.
Reef si ho dlouze změřil. „Ty čekáš, že na to dojde.“
Perry přikývl. „Znáš pomezí líp než já. Myslíš, že tam chci vzít
Rivera a Willow?“
Představil si to. Tři stovky lidí pod otevřenou zvířenou oblohou.
Obklopení požáry a bandami roztracených. Představil si Krove-
ny – kanibaly v černých pláštích a vraních maskách – jak je obkličují
jako stádo a vybírají si jednoho po druhém. Nedopustí, aby se to stalo.
Uhlík přešlápl z nohy na nohu a mlčky je pozoroval.
„Musíme se připravit na nejhorší,“ pokračoval Perry a jeho hlas se
rozléhal jeskyní. Napadlo ho, jaké to tady asi bude se stovkami hlasů.
Reef potřásl hlavou. „Nechápu, jak to chceš udělat. Tohle je…
jeskyně.“
128
 „Najdu nějaký způsob.“
„Perry, tohle není řešení.“
„Já vím.“ Byla to poslední možnost. Přijít sem by bylo jako stát na
přídi potápějící se lodi. Nebyla to odpověď. Odpověď bude muset
přijít s Roarem a Árií. Ale tohle jím poskytne čas, zatímco bude voda
stoupat.
„Kdysi jsem nosil řetěz,“ prohodil Reef po dlouhé pauze. „Dost
se podobal tomu tvému.“
Perryho tělem projelo překvapené bodnutí. Reef byl Krvepánem?
Nikdy se o tom ani slovem nezmínil, ale Perryho to mělo napadnout.
Reef byl tolik odhodlaný ho učit, uchránit ho před selháním.
„Je to už dávno. Tehdy byly jiné časy. Ale znám některé z věcí,
s nimiž se potýkáš. Stojím za tebou, Peregrine. Stál bych za tebou,
i kdybych ti nepřísahal věrnost. Ale kmen s tímhle nebude souhlasit.“
Perry to věděl. Proto sem přivedl Uhlíka. „Dej nám pár minut,“
požádal Reefa.
Reef přikývl. „Počkám venku.“
„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se Uhlík, když je Reef nechal
o samotě.
„Ne. Neudělal.“
Chlapcův úšklebek zmizel. „Hm.“
„Vím, že nechceš mluvit o sobě,“ řekl Perry. „A chápu to. Dokon-
ce dost dobře. A nežádal bych tě o to, kdybych nemusel. Jenže já
musím.“ Přešlápl z nohy na nohu a přál si, aby na něj nemusel tlačit.
„Uhlíku, potřebuju vědět, co dokážeš udělat s Éterem. Můžeš mi to
prozradit? Dokážeš ho udržet z dosahu? Potřebuju vědět, jestli
existuje nějaká alternativa – nějaký způsob, jak se tomuhle všemu
vyhnout.“
Uhlík chvíli mlčel. Pak si sundal čapku a zastrčil si ji za opasek.
Poodešel do nitra jeskyně a otočil se. Pohlédl na Perryho. Žíly na jeho
krku získaly záři Éteru. Prosakovala mu tváří jako vody plazící se ve
vyschlé řece. Jeho ruce ožily. Jeho oči vypadaly v temnotě jako jasné
modré body.
Éter pálil Perryho vzadu v nose, srdce se mu rozbušilo. Pak, stejně
náhle jako se rozzářily, Uhlíkový žíly opět pohasly, bodání ustoupilo a
v temnotě stál opět jenom chlapec.
129
 Uhlík si znovu nasadil čapku, stáhl si ji do očí a odhrnul si z nich
vlasy barvy slámy. Pak ztuhl a chvíli pozoroval Perryho přímým,
otevřeným pohledem. Nakonec promluvil.
„Odsud je těžší se k němu dostat,“ řekl. „Přivolám ho snadněji,
když jsem venku, hned pod ním.“
Perry k němu vykročil, dychtivý dozvědět se odpovědi na otázky,
s nimiž si lámal hlavu měsíce. „Jaké to je?“
„Většinu času, jako právě teď, si připadám prázdný a unavený. Ale
když ho volám, cítím se silný a lehký. Cítím se jako oheň. Jako bych
byl součástí všeho.“ Podrbal se na bradě. „Můžu ho držet jen chvíli,
pak ho musím odstrčit. To je všechno, co umím – přivést ho k sobě
a pak ho strčit pryč. Ale nejsem v tom moc dobrý. Tam, odkud
pocházím – v Rapsodii – byla děcka, co byla lepší než já.“
Perrymu se rozbušilo srdce. Rapsodie byla Lusk ležící stovky mil
daleko, za Sněním. „Ty jsi Osadník.“
Uhlík zavrtěl hlavou. „Já nevím. Nepamatuju si moc z toho, než
jsem se odtamtud dostal. Ale odhaduju… odhaduju, že bych jím mohl
být. Když jsem tě potkal v lese a tys byl s Árií… nezdálo se, že ji
nesnášíš. Proto jsem vás sledoval. Říkal jsem si, že pro tebe budu
možná v pohodě i já.“
„To sis myslel správně,“ přikývl Perry.
„Jo.“ Uhlík se usmál. Záblesk ve tmě, který rychle zmizel.
Perrymu se v hlavě honily stovky otázek. Zajímalo ho, jak Uhlík
uprchl z Rapsodie. Zajímaly ho ostatní děti, které byly jako on. Ale
věděl, že musí postupovat pomalu. Věděl, že musí nechat Uhlíka, aby
za ním přišel.
„Kdybych ti mohl s Éterem nějak pomoct, udělal bych to,“
prohlásil Uhlík náhle odměřeně. „Jenže já nemůžu… prostě nemůžu.“
„Protože jsi pak slabý?“ zeptal se Perry, který si vybavil, jak Uhlík
trpěl po setkání s Kroveny. Vyvoláním Éteru tehdy zničil bandu
kanibalů. Zachránil Perrymu život a Árii a Roarovi také, ale byl pak
studený jako led a skoro v bezvědomí.
Uhlík hleděl mimo něj, jako by se bál, že tam čeká Reef.
„To je v pořádku,“ řekl Perry. Mohl Reefovi svěřit svá
tajemství – Uhlíkův pach nejspíš stejně způsobil, že Reef pojal
podezření – ale věděl, že Uhlík se bude uvolněně chovat jen v jeho
130
přítomnosti. „Reef je venku a taky tam zůstane. Jsme tu jenom my
dva.“
Uhlík se uklidnil, přikývl a pokračoval: „Pokaždé je mi pak hůř.
Jako by si Éter pokaždé odnesl kousek mě samotného. Skoro nemůžu
dýchat, tolik to bolí. Jednoho dne si vezme všechno. Vím to.“ Vztekle
si otřel z tváře slzu. „Je to všechno, co mám,“ dodal. „Jediná věc,
kterou umím, a já z ní mám strach.“
Perry pomalu vydechl a snažil se tu informaci strávit. Pokaždé,
když Uhlík použil svou sílu, zahrával si se životem. Perry to po něm
nemohl žádat. Jedna věc byla riskovat vlastní život, ale riskovat život
nevinného chlapce? Ne, nikdy.
„Když ho nevoláš, je ti dobře?“ zeptal se.
Uhlík přikývl, oči sklopené.
„Tak to nedělej. Nevolej Éter. Za žádnou cenu.“
Uhlík k němu vzhlédl. „Znamená to, že se na mě nezlobíš?“
„Protože nemůžeš zachránit Tidey místo mě?“ Perry zavrtěl
hlavou. „Ne. Vůbec ne, Uhlíku. Ale v něčem se pleteš. Éter není to
jediné, co máš. Jsi teď součástí kmene jako všichni ostatní. A máš mě.
Je to jasné?“
„Jasné,“ přikývl Uhlík a snažil se neusmívat. „Díky.“
Perry ho poplácal po rameni. „Třeba mi jednoho dne půjčíš svou
čepici. Když proti tomu nebude Willow nic namítat.“
Uhlík zakoulel očima. „To bylo… to nebylo…“
Perry se rozesmál. Věděl moc dobře, co to bylo.

Když se vraceli do osady, přiběhl k nim Twig. „Gren se vrátil,“ vyhrkl

a lapal po dechu. „A přivedl s sebou Marrona.“
Marron byl tady? To nedávalo žádný smysl. Perry poslal Grena pro
zásoby. Nečekal, že je jeho přítel donese osobně.
Vešel na mýtinu a spatřil špinavou, větrem ošlehanou skupinu
zhruba třiceti lidí. Molly a Willow jim dávaly vodu a vedle nich stál
Gren, tvář staženou obavami.
Perry mu stiskl ruku. „Dobře, že jsi zpátky.“
„Narazil jsem na ně cestou,“ vysvětloval Gren, „a vzal jsem je
s sebou. Věděl jsem, že takhle bys to chtěl.“

131
 Perry si prohlížel skupinu a málem si nevšiml Marrona. Vypadal
jinak než dřív. Jeho dokonale střižený kabát pokrývalo bláto a košile
barvy slonové kosti byla pomačkaná a byly na ní skvrny od potu. Světlé
vlasy – obvykle perfektně učesané – byly slepené a ztmavly mastnotou
a špínou. Tvář měl ošlehanou větrem a ztratil svou baculatost. Celý
povadl.
„Přemohli nás,“ řekl Marron. „Byly jich tisíce.“ Zhluboka se
nadechl a snažil se potlačit pohnutí. „Nedokázal jsem je udržet venku.
Bylo jich prostě příliš mnoho.“
Perrymu se zastavilo srdce. „Byli to Kroveni?“
Marron zavrtěl hlavou. „Ne. Kmeny Růže a Noci. Obsadili Delfy.“
Perry si prohlížel lidi, kteří přišli s Marronem. Muži a ženy, choulící
se k sobě. Polovina z nich byly děti. Děti tak unavené, že sotva stály
na nohou. „A ostatní?“ Marron velel stovkám lidí.
„Někteří byli přinuceni zůstat. Nemám jim to za zlé. Vyrazil jsem
s dvojnásobným počtem lidí, ale hodně se jich vrátilo. Nejedli jsme…“
Marronovy modré oči se naplnily slzami. Vytáhl z kapsy kapesník.
Byl složený do dokonalého čtverce, ale látka byla stejně pomačkaná
a špinavá jako zbytek jeho šatstva. Zamračil se, jako by byl překvapený
jeho špinavostí, a vrátil ho zpět do kapsy.
Jeho ubohá skupina mlčky přihlížela. Výrazy v jejich tvářích byly
mrtvé, nálada tlumená a bez života. Perry si uvědomil, že tohle by se
mohlo stát Tideům, kdyby ztratili osadu a byli vyhnáni na pomezí.
Jeho pochybnosti o jeskyni se začaly rozplývat.
„Nemáme kam jinam jít,“ dodal Marron.
„Nemusíte nikam jinam. Můžete zůstat tady.“
„My je vezmeme k sobě?“ otázal se Twig. „Jak je nakrmíme?“
„Nějak to uděláme,“ odvětil Perry, třebaže netušil jak. Měl stěží
dost jídla pro kmen. Ale co mohl dělat? Nikdy by nemohl Marrona
odmítnout.
„Ubytujte je,“ řekl Reefovi.
Odvedl Marrona k sobě domů. Marronova nálada klesala a klesala,
až nakonec přišly slzy. Perry s ním seděl u stolu, sám hluboce otřesený.
V Delfách měl Marron měkké postele a nejlepší jídlo, kdykoli si přál.
Obklopovaly ho zdi, které ve dne v noci chránili lučištníci. Ztratil
všechno.
132
 U večeře – skládající se z vodové rybí polévky – seděl Perry
s Marronem u vyvýšeného stolu a rozhlížel se po jídelně. Tideové
nechtěli mít s Marronovými lidmi nic společného. Seděli stranou a
civěli na nově příchozí. Perry svůj kmen skoro nepoznával. Lidé
přicházeli a odcházeli. Obojí bylo pro Tidey nezvyklé.
„Díky,“ řekl Marron tiše. Uvědomoval si tíhu, kterou vložil na
Perryho bedra.
„Není třeba děkovat. Zítra vás hodlám zapojit do práce.“
Marron přikývl a v modrých očích se mu zajiskřila pronikavá
zvědavost, kterou Perry dobře znal. „Jistě. Cokoli budeš chtít.“

133
 22
ÁRIE

Ať už Árie čekala od Rohů cokoli, tohle to nebylo. Užasle vstřebávala

všechno kolem, když s Roarem vkročili na širokou cestu.
Představovala si Rim jako osadu podobnou osadě Tideů, ale tohle bylo
něco úplně jiného.
Cesta je vedla údolím mnohonásobně větším, než bylo údolí
Tideů. Zemědělská půda se šplhala po stráních kopců, které se zvedaly
až k zasněženým, vysokým vrcholkům. Občas Árie zahlédla stříbrné
jizvy po poškození Éterem. Sobol musel čelit stejným problémům
jako Perry, pokud šlo o pěstování potravin. Když si to uvědomila,
pocítila jakousi zvrácenou satisfakci.
V dálce spatřila město: shluk věží různé výšky uhnízděných na
strmém svahu hory. Jednotlivé věže byly spojeny balkony a mosty,
vytvářely chaotickou změť a propůjčovaly Rimu neuspořádaný vzhled
připomínající Árii korálový útes. Nad tím vším se tyčila stavba se
zužující se špičkou, která vypadala jako oštěp. Bližší stranu města
lemovala Hadí řeka s domy rozesetými po obou březích.
Proudy Éteru tekly jasně a rychle po pozdě dopolední obloze a
ještě zdůrazňovaly strohý vzhled Rimu. Bouře, před kterou utíkali, je
pronásledovala až sem.
Árie povytáhla obočí. „Tohle není osada Tideů, že?“
Roar zavrtěl hlavou, pohled upřený na město. „Ne. To tedy není.“
Jak se blížili k městu, začínala se silnice plnit lidmi, kteří nesli
brašny a tlačili vozíky. Árie si všimla, že Označení mají na sobě
specifický oděv odhalující jejich paže a jejich Smysly – muži vesty
a ženy košile s rozparky na rukávech. V žilách jí stoupal adrenalin,
když si přejela dlaní po košili a představila si zpackané Označení pod
ní.
Roar se držel blízko ní, když došli k širokému dlážděnému mostu
a zařadili se do davu. K Áriiným uším doléhaly útržky konverzace.

