Chloe Neill v nakladatelství

FANTOM Print

Upíři z Chicaga – Hořké sousto

Holky někdy koušou

Kousnutí páteční noci
Dvojí kousnutí
Na ostří špičáku
Až do dna
Mrazivé kousnutí
Pravidla hry
Hořké sousto
Wild Things *

* Připravujeme, český název bude upřesněn

 FANTOM Print
2017

Copyright © Chloe Neill, 2013

Translation © Petra Kubašková
Cover © Tony Mauro

ISBN 978-80-7398-927-9 (ePub)

ISBN 978-80-7398-928-6 (mobi)
Pro Jeremyho, který mě někdy nechá vyhrát, obvykle mě nechá psát
a vždycky se podělí o skořicový rohlíček. Jsi nejlepší.

Náš osud není ve hvězdách. Je v nás samých.

William Shakespeare
Kapitola 1 - ZIMNÍ OCHRÁNKYNĚ

Začátek února

Z
Chicago, Illinois
írala jsem na lesklou ocelovou čepel, jejíž nabroušený okraj byl pouhých několik palců
od mé tváře, a snažila jsem se neucuknout. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí, prsty
mi klouzaly po rukojeti mé vlastní starodávné katany a pohledem jsem těkala mezi
zbraní, která mě ohrožovala, a mužem, jenž ji svíral v ruce.
„Nervózní, Ochránkyně?“ zeptal se blonďatý upír přede mnou, který nedržel jednu, ale dvě prastaré
samurajské zbraně.
Navlhčila jsem si rty, upravila úchop a snažila jsem se, aby mě nestydatý zájem o mého protivníka –
o tu jeho zpocenou polonahou figuru, úchvatné zelené oči, zlaté vlasy lehce se dotýkající jeho ramen
– neodvedl od mé mise:
Dostat – ho – na lopatky.
„Ani v nejmenším, Sullivane.“ Mrkla jsem na něj a v okamžiku, kdy se jeho oči rozšířily zájmem,
jsem využila šance. Klesla jsem na kolena a rukojetí své katany jsem trefila Ethanovu pravou ruku,
takže jsem ho rozhodila a on upustil meč.
Tedy přesněji řečeno jeden z mečů.
Mým soupeřem byl Ethan Sullivan, čtyři sta let starý upír a Mistr Cadoganského Domu, jednoho ze
tří upířích Domů v Chicagu. To on byl ten upír, který mě jedné jarní noci proměnil a zachránil mě
přitom před brutálním útokem.
Nyní byl také upírem, díky němuž jsem se cítila celá.
Byla jsem osmadvacetiletá bývalá studentka postgraduálu, ze které udělal nesmrtelnou bojovnici…
a hrozně ráda jsem využila příležitosti ukázat mu, co přesně stvořil.
Dnes v noci to znamenalo, že se budu učit bojovat nejen s jednou, nýbrž se dvěma mírně
zakřivenými katanami. Upíři katany milovali, dávali přednost mečům před pistolemi – především
proto, že upíři byli prastaří snobové, které kdysi jeden samuraj putující po Evropě přesvědčil, že
katany jsou nadřazené všem ostatním zbraním.
Historie stranou. Mít v rukou dvě katany byla ošemetná záležitost. Katana je elegantní, a když se s
ní člověk ohání, má to vypadat jako ladné cvičení – stejnou měrou tanec jako ukázka důvtipu a síly.
Se dvěma meči to však nešlo snadno, chtělo to znovu přijít na to, jak udržet tělo v rovnováze… a
nepřerazit se o vlastní zbraně.
Naštěstí měl problémy dokonce i Ethan. Sebral meč, který upustil na tatami žíněnku na podlaze
tréninkové haly našeho Domu, a mračil se přitom.
 Upíři na balkoně, kteří náš cvičný zápas sledovali dychtivýma očima, zajásali, když se jejich hrdina,
Mistr Domu, znovu připravoval k boji.
A nebyli jediní, kdo přihlížel.
Můj bývalý učitel umění s mečem, Catcher Bell, kamarád i čaroděj v jedné osobě, se těchto
radovánek dnes večer neúčastnil, neboť měl na práci něco jiného. Našli jsme si náhradu, ačkoli ta
nebyla naším dosavadním úsilím příliš nadšena.
„To bylo děsně neohrabané,“ řekl upír s kaštanovými vlasy, který stál před námi.
Greyové a Navarrové představovali další dva upíří Domy ve městě a náš učitel byl kapitánem stráží
u Greyů. Jonah byl vysoký, pohledný a taky to byl můj partner v Rudé gardě, tajné organizaci
založené s cílem zajistit, aby Domy a Greenwichské prezídium, vládnoucí orgán severoamerických a
západoevropských upírů, nepřekračovaly svou pravomoc. My jsme už technicky vzato nebyli
součástí Greenwichského prezídia, neboť jsme vystoupili, když nás toto uskupení začalo příliš
utiskovat. Nebylo však pochyb, že i nadále měli potenciál pořádně nám osladit život. Podle mého
názoru nebyl vůbec špatný nápad hlídat hlídače.
Ethan se sice smířil s mým členstvím v Rudé gardě, ale ještě pořád v sobě zpracovával mé
partnerství s Jonahem. Byl by raději, kdybych zůstala loajální výhradně jednomu upírovi mužského
pohlaví – a sice jemu. Když si před časem vybili agresi při souboji v Domě, dospěli ohledně mé
osoby k dohodě, ačkoli nebyli zrovna nejlepší kamarádi. Ethan se při Jonahově poznámce zamračil.
„Nebylo to neohrabané,“ řekl. „Bylo to trapné.“
„Ne,“ škádlila jsem ho, „byl to důsledek tvé strategie a taktiky.“ Některé hlásky jsem extra
zdůraznila, abych podtrhla své tvrzení.
„Byla to otázka štěstí,“ oponoval Jonah. „A nebylo to nejhezčí. Vy oba musíte brát katanu jako
prodloužení těla. Vím, že je to náročné na koordinaci, ale zvyknete si. Zkuste to znova.“
Zakroužila jsem levým zápěstím, které začínalo bolet. Upíři měli sice nadprůměrnou sílu, ale už
jsme cvičili hodinu a Jonah nám moc nedopřával pauzy na vodu.
„Problém?“ zeptal se Jonah.
„Jen to trochu pobolívá.“
„Budeš v pohodě. Zaujměte pozici.“
Nemohla jsem si pomoct, ale udělala jsem na něj obličej. Ne že bych čekala, že můj partner z Rudé
gardy bude instruktor-pohodář. Zodpovídal koneckonců za to, aby stráž Domu Greyů zůstávala
připravena k akci. Jenže na druhou stranu jsem nečekala, že nás bude totálně drtit.
„Zaujměte pozici,“ zopakoval Jonah o něco rozhodněji.
„Neměl bych mu připomenout, že jsem Mistr?“ zeptal se vedle mě tiše Ethan, který teď kroužil
meči v rukou a pohupoval se ze špiček na paty, zatímco se připravoval na opětovný souboj.
 Jonah musel mít dokonalý sluch. „Jsi Mistr Cadoganského Domu,“ řekl, „ne dvojího meče. Zaujmi
pozici.“
Dav upírů zahýkal a hecoval nás stejně jako Jonah.
„Dvě katany jsou záludnější než jedna,“ zamumlal Ethan.
Pomyslela jsem si, že totéž platí pro upíry. Zvláště pro upíry mužského pohlaví.

O hodinu a jednu sprchu později jsme se vrátili do bytu ve třetím patře Domu, do malého shluku
místností, kterému jsme říkali domov.
Práci jsem dnes večer měla odbytou, ale za několik minut jsem měla vyrazit do mrazivé únorové
noci. A jelikož jsem doufala, že zapůsobím lépe než dojmem upocené upírky, ocitla jsem se v šatně
uprostřed Ethanových drahých obleků a naleštěných bot a lámala si hlavu, co na sebe.
„Kotníčkové boty, nebo po kolena?“ zeptala jsem se.
Ethan se ledabyle opřel o stěnu, jednu nohu přehozenou přes druhou a pobavený výraz v obličeji.
„Fakt tolik záleží na tom, co máš na sobě?“
Zpražila jsem ho pohledem.
„Ochránkyně, jsi inteligentní žena se solidním smyslem pro čest, prvotřídním původem a
magisterským titulem –“
„Téměř s doktorátem.“
„Téměř s doktorátem,“ připustil, „a sice z anglické literatury, a přesto řešíš výběr obuvi. Nejdeš
přece na rande.“
A to bylo taky dobře, protože já a Ethan jsme spolu bydleli skoro dva měsíce. Jako důkaz jsem měla
klíč, přestože jsem si pořád ještě zvykala na myšlenku, že střešní byt v Cadoganu patří také mně.
Rande nerande, pro obyvatele Chicaga nebylo moudré podceňovat dobré zimní obutí. S omrzlinami
se nekamarádí nikdo.
„Vím, že nejdu na rande. Jen mi to připadá… důležité.“
Asi popáté nebo pošesté jsem se posadila na polstrovaný otoman a zase se přezula, tentokrát jsem
vyměnila kotníčkové boty – hezké, ale nikoli teplé – za kožené kozačky po kolena a natáhla jsem je
přes džíny, které jsem zkombinovala s tričkem a svetrem. Kozačky byly z tmavohnědé kůže a padly
mi perfektně – naprosto ideální pro dlouhé a tmavé zimní noci.
Když jsem je nazula, postavila jsem se a zapózovala před zrcadlem, táhnoucím se v šatně ode zdi ke
zdi.
„Je to důležité,“ souhlasil Ethan a prohlížel si mě v zrcadle. „Byla tvoje kamarádka hodně dlouho.
Obě se teď snažíte posbírat kousky vašeho vztahu, abyste se přesvědčily, jestli k sobě ještě pasují.“
„Já vím. A je to pořád trapné. A pořád jsem z toho nervózní.“
 Ta, o které jsme mluvili, byla Mallory Carmichaelová. Moje bývalá nejlepší kamarádka a
spolubydlící, relativně mladá čarodějka, která se snažila vykoupit z hříchů, které natropila v
nešťastném období jako opravdová zvrhlá čarodějka. Momentálně odpracovávala své prohřešky tím,
že žila bez magie a vykonávala podřadné práce pro alfu Severoamerické centrální smečky. Zdálo se,
že nad sebou opět získává kontrolu, ale ani Ethan, ani já jsme si jí nebyli úplně jistí.
„Vypadáš nervózně,“ přisvědčil Ethan.
Vzdychla jsem. „To mi teda moc nepomohlo. Doufala jsem v něco víc lichotivého. Třeba: Merit,
vůbec nevypadáš nervózně; vypadáš úchvatně.“
„Past,“ řekl a zakroutil hlavou.
Pohlédla jsem mu v zrcadle do očí. „Není to past.“
„Je to past,“ ujistil mě Ethan s úsměvem, „protože neexistuje taková odpověď, kterou bys mi
doopravdy uvěřila.“
Hodila jsem po něm pochybovačným pohledem. „Tak to zkus.“
Ethan, který ve skvěle padnoucím černém obleku vypadal prostě ďábelsky krásně, se postavil za
mě, odhrnul mi dlouhé hnědé vlasy z krku a políbil mě na vrcholek ramene, až mě z toho lehce
zamrazilo v zádech.
„Ochránkyně, ty jsi vždycky ta nejkrásnější žena v místnosti bez ohledu na to, co máš na sobě. A
zvláště a především: když nemáš na sobě vůbec nic.“
Jak to ti chlapi dělají, že v řádu několika slov dokážou přejít od sladkého komplimentu k úplně
oplzlému? Přesto to kompliment byl a Ethan Sullivan byl mistrný lichotník.
„Děkuji ti.“
„Není zač.“ Podíval se na velké a nepochybně drahé hodinky. „Za pár minut mám návštěvu. Raději
bys měla jít.“
Když jsem slyšela tu pochybnost v jeho hlase, zafuněla jsem. „Na mého válečného oře je spoleh,
doveze mě tam včas.“ Použila jsem sice nabubřelá slova, ale ve skutečnosti mě čekala cesta mým
značně ojetým volvem, v únoru a přes Chicago. Šance nehrály v můj prospěch.
„A teď začínáš znít jako Jeff,“ řekl Ethan.
Jeff Christopher byl kamarád a kolega, zbožňováníhodný exot a kožoměnec, s nímž jsem se
seznámila skrze svého dědečka, bývalého zprostředkovatele pro všechny nadpřirozené bytosti v
Chicagu. Jeff byl blázen do techniky a fanoušek her na hrdiny – nedávno jsem ho viděla od hlavy k
patě v oděvu hraničáře, od bot po kápi – takže moje hláška o „válečném oři“ by byla přesně podle
jeho gusta.
„Jeff nám při mnoha příležitostech zachránil kejhák,“ připomněla jsem mu.
„Jsem si toho dobře vědom, Ochránkyně. Ale musíš souhlasit, že to dělá osobitým stylem.“
 „To jo. A s chlupama. Jo, a když už o tom mluvíme, tak jsi mě pořád ještě nevyplatil po té malé
sázce.“
„Ale tys tu malou sázku nevyhrála, Ochránkyně.“
„Tipovala jsem, že Jeff je puma.“
„A já jsem mnohokrát namítal, že Jeff není puma.“
Obdařila jsem ho sarkastickým pohledem. „Ale není ani svišť, což jsi tipoval ty. Já byla blíž, takže
vyhrávám.“
„Blíž se nepočítá. Byla to remíza.“
Zakoulela jsem očima. Nechtěla jsem se vzdát, ale dnes jsem neměla čas dohadovat se o
drobnostech týkajících se zvířecí taxonomie.
„Tak nebo tak je srst příjemná změna oproti sucharským upírům.“
„My upíři nejsme suchaři,“ řekl Ethan, vrazil ruce do kapes a civěl na mě, no, jako suchar.
„Jste, ale to je zase váš osobitý styl.“
Ethan povytáhl obočí, což byl jeho oblíbený způsob, jak dát najevo mnohé z arzenálu svých emocí,
k nimž patřily pochybovačnost, panovačnost a škodolibost.
„Dochází ti, Ochránkyně, že jsi jedna z nás?“
Nechala jsem své oči zestříbrnět, což byl efekt, který se objevoval, když upír prožíval silné emoce,
abych tak dala na srozuměnou, jak moc jsem ve skutečnosti jako on – a hloubku emocí, které kolem
toho cítím. „O tom nikdy nepochybuju. A vůbec,“ změnila jsem téma, „čeho se týká ta tvoje
návštěva?“
„Daria. Očividně kolují zvěsti, že Darius už není dost silný, aby udržel prezídium pohromadě.
Morgan a Scott si o tom chtějí popovídat.“
„Protože Daria unesli?“ zapřemítala jsem nahlas. Darius West byl vůdce Greenwichského prezídia.
Ačkoli jsme technicky vzato teď byli Zbloudilí upíři, jelikož jsme již nebyli věrni prezídiu, Ethan
udržoval přátelské vztahy se Scottem Greyem a Morganem Greerem, Mistry Greyů a Navarrů. Také
bylo prospěšné, že jsme nedávno zachránili Dariovi život a ochránili ho před nájemným vrahem,
podplaceným novým chicagským „zprostředkovatelem“ pro nadpřirozené bytosti, Johnem
McKetrickem.
„Přesně,“ přitakal Ethan. „Chápu, že ostatní členové prezídia jsou šťastní, že jsme ho zachránili, ale
také jsou znepokojeni, že bylo vůbec potřeba ho zachraňovat.“
Greenwichské prezídium se skládalo z upírů proslulých svou silou, když už ne šlechetností.
„Nepřekvapuje mě, že zpochybňují jeho schopnosti,“ řekla jsem, vzala z věšáku krátký trenčkot v
barvě velbloudí srsti a oblékla si ho. Byl to dar od Ethana, který se bál, že tenké kožené sako, které
jsem obvykle nosívala na svoje vycházky coby Ochránkyně, není na únor dost teplé. Nepotřebovala
jsem, aby si mě získával pomocí darů – už tak jsem vůči němu byla dost povolná – ale ten kabátek
byl teplý a dokonale mi padl, takže jsem se rozhodla, že nebudu odporovat.
„Budeš si tam venku dávat pozor?“ zeptal se Ethan. Mezi očima se mu objevila ustaraná vráska.
„Budu. Ale jdeme jen na pizzu. A Luc ví, kde budu, jen pro případ zombie apokalypsy.“
Můj řetězec velení byl složitý. V Domě jsem zastávala funkci Ochránkyně, což je něco jako voják
pro Cadogan a vše, co pod něj spadá. Jenže jsem nebyla vysloveně strážce, což znamenalo, že Luc,
kapitán cadoganských stráží, nebyl tak úplně můj šéf. Ze stejného důvodu jím nebyl ani Ethan,
jelikož jsem měla v podstatě oprávnění postavit se nad něj, pokud by nejednal v nejlepším zájmu
Domu. Jenže Luc byl přinejmenším můj aktivní dohlížitel, takže jsem ho zahrnula do svých plánů na
večer.
„Já vím,“ řekl Ethan. „A vím, že potřebuješ na chvíli vypnout. Oba jsme poslední dobou pracovali
hodně přesčas.“
„No, já jsem hlídala McKetricka a ty jsi byl –“ podívala jsem se na něj úkosem, „co že jsi to vlastně
dělal?“
„Řídil tento upíří Dům?“ odtušil suše.
„Jo aha,“ řekla jsem s přikývnutím. „Řídil tento upíří Dům.“
Trochu se zakřenil, pak mi zastrčil za ucho tenoučký pramínek vlasů. „Ve vší vážnosti, měli
bychom se dohodnout a strávit spolu pár příjemných chvil.“
Úlisně jsem se na něj usmála, protože jsem náhodou tuhle jeho nabídku tak trochu čekala.
„Naprosto souhlasím,“ řekla jsem. „Právě proto jsem na pátek zamluvila večeři na Toskánské
terase, což je nejvybranější italské bistro v Chicagu. Domácí těstoviny. Jemné šampaňské. Lanýže.
Malilinkaté dortíčky, které jsou skoro lepší než mallodortíky. Oslavíme to stylově.“
Toskánská terasa patřila ke starým typickým chicagským restauracím, kde číšníci hovořili vesměs
italsky, prostory byly tmavé a měli jste tam záruku soukromí. Byla výtečná a drahá, ten typ místa,
který jste si schovávali na zvláštní příležitost.
Ethan zkrabatil obočí. „Oslavíme co?“
„Ty si nepamatuješ, co bude v pátek?“
Nasadil nechápavý výraz a jeho oči připomínaly jelena, který tupě civí do předních světel
automobilu. Vykolejila jsem ho.
„V pátek je čtrnáctého února,“ řekla jsem. „Je Valentýna.“
Strávila jsem tak velkou část dospělého života jako nezadaná, že Valentýn pro mě celkově vzato nic
moc neznamenal. Jistě, tu a tam jsem dostala povadlé růže v zelené váze nebo bonboniéru ve tvaru
srdce a z nekvalitní čokolády. Jenže těch dárků bylo málo a s velkými rozestupy.
 Tento vztah byl skutečný, což znamenalo, že jsem mohla – poprvé – zakusit smysluplný den
svatého Valentýna. Ne kvůli růžovým růžím a čokoládovým bonbonům plněným nugátem, ale kvůli
nám. Protože jsem našla někoho, kdo mě udělal lepší, silnější a protože, nebo jsem si to alespoň ráda
myslela, jsem já udělala totéž pro něj. To už stálo za to, aby to člověk oslavil, vážil si toho a byl
vděčný.
Stálo to za číšníky ve smokingu a úzké sklenky na šampaňské.
„Je den svatého Valentýna, chtělas říct,“ podotkl Ethan s úsměškem. „Překvapuje mě, že chceš
slavit tak krvavý den chicagské historie.“
Měl na mysli masakr na svatého Valentýna z roku 1929, kdy Al Capone sejmul v garáži v
Lincolnově parku několik mužů z nepřátelského gangu.
„Víš, že tohle nemyslím.“ Utrhla jsem žmolek z jeho klopy. „Jak už jsi řekl, zasloužíme si pár
příjemně strávených společných chvil, jen my dva. Pár minut klidu a ticha mimo Dům, někde, kde
nebude záležet na tom, že jsme upíři.“
„To zní lákavě,“ připustil Ethan. „Sice je to trochu pokoušení osudu, ale přesto pozvání. Těším se
na to.“
Hříšně se na mě usmál, čímž naznačil, že to není ani tak večeře, na co se těší, jako spíš to, co, jak
doufal, se možná odehraje potom.
A protože představa toho scénáře nám toho večera moc nepomáhala v plnění povinností, políbila
jsem ho na ústa. „Musím běžet.“
Ethanův výraz povadl. Když jsem mu položila ruku na prsa, cítila jsem, jak pod ní bije srdce –
pravidelně a silně.
„Budu opatrná,“ slíbila jsem. „Budu mít u sebe meč i telefon. A krom toho budu večeřet s jednou z
nejmocnějších čarodějek světa.“
Jeho oči získaly strohý výraz. „Já vím,“ řekl. „Přesně to mi dělá starost.“
Kapitola 2 - VEČERNICE

N oční vzduch byl studený, čistý a čerstvý, ale ulice a chodníky byly pokryty vrstvou
špinavého, zledovatělého sněhu, který pořádně neroztaje ještě pár měsíců. Zamířila
jsem k autu, zaparkovanému na chodníku na místě, kvůli kterému jsem musela třikrát
objet blok, než jsem ho uchvátila, a mávla jsem na lidi, kteří hlídali plot kolem Domu.
Dnes v noci byla brána zavřená, což bylo během mých deseti měsíců v kůži upírky zřídkakdy k
vidění. Jenže násilí jsme poslední dobou zažili už dost – od nadpřirozených najatých prezídiem až po
nájemné vrahy na zakázku McKetricka –, takže jsme zpřísnili ostrahu na všech úrovních.
Když mě viděli přicházet, jeden z lidí, pistoli u boku, pootevřel jedno křídlo ocelových
mřížovaných vrat jen natolik, abych mohla vyjít ven.
Když jsem procházela skrz, strážce se dotkl prstem černé kšiltovky na pozdrav, pak za mnou zase
zavřel, čímž opět oddělil Cadoganský Dům od Hyde Parku – i od zbytku světa.
Vlezla jsem do auta a okamžitě zapnula topení na plné pecky, ne že by to pomohlo. Můj nový
kabátek byl sice teplý, ale přece jen byl únor a byli jsme v Chicagu. Když to ve ventilátoru začalo
rachtat, jako když strčíte kartu do výpletu jízdního kola, ztlumila jsem topení a usoudila, že
nedostatečné, ale zato fungující topení je lepší než rozbité.
Teď, když jsem byla mimo Dům, usoudila jsem rovněž, že je bezpečné zavolat Jonahovi a získat
nejčerstvější informace o posledním dění v Domě loajálním Greenwichskému prezídiu. Jelikož Ethan
byl jediným cadoganským upírem, který věděl o mém členství v Rudé gardě, a na našem tréninku
nebylo moc soukromí, omezila jsem naše diskuse v Domě na minimum.
Nastavila jsem na svém lesklém novém mobilu – náhradě za pagery, které jsme kdysi nosívali u
sebe – reproduktor a vytočila jeho číslo.
Zvedl to na první zazvonění a v pozadí za ním byl slyšet čilý ruch. „Jonah.“
„Tady Merit. Co je nového?“
„Jelikož jsem tě viděl před hodinou, tak nic. Ty řídíš a nudíš se, co?“
„Nenudím se. Jen mám zájem o tvé myšlenky a moudro. A tréninkový sál plný upírů nebyl ke
konverzaci příliš vhodný.“
„Já mám taky nějaký život, víš?“
„Opravdu?“ škádlila jsem ho. „To mě překvapuje.“
„Vlastně mám dneska večer rande.“
Zamrkala jsem. Ta novina mě trochu zaskočila. Byla jsem hodně zaláskovaná do Ethana, ale já a
Jonah jsme jako pracovní partneři měli odlišný, jedinečný vztah, takový, který vyžaduje jiný druh
důvěry a také důvěrnosti. Prostě mi jen připadala divná možnost, že by se do toho montovala nějaká
jiná žena.
Dokázala jsem to však překousnout. „Kdo je ta šťastná?“
„Zbloudilá,“ řekl. „Představil nás Noah. Nejsem si jistý, jestli to někam povede, ale líbí se mi její
styl. A její postava.“
„A mně by se zase líbilo, kdyby sis nechal detaily pro sebe.“
„Merit,“ řekl uštěpačně, „ty žárlíš?“
Nežárlila jsem, opravdu ne. Jen to prostě bylo trochu divné. Nahlas jsem to ovšem nehodlala
přiznat. „Ani v nejmenším. Jen nepotřebuju slyšet pikantní podrobnosti. Buď tam na sebe opatrný.“
„To mám v plánu. A totéž bych poradil já tobě.“
„Nemělo by se stát nic divného, a kdyby náhodou…“
„Tak ode mě chceš, abych tě zachránil, aby ti Ethan nevmetl do tváře ‚vidíš, já ti to říkal‘?“
„Nepotřebuju zachraňovat. Ale ano, prosím.“
Uchechtl se. „Možná budeme mít štěstí a uvidíš McKetricka, jak se vloupává někomu do auta nebo
tak. Sice by to nebyl nejuspokojivější způsob, ale aspoň bychom se ho zbavili.“
Víc jsem nemohla souhlasit. McKetrick si hrál na byrokrata, který jen úřaduje od stolu, ale ve
skutečnosti choval odpornou nenávist vůči upírům a byl ochoten podle toho jednat. Po čtyřech
vraždách jsme mu stále nemohli přišít žádný důkaz a netušili jsme, co může udělat příště.
„Nenašli jsme nic,“ řekla jsem. „Možná že Michael Donovan lhal o tom, že si ho McKetrick najal.“
Michael Donovan byl právě ten upíří nájemný vrah, kterého si McKetrick najal.
„To, že jsme ho nechytili, neznamená, že nic nedělá,“ podotkl Jonah. „Jestli je dost mazaný, tak se v
tuto chvíli drží při zemi.“
„Drží se při zemi, nebo něco kuje?“ přemítala jsem nahlas.
„Až se to dozvíme, tak to budeme vědět,“ řekl Jonah a odkašlal si, jako by se na něco připravoval.
„Jestli chceš věci urychlit, mohli bychom do jeho domu nasadit štěnice.“
Tuhle písničku měli Luc a Jonah společnou. Byli přesvědčení, že se můžou jen tak dostat dovnitř,
napíchnout McKetrickův dům v Lincolnově parku a zase odejít. Vzhledem k McKetrickovu
pravidelnému režimu – konec konců to byl zaměstnanec města – nebyla ta myšlenka tak docela
mimo. Jenže co rizika? Dost závažná, a právě proto ji Ethan s Noahem, který byl hlavou Rudé gardy,
zamítli.
„Nejsme CIA,“ připomněla jsem mu. „A jestli nás přistihnou, může se proti nám město obrátit a
udělat z toho aféru Watergate. Je to příliš riskantní.“
„Tak počkáme,“ řekl Jonah. „Což je úžasné, protože ty jsi přece tak hrozně trpělivá osoba.“
Nebyla jsem, a on mě až moc dobře znal. „Nezůstane věčně potichu. Na to má moc velké ego.“
 Auta přede mnou zpomalila tak, že to skoro vypadalo, že se nehýbou, a já jsem věděla, že není
dobrý nápad probírat nadpřirozené záležitosti, když se prodírám zácpou. „Jonahu, na silnici houstne
provoz, tak musím končit. Dám vědět, kdyby bylo nějaké vzrůšo kolem Mallory.“
„To udělej,“ řekl. „Ale pokud nastane něco vzrušujícího u mě, tak tě o tom informovat nebudu.“
Díky bohu za malé zázraky.

Wicker Park byl severozápadně od Hyde Parku a provoz neprořídl, ani když jsem vjížděla do
obytné čtvrti. Dokonce i v únorové tmě bylo na Division Street, hlavním tahu Wicker Parku, živo.
Obyvatelé Chicaga přecházeli mezi bary a restauracemi, přelézali nebo obcházeli hory sněhu,
nahrnuté sněžnými pluhy, ztmavlé pouličním štěrkem a ztuhlé mrazem.
Chvíli jsem jezdila kolem, než jsem našla parkovací místo – tato činnost zabírala obyvatelům
Chicaga dvacet až třicet procent času, kdy byli vzhůru – a vecpala se na něj s volvem.
Nějakou dobu jsem se dívala na katanu na sedadle spolujezdce. Nelíbila se mi představa, že ji mám
nechat v autě, ale ani mi nepřipadalo, že by byla s nadšením přijata v místě, které se dalo označit za
Mekku chicagské hluboké pizzy a do kterého jsem právě mířila.
„Vždycky se pro tebe můžu vrátit,“ zamumlala jsem a strčila meč mezi středový panel a sedadlo
spolujezdce, aby byla jeho přítomnost trochu méně nápadná. Naposledy jsem se nadechla, abych se
uklidnila, vystoupila z auta a zamkla ho za sebou.
Jak jsem šla k Saulovi, své oblíbené pizzerii v Chicagu i okolí, křupal mi pod nohama zmrzlý sníh.
Nějakou dobu jsem strávila v New Yorku, a přestože jsem dokázala ocenit hloubku newyorské lásky
k plandavé pizze, nikdy jsem jí nepřišla na chuť.
Nad dveřmi visely zvonečky na červené kožené šňůrce, a když jsem otevřela, zacinkaly a za mnou
se vplížil dovnitř průvan. Zavřela jsem, a když jsem uviděla nabručený výraz muže stojícího za
pultem, trochu jsem se přikrčila.
„Snažíš se sem pustit zimu?“
Odlepila jsem se od dveří a vykročila po ošoupaném linoleu k pultu, který byl někdy v
sedmdesátých letech pokryt plastem imitujícím dřevěné letokruhy, zřejmě kvůli „autentickému“
dojmu z pizzerie.
„Kdybych se snažila,“ řekla jsem, „tak bys to poznal.“ Opřela jsem se lokty o pult a pěkně natvrdo
jsem pohlédla na muže za ním. Byl už postarší, dost přes šedesát, s hustou černou kšticí a očima s
darebáckou jiskrou. Měl na sobě vřesově šedou mikinu s vybledlým červeným nápisem PIZZERIE U
SAULA přes prsa.
Byl jedinou osobou v téhle malé místnůstce, která sloužila jako zastávka pro objednávky a
vyzvedávání a vedla dozadu do malé jídelny.
 Zamračil se, až se mu housenkovité obočí spojilo. „Máš prořízlou pusu.“
„To já vždycky,“ řekla jsem a oplatila mu úsměvem. „Ráda tě vidím, Saule. Jak jde obchod?“
Jeho výraz změkl. „Nedostávám už tolik objednávek na smetanový sýr a dvojitou slaninu jako
dřív.“ Prohlédl si mě. „Vypadáš dobře, dítě.“
V očích mě nepříjemně zapálilo, což byl varovný signál, že se z nich chystají vyhrknout slzy dojetí.
Jenže já je jsem zadržela. „Ty vypadáš taky dobře.“
„Věci se mění, že?“
Rozhlédla jsem se po restauraci s jejím zaprášeným vybavením a vyvěšenou tabulkou s nabídkou
jídel poskládanou z pohyblivých plastových písmen. Podél jedné zdi stály na kovových nohou židle,
každý pes, jiná ves. Pultík byl ošoupaný od tisíců rukou, loktů, kreditek a krabic od pizzy a v
místnosti to bylo cítit prachem, plastem a česnekem.
„Fakt se mění?“ podivila jsem se nahlas se širokým úsměvem. „Jsem si fakt jistá, že ten plakát s
Frajerem Lukem tady visí od chvíle, kdy ten film šel do kin.“
Saul přimhouřil oči. Tohle byla vždycky nebezpečná půda. „Frajer Luke je klasický kousek
americké kinematografie, slečno Vševědoucí. Získal pět nominací na –“
„Cenu Akademie, já vím.“ Usmála jsem se na něj – bylo milé slyšet znovu tu povědomou přezdívku
a vést tu známou hádku – a ukázala jsem k jídelní části. „Je tam slečna Modrovlasá?“
„Je ve vašem boxu,“ řekl a mrknul na staré hodiny schlitzovky za sebou. „Pizza by měla být za
deset minut.“
„Děkuju, Saule. Je milé být zpátky.“
„V první řadě jsi mě neměla nechat tak dlouho čekat,“ zabručel a vydal se do kuchyně.

Mallory Delancey Carmichaelová, v současné době od řemesla odstavená čarodějnice s pošlapanou

pověstí, seděla v plastovém boxíku, v tom typu s prosezenými čalouněnými lavicemi. Na hlavě měla
pletenou ušanku se střapcem nahoře. Čepici měla staženou hodně přes modré vlasy, které ve spodní
části složitého copu spočívajícího na jejím rameni tmavly do indigové. Měla bundu, pod ní svetr a
pod ním top na zapínání; rukávy svetru měly zvoncovitý okraj a sahaly jí skoro až ke konečkům
prstů.
Když jsem vešla, vzhlédla a mně se ulevilo, když jsem viděla, že se více a více podobá svému
starému já. Mallory byla růžolící, s klasicky hezkými rysy. Měla velké modré oči a rty ve tvaru
Kupidova luku.
V restauraci bylo narváno, takže jsem měla štěstí, že ukořistila místo k sezení. Vlezla jsem si do
boxu, posadila se naproti ní, sundala jsem rukavice a položila jsem je na lavici vedle sebe.
„To je dneska venku ale zima.“
 „Mrzne,“ souhlasila. „Máš hezký kabátek.“
„Dík,“ řekla jsem, rozepnula ho a přidala ho k hromádce na lavici. „Byl to dárek.“ A jelikož jsem na
ně byla pyšná, vystrčila jsem nohu vedle boxu a pochlubila se svými kozačkami.
„No to je paráda,“ řekla Mallory tiše a přejela prstem po jedné kožené holeni. „Jestli ti kupuje
takovýhle nádobíčko, tak doufám, že s ním spíš.“
Podívala se znovu na mě a zakřenila se a já v jejích očích – na chvíli – spatřila svou starou Mallory.
Moji hruď naplnila úleva.
„Nekoupil mi je, ale nestěžuje si.“ Nervózně jsem si odkašlala a připravila se na to, co jsem jí ještě
nepřiznala. „Nevím, jestli se ti to doneslo, ale vlastně spolu už bydlíme. Přestěhovala jsem se do jeho
apartmá.“
Vykulila oči. „A já myslela, že začneme takovým tím trapným ‚A jak se má tvoje rodina?‘ “
Odmlčela se, sklopila oči ke stolu a znovu je zvedla ke mně. „Vy spolu bydlíte?“
Kývla jsem a čekala, než tu informaci stráví a dojde k nějakému závěru. Upřímně řečeno mě její
rozmýšlení znervózňovalo. Byla u toho od začátku; při mé první konfrontaci s Ethanem byla s námi v
místnosti. Znala náš potenciál – i omezení – tak dobře jako nikdo jiný.
Po chvíli spojila prsty a pohlédla na mě s mateřskou starostlivostí. „A nemyslíš, že jste se
sestěhovali trochu moc brzy?“
„Přestěhovala jsem se o jedno křídlo schodů výš.“
„Jo, do Mistrova apartmá. To je upíří verze luxusního střešního bytu.“
„Taky je přibližně desetkrát větší a luxusnější než můj bývalý pokoj,“ připomněla jsem jí. „Vztah
nebo ne, neměla bys mi upírat právo na jemné povlečení a pokojskou, která stele postel.“
Mallory přimhouřila oči. „Darth Sullivan nemá pokojskou, která mu stele.“
„Ale má,“ řekla jsem. „I s drinky a lanýži.“
„To je tak hrozně… sullivanovské,“ řekla s pobaveným úsměvem. „Nechápej mě špatně. Mám
Sullivana ráda. Myslím, že je pro tebe svým způsobem dobrý. A mezi vámi dvěma to určitě jiskří.
Silně.“
„Tak silně, že by se z toho mohla stejně dobře vyklubat nenávist, jako láska,“ souhlasila jsem.
„Myslím, že jsi ho po jistou dobu opravdu nenáviděla,“ řekla Mallory. „A láska i nenávist jsou obojí
silné emoce. Dvě strany téže mince. Jde o to, že on je tak…“
„Suchar?“ nadhodila jsem, protože jsem si vzpomněla, co mi na něm kdysi vadilo.
„Starý,“ řekla. „Čtyři sta let, nebo tak nějak? Jen nechci, abyste něco uspěchali.“
„To neděláme,“ ujistila jsem ji. „Hlavně máme na náš vztah stejný názor. A co ty? Jak to jde s
Catcherem?“
 Catcher, Malloryin přítel, se nastěhoval do jejího městského domku těsně předtím, než jsem se já
odstěhovala do Cadoganského Domu, ale od jejích nedávných malérů si dali ve vztahu několik
přestávek. On její magickou zradu pochopitelně nenesl lehko.
„Je to ve vývinu,“ řekla nesměle a zatahala za nitku na rukávu. Na rukou měla pořád ještě slabé
jizvy od toho, jak se snažila na svět vypustit černou magii.
Ještě před několika týdny bych na ni netlačila, aby to nějak rozvedla, a to především proto, že jsem
se nechtěla pouštět do nepříjemných témat. Ale jestli jsme my dvě chtěly znovu zapustit kořeny v
přátelském teritoriu, musely jsme přestat chodit kolem nepříjemných témat po špičkách.
„Budu potřebovat víc informací,“ řekla jsem.
Pokrčila rameny, ale v očích měla náznak úsměvu. „Vídáme se. Neřekla bych, že jsme zpátky tam,
kde jsme byli – ještě pořád mi nedůvěřuje a já to chápu – ale myslím, že už je to mezi námi lepší.“
Probudily se ve mně ochranitelské instinkty. Mallory měla nepochybně své mouchy, ale pořád to
byla moje kámoška. „Není na tebe protivný, že ne?“
Mallory na mě vrhla strohý pohled. „Mluvíme tady o Catcherovi. Je protivný pořád. Ale ne tak, jak
myslíš. Začal mě přehnaně chránit. Pořád mě kontroluje, pořád se ujišťuje, že jím a pořádně spím.“
„Má o tebe strach,“ řekla jsem.
„Aaaa,“ protáhla slovo, „taky má pocit viny, že nezasáhl hned napoprvé. On je typ člověka, který
dává ruce pryč. Nemyslím v romantickém smyslu slova. To zase ruce používá rád, jestli chápeš, na
co narážím.“
„To, na co narážíš, mě absolutně nezajímá,“ řekla jsem a gestem ji pobídla, ať pokračuje.
„Jde o to, že si myslím, že se trochu nenávidí, protože si nevšiml, co dělám.“
Po pravdě řečeno toho přehlédl mnoho. Mallory během své studijní přípravy na oficiální členství v
ČUMAKu, unii čarodějů, prováděla zlá kouzla. Napáchala hodně škod přímo ze sklepa městského
domku, v němž spolu bydleli, a dělala to přímo jemu před nosem.
„Pořád mě to překvapuje,“ uznala jsem bez obalu. „Fakticky nechápu, jak to vůbec mohl
přehlédnout.“
„Jo,“ přisvědčila provinile, „jenže zase proč by měl člověk předpokládat, že se jeho přítelkyně snaží
zničit Chicago?“
No, když se Chicago kolem vás rozpadá, možná byste to i předpokládat mohli, jenomže… po bitvě
je každý generál.
„Tak fajn,“ řekla jsem. „Takže ti teď dělá maminku. Mluvila jsi s ním o tom?“
Dovnitř napochodoval Saul s obrovskými chňapkami na rukou, ve kterých držel okrouhlou pánev,
která voněla – správně, uhodli jste – smetanovým sýrem a slaninou. Položil pizzu na mřížku
uprostřed stolu, a jak bylo jeho zvykem, naservíroval každé z nás jeden kousek.
 Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny.
„Děkujeme, Saule,“ řekla Mallory a pobaveně se na mě podívala. „Vylézají ti špičáky.“
Zakryla jsem si pusu rukou a rozhlédla se kolem sebe, abych se ujistila, že to nikdo neviděl. Nemělo
cenu poutat zbytečnou pozornost k mé anatomii.
„Díky,“ řekla jsem, a když jsem si byla jistá, že mám tělo opět pod kontrolou a nezplením pizzu
všem před očima, zahryzla jsem se do svého kousku. Ta chuť byla prostě božská. Od té doby, co se
ze mě stal upír, jsem si brala od Saula pizzu s sebou, ale to se nemohlo vyrovnat pocitu, kdy tuhle
pochoutku s vysokým okrajem jíte čerstvě vytaženou z pece.
„S Catcherem o tom mluvím, ale je to v běhu,“ pokračovala Mallory. „Musím našlapovat opatrně,
protože, však víš, málem se mi podařilo zničit Chicago. A nechci to zlehčovat. Vím, co jsem udělala,
a teď se s tím snažím žít. Ohlédnout se tak, abych mohla svůj dar využít k něčemu víc než jen k
vlastnímu sobectví.“
To už bylo lepší. „To ráda slyším. A co Gabe a ostatní?“
Gabriel Keene byl hlava Severoamerické Centrální smečky a také ten, kdo se staral o Malloryinu
magickou rehabilitaci.
„S Gabem je to dobrý. Tráví hodně času s Tanyou a Connorem – nechce si nechat utéct Connorovy
důležité okamžiky. Berna mi pořád dělá maminku.“ Berna byla jednou z Gabeových příbuzných a
taky barmanka v Little Red, lokále v Ukrajinské čtvrti, kde se v Chicagu smečka scházela.
„Jak dlouho u nich zůstaneš?“
„Nevím jistě. Budujou svůj cateringový byznys a potřebují, aby jim to šlapalo. Vážně si nejsem
jistá, jestli o mně opravdu uvažovali dlouhodobě.“ Odkašlala si. „A právě kvůli tomu jsem s tebou
chtěla mluvit.“
„O co jde?“ zeptala jsem se a hranou vidličky odkrojila kus pizzy.
„O to, co budu dělat, až budu zase smět používat magii,“ objasnila. „Potřebuju smysluplnou práci.
Nějaký jasný úkol. A tak jsem myslela, že bych vám možná mohla pomoct.“
Zarazila jsem se s vidličkou na půl cesty k ústům. „Pomoct nám?“
„Pomoci Cadoganskému Domu. Potřebuju dělat něco dobrého, Merit,“ vysvětlila dřív, než jsem
stihla odpovědět. Což bylo dobré, protože jsem netušila, jak vlastně odpovědět. „Potřebuju pomáhat
lidem. Potřebuju odčinit, co jsem udělala. A upřímně, vy potřebujete hodně pomoci.“
V tom se nepletla a shodly bychom se na tom, že po svém zotavení potřebuje nějaký plán. Jen jsem
si nebyla jistá, zda je Cadoganský Dům tím správným působištěm.
„A co přesně jsi měla na mysli?“ zeptala jsem se.
 „No, myslím, že bych se mohla stát trvalou součástí Domu, jako magický poradce. Mohla bych vám
pomáhat plánovat operace. Chodit s vámi na mise. Už jsem to přece dělala, s Tateovými. A dopadlo
to dobře.“
Pomáhala s Tateovými – dvojčecími padlými anděly, které Mallory uvrhla na Chicago. Jenže tehdy
jsme ji požádali o pomoc v první řadě proto, že ten problém vytvořila a byla schopná pomoct ho i
napravit.
Nechtěla jsem jí to kazit ani bránit jejímu zotavování, ale neuměla jsem si představit, že by Ethan s
něčím takovým souhlasil. Takovou míru přístupu k Domu jí nedá, zvláště po zkušenostech, jaké s ní
Dům měl.
Než jsem však stihla odpovědět, otřásl budovou výbuch.
Srdce se mi rozbušilo náhlým strachem, ale než jsem se zvedla z místa, zadunělo to podruhé – a ten
hluboký otřes mi zavibroval tělem, až mi na pažích naskočila husí kůže.
Z malé poličky na protější stěně spadla váza a rozbila se na podlaze na kousíčky. Lidé, kteří tomu
byli nejblíž, vykřikli překvapením, a skoro všichni ostatní vyskočili a rozeběhli se k oknům.
Teď se ze tmy ozval jiný zvuk, rytmický. Nebylo to nic, co bych mohla identifikovat, ale ani nic
náhodného. A ještě jednu věc jsem zcela lehce rozpoznala.
Ocel.
Dokázala jsem vycítit střelné zbraně a meče díky tomu, že moje katana byla posvěcena mou krví.
Před budovou jich bylo tolik, že jsem je cítila i uvnitř, a to mě znervózňovalo ještě víc.
Malloryiny oči – přimhouřené, ale nikoli vystrašené – našly ty moje. „Co myslíš, že to bylo?“
„Nevím,“ přiznala jsem, položila vidličku a můj apetit se náhle a nezvykle vytratil. „Ale myslím, že
bychom to raději měly zjistit.“
Kapitola 3 - AŤ BUBNY BUBNUJÍ

M allory nechala na stole hotovost a následovala mě davem hostů do přední části restaurace.
Jak jsem šla, oblékla jsem si kabát a nastrkala rukavice do kapes.
Saul stál u předního okna spolu se svým kuchyňským personálem v zástěrách a zíral do tmy.
Neodtrhl oči od skla, dokud jsem nestanula vedle něj.
„Co to, ve jménu božím, má znamenat?“ zeptal se.
„Nevím jistě. Ale zjistím to. Zůstaň tady a zamkni za mnou dveře, dokud se nepřesvědčím, o co
jde.“
„Nebudu zůstávat uvnitř, když ty se budeš venku vrhat do potíží.“
„Už jsem se vrhala do větších,“ uklidnila jsem ho. „Budu v pohodě. Jsem nesmrtelná, ale ty ne.“
Položila jsem mu ruku na paži a upřela na něj prosebný pohled. „Nech tohle na mně, ano?“
Saul se na mě díval, chvíli to zvažoval, pak ale ustoupil a nechal mě projít.
Nebyla jsem ale jediná, kdo mířil ke dveřím. V patách mi byla Mallory.
Zvedla jsem ruku. „Kampak?“
„Jdu s tebou,“ řekla vzdorovitě jako teenagerka. „Mám určité dovednosti, jak jsme se ostatně
přesvědčili.“
Rozhlédla jsem se a zjistila, že na diskuze o jejích dovednostech se nenacházíme na tom pravém
místě – a že by je asi neměla ani předvádět.
„Ty své zvláštní schopnosti správně nemáš používat,“ zamumlala jsem, „a já nechci vyvolat válku
se Smečkou jen proto, že ti to dovolím.“ Mezidruhové nenávisti už jsme v Chicagu měli i tak dost.
Mallory se ke mně naklonila. „A já nebudu postávat opodál, zatímco ty se poženeš do problémů.“
„Ještě ani nevíme, jestli to jsou problémy.“
„Ty to víš,“ odporovala mi. „Tvoje magie je všude kolem. Víš něco o tom, co je tam venku. Něco,
co jsi mi ještě neřekla.“
Nezmínila jsem se o zbraních, protože jsem tady uvnitř nemohla nic potvrdit. Ne s jistotou. Chvíli
jsem se na ni dívala a zvažovala své možnosti: použít ji jako zálohu a riskovat tak Gabrielův hněv
versus nechat ji uvnitř a riskovat její hněv.
„Když už nic jiného,“ řekla, „tak potřebuju aspoň svézt zpátky do baru. Mám hodinu, pak mě má
vyzvednout Catcher. On a Gabe nebudou chtít, abych tady čekala bez tebe, když jsou venku potíže.“
Bohužel měla pravdu. Oba mi natrhnou prdel, jestli se jí během mé hlídky něco stane. „Fajn. Můžeš
teda jít se mnou. Ale nepohneš se ani o píď, dokud ti neřeknu.“
Zasalutovala a vyklouzly jsme ze dveří. Když jsme byly venku, Saul je zavřel a znovu zamkl na
zámek.
 Rozhlížela jsem se po ulici a hledala zdroj hluku. Kromě ustaraných tváří lidí vykukujících ze dveří
a oken a hledajících zdroj otřesů jsem neviděla nic. Ve vzduchu se vznášel kouř, takže trable byly
nedaleko, ale nikoli v mém zorném poli. Ať už to bylo cokoli, přibližovalo se to; rytmický zvuk zněl
čím dál hlasitěji a pocit, že je někde poblíž ocel, sílil.
Začaly houkat sirény a dva policejní vozy prosvištěly kolem restaurace se zapnutými majáky.
„Co se děje?“ zeptala se Mallory.
„Nevím jistě. Ale myslím, že mají zbraně.“ Zbraně a absolutně špatná viditelnost znamenaly, že
jsem potřebovala posily. Když to bylo nutné, uměla jsem být statečná, ale snažila jsem se, pokud to
šlo, nechovat se hloupě.
Vytáhla jsem telefon a vytočila operační středisko v Cadoganském Domě, odkud cadoganští strážci
(a já) vedli vyšetřování a taktizovali.
Luc to vzal po prvním zazvonění. „Ochránkyně? Jaké dobré zprávy pro nás máš?“
„Jsem ve Wicker Parku u Saula. Právě jsme slyšeli dva hodně hlasité výbuchy. Já nic nevidím, ale
cítím kouř. A myslím, že mají zbraně. Můžeš se na to mrknout?“
Slyšela jsem v pozadí cvaknutí a zvuk zběsilého ťukání do klávesnice. Přepnuli mě na reproduktor,
a tak byl slyšet hukot počítačů a hledání informací.
„Kontrolujeme snímače, Ochránkyně. Jsi tam sama?“
„Jsem tu s Mallory. A myslím, že ji odsud budu muset dostat.“
„O tom není sporu, Ochránkyně.“
„Merit, tady Lindsey.“ Lindsey byla další strážkyně Domu – Lucova přítelkyně a v našem Domě
moje parťačka do nepohody. „Snímače chicagské policie vypovídají o explozích. Zdá se, že mají
podezření, že někdo vyhodil do vzduchu nádrže s propanem Molotovovými koktejly nebo tak.“
„Kdo by házel ve Wicker Parku zápalné lahve?“ zeptala jsem se. Mallory vykulila oči.
Cadoganský Dům neodpovídal. Slyšela jsem sršivé drnčení záznamů z kamer, ale nedokázala jsem
rozlišit slova. Museli poslouchat.
A přesto zvuk bubnů sílil a zrcadlil zrychlený tlukot mého srdce.
„Lidi, budu tady něco potřebovat, a to docela fofrem.“
„Policie hlásí pouliční nepokoje,“ řekl Luc. „Několik bloků na západ od tebe hoří a na východ míří
banda výtržníků.“
Tím se vysvětloval hluk. „Myslím, že pokřikují a bubnují nebo tak něco. Slyším, že jsou v pohybu.
Jaký měli cíl?“
„Hledám,“ řekl Luc. „A sakra.“
„Co je?“
„Zaútočili na Bryant Industries.“
 Zamračila jsem se. „Nevím, co to je.“
„To je společnost, která v Chicagu distribuuje Blood4You. Každý distributor je v nezávislém
vlastnictví. Toho svého nazývají ‚Bryant Industries‘, aby nebudili pozornost.“
Aby se asimilovali, vyhýbala se většina amerických upírů pití z lidí nebo upírů a místo toho se
spoléhala na krev balenou v sáčcích nazývanou „Blood4You“.
Jaká byla pravděpodobnost, že by výtržníci zrovna v této době náhodou bombardovali distribuční
centrum Blood4You?
„Ti chuligáni jsou zaměření proti upírům,“ hádala jsem a žaludek se mi nervózně scvrknul.
„To je docela možné,“ souhlasil Luc. „A Ochránkyně, pohybují se tvým směrem. Myslím, že by
bylo dobré se zdvořile rozloučit a dostat odtamtud Mallory pryč. Little Red je blíž než Dům. Možná
bys tam mohla zůstat, dokud si nebudeme jistí, že je vzduch čistý?“
Ohlédla jsem se na dveře. „Lucu, já tady prostě nemůžu nechat Saula jen tak, bez ochrany, když se
ti chuligáni blíží sem. Co když se pokusí zaútočit na restauraci?“
„Jsou proti upírům, Merit. Pro Saula pravděpodobně nepředstavují nebezpečí, pokud tam ovšem
nenajdou tebe. Když si budou myslet, že tam hostí upíry, mohli by na něj zaútočit záměrně. Když
tam zůstaneš, ohrožuješ ho.“
Ta možnost zabolela a mou hrudí projel nepříjemný pocit. Pro ně jsem byla kvůli své anatomii
nepřítel. A to znamenalo, že jsem byla nebezpečím pro všechny okolo.
„Lucu,“ spustila jsem, ale přerušil mě.
„Saula nemůžeš ochránit, Merit. Běž ke svému autu a jeď.“
Do prdele. „Lucu, zavolej mému dědovi. Má pořád ještě kamarády u chicagské policie. Možná sem
může poslat policejní vozy.“
„Dobrý nápad,“ řekl. „Zavolám mu hned, jak mi slíbíš, že pohneš zadkem do Little Red.“
„Slibuju,“ stvrdila jsem. Zavěsila jsem, ale ještě chviličku jsem otálela, abych poslala varovnou
zprávu Jonahovi. Byla jednoduchá a k věci: NEPOKOJE VE WICKER PARKU. ÚTOK NA
BLOOD4YOU. DRŽTE HLÍDKU.
Můj telefon okamžitě pípl, a tak jsem myslela, že Jonah už odpovídá. Jenže místo toho jsem našla
rozčilující upozornění, že moje zpráva nebyla doručena.
Strčila jsem telefon zpátky do kapsy. S technikou se budu muset vypořádat později a zatím doufat,
že ta zpráva Jonahovi nějak dojde.
Podívala jsem se na Mallory. Vypadala nervózně, ale oči měla jasné a její magie se zdála správně
uzemněná.
„Kolik jsi toho slyšela?“
„Dost na to, abych věděla, že sebou musíme hodit.“
 Kývla jsem a musela jsem přidat na hlase, abych překřičela sílící bubnování a skandování. „Moje
auto je jenom o dva bloky dál, ale katanu mám v něm. Možná vyrazili proti nadpřirozeným, takže
budeme předstírat, že jsme jen dvě holky, které si na noc vyšly do města. Půjdeme k autu,
nastoupíme a pojedeme co nejrychleji k baru.“
„A když tě poznají?“
Můj otec, Joshua Merit – Meritová bylo totiž moje příjmení – byl chicagský realitní magnát a média
v našem městě usoudila, že se vyplatí vypustit novinku o tom, jak jsem se stala upírkou. Moje fotku
otiskli v novinách, takže jsem nebyla úplně anonymní.
„Doufejme, že ne,“ řekla jsem. A ať se propadnu do pekla, jestli padnu bez boje. A udělám to tak,
aby stál za to.

Informovala jsem Saula o událostech a slíbila, že pomoc je na cestě. Nevypadal, že bych ho úplně
přesvědčila… dokud jsem mu neřekla, že výtržníci jdou proti upírům a že jsem taky jedním z jejich
cílů.
„Nechci, aby se tobě nebo tvé restauraci kvůli nám něco stalo,“ řekla jsem. Saul trochu provinile
kývl a dveře zase zavřel a zamknul.
Věděla jsem, že nejsem člověk, že mě od nich dělí genetika, špičáky a žízeň po krvi. Tohle byla
bolavá připomínka té dělící zdi a odlišností mezi námi.
Podívala jsem se na Mallory, která kývla a nasadila úsměv. „Říkala jsi, že jsme holky, co jdou večer
do města na party. Takže jako víš jak. Padáme jako že vodsud. Jako fakt.“
„Ony jsou v Chicagu taky kalifornský fifleny?“ *

* „Valley girls“, označení vzniklé v 80. letech podle kalifornského dialektu v Údolí San Fernando, postupně
přenesené na anglicky hovořící ženy (zvláště v USA) používající specifický slovník a holdující nakupování,
plážím a večírkům (pozn. překl.).
„Dneska v noci jo,“ prohlásila.
Vykročily jsme k autu, vyhnuly se Division Street, vyrazily od restaurace přes silnici do úzké
uličky, pak jsme proběhly tmou na opačný konec, kde jsme vykoukly, abychom zhodnotily zdroj
hluku.
Byly tam tucty lidí, dohromady možná čtyřicet nebo padesát, které šly v jednom chumlu
prostředkem Division Street. Jako gang. Věkově se pohybovali od takových, po kterých by člověk
mohl chtít občanku, až po čtyřicátníky, a na první pohled byli hodně zapálení pro věc, takže hlasitě a
často vykřikovali.
„Čisté Chicago!“ řvali jako jeden muž. „Už žádné tesáky! Čisté Chicago! Už žádné tesáky!“
 Opakovali ta slova jako nenávistnou mantru, ječeli na lidi na ulici, mávali ve vzduchu pálkami a
hokejkami a mlátili jimi o sebe a cestou rozbíjeli okénka aut a pouliční lampy.
Oni byli jako vesničané s pochodněmi a já byla Frankensteinovo monstrum, jen jsme žili v moderní
době.
„To je ale banda kriplů,“ zamumlala Mallory.
„To beze sporu,“ řekla jsem. „A my se odsud musíme dostat, než se přiblíží.“ S myšlenkou na únik
jsem hledala v ulici své volvo. Stálo bezpečně v bloku, nechyběla mu žádná zrcátka ani okénka, ale
abychom se k němu dostaly, musely jsme obejít chuligány.
„Holky, co jdou na party,“ připomněla jsem jí. Mallory kývla a já se do ní zavěsila paží. Nasadila
jsem svůj nejlidštější výraz a kráčely jsme zavěšené do sebe směrem k autu, prostě dvě holky, co se
vracejí z nočního tahu.
Snažila jsem se nesyknout při každém zazvonění tříštícího se skla a dávce protiupírských nadávek,
vypuštěné za námi, a nespouštěla oči ze svého cíle. Jenže to nezabránilo mému srdci, aby bušilo jako
splašené. Bylo tady víc lidí, než kolik jsem dokázala sama zvládnout, zvláště když jedinou mou
zbraní byla modrovlasá dívka po mém boku, jejíž pomoc absolutně nepřicházela v úvahu.
Kolem nás ječely sirény, jak výtržníci ničili výkladní skříně a spouštěli tím alarmy. Když jsme
došly na konec bloku – zbývalo už jen pár stop – vyšly jsme zpoza rohu a srdce nám tloukla, zatímco
se chuligáni přibližovali.
Bohužel to jen nabudilo mého vnitřního predátora, který byl víc než ochoten změřit síly s lidmi. S
prudícími, uječenými lidmi.
„To je tak srandovní,“ řekla Mallory, záda přitisknutá ke stěně budovy a paži těsně kolem mojí.
„Bylo nebylo, jednoho dne jsem se pokusila dát si večeři se svou nejlepší kámoškou, a došlo k
apokalypse.“
„No to teda jo,“ zamumlala jsem na souhlas a škubla sebou, jak se nocí kolem nás rozlehly další
zvuky násilí.
„Merit,“ řekla. „Podívej.“
Následovala jsem směr jejího pohledu na druhou stranu ulice, kde výtržníci, kteří se oddělili od
hlavní skupiny, zastavili dva mladíky.
Ti chlapci byli typičtí neohrabaní adolescenti. Jeden byl hubený jak lunt, druhý trochu podsaditější.
Měli na sobě špatně padnoucí oblečení, které se nezdálo na tak chladnou noc dost teplé, ale to byl
stěží problém číslo jedna.
Výtržníci, kteří byli skoro o patnáct centimetrů vyšší a mnohem víc osvalení, se nad chlapci hrozivě
tyčili. Ten vyšší z chuligánů měl účes jako dikobraz a řetěz s obřím zlatým lesklým přívěskem s
motivem dolaru. Jeho kámoš, o deset centimetrů menší, měl na sobě saténovou bundu s výšivkou
draka na zádech a na hlavě kšiltovku Cubs.
Zhodnotila jsem to jako urážku Cubs.
Podsaditější kluk musel říct něco, co se těm grázlům nelíbilo, protože se oba natáhli, popadli
chlapce za ramena a strčili do nich, až kluci o několik kroků zavrávorali pozpátku.
„Merit, musíme jim pomoct.“
Ráda bych jim pomohla, ale ze všeho nejdřív jsem musela pomoct jí. Cítila jsem, jak se kolem ní
začíná tetelit magie a její bublinky začínají stoupat na povrch. Brzy její magie dosáhne toho stupně,
kdy bude vřít naplno, a já už možná nebudu schopná ten přechod zastavit.
„Mallory, musím tě odtud dostat dřív, než se něco stane.“
Zpražila mě pohledem. „Než začnu řádit?“
„Upřímně? Jo.“
„Caroline Evelyn Meritová. Já nehodlám začít řádit.“
No jo, to tvrdila ona. Jenže to, co stihla během své kariéry předvést, nebylo nejpotěšivější. Povedlo
se nám vyjednat spojenectví s kožoměnci, jenže to bylo křehké. Nechtěla jsem být tou, kdo ho
rozbourá.
Toužebně jsem se zadívala k autu.
„Ne že bych tě nechápala,“ řekla jsem, „ale mám zodpovědnost za jisté věci, a ty jsi v tuhle chvíli ta
hlavní z nich.“
„Sklapni,“ řekla. „Děsně ráda se chováš jako upírská tvrďačka.“
Bez varování zahvízdala na prsty, až mi málem praskly uši. „Hej, vy blbci! Proč si nevyberete
někoho ve svojí velikosti?“
Všechny čtyři pohledy se stočily k nám.
„Mallory Delancey Carmichaelová,“ zamumlala jsem a polkla náhlý příval strachu. Byla jsem sice
upírka, ale výtržníci měli nade mnou převahu jak výškovou, tak váhovou. A navíc měli v sobě
mnohem víc nenávisti.
Ten s dikobrazími vlasy vzhlédl s ohrnutým rtem. „Máš nějakej problém, ty čubko?“
To drsné slovo proniklo strachem jako nic. Obočí se mi vyklenulo ve stylu Ethana Sullivana.
„Co to právě řekl?“
„Tak to teda ne,“ zašeptala Mallory. „Jdem mu nakopat prdel.“
To se jí lehko řeklo, jelikož jsem jí správně neměla nic dovolit. Jenže teď už bylo pozdě couvnout;
už to rozpumpovala.
 Odevzdala jsem se osudu, zatřásla jsem rameny, vydechla, abych si uklidnila nervy, a nahodila tu
nejlepší fasádu neohrožené upírky. „Ty hlídej hlavní skupinu a dej mi vědět, kdyby se přiblížili tak,
že bychom se my dvě nestihly dostat k autu. Samy celou tu bandu nezvládneme.“
Mallory kývla.
Frajersky jsem rozhoupala boky, takže na mě zůstali koukat, jak jsem se k nim blížila.
„Ehm. Řekl jsi, že jsem čubka?“
Dikobraz a Drak se na sebe podívali, odfrkli si a ťukli si pěstmi, jako kdyby se jim za použití toho
slova přičetly nějaké body.
„Jo, to jsem řek‘,“ odvětil Dikobraz. „Co s tim budeš dělat?“
Ignorovala jsem tu otázku a podívala se na kluky. „Tihle dva vám něco dělají?“
„Maj rádi upíry,“ řekl Drak, jako by se tím vysvětlovalo a ospravedlňovalo jejich chování.
Upřímně řečeno, ti kluci nevypadali, že by jim nějak záleželo na upírech. Vypadali prostě vyděšeně,
jako by se nejradši z Wicker Parku co nejrychleji vypařili.
„Jen si myslíme, víte, že by se s lidma mělo jednat fér,“ řekl ten podsaditější a nervózně se při tom
drbal na paži.
Neuměla jsem si představit, kolik odvahy ho muselo stát, aby tohle řekl do tváře těch dvou grázlů, a
nejraději bych ho v té chvíli za jeho statečnost objala. Jenomže kvůli tomu jsem tu nebyla.
„Jdi se vycpat,“ řekl Dikobraz.
„Jo,“ souhlasil Drak.
Jenže kluk řekl, co měl na srdci; našel odvahu. Ani jemu se nechtělo couvnout.
„Seš kretén, víš to?“ Zatahal ho za předek bundy. „Myslíš, že když mě zmlátíš jak psa, že to z tebe
dělá hrdinu? Nedělá. Dělá to z tebe idiota. Tak mě ztřískej, když chceš, jestli ti to pomůže. Ale na
konci budu já vědět, kdo jsem. A ty budeš vědět hovno.“
Dikobraz možná věděl hovno, ale poznal, když ho někdo nakrknul. Natáhl se, aby chňapl kluka za
límec… jenže na mě nebyl dost rychlý.
Ve zlomku vteřiny, než se jeho prsty dotkly látky, jsem ho drapla za ruku. Zamrznul v šoku – v
šoku z toho, že někoho vůbec napadlo mu odporovat a že jsem to zvládla tak snadno.
„Ironie věci je,“ řekla jsem, „že jsem upír. A tihle kluci –“ ukázala jsem na mladíky, „jsou na mojí
straně. Zdá se mi ale, že ty ne.“
Trochu jsem mu stiskla zápěstí. Ne tak, abych mu zlámala kosti, ale přesto dost na to, abych mu
dala najevo, že jsem opravdu hodně jiná a že to myslím fakt vážně.
„Kurva,“ zamumlal, ale nespustil oči ze svého zápěstí. Čelo se mu orosilo potem. „Udělej něco,
Joe!“
 Joe, rovněž známý jako Drak, si vyhrnul triko, odhalil kostnaté boky a taky matnou černou pistoli
zastrčenou za pasem kalhot.
„A do prdele,“ řekl druhý kluk, ten tišší. „Nechceme žádný potíže. Jen jdeme domů.“
Ztuhla mi krev v žilách. Jak jsem mohla přehlédnout jeho zbraň, necítit tu známou vibraci pistole?
Ne že by na tom teď záleželo. Jediné, o co teď šlo, bylo dostat ty kluky bezpečně odtud.
Blafuj, řekla jsem si v duchu, zatímco mi srdce bušilo tak nahlas, že mi dunělo v uších.
„Takže teď to proběhne následovně,“ řekla jsem a posbírala tolik odvahy, na kolik jsem se zmohla.
„Já pustím tohohle chlápka a ty si zase přetáhneš tričko zpátky přes pistoli. A vy, chlapci, půjdete
pryč.“
Joe se zasmál. „Myslíš, že se tě bojím?“
Alfa predátor, upomínala jsem se. Na vrcholu potravního řetězce.
Nechala jsem zestříbrnět oči a vylézt špičáky a hladově jsem se ohlédla na Joea. Jelikož mě vyrušili
od večeře, nemusela jsem hlad předstírat.
Jeho oči se rozšířily strachem, ovšem jen na chvíli. Byl to chlap kolem dvaceti let, s připravenou
pistolí, a v machrování byl mnohem lepší než já. Jeho oči zchladly a odrážely nenávist.
„Jsi tam v pohodě?“ zeptala se Mallory. Protože však dnes v noci byla za hodnou holku, nehnula se
z určeného místa.
Možná, pomyslela jsem si, bych ji v téhle naší malé hře mohla využít. Koneckonců to začala.
„Tvoje malá kámoška tě volá,“ řekl Dikobraz. Ale protože jsem ho bezpečně držela za zápěstí,
nevěnovala jsem mu moc velkou pozornost. Zato Joe a jeho pistole mi dělali starosti.
„Jestli ti připadám děsivá,“ řekla jsem, „tak tě ujišťuju, že mám dost velkou sílu. Ale oproti ní jsem
bábovka.“
„Nevypadá, že by měla sílu,“ řekl Joe.
Ušklíbla jsem se. „Tipuju, že nevíš, co je zač.“
Všichni čtyři se na ni podívali a očividně se drobné dívky s modrými vlasy neobávali. Kdyby tak
znali pravdu… Samozřejmě jsem jim tu pravdu nehodlala sdělit, takže jsem mlžila dál.
„Je to smrtka.“
„Kecáš,“ řekl Joe.
„Ne,“ řekl chlapec, který se grázlovi postavil, a pozorně si mě prohlížel. „Ona – ona má pravdu. Ta
holka je smr–“
„Smrtka,“ dořekla jsem za něj, jelikož mi šel evidentně na ruku. Ten kluk se mi vážně líbil.
„Smrtka. Mluví s mrtvými, přivádí je k životu, když je to nutné, a označuje ošklivé ženy a muže,
kteří si nezaslouží žít.“
„A co pak?“ zeptal se ten tišší z kluků.
 Odpověděla jsem gestem: přejela jsem si prstem přes hrdlo.
„Ježiši, to jsou kecy,“ řekl Joe znovu, ale tentokrát už nezněl tak sebejistě. „Holky tohle neuměj.“
„Tahle to umí,“ řekla jsem. Naklonila jsem se a trochu ztišila hlas. „Už jsi někdy šel v noci po ulici
a připadalo ti, že za sebou slyšíš kroky? Možná ujdeš ještě kousek a srdce ti přitom bije v prsou jako
tympán. Řekneš si, že se ti to jenom zdá, a tak jdeš dál. Jenže ty kroky se ozvou znovu. Krok, krok,
krok. A tak se zastavíš, otočíš se, ale nic tam není. Na ulici není po ničem ani stopy. Jenom světla a
stíny. Ale ty víš a jsi si naprosto jistý, že jsi tam nebyl sám.“
Ztuhli, upírali na mě skelné oči, jako by si vybavovali vlastní zážitky. Pokračovala jsem.
„Nebo jsi třeba sám doma a mluvíš na někoho ve vedlejší místnosti, protože jsi viděl jeho stín, jak
prošel. A když neodpovídá, jdeš se podívat… ale místnost je prázdná. Byla prázdná celou dobu. Cítíš
to ale v zádech. Víš, že jsi nebyl sám. A když se snažíš jít spát, když zavřeš oči, cítíš je – cítíš ji – u
nohou postele, jak tě sleduje ve spánku.“
Pomalu, pro maximální efekt, jsem přejela pohledem k Mallory. „Ona je ten materiál, ze kterého
jsou utkané noční můry. Pronásleduje myšlenky živých i mrtvých a vidí číhající zlo. A teď ví, kdo
jste.“
V tomhle mém fiktivním vyprávění byla Mallory směskou Smrtky s kosou a Santa Clause. Ani
zdaleka se to neblížilo pravdě, ale stačilo to, aby Joe změnil názor. Nechal triko spadnout zpátky přes
pistoli.
„Tohle nemůžeš,“ řekl Dikobraz slabě, ale jeho bojovnost vyprchala.
„Ale můžu, a taky jsem to udělala,“ připomněla jsem mu. „Nechám vás jít a dám vám deset minut
náskok. Protože my máme rády lov,“ dodala jsem rozkošnickým šepotem. „Ale pamatuj: i když ji
nevidíš, cítíš, jak ti vstávají chlupy vzadu na krku, a víš, že je tam.“
Pustila jsem Dikobrazovo zápěstí. Vyskočil a rozběhl se ulicí pryč od výtržníků. Joe ho následoval,
aniž by se ohlédl.
Chlapci a já jsme chvíli mlčky stáli.
„To je všechno pravda?“ zeptal se ten hovornější rozechvěle.
Ohlédla jsem se na něj. „Ano i ne. Pravda je mnohem méně strašidelná, ale zároveň vlastně
hrozivější. Jak se jmenujete?“
„Já jsem Aaron.“ Pak ukázal na svého tiššího kamaráda. „A to je Sam.“
Kývla jsem. „Řekl jsi dobré věci, Aarone. Upřímné. Patříš k těm dobrým. Nikdy nedovol, aby ti
někdo tvrdil něco jiného, jasné?“
Aaron plaše kývl.
„Merit!“ zašeptala Mallory pisklavě ze svého rohu a očima hodila k hrozbě, kterou jsem neviděla.
„Přicházejí. Musíme jít! Hned!“
 Zavřela jsem oči, abych z nich vyhnala stříbro a pročistila si hlavu od adrenalinu, a když jsem si
byla jistá, že mám zase normální pohled, podívala jsem se opět na chlapce. „Měli byste jít. Ty paka
jsem zahnala, ale určitě jsem nezměnila jejich názor na upíry a lidi, kteří je podporují.“
„Tamhle máme auto,“ řekl Sam a nervózním pohledem stále spočíval na mých ústech. Povylezlé
špičáky asi udělaly dojem, na jaký se hned tak nezapomíná.
„Tak jděte,“ řekla jsem a oni vyrazili. Proběhli blokem, pak vlezli do nejmenšího auta, jaké jsem
kdy viděla – klaunovská auta by žasla – a s motorem, který zněl jako vzteklý vysavač, odfrčeli
blokem pryč.
Dobrý skutek jsem vykonala, a tak jsem se teď rozběhla k Mallory a nakoukla zpoza rohu do ulice.
Nevypadalo to dobře.
Chuligáni došli až k nám jako nejhorší průvod světa.
Snažila jsem se nahodit šťastný obličej, ale nemělo to cenu.
„Neměly bysme pohnout kostrou?“
„Jdem na to.“
Vyběhly jsme zpátky na ulici a uháněly až k autu.
„Odemkni to,“ řekla Mallory a lomcovala madlem na své straně. Jako by tím mohla něco urychlit.
„Vždyť už odemykám,“ řekla jsem a neohrabaně jsem strkala klíček do zámku. Jenže adrenalin a
uspěchanost způsobily, že jsem měla obě ruce levé. Už jsme byly tak blízko, blizoučko od toho,
abychom bezpečně ujely a já mohla Mallory dovézt domů bez magického incidentu.
Jenže bohužel ne dost blízko.
„Hej, dámy,“ řekl za námi mužský hlas.
Ohlédla jsem se. Bylo mu zřejmě tak dvacet pět, měl světlou kůži, blond vlasy, byl hubený a
neurvalý. V jedné ruce držel krátký lovecký nůž a v druhé hokejku.
Zkusily jsme ho ignorovat, ale nedal se.
„Hej, mluvim s váma! Jste hodný holky a bojujete s náma za lidský práva?“
Jeho předsudky byly tak iracionální, že si ani neuvědomil, že se snaží dostat na svou stranu
nadpřirozené.
Mallory přimhouřila oči. Očividně ji popadlo nutkání vyfackovat z něj blbost.
„Lidský práva!“ vyřvávali dva další lidé opodál. „Pryč se špičákama! Chicago je nepotřebuje a
Chicago je tady kurevsky nechce!“
Chlap se podíval na Mallory. „A co ty, Modrásku? Jsi na naší straně? Spravedlnost a pravda a už
žádný posraný upíři? Kdo je potřebuje, že jo?“
Jeho hlas zněl jako škádlení, slova jako flirt… a byl vedle jak ta jedle. Natáhl se a opřel se
šlachovitou rukou o volvo.
 Mallory na tu hrozbu zamžourala a vzduch kolem ní začal jiskřit. Její magie se začala sbírat.
„Už žádný posraný upíři,“ souhlasila jsem ochotně a usmála se na chlapa, který si dělal pohodlí na
kapotě mého auta. Nespouštěla jsem z něj oči a naslepo se snažila trefit do zámku.
„Vy tady někde bydlíte?“
„Dřív. Odstěhovaly jsme se.“ Klíč konečně zajel, kam měl, a zámek cvakl. „Promiň, ale musíme jet,
takže…“
Chvíli se na mě díval, a když mu došlo, že byl šikovně odmítnut, přimhouřil oči. A protože zřejmě
nedokázal pobrat možnost, že by ho někdo odmítl, okamžitě usoudil, že je s námi něco v nepořádku.
Poklepal čepelí nože o kapotu. „Máte rády tesáky? Myslíte, že jsou sexy?“
„Myslím, že bys měl slézt z mého auta, abychom já a kamarádka mohly odjet.“
Přehodil si nůž v ruce tak, že teď mířil špičkou ke mně, a nahnul se blíž. „A já myslím, že bude
potřeba naučit tě, co je respekt.“
Malloryiny ruce se začaly třást a její tělo teď vibrovalo energií. Založila paže na prsou a schovala
ruce. Kousala si ret a snažila se nedat najevo vztek, směrovaný na chlapa, který mě obtěžoval.
Chtěla mu nakopat prdel.
Nebyla jediná.
„Já toho o respektu vím spoustu,“ řekla jsem. „Ale my fakticky musíme jít.“
„Kdo si kurva myslíte, že jste? Víte, co jsme právě udělali?“ ukázal směrem ke sloupci stoupajícího
dýmu za námi. „Shodili jsme barák. Oni si myslej, že jsou mocný? Upíři? Ať táhnou do hajzlu. Ať
táhnou do hajzlu! Očistit Chicago!“ řval a zvedal paže, aby kolem sebe – a kolem nás – shromáždil
více chuligánů. Přišli se svými zbraněmi a začali se kolem nás shlukovat a bubnovat o volvo v rytmu
své vlastní nenávistné symfonie.
„Jste teďka připravený odjet?“ zeptal se ten nenávistný, ten, který to drama začal.
Praštil hokejkou do kapoty a zanechal na jinak neporušené oceli půl metru dlouhou prohlubeň.
„Co má tohle bejt?!“ řekla jsem a moje emoce prorazily skrz předstíranou lidskou bariéru, kterou
jsem se obrnila. Sbalila jsem ruce do pěstí, abych ho neuškrtila, abych nenapadla lidi uprostřed ulice
obklopená svědky a bez ohledu na to, co mě k tomu opravňovalo. „To je moje auto!“
„Jo? A co s tim kurva budeš dělat?“ Praštil do čelního skla, ve kterém se rozeběhla prasklina od
jednoho konce ke druhému.
„Možná to není ona, s čím si máš dělat starosti.“
Oba jsme se podívali na Mallory, která pronesla ta hrozivá slova. Sundala si pletenou čepici a
prameny modrých vlasů, které jí vyklouzly z copu, se vznášely kolem jejího obličeje v oblaku magie.
Ten mrak nebyl vidět, ale já ho cítila, jako bych stála jen několik centimetrů od drátů vysokého
napětí.
 „Máš k tomu co říct, modrovlásko?“
„Mallory,“ varovala jsem ji, ale ona na něj zírala pohledem, jaký byste očekávali u génia, kterému
nějaký člověk právě položil tu nejstupidnější otázku na světě.
„Vlastně mám,“ řekla.
Zamrkala… a totéž udělala pouliční lampa na druhé straně silnice. Světlo blikalo a prskalo tak
hlasitě, že sebou dokonce i neohrožení vandalové škubli. Po další vteřině, kdy na světlo zírala, lampa
explodovala – a do vzduchu vyletěla sprška zelených a oranžových jisker. Vypukl chaos a my ho
naplno využily.
Hodila jsem jí klíčky. „Nastup do auta!“ křikla jsem, a zatímco si odemkla a nastoupila, já jsem
použila dveře jako tupý předmět a praštila jimi chlapa do kolen, až se skácel k zemi.
Mé instinkty predátora byly nyní zcela ve střehu a já za sebou uslyšela švihnutí pálky právě včas,
abych uhnula. Ale už byla v pohybu a prorazila boční okénko u řidiče.
„Sakra, zrovna když jsem z toho umyla posypovou sůl,“ ucedila jsem, chňapla prostředek pálky a
vrazila ji pozpátku do břicha ženské, která se mi pokusila urazit hlavu.
Ženská zahekala a padla na kolena. Pustila jsem pálku, vlezla do auta, nastartovala a šlápla na to.
Většina výtržníků uskočila, abych je nepřejela, ale někteří byli odvážnější a rozběhli se na nás v
posledním pokusu o násilí. Sešlápla jsem plynový pedál nadoraz, abych nabrala rychlost, a
prosvištěla jsem po Division Street kolem další skupiny policejních vozů.
Vyvázly jsme. Ale do čeho míříme?
Kapitola 4 - SLADKÝ NIČEMA

V autě mrzlo. Boční okénko u řidiče bylo v tahu a čelním sklem, přestože stále drželo na
místě, se táhla pavučina prasklin. Little Red naštěstí nebyl daleko. Bar se nacházel na
rohu v Ukrajinské čtvrti, která byla od Wicker Parku, co by kamenem dohodil – v
tomto případě, co by promrzlým autem dojel.
Když jsme se od pouliční bouře dostaly na vzdálenost několika bloků, podívala jsem se na Mallory.
Pletenou čepici měla zase naraženou, paže zkřížené a ruce schované. Svou magii opět zkrotila, kolem
ní se teď vznášel jen vánek energie, a to vše působilo velice melancholicky.
„Jsi v pořádku?“
Kývla, ale nepromluvila.
„Použila jsi ji jen na vteřinku,“ řekla jsem, protože jsem předpokládala, že je smutná kvůli použití
své moci.
„Použila jsem ji k tomu, abych zničila lidský majetek před očima lidí. Ani nemají vědět, že
čarodějové existují, natož aby mě viděli, jak je ohrožuju.“
Čarodějové patřili ještě k těm posledním nadpřirozeným, kteří zatím nebyli lidem známi.
„Chránila jsi mě,“ podotkla jsem. „A přece jsi neseslala na ty pouliční lampy blesky. Nejspíš si
myslí, že to byla náhoda.“
Mallory vzdychla a promnula si spánky. „Možná ano, možná ne. Tak nebo tak si nejsem jistá, jestli
to bude Gabea zajímat. Porušila jsem pravidla. To je celý výsledek. Porušila jsem je, a on se to
dozví.“
„A musíš mu to říkat?“
Hodila po mně strohý pohled. „Chceš po mně, abych něco tutlala před apexem Severoamerické
centrální smečky? Proboha, je to vlkodlak. I kdybych mu o té lži neřekla, vyčenichal by ji, a to
nemyslím jen v přeneseném smyslu slova.“
„To je mi líto, Mal. Ale díky, že ses za mě postavila. A za auto.“
„Tak za to mi neděkuj. Nezůstalo celý.“ Mallory se naklonila dopředu a skrz prasklé čelní sklo
koukala na potlučenou kapotu. „Ti kreténi se na něm pořádně vyřádili.“
„Co naplat.“
„Měly bysme z toho udělat nějakou hitovku.“
„A budeme to zpívat na melodii ‚All About That Bass‘ “, navrhla jsem a rovnou přihodila i text.
„Jsem prostě od pánbíčka kretén jako skříííň…“
„Jako skříííň, co naplat,“ zanotovala Mallory. „Máš pravdu. To není špatný.“ Vzdychla, přitáhla si
kolena k bradě a opřela o ně čelo. „Můj život stojí za prd.“
 „Stojí za prd, protože se snažíš udělat správnou věc, ale na výsledcích to není vidět. Jsi ve stádiu,
kdy dobrý úmysl naráží na možnosti, které stojí za prd. Vítej do mých prvních jedenácti měsíců jako
upírky.“
„Jsi upírka jen deset měsíců.“
„Tak jsem to přesně myslela.“
Trochu se uchechtla, což byl účel.
„Už je to snazší,“ řekla jsem.
„Nemusela ses podřizovat pozornému oku Gabriela Keena.“
„To máš pravdu. Musela jsem se jen podřizovat pozornému oku Ethana Sullivana. To byla úplná
brnkačka.“
„Ty se mě fakt snažíš v tomhle trumfnout?“
„To ty jsi zavedla pojem ‚Darth Sullivan‘,“ připomněla jsem jí. „Kromě toho bych tě nenechala
ulítnout před rokem, než jsi získala svou magii. A myslím, že bych tě asi neměla nechat ulítnout ani
teď.“
Podívala se na mě a maličko se usmála. „Jsem ráda, že jsi tu.“
„Já jsem taky ráda, že jsi tu,“ řekla jsem.
Dojely jsme do Ukrajinské čtvrti. Uši i prsty mě bolely ze zimy, a tak jsem s povděkem zaparkovala
volvo před cihlovou budovou, v níž se nacházel bar Little Red.
Kožoměnci museli mít po krk zimy, protože na parkovacích místech před barem nestály žádné
drahé, na míru vyrobené motorky.
„Na zimu mají zavřeno?“ podivila jsem se nahlas.
„Jde jen o jízdu venku,“ řekla Mallory. „Kožoměncům se nechce jezdit v ledovém větru a teplotách
pod nulou.“
To jsem docela chápala, teď když jsem musela jet několik minut bez okénka.
Vypnula jsem motor, ale ještě chvíli jsme zůstaly sedět v autě. „Jsi připravená?“
„Ani ne,“ přiznala. „Ale ženská si musí vždycky poradit, znáš ty obehraný kecy.“
Vydechla a otevřela dveře auta a já jsem jí přála hodně zdaru.

