Potřebujeme přátele?

Zajímavá otázka, že? Dříve jsem si ji sám dával. „Proč bych potřeboval takový hlupáky!“
„Proč bych potřeboval někoho, kdo mě ubližuje?“ …. Pokračovat bych mohl dál, ale řekl bych, že
není třeba. Vždyť je to jasný. Přátelé neubližují bez důvodu a hloupost nemusí být vždy negativní.
Každý si prožil to své a každý má jiný názor a povahu. Každý má jiné představy o přátelství. Co si
jeden myslí, že je přátelství. To druhému přijde jako láska nebo jen lítost. Jak rčení praví: „Láska je
dosmrti, ale přátelství na věčnost.“ Je-li pravdivé, je na každým z nás.
Jak se vůbec utvoří přátelství? Penězi, popularitou, násilím? Já si nemyslím. Přátelé nejsou
věci které si koupíme, slova která vyzpíváme na jevišti, natož abychom si je vybili za školou.
Přátelé se získávají laskavostí a vzájemným porozumění. Samozřejmě to je jen příklad z mnoha
příčin. Každému se líbí něco jiného a stím nic nenaděláme.
Nejvtipnějším na tomhle je, že se sám popírám. Můj nejlepší přítel, s kterým prožívám
hodně zkušeností a vzpomínek, jsem prvních pět let s nim nemohl snést. Neměli jsme se rádi,
poštuchovali se a bojovali spolu. Nevšiml jsem si kdy se to stalo, ale postupem času se z nás staly
nejlepší přátelé.
Být s přáteli nemusí být občas pohodlný. Hlavně, když jste se například ztrapnili před nimi
nebo pohádali. Ale zase jsou k dispozici, když není v blízkosti polštář do kterého se můžete
vykřičet, vybrečet či vyspovídat. Zážitky můžete prožívat spolu a smát se všemu možnýmu.
Já dříve nebyl si jist, ale dnes se dívám na cvé okolí s oběmama očima a vidím své okolí
jasněji než kdy dřív. Vážně obejdeme se bez přítele, někoho kdo nás podepře v nouzi? Pokud ano
tak je lituji, protože ještě nejspíš nenašli jeho nebo ji.