134
 „…byla bouře teprve před pár dny…“
„…najdi bratra a řekni mu, aby šel hned domů…“
„…horší zemědělská sezóna než loni…“
Most je dovedl do úzkých uliček obklopených kamennými domy
o několika poschodích. Árie kráčela jako první. Cesta byla úzká
a stinná jako tunel a zaplněná lidmi, jejichž hlasy se odrážely od
kamenných zdí. Žlaby byly plné špíny a do nosu ji uhodil nevábný
pach. Rim byl rozlehlý, ale už teď viděla, že není zdaleka tak moderní
jako Marronovo sídlo.
Ulice stoupala a stáčela se a pak náhle končila u věže. Masivní
dřevěné dveře vedly do kamenné komory osvětlené pochodněmi.
Stráže v elegantních černých uniformách s červenými jeleními parohy
vyšitými na hrudi kontrolovaly proud lidí mířící dovnitř.
Když se objevila Árie s Roarem, mohutný strážce s hustým černým
plnovousem jim zastoupil cestu. „V jaké záležitosti přicházíte?“ zeptal
se.
„Přišli jsme od Tideů a chceme za Sobolem,“ odpověděla Árie.
„Zůstaňte tady.“ Muž zmizel.
Zdálo se, že uplynula snad hodina, než se objevil jiný strážce
a přejel Roara pohledem. „Ty jsi Označený?“ zeptal se. Měl nakrátko
ostříhané tmavé vlasy, skoro vyholené, a v očích netrpělivý pohled.
Parohy na jeho hrudi byly obšité stříbrnou nití.
Roar přikývl. „Slyšící.“
Strážcův pohled sjel k Árii, jeho netrpělivost zmizela. „A ty?“
„Neoznačená,“ odpověděla. Částečně to byla pravda. Na jedné
paži byla neoznačená.
Muž lehce povytáhl obočí, sklouzl pohledem po jejím těle a upřel
ho na opasek. „Pěkné nože.“ Jeho tón byl flirtující a žertovný.
„Díky,“ odpověděla Árie. „Udržuju je ostré.“
Pobaveně se usmál. „Pojďte za mnou.“
Árie si vyměnila pohled s Roarem a šli dál. Teď už není cesty zpět.
Široká chodba byla trochu cítit plísní a zkaženým vínem. Bylo tu
chladno a vlhko. Třebaže dřevěné okenice byly otevřené a byly tu
lampy, kamenná chodba byla temná a stinná. K Áriiným uším se nesla
změť hlasů, stále hlasitější.

135
 Roar tiše kráčel vedle ní a měřil si každého, koho míjeli, s hladem
v očích. Árie si nedokázala představit, jak se cítí. Po tolika měsících
hledání konečně uvidí Liv.
Překročili široký práh a vešli do sálu velkého jako jídelna Tideů, ale
s vysokým klenutým stropem připomínajícím gotické katedrály. Právě
se jedlo. Tucty stráží seděly kolem stolů. Árie před sebou viděla
záplavu černé a červené barvy. Sobol si držel vojenské oddíly poblíž.
Máme štěstí, pomyslela si Árie. Bála se, že si Sobol přečte její
náladu. V takovém davu ale možná nerozpozná strach, který v ní vířil.
Na vzdáleném konci síně viděla pódium, kde sedělo několik mužů
a žen. Nikdo z nich neměl kolem krku řetěz Krvepána.
„Nevidím ho,“ prohlásil strážný. „Možná ho najdeš ty. Má krátké
vlasy a modré oči. Je asi tak vysoký jako já. Vlastně je přesně stejně
vysoký jako já.“
Smích v jeho hlase způsobil, že Árii naskákala husí kůže. Pohlédla
na strážce – na Sobola – stojícího vedle ní.
Byl starší, než čekala. Odhadovala, že je mu kolem třiceti. Byl
střední výšky a tělesné stavby a měl kultivované, dobře vyvážené rysy,
byť svým způsobem nevýrazné. Nejspíš by ji nijak nezaujal, nebýt
pohledu jeho ocelových očí. Ten pohled – sebevědomý, prohnaný,
pobavený – ho změnil z nenápadného v přitažlivého.
Sobol se usmál, očividně spokojený se svým žertíkem. „Vím, že
přicházíte od Tideů, ale nezachytil jsem vaše jména.“
Odkašlala si. „Árie a Roar.“
„Kde je Liv?“ zeptal se Roar.
Sobol se na něj podíval a přimhouřil oči, když ho poznal. „Olivie
se o tobě zmínila.“
Vteřiny plynuly. V síni vládl hluk. Árii tepala v žilách krev,
sledovala, jak se Sobolovi pohybuje hruď, když dýchá, a věděla, že cítí
Roarův vztek. Jeho žárlivost. Rok strávený obavami o Liv.
„To ale bude shledání,“ prohlásil Sobol nakonec. „Pojďte. Zavedu
vás rovnou k ní.“
Vyšli ze síně a vrátili se zpátky do tmavé chodby. Árie se snažila
zapamatovat, kudy kráčejí, ale chodba se několikrát stočila, šplhali po
schodech a zase zatáčeli. Ve zdech byly dveře a lampy, ale žádná okna
nebo rozlišovací znaky, díky nimž by si zapamatovala, kudy jít.
136
Připadalo jí, že je v pasti. Připomínalo jí to Labyrintovou říši, kterou
jednou navštívila. Před očima se jí mihl obrázek vězení a chloupky na
šíji se jí zježily. Kde asi Sobol drží Liv?
„Jak si vede mladý Krvepán Tideů?“ zeptal se Sobol přes rameno.
Árie neviděla, jak se tváří, ale mluvil lehkým, zběžným tónem. Árie
měla pocit, že Sobol ví, že Perry ztratil část kmene. Jeho otázka se
zdála být víc testem než snahou získat informace.
„Vede,“ řekl Roar stručně.
Sobol se ve tmě rozesmál. Ten zvuk byl uhlazený a přitažlivý.
„Opatrné vyjádření.“ Zastavil se před těžkými dřevěnými dveřmi. „A
jsme tu.“
Vešli na velké kamenné nádvoří, po němž se rozléhalo
povzbuzování davu. Hrad – bylo to nejlepší označení, jaké si pro
Sobolovu nesourodou pevnost dokázala představit – se kolem Árie
tyčil do výšky stovek stop ve stejně chaotickém uspořádání balkonů
a chodníků, jaké viděla z dálky. Strmá šedá hora se tyčila ještě výš
a sdílela oblohu s rozčeřenou pavučinou Éteru.
Árie následovala Sobola k davu shromážděnému uprostřed. Puls
měla rychlý, jasně vnímala Roara, který kráčel vedle ní. Nad jásotem
přihlížejících se neslo cinkání oceli narážející na sebe. Diváci se
rozestoupili, když spatřili Sobola, a nechali je projít. Árie před sebou
zahlédla záblesk plavých vlasů.
A pak ji spatřila.
Liv bodala krátkým mečem proti vojákovi, který byl stejně vysoký
jako ona – takřka šest stop. Vlasy, tmavší a světlejší pruhy plavé, jí
sahaly do poloviny zad. Měla oči daleko od sebe, silné čelisti a vysoké
lícní kosti. Na sobě měla vysoké kožené boty, přiléhavé kalhoty a košili
bez rukávů, která odhalovala štíhlé, pevné svaly.
Byla silná. Její tvář. Její tělo. Všechno na ní bylo silné.
Její styl boje byl silový, nekompromisní. Bojovala, jako kdyby se s
každým pohybem nořila do moře. Roar Árii kdysi řekl, že Perry a Liv
jsou stejní. Teď to jasně viděla.
Liv vypadala spokojeně, jako někdo, kdo má věci pod kontrolou,
ne jako zajatkyně, jak Roar očekával. Árie se na něj podívala a zjistila,
že je bledý jako křída. Nikdy ho neviděla takhle otřeseného. Měla sto
chutí ho ochraňovat.
137
 Liv se přikrčila, uhnula před soupeřovou vysokou, ostrou ranou,
ale on švihl předloktím a zasáhl ji do tváře, až zčervenala. Ucukla
hlavou na stranu. Okamžitě se však vzpamatovala a vykročila kupředu,
třebaže téměř každý by se na jejím místě svalil, a ohromila muže
úderem do žaludku. Když se zkroutil, udeřila ho loktem do zátylku, až
ho dostala na kolena, kde už zůstal a kašlal, šokovaný silou jejích ran.
Liv se usmála a šťouchla ho nohou do ramene. „No tak, Lorane.
Vstávej. Určitě se vzmůžeš na víc.“
„Nemůžu. Nalomila jsi mi žebro. Docela určitě.“ Voják zvedl
hlavu a zadíval se jejich směrem. „Promluv si s ní, Sobole. Je
nemilosrdná. Takhle se nedá trénovat.“
Sobol se rozesmál – byl to stejný jemný, svůdný zvuk, který Árie
slyšela v chodbě. „Chyba, Lorane. Trénovat se dá jedině takhle.“
Liv se otočila a spatřila Sobola. Její úsměv se na okamžik rozšířil.
Pak si všimla Roara. Vteřiny míjely a ona se ani nepohnula.
Neodvrátila zrak. Bez jediného mrknutí natáhla ruku a zasunula meč
do pochvy.
Árie upřeně civěla na dívku, o níž slýchala celé měsíce. Na dívku,
která ovládla srdce jejího nejlepšího přítele. Jíž v žilách kolovala stejná
krev jako Perrymu.
„Co tady děláš?“ zeptala se Liv. Rána, kterou schytala do tváře, po
sobě zanechala červený šrám, ale ze zbytku obličeje jí zmizela barva.
Byla stejně bledá jako Roar.
„Na totéž bych se mohl zeptat já tebe.“ Roar promluvil chladně,
ale hlas měl ochraptělý rozrušením a na krku mu vystupovaly žíly.
Ovládal se jen stěží.
Sobol po nich přejel pohledem a usmál se. „Tví přátelé přišli na
svatbu, Liv.“
Árii ztuhla krev v žilách.
Sobolovi neušlo, jak je překvapená. „Vy jste to nevěděli?“ otázal
se s povytaženým obočím. „Poslal jsem Tideům zprávu. Dorazili jste
právě včas. Vezmeme se s Liv za tři dny.“
Svatba. Liv se bude vdávat. Árie netušila, proč ji to tak šokuje. Vale
a Sobol se tak přece dohodli – Livina ruka výměnou za jídlo –, ale
něco se zdálo být děsivě špatně.
Pak si všimla, jak těsně u sebe Liv a Sobol stojí. Jak vedle sebe stojí.
138
 Sobol natáhl ruku a přejel palcem po šrámu na Livině tváři. Jeho
dotek přetrvával, prsty mu sklouzly na její šíji v pomalém, smyslném
gestu. „Tohle bude do té doby dokonale fialové.“ Vzal Liv kolem
pasu. „Potrestal bych Lorana, ale ty jsi to udělala za mě.“
Liv nepřestala sledovat Roara. „Nemusel jsi sem chodit,“ řekla, ale
význam jejích slov byl jasný: Nechtěla ho tady. Liv si chtěla vzít
Sobola.
Árie dostala vztek. Kousla se do rtu a ucítila krev. Roar vedle ní
zkameněl. Musí ho odsud dostat. „Můžeme si někde odpočinout?
Máme za sebou dlouhou cestu.“
Liv zamrkala a poprvé si uvědomila její přítomnost. „Kdo jsi?“
„Omluv mě,“ ozval se Sobol. „Myslel jsem, že se znáte. Liv, tohle
je Árie.“ Mávl na jednoho ze svých mužů. „Ukaž jim pokoje pro hosty
u mých komnat,“ nařídil. Pak se široce usmál. „Později spolu všichni
čtyři povečeříme. Dnes večer se bude oslavovat.“

