Seifert

Život
Jaroslav Seifert se narodil na Žižkově 23. září 1901 do chudých poměrů. Jeho otec byl
vyučený zámečník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl
„uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později
vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ Mladý Seifert
absolvoval na Žižkově 6 tříd klasického gymnázia. Přestože patřil k bystrým žákům, svá
studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po
Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou. Od roku 1919 mu začínaly
vycházet první básně v různých časopisech a novinách.

Vztah básníka ke komunismu a předválečná novinářská kariéra

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921, kdy mu bylo 20let.
Vyjádřil v ní svým sociálním původem motivovanou touhu po spravedlnosti a šťastném
životě proletariátu. V témže roce Seifert také vstoupil do čerstvě založené Komunistické
strany Československa. A stal se také pravidelným přispěvatelem jejího listu Rudé
právo, jímž byl do roku 1929, kdy se s komunistickou ideologií natrvalo rozešel. Kromě
toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních
časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). V letech 1923–1927 byl zaměstnán v
Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. Celkový výčet listů, v nichž Seifert
redakčně působil, je velice obsáhlý.

V březnu 1929 podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém,

gottwaldovském vedení KSČ a byl z komunistické strany vyloučen. Významnou úlohu v
Seifertově postoji ke komunismu sehrála jeho osobní návštěva Sovětského svazu, při
které pochopil rozpor mezi podmanivou ideou sociální spravedlnosti a hrůznou reálnou
podstatou této zločinné ideologie. Následně vstoupil do Československé sociálně
demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku.
Poté, co byla po komunistickém převratu v roce 1948 sociálně demokratické strana
násilně sloučena s KSČ, dostal se proti své vůli do komunistické strany znovu a zcela
pochopitelně z ní byl roku 1949 opět vyloučen. Rozchod Jaroslava Seiferta s
komunistickou ideologií byl zcela zásadní a trvalý. Do konfliktů s komunistickým režimem
se pak dostával opakovaně až do konce svého života.

Období avantgardy
Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé
umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s
Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace
avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci
avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského
orgánu Literární skupiny Host (1924).
Z klubu Devětsil byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních
experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas,
který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.

Svatba a rodina
Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová,
úřednice Zemské správy, Manželé měli dvě děti, dceru Janu (1931) a syna Jaroslava
(1932-2013).

Doba válečná a poválečná

Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci (1939–1945). V dobách
ohrožení českého národa přesvědčivě vyjádřil odpor proti fašismu a radost z osvobození
pak plným hlasem vyslovil už v prvních poválečných měsících ve sbírce Přilba hlíny.

Po válce působil v odborářských novinách Práce a v roce 1949 žurnalismu zanechal a

začal se věnovat výhradně literatuře. Těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50.
letech soustavnou tvůrčí práci výrazně ztěžovala. Velkou veřejnou autoritu si získal svým
vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž
kritizoval dosavadní kulturní politiku komunistického režimu vůči nepohodlným autorům
(k nimž ostatně sám patřil).

Po jistém uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých
(např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem a
v roce 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však
fungoval pouhý jeden rok.

Období normalizace a Seifertovo stáří

V období po sovětské invazi do Československa v roce 1968 patřil Seifert pro své
občanské postoje i veřejnou autoritu mezi autory, kteří opět upadli v nemilost
představitelů nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly
vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na
konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným
básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a
podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil
mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v
samizdatu. V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem
Chudíkem.

Nobelova cena a básníkova smrt

V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou za něj ve
Stockholmu převzala jeho dcera Jana, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu.
Ačkoli to byla velmi významná událost, v tehdejších sdělovacích prostředcích ovládaných
komunistickým režimem o tom padla jenom suchá zmínka.
Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však musel komunistický režim
nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe
a své propagandistické účely.

Počátkem ledna byl 1986 Jaroslav Seifert hospitalizován v Nemocnici pod Petřínem a
10.1. umírá.

Hrozilo, že státní pohřeb v Rudolfinu přeroste v protikomunistickou manifestaci, a proto

ministerstvo vnitra z příprav této části pohřbu rodinu zcela vyloučilo. Církevní rozloučení
konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod detailním dohledem státní
bezpečnosti a agenty StB byla bohužel i většina kněží, jak dokládají zpřístupněné
archivy ministerstva vnitra. Jaroslav Seifert je na základě svého přání pochován v
rodinném hrobě v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny
strany.

Dílo
Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy
lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl
účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až
do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a
důstojností tvůrčí i občanskou.

Literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova.
první etapou jeho tvorby je proletářská poezie:

Město v slzách - 1921, věnováno S. K. Neumannovi, přináší básníkovu představu

revoluce

Samá láska - 1923, sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu. Projevuje se

tu již poetistické opojení životem, vymoženostmi moderní civilizace, prostředím varieté
atd.

Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách:

Na vlnách TSF - 1925, Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku
1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to v podstatě lyrický deník z cesty do
Francie.

Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení:

Jablko z klína - 1933
Ruce Venušiny - 1936
Jaro sbohem - 1937
Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií: Osm dní - 1937
Zhasněte světla - 1938, vztah k ohrožené vlasti v roce 1938

V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých
hodnot - národní kultura, historie, domov:
Vějíř Boženy Němcové - 1940
Kamenný most - 1944

První poválečné sbírky:

Přilba z hlíny - 1945, jsou zde zahrnuty verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského
povstání

Píseň o Viktorce - 1950, pro neobvyklé spojení osudů Viktorky a uznávané

spisovatelky Boženy Němcové byla sbírka kritikou nevlídně přijata

Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy:

Šel malíř chudě do světa - 1949
Chlapec a hvězdy - 1956
Maminka - 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství

Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v

posledních letech ve sbírkách:
Koncert na ostrově - 1965
Odlévání zvonů - 196
Halleyova kometa - 1967
Deštník z Piccadilly - vydáno v Mnichově 1979
Morový sloup - vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977
Býti básníkem - 1983

Próza:
Hvězdy nad Rajskou zahradou - 1929
Všechny krásy světa - vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981

Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností - G.

Apollinaire, P. Verlaine, Píseň písní.

Seifert novinářem
- psal literární, divadelní, filmové a výtvarné kritiky, fejetony, sloupky, veršované
komentáře
Seifert prozaikem
- napsal jediný soubor esejí (vzpomínek) Všecky krásy světa

Seifert básníkem
1. Proletářská poezie
- píše o revoluci a smyslu revoluce
- píše o velkoměstu jako o symbolu pro utrpení proletáře
- způsob vyjadřování: volný verš, nepravidelný rým, hyperbola, jemný humor, naivní až
romantický pohled.
Město v slzách, Samá láska

2. Poetismus
- píše o moderní technické civilizaci, o cestování
- píše o obyčejných věcech kolem nás, stesk nad nesplněnými revolučními sny
- způsob vyjadřování: volná asociace, slovní hříčky, hyperbola, nepravidelný rým,
asonance, personifikace, volný verš.
Na vlnách T.S.F. (1925)
Slavík zpívá špatně (1926)
Poštovní holub (1929)

3. Čistá lyrika
- intimní lyrika: plynoucí čas, proměnlivost světa
- události 2. pol. 30. let: reakce na mnichovskou zradu, výzvy k boji za svobodu
- 2. sv. v. + osvobození: Praha, osobnosti literatury a kultury
- úniková léta: vzpomínky na matku, obraz českého venkova a přírody
- způsob vyjadřování: pravidelný rytmus a rým, melodičnost, přirovnání, metafory,
inspirace lidovou slovesností.
Ruce Venušiny (1936)
Zhasněte světla (1938)
Vějíř Boženy Němcové (1940)

4. Reflexivní poezie
- píše o smyslu poezie v životě člověka a společnosti
- píše o muži, který má jedinou jistotu, a to svou ženu
- píše o neustálém sporu mezi životem a smrtí
- způsob vyjádření: volný verš, srozumitelný, jasný a jednoduchý jazyk, nepoužívá
metafory.
Halleyova kometa (1967)
Odlévání zvonů (1967)
Morový sloup (1981)

Na vlnách TSF
Tato básnická sbírka, kterou řadíme do Seifertova poetistického období, byla poprvé
vydána roku 1925 pod záštitou Devětsilu. O typografickou úpravu se postaral Karel
Teige, a právě kvůli němu můžeme o této sbírce hovořit také jako o souboru
typografických básní, např. básně Rebus, Cirkus, Počitadlo nebo Objevy- Teige používá
různé druhy písma a jeho velikosti, hraje si s rozmístěním textu a vytváří zvláštní
grafickou úpravu. Básně jsou zakládány na slovních hříčkách a lyrických anekdotách.
Jednotlivé motivy jsou pouze volně spojovány básníkovou fantazií a působením volných
asociací, svět je zde hravým, radostným jevištěm lásky.
Od prvního vydání v roce 1925 však prodělala tato sbírka velmi složitý vývoj, po jistou
dobu zcela zmizela z pultů knihkupectví, protože od roku 1938 byla přejmenována na
"Svatební cestu".
Maminka
Sbírka věnovaná vzpomínkám na dětství, a především na Seifertovu maminku, která
dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí. Opěvuje zde její prostotu, skromnost
a obětavost hraničící se sebezapřením, její láskyplnou přítomnost v kontrastu s
prázdnotou, která nastala po její smrti.
Autor vidí svou maminku jako člověka, na kterého se mohl vždy spolehnout. Často
maminku zobrazuje jako citlivou ženu v domácnosti. Seifert vzpomíná na maminku také
díky věcem, které s ní byly úzce spjaty, například její prstýnek. Ze sbírky je cítit láska
autora k jeho mamince a vůně linoucí se z kuchyně, kde maminka vaří.

Šel malíř chudě do světa

Tato básnická sbírka je určena především dětem. Básničky jsou vlastně doprovodem k
obrázkům Mikoláše Alše. Seifert píše o věcech, které každému člověku připadají
samozřejmé, používá sdružený nebo střídavý rým, což jim dodává na jednoduchosti,
strohosti a prostotě. Přesto jsou tyto básně velice hluboké, ožívá v nich nejen půvab naší
krajiny s jejími dědinami, chalupami, mlýny, kouzlo naší přírody s jejími chlumy, loukami,
potoky, s jejím koloběhem od jara do zimy, ale i sám život našeho lidu, jeho dny všední i
sváteční, jeho plodná práce i zpěvná poezie.
Až příliš často si básník zasteskne nad svým ztraceným (šťastným) mládím, stráveném
však ne v přírodě na venkově, jak by člověk předpokládal, ale na pražském předměstí
Žižkově.
Básně mají leckdy naivně romantický nádech, jsou až příliš optimistické, zlo je většinou
bez většího rozebírání nahrazeno dobrem.

"Hned vlečku zimě přesekne,

zašlápne špínu sněhu.
A vše, co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu."
báseň Jarní
Morový sloup
Zakázaná sbírka v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem
vzpomínkově laděné sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka
však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po
sovětské okupaci v roce 1968. Teprve v roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
Analýza autorových pocitů ohledně tehdejší politické situace, vládnutí komunistického
režimu. Lidé si nemohou dělat, co se jim líbí, ale jenom to, co dovolí režim. Přemýšlí o
moznosti emigrace ze země, protože nesouhlasí s režimem a nelíbí se mu rozsáhlé
omezování práv občanu.
Motivy – láska, erotika, vlastenectví, národ, ženy, smrt