Děkujeme za nákup této e-knihy na platformě Wooky,

Kniha a její elektronická verze (e-kniha) jako celek ani žádná její část nesmí být volně
šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. Je určena pouze pro Vaši osobní potřebu. V
případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného
autorského zákona a trestního zákoníku.
Přejeme příjemnou četbu.
Copyright © 2015 by Gayle Forman, Inc.
All rights reserved
Translation © 2016 by Květa Palowská

ISBN 978-80-7549-080-3
Věnováno Suzy Gonzalesové
 1

Den po Megině smrti jsem dostala tenhle dopis:

S lítostí vám oznamuji, že jsem si musela vzít život. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla po
delší době a byla to pouze moje volba. Vím, že vám tím způsobím bolest, a za to se omlouvám,
ale pochopte prosím, že jsem musela ukončit vlastní trápení. S vámi to nemá nic společného, jde
jen o mě. Není to vaše vina.
Meg

Kopie dopisu rozeslala mailem rodičům, mně a policejnímu komisařství v Tacomě spolu
s dalším oznámením, jenž sdělovalo, ve kterém motelu se nachází, ve kterém pokoji, jaký jed
spolykala a že by s jejím tělem mělo být nakládáno opatrně. Na polštáři v motelu ležel další
vzkaz – zpráva pokojské, ať se nedotýká jejího těla a zavolá policii – a k tomu padesátidolarové
spropitné.
E-mailům nastavila časované odeslání, aby v době, kdy je dostaneme, byla už dávno po
smrti.
Tohle všechno jsem se samozřejmě dozvěděla až později. Když jsem poprvé četla její e-
mail na počítači v naší městské knihovně, napadlo mě prostě, že je to určitě fór. Nebo nějaká
falešná zpráva. Zavolala jsem Meg, a když nebrala telefon, vyťukala jsem číslo jejích rodičů.
„Přišel vám Megin e-mail?“ zeptala jsem se.
„Jaký e-mail?“
 2

Existují vzpomínkové bohoslužby. A večerní pobožnosti. A pak jsou tu modlitební

kroužky. Je těžké je rozlišit. Při večerních pobožnostech člověk drží v ruce svíčku. Ale na
modlitebních kroužcích někdy taky. A během vzpomínkových bohoslužeb lidi mluví, ačkoli co je
tady k povídání?
Dost na tom, že musela umřít. Záměrně. Ale pokud jde o moji míru zavinění toho všeho,
připadám si, jako bych ji zabila já.
„Jsi připravená, Cody?“ volá Tricia.
Je pozdní čtvrteční odpoledne a jdeme na bohoslužbu. Za uplynulý měsíc už pátou.
Tentokrát se jedná o večerní pobožnost se svíčkami. Alespoň myslím.
Vynořím se z pokoje. Máma si zapíná zip černých koktejlek z druhé ruky, které si po
Megině smrti pořídila. Měla je na pohřbu jako smuteční, ale jsem si jistá, že jakmile se tohle
přežene, půjdou do oběhu jako malé společenské. Vypadá v nich působivě. Truchlení jí sluší,
stejně jako tolika lidem ve městě.
„Proč nejsi oblečená?“ zeptá se.
„Mám všechny pěkný věci špinavý.“
„Jaký pěkný věci?“
„No tak dobře, všechno moje běžný smuteční oblečení je špinavý.“
„Špína ti nikdy nevadila.“
Podíváme se na sebe. Když mi bylo osm, Tricia mi oznámila, že jsem už dost velká,
abych si prala sama. Nesnáším praní. Chápete, kam tohle vede.
„Nechápu, proč musíme jít na další,“ řeknu.
„Protože město potřebuje, aby se dodržovaly určitý postupy.“
„Postup je potřeba zachovat při výrobě tavenýho sýra!
Město potřebuje jen další drama pro rozptýlení!“
Podle blednoucí cedule u dálnice žije v našem městě patnáct set sedmdesát čtyři obyvatel.
„Patnáct set sedmdesát tři,“ prohlásila Meg, když loni na podzim, vybavena plným stipendiem,
prchla na vysokou do Tacomy. „Patnáct set sedmdesát dva, až odejdeš do Seattlu a seženeme si
společný bydlení,“ dodala.
Teď počet obyvatel zůstává trčet na patnácti stech sedmdesáti třech a předpokládám, že se
nezmění, dokud se někdo další nenarodí, nebo neumře. Většina lidí neodejde. Dokonce když
Tammy Henthoffová a Matt Parner opustili své protějšky, aby spolu utekli – nejžhavější drb před
událostí s Meg –, tak jenom přesídlili do karavanového kempu na kraji města.
„Musím jít?“ Vlastně ani nevím, proč se vůbec namáhám ptát. Tricia je moje máma, ale
v tomhle ohledu nejde o její rozhodnutí. Já vím, že musím, a vím proč. Kvůli Joeovi a Sue.
To jsou Megini rodiče. Nebo byli. Pořád se mi pletou slovesné časy. Přestanete být něčí
rodiče, protože dotyčný umřel? Záměrně si vzal život?
Joe a Sue vypadají zdrcení hlubokým žalem, pod očima tmavé kruhy, neumím si
představit, že se z toho kdy dostanou. A právě kvůli nim najdu ty nejmíň zapáchající šaty
a obléknu si je. Jsem připravená zpívat. Opět.
Úžasná milost! Jak ohavný zvuk.
 3

Napsala jsem v duchu už asi tucet přitroublých oslavných řečí, v nichž jsem vylíčila vše,
co o Meg můžu říct. Jako třeba to, že když jsme se během prvního týdne v mateřské školce
seznámily, namalovala mi obrázek nás dvou, s našimi jmény a nějakými slovy, kterým jsem
nerozuměla, protože na rozdíl od ní jsem ještě neuměla číst a psát. „To znamená ‚nejlepší
kamarádky‘,“ vysvětlila mi. A ukázalo se, že to byla pravda, jako všechno, co Meg chtěla nebo
předpověděla. Mohla bych mluvit o tom, že ten obrázek pořád ještě mám. Je uložený s mými
nejdůležitějšími věcmi v plechové bedýnce na nářadí, vybledlý léty a častým prohlížením.
Nebo bych mohla vykládat, jak Meg věděla o lidech věci, které možná ani sami netušili.
Znala přesné číslo, kolikrát po sobě kdo kýchal; nejspíš v tom existuje nějaký systém. Já jsem
byla trojka, Scottie a Sue čtyřka, Joe byl dvojka a Meg pětka. Meg si pamatovala i to, kdo byl jak
oblečený při každém společném školním focení, o každém Halloweenu. Představovala něco jako
archiv mojí minulosti. A byla také tvůrcem toho všeho, protože skoro každý Halloween jsem
trávila s ní, obvykle v kostýmu, který vymyslela.
Dál je možné zmínit třeba Meginu posedlost písněmi o světluškách. Začalo to v devítce,
když si koupila vinylový singl skupiny Heavens to Betsy. Odvlekla mě do pokoje a přehrávala mi
poškrábanou desku na tom starém talířovém gramofonu, který pořídila za dolar na dobročinném
bazaru a pak ho s malou pomocí instruktážních videí z YouTube sama opravila. A nikdy
nepoznáš, jaké to je, rozzářit oblohu. Nikdy nepoznáš, jaké to je, být světluškou, zpíval Corin
Tucker hlasem tak silným a zároveň citlivým, až se zdálo, že skoro ani nepatří člověku.
Poté co Meg objevila Heavens to Betsy, pokračovala v průzkumu a pátrala po každé dobré
písni o svatojánských muškách, která kdy vznikla. Během několika týdnů dala dohromady
vyčerpávající seznam, což byl přesně její styl. „A viděla jsi někdy světlušku?“ zeptala jsem se,
když sestavovala playlist.
Věděla jsem, že ne. Stejně jako já. „Mám čas!“ prohlásila a rozhodila rukama, jako by
předváděla, že má ještě celý život před sebou.

Joe a Sue mě požádali, abych promluvila při té první bohoslužbě, té velké, která se měla
konat v katolickém kostele, kam Garciovi chodili celá léta, ale nekonala se tam, protože otec
Grady, třebaže rodinný přítel, si velmi potrpěl na pravidla. Řekl Garciovým, že Meg spáchala
hlavní hřích, a proto nemůže být její duše přijata na nebesích a její tělo na katolickém hřbitově.
Ta poslední část byla jen teorií. Policii nějakou dobu trvalo, než uvolnila tělo. Zřejmě
použila nějaký vzácný jed, což nikoho, kdo Meg znal, neudivilo. Nikdy nenosila šaty
z obchodních řetězců, odjakživa poslouchala skupiny, o kterých nikdo nikdy neslyšel.
Samozřejmě by nespolykala jen tak nějaký obyčejný jed.
Takže rakev, nad kterou všichni vzlykali při oné první velkolepé bohoslužbě, byla
prázdná, a žádný pohřeb se nekonal. Zaslechla jsem, jak Megin strýc Xavier šeptá své přítelkyni,
že je to tak možná lepší. Stejně nikdo nevěděl, co napsat na náhrobní kámen. „Všechno zní jako
výčitka,“ řekl.
Pokusila jsem se napsat pro tuhle bohoslužbu chvalořečení. Opravdu jsem se snažila. Pro
inspiraci jsem si pouštěla cédéčko s písničkami o světluškách, které mi Meg vypálila. Třetí
v pořadí byla píseň skupiny Bishop Allen „Fireflies“. Nevím, jestli jsem kdy předtím vůbec
vnímala ten text, protože když jsem ho uslyšela teď, měla jsem dojem, jako by přicházel rovnou
z jejího hrobu: Říká, že jí ještě můžeš odpustit. A ona odpustí tobě.
Já ale nevím, jestli můžu. A nevím, jestli to udělala ona.
Oznámila jsem Joeovi a Sue, že mě to mrzí, ale nedokážu to povídání napsat, protože mě
nenapadá, co říct.
A tehdy poprvé jsem jim lhala.

Dnešní bohoslužba se koná v Rotary Clubu, takže nejde o žádný oficiální náboženský
obřad, i když ten, co mluví, je zřejmě zase nějaký farář. Nejsem si jistá, odkud se pořád berou
všichni tihle mluvčí, kteří Meg ve skutečnosti neznali. Po konci mě Sue zve ještě k nim do domu
na pohoštění.
U Meg doma jsem trávila tolik času, že stačilo projít dveřmi a podle vůně jsem okamžitě
poznala, jakou má Sue náladu. Máslo značilo pečení, což znamenalo, že je melancholická
a potřebuje rozveselit. Koření předznamenávalo, že je šťastná a připravuje Joeovi ostré mexické
jídlo, i když ji po něm trápil žaludek. Vůně popcornu byla signálem, že je Sue v posteli, potmě,
nic nevaří, a Meg se Scottiem si museli poradit sami a vystačit si s něčím rychlým z mikrovlnky.
V té době Joe pokaždé cestou po schodech nahoru, když šel zkontrolovat Sue, vtipkoval, jaké
máme my děcka štěstí, že se můžeme takhle nacpávat. Všichni jsme předstírali, jak si notujeme,
ale po druhém nebo třetím párku v kukuřičném těstíčku z mikrovlnky se člověku tak trochu chce
zvracet.
Znám Garciovy opravdu dobře, a když jsem jim tehdy po přečtení Megina e-mailu volala,
věděla jsem, že ačkoli je jedenáct dopoledne, Sue ještě leží v posteli, ale nespí; tvrdila, že i když
se její děti už přestaly budit brzy, ona stejně už nikdy znovu neusne. A Joe bude sedět u stolu
v kuchyni, před sebou kávu a noviny. Scottie se bude dívat na kreslené filmy. Neměnnost a stálost
patřily k mnoha věcem, které jsem na Megině domově zbožňovala. Tolik se lišil od mého, kde se
Tricia většinou vzbudila nejdříve v poledne, občas ji člověk zastihl, jak sype do misek lupínky,
a jindy ji nezastihl vůbec.
Teď ale vládla u Garciových úplně jiná atmosféra, mnohem méně příjemná. Když mi ale
Sue řekne, abych přišla, pozvání neodmítnu, přestože bych to nejraději udělala.

Před domem stojí méně aut než v prvních dnech, kdy celé město přijíždělo projevit
soustrast a přinášelo s sebou jídlo v dózách z varného skla. Bylo to trochu náročné, všechny ty
skleněné mísy s jídlem a k tomu řeči typu „Je mi líto, jaká vás postihla ztráta.“ Protože všude ve
městě se šířily klepy. „Mě to nepřekvapuje. Ta holka byla vždycky výstřední,“ šeptali si lidé ve
večerce. My s Meg jsme věděly, že o ní někteří lidé takové věci říkají – v našem městě byla jako
růže kvetoucí v poušti; lidi si s takovým úkazem nevěděli rady –, ale s její smrtí už to najednou
nešlo hrdě vnímat jako známku úcty.
A nešli jen po Meg. V Triciině baru jsem zaslechla pár místních, jak se strefují do Sue.
„Jako máma bych věděla, jestli má moje dcera sebevražedné sklony!“ Tuhle poznámku pronesla
matka Carrie Tarkingtonové, holky, která se vyspala s půlkou kluků ze školy. Měla jsem chuť
přeptat se paní Tarkingtonové, jestli je jí tohle známo, když je takový vševěd! Pak ale její
kamarádka odvětila „Sue? Děláš si legraci? Ta ženská je celý den úplně mimo,“ a já si připadala,
jako by mi jejich krutost zasadila ránu pod pás. „A jak by bylo vám, kdybyste přišly o dceru, vy
čubky?“ ušklíbla jsem se a Tricia mě musela odvést domů.
Po dnešní bohoslužbě musí Tricia pracovat, a tak mě vysadí u Garciových. Vcházím. Joe
a Sue mě tisknou v objetí o chvíli déle, než je mi příjemné. Chápu, že z mé přítomnosti čerpají
jistou útěchu, ale když na mě Sue pohlédne, slyším tiché otázky a vím, že všechny v podstatě
znamenají jedno: Věděla jsi to?
Nemám zdání, co by bylo horší. Jestli vědět a nic jim neříct, nebo pravda: totiž že i když
byla moje nejlepší kamarádka a já jí o sobě vykládala všechno, co se dalo, a od ní předpokládala
to samé, neměla jsem o ničem ani páru. Vůbec.
K tomuhle rozhodnutí jsem dospěla po delší době, napsala ve vzkazu. Po delší době? Jak
dlouhé? Šlo o týdny? Měsíce? Roky? Meg jsem znala od školky. Od té doby jsme byly nejlepší
kamarádky, skoro jako sestry. Jak dlouho v ní to rozhodnutí zrálo, aniž mi cokoli řekla? A vůbec,
proč mi vlastně nic neřekla?

Po deseti minutách posedávání za zkroušeného zdvořilého mlčení ke mně přistoupí

Scottie, Megin desetiletý bratr, s jejich – nebo teď už jen jeho – psem Samsonem na vodítku.
„Jdeme ven?“ prohodí ke mně a zároveň k němu.
Přikývnu a vstanu. Zdá se, že Scottie je jediný, kdo si zachovává jistou vnější podobu
svého dřívějšího já, možná proto, že je malý, ačkoli zase ne tak docela, a s Meg k sobě měli
blízko. Když Sue popadla její nálada a Joe zmizel, aby o ni pečoval, Meg nahrazovala Scottiemu
matku.
Je konec dubna, ale s takovým počasím nikdo nepočítal. Prudký chladný vítr víří drobný
ostrý štěrk. Zamíříme k velké pusté louce, kde všichni nechávají kálet psy, a Scottie pustí
Samsona z vodítka. Ten vyrazí, rozjásaný, šťastný v psí nevědomosti.
„Jak si vedeš, Runtmeyere?“ Při použití staré legrační přezdívky si připadám nemístně
a vím přece, jak si vede. Jenomže Meg už na sebe nebere roli matky kvočny a Sue a Joe jsou
ponořeni v žalu a někdo se musí aspoň zeptat.
„Jsem na šestý úrovni ve Friend Finderu.“ Pokrčí rameny.
„Teď můžu hrát, co chci.“
„Aspoň nějaká výhoda.“ Okamžitě si připlácnu dlaň na pusu. Můj drsný šibeniční humor
není určen pro veřejnou produkci.
Scottie se ale chraplavě zasměje, až příliš staře na svůj věk.
„Jo. Máš pravdu,“ zastaví se a pozoruje Samsona, jak očichává zadek nějaké kolie.
Cestou domů Samson táhne na vodítku, protože ví, že dostane jídlo. „Víš, co pořád
nechápu?“ zeptá se Scottie.
Mám za to, že se pořád bavíme o videohrách, a tak nejsem na další větu připravená.
„Není mi jasný, proč ten vzkaz neposlala taky mně.“
„Máš vůbec e-mailovou adresu?“ zeptám se. Jako kdyby tohle byl její důvod.
Obrátí oči v sloup. „Nejsou mi dva roky, je mi deset! E-mail mám od třetí třídy. Meg mi
pořád něco posílala.“
„Hmm. Nejspíš tě chtěla ušetřit.“
Na okamžik má stejně vpadlé oči jako jeho rodiče. „To jo, ušetřila mě.“

Když přijdeme domů, hosté se rozcházejí. Přistihnu Sue, jak vyklápí do odpadků
zapečeného tuňáka. Vrhne na mě provinilý pohled. Když ji jdu obejmout na rozloučenou, zastaví
mě. „Můžeš se zdržet?“ zeptá se tím svým klidným hlasem, tak odlišným od Megina štěbetavého,
který vždycky dokázal kohokoli přimět udělat cokoli a kdykoli.
„Jasně.“
 Ukáže směrem k obýváku, kde na gauči sedí Joe, zírá do prázdna a ignoruje Samsona,
který mu u nohou žadoní o očekávanou večeři. V padajícím příšeří hledím na Joea. Meg mu byla
podobná, měla jeho tmavé mexické rysy. Joe vypadá, jako kdyby za uplynulý měsíc zestárl o tisíc
let.
„Cody,“ řekne. Jediné slovo. Tolik stačí, abych se rozbrečela.
„Ahoj, Joe.“
„Sue s tebou chce mluvit, teda my oba chceme.“
Srdce se mi roztluče, uvažuju, jestli se mě konečně nechtějí zeptat, zda něco vím. Když se
to všechno seběhlo, musela jsem odpovídat na zběžné otázky policii, ale ty se spíš týkaly toho,
jak si asi Meg obstarala jed, a o tom já neměla ani tušení. Teda kromě toho, že když si Meg něco
usmyslela, obvykle našla způsob, jak toho dosáhnout.
Po Megině smrti jsem si sedla k počítači a vyhledala jsem si všechny varovné signály
upozorňující na hrozící sebevraždu. Meg mi nevěnovala žádnou ze svých cenností. Nemluvila
o tom, že se zabije. Totiž, občas prohodila třeba „Jestli úča přijde bez varování s dalším rychlým
testem, tak se asi zastřelím,“ ale copak se tohle počítá?
Sue si sedne vedle Joea na odřený gauč. Na půl vteřiny na sobě spočinou pohledem, ale
bolí to příliš. Obrátí se ke mně. Jako bych byla neutrální osoba.
„Semestr v Cascades končí příští měsíc,“ oznámí mi. Kývnu. Univerzita v Cascades je
prestižní soukromá vysoká škola, kam Meg získala stipendium. Podle plánu jsme se měly po
maturitě obě přestěhovat do Seattlu. Mluvily jsme o tom od osmičky. Obě půjdeme na University
of Washington, první dva roky spolu budeme bydlet na koleji, a pak si až do konce studia
pronajmeme byt. Jenomže Meg získala úžasné plně hrazené stipendium do Cascades, mnohem
lepší podmínky, než jaké nabízela Washingtonská univerzita. Pokud jde o mě, mohla jsem
nastoupit na Washingtonskou, ale bez jakéhokoli stipendia. Tricia mi dala velmi jasně najevo, že
mi nemůže pomoct. „Konečně jsem se sama dostala z dluhů,“ prohlásila. A tak jsem nakonec
nenastoupila a rozhodla se zůstat ve městě. Měla jsem v plánu získat dvouleté vyšší odborné
vzdělání a pak se přesunout do Seattlu, abych byla blízko Meg.
Joe a Sue tiše sedí. Pozoruju, jak si Sue oštipuje nehty. Kůžičky má v hrozném stavu.
Konečně zvedne hlavu. „Škola se zachovala ohromně vstřícně; nabídli nám, že všechno sbalí
a pošlou, ale já nemůžu snést pomyšlení, že by se jejích věcí dotýkal někdo cizí!“
„A co spolubydlící?“ Škola je malá, má kolej jen pro omezený počet studentů. Meg bydlí
– bydlela – mimo kampus v domě s dalšími studenty.
„Její pokoj zřejmě zamkli a nechali být. Nájem je zaplacený do konce semestru, ale měli
bychom místnost vyprázdnit a všechno odnést…“ Hlas jí vypověděl službu.
„Domů,“ dokončí Joe větu za ni.
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co chtějí, o co mě žádají. A zprvu cítím úlevu, protože to
znamená, že nebudu muset přiznat, že jsem nevěděla, co má Meg v úmyslu. A že jsem ji jednou
jedinkrát v životě, kdy ona možná potřebovala mě, nechala na holičkách. Jejich požadavek mě ale
tíží v žaludku. Což neznamená, že jim nevyhovím. Jasně, že to udělám.
„Chcete, abych sbalila její věci?“ zeptám se.
Přikývnou. Já odpovím také kývnutím. Sbalit Meginy věci je to nejmenší, co můžu udělat.
„Až ti skončí škola, samozřejmě,“ dodá Sue.
Oficiálně mi škola skončí až příští měsíc. Prakticky ale pro mě skončila dnem, kdy jsem
dostala Megin e-mail. Posbírala jsem nějaká ta „neprospěla“. Respektive „nedokončila“, vyjde to
vcelku nastejno.
„A teda jestli si můžeš vzít volno z práce.“ Tolik Joe.
Říká to s úctou, jako bych měla nějaký důležitý džob. Uklízím v domech. Lidi, pro které
pracuji, o Meg vědí, stejně jako všichni v tomhle městě, a říkají mi, abych si vzala tolik volna,
kolik jen uznám za vhodné. Jenomže hodiny strávené rozjímáním o Meg nepotřebuju.
„Můžu jet kdykoli,“ řeknu. „Třeba hned zítra, jestli chcete.“
„Moc věcí neměla. Můžeš si vzít auto,“ řekne Joe. Mají jen jeden vůz a jejich denní rozpis
jeho užívání je do detailu naplánovaný jak expedice NASA. Sue tedy vysadí Joea v práci, odveze
do školy Scottieho a pak sama pokračuje do práce, načež je odpoledne zase všechny posbírá
a dopraví zpátky. O víkendech je to skoro stejné, na řadu přijdou nákupy a všemožné zařizování,
na které během týdne nezbyl čas. Já auto nemám. Občas, ale velmi zřídka, mi Tricia půjčuje to
své.
„Můžu jet autobusem, ne? Nemá moc věcí. Neměla.“
Zdá se, že se jim oběma ulevilo. „Zaplatíme ti jízdenky.
Krabice, které nepobereš, pošli poštou,“ prohlásí Joe.
„A nemusíš vozit zpátky všechno.“ Sue se na chvíli odmlčí. „Jen důležité věci.“
Přikývnu. Tváří se tak vděčně, že musím odvrátit pohled. Výlet nic neznamená: třídenní
zařizování. Jeden den na cestu tam, den balení, den na cestu zpátky. Něco takového by Meg
nabídla, aniž by ji o to vůbec musel někdo žádat.
 4

Každou chvíli si přečtu nějaký optimistický článek o tom, že Tacoma se stává sídlem
movitější populace a soupeří se Seattlem. Když ale můj autobus zastaví v opuštěném centru
města, připadá mi to všechno trochu zoufalé, jako když se člověk příliš snaží a selže. Vybavím si
Triciiny kamarádky z baru, padesátileté ženy, které nosí minisukně, boty na platformě a make-up,
ale nikoho tím nezmatou. Skopové maskované za jehněčí, tak o nich mluví chlapi u nás ve městě.
Když Meg odešla, slíbila jsem, že za ní každý měsíc přijedu na návštěvu, ale nakonec
jsem se ukázala jen jednou, loni v říjnu. Koupila jsem si jízdenku do Tacomy, ale když autobus
dorazil do Seattlu, na nádraží stála Meg. Dostala nápad, že strávíme den bloumáním po Capitol
Hillu, dáme si jídlo v nějakém zastrčeném podniku v Chinatownu a zajdeme si poslechnout
hudbu do Belltownu – všechny tyhle věci jsme chtěly provádět, až tam spolu přesídlíme. Byla tím
plánem celá nadšená; nebyla jsem si jistá, jestli ten den měl představovat reklamní předváděčku,
nebo cenu útěchy.
Každopádně to byl propadák. Deštivo a chladno, zatímco doma alespoň jasno a chladno.
O důvod víc, proč se nestěhovat do Seattlu, pomyslela jsem si. A žádné z míst, která jsme
navštívily – kavárny a obchody s retro módou a komiksová knihkupectví –, nebylo tak hvězdné,
jak jsem si představovala. Tohle jsem alespoň Meg řekla.
„Promiň,“ odpověděla. Nijak jízlivě, ale upřímně, jako kdyby za vady Seattlu mohla ona.
Jenže to byla lež. Seattle byl úžasný. Líbilo by se mi tam žít, i když počasí stálo za starou
belu. Ale stejně tak by se mi líbilo bydlet v New Yorku nebo na Tahiti nebo na milionu jiných
míst, kam jsem se nikdy nedostala.
Ten večer jsme si měly jít poslechnout nějakou kapelu, byli to Megini známí, ale
vymluvila jsem se na únavu. Vrátily jsme se do Megina domu v Tacomě. Měla jsem zůstat ještě
skoro celý další den, ale napovídala jsem jí, že mě bolí v krku, a stihla jsem časný ranní autobus.
Meg mě zvala, ať přijedu znovu, ale já vždycky našla nějaký důvod, proč jsem nemohla:
měla jsem moc práce, jízdné nebylo zrovna levné. Obojí platilo, ale pravda byla jiná.

Z centra města do nevelkého kampusu Cascades na nábřeží je nutné jet dvěma autobusy.
Joe mi dal pokyny, abych zašla do administrativní budovy pro nějaké dokumenty a klíč. Meg sice
nebydlela v univerzitním areálu, ale škola zařizuje veškeré ubytování pro studenty. Když říkám,
kdo jsem, okamžitě vědí, proč jsem přišla, jde to vyčíst z jejich tváří. Nesnáším ten výraz
a poznám ho už velmi dobře: nacvičená empatie.
„Velmi nás mrzí vaše ztráta,“ řekne dotyčná. Je tlustá a má na sobě splývavé oblečení, ve
kterém vypadá ještě zavalitější.
„Každý týden pořádáme podpůrné skupiny pro ty, které Meganina smrt zasáhla. Jestli se
k nám chcete připojit, další sezení bude zanedlouho.“
Megan? Takhle jí říkali jen děda s babičkou.
Podá mi nějakou literaturu, tištěno je to barevně a s velkou fotkou usmívající se Meg,
kterou nepoznávám. Nahoře je napsáno Záchranný kruh a místo čárek srdíčka. „V pondělí
odpoledne.“
„Obávám se, že to už budu pryč.“
„Aha, škoda.“ Odmlčí se. „Zdejším studentům přinášejí shromáždění velkou úlevu. Jsou
dočista šokováni.“
Šokováni není to pravé slovo. Šokovaná jsem byla, když mi Tricia konečně řekla, kdo je
můj otec, a já zjistila, že až do mých devíti let bydlel zhruba jen třicet kilometrů od nás. To, co se
stalo s Meg, je něco úplně jiného; jako když se člověk jednoho rána probudí a zjistí, že najednou
žije na Marsu.
„Zdržím se jen přes noc,“ povím jí.
„Hmm, škoda,“ řekne znovu.
„Ano, škoda.“
Podá mi klíče, vysvětlí mi, jak se dostanu k domu, a vybídne mě, ať zavolám, kdybych
něco potřebovala. Vypadnu ze dveří dřív, než mi podá navštívenku. Nebo mě obejme, což by bylo
ještě horší.
V Megině domě se po zaklepání nikdo neozývá, a tak vejdu. Uvnitř je cítit pivo a pizza
a voda z vodní dýmky a ještě něco jiného, čpavý odér špinavého kočičího záchodu. Slyším hrát
nějakou jam bandovou kapelu, jsou to Phish nebo Widespread Panic, hloupá hudba pro hipíky,
v duchu si říkám, že z toho by se Meg nejraději picla. Pak se zarazím. Uvědomím si, že to ve
skutečnosti udělala. Vzala si život.
„Kdo jsi?“ Přede mnou stojí vysoká, absurdně hezká holka. Má na sobě batikované tričko
s mírovým symbolem a jízlivě se usmívá.
„Jmenuju se Cody. Reynoldsová. Přišla jsem kvůli Meg. Pro její věci.“
Zkamení. Jako kdyby ji Meg, zmínka o ní, o její existenci, úplně vyvedla z míry. Hned je
mi jasné, že tahle holka je mi protivná. A když se představí jako Tree, zalituji, že se mnou není
Meg, protože bychom se po sobě podívaly sotva postřehnutelným pohledem, který jsme si
v průběhu let vypěstovaly pro okamžiky, kdy chceme vyjádřit společné pohrdání. Tree?
„Ty jseš jedna z jejích spolubydlících?“ zeptám se. Když Meg nastoupila, posílala mi
dlouhé e-maily o předmětech, o profesorech, o přivýdělku na studia a vtipné výstižné podobizny
všech spolubydlících, opravdové kresby uhlem, které pro mě naskenovala. Za běžných okolností
bych takové počínání ocenila, libovala bych si v její povýšenosti, protože tak to bylo odjakživa:
Meg a já versus Svět. Doma nás vnímali jako nerozlučnou dvojici. Při čtení těch e-mailů jsem ale
měla pocit, že Meg vady spolubydlících záměrně zdůrazňuje, abych se cítila lépe, což mělo za
následek jen to, že jsem se cítila hůř. Tree jsem si každopádně nevybavovala.
„Kamarádím s Richem,“ odpoví protivná hippie Tree. Aha, feťák Richard, jak mu říkala
Meg. Toho jsem tu minule potkala.
„Dám se do toho,“ řeknu.
„Když myslíš,“ odpoví Tree. Po měsíci, kdy kolem mě lidi našlapovali po špičkách, je pro
mě takové otevřené nepřátelství šok.
Napůl očekávám, že před Meginými dveřmi uvidím jedno z těch pietních míst, které se
objevily ve městě; kdykoli nějaké vidím, mám chuť utrhat květinám hlavičky nebo rozházet
svíčky.
Najdu ale něco jiného. Na dveřích je přilepený obal hudebního alba Feel the Darkness od
Poison Idea. Obrázek chlapa, jak si přikládá k hlavě revolver. Takhle si její spolubydlící
představují uctění její památky?
Zhluboka se nadechnu, odemknu dveře a vezmu za kliku. Ani místnost nevypadá podle
mého očekávání. Meg byla nenapravitelně nepořádná, v jejím pokoji doma se tyčily vratké stohy
knih, cédéček, kreseb a nedokončených vlastnoručních výtvorů: lampa, kterou se snažila opravit,
film natočený na kameru super osmičku, jejž se pokoušela sestřihat. Sue mi řekla, že spolubydlící
její pokoj jen zamkli a nechali být, ale zdá se, že tu už někdo byl. Postel je ustlaná. A věci z velké
části úhledně srovnané. Pod postelí leží nesložené krabice.
 Balení zabere nanejvýš dvě hodiny. Kdybych to věděla, půjčila bych si na jeden den auto
Garciových a hotovo.
Sue a Joe mi nabídli peníze na motel, ale nepřijala jsem je. Vím, jak málo mají, vše, co
ušetřili, věnovali na Megino vzdělání, které s sebou i při plném stipendiu stále neslo celou řadu
skrytých nákladů. A její smrt znamenala další výdaje. Řekla jsem jim, že přespím tady. Ale teď,
když stojím v jejím pokoji, si proti své vůli vybavuji, jak jsem tu spala minule – poprvé
a naposledy.
Už odmala nám s Meg nečinilo potíže sdílet jednu postel, skládací lehátko nebo spacák.
Ale tehdy během návštěvy jsem ležela v posteli vedle oddychující Meg a nespala jsem. Meg
trochu chrápala a já do ní neustále dloubala, jako kdyby chrápání bylo důvodem, proč bdím.
Když jsme v neděli ráno vstaly, cítila jsem, jak mě cosi nepříjemně tíží v žaludku, a měla jsem sto
chutí pořádně se s někým pohádat. S Meg ne, to ne, nic neprovedla. Byla moje nejlepší
kamarádka. A tak jsem odjela brzy. A v krku mě vůbec nebolelo.
Sejdu zpátky dolů. Hudba se změnila, Phish nahradil trochu rockovější styl, myslím, že
jsou to Black Keys. Což je sice zvláštní volba, ale beru jí zavděk. Na fialovém velurovém gauči
sedí několik lidí. Cpou se pizzou a zapíjejí to pivem z plechovky. Tree je mezi nimi, takže jen
projdu kolem a nevěnuji jim pozornost, nevnímám vůni pizzy, z které mi kručí v břiše, protože
jsem kromě sušenek v autobuse nic nejedla.
Venku padá mlha. Jdu dlouho, než narazím na uličku plnou levných podniků. V jednom
z nich se posadím a objednám si kávu, a když po mně servírka vrhne nevraživý pohled, požádám
o „celodenně nabízenou“ snídani za necelé tři dolary a soudím, že tím získávám právo utábořit se
tu na noc.
Po několika hodinách a čtyřech nebo pěti šálcích navíc mě servírka skoro přestane
vnímat. Vytáhnu knížku a lituji, že jsem si s sebou nevzala nějaký napínavý thriller, který nutí číst
dál a dál. Paní Banksová, naše knihovnice, mi aktuálně ordinuje středoevropské autory. Ona to
tak se mnou má, vybírá mi různá „témata“, a to už od doby, kdy my mi bylo dvanáct. Seděla jsem
tehdy v Triciině baru, kde jsem občas musela zevlovat, když Tricia pracovala, a četla jsem román
od Jackie Collinsové. Paní Banksová si mě všimla a zeptala se, co ještě ráda čtu. Vysypala jsem
ze sebe pár titulů, většinou paperbacků, které mi Tricia přinesla ze šatny. „Ty jsi ale čtenářka!“
řekla paní Banksová a pozvala mě, ať v následujícím týdnu přijdu do knihovny. Když jsem se
dostavila, přiměla mě zřídit si průkazku a naložila mi Janu Eyrovou a Pýchu a předsudek. „Až je
přečteš, povíš mi, jestli se ti líbily, a já ti dám něco jiného.“
Přečetla jsem je během tří dnů. Nejvíc se mi líbila Jana Eyrová, i když jsem nenáviděla
pana Rochestera a přála jsem mu jen to nejhorší. Paní Banksová se usmála a podala mi Pýchu
a přemlouvání a Na větrné hůrce. Prokousala jsem se jimi během několika dnů. Od té doby jsem
chodívala do knihovny nejméně jednou týdně, abych viděla, jaké má pro mě knihy. Udivovalo
mě, že má naše nevelká pobočka na skladě nekonečné množství titulů, a teprve po letech jsem
zjistila, že paní Banksová zvlášť pro mě objednávala prostřednictvím meziknihovní výpůjční
služby takové knihy, které by se mi mohly líbit.
Dnes večer mi ale nad přemýšlivým Milanem Kunderou, kterého mi dala, klesají víčka.
Servírka ale jako by měla po ruce radar. Pokaždé, když téměř zavírám víčka, mi přijde dolít
šálek, třebaže jsem se předchozího ještě ani nedotkla.
Vydržím do páté ráno, pak zaplatím a nechám vysoké spropitné, protože si nejsem jistá,
jestli byla nevrlá proto, že mě musela udržovat v bdělém stavu, nebo jestli mě chránila před
vyhazovem. Bloumám po kampusu až do sedmi, kdy otevírá knihovna, a pak si najdu klidný kout
a několik hodin se prospím.
Když se vrátím zpátky do Megina domu, nějaký kluk s holkou na verandě popíjejí kávu.
 „Ahoj,“ řekne kluk. „Ty jsi Cody, ne?“
„Hmm.“
„Já jsem Richard.“
„No jo, my dva už jsme se viděli,“ odtuším. Nezdá se, že by si mě pamatoval. Nejspíš byl
příliš zhulený.
„Já se jmenuju Alice,“ představí se holka. Vzpomenu si, že se Meg zmiňovala o nové
spolubydlící, která se přistěhovala na druhý semestr a nahradila jinou holku, která po semestru
přestoupila.
„Kam jsi odešla?“ zeptá se Richard.
„Spala jsem v motelu,“ lžu.
„Snad ne ve Starline!“ vyjekne Alice poplašeně.
„Cože?“ Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že Starline je ten motel. Megin motel. „Ne,
v jiným zapadáku.“
„Nedáš si kávu?“ zeptá se Alice.
Od velkého množství noční kávy mám překyselený žaludek a jakkoli jsem vyčerpaná
a trochu mimo, neumím si představit, že bych měla vypít další. Zavrtím hlavou.
„A co trávu?“ nabídne Richard.
„Richarde!“ Alice se po něm ohnala. „Ona musí sbalit všechny věci. Myslím, že nechce
být zhulená!“
„A já myslím, že chce!“ odvětí Richard.
„To je v pořádku,“ řeknu. Tenkou vrstvou mraků se ale prodírají sluneční paprsky
a najednou je tak jasno, až se mi zatočí hlava.
„Posaď se. A sněz něco,“ řekne Alice. „Zkouším péct chleba a mám čerstvý bochník.“
„Trochu míň cihlovitej než jindy,“ ujistí mě Richard.
„Je dobrý.“ Alice se odmlčí. „Když ho pořádně pomažeš máslem a medem.“
Chléb nechci. Neměla jsem zájem poznat tyhle lidi předtím, a rozhodně po tom neprahnu
ani teď. Jenže než se naděju, Alice odejde a vrátí se s chlebem. Je trochu hutný a musím ho hodně
žvýkat, ale Alice má pravdu; s máslem a s medem ujde. Dojím a smetu z klína drobky. „Dám se
do toho.“ Vykročím ke dveřím. „I když kus práce už někdo odvedl. Nevíte, kdo takhle sbalil její
věci?“
Richard a Alice se po sobě podívají. „Takhle po sobě pokoj nechala,“ řekne Alice.
„Spakovala si sama.“
„Ta holka byla třída až do trpkýho konce!“ poznamená Richard. Podívá se na mě
a protáhne obličej. „Promiň.“
„Neomlouvej se. Ušetří mi to práci,“ řeknu. A můj hlas zní nenuceně, jako kdyby o nic
nešlo.

Balení zbývajících věcí zabere zhruba tři hodiny. Vytáhnu trička a spodní prádlo, protože
k čemu by jim bylo? Vyhodím stohy hudebních časopisů navršené v rohu. Nejsem si jistá, co
s povlečením, protože pořád voní po ní, a nemám tušení, jestli její vůně provede se Sue totéž, co
se mnou. Ve mně vyvolala důvěrné vzpomínky – na noci, kdy jsem spala u nich, taneční večírky
a všechny ty hovory do tří ráno, po kterých jsme se cítily bídně, protože se nám ukrutně chtělo
spát, ale zároveň nám bylo dobře, tyhle řeči totiž působily tak trochu jako transfúze, okamžiky
opravdovosti a naděje jako špendlíky světla píchnuté do tmavé látky života v malém městě.
Čelím pokušení přivonět si k ložnímu prádlu. Když to udělám, možná to bude stačit, aby
se všechno vymazalo. Ale zadržet dech můžete jen na určitou dobu. Nakonec je nutné
vydechnout a pak to bude jako za těch rán, kdy se probouzím v zapomnění, a teprve pak si
vzpomenu.

Pošta sídlí v centru. Musím si vzít taxi, převézt věci, poslat je, vrátit se pro tašky a být
připravená, abych stihla poslední autobus v sedm. Alice a Richard sedí pořád na stejném místě.
Není mi jasné, jestli tihle studenti školy s dobrou pověstí ve skutečnosti vůbec něco studují.
„Než odjedeš, dojdeme ti pro kočky,“ nabídne se Richard.
„Kočky?“
„Dvě Megina koťata,“ řekne Alice. Podívá se na mě a nakloní hlavu na stranu. „Ona ti
o nich neřekla?“
Odmítám dát najevo překvapení. Nebo dotčenost. „O žádných kočkách nic nevím.“
„Před dvěma měsíci našla dvě zatoulaný koťata. Byly úplně vyhublý a nemocný.“
„Z očí jim teklo nějaký svinstvo,“ dodá Richard.
„Jo, ty kočky měly nějakou oční infekci. Kromě jiných neduhů. Meg je vzala sem. Dala
spoustu peněz za jejich léčbu u veterináře a pak se o ně starala, až se zotavily. Měla je moc ráda.“
Alice zavrtí hlavou. „To mě překvapilo nejvíc. Že prošla vším tím trápením s koťaty a pak,
chápeš…“
„Hmm, Meg se chovala podivně,“ řeknu. Moje zahořklost je tak silná, že ji ti dva určitě
cítí z mého dechu. „A kočky nejsou moje starost.“
„Ale někdo si je vzít musí,“ řekne Alice. „Staráme se tu o ně, ale domácí zvířata bychom
tu vůbec neměli mít a na léto všichni odjíždíme a nikdo z nás se jich nemůže ujmout.“
Pokrčím rameny. „Určitě něco vymyslíte.“
„Vidělas ty koťata?“ Alice poodejde ke zdi a začne pomlaskávat a zanedlouho přihopkají
do obýváku dvě malé huňaté koule. „Tohle je Pete,“ ukáže Alice na šedého kocourka s černou
skvrnou na čumáčku. „A to druhý je Repete.“
Pete a Repete si vyjeli ve člunu. Pete vypadl. Kdo zůstal? Tenhle vtip nám vyprávěl
Megin strýc Xavier a my se jím vzájemně trápily. Repete. Repete. Repete.
Alice mi vloží kotě do náruče a to okamžitě začne provádět tlapkami takové ty pohyby,
jaké kočky dělají, když hledají mléko. Pak ale zanechá snažení a usne. Malá koule na mojí hrudi.
Uvnitř cosi lechtá, ozvěna z dob, kdy tam ještě nebylo všechno zamrzlé.
Kotě začne příst a já jsem v hajzlu. „Funguje tu něco jako zvířecí útulek?“
„Ale jo, jenomže tam je koček spousta a berou je tam jen na tři dny a pak, chápeš.“ Alice
naznačí, že si přikládá nůž ke krku.
Pete, nebo možná Repete, mi pořád přede v náručí. Domů je vzít nemůžu. Tricia by se
zbláznila. Nepustila by je přes práh a koťata by co nevidět sežrali kojoti nebo by pošla zimou.
Mohla bych se zeptat, jestli by je nechtěli Sue s Joem, ale viděla jsem, jak Samson honí kočky.
„V Seattlu je pár útulků, kde kočky nezabíjejí,“ řekne feťák Richard. „Viděl jsem to
v nějakým pořadu o Hnutí ochránců zvířat.“
Vzdychnu. „Fajn. Vezmu to přes Seattle a tam je vyklopím.“ Richard se dá do smíchu.
„To není jako v čistírně! Nemůžeš je jen tak vyklopit! Musíš si nejdřív domluvit schůzku, aby je
přijali, nebo něco takovýho!“
„Kdy ty jsi měl naposled co v čistírně?“ ptá se ho Alice. Pete/Repete zamňouká. Alice se
na mě podívá. „Jak dlouho ti trvá cesta zpátky?“
„Sedm hodin. A kromě toho musím ještě odeslat krabice.“ Zírá na mě a pak sklouzne
pohledem k Richardovi. „Teď jsou tři. Možná bys měla vyrazit do Seattlu a dát kočky do útulku
a odjet můžeš zítra hned ráno.“
 „A nemůžete je tam odvézt vy?“ zeptám se. „Když to máte tak dobře vymyšlený!“
„Já potřebuju napsat práci z genderových studií.“
„Tak až ji napíšeš.“
Na okamžik zaváhá. „Ne. Ty kočky byly Megina věc. Představa, že je pošlu do útulku, mi
nedělá dobře.“
„Aha, takže špinavou práci necháte na mně?“ Slyším ve svém hlase vztek a vím, že to
není Alice, kdo na mně nechal špinavou práci, ale když se přihrbí, spokojeně se ušklíbnu.
„Hele. Já tě do Seattlu odvezu,“ řekne Richard. „Udáme šelmy a ty se pak můžeš vrátit
a hned ráno odjet.“ Zdá se, že ode mě chce mít pokoj stejně jako já od něj. Aspoň je to vzájemné.
 5

Ukáže se, že dostat se v Seattlu do útulků pro opuštěná zvířata je horší než proniknout do
těch nejlepších nočních klubů. První dva jsou plné a žadonění nepomáhá, ať se snažíme, jak
dokážeme. Ve třetím mají místo, ale je potřeba podat žádost a doložit kopii dokladů
o veterinárních vyšetřeních. Řeknu holce s piercingem a v hipických botách z umělé kůže, že
odjíždím z města a kočky mám v autě. S nanejvýš pohrdavým pohledem mi oznámí, že to jsem si
měla rozmyslet předtím, než jsem domácí mazlíčky pořídila. Málem jí vlepím facku.
„Chceš si teď dát trávu?“ zeptá se Richard po třetím fiasku.
Je osm večer a všechny útulky na noc zavřené.
„Ne.“
„A nechceš do klubu nebo tak něco? Ulevit si? Když už jsme v Seattlu?“
Jsem unavená z předchozí noci, nemám chuť trávit tu čas s Richardem a snažím se
vykoumat, jak seženu doklady od veterináře, když je zítra neděle. Začnu se vykrucovat, když
v tom Richard řekne: „Můžeme jít do jednoho z těch zapadáků, kam chodila ráda Meg. Jednou za
čas se uráčila vzít nás milostivě s sebou.“ Odmlčí se. „Měla tu celou bandu známých.“
Na okamžik zůstanu jako omráčená Richardovými výrazy uráčila se a banda. Ale po
pravdě řečeno bych ta místa opravdu ráda viděla. Přemýšlím o klubu, kam jsme měly jít o tom
víkendu, kdy jsem přijela na návštěvu. O všech těch klubech, kam jsme měly vyrazit během
všech víkendů, kdy jsem nepřijela. Vím, jak byla Meg šťastná, že se ocitla uprostřed hudebního
dění, i když po mojí návštěvě začaly nadšené maily o tom všem skomírat, až úplně ustaly.
„A co koťata?“ zeptám se Richarda.
„V autě jim bude dobře,“ odpoví. „V noci má být třináct stupňů nebo tak nějak. A jídlo
a vodu mají.“ Ukáže na kočky. Pete a Repete celou cestu pištěli a kníkali, a teď se k sobě tiše
choulí v přepravce.
Jedeme do klubu ve Fremontu, je to poblíž kanálu. Než vejdeme, Richard si zapálí malou
dýmku a kouří z okna. „Nechci, aby byly taky zhulený,“ vtipkuje.
Při placení vstupného mi sdělí, že sem Meg chodila často. Přikývnu, jako že o tom vím.
V podniku je prázdno. Páchne to tu zvětralým pivem, čistidlem a zoufalstvím. Nechám Richarda
u baru a jdu si sama zahrát pinball. Kolem desáté se místnost začne plnit a v jedenáct začíná hrát
první skupina, velmi drsná parta, jejíž frontman víc chrčí, než zpívá.
Po několika obstojných písních mě Richard vyhledá. „To je Ben McCallister,“ řekne
a ukáže na kytaristu/chrchlala.
„Hmm.“ Nikdy jsem o něm neslyšela. Seattleské hudební scéně nějaký čas trvá, než
pronikne do Balíkova.
„Zmínila se ti o něm Meg?“
„Ne.“ To je všechno, co řeknu. I když se mi chce řvát na lidi, ať se mě na to neptají.
Protože já nevím, co mi Meg řekla, a já jí nevěnovala pozornost, a co mi neřekla. Jedno ale vím
jistě. Zamlčela trápení, kterého se nedokázala zbavit jinak, než že si objednala várku
průmyslového jedu a vypila ji.
Richard pokračuje o tom, jak byla Meg tím klukem posedlá, a všechny ty řeči jsou něco
jako bílý šum, protože Meg byla svého času a svým způsobem posedlá spoustou kytaristů.
Jenomže pak tenhle dotyčný, Ben McCallister, přestane hrát, aby se napil piva. Dlouhé hrdlo
láhve drží mezi dvěma prsty, kytaru u hubeného boku, jako by to byla končetina. A pak se obrátí
k davu a ocitne se v jasné záři reflektorů. Zahlédnu jeho neskutečně modré oči. Udělá gesto, jako
by si chránil oči před sluncem, a hledá pohledem kohosi v zástupu, a vtom mi to dojde.
„Tragický kytarový hrdina, určitě!“ vybafnu.
„Nic tragickýho na něm není!“ odporuje Richard.
Tragický kytarový hrdina. Dobře si vzpomínám, že mi o něm párkrát psala, což bylo
nápadné, protože o chlapech se nezmiňovala. Zpočátku se zdálo, že se zajímá o jeho skupinu
a šílí po něm stejně, jako vždycky šílela po klucích – a holkách –, se kterými se v kapelách
seznámila.
Tragický kytarový hrdina. Vyprávěla mi o jeho skupině, o tom jejich retro zvuku
podobném Sonic Youth či Velvet Underground, akorát přisyceném trochou moderního jemnocitu.
Typický Megin styl. Ale psala mi také o jeho očích, měl je tak modré, až si myslela, že nosí
kontaktní čočky. Podívám se do nich. Jsou zvláštně modré.
A pak si vybavím otázku z jednoho z těch Meginých e-mailů. „Pamatuješ, jakou nám
Tricia dala radu, když začala pracovat v baru?“
Tricia s oblibou rozdávala rady, zvlášť když měla tak pozorné publikum jako Meg. Ale
nějak se stalo, že jsem hned věděla, o kterém ponaučení Meg mluví. Nikdy nespěte s barmanem,
holky, varovala nás Tricia.
„A proč? Protože to dělají všechny?“ chtěla vědět Meg. Zbožňovala, jakým způsobem
s námi Tricia jednala, jako bychom byly její kamarádky z baru, jako by některá z nás někdy
s někým spala!
„To taky,“ odvětila Tricia, „ale hlavně proto, že přestanete dostávat pití zadarmo!“
Meg mi napsala, že pro tragické kytarové hrdiny platí tahle poučka taky, a já byla
zmatená, protože se nezmínila, že by po něm bláznila nebo s ním chodila, natožpak spala, což
nedělala nikdy, až na jednu výjimku, o které jsme obě rozhodly, že se nepočítá. A kdyby Meg
provedla něco tak závažnýho jako vyspat se s klukem, rozhodně by mi to dala vědět. Chtěla jsem
se jí na to zeptat, až přijede domů. A pak nepřijela.
Takže to je on. Tragický kytarový hrdina. Znělo to skoro myticky, ovšem tenhle dojem
obvykle vyprchá, když k bájnému tvoru přiřadíte jméno. Jeho jméno, Ben McCallister, nicméně
znám, a nic se tím nezměnilo.
Schválně teď kapelu pozoruju. On vystupuje stejně jako všichni rockeři, mlátí do kytary,
naklání se nad nástrojem i nad mikrofonem a pak přestane hrát a svírá mikrofon, jako by to byl
krk milenky. Všechno to jen hraje. Ale dobře. Umím si představit, že má řadu fanynek. Jen
nemůžu uvěřit, že k nim patřila i Meg.
„My jsme Scarps. Teď přijdou Silverfish!“ prohlásí Ben McCallister v závěru jejich
krátkého vystoupení.
„Jdeme?“ ptá se mě Richard.
Já se ale ještě k odchodu nemám. Jsem rozrušená a navztekaná na Bena McCallistera,
který, jak je mi v tu chvíli jasné, oblafnul moji kamarádku, a to hned v několika ohledech. Jednal
s ní jako s nějakou fanynkou, kterou jen využije a odhodí? Neuvědomil si, že má před sebou Meg
Garciovou? Meg člověk jen tak neodmrští!
„Ještě ne,“ řeknu Richardovi, zvednu se z místa a jdu k baru, kde stojí Ben McCallister,
popíjí další pivo a povídá si s hloučkem lidí, kteří mu vykládají, jak skvělý byl právě odehraný
set. Rázuju k němu, ale jakmile mu stanu těsně za zády, tak blízko, že vidím jeho krční obratle
a tetování na lopatce, nemám tušení, co říct.
Zato Ben McCallister, jak se zdá, ví přesně, co povědět mně. Protože po chvíli plkání
s ostatními holkami se obrátí a pohlédne na mně: „Všiml jsem si tě tamhle.“
Zblízka je Ben McCallister mnohem hezčí, než kluk vůbec může být. Podle mého pouze
teoretického soudu vypadá jako pohledný Ir: černé vlasy, pleť, kterou by u holky člověk nazval
alabastrovou, ale v případě rockera absolutně bledou. Plné sytě červené rty. A oči. Meg měla
pravdu. Vypadají jako kontaktní čočky.
„Kde jsi mě viděl?“ zeptám se.
„Tamhle!“ Ukáže ke stolům. „Pátral jsem po kamarádovi; tvrdil, že přijde, ale při
rozsvícených reflektorech člověk nic nevidí!“ Zastíní si oči před světlem stejně jako na jevišti.
„Pak jsi mi ale padla do oka ty,“ – na okamžik se odmlčí – „jako bys to byla ty, koho jsem
hledal!“
Tak takhle to dělá? Tohle je jeho taktika? Má tak nacvičený postup, že dokonce během
vystoupení předstírá, že někoho hledá, a pošilhává do davu? Skvělý plán. Protože jestli bych stála
mezi diváky, pak by následovalo No ne, tys mě hledal! A jestli ne, pak jen prohodil milou
poznámku a hned vzbuzuje dojem, jaký je citlivý rocker, když věří, že existuje něco jako osud!
Použil tuhle taktiku na Meg? Tohle na ni zabralo? Jímá mě hrůza, když pomyslím, že se
moje kamarádka zabouchla do takovýho lejna, jenomže s ohledem na skutečnost, že Meg byla
daleko od domova, v očích třpytivý prach a pod nosem kytarové výpary, kdo ví?
Ben vnímá moje mlčení jako ostýchavost. „Jak se jmenuješ?“
Připomene mu moje jméno něco? Zmínila se mu o mně?
„Cody,“ odpovím.
„Cody, Cody, Cody,“ zkoumá, jaké představy v něm moje jméno vzbuzuje. „To je jméno
pro holku, která na ranči hlídá krávy,“ protáhne líně. „Odkud jsi, kovbojko?“
„Z kovbojskýho venkova.“
Usměje se pomalu, jako kdyby záměrně rozdával úsměv na příděl. „Rád bych se tam
podíval. Že bych se stavil a projel se?“ Významně na mě pohlédne, pro případ, že jsem
nepochopila dvojsmyslnou narážku.
„Nejspíš by tě kůň hned shodil!“
Vida, tohle se mu zamlouvá. Myslí si, že flirtujeme, trouba!
„Fakt?“
„Jo. Koně vycítí, že má člověk strach!“
Na okamžik se zatváří nejistě. „Proč si myslíš, že se bojím?“
„Městský paka jsou vždycky ustrašený.“
„Jak víš, že jsem městský pako?“
„No, jsme ve městě. A pako jsi, ne?“
Jeho obličejem se mihnou rozpaky. Vidím, že si není jistý, jestli drze flirtuju a patřím
k holkám, který to v posteli pořádně rozjedou, když je chlap trochu popíchne, nebo se konverzace
posunula trochu jinam. Na rtech přesto vyloudí líný úsměv začínající rockové hvězdy. „S kým
přesně jsi mluvila, kovbojko Cody?“ prohodí nedbalým tónem, pod kterým však skrývá cosi
méně příjemného.
Nakloním se blíž. „S kým jsem mluvila, Bene McCallistere?“ řeknu nezvučným hlasem,
jaký výtečně ovládá Tricia.
Také on přiblíží obličej. Jako kdyby si myslel, že se snad budeme líbat. Jako že to pro něj
ve většině případů je takhle snadné. „Víš, s kým jsem moc nemluvila?“ Skoro nejsem slyšet.
„S kým?“ je tak blízko, že cítím pach piva.
„S Meg Garciovou. Nemluvila jsem s ní už víc než měsíc. A ty?“
Výraz ucuknout už jsem slyšela, ale když vidím, jak ode mě Ben McCallister odskočí,
teprve naplno pochopím, co znamená. Protože on se bleskově odtáhne podobně jako had těsně
předtím, než uštkne.
„O co ti sakra jde?“ vybafne. Flirtování máme pro dnešní večer za sebou a Benův hlas
najednou zní doopravdy chraptivě, úplně jinak než ten nesmyslně přehnaný chraplák, kterým
zpíval.
„Meg Garciová,“ opakuju. V tuhle chvíli je těžké pohlédnout mu do očí, ale za poslední
měsíc jsem se stala odbornicí na složité věci. „Znáš ji?“
„Kdo jsi?“ Oči mu žhnou hněvem, duhovky ledově chladné. Už nevypadají jako kontaktní
čočky.
„Nebo jsi ji jen využil a zneužil?“
Kdosi mi poklepe na rameno. Za mými zády stojí Richard.
„Ráno musím vstávat,“ poznamená.
„Já už jsem tu skončila.“
Blíží se půlnoc. Spala jsem tři hodiny, zapomněla si dát další jídlo a třesu se. Zvládnu
dojít do přední části klubu a pak klopýtnu. Richard mě popadne za paži a vtom udělám chybu.
Ohlédnu se, abych vrhla poslední smrtící paprsek na sebejistého, povrchního hezouna a pozéra
Bena McCallistera.
Kéž bych se neotočila! Protože když naposledy pohlédnu na Bena McCallistera, má
zvláštně pokřivený obličej – hněv se v něm střetává s pocitem viny. A ten výraz já znám. Vídám
ho každý den v zrcadle.
 6

Té noci spím oblečená na velurovém gauči. Když se v neděli ráno probudím, Pete
a Repete mi pochrupují na hrudi a na obličeji. Buď jsem zabrala jejich gauč, nebo si oni učinili
nárok na mě. Posadím se a zahlédnu, jak poslední spolubydlící, který se celý víkend neukázal,
odkládá do dřezu misku od lupínků a mizí zadními dveřmi.
„Ahoj, Harry,“ volá za ním Alice.
Takže to je Harry. Podle toho, co říkala Meg, trávil většinu času v pokoji u svých
počítačů, mezi miskami s fermentovaným kimči.
Alice dojde do kuchyně a přinese mi šálek kávy, o které mi vysvětlí, že pochází z Malawi
a nese známky free-range, fair-trade a shade-grown. Přikývnu. Jako by mi nestačilo, že je horká
a s kofeinem.
Sedím na gauči a pozoruju kočky, jak se hravě pošťuchují. Repete má jedno ucho naruby.
Upravím ho a kotě zamňouká. Bezmocnější zvuk jsem nikdy neslyšela a ať se mi to líbí nebo ne,
nedokážu vzít tyhle hochy do útulku. Ne do takového, ve kterém by nepřežili, a ani do žádného
jiného.
Vypiju kávu a vyjdu s telefonem na verandu, kde někdo rozestavil prázdné láhve od piva
jako kuželky. Zavolám Tricii. Je teprve půl jedenácté, ale jako zázrakem to zvedne.
„Tak jak se vede ve velkým městě?“ zeptá se.
„Velkolepě,“ odpovím. „Totiž, co bys tomu řekla, kdybych přivezla domů dvě koťata?“
„A co bys tomu řekla, kdybys šla bydlet někam jinam?“
„Ubytuju je u nás jen na čas. Než jim najdu dobrý domov.“
„Na to zapomeň, Cody. Vychovávala jsem tě osmnáct let.
Žádný další bezmocný tvory nepřijímám.“
Proti tomuto stanovisku mám jisté výhrady; v první řadě odmítám tvrzení, že jsem
bezmocný tvor, kterého léta piplala. Řekla bych, že jsem se vychovala sama, ale to by bylo
nespravedlivé ke Garciovým. Když jsem chytla do krku streptokokovou infekci, Sue si všimla, že
mám na mandlích nějaký sajrajt a vzala mě k dětské doktorce pro antibiotika. A když jsem
dostala menstruaci, Sue mi koupila tampony. Tricia jen ukázala na tampony ve skříňce s léky
a utrousila „až přijde čas“. Vůbec nechápala, jak příšerné může připadat dvanáctileté holce
zasunutí čehosi s maximální absorpční schopností. A pokud jde o padesát hodin cvičných jízd,
které jsem potřebovala k získání řidičského průkazu, Tricia si zapsala celé tři. Zbývajících
sedmačtyřicet Joe, který se mnou a s Meg trávil v autě nekonečná nedělní odpoledne.
„Možná se tu ještě pár dnů zdržím,“ řeknu. „Mohla bys za mě v pondělí zaskočit
u Masonových? Hodí ti to čtyřicet babek.“
„Jasně.“ Na peníze Tricia slyší. Nezeptá se mě, proč se zdržím nebo kdy dorazím domů.
Pak zavolám Garciovým. S nimi je to trochu složitější, protože kdybych se zmínila
o koťatech, nabídnou mi, ať je přivezu, i když se Samson chová ke kočkám hrozně. Byla by to
katastrofa! Povím Sue, že potřebuju ještě den nebo dva, abych vyřídila pár Meginých záležitostí.
Zdá se, že se jí ulevilo, na víc se neptá. Jen mi řekne, ať tu strávím tolik času, kolik je potřeba.
Chci zavěsit, když vtom dodá:
„A ještě něco, Cody…“
Nesnáším tyhle dodatky. Jsou jako odjištěná zbraň. Jako by mi chtěly sdělit, že všechno
vědí. „Ano?“
 Nastane dlouhé ticho. Srdce se mi divoce roztluče.
„Děkuju ti,“ řekne Sue.