Áriin pokoj byl chladný a strohý: jednoduché lůžko a křeslo

s opěradlem z jeleních parohů. Světlo dopadalo dovnitř zašlým
zkoseným skleněným oknem zapuštěným hluboko do kamenné zdi.
Roar dostal pokoj hned vedle, ale následoval ji dovnitř. Árie
zavřela dveře a objala ho. Byl celý strnulý a třásl se.
„Nechápu to. Liv ho nechá, aby se jí dotýkal.“
Když uslyšela bolest v jeho hlase, trhla sebou. „Já vím. Je mi to
líto.“
Neměla nic lepšího, čím by ho utěšila. Vzpomněla si na jejich
rozhovor několik dní poté, co odešli od Tideů. Dosud v sobě cítila jed
a byla zoufalá, protože opustila Perryho. Roar s ní mluvil o pravdě.
Dnes pravdu ztratil, stejně jako ona před několika měsíci, když zjistila,
že je napůl Outsider. Její život spočíval na pilíři, který náhle zmizel,
a ona dosud nenašla ztracenou rovnováhu. Nic, co by mohla říct, mu
nepomůže, a tak ho jenom držela, dokud nebyl schopný stát zase sám.
Když se odtáhl, ze vzteku v jeho hnědých očích ji zamrazilo.
Chytila ho za ruku. Roare, nic Sobolovi nedělej. On na to čeká.
Nedávej mu příčinu, aby ti ublížil.
Neodpověděl jí. Pro jednou si přála, aby mu dokázala číst
myšlenky.
139
 Zavrtěl hlavou. „Ne. Ve skutečnosti to nechceš.“ Svezl se na zem
a opřel se o dveře.
Árie se posadila na postel a rozhlédla se po pokoji. Nevěděla, co
dělat. Uplynulé dva týdny spěchala, aby se dostala až sem. Teď byla
v cíli a připadala si v pasti.
Roar si přitáhl kolena k hrudi a opřel si hlavu o ruce. Předloktí měl
napnutá, prsty pevně sevřené. Za několik hodin je čeká večeře s Liv
a Sobolem. Jaké by asi bylo sedět naproti Perrymu a jiné dívce? Dívat
se, jak se dotýká její tváře způsobem, jímž se Sobol dotkl Liv? Jak to
bude Roar snášet? S Roarem nikdy nemluvili o tom, že by opustili Rim
bez Liv. Nikdy je nenapadlo, že by tu chtěla zůstat.
Árie si vzala na klín brašnu a nahmatala malou hrudku v podšívce.
Zabalila moudrooko do šátku spolu s hrstkou borovicových jehliček,
aby zamaskovala jeho umělý pach pro případ, že by jim Sobol
prohledával věci. Slyšela těžké kroky stráží kráčejících chodbami. Na
dveřích nebyl zámek. Pokud bude tady, bude kontakt s
Hessem – nebo se Sorenem – prakticky nemožný.
Přehrabovala se v brašně, dokud nenašla figurku sokola. Když ji
vyndala, zaplavila ji prudká touha. Představila si Perryho během noci
Označování, jak se opírá o Valeovy dveře, palce zaháknuté za opasek.
V duchu viděla jeho úzké boky a široká ramena a to, jak naklání hlavu.
Jak se soustředí jen a jen na ni. Kdykoli na ni upřel oči, měla pocit, že
ji dokonale vnímá.
Podržela si ten obraz v mysli a předstírala, že s ním může mluvit
prostřednictvím figurky stejně jako s Roarem.
Jsme tady, Perry, ale je tu hrozný zmatek, Perry. Tvá sestra… opravdu jsem
ji chtěla mít ráda, vážně, ale nemůžu. Mrzí mě to, ale nemůžu. Možná byla chyba
odejít bez tebe. Možná kdybys tu byl, vymluvil bys Liv sňatek se Sobolem a
pomohl bys nám najít Poklidnou modř. Ale já ti slibuju, že něco vymyslím.
Chybíš mi.
Chybíš mi, chybíš mi, chybíš mi.
Buď připravený, protože až tě uvidím, už tě nikdy neopustím.

140
 23

PEREGRIN
„Máš moje slovo, Peregrine,“ řekl Marron. Natáhl krk a s údivem si
prohlížel rozlehlou jeskyni. „Úžasné místo.“
Perry ho sem vzal hned ráno a cestou mu vysvětlil, v jaké situaci
se Tideové nacházejí. Když slézali ze svahu, přidržoval Marrona za
paži. Nyní se soustředil na to, aby stejnoměrně dýchal, a vedl Marrona
hlouběji do jeskyně.
„Není to ideální,“ řekl Perry a zvedl pochodeň výš.
„Ideály patří do světa, jemuž rozumějí jen moudří muži,“ opáčil
Marron tiše.
„K nimiž ty patříš.“
Marron se Perrymu podíval do očí a vřele se usmál. „K nimž patřil
Sokrates. Ale i ty jsi moudrý, Perry. Já neměl žádný plán pro případ,
že bych ztratil Delfy. Nesmírně toho lituji.“
Odmlčeli se. Perry věděl, že Marron myslí na domov a na lidi, které
ztratil. Před několika měsíci Perry sledoval Roara a Árii, jak trénují
s noži na střeše Marronova sídla. Tam také Áriii poprvé políbil.
Perry si odkašlal. Jeho myšlenky se ubíraly směrem, o nějž nestál.
„Chci sem přivést kmen dřív, než nás někdo vyžene z osady. Myslím,
že bychom měli odejít podle vlastních pravidel.“
„Ach ano,“ souhlasil Marron. „Musíme se začít okamžitě při-
pravovat. Budeme potřebovat čerstvou vodu, světlo a větrání. Teplo
a sklad potravin. Přístup je dost chabý, ale můžeme ho vylepšit. Mohl
bych navrhnout kladku na přepravu těžších nákladů.“
Jeho seznam pokračoval. Perry poslouchal a konečně viděl muže,
jehož znal: laskavého, pečlivého, brilantního. Nechápal, jak mohl
Marron sám sebe považovat za přítěž.

141
Když se Perry vrátil do osady, svolal shromáždění do jídelny, aby sdělil
kmeni svůj záměr přestěhovat se do jeskyně. Jak předpokládal, jeho
lidi ta novina ochromila.
„Nechápu, jak bychom tam mohli přežít delší dobu,“ řekl Medvěd.
Tvář měl zarudlou a na čele se mu leskl pot. Perry ho nikdy neviděl
tak vzteklého. „Zvládli jsme Éter během zimy,“ pokračoval. „Vypadá
to, jako bys očekával nejhorší. Jako by ses vzdal.“
„Neočekávám nejhorší,“ namítl Perry. „To nejhorší se právě děje.
Pokud si to chceš ověřit, běž za osadu a podívej se na oblohu nebo na
to, o kolik akrů nám připravily požáry v uplynulých měsících. A to
ještě není zima. Dříve nebo později budeme čelit jinému kmeni nebo
další bouři nebo něčemu, co bude nad naše síly. Musíme udělat první
tah. Musíme jednat, dokud to ještě jde.“
„Říkal jsi, že nás odvedeš do Poklidné modři,“ ozval se Rowan.
„Až budu vědět, kde je, udělám to,“ opáčil Perry.
Rowan zoufale potřásl hlavou. „A co když nás z té jeskyně
vyženou?“
„Tak vymyslím něco jiného.“
Perry hodinu poslouchal samé stížnosti a pak setkání ukončil.
Nařídil, aby část Medvědových pracovníků pomohla Marronovi
s jeskyní. Pak sledoval, jak Medvěd vyběhl ven a zbytek jídelny osiřel.
Perry omámeně přešel přes mýtinu k sobě domů. Musel být chvíli sám
a přemýšlet o svém rozhodnutí.
Přistoupil k oknu, na němž stály vyrovnané Talonovy figurky,
a opřel se o parapet. Bylo tam sedm postaviček. Sedm, vyrovnaných
stejným směrem. Otočil tu uprostřed tak, aby se dívala ven. Bylo jeho
povinností Krvepána poslechnout vůli většiny? Nebo měl vést kmen
směrem, o němž věděl – o němž si myslel – že je pro něj nejlepší?
Vybral si to druhé. A modlil se, aby měl pravdu.

Zbytek odpoledne strávil kolem jeskyně. Marron byl schopný

a efektivní, těšilo ho, že řídí velký projekt. Medvěd se neukázal, ale
lidé, které Perry vybral, si Marrona rychle oblíbili. Když se Perry vydal
na hodinovou zpáteční cestu do osady, Marronovi se o tom zmínil.
„Přišli za mnou, protože ty jsi přišel první. To tys jim ukázal cestu.
Jsi pravý vůdce, Peregrine.“
142
 Jejich konverzace se stočila k lidem, kteří Marronovi sloužili
v Delfách. Slate a Rose byli drženi v zajetí. Pokud by Perry a Marron
našli způsob, jak je a ostatní dostat k Tideům, udělali by to. Hovořili,
dokud Perry nezahlédl, jak k němu spěchá Reef.
„Co se děje?“ zeptal se Perry.
Reef se poškrábal na bradě. Zdálo se, že se snaží neusmívat.
„Počkej, až uvidíš, co se u nás právě ukázalo,“ prohlásil a připojil se
k nim.
Jakmile vešli na mýtinu, Perry okamžitě přejel pohledem po osadě.
U východního vchodu stála dívka s vlasy barvy mědi. Ve zbytcích
denního světla za ní viděl karavanu vozů. Perry odhadoval, že se jedná
o zhruba čtyřicítku lidí, jezdců a pěšáků. Všichni vypadali jako
bojovníci – byli silní a ozbrojení.
„To je druhá část Sobolovy platby za Liv,“ vysvětlil mu Reef.
Přiběhl Twig a vypískl vysokým hlasem, který se hodně blížil
k hihňání. „Perry, to je samé jídlo!“
Perry přistoupil blíž a znovu si změřil karavanu. Celý omráčený
napočítal osm vozů tažených koňmi, deset kusů skotu. Slyšel mečení
koz. Závan větru donesl k jeho nosu vůni bylinek, kuřecího masa,
obilí. V ústech se mu začaly sbíhat sliny, naplno ucítil nápor hladu,
který si navykl potlačovat.
„Já jsem Kirra,“ představila se rusovlasá dívka. „Vsadím se, že jsi
rád, že mě vidíš. Sobol ti posílá zprávu. Má radost z dohody, kterou
uzavřel s Valem ohledně Oliviiny ruky, třebaže by nemusel. To
poslední tedy neřekl, ale měl.“
Perry ji skoro nevnímal. Srdce mu bušilo, když si uvědomil, že
všechno, co tady vidí, je pro Tidey.
Po jeho boku se objevil Marron, tváře zrudlé rozčilením. „Ach,
můj bože. Peregrine, tohle nám pomůže.“
Objevili se Medvěd s Molly, Willow a Starým Willem. Z jídelny
vycházeli další lidé a shromažďovali se na mýtině. Vzduch naplnila
jejich radostná nálada, Perry vnímal samé rozjásané barvy. Cítil tam
mocnou úlevu – svou vlastní, svého kmene –, že se mu stáhlo hrdlo.
Dívka povytáhla obočí. Rusé vlasy jí vlály ve větru, požár v záři
zapadajícího slunce. „Když začneme hned vybalovat, pořád bude dost
času na vaření.“
143
 Perryho pohled padl na Označení na její paži. Zamrkal. Znovu
zamrkal, když mu to došlo. Vědoucí. Byla jako on. Podíval se na ni,
nyní zvědavě. Kromě své sestry nikdy nepoznal ženu, která by byla
Vědoucí. Jejich Smysl byl nejvzácnější ze všech. Byl to jeden z důvodů,
proč musela mít Liv domluvený sňatek.
„Jak že se jmenuješ?“ zeptal se.
„Kirra. Už jsem ti to řekla.“
„Ano… Prvně jsem tě neslyšel.“
Měla plnou, kulatou tvář, která jí propůjčovala nevinné vzezření,
ale křivky jejího těla ten dojem vymazávaly, stejně jako škádlivý třpyt
v jejích očích. Vypadala o několik let starší než on a její vůně byla
lahodná a trošičku chladná. Připomínala mu podzimní listí.
„Říkáš, že se má sestra provdala za Sobola?“ zeptal se.
„Jsem si jistá, že v tuhle chvíli tomu tak je.“
Perry se otočil k vozům. Liv byla vždycky jeho. Coby nejstarší syn
byl Vale připravován jejich otcem na to, že se stane Krvepánem. On
a Liv však byli ponecháni sami sobě. Perry nemohl uvěřit tomu, že Liv
teď patří někomu jinému. Liv, která se snadno rozesmála, snadno
rozzlobila, snadno odpouštěla. Liv, která nedělala nic napůl a všechno
naplno, byla vdaná.
Třebaže byl Perry přesvědčený, že by měla splnit svou povinnost
vůči Tideům tím, že se provdá za Sobola, nikdy si doopravdy nemyslel,
že to udělá. Jeho sestra byla odjakživa nevypočitatelná a tohle bylo
největší překvapení ze všech. Utekla, zmizela a nakonec udělala to, co
se od ní celou dobu očekávalo.
Perrymu se stáhl žaludek při pomyšlení na Roara. Jak asi zareaguje,
až se to dozví?
„Tak co?“ zeptala se Kirra a vytrhla ho ze zamyšlení. „Připozdívá
se. Máme vybalovat?“
Perry si přejel dlaní po čelisti a přikývl.
Bylo po všem. Liv byla vdaná. Už na tom nemohl nic změnit.

