Okruh 1

Úloha mezinárodního obchodu ve světové ekonomice a národní ekonomice:

Mezinárodní obchod hraje významnou roli ve světové ekonomice i v národních ekonomikách
jednotlivých zemí. Je to proces, při kterém dochází k výměně zboží a služeb mezi různými zeměmi.
Mezinárodní obchod přináší mnoho výhod a příležitostí, které mají pozitivní dopad na ekonomický
růst a prosperitu.

Ve světové ekonomice je mezinárodní obchod hnací silou globálního růstu. Umožňuje zemím
specializovat se na výrobu a export těch produktů a služeb, ve kterých mají komparativní výhodu, a
importovat zboží a služby, které jsou pro ně výhodné získat z jiných zemí. To vede ke zvýšení
efektivity využívání zdrojů, rozšíření nabídky a většímu trhu pro produkty.

Mezinárodní obchod také umožňuje zemím přístup k různorodým zdrojům a technologiím, které by
jinak neměly. To může podporovat inovace, výzkum a rozvoj. Vývozní sektor země může přispívat k
tvorbě pracovních míst a příjmů, zatímco importní sektor umožňuje spotřebitelům přístup k různým
produktům a zvyšuje jejich životní úroveň.

V národní ekonomice má mezinárodní obchod také významný dopad. Otevření se světovému trhu
poskytuje příležitosti pro růst domácích firem a podniků. Export může přinést ekonomické výhody v
podobě příjmů a vytváření pracovních míst. Zároveň umožňuje importovat zboží a služby, které
nejsou na domácím trhu dostupné, což přispívá ke spokojenosti spotřebitelů.

Nicméně mezinárodní obchod může mít také negativní dopady. Konkurence na světovém trhu může
ohrozit některé odvětví a pracovní místa, zejména v případě nedostatečné konkurenceschopnosti
domácího průmyslu. Závislost na dovozu může také zvýšit zranitelnost země vůči zahraničním
hospodářským šokům. Proto je důležité, aby země prováděly vhodné politiky a opatření, která
podporují udržitelný a vyvážený rozvoj mezinárodního obchodu.

Vývojové trendy mezinárodního obchodu v oblasti výroby a v oblasti služeb:

Mezinárodní obchod prošel v posledních desetiletích významnými vývojovými trendy, zejména v
oblasti výroby a v oblasti služeb.

V oblasti výroby dochází k větší integraci globálních dodavatelských řetězců. Firmy často rozdělují
výrobní procesy mezi různé země, aby využily komparativních výhod, levnějších zdrojů a
specializace. To vede k většímu objemu obchodu s meziprodukty a komponenty mezi zeměmi.
Globalizace výroby znamená, že konečný produkt může obsahovat součásti vyrobené v různých
částech světa.

V oblasti služeb dochází k rozšiřování obchodu a internacionalizaci. Služby jako finanční služby,
telekomunikace, informační technologie, cestovní ruch a konzultační služby se staly důležitým
prvkem mezinárodního obchodu. Rozvoj informačních a komunikačních technologií umožnil růst
obchodu se službami přes hranice. Služby se stávají stále důležitější součástí ekonomiky a přispívají k
tvorbě hodnoty a zaměstnanosti.

Komoditní a teritoriální struktura mezinárodního obchodu:

Komoditní struktura mezinárodního obchodu se týká složení vývozu a dovozu mezi zeměmi. Každá
země má svou specializaci a vývozní profily, které odrážejí její komparativní výhody. Například země
s přístupem k levným zdrojům energie nebo surovinami mohou být specializovány na jejich vývoz.
Země s pokročilým průmyslem a technologiemi mohou exportovat vysoce hodnotné výrobky a služby.

Teritoriální struktura mezinárodního obchodu se týká geografického rozložení obchodu mezi zeměmi.
Existují různé obchodní bloky, regionální integrace a dohody, které ovlivňují vzorce obchodu mezi
zeměmi. Země se často snaží uzavírat dohody o volném obchodu, které snižují obchodní bariéry a
zvyšují přístup na zahraniční trhy.
Organizace a dohody upravující mezinárodní vztahy:
Mezinárodní vztahy a mezinárodní obchod jsou upravovány různými organizacemi a dohodami.
Mezinárodní organizace, jako je Světová obchodní organizace (WTO), se snaží usnadňovat obchod a
poskytovat rámcová pravidla pro mezinárodní obchodování. WTO prosazuje pravidla o
nediskriminaci, snižování obchodních bariér, řešení obchodních sporů a transparentnosti.