Bar byl klasická putyka s ošoupanou podlahou, omlácenými stoly a ostřílenými štamgasty. Jukebox
hrál tichou smutnou melodii, ukňouranou country píseň ze sedmdesátek nebo osmdesátek, kdy se
nosily velké spony na páscích a ještě větší vlasy.
 Bar nebyl zrovna potěchou pro oko ani pro ucho, ale dnes večer to tu lahodně vonělo sladkými a
kořeněnými rajčaty, zřejmě omáčkou na typickou smečkovou grilovačku, chloubou jejich nově
rozjížděného cateringu.
Gabriel Keene stál před velkým tabulkovým oknem baru jako ztělesnění predátora. Vysoký,
ramenatý, se zlatohnědými vlasy po ramena a jantarovýma očima, které se rozzářily, když se v nich
odrazilo světlo. Měl na sobě džíny, triko s dlouhým rukávem a černé boty, které vypadaly, že by
dokázaly napáchat spoustu škody. Ne že by potřeboval nějaké doplňky. Z šíře jeho ramenou a široce
rozkročených nohou čišela síla.
Kožoměnci byli divní pavouci. Byli tvrdí a milovali dobrou whisky a pochromované motorky. Ale
taky byli silně spojení s přírodou. Ve světě nadpřirozených to byli hipíci – kdyby hipíci nosili
motorkářské boty a duněli po asfaltkách na Harleyích.
Gabe měl na ruce svého maličkého synka Connora, ještě nemluvně. Connor byl překrásný andílek s
jasně modrýma očima a čupřinou měkkých tmavých vlásků a mrkal na mě a na Mallory s dětskou
nevinností. S boží pomocí si tu nevinnost udrží co nejdéle.
„Dámy,“ řekl Gabe a pohlédl na nás. „Slyším, že se chystají trable.“
„Výtržníci,“ řekla jsem. „Vhodili Molotovův koktejl do distribučního centra Blood4You a pak
zamířili po Division Street.“
Gabe ukázal k autu. „Koukám, že jste se připletly do největší mely?“
Kývla jsem. „Snažily jsme se utéct a vyhnout se tomu nejhoršímu, jenže oni si nás všimli.
Odskákalo to auto, ale povedlo se nám utéct. Stále ještě řádí v ulicích. Pochodují po Division s
hokejkami a pálkami.“
Když jsem podala hlášení, obrátil Gabriel pohled k Mallory. V jantarových očích to zavířilo tichou
silou. „Mlčíš.“
„Použila jsem magii,“ řekla.
„Měli bychom to probrat?“
Mallory kývla a bez vyzvání šla k červeným koženým dveřím vedoucím do zadní místnosti.
„Okamžik, Kotě,“ řekl Gabriel, nadhodil si na ruce Connora a šel za ní.
Během čekání jsem využila příležitosti a zavolala Ethanovi.
„Ochránkyně? Zvládly jste to v pohodě?“
„Jsme u Little Red. Volvo je poničené a Mallory použila magii, ale jinak jsme v pohodě.“
„Použila magii?“ zeptal se Ethan.
„Ano. Obklopili nás výtržníci a ona rozbila lampu, aby odlákala jejich pozornost a získala pro nás
čas, abychom se dostaly do auta.“
„Chytré,“ řekl Ethan.
 „Velice,“ potvrdila jsem a podívala se na červené kožené dveře. „Gabe a Mallory to teď probírají.
Pochybuju, že z toho bude jásat.“
„Nemá problém s kontrolovaným používáním magie,“ řekl Ethan. „Jestli to, co dnes večer udělala,
uzná jako přiměřené, to už záleží na něm. Každopádně jsem rád, že jsi v pořádku.“
„Já taky. Když jsme odjížděly, ti vandalové tam ještě byli, ale viděla jsem přijíždět několik
policejních jednotek.“
„Podle většiny zpráv se nepokoje omezily jen na určitou oblast, ale nebyly úplně potlačeny. Požár v
distribučním centru je uhašený.“
„Jak velké jsou škody?“
„To se mi ještě nedoneslo, ale Scott a Morgan se už připravují na omezený příděl.“
Cadoganský Dům byl jedním z mála amerických Domů, které dovolovaly upírům pít od lidí či od
jiných upírů. Většina ostatních Domů používala krev v sáčcích v naději, že když utlumí svůj kousavý
instinkt, pomůže jim to se lépe sžít s lidmi. Snížení dávek krve by mohlo ten stav změnit.
„Když už je řeč o výtržnících,“ řekla jsem, „tak jejich mantrou bylo ‚Čisté Chicago‘. Nevím, jestli
je to jméno skupiny, nebo jenom slogan, ale Luc by možná měl zahájit průzkum opozice.“
Průzkum opozice byl jednou z našich klíčových taktik. Když je nemůžete bít, zjistěte o nich alespoň
co nejvíc.
„Řeknu mu to. Dá se s tím volvem jet? Zvládneš se dostat domů před východem slunce?“
„Bude to mrazivá jízda, ale jo. Měla bych být za chvíli doma.“
„Buď opatrná, Ochránkyně.“
„Slibuju,“ řekla jsem a zavěsila.
Mallory a Gabriel byli stále zalezlí vzadu, a tak jsem vyrazila k baru, který se táhl podél jedné
strany místnosti.
Berna se opírala o pult, četla knihu a rukou si podpírala bradu.
„Kožoměnci nemají sezónu?“ podivila jsem se nahlas a posadila se.
„Je zima,“ řekla se silným východoevropským přízvukem a ani nezvedla oči od knihy. „Je zimní
spánek.“
„Kožoměnci mají zimní spánek?“ zeptala jsem se. Gabriel určitě vypadal, že je vzhůru, a já jsem jen
o několik nocí dřív mluvila s Jeffem.
„V jeskyni ne. Ale cítíme zimu.“ Naoko se otřásla, až se jí bujná ňadra rozhoupala. „Zůstáváme
doma. Vaříme. Dáváme si ovesnou kaši a bublinkové koupele. Teplé ponožky na nohy.“
„Bublinkové koupele, jo? Keenovi nevypadají jako ten typ, který si dává bublinkové koupele.“
Ačkoli jsem si uměla dost dobře představit Gabriela ponořeného ve vaně. S obnaženým hrudníkem.
Možná několik mokrých kudrlinek. Popravdě řečeno to nebyla vůbec špatná představa.
 Berna na mě přimhouřila oči a já se na chviličku lekla, že zachytila moje nemravné myšlenky. Jistě,
byla jsem zadaná, ale to neznamenalo, že neumím ocenit pěkného – a šťastně ženatého – kožoměnce.
Nad tímhle však nepřemýšlela. „Mohla bys být tlustší.“
Berna neustále kritizovala mou váhu; myslela si, že jsem moc vychrtlá, což ani tak nesouviselo s
mým jídlem, protože jsem jedla dost a dost, jako spíš s mým rychlým upířím metabolismem.
Kdybych nebyla upír a milovník všeho, co je máčené v čokoládě a obalené slaninou, asi bych z ní
měla komplexy.
„Já jím hodně,“ řekla jsem. Ačkoli v tomto případě jsem už nejedla několik hodin a od večeře mě
vyrušili.
Berna našpulila rty v očividném podezření a změřila si mě mateřským pohledem, jaký Mallory
pravděpodobně vídala často.
„Fajn. Myslím, že by mi nevadilo něco zakousnout, než se zase vydám na cestu.“
V očích se jí vítězoslavně zalesklo.
Berna zmizela do zadní místnosti a než se dveře zcela zavřely, zaslechla jsem několik Gabrielových
slov.
„Mysli, Mallory,“ říkal jí.
Jeho tón nezněl lichotivě.
Chvíli jsem si kousala ret a rozhodla se udělat něco, co dělám málokdy – až na nejnutnější případy.
Spustila jsem bariéry, které obvykle oddělovaly mou pracovní mysl od superostrých upířích smyslů,
a odposlouchávala jsem.
„… byla to správná věc,“ říkala Mallory.
„Myslíš, že tohle je neobvyklé?“ zeptal se Gabriel. „Myslíš, že už nikdy nepřijde chvíle, kdy budeš
dohnaná až na pokraj, kdy budeš vědět, že použít magii je správná věc? To je přesně to, co jsi mi
řekla minule, Mallory, a přesně o to sakra v celým tomhle cvičení jde.“
„Tentokrát je to jiné,“ řekla Mallory.
„Tohle závisláci říkávají,“ řekl Gabriel. „Podívej, já nejsem tvůj otec. Nejsem ani tvůj dozorce. Ty
máš moc; mohla bys ji používat. Já to vím. Jsi tady, protože chceš svůj život změnit. Protože chceš,
aby věci byly lepší.“
„Jak můžou být lepší, když pořád přehrávám ten samý scénář dokola?“ V hlase měla zběsilost,
opravdový a přetrvávající strach. „Že znova všechno zvorám. Že zase každýho zklamu – znova.“
Gabriel se zarazil. „To je otázka, Mallory, kterou musíš položit sama sobě. Je to tvoje práce. Tvůj
boj. Pomysli na to –“
 Než jsem ho uslyšela dokončit myšlenku, dveře se otevřely a vešla Berna s mísou něčeho horkého v
rukou. Předstírala jsem, že se zabývám umatlaným papírovým jídelníčkem na baru. Co vůbec byl
‚Wolf Popper‘?
Berna položila mísu přede mě na bar spolu se lžící a papírovým ubrouskem.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Dušené,“ řekla. „Jez.“
Strčila jsem do jídla lžíci. Ačkoli kousky plavající v míse se mi nezdály zcela povědomé, voněly
báječně. Jemně jsem dýchla na sousto na lžíci a kousla si. Chutnalo to slaně, uzeně a rajčatově.
„Jazyk je pro tebe dobrý,“ řekla. „Hodně proteinu. Budeš mít sílu. Jako vůl.“
Jasně že to byl dušený jazyk, a jasně že ze mě chtěla mít vola.
Naštěstí bylo to dušené vskutku vynikající a já jsem spořádala půl mísy, než se dveře opět otevřely.
Čekala jsem, že uvidím Mallory, avšak vešel Gabriel a na ruce měl pořád ještě Connora.
Bernin výraz zněžněl a objevila se v něm ona mateřská starostlivost, která přiváděla Mallory k
šílenství. „Je dobrá?“
„Bude v pohodě. Poslal jsem ji zpátky do kuchyně. Řezníci se ptali, jestli můžou dneska přijít dřív.
Chtějí si s tebou promluvit o objednávce hovězího hrudí.“
Berna něco zamumlala v jazyce, kterému jsem nerozuměla, a vklouzla do zadní místnosti.
Gabriel se posadil vedle mě a Connor si mezi námi broukal.
„Je ve velkým maléru?“ zeptala jsem se.
„Nejsem její bachař.“
„Já vím. A po tom, co se stalo v Nebrasce, jsi udělal dobře, že jsi ji vzal sem. Vím, že si toho váží.“
„Spolupracuje. Ta rutina, manuální práce, monotónnost jí brání, aby svou magii ignorovala, aby ji
zatlačovala do koutku mysli, jak činila celá ta léta.“
Tím se vysvětlovaly práce, které jí obvykle ukládal. „Myslíš předtím, než jsme objevili, že má
magii?“
Kývl. „Než se ji naučí používat vědomě, potřebuje se naučit, jak ji mít. Jak s ní jen být, i když je to
nepříjemné. I když jí to připadá špatné a nevhodné.“
„Vypadá to, že dělá pokroky. Řekla, že tentokrát to pro ni bylo jiné. Myslím, že má pravdu.“
„Je to jiné?“ zeptal se mě. „Nebo je to přesně totéž? Dostala se k té knize, protože se cítila
nepříjemně. Protože chtěla sjednotit zlo a dobro. Ale to přece není důvod pro to, jak jednala dnes v
noci, ne?“
„Pravidlo nemůže znít, že nesmí používat magii, když má motivaci používat magii. To postrádá
jakoukoli logiku.“
Gabriel pochybovačně zamručel. „Pamatuješ si, jak hořelo Chicago?“
 „Dost dobře,“ řekla jsem. „Pomáhala jsem hasit oheň. Neobhajuju její činy. U Tateových jste ji
magii použít nechali. Víš, že může pomoci. Nemůžeme ji nechat promarnit všechen ten potenciál. Co
je to za život?“
Gabrielův výraz změkl. „Život, kde nikoho neničí, včetně sebe. Věděla, dokonce i ve chvíli, kdy
překročila hranice mezi dobrem a zlem, že co dělá, je špatně. Věděla totéž i dnes v noci – že by
neměla používat magii, aby vyhrožovala lidem, s nimiž ses mohla snadno vypořádat ty.“
„Kdy ji tedy bude moci použít podle svého?“
„Nevím. Než bude schopna kontrolovat magii, musí být schopna ovládat sebe To je její cesta, a
nebude rychlá. Až bude umět používat magii a žít s ní v míru, pak se někam dostane.“
Kývla jsem a strkala lžící do jakýchsi neidentifikovatelných kousků zeleniny – možná do květáku?
– a můj apetit byl opět ten tam. Možná měla Berna pravdu; magický stres chuti k jídlu neprospívá.
Co však nemohlo napravit jídlo, mohl by spravit jistý muž. Byla jsem připravena vrátit se do Domu,
k tomu, co znám. Odložila jsem lžíci a odstrčila mísu. „Asi bych se měla vrátit. Mohl bys říct
Mallory, že jí posílám pozdrav na rozloučenou? A poděkovat Berně za tu baštu?“
„Můžu.“
Vstala jsem, ale zastavila jsem se předtím, než jsem zamířila ke dveřím. „Nejsem si úplně jistá, proč
ses jí ujal. Ani mě, hádám, protože já patřím k ní. Ať už to děláš z jakéhokoli důvodu, tak kdyby to
neřekla ona, děkuji ti já.“
„Nemáš zač, Merit.“
Šla jsem ke dveřím a koukla na parkovací místa venku. Moje volvo, omlácené a zubožené, bylo…
pryč. Že by se do něj tím poničeným okénkem snadno dostal zloděj? Nebo mě výtržníci sledovali až
sem a ukradli ho jako konečnou odplatu?
Ohlédla jsem se na Gabriela. „Moje auto je pryč.“
Vstal a šel ke mně. „Jo. Řekl jsem jednomu ze svých lidí, aby se na něj mrkl. A aby zjistil, jestli
vůbec stojí za to ho opravovat.“
Moje volvo nepochybně „stálo za to“ opravit, protože to byl můj hlavní dopravní prostředek. Ale
stejně… „Ty jsi někomu řekl, aby se na něj mrknul? A komu?“
Potutelně se usmál. „Mám svého člověka.“
Fajn, tak měl svého člověka, a ten se teď zabýval mým autem. Jak zněla v takovém případě správná
odpověď? Kožoměnecké opravy auta jistě nebyly zaneseny v Kánonu, kodexu upířího práva.
„Tvoje katana je tamhle na stole,“ řekl a ukázal k boxu u dveří. Šla jsem si pro ni a ovinula volný
pásek kolem rudé pochvy.
„No tak asi díky,“ řekla jsem. Ale pořád jsem se musela nějak dostat do Cadoganu. „Není na
Damen Avenue stanice elektrické dráhy? Myslím, že se můžu dostat do Smyčky a pak dojet
autobusem do Hyde Parku, je to tak?“ Nepamatovala jsem si, kdy jsem naposledy jela elektrickou
dráhou nebo řešila jízdní řády. Byla jsem žalostně mimo.
„Není třeba,“ řekl Gabe. „Mám tu náhradní auto.“
„Náhradní auto? Mám ti dát nějaké peníze?“ zeptala jsem se, ale Gabriel zavrtěl hlavou.
„To jde na účet podniku, Kotě. Vlastně dělám službu sám sobě, opravdu.“
Podezíravě jsem přimhouřila oči. „Jakpak to?“
„Postarám se, abych se dověděl, jak Ethan zareaguje, až tě v něm uvidí.“
Ukázal k oknu… a na místě, kde původně stálo moje volvo, teď trůnil stříbrný dvojsedadlový
kabriolet a ze sedadla řidiče právě vystupoval kožoměnec. Auto bylo malé a pochromované a mezi
kulatými předními světly se skvělo logo Mercedesu.
„Co to je?“ zeptala jsem se a povedlo se mi nepřilepit nos na sklo jako zvědavé štěně.
„Tohle, Merit, je Mercedes Benz 300SL z roku 1957 se zbrusu novým motorem V8 a silou přibližně
350 koní. Je to auto, za které by Ethan proklál upíra kůlem, jen aby ho mohl řídit, omlouvám se za
ten obrat. A já ti ho půjčím.“
Ethanova pýcha, elegantní černý kabriolet Mercedes, se stal obětí nadpřirozeného útoku bývalého
starosty Chicaga. Pokusil se jej nahrazovat sérií vozů: Aston Martinem, Bentleym, v současné době
černým Ferrari FF kupé. Stále ještě hledal mezi auty „to pravé“ a já měla pocit, že tenhle konkrétní
klenot se jeho ideálu značně blížil.
Nicméně aktivně usilovat o vytočení upíra nebyl kožoměnecký styl. „Ty chceš, aby Ethan žárlil na
auto?“
„Ne,“ řekl a trochu pohoupal Connora, který se začal vrtět. „Jen myslím, že si vychutnáš jeho
reakci. A já si zase vychutnám, až se o tom doslechnu.“
Connor vesele zabroukal. Dokonce i jemu se líbila představa vytočeného Ethana.
„Kde vůbec takové auto schováváš?“ Ohlédla jsem se do baru. „Tady přece není žádná garáž.“
Gabriel kývl na kožoměnce, který vešel do baru a spustil klíčky do Gabeovy dlaně. „My tady
nespíme. Máme pozemek mimo město. S trávou, stromy, volným prostorem.“
„Kde můžete běhat?“
Gabriel smrtelně vážně přikývl. U smečky vlků zřejmě tohle nebyla bezvýznamná záležitost. „Mám
rád vymazlené veterány,“ dodal. „To je moje slabůstka. Tak relaxuju, užívám si fajnovou značku a
nechám se unést tím motorem.“
Podal mi klíčky, ale já k němu vzhlédla s obavou v srdci.
„Jsi si tímhle jistý? To auto musí být šíleně drahé a je zima a jsme v Chicagu. V ulicích je marast a
sůl…“
„Kotě, už jsi mě někdy viděla dělat něco nazdařbůh?“
 Ne, to asi ne. Když mi pokynul, sevřela jsem klíčky a měla nutkání vyjít ven a přejet prstem po
křivkách toho auta. Cesta zpátky do Domu bude stát za to.
Gabriel trhl hlavou, když Connor sbalil ručičky do pěstiček a zkřivil obličejík. Ten výraz jsem
znala. Blížily se trable a Connor to dá hlasitě najevo.
„A je čas večeře,“ shrnul to Gabriel. „Což znamená, že my už musíme jít. Zkus řídit opatrně, Kotě.
Nechci zjistit, že jsi letos zničila další Mercedes.“
Ve skutečnosti jsem ten poslední nezničila, ale vzhledem k jeho štědrosti jsem se rozhodla nehádat.
Místo toho jsem s klíčky v ruce vyšla ven a vlezla do nejvíc sexy auta, jaké jsem kdy viděla.

Mercedes měl oblé tvary sporťáku z poloviny století, ale šlapal jako závodník z Grand Prix. Když
jsem polechtala brzdový pedál, doslova jsem vzlétla, a na silnici seděl, když použiju klišé, jako by
tam měl vyježděnou cestičku. Auto reagovalo tak perfektně, až se zdálo, že snad předvídá, co
udělám. S rukama kolem koženého copánkového volantu jsem se cítila jako hrdinka špionážního
thrilleru, jako bych se proháněla Chicagem na cestě za předáním informací jinému agentovi, spíš než
jako že jsem se vracela domů po nevydařeném pokusu dát si pizzu, pouliční bouři, dušeném jazyku a
po tom, co moje kamarádka šla na nadpřirozený kobereček.
Možná, že v případě mého zničeného volva platilo, že vše zlé je k něčemu dobré. Dostane se mi
díky tomu tolik potřebné láskyplné péče… a taky jsem mohla řídit sporťák.
Kapitola 5 - MERITORIK

G abriel mi svěřil auto, ale já ho nehodlala nechat napospas obyvatelům Chicaga, pokud
šlo o parkování. Riziko bezohledného sněžného pluhu, náklaďáku se štěrkem nebo
promáčknutých plechů bylo na můj vkus příliš vysoké, a tak jsem se vydala k bráně u
vchodu do sklepních prostor Domu.
„Madam?“ řekl hlídač do reproduktoru, „nemáte přístup k parkování ve sklepě.“
Sice jsem s Mistrem spala, ale některé výhody si nezískám ani tím.
„Já vím,“ řekla jsem. „Zničili mi auto a přijela jsem vozem vypůjčeným od Severoamerické
centrální smečky. Nechci ho nechávat na ulici. Jestli můžete kontaktovat Ethana nebo Luca, myslím,
že udělají pro tuto noc výjimku.“
Reproduktor oněměl a po chvíli se brána odsunula a dveře do sklepa začaly vyjíždět nahoru. Sjela
jsem s mercedesem po rampě a zamířila s ním na jediné viditelné místo.
Ethan a s ním Luc, kudrnatý a kovbojského vzhledu, vešli do sklepa právě ve chvíli, kdy jsem
vystupovala z auta. Svou prosbou jsem v nich musela probudit zvědavost, a taky že z dobrého
důvodu.
Prohlíželi si mercedes a v očích se jim zaleskl mužský obdiv. Musela jsem se kousnout do tváře,
abych se neusmála, jak Ethan škobrtal přes slova.
„Co – kde – jak jsi to udělala?“ zeptal se, zatímco kroužil kolem auta.
V černém obleku a s vlasy sepnutými v týle vypadal Ethan jako dvojí agent, který by se mnou mohl
jít na místo předání informací.
Gabeovo auto mi dodávalo iluzorní pocit vznešenosti. A špionážní fikce.
„Gabriel,“ řekla jsem. „Volvo bylo roztřískané a on mi nabídl, že má kamaráda, který se na něj
podívá. Tohle bylo jeho náhradní servisní vozidlo.“
Ethan se na mě pomalu podíval s obočím povytaženým v šoku. „On ti dal tohle auto jako náhradní
vozidlo?“
Kývla jsem a snažila se nekřenit, ale moc mi to nešlo. Chtěl ti zvednout mandle, pomyslela jsem si.
A dost se mu to povedlo.
„Je to to auto?“ zeptal se Luc.
„Je to to auto,“ řekl Ethan. Dal si ruce v bok a dokončil kroužek kolem auta, zelenýma očima hltal
každý detail, jako když muž obdivuje křivky krásné ženy.
„Počkat,“ řekla jsem. „To auto? Ty o tomhle autě víš?“
„Znal ho kdysi dávno,“ řekl Luc a přišel blíž. Natáhl se, jako by ho chtěl polaskat, ale potom ruku
stáhl, snad aby neposkvrnil jeho povrch otisky prstů.
 Ethan se na mě podíval. „Gabriel tohle auto vyhrál v pokeru od Sonnyho DiCapria.“
Zamračila jsem se. „To jméno neznám.“
„Sonny DiCaprio byl to, co by se dalo nazvat muž s dobrými konexemi,“ řekl Luc. „V
osmdesátkách měl v Chicagu hodně významné postavení. Krádeže a vybírání výpalného. A taky
provozoval v centru ilegální hernu pokeru.“
„Gabriel ještě nestál v čele smečky,“ řekl Ethan, který se teď postavil vedle mě. „V čele stál jeho
otec, a ten se kamarádil s Lou Martinellim, Sonnyho úhlavním nepřítelem. Gabriel si myslel, že
svýmu tatíkovi ukáže, a jedné noci si zařídil, že se připojí k Sonnyho hře. Už to s ním bylo nahnuté –
prohrál spoustu peněz a část otcova teritoria – když nakonec vsadil všechny peníze. Odešel s
namaštěnou kapsou a mercedesem Sonnyho DiCapria z roku 1957.“
„DiCaprio ho s tím nechal odejít?“ užasla jsem.
„DiCapriovi se neříkalo ‚gangster-gentleman‘ nadarmo,“ pronesl Luc. „A proto asi o moc déle
nevydržel. Sejmuli ho o pár měsíců později ve válce o území.“
Jakkoli jsem si vždycky myslela, kolik toho už o Chicagu vím – a o jeho nadpřirozených – vždycky
se najde něco nového. Samozřejmě že poté, co jsem viděla Gabriela míchat a rozdávat, mě
nepřekvapovalo, že mu to v kartách šlo.
„Tomu teda říkám historie,“ řekla jsem.
„Mm-hmm,“ souhlasil Ethan. „Zmínil se, proč tě nechává řídit zrovna tohle auto?“
„Protože jsme přátelé?“
Ethan sarkasticky odfrkl. „To být můžete. Ale kvůli tomu ti ho nepůjčil.“ Naklonil se a smetl z čisté
karoserie smítko prachu. „Dělá to, aby mě naštval, protože se už deset let snažím od něj to auto
koupit.“
Luc hvízdl. „To je ale šmejd.“
„To je,“ přisvědčil Ethan a podíval se na mě s pochybovačně pozdviženým obočím. „Jsem si však
jist, že Merit o tom nemá žádné povědomí, nemám pravdu?“
„Samozřejmě že ne,“ řekla jsem. „Tedy ne o těch detailech.“
Ethan se naposled a dlouze na auto zadíval a ukázal ke dveřím. „A teď, když jsme se do sytosti
vynadívali, můžeme se vrátit k práci?“
„Víš určitě, že ji tu můžeš nechat bez dozoru?“ zeptala jsem se.
Ethan se zakřenil. „Nemám vůbec v úmyslu nechat ji tu bez dozoru… ani dovolit, aby kdy opustila
tento Dům.“
„Bitva začíná,“ řekl Luc, poplácal Ethana po zádech a oba se viditelně radovali, že mohou vést taky
nějakou jinou bitvu.
 Kluci a jejich hračky, pomyslela jsem si a následovala je zpátky do Domu. Ale než jsme se dostali
do operačního střediska, chytil mě Ethan za zápěstí a zastavil mě v polovině chodby. Podívala jsem
se na něj.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Usmála jsem se na něj a na tu roztomilou obavu v jeho výrazu. „Jsem. U Mallory už to nevím tak
jistě, ale já jsem v pohodě. Tak blízko se nedostali.“
Pokud jste za „blízko“ nepovažovali stav, kdy se dvě nadpřirozené ocitly v obklíčení naštvaných
lidí se zbraněmi v rukou. V tom případě to bylo znatelně blíž. Ale tím bych mu jen přidělala starosti.
Ethan nevypadal, že mi na tu lež skočil, ale stejně kývl a vtiskl mi polibek na čelo. „Dobře. Měl
jsem strach.“
„To je tvoje práce,“ řekla jsem zlehka a stiskla mu ruku. „Proto ti platíme tolik prachů. Které
evidentně hodláš nacpat Severoamerické centrální, aby sis mohl vydržovat v garáži to auto.“
„Bez obav, Ochránkyně. Pořád tě ještě zvládnu zásobovat slaninou.“
„To je správné,“ řekla jsem. „Znáš své priority.“
Ethan zakoulel očima a pleskl mě přes zadek.

Operační středisko, stejně jako tréninkový sál a sklad zbraní, se nacházelo v suterénu našeho Domu.
Luc už seděl na konci obrovského jednacího stolu, nohy v kovbojských botách měl nahoře a v ruce
hrnek s kafem.
Místnost byla po obvodu obsazena upíry pracujícími u počítačových stanic, většinou to byly
dočasně najaté síly, abychom doplnili personál poté, co naše řady prořídly – a z prvního kola
pohovorů vzešli skutečně bídní kandidáti.
Oficiální strážci, nebo spíš strážkyně – Kelley, Lindsey a Juliet – se sesedly kolem stolu. Společně
vypadaly jako modelky z módní reklamy: Kelley měla husté tmavé vlasy a exoticky zkosené oči;
Lindsey byla blond a měla stylovou mačkanou bundu; Juliet, zrzka, působila jemně a zasněně.
Ethan a já jsme se posadili k nim.
„Máme na telefonu kancelář ombudsmana,“ sdělil Luc. „Ombudíci – do sedla.“
„Tady je Chuck a Jeff,“ řekl můj dědeček. „Catcher dohlíží na Mallory.“
Musel jet do Little Red, aby ji zkontroloval.
„Ahoj, dědo,“ řekla jsem.
„Jsi v pořádku?“
„Jsem. Šlo sice trochu do tuhého, ale Mallory i já jsme vyvázly v pohodě.“ Alespoň do chvíle, kdy
jsem ji nechala s jejími kožoměnci. Ne že bych si myslela, že by jí Gabriel ublížil, ale s ohledem na
jejich rozhovor za zavřenými dveřmi jsem taky nevěděla o všem, co se mezi nimi děje.
 „A zrovna když jsme si mysleli, že je to už v suchu,“ řekla Lindsey.
„Je to v suchu jako vždycky, ne?“ řekl Luc. Naklonil se, ťukl do tabletu před sebou a vyvolal na
velkou obrazovku obrázky. Fotky výtržníků se zbraněmi ve vzduchu soupeřily s ohořelými troskami
budovy.
„Čtyřicet sedm výtržníků,“ řekl Luc. „Budova Bryant Industries utrpěla škody na šedesáti
procentech výměry včetně poškození elektrických a větracích systémů. Mají sice pro technickou
infrastrukturu nějaké nouzové systémy, ale očekává se, že fyzické opravy potrvají týdny.“
„Mluvil jsem s detektivem Jacobsem,“ řekl dědeček. Arthur Jacobs byl uznávaný chicagský
detektiv a jeden z mála představitelů města, kteří si s námi nechtěli vyrovnávat účty.
„Zatkli dvacet tři výtržníků, ale nikdo z nich nemluví. Všichni si zažádali o právníka.“
Luc se na mě podíval. „Budeš žádat odškodnění kvůli svému autu?“
„Oni ti zničili auto?“ zeptal se dědeček. Asi mu Catcher nesdělil všechny podrobnosti.
„To je drobnost. Gabriel má chlapíka, který opravuje auta, a když jsem tam vysadila Mallory, nabídl
mi, že se o to postará. A já určitě trestní oznámení dávat nechci. To by udělalo z Cadoganského
Domu přesně určený cíl. Není třeba převádět to do osobní roviny. Výtržníci skandovali ‚Čisté
Chicago‘ a dali zcela jasně najevo, že věří, že to tu potřebuje čistku.“
„Jako by na nenávisti bylo něco čistého,“ řekla Lindsey. „Ale zase si z toho můžeme dělat srandu.
Co se rýmuje se slovem ‚čisté‘? Jisté? Zajisté? Baristé? Skalisté?“
„ ,Skalisté Chicago‘ zní intelektuálně,“ řekl Jeff. „Ale nemá to šťávu.“
„Ne,“ souhlasila Lindsey. „A my potřebujem něco, co má šťávu, abychom ty ubohý sráče pěkně
usadili.“ Zachechtala se. „Umíš si představit, jak by je nakrklo, kdyby zjistili, že tu sedí upíři a
utahujou si z nich?“
„Myslím, že by je to nakrklo hodně,“ řekla jsem.
„A tato konverzace již není produktivní,“ zavelel Luc. „Pojďme dál.“
„Hodně rychle přešli k hodně velkému násilí,“ řekl Ethan. „Připadá mi nezvyklé, že jsem do dneška
neslyšel nic o skupině Čisté Chicago.“
„Viděli jsme něco na webu?“ zeptala jsem se a rozhlížela se po upírech u stolu.
„V nedávné době jsme nic nenašli,“ řekla Kelley. „Jestli se prezentují někde na webu, tak jsou
dobře schovaní.“
„To je otázka,“ řekl Jeff. „Na webu neexistuje nic jako ‚dobře schovaní‘. Když dáš něco na web, je
to tam a je to dostupné. ‚Schované‘ je jen otázka zručnosti.“
„Ano, všichni víme, jak jste hrozně moc šikovný, pane Christophere,“ řekl Ethan s úšklebkem.
 „To je zatracená pravda,“ řekl Jeff a já v jeho hlase slyšela úsměv. „Ostatně jsem taky hledal a nic
nenašel. Což znamená, že jsou buď noví, nebo se izolují. Necpou se na internet a jsou sami pro
sebe.“
„Zachování soukromí není u nenávistných skupin nutně něco neobvyklého,“ řekl Luc. „Záleží na
tom, jak moc si myslí, že jejich nenávist bude nepopulární. Obvykle se ale projevuje snaha získat
nové členy a šířit myšlenku. Pamatujete na tu organizaci v Alabamě před několika měsíci?“
Lindsey kývla. „Nenávist a protestující už jsme viděli. Ale zápalné lahve? To už je trochu jiné
kafe.“
„Zápalné lahve jsou nejlepší kámoši těch, kdo chtějí rozpoutat peklo,“ řekl Luc. „Ne že bych s
něčím takovým měl zkušenost.“
„Chicago 1924?“ zeptal se Ethan suše.
„To už bylo dávno,“ řekl Luc, „jestli jsem měl přiznat, že jsem něco dělal v roce 1924, což
nepřiznám.“
„Měli to předem tak dobře naplánované, že si vybrali cíl související s upíry a opatřili si munici,“
řekla jsem.
„Možná to nesouvisí jen s upíry,“ řekla Juliet. Vlasy měla dnes rozpuštěné, takže jí jemně povlávaly
kolem ramen, a ona je konečny prstů zastrčila za ucho. „Možná šlo o něco v Bryant Industries? Nebo
šlo o nějakou osobní nevraživost vůči majitelům?“
Lindsey kývla. „Možná mají nepřátele. Někoho, komu chtěli maličko ublížit.“
„Vlastně něco mám,“ řekl Jeff. „Máme zaměstnance z Bryant Industries.“
„To byl fofr,“ poznamenala jsem.
„Spolupracovali velice ochotně,“ řekl Jeff. „Mám kontakt na jednu z žen, které tam pracují. Říká
vám něco jméno Robin Popeová?“
Všichni jsme se rozhlíželi po místnosti, ale nikdo se neozval.
„Nám ne, Jeffe,“ řekl Luc. „Kdo to je?“
„Bývalá zaměstnankyně. Před pár měsíci podala na firmu stížnost,“ odmlčel se a my slyšeli cvakání
kláves – „že prý porušili její práva a udělali z ní práskače.“
„To je zajímavé,“ řekl Luc. „A co měla podle nich vyzvonit?“
„Hledám… hledám… dobře, takže v její stížnosti se praví, že byla přesvědčená, že firma porušuje
zákon a neoprávněně straní nadpřirozeným.“
Luc našpulil rty. „To není na úvod špatné. Myslí si, že nadpřirození mají u Bryant Industries
nezasloužené výhody, možná je ochotná proměnit slova v činy se zápalnou lahví nebo baseballovou
pálkou.“
„Souhlas,“ vložil se do toho Ethan.
 „Byla zatčena spolu s výtržníky?“ zeptala jsem se.
„Není na seznamu,“ řekl Jeff. „Porovnávám její fotku s videem a fotkami výtržníků na webu. To
bude chvíli trvat.“
„I kdyby tam nebyla, mohla v tom mít prsty,“ řekl děda. „Třeba je to úřednice, ne pěšák.“
„Měli bychom s ní promluvit,“ řekla Lindsey. „Taky bychom měli navštívit Bryant Industries.“
„Dobrý nápad,“ řekl Luc a pak se na mě podíval. „Merit, ty jsi terénní strážce. Pokud to tady náš
pán schválí, zní to jako úkol pro tebe.“
A taky to znělo jako šance řídit auto, kterému jsem přidělila jméno „Moneypenny“, protože to byla
frajeřinka ve stylu Jamese Bonda.
Mrkla jsem na Ethana a ten kouknul na hodinky. „Do východu slunce zbývá hodina. Jako první
dnes v noci obhlédneš to místo a podíváš se, co bys mohla zjistit. Když už nic jiného, můžeme si
vylepšit vztahy s našimi dodavateli.“ Usmál se. „Zvýším ti plat, když pro Dům vyjednáš slevu.“
„Jedno po druhém,“ řekla jsem. „Jeffe, mohl bys ty nebo Catcher jet zítra v noci se mnou?“
„Dost možná jo,“ řekl Jeff. „Nech mě, ať se mrknu do diáře a předám tu informaci Catcherovi, a
pak ti dám vědět.“
„To budu ráda.“
„Jeffe, pane Merite,“ řekl Ethan, „myslím, že od vás v této chvíli již nic dalšího nepotřebujeme.
Díky za tu informaci a dejte nám vědět, jestli budete ještě něco potřebovat.“
„Jasná páka,“ řekl Jeff a telefon cvakl a oněměl.
Ethan se podíval na Luca. „Když si na to hned zezačátku vzali zápalné lahve, pravděpodobně jen
tak nepřestanou. Tohle je teď náš válečný kabinet. Sežeňte tolik informací a osobních údajů těch
gaunerů, kolik můžete. Možná z toho budeme schopni vyčíst, kde se organizují. Určitě mě
nerozesmutní, kdybychom identifikovali hlavní lokaci, odkud je můžeme nahlásit u Ministerstva
vnitřní bezpečnosti jako semeniště domácího terorismu.“
Luc se rozvalil na židli, evidentně potěšen. „To je sice kapánek podlý nápad, kámo, ale líbí se mi.“
Rošťácky se na mě zakřenil. „Dělej, co chceš, hlavně nepřestávej.“
„Lucasi,“ řekla Lindsey a dloubla ho loktem do žeber, zatímco se zbytek operačního střediska
pobaveně pochechtával a já zrudla v obličeji. „Moc mluvíš.“
Naše záležitosti jsou naše věc, řekl mi v duchu Ethan, který mezi námi aktivoval telepatickou linku,
ale neplete se. Dělej to dál.
Byla jsem rozpolcená mezi žárem jeho slov a touhou zalézt hanbou pod stůl. Ethan se naštěstí ujal
situace a odvedl ode mě pozornost.
 „Promluv s Margot, jen pro případ, kdyby se o té bouři nedověděla,“ řekl Lucovi. „Ať se postará,
abychom měli na skladě nouzové zásoby jídla. Zkontroluj tunely. Zajisti, ať jsou připravené,
budeme-li je potřebovat.“
Margot byla šéfkuchařka našeho Domu. Evakuační tunely vedly pod Domem pro případ nouze.
„Provedu,“ řekl Luc.
„Jak se k nepokojům staví město?“ zeptal se Ethan.
„Jak moc se chceš naštvat?“ zeptal se Luc.
Ethan ohrnul ret a vypustil impuls podrážděné magie. „Jaké mám možnosti?“
„No, můžeme ti pustit video buď z tiskové konference starostky, nebo z té McKetrickovy.“
Ethanův nasupený výraz ještě ztuhl. John McKetrick byl obzvlášť nepříjemný trn v patě.
Informace o něm jsme shromažďovali na bílé tabuli na opačném konci operačního střediska.
Nejpůvabnějším kouskem na té tabuli byl jeho obrázek. Pěstoval si vzhled vojáka a v minulosti byl u
speciálních vojenských jednotek. Hranatá čelist, tmavé vlasy, pichlavý pohled. Pořídil si však
příšerné jizvy, když mu explodovala zbraň, kterou chtěl použít na mě, takže teď měl na kůži šrámy a
krátery a navíc přišel o jedno oko. Zlobil se a byl zahořklý a ty emoce přisuzoval – stejně jako svá
zranění – mně.
Náš výzkum toho dosud moc nepřinesl. Věděli jsme, že byl zaměstnaný městem Chicago jako hlava
Kanceláře pro zprostředkování lidských záležitostí. Měli jsme podezření, že má tajnou základnu, ale
zatím jsme nic nenašli. Pokud šlo o město a okrsek, byl jeho dům v Lincolnově Parku jedinou
nemovitostí, kterou vlastnil.
„McKetrick,“ rozhodl se Ethan a Luc zmáčkl „play“.
Obrazovku zaplnila McKetrickova šokující vizáž a za ním ve větru povlávala vlajka. Byl v obleku a
seděl za psacím stolem jako politik, s rukama spojenýma na desce stolu.
„Dobrý večer,“ řekl pečlivě kultivovaným hlasem. „Naše město postihla tragédie, násilí způsobené
přesně tou věcí, proti které dnešní demonstrace brojila – způsobené těmi, kdo šlapou po naší kultuře,
tradicích a hodnotách. Násilnosti, během nichž došlo dnes v noci k poničení čtvrti, nemůžeme
tolerovat. Můžeme však udeřit na snahy nadpřirozených o podrytí naší země. Počínaje zítřkem
zahájím sérii mítinků se zástupci radnice napříč Chicagem, abych posbíral vaše názory na to, jak z
něj můžeme udělat město číslo jedna v naší zemi.“
V pozadí začala hrát americká hymna. Luc zastavil video pauzou a McKetrick zůstal zírat do
kamery, zamrzlý v čase.
„Nadpřirozená hrozba je moje bota v jeho zadku,“ zamumlala Lindsey.
„Zaslouží si ji,“ řekl Luc. „Celý ten proslov je jen volání do zbraně. Chce vyprovokovat další
nepokoje.“
 „Sice obviňuje výtržníky z násilí,“ řekla jsem, „ale ve stejnou chvíli jim vlastně říká, že to násilí
stálo za to, protože jsme reálná a aktuální hrozba.“
„A pořádáním mítinků to ještě celé zhorší,“ řekl Ethan.
Zamžourala jsem na McKetrickův obrázek a zírala do jeho pohledu, jako bych z něj mohla vyčíst a
zároveň vymazat nenávist vůči upírům, zakořeněnou v jeho mozku. Jestli svá slova myslel upřímně,
tak se skutečně bál, že jsme na obtíž. Že jsme ničitelé.
Jistě že se mezi zrny našly i plevy. Michael Donovan nebyl žádné potěšení, stejně jako polovina
členů prezídia. Jenže lidé také nebyli imunní vůči páchání ohavností; ta pouliční bouře toho byla
jasným důkazem.
Co tedy McKetricka hnalo? Co může člověka – silného, s politickou mocí, očividně dobrými
konexemi – pohánět k tomu, aby nás tak bytostně nenáviděl?
„V tomhle musí něco být,“ řekla jsem. Můj pohled stále ulpíval na obrazovce, přesto jsem na sobě
cítila oči ostatních strážců.
„Jaké něco?“ zeptal se Luc.
Podívala jsem se na něj. „Nejsem si jistá.“ Ukázala jsem na obrazovku. „Ale podívej na jeho výraz,
na ten pohled. Nebylo to tak, že by jenom něco odříkával podle čtecího zařízení. Mluvil od srdce.
Nejen že nás nenávidí,“ shrnula jsem to. „Nenávidí nás z určitého důvodu.“
„Koukli jsme na jeho minulost,“ řekl Luc. „Není tam nic, co by vybočovalo. Žádné potyčky se
zákonem, žádné zjevné tragédie ani náhlá zmizení.“
„Přesně,“ řekla jsem. „Myslíme si, že byl v armádě, a pak prostě najednou nebyl, a potom už v jeho
historii není nic, co by stálo za špetku pozornosti. Takže možná se nějaká tragédie odehrála v době,
kdy byl u vojska.“
Lindsey naklonila hlavu. „Ty myslíš, že měl během vojenské služby nějaký špatný zážitek s
upírem?“
„Nevím. Myslím ale, že by to stálo za prozkoumání.“
„To by mohlo být,“ řekl Luc. „Ale jediné, co jsme potvrdili, je jeho vojenská minulost, protože nám
Chuck oplatil laskavost. A to je pravděpodobně všechno, co nejspíš dostaneme.“
Všechno, co získáme oficiální cestou. Možná. Ale Jeff pokaždé vysype z rukávu nějaké ty
počítačové triky. Poslala jsem mu rychlou zprávu a zeptala se ho na to.
„A co ta starostčina tiskovka?“ zeptal se Ethan.
„Vesměs stejná,“ odvětil Luc a přepnul na obrazovce na fotku starostky Diane Kowalczykové, za
kterou byla ve photoshopu přidaná Godzilla, vlkodlak a komiksový Drákula.
„Vidím, že účast byla hojná,“ shledal Ethan s náznakem úsměvu. Protože když neumíš v dramatu
najít humor, zbyde ti jen drama.
 „Podle Diane se blíží konec světa,“ řekl Luc, „a my jsme předzvěstí veškerého zla. Samozřejmě že
těmito slovy to nepodala, protože by to vyvolalo veřejnou paniku a vedlo k násilnostem a vzpourám
proti upírům.“ Jeho hlas byl vyschlý jako troud. „A třešnička na dortu: pochybuje o tom, že lidé
vyvolali tu pouliční bouři proto, že nenávidí upíry, a má podezření, že se jednalo o aktivitu nějakého
gangu nebo ojedinělý incident.“
„Ta ženská je ale děsná naivka,“ řekl Ethan. „A my jsme politická menšina bez advokáta.“
„Možná je načase probrat to s lobbisty a našimi přáteli ve Washingtonu,“ řekl Luc.
Ethan kývl. „Přidejme si to k našim cílům.“ Položil dlaně na desku stolu. „Myslím, že to je prozatím
vše, pokud nikdo nemáte nic dalšího?“
Luc zakroutil hlavou. „Já bych rád horkou sprchu a misku předjitřní polévky, ale to už není ve tvé
pracovní náplni.“
„Ne,“ řekl Ethan a vstal ze židle. „To není v mé kompetenci.“
Zazvonil mi telefon a ukázalo se číslo, které jsem nepoznávala. Zvědavě jsem se vzdálila od stolu a
zvedla to.
„Haló?“
„Merit, tady Jonah. Promiň – teprve teď jsem měl možnost ti zavolat.“
„Ahoj, zkoušela jsem ti poslat zprávu, ale nedoručila se. Jsi v pořádku? Předpokládám, že jsi o těch
bouřích slyšel. Dostal jsi nový mobil?“
„Vlastně ne,“ řekl s náznakem čehosi podivného v hlase. „Používám předplacené číslo. Ale kvůli
tomu ti právě volám.“ Odmlčel se a můj žaludek se sevřel ve zlé předtuše.
„Asi by bylo dobré, abys to řekla Ethanovi – Greenwichské prezídium zapsalo Cadoganský Dům na
černou listinu.“
Kapitola 6 - POSTAVILI JSME TOHLE MĚSTO NA SKUPINĚ AB

„Já nevím, co to znamená,“ řekla jsem Jonahovi.

„Znamená to, že podle Greenwichského prezídia – a tudíž podle každého upíra pod kontrolou
prezídia – jste nepřítel. A jak ze strany prezídia, tak ze strany všech upírů pod jeho kontrolou se s
vámi má jako s nepřítelem jednat.“
Ethan mě kdysi varoval, než jsme zvažovali odchod od prezídia, že náš odchod neponesou lehce.
Trpěli těžkou formou syndromu zvaného „kdo není s námi, je proti nám“.
„Proto ti nedošla moje textovka?“
„Jo. Nemáme s vámi mluvit,“ řekl Jonah. „Družit se s vámi. Být s vámi viděni. Uděláme to, a
budeme obviněni z velezrady.“
Znovu jsem se posadila na židli a zjistila, že jsou všechny oči upřené na mě, jak tam sedím s
telefonem na uchu.
„Hádám, že to je zlé,“ řekla jsem.
„Greenwichské prezídium má středověké kořeny,“ pravil Jonah. „A tresty za velezradu jsou stejnou
měrou středověké.“
Na postgraduálu jsem dělala výzkum středověké tortury. U některých metod se přehánělo, ale jiné
byly reálné a velice bolestivé. Překvapivě často v tom hrály roli kovové hřeby.
„Greenwichské prezídium by tohle neudělalo bez plánu,“ řekla jsem. „Jaký je?“
„Nevím jistě. Scott měl ten hovor před několika hodinami.“
Tím se vysvětlovalo, proč jsme se tak rychle přesunuli od společného tréninku k odmítnutým
textovkám.
„Promluvíš se svou kamarádkou, která má ráda koblihy?“ zeptala jsem se.
Tou tajnou kamarádkou byla Lakshmi Rao, členka prezídia a kamarádka s Rudou gardou. Také
měla slabost pro Jonaha, což z ní dělalo nezvykle silného spojence. Setkala jsem se s ní v centru
Chicaga v koblihárně.
„Promluvím, když se k ní dostanu. Poslední dobou nějak mlčí. Myslím, že ji Michael Donovan
vyděsil.“
Spolu s Dariem Westem, hlavou prezídia, byla Lakshmi jednou z těch, koho Michael Donovan
málem úspěšně oddělal. Sice se nám povedlo najít ji živou, ale bylo to o chlup, a ten zážitek musel
být děsivý, zvláště pro upírku z prezídia, která se pravděpodobně považovala za všeobecně imunní
vůči hrozbám.
„Buďte trpěliví,“ řekl Jonah. „I kdyby to Scott nechal být, tak prezídium ne. Budu používat
předplacené karty, ze kterých tě budu kontaktovat, nebo se s tebou spojím přes Rudou gardu. Hlavně
to neříkej Dariovi. A mějte se na pozoru. Když prezídium tenhle status nepřítele pojalo oficiálně,
nedá se předem odhadnout, co můžou udělat.“
„Dobře,“ řekla jsem. „Buď opatrný. A jo, jen pro jistotu, porozhlédněte se po lidské ženě jménem
Robin Popeová.“
„Kdo to je?“
„Nevíme jistě. Ale možná je zapletená do té pouliční bouře. Má spadeno na Bryant Industries.“
„Znamenám si. Díky za tip.“
A s tím hovor ukončil. Chvíli jsem civěla na telefon v rukou a nevěděla, jak tu novinu sdělit
Ethanovi a ostatním. Netěšila jsem se na to, až je budu muset informovat, že Greenwichské
prezídium se nás už zase snaží skřípnout a že k tomu používá taktiku, jakou už známe z dřívějška –
zmenšit řady našich přátel a spojenců.
Sakra, pomyslela jsem si. Ale spolkla jsem to.
Položila jsem telefon na stůl a vzhlédla k Ethanovi.
„Merit?“ zeptal se.
„Greenwichské prezídium nás umístilo na černou listinu.“
Místnost kompletně ztichla, alespoň do chvíle, dokud Ethan s Lucem nespustili vodopád
kreativního klení plný nelichotivých pojmenování. Některá byla v angličtině; jiná ve švédštině,
Ethanově rodné řeči. A při některých jsem sebou škubla.
„Odkdy?“ zeptal se Ethan.
„Od dnešní noci,“ řekla jsem. „Byl to kamarád z Domu Greyů.“ Přestože jsem upírům v místnosti
důvěřovala, nebylo potřeba prozrazovat Jonahovo jméno, když bylo ve hře středověké mučení. „On
neví, z jakého to bylo popudu, ví jen, že to rozhodnutí padlo.“
„Jelikož byl Darius potěšen, že jsme mu zachránili život, odhaduji, že tím popudem je Harold
Monmonth,“ pravil Ethan.
Harold Monmonth byl snědý a úlisný exemplář upíra, muž, který jednal s lidmi jako se zbožím na
jedno použití. Také se dříve pokusil odcizit faeský artefakt z našeho Domu, aby fae motivoval k
útoku na nás. Já jsem byla ta překážka mezi „pokusil se“ a „uspěl“, i když jsme nakonec ten artefakt
stejně předali fae. Byl to nespolehlivý manipulátor a já jsem si uměla snadno představit, že nás chce
potrestat za to, jak jsme se mu postavili do cesty.
„Scott věří, že se uvnitř prezídia formují frakce. Darius a jeho spojenci na jedné straně… Harold
Monmonth se svými spojenci na straně druhé.“
„Ten tvůj hovor předtím?“ zeptala jsem se a Ethan kývl.
„Ale nikdo se nezmínil o černé listině,“ řekl podmračeně. „Muselo to přijít krátce poté.“
 „To mě zas tak moc nepřekvapuje, vzhledem k tomu, co o Monmonthovi víme,“ řekl Luc. „Ačkoli
on se zřejmě tolik nestará o to, zda je Darius schopný nebo neschopný vést prezídium, jako spíš o to,
jestli z toho něco může vytřískat.“
„Umím si představit, že máš pravdu. Bohužel, přestože nemám Daria v lásce, Harold je ještě horší
varianta, zvláště pro lidi, což znamená i pro upíry. Harold Monmonth taky není ten typ, který by se
domníval, že upíři by měli mít svobodnou vůli. Jestli stane v čele prezídia, pochybuju, že se na naši
nezávislost bude dívat s radostí.“
„Takže co přesně to znamená pro nás?“ zeptala jsem se. Byla jsem si dost jistá, že v Kánonu se o
žádné černé listině pro upíry nepsalo. Netušila jsem, zda je to proto, že se to stává příliš zřídka, nebo
že je to příliš ohavné, než aby si to zasloužilo zmínku.
„Má to vytvořit jasnou dělicí čáru,“ řekl Ethan a přejel konečkem prstu po stole. „Domy pod
prezídiem jsou na jedné straně. Domy z černé listiny na straně druhé. Nejen že jsme se odtrhli od
prezídia; jsme nepřátelé. Bude to americká válka za nezávislost naruby.“
Přesně jak naznačil Jonah. „Takže má pravdu – potrestají kohokoli, kdo s námi bude mluvit?“
„Nebo s námi obchoduje, navštěvuje nás a tak dál,“ řekl Ethan.
„Za jakým účelem?“ zeptala se Juliet.
„Aby dokázali, jací jsou borci,“ řekl Ethan. „Předvedli, že Greenwichské prezídium je síla, s níž je
nutno počítat. A pokud jde o Harolda Monmontha, tak aby rozšířil svou moc jako člen prezídia a
dokázal, že je nejmenovaným dědicem trůnu.“
Luc si pomlaskl. „Pokaždé, když si myslíš, že jsi z toho venku, vtáhnou tě zpátky, co?“
Ethan na něj nechápavě hleděl.
„To je z Kmotra. Jen cituju.“
„To je film?“
„To myslíš vážně? Kmotr? Marlon Brando? Al Pacino?“
Když Ethan znovu zakroutil hlavou, Lindsey hvízdla. Luc byl zarytý fanda do filmů a Kmotr byl
často na vrcholu žebříčku kteréhokoli filmového nadšence. Vzhledem k výrazu naprostého šoku a
urážky na Lucově obličeji se dalo soudit, že jeho žebříček patří k těm typickým. Všichni potřebujeme
koníčky; Luc rozhodně ten svůj našel.
„To je ale prachsprostá hanba,“ zhodnotil to Luc a podíval se na mě. „Ochránkyně, přikazuji ti, abys
uspořádala filmovou noc, během které dovzděláme tohoto muže v oblasti filmové klasiky –“
„Myslím, že Luc tím chce říci,“ přerušila jsem ho a pohlédla na Ethana, „že sis už myslel, že jsi z
politiky prezídia venku, a oni tě právě vtáhli zpátky dovnitř.“
„Už to tak vypadá,“ řekl Ethan.
„Co chceš dělat, šéfe?“
 Ethan se podíval na hodinky. „Dnes v noci hodně málo. Slunce už skoro vychází. Půjdeme nahoru,
budeme spát a zítra to zkusíme znovu.“
Se šéfovým svolením jsme se rychle rozprchli.

Apartmá Cadoganského Mistra se skládalo ze tří místností – obýváku, ložnice a koupelny. Když jste
přičetli i Ethanovu šatnu, byly to celkem čtyři pokoje. Jelikož byla šatna větší než můj původní krcál
ve druhém patře, tak jsem ji počítala.
Když jsme se vrátili, přivítalo nás měkké osvětlení a broukání cella. Byly zapálené svíčky, na
Ethanově stole stály dvě lahve vody a malá čokoládová bonbonierka – pozdrav od Margot – a v bytě
to vonělo gardéniemi a bergamotem.
„Jsem ráda, že jsem doma,“ řekla jsem, položila katanu na stolek u dveří a rozepnula zip u kozaček.
„Než za sebou po bytě necháš cestičku z oblečení a padneš na postel obličejem napřed, možná by
ses chtěla podívat do vany,“ řekl Ethan a svlékl si sako od obleku.
Ignorovala jsem tu urážku a soustředila se na to, co mě zaujalo. „Do vany?“
Záhadně ukázal směrem do koupelny, a tak jsem tam vykročila, cestou jsem si zula jednu botu, pak
druhou a celou dobu hopsala.
Mistrova koupelna byla stejně luxusní jako zbytek bytu, s mramorovou podlahou a vybavením,
které vypadalo spíš jako nábytek. Obrovská vana stála v rohu a dnes večer v ní bylo překvapení.
Vana byla napuštěná, voda horká a provoněná a plná bublinek. Kolem dokola koupelny byly
zapálené svíčičky a vrhaly na strop malé poskakující kroužky světla.
Moje svaly se uvolnily úlevou.
„Co je tohle všechno?“ zeptala jsem se kroků za sebou.
Ethan mi stáhl kožené sako z ramenou. „Měla jsi náročný večer. Myslel jsem, že by ti relax přišel
vhod.“
Podezíravě jsem se na něj ohlédla. Nechtěla jsem zpochybňovat jeho motivy, ale ze zkušenosti jsem
věděla, že koupel se svíčkami nebyl Ethanův styl, když jsem se ocitla v nebezpečné situaci. Většinou
dával přednost kázání o tom, jak jsem se vůbec do té nebezpečné situace dostala. V tomto případě
jsem se samozřejmě jen ocitla ve špatnou dobu na špatném místě.
„Merit, vidím, že ti něco šrotuje v hlavě.“
„Promiň. Tohle je… nečekané. Velmi nečekané.“
Ethan se usmál a jeho rty se smyslně zvlnily. „Tu a tam jsou nečekané věci přesně to, co v takových
případech předepisuje lékař. Nebo tak to aspoň říkají lidé.“
„Jelikož ty, jakožto nesmrtelný, nepotřebuješ lékaře?“
„Přesně.“ Už skopnul z nohou boty a začal si vyhrnovat rukávy u košile.
 „Ty se ke mně přidáš?“ divila jsem se nahlas.
„Trpělivost, Ochránkyně. Nejdřív koupel. Potom to ostatní.“
Chtě nechtě jsem se musela zamyslet nad tím „ostatním“.
Ethan předstoupil a bez úvodu popadl lem mého svetru.
„Ruce vzhůru,“ řekl, a když jsem poslechla, přetáhl mi svetr přes hlavu. Odhodil ho, pak se
pohledem zaměřil na hedvábí a satén, zakrývající moje prsa, a jeho rty se rozšířily v mužném obdivu.
„Trpělivost, Sullivane,“ řekla jsem s úsměvem a on nesouhlasně zamručel. Ethan se natáhl a položil
mi ruku kolem pasu, z čehož mi vehnal husí kůži na paže a hřejivý šlahounek horka do břicha.
Vzal mou tvář do dlaní a políbil mě, voněl při tom mýdlem a kořeněným parfémem a mé končetiny
se napjaly i uvolnily zároveň. Ethan zapletl prsty do mých vlasů, jazykem si pohrával s mým a
zvyšoval intenzitu polibku, až jsem se zcela uvolnila – a současně napnula jako tětiva luku. Dostal
mě sem, na hranici napětí, což byl nepochybně jeho plán.
Ethan Sullivan málokdy něco dělal bez plánu.
Jednu ruku položil na mé ňadro v hedvábí a já jsem pootevřela rty. Jeho hbité prsty rozepnuly
knoflíky u mých džínů a střed mého těla zvláčněl chtíčem.
Jak je možné, pomyslela jsem si, někoho tak moc chtít? Cítit se náhle prázdná… a přesto plná
touhy?
Beze slov mi stáhnul džíny z boků, až sjely na podlahu. Jeho oči zářily jako zelený oheň a on mě
objal a přitáhl mě ke svému tělu. Byl ještě oblečený, to však neznamenalo žádnou překážku pro jeho
úctyhodné vzrušení, které se teď klenulo mezi námi.
Když mě znovu políbil, využila jsem toho a dráždila ho přes hladkou látku kalhot, až se odtáhl, se
stříbrnýma očima a prodlouženými tesáky. Jeho vlasy vyklouzly z culíku jako zlato rozlité kolem
jeho obličeje. Pohled na něj – vzrušeného a dravého, bez jakéhokoli předstírání – se málem nedal
vydržet.
Ethan si olízl rty. „Slíbil jsem ti koupel.“
„Je tam místo pro dva.“
Hříšně se usmál. „Pojďme tu teorii vyzkoušet, Ochránkyně.“ Neobtěžoval se s knoflíky, ale přetáhl
si košili přes hlavu a odhalil tak ploché břicho a pevné svaly na něm, hruď, která přímo žadonila o
dotek, o to, aby prsty přejížděly po křivkách a pláních jeho kůže.
Jeho pásek dopadl na podlahu, následován kalhotami. A potom, jen v hedvábí a bavlně, jsme spolu
stáli v páře, dívali se na sebe a mezi námi byla tíha očekávání.
„Ty první,“ řekl, rozkročil nohy a paže založil na prsou jako pirát na houpající se palubě plující
lodi.
 Viděla jsem jen okraj tetování na zadní straně Ethanova lýtka. Byl to černý nápis, slova psaná v
jazyce, kterému jsem nerozuměla, a už nějakou dobu mi odmítal dát vysvětlení. Zdálo se
nepravděpodobné, že by mi to chtěl vysvětlit teď, a já jsem nehodlala ztrácet čas nedůležitými slovy
nebo hádkami, které jsem nemohla vyhrát.
Místo toho jsem se rozhodla pro vítězný krok. V předstírané plachosti jsem se k němu otočila zády,
podívala se přes rameno a osvobodila prsa.
„Dnes večer si budeme hrát na prohnanou Ochránkyni?“
„Já jsem pořád prohnaná. Ale většinou se mi to velmi, velmi dobře daří skrývat.“
Jestli nic jiného, tak mě vampirismus naučil, jak v pravý čas blafovat.
Svlékla jsem si zbytek prádélka a dopřála mu dlouhý pohled na své tělo, než jsem ponořila špičku
nohy do vody.
Byla jen malinko víc horká, než kolik se dalo snést, a naprosto úžasná. Na vteřinu jsem zavřela oči,
když se mi z toho žáru jemňounce zachvěly končetiny. Než jsem je zase otevřela, Ethan stál za
mnou, zcela nahý a vzrušený, tělo přitisknuté k mému.
Políbil mě na krk, na to místečko, o kterém bych přísahala, že bylo citlivější než kterákoli jiná část
mého těla, jako by upíři byli požehnáni dodatečnou erotogenní zónou, a vzal moje prsa do rukou.
Prsty, dlouhé a mrštné, mě dráždily a laskaly, až jsem zůstala div ne bez dechu. Jenže potom
najednou zmizel a nechal mé tělo opět v chladu. S úlekem jsem se ohlédla za sebe a našla tam jeho
pohled, škádlivý a vyzývavý.
„Kdo je prohnaný teď?“ zeptal se.
Zafuněla jsem a ponořila se do vany, velké a dost hluboké na to, abych mohla na opačný konec
téměř doplavat. Našla jsem si hnízdečko v rohu a zakývala na něj prstem.
Ethan nasadil ten pirátský úsměv, vlezl si dovnitř a kolem jeho nahého těla stoupala pára, jako by
samotná voda hořela. Než uběhla vteřina, zmizel pod vodou a znovu se vynořil jako starověký bůh,
kůži mokrou a svaly napnuté.
Ethan mi dal čas na nadechnutí, a nyní mi ten dech zase vzal.
Přiblížil se ke mně, oči stříbrné a zářivé, chytil mě v pase a přitáhl mě k sobě. Zmocnil se mě v
polibku a mezi námi vzrostla magie i vášeň. Ethan nemarnil čas, přivlastnil si mě, mé tělo si
uzurpoval pro sebe. Zaútočil s vášní, použil své tělo jako zbraň – dlouhé prsty, které mě dostaly na
hranici mezi bolestí a slastí, rty, které mučily a sváděly, oči, které se dívaly, když si mě posunul výš,
až bylo mé tělo jako v plamenech a prokvétalo mnou blaho.
Křičela jsem jeho jméno, ale Ethan se nespokojil s vítězstvím. Přitvrdil, ovinul si mé nohy kolem
svého pasu, ponořil se do mě a sklonil hlavu do jamky na mém krku, aby ztlumil své hrdelní
zasténání.
 „Merit,“ zašeptal a já na své citlivé kůži cítila jeho zuby.
Ethan našel svůj rytmus, vyzýval mě, abych se znovu zvedala, abych se vzdala racionálních
myšlenek ve prospěch pocitů, pro čisté a nespoutané vjemy.
Zrychloval, jeho dech vázl, prsty mi zarýval do kůže, jak se poddával vlastní rozkoši, a když k ní
došel, měl na rtech mé jméno a popadl mě, jako kdyby nesnesl, že mě má zase pustit.
Čas se na chvíli zastavil a my jsme spolu leželi ve vaně a kolem nás tančilo světlo. A pak jsem se
ocitla ve vzduchu, jak mě Ethan zdvihl z vody. Ovinul mě saténem, z našich těl stoupala pára, mé oči
byly doširoka otevřené a kůže rozpálená vášní.
Položil mě na postel a obklopil obláčkem měkkých a chladivých podušek, pak si lehl vedle mě.
Když slunce vycházelo, drželi jsme se za ruce a nechali se ukolébat.

Když slunce vyšlo, usnuli jsme ve smyslném opojení.

Jenže když zase zapadlo, probudili jsme se, jako by nás tam někdo ledabyle pohodil.
Leželi jsme na zádech, rozplácnutí napříč postelí. Podušky byly zamotané u Ethanových nohou a já
spala s rukou přes jeho obličej.
Ethan mě jemně kousl do prstu, aby mě probudil. Odtáhla jsem ruku, aby se z ní nestala upíří
snídaně. „Omlouvám se. Byla jsem mimo.“
„Evidentně,“ řekl, posadil se a povytáhl obočí nad tím, jak jsme tam položení. „My jsme se ve
spánku prali?“
„Na nic takového si nevzpomínám,“ řekla jsem a natáhla se na podlahu pro polštáře. „Možná máme
denní můry.“
„Bože chraň,“ řekl Ethan. „Už noční můry jsou dost zlé.“
„A když už o tom mluvíme,“ řekla jsem, „pohnulo se něco kolem těch pouličních bouří, zatímco
jsme spali?“
Ethan zakňučel. „Už zase pracuješ, Ochránkyně? Co třeba ‚Dobré ráno, Můj pane, miluji tě, Můj
pane‘?“ Zmohl se na značně ubohou imitaci mého hlasu a pak předstíral, že si odhazuje vlasy z
ramene.
„Tohle nedělám.“
„Děláš,“ zakřenil se. „Ale rád bych se vrátil k té první, důležitější věci.“
Zakoulela jsem očima, ale posadila se, přikrývku strategicky kolem prsou, a usmála jsem se na něj.
„Dobré ráno, Můj pane,“ řekla jsem zastřeným hlasem. „Miluji tě, Můj pane.“
 „To už je lepší,“ řekl, pak vzal telefon z nočního stolku a projel ho. Možná se mu náhlá změna
tématu nelíbila, ale věděl, že moje otázka je namístě.
„Nic nového,“ odpověděl po chvíli. „Pořád ještě uklízejí Wicker Park. Dneska v noci bys toho měla
hodně prozkoumat.“
„Naštěstí pro výtržníky se nedostali do Little Red. S Gabrielem v domě by to s nimi nevzalo dobrý
konec.“
„Asi máš pravdu,“ řekl Ethan. „Kožoměnci se vyhýbají dramatům, když to jde, ale nebojí se
postavit nepříteli zpříma. Bylo by to zlé pro lidi a v konečném důsledku i pro smečku. Moje
zkušenost je taková, že násilí plodí jen další násilí.“
Vzala jsem ho za volnou ruku, přejela prstem po jeho kloubech a všimla si v těch místech jizev na
jeho kůži. Ethan byl za lidského života vojákem a k těm jizvám možná přišel při vojenské službě.
Sice jsme se hojili rychle, ale některé jizvy zůstávaly. Důkazem byla jedna taková na jeho hrudi,
kudy do jeho srdce vnikl kůl.
„Míří město k něčemu?“ přemýšlela jsem nahlas.
Ztuhnul. „Ty to cítíš taky?“
Jeho odpověď mě šokovala i vyděsila. Měl říct, že moje otázka je hloupá. Dokonce přehnaná. To,
že můj pocit nezpochybnil, ho jen potvrzovalo a já jsem si uvědomila, že nechci, aby potvrzoval mou
paranoiu.
„Zdá se mi, že věci začínají nabírat obrátky,“ řekl. „Tlak stoupá. Nevím, kdy dojde k nevyhnutelné
explozi, a nejsem si jistý, koho se to bude týkat, ale zdá se být nade vši pochybnost, že násilí se bude
dál stupňovat. Chtěli jsme po lidech, aby toho strávili trochu moc. Celinu. Tatea. Mallory. A oni dali
jasně najevo, že nebudou do dobré noci té kráčet ve fraku1 věčně.“
„Včera v noci určitě nekráčeli ve Wicker Parku ve fraku.“
„Ne,“ souhlasil. „A možná jsme zbytečně pesimističtí. Možná byl Wicker Park jen ojedinělý
incident. Možná se příliv ještě úplně neobrátil a neobrátí vůbec. Ale jestli ano…“
Nedokončil myšlenku, kterou ani nebylo třeba dokončit. Lidé měli dlouhou a krvavou historii ničení
těch, které vnímali jako nepřátele, i když to byl jen dojem.
„Hrozně nerad se pouštím do dalšího nepříjemného tématu,“ řekl, „ale ještě bychom se měli
věnovat jedné administrativní záležitosti.“
„Administrativní?“
Ethan se natáhl a sebral z nočního stolku béžovou lněnou obálku. „Nechtěl jsem to včera v noci
zmiňovat, vzhledem k tomu, čím sis prošla.“ Podal mi obálku. „Otevři to.“

1
Báseň od Dylana Thomase: „Do Not Go Gently Into That Good Night“ – Do dobré noci té nekráčej ve fraku, v
překladu Václava Pinkavy (pozn. překl.).
 Zvědavě, ale taky nervózně – docela s tím napínal – jsem strčila prst pod chlopeň obálky a vytáhla
kartičku ve stejném sytě krémovém odstínu.
Byla to pozvánka na večeři v domě mých rodičů.
Pro nás oba.
Tiše jsem hvízdla. Moje rodina a já jsme si nebyli blízcí, za což z velké části mohl můj vyostřený
vztah s otcem. Rád ovládal lidi a manipuloval jimi; já byla rebelující dcera, kterou tak úplně nechtěl.
Také byl důvodem, minimálně nepřímo, proč ze mě byl upír, a to bez mého souhlasu.
Na druhou stranu jsem otci slíbila, že navštívím svého staršího bratra Roberta, a bylo by hezké zase
vidět mou sestru Charlottu a její dítka.
Ale stejně. Večeře u mých rodičů? S Ethanem? To by znamenalo spoustu meritích očí upřených na
náš vztah.
Ethan, který mlčel, zatímco jsem přemítala o pozvánce, na ni poklepával prstem. „Co myslíš?“
„Nejsem si úplně jistá.“ Podívala jsem se na něj. „Večeře u mých rodičů by znamenala dvě hodiny
čistého a naprostého nepohodlí.“
„Protože ty a tvůj otec spolu nevycházíte?“
„A protože ten večer nejspíš stráví pitváním našeho vztahu.“
„Myslím, že to z nich dělá pouze lidi, miláčku.“
„A bude to formální,“ dodala jsem a pro zdůraznění ukázala prstem. „S fajnovým jídlem a
koktejlovými šaty. Budeme muset používat salátové vidličky.“
„Místo toho, abychom jedli sendvič z ubrousku, chceš říct?“
Šťouchla jsem ho loktem, ale usmála jsem se. Formálnost svých rodičů jsem jaksi nepřejala. Sice
jsem vítala výhody toho, že jsem mohla vyrůstat jako Meritová v Chicagu, ale na rozdíl od Charlotty
a Roberta mě ten životní styl úplně dusil. Pumy, džíny a chicagské hotdogy se ke mně hodily víc než
etiketa Emily Postové a křišťálové číše.
„Nejsem malicherná,“ řekla jsem.
„Já vím. A cením si toho na tobě. Ale jakkoli se snažíš, nemůžeš si rodinu ani vybrat, ani ji vrátit.
Myslím, že bychom tam měli jít.“
„Já nevím.“
„Mohla by sis vzít koktejlky.“
„Samá voda.“
„Mohl bych ti ty koktejlky potom svléknout jako odměnu za dobré chování.“
Odmlčela jsem se. „Přihořívá.“
„A přihodím ještě možnost podívat se na zbrusu nové přívěsky našeho Domu dřív než ostatní.“
Posadila jsem se. „Už jsou hotové?“
 „Jsou. A vypadají dost pěkně.“
Tohle už byla zajímavá nabídka. Když jsme odešli od Greenwichského prezídia, odevzdali jsme
medaile našeho Domu, zlaté přívěsky s označením naší pozice v Domě a čísla. Byly obdobou psích
známek, jen pro upíry, a já jsem se bez medaile cítila jako nahá. (Jasně, měla jsem neplánovanou
kopii na dně šuplíku, ale jelikož jsem nikomu nemohla říct, že existuje, natož ji nosit, tak se to
vlastně nepočítalo.)
Ethan nám přislíbil náhradu, něco, co by vyznačilo naši příslušnost k Domu, i když jsme již nebyli
členy prezídia. On a Malik, jeho Sekundant, prozkoumávali a hodnotili možnosti, ale zatím
neoznámili, jak se rozhodli. A on mi nyní nabízel, že můžu být první, kdo je uvidí? Jasně že bych je
stejně nakonec viděla, ale Ethan moc dobře věděl, že trpělivost není zrovna moje silná stránka.
„Přihoď krabici mallodortíků a máš vyhráno.“
Ethan vyklenul obočí. „Mallodortíky? To je nejlepší, na co se zmůžeš?“
Mallodortíky byly nejoblíbenější sladká svačinka. „Světový mír je mimo hru, Gabriel ti nejspíš
nedovolí koupit mi Moneypenny a tenhle rozkošný byteček už mám.“
„Moneypenny?“ zkřivil Ethan pobaveně rty.
„Vypadá jako auto Jamese Bonda. Myslím, že je maximálně vhodné, aby dostala jméno z
bondovky.“
„Nuže, máš pravdu. Nemůžu ti dát, ehm, Moneypenny. Ale krabice mallodortíků se zvládnout dá.“
„Kdy se tato noční můra má odehrát?“ zeptala jsem se a podívala se opět na pozvánku. „Ach, dobře.
Zítra. Takže máme spoustu času, abychom se na to emocionálně připravili.“
Ethan to ignoroval. „Mám zařídit šaty?“
„Umím se obléknout sama.“
Sjel mě pohledem.
Dala jsem mu pěstí do paže, a právem. „Umím se obléknout sama,“ zopakovala jsem. „Ale také
víme, že jsi nezvykle dobrý ve vybírání formálního šatstva.“ Obstarával mi ošacení – všechno v
klasické cadoganské černé – při jiných příležitostech, když ještě pochyboval, že jsem dost vyspělá,
abych si vybrala vhodný formální oděv na nóbl večírek. To všechno pro dívku, která měla oficiální
uvedení do společnosti a první bál.
„Myslím, že jsi použila slovo ‚suchar‘.“
„A myslela jsem to vážně,“ řekla jsem, zakřenila se a vtiskla mu polibek na rty. „Vstávám. Klidně
můžeš požádat Margot, aby přinesla nahoru snídani. Croissanty? Palačinky? Café Americano?“
dávala jsem návrhy a přeháněla při tom akcent.
„Jsi už oficiálně zhýčkaná.“
„Raději o tom uvažuji jako o poctě systému.“
 Ethan se hlasitě zasmál. „To bylo nezvykle strategické.“
Fingovala jsem zmatený pohled. „Možná spolu trávíme příliš mnoho času.“
Štípl mě do pasu, až jsem vyjekla.
„Dělám si legraci,“ řekla jsem. „Pokud jsem se chtěla naučit, jak být upírem, nemohla jsem si vzít
lepší příklad než tebe.“
„Nelíbí se mi, kam tohle spěje.“
„Seriózního upíra,“ řekla jsem a dál mu přitom mazala med kolem pusy. „Vůdce upírů. A takového,
možná, který se nebrání nezvyklým počinům.“
„Co chceš, Merit?“
„Takže, když už probíráme nepříjemné věci, měla jsem nezvyklou konverzaci s Mallory.“
Podíval se na mě a evidentně čekal, co ze mě vypadne.
„Chce pracovat pro Cadoganský Dům.“
Ethan ztuhl. „Ne.“
„Já vím,“ řekla jsem a zvedla ruce, abych zachránila situaci. „Já vím. Je to problematické. Jen
tlumočím její nápad. Je pravda, že bychom ji měli pod kontrolou a stále sháníme strážce.“
„Ne,“ opakoval stejně nesmlouvavě.
„Nebudu se zmiňovat o tom, že jsi to řekl. Ne, dokud jí nebudeme moci nabídnout nějakou
alternativu.“ Slezla jsem z postele a podívala se na něj. „Kožoměnci jednoho dne s jejím
opatrovnictvím skončí a Řád už dokázal, že ji nezvládne. Potřebujeme náhradní plán.“
Ethan si rukama promnul obličej. „Nenávidím, když máš pravdu.“
Kousla jsem se do tváře, abych se nezakřenila, protože to by byl malér, a nechala za sebe pracovat
pusu. „To mě musíš nenávidět často.“
Zmizela jsem do koupelny dřív, než by mě Ethan musel zaškrtit.