144
 24
ÁRIE

Večer Árii a Roara odvedli do velké jídelny. Na dlouhém stole se ve

světle svíček třpytilo stříbro. Stůl zdobila velká váza s trsy ostružiní,
které házelo na strop dlouhé stíny. Na jedné straně místnosti vedly
dveře na balkon. Rezavé závěsy povlávaly ve větru a odhalovaly
pohled na zčeřenou éterovou oblohu.
Roar přejel pohledem po místnosti. „Kde je Liv?“ zeptal se,
jakmile vkročili dovnitř.
Sobol vstal od stolu. Měl teď kolem krku řetěz Krvepána,
nádherný třpytivý obojek posetý safíry, které se odrážely od jeho
tmavošedé košile. Řetěz ho proměnil, pozvedl modř v jeho očích
a sebedůvěru jeho úsměvu. Árie nechápala, jak ho mohla považovat
za někoho obyčejného. Vypadal s řetězem spokojeně. Zdálo se, že
moc zvládá snadno. Uvědomila si, že nikdy nepocítila totéž, pokud šlo
o Perryho.
„Liv má zpoždění,“ prohlásil Sobol. „Podle všeho mě s oblibou
nechává čekat.“
„Možná se ti vyhýbá,“ opáčil Roar.
Sobol se zlehka pousmál. „Jsem rád, že jsi tady. Pro Liv bude hezké
mít na svatbě kamaráda z dětství.“
„Řekla ti, že jsme přátelé?“ zeptal se Roar a ušklíbl se. Zřejmě se
nedokázal zastavit.
Sobol odpověděl jemně, ale s krutým pohledem: „Liv mi řekla, co
jsi zač. Kamarád z dětství.“
Do místnosti vtrhl závan větru a nadzvedl roh ubrusu, až se
převrhl cínový pohár. Dopadl na kamennou podlahu. Ani Sobol, ani
on se nepohnuli.
Árie vkročila mezi ně. „Zřejmě brzy vypukne bouřka,“
poznamenala a zamířila na balkon. Byl to nápadný pokus o změnu
tématu, ale zafungoval. Sobol ji následoval.

145
 Vítr jí nadzvedl vlasy z ramenou, když prošla kolem závěsů.
Kráčela k nízké kamenné zídce a obepnula si tělo pažemi, aby se
chránila před chladem. Mohutná pevnost klesala k Hadí řece přímo
pod nimi. Na temné hladině se třpytilo světlo Éteru.
Vedle ní se objevil Sobol. „Z dálky to vypadá nádherně, že?“ zeptal
se a upřeně hleděl na Éter. Jeho proudy se začínaly kroutit a nabírat
tvar cívky. Brzy se z nebe spustí trychtýře. „Když jsi ovšem přímo pod
ním, je to jiné.“ Podíval se na ni. „Už ses někdy ocitla v éterové bouři?“
„Ano.“
„Myslel jsem si to. Cítím tvůj strach, ale můžu se mýlit. Možná se
bojíš něčeho jiného. Máš strach z výšek. Árie? Dolů je dlouhá cesta.“
Árie se zachvěla, avšak odpověděla pevným hlasem: „Výšky mi
nevadí.“
Sobol se usmál. „To mě nepřekvapuje. Říkala jsi, že jsi od Tideů?“
Popichoval ji otázkami. Cítil její nálady a hledal její slabinu. „Přišla
jsem od nich, ano.“
„Ale Liv jsi dodneška neznala.“
„Ne.“
Znovu si ji změřil, zmlkl a soustředil se. Viděla, jak se mu v hlavě
honí myšlenky, jak ho naplňuje zvědavost. Myslela si, že už to dál
nevydrží, ale vtom Livin hlas obrátil Sobolovu pozornost zase dovnitř.
Sobol se trochu pohnul, ale nezamířil k ní.
„Kde je Sobol?“ zeptala se Liv Roara.
Árie ji viděla škvírou v závěsech. Liv vypadala docela jinak než
dívka, kterou potkala odpoledne. Měla na sobě řeckou róbu zářivě
oranžové barvy, která zdůrazňovala její bronzovou pleť. Kolem pasu
si uvázala zelenou šňůru a husté plavé vlasy jí spadaly na ramena.
„Co je to s tebou?“ zeptal se jí Roar.
„Nemohla jsem najít pásek,“ odpověděla Liv zlehka.
„Nemluvil jsem o šatech.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi…“
„Roare, to stačí,“ přerušila ho Liv ostře. Přešla ke stolu a posadila
se.
Roar ji následoval a naklonil se k ní. „Chceš mě ignorovat? Hodláš
se tvářit, jako kdyby mezi námi nikdy nic nebylo?“ Ztlumil hlas, ale
146
Árie slyšela každé jeho slovo. Kamenná místnost byla jako jeviště,
zesilovala zvuky a vysílala je ven, kde stála ona a Sobol a dívali se do
tmy. Přemýšlela, jestli Roara slyší i Sobol.
„Olivie,“ pokračoval Roar naléhavě, vášnivě. „Co tady děláš?“
„Čekám na jídlo,“ odpověděla Liv a dívala se přímo před sebe. „A
na Sobola.“
Roar zaklel a odskočil od ní, jako kdyby ho odstrčila.
Sobol se po Áriině boku zlehka zasmál. „Půjdeme?“ zeptal se
a zamířil dovnitř. Přistoupil k Liv a políbil ji na rty.
„Jsi nádherná,“ zašeptal, když se narovnal.
Liv se začervenala. „Uvádíš mě do rozpaků.“
„Proč?“ zeptal se Sobol a sedl si vedle ní. Pohlédl na Roara
s pobaveným výrazem v očích. „Pochybuju, že by někdo něco
namítal.“
Árii se stáhl žaludek. Zdálo se, že Roar má sto chutí vyskočit
a roztrhat Sobola na kusy. Zrychlil se jí puls a zadívala se na stráže
u dveří. Oba muži jí pohled oplatili. Všechno sledovali.
Když Roar usedl vedle ní, přitiskla svou paži k jeho a poslala mu
rychlé varování. Roare, zůstaň u mě. Zachovej klid – prosím.
Sobolovi s Liv na druhé straně stolu to gesto neušlo. V téhle
místnosti neexistovala tajemství. Každé špitnutí bylo slyšeno, každá
změna emocí zaznamenána.
Liviny zelené oči potemněly. Žárlila snad? Jak si mohla dovolit cítit
něco takového? Chtěla si vzít Sobola. Neměla na Roara žádné právo.
Sluhové přinesli talíře s pečenou šunkou a zeleninou. Árie měla
hlad, ale zároveň ji bolel žaludek. Vzala si kousek chleba.
Chvíli jedli v nepříjemném tichu. Áriin pohled se vracel k Roarově
ruce spočívající na noži vedle její ruky. Roar a Liv se na sebe nedívali.
Sobol všechno sledoval.
„Měl Perry radost z jídla, které jsme mu poslali?“ zeptala se
nakonec Liv.
„Druhá půlka platby?“ podivil se Roar.
„Říká se tomu věno,“ opravila ho Liv ostře. „Poslal jsi to, že,
Sobole?“
„V den, kdy jsem to slíbil,“ přikývl Sobol. „Jsem si jistý, že Tideové
zásilku dostali. Musela dorazit poté, co tví přátelé odešli. Poslal jsem
147
jim rovněž čtyřicet svých nejlepších bojovníků. Zůstanou u kmene a
pomůžou tvému bratrovi, s čímkoli bude potřebovat.“
Liv na něj pohlédla. „To jsi opravdu udělal?“
Sobol se usmál. „Vím, že si o něho děláš starosti.“
Árie cítila, že Roarovi už nezbývá žádná naděje. Obchod byl
uzavřen. Liv patřila Sobolovi. Zbýval pouze svatební obřad, což byla
pouhá formalita.
„Poslal mi Perry nějaký vzkaz?“ zeptala se Liv.
Roar zavrtěl hlavou. „Museli jsme odejít narychlo, takže neměl
šanci. A i kdyby ji měl, nejsem si jistý, že by ti něco vzkázal.“
„Proč?“ otázala se Liv. „Přišel o jazyk?“
„Vyčítá si, co se stalo Valeovi, Liv.“
Liv se zamračila. „Vím, co Vale udělal. Vím, jaký byl můj bratr.
Copak je tak těžké poslat vzkaz?“
„To je dobrá otázka,“ přisvědčil Roar. „Copak je tak těžké poslat
vzkaz? Perry o tobě neslyšel rok. Třeba se bojí, že tě ztratil. Třeba si
myslí, že už ti na něm nezáleží. Záleží, Liv?“
Liv a Roar na sebe hleděli, upřeně, bez mrknutí. Tady už dávno
nešlo o Perryho. Árii připadalo, jako by ona a Sobol zmizeli
z místnosti.
„Jistěže ho mám ráda,“ prohlásila Liv. „Je to můj bratr. Udělala
bych pro něj cokoli.“
„Dojemné, Liv.“ Roar vstal od stolu. „Perry to jistě moc rád
uslyší.“ Tichými kroky odešel.
O samotě s Liv a Sobolem si Árie náhle připadala jako vetřelec.
Vítr sfoukl svíčky na jejich konci stolu. Ve slabém světle vypadaly
Liviny šaty chladně, jako rudé bláto. Všechno se zdálo být šedivé
a studené.
„Pošlu pro tvého bratra,“ ozval se Sobol a vzal Liv za ruku.
„Můžeme se svatbou počkat. Řekni mi, co chceš, a já to udělám.“
Liv se na něj usmála rychlým, slabým úsměvem. „Mrzí mě to…
nemám hlad,“ řekla a odešla z místnosti.
Árie čekala, že se do ní Sobol pustí. Neudělal to. Vzal z talíře fík
a snědl ho. Když žvýkal, pozoroval ji.
„Vím, proč je tady Roar,“ prohodil. „Ale proč jsi tu ty?“

148
 Pronesl to jakoby nic, ale upřeně si ji měřil. Árie pohlédla na dveře,
odhadovala vzdálenost. Instinkt jí radil, aby odešla.
Sobolova ruka vystřelila a sevřela jí zápěstí. Árie volnou rukou
popadla nůž. Držela ho ostřím dolů, připravená bodnout Sobola do
krku. Připravená ke smrtící ráně. Proti člověku, jako byl on, měla
jenom jednu šanci. Jenže kdyby ho zabila, nijak by jí nepomohlo.
Potřebovala si s ním promluvit.
Sobol se usmál a lehce potřásl hlavou. Oči měl uprostřed průsvitné
jako sklo a lemovala je temná modř. „To nebudeš potřebovat.
Neublížím ti, pokud mi k tomu neposkytneš důvod.“
Sklouzl rukou po její paži a vyhrnul jí rukáv. Palcem jí přejel po
kůži, pomalu a pevně, když si prohlížel zpackanou polovinu Označení.
Jeho chladný dotek způsobil, že Árii naskákala husí kůže.
Sobol se jí zahleděl hluboko do očí. „Ty jsi mi vážně záhada, viď?“
Árii se dech zarazil v hrdle. Zvuky se vyostřily. Vnímala třepotání
závěsů a šumění Hadí řeky. Přibližující se kroky v chodbě. Viděl Sobol,
že je Slyšící? Znal její život ve Snění a v Říších a všechno ostatní, co
skrývala?
Vešel strážce se světlými vlasy připomínajícími provázky.
„Hraničářova mez zdržela postup bouře.“
Sobol mu nevěnoval pozornost. „Co ode mě chceš?“ zeptal se
tichým, výhrůžným hlasem.
Nemohla mu lhát. Prostě nemohla. „Poklidnou modř.“
Sobolovo sevření povolilo. Pomalu vydechl a opřel se v židli. „A
já si myslel, že jsi výjimečná,“ prohlásil. Pak vstal a odešel.
Árie se ještě dlouho nemohla pohnout. Necítila takový odpor vůči
něčímu doteku celé měsíce, od chvíle, co ji vyhnali ze Snění. V paži jí
tepala bolest. Sobolovo sevření bylo silnější, než si uvědomovala.
Nakonec položila nůž zpátky vedle prázdného talíře. Prsty ji bolely,
jak ho svírala.
Co teď? U Sobola vzbudila podezření. Bude do ní vrtat, dokud
nezjistí, kým skutečně je. Její život byl v ohrožení. Její poslání bylo
v ohrožení. Nadechla se a vstala. Nesmí selhat.
Prošla kolem stráží u dveří a zamířila do svého pokoje. Všímala si
strážných na stanovištích a v chodbách. Pohybovat se po pevnosti
nepozorovaně bude obtížné, avšak nikoli nemožné. Ztuhla, když
149
uslyšela Sobolův hlas. Zdál se být blízko, ale nevěděla to jistě. Ve
spletitých chodbách zněly zvuky všelijak. S bušícím srdcem
naslouchala, jak Sobol nařizuje evakuaci okrajových částí Rimu. Třeba
ho bouře popožene, aby s ní probral Poklidnou modř ještě dnes večer.
Později, řekla si v duchu. Vyplíží se ven a zjistí, co se dá.
Nebyla překvapená, když vešla do svého pokoje a zjistila, že tam
někdo je.
Očekávala Roara, ale byla to Liv.