Kromě toho existuje mnoho bilaterálních a multilaterálních dohod o volném obchodu mezi zeměmi.
Tyto dohody snižují celní tarify, omezují obchodní bariéry a poskytují ochranu investic a
intelektuálního vlastnictví. Příklady dohod o volném obchodu jsou NAFTA (Severoa-merická dohoda
o volném obchodu), Evropská unie (EU) a mnoho dalších regionálních dohod.

Organizace a dohody, které upravují mezinárodní vztahy, mají za cíl podporovat spravedlivý,
udržitelný a rozvojově orientovaný mezinárodní obchod, který přináší prospěch všem zúčastněným
stranám.

Okruh 2

Obchodní politika je soubor opatření a strategií, které stát používá k řízení a ovlivňování
mezinárodního obchodu. Je součástí širší ekonomické politiky státu a interaguje s dalšími politikami,
jako jsou fiskální politika, měnová politika, investiční politika a politika zaměstnanosti.

Obchodní politika může být formulována s cílem dosáhnout různých ekonomických, politických a
sociálních cílů. Patří sem podpora ekonomického růstu, ochrana domácího průmyslu, zvýšení
zaměstnanosti, diverzifikace ekonomiky, ochrana životního prostředí, sociální spravedlnost a další
cíle. V praxi se obchodní politika projevuje prostřednictvím různých opatření, jako jsou tarify, kvóty,
antidumpingová opatření, dohody o volném obchodu, ochranné doložky a další.

Liberalismus, protekcionismus, autarkie - charakteristika, výhody a nevýhody:

Liberalismus je přístup k obchodní politice, který klade důraz na volný pohyb zboží, služeb a kapitálu
mezi zeměmi. Podporuje odstranění obchodních bariér, jako jsou tarify a kvóty, a podporuje
mezinárodní konkurenci. Liberalismus předpokládá, že volný obchod přináší výhody v podobě většího
výběru, nižších cen, větší efektivity a inovací.

Protekcionismus je přístup, který se snaží chránit domácí průmysl a ekonomiku před zahraniční
konkurencí. Protekcionistická opatření zahrnují zavedení tarifů, kvót, dovozních omezení a dalších
opatření s cílem omezit dovoz a podpořit domácí produkci. Protekcionismus může chránit domácí
průmysl, udržet pracovní místa a podpořit národní bezpečnost, ale může také zvyšovat ceny pro
spotřebitele a snižovat konkurenceschopnost.

Autarkie je situace, kdy země se snaží dosáhnout samostatnosti a soběstačnosti tím, že omezuje
obchod s jinými zeměmi. Tento přístup je charakterizován minimálním mezinárodním obchodem a
vysokou mírou výroby a spotřeby v rámci vlastních hranic. Autarkie může poskytnout určitou míru
nezávislosti a bezpečnosti, ale může také vést k omezenému výběru a nárůstu nákladů na výrobu.

Nástroje obchodní politiky - typologie a charakteristika:

Obchodní politika využívá různé nástroje a opatření k dosažení svých cílů. Tyto nástroje mohou být
rozděleny do několika kategorií:

Tarify: Jedná se o clo nebo daň, která se platí při dovozu zboží. Tarify mohou snižovat
konkurenceschopnost dovozů a podporovat domácí produkci.
Kvóty: Jsou to omezení na množství zboží, které může být dovozeno do země. Kvóty omezují
množství dovozů a chrání domácí trh.
Ochranné doložky: Jsou to dočasné opatření, která umožňují zemím zavést dočasná omezení
dovozu, pokud dojde k náhlému a významnému nárůstu dovozu, který by mohl ohrozit domácí
průmysl.
Dohody o volném obchodu: Jsou to dohody mezi zeměmi, které snižují obchodní bariéry a
zjednodušují obchodování. Dohody o volném obchodu zahrnují snižování tarifů, odstraňování kvót,
liberalizaci služeb a další opatření.
Subvence: Jsou to finanční podpory nebo výhody, které poskytuje stát domácím výrobcům, aby
zvýšil jejich konkurenceschopnost na mezinárodním trhu.
Mnohostranný obchodní systém a jeho trendy:
Mnohostranný obchodní systém je založen na pravidlech a dohodách, které jsou uzavřeny mezi mnoha
zeměmi. Nejdůležitější institucí v rámci mnohostranného obchodního systému je Světová obchodní
organizace (WTO). Cílem WTO je vytvářet a uplatňovat pravidla pro mezinárodní obchod, řešit
obchodní spory a podporovat volný a spravedlivý obchod.