V koupelně, stejně jako v ložnici, byl docela binec. Posbírala jsem oblečení z podlahy, než se na
večer obléknu, vyčistila jsem si tesáky jako hodná a poslušná Ochránkyně a ujistila jsem se, že mé
zbraně – třicet dva palců dlouhá katana z posvěcené oceli a menší dýka s dvojitým ostřím, kterou mi
dal Ethan – byly čisté a připravené do boje.
Ne že bych plánovala boj, ale jelikož jsem měla v popisu práce návštěvu místa činu, byla jsem sakra
dobře připravená udržovat si zbraně v dobrém stavu.
Když jsem se oblékla a vyzbrojila, ložnice byla prázdná, ale croissanty byly dodány. Nabídla jsem
si a okusovala špičku, zatímco jsem kontrolovala v telefonu, zda mám nějaké zprávy od Jeffa,
Catchera nebo Jonaha.
 Žádné zprávy nepřišly, ale telefon přetékal varováními a upozorněními z Lucova nového vynálezu –
aplikace, která posílala upozornění Domu a aktuální zprávy o dění ve městě.
Většina upozornění byla úplně obyčejná – informace o dodávkách do Domu a o návštěvách,
dopravních zácpách a předpovědi počasí. Avšak dnes v noci tam svítila i jiná malá upomínka –
nejčerstvější zpráva od Sun-Times připomínající čtenářům, že Kancelář pro zprostředkování lidských
záležitostí pořádá první mítink městské rady dnes večer v divadle Marquesa.
Tak to bylo matoucí. Marquesa byla v Lincolnově parku, ve čtvrti v severní části Chicaga. Taky to
nebylo nijak moc daleko od Wicker Parku a místa činu, které jsem měla navštívit.
Znovu mi pípnul telefon a já jsem našla textovku od Catchera: NÁVŠTĚVA U ROBIN POPEOVÉ,
POTOM BRYANT INDUSTRIES?
Tipovala jsem, že Jeff odmítl dělat mi doprovod, a tak se toho ujal Catcher.
Přehazovala jsem si telefon z jedné ruky do druhé a zvažovala své možnosti. Určitě jsem chtěla
mluvit s Robin Popeovou o Bryant Industries a o nepokojích. Taky jsem chtěla navštívit Bryant
Industries a podívat se na tu spoušť sama.
Jenže jsem si chtěla udělat ještě další zastávku a promluvit si s mužem, který způsobil chicagským
upírům mnoho bolesti a utrpení.
JISTĚ, odpověděla jsem Catcherovi. SRAZ ZA HODINU?
Tipovala jsem, že v divadle Marquesa se dlouho nezdržím. Možná jen tak dlouho, abych se tam
ukázala a dala mu najevo, že jsme tu a díváme se.
Catcher mi poslal adresu Popeové a souhlasil, že se tam setkáme za hodinu.
Když už jsem měla v hlavě Catchera, poslala jsem vzkaz Mallory: VŠECHNO V POŘÁDKU,
MODROVLÁSKO?
Chvíli jsem čekala, než odpoví, ale když to udělala, usmála jsem se.
GABRIEL TRUCUJE, ALE VLASY JSOU POŘÁD MODRÉ, oznámila mi.
Usoudila jsem, že bude v pořádku. Aspoň do chvíle, než najde cestu ven z Kožoměnecké Lhoty.
Oblečená a vybavená zbraněmi jsem sešla do prvního patra a uvědomila Luca a Ethana, že jdu ven
na své obchůzky. Taky jsem dala Lucovi adresu Robin Popeové, jen pro případ, kdyby se něco
semlelo, ale doufala jsem, že ne.
Šla jsem k hlavním dveřím, málem jsem zapomněla, že náhrada za mé volvo neparkuje na ulici,
nýbrž je schovaná ve sklepních prostorách.
V oněch teplých a sněhu i leduprostých prostorách.
To byl další střípek života na vysoké noze, na který bych si rozhodně uměla zvyknout.
Kapitola 7 - JEŠTĚ JEDNOU, DOKUD JE NEPORAZÍME

D ivadlo Marquesa bylo suvenýrem z historie Chicaga. Mělo barokní balkony, červené
sametové závěsy, obrovské lustry a spoustu nástěnných maleb. A to všechno proto, aby
holka chicagského gangstera měla kde zpívat árie, jaké nikdo jiný nechtěl poslouchat.
Motiv byl sice politováníhodný, ale krása toho místa se nedala popřít.
Dnes v noci byla ta krása poskvrněna směsí strachu a podezíravosti. Stála jsem v předsálí a
sledovala všechny možné lidi, jak vcházejí do divadla, tváří se pochybovačně, jako by mohli být
každou chvíli napadeni číhajícími upíry a kožoměnci, jako kdybychom nebyli občany, kteří platí
daně a jsou stejnou součástí města jako oni.
Možná jen žili v nevědomosti. Možná byli vychováváni k předsudkům. Tak či tak jsem
pochybovala, že jim McKetrick poskytne útěchu a uklidnění nebo že jim připomene, že s nimi
koexistujeme v Chicagu již několik sta letí. McKetrick se dobrovolně a vědomě rozhodl nás
nenávidět, pokud se dalo soudit podle pohledu v jeho očích, který jsem viděla včera v noci. Dnes v
noci pravděpodobně vznese otázky. Pravděpodobně bude naznačovat, že jsme potížisté, že Chicago
kvůli nám strádá, a mírně popožene lidi k tomu, aby zaujali stejné stanovisko.
Srdce se mi splašilo a dlaně zvlhly strachem. Nechala jsem meč v autě v přesvědčení, že v budově
plné lidí by byl spíš na obtíž než k užitku. Možná jsem také měla varovat Luca nebo Ethana – nebo
dokonce Catchera – že sem jdu. Možná jsem měla zvážit, co přesně jsem hodlala dělat, až se mi
povede přitlačit McKetricka ke zdi.
Dívala jsem se skrz hlavní dveře, jak k okraji chodníku přijíždí černá limuzína.
Předmět mého zájmu právě dorazil.
Srdce mi bušilo, vyšla jsem ven skrz proud lidí řinoucí se do budovy, zatímco vítr studeně foukal do
únorového večera. Hranatý muž v tmavém obleku otevřel zadní dvířka limuzíny a McKetrick
vystoupil. Měl na sobě dobře padnoucí oblek a kravatu, ale kůže se mu na zjizvené části obličeje
nešťastně pnula a poutala pozornost kolemjdoucích.
Zarytě se vyhýbal očnímu kontaktu s kýmkoli kromě muže, který mu otevřel dveře – zřejmě
bodyguard, vzhledem k ocelové vibraci kolem něj – a dalšího strážce, který se rychle objevil po jeho
boku. Jenže trvalo pouhý okamžik, než mě spatřil a zjistil, že ho sleduju.
Stála jsem necelých pět metrů od auta, ale když se naše pohledy střetly, jako by se svět kolem nás
scvrknul.
Nebylo tomu tak dlouho, co jsem se potkala se dvěma padlými anděly – jedním ctnostným, druhým
nikoli – kteří byli bezohledným použitím magie spojeni v jedno. V okamžiku, kdy jsme si s
McKetrickem pohlédli do očí, jsem měla v hlavě vzdálený mentální obraz toho zákeřnějšího anděla,
Dominica, jak mi sedí na rameni a navádí mě, abych se nebála jednat a skoncovala to s chlapem,
který upírům způsobil tolik bolesti. Mohl za smrt mužů i žen, kteří se provinili pouze tím, že
existovali, což on očividně bral jako osobní urážku. Najal si vraha a nyní se angažoval v šíření
nenávisti po městě.
Nezasloužil si ani svou pozici, ani limuzínu, ani své bodyguardy.
Můj imaginární ďáblík byl vytrvalý, ale já věděla svoje. Zabít neozbrojeného muže by ze mě
neudělalo nic lepšího, než byl on. Udělalo by to ze mě totéž, co je on.
Neublížím mu – ne tady a teď. To však neznamenalo, že neudělám to, co upíři umějí nejlíp.
Manipulovat.
McKetrick sevřel čelist; jeho oči se zúžily. Jeden z bodyguardů, očividně si vědom náhlého
rozrušení svého šéfa, se na mě podíval.
„Pane?“ zeptal se.
„Je v pohodě,“ ujistil je McKetrick. „My se dobře známe. Můžete nám dát minutku?“
Strážci na něj chvíli hleděli, viditelně znepokojeni jeho žádostí, ale on byl šéf, a tak poslechli.
McKetrick a já jsme se k sobě přiblížili a oni se rozmístili kolem nás a vytvořili bariéru mezi námi a
zbytkem davu.
„Jsem překvapen, že vás tu vidím,“ řekl McKetrick. „Jsem rád, že jste si přišla poslechnout, co si o
vás myslí zbytek Chicaga.“
„Jak dobře víte, my nejsme hrozba ani pro Chicago, ani pro nikoho jiného. Snažíme se žít, milovat,
starat se o své záležitosti. Vy šíříte nesváry, protože jste rád středem pozornosti.“
„Vy si myslíte, že násilí v tomto městě se neděje kvůli vám?“
„Jestli máte na mysli včerejší výtržnosti, tak ty s námi nesouvisí. Ty souvisí s lidmi. Lidmi, kteří
dobrovolně ničili majetek svých sousedů a jejich obchody, protože jim někdo řekl, že jsme důvodem
jejich trablů.“
McKetrick si zapnul sako od obleku. „A jak to víte, Merit? Vy jste u těch nepokojů byla?“
Samozřejmě že byla, ale nachomýtla jsem se tam náhodou. Jenže tohle jsem před McKetrickem
nehodlala přiznat; těžko by mému odůvodnění uvěřil.
„Ty nepokoje jsou zaměřené proti upírům,“ opakovala jsem, „nedějí se kvůli nim. Pomáháte přilévat
olej do ohně, McKetricku, a jednoho dne se to otočí proti vám.“
Troufale se na mě usmál. „Vyhrožujete mi?“
„Vůbec ne. Pouze připomínám.“ Ukázala jsem k divadlu. „Lidé, co jsou tam, vám možná věří.
Možná si myslí, že jste tu kvůli nim. Ale my všichni známe pravdu. Jste tu kvůli sobě a jen kvůli
sobě. A možná ne dnes v noci, možná ani zítra, ale ti lidé jednoho dne zjistí, co jste ve skutečnosti za
člověka.“
 „To nezní moc děsivě,“ řekl a usmál se s úlisností plaza.
Oplatila jsem mu rovněž úsměvem predátora. „Možná ne. Ale pamatujte si jednu věc.“ Naklonila
jsem se k němu. „Ať už se s námi mezitím stane cokoli, já jsem nesmrtelná. A vy, pane McKetricku,
ne.“
McKetrick otevřel pusu, aby odpověděl, ale než stihl promluvit, strážci se přiblížili opět k nám.
„Je čas jít, pane,“ řekl ten, který mu předtím otevřel dveře, a popoháněl ho k divadlu.
V McKetrickově kroku, jak jsem s potěšením sledovala, bylo nyní o poznání méně pýchy.

Moje setkání s McKetrickem se nedalo označit za vítězství. Nebylo to ani vedení o tři body. Byla
jsem nanejvýš dočasný, mírně rušivý element. Avšak možná – doufejme – jsem mu připomněla šance
a fakt, že jsme ve střehu. A zvláště že máme v hledáčku jeho.
Když byl tento úkol splněn, jela jsem na adresu Robin Popeové v Řecké čtvrti, což nebylo daleko
od Lincolnova parku.
Dům, v němž bydlela Robin Popeová, byl docela nový věžák s bytovkami a také s kavárnami a
dalšími obchody v prvním patře. O jejím zázemí jsem toho moc nevěděla, ale tohle se zdálo jako
bohatá budova, vůbec ne špatná na ženu, která odešla z práce kvůli osobním sporům.
Zaparkovala jsem v ulici a nechala katanu v autě – v této době se kolem pohybovalo až příliš
mnoho policistů, kteří nepochybně byli podezíraví vůči upírům, než abych riskovala a vytahovala ji –
ale pořádně jsem se ujistila, že dýka je bezpečně zastrčená v mojí botě.
Zamkla jsem dveře a ohlédla se, abych se ubezpečila, že jsem zaparkovala dost blízko u obrubníku,
aby autu neublížila projíždějící vozidla, ale zase ne tak blízko, abych při vystupování odřela okraje.
Moneypenny, zdálo se, bude dopravní prostředek s nákladnou údržbou. Na chvíli – na velmi krátkou
chvíli – jsem zatoužila po svém volvu.
Zaslechla jsem bouchnutí dvířek od auta a ohlédla se. Catcher v džínách a kožené bundě vystupoval
ze svého sedanu. Byl vysoký a útlý s oholenou hlavou a světle zelenýma očima. Byl nepochybně
hezký, jenže někdy bylo těžké to poznat, jelikož měl obličej obvykle zkrabatělý v podrážděném a
zamračeném výrazu.
Dnes se Catcher jako vždy tvářil zasmušile, když si prohlížel budovu. Ukázala jsem směrem k ní,
připravená rozjet show, a hned jsme společně vykročili.
„Slyšel jsem, že bereš svého upíra domů, ukázat ho rodičům.“
Překvapivé zjištění, neboť jsem se to sama dověděla teprve před malou chvilkou. „Jak ses toho
dohmátl?“
„Řekl mi to tvůj děda. Ethan na tu pozvánku odpověděl kladně a tvůj otec se hned o ty dobré zprávy
podělil. Jsi statečná holka.“
 „Ethan se bude chovat ukázkově. Jestli si o něco dělám starosti, tak o svou rodinu.“
„O tvého otce?“ zeptal se Catcher.
„Spíš o mámu a ségru. Začnou po Chicagu zběsile hledat místa na svatbu a zjišťovat, jestli bychom
měli vybrat porcelánový servis se zlatou či s platinovou obroučkou.“
Catcher odfrkl. „Skoro bych zaplatil za to, abych mohl vidět, jak z toho Sullivan vybruslí. To bude
muset být prostě úchvatná podívaná.“
„Asi jo,“ souhlasila jsem. „Měla bych o té ženské něco vědět předtím, než tam půjdeme? Má černý
pásek v bojových uměních? Nosí kuši? Je jejím osobním spasitelem Buffy, přemožitelka upírů?“
„Protože bys z toho dostala depku?“
„Z toho zabíjení jo. Ale ne z Josse. Všichni milujeme Josse.“
„Její záznamy jsou čisté,“ řekl Catcher. „Má titul z lidských zdrojů, ale většinou byla zaměstnaná
jako úřednice nebo nižší manažerka. Na žádné pozici se dlouho neohřála.“
„Zdá se, že má trochu problém vyjít s ostatními. Ještě na někoho podala stížnost?“
„Těžko říct. U Bryant Industries byla tři měsíce. Detaily o jejím zdejším působení můžeme získat
od Charly.“
„Od Charly?“
„Charla Bryantová. Její rodina vlastní Bryant Industries.“ Došli jsme k hlavnímu vchodu a Catcher
otevřel a pobídl mě, abych šla dovnitř první.
Ve foyer byla tma a kluzko a pořád to tu bylo cítit jako v novostavbě. Dřevo, barva a tmel. Měla
jsem tu vůni ráda; připomínala mi dětství a výlety s dědečkem do hobby marketů.
Minuli jsme prázdný pultík hlídače a zamířili k výtahům. Catcher stiskl knoflík a pak jsme stáli v
tichosti, dokud výtah necinkl a dveře se neotevřely.
„Takže jakou pohádku máme připravenou pro tuhle dámu?“ zeptala jsem se, když jsme byli ve
výtahu a stoupali vzhůru.
„Pohádku? Jak to myslíš?“
„No, nemáme odznaky a oba jsme nadpřirození. Ona jen tak pro nic za nic neprozradí, jak
připravovala pouliční nepokoje, a určitě ne nám. Jestli od ní chceme informace, budeme si muset
vymyslet přesvědčivou pohádku.“
„Jinými slovy musíme lhát.“
„To zní mnohem méně příjemně, ale ano.“
„Ty jsi opravdu upírka, co?“
Ta poznámka si určitě zasloužila plesknutí, které jsem mu uštědřila. „Musíme přijít na to, zda má
něco společného s nepokoji. Takže si budeme hrát na ty, kdo nenávidí upíry?“
„Umíš něco takového přesvědčivě udělat?“
 Usmála jsem se sladce jako med. „Jsem si jistá, že to zmákneš za mě, kdyby ne. Ale jo, myslím, že
to nějak zvládnu. Prostě si vzpomenu na svou původní nenávist vůči Darth Sullivanovi.“
„Už jsi někdy Ethanovi řekla, že jsi mu takhle říkala?“
„Ne. A neřekneš mu to ani ty, jestli víš, co je pro tebe dobré. Nemám problém kousnout čaroděje.“
„Jsem zadaný,“ řekl stroze, ačkoli jsem to brala jako hodně dobré znamení ohledně jeho vztahu s
Mallory.
Dojeli jsme do jedenáctého patra a výtah se otevřel do chodby s tlumenou výmalbou a kobercem se
složitým a pravděpodobně drahým vzorem. Uprostřed prostoru výtahů stál stolek na jedné nožce, na
něm váza a v ní hodně vysoké květiny s bohatými květy.
Následovala jsem Catchera ke dveřím téměř na konci chodby. Už zvedal ruku, že zaklepe, ale
zarazil se s pohledem na mě. „Připravena?“
Kývla jsem a on jemně zaťukal.
Za pár vteřin otevřela. Byla to atraktivní žena středního věku s pečlivě upravenými vlasy, blůzkou
zastrčenou do džínů a v botách na vysokém podpatku. Měla bezvadný make-up a v uších se jí třpytily
velké diamantové náušnice.
Jestli toto byla Robin Popeová, tak nesplňovala to, co jsem čekala. Třeba tričko s nápisem UPÍŘI
JSOU HOVADA, z něhož by čišela nenávist, například. Ale jak žena, tak byt za ní se zdály nóbl a
zcela bez antiupířích a proti Bryant Industries zaměřených nálad. V bytě byly podlahy z tmavého
dřeva a lesklý nábytek v retro stylu z poloviny století.
„Ahoj,“ řekla jsem. „Neradi vás obtěžujeme. Hledáme Robin Popeovou.“
Trochu se pousmála. „To jsem já. O co jde?“
„Opravdu neradi vás rušíme. Jen jsme… doufali, že byste nám mohla s něčím pomoci. Máme
správnou informaci, že jste pracovala u Bryant Industries?“
„Správně,“ řekla a její úsměv ochabl. „Ale mám teď právníka, takže by jakékoli dotazy týkající se
této situace měly jít přes něj.“
„A přesně kvůli tomu tady jsme,“ řekla jsem a předstírala nervozitu. Ukázala jsem na Catchera.
„Slyšeli jsme o vaší stížnosti, a no, dost s vámi souhlasíme.“
„Skutečně?“ řekla. „A v čem konkrétně?“
Catcher a já jsme si vyměnili pohled a kývnutí.
„Upíři,“ řekl. „Myslíme si, že se jim dostává zvláštní péče, že je upřednostňujou před pracující
třídou, jako jsme my, a nemyslíme si, že je to fér.“
„Viděli jsme vaši stížnost online,“ řekla jsem, „a napadlo nás, hele, to je někdo, s kým by stálo za to
promluvit, víte?“
 Chvíli se na nás dívala a zřejmě vyhodnocovala, zda mluvíme pravdu. Jestli je nám opravdu
sympatická, nebo ji vedeme do nějaké léčky, kterou ona zatím nevidí.
„A kdo vlastně jste?“
No, na tohle jsem měla být připravená. „Já jsem Mary,“ vyhrkla jsem první jméno, které mě
napadlo. „A tohle je můj bratr… Boudreau.“
„Mary a Boudreau,“ opakovala viditelně v pochybnostech, takže jsem trochu přitopila pod kotlem.
„Mně upíři ublížili. Jeden z nich mě jednou v noci bez varování napadl.“ Tohle byla absolutní
pravda. „Doufala jsem, že najdu někoho, s kým bych mohla promluvit, někoho, kdo by mě chápal.
Natrefila jsem na váš případ a pomyslela si – tohle je někdo, kdo to zná.“
Znovu se na nás podívala. O několik bytů dál se otevřely a zavřely dveře a její oči za tím zvukem
nervózně poskočily. Nakoukla do chodby, a když kroky zmizely chodbou, zatvářila se spokojeně.
„Možná bychom tohle neměli řešit na chodbě. Nikdy nevíte, kdo poslouchá. Brzo musím někam
odběhnout, ale na chviličku můžete dál.“
Jako pozvání to nebylo nic moc, ale pro potřeby upírů to bude fungovat skvěle. Vešla jsem do bytu
a očima jsem pátrala po plamenné propagandě nebo antiupířích nindžích. Místo toho mě čekal
vkusný dánský nábytek a dekor. Spousta mosazi, dřeva a málo rovných linií.
Catcher mě následoval dovnitř a jak se Robin otočila, aby za námi zamkla dveře, naznačil ústy: Buď
opatrná. Hodlala jsem ho poslechnout.
Když se otočila zpátky k nám, její výraz se zcela změnil. Teď, za zavřenými dveřmi, se jí oči leskly
zjevným vzrušením.
„Já jsem určitě někdo, s kým můžete promluvit,“ řekla.
„Dobře,“ odvětila jsem a jen zčásti předstírala úlevu. Byla zřejmě úleva najít pachatelku
protiupírského povstání na první pokus. Taková příležitost se nenaskytne příliš často.
„Celé je to o zvláštních zájmových skupinách,“ řekla. „Je to o penězích. Upíři je mají; lidé je chtějí.
Mít peníze znamená, že bezohledně převálcují nás ostatní, protože všichni lidští politici se po nich
sápou svýma tlustýma hamižnýma prackama.“
Když jsem odhlédla od faktických chyb, a že jich nebylo málo, tak to Robin ze sebe vysypala na
jeden nádech. Obojí značně snížilo prvotní dojem vyrovnanosti, kterým na mě původně zapůsobila.
„Ha,“ řekl Catcher, zkřížil paže na prsou a vypadal extrémně zaujat tím, co měla na srdci. „A tohle
se dělo u Bryant Industries?“
„Myslíte si, že místo, které dodává krev upírům, by mohlo tak dlouho fungovat, aniž by bylo
součástí konspirace? Aniž by manažer spal se starostkou nebo se dávaly štědré úplatky?“
„Úplatky?“ zeptal se Catcher a ztlumil hlas do spikleneckého šepotu. „Máte o tom záznamy?“
 „Někde ano,“ řekla a ledabyle mávla rukou směrem k jiné části místnosti. „Mysleli si, že tu hru
budu hrát s nimi, a když ne, tak si zase mysleli, že se mě můžou zbavit jako nějakého odpadu. Ale já
jen tak nepodlehnu nátlaku. Vím, co je správné, a vím, co je legální. Moje sestra je právnička.“
„Proto vás nutili odejít?“ zeptala jsem se a pečlivě volila slova. Nebyla jsem si jistá, jak moc věřím
jejím slovním výpadům, ale ona působila dojmem, že tomu věří.
„Vyrazili mě,“ řekla, „protože jsem zjistila, co jsou zač a co dělají.“
„A konfrontovala jste je,“ řekla jsem, „jako by to udělal správný občan.“
„Přesně, řekla a ukázala na mě prstem. „to přesně jsem udělala. Myslí si, že můžou porušovat
pravidla, zatímco my ostatní je musíme dodržovat? Je tohle fér?“
„Není,“ řekl Catcher. „Nevím, jestli se vám to doneslo, ale včera v noci došlo k útoku na Bryant
Industries.“
Znehybněla a znovu se podívala na nás na oba. „Kdo že jste říkali, že jste?“
„Mary a Boudreau,“ řekl Catcher. „Dá se říct, že jen hledáme lidi, kteří smýšlejí stejně jako my.“
Pokud jsem věděla, nikde jsme nepřešlápli a on jí nedal žádný důvod o nás pochybovat.
Ona však dospěla k jinému závěru. Vyrazila k hlavním dveřím.
„Merit!“ pobídl mě Catcher.
„Jdu na to,“ řekla jsem a rozběhla se za ní. Avšak Robin Popeová nebyla na útok upírů
nepřipravena. Sáhla do keramického stojanu na deštníky u dveří a vytáhla dřevěný kůl dlouhý jako
baseballová pálka. Osika prohnaná srdcem byla jediným dřevem, které nás mohlo zabít, a já měla
nepříjemný pocit, že Robin Popeová to moc dobře věděla.
Vyrazila s kůlem jako šermíř, který se snaží získat bod. První ráně jsem uhnula, ale nevyhnula jsem
se jí, když se vracela zpátky, takže jsem to koupila do holeně takovou silou, až mi do očí hrkly slzy.
Bolestí jsem se zlomila v pase a Robin využila chvíle mé nepozornosti, otočila západkou a otevřela
dveře. Vyběhla do chodby, kůl stále v rukou.
„Tak trochu pomoz,“ řekla jsem Catcherovi.
„Upíři selhali,“ zamumlal a vyběhl za Robin na chodbu. Kulhala jsem za nimi a za Catcherem se
táhlo elektrické chvění, jak sbíral magii v přípravě na útok.
Když jsem se dobelhala do chodby, Robin už doběhla k výtahům, vběhla za stolek na jedné nožce a
prudce zvedla vázu s květinami.
„Robin – slečno Popeová,“ volal Catcher a obezřetně postupoval vpřed. „Jen jsme s vámi chtěli
mluvit.“
Catcher se sice pokoušel o smír, ale nepřestal shromažďovat sílu. Vlasy mi vstaly na hlavě z oblaku
magie, který vyvolal a stočil ho do dlaně do podoby zářivě modré koule.
 „Kliď se za mne, Satane!“2 zaječela a hodila na nás vázu. Dopadla na podlahu mezi Popeovou a
Catchera a rozbila se.
Nečekal na další útok a rovnou po ní mrštil magii.
Ať už byla Robin Popeová paranoidní nebo ne, nebyla bezmocná a nehodlala to jen tak vzdát.
Strhla ze zdi u stolku zrcadlo, klesla na koleno a použila zrcadlo jako štít.
Magie a zrcadla nejdou dohromady, to jsem věděla až příliš dobře. Ten trik jsem použila na Mallory
během jejího nešťastného šíleného období, ačkoli Catcher u toho nebyl a neviděl to a zjevně o tom
nevěděl.
Koule modré energie dopadla na sklo… a odrazila se přímo zpátky k nám.
„Sakra,“ řekl Catcher a strhl mě na zem zrovna ve chvíli, kdy magická koule prolétala nad našimi
hlavami. Škrtla o můj culík, sežehla konečky a ve vzduchu začpěl pach spálených vlasů.
Ohnivá koule dopadla na podlahu za námi a explodovala tak, že to znělo, jako když chytne motor
letadla. Ta síla otevřela dveře tak prudce, že jejich zadní strana udeřila o stěnu.
„Dobrý bože, chlape!“ řekla jsem. „Snažíš se nás zabít?“ Uhasila jsem jiskry ve vlasech a sykala,
jak mě to pálilo na konečcích prstů.
„Jen by ji to omráčilo. To zrcadlo muselo tu magii odrazit.“
„Jo, to jo,“ řekla jsem a vzhlédla právě včas, abych viděla Robin, jak mizí požárními dveřmi na
druhém konci chodby. „Utíká.“
„Mám tady trochu práci,“ zamumlal Catcher za mnou. Když jsem se otočila, udupával jiskry na
koberci za námi.
Robin Popeová byla fuč a my jsme právě div nepodpálili chodbu ve velmi nóbl bytovém domě.
Mohla jsem si jen představit, jak si to slízneme, až naši šéfové zjistí, jak uboze tahle konkrétní mise
dopadla.
„Tolik k tomu, že Robin Popeová nemá žádné bojové dovednosti,“ řekla jsem.
Catcher udusal poslední kousek žhavého popela a podíval se opět na mě. „Nevěděl jsem, že je má.
Když jsme zkoumali její údaje, neobjevilo se to tam.“
„Myslím, že můžeme s klidem říci, že něco ví.“
Kývl. „Jede v tom. Nemáme zdroje, abychom ji nechali sledovat. Promluvím s Chuckem, jestli by
do toho mohl zapojit Jacobse. Taky nechám Jeffa provést hloubkový průzkum její osoby a uvidíme,
jestli má nějaké další spojení s výtržníky, nějaké webovky, cokoli.“
Zakroužila jsem prstem ve vzduchu a ukázala na spálená místa na koberci a bublinky barvy na
dveřích. „Myslím, že taky musíme přesvědčit bytové společenství o tom, že za tohle všechno může

2
Citát Ježíšových slov z Bible, Matouš 16:1-28 (pozn. překl.).
slečna Popeová. Je to zbabělá rasistka; nedovolím, aby jí to jen tak prošlo. Trochu barvy a kousek
koberce zaplatit může.“
„Vlastně větší kus koberce,“ řekl Catcher ponuře. „A technicky vzato to její vina byla. K těm
škodám došlo jen proto, že tě napadla a vzala roha.“
V dálce začala houkat siréna.
„A toto je náš signál k odchodu,“ řekla jsem.
„Souhlasím,“ řekl Catcher a podíval se zpátky na spečené dveře. „Požární východ?“
„To se zdá vhodné.“ Bolest v holeni už pomalu přestávala, a tak jsem napůl kulhala a napůl utíkala
k požárním dveřím a následovala Catchera dolů po schodech.
„Ha ha,“ řekl.
„Upíři mají vysoce vyvinutý smysl pro humor. Jakou budovu by sis přál zničit jako další?“
„Žádnou. Ale chci navštívit tu, která byla málem srovnána se zemí. Pojďme se podívat, co nám
slečna Bryantová může říct o své bývalé zaměstnankyni.“

Nastoupila jsem do auta, zařadila se zpátky do provozu, ujížděla pryč od scény a snažila se přitom
vypadat zcela lhostejně vůči policejním autům, která mě míjela s rozsvícenými majáčky.
Vjela jsem na dálnici, mířila k Wicker Parku a nepřestávala koukat do zpětného zrcátka, dokud jsem
nedojela k výjezdu na Milwaukee Avenue. Zajela jsem na první parkovací místo, které jsem našla,
pak jsem se nadechla a vzala do ruky telefon.
Od Jonaha jsem neměla žádné zprávy, což jsem považovala za dobré znamení, dokonce i přes
černou listinu. Kdyby objevil něco opravdu důležitého, našel by si způsob, jak nám tu informaci
doručit.
Zavolala jsem do operačního střediska a doufala, že na telefonu zastihnu Luca a možná Ethana.
„Jimmyho upíří dům,“ odvětil Luc s opravdu ubohou napodobeninou přízvuku z Bronxu.
„To za moc nestálo,“ řekla jsem, „zato návštěva u Robin Popeové stála za to. Myslí si, že Bryantovi
jedou v nějaké konspiraci – že uplácejí vládní zaměstnance a možná s nimi spí, aby jim šlapal byznys
– a když už jsme o ní začali, tak utekla.“
„To je dobrý materiál,“ řekl Luc. „Až na to, že když řekneš ‚utekla‘, zní to, jako by utekla tobě a
Catcherovi. Neboli upírce a čarodějovi s extrémními magickými schopnostmi.“
„Které, jak se ukázalo, uvnitř budovy zas tak skvěle nefungují,“ řekla jsem. „A utekla nám po malé
potyčce na chodbě bytového domu, kde bydlí. Ale její chování bylo natolik podezřelé, že si Catcher
myslí, že by to mohlo zajímat chicagskou policii. Zavolá jim.“
„To se zapojením policie se mi líbí,“ řekl. „Z té ‚malé potyčky‘ už tolik odvařený nejsem. Viděl vás
tam někdo?“
 „Kromě Popeové nikdo, o kom bych věděla. Post hlídače byl prázdný.“
„Kam máte namířeno dál?“
„Do distribučního centra. Už jsem napůl cesty tam.“
„Buď opatrná,“ řekl. „Zdá se, že už takhle máš dost rušnou noc.“
„Rušnější, než jsem zamýšlela,“ připustila jsem. „A buď tak hodný a nemluv o tom před Ethanem.
Jenom by si dělal starosti.“
Luc odfrkl. „Dělá si je i tak. Dělat si starosti je jeho práce. Ale máš pravdu – nemá cenu přidávat to
dneska v noci na seznam. A průběžně nás informuj.“
Ujistila jsem ho, že ano, a doufala, že další hlášení mě zanechá s daleko menším pocitem viny.

Na rozdíl od chodby v Řecké čtvrti to ve Wicker Parku vypadalo lépe než předchozí noci. Rozbitá
okna byla zatlučená, rozbitá auta odtažená a pouliční lampy opravené. Na město, kde všechno tak
často brzdí byrokracie, to šlo překvapivě rychle.
Minulé noci jsem Bryant Industries neviděla, a vlastně vůbec nikdy, pokud si vzpomínám. Budovu
nešlo přehlédnout – velká a nízká stavba obehnaná udržovaným živým plotem.
Ani škody se nedaly přehlédnout. Polovina průčelí byla černá jako uhel, od dveří, umístěných
přesně uprostřed, přes celou jednu stranu. Dírou v průčelí byly jasně vidět ohořelé vnitřní nosníky,
které visely dolů v podivných úhlech. Zbytek budovy nesl známky požáru a kouře a malý trávník
před ní byl zaneřáděný zčernalou sutí. Žlutá policejní páska držela novináře a čumily dál od budovy.
Zaparkovala jsem na jednom z vyznačených míst. Pod nohama mi křupal sníh a led a já rychle
přešla ulici směrem k budově a davu. Pach kouře a spáleného dřeva cestou sílil spolu s něčím
dalším… měděným pachem krve.
Klidně jsem se vydala k centru dodávek krve a ani mě předtím nenapadlo, že bych se jí měla napít,
než opustím Dům. Croissant, který jsem si před odchodem snědla, to moc nezachránil. Ucítila jsem
náhlé bodnutí upířího chtíče a hrozivě mi zakručelo v žaludku. Tak moc jsem se nechala strhnout
přemýšlením o motivech činu, že jsem se nepřipravila na to, co přijde. Byl to nerozum, jenže teď už
se nedalo dělat nic jiného než udržet nad sebou kontrolu a doufat, že mi před přihlížejícími lidmi
nevylezou tesáky.
Nadechla jsem se, slíbila si litr krve, až se vrátím do Domu, a mávla na Catchera, který stál na
okraji davu a prohlížel si shromážděné, jako by mezi nimi hledal klíč k řešení.
„Užíváš si show?“ zeptala jsem se.
„Asi tak, jak si člověk může užívat výhled na blbost,“ zahuhlal a stranou se na mě podíval.
„Zaregistrovala jsi tady něco nezvyklého?“
 Rozhlédla jsem se a s podezřením, že mě zkouší, jsem se snažila odhalit, na co přesně kouká.
Paradoxně jsem tušila, že zřejmě nemluví o něčem, co tu je, jako spíš o něčem, co tu schází.
„Není tu ani jeden protestující,“ řekla jsem.
„Není tu ani jeden protestující,“ souhlasil. „Dají si tu práci, aby na to místo házeli zápalné lahve, a
pak se ani neukážou na protest? O co tu jde?“
„Děda říká, že si vzali právníky. Jejich advokáti jim zřejmě poradili, aby se drželi zpátky.“
„Možná,“ připustil. „Nebo tu možná ve skutečnosti nejde o upíry. Možná jde o bláznivou ženskou a
její osobní mstu svému zaměstnavateli.“
„Předpokládám, že jsi dědovi pověděl o Robin Popeové?“
„Pověděl. Zavolá Jacobsovi. Myslí si, že ho to zaujme natolik, aby ji alespoň odvedl k výslechu.“
„Výborně.“
Catcher kývl a podíval se opět na zčernalou budovu. „Myslím, že je technicky vzato čistá, dokud se
jí neprokáže vina, ale nevinní lidé z mojí zkušenosti nemají tendenci utíkat. Alespoň ne, když jde o
dobře zaopatřené lidi ze severní části, kteří bydlí v nóbl bytových budovách.“
Kývla jsem, nacpala ruce do kapes, ale zbytku mého mrznoucího těla to stejně nepomohlo. Teplota
klesala a mě zimou rozbolely uši.
„Předpokládám, že jsme tady proto, že čekáme na někoho z Bryant Industries?“
„Na samotnou slečnu Bryantovou. A tamhle ji máme,“ dodal Catcher zvesela.
Na trávníku se objevila žena. Byla vysoká se širokým úsměvem, tmavýma očima a ebenovou pletí.
Rovné vlasy jí spadaly na ramena, a i když stála před poničenou budovou, vypadala v červeném
trenčkotu a černých galoších z látkové imitace kůže vkusně oblečená. Pokud mě neklamal zrak,
působila dost lidsky.
Catcher se skrz dav prodral dopředu k okraji pásky a posunkem na sebe upozornil. Když si ho
všimla, kývla, vykročila k nám a nadzvedla policejní pásku, abychom mohli projít.
„Charla Bryantová,“ řekla a natáhla ruku.
„Merit,“ řekla jsem. „Jsem z Cadoganského Domu. A tohle je Catcher. Je z – no, v současné době z
domu mého dědečka.“
„My jsme se už setkali,“ řekl Catcher a Charla se na mě usmála.
„My jsme s vaším dědečkem dobří známí, Merit. Když ještě zastával úřad ombudsmana, vyjednal
nám několik záležitostí.“ Pohlédla na Catchera. „Škoda, že už nefungujete oficiálně.“
„S tím se nedá než souhlasit,“ řekl Catcher a stočil pohled zpátky k budově. „Doufám, že nikdo
nebyl zraněn?“
 „Naštěstí ne,“ odvětila Charla. „Trefili se mezi směny a doprostřed širšího firemního jednání.“
Charla se smutně ohlédla za sebe. „Nikdo nepřišel o život, ale budova už nebude nikdy stejná.
Půjdeme se podívat, co vy na to?“
Následovali jsme ji k hlavnímu vchodu – nebo k tomu, co z něj zbylo. Pach spáleného dřeva a
plastu a hlubší tón krve sílily.
„První lahev hodili sem,“ řekla a ukázala na dveře. „Sama o sobě by toho moc nenapáchala. Byla by
to spíš rána než zdroj požáru. Jenže tu druhou hodili asi o patnáct stop dál.“ Ukázala na stěnu o kus
dál. „Oheň prorazil plynovou trubku, což vedlo k explozím.“
Tím se vysvětlovaly rány, které jsme slyšely s Mallory.
„Dva menší požáry se nakonec spojily, a to způsobilo v budově většinu škod.“
„Máte nahrávky z bezpečnostních kamer?“ zeptala jsem se.
„Máme, ačkoli některé z kamer poškodil oheň.“ Přimhouřila oči. „Jestli potřebujete ten útok vidět,
nebude těžké najít ho na internetu. Protestující se za své dílo nestyděli a nahráli si ho.“
„To jsme viděli,“ řekl Catcher. „Ale kdybyste mohla sehnat videozáznam, pomohlo by nám to.“
Charla kývla. „Můj bratr Alan je také zapojen do našeho obchodu. Je to biolog, takže provádí
výzkum a dohlíží na vývoj a práci našich laboratoří. Taky má na starosti bezpečnost. Uvidím, co
může udělat.“
„Jak dlouho už fungujete?“
„V různých podobách od roku 1904. V této budově sídlíme od šedesátých let.“
„Kolik lidí ví, co skutečně děláte?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě všichni naši zaměstnanci,“ řekla. „Ale mlčí o tom. Na oplátku se o ně snažíme dobře
starat – dobře je platit. To je součást naší strategie. Kdyby se něco v tomto směru pokazilo, dověděli
bychom se o tom.“
Podívala se na nás. „Viděli jste starostčinu tiskovou konferenci? A McKetrickovu? Velmi
znepokojivé. Vůbec nechápu, jak si mohou myslet, že by v tom mohli hrát roli nadpřirození. Co by
měli z toho, kdyby ohrozili svou vlastní zásobárnu krve?“
„To je velmi dobrá otázka,“ řekl Catcher. „A právě proto si myslíme, že tady jde o lidi. Dověděli
jsme se, že jedna z vašich bývalých zaměstnankyň, Robin Popeová, podala na vaši firmu stížnost.
Mohla byste nám o tom něco říct?“
Charlin výraz zvadl a příjemný úsměv vyprchal.
„Robin Popeová, jestli mi dovolíte být upřímná, je ignorantka a tyranka. Kvůli každé maličkosti,
kterou si nevydupala, si stěžovala, a když neuspěla, stěžovala si někde výš, dokud ji někdo konečně
nevyslyšel. Nedokáže přijmout možnost, že by se mohla mýlit, natož aby snesla konstruktivní kritiku.
Terorizovala své kolegy – dokonce i po odchodu – a vymýšlela si konspirační teorie, aby
ospravedlnila své chování.“
„Vy jste ji vyhodili?“ pobídl ji Catcher.
„Ano. Její směšná stížnost je toho důsledkem. Tvrdí, že byla propuštěna, protože milujeme upíry, a
tím pádem nenávidíme lidi včetně jí. Fakt, že všichni ostatní zaměstnanci jsou lidé, jí poněkud
uniká.“
„To muselo být k vzteku,“ řekla jsem.
„Taky že bylo,“ souhlasila Charla. „Myslíte, že s tím má něco společného?“
„Myslím, že by byla strašlivě velká souhra náhod, kdyby neměla,“ řekl Catcher.
„Myslíte, že je toho schopná?“ zeptala jsem se Charly.
„Nechci ji zbytečně dělat hezčí,“ řekla, „ale nezdála se mi jako násilnický typ.“
„Říkala jste, že terorizovala vaše zaměstnance,“ připomněla jsem.
„To sice ano, ale bylo to v malém rozsahu. Nechala někomu na autě ošklivý vzkaz. Udělala několik
nepříjemných telefonátů. Spíš jí šlo o to, jak odhalila pravdu – a jak se postará, aby jí někdo uvěřil –
než o násilí. Házení zápalných lahví, protože byla naštvaná? To opravdu nevím.“ Já bych taky
nečekala, že se mě Robin Popeová pokusí probodnout osikovým kůlem a pak práskne do bot jako
prchající vězeň, ale o tom jsem se před Charlou nezmiňovala.
Nepřítomně se poškrábala na rameni. „Ale možná máte pravdu. Možná nás všechny jen oklamala.“
„A co nějaké další hrozby obchodu?“ zeptal se Catcher. „Obtěžující emaily? Telefonáty? Něco, co
by naznačovalo, že se někdo zaměřil konkrétně na vás?“
„Vůbec nic. Žádná komunikace, telefonáty, nic. Ani jeden email.“
„A co spory v odborech?“ zeptala jsem se.
„My nejsme v odborech,“ řekla Charla, „a odboráři neprojevili příliš velký zájem kvůli našim
vazbám na nadpřirozené. Nevědí ani jistě, co s námi dělat.“
„Problémy v řetězci dodávek?“ zeptal se Catcher. „Hádky s dodavateli nebo prodejci?“
„O smlouvách vyjednáváme jednou ročně a teď jsme zrovna uprostřed smluvního období, takže
zbývá šest měsíců, než si někdo začne stěžovat. Jde o to, že produkce stále běží. Jestli nás ten, kdo
nás napadl, chtěl vyřadit z provozu, nevěděl nic o tom, jak to u nás chodí. Zasáhli přední část
budovy, kde jsou kanceláře, ne zadní část.“
„Kde probíhá většina produkce,“ řekla jsem.
„Přesně.“ Pokrčila rameny. „Jestli nás chtěli odrovnat, tak odvedli zatraceně mizernou práci. Díky
bohu. Bydlí tu téměř všichni naši zaměstnanci, pracují zde v sousedství. To, co dělají, dělají s
hrdostí. Jsme velice rodinně orientovaná firma. A vida, zrovna když mluvíme o rodině,“ řekla a to už
k nám kráčel vysoký muž s tmavou pletí, brýlemi a kozí bradkou. Byl v dokonale padnoucím obleku,
který jen podtrhoval dojem obchodního důvtipu.
„Alane,“ řekla a položila mu ruku na paži. „Tohle jsou Catcher Bell a Merit. Pomáhají s
vyšetřováním těch výtržností.“
„Rád vás poznávám,“ řekl a potřásl nám rukama. Měl silný, sebejistý stisk. „Děkujeme vám za
pomoc.“
„Samozřejmě,“ řekl Catcher. „Je nám líto, jaké máte potíže a škody na majetku.“
„Zrovna jsem jim říkala, že seženeš záznamy z bezpečnostních kamer,“ říkala Charla.
Alan se zamračil. „Nejsem si jistý, jak moc vám pomohou, protože před budovou žádné kamery
nejsou. Nebudou na nich vidět výtržníci.“
„I kdyby ne,“ řekl Catcher, „můžou nám pomoci vyloučit několik teorií.“
Alan přikývl. „Chápu. Samozřejmě. Měl bych být schopen opatřit vám je na DVD. Předpokládám,
že vám to tak vyhovuje?“
„Dokonale,“ řekl Catcher.
„Charla říkala, že se staráte o vědeckou stránku obchodu?“ zeptala jsem se.
„Vlastně právě v prosinci dokončil své Ph.D.,“ řekla Charla. „Jsme na něj velice hrdí.“
Alan afektovaně protočil panenky. „Zas taková sláva to není.“
„Z čeho máte titul?“ zeptal se Catcher.
„Z biochemie,“ řekl a ukázal k budově. „Dalo by se říci, že jsem v tom oboru vyrostl. Vedu naše
oddělení výzkumu a vývoje.“
„Plánujete nějaké nové produkty?“ zeptal se Catcher.
„Stále,“ řekla Charla s úsměvem. „Ale nejen nové produkty. Také jsme vyvinuli doplňky, aby se
krev nekazila, produkty, které udržují krev v suspenzi, nutriční vylepšení.“
„Silnější zuby a lesklejší srst?“ zeptal se Catcher a vysloužil si ode mě za to loket do žeber.
Ale Charla se dobrosrdečně zasmála. „Nejste daleko od pravdy. Tesáky jsou pro upíry důležité.
Proč jim nepřidat trochu kalcia?“
Catcher se usmál. „Jistě to ocení. Měli bychom vás nechat zase pracovat, pokud tedy není něco
dalšího, co bychom podle vás měli vědět?“
Charla si dala ruce v bok a smutně se zamračila na to, co zbylo z budovy. „Leda snad že si přeju,
abyste uměli mávnout kouzelnou hůlkou, opravit ty škody a udělat z idiotů lidumily.“
„Kdybych měl hůlku, která by to dokázala,“ řekl Catcher, „mávnul bych s ní hned.“
Kapitola 8 - UPÍŘI, VAŠI DOBŘÍ SOUSEDÉ

Ch arla zmizela do budovy, a jelikož jsme pozbyli svého doprovodu, vyhnali nás
policisté zpátky za policejní pásku. Šli jsme k Moneypenny, která se stala naším
poradním místem, a vypadali při tom velmi ostře.
„Nápady?“ zeptal se.
„Myslím, že musíme počkat, až poldové vyslechnou Robin Popeovou. Jsem zvědavá na to, až se
přesně dozvím, jak moc byla naštvaná, že přišla o cenu za ‚nejoblíbenější kastrolek‘ na firemním
rautu.“
„Kastrolek? Co je kastrolek?“
„Však víš,“ řekla jsem a udělala z ukazováčků čtvereček. „Casserole. Kastrolek.“
„ ,Kastrolek‘ se neříká.“
Protočila jsem oči. „Jasně že říká. Moje spolubydlící na Newyorský univerzitě byla z Minneapolis.
Říkala to pořád.“
Catcher nevypadal, že bych ho přesvědčila, ale nechal to plavat. Na chvíli. „Názvosloví stranou,
myslím, že máš pravdu, zvláště jelikož nemáme žádné jiné vodítko.“
Zvedl se vítr. Po očku jsem sledovala kavárnu přes ulici; vpředu u stolečku seděl muž s
notebookem, upíjel kávu a zíral z okna. Nadějný spisovatel hledající inspiraci v násilí… nebo student
sociologie se zaměřením na přírodní experimenty.
„Je tu zima,“ řekla jsem a ukázala do kavárny. „Co kdybychom si dali něco teplého? Můžeme
probrat práci.“
„Jasně,“ řekl Catcher.
Vykročili jsme přes haldy a kupy sněhu ke dveřím do kavárny a vešli jsme dovnitř. Obchůdek, který
byl mimochodem pro mě nový, byl ten druh místa, kam jsem chodívala jako doktorandka. Tmavý a
trochu útulný, s ošoupanými gaučíky a všemi možnými židlemi, s vůní kávy, skořice a kouře z
opékače topinek. Na jednom malém stolku se dala hrát dáma; chybějící hrací kameny nahrazovaly
slánky a další všemožné cetky.
Šli jsme k pultu, kde Catcher okamžitě vytáhl peněženku.
„Latte, půl napůl s kofeinem a bez, extra horké, dvojitou pěnu, devadesát mililitrů, sójové mléko,“
vychrlil a podíval se na mě.
„Fakt nevím, jak na tohle navázat,“ řekla jsem, než jsem se podívala na křídou psané menu a
vybrala něco jednoduchého. „Horkou čokoládu?“
Baristka se náhle zatvářila unaveně. „Karamel, slaný karamel, mocha, Azték, tmavou čokoládu,
dvojitou čokoládu, bílou čokoládu, black and white, nízkokalorickou, bez tuku nebo obyčejnou?“
 „Obyčejnou?“
Prodavačka vypadala, že mým rozhodnutím není omráčena, ale zadala objednávku. Catcher,
džentlmen jako vždy, nebo alespoň v kavárnách v únoru, zaplatil i za mě. Čekali jsme mlčky, než se
nám to přinese, pak jsme si pití vzali a zalezli si do prostoru k sezení podél zadní zdi. Výhled z oken
byl fajn, ale ne v zimě v Chicagu. Nedalo se zabránit tomu, aby od nich táhla zima, takže jste
nakonec byli jen o trochu míň zmražení, než předtím venku.
Posadila jsem se na gaučík a nohy zastrčila pod sebe, pak jsem se napila horké čokolády. Byla
chutná, ačkoli jsem byla vděčná víc za teplo z horkého hrnku než z nápoje.
„Udeří znovu,“ předpovídal Catcher. „Myslím výtržníky. Nebyla tu žádná událost. Žádný spouštěcí
motiv. Neoslavovali výhru fotbalistů v Super Bowlu ani nereagovali na to, že někdo zmlátil civilistu.
A když chybí spouštěč, tak jde o vlnu vzteku. A to není něco, co zmizí jen tak samo od sebe.“
Bohužel jsem s ním nemohla nesouhlasit. „Jak tomu tedy zabráníme? Jak do toho pronikneme?“
Pokrčil rameny. „Tím, že uděláme to, o čem jsme mluvili. Zkusíme něco zjistit skrze policii a
zkoukneme videa z bezpečnostních kamer. Možná zde není klíčem samotná výtržnost, jako spíš
důvod, proč napadli tenhle konkrétní cíl. Tohle není veřejně profláklé místo upíří aktivity. Není to
nic nápadného. Ne jako Cadogan, který by býval byl zjevným cílem se známým jménem. Něco na
tom je, že si vybrali tohle místo. Jen zatím nevím, co to je.“
Kývla jsem a několik minut jsme jen v tichosti seděli a usrkávali pití. „A když už jsme tady, mohla
bych s tebou o něčem mluvit?“
„O čem?“
„O naší modrovlasé kamarádce? Požádala mě o práci u Cadoganského Domu.“
Catcher se zatvářil překvapeně, což u něj nebyl běžný výraz. „O práci?“
„Plánuje si eventuality. Hledá něco, co by mohla dělat, až vyprší její čas u kožoměnců. Doufala, že
bychom pro ni něco mohli mít.“
„Neumím si představit, že Sullivan na tohle přistoupí.“
„Není tím nápadem nadšený. Porušila svátost jeho Domu. A jeho mysli. Ale řekla bych, že i Ethan
ví, že až jí bude líp, potřebujeme nějaký plán. Co si myslíš ty?“
Odvrátil se. Netušila jsem, jestli ze strachu, nebo ze zamyšlení.
„Já nevím,“ řekl nakonec. „Myslím, že dělá pokroky. Myslím, že my děláme pokroky. Nechci to
přerušit.“ Odmlčel se. „Začali jsme spolu chodit hrozně rychle. Vlítli jsme do toho po hlavě a začali
spolu bydlet. Abych byl upřímný, když použila Maleficium, myslel jsem, že jsem udělal příšerné
rozhodnutí. Že jsem se v ní absolutně spletl.“
Netušila jsem, jak blízko se Catcher dostal k rozchodu s Mallory, a napadlo mě, zdalipak to ví ona.
„A pak jsem ji viděl u kožoměnců.“
 Zmateně jsem se na něj podívala. „Myslíš, jak myla nádobí?“
Catcher sarkasticky odfrkl. „Dělá toho víc než jen mytí nádobí, Merit.“
Tohle byla pro mě novinka. Ze všeho, co jsem viděla a slyšela, vyplývalo, že Mallory dělá jen
manuální práci, zatímco se učí žít se svou magií. Ani Mallory, ani Gabe se o ničem jiném
nezmiňovali, dokonce ani včera v noci.
„A co teda dělá?“ A proč mi nikdo z nich neřekl, že je toho víc?
„Neznám všechny detaily.“ Catcher zakroužil zbytkem kafe v hrnku a já čekala, až zase promluví.
„Kožoměnci mají spojení s magií, jaké my nemáme,“ řekl nakonec. „Myslím, že ji učí, jak svou
magii produktivně usměrnit.“
„Překvapuje mě, že nám o tom Gabe neřekl.“
„Hrabe na vlastním písečku,“ řekl Catcher. „Kožoměnci se nemíchají do záležitostí jiných; nebo to
alespoň o sobě říkají. Tahle reputace ale poslední dobou dostala na frak vzhledem k jeho přátelství s
tebou a Ethanem. Kdyby se rozkřiklo, že aktivně pomáhá Mallory, čarodějce, začalo by mnohem víc
lidí klást otázky.“
Kývla jsem. Chápala jsem důvody, ačkoli ta informace asi Ethana moc neukonejší – ani všechny
ostatní, kteří se Mallory nešťastně připletli do cesty.
„A jak se k tomu stavíš ty?“ Catcher předtím žárlil na Simona, Malloryina bývalého učitele. Docela
by mě zajímalo, jak se staví k tomu, že Mallory pracuje u Gabriela a ostatních prudce atraktivních
kožoměnců.
„Není to moje rozhodnutí,“ řekl. „Ale je to naše povinnost.“
Použil jen pár slov, ale výstižných. Catcher ji nechával pracovat mimo svou komfortní zónu, aby
zabránil chaosu, k němuž přispěl tím, že byl poprvé nevšímavý.
Zazvonil mi telefon, a tak jsem ho vytáhla a koukla na displej.
„To je Dům,“ řekla jsem Catcherovi a dala si telefon k uchu. „Merit.“
„Merit.“ Telefonem se rozlehl Ethanův hlas. „Mluvíš na reproduktor.“
Měl vážný tón a můj žaludek se nervózně scvrkl. „Co se stalo?“
„Čisté Chicago opět zaútočilo,“ řekl Luc. „Jsou ve Wrigleyville. A útočí na Dům Greyů.“
Nejdřív mi vyrazil dech šok – potom strach. Můžeme za to my? Zapříčinili jsme to svou návštěvou
u Robin Popeové, dali jsme jí nechtěné echo, kterým směrem pátráme, a nechali ji utéct?
A co Jonah? Jako kapitán stráží v Domě Greyů bude uprostřed násilností, přímo v palebné linii.
Věděla jsem, že se o sebe umí postarat, ale to neznamenalo, že jsem si přála, aby se ocitl v boji.
„Scott zavolal chicagskou policii,“ řekl Luc. „Ale zatím to nedostali pod kontrolu. Odhadují, že
vzbouřenců jsou tři stovky. Taky vyslal SOS ostatním chicagským upírům.“
 „Greenwichské prezídium nás dalo na černou listinu,“ upozornila jsem. „Máme vůbec dovoleno
pomáhat?“
„Černá listina je mezi Cadogany a prezídiem,“ řekl Ethan. „Ne mezi Cadogany a Greyi. To, že nám
Dům Greyů nepřišel na pomoc, neznamená, že my nepřijdeme na pomoc jim. Jdeme příkladem;
stanovujeme si pravidla. Kromě toho už tě kontaktoval jeden upír od Greyů, který riskoval černou
listinu a řekl nám o tom. Bariéra už byla porušena. Potřebují pomoc a my jim ji dáme.“
„To však neznamená, že budeme jednat bez rozmyslu,“ vložil se do toho Luc. „Tohle je druh
situace, od které dá prezídium zřejmě ruce pryč – příliš mnoho zlých novinářů, příliš mnoho
možností, jak si na sebe nechat nakydat špínu, o což oni nestojí. Ale stejně se měj na pozoru. Jen
proto, že je to nepravděpodobné, to nemusí být nemožné.“
„Luc a Juliet zrovna vyrážejí ke Greyům,“ řekl Ethan. „Malik zůstane v Domě pro případ, že by
vzbouřenci hledali jiné cíle. Lindsey neopustí za žádných okolností stanoviště. Kelley má v naší
nepřítomnosti velení stráží. Uvědomte stráž u brány. Chci, aby byli ve stavu plné pohotovosti.
Tunely jsou připraveny?“
„Vyčištěné, zásobené a připravené,“ odpověděl Luc. „Jdu se rozloučit s Lindsey; pak jdu do auta.“
Sevřelo se mi srdce. Luc se loučil – nejen proto, že odchází z Domu, ale proto, že odchází do možné
bitvy.
„Co chceš, abych udělala?“ zeptala jsem se.
„Čekala na mě,“ řekl Ethan. „Už jsem na cestě a setkám se tam s tebou.“
Poslední místo, kde jsem si přála mít svého přítele – a Mistra, na jehož ochranu jsem přísahala –
bylo centrum válečné zóny.
„Předpokládám, že se s tebou nemá cenu hádat?“
„Nemá,“ řekl Ethan nesmlouvavým tónem. „Tak se ani nenamáhej.“
„Kde bychom se měli setkat?“
„Proberu to s Lucem a vybereme místo. Pošleme ti do zprávy souřadnice. Kde zrovna teď jsi?“
„S Catcherem v kavárně, přes ulici od Bryant Industries.“
„Zůstaň v bezpečí, dokud nepošleme lokaci,“ řekl Luc. „Nechci, abys někam šla naslepo.“
„Rozumím,“ řekla jsem. Ani já jsem nechtěla jít někam naslepo.
Hovor skončil a já se podívala na Catchera. „Asi už taky víš, co se děje?“
Natáhl ke mně telefon a ukázal zprávu od mého dědy: ÚTOK NA DŮM GREYŮ.
„Zprávy se šíří rychle,“ řekla jsem.
„Stejně jako násilí,“ pravil Catcher. „A všichni máme rozdělené role.“
Se strachem v srdci jsem se na něj podívala. „Způsobili jsme to my? Tím, že jsme se jí vyptávali, že
jsme ji nechali zdrhnout? Je to naše vina? Vystrašili jsme ji a přiměli k tomuhle?“
 „Jestli jsme ji vystrašili a přiměli ji, aby během hodiny zorganizovala povstání tří set lidí? Ne. Tohle
muselo být připravené předtím, než jsme s Popeovou mluvili, možná ještě před nepokoji ze včerejší
noci. Je to příliš velké, aby to bylo něco jiného než plánovaný útok. Ale vsadím tvou i svou prdel, že
v tom má prsty a že ví, jak to zastavit.“
Catcher vstal a zapnul si knoflíky na kabátě.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.
„Nemůžu používat magii uprostřed pouličních nepokojů,“ řekl. „Příliš mnoho svědků. Ale můžu
obstarat perimetr. Tu a tam sestřelit nějakého nadšence.“
„Sestřelit?“ zeptala jsem se. Předpokládala jsem, že to nemyslel doslova, ale myslela jsem, že bych
měla zabránit případným pohromám.
„Nezabiju je,“ řekl Catcher. „Stačí je omráčit. A je to kreativní počin, který si užiju. A udělám to s
gustem.“
„Takhle nadšeného jsem tě kvůli magii dlouho neviděla.“
„Svět se mění,“ řekl. „Staré způsoby už nefungují. Minimálně Mallory je toho dobrou
připomínkou.“
Kývla jsem. „Tak hodně štěstí a děkuju ti za pomoc.“
„Nemáš zač. Hodně štěstí v domě. A nebyl bych kamarád tvého dědy, kdybych tě nepoprosil, aby
sis, prosím tě, počínala opatrně.“
„Já jsem vždy opatrná,“ slíbila jsem. „Jenom si nemůžu být jistá těmi ostatními.“

Ethan mi poslal adresu našeho setkání – lékárna o několik bloků dál od Domu Greyů. Odtamtud
bychom si mohli udělat obrázek o dění z druhého konce střetu, pak naplánovat náš postup a taky
způsob, jak co nejlépe odklonit vzbouřence od Domu. Luc a Juliet ho vysadí, pak budou pokračovat
k Domu a dostanou se co nejblíž.
Do Wrigleyville není z Wicker Parku nikterak daleko. Přijela jsem na smluvené místo dříve než
Ethan, vystoupila z auta, připnula si katanu a ujistila se, že perfektně sedí. Kdyby ne, nemohla bych
meč hladce vytáhnout z pochvy.
Ulice byla tichá, ale o několik bloků dál jsem slyšela nyní již povědomé zvuky výtržností –
skandování, řinčení skla, rytmické bubnování. K nebi stoupal sloupec kouře, viditelný i na vzdálenost
několika bloků od Greyů, z něhož se mi zkroutily vnitřnosti.
Viděla jsem jen okraj násilností, ale už to stačilo, abych znervózněla. Nakonec jsem byla
nesmrtelná, nikoli nezranitelná. Ale můj strach byl nepatřičný. Tohle byla bitva a já jsem byla
Ochránkyně svého Domu. Být statečná znamená bojovat i přes vlastní strach.
 Bylo nešťastné, že starostka Kowalczyková v tomhle nevidí to, co to opravdu bylo – domácí
terorismus v nejčistší podobě. Jenže ona už si usmyslela, že v tomhle příběhu nebudeme
protagonisté.
„V tomhle příběhu,“ zamumlala jsem a v hlavě se mi začínal formovat plán.
Možná, že jestli jsme chtěli bojovat s Kowalczykovou a McKetrickem a Čistým Chicagem, museli
jsme si napsat vlastní příběh. Museli jsme připomenout městu, že jsme pracovití občané Chicaga,
kteří si žili sami pro sebe, ne aby ubližovali druhým. Museli jsme Chicagu ukázat, jaké se nám i
zbytku města děje násilí.
A jak jsme to mohli udělat?
Mohli jsme zavolat našemu oblíbenému reportérovi a dát mu námět na článek snů.
Vyrůstat v zámožné rodině mělo zjevné výhody. Dobré školy, skvělé jídlo, bezpečná čtvrť a přístup
k lidem na vysokých místech. Členové rodiny Breckenridgeových k takovým lidem patřili. Byla to
stará bohatá rodina, která vydělala na ocelářském průmyslu. Chodila jsem na střední s Nickem,
jedním z chlapců Breckenridgeových. Já potom šla na vysokou a na postgraduál; on se stal
investigativním novinářem a získal Pulitzerovu cenu.
Také se kdysi pokusil vydírat Dům Cadoganů, ale to už vzala voda. Zvláště poté, co mě dal na
titulní stránku novin a přidal titulek o „mstitelce v culíku“. Takový článek byl pro Dům dobrý.
Uvidíme, zda by se to povedlo znovu.
A tak zatímco jsem čekala na Ethana, vytočila jsem Nickovo číslo.
Zvedla to žena. „Telefon Nicka Breckenridge.“
„Je tam Nick?“ zeptala jsem se a ta otázka mi náhle byla trapná.
„Je ve sprše. Okamžik.“
Její hlas měl nějaký přízvuk – italský nebo španělský – a já si představovala krásnou a vnadnou
brunetu. A jelikož jsem nevěděla, že Nick s někým chodí, pochopitelně jsem byla zvědavá.
„Tady Nick,“ ozvalo se po chvíli.
„Tady Merit. Promiň, že ruším, ale mám něco, co by tě mohlo zajímat.“
„Poslouchám.“
„Čisté Chicago už zase řádí. Zaútočili na Dům Greyů.“
Odmlčel se. „To je ten ve Wrigleyville?“
„Ano. Poprosili upíry o pomoc a my jsme na cestě. Ostatní upíři tam mají také namířeno.“
„Kolik výtržníků?“ Jeho tón byl vážný, novinářský. Měla jsem ho na háčku – slyšela jsem to v jeho
hlase.
„Dvě nebo tři stovky.“
Nick hvízdl. „To je hodně.“
 „Čisté Chicago z toho dělá akci, která se týká lidí. Ale není to tak. Tady jde o upíry. Ať už má Čisté
Chicago údajně jakýkoli problém, vsadila bych hodně peněz na to, že nikdy nepotkali jediného člena
Domu Greyů. A jsou to upíři z Domu Greyů, kdo bude trpět. Kteří trpí už ve chvíli, kdy spolu
mluvíme.“
„Jsem na cestě. Hodně štěstí,“ řekl a ukončil hovor.
Vážila jsem si jeho přání, obávala jsem se totiž, že to štěstí budu potřebovat.

Ethan dorazil o několik minut později a byl oblečen do bitvy. Nebo spíš neměl žádný z černých
obleků na míru, které preferoval po většinu nocí v Cadoganském Domě. Měl džíny přes vysoké boty
a černou motorkářskou bundu v podobném stylu, jako byla ta moje, už zapnutou proti mrazu. Blond
vlasy měl sepnuté vzadu a v ruce katanu.
„Vypadáš připraven do akce,“ zhodnotila jsem.
„Snažil jsem se připravit. Jsi v pořádku?“ Něžně mě políbil na rty.
„Jsem. Jenom nervózní. Catcher je tady; bude se pohybovat kolem perimetru a snažit se ztenčit
jejich řady. Jak moc zlé tohle bude?“
„Nevím,“ přiznal Ethan a rozhlížel se po okolí. „Záleží na policii. Na starostce. Na tom, zda budou
výtržníky považovat za útočníky, nebo za oběti.“
Zvedl se mi žaludek při představě, že by Domy byly obviněny z útoku na ně samotné. Teď to
samozřejmě viselo na Nickovi, zda jim pomůže pochopit celý příběh.
„Najala jsem v té otázce pomoc,“ řekla jsem.
Ethan se na mě zostra podíval. „Co?“
„Zavolala jsem Nickovi Breckenridgeovi a navrhla, že mám pro něj námět na zajímavou reportáž o
lidech nebo o upírech – o našem útlaku ze strany nenávistných skupin.“
Ethanův úsměv byl potutelný a jeho magie náhle troufalá. „Miluju způsob, jakým uvažuješ.“
„Dobře,“ řekla jsem, „protože povedeme válku proti hlouposti a toho uvažování budeme potřebovat
co nejvíc.“
„Pojďme začít válku,“ řekl Ethan a ukázal k uličce vedle lékárny. „Pojďme k vedlejšímu bloku a
podívejme se.“
Nedošli jsme daleko. Udělali jsme jen pár kroků do tmy, když jsme spatřili trojici poldů v plné
polní, jak mašírují uličkou. Zastavovali se a svítili do tmy baterkami a my se přitiskli zády k cihlové
stěně a čekali, až přejdou.
Jistě, my jsme tu nebyli za nepřítele a oni nehledali nás. Ale prozrazení, že jsme tady, by ničemu
nepomohlo.
 Několik vteřin tančil paprsek světla sem a tam přes uličku. Zjevně spokojeni, že nenašli hrozbu,
stáhli baterky zpět a pokračovali dál.
„Další nápad?“ zašeptala jsem.
Ethan se rozhlédl a ukázal nad nás. „Tam,“ řekl. „Když nemůžeme jít kolem, můžeme nahoru.“
Podívala jsem se na zrezivělý a chatrný požární žebřík, který končil šest stop nad našimi hlavami.
Sahal až po střechu, sedm nebo osm pater nad námi, spleť plošin a schůdků, které nevypadaly úplně
bezpečně.
„Víš to jistě?“ zeptala jsem se.
„Je to naše nejlepší možnost,“ řekl Ethan nevesele. „Půjdu první. Můžeš mě následovat.“
Ethan vyskočil a chytil se nejspodnější příčky, tahal, dokud žebřík nepovolil a s řinčením se
nesesunul na zem. Zatřásl s ním a otestoval výdrž kovu. Nerozsypal se, ale na zem se snesly vločky
ledu i rzi.
„A jde se nahoru,“ řekl, vstoupil na první příčku a vylezl až na první plošinu.
Jelikož tohle nebyla nejvhodnější doba na diskuze o bezpečnosti, držela jsem jazyk za zuby a
následovala ho, lezla jsem nahoru, jednu nohu po druhé. Lezení začalo být monotónní – šplhat po
žebříku, vrátit se po plošině, šplhat po dalším žebříku.
Zvládla jsem to do sedmého patra – málem až nahoru – když budovou otřásl výbuch, stejně jako
požárním žebříkem i upíry na něm.
Srdce se mi rozbušilo a bota uklouzla na ledu. Kolenem jsem se praštila o spodní příčku, vykřikla
bolestí a cítila, jak padám, aniž bych měla čas zavolat Ethana o pomoc.
Stejně mě zachránil, natáhl se ke mně z horní plošiny, chytil mě za zápěstí a pevně držel. „Teď klid,
Ochránkyně.“
Kývla jsem, ignorovala zvuk exploze a špulila rty, abych zpomalila dech. Šátrala jsem nohou po
příčkách, až jsem je nahmátla a zapřela se do nich.
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem, když jsem opět všemi čtyřmi končetinami spočívala na žebříku.
Ethan přelezl na římsu, pak mi pomohl nahoru a uháněli jsme na opačnou stranu budovy, abychom
se podívali, co se odehrává dole.
Malá část mého já – ta, která pořád ještě věřila na Santu Clause – si přála, abychom shlédli na město
a zjistili, že ohně vyhasly, Dům Greyů je v neporušeném stavu a upíři a lidé si na chodníku podávají
ruce.
Místo toho jsem našla válečnou zónu.
Z průčelí Domu Greyů šlehaly plameny, dva bloky na sever od nás. Cesta mezi námi a jimi byla
plná bouřlivého mixu výtržníků a policejních jednotek, které se je snažily zvládnout. Stejně jako
policisté, které jsme viděli v uličce pod námi, byli oblečeni v černém, s helmami a štíty, a z různých
směrů pochodovali v řadách k výtržníkům a zatlačovali je na stále menší a menší prostor. Jenže to
bylo jako strčit palec do konce zahradní hadice, vztek se kondenzoval a vše bylo jen horší. Výtržníci
řvali a zvedali provizorní zbraně – sportovní náčiní, nářadí, kuchyňské nože – a jak se policejní řady
přibližovaly, napětí eskalovalo.
„Ježíši Kriste,“ zamumlal Ethan.
„Je jich hodně,“ řekla jsem.
Ethan kývl a vytáhl telefon. Vytočil Lucovo číslo a držel telefon tak, abych slyšela i já. „Kde jste?“
„Před Domem Greyů,“ řekl Luc a za ním to praskalo a hlučelo. „Jsou tu hasiči. Oheň je už téměř
pod kontrolou.“
„Slyšeli jsme explozi,“ řekl Ethan.
„Nebylo to od Domu,“ ujistil ho Luc. „Muselo to být odněkud ze sousedství. Poldové utvořili
docela dobrý perimetr kolem Domu a Juliet a já pomáháme s evakuací. Je vidět, že Jonah je hodně
dobrý. První vlna výtržníků měla zápalné lahve, ale jemu se velmi rychle podařilo dostat pod
kontrolu perimetr a vytvořit zónu kolem Domu.“
„Molotovův koktejl?“ zeptal se Ethan.
„Jo, stejně jako u první bouře. Nejméně tři něco zasáhly,“ řekl Luc. „Hasiči se dostali dovnitř
střechou, aby uhasili plameny; atrium je na škvarek. Všude voda, sklo a popel. Šest upírů s vážnými
popáleninami, dva momentálně v bezvědomí. Všichni to byli Podřízení; personál žádný.“
Úlevou jsem zavřela oči. Jonah patřil k personálu, což znamenalo, že byl v pohodě. Prozatím.
„Jsme na střeše budovy a koukáme na sever,“ řekl Ethan. „Chicagská policie utvořila kolem
výtržníků perimetr z těl v…“ Odmlčel se a mžoural na jména ulic. „V Seminary a Cornelia Street,
myslím. Poldové se snaží zatlačit je na východ, pravděpodobně ven z obytné oblasti.“
Náhle jeden z gaunerů, který držel v ruce zubatou, hnusně vyhlížející lopatu, vystoupil z davu a se
svou zbraní vyrazil proti nejbližšímu policistovi. Ten odrazil ránu svým štítem, ale stejně ho to
srazilo na kolena. Do potyčky se zapojili další policisté, odvlekli útočníka pryč, ale v perimetru
vznikla díra. Než se zase zavřela, pronikla mezerou hrstka výtržníků a zamířila na sever směrem k
Domu Greyů.
„Když se v perimetru utvoří mezera, útočníci běží k Domu,“ řekla jsem a podívala se na Ethana.
„Možná bychom jim měli dát nové cíle.“
Jen maličko se usmál. „To by mohlo fungovat, Ochránkyně.“
„Můj pane?“ řekl Luc. „Nejsem si zcela jistý, co se to tam děje, ale myslím, že se mi to nelíbí.“
„Dneska v noci není čas na líbí a nelíbí, Lucu,“ řekl Ethan. „Zadržíme opozdilce, pokusíme se je
svést na falešnou stopu.“
 „Tamtím směrem,“ řekla jsem a ukázala na policejní auto zaparkované o několik bloků na
jihozápad.
„Souhlas,“ řekl Ethan. „Pomoz, jak můžeš, Lucu, ale hlavně nenápadně. Greenwichské prezídium tu
může mít špehy.“
„Provedu, šéfe. Jestli má smysl ti to říkat, tak buď prosím opatrný. Jestli už zase zařveš v boji,
Malik mi roztrhne prdel.“
V Ethanových očích se zatetelil zelený oheň. „Mám vážně v úmyslu zůstat naživu.“
Uklidil telefon, podíval se na mě a já bych byla přísahala, že v jeho výraze byl náznak úsměvu.
„Ochránkyně, věřím, že tenhle tanec je náš.“

Rozhodli jsme se, že se rozdělíme a zdvojnásobíme tak šanci, že výtržníky odkloníme od Domu
Greyů.
Jakmile jsme byli zpátky dole na ulici, já ve svém relativně krotce vyhlížejícím oblečení, řekla jsem
si, že musím vypadat trochu víc dramaticky. Sklonila jsem hlavu, přehodila vlasy přes hlavu, abych
jim přidala dostatek objemu a získala tak punc Frankensteinovy nevěsty, pak jsem z kapsy u saka
vytáhla růžový lesk na rty a nanesla ho trochu pod lícní kosti. Pro velké finále jsem nechala
zestříbrnět oči a vylézt špičáky. Doufala jsem, že budu vypadat jako „upír na lovu“ a že budu u toho
působit dost divoce na to, abych vzbudila zájem gaunerů.
Nějaký chlap s hodně velkým a hodně špičatým kuchyňským nožem si zrovna ten okamžik vybral k
tomu, aby se vyřítil zpoza rohu. Když mě uviděl, zadrhnul se a snažil se přijít na to, jestli jsem
opravdová hrozba, nebo jen chvilková překážka.
Jeho pohled znehybněl, když jím dospěl k mým ústům a špičákům ostrým jako jehly; vytřeštil oči a
vzduch se naplnil opojnou vůní strachu.
Strachu vyděšené kořisti.
„Někam jdete?“ zeptala jsem se.
„Trvalo jen chvíli, než se jeho strach proměnil ve vztek. Upravil úchop nože a prsty pevně sevřel
rukojeť.
„Svině,“ řekl a rozběhl se.
To byla moje chvíle. Otočila jsem se a utíkala po chodníku pryč. Po chvíli se za mnou ozval dusot a
hutné nadávky. Skočil mi na vějičku.
„Na ‚svini‘ nereaguju,“ zavolala jsem na něj a přeskočila lavičku, přeběhla přes prázdnou ulici a
vedla výtržníka na jihozápad směrem k policejnímu autu, kterého jsme si všimli předtím.
Oběhla jsem zaparkované auto, předstírala, že jsem zakopla o nárazník a zpomalila tak, aby mě
útočník trochu dohnal.
 „A mám tě, ty mrcho.“
„To určitě, s tímhle slovníkem,“ zamumlala jsem a s falešným kulháním pokračovala dál podél
bloku, ohlížela jsem se a cenila tesáky, dokud nenatáhl obě ruce, aby mě chňapl a málem už chytil
zadní část mojí bundy.
S pocitem vítězství jsem vyrazila vpřed, když mě dostihla karma.
Vytáhl nůž a zasáhl jím záda mojí bundy. Kůže se roztrhla, osvobodila mě, jenže to klopýtnutí
způsobilo, že jsem vypadla z tempa… a natrefila jsem na chodníku na kousek ledu.
Uklouzla jsem, upadla dopředu a uhodila se do obou kolenou. Než jsem stihla opět vstát, měla jsem
útočníka za zády a cítila, jak smrdí kovovým potem, ale to už se jeho paže natáhla přes moje tělo a
nůž projel kůží i látkou, zajel do břicha a zanechal na něm horkou krvavou čáru.
Zaječela jsem bolestí a vrazila mu loket do žaludku, abych se osvobodila, zatímco se mi oči plnily
slzami. Zahekal a znovu se pokusil zaútočit nožem, ale já zkroutila jeho zápěstí dozadu, až nůž
upustil. Rychle jsem ho sebrala, vykroutila jsem se mu, napřáhla nůž směrem k němu a ruka se mi
třásla strachy a bolestí a adrenalinem, a taky z krve, která už máčela moje břicho. Bodl mě, a
hluboko.
Útočníkovy oči, kulaté a hluboko zasazené, se ani nehnuly. Byly ploché, prosté emocí, jako bych
byla méně než člověk, zvíře, které lapil a skoro se mu ho podařilo zabít.
Zatemnilo se mi v mozku. Mysli, říkala jsem si, přitiskla jsem si ruku na břicho, abych zmírnila
ztrátu krve, než se moje tělo začne hojit, a snažila jsem se zpomalit zběsilý tlukot srdce.
Utíkala jsem tudy… protože za rohem byl policajt.
Aniž bych se ohlédla, rozběhla jsem se. Byl to pomalý a nehezký běh, s rukou na břiše a nožem
toho chlapa v ruce. Odpotácela jsem se za další roh a málem vrazila do policajta v uniformě, který
stál vedle svého auta.
Když slyšel zvuk pronásledování, vzhlédl, všiml si krve na mém břiše a dal ruku na zbraň.
„Madam?“
Než jsem stihla odpovědět, vyběhl za mnou zpoza rohu ten parchant. Uviděl mě, usmál se – ale
potom uviděl policistu a připravoval se, že znovu zdrhne.
Nastavila jsem mu nohu a on sebou praštil na zem. Policista byl u něj dřív, než stihl odlézt pryč.
Přišlápl mu záda a znepokojeně se na mě podíval. „Madam, krvácíte. On vás bodl? Jste v pořádku?“
„Jsem,“ řekla jsem a podala mu nůž. Z nějakého důvodu se mi zdálo důležité se ho zbavit. „Myslím,
že není můj.“
Po okrajích zorného pole se mi objevily hvězdičky a než svět zčernal, zmohla jsem se na jednu
poslední myšlenku.
Ethane.
Kapitola 9 - PANIČKY WRIGLEYVILLSKÉ

P robudila jsem se vyhládlá a s touhou po krvi. Nic jsem nevěděla, nic jsem si nepamatovala ani
necítila kromě hladu, z něhož se mi žaludek cuchal do uzlů.
„Pij,“ řekl a před mýma očima se objevilo jeho zápěstí, dvě rudé linie přes bledou kůži. Sevřela
jsem zápěstí rukama, přitiskla rty k rankám, které si prokousl, a pila.
„Jen klid, Merit.“ Pohladil mě po vlasech.
Pila jsem, dokud hlodavý pocit hladu v břiše neustoupil, dokud se mi nevrátilo racionální
uvažování, dokud jsem znovu necítila chlad ve vzduchu. Pila jsem, dokud se mi nevyjasnilo před
očima a oheň pálící napříč břichem nevyhasl. A pak jsem se odtáhla od Ethanova zápěstí a nasála
vzduch do plic. Ranky na Ethanově zápěstí se jako kouzlem zacelily.
„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho a snažila se rozkoukat.
Seděla jsem mu na klíně v malé budce autobusové zastávky jen pár metrů od policejního auta.
Výtržník byl na zadním sedadle a polda stál na chodníku. V budce jsme měli trochu soukromí, ale
pořád nás sledoval jako ostříž, když mě Ethan vrátil do říše živých.
Objal mě paží. „Díky bohu. Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“
Kývla jsem, ale nepokoušela jsem se mu slézt z klína. Vdechovala jsem jeho vůni a ten čistý závan
jeho parfému byl úlevou při všem tom pachu kouře, krve a boje.
„Omdlela jsi,“ řekl. „Slyšel jsem tě volat moje jméno, ale nemohl jsem tě najít. Luc vystopoval tvůj
telefon.“
Opřela jsem si hlavu o Ethanova prsa a v těle jsem měla pocit sytosti a náhlé malátnosti jako
gurmán po jídle na Den díkůvzdání. „Nový telefon, nový způsob, jak vystopovat upíry?“
„Přesně.“ Znovu mě pohladil po vlasech. „To byl pachatel?“
Kývla jsem. „Zakopla jsem a on po mně skočil. Měl kuchařský nůž.“
„Divná volba zbraně.“
Znovu jsem kývla a pořád ještě omámená jsem používala slova jen střídmě. „Jak dlouho jsem byla
mimo?“
„Čtyři minuty, možná pět, soudě dle ztráty krve. Policista zavolal ambulanci, ale já tu byl dřív.“
Když se svět přestal točit natolik, že jsem se mohla podívat dolů, prohlédla jsem si ránu. Bundu
jsem měla roztrženou, z trika pod ní byla krvavá ruina, ale aspoň to zranění se začínalo hojit a
vypadalo teď jako jasně růžová čára přes břicho.
„To se ti zahojí,“ řekl Ethan.
„A co ta výtržnost?“
„Z velké části pod kontrolou. Policie odvedla slušnou práci.“
 „Povedlo se mi odlákat pozornost jenom jednoho výtržníka.“ Ukázala jsem k autu a na pachatele,
který nám momentálně ukazoval na obou rukou prostředníčky.
„Okouzlující frajer.“
„Okouzlující gauner,“ opravila jsem ho. „Setřásla jsem ho, ale nepochybuju o tom, že by mě zabil,
kdyby měl možnost.“
Ethan mi zvedl bradu, přinutil mě podívat se mu do očí a prohlížel si ty moje, jako by hledal příčinu
smutku, kterou slyšel v mém hlase. „Není první s vražednými úmysly.“
„Já vím. Ale tohle mi připadá jiné. Je v tom víc násilí.“
„Protože neviděl tebe,“ řekl Ethan. „Nenapadl tě proto, kdo jsi, nebo pro tvoje názory. Viděl jenom,
že máš tesáky, a to byla jediná motivace, kterou potřeboval.“
„A co ty?“ Prohlížela jsem si ho, zda je zraněný. Džíny měl na několika místech špinavé a roztrhané
a na krku škrábance – jako by ho podrápalo několikero nehtů.
„Skupina vzbouřenců se rozhodla, že poměr čtyři na jednoho je fajn. Zavedl jsem je na jih a poučil
je, že tomu tak není.“
„Válka hlouposti,“ připomněla jsem mu. „Tohle není jen o protestech a pochodech. Oni chtějí
bojovat, zabíjet jednotlivé upíry.“
„Už to tak vypadá,“ řekl Ethan. „Můžeš chodit?“
Ať už jsem mohla, nebo ne, bylo to fuk. Tady jsme už skončili, a tak prostě půjdu.
Vstala jsem, zapnula bundu na zip a sykla, když mi obepnula břicho. Dala jsem však přednost
bolesti před podchlazením.
„Mohl bych tě nést,“ nadhodil Ethan.
Zpražila jsem ho pohledem. „Jsem voják,“ řekla jsem a položila mu ruku na paži. „Ačkoli tyhle
tvoje zbraně miluju, raději bych se nenechala donést do Domu atletických upírů jako dáma v
nesnázích.“
„No tak dobře, Ochránkyně,“ řekl a vzal mě za ruku s pobavením v očích. Protože jsem měla z prstů
rampouchy, proti držení za ruku jsem nic nenamítala.