150
 25
PEREGRIN

Toho večera seděl Perry u vyvýšeného stolu, ohromený jídlem, které

se podávalo. Šunka s rozinkami zlatými jako sluneční paprsky.
Ořechový chléb s teplým kozím sýrem. Karotka vařená v medu
a másle. Jahody. Třešně. Šest druhů sýra. Víno nebo lustr pro ty, kteří
měli chuť. Jídelnu naplnily vůně. Zítra se kmen vrátí k přídělům, ale
dnes večer oslavovali.
Jedl, dokud se hladové křeče nezměnily v bolest z nacpaného
žaludku. Každé sousto mu připomínalo Livinu oběť. Když dojedl,
opřel se v židli a díval se na lidi kolem. Marron si mazal na chléb máslo
se stejnou precizností jako vždycky. Medvěd útočil na hromady jídla
před sebou, zatímco Molly houpala na kolenou Rivera. Hyde a Gren
soupeřili o to, kdo zaujme Brooke. Twig se skoro nedostal ke slovu.
Jen o pár hodin dříve na stejném místě poslouchal, jak na něj
vztekle řvou.
Na opačné straně stolu šťouchla Willow loktem do Uhlíka.
„Koukni. Nikde ani kousek ryby.“
„Nebesům budiž díky,“ opáčil Uhlík. „Už jsem myslel, že mi
narostou žábry.“
Willow se rozesmála. Vzápětí se rozesmál i Perry, když si všiml, jak
Uhlíkoví pod čepicí rudnou uši.
Na vzdáleném konci místnosti jedla Kirra se svou skupinou. Byla
to nevázaná parta s rozmáchlými gesty. Všichni se hlasitě smáli.
Perryho oči se opětovně vracely k dívce. Domluvil si s ní setkání na
později, aby se od ní dozvěděl zprávy z jiných území. A protože
přicházela od Rohů, mohla by také vědět něco o Poklidné modři.
Když dojedli, skupina kolem Kirry odstrčila stranou pár stolů, aby
udělala místo. Pak spustila hudba. Kytary a bubny vyhrávaly živé
melodie. Dobrá nálada se šířila jako oheň. Tideové se k hudebníkům
dychtivě přidali a místnost se brzy naplnila zpěvem a tancem.

151
 „Pověděl ti Uhlík o svých narozeninách?“ zeptala se Perryho
Willow.
Uhlík zavrtěl hlavou. „Willow, neblázni. Dělal jsem si legraci.“
„Ale já ne,“ opáčila Willow. „Uhlík neví, kdy má narozeniny, takže
by to mohlo být kdykoli. A když to může být kdykoli, proč ne dnes?
Stejně už slavíme.“
Perry zkřížil ruce na hrudi a snažil se nesmát. „Dnešek mi připadá
perfektní.“
„Možná bys mohl něco říct, víš, aby to bylo oficiální?“
„To bych mohl.“ Pohlédl na Uhlíka. „Kolik chceš, aby ti bylo?“
Uhlík vykulil oči. „Já nevím.“
„Co takhle třináct?“ navrhl Perry.
„Fajn.“ Uhlík pokrčil rameny, ale tvář mu zrudla a náhle byl
mnohem veselejší. Znamenalo to pro něj víc, než byl ochotný
připustit, a jak by také ne?
Zasloužil si znát vlastní věk. Mít den, podle nějž bude měřit svůj
život. Perrym bylo jen líto, že ho něco takového nenapadlo dřív.
„Jakožto pán Tideů prohlašuju tenhle den za tvoje narozeniny.
Všechno nejlepší.“
Uhlík se zakřenil. „Díky.“
„Teď musíš tancovat,“ ozvala se Willow. Vytáhla ho na nohy,
ignorovala jeho polovičaté námitky a zmizela s ním v davu.
Perry se pohodlně opřel a podrbal Blešku na čumáku. Všechno
sledoval a vychutnával si lehký pocit u srdce. Kirra nepřivezla pouze
jídlo. Přivezla připomínku lepších časů. Takhle to mělo v jídelně
vypadat. Tohle byli Tideové, jak je vždycky chtěl vidět.

Bylo už pozdě, když se kmen rozešel do svých domovů. Nikdo

nechtěl, aby večer skončil. Reef odtáhl Perryho stranou na setmělou
mýtinu. Kolem svítily lampy a lehce se pohupovaly v chladném větru
vanoucím od oceánu.
„Dvacet sedm mužů a jedenáct žen,“ řekl. „Z toho deset
Vidoucích a pět Slyšících, a navíc Kirra. Pokud to můžu posoudit,
všichni umějí zacházet se zbraněmi.“
Perry předpokládal totéž. „Děláš ti to starosti?“

152
 Reef zavrtěl hlavou. „Ne. Ale stejně budu mít dnes v noci oči na
stopkách.“
Perry přikývl, věřil, že Reef bude mít nově příchozí pod dohledem.
Když se otočil k odchodu, málem porazil Molly. Řekla mu, že Marron
onemocněl. Nejde o nic vážného, jen o poruchu trávení, ale uložili ho
k odpočinku. Bez Reefa a Marrona se s Kirrou sejde sám. Perry přešel
mýtinu ke svému domu. Nebyl si jistý, co ho vlastně znervózňuje.
O chvíli později zaklepala na jeho dveře a vešla dovnitř. Perry vstal
z křesla u krbu. Kirra zůstala stát na prahu a měřila si prázdnou
místnost. Podle všeho ji překvapilo, že tu není nikdo jiný. „Dala jsem
svým lidem na večer volno. Byla to dlouhá cesta.“
Perry přešel ke stolu a nalil do dvou hrnků lustr. Jeden hrnek jí
podal. „Jsem si jistý, že si odpočinek zaslouží.“
Kirra přijala nápoj a sedla si ke stolu. Její oči se usmívaly, když si
ho prohlížela. Na sobě měla těsnou blůzu barvy pšenice, rozepnutou
o něco víc než během večeře. „Přišli jsme v pravý čas,“ řekla. „Tvůj
kmen hladověl.“
„Ano,“ přitakal Perry. Nemohl popřít, že jejich situace je
katastrofální, ale nelíbilo se mu, že na to poukazuje cizí člověk.
„Kdy se vracíš do Rimu?“ zeptal se. Podle dívčina výrazného
akcentu a jejího neomaleného vyjadřování poznal, že pochází z jihu.
To bylo vše, co o ní chtěl vědět. Potřeboval informace, které by mohl
použít. Chtěl poslat zprávu své sestře. Jak se Liv asi vede? Musí vědět,
že je v pořádku.
Kirra se rozesmála. „Už mi chceš vidět paty? To ses mě dotkl,“
řekla a trochu se ušklíbla. „Sobol chce, abych tu zůstala. Máme vám
pomáhat, dokud nás budete potřebovat.“
Na něco takového nebyl Perry připravený. Napil se a dopřál si
chvilku na vzpamatování. Lustr ho zahřál v hrdle. Říkalo se, že Sobol
je neúprosný, a teď nebyl čas na velkorysost. Přinutila ho k té pomoci
Liv? I ona dokázala být neúprosná.
Perry odložil svůj hrnek. „Sobol možná chtěl, abys zůstala, ale on
tady nerozhoduje.“
„Jistěže ne,“ souhlasila Kirra, „ale já nechápu, v čem je problém.
Přivezli jsme si vlastní jídlo a ty tu máš spoustu místa. Sobol je teď
tvým bratrem. Ber naši pomoc jako jeho dárek.“
153
 Dárek? Pomoc? Perry sevřel hrnek ještě pevněji. „Sobol není můj
bratr.“
Kirra usrkla trochu lustru a oči jí pobaveně zasvítily. „Chápu, proč
si to myslíš, když ses s ním nikdy nesetkal. Přesto by ti měly být jasné
výhody, které z naší přítomnosti plynou. Mám nejsilnější bojovníky,
jaké si dovedeš představit, a moji koně jsou trénovaní, aby vydrželi
v klidu při bouřích i nájezdech. Mohli bychom ti pomoct chránit vaši
osadu. Nebudeš se muset stáhnout do jeskyně.“
Takže o tom slyšela. Třebaže to byla jeho volba a nejlepší řešení
pro Tidey, pocítil zahanbení a tvář mu zrudla. Kirra se k němu
naklonila a zhluboka se nadechla. Upírala na něj oči. Měly barvu
jantaru – stejně ohnivou barvu, jakou cítil z její nálady. Četla ho stejně,
jako četl on ji.
„Slyšela jsem o tobě,“ řekla. „Říká se, že ses vloupal do
osadnického Lusku a že jsi přemohl kmen Krovenů. Říká se, že jsi
dvojnásobně Označený – jsi Vidoucí, ale navíc dokážeš vidět ve tmě.“
„Ať ti to říkal kdokoli, byli to žvanilové. Mezi všemi těmi klepy,
co jsi slyšela, zmínil se někdo o Poklidné modři? Pověděl ti můj bratr
Sobol, kde ji najít?“
„Země slunce a motýlů?“ opáčila Kirra a znovu se opřela. „Netvrď
mi, že ji taky hledáš. V její existenci věří jen blázni.“
„Tvrdíš, že jsem blázen, Kirro?“
Usmála se. Poprvé ji oslovil jménem. Všimla si toho, a proto si
toho všiml i on. „Blázen plný optimismu.“
Perry se zakřenil. „Ten nejhorší druh.“ Začínal přemýšlet, jestli se
ho dotkne všechno, co mu ta dívka řekne. „Ty myslíš, že Poklidná
modř neexistuje? Nemáš snad chuť žít?“
„Já jsem naživu,“ opáčila. „Obloha mi strach nenažene.“
Odmlčeli se a zadívali se jeden na druhého. Dívčina nálada se
tetelila vzrušením. Neodvrátila zrak a on si uvědomil, že ani on to
nedokáže.
„Jsi zranitelný,“ pronesla nakonec. „Není nic špatného na tom
přijmout drobnou pomoc.“
Pomoc. Zase to slovo. Měl toho dost. Nemohl ho už znovu slyšet.
„Zvážím tvou nabídku,“ prohlásil a vstal. „Ještě něco?“

154
 Kirra k němu vzhlédla. „A ty bys ještě něco chtěl?“ Nemohla se
vyjádřit jasněji.
Perry přešel ke dveřím, otevřel je a vpustil dovnitř noční vzduch.
„Dobrou noc, Kirro.“
Vstala a vyšla ven. Zastavila se necelou stopu od něj, zadívala se
mu do očí a nadechla se.
Perrymu se sevřel žaludek. Zrychlila mu puls. Něco takového už
necítil celé týdny. Jistě to pozná, ale on to prostě nemohl skrýt.
„Dobře se vyspi, Peregrine z rodu Tideů,“ odpověděla Kirra
a zmizela ve tmě.

155
 26

ÁRIE
„Co tady děláš, Liv?“ zeptala se Árie a vešla do pokoje. Nemohla si
pomoct, z hlasu jí zazníval vztek.
Liv vstala z postele. „Hledala jsem Roara. Nebyl u sebe.“ Její řecká
róba teď byla pomačkaná, padala jí z ramenou a vlasy si zapletla do
copů, ale vypadala silněji a vyrovnaněji než u večeře.
Árie si založila ruce na prsou. Vedle postele blikala lampička
a ozařovala studený pokojík. „Jak sama vidíš, není tady.“
„Jen mu ode mě něco vyřiď…“
„Od tebe mu nevyřídím vůbec nic.“
Liv se ušklíbla. „Kdo vlastně jsi?“
„Kamarádka Roara a Perryho.“ Árie se kousla do rtu, jakmile to
vyslovila. Kamarádka – to ji přece zdaleka nevystihovalo. Byla
mnohem víc – pro oba dva.
Liv se objevil na tváři úsměv. „Aha… takže ty jsi Perryho
kamarádka. Mělo mě to napadnout. Vypadáš jako někdo, s kým by
můj bratr mohl být nejlepší kamarád.“
„Je načase, abys odešla.“
Liv se krátce zasmála, ale ani se nepohnula. „Překvapuje tě to?
Přece si nemyslíš, že jsi jediná holka, co se do něj zamilovala.“
Árie cítila, jak rudne vzteky. „Vím, že jsem jediná, které se
odevzdal.“
Liv okamžitě ztichla. Pak přistoupila blíž a zabodla do Árie oči.
Odpolední šrám se ztratil v červeni jejích tváří. „Zabiju tě, jestli mu
ublížíš,“ řekla klidným hlasem bez emocí. Nebyla to vyhrůžka. Byla to
prostá informace.
„Dřív jsem si myslela totéž.“
„Ničemu nerozumíš,“ prohlásila Liv. „Řekni Roarovi, aby odešel.
Hned. Ještě před svatbou. Nemůže tady zůstat.“