V domě se zeptám Alice, jak člověk nejlíp najde koťatům domov. Dobrý domov. „Můžeš
dát inzerát na internet, na stránky Craigslist, ale proslýchá se, že takhle nabízená zvířata občas
končí ve výzkumných laboratořích.“
„To mi nevyhovuje.“
„Hmm, mohly bychom rozvěsit letáky. Fotky koťat se líbí každýmu.“
Vzdychnu. „Fajn. Jak to provedeme?“
„Nejjednodušší by bylo kočky vyfotit, poslat si to do mailu, přidat text a vytisknout…“
začne. „Lepší bude, když použijeme Megin notebook; má foťák.“
Megin počítač za osmnáct set dolarů, který jí rodiče koupili, když nastoupila na vysokou.
Pořád ještě ho splácejí.
Jdu nahoru do jejího pokoje a v jedné z krabic najdu počítač. Zapnu ho. Je chráněný
heslem, ale když zadám Runtmeyer, je připraven k použití. Snesu ho dolů. Alice se mezitím snaží
postavit koťata k sobě, což je těžší, než by si člověk pomyslel. Už chápu, odkud pochází výraz
„uhlídat koťata pohromadě“. Nakonec je vyfotím. Alice rychle použije program k úpravě textu
a vytvoří leták, já pak odnesu notebook zpátky k Megině tiskárně a vytisknu zkušební kopii.
Chystám se počítač vypnout, ale vtom se zarazím. Dole na liště si všimnu její e-mailové
schránky a bez rozmyslu ji kliknutím otevřu. Okamžitě se objeví záplava nových e-mailů –
většinou nedůležité zprávy od neznámých lidí, kteří nevědí, že je mrtvá, až na pár e-mailů s větou
Chybíš nám, Meg, a jeden, který jí sděluje, že shnije v pekle, protože sebevražda je zločin. Ten
vymažu.
Jsem zvědavá na poslední mail, který Meg odeslala. Komu? Oznamovala jím sebevraždu?
Kliknu na odeslané maily a rozhlédnu se, mám pocit, že mě někdo pozoruje. Samozřejmě se
mýlím.
Není to oznámení o sebevraždě. To sepsala dva dny před tím, než si vzala život, a jak už
nyní víme, uložila je k automatickému odeslání den po smrti. Po oznámení o sebevraždě napsala
ještě pár e-mailů, včetně jednoho do knihovny, v němž se odvolává proti pokutě za překročení
výpůjční lhůty nějaké knihy. Věděla, že se chystá zemřít, a dělala si starosti s pokutou
v knihovně?
Jak se může člověk takhle zachovat? Dospět k takovému rozhodnutí, napsat zmíněný e-
mail a pak jednoduše pokračovat? Kdybyste něco takového udělali, mohli byste jen tak dál
postupovat podle plánu?
Zkontroluju další odeslané e-maily. Jeden poslala Scottiemu týden před smrtí: Ahoj,
Runtmeyere, mám tě ráda. Napořád. Byla tohle její slova na rozloučenou? Poslala i mně podobný
vzkaz, kterého jsem si nějak nevšimla?
Odskroluju na starší zprávy, ale je to zvláštní: Větší počet zpráv z týdne před tím, než
zemřela, pak dlouhá šestitýdenní pauza, další zprávy až z ledna.
Chci schránku zavřít, ale tu si všimnu zprávy, kterou Meg odeslala na adresu
bigbadben@podmail.com několik dnů před svou smrtí. Chvíli váhám, ale pak zprávu otevřu.
O mně už si nemusíš dělat starosti.☺
Jiný způsob rozloučení, navzdory smajlíku cítím její hluboký žal, odmítnutí a porážku,
věci, které jsem s Meg Garciovou nikdy nespojovala.
Hledám mezi doručenými zprávami e-maily od bigbadbena. Sahají do podzimu a prvních
několik je většinou rychlých a duchaplných, on-line vtipné štěky – alespoň z jeho strany. Její
odpovědi nevidím, zobrazuje se mi jen jeho část konverzace, protože jeho e-mail každou
odpovědí odstranil její. První zprávy jsou z doby poté, co ho Meg poprvé viděla hrát, několik
vzkazů díky, žes přišla na moje vystoupení, díky že jsi tak milá, když mě kapela tolik vyčerpává –
přihlouplé sebepodceňování, které by prohlédlo šestileté dítě. Pár poznámek se týká
nadcházejících vystoupení.
Pak nastupuje kamarádštější tón, na to flirtovný – v jedné zprávě ji nazývá Bláznivá Meg,
v další mluví o jejích elektrizujících holínkách, jimiž určitě myslel oranžové kovbojské boty
z hadí kůže, které si Meg koupila v dobročinné internetové aukci a nosila je všude. V několika
zprávách jí říká, že je šílená, protože všichni vědí, že Keith Moon je jasně nejlepším hudebníkem
na světě. Následuje pár zpráv ve stejném duchu, Meg dokázala o podobných tématech klábosit
celé dny.
Pak přichází náhlá změna tónu. Je to v pohodě. Pořád jsme přátelé, píše on. Já ale i nyní,
po čtyřech měsících, vnímám nepohodu. Nahlédnu do jejího odeslaného mailu, abych viděla, co
mu psala. Vidím dřívější komunikaci, její řeči o Keithu Moonovi, ale neukáže se mi, co bylo
podnětem k posledním mailům, protože opět narážím na pořádnou část chybějící odeslané pošty.
Skoro celý leden a únor je vymazaný. Zvláštní.
Kliknu zpátky na maily od Bena. V dalším stojí Nedělej si s tím starosti. V jiném ji
nabádá, aby mu nevolala tak pozdě. A v následujícím říká, ovšem už nepříliš přesvědčivě, že jo,
pořád jsou přátelé. Pak se jí ptá, jestli si vzala jeho tričko s Mudhoney, a pokud ano, zda by ho
mohl dostat zpátky, protože patří jeho otci. Pak si přečtu jeden z posledních mailů, které jí poslal.
Tvoří ho jedna jediná věta a ta je pro mě důvodem, abych Bena McCallistera chladnokrevně
nenáviděla: Meg, musíš mě nechat na pokoji.
Jo, nechala tě na pokoji, to teda.
Předchozího dne jsem našla velké tričko, černo-bílo-červené, úhledně složené. Nikdy
jsem ho na ní neviděla, tak jsem ho odložila na hromadu k věcem, které jsem chtěla věnovat
potřebným. Teď ho vytáhnu. Je na něm nápis MUDHONEY. Jeho drahocenné triko! Ani jí ho
nemohl nechat!
Jdu zpátky k notebooku a rozčíleně odesílám z Meginy adresy bigbadbenovi nový e-mail.
Do kolonky pro předmět píšu: Vráceno od mrtvé. Ano, jde o tvé vzácné tričko, píšu. Existuje
krajní mez zázraků a nových příchodů.
Nepodepíšu se a než stačím celou věc znovu promyslet, kliknutím to odešlu. Během
třiceti vteřin svého činu lituji a připomínám si, proč nenávidím mailování. Když napíšete dopis,
řekněme otci, můžete načmárat celý stránky všeho možného, co považujete za důležité, protože
stejně nevíte, kde dotyčný žije, a i kdybyste to věděli, než najdete obálku a známku, pořád máte
dost času to psaní roztrhat. Jakmile ale jednou vypátráte e-mailovou adresu a ocitnete se
v blízkosti počítače s připojením na internet, nemáte tuhle příjemnou bezpečnostní pojistku.
Napíšete, co cítíte, a než stačíte sami sobě ten nápad vymluvit, kliknutím zprávu odešlete. A pak
čekáte a čekáte a nic nepřichází, takže věci, které jste považovali za tolik důležité, že jste je
museli říct, vlastně důležité nebyly. Vůbec nestály za řeč.

Alice a já pokryjeme letáky s koťaty celou část Tacomy v blízkosti školy. Pak dostane
Alice chytrý nápad, že další vylepíme u trendy obchodu se zdravými potravinami, kde nakupují
movití lidé. Jedeme autobusem a cestou mi Alice sdělí, že tím zmíněným obchodem není Whole
Foods, ale že tu možná Whole Foods brzy otevřou, a když podotknu: „No ne, to je teda
vzrušující,“ dodá: „Já vím,“ a vůbec nepostřehne mou ironii, a tak vyhlédnu oknem a doufám, že
sklapne.
 Naše mise zkrachuje, protože nám manažer prodejny nedovolí nic vylepit, a tak letáky
rozdáváme zazobaným zákazníkům nesoucím recyklované tašky. Všichni se na nás dívají, jako
bychom jim nabízely zadarmo vzorky kokainu.
Než se dostaneme zpátky, je pět pryč, a dokonce i sebejistá Alice je schlíplá. Já jsem
naštvaná a otrávená. Nemůžu uvěřit, že je takový problém najít koťatům domov, a celá věc mi
připadá jako morbidní vtip, přičemž Meg je ta, kdo se směje naposled.
V domě je cítit, že se vaří, zvláštní, nepříjemný odér koření, které se k sobě nehodí – kari,
rozmarýn, příliš mnoho česneku. Tree je zpátky, sedí na gauči a pije pivo.
„Já myslela, že jsi na odchodu!“ prohodí neomaleně.
Alice připevní jeden z letáků na nástěnku u dveří, vedle velké pozvánky na zítřejší
Záchranný kruh. Vysvětlí, že se snažím najít Petemu a Repetemu domov.
Tree protáhne obličej. „Co je, máš něco proti koťatům?“ zeptám se.
Nakrčí nos. „Jen že to jsou Pete a Repete! Takový jména!
Jako dva gayové.“
„Já jsem bisexuální a tvoje hanlivý zabarvení výrazu gay je pro mě nepřijatelný,“ prohlásí
Alice a snaží se o káravý tón, ale i tak zní její hlas spíš pobaveně.
„No jo, promiň. Já vím, že jde o kočky tý mrtvý holky, ale jména jsou stejně jak pro
gaye.“
Po těch slovech mi Tree nepřipadá jako hipík, ale spíš jako jeden z balíků v našem městě.
Což mě přiměje nenávidět ji současně víc i míň.
„A jaký jména by se ti líbily víc?“ zeptám se.
„Klik a Klak,“ odpoví bez váhání. „Tak jim říkám v duchu.“
„A ty myslíš, že Pete a Repete jsou špatný?“ zeptá se feťák Richard. Objevil se tu
v umouněné zástěře a drží vařečku.
„Já myslím, že bychom jim měli říkat Lenny a Steve.“
„To nejsou jména pro kočky!“ namítne Alice.
„Proč ne?“ chce vědět Richard a napřáhne vařečku. Hmota, co se na ní nalepila, s sebou
přináší zvláštní odér z kuchyně.
„Kdo chce ochutnat?“
„Co to je?“ zeptá se Tree.
„Zapečený všechno, co lednička dala.“
„Měls přidat ty kočky,“ poznamená Tree. „Pak by pro ně nemusela hledat domov!“
„Já myslela, že jsi vegetariánka,“ prohodí Alice kousavě.
Richard mě pozve, abych si s nimi dala jeho příšernou směs. Páchne to směsí koření, v níž
spolu jednotlivé ingredience bojovaly, aby nakonec všechny prohrály, ale to není důvod, proč
odmítnu. Nejsem zvyklá na společnost. Nejsem si jistá, kdy k tomu došlo. Mívala jsem přátele –
nijak dobré, ale přátelé to byli – ve škole, ve městě. Věčně jsem pobývala u Garciových. Zdá se,
že teď jsem najednou úplně jinde.
Nechám spolubydlící u jejich jídla a jdu si do kuchyně pro pití. Předtím jsem si koupila
litrovku Dr Peppera a uložila ji do lednice, ale Richard v kuchařském zápalu všechno přeskládal,
a tak musím láhev vydolovat. A tam, vzadu v lednici, najdu pár neotevřených plechovek RC
a sevře se mi žaludek, protože jediný, koho jsem kdy viděla tuhle colu pít, byla Meg. Vložím do
starého reklamního hrnku led a naliju si RC. Až odejdu, nechci za sebou nechat ani droboučkou
částečku Meg.
Vezmu si pití na prázdnou verandu. Jakmile tam ale dojdu, zjistím, že tak prázdná není.
Prudce se zastavím, až mi cola vyšplíchne na tričko.
Kouří cigaretu, špička hrozivě žhne v mdlém šeru.
 Nevím, co mě překvapí víc: jestli fakt, že e-mail, který jsem poslala, měl takový účinek,
nebo dojem, že on se tváří, jako by mě přišel zabít.
Nedám mu příležitost. Odložím pití na zábradlí verandy, obrátím se a jdu nahoru, snažím
se jít pomalu, jednat klidně. Přišel si pro tričko, tak mu ho přinesu. Hodím mu ho do obličeje
a pak ať táhne ke všem čertům.
Zaslechnu za sebou kroky a vzápětí už stojí za mnou. Nejsem si jistá, co dělat, protože
jestli zavolám o pomoc, budu vypadat jako slaboch, ale viděla jsem ten pohled v jeho očích. Jako
by nejenže dostal můj e-mail, ale zasáhla ho i moje zášť, která se teď cyklicky vrací ke mně.
Jdu do Megina pokoje. Jeho tričko leží navrchu jedné hromádky, kam jsem ho odložila.
Mrštím jím po něm. Chci, aby opustil můj prostor, on i vše, co k němu patří. Ale on tam zkrátka
jen stojí. Tričko po něm sklouzne na podlahu.
„Co je, sakra?“ zeptá se.
„Co? Chtěl jsi triko; tady ho máš!“
„Co za člověka tohle udělá?“
„A co jsem udělala? Tvrdils, že chceš tričko –“
„No tak, přestaň vyvádět, Cody!“ přeruší mě. Děsí mě, když ho slyším, jak říká moje
jméno. Žádná kovbojka Cody tím jeho přitroublým flirtovným chraplákem. Jen moje jméno,
prosté, bez příkras. „Poslalas mi e-mail od mrtvý holky. To jsi tak krutá? Nebo prostě taky trochu
praštěná?“
„Chtěl jsi svoje tričko!“ odvětím, ale najednou jsem vyplašená, takže můj hlas nezní moc
přesvědčivě.
Upřeně na mě zírá. Jeho oči jsou v bledém světle Megina pokoje úplně jiné. A pak si
vybavím její poslední e-mail. O mě si už nedělej starosti. A vztek se vrátí.
„Nemohls jí nechat suvenýr?“ vybafnu. „Možná jsi to měl udělat, s ohledem na to, kolik
holek jsi nejspíš podvedl. Reklamní tričko na památku. Ale chtít ho zpátky? Jsi fakt třída!“
„Zjevně netušíš, o čem mluvíš!“
„Tak mě pouč!“ V mém hlase zaznívá zoufalý podtón. Protože má pravdu. Nevím, o čem
mluvím. Možná, že kdybych to věděla, kdybych byla v předchozích několika měsících víc
v obraze, nestáli bychom tu.
Civí na mě, jako bych byla cosi odporného. A nemůžu uvěřit, že tenhle člověk se mnou
večer vlezle flirtoval.
„Co se stalo?“ zeptám se. „Už ti lezla na nervy? Takhle to mezi tebou a holkama chodí?
Máš chabou fantazii, protože kdybys Meg poznal víc, nikdy by tě nenudila. Totiž, ona byla Meg
Garciová, a kdo jsi sakra ty, Bene McCallistere, abys jí říkal, že tě má nechat na pokoji?“ Málem
mi selže hlas, ale ovládnu se. Můžu o něj přijít později. Vždycky je dost času o něco přijít.
Benův obličej se mění. Tvoří se na něm ledové krystaly.
„Jak víš, co jsem jí řekl?“
„Viděla jsem tvůj e-mail: Meg, musíš mě nechat na pokoji!“ Předtím mi ta věta připadala
krutá. Teď mám dojem, že zní jen uboze.
Tváří se absolutně zdrceně. „Nevím, co je víc nechutný: jestli číst e-maily mrtvý holky,
nebo psát z její e-mailový adresy!“
„Odporný je vědět o odporných věcech,“ odpovím teď jak žákyně třetí třídy.
Dívá se na mě a vrtí hlavou. A pak odejde a jeho drahocenné tričko leží na podlaze jako
smutný zapomenutý hadr.
 7

Po Benově odchodu mi hodinu trvá, než se uklidním. A další hodinu hledám odvahu
znovu zapnout Megin notebook. V jedné věci měl Ben pravdu: Já jsem opravdu nevěděla, o čem
mluvím. Z jeho řeči jsem vycítila, že Meg udělala něco, čím si jeho kreténské chování vysloužila.
Já Meg znám. A znám chlapy jako Ben. Za ta léta jsem jich viděla procházet Triciiným životem
dost.
Znovu otevřu Meginu e-mailovou schránku a kliknu na odeslané zprávy. Zobrazí se však
jenom starší maily, z listopadu: flirtování z její strany, plky o tom, který hudebník napsal své
písně, kdo je nejlepší bubeník, která skupina je nejvíc přeceňovaná, která nedoceněná. A pak,
před svátky, najednou konec. Člověk nepotřebuje být nijak zvlášť chytrý, aby pochopil: vyspali
se spolu. A on pak Meg odvrhl.
Prázdné místo v Meginých zprávách už ale tak jasné odůvodnění nemá. Vím, že jsme si
v zimě moc nepsaly, ale pár mailů mi určitě poslala. Přihlásím se do své schránky, jen abych měla
jistotu, že nefantazíruju, a celý leden je poněkud prázdný, mám uložené její zprávy z února. Tyhle
maily se ale v jejích odeslaných nezobrazují.
Zvláštní. Řádil snad v jejím počítači virus, který smazal všechny maily z období několika
týdnů? Nebo je někam přemístila? Prohlížím další její aplikace a nevím přesně, co vlastně
hledám. Otevřu kalendář, ale je prázdný. Kontroluju koš v mailové schránce, napadlo mě, že
smazané zprávy možná skončily právě tam. Najdu tam všechno možné, ale většina toho, co
otevřu, jsou slátaniny. Všimnu si jedné nepojmenované složky. Snažím se ji otevřít, ale počítač
mi sdělí, že v koši ji otevřít nemohu. Vytáhnu tu složku na plochu a zkouším to znovu, ale
tentokrát se mi ukáže zpráva, že soubor je zašifrovaný. Obávám se, že možná obsahuje nějaký
virus, který jí zničí počítač, a tak soubor vrátím do koše.
Je teprve půl desáté a já jsem opět nic nesnědla. Navíc mám i žízeň, ale nechce se mi jít
dolů. A tak se svléknu a lehnu si do Meginy ztrápené postele s dekami, které voní po ní, a právě
to teď potřebuju. Vím, že když tu přespím, smísím svou vůni s její, která už pak nebude tak
zřejmá, ale je mi to celkem jedno. Stejně to tak bylo odjakživa.
 8

Ráno mě probudí jemné klepání na dveře. Otevřenými žaluziemi proudí do pokoje ostré
sluneční paprsky. Posadím se; ještě nejsem úplně vzhůru.
Klepání se ozve znovu.
„Dále.“ Hlas mi přeskakuje.
Přede mnou stojí Alice. Přináší další šálek kávy, zrna byla nepochybně sklizena rukou
nikaragujských skřítků.
Promnu si oči a s vděčným zabručením kávu přijmu.
„Kolik je hodin?“
„Je poledne.“
„Poledne? To jsem teda spala asi tak čtrnáct hodin!“
„Já vím.“ Rozhlédne se po pokoji. „Možná za to Meg nemohla. Třeba je tenhle pokoj
něco jako makové pole v Čaroději ze země Oz a má uspávací účinky.“
„Co tím chceš říct?“
„Spala hodně, až to bylo divný. Více méně pořád. Když se někde nepotloukala s
‚báječnýma známýma ze Seattlu‘“ – uvozovky naznačila prsty ve vzduchu – „tak spala.“
„Meg ráda spí – spala – dlouho. Jela na plný plyn. Potřebovala se vyspat, aby se zotavila.“
Alice se zatváří pochybovačně. „Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by toho naspal tolik.“
„Ve druháku měla mononukleózu,“ vysvětlím a okamžitě si vybavím ten strašlivý rok.
Meg zameškala spoustu hodin; celé měsíce musela dohánět formou samostudia, protože byla
úplně vyřízená.
„Mononukleózu? A proč by z ní měla být unavená ještě teď?“
„Nemoc měla těžký průběh,“ odpovím a vzpomenu si, jak mě k ní Garciovi nechtěli pustit
na návštěvu, abych se nenakazila.
„Řekla bych, že měla spíš herpesvirus nebo něco takovýho.“ Posadí se na okraj postele.
„To jsem o ní nevěděla. Moc jsem ji nepoznala.“
„Přistěhovala ses teprve před několika měsíci.“
Pokrčí rameny. „Ostatní znám. A myslím si, že toho o ní taky moc nevěděli. Byla trochu
netýkavka.“
Jestli tě Meg měla ráda, měla tě ráda, a když ne… Ona neměla trpělivost s hlupáky.
„Člověk se zkrátka musel snažit ji poznat.“
„Já se snažila!“ trvá na svém Alice.
„Moc velký úsilí jsi zřejmě nevyvíjela. Chci říct, že o pramen lásky asi zrovna nešlo,
s ohledem na ten obal desky, co jste pověsili na její dveře!“
Aliciiny kolouškovské oči se naplní slzami. „My ho tam nepověsili! To ona. A bylo nám
řečeno, abychom nic nesundávali!“
Takže to tam vyvěsila Meg! Jsem přesvědčená, že odborníci na sebevraždy by takové
počínání označili za varovný signál, volání o pomoc, ale těžko v tom nevidět Megin zvrácený
smysl pro humor. Poslední navštívenka. „Jo tak,“ řeknu. „Ono to vlastně dává smysl.“
„Vážně?“ řekne Alice. „Mě to připadá morbidní. Ale jak říkám, moc jsem ji neznala.
S tebou už jsem strávila skoro víc času než s ní,“ dodá zamyšleně.
„Fakt nemůžu říct, že to není žádná škoda. Přišla jsi o hodně.“
„Vyprávěj mi o ní. Jaká byla?“
 „Jaká byla?“ Alice přikývne.
„Byla jako…“ Rozpřáhnu paže, abych ukázala její velikost, nekonečné možnosti. Nejsem
si jistá, jestli tohle gesto vystihuje spíš Meg, nebo stav, jak jsem se vedle ní vždycky cítila.
Alice se tváří prosebně. A tak jí povím víc. Vykládám jí o časech, kdy jsme s Meg sehnaly
sezonní práci v call centru – nejnudnější džob na světě –, a abychom se zabavily, Meg používala
při telefonování různé hlasy. Nakonec se natolik vypracovala a prodávala tolik šuntu, že
překračovala denní kvótu a posílali ji brzy domů.
Vyprávím jí o období, kdy naší místní knihovně tak zkrátili rozpočet, že mohla mít
otevřeno jen tři dny v týdnu, což pro mě znamenalo vážný zádrhel, protože když jsem nebyla
u Garciových, žila jsem v podstatě tam. Meg zdaleka nevyužívala tamních služeb tolik jako já,
ale to jí nezabránilo, aby se neangažovala v kampani proti uzavírkám. Lstí sehnala jednu z těch
tehdy průměrně známých, dnes velmi populárních hudebních skupin, s nimiž se spřátelila
prostřednictvím svého blogu, aby odehrála benefiční koncert nazvaný Zabijte rockové hvězdy, ne
knihy! Do našeho města tak přivedla spoustu lidí odjinud a vybralo se přibližně dvanáct tisíc
dolarů, což bylo skvělé. Jenomže ta kapela už se přece jenom jisté známosti těšila a Meg se svým
jednáním značně zviditelnila, tudíž jsme nakonec přitáhly pozornost tisku a knihovna byla
přinucena prodloužit otevírací dobu.
Vyprávím jí, jak se Scottie odjakživa nimral v jídle, až to dotáhl k anémii. Doktoři
doporučovali, že by měl jíst víc potravin bohatých na železo a Sue si nevěděla rady, protože dítě
nic zdravého jíst nechtělo, ať to bylo cokoli. Meg ale věděla, jak se Scottiemu líbí traktory, a tak
zapátrala na eBayi a objevila formičky ve tvaru traktoru. Rozmačkala brambory, maso a špenát,
nacpala to do formičky traktoru a Scottie jídlo zbaštil. Pak taky bylo období, kdy jsme s Tricií
hodně špatně vycházely a já jsem utekla, abych našla tátu, třebaže Tricia tvrdila, že se před lety
odstěhoval. Dostala jsem se až k Moses Lake, pak mi došly peníze i odvaha, a když už mi bylo
do pláče a skoro jsem se složila, tu se objevila Meg s Joem. Celou dobu jeli za autobusem. O tom
ale Alici neřeknu. Protože o takové zážitky se člověk podělí jen s dobrým přítelem. A takovou
kamarádku já měla jen jednu.
„Tak taková byla Meg,“ uzavřu své vyprávění. „Dokázala všechno. Vyřešit za každýho
cokoli.“
Alice chvíli mlčí a vstřebává, co bylo řečeno. „Až na sebe.“
 9

Poslední smuteční shromáždění za Megan Luisu Garciovou se koná na malém výběžku

nad Pugetovým zálivem. Kytarista s houslistou hrají píseň „Lumina“ od Joan Osborneové. Kdosi
čte verše Chalíla Džibrána. Hlouček není nijak početný, asi dvacet lidí, a všichni mají na sobě
běžné oblečení. Kluk, který akci vede, je ze školního poradenského centra, ale naštěstí nepromění
celou věc ve veřejnou přednášku na téma prevence sebevražd a nezdůrazní všemožné varovné
signály, které jsme všichni očividně přehlédli. Mluví o beznaději, jak v tichosti bují. To je jedna
z věcí, které doženou lidi jako Meg k tomu, co udělala, a vzniklé neštěstí, které tím způsobila –
dokonce i těm, kteří ji třeba neznali –, pak musí být respektováno a vnímáno.
Pak se rozhlédne po shromážděných a jeho oči spočinou na mně, přestože jsem se s ním
nikdy nesetkala a sedím stranou vedle Alice, a navíc jsem se svou účastí souhlasila jen velmi
neochotně, protože jsem se cítila provinile, že jsem obviňovala Alici z pověšení toho obalu.
„Vím, že se mnozí z nás pokoušejí tomu všemu porozumět. Meg jsme moc dobře neznali,
tím je břemeno menší, ale hůře pochopitelné. Bylo mi řečeno, že je tu dnes s námi její dobrá
kamarádka Cody. Předpokládám, že také ona s tím vším zápasí.“
Střelím pohledem po Alici, protože je mi jasné, že to byla ona, kdo mě prásknul, ale
pohlédne na mě upřeně a zpříma.
Dotyčný vepředu pokračuje: „Cody, rád bych tě vyzval, abys nám, jestli chceš, něco
o Meg pověděla. Nebo se s námi podělila o to, co v těchto dnech prožíváš.“
„Já tam nejdu!“ utrousím k Alici se zaťatými zuby.
Zírá na mě vykulenýma bezelstnýma očima. „Všechno, cos mi předtím pověděla, bylo
ohromně užitečný. Myslela jsem si, že by to možná pomohlo i ostatním. A tobě.“
Teď na mě civí i ostatní. Mám chuť Alici zabít. „Pověz jim zkrátka o knihovně, o jídle
a o bráchovi,“ zašeptá a dloubne do mě.
Vstanu, ale nevypadnou za mě roztomilé historky o knihovnách nebo o kapelách nebo
o nejedlících.
„Chcete, aby řekla něco o Meg?“ začnu řečnickou otázkou a můj hlas je plný ironie, ale
všichni ti nevinní koloušci povzbudivě přikyvují.
„Meg byla moje nejlepší kamarádka a myslela jsem si, že jedna pro druhou hodně
znamenáme. Myslela jsem si, že si všechno říkáme. Ale ukázalo se, že jsem ji vůbec neznala.“
V puse cítím kovovou pachuť. Je ohavná, ale vychutnávám si ji, stejně jako si člověk vychutnává
krev, když mu vytrhnou zub.
„O jejím zdejším životě jsem nevěděla nic. Ani o spolužácích a spolubydlících. Netušila
jsem, že se ujala dvou nemocných koťat a starala se o ně, aby je nakonec stejně nechala opuštěný.
Neměla jsem ponětí, že chodila do klubů v Seattlu a měla tam kamarády a zamilovávala se do
kluků, kteří jí lámali srdce. Byla jsem podle všeho její nejlepší kamarádkou, ale nic z toho jsem
nevěděla, protože mi to neřekla. Nesvěřila se mi, že jí život připadá tak nesnesitelně plný trápení.
Chci říct, že jsem o tom neměla ani páru.“ Vyklouzne mi ze rtů cosi jako úsměšek a uvědomuju
si, že jestli nebudu opatrná, bude následovat to, co nechci slyšet, co nikdo nechce slyšet.
„Jak se to stane, že člověk neví takové věci o své nejlepší kamarádce? Jak to, že to nevíte,
i když vám nic neřekne? Jak můžete věřit, že je někdo tak nádherný a úžasný, ten nejkouzelnější
člověk, jakého jste kdy poznali, když se ukáže, že měla takové trápení, až musela vypít jed, který
připravil buňky jejího těla o kyslík a srdce nemělo jinou možnost než přestat tlouct? Neptejte se
mě na Meg. Protože já o ní vím prd!“
Kdosi vyjekne. Rozhlédnu se po hloučku. Je nádherný den, plný příslibů jara: jasná
obloha, nadýchaná oblaka, mírný vítr přináší sladkou vůni prvních květin. Chyba, že existují
takové dny. Že se chystá jaro. V skrytu duše si myslím, že letos by měla zůstat zima.
Vidím, že někteří z přítomných pláčou. Já jsem je rozplakala. Já jsem se stala jedovatou.
Vypijte mě a umřete. „Omlouvám se,“ dodám a vezmu roha. Běžím po trávě zpátky k silnici, ven
z parku, směrem k hlavní cestě. Potřebuju se odtud dostat. Pryč z Tacomy. Z Megina světa.
Za zády uslyším kroky. Nejspíš Alice nebo Richard, ale nemám jim co říct, a tak běžím
dál, ale dotyčný za mnou je rychlejší.
Ucítím na rameni dlaň. Prudce se otočím. Tentokrát mají jeho oči barvu oblohy po západu
slunce, jsou skoro fialové. Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by tak měnil barvu očí; jako náladový
prsten, který mění barvu podle stavu duše. Pokud ovšem on vůbec nějakou duši má.
Chvíli na sebe upřeně hledíme a popadáme dech.
„Já ti něco povím. Jestli chceš.“ Má ten chraplavý hlas, ale promlouvá z něj také nejistota.
„Já tohle nechci slyšet.“
Zavrtí hlavou. „Chci ti říct něco jinýho. Jestli chceš. O jejím životě tady.“
„Jak bys ty mohl něco vědět? Když pro tebe znamenala jen záležitost na jednu noc?“
Kývne hlavou, abychom šli jinam. „Pojďme si někam promluvit.“
„Proč tu vůbec jsi?“
„Její spolubydlící mi dal leták,“ řekne, čímž sdělí, jak se dozvěděl o shromáždění, ale
neřekne, proč přišel.
Stojíme na místě. „No tak. Pojď si prostě jenom popovídat.“
„A proč? Ty víš, kvůli čemu se zabila?“
Ucuknutí. Jako zpětný ráz pušky. Udělá to znovu. Jako by ho cosi fyzicky odmrštilo
zpátky. Jenomže tentokrát nevidím v jeho obličeji vztek; je to něco jiného. „Ne,“ řekne.
Vykročíme k McDonaldu. Najednou jsem nedočkavá, lačná po něčem, co není
vegetariánské nebo přírodní nebo zdravé, ale je vypěstované v každodenní mizérii. Každý si
dáme výhodné burger menu a posadíme se ke stolu vedle prázdného dětského koutku, kde nás
nikdo neruší.
Chvíli jíme mlčky, ale pak Ben spustí. Vypráví mi, jak Meg vstoupila na místní indie
scénu a okamžitě se spřátelila s lokálními hudebníky, což k ní sedí. Vykládá mi, jak snadné bylo
pro tuhle osmnáctiletou studentku z jakési Tramtárie ve východním Washingtonu nakráčet jako
by nic a všichni jí zobali z ruky, což také odpovídá jejímu stylu. Zpočátku na ni žárlil, protože
když sám před dvěma lety přišel z Bendu v Oregonu, připadal si, jako kdyby ho členové místní
muzikantské komunity zesměšňovali, a teprve po čase ho nechali na pokoji. Vypráví mi, jak se
věčně dohadovali, kdo byl lepší bubeník: Keith Moon, nebo John Bonham. Kdo lepší kytarista:
Jimi Hendrix, nebo Ry Cooder. Kdo vytvořil nejchytlavější písně: Nirvana, nebo Rolling Stones.
Dozvím se, jak Meg přišla ke koťatům, slyšela je naříkat v kontejneru poblíž tacomské ubytovny
pro bezdomovce, kde pracovala pár hodin týdně. Vytáhla je ven, odnesla k veterináři a utratila
stovky dolarů, aby je dala do pořádku. Povídá mi, jak požádala některé úspěšnější hudebníky ve
městě, aby přispěly dary na úhradu lékařské péče, což je jí také podobné, a jak je krmila pomocí
očních kapátek dětskou výživou, protože na granule byla koťata moc malá. Ze všeho, co mi
povídá, je to právě tenhle obraz Meg ponoukající drobná osiřelá koťata k jídlu, co mě málem
rozpláče.
Ale ovládnu se. „Proč mi to všechno vykládáš?“ chci vědět.
I já teď mluvím zastřeným hlasem.
Na stole leží Benova krabička cigaret. Místo aby kouřil, cvaká zapalovačem a plamínek
pokaždé zasyčí. „Vzbuzovala jsi dojem, že to potřebuješ vědět!“ Jeho slova zní jako výčitka.
„Ale proč mi to říkáš ty?“ opakuju.
Plamínek na okamžik ozáří Benovy oči. A znovu si uvědomím, že existuje tolik odstínů
viny. Benova je stejně jako ta moje trochu přibarvená doruda žhnoucí zlostí, žhavější než
plamínek zapalovače, se kterým si Ben pohrává.
„Vyprávěla mi o tobě,“ řekne.
„Vážně? Mně o tobě ne.“ Což samozřejmě není pravda, ale nechci mu zavdat důvod ke
spokojenosti a prozrazovat mu, že pro něj měla přezdívku.
„Líčila mi, jak se ti v jednom z bytů, kam jsi chodila uklízet, nějaký chlápek pokusil
sáhnout na zadek a tys mu zkroutila ruku, až zaječel, a pak ti zvýšil plat.“
No jo, to byl pan Purdue. Přidal mi deset dolarů týdně.
Takovou cenu má nežádoucí poplácání po mém zadku.
„Říkala ti Buffy.“
Z toho jsem poznala, že to nebyla jen příhoda s panem Purduem, co mu o mně povídala.
Buffy mi říkala, když usoudila, že jsem fakt dobrá, že se podobám Buffy Summersové,
přemožitelce upírů. Sama si říkala Willow, podle té její kouzelné kámošky, ale mýlila se: ona byla
Buffy i Willow, silná i kouzelná, obojí zároveň. Já se jen slunila v její záři.
Nezdá se mi správné, že tohle o mně ví, připadám si, jako kdyby viděl moje trapné dětské
kresby. Podrobnosti, na které nemá právo. „Vyklopila ti toho hodně, když uvážím, že šlo jen
o rande na jednu noc,“ podotknu.
Vypadá zdrceně. Moc dobrý podvodník, tenhle Ben McCallister! „Bývali jsme kamarádi.“
„Nejsem si jistá, jestli je slovo kamarádi zrovna vhodný.“
„Jasně že je,“ trvá na svém. „Než se to všechno podělalo, byli jsme kámoši!“
E-maily. Vtípky. Plky o hudbě. A pak najednou změna.
„Tak co se stalo?“ ptám se, i když odpověď znám. Přesto mě šokuje, když teď slyším, co
říká. Jak to říká: „Šoustali jsme.“
„Spali jste spolu,“ opravím ho. Protože tohle vím. Vím, že Meg po tom, co se jí tehdy
stalo, by se s nikým nevyspala, pokud by do něj nebyla zabouchnutá. „Meg by jen tak s někým
nešoustala!“
„No, já s ní šoustal,“ opakuje Ben. „A když člověk přeřízne kamarádku, je všechno
v háji!“ Cvakne zapalovačem a opět ho nechá zhasnout. „Já věděl, že to tak dopadne, ale stejně
jsem to udělal.“
Jeho upřímnost je odpudivá a zároveň přitažlivá. Jako když se při ošklivé havárii
nemůžete ovládnout, abyste nezevlovali kolem, přestože víte, že vám podívaná později způsobí
noční můru. „Proč jsi to dělal, když jsi věděl, že se tím všechno pokazí?“
Vzdychne a zavrtí hlavou. „Víš, jak to je, když přijde chvíle, kdy se tak nějak všechno
seběhne a člověk neuvažuje, co bude zítra.“ Dívá se na mě, ale fór je v tom, že já to nevím.
Leckoho by to možná šokovalo, kdyby se o mně tohle dozvěděl, ale je to tak. Když vás vychovají
v tom, že jste bílá socka, tak děláte, co můžete, abyste se vyhnuli rodinným pastem. Většinou se
to stejně nepovede. Přesto jsem ale neměla zapotřebí zatloukat si hřebík do rakve a vlézt do
postele s některým z těch lůzrů u nás v Balíkově.
Nic neříkám, jen upřeně pozoruju opuštěný dětský koutek.
„Vyspali jsme se spolu jen jednou, ale i to stačilo. Hned potom šlo všechno do háje.“
„Kdy to bylo?“ zajímá mě.
„Netušim. Kolem Díkůvzdání. Proč?“
To odpovídá. Její e-mail o spaní s barmanem přišel před svátky. Ale co koťata? Našla je
po zimních prázdninách. A příhoda s panem Purduem, co mi sahal na zadek, se odehrála v únoru,
pár týdnů před tím, než Meg umřela. „Ale když jste si přestali rozumět už před časem, jak je
možný, že víš o nedávných událostech? O kočkách a o mně?“
„Myslel jsem, žes četla e-maily.“
„Jen pár.“
Protáhne obličej. „Tak ty jsi neviděla, co všechno mi napsala?“
„Ne. A spousta její pošty chybí, zhruba od ledna až do týdne před její smrtí.“
Benovým obličejem se mihne zmatený výraz. „Máš tady počítač?“
„Můžu použít Megin. V jejím pokoji.“
Odmlčí se, jako by váhal. Pak zmačká prázdné obaly od jídla. „Jdeme!“

V Megině pokoji otevře svou e-mailovou schránku. Vyhledá její jméno a celá obrazovka
se zaplní e-maily. Vyskočí ze židle a zase si sedne. Otevřenými dveřmi vpluje dovnitř Repete
a škrábe na kartonové krabice.
Čtu od začátku, flirtování a škádlení, všechny ty plky o Keithu Moonovi a Rolling Stones.
Podívám se na Bena.
„Jen dál,“ vybídne mě.
Pokračuju. Flirtování nabírá na síle. E-maily jsou delší. A pak se spolu vyspí. Je to jako
černá čára v prostoru. Protože pak začnou být Benovy e-maily odměřené a Meginy tak trochu
zoufalé. Potom divné. Kdyby byly adresovány mně, možná by mi divné nepřipadaly. Jenomže
ony byly odeslány Benovi, klukovi, se kterým se vyspala. Psala mu nekonečné stránky o všem
možném, o svém životě, o kočkách, o mně; jako bych četla velmi podrobné deníkové zápisky.
Čím víc se ji snažil odmrštit, tím víc psala. Ne že by si absolutně stála na vedení. Je jasné, že si
byla svého zvláštního počínání vědoma, protože v závěru několika zpráv, z nichž některé čítaly
osm nebo deset stránek, se dožadovala opětovného ujištění: Jsme pořád kamarádi, viď? Jako by
žádala o svolení, aby mu mohla dál psát tyhle své litanie. Při čtení je mi trapně, stydím se i za ni.
Je tohle důvod, proč vymazala svoje odeslané zprávy?
E-maily Benovi pokračují v podobném duchu, vždy po pár dnech, trvá to několik týdnů
a je nemožné přečíst je všechny, nejen proto, že jsou dlouhé. Strašlivě se mi nad nimi svírá
žaludek. Ve zprávách nacházím odkazy na její textovky nebo telefonáty. Na můj dotaz, jak často
mu volala, Ben neodpoví. A pak padnu očima na jeden z posledních e-mailů, který jí poslal:
Najdi si někoho jinýho, s kým si budeš povídat, psal. A krátce poté Musíš mě nechat na pokoji.
A pak si vzpomenu na její poslední zprávu jemu: O mě si už nemusíš dělat starosti. Musím
přestat. Ben se na mě dívá a jeho výraz se mi nelíbí. Raději bych viděla arogantního samolibého
nafoukance, jakým byl o pár večerů dříve. Protože já chci Bena McCallistera nenávidět. Nestojím
o to, aby se na mě díval smířlivýma očima. Nepřeju si, aby vypadal zranitelně, skoro jako někdo,
kdo potřebuje pomoc, jako by on žádal ujištění. A rozhodně bych nerada, aby se zachoval
velkoryse a nabídl se, že mi třeba vezme koťata z náručí, což právě dělá.
Jen na něj upřeně zírám, jako bych se ptala: Kdo jsi?
„Až pojedu do Bendu, nechám je u mámy. U ní doma už to stejně vypadá pomalu jako
v zoo, takže kvůli dvěma opuštěným koťatům navíc nebude dělat vědu.“
„A co do tý doby?“ ptám se.
„Bydlím s dalšíma lidma v domě v Seattlu. Je tam dvorek a všichni moji spolubydlící jsou
vegani, horliví zastánci práv zvířat, takže koťata neodmítnou, nebudou riskovat, že by vypadali
jako pokrytci.“
„Proč to chceš udělat?“ pokračuju. Nechápu, proč ho provokuju. Potřebuju najít koťatům
domov; Ben je jediný zájemce. Měla bych držet jazyk za zuby.
 „Myslel jsem, že jsem ti právě vysvětlil proč.“ S úlevou beru na vědomí, že zase chraptí.
Ale podle toho, jak bloudí očima po pokoji, ale na mě ani nepohlédne, určitě ví, že pravý
důvod neprozradil. A podle toho, jak já těkám očima všude možně, jen o něj ani nezavadím, vím,
že jeho pohnutky opravdu nepotřebuju znát.

Druhý den ráno si Ben přijde pro koťata. Právě přelepuju páskou poslední krabici.
Usadím Petea a Repetea do jejich přepravky, posbírám všechny hračky a předám Benovi.
„Kam máš namířeno?“ zeptá se.
„Na poštu a pak na autobusový nádraží.“
„Odvezu tě tam.“
„To je v pořádku. Vezmu si taxíka.“
Z přepravky se ozve mňoukání jednoho z koťat. „Neblbni,“ řekne Ben. „Budeš muset
platit za dvě taxi!“
Napůl mám strach, že Ben chce dohodu ohledně koťat zrušit, a proto mi nabízí svezení,
ale mezitím už ukládá tašky do kufru a přepravku na zadní sedadlo. Auto je zaneřáděné, plné
plechovek od Red Bullu a páchne po cigaretách. Na zadním sedadle leží zmuchlaný svetr
zdobený korálky.
Tajuplný spolubydlící Harry Kang nám pomůže nacpat do auta krabice, a i když jsme
spolu během mého pobytu vůbec nepromluvili, stiskne mi ruku a řekne: „Vyřiď prosím Meginým
bližním, že moje rodina se za ně každý den modlí.“ Ještě chvíli na mě upírá oči. „Povím jim, aby
se modlili i za tebe.“ A třebaže mi tyhle bláboly lidi vykládají celou dobu, co je Meg po smrti, po
Harryho nečekané promluvě se mi sevře hrdlo.
Pete a Repete celou cestu na poštu mňoukají. Než odešlu krabice, Ben s nimi čeká v autě.
Pak mě odveze na autobusové nádraží, jsme tam tak akorát, abych stihla autobus ve třináct hodin.
Na večeři budu doma. Ne že by nějaká byla.
Koťata dál vřeští, a než dojedeme na nádraží, v autě to páchne po kočičí moči. V tu chvíli
jsem přesvědčená, že mi Ben oznámí změnu plánu s tím, že se mi tou nabídkou chtěl pomstít za
můj e-mail ohledně trička.
Nic se ale neděje. Když otevřu dveře na nádraží, řekne tiše: „Opatruj se, Cody.“
Najednou zalituju, že jsem si kočky nevzala. Představa, že se vracím domů sama, mě
naplňuje smutkem. Tolik jsem si přála být od Bena McCallistera co nejdále, a teď, když odjíždím,
mi najednou dochází, jak úlevné by bylo sdílet tohle břemeno s někým dalším.
„Jasně. Ty taky,“ odpovím. „Měj se hezky.“
Tohle jsem říct nechtěla. Zní to ironicky. Ale možná je to nejvíc, co člověk může druhému
přát.
 10

Autobus nabere v horách zdržení kvůli prázdné pneumatice, takže zmeškám další spoj
z Ellensburgu a domů se dostanu až po půlnoci. Spím do osmi, jdu uklízet k Thomasovým
a večer pak odvleču dvě objemné tašky ke Garciovým.
Zazvoním, což jsem dříve skoro nikdy nedělala. Ozve se Scottie, a když mi otevře,
zeptám se, jak se vede, ale nemusím se ptát, protože cítím máslo.
„Cupcaky,“ řekne.
„Skvělý,“ pokouším se ho povzbudit.
Scottie zavrtí hlavou. „Nikdy bych nevěřil, že něco takovýho vyslovím, ale v tuhle chvíli
bych si dal kousek brokolice.“ Joe a Sue při pohledu na mě zaváhají, jako bych jim nepřivezla
zpátky Megino oblečení a knihy, ale samotnou Meg. Pak ke mně přistoupí, poděkují mi a Sue tiše
pláče, a dál se to zkrátka už nedá snést. Vím, že mě mají rádi. Sue dlouho říkala, že mě miluje
jako vlastní dceru, ale teď, když už ve skutečnosti žádnou dceru nemá, je všechno jinak.
Obrátím se ke Scottiemu. Jestli já prožívám těžké chvíle, on je na tom ještě hůř. A tak
řeknu jako Santa, když rozbaluje dárky: „Podíváme se, co jsme dostali?“
Až na to, že obsah tašek nikdo nechce vidět. Vytáhnu tedy notebook, který jsem měla
uložený zvlášť ve svém batohu. Podám ho Joeovi a Sue. Podívají se jeden na druhého a zavrtí
hlavami. „Bavili jsme se o tom,“ řekne Joe, „a chceme, aby sis ho nechala.“
„Já?“ Vím, jak byl počítač drahý. „Ne. Nemůžu.“
„Prosím, je to naše přání,“ dodá Sue.
„A co Scottie?“
„Scottiemu je deset,“ namítne Joe. „Máme rodinný počítač. Na vlastní notebook má
spoustu času.“
Sue ochabnou rysy, jako by příslibům do budoucna už nevěřila. Ovládne se však a řekne.
„A ty ho budeš potřebovat, až nastoupíš na vysokou.“
Přikývnu a všichni předstíráme, že k něčemu takovému dojde.
„To je moc,“ řeknu.
„Vezmi si ho, Cody,“ prohlásí Joe skoro hrubě. V tu chvíli pochopím, že věnovat mi
počítač ve skutečnosti není dar. Ale fakt, že ho přijmu, možná ano.