Společně a s policistovým pohledem v zádech jsme kráčeli k Domu Greyů, prošli uličkou a vynořili
se uprostřed dalšího bloku. Dům se nacházel na konci ulice, avšak zjistili jsme, že nám opět něco
přehradilo cestu.
Před provizorní barikádou postavenou z balkonových židliček, dětských ohrádek, sněhových
zátarasů a dalších kusů garážového harampádí stály tři ženy. Ta vpředu měla tmavé vlasy a tmavé
šikmé oči a na sobě měla tlustý kabát až na zem, džíny a boty z ovčí kůže.
„Co tady pohledáváte?“ zeptala se nás, a jak jsme se blížili, založila si ruce na prsou.
 „Jak prosím?“ zeptal se Ethan.
„Ptala se vás, co pohledáváte v téhle čtvrti,“ řekla žena vedle ní. Byla trochu starší a podsaditější,
vlasy měla načesané do velice důkladně prolakované helmy.
„Jsme tu, abychom pomohli těm, kdo bydlí ve skladu,“ řekla jsem. „A vy jste kdo?“
„Wrigleyvillská asociace nespokojených sousedů,“ řekla druhá žena a poklepala si na odznáček
Cubs na klopě. „Bydlíme tu, pracujeme a záleží nám na našich lidech.“
„Chápu,“ řekl Ethan opatrně. „A kdo, jestli se můžu zeptat, jsou ti ‚vaši‘?“
Zástupkyně WANS se zatvářila podezíravě. „Proč to chcete vědět?“
„Protože jsme upíři,“ řekl Ethan a výraz oněch dam se okamžitě změnil. Podezíravost v jejich očích
vystřídal zájem – velmi nestydatý zájem o mého vysokého, urostlého a hezkého upířího přítele.
Zkoumaly jeho tělo od upnutých džínů po koženou bundu a zastavily se, když dospěly k očím, které
zářily jako smaragdy a v nichž bylo evidentní pobavení.
Tipovala jsem, že tím se vysvětlovalo, na čí jsou straně.
„Dámy?“ pobídl je Ethan.
Všechny zčervenaly.
„Scott Grey a jeho lidé jsou naši lidé,“ řekla žena vpředu a paličatě zvedla bradu. „Nikdy jsme
neměli potíže se Scottem ani s nikým jiným v Domě. Jsou to dobří sousedé. Ale tihle bouřící se
kreténi? Vůbec je neznáme. Nebydlí tady, ale klidně si přijdou dělat bordel do naší čtvrti? Ne, díky.“
„Ne, díky,“ souhlasila žena vedle ní.
„No, my vám děkujeme za vaši loajalitu,“ řekl Ethan. „Jsem si jistý, že Scott si toho velice váží.
Jsme tu, abychom pomohli jemu a jeho lidem. Jestli dovolíte, můžeme projít?“
„Ach ano, ano,“ řekly jedna přes druhou a odsunuly dětskou ohrádku a plastové lehátko, aby nás
pustily.
Za nimi se tyčil Dům Greyů. Impozantní cihlová budova byla původně skladiště, které bylo později
přestavěno na obytné jednotky a kanceláře pro upíry Domu Greyů.
Dnes v noci stály kolem bloku požární vozy a další tísňová vozidla. Hlavní dveře byly rozbité a
cihly začouzené temným kouřem. Před budovou stála řada upírů – všichni vysocí, vysportovaní,
většinou muži – a pravděpodobně drželi hlídku, aby se ujistili, že se vzbouřenci neodhodlají ke
druhému pokusu.
Scotta jsem neviděla, ale uprostřed řady stál Jonah. Naplnila mě úleva. Na spánku měl šrám a košili
měl ohořelou, ale byl celý.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se, když jsem k němu došla.
„Ještě jednu noc přežiju, abych mohl bojovat,“ řekl a podíval se na Ethana. „Ale vy tu správně
nemáte být. Co černá listina?“
 „Nezodpovídáme se Dariovi,“ řekl Ethan. „Ale jestli ty nebo Scott máte problém s tím, že tu jsme,
můžeme zase jít.“
„To nebude nutné.“
Otočili jsme se a spatřili Scotta Greye, tmavovlasého a zachmuřeného, jak stojí za námi. Měl na
sobě modrožlutý sportovní dres, který si Dům Greyů zvolil místo medailí.
Scott a Ethan si potřásli rukama – dva Mistři, kteří se nyní setkávali na bitevním poli.
„Nejsme tu proto, abychom vám zadělávali na potíže s prezídiem,“ řekl Ethan obezřetně.
„Je překvapivé, jakou člověk v době krize získá perspektivu,“ řekl Scott. „A jestli má prezídium
problém s tím, že v kritické chvíli přijímáme nezbytnou pomoc, rád s Dariem tu záležitost
prodiskutuji – zcela vážně.“
V Ethanových očích se zalesklo uznání. „Výborně.“
Scott se podíval na krev na mé bundě. „Co se stalo?“
„Výtržník s kuchařským nožem,“ řekla jsem.
Kývl. „Ta bunda už nikdy nebude jako dřív.“
Zašklebila jsem se na rozšklebenou díru vepředu. „Já vím. A tohle byla moje oblíbená.“
„Máš nějaké zraněné upíry?“ zeptal se Ethan.
Scott kývl. „Několik. Nikdo nás nevaroval, že sem jdou. První vlna byli jen tři lidé. Stráže ani
nenapadlo, že čtyři lidé kráčející po ulici v téhle čtvrti budou mít Molotovovy koktejly.“
„Od výtržníků to bylo vychytralé rozhodnutí,“ řekl Ethan. „Těžko odhalitelné; snadno se s tím
dostali do potřebné blízkosti.“
„K nejhorším zraněním došlo během prvních explozí,“ řekl Jonah. „Chicagská policie sem dorazila
v řádu minut.“
„Nějaké stopy po Robin Popeové?“ zeptala jsem se Jonaha.
„To je ta zhrzená zaměstnankyně?“ Podíval se na Scotta a oba zakroutili hlavami. „Nic, o čem bych
věděl. Proč?“
„Catcher a já jsme šli do jejího bytu. Když jsme se jí zeptali na Bryant Industries, vzala do zaječích.
Máme podezření, že je do toho zapletená.“
A když už jsem to zmínila, uvědomila jsem si, že jsme ještě neviděli Catchera. Vytáhla jsem telefon
pro případ, že by mi nechal zprávu; ke své úlevě jsem jednu čekající našla: SEJMUL JSEM 32
VÝTRŽNÍKŮ. AŽ SE PROBUDÍ, BUDOU SI PAMATOVAT JEN TO, ŽE SNĚDLI ZKAŽENÝ
SÝR. JEDU ZPÁTKY DO CHUCKOVA DOMU.
Poslala jsem zpátky vzkaz: JSEM RÁDA, ŽE JSI V POŘÁDKU.
„Můj pane,“ řekl hlas bez dechu. Utíkal k nám Luc a Juliet hned za ním. Měli špinavé boty, ale
jinak vypadali zdravě a čile.
 Luc a Ethan se objali jako dávno ztracení kamarádi a se Scottem si Luc vyměnil radostné – ačkoli
poněkud prkenné – přikývnutí.
„Merit, rád vidím, že ses postarala o našeho Mistra,“ řekl Luc.
„Bohužel si toho vybrala sama nejvíc.“ Ethan ukázal na díru v mé bundě a Luc soucitně sykl.
„Katana?“ zeptal se.
„Kuchařský nůž.“
Luc našpulil rty a viditelně se snažil nesmát.
„Já si nevybírala, s jakou zbraní na mě zaútočí,“ podotkla jsem.
„Já vím, já vím. Jen to není zbraň, u které bych čekal, že by ses s ní nechala zranit.“
Ze zející díry v popředí Domu Greyů vylezla skupinka chicagských hasičů a šla k nám.
Hasič vepředu zvedl kryt helmy. „Čisto,“ řekl. „Oheň je uhašený. Ale dávejte si pozor na sklo.
Strop to pořádně schytal.“
„Ještě jednou děkujeme,“ řekl Scott a potřásl mu rukou.
„Jen děláme svou práci.“ Muž sáhl do kapsy a vylovil malou kartičku, kterou podal Scottovi. „Mám
přátele v odklízecí firmě, kdybyste potřebovali píchnout.“
„Rád si nechám doporučit,“ řekl Scott a strčil kartičku do kapsy u džínů.
Scott a Jonah sledovali, jak hasiči odcházejí, ale já jsem se ohlédla zpátky na Dům Greyů.
Uprostřed bývalého skladiště bylo zahradní atrium chráněné ohromnou skleněnou střechou a zakryté
obří roletou, která se automaticky zatahovala při východu slunce. Jestli byla ta roleta zničená…
Střecha je skleněná, řekla jsem v duchu Ethanovi. Jestli je poničená roleta, budou potřebovat někde
ubytovat, až vyjde slunce.
Ethan mírně pokývl a pohlédl na Scotta. „Pokud jde o Navarry a Cadogany, tak za nás můžu říct, že
jsme schopni vaše upíry ubytovat. Noah by také mohl poskytnout pár lůžek.“
„A černá listina?“ zeptal se Scott.
„Jak jsme si už řekli,“ pravil Ethan mírně, „stejně jsme sem přišli.“
„Omlouvám se,“ zvedl Scott ruce. „Nechci znít nevděčně, ale ubytovat se v Domě by bylo něco
diametrálně odlišného, než když sem přijdete pomoct. Greenwichské prezídium bude zuřit a
namaluje vám na záda ještě větší terč. Nechci vašemu Domu ještě víc zavařit.“
Po dvoře se rozlehlo tříštění skla – velkého množství skla –, pravděpodobně ze střešních panelů v
Domě. Slunce brzy vyjde; tak či onak bude muset Scott najít přístřeší.
„Na druhou stranu si nejsem jist,“ řekl Scott, „zda máme jinou možnost.“
„Je to hotová věc,“ řekl Ethan. „V Cadoganu to zařídíme my, ale s ohledem na černou listinu byste
možná raději měli kontaktovat Morgana přímo. Mám dojem, že předplacené telefony nejsou jeho
styl.“
 Ethan měl na mysli Morgana, Mistra Domu Navarrů. „A když už o tom mluvíme,“ dodal Ethan,
„všiml jsem si, že tu pan Greer není.“
„Ani on, ani jeho lidé,“ řekl Scott a podle tónu hlasu to vypadalo, že z toho taky nemá radost.
„Nedávno utrpěli ztrátu. To je patrně důvod, proč nás v tom nechal.“
„Ztráty neztráty, své závazky by si člověk měl plnit.“
„Ano,“ přitakal Scott. „Máš pravdu.“ Podal Ethanovi ruku. „Sice už nepatříme ke stejné evropské
rodině, ale ty jsi nám na podporu nabídl lidi. Nezapomeneme ti to. Nemohu nic zaručit, dokud
nevyřídím situaci s prezídiem, ale kdybys nás potřeboval, jsme tu.“
„Vážím si toho,“ řekl Ethan.
Chvilkový klid byl přerušen ženským hlasem.
„Scotte!“ křičela a utíkala k němu. Byla to lidská žena těsně po třicítce, s opálenou kůží a dlouhými
tmavými vlasy.
Scott se k ní vydal s otevřenou náručí a ona do ní vběhla. Měla ženské křivky, ale zároveň byla
drobná a jeho objetí ji málem spolklo. Za ní utíkaly dvě děti – chlapeček a holčička. Když ho uviděli,
radostně zavýskly a rozběhly se k němu se stejnou dychtivostí jako ona.
Scott pustil ženu, zvedl ze země holčičku, přidržel si ji u sebe a v očích měl evidentní lásku. A do
těch mých se nahrnuly slzy. Nestávalo se příliš často, že by upíři projevovali tolik lidských citů.
Upíři děti mít nemohli, ale mezi Scottem a těmito lidmi bylo zcela určitě něco familiárního.
„Netušila jsem, že má Scott družku,“ zašeptal Ethan. „Natož lidskou.“
„To je Ava,“ řekl Jonah. „Moc to neroztrubuje. Nechce, aby je někdo proti němu použil nebo aby je
někdo vnímal jako přítěž.“
„Darius by nebyl nadšený,“ souhlasil Ethan. „Lidi nemá moc v lásce.“
„Ne, to nemá. To taky hraje svou roli.“
„Rád bych se dostal zpátky do Domu,“ řekl Ethan. „Budeme muset dohlédnout na přípravy.“ Koukl
na oblohu. „Do východu slunce zbývá ještě několik hodin, ale máme toho hodně na práci.“
„Dostaneme se tam před východem,“ řekl Jonah.
Ethan kývl. „Jestli mě teď omluvíš, půjdu si na chviličku promluvit se Scottem.“ Dívali jsme se, jak
Ethan odchází, zdraví Avu a děti a pak něco říká Scottovi.
„Povedlo se vám zachránit nějaké věci?“ zeptala jsem se Jonaha.
„Jo, většina vybavení je v pořádku. Sice je tam potopa a kouř, ale Dům zůstal pohromadě. Necháme
to uklidit. Jen to nějakou dobu potrvá.“
V díře v popředí Domu Greyů se objevil upír, rozhlédl se a pokynul Jonahovi.
„Potřebují mě,“ řekl. „Myslím, že se dneska v noci ještě uvidíme.“
„Přespání u kamarádů po upírsku,“ souhlasila jsem. „My obstaráme spacáky.“
 „Kanadský žertíky, zubní pasta na klice,“ řekl Jonah. „Bude to srandovní noc.“
Nebo dlouhá. Uvidíme, jak to dopadne.
Podívala jsem se na budovu a snažila se odhadnout rozsah škod, ale ve tmě se to dalo těžko
posoudit. Jestli se požár omezil na atrium, mohli by se upíři nastěhovat zpátky, jakmile se opraví
střecha a její komplikovaná mechanika. Jestli však byly poničeny i pokoje, budou u nás přebývat
poněkud déle. V obou případech si s tím poradíme.
Jedna věc mě však znepokojovala: dvojnásobný počet upírů v Cadoganském domě by mohl
znamenat dvojnásobný cíl, pokud vzbouřenci opět udeří. V podstatě jsme jim nahnali všechny, které
chtěli pozabíjet, pod jednu střechu.
„Jsi v pořádku?“
Při zvuku Ethanova hlasu jsem div nenadskočila a ulevilo se mi, když jsem ho za sebou uviděla.
„Jo. Jen přemýšlím, o kolik to bude ještě horší, než to začne být lepší.“
„Před svítáním je vždycky největší tma,“ zapřemítal.
Na další tmu jsem se netěšila.

Ethan řídil Moneypenny cestou domů. Usnula jsem v autě, vyčerpaná tou bláznivou nocí a ztrátou
krve. Upíři se sice rychle hojili, to však neznamenalo, že si zranění nevybírala na našich tělech daň.
Byla jsem vystavena stresu a napadení, a přestože jsem nakonec zůstala celá jako předtím,
potřebovala jsem si odpočinout.
Hyde Park byl klidný, násilnosti ze severní části města sem nedolehly. Dům teple a zlatě zářil jako
maják za chladné a necitelné noci.
Zajeli jsme do garáže a vydali se do prvního patra, kde Margot obhospodařovala nově
zorganizovanou recepci. Stála tu obrovská mísa horké čokolády vedle další mísy s teplou krví a za
stolečkem již opatřeným nápisem VÍTEJTE, PODŘÍZENÍ UPÍŘI DOMU GREYŮ! a uvítacími
balíčky s toaletními potřebami a ostatními nezbytnostmi stála Helen, v našem Domě něco jako
náhradní matka.
„Je neskutečně rychlá,“ podotkla jsem, když jsme to všechno zkoukli.
„Má úžasné organizační schopnosti a výkonnost,“ souhlasil Ethan. „Věděla jsi, že jsem ji ukradl
bývalému americkému prezidentovi? Byla jeho asistentkou pro společenské styky.“
„Předpokládám, že jsi nabídl bonus za připojení se ke společnosti a k tomu nesmrtelnost?“ zeptala
jsem se s úsměvem.
„Ano.“
 Od schodiště přicházel Luc, převlečený do čistého a s tváří zbavenou popela a mouru. „Lindsey je u
brány se seznamem upírů Domu Greyů. Bude jednodušší, když se toho ujme ona, protože může
zaručit, že to jsou skutečně upíři, aniž by po nich žádala, aby to předvedli.“
„Dobré rozhodnutí,“ řekl Ethan. „Scott a ostatní by tu měli zanedlouho být. Je taneční sál
připraven?“
„A knihovna, k velkému zklamání knihovníka,“ řekl Luc. „Už jsme dali dohromady lehátka a
paravány. Poskytnou alespoň trochu soukromí. Můžou tak přestát východ slunce.“
„To je všechno, co potřebujeme udělat,“ řekl Ethan. „Myslím, že bych se docela rád převlékl a
Merit si nejspíš bude chtít dát sprchu.“ Oba se na mě podívali a já shlédla na bundu, kterou jsem si
během večera zničila. V Domě to vypadalo ještě hůř než venku. Kromě té rozříznuté díry vpředu na
ní byly ještě rezavé šrámy, asi odřené od požárního žebříku, a tam, kde ji málem propálily jiskry,
byly fleky. Vážně jsem vypadala jako oběť útoku zombií.
„Rozhodně budu chtít sprchu a čisté oblečení,“ souhlasila jsem.
Luc stiskl Ethanovo rameno. „Běžte se dát do pucu. My se o všechno postaráme. Asi bude dobré
svolat ještě před svítáním všechny stráže a prodiskutovat protokol.“
Ethan se podíval na hodinky. „Velmi dobrý nápad. Řekněme tak za hodinu v operačním středisku?“
„Máš to mít, šéfe. Jo, a tentokrát se postarej o naši Ochránkyni ty, jo?“
„Vynasnažím se,“ řekl Ethan. „A mluvíme tu sice o Merit, ale dostat se do maléru jenom cestou
odsud do třetího patra? To by snad nezvládla ani ona.“
No, už se staly podivnější věci.

Šli jsme po schodech a já měla nohy těžké a bolavé, jako bych právě dokončila maraton. Chytila
jsem se zábradlí a vlekla se nahoru jeden schod po druhém.
Ethan nevypadal, že by byl z mého plahočení nadšen.
„Myslím, že se mnou ta ztráta krve zamávala,“ řekla jsem.
„Ano, podle té řezné rány a tvého úplného bezvědomí bych to tak tipoval.“
Musela jsem se zasmát. „Teď už mluvíš jako já. Možná, že se sarkasmus přenáší krví.“
„Bože chraň,“ řekl Ethan. „Máš ho dost pro nás oba.“
„Bylo by hloupé vzít si na setkání stráží pyžamo?“
„To by se nehodilo,“ usoudil Ethan. „Ale myslím, že dnes večer jsi omluvená z kůže a kostýmů.“
„Tepláky?“
„Chodíš s Mistrem Domu.“
Vzala jsem to jako „ne“ teplákům.
 Zdolala jsem schody a on mi otevřel dveře do bytu. Světla byla rozsvícená a na odkládacím stolku
ležel podnos s krví a zdravou svačinkou. Luc určitě zavolal Margot a řekl jí o mém nešťastném
setkání s kuchařským nožem. Možná že Margot, jakožto šéfkuchařka našeho Domu, měla výčitky
kvůli volbě zbraně.
Svačinka na mě volala, ale sprcha volala hlasitěji. Pustila jsem sprchu a svlékla ze sebe zpustošené
oblečení. Odložila jsem bundu na toaletní stolek. Kožený komplet byl narozeninový dárek od
Mallory jen pár dní poté, co jsem se stala upírem a byla jsem jmenována Ochránkyní Cadoganského
Domu. Za posledních deset měsíců toho zažil mnoho a já se s ním loučila jen velice nerada.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Ethan, který vešel dovnitř.
Ukázala jsem na bundu a smutně se usmála. „Myslím, že ten komplet stál Mallory hodně. Obávám
se, že je odepsaný.“
„Tohle je Chicago. Dají se tu sehnat i jiné kožené bundy.“
„Já vím. Ale tenhle byl pro mě důležitý. Byl to dárek – a ještě před Nebraskou.“
„Tak byl,“ řekl Ethan. „Pochybuju, že ti Mallory bude vyčítat, že sis ho dnes večer zničila. Bude
ráda, že tě ochránil. Alespoň trochu.“
Kývla jsem. „Já ho nezničila. Byla jsem zatažena do války někoho jiného.“
„A není to takhle vždycky?“ řekl Ethan filozoficky. „Ne že bych chtěl brát tvou melancholii na
lehkou váhu, ale tlačí nás čas. Sprchu, prosím. Zatímco se budeš máchat ve vodě, zavolám
Breckenridgeovi.“
Ani o jednom jsem se nedohadovala. Když jsem byla nahá, vlezla jsem do sprchy. Voda byla
nádherně horká, ale šrám na břiše mě v ní pálil. Rána byla zacelená, ale jak se hojila, začala bolet a
štípat.
Vydrhla jsem si z bledé kůže krev a špínu a popel, pak jsem vylezla ze sprchy a vysušila si vlasy
ručníkem.
Ethan vstoupil do dveří. „To už je lepší.“
„Pane, jste starý, špinavý muž.“
„Jsem starý špinavý upír. To je rozdíl.“
Jelikož šlo o čas, vyměnili jsme si místa. Přenechala jsem sprchu Ethanovi, vložila svoje věci do
koše na prádlo – možná že by se prádelně mohlo podařit zachránit bundu – a zamířila zpátky do
ložnice, abych našla něco vhodného na sebe. Tepláky a pyžamo byly ze hry, ale o džínách se Ethan
nezmiňoval. Osobně bych dala přednost nějakým plandavým yoga kalhotám, ale setkání proběhne ve
smíšené společnosti a já bych se taky mohla snažit neudělat svému šéfovi před jiným Domem ostudu.
Rozhodla jsem se pro ty nejměkčí džíny, jaké jsem našla, a slušivé cadoganské triko s dlouhým
rukávem. Vlasy jsem si vykartáčovala a vysušila a nechala je rozpuštěné. Ještě pár milovaných Pum
na nohy – teď v zimě příliš lehkých na ven, ale pro pohyb po Domě dokonalých – a lesk na rty,
abych přemohla účinek zimy, a byla jsem připravená jít dolů.
„Hotovo?“ zeptal se mě, když jsme se potkali u dveří. Stejně jako já se převlékl do džínů, ale
uvolněný oděv nijak nezmenšoval sílu a autoritu v jeho postoji. Pořád to byl Mistr svého Domu, i
když se do jeho hnízda stěhoval jiný Mistr.
„Pojďme,“ řekla jsem a toužebně se ohlédla na postel, nadýchanou přikrývku a polštář. „Brzo se
zase uvidíme,“ slíbila jsem jim a zavřela za námi dveře.

Jak jsme scházeli ze schodů, prošli jsme kolem upírů z Domu Greyů mířících nahoru. Měli velké
cestovní tašky s logem Greyů a vedli je cadoganští upíři s odznáčky CADOGANSKÝ VYSLANEC.
„Cadoganský vyslanec?“ zeptala jsem se Ethana.
„Helenin nápad. Napadlo ji, že by bylo dobré jmenovat upíry do nezvyklých funkcí, v nichž by
mohli reprezentovat Dům. Očekávala, že budeme takových funkcí mít víc, protože už nepatříme pod
prezídium. Tohle sice nepředvídala, ale stejně je to k užitku. Ale teď,“ řekl a zastavil se na
odpočivadle ve druhém patře, „pojďme navštívit taneční sál a knihovnu. Jsem zvědavý, jak
uspořádali spaní.“
Kráčeli jsme chodbou ke dvěma nejimpozantnějším prostorám v Domě – k velmi majestátnímu
tanečnímu sálu a ke dvouposchoďové knihovně. Oboje dveře byly otevřené a upíři Domu Greyů již
začínali proudit dovnitř.
Nejprve jsme zavítali do knihovny. Za normálních okolností byla prostřední část hlavního poschodí
plná stolečků. Dnes v noci byly odklizeny. Tento prostor a řady mezi regály byly plné lehátek. Z
jednoduchých stojanů visely bavlněné zástěny, které poskytovaly v otevřeném prostoru soukromí.
„Příliš mnoho upírů tu dýchá na mé knihy.“
Otočili jsme se a našli knihovníka, který byl vzrůstem menší než kdokoli z nás a měl neposlušnou
hustou kštici tmavých vlasů. Nevraživě hleděl na upíry od Greyů, kteří si do stísněného prostoru
kolem svých lehátek skládali kufry, telefony a boty.
„Oni ti dýchají na knihy?“ zeptala jsem se.
„Víš, kolik oxidu uhličitého a vody vydechne jediný upír denně do vzduchu? A teď je to všechno
koncentrováno do téhle místnosti a vpíjí se to do mých stránek.“
Knihovník byl velmi, velmi puntičkářský, pokud šlo o jeho práci a knihy. Pyšnil se organizací
knihovny i jejím interiérem a upíří výpary mu nebyly po chuti.
„Jsem si jistý, že sbírka knih to přečká bez problémů,“ řekl Ethan. „Ale kdyby ne, postaráme se o to
a vyčleníme nějaké finance Domu na obnovu.“
To muselo knihovníka uspokojit, protože bez jediného slova zmizel mezi řadami knih.
 „Je to zvláštní živočich,“ pravil Ethan a vyšli jsme zpátky na chodbu.
Taneční sál byl podobně vyparáděný, s řadami lehátek a zástěn na dřevěné podlaze a s lustry
ztlumenými tak, že vrhaly na sál jemné světlo. Na jedné straně sálu byl dlouhý stůl s dalšími
toaletními potřebami a košíky s vodou v lahvích, s krví a svačinkami.
„Helen odvedla vážně skvělou práci, že to všechno zařídila tak rychle. Měl bys jí zvýšit plat.“
Ethan odfrkl. „Věř mi, Ochránkyně, ona to nepotřebuje. Po tvé proměně v upíra jsme jí museli plat
zdvojnásobit.“
Mírně jsem ho šťouchla do paže, ale tušila jsem, že si možná nedělá legraci. Moje změna z člověka
v upíra neproběhla úplně hladce – a milé Helen, naneštěstí pro ni, připadl ten nevyhnutelný úkol
přivítat mě do temnoty. Nešlo to snadno.
Spokojeni, že je o upíry z Domu Greyů postaráno, jsme opustili sál a pokračovali v cestě do prvního
patra.
Došli jsme do foyer, zrovna když Scott, Ava a děti vcházeli do dveří.
„Perfektní načasování,“ řekl Ethan a vykročil vpřed, aby je uvítal. „Vítejte v Cadoganském Domě.
Je mi líto, že se to koná za takových okolností.“
Ava nervózně kývla a držela si děti u sebe. „Děkuji, že jste nás sem vzali.“
„Já též,“ přidal se Scott. „Vážíme si toho gesta. Vím, že je to nepříjemné.“
Ethan se usmál. „Vůbec ne.“ Obrátil se k Helen, která pořád ještě seděla na svém uvítacím
stanovišti, a pokynul k nově příchozím.
„Helen, tohle je Ava a její děti, Abba a Miguel. Jsou to Scottovi velmi blízcí přátelé a zůstanou tu s
námi.“
Jestli Helen na tom oznámení shledala něco podivného, nedala to najevo. Podívala se do klipových
desek se svou typicky úřednickou profesionalitou.
„V pokoji pro hosty máme zraněné upíry a v tanečním sále a knihovně bude trochu hluk, vzhledem
k počtu upírů. Jestli máte zájem, mohou se děti ubytovat v Meritině starém pokoji,“ řekla a pohlédla
na mne.
Kývla jsem na souhlas, ale Ethan se do toho vložil.
„To nebude stačit,“ řekl. „Můžete si vzít apartmá Mistra. Abyste mohli zůstat pohromadě, i s dětmi.
Budete potřebovat vlastní prostor, abyste si mohli oddechnout a plánovat, a budete se cítit lépe, když
je budete mít při sobě, nemám pravdu?“
Ava s úlevou kývla.
Ethan se podíval na Helen. „Mohla bys pro děti zařídit přistýlku?“
„Samozřejmě,“ řekla. „Ale co vy?“
„My zůstaneme v Meritině starém pokoji.“
 Jelikož v mém pokoji, který připomínal ubikaci na studentské koleji, byla jen jedna širší postel,
bude to nouzovka. Ale Luc a Lindsey to v jejím pokoji zvládali docela dobře. Kromě toho měl Ethan
pravdu. Pro nás to žádná velká oběť nebyla a oni budou mít aspoň klidnou mysl.
„V tom případě chci vyjádřit naše poděkování,“ řekl Scott.
„Margot, kdybys to tady vzala za mě,“ řekla Helen. „Zavedu je tam.“ Když Margot kývla, ukázala
Helen klipovými deskami ke schodům a vykročili. Ethan se obrátil zpátky ke mně.
„Doufám, že s tím nemáš problém.“
„Samozřejmě že ne,“ řekla jsem. „Budou chtít být spolu. Zvláště po dnešní noci.“
„Moje řeč.“ Koukl na Margot. „Budeme v operačním středisku.“
Margot zasalutovala s perem v ruce.
Kapitola 10 - PYŽAMOVÁ PARTY

V operačním středisku v suterénu to vřelo. Juliet, Kelley, Malik a Luc už byli uvnitř a bílá
tabule byla připravená.
„Stráže z Domu Greyů?“ zeptal se Ethan, když si vyměnil chlapské poplácání po zádech s Malikem,
který se nepochybně strachoval o Ethanovo bezpečí.
„Jsou už tady a ubytovávají se,“ řekl Luc. „Dali jsme jim pár minut.“
Ethan kývl, pak se podíval na Malika. „Nějaké potíže, zatímco jsme byli pryč?“
„Ani náznakem. Žádní výtržníci. Žádné pokusy přeskočit plot. Žádné pomatené telefonáty.
Veškerou zábavu jste si vybrali vy čtyři.“ Podíval se na mě s obavami. „Pobodali tě?“
„Jo, ale jsem v pohodě. Jen mě to trochu pobolívá.“
V Malikových očích to ďábelsky zajiskřilo. „Co to bylo za zbraň? Nůž na zeleninu? Vykrajovač
melounů?“ Přitiskl k sobě palec a ukazováček. „Takové to párátko s vůní skořice?“
Hodila jsem velmi strohým pohledem po Lucovi, který jediný měl čas říct Malikovi o tom, jakou
zbraň si na mě útočník vzal. „Vážně?“
Zamrkal. „Řekl jsem mu, že útočník použil špachtli. Ten zbytek si domyslel sám.“
„Byl to kuchařský nůž,“ řekla jsem a dala ruce asi třicet centimetrů od sebe. „A pěkně velký.“
„Říká ona,“ zamumlal Ethan.
Možná že můj sarkasmus byl nakažlivý.
„Volal mi Nicholas Breckenridge. Ptal se, jak se na Domě podepisuje, že se z těch nepokojů stává
vleklá záležitost.“
Ethan se zatvářil velice spokojeně. „To vymyslela Merit. Snažíme se změnit názor veřejnosti.“
„Pěkná myšlenka,“ řekl Malik a já kývla.
„Díky.“
„Poskytni mu veškeré informace, o jaké bude stát,“ řekl Ethan. „Budu informovat Scotta. Žádná
interview s jednotlivými upíry, pokud nebudou výslovně souhlasit, ale v prostorách Domu ať klade
otázky dle libosti.“
Malik kývl, pak se podíval zpátky ke dveřím. „A když už mluvíme o přístupu do Domu, vida, koho
nám sem čerti nesou.“
Ohlédla jsem se a čekala, že uvidím strážce Domu Greyů, ale čekalo mě zajímavé překvapení. Ve
dveřích stáli Jeff, Catcher a můj děda, stále zachumlaní do šál a teplých kabátů. Catcher musel dědu
nabrat a přivézt ho zpátky do Hyde Parku. Usmála jsem se, vykročila k nim a nechala se sevřít v
Jeffově velmi drtivém objetí.
„Slyšeli jsme, že je tady večírek,“ řekl. „A rozhodli jsme se, že se vetřeme.“
 „Vlastně jsme slyšeli, že tady probíráte ty nepokoje,“ řekl děda a hodil po Jeffovi pobaveným okem.
„Nevím určitě, zda tu budeme něco platní, ale napadlo nás, že nějakou tou troškou do mlýna bychom
přispět mohli.“
„Je od vás milé, že jste přišli takhle všichni,“ řekla jsem. „Vážíme si toho.“
Catcher si prohlédl mou garderobu. „Sullivan ti dneska v noci dovolil neformální oblečení?“
Zvedla jsem triko a ukázala jim jizvu na břiše. Děda se zatvářil hodně vyplašeně.
„Jsou noci, kdy si nejsem jistý, jestli mám být rád, že jsi nesmrtelná, nebo toho litovat,“ řekl.
„Často máme podobné myšlenky,“ řekl Ethan a šel k nám. Potřásl dědovi rukou.
„Jak jsi k tomu přišla?“ zeptal se Catcher.
„Výtržník s nožem.“
„Loupacím nožem,“ řekl Ethan.
„Byl to kuchařský nůž,“ oponovala jsem dotčeně a vrhla po Ethanovi zlým pohledem. „Zakopla
jsem a on po mně skočil. Doslova.“
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ řekl dědeček a podíval se na Ethana. „Co takhle změnit jí funkci na
knihovnici Domu?“
„Ta funkce už je obsazená,“ řekla jsem a zavěsila se do něj paží. „Bohužel zůstanu trčet na pozici
Ochránkyně. Ale mám po svém boku skutečného rytíře na bílém koni. Ethan mě zachránil. Už zase.“
Ethan se usmál. „To je nejmenší, co můžu udělat.“
„Prosím, pane Merite,“ řekla Lindsey a vstala. „Posaďte se na mou židli.“
Čekala jsem, že dědeček bude protestovat, bylo mu už přes šedesát, ale byl pořád hrdý a aktivní a
taky koneckonců bývalý policista. Místo toho však kývl a usmál se.
„Děkuji, zlato,“ řekl. „Vážím si toho.“
Lindsey na mě mrkla, když se zvedla ze židle a postavila se vedle stěny. Děda se posadil, trochu
pomaleji než obvykle a s trochu větší úlevou v očích.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě.
Poplácal mě po ruce. „Dokonale. Jenom byl dnes náročný den.“
Snažil se mě uchlácholit, avšak ta připomínka mě bodla i tak: jakožto upír jsem byla nesmrtelná.
Moji přátelé a rodina ale ne. Dědeček, vždycky tak čilý a kypící zdravím, nevyhnutelně zestárne a
nakonec ho ztratím.
Podívala jsem se jinam dřív, než se mi oči mohly zalít slzami, ale na srdci mi bylo těžko.
Uklidni se, Ochránkyně, řekl hlas v mé hlavě.
Pohlédla jsem na Ethana, který stál o několik stop dál. Nahlas mluvil s Lucem, ale jeho myšlenky
patřily mně. Musel vidět v mých očích strach.
Buď vděčná za svou nesmrtelnost, ale neupírej jim čest jejich smrtelnosti.
 Kývla jsem, ale kleště kolem mého srdce nepovolily.
Ve dveřích se objevil Scott a za ním šest stráží včetně Jonaha. Pár z nich jsem poznávala – strážci
Domu Greyů jménem Danny a Jeremy. Většina skupiny měla na sobě modré letecké bundy, džíny a
vysoké boty. Kousek z uniformy Domu Greyů, konstatovala jsem.
„Myslím, že jsme tu všichni,“ řekl Ethan Scottovi.
Scott kývl. „Tak se na to pojďme vrhnout.“

Upřímně řečeno vládla rozpačitá atmosféra. Do operačního střediska se namačkalo hodně upírů,
kteří hráli za dva různé týmy. Strážci Domu Greyů vypadali unaveně a celí nesví. Strážci
Cadoganského Domu vypadali nervózně: měli jsme zodpovědnost za bezpečnost našeho Domu, a teď
ještě k tomu za bezpečnost upírů, které jsme příliš dobře neznali.
Kelley, Lindsey, Juliet a já jsme si urvaly místo u zasedacího stolu spolu s několika strážci od
Greyů. Nadřízení stáli před promítací obrazovkou jako lektoři, připravení přednášet svým studentům
s tesáky.
„Ze všeho nejdřív,“ řekl Ethan a rozhlédl se po strážích Domu Greyů, „bych vás chtěl přivítat v
Cadoganském Domě. Je mi líto, že je to za tak nepříznivých okolností, ale chovejte se zde jako
doma. Pokud budete něco potřebovat nebo budeme-li vám moci s něčím pomoct, prosím, beze všeho
si řekněte.“
Několik z greyovských strážců se po sobě podívalo, překvapeno Ethanovou velkorysostí, což mě
vedlo k zamyšlení, jak vlastně doteď pohlíželi na Cadoganský Dům.
„Toto je naše operační středisko,“ řekl Ethan. „Jste tu vítáni, můžete hovořit s našimi strážci nebo si
vyžádat informace o bezpečnosti Domu. Jsme si vědomi toho, že jsme v současné době hostiteli
nejvzácnější komodity – vašich upírů –, a chceme, abyste se ohledně jejich bezpečnosti cítili co
nejkomfortněji.“ Ethan kývl a podíval se na Scotta. „Myslím, že ode mě je to všechno, Scotte, pokud
nechceš něco dodat?“
Scott zvedl ruce. „Ode mě už toho dneska v noci slyšeli dost.“
Ethan kývl na Luca a on a Jonah se pohnuli vpřed.
„Probereme si události, dokud jsou čerstvé,“ řekl Jonah. „Pak si už pro tento večer dáme rozchod.“
„Vezměme to od začátku,“ nadhodil Luc. „Merit, chceš nám říct, co jsi zjistila o prvních
nepokojích?“
Kývla jsem. „První bouře udeřila na Bryant Industries, distribuční místo Blood4You ve Wicker
Parku. Catcher a já jsme mluvili s Charlou Bryantovou, současnou výkonnou ředitelkou. Před
útokem si nebyla vědoma žádných hrozeb vůči jejich firmě, ale my máme v hledáčku potenciální
podezřelou jménem Robin Popeová.“
 „Robin Popeová?“ zeptal se jeden z upírů od Greyů. „Štíhlá bruneta?“
Ethan a já jsme si vyměnili pohled. „Ano,“ řekla jsem. „Ty ji znáš?“
Upír se začervenal. „Jo. Nějakou dobu jsme spolu chodili. Opravdu krátce. Když jsem byl ještě
člověk.“
Vida, zajímavé. „Jak je to dlouho?“
„Tři roky?“ řekl. „Možná čtyři?“
To byla docela dlouhá doba, takže mě napadlo, jak dlouho byla Robin schopná chovat v sobě zášť.
„Jak ten vztah skončil?“
Strážce od Greyů ostýchavě zamžoural a podrbal se vzadu na hlavě. „Moc dobře ne. Chci říct, že
prostě skončil. Až na to, že ona pořád volala. Jak s ní tohle všechno souvisí?“
„Je to bývalá zaměstnankyně Bryant Industries,“ řekla jsem. „Podala na firmu stížnost, protože se
domnívá, že se spolčují s upíry.“
„Měla něco společného s Bryant Industries. A důvod k nenávisti,“ řekl Jonah. „A výtržníci se
zaměřili na tuhle firmu. Také to vypadá, že se rozešla s jedním z vás, a Dům Greyů byl napaden hned
poté.“
„Nevěřím na náhody,“ řekl Scott.
„Ani já ne,“ souhlasil Ethan. „To spojení napovídá, že měla možnost mluvit do výběru cílů.“
„Nezdá se mi úplně vyrovnaná,“ řekla jsem. „Šli jsme se do jejího bytu zeptat na pár věcí,
předstírali jsme při tom, že patříme k antiupíří skupině, a ona utekla. Zjevně věří, že upíři jsou hrozba
a ona odhalila síť konspirací, kterou nikdo jiný nevidí.“ Podívala jsem se na Catchera a na svého
dědu. „Něco dalšího od vás?“
Dědeček kývl. „Informovali jsme kolegy u chicagského policejního oddělení, že by se na slečnu
Popeovou mohli zaměřit při vyšetřování. Přistavili k jejímu domu auto a na její auto vydali APB.
Vrátila se domů asi před hodinou a oni ji sebrali. Momentálně je u výslechu.“
Poprvé za několik dní jsem ucítila, jak mi z ramenou padá tíha. Jejím zatčením se sice Dům Greyů
neopraví, ale možná to zpomalí vlnu budoucích nepokojů.
Ethan ukázal k mému dědovi. „Pro ty z vás, kteří to nevědí, tohle je Meritin dědeček, Chuck Merit.
Jinak známý jako právoplatný ombudsman města. A jeho kolegové, Jeff Christopher –“
„Nejlepší počítačový mág ve městě,“ dodala jsem.
Jeff zrudl a prstem naznačil pohyb, jako by se dotkl klobouku.
„A Catcher Bell,“ řekl Ethan a na jednoho po druhém ukázal. „Díky, že jste to vzali přes chicagskou
policii.“
„Samozřejmě,“ řekl děda. „Raději však varuji, že pokud jde o chicagskou policii, plaveme tak
trochu proti proudu řeky. Máme tam sice ještě pár spojenců, ale oni se celkově soustředí spíš na
výtržníky, nikoli na výtržnosti. Chápu, že se administrace rozhodla, že tohle je pouze reakce
veřejnosti na upíry, na strach, že jsou lidské životy v ohrožení.“
„Už jsme se přece odtajnili před nějakou dobou,“ řekla Lindsey. „To nemá ani logiku.“
„Pro žalobce ano,“ řekl Catcher. „Nakonec společnost nemohou dát k soudu, ne doopravdy. Ale
mohou zažalovat tu hrstku lidí, kteří házejí zápalné lahve. V tom je důkaz.“
„Vydala starostka k dnešním nepokojům oficiální prohlášení?“ zeptal se Ethan.
„Jo, a taky McKetrick,“ řekl Luc. „Vcelku ve stejném znění jako u minulého incidentu. ‚Pachatele
těchto zločinů uvrhneme do vazby,‘ bla bla bla. Starostka aspoň vůči nadpřirozeným trochu zkrotila
svou nenávistnou rétoriku, tak aspoň něco. Těžko bude připisovat dvě pouliční bouře vnitřním
konfliktům u nadpřirozených, když jsou všichni pachatelé lidé.“
„A McKetrick?“ zeptal se Scott.
„Stále to hází na nadpřirozené, ale jenom část z toho spadá do jeho kompetence,“ řekl Luc. „Když
to nezahrnuje nadpřirozené, nemá do toho on co mluvit.“ Podíval se na Ethana. „V rámci našeho
protokolu jsme hledali spojení mezi McKetrickem a výtržníky, ale nic jsme nenašli.“
„To mě nepřekvapuje,“ řekl Ethan. „I kdyby v tom byl zapletený, dává si pořádně bacha. Jen si
vzpomeňte na Michaela Donovana.“
„To bych radši nedělal,“ řekl Luc.
Pohlédla jsem na Jeffa. „Zpátky k Popeové. Můžeme dokázat její napojení na výtržníky?“
„Ještě jsem nic nenašel, ale taky jsem se ještě nepídil po té bandě, kterou zatkli dnes v noci. Dneska
jich bylo daleko víc.“
„Mnohem víc než ve Wicker Parku,“ souhlasil Jonah. „A s trochu odlišnou taktikou. Ve Wicker
Parku se útok lahvemi a bouře objevily současně. Tady udeřili ve dvou vlnách. První – příliš malá,
než aby spustila bezpečnostní opatření – bombardovala Dům. Zbytek výtržníků – větší skupina –
utvořil druhou vlnu.“
Pohlédla jsem na dědu. „Vzešlo něco z policejních výslechů zadržených?“
Zakroutil hlavou. „Nikam to nevedlo, pokud je nám známo. Pořád odmítají odpovídat na otázky.
Opakují to, co prohlašují za motto Čistého Chicaga.“
„ ,Nenávist je nová černá,‘ “ nadhodila jsem.
„Sic semper tyrannis,“ řekl Catcher. „V podstatě to znamená ‚Smrt tyranům‘.“
„To řekl John Wilkes Booth poté, co zastřelil prezidenta Lincolna,“ pronesl Ethan temně.
„My jsme tyrani?“ řekl Catcher. „Když jsme na internetu hledali tu frázi ve spojení s bouřemi nebo
hnutím, nenašli jsme nic jiného, takže to může být prostě jen něco, co si vymysleli na poslední
chvíli.“
„Takže se jejich skupina rozrostla,“ řekl Ethan, „a mají motto. Jak se rekrutují?“
 „Stále si nejsme jistí,“ řekl Luc. Luc promítl na obrazovku na zdi webovou stránku – stránku na
sociální síti s logem Čisté Chicago.
„Tohle bylo zveřejněno před dvěma hodinami,“ řekl.
„Dvěma hodinami?“ zeptal se jeden ze strážců Domu Greyů, krátkovlasý ramenatý chlápek s
takovou muskulaturou, že mohl v bývalém životě dělat fotbalového útočníka. „Po těch nepokojích?“
„Kladli jsme si stejnou otázku,“ řekl Luc. „Ale ten záznam je rozhodně nový.“
„Což znamená, že měli i jiné cesty, jak nalákat účastníky ještě před výtržnostmi,“ řekl Catcher.
„Ano,“ řekl Luc. „Pořád jsme nenašli žádné jiné internetové zdroje, ale zjevně rekrutují členy skrz
nějakou síť. Mohla by být vojenská. Nebo neformální.“
„Třeba nenávistné skupiny,“ nadhodil jeden ze strážců z Domu Greyů. „Již dříve existující síť lidí,
kteří mají nenávist jako koníček. Může být jednoduché vyhecovat je tak, aby se prostě přidali k jiné
skupině.“
„Pravda,“ řekl Luc, pak se podíval na Jeffa. „Objevilo se něco podobného u Robin Popeové?“
„Zatím ne. Její osobní informace jsou nuda. Nic podezřelého. Ani zajímavého.“
„Nemohl to někdo smazat?“ zeptal se Jonah.
„Jistě,“ řekl Jeff. „Ale není tam nic tak závratného, aby se to zdálo falešné. Zdá se prostě nemastná
neslaná.“
„Všeobecné povědomí o nepokojích nepochybně pomáhá získávat nové členy,“ řekl Luc. „Mediální
zprávy jsou po všech čtyřiadvacetihodinových stanicích a na internetu.“
„Vlastně doufáme, že tam máme své eso,“ řekl Ethan. „Meritina rodina se přátelí s
Breckenridgeovými, včetně Nicholase, reportéra. Zavolala mu a požádala ho, jestli by se mu nechtělo
připravit článek o tom, jaký dopad mají nepokoje na Domy a jejich sousedství. Temnější stránka
nenávisti, dá se říct.“
Pohlédl na Scotta. „Nabídl jsem mu přístup do Domu, ale u svých lidí si můžeš určit sám, jak moc k
nim může, klidně vůbec. Vím, že být středem pozornosti není příjemné pro všechny.“
Scott kývl. „Promyslím to.“
„Když už jsme u seznamů jmen,“ řekl Luc, „ozval se někomu Morgan?“
„Nakonec zavolal,“ řekl Scott. „Říkal, že nemůže zajistit prostor v Domě. Podle něj je Will, kapitán
jeho stráží, nový a není ještě připraven na to, aby zvládl příliv upírů, navíc se ještě vzpamatovávají z
nedávných úmrtí.“
Po tom vysvětlení zavládlo nelichotivé ticho.
„Každý Mistr si musí zvolit vlastní cestu,“ řekl Ethan.
 „To je velkorysé,“ pravil Scott. „Prvních pár měsíců výkonu jeho funkce jsem byl ochoten přivřít
nad ním oko, a taky když Darius přitáhl otěže. Ale je Mistr svého Domu a nedělá to zrovna s
hrdostí.“
Morgan byl divný pavouk. Ujal se vlády nad Domem Navarrů za nezvyklých okolností a moc mu to
nešlo, alespoň ne s přihlédnutím k ostatním Domům. Zdálo se, že úmysly má dobré, ale byl bohužel
emocionálně nevyzrálý. Dřív jsem doufala, že do své pozice dospěje, ale zatím se nestalo. Bohužel
pokaždé, když Dům Navarrů zalezl hlouběji do své ulity, zkazil Morgan vztah s námi ostatními zase
o trochu víc. Jednou ho tohle dožene.
„Taky volal Harold Monmonth,“ řekl Scott. „ ,Zakázal‘ mi, abych zůstával v Cadoganském Domě.
Řekl, že pokud budeme žít v hříchu s upíry z černé listiny, kteří se nedávno vzepřeli prezídiu a
všemu, co reprezentuje, bude to Greenwichské prezídium považovat za porušení našich stanov.
Udělal mi dlouhé kázání o loajalitě a trestu.“
Ethan zamrkal. „A jak jsi reagoval?“
„Připomněl jsem mu, že hlavou prezídia je Darius West, který jediný má autoritu cokoli Domu
Greyů zakazovat. Řekl jsem mu, že se mi Darius neozval, přestože to osobně považuji za špatné
znamení.“
„S Monmonthem nebo bez něj, můžeš to za své rozhodnutí parádně schytat,“ řekl Ethan.
„Moje rozhodnutí ochránilo mé upíry před vycházejícím sluncem. Jestli to kdokoli z prezídia
nechápe, je to idiot a svou pozici si nezaslouží.“
Při té poznámce jsem se chtě nechtě musela usmát.
„Mluvíme v takové situaci o zdanění bez zastoupení?“ 3 zeptala se jedna z greyovských stráží, žena s
kakaovou pletí a úžasnou svatozáří tmavých vlasů. Byla vysoká a štíhlá, takže se její útlá postava v
dresu div neutopila. Když se to však zkombinovalo s krátkými nehty nalakovanými na žluto a párem
zářivě žlutých conversek – obojí ladilo se žlutou na greyovském dresu – vypadala dobře.
Jestli bylo nepatřičné soudit člověka podle toho, co má na nohou – a ono asi bylo – stejně jsem se
okamžitě rozhodla, že se mi líbí.
Ostatní stráže od Greyů se uchechtly, ale Scott nevypadal, že by ho ta poznámka pobavila. Na
vtípky týkající se odtržení od Greenwichského prezídia bylo, zdá se, ještě brzy.
„Zpátky k nepokojům,“ řekl Jonah, který si nepochybně všiml, jak se Scott tváří, vážným tónem.
„Dvě pouliční bouře, dvě noci za sebou. Není od věci se domnívat, že zítra v noci udeří na další cíl.“

3
Heslo americké revoluce „žádné zdanění bez zastoupení“ (pozn. překl.).
 „A nemusí to nutně být Dům,“ řekl Luc. „Poprvé přece zaútočili na distributora Blood4You. To
znamená, že vyhledávají cíle související s upíry a že mají dost informací na to, aby vyčenichali místa,
která nejsou mezi lidmi příliš známá. Sestavili jsme potenciální seznam cílů.“
Luc přepnul obraz na obrazovce a objevil se zmiňovaný seznam. Byly na něm Dům Navarrů a
Cadoganů, stejně jako Benson’s, Red a Temple Bar, oficiální bary Domu Greyů, Navarrů a
Cadoganů, v tomtéž pořadí.
Přístavní maják u Michiganského jezera, který sloužil jako centrála Rudé gardy, na seznamu nebyl.
Pravděpodobně proto, že Jonah a já jsme byli jediní dva upíři, kteří znali jeho účel.
„Ví někdo, jestli má Robin Popeová spojitost s některými z těch míst?“ zeptal se Jonah a rozhlížel
se po místnosti, ale nikdo se neměl k odpovědi.
Luc poklepal na místo na obrazovce vedle Domů. „Jestli tyto bouře skutečně cílily na maximální
dopad, byl by cílem Cadoganský Dům. Je to ve čtvrti, na kterou ještě nezaútočili, a jsme tu všichni
pohromadě.“
„Maximální dopad i škody,“ souhlasil Jonah. „Udeříš na jedno místo a zasáhneš přitom dva Domy.“
„Jo, ale to za předpokladu, že tihle lidé jedou podle pravidel,“ řekla Lindsey. „Jenže oni zjevně
nejedou. Kdyby opravdu chtěli zasáhnout upíry a s maximální publicitou, udeřili by nejprve na
Cadogan. Jsme více nechvalně proslulí.“
„Čímž se nabízí možnost, že do výběru cílů mluví Robin Popeová. Vybírá lokace – ne proto, že to
vzbudí co největší poprask, ale proto, že páchá osobní mstu.“ Pohlédla jsem na Luca. „Možná by ses
měl poptat po Domě, ujistit se, že tady nikoho nezná.“
„A my se ještě trochu pošťouráme v jejích osobních informacích,“ řekl Jeff.
„Pro jistotu jsme venku zdvojnásobili počet stráží,“ řekl Ethan. „Jsou to lidé, ale mají zbraně. Za
soumraku prodiskutujeme, jak bychom mohli společnými silami zvýšit počty stráží, když k tomu
máme dostatek hlav. Chucku, mohl bys informovat policejní oddělení o možnosti, že by se Dům
mohl stát cílem?“
„Samozřejmě,“ ujistil ho.
„Myslel jsem, že chicagská policie teď není tak docela na naší straně?“ zeptal se jeden ze strážců od
Greyů.
„To není,“ potvrdil dědeček. „Ale jsou na straně lidí, a těch je v Hyde Parku spousta. A zvláště jsou
tu bohatí, kteří vlastní dost velké domy a přispívají na starostčinu volební kampaň. To by u chicagské
policie mohlo zažehnout značnou jiskru zájmu.“
„Tak to zní dobře,“ řekl Scott a znovu předstoupil. „Hledáme dočasné bydlení, ale nějakou dobu to
potrvá. Během pobytu zde máme dobrou příležitost spolupracovat. Vidím to tak, že je v našem zájmu
najít zdroj nepokojů a odříznout jej. Můžeme pátrat mezi výtržníky, zaměstnanci, kdekoli. Méně mě
zajímá, jak se k tomu dostaneme, a více, že se k tomu dostaneme. Ztratili jsme náš Dům. To
nezůstane jen tak. A my najdeme způsob – a hned – jak to zarazit.“
Podíval se na Ethana a kývl.
„Dobrá,“ řekl Ethan. „A tímto jsme, myslím, hotovi.“

Zatímco nadřízení diskutovali o detailech našeho neplánovaného partnerství, rozloučila jsem se s

ombudíky.
„Díky, že jste přišli, i když teda doufám, že jste se netáhli až sem jenom kvůli takové krátké
schůzce.“
„Vlastně ne,“ řekl Catcher. „Jakmile jsem se vrátil zpátky, objevili jsme na policejních skenerech
nějakou hysterii kvůli chiméře na Padesáté sedmé.“
„Chiméře? Jako té mytické obludě?“
„Přesně tak,“ řekl děda.
„A co jste našli?“
„Kokršpaněla, navlečeného v několika trapných halloweenských kostýmech,“ řekl děda a očividně
se při tom bavil. „Děti majitele toho psa si hrály na převleky a pes utekl takhle vyparáděný ze
dvorku.“
„Jeden z těch kostýmů vypadal jako sedlo,“ řekl Jeff a šermoval při tom rukama, „na kterém seděl
malý kovboj.“
„A zrodila se jedna z chiméřiných hlav,“ řekl Catcher.
„No co, lepší, než kdyby byla skutečná,“ řekla jsem. „Co se vůbec dělá s chimérou?“
„Spíš se ptej, co se nedělá s chimérou,“ řekl Jeff. „Mezi zvířaty jsou jako multifunkční švýcarský
armádní nůž.“
„Vpředu málo, vzadu hodně,“ souhlasil Catcher.
Na tohle jsem odfrkla a zasmála se. „Jestli je nějaké zvíře přirovnatelné k mulletu 4, tak ho beru.“
„Měli bychom jít,“ řekl děda. „Marjorie má službu na telefonu, dokud jsme pryč, a když ji
necháváme samotnou moc dlouho, je protivná.“
„Ale ona je přece jednatelka,“ podotkla jsem. „Zvedat telefony je její práce.“
„Ona to vidí dost jinak,“ řekl dědeček s úsměvem. „Ale přes noc nám nezbývá moc hodin na to,
abychom o tom diskutovali.“ Poplácal mě po rameni. „Sice nepřeju násilí nikomu, ale stejně jsem
rád, že ty a tvůj Dům jste dneska v noci vyvázli bez úhony.“

4
Účes z 80. a 90. let, který u nás proslavil např. Jaromír Jágr (pozn. překl.).
 „Já taky,“ souhlasila jsem a rozhlédla se po strážcích Domu Greyů, kteří pořád ještě vypadali
otřeseně. „Ale ještě nemáme úplně vyhráno. Zatím ne. Když to mohli schytat Greyové, můžou i
Cadogani.“
A tentokrát bude na ráně dvakrát víc upírů.

Ombudíci zamířili zpátky na jih. Když jsem se rozloučila, šla jsem k bílé tabuli a prohlížela si ji.
Dvě výtržnosti, spousta zraněných, celý jeden Dům upírů bez střechy nad hlavou a dosud neurčená
míra poškození majetku. A to všechno proto, že Robin Popeová se nedokáže vzdát své pomsty.
„Takže ty jsi Merit.“
Ohlédla jsem se. Za mnou stála ta strážkyně od Greyů ve žlutých converskách a paže měla zkřížené
na prsou.
„Jsem. Nepostřehla jsem tvé jméno.“
„Aubrey,“ řekla. „Jsem Jonahova kamarádka. My strážci se všichni kamarádíme. Jsme velmi pevně
semknutý tým.“ Prohlédla si mě a její výraz nebyl úplně přátelský. Spíš mě analyzovala.
„Chtěla jsem si tě jen omrknout,“ řekla a znovu se mi podívala do očí. „Měl pro tebe slabost, víš?“
Netušila jsem, jak mám na tohle odpovědět, a tak jsem mlčela.
Jonah o mě skutečně stál, přinejmenším krátce. Vyznal se mi, když byl Ethan mrtvý, ale já jsem
byla předtím příliš zamilovaná a pořád jsem ještě truchlila, než abych vůbec uvažovala o nějaké jiné
nabídce.
Postavila se vedle mě, otočila se k tabuli a prohlížela si ji. „Bylo to v době, kdy byl Ethan po
smrti?“
„Ano,“ řekla jsem. Ta konverzace byla ponižující, ale když se ona dívala na tabuli, tak já taky.
Ještě několik minut jsme tam vedle sebe mlčky stály, zíraly na tabuli a snažily se vyvodit, co na ní
je…. A co tam chybí.
„Proč tyhle nepokoje?“ zeptala se.
„Přesně tutéž otázku si kladu i já,“ řekla jsem a doufala, že se pohneme jinam. „Vypadá to, že se jim
nechce plýtvat zdroji a kapitálem – a nenávistí – na malé cíle.“
„Naprosto souhlasím. Tady jde o něco většího. O něco, co nevidíme.“
„Ale co?“
„Nevím.“ Zakroutila hlavou a vlasy jí při tom poletovaly. Okamžitě jsem začala žárlit na jejich
objem. Tohle byly vlasy hvězdy.
„Ani já nevím.“ Koukla jsem na ni. „Hrozně se mi líbí tvoje vlasy… a taky Ethan. Jonah mi řekl, co
cítí, a já k němu byla upřímná. Myslím, že je to skvělý strážce a fantastický upír, ale nebudu se
omlouvat za to, že mám vztah s někým jiným.“
 Našpulila rty. „Ty se s ničím nepáráš, co?“
„Ne. Zjevně jako ty.“
„Aubrey?“
Při zvuku Jonahova hlasu jsme se obě ohlédly za sebe. Chvíli se na nás díval, jako by se snažil
uhodnout, co jsme si my dvě mohly povídat. „Jsi připravená? Chci si pár minut před východem
slunce promluvit o ubytování.“
„Samozřejmě,“ řekla, a když se otočila, podívala se opět na mě. „Myslím, že ujdeš. A taky se mi
líbí tvoje vlasy.“
Když odešla za ním, pousmála jsem se.

Jakmile se blížilo svítání, Ethan a já jsme zamířili nahoru si lehnout. Na odpočivadle ve druhém
patře jsem si musela připomenout, že jdeme do mého starého pokoje, ne do luxusnějšího bytečku, na
který jsem si mezitím stihla zvyknout.
Na dveřích, stejně jako u všech ostatních Podřízených, byla malá korková tabulka. Byla k ní
přišpendlená cedulka s mým jménem a fotka z časopisu: dvě bezprizorní mladé hvězdičky rozvalené
na pohovce na tmavomodrém pozadí. Lindsey nahradila hlavy těch dívek malými, ledabyle
vystřiženými obrázky nás dvou.
S Ethanem za zády jsem odemkla dveře a otevřela. V pokoji to bylo slabě cítit prachem a růžovým
parfémem, který jsem ráda nosívala v chladnějších měsících. Jelikož flakonek zůstal nahoře, musela
ta vůně ulpět na mém oblečení.
Pokoj nebyl nic moc, zvláště ve srovnání s přepychem Mistrova apartmá. Tohle byl jen malý
obdélník. V jednom rohu stála jedna širší postel a u protější zdi stála skříňka, ve které pořád ještě
zůstávaly všechny osobní věci a oblečení, které jsem si nestihla odnosit do Ethanova apartmá. Byly
tu dvoje dveře, jedny vedly do šatníku a druhé do malé koupelny.
„Domove, sladký domove?“ zeptal se.
„Tak nějak.“ Vešel dovnitř a já za ním zavřela. Na chvíli mě omráčilo zjištění, jak moc se můj život
změnil od doby, co jsem upír. Za těch prvních nocí jsem byla přesvědčená, že Ethan je můj nepřítel,
upír, který mi odebral můj lidský život, aniž by se nad tím zamyslel. Vlastně jsem tehdy byla i
vděčná, že je můj pokoj ve druhém patře, jedno poschodí od něj, abych se s ním nemusela setkávat
častěji, než bylo nutné.
A teď jsme byli milenci. Důvěrníci. Partneři. Nakonec jsem uznala, že mi zachránil život, ne že mi
jej odebral, a on přistoupil na to, že nejsem někdo, kdo bude slepě poslouchat jeho rozkazy. Náš
vztah nebyl jednoduchý a celé to nebylo snadné. Ani teď, protože se vždycky vyskytlo nějaké
nadpřirozené drama, které zasáhlo do našich životů.
Ale možná že o to šlo? Že na plánech, ať už byly jakkoli dobře míněné, nakonec vůbec nezáleželo?
Že jsme se museli naučit přizpůsobit a nejlepší scénář byl najít si partnera, který je ochotný se
přizpůsobit po našem boku?
Kdybych se bývala nepřizpůsobila, možná bychom stále byli nepřáteli. Možná bych stále odmítala
jeho rady a doporučení, a on by si možná vybral z Domu takovou partnerku, která by naplňovala jeho
potřeby. Moje členství v Rudé gardě by bylo méně o pomáhání Domu a více o špehování Ethana.
Byli bychom protivníci zaměstnaní vzájemnou osobní válkou.
Místo toho jsme během uplynulého roku spojili síly. Bojovali jsme společně proti frakcím, které
chtěly rozervat Dům. A dokonce i v tomhle malém, studeném a stroze zařízeném pokoji jsem byla
doma, protože byl se mnou on.
Ethan se na mě zvědavě podíval. „Jsi v pořádku? Ten pokoj z tebe bzučí.“
„Jen přemýšlím,“ řekla jsem s drobným úsměvem.
„O čem?“
„Jak moc se věci mění.“
Došel ke mně, položil mi ruku na tvář a potutelně se usmál. „Ty přemýšlíš o nás.“
Kývla jsem. „O tom, co jsme byli a co se z nás stalo.“
„A jak jsem se ti brilantně a sofistikovaně dvořil?“
„A taky jako narcis,“ poškádlila jsem ho. „Chci se převléknout.“
Ethan si lehl na postel, jednu ruku si dal za hlavu a překřížil kotníky. „Dobře,“ řekl. „Jsem
připraven.“
„Ty jeden starej – zvrácenej – chlípníku,“ řekla jsem. Ale měl pravdu. Byla to jedna malá místnost a
soukromí nic moc.
„Já ti nebudu dělat striptýz,“ upozornila jsem ho, otočila jsem se ke skříňce a začala se přehrabovat
v šuplíku. Všechno oblečení, které jsem momentálně točila pořád dokola, zůstalo nahoře. Ve skříňce
se nacházel zbytek – trička z vysoké školy a z postgraduálu a lehce z módy vyšlé kousky, u kterých
jsem doufala, že budou za rok zase populárnější.
Jelikož do východu slunce zbývalo jen pár minut, vzala jsem staré tričko z newyorské univerzity,
sundala džíny a triko a převlékla se.
„Tohle teda fakt nestálo ani za vstupné,“ komentoval to Ethan.
„Vstupné bylo zdarma,“ podotkla jsem. „A já se převlékala kvůli sobě, ne kvůli tobě.“ Důležitě
jsem pokynula rukou do pokoje. „Pódium je tvé, příteli.“
„Nevím, co ode mě čekáš.“
 Posadila jsem se na postel a zaujala stejnou pózu jako on. „Očekávám, že si to svlékneš, a
očekávám, že sebou pořádně hodíš. V tomto pořadí.“
„Chmm,“ řekl jen. Já se dívala a on vstal, přetáhl triko přes hlavu a skopnul boty.
Podle mých kalkulací z toho byl Mistr upír uprostřed mé ložnice, bez trička a zíral na mě s
předvídatelně povytaženým obočím.
„Ještě nemáš hotovo,“ upozornila jsem ho, ale se slábnoucím nadšením. Ne vůči objektu zájmu –
ten byl sexy jako vždy – ale kvůli ubývající bdělosti. Slunce už téměř vykouklo nad obzor a pod
víčka se mi začala vkrádat ospalost.
Ethan buď vycítil mou náhlou únavu, nebo na něj dolehla stejná, a bez nějakých ceremonií sundal
kalhoty.
„Počkej, málem jsem zapomněl,“ řekl ospale. Šel ke skříňce a vytáhl modrou sametovou krabičku,
která mi nebyla ani povědomá, ani jsem si jí tam nevšimla.
„Co to je?“
„Splátka za zítřejší večeři s tvými rodiči.“
„Večeři s… a safra.“
Málem jsem na to zapomněla, ačkoli, upřímně řečeno, ty nepokoje byly dost dobrá omluva.
„Víš určitě, že odejít z Domu je dobrý nápad? Všichni se shodujeme, že Cadogan je na seznamu
potenciálních cílů.“
„A jdeme na večeři s jedním z nejdůležitějších mužů ve městě,“ řekl. „Nejsem nadšený, že to přišlo
zrovna v tuhle dobu, ale souhlasili jsme, že půjdeme. Tvůj otec se evidentně snaží napravit vztahy.
Nezaujímám k tomu žádný postoj – tohle je mezi tebou a jím – ale potřebujeme přátele a vybíravost
si nemůžeme dovolit.“
Posadil se vedle mě na postel a v rukou svíral krabičku. Otevírání sametové krabičky obvykle vede
k čemusi zajímavému, i když Ethan tu „zajímavost“ hodlal vyřídit poměrně šmahem. Už jsem cítila
pomalý, ohnivý východ slunce na očních víčkách jako mosazná závaží.
„Chceš se zasnoubit?“ zeptala jsem se zmámeně.
„Až se budu zasnubovat, budeš to vědět.“
Moje srdce se zatetelilo a znova jsem se probrala. „Až? Co myslíš tím až?“
„Já svoje slovo držím,“ řekl Ethan, otevřel krabičku a podal mi ji.
Uvnitř ležel třpytivý stříbrný přívěsek ve tvaru kapičky na stříbrném řetízku. Vzadu bylo jako punc
vyraženo elegantní „C“ a kolem něj droboučký, ale úhledný nápis: „Cadoganský Dům, Chicago.“
Nesmrtelná kapka krve se značkou našeho cadoganského členství. Byla to dokonalá připomínka
naší příslušnosti a věrnosti.
 „Je krásná,“ řekla jsem a přála si, abych mohla po té křivce přejet prstem, avšak neodvažovala jsem
se poskvrnit její povrch. „Domu se to bude taky moc líbit.“
„To doufám,“ řekl Ethan, zavřel krabičku a odložil ji na noční stolek. „Protože je budou muset nosit
opravdu dlouho.“
Aha, upíří humor. Díky bohu, že upíří vtípky se nikdy neomrzí, ha ha ha.
„Čas ke spánku?“ zeptala jsem se, ale už jsem se zavrtávala do peřin a zhasínala světlo na nočním
stolku.
Ethan beze slova zhasnul a já jsem se posunula, abych mu udělala místo. Lehl si vedle mě a zaujali
jsme pozici dvou lžic, abychom šetřili místem. I tak Ethanovi visely nohy přes okraj postele.
Malou útěchou bylo, že nás slunce dokonale zbaví vědomí a nějaké pohodlí nebo nepohodlí nám
bude absolutně fuk. Vmáčkla jsem se víc do objetí jeho paží a tepla jeho těla a oči mi těžkly, jak
slunce začalo vycházet, hvězdy začaly slábnout a zavládlo denní světlo.
Kapitola 11 - SEZNAMTE SE S RODIČI

O jedenáct hodin později slunce zapadlo a já jsem se probudila zpocená a ve spleti paží a
nohou.
Ale ne v tom dobrém slova smyslu.
Spíš tak, jako když dva dospělí spí na jedné široké posteli.
Vymotala jsem se z Ethanova sevření, ale ztratila jsem při tom balanc a zhroutila se na zem na
hromadu.
To teda bude zase večer.
Ethan nakoukl přes okraj lůžka. „Problémy, Ochránkyně?“
Zavrčela jsem na něj. „Jsem v pohodě. Teď riskuju, že budu znít necitelně, ale jak dlouho tu upíři z
Domu Greyů ještě pobudou?“
„Odhaduju, že tak dlouho, aby sis stihla přivodit ještě nejméně dva nebo tři lehčí úrazy.“ Posadil se,
přehodil nohy přes postel a podal mi ruku.
„Zcela vážně,“ řekla jsem, když jsem byla znovu na nohou, „mají vůbec ponětí, kde se ubytují?
Oprava střechy nějakou dobu potrvá. To jejich mechanické udělátko bylo komplikované.“
Mechanismus reagoval na zapadající a vycházející slunce a podle toho poskytoval atriu světlo nebo
stín.
„A je únor,“ dodala jsem. Únor nebyl v Chicagu měsíc, který by přál stavebním pracím. Prostě tu na
tohle byla moc zima.
Ethan sebral z nočního stolku telefon. „Nejsem si jistý. Asi budou muset najít nějaký kompromis,
hotel, dokud si nezajistí alespoň částečně trvalé ubytování, zatímco budou probíhat stavební práce.
Nejsou tu ještě ani dvacet čtyři hodin, Ochránkyně. Pokusme se být velkorysí, ano?“
Zamumlala jsem několik nevybíravých slov.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Běž otevřít,“ nařídila jsem. „Jsi víc oblečený.“
„Ty už jsi venku z postele. Kromě toho je to stejně pro tebe.“
„Jak to víš?“
„Jsem psychický upír.“
„Ne, ty jsi jen arogantní upír. To je něco jiného.“
Jelikož se Ethan neměl k tomu, že by se zvednul, a návštěva zaťukala okamžitě znovu, šla jsem ke
dveřím a než jsem otevřela, uhladila jsem si rukama vlasy.
Na chodbě stála Helen a v rukou měla černý pytel na šaty. Už měla na sobě svůj typický tvídový
kostým a v uších a kolem krku perličky.
 „Dobrý večer, Merit,“ řekla a natáhla ruku s pytlem. „Na večeři s tvými rodiči.“
Vzala jsem pytel a Helen se otočila, zase odkráčela chodbou a její krok byl profesionální a
rozhodný.
Zavřela jsem dveře a našla Ethana, jak se na mě směje s očividným pobavením.
„V tuto chvíli neakceptuji žádné komentáře.“
„Seber se, Ochránkyně,“ řekl, zvedl se a ovinul kolem mě paže. „Co nevidět si oblékneš šíleně
drahé šaty, které by si strašně ráda na sebe natáhla kdejaká hollywoodská hvězdička.“
„Jo?“ řekla jsem a se zájmem shlédla na pytel.
„Vypadá to, že spousta návrhářů byla nadšená, že má možnost stát se dvorním designérem upíří
módy. Docela určuješ trend.“
„Myslím, že sis mě s někým spletl,“ zavtipkovala jsem, ale musela jsem se zároveň i zamračit.
„Co ti zase šrotuje v hlavě?“ zeptal se.
„Jenom… mám starost opustit Dům, když by mohlo dojít k útoku.“
Zvedl mi prstem bradu. „Máme dovoleno být sami sebou. Ethan Sullivan a Caroline Evelyn
Meritová, aniž by mezi nás vstupovaly závazky vůči Domu.“
„Já vím. Ale mám špatný pocit, že si jen tak odskotačím ve večerních šatech,“ pro ilustraci jsem
jimi zatřepotala, „když jsou tady mrzutosti.“
„Nenecháváme tu Dům bezprizorní,“ připomněl mi. „Dům je momentálně střežen celým kádrem
lidí a upíry hned ze dvou Domů, včetně Scotta, Luca, Jonaha a obou skupin strážců. Jestli by v bitce
měla rozhodnout účast nás dvou, potom jsme si Scott a já opravdu najali nesprávné lidi.“
Musela jsem mu dát za pravdu a nejen proto, že jsem viděla Jonaha zápasit se dvěma katanami. „A
jak se k našemu odchodu staví Luc?“
„Jestli to teda nutně potřebuješ vědět, tak Luc a Malik si myslí, že je to dobrý nápad.“
„Dobrý nápad? Kvůli mým rodičům?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ řekl Ethan stručně.
Chvíli mi trvalo pochopit, proč se k tomu stavějí takhle – a proč ho to pobuřovalo.
„Chtějí, abys byl pryč z Domu pro případ, že by došlo k útoku,“ řekla jsem. „Chtějí, abys byl na
druhé straně města, místo abys šel s lodí ke dnu.“
Ethan nevypadal, že ho ta možnost těší. „Nešel bych k žádnému dnu. Bojoval bych za svou loď, jak
je to správné. Jsem Mistr tohoto Domu.“
„Já vím.“ Možná bych teď mohla mít pocit viny, ale Luc měl pravdu. „Jsou to tví podřízení a ty jsi
jejich pán. Dal jsi jim nesmrtelnost a za to chtějí uchránit tu tvoji. Jestli tě mám odvést pryč od
nebezpečí,“ řekla jsem důležitě, „pak prostě musím.“
 Ethan se podíval na hodinky. „Sice mám hrozně moc rád, když mě poučuješ o tom, co kdo musí, ale
už zase prokrastinuješ. Připrav se. Než odejdeme, chci se ještě stavit za strážci, a přijít pozdě na tu
večeři bys určitě nechtěla.“
To teda určitě ne. Nejspolehlivější způsob, jak zkazit večeři s mými rodiči, bylo přijít tam pozdě.
No, tedy kromě toho, že bych přivedla na tu večeři zombie. Protože kdo má v mrazáku mozky?
„Jdu se osprchovat,“ řekla jsem. „A ty sežeň kofein. Budu ho potřebovat.“

Zatímco byl Ethan dole, osprchovala jsem se a vykartáčovala vlasy, pak jsem si oblékla nezbytné
spodní prádlo, nanesla řasenku a lesk na rty.
Když jsem měla splněno to hlavní, rozepnula jsem zip na pytli s šaty a podívala se dovnitř.
Ethan to udělal znovu, takže mě to už nepřekvapilo. Šaty se dokonale hodily k té příležitosti. Byly
to na míru šité pouzdrovky z několika vrstev hedvábí, v pase s páskem a přepadlými rukávy. Spadaly
těsně pod kolena a živůtek byl zdobený lehounkými bílými motivy ptáčků.
Sundala jsem šaty z ramínka, rozepnula zip a vstoupila do nich. Opatrně, centimetr po centimetru,
jsem zvedala hedvábí, abych tu jemnou tkaninu neroztrhla.
Zvládla jsem si je sama zapnout, ale jen do půlky zad, než se rukávky začaly bránit.
Zrovna v tom okamžiku vešel Ethan dovnitř s kouřícím šálkem něčeho, co vonělo jako Earl Grey.
Našel mě, jak stojím uprostřed místnosti, šaty mi visí z ramenou a jednu paži mám přes prsa.
„No,“ řekl, položil nápoj na stolek a dal ruce v bok. „Ochránkyně, je na tebe skvělý pohled.“
„Můžeš mi prosím zapnout zip?“
„Raději bych tu stál a užíval si ten výhled.“ Málem jsem obrátila oči v sloup, než mi došlo, co má
na sobě.
Zatímco jsem byla ve sprše, oblékl si Ethan hladký černý oblek s krátkou vestičkou na pět knoflíků
a přes ni sako. Už jsem mnohokrát řekla, že by z něj byl dokonalý model, ale tenhle pohled to
trumfnul. Se zelenýma očima a zlatými vlasy vypadal, jako by vystoupil z reklamy na tmavou a
kouřovou whisky.
Zvedla jsem si vlasy a on se otočil a zapnul šaty, pak za mnou chvíli postál a prohlížel si můj odraz
v zrcadle připevněném na dveřích od šatny.
„Nech si vlasy rozpuštěné,“ řekl, a jak jsme se na sebe dívali v zrcadle, zdálo se, že jeho oči jsou
zelenější.
„Rozpuštěné?“ zeptala jsem se a udělala si rukama na hlavě provizorní drdol. „Uvažovala jsem o
drdůlku nahoře.“
„Rozpuštěné,“ trval na svém.
 Nechala jsem provizorní drdol spadnout a on mi načechral vlasy tak, že mi spadly přes ramena a
splynuly kolem mé tváře a světle modrých očí jako tmavý závoj.
Měl pravdu.
V těch přiléhavých pouzdrovkách, s volně spuštěnými vlasy a bledým odstínem upíří pokožky jsem
vypadala jako urozená dědička trůnu. Upíří aristokratka, která ví, co chce, a taky toho dosáhne.
„To není špatné,“ usoudila jsem.
„To opravdu ne,“ souhlasil Ethan, než mě jemně odstrčil a otevřel krabici na košile, kterou si sem
přinesl. Odhalil tak půl tuctu kapesníčků v barevné škále od bílé po ne tak úplně bílou.
Dívala jsem se, jak si opatrně zastrkuje jednu po druhé do kapsičky u saka.
„Co to děláš?“
„Vybírám si kapesníček,“ řekl a podíval se na sebe do zrcadla.
„Kvůli mým rodičům?“
„Kvůli tvým rodičům, sourozencům, neteřím a synovcům,“ odpověděl. „Kvůli tobě. Protože chci
udělat dobrý dojem.“
„Přece ses s mými rodiči už viděl.“
„To ano,“ přisvědčil a naše oči se setkaly v zrcadle. „Ale ne takhle.“
Jeho hlas náhle ztěžkl. Ne tím, že je Mistr upír, že se stará o ostatní a zajišťuje jejich bezpečí, ale
tím, že mu záleží na nás dvou. Že má poprvé po dlouhé době někoho, jehož bezpečí a štěstí staví nad
všechny ostatní. I kdyby to znamenalo, že má udělat dojem na obzvláště snobskou rodinu.
„Někdy z tebe omdlévám.“
„Jestli je to jen někdy, tak neodvádím svou práci dostatečně dobře.“ Konečně si vybral jeden
hedvábný čtvereček, vsunul do kapsičky u saka, upravil jej a zkontroloval se v zrcadle. „Ujde to,
Ochránkyně.“
„Vskutku. Myslím, že jsme připravení.“
„Boty?“ řekl a shlédl k mým nohám.
„Aha,“ řekla jsem. Podívala jsem se do šatníku a našla několik párů, které tam na mě čekaly. Helen
je sem musela snést z apartmá. Vklouzla jsem do vhodného páru a otočila se na Ethana, aby
zhodnotil výsledek.
„A můžeme jít,“ řekla jsem.
Ethan se podíval na mé boty s výrazem naprostého zděšení. Jehlové podpatky byly určitě správnou
volbou k těmhle šatům… ale ne v únoru v Chicagu.
Proto jsem vytáhla šeredné, tmavozelené galoše, ve kterých dojdu do auta a z auta, a Ethan
nevypadal, že by to na něj udělalo dojem.
Nasadila jsem výraz čisté a neposkvrněné nevinnosti. „Tobě se nelíbí?“
 „To nemyslíš vážně.“
„Co? Ty boty?“ Shlédla jsem a potlačila úsměv. „Je únor, Ethane. Na ulici je sníh.“
Chvíli se na mě díval. „Děláš si legraci.“
„Dělala jsem si.“ Zvedla jsem do vzduchu černé páskové botky na jehlových podpatcích, které jsem
držela za zády. „Líbí se ti víc tyhle?“
Vypadal, že se mu ulevilo. „A to už bylo všechno?“
„Ale povedlo se mi to.“ Trochu jsem v galoších zastepovala, abych ten vtípek podtrhla.
„Pojďme, Ginger Rogersová,“ řekl Ethan a ukázal diktátorsky ke dveřím. Ale když to říkal, usmíval
se.