156
 „Jak se můžeš chovat, jako by ti byl na obtíž?“ vyhrkla Árie.
Myslela na všechny ty noci, kdy s Roarem mluvila o Liv. Kdy
poslouchala, jak je úžasná. Tahle holka byla úděsná. Sobecká.
Neomalená. „Ty jsi utekla! Opustila jsi ho. Hledal tě celý rok.“
Liv mávla rukou po pokoji. „Myslíš si, že jsem si tohle vybrala?
Myslíš si, že tady chci být? Můj bratr mě prodal! Vzal mi všechno, po
čem jsem kdy toužila.“ Podívala se na dveře a pak přistoupila k Árii
blíž. „Chceš vědět, co jsem dělala uplynulý rok? Den co den jsem se
snažila na Roara zapomenout. Na každý jeho úsměv, na každý polibek,
na každou hloupost, jíž mě rozesmál. Všechno jsem to pohřbila.
Trvalo mi rok, než jsem na něj přestala myslet. Rok, než jsem ho
přestala postrádat natolik, že jsem mohla přijít sem a setkat se se
Sobolem.
Roar svojí přítomností všechno zničí,“ pokračovala Liv. „Já
nejsem dost silná. Jak na něj mám zapomenout, když je přímo přede
mnou? Jak si mám vzít Sobola, když myslím jedině na Roara?“
V očích se jí objevily slzy, dýchala přerývaně. Árie ji nechtěla
litovat. Vždyť Roarovi tolik ublížila. „Je tady, aby tě odvedl zpátky,
Liv. Musí existovat způsob, jak by ses mohla vrátit k Tideům.“
„Vrátit se?“ Liv se slabě zasmála. „Perry nemůže splatit věno. A já
už nemůžu dál utíkat. Vím, jak to v osadě vypadá. Vím, že Tideové
potřebují pomoc. Sobol jim ji může poskytnout. Bude jim pomáhat
dál, když se vezmeme. Jak bych před tím mohla utéct? Jak mám odejít,
když to znamená, že moje rodina bude hladovět – nebo zemře?“
Árie nevěděla, co na to říct. Vydechla a posadila se na postel.
Zaplavila ji náhlá vlna vyčerpání. Malým oknem dovnitř zářil Éter,
takže místnost se jemně mihotala modrým světlem.
Livin problém jí připadal nepříjemně povědomý. Árie se tolik
soustředila na nalezení Poklidné modři, aby získala zpátky Talona, že
vůbec nepřemýšlela o tom, co bude pak. Budou moci být s Perrym
spolu? Tideové ji zavrhli a Snění nepřicházelo v úvahu. Všichni byli
proti nim. Všechno bylo proti nim.
Árie ty myšlenky zahnala. Nemá smysl se trápit. Pohlédla na Liv.
„A co Sobol?“ Třela si zápěstí, znovu pocítila ozvěnu jeho sevření.
Liv pokrčila rameny. „Není hrozný… já vím… není to nic moc,
myslet si o muži, kterého si chystám vzít, že není hrozný, ale je lepší,
157
než jsem doufala. Myslela jsem, že ho budu nenávidět, ale není tomu
tak.“
Kousla se do spodního rtu, jako by zvažovala, zda má mluvit dál.
Pak přišla k posteli a sedla si vedle Árie. „Když jsem sem na jaře přišla,
byl ochotný nechat mě odejít. Řekl mi, že můžu jít, kam chci, ale
protože jsem nakonec dorazila, můžeme se navzájem poznat. Když to
řekl, už jsem si nepřipadala tolik v pasti. Pomohlo mi to, abych si
nepřipadala tolik jako věc, kterou si někdo předává z ruky do ruky.“
Árie přemýšlela, jestli to Sobol řekl záměrně. Vědoucí uměli
manipulovat s lidmi. Ale copak by to Liv nepoznala?
„Nepodlézám mu,“ pokračovala Liv, „a jemu se to líbí. Myslím, že
mě bere jako výzvu.“ Pohrávala si se zelenou šňůrou kolem svého
pasu. „A přitahuju ho. Vůně, kterou vydává, když vejdu do
místnosti… něco takového nemůžeš předstírat.“
Árie hleděla na dveře. Kroky za nimi postupně utichaly. „A ty
k němu cítíš totéž?“ zeptala se pak.
„Ne… totéž ne.“ Liv svázala konce šňůry do spletitého uzlu, jak
přemýšlela. „Když mě líbá, znervózňuje mě to, ale myslím, že je to
proto, že je to jiné.“ Setkala se s Áriiným pohledem. „Nikdy jsem
nelíbala nikoho jiného než Roara, a Roara…“
Zavřela oči a trhla sebou. „Roara nemůžu mít. Nemůžu tady sedět
a vzpomínat, jaké to je líbat Roara, když si za pár dní beru někoho
jiného. Musí odejít. Tohle je pro mě až příliš tvrdé. Nemůžu se dívat,
jak trpí.“ Potřásla hlavou. „Cítím se kvůli němu slabá, a já slabost
nenávidím.“
Árie se opřela o železné čelo postele a vybavila si Perryho během
jejich poslední společné noci, zraněného po rvačce, která se konala
kvůli ní. Druhý den přišel o část svého kmene. Necítila se kvůli němu
slabá. Cítila se až příliš mocná, jako kdyby ho mohlo zranit cokoli, co
ona udělá, a to byla poslední věc na světě, po které toužila.
„Roar se přes to přenese,“ dodala Liv tiše. Výraz jejích očí změkl
a Árie věděla, že si přečetla její náladu. „Zapomene na mě.“
„Tomu přece nevěříš.“
Liv se kousla do spodního rtu. „Ne,“ řekla. „Nevěřím.“
„Řekneš mu pravdu? Roar musí vědět, co ses rozhodla udělat.
Musí vědět proč.“
158
 „Myslíš, že to pomůže?“
„Ne. Ale dlužíš mu to.“
Liv si ji dlouze prohlížela. „Dobrá. Zítra s ním promluvím.“
Vyšplhala se na postel a přetáhla si přes nohy deku. Do místnosti
pronikly zvuky bouře a zpod dveří zavál chladný vzduch. „Jak se
doopravdy má můj bratr?“
Ještě před malou chvílí Árii vyhrožovala. Teď byla blízká
a uvolněná. Ztracená v myšlenkách. Horko a chlad, pomyslela si Árie.
Přemýšlela, jestli se Liv ve všem pohybuje mezi dvěma extrémy.
Árie přes sebe přetáhla druhou půlku deky. Když naposledy viděla
Perryho, byl zmlácený a opustila ho spousta lidí. I ona sama ho
opustila. Nenáviděla pomyšlení, že přispěla k jeho bolesti. „Neměl to
jednoduché.“
„Musí toho tolik udělat. Starat se o tolik věcí,“ řekla Liv. „Musí se
mu hrozně stýskat po Talonovi.“
„Ano, ale my Talona dostaneme zpátky,“ vyhrkla Árie, než se
stačila zastavit.
Liv se zamračila a upřela na ni zelené oči. „Odkud jsi?“
Árie zaváhala. Měla pocit, že její odpověď určí jejich vztah. Má
riskovat a povědět Liv pravdu? Chtěla, aby si důvěřovaly. A teď, pozdě
večer a v tichu svého pokoje, toužila být prostě sama sebou. Nadechla
se a odpověděla. „Jsem ze Snění.“
Liv zamrkala. „Ty jsi Osadnice?“
„Ano… No, tedy napůl.“
Liv se usmála. „Jak se to stalo?“
Árie se k ní přisunula blíž a položila jí ruku na paži. Potom Liv
pověděla, jak ji na podzim vyhodili z Lusku a jak potkala Perryho.
Pověděla Liv o všem, co se stalo u Tideů, řekla jí, že musí najít
Poklidnou modř, aby dostala zpátky Talona. Když skončila, Liv mlčela
a hluk éterových trychtýřů opadl. Nejhorší část bouře měl Rim za
sebou.
„Sobol se o Poklidné modři párkrát zmínil,“ řekla Liv. Oči jí
ztěžkly spánkem. „Ví, kde leží. Zjistíme to a dostaneme Talona
zpátky.“
My. Takové malé slůvko, ale znělo obrovsky. Árie pocítila nával
vzrušení. Liv jí pomůže.
159
 Liv si ji dlouze měřila. „Takže tobě nevadí, co se stalo u Tideů? Že
tě otrávili? Vrátíš se zpátky k mému bratrovi?“
Árie přikývla. „Vadí mi to, ale nedokážu si představit, že bych se k
němu nevrátila.“ V mysli se jí objevil text písně, který se jí pevně vryl
do paměti. „‚Láska je vzpurný ptáček, kterého nikdo nezkrotí,‘“ řekla.
„To je z opery, která se jmenuje Carmen.“
Liv přimhouřila oči. „A ten ptáček jsi ty, nebo můj bratr?“
Árie se usmála. „Myslím, že ptáček je spojení mezi námi… Udělala
bych pro něj cokoli,“ dodala a uvědomila si, že je to skutečně tak
jednoduché.
Livin pohled byl náhle vzdálený. „Je to dobré rčení,“ poznamenala
po dlouhé chvíli. Zívla. „Budu spát tady. Nezlob se, jestli budu
chrápat.“
„Jasně, proč bys nezůstala? Je tu spousta místa, pokud se ani jedna
z nás nepohne.“
„To nebude problém. Já se beztak nemůžu hýbat. Ty šaty jsou jako
brnění.“
„Špatně sis zavázala pásek. Dřív jsem takové šaty nosila v Říších.
Mohla bych ti ukázat, jak na to.“
„Není třeba. Jsou to hloupé šaty.“
Árie se zasmála. „Nejsou. Vypadáš v nich úžasně. Jako Athéna.“
„Fakt?“ Liv znovu zívla a zavřela oči. „Myslela jsem, že Roarovi
by se mohly líbit. Dobře. Zítra mi ukážeš, jak se ten pitomý pásek
zavazuje.“
Jak Liv slíbila, začala brzy pochrupovat. Její chrápání ale nebylo
vůbec hlasité. Jenom tiché vrnění, které se proplétalo se zvukem větru
a kolébalo Árii do spánku.

160
 27
PEREGRIN

„Co to tam Kirra nahoře dělá?“ zeptal se Perry.

Vešel na mýtinu a podíval se na střechu svého domu. Do očí ho
uhodily dívčiny vlasy připomínající rudou vlajku ve větru. Dolů se
k němu neslo bušení kladiv.
Ráno strávil s Marronem u jeskyně a debatovali o tom, jestli by
v útesu vedoucím k jeskyni mohli udělat schody, nebo na něm vytvořit
točitou cestu, po níž by se dolů dostali koně s povozy. Bylo by to
mnohem lepší než schody, takže za pokus to stálo, ale potřebovali
větší pomoc.
„Ty o tom nevíš?“ zeptal se ho Reef.
„Ne. Nevím.“ Perry vylezl po žebříku na střechu. Kirra stála asi
tucet kroků od něj a sledovala dva ze svých mužů, Foresta a Larka, jak
vytrhávají střešní krytinu. Když k nim kráčel, jeho hněv rostl s každým
krokem. Měl k tomuhle prostoru bližší vztah než k celému domu.
Tohle bylo jeho místo.
Kirra se k němu otočila a usmála se. Založila si ruce v bok
a naklonila hlavu na stranu.
„Dobré ráno,“ řekla. „V noci jsem si všimla trhliny ve stropě. Řekla
jsem si, že se o to postaráme.“
Promluvila hlasitěji, než bylo třeba, aby to bylo slyšet až na mýtině.
Její muži vzhlédli a změřili si ho. Sundali část břidlicových tašek a
odhalili latě pod nimi. Perry věděl, že tucet Slyšících na mýtině o všem
ví. Nebylo tajemstvím, co si kmen pomyslí. Všichni věděli, že díra byla
přímo nad jeho podkrovím.
Nadechl se a snažil se potlačit vztek. Kirra měnila něco, co žádnou
změnu nepotřebovalo. Díval se tou škvírou na Éter snad celý život,
ale teď je nemohl zastavit. Škvíra, která měla původně pár coulů,
narostla na díru o průměru dobré stopy a odhalila vnitřní nosníky.
Viděl teď prostěradla ve svém podkroví.

161
 „Medvěd se zmínil o dalších věcech, o které se můžeme postarat,
zatímco jsme tu,“ poznamenala Kirra.
„Pojď se projít, Kirro,“ navrhl jí Perry.
„Moc ráda.“ Zvuk jejího hlasu – sladký jako nektar – ho podráždil.
Perry cítil, jak je lidé sledují, když slézali po žebříku a společně
kráčeli po mýtině. Vydal se pěšinou k přístavu, protože věděl, že ho
najde prázdný. Na návrat rybářů bylo ještě brzy.
„Myslela jsem, že můžeme být užiteční,“ řekla Kirra, když se
zastavili.
Rozzlobilo ho, že promluvila první. „Když chcete pracovat, běž za
mnou, ne za Medvědem.“
„Zkoušela jsem to, ale nemohla jsem tě najít.“ Povytáhla obočí.
„Znamená to, že chceš, abychom zůstali?“
Perry to zvažoval celé ráno, zatímco naslouchal Marronovu popisu
prací, které bylo třeba udělat v souvislosti se stěhováním do jeskyně.
Neviděl důvod, proč odmítnout skupinu schopných pracovníků.
Pokud měl ohledně Éteru pravdu, nezbývalo jim moc času.
„Ano,“ řekl. „Chci, abyste zůstali.“
Kirra překvapeně vykulila oči, ale rychle se vzpamatovala. „Čekala
jsem, že se mnou budeš víc bojovat. Vlastně by mi to ani nevadilo.“
Její slova zněla jako flirt, ale její náladu bylo těžké přečíst, šlo
o zvláštní směsici tepla a chladu. Hořkosti a sladkosti.
Zasmála se a zasunula si pramen vlasů za ucho. „Znervózňuje mě,
když se na mě díváš těma svýma očima.“
„Jiné nemám.“
„Nemyslela jsem tím, že se mi nelíbí.“
„Vím, jak jsi to myslela.“
Přešlápla z nohy na nohu, její vůně byla náhle vřelejší. „Jo,“
přitakala a pohled jí zabloudil k Perryho hrudi a k řetězu, který měl
kolem krku.
Skutečně ji přitahoval – to se nedalo nijak skrýt –, ale Perry se
nemohl zbavit pocitu, že se ho snaží oklamat.
„Kde tedy podle tebe máme pracovat?“ zeptala se.
„Dokončete tu střechu. Zítra vám ukážu jeskyni.“ Otočil se
k odchodu.

162
 Dotkla se jeho paže a zadržela ho. Tělem mu projel příval
adrenalinu. „Perry, bude snazší, když se spolu naučíme vycházet.“
„My spolu vycházíme,“ opáčil a odešel.