Když nastane čas k odchodu, Sue mi zabalí s sebou domů pár cupcaků. Mají růžovou
a zlatou polevu, jejich barva vyjadřuje něhu a radost. Dokonce i jídlo lže.
Scottie vezme Samsona na procházku a půl cesty jde se mnou.
„Omlouvám se za ten počítač, Runtmeyere.“
„To je v pohodě. Můžu hrát na Nintendu DS.“
„Mohl bys někdy přijít na návštěvu a naučit mě některou z tvých her.“
Podívá se na mě vážně. „Tak jo. Ale nesmíš mě nechat vyhrávat. Mám dojem, že mě
ostatní nechávají vyhrát, protože jsem brácha tý mrtvý holky.“
Přikývnu. „Já jsem nejlepší kamarádka tý mrtvý holky. Takže je to vyrovnaný. Což mi
dává volnou ruku totálně tě vyklepnout!“
Poprvé po dlouhé době vidím, jak se Scottie usmívá.
 Doma je Tricia a ohřívá v mikrovlnce mražené jídlo ze supermarketu. „Dáš si taky?“
zeptá se. Tohle je pro ni vrchol mateřské péče.
Posadíme se ke kuřeti na čínský způsob a já jí ukážu notebook. Přejede po něm dlaní,
dojatá. Uvažuju, jestli ji neštve, že mi Garciovi zase věnovali něco, co mi ona poskytnout
nemohla. Tohle a navíc spoustu večeří, rodinného kempování a vůbec všeho, co mi dávali,
zatímco Tricia pracovala v baru nebo si vyrazila s nějakým přítelem do města.
„Pořád si říkám, jak tohle funguje,“ prohodí.
Zavrtím hlavou. „Nemůžu uvěřit, že pořád nevíš, jak zacházet s počítačem.“
Pokrčí rameny. „Tak daleko jsem se nedostala. Ale umím psát textovky. Raymond mě to
naučil.“
Neptám se, kdo je Raymond. Nepotřebuju vědět, kdo je její nejnovější chlap. Tricia se
nikdy neobtěžuje přivést je domů, nebo mě představit, pokud se náhodou někde nepotkáme. Což
je dobře. Obvykle ji pošlou k vodě dřív, než se dozvím jejich jméno.
Jíme. Tricia nechce Sueiny cupcaky, protože se po nich tloustne, a já taky nechci, a tak
Tricia vydoluje z mrazáku nízkotučné nanuky s jen poměrně malou vrstvou ledové námrazy.
„Jak to dopadlo s kočkama?“ prohodí.
„Cože?“
„Ptala ses, jestli bychom mohly mít kočky. Snažíš se vyplnit prázdné místo po Meg
domácími mazlíčky nebo co?“
Nanuk mi zaskočí v krku. „Ne.“ A pak jí málem všechno vyklopím, protože chci někomu
povědět o Meginých kočkách, o jejím tamějším životě, který, jak mi došlo, jsem vůbec neznala.
Ale jsem přesvědčená, že Garciovi o něm taky neměli tušení. A tohle je malé město; když řeknu
Tricii o kočkách, bude to v jednom kuse někomu vykládat, a zpráva se tak donese až k Joeovi
a Sue. „Byly tam dvě koťata a potřebovaly najít domov.“
Zavrtí hlavou. „Nemůžeš se ujmout každý zatoulaný kočky!“
Mluví jako lidi, co ustavičně klepají na naše dveře a hledají příjemné, suché a teplé místo,
kde by mohli pobýt, přičemž těmi opuštěnými jsme ve skutečnosti my.
 11

Studijní poradce z vyšší odborné školy mi pošle textovku, že berou v potaz moje
„polehčující okolnosti“, a jestli mám zájem dostavit se na schůzku, pomůže mi najít způsob, jak
dát do pořádku moje výsledky. Zavolá také Madison, spolužačka, se kterou jsem si ve škole
rozuměla nejvíc, a zanechá mi další zprávu: Jsi v pořádku?
Ani na jedno nereaguju. Vrátím se do práce, seženu si další úklid, teď už mám šest
zákazníků týdně, slušné peníze. Megin notebook odpočívá na mém stole spolu s učebnicemi a na
všechno sedá prach. Až se jednou odpoledne ozve zvonek. Na verandě stojí Scottie, Samson je
přivázaný k zábradlí.
„Jsem tady, beru tě za slovo, můžeš mě roznýst na kopytech!“ prohlásí.
„Pojď dál.“ Zapneme počítač.
„Co si zahrajeme?“ chci vědět.
„Myslel jsem, že pro začátek bychom mohli zkusit Soldier of Solitude.“
„Co to je?“
„Koukni, ukážu ti to.“ Klikne na ikonu webového prohlížeče. „Hmm.“ Ještě několikrát
nervózně zakliká. „Nějaký problém se sítí. Možná bychom měli restartovat router.“
Zavrtím hlavou. „Žádný router nemám, Scottie. Žádný internet.“
Upře na mě oči a pak se rozhlédne, jako by si vzpomínal, kdo jsem, kdo je Tricia. „Hm, to
je v pohodě. Můžeme si zahrát něco, co máš na počítači.“ Přitáhne si notebook zpět k sobě.
„Jaký tam máš hry?“
„Nevím. Záleží na tom, jestli Meg nějaký měla.“ Chvíli na sebe hledíme skoro
s úsměvem. Meg videohry nesnášela. Byla přesvědčená, že člověka připravují o cenné mozkové
buňky. A v počítači samozřejmě není nic kromě toho, co už bylo předem nainstalováno.
„Můžeme si zahrát pasiáns,“ navrhnu.
„Ten se ve dvou hrát nedá. Proto se mu jinak taky říká solitaire, že jo,“ podotkne Scottie.
Připadám si, jako bych ho zradila. Chci počítač vypnout, ale zabrání mi. „Odtud poslala
vzkaz?“
Scottiemu je deset let. Vím jistě, že rozhovor o takových věcech, navíc se mnou, mu
neprospěje. Vypnu počítač.
„Nikdo mi nic neřekl, Cody.“
Jeho hlas zní naříkavě. Vzpomínám si na dopis na rozloučenou, který odeslala jemu, také
z tohoto přístroje. „Ano, odtud.“
„Můžu ho vidět?“
„Scottie –“
„Já chápu, že všichni chtějí chránit moji nevinnost a tak dál, ale moje sestra spolkla jed.
Na to už je tak trochu pozdě.“ Vzdychnu. Vytištěnou kopii jejího posledního dopisu mám v bedně
pod postelí, ale je mi jasné, že o tohle mu nejde. Jasně, že ten dopis viděl nebo četl nebo o něm
alespoň slyšel. Jenomže Scottie chce vědět, odkud ten vzkaz pocházel. Otevřu kolonku
s odeslanými zprávami. Ukážu mu dopis. Přimhouřenýma očima čte.
„Nepřišlo ti divný, když napsala, že to ‚bylo její‘ rozhodnutí?“
Zavrtím hlavou. Nepřišlo.
„Já jen, že když bývalo doma zle kvůli něčemu, co jsme provedli společně, a ona mě
chtěla ušetřit potíží, říkala tohle našim. ‚Scottie za nic nemůže. Bylo to moje rozhodnutí.‘ Takhle
mě chránila.“
Vybavím si doby, kdy Meg vtáhla Scottieho do některého ze svých plánů a pak ho musela
dostat ven. Vždycky vzala vinu na sebe. Většinou zaslouženě. Pořád nechápu, co mi chce
desetiletý kluk naznačit, a tak musí své vyjádření upřesnit tak, že by to pochopil i hlupák.
„Skoro jako by se snažila někoho chránit!“
 12

Po Scottieho odchodu znovu pročítám Meginy e-maily. Nemůžu pochopit, z jakého

důvodu vymazala odeslanou poštu. Proč nezlikvidovala také doručené zprávy? Nebo mazala
i v doručených, ale já nevím, co bych měla hledat? A proč zrovna těch šest týdnů? A co dalšího
ještě smazala? Existuje nějaká možnost, jak najít staré zprávy? Nebo jsou navždy ztracené?
Nemám tušení. A neznám nikoho, kdo by to věděl.
Pak si ale vzpomenu na Harryho Kanga, Megina spolubydlícího, který studuje počítače.
Najdu útržek papíru, na který mi Alice poznamenala svoje telefonní číslo, a vytočím ho. Nezvedá
to, a tak nechám zprávu se vzkazem, ať vyřídí Harrymu, aby mi zatelefonoval.
Druhý den ve tři čtvrtě na osm zvoní telefon a probudí mě.
„Haló,“ hlesnu chabým hlasem.
„Tady je Harry Kang,“ řekne.
Posadím se. „Ahoj, Harry, u telefonu Cody.“
„Já vím. Vždyť ti volám.“
„Máš pravdu. Díky. Poslyš, nevím, jestli mi dokážeš pomoct, ale mám tu počítač a snažím
se v něm najít smazaný e-maily.“
„Ty mi voláš, protože se ti porouchal počítač?“
„Není můj. Patřil Meg. A pokouším se znovu najít soubory, který se podle mýho mínění
snažila vymazat.“
Odmlčí se, jako by váhal. „Jaký soubory?“
Vysvětlím mu záležitost s chybějícími odeslanými zprávami, a že se je snažím znovu najít
a vyhledat i další zprávy, které možná byly zlikvidovány.
„Možná by to šlo provést pomocí programu na obnovu smazaných dat. Ale jestli Meg
chtěla ty soubory odstranit, zřejmě bychom měli respektovat její soukromí.“
„Já vím. Jenže z jejího sebevražednýho dopisu podle mýho názoru plyne, že možná
nejednala sama, a navíc spousta e-mailů chybí. Zdá se mi, že tu něco nehraje.“
Na chvíli se rozhostí ticho. „Chceš říct, že ji mohl někdo přinutit?“
Můžete někoho přinutit, aby vypil jed? „Nevím, co tím chci říct. Proto bych ráda našla ty
e-maily. A uvažuju, jestli nejsou ve složce, kterou jsem našla v koši. Nejde otevřít.“
„Co se děje, když to zkoušíš?“
„Počkej na telefonu.“
Zapnu notebook a vyjmu složku z koše. Kliknutím se ji pokusím otevřít a dostanu zprávu,
že je zašifrovaná. Informuju Harryho.
„Zkus tohle.“ Vybaví mě spoustou složitých pokynů ohledně toho, které klávesy
stisknout. Nic z toho nefunguje. Složka zůstává zašifrovaná.
„Hmm.“ Následují další pokyny, co mám vyzkoušet, ale všechno marné.
„Vypadá to na zatraceně promyšlený šifrování!“ poznamená Harry. „Jeho autor věděl, co
dělá!“
„Takže je ta složka zablokovaná natrvalo?“
Harry se zasměje. „Ne. Nic není natrvalo. Kdybych měl počítač u sebe, nejspíš by se mi
povedlo tu složku dekódovat. Jestli chceš, pošli mi ho, ale musíš sebou hodit, protože škola končí
za čtrnáct dnů.“
 Vezmu počítač do obchodu, v jehož zadní části je zřízena podatelna pro zásilky přepravní
služby. Za pultem pracuje Troy Boggins, který chodil na střední o rok výš než já. „Ahoj, Cody!
Kde se touláš?“ prohodí.
„Já se netoulám. Pracuju.“
„Jo tak,“ protáhne líně. „A kde teď děláš?“
Nemám se proč stydět, že uklízím v domech. Je to poctivá práce a vydělám si slušné
peníze, zřejmě víc než Troy. Jenže on nestrávil čtyři roky na střední myšlenkami, že jakmile mu
oschne inkoust na maturitním vysvědčení, vypadne odtud. No dobře, já taky ne. Ale Meg takhle
uvažovala a já její plán přijala, stejně jako tomu bylo ve většině dalších případů. Pak Meg odjela
a já zůstala.
Neodpovím. Troy mi sdělí, že za zaslání počítače v každém případě zaplatím čtyřicet
dolarů. „A jestli budeš chtít zásilku pojistit, vyjde tě to jednou tolik.“
Osmdesát babek? Tolik stojí cesta autobusem! Blíží se víkend a mám hotovost
z mimořádných směn. Rozhodnu se, že odvezu počítač do Tacomy sama. Takhle budu mít jasno
dřív.
Oznámím Troyovi, že jsem si to rozmyslela.
„Nic se neděje,“ prohodí.
Obrátím se k odchodu a vtom Troy dodá: „Nechceš se někdy stavit? Že bychom zašli na
pivo?“
Troy Boggins je ten typ chlapa, kterému kdybyste přidali patnáct nebo dvacet let, Tricia
by s ním chodila. Na střední si mě nikdy ani nevšiml. Jeho náhlý zájem by mi měl lichotit, ale
místo toho mám dojem, že nevěstí nic dobrého. Jako kdyby teď, když nemám po boku Meg, bylo
jasné, co jsem. Co jsem byla celou tu dobu.

Když Tricii oznámím, že se na víkend chystám zpátky do Tacomy, pobaveně si mě

přeměří. Ne že by mi bránila, je mi osmnáct a ona ani předtím nepatřila k matkám, které svým
dcerám něco zakazují. „Je v tom nějaký kluk?“ zeptá se.
„Cože? Ne! Jedu tam kvůli Meginým věcem. Proč si to myslíš?“
Přimhouří oči a zavětří, jako by se snažila cosi ze mě vycítit. Pak mi věnuje dvacet babek
na výlet.
Pošlu Alici textovku, že přijedu, a ptám se, jestli se k nim můžu vloudit. Odpoví mi se
spoustou vykřičníků, jako bychom byly kámošky nebo co. Větší část soboty prý bude na praxi,
ale můžeme se potkat v neděli. Dám o svém příjezdu vědět taky Harrymu. Sdělí mi, že se na
počítač hned mrkne, prý už se těší.

Dorazím pozdě, ale gauč už mám rozestlaný. Zaberu ho. Ráno jdeme s Harrym do jeho
pokoje. Má tam pět počítačů, všechny nastartované, tiše vrní. Zapneme Megin notebook. Harry
nejprve otevře její e-mailovou schránku. „Nevím jistě, jestli se mi podaří zachránit vymazaný
maily,“ řekne, když se porozhlédne. „Její schránka je nastavená na použití protokolu IMAP, takže
pokud jsou zprávy vymazaný, jsou pryč i ze serveru.“
Přikývnu, jako by mi jeho slova dávala smysl.
Klikne na zašifrovaný soubor. „Tohle nejspíš chtěla taky vyhodit, ale šifrování se nějak
pokazilo a to zabránilo přístroji, aby ty maily zlikvidoval.“
„Co to znamená?“
 „Našla jsi to v koši, že jo?“ Znovu přikývnu.
„Zřejmě se snažila koš vyprázdnit, ale podívej…“ Přejde na menu a zvolí kolonku
„vyprázdnit koš“.
„Nedělej to!“ vyjeknu.
Mávne rukou na znamení, že se mám uklidnit. Některé věci zmizí, ale pak se objeví
hlášení o chybě: „Operace nemůže být dokončena, protože položka ‚nepojmenovaný soubor‘ se
právě používá.“
„Naházím do koše nějaký falešný složky, abychom viděli, jestli je vyprázdní, ale tuhle ne.
A neboj se, tuhle složku už jsem zkopíroval do svýho počítače. Ale podle mýho názoru ji chtěla
vyhodit, jenom to nešlo.“
„Hmm.“
„V každým případě je to něco, co nechtěla nechat nikoho číst. Určitě chceš ty zprávy
vidět?“
Zavrtím hlavou. Jistá si nejsem. „Tady nejde o to, co já chci!“
„V pořádku. Odpoledne něco mám, ale podívám se na tu věc předtím a pak až se vrátím
domů. Bude to chtít trochu námahy.“
Chystám se omluvit, ale všimnu si Harryho nadšených očí. Jako bych mu právě věnovala
nejúžasnější skládačku na světě! A tak místo omluvy poděkuju.
Kývne. „Jak se mají kočky?“
„Netuším. Vzal si je Ben.“
„Ten bydlí v Seattlu, že jo?“
Pokrčím rameny. Mám dojem, že to říkal.
„Kdybys chtěla zkontrolovat, jak se kočkám daří, tak lidi z našeho církevního sboru tam
dnes odpoledne jedou malovat do centra pro mládež. Můžeme tě svézt.“
„Harry, nejsou to děti, ale koťata. A nejspíš je ani nemá u sebe. Chtěl je odeslat k mámě.“
I když podle toho, jak Ben mluvil, by člověk zrovna neřekl, že jde o kluka, který navštěvuje
maminku každý týden. „A vůbec, kočky už nejsou moje starost.“
Zvedne dlaně. „Promiň. Vypadalas, že jsi z nich celá pryč. Meg byla.“
„Já nejsem Meg.“
Znovu přikývne. „Tak mě nech, ať se do toho pustím.“

Dopoledne se vleče. Alice a Richard nejsou doma a Harry vůbec nevyšel z pokoje, a tak
sedím na verandě a pozoruju, jak prší. Všimnu si, že v koutě leží jedna z těch myší plněných
šantou, co s nimi koťata celé hodiny bojovala. Přijde mi, že se na mě dívá.
„No jo.“ Sáhnu po telefonu a pošlu textovku Benovi. Jak se mají kočky?
Odpoví okamžitě: Jsou venku vzadu za domem. Snaží se chytat déšť. A vzápětí pošle fotku
koťat, jak dovádějí na dvorku.
Příjemná zábava pro kočky v Seattlu. Ty potvory si honí ocasy.
O tom něco víš. Haha! Kde jsi? V Tacomě.
Další zpráva dorazí po krátké odmlce. Zní: Nechceš je přijet navštívit? Rostou hrozně
rychle!
Nejsem si úplně jistá, proč se mi trochu převrací žaludek, jen vím, že představa setkání
s Benem McCallisterem ve mně vyvolává odpudivé i přesně opačné pocity. Bez velkého
rozmýšlení odpovím: Tak jo.
O tři vteřiny později: Potřebuješ přivézt? Doprava zajištěna.
Pošle mi adresu s tím, ať mu dám vědět, až budu na cestě.
 Členové Harryho církevního sboru obsadí celou dodávku a trochu mě překvapí, když si
všimnu, že se dozadu nacpal i Richard.
„Ahoj, Cody,“ pozdraví.
„Čau, Richarde! Nepovažovala jsem tě za –“
„Za křesťana?“ směje se. „Jsem tu jen kvůli výparům z barev! Došla mi tráva!“
Jedna z holek na prostředním sedadle po něm hodí válečkem. „Sklapni, Richarde!
Příšerně kecáš!“
Nadávky, feťák, křesťané snažící se napravit svět. Parááda! Holka se obrátí ke mně. „Jeho
otec je pastorem v Boise. Chodíš do kostela?“
„Jenom proto, že vzpomínkový shromáždění se často konají právě tam.“
Vymění si s Harrym a Richardem pohled, a přestože si myslím, že do Cascades nechodí,
je jasné, že ví o čem – a o kom – mluvím.
Kdosi pustí nahlas Sufjana Stevense a Richard, Harry a ostatní v dodávce zpívají celou
cestu až k předměstí Seattlu. Pošlu textovku Benovi, že jsem skoro na místě.
Repete právě navštívil kočičí záchod, píše zpátky. Schovám ti to tu.
Dovolím si úsměv.
„Buď opatrná.“ Tolik feťák Richard. Právě sjíždíme z dálnice a on přelézá zadní řadu.
„Ty surfuješ v jedoucím vozidle!“
Vmáčkne se vedle mě – „Já vím, jaký tyhle kluci jsou.
Podívej se, jak se zachoval k Meg. Navenek okouzlující, ale uvnitř absolutně vymytý!“
Vtom se přihodí šílená, příšerná věc. Málem se Bena zastanu. Vzápětí se ale vzpamatuju
a jsem zděšená, protože Richard má pravdu. Ben je hulvát. Vyspal se s Meg a pak ji poslal do
háje, a teď, když je mrtvá, je mu trapně a snaží se chovat mile ke mně, aby tu hanebnost odčinil.
Nevím jistě, proč jsem tady, proč jsem v Tacomě a šťourám se ve strupech, který potřebují
zahojit. Nebo proč jsem v Seattlu a nechala jsem se vysadit před oprýskaným bungalovem ve
čtvrti Lower Queen Anne. Jako by mě kupředu hnalo něco, co je silnější než já, protože než se
stačím rozhodnout jinak a řeknu těm dobrodincům, že strávím odpoledne s nimi a pomůžu jim při
malování, už mi Harry oznamuje, že se budou vracet kolem páté. Richard mě sleduje a jeho výraz
nedokážu popsat jinak než jako otcovský, ačkoli já méně než kdo jiný vím, jak takový výraz ve
skutečnosti vypadá. Dodávka s rachotem odjíždí.
Stojím u domu s vybledlou fasádou, před kterým se povalují plechovky od piva a vajgly.
Snažím se zburcovat vztek, zášť k Benovi, aby mě nějak popohnala dovnitř.
Dveře se trochu pootevřou a vyjde malá šedivá šmouha. Pozoruju, jak mě míjí. Pete. Ben
měl pravdu. Je mnohem větší. Pak se dveře otevřou dokořán a Ben vyběhne za kotětem, bosý
a s mokrými vlasy. „Kruci!“
„Co je?“
„Před dům je nepouštíme.“ Vleze pod keř, a když se vynoří, drží kotě za kůži na zátylku.
„Je tu moc rušno.“
„Aha.“
Ben mi podá teď už poddajné kotě. Políbím malé na huňatou hlavičku a Pete mě sekne
drápkem přímo pod ucho.
„Auu!“
„Je trochu divoký.“
„To vidím!“ Vrátím kotě Benovi.
„Pojďme dovnitř,“ řekne.
 Otevře dveře do domu. Prkenné podlahy jsou odřené, ale všude kolem jsou nově
nainstalované police plné knih, cédéček a dohořívajících devítidenních svící. Ben rozsvítí
a skloní se ke mně. Bleskne mi hlavou, že mě chce políbit nebo tak, a zatnu pěsti. On mi ale
odhrne vlasy a zkoumá krk. „Je to fakt ošklivý,“ řekne.
Dotknu se prstem šrámu, který začíná přecházet v podlouhlou modřinu. „To nic.“
„Měla by sis to opláchnout kysličníkem.“
„Není potřeba.“
Zavrtí hlavou. „Kočky používají kočičí záchod. Můžeš dostat nemoc z kočičího
škrábnutí.“
„Ta přece neexistuje; mluví se o ní jen v té písničce.“
„Ale existuje! Člověku natečou uzliny.“
„Jak to, že toho víš o kočkách tolik?“
„Měli jsme jich spoustu. Moje máma nevěřila na kastraci. U zvířat ani u lidí.“
Jdu za ním do růžové koupelny jak z šedesátých let. Je tu vlhko, jak se předtím sprchoval.
Zaloví v lékárničce a vytáhne lahvičku peroxidu vodíku. Nalije trochu na ubrousek a nakloní se
ke mně.
Sáhnu po ubrousku. „Zvládnu to sama.“ Škrábnutí zbělá, objeví se pěna, chvíli to štípe
a pak je klid. Stojíme ve vyhřáté vlhké stísněné koupelně.
Vyjdu ven a Ben mě následuje. Provede mě po domě: nesourodý nábytek v obýváku,
všemožné hudební vybavení v přízemí. Ukáže mi svůj pokoj, tmavý futon, tmavé stěny, akustická
kytara v koutě a tytéž pěkné police jako v obýváku. Nepřekročím práh.
Přestalo pršet, a tak mě vede po dlouhém schodišti, které klesá na dvůr. Rozhodí rukama.
„Tady tráví většinu času!“
„Kdo?“ Vtom si uvědomím, proč jsme tady. „Aha, hoši!“
„Pokud jde o ně…“ začne.
„Nechal jsi je vykastrovat?“
„To už zajistila Meg.“ Když říká její jméno, zadrhne se mu hlas, ale pak se vzchopí. „Oba
nejsou kluci. Repete je holka. Myslel jsem, že jsou to bráškové.“
„Určitě pocházejí z jednoho vrhu, a vůbec, pořád to funguje.“
„Co funguje?“
„Jen takový vtip.“ Ben na mě zmateně pohlédne, a tak mu objasním, o co běží. „Pete
a Repete si vyjeli na loďce. Pete vypadl. Kdo zůstal?“
„Re –“ zarazí se. „A jo, chápu!“ Poškrábe se na hlavě a chvíli přemýšlí. „Až na to, že je
pojmenovala špatně, protože holka nezůstala.“
A jsme u toho. Uvědomím si pravý důvod, proč jsem tady. Nepřijela jsem kvůli koťatům,
ale kvůli tomuhle. Protože ta věc nás jaksi podivně spojuje. Stojíme tu v promáčeném odpoledni.
Pak se Ben posadí na schody a zapálí si cigaretu. Nabídne mi. Zavrtím hlavou. „Nepiju,
nekouřím,“ řeknu a předstírám, že zpívám píseň z osmdesátých let, kterou jsme s Meg objevily
na jedné staré Sueině kazetě.
„Co vlastně děláš?“ doplní Ben text.
Posadím se vedle něj. „Jo, dobrá otázka.“ Obrátím se k němu. „A co děláš ty?“
„Příležitostně na stavbách, truhlářský práce. Vystupuju.“
„Aha. Scarps.“
„Jo. Včera večer a den předtím jsme měli akci.“
„Takže víc věcí najednou.“
„Můžeš zůstat. Dnes večer hrajeme. V Belltownu.“
„Mám věci v Tacomě.“
 „Mohl bych tě odvézt zpátky, dnes v noci asi ne, ale zítra. Přespíš tady.“
Má rozum? Znechuceně na něj pohlédnu. Trochu pokrčí rameny. „Nebo ne.“ Potáhne
z cigarety. „Co tu vůbec děláš?“
„Přijela jsem navštívit kočky,“ ohradím se. „Pozval jsi mě, pamatuješ?“ Po tom, co jsem
mu poslala textovku. Proč jsem mu sakra psala?
„Já myslel, co děláš na pobřeží. V Tacomě.“
Vysvětlím mu tu záležitost s Meginým počítačem, smazanými soubory, zašifrovanou
složkou a Harryho kouzelnickými kousky s počítačem.
Benovým obličejem se mihne zvláštní výraz. „Nemyslím si, že číst její maily je dobrý
nápad.“
„A proč, tajíš něco?“
„I kdyby, moje zprávy už jsi četla.“
„Jo. A ty mě přivedly k tomuhle.“
Pohrává si s cigaretou. „Ale ty maily byly moje. Psala je mně. Měl jsem právo ti je
ukázat. Mám dojem, že bys neměla vrtat do takových soukromých věcí.“
„Když člověk umře, už není osobou a soukromí se tak trochu stává sporným bodem.“
Ben se tváří, jako když není ve své kůži. „Co konkrétně hledáš?“
Zavrtím hlavou. „Přesně nevím. Ale ta věc mi připadá nějak podezřelá.“
„Jak podezřelá? Chceš říct, že třeba byla zavražděna?“
„Nevím, co si mám myslet. Mně se to všechno zdá být nějak divný, takový pochybný.
V první řadě je fakt, že Meg nebyla typ pro sebevraždu. Přemýšlela jsem o tom. I když jsem
nevěděla, co se dělo, když se sem odstěhovala, znala jsem ji celý život. A za celý léta na nic
takovýho nepomyslela, ani slovem se nezmínila. Takže se muselo stát něco jinýho. Něco, co ji
přimělo, aby se začala chovat jako blázen.“
„Co ji přimělo, aby se začala chovat jako blázen,“ opakuje Ben. Zavrtí hlavou a od
nedopalku si zapálí další cigaretu.
„A co přesně?“
„Nejsem si jistá. Ale v jejím sebevražedným dopise existuje určitý vodítko, totiž zmínka,
že jde o její vlastní rozhodnutí. Čí jiný by asi tak mělo být?“
Ben vypadá otráveně. Dlouhou chvíli mlčí. „Možná to napsala, aby vás očistila.“
Čelím jeho pohledu o chvíli déle, než je příjemné. „Ne, tak to není.“

Jdeme dovnitř, znovu prší. Připraví pro nás burritos s jakousi směsí černých fazolí
a tempehu, kterou měl v lednici, a pak mi ukáže plastovou dózu, v níž přechovává tajně ulitý sýr.
Nastrouhá ho navrch. Když dojíme, máme za sebou společně strávenou hodinu, a ostatní přijedou
až v pět. Čas před námi zeje jako propast. Ben se nabídne, že mě provede po městě, abych viděla
Vesmírnou jehlu a tak, ale venku je na tuhle roční dobu nezvykle chladno a já nemám chuť
někam jít.
„Co chceš dělat?“ zeptá se.
V obýváku odpočívá malá televize. Jak lákavá je představa, že bych se najednou věnovala
nějaké běžné činnosti – žádné smuteční bohoslužby, žádné pátrání v počítači, ale docela obyčejně
se celé odpoledne jen tak povalovat u televize. Co začala ta věc s Meg, připadalo mi takové
chování nevhodné.
„Můžeme koukat na televizi,“ navrhnu.
Ben se zatváří překvapeně, ale pak zapne přístroj a podá mi ovladač. Sledujeme
opakování The Daily Show a kočky se uvelebí vedle nás. Benův telefon vibrováním oznamuje
doručené textovky, cinknutím hlásí příchozí hovory. Ben odejde do vedlejší místnosti, aby vyřídil
pár telefonátů, a slyším, jak tiše mumlá – Něco mi do toho přišlo, možná bychom se mohli sejít
zítra večer, říká jednomu z volajících. Zaslechnu trapně dlouhý rozhovor, během kterého
opakovaně vysvětluje jakési zjevně nechápavé Bethany, proč ji nemůže navštívit. Neustále jí
vykládá, že by možná ona mohla přijet za ním. No tak Bethany, vzpamatuj se a nebuď tupá.
Dokonce i já vnímám jeho nepřesvědčivý tón.
Než se vrátí, přepnu na MTV. Dávají v jednom bloku několik epizod pořadu 16 a těhotná.
Ben ho nikdy předtím neviděl, a tak mu vysvětlím, o co běží. Zavrtí hlavou. „To je trochu tenký
led.“
„Jo, vsadím se, že je!“ dodám.
Jeho telefon zavrní. Další textovka. „Jestli chceš mít trochu soukromí, můžu odejít,“
nabídnu se.
„Trochu soukromí bych vážně rád!“ prohlásí. Chystám se, že následujících několik hodin
strávím v kavárně a srovnám si tam myšlenky, když vtom Ben vypne telefon.
Sledujeme pořad. Po několika epizodách se Ben nechá strhnout a začne vykřikovat hlasité
komentáře k dění na obrazovce, stejně jako jsme to dříve dělaly já s Meg. „Dobrý argument pro
povinnou antikoncepci!“ prohlásí.
„Přivedls někdy nějakou holku do jinýho stavu?“ zeptám se nevinně.
Vykulí oči. Teď jsou ocelově modré, ale možná jen odrážejí lesk obrazovky. „To je dost
osobní otázka.“
„Tak trochu se mi zdá, že formality máme za sebou, nemyslíš?“
Pohlédne na mě. „Jednou na střední už jsem se toho děsil, ale byl to planý poplach. Od tý
doby si dávám pozor. Zásadně používám kondomy, ne jako ty hovada!“ Ukáže na televizi.
„Občas mě napadá, že bych měl jít s dobou a nechat se vykastrovat, jako Pete a Repete.“
„Jako Pete. Repete je holka, takže jí vyjmuli vaječníky nebo něco takovýho.“
„Tak dobře, jako Pete.“
„Ty nechceš mít děti? Někdy v budoucnu?“
„Já vím, že bych měl. Ale když si představuju svou budoucnost, děti nevidím.“
„Žij rychle, zemři mladý.“ Tohle heslo si teď hodně lidí romantizuje, ale já ho nesnáším.
Viděla jsem fotografii Megina těla v policejní zprávě. Na smrti v mladém věku není vůbec nic
romantického.
„Ne, já se nevidím mrtvý nebo tak. Jen se sám s představou dětí nějak… nespojuju.“
„Ani bych neřekla,“ namítnu. „Mně se zdá, že seš spojenej docela hodně!“ Ukážu na jeho
telefon.
„Když myslíš.“
„Tak když myslím? Nech mě hádat. Spal jsi v noci na dnešek s nějakou holkou?“
Trochu mu zrůžoví uši, takže odpověď je jasná.
„A budeš s nějakou spát dnes v noci?“
„Záleží…“ začne.
„Na čem?“
„Jestli se rozhodneš zůstat.“
„Sakra, Bene, co je s tebou? Nejsi náhodou něco jako závislák? Neumíš si pomoct sám?“
Zvedne ruce na znamení kapitulace. „Klid, Cody. Myslel jsem to tak, že kdyby ses
poskládala na gauč, můžeš zůstat přes noc.“
„Bene, vysvětlím ti, jak se věci mají, aby bylo mezi námi jasno: nikdy nebudu spát
s tebou ani v tvý blízkosti!“
„Vyškrtnu tě ze seznamu.“
 „Předpokládám, že ten seznam je dost dlouhý.“ Má dost slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.
Ještě nějakou dobu se díváme na televizi.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Když řeknu ne, odradí tě to?“ odpoví.
„Proč tohle děláš? Chci říct, že chápu, proč kluci chtějí sex. Chápu, že jsou věčně
nadržený. Ale proč každou noc jinou holku?“
„Já nemám každou noc jinou holku.“
„Mám dojem, že skoro jo.“
Ben vytáhne krabičku cigaret a pohrává si s jednou nezapálenou. Vidím, že si chce
zapálit, ale řekla bych, že kouření je v tomhle domě zakázáno. Po chvíli zasune cigaretu zpátky
do krabičky. „Hmm, ty toho víš!“
„Co tím chceš říct?“
„Já jen… stát se mužem, to není nic, co by se dělo nějak bezděčně…“ zmlkne.
„Ale prosím tě! Já svýho otce nikdy neviděla a máma není zrovna zářný příklad matky,
a já na ně svoje průsery nesvádím. A jak to bylo s tebou, Bene, tys neměl tátu? Chudáčku!“
Podívá se na mě. Má tvrdé rysy, tohle je Ben z pódia, ten z našeho prvního setkání tehdy
v Megině pokoji. „Ale jo, já jsem tátu měl!“ ujistí mě. „Od koho myslíš, že jsem se to naučil?“

V půl páté mi Harry pošle textovku, že balí a co nevidět se pro mě zastaví. Vezmu si svoje
věci a vyjdeme s Benem čekat před dům.
„Uvidím tě ještě?“ zeptá se. Zatají se mi dech. Nevím proč.
„Protože jestli ne,“ pokračuje, „potřebuju ti něco říct.“
„Dobře.“ Tak proto chtěl, abych přijela. Ne kvůli koťatům, ale abych si vyslechla jeho
zpověď. „Tak do toho.“
Zhluboka potáhne z cigarety, a když vydechne, neobjeví se skoro žádný kouř. Jako by
všechny jedy zůstaly v jeho plicích.
„Plakala. Potom, co jsme se spolu vyspali. Rozplakala se.
Byla v pořádku, a pak se rozbrečela.“
„Byla opilá?“ ptám se. „Doopravdy opilá?“
„To jako myslíš, že jsem ji ošoustal, když byla pod obraz?
Probůh, Cody, takový hovado nejsem!“
„Divil by ses, kolik lidí je!“
A povím mu to. Jak to bylo s Meginým poprvé. O večírku ve druháku. Naházela do sebe
pár Jägermeisterů a vyspala se s Clintem Randhurstem. Všechno se to seběhlo moc rychle a věci
zašly příliš daleko. A ona ho sice přímo neodmítla, ale rozhodně neřekla ano. A co hůř, právě od
Clinta nejspíš chytila mononukleózu. Protože pak onemocněla.
Po Clintovi Meg přísahala, že už to nikdy s nikým dělat nebude, pokud o dotyčného
nebude mít opravdový zájem. A tak vím, že o Bena zájem měla, i když by asi přece jen udělala
lépe, kdyby mu nevěnovala pozornost.
„Takže o tebe nešlo. Kvůli tobě neplakala. A jestli jo, tak štěstím, nebo snad úlevou.
Nepochybně tě měla ráda. Možná plakala právě proto.“ Vykládám mu tohle všechno, abych mu
ulehčila – nebo možná proto, abych ulehčila sobě; na Megino výslovné přání jsem o Clintovi
nikdy nikomu neřekla. Ben ale v každém případě vypadá rozrušeně. Vrtí hlavou, dívá se do země
a neříká nic.
Když přijede dodávka s dobrovolníky, Richard si všimne Benových sklopených očí
a podívá se na mě. „Co provedl tentokrát?“ zeptá se.
„Nic.“ Nasednu do auta.
„Dáš mi vědět, jestli v jejím počítači ještě něco objevíš?“ chce vědět Ben.
„Jasně.“
Zavře za mnou dveře a dvakrát klepne na okénko. Odjíždíme.
 13

Harry se moří s počítačem celý večer. A druhý den ráno. Když se probudím, má v pokoji
rozsvíceno a nejsem si úplně jistá, jestli spal.
„Už jsem na to skoro přišel!“ oznámí mi a oči se mu lesknou vzrušením. „Hodně
neobvyklý šifrování. Myslíš, že ho Meg vymyslela sama?“
Zavrtím hlavou a pokrčím rameny.
„Jestli jo, pak truchlím nad její ztrátou ještě víc!“ Pro změnu zavrtí hlavou on. „Mohli
jsme si spolu u počítačů užít spoustu zábavy!“
Zdvořile se usměju.
„Člověk nikdy neví, co je kdo zač, viď?“ prohodí. Přesně tak, člověk nikdy neví.

Alice se probudí o několik hodin později a na přivítanou mě obejme.

„Kde jsi byla včera?“ ptá se.
„Nikdo tu nebyl. Jela jsem s klukama do Seattlu.“
„Čekala jsem na tebe, a když ses nevracela, šla jsem do kina. Nevadí. Teď jsi tady.
Připravím pro nás francouzskou topinku!“ prohlásí. „Z domácího chleba!“
Jdu za ní do kuchyně. Chce ukrojit krajíce, ale nedaří se jí zakrojit do bochníku nožem.
Navrhnu, že se půjdeme najíst ven. Zamíříme do podniku, kde jsem před několika týdny strávila
noc. Alici se tu nelíbí, protože vejce nepocházejí z volného chovu, ale mně jo, jelikož snídaně
stojí dva dolary devadesát devět centů. Alice tlachá o semestru a blížících se závěrečných
zkouškách a létu v Eugenu, kde, jak tvrdí, si člověk při dobrém počasí připadá jako v ráji, a to
včetně nahoty v jistých kruzích. Zve mě, ať přijedu, než vyrazí do Montany na letní práci.
Nasadím strnulý úsměv. Nevím, co jiného mám dělat, protože Alice se chová, jako bychom byly
kamarádky, a my žádné kamarádky nejsme, známe se „od vidění“; až na to, že osoba, kvůli které
jsme se viděly, nežije.
„Proč jsi včera jela do Seattlu?“ zeptá se po chvíli.
„Podívat se na koťata.“
„A za Benem McCallisterem?“
„Jo, ten tam byl taky.“
Zakmitá řasami. „Dost divoch, co?“
„Zdá se.“
„Zdá se? On a Meg po sobě jeli, viď?“
Přemýšlím o Benově nevkusném líčení události, ke které mezi nimi došlo. Šoustal jsem
s ní, řekl s takovým odporem k ní, k samotnému aktu i k sobě, že jsem přemítala, proč se vůbec
obtěžoval. „No, nenazvala bych to zrovna tak, že ‚po sobě jeli‘.“
„Hmm, nevadilo by mi zažít aspoň trochu toho, co bylo mezi nimi.“
Alice se zdá být tak roztomilá, mladá, nevinná! Co by se stalo jí, až by ji Ben využil
a oklamal? Není to moc pěkná představa. „Ale vadilo!“
Právě dojídáme, když mi přijde textovka od Harryho.
Rozluštil jsem to!
Zaplatím snídani za nás obě a spěcháme domů. Harry na nás čeká na verandě, Megin
počítač na klíně. „Podívej!“
 Zírám.
Otevřený dokument s profesionální hlavičkou HiWatt Industrial Cleaning Company
a nějakými čísly v záhlaví.
„Co to je?“
„Obchodní licence.“
„Proč by ji měla v počítači?“
„Licenci člověk potřebuje, když chce koupit tohle.“ Klikne na jiné okno. Objeví se
seznam smrtelně jedovatých chemikálií včetně údajů, kde a jak zmíněné produkty opatřit, jaké
jsou očekávané fyzické účinky a „procento úspěšnosti“.
Cítím, jak se mi obrací žaludek.
„To není všechno,“ řekne Harry. Otevře další dokument, tentokrát něco jako kontrolní
seznam, který dostanete ve škole. Po bližším nahlédnutí ale vidím, že položky v levém sloupci
představují něco jako sylabus pro smrt. Objednejte jed. Zvolte den. Napište dopis na rozloučenou.
Vymažte e-mail/ paměť prohlížeče. Nastavte zpožděné odeslání zprávy.
„Panebože….“ spustím.
„Cody,“ přeruší mě Harry varovným tónem. „Je toho víc.“ Otevře jednoduchý textový
dokument. Objeví se téměř žoviálním tónem podaná gratulace dotyčnému, který toto čte, že činí
odvážný a definitivní krok k sebeurčení. Dále tam stojí: Nemůžeme mluvit do našeho narození
a obecně máme malou možnost ovlivnit vlastní smrt. Sebevražda je jedinou výjimkou. Tuto cestu
si zvolí jen statečná duše. Sebevražda může být posvátným rituálem smrti. Text pokračuje, uvádí
ohavné podrobnosti, na jakém místě a v jakou dobu je nejlepší čin provést, jak skrýt plány před
blízkými. Dokonce nabízí rady, co napsat do dopisu na rozloučenou. Některé formulace z té
ukázky byly ve vzkazu od Meg. Doslova je převzala.
Nakloním se přes zábradlí a zvracím do hustých keřů hortenzií. Alice pláče a Harry
vypadá mírně vyplašeně, jako když neví, co si s námi počít.
„Kdo může něco takovýho dělat?“ vydechnu.
Harry pokrčí rameny. „Pátral jsem trochu víc. Vygooglil jsem si některé rady z toho
sdělení a ukázalo se, že existuje celá spousta ‚podpůrných skupin sebevrahů‘.“
„Podpůrných skupin?“ zeptá se Alice zmateně.
„Takových, který sebevraždám nebrání, ale vybízejí k nim,“ upřesním.
Harry přikývne. „Bývaly na internetu aktivnější, ale zbylo jich už jen pár. Což možná
vysvětluje to tajnůstkaření. Zdá se, že tahle literatura pochází od jedný konkrétní skupiny.
Konečné řešení. Pěkný název.“ Znechuceně zavrtí hlavou. „Ten, kdo tyhle soubory vytvořil,
zjevně nechtěl, aby byly nalezeny.“ Harry se usměje, ale pak jako by si uvědomil, že smích není
na místě. „Ironií je, že kdyby nechala soubory nezašifrované a vyhodila je, nebyly už by na jejím
pevném disku.“
„Podle čeho víš jistě, že jde o skupinu Konečné řešení?“ zeptala se Alice.
„Meg smazala historii prohlížeče, ale nevyprázdnila mezipaměť.“ Pohlédne na mě, pak na
počítač. „A tam jsem našel materiály skupiny Konečné řešení.“
 14

Drbna Tricia upozornila asi polovinu Balíkova, že jsem jela zpátky do Tacomy, což
znamená, že se tu novinku dozvěděli také Joe a Sue, jenže to jsem si uvědomila, až když mi
zavolali a pozvali mě na večeři, a když jsem se dostavila, vypálili na mě nečekanou jednoduchou
otázku, proč jsem se tam vracela.
„Minule jsem odešla ve spěchu a chtěla jsem mít jistotu, že jsem tam nic nenechala.“
„Ale Cody, to nebylo nutné,“ řekne Sue. Zavrtí hlavou a vyklopí mi na talíř instantní
těstoviny; podobají se jídlu, jaké by vytvořila Tricia. „Chováš se k nám tak hezky.“
Moje – Megino tajemství – mi připadá jako žíravina. Neměla jsem v úmyslu něco tajit.
Celou cestu autobusem domů jsem v duchu debatovala sama se sebou, jestli jim mám nová
zjištění říct – změní se tím něco? Způsobím jim tím sdělením větší žal? K žádnému závěru jsem
nedospěla, ale po návratu jsem se Garciovým vyhýbala. A pak, po třech dnech, přišlo rozhodnutí
samo.
Sue myje nádobí. Podívá se na můj talíř, ale nekomentuje, jak málo jsem toho snědla.
Všimnu si, že ani ona se jídla skoro nedotkla. „Zdržíš se?“ zeptá se. „Joe konečně vešel do jejího
pokoje.“
Do Megina pokoje, kam podle toho, co říkal Scottie, od její smrti nikdo nevkročil. Scottie
povídal, že tam několikrát nahlédl, protože místnost vypadala jako vždycky, jako když má Meg
přijet domů. Umím si to jasně představit: zaneřáděný stůl plný drátků, mezi tím pájecí pistolka.
Korková nástěnka s koláží ze starých obalů alb, kresby uhlem, fotky. Zeď s graffiti, jak jsme
nazvaly stěnu naproti oknům polepenou ohavnou tapetou s květinovým vzorem. Ale jen do té
doby, než Meg dostala nápad, tapetu strhla a fixem napsala na spodní omítku oblíbené citáty
a verše. Sue vyváděla, hlavně proto, že Meg počmárala stěnu, a pak i z toho důvodu, že když
přišli na společnou večeři – takovou tu, jak každý něco přinese a nabídne ostatním – příslušníci
jejich církve, domnívali se, že některé z Meginých nápisů jsou svatokrádežné. „Znáš lidi, Joe,“
zaslechla Meg Suein komentář. Joe se ale postavil na dceřinu obranu. Koho zajímají klepy? Jestli
psaní na stěnu představuje pro Meg možnost, jak dát průchod emocím, tak prosím! Až se
odstěhuje, můžou tu zeď přemalovat! Zatím to ale neudělali. A pochybuju, že k tomu někdy
dojde.
„Našli jsme pár tvých věcí,“ oznámí Joe. „A nějaké Meginy, které by se ti třeba
zamlouvaly.“
„Až jindy,“ řeknu. „Musím brzo vstávat do práce.“ Takhle to funguje, když člověk lže?
První lež ze sebe vypraví ztěžka, druhá už tolik námahy nestojí, a tak dál, až vám lži klouzají ze
rtů snáze než pravda – možná proto, že jsou pohodlnější než pravda.
Mám se k odchodu. Ale než za mnou zaklapnou dveře, přižene se Scottie. Na vodítku
vede Samsona.
„Projdeme se?“ zeptá se.
„Spěchám,“ odpovím.
„To neva. Samson rád běhá, viď, hochu?“
Nasadím rychlé tempo. Scottie se mnou snadno drží krok, protože je mu deset a nohy mu
sahají až k loktům. Samson poskakuje vedle, čenichá a očůrává kde co.
Na konci bloku se mě Scottie zeptá, proč jsem jela zpátky do Tacomy.
„Jak jsem řekla, abych měla jistotu, že jsem tam něco nenechala.“
 Nevím, jestli lhát dětem je těžší, nebo mají zkrátka lepší nos na bláboly, ale Scottie mě
v každém případě raní cynickým pohledem. „A proč jsi tam jela doopravdy?“ nedá se odbýt.
„Scottie, necháme toho, ano?“
„Tak mi řekni, proč jsi tam jela. Našla jsi něco důležitýho, že jo?“
Scottie je vysoký a štíhlý a má světlé vlasy jako Sue, i když mu teď začínají tmavnout. Já
vím, myslí si, že přišel o svou dětskou nevinnost, ale je mu teprve deset. Nepřišel. A i kdyby, má
čas získat ji zpět. Ne však, kdybych mu všechno řekla. Jak se jeho sestra vydávala za nákupčí
úklidové firmy a objednala si chemikálii, která měla sloužit jako čisticí prostředek na čalouněný
nábytek vystavený velké zátěži. Jak překonala všechny ty překážky, protože to byl její styl, ale
také proto, že zřejmě byla tak odhodlaná umřít a potřebovala látku, jejíž účinky jsou téměř
stoprocentní. Jak detailně všechno promyslela, jako obvykle, jako kdyby šlo o další koncert a ona
se snažila získat propustku do zákulisí. Nejdříve zkusíme předstírat, že jsme od novin, a když to
nevyjde, budeme dělat, že jsme od rádia, a jestli ani to neklapne, vždycky můžeme požádat
někoho z našich známých, kdo zná kapelu, aby se za nás přimluvil, řekla by. Její plány vycházely.
Vždycky.
Meg možná Scottiemu neposlala dopis, ale na rozloučenou mu napsala Mám tě ráda.
Myslím si, že chtěla, aby si ji pamatoval takhle. Kdybych Scottiemu řekla, co jsem našla,
všechno bych zničila, možná i jeho. A o jednoho člena rodiny Garciových už jsme letos přišli.
Zavrtím hlavou. „Není co najít, Scottie, jen žmolek na koberci.“
A nechám ho tam stát. Na rohu. V šeru.
 15

Poté co jsem se rozhodla, že nepůjdu studovat na Washingtonskou univerzitu, ale zůstanu

doma a nastoupím na místní vyšší odbornou školu, Tricia chtěla, abych si sehnala práci. V Dairy
Queen příjímali, a tak jsem vyplnila žádost a předala ji manažerce. Jak se ukázalo, byla to
Tammy Henthoffová.
„Ty kamarádíš s dcerou Garciových?“ zeptala se a mrkla na žádost.
„S Meg? Ano, je to moje nejlepší kamarádka. Teď studuje v Tacomě, získala plné
stipendium,“ dodala jsem. Byla jsem na ni tak pyšná!
„Hmm, no jo.“ Tammy se nezdála být nijak ohromená. Nebo si možná jen zachovávala
odstup. Od té doby, co odešla z domova s Mattem Parnerem, se k ní místní moc pěkně nechovají.
Přišla o práci dealerky automobilů ve firmě, kde pracoval její manžel, a doneslo se mi, že
Mattova nastávající exmanželka Melissa a její kamarádky projížděly kolem Dairy Queen
a pokřikovaly ošklivé věci. Ne že by si to Tammy nezasloužila. Ale Matt má pořád svou práci
v Jiffy Lube a nikdo nejezdí kolem a nevolá na něj děvko.
Během rozhovoru s Tammy přišel hlouček studentů. Firma DQ byla vždycky místní
zapadák, a tehdy jsem si uvědomila, že jestli práci získám, budu nosit burgery lidem, které jsem
předchozí čtyři roky ne snad úplně, ale skoro ignorovala. Meg tady znala každého a měla své
příznivce, ale blízké vztahy příliš nenavazovala. Měla svou rodinu, lidi, se kterými se seznámila
přes internet, a mě. Na střední nám učitelé začali říkat Dvojka, přezdívka se ujala a pak nás tak
začal nazývat kdekdo. Byly jsme známé jako nerozlučná dvojice. Věděla o nás dokonce i Tammy
Henthoffová, která školu absolvovala sedm let před námi. Při práci tady budu mít denně na talíři:
Nejsi náhodou Megina kamarádka? A k tomu jako přívažek: A jestli jo, tak proč jsi ještě tady?
V tu samou dobu se noční manažerka restaurace, kde pracuje Tricia, vyptávala, jestli
náhodou nezná někoho spolehlivého, kdo by jí mohl uklízet v domě. Tricia požádala mě – zdálo
se, že mě spíš vyhecovala; věděla, jak uklízení nenávidím. Ale i věci, které nenávidíte, můžete
dělat dobře. K jednomu úklidu záhy přibyl druhý, pak třetí a čtvrtý a teď jich mám šest.
Sotva před pár týdny mi volali, jestli nechci pracovat jako obsluha v Pioneer Parku. Sue
znala ženu, která měla na starosti správu parku, a nějak se stalo, že se za mě ta dotyčná přimluvila
a já byla pozvána na pohovor.
Byla to dobrá práce, slušný plat, dokonce i benefity. V den pohovoru jsem šla do parku
a pak jsem uviděla raketu.
V Pioneer Parku jsme se s Meg učily jezdit na kolech. Probíhaly jsme mezi rozprašovači
a snily o bazénu, který tam svého času město slibovalo vybudovat (nikdy k tomu nedošlo; tady se
nikdy nic neuskuteční). Tady to nebyl její domov ani můj domov, ani škola nebo DQ, mohly jsme
tu být samy a povídat si.
Kabina ve špičce rakety pro nás představovala něco jako naši kouzelnou soukromou
klubovnu. Kdykoli jsme vylezly po vratkých schodech a žebříku do špičky, nikdo tam nebyl,
třebaže z měnících se graffiti bylo zřejmé, že nejsme jedinými návštěvníky, kteří sem chodí.
K našim oblíbeným činnostem patřilo hlasité předčítání graffiti. Byla tu k vidění srdce
párů, které se dávno rozešly, a verše, které už si nikdo nepamatuje. Nové nápisy načmárané přes
ty starší. Jedna věta, Megina oblíbená, však zůstávala vyrytá do kovu: Byla jsem tu. Tu milovala.
„No uznej, co víc může člověk říct?“ prohodila pokaždé. Napsala si větu na svou vlastní zeď
pokrytou graffiti a vyhrožovala, že si ji jednoho dne nechá vytetovat, jestli překoná strach z jehel.
 Celé to životu nebezpečné zařízení mělo být už před lety zřejmě natrvalo uzavřeno, ale
nestalo se tak. Špička rakety byla nejvyšším bodem ve městě a za jasných dnů jste odtud mohli
vidět do daleka. Meg říkávala, že až do budoucnosti.
Obrátila jsem se čelem vzad. Dokonce jsem ani nezavolala správě parku, ať se mnou
nepočítají.
A tak pořád uklízím v domech. Možná je to tak lepší. Toalety jsou anonymní. Nemají, co
by člověku vyprávěly, žádné vzájemné obviňování. Jen berou lejna a splachují.
Od té doby, co jsem se vrátila z posledního výletu do Tacomy, shledávám, že se těším do
práce. Drhnutí, nekonečné opakování, příchody ke špinavému dřezu, útok bělidlem a drátěnkou
a pak odchod s leskem za zády… žádná jiná životní předtím/potom nikdy nejsou tak absolutní.
Dnes uklízím dva domy po sobě, odnáším špinavé prádlo, žehlím povlečení a čistím zašlé
obklady v kuchyni stěrkou. Dlažba není opravdová; je to linoleum. Paní Chandlerové se to tak
líbí, a já do toho nemám co mluvit, no ne?
Když právě neuklízím, přenesu v následujících několika dnech svůj čisticí zápal do
našeho malého bytu, vezmu bělidlo a starý kartáček na zuby a zamířím do sprchového koutu
ztmavlého plísní. Když Tricia vidí, jak se zašedlé obklady mění v původní bílé a modré, dokonce
si odpustí veškerou ironii.
Neustávám v horečnaté činnosti, až nemám co na práci a v našem bytě je čisto jako nikdy
za celou tu dobu, co tu bydlíme. Sednu si na postel a dávám dohromady příjmy: tenhle týden
jsem vydělala dvě stě čtyřicet babek. Sto dolarů musím odevzdat Tricii jako svůj podíl na provoz
domácnosti, ale zbude mi poměrně dost peněz, které nemám za co utratit. Teoreticky šetřím
finance, abych se mohla přestěhovat do Seattlu. Teoreticky jsem se v hodinách fyziky naučila, že
vesmír se rozpíná průměrně o dvaasedmdesát kilometrů za sekundu, ale když zůstanete v klidu,
rozhodně takový dojem nemáte.
Uložím peníze do plechovky pod postel. Tricia je známá tím, že volně se povalující
drobnou hotovost vždycky sebere. Byt je tichý a strnulý, působí ještě klaustrofobněji než jindy.
Vklouznu do sandálů a jdu se projít do města. Před Dairy Queen vidím lidi, se kterými jsem
chodila do školy, posedávají na lavičkách pod topoly. Nechybí ani Troy Boggins. Zamávají mi
a já jim, ale nepozvou mě, abych si k nim přisedla, a já nepředstírám, že bych ráda.
Místo toho jdu do knihovny. Teď, když Meg už nežije a její dům není mým druhým
domovem, se stala mojí svatyní. A navíc tam funguje klimatizace.
Paní Banksová sedí za stolkem. „Cody,“ mávne na mě, „kde jsi byla? Už jsem se chystala
poslat tohle zpátky!“ Vytáhne svazek dalších knih středoevropských autorů přetažený pevnou
gumičkou. Válka s mloky od Karla Čapka, Příliš hlučná samota Bohumila Hrabala, sbírka
krátkých Kafkových povídek.
„Díky,“ řeknu. Knihy ke čtení už nemám, ale jakmile se ocitnu v chladném ovzduší
knihovny, uvědomím si, že jsem přišla z jiného důvodu.
Zamířím k počítačům. Do okénka vyhledavače zadám Konečné řešení a sebevražda.
Objeví se spousta odkazů na Hitlera a neonacisty, ale jedna stránka vypadá slibně. Jenomže když
na ni kliknu, nereaguje. Zkusím ostatní stránky z vyhledavače, ale výsledek je stejný.
„Nemají počítače poruchu?“ zeptám se knihovnice.
„Myslím, že jsou v pořádku. Proč?“
„Nemůžu otevřít stránky.“
„Cody, a neprohlížíš si náhodou nějaké nemravné?“
Dělá si legraci, ale stejně zrudnu. „Pracuju na výzkumným projektu.“
„Čeho se týká?“
„Neonacistických skupin.“ Další lež. Vypadne ze mě jedna dvě.
 „Hmm, to by mohlo být ono. Jestli chceš, můžu vypnout ty bezpečnostní filtry.“
„Kdepak,“ řeknu rychle. O tomhle nikdo nesmí vědět. A v tu chvíli si uvědomím, že teď
mám vlastní počítač. A v knihovně se můžu připojit na wi-fi internet zadarmo. „Totiž, musím
odejít. Ale stavila bych se zítra, šlo by to?“
„Kdykoli, Cody,“ odpoví. „Věřím ti.“

Druhý den ráno s sebou vezmu do knihovny Megin notebook, a než začnu, paní Banksová
mi ukáže, jak obelstít filtry. Pak se dám do práce. Stránka s názvem Konečné řešení je spíš
vstupním portálem. Musíte odkliknout potvrzení, že je vám osmnáct. Poté jsem přesměrována na
rejstřík s různými tématy. Otevřu několik zpráv. Spousta z nich je spam. Další jen nabubřelé řeči.
Letmo proletím několik stránek a mám dojem, že zbytečně marním čas. A pak si všimnu
předmětu s názvem: A co můj život?
Zpráva je od nějakého chlápka, který prohlašuje, že se chce zabít, ale přemítá, jaké
následky by jeho rozhodnutí přineslo jeho ženě, kterou miluje. Zničím jí tím život? píše.
Pod příspěvkem vidím řadu odpovědí. Převládá názor, že jeho ženě se nejspíš uleví, že je
zřejmě také nešťastná, a když si vezme život on, zbaví tím trápení je oba.
Ženy se z takových věcí vzpamatovávají snáze, píše jiná osoba. Nejspíš se během několika
let znovu vdá a bude na tom mnohem lépe.
Kdo jsou tihle lidé? S těmihle Meg komunikovala?
Znovu pročítám odpovědi, jsou tak samozřejmé, až by si člověk myslel, že dotyční
nabízejí rady, jak opravit karburátor. Během čtení cítím pálení v krku a obrací se mi žaludek.
Nevím, jestli tihle lidé měli něco společného s Meg. Nemám potuchy, zda zmíněný chlápek
opravdu uvažoval, že se zabije, nebo to skutečně provedl. Jedno ale vím jistě: člověk se jen tak
nevzpamatuje.
 16

Jakmile objevím diskuze spojené s Konečným řešením, trávím u počítače každou volnou
chvíli a prohledávám archivy.
V Balíkově neexistuje moc míst, kde se připojit k internetu, takže v podstatě veškerý
průzkum provádím v knihovně, která je i po Megině intervenci v provozu jen po omezenou dobu
a otevírací hodiny se většinou překrývají s mojí prací. Kdybychom měly internetové připojení
doma, dokázala bych udělat víc, ale když nadnesu to téma před Tricií, a dokonce se nabídnu, že
službu budu platit, zamračí se. „A k čemu by nám to bylo?“
Kdysi jsem chodívala ke Garciovým a používala jsem jejich počítač. Takové počínání by
mi ale teď nebylo příjemné, i kdybych se nezabývala Meginou sebevraždou. Takže zbývá
knihovna.
„Jak se ti líbí Češi?“ zeptá se mě paní Banksová jednou odpoledne. Na chvíli se ocitnu
v rozpacích, ale pak si vzpomenu na ty vypůjčené knihy. Ještě jsem je nevzala do ruky.
„Jsou zajímavý,“ lžu. Normálně přečtu tak dvě nebo tři knihy týdně a sděluju jí své vlastní
postřehy ohledně zápletky nebo postav.
„Mám ti prodloužit výpůjčku?“
„To bych byla moc ráda. Děkuju.“ Znovu se otočím k počítači.
„Pořád pracuješ na tom výzkumném projektu?“
„No jo.“
„Můžu ti nějak pomoct?“ Skloní se, aby viděla na monitor.
„Ne!“ vyjeknu příliš nahlas a honem minimalizuju okno. Paní Banksová vypadá zaraženě.
„Promiň. Byla jsi tak zaujatá, že jsem si pomyslela, že možná potřebuješ pomoc.“
„Díky. Jsem v pořádku. Mám dojem, že pořádně ani nevím, co vlastně hledám.“
Což je zčásti pravda. Každý den přibývají další příspěvky. Jedni hledají podporu nebo
radu, jak uvázat smyčku, jiné zprávy pocházejí od lidí, kteří prodělávají poslední stadium nemoci,
nebo od jejich přátel vedených snahou pomoci dotyčným umřít důstojně. A pak jsou tu absolutně
nesouvisející řeči o židech, o cenách benzínu nebo o tom, kdo vyhrál v Superstar. Přispěvatelé
používají vlastní jazyk, mají zkratky pro různé metody, slangové výrazy jako třeba chytit
autobus, což tady znamená vzít si život.
Paní Banksová zasvěceně přikyvuje. „Pracovala jsem ve vědecké knihovně. Když se
zabýváš složitým tématem, je vtip v tom, že se musíš zaměřit na cíl. Musíš se soustředit na něco
konkrétního, neprohlížet to moc zeširoka. Takže možná třeba jen na nějaký aspekt
neonacistického hnutí?“
„Hmm, díky.“
Když odejde, uvažuju o tom, co říkala. Je tam možnost prohledávat archiv, ale když jsem
ji použila, abych našla zmínky o jedu, který Meg pozřela, o motelu, kam odjela, případně
o Univerzitě v Cascades nebo zkrátka o čemkoli s ní přímo souvisejícím, nic se neobjevilo.
Pak se ale podívám na aktuální vzkazy a zjistím, že každý musí použít nějaké uživatelské
jméno. Meg zjevně nechtěla používat Meg, zkouším tedy jiné možnosti. Runtmeyer. Nic se
neobjeví. Luisa, její prostřední jméno. Nic. Vyťukám jména jejích oblíbených skupin. Dívčí
rockové hvězdy, kterými toužila být. Nic. Chystám se toho nechat, ale zkusím ještě Světluška.
Zprávy zaplní celý monitor. Některé z nich zahrnují zmínky o svatojánských muškách.
A figuruje tu nejméně deset dalších uživatelských jmen, která jsou obměnou Světlušky. Zdá se, že
je to oblíbené označení – možná proto, že světlušky mají tak krátký život.
A zatímco hloubám o spojitostech mezi světluškami a sebevrahy, zavadím pohledem
o řádek: Světluška1021. 10/21. 21. října. Scottieho narozeniny. Roztřesenými prsty přejdu
k nejstaršímu příspěvku, pochází ze začátku letošního roku. V kolonce pro předmět je napsáno
Dětské kroky.