Vyšňoření na maximum jsme sešli dolů do operačního střediska, abychom se ujistili, že je Dům
připraven a že se můžeme vzdálit.
Luc, Lindsey a Juliet byli přítomni, ale upíři od Greyů ještě nedorazili. Margot se na ně očividně
připravila, jelikož uprostřed zasedacího stolu ležel obrovský podnos se sladkým pečivem. Zakručelo
mi v žaludku – několik doušků čaje mi vážně hlad moc nezahnalo – ale odolala jsem nutkání se teď
nadlábnout, jelikož jsem věděla, že bych si určitě pokapala své drahé šaty krémem nebo by mi na ně
upadlo kandované ovoce.
Když nás Luc zblýsknul, hvízdl. „Merit, moc ti to sekne.“
„Kampak máte namířeno?“ zeptala se Lindsey. Asi ještě nečetla Lucovu zprávu na dnešní noc.
„Jdeme na večeři s mými rodiči,“ řekla jsem s úšklebkem.
„To je vtip,“ řekla Lindsey.
Ethan a já jsme se posadili k jednacímu stolu. „Vůbec ne,“ řekl on. „Poslali nám tištěnou pozvánku
a tak dál.“
„Překvapuje mě, že tam jdete,“ přiznala Lindsey a podezíravě přimhouřila oči.
„Ethanovi to připadalo jako dobrý nápad.“
„Takže ty házíš vinu na mě?“
„Kdykoli jen můžu,“ řekla jsem s úsměvem. Ale ten úsměv mě rychle přešel. „A do prdele.“
„Co je?“ zeptal se Ethan s vyplašeným výrazem.
„Nemáme něco na tu večeři přinést s sebou?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po místnosti. „Třeba
přílohu nebo dezert nebo něco? Nedělají tohle lidi obvykle, když jsou, no, dospělí?“
Se slavnostními večeřemi jsem neměla moc zkušenost, protože mí zkostnatělí rodiče se všeobecně
spoléhali na Pennebakera, svého komorníka, který zařizoval většinu těchhle věcí v jejich domácnosti.
Ale doprovázela jsem občas přátele k jejich rodičům a vždycky se zdálo, že s sebou berou košíčky
nebo roládky nebo sáček chipsů.
 „Někdy se to dělá,“ řekla Lindsey. „Ale nemyslím, že se to vyžaduje nebo tak něco.“
Možná ne, ale stejně jsem si představila Roberta a Charlottu, jak přijíždějí k prahu mých rodičů s
dětmi a teplými pokrmy v rukou a já se tam objevím zavěšená do milence, s vypůjčeným autem a
životním stylem, který mí rodiče zcela určitě považují za pochybný.
„Víno,“ řekl Ethan. „Než odejdeme, požádáme Margot o lahev vína.“
„Dobrý nápad,“ řekla Lindsey a luskla prsty. „Vezměte červené. Lidi milujou červené víno.“
Luc se na ni tázavě zahleděl. „Odkdy jsi expert přes lidské chutě?“
„Od té doby, co jsem byla člověk,“ řekla sarkasticky.
Ethan protočil oči a poklepal na hodinky. „Když už jsme tady, možná bychom měli probrat ochranu
Domu?“
„Přesně tak,“ řekl Luc a podíval se na Ethana. „Přeptali jsme se po Domě. Nikdo prý nezná Robin
Popeovou ani nepoznává její fotku, takže to nám dává trochu naděje. S ohledem na okolnosti však
viditelně máme vysoký stupeň pohotovosti.“
„S ohledem na okolnosti pouličních nepokojů?“ zeptal se Jonah, který se objevil ve dveřích. „Nebo
na Greenwichské prezídium?“
Jonah si prohlédl, jak jsme naparádění, ale nekomentoval to. Vsadím se, že on Lucovu denní zprávu
četl.
„Na obojí,“ řekl Ethan. „Monmonth volal pár minut před úsvitem. Řekl, že poskytnutí azylu Domu
Greyů bere jako akt války.“
Jonah vypadal šokovaně; já ne. Možná jsem byla mladší upír, zelenáč, ale s čachry Greenwichského
prezídia i s jejich egoismem jsem měla své zkušenosti. Na Dům Greyů se prezídium příliš
nezaměřovalo; na nás ano. Často. A přesně kvůli tomu jsme se osamostatnili, i když náš odchod
jejich čachrům moc nezabránil. Vtáhli nás zpátky do té své hry.
„Jako v Kmotrovi,“ zamumlala jsem.
„Cos říkala?“ zeptal se Jonah.
„Ale nic,“ odbyla jsem ho a otočila se k Ethanovi. „Nemohl by ho Darius nějak zastavit? Pořád ještě
je v čele.“
„Technicky vzato je v čele,“ řekl Ethan. „Jenže jeho politická moc je už skoro fuč. Skoro nás z
prezídia vyšoupnul, ztratil nás, když jsme ho nechali uvést slova v činy, nebyl schopen dokončit útok
na nás a nechal se zranit Zbloudilým upírem. To mezi nejmocnějšími upíry světa nebudí moc
důvěry.“
„Jen tak mezi námi,“ řekl Jonah, „zdá se, že od jeho potyčky s Michaelem Donovanem začal Darius
trpět spíš agorafobií.“
„Agorafobií?“
 „Ta potyčka ho vyděsila,“ řekl Jonah. „Není zvyklý na to být slabý, na pocit slabosti. Donovan ho
převezl, což pěkně zamávalo s jeho sebedůvěrou. Ostatní, zvláště Monmonth, tu slabost vycítí.“
„Dlužno dodat, že měl zbraň, která střílela osikové kolíky,“ řekla jsem.
„Jistě,“ připustil Jonah. „Ale Darius je několik století starý a už s nepřáteli bojoval. A obvykle
nepotřebuje, aby ho zachraňovala růžová upírka.“
V upíří terminologii „růžová“ neupozorňovala na mé pohlaví, nýbrž na můj věk. Byla jsem upírkou
méně než rok a Daria pálilo, že jeho zachránkyně měla méně síly i dovedností, než jakou on sám
připisoval sobě.
„A ostatní členové prezídia toho zneužívají?“ zeptala se Lindsey.
Jonah kývl. „Jsou to upíři v nejtradičnějším smyslu. Monstra ze staré školy. Ten typ, který honil
Van Helsing. Ten typ, který zabíjeli vesničané. Slabé jedince si nenechají stát v cestě.“
„Proto napadli Cadoganský Dům,“ řekl Luc, „i když na našem odchodu finančně vydělali.“
Prezídium od nás žádalo finanční kompenzaci za zisk, k němuž jsme přišli během našeho členství v
prezídiu, ale protože jejich útok byl porušením naší dohody, rozhodli jsme se ty peníze si ponechat.
„Takže co budeme dělat?“ zeptala jsem se.
„Paradoxně z dlouhodobého hlediska uděláme všechno pro to, abychom posílili Dariovu pozici.
Když zůstane hlavou prezídia, nemáme se tu už o čem bavit.“
„A jak ho můžeme posílit?“ zeptal se Jonah.
„Bude to vyžadovat strategii,“ řekl Ethan.
„A z krátkodobého hlediska?“ zeptala jsem se já.
„Budeme mít oči na stopkách. Nemyslím, že má Monmonth spojence pro další útok s plným
nasazením. Fae dostali, co chtěli, a náš mír zůstává nedotčen. Za sebe si nemyslím, že udeří na dva
spojené Domy, když má na své straně jenom polovinu členů Domu. Ale co by mohl udělat
doopravdy? To nevím.“
„Umístíme na ochoz hlídky,“ řekl Luc. „Uvidí na dvůr z ptačí perspektivy. Jonah a já jsme taky
vytvořili nový rozpis služeb pro Cadogany a Greye. Už je na to aplikace připravená ke stažení, a
patnáct minut před směnou dostanete upozornění. Venku je zima jako v márnici, takže si vezměte
rukavice, klapky na uši, horkou čokoládu, cokoli, co vás zahřeje. Ale budete tam a budete ve střehu.
Jo, a aspoň nějaká dobrá zpráva – Saul se nabídl, že daruje pizzu, aby se náš rozrostlý Dům mohl
dnes v noci nasytit. Malé poděkování, jelikož mu Merit zařídila nějakou ochranu během těch
výtžností ve Wicker Parku.“
„A zrovna dneska, jako na potvoru, musíme mít večeři s rodiči,“ zamumlala jsem.
Ethan mi stiskl ruku, aby mě povzbudil. „To zvládneš, Ochránkyně.“
 „Jestli ti to pomůže, Ochránkyně, napsali jsme tě později na rozpis, abys mohla mrznout s nimi
ostatními.“
Trochu jsem se usmála. „Vlastně mi to fakt trochu pomůže.“
„Saul nám ty pizzy nechá doručit přímo do sklepa,“ řekl Luc. „Aby ostraha mohla prověřit jen
jednu dodávku, místo aby hlídali lidi a upíry, jak běhají do Domu a zpátky.“
„Dobrý nápad,“ řekl Jonah.
„Občas nějaký mám,“ řekl Luc s upřímnou skromností. „Ne moc často, ale tu a tam jo.“
„Jestli jsme tu hotovi,“ nadhodil Ethan, „tak bychom šli, už musíme.“ Vstal a já taky.
Jonah se rovněž zvedl. „Ethane, Merit, mohl bych s vámi na chvíli mluvit venku?“
Ethan kývl na souhlas, ale zatvářil se při té prosbě nedůvěřivě.
Vyšli jsme z operačního střediska a vydali se ke dveřím do sklepa, pak jsme se zastavili.
Jonah spustil. „Vzhledem k hrozbě ze strany lidí a prezídia si Dům Greyů myslí, že je čas zvážit
alternativní metodu ochrany Domu.“
Ethan si vrazil ruce do kapes. To bylo další jeho typické gesto, které sice vypadalo nenuceně,
obvykle však značilo, že dává velmi, velmi bystře pozor. „A ta je?“
„V tomhle městě jsou lidi, kteří jsou silnější než my. Myslím, že bychom měli zvážit, zda je nevzít
mezi sebe.“
„Myslíš čaroděje?“ zeptala jsem se a myslela tím Catchera, Mallory a Paige, čarodějku, kterou jsme
si s sebou přivezli z Nebrasky.
„Myslím.“
„Ne,“ řekl Ethan. „Už jsme o tom mluvili. Mallory porušila svatost tohoto Domu.“
„Máš pravdu,“ řekla jsem. „Poškodila majetek a ublížila lidem. Ale taky je schopná. Je mocnější
než Monmonth nebo McKetrick nebo kdokoli jiný, o kom víme.“
„Ale oni správně nemají praktikovat magii,“ namítl Ethan. „Catchera z Řádu vyhodili a Mallory má
domácí vězení. Ani u Paige nevěřím, že je to oficiální.“
„Catcher už tenhle týden magii použil a Mallory nemůže být bez magie věčně. Jestli ji má znovu
použít, možná není špatný nápad, abychom ji zkrotili a zužitkovali ve svůj prospěch.“
Ethan chvíli mlčky stál, zíral do země a zamyšleně vraštil obočí.
Jonah se na mě podíval a já jsem pokrčila rameny. Nebylo pochyb o tom, že Mallory znamenala
risk.
Ale možná kdyby měla podporu svých přátel a síť nadpřirozených, mohla by vymyslet způsob, jak
to tentokrát udělat správně.
Zamračila jsem se. Opravdu nakonec přemýšlím o Mallory jako o vhodném řešení? Byla jsem
připravena na to, že opět použije magii? Ne. Nebyla jsem na to připravená. Jenže to bylo
nevyhnutelné. A jediný způsob, jak té nevyhnutelné věci zabránit, aby se zase otočila proti nám, byl
ji v první řadě ovládnout.
„Zvážím to,“ řekl.
Oba jsme se na něj podívali.
„Víš to jistě?“ zeptala jsem se.
„Určitě ne. Ale jakkoli se mi to příčí, musím přiznat, že Jonah má pravdu. Oni jsou silnější než my a
my jsme teď zranitelní novým a jiným způsobem. Sluší se a patří, abychom vzali v úvahu všechny
možnosti. Když se o mně říká, že rád ovládám lidi,“ řekl a uštěpačně se podíval na mě, „je možná čas
předat kousek té kontroly našim čarodějnickým přátelům.“
„Dejte nám vědět, jak můžeme pomoci,“ řekl Jonah.
„Ujišťuji tě,“ řekl Ethan, „že to uděláme. Chci pro tenhle dům bezpečí a chci ho hned.“

Když jsme se ujistili, že je Dům v dobrých rukou a že Luc, Malik, Scott a Jonah mají číslo na
Ethana, na mě, na mé rodiče i na dědu, a když jsme vzali z kuchyně lahev červeného vína, odebrali
jsme se do parkovací zóny s pochvami s meči a botami v rukou.
Ethan se rozhodl, že do Oak Parku bude řídit on, s čímž jsem neměla problém. Taky se rozhodl, že
pojedeme jeho novým nablýskaným Ferrari. Pravděpodobně by to byla ještě větší zábava v létě než v
zasněžených a namrzlých ulicích, ale ani tak to nebylo k zahození. Protože to přece bylo Ferrari.
Když jsme vyjeli z podzemních garáží, bylo jasné, že bezpečnostní opatření kolem Domu jsou
přísnější než obvykle. U bran stály zdvojnásobené stráže, na perimetru stálo na hlídce více lidí a mezi
nimi byli rozmístěni upíři a dohlíželi na vše nadpřirozeným okem.
Cestou jsme museli dvakrát popojíždět v koloně – poprvé kvůli prázdnému sedanu u krajnice s
výstražným trojúhelníkem, podruhé kvůli kusu lepenky na silnici – a nakonec jsme dojeli do Oak
Parku, čtvrti na západním předměstí Chicaga, kterou mí rodiče nazývali domovem. Ethan zaparkoval
Ferrari před hranatým, moderním domem mých rodičů. Byl to jediný dům v této čtvrti postavený v
podobném stylu, a nemyslím to jako kompliment.
Ethan mi pomohl z auta, což bylo při mé obepnuté sukni docela problematické. Fičel ledový vítr,
který studil dokonce i přes kabát, rukavice, šálu a galoše.
Zírala jsem nahoru na krabicovitý dům a připravovala se na okamžik, kdy vejdeme dovnitř. Než se
moje sestra, matka a švagrová vrhnou na Ethana jako supi na mršinu.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě Ethan, když byly dveře zavřené a auto zase zamčené.
 Podívala jsem se na něj, jak byl neskutečně pohledný v tom trojdílném obleku, tak jiný než jakýkoli
jiný muž, kterého jsem kdy potkala. Byl stejně úchvatný jako frustrující.
„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a podívala jsem se na luxusní minivany na příjezdové cestě. Ani
Charlotta, ani Robert na nejluxusnějších vozítkách pro děti rozhodně nešetřili. „Nervózní, což se
poslední dobou zdá jako docela běžná věc.“
Ethan se zamračil. „Myslel jsem, že ty a tvůj otec jste poslední dobou udělali pokroky.“
„To jo, ačkoli s mým otcem je to dva kroky vpřed, dvanáct kroků vzad. Spíš si ale dělám starosti s
těmi ostatními.“
„Vzdám se kvůli tobě jejich přízně, Ochránkyně.“
Zakroutila jsem očima, i když jsem věděla, že si mě dobírá jen proto, aby mi pomohl se uvolnit, za
což jsem ho milovala ještě víc. „Nejsi až tak neodolatelný, Sullivane.“
Náhle se zastavil, jednu nohu na ulici a druhou na zasněženém obrubníku. „Teď sis to
vykoledovala,“ zamumlal. Než jsem stihla něco namítnout, zvedl mě ze země a vzal do náruče a nesl
mě po chodníku k hlavním dveřím.
„Co to vyvádíš?“
„Jsem neodolatelný,“ řekl zcela věcně, jako by na upírovi v sexy černém obleku nesoucím svou
milou po zasněženém chodníku do hradu svých rodičů nebylo nic ani vzdáleně neobvyklého.
Hádám, že jsem vlastně ty galoše nakonec ani nepotřebovala.
Držela jsem se ho kolem krku, a když jsem viděla samolibý úšklebek jeho úst, musela jsem se
usmát.
Vyšel po schodech, jako by moje váha byla něco zanedbatelného – nemožné, jelikož jsem měřila
přes sto sedmdesát centimetrů – a opatrně mě položil na verandu. Tam se však na chvíli, na jednom
koleni, zarazil a zakřenil se na mě.
Moje srdce se náhle zastavilo. Snad nechce…? To přece nemůže…
Stejně nenuceně, jako mě předtím vzal do náručí, si Ethan utrhl malý žmoleček z kolene.
„Jen smítko,“ vysvětlil, zvedl se a uličnicky se na mě zazubil. „Myslela sis, že jsem na jednom
koleni z nějakého jiného důvodu, Ochránkyně?“
Moje srdce opět začalo bít. „Jsi kruťas, prostě kruťas.“
„Jestli tě to nějak utěší, jsem tvůj kruťas.“ Pozvedl mou ruku ke rtům a políbil mě do dlaně.
„Navždycky,“ dodal a já se usmála jako poblázněná puberťačka. Ethan Sullivan na mě uměl hrát jako
na stradivárky.
„Pojďme, Casanovo,“ řekla jsem mu, uhladila si sukni a zvedla pěst, abych zaklepala na dveře.
 Matka otevřela dřív, než jsem to vůbec stihla, a já se začervenala a okamžitě přemýšlela, kolik toho
od nás z verandy slyšela. Měla na sobě světle modré pouzdrové šaty a šňůru perel, blonďaté mikádo
perfektně upravené.
„Merit!“ řekla zvonivým hlasem. „Jsme tak rádi, že jsi tady. Vypadáš absolutně fantasticky. Tak
profesionálně.“ Vtiskla mi pusu na tvář, než mě pustila a vrhla se na větší a lepší kořist.
„Ethane, vy vypadáte absolutně úchvatně. Ten oblek je náramně slušivý.“ Stiskla jeho ruce a
políbila ho na tvář.
„Vy také vypadáte báječně, paní Meritová.“ Podlézavě se díval z jedné na druhou. „Byl bych řekl,
že jste sestry.“
Matka jen mávla rukou a do tváří jí vstoupil ruměnec. „Ale jděte,“ řekla. „A říkejte mi Meredith.
Trvám na tom.“
Matka se na nás chvíli jen dívala se směsicí pýchy a úlevy ve tváři. Nebyla jsem si jistá, co z toho
mi má lichotit.
„Ale co to mám za způsoby?“ pokárala sama sebe naoko. „Pojďte dál, jen račte.“ Nepotřebovali
jsme žádné formální pozvání – už jsme v tom domě byli –, ale zdvořile jsme kývli hlavami, vešli
dovnitř a zavřeli za sebou dveře.
Matka se natáhla pro naše kabáty a odložila je na dřevěný věšák u dveří. „Dali jsme Pennebakerovi
na dnešní noc volno, jelikož je tu celá rodina, takže se chovejte jako doma.“
Zdálo se mi nápadné, že uspořádala večeři pro tolik lidí a bez něj. Buď to znamenalo, že vařila, což
by bylo dost nešťastné, nebo si objednala jídlo. Držela jsem nám palce, aby to bylo to druhé.
Matka se usmála a spráskla ruce, jak si prohlížela naši garderobu, alespoň tedy do okamžiku, než si
všimla mých galoší. Její úsměv rychle zvadl.
Zvedla jsem páskové lodičky. „Žádný strach; vzala jsem si náhradní.“
„Fíha,“ řekla. „Už jsem se bála, že ty šaty chceš zničit těmi botami. Jestli jim tak vůbec můžeme
říkat. Spíš umělohmotné holínky.“
Zmizela do haly, zatímco Ethan se vedle mě pochechtával.
„Umělohmotné holínky,“ opakoval.
Slabě jsem zaúpěla a přidržela se ho, zatímco jsem vyměňovala galoše za lodičky se špičatou
špičkou. Když jsem se přezula, vyrostla jsem o sedm centimetrů. Pořád to nestačilo, abych si koukala
s Ethanem do očí, ale už to bylo o dost blíž.
Matka se znovu objevila a v rukou držela útlé sklenky na šampaňské. Dala nám každému jednu.
Dopřála jsem si doušek na povzbuzení, než jsem si všimla otupělého výrazu v matčině tváři.
Prosím, nepokoušej se uhranout mou matku, požádala jsem v duchu.
Něco takového nemám zapotřebí, Ochránkyně. Takhle okouzlující jsem od přírody.
 Komentář jsem si nechala pro sebe.
Následovali jsme matku do útrob domu, když vtom kolem nás proběhlo pět dětí – tři kluci a dvě
holčičky – s hračkami v rukou.
„Moje neteře a synovci,“ vysvětlila jsem.
„A Elizabeth čeká třetí. Jsme v obývacím pokoji,“ dodala a my jsme šli za ní přední částí domu do
hlavní obytné části.
Jak jsme šli, nacházela jsem dům zcela jiný než ten, na který jsem byla zvyklá. Věděla jsem, že
moje matka plánuje změnu interiéru – při mé poslední návštěvě vystěhovávala nábytek. Ale tahle
změna byla markantní. Architektura zůstávala stejná – beton, stejně jako exteriér – ale dovnitř
nechala nanosit nábytek a doplňky, které působily hřejivě a přívětivě, ne jako ta studená, klinická
skořápka, která tu byla předtím. U betonové krabice, které někdo říká dům, to byl docela výkon.
Zvlášť obývák se úplně proměnil, byl teď plný koberečků a jasně barevného nábytku, obrovských
pokojových rostlin a mraků rodinných portrétů. A na tom pohodlném nábytku trůnily mraky Meritů.
„Merit!“ vypískla nejmladší z rodiny, téměř dvouletá Olivia, dcera mé sestry Charlotty. Byla
oblečená v překrásných zelených sametových šatičkách, které ladily se šaty její matky, a vlasy měla
zapletené do copánků trčících po obou stranách hlavičky.
Váhavě se ke mně rozběhla, zvedla ručičky a zatínala pěsti, abych ji zvedla.
„Ahoj, slečno Olivie,“ řekla jsem, odložila sklenku šampaňského na nedaleký koktejlový stolek a
zvedla si ji na ruku. „Ty jsi ale těžká! Jak jsi mohla takhle ztěžknout?“
„Já rostu,“ řekla jednoduše.
„Myslím, že vážíš už stejně jako tvoje maminka.“
„Beru to jako kompliment, sestřičko.“ Charlotte, v zelených pouzdrovkách, tmavé vlasy ostříhané
do krátkého skřítkovského účesu, mě políbila na tvář. „Jak se máš?“
„Dobře. A vypadá to, že Olivia se má taky dobře.“
„Jsou mi dva,“ řekla Olivia a zvedla odpovídající počet prstíků.
„To už jsi opravdu veliká,“ řekla jsem. „Je z tebe velká holka.“
Olivia vážně přikývla, pak se plaše podívala na muže stojícího vedle mě. Charlotte byla mnohem
méně zdrženlivá.
„Ó, můj bože, vy jste ale úžasný!“ zvolala Charlotte. Měla v jedné ruce koktejlovou skleničku a v té
druhé se jí najednou ocitla Ethanova paže. „Řekla jsem jí, že vás má sbalit, dokud může.“
Ethan se na mě zářivě usmál. „Sbalila mě,“ řekl a zjevně byl tou familiérností a pozorností nadšen.
„Možná, že teď konečně uzná, že mám vždycky pravdu,“ řekla Charlotte. „Když vyrůstala, měla s
tím hodně velký problém.“
 „Pořád s tím má velký problém. Já mám pravdu skoro vždycky a ona vypadá, že na tu skutečnost
dost často zapomíná. Je to opravdu nešťastné.“
„To se vsadím,“ řekla Charlotte.
„Kde je Major?“ zeptala jsem se. Major Corkberger byl Charlottin manžel a kardiochirurg.
„Má službu, samozřejmě, jako obvykle. Je chirurg,“ dodala směrem k Ethanovi, jako by to byla
nějaká důvěrná zpráva. Ethan zdvořile kývl.
„Pojď sem, Olivie, proč nenecháš tetu Merit a strýčka Ethana, aby se pozdravili s ostatními?“
zeptala se Charlotte. Olivia natáhla ruce k matce, aby si ji mohla vzít.
Ethan slovně nenamítal nic proti tomu, že byl právě nazván strýčkem Ethanem, ačkoli vypadal
trochu bledší než obvykle – což je u upíra co říct.
„Strýček Ethan?“ zeptal se, když Charlotta odešla.
Zavěsila jsem se do něj paží. „Jen dýchej, Sullivane. Neříkáš mi tohle vždycky?“
Představila jsem ho Elizabeth, Robertově manželce s havraními vlasy, která vypadala, že v
očekávání dítěte číslo tři každou chvíli praskne. Když vstávala z gauče, potřebovala pomoct a Ethan
jí nabídl ruku, a když ho objala, povedlo se mu nesyknout.
„Jsme tak rádi, že si Merit našla někoho, kdo ji učiní šťastnou.“
„Děkuji,“ řekl. „Snažím se.“
Elizabeth se dívala střídavě na mě i na něj a tvářila se významně. „M-hm,“ zamručela s rukou na
břiše. „Tady je hodně potenciálu. Vidím to.“
Dorazila jsem šampaňské na jeden hlt. „Možná ještě jednu skleničku, mami?“
„Ale jdi,“ řekla Elizabeth a hravě mě plácla po paži.
Elizabeth jsem měla vždycky ráda. Zatímco Robert byl prskající obraz mého otce, fyzicky i
emocionálně, Elizabeth byla zábavná a nohama na zemi. Pořád sice platilo, že to bylo děvče z lepší
společnosti, její otec byl magnát na slovo vzatý, ale ona se pořád zdála být sama sebou, jako by se
nepotřebovala předvádět, aby někomu dokázala svou cenu.
„Předpokládám, že tvé úmysly jsou počestné?“ zeptala jsem se Ethana.
„Jaká odpověď mě nedostane do maléru?“ zeptal se a v té chvíli si všechny ženy starší deseti let v
místnosti povzdychly.
Zakoulela jsem očima, ale uvnitř jsem celou tu konverzaci vnímala jako tak nějak… skvělou.
Poprvé v životě jsem se ve své rodině necítila jako outsider. Měla jsem svou vlastní alternativu
rodiny, partnera na svých eskapádách. Byli jsme tady – společně – takže jsem se necítila jako páté
kolo u vozu.
A pak, na opačném konci spektra, byl muž, který vypadal, že si stanovil za životní cíl proměnit mě
v něco jiného. Z plaché teenagerky ve společenskou hvězdu. Z člověka v upíra.
 „Jste tady.“
Otočili jsme se a ve dveřích uviděli mého otce. Joshua Merit vešel dovnitř a v jeho kroku byla
naprostá sebejistota. A spolu s ním můj starší bratr Robert.
Otec, stejně jako já, měl tmavé vlasy a světle modré oči. Robert byl světlý po matce, ale jinak po
otci podědil tytéž aristokratické rysy a hranatá ramena.
„Ethane,“ řekl otec a vykročil vpřed s nataženou rukou. Potřásli si, ale Ethanova póza se nezměnila.
Nejevil žádné známky patolízalství nebo pochlebování. Byl sice hostem v domě mého otce, ale
zároveň byl silou, která si zasloužila uznání, nejen nějaký kariérista, který se chce přiživit na otcově
úspěchu.
„Joshuo,“ řekl Ethan. Potřásli si rukou a můj otec se otočil ke mně.
„Merit,“ řekl trochu neohrabaně a aniž by nabídl objetí nebo potřesení ruky.
„Tati,“ řekla jsem a podívala se na svého bratra. „Roberte.“
Robert vypadal starší, než když jsem ho naposledy viděla. Vyspělejší, nebo možná měl jednoduše
na ramenou větší břímě. Byl na řadě, aby převzal Merit Properties, takže té tíhy na ramenou bude asi
mnoho.
„Ahoj, Merit,“ řekl a kývl na Ethana. „Robert Merit.“
„Ethan Sullivan.“
Chvíli se na sebe dívali. Nenazvala bych svého bratra ochranitelským typem, ale v jeho očích bylo
něco lehce výhrůžného. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že to nějak souvisí se mnou.
Robert byl ochranitelský vůči našemu otci a rodinnému jménu a já jsem tušila, že se dosud
nerozhodl, zda Ethan je, nebo není hrozba.
Když na sebe chvíli zírali, Robert se maličko uvolnil. „Vypadáš dobře,“ řekl mi.
Kývla jsem. „Díky. Gratuluju k dítěti. Elizabeth vypadá velice šťastně.“
Kývl stejně, jak to dělal můj otec. Jen mírný pohyb hlavou, jako by byl příliš zaneprázdněn, než aby
plýtval pohybem na něco většího.
„Je nám velikou ctí,“ řekl. „Vypadá to, že máte tento týden trochu krušný.“
„Naše popularita je jako na houpačce,“ řekl Ethan, „jako tomu ostatně bylo vždycky. V tomto
okamžiku se velice nahlas ozývá dav obyvatelů Chicaga, kteří upíry neschvalují.“
„Nešťastné na tom je,“ řekl otec, „že by chtěli soudit člověka podle fyzických vlastností, ne podle
jeho skutků.“
„Naprostý souhlas,“ přitakal Ethan.
Otec kývl, spokojen, že mu Ethan přizvukuje. „Teď, když jsme si potřásli rukama, bychom si
možná mohli dát v kanceláři drink ještě před večeří? Můžeme si přitom popovídat.“
Tázavě pohlédl na matku, asi aby zjistil, jestli zbývá ještě dost času, než se bude podávat večeře.
 „Ano,“ řekla. „Běžte si a nás tu nechte, ať si taky popovídáme.“ Mávla na ně. „Kšá.“
Ethan se na mě ohlédl a jeho výraz byl těžko rozluštitelný. Něco mezi „zachraň mě“ a „začínám
litovat, že jsem se nápadem na tuhle večeři nechal tak unést“.
Mávla jsem na něj vyloženě škodolibě. „Za chviličku se uvidíme, miláčku.“
Přimhouřil oči, zatímco ho můj otec a Robert vedli chodbou, ale šel dobrovolně jako vězeň, který
nemá žádnou naději na útěk a přijal nevyhnutelnost svého rozsudku.
Když zmizel, obývákem proběhly děti a za sebou vláčely tahací hračky. A dělaly rámus. A byly
extrémně ničivé.
„Takže,“ řekla Charlotte a položila mi ruku na koleno, „nechci předbíhat, ale už jsi uvažovala o
tom, jaké si pořídíš svatební šaty?“
Já to tušila.
Kapitola 12 - POZORUHODNÁ NOSTALGIE

P ánský a dámský klub se nakonec zase sešel, a sice u obrovského (a také nového) stolu v
jídelně, kde již čekalo pečené zvíře (blíže neurčeného původu), šťouchaná kořenová
zelenina (blíže neurčeného původu) a další vybrané pokrmy. Děti byly usazeny k menšímu
stolku ve vedlejším pokoji. Zatímco my jsme hodovali na jemném porcelánu, ony dostaly plastové
talířky s obrázky robotů a pravděpodobně diskutovaly o nejnovějších hračkách a elektronických
zařízeních. Tipovala jsem, že bych se do té konverzace docela s chutí zapojila.
Co mě určitě netěšilo, bylo jemné brnění podrážděné magie proudící z Ethana, když se vrátil zpátky
s otcem a bratrem v závěsu.
Vytáhla jsem z bufetu dvě sklenice vína – moje matka neměla Blood4You na skladě – a jednu vzala
Ethanovi.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se tiše.
Vzal si sklenku, ale nenapil se z ní.
„Probírali jsme byznys,“ řekl, aniž by to dál rozvíjel. Upřímně zněl trochu zmateně.
„Budeme si potřebovat na chvíli odběhnout a něco probrat?“
„Není potřeba,“ řekl, stiskl mi ruku, a když zjistil, že nejsem spokojená, shlédl ke mně.
„Všechno je dobré, Ochránkyně. Tvůj otec přišel s jistým obchodním návrhem. Bylo to…
nečekané.“
Asi by mě nemělo překvapit, že otec zahnal Ethana do rohu a začal kout obchodní plán. Ani by mě
nemělo překvapit, že jsme byli za této únorové noci pozváni do jejich domu jen za tímto účelem,
protože jsem kdysi souhlasila, že s bratrem proberu rodinný byznys, a můj otec si ten dluh zkrátka
vybral.
„Nevadí,“ řekl Ethan a napil se vína. „Co ty? Jak šel holčičí pokec?“
„Bylo to divné. Většinou bez dramat.“
Uchechtl se. „Co jsi čekala? Že se budete tahat za vlasy?“
Pokrčila jsem rameny. „Vždycky jsem byla ta, co je mimo. Jen jsem myslela, že ten přechod bude
obtížnější, než jaký je.“
„Přechod v dámu z lepší společnosti?“
Přimhouřila jsem oči. „Já nejsem dáma z lepší společnosti.“
„Nuže,“ přerušila nás matka. „Myslím, že jsme připraveni na večeři!“
Jako na povel se z kuchyně vynořili muži a ženy v černých kalhotách a zářivě bílých košilích na
knoflíčky. Tím se vysvětlovalo to jídlo; najala si catering. Zaujali pozice za bufetem a nápoji,
kuchyňské náčiní v rukou, připraveni uspokojit jakýkoli náš kulinářský rozmar.
 Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec někdy porozumím vlastním rodičům. Rozuměla jsem však té
večeři, a tak jsem nechala restauratéry, aby mi naložili jídlo na talíř a sedla jsem si ke stolu vedle
Ethana. Napětí mezi ním a mým otcem bylo téměř hmatatelné, když se všichni usadili.
„Na zdraví,“ řekl Robert a pozvedl sklenku. „Na soudržnou rodinu, na naše zdraví a blahobyt, na
naši prosperitu a štěstí.“
Řekli jsme „na zdraví“ a ťukli jsme si drahým skleněným servisem, a pak jsme se dali do jídla.
Konverzace byla typická. Můj otec a bratr se hádali o politice a penězích a moje matka a sestra
probíraly drby ze sousedství. Každá z těch sestav se mě snažila vtáhnout do svého hovoru, ale já jsem
celkově dávala přednost tomu, že jsem sledovala a poslouchala. Zřejmě proto jsem byla dobrá
výzkumnice a doktorandka: jiní lidé se svými dramaty mě fascinovali natolik, že jen sledovat je mě
zkrátka bavilo.
Mí příbuzní však lépe pochodili u Ethana. Ten se za své názory nestyděl a přestože měl respekt, byl
to taky muž, který si byl jistý sám sebou i svou pozicí ve světě. Neobtěžoval se tlacháním ani
pochlebováním, když mohl hovořit upřímně.
Takže tohle je rodinná večeře, řekl po chvíli.
Napíchla jsem na vidličku kousek chřestu. Vskutku. Vítej u Meritových.
Jsou hodně formální, že?
Jsou rádi nóbl, souhlasila jsem. Je to součást plánu mého otce, jak se distancovat od vlastní
výchovy. Tou výchovou bylo dětství, které strávil jako syn policajta. Není všechno nóbl, co se třpytí.
Moje sestra zachytila můj lehký úsměv a věnovala mi jeden potměšilý. „Copak je tam tak
legračního?“
„Nic,“ řekla jsem. „Jen si pochutnávám na chřestu.“
„Hm, hm,“ řekla, ale evidentně to nezbaštila.
„Ale no tak, Charlotto,“ řekla matka. „Jsou zamilovaní. Nech je, ať si to užívají.“
A já, v těch šatech od návrháře a usazená vedle nejhezčího chlapa, jakého jsem kdy viděla, jsem na
svou sestru vyplázla jazyk.
„Užívejte si radosti mladé lásky,“ řekl otec, jako by se najednou stal expertem přes uspokojivý
citový život. „Mládí je prchavé. Inu, možná ve vašem případě ne.“
Sestra pozvedla sklenku. „Připijme na to, že nikdy nebudou potřebovat, řekněme, procedury na
zkrášlení obličeje.“
„Amen,“ řekla matka a přesunula se důvěrným pohledem k Ethanovi. „Jestli to není nezdvořilé,
smím se zeptat, kolik je vám let?“
„Není,“ řekl, „a smíte. Je mi tři sta devadesát. A přibližně tři čtvrtě.“
Kolem stolu to zmlklo.
 „Je něco takového vůbec možné…“ přemítala matka.
„Těch věcí, které jste musel vidět – zažít,“ řekla Elizabeth a oči jí svítily zvědavostí. „Světové
války. Nové technologie. Nástup moderní medicíny. Je to úchvatné.“
„Měl jsem to štěstí, že jsem okusil mnoho z toho, co je mezi lidmi chvályhodného,“ řekl. Natáhl se
a položil ruku na mou. „A že jsem na konci těch století nalezl odměnu, která tam na mě čekala.“
Mohla bych vzdychnout, nebýt lesku v jeho oku, který mi napovídal, že Ethan to se svým
obecenstvem pěkně koulí a je v tom úspěšný. Moje matka, sestra a dokonce i pragmatická švagrová
nasadily při tom vyznání zasněné výrazy.
Pochlebovači jeden, obvinila jsem ho v duchu.
Jak se opovažuješ si myslet, že to vyznání bylo něco jiného než čistá upřímnost?
To vyznání bylo určené pro mé příbuzné. Tolik k mé domněnce, že se Ethan nezdržuje
pochlebováním.
Ach, Ochránkyně. Taková podezíravost. Zvedl mou ruku a před zraky všech kolem stolu si ji přitiskl
ke rtům, čímž vyvolal další povzdechy a štěněcí výrazy.
Na domýšlivého Mistra upíra byl Darth Sullivan docela muž snů.

O hodinu později jsme zakončili večer v obýváku a v mém náručí spala teploučká a bezvládná
Olivia.
„Je úžasné, jak úplně odpadne, co?“ podotkla Charlotta.
„To tedy ano,“ řekla jsem a trochu jsem sykla, jak jsem se jemně snažila přesunout paže, které už
tuhly od toho pytle brambor na mém klíně. Nutno dodat, že krásného pytle brambor.
Olivia byla stejně hezká jako její rodiče; jednou za sebou nechá cestičku ze zlomených srdcí.
Dospívajících kluků, kteří o ní budou zdálky snít; namachrovaných frajírků, kteří to budou mít až
příliš na háku, než aby se k ní přiblížili.
Ne že by ji definoval pouze její vzhled. Byla to vnučka jednoho z nejmocnějších mužů v Chicagu,
dcera kardiochirurga a filantropky. Prestižní univerzity se budou přetahovat o její pozornost. Bude
velká legrace ty bitky sledovat.
Ale jak jsem se na ni usmívala, nemohla jsem se ubránit smutku z vlastních limitů. Upíři nemohli
mít děti. Ze mě nebude matka a Ethan nebude otec. A navzdory Gabrielově předpovědi nebylo
možné, aby do naší budoucnosti patřilo dítě se stejně zelenýma očima, jako jsou ty Ethanovy.
Náhle mě zasáhla melancholie, cítila jsem, jak se mi oči plní slzami, a zírala jsem dolů na Olivii,
dokud jsem si nebyla jistá, že jsem je zažehnala mrkáním a že se mi nerozlijí po tváři jako potůčky
žalu.
 Když jsem po chvíli vzhlédla, spatřila jsem smutek i v Ethanových očích. Nemluvili jsme, ale on se
na mě díval, jak držím spící dítě – a truchlím pro budoucnost, kterou nikdy mít nebudeme.
Olivia se probudila, měla v tu ránu oči dokořán a zírala na osobu, která nebyla její matka. Začala
plakat a Charlotta vstala a zvedla ji z mého náručí. Zůstalo po ní pomačkané hedvábí a trocha
smutku.
„Nebezpečí neznámého,“ řekla Elizabeth.
„To teda jo,“ řekla Charlotte a opřela si Olivii na boku. Ta ovinula ruce kolem matčina krku a hlava
jí znovu spadla, oči se téměř okamžitě zase zavřely.
„Myslím, že to je pro nás signál, abychom šli domů,“ řekla.
„My bychom asi měli už také jít,“ řekl Ethan. „Musíme v Domě ještě obstarat pár záležitostí.“
Matka kývla a vstala. „Přinesu vám kabáty.“
Otec se zvedl a šel Ethanovi znovu potřást rukou. „Rádi jsme vás zase viděli. A nezapomeňte na náš
rozhovor.“
Ethan strojeně kývl a doprovodil mě zpátky ke dveřím, kde nám už matka připravovala svrchníky.
Vklouzli jsme do nich a já jsem si obula galoše. Nálada byla náhle ponurá, přesunula se z úžasu nad
upíří dlouhověkostí ke smutku kvůli našim fyzickým nedostatkům.
„Je krásné vidět tě tak šťastnou,“ řekla matka, objala mě a očividně si vůbec nevšimla změny mé
nálady.
„Díky, mami. Tebe taky.“
Vyměnili jsme si objetí a sliby, že si tu večeři brzy zopakujeme, a potom jsme už já a Ethan šli po
chodníku ruku v ruce.
Opatrně jsem po ledu došla ke dveřím spolujezdce a vlezla dovnitř. Ethan nastartoval Ferrari, které
začalo mučivě příst, a téměř okamžitě mu začal vyzvánět mobil.
„To je Luc,“ řekl, pak si dal telefon na reproduktor.
„Ethan a Merit,“ přijal hovor.
„Jste na reproduktoru v operačním středisku.“
Luc měl napjatý hlas, takže jsem nervózně zbystřila. Kdyby to nebylo důležité, nevolal by, jenže v
Lucově případě znamenaly důležité věci jen zřídka dobré zprávy.
„Co se pokazilo?“ zeptal se Ethan.
„Chicagská policie je hotová s Robin Popeovou. Propustili ji.“
„Propustili?“ opakovala jsem po něm se stoupající panikou v hlase. „Proč?“
„Protože má na obě pouliční bouře alibi,“ řekl Jonah. „Nebyla ani u jedné.“
„Ale co její stížnost na Bryant Industries?“ zeptala jsem se. „A její vztah s jedním upírem od
Greyů? To přece nemůže být náhoda.“
 „Byla,“ řekl Luc. „Neposlala ani e-mail nikomu z těch, které zatkli v souvislosti s nepokoji,
nesurfovala po žádných webovkách, nic. Uvědomuju si, že to jako informace za moc nestojí, ale
chtěl jsem vám to sdělit co nejdříve.“
„Děkujeme, Lucu. Za chvíli jsme zpátky v Domě.“
Ethan to položil a podíval se na mě. „Nějaký nápad?“
„Ani náznakem. Byla jsem si jistá, že v tom ta ženská má prsty, a teď jsme zpátky v bodě nula.“
„Tímhle se budeme zabývat, hned jak vyřešíme všechno ostatní. Řešení existuje, jen čeká, až ho
najdeme.“
Kývla jsem. „Musíme se vrátit zpátky na začátek. Navštívit Bryant Industries a zjistit, jestli se dá
něco vypátrat. Podívat se, co jsme přehlédli.“
„Utrácíme dost peněz za jejich produkty, takže by nám mohli nabídnout prohlídku továrny.“
„Je pozdě,“ řekla jsem. „Budou tam ještě? Tedy když už neřádí žádné pouliční nepokoje?“
Ethan kývl. „Bryant Industries s námi spolupracuje, takže Charla dodržuje upíří noční režim. Pošlu
jí vzkaz a uvidíme, jestli se to dá zařídit.“
Udělal to, pak informoval Luca, vyjel na silnici a do provozu. Když jsme se trochu vzdálili od domu
mých rodičů, vyslovila jsem otázku, která mi vrtala hlavou od chvíle, kdy Ethan vyšel z otcovy
pracovny.
„Čistě ze zvědavosti, o čem jste to s otcem mluvili?“
Ethan chvíli neodpovídal a já si nebyla jistá, jestli mě slyšel.
„Tvůj otec se chce stát investorem v Cadoganském Domě.“
„Co že chce?“ nechápala jsem. Předpokládala jsem, že otec bude chtít s Ethanem probrat, aby Merit
Properties udělal trochu reklamu u ostatních Domů. Jenže tohle bylo něco dočista jiného.
„Má peníze a konexe. Chce nám nabídnout značnou sumu peněz za to, aby se mohl stát členem
správní rady našeho Domu.“
Zamračila jsem se. „My nemáme správní radu.“
„Ne, nemáme. Což je pouze jeden menší problém z mnoha, mnoha potíží s jeho nabídkou.“
„On nám chce zaplatit, abychom ho nechali ovládat Dům?“
Ethan kývl. „Tvůj otec v minulosti dokázal, že má sklony dělat dost rozporuplná rozhodnutí. Což
znamená, že by mohl svou moc použít podobně rozporuplným způsobem.“
Kývla jsem. „Vyměníme Greenwichské prezídium za jiné.“
„Jsem rád, že takhle uvažuješ.“ V jeho hlase byla úleva, která mi příliš nelichotila.
„Snad si nemyslíš, že bych ten nápad podpořila? Dát mému otci klíč ke tvému království?“
„Tvůj otec je mocný muž a s mocí přichází ochrana. Nebál jsem se, že bys tomu nápadu fandila, ale
přemýšlel jsem, jestli ti bude připadat lákavý.“
 „Mně připadá lákavý klid a pohoda. Přivést otce do našeho Domu není cestou ani k jednomu z toho.
Ne,“ shrnula jsem to. „To neexistuje.“
Podívala jsem se z okna a přemýšlela, jak se všechno mohlo takhle zvrtnout.

Charla Bryantová ochotně souhlasila s další schůzkou; Ethan byl koneckonců jeden z jejích
zákazníků. Policejní páska zmizela, suť byla odklizena z trávníku, byly instalovány nové dřevěné
trámy a umístěny plastové kryty. Charla byla nepochybně žena činu.
Chvíli jsme stáli před budovou a prohlíželi si to tam.
„Vypadá to jen na povrchové poškození,“ řekl Ethan.
„Myslím, že to tak bylo. Oheň se nerozšířil příliš hluboko do budovy, spíš se omezil na přední část.“
Ethan kývl. „Pojďme se podívat, do jakých potíží se můžeme dostat.“
„No, Luc by byl raději, kdyby ses nedostával do žádných.“
Ethan se ušklíbl. „V tom případě jsi mě neměla pouštět z Domu.“
S tím se asi nedalo smlouvat. Mohla jsem na něj ale dohlédnout, a tak jsem ho následovala k
provizorním hlavním dveřím, nyní střeženým obtloustlým mužem v uniformě bezpečáka.
Když jsme se blížili, podezíravě si nás měřil. „Můžu vám pomoct?“
„Já jsem Ethan a tohle je Merit. Jdeme si promluvit se slečnou Bryantovou.“
Hlídač se usmál, úsměv měl široký a plný zubů a totálně odzbrojující, a kývl na Ethana. „Já vím,
kdo jste, pane Sullivane. Já sám jsem Zbloudilý, ale váš Dům znám i vaše trable s prezídiem.
Doufám, že z toho vyjdete jako vítěz.“
Ethan mu podal ruku. „My doufáme, že z toho vůbec nějak vyjdeme,“ řekl, „ale cením si toho.“
Hlídač nadzvedl plastovou zástěnu a my jsme vešli dovnitř, kde byl vzduch plný měděného pachu
krve.
Alespoň jsem tentokrát doopravdy jedla.
Ze dveří vedoucích hlouběji do budovy vykoukla žena s krátkými hnědými vlasy. „Mohu vám
pomoci?“
„Jdeme za Charlou Bryantovou.“
„Hned ji uvědomím,“ řekla pohotově a zase zmizela.
Ethan, který se zjevně nehodlal spokojit s tím, že by měl jen stát a čekat, došel na konec chodby,
která končila velkým oknem.
„Pojď sem,“ řekl přes rameno a já šla.
Z okna byl výhled do plnicí místnosti. Byly tam obří kádě a dlouhé jezdící pásy s lahvemi, které se
vyplachovaly, plnily, zavíraly víčky a čistily. Všechno bylo automatizované, celá linka se
pohybovala tak rychle, že to můj mozek sotva pobíral.
 „Tak to je super,“ řekla jsem.
„A taky zásadní,“ řekl hlas za námi.
Otočili jsme se a za námi stála na chodbě Charla v námořnicky modrých pouzdrových šatech a
lodičkách. Ve vlasech měla dvě tenké námořnicky modré čelenky. Vypadala jako dokonalá
obchodnice – ať už ten byznys souvisel s nadpřirozenými nebo ne.
„Zásobujeme upíry z Chicaga a z velké části horního Středozápadu. Jsme jednou z největších firem
v zemi.“ Usmála se na nás a přišla blíž. „Ethane,“ řekla a natáhla ruku, „ráda vás konečně poznávám
osobně.“
„Charlo, je mi potěšením. A jestli se nepletu, s Merit už jste se setkala.“
Charla kývla, pak před sebou tleskla rukama. „Vypadá to, že jste si na večer někam vyrazili. Možná
až na ty galoše.“
„Snažili jsme se,“ řekl Ethan. „Ačkoli jsme tu kvůli pouličním nepokojům. Domnívali jsme se, že
Robin Popeová mohla sehrát nějakou roli v tom, že volba padla na Bryant Industries jakožto na první
cíl. Vypadá to však, že nemá s tím zločinem nic společného.“
„Chápu,“ řekla Charla a zamračila se. „Takže hledáte jinou příčinu?“
„Snažíme se identifikovat zdroj nepokojů tak, abychom jim mohli do budoucna zabránit,“ řekl
Ethan.
Charla se usmála, ale jen maličko. „Jako nadpřirozená Liga spravedlnosti?“
„Tak nějak,“ řekl. „Asi jste nepřemýšlela, jaký jiný důvod by někdo mohl mít k tomu, aby si vás
zvolil za cíl?“
„Upřímně jsem si s tím docela lámala hlavu. Nebyla jsem přesvědčená o tom, že by Robin měla
schopnost organizovat lidi – ona si jen myslí, že nikdo není tak inteligentní jako ona – ale je to velice
zlostná osoba. Takže z tohoto úhlu pohledu ta teorie sedí. Nenapadá mě ale žádný jiný důvod, proč
by se na nás lidi zlobili, tedy samozřejmě kromě toho, že jsme spojení s upíry. Žádné nevyřízené
účty, žádné rozepře v rodině.“
Můj pohled pořád ujížděl zpátky k výrobní lince, ke šmouze projíždějících lahví.
„Tohle je docela úžasná podívaná,“ řekla jsem. „A je to tak čisté. Ne že bych čekala nějakou špínu,
ale když se plní lahve tekutinou, řekl by jeden, že se něco vylije. Ta místnost vypadá bez poskvrnky.“
„To taky je,“ řekla Charla. „Minulý týden jsme tu měli inspekci z města, takže jsme si dávali extra
pozor na každý detail včetně bezpečnosti.“
Ethan najednou vypadal, že se v něm vzbudil zájem. „Inspekci z města?“
Charla kývla. „Odbor pro veřejné zdraví. Provádějí kontroly v naší firmě jakožto součást naší
dohody s městem. Věděli, kdo jsme a co děláme, a to velmi dlouho. Museli – jedině tak bychom
získali povolení k provozu.“ Zamračila se. „I když, když o tom tak přemýšlím, ta inspekce byla
trochu jiná než obvykle.“
„Jak to?“ zeptal se Ethan.
„Za normálních okolností jsou inspekce plánovány měsíc předem. Sice samozřejmě můžou přijít i
bez ohlášení, ale hloubkové kontroly se hlásí. Teď naposledy nám dali dva dny.“
Ethan a já jsme si vyměnili pohled.
„Říkala jste, že inspekce přišla před týdnem,“ ujistila jsem se. „To znamená, že jen pár dní před
incidentem?“
„Nenapadlo mě to,“ řekla Charla. „Ale teď jak to říkáte, tak ano, tak to bylo. Myslíte, že to nějak
souvisí?“
„Těžko říct,“ usoudil Ethan. „Možná je to náhoda.“
Nebo se možná někdo chtěl dostat do továrny, pomyslela jsem si.
„Došlo během té inspekce k něčemu divnému? Probírali se něčím nebo dívali se na něco, co jindy
nekontrolují?“
„Já jsem tu ten den nebyla,“ řekla Charla zahanbeně. „Dvakrát do roka jezdím do lázní a měla jsem
je zamluvené několik měsíců, takže když zavolali kvůli té inspekci, nechala jsem to na bratrovi.“
Zdvořile jsem se usmála. „To je zcela pochopitelné.“
Kývla, ale evidentně nebyla přesvědčená, že udělala správně. „Nikdo mi potom nic divného
nehlásil, inspekční zpráva byla v pořádku. Máte podezření na nějaký podfuk?“
„Je nám podezřelé načasování té akce,“ řekl Ethan a ukázal k hlavním dveřím. „Možná byste měla
zajít za bratrem, zeptat se ho, jestli se neudálo něco nezvyklého, co ho možná ani nenapadlo zmínit.“
„Děkuji za ten návrh,“ řekla Charla a její obličej získal stejný profesionální výraz, jaký jsem znala
od Ethana. Nebyla upírka, ale dělala šéfovou lidem a také chránila svůj konkrétní dům.
„Také jste se zmínila o tom, že by nám váš bratr mohl poskytnout záznamy z bezpečnostních
kamer?“
Charla ukázala na mě a vytáhla z neviditelné kapsičky na boku telefon. „Děkuji za připomenutí.
Pošlu mu hned vzkaz.“ Na chvíli se zarazila a dívala se na telefon, který po chvíli pípnul.
„Mám to,“ řekla. „Slíbil, že je pošle dnes v noci.“ Odložila telefon a usmála se na nás. „Já svého
bratra miluju, ale on není ani zdaleka tak… svědomitý, jako já, jestli chápete.“
„Chápeme,“ řekl Ethan. „A ještě jednou vám děkujeme.“ Položil mi ruku na záda. „Necháme vás
teď na pokoji, abyste se mohla věnovat práci. Děkujeme za váš čas.“
„Bylo mi velkým potěšením. Já zase děkuji, že nám věnujete tolik pozornosti.“ Ztišila hlas a
mluvila teď šeptem. „Vím, že bych to neměla říkat, ale co neřeknu, to nebudete vědět. Distributoři.
Většina z nás jsou lidé, ale my máme raději oči na stopkách, a nejen proto, že vy jste klienti. Být v
dnešní době upírem v Chicagu není žádný med, zvláště když jsou ve hře grázlové jako McKetrick. A
víme o Greenwichském prezídiu, o tom, jak jste vystoupili, zatímco ostatní ne. Vyčnívání z řady se
může pěkně vymstít,“ řekla. „Často to z vás udělá jen větší cíl. Ale vidíme. Všímáme si.“
Ethan jí podal ruku a kolegiálně s ní potřásl. „Děkuji vám, Charlo. Velice si toho vážím.“
Rozloučili jsme se Charlou i s hlídačem a vrátili jsme se po namrzlém chodníku k autu.
„Inspekce na poslední chvíli?“ přemýšlela jsem nahlas.
„Mohlo by to souviset,“ řekl Ethan. „Ale moc se netěš, zatím nemáme důkazy.“
„Dobře,“ řekla jsem. „Ale řeknu tohle. Jestli správa města věděla, že se tady plní lahve s krví pro
upíry, existuje velká šance, že to věděl i McKetrick.“
Po mém zklamání s Robin Popeovou jsem nechtěla na nic sázet. Avšak není ohně bez kouře.
„Snad,“ souhlasil Ethan. „Možná ho s těmi výtržnostmi můžeme spojit a bude to přesně to, co ho
smete. Tvůj úkol, Ochránkyně? Najdi mi důkaz.“

Když jsme se vrátili do Domu, ostraha byla stále zesílená – a taky vypadala znuděně. Luc
všeobecně považoval znuděnou ostrahu za neefektivní, ale já bych rozhodně dala přednost znuděným
hlídačům před přívalem chuligánů.
Ethan šel do své kanceláře věnovat se práci. Já jsem se ani neobtěžovala převlékáním a šla jsem
rovnou do operačního střediska.
Našla jsem tam u zasedacího stolu Jonaha a Luca, jak mudrují nad materiály. Dočasná výpomoc
byla u počítačů, ale zbytek strážců byl pryč, pravděpodobně na hlídce.
Když jsem vešla, Luc s Jonahem vzhlédli.
„Ochránkyně,“ řekl Luc. „Jaké dobré zprávy nám neseš? Jak se má tvoje rodina?“
„To se liší osobu od osoby,“ řekla jsem a posadila se ke stolu. „Děti jsou rozkošné. Dospělí jsou
spolu s věkem pořád mrzutější… Nevypadá to, že by výtržníci vystrčili růžky.“
„Ani náznak, že by tu někdo okukoval a obhlížel,“ řekl Jonah. „Ale do svítání zbývá ještě několik
hodin.“
„To je něco, co mě doopravdy trápí,“ řekl Luc.
„A proč?“ zeptal se Jonah.
„K bouřím docházelo jenom v noci, když jsme vzhůru. Proč? Když chceš upírům způsobit škody,
ublížit jim, proč neudělat akci přes den, když o sobě nevědí? Mluvím o maximální možné škodě…“
Ta myšlenka odrážela mnohé další, které jsem za poslední dny slyšela. Jestli výtržníkům šlo o to,
aby si získali pozornost médií a napáchali škody, tak se moc nepředvedli.
 „Myslím si to samé,“ řekla jsem. Vypočítávala jsem své domněnky na prstech: „Nenapadli Dům,
který je nejvíc vidět. Neútočí na nás přes den. Neudeřili tak tvrdě, jak by pravděpodobně mohli, a ani
se potom neukážou, aby protestovali. Takového povyku a kvůli čemu?“
„Možná to nejsou dobří a zkušení výtržníci,“ řekl Luc.
„Možná,“ řekla jsem. „Ale nemůžu si pomoct, prostě mi připadá, že se chystá něco jiného a my
vidíme jen příznaky, ne skutečnou nemoc.“
„A co by to mělo jako být?“
„Já nevím,“ řekla jsem sklesle. „Chybí mi tu podezřelý.“
„To je fakt,“ řekl Luc. „Robin Popeová, sotva jsme tě poznali. A když ano, mysleli jsme si, že jsi
bláznivá čůza.“ Zakroutil hlavou v předstíraném zármutku. „Co jste se dověděli o Bryant Industries?“
„Mluvili jsme s Charlou. O možných nových hrozbách jako takových jsme žádné informace
nezískali, ale sdělila nám velice zajímavou maličkost.“
Chvíli jsem s tím velkým odhalením počkala a dopřála všem čas, aby se nedočkavě nahnuli
dopředu. Nikdo to neudělal.
„Vážně? Co má člověk udělat pro to, aby tady vyvolal trochu napětí?“
„Hodit sem zápalnou lahev,“ řekli Luc a Jonah současně, pak si navzájem ťukli pěstmi na to, jak
jsou sehraní.
„Chicagský odbor pro veřejné zdraví naplánoval narychlo inspekci v jejich podniku.“
Pořád žádná reakce.
„Fakt? Nic?“
„Do jejich podniku hodili zápalné lahve,“ řekl Jonah. „Možná si to tam jen chtěli prohlédnout,
ujistit se, že jejich produkt není závadný.“
„Ta narychlo ohlášená inspekce přišla před tou událostí,“ objasnila jsem.
Konečně jim v očích bleskla jiskřička zájmu.
„Před nepokoji?“ zeptal se Jonah.
Kývla jsem. „Město Chicago se začalo o podnik, který zásobuje upíry, zajímat v dost zvláštní dobu.
Možná k té výtržnosti u Bryant došlo proto, že nedostali něco, co chtěli získat při té inspekci.“
„Jako co?“ zeptal se Luc. „Jestli chtěli krev, mohli si ji koupit.“
Měl pravdu. Ať už vládly protiupíří nálady nebo ne, lidé s velkou radostí naskladňovali Blood4You
do obchodů. Myslím, že zisk trumfnul přesvědčení i u těch majitelů, kteří upíry opravdu neměli v
lásce.
„Možná nešlo o krev,“ řekla jsem.
„A o co tedy?“ zeptal se Jonah. „Co jiného chceš u podniku, jako je Blood4You?“
 „Já nevím,“ přiznala jsem. „Ale vezmi v potaz tohle – jestli Robin Popeová nebyla tou, kdo
organizoval nepokoje, možná to je někdo z městské správy. Možná McKetrick.“
„Máš pro to důkaz?“
„Co pořád všichni máte s těmi důkazy?“ zaúpěla jsem. „A ne, žádný nemám. Ale máme tu na nové
mocenské pozici člověka, který nenávidí upíry, a taky tu máme náhlý zájem o podnik, který
zásoboval upíry krví po celá desetiletí. Výtržníci nejdříve zaútočili na Bryant Industries; museli mít
pro to důvod. Proč by jinak volili tohle místo? Proč by ho volili teď?“
„Neříkám, že se pleteš, Ochránkyně,“ pravil Luc. „Ale nemáš v ruce nic, čím bys to tvrzení mohla
podložit.“
„Něco najdu.“
Luc se podíval na hodinky. „Raději bys to měla najít rychle. Vyjde na tebe řada na hlídce a v
těchhle šatech bych ti to neradil. Běž nahoru a převlékni se. Já zavolám Jeffa a Catchera a uvidíme,
jestli má tvůj děda nějaké konexe na odboru zdraví.“
„Kdy přijede Saul?“ zeptal se Jonah.
Nějak jsem zapomněla, že dnes je v Cadoganu pizza noc a že jídlo bude dovezeno v hlavním čase,
kdy upíři jedí. Ne že bych potřebovala další jídlo. Večeře v domě Meritových byla štědrá.
„Asi za půl hodiny,“ řekl Luc.
„V tom případě doprovodím Merit nahoru,“ řekl Jonah. „Z celé té debaty o krvi jsem dostal žízeň.
Chci si trochu dát, než přijede pizza.“
Asi to byl dobrý nápad i pro mě, protože jsem dnes ještě žádnou neměla. A kromě pár minut v
Bryant Industries jsem na ni ani nedostala chuť. První pomoc, kterou mi dal Ethan vypít minulé noci,
ji musela ukojit.
Když jsme Jonah a já osaměli na chodbě, otevřela jsem téma, které jsem dosud neměla čas se svým
partnerem z Rudé gardy prodiskutovat.
„Seznámila jsem se s Aubrey,“ řekla jsem.
„Jo? Je skvělá. Je v Domě relativně nová. Samozřejmě ne ve srovnání s tebou, ale oproti nám
ostatním je nováček. Byla jedna z prvních žen, které složily přísahu jako speciální agentky FBI.“
„Hezké,“ uznala jsem. Opravdu to bylo skvělé, ale já jsem si tu potřebovala něco vyříkat. „Jde o to,
že si nejspíš myslí, že jsem tě nějak oklamala.“
„Oklamala?“
„V otázce našeho vztahu. Nebo že by vztahu, který měl být a nebyl?“
Jonah se zastavil uprostřed chodby a zamrkal… jako jelen, tedy vlastně upír, do čelních světel.
„Co?“
 Zkřivila jsem obličej. „Takže ty jsi všem vašim strážcům vykládal, že jsem ti zlomila srdce? Protože
musím říct, že to je dost trapné.“
„Ne,“ řekl nahlas. „Ne,“ opakoval, tentokrát trochu tišeji a jeho řeč těla začala být rozpačitá.
„Vůbec jsem to neřekl.“
„Nemusíme zabíhat do detailů, jde jen o to, že na mě očividně mají nějaký hodně výrazný názor, a
jestli máme spolupracovat…“
Jonah se zašklebil. „Aubrey je… ochranitelská.“
„To jsem si všimla.“
„Hele, tak vážně, zmínil jsem se o tobě, ale taky jsem řekl, že jsi neměla zájem a že to nebyly žádné
vážné city. Možná si moje zklamání vyložila jako, no, jako nějaký hrozně vážný srdeční karambol.
Ale tak to nebylo. Přísahám.“ Okouzlujícím způsobem pokrčil rameny. „Bylo to jen obyčejné
zlomené srdce.“
Věřila jsem mu, zvlášť to, že Aubrey je opatrovnický typ. Vždyť to nakonec byla strážkyně. Měla
na práci chránit Dům, včetně kapitána stráží, přede všemi nepřáteli. Živými nebo mrtvými, jak stálo v
přísaze.
„Vidíš? Proto se práce a city nemají míchat.“
„Jsme jen partneři v Rudé gardě, nechodíme spolu.“
„A tohle je důvod,“ řekl. „Vidíš, jaké to dělá dusno? Prostě nemůžeš vyhrát.“
„Dusno je proto, že jsme upíři,“ podotkla jsem, když jsme vstoupili na schody do prvního patra.
„Nebo proto, že jsme bývali lidmi, nebo možná obojí.“
„Chceš říct, že tvůj život se nezjednodušil, když máš tesáky?“
„Ha,“ řekla jsem nevesele. „Ty jsi k popukání.“
Zastavili jsme se v prvním patře. On měl namířeno do kuchyně; já nahoru pro oblečení.
„Opravdu si myslíš, že v tomhle jede McKetrick?“ zeptal se.
„Nevím. Ale vím, že se mi vážně, vážně nelíbí, že máme dva pouliční nepokoje po sobě a vůbec
žádného podezřelého. On má motiv. Má příležitost. Jenže my nemáme, jak ho s těmi zločiny spojit.“
„Máte antiupíří motiv,“ řekl Jonah.
„To je pravda,“ řekla jsem. „Takže si myslíme, co vlastně? Že McKetrick dal někomu tip na tu
budovu, možná zasel trochu nenávisti vůči upírům při svých proslovech, a pak nechal věci plynout?“
„Odpovídalo by to jeho stylu,“ řekl Jonah. „Na druhou stranu je na té teorii i něco nelogického.
Proč napůl dělané nepokoje? Jestli nás McKetrick chce vyhnat z města, tak už přece dříve dokázal,
že je ochoten uchýlit se i k vraždě.“
 „Pravda,“ řekla jsem, položila ruku na zábradlí a poklepávala prsty na ozdobné křivce. „A
McKetrick má údajně svou základnu a my víme, že je schopný nechat si vyrobit zbraně. Molotovův
koktejl není zrovna profesionální.“
„Stejně jako výtržníci,“ řekl Jonah.
Měl pravdu. Výtržníci nevypadali jako vojáci – měli příliš dlouhé vlasy a svaly taky nic moc.
Vypadali spíš jako hipsteři než jako vojáci.
„Jelikož tohle se během následujících pěti minut nevyřeší,“ řekla jsem, „myslím, že bych měla jít
nahoru a převléknout se.“
„Hele k čemu, v těch šatech ti to sluší.“ Zamrkal na mě. „Pěkně ses vyloupla, Merit. Ethan je
šťastný muž.“
Jonah na mě kývl, pak odešel chodbou do kuchyně a kaštanové vlasy mu poskakovaly na ramenou.
Jestli ty nepokoje včas nezastavíme, bude nám štěstí i šaty k ničemu.
Kapitola 13 - ZEMĚ POVÝŠENCŮ

Š
la jsem nahoru, kopla boty do šatníku a svlékla šaty. Jejich sundávání bylo daleko méně
elegantní než jejich oblékání, když jsem neměla pár rukou navíc, který by mi pomohl se
zipem. Po dlouhém kroucení se mi to povedlo a nechala jsem hedvábí na hromadě na
podlaze, zatímco jsem hledala něco na převlečení.
Netrvalo to dlouho.
Můj kožený komplet dostal během bouře v Domě Greyů zabrat, včetně rozříznuté díry vepředu na
saku. Teď byl ale úhledně spravený a už zase visel v šatníku. Švy byly doslova neviditelné a sako
vypadalo jako zbrusu nové.
Vklouzla jsem do něj a užívala si pocit obnošené kůže, která se zdála jako pírko ve srovnání s
upnutými šaty, které jsem na sobě měla doteď. Následovaly boty a tlusté ponožky a potom moje
katana v pochvě, kterou jsem si připnula kolem pasu. Pro jistotu.
Jelikož jsem teď byla opět v pracovním, vyčesala jsem si vlasy do vysokého culíku, takže mi
nebudou překážet v obličeji, kdyby došlo na potyčku. Bohužel mě za ten culík mohl útočník chytit,
ale s tím se – kromě toho, že bych si oholila hlavu – nedalo nic moc dělat.
Koukla jsem na hodinky. Ještě byl čas, než mi začne směna, a tak jsem se rozhodla, že půjdu do
sklepa. Neměla jsem sice vůbec hlad, ale aspoň jsem mohla pozdravit Saula.
Po celém sklepě to vonělo oreganem a česnekem, což mi určitě nevadilo.
Žíněnky tatami byly v tréninkovém sále srolované, takže odhalovaly podlahu z tvrdého dřeva, na
níž momentálně stály kulaté stoly. U protilehlé zdi byl dlouhý stůl plný bílých krabic s pizzou. Podél
něj se pohybovali upíři od Cadoganů a Greyů, povídali si a přitom si vybírali pizzu a sodovku z
chladicího boxu postaveného na konci.
Saul měl na sobě společenské kalhoty, košili na knoflíčky a dlouhý černý plášť a klábosil s
Ethanem.
„Tady ji máme,“ řekl, a když jsem k nim přišla, poplácal mě po tváři. „Pod stolem je pro tebe pár
Saulových dvojitých.“
„Děkuju, Saule,“ řekla jsem, přestože jsem si to opravdu ničím nezasloužila. Jen jsem požádala
Luca, aby zařídil, ať můj děda a policie dohlédnou na Saulův podnik; o zbytek se už postarali oni.
„Co že ses tak vyfiknul?“ zeptala jsem se. „Myslím, že jsem tě snad nikdy neviděla bez trička s
nápisem U Saula.“
„Vnučka měla dnes večer taneční recitál. Říkali tomu ‚Sněhové vločky‘. Spousta glitrů a bílé látky,
která vypadá jako… záclona?“
„Tyl?“
 Saul luskl prsty a ukázal na mě. „To je ono. Tyl.“ Kouknul na hodinky. „Měl bych jít zpátky.
Dneska večer u ní budou přespávat kamarádky a její máma slíbila, že se tam zastavím s pizzou a
pusou na tvář. Myslím, že o vás o všechny jsem se tu postaral.“
„To tedy ano, Saule, a jsme ti velice zavázáni,“ řekl Ethan a natáhl ruku.
Potřásli si. Saul vzal ze stolu několik červených termosáčků a Helen ho doprovodila zpátky na
chodbu.
„Dobrá hostina,“ řekl Scott, který se k nám přitočil. Neměl v ruce pizzu a vypadal vyčerpaně. Už
jsem v podobném stavu viděla Ethana. Sice nebyl člověk, ale nebyl imunní vůči lidskému stresu.
Strach, zlost a vyčerpání se podepisovaly i na nás.
„To všechno díky Saulově štědrosti,“ řekl Ethan a podíval se na Scotta. „Jak se daří vašim upírům?“
„Ti zranění už se skoro zahojili, ale jsou slabí. Utrpěli vážné popáleniny a vnitřní zranění. My
ostatní se cítíme… vysídlení.“
„Už probíhají opravy?“ zeptala jsem se.
„Ano. Už je tam firma, která se postará o vodu a kouř. A o sklo, kterého tam je požehnaně. Každý
jednotlivý pokoj byl vyčištěn – oškrábány zdi, každý polštář i přikrývka vyvětrány. Vlastně je to
tatáž firma, která dávala do pořádku Bryant Industries,“ řekl.
Napadlo mě, že by stálo za úvahu, zda odklízecí firma není nějak spojená s výtržníky – byly snad ty
nepokoje nějaký pokus o získání zakázek ve špatné ekonomické situaci? Rychle jsem tu teorii
zapudila. Vždyť přece neexistovala záruka, že si oběti nějakou firmu vůbec najmou.
„A atrium?“ zeptal se Ethan.
„Vyměňují sklo a zasklívají,“ řekl. „Vzhledem k současným teplotám to jde pomalu – ale je to v
běhu. Oprava mechaniky potrvá déle. Voda a žár udělaly s čidly svoje.“
„To je problém technických vychytávek,“ řekl Ethan. „Je zatraceně snadné je rozbít.“
„A hrozně nepříjemné, když se to stane,“ dodal Scott.
„Našli jste si nějaké prozatímní bydlení?“ přemýšlela jsem nahlas.
„Tak moc se nás chceš zbavit, Merit?“
„Jen se ptám,“ řekla jsem. „Lehátka v tanečním sále přece musí být nepohodlná.“
„Zvládáme to,“ řekl a zněl spíš jako trenér než jako Mistr upír. „Rozeslali jsme žádosti po okolí, ale
vrací se nám hodně odpovědí ve stylu ‚máme plno‘.“
„Pro upíry nejsou žádné pokoje k mání?“ zeptal se Ethan.
„Přesně. Našli jsme bytový dům, který prochází rekonstrukcí; dokončují práce na interiéru a my
jsme jim nabídli, že bychom si krátkodobě pronajali dvě patra. Myslím, že by tam byla možnost, ale
majitelé budou muset překonat obavy z toho, že by to měli pronajmout upírům.“
 Myslím, že důvodem k těm obavám nebyla biologická stránka, nýbrž riziko násilností. V tuto dobu
to s námi zkrátka bylo o ústa.
„Merit, tvůj otec dělá v realitách, ne?“
Věnovala jsem Scottovi strojený úsměv a netěšila se na otázku, která musela nevyhnutelně přijít.
Samozřejmě že jsem chtěla Domu Greyů pomoci. Jenže udělat si dluh u mého otce nebyl dobrý
nápad; své dluhy si vždycky vybral. „Jo, to dělá.“
„Myslíš, že by věděl o nějakých alternativách, nebo že by mohl zatahat za nitky při výběru místa?“
Tohle nech na mně, řekl mi Ethan v duchu.
„Joshua Merit může být pěkně ošemetná záležitost,“ řekl Ethan. „A jeho ceny jsou velmi, velmi
vysoké. Prozkoumáme, co se dá.“
„Moc bych si toho vážil,“ řekl Scott a ukázal na jídlo. „Myslím, že si půjdu dát něco na zub. Mám
hlad jako vlk.“
„Dej si,“ řekl Ethan s úsměvem a dívali jsme se, jak se Scott přidal k ostatním v řadě.
„Myslím, že jsem to měla čekat.“
„Já taky,“ přitakal Ethan. „Myslím, že za zeptání nic nedáme. Ačkoli žádat tvého otce o laskavost
ho jenom vrátí zpět k jeho nabídce ohledně Domu.“
„Nerada ti to říkám, ale je úplně jedno, co mu řekneš mezitím, protože on se k tomu vrátí tak jako
tak.“
„Já vím,“ řekl Ethan. „Nezapomínej, že tohle není první obchodní nabídka, kterou mi udělal.“
To byla mrazivá připomínka poslední nabídky, kterou otec Ethanovi předložil – nabídl mu tehdy
peníze za to, že ze mě udělá upíra. Ethan odmítl a bylo dokonalou ironií osudu, že jsem se jím
nakonec stejně stala.
Pípl mi telefon, tak jsem ho vytáhla. Na obrazovce mi bleskl obrázek Lucova obličeje a jeho
kývajícího prstu. „Čas jít ven!“ řekl. „Čas jít ven!“
Snažila jsem se to umlčet, stáhnout hlasitost, vypnout telefon, ale marně. Luc zcela určitě vytvořil
upomínku, že nás čeká služba na venkovní hlídce – a nedalo se to vypnout.
Ušklíbla jsem se na telefon a ukázala ho Ethanovi. „Ten chlap je prostě monstrum.“
„Lituju dne, kdy jsem schválil to večerní studium pro programátory,“ řekl Ethan. „Možná bys tam
měla jít.“
Kývla jsem. „Taky že jdu,“ řekla jsem a nechala upíry jejich osudu.