U večeře byla skupina Kirry stejně hlasitá jako předchozího dne. Dva
muži, kteří opravili díru v Perryho střeše, Lark a Forest, pocházeli až
úplně z jihu, stejně jako Kirra. Hlasitě rozprávěli, vykládali vtipy
a historky a předháněli se v důvtipu. Když večeře skončila, Tideové se
nadšeně dožadovali pokračování.
Kirra mezi Tidey dobře zapadla. Perry se díval, jak se směje
s Grenem a Twigem a později s Brooke. Dokonce si chvíli povídala se
Starým Willem, až mu obličej za bílým plnovousem zrudl.
Perryho nepřekvapilo, jak rychle ji Tideové přijali. Chápal, jak se
jim ulevilo, když přijela, a přál si, aby se cítil stejně, ale ať řekla nebo
udělala cokoli, připadal si jako terč.
Když se jídelna skoro vyprázdnila, objevil se Medvěd, posadil se
naproti Perrymu a žmoulal si obrovské ruce. „Můžeme si promluvit,
Peregrine?“
Perry při formálním tónu jeho hlasu narovnal záda. „Jistě. O co
jde?“
Medvěd si povzdechl a propletl prsty. „Trochu jsme se mezi sebou
bavili. Nechceme se stěhovat do jeskyně. Teď už k tomu není důvod.
Máme jídlo – dost jídla, aby nás zase postavilo na nohy – a Kirra a její
lidé nám pomůžou se bránit. Nic víc nepotřebujeme.“
Perrymu se zvedl žaludek. Medvěd už dřív zpochybnil jeho
rozhodnutí, ale tohle bylo jiné. Tohle bylo něco víc. Odkašlal si. „Já
své plány nezměním. Přísahal jsem, že se budu starat o blaho kmene.
A to taky dělám.“
„Rozumím,“ přikývl Medvěd. „Nechci jít proti tobě. Nikdo z nás
nechce.“ Vstal, husté obočí stažené. „Promiň, Perry. Jenom jsem
chtěl, abys to věděl.“

Když se Perry vrátil domů, zasedl ke stolu s Marronem a Reefem.

Zbytek Šestky hrál kostky. Po dalším večeru plném hudby a zábavy
byli ve skvělé náladě. Už dva dny po sobě se dobře nasytili.

163
 Perry nepřítomně poslouchal, když si podávali láhev lustru
a vtipkovali spolu. Po rozhovoru s Medvědem se cítil nejistě. Třebaže
ho Wylanův odchod bolel, kdyby se proti němu obrátil Medvěd, bylo
by to horší. Měl ho rád. Respektoval ho. Bylo mnohem horší ztratit
někoho, na kom mu záleželo.
Perry nadzvedl řetěz kolem svého krku. Loajalita náhle vypadala
hrozně křehce. Nikdy si nemyslel, že si ji bude muset získávat den co
den. Třebaže neodpustil svému bratrovi, začínal chápat tlak, jenž
Valea přinutil prodat Talona a Claru. Obětoval jednotlivce pro blaho
celku. Perry si zkusil představit, že by prodal Willow Osadníkům, aby
vyřešil své problémy. Jenom z toho pomyšlení se udělalo špatně.
„Zase hadí oči. Zatracené kostky,“ řekl Louda. Zvedl pohárek
a odhalil na stole dvě jedničky.
Hyde se ušklíbl. „Loudo, nevěřil bych, že někdo může mít takovou
smůlu jako ty.“
„Má takovou smůlu, že je to skoro štěstí,“ mínil Gren. „Je to, jako
kdyby měl obrácené štěstí.“
„Taky vypadá obráceně dobře,“ podotkl Hyde.
„Já tě obráceně praštím,“ řekl Louda bratrovi.
„Páni, tohle bylo obráceně chytré. Znamená to, že praštíš sám
sebe.“
Marron se lehce pousmál a dál si dělal poznámky do Valeovy knihy
zásob. Navrhoval přenosné pícky, které by zásobovaly jeskyni teplem
i světlem. Byl to jenom jeden z jeho nápadů, které Perryho naprosto
ohromovaly.
Reef se opřel v židli, ruce zkřížené na hrudi, víčka ztěžklá. Perry
ignoroval hru a řekl mu o svém rozhovoru s Medvědem.
Reef se poškrábal na hlavě a odhrnul si z tváře copánky. „Za
všechno může Kirra,“ prohlásil. „Hodně toho tady změnila.“
Perry si pomyslel, že to není jenom kvůli ní. Bylo to kvůli Liv.
Vzala si Sobola a dala tak Tideům novou šanci. Přemýšlel, jestli Liv
tuší, jak moc ji potřebovali. Pocítil ostré píchnutí v hrudi, stesk po
sestře. Vděčnost. Lítost kvůli oběti, již musela přinést. Liv teď měla
nový život. Nový domov. Kdy ji zase uvidí? Zahnal ty myšlenky.
„Takže ty s ním souhlasíš?“ zeptal se Reefa. „Myslíš, že máme
zůstat tady?“
164
 „Souhlasím s Medvědem, ale následovat budu tebe.“ Reef sklonil
hlavu jako všichni ostatní kolem stolu. „Tak jako my všichni.“
Perrymu se zhoupl žaludek. Měl jejich podporu, ale ta byla
založená na poslušnosti. Na slibu, jímž se mu před několika měsíci na
kolenou zavázali. Šli za ním slepě, aniž by viděli v jeho jednání
moudrost, a to mu nepřipadalo správné.
„Já souhlasím s tebou,“ řekl Marron tiše.
Perry vděčně přikývl.
„A co ty, Pere?“ zeptal se Louda. „Pořád si myslíš, že se máme
přestěhovat?“
„Ano,“ řekl Perry a položil paže na stůl. „Kirra přivezla jídlo
a bojovníky, ale nezastavila Éter. A my musíme být připravení. Klidně
by se mohla zítra sbalit a odejít.“
Okamžitě svých slov zalitoval. Hra v kostky ustala a v místnosti se
rozprostřelo rozpačité ticho. Mluvil jako paranoik, jako by čekal, že
mu všichni utečou.
Ulevilo se mu, když Uhlík křikl z podkroví a prolomil ticho. „Já
Kirru taky nemám rád.“
„Protože opravila střechu?“
Uhlík nakukoval přes okraj a přidržoval si čapku, aby mu nespadla
z hlavy. „Ne. Prostě nemám.“
Perry to tušil. Uhlík věděl, že Vědoucí z něj mohou vycítit Éter.
Avšak vzhledem k současné neustálé přítomnosti Éteru ve vzduchu si
nemusel kvůli rusovlasé dívce dělat starosti.
Twig zakoulel očima a zarachotil kostkami v pohárku. „Ten kluk
nemá rád nikoho.“
Gren do něj strčil loktem. „To není pravda. Má rád Willow – viď,
Uhlíku? A vůbec, ty máš co mluvit, ty líbači žab.“
Když dům naplnily hlasy šesti mužů – a jednoho chlapce –, kteří
hulákali z plna hrdla, Marron zaklapl knihu. Než odešel, naklonil se
k Perrymu a řekl: „Vůdcové musí vidět ve tmě, Peregrine. A pro tebe
už to začalo platit.“

O hodinu později vstal Perry od stolu a protáhl si záda. V domě bylo

ticho, ale venku se zvedal vítr. Slyšel jeho hvízdání a viděl žhnoucí
uhlíky v krbu.
165
 Podíval se k podkroví a marně hledal kousek světla, který tam
vždycky býval. Uhlíkový nohy visely přes okraj a ve spánku sebou
škubaly. Perry přelezl Haydena a Loudu, otevřel dveře Valeova pokoje
a vešel dovnitř.
Tady bylo temněji a chladněji. Podlaha v sousední místnosti byla
přeplněná lidmi, takže nemělo smysl nechávat tenhle pokoj prázdný,
ale on ho nedokázal používat. Nikdy mezi těmito zdmi nemohl
vydržet. Zemřela tady jeho matka a taky Mila. S touhle místností se
pojila pouze jediná dobrá vzpomínka.
Lehl si na postel, pomalu vydechl a upřel oči na dřevěné stropní
trámy. Naučil se s tím bojovat, ale teď to neudělal. Teď si dovolil
vzpomínat, jaké to bylo, když držel Árii v náručí těsně před
označovacím ceremoniálem. Jak se usmívala, když se ho ptala, jestli
mu někdy něco chybělo.
Jeho odpověď se nezměnila. Pravdou bylo, že třebaže se usilovně
snažil, aby tomu tak nebylo, chyběla mu. Vždycky mu bude chybět.

166
 28

ÁRIE
Liv uhladila dlaněmi slonovinové hedvábí svých svatebních šatů. „Tak
co myslíš?“ zeptala se. Vlasy jí v zakroucených zlatých kadeřích
spadaly na ramena a oči měla opuchlé spánkem. „Je to dobré?“
Byly v Livině pokoji, velké komnatě s balkonem podobné včerejší
jídelně, jen o pár dveří dál na stejné chodbě. Ve velkém kamenném
krbu praskal oheň a dřevěnou podlahu pokrývaly tlusté kožešinové
koberce.
Árie seděla na luxusním loži a dívala se, jak statná žena špendlí lem
Liviných šatů. Byla unavená a přála si, aby s Liv byly usnuly tady a ne
v její posteli. Zvenku dovnitř zavál svěží vítr a přinesl s sebou pach
ohně – připomínku noční bouře.
„Je to mnohem lepší než jen v pořádku,“ odpověděla Árie.
Jednoduchý střih zvýrazňoval Livinu vysokou, svalnatou postavu
a podtrhoval její přirozenou krásu. Vypadala úžasně. A nervózně. Od
chvíle, kdy si šaty před půlhodinou oblékla, si nepřestávala bubnovat
prsty na nohy.
„Nehýbej se, nebo tě píchnu.“ Švadlena promluvila se špendlíky
mezi rty, hlas měla tlumený a podrážděný.
„To není velká vyhrůžka, Reno. Už jsi mě píchla nejmíň desetkrát.“
„Protože sebou pořád vrtíš. Tak drž!“
Liv zakoulela očima. „Až skončíš, hodím tě do řeky.“
„Možná se tam radši vrhnu sama, drahá,“ odsekla Rena.
Liv žertovala, ale zdála se být stále bledší. Árie se jí nedivila. Za dva
dny se měla vdávat, měla se navěky připoutat k někomu, koho
nemilovala. K Sobolovi.
Árie pohlédla ke dveřím a žaludek se jí nervózně stáhl. Roar se od
včerejšího odchodu od večeře neukázal.
Skrze silné dřevo pronikly dovnitř hlasy z chodby. Árie se učila
orientovat ve zdejších spletitých chodbách. Sobolova komnata byla
167
poblíž. Teď, když věděl, že jí jde o Poklidnou modř, bude těžší než
kdykoli předtím uvolnit se a pátrat po informacích, ale později se o to
pokusí.
„Co jsi to včera večer říkala o tom vzpurném ptáčkovi?“ zeptala se
Liv náhle. „Souhlasím s tebou.“
Árie se posadila. „Vážně?“
Liv přikývla. „Tohle se nedá zkrotit… Myslíš, že už je pozdě?“
Pozdě, aby Roarovi pověděla, že ho miluje? Árie se samým štěstím
málem zasmála. „Ne. Nemyslím si, že by někdy mohlo být pozdě.“
Následujících deset minut, když švadlena dokončovala svou práci, se
Árie ošívala stejně jako Liv a snažila se neusmívat. Když Rena odešla
a ony konečně osaměly, seskočila z postele a běžela k Liv. „Jsi si jistá?“
„Ano. On je to jediné, čím jsem si kdy byla jistá. Pomoz mi to
sundat. Musím ho najít.“ Během pár vteřin se převlékla ze šatů do
obnošených hnědých kalhot, vysokých kožených bot a bílé košile
s dlouhým rukávem. Stočila si vlasy na šíji a přehodila si přes rameno
pouzdro s krátkým mečem.
Zkontrolovaly Roarův pokoj a pak i Áriin, ale oba byly prázdné.
Liv se na Roara diskrétně zeptala několika strážných. Nikdo ho
neviděl.
„Kde myslíš, že může být?“ zeptala se Árie, když ji Liv vedla
chodbami.
Liv se usmála. „Mám takové tušení.“
Árii bušilo srdce, když vyšly ven a kráčely po stinných ulicích
města. Může získat informace, zatímco budou hledat Roara.
Lidé si Liv všímali, poznávali ji, kývali jí na pozdrav. Díky své výšce
nebyla k přehlédnutí. Za pár dní z ní bude mocná žena – vůdkyně
stojící po Sobolově boku – a oni ji přijímali. Árie přemýšlela, jaké to
asi je. Chtěla mít vedle Perryho vlastní práva, přála si, aby ji uznávali
za to, jaká opravdu je.
Všichni zřejmě mluvili o noční bouři. Jižní pole stále hořela
a všichni byli zvědaví, co Sobol podnikne. Árie přemýšlela o tomtéž.
Když hoří jeho půda – když trpí pod Éterem jako všichni
ostatní – proč neodešel do Poklidné modři? Na co čeká?
„Jak velký je kmen Rohů?“ zeptala se Liv, když procházely
zalidněným trhem.
168
 „Tisíc lidí ve městě a další na okrajích. Má taky kolonie. Sobol si
potrpí na to nejlepší a chce mít všechno. Proto nemá rád Osadníky.“
Pohlédla na Árii a omluvně pokrčila rameny. „Nesnáší pomyšlení, že
si nemůže koupit vaše města. Pohrdá vším, co nemůže mít.“
To dávalo větší smysl než Wylanova teorie o staletích zášti.
Árie kráčela za Liv a usilovně přemýšlela. Jak by Sobol přesunul
tisícovky svých lidí do Poklidné modři? A nejen lidi, ale i zásoby, které
budou potřebovat, aby byli v dobré kondici a mohli vzdorovat
éterovým bouřím? Nedokázala si představit, jak to provést. Možná
proto k přesunu dosud nepřistoupil.
Liv se zastavila před šikmými dveřmi s olupujícím se červeným
nátěrem. K Áriiným uším dolehly útržky konverzace. „Jestli Roar
někde je, pak tady.“
Vešly dovnitř a Árie spatřila dlouhé stoly, kolem nichž seděli muži
a ženy. V zatuchlém vzduchu se vznášela medová vůně lustru.
„Výčep.“ Zavrtěla hlavou, ale musela přiznat, že je to dobrý začátek.
Když Roara viděla poprvé, měl v ruce láhev lustru. Od té doby ho tak
viděla mnohokrát.
Roar tam nebyl, ale našly ho jen o dvě hospody dál. Seděl sám
u stolu v temném rohu. Když je spatřil, trhl sebou a sklopil hlavu.
Ještě pořád se krčil, když k němu Árie přistoupila a opřela se o stůl.
Vypadal zlomeně.
Posadila se naproti němu. „Dělala jsem si starosti,“ řekla a snažila
se, aby to znělo jakoby nic. „Nesnáším starosti.“
Pohlédl na ni krví podlitýma očima a na rtech se mu mihl krátký,
unavený úsměv. „Promiň.“ Pak se podíval na Liv, která si sedla vedle
něj. „Nemáš se náhodou vdávat?“
Liv málem nedokázala potlačit úsměv. Natáhla ruku a položila
svou dlaň na Roarovu. Škubl sebou a odtáhl se, ale ona ho sevřela
pevně. Vteřiny plynuly. Roar zvedl pohled k jejím očím a jeho tvář se
proměnila. Už nevypadla ztracený, vypadal, jako by našel, co hledal.
Nebyl zlomený, byl celý.
Árie cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Už se na ně nemohla dívat. Na
druhé straně slabě osvětlené místnosti se setkala s pohledem muže se
zažloutlou kůží. Díval se na ni až příliš dlouho.
„Liv,“ sykla tiše. Byli sledováni.
169
 Liv odtáhla ruku, ale Roar se nepohnul. Žíly na hrdle mu
vystoupily a do očí mu vhrkly slzy. Zatajil dech. Snažil se udržet si
poslední zbytky sebeovládání.
„Málem jsi mě zabila,“ zašeptal chraplavě. „Já tě nenávidím, Liv.
Nenávidím tě.“
Byla to lež jako věž. Byla tak daleko od pravdy, jak jenom slova
mohou být. Tady, mezi Sobolovými lidmi, to bylo vše, co mohl říct.
„Já vím,“ opáčila Liv.
Kysele se tvářící postarší žena u výčepu loupla očima po Árii.
Náhle jako by je všichni pozorovali a poslouchali. „Musíme odsud
pryč,“ zašeptala.
„Liv, musíš odejít,“ řekl Roar tiše. „Hned. Zůstat tady je příliš
velké riziko. Bude vědět, co cítíš.“
Liv zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží. Nic to nezmění. Věděl to
v okamžiku, kdy ses tu objevil.“
Árie se k nim otočila. „Pojďme,“ vyzvala je, právě když Sobolovy
stráže vtrhly do dveří.