V posledních letech se však mnohostranný obchodní systém setkal s určitými výzvami a trendy.
Existuje rostoucí trend k uzavírání bilaterálních a regionálních dohod o volném obchodu, které jsou
často méně komplexní a snadněji dosažitelné než multilaterální dohody. Tento trend je částečně
způsoben neschopností dosáhnout dohod v rámci rozsáhlých a různorodých skupin zemí.

Dalším trendem je zvýšená pozornost vůči specifickým oblastem obchodu, jako je ochrana životního
prostředí, pracovních práv a udržitelného rozvoje. Tyto otázky se stávají stále důležitějšími při
vyjednávání obchodních dohod a mohou mít vliv na jejich podobu a obsah.

Multilateralismus a regionalismus optikou globalizace:

Multilateralismus je přístup k obchodní politice, který klade důraz na spolupráci mezi mnoha zeměmi
a vytváření pravidel a dohod pro všechny zúčastněné strany. Je založen na principu rovnosti a
vzájemného prospěchu. Multilaterální dohody, jako je dohoda WTO, jsou snahou o vytvoření
globálních pravidel pro obchod a podporu volného a spravedlivého obchodu.

Regionalismus je naopak zaměřen na spolupráci mezi zeměmi v určité geografické oblasti.

Regionální obchodní dohody, jako je například Evropská unie (EU) nebo ASEAN, usilují o vytvoření
integrovaného a jednotného trhu v rámci regionu. Regionalismus může poskytnout výhody v podobě
snazšího obchodu a volného pohybu osob, zboží a služeb v rámci regionu.

V kontextu globalizace je multilateralismus a regionalismus důležitými aspekty obchodní politiky.

Multilaterální dohody se snaží harmonizovat pravidla mezi zeměmi a vytvářet rovné podmínky pro
všechny. Regionální dohody pak reflektují potřeby a specifika určitého regionu a mohou podporovat
regionální integraci a spolupráci.

Přímé zahraniční investice - druhy, dopady:

Přímé zahraniční investice (PZI) představují investice, při kterých rezident jedné země nabývá
majetkový podíl nebo zřizuje novou podnikatelskou jednotku v jiné zemi. PZI mohou být rozděleny
do dvou hlavních druhů:

Greenfield investice: Zahrnují založení nového podniku v cílové zemi. Investoři staví nové
továrny, kanceláře nebo další podnikatelské aktivity.
Akvizice: Zahrnují nákup již existujících společností nebo jejich podílů v cílové zemi. Investoři
přebírají kontrolu nad stávajícími podniky.

Přímé zahraniční investice mohou mít různé dopady na hostitelskou zemi i investory. Pro hostitelskou
zemi mohou přinášet ekonomické výhody, jako jsou zvýšení produktivity, vytváření pracovních míst,
technologický přenos a přístup na mezinárodní trhy. Nicméně existuje také možnost, že PZI mohou
mít negativní dopady na místní ekonomiku, jako je vytlačování místních podniků nebo vytváření
nerovností.

Pro investory mohou PZI přinášet výhody v podobě rozšíření trhu, snížení nákladů, získání přístupu k
novým zdrojům nebo technologiím a diverzifikace rizik. Avšak PZI také přináší rizika, jako je
politická nestabilita, změny v obchodních podmínkách nebo neúspěch investice.

Investiční pobídky - jejich význam, pozitiva a negativa:

Investiční pobídky jsou opatření, která státy poskytují s cílem přilákat zahraniční investice. Tyto
pobídky mohou zahrnovat daňové úlevy, snížení administrativních překážek, poskytování finančních
podpor nebo jiné výhody pro investory.

Investiční pobídky mají významný dopad na rozhodování investorů a mohou mít jak pozitivní, tak
negativní vliv:

Pozitiva investičních pobídek: Investiční pobídky mohou přilákat zahraniční investory, což
může vést k ekonomickému růstu, tvorbě pracovních míst, transferu technologií a rozvoji
infrastruktury. Pobídky mohou také pomáhat rozvoji regionů, které jsou ekonomicky znevýhodněné.
Negativa investičních pobídek: Někdy mohou investiční pobídky přinášet negativní dopady,
jako je ztráta daňových příjmů pro stát, nerovnosti v rozložení investic, nedostatek kontroly nad
investory nebo environmentální problémy spojené s některými investičními projekty.