Přemýšlím o té věci už tak dlouho a nevím, jestli jsem připravená, ale jsem připravená
přiznat, že o tom uvažuji. Třebaže o sobě ráda přemýšlím jako o Buffy, arogantní, neohrožené
osobě, nevím, jestli jsem dost nebojácná na to, abych provedla tohle. Je vůbec někdo?

Takhle si určitě připadají archeologové, když odkrývají dávné civilizace. Nebo ten
chlápek, který objevil potopený Titanic. Když víte, že něco je po smrti, ale stejně to najdete.
Protože tady tohle je Meg.
Letmo přelétnu očima odpovědi. Je jich víc než deset. Jsou příjemné, vítají ji ve skupině,
blahopřejí jí, že našla dost odvahy a přiznala si svoje pocity. Říkají, že její život patří jí a je na ní,
aby s ním naložila podle libosti. A to je nejpodivnější věc, protože jakkoli vím, k čemu jí tihle
lidé gratulují, mojí první reakcí je pýcha. Oni se totiž setkali s mojí Meg; chápou, jak je úžasná!
Pokračuji. Spousta litanií vzbuzuje dojem, jako by je psali žáci šesté třídy, jsou plné
překlepů a gramatických chyb. Dole si všimnu jedné velmi nápadné, od uživatele All_BS.

Dětské kroky? Existuje vůbec něco takového? Lao-c´ proslul výrokem: „Pouť dlouhá tisíc
mil začíná jediným krokem.“ Mimo jiné prohlásil také toto: „Život a smrt jsou jedna nit, tatáž
linka nahlížená z různých stran.“ Ty jsi učinila první krok, ne směrem ke smrti, ale k jinému
způsobu prožívání svého života. To samo je definicí neohroženosti.
 17

Po přečtení téhle odpovědi na Megin příspěvek zbaběle uteču z knihovny a přísahám si,
že už se na tahle diskuzní fóra nikdy nevrátím. Za dva dny slib poruším. A rozhodně ne proto, že
bych byla nějak odvážná. Vede mě k tomu stejný důvod, jako když jsem se v Tacomě nechala
strhnout a spala jsem v jejím povlečení. Abych jí byla blíž. Pokaždé, když čtu některý z jejích
příspěvků, i když píše o smrti, připadá mi živá.

Světluška1021
Ven z pánve

Tohle je věc, která mě mate. Posmrtný život. Co když opravdu existuje a je zrovna tak
špatný jako ten současný? Co když uniknu bolesti tohoto života, jen abych se dostala někam, kde
je to ještě horší? Když si představím smrt, je to osvobození, úleva od bolesti. Členové mojí
rodiny jsou ale katolíci, zarytě věří v peklo, a třebaže já tomu výkladu o ďáblech a zatracení
a o tom všem nevěřím, co když něco takového existuje? Co když to je peklo?

Flg_3: Peklo je nesmyslný křesťanský pojem, který má člověka donutit, aby se choval
podle očekávání. Tomu nevěř. Jestli cítíš bolest, udělej, co musíš, abys trápení ukončila. Zvířata
si vykousnou vlastní drápy. Lidé jsou osvícenější a mají různé nástroje.

Sassafrants: Peklo jsou ostatní lidi.

Trashtalker: Když bude posmrtný život otrava, zabij se znovu.

All_BS: Pamatuješ si bolest z doby před narozením? Vzpomínáš si na muka z dob, než jsi
přišla na tenhle svět? Někdy je bolest snášena, dokud zůstává nedotčená, dokud se do citlivého
šrámu neuhodíš. Tak je to v tomto životě s bolestí; probudí se každodenním utrpením. „Obávaná
není smrt nebo bolest, ale strach ze smrti nebo z bolesti,“ napsal Epiktétos. Přestaň se bát. Přestaň
mít obavy. Bolest odejde a budeš volná.

All_BS. Ten, který ji předtím nazval odvážnou. A píše v smysluplných větách, cituje
zesnulé filozofy. Ten, jehož slova jakýmsi zvráceným způsobem dávají smysl.
Čtu znovu poslední zprávu a hlas v mojí hlavě ječí: Přestaň s ní mluvit! Nech ji být!
Jako by konverzace stále probíhala. Jako kdyby už nebylo pozdě.

Světluška1021
Léčit, nebo neléčit?

Kamarádka mi řekla, abych si zašla do školní lékařské ordinace, aby mi dali nějaké léky,
a tak jsem se svěřila asistentce. Neřekla jsem jí všechno, o co běží, ani slovo o tom, co jsme tu
řešili. Asistentka mi ale začala vykládat o prvních letech na škole a kdesi cosi a znělo to jako
takové ty obecné řeči, žádné konkrétní rady. Dala mi nějaké brožury a objednala mě, ať přijdu za
čtrnáct dnů, ale asi to nechám plavat. Vždycky jsem tvrdila, že je lepší, když ostatní člověka
nenávidí, než když ho ignorují. A podobně platí, že je lepší cítit tohle, než necítit nic.

Ťukat zprávy do éteru je jedna věc, ale tohle zní, jako by s někým mluvila také v reálném
světě. S někým jiným než se mnou! Zastydím se, že žárlím. Jak dojemné! Hraju přetahovanou,
ale druhý konec provazu nikdo nedrží.
Zběžně prohlížím odpovědi. Někteří lidé Meg upozorňují, že antidepresiva typu SSRI
farmaceutický průmysl vyvinul k ovládání mysli. Jiní tvrdí, že braní těchto léků bude mít za
následek otupení její duše. Další prohlašují, že lidé odjakživa užívali substance pro změnu stavu
mysli a antidepresiva jsou pouze jejich nejnovější formou.
A pak si všimnu téhle odpovědi:

All_BS: Je rozdíl, jestli člověk používá přírodní látku jako třeba peyotl, aby dosáhl
zážitku rozšířeného vědomí, nebo jestli umožní bandě příživníků v laboratorních pláštích, aby
manipulovali procesy v jeho mozku do takové míry, že dochází k ovládání myšlenek a pocitů.
Četla jsi Konec civilizace? Tyhle nové zázračné medikamenty nejsou nic jiného než Soma,
vládou vytvořené narkotikum, které má zahladit osobnost a rozdíly v názorech. Světluško, vnímat
vlastní pocity je hrdinství!

Hmm, tohle se Meg určitě líbilo. Vnímat vlastní pocity je hrdinství, dokonce i tehdy, když
ti říkají, abys umřela!
A znovu přemítám: Proč nepřišla za mnou? Proč nepožádala o pomoc mě?
Přehlédla jsem něco v jejích e-mailech? Otevřu svoji schránku a kontroluju, jaké zprávy
mi poslala v lednu, kdy přidala do diskuze ten svůj vzkaz. Ale v lednu jsme si nic nepsaly. Vůbec
to nebyl boj. Na boj probíhalo všechno moc klidně.
Meg zůstala kvůli práci při studiu na část zimních prázdnin v Tacomě a domů chtěla přijet
jen na deset dnů kolem Vánoc a Nového roku. Byla jsem nadšená, že ji uvidím, ale na poslední
chvíli prohlásila, že musí na jih, do Oregonu, navštívit Joeovu rodinu, a tak domů nepřijede. Za
běžných okolností by mě pozvali, ať se k nim v Oregonu přidám, ale na pozvání nedošlo. Až den
před Silvestrem mi Meg zavolala a prosila, ať přijedu.
„Zachraň mě před prázdninami,“ řekla vyčerpaně. „Naši mě přivedou k šílenství!“
„Vážně?“ odpověděla jsem. „Protože já pětadvacátého pojedla s Tricií v levné restauraci
krocana za osm dolarů a bylo to okouzlující.“ Dříve bychom se tomu zasmály – jako by
žalostnost mého života s Tricií patřila někomu jinému –, jenomže nepatřila, a proto to nebylo
zábavné.
„Aha,“ řekla Meg. „Promiň.“
Prahla jsem po politování a teď, když jsem dosáhla svého, mě jen popadl ještě větší vztek.
Řekla jsem jí, že musím do práce, a zavěsily jsme. A pak přišel Silvestr a ani jsme si nezavolaly.
Nějakou dobu potom jsme spolu nekomunikovaly. Nevěděla jsem, jak prolomit ledy, protože
jsme se vůbec nepohádaly.
Pak mi pan Purdue sáhl na zadek – konečně pořádná zpráva –, čímž jsem získala vhodnou
příležitost a napsala jsem jí, jako by se nic nestalo.
Přejdu zpátky k září, kdy odešla na školu. Čtu Meginy první e-maily, upovídané popisy
jejích spolubydlících přesně v jejím stylu, doplněné naskenovanými kresbami. Vzpomínám si, jak
jsem tyhle zprávy četla pořád dokola, třebaže mi takové počínání působilo fyzickou bolest. Tolik
mi chyběla, přála jsem si, aby byla tady a mohly jsme spolu spřádat plány. Ale nikdy jsem jí to
neřekla.
Hodně věcí jsem jí nikdy neřekla. A ještě víc toho ona neřekla mě.
 Světluška1021
Vina

Pořád myslím na rodinu, hlavně na rodiče a malého bratra. Co to s ním provede?

All_BS: James Baldwin napsal, že„Svoboda není nic, co by člověku bylo dáno. Svobodu
si lidé berou, a jsou tak volní, jak chtějí být“. Ty se musíš rozhodnout, jestli se chceš chopit
vlastní svobody, a pokud se tak stane, možná bezděčně vysvobodíš ostatní. Kdo ví, jakou cestou
tvoje rozhodnutí bratra povede? Možná zbavený tvého stínu, volný, aby byl sám sebou, bude
schopen naplnit potenciál, kterého by možná jinak nedosáhl.

Světluška1021: All_BS, ty umíš opravdu nezvykle proniknout k jádru věci. Vždycky

jsem měla dojem, že můj bratr je omezován, z mojí strany, z matčiny. Kdyby nás neměl kolem
sebe, byl by jiným člověkem. Ale takové věci člověk nemůže říkat.

All_BS: Jenomže my je tady říkáme.

Světluška1021: To je ono. Proto mám tohle fórum ráda. Všechno je možné. Všechno je
řečeno. I nevyslovitelné věci.

All_BS: Ano. V naší kultuře existuje spousta tabu, smrt nevyjímaje. Jinak je tomu
v kulturách, které vnímají smrt jako součást plynulého cyklu: zrození, život, smrt. A podobně
platí, že v jiných kulturách pohlížejí na sebevraždu jako na odvážnou a uznávanou cestu k životu.
Samuraj Jamamoto Tsunetomo napsal:„Cestou bojovníka je smrt. To znamená zvolit smrt,
kdykoli existuje volba mezi životem a smrtí. Znamená to tohle a nic víc. To znamená provádět
věci do konce, být rozhodný.“ Myslím si, že ty v sobě bojovníka máš, Světluško.

Světluška1021: Já a bojovník? Nejsem si jistá, jestli umím zacházet s mečem!

All_BS: O meč nejde. Tohle se týká ducha. Musíš pochopit a vyjádřit vlastní sílu.

Světluška1021: Jak? Jak to mám provést: Jak člověk udělá něco tak odvážného?

All_BS: Napni svou odvahu až k prasknutí.

Světluška1021: Napni svou odvahu k prasknutí. To se mi líbí! Ty vždycky řekneš něco

ohromně přínosného! Mohla bych si s tebou povídat celý den!

All_BS: To není z mojí hlavy. Autorem je Shakespeare. Ale existuje způsob, jak můžeme
komunikovat rychleji a víc osobně. Založ si nový e-mailový účet a pošli mi adresu. Zašlu ti
instrukce a můžeme se posunout.

Znovu ucítím trpkou pachuť závisti. Nevím, jestli proto, že znovu vnímám blízký vztah
Meg k All_BS, nebo proto, že v litaniích na téma, jak se obává opustit blízké, uvedla rodiče
a bratra, ale o mně se nezmínila.
 18

Mám novou klientku. Paní Driggsovou. Provede mě domem a obě se chováme, jako bych
tu předtím nikdy nebyla. Pobaveně zjišťuju, že jakmile jednou začnete předstírat, uvědomíte si,
jak moc něco předstírají i všichni ostatní.
Dům není velký – tři ložnice, v rančerském stylu – a už tak vypadá velmi čistě, protože tu
bydlí sama. Její manžel je pryč, zemřel nebo se rozvedli, a možná tam ani nikdy nebydlel. Když
jsem dům navštívila naposledy, patřil jen jí a jejímu synovi Jeremymu, a ten si odpykává tři roky
v Coyote Ridge za drogy, jak ve městě všichni vědí. Má za sebou teprve rok, ale paní Driggsová
mi ukáže jeho pokoj a požádá mě, abych každý týden vyměnila povlečení a vyluxovala koberec.
Jeremyho pokoj vypadá do značné míry stejně jako tehdy, když jsem sem s Meg zavítala
na střední škole: plakáty reggae skupin, psychedelické tapety. Meg se doslechla, že Jeremy má
hada a toužila ho vidět při krmení. A tak Jeremyho přiměla, aby nás pozval, třebaže my byly
teprve v prváku a on už končil. Velké terárium s bujnou zelení už je pryč. Had Hendrix taky. Co
se s ním stalo? Umřel, nebo se ho paní Driggsová zbavila, když Jeremyho odsoudili?
Když mi paní Driggsová ukáže synův pokoj, zhoupne se mi žaludek stejně jako před
čtyřmi lety, když Jeremy vytáhl ze sáčku myš a hodil ji k Hendrixovi. Nečekala jsem, že myš
bude tak roztomilá – růžovobílá, skoro průhledná. Stála tam bez hnutí, jen čumáček se jí chvěl,
člověk by řekl, že věděla, co jí osud přichystal. Had stočený v koutě se také ani nehnul, jako by si
nevšiml, že dorazil oběd. Chvíli se nic nedělo. Pak se Hendrix vymrštil a jediným plynulým
pohybem myš zardousil. Jakmile byla mrtvá, Hendrix líně otevřel čelisti a celou ji spolkl. Dál už
jsem to nedokázala sledovat a odešla jsem počkat do kuchyně. Paní Driggsová zrovna dělala
pořádek ve složenkách. „Hnusná podívaná, že?“ řekla. Nejdřív jsem měla za to, že mluví
o účtech, ale pak mi došlo, že měla na mysli hada.
Meg vykládala, že se na hadově těle utvořila boule, a když přišla druhý den, byla tam
pořád, jen menší. Celá věc ji fascinovala a na Hendrixovo krmení se vrátila několikrát. Já ne.
Jednou stačilo.

Asi tři týdny po společně stráveném dnu v Seattlu mi zatelefonoval Ben.

„Nepíšeš, nevoláš,“ prohlásil žertovným tónem. „Tebe už koťata nezajímají?“
„A jsou v pořádku?“ Lekla jsem se, že volá, aby mi oznámil, že je přejela dodávka nebo
tak něco.
„Mají se dobře. Starají se o ně moji spolubydlící.“
„Proč ne ty?“ V pozadí slyším změť hlasů a cinkot skleniček. „Kde jsi?“
„V Missoule. Basistka z Fifteen Seconds of Juliet si zlomila ruku, a tak nás požádali,
abychom na mini turné skupiny Shug vystupovali jako předkapela. Co provádíš?“
Co provádím? Uklízím u jiných i u sebe doma, čtu pořád dokola korespondenci mezi Meg
a All_BS a snažím se vymyslet, kudy dál. Po těch posledních sděleních jejich komunikace
skomírala, takže je naprosto jasné, že konverzaci přesunuli jinam. Ale kam? V Megině počítači
nemůžu nic najít. Našla jsem novou e-mailovou adresu, kterou si podle pokynů All_BS měla
založit, ale když jsem na onu adresu napsala e-mail, zpráva se vrátila. Požádala jsem Harryho,
aby se na tu věc podíval. Oznámil mi, že účet byl aktivován a zmizel během tří dnů, takže ho
Meg zřejmě založila výhradně proto, aby jí All_BS poskytl informace, jak ho kontaktovat přímo.
„Zdá se, že byli opatrní,“ napsal mi. „A ty bys měla být taky.“
Opatrní. Možná to vysvětluje všechny ty její vymazané odchozí e-maily. Meg za sebou
takhle nenápadně zametala stopy.
Kromě toho mi nejde z hlavy ta její přítelkyně, která jí řekla, že by si měla obstarat léky.
Kdo je to? Nějaká důvěrnice? A jestli ano, pověděla jí Meg také o lidech z Konečného řešení?
Zeptala jsem se Alice, jestli Meg nenavrhla prášky ona, ale řekla, že ne, a ani si nevšimla, že by
Meg nějaké léky na předpis brala. Alice se zeptala feťáka Richarda a ten mi zavolal a prohlásil,
že o ničem neví, ale měla bych se prý zeptat Meginých přátel ze Seattlu. O Benovi už jsem
uvažovala a po Richardově telefonátu mě znovu napadlo, jestli Meginým důvěrníkem nebyl
právě on. Nebyla jsem o tom ale přesvědčená natolik, abych mu zavolala.
„Nic novýho, všechno při starým,“ odpověděla jsem mu.
„A co děláš zítra večer?“ zeptal se.
„Nic. Já nevím. Proč se ptáš?“
„Bydlíš poblíž Spokane, že jo?“
„Poblíž je tady relativní pojem. Do Spokane je to asi stopadesát kiláků.“
„Hmm. Myslel jsem, že míň.“
„Kdepak. Proč?“
„Zítra večer hrajeme ve Spokane. Poslední vystoupení před odjezdem domů. Říkal jsem
si, jestli bys nechtěla přijít.“
Otevřu desky s vytištěnými kopiemi Meginých zpráv. Pročítám je stále dokola, ale pořád
se mi nedaří zjistit nic bližšího o All_BS. Počítám, že je to chlap a že je starší. Ale to tvrdí jen
moje intuice. Ben mě možná může k tajemnému příteli dovést. Třeba je to on sám.
Nechci Bena vidět. Nebo ho možná nechci chtít vidět.
Jenomže já se s ním vidět potřebuju, a tak řeknu jo.

Cesta do Spokane je drahá a nepříjemná, protože poslední autobus zpátky jede hrozně
brzy a nechci tam zkysnout přes noc. Zeptám se Tricie, jestli si můžu půjčit její auto.
„Nejde to. Chci si něco málo vydělat na nepředvídaný výdaje.“ Dělá, že hází mince do
automatu, a hlasitě napodobuje cvaknutí, jaké se ozve, když automat minci spolkne. „Nechceš
přijít?“
Tricia hraní na automatech zbožňuje, možná proto, že to je jediná oblast v jejím životě,
kde má vážně štěstí. Když jsem byla mladší, několikrát mě s sebou vláčela do kasina ve
Wenatchee.
„Ne, díky,“ odpovím.
Stihnu autobus do Spokane a dojdu k závěru, že jestli neseženu noční odvoz zpátky, můžu
jen promluvit s Benem a zmizet z koncertu. Cestou kolísám mezi stavy nervozity a žaludeční
nevolnosti, ale to je v těchto dnech normální. Hledáním Meg a All_BS už jsem strávila spoustu
času a dostala jsem se do stavu trvalé úzkosti. Málo jím, mám potíže se spaním a hodně jsem
zhubla, Tricia říká, že vypadám jako supermodelka.
Mexická restaurace, kde se mám s Benem sejít, není od centrálního autobusového nádraží
daleko. Je teplo, sucho a prašno, zima se letos přehoupla rovnou do léta a jaro vůbec neproběhlo,
což se zdá být náležité. Samé extrémy, žádný čas na jemné přechody.
Ben už sedí v téměř prázdné restauraci, zabral box vzadu. Jakmile vejdu, vyskočí
a vypadá zároveň unaveně, zřejmě z pobytu na cestách, i šťastně – možná ze stejného důvodu.
Dojdu k boxu. Oba chvíli stojíme a váháme, co dál.
Po chvíli trapného ticha řeknu: „Neposadíme se?“ Přikývne. „Jo, dobrý nápad.“
 Na stole stojí balení šesti piv. „Tady umožňují, aby si člověk přinesl pití s sebou,“
vysvětlí. „Dáš si?“
Vezmu si pivo. Servírka položí na stůl košík s brambůrkami a nějakou omáčku, trochu si
naberu a zjistím, že je dokonce dokážu pozřít. Popíjíme pivo a chvíli jen tak plkáme. Vykládá mi
o turné, jak spali na podlahách, a jak sdílel zubní kartáček s bubeníkem, protože si svůj
zapomněl. Povím mu, že je to hnus. Kartáček na zuby je přece k dostání v každý večerce.
Odpoví, že to by ale nebyla tak zábavná historka, a já si znovu uvědomím, že Ben McCallister je
ohromně vynalézavý.
Bavíme se o kočkách, má v mobilu jejich fotky, na chlapa jich nafotil absurdně moc. Jídlo
zmizí, dál tlacháme o ptákovinách a po nějaké době začíná být jasné, že se vyhýbám tématu,
kterému bych se měla věnovat. Důvodu, proč jsem tady.
Zhluboka se nadechnu. „Takže – něco jsem našla.“
Ben se na mě podívá. Ty oči! Musím uhnout pohledem.
„A to?“
„Nějaký zprávy v Megině počítači. A tak.“ Začnu mu vykládat o dokumentech, které
rozluštil Harry. Měla jsem v plánu ukázat mu zprávy, který Meg psala All_BS – přinesla jsem je
s sebou, ale nedostanu k tomu příležitost, protože Ben se do mě hned pustí.
„Myslel jsem, žes říkala, že když něco objevíš, povíš mi to!“
„Říkám ti to teď.“
„Jo, ale jen proto, že jsem ti zavolal. Co kdybych se neozval?“
„Promiň, nezdálo se to důležité.“
Nic tím nemyslím, ale Ben se opře zády a tváří se naštvaně.
„Kovbojka Cody si jede po svým, že jo?“ zahuhlá tím svým chraplákem.
„Na něco takovýho jsem nebyla zvyklá,“ řeknu a odsunu talíř. Chuť k jídlu mě opět
přešla. „To je právě ten důvod, proč tohle dělám.“
Chvíli mlčí. „Omlouvám se. Já vím.“
Přitisknu si prsty k očím, až všechno zčerná. „Tak hele. Meg mluvila o tom, že se svěřila
někomu, kdo jí řekl, ať si zajde ke školnímu doktorovi a nechá si napsat antidepresiva. Myslela
jsem, že třeba mluvila o tobě.“
Nasupeně frkne. „To určitě.“
„Co tím myslíš, ‚to určitě‘? Posílala ti přece všechny ty e-maily.“
„O antidepresivech v nich nebylo ani slovo. S cvaknutím otevře další pivo. „Sama jsi je
četla. Byly jako proud vědomí. Nepsala mně, ale spíš na mě.“
„No, mám dojem…“
„A já jí řekl, ať mi dá pokoj, Cody. Pamatuješ?“ Pohrává si s balíčkem cigaret. „Já to
nebyl. Zřejmě někdo ze spolubydlících.“
„Alice ani Richard jí žádný rady nedávali, a podle nich to nebyl ani nikdo ze školy. Ale
třeba jo, já nevím, koho znala. Nicméně Richard má za to, že jí poradil spíš někdo z přátel
v Seattlu.“
Ben pokrčí rameny. „Možná. Ale já to nebyl. A proč na tom vůbec v týhle chvíli tak
záleží?“
Protože jestli se někomu svěřila ohledně těch léků, možná dotyčnému pověděla taky
o All_BS a o diskuzích na internetu. O Konečném řešení ale před Benem pomlčím. Mám strach,
že se znovu rozčílí, i když na to vůbec nemá právo.
„Potřebuju odpovědi,“ řeknu neurčitě.
„Nemůžeš se rovnou zeptat u školního doktora?“ Zavrtím hlavou. „To nejde. Existuje
lékařské tajemství.“
 „Hmm, ale pacient je po smrti,“ prohlásí Ben a zmlkne, jako by mi sdělil novinku.
„Pořád nechtějí nic prozradit. Zkoušela jsem to.“
„Možná by to mohli zkusit její rodiče.“ Zavrtím hlavou.
„Proč ne?“
„Protože o tomhle nevědí.“
„Tys jim nic neřekla?“
Ne. Ani slovo. Záhada se zdá být větší než předtím, narůstá jako nádor. Nevidím způsob,
jak Garciovým teď všechno oznámit. Zničilo by je to. Ale pořád si myslím, že jestli zjistím víc
o All_BS, dost na to, aby se dalo udělat něco opravdu užitečného, možná jim povím, jak se věci
mají. Pak se jim budu moct podívat do očí. Nezavítala jsem k nim několik týdnů. Sue mi nechává
vzkazy v hlasové schránce, zve mě na večeři, ale představa, že s nimi sedím v jedné místnosti…
„Já zkrátka nemůžu!“ hlesnu a položím si hlavu na stůl.
Ben mě zlehka pohladí po ruce. Jeho gesto je překvapivé a současně překvapivě příjemné.
„Dobře,“ řekne. „Můžeme obrazit kluby v Seattlu. Zjistit, jestli s někým mluvila.“
„My?“ To slovo mi přináší úlevu.
Ben přikývne. „Domů máme namířeno zítra ráno. Pojedeš s námi. Můžeme obejít kluby.
Je sobota večer, všichni budou ve městě. Poptáme se. Můžeme znovu projít její e-maily. Nějaký
odpovědi najdeme.“

Toho večera během koncertu Bena pozorně sleduju. Skupina je dobrá – nic mimořádného,
ale dobří jsou. A Ben předvádí svoje huhlavé, chraplavé triky a já vnímám jeho charisma. Vidím,
jak na holky v davu zabírá, a kvůli tomu všemu tak trochu zapomenu na Meg. Jemu by bylo těžké
odolat.
Ben si v jedné chvíli zacloní oči a zírá do světla reflektorů stejně jako tehdy, když jsem ho
viděla poprvé. Jenomže tentokrát mám zřetelný dojem, že mě opravdu hledá.
 19

Po vystoupení přespíme v čímsi domě. Sdílím pokoj se studentkou jménem Lorraine,

která má spoustu piercingů a je velmi hezká, i když neustále mele o klucích ze skupiny. Ben
a ostatní ze Scarps táboří ve spacácích nebo na gauči v přízemí. Druhý den ráno všichni snídáme
vyřazené bagely z kontejneru od supermarketu a pak sbalíme věci.
„Připrav se,“ řekne Ben.
„Na co?“
„Na smrad. Osm nocí na cestách. Jen nasedneš do dodávky, dostaneš indickej ekzém!“
Ostatní ze skupiny si mě podezíravě měří. Vědí, že jsem kamarádka zesnulé holky na
jednu noc?
Posadím se na provizorní lavici vytvořenou z prken položených na dvou reprobednách.
Ben si sedne vedle mě. Najedeme na dálnici I-90 a kluci se dohadují, co budou poslouchat. Se
mnou nikdo nepromluví ani slovo. Když zastavíme u pumpy a ostatní si jdou dát něco
nezdravého, zeptám se Bena, co se děje.
„Porušuju pravidlo.“
„Jaký pravidlo?“
„Žádný holky v autě.“
„Aha.“
„Ale ty nejsi jen tak nějaká holka.“ Zatváří se rozpačitě.
„Rozhodně ne jistýho druhu.“
„A jakýho druhu jsem?“
Ben zavrtí hlavou. „Zatím to nevím jistě. Patříš k dosud neobjeveným druhům.“
Kdesi u Moses Lake usnu a probudím se s trhnutím, opřená o Bena. Praská mi v uších,
projíždíme Snoqualmijským průsmykem.
„Bože, promiň!“
„To je v pořádku.“ Sotva patrně se usmívá.
„Tekly mi sliny?“
„Nikomu to nepovím.“ Pořád se usmívá.
„Co je tady tak zábavnýho?“
„Jen jsi porušila slib, že nikdy nebudeš spát v mojí blízkosti.“
Škubnu sebou. „Prakticky vzato jsem ho porušila už včera v noci, když jsem s tebou spala
pod jednou střechou. Máš bod, Bene. Jediný, který ode mě kdy získáš!“
V očích se mu zablýskne a na okamžik je to ten někdejší Ben, mizera. Vlastně jsem tak
nějak ráda, že je zpátky. Pak se ale trochu odtáhne a něco si huhlá.
„Co je?“
„Nemusíš mě hned srážet!“
„Promiň. Urazila jsem tvoje city?“ Z mého hlasu zní lehká ironie a nevím, proč jsem
najednou tak rozčílená.
Ben se odtáhne ještě víc. S překvapením zjišťuju, že jsem možná opravdu urazila jeho
city.
„No tak, omlouvám se…“ začnu. „Jsem unavená a navíc z toho všeho taky trochu
rozladěná.
„To je v pořádku.“
 „Nechci se chovat jako čurák.“ Znovu se usměje.
„Co je?“
„Většina holek by se takhle neoznačila.“
„Byl bys radši, kdybych řekla ku–“
„Ne!“ přeruší mě. „To slovo příšerně nenávidím.“
„Vážně? Většina chlapů, co znám, ho zaměňuje se slovem ženská.“
„Jo. Můj otec k nim patří. Oslovoval tak mámu. Celou dobu.“
„To je ohavný.“
„Ohavný je, že to snášela.“
Při všech Triciiných chybách, a že jich je požehnaně, platí, že většinou nechává své
dramatické vztahy za dveřmi. Chlapi u nás nikdy nepobývají. Ona se stěhuje k nim. A jestli jí
dávají odporná jména, aspoň jsem je nikdy nemusela poslouchat.
„A proč takový věci tvoje matka snášela?“ zeptám se.
Ben pokrčí rameny. „Bylo jí sedmnáct a brácha už byl na cestě. Provdala se za mýho otce.
Do třiadvaceti měla ještě další tři děti, takže s ním tak nějak zůstala. On mezitím trávil čas jinde,
užíval si. Další dvě děti měl s přítelkyní; je to veřejný tajemství. Všichni to vědí. Včetně mojí
mámy. Ale ona s ním i tak zůstala. Rozvedli se až tehdy, když tátova přítelkyně pohrozila, že ho
dá kvůli alimentům k soudu. Levnější a jednodušší bylo vzít si přítelkyni a mou mámu poslat
k vodě. Věděl, že máma po něm nic vymáhat nebude, není ten typ.“
„To je hrůza.“
„Pokračování je horší. Máma se konečně osvobodila od parchanta a všichni jsme starší,
trochu nezávislejší. Zdá se, že všechno bude dobrý. A co udělá matka? Jde a znova vlítne do
jinýho stavu!“
„Kolik vás je?“
„Máma má pět dětí, čtyři s mým tátou, jedno s tím svým současným arogantním blbem.
A táta má dvě další, o kterých vím, ale nepochybuju, že je jich víc. On žije v domnění, že
antikoncepce je ženská záležitost.“
„Jste jako Bradyovi.“
„Já vím.“ Dá se do smíchu. „Akorát že nemáme hospodyni, tu, jak se jmenuje?“
„Alice.“
„Alice.“ Usmívá se. „Naše by musela mít nějaký jméno, který je příznačný pro příslušnici
bílý chudiny. Třeba Tiffani.“
„Nebo Cody.“
Ben se zatváří zmateně. Připomenu mu, že si vydělávám na živobytí uklízením domů.
Okamžitě zrudne. „Promiň, já zapomněl. Nemyslel jsem to nijak špatně.“
„Hmm, na to je teď už trochu pozdě,“ řeknu, ale usmívám se a pak se usměje i Ben.
„A jaký je to u vás?“ zeptá se.
„U nás? Myslíš mojí rodinu?“
Povytáhne obočí, jako by právě všechno vybalil a teď byla řada na mně.
„Není moc co říct. Trochu jako tvůj příběh a současně pravý opak. Jsem sama s mámou,
Tricií. Táta nikde.“
„Rozešli se?“
„Nikdy spolu nežili. Ona o něm mluví jako o dárci spermií, i když tím zjevně nebyl,
protože to by znamenalo, že mě Tricia měla v plánu.“ Tricia o mém otci vytrvale mlčí, což pro ni
není příznačné, a léta mám podezření, že je tak na slovo skoupá z jediného důvodu – je ženatý.
Občas si ho představuju, jak žije v pěkném domě, s hezkou manželkou a dětmi, a napůl na něj
mám vztek, ale napůl ho tak nějak chápu.
 Na jeho místě bych taky nechtěla, aby mi někdo, jako jsem já, takový život podělal.
„Tricia si myslí, že mě vychovala sama,“ pokračuju, „ale ve skutečnosti mě vychovali
Garciovi.“
„Megina rodina?“
„Jo. Jsou jako moje skutečná rodina. Máma, táta, dvě děti.“ Zmlknu, abych se opravila,
ale podívám se na Bena a vím, že nemusím. „Rodinný večeře. Scrabble. Takový ty věci. Někdy
mě napadá, že kdybych nepotkala Meg, nikdy bych nepoznala, jak funguje normální rodina.“
Zarazím se. Protože vzpomínky na doby, kdy jsem chodívala ke Garciovým, všichni
pohromadě jsme sedávali na jejich odřeným gauči a sledovali filmy, hráli divadlo a nutili
Scottieho, aby v našich hrách vystupoval, při kempování jsme zůstávali pozdě do noci vzhůru
u dohasínajícího ohně – mě naplňují hřejivým teplem. Ale. Vždycky je tu ale.
Ben mě pozoruje, jako kdyby čekal, že ještě něco dodám.
„Ale jestli se tohle stává normálním lidem, jakou naději pak máme my ostatní?“
prohodím.
Zavrtí hlavou. Jako by ani on nevěděl.
 20

Vrátíme se do Benova domu. Ben si vybalí věci a pak oba půl hodiny svítíme kapesní
svítilnou po zdech a pozorujeme, jak Pete a Repete honí paprsek. Zřejmě největší legrace, jakou
jsem za poslední měsíce zažila.
Ben sepíše seznam klubů, kam Meg nejčastěji chodila. Nikde neotevírají dříve než
v jedenáct a můžeme do nich zaskočit až do čtyř do rána. V nedaleké kavárně do sebe hodíme
espresso, nasedneme do Benova Volkswagen Jetta a vyrazíme.
Prvním klubem je ten ve Fremontu, kde jsem se s Benem seznámila. Představí mě
skupince rozjařených holek v parádních šatech a úžasných botách – Megina parta. Všechny jsou
zhruba o deset let starší, ale to nebylo na překážku. Když jim Ben vysvětlí, kdo jsem, jedna
z dotyčných mě spontánně obejme. Pak si mě postaví před sebe a prohlásí: „Zvládneš to. Já vím,
vypadá to, že ne, ale dokážeš to.“ Nemusím se dál vyptávat a je mi jasné, že ona si tím vším také
prochází, zůstala tu opuštěná, a hned se cítím míň osamělá.
Žádná z nich neví o tom, že by Meg chodila k doktorovi; většina jich ani netušila, že
studuje. Jestli jim Meg neřekla ani tohle, není pravděpodobné, že se jim svěřila s něčím, co se
týká Konečného řešení. Ani se neptám.
Jedeme do dalšího klubu. Sotva projdeme kolem vyhazovače, vrhne se Benovi do náručí
nějaká holka se světlými sestřihanými vlasy. „Kde jsi?“ spustí. „Poslala jsem ti moře textovek!“
Ben ji neobejme, jen ji trapně poplácá po rameni a dotyčná po chvíli ustoupí, našpulí rty
a předstírá, že je uražená. Vtom si všimne mě.
„Ahoj Clem,“ řekne Ben. Vypadá otráveně. „Byl jsem na turné.“
„Turné, jo? Tak takhle tomu teď říkáš!“ prohodí a nespouští ze mě oči.
„Ahoj. Já jsem Cody.“
„Cody je kamarádka Meg,“ dodá Ben. „Znala jsi Meg Garciovou?“
Clem k němu vmžiku obrátí pohled. „Vážně? To jako organizuješ dívčí spolek těch, co jsi
odvrhnul? Že bychom třeba všechny chodily stejně oblečený?“ Zakoulí očima. Tentokrát se urazí
doopravdy. Udělá znechucené tsss a nakvašeně odkráčí. Cestou Benovi ukáže prostředník.
„Promiň,“ řekne Ben s pohledem upřeným k podlaze.
„Proč by ses ty měl omlouvat?“
„Ona byla… Před časem…“ začne, ale mávnutím ruky ho přeruším.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat.“
Otevře pusu, jako když chce něco říct, ale pak si všimne kluka v brýlích s tlustými
kostěnými obroučkami a s tím nejdokonalejším účesem na ježka, jaký jsem kdy viděla. Dotyčný
se baví s holkou, co má krátkou ofinu a rty namalovaný sytě červenou rtěnkou. „To je Hidecki,“
řekne Ben. „Znal Meg hodně dobře.“
Ben nás seznámí a chvíli si povídáme, ale Hidecki ani ta holka o Meg a jejích návštěvách
u doktora nic neví. Po nějaké době mi dojdou otázky a Hidecki se zeptá na kočky.
„Víš o těch kočkách?“
Holka mi řekne, že Hidecki daroval sto dolarů do fondu na jejich zotavení. „Tak se cítí
angažovanej,“ řekne.
„Sto dolarů!“ prohlásím. „Ty musíš mít hodně rád kočky!“
„Já měl rád Meg,“ upřesní. „A ona mi taky ušetřila přinejmenším stejnou sumu, když mi
opravila zesilovač.“
 „Ona opravila tvůj zesilovač?“
Přikývne. „Vyměnila potenciometr a ukázala mi, jak se to dělá. Moc jsem jí nevěřil, ale
uměla zacházet s pájkou.“
„No jo, to je pravda,“ řeknu. „A kočky jsou v pořádku. Ben je v podstatě adoptoval.“
„Ben?“ Vrhne na něj pohled, který bych rozhodně nenazvala přátelským.
„No jo. Dokonce má jejich fotky v mobilu. Ukaž mu je, Bene.“
„Až jindy,“ odbude mě Ben úsečně. „Měli bychom projít ještě jiný kluby.“
Jedeme na další tři místa. Potkávám všechny ty lidi, kteří znali Meg. Kterým Meg chybí.
O návštěvě lékaře ale nikdo z nich nic neví. Dostanu jistá jména a e-mailové adresy dalších
Meginých přátel. Ve čtyři ráno nemáme žádné přímé vodítko, jen pár kontaktů, které oslovit.
Jsem hrozně unavená, podlamují se mi kolena a Ben má bělma očí zarudlejší než feťák Richard
po několika dávkách. Navrhnu, že jim zavoláme večer.
Po návratu domů mě Ben vede do svého pokoje. Zůstanu stát v předsíni, jako by místnost
byla zamořená radioaktivitou. Ben se na mě podívá. „Zabydli se tady. Já budu spát na gauči.“
„To je v pořádku. Na gauč si lehnu já,“ odpovím.
„Tady budeš mít větší pohodlí. A klid.“
Škubnu sebou. „Promiň, Bene, ale tvoje postel je jako Petriho miska poloviny ženský
populace Seattlu!“
„Mýlíš se, Cody.“
„Vážně?“ ušklíbnu se.
„Clem byla nějakou dobu – ale zapomeň na to. Já ti zkrátka vyměním povlečení.“
„Já budu na gauči spokojená.“
„Dovol mi, abych ty zatracený deky znovu povlíkl, Cody!“ Nemůžu mu vyčítat
podrážděnost. Je pět hodin ráno a právě se vrátil z osmidenního turné, kde spali na podlahách
a po autech. Přesto upraví postel, natřepe polštáře a deku stáhne do rohu, takže lůžko vypadá
lákavě.
Zachumlám se do polštářů. Kočky se vyškrábou do nohou postele a stočí se tam do
klubíčka. Zřejmě jejich noční místečko, pomyslím si.
Slyším, jak si Ben čistí zuby, pak vrzání podlahy pod jeho nohama. Zastaví se ve dveřích
pokoje. Na okamžik mě přepadne hrůza, že se chystá vejít, a chvíli mě děsí, že možná chci, aby
vešel. On ale zůstane na místě.
„Dobrou noc, Cody.“
„Dobrou noc, Bene.“

Spím až do oběda a probudím se odpočatá, rozbolavělost, kterou jsem nosila jako druhou
kůži, je pryč. Když přijdu do kuchyně, Ben už je vzhůru. Pije kávu a povídá si se spolubydlícími.
Představí mě. Jí z misky granolu a nabídne mi.
„Umím si nandat sama,“ řeknu. Vezmu z odkapavače misku a najdu ve skříňce granolu
a je zvláštní, že se tu chovám jako doma.
Ben se na mě zazubí, jako když si taky uvědomuje změnu mého chování, a pak klábosí
s ostatními o turné. Jsou milí, ne jako takové ty rockerské typy, které jsem očekávala, ale studenti
a lidi, co mají práci. Jeden z kluků vyrostl ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů od mého
bydliště, a tak společně lamentujeme nad poměry ve východním Washingtonu, kde se nějak
zastavil čas, a ptáme se, jak je možné, že jakmile člověk překoná Kaskádové pohoří, začne mluvit
jižanským přízvukem?
Je slunečno a městu vládne hora Mount Rainier. Den patří k těm, kdy zapomenete, co se
tu od října do dubna děje. Po snídani s Benem sejdeme po schodech na dvůr. Po straně leží
hromada harampádí zakrytá celtou.
„Co to je?“ zeptám se Bena.
Pokrčí rameny. „Jen nějaký věci, co vyrábím v nadbytečným volným čase.“
Povytáhnu celtu. Pod ní leží napůl rozdělané police dokonalých hladkých tvarů jako ty
nahoře v domě. „Tyhle jsi vyráběl ty?“
Znovu pokrčí rameny.
„Jsou vážně pěkný!“
„Proč tě to tak šokuje?“
„Mě to nešokuje. Jen trochu překvapuje.“
Posadíme se na dřevěné schody a pozorujeme, jak Pete a Repete prohánějí listí
a pošťuchují se.
„Rozhodně si umí užívat života!“ podotkne.
„Čím? Že se perou?“
„Jen tím, že jsou.“
„Možná bych se měla vrátit na svět jako kočka.“ Úkosem na mě pohlédne.
„Nebo jako zlatá rybka. Nějaký němý zvíře.“
„No tak,“ předstírá, že se ho poznámky na adresu koček dotkly.
„Podívej, jak jednoduše si žijou. K čemu je dobrá celá ta naše inteligence, když nás
přivádí k šílenství? Chci tím říct, že ostatní živočichové se nezabíjejí.“
Sleduje kočky, které se teď soustřeďují na poškubávání spadlou větvičkou. „To se neví
jistě. Zvířata možná nepolykají jed, ale třeba přestanou jíst nebo se odtrhnou od stáda, i když ví,
že se tím nejspíš promění v něčí oběd.“
„Možná.“ Ukážu na kočky. „Přesto bych ráda byla znovu takhle bezstarostná. Začínám
pochybovat, že jsem někdy byla. Ty jo?“
Ben přikývne. „Když jsem byl malej. Po odchodu otce, než máma ulovila dalšího chlapa
a vlítla do jinýho stavu s mou ségrou. Chodívali jsme s bráchama na průzkumy. A taky jsme
plavali v řece a stavěli pevnosti v lese vzadu za domem, kde jsme bydleli. Byl jsem jako Tom
Sawyer.“
Podívám se na něj a snažím se představit si ho jako starostmi nezatíženého malého kluka.
„Proč se na mě tak díváš?“ řekne. „Myslíš si, že jsem nečetl Toma Sawyera?“
Dám se do smíchu. Ale zní podivně.
„Přečetl jsem i Hucka Finna. Jsem ohromnej intelektuál.“
„Nevím, jestli intelektuál, ale jseš chytrej. Meg by nesnesla, kdybys nebyl. Bez ohledu na
to, jak dobře vypadáš.“ Cítím, že trochu rudnu, a pohlédnu stranou.
„Ty taky vypadáš k světu, Cody Reynoldsová,“ odpoví.
„Teda na čuráka.“
Vrátím se k němu pohledem a na okamžik na všechno zapomenu. A pak si uvědomím, že
zapomenout nemůžu.
„Musím ti ještě něco říct.“
Benovy oči mění barvu, jako když na semaforu po zelené blikne žlutá.
„Našla jsem další věci, co se týkají Meg. Zprávy, který posílala tý podpůrný skupině, co
má co do činění se sebevrahy.“
Ben se napřímí.
„To je jiná podpůrná skupina.“
Jeho oči se opět promění, a to ze žlutých na červené. Stop!
Já ale nemůžu přestat.
 „Nejspíš by sis je měl přečíst. Přivezla jsem je s sebou vytištěný. Mám je nahoře ve tvým
pokoji.“
Za naprostého ticha ho následuji po schodech, teplé ovzduší vystřídal chlad, i když slunce
pořád pálí dost silně. Vytáhnu tlustý stoh papírů. „Měl bys začít od začátku.“
Sleduju ho, jak čte. Jako bych pozorovala lavinu. Nejdříve trochu navátého sněhu, pak
příval a na to se celý jeho obličej zhroutí. Nevolnost se vrací, mnohokrát horší při pohledu na to,
co se odehrává na jeho tváři.
Odloží poslední stránku a zírá na mě. Tváří se hrozně. Vztekle a provinile, což zvládnu,
protože na takové výrazy jsem u něj zvyklá, ale taky vystrašeně a zdrceně, a z toho se mi obrací
žaludek. „No do prdele!“ vybafne.
„Moje domněnka je správná, viď?“ řeknu. „On v tom měl prsty. V jejím umírání.“
Ben ale neodpoví. Místo toho jde pro svůj notebook a přinese ho na futon. Otevře e-
mailovou schránku a najde Meginu poštu. Projíždí maily, až najde ten, který hledá. Napsala ho
dva týdny před smrtí.
„Čti,“ hlesne zničeně.
Ukáže doprostřed obrazovky.

Poslední dobou do Seattlu moc nejezdím, jak sis nejspíš všiml, a musím přiznat, že
zpočátku jsem se neukazovala proto, že jsem se cítila trapně kvůli tomu, k čemu mezi námi došlo.
Pořád nemůžu uvěřit, jak jsem se mohla takhle chovat. Ale teď jde o něco jiného. Před časem jsi
mi řekl, abych si našla někoho jinýho, s kým si budu povídat, pamatuješ? Našla jsem. Celou
partu. Neuvěřitelně inteligentní lidi, kteří pohlížejí na věci úplně opačným způsobem, a ty víš, že
tohle mě vždycky lákalo, zkrátka jít proti proudu. Myslím si, že právě proto jsem odjakživa tíhla
ke kapelám, k hudbě a k podobným věcem, ale vy chlapi si při vzpouře nejste jistí vítězstvím. Je
tolik možných cest. Tolik způsobů, jak žít, jak definovat, co žití znamená pro tebe a jen pro tebe
samotného. Jsme ve svém uvažování tak omezení, a jakmile tohle jednou pochopíš, jakmile se
rozhodneš, že se nehodláš spokojit s tímhle umělým omezováním, je možné cokoli a jsi tak
osvobozený! Tohle jsem se naučila od své nové komunity. A opravdu mi pomáhají. Nepochybuju,
že ostatní budou překvapení, jakým směrem jsem se vydala, ale takový už je život v punk
rockovém světě, no ne? Tak nebo tak, musím běžet. Abych chytla autobus.

Dočtu a zvednu hlavu. Ben sedí zkroušeně v rohu matrace.

„Snažila se mi všechno říct,“ hlesne. „O tý mizerný sebevražedný skupině. Pokoušela se
mi to všechno povědět!“
„Z toho e-mailu jsi nic takovýho nemohl vytušit!“
„Snažila se,“ opakuje Ben. „Ve všech mailech. Chtěla se mnou mluvit a já jí řekl, ať mě
nechá na pokoji!“ Udeří pěstí do stěny. Omítka popraská. A pak to udělá znovu a z kloubů na
rukou mu začne téct krev.
„Bene! Přestaň!“ Vrhnu se k němu a chytím jeho pěsti dřív, než bouchne do stěny potřetí.
„Nech toho! Za nic nemůžeš! Není to tvoje vina.“
Opakuju slova, která bych sama tak ráda od někoho slyšela, a pak se najednou líbáme.
Cítím chuť jeho žalu a strádání, jeho slz a mých slz.
„Cody,“ zašeptá moje jméno s něžností, která mě šokem přiměje, abych se vrátila zpátky
do reality.
Vyskočím z postele. Zakryju si rty. Zastrčím si halenku.
„Musím jít,“ řeknu.
 21

Tricia má dobrou náladu. O víkendu, který jsem strávila v Seattlu, vyhrála velkou
v kasinu, takže i po zaplacení jídla, hotelu a benzínu přijela domů o dvě stě dolarů bohatší. Toho
večera rozprostře po stole dvacetidolarovky a prohlásí, že bychom se měly rozšoupnout. Což pro
ni obvykle znamená koupi něčeho drahýho a neužitečnýho, co viděla v televizní reklamě, jako
například přístroje na výrobu zmrzliny, který se použije dvakrát a pak se promění v nádobu na
další krámy.
„Co myslíš, že bychom si měly koupit?“ zeptá se mě.
„Hodil by se internet.“
„Abys pořád seděla u počítače?“ Neříkám nic.
„A je v tom chlap!“ culí se na mě. „Já to věděla celou dobu!
Ale ne že přijdeš do jinýho stavu!“
Jestli existuje nějaká moudrost, kterou mi Tricia celá léta vtlouká do hlavy, pak je to
varování, abych neudělala stejnou chybu jako ona.
„Bylas teď třikrát v Tacomě, ne? A chceš internet, abys mohla chatovat a tak. Neříkej mi,
že v tom není chlap!“
Po polibku se mě Ben snažil uklidnit, ale já jsem popadla svoje věci a chystala se, že
vyrazím pěšky na autobusovou zastávku, a jemu tak nezbylo než mě tam odvézt. V autě řekl:
„Nic se neděje, Cody.“ A já na to: „Jak můžeš něco takovýho říct? Já nevím, jestli nás ona
může vidět. Jestli je tam nahoře nebo dole a pozoruje nás. Ale jestli jo, je znechucená. To chápeš,
že jo?“
Pokrčil rameny. „Možná. Kdo ví?“
„Já vím. A stejně na tom nesejde, protože já jsem znechucená!“
Pak už mlčel. Na zastávce jsem ho požádala, ať mi pošle všechny ty dlouhý e-maily, který
dostával od Meg a pak ať už mě nikdy nekontaktuje.
„Chlap v tom není,“ řekla jsem Tricii.
„Když myslíš.“
Nakonec koupí dekorativní ohniště.