Árie a Roar museli odevzdat nože a pak je hnali nazpět ulicemi města.
Když Liv viděla, že se s nimi zachází jako se zajatci, zaječela a rozzuřila
se. Chystala se vytáhnout svůj krátký meč, ale stráže na to nedbaly.
Sobolův rozkaz, oznámily jí.
Když se blížili k Sobolově pevnosti, vyměnili si Árie s Roarem
ustaraný pohled. Liv tvrdila, že Sobol zná pravdu o jejích citech
k Roarovi. Podle všeho jí to nevadilo. Mezi nimi šlo o dohodnutý
sňatek, nikdy nebyla řeč o lásce. Árii přesto ustaraně bodalo v žaludku.
Vedli je kolem velké síně – nyní prázdné a tiché – a spletitými
chodbami až do jídelny s ostružiním ve váze a rezavými závěsy. Sobol
seděl za stolem a mluvil s mužem, jehož Árie znala. Byl ucouraný a
z kabátu mu visely lžíce a všelijaké cetky. Měl jenom pár zubů, a navíc
křivých.
Byl jí vzdáleně povědomý, jako postava, kterou viděla ve
snu – nebo v noční můře. Pak si vzpomněla. Zahlédla ho během
označovacího ceremoniálu. Šířil klepy a navštívil kmen Tideů ten
večer, kdy ji otrávili a Perry pak ztratil část svých lidí.
Dokázala myslet jen na jediné.
170
 Ten muž ví, že je Osadnice.
Když je spatřil, Sobol odsunul židli a vstal. Krátce pohlédl na Liv
s Roarem, výraz ve tváři vyrovnaný, skoro lhostejný, načež se zaměřil
na Árii.
„Odpusť, že ti kazím zábavné odpoledne. Árie,“ oslovil ji
a vykročil k ní, „ale Shade mi o tobě právě pověděl pár zajímavých
věcí. Podle všeho jsem měl pravdu. Ty jsi výjimečná.“
Srdce jí bušilo do žeber, když se před ní zastavil. Nedokázala
odvrátit pohled od jeho pronikavých modrých očí. Když opět
promluvil, ze sarkastického tónu jeho hlasu jí naskákala husí kůže.
„Přišla jsi ukrást mé vědomosti, Osadnice?“
Árie viděla jenom jedinou možnost. Jedinou šanci. Musela se jí
chopit.
„Ne,“ odpověděla. „Přišla jsem ti nabídnout obchod.“

171
 29

PEREGRIN
„Tohle vážně nenávidím,“ prohodila Kirra.
Perry se díval, jak si oklepává z dlaní písek, když se napila vody
z jeho měchu. „Ty nenávidíš písek? Nikdy jsem neslyšel nic
takového.“
„Myslíš si, že je to směšné.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Spíš nemožné… jako nenávidět stromy.“
Kirra se usmála. „Ke stromům mám neutrální vztah.“
Jejich koně se pásli na mořské trávě podél dun.
Většinu dne strávili s Marronem a přidělovali lidem Kirry různé
úkoly. Pak Perry dívce ukázal severní hranice svého území, kde mohl
docela dobře využít na hlídkách její lidi. Teď se zastavili ke krátkému
odpočinku na pobřeží, než se vrátí zpátky do osady.
Museli se vrátit brzy – na severu se zvedala prudká bouře –, ale
Perry toužil ještě po pár minutách, kdy nebude Krvepánem.
Dnes ráno bylo snazší mít Kirru poblíž. Bylo třeba udělat spoustu
práce a ona měla pravdu, skutečně by spolu měli vycházet. Rozhodl
se, že jí dá šanci.
Opřela se o lokty. „Tam, odkud pocházím, máme jezera. Jsou tišší.
Čistší. A je snazší cítit vůně bez vší té soli ve vzduchu.“
Byla jeho pravým opakem. Perrymu se líbilo, když se vůně nesly
na vlhkém oceánském vzduchu. Nic jiného ovšem neznal. „Proč jsi
odtamtud odešla?“
„Vyhnal nás jiný kmen, když jsem byla malá. Vyrůstala jsem na
pomezí, než jsme se dostali k Rohům. Sobol byl na mě hodný.
Vždycky si mě vybírá na takovéhle úkoly. Nestěžuju si. Radši jsem na
cestách, než trčet v Rimu.“ Usmála se. „Ale dost o mně.“ Pohled jí
padl na jeho ruku. „Přemýšlela jsem, kdes přišel k těm jizvám.“
Perry si protáhl prsty. „Loni jsem se popálil.“
„Podle všeho zle.“
172
 „Ano.“ Perry nechtěl mluvit o své ruce. Spálil ji Uhlík. Árie mu ji
obvázala. Nepřál si o tom hovořit s Kirrou. Mezi nimi se rozprostřelo
ticho. Perry se zadíval na oceán. Na obzoru se temně blýskal Éter. Na
moři byly věčně bouřky.
„Nevěděla jsem o té dívce – Osadnici –‚ když jsem sem poprvé
přišla,“ prohodila Kirra po chvíli.
Perry odolal chuti znovu změnit téma. „O mně jsi taky pár věcí
nevěděla.“
Naklonila hlavu na stranu stejně jako on. „Asi jsem ji propásla,“
řekla. „Co když jsme stejná osoba? Možná jsem ona v přestrojení.“
To ho překvapilo. Zasmál se: „Nejsi.“
„Ne? Vsadím se, že tě znám líp, než tě znala ona.“
„To si nemyslím, Kirro.“
Povytáhla obočí. „Vážně? Uvidíme… Děláš si starosti o své lidi,
a jsou to vážné starosti, jde o víc než o zodpovědnost za nošení řetězu.
Jako kdyby byla péče o jiné lidi něco, co musíš dělat. Kdybych měla
hádat, řekla bych, že ochrana a bezpečí jsou věci, které jsi sám nikdy
nepoznal.“
Perry se nutil nepřerušit s ní oční kontakt. Nemohl se na ni zlobit
za to, že to ví. Byla jako on. Takhle vnímala lidi. Až na samé jádro
emocí. Až na dno pravdy.
„Pojí tě pevné pouto s Marronem a Reefem,“ pokračovala, „ale
vztah s jedním z nich je pro tebe obtížnější než s druhým.“
Zase měla pravdu. Marron byl Perryho mentor a aristokrat. Reef
mu někdy připadal jako otec – a tohle spojení nemohlo být
jednoduché.
„A pak je tu Uhlík,“ pokračovala Kirra. „Podle mě ses mu
neodevzdal, ale je mezi vámi něco silného.“ Odmlčela se, čekala na
Perryho komentář, a když mlčel, mluvila dál. „Co je opravdu zajímavé,
je tvá nálada ve vztahu k ženám. Očividně jsi…“
Perry se tlumeně zasmál. „Fajn, to by stačilo. Můžeš přestat. A co
ty, Kirro?“
„Co já?“ Znělo to klidně, ale zasáhla ho chvějící se zelená barva,
mihotající se nervozitou.
„Dva dny ses mě snažila sbalit, ale dnes ne.“

173
 „Snažila bych se dál, kdybych si myslela, že mám šanci.“ Řekla to
klidně, bez omluvy. „Každopádně mě mrzí, čím procházíš.“
Věděl, že si s ním hraje, ale nemohl si pomoct. „Čím procházím?“
Pokrčila rameny. „Zradil tě nejlepší přítel.“
Perry na ni civěl. Ona si myslí, že Árie a Roar jsou pár? Zavrtěl
hlavou. „Ne. Spletla ses. Oni jsou jen přátelé, Kirro. Oba se museli
vydat na sever.“
„Ach… Asi mě to napadlo, protože jsou oba Slyšící, a odešli, aniž
by ti cokoli řekli. Promiň. Zapomeň, že jsem něco řekla.“ Pohlédla na
oblohu. „Tohle nevypadá dobře.“ Vstala a otřepala si z dlaní písek.
„Pojď. Měli bychom vyrazit.“

Když se vraceli do osady, Perry nedokázal zahnat z mysli ty výjevy.

Roar svírající Árii v pevném objetí, první den v Perryho domě.
Roar stojící na pláži a vtipkující, když Perry Árii políbil. Tohle mě
taky málem zabilo, Pere.
Žert. Musel to být žert.
Árie a Roar zpívající v jídelně během éterové bouře. Zpívající tak
dokonale, jako by to dělali už tisíckrát.
Perry zavrtěl hlavou. Věděl, co k němu Árie cítí – a co cítí
k Roarovi. Když byli spolu, cítil rozdíl.
Kirra to udělala naschvál. Nasadila mu tu myšlenku do hlavy, aby
ho uvrhla v pochybnosti. Ale Árie ho nezradila. Neudělala by to
a neudělal by to ani Roar. Kvůli tomu neodešla.
Nechtěl přemýšlet o skutečném důvodu jejího odchodu.
Potlačoval ho už celé týdny, ale on se nechtěl nechat umlčet. Nechtěl
přestat. Nechtěl ho nechat být.
Árie odešla, protože ji otrávili. Odešla, protože tady – v jeho
domově, přímo Perrymu před nosem – ji málem zabili. Odešla,
protože jí slíbil, že ji ochrání, a neudělal to. Tohle byl skutečný důvod.
Odešla, protože ji zklamal.

174
 Veronica Rossi
CESTA VĚCNOU NOCÍ

Z anglického originálu Through the Endless Night,

vydaného nakladatelstvím HarperCollins, New York,
v roce 2012, přeložila Michaela Škultéty
Návrh obálky David Dvořák
Odpovědná redaktorka Viola Lyčková
Technický redaktor David Dvořák
Počet stran 224

Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5
v roce 2013 jako svou 6661. publikaci
Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha
Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica
Vydání první

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5
Zelená linka: 800 103 203
Tel.: 296 536 111
Fax: 296 536 246
objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví

www.bux.cz.