Okruh 3

Typologie integračních uskupení, příklady:

Integrační uskupení představují formu spolupráce mezi státy, která se snaží dosáhnout vyšší míry
integrace a kooperace v různých oblastech. Existuje několik typů integračních uskupení:

Zóna volného obchodu: Zahrnuje odstranění cel a obchodních bariér mezi členskými zeměmi.
Příkladem je Evropská dohoda o volném obchodu (EFTA).

Celní unie: Kromě zrušení cel zahrnuje také společnou celní politiku vůči nečlenským zemím.
Příkladem je Evropská celní unie (ECU), která byla předchůdcem Evropské unie (EU).

Společný trh: Zahrnuje volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi.
Příkladem je Evropský společný trh, který byl vytvořen Evropskou unií.

Hospodářská unie: Kromě společného trhu zahrnuje také harmonizaci hospodářských politik,
koordinaci měnové politiky a další formy spolupráce. Příkladem je Evropská hospodářská a měnová
unie (EMU).

Politická unie: Zahrnuje politickou integraci, společnou zahraniční politiku, společnou obranu a
další formy politického a institucionálního sjednocení. Příkladem je Evropská unie (EU).

Evropská integrace - její vývojové trendy a etapy:

Evropská integrace je proces, který se začal rozvíjet po druhé světové válce s cílem dosáhnout míru,
stability a hospodářského rozvoje v Evropě. Zde jsou hlavní etapy a trendy vývoje evropské integrace:

Po druhé světové válce: Po válce bylo hlavním cílem zabezpečit mír a zabránit dalším konfliktům v
Evropě. Vznikla Evropská hospodářská společenství (EHS), která se později transformovala v
Evropskou unii (EU).
1950-1960: Byla založena Evropská uhlí a ocelová společenství (ECSC), která měla koordinovat
výrobu uhlí a oceli mezi šesti členskými státy. Tímto se mělo zajistit, že tyto klíčové zdroje nebudou
sloužit k vedení válek. Byl také zahájen proces vytváření společného trhu.

1980-1990: Byla podepsána Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která vedla ke vzniku
Evropské unie v roce 1993. Tato fáze se zaměřovala na politickou a institucionální integraci, včetně
vytvoření společné měny - eura.

2000-dosud: EU se rozšířila o nové členy ze střední a východní Evropy. Byla také posilována
spolupráce v oblastech jako je energetika, vnitřní trh, věda a výzkum, životní prostředí a další.

Vývojové trendy v evropské integraci zahrnují hlubší hospodářskou integraci, posilování institucí EU,
koordinaci politik a společnou zahraniční politiku. EU také čelí výzvám, jako je migrace, hospodářská
nerovnováha a rostoucí euroskepticismus.

Orgány EU, jejich struktura a funkce:

Evropská unie (EU) má složitou institucionální strukturu, která se skládá z několika orgánů s různými
funkcemi:

Evropská rada: Tvoří ji předsedové a předsedkyně států či vlád členských zemí EU a předseda
Evropské komise. Její hlavní funkcí je stanovovat obecné směry a priority EU.

Evropská komise: Je výkonným orgánem EU a skládá se z komisařů jmenovaných každým

členským státem. Její hlavní rolí je navrhovat legislativu, provádět politiky EU a spravovat rozpočet.

Evropský parlament: Je přímě volený orgán EU, jehož poslanci jsou voleni občany členských
zemí. Má pravomoc spolurozhodovat o legislativě EU, kontrolovat činnost ostatních orgánů a
schvalovat rozpočet.

Rada Evropské unie: Tvoří ji ministři z vlád členských zemí podle tématu, které se projednává.
Společně s Evropským parlamentem schvaluje legislativu EU, uzavírá mezinárodní dohody a
koordinuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Soudní dvůr Evropské unie: Je nezávislým soudním orgánem, který zajišťuje dodržování práva
EU. Poskytuje výklad práva a řeší spory mezi členskými zeměmi a institucemi EU.

Společné politiky EU - vymezení pojmu, příklady:

Společné politiky EU jsou politiky a opatření, která jsou přijímána na úrovni Evropské unie a upravují
konkrétní oblasti činnosti členských zemí. Cílem je dosáhnout harmonizace, koordinace a spolupráce
mezi státy v různých oblastech. Některé příklady společných politik EU zahrnují:

Společná zemědělská politika (SZP): Stanovuje pravidla a podmínky pro zemědělství v EU,
včetně rozdělování dotací a podpory zemědělcům.