Přečetla jsem všechny příspěvky od All_BS, které jsem našla. Moc jich není. Ale dost na
to, aby bylo zřejmé, že dotyčný je přítomen a dává pozor. A co to jméno? All_BS? Co to
znamená? Je to zkratka pro anglický výraz „All Bullshit,“ tedy „samé kecy“? Jako když psal, že
v diskuzích lidi řeší samé nesmysly? A že život nemá smysl?

Jednoho dne zahlédnu cestou domů z knihovny Sue, jak vyjíždí z parkoviště fastfoodové
restaurace, kde prodávají smažené kuře. V první chvíli mi bleskne hlavou, že zmizím.
Přibrzdí u mě a zeptá se: „Nepotřebuješ svézt?“
Nakouknu do auta. Ani Joe, ani Scottie, jen velký pytel už prosakující mastnotou. Sue
přemístí kuře na zadní sedadlo a otevře mi dveře.
„Kam máš namířeno?“ zeptá se, jako kdyby se nabízela celá řada možností.
„Domů,“ odpovím podle pravdy. „Tricia na mě čeká,“ dodám, což už pravda není, ale
obávám se, že mě Sue hodlá pozvat k nim, a něco takového neustojím, zvlášť ne teď, když si
nesu desky plné vytištěných materiálů souvisejících s Konečným řešením.
„Málo tě vidíme,“ řekne. „Nechala jsem ti nějaký zprávy.“
„Omlouvám se. Mám moc práce.“
„Neomlouvej se. Chceme, abys dál žila svůj život.“
„Já ho žiju,“ řeknu. Lži mi teď už kloužou ze rtů snadno, skoro si je ani neuvědomuju.
„Dobře, dobře.“ Pohlédne na desky. Cítím, že se začínám potit. Předpokládám, že se na ně
zeptá, ale neudělá to. Ticho mezi námi narůstá, tetelí se jako horko nad asfaltovým povrchem.
Město není nijak velké a během pěti minut jsme doma. S úlevou shledávám, že Triciino
auto stojí na příjezdové cestě, i když jen proto, že tím moje historka získává na věrohodnosti.
„Možná bys mohla někdy příští týden přijít na večeři,“ řekne Sue. Ohlédne se po pytlíku
na zadním sedadle. „Když přijdeš, připravím chili, co máš ráda. Začínám zase vařit.“
„Chili by bylo skvělý,“ řeknu a otevřu dveře. Při zavírání zahlédnu v bočním zrcátku
Suein výraz a pochopím, že teď lžeme obě.

Příští den uklízím u paní Driggsové. Její dům patří k těm, které zvládnu snáz, protože je
většinou v bezvadném pořádku. Povlíknu její postel. Ložní prádlo je cítit po staré dámě, třebaže
dotyčná je nanejvýš o deset let starší než Tricia. Vydrhnu vanu, pomocí programu samočistění
vycídím troubu, za použití Windexu umyju okna. Jeremyho pokoj si nechávám na konec. Trochu
mě znervózňuje tamní strašidelné prostředí, vysávání huňatého koberce, na kterém ještě zbyly
stopy po minulém luxování.
Posunu vysavač do rohu. Tam dříve stávalo Hendrixovo terárium. V motoru cosi klape.
Vypnu přístroj, skloním se a zkoumám, co je uvnitř. Najdu vlásenku, jakou používá paní
Driggsová k sepnutí drdolu. Takže ona tenhle pokoj navštěvuje, prochází prázdným domem.
Měla by si pořídit nějakého domácího mazlíčka, možná kočky. Kočky jsou mnohem lepší než
had, i když taky loví myši. Stejně by to ale nebylo tak nefér, jako když Jeremy krmil Hendrixe –
o vítězi a poraženém bylo tehdy předem rozhodnuto. Chudák myš.
Sedím tam se sponkou v ruce, když vtom mi bleskne hlavou nápad, jak najít All_BS. Je to
had. Jestli se k němu chci dostat, musím být myš.
 22

Čím člověk přitáhne pozornost takových lidí, jako je All_BS? Proč se rozhodl, že pomůže
Meg a ne třeba Sassafrants, nebo tomu klukovi, co se pořád vyptává na jed na krysy? A jak ho
přiměju, aby si myslel, že k těm lidem patřím?
Procházím jeho příspěvky a hledám nějaké pravidelnosti, nějaký vzorec chování.
Odpovídá častěji holkám než klukům – hlavně chytrým holkám. Vůbec nereaguje na negramoty
nebo ty, kteří nabubřele kážou. Kromě toho se zdá, že ho zajímají lidi na začátku cesty, takoví,
kteří právě začínají přemýšlet o tom, že „chytí autobus“. A libuje si ve filozofi – jeho komentáře
jsou plné citátů –, vypadá to, že ho přitahují ti, jejichž příspěvky mají také filozofický nádech.
Není divu, že ho Meg zaujala.
První krok je zřejmý. Musím něčím přispět do diskuze. Nějak se uvést, jako to udělala
Meg. Něco, čím se skupině představím, oznámím jim, že mám v úmyslu se zabít a že otevírám
tenhle svůj záměr jejich debatě. Kdybych si byla příliš jistá a už se chystala koupit jed na krysy,
nevypadala bych jako myš.
Několik dnů mi trvá, než něco vymyslím, a pak se ještě zdržím vymýšlením přezdívky.
Všechny, které chci použít, nějak souvisejí s Meg, a nevím, co všechno mu o sobě řekla, takže se
nechci prozradit. Upírám pohled na objemnou hromadu knih z knihovny a používám je jako
inspiraci.

Kafkaesque
Zahajovací salva

Už nějakou dobu uvažuju o tom, že chytím autobus. Mám dojem, že jsem připravená
koupit si lístek. Jen potřebuju trochu dodat odvahu. Mám obavy o svou rodinu, ale bojím se také
neúspěchu, a po pravdě řečeno i úspěchu. Uvítala bych inteligentní myšlenky.

Jakmile zprávu odešlu, už toho lituju. Text zní falešně, takhle se nevyjadřuju ani já, ale
ani člověk, který se chystá spáchat sebevraždu. S jistotou očekávám, že mě ostatní v diskuzi
nazvou podvodnicí. Druhý den ale přijde několik odpovědí. A stejně jako v případě Meg jsou
většinou vlídné a povzbudivé – Vítej! Blahopřeji! –, což mě zvláštním způsobem těší. Až na to,
že All_BS mezi odpovídajícími není. Možná jsem někoho z těch lidí oklamala. Ale ne toho, koho
hledám.
Změním přezdívku. Přemýšlím o Megině příspěvku v souvislosti se Scottiem a zkusím to
znovu.

CR0308
Pozůstalá

Už několik měsíců vážně uvažuju o tom, že si vezmu život, ale jediné, co mi brání, je
máma. Jsme samy a mám strach, co si počne, když odejdu. Dokážu si zachovat sebeúctu? Budu
muset?
Tohle také zavání nesmysly. Není úplně přesné říkat, že mě Tricia nechtěla, protože si mě
nechala. Spíš tím myslím, že Tricia nechtěla děti. Která matka přiměje dvouleté dítě, aby jí říkalo
křestním jménem, protože tvrdí, že je na oslovení mami moc mladá? Vím, že kdybych se zabila,
Tricia by z toho byla hodně špatná, ale taky je mi jasné, že se těší, až mě bude mít z krku. Často
mi to říká.
Dostanu řadu odpovědí, některé souhlasí, jo, udělat tohle osamělý matce je fakt hnusná
věc. A prý bych nejspíš měla počkat, až se znovu vdá nebo tak. Což mě rozesměje. Tricia se
nemůže znovu vdát, ještě se nevdala ani poprvé, a s ohledem na skutečnost, že její vztahy trvají
tři měsíce, nepovažuju ani jednu z uvedených možností za reálnou.
Od All_BS žádná zpráva. Mám zvláštní pocit, že dokud budu lhát, odpověď nedostanu.
Což je tak trochu začarovaný kruh, protože jak můžu tohle provádět, aniž bych lhala?
Zvolím si novou přezdívku, tentokrát vzdáleně související s Meg – Pete a Repete –, ale
dost dvojznačnou, aby s ní nebyla přímo spjatá. Tentokrát se nezkouším napojit na Meg, ale na
sebe.

Repete
Pravda

Nedávno jsem někoho ztratila. Osobu, která se mnou byla tak spjatá, že mám dojem, jako
by odešla část mého já. A teď nevím, jak dál. Jestli bez ní ještě vůbec existuje moje já. Jako by
byla mým sluncem, které zaniklo. Představte si, že zanikne opravdové Slunce. Možná by na Zemi
zůstal život, ale chtěli byste tu ještě žít? Chci tady dál žít já?
Nazítří nacházím spoustu odpovědí, ne však od All_BS. Některé z nich podávají podivná
vědecká vysvětlení, proč je absolutně nepravděpodobné, aby Slunce zaniklo. Jiné se k mojí ztrátě
stavějí s větším pochopením. Další nicméně předpokládají, že když umřu, znovu se spojím
s osobou, o kterou jsem přišla. Jejich odpovědi jsou tak přesvědčivé, jako by lidé z Konečného
řešení okusili smrt, učinili si poznámky a vrátili se, aby podali zprávu. Mám na zřeteli, že pro
mnohé z těchto lidí je tohle počínání zdrojem zábavy.
Začínám však chápat, čím je ta diskuze přitažlivá. Když jsem včera odeslala příspěvek,
pocítila jsem ohromnou úlevu. Celá tahle záležitost je možná pouhou šarádou, ale poprvé po
dlouhé době říkám pravdu.

O pár dnů později uklízím u Thomasových a snažím se vykoumat, jak vypátrat All_BS.
Jsem zabraná v myšlenkách a nejspíš proto nezaslechnu vcházet Mindy Thomasovou, když
uklízím v jejím pokoji. Kdybych ji slyšela, šla bych pryč a předstírala, že uklízím v garáži nebo
tak.
„Ahoj, Cody!“ utrousí Mindy. „Jak to jde?“
„Skvěle!“ prohlásím, jak nejveseleji to s prachovkou v ruce dokážu.
Mindy si přivedla společnost, holky o rok mladší než já, které jsem od maturity skoro
neviděla. Sharon Devonneová na mě mávne. Sharon patřila k Meginým následovnicím.
Obdivovala ji, pořád se kolem ní točila, jako by Meg byla nějaká filmová hvězda. Meg
předstírala, že ji taková pozornost obtěžuje, ale mně bylo jasné, že považuje Sharon za příjemnou
holku, zvlášť proto, že se chovala mile ke Scottiemu. Byla jeho poradkyní na táboře a Scottie se
do ní zamiloval až po uši.
„Ahoj Cody,“ pozdraví nesměle.
„Čau, Sharon. Jak jde poslední rok ve škole?“
„Mám skoro hotovo.“
„A co plánuješ po maturitě?“
 „Spát.“
„Hmm, tomu rozum–“
„Víš co?“ přeruší mě Mindy a tleskne. „Mám perfektní nápad. Můžeš přijít na večírek
a uklidit potom.“ Se smíchem vyběhne z pokoje.
Stojím tam, příliš vyvedená z míry, než abych se zmohla na odpověď. Mindy Thomasová?
Chodily jsme spolu na taneční hodiny. Vždycky měla dokonalý úbor: cvičební trikot, návleky,
baletní piškoty, všechno pěkně sladěné. Tricia si hodiny nemohla dovolit – učitelka byla její
kamarádka a nechala mě chodit zadarmo –, a tak jsem dala dohromady, co se dalo: potrhané
legíny, tílko, návleky, které jsem objevila v obchodě s darovaným oblečením a k tomu ostatnímu
se nehodily. Pak ale Mindy jednoho dne přišla oblečená ve stejném stylu jako já. Myslela jsem,
že si ze mě dělá legraci, ale když jsem to pověděla Tricii, dala se do smíchu. „Ta malá mrcha se
po tobě opičí!“ Měla jsem své pochybnosti. Jedno jsem ale věděla jistě: ještě před rokem by se
mnou Mindy Thomasová rozhodně nemluvila tak jako teď.
Sharon se po odchodu ostatních holek chvilku zdrží. „Je to čubka,“ zašeptá. „Měla bys na
ten večírek přijít!“
„Díky, Sharon.“ Zvednu prachovku, abych ukázala, že je načase vrátit se k práci. Sharon
váhá, jako kdyby mi chtěla ještě něco říct, ale vtom ji Mindy zavolá, a tak odběhne.

Později v knihovně pořád musím myslet na Sharon a na to, jak si z Meg dělala vzor. Meg
možná do města úplně nezapadala, ale rozhodně měla své obdivovatele. To se musí nechat.
Přitahovala pozornost, přinejmenším chytrých lidí: lidi ze školy, hudebníci, se kterými se
seznámila na internetu, All_BS – ti všichni si k Meg našli cestu.
Jak bych já mohla All_BS zaujmout? Nemám, co měla ona. Ostatní nám možná říkali
„nerozlučná dvojka“, ale nebylo to trefné pojmenování. Existovala Meg. A já, která se jí držela
zuby nehty.
Tohle už dál dělat nemůžu. Jestli chci najít All_BS, musím být sama sebou. Zhluboka se
nadechnu a začnu psát.

Repete
Repete

Nepatřím k těm lidem, kteří už strávili spoustu času úvahami o smrti nebo představami
ohledně vlastního skonu, sněním o smrti a touhou po ní. Alespoň jsem si to myslela. Ale za
poslední rok se v mém životě událo tolik ohavností, že se ptám, zda vůbec nějaký život mám,
jestli to, co jsem za život považovala, není ve skutečnosti nějaká iluze, nebo možná deziluze.
Protože mně to jako žití nepřipadá. Připadne mi to spíš jako setrvávání, jako by to bylo to nejvíc,
co můžu očekávat. Nejsem tak stará, nicméně už tolik unavená! I jen každodenní vstávání
z postele se zdá být mimořádná povinnost! Jako by v životě byla důležitá už jen schopnost snášet
utrpení, a žádná zábava, žádné naplnění. Nevidím smysl. Kdyby mi někdo řekl, že se můžu vrátit
zpátky a zrušit svoje narození, myslím, že bych to udělala. Vážně to provedu.

Je tohle totéž jako chtít umřít? A jestli ano, co to znamená?

 23

Jednou večer sedím u počítače a procházím všechny příspěvky, které jsem poslala do
diskuzního fóra Konečného řešení, a všechny odpovědi, které jsem na ně dostala. Je to už příliš
mnoho stránek na to, abych jejich tiskem nevzbudila podezření paní Banksové, a tak jsem začala
všechno ukládat do souboru na pevném disku.
Dveře se otevřou. Bleskově vypnu počítač. „Slyšelas někdy něco o klepání?“ prohodím
k Tricii.
„Až já budu bydlet ve tvým domě, budu o klepání uvažovat,“ odpoví.
Chystám se odvětit, že platím nájem a tak byt patří taky mně, ale pak si vzpomenu na
krabici s hotovostí schovanou pod mojí postelí a usoudím, že bude moudřejší nechat téma financí
stranou.
Přejede dlaní po mém počítači. Je horký. „Někde jsem četla, že nárůst rakoviny souvisí
s tím, jak dlouho lidi každý den zírají do monitoru,“ poznamená.
„Rakovina je ze všeho,“ namítnu. „I ze slunce!“
„Četla jsem, že počítače jsou vážně zlo. Všechna ta radiace. Není to zdravý.“
„A kdes to četla? V některým z tý spousty vědeckých časopisů, který máš předplacený?“
Ignoruje rýpnutí a sedne si na okraj postele. „A co čteš poslední dobou ty?“
„Já?“
„No jo, ty. Odjakživa jsi mívala věčně nos v knize, a teď tě vidím jen u toho počítače!“
Když jsem vracela poslední hromádku knih, které pro mě paní Banksová vypůjčila,
předstírala jsem, že jsem je všechny přečetla, ale ve skutečnosti jsem nedočetla ani jedinou.
Bývala jsem zvyklá si doma po večerech číst, ale teď v jednom kuse zírám do svého
rozrůstajícího se souboru o Meg, který jsem ukryla ve falešné složce pojmenované škola. Ještě
jsem nedostala žádnou odpověď od All_BS, a tak pořád dokola pročítám všechny zprávy
a snažím se vymyslet, co dál.
Tricia ukáže na počítač. „Co je v něm vůbec tak zajímavýho? Nějaký jiný svět?“
„Žádný jiný svět. Jen jedničky a nuly – o ničem jiným to programování není.“ Ale není to
pravda. Kdesi v tom světě je All_BS. A taky Meg.
Tricia mlčí. Rozhlíží se po pokoji, po stěnách, po fotkách přilepených izolepou. Jsme na
nich já s Meg na koncertech, já s Garciovými, jak táboříme na Mount St. Helens, Meg a já loni po
maturitě, ona rozzářená, já se hloupě culím. Visí tu i fotky mě a Tricie, ale je jich podstatně méně
než těch s Garciovými.
„Vy dvě jste vždycky byly jako den a noc,“ řekne Tricia s pohledem upřeným na maturitní
snímek.
„Tolik odlišně zase nevypadáme. Nebo jsme nevypadaly.“ Meg měla tmavé hnědé oči,
moje jsou oříškové, ale to byl ten největší rozdíl. Obě jsme měly hnědé vlasy, a třebaže Meg měla
Joeovu kávovou pleť, moje olivová v létě ztmavla a říkávaly jsme, že bych se mohla vydávat za
Joeovu dceru. Až na to, že jsem jeho dcerou nebyla a teď mě zdůrazňování naší podobnosti uvádí
do rozpaků. Byla to jen další snaha připoutat se k Meg?
„Já nemluvím o zevnějšku,“ odpoví Tricia. „Mám na mysli osobnost. Ty jsi úplně jiná.“
Neodpovím.
„Díky bohu,“ dodá Tricia.
„Takový řeči nejsou moc pěkný.“
 Tricia nespouští oči z maturitní fotky. „Ona měla všechno. Chytrou hlavu. Stipendium na
skvělý škole. Dokonce i ten drahej počítač, od kterýho se nemůžeš odtrhnout.“ Pak sklouzne
pohledem ke mně. „Tys měla jenom mě. A jsi chytrá, ale neměj mi to za zlý, na Meg nemáš.
Uvízla jsi na tý vyšší odborný, a teď neděláš ani tu.“
Ovíjím si uvolněnou nitku z deky kolem prstu, až v něm cítím tep. Děkuju, Tricie, za tak
přesný popis mojí méněcennosti.
„Ale i když okolnosti stály proti tobě, nesložila jsi zbraně,“ cupuje mě Tricia dál.
„Neodešla jsi z těch zatracených tanečních lekcí, kam tě Tawny Phillipsová nechala chodit
zadarmo, ani když sis podvrtla kotník!“
„Nemohla jsem odejít. Vždyť mě čekalo to úžasný sólo na tanečním vystoupení na motivy
muzikálu All That Jazz,“ připomenu jí. Tuhle událost už jsem pustila z hlavy. Mindy Thomasová
byla vzteky bez sebe, když jsem dostala vytouženou roli! Nejsem si jistá, jestli si to Tricia vůbec
pamatuje. Na vystoupení se nedostavila. Musela pracovat. Garciovi přišli.
„Dobře,“ pokračuje Tricia. „A ve škole jsi nesnášela matiku, ale dělala jsi všechno možný,
aby ses poprala s tou trignatikou!“
„Trigonometrií,“ opravím ji.
Nad rozdílem mávne rukou. „Matiku jsi zvládala, protože jsi chtěla dál studovat. A já
tvrdím, že jsi nikdy nepraštila s tancem, nevzdala jsi matiku ani nic jinýho, a možná jsi měla větší
důvod to udělat. Měla jsi hromadu kamenů, ale tys je vyčistila a vytvořila z nich náhrdelník. Meg
dostala šperky a ověsila se jimi.“
Vím, že bych měla Meg bránit. Je to moje nejlepší kamarádka. A Tricia se mýlí. Nezná
všechny souvislosti. A nejspíš žárlí na Garciovy, že byli rodinou, kterou ona nikdy nebyla.
Meg ale neobhajuju. Možná nejsem Joeovou dcerou. Ale v tuhle chvíli si doopravdy
připadám jako Triciina.
 24

Příští den najdu zprávu od All_BS. Ptá se stručně: Koho jsi ztratila?
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že dotyčný – teď už jsem si téměř jistá, že jde o muže –
reaguje na starší příspěvek. Což znamená, že mě sleduje. Hodinu přemítám, co napsat, jaká
historka zabere nejvíc, a pak se vrátím na začátek. Pravda bude nejúčinnější.

Repete: Svoji lepší polovičku.

Během dvaceti minut mi pošle další zprávu.

All_BS: „Nic není víc žádoucí než úleva od utrpení, ale není nic děsivějšího, než když
člověku odejmou berli.“ – James Baldwin

Repete: Co tím myslíš?

V knihovně zavírají dřív, než stihne odpovědět, a tak celou noc přemýšlím o citátu.
Nazítří ráno si s sebou beru k Chandlerovým počítač a zjišťuju, že neheslují wi-fi síť. Vklouznu
do koupelny a zkontroluju, jestli nepřišla odpověď od All_BS. Je tam.

All_BS: Možná že tvoje lepší polovička, jak ji nazýváš, byla jen tvou berlí. A když jsi ji
tak dlouho používala, je těžké kráčet bez ní. Možná teď procházíš obdobím přizpůsobování.

A je to. Nic o házení mašle, nebo že je život soužení. Jen předpoklad, že Meg byla mojí
oporou.
Děsivé je, že dotyčný má pravdu. Meg mě držela nahoře.
A bez ní padám.

Repete: Takže říkáš, že tohle je dočasný stav, a neměla bych uvažovat o tom, že bych
chytla autobus, protože jsem jen rozrušená ze ztráty?

Z vedlejšího pokoje zaslechnu paní Chandlerovou. Rychle odešlu zprávu a skryju počítač
do kouta. Zbývající část dopoledne se obávám, že jsem dotyčného nějak rozladila. A odpoledne
doslova uháním do knihovny a s úlevou zjišťuji, že na mě čeká odpověď.

All_BS: Nic takového neříkám.

Repete: Tak co říkáš?

Nejspíš nevstane od počítače. Protože odpověď přichází obratem.

All_BS: Co říkáš TY?

Než odpovím, usilovně hloubám.

Repete: Nevím, co říkám. Nevím, co dělám. Proto se tě ptám.

All_BS: Ano. Proto se mě ptáš.

 25

V polovině června mi zavolá Alice. Od posledního setkání jsem s ní nemluvila, ale když
zvednu telefon, začne mlít, jako bychom spolu klábosily každý den.
„Tak jsem nakoukla do mapy a ty jsi ve východním Washingtonu, že jo?“ zeptá se poté,
co mě seznámila s novinkami, o které nestojím. „Mezi Spokane a Yakimou?“
Spokane dělí od Yakimy stovky kilometrů. Líbí se mi, jak si lidi myslí, že z jednoho
města do druhého je to cobydup, ale neopravím ji. „Víceméně.“
„Paráda! Pracuju jako poradkyně v Mountain Bound. Budu u Missouly a dálnice I-90
určitě vede někudy kolem vás.“
„Není to daleko.“
„Skvělý! Takže z Eugene do Spokane, nebo kde to bydlíš, dojedu za sedm hodin. To je
den cesty. A druhý den můžu dojet do Missouly.“
Chvíli mi trvá, než pochopím, o čem to mluví. „Ty u mě chceš přespat?“
„Jestli by to šlo,“ řekne.
Skoro nikdy nemíváme hosty. Dokonce i Meg u nás spala jen párkrát. Už mi běží hlavou,
jak vysvětlím přítomnost Alice Tricii. Kam ji vystrnadit? Zdá se, že Tricia pořád ještě chodí
s Raymondem, soudě podle toho, kolik nocí tráví mimo domov. Možná u něj bude spát i tu noc,
ale jestli ji o to požádám, spolehlivě tak zajistím, že zůstane doma.
„Kdy chceš přijet?“
„Pozítří. Dej mi adresu.“
Nemám na vybranou. Večer nedbale oznámím Tricii, že u nás někdo bude nocovat.
„Tvůj přítel?“ zeptá se vyčítavě.
„Žádnýho nemám,“ odpovím. Pak si vzpomenu na Bena, následně si vynadám, že na něj
myslím, a vzápětí myšlenky na něj ospravedlňuju, protože on byl předmětem jejího vyptávání,
když tohle téma přišlo naposledy na pořad dne.
„Tak s kým si to povídáš na počítači?“
„S nikým. Nemůžu, protože nemáme připojení k internetu.“
„Ha! Ale chceš, abychom ho měly! A teď rudneš! Něco skrýváš!“
Tentokrát má pravdu. Ale ne, pokud jde o přítele. All_BS a já jsme nedávno přesunuli
konverzaci z internetového fóra na anonymní komunikační program, a teď si „povídáme“ často.
Naše rozhovory jsou však bohužel omezené provozní dobou knihovny.
A také se bohužel netýkají sebevraždy. Alespoň ne přímo. Bavíme se o obecných věcech
a občas zapomenu, s kým chatuju. Minulý týden jsem se zmínila, že jsem nachladla, a on mi
poslal recept na jablečný džus se zázvorem. Když nápoj zabral, komentovala jsem situaci lehce
ironickou poznámkou: „Je milé vědět, že na mně někomu záleží.“ Zeptal se, co tím myslím, a já
začala psát zprávu o Tricii. Teprve pak jsem si uvědomila, co dělám, a smazala ji.
Musím být opatrnější, neodpovídat na zprávy spontánně, jinak všechno zkazím. Takže
teď, když jsem v knihovně, ukládám si jeho zprávy do souboru Meg a doma pak píšu odpovědi
a ty odesílám, jakmile se znovu dostanu k internetu. Je to otravný a nemotorný způsob, ale ta
prodleva mě nutí k obezřetnosti.
„Přespí u nás Alice,“ řeknu Tricii. „Seznámila jsem se s ní v Tacomě. Potřebuje někde
přenocovat cestou do Montany.“ Tak. Pravda nebo její kousek. Při jednání s All_BS jsem se
naučila jedné věci, a to sice, že lhát je mnohem snadnější, když se člověk příliš neuchyluje od
pravdy.
„Slyšela někdy o motelu?“ zeptá se Tricia.
„Lehnu si na gauč; může se ubytovat v mým pokoji.“
Tricia vzdychne. „Ne. Ty si vezmeš mou postel. Já zůstanu u Raymonda.“
Přikývnu, jako by mě něco takového nikdy nenapadlo.
-

Druhý den přesně v šest večer dorazí Alice. Když projíždí ulicí, troubí, jako kdyby vedla
průvod na Den nezávislosti. Pár sousedů vyjde ven, aby se podívali, co je to za rozruch, a Alice
jim mává a směje se od ucha k uchu.
„Tak tady bydlíš?“ řekne. Přikývnu.
„Čekala jsem něco jinýho. Je to tu… malý.“ Zarazí se.
„Nemyslím váš dům. Ten je velkej. Mám na mysli město.“
Náš dům je škvárobetonová cela se dvěma stísněnými ložnicemi. Malý je přehnané
vyjádření.
Alice si připadá trapně. „Já to tak nemyslela. Jen že vypadáš tak protřelá velkoměstem.
Domnívala jsem se, že jsi vyrostla jinde.“
„Kdepak. Bydlím tady.“
Jdeme dovnitř. Ukážu Alici svůj pokoj. Vyměnila jsem kvůli ní povlečení. Padne naznak
na deku a prohlíží si plakáty hudebních skupin a moje fotky s Meg, co visí na stěnách.
„Takže tady vyrostla i Meg?“ Opět přikývnu.
„Jak dlouho jste se vlastně vy dvě znaly?“
„Dlouho.“
Visí tu i fotka nás dvou na rodeu, asi tak z páté třídy. Stadium vyčnívajících zubů. „To jste
vy?“ zeptá se Alice a nakloní se blíž.
Měla bych to všechno sundat. „No jo.“
„Určitě tu máš kus minulosti.“
Vybavím si Dairy Queen. Vesmírnou raketu. Dům Garciových. „Vlastně ani ne,“ řeknu.
Chvíli mlčíme. Pak Alice prohlásí, že mě zve na večeři.
„A žádný řeči!“
„Tak dobře. Kam chceš jít?“
„Jaký jsou možnosti?“
„Klasický výběr z fast foodů. Bar s grilem, kde pracuje moje matka, ale věř mi, že tam se
ti nechce. Levná restaurace. Pár mexických podniků.“
„A z těch mexických je některej dobrej?“
Joe vždycky říkával, že Sue vaří líp než jeho matka a mnohem líp než kuchaři v kterýkoli
restauraci ve městě. Skoro nikdy jsme do nich nechodili. „Nijak zvlášť.“
„Cestou jsem jela kolem Dairy Queen. Mohly bychom jít tam.“
Představím si to tam, Tammy Henthoffovou, obvyklé osazenstvo. „Jdeme k Mexičanům,“
zahlásím.
Zamíříme do podniku Casa Mexicana, plného červených boxů, maleb na sametu
a toreadorů. Náš číšník se jmenuje Bill a Tricia s ním chodila, jak už to v Balíkově bývá zvykem.
Objednáme si jídlo a pak Alice požádá o jahodovou margaritu s panákem tequily. Bill chce vidět
doklady a Alice mu je podá.
„A pro tebe bez alkoholu, Cody?“ zeptá se Bill s úšklebkem. Nenávidím tohle město.
Člověk si ani nemůže v klidu objednat jídlo! „Jen Dr Peppera.“
„Tobě už je jednadvacet?“ zeptám se Alice, když Bill odejde.
 „Mně ne, ale Priscille Watkinsové jo.“ Podá mi falešné doklady.
Žasnu. Nemyslela jsem si, že by Alice byla něčeho takového schopná.
Zatímco čekáme na pití, vejdou Thomasovi. Paní Thomasová neurčitě mávne rukou na
pozdrav; Mindy se dohaduje se sestrou kvůli žehličce na vlasy a ignoruje mě. Zavrtím hlavou.
„Co je?“ zeptá se Alice.
Jak vysvětlíte poměry v Balíkově někomu, kdo své rodné město líčí jako ráj na zemi?
Bill přinese nápoje. Sotva odejde, sáhnu po Alicině panáku a obrátím ho do sebe.
„Objednej ještě jeden.“
Popíjíme. Alice začíná být podroušená a ukňouraná. Spustí o Meg. Hlasitě. Jak lituje, že ji
nepoznala líp. Jak je ráda, že zná mě. V koutku duše cítím, že říká příjemné věci, ale o dva boxy
dál sedí Mindy Thomasová, a tak si přeju, aby Alice sklapla.
Přinesou nám jídlo a Alice ho do sebe začne házet. „No teda. Mňam. Je to dobrý.
V Eugene žádnou dobrou mexickou restauraci nemáme!“
„Hmm,“ odtuším a nabírám vidličkou sýr z enchilady. Odlupuje se jako kůže spálená
sluncem. Odsunu ho ke straně a zkusím rýži.
„Tak co, už jsi mluvila s Benem McCallisterem?“ zeptá se Alice najednou.
V restauraci je šero, takže nemůže vidět, jak rudnu. „Ne.“
„Vůbec?“
„A proč bych měla?“
„Nevím. Vy dva jste vzbuzovali dojem… jako kdyby to mezi vámi zajiskřilo.“
Žár veliký se z malé jiskry vznítí. Když jsme spolu začali komunikovat, napsal mi All_BS
tenhle citát – jeho autorem je prý Dante. Myslím, že mi tím chtěl vysvětlit, jak mohou
jednoduché úvahy vést k velkým myšlenkám, které člověku změní život. Jeho způsob, jak mě
povzbudit. Musela jsem si připomínat, že se jím nemám nechat ukonejšit, protože převratná
myšlenka, pro kterou mě získává, znamená se životem skončit.
„Žádný jiskření,“ řeknu a odsunu talíř.
„To je nejspíš dobře.“
„Proč?“ neujde mi můj vyzývavý tón.
„Za prvé, Meg do něj byla úplně zblázněná!“
„Vždyť jsi říkala, žes ji pořádně neznala.“
„To je pravda. Ale mluvila o něm. A zvala nás na jeho koncerty. Takže do něj určitě byla
zabouchnutá!“
„Když vás zvala na koncerty, neznamená to, že Bena zbožňovala; ona už zkrátka byla
taková.“
Alice chvíli mlčí, jen srká pití až do dna. „Jo, to mi připomnělo. Našlas dotyčnýho,
kterýmu se Meg svěřila, že bere antidepresiva?“
„Vůbec.“
„Myslím, že vím, kdo to je.“
„Ty myslíš?“ Tahle věc už mě nezajímá, protože vypátrat zmíněnou osobu znamenalo
najít All_BS a to už jsem udělala.
„Nejsem si tím úplně jistá, ale řekla bych, že to byla Tree.“
„Tree? No ne!“
„Myslím, že jo.“ Alicin hlas zní uraženě.
„Ty o Meg vážně víš starou belu!“
„To už jsme si snad vyjasnily,“ říká Alice omluvně. „I tak si myslím, že je to ona.“
Ne. Meg neměla Tree ráda a nezdálo se ani, že by Tree byla z Meg nějak nadšená. „Ona
ne,“ zahuhlám. Najednou jsem unavená, cítím, že mě nohy neposlouchají. Opožděně si
uvědomím, proč mi vadí, když jsem opilá.
„No dobře, dobře, dobře!“ Alice mává rukama. „Ale ona řekla něco, čím mě na tu
myšlenku přivedla. Teď si nemůžu vzpomenout, co to bylo. Ale měla bys jí zavolat.“

Druhý den ráno se Alice chystá vyrazit za svým báječným létem plným dobrodružství a já
se chystám umývat toalety. Mám kocovinu, ale nesouvisí tolik a vypitou tequilou jako spíš s tím,
co mi při pití došlo. Proč se k Alici chovám tak nevlídně, když ona je ke mně tak milá a já ji ve
skutečnosti mám ráda? Vím, že bych jí měla něco říct, ale než najdu vhodná slova, zatroubí
a vzdaluje se ulicí.
Mávám, dokud neodbočí za roh. A jak tak sleduju dalšího člověka, který odsud odjíždí na
lepší místo, je mi naprosto jasné, proč jsem se k ní nechovala líp.

Purdueovi jsou na dovolené, takže zbytek dne po Alicině odjezdu mám volno. Zamířím
rovnou do knihovny, tentokrát dříve než obvykle. Uklidňující ticho je narušováno smíchem
a povykováním malých dětí. Je čas pohádek.
Cestou ke stolkům v zadní části knihovny si všimnu Alexis Brayové. Sedí v kroužku, kde
se čtou pohádky, a drží za ruku svou dcerku. Nevzpomenu si, jak se malá jmenuje, i když chodila
s Alexis skoro na všechny bohoslužby věnované Meg a tiše seděla na maminčině klíně. Na
jednom setkání s pohoštěním se mě Alexis zeptala, jestli nechci zajít na kávu. Řekla jsem, že jí
zavolám, ale neudělala jsem to. Nebyla jsem si jistá, co je hlavním důvodem pro to, že chce,
abychom se sešly. Je o čtyři roky starší než já a Meg a nevím o ní o moc víc, než že dříve chodila
s Jeremym Driggsem, i když ten není otcem její holčičky. Tím byl prý někdo od armády.
Alexis na mě zamává, stejně jako paní Banksová, která ukazuje, ať si sednu stranou do
studijního koutku, kde je větší klid. I když ne o moc. Čtení pohádek je v knihovně pořádně
divoká záležitost. Pomocnice paní Banksové předčítá příběh o králíkovi, který pořád vykládá
mamince, že uteče, ale je jasné, že kdyby to myslel vážně, nic by jí neřekl. Když člověk něco
myslí vážně, je zticha.
Jedno z dětí opustí kroužek a přimotá se blíž k místu, kde sedím. Pleny mu padají skoro
ke kolenům a na košilce s auty má velký flek od čehosi, co vypadá jako hrášek, ale může to být
i něco odpornějšího. Jsem znechucená. Děti jsou jako paraziti. Mám podezření, že si Tricia totéž
myslela o mně. Uvažuju, jestli byla Meg stejného názoru.
Knihovnice přejde k jiné knize, čte cosi o mizejících balóncích a příběh je ještě
stupidnější. Možná proto můj malý umouněný kámoš s plínkami nejeví zájem o to, aby se vrátil
ke kroužku; jen na mě zírá bezelstnýma očima.
Snažím se uhnout pohledem, ale když na vás někdo takhle civí, není to jednoduché.
Samým úsilím mi žaludek víří jako buben pračky. Vzz. Vzz. Vzz. Vidím Alici v horách v Montaně,
obklopenou stejně bezstarostnými lidmi. Vzz. Vzz. Vzz. Vidím Hendrixe, jak polyká myš. Vzz.
Vzz. Vzz. Vidím Meg u jejího počítače, jak píše dopis na rozloučenou, který nechá odeslat se
zpožděním. Vzz. Vzz. Vzz. Vidím sebe samu tady v knihovně, jak její zprávu o sebevraždě
kliknutím otevírám: S lítostí vám oznamuji…
Mrňous pořád stojí vedle mě, umatlané lepkavé ruce jen pár centimetrů od klávesnice.
„Rozhodně se nesnaž dostat se byť jen o kousek blíž,“ řeknu a zpražím ho zlým pohledem pro
případ, že by hrozba v mém hlase nebyla dostatečně zřejmá.
Svraští obličej a vzápětí se dá do pláče. Jeho maminka přispěchá a omlouvá se mi, což
znamená, že zřejmě netuší, co jsem mu řekla, ale Alexis se na mě podívá zvláštním pohledem,
takže ona to zřejmě ví.
A tak jsem se stala tou, která vyvolává spory s batolaty. Obrátím pozornost zpátky
k počítači a znovu čtu, co napsal All_BS: drobná jiskra, mohutné plameny. Napni svou odvahu
k prasknutí. Prcek teď vzlyká v bezpečí u maminky na klíně. Stydím se, ale jedna věc mi
dochází: můžu vyvolávat drobné potyčky, nebo se postavit jedné velké.
Přišel čas napnout odvahu. Nebo padnout úsilím.
V rychlém sledu odesílám dvě zprávy: První Harrymu Kangovi, a to s dotazem, jaké
informace že potřebuji, abych někoho vystopovala, protože celá tahle záležitost, kdy se pro
All_BS stávám kámoškou, mi k ničemu není, pokud nedokážu zjistit jeho totožnost.
Druhá je pro All_BS:

Jsem připravená. Chci podniknout další kroky.

Pomůžeš mi?

Sotva druhou zprávu odešlu, můj vztek, úzkost a sebelítost zmizí a zůstává jen klid
a chladné rozhodnutí. Přemítám, jestli se takhle cítila i Meg.
Malé dítě přestalo plakat a nasupeně na mě zírá. Po obličeji má rozmazané slzy. Pohlédnu
na ně a usměju se.
 26

All_BS odpoví zanedlouho, nicméně jinak než jsem očekávala: myslela jsem si, že mi
pošle stejné soubory, které, jak doufám, zaslal Meg. Místo toho mi přijde citát Martina Luthera
Kinga Jr.:
„Víra znamená podniknout první krok, i když si člověk není jistý, že zvládne celé
schodiště.“ K tomu odesilatel dodává: První krok už jsi učinila svým rozhodnutím. Nato přijde
odkaz na jakousi rukověť se všemi možnými volbami: prášky, jedy, použití střelné zbraně,
udušení, uškrcení, utopení, oxid uhelnatý, skákání, oběšení. Pokud na některou možnost kliknete,
otevře se vám podrobný – a myslím tím opravdu podrobný – výčet všech pro a proti i statistika
úspěšnosti každé metody. Podobný, ale ne úplně stejný dokument jsem už dříve našla
zakódovaný v Megině koši.
Následující týden přijde další zpráva:

„Když si uvědomíš, že se všechno mění, není nic, na čem bys lpěl. Pokud se nebojíš
umírání, není nic, čeho bys nemohl dosáhnout.“ – Lao´c

Chápeš, co to znamená? Odložit strach? Umírání neznamená, že něco končí; je to začátek

čehosi. Pořád přemýšlím o tvé přezdívce: Repete. Předpokládám, že není náhodná. Ale uvědom
si, že opakování je přesně to, co děláš. Stejná věc. Tvůj život se doopravdy změní teprve tehdy, až
budeš ochotná učinit něco troufalého, jiného.

Je na mě pyšný. To je jasné. Což ve mně vzbuzuje pýchu na sebe sama. Vím, že bych
pyšná být neměla. Ale stejně jsem. Pořád čekám, že se zeptá na podrobnosti. Celé hodiny jsem
pročítala nákupní seznam pro sebevrahy, a tak aniž bych to měla v úmyslu, jsem si tak nějak
naplánovala, jak bych ten čin provedla – nebo jsem spíš měla v plánu postupovat stejně jako
Meg. Seženu si obchodní licenci. Objednám jed. Nechám si ho zaslat do zvláštní poštovní
schránky. Napíšu poslední vůli. Sbalím svoje věci. Zajdu do banky a vyberu padesát dolarů na
spropitné pro uklízečku. Sepíšu e-mail. Nastavím odeslání. Ubytuju se v motelu.
Informace na stránkách, kam mě odkázal All-BS, jsou tak vyčerpávající, že vím, jak mi
bude, až pozřu jed. Pálení v krku, pak v břiše; brnění v chodidlech, které mi napoví, že jed začíná
působit; pak křeče a po nich chlad spojený s cyanózou.
Ten postup už jsem si představovala mnohokrát, nejdříve v souvislosti s Meg a pak se
sebou, takže mám dojem, že je to jako vždycky, když jsem nerozlišovala jednu od druhé – a ani
jsem rozlišovat nechtěla.
A tak bych byla ráda, aby se mě zeptal, jestli jsem uvažovala o způsobu, protože kdyby to
udělal, mohla bych mu to říct, a myslím, že by měl radost.
Jenomže on se neptá. A tak dál plánuju.

Jednou odpoledne po práci se chystám osprchovat. Hledám ve skříňce s léky novou

žiletku a všimnu si velkých balení Tylenolu, která Tricia nakupuje v marketu. Ze svého průzkumu
vím, že Tylenol vyvolává strašlivé bolesti, ale jde o levný způsob, jak to provést. Vypnu sprchu.
Jdu do svého pokoje. Vysypu bílé tablety na deku. Kolik bych si jich měla vzít? Kolik bych jich
dokázala najednou polknout? A jak zajistit, abych je nevyzvracela?
Dívám se na tablety a celé mi to připadá tak jednoduché. Jako něco, co bych dokázala
udělat. Třeba hned. Polknout tablety. Skočit z dálničního nadjezdu. Najít něčí nabitou zbraň. Ty
nechceš umřít, musím si připomenout. Ale kdybys chtěla, napoví mi tichý hlas, představ si, jak by
to bylo jednoduché…
Kdosi zazvoní. Leknu se a zrudnu náhlým studem. Rychle vrátím tablety do lahvičky a tu
postavím do skříňky. Zvonek u dveří se ozve znovu.
Přišel Scottie. Na vodítku drží Samsona a kope do suchého listí, které se nějak nahrnulo
pod rohožku. Podívá se na moje zmuchlané, kysele páchnoucí tričko.
„Ty jsi spala?“
„Ne.“ Poslední dobou moc nespím, takže neustále vypadám, jako kdybych se právě
vzbudila. Pořád jsem trochu vyvedená z míry tou epizodou s Tylenolem, a tak když se Scottie
zeptá, jestli s ním a se Samsonem nechci jít na procházku, skoro vyběhnu ze dveří.
Je pozdní odpoledne, pomalu se šeří. Teď jsem v nejlepší náladě, automat na klábosení.
Ptám se Scottieho na školu, ale připomene mi, že jsou letní prázdniny. Zeptám se, co má v plánu,
a on mi připomene, že navštěvuje ten příměstský tábor. Mělo mi to být jasné, tráví tam přece celé
dny každé léto, stejně jako Meg, když byla mladší. Dříve jsem prosívala Tricii, aby mě taky
přihlásila, aby neodmítala utrácet peníze za tábor, i když má během dne volno. Léto pro mě
znamenalo počítání hodin, než přijdou Garciovi domů.
Scottie kráčí dál a neustále mi klade hloupé otázky, a když je všechny zodpovím, chci se
zeptat, jestli nezná nějaké nové ťuk-ťuk vtipy. Spolu s Meg rádi vymýšleli absolutně nesmyslné
fóry – Ťuk, ťuk. Kdo je tam? Lež. Lež jaká? Ležatá – a řehtali se, až jednomu z nich tekly slzy
nebo si upšoukl. Když jsem kroutila hlavou a říkala jim, že jsou primitivové, ohrazovali se, že
postrádám geny pro jejich stupidní humor. Věděla jsem, že ze sebe jen dělali hlupáky, ale stejně
jsem se nějak necítila dobře. A tak se na vtipy neptám a pak přestanu plkat. V tu chvíli máme za
sebou okruh městem a Samson už udělal dva bobky, které Scottie sebral do plastového pytlíku.
„Hledáš ho?“ zeptá se.
„Koho jestli hledám?“
„Toho dotyčnýho. Z dopisu. Toho, co jí pomáhal.“
Nevím, proč mě překvapuje, že Scottie tohle ví. On jediný to věděl celou dobu.
Můj výraz zřejmě cosi vyjadřuje, protože Scottie nepatrně kývne hlavou, jako že chápe.
„Dobře,“ řekne.
Na rohu jejich ulice Scottie pustí Samsona z vodítka.
„Chyť ho,“ řekne. Napadne mě, že mluví k psovi, ale pak si uvědomím, že hovoří ke mně.
Doma vyndám ze skříňky Tylenol, spláchnu pilulky do záchodu a lahvičku hodím do
odpadků. O pár dnů později, když Tricia dostane menstruaci a hledá lahvičku, dělám hloupou.
 27

Druhého dne jdu do knihovny, ale mají zavřeno. Zvláštní. Provozní dobu znám zpaměti.
Zavřeno mají v neděli a v pondělí. Otevřeno v úterý od jedné do šesti. Mrknu na mobil. Je úterý,
půl čtvrté. Znovu vezmu za kliku a pak zoufale kopnu do dveří.
Vrátím se nazítří, kdy by mělo být otevřeno celý den, ale stav je stejný. Uvnitř ale
zahlédnu paní Banksovou. Zaklepu.
„Co se děje?“ zeptám se, když odemkne.
„O víkendu tak trochu vyhořely rozvody elektřiny,“ oznámí mi. „Musíme nechat udělat
nové vedení, a do té doby nepůjde nikde v budově proud. Upozorňujeme je na to už celé roky.“
Zavrtí hlavou a vzdychne. „Snižování rozpočtu!“
„Co si teď počnu?“ vyjeknu. Knihovna se stala mým záchranným lanem, spojením
s All_BS. Psali jsme si naposledy před čtyřmi dny, takže jsem nervózní.
Paní Banksová se usměje. „Neměj strach. Myslela jsem na to.“ Jde dozadu a vrátí se
s nákupní taškou plnou knih.
„Můžeš si je nechat, než znovu otevřeme. Nemělo by to trvat déle než týden nebo dva.
Tyhle ti dávám takříkajíc mimo výpůjční systém.“ Zamrká na mě. „Všechno teď závisí na
slušném chování. Ale já ti věřím.“

Další příležitost připojit se k internetu se mi naskytne v pátek u paní Chandlerové.

Dotyčná je ale doma, takže žádné tajné využívání signálu. Prahnu po zprávách od All_BS natolik,
že vysvětlím paní Chandlerové situaci v knihovně a požádám ji, jestli bych po práci nemohla
chvíli zůstat, připojit se u ní k síti a zkontrolovat si e-mailovou schránku. Změří si mě dlouhým
pohledem. „Vy nemáte doma internet?“ zeptá se. Rozpačitě zavrtím hlavou. „Samozřejmě,“ dodá,
„použij náš, kdykoliv budeš potřebovat.“
Celá nervózní zadám heslo. Co když All_BS ztratil zájem? Pak ale zahlédnu spoustu
nepřečtených zpráv, které mi poslal. Mlčení zapracovalo v můj prospěch. All_BS byl zvyklý, že
mu kromě neděle a pondělí píšu skoro každý den, a teď ho zjevně trápí, že jsem na jeho
komentáře téměř týden neodpověděla. Tón jeho zpráv svědčí o vzrůstající nervozitě. Nedokážu
posoudit, jestli ho víc zneklidňuje možnost, že jsem si vzala život bez jeho vědomí, nebo že jsem
si to rozmyslela.
Tricia vždycky říká, že chlap chce ženskou víc, když si myslí, že ji nemůže mít.
Ujistím ho, že problém spočívá jen v připojení k internetu. A pak si vybavím znepokojený
obličej paní Chandlerové a dostanu nápad.
Ještě nějakou dobu nebudu mít normální přístup k inter netu, píšu v souvislosti s potížemi
v knihovně. A nevím, jak to bez tvé pomoci provedu. Už jsem si vybrala svou cestu, ale jestli to
neudělám brzy, možná bude pozdě. Nemůžeme spolu komunikovat nějakým jiným způsobem?
Třeba po telefonu?
Mám dojem, že na odpověď čekám snad hodinu, i když přijde sotva za pět minut.
To není moudrý nápad,“ odepisuje.
Přiměju se počkat deset minut, teprve pak odpovím. Jiný způsob nevidím, odpovím.
A přidám svoje telefonní číslo. Jestli můžeš, zavolej.
 Neozve se. A bez internetu si nemůžeme ani mailovat. Nerada si to přiznávám, ale pořád
mi něco chybí. Což znamená, že mi chybí on.
Práce je nudná. Domy mi připadají pořád zaneřáděné, bez ohledu na to, jak moc je drhnu
a leštím. Jednou ráno přijdu k Purdueovým a na příjezdové cestě stojí auto pana Purduea. Chci
utéct, ale kam jít? Dodám si odvahy a otevřu klíčem, který mi jeho paní nechává pod falešným
kamenem.
Jsem v kuchyni a vytahuju zpod dřezu čisticí potřeby, když vtom se objeví pan Purdue.
„Vzal jsem si den zdravotního volna,“ informuje mě a odpovídá tak na otázku, kterou jsem
nepoložila.
„Doufám, že už se cítíte lépe.“
„Jsem v pořádku, spíš si potřebuju odpočinout po duševní stránce.“
Neodpovídám a zamířím do koupelny. Zavřu dveře, i když vím, že výpary budou silnější.
Nakloním se s lahví Cloroxu nad vanu, když najednou zaslechnu, jak se za mnou otevírají dveře.
Purdueovi mají dvě koupelny; není nutné, aby použil zrovna tuhle. Čekám, že se obrátí, ale nic se
neděje. Přijde blíž. Je bosý a na dlažbě slyším pleskat jeho chodidla.
Vstanu a otočím se, Clorox pořád v ruce, prst na trysce. Přistoupí o krok blíž. Stojíme
zbytečně blízko, a on pak učiní další krok.
Namířím mu trysku do obličeje a krátce stisknu – dostane první varovnou dávku. „Jen mi
dejte důvod!“ řeknu. „Stačí jediný!“ Chci být drsná, ale mám dojem, že můj hlas zní spíš
prosebně.
Vycouvá z koupelny s rukama nad hlavou, jako když se vzdává. Když zaslechnu skřípění
pneumatik na příjezdové cestě, vztek už je ten tam. Ale na rozdíl od minule, kdy mě obtěžoval, se
vůbec necítím jako vítěz nebo jako Buffy, přemožitelka upírů. Varovala jsem ho už jednou, ale on
mi jen zaplatil deset babek navíc a vrátil se znovu.

Je ponurý večer. Tricia je někde s Raymondem a sousedi odvedle pořádají večírek. Pořád
páchnu bělidlem, i když jsem se osprchovala, a mám dojem, že to, co nedokážu smýt, není
bělidlo, ale chlípnost pana Purduea.
Necítím se na to, podívat se na záznamy Konečného řešení, a tak se snažím přimět
k nějaké jiné činnosti. Prolistuji pár knih z knihovny, ale slova mi plavou před očima. Zapnu
Megin počítač, abych si zahrála pasiáns, ale opět skončím v jejím e-mailovém programu. Posté
zírám na prázdné místo po chybějících dopisech, jako by se vymazané zprávy mohly nějakým
kouzlem zhmotnit a zodpovědět moje otázky. Přejdu na maily, které poslala Benovi. Čtu, co jí
odepsal.
Musíš mě nechat na pokoji. Jak mě jeho poznámka namíchla! Teď se ale hned tak
nerozčílím. Copak jsem jí neřekla totéž, jen beze slov?
Byla na mě naštvaná? Že jsem k ní měla příliš blízko? Že jsem se od ní odtáhla? Že jsem
nepřijela o vánočním volnu do Oregonu? Vyhledám e-mail, který mi poslala poté, co jsem
přerušila týdny mlčení a napsala jí, jak mi pan Purdue poprvé sahal na zadek. Cha! Ten odpornej
starej parchant! Škoda, že jsem to neviděla! Vím, žes byla odjakživa silná; vždycky budeš moje
Buffy, napsala.
Zvednu telefon. Benovy textovky mám pořád uložené, skončily najednou, a to poté, co
jsem mu řekla, ať se neangažuje. Položím prst na tlačítko. Představuji si, jak si s ním povídám,
vyprávím mu o dnešní příhodě s panem Purduem, vykládám mu všechno, co se v průběhu
několika předchozích týdnů událo.
 Teprve po prvním zazvonění si uvědomím, že jsem to tlačítko doopravdy stiskla. Po
druhém zazvonění si vzpomenu, jak často mu vyzváněl telefon, když jsme se tehdy spolu dívali
na televizi. Představím si, že zrovna tráví čas s nějakou holkou a můj telefonát ho ruší –
a najednou se značnou nelibostí zjišťuju, že jsem dopustila, abych se sama stala tou holkou. Před
třetím zvoněním zavěsím.
Mám uloženou i zprávu od Alice s Treeiným telefonním číslem. Zavolej jí, nabádala mě.
Neudělala jsem to, protože celá akce s hledáním záhadného přítele měla za cíl vypátrání All_BS.
V tuhle chvíli ale mám dojem, že Treeina jízlivá zatrpklost přesně sedne k mému rozpoložení.
Nejmrzutější stoupenkyně lásky a míru ze všech hipíků na světě zvedne telefon. „Co je?“
„To jsi ty, Tree?“ zeptám se, i když je jasné, že mluvím s ní.
„Kdo to chce vědět?“
„Tady je Cody.“ Na chvíli se odmlčím. „Megina kamarádka.“
Na druhé straně se rozhostí ticho. Nijak přátelské. Tree nemá v úmyslu mluvit, a tak
pokračuju já.
„Hmm, totiž, před pár týdny jsem se sešla s Alicí.“
„Blahopřeju.“
Stará dobrá Tree! Aspoň je upřímná.
„Prý se ti Meg možná svěřila, že bere antidepresiva nebo nějaký léky,“ řeknu.
„Mně že se svěřila?“ napůl se zasměje a napůl vyštěkne.
„A proč by to dělala? Neměly jsme k sobě tak blízko, že bychom jedna druhý dělaly
manikúru!“
Představa je to tak bizarní, že se téměř usměju. „Mně se to zdálo nepravděpodobný, ale
podle Alice jsi prý cosi říkala. Nemohla si vzpomenout co.“
„Mně se nikdy nesvěřovala. Ale někdo jí musel vnutit balík antidepresiv. Zjevně je
potřebovala.“
Sotva patrný úsměv zmizí. „O čem to mluvíš?“
„Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo strávil tolik času v posteli. Až na mojí mámu, když ji
přepadly deprese.“
„Tvoje máma?“
„Trpěla maniodepresivní psychózou. Já nevím, jestli Meg taky. Nikdy jsem ji v manickém
stavu neviděla, ale deprese mívala. Věř mi, že tohle poznám.“
Chystám se povědět Tree o mononukleóze, jak Meg bývala od té doby občas unavená,
a že jestli spala za pět lidí, bylo to proto, že vydala energie za deset. Potřebuje trochu času na
zotavenou, řekla občas Sue, zavřela dveře a poslala mě pryč.
Pak Tree dodá: „A navíc, zdravý lidi takhle nemluví o sebevraždě!“
Zamrazí mě v zádech. „Cože?“
„Chodily jsme spolu na hodiny feministický literatury a jednou večer jsme ještě
s několika dalšíma holkama seděly v kavárně, studijní materiály s sebou, a ona z nás začala páčit,
jakým způsobem bychom si vzaly život. Četly jsme Virginii Woolfovou a v první chvíli mě
napadlo, že se Meg ptá kvůli tomu. Zmohly jsme se jen na přitroublý odpovědi. Revolver nebo
prášky nebo skočit z mostu. Meg ale měla jasno: ,Já bych si vzala jed a provedla bych to
v hotelovým pokoji a pro pokojskou bych nechala velký spropitný!‘“
Mlčíme. Protože samozřejmě přesně to Meg udělala.
„Tehdy jsem jí řekla, že by měla přestat jen tak sedět a zajít si konečně ke školnímu
doktorovi pro Prozac.“
Kamarádka mi pověděla, abych si zašla ke školnímu lékaři pro nějaký prášky.
„Takže jsi to byla ty,“ zašeptám do telefonu.
 „Já?“ vyjekne překvapeně.
„Řekla, že jí kamarádka doporučila, ať si zajde ke školnímu doktorovi pro prášky, a já se
vyptávala desítek lidí, ale nikdo neměl o ničem ani potuchy. Až na tebe.
„My dvě jsme nebyly kamarádky.“
„No, a my dvě jsme byly! Byly jsme nejlepší kamarádky, a mě něco takovýho vůbec
nenapadlo, natož abych jí to navrhla!“
„V tom případě jsme ji obě zklamaly!“ prohlásí Tree. A z jejího hlasu je slyšet vztek.
Vtom pochopím. Ta nevraživost! To je Meg. To jsou chapadla její sebevraždy, jak se natahují, už
už popálit lidi, kteří ji sotva znali.
„Promiň,“ zahuhlá Tree.
„Ona tě poslechla. Šla ke školnímu doktorovi a dostala nějaký prášky.“
„Tak co se stalo?“ chce vědět. „Nezabíraly?“
„Podle mýho názoru je člověk musí brát, aby zabíraly!“
„Ona je nebrala?“
„Někdo jí je vymluvil.“
„Proč by to kdo dělal? Mojí mámě tyhle léky zachránily život!“
Myslím na všechny ty řeči v diskuzích, na léky, které člověku otupí duši. Takhle to ale
nebylo. K nejhoršímu došlo proto, že Meg kdosi přesvědčil, že její život nestojí za záchranu.
A smrt je lepší volba. Protože v samém závěru, kdy jsem jí měla já šeptat do ucha, jak je úžasná,
jak skvělý byl její život a zase bude, k ní tiše promlouval All_BS.
S tím zklamáním má Tree pravdu. Neselhala však ona, ale já. Já nechala živou Meg na
holičkách. Ve smrti ji ale nezklamu.
 28

Druhý den zrovna luxuji u paní Driggsové, když najednou cítím, jak mi v kapse vibruje
telefon. Vytáhnu ho. Všimnu si předčíslí 206, ale hovor mezitím spadl do hlasové schránky. O pár
vteřin později mobil pípne, aby mi oznámil, že na mě čeká nová zpráva.
Upírám pohled na telefon v dlani a motor vysavače potichu běží. Proč volal zpátky? Ví
vůbec, že jsem mu telefonovala já? Kdo ví, jestli si vůbec uložil moje číslo, a moje hlasová
schránka je teď aktivovaná pro případ, že by volal All_BS.
Dotyčný určitě něco řekl – kdo je tam? nebo něco jiného –, ale ať je to cokoliv, nechci to
slyšet. Chystám se vymazat hlasovou schránku, ale zaváhám, a v tu chvíli telefon zazvoní znovu.
V tu chvíli mě zaplaví úleva a zároveň stud.
„Ahoj!“ pozdravím s tlukoucím srdcem.
Nastane krátká pauza. „Repete?“ řekne hlas. Vysavač je stále zapnutý a chvíli mi trvá, než
pochopím, že to není Ben. Rychle juknu na předčíslí. Tentokrát to není 206. Je blokované.
„Repete,“ ozve se znovu a pak mi dojde, že nejde o žádost, abych něco zopakovala.
„Ano.“
„Víš, kdo je u telefonu?“
„Vím.“
„Co je to za zvuk?“
„To nic. Jsem v práci.“ Uchechtne se. „Já taky.“
Má jiný hlas, než jsem čekala. Veselý, skoro povzbudivý.
Jako bychom se už znali.
Lux pořád hučí. Vypnu ho. „Tak. Je to lepší?“
„Ano.“ Znovu se uchechtne. „Škoda, že já v práci nemůžu tak snadno vypnout zvuk! Ale
našel jsem si klidnější kout. Promiň, že volám až teď.“
Napnu uši; v pozadí slyším cosi jako klapání kláves. Že by elektronické pokladny?
„Člověk se musí rozhodnout, jaké riziko na sebe vezme, a zmírňovat ho.“
„No jo,“ řeknu.
„Když mluvíme o rizicích a možnostech, rozhodla ses?“
„Ano.“
„To je odvážný čin!“
„Bojím se,“ vylétne mi z pusy. Je to naprostá pravda. All_BS jako by ji ze mě vytáhl. Což
je svým způsobem ironie.
Pokračuje. „Víš, co řekl George Patton? ‚Všichni inteligentní muži mají strach. Čím víc
jsou inteligentní, tím větší mají strach.‘ Řekl bych, že pro ženy to platí taky.“
Mlčím.
„Vybrala sis způsob?“ zeptá se.
„Ano. Mám v úmyslu –“
„Nic neříkej,“ přeruší mě. „To je soukromá volba.“
„Aha. Omlouvám se.“ Nejsem jen zklamaná, ale přímo zdrcená. Tolik jsem mu to chtěla
povědět!
„Máš v pořádku všechny záležitosti?“
Mít v pořádku všechny záležitosti. To je jazyk jedné z těch stránek, na které mě odkázal.
Dostalo se mi tam vyčerpávajících pokynů, co se týče psaní dopisu na rozloučenou a platné
poslední vůle.
„Ano.“ odpovím. Připadám si jako omámená.
„Pamatuj, že opakem odvahy není zbabělost, ale přizpůsobivost. Tím, že volíš vlastní
cestu, vzpíráš se přizpůsobivosti.“
Bleskne mi hlavou, že kdyby tyhle sentimentální řeči uplatnil u Meg, líbily by se jí.
Vzpírat se přizpůsobivosti, to bylo její, až do samého konce.
„Takže, důležitý je dotáhnout dílo do konce, jako u všeho. Napni odvahu –“
„K prasknutí,“ dokončím větu najisto.
Rozhostí se ticho. Druhá strana cosi zvažuje. Udělala jsem chybu.
Pak zaslechnu náhlý ruch a v telefonu se rozléhají okolní zvuky. Elektronické pípání
a řinčení drobných. Výherní automaty, a je jich hodně. Tenhle zvuk znám z kasin.
„Bylo zamčeno!“ vyštěkne najednou úplně jiným hlasem.
„Promiň, Smithe. Zámek je už týdny rozbitej.“ Bouchnou dveře a znovu se rozhostí ticho.
„Měli bychom tohle ukončit,“ řekne formálním tónem.
„Přeju ti hodně štěstí.“
„Počkej!“ Chci, aby mi poslal materiály, které jsem našla v Megině koši; zašifrované
dokumenty, seznamy, další důkazy, kterými ho bude možné usvědčit.
Jenomže je pryč.
 29

Večer zavolám Harrymu Kangovi.

„Harry? Tady je Cody.“
„Cody… Ahoj…“ Zahouká klakson a slyším změť hlasů.
„Kde jsi?“ zeptám se.
„V Koreji, na návštěvě u babičky. Nezavěšuj.“ Slyším šum, pak elektronické cvaknutí
zvonku a ruch ustane. „Tak. Teď jsem v čajovně. Soul je blázinec. Co se děje?“
„Myslím, že už jsem shromáždila dostatek informací. Nebo jsem sehnala všechno, co
jsem chtěla.“ V uších mi zní poslední slova, která mi All_BS řekl. Hodně štěstí! Jako bychom
debatovali o maturitě. Nebo jako by věděl, že spolu mluvíme naposledy.
„Co máš?“
„Tohle vím jistě. I když ve skutečnosti nevím jistě nic. Ale mám následující. Jsem
přesvědčená, že dotyčný pobývá někde na západním pobřeží. Vždycky mám dojem, že jí ve
stejnou dobu jako já a tak.“
„Tím se okruh zužuje na několik stovek milionů lidí.“
„Mám i další informace. Myslím, že pracuje v kasinu. Přesněji řečeno v kasinu na
západním pobřeží. Že by v Las Vegas?“
„Kde žije, řekněme, milion lidí? Jestli tam vůbec je. Může pracovat kdekoli v Nevadě,“
řekne Harry. „Výherní automaty jsou povolené všude.“
„Nebo může pracovat kdekoli v kasinu,“ dodám.
„Přesně tak. Co dalšího jsi zjistila?“
„Příjmením se možná jmenuje Smith. Kdosi ho tak oslovil.“
„Mít jméno je užitečný, i když jde o takový, který pomůže ze všech jmen nejmíň.“
Odmlčí se. „Máš ještě něco dalšího?“
„Ne. Náš telefonát brzy skončil.“
„Telefonát? On ti volal?“
„Jo.“
„Z pevný linky, nebo z mobilu?“
„Nevím. Z utajenýho čísla. Ale byl v práci, tak předpokládám, že volal z mobilu.
„Na tvůj mobil, nebo na pevnou linku?“
„Na mobil. Byla jsem v práci, a pevnou linku jsme zrušily.“
„Kdy?“
„Kdy jsme zrušily pevnou linku?“
„Ne, Cody. Kdy ti volal?“
„Dnes ráno.“
„Vážně?“ ožije Harry.
„Jo. Proč, to je špatný?“
„Neopatrný.“
„Takže špatný pro něj, ale dobrý pro nás?“
„Možná.“ I po telefonu poznám, že se Harry usmívá. „Budeš mi muset umožnit přístup do
tvýho telefonního účtu.“
„V pořádku.“
„A poslat mi všechno, co víš o tom chlápkovi jménem Smith. Přezdívky. Všechny účty,
které jste využívali ke komunikaci. Cokoli o něm víš. Jakoukoli elektronickou stopu. Pošli mi to
mailem.“
Udělám to, i kdybych měla postávat na příjezdové cestě paní Chandlerové a chytat signál.
I když paní Banksová říkala, že knihovna každým dnem znovu otevře. „Dohodnuto.“
„A rozumí se, že budu provádět některé pololegální věci.“
„Pro dobrou věc,“ připomenu.
„Dám ti vědět. Z babičky tak trochu šílím a je dobře, že budu mít nějakej úkol. Až něco
vypátrám, ozvu se.“

Odpoledne se postavím před prázdný dům Chandlerových, uloupím jejich wi-fi signál
a všechno to Harrymu odešlu. Druhý den knihovna znovu otevírá. Zajdu tam s notebookem
a zkontroluju službu pro anonymní předávání zpráv, kterou jsme s All_BS používali, ale nenajdu
nic. Zkontroluju nástěnky a fóra Konečného řešení, ale ani tam od něj nic nepřibylo. Jsem si
naprosto jistá, že naše komunikace skončila. Ale třeba na tom nezáleží. Možná jsem se proměnila
z myši v hada.

Harry se ozve za tři dny.

„Nebylo to jednoduchý!“ prohlásí celý nadšený.
„Našel jsi ho?“
Neodpoví. Místo toho mi vypráví dlouhý a spletitý příběh o tom, jak All_BS používal
Skype a volal prostřednictvím služby VoIP, ne po telefonu, ale přes tablet. Vypátrat telefonní číslo
je složité, ale vystopovat uživatele aplikace není zas takový problém. „Takhle byli dopadení
i největší zločinci,“ oznámí mi. „Jsou tak opatrný – až udělají chybu.“
„Takže jsi ho našel?“
„Jak jsem řekl. Nebylo to jednoduchý. Tablet byl registrovaný na jakéhosi Allena
DeForresta.“
„A to je on?“
„Myslím si, že ne. Při pečlivějším pátrání jsem zjistil, že tenhle DeForrest má pořádně
rozsáhlý internetový profil. Je na Facebooku a na Instagramu, plno fotek a statusů. Říkal jsem si,
že náš chlápek by byl tajemnější. Měl jsem takový pocit. A tak jsem o něm hledal víc a zjistil
jsem, kde pracuje. Je pit bossem v Continental Casinu.“
„Kdo je to pit boss?“
„Něco jako manažer, ale to není důležitý, Cody. Je to v kasinu! Tvoje tušení bylo správný!
Není to v Las Vegas, ale v Laughlinu, v Nevadě, což je jako Vegas pro chudý.“
„Vždyť jsi říkal, že podle tvýho názoru DeForrest není tím, koho hledáme.“
„To je pravda. Názor jsem nezměnil. Za prvé jsem si říkal, že s ohledem na to, jak ten
dotyčný všechno šifruje, nejspíš by byl opatrnější a nepoužíval by vlastní zařízení. A za druhé
hledáme jistýho Smithe, ne? Tak jsem se naboural do databáze zaměstnanců Continental Casina
a hledal lidi, jejichž příjmení je Smith. Jak asi tušíš, bylo jich spousta. Ale jenom několik z nich
se jmenuje B. Smith.“
„B?“
„All_BS.“
„Já myslela, že jde o nějakou šifru, třeba takovou, která skrývá anglický výraz all bullshit,
samý kecy, nesmysly.“
„Já si myslel totéž. A možná je naše domněnka správná. Ale tihle chlápci, co dělají
odporný věci a drží to v tajnosti, se občas přeci jen chtějí pochlubit. A tak jsem uvažoval, jestli
BS přeci jen nejsou jeho iniciály, zvlášť když už víme, že se příjmením jmenuje Smith.“ Na
chvíli se odmlčí. „A tak jsem pátral. V kasinu pracují jen tři lidé s tímto příjmením a křestním
jménem od písmene B. Bernadette. Becky.“ Zmlkne.
„A Bradford.“
Zamrazí mě v zádech. „Bradford?“
„Bradford Smith. Věk dvaapadesát. Pracuje v Continental Casinu. Kromě toho jsem
zapátral v jeho internetový historii a zjistil jsem, že si platí prémiový balíček širokopásmového
připojení, ale na rozdíl od DeForresta po sobě na internetu zanechává jen velmi nepatrné stopy.
Což by odpovídalo.
„Takže je to on?“
„Možná.“
„Jak získáme jistotu?“
„Poznala bys jeho hlas?“
Náš jediný telefonát. Krátký, ale nesmazatelný! „Myslím, že ano.“
„Dobře. Získal jsem telefonní číslo na mobil, který v současné době používá. Můžeme mu
zavolat na blokovanou linku a připojit tě k hovoru. Když spadneme do hlasový schránky,
poslechneš si jeho vzkaz pro volající. Pokud se ozve, budu předstírat, že mu chci prodat nějaký
produkty nebo služby, a ty zůstaneš zticha. Tak i tak můžeš potvrdit, jestli hlas patří jemu.“
„To stačí?“
„Jasně. Zavěs a já ti zavolám zpátky a připojím tě.“
„Teď? Nebude mu to připadat podezřelý?“
„Kdo by podezíral telemarketingovýho operátora?“
„To je pravda.“
„Tak jo. Co bychom tak mohli nabízet, nevíš, co nikdo nechce?“ ptá se Harry.
„Čirou náhodou jsem v téhle oblasti pracovala. Nikdo nechtěl doplňkové životní pojištění
a nabídnout takový produkt právě jemu mi přijde takovým zvláštním způsobem adekvátní.“
Vyložím Harrymu, jak má postupovat.
„Dobře. Zavěs, já ti zatelefonuju zpátky a jdeme na věc.“ Když zavolá zpátky, telefon na
druhém konci už vyzvání.
„Pšš,“ upozorní mě.
Dotyčný zvedne telefon a jeho hlas zní tentokrát nevrle.
„Prosím.“
„Dobrý den. Jsem zástupcem pojišťovací agentury Good Faith,“ spustí Harry uhlazeným
tónem, jako by takhle mluvil běžně. „Volám vám, abych vás informoval, že jsme v Laughlinu
výrazně snížili naše pojistné sazby. Rádi bychom vám poskytli nezávazné posouzení vaší
současné životní pojistky a nabídli vám další možnosti. Pokud zatím žádnou pojistku uzavřenou
nemáte, ochotně s vámi tuto moudrou investici do budoucnosti prodebatuji.“
„Už jsem vám řekl, že nemám zájem!“ vybafne a zavěsí. Chvíli sedíme mlčky. Náš
trojúhelník: Já. Harry Kang.
A odpojený hlas dotyčného, který v internetových diskuzích vystupuje pod přezdívkou
All_BS.
 30

Opět sedím v knihovně a věnuju se pátrání. Tentokrát mám jednodušší úkol. Stačí zjistit,
jak se dostanu do Laughlinu. Namáhavou část průzkumu už mám za sebou.
Nemůžu tomu uvěřit. Člověka s přezdívkou All_BS jsem hledala celé týdny a občas jsem
měla dojem, že se snažím dopadnout osobu, která neexistuje. Ale dotyčný je skutečný. Mám jeho
adresu. Harry mi včera večer volal ještě jednou, tentokrát se všemi kontaktními informacemi
o All_BS – Bradfordu Smithovi.
„Harry Kangu, jsi zatraceně dobrej, přímo génius!“ pochválila jsem ho.
„O tom ehm ehm prvním nic nevím, ale génia beru!“ prohodí a opět poznám po hlase, že
se usmívá.
„Díky, Harry, Mockrát děkuju!“
„Ne. Já děkuju tobě. Byla to zábava. A taky mám dobrej pocit. Jako bych tím udělal něco
pro Meg.“ Odmlčel se. „Půjdeš na policii?“
„Ještě nevím. Napadlo mě, že za ním napřed zajedu sama.“ Pořád mlčí. „Buď opatrná,
Cody,“ řekne po chvíli. „Když člověk jedná s lidmi po internetu, může mu celá věc připadat
abstraktní, ale pořád jsou to lidi, a některý ne zrovna moc příjemný, s těma bys nechtěla sedět
v jedný místnosti.“
Občas ani není potřeba sdílet jednu místnost, aby došlo ke zkáze. „Dám si pozor,“ slíbím.
„Ještě jednou děkuju.“
„Jak jsem řekl, udělal jsem to rád. A najít někoho, není zase tak těžký.“
„Vážně?“
Zasmál se. „Teda pro mě.“
A vtom jsem dostala další nápad. „Myslíš, že bys dokázal vystopovat ještě jednoho
člověka?“

Cesta autobusem do Laughlinu trvá třicet hodin, obnáší trojí přestupování a zpáteční
jízdenka stojí tři sta dolarů. Peníze mám, a když potřebuju volno, dokážu si ho zařídit. Pak si ale
představím, jak trávím šedesát hodin sama v autobuse a začíná se mi dělat trochu mdlo a zaplaví
mě sklíčenost. Tenhle výlet nemůžu podniknout sama, jen ve společnosti Bradforda a Meg.
Uvažuju, koho bych mohla oslovit, aby jel se mnou.
Ve městě nikdo takový není. Tricii bych o doprovod nepožádala a Garciovi nepřipadají
v úvahu. Kamarádky ze školy, se kterými jsem nikdy nepěstovala nijak blízké vztahy, už se
vytratily. Kdo ještě? Sharon Devonneová?
Možná lidi z Cascades. Až na to, že Alice má pořád práci v horách. Harry pobývá až do
poloviny srpna v Koreji. Zbývá feťák Richard. Není to zase tak špatný nápad. Richard tráví léto
doma v Boise, což je cestou. Mohla bych jet autobusem do Boise a odtamtud bychom
pokračovali autem.
Napadá mě ještě jeden člověk. A sotva na něj pomyslím, pochopím, že nikdo jiný
nepřichází v úvahu. Protože on je se vším tak nějak spjatý stejně jako já.
V mobilu mám pořád jeho hlasovou zprávu. Neposlechla jsem si ji, ale ani jsem ji
nesmazala. Pustím si ji teď. Je krátká:
„Cody, co ode mě potřebuješ?“
 Slova mohou mít spoustu významů. Jeho otázka může vyjadřovat v koutku duše
uchovávanou podrážděnost, zlost, výčitky, kapitulaci.
Poslechnu si ji znovu. Tentokrát si dovolím slyšet za jeho slovy známé hudrání plné obav,
zájmu a něžnosti.
Cody, co ode mě potřebuješ?
A tak mu to povím.
 31

Ben se nabídne, že mě vyzvedne doma, ale já nechci, aby sem jezdil. Dohodneme se, že
se sejdeme v Yakimě, před zastávkou autobusů společnosti Greyhound Lines, a to v sobotu
v poledne. Pak zavolám Richardovi.
„Cody, dlouho ses neozvala. Jak zní nejnovější a nejdůležitější zprávy?“
„Co děláš v sobotu večer?“
„Chceš mě pozvat na rande?“ vtipkuje.
„No, spala bych u tebe ráda,“ pokračuju ve stejném duchu, načež mu vysvětlím, že se
vydávám na cesty a potřebuju ze soboty na neděli přespat v Boise.
„V usedlosti Zellerových se vždycky místo najde. Ale připrav se: jestli přijedeš v sobotu
na noc, pastor možná bude chtít, abys v neděli dělala věci podle Jerryho.“
„Jasně.“ Netuším, co to znamená, ale předpokládám, že činnost souvisí s Jerrym Garciou.
„Jo, ještě je tu jeden zádrhel.“
„Jako vždycky, co?“
„Přijedu s Benem McCallisterem.“
Slyším, jak se Richard prudce nadechne. Buď překvapením, nebo právě potáhl z bongu.
„Ty a on, vy spolu…“
„Ne, kdepak! Nic takovýho. Dokonce jsem s ním už víc než měsíc ani nemluvila. Jen mi
pomáhá.“
„Pomáhá? O tom nepochybuju.“
„Mýlíš se. Jde o Meg.“
„Jo tak.“ Richard zvážní.
„Takže nás ubytuješ? Vyrážíme kolem poledního, takže v šest nebo v sedm bychom měli
být na místě.“
„Rozhodně. Na dálnici I-84 je povolená rychlost stodvacet kilometrů v hodině, ale pod
stotřicet beztak nikdo nejezdí. To v klidu stihnete.“
„Dobře, můžeme tedy zůstat oba?“
„V jesličkách pastora Jerryho je vždycky místo,“ žertuje Richard. „Běžně necháváme
ztracený duše tábořit na podlaze. Pro vás ale možná schrastíme i gauč.“
„Podlaha bude stačit.“
„Pokud bude oddělená od McCallistera.“

Vyčkávám a teprve v pátek večer Tricii oznámím, že odjíždím. Pondělní a úterní úklid už
jsem zrušila a počítám, že se vrátím nejpozději v úterý. Nevím, proč mě tak vyvádí z míry, že si
mám promluvit s Tricií.
Dlouze si mě přeměří. „Kam jedeš?“
Nijak mě neomezuje. Ale když jí povím pravdu, okamžitě se všechno doslechnou
Garciovi a já nechci, aby cokoli věděli, dokud nedosáhnu nějakých pevných, užitečných
výsledků. A navíc se obávám, že mě Tricia – třebaže se zásadně do ničeho nemíchá – nikam
nepustí.
„Do Tacomy,“ řeknu.
„Zase?“
 „Alice mě pozvala.“
„Já myslela, že je v Montaně.“
Měla jsem se z jednání s All_BS poučit. Nejbezpečnější způsob, jak lhát, je jen tak zahalit
pravdu.
„Je. A na víkend pojede domů,“ odpovím. Snad si Tricia nevzpomene, že Alice bydlí
v Eugene.
Znovu se na mě upřeně podívá.
„Vrátím se v pondělí večer, nejpozději v úterý,“ dodám.
„Potřebuješ, abych za tebe uklidila v některý domácnosti?“ Zavrtím hlavou. Některá špína
může počkat.

V pátek nemůžu celou noc usnout. V sobotu ráno si sbalím pár věcí – plechovku
s hotovostí, která nyní obnáší pět set šedesát dolarů, počítač a mapy – a nasednu do autobusu
směr Yakima. Dorazím tam v devět třicet a usadím se v pochmurné kavárně poblíž autobusového
nádraží, před sebou rozložené mapy. Odtud do Laughlinu je to rovných 1600 kilometrů. Cesta
protíná Oregon a Idaho a míří dál na východ Nevady.
Servírka mi stále dolévá kávu a já pořád upíjím, třebaže nahnědlá břečka vyvádí nepěkné
věci s kyselinou v mém žaludku, o rozjitřených nervech ani nemluvě. Uplynulých čtyřiadvacet
hodin jsem nedělala nic jiného, než si zpětně nadávala za rozhodnutí zavolat Benovi.
Dveře kavárny cvaknou. Nepřítomně vzhlédnu a s překvapením zjišťuju, že dorazil Ben.
Je teprve půl jedenácté; měl přijet až za hodinu a půl a cesta ze Seattlu trvá dvě až tři hodiny,
takže musel vyjet brzy, nebo uhánět jako šílenec. Nebo obojí.
V první chvíli mám nutkání přikrčit se na židli. Abych získala víc času. Hodlám s ním ale
strávit dva dny natěsnaná v autě, a tak si dodám odvahy. Odkašlu si a pozdravím: „Ahoj, Bene!“
Na okamžik se zarazí, pak přelétne očima po místnosti, až mě zahlédne v boxu nad
rozloženými mapami. Zdá se, že znervózněl a zároveň se mu ulevilo, a jeho obličej je tedy opět
jako zrcadlo odrážející moje pocity, protože přesně stejně se cítím i já.
Posadí se naproti mně. „Jsi tu brzy,“ řekne.
„Ty taky.“ Přisunu k němu svou kávu. „Nechceš? Právě mi doplnila šálek. Takže káva je
čerstvá, nebo alespoň čerstvě nalitá do mýho hrnku.“
Uchopí šálek do dlaní. Káva je tmavá, bez cukru, vzpomenu si, že takovou má rád.
Prohlížím si ho. Dnes dopoledne má fialové oči, vypadají skoro jako modřiny; ladí s nafialovělou
pletí pod nimi. „Nemohl jsem spát,“ řekne.
„To jsme dva,“ podotknu. Přikývne. „Tak jaký je plán?“
„Dnes dojet do Boise. Můžeme přespat u feťáka Richarda – totiž, u Richarda Zellera. Byl
jedním z Meginých spolubydlících, pamatuješ si na něj?“
„Pamatuju.“
„Říkal, že se můžeme ubytovat u něj. Dům patří jeho rodičům. Pokud ovšem nechceš
přespat někde jinde.“ Zřejmě zná spoustu míst, kde zůstat, spoustu bejváků, kam se vodí holky na
jednu noc.
„Půjdu tam, kam ty.“
Jednoduché konstatování, hřejivé jako deka.
„Nechceš mi vysvětlit, co to vlastně podnikáme?“ zeptá se. Když jsem Benovi volala,
řekla jsem mu, že jsem našla člověka spojeného s Meginým úmrtím, chci si s dotyčným
promluvit a potřebuju někoho, kdo by jel se mnou. Nic víc. Usoudila jsem, že Ben nepotřebuje
ani nechce vědět, co se v průběhu oněch několika týdnů, kdy jsme jeden pro druhého
neexistovali, událo. Ale teď, když se ptá, se mu bojím říct pravdu. Harry mi poslal několik
varovných e-mailů s odkazy na články o holkách, které se setkaly s chlapy, s nimiž se seznámily
po internetu, a staly se jim hrozné věci. Vážím si jeho starostlivosti, ale nejsem si jistá, jestli je na
místě. Tyhle holky měly romantická očekávání, a chlapi zvrácené úmysly. To o mně
a Bradfordovi neplatí.
Ale co když bude Ben jiného názoru? Co když mu řeknu, oč běží, a on zbaběle couvne?
A odmítne se mnou jet?
Když hned neodpovím, Ben se zeptá. „Poskytuješ informace jenom zasvěceným, nebo
co?“
„Ne. Já jen…“ Zavrtím hlavou. „Cesta je dlouhá.“
„Co to znamená?“
„Máme dost času. Všechno ti povím později. Slibuju.“ Odmlčím se. „Jak se mají koťata?“
„Přinesl jsem s sebou fotky.“ Čekám, že mi ukáže snímky v mobilu, ale on vytáhne jednu
z těch obálek, jaké dostanete ve fotolabu, a položí ji přede mě na mapy. Uvnitř je pár momentek:
Pete a Repete chytají provázek, myjí si navzájem obličeje, spí schoulení v nohách Benovy
postele.
„Jsou o hodně větší!“
Ben přikývne. „Puberťáci. Pete přinesl domů mrtvou myš. A to je určitě teprve začátek. Je
jen otázkou času, než budou tahat domů všemožný zvířata.“
„Ptáky. Krysy.“
„A pak vačice a nato malý poníky. Vůbec bych se tomu nedivil.“
Dám se do smíchu. Mám dojem, že poprvé po celé věčnosti. Vrátím mu fotky.
Ben zavrtí hlavou. „Jsou pro tebe.“
„No teda. Díky! Nechceš něco k jídlu? Než vyrazíme?“ Ben zavrtí hlavou. „Přišel jsem
jen tak zabít čas, než dorazíš.“
„A já jsem tady!“
„A ty jsi tady!“
Nastane trapné ticho, které nevěstí pro následující dva dny nic dobrého.
„Nepůjdeme?“ zeptám se.
„Tak jo. Měl bych tě upozornit, že zapalovačová nabíječka pro iPod zlobí, takže situace
s hudbou je nejistá.“
„Beru na vědomí.“
„A ještě jedna věc, pro mě míň důležitá, ale pro tebe možná víc: klimatizace tak trochu
dodělává, takže jízda nevadskou pouští v červenci bude tím pádem asi zajímavá.“
„Tak budeme stavět u benzínek a smáčet se vodou, a necháme otevřený okna. Takhle jsme
to dělávaly s Meg.“ Zarazím se. Zdá se, že všechno nějak souvisí s Meg. Každý kousek mojí
minulosti.
„To zní jako plán,“ řekne Ben.
Vyjdeme ven. Ben odemkne auto. Je o poznání čistší, než když jsem v něm seděla minule.
„Chceš, abych řídila jako první?“ zeptám se. „Nebo nedovoluješ holkám, aby řídily tvoje
auto?“
„Nemám ve zvyku dovolovat komukoli, aby řídil moje auto.“ Pohlédne na mě úkosem.
„Ale ty stejně nejsi holka.“
„No jo, to je fakt. Už jsi určil můj druh?“
„Zatím ne.“ Hodí mi klíče. „Ale můžeš řídit.“
 Jakmile najedeme na dálnici, uklidním se. Řidičák mám od šestnácti, ale sama tak
málokdy někam jedu, že zapomínám, jak osvobozující je, když má člověk před sebou volnou
silnici a vítr ve vlasech. Máme stažená okna a puštěné rádio a v autě je příliš velký hluk na to,
abychom spolu nějak zvlášť mluvili, což mi vyhovuje. Ben se mě nemůže vyptávat na Bradforda
ani na to, co jsem dělala během uplynulého měsíce, a nemůže se zmínit ani o polibku.
V blízkosti Baker City zastavíme, abychom se najedli v podniku, kde to Ben zná.
K čínským restauracím uprostřed východního Oregonu jsem skeptická, ale Ben tvrdí, že tu mají
ty nejlepší knedlíčky, jaké kdy jedl. Mám dojem, že patří k častým hostům. Mladá servírka ho
očividně zná a neustále hledá záminky, aby mohla přistoupit ke stolu, znovu nám nalít čaj
a popovídat si s ním. Pak ale vyjde z kuchyně její přísná matka a zažene ji.
„No ne! Ty znáš na dálnici I-84 každýho?“ prohodím.
„Jen v čínských restauracích. Na I-5 taky.“
Pokynu číšnici. Usmívá se na něj. „To je fanynka z dob, kdy jsi tudy projížděl s některou
skupinou?“
Podívá se na mě. „Se skupinou jsem tu nikdy nebyl. Jedli jsme tu s mojí mladší sestrou,
Bethany.“
Jméno je mi povědomé. Pak si vzpomenu, že je to jedna z holek, se kterými Ben mluvil
telefonem, když jsem se s ním poprvé sešla v Seattlu.
„Bethany je tvoje mladší sestra?“
Přikývne. „Jo. Měla doma nepříjemnosti. Tehdy jsem využíval couchsurfingu
a bezplatnýho ubytování v Portlandu, a tak jsem se najednou objevil jako velkej hrdina, vyzvedl
jsem ji a vzal ji na výlet autem. Měli jsme namířeno do Utahu. Do Zionu. Vždycky jsem se tam
chtěl podívat.“ Napije se čaje.
„Tady se mi rozbilo auto. Podělanej pontiac.“
„A jak dopadl výlet? Stopovali jste?“
„Ani nápad. Bethany bylo teprve jedenáct.“ Ben zavrtí hlavou. „Musel jsem zavolat
otčímovi, aby pro ni přijel, a než dorazil, poflakovali jsme se tady. Byl na mě tak nakrknutej, že
mě odmítl hodit do Bendu. V Portlandu jsem neměl co na práci, a tak jsem nakonec jel stopem až
do Seattlu. Takže teď víš, jak jsem se tam ocitl.“
„Hmm.“ Tohle není zrovna příběh rockové hvězdy, která uhání za svými sny. „A kde je
teď? Myslím Bethany.“
Najednou má bezvýrazné oči. „Tam.“
Nevím přesně, co tím myslí, ale podle toho, jakým způsobem ono slovo řekl, pochopím,
že nejde o místo, kde by člověk být chtěl.
„Dojíme a pojedeme, ne?“ navrhne. „Znáš to, po čínským jídle budeme stejně za hodinu
zase hladový.“
„Do Boise zbývá jen pár hodin. A Richard mi poslal textovku, že dnes večer grilujou.“
Ben prudce vzhlédne. „Grilujou? Jako opravdový maso? Žádný tofu?“
Napíšu Richardovi zpátky dotaz, jestli bude tofu. Odpoví zvracejícím smajlíkem. „Můžeš
být v klidu,“ ujistím Bena.
Natankujeme a Ben usedne za volant. Sotva znovu najedeme na mezistátní dálnici,
uvědomím si, že si po obědě nezapálil. Vlastně zatím celou jízdu vůbec nekouřil.
„Jestli nekouříš kvůli mně, nedělej si starosti,“ prohodím a pak si všimnu, že auto už
nepáchne jako popelník, jak tomu bylo předtím.
Ben se trochu ostýchavě usměje. Vyhrne si rukáv košile a ukáže mi barevnou náplast.
„Skončil jsem.“
„Kdy?“
 „Před několika týdny.“
„A proč?“
„Myslíš jako kromě toho, že cigarety škodí zdraví a jsou drahý?“
„Jo. Takže co bylo tím dalším důvodem?“
Ben po mně vrhne kratičký pohled a okamžitě sklouzne očima zpátky k silnici. „Mám
dojem, že jsem potřeboval změnu.“

V šest dorážíme na předměstí Boise. Šikmé paprsky podvečerního slunce barví úpatí
kopců v okolí města do ruda. Vytáhnu pokyny, které mi Richard zaslal mailem, a naviguji Bena
centrem a dál kolem vojenských kasáren k příjemné ulici lemované stromořadím. Po obou
stranách se rozvalují honosné domy. Před jedním z nich zastavíme. Vpředu roste keř buganvílie
překypující oranžovými květy. Na příjezdové cestě stojí velká bílá dodávka. „Tady to je,“ řeknu
Benovi.
Zaklepeme a v tu chvíli si v duchu nadávám. Měli jsme něco přivézt, nějaký dárek nebo
tak. Takové věci se očekávají. Bohužel už je pozdě.
Nikdo neotevírá. Zazvoníme. Pořád nic. Doma ale jsou. Mají zapnutou televizi a slyšíme
i další zvuky. Znovu zaklepeme, ale nic se neděje. Chystám se poslat Richardovi textovku, ale
vtom Ben otevře dveře a nakoukne dovnitř. „Haló?“ zavolá. Přiřítí se nějaká malá holka. Zubí se
od ucha k uchu a obličej má znetvořený rozštěpem patra nebo něčím podobným, co člověk vídá
v televizních reklamách žádajících o finanční pomoc potřebným. „Možná jsme se ocitli v jiným
domě,“ zašeptám. Vtom ale holka vykřikne: „Fichafde, pfišli tví kamafádi!“ a pět minut nato se
přiloudá Richard, posadí si malou na ruku a uvede nás dovnitř.
„Tohle je CeCe,“ řekne a polechtá malou pod paží, až radostně zapiští. Ukazuje po pokoji,
kde sedí na sedacích pytlích a polštářích další tři děti a dívají se na film. „A tohle jsou Jack,
Pedro a Tally.“
„Ahoj,“ řeknu.
„Čau, pozdraví Ben. „Toy Story?“
„Trojka,“ upřesní Pedro. Ben zasvěceně přikývne.
„Kdo jsou ty děti?“ pošeptám Richardovi, když postaví CeCe na podlahu.
„Rodina 2.0,“ odpoví.
„Cože?“
„To jsou moji bratři a sestry, moje druhá rodina, ale ve skutečnosti spíš ta první. Můj další
bratr, Gary, je vzadu za domem a moje sestra Lisa se v současnosti věnuje péči o sirotky
v Ugandě nebo nějaký podobně mimořádně ušlechtilý činnosti.“
Otevře prosklené dveře na verandu. Teprve pak vezme na vědomí Bena. „Ahoj Bene,“
řekne opatrně.
„Ahoj Richi. Díky za pozvání.“
„Já pozval ji. Ty ji jen doprovázíš.“
Venku se dva muži dohadují nad grilem a žena v ustřižených kraťasech a slušivém topu se
zavazováním kolem krku stojí v dětském bazénu a zmateně je sleduje.
„Dejte mi vědět, kdy mám přinést kukuřici!“ volá.
Pak si nás všimne. „Jerry, Richardovi přátelé jsou tady!“ Vystoupí z bazénu a jde se nám
představit. „Já se jmenuju Sylvia. A ty jsi určitě Cody. A ty budeš Ben.“
„Mockrát děkujeme, že jste nám poskytli útočiště,“ řeknu.
„A pozvali nás na grilování,“ dodá Ben a dychtivě sleduje dění u roštu.
„Pečínka bude jedině v případě, že se ti dva umíněnci přestanou hádat, jaký použít dřevo,“
řekne Sylvia.
„Tati!“ zavolá Richard.
Richardův otec je hodně vysoký, tolik, že chodí sehnutě, jako by se celý život skláněl
a naslouchal druhým lidem. „Zdravím vás,“ řekne tichým hlasem. „Díky, že jste se k nám dnes
večer připojili.“
„Doufám, že nejsme na obtíž.“
Sylvia se rozesměje. „Jak vidíte, plný dům je u nás relativní pojem.“
„Jsme přesvědčený, že táta chce shromáždit dvanáct dětí, aby si vychoval vlastní tucet
učedníků,“ poznamená Richardův bratr Gary.
„Učednictví vždy souvisí s jistou disciplínou, ochotou se učit, následovat otce, což je ale
na hony vzdálené zdejším poměrům,“ vtipkuje Richardův táta. Pohlédne na mě a na Bena.
„Dnes večer připravujeme žebra. Hoši a já se nemůžeme dohodnout, jestli k uzení použít
dřevo ořechovce nebo naditce. Možná máte na věc taky nějaký názor.“
„Obojí je fajn…“ začnu.
„Naditec!“ pronese Ben rozhodně.
Richard a jeho bratr srazí pěsti proti sobě. „Nejchytřejší věc, kterou jsem od tebe kdy
slyšel!“ řekne Richard Benovi.
„Richarde!“ napomene ho Sylvia.
„Takže naditec!“ Jerry v dobrém rozpoložení zvedne ruce nad hlavu na znamení, že se
vzdává. „Za dvě hodiny jíme. „Richarde, nechceš vzít přátele dovnitř a nabídnout jim něco k pití?
Určitě jsou po cestě unavení.“
Richard povytáhne obočí.
„Studené nealko,“ řekne otec.
„Je tam i trochu domácí citronády,“ dodá Sylvia.
„Ty příšery všechnu vypily!“ řekne Richard.
„Tak připrav další. Vymačkej citrony, máme jich asi tunu.“
„Když ti život nadělí citrony…“ začne Richard. Pak se na mě na okamžik podívá a zarazí
se. Jako by si myslel, že žertovat takhle přede mnou se nehodí. Nechápu, proč by se měl teď
najednou přede mnou stydět. A tak dokončím větu za něj.
„Udělej z nich citronádu.“

Jíme pozdě, večeře je výborná a vládne při ní zmatek. Všech deset se nás láduje
u piknikového stolu pod jasnou oblohou v Idahu. Ben spořádá tolik žeber, že i Richard žasne, ale
když
Ben vysvětlí, že žije ve vegetariánské domácnosti, Sylvia pro něj hodí na gril ještě pár hot
dogů navrch. Dívám se na toho skoro vyzáblého člověka a přemítám, jak to všechno dokáže
spořádat. Ale dokáže. Další dva hot dogy a pak dvojité balení zmrzlinových sendvičů, které
přijdou na řadu po večeři. Po deváté se Sylvia s Jerrym ujmou nelehké povinnosti dostat všechny
malé rozrušené človíčky do koupelny a uložit je. Gary se vydá navštívit nějaké přátele. Richard
přihodí pár polen do ohniště vzadu na dvoře a vplíží se do garáže pro pár piv.
Oknem vidím Richardova otce, jak čte z obrázkové knihy hejnu dětí na palandách. Slyším
cinkot, Sylvia myje nádobí. Nad třepotajícími se plameny se střetnu s Benovýma očima a jsem si
jistá, že oba myslíme na totéž: Jak jsou někteří lidé šťastní!
Najednou mě zaplaví vlna trýznivé nostalgie. Tohle mi chybí. Ale jak můžu něco takového
postrádat, když jsem to v první řadě nikdy doopravdy nepoznala? Jen prostřednictvím Meg. Jako
tolik dalších věcí v mém životě.
 Dřevo praská. Richard dopije pivo a prázdnou láhev ukryje mezi keře. „Dáte si další?“
nabídne nám.
Ben zavrtí hlavou. „Raději ne. Zítra nás čeká dlouhá cesta.“ Podívá se na mě. Přikývnu.
„A kam vůbec přesně jedete?“ zeptá se Richard Bena. Ben sklouzne pohledem ke mně,
v očích tutéž otázku.
Dosud jsem mu nepověděla celý příběh.
„Do Laughlinu v Nevadě.“
„To jsem pochopil,“ odvětí Richard. Přistoupí k chladicí tašce a vytáhne další pivo pro
sebe a pro nás s Benem dvě plechovky Dr Peppera. Cítím chvění v hrudi. Zvláštní, jak mě
rozruší, že si pamatuje, který nealkoholický nápoj mám ráda.
„Nejspíš se ve skutečnosti ptám: proč zrovna do Laughlinu?“ Neříkám nic. Ben také mlčí.
„Co je? Je to tajný, nebo co?“ Ben se na mě podívá. „Nejspíš.“
„Počkej, ty to taky nevíš?“ pokračuje Richard.
„Já ji jen doprovázím při jízdě,“ odsekne Ben.
Chvíli se na sebe dívají, pak se obrátí ke mně. Jerry s dětmi v domě odříkávají modlitby,
vyjmenovávají dlouhý seznam lidí, kterým žehnají.
„Tohle je mezi námi.“ Ukazuju prstem sem a tam mezi sebe, Richarda a Bena.
„Posvátný kruh,“ vtipkuje Richard. „Nebo trojúhelník. Tichá trojka.“
Vrhnu po něm pohled. Zvážní.
„Vzpomínáš si, jak jsem přijela a Harry mi pomáhal s nějakými věcmi v počítači?“
zeptám se.
Richard přikývne.
„V Megině počítači jsme našli zašifrovaný soubor a ukázalo se, že jde o pokyny od
takové té podpůrné skupiny pro sebevrahy, co člověka podporuje v rozhodnutí skoncovat se
životem. Pátrala jsem dál a našla jsem její příspěvky do jejich internetových diskuzí. Objevil se
jistý chlap; fungoval jako její rádce. To on jí dodával odvahu.“
„To je zvrhlý,“ podotkne Richard.
„Jo, to je.“
„Nechce se mi věřit, že Meg něčemu takovýmu naletěla.“
„Já vím,“ řeknu, ale sama už nemám důvod pochybovat. Protože teď, když znám
Bradforda, dokážu všemu uvěřit.
„A tak jsem dotyčnýho našla a teď se s ním chci setkat.“
„Cože chceš?“ přeruší mě Ben.
„Chci se s ním setkat,“ zopakuji, tentokrát vlažně.
„Já myslel, že si potřebuješ promluvit s někým, kdo o její smrti věděl, jako byli lidi
v Seattlu,“ podotkne Ben a mračí se na mě, jako kdybych porušila nějakou dohodu.
Zhluboka se nadechnu, abych ovládla roztřesený hlas.
„Chci si promluvit s osobou, která její smrt způsobila.“
„Jenomže ona si svou smrt způsobila sama,“ odtuší Richard. „Tak zní definice
sebevraždy.“
Zíráme na sebe. „Bradford ji k tomu přiměl.“
„A proto považuješ za úžasnej nápad jet ho navštívit!“ vybafne Ben vztekle.
„Vždyť jsi věděl, že ho hledám!“
„Vím úplný hovno, Cody. Protože uplynulých šest týdnů ses se mnou odmítala bavit.“
„Mluvím s tebou teď. Předchozích šest týdnů jsem se snažila toho chlapa vypátrat!“
„A jak se ti to podařilo?“ zeptá se Richard a těká pohledem z jednoho na druhého.
„Pomáhal mi Harry, ale většinou jsem slídila sama. Vydávala jsem se za člověka, který
chce spáchat sebevraždu. Udělala jsem ze sebe něco jako návnadu, chápete. Ze sebe myšku
a z něj hladovýho hada.“
„Kristepane, Cody!“ vyjekne Ben. „Přeskočilo ti?“
„Myslíš jako Meg?“ Tím ho usadím.
„Jak se to dělá, vydávat se za sebevraha?“ zajímá Richarda.
„Já mám jen opačnou zkušenost. Někdo předstíral, že je v pohodě, a chystal sebevraždu.“
Mohla jsem jim něco napovídat. Mohla jsem lhát, všechno si vymyslet. Řeknu ale pravdu.
„Našla jsem v sobě tu část osobnosti, která je unavená životem,“ řeknu tiše. „A tam jsem ji
vytáhla na světlo.“ Sklopím oči, neschopná postavit se tváří v tvář jejich překvapení, vzteku nebo
znechucení. „Počítám, že tím je možno řadit mě mezi lidi, kterým přeskočilo.“ Pokradmu
pohlédnu na Bena, ale ten upřeně zírá do ohně.
„No jo,“ řekne Richard. „Musíme tam všichni. Všechny nás to občas chytí. Každý si to
občas představuje. Ale chápeš, proč můj táta říká, že sebevražda je hřích?“ Ukáže palcem
k domu, kde teď Jerry pomáhá Sylvii se zbývajícím nádobím.
„Protože to je vražda. Protože jen Bůh rozhoduje, kdy nastal tvůj čas odejít. Protože
ukrást život znamená oloupit Boha.“ Papouškuju všechny ti nepěkné věci, které lidé říkali o Meg.
Richard zavrtí hlavou. „Ne. Protože tím člověk zabíjí naději. To je hřích. Všechno, co
zabíjí naději, je hřích.“
Chvíli nad jeho slovy přemýšlím.
„A čeho si myslíš, že teď dosáhneš, když jsi toho chlapa našla?“ zeptá se Ben nezvykle
úsečným tónem.
„Musí nést nějakou odpovědnost, jako spolupachatel nebo tak.“
„Tak zavolej poldy,“ řekne Ben.
„Tak jednoduchý to není.“
„Povědělas Meginý rodině, co jsi zjistila?“ zeptá se.
„Nechápeš, co je důležitý,“ odpovím.
„Nic z toho ji zpět nevrátí,“ podotkne Richard. „To víš, viď?“
Ano, vím. Ale o to taky nejde, i když dostat se k tomu, oč tu jde, je složité. Na policii ani
za Meginou rodinou jít nemůžu. Musím tohle provést – něco provést – sama. Kvůli Meg.
A kvůli sobě.
 32

Druhého dne se probudím v okamžiku, kdy se mezinárodní koalice Zellerovic dětí vrhá na
gauč. Vstanu, obléknu se a pomáhám Sylvii opéct vafle. Vtom se přimotá Ben a mne si oči.
„Dáš si před cestou kávu?“ zeptám se.
„Vy už odjíždíte?“ diví se Sylvia.
Omluvím se, prohodím, že už bychom je měli přestat otravovat, ale Sylvia mě ujistí, ať si
nedělám starosti. „A je neděle.“
„Bohoslužba začíná v deset,“ oznámí Richard. Právě vešel, na sobě vyprané džínsy
a tričko, na kterém nemá vytištěný žádný drogový motiv. „Nezdržíte se? Pastor bude sklíčenej.“
Pohlédnu na Bena. Od včerejšího večera se mnou ještě nepromluvil. Pokrčí rameny na
znamení, že odpověď nechává na mně. Sklouznu pohledem k Richardovi a Sylvii a uvědomím si,
že nezáleží na tom, jestli jsem přinesla dárek. Důležité je tohle.
Sklopím oči k ustřiženým džínsům a tílku se šňůrkami kolem krku. „Měla bych se
převlíknout.“
„Jestli chceš, můžeš,“ řekne Sylvia. Ale k naší náboženské obci se můžeš přidat tak, jak
jsi zrovna oblečená.“
V devět třicet se dáváme do pohybu jako karavana. Richard jede se mnou a s Benem,
zbývající členové rodiny jsou v dodávce, na jejímž nárazníku stojí takový ten nápis s povelem
Koexistuj.
Před kostelem si početné Zellerovic děti rozeberou různí členové obce a Sylvia s Jerrym
se vítají s příchozími. Richard vklouzne mezi mě a Bena.
Zaujmeme místa. Lavice jsou trochu odřené a lehce páchnou po kuchyňském oleji. Kostel
je nejomšelejší ze všech, které jsem navštívila, a že jich za poslední rok bylo hodně. Předtím jsem
sotva do nějakého vešla – jen u příležitosti Megina prvního svatého přijímání a občas na
půlnoční. Tricia obvykle v sobotu pracuje dlouho do noci a neděle bývají vyhrazené uctívání
polštáře.
Zdejší bohoslužba se nepodobá žádné, které jsem kdy byla přítomna. Žádný sbor. Místo
toho různí lidé vstávají, zpívají a hrají na kytaru nebo na klavír a každý se může přidat. Některé
písně jsou náboženské, ale ne všechny. Ben je celý nadšený, když jakýsi vousatý chlápek zahraje
cituplný popěvek
„Připadám si, jako když jdu domů.“ Nakloní se blíž a sděluje mi, že to je píseň od
Charlieho Riche, který patří k jeho oblíbeným umělcům. Je to snad první normální věc, kterou mi
řekl od včerejšího večera, kdy jsme se pohádali. Beru to jako nabídku ke smíru. „Je nádherná,“
souhlasím.
Jerry stojí většinu času trochu stranou dění a umožňuje mladšímu chlápkovi, který má na
starosti pastoraci mládeže, aby vedl bohoslužbu. A pak, když je po zpěvu a zazněly ohlášky,
vstane z místa, kde tiše seděl, narovná se a přistoupí ke kazatelně, načež začne mluvit klidným,
ale výrazným hlasem.
„CeCe byla před několika týdny nemocná. Měla horečku, byla netečná – přepadla ji
viróza, která řádí všude kolem. Vím, že hodně z nás ji prodělalo.“ V obci nastane šum. „Pedro ten
den neměl školu, takže musel k doktorovi s námi. CeCe nemá ordinace ráda, už jich navštívila
hodně. A tak byla nervózní a uplakaná, a čím déle jsme čekali, tím to bylo horší. Počítali jsme
s krátkým čekáním, ale uplynula hodina. Pak hodina a půl. CeCe pořád plakala a pak se
vyzvracela. Z větší části na mě.“ Ozve se soucitný smích.
„Pořád si nejsme jistí, jestli za to může virus, nebo jestli ji tak rozrušilo, že musela
k lékaři. Na tom nesejde. Ale jistá matka, která seděla v čekárně se svou dcerou, se výrazně
odtáhla. A pak mi vynadala, že vystavuju ostatní děti nákaze.
Do jisté míry chování té dotyčné chápu. Nikdo z nás nechce, aby naše děti byly nemocné.
Ale jako otec jsem zuřil. V duchu jsem o té ženě prohlašoval velmi nekřesťanské věci, o ní i k ní
samotné. V čekárně u pediatra jsme se ocitli v prvé řadě proto, že CeCe byla nemocná, a tohle
nebylo zrovna křesťanské chování. Sestry měly plno práce a kromě toho, že nám daly nějaké
ubrousky a dezinfekční přípravek, nám moc nepomohly. A navíc CeCe nepřestávala plakat.
Nakonec jsem ji očistil a usnula. Pedro si našel skládačku a já si ve volné chvíli vzal
časopis. Byl dva roky starý, no jistě, vždyť jsme seděli v čekárně u lékaře. Jen tak naslepo jsem
ho otevřel a zrak mi padl na článek o odpuštění. Ne, nebyla to náboženská publikace. Šlo
o časopis s lékařskou tématikou a ten text popisoval studii, která analyzovala zdravotní užitek
plynoucí z odpuštění. Zjevně jím dochází ke snížení krevního tlaku, zmírnění nervozity
a omezení deprese.
Pochopil jsem, že tenhle článek mi byl seslán záměrně. Při čtení se mi vybavil List
Koloským, kapitola třetí, verš třináctý: Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco
proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.
A tak jsem odpustil všem v místnosti: oné dotyčné, že se chovala nerudně, sestrám, že
měly moc práce, než aby nám pomohly, lékaři, který nás nechal čekat, a dokonce i CeCe to její
divadlo. A odpustil jsem i sobě. Jakmile jsem to udělal, moje starost o CeCe se rozplynula.
Připadal jsem si klidný, pokojný, plný lásky. A v tu chvíli mi došlo, proč Bůh chce, abychom
odpouštěli. Není to jen proto, že odpuštění je klíčem k lepšímu světu, ale také kvůli tomu, jak
odpuštění prospívá nám. Odpuštění je dar, který nám Bůh věnoval. Kristus nám odpustil.
Odpustil nám naše hříchy. To byl jeho dar. Ale umožnil nám odpouštět si navzájem, a tím nás
učinil přístupnými oné božské lásce. Ten článek měl pravdu. Odpuštění, to je zázračný lék.
Zázračný boží lék.“
Jerry pokračuje a cituje z bible další řádky o odpuštění. V tu chvíli ale zkrátka nic
necítím. Večer jsem šla spát jako první a nechala jsem Bena s Richardem u ohně. Ti dva se dost
nesnášejí, a tak jsem se domnívala, že si půjdou lehnout brzy po mně. Ale teď, zatímco Richardův
otec pokračuje, vidím, že se tak nestalo. Slovo dalo slovo. S posvátným kruhem je konec.
Jerry pokračuje: „Po návštěvě lékaře jsem na recepci platil a znovu jsem narazil na tu
rozhněvanou matku. Všechna zahořklost, kterou jsem předtím cítil, byla pryč. Vůbec jsem neměl
dojem, že by se ve mně znovu probouzela. Zkrátka zmizela. ,Doufám, že se vaše dcerka už cítí
lépe,‘ řekl jsem dotyčné.
Obrátila se na mě. Najednou jsem viděl, jak je unavená, jako tolik z nás rodičů. ,Bude
v pořádku,‘ řekla. ,Lékař povídal, že se dobře uzdravuje.‘ Pohlédl jsem na malou. Na bradě měla
malou protáhlou podlitinu, zarudlou, ještě čerstvou. Znovu jsem se obrátil k matce a spatřil jsem
cosi mnohem čerstvějšího: úzkost, ani zdaleka ještě nezhojenou. Chtěl jsem se jí zeptat, co se
stalo, ale Pedro a CeCe mě tahali, abychom už šli, a kromě toho to nebyla moje starost. Mám
však dojem, že se potřebovala zbavit tíhy, protože mi vyprávěla, jak před několika týdny spěchala
ráno z domu a její holčička okouněla u kytek. Popotáhla malou za ruku a holčička, která pořád
ještě pozorovala, jak včely tančí, vrazila do branky. A rozsekla si kůži na bradě. „Jizvu bude mít
už napořád,“ sdělila mi matka přiškrceným hlasem. A pak jsem pochopil její hněv. A kdo je tím,
komu neodpustila.
,Jizva jí zůstane, jen když zůstanete poznamenaná i vy,‘ odpověděl jsem. Podívala se na
mě a já věděl, že to, co žádám, aby udělala, co od nás žádá Bůh – a já to požaduji od vás všech –,
není jednoduché. Nechat naše jizvy zahojit. Odpustit. A nejtěžší někdy bývá odpustit sobě
samým. Ale jestli tak neučiníme, tak jen rozmařile plýtváme jedním z nejúžasnějších božích darů:
zázračným uzdravením.“
Bohoslužba končí. Richard se ke mně obrátí a málem se zubí od ucha k uchu. Zdá se, že
je ohromně pyšný. Na otce, na sebe, na to, že se podílel na dnešním tématu. „Co ty na to?“
Neodpovím. Jen se snažím dostat z lavice pryč.
„Co se děje?“ zeptá se Ben.
Děje se to, že Richard Zeller a jeho otec nevědí, o jakém pekle mluví. Netuší nic o ránech,
kdy je vztek tou věcí – tou jedinou věcí –, která vás dokáže provést celým dnem. Kdyby mi ho
vzali, zůstanu doširoka rozevřená: nezacelená a rozšklebená, a pak bych neměla šanci.
Jdu do haly a přemáhám slzy hněvu. Richard je mi v patách.
„Už jsi nemohla pastora poslouchat?“ žertuje, ale v očích má obavy.
„Tys mu to řekl. Slíbils, že budeš mlčet, ale pověděls mu to. Lhal jsi.“
„Viděl jsem ho až při snídani a u tý jsi byla.“
„Tak jak je možný, že to ví? Jak mohl odvést tak dokonalý kázání?“
Richard zaletí zrakem ke kněžišti, kde se znovu začíná zpívat. „Jen pro informaci, Cody,
on si kázání připravuje týdny dopředu; nevytahuje je jen tak z rukávu. A kromě toho nejsi jediná,
komu připadá, že je k němu svět nespravedlivej, a kdo má co odpouštět, ale pokud, jak říká
pastor, otevřeš časopis na správný stránce –“
„Jsi zhulenej?“ přeruším ho.
Dá se do smíchu. „Já pastorovi o vašem výletu nic neřekl. Jestli chceš slyšet pravdu,
musel jsem McCallistera přemluvit, aby z toho nevycouval. Máš větší odvahu než on, takže se
není čemu divit.“ Zpívání končí. Richard kývne ke kazatelně. „Pojď zpátky. Už je skoro konec…
Prosím.“
Jdu za Richardem zpět do naší řady. Jerry právě nabízí požehnání příslušníkům obce,
nemocným a strádajícím, manželům očekávajícím potomka. Úplně na závěr dodá: A nechť Bůh
žehná a provází Cody a Bena. Nechť najdou nejen to, co hledají, ale i to, co potřebují.“ Znovu
pohlédnu na Richarda. Nejsem si jistá, jestli mi nelhal, když tvrdil, že otci nic neřekl. Avšak
v tuhle chvíli mi zrada, jestli se tedy nějaké dopustil, připadá méně důležitá než požehnání.
 33

Před kostelem mi Ben hodí klíčky, jako kdyby věděl, že potřebuju řídit. V Twin Falls
sjedeme z mezistátní dálnice na třiadevadesátku. Ben začne zívat a klíží se mu oči. Na noc se
utábořil na podlaze v pokoji u Richarda a Garyho a říká, že mezi Richardovým chrápáním
a Garyho mluvením ze spaní si moc neodpočinul.
„Nechceš si trochu zdřímnout?“ navrhnu. Zavrtí hlavou. „To je proti zákonu.“
„Proti jakýmu zákonu?“
„Tomu, co dodržujeme na turné. Někdo vždycky musí zůstat vzhůru s řidičem.“
„To dává smysl, když je vás celá parta, ale ne když jsme sami a ty jsi unavený.“
Zamyšleně se na mě podívá.
„Víš co,“ pokračuje, „můžeme zkrátka vymyslet nový zákon.“
Nespouští ze mě oči, ale pak ustoupí. Obrátí se obličejem k oknu a usne. Zůstane tak tři
hodiny.
Pohled na spícího Bena mě tak nějak udržuje při síle. Možná to mají na svědomí sluneční
paprsky nebo moje fantazie, ale modravý nádech pod jeho očima jako by trochu vybledl. Probudí
se teprve ve chvíli, kdy na konci dálnice odbočím k benzínce, abych natankovala. Uvnitř té
benzínové stanice visí velká mapa s červeně vyznačeným místem, kde se právě nacházíme: tam,
kde se protíná dálnice 93 a mezistátní 80. Musíme drkotat na východ po osmdesátce, až poblíž
Salt Lake City odbočíme na patnáctou mezistátní směrem na jih, do Laughlinu. Ale kdybychom
se dali na západ, mezistátní by nás zavedla do Kalifornie, nad jezero Tahoe.
Poté co mi Harry poskytl adresu, celé hodiny jsem se dívala na jezero. Město, kde žil on,
sice neleželo přímo u jezera, ale bylo mu poblíž. A vodní plocha vypadala úžasně, modrá
a průzračná.
„Jak daleko je to odsud do Truckee v Kalifornii?“ Zeptám se chlapíka za pultem.
Pokrčí rameny. Kamioňák v těžkým peterbiltu mi ale poví, že necelých pět set kilometrů.
„A tušíte, jak daleko to je z Truckee do Laughlinu v Nevadě? Totiž, jak velká by to byla
zajížďka?“
Řidič si pohladí knír. „Zajeli byste si taky tak něco přes pět set kiláků. Z Truckee do
Laughlinu to je tak 900 kilometrů, odsud by to bylo tak zhruba osm set. Tak nebo tak, zvládnete
to.“
Poděkuju mu, koupím za čtyřicet dolarů benzín, mapu Kalifornie, nějaká burritos a litr Dr
Peppera a vrátím se k autu. Ben hledá sluneční brýle.
„Myslíš, že budeme večer v Laughlinu?“ zeptá se.
„Musíme posunout příjezd. Vyjeli jsme pozdě, takže dřív než před půlnocí na místě
nebudeme.“ Začnu tankovat.
Ben vystoupí a myje stěrkou okna. „Vezmeme to rychle. Teď jsem dohnal spánkový
deficit. Jakou vzdálenost jsme mezitím ujeli?“
„Čtyři sta kilometrů.“
„Tak to to do večera zvládneme. Sednu si za volant.“ Máme natankováno.
„Cože?“ podiví se Ben s pohledem upřeným na mapu Kalifornie. „Ty sis to rozmyslela?“
Zavrtím hlavou. Ne. Pořád to potřebuju provést, potřebuju to dotáhnout do konce. Ale
jsme tak blízko. Totiž, tak blízko to zase není. Dělí nás 500 kiláků. A ta adresa možná ani není
správná nebo aktuální. Prý se hodně stěhoval, říkal mi Harry. Ale tak blízko, „jenom“ 500
kilometrů od něj jsem se už dlouho neocitla.
„Kdy musíš být zpátky?“ zeptám se.
Ben seškrábne z čelního skla mušku, pak pokrčí rameny.
„Ráda bych si udělala zajížďku.“
„Zajížďku? Kam?“
„Do Truckee. Je to v Kalifornii, poblíž Rena.“
„A kdo tam je?“
Jestli to někdo může pochopit, tak Ben. „Táta.“
 34

V deset večer šplháme vzhůru do hor Sierra Nevady, v závěsu za karavany a přívěsy
táhnoucími velké motorové čluny. Ben řídí nepřetržitě už šest hodin. Auto potřebuje znovu
natankovat a my se musíme rozhodnout, kde přenocujeme. Já bych ale raději dojela rovnou až na
místo.
„Měli bychom zastavit, a to radši dřív než později,“ podotkne Ben.
„Ale ještě nejsme u cíle.“
„Truckee leží u jezera. Je léto, hotely budou plný. Líp bychom sehnali nocleh v Renu. Ale
když se ubytujeme v hotelu s kasinem, vyjde to levněji.“
„No jo, tak dobře.“ Hotely. Včera večer jsem o žádném uvažovat nemusela.
Centrum Rena je křiklavé. Jakmile projedeme kolem velkých kasin, okolí působí
depresivně: zchátralé motely nabízející herní automaty a stejkové snídaně za 3,99 $.
Vybereme si jeden z těch nejubožejších. „Kolik stojí pokoj?“ Chlap s vodnatýma očima,
který sedí za pultem recepce, mi připomíná pana Purduea. „Šedesát dolarů. V jedenáct ho musíte
vyklidit.“
„Dám vám osmdesát babek za dva pokoje a do devíti vypadneme.“ Vysázím na pult
dvacetidolarovky. Chlap se mi podívá na prsa a Ben se zamračí. Dotyčný pavoukovitými prsty
zmuchlá bankovky a přisune nám dva klíče.
Ben vytáhne peněženku a chce mi dát peníze, ale já mávnutím odmítnu. „Platím já.“
Beze slova jdeme zpátky k autu. Motor po té dnešní dlouhé jízdě stále ještě hrká. Zítra ho
čeká ještě delší cesta. Vytáhnu svůj batoh. Naše pokoje leží na opačných stranách budovy. Ukážu
směrem ke svému. „Sejdeme se v devět ráno u auta.“
„Zítra je pondělí,“ poznamená Ben. „Možná by bylo lepší vyrazit dřív. Pro případ, že
půjde do práce. Určitě bys nerada ztratila den.“
To mě nenapadlo. Ztratila jsem už moře času. Jsme na cestě už dva dny. „Tak v osm?“
navrhnu.
„V sedm. Cesta do Truckee trvá ještě půl hodiny.“
„Dobře. V sedm.“
Stojíme a díváme se na sebe. Na parkovišti za námi zaskřípají brzdy přijíždějící dodávky.
„Dobrou noc, Cody.“
„Dobrou noc.“
V pokoji zvažuju, že si dám koupel, ale když vidím tu zaneřáděnou vanu, zvolím raději
sprchu. Opláchnu se chabým proudem vody, vylezu ven a k osušení použiju papírové ručníky.
Rozhlédnu se po pokoji.
Smrt je závěrečným rituálem přechodu, a může být tím nejposvátnějším. Někdy, chce-li
člověk zachovat soukromí, musí postupovat anonymně. Tuhle radu jsem našla v Meginých
odblokovaných souborech. Napsal ji sám Bradford? Zní to, jako by jejím autorem mohl být on.
Znovu se rozhlédnu kolem. Tohle je přesně ten typ podniku, ve kterém Meg svůj čin provedla.
Představuju si celý průběh. Jak věším na kliku cedulku s nápisem NERUŠIT, zamykám,
nechávám dopis na rozloučenou a spropitné pro pokojskou. Jdu do koupelny, míchám chemikálii,
přičemž zapnu větrák, aby výpary nezburcovaly ostatní hotelové hosty.
Posadím se na postel. Představuju si Meg, jak čeká, až jed začne působit. Lehla si hned,
nebo čekala, až začne cítit brnění? Zvracela? Bála se? Byla klidná? Nastal okamžik, kdy si
uvědomila, že prošla bodem, odkud není návratu?
Lehnu si na kousavou deku a představuju si Meginy poslední minuty. Pálení, brnění,
otupělost. Slyším Bradfordův hlas, jak jí šeptem dodává odvahu. Narodili jsme se sami, sami
umřeme. Začínám vidět černé tečky; cítím, že se to děje. Vážně.
Jenomže já nechci! Prudce se posadím. Přiložím si na hruď dlaň. Srdce mi zběsile tluče,
jako by protestovalo proti mým myšlenkám. Nic se neděje, říkám si. Nevzala sis jed. Ne vzala by
sis jed.
Třesoucí se rukou sáhnu po telefonu. Ben se ozve okamžitě.
„Jsi v pořádku?“ ptá se.
Jakmile se zeptá, jsem. A pokud ne přímo v pořádku, tak se aspoň cítím lépe. Panika
odeznívá. Nejsem Meg chytající onen „poslední autobus“, žádný anonymní hlas mi nešeptá do
ucha. Žiju. A nejsem sama.
„Jsi v pořádku?“ opakuje. A jeho hlas je skutečný. Pevný. Kdybych potřebovala, aby Ben
byl vmžiku tady u mě, bude tu.
„Jsem,“ řeknu.
Ben mlčí. Stojím a poslouchám, jak dýchá. Jeho přítomnost mě uklidňuje. Chvíli tak
zůstanem, až se dostatečně uklidním, abych mohla jít spát.
 35

S Benem se sejdu v sedm ráno u auta, nesu krabici koblih a dvě kávy.
„Copak jsme poldové?“ prohodí.
„Řekněme, že vykonáváme něco jako policejní dohled.“ Ben zamává listem papíru.
„Natankoval jsem. A mám pokyny, jak se dostat k domu tvýho táty v Truckee.“
Táta. Tátův dům. Neznámý pojem. Jako bychom jeli na Měsíc. „Díky.“
Podá mi arch. Na okamžik zaváhám. Harry mi oznámil, že můj otec bydlel během
uplynulých deseti let na šesti různých adresách. Nemám z toho dobrý pocit, i když vlastně nevím
proč: jestli je to proto, že se bojím, že ho nenajdu, nebo protože se obávám, co najdu.
Vyškubnu Benovi papír.
„Chceš řídit?“ zeptá se.
Zavrtím hlavou. Jsem příliš nervózní.
Zdá se, že mě Ben chápe, protože sotva vyjedeme, nezavře pusu. Vykládá mi, jak vyrostl
ve snowboardové mekce, jakou je Bend, ale nikdy neměl dost peněz, aby mohl vyrazit na svah,
a tak s bratry vyváděli šílené věci, jako třeba že na skateboardech sjížděli zasněžené hory. „Můj
starší bratr Jamie si jednou zlomil obě předloktí.“
„Proboha!“
„Bend je hodně podobný Truckee. Žije se tam v hipíckým stylu, blízko přírodě.“
Přikývnu.
„Sjeli jsme z dálnice. Říkej mi, kudy dál.“
O pár minut později zastavíme před zchátralým domem ze sekvojového dřeva. Na dvorku
se povaluje harampádí, rezivějící sekačka na trávu, pár dětských plastových hraček, gauč, ze
kterého dírami vylézá polstrování.
„Tohle je jeho?“
„Tohle je adresa, kterou mi dal Harry.“
„Chceš jít dovnitř?“
Pohlédnu na špinavý dvorek. Tohle není ten příjemný dům příjemného muže s příjemnou
rodinou, jaký jsem si v duchu malovala. Možná už Harryho informace nejsou aktuální.
„Můžeme jen tak počkat,“ navrhne Ben. „Uvidíme, kdo vyjde ven.“
Ano. Dobře. Přikývnu.
Zaparkujeme na druhé straně ulice. Ben vypije kávu a spořádá šest koblih. Já pozoruju,
jak se dům probouzí. V pokojích se rozsvěcuje, vytahují se žaluzie. Zhruba po hodině se konečně
otevřou dveře a vyjde nějaká holka. Je mladší než já, vypadá tak na čtrnáct. Mračí se a lhostejně
sbírá nějaké krámy z trávníku. O chvíli později se dveře otevřou znovu a ven se vybatolí malé
dítě v tričku a v plenkových kalhotkách. Holka ho zvedne do náruče. Rozpačitě je sleduju. Je ta
holka jeho dcera? A to malé je jeho? Nebo to batole patří k té holce? Anebo jsme zastavili jinde,
než jsme měli?
„Chceš, abych šel ke dveřím?“ nabídne se Ben.
„Jako kdo?“
„Netuším. Možná nějakej dealer?“
„A co budeš prodávat?“
„Cokoli. Kabelovku. Make-up. Boha.“
„K tomu, abys prodával po domech Všemohoucího, potřebuješ lepší oblečení.“
 Uvažujeme, co podniknout. Mezitím sílí jakýsi vzdálený hukot, až to zaburácí jako
výbuch. Zvuk typický pro Harley-Davidson. Přibrzdí vedle nás, takže se oba v sedadlech
přikrčíme. Chopper nás mine a odbočí na příjezdovou cestu, kde jeho majitel chvíli túruje motor,
až se vyděšené dítě rozpláče. Holka malé znovu zvedne a cosi na dotyčného huláká. Řidič vypne
hlasitě řvoucí motor a sundá si helmu. Chlap. Stojí k nám zády, takže mu nevidím do obličeje, ale
všimnu si, jak se její tváří mihne zášť. Dveře se prudce otevřou a ven vyjde žena s nakrátko
ostříhanými černými vlasy, v jedné ruce cigaretu, v druhé dětské pítko. Zamáčkne cigaretu,
převezme batole a pustí se do hádky s motorkářem.
Pozoruju dění, jako bych se dívala na film. Motorkář a dotyčná se hádají. Ona mu podá
dítě, ale to se rozpláče, a tak je on hned zase předá holce. Žena cosi říká a on pleskne dlaní
o sedadlo chopperu. Pak se obrátí, pohlédne přímo na mě, ale nevidí mě. Já ho ale vidím. Vidím
jeho vlasy, stejně oříškově hnědé, jako mám já, a jeho oči tvaru mandlí, šedohnědé jako moje.
Pleť má olivovou, úplně jako já.
Úplně jako já.
Ozve se další řev. Holka postaví dítě na zem a s křikem odkráčí. Malé pak začne naříkat,
žena ho zvedne, odnese dovnitř a bouchne dveřmi. Hned nato i on bouchne dveřmi garáže.
Ben se na mě podívá. Pak přejede očima k domu a opět ke mně. Zavrtí hlavou.
„Co je?“ zeptám se.
„Zvláštní věc!“
„Jaká?“
Znovu pohlédne k domu a pak na mě. „Vypadá jako tvůj otec, ale klidně by to mohl být
ten můj.“
Mlčím.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se po chvíli. Přikývnu.
„Chceš jít dovnitř? Nebo se vrátíme později, až se třeba všichni uklidní?“
Když jsem byla malá, představovala jsem si tátu jako byznysmena, pilota, zubaře, zkrátka
jinak. Ale on vůbec není jiný. Je přesně takový, jaký jsem věděla, že bude. Překvapení není na
místě. Tricia o něm celou dobu mluvila jako o dárci spermatu. On zřejmě byl známostí na jednu
noc a já jejím produktem. Neexistuje žádný pohádkový důvod, proč mě nikdy nenavštívil, proč
neodpověděl na žádný můj e-mail ani proč mi neposlal ani mizerné přání k narozeninám. Vsadím
se, že netuší, kdy je vůbec mám. Proč by měl? To by přece předpokládalo, že by mu moje
existence nebyla lhostejná.
„Pojedeme,“ řeknu Benovi.
„Určitě? Máš ho přímo před nosem!“
„Jedeme!“ vybafnu. Ben už neřekne ani slovo. Obrátí auto směrem, odkud jsme přijeli,
a vyrazíme.
 36

Sotva najedeme zpátky na dálnici, připadám si, jako by ze mě kdosi vysál Cody luxem.
Ben na mě vrhá starostlivé pohledy, ale vyhýbám se jim. Přiložím schumlaný svetr k oknu, opřu
si hlavu a konečně usnu.
Když se o pár hodin později probudím, chladný horský vzduch Sierra Nevady je ten tam,
nahradilo ho sucho a horko nevadské pouště. Skoro jsem zapomněla, jakou jsme to absolvovali
zajížďku.
Mysl mám otupělou horkem, v puse cítím kovovou pachuť a na rtech pozůstatky čehosi,
zřejmě slin. Ben mě pozoruje. Sice mě bavilo ho sledovat, když spal, zatímco já řídila, ale teď si
připadám jako odhalená. „Kde to k sakru jsme?“ ptám se.
„Doslova uprostřed nicoty. Před chvílí jsme míjeli místo zvané Hawthorne, ale jinak nic.
Ani jsem na silnici neviděl žádný auta. Ovšem výhodou je, že tu člověk může uhánět jako
blázen.“
Pohlédnu na tachometr. Ben jede skoro stopadesátikilometrovou rychlostí. Před námi se
prostírá prázdná rovná silnice a mihotají se třpytivé fata morgány, malé oázy vody v poušti, které
ve skutečnosti neexistují. Než k některé z nich dojedem, zmizí v asfaltu a na obzoru se objeví
další.
„Takovou rychlostí bychom měli být do pěti ve Vegas a před sedmou v Laughlinu,“
prohlásí Ben.
„Hmm.“
„Není ti nic?“
„Proč se mě pořád ptáš?“ Sáhnu po láhvi zteplaného Dr Peppera. „Je to otravný.“
„Až uvidíš nějakou večerku, tak dej vědět!“ požádá naštvaným tónem, ale pak se na mě
podívá a zjihne. Otevře pusu, chystá se ještě cosi dodat, ale pak se zamyslí a zůstane zticha.
„Vzdychnu. „Co je?“
„Ty za nic nemůžeš; to on.“
Pořád si před ním připadám obnažená, a tak odseknu:
„Tohle vždycky říkáš holkám, když je odkopneš? ‚Ty za nic nemůžeš, to já‘?“
Ben se ke mně obrátí, pak pohlédne zpět na silnici. „Možná, když na to přijde,“ řekne
mrazivě a dodá: „Mluvil jsem o tvým otci.“
Neodpovím. Nechci se bavit o tátovi, nebo kdo vlastně ten chlap byl.
„Je to mizera,“ pokračuje Ben. „A s tebou to nemá nic společnýho.“
Pořád mlčím.
„Totiž, možná že nevím nic o tom, co teď prožíváš, ale moje matka mi v souvislosti
s tátou vždycky říkala jedno. Že to není moje vina, ale jeho. Já jí nikdy nevěřil. Myslel jsem si, že
si ze mě dělá legraci. Protože to přece musela být moje vina. Ale při pohledu na toho hajzla a na
tebe si začínám myslet něco jinýho.“
„Co tím myslíš?“ zeptám se.
Benovy oči jsou přilepené k silnici, jako by ta plochá rovná dálnice vyžadovala jeho
neumdlévající pozornost. „Když je tvůj otec hajzl od samýho začátku – a to, že popírá tvoji
existenci, na ten samej začátek dost ukazuje –, neděje se tak proto, že jsi ty udělala nějakou
chybu, ale protože chybu udělal on!“ vychrlí ze sebe a dodá: „A možná mi do toho nic není, ale
chci ti to říct už přibližně posledních čtyři sta padesát kilometrů.“
 Podívám se na něj. A znovu přemítám, jak to, že vnímáme tolik věcí stejně a zároveň jsme
tak rozdílní.
„Ty sis myslel, že to s tvým tátou byla tvoje vina?“ zeptám se ho.
Nejprve neříká nic, ale pak přikývne.
„A proč?“
Vzdychne. „Byl jsem přecitlivělý dítě. Ufňukánek. Pořád jsem běhal za mámou. On to
nesnášel. Říkal mi, že musím být tvrdší. A tak jsem se snažil. Chtěl jsem se pochlapit. Být jako
on.“ Ušklíbne se. „Jenomže on se na mě pořád nemohl ani podívat.“
Nevím, co na to povědět. A tak Benovi jen řeknu, že je mi to líto.
Na okamžik pustí volant a zvedne dlaně, jako by chtěl vyjádřit: Co naděláš?
Přemáhám nutkání pohladit ho po tváři. Neumím si představit, jaké to muselo být, mít
otce, který si mužnost představoval tak, jak Ben popisoval. Žít jen tím, aby splnil otcovy
představy, a zároveň se snažit uniknout. Vzpomenu si na Tricii, jak byla věčně pryč, vybavím si
její nekonečnou šňůru tříměsíčních pokusů. Uvědomím si, jak mě odmítala dát na otce kontakt.
Jak se v podstatě vzdala své práce a přenechala mou výchovu Garciovým. Odjakživa jsem jí to
měla za zlé, ale teď mě napadá, že bych jí možná měla poděkovat.

V okolí Vegas dopravní ruch houstne a najednou se ocitáme ve velkém městě, matoucím
a cizím. A pak, o hodinu později, opět projíždíme absolutní pustinou a za další hodinu dorazíme
do Laughlinu.
Laughlin je zvláštní hybrid: zčásti to je klasické město v poušti, ale v jeho centru si podél
břehů řeky Colorado hoví výškové hotely. Projíždíme depresivním středem města do
skromnějších končin s motely spojenými s kasiny a zastavujeme u podniku Wagon Wheel Sleep
´n´Slots, kde nabízejí pokoje za pětačtyřicet dolarů na noc.
Vejdeme, zazvoníme a přátelsky naladěná žena s vlasy zapletenými do copů se zeptá, čím
může posloužit.
„Měli byste dva volné pokoje?“ zeptá se Ben.
Hotovost mizí rychleji, než jsem počítala. Vzpomenu si na včerejší nával paniky, který ve
mně vyvolalo prostředí motelového pokoje, na Benův konejšivý hlas v telefonu. Vybavím si, co
mi dnes říkal v autě. „Stačí jeden pokoj, dvě postele,“ upřesním.
Zaplatím za pokoj a jdeme vytáhnout věci z auta. Když jsme vyráželi, bylo čisté
a uklizené, teď je zaneřáděné odpadky z výletu. Pokusím se ho trochu poklidit a Ben mezitím
vynese do pokoje naše věci.
Když vyjdu nahoru, prohlíží jakési listy papíru. „Nabízejí menu s donáškou. Chceš jít ven
a dát si něco k jídlu? Nebo si raději jen objednáme pizzu?“
Vzpomenu si na naše odpoledne před několika měsíci: burritos, televize, gauč.
„Dáme si pizzu.“
„Se salámem pepperoni? S klobásou? Obě?“
Ben učiní objednávku a za půl hodiny se u dveří objeví pizza, česnekové uzlíky a láhve
Pepsi a Dr Peppera. Uspořádáme piknik. Na jednu z postelí rozprostřeme ručník, na něj
rozložíme jídlo, posadíme se do tureckého sedu a pochutnáváme si.
„Bože, vypadnout načas z auta je tak příjemný!“ pochvaluju si.
„To jo. Občas mě po turné ještě pár dnů brní zadek.“
„Škoda že v tomhle motelu nemají masážní postele; užíval by sis kouzla vibrací i nadále.“
„Já vlastně nikdy žádnou takovou postel neviděl,“ poznamená Ben.
„Ani já. Ale já ani skoro v žádnejch motelech nespala.“ Upřímně řečeno, spočítala bych
na prstech jedné ruky, kolikrát jsem přenocovala v hotelu nebo v motelu. Tricia neměla pro
dovolenou pochopení. Většinu výletů jsem podnikla s Garciovými a většinou jsme jezdili tábořit
nebo jsme bydleli u jejich příbuzných.
„Takže jsi asi zatím neměla moc příležitostí sdílet motelový pokoj s chlapem?“ zeptá se
Ben ledabyle, zatímco věnuje přehnanou pozornost vypečenému okraji pizzy.
„Žádnou.“
„Tys nikdy nesdílela pokoj?“ zeptá se. „S chlapem?“ Zdá se nezvykle ostýchavý.
„Já jsem zatím s chlapem nesdílela vůbec nic.“
Ben vzhlédne od pizzy a dívá se mi přímo do očí, jako by se snažil přesně pochopit, co
vlastně říkám. Neuhnu očima, pohledem odpovídám na jeho otázku. Překvapeně na mě vytřeští
oči, bledě modré jako voda v prázdném bazénu venku.
„Vůbec nic?“
„Ne.“
„Dokonce ani… pizzu?“
„Ale jo, pizzu už jsem s klukama jedla. Ale nikdy jsme se o ni nedělili. To je zásadní
rozdíl.“
„Jo?“
Přikývnu.
„Tak co teď?“ Podívá se na mě.
„Jak to vypadá?“ zeptám se.
Trochu rozpačitě svraští obočí, jako by si nebyl jistý, jestli se ještě pořád bavíme o pizze.
Zkontroluje stav. „Vypadá to, že tys snědla dva dílky a já čtyři a tobě moc nechutná ta
s pepperoni a mně jo.“
Přikývnu, čímž potvrzuju, že jsem odsunula stranou mastnou hromádku koleček
pepperoni, která jsem oddloubala.
„A tohle všechno se děje v motelovým pokoji, kde oba sedíme,“ pokračuje.
Znovu přikývnu. Na okamžik si vzpomenu na slib, že s ním nikdy nebudu spát pod jednou
střechou. On si to možná taky vybavuje. Je zřejmé, že dnes večer ten slib poruším, ale upřímně
řečeno, v duchu jsem ho porušila už dávno. A zdá se, že na tom nesejde.
„Takže co to znamená?“ zeptá se. Snaží se o ledabylý tón, ale vypadá dychtivě a velmi
mladě.
„To znamená, že s tebou sdílím pokoj.“ To je vše, co jsem mu ochotná poskytnout, i když
po pravdě řečeno se mi to zdá být až dost. Pak si vybavím, co jsem řekla včera, když jsem se ho
v autě snažila přesvědčit, aby si zdřímnul: Můžeme vymyslet nový zákon.
Myslím, že na něco takového tady taky dojde.
 37

Druhý den ráno se probudím v potemnělém pokoji. Škvírami mezi žaluziemi pronikají
dovnitř ostré sluneční paprsky. Je půl jedenácté. Usnula jsem kolem půlnoci.
Ben spí v druhé posteli, objímá jeden z polštářů a vypadá sladce. Chvíli se protahuji,
abych uvolnila svaly ztuhlé po čtyřiadvacetihodinové jízdě v autě.
„Ahoj,“ pozdraví Ben rozespale. „Kolik je hodin?“
„Deset třicet.“
„Jsi na dnešek připravená?“
Krabice od pizzy ještě leží na prádelníku. Zdá se mi šílené, že jsem včera večer – v dalším
pokoji, který by Bradford možná doporučil, vlastně sotva za rohem od něj – byla schopná
zapomenout, proč jsem sem přijela. Teď ale žádné zapomínání. Žádné popírání. Mám v hlavě
zmatek a je mi zle od žaludku. Nejsem připravená. Nikdy nebudu.
„Připravená,“ zahlásím.
Dlouze se na mě dívá. Měří si mě a zároveň opatrně sloupává nikotinovou náplast
a nalepuje si další. „Nemusíš to udělat,“ řekne. „Kdybychom to teď hned obrátili a nechali tu věc
být.“
Pěkná představa! Jenomže jednu misi už jsme zmařili.
Na té nezáleželo. Tahle je důležitá. Zavrtím hlavou. Ben si oblékne tričko. „Jaký je tvůj
plán útoku?“
„Myslela jsem si, že bychom mohli celý den hlídkovat před jeho domem, jako jsme
stáli…“ Nedokončím větu, ale Ben mi rozumí.
„Ale říkalas, že pracuje v nějakým kasinu,“ odvětí. „Tam nemívají běžnou pracovní dobu.
Mohl mít směnu třeba od půlnoci do rána.“
To mě nenapadlo. „To by byla dlouhá hlídka!“
„Jak se jmenuje ten podnik?“ chce vědět.
„Continental.“ Včera jsme jeli kolem. Při pomyšlení, že jsem se ocitla tak blízko, mě tam
v odpoledním horku zamrazilo. Jestli na mě dokázal tak silně působit přes počítač, když nás od
sebe dělilo tolik kilometrů a falešných identit, co se stane, až se setkáme osobně?
Ben otevře telefonní seznam a listuje.
„Co hledáš?“ zeptám se, ale ještě než mi odpoví, už vyťukává číslo. Kdosi se ozve a Ben
spustí s trochu venkovským přízvukem. „U vás dělá můj kámoš Brad Smith. Nechci ho otravovat,
ale vyšel jsem z domu a zabouchl jsem si dveře a on má moje rezervní klíče. Můžete mi říct, kdy
dneska přijde, abych se pro ně mohl stavit?“
Nastane krátké ticho a Ben čeká u telefonu. Podívá se na mě a zamrká. Z telefonu se
znovu něco ozve. „Aha, dobře. Jasně. A nevíte, kdy končí? Nakráčím, popadnu svoje klíče
a mizím.“ Další pauza. „V pět? Paráda. Do té doby nějak vydržím. Díky. Jistě. Vy taky.“
Ben zavěsí. „Směna mu končí v pět.“
„V pět,“ zopakuji.
„Takže za předpokladu, že zamíří rovnou domů, dorazí v půl šestý nebo v šest.“
„Jsi skvělej detektiv!“ usmívám se na něj.
Ben mi ale úsměv neoplatí. Je teď zaujatý svým plánem.
„Pojedeme k jeho domu dřív, abychom se porozhlídli. Pak můžeš vyřídit tu svou
záležitost.“
„Moji záležitost?“
„Máš přece připravený, co mu povíš, no ne?“
„Samozřejmě, že mám.“ Cestou jsem celé hodiny přemýšlela, co přesně mu řeknu.
Připravovala jsem si to jak repliky divadelní hry. Dál budu předstírat. Předstírat, že jsem Meg.
A chystám se spáchat sebevraždu. Předstírat, že jsem dost silná na to, abych to provedla.
„Dobře, takže v tom případě máme,“ – podívá se na hodinky – „šest hodin času.“
Přikývnu. Šest hodin.
„Co chceš mezitím dělat?“
Zvracet. Utéct. Skrýt se. „Já nevím. Co se tu dá podniknout?“
„Můžeme se flákat u bazénu, ale včera večer jsem do něj ponořil ruku a voda byla teplá
jak chcanky.“
„Škoda, že jsem nechala doma plavky.“
„Mohli bychom zajít do některýho z těch bufetů, kde může člověk za dolar devadesát
devět centů spořádat, kolik zvládne.“
„Vsadím se, že ty zvládneš hodně.“
„A pro ledovou kávu bych zabil. Člověk by čekal, že tu budou chladit taky něco jinýho
než jen pivo. Můžeme slupnout snídani v kasinu a pak si zahrát.“
„Tenhle výlet už mě vyšel na dost; žádný bokem navíc už nemám. Jediný, co si vážně
přeju, je úplně vypnout. Třeba u filmu nebo tak.“
„Dobře. Bufet a film. Tomu se říká rande!“ Zarazí se, dokonce trochu zrudne. „Rande ne,
ale chápeš.“
„Jasně, Bene,“ ujistím ho. „Chápu.“

Ledovou kávu nevypátráme, ale najdeme restauraci, kde Ben spořádá neskutečné
množství vajec, slaniny, klobásek a různých dalších masných produktů, jako by se snažil uložit si
zásoby pro veganský život po návratu domů. Já nedokážu pozřít víc než půlku vafl . Pak jdeme
do multikina a zhlédneme jeden z těch absurdních filmů o strojích, které se proměnily v lidské
bytosti. Film je už asi čtvrtým nebo pátým snímkem v sérii, ze které jsme ani jeden žádný
předchozí film neviděli, ale vůbec to nevadí. Vzdycháme nad příšernou zápletkou a jíme
z jednoho sáčku praženou kukuřici a já na dlouhé minuty zapomínám, proč tu jsem. Když film
skončí, jsou bezmála tři hodiny.
Jdu se do motelu převléknout. Nevím proč, ale vzala jsem si s sebou jeden ze svých
lepších outfitů, čirou náhodou jde o sukni a tričko, které jsem měla na sobě při mnoha těch
vzpomínkových obřadech věnovaných Meg. Zaplatíme s Benem za další noc ve Wagon Wheelu.
Usoudili jsme, že než se vydat na cestu večer, raději vstaneme za svítání a šlápneme na plyn.
Budeme se střídat za volantem, zkrátka jako na turné.
V recepci se doptáme, kudy se dostaneme k bytovému komplexu, kde bydlí Bradford.
Není to daleko, přibližně kilák.
„Půjdeme pěšky,“ navrhnu. Máme čas a navíc jsem příliš nervózní, nedokázala bych sedět
a jen čekat. A tak kráčíme prašnými ulicemi, až najdeme sluncem vybělenou budovu se štukovou
omítkou obklopenou uschlým trávníkem s rozpraskaným betonovým bazénem.
Přicházíme však brzy. Je teprve pět. „Asi bychom se neměli moc potloukat přímo tady,“
řeknu. A tak se vracíme o pár bloků zpátky směrem k obchodu s alkoholickými nápoji.
„V kolik myslíš, že bychom tam měli jít?“
„Myslela jsem, že já tam půjdu v půl šestý.“
 „A v kolik mám přijít já?“
„Tak nějak jsem předpokládala, že tohle potřebuju provést sama.“
Ben přimhouří oči. „A já tak nějak předpokládám, že nepotřebuješ.“
„Vážím si tvýho zájmu, ale musím si s ním promluvit o samotě.“
„Takže chceš, abych číhal v křoví?“ Nezdá se, že je zmíněnou možností dvakrát nadšený.
„Bradford je hodně opatrný. Jestli pojme sebemenší podezření, že mám někoho s sebou,
nepromluví se mnou ani slovo. Ne že bych z něj neměla strach; mám. Ale je zapotřebí, abych tam
šla sama. Chci, abys na mě počkal tady.“
„Tady?“ zeptá se Ben nedůvěřivě.
„Tady,“ požádám ho naléhavě.
„Tak já byl jen řidič, je to tak?“
„Dobře víš, že to není pravda.“
„Tak proč jsem tady?“
Protože tě potřebuju. Taková je pravda. A nahání mi to hrůzu skoro stejně jako to, co mě
čeká o kus dál v ulici. Tohle ale Benovi neřeknu. „Protože se tě ta věc taky týká.“
Chvíli uvažuje.
„Tak o tohle tady jde?“ Jeho hlas je drsný, rozhněvaný, jako toho dne, kdy si přišel pro
tričko. „V tom případě už vůbec není možný, abych tě za tím chlapem nechal jít samotnou. Mám
už na svědomí Meginu smrt. Nepřidám si na seznam ještě tvojí.“
„On mě nezabije.“
„A jak to víš? Zabil Meg. Pořád to říkáš, nebo ne?“
„Jo, ale ne takhle. Nevytáhne na mě nůž nebo tak něco.“
„Jak si tím sakra můžeš být tak jistá? Jak víš, že nevlastní celý arzenál střelných zbraní?
Co když jsou sebevraždy jenom jeho vedlejšák? Jak víš, že nemá na dvorku zahrabaných deset
mrtvol?“
Protože Bradford Smith používá jiný typ zbraně a nechává člověka, aby tu špinavou práci
odvedl sám. „Zkrátka to vím,“ řeknu tiše.
„Víš co, Cody? Víš hovno!“
Já že vím hovno? Podívám se na Bena a tím pohledem jako bych říkala: Kdo si sakra
myslíš, že jseš? Já taky vím, odkud jsi přišel! Brodíme se stejným bahnem, Bene McCallistere!
Zlobím se. A to je dobře. Vztek je lepší než strach.
„Počkej na mě tady,“ řeknu.
„Ani náhodou. Chceš se zachovat stejně jako ta tvoje kamarádka a vlízt rovnou do léčky?
Já ti něco povím: nedělej to. Povídám ti, že ten chlap je nebezpečnej a jít ho navštívit je hloupej
nápad. Meg jsem nevaroval, ale tebe ano. V tomhle se my dva lišíme: Já se ze svých chyb učím!“
„Bene, rozdíly mezi námi dvěma by vydaly na celou knihu!“ Nechápu, jak mi ta slova
mohou připadat tak ohromně trefná a zároveň falešná.
Ben se na mě naposledy podívá, zavrtí hlavou a odchází.

Není čas přemýšlet o Benově dezerci, kterou jsem stejně celou dobu očekávala. Teď jde
jen o mě a o Bradforda. Tak to má být.
Bydlí v budově J absolutně fádního obytného komplexu. Bílé dveře. V oknech žaluzie.
Dovnitř nevidím. Dvojice z vedlejšího bytu sedí na verandě a popíjí pivo. Téměř si mě nevšímají,
ale uklidňuje mě, že tam jsou.
Zazvoním.
Otevře mi prošedivělý muž s knírem. Na sobě má krátké kalhoty a velké tričko
s havajským vzorem, které mu splývá přes břicho. V ruce drží velkou orosenou sklenici plnou až
po okraj, led ještě neroztál. Nejsem si jistá, jestli cítím úlevu, nebo zklamání. Protože tohle prostě
nemůže být on. Tenhle chlápek vypadá jako opilý Santa Claus.
Pak ale řekne: „Jak vám mohu pomoci?“ A ten jeho hlas: příjemný, opatrný, známý!
Chvíli mi trvá, než jsem sama schopná promluvit. „Hledám Bradforda Smithe.“
Jeho obličejem se cosi mihne – podezíravost, úskočnost.
„Co tu chcete?“
Co tu chci? Měla jsem připravenou řeč, abych se vetřela dovnitř. Jenomže se mi vypařila
z hlavy a nenapadá mě nic jiného, než na něj vybalit pravdu. Vždycky na mě má takový vliv,
tenhleten člověk, kterému jsem lhala.
„Jdu za vámi.“
Pohlédne na mě úkosem. „Promiňte, ale my se známe?“ Srdce mi zběsile tluče, určitě si
toho všimne, i přes halenku. „Jmenuju se Cody.“ Na chvíli zmlknu. „Ale vy mě zřejmě znáte spíš
pod jménem Repete.“
Neodpovídá.
„Mám vám zopakovat, co jsem říkala?“
„Ne,“ odpoví tiše. „Už rozumím. Neměla jste sem chodit.“ Chystá se zavřít dveře.
Bleskne mi hlavou jediné: Já tě požádala, abys mi pomohl umřít, a ty mi zavíráš dveře před
nosem! Zmocní se mě vztek. Dobře. Teď ho potřebuju.
Vrazím nohu do dveří. „Ale ano, měla! Protože já také znám někoho jménem Meg
Garciová. Vy ji možná znáte jako Světlušku. Věděl jste, že se ve skutečnosti jmenuje Meg? A že
měla nejlepší kamarádku Cody? A mámu? Tátu? Bratra?“ Vybavuje se mi řeč, kterou jsem si
nacvičila během dlouhé jízdy. Teď, když jsem vyložila karty, napůl očekávám, že bouchne
dveřmi, ale místo toho ustoupí. Jeden ze sousedů popíjejících pivo hodí prázdnou láhev do koše
na odpadky; ozve se zařinčení. Bradford přelétne pohledem sousedy, rty má pevně
semknuté. Podívá se na mě a otevře dveře. „Zřejmě bude lepší, když půjdete dovnitř.“
Na okamžik si vzpomenu na Bena, na ten arzenál zbraní a pohřbená mrtvá těla. I tak
vejdu.
Byt je strohý, upravenější než všechny, které jsem kdy uklízela – poté, co jsem je uklidila.
Podlamují se mi nohy. Když si sednu, uvidí, jak se mi třesou kolena, ale když zůstanu stát, možná
mi nohy vypoví službu. Zvolím kompromisní řešení a opřu se o gauč zakrytý kostkovaným
přehozem.
„Vy jste ji znala?“ ptá se.
Tváří se divně. Vůbec ne hrozivě. V obličeji má téměř dychtivý výraz. Uvědomím si, že
nezná krvavé detaily – a chce je znát. Nic neříkám. Tohle uspokojení mu odmítám poskytnout.
„Tak ona to udělala,“ řekne. Samozřejmě, že teď už to ví. Můj příchod mu to prozradil.
Takže jsem ho stejně uspokojila.
„Kvůli vám. Vy jste ji zabil.“
„Jak jsem ji mohl zabít?“ namítne. „Nikdy jsem se s ní ani nesetkal. Do téhle chvíle jsem
ani neznal její jméno!“
„Možná jste to neprovedl vlastníma rukama, ale udělal jste... Udělal jste to jinak, zbaběle.
Jak jste to říkal? ‚Opakem odvahy není zbabělost, ale přizpůsobivost.‘“ Prsty naznačím
uvozovky. Tuto část jsem měla také připravenou. „Já bych řekla, že opakem odvahy jste vy!“
Při těch slovech si připadám ohromně statečná. Ani stopy po vystrašené holce, které se
každou chvíli podlomí roztřesené nohy.
Zkroutí ústa, jako by ochutnal něco trochu zkaženého. Pak se ale znovu ovládne a jeho
úsměv je téměř dobrácký. V uchu slyším pronikavé pískání a pot mi vyráží i na místech, kde se
běžně nepotím.
Hledí na mě a přejíždí si palcem po prstech. Nehty má upravené, mnohem lépe udržované
než já, moje jsou roztřepené od drhnutí dřezů a toalet. „Tak vy jste ztratila svou lepší část,“ řekne,
„jak jste napsala. A tou byla ona. Meg. Vaše ‚lepší polovička‘. A teď se snažíte ospravedlnit,
protože vás vynechala z rozhodování.“
Má mě v hrsti. Celou tu dobu. Už když jsme si jen dopisovali prostřednictvím internetu,
vyznal se ve mně. Můj pošetilý plán, jak ho „dostat“, je najednou ten tam, a stejně tak mě opouští
i zbývající síla v nohách. Zhroutím se na gauč. „Jděte do hajzlu!“ řeknu, protože jakýkoli scénář,
s kterým jsem sem přišla, mi teď je k ničemu.
Bradford pokračuje téměř vlídným hlasem. „Možná ale nechcete říct, že byla vaší lepší
polovičkou. Možná byla vaší druhou polovinou.“ Napije se. „Občas potkáme lidi, se kterými
jsme tak symbiotičtí, jako bychom byli jedno tělo, jedna mysl, jeden osud.“
Mluví se mnou stejným způsobem jako na internetu, totiž oklikou, a mně chvíli trvá, než
pochopím, co mi naznačuje.
„Máte tím na mysli, že chci zemřít jako Meg?“
„Já jen opakuji vaše slova.“
„Ne! Vkládáte mi do úst nějaká vaše! To vy chcete, abych umřela. Jako jste chtěl, aby
umřela Meg.“
„Jak já jsem ‚chtěl‘, aby Meg zemřela?“ zeptá se a sám teď naznačí prsty uvozovky.
„Takže: vyložil jste jí, jak sehnat jed. Jak napsat dopis na rozloučenou. Jak zatajit úmysly
před rodinou. Jak upozornit policii. Jak vymazat usvědčující e-maily. Řekl jste jí, aby nebrala
antidepresiva. Aby dál nezůstávala naživu.“
„Nic takového jsem jí neřekl.“
„Tohle všechno jste jí napovídal! Říkal jste to mně!“
Upřeně na mě hledí. „Cody. Jste Cody, že ano? Co přesně jsem vám řekl?“
V hlavě mám zmatek, rychle se snažím vybavit si podrobnosti, ale nenapadá mě nic
kromě sbírky stupidních citátů.
„Teď si vzpomínám… Planeta bez Slunce. To jste byla také vy?“ zeptá se.
„Ano. To jsem byla já.“
Posadí se, pohodlně se uvelebí, jako by se chystal sledovat oblíbený film.
„Považoval jsem tohle vyjádření za zajímavé. Chtěl by člověk dál žít, kdyby Slunce
zhaslo? Ale Cody, opravdu víte, co by nastalo, kdyby Slunce zaniklo?“
„Ne,“ vypísknu. Jako myš.
„Během týdne by teplota na Zemi klesla pod nulu. Během roku by spadla na minus
třiasedmdesát. Oceány by pokryly ledové kry. Není třeba dodávat, že by nevzešla úroda a pošel
by dobytek. Lidé, kteří by neumřeli zimou, by brzy skonali hlady. Planeta bez Slunce, tak jste se
nazvala, že? To už je mrtvá planeta. I když pořád předstíráte, že žijete.“
Já jsem planeta bez Slunce. Jsem už chladná a bez života. Přesně tak, jak říká. A měla
bych svůj stav oficiálně potvrdit.
Ale proč tedy proudí mým tělem teplo, proč obíhá? Teplo.
Opak chladu. Opak smrti.
Kdosi zaklepe na dveře. Nato vejde kluk – beďary, batoh, zachmuřený výraz. V první
chvíli mě napadne, že sem Bradford vylákává lidi, a tohle že je další z obětí All_BS. Jenomže
tentokrát, tentokrát jsem tady i já a můžu dotyčného zachránit. Ještě není pozdě.
Bradford ale řekne: „Co tady děláš?“
A kluk na to: „Máma tvrdí, že sis zase popletl dny. Byla kvůli tomu naštvaná.“ Všimne si
mě a tázavě si mě měří.
 „Jdi do svého pokoje, promluvíme si za chvíli,“ zabručí Bradford nevrle.
„Můžu si vzít tvůj počítač?“
Bradford odměřeně přikývne a kluk zmizí v předsíni. Dívám se za ním a nemůžu si
nevšimnout, jak je tohle místo nevýrazné. Dřevěný stolek se stohem ubrousků uprostřed.
Reprodukce pověšené na stěnách v chodbě. Oprýskaná knihovna není plná filozofikých svazků,
ale paperbacků ze supermarketu, jaké člověk najde u Tricie v šatně. Stranou od nich leží jedna
tlustá kniha, encyklopedie s názvem Bartlettovy známé citáty. Vidím spoustu založených lepících
štítků. Tak to odtud má všechny ty citáty?
Slyším vrnění počítače, jako kdyby tiše hučel můj mozek. Mizerný bytový dům, podělaná
práce, depresivní město. Bradfordův život je z velké části podobný mému. Až na to, že každou
noc zapíná počítač a provádí rozhodnutí, která ovlivňují životy druhých.
„Měla byste odejít,“ řekne Bradford. Klidný, posměšný tón zmizel. Jeho hlas je opět
ledově chladný, jako tehdy v telefonu, když ho kdosi nečekaně překvapil.
Z druhého konce chodby ho zavolá jeho syn – může mu být tak třináct, čtrnáct let, není
zas o tolik mladší než já – a požádá jej o sendvič.
Bradford mu upjatým tónem slíbí krůtí se sýrem. Pohlédne na mě. „Měla byste jít,“
zopakuje.
„Co byste dělal, kdyby mu někdo provedl to samé, co jste vy provedl Meg?“ zeptám se.
A na okamžik si tu situaci představím. Jeho vlastního syna, který má rád sendviče s krůtím
masem a sýrem, mrtvého. Bradforda truchlícího stejně, jako truchlili Garciovi.
Bradford se napřímí. Je mi jasné, že v duchu také zhlédl scénář, který jsem právě
nastínila. Kráčí ke mně, na krku má naběhlou žílu. Měla bych se bát. Ale strach necítím.
Protože já nechci, aby jeho syn umřel. Nic by se tím nevyrovnalo. Byl by to jen další
mrtvý mladý člověk. A tahle myšlenka mi tak nějak dodá sílu vstát, projít kolem něj a opustit byt.

Vyjdu ze dveří, kráčím po štěrkové cestě kolem popíjejících sousedů, kteří si teď nahlas
pouštějí rockovou hudbu. Cestou jsem vcelku klidná, dokud se neohlédnu. Pak si při pohledu na
dům představím muže, který způsobil, že Meg zemřela – tu zrůdu, toho otce –, jak připravuje pro
svého syna krůtí sendvič.
Zhluboka vzlyknu. Každým okamžikem propuknu v pláč, který jsem v sobě dusila celé
dny, týdny, měsíce a možná ještě déle. Nedokážu ovládnout slzy a nemůžu plakat v jeho blízkosti,
což právě teď hrozí.
A tak se rozeběhnu.
Utíkám prašnými ulicemi a zvířený písek mi létá do nosu. Kdosi ke mně kráčí. V první
chvíli si myslím, že je to fata morgána; v poslední době jich bylo už tolik! On se ale ke mně blíží
a vůbec nemizí. Naopak, když si všimne, že pláču, taky se dá do běhu.
„Co se stalo?“ opakuje pořád dokola a oči vytřeštěné nejen obavami, ale i strachem.
„Ublížil ti?“
I kdybych ze sebe dokázala vypravit nějaká slova, nevěděla bych, co říct. Je to zrůda a je
to člověk. On ji zabil a ona zabila sebe sama. Našla jsem Bradforda, ale nenašla jsem nic. Dusím
se pískem, prachem, hleny a žalem. Ben se neustále vyptává, jestli mi ten chlap něco provedl, a já
ho chci ujistit, že ne; neublížil mi, nedotkl se mě ani nic takového. Nakonec vykoktám
následující:
„On má syna!“
Snažím se vysvětlit, jak se věci mají. Syna, kterého chrání a miluje, i když přesvědčil
Meg, aby si vzala život, a mě se pokoušel zlákat pro totéž. Jenomže ze sebe nedokážu vypravit
ani slovo. Ale Ben se mnou byl včera v Truckee. Možná proto mi rozumí. Nebo jsme si možná
rozuměli odjakživa.
„Sakra, Cody!“ řekne. A pak bezděčně otevře náruč, jako by objímání byla činnost, kterou
provádí běžně. A já se do ní schoulím, jako bych se nechala objímat běžně. Drží mě v náručí a já
pláču. Kvůli Meg, která mi navždy odešla. Kvůli Garciovým, které jsem možná také ztratila.
Pláču kvůli Richardovi a rodině, v níž vyrůstal. Pláču kvůli Benovi a rodině, ve které nevyrůstal.
A pláču kvůli sobě.
 38

Pomalu se uklidním a vydáme se po jedné z cest podél řeky. Je večer, ale po hladině se
ještě prohánějí motorové čluny a vodní skútry. Mohutná řeka Colorado vypadá spíš jako
vydlážděný akvadukt. A jako všechno během tohoto výletu, ani ona nesplňuje moje očekávání.
Nemůžu uvěřit, že tohle je ta úžasná řeka Colorado, řeknu Benovi.
„Pojď za mnou,“ vybídne mě. Následuji ho po molu až k vodě. „Míval jsem nad postelí
velkou mapu.“ Klekne si na kraji mola. „Řeka Colorado pramení ve Skalistých horách, protíná
Grand Canyon a pokračuje až do Mexickýho zálivu. Tady to možná tak nevypadá,“ – skloní se
a nabere vodu do dlaně – „ale když ji cítíš v ruce, jako bys držela kousek Skalistých hor, maličko
Grand Canyonu.“
Obrátí se ke mně. Nastavím dlaně a Ben přelije ze svých rukou do mých říční vodu, která
pochází z neznámých míst s nevyřčenými příběhy.
„Ty vždycky víš, co říct, aby se člověku udělalo líp,“ pronesu tiše a mám za to, že moje
slova zanikla v rachotu skútrů.
On je ale slyší. „Když jsme se setkali poprvé, myslela sis něco jinýho.“
Ne. Ben se mýlí. Protože jakkoli jsem ho nesnášela, Ben McCallister v sobě vždycky měl
něco, díky čemu se svět zdál lepší. Možná právě proto jsem ho nenáviděla. Protože jsem
nečekala, že svět může být lepší. A rozhodně ne s ním.
„Omlouvám se,“ řeknu.
Uchopí mě za zápěstí a já rukama ještě zmáčenýma kouzelnou vodou stisknu ty jeho.
Nepouštím jeho ruce, ani on moje, a říční voda zůstává s námi celou cestu zpátky do
motelu, kde se v našem pokoji začneme líbat. Polibek stejně lačný jako tehdy před několika týdny
u něj doma, ale v něčem jiný. Jako bychom se čemusi otevírali. Líbáme se. Moje tričko padá na
podlahu, následuje ho Benovo. Vnímám jeho kůži na své a je to úžasný pocit. Chci víc. Rozepnu
jeho džínsy. A svou sukni.
Ben přeruší polibek. „Jseš si jistá?“ zeptá se. Jeho oči se opět změnily, jsou teď
inkoustově modré, taková mají novorozeňata.
Jsem si jistá.
Vzájemně propletení dojdeme do postele. Je hřejivý a pevný, ale také zdrženlivý.
„Máš kondom?“ zeptám se.
Nakloní se a vytáhne z peněženky čtvereček lesklé fólie.
„Jseš si jistá?“ zeptá se znovu.
Přitáhnu ho k sobě.
Když k tomu dojde, rozpláču se. „Mám přestat?“ ptá se.
Nechci, aby přestal. Cítím sice bolest – větší, než jsem čekala –, ale nepláču proto, jak
moc trpím. Pláču kvůli tomu všemu, co cítím.
 39

Když je po všem, Ben usne. Drží mě zamčenou v jeskyni ze svých paží. V pokoji je snad
sedmadvacet stupňů, chudák klimatizace, co pokašlává v okně, na to kruté pouštní vedro nestačí.
Ben sám o sobě vydává teplo za rozpálenou pec. Já se ale ani nepohnu, i když jsem celá lepkavá
potem. Nechci se hýbat a nakonec usnu. V noci se několikrát probudím a pokaždé shledám, že
mě Ben stále drží v objetí.
A když se ráno probudím a jeho náruč je pryč, je mi zima, třebaže v pokoji, který přes noc
nikdy pořádně nevychladne, už zase začíná být horko. Sednu si. Po Benovi ani stopy, ale jeho
věci jsou úhledně složené v koutě.
Vklouznu do sprchy. Vnímám bolest mezi nohama, moje panenství je pryč. Meg se líbilo,
že se zdám být drsná a sexy, ale přitom jsem panna. A teď už nejsem. Kdyby ještě žila, pověděla
bych jí o tom.
Sprcha zledovatí, ale s teplotou vody ta náhlá změna vůbec nesouvisí. Já si totiž najednou
uvědomím, že bych jí nic říct nemohla. Protože k té věci došlo s ním. A on jako první patřil jí,
i když jen jednou.
Šoustal jsem s ní. Takhle to řekl.
Já jsem ale jiná. My dva jsme se nejdříve skamarádili.
Hlavou mi probleskne celý rozhovor. Než se to všechno podělalo, byli jsme kámoši.
A pak: Když člověk přeřízne kamarádku, je všechno v háji.
Ne. Tohle je jiné. „Já jsem jiná,“ řeknu si nahlas ve sprše. A pak se málem rozesměju.
Protože kolik holek už si v souvislosti s Benem McCallisterem tuhle větu namlouvalo, jen aby se
pak ráno ve sprše cítily líp?
Před očima se mi míhají obličeje. Tátův. Nenávist ve tváři tý pubertální holky.
Bradfordova nasupenost, když jsem promluvila o jeho synovi. Různé stupně znechucení, které
jsem zahlédla v Benově tváři a které se nepochybně odrážely i v té mé.
Myslím na jeden z jeho prvních e-mailů, co jsem četla.
Ten, kterým celá tahle věc začala.
Musíš mě nechat na pokoji.
Přes tenké stěny slyším, jak se otevřou a zavřou dveře. Vypnu vodu. Najednou mě
přepadnou rozpaky, že stojím v koupelně a všechno oblečení mám v pokoji. Zabalím se do všech
ručníků, které najdu, a po špičkách se plížím k batohu.
„Ahoj!“ pozdraví Ben. Koutkem oka si všimnu, že také on se dívá jinam.
„Ahoj!“ odpovím a probodávám pohledem hromádku oblečení.
Začne něco povídat, ale přeruším ho. „Počkej. Nech mě, ať se oblíknu.“
„No jo, jasně.“
V koupelně se nějakou dobu utírám ručníkem a snažím se nemyslet na to, jak se na mě
Ben v pokoji nepodíval. Pak na sebe hodím umouněné kraťasy z ustřižených džínsů a tričko.
Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Ben je zaujatý přípravou nějakého míchaného
nápoje. Aniž zvedne hlavu, rychle spustí. „Vyrazil jsem ven s cílem sehnat ledovou kávu.
Starbucks tady jsou, ale jen v kasinech, a tam se mi nechtělo. A ledovou nikde jinde neměli,
dokonce ani ve specializovaný kavárně. A tak jsem nakonec sehnal poměrně kvalitní čerstvou
kávu, přidal jsem do ní vlastní led a myslím, že to nebude špatný.“
Mluví a mluví, mele o ledové kávě a všech náležitostech téhle pochutiny se zaujetím, jaké
jsem zatím zaznamenala jen u Alice. A pořád se na mě nedívá.
„Sehnal jsem plnotučný mlíko,“ pokračuje. „Ani nevím proč, ale mám ledovou kávu
s mlíkem rád. Připomíná mi zmrzlinu nebo tak něco.“
Přestaň už mluvit o kafi! mám chuť vykřiknout. Ale neudělám to. Jen přikývnu.
„Chceš, abychom se před cestou vyrazili někam posilnit, nebo si navzájem poskytneme
trochu volnosti?“
Včera Ben řekl jednu věc. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, že on si ze svých chyb bere
ponaučení. Měl pravdu. A já jsem idiot.
„Hlasuju pro volnost,“ řeknu.
Krátce zamrká a pak rychle pohlédne stranou, jako bych pronesla správnou odpověď.
„Skvělý. Jak chceš.“
Chci tebe. Chci si lehnout zpátky do postele a nechat se objímat. Jenomže vím, že takhle
to nefunguje. Když se ženská vyspí s barmanem, pití zdarma vyschne. Tohle jsem se naučila od
Tricie. A taky od Meg. I od Bena samotného. Nemůžu popřít, že mi sám řekl, jak to s ním je.
„Popravdě řečeno už potřebuju jet domů,“ řeknu Benovi.
„Přesně tam máme namířeno.“ Složí tričko.
„Myslela jsem hned.“
Pohlédne na přehoz na ustlané posteli, té, ve které jsme v noci nespali. „Auto potřebuje
benzín a nejspíš taky olej,“ poznamená. Hlas má drsnější, chrapot se pomalu vrací. „Jestli tolik
pospícháš, mohla bys to obstarat, než si sbalím věci.“
„To zní jako plán,“ řeknu. Benovy paže a pohodlí jeho objetí se najednou zdají být tak
vzdálené! „Sejdeme se u auta?“
Hodí mi klíčky a chystá se cosi říct, ale pak zůstane zticha, a tak posbírám svoje věci
a vynesu je ven. Když tankuju, zazvoní mi telefon. Ben. Tohle je takový nesmysl! Oba jsme
hlupáci!
„Cody! Kde sakra jsi? Předevčírem jsi měla být doma!“
To není on. Volá mi Tricia! Sotva zaslechnu její hlas, sevře se mi hrdlo.
„Co se děje?“ zeptá se.
„Mami?“
„Cody, kde jsi?“ Slyším v jejím hlase strach. Protože já jí nikdy, vůbec nikdy neříkám
mami.
„Potřebuju jet domů.“
„Jsi zraněná?“
„Ne. Ale musím domů. Teď hned.
„Kde jsi?“
„V Laughlinu.“
„Kde to k čertu je?“
„V Nevadě. Prosím… Chci domů.“
„Dobře, zlatíčko, nebreč. Musím to promyslet. Laughlin. Nevada. Nezavěšuj, Cody. Něco
vykoumám. Zůstaň na telefonu.“
Nemám tušení, jak to chce Tricia vymyslet. Je stejně švorc jako já. A neumí používat
počítač a zřejmě netuší, kde leží Nevada, natožpak Laughlin. Ale cítím se tak nějak líp.

Když se vrátím, Ben čeká dole před naším pokojem. Najdu sluneční brýle a nasadím si je
na zarudlé oči. Zapnu kufr a Ben všechno naloží do auta. „Budu řídit,“ řeknu.
Možná to není nejlepší nápad. Jsem roztřesená, ale při řízení se alespoň budu mít na co
soustředit.
„Dobře,“ zahuhlá Ben.
„Až budeš chtít zastavit na jídlo, řekni si,“ vybídnu ho úsečně.
Jen přikývne.
V autě věnuje pozornost hudbě, ale adaptér na iPod přestal fungovat, takže zbývá jen
rádio, a v něm hrají samé příšernosti. Nakonec naladí skladbu „Sweet Child o´Mine“ od Guns N
´Roses. Mívala jsem ji ráda, ale teď mě přímo drtí.
„Tuhle píseň zbožňovala moje máma,“ řekne. Přikývnu.
„Poslouchej, Cody.“
Než se zmůžu na slovo, zazvoní mi telefon. Sáhnu pro něj, ale spadne na podlahu. Auto
uhne.
„Koukej na cestu!“ vykřikne Ben.
„Zvedni ten telefon!“ zařvu.
Zašátrá po přístroji. „Haló,“ zahlásí a vzápětí se ke mně obrátí. „Volá tvoje máma.“
„Tricia,“ řeknu a vezmu telefon.
„Neměla bys řídit a zároveň telefonovat!“ nadává Ben. Zakoulím na něj očima, ale opřu si
telefon o rameno.
„Kde teď jsi?“ Tricia se mě neptá, kdo se to předtím ozval a proč nejsem v Tacomě, jak
jsem jí namluvila. Podrobnosti ji nikdy nezajímaly, není to její styl.
„Já nevím. Něco přes třicet kilometrů od Laughlinu. Na dálnici 95.“
„Už jsi minula Las Vegas?“
„Ne. To je ještě tak pětašedesát kiláků.“
Slyším, jak si oddychne úlevou. „Dobře. V jednu třicet odlétá přímý spoj společnosti
Southwest Airlines z Vegas do Spokane. Myslíš, že to stihneš?“
„To by mělo jít.“
Slyším, jak Tricia cosi říká a zdálky ke mně doléhá změť hlasů. „Dobře, zarezervujeme ti
v něm místo. Pokud to zmeškáš, můžeš využít další spoj, ale v tom případě budeš muset
v Portlandu přesedat.“ Poslouchám, co říká, jako kdyby byla agentkou cestovky, jako kdybychom
se takhle bavily běžně. Jenže já přitom v letadle ještě nikdy neseděla.
„Zavolej mi, až budeš na palubě, ať vím, kdy tě vyzvednout. Nejspíš mi nedovolí jít až ke
gateu, takže se setkáme až u výdeje zavazadel.“
„Dobře,“ řeknu. Jako kdybych čemukoli z toho, co mi vykládá, rozuměla.
„Pošlu ti textovku s informacemi o letu,“ dodá a já jsem projednou Raymondovi vděčná,
že ji do téhle technologie zasvětil.
„A uvidíme se dnes odpoledne. Odvezu tě domů.“
„Díky,“ řeknu.
„K čemu jsou matky?“
Zavěsím a podívám se na Bena. Zmateně mě pozoruje, i když určitě slyšel obě strany
hovoru.
„Co se děje?“
„Vystoupím ve Vegas. Zbytek cesty poletím.“
„Proč?“
„Bude to pro tebe jednodušší a rychlejší; nebudeš muset odbočovat z cesty.“ Trasa odtud
do Seattlu vede přímo mojí částí východního Washingtonu, a teď bude muset jet tisíce kilometrů
sám. Ale usnadním mu situaci. Potud je moje tvrzení pravdivé.
Následující hodinu jedeme mlčky. Na letiště v Las Vegas dorazíme kolem poledního.
Zajedu k vykládacímu chodníku, auta tu parkují ve dvou řadách. Za námi se ozývá pípání, všude
shon, jako když kovbojové vedou dobytek. Vezmu si své věci. Ben vystoupí z auta na straně
spolujezdce a pozoruje mě.
Obrátím se k němu. Stojí tam a opírá se o vůz. Vím, že musím něco říct. Poděkovat mu.
Odlehčit mu. Poděkování mu možná přinese úlevu. Jenomže než stihnu cokoliv říct, Ben se
zeptá: „Co to děláš, Cody?“
Bolí to. Tak moc to bolí. Ale tohle je špatně. Na tolik různých způsobů špatně. Takže mu
jen říkám to, co jsem mu řekla už před těmi mnoha týdny, jenže tentokrát v tom není ani špetka
ironie. „Měj se hezky,“ říkám. A potom za sebou zavřu dveře auta, kterými jsem vystoupila.
 40

Tricia mě vyzvedne u výdeje zavazadel, přesně jak slíbila, a vede mě k autu. Sotva si
zapnu bezpečnostní pás, nařídí: „Tak spusť.“
Je zvláštní, že ta část, která souvisí s Benem, mi starosti nedělá. Říct Tricii, že jsem utekla
do Nevady s nějakým klukem, kterému jsem věnovala svoje panenství – na tom není nic
složitého. Tricia se netváří nijak nadšeně, ale jakmile potvrdím, že jsme použili ochranu a použili
ji řádně, a znovu ji patřičně ujistím, že těhotenství následovat nebude, záležitost je pro ni
vyřízená.
„Ale proč jsi jela do Laughlinu?“ zeptá se.
Tohle se jí bojím říct. A není tomu tak proto – jak si namlouvám –, že všechno rozhlásí po
městě. I když na to možná dojde.
Tricia se mnou chodila na většinu vzpomínkových bohoslužeb za Meg. Nosila fajnové
černé šaty a při každé vhodné příležitosti se dojímala k slzám. O Megině úmrtí jsme však spolu
téměř nemluvily. Přesněji řečeno jsme nemluvily o Megině rozhodnutí zemřít. Kromě onoho
jediného rozhovoru před několika týdny v mojí ložnici. Je naprosto jasné, že o té události nechce
mluvit ani slyšet. Jakkoli prohlašovala, jak moc že jsme já a Meg každá jiná, podle mého názoru
se bojí, že tomu tak není.
Když jí nakonec povím o Bradfordovi a internetových debatách na diskuzních fórech
Konečného řešení, nezdá se být překvapená. „Paní Banksová mi říkala, že se s tebou děje něco
divného, a že to nějak souvisí s počítačem.“
„Paní Banksová? Kdy jsi s ní mluvila?“
„A kdo myslíš, že mi pomáhal s rezervací letenky?“
Tak Tricia už o mně mluví ve městě. Ale nezní to špatně.
Vlastně vůbec ne. Jako bych měla spojence.
„Mimochodem, jak probíhal tvůj první let?“ zeptá se Tricia.
Z větší části jsem ho strávila zíráním na vyprahlou krajinu pod námi, sledovala jsem trasu,
kterou jsme s Benem podnikli, a snažila jsem se nepřemýšlet ani o něm, ani o jeho osamělé
zpáteční cestě.
„Skvěle.“
Najedeme na dálnici I-90 a já jí začnu vyprávět o Bradfordovi. Jak jsem ze sebe udělala
návnadu. Povím jí, jak byl vemlouvavý a jak uvnitř mojí hlavy vytvořil takovou zvláštní komoru,
ve které rezonovaly jeho myšlenky. Vyklopím jí všechno, až na tu zajížďku do Truckee. Nevím
proč. Možná se snažím ji ušetřit, ale nejsem si tím jistá. V poslední době jsem přišla o hodně,
a otec – inu, prostě nemůžete ztratit něco, co jste nikdy neměli.
Pořád čekám, že se rozčílí, ale místo toho vypadá spíš vyděšeně, když jí prozradím něco
z toho, co mi Bradford psal.
„A ty jsi šla a střetla se s ním?“ zeptá se.
Přikývnu.
„Nemůžu tomu uvěřit, já…“ Hlas jí selže. „Jsem zkrátka ráda, že jsi v pořádku.“
„Já taky,“ řeknu. „Promiň. Byla to hloupost.“
„Taky si myslím.“ Natáhne ruku a pohladí mě po tváři.
„Ale byl to taky pořádně odvážný čin.“
Podaří se mi vyloudit na rtech úsměv. „Možná.“
 Sešlápne plyn a přejedeme do rychlého pruhu. Po chvíli Tricia řekne: „Musíš o tom
povědět Garciovým. To víš, viď?“
A stísněnost a výčitky jsou tu tak rychle jako v zimě soumrak. „Zlomím jim srdce.“
„Jejich srdce už zlomená jsou,“ odvětí Tricia. „Ale možná si tím pomůžeš zahojit svoje,
a to by nám v tuhle chvíli stačilo.“

Po příjezdu do města Tricia míjí náš dům, a třebaže jsem unavená, že se málem rozpadám
na tisíc kousků, nechám ji, ať mě odveze, kam má namířeno.
„Musím do práce,“ prohlásí, když zastavíme na příjezdové cestě Garciových. „Uvidíme se
později.“
„Děkuju.“ Obejmu ji. Pak vezmu desky s materiály, které se týkají Meg, Bradforda
a Konečného řešení, a vykročím ke dveřím.
Otevře mi Scottie.
„Ahoj Runtmeyere!“ pozdravím ho vlídně.
„Čau Cody!“ Vypadá rozpačitě, nebo je možná rád, že se jeho přezdívka vrátila. „To je
Cody,“ zavolá do domu.
Sue vyjde a otírá si ruce o zástěru. „Cody! Konečně jsi přišla na večeři! Můžu ti nandat?“
„Možná později. Potřebuju si s vámi o něčem promluvit.“
Sue znejistí. „Pojď dál. Joe! Je tu Cody! Scottie, ty si jdi hrát nahoru.“
Scottie po mě hodí pohledem. Pokrčím rameny.
Joe a Sue jdou do potemnělé jídelny. Stojí tu kvalitní dřevěný stůl, u kterého jsme vždy
společně večeřeli. Teď se na něm povalují hromádky lejster a je zřejmé, že ho nikdo nepoužívá.
„Co nám chceš povědět, Cody?“ zeptá se Joe.
„Pár věcí ohledně Meg. Týkají se její smrti.“ Přikývnou a chytí se za ruce.
„Já vím, že se zabila sama. Neříkám, že ne. Ale potřebujete vědět, že měla co do činění
s jistou skupinou…“ začnu. „Říkají si podpůrná skupina pro sebevrahy, ale jde o ten typ podpory,
která dodává lidem odvahu, aby si vzali život, a já si myslím, že právě proto to Meg udělala.“
Pozoruji, jak se tváří. Očekávám zděšení, ale jsou klidní a čekají, co bude následovat. V tu
chvíli pochopím: tahle zpráva pro ně není žádná novinka.
„Vy to víte?“
„Ano,“ řekne Sue tiše. „Tyhle podrobnosti jsme se dozvěděli z policejní zprávy.“
„Vážně?“
Sue přikývne. „Stálo tam, že se tím vysvětluje, jak sehnala jed. Tyhle skupiny tak
postupují.“
„Konečné řešení.“ Joe ta slova v podstatě vyplivne. „Takhle nacisti nazývali holocaust.
Meg to věděla. Nemůžu uvěřit, že se přidala ke skupině lidí, která si tohle zvolí jako svůj název.“
„Joe.“ Sue ho vezme za paži.
„Takže policie našla zašifrované soubory? Vědí o Bradfordovi?“ Jsem zmatená. Nezdálo
se, že by Bradford o Megině smrti věděl.
Teď se tváří popleteně i Sue a Joe. „Jaké soubory?“
„V Megině počítači. V koši.“
„O tom já nic nevím,“ prohlásí Sue. „Jen nám bylo řečeno, že Meg s tou skupinou přišla
do kontaktu při hledání na internetu.“
„Kdo je Bradford?“ zeptá se Joe.
„Bradford Smith,“ upřesním.
Rozpačitě na mě hledí.
 „Ten z intenetových diskuzí. Říkali jste, že policie o tom ví, ne?“
„Sdělili nám, že se zapletla s těmi pomatenci, kteří loví snadno ovladatelné lidi jako Meg
a povzbuzují je, aby spáchali sebevraždu,“ řekl Joe.
„Takže o Bradfordovi nic nevíte?“ Oba zavrtí hlavou. „Nikdo vám neřekl o Bradfordovi
Smithovi, který v debatách na internetu vystupuje pod přezdívkou All_BS?“ Stále žádná odezva.
„To on jí pomáhal, ovlivňoval ji. Byl něco jako její poradce ohledně smrti. To on ji pobízel, radil
jí.“
Sue přikývne. „Správně. Tak tyhle skupiny fungují.“
„O žádnou skupinu nešlo. Byl to on.“
„Odkud tohle všechno víš, Cody?“ zeptá se Joe.
Pustím se do vysvětlování. Zašifrovaný soubor, který mě přivedl k diskuzním fórům
Konečného řešení, a dále ke Světlušce1021 a k All_BS. „U těch diskuzí jsem strávila týdny
a snažila jsem se ho vypátrat. Nějakou dobu to trvalo, ale povedlo se mi to. A pak se mi ho
zřejmě podařilo přesvědčit, že jsem jako Meg, a přiměla jsem ho, aby mi zavolal. Počínal si
opatrně, volal přes Skype z tabletu, ale povedlo se mi hovor vystopovat a následně zjistit, kde
dotyčný pracuje a kde bydlí.“ Nespouštějí ze mě oči. „A to jsi všechno dokázala sama?“ zeptá se
Sue.
„Ne tak docela. Po technické stránce mi pomohl Harry Kang, Megin někdejší
spolubydlící, a další člověk mě odvezl do Laughlinu, abych se s Bradfordem setkala –“
„Ty jsi za tím mužem jela?“ přeruší mě Joe.
„To se vám právě snažím říct. Zrovna jsem se vrátila.
„Cody!“ Sue mě napomíná stejně, jako nás kárala, když jsme s Meg příliš dlouho
ponocovaly nebo když jsme jezdily příliš rychle. „To bylo hodně nebezpečné!“
Dívají se na mě a tváří se jako zneklidnění rodiče. A třebaže mi tahle starostlivost tolik
chybí, nechci, aby na mě takhle hleděli. Nechci být jejich dítětem. Přeju si být jejich andělem
pomsty!
„Copak to nechápete? Ten chlap ji má na svědomí! Nebýt jeho, mohla být naživu!“
„On jí řekl, aby se zabila?“ zeptá se Joe. „Pomohl jí, aby to provedla?“
„Ano! A snažil se pomoct i mně! Podívejte!“
Rozevřu desky, abych jim ukázala komentáře, zprávy. Jenomže když čtu, co Meg a mně
psal, vidím jen řadu citátů od různých lidí. Odkazy na další stránky. Zachovával si odstup. On
Meg neřekl, aby použila jed. Ani jí ho nekoupil. Nenabízel žádné konkrétní rady, pokud
nepočítám tu domácí medicínu na nachlazení. Nikdy mi přímo neřekl: Měla by ses zabít.
Vybavuji si, jak se ohradil: Nic takového jsem neřekl! Skoro se mi vysmíval, když se ptal,
jakou konkrétní radu že mi tedy dal. Vzpomínám si, jak jsem dychtivě chtěla, aby se mě zeptal,
jaký způsob jsem si zvolila, ale nikdy to neudělal.
To však nic neznamená. I tak nese odpovědnost. „Byl to on,“ trvám na svém. „Nebýt jeho,
Meg by se nezabila. On je ten důvod!“
Joe a Sue si vymění pohled, pak pohlédnou na mě. Nato mi Sue sdělí přesně totéž, co mi
před několika týdny pověděla Tree, jenomže já ji neposlouchala. Jak dlouho to už neslyším?
„Meg trpěla depresemi, Cody,“ začne Sue. „První klinickou příhodu prodělala v prváku na
střední. Další loni.“
Prvák, rok v posteli. „Mononukleóza?“
Sue přikývne, ale pak zavrtí hlavou. „To nebyla mononukleóza.“
„Ale proč?“ ptám se. „Proč mi nic neřekla?“
Sue si položí dlaň na hruď. „Já s tím bojovala hodně dlouho, a to nejen s depresí, ale i se
znamením hanby, které z takového stavu v malém městě plyne, a nechtěla jsem, aby se tím
v patnácti zatěžovala.“ Na chvíli se odmlčí. „Popravdě řečeno jsem si nepřála, aby se trápila
nemocí, kterou zdědila po mně. A tak jsme její potíže tajili.“
Joe sklopí oči. „V té době jsme si mysleli, že děláme tu nejlepší možnou věc.“
„Samozřejmě jsme jí podávali antidepresiva,“ pokračuje Sue. „A její stav se zlepšil.
Dokonce natolik, že po maturitě chtěla léky vysadit. Snažili jsme se jí to rozhodnutí vymluvit. Já
deprese znám, to nejsou potíže, které by člověka přepadly jen jednou a pak zmizely.“
Sueiny nálady! Vůně v domě. Deprese. Tak takhle vypadají?
„Jakmile tam odjela, bylo nám jasné, že něco není v pořádku,“ říká Joe. „Věčně spala,
zameškala spoustu hodin.“
„Snažili jsme se jí pomoci, aby dobře prospívala,“ pokračuje Sue. „Chtěli jsme jí
navrhnout, aby si vzala na jeden semestr volno. Mluvili jsme o tom – nebo se spíš dohadovali –
celé zimní prázdniny.“
„Proto jsme tě nemohli pozvat, abys je strávila s námi,“ dodá Joe.
Zimní prázdniny. Rodina mě přivede k šílenství.
„Rozhodli jsme se, že jestli se její stav nezlepší, zakročíme. Když bude potřeba, vezmeme
ji domů, i kdyby to mělo znamenat, že přijde o stipendium. Po Novém roce se ale zdálo, že se cítí
líp. Jenomže to nebyla pravda. Plánovala útěk.“
„O ničem jsem nevěděla,“ řeknu.
„Nikdo z nás nic netušil.“ Sue se rozpláče.
Meg byla moje nejlepší kamarádka. Kdybych byla o zimních prázdninách nebo během
školního roku s ní, věděla bych, co se děje. Že trpí depresí, necítí se dobře. Všechno mohlo být
jinak. Meg mohla žít.
„Nic jsem nevěděla!“ Tentokrát pronikavě zakvílím a žal se vyvalí jako prasklá výduť
a všude je krev.
Joe a Sue pozorují moje krvácení. Jako kdyby konečně pochopili.
Joe mě vezme za ruku a Sue řekne slova, která tolik toužím slyšet: „Ale no tak, holčičko.
Ty za nic nemůžeš. Není to tvoje vina.“
„Plánovala jsem, že se přestěhuju do Seattlu,“ vypravím ze sebe mezi vzlyky. „Chtěly
jsme si tam spolu zařídit báječný život, ale…“ Nevím, jak to dokončit. Neměla jsem peníze.
Dostala jsem strach. Uvízla jsem tady. A tak Meg odešla. A já zůstala.
„Ne!“ protestuje Joe. „Tak to není. Tys pro ni znamenala všechno! Tys tady byla její skála,
o kterou se mohla opřít!“
„Ale to je právě to, copak to nechápete?“ vykřiknu s pláčem. „Když odešla, zuřila jsem.
Hlavně na sebe, ale vylévala jsem si zlost na ní. Já tu pro ni nebyla. Kdybych byla, šla by za
mnou, a ne za ním.“
„Ne. Cody, nešla.“
Sue ta slova pronese se zdrcující jistotou. Nešla. Meg by držela věci v tajnosti jako
vždycky.
Joe si odkašle, což je jeho způsob, jak potlačit slzy. „Já chápu, proč jsi za tím chlapem
jela, Cody. Protože jestli to neprovedl tenhleten Bradford, pak ji zavraždil někdo jiný. Nevzala si
život sama. Pak bychom pro ni snad mohli truchlit se zlomeným, ale čistým srdcem.“
Vzhlédnu k Joevi. Panebože! Tolik mi chybí. A na druhou stranu se na ni tak zlobím.
A jestli nedokážu odpustit ani jí, jak mám odpustit sobě?
„Ale Meg byla v první řadě nemocná, jinak by se neocitla v hledáčku toho muže,“ řekne
Sue a upírá na Joea prosebný pohled. „Neměl by nad ní žádnou moc. Podívej se tady na Cody. Ta
se zapojila do diskuzí, pustila se s tím mužem do křížku. My jenom čteme zprávy.“ Obrátí se ke
mně. „A ty jsi pořád tady.“
 Ne! Nic nechápou. Jak se Bradford člověku zavrtá do mysli, jak intrikuje, jak zasáhne
všechna slabá místa. Mohl mě srazit ke dnu taky.
Pak se ale rozhlédnu. Sedím v jídelně, kde jsem za ta léta tolikrát jedla. Meg umřela.
Předchozích několik měsíců jsem prožívala peklo. Ale Sue má pravdu. Pořád jsem tady.
Desky jsou otevřené, stránky neuspořádané. Všechno to, čím jsem si prošla, jen abych
získala tohle – králičí nora, do které jsem se za Bradfordem pustila? Myslela jsem si, že to bylo
známkou jeho síly. Ale šlo o zkoušku té mojí.
Pořád jsem tady.
Urovnám stránky, zaklapnu desky a podám je Joeovi.
„Myslím, že s tímhle potřebuju přestat,“ odtuším. „Udělejte s tím, co uznáte za vhodné.“
Vezme si ode mě desky. „Hned zítra ráno to ukážeme policii.“
Na chvíli se rozhostí ticho. Pak Sue řekne: „A Cody,“ ale už mě to neraní jako obvykle.
„Děkuju,“ dodá.
Oba se zvednou z místa, pevně mě obejmou a všichni pláčeme. Stojíme tak dlouho, dokud
Sue neřekne: „Jsi kost a kůže, Cody. Prosím, dovol mi, ať ti můžu nabídnout jídlo.“
Uvelebím se na čalouněné židli. Hlad nemám, ale řeknu ano. Sue zamíří do kuchyně. Joe
zůstane se mnou.
„Mělas nám to říct,“ řekne a poklepe na desky.
„Vy mě taky,“ odvětím mu. Přikývne.
„A Scottiemu. Tomu jste to měli říct. Stejně už to ví. Totiž, nezná podrobnosti, ale má
podezření, že Meg někdo pomohl. To on mi dal tip.“
Joe si zamyšleně mne bradu. „Dětem nic neujde. Bez ohledu na to, jak moc se je člověk
snaží chránit.“ Vzdychne.
„Začali jsme mluvit s rodinami dalších obětí sebevražd. Vytahovat trápení na světlo. Zdá
se, že je to jediná věc, která pomáhá.“ Stiskne mi ruku tak pevně, až mi na ní kov jeho snubního
prstenu zanechá otisk. „Se Scottiem promluvím,“ slíbí.
Z kuchyně se vrátí Sue a položí přede mě vrchovatý talíř s jakýmsi dušeným masem.
Ochutnám.
„Je domácí,“ oznámí mi Sue a usměje se. Možná je to ten nejchatrnější úsměv, jaký jsem
kdy viděla, ale úsměv to je.
Naberu si další sousto. Ukazuje se, že nakonec přeci jen hlad mám.
 41

Toho večera usnu v devět, ještě oblečená, a probudím se až druhý den ráno v pět. Tricia
spí u stolu v kuchyni. Zlehka se dotknu jejího zápěstí.
„Ty jsi právě přišla?“ zeptám se. Pokrčí rameny, rozespalá a zmatená.
„Čekala jsi na mě?“
Znovu pokrčí rameny. „Tak trochu.“
„Můžeš si jít lehnout. Jsem v pořádku.“
„Opravdu?“ Zívne. „Jak probíhala návštěva u Joea a Sue?“
„Dobře. Povím ti to později, až se probereš.“
„Až se proberu,“ zopakuje, ale pak se zatváří vážně. „Ale jsi v pořádku, jo?“
Přikývnu. „Jasně.“ Říkám to už dlouho, ale teď vím, že je to pravda.
„Zajdeme si pak na snídani. Dáme fastfood?“
„To zní jako plán.“
Tricia se vleče do postele. Vybalím si věci, špinavé složím na hromádku. Ještě dnes zajdu
do prádelny, nebo bych možná mohla požádat paní Chandlerovou, jestli bych si nemohla vyprat
u ní, až tam budu. Lidi bývají velkorysí, když je žádám o pomoc. Postavím na kávu a na chvíli
vyjdu na verandu.
Svítá. Kopce se růžoví prvními ranními paprsky, ale při zemi se ještě povaluje vrstva
mlhy. Na ulici v tuto hodinu skoro nikdo není, žádná auta, až na dodávku pošťáka, co roznáší
noviny.
V dálce zaslechnu další auto, známé hrkání motoru. Garciových explorer to ale není
a Triciin letitý camry stojí zaparkovaný na příjezdové cestě. Auto se přiblíží o další blok. Teprve
teď mi dojde, o koho jde. Ne. To není možné!
Pak ale vůz obkrouží blok a přijede z opačného směru, pomalu, jako by se ztratil. Sejdu
z verandy a vykročím k němu. Najednou zastaví. Trůní jen tak uprostřed silnice, motor běží
naprázdno, načež se couváním o blok vrátí, odbočí do naší ulice a zastaví přímo u chodníku, kde
stojím.
Vypadá unaveně. Na tváři jednodenní strniště, oči nafialovělé vinou kdo ví kolika měsíců
beze spánku. Možná se do tohohle stavu dopracoval už při tom našem výletě a já jsem si ničeho
nevšimla, protože se tak dělo postupně, ale Ben, který vystoupí z auta, se téměř v ničem
nepodobá pohlednému klukovi s chraplákem, kterého jsem poprvé spatřila před několika měsíci
na pódiu.
„Co tu děláš?“ zeptám se.
„Co myslíš, že tu dělám?“ řekne tak zničeně, až mě zabolí srdce. „Užívám si?“
„Kde se tu bereš? Musels jet bez přestávky zhruba tak čtyřiadvacet hodin!“ V duchu
počítám, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem ho včera nechala ve Vegas: o něco víc než
sedmadvacet hodin.
„Čtyřiadvacet hodin přesně.“
To vysvětluje jeho vzhled. Při celonoční jízdě člověk zestárne během jediného dne o rok!
„Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“
Promne si oči. „Meg mi vyprávěla, kde bydlí. Je to tu hodně malý město.“ Odmlčí se. „Já
vždycky věděl, kde tě najdu, Cody.“
„Hmm.“
 Vypadá vyčerpaně. Nejraději bych ho vzala k nám, uložila ho do své postele, přikryla ho
dekou a dotýkala se jeho víček, než usne.
„Proč jsi takhle utekla?“
Nevím, co říct. Byla jsem šťastná. Vyděšená. Ohromená.
Položím si dlaň na hruď v naději, že tím vysvětlím vše.
Chvíli jen tak stojíme. „Navštívila jsem Meginy rodiče,“ začnu konečně. „Pověděla jsem
jim o Bradfordovi. O Megině kontaktu s lidmi z Konečného řešení už věděli od policie.“
Ben překvapeně vytřeští oči.
„Taky mi řekli, že Meg trpěla depresemi. V prváku na střední na tom byla zle, a já si
ničeho nevšimla, i když jsem byla její nejlepší kamarádka. Další potíže přišly potom, co přesídlila
do Tacomy. Než poznala tebe.“ Podívám se na něj. Zdá se, že jeho oči mají stejnou nafialovělou
barvu jako pleť pod nimi. „Takže to zjevně není tvoje vina. Nebo moje.“ Poslední slova se
snažím pronést uštěpačně, ale zadrhne se mi hlas.
„Nikdy mě ani nenapadlo, že bys ty za něco mohla,“ řekne Ben tiše. „Ale došlo mi, že za
to nemůžu ani já.“
„Říkal jsi přece, že tě její smrt trápí.“
„To jo. A vždycky bude. Ale nemyslím si, že jsem byl tak důležitej, abych ji zapříčinil.
A kromě toho…“ zmlkne.
„Co?
„Pořád si myslím, že kdyby to byla moje vina, nepřivedl by mi život do cesty tebe.“
Do očí mi vstoupí slzy.
„Miluju tě, Cody. A vím, že tohle všechno je hrozně složitý a zmatený. Megina smrt byla
tragédie v tom nejhorším smyslu slova, ale já tě nechci ztratit jen kvůli těm hrozným věcem,
jejichž prostřednictvím jsem tě našel.“
Pláču. „Do prdele, Bene McCallistere. Nutíš mě k pláči víc než kdo jiný, koho jsem dosud
potkala,“ odtuším. Ale přiblížím se k němu.
„Sám jsem včera večer pár slz uronil.“ Udělá krok mým směrem.
„To se vsadím. Tisíc kiláků bez iPodu, to je dlouhá cesta.“
„Jo. Hudba mi chyběla.“ Postoupí o další krok. „Neměl jsem tě nechat odejít. Měl jsem
včera něco říct, ale i na mě toho bylo nějak moc a vyděsila jsi mě, Cody. Hodně.“
„Protože jsi městský pako,“ řeknu. „Městský paka jsou vždycky vyplašený.“
„To už jsem slyšel.“
„A ty mě taky děsíš,“ řeknu.
Otevřu náruč. A cítím opak strachu. Jako vždy, když jsem s Benem McCallisterem.
Objímáme se v probouzejícím se ránu. Odhrne mi z čela pramínek vlasů a políbí mě na
spánek.
„Jsem hodně vyvedená z míry,“ varuji ho. „Všechno se to seběhlo tak najednou.“
Přikývne. Tohle platí i pro něj.
„A tohle může být složitý. ‚Složitý, zmatený a totálně v háji,‘ abych tě citovala.“
„Já vím. Budeme to muset nějak přežít, kovbojko.“
„Přežít,“ opakuju. Opřu si o něj hlavu. Jeho tělo hřeje.
„Nechceš jít k nám a trochu se prospat?“ Zavrtí hlavou. „Možná později.“
Slunce už vyšlo, ranní mlha se zvedla. Vezmu ho za ruku.
„Jdeme!“
„Kam razíme?“
„Na procházku. Chci ti ukázat okolí. V parku je skvělá raketa! Je z ní fantastickej
výhled.“
Propletu své prsty s jeho a vykročíme. K mojí minulosti.
Do budoucna.
 Epilog

Rok po smrti jsme Meg uložili k odpočinku.

Máme další bohoslužbu. Tentokrát ale žádné svíčky, žádná „Úžasná milost“, žádné
obřadnosti. Zato bude přítomná Meg. Joe a Sue ji nechali zpopelnit a její popel teď bude
rozptýlen na různých místech, která milovala. Podařilo se jim dohodnout, že mohou umístit její
hrob na katolický hřbitov, pokud do něj nebude vloženo tělo.
Dnes rozptýlíme část jejího popela na svazích Pionneer Parku. Dorazí její přátelé z města,
pár lidí ze Seattlu a samozřejmě z Cascades.
Alice mě vyzvedla na koleji a přijela se mnou včera v noci, a Tricia mě doma vítala, jako
bych nebyla pryč dva měsíce, ale dva roky. Od té doby, co jsem nastoupila na školu, mi prakticky
každý den posílá textovky. (Raymond už je minulostí, ale jeho odkaz co do užívání textovek
přetrvává.) Jak se zdá, Tricia je ráda, že jsem se rozhoupala a podala si žádost (poprosila), aby mě
v polovině semestru přijali na Washingtonskou univerzitu. „Na stipendium a zřejmě ani na žádné
jiné příspěvky nebudu mít nárok. Nezbude mi, než si vzít půjčku,“ řekla jsem jí.
„Obě si budeme muset vzít půjčku,“ podotkla. „Člověku visí nad hlavou horší věci, než
jsou dluhy.“

Alice řeší, co si oblékne. Teď lituje, že si s sebou nevzala něco černého, třebaže ji ujišťuji,
že nejde o takový typ obřadu. Černého už jsme se všichni nanosili až dost. Dokonce i Tricia si
koupila ve výprodeji nové šaty; tyrkysově modré.
„Co si vezmeš na sebe?“ zeptá se mě.
„Nejspíš džínsy.“
„V džínsách jít nemůžeš!“
„Proč ne?“
Alice nenachází odpověď. „Kdy dorazí ostatní?“
„Richard přijel včera večer. Ben vyrazil dnes brzy ráno.
Sejde se s námi v parku. Harry se sveze s ním.“
„Harryho už vůbec nevídám. Je na praxi v Microsoftu a ve škole už není k zastižení.“
„Já vím. Mluvili jsme spolu minulý týden.“ Harry volal, aby mi oznámil, že pod vlivem
všeho toho přezkoumávání byla diskuzní fóra Konečného řešení zrušena. To byla z toho všeho
jediná konkrétní věc, kterou se mi podařilo dokončit. Policie vyslechla Bradforda Smithe,
dokonce zabavila jeho počítač. S chutí si představuju, jak se jeho rozhořčený výraz měnil ve
strach, když mu policisté zaklepali u dveří a pak odkráčeli s jeho soubory. Určitě věděl, že za
vším stojím já, planeta bez Slunce, uvnitř které, jak se ukázalo, přece jen nějaké světlo zbylo.
Žádné obvinění však nepadlo. Bradford byl velmi opatrný, neporušil ani jediný zákon.
Využíval slov druhých, odkazů na anonymní stránky. Přímo k němu nevedly žádné stopy.
Než ty diskuze uzavřeli, občas jsem se na ně podívala a hledala jsem All_BS, ale nenašla
jsem ho. Změnil přezdívku nebo přešel k jiné skupině, ale to se mi nějak nezdálo. Věřím, že
aspoň pro teď jsem ho umlčela.
Joe a Sue zašli za advokátem a ten uznal, že jsem zřejmě shromáždila dostatek důkazů pro
podání žaloby. Debatovali o té možnosti, ale Sue říká, že na soud nemá žaludek. Soudní řízení jí
Meg nevrátí a my prý v tuhle chvíli nepotřebujeme odplatu, ale odpuštění. V poslední době jsem
hodně přemýšlela o Jerryho kázání. Myslím, že Sue má nejspíš pravdu. I když Bradford Smith
není jedním z těch, komu by kdokoli z nás měl odpouštět.
Tricia přijde k mým dveřím, naparáděná v nových šatech, ve kterých jí bude zima, a na
podpatcích, které na pěšinách zablátí. Vypadá úžasně. Pohlédne na Alici, na mě, na Meginu fotku,
tu z rodea. Všechny ostatní jsem sundala. „Jdeme na to,“ řekne.

Jsme v Pioneer Parku, stoupáme po cestičkách na malou lesní paseku. V dálce slyším
štěkat Samsona. V ohybu cesty zahlédnu Joea a Sue, mluví s lidmi, s nimiž se seznámili ve
sdružení pozůstalých po sebevrazích. Hudebníci ze Seattlu ladí nástroje. Scottie, Richard a Harry
si kopou s hakisakem. Sharon Devonneová a pár lidí, které Meg znala ze školy, si povídají s paní
Banksovou a jejím manželem. Alexis a její snoubenec Ryan, který se vrátil z Afghánistánu, drží
za ruku malou dcerku Felicity. Jsem trochu překvapená, že vidím osamělou Tammy
Henthoffovou. Setkáme se očima a kývneme na sebe.
Ben stojí stranou a shlíží dolů z kopce. Následuju směr jeho pohledu až k raketě, když
v tu chvíli se oba dva obrátíme a podíváme se na sebe. Vůbec jsem netušila, že je možné jedním
pohledem vyjádřit tolik, ale jde to. Situace je složitá, zmatená a totálně v háji, tak bych to
pohledem předané sdělení asi nejlíp popsala. Ale taková možná láska je.
Jsi připravená? ptá se mě neslyšně.
Přikývnu. Jsem připravená. Zanedlouho se shromáždí hudebníci a zahrají píseň skupiny
Bishop Allen o svatojánských muškách a o odpuštění. A já pronesu vzpomínkovou řeč
a rozprášíme trochu jejího popela ve větru. A pak se vydáme ze svahu kolem rakety ke hřbitovu,
až k náhrobku s nápisem:

Megan Luisa Garciová

BYLA JSEM TU
 Poznámka autorky

Před mnoha lety jsem psala článek o sebevraždě, ve kterém jsem uváděla rozhovory
s přáteli a příbuznými mladých žen, které si vzaly život. Tehdy jsem „potkala“ Suzy
Gonzalesovou, třebaže ne doopravdy, protože už byla několik let mrtvá. Když jsem naslouchala
Suzyiným přátelům a příbuzným, zapomněla jsem, že píšu o sebevraždě. Vytvořili přede mnou
obraz bystré, tvůrčí, charismatické, neobyčejné devatenáctileté dívky – takové, se kterou bych
bývala mohla později dělat rozhovor, protože by vydala románovou prvotinu nebo nahrála první
album, případně by režírovala úžasný nezávislý film. Na první pohled mi nepřipadala jako
člověk, který by si vzal život.
Až na jedinou drobnost: Suzy trpěla depresemi, stejně jako všechny mladé ženy, o kterých
jsem v tom článku psala. Když ji začaly přepadat sebevražedné myšlenky, hledala pomoc,
navštěvovala univerzitní zdravotnické zařízení, ale nakonec uvěřila „podpůrné“ skupině pro
sebevrahy, kde se setkala s uznáním pro to, že chce skončit se životem, a dostala rady, jak svůj
záměr dokonat.
O Suzy a o tom článku, který jsem o ní bývala mohla napsat, jsem v podstatě nikdy
nepřestala uvažovat – nikdy jsem nepřestala myslet na tu knihu, kterou možná mohla napsat,
nebo na tu skupinu, jejíž frontmankou se mohla stát, na film, který mohla režírovat – jen kdyby
se jí v jejím bolestném stavu dostalo řádné péče, kdyby to nedošlo tak daleko, že jí možnost vzít
si život připadala jako jediné možné řešení, jak dojít úlevy.
O více než deset let později poskytl Suzyin příběh inspiraci pro smyšlenou postavu Meg
Garciové. A s ní přišla i Cody, hrdinka knihy Byla jsem tu. Cody je mladá žena zdrcená smrtí své
nejlepší kamarádky. Zůstala sama, plná smutku, vzteku a otázek, které nikdy nebudou
zodpovězeny. Postavy Cody a Meg jsou smyšlené, ale tato skutečnost mi nezabrání v úvahách:
kdyby Meg věděla, jak její sebevražda zasáhne její rodinu a nejlepší kamarádku, spáchala by ji?
Nebo: mohla vůbec ve stavu hluboké deprese pochopit následky svého činu?
Údaje ze studie Americké nadace pro prevenci sebevražd dokládají, že naprostá většina
lidí, kteří si vzali život – více než 90 procent –, trpěla v době spáchání svého činu duševní
poruchou. U lidí, kteří páchají sebevraždy, je nejčastější poruchou deprese, rizikovými faktory
jsou také maniodepresivní psychóza a drogová závislost. V době úmrtí nebývají tyto nemoci
diagnostikované ani léčené.
Všimněte si, že tyto potíže nazývám nemocemi. Stejně jako zápal plic. Duševní poruchy
však bývají ožehavé, protože „sídlí ve vaší hlavě“. Jenomže to není tak docela pravda. Výzkumy
dokládají spojitost mezi rizikem sebevraždy a změnami chemických látek v mozku, jež nazýváme
neurotransmitery, mezi něž patří např. serotonin. Tento fyziologický stav vyvolává mentální
(a fyzickou) reakci, která může způsobit, že se cítíte hrozně, a stejně jako u zápalu plic hrozí, že
pokud projevy zůstanou neléčené, v mimořádných případech mohou vést až ke smrti.
Naštěstí na to existují léčebné prostředky, obvykle spočívají v kombinaci stabilizátorů
nálady a terapeutických sezení. Odmítnout léky na depresi nebo stabilizátory nálady je podobné
jako odmítnout při zápalu plic antibiotika a odpočinek v posteli. A zachovat se jako Meg a Suzy?
To je jako byste se dozvěděli, že trpíte zápalem plic, a pak si vyhledali na internetu, že vám
rozhodně pomůže vykouřit denně krabičku cigaret a zároveň běhat v dešti. Řídili byste se
takovou radou?
 Ne každý, kdo trpí depresí, bude mít sklony k sebevraždě. Valná většina nebude. A ne
každý, kdo přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby umřel, je budoucí sebevrah. Myslím si, že
Richard má pravdu, když říká: „Musíme tam všichni. Všechny nás to občas chytí.“ Jsem
přesvědčená, že všichni máme někdy dny a týdny bídné tak, že si jednoduše představujeme, jaké
by bylo prostě neexistovat. Takové situace jsou ale něco jiného než nosit stále v hlavě myšlenky
na sebevraždu a z nich pak spřádat plány, po nichž následují pokusy. (Seznam varovných
příznaků a rizikových faktorů najdete na http://www.afsp.org/understanding-suicide/warning-
signs-and-risks-factors.)
Stejně jako Cody a Richard, i já tam musela. I já jsem zažila takové dny. Nikdy jsem ale
o sebevraždě vážně neuvažovala. Což neznamená, že do mého života nikdy nezasáhla. Kdysi
dávno se jedna mně velmi blízká osoba pokusila vzít si život. Dotyčnému se dostalo pomoci,
nezemřel a prožil dlouhý a šťastný život. Pokud sebevražda představuje posuvné dveře s dvěma
chodbami, volbu mezi tím, co se mohlo stát a nikdy nestalo, pak v Suzyině a Megině případě
vidím přízraky jejich zmařených životů, zatímco v tom případě druhém nacházím jejich pravý
opak: šťastný, plnohodnotný život, který se nikdy nemusel naplnit.
Život může být těžký, nádherný a neuspořádaný, ale doufejme, že bude dlouhý. Pokud
tomu tak bude, uvidíte, jak je nepředvídatelný, a asi přijdou i chmurná období, ale pominou –
někdy s vydatnou podporou – a tunel se rozšíří, umožní slunečním paprskům, aby se vrátily. Jste-
li v temnotě, možná máte dojem, že tam zůstanete už napořád. Tápající. Sami. Ale není tomu tak
– existují lidé, kteří vám pomohou najít světlo. Následují pokyny, jak je najdete.
Máte-li trápení a potřebujete pomoc, prvním krokem je někomu o vašich potížích
povědět: pastorovi, školnímu výchovnému poradci, lékaři, zdravotní sestře, rodinnému známému.
To je první krok, nikoliv však poslední. Někomu se svěřit nestačí. Jakmile povíte druhé osobě
o své situaci, dotyčný vám může pomoci najít potřebnou profesionální pomoc a podporu.
Chcete-li vědět víc o Suzy Gonzalesové, jděte na http://www.suzyslaw.com.
 Poděkování

Na tomto místě spisovatelé děkují všem, kdo jim s knihou pomáhali. Mezi poděkováním,
tedy projevem vděčnosti, a uznáním, oceněním jistého přínosu, je rozdíl. Tentokrát se pokusím
držet pravého významu slova a ocenit práci těch, kteří se podíleli na vzniku knihy Byla jsem tu.
Děkuji Michaelu Bourretovi, jehož podpora, upřímnost a přátelství mě činí odvážnější –
nutí mě, abych chtěla být odvážnější.
Děkuji celému týmu Penguin Young Readers Group. Toto je naše pátá společná kniha
a sedmý rok naší spolupráce. Všechny nás spojuje svého druhu manželské pouto, třebaže
s mnoha ženami (a dokonce i několika muži): děkuji tedy Erin Bergenové, Nancy Brennanové,
Danielle Calottové, Kristin Gilsonové, Ann Jarzabové, Eileen Kreitové, Jen Lojaové, Elyse
Marshallové, Janet Pascalové, Emily Romerové, Leile Salesové, Kaitlin Severiniové, Alexi
Ulyettovi, Donu Weisbergovi a nakonec, ale rozhodně ne nejméně, mému nakladateli,
redaktorovi a kamarádovi, skvělému Kenu Wrightovi.
Poděkování si zasluhuje Tamara Glennyová, Marjorie Ingallová, Stephanie Perkinsová
a Maggie Stiefvaterová, a to za čtení pracovních verzí textu v kriticky krátkých termínech a za
moudrou, smysluplnou a rozsáhlou zpětnou vazbu.
Děkuji svým brooklynským přítelkyním ze skupiny „Brooklynské dámy spisovatelky“, se
kterými pracuji, popíjím (většinou kávu), vymýšlím zápletky a sním: Libbě Brayové, E.
Lockhartové a Robin Wassermanové. Smekám před Sandym Londonem, třebaže není dáma,
a totéž si zaslouží také Rainbow Rowellová, Nova Ren Suma a Margaret Stohlová, i když nejsou
z Brooklynu. Děkuji svým brooklynským přátelům ne-spisovatelům, kteří mi pomáhají všechno
zvládat: Ann Marie, Brianovi a Mary Clarkeovým, Kathy Klineové, Isabel Kyriacouové
a Cameronu a Jackie Wilsonovým.
Děkuji Jonathanu Steuerovi za to, že mi pomohl lépe se zorientovat v oblasti počítačů.
Díky patří také Justinu Riceovi, Christianu Rudderovi a Corin Tuckerové, kteří mě
zpočátku inspirovali hudbou a pak svou velkorysostí.
Poděkování zaslouží také Lauren Abramoová, Deb Shapirová a Dana Spectorová, protože
přibližují moje dílo širší čtenářské obci.
Děkuji Tori Hillové, kouzelnému skřítkovi, který mi vždy včas připomene, co je potřeba
udělat.
Děkuji svým dalším pomocníkům v oblasti young adult literatury – autorům,
knihovníkům i knihkupcům. Neboť jak známo, všichni jsme na jedné lodi.
Děkuji Suzy Gonzalesové, jejíž příběh poskytl inspiraci k této knize. Raději bych znala ji
než postavu, kterou jsem podle ní vymyslela. Suzyini rodiče mi pověděli, že se v životě snažila
pomáhat lidem. Možná i ve smrti.
Děkuji všem ženám a mužům, kteří bojovali s depresí, výkyvy nálad a sklony
k sebevraždě a našli způsob, jak zvládnout situaci, nebo ještě lépe, jak prospívat.
Děkuji všem mužům a ženám, kteří bojovali s depresí a výkyvy nálad a sklony
k sebevraždě, a nenašli způsob, jak zvládnout situaci, a vzdali se.
Děkuji Americké nadaci pro předcházení sebevraždám (www.afsp.org) za to, že posouvá
misky vah ve prospěch úspěšného zvládání situace a pomáhá nám lépe pochopit tento složitý
duševní stav.
 Děkuji svým rodičům, sourozencům, příbuzným, neteřím a synovci za všemožnou
podporu.
Děkuji Wille a Denbele za jejich vitalitu a lásku. Děkuji Nickovi za to, že je tu, že je se
mnou.
 Gayle Formanová

Byla jsem tu

Z anglického originálu I Was Here, vydaného nakladatelstvím Viking, an imprint of

Penguin Group, v v New Yorku v roce 2015 přeložila Květa Palowská

Obálku navrhla Kateřina Stárková

Redigoval Pavel Kořínek

Vydala Euromedia Group, a. s., v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5

v roce 2016 jako svou 1895. elektronickou publikaci

www.euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.bux.cz