Chodila jsem na vysokou v Kalifornii a na postgraduál v New Yorku. Na obou místech bylo
nepříjemné počasí, ale ani jedno město nebylo tak vrtošivé jako Chicago.
 Venku byla snad ještě větší zima než před několika hodinami. Taková, že mi tuhly prsty a plíce se
mi křečovitě svíraly.
Kývla jsem na Kelley, která byla na zpáteční cestě do Domu, objímala se pažemi a drkotala zuby.
Řekla jen „zima“.
To nebyly zrovna příznivé vyhlídky, ale aspoň mi přestal ječet telefon, když jsem došla k bráně.
Luc nám do telefonů musel nějak instalovat i GPS. Což byl další důvod, proč byly jeho nově
objevené programátorské dovednosti k vzteku.
U brány stáli dva lidští strážci a ostatní byli rozestavění na každých šesti metrech po obvodu.
Strážci u brány byli oba muži. Oba vysocí a ramenatí, oba s kníry, ve kterých si snad poldové a
vojáci libovali. Oblečení měli od hlavy k patě černé, silné a prošívané a zateplené.
Přinesla jsem jim extra dva termohrnky s horkou čokoládou a podala jim je. „Napadlo mě, že by
vám horký nápoj mohl přijít k chuti.“
„Děkuju,“ řekl ten nalevo, který měl vlevo nahoře na overalu vyšito jméno „Angelo“.
„Já taky,“ řekl ten napravo. On byl očividně „Louie“.
„Něco zajímavého dnes v noci?“
„Ani trochu,“ odvětil Angelo. „Pár lidí, co šli vyvenčit psa. Pár kolemjdoucích s foťáky. Většina
paparazziů je teď na zimu zalezlá uvnitř.“
Před několika měsíci jsme čelili hejnům fotografů, ale upíři jako trhák se už okoukali. Teď jsme
představovali ohrožení veřejnosti.
„Ti psi byli pěkní,“ řekl Louie. „Jeden malý bílý a pak nějaký zakrslý a vyhublý anglický chrt.“
„Byl to italský chrtík,“ řekl Angelo. „Přece jsem ti to říkal.“
Louie se na mě dotčeně podíval. Vytušila jsem, že Angelo a Louie vedli takové hovory často.
„Myslíte si, že se výtržníci pokusí udeřit na Dům?“ přemítala jsem nahlas. Byla jsem nakonec
omezená jen na svůj úhel pohledu. Bylo by zajímavé zjistit názor člověka z oboru.
„Výtržníci?“ zeptal se Angelo. „Těžko říct. Jsme zřetelný cíl a oni se nezdají být dost chytří na to,
aby si vybírali takhle jasné cíle.“
„Že ano?“ souhlasila jsem. „Zrovna před chvílí jsem říkala to samé.“
„Tady je těžší dostat se skrz bránu,“ dodal Louie. „Ten druhý Dům žádnou bránu neměl – jak se
jmenuje? Greenů?“
„Greyů,“ řekla jsem.
„Greyů,“ souhlasil Louie. „Když nemají bránu, dá se tam spíš dostat. Ani ta firma ve Wicker Parku
žádnou nemá. Jestli můžu být upřímný –“
„To nemůžeš,“ zamumlal Angelo.
 „Kdo nemá zabezpečení, koleduje si o problémy. Tady?“ Ukázal na bránu za sebou a na stráže na
svých stanovištích. „Tady máte zabezpečení dostatečné. Kladete jim překážky. Živé stráže a
uzavřený okruh. To je dobře vymyšleno.“
„Luc to určitě ocení.“
„Já vám řeknu, co ocení,“ řekl Louie. „Ocení, že mu blázni neházejí flašky Smirnoffa jeho
načančanýma dveřma do jeho načančanýho baráku.“
„O tom nepochybuju.“
„Je to hanba,“ řekl Louie. „Lidi, který se starají sami o sebe, nikoho neobtěžujou a potom na ně
udeří gauneři.“
„Člověk si řekne, kam ten svět spěje,“ souhlasil tiše Angelo.
„Ale zase kdyby byl svět dokonalý, neměl by nikdo z nás práci, nemám pravdu?“ zeptal se Louie a
pro efekt dloubnul do Angela. Moc toho tím ale nedosáhl.
Když se Louie vypovídal, zmlknul. Několik minut jsme jen tiše srkali čokoládu. Houpala jsem se
dopředu a dozadu, abych si rozproudila krev. Nemyslela jsem si, že by upíří krev byla tak organicky
odlišná, že by mi zmrzla v žilách, ale ani jsem tu teorii nechtěla testovat.
Když byla horká čokoláda dopitá a já jsem neměla na co se soustředit kromě zimy, ze které jsem
necítila nos, položila jsem nádobku a podívala se na Angela a Louie, kteří se začali hádat, proč Bears
projeli Super Bowl. Už zase.
Angelo tvrdil, že ofenzíva týmu je na prd; Louie tvrdil, že problém je v trenérovi.
Já jsem nemohla myslet na nic jiného než na vítr, který fučel rychlostí čtyřiceti kilometrů za hodinu
a profoukl mi bundu.
„Chlapi, jdu se projít kolem bloku. Musím být v pohybu.“
Kývli. „Je to dobré pro cirkulaci krve,“ řekl Louie.
„Dobrý pro zdraví,“ souhlasil Angelo.
Cadoganský Dům zabíral hodně prostoru, ale nebyla jsem si jistá, jestli když obejdu tu hrstku bloků
po jeho obvodu, pomůže mi to po kardiovaskulární stránce. Ale aspoň se budu hýbat.
Strčila jsem ruce do kapes a utáhla si šálu kolem krku, pak jsem vyrazila ulicí. Pouliční světla se
odrážela od sněhu a od nízko plujících mraků nad námi, takže byl tento večer neobyčejně jasný. Bylo
takové světlo, že bych si klidně mohla číst, ale myslím, že Luc by mě přetrhl, kdybych si četla na
hlídce knížku.
Šla jsem blokem, opatrně jsem se vyhýbala náledí a pod bundou mě do stehna plácal meč. Ještě
jsem nevymyslela, jak pořádně skloubit bundu a meč, a řekla jsem si, že bych si mohla vyšetřit
vteřinu nebo dvě, abych si strhla bundu a tasila jej, kdyby bylo třeba.
 Kývla jsem na každého lidského strážce, kterého jsem míjela. Žádný z nich nevypadal ani zdaleka
tak mizerně jako já. Většina, ale ne všichni, byli robustní muži, kteří, stejně jako Angelo a Louie,
vypadali, že strávili hodně času se zbraní a v uniformě. Všichni se zdáli soustředění, s komunikátory
v uších a zbraněmi naleštěnými. Já byla venku, protože mě volala povinnost; oni tu byli, protože
jejich pracovní náplní bylo dohlížet na naši bezpečnost, i když venku mrzlo. Cítila jsem vůči tomu
respekt.
Obešla jsem roh a zamířila kolem bloku. Po pravici jsem měla plot, táhnoucí se podél celého bloku.
Na levé straně ulice svítily ve tmě hezké domy, kde bydlely milé rodiny, které večeřely nebo se
dívaly na televizi nebo se připravovaly na další den práce nebo školy.
Tu a tam projelo nějaké auto, ale v ulicích byl takový klid, že jsem mohla nechat myšlenky volně
plynout a přemýšlet o problémech, které nás čekaly, s jasností.
Všechny se ubíraly směrem zpátky k nepokojům.
Výtržnosti byly pro nás nepříjemné a ublížily nám, ale většinou to byly druhotné útoky. Zasáhly
stavby, ne upíry. Jestli se na nich McKetrick podílel, byla by to od jeho posledních útoků dost změna.
Najal tehdy Michaela Donovana, aby vraždil upíry a destabilizoval Domy.
Tentokrát úplně vynechal zabíjení upírů. Možná to byl další pokus o destabilizaci? Snaha přerušit
dodávky krve, zničit naše Domy a dát nám důvod opustit Chicago?
Pořád jsem se k tomu vracela – jestli nás chtěl všechny povraždit nebo vykopnout z města, jistě
existovaly rychlejší a efektivnější metody.
Všechno vedlo zpátky k nepokojům.
Došla jsem zpátky před Dům a našla tam Juliet, jak stojí u brány a čeká na mě. Byla ještě více
nabalená než já včetně maskáčového overalu. A protože jsem obvykle očekávala problémy,
znervóznilo mě, když jsem ji tam viděla.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se.
Usmála se. „Zkontroluj si telefon.“
Vytáhla jsem ho a podívala se na displej. Už na něm zase svítil Luc, tentokrát však jeho karikatura
mávala malou bílou vlaječkou. ČAS VYPRŠEL, KOLEGYNĚ! POJĎ DOVNITŘ! ČAS VYPRŠEL,
KOLEGYNĚ! POJĎ DOVNITŘ!
„Myslím, že to znamená, že jsem volná,“ řekla jsem. „Dneska večer jsou krátké šichty.“
„To ta zima,“ řekla. „Tihle chlapíci jsou na to připravení a taky mají vybavení.“ Hodila hlavou
směrem k Angelovi a Louieovi, kteří vážně kývli. „My?“ řekla Juliet a vystrčila nohu ve značkových
kozačkách z ovčí kůže. „Moc ne.“
„Zahřívej se,“ řekla jsem a posbírala prázdné termohrnky, abych se mohla vrátit zpátky dovnitř.
 Vyhopsala jsem po schodech a povedlo se mi nějak poprat s dveřmi, i když jsem měla v rukou
hrnky. Foyer bylo prázdné až na jednoho upíra, který měl namířeno ke dveřím. Byl to Scott, úplně
sám. Neměl na sobě kabát, takže jsem usoudila, že se nechystá být venku dlouho. Každopádně jsem
byla ráda, že jsem ho potkala cestou ven. Nelíbila se mi představa Mistra pobíhajícího venku za
potenciálně smrtící noci. Kdybych měla šanci vytáhnout telefon, zavolala bych Jonahovi. Zatím jsem
mu ale musela stačit já.
„Na cestě ven?“ zeptala jsem se a položila hrnky na odkládací stolek.
Ohlédl se. „Merit. Ano. Potřeboval jsem trochu na vzduch. Jsi na odchodu?“
„Právě se vracím. Ale jestli chceš jít ven, mohu tě doprovodit.“
„Opravdu myslíš, že je to nutné?“
„Myslím, že je nutné, abych si chránila zadek. A jestli se něco tam venku stane poté, co jsem tě
viděla odcházet a nenabídla ti doprovod, tak propadnu peklu.“
„Takže ti vlastně udělám laskavost?“
„Jestli to chceš brát takhle, jistě.“
Vypadal nějak rozrušeně a příliš se nehádal, ačkoli tím to vše bylo pro mě jednodušší. Vyšli jsme
ven.
Jestli zima Scottovi vadila, nedal to na sobě znát. Opřel se ze strany o oblouk, který kryl terasu, a
zíral do tmy.
Ohlédla jsem se za zvukem vzrušené diskuse. Skupinka lidí prošla bránou, aniž by je lidské stráže
nebo upíři zastavili.
Sáhla jsem po kataně, připravená zaútočit.
Jenže to nebyli výtržníci.
Bylo to Greenwichské prezídium s Haroldem Monmonthem v čele. Byl snědý a jako tlačenka
nacpaný do velmi těsného trojdílného obleku. Jeho historie s tímhle Domem byla nelichotivá a s ním
samotným to taky nebyla žádná sláva.
Za sebou si vedl tři ze svých nejbližších upířích přátel, dva muže a ženu. Poznávala jsem v nich níže
postavené členy prezídia – upíry, kteří uměli tak akorát slepě následovat a vyhrožovat při tom Domu
Cadoganů během mého upířího života.
Za nimi na zledovatělém betonu ležela těla Louie a Angela, končetiny rozhozené v podivných
úhlech, ve vzduchu pach krve. Bylo to příliš daleko, než abych poznala, zda jsou ještě naživu, ale
poloha jejich těl mi moc velkou naději nedávala.
Juliet jsem nikde neviděla a měla jsem o ni strach; ona by nenechala strážce sejmout bez boje,
pokud by byla sama schopná bojovat…
 Hlavou mi běžely tisíce výkřiků šoku a smutku, ale hrdlo jsem měla sevřené strachem. Jak na můj
mozek začal rychle působit adrenalin, myšlenky ztuhly a zkondenzovaly do jednoho cíle: Dostat se
před Scotta.
Tasila jsem meč a předstoupila před něj a nabídla tak svoje tělo jako štít. Nebyl ani čas se bát nebo
obávat se následků toho, co jsem udělala. Byl tu jenom ten čin – ochránit Mistra mého pracovního
partnera a přítele mého Mistra před očividnou hrozbou stojící před námi.
„Inu, ahoj, drahoušku,“ řekl Harold.
Ethane, je tu Harold Monmonth. Hlídači u brány leží na zemi a já nevidím Juliet. Jsem venku se
Scottem. Svolej stráže a okamžitě sem pojď. A zavolej ambulanci.
„Jste na cizím území,“ informovala jsem ho. „Již jsem informovala úřady.“
„O tom vážně pochybuji, Merit. Neměla jste čas a já si nemyslím, že by úřady nějak přehnaně řešily
další boje mezi chicagskými upíry.“
„Co chcete?“ zeptal se Scott.
„Jsme tady, abychom si vzali, co je naše. Upíři Greenwichského prezídia se nemají bratříčkovat s
odpadem, který odmítl naši autoritu. Tím, že jste tady, rebelujete proti prezídiu a my to považujeme
za akt války. Ihned opusťte tento Dům, nebo budeme nuceni jednat.“
„Jak jsem tě uvědomil po telefonu,“ řekl Scott, „jestli si prezídium přeje dávat nám rozkazy, může
mě Darius kontaktovat přímo. Přijímám rozkazy od něj, ne od tebe.“
„Ach,“ řekl Harold a zvedl prst, „ale Darius je indisponován. A my mezitím nemůžeme dopustit,
aby tato rebelie pokračovala bez našeho zásahu.“
Podíval se na mě a mně se zježily chlupy za krkem. McKetrickova nenávist mě děsila, ale aspoň
podléhala nějakým zásadám, i když znepokojivým. Tento muž byl však zcela bez morálních zásad.
Motivovala ho pouze vlastní chamtivost.
„Radím vám dobře, dítě, uhněte.“
Odmítla jsem se pohnout. „Ať už si myslíte, že se tu koná jakákoli rebelie, s námi to nijak
nesouvisí. Jste na území upírů, kteří nespadají pod prezídium. Nemáte zde žádnou autoritu.“
Monmonth si mě prohlédl od hlavy k patě a já se za to cítila jaksi špinavá. „Jste okouzlující. Je
nešťastné, že jsme naposledy, když jsme se setkali, neměli možnost se lépe poznat.“
Dostaň se sem rychle, varovala jsem Ethana, nebo toho chlapa zmlátím a ještě si to užiju.
Slyšela jsem za sebou kroky, ale nebyly dost rychlé. Harold Monmonth sice vypadal, že není ve
formě, ale byl tak rychlý, že jsem ho vůbec neviděla se pohnout, pouze jsem cítila náraz svého zadku
na chodník, až mi zabrnělo v kostech, jak mi podrazil nohy.
„Jsem zklamán, jak moc to bylo jednoduché,“ řekl a ve tváři se mu zračilo pohrdání.
Nebyl jediný, kdo byl zklamán.
 Je řada na mně, pomyslela jsem si, prohnula se v zádech, vyskočila na nohy a připravila si meč.
Sevřela jsem jej oběma rukama, koženou šňůru pevně pod prsty, oči nyní stříbrné touhou po boji.
„Copak vám nikdo nikdy neřekl, že holky se nemlátí?“
Scott také vykřikl, aby upoutal jeho pozornost, ale Harold na to nedbal. Považoval mě za svého
nepřítele a nemarnil čas. Pohnul se vpřed, vytáhl meč z pochvy a roztočil jej jako derviš.
Pohni se, poručila jsem si tiše a mířila na jediné místo, které si nehlídal – na kotníky. Provedla jsem
nízkou otočku a švihla mečem v dokonalém oblouku, který ho donutil uskočit vzad, aby se mu
vyhnul.
Dopadl na zem a opsal mečem oblouk kolem těla. „Myslíte si, že potřebuji zbraně na to, abych vás
přemohl? Jste dítě se silou dítěte. Já jsem starý celá staletí a mám sílu těch staletí.“ Upustil meč na
zem a dopadl, až to zazvonilo. Soucitem s ocelí jsem sykla, ale připravila jsem se na další útok.
„Vy, stejně jako zbytek Domu,“ řekl Monmonth a roztáhl ruce, „jste odpad. Jste ostuda legitimních
upírů.“
„Jděte se vycpat,“ řekla jsem, pohnula se vpřed a sekla dolů. Jenže Monmonth sebou už taky hnul a
meč projel jenom vzduchem.
„Odpad,“ zamumlal znovu, přesunul těžiště a provedl boční výkop, který mě silou betonového
bloku trefil přímo do zad.
Padla jsem na kolena a můj mozek už registroval pouze bolest. Dávila jsem vzduch, jak se moje tělo
vyrovnávalo s oním pocitem, a když jsem otevřela oči, viděla jsem ostatní členy prezídia, jak se
roztahují a zahajují útok. Bitva začala.
„Monmonthe!“
Ethanův hlas zaburácel dvorem.
Ochránkyně? zeptal se v duchu.
Jsem v pohodě, řekla jsem mu. Položila jsem ruku na zem, abych se zvedla, ale moje tělo ještě
nebylo připraveno na pohyb. Ze zad mi vystřelovala bolest, svaly dostávaly křeče ve vlnách.
Znovu jsem se pokusila vstát, varovat Ethana, ale jak upíři kolem mě bojovali, nemohla jsem chytit
tempo. A stejně jsem už měla zpoždění. Ethan se už přiblížil k Monmonthovi se dvěma katanami v
ruce.
Monmonth pokrčil kolena a skočil po Ethanovi.
Ten zařval, jak otočkou uhnul z cesty, s sebou přitom vzal oba meče, jejichž rukojeti držel na tupém
konci u sebe tak, že jejich špičky mířily ven a meče tak tvořily hůl, jakou by nepohrdl ani Darth
Maul.
Jak se Monmonth dotkl země v podřepu s mečem namířeným před sebou, Ethan zařval ve válečném
pokřiku a vyrazil. Točil holí ostrou jako břit sem a tam kolem těla v komplikovaném vzorci.
 Bylo to jako civět do čepelí psychotické ocelové turbíny. Dokonce i Monmonth na chvíli ztuhl, jako
by si nebyl jistý, jak má reagovat.
Uhnul pryč, ale ne dost rychle. Ostrý hrot katany ho jen škrábl do paže, nechal na jeho kůži jasně
rudý pruh a vyslal do vzduchu kořeněnou vůni mocné krve.
„Ty zkurvysynu!“ zařval Monmonth. „Víš, kdo jsem?“
Nečekal na Ethanovu odpověď, ale odpověděl na vlastní otázku pohyby, které dokazovaly, proč byl
vybrán do prezídia. Stal se dervišem kopanců a úderů, mašinou bojových umění. Monmonth byl
rychlejší než Ethan, ale Ethanovi se dařilo udržet. A dvě čepele pečlivě nabroušené oceli taky
neuškodily.
Ethan švihl holí v nízkém oblouku, před kterým Monmonth uskočil pozpátku, ale jakmile přistál,
okamžitě přešel do ofenzivy. Točivý kop a série pěstí nutily Ethana, aby se pohyboval sem a tam a
blokoval je. Jak bojovali, cestovali po dvoře a přesouvali se hlouběji do sněhu, který je zpomalil.
Ethan uklouzl a upustil jeden ze svých mečů. Harold odkopl ten druhý několik metrů pryč. Já byla
příliš daleko, než abych mohla pomoci, a přitiskla jsem si ruku na ústa, abych nevykřikla strachy.
„Držel ses tady příliš dlouho,“ řekl Harold a zvedl přitom zbraň, kterou Ethan upustil. „Myslíš si, že
jsi mezi americkými upíry král, ale nejsi nic víc než otrok lidí, kteří tě stejně brzy zabijí bez mrknutí
oka. Je to prezídium, které vládne upírům, ne povýšený voják uprostřed země povýšenců.“
Harold zvedl meč a vedl jej vzhůru s úmyslem udeřit dolů a rozetnout Ethana od krku po rozkrok.
„Ethane!“ zaječela jsem, vyskočila na nohy a běžela k těm dvěma.
Jenže jak Haroldův meč klesal, podařilo se Ethanovi zmocnit se svého. Sevřel prsty kolem rukojeti
a ťal.
Jediným úderem oddělil Monmonthovu hlavu od těla. Bez ceremonií dopadla do sněhu vedle něj.
Jak zbytek Harolda Monmontha, tedy bývalého, padal k zemi, uklouzl do strany i Ethan.
Vyškrábal se na nohy, v rukou zkrvavený meč. Chvíli zjevně šokovaný tím, co provedl, zíral dolů s
vytřeštěnýma očima na Monmonthovo tělo – bez života. Vzdouvala se mu hruď a v chladu se z něj
kouřilo.
Já jsem se dívala ze svého místa na sněhu, stále příliš šokovaná, než abych se pohnula. Nebyla jsem
jediná; ostatní bitvy přestaly. Greyovští a cadoganští upíři, kteří bojovali s ostatními členy prezídia,
ustoupili a drželi si své soky na špičce meče.
Všechny oči se upřely k Ethanovi a šokovaně zíraly na tělo na zemi. Na dvoře se rozhostilo mrazivé
ticho.
„Tys ho zabil!“ zařval jeden z mužských členů prezídia, upír z Kanady jménem Edmund, který
pospíchal k padlému kolegovi a kvílel v čemsi, co se zdálo jako upřímné zoufalství.
„Vrahu!“ řval, ohlížel se zpátky na Ethana a ukazoval na něj usvědčujícím prstem.
 To dramatické představení zřejmě vytrhlo Ethana z transu. „Dost!“ zařval a na dvoře opět zavládlo
ticho.
Ukázal mečem na Monmonthovo tělo. „Tento muž přišel do mého Domu a přinesl sem násilí, a to
již podruhé. Zabil a ohrožoval naše přátele a kolegy, a to nemluvím o historii jeho násilí na lidech,
kteří přišli před námi. Přišel o život ve jménu moci a ega.“
Ethan pozvedl stříbrný pohled ke zbývajícím členům části prezídia, kteří bez dovolení překročili
práh Cadoganu… a budou vážit cestu zpátky do Anglie.
Ethan ukázal na Edmunda. „Doručte domů vzkaz pro Daria Westa. Ať si v Domě obnoví pořádek,
nebo to uděláme za něj.“

Juliet jsme našli na chodníku, v bezvědomí zřejmě po ráně do hlavy. Její meč byl na zemi a podle
pozice těla to vypadalo, že se prezídium vplížilo za ni, pravděpodobně pomocí uhranutí, aby udrželi
svůj příchod v tajnosti.
Zatímco se Helen a Delia, cadoganská lékařka v Domě, ujaly Juliet, já s Ethanem a Scottem jsme
stáli venku s hrstkou uniformovaných chicagských policistů. Boj mezi nadpřirozenými byl jedna věc;
smrt dvou lidí na naší hlídce něco docela jiného.
Stála jsem na terase a dívala se, jak Ethan a Scott ukazují po dvoře a předvádějí policistům, jak k
událostem došlo. Byla jsem otupělá tím násilím, nevídaným vniknutím prezídia na náš pozemek a
příšerným koncem. Všichni jsme byli schopní zabíjet a všichni jsme už bojovali. Nevzpomínala jsem
si však na okamžik, kdy by smrt přišla do Domu tak rychle. A ne ledajaká smrt. Dva nevinní lidé
přišli o život. A člen prezídia byl po smrti, a to naší rukou.
Zírala jsem na ten výjev, na vyšetřovatele, kteří si před bránou fotili místo činu, na točící se modrá a
červená světla ambulance, která přijela pro Louieho a Angelovo tělo.
Někdo mě chytil kolem pasu a já překvapením málem vykřikla. Našla jsem vedle sebe Lindsey s
kruhy pod očima. Plakala.
„Tohle je hnus,“ řekla a položila si hlavu na moje rameno. „Byli tak milí. Měli vnoučata – oba.
Mluvili o soapbox derby autech, jak to stálo obvykle za houby, ale jak mají letos velké plány.“ Otřela
si slzy pod řasami. „Blbý soapbox káry. Absolutně debilní.“
Objala jsem ji paží a její lítost mi vehnala do očí nový proud slz. „Mluvila jsem s nimi při poslední
směně. Zdáli se jako dobří chlapíci.“
„To byli,“ potvrdila. „Dobří chlapi. A nezasloužili si takový konec z rukou zatracený narcistický
noční můry z prezídia.“
Podívaly jsme se opět tam, kde Ethan zabil Monmontha, jehož tělo bylo odstraněno, ale na sněhu
zůstaly krvavé fleky.
 Stály jsme tam mlčky spolu a sdílely svůj žal. O pár minut později odešli policisté bránou,
ambulance odjela a vyšetřovatelé si udělali poslední fotografie.
Ethan a Scott šli zpátky k nám.
„Označili Monmonthovu smrt za sebeobranu,“ řekl a já jsem cítila, jak kleště kolem mého srdce
povolily. „Vzhledem k tomu, jakých násilných činů se Monmonth už dopustil, a k faktu, že napadl
tebe, neočekávají, že zplnomocněný zástupce bude chtít vznést obvinění.“
„A co ostatní členové prezídia?“ zeptala jsem se. Rozprchli se, když slyšeli ambulanci a policejní
vozy.
„Mají osobní letadla,“ řekl Scott, „a taky dost peněz, aby je dostali do vzduchu, a na nějaké zákony
kašlou. Prostě poletí, dokud nedoletí do Londýna.“
Ethan mi položil ruku na rameno. „Mrzne tu. Pojďme se vrátit dovnitř.“

Vrátili jsme se do Domu a Ethan svolal upíry do tanečního sálu. Členové Greyů i Cadoganů stáli
bok po boku a sdíleli minutu ticha za Angela a Louie, kteří položili život při obraně Domu. Ve
vzduchu byla cítit vzrůstající starost, magie proudící od upírů, kteří naplnili celý sál, byla těžká a
sklíčená.
Po obřadu jsme se odebrali do Ethanovy kanceláře. V místnosti vládlo naprosté ticho, nálada i
magie byly pochmurné. Za jiných časů – možná v dobách, kdy byl Ethan proměněn v upíra – by
nálada byla jiná. Upíři by oslavovali vítězství, sdíleli by medovinu a ženy a zpěv k poctě toho, že
porazili nepřítele, místo aby želeli svých ztrát a obávali se důsledků.
Stráže z Domu Greyů, Scott a Jonah mezi nimi, stály v jednom rohu místnosti. Nepochybně
diskutovali o budoucnosti a následcích našich činů na jejich životy jakožto upíry prezídia.
Naše obavy byly stejně velké. Prezídium nás již předtím považovalo za nepřátele. Přestože to, čeho
se dnes v noci dopustili – nebo alespoň to, čeho se dopustila Monmonthova frakce – byla čistá
agrese, nedalo se předvídat, jak Darius zareaguje.
Ethan se mu už pokusil dovolat, ale nepovedlo se mu spojit.
Jedna věc byla jistá: ze sedmi členů Greenwichského prezídia mimo Daria byl nyní Cadoganský
Dům zodpovědný za smrt dvou. Harold Monmonth i Celina Desaulniersová, kteří byli oba egoističtí
a proradní, zaútočili na naše Domy. Oba prohráli a přišli při tom klání o život. Ano, oba to byli
agresoři, ale bude na tom zbývajícím členům prezídia záležet? Shledají Monmonthovu smrt něčím
ospravedlnitelným, nebo v ní uvidí další akt zrady z naší strany?
Upíři od Greyů se rozešli a Scott předstoupil. „Události, k nimž dnes v noci došlo, se staly kvůli
nám. Omlouvám se za to. Myslím, že vzhledem k okolnostem bude nejlepší, když urychlíme hledání
jiného ubytování. Zkrátka vás vystavujeme příliš velkému riziku.“
 „Události byly čistě prací Harolda Monmontha a jeho kumpánů,“ namítl Ethan. „Ani váš Dům, ani
vaši upíři s tím nemají nic společného. Zvolili jsme si, že vás tu necháme, a Harold si zvolil reakci z
vlastní svobodné vůle a viditelně bez svolení samotného prezídia. Nenesete za to žádnou
zodpovědnost.
Ale pokud jde o vaše upíry a jejich nejlepší zájem, je to jediná volba, kterou můžete udělat. Jste tu
vítáni, jak dlouho budete potřebovat. Chápu však, že si toužíte najít domov.“
„Možná budou chtít odplatu,“ řekl Scott.
„To možná ano,“ souhlasil Ethan a přikývl. „Tohle už bude záležet na Dariovi nebo, a to je
pravděpodobnější, na krvesmilné klice zbývajících členů prezídia.“
Vzhlédla jsem k Ethanovi. „Možná to bude znít krutě, ale frakce, která podporuje Daria, možná
uvítá, co se dnes v noci odehrálo. Možná budou rádi, že je Harold ze hry.“
„Možná,“ souhlasil Ethan.
„A to je kdo?“ zeptal se Scott. „Darius, Lakshmi, Diego?“
„Nanejvýš,“ řekl Ethan. „Jsou jediní, kdo zbývá.“ Posmutněle zatřepal hlavou. „Lakshmi a Dariovi
jsme zachránili život,“ řekl Ethan. „To by mohlo pomoci, ačkoli s jejich loajalitou nepočítám. Diego
za námi přišel, když byl Darius unesen, což znamená, že se na nás dívá pozitivně.“
„Je to tři na tři,“ řekl Scott. „Pokud ovšem Darius najde vůli k tomu, aby jednal.“
Zívla jsem a zakryla si hřbetem ruky ústa.
„Pro dnešek konec,“ řekl Ethan. „Pokračování zítra, s odpočatou hlavou.“
„Jestli někdo nestihl večeři, v kuchyni je pořád ještě pizza,“ řekl Malik.
Všichni v místnosti se podívali na mě.
„Fakt?“ řekla jsem stroze.
„Ano,“ odvětila většina z nich.
„Koukám, že jsem předvídatelná.“
„Alespoň něco je předvídatelné,“ řekl Jonah a vykročil ke dveřím z kanceláře. „Já si jdu kousek dát,
pak půjdu nahoru, pokud si nechceš promluvit, šéfe?“
Scott však zakroutil hlavou. „Běž si odpočinout. Sejdeme se zase za soumraku.“
Jonah otevřel dveře, všem zasalutoval a vyšel na chodbu. Ostatní z Domu Greyů následovali a Scott
šel poslední.
„Promluvíme si,“ řekl a Ethan kývl.
„Stejný rozkaz platí i pro vás ostatní,“ řekl Ethan a rozhlédl se po kanceláři. „Běžte nahoru a
odpočiňte si. Byla to dlouhá noc.“
„Příliš dlouhá,“ souhlasil Luc a všichni vyšli ven.
 Když jsme osaměli, položil mi Ethan ruku kolem ramen. Opřela jsem si o něj hlavu, vdechovala
jeho parfém, který, ač jsem tomu po biochemické stránce nerozuměla, mě vždycky uklidnil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Poslední dobou tuhle otázku kladl často.
„Nemám tušení.“
„Ani já ne, Ochránkyně. Tak nebudeme říkat nic. Prostě jen budeme existovat.“

O pár minut později jsem šla nahoru sama; Ethan si vyškemral několik minut, aby se znovu zkusil
spojit s Dariem a mohl pozavírat věci ve své kanceláři.
Ve svém pokoji jsem zjistila, že Margot navštívila náš nový pelech. Na skříňce a nočním stolku
hořelo několik bílých vysokých svící ve stříbrných stojáncích a na malém stříbrném podnose –
menším, aby se vešel na omezený prostor skříňky, který nestihly zaplnit svíčky – stály lahve perlivé
vody a balených čokoládových bonbonů.
O šest minut později jsem byla na posteli s omytou tváří a v pyžamu, když se otevřely dveře a vešel
Ethan.
„Zlato, jsem doma,“ řekl se sakem hozeným přes rameno. Vlasy měl rozpuštěné a vypadal unaveně
a dokonce trochu v depresi. Pověsil sako na kliku u šatníku. Tiše si začal rozepínat vestu.
„Jak se máš?“ zeptala jsem se.
„Už mi bylo líp. Těším se, až padnu a nebudu o sobě vědět.“
Slunce už vycházelo a já jsem nemohla dát dohromady smysluplnou odpověď. To však ani nebylo
nutné. Ethan vklouzl vedle mě a jeho tělo bylo teplé a připravené.
„Ano,“ řekla jsem. A tím skončily veškeré myšlenky.
Ethan mě našel, připravil, zmocnil se mého těla a chtíč se mísil s vyčerpáním, potem a láskou
zhmotněnou v dlaních, lýtkách, v křivce jeho páteře a oblině jeho ramene, mých prsou a jeho prstů.
Láska zajiskřila a rozplynula se jako jiskry ve větru a slunce vystoupalo vysoko na oblohu.
Noc však znovu přišla, protože noc, stejně jako smrt a daně, byla nevyhnutelná.
Kapitola 14 - ROSTOUCÍ BOLEST

P robudila jsem se rozlámaná, ale aspoň bolest v zádech se zredukovala na tupé tepání.
Výhody upířího hojení byly k nezaplacení; výhody dvou dospělých nadprůměrné výšky
vmáčknutých na jednu širokou postel by člověk hledal těžko.
I když jsme museli spát jako sardinky, bylo těžké namítat něco proti uspořádání, díky kterému jsem
se ocitla kůži na kůži se sexy blond upírem.
Byla jsem do něj zamotaná, nahá po předjitřním milování, a byla mi zima. V Cadoganském Domě
bylo ledacos, ale teplo ne.
„Ochránkyně,“ řekl Ethan.
„Můj pane.“
Přejel mi prsty po zádech. „Když tak uvažuji nad našimi pozicemi, tak myslím, že bychom se
nemuseli zdržovat formalitami. Hezkého Valentýna.“
Přestože jsem měla jisté plány, úplně jsem na svatého Valentýna zapomněla.
„Hezkého Valentýna,“ řekla jsem. „Vlastně jsem na to zapomněla.“
„Já ne,“ řekl Ethan, „ale myslím, že bude v pořádku, když to trochu posuneme vzhledem k tomu,
že…“
Rozumově jsem si dokázala zdůvodnit, že má pravdu. Jestli jsem chtěla oslavovat zázrak svého
vztahu s Ethanem Sullivanem, chtěla jsem to dělat správně. Nechtěla jsem se při tom strachovat,
jestli výtržníci zaútočí na můj Dům a pozabíjejí mé přátele, ani jestli prezídium pošle houf chimér,
aby zničil Dům jako odvetu za Monmonthovu smrt. Chtěla jsem sedět s Ethanem a dívat se, jak
slunce vychází nad jezerem, ne pospíchat zpátky do Domu ze strachu, že nás to spálí na popel, jestli
se příliš zdržíme.
Zkrátka jsem chtěla být člověk. A to nepřicházelo v úvahu.
Když jsem neodpovídala a bylo na mně jasně vidět zklamání, byť iracionální, Ethan začal
vysvětlovat.
„Nemůžeme si to dovolit,“ řekl. „Ne vzhledem k tomu, co se stalo předchozí noci s prezídiem a co
by se mohlo stát dneska v noci. Výtržníci tam pořád ještě někde jsou. Chci, aby den svatého
Valentýna byl něco speciálního, ne večeře, během které si budeme celou dobu lámat hlavu nad tím,
co by se tady mohlo stát.“
Chvíli jsem mlčela. „Přeješ si někdy, abys byl zase člověk?“
Ethan se zarazil, jako by opatrně volil slova. „Přeješ si, abys byla člověk, nebo aby tvůj život byl
jednodušší?“
 Použila jsem jeden z jeho triků. „Ano,“ řekla jsem, čímž jsem zvolila obě odpovědi. „Zavolám a
změním rezervaci. Dám nám pár dnů na rozdýchání. Možná se do té doby tenhle blázinec uklidní.“
Odtáhla jsem se od něj, vylezla z postele a šla do koupelny.
„Kam jdeš?“
„Osprchovat se a připravit se na noc,“ řekla jsem. „Protože, jak jsi podotkl, za rohem asi čekají ještě
horší věci.“

Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a učesala vlasy, upravila je do vysokého culíku a potom do
drdolu.
Když jsem vyšla z koupelny, Ethan už byl pryč, stejně jako hodinky a manžetové knoflíčky z
nočního stolku. Oblékl se a šel dolů, aniž by se stihl rozloučit.
To nám ten Valentýn pěkně začíná.
Jelikož jsem byla dnes večer nevyhnutelně za upírku, došla jsem si do malé kuchyňky ve druhém
patře a sebrala si tam sáček krve a kulatou sladkou housku s rozinkami a drobenkou. Jedla jsem u
linky a četla oznámení přišpendlená na malé nástěnce na jedné zdi. Tyhle zprávy byly překvapivě
rozverné: nalezena perličková náušnice, hledá se majitelka; malá televize na prodej; videohry na
výměnu.
Krev jsem vypila celou, ale do housky jsem jen párkrát kousla. Pořád jsem byla ještě rozhozená z
toho, co se semlelo minulé noci, a chuť k jídlu se mi nějak nevrátila. Taky se mi dnes v noci do
ničeho nechtělo, a tak jsem ještě pár minut stála v kuchyňce jen pro případ, že by se znovu ozval
hlad.
Neozval. Skutečně jsem byla tak ve stresu, že jsem neměla na jídlo pomyšlení.
Vyhodila jsem zbytek housky, utřela si ruce a šla ke schodům. Potřebovala jsem pozitivní zprávy a
akci. Potřebovala jsem progres, protože jsem se začínala cítit jako pes cvičený na hledání drog, který
nějakou dobu nevyčenichal ošklivý, zlý kufr.
Šla jsem do Ethanovy kanceláře, abych se na něj podívala, než odejdu, ale jeho dveře byly zavřené.
Normálně bych zaklepala a šla dovnitř. Teď se však zdálo, že je příliš velká šance, že bude na
telefonu s lidmi, kteří se pohybují vysoko nad hranicí mého příjmu, a že by neuvítal, kdybych ho
vyrušila.
Než jsem stihla zauvažovat, jestli bych neměla odposlouchávat, vyšel z jídelny na druhém konci
chodby Jonah s lesklým červeným jablkem v ruce.
Dokonalé načasování, pomyslela jsem si. Vykročila jsem k němu a ukázala zpátky k Ethanově
kanceláři. „Co se tam děje?“
„Nevím. Předpokládám, že Ethan mluví s prezídiem. Proč?“
 Zakroutila jsem hlavou. „Jen jsem zvědavá.“
Jonah se křupavě zakousl do jablka. „Chodíš s ním. Copak si vy dva nepovídáte před spaním?
Neumíš z něj vymámit všechna tajemství?“
„A kdo jsem? Mata Hari?“
„Jsi dost Mata Hari na to, abys ulovila Mistra tohohle Domu.“ Laškovně povytáhl obočí, pak si
naposledy kousl jablka, než zahodil ohryzek do malého ozdobného koše na opačné straně chodby.
Trefil se nachlup přesně, což dávalo smysl vzhledem k tomu, že Dům Greyů se zaměřoval na sport.
„Ty jsi k popukání, víš o tom?“
„Jo, vím,“ řekl. „Ale vážně. Neexistují nějaká privilegia, která bys jako jeho přítelkyně mohla
využít a zjistit, co se děje?“
„I kdyby byla, tak by to logicky znamenalo, že to může říct mně, ale zároveň že já to nemůžu říct
tobě.“
„Tak jsem měl nejapný nápad,“ řekl a překřížil paže. Viděla jsem, jak se jeho pobavený výraz mění
ve znepokojení. Sice vtipkoval, ale taky měl starost kvůli setkání za zavřenými dveřmi.
Rozhlédla jsem se po chodbě, abych se ujistila, že jsme sami. „Takovéhle chvíle z nás dělají
dokonalé kandidáty pro Rudou gardu, víš. Jsme podezřívaví už ze své podstaty.“
„A upíři jsou ze své podstaty záludní,“ řekl. „Zvláště Mistři. Jinak by to nebyli Mistři. Hele, není
dneska Valentýna? Nemáte vy dva velké plány?“
„Měli jsme,“ souhlasila jsem. „Alespoň dokud ve městě nezačal poprask.“
„A dokud na vás neudělalo zátah prezídium,“ odvětil Jonah ponuře.
Dveře se z ničeho nic otevřely.
Na druhé straně stál Ethan a zíral na Jonaha a na mě jako učitel, který přistihl dvě nezbedné děti, jak
se chovají neposlušně. Jak se dalo předvídat, jeho obočí vystřelilo vzhůru a oči mě pokáraly.
„Ochránkyně.“
„Můj pane,“ řekla jsem poslušně a přidala malé pokývnutí hlavou. „Jen jsme probírali pracovní
věci.“
„Techniky výslechu,“ dodal Jonah. „Metody, jak dostat informace ze subjektů, které nejsou ochotné
je pustit.“
Ethan se na to vysvětlení zatvářil pochybovačně. „Mučení není třeba,“ řekl a otevřel dveře trochu
víc.
Uprostřed Ethanovy kanceláře stál Nick Breckenridge, vysoký a s nakrátko ostříhanými tmavými
vlasy, modrýma očima a tělem horolezce a vedle něj stál Scott.
 Nick měl na sobě košili na knoflíčky a džíny a přes to tvídové sako. V jedné ruce měl malý
novinářský zápisník. Vypadal víc jako profesor, než jak jsem ho obvykle vídala, ale sedělo mu to.
Vypadal jako velice oblíbený profesor – Indiana Jones, jen v roli novináře.
„Nicku,“ řekla jsem, a když Ethan mírně pokývl, vešla jsem dovnitř. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Merit,“ řekl a pořádně si mě prohlédl. Věděla jsem, že to byl novinářský zájem, ne nějaký jiný, a
proto mě tak zkoumá. Náš vztah byl trochu houpačka, a přestože jsem ze článku o „mstitelce v
culíku“ usoudila, že jsme se z toho incidentu s vydíráním už vzpamatovali, určitě jsme nebyli
nějakými důvěrnými kámoši.
„Nicku, tohle je Jonah,“ řekl Ethan, „kapitán stráží z Domu Greyů.“
Nick mu potřásl rukou a já jsem viděla, jak se Jonahovy oči – jen na okamžik – rozšířily.
Stejně jako rodina Keenova byli i Breckenridgeovi členy Severoamerické centrální smečky,
přestože se svým nadpřirozeným původem příliš nechlubili. Hádala jsem, že se o tom Scott, který to
věděl, před Jonahem nezmínil.
„Rád tě poznávám,“ řekl Jonah. „Slyšel jsem, že chceš psát o těch nepokojích.“
„O tom, jaký mají dopad na nadpřirozené v Chicagu, ano.“ Podíval se na mě. „Jsi v pohodě?“
„Jsem, děkuji. Jak se mají tvoji bratři? A tví rodiče?“
„V pořádku, děkuji.“
Dál to nerozváděl. Asi neměl náladu na klábosení.
„Jak probíhá vyšetřování?“ zeptala jsem se.
„Fajn. Některé věci jsou znepokojivé. Jiné poučné.“
„Myslím, že tenhle článek udělá hodně pro to, aby se veřejnost dověděla víc o upírech,“ řekl Ethan.
„Děláš nám opravdu velkou službu.“
Nick kývl, ale kromě toho nehnul ani brvou. „Jsem tady, abych řekl pravdu. Myslím, že od vás
mám to, co potřebuju,“ řekl a podíval se na Scotta. „Mohl bych si promluvit s některými z upírů,
kteří nemají střechu nad hlavou?“
„Jistě. Vezmeme tě nahoru. Hledáme dočasné ubytování. Máme vyhlídnutou budovu, ale doufáme,
že budou ochotni ještě trochu vyjednávat o ceně.“
S těmi prorockými slovy a dřív, než Nick a Scott vůbec došli ke dveřím, vypukl na chodbě poprask.
„Ty zasranej hajzle!“ zařval nějaký upír, jehož hlas jsem nepoznávala. Pospíchali jsme na chodbu,
kde se dva chlápci – jeden z nich měl na sobě greyovský dres – váleli po podlaze a mlátili do sebe.
„Co se to proboha děje?“ řekl Jonah a snažil se je od sebe odtrhnout. Dostal za tu snahu loktem do
oka, což ho ještě víc rozzuřilo.
Důležitá poznámka: Nesnažte se naštvat kapitána nejatletičtějších upírů z nejatletičtějšího Domu ve
městě.
 Jonah vypustil další nadávku, pak znovu sáhl dovnitř a chytl upíra v dresu za límec a vytáhl ho ze
rvačky. Přistál na podlaze chodby o dva a půl metru dál a pořádně si natloukl zadek.
Ten druhý upír, mladý člen mé skupinky Podřízených jménem Connor – Lindseyina velmi krátká
aférka –, vyskočil na nohy, připraven se opět prát.
„Connore!“ zařval Ethan. V jeho hlase byla magie – jeho schopnost jakožto Mistra ovládnout upíry,
které proměnil. Connor sice vycenil na Jonaha a upíra od Greyů tesáky, ale poslušně, jako kdyby se
vracel ke smečce a alfa samci, se stáhl ke stěně a za Ethana.
Jonah vytáhl druhého upíra na nohy, propichoval ho očima s tichou výzvou, ať se zkusí jen
pohnout.
„Zeptám se jenom jednou,“ řekl Ethan skrz zatnuté zuby, „ne víckrát. Connore, o co tady šlo?“
„Ten hajzl pomlouval náš Dům, že prý jsme Dům odpadlíků.“
„Kecy!“ zvolal upír od Greyů. „Ty ses vytahoval kvůli pití krve, ty malej egoistickej sráči.“
„Nevytahoval jsem se,“ řekl Connor a bojovně vypjal hruď. „Jen jsem konstatoval fakt. Nemůžu za
to, že dostáváte krev z lahví.“
Tohle neměl říkat. Upír od Greyů vystartoval vpřed, ale Jonah ho zastavil tělem.
„Dost!“ křikl Scott a to slovo už bylo podruhé za posledních dvacet čtyři hodin použito k zastavení
násilností v Cadoganském Domě.
Došel k upírovi od Greyů a namířil mu prst do tváře. „Jsme tu proto, že nám nabídli střechu nad
hlavou, bez ohledu na to, jaké riziko jsme pro ně představovali. Riziko, které očividně rizikem bylo
vzhledem k tomu, co se stalo včera v noci.“
„Sami si za to můžou,“ řekl upír. „Nebýt jich, nic z tohohle by se nestalo.“
„Včera v noci dalo Greenwichské prezídium svým jednáním najevo,“ řekl Scott a očima se vpíjel do
svého mladého Podřízeného, „že je náš nepřítel. Tito upíři se postavili za mě, za tebe a za náš Dům.
Je mi u zadku, jestli ti Ethan Sullivan dá osobně pěstí do obličeje. Jsi upír Domu Greyů a budeš mu
dělat čest!“
„Čest!“ vykřikl Jonah a udeřil se pěstí do hrudi. Půl tuctu upírů od Greyů, kteří se mezitím sešli na
koncích chodby, udělalo totéž, a chodbou rezonovalo slovo „čest“. Když jsem to viděla, naskočila mi
husí kůže na pažích.
Scott řekl svoje a nyní bylo na Ethanovi, aby si zjednal pořádek. Podíval se na Connora a vrhl na
něj pohled tak plný hněvu – a co hůř, zklamání –, že jsem se z toho i já sama cítila špatně. Děkovala
jsem své šťastné hvězdě, že ten pohled není určen mně.
„Stydím se,“ řekl Ethan. „Zlobím se, jsem zklamaný a propadám se hanbou. Jsou to hosté v našem
Domě. Ať už schvaluješ jejich chování nebo ne, budeš se k nim chovat jako k hostům. Je to jasné?“
„Můj pane,“ zamumlal Connor tiše.
 „Neslyšel jsem,“ procedil Ethan mezi zuby.
„Můj pane,“ řekl znovu, tentokrát přesvědčivěji.
„Malikova kancelář,“ nařídil Ethan a Connor zmizel chodbou.
„Nahoru,“ řekl pro změnu Scott a ukázal na svého upíra. „Vy ostatní si jděte po svých,“ řekl a upíři
vyklidili chodbu.
V nastalém tichu jsme uslyšeli škrábání pera a ohlédli jsme se ke dveřím do kanceláře. Nick
Breckenridge tam stál, zápisník a pero v rukou, a zuřivě psal.
Ethan vzdychl a podíval se na Scotta. „Myslím, že jsme žádali o článek o skutečných, nijak
nenaaranžovaných následcích.“
„O co si řekneš, to dostaneš,“ souhlasil Scott.
„Bohužel,“ řekl Ethan a pohlédl na Scotta, „myslím, že je možná čas znovu zvážit nabídku té
budovy, kterou jste našli.“
Scott kývl. „Asi budeš mít pravdu.“
Nick následoval Scotta, Jonaha a upíra od Greyů nahoru a nechal mě a Ethana samotné na chodbě.
Ethan si chvíli mnul spánky, než se vrátil do kanceláře. Já jsem šla za ním.
„Už jsi něco slyšel o Juliet?“
„Je vzhůru a odpočívá,“ řekl Ethan. „Chtěla být ještě dnes večer venku, ale Luc jí to zamítl.“
Spadl mi kámen ze srdce. „To jsou skvělé zprávy.“
„Tohle je jedna z těch nocí – možná jeden z těch týdnů – kdy si myslím, že by se mi obyčejný
lidský život líbil.“
To přiznání, které bylo tak blízko mým myšlenkám, mě svou upřímností zasáhlo.
„Já vím,“ řekla jsem. „Taky jsem měla takové noci. Kdy ti garsonka a práce v kanceláři a ubíjející
nuda připadá vlastně docela fajn.“
„Nemyslím, že naší jedinou možností je garsonka. Mohli bychom si koupit pozemek ve Skotsku v
mokřadech nebo v divočině na Aljašce, kde by nás nikdo nikdy nenašel.“
„Na druhé straně plotu je tráva vždycky zelenější,“ řekl hlas od dveří. Vzhlédli jsme a našli ve
dveřích Catchera s Mallory.
Mallory měla vlasy zapletené ve dvou dlouhých copech, pletenou čepici naraženou do čela. Měla na
sobě bachratou bundu, kozačky do půli lýtek a do nich zastrčené džíny. Catcher si naproti tomu
oblékl tenkou prošívanou bundu přes džíny, žádné rukavice, čepici ani šálu. V obličeji měl však
vepsaný jeden z těch výrazů, který docela jasně říkal: „Svět je idiot.“ Hádám, že ho hřál vztek.
„Vypadá to, že jsme přišli o nějaké vzrůšo,“ řekl.
„Příliš mnoho upírů a příliš mnoho testosteronu v jednom Domě,“ vysvětlila jsem a vysloužila si
tam od Ethana zakoulení očima. Mohl sice namítat, co chtěl, ale řekla jsem jen fakta.
 „Co vás sem přivádí?“ zeptal se jich Ethan.
„Slyšeli jsme, co se stalo včera v noci,“ řekla Mallory. „Chtěli jsme se podívat, jak se máte.“
Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Ty vypadáš celá.“
„Taky jsem,“ řekla jsem. „Jen jsem trochu rozlámaná.“
Catcher a Mallory ustoupili stranou a Catcher za nimi zavřel dveře. „Slyšel jsem, že s prezídiem je
to nahnuté?“
Ethan nám pokynul, abychom všichni šli do sedací části jeho kanceláře. Už dlouho jsme s těmi
dvěma v Domě nevedli uvolněnou debatu.
Mallory a Catcher se posadili. Catcher své místo prakticky ovládl, paže si položil na područky,
zkřížil jednu nohu, kotník hodil přes koleno.
Vedle něj si sedla Mallory, ale vypadala trochu nesvá, možná proto, že od Ethanovy smrti v
Cadoganu vlastně nebyla. A její poslední návštěva nepatřila k nejlepším.
„Harold Monmonth už není mezi živými,“ potvrdil Ethan. „A důvodem pro to je můj meč.“
„Nedá se říct, že bych ti tu pozici záviděl,“ pronesl Catcher, „ačkoli když někdo napadne tvůj Dům,
musí počítat s rizikem.“
„Jeden by to předpokládal,“ řekl Ethan. „Ale logika byla často něco, co prezídiu unikalo.“
„Jak prezídium reagovalo?“ zeptal se Catcher.
„Nijak,“ odvětil Ethan. „Očekáváme jejich další krok.“
„Takže zdejší atmosféra je nad věcí, klidná a vyrovnaná jako obvykle?“ odlehčila to Mallory.
„Tak nějak,“ potvrdila jsem. „A co ty? Jak to jde s apexem?“
„Pořád stejný.“
Vzpomněla jsem si na rozhovor s Catcherem o práci, kterou Mallory a kožoměnci dělali společně.
Napadlo mě, že se na to nebudu ptát, když o tom nezačala sama, ale když jsem naposledy jednala s
Mallory v rukavičkách, skončilo to zoufale.
„Chápu správně, že pracuješ s kožoměnci na své magii?“
„Pracuji na její kontrole,“ řekla, a aniž by mrkla, podívala se mi do očí, což dokazovalo více
sebedůvěry, než kolik jsem čekala. Možná byla přece jen připravená vynést karty.
„Oni mají jedinečný vztah k magii a Gabe si myslel, že když budu mít k té magii lepší přístup, když
se do ní více vcítím, možná budu lépe udržovat svou vlastní rovnováhu.“
„Funguje to?“
„Nedá se tvrdit, že by to nefungovalo,“ řekla s úsměvem. „Ale používám ji tak málo, že těžko říct.“
Ethan se opřel lokty o kolena a naklonil se dopředu. Podle toho, jak se tvářil, ho ten koncept dost
fascinoval. „Oni ti dovolují sledovat jejich rituály?“
 „Některé,“ řekla opatrně. „U některých vlků od Keenů. Pochopila jsem, že každý druh zvířete má
svůj vlastní způsob, jak komunikovat se světem.“
„A o to jde?“ zeptala jsem se. „Komunikovat se světem?“
Naklonila hlavu ke straně a zkroutila obličej, jak se snažila najít správná slova. „Magie není binární
soustava. Nedá se vypnout nebo zapnout.“ Podívala se na Catchera. „Někteří říkají, že je rozdělena
do klíčů, do segmentů.“ Tímto způsobem jsem se o magii učila já od Catchera.
„Ale pro mě je to spíš jako ladění rádia,“ řekla. „Můžeš ladit nahoru na škále nebo dolů, dokud
nenajdeš stanici, kterou chceš.“
„A oni ti pomáhají najít tvou správnou stanici?“ zeptal se Ethan.
„Pomáhají mi ty stanice identifikovat,“ řekla. „Vycítit je. Přijít na to, která stanice je pro mě dobrá a
která ne.“
„To zní slibně,“ řekl Ethan. Musela jsem souhlasit. Znělo to každopádně lépe, než když se naladila
na „stanici“, jejímž cílem bylo zjevně zničit Chicago.
„Taky bych řekla,“ přitakala. „Ještě je to na dlouho, ale je to na dobré cestě.“
„Co s tebou Řád plánuje udělat?“ zeptal se jí Ethan.
„Předstírat, že neexistuju?“
„Tresty jim moc nejdou,“ řekl Catcher. „Jo, můžou někoho vykopnout a teoreticky mu zakázat
užívat magii v určité oblasti, ale sami jsme viděli, jak to funguje v praxi.“
Catcher neměl být vůbec v Chicagu; vykopli ho z Řádu za to, že sem přišel proti rozkazu Řádu.
„Mají své metody,“ řekl. „Možná si pamatujete, že můžeme být zbaveni magie, ale… je to
nepříjemný proces. Jako magická verze lobotomie.“
„Vymytí mozku, pravda?“ zeptal se Ethan.
Catcher kývl.
„Co pak, až se Malloryin čas u kožoměnců naplní?“ zeptal se Ethan.
Mallory a Catcher se na sebe podívali a Catcher trochu kývl.
„Vlastně jsme o tom mluvili,“ řekla Mallory. Spojila prsty v klíně a podívala se na Ethana.
Vypadala nervózně a dychtivě – jako uchazečka o zaměstnání při pohovoru – a bylo těžké
uhodnout, co se chystá říct.
„Catcher a já jsme o tom mluvili,“ řekla. „A já jsem to probírala s Gabrielem a Bernou. S Bernou
dokonce do omrzení,“ dodala. „A dřív nebo později se budu potřebovat postavit na vlastní nohy.
Podle nich není moudré, abych svou magii nepoužívala vůbec – potom se ve mně hromadí a viděli
jsme, jaké z toho můžou být nepříjemnosti.“
 Odmlčela se a čekala na nějaký Ethanův komentář, ale on s žádným nepřišel. Civěl na ni ze svého
křesla a jeho emoce byly naprosto nečitelné. Mohla být zrovna tak úplně cizí žena, ne někdo, s kým
sdílí psychické spojení.
„Musím se připravit na život,“ řekla. „Na život s mou magií. Na život, ve kterém ji použiju k
něčemu, z čeho budu mít sama ze sebe lepší pocit, ne horší.“ Oči se jí zalily slzami a ona je setřela.
Ať už to však byly slzy hanby, nebo viny, donutila se podívat přímo na Ethana a tíseň v mých prsou
trochu povolila.
Dlouho a mlčky se na sebe dívali. Magie rostla a kroužila místností, vylévala se z něj a ona ji cíleně
odkláněla pryč, nebo tak mi to alespoň připadalo. Magii jako takovou jsem neviděla, ale cítila jsem
ji. Vířila kolem nás jako proud vody v potoce. Jejich magie se setkala, točila se a tančila a bojovala o
nadvládu. Ne proto, že spolu teď bojovali, ale proto, že byli tak důvěrně propojeni. Protože Mallory
byla předtím v Ethanově hlavě a on byl předtím kanálem pro její emoce, strachy a zlost.
A celou dobu se teď na sebe dívali. Vůči magii se sice zdáli neteční, ale to bylo prostě něco, co
nešlo ignorovat. Dokonce i Catcher po nich loupal očima, zatímco pomalu upíjel z červeného
třešňového drinku a na pažích měl viditelně husí kůži. Jakožto čaroděj byl vůči magii ještě
vnímavější než já. Muselo být divné ocitnout se uprostřed upírsko-čarodějnického souboje vůle.
„Dost,“ řekl Ethan nakonec a magie se prohnala místností jako náhlý štiplavý vítr, pocuchala nám
vlasy a nechala po sobě ve vzduchu kovovou pachuť.
„Magie nelže,“ řekla Mallory. Opravdu se jí povedlo dokázat mu svoji motivaci pomocí použití
magie?
„Ne,“ řekl Ethan a poposedl si v křesle. „Ale lidé ano, upíři i ostatní. Jak můžu vědět, že
nezneužiješ tento Dům ke svým účelům? Že i když upřímně věříš, že se nikdy k černé magii nevrátíš,
že jí nepodlehneš?“
„Já tomu nevěřím,“ namítla Mallory. „Jsem závislák a vím to a žiju s tím – a také s následky toho,
co jsem udělala – každý den. Nemůžu slíbit, že nepodlehnu, ale opravdu, opravdu nechci. Ublížila
jsem tolika lidem, které miluju, pošlapala jejich důvěru, zničila i tu trochu reputace, kterou jsem
měla. Nechci se vrátit zpátky k tomuhle, ale můžu jenom dělat, co budu moci, jednu noc po druhé.“
Pokrčila rameny. „Jestli na to nedokážeš přistoupit, pochopím to. Nezasloužím si tvou důvěru.“
Rozhlédla se kolem nás. „Nezasloužím si důvěru nikoho v téhle místnosti. Je zázrak, že jsem
nikoho nezabila, když jsem byla mimo, a uvědomuju si to. Uvědomuju si, jak blízko jsem se dostala
ke zničení všeho. Všechno, co můžu nabídnout, je napravit to nejlíp, jak umím. Použít dar, který mi
byl nadělen, pro něco víc než salonní triky a skopičiny Řádu. To rozhodnutí je ale na tobě.“
 Ethan měl pevně stisknutou čelist a zkrabatělé obočí. Soustředil se intenzivně na své možnosti a já
jsem upřímně netušila, co hodlá dělat. Nezáviděla jsem mu – ani břímě jeho volby. Ale aspoň měl
šanci promyslet to přímo s ní, postavit ji před vlastní obavy.
A teď, víc než kdy jindy, by se nám vyplatilo mít na své straně čarodějku. Fae zběhli a aktuální
vpád Greenwichského prezídia na náš pozemek znovu dokázal naši zranitelnost.
„Zvážím to,“ řekl, „když k tomu Gabriel svolí.“
Podle mé konverzace s Gabem pár nocí nazpět bych řekla, že svolí. Řekl, že Mallory bude
připravena použít svou magii, až se jí nebude bát. A přestože měla z Ethana maličko nahnáno, své
magie se zrovna teď nebála. Ne tady a ne takhle. Ne když byly opět jasně narýsovány hranice mezi
tím správným a tím špatným a ona používala svou magii – jako při těch výtržnostech – proti
nepřátelům Domu. Byl by to pro ni dobrý první krok, ale pořád jen první krok. Příště už hranice
nemusí být tak jasné.
„Děkuju,“ řekla Mallory. „Děkuju ti. Opravdu, opravdu si toho vážím.“
„Neděkuj mně,“ řekl Ethan. „Poděkuj těm, kdo se za tebe přimlouvali. Těm, kdo znají tvé srdce,
nebo v to doufají, a těm, kdo znají tvou moc a doufají, že může být použita k podpoře Domů.
Doufám, že ať už se stane cokoli, že je nezklameš.“
Mallory kývla a polkla emoce.
„A když už jsme tu,“ řekl Catcher, „chtěl jsem s tebou taky mluvit o tvém otci. Začíná být trn v
zadku.“
To samozřejmě nebylo žádné velké tajemství, přestože to bylo kapánek deprimující.
„Tlačí na Chucka, aby tě pomohl přesvědčit, ať ho necháš investovat do Cadoganského Domu.“
Ethan po mně loupnul vědoucím pohledem. „O té nabídce jsme slyšeli.“
„Určitě si nemyslí, že byste na ni přistoupili; dneska v noci už Chuckovi dvakrát volal. Když jsou
svátky, skoro s ním nemluví, ani mu nepopřeje šťastný Nový rok, ale pokud jde o to, aby Chuckovi
připomněl, že donutit Cadogany přijmout Joshuovu velkorysou nabídku je jeho závazek, je
neúnavný.“
Nechuť v Catcherově hlase nebyla malá a ani nebyl jediný, kdo ji cítil. „Jeho závazek?“ zeptala
jsem se.
Catcher se na mě podíval. „Tvůj otec si myslí, že jsi v nebezpečí. Myslí si, že tohle pomáhá.“
„V jakém nebezpečí?“ zeptal se Ethan.
„To neřekl,“ pravil Catcher. „Tvůj dědeček, jakožto tvůj děda a bývalý polda, se z něj snažil dostat
detaily, snažil se zjistit, jestli jde o nějakou specifickou hrozbu, jenže nepochodil. Chuck si myslí, že
ho ty pouliční nepokoje znervóznily.“
Kdyby chtěl člověk na mého otce pohlížet nezaujatě, bylo by takové vysvětlení zcela věrohodné.
 Jenže já jsem si nebyla jistá, jestli jsem ochotná pohlížet na otce neutrálně. Jeho motivy byly občas
ušlechtilé, ale jeho prostředky jen málokdy světil účel.
„Co mu Chuck řekl?“ zeptal se Ethan.
„Že taky miluje Merit, ale že se umí o sebe postarat sama a že by nechtěla, aby kvůli jejímu bezpečí
obětoval celé město.“
Nakonec jsem se usmála. Přesně něco takového by můj děda řekl.
„Nemyslím, že by mu Joshua uvěřil,“ řekl Catcher.
Ethan kývl a podíval se na Mallory. „Mlčíš,“ řekl.
Kývla. „Do politiky zas tak moc nevidím, abych mohla přispět do podobné diskuze.“
Ethan byl jejím prohlášením očividně zaskočen. Možná nečekal, že bude tak upřímná, ani že si bude
natolik uvědomovat, jaké škody napáchala na svých vztazích s ostatními.
„To je velice…“
„Přiměřené?“ dořekla za něj. „Uvědomělé? Jo, já vím.“ Přehodila jednu nohu přes druhou, až její
kozačky zašustily. „Kdybyste se mě měli zeptat, čímž neříkám, že byste měli, tak řeknu Joshuovi
Meritovi, aby si vyrazil na dlouhou procházku po krátkém molu. Může si hrát s Merit na kamaráda,
jak chce, ale je to sebestředný snob a my to víme.“
Tohle znělo jako ta Mallory, kterou jsem znala. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem se usmát,
přestože to pronesla s tak nešťastnou upřímností.
„Nemohu nesouhlasit,“ řekl Catcher. „Ale on nechápe, že musí nechat Chucka na pokoji.“
„Můj děda by ti nakopal zadek, kdyby zjistil, že jste sem šli a snažili se to řešit přes nás.“
„To by nakopal,“ potvrdil Catcher. „Řekl jsem si, že tentokrát zvolím scénář ‚konej, až pak se
omlouvej‘ místo žádosti o svolení.“
„Já Joshuovi zavolám,“ řekl Ethan. „Ne abych přijal tu nabídku, ale možná ho tím trochu zkrotím.
Možná tím trochu ulevím tvému dědovi.“
Catcher kývl. „To ocením. I bez kňučení svého syna toho má na talíři dost, když hraje tajného
ombudsmana.“
„Další trable s nymfami?“ zajímala jsem se.
„Říční nymfy jsou tento měsíc klidnější než obvykle,“ řekl Catcher. „Čím víc pokročila zima, tím
jsou klidnější. Je to kvůli jejich spojení s vodou – zpomaluje se a ony taky.“ Zakroutil hlavou. „Ne,
kromě zbytku věcí, kterými se musí zabývat, mu začíná i volat detektiv Jacobs kvůli problémům s
nadpřirozenem.“
„Jakým problémům?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že můj děda byl chytrý a schopný, ale to
neznamenalo, že jsem chtěla, aby se ocitl uprostřed všeho toho nadpřirozeného dramatu.
 „To se liší. Někdy je to jen konzultace. Začátkem tohoto týdne to byla zrovna jedna opravdu divná –
na břehu na jižní straně jezera bylo nalezeno tělo, ale detektiv Jacobs má k tomu pár otázek. Je na
tom něco divného. Nejsem si jistý detaily.“
„To zní jako morbidní práce,“ řekl Ethan.
Catcher pokrčil rameny. „Taková už je práce poldů. Morbidní je často.“
Mallory najednou zbledla v obličeji a natáhla se po Catcherově ruce.
„Mal?“ zeptala jsem se.
Mávla na mě, zavřela oči a její obličej se celý svraštěl. „Proroctví. Přichází. Počkejte. Je to jako, než
si člověk kýchne –“
Ztuhla a na čele jí vyrazily kapičky potu. Čarodějové měli znepokojivou schopnost věštit
budoucnost, přestože jejich proroctví byla obvykle obalená hádankami a metaforami, k jejichž
rozlousknutí byla zapotřebí trpělivost a představivost.
A taky jim to dalo pořádně zabrat, soudě dle vynaložené energie, která mohla čaroděje dost slušně
oslabit.
„Krev,“ řekla, oči zavřené, magie vířila místností jako neviditelné tornádo, až se mi na pažích
zježily chloupky. „Alfa a omega, začátek a konec. Pramen života a předzvěst temnoty.“
Nadechla se a pak vychrlila vodopád slov. „Všechno čeká. Všechno je navždy. Všechno je
předtím.“
Zarazila se a poslední slovo usekla, jako když někdo příliš rychle sundá jehlu z vinylové desky.
Ale přestože bylo proroctví vyřčeno, její tělo se z toho kouzla nemohlo vzpamatovat. Pořád zírala
nepřítomně před sebe se zcela strnulým výrazem.
„Mallory,“ oslovil ji Catcher jménem.
Nepohnula se.
„Mallory,“ řekl Catcher tentokrát důrazněji a luskl jí prsty před obličejem.
Oklepala se a zatřepala hlavou. „Pardon. To bylo silné.“ Rozhlédla se kolem sebe. „O čem to bylo?“
„O krvi,“ řekl Catcher. „Bylo to vědecké pojednání o tom, jak je dobrá.“
Mallory se rozzářila. „Ach, skvělé. Krev. Upíři. To dává smysl. Alespoň se to tentokrát trefilo do
správného druhu. Minulý týden jsem měla ataku, když jsem mluvila s Gabrielem, a skončilo to tím,
že jsem něco chrlila o jednorožcích a narvalech.“
„Protože obojí má roh?“ zeptala jsem se.
„Jen bůh ví proč nebo jak to souviselo s kožoměnci.“ Pokrčila rameny. „Já ty zprávy nepíšu, jen je
předávám.“
Catcher vstal a podal Mallory ruku. „Pojď, maličká. Uložíme tě zpátky do kolíbky.“
 „Hej,“ řekla jsem, „nemohli byste se zeptat Gabriela na moje auto? Ne že bych tolik toužila získat
tu oranžovou obludu zpátky, ale on asi bude chtít zpátky ten mercedes.“
„Jistě,“ řekla Mallory. „Mám pocit, že jsem ho zaslechla říkat, že oprava je hotová, ale možná jsem
se jen přeslechla. Podívám se.“
Rozloučili jsme se a oni odešli z kanceláře. Když jsme osaměli, vzal mě Ethan za ruce a podíval se
na mě.
„Co je?“ zeptala jsem se. „Co tě trápí?“
„Mallory,“ řekl. „Chci, abys byla opatrná. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Nic se mi nestane,“ řekla jsem a slyšela ve vlastním hlase vzdor. A nenáviděla jsem to.
„Neříkám, že ti Mallory ublíží,“ řekl. „Ale ta možnost existuje. Už předtím udělala špatná
rozhodnutí. Možná je na cestě k uzdravení. Možná je tohle její druhá šance na dobrý život. Ale
kdyby ne, chci, abys byla v bezpečí. Chci, aby se ti nic nestalo.“
Položil si čelo na moje. „Chci, abychom my oba zůstali celí, Merit. Snažím se být trpělivý, mít
pořád na paměti, že byla pod vlivem něčeho prastarého a mnohem většího a mocnějšího než ona
sama, ale znesvětila tento Dům.“
„Já vím.“
„Já ji nemám rád tak jako ty. Ona je tvoje rodina, možná víc než kdokoli jiný.“
„Kromě tebe.“
Zvedl mou bradu a jeho oči se rozšířily překvapením. „Děkuji ti za to.“
„Nemáš zač. Nějak ses stal mou rodinou. Ale máš pravdu. I ona je rodina, takže dostává další
šanci.“
„Chci, abys byla šťastná,“ řekl. „A abys byla v bezpečí.“
„A já chci popohnat pár dní a nacpat se steakem v Toskánské terase,“ řekla jsem s úsměvem.
„Pokaždé nedostaneme, co chceme.“
„A někdy dostaneme přesně to,“ řekl a něžně mě políbil na rty, „co chceme. Vrať se do práce.“
„Diktátore,“ řekla jsem, ale cítila jsem, jak tíhy kolem mého srdce ubylo, i když jen o chlup.
Kapitola 15 - JEFFŮV ZÁBAVNÍ DŮM

S Ethanem jsem to měla vyřízené a vzpoura uvnitř Domu byla momentálně zažehnána, a tak
byl nejvyšší čas (nebo spíš už po něm) vrátit se k práci. Když jsem sešla po schodech do
sklepa a vyšla zpoza rohu, našla jsem Lindsey, jak blokuje dveře do operačního střediska s
pažemi roztaženými nad prahem jako živoucí dětská ohrádka.
Vlasy měla dnes stažené do culíku, který jí stylově splýval po jednom rameni. Pohled, který na mě
vrhla, však rozhodně hezký nebyl.
„Přestaň – se – hádat,“ řekla.
Ethan a já jsme vyzařovali magii, když jsme se hádali, ale tentokrát jsme to skutečně nebyli my, kdo
se dostal do sporu.
„Já se nehádala. Connor se dostal do křížku s jedním z upírů z Domu Greyů. A potom měla Mallory
záchvat jasnovidectví.“
Lindsey se ušklíbla. „Očividně jsme o hodně přišli. Nejdřív rvačka, potom věštba.“
„Příliš mnoho upírů v jednom Domě,“ vysvětlila jsem. „Connor je zahanben a asi dostane upíří
verzi služby v kuchyni za to, že si vyskakuje na Dům Greyů, ale jo, přežije to.“
„To je ale na prd.“
Kývla jsem. „A ta věštba říkala něco o krvi a ‚prameni života‘.“
„Divné.“
„Měla jsi to vidět na vlastní oči.“
„To si nechám ujít,“ řekla Lindsey. „Ještě pořád z ní mám osypky.“ Tázavě se na mě zadívala. „Ale
je toho víc. A mezi tebou a Ethanem něco proběhlo?“
„Lovíš, kde nejsou ryby. A neproběhlo ani něco, ani nic. Jen jsme právě odpískali svatého
Valentýna a budu ho trávit s váma, lidi.“
„No dobře, tak si ztlum magii. Třepí se mi z tebe konečky vlasů.“
„Pochybuju, že je to vůbec biologicky možné, protože jsi upír, a kromě toho, ne. Co vám všem
dneska večer přelítlo přes nos?“
Co to dnes do celého Domu vjelo? Možná úzkost z tolika upírů nacpaných do malého prostoru nebo
obavy z výtržností nebo i z prezídia, ale všichni – včetně mě – jsme byli dnes večer rozhození.
„Psychická stoka,“ zvolal Luc z operačního střediska. Vyložila jsem si to jako pozvánku a
proklouzla kolem Lindsey dovnitř.
„Psychická stoka?“ zeptala jsem se, když jsem se posadila ke stolu.
 Dneska v noci tu byli jen cadoganští upíři. Luc seděl u stolu a Lindsey vedle něj. Juliet se ještě
dávala dohromady po útoku a Kelley byla pravděpodobně venku na hlídce, takže už zbývaly pouze
dočasné posily u počítačů.
„Protože je empatka,“ řekl Luc, „doléhají na ni všechny možné emoce plující Domem. A věř mi –
když je tolik upírů naštosovaných pohromadě, tak je těch emocí vážně, vážně hodně.“
„Blbý,“ řekla jsem.
Lindsey pokrčila rameny. „Já to přežiju.“
„Jelikož jsem tady dole a oblečená do nepohody, možná bychom se mohli věnovat situaci kolem
nepokojů?“
Luc se bez pobízení natáhl přes zasedací stůl a zmáčkl jedno z tlačítek rychlé volby.
„Jeffův zábavní dům,“ zvedl to Jeff.
„Jeffrey,“ řekl Luc, se zaskřípáním se posadil zpátky na židli a spojil ruce za hlavou. „Jestli víš o
nějakých dobrých zprávách, poděl se.“
„O dobrých zprávách? Dobré zprávy jsem už dlouho neslyšel.“
„Tak jsem to přesně nemyslel, ale chápu. Uděluju ti za to bod.“
„Ahoj, Jeffe,“ řekla jsem.
„Ahoj, Mer. Zdá se, že tam máte nějaké vzrůšo.“
„Pravda. Ale ještě nás nezavřeli, takže pojďme probrat nepokoje.“
„Včera v noci žádné nebyly,“ podotkl Jeff. „Možná už skončily.“
„Můžeme jen doufat,“ řekl Luc, „ale nemyslím, že se na to můžeme spoléhat.“
„Ačkoli tím se nabízí velice zajímavá otázka,“ řekla jsem. „Přemýšlela jsem o nepokojích. Co když
v nich vůbec nejde o nenávist k upírům, ale o dosažení něčeho úplně jiného? Měli Dům plný
cadoganských a greyovských upírů. Kdyby chtěli udeřit a udělat to ve velkém, teď by byla příhodná
chvíle. Ale neudělali to. Ani náznak nějakého násilí. Dvě bouře za sebou a pak nic.“
„Myslím, že máš pravdu, Ochránkyně,“ řekl Luc. „Nejde tu jen o upíry, nebo se tu díváme na tu
nejneschopnější bandu vzbouřenců, jaká kdy vstoupila do Větrného města. A bůh ví, že pokud jde o
bouře, Chicago už zažilo leccos.“
Kývla jsem. „Myslím, že proto se potřebujeme soustředit na Bryant Industries. Bylo to místo
prvního útoku a myslím, že pro to existoval důvod. Jestli tím důvodem nebyla Robin Popeová, pak to
musel být někdo jiný. Bratr Charly Bryantové vám měl obstarat nějaká videa z té budovy. Už jste je
viděli?“
„Zatím o tom nevím. Ale Catcher se ještě nevrátil. Možná že už si promluvili.“
„Jo,“ řekla jsem, „před pár minutami teprve odešel odsud.“
„Objevili jste něco dalšího, z čeho by se dalo vyvodit, proč se útočilo na budovu?“
 „Vůbec nic,“ řekl Jeff. „Firma Bryant Industries původně patřila Charliným rodičům. Měli ošklivý
rozvod a Alan a Charla převzali byznys. Ta situace se vyřešila sama. Taky jsem našel opravdu starý
záznam o předvolání na policii kvůli hlučné podnikové oslavě během svátků – někdo to přehnal s
alkoholem. A asi před dvanácti lety jednoho bývalého zaměstnance pořádně namíchlo, když nedosáhl
na povýšení, které si podle svého názoru zasloužil. Byl vyplacen a stížnost stáhl.“
Zamračila jsem se. „Charla o ničem z toho nemluvila.“
„Bylo to před dvanácti lety. Možná jí to nepřipadalo důležité.“
Zvláště ne, když zloba Robin Popeové byla tak čerstvá.
„Co ta inspekce z odboru zdraví?“ zeptala jsem se.
„Z toho, co jsem mohl vyvodit, to vypadá na náhodu. Chuck má na tom odboru kamaráda. Říkal, že
žena, která dávala tu inspekci na rozpis, se chystala na mateřskou dovolenou, a chtěla to mít hotové,
než odejde.“
„Dobře,“ řekla jsem. „Tak řekněme, že ta inspekce s tím nesouvisí. Ta výtržnost ale měla sloužit
nějakému účelu. Ale proč?“
„Pojďme si dát brainstorming,“ řekl Luc. Odsunul židli a vykročil k bílé tabuli. „Možné motivy.“
„Třeba potřebovali přístup do budovy?“ navrhla jsem. „Něco, co z podniku chtěli odnést?“
„Jako co?“ zeptal se Luc.
„Mohlo to být cokoli,“ řekla jsem. „Seznam adres, finanční informace, vědecké vybavení.“
„Vědecké vybavení?“ zeptal se Luc.
„Jsem si jistá, že v laboratoři nějaké mají,“ řekla jsem. „Možná ho někdo chtěl.“
„Říkala Charla, že něco chybí?“ zeptal se Jeff.
Zamračila jsem se. „Nemyslím si.“
„A mně se ta teorie o snaze dostat se do podniku nezdá,“ řekl Luc. „Pouliční bouře je dost špatná
výmluva, když se chceš dostat na nějaké místo – všude plno lidí, bude se to tam hemžit policisty, a to
nemluvím o výtržnících samotných. Když chceš použít pouliční nepokoje k odlákání pozornosti, tak
chceš, aby lidi upřeli pozornost k těm nepokojům, ne k místu, kde jsi.“
„A co když třeba chtěli vyburcovat chicagské upíry?“ zeptala se Lindsey. „Přerušit dodávky krve?“
„Ale oni je nepřerušili,“ řekla jsem. „Charla nám řekla, že výrobu to neovlivnilo.“
„Dobře,“ řekla Lindsey, „ale že se to nepovedlo, neznamená, že to nebylo cílem.“
„To je pravda,“ řekl Luc a napsal na bílou tabuli „dodávky krve“. „Co dál?“
„Já nevím,“ řekla jsem. „Když nešlo o přístup do budovy, možná šlo o to dostat se k zásobám
krve?“
„Myslíš jed?“ zeptal se Jeff.
„Já nevím,“ přiznala jsem. „Nebo někoho popadl záchvat krvežíznivosti?“
 „Máme tu stejný problém s odvedením pozornosti,“ upozornil Luc. „Bryant Industries je velká
firma, ale ne tak velká, aby oheň na jednom konci budovy vyhnal všechny z výrobní části. Nemyslím
si, že by tohle jako odlákání pozornosti pomáhalo.“
„A kromě toho,“ řekl Jeff, „jste pořád tady.“
„Bylo to teprve před třemi dny,“ řekla jsem. „Jak dlouho by trvalo, než by se ta otrávená krev
dostala do obchodů?“
„Jejda,“ řekl Jeff. „Ne že bych chtěl podrývat tento rozhovor, jen pošlu zprávu Catcherovi a
požádám ho, aby to pořádně ověřil u Charly.“
Luc zavřel fix víčkem a prohrábl si prsty vlasy. „Nebo je možná tohle všechno jen blbá spekulace.
Možná že to s inspekcí vůbec nijak nesouvisí. Možná je McKetrick donutil posunout datum, protože
je to sebestředný parchant. Možná doufal, že je zastihne nepřipravené a oni budou muset zavřít.“
„To by pomohlo dostat upíry z Chicaga,“ řekla jsem. „Jestli inspekce nic neodhalila, možná že ta
bouře je další pokus jak způsobit konec firmy.“
Luc znovu sundal víčko z fixy a skřípavě naškrábal nápis „zavřít firmu“. „Možná je to takhle
jednoduché.“
Možná, ale pochybovala jsem o tom. McKetrick se rád předváděl před obecenstvem, pokud to šlo, a
pracovat takhle nepřímo, aby způsobil krach firmy dodávající krev, se mi od něj zdálo jako
amatérský krok.
„Dostal jsem zprávu od Catchera,“ řekl Jeff. „Cituji: Charla si myslí, že dodávky krve jsou
bezpečné. Časté testování.“
Nazvat to úlevou by bylo slabé slovo. Otrávení dodávek krve pro celé město by znamenalo rychlý
způsob, jak se zbavit upírů ve velkém.
„Catcher asi nic dalšího o těch videích nezmínil?“ zeptala jsem se.
„Říkal, že ji požádal, aby na to znovu přitlačila.“
„Tak vida,“ řekl Luc. „Zkoukneme videa a uvidíme, jestli nám ukážou něco zajímavého.“
Ukážou, pomyslela jsem si v duchu. Otázka byla co.

Jako doktorandka jsem strávila spoustu času listováním v knihách a rukopisech. Pročítáním stránek
několik set let starých novin v bavlněných rukavičkách a civěním do nasvícených rukopisů skrz
čočky mikroformů. Obvykle to byl pomalý a časově náročný proces.
Při takových zkušenostech byste řekli, že jsem si na trpělivost a důkladnost zvykla.
Ale pokud šlo o McKetricka, něco jako trpělivost nepřicházelo v úvahu. Seděla jsem u stolu v
operačním středisku, zírala na bílou tabuli zdálky a doufala, že když uvidím velký obraz, něco mě
napadne, přijde ke mně nějaké vodítko, které mi předtím uniklo a kterého se následně snadno
dopátráme a všechny dílky puzzle potom bezpečně umístíme, kam patří.
To se však snáze říkalo a hůř dělalo. Taky by si jeden myslel, že když jsem na tu tabuli tolikrát
zírala a viděla tam různé záhady a úkoly a nakonec je všechny rozřešila, že jsem si na to tempo
zvykla. Na to ubíjející hledání informací – jakýchkoli – zatímco čekáte, až se vám rozsvítí v hlavě.
Byla jsem z toho podrážděná a frustrovaná a připadalo mi těžké neobviňovat se za to, že klíče a
řešení nepřicházejí hned, když jsou upíři mezitím v nebezpečí.
Než jsem mohla něco přínosného dodat, otevřely se dveře operačního střediska. Vešli Ethan a Scott
a za nimi Jonah.
Stalo se ze mě klubko nervů, když i Mistři vcházející do dveří ve mně vyvolávali paranoiu.
„Můj pane?“ zeptal se Luc. I v jeho hlase byla nervózní nedočkavost, díky čemuž jsem se cítila o
trochu méně šílená. „Greenwichské prezídium?“
„Ticho po pěšině,“ řekl Ethan. „Žádní členové prezídia s nikým nemluvili, pokud vím. A nejsem si
jistý, jestli je to lepší nebo horší, než kdyby nás kárali.“
„Možná potřebují nastolit pořádek u sebe, než budou mluvit s námi ostatními,“ řekl Luc. „Ale jestli
pořád ještě mlčí, co tě sem přivádí?“
„Právě jsme uzavřeli smlouvu s bytovým domem v Lakeview,“ řekl Scott. „Objednali jsme dočasné
vybavení, než se vyčistí to, co bylo v Domě, a během hodiny můžeme začít stěhovat lidi.“
Luc hvízdl. „To byl fofr! Gratuluju k novému bydlení. Myslíš, že vám to bude vyhovovat?“
„Teď bezprostředně ano. Pořád se chceme vrátit do skladiště, ale potrvá to týdny, možná měsíce,
než se dokončí střecha a budou hotové opravy. Tohle nám dá trochu prostoru, kde budeme moci
dýchat, trochu pocitu normálnosti, než se to dořeší.“
„Stěhování staví Scotta a jeho lidi do zranitelné pozice,“ řekl Ethan. „Spousta lidí bude přicházet a
odcházet, spousta chaosu. Budou mít plné ruce práce se stěhováním a zařizováním, takže jim v
novém místě poskytneme nějakou pomoc.“
Ethan se podíval na mě. „Merit, ty se toho ujmeš. Spolupracuj přitom s Jonahem.“
Pro Ethana muselo být těžké svěřit mě Jonahovi na Valentýna, ale podařilo se mu to udělat bez
kousavých komentářů. Tomu jsem se musela poklonit.
„Samozřejmě,“ řekla jsem, podívala se na Jonaha a přemýšlela, jestli neuvažuje o tom zapojit do
stěhování i Rudou gardu.
„Neočekáváme žádné zvláštní trable,“ řekl Scott. „Ale připravíme se na nejhorší a budeme doufat v
to nejlepší.“
„To je prakticky naše motto,“ řekl Luc a podíval se na mě. „Komunikátory do uší, abyste s Jonahem
mohli zůstat ve spojení?“
 Pecky do uší byly jednou z Lucových nejoblíbenějších hraček, maličkatá zařízení s mikrofonem a
přenašečem, abychom mohli komunikovat bez neskladné elektroniky nebo signalizovat naše spojení
s nepřítelem.
„Jistě,“ řekla jsem. „To by bylo skvělé.“ Taky jsem si vzala zateplený kabát až na zem a
termoprádlo, když už jsem byla u toho, protože venku pravděpodobně bude mrznout. Práce však byla
práce a nemělo cenu si na to stěžovat.
„Budeme tu, když nás budete potřebovat,“ řekl Luc, vytáhl ze skříňky komunikátory a podal nám je.
Usmála jsem se a strčila si svůj do kapsy u bundy. „Díky. Kdy odcházíme?“
„Myslel jsem, že ty a já bychom nejprve mohli zamířit ven,“ řekl Jonah. „Obhlédnout okolí a
rozhodnout se, kam umístit lidi. Strážci z Domu Greyů budou hlídat ostatní upíry, až odsud budou
odcházet, a my dohlédneme na to, až půjdou dovnitř.“
Kývla jsem. „To zní jako plán.“
„V tom případě myslím,“ řekl Jonah a tleskl rukama o sebe, „že jsme připraveni.“

Bylo lepší, abychom jeli každý zvlášť; Jonah bude spát na lehátku v novém sídle Domu, zatímco já
se vrátím zpátky domů, do Mistrova apartmá.
Moneypenny pořád ještě stála v garáži, na sobě měla flíčky od soli a špíny, ale nijak jí to neubíralo
na kráse.
Zrovna jsem otevřela dveře a uložila meč na sedadlo spolujezdce, když se za mnou otevřely dveře
do sklepa. Dovnitř vešel Ethan s pohledem upřeným na auto.
„Potřebuje umýt,“ řekl.
„Nejspíš, ačkoli dneska večer se určitě zase ušpiní.“ V zimě v Chicagu bylo zbytečné mýt auto,
dokud neopadl sníh a předpověď počasí nehlásila jasno.
Ethan vydal neurčitý zvuk. „Budeš opatrná.“
„Vždycky jsem. A Jonah není žádný žabař.“
„Já vím,“ řekl. „A neuniká mi ironie toho, že tráví valentýnský večer s tebou.“
„Ani mě nenapadlo, že by ti to uniklo,“ řekla jsem a zamrkala. „Jsi na upíra velmi chytrý.“
„A ty jsi na Podřízenou velmi hubatá.“
„Na tvou Podřízenou,“ doplnila jsem.
Ethan mi otevřel dveře a pokynul, ať nastoupím. „Běž se postarat o Dům Greyů, Ochránkyně.“
Kývla jsem. „Možná, že když budeš moc hodný, přinesu zpátky večeři.“
 Ethan se šibalsky usmál a políbil mě pořádně na rty. „Já jsem málokdy hodný, Merit. Ale často jsem
působivý.“
Mrknul na mě a zavřel dveře a potom zmizel do Domu.
Chvíli mi trvalo, než jsem si srovnala myšlenky tak, abych mohla řídit auto.