Společná obchodní politika: Určuje obchodní politiku EU vůči zbytku světa, včetně
obchodních dohod a tarifních opatření.

Společná rybářská politika: Reguluje rybolov a ochranu mořských zdrojů v rámci EU s cílem
udržitelného hospodaření s rybami.
Regionální politika: Podporuje hospodářský a sociální rozvoj regionů v EU a vyrovnává
nerovnosti mezi členskými státy.

Společná energetická politika: Cílem je zabezpečit udržitelnou, bezpečnou a

konkurenceschopnou energetickou politiku v EU.

Koordinované politiky EU - vymezení pojmu, příklady:

Koordinované politiky EU se zaměřují na spolupráci a koordinaci členských zemí v určitých oblastech
politiky, aniž by se jednalo o přímé zasahování do pravomocí členských zemí.

Hlavním cílem je dosáhnout harmonizace a společných postupů v klíčových oblastech. Některé

příklady koordinovaných politik EU zahrnují:
Makroekonomická koordinace: Zahrnuje koordinaci fiskálních politik, měnové politiky a dalších
opatření pro zajištění makroekonomické stability v EU.

Zaměstnanost a sociální politika: Cílem je koordinace politik týkajících se zaměstnanosti, sociálního

zabezpečení a boje proti sociálnímu vyloučení.

Výzkum a inovace: EU podporuje koordinaci výzkumu a inovací mezi členskými zeměmi, aby se
zvýšila konkurenceschopnost a inovační schopnosti Evropy.

Energetická a klimatická politika: EU koordinuje politiky v oblasti energetiky a klimatu, včetně

snižování emisí skleníkových plynů a podporování obnovitelných zdrojů energie.

Vzdělávání a mládež: EU podporuje koordinaci politik v oblasti vzdělávání, odborného vzdělávání a

zaměstnanosti mladých lidí.

Koordinované politiky EU umožňují členským zemím spolupracovat a dosáhnout lepších výsledků v

klíčových oblastech, přičemž respektují rozmanitost a pravomoci jednotlivých států.

Okruh 4

Mezinárodní obchod a geopolitika - vymezení pojmu, historické koncepty geopolitické, současné

koncepty geopolitiky:

Mezinárodní obchod a geopolitika jsou dvě oblasti, které jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se.
Geopolitika se zabývá vztahem mezi politikou a geografickými faktory, jako jsou poloha, území,
zdroje a demografie. Mezinárodní obchod je potom ekonomickou aktivitou, která zahrnuje výměnu
zboží, služeb a kapitálu mezi zeměmi.

Historicky bylo geopolitické myšlení spojováno s mocenskými a strategickými zájmy států. Koncepty
geopolitiky se vyvíjely v závislosti na mezinárodních událostech a politických směrech.

Například v 19. století se geopolitika soustředila na koloniální expanzi a kontrolu nad klíčovými
územími, zdroji a námořními trasami.

V současnosti se v geopolitickém myšlení objevují nové koncepty. Geopolitika se více zaměřuje na

globální výzvy, jako jsou energetická bezpečnost, změna klimatu, terorismus a kybernetická
bezpečnost. Důraz je také kladen na regionální integraci, jako je například Evropská unie, a vztahy
mezi velmocemi, jako jsou Spojené státy, Čína a Rusko.
Mezinárodní obchod hraje v geopolitice důležitou roli. Obchodní vztahy mezi státy mohou ovlivnit
jejich geopolitickou pozici, mocenské vztahy a strategické zájmy. Například vývoz surovin z jedné
země do druhé může vést ke vzniku závislosti a politického vlivu. Obchod může také sloužit jako
nástroj pro dosahování politických cílů a vytváření spojeneckých vazeb mezi státy.

Mezinárodní migrace - příčiny, formy, dopady, vztah k trhu práce:

Mezinárodní migrace představuje pohyb obyvatelstva mezi zeměmi s cílem změnit místo bydliště.
Migrace může být způsobena různými příčinami, včetně ekonomických faktorů, politického
pronásledování, konfliktů, přírodních katastrof nebo hledání lepších životních podmínek.

Existují různé formy mezinárodní migrace, jako jsou pracovní migrace, uprchlictví, studijní pobyty
nebo rodinná migrace. Pracovní migrace se často týká hledání pracovních příležitostí v jiných zemích
a vztahuje se k trhu práce. Migranti mohou být přijímáni jako pracovní síla, která doplňuje nedostatek
pracovních sil v určitých odvětvích, nebo se mohou setkávat s překážkami, jako je nedostatek
pracovních povolení nebo diskriminace.

Mezinárodní migrace má různé dopady na země původu i země přijímající. Země původu mohou
ztrácet kvalifikovanou pracovní sílu a čelit sociálním a ekonomickým výzvám. Země přijímající se
mohou potýkat s přizpůsobováním se novým přistěhovalcům, sociální integrací a otázkami týkajícími
se diverzity a multikulturalismu.

Vztah mezi mezinárodní migrací a trhem práce je komplexní. Migranti mohou přispívat k
ekonomickému růstu a rozvoji země přijímající, a to prostřednictvím zvýšení pracovní síly, podnikání
a inovací. Na druhé straně může mezinárodní migrace také vyvolávat obavy o konkurenci na trhu
práce, snižování mezd a ztrátu pracovních míst pro místní obyvatelstvo. Správné řízení a regulace
migrace je důležitá pro minimalizaci negativních dopadů a maximální využití přínosů pro všechny
zúčastněné strany.

Mezinárodní rozvojová pomoc a její dopady:

Mezinárodní rozvojová pomoc je poskytována zemím s nižším příjmem s cílem podpořit jejich
ekonomický růst, snižování chudoby a zlepšování životních podmínek. Tato pomoc může být
poskytována různými způsoby, včetně finančních prostředků, technické pomoci, odborného
vzdělávání a technologické spolupráce.

Mezinárodní rozvojová pomoc má různé dopady na příjemce. Přispívá k rozvoji infrastruktury,

vzdělávání, zdravotní péče, zemědělství a dalších oblastí. Pomáhá snižovat chudobu, zlepšovat životní
podmínky a posilovat instituce. Také podporuje udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí.

Nicméně mezinárodní rozvojová pomoc může také vyvolávat některé výzvy. Je důležité zajistit
efektivní a transparentní využití finančních prostředků, aby byly dosaženy očekávané výsledky.
Kromě toho je nutné respektovat a zapojit místní komunity, aby byl rozvoj trvale udržitelný a
odpovídal potřebám a prioritám příjemců.

Kulturní diverzita, internacionalizace podnikání:

Kulturní diverzita odkazuje na rozmanitost kultur, hodnot, jazyků, tradic a zvyklostí, které existují v
rámci společnosti. Je výsledkem historického, etnického, náboženského a sociálního vývoje. Kulturní
diverzita představuje bohatství a jedinečnost společnosti a ovlivňuje mnoho aspektů života, včetně
umění, jazyka, stravování, módy a podnikání.

Internacionalizace podnikání se týká expanze podniků na mezinárodní trhy a zapojení se do

globálního obchodu. Zahrnuje export a import zboží, investice do zahraničí, vytváření mezinárodních
obchodních partnerství a využívání mezinárodních zdrojů a trhů.
Kulturní diverzita má významný dopad na internacionalizaci podnikání. Podniky se musí přizpůsobit
různým kulturním kontextům, přizpůsobit své produkty a služby místním preferencím a kulturním
normám. Respektování a porozumění kulturním rozdílům je klíčové pro úspěch podnikání na
mezinárodní úrovni.

Internationalizace podnikání přináší také kulturní diverzitu. Společnosti se setkávají s různými

kulturami, pracovními styly a způsoby komunikace. To může poskytnout nové perspektivy, inovace a
příležitosti pro podnikání.

V rámci internacionalizace podnikání je důležité také respektovat etické a sociální normy různých
kultur, zabývat se otázkami kulturní citlivosti a sociální odpovědnosti.

Okruh 5
Merkantilismus:
Merkantilismus byla ekonomická teorie a politická filozofie, která dominovala v Evropě v 16. až 18.
století. Hlavním cílem merkantilismu bylo zvýšit bohatství a moc státu prostřednictvím omezení
dovozu a podpory vývozu. Merkantilistické státy usilovaly o získání co největšího množství drahých
kovů, jako je zlato a stříbro, a vyvážely více zboží než dovážely. Merkantilisté věřili, že bohatství
národa lze měřit jeho zásobami drahých kovů.

Teorie absolutních výhod:

Teorie absolutních výhod byla formulována ekonomem Adamem Smithem v jeho díle "Bohatství
národů" v roce 1776. Podle této teorie by měly země specializovat svou výrobu na ty produkty, ve
kterých mají absolutní výhodu. Absolutní výhoda znamená, že země je schopna produkovat dané
zboží s nižšími náklady nebo s vyšší kvalitou než jiné země. Smith tvrdil, že prostřednictvím
specializace a volného obchodu mohou země dosáhnout vyšší úrovně efektivity a bohatství.

Teorie komparativních výhod:

Teorie komparativních výhod, navržená britským ekonomem Davidem Ricardem v roce 1817, rozvíjí
myšlenku absolutních výhod. Ricardova teorie tvrdí, že i když jedna země nemá absolutní výhodu ve
výrobě žádného zboží, stále může těžit z komparativních výhod. Komparativní výhoda spočívá ve
schopnosti země produkovat zboží s nižším alternativním nákladem než jiná země. To znamená, že i
když země je schopna produkovat všechny druhy zboží s nižšími náklady, stále by měla specializovat
svou výrobu na to zboží, ve kterém má největší komparativní výhodu.

H-O teorie a teorie navazující:

H-O teorie, založená na práci ekonomů Elihu H. Adomom a Paulom A. Samuelsonem, je zkratka pro
Heckscher-Ohlin teorii. Tato teorie se zaměřuje na vysvětlení mezinárodního obchodu na základě
rozdílů v dostupnosti a využívání faktorů výroby, jako jsou práce, kapitál a zemědělství. Teorie tvrdí,
že země se specializují ve výrobě a vývozu těch produktů, které používají více hojné faktory výroby a
importují produkty, které využívají faktory výroby, které jsou pro ně vzácnější.

Existuje několik teorií, které navazují na H-O teorii, jako je Linderova teorie, která se zaměřuje na
preference spotřebitelů a jejich vliv na mezinárodní obchod, a teorie nového obchodu, která
zdůrazňuje význam inovace, diferenciace produktů a sítí mezinárodního obchodu.

Leontiefův paradox:
Leontiefův paradox je pojmenován po americkém ekonomovi Wassilym Leontiefem, který jej objevil
v roce 1953. Paradox spočívá v tom, že Spojené státy, které byly tehdy považovány za kapitálově
intenzivní zemi, vykazovaly větší míru vývozu pracovně intenzivního zboží a větší míru dovozu
kapitálově intenzivního zboží. Tento výsledek byl v rozporu s očekáváním H-O teorie, která
předpokládala, že kapitálově intenzivní země by měly exportovat kapitálově intenzivní zboží.
Leontiefův paradox významně přispěl k rozvoji dalších teorií mezinárodního obchodu, které se snaží
vysvětlit toto odchýlení od očekávání. Ukázal, že i přes existenci rozdílů ve faktorech výroby mohou
existovat i další faktory, jako je technologie a specializace, které ovlivňují směr mezinárodního
obchodu.

Moderní teorie obchodu:

Moderní teorie obchodu je soubor ekonomických teorií a modelů, které se snaží vysvětlit složitosti
mezinárodního obchodu v současné globální ekonomice. Tyto teorie se zabývají různými aspekty
mezinárodního obchodu, jako jsou investice, inovace, obchodní politiky, mnohostranné dohody a
regionální integrace.

Mezi moderní teorie obchodu patří například teorie strategického obchodu, která se zaměřuje na roli
podnikatelské strategie a konkurenčního prostředí na mezinárodní úrovni, a teorie obchodu s přesunem
technologií, která zkoumá vztah mezi mezinárodním obchodem a šířením technologií.

Moderní teorie obchodu se snaží překonat omezení starších teorií a lépe vysvětlit složitosti a dynamiku
mezinárodního obchodu v dnešní globalizované ekonomice. Tyto teorie poskytují rámec pro analýzu a
porozumění různým faktorům ovlivňujícím mezinárodní obchod a pomáhají formulovat efektivnější
obchodní politiky a strategie pro země a podniky.

Okruh 6

OECD:
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je mezinárodní organizace, která byla
založena v roce 1961. Jejím hlavním cílem je podporovat ekonomický růst a vývoj svých členských
zemí a zlepšovat jejich životní úroveň. OECD sdružuje 38 zemí, včetně vyspělých ekonomik jako jsou
Spojené státy, Kanada, Japonsko, Austrálie, Německo a další.

Hlavní úkoly OECD zahrnují analýzu ekonomických trendů, výměnu informací a zkušeností mezi
členskými zeměmi, formulaci doporučení a politik pro podporu udržitelného hospodářského rozvoje,
podporu inovací, ochranu životního prostředí a sociální spravedlnosti. OECD také hraje důležitou roli
při řešení globálních výzev, jako je daňová politika, mezinárodní obchod, energetika a další.

Skupina Světové banky:

Skupina Světové banky je mezinárodní finanční instituce, která se zabývá poskytováním finančních a
technických zdrojů pro rozvojové projekty a snižování chudoby ve světě. Skupina Světové banky se
skládá ze dvou hlavních institucí: Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a Mezinárodní
asociace pro rozvoj (IDA). Společně poskytují finanční prostředky, půjčky, granty a odbornou pomoc
rozvojovým zemím.

Cílem Skupiny Světové banky je podporovat udržitelný rozvoj a snižovat chudobu ve světě. Poskytuje
financování a technickou pomoc pro projekty v oblastech jako je infrastruktura, zdravotnictví,
vzdělávání, zemědělství a další. Skupina Světové banky také pracuje na podporu dobré správy
veřejných financí, transparentnosti a udržitelného rozvoje.

Mezinárodní obchodní komora:

Mezinárodní obchodní komora (ICC) je světová obchodní organizace, která sdružuje podniky,
průmyslová sdružení a obchodní komory z různých zemí. Byla založena v roce 1919 s cílem
podporovat mezinárodní obchod a investice, usnadňovat obchodní vztahy a vytvářet podmínky pro
spravedlivý a udržitelný rozvoj světového obchodu.

ICC zastupuje zájmy podniků a podporuje obchodní liberalizaci, otevřenost trhů a snižování
obchodních překážek. Poskytuje platformu pro diskusi a výměnu názorů mezi podniky, vládami a
dalšími zúčastněnými stranami. ICC také vyvíjí obchodní pravidla a standardy, které pomáhají
podnikům při jejich mezinárodních obchodních aktivitách.

Výzkumná uskupení - G7, G8, G10, G20:

Výzkumná uskupení, známá také jako skupiny G, jsou informální fóra pro diskusi a spolupráci mezi
významnými ekonomikami. Tyto uskupení zahrnují několik zemí a slouží jako platforma pro
koordinaci politik, jednání a společný postup při globálních otázkách.

G7: Skupina sedmi nejvyspělejších ekonomik světa, které se setkávají každoročně. Zahrnuje Kanadu,
Francii, Německo, Itálii, Japonsko, Spojené království a Spojené státy.
G8: Stejně jako G7, ale s přidáním Ruska. G8 existovala od roku 1997 do roku 2014, kdy bylo Rusko
později vyloučeno kvůli anexi Krymu.
G10: Skupina deseti nejvyspělejších průmyslových demokracií světa. Zahrnuje Belgii, Kanadu,
Francii, Německo, Itálii, Japonsko, Nizozemsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené státy.
G20: Skupina dvaceti největších ekonomik světa, zahrnující vyspělé země a země s rozvíjející se
ekonomikou. G20 se setkává pravidelně a řeší širokou škálu otázek týkajících se světového
hospodářství, včetně mezinárodního obchodu, finanční stability, klimatických změn a dalších.
Národní systém podpory exportu:
Národní systém podpory exportu je soubor politik, opatření a nástrojů, které národní vlády používají k
podpoře a rozvoji exportu svých zemí. Cílem těchto systémů je zlepšit konkurenceschopnost místních
podniků na mezinárodním trhu, zvýšit exportní výnosy a podporovat ekonomický růst.

Národní systémy podpory exportu mohou zahrnovat různé opatření, jako jsou finanční podpora,
daňové úlevy, nízké úrokové půjčky, pojištění vývozních rizik, vzdělávání a poradenství pro
exportéry, propagace vývozních produktů a další. Tyto opatření mají za cíl snížit překážky spojené s
mezinárodním obchodem a podpořit podniky při rozšiřování svých aktivit na zahraničních trzích.

Národní systémy podpory exportu hrají důležitou roli při rozvoji mezinárodního obchodu a mohou mít
významný dopad na ekonomický růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost země. Správné využití
těchto systémů je klíčové pro úspěch a prosperitu exportního sektoru v rámci globální ekonomiky.