Ubytování bylo sice zařízeno narychlo, ale nové přechodné bydlení pro upíry Domu Greyů bylo
dost hezké.
Budova se jmenovala King George a ve výzdobě bylo hodně intarzovaných „G“, jak v
mramorových podlahách, tak na pozlacených zrcadlech, která lemovala foyer v prvním patře.
Čekala jsem tam pár minut na Jonaha a prohlížela si obrovské nádoby s tropickými květinami a
velice drahé malby. Ať už je potkaly jakékoli trable, Dům Greyů musel mít solidní finance, aby si
mohli dovolit takhle pěkné bydlení.
Jonah konečně vešel dovnitř, vánek mu rozfoukával vlasy jako modelovi na profesionální fotografii
a v ruce měl dva papírové kelímky. Kývl na ostrahu u stolečku a podal mi jeden kelímek.
„Martin,“ řekl a ukázal na ostrahu. „Zbloudilý upír.“
Mávla jsem na Martina kelímkem. „Myslím, že má noční směnu.“
„Ha ha,“ řekl Jonah a zavedl mě k mosazným výtahům. „Dvanácté patro.“
Upíjela jsem horké kořeněné masaly, dokud výtah necinkl a my jsme nevešli dovnitř. Dokonce i
kabiny výtahů byly luxusní, s malými televizkami po obou stranách tlačítek. Jedna ukazovala
zpravodajský kanál, druhá reklamy na Chicago a jeho noční život. Myslím, že King George
neprodával pouze byty, ale taky životní styl.
„Už jsem se zmínila o tom, že je to tady luxusní?“ zeptala jsem se Jonaha, když jsme čekali, až
kabina vystoupá nahoru.
„Je to to, co bylo k mání,“ řekl Jonah. „A bohužel za to i luxusně platíme.“
Dveře se otevřely do dlouhé chodby s tlustým dekadentním kobercem. Uprostřed prostoru výtahů se
skvělo spirálovité „G“ a na stoleček s podstavcem někdo položil květiny.
„To ‚G‘ je dost šťastná náhoda.“
„Jo, štěstí někdy sedne i na vola,“ odvětil Jonah. Následovala jsem ho chodbou doprava, až jsme
zastavili před číslem 2005.
Vylovil z kapsy svazek klíčů a hledal mezi nimi, až našel ten správný a strčil ho do zámku.
„A můžeme jít,“ řekl, odemkl a otevřel dveře.
„To mě poser,“ zamumlala jsem a prošla kolem něj do bytu. Byt byl úplně prázdný, ale i tak byl
dost parádní. Stejně jako ve foyer byly i zde mramorové podlahy. Stěny byly natřeny světle
krémovou žlutou s bílou dřevěnou lištou. Po jedné straně obrovské obývací části byla kuchyně s
mramorovými pultíky a skříňkami z tmavého dřeva. Protější stěna byla tvořena celoplošnými okny.
„Prostě úžasné,“ řekla jsem a vzhlédla ke kazetovému stropu, pro změnu vymalovanému třemi
různými tóny té samé žluté barvy. „Tohle je opravdu pro náročné. To je Scottův byt?“
Jonah se uchechtl. „Ne. Tenhle bude můj.“
„Tvůj?“ Tenhle bejvák strčil můj malý krcálek v Cadoganském Domě do kapsy. „A tohle všechno
pro jednoho upíra?“
„Vidělas moje bydlení v Domě Greyů,“ připomenul mi. „Nadřízení mají dobré pokoje. To patří k
výhodám toho, když si zbuduješ vlastní Dům, místo aby ses těsnala ve staré budově, jako je Dům
Cadoganů.“ Ukázal na prostor kolem. „Zařídíš si vlastní domov.“
„To bych řekla. Ale je to vážně krása. Tady si můžeš pořádně užívat. A když už o tom mluvím, jak
dopadlo tvoje včerejší rande?“
Jonah se zašklebil. „Nic moc.“
„Žádná chemie?“ zeptala jsem se.
„Žádná show,“ řekl. „Nechala mě čekat marně.“
„To není možný.“
„Je. Od té doby ani nezavolala.“
Tohle nemohlo prospět egu. Mně se tohle nikdy nestalo, možná proto, že jsem jako člověk chodila
na rande hodně málo. Tím pádem se to asi nedá považovat za vítězství.
„To je fakt blbý,“ nadhodila jsem. „Mrzí mě to.“
Jonah znovu pokrčil rameny. „Znáš to, tak to prostě někdy chodí.“
„Já vím.“ Ještě jednou jsem se obdivně rozhlédla po bytě a ukázala ke dveřím. „Měli bychom se
připravit.“
Jonah kývl. „To bychom měli. Máš v uchu komunikátor?“
Vložila jsem ho na místo. „Teď už jo. Slyšíš mě?“
„Ano, protože stojíme ve stejné místnosti.“
„Vtipálku. Jo, a chtěla jsem se zeptat: zavolal jsi někoho od Rudé gardy, aby dnes večer pomohl s
hlídkou?“
„Ano. Čtyři budou venku, ale všichni v autech. Zdálo se to tak bezpečnější. Zůstanou v teple a
nikdo nebude mít podezření, jako kdyby upíři stáli venku a čekali, až se něco stane.“
Kývla jsem. „Jak bys to rád provedl?“
Vytáhl telefon a nechal na něm zobrazit obrázek nejbližšího okolí. Bytový dům byl ten obdélník
přímo uprostřed.
 „Dvoje dveře,“ řekl. „V přední a zadní části budovy. Najali jsme dodávky a budeme vysazovat
upíry u předního vchodu. Nábytek se bude nosit zadem. U každého vchodu máme auto Rudé gardy.“
Ukázal na předek budovy. „Ty zaujmeš pozici tady. Budeš dohlížet na projíždějící auta, na upíry,
kteří chodí dovnitř a ven. Když se něco bude zdát podezřelé, neváhej mě kontaktovat. Za svítání
práci přerušíme, zajistíme budovu, a když ještě nebudeme mít v té době hotovo, začneme znovu za
soumraku.“ Podíval se na mě. „Jsi v pohodě?“
„Jsem.“ Poplácala jsem pochvu svého meče. „Když je se mnou, cítím se líp.“
„Já se cítím líp, když jsi se mnou ty,“ řekl Jonah. „Dobře ti to pálí. Necháme to tak, ano?“
„To mám určitě v plánu.“
Kapitola 16 - PŘÁTELŮM DVEŘE DOKOŘÁN

S těhování šlo hladce. Vlastně tak hladce, že jsem si už plánovala, jak se vrátím do Domu.
Vzbouřenci nám sice Valentýna pokazili, ale já se ještě zcela nevzdávala možnosti večeře
s Ethanem. Mohla jsem pořád ještě jít na Toskánskou terasu a ještě jsem nepotkala
člověka, který by odolal volání jejich penne s vodkovou omáčkou.
Dodávky se pohybovaly jako tanečníci s dobrou choreografií. Přibližně každých dvacet minut
vysadila upíry u bytového domu jedna dodávka, zatímco ostatní se vracely zpátky do Hyde Parku.
Upíři od Greyů nebyli žádní drobečkové – většina z nich byla velká, urostlá –, ale byli mrštní.
Seskakovali z dodávek jako rekruti u armády, s cestovními taškami v rukách, a v řadě klusali k
budově, kde je Jonah rozesílal do příslušných bytů.
Jiné upíry než od Greyů jsem zahlédla jenom dvakrát. Členka Rudé gardy – hezká dívka v tričku
Midnight High School, uniformě Rudé gardy – vystoupila z auta a zamávala na mě, když jsem
zaujala pozici před budovou.
Taky jsem viděla muže, který venčil psa, tu největší německou dogu, jakou jsem kdy viděla. Pes
beze strachu a s očividnou radostí ťapkal sněhem a táhl za sebou svého páníčka, který byl od hlavy k
patě teple nabalený.
„Tohle je poslední,“ řekl Jonah o několik hodin a o jednu masalu později. „Poslední dodávka, která
sem teď jede.“
Položila jsem ruku na meč, neboť mě zasáhl pocit nevyhnutelnosti. Jestli se má něco semlít, tak teď.
Jenže všechno proběhlo bez jediného zaškobrtnutí. Podřízení upíři zmizeli uvnitř a řidič dodávky mi
podal účtenku a zmizel do noci, nepochybně do teplé postele. Jonah vyšel z foyer a vypadal unaveně,
ale byla na něm znát úleva.
Podala jsem mu účtenku. „Já to platit nebudu. Ale ty se mi můžeš odvděčit za mé služby, jestli
chceš.“
„Dlužím ti steak.“
„To by šlo.“ Uchechtla jsem se a nacpala ruce zpátky do kapes, když se z ulice ozvalo tiché
zasténání.
Ztuhla jsem a mžourala do tmy.
Jonah to musel postřehnout. „Merit?“
„Slyšel jsi to?“
Jonah se zarazil a chvíli byl tiše. „Neslyším nic.“
 Uslyšela jsem to znovu, pak jsem spatřila nevysokou, tmavou postavu pohybující se po chodníku.
Nic jsem nevysvětlovala a rozběhla se po chodníku. Rukou jsem uvolnila palcový chránič na své
kataně.
Konečně jsem byla u ní.
Byla upír. Žena, blond a bledá, oblečená do domácího oděvu, který už zažil lepší časy. A byla
hubená, dost brutálně. Nevypadala nemocně; jen jako by několik dní nejedla.
„Dobrý bože,“ zamumlala jsem a přidřepla k ní. „Jste v pořádku?“
Zanaříkala a byl to žalostný zvuk.
Ohlédla jsem se na Jonaha, který už byl skoro u nás. „Jonahu! Pomoz mi!“
„Co to ksakru…“ spustil, potom klesl taky na kolena. „Brooklyn! Brooklyn! Jsi v pořádku?“
Vzhlédla jsem překvapeně k Jonahovi. „Ty ji znáš?“
Vzhlédl ke mně, absolutně rozhozený a taky dost vystrašený. „To je ta dívka, se kterou chodím.
Tedy se kterou jsem měl jít na rande. Co se proboha stalo?“
„Já nevím. Ale vypadá, jako by velmi dlouho neměla krev.“
„Musíme dovnitř a potřebujeme doktora. Máte někoho k dispozici?“
„Máme,“ řekl a vzal Brooklyn do náručí, jako by vůbec nic nevážila.
Utíkala jsem po chodníku a otevřela dveře a on ji rychle donesl dovnitř a položil na gauč ve foyer,
zatímco několik zbývajících greyovských upírů, kteří se ještě neubytovali, přihlíželo.
Jonah se podíval na ostrahu. „Můžete zavolat doktora Gianakouse? Právě šel nahoru.“
Hlídač kývl a zvedl sluchátko.
Brooklyn vypadala na světle ještě hůř než venku. Pod bledou pletí se jí rýsovaly kosti a šlachy; oči
vpadlé a pod nimi stíny.
„Viděl jsem ji před týdnem,“ řekl a podíval se na mě. „Tehdy jsme se potkali – dali jsme si kafe.
Byla absolutně v pohodě. Úplně zdravá. Dokonce měla křivky.“
„Nemohla tak rychle zhubnout.“
Jonah zakroutil hlavou. „Stalo se něco jiného. Možná proto mi nezavolala. Nemohla.“
Dveře výtahu cinkly a z nich k nám pospíchal atraktivní muž s hustými tmavými vlasy.
„Co se stalo?“ zeptal se a okamžitě sáhl Brooklyn na zápěstí a nahmatal puls.
„Šla venku po chodníku a zhroutila se. Nevíme proč.“
Doktor Dianakous se naklonil nad Brooklyninu hlavu, zřejmě aby si poslechl její dech, pak se zase
narovnal a malou baterčičkou jí posvítil do očí.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se.
„Brooklyn,“ řekl Jonah.
„Brooklyn,“ řekl doktor a luskl před ní prsty. „Brooklyn, víš, kde jsi?“
 „Jonahu?“ řekla slabě.
„Jsem tady,“ řekl Jonah a chytil ji za ruku. „Jsem tady.“
V jeho hlase byla něha a cit, jaký jsem nečekala. Ne že bych Jonahovi nepřála dobro; jen když mi
původně řekl, že jeho rande není nic vážného, nevyvodila jsem z toho tohle.
„Brooklyn, víš, co se ti stalo?“ zeptal se doktor.
„Lék,“ řekla.
„Bereš léky?“ zeptal se, očividně překvapen. Brooklyn byla upír pravděpodobně se stejně rychle
hojivými vlastnostmi jako my ostatní. Neměla by potřebovat léky.
„Beru je,“ potvrdila se slabým přikývnutím.
Doktor se podíval na Jonaha. „Proč bere léky?“
Jonah zakroutil hlavou. „Nevím. Tak dobře ji ještě neznám. Měli jsme tenhle týden jít spolu na
rande, ale nepřišla.“
„Brooklyn, jaké léky jsi brala? Brooklyn?“ Doktor znovu lusknul prsty, ale Brooklynin pohled byl
nepřítomný.
Před budovou zastavila ambulance se zapnutou sirénou a světly a dva záchranáři vysunuli ven
lehátko.
„Můžou jí pomoct?“ zeptal se Jonah.
„Já půjdu s ní,“ řekl Gianakous. „Postarám se, aby dostala, co potřebuje.“
„Zavoláte mi, když bude něco nového?“
„Samozřejmě,“ řekl a začal diktovat záchranářům její hodnoty, zatímco ji pokládali na lehátko.
Během vteřin byla v sanitce, která s ní ujížděla pryč.
Jonah vypadal úplně bez sebe, šokován rychlým zvratem událostí.
Položila jsem mu ruku na záda. „Jsi v pořádku?“
„Vůbec nevím, co si mám myslet. Jsem jen – stalo se to tak rychle.“
„Ty ji moc dlouho neznáš?“
Zakroutil hlavou. „Sešli jsme se na kafe, to je všechno. Potom nepřišla na rande.“
A přesto přišla sem, hledala Jonaha a trefila i místo, do kterého se Greyové čerstvě rozhodli
nastěhovat. To se zdálo jako divná náhoda.
„Jonahu, jestli tě hledala, jak mohla vědět, že tě tu najde?“
Provinile se na mě podíval.
„Ty jsi jí řekl, že se stěhujete,“ řekla jsem, když mi to došlo.
„Je Valentýna,“ řekl on. „Myslel jsem na ni, tak jsem jí poslal zprávu. Napsal jsem jí, že budeme
tady.“
Kapitán greyovských stráží, stále nad věcí a vždycky opatrný, zněl nyní kajícně, téměř provinile.
 „Je Valentýna,“ řekl znovu, jako by se tím ospravedlňovala a vysvětlovala každá hloupost, kterou
lidi udělají z lásky a sounáležitosti. Upřímně řečeno se tím velké procento skutečně vysvětluje.
Nadešel čas být nejen parťačka, ale taky kamarádka. „Přišla si k tobě pro pomoc. Kdyby nevěděla,
kde tě hledat, možná by to celé nezvládla.“
„Byla to ode mě hloupost,“ řekl. „Prozradit, kam se stěhujeme.“
„A pravděpodobně jí to zachránilo život.“
Jonah sáhl do kapsy a vytáhl svazek klíčů. Podal mi je.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Klíče od jejího bytu. Já odejít nemůžu, ale ty ano. Můžeš se podívat, jestli tam něco najdeš.“
Vzala jsem klíče a zírala na ně. Co přesně v dnešní době znamená „jít na kafe“? „Kde jsi ty klíče
vzal?“
Jonah zakroutil očima. „V její kapse, asi před třemi minutami. Merit, ona je dobrý člověk, a je
chytrá. Má vojenský výcvik. Nevyhladověla by se. Něco se jí stalo.“
„Nejsem si jistá, jestli bude ráda, že se jí vloupám do bytu.“
„Jak jsi sama podotkla, přišla sem pro pomoc. My pomáháme. A ty se tam nevloupáš. Máš klíče.“
Netušila jsem, jak moc by se tento argument zamlouval policii, ale souhlasila jsem, že bylo důležité
zjistit, co se stalo.
„A co moje pozvání? Nemůžu bez něj dovnitř.“
„To je jen otázka etikety,“ řekl Jonah se vzrůstajícím podrážděním v hlase. „Jsem si poměrně jistý,
že ti to vloupání odpustí.“
Za daných okolností jsem soudila, že má pravdu. A tak jsem kývla a strčila klíče do kapsy. „Jsou
členové Rudé gardy pořád ještě venku?“
Kývl. „Jsou v autech. Zůstanou, dokud jim nedám pokyn, že je vzduch úplně čistý.“
Vyndala jsem z ucha pecku a podala mu ji. „Dej jim to, abys měl někoho okamžitě na dosah.
Zavolám ti, kdybych něco zjistila.“
„Děkuju,“ řekl se zjevnou úlevou.
„Není problém. Od toho jsou přece partneři.“
Jen jsem doufala, že najdu něco, co mu pomůže – jemu i Brooklyn.

Brooklynin hnědý cihlový domek nebyl daleko od Malloryina. Zepředu dozadu byl úzký a podél
jedné strany přední fasády měl okna. Za nimi byla tma. Z druhé strany vedlo do domu kryté cihlové
schodiště.
Vystoupila jsem z auta a vykročila po chodníku. Přední dveře byly pevně zamčené, a tak jsem
vytáhla klíče, které mi dal Jonah, a vybrala ten, který mi připadal, že vypadá jako klíč od domu.
 „Omlouvám se, že ti sem lezu, Brooklyn,“ řekla jsem tiše, strčila klíč do zámku a cítila, jak se
západka otočila a povolila.
Dveře se otevřely a odhalily malou předsíň s několika poštovními schránkami, odkud se šlo ke
schodišti. Takže dům byl rozdělen na bytovky.
Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Trochu jsem se cítila jako hrdinka z detektivky. Měla
jsem se na pozoru před všetečnýma očima a tiše jsem vyšla po schodech, které mi skřípaly pod
nohama jako nechtěný alarm proti zlodějům.
Slyšela jsem na odpočívadle nad sebou kroky a předstírala nenucenost, když mě na schodech minul
asi dvacetiletý kluk. Trochu se usmál.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ řekla jsem zdvořile, ale bez zájmu a doufala, že tím to skončí. Když se dole otevřely a
zavřely dveře, začala jsem znovu dýchat.
Brooklyniny dveře byly na konci odpočívadla a vedle písmena „B“ visela nakřivo mosazná číslice
2. Odemkla jsem, vešla dovnitř a zase jsem za sebou potichu zavřela.
Byt byl pěkný, ale malý, s podlahami z tvrdého dřeva a obloukovými průchody. Nábytku bylo
pomálu, většinou starožitný, ale dobré kvality. Hezké skříňky se šuplíčky a bufetové stolky, dlouhý
nízký gauč s vestavěným stolkem na jednom konci. Podél jedné stěny byla police, na které by asi
kdysi býval staromódní telefon. Dnes na ní stála váza zvadlých kytek. Ať už se pokazilo cokoli,
možná se to nestalo zde.
Jinak vypadal byt docela normálně. Ne moc uklizený, ale zase žádný velký nepořádek.
Za obývákem byla zastrčená kuchyně. Lednice byla hrozně stará, ale hučela stabilně. Otevřela jsem
ji. Byla prázdná až na dvě neotevřené lahvičky s krví a mléko, které bylo už dva dny prošlé.
Na pultíku stála krabice pomerančového džusu. Vzala jsem ji a našla ji prázdnou. Kousek dál stála
prázdná sklenice.
Šlápla jsem na pedál odpadkového koše a nakoukla dovnitř. Byl prázdný. Žádný důkaz po drogách
nebo prázdných lahvích s džusem, že by snad chtěla držet detoxikační kúru, nebo jak by se dal
Brooklynin stav vysvětlit.
Podlaha mi vrzala pod nohama a já jsem se vrátila do obýváku a potom do malé chodby vedoucí
stranou. Byla tam malá koupelnička, vesměs čistá. Ve skříňce na léky byly obvyklé předměty: zubní
pasta, ústní voda, tělové mléko… ale nenašla jsem žádné z těch záhadných „léků“, které by upír v
první řadě ani neměl potřebovat.
Myslela jsem si, že ložnice je na opačném konci chodby, a tak jsem po špičkách doťapkala přes
dřevěná prkna, která vrzala jak o život, a nakoukla dovnitř. Postel byla neustlaná, přikrývka
zpřeházená, jako by Brooklyn měla několik zlých nocí. V pokoji to páchlo, jako když se někdo
nemyje, jako by se tu nashromáždil odér několika zpocených těl za mnoho nocí.
Onemocněla, lehla si do postele a nevstala několik dní? Jak se tohle může upírce stát?
Vrátila jsem se do obýváku. Jak se stane, že žena, která je jinak zdravá, prostě přestane jíst a pít?
Jakožto upírku ji měla její žízeň po krvi skolit dávno předtím, než se dostala do současného stavu.
Fyzicky by ji to hnalo k pití, i kdyby na to neměla emocionální kapacitu. Čekala bych nějaké
záchvaty krvežíznivosti – třeba i útoky na sousedy – místo té normálnosti, kterou jsem našla.
Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala něco, co by mi mohlo napovědět, v jaké byla kondici, nebo
jaký že to „lék“ měla užívat.
Všimla jsem si hromádky pošty na stole za gaučem a šla ji prohlédnout. Prošla jsem si celý štůsek,
ale nic jsem nenašla kromě účtenek, časopisů a žádostí od charity. Nic, co by naznačovalo problém.
Když jsem se snažila urovnat hromádku tak, jak byla, vypadla z ní pohlednice. Sehnula jsem se,
abych ji zvedla, když můj zrak upoutalo něco lesklého na koberci.
Položila jsem pohlednici zpátky na stůl a šla blíž.
Na koberečku uprostřed obýváku ležela stříbrná a skleněná stříkačka se staromódním pístem
složeným ze dvou kovových kroužků spojených dohromady.
Měla jsem dost rozumu, abych se důkazu nedotýkala holýma rukama. Šla jsem zpátky do kuchyně a
štrachala v zásuvkách, až jsem našla krabičku uzavíratelných igelitových sáčků. Jeden jsem vzala,
omluvila se za to, že tam kradu, a vrátila jsem se do obýváku.
Sáček se s mlasknutím otevřel a já jej otočila naruby a použila ho jako rukavici k tomu, abych
zvedla injekci – a zblízka si ji prohlédla. Bohužel byl píst stlačený nadoraz a stříkačka prázdná.
Uvnitř nezůstala ani kapička tekutiny. Nebyla jsem si jistá, jestli nám to může něco prozradit o
Brooklyniných problémech, ale bylo to v tuto chvíli pořád nejlepší vodítko.
Obtočila jsem sáček kolem stříkačky a zavřela jej. Zamkla jsem byt a upalovala k autu, jako by mi
hořelo za patami.
Když jsem byla zpátky v autě, vytáhla jsem telefon.
Jonah to rychle zvedl.
„Tady Merit. Něco jsem našla. Injekční stříkačku.“
„Stříkačku? A s čím?“
„Nevím. Je prázdná. Ležela na zemi v obýváku. A je to zastaralý kousek – sklo, ne plast. Možná je
to ten lék, o kterém mluvila?“
„Mohl by být, ale nevím. Co dělala se stříkačkou? Je přece upír.“
„Nemohlo by to být něco, řekněme, rekreačního?“ Před několika měsíci kolovala po městě upíří
droga zvaná „véčko“, ale odstřihli jsme dodávky.
 „Bože, já nevím. Nezdá se mi jako ten typ. Hodně dělá do zdravé výživy a fitness. Co dělala s
injekcí?“ Sice se ptal mě, ale z jeho nepřítomného tónu bylo jasné, že nad tou otázkou dumá sám.
„Já nevím. Možná můžeme požádat detektiva Jacobse, aby se na to podíval. Catcher říkal, že mu
děda občas s něčím píchl, tak by možná mohl pomoct na revanš.“
„Jo, možná. Myslíš, že se někdo vloupal dovnitř? A použil na ni tu stříkačku?“
„Nevím. Byt se zdál neporušený a nevypadalo to, že by se tam někdo dostal násilím. Možná ho
pustila dovnitř?“
„Našla jsi ještě něco?“
„Vůbec nic. Všechno ostatní v bytě vypadalo úplně normálně. Nebylo tam moc jídla. Nedala si
krev, pokud jsem teda správně usoudila. V lednici byly nedotčené lahve a v koši jsem neviděla žádné
prázdné. V obýváku byly zvadlé kytky a postel byla neustlaná. Nejsem si jistá, jestli byla pryč, nebo
polehávala v posteli.“
„Děkuju, že jsi tam zašla.“
„Není zač. Ozval se doktor?“
„Jen že je přijatá v nemocnici a že jí dělají testy. Prý neočekává, že by něco v nejbližší době
vyzvěděl.“
„Dej mi vědět, co zjistíš. Jinak jsi v pořádku?“
„Jo, všichni jsme už nasáčkovaní v Domě Greyů číslo dvě. Ostraha je zajištěná.“
„To ráda slyším. Když mě budeš potřebovat, zavolej. A já ti dám vědět, když něco zjistíme o té
stříkačce.“
„Díky, Merit.“
Telefon oněměl, ale já jsem musela ještě v telefonování pokračovat. Potřebovala jsem cinknout do
Domu a zařídit, aby se stříkačka dostala k někomu, kdo by se na ni mohl podívat.
„Operační středisko,“ řekla Lindsey.
„Tady Merit.“
„Reproduktor?“
„Ano, prosím.“
„A jsi nahlas,“ řekla Lindsey. „Luc a já jsme tady s dočasnými silami. Řekněte ahoj, výpomoci.“
„Ahoj, výpomoci,“ zamumlali směšně v tandemu.
„Greyové už jsou ubytovaní,“ řekla jsem. „U vás všechno v pořádku?“
„Fajn,“ řekl Luc. „Stěhování proběhlo hladce. Jonah je ve své práci machr.“
„Ano, to je,“ uznala jsem. „Ale máme další problém. K novému sídlu Greyů se připlahočila upírka.
Byla skoro v bezvědomí a vyhublá na kost. Ukázalo se, že je to Jonahova kamarádka. Tento týden se
měli setkat, ale ona nepřišla. Doktor od Greyů ji poslal rychlou sanitkou do nemocnice.“
 „Ví, co s ní bylo?“
„Vůbec ne. Pořád mluvila o nějakém ‚léku‘.“ Odkašlala jsem si a připravovala se na doznání.
„Takže, možná jsem použila její klíče a šla do jejího bytu. A možná jsem se tam tak trochu
porozhlížela a našla injekční stříkačku, starou, skleněnou.“
„Jsem překvapen a potěšen, Ochránkyně. Vypadá to, že nakonec začínáš mít koule. Bez urážky.“
„Přijímám.“
„Předpokládám, že jsi odtamtud tu stříkačku vzala?“
„Jo, a taky igelitový sáček, abych ji neznečistila, protože po těch mnoha hodinách v Lindseyině
pokoji a kriminálních pořadech jsem forenzní expert.“ Rády jsme pořádaly dámské večery s pizzou a
televizí.
„Hodlám ověřit, jestli se děda může nějak napojit na chicagskou policii a zjistit, co v té injekci
mohlo být.“
„Hodná holka. Ale je to nezvyklé, co?“
„Je. A právě proto mi to dělá vrásky. I kdyby si píchala injekce nebo jí to píchl někdo jiný, k čemu
by to bylo? Je to upírka. Měla by se sama uzdravit z jakékoli nemoci. Pokud jsem se nespletla, tak
zůstala ve svém bytě několik dní a pak se vyplazila ven a hledala Jonaha.“
„Divné,“ řekl Luc. „Je to zvláštní souhra okolností, o což teď ostatně nemáme nouzi. A vůbec,
řeknu to Ethanovi.“
„Prosím, řekni. Zavolám dědovi a vezmu tam tu stříkačku.“
„Fajn,“ řekl Luc. „Zůstaň ve spojení. Teď zrovna je tak nějak klid. Ale to se může každou minutou
změnit.“
Vzala jsem to jako signál, že se mám pustit do práce. Dva telefonáty za mnou, čas vytočit třetí číslo.
Catcher to zvedl okamžitě.
„Catcher.“
„Ahoj, tady Merit. Jste u sebe? Mám něco, co by vás mohlo zajímat.“
„A co to je?“
„Injekční stříkačka. Myslíme si, že to nějak souvisí s nemocnou upírkou, která je taky Jonahova
přítelkyně.“
„Jak upír onemocní?“ zeptal se.
„Pravděpodobně z toho, co bylo v té stříkačce. Kontrolovala jsem její byt. Byla na podlaze. Sebrala
jsem ji a doufala, že byste ji mohli předat detektivu Jacobsovi.“
„Už jsi to dotáhla na vloupačku a nepovolený vstup?“ přemítal Catcher. „O tom se před tvým dědou
zmiňovat nebudu.“
„Prosím, nezmiňuj.“
 „Jsem venku,“ řekl Catcher. „Jeff i já jsme odešli dřív. Dneska je Valentýna, víš?“
„Jsem si toho vědoma,“ odvětila jsem suše.
„Tvůj děda mluvil s Jacobsem o jejich malém forenzním tajemství, ale teď je doma. Moc rád tě
uvidí. Až budu hotov, ohlásím se.“
„Rozumím,“ řekla jsem a ukončila hovor. Pak jsem poslala Ethanovi zprávu: VEZU DŮKAZ K
DĚDOVI. LUC MÁ PODROBNOSTI. PAK JEDU DOMŮ.
Chvíli jsem ťukala do displeje a přemýšlela o překvapení, které jsem pro něj plánovala, a uvažovala
jsem, jestli mu to mám prozradit. Ale jestli bych mu nakonec opravdu nemohla dopřát pořádného
Valentýna, tak to nejmenší, co mohu udělat, je říct mu, že jsem se snažila.
DOUFALA JSEM, ŽE TO STIHNU DO TT NA OPOŽDĚNOU VALENTÝNSKOU VEČEŘI,
ALE UPÍŘI ZASÁHLI.
TT? Zeptal se Ethan a já lítostivě vzdychla.
TOSKÁNSKÁ TERASA, TY JESKYNNÍ MUŽI. JEŠTĚ JEDNOU OMLUVA ZA ODKLÁDÁNÍ.
ŽIVOT JDE DÁL, odpověděl mi Ethan filozoficky. DOKONCE I PRO JESKYNNÍ MUŽE. A JÁ
NA ROZDÍL OD JESKYŇÁŘŮ NIKAM NEJDU.
Bože, jak já toho chlapa milovala.

Po okružní jízdě po severním Chicagu byl čas zamířit na jih. Děda bydlel v dělnickém domku v
dělnické čtvrti, přesně na tom typu místa, jakým se můj otec vyhýbal. Dědeček si, na rozdíl od mého
otce, nepotřeboval nic dokazovat tím, že má něco největšího nebo nejluxusnějšího.
Ulice v této čtvrti nebyly tak dobře protažené jako jinde a pouliční značky by potřebovaly opravit.
Bydleli tu však dobří lidé, a to tu dědečka drželo.
Na příjezdové cestě stál jen dědečkův starý koráb Oldsmobile; Catcher, Jeff i Marjorie, jednatelka,
byli pryč. Světla v obýváku byla rozsvícená.
Zastavila jsem u obrubníku a vzala ze sedadla spolujezdce katanu a igelitový sáček. Možná byl čas
sehnat nějakou pořádnou kabelu, která by lichotila mému koženému kompletu, něco, v čem bych
mohla přenášet věci. Jak jsem zamykala, přemýšlela jsem, jestli dělají speciální pošťácké tašky pro
upíry s přihrádkami pro lahve Blood4You, s tajnými kapsičkami pro nouzové zbraně a pouzdrem na
registrační kartičky, které jsme museli nosit.
Já jsem ale ujetá, pomyslela jsem si a zabouchla dveře.
Opatrně jsem našlapovala na ledu na kraji ulice, pak jsem skočila na suché místo na chodníku.
Těšila jsem se, že uvidím dědu, a byla jsem ráda, že mám v ruce důkaz; trocha optimismu by nám
mohla přijít vhod.
Jenže v tom nadšení jsem si přestala dávat pozor.
 Rána přišla zezadu, někdo do mě strčil a já jsem se hroutila popředu do sněhu. Upustila jsem
igelitový sáček a použila volnou ruku k tasení katany, jenže to strčení, jak už to bývá, mě rozhodilo.
Čas se zpomalil. Vyskočila jsem na nohy, od oceli v mé ruce se odrážel třpyt sněhu a já jsem utíkala
k hlavním dveřím.
Jenže oni byli připravení a měli plán. Zpoza domu vyběhli dopředu další tři a v rukou už měli
připravené zápalné lahve.
„Dědo!“ ječela jsem, když prohodili Molotovovy koktejly okny, a pořád jsem utíkala sněhem.
Předek domu explodoval, z oken vyšlehly plameny a na dvůr vyletělo sklo, oheň a žár. To všechno
mě zasáhlo plnou silou a odhodilo mě pozadu do sněhu.
Necítila jsem však ani bolest, ani strach.
Nemyslela jsem, neuvažovala racionálně, nezvažovala cenu, kterou zaplatím.
Jen jsem musela něco dělat.
Upustila jsem meč, rozběhla jsem k plamenům a skočila do ohně.
Kapitola 17 - KAM SE HRABE PEKLO

P ředek domu zmizel. Zůstala jen záclona ze šlehajících plamenů a hořící suť. Přistála jsem
uprostřed výhně, oheň praskal a šplhal po stěnách ke stropu, jako by to byla dýchající věc.
Jako by ten oheň byl vyroben z tisíců rukou a všechny se sápaly vzhůru, všechny šplhaly z
nějakého pekla tam dole.
Už jsem oheň viděla, ale zapomněla jsem, jak je hlasitý. Hlučný, zamlžený, chemický. Kouř mě
oslepoval a s každým nadechnutím pálil v hrdle, ale na tom teď nezáleželo. Já byla upír, on ne.
Uzdravím se. U něj jsem to nemohla zaručit.
Jenže to, že jsem byla upír, neznamenalo, že by to bolelo o něco míň; jen se to rychleji zahojí.
Zakryla jsem si obličej ohnutou paží, ale jiskry pršely jako vodorovný déšť a zasypávaly mě
pichlavým popelem.
Ignorovala jsem to.
„Dědo!“ ječela jsem přes hukot plamene. Potácela jsem se obývákem, který byl prázdný, a do
kuchyně, ruce jsem měla natažené a neohrabanými prsty jsem ohmatávala cestu domem. Napadlo
mě, že by mohl být v ložnici, a šátrala jsem podél zdi, která vedla do chodby. „Dědo! Kde jsi?“
Představovala jsem si, že jsem dítě, které přespává u prarodičů a v noci se jde potmě napít vody.
Dělala jsem to tisíckrát, znala jsem cestu domem třeba i úplně poslepu. Zavřela jsem oči a přinutila
mysl, aby si vzpomněla, jak najít něco, podle čeho poznám, kudy jít.
Vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě šátrala po vypínači na levé zdi. Natáhla jsem se a naslepo
hmatala, dokud jsem nenašla hladký plast a pak prázdný prostor. To byla chodba.
Jak za mnou rostl oheň a kouř houstnul, postupovala jsem vpřed. „Dědo!“
Zakopla jsem o nějakou překážku a upadla, pak jsem zase začala šátrat, abych zjistila, co to bylo.
Prsty našly ostrý roh – byla to skříňka, kousek nábytku, který kdysi stál na chodbě a v něm byly
babiččiny ubrusy a kapesníky. Zasáhl mě sentiment, popadla jsem jediný kousek látky, který jsem
cítila – asi krajkovou dečku – a strčila ji do bundy.
O jednoho prarodiče míň, jeden ještě zbýval.
„Dědo? Kde jsi?“
„Merit!“
Ztuhla jsem. Ten hlas byl slabý, ale jednoznačně patřil jemu. „Dědo? Slyším tě! Mluv dál!“
„Merit… Běž… ven… domu!“
Zachytila jsem jen některá slova – „Ven… domu!“ – ale význam byl jasný. Ta slova zněla, jako by
přicházela zdaleka. Ale já byla jeden krok od ložnice…
Došlo mi, že není v ložnici. Byl ve sklepě.
 Ke dveřím do sklepa se muselo přes kuchyni, takže budu muset zpátky a prohmatat si cestu do téhle
části domu – a pak nějak přijít na to, jak ho dostat zase nahoru.
Klesla jsem na zem, kde byl vzduch ještě dýchatelný a čistší, a plazila jsem se přes zbytky podlahy,
ignorovala jsem žhavý popel a sklo pod rukama. Teď mě tlačil adrenalin, posílal mě navzdory
překážkám k muži, který pro mě byl jako otec.
Lezla jsem pomalu vpřed, skřípala pode mnou spálená prkna, jak se snažila udržet zbývající váhu.
Zastavila jsem se sotva na to, abych se nadechla, než zase polezu dál.
Můj pohyb však nebyl dostatečně lehký.
Prkna pode mnou bez varování praskla a poslala mě volným pádem do sklepa.
Přistála jsem jako pytel brambor na změti trámů, suti a omšelého koberce, za který jsem najednou
byla dědovi vděčná. Pád mi vyrazil dech z plic a já jsem chvíli vtahovala vzduch, jak se moje tělo
rozpomínalo, jak se dýchá.
„Dědo?“
„Tady, Merit.“ Zakašlal dost slabě na to, aby se mi div nezastavilo srdce.
„Už jdu, dědo. Vydrž. Hned tam budu.“
Zoufale jsem hledala v kouři a popelu a snažila se dostát slibu, jenže ve sklepě byla tma jako v ranci
a já jsem ho nemohla najít.
Dělalo se horko, jak nad námi řádil oheň. Vyhnala jsem z hlavy zjevnou otázku – i když tenhle
výlet přežiju, jak ho proboha dostanu bezpečně pryč? – a soustředila jsem se na úkol, který ležel
bezprostředně přede mnou, na to, abych jej rozložila na ty nejmenší součástky.
Krok jedna: najít dědu.
Nad hlavou mi náhle explodoval záchvat ohně. Děsivý… ale vrhal světlo. Několik kroků před sebou
jsem uviděla záblesk světla – světlo ohně se odrazilo od dědových hodinek. Klesla jsem na kolena,
na koberec plný popela, a odsunula stranou napůl spálené knihy a kusy toho, co byl zřejmě Jeffův
počítač.
Chytila jsem ho za ruce.
„Ahoj, dědo,“ řekla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.
Ležel na zádech, obklopený sutí. Stiskl mé ruce, což bylo dobré znamení, ale přes břicho měl
obrovský dřevěný trám. Zřejmě podpíral strop sklepa a hlavní podlaží.
Okamžitě se dostavila panika a já se musela krotit, abych dýchala pomalu. Hyperventilující upír by
nebyl k ničemu.
Jeden krok po druhém, upomínala jsem se. Krok číslo dvě: zaujmout pozitivní postoj a dostat ho z
hořících trosek jeho domu.
 „Do čeho ses to proboha dostal tentokrát?“ řekla jsem s předstíraným smíchem a odhrnula mu vlasy
z obličeje.
Znovu zakašlal a každý z těch zvuků mučil mé útroby.
„Potřebuju ošetřovatelku,“ řekl.
„Očividně. Vypadá to, že máš na nohou většinu stropu. Pokusím se to teď odstranit.“
Přidřepla jsem jako vzpěrač připravující se na zdvih, pokrčila jsem kolena a strčila ruce pod trám.
„Dobře, dědo. Takže na tři. Raz… dva… tři!“
Dala jsem všechnu sílu – fyzickou i nadpřirozenou – do paží a stehen a zvedala, co to šlo.
Trám se ani nepohnul.
Mou hruď sevřel strach – a nedostatek kyslíku. Soustředit se bylo těžší a po okrajích zorného pole
mi začaly tančit hvězdičky.
Tenhle plán by se mohl hrozně, ale hrozně pokazit.
A poprvé mě napadlo požádat o pomoc.
Ethane? zeptala jsem se a vyzkoušela tak telepatické spojení mezi námi. Slyšíš mě?
Nedostala jsem však žádnou odpověď.
„Takže dědo, povedlo se ti tuhle věc pěkně zaseknout. Zkusím to teď znova.“ Zkusila jsem to. A
znova. A znova, dokud jsem neměla krvavá bříška prstů a paže a nohy se mi třásly.
Začala jsem ječet.
„Haló! Slyšíte mě někdo? Pojďte sem! Potřebuju pomoc!“
Strop nad námi – nebo to, co z něj zbylo – se otřásl a strašidelně zaskřípal.
Zakryla jsem dědu tělem a hasila rukou uhlíky, které mi napadaly do vlasů a na bundu. Za okamžik
už se strop zase utišil a já zahájila novou sérii vzpěračských pokusů.
Jenže jsem neměla dost síly.
„Merit,“ řekl děda. „Běž odsud.“
Jeho slova i tón byly naléhavé, ale já jsem je samozřejmě ignorovala. Byla jsem upír, on ne. Budu
dělat, co budu moct a jak dlouho budu moct, a pak to zkusím znova.
„Jsi blázen, jestli si myslíš, že tě tady nechám.“ Potom jsem zařvala: „Potřebuju pomoc, tady, dole!“
Nechtěla jsem ho tu nechat – a nenechám. Zvláště ne, pokud jsem ho mohla zakrýt tělem, kdyby
spadla střecha. Doufala jsem, že ten dům není postavený z osiky. Protože to by bylo zlé, stejně jako
uhořet při svém špatně vymyšleném plánu, jak zachránit svého dědečka.
Fajn, takže strach a nedostatek kyslíku mě činí ještě sarkastičtější než obvykle.
„Merit?“ ozval se skrz kouř Jeffův hlas. „Merit?“
Do očí mi hrkly slzy úlevy. Ještě jsme nebyli mimo nebezpečí, ale Jeffův hlas – a jeho
kožoměnecká síla – znamenala nitku naděje. A tu jsem potřebovala, abych se jí mohla chytit.
 „Tady dole! Děda tu uvízl, Jeffe. Nemůžu s ním pohnout!“
Jeff propadl dírou a přistál na zemi několik kroků ode mě. V jeho podání to vypadalo strašně
jednoduše, ale rozhodla jsem se, že by to bylo nemožné, kdybych já předtím nepropadla podlahou.
„Byl jsem pryč jen pár hodin, Chucku,“ řekl Jeff, když ohodnotil dědovu pozici. „Chci, abys věděl,
že za tohle budu chtít proplatit přesčas.“
„Jedině správně,“ řekl děda a trochu se zasmál. „Jedině správně.“
Jeff mi ukázal, kam se postavit. „Tam,“ řekl. „Na tři. Nebudu to zvedat, použiju páku. Až to
udělám, odtáhneš dědu pryč.“ Podíval se na mě a já za těmi klukovskými vtípky a flirtem viděla oči
muže.
Kývla jsem na něj a zaujala určenou pozici o několik kroků dál.
„Chucku,“ řekl Jeff, „zvedneme z tebe tu věc. Nemůžu zaručit, že to nebude bolet, ale víš, jak to
chodí.“
„Vím, jak to chodí,“ souhlasil děda a sykl, jak se připravoval.
Znovu jsem přidřepla, tentokrát jsem dědu chytila v podpaží, připravena ho vytáhnout, jakmile bude
zátěž nadzvednuta.
Jeff zakroužil rameny, přesunul se ke konci trámu a zapřel se do něj, jedno koleno vepředu, druhou
nohu nataženou vzad. Třikrát rychle po sobě vydechl.
„Jedna… dvě… tři!“ řekl. Vytlačil horní část trámu nahoru jen tak, aby zvedl váhu z dědova břicha.
Odtáhla jsem ho pryč a jeho nohy se dostaly z dosahu trámu zrovna ve chvíli, kdy jej Jeff nechal zase
spadnout.
Děda zamrkal. „To fakt bolelo,“ řekl.
A potom se jeho oči zavřely a mně se opět rozbušilo srdce. „Jeffe, musíme ho odsud dostat,“ řekla
jsem, ale poslední věta byla přehlušena nějakým hlasitým zapraskáním nad námi, po kterém se na nás
sesypala sprcha jisker… a po kterém se taky zakryla díra, kterou jsme se do sklepa dostali.
„Jdu na to,“ řekl Jeff. Zvedl dědu a zamířil do zadní části sklepa.
„Kam jdeš?“
„Do zadní ložnice. Je tam nouzové okno.“
Ani jsem si nepamatovala, že tam vzadu byl nějaký pokoj, natož okno.
„Jsem za tebou,“ řekla jsem a poslouchala před sebou jeho kroky, zatímco škvírami ve stropě začal
shora pronikat kouř.
Jeff se hbitě proplétal klikatou sklepní chodbou, obešel rohy, až byl v malém zadním pokoji, a já
jsem si teď vzpomněla, že tu babička pro nás schovávala vánoční dárky. Moje sestra a já jsme tu a
tam štrachaly v šatníku a snažily se přijít na to, která z nás dostane magickou svítící tabulku a která
čůrací panenku.
 Ty dárky už dávno zmizely. Místo nich jsme nyní upírali oči k malému okénku, které se mělo nyní
stát naší únikovou cestou.
„Otevři ho,“ nařídil Jeff a já jsem si přitáhla k oknu stoličku a otevřela západky okenních rámů,
které se rozlétly do půlkruhového výklenku suterénního okna.
„Vylez ven,“ řekl Jeff. „Já ti pomůžu vytáhnout dědu nahoru.“
Kývla jsem, vytáhla jsem se na římsu, vylezla ven a nasála první čerstvý vzduch po mnoha
minutách, pak jsem odkopala sníh a suť, abych nám pomohla ven.
„Připraven,“ řekl Jeff a nacpal dědova ramena do okna. Já jsem znovu uchopila jeho trup a táhla,
dokud jsem ho nedostala do výklenku.
„Pomůžu vám,“ řekl hlas nade mnou.
Vzhlédla jsem a uviděla hasiče v uniformě a helmě, jak klečí na kraji výklenku.
Jak Jeff bezpečně šplhal pryč od ohně a záchranáři připoutávali dědu k lehátku, poslala jsem tiché
poděkování vesmíru.

Dům byl obklopen vozy – hasičskými, policejními, a taky tu byly dvě sanitky. Jejich modrá,
červená a bílá světla ozařovala dvůr, který byl plný suti rozmetané explozí.
Našla jsem svůj meč, setřela ze sebe saze a oklepala popel a nechala záchranářům prostor, zatímco
stabilizovali dědečka, ale když nakládali lehátko zezadu do sanitky, přišla jsem blíž.
Při tom pohledu se mi zalily oči slzami a hrdlo se mi sevřelo tak pevně, že jsem si nebyla jistá, zda
mohu dýchat.
Jeden ze záchranářů zůstal po jeho boku; druhý vylezl z vozu a zabouchl dveře.
„Vy jste jeho vnučka?“
Kývla jsem.
„Je v bezvědomí, ale stabilizován,“ řekl doktor, na jehož jmenovce stálo ERICK. „Povezeme ho do
nemocnice Southwestern Memorial,“ řekl. „Chcete jet za námi ve svém autě?“
„My tam dojedeme,“ řekl Jeff, který se postavil vedle mě. Měl na hlavě obvaz a taky měl ovázanou
paži.
„Jsi zraněný?“ zeptala jsem se a cítila jsem se náhle otupělá a odpojená od světa. Adrenalin
ustupoval a jeho místo začínaly zaujímat strach, šok a bolest.
„Jsem v pohodě. Ti chlapíci řekli, že prý jsi taky v pořádku?“
Kývla jsem. „Upíří hojení. Bolí mě na plicích a mám pár oděrek, ale to se zahojí.“ Shlédla jsem na
svůj kožený komplet, který byl asi v háji. Byl samá dírka od uhlíků a jisker.
„Zničila jsem si oblečení,“ řekla jsem a zasmála se. Zněla jsem hystericky, dokonce i sama sobě. Že
by mi začínalo hrabat?
 Jeff mi položil ruku na paži. „Merit, půjdu do auta, dobře? Zavolám Ethanovi a řeknu mu, ať za
námi přijde do nemocnice. Pravděpodobně je na cestě.“
Kývla jsem a Jeff utíkal k autu, které, nedotčené, stálo na konci příjezdové cesty.
Rozhlédla jsem se, odmítala jsem se podívat na dům, nebyla jsem připravená čelit destrukci a ztrátě
místa, kde jsem jako dítě trávívala tolik času. Místa, kde jsem vyrostla.
A co jsem to nezahlédla? Před druhou sanitkou stál kluk – nemohlo mu být víc než dvacet – a na
sobě měl tričko s nápisem ČISTÉ CHICAGO.
Vjel do mě vztek.
Zvedla jsem meč, jehož rukojeť byla vlhká od sněhu, a vykročila k němu.
„Kdo tě sem poslal?“
Vzhlédl ke mně a znechuceně odfrkl. „Nikdo.“
„Kdo tě sem poslal?“ nepolevovala jsem a přiložila špičku meče k jeho tepající krční tepně.
Pulzovala hned pod kůží, maličká ozvěna srdce, která dorážela na mou potřebu ukojit hlad, a také na
potřebu uspokojit náhlou touhu po násilí.
Tohle byl jiný druh krvežíznivosti.
Olízla jsem si rty a shlédla k němu. Prahla jsem po násilí tak, jak jsem to ještě nikdy nepocítila.
Potřebovala jsem krev, to jistě. Byla jsem upír. Ale nikdy jsem nepotřebovala krev tímhle způsobem.
Chtěla jsem ho sežrat, ovládnout, podrobit si ho.
Chtěla jsem s ním skoncovat.
Náhle a nečekaně jsem se vcítila do Malloryiny závislosti na černé magii, na tom nadpřirozeném
chtíči, jenž zaplní mysl a který musela prožívat. Závislost nebyla lidem cizí, ale tohle se zdálo daleko
mocnější, jako by závislost nebyla jen něčím, co vám vnutí droga, nýbrž živá, dýchající věc.
„Merit,“ řekl Jeff, „dej ten meč dolů.“
„Ne, Jeffe. Tohle je naposled, co nám ublížili. Tohle musí být naposledy. Už jsme seděli s rukama v
klíně dost dlouho a nechávali jim to procházet. Ať jdou do prdele, říkám ti, ať jde tenhle malej sráč
do hajzlu. Co je nejhorší, co se může stát?“
„Odveta,“ řekl klidněji, než bych to byla udělala já. „Násilí, stanné právo, soudní procesy. Vím, že
dědu miluješ, Merit. Nepochybuju o tom a nikdy nebudu. Ale musíme uvážit to, co pomůže… a co
ublíží.“
Byla jsem žena, Ochránkyně, upír. Monstrum. Ale z velké části… Jsem to byla já. Bez ohledu na to,
co všechno jiného jsem byla, pořád jsem já byla já. Byla jsem dědečkova vnučka. Byla jsem
cadoganská Podřízená, z urozeného Domu. A nechtěla jsem zneuctít ani dědu, ani svůj Dům
chladnokrevnou vraždou.
Kousnout byla jedna věc. Ale kousnout špatně… to by bylo hořké sousto.
 Odvrátila jsem se, vzteklá, že mi Jeff nedovolil udělat to po svém, dostat své násilí. Byla jsem upír,
kurva fix. Chtěla jsem akci. Chtěla jsem vypotit ten zaslepující vztek, dovolit mu vybít se jinde,
mimo mě, kde by už ve mně nemohl hlodat.
Poodešla jsem a hodila meč na dvůr, pak jsem padla do sněhu.
Tam, na kolenou, uprostřed dědečkova předního dvorku, jsem se dívala na to, co se stalo z místa,
které pro něj a pro babičku bylo domovem. Dům byl v podstatě zničený. Oheň se rozšířil z přední
části až dozadu, což byl jediný důvod, proč se nám povedlo vyváznout bez vážnějších zranění. Zadní
stěny pořád ještě stály, ale předek domu se provalil dovnitř a zůstal po něm jen rozšklebený chřtán
spáleného dřeva a vybavení.
A ten dům nebylo jediné, o co jsme přišli. Fotky a upomínky shořely. Dědův majetek byl zničen.
Dokonce i Jeffův počítač se nejspíš proměnil v hromadu doutnajícího plastu.
Ta ztráta a strach a žal mě zasáhly a já jsem se rozbrečela. Plakala jsem i poté, co mě hasič přikryl
stříbrnou termodekou, a dokud jsem si nebyla jistá, že nemám už žádné slzy.
Znovu jsem otevřela oči a podívala se přes dvůr. Budeme se muset pustit do práce: postavit něco
jiného, najít místo, kde by děda mohl bydlet, a najít místo, kde by ombudíci mohli pracovat.
Práce.
Uvědomila jsem si, co jsem během úprku do domu pozbyla. Stříkačku. Hodila jsem igelitový sáček
do sněhu. Museli jsme ho získat – byl to jediný skutečně fyzický důkaz, který jsme měli.
Zuřivě jsem začala lézt a odhrnovat rukama kusy ledu a sněhu, přehrabovala jsem se v sutinách a
hledala igelitový sáček – což ve tmě nebyl vůbec snadný úkol.
„Merit?“
Ohlédla jsem se, zaskočená tím, že slyším své jméno.
Za mnou stál Ethan.
„Ztratila jsem tu injekci, Ethane. Nemůžu ji najít.“
Jeho pohled zněžněl. „Netrap se tím, Merit. Najdeme ji.“
„Ne, potřebujeme tu injekci. Je to náš důkaz. Potřebujeme ji, Ethane.“
„Dobře,“ řekl a opatrně mě vytáhl na nohy. „Podívám se po té stříkačce, ano?“
Kývla jsem, hlava mi jela na plné obrátky a srdce bušilo. „Je to náš důkaz,“ opakovala jsem.
Ethan mi položil ruce na tváře a našel mé oči. „Merit. Dýchej.“
Zakroutila jsem hlavou. Už jednou mě to sebralo. Nechtěla jsem, aby mě to semlelo znovu. Jen
jsem chtěla řešení.
„Tolik jsem se bála,“ řekla jsem. „Myslela jsem, že jsem přišla o dědu.“
Ethan se usmál. „Nepřišla jsi o něj. Zachránilas ho, Merit. Vběhla jsi do hořící budovy, abys ho
zachránila, a já nikdy nebyl tolik pyšný ani naštvaný. Mohlo tě to zabít.“
 „Jsem v pohodě,“ řekla jsem. „Musela jsem dovnitř. Nemohla jsem tam nejít.“
„Já vím,“ řekl a odhrnul mi ofinu z obličeje. „To je taky jediný důvod, proč ti teď nevynadám.“
„Hodili do domu zápalné lahve. Byli tu vzbouřenci. Jeden z nich je… tamhle,“ řekla jsem a ukázala
ke druhé sanitce, jenže kluk už byl pryč.
„Jeff ho sebral,“ řekl Ethan. „Je vzadu v policejním autě.“
Otočila jsem se, abych to viděla na vlastní oči. Jistě, ten drzý spratek byl vzadu v policejním voze.
Neslyšela jsem slova, ale vypadalo to, že ječí z plných plic, asi o tom, jakou nespravedlností ho zatkli
a jakým nepravostem čelí ze strany upírů… poté, co hodil zápalnou lahev do dědečkova domu.
„Dům mého dědy je v tahu,“ řekla jsem.
„Ale tvůj děda ne,“ podotkl Ethan. Políbil mě, pořádně, a připomněl mi, že jsem naživu a mám za to
být vděčná, pak mě objal a pevně stiskl. Znovu se mi spustily slzy.
„Jsem tady,“ řekl. „Jen klid.“

O hodinu později a s opětovně nalezeným důkazem jsme seděli ve staré čekárně v nemocnici na
jižní straně Chicaga. Dědu operovali a my jsme čekali, co nám řeknou.
Pro příbuzné a přátele tu stály skupinky židlí s růžovým tvídovým polstrováním a dřevěnými
kulatými područkami a v rozích tiše hrály televize s naladěným čtyřiadvacetihodinovým kanálem.
Byl tu i malý hrací koutek pro děti s hrstkou dřevěných knížek a plastových hraček, promačkaných a
s oloupanou barvou. Vypadaly díky tomu unaveně, smutněji.
V umyvadle na toaletách na chodbě jsem si mýdlem na ruce smyla z obličeje saze a utřela se
hnědými papírovými ubrousky. Saze byly divně mastné a trvalo několik pokusů, než jsem měla kůži
zase čistou. Kladnou stránkou bylo, že v dohledné době nebudu potřebovat peeling.
Seděla jsem vedle Ethana, drželi jsme se za ruce a já jsem si opírala hlavu o jeho rameno. Ostatní
upíři z Cadoganského Domu zůstali doma ze strachu, že by si vzbouřenci mohli vyhlídnout další cíl.
Evidentně to mysleli vážně, ať už jim šlo o cokoli.
Nebyli tu ani jiní upíři, ale Jonah poslal textovku: VYPADÁ TO, ŽE JSEM PROPÁSL VŠECHNU
SRANDU.
TO TEDA JO, odpověděla jsem. ALE MĚL BYS ZŮSTAT, KDE JSI. UDRŽUJ SVÉ LIDI V
BEZPEČÍ.
PATŘÍŠ K MÝM LIDEM, napsal. A JSEM RÁD, ŽE JSI V POŘÁDKU. DRŽÍM PALCE
CHUCKOVI.
Děda byl hodně oblíbený a čekárna byla plná lidí, kteří mohli přijít a popřát mu štěstí. Catcher a
Mallory seděli na židlích naproti nám. Catcher vypadal provinile, asi proto, že nebyl v domě, když se
to stalo. Ne že by to něco změnilo.
 Jeff a Marjorie tu byli taky, stejně jako hrstka nadpřirozených, které jsem znala jen od vidění – pár
říčních trollů s nosy nahoru a menší houf říčních nymf – ale drželi se jen při sobě.
Přišli i detektiv Jacobs a někteří z dědečkových přátel od chicagské policie. Ethan předal injekční
stříkačku Catcherovi, který ji pro změnu předal detektivu Jacobsovi. Ten slíbil, že jakmile bude
moci, dá ji na rozbor do laboratoře.
Dokonce i Gabriel, Tanya a Connor se zastavili, aby popřáli dědovi vše nejlepší. Connor spal v
otcově náručí a Tanya vypadala taky ospale. Nedošlo mi, jak je pozdě – vlastně jen pár hodin do
svítání.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Gabriel, napůl mě objal a políbil na tvář. Ten projev laskavosti, tak
osobní a na Gabea nezvyklý, mě málem znova rozbrečel.
„Jsem,“ řekla jsem. „Snažím se zachovat klid.“
„To je taky jediné, co můžeš dělat,“ řekl a potřásl Ethanovi rukou.
„Tvůj krajan se dnes v noci zachoval jako statečný muž,“ řekl Ethan. „Jeff ho pomohl zachránit.“
Podívali jsme se na Jeffa, který nyní v nezafačované ruce choval Connora, a Tanya se na oba
usmívala.
„Je to dobrý kluk,“ řekl Gabriel. „A dobrý člen naší smečky.“
„Něco nového o mém autě?“ zeptala jsem se. „Nechci zneužívat tvůj mercedes zbytečně dlouho.“
Gabriel a Ethan na sebe vrhli pohled, který jsem nedokázala dešifrovat, ale vsadím se, že souvisel s
jejich minulostí a s tím autem – a s faktem, že o něj Ethan stál.
„Ukázalo se,“ řekl Gabe, „že mají problém najít čelní sklo.“
Zamračila jsem se. „Myslela jsem, že Mallory říkala, že je opravené?“
„Jenom kapota,“ objasnil Gabe. „Ta se dala sehnat snadno. Jenže sehnat neporušené sklo pro volvo
vyrobené ještě předtím, než ses narodila, je maličko složitější. A nedělej si s tím autem starost. Máš
teď větší problémy. Rodinné. Rodina je na prvním místě.“
„Pravda,“ řekl Ethan a jeho ruka vklouzla do mé.
Keenovi se nezdrželi dlouho, protože museli s Connorem domů, aby ho uložili. Rychle je vystřídali
mí rodiče, kteří dorazili jako poslední. Oba měli formální oblečení; ona ve flitrech, on ve smokingu.
Zpráva o požáru je asi zastihla na nějaké společenské akci.
Moje matka měla uslzené oči. Otec vypadal vystrašeně, jako by si najednou uvědomil vlastní
smrtelnost.
Když vešli, vstali jsme. Matka se ke mně prakticky rozeběhla a objala mě tak, že mi její flitry
udělaly důlky na pažích.
„Mluvili jste s doktorem?“ zeptal se otec.
„Zatím ne,“ řekl Ethan. „Ještě je na sále.“
 Otec se na mě podíval a poprvé, co si pamatuju, měl v očích strach. Muž, který si svou cestu
životem koupil, zjistil, že smrt má vždycky v rukávu nějakou kartu a svou hru prohrává jen zřídka.
Objal mě a stisknul. „Mohla ses zabít, Merit. Mohli jste oba umřít.“
Tragédie mají jedinečnou schopnost stavět mezi lidmi mosty, které překlenou i hodně hlubokou
propast v rodině.
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a poplácala ho po zádech. Vážila jsem si toho objetí, ale pořád to
vzhledem k naší minulosti bylo dost neohrabané. „Jsem v pohodě.“
„Jak se to stalo?“ zeptala se matka.
„Vzbouřenci,“ řekl Ethan. „Ti samí, kteří tento týden napadli upíří podnik a Dům.“
„Co by mohli mít proti Charlesovi?“ zeptala se.
„Předpokládám, že to souvisí s jeho prací policisty?“ tázal se otec.
„Je to možné,“ souhlasil Ethan neurčitě. „Nejsme si zcela jistí. Proč se neposadíme? Může to ještě
trvat.“
Protože měl pravdu, posadili jsme se do židlí a čekali dál.
Snažila jsem se odpočívat, ale v hlavě mi vířila spousta otázek. Proč se zaměřili na mého dědu?
Protože jako ombudsman podporoval upíry? Protože byl na naší straně? Byl policistou celá léta,
nebylo moc pochyb o tom, že si za tu dobu udělal nepřátele. Mohli se ti nepřátelé schovávat za
nepokoje a nenávist vůči upírům? Znamenala jsem teď pro svou rodinu přítěž?
Sedl na mě žal a já si opřela hlavu o Ethanovo rameno.
Jen klid, řekl mi Ethan v duchu. Jen klid.
Uzamkla jsem strach i smutek na deset západů a udělala, co mi řekl.

Pokaždé, když se dveře do chodby otevřely, jsem nadskočila v úzkostném očekávání nových zpráv,
dobrých či špatných. Ale až po hodině vyšel vysoký muž s hustými tmavými vlasy v tyrkysovém
plášti.
„Rodina Meritových?“ zeptal se se silným přízvukem, jehož původ mi nebyl znám.
„To jsem já,“ řekl otec a vstal.
Doktor kývl a šel k nám, pak se posadil na prázdnou židli naproti nám.
„Doktor Berenson,“ řekl. „Byl jsem operatér pana Merita. Průběh operace byl velmi zdárný a
přesunuli jsme ho zpátky na jeho pokoj.“
Úlevou jsem zavřela oči.
„Jaká je prognóza?“ zeptal se otec.
 „Dobrá. Naštěstí to nebyl moc zlý pád. Avšak roztříštil si pánev a zlomil několik žeber. Většinu
vnitřních zranění tvořila poškození od trámu, který se na něj zřítil. V nohou má cit, což je skvělé, ale
pánev hodně utrpěla.“
„Bude pohyblivý?“ zeptal se Ethan.
„Není to už žádný mladík a bude potřebovat dost rozsáhlou fyzioterapii. Ale pokud se vyhneme
komplikacím, můžeme směle očekávat, že bude opět chodit. Necháme si ho tu, dokud si nebudeme
jistí, že je stabilizovaný a uzdravuje se, a potom se můžete rozhodnout, jestli ho chcete umístit do
rehabilitačního zařízení, nebo mu zařídit domácí ošetření.“
Jeff hvízdl. „Chuckovi se ani jedno z toho nebude líbit.“
„Co se mu líbí, je bezpředmětné,“ řekl můj otec tiše. „Zůstane u nás.“
Chuckovi se nebude líbit ani to, řekla jsem v duchu Ethanovi.
Obávám se, že máš pravdu. Ale tvůj otec má jak prostor, tak prostředky na to, aby mu zařídil
dobrou péči. Zvykne si, stejně jako my všichni, prostě musí.
Doktor kývl. „Máte čas se rozhodnout. Dneska večer zůstane na jednotce intenzivní péče, a jakmile
bude vzhůru a stabilizovaný, přestěhujeme ho na pokoj.“ Vstal. „Myslím, že to je pro dnešek
všechno. Můžete se kdykoli obrátit na sestru, budete-li mít dotaz. A návštěvní hodiny jsou na stěně.“
„Já tu dneska zůstanu přes noc,“ řekl můj otec k překvapení nás všech. „Je to můj otec a když se mu
to stalo, nebyl jsem tam. To je poslední, co mohu udělat. Zůstanu tu.“ Podíval se na mě. „Běž domů.
Dej si sprchu a vyspi se. Vypadáš, že potřebuješ obojí.“
Tentokrát jsem konstatovala, že s ním nemohu nesouhlasit.

Cestou domů jsme mlčeli. Jeff a Catcher se dobrovolně přihlásili, že odvezou Moneypenny zpátky
do Domu, což byla nabídka, kterou jsem nemohla odmítnout. Byla jsem psychicky, fyzicky i
emocionálně vyčerpaná a neschopná řídit.
Když jsme dorazili k Domu, zbývala do svítání necelá hodina a ostraha byla velmi bdělá. Luc,
Malik, Lindsey a Margot se s námi setkali ve foyer.
„Jak je mu?“ zeptal se Malik.
„Je to dobrý,“ odvětila jsem. „Čeká ho dlouhá rekonvalescence, ale bude žít. A to už něco
znamená.“
„To tedy ano,“ potvrdil Luc a sevřel mě v medvědím objetí. Toto byla skutečně noc nečekaných
projevů citu. „Jsem rád, že jsi v pořádku, Ochránkyně.“
„Děkuju. Já taky.“
„To je život,“ řekl Ethan. „Dneska je Valentýna. Nelitujte tragédií, oslavujte vítězství.“
„To zní jako něco, co by řekl Meritin děda,“ pravil Malik s úsměvem.
 „Máš hlad?“ zeptala se Margot. „Měla jsi čas se najíst?“
Vlastně ne, vzhledem k mému druhému nevydařenému pokusu o valentýnskou večeři. Věděla jsem,
že budu zítra vyhladovělá, ale pro dnešek jsem neměla chuť k jídlu.
„Já žádný extra hlad nemám,“ řekl Ethan. „Ale možná krev a víno?“
Margot kývla. „Rozhodně, Můj pane. Připravím vám to a nechám poslat do vašeho apartmá.“
Tohle byla aspoň maličká útěcha – když upíři od Greyů sehnali bydlení v budově King George,
mohli jsme získat zpět byty a postele. Moje tělo bude potřebovat odpočinek a já jsem si byla jistá, že
budu dneska spát jako zabitá.
A když už padla zmínka o novém bydlení Greyů… „Něco nového o Brooklyn?“ zeptala jsem se
Luca.
„Poslední zpráva, kterou máme, je, že je stabilizovaná,“ řekl. „Víc informací nemám.“
Ethan mi položil ruku na záda. „Myslím, že to prozatím stačí. Byla to dlouhá noc. Pojďme se
připravit na svítání a začneme za soumraku hezky čerství.“
S tím jsem mohla jedině souhlasit.

Nahoře, opět zpátky v Ethanově apartmá, jsem hodila zničený kožený komplet na podlahu a bez
čehokoli dalšího vlezla do sprchy. Zůstala jsem tam, dokud mi nezrůžověla kůže, a pak jsem si
oblékla to nejměkčí pyžamo, jaké jsem našla. Byl to růžový flís, sice to nebyla ta nejvíc sexy věc, ale
potřebovala jsem přesně tento komfort.
Když jsem vyšla z koupelny, našla jsem Ethana v obýváku. Měl na sobě jenom zelené hedvábné
trenky na spaní, které mu sklouzávaly nízko na boky, a díval se na složené noviny na odkládacím
stolku před sebou. Vedle ležel podnos od Margot. Pomyslela jsem si, že obojí stojí za bližší
prozkoumání, a přeťapkala ve svém měkoučkém pyžamu přes pokoj, vlasy ještě mokré ze sprchy.
Ethan se na mě pobaveně podíval. „Tvůj nejpohodlnější spací obleček?“
„Přesně. Co Margot přinesla?“
„Krev, víno a croissanty.“
Neměla jsem v plánu jíst, ale v žaludku mi hrozivě zakručelo. „Kolik zbývá do svítání?“
Ethan se podíval na telefon, ležící na stole. „Osmnáct minut.“
„Takže croissant,“ řekla jsem. Zakousla jsem se do jednoho a přitom mu podržela prázdnou
sklenku, aby mi nalil bílé víno z karafy.
Když jsem se napila, nalil Ethan i sobě a řekl: „Někdy si myslím, že máme štěstí, že jsme přečkali
noc.“
Víno bylo svěží a jiskrné a s máslovým a nadýchaným croissantem tvořilo ostrý, příjemný kontrast.
„Nemýlíš se,“ řekla jsem a ukousla špičku.
 „Ukaž,“ řekl Ethan a natáhl ruku, aby mi podržel sklenku. „Pojďme si sednout ke krbu.“
Podívala jsem se na onyxový krb v rohu místnosti, který jsem jen zřídka viděla zapálený.
„Nemyslím si, že máme čas na rozdělávání krbu.“
„Ale jistě že máme,“ řekl. Šel do rohu místnosti a otočil vypínačem schovaným za jednou ze záclon.
Krb se mocně probudil k životu a Ethan se na mě s úsměvem ohlédl.
„Ano, ano a ano,“ řekla jsem, šla jsem za ním a posadila se na podlahu do tureckého sedu. Vrátil mi
skleničku a udělal totéž.
Toho dne jsem podruhé viděla hukot ohně. Jenže tentokrát jsem byla v bezpečí domova a venku
stály stráže, které držely monstra dál od nás. A nejlepší na tom všem bylo, že jsem vedle sebe měla
Ethana.
„Povídej mi o tom svém skotském sídle,“ vybídla jsem ho.
Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na rozhovor, který jsme vedli dříve. „Aha, ano. No, bylo by tam
hodně starého dřeva a vysoká okna. Možná jeden nebo dva psi. Dívali bychom se, jak se vítr prohání
po mokřadech, jako to možná dělali Catherine a Heathcliff.“
„Ale jen se šťastnějším koncem, doufám!“
„Rozhodně. A bez svých povinností Ochránkyně by ses mohla naučit plést. Nebo vyšívat. Nebo
tetovat.“
„Budu se držet čtení, děkuju pěkně. To ostatní by ses mohl naučit ty. Nebo vařit.“
„Já vařit umím, Ochránkyně.“
Podívala jsem se na něj s neskrývanou nedůvěrou. „Nikdy jsi mi nic neuvařil.“
„Ještě jsem ti neudělal spoustu věcí. To neznamená, že jich nejsem schopen.“ Objal mě paží.
„Ještě máme před sebou mnoho let, Ochránkyně. A musíme se ještě hodně poznat.“ Přiťukl si se
mnou. „Šťastného Valentýna.“
„Šťastného Valentýna, Ethane,“ řekla jsem.
Kapitola 18 - VŠECHNY ZPRÁVY DOST ZUBATÉ NA TO, ABY STÁLO
ZA TO JE OTISKNOUT5

P robudilo mě zhoupnutí postele; Ethan se posadil na okraj, zatímco si připevňoval

manžetové knoflíčky na košili. Upravoval si je neustále. Možná bych mu je mohla dát jako
opožděný dárek k Valentýnu. Srdíčka s monogramem? Maličké stříbrné katany? Malé
mužské postavičky s titěrným vyklenutým obočím?
„Dobrý večer, Merit,“ řekl.
„Dobrej večír,“ zamumlala jsem a přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. „Dneska v noci neopustím
tenhle pokoj.“
„To je škoda, protože myslím, že dostaneš jeden kopanec do zadku pro inspiraci.“
Stáhla jsem peřinu jen tak, abych mohla vykouknout jedním okem. Ethan se na mě díval a trochu se
bavil.
„Jak to?“ zeptala jsem se.
„Právě volal tvůj otec. Dědečka přesunuli z intenzivky na normální pokoj. Je vzhůru – má bolesti,
ale je při vědomí – a čekají, že má dost slušnou šanci na dobré zotavení.“
Zavřela jsem s úlevou oči a položila si ruce na obličej, abych zakryla slzy, které nevyhnutelně
musely přijít. Už mě tím očekáváním začaly bolet oči, takže byla skoro úleva, když slzy konečně
začaly stékat po tvářích.
Ethan se zdál být zcela na rozpacích. „Nejsou to dobré zprávy?“
Utřela jsem si slzy a usmála se na něj. „Ty nejlepší.“
„Tak proč brečíš?“
„Protože ženy někdy brečí, když dostanou dobré zprávy. Jsou to slzy úlevy. Víš? Katarze.“
Jeho výraz byl dočista nechápavý.
„Ty jsi nikdy nebrečel, když, já nevím, jsi dostal ty fajnové psací potřeby, které máš rád, s kapkami
vody?“
Zatvářil se zaskočeně. „Kvůli tomuhle si myslíš, že bych ronil slzy úlevy?“
„Máš rád svoje kancelářské věci.“
Ethan zavřel oči a zakroutil hlavou. „Tahle konverzace nabrala nevypočitatelný směr. Nicméně
mám skutečně víc dobrých zpráv. Nickovi se povedlo dopsat ten článek a během dne ho dostat na
internet, a převzala ho média po celé zemi.“ Natáhl se pro složený Tribune z nočního stolku. „Vydali
speciální číslo věnované Domům.“

5
Narážka na tradiční slogan New York Times (All the news that’s fit to print) „Všechny zprávy, které stojí za to
otisknout“ (pozn. překl.).
 Vzala jsem si od něj noviny a rozevřela je. Měly rozměr časopisu, ale na novinovém papíře. Titulek
zněl: UPÍŘI: CENA ZA NAŠI IGNORACI. Uvnitř jsem našla stránky plné diskusí o našem
finančním a dalším přínosu pro město.
„To je docela skvělý tah,“ řekla jsem, složila je a vrátila mu je.
Ethan kývl. „Netuším, jak moc tomu skutečně sám věří, ale každopádně nám to pomáhá. Možná se
pořád ještě cítí provinile kvůli tomu vydírání.“
„Nebo má pořád ještě pro mě slabost,“ řekla jsem a položila si ruku na srdce. „Naše láska byla
zákazaná…“
Ethan zakoulel očima a laškovně mě plácl novinami přes nohu. „Tvého egoismu už bylo pro dnešek
dost. Vstávat. Je další noc, což znamená další možné výtržnosti, a nám za chvíli dojde zásoba Domů,
které bude možné podpálit. Zavolej Catcherovi. Uvidíme, jestli detektiv Jacobs něco zjistil o té
stříkačce. A znovu se spoj s Charlou Bryantovou kvůli těm videím z jejich podniku. Chci tohle
vyřešit!“
Někdo zaklepal na dveře. Ethan a já jsme se na sebe podívali.
„Takhle brzy obvykle s pouličními bouřemi nezačínají,“ řekla jsem.
„S tím vyřešením jsem to myslel vážně, Sherlocku,“ připomněl mi a šel ke dveřím.
Zatímco Ethan mluvil s návštěvou, vylezla jsem z postele a posbírala oblečení. Po chvíli Ethan
dveře zase zavřel.
„Kdo to byl?“
„Helen,“ řekl. A když znovu vyšel zpoza zdi, vypadal zmateně.
„No tak, nenapínej.“
„Dole je prý Charla Bryantová a Helen tvrdí, že je k neutišení.“
Narovnala jsem se. „K neutišení? Kvůli čemu?“
„Nevím. Očividně čekala na terase, až zapadne slunce, a pak začala klepat, dokud Margot
neotevřela. Čeká na nás v mojí kanceláři. Možná by ses měla obléknout.“
„Hned to bude,“ řekla jsem, sebrala hromádku oblečení a zamířila do koupelny. „Omlouvám se
předem za svou garderobu,“ křikla jsem z koupelny. „Kožený komplet je zničený.“
Když Ethan neodpovídal, usoudila jsem, že se s tím nějak vyrovnal.

Osm minut nato jsem byla v džínech, kozačkách a černém tričku a černém saku z mého oficiálního
cadoganského kostýmu. Bylo dost pravděpodobné, že budu muset odejít z Domu kvůli nějaké
nepříjemné záležitosti, a i když jsem si oblékla sako, abych udělala dojem, dokud jsem ještě tady,
rozhodně jsem nehodlala vyšetřovat zločin v kostýmu.
 Od soumraku uběhlo jen patnáct minut a mně už se stýskalo po koženém oblečení. Padlo mi jako
ulité a očividně mi několikrát zachránilo život, když mi o něj šlo.
Jenže nebylo nesmrtelné.
Když jsem si dala trochu vody z toho, co nám tu Margot nechala – rozhodla jsem se, že s krví
počkám, dokud přesně nezjistím, kvůli čemu Charla pláče – zamířili jsme dolů do Ethanovy
kanceláře.
Charla stála uprostřed místnosti. Neměla svůj obvyklý kostým, tentokrát si oblékla džíny, sněhule,
svetr a parku. Vypadala, že plakala, ostatně jako mnoho z nás v poslední době.
„Váš dědeček?“ zeptala se. „Je v pořádku?“
„Je v nemocnici, bezpečně po operaci a začíná rekonvalescenci,“ řekl Ethan. „A vy jste v pořádku?“
Zakroutila hlavou a podala mu hnědou obálku. „Bezpečnostní záznamy. Jen jsem se už na ně dívala
a přišla jsem sem hned, jak to šlo. Čekala jsem venku.“ Podívala se na nás. „Tohle je naše vina.“
Ethan strnul, než ukázal k pohovce. „Posaďte se laskavě,“ řekl, „a můžeme si o tom promluvit.
Můžeme vám nabídnout trochu čaje?“
Zakroutila hlavou, ale šla k pohovce. Očividně ji něco hodně trápilo, protože se nervózně posadila
na kraj gauče, jako by čekala na krutý verdikt.
Ethan otevřel obálku a vytáhl disk v průhledném obalu. Zatímco s ním šel k vestavěné televizi na
protější stěně a zabýval se elektronikou, já jsem se posadila vedle Charly.
„Mohla bych vám přinést trochu vody?“
Zavrtěla hlavou a na řasách už se jí zase třpytily slzy. „Nic mi není. Jen už – ať to máme za sebou.“
Ethan dal přehrát video a uhnul, abychom viděly na obrazovku.
Video bylo barevné a ukazovalo čisté bílé laboratorní prostory, které hodně připomínaly kuchyň.
Záznam se pohyboval trhaně, spíš jako střídající se časosběrné fotografie než video, ale byl jasný a
čistý, což byla příjemná změna. Obvykle jsme neměli takhle kvalitní důkazy.
„Co to je?“ zeptal se Ethan.
„Laboratoř,“ řekla Charla. „Místnost, kde Alan provádí výzkum a kde testujeme vzorky. Tohle je
dva dny před tou událostí. Když jsem byla v lázních.“
Do místnosti vešla postava. Byl to Alan Bryant, Charlin bratr. Šel k pultíku, sáhl pod něj a něco
nahmatal. Po chvíli vytáhl hnědou obálku, která tam očividně byla zastrčená. Přistoupil k němu jiný
muž.
Ethan zaklel ve švédštině, svém rodném jazyce, což si obvykle schovával na výjimečné události…
jako třeba na to, že Alan Bryant a John McKetrick si povídali uprostřed laboratoře Bryant Industries.
Hádala jsem, že proto tak dlouho trvalo, než nám Alan ty záznamy dodal.
 Podle času na videu spolu mluvili čtyři minuty, během nichž Alan podal obálku McKetrickovi.
Chvíli se hádali, než McKetrick podal Alanovi menší obálku.
Když byl obchod vyřízen, oba muži vyšli z místnosti.
Záznam zčernal.
„Dívejte se dál,“ řekla Charla.
Po chvíli se objevila další scéna. Laboratoř byla opět v záběru, jen barva se změnila, jako by slunce
bylo v jiném úhlu.
„Kdy?“ zeptal se Ethan.
„Těsně před útokem.“
Do laboratoře vešel McKetrick a začal otvírat skříňky. Hrabal mezi pořadači a papíry, odendával
kádinky a zkumavky a evidentně něco hledal.
Ale co?
Ethan na tu nevyřčenou otázku odpověděl. „Hledá tu věc, o které se s Alanem hádali,“ uvažoval a
oči měl přilepené k obrazovce.
A našel to. S úsměvem, který jsme rozeznali i na záznamu z bezpečnostní kamery, vytáhl
McKetrick z otevřené zásuvky, v níž se přehraboval, modré desky. Vsunul si je do podpaží, vytáhl
stříbrný zapalovač, zapálil si cigaretu, natáhl a hodil cigaretu do stohu papírů.
Oheň chytil okamžitě.
„Můj bože,“ řekla jsem. „McKetrick si kryje záda. Zpunktoval tu pouliční bouři, aby zamaskoval
svůj pokus vypálit laboratoř.“
„Už to tak vypadá,“ řekla Charla.
Ethan se podíval opět na Charlu. „Co bylo v té obálce? Co mu to váš bratr dal?“
„Já nevím,“ řekla. „Ale myslím si, že vím, co dal McKetrick jemu.“ Nervózně si odkašlala. „Možná
jste se při svém pátrání dověděli, že rozvod našich rodičů byl divoký. Chystali se do důchodu, a tak
jsme se já a Alan museli podělit o firmu. Alan z toho nebyl nadšený. Chtěl mě vykoupit a já jsem
řekla ne. Jeho nabídka byla směšně nízká, ale to nebyl skutečný problém. Pracovala jsem u rodičů ve
firmě od šestnácti let; nehodlala jsem to jen tak vzdát.
Před několika měsíci na mě začal znovu tlačit. Znovu jsem řekla ne, ale on naléhal dál a jeho
nabídka byla pořád příliš nízká. Chce z toho udělat mezinárodní podnik,“ řekla. „Vyvážet do
zahraničí pod novou značkou, stát se jediným globálním distributorem krve pro upíry…“ Odmlčela
se a chvíli tiše seděla. Ethan a já jsme si vyměnili pohled, ale čekali jsme, až bude pokračovat.
„Když jsem zhlédla ten záznam, překontrolovala jsem naše účetnictví. Před dvěma dny přišel na
naše konto neplánovaný vklad.“
„Kolik?“ zeptal se Ethan.
 „Pět set tisíc dolarů.“
Pohlédla jsem na Ethana. McKetrick zaplatil Alanu Bryantovi půl milionu dolarů. Za co?
To je otázka, souhlasil tiše. „Charlo, vy nemáte vůbec žádné tušení, co mohl McKetrickovi dát?“
Zakroutila hlavou. „Alan je talentovaný výzkumník, ale netuším, co by po nás McKetrick mohl
chtít. Snažíme se upírům pomáhat – aby byli dobře živení a zdraví. Tohle však určitě nejsou
McKetrickovy cíle.“
„Je možné, že chtěl upravit složení krve?“ zeptal se Ethan.
„Upřímně řečeno, kdyby Alan chtěl upravit krev, mohl to udělat. Má přístup.“ Vykulila oči. „Ale
informace o Domech, ty má.“ Podívala se z jednoho na druhého. „Všechny tři Domy od nás kupují
krev. Máme čísla jejich účtů, data dodávek – myslíte, že McKetrick chtěl tohle?“
To byla děsivá možnost, ale k McKetrickovi, myslím, neseděla. „McKetrick by neplatil peníze za
informace, ke kterým se může snadno dostat,“ řekla jsem. „Je členem správy města. Kdyby chtěl
informace o Domech, mohl by si opatřit soudní svolení, pročesat daňové záznamy. Má zdroje, za
které by platit nemusel,“ řekla jsem.
„S tím můžu souhlasit,“ přidal se Ethan.
Podívala jsem se na něj. „Alan se vyzná v krvi. McKetrick nás chce odsud vymést. Možná si
McKetrick myslí, že má Alan informace, které potřebuje k tomu, aby toho dosáhl skrze krev.“
„Ó, můj bože,“ řekla Charla a položila si ruku na ústa. „Vy myslíte, že nás – náš obchod – chce
zneužít k tomu, aby vám ublížil?“
Ethan se zamračil. „Právě teď to nevíme. Ale je jasné, že McKetrick chtěl informace, které měl
Alan. Informace, za které byl ochoten zaplatit.“
„Charlo, proč Alan ty záznamy nesmazal?“ přemýšlela jsem nahlas. „Přece má na starost
bezpečnost budovy, že?“
„Myslel si, že je vymazal,“ odvětila Charla. „Náš harddisk byl čistý, stejně jako záloha, kterou
máme na serveru. Ale když Celina veřejně oznámila vaši existenci, pořídila jsem záložní systém k
ukládání off-site kopií videí, jen pro případ, že by se něco pokazilo. Bylo to skoro před rokem. Musel
na to zapomenout.“
Na chvíli odhlédla a posmutněle zakroutila hlavou. „Řekl mi, že se na ty záznamy díval, že na nich
nic nebylo. Že inspekce proběhla jako normálně, stejní inspektoři, standardní otázky na balení a
kontrolu kvality. O tomhle mi lhal do očí. Můj vlastní bratr.“ Zakroutila hlavou. „Je mi to tak líto.
Tak hrozně líto.“
Ethan zakroutil hlavou. „Nemáte důvod cítit se provinile, Charlo. Vy jste ten problém nezpůsobila,
ani tohle drama. Odhodlala jste se k něčemu, co u jiných nevídáme příliš často. Trápíte se místo
svého příbuzného, svého bratra. Ale teď jste důvod, že tohle všechno dořešíme. Protože jste si dala tu
práci a čas, protože vám to není jedno.“
Ethan uměl mluvit a věděl, jak lidi motivovat. A soudě dle toho, jak Charla vzápětí pookřála, na ni
opravdu zapůsobil.
„To mi pomohlo,“ řekla.
„Jsem rád, ale neříkal jsem to proto, abych vám pomáhal. Myslel jsem to vážně. Vaše rodina nám
dodávala krev desítky let, i v době, kdy ostatní nechtěli. A teď k nám přicházíte s informací, kterou
jste mohla snadno ignorovat. Potřebujeme víc lidí, jako jste vy. V Chicagu by díky tomu bylo líp.“
Charliny oči se opět zalily slzami, ale teď už to byl ten dobrý druh slz.
„Promiňte,“ řekla a mávla rukou. „Jen jsem dneska dost naměkko.“
„Není třeba se omlouvat,“ řekl Ethan. „Merit mi řekla o očistných slzách.“
Chvíli se na Ethana dívala způsobem, jakým si člověk prohlíží krásný, i když matoucí umělecký
kousek. Potom se rozchechtala.
„No vážně,“ řekla jsem. „Je mu čtyři sta let a neví o tom, že brečení je úleva.“
„Jsou horší hříchy,“ řekla a podívala se opět na Ethana. „Co bych měla udělat teď?“
„Budeme si muset promluvit s Alanem. Kde ho najdeme?“
„V laboratoři. Bude tam. Vždycky je v laboratoři.“
„Jsou vaši lidé před Alanem v bezpečí? Vaši zaměstnanci?“
Kývla. „Ironie je, že si nemyslím, že by doopravdy někomu schválně ublížil. Je vegetarián,
proboha. Nechce ubližovat ani zvířatům.“
„Chamtivost někdy nutí lidi chovat se velmi iracionálně,“ řekl Ethan. „Zkuste se věnovat práci jako
obvykle, ale možná trochu více dohlédněte na bezpečnost dodávek krve. Jestli se vám znovu pokusí
nabídnout peníze za firmu, možná ho vyslechněte, protože bude mít o moc víc co nabídnout.
Chovejte se, jako byste tu nabídku skutečně zvažovala. To ho mezitím udrží v klidu a zabrání mu to
v ukvapených rozhodnutích.“
Plán byl hotov a Charla rozhodně kývla a vstala. „Přesně to udělám. Ještě jednou vám děkuji za vaši
velkorysost.“
„My vám děkujeme za vaši,“ řekl. „A dejte nám vědět, když budete potřebovat něco dalšího.“
Kývla, ale odešla mlčky. Viděla jsem, jak se uzavírá do sebe, do vlastních myšlenek, přemýšlí nad
tím, co viděla, a přehrává si znovu rozhovory. Byl to přesně ten druh věci, který bych udělala tváří
tvář podobné zradě.
Doprovodili jsme ji k hlavním dveřím, pak jsme se zastavili ve foyer. Ethan se na mě podíval.
„Měla jsi pravdu s tím McKetrickem.“
 „Jen jsem hádala. Prostě se mu to podobalo. Na nevychované klacky to bylo trochu moc mazané,
vychytralé.“
„Vezmu ta DVD,“ řekl Ethan. „Ty běž napřed dolů a informuj Luca. Já tam budu hned.“
„Rozumím,“ řekla jsem. Zatímco Ethan zmizel po chodbě, vydala jsem se ke schodům, a když se
hlavní dveře do Domu opět otevřely, ohlédla jsem se.
Objevil se Jonah a kabát mu vlál v zimním větru. „Byla to Charla Bryantová, koho jsem právě viděl
odcházet?“
„Byla. Co tady děláš?“
„Scott slyšel o tvém dědovi a nechává mu vyřídit pozdrav a přání brzkého uzdravení. A myslím, že
místo posílání balonků a přáníček poslal mě, abych pomohl s nepokoji.“
Vteřinku jsem na něj zůstala koukat. „Kolik těch balonků mělo přesně být?“
„Drzoune,“ řekl Jonah.
„Ještě budeš rád, že jsi přišel,“ ujistila jsem ho. „Ukazuje se, že naše paranoia nebyla vůbec od
věci.“
„Takže tuším, že bych vás odteď měl respektovat.“
„Pro začátek by to bylo dobré. Pojďme dolů.“

Operační středisko se opět proměnilo ve styčný bod. Luc a Lindsey byli u stolu a Kelley a Juliet
venku.
Jakmile jsme já a Jonah vešli do dveří, Luc vytočil číslo Jeffa a Catchera, jelikož zjevně očekával
nějaký posun ve vyšetřování, ale my jsme čekali, až přijde i Ethan s DVD v ruce, abychom začali.
„Co to máš?“ zeptal se Luc a díval se na disky.
„To jsou DVD,“ řekla Lindsey. „Vypalují se na to videa a informace.“
„Jak – hrozně – vtipné,“ komentoval to Luc.
„Je to video z laboratoře Blood4You,“ řekl Ethan a posadil se ke stolu. Šla jsem k bílé tabuli a
smazala naše předešlé nesprávné dohady. A zatímco Ethan vyprávěl o obsahu DVD, dopisovala jsem
chybějící informace do prázdných míst.
„Na videu je vidět, jak si John McKetrick vyměňuje nějaké peníze s Alanem Bryantem, bratrem
Charly Bryantové. Ale hádají se, zřejmě proto, že McKetrick nedostane, co chce.“
„To už něco znamená,“ řekl Luc.
„No, to ještě není ani začátek,“ upozornil Ethan. „McKetrick se vrátí, vezme jednu složku a podpálí
laboratoř… těsně předtím, než začne ten chaos.“
„Alan se pokusil ty záznamy vymazat,“ řekla jsem, „a jak vidno, nepodařilo se.“
„Off-site ochrana dat?“ nadhodil Jeff.
 „Přesně tak,“ potvrdila jsem.
„Za co měl být ten úplatek?“ zeptal se Luc.
„Netušíme. Každopádně se jednalo o informaci, která McKetrickovi stála za pět set tisíc dolarů.“
„Dobrý bože,“ řekl Luc.
„Alan Bryant se vyzná v krvi a biochemii,“ řekla jsem. „McKetrick tudíž stojí o informaci, která s
tím souvisí. Ale o jakou?“
Tohle byla mrazivá otázka.
„A tak opět kroužíme kolem McKetricka,“ řekl Ethan.
„Posílám zprávu detektivu Jacobsovi,“ řekl Catcher. „Tohle je Chicago, takže dostat se k
McKetrickovi bude vyžadovat trochu toho umu. Myslíme si ale, že můžeme postrčit policii, aby
sebrala Alana. Potkal jsem se s ním jen jednou, ale zdá se mi jako typ, který snadno vyměkne. Možná
můžeme zjistit něco užitečného.“
Ethan autoritativně kývl. „Děkuju, Catchere. Vážíme si toho.“
„Proč to McKetrick dělá?“ zeptala se Lindsey. „Protože nás nenávidí?“
„To určitě ano,“ řekl Ethan. „Ale také je v tomhle městě veřejný činitel a podle všeho zbožňuje
pozornost a rád si pěstuje ego.“
„To je dobrá poznámka,“ řekl Jonah. „Evidentně se rád zviditelňuje a proč by riskoval práci? A i
kdyby chtěl něco od Bryant Industries, proč by útočil na Dům Greyů? Proč na dům tvého dědy?“
„Teď už víme, že výtržníci nezaútočili na Bryant Industries bezdůvodně,“ řekla jsem. „Takže by
možná také měl důvod, proč útočit na Dům Greyů a mého dědu. Jen musíme přijít na to, co to bylo
za důvod.“
Místnost ztichla.
„Tak tedy dobře,“ shrnula jsem. „Musíme o tom prostě jen trochu přemýšlet. Catchere, víš něco o té
injekci?“
„Zatím nic,“ řekl. „Na forenzním oddělení se jim nahromadily starší záležitosti. Možná to nebude
ani zítra.“
Všichni jsme chvíli tiše zírali na tabuli a kolem houstla podrážděná magie, protože jsme čelili
problému, k jehož vyřešení nám chyběly informace.
„Něco tu mám,“ řekl Jeff a v pozadí cvakala klávesnice. Musel si najít náhradu za počítač, o který
nepochybně přišel při požáru. „Vím, proč vás McKetrick nenávidí.“
Ethan se naklonil dopředu. „Posloucháme.“
„Je to v McKetrickově vojenské minulosti. Ukazuje se, že když byl u speciálních jednotek, účastnil
se jedné operace v Turecku.“
 Luc zkřivil obličej. „Jeffe, kámo, sice tě mám rád, a ty víš, že mám, ale chystáš se nám říct něco, co
nemáme vědět? Chci říct, že tohle nezní jako věc, kterou jsi stáhl z webovek ministerstva obrany.“
„Nehledal jsem ty informace sám,“ řekl Jeff. „Mám kamaráda, který náhodou hraje Jakobovu
výpravu. Díky nešťastné situaci se zimním elfem, houfem orků a hodně nepříjemným rozpouštěcím
kouzlem mi dluží laskavost.“
‚Jakobova výprava‘ byla Jeffova oblíbená online role-play hra.
„Nikdo nemůže říct, že beru lidem božské právo se spawnout,“ řekl Luc. „Pokračuj.“
„Takže, McKetrick se v devadesátém sedmém zúčastnil speciální operace v Turecku.
Malá skupinka vojáků se šla vypořádat s důsledky národního převratu. Tým speciálních operací se
ocitl v oblasti turecké Kappadokie, to je tam, co jsou vílí komíny, jestli jste je někdy viděli. Tady,
posílám obrázek.“
Během několika vteřin zaregistroval Lucův počítač zprávu a Luc ji nechal zobrazit. Byla to fotka
vyprahlé a kopcovité krajiny, z níž tu a tam trčely obrovité skalní útvary, které připomínaly špičaté
klobouky. Nebo něco nemravnějšího, záleželo na úhlu pohledu.
„A proč podnikáme tuto exkurzi do geografie Turecka?“ zeptal se Luc.
„Chlapci ze speciálních operací se tam dostali do problémů. Sedm jich šlo tam, vrátil se jeden.“
Strachy se mi sevřel žaludek. „McKetrick byl tím, kdo z toho vyvázl?“
„Ano,“ řekl Jeff. „Zpráva je hodně upravená, ale vypadá to, že ti chlapi se ztráceli během několika
po sobě jdoucích nocí. On z toho vyšel živý a začal vykládat docela děsivé historky.“
„A kurva,“ zamumlal Luc ve zjevném očekávání téhož, co jsem čekala já.
„Upíři?“ nadhodil Jonah.
„Upíři,“ potvrdil Jeff. „Cvičili se na tu misi šest týdnů a chlápci ze speciálních jednotek jsou si
vždycky blízcí. McKetrick byl letecky dopraven odtamtud pryč a začal vyprávět, jak jeho přátelé
mizeli, jak je tahle divoká monstra v noci unášela. Jak ty stvůry byly silné, smrtící a jak si s nimi
lidské zbraně neporadily.“
„Není divu, že nás nenávidí,“ řekla jsem. „Myslí si, že jsme důvod, proč byli jeho přátelé zabiti.“
„Myslí si, že jsme jeho kamarády povraždili,“ opravil mě Jonah. „A stanovil si jako svůj osobní cíl
dát to do pořádku.“
„On nepřestane,“ řekla jsem a podívala se na Ethana. „Jestli je tohle jeho motivace a myslí si, že je
válečník s úkolem pomstít své přátele, bude pokračovat, dokud nás nedostane z Chicaga, mrtvé či
živé.“
Šla jsem k bílé tabuli, sundala víčko z fixu a připsala pod předchozí poznámku o McKetrickových
vojenských zkušenostech ještě „kolegové padlí za oběť upírům“. S tím jsem se vrátila zpátky ke
skupince.
 „Je trénovaný a má motiv. Víme, že je ochoten použít svůj veřejný program k tomu, aby obrátil
veřejné mínění proti nám. Víme, že je ochoten zaplatit i nájemnému vrahovi, aby nás oddělal. Také
víme, že má jakousi základnu,“ řekla jsem, „ale nikdy jsme o tom nenašli důkaz.“
„Začínám přemýšlet, jestli to není jen fáma,“ řekl Luc. „Nikdy tam nejel, alespoň ne v autě, které
jsme sledovali. A nenašli jsme žádné záznamy o nemovitosti.“
Jonahovi zazvonil telefon. Vytáhl ho a podíval se na displej. „To je doktor kvůli Brooklyn,“ řekl a
zvedl přístroj, abychom na něj viděli. „Půjdu ven.“
Ethan kývnutím svolil, pak pokynul zpátky k Lucovi. „Catchere, ty bys mohl požádat detektiva
Jacobse, aby se zeptal Alana na umístění McKetrickovy základny. Možná něco ví.“
„Provedu,“ řekl Catcher.
„Tím se řeší otázka ‚kde‘,“ řekl Luc. „Ale zbývá otázka ‚co‘.“
„Injekce,“ zamumlala jsem a podívala se na Ethana. „Brooklyn, upírka, onemocní z nějaké neznámé
příčiny. McKetrick má teď zájem na tom, aby distributor krve provedl něco v laboratoři. Připadá ti to
jako náhoda?“
„Nepřipadá,“ řekl Ethan, „ale stále netuším, co to znamená.“
„Výzkum znamená nové poznatky,“ řekl Luc. „Takže možná nejde o přístup ani o místo. Možná jde
o samotnou krev. Nové věci, které může krev udělat? Nové technologie?“
„Nové prostředky našeho zničení?“ nadhodil Ethan. „Vynalezl zbraň, která střílela osikové kolíky –
nejhorší zbraň proti upírům. Dokonalý způsob, jak je přemoci. Kdyby přišel na to, jak manipulovat s
krví tak, aby ji mohl použít proti nám, perfektně by to odpovídalo jeho stylu.“
Ve dveřích se objevil Jonah s pobledlou tváří a šířil kolem sebe chaotickou magii. Ethan a Luc, kteří
stále ještě debatovali o McKetrickových vražedných úmyslech, si šoku v jeho tváři ani nevšimli.
Jonah pomalu došel ke stolu, ale neposadil se.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem.
Luc a Ethan si konečně uvědomili, že je něco špatně, a podívali se na něj.
„Jonahu?“ řekl Ethan.
„Musím jít – musím za Brooklyn.“
„Stalo se jí něco?“ zeptala jsem se.
„Nemůžou přijít na to, jak jí pomoci,“ řekl Jonah úplně zmateným hlasem. „Myslím, že bych ji měl
jít navštívit.“
Ethan a já jsme si vyměnili pohled a on během vteřiny vystřelil ze židle. „Půjdeme s tebou.“
„Se mnou?“
„Není nemocná,“ řekl Ethan. „Tohle není nějaké náhodné onemocnění. Mohla by být klíč. A to
znamená, že ji musíme chránit.“
 Chvíli se na sebe dívali a něco mezi nimi proběhlo. Nějaká nevyřčená výměna, která měla všechno
a nic společného se mnou a všechno a nic společného s Brooklyn.
Jonah po chvíli kývl. „Jdeme,“ řekl.
Kapitola 19 - PODIVNÝ PŘÍPAD S UPÍREM

J eli jsme společně Jonahovým autem. Já jsem jela vedle řidiče a Ethan se posadil dozadu. Na
tom rozsazení nebylo nic symbolického, ale stejně bylo divné nacházet se v autě, kde sedí
Ethan na zadním sedadle.
Tahle nemocnice byla v severní části města. Byla nová a zářivá, s dvouposchoďovou vstupní halou
a skulpturou z barevného skla, která visela ze stropu jako zamrzlý vodopád. Na to, že šlo o
nemocnici, to tu bylo krásné, jenže to už byla druhá nemocnice za dva dny a já se blížila bodu
nasycení.
Brooklynin pokoj byl ve třetím patře. Jonah se zastavil na prahu a nadechl se, aby sebral sílu, než
vejde dovnitř. Konečně vstoupil, já jsem ho následovala a Ethan šel za námi.
V pokoji to bylo stejně hezké jako ve vstupní hale – byl to privát s obývací částí a na okenní římse
stála řada váz s květinami. V průvanu u okna se točil stříbrný balonek s přáním brzkého uzdravení.
Brooklyn ležela na posteli a vůbec si nevšímala drátků a hadiček, které, jak jsem předpokládala –
obávala se – vedly do jejího křehkého těla. Vypadala stejně pobledle a vyhuble jako předtím; přes
sebe měla přetaženou modrou přikrývku, ale ani ta nemohla zakrýt její tělo, připomínající spíš kostru.
„Je stabilizovaná.“
Všichni jsme se otočili a našli za sebou na chodbě doktora Gianakouse. Vešel dovnitř a zvedl
tabulku zavěšenou na konci Brooklyniny postele.
Doktor z Domu Greyů, sdělila jsem v duchu Ethanovi. Mírně pokývl, jako že bere na vědomí.
„To už je zlepšení, ne?“ zeptal se Jonah.
„Svým způsobem ano,“ řekl Gianakous. „Nezhoršila se, což je skvělé. Ale je to upír. Měla by se
uzdravovat, alespoň teoreticky. Kdyby to bylo zranění nebo jedna z těch mála nemocí, vůči nimž
jsme náchylní, hojila by se. Ale to se neděje.“
„Víte, o co se jedná?“ zeptal se Ethan.
„Pane Sullivane,“ řekl lékař překvapeně, neboť zřejmě právě zjistil, že se do hovoru zapojil upíří
Mistr.
Ethan královsky přikývl.
„Bohužel ne.“ Gianakous šel k Brooklynině posteli a podíval se na údaje na monitorovacím přístroji
vedle ní. „Snažili jsme se jí podávat krev, ale nepřijala ji.“
„Nepřijala?“ zeptal se Jonah. „Jak to myslíte?“
„Neměla zájem pít.“ Vytáhl z monitorovacího přístroje malý vytištěný papírek, vložil jej do tabulky
a zaklapl ji. Opět ustaraně vzhlédl. „A my netušíme proč.“
„Máte nějakou teorii?“ zeptal se Ethan.
 Doktor Gianakous si zkřížil ruce na prsou. „Vyloučili jsme cokoli bakteriálního, běžné parazity. V
jejím oběhu nejsou žádné drogy. Žádné toxiny. Mohl by to být virus, ale víme jistě, že se neshoduje
se žádným, jaký jsme dosud viděli.“
„A co zbraň?“ zeptala jsem se.
Povytáhl obočí. „Jaký druh zbraně?“
„Já nevím. Něco, co bylo vyrobeno speciálně k zabíjení upírů. Něco, co zahrnuje biochemii. Něco,
co by se mohlo vpravit do těla injekcí.“
„Tou injekcí, kterou jste našli?“ zeptal se Gianakous.
Kývla jsem.
„Kdysi dávno, s lety medicínské praxe, bych býval řekl, že magie, monstra a upíři jsou nesmysl. A
nyní mám tesáky a alergii na slunce. Mám daleko k tomu, abych řekl, že je něco opravdu nemožné.“
„Jonahu?“
Všichni jsme vzhlédli. Brooklynina víčka se zatřepotala a ona otevřela oči. Jonah k ní přispěchal.
„Brooklyn? Jsi v pořádku?“
„Opravdu se omlouvám,“ řekla tiše. Rty měla okoralé a slova zněla ochraptěle.
„Není za co se omlouvat. Jsi v nemocnici, protože jsi nemocná. Víš, co se ti stalo? Jak to můžeme
dát do pořádku?“
Nečekala jsem, že by mohla označit důvod, proč ochořela, ani kdo by jí to mohl způsobit… ale
nečekala jsem ani provinilý výraz v jejím obličeji.
„Brooklyn?“ V Jonahově hlase byla příchuť smutku, který mě zasáhl u srdce.
„Omlouvám se,“ řekla. „Omlouvám se. Jen jsem se chtěla vrátit.“
„Vrátit?“ zeptal se Jonah, očividně rozrušen. „Vrátit k čemu?“
„K tomu… být zase člověk.“
Místnost ztichla.
„Jak to myslíš, být člověk? Nejsi člověk, Brooklyn. Jsi upír.“
„Můj otec zemřel,“ řekla a znovu se podívala na Jonaha. „Před třemi lety. Otec zemřel a matku taky
nemám. Nechci být sama navěky. Nejsem na to dost silná.“ Ztuha polkla. „Už nechci být upír.
Nechci být sirotek, tady, až celá moje rodina zemře. Udělala jsem chybu. A myslela jsem, že ji můžu
napravit.“
Soudě dle magie v pokoji jsme všichni při jejím doznání zírali. Jonah byl však jediný, kdo se
pohnul. Couvnul od postele s očima rozšířenýma, jako by nemohl uvěřit tomu, co řekla, jako by ho
ranila někde hodně hluboko.
Jako upírovi – navíc když s ní chtěl mít vztah – mu to možná skutečně ublížilo.
„Já nechci být sama,“ řekla znovu.
 Jonah nereagoval, ale Ethan ano. Přistoupil blíž k její posteli.
„Brooklyn, jak ses hodlala proměnit zpátky v člověka?“
Zakroutila hlavou.
„Byla to ta injekce, Brooklyn?“ zeptala se. „Bylo v té injekci něco?“
Chvíli neodpovídala.
„Ano,“ řekla nakonec a to slovo zaznělo tak tiše, že to bylo spíš hlesnutí.
Podívala jsem se na doktora Gianakouse, který na mě překvapeně mrkal. „Je to možné? A copak
byste to už dávno nepoznali?“
Zakroutil hlavou. „Nehledali jsme nic genetického ani jsme nepátrali po typu krve. Prostě jsme
předpokládali, že je upírka. Nechám jí vzít krev. A udělat testy. Ale k vaší důležitější otázce – proč
by to nebylo možné? Když můžete proměnit člověka v upíra, proč by se nedal upír proměnit v
člověka?“
Proč vlastně? Pomyslela jsem si. A když už jsme byli u toho, proč rovnou nevynalézt sérum, které
by se dalo aplikovat v injekci a proměnilo by upíry v lidi bez ohledu na to, jestli s tím souhlasí?
Doslova byste se takto mohli zbavit všech upírů na světě.
Myslím, že tím se vysvětlovalo, proč Brooklyn odmítala pít krev.
„Kde jsi ji vzala?“ řekl Ethan. „Kde jsi sehnala tu injekci, která z tebe měla udělat zase člověka?“
„Já nevím,“ řekla a začala silně kašlat. Doktor Gianakous šel k ní a pomohl jí se posadit, aby se jí
ulevilo.
„Brooklyn, je důležité, abychom se dověděli, kde jsi ji vzala,“ řekl Jonah. „Jsi kvůli ní nemocná.“
Vzhlédla k nám s očima sice uslzenýma, ale rozzářenýma. „Ne. Díky ní jsem zase skutečná.“

Vraceli jsme se mlčky zpátky k autu – výtahem, chodbami a přes parkovací garáže. Ethan a já jsme
se po sobě dívali, ale ani jeden z nás nechtěl rušit Jonaha, který si očividně něco řešil sám v sobě.
Vlezli jsme do auta, Jonah si sedl za volant, zabouchl dveře a nastartoval.
Zlost, smutek a řízení nešly moc dobře dohromady, a tak jsem zasáhla.
„Je mi to líto,“ řekla jsem.
Zakroutil hlavou. „Jen to přišlo trochu nečekaně. Sotva ji znám – ale zabolelo to. Nevím, jak se
zbavit pocitu, že to je zrada.“
„Já úplně chápu, že to cítíš takhle,“ řekla jsem. „Ale zdá se mi, že se potýkala s mnoha problémy a
žádný z nich nesouvisel s tebou.“
 „Nejsem si jistý, jestli to pomůže,“ řekl. „Ale nakonec se s tím popasuju. Mimochodem
předpokládám,“ řekl a zvedl oči k zrcátku, kde se jeho pohled setkal s Ethanovým, „že si všichni
myslíme, že to sérum je McKetrickův nápad?“
„Je jeho,“ konstatoval Ethan. „Jaký existuje lepší způsob, jak eliminovat upíry ve městě, než
přeměnit je všechny zpátky na lidi?“
„Ačkoli se nezdá, že by to nějak extra dobře fungovalo,“ řekla jsem a pohlédla dozadu na Ethana.
„Brooklyn vypadá dost zbídačeně.“
„Takže v proměňování upírů zpátky na lidi není moc dobrý,“ řekl Ethan. „Tím se dokonale
vysvětluje, proč mluvil s Alanem Bryantem.“
„Ten experiment nefungoval,“ řekla jsem. „Potřeboval více práce na biochemii a hádám, že Alan
byl více než ochoten mu pomoci.“
„Nevím, jestli bych měl toho chlapa praštit za nenávist k upírům, nebo mu zatleskat za jeho
kreativitu,“ řekl Jonah. „Vsadil bych krk, že je po tom poptávka, i když asi ne tak, jak si myslel.
Koho občas nenapadlo, jaké by to bylo stát se zase člověkem? Už jenom proto, že bychom nemuseli
pořád řešit tohle svinstvo.“
Ta otázka – a další otázky, které vyvolávala – mě přivedla do rozpaků, takže jsem se zabořila
hlouběji do sedadla a přemýšlela… chtěla jsem být znovu člověkem?
Stala jsem se upírkou, aniž bych k tomu dala souhlas. Jistě, uznala jsem, že to rozhodnutí bylo
nutné, ale když je to skutečně jediná možnost, rozhodování je snadné.
Jenže teď se naskytla i jiná možnost. Zjevně existovala cesta ven. Způsob, jak tomuhle životu
zamávat a vrátit se do toho starého. Doktorandské studium. Stará přátelství. Smrtelnost. Už žádné
Greenwichské prezídium. Žádný McKetrick.
Žádné ignorování mého prvního opravdového Valentýna kvůli tomu, že jsem byla vtažena do
konfliktů jiných lidí.
Zazvonil mi telefon a přerušil mé úvahy. Vytáhla jsem ho a koukla na displej. „To je Catcher,“
ohlásila jsem posádce auta a dala hovor nahlas. „Tady Merit.“
„Něco mám.“
„Já tady. Ty první.“
„Právě volal detektiv Jacobs. McKetrick se snaží vyrobit sérum, které mění upíry zpátky na lidi.“
„My víme,“ řekla jsem. „Právě jsme se setkali s jednou z obětí. Přerod není ani zdaleka tak hladký,
jak by si McKetrick představoval. Zjistil jsi nějaké detaily?“
„Spoustu biochemie, které nerozumím. Alan mu pomáhal s podrobnými informacemi a zjevnými
prvotními chybami. Nejprve mluvil McKetrick o tom, že dá na výběr lidem, kteří byli proměněni bez
souhlasu nebo jako důsledek útoku. Ale potom se motiv změnil – odhalil, o co mu opravdu jde. Jeho
rétorika zesílila, zaměřila se víc proti upírům. A McKetrickova skutečná motivace začala být zřejmá
– vytvořit masovou zbraň, která by mohla hromadně proměnit upíry zpátky na lidi. Upřel jim
možnost volby tím, že by to provedl za ně. Alan z té antiupíří kampaně znervózněl a rozhodl se, že
toho má dost.“
„Živobytí Bryant Industries je závislé na upírech,“ řekl Jonah. „Když zmizí, stane se totéž i
Alanovu obchodu.“
„Přesně tak. Jenže McKetrick naléhal dál, a když Alan nepomáhal, ukradl informaci, o níž si
myslel, že ji potřebuje, a podpálil budovu.“
„A našel pár nenávistných, kteří do ní hodili zápalné lahve a zakryli jeho stopy,“ řekla jsem.
„Ano. Alan s McKetrickem přestal spolupracovat, takže neví nic o jeho konání po výtržnostech u
Bryant Industries. Řekl ale, že pomáhal McKetrickovi objednat materiály, které byly odeslány do
průmyslového střediska poblíž Midway. Do bývalého skladiště nazývaného Hornet Freight.“
„To vypadá dobře,“ řekla jsem. „Můžeš požádat Jeffa, aby to prověřil?“
„Už na to vlítnul,“ ujistil mě Catcher. „Poprosím ho, aby vám poslal, k čemu se dobere.“
„Neposílat,“ řekl Ethan. „Osobně doručit. Můžete se s námi setkat v Domě?“
„Abych citoval Jeffa, je čas na tajnou misi?“
„Je,“ řekl Ethan. „A mohl bys také přivést Mallory. Mám takové tušení, že budeme potřebovat co
nejvíce spojenců.“
„Co máš v úmyslu?“
„Chci McKetricka vyvést z omylu v některých záležitostech týkajících se upírů.“
„Jako třeba že jste nafoukaní?“ zeptal se Catcher.
„Že se ho bojíme,“ řekl Ethan. „Nebojíme. A očekávám, že až bude po všem, bude to McKetrick
vědět až moc dobře.“

Jonah nás dovezl zpátky do Domu a Ethan ho za tu snahu – a jeho příšernou noc – odměnil
parkovacím místem ve sklepě.
Chvíli nám trvalo, než jsme se zase dali dohromady. Jonah našel místo, z něhož zavolal Scottovi a
informoval ho o tom, co jsme se dověděli a co plánujeme. Ethan a já jsme šli nahoru. On šel
informovat Malika; já se vydala do kuchyně pro lahev krve, po níž jsem náhle zatoužila.
Když jsem dopila pintu a navrch si dala trochu ovoce, setkala jsem se s Ethanem na schodišti.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
Kývla jsem. „Jen přemýšlím.“
„O McKetrickovi?“
 „O séru. Jestli máme pravdu a funguje to, mohlo by to změnit spoustu životů. Zauvažoval bys nad
tím? Stát se znovu člověkem? Zbavit se toho dramatu?“
Ukázal směrem k Domu. „A vzdát se tohohle všeho? Ne, Ochránkyně.“ Vzal mě za ruku a vykročili
jsme ke schodům do suterénu. „Vzdal jsem se svého lidství před mnoha a mnoha úplňky. Nemám
zájem se o ně znovu ucházet.“
Sešli jsme schody do sklepa, ale dole jsme se zastavili. Ethan se na mě podíval s pobaveným
výrazem. „Co si myslíš, Ochránkyně? Že být zase lidmi by vyřešilo všechny naše problémy?“
Myslela jsem na své problémy, ale nepřiznala jsem to. „Jen že by věci byly jednodušší.“
Ethan odfrkl. „Nikdy nepodceňuj žádné živé tvory, pokud jde o drama, Ochránkyně. Lidé, upíři,
kožoměnci nebo jiní. Všichni dostaneme svůj díl.“
Když řekl, co měl na srdci, odebrali jsme se do operačního střediska. Jonah a strážci už byli
shromáždění, až na Juliet, o níž Luc rozhodl, že ještě není zcela připravená na úkoly v terénu.
Catcher, Jeff a Mallory následovali za námi.
Lindsey, já a Mallory jsme si vyměnily objetí. Tohle byl příliš velký nápor na nervy, takže jsme se
musely připravit a hledat útěchu, kdekoli to šlo.
„Skvělý vlasy,“ řekla Lindsey.
Mallory si zapletla svoje modré ombré do drdůlků po stranách hlavy jako princezna Leia. Byla
jedním z mála lidí, které jsem znala – možná jediná – kdo ten styl uměl vychytat.
„Díky,“ řekla a sáhla si na jeden drdůlek. „I když mi připadá, jako bych měla na hlavu připlácnutý
dvě skořicový rolky.“
„Ne že by na tom bylo něco špatného,“ řekla jsem a ukázala ke stolu.
Posedali jsme si okolo a když jsme každý měli místo, Ethan to zahájil.
„Věříme, že John McKetrick vyrábí sérum, které má proměnit upíry zpátky v lidi. Věříme, že k
vyvinutí onoho séra využil Alana Bryanta, bratra Charly Bryantové. Nevíme, jestli plánoval dopřát
upírům možnost volby, zda se chtějí vrátit k lidství, či ne. Avšak vzhledem k jeho minulosti se zdá
pravděpodobné, že by to rozhodnutí udělal za nás.
Alan Bryant nechtěl poskytnout informace, které McKetrick potřeboval. A tak McKetrick ty
informace ukradl, podpálil Bryant Industries a vyprovokoval pouliční nepokoje, aby se zbavil
důkazů.“
„Mělo to jen odvést pozornost,“ řekl Jonah. „Mělo nás to směrovat na ty, kdo nenávidí upíry, ne na
to, co se ve skutečnosti dělo mezi ním a Alanem Bryantem.“
„A výtržnosti u Domu Greyů?“ zeptal se Luc.
„Ještě dokonalejší odvedení pozornosti,“ řekl Jonah. „Jedna noc nepokojů je jenom vandalství. Jsou
to výtržníci v akci. Ale dvě noci bouří? To už je hnutí. To je politický aktivismus.“
 „A šíří to jeho nenávistné poselství,“ dodal Ethan.
Jonah kývl.
„Ale proč můj děda?“ zeptala jsem se. „Neměl s ničím z toho nic společného. Jeho role v tom všem
je podružná.“
„Možná nebyl zapojen jen podružně.“
Všichni jsme se podívali na Catchera, který se mi zadíval do očí. „Provedl pro detektiva Jacobse
ohledání toho těla. Toho, které bylo vyplaveno na břeh.“
Ethan se zamračil. „Dobrá. A?“
„Zavolal, protože nebyli schopni nadpřirozené identifikace – protože si nebyli úplně jistí, o co se
jednalo.“
Chvíli jsme seděli v užaslém tichu.
„Byl to nevydařený experiment,“ uvědomila jsem si. „McKetrick pracoval na séru a zjistil, že udělal
pár chyb. Proto se pořád vracel za Alanem Bryantem. McKetrick určitě věděl, že s tím děda měl co
do činění, a myslel si, že se dostal příliš blízko.“ Podívala jsem se na Catchera. „Co děda zjistil?“
„Já nevím,“ řekl. „Ale na něco přišel. Měl jít následujícího dne s detektivem Jacobsem na kafe.“
„McKetrick to zjistil a rozhodl se, že tu schůzku překazí,“ řekl Ethan. „A tvůj děda byl zapletený s
upíry, takže se mu to opět hodilo uhrát na výtržníky.“
„Ten zvrácený, zvrhlý, zkurvený manipulátor,“ mumlala jsem.
„To taky je,“ řekl Ethan. „A proto tomu učiníme přítrž. Jeffe,“ pobídl ho, „budova?“
Jeff roztáhl na stole mapu. „Bývalo to Weingarten Freight,“ řekl. „Teď je to Hornet Freight, ale
plánek je tak jako tak na internetu.“
„Co dodávají?“ zeptal se Luc a nahnul se, aby lépe viděl.
„Podle téhle webovky se zdá,“ řekl Jeff, „že vlastně cokoli, co budeš chtít. Maloobchodní zboží,
léky, sportovní vybavení, průmyslové zboží.“
Budova byla v podstatě velký čtverec rozdělený na kousky: kanceláře, nákladní prostory,
skladovací prostory.
„Vchod je tady,“ řekl a ukázal na dveře. „Nakládky probíhají podél téhle zdi. Nouzové východy
jsou tady a tady.“
Ukázal do zadního rohu budovy. „Úřední část byla tady, podél předního levého rohu, a zbytek
prostoru je rozdělený na nakládací a vykládací část a místo, kam ukládali zboží mezi příjmem a
rozvozem.“
„A co je tady cílem?“ zeptal se Luc a podíval se na Ethana.
„Chci jít dovnitř,“ řekl Ethan. „Chci posbírat důkazy o tom, co McKetrick dělá, a chci ukončit jeho
schopnost to dělat.“
 „A policie?“ zeptal se Catcher.
„McKetrick je ten nejhorší slizoun. Jestli vtrhneme dovnitř bez nich, bude tvrdit, že jsme ho
napadli, a připíše to opět na vrub upířím násilnostem.“
Ethan přimhouřil oči. „Ale já chci svou příležitost popovídat si s ním tváří v tvář.“
„Ethane,“ řekl Luc, ale Ethan zvedl ruku.
„Ne,“ řekl. „Tady nejde o praktické věci nebo bezpečnost. Nařídil nájemné vraždy, ohrozil mé
upíry, zničil lidem domovy a málem zabil Chucka. A teď si myslí, že si může hrát na Boha? Ne.“
Jeho oči plály stříbrem i zelení. „Nejprve se ho ujmu já. Potom, pokud přežije, si s ním lidi můžou
dělat, co chtějí.“
Catcher a Ethan se na sebe chvíli dívali, dokud Catcher nekývl.
„Malá opožděná zprávička nikomu neublíží,“ řekl.
Ethan kývl. „Musíme předpokládat, že bude mít zbraně, a hodně. Konkrétně víme, že má osikové
zbraně, takže navrhuju, aby první vlna nebyli upíři.“
Podíval se na Mallory. „Dneska večer potřebujeme pomoc a najmeme si tě, aby ses přidala k
našemu týmu na tuhle misi, pokud chceš. Už jsem to probral s Gabrielem a ten to schválil.“
Mallory nám už pomohla dříve včetně chvíle, kdy jsme se potýkali s padlým andělem a ukončili
jeho vládu teroru nad městem. Dělala to, aby nám pomohla a protože ten problém v první řadě
zapříčinila její magie. Takže to nebylo tak, že by Ethan Mallory žádal, aby nám asistovala… nýbrž ji
na to najal. Nikdo ji nevtahoval do nadpřirozeného dramatu; byla najata Cadoganským Domem jako
zaměstnankyně a dostala posvěcení od patřičné autority. Ethan dal své razítko na dívku, která se
snažila žít se svou magií – a od toho štemplu vedla zřejmě ještě dlouhá, dlouhá cesta směrem k její
reálné budoucnosti.
Podle toho, jak se tvářila, si uvědomovala, jaké požehnání jí dává.
„Rozhodně,“ řekla. „Rozhodně pomůžu. Vážím si té šance a příležitosti.“
„Je to nebezpečné,“ řekl Ethan. „Velmi nebezpečné, zvláště když jsi v první linii.“
„Nebojím se,“ řekla Mallory. A poprvé za tu dobu to myslím mínila doopravdy vážně.
Jenže Catcher nebyl příliš nadšený. Prakticky na Ethana zavrčel. „Víš vůbec, jak tohle může být
nebezpečné?“
„Vím,“ řekl Ethan. „Budu bojovat a pošlu svou Ochránkyni do nebezpečí a uvědomuju si zcela
přesně, jak děsivé jsou vyhlídky.“ Jeho hlas zněl náhle stroze. „Také si pamatuju, jak nebezpečné to
bylo v Nebrasce, i tu noc na Midway.“
To, co tím Ethan mínil, zůstalo nevyřčeno, ale přesto to zaznělo jasně – Mallory nás předtím dostala
do nebezpečí a my jsme přes to všechno k ní byli vstřícní. Nebylo o nic víc nefér požádat ji, aby
splatila dluh.
 „Umíš být pěknej zmetek, víš o tom, Sullivane?“
Ethan se usmál. „Vím. Musíme dělat, co je v našich silách, abychom ochránili své lidi.“
Catcher se podíval na Mallory. „To rozhodnutí je na tobě.“
Kývla. „Už jsem řekla ano. Je to správná věc.“
„Půjdeme ve dvou vlnách. Jeff, Catcher, Mallory půjdou předním vchodem. Já, Merit, Jonah, Luc,
Lindsey zadním. Najdeme ho. Zajmeme ho. Uchráníme důkazy, jak to jen půjde. A přišpendlíme ho
prdelí ke zdi.“
„Předpokládám, že budeš chtít, abychom na vás ostatní použili magické krytí?“ zeptal se Catcher.
„Jestli můžete?“ zeptal se Ethan s výzvou v hlase.
„Ty víš, že já můžu,“ řekl Catcher.
„Víte, co potřebujeme?“ řekl Jeff, když roloval mapu. „Bojový pokřik, jako třeba: ‚Mstitelé,
sjednoťte se!‘ nebo ‚Dohlížitelé, nasedat!‘ “
„A co takhle ‚Přineste hlavu Johna McKetricka?“ navrhl Ethan.
„Hrozný,“ řekl Jeff, „ale myslím, že to bude fungovat.“
„Jen si neodpustím jednu věc, Můj pane,“ řekl Luc, „opravdu si myslíš, že bys tam měl jít? Víš, z
bezpečnostních důvodů?“
Pohled, kterým ho Ethan zmrazil, nechával jen málo pochyb o odpovědi na tu otázku.
„Tak teda dobře,“ řekl Luc. „Pecky do uší pro všechny.“ Rozdal komunikátory, které teď
odpočívaly ve sklenici na jeho stole jako nejcennější bonbony světa. „Hodně štěstí a snažte se
nenechat se zabít.“
„To je můj cíl každou noc,“ řekl Ethan a zvedl se ze židle. Jonah a já jsme ho následovali, vyšli
jsme zpátky na chodbu a vystoupali po schodech.
Zastavili jsme se ve foyer, kde nám Jonah nastavil svůj telefon. „Jdu informovat Scotta.“
Ethan kývl a podíval se na mě. „Než to vyřídí, ty se běž nahoru převléct.“
Zamračila jsem se a zatahala za spodek saka. „Nemám do čeho se převléct; můj kožený komplet se
zničil při požáru.“
„Jen jdi, Ochránkyně,“ řekl Ethan, evidentně s nějakým plánem v hlavě. Nemělo cenu dělat před
Jonahem scénu, a tak jsem opět vyšla po schodech a zamířila do našeho apartmá.
V šatníku visel nový kožený komplet – hladký a černý s krvavě rudým lemováním. K ramínku byla
připevněná malá obálčička s rudou stužkou. Vytáhla jsem kartičku a přečetla ji.
„ ,Pro mou nejoblíbenější Ochránkyni,‘ “ četla jsem nahlas, „ ,s láskou k opožděnému Valentýnu.‘ “
S radostným úsměvem jsem si svlékla džíny a sako od kostýmu, pak jsem sundala z ramínka kožené
kalhoty. Byly měkké jako máslíčko a padly skvěle, po každé nohavici se dolů táhl tenoučký rudý
proužek. Natáhla jsem si je a zapnula zip. Padly jako ulité, jen dole byly zcela minimálně rozšířené,
právě tak, aby se pod ně vešla bota.
Sako bylo těžší než moje starší verze, ačkoli mělo stejně dělená ramena a lokty pro volnost pohybu.
Ten červený proužek byl jemný, ale úžasný, tajná žíla na okrajích kůže. Ethan by něco takového
nepřehlédl a pravděpodobně ten komplet vybral přesně kvůli tomu. Byl to totiž náznak toho, kým
jsem pod tím oblečením, toho ohně, který číhal uvnitř brunety.
Oblékla jsem si bundu a samozřejmě dokonale seděla. Nebylo těžké si představit, že se Ethan naučil
nazpaměť křivku mého těla a dokázal odhadnout mou velikost. Zapózovala jsem sama sobě v
zrcadle, a ten pohled mě potěšil víc, než by asi měl.
Vypadalo to prostě… perfektně. Dokonalá já, dokonalá Ochránkyně, dokonalá Cadoganka.
A teď už jen zbývalo se postarat, aby to nechytlo v ohni.

Potkali jsme se ve foyer. Catcher, Mallory a Jeff jeli spolu, stejně jako Luc a Lindsey. Ani do mého
sporťáku, ani do Ethanova Ferrari by se tři lidi nevešli, a tak se Jonah nabídl – už zase – že nás sveze
svým autem.
Brzo mu budeme muset začít proplácet najeté kilometry.
Jonah byl muž s jasným cílem a kličkoval v provozu jako slalomář – nijak bezohledně, aby tím
vzbudil pozornost poldů, ale zároveň tak, aby tam byl co nejrychleji.
Dům byl dvacet minut cesty od Hornet Freight. Jonah to vzal po delší, ale rychlejší dálnici k letišti
Midway, potom se vmáčkl mezi taxíky do sjezdového pruhu. Pak jsme ale vyjeli z řady sedanů a
ujížděli druhou silnicí vedoucí průmyslovou čtvrtí.
Hornet Freight byl na levé straně silnice. Obrovský černožlutý nápis se jménem firmy a fotografií
sršně zářil do noci. Byla to cihlová dvoupodlažní stavba, poslední v řadě osmi zcela identických
budov. Žádná z nich nevypadala, že by byla v současné době obývaná.
Zaparkovali jsme v řadě na vyznačeném místě asi čtyři sta metrů daleko. „Odsud se Hornet Freight
jeví jako slušný podnik.“
„Jeví,“ zdůraznil Ethan.
„Souhlas.“ Vystoupili jsme z auta, připnuli si meče a všech osm se nás sešlo za štítem z aut.
„Komunikátory do uší,“ řekl Luc a my jsme si vložili malé pecičky do uší. Když byly přípravy
hotovy, podívali jsme se na Ethana.
Jako vždy byl připraven k proslovu.
 „Nejsme zde bezdůvodně,“ řekl. „Jsme tu, protože jsme se rozhodli, že nenávist a manipulace musí
poznat, kde jsou její hranice. Buďte stateční, ale ze všeho nejvíc myslete na své bezpečí. Hrdinství je
jen polovina úspěchu. Zaujměme pozice.“
Všichni jsme kývli a zformovali jsme jakousi linii, vpředu šli čarodějové, imunní vůči osice, a za
nimi šli ostatní.
„Zítra si uděláme čas na oslavu Valentýna,“ zašeptal Ethan vedle mě. „Ale dneska v noci, Merit,
moje Ochránkyně, moje bojovnice, pojďme najít McKetricka. A pojďme mu nakopat prdel.“
Kapitola 20 - UPÍŘI, VŠICHNI SEM!

S ešli jsme do nízkého – a díky bohu prázdného – příkopu, táhnoucího se podél silnice, a
kráčeli jsme směrem k budově. Zastavili jsme se, když jsme byli od ní na vzdálenost
fotbalového hřiště. Takhle zdálky vypadala zcela neškodně. Byla to nenápadná budova v
nenápadné části města, dnes v noci pozoruhodná jen tím, že se stala baštou nenávisti.
Když jsme došli na parkoviště, rozdělili jsme se do skupin a rozběhli se plnou rychlostí, vyhýbajíce
se lampám a výmolům v betonu. My jsme se oddělili od skupiny kožoměnce a čarodějů a utíkali
směrem k zadní části budovy.
„Lucu, ty a Lindsey to vezmete západními dveřmi,“ řekl Ethan. „My těmi východními. Nepusťte
nikoho ven z budovy.“
„Rozkaz,“ řekl Luc. Políbil Lindsey, která překvapeně zamžikala, a pak už utíkali přikrčení podél
zadní části budovy na opačnou stranu.
Ethan se podíval na mě a na Jonaha. „Připraveni?“
Oba jsme kývli.
„Tak jdeme.“
Rozmístili jsme se kolem dveří, které byly zrezivělé a několik schodů nad zemí. Seřadili jsme se
podél zdi, Jonah na jedné straně, já a Ethan na druhé.
Jonah se přiblížil, přitiskl ucho ke dveřím a poslouchal, jestli na druhé straně zdi něco nezachytí. Po
chvíli zakroutil hlavou a vytáhl z bundy dva nebezpečně vyhlížející nože. Ethan a já jsme tasili meče.
Ethan dal signál k pohybu… a bitva začala.
Jonah vykopl dveře a my je obestoupili s tasenými meči.
Dveře vedly do obrovského rozlehlého prostoru, kde byly rozmístěny výrobní stroje podobně, jak
jsme to viděli v Bryant Industries – výrobní linka se stříbrnými lesklými nádržemi a jezdícími pásy, v
současné chvíli nehybnými, ale připravenými k akci.
Z různých míst se začal ozývat křik. Lidé, které si McKetrick najal na střežení haly, nás uviděli.
Vyběhli vpřed v tričkách s nápisy Čisté Chicago.
„Něco je špatně,“ řekl Jonah.
Měl na mysli útočníky. Vypadali skoro jako lidi, ale jejich oči byly téměř bílé, jako by ztratily
všechen pigment, a jejich obličeje byly podivně roztažené, jako by se někdo pokusil vysochat
člověka z hlíny a moc se mu nepovedlo vystihnout rysy.
Chvíli jsme na ně zírali.
„Předpokládám, že jim podal sérum,“ zamumlal Ethan, sevřel meč a připravoval se k útoku.
„Zjistíme to,“ řekl Jonah.
 Křičeli na nás, řítili se vpřed, boj začal. Ethan, Jonah a já jsme se rozdělili, abychom je roztrhli.
Tři šli ke mně, mávali pažemi a nohama, ale neviděla jsem žádné zbraně. McKetrick je chtěl stvořit,
ale možná jim nevěřil natolik, aby je vyzbrojil.
Nechala jsem meč spadnout na zem, protože mi připadalo jedině fér, abychom bojovali za stejných
podmínek. První, který se pohnul, se rozběhl ke mně a už se chystal k úderu pěstí. Chytila jsem ho za
zápěstí, zkroutila ho a poslala ho na zem, potom jsem ho loktem do krku poslala do bezvědomí.
Další vyrazil, vyskočil do vzduchu a byl připraven na boj. Přikrčila jsem se k zemi a nechala ho
proplachtit nad sebou a přistát za mnou. Otočila jsem se a kopla ho do žeber, až odletěl kus po
podlaze. Přistál na zádech.
Ohlédla jsem se na třetí z nich a maličko jsem se na ni usmála. „Připravena?“
Vycenila zuby a rozeběhla se na mě. Očekávala jsem útok, ale ona do mě vrazila jako beranidlo a
povalila mě na zem. Zatahala mě za vlasy a zařvala mi do ucha: „Upíří kurvo!“ Pak mě chňapla
kolem krku.
Najednou jsem neměla kyslík a zpanikařila jsem.
Kopala jsem pod ní, snažila jsem se odkulit a odtlačit ji, ale bez kyslíku jsem nemohla přimět své
končetiny k pohybu.
Dala jsem jí pěstí do žaludku, pak do žeber, ale ona vůbec nereagovala na bolest. Že by to byla
lidská žena, ale se silou upíra? Jak se mi začalo zatmívat před očima, pomyslela jsem si, že to by
bylo hodně na pováženou.
A potom ze mě někdo fyzicky zvedl její váhu a odhodil ji přes celou halu.
Než jsem se stihla vyškrábat na nohy, někdo mě posadil a já jsem uviděla, jak na mě zírají zelené
oči.
Lapala jsem po dechu a ohmatávala jsem si na krku zhmožděninu, která už se začínala tvořit.
Viděla jsem v Ethanových očích obavu, i když ji maskoval sarkasmem. Koneckonců jsme byli v
boji. „Zkusíme se udržet na nohou, platí, Ochránkyně?“
Slabě jsem přikývla a vstala. „Dělám, co můžu, Můj pane.“
Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že je Jonah v pořádku. Ten si odhrnul vlasy z očí a vypadal, že
mu nic není; na podlaze se váleli nohsledové, s nimiž jsme si hravě poradili. Ale kde, napadlo mě, je
hlavní voj?
Na opačném konci skladiště se ozvala rána.
„To jsou čarodějové,“ řekl Ethan. „Pojďme!“
Popadla jsem meč. Ethan běžel vepředu a já za ním a společně jsme proběhli dveřmi do ještě
většího prostoru. V tomhle se tyčily stohy a stohy krabic. Pokud se dalo soudit dle krabice, která byla
ke mně nejblíž, byly v nich injekční stříkačky a bylo jich hodně.
 Stěna z modrého kouře rozdělila prostor na dva. Kouř se převaloval ve vzduchu a Mallory, Catcher
a Jeff k nám skrz něj utíkali vstříc.
„Jsou za námi,“ řekli a my jsme couvli.
„Utvořte linii,“ řekl Ethan. Poslechli jsme.
A když se kouř rozptýlil, uviděli jsme nepřátele. Proto lidé s mléčně bílýma očima utvořili linii
pravděpodobně o síle čtyřiceti těl. A proti nim jsme stáli my, náš nadpřirozený kádr.
Nahnali si nás jako dobytek do ohrady.
Jeff hvízdl. „Vybudoval si vlastní armádu.“
„Jediný druh, který dokáže vystát,“ řekl Jonah. „Upíři, kteří už nejsou upíry.“
Jeff nervózně vydechl. „Ne že bych chtěl kazit srandu, ale je jich tam hodně.“
Nervózně jsem posunula prsty na meči. „Připomeň mi jednu věc. Proč jsi mě nejmenoval
knihovnicí našeho Domu?“ zeptala jsem se Ethana.
„Protože, Ochránkyně, to tak moc dobře umíš s mečem.“
McKetrick se vynořil ze stínu v černé bojové uniformě se zjizvenou tváří a jedním okem mléčně
bílým.
Nečekala jsem, až promluví první. „Co jste s nimi udělal?“
„Napadlo vás někdy, že ne každý si zvolí být upírem? Že někteří poté, co se jimi stanou, zjistí, že se
z nich stala monstra, a chtějí všechno vrátit zpátky?“
„My nejsme monstra,“ řekl Jonah. „A oni nevypadají úplně lidsky.“
„Práce na katalyzátoru se teprve vyvíjí,“ řekl McKetrick. „Věda si vždy žádá experimenty, omyly.
Byli ochotni se obětovat pro nadcházející revoluci.“
„Nadcházející revoluci?“ zeptal se Ethan.
„Až se lidé konečně unaví vašimi šaškárnami. Vašimi požadavky. Vaším zarputilým tvrzením, že se
s vámi má jednat jako s kýmkoli jiným, když všichni moc dobře víme, co jste zač. Genetický omyl.“
„Tohle jsi řekl Brooklyn?“ zeptal se Jonah. „Přesvědčil jsi ji, že je genetická úchylka?“
„Brooklyn chtěla žít smrtelný život. Respektoval jsem její přání a nabídl jí řešení.“
„Tvoje řešení ji otrávilo,“ řekl Jonah. „Právě teď leží v nemocnici jako oběť tvého takzvaného
pokroku.“
McKetrick nevypadal, že by to s ním hnulo.
„Tohle všechno kvůli Turecku?“ zeptala jsem se.
Jeho výraz ztuhl v ocel. „Kvůli Turecku? Takhle nazýváte oběť, kterou přinesli muži sloužící této
zemi? Kteří byli jejími nejlepšími bojovníky? To vy, vy zmetci, jste je zabili, a víte, co jsem za to
dostal? Předvolání k soudu za to, že jsem vás nechal pláchnout. Za to, že jsem nepřivedl upíry zpět,
abyste mohli být podrobeni zkoumání a použiti jako zbraně.“ Udeřil se pěstí do hrudi. „Mí bratři byli
zabiti kvůli vaší nenažranosti, kvůli vašemu neukojitelnému apetitu.“
„Je nám líto, co se vám stalo,“ řekla jsem, „ale my jsme tam nebyli. Já jsem ani nebyla upír, když se
to stalo. Jak nás můžete vinit z něčeho, s čím jsme ani neměli nic společného?“
„Viním vás,“ procedil mezi zuby, „protože přenášíte chorobu. A toto město nebude v bezpečí před
vašimi choutkami, vaší proradností, dokud z něj nebudete vymeteni, zcela a beze zbytku.“
McKetrick vytáhl z opasku na kalhotách nůž s dlouhou čepelí a přehodil si jej z ruky do ruky.
Jeho armáda se k nám přibližovala a její kruh se stahoval.
Žaludek, beztak již scvrklý z přílivu neklidné magie prostupující prostor, se mi ještě víc sevřel
nervozitou.
„Catchere?“ pobídl ho Ethan.
„V tuhle chvíli nám došla šťáva,“ řekl. „Momentálně se dobíjíme.“ Čarodějové měli omezené
množství magické síly, které bylo po nějaké době potřeba doplnit.
„V tom případě si myslím, že to uděláme postaru,“ řekl Ethan. „Podřízení?“
„Připraveni,“ řekli jsme společně.
„Jeffe, zapojíš se?“ zeptala jsem se.
„Hotovo,“ řekl Jeff a skladištěm šlehl oslňující záblesk světla, jak se normální muž proměnil v
gigantického bílého tygra.
Přesně takové odvedení pozornosti jsme potřebovali.
„Vpřed!“ zavelel Ethan a vyřítili jsme se proti sobě s pozdviženými zbraněmi jako ve středověké
bitvě.
Ethan utíkal k McKetrickovi. Já jsem sejmula poskoka nejblíž u mě. Vynalézavě se mi vrhl rovnou
po nohách. Bohužel pro něj jsem ho praštila po hlavě rukojetí meče, takže se rozplácl na podlaze.
Dvě bývalé upírky, obě v upnutých tričkách a stylových botách z ovčí kůže, se na mě vrhly, každá z
jedné strany, obě s řezáky na krabice v rukou. Na jejich vyzbrojení bylo cosi politováníhodného,
nejen proto, že jim McKetrick dostatečně nedůvěřoval, ale protože mu také nestály za víc, než aby z
nich udělal postradatelnou sílu.
„Nemusíte s námi bojovat, víte?“ řekla jsem, uhnula jedné ráně a roztočila meč v pokusu zastihnout
tu druhou dívku nepřipravenou.
„Jste nepřátelé,“ řekla, vyhnula se mi a kopla mě do žeber. „Myslíš, že jsem chtěla, aby ze mě bylo
monstrum? Moje rodina mě vykopla. Dostala jsem výpověď. Myslíš, že se takhle dá žít? Plížit se
tmou jako had?“
„Máš nesmrtelnost,“ připomněla jsem jí, zatímco se mi snažila dát pěstí do ucha. Dala jsem jí
rukojetí meče ránu do žaludku – klasický tah – a dopřála té hubaté holce jeden půlměsícový kopanec
s otočkou. Začala couvat, ale zakopla o krabici, upadla na zem a chtěla se odplazit, jenže ouha…
doplazila se přímo do cesty sibiřskému tygrovi, který přímo čekal na to, až se pohne.
Omdlela jak špalek, což nám oběma ušetřilo námahu.
Jenže na její kamarádku to nezapůsobilo. „Upíří kurvo!“ vykřikla, skočila mi na záda a popadla mě
pažemi kolem krku. Snažila jsem se ji setřást, ale byla silná a mrštná.
„Dávej si pozor na pusu!“ varovala jsem ji, tlačila ji pozpátku směrem k naskládaným krabicím a
narazila ji na ně, až konečně odpadla.
Pak jsem jí jako přídavek dala kopanec do hlavy.
Najednou venku zaječely sirény, slyšitelné proto, že někdo rozrazil dveře. Dovnitř se nahrnuli muži
a ženy v černých uniformách a se zbraněmi.
Tipovala jsem, že náš čas skončil. Přijela chicagská policie.
„Policejní oddělení Chicago!“ zařval jejich velitel. „Všechny zbraně na zem!“ křičel. „Hned, zbraně
na zem. Ruce za hlavu. Všichni!“
Lidé i nadpřirození odhodili zbraně.
Až na jednoho muže.
Ethan stál nad McKetrickem s mečem v ruce. „Víš, bylo by to tak snadné. Udělal bych to tak lehko,
vzal bych ti život stejně, jako jsi ty vzal životy jiným.“
„Udělej to,“ procedil McKetrick. „Udělej to.“ McKetrick ho vyzýval k vraždě a samozřejmě čekal,
že ho Ethan uposlechne. McKetrick by byl sice mrtvý, ale jeho pomsta a jeho plán by vyšly. Dokázal
by, že upíři jsou vražedné mašiny bez slitování.
„Problém je,“ řekl Ethan, „že já nejsem ty.“
Odhodil meč a ustoupil pozpátku s rukama nahoře, zatímco chicagská policie obestoupila
McKetricka.
„Je po všem,“ řekl Ethan. „A buď s pánem Bohem.“

Detektiv Jacobs nám dal náskok akorát tak na to, abychom si stihli na McKetrickovi a na ostatních
trochu zchladit žáhu, ale zase ne tak dlouho, abychom se museli příliš omlouvat.
Jacobs hvízdl, když uviděl výrobní linku v zadní části skladiště. Navzdory vybavení tu však nikde
nebyla vidět jediná plná injekce. McKetrickovi se zřejmě nepovedlo uvést tu mašinerii do chodu.
Vyráběl sérum jednu dávku po druhé a Brooklyn dostala poslední.
Na psacím stole na konci linky stál počítač, a když se v něm Jacobsovi technici pohrabali, našli
spoustu informací: e-maily mezi McKetrickem a výtržníky, kopii chemického rozboru, kterou mu dal
Alan Bryant, kopie materiálů, které ukradl v Bryant Industries, a několik let vedené záznamy
dokumentující jeho pokusy o sabotáž a vraždy upírů po celé zemi.
 Když byl výslech u konce i s jeho velice uspokojivým výsledkem, oficiálně nás propustili; šli jsme
skrz skladiště k předním dveřím.
Náhodou jsem se podívala na zem, kde mě upoutal nějaký stříbrný záblesk. Na půl cesty pod
dřevěnou paletu ležela na zemi jediná injekce naplněná světle zelenou tekutinou. Zářila jako
drahokam a slibovala věc, o niž jsem již dlouho nežádala.
Lidství.
Ta touha byla silnější, než bych bývala myslela, jak vzpomínky drnkaly na struny mého srdce:
sluneční světlo. Letní výlety na lodičce na jezeře. Běhání za chladných jarních rán. Nakupování v
sobotu v poledne. Zbytek let strávený s příbuznými, místo abych je všechny postupně přežila.
Dokončení dizertační práce, kariéra profesorky.
Děti.
Nechat celý svůj upíří život za sebou.
Opustit Ethana. Protože i kdybychom navzdory odlišnostem zůstali spolu, já bych nakonec zestárla
a zemřela a on ne. Nechala bych ho tu samotného, aby čelil dalším stovkám let, našel si jinou.
Nechala bych ho v rukách jiné Ochránkyně, někoho, kdo by měl na starosti jeho bezpečnost, kdo by
na něj dohlížel místo mě.
A neopustila bych takto jen Ethana. I dědu. Mallory. Své neteře a synovce. Jejich děti a děti jejich
dětí.
Nenechám jejich život náhodě. Ne, když mám na vybranou.
Měla jsem možnost volby… a zvolila jsem.
Zvedla jsem stříkačku a pospíchala za ostatními, kteří mi mezitím utekli.
„Jonahu,“ řekla jsem a podala mu ji.
Tázavě se na mě podíval.
„Pro Brooklyn,“ vysvětlila jsem. „Možná by ji doktor Gianakous mohl použít, aby našel lék na její
stav.“
Usmál se. „Díky, Merit.“
Po tomto jsem vzala Ethana za ruku a vykročila do života, který jsem si vybrala.

Když jsme vešli do Domu, Malik se s námi setkal ve foyer.

„Gratuluji k úspěšné misi,“ řekl. „A na telefonu je Lakshmi Rao.“
„Přísahám Bohu, že tohle nikdy neskončí!“ zařval Ethan.
„Když jsi nesmrtelný, tak ne,“ souhlasil Malik. „A o tom to je.“
Zakryla jsem si ústa, abych se nesmála, ale Ethan se stejně dovtípil a zpražil mě pohledem.
 „Lepší, když nám volá, než aby se objevila ve dveřích bez ohlášení,“ připomněla jsem jim, podívala
se na Malika a spojila dva prsty. „Mohl bys ji na malou chviličku zdržet?“
Usmál se. „Pro tebe, Ochránkyně, samozřejmě,“ řekl a pak zase zmizel chodbou.
Ethan se na mě s očekáváním podíval. „Nuže, Ochránkyně?“
Ethan a já jsme se oba smiřovali s faktem, že jsme nebyli lidmi, že náš vztah nikdy nebude tak
jednoduchý jako lidské vztahy. Že jsme nadpřirození a v dohledné budoucnosti bude drama
nevyhnutelnou součástí našich životů. To však neznamenalo, že nebylo důležité pamatovat na
maličkosti, na to, že si uděláme na sebe a náš vztah čas a že budeme opatrovat, co máme.
„Propásli jsme den svatého Valentýna,“ řekla jsem. „I když jsme upíři, chtěla jsem nám dopřát něco
speciálního. Myslela jsem, že bych nám před svítáním obstarala večeři.“
„Čímž chceš říct, že zaúkoluješ Margot, ať objedná pizzu.“
Zakoulela jsem očima. „Ne. Něco lepšího. Něco speciálního.“
Chvíli na mě hleděl.
„Dík, že mě neodepisuješ už předem,“ řekla jsem suše.
„Dobře, Ochránkyně. Máš s Valentýnem druhou šanci. Ale varuju tě. Umírám hlady… a nejde jen o
jídlo.“
Z té poznámky se mi zatočila hlava tak, že byl zázrak, že jsem sebou ve foyer nesekla. To by asi
plánování večeře, které bude vyžadovat trochu týmové práce, neprospělo.

Uháněla jsem nahoru do třetího patra a zaklepala na Lindseyiny dveře. Zastihla jsem ji, jak jde ze
sprchy omotaná ručníkem.
„Co se děje, zlato?“
„Něco od tebe potřebuju.“
„Jo?“
„Ráda bych oslavila Valentýna. Jenže to potřebuju zvládnout během příštích pár hodin. Už jsem se
rozhodla pro večeři – tohle můžu zařídit sama. Potřebuju něco jiného. Dáreček.“
Lindsey se zamračila a chvíli zamyšleně přecházela po pokoji. „Obchody mají zavřeno, takže na to
není čas. Večeři už jsi naplánovala, takže to je ze hry, leda bychom tu večeři něčím trochu
okořenili?“
Otočila se ke mně a potměšile povytáhla obočí.
„To už dostane,“ uzemnila jsem ji.
Odfrkla. „Nezapomeň, že jsem empatička. O zákoutích tvého milostného života moc dobře vím.“
Zahořely mi tváře.
„Ne,“ řekla. „Myslím něco jiného. Něco, s čím nám může pomoci Margot.“
 „A co?“
„Je to jednoduché,“ řekla s mrknutím oka. „Necháme ho sníst dort.“

Lindsey se oblékla a poté jsem ji následovala dolů do kuchyně. Ethan měl ještě zavřené dveře, ale
pod nimi prosakovala magie, která nebyla nikterak extatická.
Když Lindsey otevřela dveře do kuchyně, našly jsme prostor prázdný až na Margot, která stála u
jednoho z gigantických sporáků v bílém kuchařském obleku a z čapky jí vykukovalo tmavé mikádo.
Maličkou vařečkou míchala něco v malém kastrůlku a její pohled kmital mezi obsahem hrnečku a
elektronickým tabletem, který měla opřený vedle sebe.
„Co to vaříš, drahoušku?“ zeptala se Lindsey, položila kabelku na pultík a přitočila se k Margot.
„Béarnaise,“ řekla Margot, zamračila se, když se podívala zpátky do omáčky, a začala míchat o
něco zuřivěji. „Omáčka, která se mi pořád nedaří.“
„Nemůžeš ji koupit hotovou?“
Margot ji probodla pohledem. „Profesionální kuchař nekupuje béarnaise ve flašce.“ Chvíli zírala na
omáčku, než vydala totálně vzteklý zvuk. Vypnula hořák, poodstoupila a mnula si rukama obličej.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Omáčka se nepovedla. Už zase.“ Se zoufalým výrazem a svěšenými rameny k nám opět vzhlédla.
„Asi bych se to mohla pokusit zachránit, ale dneska mi dali Francouzi na prdel a já to prostě
nezvládnu.“ Pohlédla na mě a na Lindsey. „Co vůbec máte za lubem?“
„Merit má dilema a já myslím, že by to spravil dort.“
Jako by někdo v Margotiných očích rozsvítil světlo. Celý její výraz se změnil z poraženectví v
nadšení z nové výzvy.
„Dort by to rozhodně spravil,“ řekla Margot. „K jaké to má být příležitosti?“
„Den svatého Valentýna. No, teda opožděný.“
Margot si položila ruku na prsa. „Ach, rozkošné!“
„Že jo!“ řekla Lindsey. „Že je to na jejich poměry děsně normální?“
„Oni jsou tak rozkošný pár,“ podotkla Margot, překřížila paže a opřela se bokem o pracovní desku.
„Proto mě to tolik nadchlo. Je to super.“
„Víte, já stojím tady,“ připomněla jsem jim.
„Myslela jsem, že bys mohla udělat tu čokoládovou tortu,“ navrhla Lindsey.
Margotina ústa se zformovala do písmene Ó. „Ó,“ řekla. „Tortu.“
„Co je torta?“ zeptala jsem se.
 Margot se na mě podívala. „Je to velice dekadentní čokoládový dort bez mouky. Sametová
čokoláda jen se špetičkou malinového ganache. Pro den svatého Valentýna jako stvořená. Je to velice
sexy dort,“ řekla. „A Ethan ho miluje. Je to jeden z jeho oblíbených.“
Bylo jasné, že jsem se s žádostí o pomoc obrátila na to správné místo. „Je možné, abychom to stihly
ještě dnes v noci? Doufala jsem, že si zvládneme dát jídlo ještě před východem slunce. Byla to
náročná noc.“
Mrkla na hodinky a kývla. „Tohle se zvládne velmi rychle. Máme dost času, aby se stihl upéct a
abych ho mohla dát vychladit. Jak ti to zní?“
„Jako fenomenální plán,“ řekla jsem a začala jsem se trochu usmívat. „Díky.“
„Ale drahoušku. Já to ve skutečnosti nebudu dělat za tebe. Jen vám budu dávat instrukce.“ S
mrknutím ukázala k řadě zástěr pověšených na háčcích na zdi. „Šup do pracovního a pustíme se do
toho.“
A tak jsme se do toho daly. Občas, i když jen na chvilku, jsem si pomyslela, že pomáhat upéct dort
je způsob, jak se odreagovat. A svým způsobem byl. Byly jsme tři kamarádky v kuchyni, míchaly
jsme a odměřovaly dávky surovin a klábosily o chlapech a problémech s nimi. Ale Margot dělala své
práci čest. A stejně jako každý talentem obdařený upír byla ve svých metodách přesná a velmi, velmi
puntičkářská.
Kakao se muselo odměřovat v odměrce přesně určeným způsobem. („Nabrat a srovnat nožem!
Nabrat a srovnat nožem!“)
Kakao se muselo umisťovat do mísy přesně určeným způsobem. („Nejdřív prosít!“)
Cukr a máslo se musely třít tak dlouho, dokud nebyla pěna lehká a nadýchaná. („Tohle vypadá jako
beton! Musíš to ještě chvíli třít!“)
Forma se musela dokonale vymazat máslem, potom poprášit kakaem, aby byla dokonale připravená
na dort. („Dokud uvidím prosvítat kov, nemáš hotovo!“)
Rošt v troubě musel být umístěn taky přesně, ani příliš vysoko, ani příliš nízko kvůli rovnoměrnému
propečení. („Dej to níž! Dej to níž!“)
Nějakým zázrakem jsme z toho vyšly pořád ještě jako kamarádky. A musím přiznat, že jsem se
hodně naučila. V minulosti jsem toho moc nenapekla a momentálně mě nic nenutilo s tím začínat –
spíš jsem se snažila vyvarovat seknutí katanou než žmolkům v kakaovém prášku – ale za krátkou
chvíli, co jsem s Margot pracovala, nás toho naučila hodně.
Zacinkala časomíra a Margot vytáhla dort z trouby. Odložila ho na kuchyňskou mřížku a
poodstoupila o několik kroků, aby mohla obdivovat naše dílo.
„Dámy,“ řekla uznale, „to vůbec nevypadá zle.“
Jako kompliment nic moc, ale brala jsem, co bylo.
 „Jsi nejlepší.“ Koukla jsem na hodinky. „Teď si musím odběhnout. Vrátím se asi za dvacet minut.
Je to v pořádku?“
„Absolutně. Já připravím malinovou polevu a ty můžeš klidně jít. Já to dodělám,“ slíbila.
O tom jsem nepochybovala. Margot nikdy nezklamala.

Minule jsem propásla svou šanci dopřát Ethanovi nejlepší těstoviny, jaké byly v Chicagu k mání. A
tak jsem chňapla příležitost za pačesy, když se mi opět naskytla. Jela jsem na Toskánskou terasu,
vyzvedla alobalové vaničky s těstovinami a úprkem to vzala zpátky do Domu.
Našla jsem Ethana v jeho kanceláři za otevřenými dveřmi a s relativně mírnou aurou.
Vešla jsem dovnitř a zvedla v ruce papírový sáček s jídlem. „Večeři?“
Nevypadal nadšeně. „V papírovém sáčku?“
Ale já se usmívala dál, protože jsem toho muže znala. Věděla jsem, že mu to bude chutnat, a věděla
jsem, že i když ho balení neokouzlilo, jídlo ho nezklame.
„V papírovém sáčku,“ potvrdila jsem. Zavřela jsem dveře a odnesla sáček k jeho konferenčnímu
stolku, kde jsem jej rozbalila a naservírovala každému z nás jídlo. Těstoviny, pečivo a olivový olej na
namáčení.
„Jsi si tímhle jistá?“ zeptal se Ethan, vetřel se za mě a položil mi ruku kolem pasu.
„Absolutně jo. Neudělal jsi chybu, když ses ode mě nechal pozvat na pizzu, a s tímhle taky
neprohloupíš.“
Samozřejmě jsem měla pravdu.
Večeře byla úchvatná. Protože to jídlo, třebaže v alobalových vaničkách, bylo dokonalé. Protože
Ethan slastně sténal pokaždé, když si kousl. Protože jsme se dělili o ubrousky a smáli se a ujídali si
chleba na konferenčním stole v jeho kanceláři. Protože jsme nepotřebovali šampaňské za tisíc dolarů
a kaviár, abychom si dokázali své city nebo platnost našeho vztahu.
„Něco na tom je, když má člověk plné břicho a je spokojený,“ řekl Ethan.
„Nemohu nesouhlasit. Po téhle hostině se nám bude dobře spát. Nebo budeme mít zlé sny po požití
přílišného množství uhlohydrátů. Těžko říct.“
Ethan se zasmál, utřel si pusu a přihodil svůj ubrousek na hromádku.
„Takže, Greenwichské prezídium,“ řekla jsem po posledním soustu. „Co chtěli?“
„Abychom jim odvedli desátek,“ řekl. „Darius žádal skrze Lakshmi, abychom prezídiu darovali
finanční obnos jako pokání za naše špatné chování.“
„A je to hodně?“ Hádala bych, že bankrot našeho Domu by se prezídiu velmi hodil.
„Je to překvapivě málo.“
„Málo?“ zeptala jsem se. „Proč?“
 „Protože je to očividně jenom první část pokání, které nám plánují uložit.“
„A ta druhá půlka?“
„Nevím jistě. Ale Lakshmi sem jede, aby nám to sdělila osobně.“
Než jsem stihla podlehnout paranoii, která z nadcházející události vyplyne, ozvalo se zaklepání na
dveře a dovnitř nakoukla Margot. „Zvláštní dodávka.“
„Jak že?“ podivil se Ethan.
Otevřela dveře dokořán a dostrkala dovnitř vozík.
„Margot, to je od tebe velice laskavé, ale nemusela sis s tím přidělávat práci.“
„Žádnou jsem si nepřidělala,“ řekla a dala si ruce v bok. „Ten dort dělala Merit.“
Ethan vytřeštil oči. „Merit?“
„Pane, váš tón není příliš lichotivý,“ informovala jsem ho.
„Upekla ho. Pro tebe, na Valentýna, protože si myslím, že má pro tebe slabost.“ Při těch slovech
zamrkala a vystrkala vozík zpátky na chodbu.
Ethan si prohlížel dort. „Vypadá překvapivě chutně.“
„Víš, možná tě nepraštím,“ řekla jsem.
Zasmál se. „I já pro tebe něco mám. Obuj si boty.“
„Boty? Ale máme tu dort.“
Vrhl na mě pohled, s nímž se nesmlouvá. „Prostě to udělej.“
Obula jsem se a tiše Ethana následovala ke dveřím.
Ve zbytku Domu vládl klid, a když Ethan otevřel venkovní dveře, začínala obloha na východě
růžovět prvními ranními paprsky.
Teď však vůbec nešlo o oblohu.
Z obou stran předního trávníku bylo v čisťounkém bílém sněhu vytvořené obrovské srdce z tisíce
okvětních plátků růží a jejich sytá červeň zářila na sněhovém podkladu.
„Co to je?“ zeptala jsem se a položila si ruku na srdce.
„Srdce,“ řekl Ethan. „Pro tebe. Moje srdce, které tak moc patří tobě.“
Vzal mě za ruku a vedl mě sněhem až k okraji srdce, kde se zastavil. Zvedla jsem okvětní plátek a
přejela po něm konečky prstů. Byl hladký jako samet, tak měkký, že to skoro bylo, jako bych se
nedotýkala ničeho.
„Nechápu,“ řekla jsem a s údivem v očích na něj pohlédla.
„Nejsme lidé,“ řekl. „Ani nejsme průměr. Čelíme výzvám a závazkům, které zřejmě ani nejsou naše
vlastní břímě. Děláme to, protože je to správné. Protože na tom záleží a my jsme se rozhodli – ty ses
rozhodla – postavit se za ty, kteří se nedokážou postavit sami za sebe. To bohužel znamená, že
pokaždé nemáme příležitost užít si lidské rituály.“
 „Den svatého Valentýna?“
Ethan kývl. „Den svatého Valentýna. Ale i když ty rituály pro nás nemůžou být totéž, důležitá je
symbolika.“ Odkašlal si. „Ptala ses na to tetování vzadu na mém lýtku.“
Usmála jsem se. „Ptala,“ potvrdila jsem. „Hodněkrát.“
„Vlastně za to může Amit. Byli jsme v Indii, v nočním vlaku do Varanasi, a já prohrál sázku. Sice
malou, ale přesto sázku.“
Užasla jsem. Tohle se mu vůbec nepodobalo. „Ty sis nechal udělat tetování, protože jsi prohrál
sázku?“
„Ano,“ přitakal, „a v sanskrtu, protože tak zněly podmínky, na něž jsem přistoupil. Velkoryse mi
dovolil vybrat si větu.“
„A co ta věta znamená?“
„Věčný život, nezmírající vášeň.“
„To je moc pěkné.“ Bylo to krásné rčení a pro nesmrtelné upíry obzvláště vhodné.
Ethan kývl a vzal mě za obě ruce. „Když jsme se setkali, Merit, vycítil jsem tvou vášeň. Když jsi
poprvé vtrhla do mého Domu s žárem v očích.“
„To nebyl žár. To byla čistá a absolutní zuřivost.“
Zasmál se. „Uznávám. Ale duše bez vášně necítí zuřivost. Ani lásku. A ve tvé duši byla rozhodně
vášeň. Vybral jsem tuhle větu, protože mi připadala krásná. Teď vnímám jako štěstí, že ji mohu
právem považovat za pravdivou.“
Na řasách se mi zaperlily slzy.
„Mám věčný život,“ řekl. „Ale ty jsi moje nezmírající vášeň.“ Položil mi ruce na tváře a hluboce mě
políbil. V jeho polibku, v dotyku jeho jazyka byla vášeň, ale ten polibek byl o příslibu. O něze.
O lásce.
Odtáhl se a ještě jednou mě políbil na rty, lehce a něžně. „Miluju tě, Caroline Evelyn Meritová.
Šťastný nevalentýn.“
„Šťastný nevalentýn, Sullivane.“ Vnořila jsem se do jeho náruče a nechala se obklopit jeho tělem,
teplem a parfémem vonícím čistotou.
Zvedl se vítr a ofoukl nás. Když jsem se podívala zpátky na srdce, bylo také rozfoukané a růžové
plátky se zvedaly k obloze. Užasle jsem sledovala, jak kolem nás krouží, jako láska povznesená do
vzduchu silami, nad nimiž nemáme kontrolu. Pomyslela jsem si, že je to výstižná metafora.
„Vlastně je tu ještě jedna malá věc.“
„Jde o diamanty? Mám ráda diamanty.“
„Ne,“ řekl. „Vlastně jde o Moneypenny.“
Okamžitě jsem ožila. „Jo?“
 „Mluvil jsem s Gabrielem. Tušil jsem, že to bude marné, přesto jsem však doufal, že si to rozmyslí
a nechá mě ji odkoupit. Bohužel k tomu nesvolil.“
Moje srdce trochu posmutnělo. Ne že bych čekala něco jiného, jen by zkrátka bylo pěkné, kdybych
ji ještě mohla řídit.
„Nedovolil mi ji koupit,“ řekl Ethan. „Ale dovolil mi ji koupit pro tebe.“
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co řekl. „Pro mě?“ Můj hlas se změnil ve vypísknutí. „To myslíš
vážně?“
„Vážně jak osika,“ řekl Ethan. „Je zaparkovaná v garáži, na svém nově vyhrazeném parkovacím
místě. Gabriel čeká na tvůj pokyn ohledně volva. Zdá se, že je to nezničitelný stroj, a tak ho napadlo
darovat ho charitě, která přijímá automobily. Pochopitelně jen jestli s tím nemáš problém.“
S tou charitou to bylo fajn, ale tohle bylo Chicago. „Myslíš to vážně s tím parkovacím místem? Jako
fakt?“
Ethan se uchechtl, pak vrhl pohled k obloze, která byla teď zbarvená pruhy indigové, rudé a
oranžové barvy. „Brzy vyjde slunce. Pojďme dovnitř.“
Vzal mě za ruku, jemně stiskl, společně jsme vešli zpátky do Domu a rudé víření jsme nechali za
zády. Protože nám zase zanedlouho nastane noc.
A taky tam čekal dort.
Jenže u hlavních dveří nás zase zastihly trable.
„Ethane, Merit.“
Ohlédli jsme se a na chodníku uviděli stát detektiva Jacobse. Byl vysoký, s tmavou kůží a krátkými
vlasy. Měl na sobě oblek a zimník a na hlavě ledabyle nasazený pánský klobouk. Ruce měl zastrčené
do kapes a kabát nad nimi trochu povyhrnutý.
Ethan se zamračil a vyrazil k němu. Já jsem ho následovala.
„Detektive Jacobsi. Co vás sem přivádí?“
„Obávám se, že špatné zprávy.“
Pokoušela se o mě panika. „O mém dědovi?“ zeptala jsem se, ale on zakroutil hlavou.
„Ten je v pořádku, Merit. Tohle s ním nesouvisí.“ Pohlédl na Ethana. „Toto se týká událostí, které
se zde odehrály před několika dny – smrti Harolda Monmontha.“
Ethanův pohled se rozšířil a moje srdce se opět rozbušilo, tentokrát však z jiných důvodů. „Co je s
ním?“
„Zplnomocněný zástupce určil, že jste zodpovědný za jeho smrt. Obávám se, že byl na vás vydán
zatykač.“
 Mlčení Greenwichského prezídia tudíž neznamenalo, že se smířili s tím, jak si Ethan poradil s
útokem. Naopak: popudilo je to tak – alespoň některé –, že do upířích záležitostí vtáhli i lidi. A
donutili Ethana, čtyři sta let starého upíra, aby se podvolil jejich justici.
„Harold Monmonth nebyl žádný gentleman,“ ujistil ho Ethan. „Jak chicagská policie jistě dobře ví,
napadl tento Dům a zabil dva lidské strážce. Zavolali jsme policii a ta všechny zúčastněné vyslechla.
Usoudili, že se jednalo o sebeobranu.“
„Nezáleží na tom, co si myslí oni,“ řekl Jacobs vážně. „Záleží na tom, co si myslí zplnomocněný
zástupce. Ale možná je tu jistá vůle. Možná jsem přišel do tohoto Domu a zjistil, že jste pryč?“
Ethan a Jacobs se na sebe dlouze a mlčky dívali.
„Pochopil jsem správně, že máte mocné přátele, kteří žijí mimo město?“ řekl Jacobs. „Přátele se
silnými konexemi?“
Jacobs tím myslel rodinu Breckenridgeových.
Ethan si olízl rty a kývl. „A kdybychom měli?“
„Pak byste je možná měli na několik dní poctít svou návštěvou, dokud se nedospěje k patřičným
závěrům a nevypracují potřebné zprávy. Jinak se obávám, že vás budu muset vzít do vazby.“
„To asi nehrozí,“ zamumlal Ethan. „Ale vážím si vaší hypotetické rady. A omlouvám se, že jste
přišel do tohoto Domu a nenašel mne zde.“
„V tom případě se v tomto duchu vyjádřím i ve svém hlášení,“ řekl detektiv Jacobs a dotkl se okraje
klobouku. Otočil se, vyšel z brány a nechal mě a Ethana bez dalších slov za sebou.
„Co teď uděláme?“
„Zjevně zavoláme Nickovi Breckenridgeovi,“ řekl Ethan, „a požádáme ho o další laskavost… a
budeme usilovně doufat, že bude souhlasit a pomůže nám.“
Obsah
KAPITOLA 1 ZIMNÍ OCHRÁNKYNĚ
KAPITOLA 2 VEČERNICE
KAPITOLA 3 AŤ BUBNY BUBNUJÍ
KAPITOLA 4 SLADKÝ NIČEMA
KAPITOLA 5 MERITORIK
KAPITOLA 6 POSTAVILI JSME TOHLE MĚSTO NA SKUPINĚ AB
KAPITOLA 7 JEŠTĚ JEDNOU, DOKUD JE NEPORAZÍME
KAPITOLA 8 UPÍŘI, VAŠI DOBŘÍ SOUSEDÉ
KAPITOLA 9 PANIČKY WRIGLEYVILLSKÉ
KAPITOLA 10 PYŽAMOVÁ PARTY
KAPITOLA 11 SEZNAMTE SE S RODIČI
KAPITOLA 12 POZORUHODNÁ NOSTALGIE
KAPITOLA 13 ZEMĚ POVÝŠENCŮ
KAPITOLA 14 ROSTOUCÍ BOLEST
KAPITOLA 15 JEFFŮV ZÁBAVNÍ DŮM
KAPITOLA 16 PŘÁTELŮM DVEŘE DOKOŘÁN
KAPITOLA 17 KAM SE HRABE PEKLO
KAPITOLA 18 VŠECHNY ZPRÁVY DOST ZUBATÉ NA TO, ABY STÁLO ZA TO JE
OTISKNOUT
KAPITOLA 19 PODIVNÝ PŘÍPAD S UPÍREM
KAPITOLA 20 UPÍŘI, VŠICHNI SEM!
Chloe Neill
Hořké sousto

1. vydání
Anglický originál Biting Bad
Překlad Petra Kubašková
Obálka Tony Mauro
Jazyková redakce Alexandra Petáková
Odpovědný redaktor Libor Marchlík
Vydalo nakladatelství FANTOM Print
jako svou 398. publikaci
Ostrava 2017
Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART