Copyright © Chloe Neill, 2000

Translation © Petra Kubašková

Cover © Tony Mauro

ISBN ePUB 978-80-7398-773-2

ISBN Mobi 978-80-7398-774-9
 Pro Jeremyho, Baxtera a Scouta – mé tři nejmilejší kluky
a s velkým díkem Saře, vládkyni harmonie v Meritversu.
 Svrbění palce praví mně
že kýsi zloboh stojí vně.1

William Shakespeare

1
William Shakespeare, Makbeth, v překladu Josefa Jiřího Kolara (pozn. překl.).
 KAPITOLA 1

a…SUĎ MAGII PODLE ČINŮ

Pozdní srpen Chicago, Illinois
Světlomety provrtávaly tmu Hyde Parku a my, necelá stovka
upírů, jsme teď klepali koberečky, natírali dvířka skříněk a
smirkovali dřevěné lišty.
Před plotem stála hrstka tvrďáků v černém, což byli fae najatí
extra kvůli naší ochraně. Plot tvořil bariéru mezi pozemky
Cadoganského Domu, zabírajícími šířku asi jednoho bloku, a
zbytkem města. Fae nás chránili zaprvé před případným opakovaným
útokem kožoměnců. Ten se sice zdál nepravděpodobný, ale to jsme si
mysleli i před prvním útokem, který zosnoval nejmladší bratr vůdce
Severoamerické centrální smečky. Bohužel to Adama Keena
nezastavilo.
A dále nás fae chránili před novou hrozbou. Před lidmi.
Vzhlédla jsem od elegantní křivky dřevěné římsy, kterou jsem
právě napouštěla mořidlem. Byla skoro půlnoc, ale mezerou v plotě
prosvítala zlatá záře svící, které drželi protestující. Plamínky se
mihotaly v teplém letním vánku a tři nebo čtyři tucty lidí zde dávaly
najevo svůj tichý nesouhlas s přítomností upírů ve městě.
Popularita je vrtkavá.
Když jsme před necelým rokem odhalili svou existenci, obyvatelé
Chicaga se zprvu bouřili. Strach však nakonec vystřídala zbožná úcta
a s ní přišli i paparazziové a dvojstránky v exkluzivních časopisech.
Násilný útok na Dům – a rovněž fakt, že jsme se bránili, v důsledku
čehož se veřejnosti odhalili i kožoměnci – však přinesl nový zvrat.
Už z naší existence nebyli lidé nadšení, a jestli jsou tu s námi i
vlkodlaci, co dalšího tu na ně číhá? Za posledních pár měsíců jsme
měli možnost okusit zlé, nepokryté předsudky lidí, kteří nás nechtěli
ve svém sousedství, utábořili se před našim Domem a dávali nám tím
svou nepřízeň patřičně najevo.
V kapse mi zavibroval mobil; otevřela jsem ho a přijala hovor.
„Tady Meritino tesařství.“
 Na druhém konci odfrkla Mallory Carmichaelová, moje nejlepší
kamarádka na světě a právoplatná čarodějka. „Trochu nebezpečné,
ne? Upírka mezi tolika potenciálními osikovými kůly?“
Podívala jsem se na lištu, položenou na dřevařské koze před
sebou. „Nejsem si jistá, jestli je tohle zrovna osika, ale budiž.“
„Z toho, jak ses mi představila, soudím, že i dneska večer se
věnuješ tesařině?“
„Trefa. A když už se ptáš, tak zrovna patlám mořidlo na jeden
krásný dřevěný kousek, potom tam asi dám trochu tmelu
„Ach, bože, nuda,“ skočila mi do toho. „Prosím, ušetři mě
historek o tom, co budeš kde šmrdlat. Nabídla bych se, že ti přijdu
dělat společnost, ale jsem na cestě do Schaumburgu. Suď magii
podle činů a tak dál.“ Tím se vysvětloval rachot motoru v pozadí.
„Víš, Mal, i kdybys mohla přijet, tak k nám je teď lidem vstup tak
trochu zakázán.“
„No nekecej,“ řekla. „Kdy vydal Darth Sullivan tohle nařízení?“
„Když ho o to starosta Tate požádal.“
Mallory tiše hvízdla a její hlas zněl stejně vzrušeně. „Vážně? O
tom mi Catcher nic neříkal.“ Catcher byl Malloryin přítel, se kterým
momentálně bydlela, čaroděj, jenž mě coby spolubydlící nahradil,
když jsem se před několika měsíci konečně rozhoupala a
přestěhovala se do Cadoganu. Taky pracoval v kanceláři městského
ombudsmana pro nadpřirozeno – mého dědečka – a teoreticky měl
mít přehled o veškerém nadpřirozeném dění. Kancelář ombudsmana
byla v tomto ohledu něco jako paranormální linka důvěry.
„Domy to drží pod pokličkou,“ přiznala jsem. „Proslýchá se, že
Tate Domy zavřel, a lidi panikaří.“
„Protože si myslí, že upíři jsou pro lidi opravdová hrozba?“
„Přesně. A když už je řeč o opravdových hrozbách, co se dneska
v Schaumburgu budeš učit?“
„Cha chá, moje malá upírečko. Brzo mě budeš milovat a zoufat
si.“
„To už dělám teď. Ještě vaříš lektvary?“
„Ne, tenhle týden se věnujeme něčemu jinýmu. Jak se má tvůj
šéfík?“
 Rychlá změna tématu byla trochu divná. Pokud šlo o
paranormálno a její čarodějnické učení, zbožňovala Mallory nadšené
posluchače. Možná že to, co se teď učila, bylo tak nezáživné jako
tesařina, ačkoli to jsem si uměla jen stěží představit.
„Ethan Sullivan je stále ten samý Ethan Sullivan,“ usoudila jsem
nakonec.
Souhlasně odfrkla. „Myslím, že vzhledem ke své nesmrtelnosti a
tak podobně už to asi jiný ani nebude. Ale některý věci se změnit
dají. A když jsme nakously ty změny, tak hádej, kdo má na svým
dokonalým nosánku naražený okuláry?“
„Joss Whedon?“ Mallory sice nejdřív chvíli trvalo, než se smířila
s tím, že je čarodějka, ale na nadpřirozenu ujížděla vždycky, ať už v
podobě fikce nebo jakkoli jinak. Obzvláště měla slabost pro Buffy a
Spikea.
„Ježiš né. I když bych pak měla právoplatný důvod vtrhnout do
jeho univerza a pomocí agie mu třeba vylepšit zrak. Ale ne. Je to
Catcher.“
Zakřenila jsem se. „Catcher má brejle? Pan Jsem-takovej-bourák-
že-jsem-si-oholil-hlavu-i– když-ještě-neplešatím má brejle? Tak z
toho se snad nevyspím.“
„Jo, já vím. Ale abych byla upřímná, tak na něm vypadaj dost
dobře. Nabídla jsem mu, že udělám abrakadabra a odčaruju mu
dioptrie, ale odmítl.“
„A důvod?“
Napodobila jeho hluboký hlas. „Protože by se jednalo o zneužití
magie k sobeckému účelu, což by bylo plýtvání vůle vesmíru na mou
sítnici.“
„Jo, úplně ho slyším.“
„Jo. Takže má brejle. Ale povím ti, že jsou maličko zázračný.
Rozhodně to s náma zamávalo v ložnici. Je jako vyměněný. Chci tím
říct, že úroveň jeho sexuální energie…“
„Mallory! Dost. Teče mi krev z uší.“
„Puritánko.“ V telefonu se ozvalo pronikavé zatroubení,
následované Malloryiným hlasem: „Sakra lidi!
 Naučte se najíždět z připojováku! To snad není možný. Tak jo.
Přede mnou je řidič z Wisconsinu, takže musím končit. Ozvu se ti
zítra.“
„Dobrou, Mal. Hodně štěstí s řidiči a magií.“
„Pusinku,“ řekla a linka oněměla. Strčila jsem telefon zpátky do
kapsy. Díky bohu za nejlepší kámošky.
*.*.*
O deset minut později jsem dostala šanci otestovat své tvrzení že
„Ethan je Ethan“.
Ani jsem se nemusela otočit a věděla jsem, že stojí za mnou.
Prozradil mi to mrazivý pocit v zádech. Ethan Sullivan, Mistr
Cadoganského Domu, upír, který mě přijal do svých řad.
Po dvou měsících oťukávání jsme Ethan a já spolu strávili celkem
úžasnou noc. Jenže naše „spolu“ netrvalo dlouho. Brzo obrátil,
protože usoudil, že chodit se mnou je emocionální riziko, jež si
nemůže dovolit podstoupit. Taky toho rozhodnutí později litoval, a
asi tak poslední dva měsíce se to pokoušel vyžehlit, nebo to aspoň
tvrdil.
Ethan byl vysoký, blond a skoro skandálně hezký od dlouhého
úzkého nosu po klenuté lícní kosti a smaragdově zelené oči. Taky byl
chytrý a oddaný svým upírům… a zlomil mi srdce. Po dvou měsících
jsem se už dokázala smířit s jeho strachem, že vystaví Dům riziku.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepřitahoval, ale to nijak
nezmenšovalo mou touhu po odplatě, takže jsem si důsledně hlídala
své teritorium.
„Ochránkyně,“ oslovil mě titulem, který mi udělil. Něco jako
strážkyně Domu. „Dneska jsou nějak překvapivě potichu.“
„To jo,“ souhlasila jsem. Až po několika dnech hlasitých protestů
s transparenty a bongo bubínky protestujícím došlo, že hluk, který
dělají ve dne, s námi nic nedělá, a že starousedlíci z Hyde Parku asi
noční hluk příliš dlouho tolerovat nebudou.
Bod pro Hyde Park.
„Je to příjemná změna. Jak vám to tu jde?“
„Pokračujeme,“ řekla jsem a setřela zbloudilou kapičku mořidla.
„Ale budu ráda, až to budeme mít hotové. Myslím, že tohle řemeslo
není moje parketa.“
 „Při plánování budoucích projektů to budu mít na paměti.“
Slyšela jsem v jeho hlase pobavení. Po vteřince testování pevné vůle
jsem se na něj podívala. Dneska večer měl na sobě džíny a tričko,
ušpiněné od barvy, a zlatavě blond vlasy, dlouhé po ramena, měl
tentokrát stažené do culíku těsně nad krkem. I v neformálním
oblečení z něj však sálala moc a neomylné sebevědomí, které z něj
dělaly prince mezi upíry.
S rukama v bok obhlížel své lidi. Na hlavním trávníku pracovali
muži a ženy u ponků a koz. Jeho smaragdový pohled putoval od
jednoho dříče k druhému a sledoval, jak jsou daleko, ale ramena měl
ztuhlá, jako by měl neustále na paměti, že hned za bránou číhá
nebezpečí. Slušelo mu to i v džínách a běžeckých botách, jak tam tak
stál a revidoval své upíří příbuzenstvo. „Jak to jde uvnitř?“ zeptala
jsem se.
„Něco jsme udělali, ale jde to pomalu. Odsýpalo by to rychleji,
kdyby nám povolili na výpomoc lidské dělníky.“
„Na druhou stranu se alespoň vyhneme lidské sabotáži,“ podotkla
jsem.
„A taky neriskujeme, že některý najatý zedník poslouží jako
svačinka,“ přemítal. Ale když se a mě znovu ohlédl, objevila se mu
mezi očima ustaraná vráska.
„Co je?“ pobídla jsem ho.
Ethan udělal svou typickou grimasu – vyklenul jedno obočí.
„No, zjevně něco dalšího kromě demonstrantů a neustálé hrozby
útoku,“ řekla jsem. „Volal Tate. Žádá o schůzku s námi dvěma.“
Tentokrát jsem povytáhla obočí já. Seth Tate, znovuzvolený
starosta Chicaga, se všeobecně vyhýbal kontaktu se třemi zdejšími
upířími Mistry.
„Kvůli čemu se chce setkat?“
„Kvůli tomuhle,“ odpověděl a ukázal k protestujícím.
„Myslíš, že se chce se mnou setkat proto, že je kamarád s mým
otcem, nebo protože pro něj pracuje můj děda?“
„Buď to anebo se možná do tebe starosta zakoukal.“
Obrátila jsem oči v sloup, ale nával horka, který se mi hrnul do
tváří, jsem nedokázala zastavit. „Není do mě zakoukaný. Jen se
nechává rád znova zvolit.“
 „Zakoukaný je, a ne že bych to nechápal. A to tě ještě neviděl při
souboji.“ Ethan mluvil sladkým hlasem. Plným naděje.
Bylo těžké to ignorovat.
Celé týdny byl ke mně takhle pozorný, samá lichotka.
Nedalo se říct, že by neměl své jedovaté chvilky. Byl to
koneckonců pořád Ethan, stále Mistr upírů s plným barákem
podřízených upírů, kteří mu nedělali vždycky jen radost, a aby toho
nebylo málo, musel ten barák už skoro měsíc navracet do původního
stavu. Stavby nikdy nešly v Chicagu rychle, a když se má opravovat
třípatrové upíří hnízdo, drhne to ještě víc. Jistě že to hnízdo byl
architektonický klenot, ale pořád patřil nočním krvesajům, bla, bla,
bla. Naši lidští dodavatelé se často cukali, když nám měli pomoci, a z
toho Ethan dvakrát odvařený nebyl.
Navzdory té rekonstrukci se Ethan opravdu snažil, dalo by se říct,
že se mi i dvořil. Problém byl, že otřásl mou důvěrou. Doufala jsem,
že najdu svoje „a žili spolu šťastně až navěky“, ale zdráhala jsem se
tomuhle krásnému princi uvěřit, že je připraven odjet se mnou na
svém bílém koni do západu slunce. Moje bolest a ponížení byly i po
dvou měsících čerstvé. Měla jsem to stále v živé paměti a rána se
doposud nezacelila.
Nebyla jsem tak naivní, abych popírala to, co bylo mezi mnou a
Ethanem, ani možnost, že nás osud znovu svede dohromady. A pak
tu byla také vize, kterou jsem jaksi sdílela s Gabrielem Keenem,
vůdcem Severoamerické centrální smečky, o páru zelených očí, které
vypadaly jako Ethanovy… ale nebyly jeho. (Já vím. Taky jsem
reagovala jako „co to má, kruci, znamenat?“.)
Chtěla jsem mu věřit. Jako každá jiná ženská v Americe jsem
četla knihy a viděla filmy, kde chlapovi dojde, jak se šeredně zmýlil,
a vrátí se. Chtěla jsem věřit, že Ethan lituje, že mě ztratil, a že jeho
výčitky jsou skutečné a jeho sliby upřímné. Jenže to nebylo tak
snadné. A jak správně poukázala Mallory, nebylo by lepší, kdyby
měl od začátku jasno v tom, že mě chce?
Mezitím, co jsem porovnávala starého a nového Ethana, jsem
hrála vzornou Ochránkyni. Profesionální chování mi dávalo prostor i
hranice, které jsem potřebovala. A na přilepšenou k tomu jsem ho
tím ještě iritovala. Nedospělé? Jistě. Ale kdo by se nechytil
příležitosti trochu přiškrtit šéfa, kdyby mohl?
Kromě toho byla většina upírů členem toho či onoho Domu a já
byla nesmrtelná. Kdybych se vzdala práce pro Ethana, mohla bych se
odsoudit k věčnému životu vyvržence. Tím pádem jsem z téhle
situace musela vytřískat to nejlepší.
Ignorovala jsem intimní tón jeho hlasu a zdvořile jsem se na něj
usmála. „Doufám, že mě při souboji ani nikdy neuvidí. Až se budu
prát před starostou, tak to bude znamenat, že jde všechno totálně do
háje. Kdy vyrazíme?“
Ethan mlčel tak dlouho, že jsem si ho začala prohlížet a všimla si,
jak vážně se tváří. Bralo mě za srdce, když jsem viděla, jak je
ohledně mě odhodlaný. Ale ať už pro nás osud chystal jakoukoli
cestu, já se po ní dnes nemínila vydat.
„Ochránkyně.“
V jeho hlase bylo něco nestydatého, ale já se držela plánu. „Ano,
pane?“
„Klidně buď paličatá, když musíš, ale my oba víme, jak tohle
skončí.“
„Skončí to jako vždycky – ty budeš Mistr a já Ochránkyně,“
pronesla jsem lhostejným tónem. Připomínka našich pozic zřejmě
udělala své. Stejně tak, jak nahodil svůj šarm, ho zase odhodil. „Za
dvacet minut buď dole. Buď řádně oblečená.“ A potom se vydal
rázným krokem zpátky po schodech do Cadoganského Domu.
Tiše jsem zaklela. Ten chlap bude moje smrt.
 KAPITOLA 2

a…HRSTKA UPÍRŮ
Opouštět Cadoganský Dům bývala vždycky trochu svízel,
protože jsme většinou nechtěli vydráždit paparazzie, číhající na rohu,
aby nás mohli vyfotit. Teď to ale přímo zavánělo nebezpečím.
Oba jsme byli oblečeni v černém (v oficiální cadoganské barvě) a
seděli jsme v Ethanově černém, elegantním kabrioletu značky
Mercedes-Benz, se kterým parkoval ve sklepní garáži našeho Domu.
Vyjeli jsme po rampě nad úroveň suterénu a čekali, až nám jeden z
fae na stráži otevře bránu. Druhý stál před rampou a ostražitě se díval
na protestující, kteří už se pomalu začali pohybovat směrem k nám.
Vyjeli jsme na ulici. Fae zavřel bránu a připojil se ke svému
partnerovi, jenž šel vedle automobilu. Jeli jsme krokem a kolem nás
se už začínali shromažďovat lidé se svícemi v rukou. Pohybovali se
neslyšně, s prázdnými výrazy ve tvářích jako uctívači zombií. Jejich
mlčení drásalo nervy. Myslím, že to bylo horší, než kdyby
pokřikovali antiupíří hesla a sprosté nadávky. „Zjevně nás viděli,“
zamumlal Ethan, levou ruku na volantu, pravou na řadicí páce. „Ano,
viděli. Mám vystoupit?“
„Sice si té nabídky cením, ale tohle nech na fae.“
Fae se jako na povel postavili každý k jedněm dveřím. „Platíme
je, že ano? Za ochranu?“
„Platíme,“ řekl Ethan. „Ale jelikož nenávidí lidi ještě víc než nás,
nejspíš by se tohohle úkolu s radostí zhostili i zadarmo.“
Takže fae nesnášejí upíry, ale lidi ještě víc. Někteří lidé nenávidí
upíry, a kdyby věděli, že jsou tu i fae, asi by nenáviděli i je.
A upíři? No, upíři jsou jako politici. Chceme být se všemi
kamarádi. Chceme být oblíbení. Chceme politický kapitál, který
bychom později mohli směnit za politické výhody. Ale pořád sme
upíři a jakkoli jsme diplomatičtí a společenští, stále se lišíme.
Tedy alespoň většina z nás. Ethan často poukazoval na to, že jsem
pořád lidštější než většina ostatních, což bylo způsobeno nejspíš tím,
že jsem se stala upírkou teprve před několika měsíci. Při pohledu na
dav protestujících jsem se však cítila o trochu víc jako upír než
obvykle.
Protestující zírali do oken a vztahovali k autu svíce, jako by se
pouhá blízkost ohně mohla postarat o to, že zmizíme. Ještěže pro nás
oheň nepředstavoval o nic větší hrozbu než pro lidi.
Ethan se teď držel oběma rukama volantu a opatrně manévroval s
mercedesem skrz dav. Každý centimetr byl boj, lidé nás obklopili tak
hustě, že jsme neviděli na silnici před sebou. Fae kráčeli vedle auta a
jednu ruku drželi na střeše nízkého kabrioletu jako agenti tajné
služby v prezidentově koloně. Šinuli jsme se sice jako šneci, ale
pohybovali jsme se.
A jak jsme se tak vlekli, minuli jsme dvojici teenagerů, kluka a
holku, kteří stáli na mé straně auta a drželi se za ruce. Byli hodně
mladí a měli na sobě šortky a tílka, jako by strávili den na pláži.
Jenže jejich výrazy vypovídaly o něčem jiném. Měli v očích
nenávist, na někoho, komu je šestnáct, snad až příliš silnou. Dívka
měla pod očima šmouhy od řasenky, jako by brečela. Chlapec se
díval na ni a jeho nenávist vůči mně byla možná tím silnější, čím
větší byla náklonnost k ní.
Zničehonic začali společně pokřikovat: „Dost bylo upírů! Dost
bylo upírů! Dost bylo upírů!“ Zfanatizovaným hlasem vykřikovali tu
mantru znova a znova jako andělé připravení udeřit.
„Jsou moc mladí na tolik zloby,“ řekla jsem tiše.
„Zloba není jen pro staré,“ poznamenal Ethan. „I mladí se můžou
setkat s utrpením a tragédiemi a přeměnit smutek v nenávist.“
Zbytek davu to zřejmě inspirovalo, a tak se postupně připojovali
a opakovali ta slova, až skandovali jako jeden velký nenávistný sbor.
„Vypadněte z naší čtvrti!“ křikla žena blízko auta, hubená
padesátnice, nebo možná šedesátnice s dlouhými šedivými vlasy,
oblečená v bílém tričku a khaki kalhotách. „Táhněte, odkud jste
přišli!“ Podívala jsem se opět před sebe. „Já jsem z Chicaga,“
zamumlala jsem si. „Narodila jsem se tu a vyrostla.“
„Asi mají na mysli nějakou nadpřirozenou říši,“ řekl Ethan.
„Možná nějakou paralelní dimenzi, osídlenou výhradně upíry a
vlkodlaky a každopádně hodně daleko od lidí.“
 „Možná by nás raději viděli v Gary,- než v Chicagu.“2
„No tak pro tohle nemám pochopení,“ zavrčel Ethan. „Dokud jsou
děti malé a nemůžou si na upíry udělat vlastní názor, měli by je
tohohle ušetřit. Určitě by na ně rodiče neměli přenášet svoje
předsudky.“
Kývla jsem, zkřížila paže na prsou a schoulila se do sebe.
Po třiceti metrech už dav protestujících řídl a čím dál jsme byli od
Domu, tím zjevně slábla touha nadávat nám. Moje nálada však stejně
klesla na bod mrazu, zatímco jsme mířili na severovýchod ke Creeley
Creeku, který se nacházel v chicagské historické čtvrti Prairie
Avenue.
Podívala jsem se na Ethana. „Co takhle nějaká kampaň nebo tak,
osobnosti –, potrestal mě Ethan tím, že mě jmenoval předsedkyní
zábavního výboru našeho Domu. Považoval to za adekvátní trest pro
dívku, která většinu času vysedávala ve svém pokoji, místo aby se
seznamovala s ostatními upíry. Přiznávám, že jsem byla knihomol –
před svou přeměnou jsem studovala postgraduál z anglické literatury
–, ale dělala jsem pokroky. Plány uspořádat stmelovací večírek s
grilováním mi pochopitelně překazil útok kožoměnců.
„Jsem jen podřízená upírka, která se snaží přečkat všechno s
menší měrou nenávisti. Ale vážně – za úvahu to stojí.“
„Julia už na tom pracuje.“
„Julia?“
„Vedoucí oddělení marketingu a styku s veřejností našeho
Domu.“ Ha. Ani jsem nevěděla, že někoho takového máme.
„Mohli bychom třeba příští rok vyhlásit loterii na jedno místo
podřízeného upíra,“ navrhla jsem. „Vzbudit v lidech zájem stát se
cadoganskými upíry.“
*.*.*
„Mám zlatý kupon-,“ začal prozpěvovat Ethan a uchechtl se. 3

2
Gary leží na severozápadě Indiany. V dobách průmyslového boomu ve
Spojených státech v něm žilo téměř dvě stě tisíc obyvatel, v důsledku úpadku
zpracovatelského sektoru se však ocelářské město vylidnilo a stalo se přízračným
městem duchů (pozn. red.).
3
Narážka na film Karlík a továrna na čokoládu (pozn. red.).
 „Tak nějak. Samozřejmě, že když se takhle otevřeš veřejnosti,
zvýšíš pravděpodobnost, že si k sobě zatáhneš sabotéra."
„A já myslím, že co se týče sabotérů, bylo toho už dost."
Od chvíle, kdy jsem se stala členkou Domu, jsme ztratili dva
upíry, kteří zradili. „Naprosto souhlasím." Měla jsem zaklepat na
dřevo, abych to nezakřikla... protože to najednou vypadalo, že
protestující byli jen předzvěstí něčeho horšího.
Naše potkávací světla se odrazila od dvou SUV, šikmo
blokujících prostředek silnice. Před nimi stála šestice vazounů v
černých tričkách a kapsáčích.
„Drž se," vykřikl Ethan a strhl volant, až zaskřípěly pálící se
gumy. Kabriolet zahnul doprava a dostal smyk. Zastavili jsme se
kolmo k esúvéčkům.
Vzhlédla jsem. Tři muži se rozběhli k nám s pistolemi u boku a
obstoupili auto dřív, než Ethan stihl odjet.
„Tak z tohohle odvařená nejsem," zamumlala jsem.
„Ani já ne," řekl Ethan, vytáhl telefon a začal do něj ťukat. Asi si
přivolával pomoc, s čímž sem mohla jedině souhlasit.
„Armáda?" zeptala jsem se Ethana a srdce mi divoce bušilo.
„Oficiální armáda by nás asi takhle nezastavila. Existují mnohem
jednodušší způsoby, u nichž zároveň nehrozí takové riziko vedlejších
ztrát."
„Ať už jsou kdokoli, myslím, že to jsou odpůrci upírů."
Dva ze tří mužů před autem vytáhli zbraně, blížili se k nám a
otevřeli dveře.
„Ven," řekli jednohlasně. V hlavě jsem začala revidovat: měla
jsem dýku, ale ne meč. Doufala jsem, že ho nebudu potřebovat.
„Opravdu, odpůrci upírů," zamumlal Ethan a pomalu zvedl ruce
do vzduchu. Já udělala totéž.
„Pozor, Ochránkyně, řekl mi telepaticky. Nahlas říkej jen to
absolutně nejnutnější.“
„Ty jsi šéf, odpověděla jsem.“
„Vše svědčí o opaku. Ta slova byla pronesena mlčky, ale čišel z
nich sarkasmus.“
Vystoupili jsme na ztemnělou chicagskou ulici. Vibrace ve
vzduchu - bzukot oceli, který jsem dokázala vycítit od té doby, co
byla moje katana posvěcena krví - byly hodně intenzivní. Ať už byli
tihle chlapi kdokoli, byli dobře ozbrojení. Měli jsme ruce vzhůru a
oni nám mířili zbraněmi na srdce a vedli nás před mercedes. Coby
upíři jsme se hojili tak rychle, že by nám kulky celkově vzato
neuškodily. Zato osikový kůl do srdce by to vyřešil jednou provždy.
Když jsem o tom tak přemýšlela, jejich zbraně vlastně
nevypadaly jako sériová výroba, spíš jako kousky vyrobené na míru,
s hlavněmi trochu širšími než ty, které máme v arzenálu našeho
Domu.
Je možné upravit zbraň tak, aby mohla střílet osikové kůly?
zeptala jsem se Ethana. Raději bych to nezjišťoval, odvětil.
V žaludku mi nervózně bublalo. Už jsem si zvykla na to, že k
mojí práci patří násilí, obvykle páchané šílenými paranormály na
mně a na mých blízkých. Ale tohle nebyli paranormálové. Tohle byli
ozbrojení lidé, očividně přesvědčení, že jsou mimo dosah zákona, že
mají právo nás zastavit a mířit na nás zbrani v našem vlastním městě.
Třetí muž před námi – velký a svalnatý, s jizvami po akné a
vojenským sestřihem – vystoupil vpřed. Nespouštěj ho z očí, ozval se
v mé hlavě Ethanův hlas.
Těžko přehlídnu lidský tank, který jede přímo na mě.
„Myslíte si, že nevíme, co děláte našemu městu?“ zeptal se Tank.
„Zabíjíte nás. Plížíte se nocí, vytahujete nás z postelí. Nalákáte nás a
pak nás vysajete, dokud z nás něco teče.“
Při těch slovech se mi sevřela hruď. Určitě jsem nic takového
neudělala ani jsem neznala jiné upíry, kteří by to spáchali, tedy
alespoň ne od chvíle, kdy ze scény zmizela Celina Desaulniersová,
chicagská upíří zloduška. Ale Tank vypadal, že je o své pravdě
hluboce přesvědčen.
„Já jsem vám nic neudělala,“ řekla jsem. „Nikdy jsme se
nesetkali, nevíte o mně nic kromě toho, že jsem upírka.“
„Čubko,“ zamumlal, ale trhnul hlavou dozadu, když se u SUV po
levé straně otevřela zadní dvířka. Na chodník dosedly dvě nohy ve
vysokých botách, následované dalším mužem v téže černé uniformě.
Na rozdíl od ostatních byl tenhle hezký, měl velké a protáhlé oči a
vysoké, pěkné lícní kosti, tmavé vlasy na perfektní pěšinku. Ruce
měl za zády a kráčel k nám, zatímco Tank zavřel dveře SUV.
 Odhadovala jsem, že pan Nový je jejich kápo.
„Pane Sullivane. Slečno Meritová,“ řekl.
„A vy jste?“ zeptal se Ethan.
Pan Nový se zeširoka usmál. „Můžete mi říkat… McKetrick.“ Ta
pauza působila, jako by si tohle jméno vybral zrovna teď. „Tohle je
pár mých přátel. Mí spoluvěrci, chcete-li.“
„Alespoň způsoby máte chvályhodné, když už nic,“ pronesl
Ethan bezbarvě, ale vzduch kořenila magie. McKetrick založil paže
na prsou. „Urážku z úst nevítaného návštěvníka v tomto městě
považuji za dosti komickou, pane Sullivane.“
„Nevítaného návštěvníka?“
„My jsme lidé. Vy jste upíři. Nebýt důsledků genetické mutace,
byli byste jako my. To z vás činí anomálii v našem městě, nevítané
hosty. Takové, kteří by si měli hledět dobrých mravů a odebrat se
pryč.“ Hovořil věcně, jako by právě nenaznačil, že jsme genetický
omyl, který je nutno vymést z města. „Tak to pardon,“ řekl Ethan, ale
McKetrick zvedl ruku.
„Ale no tak,“ pravil. „Já vím, že mi rozumíte. Vypadáte jako
inteligentní muž, stejně jako vaše kolegyně. Alespoň podle toho, co
víme o jejích rodičích.“
Mí rodiče – Meritovi – byli chicagští zbohatlíci. Můj otec
investoval do nemovitostí a denně se o něm psalo v novinách.
Chytrý, ale šel přes mrtvoly. Nebyli jsme si blízcí, tím méně jsem
byla nadšená z toho, že mě někdo posuzuje na základě jeho
narcistického vystupování v tisku. Nenech se rozhodit, řekl mlčky
Ethan. Víš, kdo jsi.
„Vaše předsudky,“ řekl nahlas, „nejsou náš problém.
Navrhujeme, abyste schovali zbraně a šli si svou cestou.“
„Jít si svou cestou? To je vskutku směšné. Jako by si váš druh
chtěl jít svou cestou a nezatahoval při tom tohle město do
nadpřirozené války?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, pane Sullivane.
Vy a vám podobní se musíte sbalit, odjet a tím to hasne.“
„Já jsem z Chicaga,“ řekla jsem, abych na sebe upoutala
pozornost. „Narodila jsem se tu a vyrůstala tu.“ Zvedl prst. „Jako
člověk. Dokud jste nepřeběhla na druhou stranu.“
 Už jsem ho málem opravila, chtěla jsem mu říct, že Ethan mě
zachránil před vrahem najatým Celinou a přivedl mě nazpět k životu
poté, co jsem byla napadena. Taky jsem mu mohla říct, že bez ohledu
na výzvy, kterým jsem jako upírka musela čelit, jsem pořád ještě
dýchala jen díky Ethanovi. McKetrick by však asi nejásal při zjištění,
že mě jeden upír málem zabil a jiný mě bez mého svolení přeměnil.
„Žádná odpověď?“ zeptal se McKetrick. „Ani mě to
nepřekvapuje. Vzhledem k tomu, jaký zmatek už váš ‚Dům‘ v
Chicagu rozpoutal, si ani já nejsem jistý, jestli bych sám něco
namítal.“
„My jsme útok na náš Dům nevyprovokovali,“ řekla jsem mu.
„Byli jsme napadeni.“
McKetrick naklonil hlavu se zmateným úsměvem na tváři. „Ale
musíte uznat, že jste tomu trochu napomohli. Kdybyste tu nebyli vy,
nebylo by ani násilí.“
„My si chceme jen hledět svého.“
McKetrick se velkoryse usmál. Nedalo se říct, že by nebyl
přitažlivý, ale ten úsměv – tak klidný a sebejistý – byl svou arogancí
až děsivý. „Proti tomu nic nenamítám. Zkrátka si sbalte svá fidlátka a
jděte si toho hledět jinam. Aby bylo jasno: Chicago vás tu nechce.“
Ethanovy rysy ztuhly jako ocel. „Nikdo vás nezvolil. Nikdo vás
ničím nejmenoval. Nemáte právo mluvit jménem města.“
„Města, které podlehlo vašemu kouzlu? Města, které se konečně
probouzí a zjišťuje, jak jste úchylní? Někdy, pane Sullivane,
potřebuje svět proroka. Člověka, který vidí za hranice přítomnosti,
nahlédne do budoucnosti a pochopí, co je nezbytně nutné.“
„Co chcete?“
Zachechtal se. „Chceme zpátky naše město, co jiného. Chceme,
aby všichni upíři opustili Chicago. Je nám jedno, kam odtáhnete –
jen vás tady nechceme. Doufám, že jste pochopil.“
„Jděte do prdele,“ řekl Ethan. „A strčte si tam i ty vaše
předsudky.“
McKetrick se zatvářil zklamaně, jako by skutečně čekal, že Ethan
uzná svou chybu.
Otevřel ústa, aby něco odsekl, ale než stihl odpovědět, uslyšela
jsem to: zvuk rachotícího výfuku, který prořízl noc jako burácení
hromu. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla světla – celkem tucet –
letící k nám jako šíp.
Motorky.
Začala jsem se usmívat a už mi bylo jasné, koho to Ethan
kontaktoval mobilem. Tohle nebyly jen motorky: byli to
kožoměnecké motorky. Dorazila kavalerie.
Vojáci se ohlédli na svého vůdce, netušili, co dál.
Dvanáct obřích, blýskavých chopperů projelo tmou jako žraloci
na naleštěném chromu. Na každém z nich jeden kožoměnec –
svalnatý a oblečený v kůži, připravený do bitvy. A jejich bojové
schopnosti jsem mohla potvrdit. Viděla jsem je v akci a věděla jsem,
že jsou to zdatní rváči. Jemné brnění, které mi zvedlo chloupky
vzadu za krkem, dokazovalo, že jsou ozbrojení.
Pardon, oprava. Jedenáct z nich bylo svalnatých a oblečených do
kůže. Ta dvanáctá byla totiž drobná brunetka se záplavou dlouhých,
kudrnatých vlasů, momentálně spoutaných pod kšiltovkou s logem
Cardinals. Fallon Keenová, jediná sestra mezi šesti Keenovic bratry,
pojmenovanými podle abecedy, Gabrielem počínaje a konče
Adamem, kterého vyhostili ze Severoamerické centrální a poslali do
vřelé náruče konkurenční smečky poté, co zabil jejího vůdce. Od
téhle výměny nikdo o Adamovi neslyšel. Vzhledem ke zločinu, který
spáchal, to nejspíš nebylo dobré znamení.
Kývla jsem na Fallon, a když mi rychle zasalutovala, řekla jsem
si, že jí ten mizerný vkus na baseballové týmy prominu.
Na první motorce jel Gabriel Keene, apex smečky. Sluncem
vyšisované hnědé vlasy měl stažené do culíku těsně nad krkem,
jantarové oči se pozorně rozhlížely a zdánlivě se v nich odrážely
zákeřné úmysly. Ale já věděla, jak je to doopravdy. Gabriel se
vyhýbal násilí, dokud nebylo zbytí. Nebál se ho, ale ani ho
nevyhledával.
Gabriel pohybem zápěstí zatúroval motorkou a McKetrickovi
muži jako mávnutím kouzelného proutku couvli ke svým SUV.
Gabe ke mně stočil oči. „Problémy, kotě?“
Podívala jsem se na McKetricka, který s nervózním výrazem
sledoval motorkáře a jejich stroje. Jeho antiupíří kuráž se asi
nevztahovala na kožoměnce. Po chvíli se dal dohromady a pět se
nám podíval do očí.
„Těším se, že v téhle konverzaci budeme pokračovat v nějakou
příhodnější dobu,“ pravil McKetrick. „Zůstaneme ve spojení.
Mezitím se snažte vyhnout problémům.“ S těmi slovy hupsnul
zpátky do SUV a zbytek jeho vojáků ho následoval.
Polkla jsem zklamání. Už jsem si skoro přála, ať jsou natolik
naivní, aby něco podnikli, jen abych si mohla vychutnat tu
podívanou, až je Keenovi zmydlí do bezvědomí.
Výfuky s tlumiči na SUV zahučely, pneumatiky zahvízdaly a
vozy odjely. Škoda že ne navždy. Koukala jsem na poznávací
značky, ale byly prázdné. Buď si tu klidně jezdí neregistrovanými
vozidly, nebo si na tento seznamovací rozhovor sundali značky.
Gabe se podíval na Ethana. „Kdo byl ten G. I. Joe?“
„Říkal, že se jmenuje McKetrick. Považuje se za antiupíří
městskou domobranu. Chce, aby všichni upíři opustili město.“
Gabe si pomlaskl. „Asi nebude jediný,“ řekl a podíval se na mě.
„Vypadá to, že se ti potíže lepí na paty, kotě.“
„Ethan může potvrdit, že s tím nemám nic společného. Jeli jsme
do Creeley Creeku a tady jsme narazili na ten jejich zátaras. Vytáhli
na nás pistole.“
Gabe zakoulel očima. „Tohle může zastavit jen upíra, pro nás by
to byla výzva. Vždyť jste nesmrtelní.“
„A rádi bychom tak i zůstali,“ řekl Ethan. „Ty zbraně se zdály být
upravené na zakázku.“
„Antiupíří střely?“ zeptal se Gabriel.
„Ani by mě to nepřekvapilo. McKetrick na to vypadal.“
„A můj meč zůstal v Domě,“ poznamenala jsem směrem ke
Gabeovi. „Dej mi osmdesát centimetrů zakřivené oceli a já sejmu,
koho budeš chtít.“
Obrátil oči v sloup, zatúroval motorkou a podíval se na Ethana.
„Máte namířeno do Creeley Creeku?“
„Máme.“
„Pak vám budeme dělat doprovod. Skočte do auta, pojedeme s
vámi.“
„Už jsme vám dlužni za jednu věc.“
 Gabriel zavrtěl hlavou. „Můžeš si škrtnout jednu čárku za to, co
dlužím Merit.“
O tomhle dluhu už se dříve zmínil. Stále jsem netušila, o čem to
mluví, ale i tak jsem kývla a utíkala zpátky k mercedesu.
Vklouzla jsem do auta. „Říkal jsi, že fae nesnášejí lidi. Na moje
současné pocity slovo ‚nesnášet‘ ani nestačí. A vypadá to, že si
můžeme na svůj seznam problémů připsat další.“
„Nejspíš to tak bude,“ přitakal a nastartoval.
„Ještěže aspoň s kožoměnci jsme pořád za dobře,“ konstatovala
jsem, když jsme bez zastavení projeli přes stopku a kožoměnci kolem
našeho auta vytvořili véčko ze svých motocyklů.
„A pro lidi jsme opět oficiálně nepřátelé. Tedy pro některé.“
Jak jsme ujížděli ulicí a konečně začínali přidávat rychlost i s
kožoměneckou eskortou, otočila jsem se zpátky k silnici a vzdychla.
„Tak s chutí do toho.“
 KAPITOLA 3

a…POLITICKÉ TŘENÍ
Creeley Creek bylo panství v prériovém stylu – nízká a
horizontální budova s mnoha dlouhými okny, převislými okapy a
holým, medovým dřevem. Byla větší než průměrný prériový dům a
navržená na přelomu dvacátého století jedním proslulým
architektem. Když původní majitel zemřel, věnovali pozůstalí tento
dům Chicagu, které z něj udělalo oficiální sídlo starosty. Pro Chicago
to bylo totéž jako Gracie Mansion pro New York City.
Momentálně ho obýval politik, jakého si Chicago vždycky přálo.
Hezký. Populární. Obratný řečník s přáteli na obou stranách
barikády. Ať už se jeho politika někomu líbila, nebo ne, uměl v ní
chodit velmi, velmi dobře.
Když jsme přijeli, brána se otevřela a hlídač, který stál uvnitř
skleněné budky na kraji ulice, na nás mával, ať vjedeme na pozemek.
Ethan navedl mercedes na okrouhlou příjezdovou cestu a zajel na
malé parkoviště vedle domu.
„Z Domu upírů do domu politiků,“ zamumlal, když jsme kráčeli
k hlavním dveřím.
„Řekl ten největší upíří pletichář,“ připomněla jsem mu a dostalo
se mi za to zabručení. Ale stála jsem si za svým. Byl to on, kdo se z
politických důvodů vzdal vztahu se mnou.
„Těším se,“ pronesl, když jsme přecházeli úhlednou cihlovou
příjezdovou cestu, „až se ujmeš kormidla.“
Vyvodila jsem si, že tím myslí den, kdy se stanu upíří Mistrovou.
Nebylo to zrovna něco, na co bych se já těšila, ale dostala bych se tak
ven z Cadoganu.
„Ty se na to těšíš, protože se vyrovnají naše síly? Myslím
politicky?“
Šlehl po mně suchým pohledem. „Protože se rád koukám, jak se
pod tlakem kroutíš.“
„Rozkošné,“ zamumlala jsem.
Žena v těsném námořnicky modrém kostýmu stála před dvojitými
dveřmi pod nízkou okapovou římsou. Vlasy měla stažené do
pevného drdolu a na nose jí seděly tlusté brýle s kostěnými
obroučkami. Dost výrazně kontrastovaly s nápadnými botami na
platformě.
Jde na karneval za sexy knihovnici nebo co?
„Pane Sullivane, Merit. Já jsem Tabitha Bentleyová, starostova
asistentka. Starosta vás očekává, ale chápu to správně, že je nutno
učinit předběžná opatření?“ Zvedla oči k prahu nad námi.
Babské povídačky o tom, že upíři nesmějí vstoupit do domu,
když nebyli pozváni. Ale jako spousta jiných upířích mýtů to bylo
méně o magii a více o pravidlech. Upíři milovali pravidla – co pít,
kde stát, jak oslovovat výše postavené upíry a tak dále.
„Uvítali bychom oficiální starostovu pozvánku do jeho domu,“
řekl Ethan, aniž by blíže vysvětlil důvod toho přání.
Škrobeně přikývla. „Dostala jsem svolení pozvat vás a Merit do
Creeley Creeku.“ Ethan se zdvořile usmál. „Děkujeme vám za
pohostinnost a pozvání přijímáme.“
Když bylo tohle odbyto, otevřela slečna Bentleyová dveře a
čekala, zatímco jsme vešli do chodby. Nebyla to moje první návštěva
v tomto sídle. Můj otec (jakožto muž při penězích) a Tate (jakožto
muž s konexemi) byli známí a můj otec mě tu a tam přivlekl do
Creeley Creeku na nějakou dobročinnou akci nebo tak. Rozhlédla
jsem se a konstatovala, že se to tu od poslední návštěvy moc
nezměnilo. Podlahy byly z lesklého kamene, stěny z vodorovných
prken z tmavého dřeva. Dům byl studený a tmavý, chodba ozářená
zlatým světlem, vrhaným ze žárovek ve zdech.
Vzduchem se linula vůně vanilkových sušenek. Ta vůně –
průzračný citron a cukr – mi připomněla Tatea. Cítila jsem ji, když
jsem se s ním naposledy viděla. Možná to byla jeho oblíbená
sladkost a personál Creeley Creeku mu chtěl vyhovět.
Jenže na chodbě nestál ten muž, kterého jsem čekala. Kráčel k
nám totiž můj otec v elegantním černém obleku. Nepodal nám ruku.
Arogance byla pro Joshuu Merita typická. „Ethane, Merit.“
„Joshuo,“ řekl Ethan a kývl. „Máte dnes večer schůzku se
starostou?“
„Měl jsem,“ potvrdil otec. „Máte se oba dobře?“
 Jak smutné, že mě překvapil jeho zájem. „Máme se fajn,“
odpověděla jsem. „Co tě sem přivádí?“
„Obchodní záležitosti,“ řekl otec. Byl členem Rady pro růst
Chicaga, skupiny, která e starala o rozvoj obchodu ve městě.
„Taky jsem utrousil dobré slovo o vašem Domě,“ dodal. „O
pokroku, jakého jste dosáhli s městskou nadpřirozenou populací.
Tvůj dědeček mě udržuje v obraze.“
„To bylo od vás… velice šlechetné,“ řekl Ethan, zmatený stejně
jako já.
Můj otec se příjemně usmál, potom se podíval na Tabithu.
„Vidím, že jdete dovnitř. Nenechte se zdržovat. Rád jsem vás oba
viděl.“
Tabitha nás předešla, vykročila dál do hlubin sídla a klapala při
tom podpatky. „Pojďte za mnou,“ volala na nás.
Vyměnili jsme si s Ethanem pohled.
„Co se právě teď stalo?“ zeptala jsem se.
„Že by se tvůj otec z nějakého neznámého důvodu začal chovat
přátelsky?“
Za tím byl nepochybně nějaký důvod spojený s byznysem, což,
jak jsem předpokládala, brzy zjistíme. Zatím jsme poslušně
následovali Tabithu po chodbě.

Seth Tate měl vizáž nenapravitelného playboye. Rozčepýřené

vlasy, černé jako uhel, modré oči pod dlouhými tmavými řasami. Z
jeho obličeje ženy omdlívaly, a jakožto opětovně zvolený starosta
měl k tomu obličeji i politickou moc. Tím se vysvětlovalo, proč byl
zvolen chicagským nejžádanějším starým mládencem a jedním z
nejvíce sexy politiků v zemi.
Přijal nás ve své kanceláři, dlouhé nízké místnosti, vykládané od
podlahy ke stropu dřevem. Na jednom konci kanceláře stál
gigantický stůl a u něj křeslo z červené prošívané kůže, které by
mohlo s přehledem sloužit jako trůn.
Nad stolem s trůnem visel hrůzostrašný, jeden a půl metru široký
obraz. Většina plátna byla tmavá, ale byly na něm jasně zřetelné
obrysy skupinky podezřele vypadajících mužů. Stáli kolem jednoho,
umístěného přibližně uprostřed malby, který měl ruce nad hlavou a
krčil se, zatímco oni na něj ukazovali. Vypadalo to, jako by ho k
něčemu odsuzovali. Nebyl to zrovna inspirativní obraz.
Tate, který stál uprostřed místnosti, podal Ethanoví bez
sebemenšího zaváhání ruku. „Ethane.“
„Pane starosto.“ Potřásli si rukama jako muži.
„Jak se daří Domu?“
„Řekl bych, že nálada je… napjatá. Když vám lidé protestují před
bránou, svádí to jednoho k tomu, aby očekával, co se semele.“
Poté, co si vyměnili významný pohled, se Tate obrátil ke mně a
na tváři mu rozkvetl úsměv. „Merit,“ řekl měkčím hlasem. Vzal mě
za obě ruce, sklonil se ke mně a letmo mě políbil na tvář. Voněl
sladkým citronem. „Právě jsem se setkal s vaším otcem.“
„Potkali jsme ho.“
Pustil mě a usmál se, ale když si mě začal prohlížet, jeho úsměv
zvadl. „Jste v pořádku?“
Musela jsem vypadat otřeseně; když na holku někdo míří pistolí,
tak to s ní většinou zamává. Ale než jsem stihla promluvit, Ethan
vyslal varování.
Nemluv o McKetrickovi, řekl. Zatím neznáme jeho spojence.
„Před domem byly protesty,“ odpověděla jsem poslušně Tateovi.
„Bylo to znepokojivé.
Hemžilo se to tam předsudky.“
Tate na mne vrhl omluvný pohled. „Bohužel nemůžeme
protestujícím upřít jejich práva zaručená prvním dodatkem ústavy,
ale pokud se to vystupňuje, můžeme vždy zasáhnout.“
„Zvládli jsme to dobře,“ ujistila jsem ho.
„Když Gabriel Keene odhalil existenci kožoměnců, k vaší
popularitě to moc nepřispělo.“
„To skutečně ne,“ připustil Ethan, „ale když nás přitlačili ke zdi,
přispěchal Domu na pomoc. Veřejné odhalení – vyjádření stanoviska
– bylo to nejmenší zlo, které mohl udělat pro ochranu svých lidí.“
„Ne že bych přímo nesouhlasil,“ pravil Tate. „Kdyby to
prohlášení neučinil, museli bychom nakonec zatknout všechny
kožoměnce za napadení a narušování klidu. Bez nějakého
odůvodnění bychom jim to nemohli nechat projít. Díky tomu
prohlášení jsme měli důvod a veřejnost pochopila, proč se kožoměnci
vmísili do boje a proč jsme je hned nepozatýkali.“
„Jsem si jistý, že váš chápavý přistup ocení.
Tate se zatvářil sarkasticky. „Pochybuju o tom, že je takové věci
zajímají. Kožoměnci se mi nejeví jako politicky uvažující typy.“
„To také nejsou,“ souhlasil Ethan. „Ale Gabriel je dost rozumný
na to, aby pochopil, kdy pro něj někdo udělal laskavost a kdy je
vhodné ji oplatit. Nebyl z toho prohlášení unešený a ještě méně se
radoval z toho, že jeho lidé mají být zataženi do strachu veřejnosti z
upírů. Momentálně na tom pracuje a snaží se své kožoměnce držet
dál od očí veřejnosti.“
„To je ostatně důvod, proč jsem vás žádal o schůzku,“ řekl Tate.
„Uvědomuji si, že je to nezvyklá prosba, a vážím si, že jste si udělali
čas tak brzy.“
Sedl si do trůnu za stolem a přihlížející z obrazu nyní ukazovali
na něj. Tate ukázal na menší židličky, přisunuté k přední straně stolu.
„Prosím, posaďte se.“
Ethan si vzal židli. Zaujala jsem místo za ním jako řádná
Ochránkyně na stráži.
Starosta Tate na to gesto vykulil oči, ale rychle nasadil opět
profesionální výraz. Otevřel desky a sundal víčko z draze
vypadajícího plnicího pera.
Ethan přehodil nohu přes nohu. Byl to signál, že se připravuje na
politicky laděný rozhovor. „Co pro vás můžeme udělat?“ zeptal se
zcela nevzrušeným tónem.
„Vyjádřil jste se, že v Domě vládne napjatá atmosféra. Přesně
totéž mě znepokojuje v kontextu celého města. Útok na Cadogan
znovu podnítil strach z nadpřirozena, z toho, co je jiné. Poprvé jsme
čelili čtyřem dnům nepokojů, Ethane. Jsem si jistý, že pochopíte, do
jak zapeklité pozice mě to staví – musím udržet občany v klidu a
zároveň se snažit chápat i vaši náročnou situaci, včetně útoku Adama
Keena.“
„Samozřejmě,“ řekl Ethan velkoryse.
„Ale lidé jsou nervózní. Stále více. A ta nervozita má za následek
nárůst kriminality. Za poslední dva týdny jsme zaznamenali zvýšený
počet přepadení, rvaček, žhářství a také použití střelných zbraní. Od
svého prvního zvolení jsem se usilovně snažil tato čísla snížit a
myslím, že se mi to povedlo. Hrozně nerad vidím, jak to sklouzává
zpátky.“
„Myslím, že na tom se všichni shodneme,“ řekl Ethan nahlas, ale
byla to jen předehra k tiché konverzaci mezi námi, jelikož Ethan
aktivoval naši telepatickou linku. Kam tím míří?
To kdybych tušila, odpověděla jsem.
Tate se zamračil a podíval se na desky před sebou. Prohlížel si
informace v nich obsažené, potom z nich vyndal jeden dokument a
podal jej Ethanovi. „Vypadá to, že lidé nejsou jediní, u koho v našem
městě vzrůstá násilí.“
Ethan se podíval na dokument, dlouho mlčel a ramena mu ztuhla
do rovné linie.
Ethane? Co tam je? zeptala jsem se. Podal mi papír přes rameno,
aniž by se namáhal s odpovědí. Vzala jsem si ho. Vypadalo to jako
policejní zápis.
Ot.: Povězte mi, co jste viděl, pane Jacksone.
Odp.: Byl jich tucet. Upírů, víte? Měli tesáky a uměli se vám
nabourat do hlavy. A šíleli po krvi. Všichni. Kam jste se podíval –
všude upír, upír, upír. Bum! Upír. A byli všude kolem nás.
A oni nemohli utéct.
Ot.: Kdo nemohl utéct?
Odp.: Lidi, smrtelníci. Když vás upír chce, tak ne. Ne když se vás
chce zmocnit a vysát z vás krev. Všichni se na vás sesypou a hudba
tak hrozně řve, buší vám do srdce jako kladivo. Byli tím pobláznění.
Úplně po ní šíleli.
Ot.: Po čem?
Odp.: Po krvi. Šíleli žízní po ní. Hladem. Bylo to vidět v jejich
šílených očích. Byly stříbrné jako oči ďábla. Jen jeden pohled do
těch očí a ďábel vás stáhne do propasti.
Ot.: A co se stalo pak, pane Jacksone?
Odp.: (Vrtění hlavou.) Hlad, chtíč, ovládlo je to. Cloumalo to s
nimi. Zabili tři dívky. Tři! Pili z nich, až z nich vyprchal všechen
život.
 Tam stránka končila. Prsty se mi třásly na papíře, vzhlédla jsem k
Tateovi a promluvila, i když mi to nepříslušelo. „Kde jste k tomu
přišel?“
Tate se mi podíval do očí. „Ve věznici Cook County. Tohle je
část výslechu muže, který byl zatčen pro držení nelegální látky.
Vyšetřovatelka si nebyla jistá, jestli byl opilý a rozrušený, nebo jestli
skutečně viděl něco, čemu bychom měli věnovat pozornost. Naštěstí
vzala ten zápis ke svému nadřízenému a ten jej vzal k mému
hlavnímu poradci. Ačkoli jsme již zahájili aktivní vyšetřování, zatím
se nám nepodařilo najít oběti, o kterých pan Jackson mluvil – žádné
pohřešované osoby neodpovídají popisu, který udal.“
„Kde se tohle stalo?“ zeptal se tiše Ethan.
Tate sjel k Ethanovi přimhouřenýma očima. „Říkal, že ve West
Townu, nedokázal nám však říct nic bližšího, než která to byla čtvrt.
Jelikož jsme zatím neurčili místo činu ani oběti, je možné, že si to
všechno vybájil. Na druhou stranu však sám vidíte ze zápisu, že je
poměrně přesvědčený o tom, že upíři v našem krásném městě
spáchali krvežíznivý útok na lidi. Útok, při němž přišly o život tři
nevinné oběti.“ Po chvíli ticha se Tate posadil, zkřížil ruce za hlavou
a opřel se zády do křesla. „Nemám radost, že se tohle děje v mém
městě. Neraduji se ani z útoku na váš Dům a z animozity panující
mezi vámi a smečkami. Také nejsem nadšený z toho, že se mí občané
bojí upírů natolik, že stojí před vaším Domem a protestují proti vaší
existenci.“
Tate si znovu poposedl dopředu a ve tváři měl hněv. „Víte ale, co
mě doopravdy vytáčí? Fakt, že vás výpověď pana Jacksona příliš
nepřekvapila. Fakt, že jsem zjistil, jak dobře jste si vědomi existence
krvežíznivých večírků, kterým říkáte ‚mejdany‘.“
Žaludek se mi scvrknul nervozitou. Tate byl za normálních
okolností klidný, vyrovnaný taktik, který si hlídal slova, a k městu
měl neotřesitelně optimistický přístup. Jeho současný tón spíš patřil
do nějakého zakouřeného tajného zadního kamrlíku nebo do
potemnělého koutu restaurace. Takový ten tón, který byste slyšeli v
Chicagu za dob Al Caponeho.
 Tohle byl Seth Tate, který ničil nepřátele. A jeho terčem jsme
nyní byli my. „Něco se nám doneslo,“ řekl nakonec Ethan, mistr
eufemismů.
„O krvavých orgiích?“
„O mejdanech,“ přiznal Ethan. „Malých setkáních, kde upíři
společně pijí od lidí.“
Mejdany obvykle pořádali Zbloudilí – upíři, kteří nenáleželi k
žádnému z Domů, a tudíž nedodržovali jejich tradiční pravidla,
především pak zásadu nekrmit se na lidech, ať už jsou k tomu lidé
svolní, či ne. Cadoganští upíři povolovali pití, ale byl k tomu nutný
souhlas a já nevěděla o žádném Domě, který by toleroval sprostou
vraždu.
Před několika měsíci už mejdany málem prosákly na veřejnost,
ale trochu jsme zapátrali a povedlo se nám je udržet v tajnosti.
Myslím, že období blažené nevědomosti bylo za námi.
„Máme oči na stopkách,“ pokračoval Ethan, „snažíme se
identifikovat organizátory mejdanů, jejich metody a způsoby, jakými
lákají lidi.“
Tohle měl na starosti Malik – Ethanův Sekundant, následník
trůnu. Po incidentu s vydíráním byl pověřen vyšetřováním mejdanů.
„A co jste zjistili?“ zeptal se Tate.
Ethan si odkašlal. Á, znamení, že bude kličkovat.
„Za poslední tři měsíce víme o třech mejdanech,“ řekl. „O třech,
na kterých se podílelo maximálně půl tuctu upírů. Byly to malé,
intimní záležitosti. Ano, dochází k prolévání krve, ale neslyšeli jsme
o tom, že by se dělo, řekněme, ono zuřivé násilí, které popisuje pan
Jackson, ani bychom nic takového netolerovali. Nikdy tu nebylo ani
nařčení z toho, že by někdo někoho… úplně vysál. A kdybychom o
tom slyšeli, kontaktovali bychom ombudsmana, nebo bychom je
zastavili sami.“
Starosta spojil na stole prsty. „Ethane, věřím, že neodmyslitelnou
součástí snah udržet město v bezpečí je začlenění upírů do lidské
populace. Nějaké vymezení by nic nevyřešilo – povede to jen k
dalšímu vyčleňování. Na druhé straně podle pana Jacksona upíři
páchají násilné, hromadné a nekonsenzuální věci. To je pro mě
nepřijatelné.“
 „Pro mě a mé upíry též,“ ujistil ho Ethan.
„Šíří se zvěsti o předčasných volbách,“ řekl Tate. „Nezabalím to
tady jen kvůli nadpřirozené hysterii. Tohle město nepotřebuje žádné
referendum o upírech a kožoměncích. Ale co víc,“ pokračoval a
provrtával Ethana pohledem. „Vy určitě nechcete, aby se u vašich
hlavních dveří objevila skupina úředníků a trvala na tom, že zavřete
Dům. Nechcete, aby městská rada postavila vaši existenci mimo
zákon.“
Cítila jsem, jak z Ethana vytryskla magie. Jeho úzkost a zlost
sílily a já byla ráda, že Tate je člověk a nevnímá to nepříjemné brnění
ve vzduchu.
„A taky si nepřejete, abych se stal vaším nepřítelem,“ uzavřel to
Tate. „Nechcete, abych nechal velkou porotu rozhodovat o zločinech,
které pácháte vy a vám podobní.“ Prolistoval desky na stole a vyndal
jeden list, který mu nastavil. „Nechcete, abych na vás nechal vydat
zatykač na základě toho, že jste napomáhali a podněcovali k vraždění
lidí v tomto městě.“
Ethanův hlas byl chladný jako led, ale magické brnění bylo silné
jako zemětřesení. „Já jsem nic takového neudělal.“
„Ale?“ Tate opět položil papír na stůl. „Ze spolehlivých zdrojů
vím, že jste přeměnil jednu lidskou osobu v upíra bez předchozího
svolení.“ Zvedl ke mně oči a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří.
„Také vím z důvěryhodných zdrojů, že zatímco jste vy a vaše upíří
rada slíbili, že Celina Desaulniersová zůstane v Evropě, je místo toho
v Chicagu. Jsou tyhle činy tak moc vzdáleny vraždě?“
„Kdo tvrdí, že Celina je v Chicagu?“ zeptal se Ethan. Schválně tu
otázku položil opatrně. Dobře jsme věděli, že Celina – někdejší hlava
Navarrského Domu a moje potenciální vražedkyně – byla
Greenwichským prezidiem, vedoucím orgánem evropských a
severoamerických upírů, propuštěna na svobodu. Také jsme věděli,
že jakmile ji prezidium pustilo, okamžitě zamířila do Chicaga.
Nemysleli jsme však, že by tu ještě byla. Na to proběhlo posledních
pár měsíců v moc velkém klidu. Nebo to tak alespoň vypadalo.
Tate zvedl obočí. „Vidím, že to nepopíráte. Pokud jde o
informace, tak mám své zdroje stejně jako vy.“
„Bez ohledu na zdroje nemám rád, když mě někdo vydírá.“
 Tate se s šokující rychlostí přepnul z Al Caponeho zpátky na
řečníka z předních stránek a velkoryse se na nás usmál. „Vydírání?
To je příliš drsný výraz, Ethane.“
„Co přesně tedy chcete?“
„Chci, abychom všichni – my i vy – dělali správnou věc pro
Chicago. Chci, abyste měli stejnou šanci převzít kontrolu ve své
vlastní komunitě.“ Tate spojil ruce na stole a podíval se na nás.
„Chci, aby se tento problém vyřešil. Přeji si, aby tyhle mejdany
skončily, a chci vaši osobní záruku, že máte ten problém pod
kontrolou. Jestli ne, vydám na vás zatykač. Doufám, že si
rozumíme?“
Nastalo ticho, ale nakonec Ethan vyprskl: „Ano, pane starosto.“
Tate coby zběhlý politik okamžitě nasadil mírnější výraz.
„Výtečně. Jestli máte něco k nahlášení nebo jestli potřebujete přístup
k některému ze zdrojů informací ve městě, stačí mě kontaktovat.“
„Samo sebou.“
Tate naposledy přikývl a věnoval se svým papírům, stejně jako
by to nejspíš udělal Ethan, kdyby si mě zavolal do své kanceláře na
přátelský pohovor.
Jenže tentokrát to byl Ethan, kdo byl povolán, a byl to Ethan, kdo
vstal a šel ke dveřím. Já za ním jako věrná Ochránkyně.
*.*.*
Ethan cestou k mercedesu dusil znepokojení nebo vztek nebo co
vlastně cítil.
Potom si však potlačovanou frustraci vybil na německé
technologii za osmdesát tisíc dolarů a na třech stech koní v jejím
motoru. Sice neurazil kus brány, když jsme odsud vyjížděli, ale
stopky na cestě mezi Creeley Creekem a Lake Shore Drive bral jako
nesmělá doporučení. Nohu na plynu měl až na zemi a hnal se po
silnici, jako bychom měli za patami čerta se stříbrnýma očima.
Problém byl, že ti čerti se stříbrnýma očima jsme byli my.
Oba jsme byli nesmrtelní a Ethan měl pravděpodobně na kontě
celé století řidičských zkušeností, jenže to neznamenalo, že jeho
ostře řezané zatáčky byly méně děsivé. Prohnal se přes semafory na
červenou a pokračoval na Lake Shore Drive, odbočil na jih, znovu na
to šlápnul… A takhle řídil celou dobu, až jsme rozzářené městské
panorama nechali za zády.
Skoro jsem se bála zeptat, kam nás to veze – opravdu jsem chtěla
vědět, kde si upíří predátoři upouštějí politickou páru? –, ale když
jsme dojeli k Washingtonovu parku, už jsem se ptát nemusela. Vyjel
z Lake Shore Drive a o několik pištivých zatáček později jsme vjeli
na Promontory Point, což je malý poloostrůvek vybíhající do jezera.
Ethan projel kolem budovy s věžičkou na vrcholu a zastavil s autem
před kamennou římsou, která dělila trávu od jezera.
Beze slova vylezl z auta a zabouchl za sebou dveře. Když
přeskočil kamennou zídku, jež obklopovala poloostrov, a zmizel z
dohledu, odepnula jsem si pásy. Nejvyšší čas dát se do práce.
 KAPITOLA 4

a…DIVOKÉ ZVÍŘE
Vzduch byl vlhký a těžký, ostrý pach ozónu signalizoval déšť.
Jezero vypadalo, jako by jím už teď zmítala bouře: hnaly se po něm
bíle zpěněné vlny jako rozeklané zuby a narážely na kamenitý břeh.
Vzhlédla jsem k obloze. Na jihozápadě se již rozpínal obrovský
bouřkový mrak ve tvaru kovadliny, viditelný pokaždé, když ho
osvítil blesk.
Bez varování se ozvala třeskutá rána.
Vyskočila jsem a ohlédla se k budově v obavě, že do ní uhodil
blesk. Ale stavba byla tichá a klidná, a když tichem otřásla další rána,
došlo mi, že ten zvuk přichází z hloučku stromů na opačné straně
budovy. Obešla jsem ji a našla Ethana pod borovicí. Stál tam jako
zápasník, připravený k souboji s deset metrů vysokým sokem. Pěsti
měl vztyčené a tělo napjaté.
„Pokaždé!“ zařval. „Pokaždé, když se mi povede dostat věci pod
kontrolu, tak nás zase někdo zatáhne do nějaký pakárny!“
A pak se rozmáchl a zaútočil na strom – pěstí.
Křach.
Strom se zakymácel, jako by do něj narazil náklaďák, zamával
větvemi, až jehličí zašumělo. Ve větru byla cítit vůně borové mízy a
taky krve. A to nebylo jediné, co se neslo vzduchem. Z Ethanova těla
vycházely vlny magie a plnily prostor kolem nás typickým brněním.
Aha, pomyslela jsem si, tím se vysvětluje, proč jel sem a ne do
Domu. S takovou spoustou potlačovaného hněvu Ethan domů jet
nemohl. Cadoganští upíři – dokonce i ti, kteří nebyli vůči magii tak
citliví jako já – by poznali, že je něco špatně, a to by napjatou
atmosféru určitě nezmírnilo. Tohle byla zjevná nevýhoda všech
upířích Mistrů – být totálně vytočený a nemít v tom stavu kam jít.
„Máš vůbec ponětí, jak dlouho mi trvalo a kolik práce mi dalo,
než jsem z tohohle udělal respektuhodný a úspěšný Dům? A tenhle
člověk – tahle malá nicka v chronologii světa – mi vyhrožuje, že mi
to všechno sebere.“
 Ethan se připravoval na další úder, ale klouby už měl zkrvavené a
ten ubohý strom na tom asi nebyl o moc líp. Chápala jsem, že se
potřebuje vybít, když mu někdo chce přišít něco, co napáchali jiní,
ale sebepoškozováním ten problém asi nevyřeší. Byl čas zasáhnout.
Stála jsem na trávníku mezi budovou a jezerem: usoudila jsem, že
to je dokonalé místo k uvolnění trochy napětí. „Co kdyby sis vybral
protivníka své velikosti?“ zavolala jsem.
Otočil se s jedním obočím vzdorovitě vytaženým. „Neprovokuj
mě, Ochránkyně.“
Sundala jsem sako kompletu a hodila ho na zem, potom jsem dala
ruce v bok a snad už naposled dneska v noci sebrala upíří kuráž.
„Bojíš se, že na mě nemáš?“
Jeho výraz byl nedostižný – stejnou měrou dychtivý i podrážděný
–, jeho mužnost bojovala s tendencí udusat toho, kdo zpochybnil
jeho autoritu. „Dávej si pozor na pusu.“
„Byla to regulérní otázka,“ namítla jsem. Ethan už šel ke mně a
vůně jeho krve sílila. Nemohla jsem zastírat, že to ve mně budilo
hlad. Už jsem Ethana dvakrát v minulosti kousla a pokaždé to byl
nezapomenutelný zážitek. Smyslný tak moc, že mi bylo až
nepříjemné to přiznat. Vůně jeho krve spustila řetězec vzpomínek a
já věděla, že už mi stříbrní oči, i když mi teď nebylo vhod, jak moc
mě přitahuje.
„Byla to dětinská otázka,“ zavrčel a udělal další krok vpřed.
„Nesouhlasím. Jestli se chceš bít, zkus to s upírem.“
„Tvoje snaha dělat chytrou ti nijak nepomáhá, Ochránkyně.“
Už byl na dosah a z kloubů na pravé ruce, odřených skoro na
kost, mu kapala krev. Zahojí se to, a dokonce i rychle, ale určitě to
bolelo.
„A vida, stejně jsi tady,“ řekla jsem a zatnula ruce v pěst.
Oči se mu stříbrně leskly. „Pamatuj na své postavení.“
„Uleví se ti, když mi připomeneš, kdo je kdo?“
„Jsem tvůj Mistr.“
„Ano, to jsi. Můj Mistr jsi v Hyde Parku, v Creeley Creeku a taky
všude, kde jsou slezlí tvoji upíři. Ale tady jsme jen ty, já a tvůj vztek,
za který může Tate. Takhle se do Domu vrátit nemůžeš. Magie z tebe
úplně stříká a dosáhneš jen toho, že si všichni budou dělat ještě větší
starosti než doteď.“
Nad obočím mu zacukalo, ale držel jazyk za zuby.
„Tady venku,“ řekla jsem tiše, „jsme jen ty a já.“
„Tak potom neříkej, že jsem tě nevaroval.“ Nato bez servítků
udělal svůj nejoblíbenější ohyb, výkop s otočkou, mířený na mou
hlavu. Jenže já ho zablokovala paží a ramenem.
Když jsem mu překazila tenhle úder, vrátil se do výchozí pozice.
„Nepřeceňuj se, Ochránkyně. Porazila jsi mě jen jednou.“
Pokusila jsem se taky o výkop s otočkou, ale vyhnul se mu, skrčil
se a přetočil, než opět zaujal pozici. „To sice jo,“ řekla jsem, „ale
kolik podřízených tě přemohlo přede mnou?“ Zamračil se a pokusil
se o kombinaci direktů, kterou jsem snadno odrazila. Mohli jsme sice
do těch ran dát veškerou upíří sílu, ale přesto to nebyl skutečný
souboj. Tohle byla jen hra. Upuštění páry. „Jen se neboj,“ řekl. „Sice
jsi mě jednou skolila, ale já tě předtím přemohl a vím, že to dokážu
znova.“ Byl teď arogantní, shodil ze sebe to jemné, ale houževnaté
pozlátko, do něhož se v poslední době balil. Já jsem však dokázala
převést jeho zlost do romantického žáru, jenž zjemnil jeho rány.
Uhnula jsem direktu, do kterého stejně nedal všechno. „Nedělej si
naděje. Tímhle způsobem vyhládlá nejsem.“
„Já si pořád dělám naděje, když jsi poblíž.“
„Pak se od tebe budu držet dál,“ zašvitořila jsem. „To se s funkcí
Ochránkyně příliš neslučuje.“
„Ani se to neslučuje s tvým případným zatčením,“ vrátila jsem ho
k aktuálnímu tématu.
Ethan si rukama prohrábl blonďaté prameny a spojil prsty na
temeni. „Dělám, co můžu, abych udržel město pohromadě. Je to
pořád těžší. A teď, během pár hodin, zažijeme odvrácenou stránku
svobody projevu, zjistíme, že Chicago má domobranu a taky že Tate
vytáhl do boje. Proti mně.“ Srdce se mi sevřelo soucitem, ale odolala
jsem nutkání se ho dotknout. Připomněla jsem si, že jsme kolegové.
Nic víc.
„Vím, že je to frustrující,“ řekla jsem. „Taky vím, že to Tate s tím
zatykačem přepískl. Ale co jiného se dá dělat než snažit se ten
problém vyřešit?“
 Ethan se zamračil, otočil se zpátky k jezeru a vykročil směrem k
němu. Okraj poloostrova terasovitě sestupoval v kamenných
obloucích do vody. Sundal sako, opatrně ho položil na kamennou
zídku a sedl si vedle něj.
Bylo špatné cítit se maličko zklamaná, že si nesundal i košili?
Když jsem k němu přišla, zvedl oblázek a mrštil ho do vody.
Navzdory rozbouřené hladině letěl jako střela.
„Nezní mi to jako mejdan,“ řekla jsem. „Myslím to, co popisoval
pan Jackson. Alespoň to neodpovídá tomu, jak jsi je popisoval
předtím. Nevidím to na svádění ani uhranutí. Tohle není utajované
hobby.“ Čekala jsem na jeho odpověď a odhrnula prameny z tváře.
Zvedal se vítr. Ethan se natáhl pro další oblázek a opět ho mrštil, až
to zasvištělo. „Pokračuj,“ řekl a mně se trochu ulevilo. Vrátili jsme se
k politice a taktizování. To bylo dobré znamení.
„Zažila jsem První hlad a První hlad v druhém kole. Obojí mělo
příchuť smyslnosti, to jistě, že v zásadě to bylo pořád o krvi – o
žízni. Ne o ovládání lidí a zabíjení.“
„Jsme upíři,“ podotkl suše.
„Jo, protože pijeme krev, ne protože jsme psychopati. Neříkám,
že psychopatičtí upíři neexistujou, nebo že nejsou takoví, kteří by pro
krev nezabíjeli, když po ní prahnou, ale v tomhle případě se mi to tak
nejeví. Zdá se mi to jednoduše jako čisté násilí.“
Ethan chvíli mlčel. „Hlad po krvi je v rozporu s násilím. Když už,
tak souvisí se sváděním, s přitahováním lidí blíž. Je to
neodmyslitelná součást upířího uhranutí.“
Uhranutí bylo starodávné upíří kouzlo – schopnost upírů uchvátit
ostatní buď pomocí manipulace nebo přizpůsobením vlastního
vzhledu k tomu, aby byli pro oběť atraktivnější. Já byla na tohle
kouzlo úplně levá, ale zato se zdálo, že jsem sama vůči uhranutí dost
imunní. „Tohle je už podruhé, co nás mejdany dostaly do potíží,“
poznamenala jsem. „Až doteď jsme se tomu vyhýbali, ale je načase
je zarazit. Jenže nemůžeme předstírat, že tohle je prostě úplně
normální party, která se někomu vymkla z rukou. Tohle je prostě…
divné. A abychom neviděli všechno tak černě, tak aspoň ti Tate dává
šanci ten problém vyřešit.“
 „Dává mi šanci? To je snad hodně slabé slovo. Dělá přesně to, o
co se snažil Nick Breckenridge – vydírá nás, abychom jednali.“
„Nebo nám dává příležitost, kterou jsme předtím neměli.“
„Jak to myslíš?“
„Nutí nás odhalit strategii,“ řekla jsem. „Což znamená, že místo
abychom chodili kolem Greenwichského prezidia po špičkách a
starali se, co si o nás který Dům pomyslí, jsme nuceni jít a něco s tím
dělat. Aspoň využijeme trochu toho politického potenciálu, o kterém
pořád meleš.“ Ethan panovačně povytáhl obočí.
„Teda mluvíš. O kterém rozumně a uvážlivě hovoříš.“ Tentokrát
zakoulel očima.
„Podívej,“ pokračovala jsem. „Když jsme naposledy řešili
mejdany, nutil jsi mě zaměřit se na riziko médií. Dneska v noci se
prokázalo, že se ten problém nevyřeší, když se budeme jen klepat,
aby na to nikdo nepřišel. Potřebujeme se k tomu postavit čelem. Je
nutné učinit mejdanům přítrž.“
„Ty chceš říct upírům, že už nemůžou pořádat orgie s lidskou
krví?“
„No, tahle slova jsem použít nechtěla. A taky jsem měla v plánu
vzít si na to svůj meč.“ Pousmál se. „S ocelí v rukou jsi pastva pro
oko.“
„Ano,“ souhlasila jsem. Položila jsem si ruku na břicho. „A teď,
když to vidíme z té lepší stránky, pojďme si dát něco na zub. Mám
hlad jako vlk.“
„A kdy nemáš?“
„Ha ha.“ Šťouchla jsem ho do paže. „Pojď. Dáme si hovězí po
italsku.“
Podíval se na mě. „Předpokládám, že to v chicagských
kulinářských kruzích zaujímá nějaké důležité postavení?“
Jen jsem tam stála, litovala ho, že nikdy neochutnal báječný
sendvič s hovězím po italsku, a pobuřovalo mě, že tu bydlí tak
dlouho a tak moc se izoloval od věcí, které dělají tohle město
Chicagem.
„Stejně důležité jako pálivé papričky a chicagská pizza. Pojďme,
můj pane. Teď je řada na tobě, aby ses něco přiučil.“
Zahuhlal, ale nechal se obměkčit.
 Jeli jsme do univerzitního kampusu, nechali auto v parkovacím
pruhu podél ulice a postavili se do fronty spolu s lidmi, kteří se šli
najíst během noční směny, a studenty, kteří si potřebovali dát pozdní
svačinku. Konečně jsme si objednali a šli k pultíku, kde jsem naučila
Ethana postoji, který Bůh stvořil extra pro obyvatele Chicaga: s
nohama od sebe, lokty na stole a sendviči v ruce.
Ethan nepromluvil od chvíle, kdy mu přinesli jeho
dvaceticentimetrový sendvič s hovězím po italsku, z něhož ještě
kapala šťáva. Když mu po prvním kousnutí skápla na podlahu před
nohy – nikoli na drahé italské boty –, velkoryse se na mě usmál.
„Výborně, Ochránkyně.“
Kývla jsem s plnou pusou housky, hovězího a papriček, šťastná,
že se Ethanovi zlepšila nálada. O mé posedlosti masem a uhlohydráty
si myslete, co chcete, ale nikdy nezpochybňujte schopnost natenko
nakrájeného hovězího v žemli udělat muže šťastným – upíra nebo
člověka, to je jedno.
A když už je řeč o štěstí, tak mě napadlo, o co všechno se ještě
Ethan připravil. „Byl jsi někdy na zápase Cubs?“
Ethan si otřel ústa papírovým ubrouskem a já se podívala na jeho
klouby – už se zahojily. „Ne, nebyl. Nejsem žádný velký baseballový
fanda, jak víš.“
Fanda nebyl, ale přesto se mu povedlo získat míček s podpisy
hráčů Cubs, který nahradil můj starý, o nějž jsem přišla. Tohle gesto
mě vyhodilo ze sedla, ale povedlo se mi to ustát.
„No to mě napíchni na kůl,“ řekla jsem. „Ale vážně – ty pobýváš
v Chicagu takovou dobu a nikdy jsi nebyl ve Wrigley? Taková
hanba. Musíš se tam podívat. Samozřejmě na noční zápas.“
„Samozřejmě.“
K vysokému baru, kde jsme stáli, se blížila dvojice urostlých
mužů s kníry, tričky s logem Bears a sendviči v rukou. Zabrali místo
vedle Ethana, rozkročili se, rozbalili hovězí a pustili se do něj.
Už při druhém kousnutí se ohlédli a všimli si, že vedle nich stojí
dva upíři.
Ten blíže k Ethanovi si přejel ubrouskem po mastném kníru a
podíval se nejdřív na mě, pak na Ethana. „Vy dva jste mi nějaký
povědomý. Neznám vás odněkud?“
 Jelikož moje fotka byla před dvěma měsíci rozmázlá po celé
titulní straně a Ethan se od útoku na Cadogan několikrát objevil v
místních zprávách, pravděpodobně jsme byli profláklí.
„Jsem upír z Cadoganského Domu,“ řekl Ethan.
Naše část restaurace – ne plná, ale přesto osazená nočními
hladovci – ztichla.
Tentokrát muž vrhl podezíravý pohled na naše sendviče. „Vám
tohle chutná?“
„Je to skvělé,“ řekl Ethan a ukázal na mě. „Tohle je Merit. Je z
Chicaga. Trvala na tom, že to musím ochutnat.“
Muž a jeho společník se naklonili, aby na mě viděli. „Je to tak?“
„Je.“
Chvíli mlčel. „Už jste zkusil hlubokou pizzu? A paprikovej
hotdog?“
Zahřálo mě to na srdci. Možná jsme byli upíři, ale tihle chlapi
aspoň chápali, že jsme v první řadě z Chicaga. Znali jsme
baseballový stadion Wrigley Field a zábavní park Navy Pier,
bývalého starostu Daleyho a zácpy v dopravní špičce, fotbalový
stadion Soldier Field v prosinci a pláž Oak Street Beach v červenci.
Zažili jsme zuřivé sněhové bouře a ještě úmornější vlny horka.
Ale především: znali jsme jídlo. Taquerias, paprikové hotdogy,
pizzu s vysokým okrajem a skvělé pivo. Pekli jsme, smažili, dělali na
způsob soté, grilovali, rádi jsme si užívali sluníčka a tepla, dokud to
šlo, a sdíleli jsme to jídlo společně.
„Obojí,“ řekla jsem. „Koupila jsem mu pizzu U Saula.“ Muž
zastříhal huňatým obočím. „Vy znáte U Saula?“
Šibalsky jsem se usmála. „Smetanový sýr a dvojitá porce
slaniny.“
„Óooo,“ řekl ten muž a usmál se od ucha k uchu. Pustil ubrousek
a rozhodil rukama do vzduchu. „Smetanovej sýr a dvojitá slanina.
Tady náš zubatej kámoš zná Saulovu specialitku!“ Pozvedl obrovský
papírový kelímek sodovky k přípitku. „Na vás, můj příteli. Na dobrý
jídlo a tak dál.“
„A na vás,“ řekl Ethan, pozvedl sendvič a kousl si. Pálivé hovězí
ve jménu míru. To se mi líbilo.
 „Překvapuje mě, že jsi mu řekl, že jsme upíři,“ řekla jsem
Ethanovi cestou zpátky do auta. „Teda že ses k tomu doznal,
vzhledem k tomu, co jsme dneska večer viděli.“
„Někdy se předsudky dají vyvrátit jedině připomenutím toho, co
máme společné. Cílit na jejich vnímání toho, co znamená být
upírem… nebo člověkem. Kromě toho, neptal by se, kdo jsme,
kdyby to alespoň netušil, a lhaní by ho zřejmě jen ještě víc rozčílilo.“
„Dost možná.“
Velkoryse se usmál. „Navíc jsi na něj určitě udělala dojem svými
řečmi o smetanovém sýru a dvojité slanině.“
„Kdo by se nenechal okouzlit smetanovým sýrem a dvojitou
slaninou? Teda asi kromě vegetariánů. Ale vegetariánství – jak jsme
důkladně prověřili – není nic pro mě.“
Ethan mi otevřel dveře od auta. „Ne, Ochránkyně, to není.“
Nastoupila jsem a on taky, ale hned nenastartoval. „Nějaký
problém?“ zeptala jsem se.
Zamračil se. „Nejsem si jistý, jestli jsem připraven vrátit se do
Domu. Ne že bych snad chtěl být v Creeley Creeku, ale dokud se
nevrátím do Hyde Parku, nenabude ta nepříjemná záležitost reálných
obrysů.“ Podíval se na mě. „Dává to smysl?“
Jen čtyři sta let starého Mistra upíra může vůbec napadnout, že
doktorandka nechápe, co je prokrastinace. „Samozřejmě že ano.
Prokrastinace je velmi lidská emoce.“
„Nejsem si jistý, jestli na ni mají lidi monopol. A co víc, nejsem
si jistý, jestli se tohle dá brát jako prokrastinace.“
Obrátil se zpátky a otočil klíčky v zapalování. „Na rozdíl od toho,
co děláš ty.“
„Co dělám?“
Maličko se usmál – jen jako záchvěv. „Prokrastinuješ,“ řekl.
„Vyhýbáš se tomu, co je mezi námi nevyhnutelné.“
„Jak dlouho trvá ‚nevyhnutelné‘, když jsi nesmrtelný?“
Zakřenil se a vyjel s mercedesem z parkovacího pruhu. „Myslím,
že to zjistíme.“ Jedna letní noc v Chicagu. Tři bitvy před námi.
Když jsme dojeli zpátky, protestující tam ještě byli a jejich zjevná
nenávist se vůbec nezmírnila. Na druhou stranu se zdálo, že jim
trochu ubylo energie; tentokrát seděli na úzkém pruhu trávníku mezi
chodníkem a silnicí. Někteří posedávali na campingových židličkách.
Jiní seděli v páru na dekách a jeden se opíral druhému o rameno,
protože už bylo hodně pozdě. Předsudky byly takhle na noc očividně
vyčerpávající.
Malik nás uvítal u dveří s deskami v rukou. Ethan se mu před
příjezdem do Domu ohlásil telefonem. Malik byl vysoký, s kakaovou
pletí, světle zelenýma očima a krátkým sestřihem.
Měl vznešené vystupování následníka trůnu – ramena držel
dozadu, čelist zatnutou, oči bystré a stále v pohotovosti, jako by
čekal, že na hradby zaútočí nájezdníci.
„Domobrana a zatykače,“ řekl Malik. „Nejsem si jistý, jestli je
pro vás dva dobré, abyste spolu nadále opouštěli Dům.“
Ethan souhlasně odfrkl. „V tomto okamžiku se mi s tebou chce
souhlasit.“
„Tate naznačil, že ten domnělý incident byl násilné povahy?“
„Mimořádně násilné, tedy podle očitého svědka,“ řekl Ethan.
Jakmile jsme byli v Ethanově kanceláři a on za námi zavřel,
přešel k jádru věci. „Jde o to, že se upíři přestali ovládat a zabili tři
lidi. Podle toho, co popsal pan Jackson, to však vypadá mnohem
krvavěji než typický mejdan.“
„Pan Jackson?“ tázal se Malik.
Ethan zamířil ke stolu. „Náš očitý svědek. Potenciálně pod
vlivem, ale dost střízlivý na to, aby Tatea přesvědčil. A tím
‚přesvědčil‘ myslím, že mi Tate vyhrožuje, že mě nechá zatknout,
jestli ten problém nedám do pořádku, ať už jde o cokoli.“
Malik vykuleně těkal očima z jednoho na druhého. „Takže to
myslí opravdu vážně.“
Ethan kývl hlavou. „Už má připravený zatykač. Tímto se ten
problém momentálně stává naším ústředním zájmem. Tate tvrdí, že k
incidentu došlo ve West Townu. Projdi opět všechno, co víme o
mejdanech. Nějaká spojitost s touhle čtvrtí? Mluvil někdo o násilí? O
čemkoli, co by odpovídalo rozsahu, o němž vypověděl ten svědek?“
Ethan zadal jeden úkol a obrátil se ke mně. „Po západu slunce
promluv s dědou. Požádej ho, aby vypátral, co se povídá o incidentu
popsaném Jacksonem – co se týká upírů, Domů, čehokoli –, a ať ti
předá jakékoli nové informace, které získají o mejdanech. Možná se
v tomto případě skutečně nejedná o mejdan, ale prozatím je to jediné
vodítko, které máme. A každopádně,“ dodal a díval se chvíli na mě,
chvíli na Malika, „učiňme těmto věcem přítrž, ano?“
„Můj pane,“ souhlasila jsem kývnutím hlavy. Rozhodně dědečka
navštívím, ale okruh mých přátel se za posledních pár měsíců
poněkud rozrostl. Nedávno jsem byla požádána, abych vstoupila k
Rudé gardě, skupině jakýchsi upířích hlídacích psů, která dohlíží na
Mistry a Greenwichské prezidium. Tu nabídku jsem odmítla, ale
využila jsem konexí a přivolala Rudou gardu na pomoc, když náš
Dům čelil útoku. Možná, že přichází čas, abych to znovu zvážila…
„A tenhle McKetrick?“ zeptal se Malik.
„Ten počká,“ odpověděl Ethan s rozhodným výrazem. „Počká si
až do soudného dne, protože my z Chicaga neodejdeme.“
Až slunce zapadne, navštívím dědu. Ale předtím mi zbývalo ještě
pár hodin tmy a mnoho hodin světla. Všechny ložnice v Domě, kde
bydlela asi devadesátka z celkových tří stovek cadoganských upírů,
vypadaly jako malé ubikace. Postel. Psací stůl. Noční stolek. Malý
šatník, malá koupelna. Nebylo to nic moc, ale mohli jsme si v nich
dopřát oddych od upířích dramat. Vzhledem k nepříjemnostem, do
jakých jsme se často dostávali, nám trocha klidu přišla vhod.
V mém pokoji ve druhém patře – stejně jako ve zbytku Domu –
to pořád bylo cítit nedávnými úpravami. Novou malbou. Cementem.
Plastem. Vlastně mi to ale docela vonělo, jako nový začátek. Nový
start. Jakmile jsem zavřela dveře, strhla se venku bouřka a déšť začal
bičovat mé okenice. Svlékla jsem si komplet a z nohou skopla
lodičky ve stylu Mary Jane, šla do mrňavé koupelny a umyla si
obličej. Make-up šel dolů snadno. Vzpomínky však nebylo tak
snadné smýt.
Šlo o příliš výrazné obrazy, které nešly ignorovat – zvuky,
výrazy, dojmy z Ethana a jeho těla. Snažila jsem se ty myšlenky
odstínit, zachovat si jasnou hlavu, abych se mohla věnovat práci.
Jenže tu byly pořád. Teď už sice trochu míň pichlavé, ale umlčet se
nedaly. Na každý pád si zřejmě budu ty vzpomínky vláčet s sebou.
Když jsem si oblékla tílko a šortky, mrkla jsem přes rameno na
hodiny. Do svítání mi zbývaly dvě hodiny, což znamenalo, že mám
ještě hodinu do svého týdenního rande s dalším oblíbeným blond
upírem. Spíš upírkou.
Mým prvním úkolem bylo uspokojit základní upíří potřeby.
Prošla jsem chodbou do kuchyňky ve druhém patře a usmála se
cestou na pár povědomých upírů. Každé patro Domu mělo kuchyňku,
což byla velmi šikovná věc, protože naléhavé upíří choutky se
neohlížely na otvírací dobu jídelny. Otevřela jsem lednici, vyndala si
dvě krabičky krve skupiny A (dodávané firmou s laciným jménem
Blood4You) a vrátila se do svého pokoje. Většina upírů má to štěstí,
že umí do velké míry ovládat svou krvežíznivost, včetně mě. Ale
stejně jsem krev potřebovala, i když jsem nápojové krabičky hned
nerozsápala. Chuť na krev byla u upírů podobná jako u normálních
lidí žízeň; když se pití odkládá do chvíle, kdy jste už pořádně
vyprahlí, je už obyčejně pozdě.
Čekala jsem na příchod Její Výsosti, zapíchla brčko do jedné
krabičky a studovala stoh knih, který už začínal šplhat nahoru po zdi.
Byla to moje hromádka knih čekajících na přečtení. Obvyklé žánry.
Holčičí čtení. Akční. Držitelé Pullitzerovy ceny. Milostný román o
pirátovi a panně v blůzce s hlubokým výstřihem (No a co? I upírka si
občas s chutí přelouskne nějakou tu nestydatou romanťárnu.)
I když jsem poslední hodiny před úsvitem často trávila ve svém
upířím pokoji, seznam čekajících knih se neztenčoval. Za každou
přečtenou jsem našla v knihovně našeho Domu náhradu. A tu a tam
mě při probuzení za soumraku za dveřmi čekala hromádka knih,
kterou tu podle všeho nechal náš knihovník, další podřízený upír.
Jeho výběr se většinou vztahoval k politice: příběhy o prastarých
konfliktech mezi upíry a kožoměnci; životopisy stovky politiků, kteří
byli vůči upírům nejpřátelštější v historii Západu; soupisy upířích
historických událostí. Naneštěstí měly ty knihy i přes vážné téma
vesměs stupidní názvy.
Až na vrchol: Jak upíři přispěli k západní architektuře
Tesáky na miskách vah: Upíří politici v historii
Pít, či nepít. To je, oč tu upírům běží
Krvavý párek, krvavé dušené, krvavý pomeranč: Jídlo pro každou
příležitost
 A odporně pojmenovaný Plazma-atlas, obsahující mapy
důležitých upířích destinací.
Možná byl šéfredaktor upířích publikací ten samý vtipálek, který
vymyslel jména kapitol v Kánonu, neboli Průvodci
severoamerickými Domy. V tom byly podobné slovní hříčky – a
podobně směšné. Upřímně, nehledě na jména – když se po Domě
pohyboval Ethan, bylo pro mě rozhodně výhodné číst si ve svém
pokoji. Vyhýbala jsem se Mistrovi? Zcela určitě. Ale když už člověk
musí čelit lákadlům, která nemůže mít, proč si nenajít nějakou
produktivnější zábavu?
Řečeno jinak, proč si objednávat dezert, když si nemůžete
kousnout?
A tak jsem tu seděla v tílku a boxerkách, v tureckém sedu na
posteli a knihou Pít, či nepít v ruce a déšť bubnoval do střechy nade
mnou. Vzdychla jsem, opřela se o polštáře, ponořila se do slov a
doufala, že najdu něco mírně zábavně naučného. Nebo informativně
naučného.
To je fuk.
O hodinu později zaťukala Lindsey a já přehnula roh stránky, na
které jsem skončila (hrozný zlozvyk, já vím, ale nikdy jsem prostě
neměla při ruce záložku).
Kniha byla spíš informativního rázu, zabývala se nejstaršími
zaznamenanými případy stavu, který autor nazýval hemoanhedonie –
neschopnost prožívat potěšení při pití krve. Upíři s touto poruchou
měli obyčejně tendenci démonizovat ty, kteří pili. Když se k tomu
přidá fakt, že být „praktikujícím“ upírem bylo samo o sobě
nebezpečné – lidem se totiž obvykle nelíbilo, když si z nich někdo
chtěl udělat pohárek na pití –, tak se upíři logicky začali scházet a
popíjet tajně, dál od očí těch, co je kritizovali a… abrakadabra,
zrodily se mejdany.
S tímhle historickým střípkem v hlavě jsem odložila knihu na
noční stolek a otevřela dveře. Lindsey, moje kolegyně strážkyně a
nejlepší kamarádka v Domě (za předpokladu, že se nepočítá Ethan, a
já měla dojem, že nepočítá), stála na chodbě s blonďatým ohonem,
vražednou figurou a pošetilým úsměvem na tváři. Měla na sobě
džíny a černé tričko s bílým nápisem CADOGAN. Byla naboso a
nehty na nohou měla nalakované třpytivou zlatou. „Nazdar,
bloncko.“
„Merit. Dobrý hadry,“ hodila znaleckým okem po mém tílku s
nápisem ILLINOIS IS FOR OVERS a trenýrky Cubs s potiskem
trojlístků.
„Ochránkyně Cadoganského Domu, momentálně mimo službu, je
ti k službám. Vejdi.“ Sedla si na postel a já za ní zavřela.
Když jsme se skamarádily, strávila jsem jednu noc u ní v pokoji
pojídáním pizzy a sledováním reality show. Nebyla to zrovna
intelektuální zábava, ale chvíli jsme si mohly dopřát něco
nenáročného, starat se jen o to, která hvězdička chodí s rockovou
hvězdou, nebo kdo vyhrál tenhle týden bláznivou výzvu. Nemusely
jsme si lámat hlavu, která skupina lidí se nás snaží zabít. To druhé
totiž bylo po chvíli značně vyčerpávající.
Zapnula jsem svou mrňavou televizi (pořízenou za svůj plat
Ochránkyně) a přepnula na dnešní reality show, kde chlapi soutěžili
v řešení hádanek, aby mohli uniknout z ostrova svých bývalých
přítelkyň.
Bylo to hodně kvalitní pokoukání. Prvotřídní.
Přisedla jsem si k Lindsey na postel a strčila si za hlavu polštář.
„Jak dopadla schůzka s Tatem?“ zeptala se.
„Drama, drama, drama. Luc ti to poví. Spokoj se s tím, že Ethan
bude možná příští týden trčet v lapáku v Cook County.“
„Sullivan má sice zálibu ve všem tmavým, ale vsadím se, že
oranžová by mu fakt sekla. Oranžová s pruhama. Vrrrrr,“ řekla a
zatnula prsty jako kočičí drápy.
Lindsey byla ještě méně přesvědčená o tom, že Ethan se po
našem rozchodu nějak změní. Bohužel byl pořád stejně hezký.
„Určitě ocení tvou poklonu, až si navleče vězeňský obleček,“
řekla jsem. „Ačkoli Luc by mohl trochu žárlit.“
Luc byl Lindseyin šéf. Byl vysoký, vlasatý, tmavě zlaté prameny
zřejmě vyšisované od slunce během let, která strávil jako kovboj ve
vysokých botách na nějakém ranči na náhorní rovině, kde bylo víc
dobytka a koní než lidí a upírů. Luc nosil kovbojské boty i po své
přeměně v krvesaje a byl totálně zblázněný do Lindsey. Stručně
řečeno – nic z toho nebylo, všem až do útoku na náš Dům. Potom
spolu začali trávit víc času.
Nepřipadalo mi, že by to bylo nějak extra vážné, spíš nějaký
večer s filmem, společná svačina při západu slunce. Ale zdálo se, že
Luc konečně prorazil emocionální bariéru, kterou si vůči němu
vytvořila, aby si ho držela od těla. Naprosto jsem schvalovala směr,
který ti dva nabrali. Luc si už vytrpěl dost a bylo načase, aby taky
ochutnal vítězství.
„Luc se může starat sám o sebe,“ řekla Lindsey suše. „Určitě by
uvítal, kdyby ses té péče ujala ty.“
Lindsey zvedla ruku. „Dost o chlapech. Jestli budeš dál kafrat o
Lucovi, tak ti dám dvojitý sullivanovský úder, což v praxi znamená,
že z tebe budu po zbytek noci tahat, jaký má žhavý tělo a jak je
emočně retardovaný.“
„Kazisvěte,“ nafoukla jsem pusu, ale nechala jsem to být. Věděla
jsem, že si Lucem není stoprocentně jistá, i když s ním teď trávila víc
času. Nechtěla jsem ji zbytečně popichovat. A upřímně: i když se mi
zdá, že by se k sobě hodili, neznamená to, že je povinná s ním chodit.
Byl to její život a já to dokázala respektovat.
Takže jsem se na to vykašlala, pohodlně se vedle ní usadila a
potom už se nechala unášet předtočeným televizním brakem. Pokud
jde o relaxaci, tak masáži lávovými kameny a bahenní koupeli se to
nevyrovnalo, ale upír musí brát to, co je k mání.
 KAPITOLA 5

a TAM DOLE U ŘEKY

Když jsem se vzbudila, oblékla jsem si svou privátní uniformu –
džíny a tílko, boty na vysokém podpatku, cadoganský medailon, meč
a pager – a zamířila ven. Zastavila jsem se u brány Domu a snažila se
očíhnout trestnou uličku, kterou budu muset projít, jestli se chci
dostat k autu. Jeden z fae mě zřejmě prokoukl.
„Dneska večer jsou v klidu,“ řekl. „Ethan se o to postaral.“
Podívala jsem se na něj. „Postaral?“
Fae ukázal do ulice. Vykoukla jsem z brány a usmála se, když
jsem poznala Ethanovu strategii. Na rohu parkovala dodávka
prodávající hovězí po italsku a u ní tucet protestujících se sendviči v
ruce. Transparenty měli opřené o bok auta.
Ethan si musel očividně od někoho vyžádat laskavost.
„Pálivé hovězí ve jménu míru,“ zamumlala jsem a rychle
pospíchala přes ulici ke svému vozu, oranžovému hranatému volvu.
Auto bylo staré a zažilo lepší časy, ale dovezlo mě, kam jsem
potřebovala. Dneska v noci jsem potřebovala jet na jih.
Jeden by myslel, že když má můj dědeček tak fajnovou funkci,
jako je „ombudsman“ (což ve skutečnosti znamenalo „prostředník“),
bude mít nějakou pěknou kancelář v lepší budově v centru.
Jenže Chuck Merit, dříve policista, dnes úředník pro
nadpřirozeno, zůstával lidový, ať už pro nadpřirozený lid nebo pro
jiný. A tak místo načančané kanceláře s výhledem na řeku úřadoval v
nízké cihlové budově na South Side ve čtvrti, kde byly trávníky
obehnány pletivovým plotem.
Za normálních okolností byla ulice klidná. Dnes v noci však bylo
parkoviště před kanceláří plné aut, stejně jako ulice v rozsahu
několika bloků. Už jsem zažila situaci, kdy bylo dědečkovo
pracoviště obestavěno auty, to když se sem přijely hasteřit vodní
nymfy, které měly kabriolety s jasně rozeznatelnými značkami. Jenže
dnes tu stály omlácené, ojeté káry s prorezlými nárazníky a
různobarevnými barevnými cákanci.
 Zaparkovala jsem a vydala se přes dvůr. Dveře byly odemčené,
což bylo pro kancelář nezvyklé, a ozývala se tu hudba – chraplavý
hlas Johnnyho Cashe.
Budova byla zařízená ve stylu sedmdesátých let, ale problémy,
které se zde řešily, byly moderní a paranormální. Totéž zřejmě platilo
pro hranaté muže a ženy hemžící se po chodbách s plastovými
kelímky pomerančového džusu v rukou. Jak jsem se mezi nimi
proplétala, otáčeli se na mě a malými očky sledovali, jak kráčím
chodbou. Byli si všichni velmi podobní, jako tomu bývá třeba u
bratranců a sestřenic, kteří mají společné prarodiče. Všichni měli tak
trochu prasečí obličeje, pršáky a buclaté tvářičky.
Pokračovala jsem dozadu, do Catcherovy kanceláře, kterou
obýval s Jeffem Christopherem, úžasným kožoměncem, který
oplýval neuvěřitelnými technickými dovednostmi a ještě nedávno mě
balil. Cestou jsem minula velký stůl s ovocem: krájeným ananasem,
červenooranžovou papájou v míse z vodního melounu, stroužky
červeného pomeranče posypanými zrníčky z granátového jablka,
ananasovou slupkou plnou borůvek a kuliček hroznového vína.
Zřejmě občerstvení pro zdejší hosty, pomyslela jsem si.
„Merit!“ Jeff vystrčil hlavu ze dveří a už na mě mával, ať jdu dál.
Protáhla jsem se mezi několika dalšími muži a ženami a vešla do
kanceláře. Po Catcherovi ani stopy.
„Viděli jsme tě na bezpečnostní kameře,“ řekl Jeff a šel si
sednout ke své řadě počítačových monitorů. Hnědé vlasy mu pomalu
přerůstaly, měl je už skoro na ramena. Byly rovné, s pěšinkou
uprostřed a momentálně zastrčené za uši. Jeff měl jako vždycky na
sobě košili a khaki kalhoty, rukávy košile vyhrnuté po lokty, nejspíš
aby mu nepřekážely při práci na monstrózní klávesnici. Byl vysoký a
vyzáblý, ale kde se mu nedostávalo hmoty, tam to hravě doháněl
bojovými schopnostmi. Sílu kožoměnce nebylo radno podceňovat.
„Dík za záchranu. Co se to tady děje?“
„Den otevřených dveří pro říční trolly.“
Jak jinak. „Myslela jsem, že řece vládnou vodní nymfy?“
„Taky že jo. Nymfy určují pravidla a trollové dohlížejí na jejich
dodržování.“
„A to ovoce?“
 Jeff se usmál. „Dobrý postřeh. Říční trollové jsou vegetariáni.
Přesněji řečeno frutariáni. Nalákej je na ovoce a vylezou zpod
mostů.“
„A ze všeho nejraději mosty neopouštějí.“
Ohlédla jsem se. Ve dveřích stál Catcher, v ruce držel talíř ovoce
a na nose mu seděly hranaté obroučky, přesně jak řekla Mallory.
Tvořily zajímavý kontrast s vyholenou hlavou a světle zelenýma
očima, ale rozhodně mu sekly. Jeho vizáž se změnila z nadšeného
experta přes bojová umění na inteligentního svalovce. Ochránkyně to
rozhodně schvalovala. Stejně jako jeho typické tričko s
frajírkovským nápisem. Dnes to bylo: KVŮLI TOMUHLE JSEM
VSTÁVAL Z POSTELE?
„Pane Belle,“ řekla jsem a decentně svému dřívějšímu trenérovi
boje s katanou zasalutovala. „Ty brýle se mi líbí.“
„To mě těší.“ Šel ke svému psacímu stolu a začal zapichovat do
ovoce párátka.
Takže Catcher byl čaroděj a Jeff byl kožoměnec. Zastoupeni byli
i upíři, i když jen částečně. Chicagští Mistři upíři totiž nebyli moc
sdílní o tom, co se v Domech aktuálně děje, proto měl můj dědeček
jednoho tajného zaměstnance z řad krvesajů, který mu poskytoval
informace – a já jsem tipovala Malika, i když jsem neměla žádný
důkaz.
V myšlenkách jsem se vrátila k trollům. „Oni opravdu žijou pod
mosty?“ uvažovala jsem nahlas. „V slunci i dešti, v zimě i v létě,“
řekl Catcher.
„A proč den otevřených dveří? To má být udržování dobrých
nadpřirozených vztahů?“
„Teď, když se situace přiostřuje,“ řekl Catcher a soustředěně se
mračil, protože vydloubával párátkem semínka z kusu vodního
melounu, „jedeme podle telefonního seznamu. Každé z
nadpřirozených etnik má nárok na návštěvu – večer strávený s
ombudsmanem.“
„Situace se rozhodně mění,“ souhlasil Jeff.
„Rozhodně je poslední dobou hlučnější.“
Všichni jsme se ohlédli na říčního trolla se širokými rameny a
krátkými rezavými vlasy, který koukal do kanceláře. Zvědavě na nás
pomrkával široko od sebe posazenými očky. Nedalo se říct, že měl
nějaký krk, takže jak si nás prohlížel, otáčel celým tělem. Vzduch
rozvířil lehký magický vánek.
„Ahoj, Georgi,“ pozdravil Catcher.
George kývl a maličko zamával. „Všechno je víc slyšet. Hlasy.
Zvěsti. Vítr mění směr. Myslím, že ve vzduchu je zloba.“ Odmlčel
se. „Nelíbí se nám to.“ Upřel na mě tázavý pohled, který jako by se
ptal, jestlipak já mám nějaký podíl na tom, že je město hlučnější. Zda
k té zlobě nějak přispívám.
„Tohle je Merit,“ vysvětlil klidně Catcher. „Chuckova vnučka.“
Na Georgeovi bylo vidět, že se mu rozsvítilo. „Chuck je náš
přítel. Je… tišší než ostatní.“
Nebyla jsem si úplně jistá, co George myslí slovem „tichý“ –
měla jsem zdání, že to pro něj znamenalo víc než zkrátka jen absenci
zvuku –, ale bylo jasné, že to míní jako kompliment.
„Děkuji,“ řekla jsem a snažila se těm slovům vtisknout co nejvíce
vážnosti.
George si mě chvíli prohlížel. Přemýšlel. Možná hodnotil.
Nakonec kývl.
Zdálo se, jako by to pro něj mělo i další význam kromě přijetí
mých díků – jako by to byl výraz toho, že mě schvaluje. Taky jsem
kývla a snažila jsem se do toho vložit totéž. Dvě paranormální
bytosti, které se navzájem akceptovaly. Ač jsme každý náleželi k
jinému kmeni, přesto nás spojovaly dramatické události ve městě a
ombudsmanovy snahy učinit tomu přítrž.
Když bylo spojení navázáno, George opět zmizel.
„Moc toho nenamluví,“ poznamenala jsem.
„To vskutku ne,“ potvrdil Jeff. „Říční trollové si žijí sami pro
sebe, pokud od nich vodní nymfy zrovna něco nechtějí. A i potom se
jen objeví, udělají, co je třeba, a zase se vrátí pod mosty.“
„Co vlastně dělají?“
Jeff pokrčil rameny. „Všeobecně těžké práce. Fungují jako gorily
té které vodní nymfy v jejím říčním rajónu při sporech o hranice,
možná taky udržuji mír, třeba pomáhají i udržet konkrétní úsek řeky
čistý, když je voda hodně divoká.“
 Tím byl Jeff s vysvětlováním očividně hotov a natáhl se, aby
narovnal obrázek ve stříbrném rámečku postavený na rohu stolu.
Plyšové zvířátko s mnoha chapadly, které měl na jednom z monitorů,
jsem znala už z dřívějška, ale tenhle rámeček tu byl nový.
Šla jsem blíž a nakoukla na fotku v něm. Byl na ní on a Fallon
Keenová. Jeff a Fallon si padli do oka, když se rodina Keenových a
ostatní zástupci smečky sešli v Chicagu a rozhodovali, zda má každý
z nich zůstat ve svém městě, nebo se odebrat do pradávného domova
v Auroře na Aljašce. Smečka odhlasovala zůstat a Keenovic rodina
se ještě nevrátila domů do Memphisu. Mezitím se Jeff a Fallon
museli sblížit.
Na obrázku stáli vedle sebe před cihlovou zdí, měli propletené
prsty a dívali se na sebe. V očích měli něco důležitého. Že by už
láska?
„Vypadáš velmi šťastně,“ řekla jsem Jeffovi.
Zčervenaly mu tváře. „Catcher mi nadává, že prý na to jdu moc
rychle,“ řekl a pořád se díval na monitory před sebou. „Ale ten má
sám co říkat.“
„Přitom už sám bydlí s mou bývalou spolubydlící,“ souhlasila
jsem.
„On je pořád tady v kanceláři a slyší vás,“ ozval se Catcher. „A
když už mluvíme o téhle kanceláři, tak co tě vlastně přivádí?“
„Ale, jako obvykle. Nesu špatné zprávy. Ta první je, že tu máme
jakousi rádoby vojenskou organizaci, vedenou mužem jménem
McKetrick. Zablokovali nám autem silnici kousek od Domu. Byli v
plné vojenské zbroji – vojenské boty, černé oblečení, černá SUV bez
poznávacích značek.“
„Žádné černé vrtulníky?“ zeptal se Jeff.
„Jasně že ne. McKetrick se pasoval na spasitele, který zachrání
lid před upíří invazí. Myslí si, že naše tesáky jsou genetická vada.“
„Vada, kterou hodlá napravit?“ zeptal se Catcher.
Kývla jsem. „Přesně tak. Prohlašuje, že jeho cílem je vyhnat
upíry z Chicaga. Vzniklé vakuum zřejmě hodlá naplnit světlem své
osobnosti.“
 „Trochu zapátráme. Zjistíme toho co nejvíc.“ Catcher zvídavě
naklonil hlavu. „Jak jste se přes ně dostali, když vám zatarasili
cestu?“
„Ethan zavolal naše kamarády ze smečky. Keenovi přijeli s
rodinou a nějakými dalšími.“
„Pěkně,“ řekl Jeff uznale. „Ehm, a byla tam Fallon?“
„Byla. Ale měla na hlavě kšiltovku Cardinals. Nemohl bys s tím
něco udělat?“
Pokrčil rameny jako beránek. „V tomhle bohužel musím být na
její straně. Takže ne. Ale – slyšelas o tom, že Tonyi už se narodilo
dítě? Chlapeček, čtyři kila. Connor Devereaux Keene.“
Usmála jsem se na něj. Tonya byla Gabrielova žena; když jsem ji
naposledy viděla, byla už v pokročilém stádiu těhotenství a jméno
Connor už měli vybrané. „Čtyři kila? To je pěkný cvalík.“ Jeff se
potutelně usmál. „Přesně to říkala taky.“ Catcher si odkašlal. „Co
byla ta druhá věc?“
„Mejdany.“
Oba se na mě podívali.
„Co je s nimi?“ zeptal se Catcher.
„To byla taky moje první otázka. To nejmenší zlo je, že nám
mejdany prosákly na veřejnost tentokrát doopravdy.“
„A to největší zlo?“ zeptal se Catcher.
„Máme tu něco, co připomíná mejdany, ale ve skutečnosti se
jedná o zvěrstva páchaná psychopatickými upíry na více lidech.
Dosud máme zprávy o třech mrtvých, ale chybí fyzický důkaz.“ V
kanceláři zavládlo ticho.
„To myslíš vážně?“ zeptal se Catcher hrobovým hlasem.
„Na osikový kůl.“ Sdělila jsem jim detaily zážitků popisovaných
panem Jacksonem, taky jsem jim řekla o starostově vyšetřování a
naší návštěvě u něj. Znepokojilo mě, že tyhle podrobnosti ještě
neznali; vždyť dědeček byl městským ombudsmanem pro
nadpřirozeno. Měl by být první, komu Tate volal.
„Je to kvůli mně?“ zeptala jsem se. „Tají před ním Tate
informace, protože jsem jeho vnučka? Protože jsem v Cadoganu?“
Catcher odstrčil talíř s ovocem, opřel se lokty o stůl a promnul si
spánky. „Nevím, ale ta představa se mi opravdu nelíbí. Zato vím, že
by Chucka nepotěšila možnost, že jsme tady jen jako loutky, že Tate
otvírá naši kancelář paranormálům jen proto, aby si nemysleli, že je
mu po nich houby „A přitom před námi zatajuje důležité informace,“
dořekl Jeff.
„Na druhou stranu,“ pronesl zamyšleně Catcher, „by nám
nepříslušelo po tom pátrat. Tohle je práce detektivů chicagské
policie. Jenže jindy nám normálně dává informace, abychom mohli
kontaktovat Domy nebo Zbloudilé.“ Zakroutil hlavou. „Tate nám
vždycky připadal jako tajnůstkář. Myslím, že tohle jen dokazuje, že
člověk musí mít vždycky uši našpicované, i když je zdánlivě v centru
dění.“
„A když mluvíš o špicování uší, tak jak je to s mejdany? Něco
nového v éteru?“
Zamračil se. „Myslel jsem, že jsi mluvila s Malikem nebo
Ethanem a víš o těch třech, které jsme vystopovali?“
„Slyšela jsem,“ zahuhlala jsem.
Catcher kývl, vstal a šel k nově instalované bílé tabuli na konci
kanceláře, otevřel černý fix a začal s ním skřípat po tabuli. Nejdřív
nakreslil něco jako hranatou leklou rybu.
„Co to je?“
„Chicago,“ řekl, aniž by se otočil.
„Vážně? Takhle ty prezentuješ město, pro které pracuješ? Jako
rybu?“
„Opravdu vypadá jako ryba,“ řekl Jeff vzrušeně. „Ach, možná
jako asijský kapr. Má to být metafora na mejdany a invazivní
druhy?“
„Chytré,“ pochválila jsem Jeffa a usmála se na něj.
Opřel se do židle a zatvářil se pyšně. „Tohle slýchám od dam
často.“
Zakoulela jsem očima a otočila se zpátky ke Catcherovi, který na
nás zahlížel přes své brýle ve stylu Buddyho Hollyho. Musela jsem
se kousnout do rtu, abych se nezačala smát.
„Jak jsem říkal,“ pokračoval a přimaloval na svou mapku
hvězdičky, „za poslední dva měsíce víme o třech nových
mejdanech.“
„Od tajného upíra?“ uvažovala jsem nahlas.
 „O dvou z nich,“ přiznal Catcher. „A o tom třetím víme od
Malika. Všechno to byly zprávy z druhé nebo třetí ruky.“
Dobře, tím vybouchla moje teorie o tom, že tajným zdrojem
informací je Malik.
„Pak je tu ještě mejdan, který jsme navštívili na břehu jezera,“
dodal Catcher a přimaloval na mapku další hvězdičku.
O tomhle jsme se dozvěděli, až když bylo po všem a upíři se
odtamtud zdekovali. V důsledku toho jsme z místa činu odešli jen s
odhadem počtu zúčastněných a tušením, kdo další tam pátral – Rudá
garda a kožoměnec, z něhož se později vyklubal náš vyděrač.
„Ještě jsou tu mejdany, o kterých jsme věděli dřív, než jsme
navštívili místo konání tohohle.
A taky ten, o kterém mluvil Tate. Ten se konal ve West Townu.“
Catcher kývl, vzal modrý fix a vymaloval hvězdičky.
Mžourala jsem na Catcherův „nákres“, ale pořád jsem se v něm
nemohla vyznat. Kromě toho, že jsem v tom pořád viděla rybu.
„Mohl bys mi aspoň označit, kde leží Navy Pier?“ zeptala jsem se ho.
„Vůbec netuším, na co vlastně koukám.“
Catcher zamručel, ale vyhověl mi a nakreslil maličký obdélník,
trčící z jednoho boku ryby. Jeff se uchechtl. „To je Navy Pier, nebo
se nám Chicago právě vzrušilo?“
Rozchechtala jsem se tak, že jsem si trochu chrochtla, ale přestala
jsem v okamžiku, kdy Catcher praštil pěstí do nejbližšího stolu.
„Hej,“ protestovala jsem a ukázala na něj, „můj Mistr bude
možná do konce týdne bručet v Cook County, a to pro mě vůbec
nebude dobré. Sarkasmem si ulevuju od hromadícího se stresu, jak
jistě víš, protože jsi mě zažil s Mallory.“
Ironií bylo, že když jsem o vězení promluvila nahlas, zacukalo mi
nervozitou v žaludku. Ale Catcherův výraz změkl. Podíval se znovu
na tabuli a pousmál se koutkem úst. „No, možná to vypadá trochu
komicky.“
„A jelikož jsi to uznal, můžeš pokračovat,“ navrhla jsem
velkoryse.
„Takže mejdany,“ navázal plynule, „se konají nahodile po městě.
Není v tom žádný zjevný vzorec. Nemá to žádné epicentrum.“
 „To mluví samo za sebe,“ řekla jsem a narovnala se na židli.
„Tím pádem není žádné centrum mejdanů, tedy ne takové, ve kterém
by se konaly tyhle večírky, a ti upíři jsou natolik mazaní, že mění
místa konání.“
„Aby lidi ani Mistři – jestli tihle upíři patří k Domům – nepojali
podezření,“ dodal Jeff. „Přesně tak,“ řekl Catcher.
„A co rozsah?“ zeptala jsem se. „Počet zúčastněných? Pan
Jackson byl přesvědčen, že tam jsou tucty upírů a že se to celé mírou
násilí podobalo Americkému psychu.“
„Stejně jako u toho místa, kde jsme byli, máme teď informace o
tom, že je to jen hrstka upírů a několik lidí. Malá, intimní záležitost.
Zaměřená na dávání a přijímání krve. A mám-li pokračovat v
analogii s filmy, tak tohle není Klub rváčů.“
„Spíš něco jako Láska na první kousnutí,“ řekl Jeff.
Catcher znovu zakoulel očima. „Takže incident, o kterém se tu
bavíme, je co do velikosti a míry násilí něco dosud nevídaného, navíc
bez odpovídajícího hlášení pohřešovaných a skutečného důkazu o
spáchání zločinu.“ Pokrčil rameny. „Je nasnadě, že pan Jackson
neříkal čistou pravdu. Problém je, že jsme nemluvili s žádnými upíry,
kteří tam skutečně byli. To by byla pecka – mít tam vlastního
člověka hned od začátku. Přijít na to, jak to funguje, jak se předávají
informace, kdo se účastní a jestli se tak děje dobrovolně.“
„Můžeš se nabourat do dat chicagské policie?“ zeptala jsem se
Jeffa. „Podívat se, jestli něco není v jejich složkách?“
„Můžu obojí,“ řekl Jeff, předklonil se a začal vyťukávat do
klávesnice. „Možná mi chvíli potrvá, než se k tomu provrtám –
výstavba jejich IT je na prd –, ale ozvu se ti.“
Samozřejmě. Když ombudsmanova kancelář nemá informace,
neznamená to, že nejsou nikde žádné k mání. Nejspíš byl čas oslovit
další zdroj…
„Díky,“ řekla jsem oběma. „Můžete mi zavolat, když se dozvíte
něco dalšího?“
„Jasně. Předpokládám, že Sullivan tě chce poslat na nějaký šílený
psycho-upíří lov do terénu, co?“
„Silně to hrozí.“
„Když budeš potřebovat pomoct, zavolej mi,“ řekl Catcher.
 „Samozřejmě,“ souhlasila jsem, ale vlastně mě mezitím taky něco
napadlo. Nakonec Jonah i byl nabídnut jako partner.
„A jestli opravdu půjdeš,“ dodal Catcher, „sháněj se po popisech
totožnosti, hlídej, co se šustne o tom, jak kontaktujou upíry a
vytipovávají lidi.“
„Provedu.“
„Chceš, abych přivedl Chucka, než odejdeš?“ zeptal se Jeff.
Mávla jsem na něj. „Bez obav. Má plné ruce práce. Jen ať se stará
o svůj den otevřených dveří.“
„Jsem si poměrně jistý, že zvládnu jak práci, tak rodinu,“ ozval se
chraplavý hlas od dveří. Ohlédla jsem se a usmála se na dědečka,
který vešel do kanceláře. Dnes večer se pěkně oháknul, kostkovanou
košili s dlouhým rukávem tentokrát vyměnil za manšestrové sako.
Ale khaki kalhoty a staromódní boty s tlustou podrážkou zůstaly
stejné.
Šel ke stolu, na jehož okraji jsem seděla, a políbil mě na čelo.
„Jakpak se má můj nejoblíbenější upír?“ Vzala jsem ho kolem pasu a
napůl ho objala. „Jsou snad ve hře ještě nějací další?“
„Když už jsi o tom začala, tak ne. Je to s nimi obvykle dost
náročné.“
„Amen,“ řekli Catcher a Jeff současně.
Setřela jsem je pohledem.
„Co tě přivádí do našich končin?“
„Právě jsem říkala Catcherovi a Jeffovi, s čím se momentálně
potýkáme. Když to shrnu, černě oděné jednotky a mejdany podruhé a
lépe.“
Zašklebil se. „To by mě nepotěšilo, ani kdybych nebyl tvůj
děda.“
„Ne,“ souhlasila jsem.
„Taky jsem hrozně nerad poslem špatných zpráv,“ řekl, „ale tvůj
otec si mi stěžoval, že jsi s ním už několik týdnů nepromluvila.“
S otcem jsem nevycházela, ale ještě více mě teď naštvalo, že do
našeho sporu zatáhl dědečka. „Vidíš, zrovna včera večer jsem ho
potkala, když odcházel ze starostova domu. Měli jsme velice
příjemnou výměnu několika slov,“ ujistila jsem dědu.
„Hodná holka,“ řekl s úsměvem.
 Seskočila jsem ze stolu. Bylo načase pustit se do zbytku
vyšetřování. „Musím běžet a ty se stejně musíš věnovat svým
povinnostem, takže nechám na nich, aby tě do všeho zasvětili.“
„Jako bych se tomu mohl vyhnout,“ řekl dědeček. Ještě jednou
mě objal a pak mě pustil.
Rozloučila jsem se a šla zpátky k hlavním dveřím. Když jsem
procházela, říční trollové na mě pokyvovali, jako by mě schvalovali.
Možná ne jako upíra, ale alespoň jako vnučku muže, kterému
důvěřovali.
Přátelé ve vyšších kruzích byli rozhodně vhod – zvláště, když
máte ve stejně vysokých kruzích nepřátele. Zrovna když jsem se
chystala zpátky do auta, zazvonil mi telefon. Zavřela jsem dveře a
otevřela ho. Byla to Mallory.
„Nazdar, modrovlásko. Co se děje?“
Nepromluvila, jen začala hned brečet. „Mal, co je? Jsi v
pořádku?“
„Katarze,“ řekla. „Je to takový ten očistný pláč.“
Vydechla jsem. Byla bych ochotná zavařit si gumy, abych se k ní
dostala, kdyby byla v nebezpečí. Každá holka však ví, jak je očistný
pláč důležitý – když nebrečíte kvůli ničemu konkrétnímu, nýbrž
protože všechno se smotalo do obrovského, zašmodrchaného klubka.
„Je to něco, o čem by sis chtěla promluvit?“
„Trochu. Ale ne úplně. Já nevím. Můžem se sejít?“
„Jasně. Kde jsi?“
Popotáhla. „Pořád ještě v Schaumburgu. Jsem v Goodwin’s u
devadesáté vnitrostátní. Vím, že je to daleko, ale mohly bychom se
setkat tady? Máš čas?“
Goodwin’s byla jedna z oněch všudypřítomných restaurací s
nepřetržitým provozem, které můžete vidět před kancelářskými
budovami či u hotelových parkovišť. Hojně je navštěvují starší
spoluobčané ve čtyři odpoledne a teenageři o půlnoci. Mallory bych
nenazvala vyloženě gurmánkou, ale na blafy si přece jen nepotrpěla.
Jestli jsme se měly setkat v Goodwin’s, chtěla buď nemastné neslané
jídlo, nebo anonymitu.
Ani z jednoho jsem neskákala nadšením.
 „Právě jedu z kanceláře ombudsmana. Potrvá mi to tam asi tři
čtvrtě hodiny.
Stačí to?“
„Jo. Učím se. Budu tady.“
Tím učením se vysvětlovalo, proč vybrala tuhle restauraci.
Rozloučily jsme se a já se ještě chvíli dívala na dveře úřadu a
přemýšlela, jestli bych se měla vrátit a varovat Catchera, že jeho
holka je klubko nervů. Ale byla jsem přece nejlepší kámoška a ctila
jsem určitý kodex. Protokol. Zavolala mně, ne Catcherovi – i když
byl v kanceláři a evidentně k dispozici, tudíž se chtěla vypovídat
mně, a to se taky stane.
„Už jedu,“ zamumlala jsem a nastartovala.
Při řízení jsem si plánovala druhou část svého vyšetřování. Právě
tahle část byla trochu ošemetnější, protože mi připadalo, že mě můj
informátor nemá v lásce. Když jsme se poprvé setkali, byl Jonah
odměřený. Podruhé jsem ho přistihla v ulicích Wrigleyville, kde mě
určitě musel sledovat, aby se mi podíval na zoubek. Otestoval mou
odvahu.
Rudá garda byla založena před dvěma sty lety na ochranu Mistrů
upírů, ale nyní spíš na Mistry dohlížela. Když mi Noah Beck, vůdce
chicagských Zbloudilých, nabídl členství, informoval mě, že jestli na
to kývnu, bude mým partnerem Jonah, kapitán stráží chicagského
Domu Greyů. Ta nabídka mi lichotila, ale kdybych se připojila ke
skupině, jejímž účelem bylo hlídat Mistry, vypukla by v
Cadoganském Domě třetí světová válka. Kdyby se to Ethan
dozvěděl, bral by to ode mě jako facku.
Považovala jsem se za upírku-potížistku a nehodlala jsem ještě
přilévat olej do ohně.
Jonah, který mnou nebyl zrovna nadšen, asi nebrečel, když jsem
tu nabídku odmítla. Nečekala jsem, že tenhle telefonát bude o moc
lepší, ale Rudá garda měla informace o mejdanech – včetně toho, po
kterém uklidila. A jelikož jsem se při návštěvě u ombudsmana nic
moc nedozvěděla (ačkoli došlo alespoň k navázání diplomatických
vztahů s říčními trolly), byl Jonah oním zdrojem, z něhož jsem
hodlala čerpat.
 Už mi jednou volal, takže cestou na sever do Schaumburgu jsem
vytočila jeho číslo. Vzal to po několika zazvoněních.
„Jonah.“
„Ahoj, tady Merit.“
Nastala trapná pauza. „Týká se to Domu?“
Zřejmě tím myslel, jestli volám jménem Cadoganského Domu –
nebo kvůli Rudé gardě. „Ani ne. Měl bys chvilku?“
Další pauza. „Dej mi pět minut. Zavolám ti zpátky.“
Linka oněměla, a tak jsem se ujistila, že mám zapnuté vyzvánění,
a strčila telefon do držáku na nápoje, zatímco jsem se blížila k
devadesáté vnitrostátní.
Jonah byl na sekundu přesný; když hodiny na palubce ukázaly o
pět minut víc, zavolal.
„Musel jsem ven,“ vysvětloval. „Jsem teď na ulici, takže mám
větší klid.“ Upíři Scotta Greye bydleli v přestavěných skladech ve
čtvrti Andersonville, nedaleko od stadionu Wrigley. Šťastlivci.
„Co se děje?“ zeptal se.
Rozhodla jsem se, že půjdu s pravou ven. „Starosta Tate si nás
včera zavolal k sobě do kanceláře. Řekl nám, že má výpověď očitého
svědka o tom, že banda upírů zabila tři lidi.“
„Sakra,“ zaklel tiše a zněl při tom trochu unaveně. „Něco
dalšího?“
„Tate naznačil, že k tomu násilí došlo v rámci mejdanů. Ale podle
našich informací se to jeví jinak. Větší. Zákeřnější. Jestli ten svědek,
nějaký pan Jackson, mluvil pravdu, tak to vykazovalo známky útoku.
Možná není podstatné, že se to stalo na mejdanu. Každopádně s tím
musíme něco udělat a k tomu potřebuju informace.“
„Takže jsi zavolala mně?“
Protočila jsem panenky. Z té otázky jasně vyplývalo, že mi
prokáže velkou laskavost a že bude chtít něco na oplátku. Jak velmi
upírské.
„Pokud mám najít odpověď, tak jsi moje největší naděje,“ řekla
jsem věcně.
„Bohužel ti toho moc neřeknu. Vím o posledním mejdanu – o
tom, po kterém uklidila Rudá garda – ale znám to jen z Noahova
vyprávění. Nebyl jsem tam.“
 „Myslíš, že Noah by mohl mít víc informací?“
„Možná. Proč nezavoláš přímo jemu?“
„Protože jsi mi byl nabídnut jako partner.“
Jonah se odmlčel. „Je snad tenhle hovor náznakem, že stojíš o
Rudou gardu?“
Je to poslední možné východisko, jak posbírat nějaké info,
pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „Myslím, že je to dost velká
věc a přesahuje to Domy i členství v Rudé gardě.“
„Tak dobře. Trochu se poptám, a když se něco dozvím, ozvu se ti.
Předpokládám, že náš rozhovor zůstane jen mezi námi.“
„Budu mlčet jako hrob. A díky.“
„Neděkuj, dokud něco nezjistím. Zůstaneme ve spojení.“
Zavládlo ticho, takže jsem telefon odložila. S každým novým
dnem přicházelo nové drama a další komplikace.
Horko těžko nějaká noc proběhla v poklidu.
Občas znělo poflakování se v pyžamu a dobrá knížka jako
fenomenální nápad.
Telefon zazvonil téměř okamžitě poté, co jsem ukončila hovor.
Podívala jsem se na displej.
Volal můj otec.
Na chviličku mě napadlo nechat ho rovnou spadnout do hlasové
schránky, ale poslední dobou jsem to dělala příliš často – dokonce
tak, že se to doneslo až k dědovi. Nechtěla jsem, aby děda odnášel
moje problémy, a tak jsem to překousla, vzala to a dala telefon k
uchu. „Haló?“
„Rád bych s tebou mluvil,“ řekl otec namísto pozdravu.
Byla to nevyvratitelná pravda. Otec měl určitě v zásobě spoustu
témat, která se mnou chtěl probrat. Horší bylo přijít na to, které
konkrétní téma má dnes na mysli.
„O čem?“ zeptala jsem se.
„O jistých věcech, které se před námi rýsují. Dozvěděl jsem se o
možných investicích a myslím, že by to Ethana mohlo zajímat.“
Aha, tím se vysvětlovala ta přátelská nálada v Creeley Creeku.
Jestli mého otce něco potěšilo, tak možnost získání kapitálu a tučné
provize. Přesto jsem oceňovala, že měl zájem spolupracovat s
Ethanem, místo aby se snažil nás všechny pohřbít.
 „Teď zrovna něco řešíme, ale určitě Ethanovi o tvé nabídce
řeknu.“
„Může mi zavolat do kanceláře,“ řekl otec. Myslel tím svůj
mrakodrap na Michigan Avenue naproti Millennium Parku. Pro
největšího magnáta, pohybujícího se na trhu s realitami, přece musí
být jen ty nejlepší nemovitosti.
S touto instrukcí linka ohluchla.
Kdyby si tak člověk mohl svou rodinu vybírat…
 KAPITOLA 6

a HON NA ČARODĚJNICE
Vjela jsem na téměř prázdné parkoviště před restaurací. V oknech
se svítilo a uvnitř byla vidět jen hrstka lidí.
Zaparkovala jsem volvo, zamířila dovnitř a tam se rozhlížela,
dokud jsem nenašla Mallory. Seděla u stolu a před sebou měla
notebook a snad třicet centimetrů vysokou hromádku knih, rovné
modré vlasy zastrčené za uši. Mračila se na monitor a vedle ní stála
napůl vypitá sklenice pomerančového džusu. Když jsem vešla a ona
vzhlédla, všimla jsem si, jak hluboké má kruhy pod očima.
„Čau,“ přivítala mě s úlevou ve tváři.
Vklouzla jsem do boxu. „Vypadáš unaveně.“ Řekla jsem si, že
když je nejlepší kámoška v nouzi, není třeba to okecávat.
„Jsem unavená.“ Zaklapla notebook, odsunula ho stranou a
spojila ruce na stole. „Praktické vyučování není vůbec takové, jak se
o něm básní.“
Zkřížila jsem nohy na lavici. „Dřina?“
„Fyzicky a emocionálně vyčerpávající,“ zamračila se na stoh knih
a spojila ruce na stole.
„Je to jako výcvikový tábor pro čarodějnice. Mám se učit věci,
které jsem se měla naučit už zhruba před deseti lety, akorát
smrsknuté do několika měsíců.“
„Je to k něčemu?“
„Jo. Chci říct, že jsem to se svým učitelem zvládla tak, že je to
jako moje druhá přirozenost.“ Než jsem stihla zamrkat, už přede
mnou po stole jela plastová slánka s pepřenkou.
Vzhlédla jsem a nalezla Mallory naprosto v klidu, s mdlým
výrazem ve tváři. Už jsem viděla, jak Mallory hýbe věcmi –
naposledy nábytkem –, ale neviděla jsem, že by to dělala tak
nevzrušeně.
„To je… obdivuhodný.“
Pokrčila rameny, ale v očích měla cosi temného. „Už to dělám
skoro bezmyšlenkovitě.“
 „A jaký z toho máš pocit?“
V té chvíli se jí oči zalily slzami. Podívala se nahoru a otočila
hlavu, jako by je tím mohla zastavit. Jenže ony se jí stejně skutálely
po tvářích. A když si je osušila, všimla jsem si, jak má zarudlé a
popraskané ruce.
„Povídej,“ pobídla jsem ji a rozhlédla se. V našem koutu
restaurace bylo prázdno. Jediná servírka v dohledu seděla u stolu na
opačném konci a balila příbory do papírových ubrousků. „Kromě nás
dvou tu skoro nikdo není.“
To spustilo další proud slz. Srdce se mi sevřelo při pomyšlení, že
za posledních pár týdnů dělala nebo viděla věci, které ji dohnaly k
slzám, a že jsem tomu asi nemohla zabránit.
Vstala jsem a šla na její stranu stolu. Počkala jsem, až se posune,
a sedla jsem si vedle ní. „Tak povídej,“ řekla jsem.
„Já už nevím, kdo jsem.“
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmát. Jestli existoval
problém, který jsem jako upíří nováček dokázala pochopit, tak tohle.
Drcla jsem ji hlavou do ramene.
„Pokračuj.“
To otevřelo stavidla. „Byla jsem obyčejná holka, je to tak? Dělala
jsem si svoje. Měla jsem modrý vlasy, dělala jsem si ve svý
reklamce. A pak se z tebe stane upírka a Ethan Sullivan mi sáhne na
vlasy a řekne, že mám magii. A pak se objeví Catcher a je ze mě
čarodějka a učím se Klíče a jak vrhat ohnivý koule na terče, abych
byla připravená, až se to mezi upírama podělá.“ Nadechla se a
spustila znovu. „Měla jsem být ve třiceti společníkem ve firmě,
Merit. Mít byt u jezera. Vlastnit birkinku a celkově být spokojená s
tím, jak si parádně žiju. A teď dělám…,“ rozhlédla se, „magii. A
nejen magii.“
Po tváři jí skanula další slza.
„Co tím myslíš – nejen magii?“
Klesla hlasem o jednu oktávu. „Víš o čtyřech Klíčích, že?“
„Jistě, síla, bytosti, zbraně, texty.“
„Správně. To jsou čtyři hlavní obory magie. No a ukázalo se, že
je to složitější – že to není jediné rozdělení magie.“
Zamračila jsem se na ni. „A jaké jsou další?“
 Nahnula se ke mně. „Černá magie, Merit. Zlé věci. Existuje celý
systém temné magie, který kopíruje čtyři bílé Klíče.“ Vzala ubrousek
a otevřela pero. „Viděla jsi Catcherovo tetování, ne?“ Kývla jsem.
Měl ho přes břicho, kruh rozdělený na čtvrtiny.
Načrtla obrázek, který jsem už znala, potom ukázala na čtyři
výseče, připomínající kusy koláče. „Takže každý kvadrant je Klíč,
ano? Magický obor.“ Vytáhla ze stojánku další ubrousek, rozložila
ho a nakreslila další rozčtvrcený kruh. Když měla hotovo, položila
ubrousek na ten první.
„Jsou to stejné čtyři obory – jenže všechno je to černá magie.“
Tentokrát jsem promluvila tišeji. „Nějak se nemám čeho chytit. O
jaké černé magii je řeč? Ve stylu Elphaby, zlé čarodějnice ze západu,
nebo Zmijozelu?“
Zavrtěla hlavou. „To ti nemůžu říct.“
„Mně můžeš říct všechno.“
Podívala se na mě s evidentní frustrací ve tváři. „Ne že bych
nechtěla. Já nemůžu. Je v tom kouzlo Řádu. I když některé věci vím,
nedostanu je ze sebe. Můžu si v hlavě sumírovat věty, ale nejde mi to
vyslovit.“
To se mi nějak nelíbilo – už tak tajnůstkářský Řád používal magii
k tomu, aby zabránil Mallory mluvit o jejím trápení. O temných
věcech.
Takových, kterých člověk později lituje? „Můžu něco udělat?“
Zavrtěla hlavou a dívala se na své ruce na stole. „Proto máš tak
rozpraskané ruce?“
Kývla. „Jsem unavená, Merit. Cvičím, učím se, jak můžu, ale
tohle – já nevím – tohle člověka vysává nějak jinak.“ Sevřela ruce v
pěsti a zase uvolnila. „Je to úplně jiný druh vyčerpání. Nejde jen o
tělo. Ani jen o mysl. Jde taky o duši. Svým způsobem.“ Ustaraně
svraštila obočí.
„Řekla jsi něco z tohohle Catcherovi?“
Zakroutila hlavou. „On není v Řádu. Co nemůžu říct tobě,
nemůžu říct ani jemu.“
Najednou jsem chápala, proč Catcher není velkým fanouškem
Řádu – a proč bylo tak důležité, jestli je ještě členem, nebo ne.
„Jak ti můžu pomoct?“
 Polkla. „Mohly bychom tady jen chvíli sedět?“ Trhaně si
povzdychla. „Jsem jen unavená. A mám před sebou zkoušky a
musím se tolik učit – hodně se toho ode mě teď čeká. Prostě se mi
nechce domů. Nechce se mi zpátky do mýho života. Chce se mi sedět
ještě další dvě hodiny v týhle uhozený restauraci.“
Vzala jsem ji kolem ramen. „Jak dlouho budeš chtít.“
*.*.*
Ještě hodinu jsme seděly v boxu a skoro nemluvily. Mallory
srkala pomerančový džus a zírala z okna, jak tu a tam projelo kolem
nějaké auto.
Když měla dopito, znovu jsem ji šťouchla do ramene. „On tě
miluje, víš? I když se zdá, že to nemůžeš říct, tak můžeš. Chci říct, že
nemůžeš rozebírat podrobnosti, ale můžeš mu povědět, že ti to dělá
starosti.“
„Víš to určitě?“
Chňapla jsem tu malou nitku naděje v jejím hlase a zatáhla za ni.
„Stoprocentně. Je to přece Catcher, Mallory. Bláznivý a paličatý?
Určitě. Drsný? Bez debat. Ale taky je do tebe zamilovaný až po uši.“
Popotáhla. „Pokračuj.“
„Pamatuješ, co mi řekl o Ethanovi? Že si zasloužím někoho, kdo
mě chce od začátku? Víš, Catcher Bell je tenhle tvůj někdo.
Každého, kdo by si na tebe dovolil, by přerazil vejpůl, a je to jasné
od první vteřiny, kdy jste se setkali. Zbožňuje tě, a podle mě není nic,
s čím by ses mu nemohla svěřit. No,“ dodala jsem s úsměvem, „leda
by se z tebe stal upír. To by asi byla definitivní tečka.“
Mal se i přes pokračující pláč uchechtla a znovu si utřela slzy.
„Předpokládám, že si neděláš tajné plány, jak se stát upírem?“
„Teď zrovna ne.“
„Dobře. Myslím, že jeden upír v rodině je až až.“
„Na tom se shodnem. Jenomže…“ Odmlčela se a znovu začala.
„V mém životě je jen hodně málo rozhodnutí, kterých lituju. Že jsem
nevzala tu super chanelku, kterou jsme viděly v tom zásilkovým
obchodě na Division Street. Že jsem na Buffy koukala až od třetí
série. Kravinky, ale víš, jak to myslím.“ Zavrtěla hlavou. „Ale tohle.
Být čarodějkou, souhlasit s tím, ztotožnit se s tím, podílet se na tom –
já nevím. Možná jsem to všechno měla ignorovat. Věnovat se dál
svojí reklamě a kašlat na upíry a čarování a na to, že mi Ethan sáhl na
vlasy. Chci říct, kdo tohle dělá? Kdo sahá někomu na vlasy a
prohlásí, že má magii?“
„Darth Sullivan.“
„Zatracenej Darth Sullivan.“ Trochu se uchichtla, potom si
položila hlavu na moje rameno. „Přála sis někdy, abys mohla prostě
utéct? Vrátit život zpátky tam, kde jsi ještě netíhla k nadpřirozenu a
skočit na svůj vlastní vlak?“
Trochu jsem se pousmála a vzpomněla na to, co řekl Ethan. „To
mě napadlo.“
„Dobře,“ řekla, položila dlaně na stůl a vydechla. „Je čas na
hecování před zápasem, připravit, pozor, teď.“
To byl signál, že ji mám vzít za límec a vytáhnout ji z jejího
jezírka žalu, a potom nabídnout trochu vlastní motivační magie.
„Mallory Carmichaelová, jsi čarodějka. Možná se ti to nelíbí, ale
je to fakt. Máš dar a nebudeš sedět v Goodwin’s a pít kafe za
devětapadesát centů jen proto, že máš hlavu v pejru z toho, co děláš.
Jsi čarodějka – ale nejsi robot. Jestli si děláš starosti kvůli svojí práci,
promluv o tom s někým. Jestli myslíš, že něco z toho, co děláš, je
morálně nepřijatelné, pak s tím přestaň. Vzepři se, když je to nutný.
Máš nějaký mravní zásady a víš, jak s nima naložit.“ Chvíli jsme jen
mlčky seděly, dokud rozhodně nekývla. „To jsem potřebovala.“
„Proto mě miluješ.“
„Jo, a taky proto, že máme stejnou velikost bot.“ Natočila se na
lavici a zvedla koleno. Nohu si opřela o lavici a já viděla, že je obutá
v limitované edici limetkově zelených pum. Byl to jeden z párů,
které jsem v jejím domě nechala, když jsem se přestěhovala do
Cadoganu. „Nejsou to snad –“
„Jo, jsou strašně pohodlný.“
„Mallory Delancey Carmichaelová!“
„Hele, příští víkend je Street Fest,“ řekla najednou. „Co
kdybysme tam zašly a daly si špízy?“ Street Fest byly každoroční
chicagské oslavy konce léta. Restaurace a dodavatelé občerstvení
postavili v Grantově parku své bílé vinylové stany, aby zde prodávali
své zboží a slavili konec srpnového pařáku a dusného vlhka. Za
normálních okolností jsem toho byla velkou fanynkou. Pochutnávat
si na chicagských nejlepších lahůdkách a při tom poslouchat živou
hudbu nebyl vůbec špatný způsob, jak strávit večer.
Na druhou stranu: „Snažíš se odlákat mou pozornost pomocí
pečenýho masa?“ Zamávala řasami.
„Vážně, Mallory, tyhle boty jsou z limitované edice. Pamatuješ si
vůbec, jak dlouho jsem se je snažila ulovit? Sledovaly jsme web snad
tři týdny.“
„Epistemologická4– krize, Mer, zcela vážně. Člověk nemůže
zlehka našlapovat v laciných napodobeninách, když je po uši v
krizi.“
„Přes textovou zprávu. Bude to bleskovka, stejně jako ty ostatní.“
„A tentokrát jsme se o tom dozvěděli včas?“ přemítala jsem
nahlas.
„Tentokrát jsme měli štěstí a našli telefon,“ řekl Jonah. „Někdo
ho zapomněl U Bensona.“
„U Bensona? U toho, co je přes ulici naproti stadionu Wrigley?“
„Jo. Je to bar Domu Greyů.“
Jeden z mnoha barů kolem stadionu, které si na střechu
instalovaly nekryté tribuny. Podle mého názoru byl od Bensona
nejlepší výhled na Wrigley bez vstupenky.
„Sláva mu,“ řekla jsem. „U Bensona jsem strávila nespočet
pěkných večerů.“
„Tudíž ses zdržovala ve společnosti upírů dřív, než jsi o nich
vůbec věděla,“ řekl. „Jaká ironie.“ Musela jsem se uchechtnout.
Jonah byl sice nafoukaný, ale evidentně měl i smysl pro humor.
„Ale k věci. Měl jsem ten telefon v kanceláři a moc nadějí jsme
do něj nevkládali, dokud jsme nenašli tu textovku. Stejný formát a
stejný vzkaz jako ty předchozí.“
„Je ten telefon užitečný? Můžeme zjistit, komu to číslo patří nebo
tak?“
„Telefon byl na kartu a nebyl moc dlouho v provozu. Odchozí
hovory byly všechny do obchodů, které si nevedou evidenci
volajících zákazníků. Jediné, co přišlo, byla ta textovka. Zavolali
jsme na to číslo a už bylo odpojené. Žádné další informace jsme
nezjistili.“
4
Týkající se vědeckého poznávání (pozn. překl.).
 Aha, ale oni neměli Jeffa Christophera. „Mohl bys mi to číslo
dát? Mám kamaráda, který to hodně umí s počítači. Neuškodilo by,
kdyby se na to mrknul.“
Jonah mi nadiktoval číslo; vzala jsem z přihrádky pod palubkou
obálku a pero a zapamatovala si, že to mám potom poslat Jeffovi.
„Kde je ten mejdan?“
„Ve střešní nástavbě ve Streeterville.“
Streeterville byla část v centru Chicaga a rozprostírala se od
Michigan Avenue až k jezeru. Hodně mrakodrapů, spousta peněz,
hodně turistů.
„Nejsem nadšená z představy upírů řádících ve Streeterville.“
„Ačkoli by to byl dobrý název filmu: Upíři ve Streeterville.“
Už druhý vtip v řádu několika minut. „Těší mě, že máš smysl pro
humor.“
„Jsem upír, ne zombie.“
„To je dobré vědět.“
„Jestli máš zájem, setkáme se u vodárenské věže. Ve dvě.“
Koukla jsem na hodiny na palubce – bylo něco po půlnoci, takže
jsem měla dost času vrátit se zpátky do Domu, převléknout se a
vyrazit zpátky ven. „Budu tam,“ ujistila jsem ho. „Jaké bych si měla
vzít zbraně? Meč nebo skrytou dýku?“
„Překvapuješ mě, Ochránkyně. Upíři přece obvykle nepoužívají
skryté čepele.“
Měl pravdu. Skryté čepele se považovaly za nečestný způsob
boje. Slyšela jsem v jeho hlase otázku: Jsi čestný voják?
Připouštím, že mít u sebe skrytou čepel nepatřilo zrovna k
morálním zásadám, o kterých jsem před chvílí říkala Mallory, ale co
jsem mohla dělat?
„Skryté čepele byly tabuizovány předtím, než Celinu chytl rapl a
rozhodla se roztroubit naši existenci do světa. Když to bude nutné,
můžu bojovat i bez oceli, ale raději bych měla nějakou rezervu.“
Myslím, že včera v noci jsem to jasně dokázala. A to jsem teprve
před několika měsíci byla doktorandkou anglické literatury. To je,
co?
„Líp bych to neřekl.“
 Něco mě napadlo. „Nemůžu říct Ethanovi, že jdu na mejdan sama
a určitě mu nemůžu říct, že jdu s tebou, jestli chceš uchovat své
členství v Rudé gardě v tajnosti.“
„Možná bys měla Ethanoví podat nějakou upravenou verzi, v níž
by figuroval Noah.“
Jelikož Noah byl de facto vůdce chicagských Zbloudilých, dávalo
to smysl. Samozřejmě že budu pořád Ethanovi lhát a že jsem z toho
nebyla odvařená, ale nebylo fér využívat Jonaha a jeho rozvědku a
potom vyzradit jeho členství v gardě.
„Pravděpodobně dobrý nápad,“ usoudila jsem.
„Zavolám Noahovi a informuju ho o tom,“ řekl Jonah. „Dneska
večer se uvidíme. Když budeš něco potřebovat, zavolej mi.“
Zatím jsem se rozloučila a upřímně doufala, že příštích pár hodin
zvládnu bez toho, abych musela Jonahovi volat předtím, než se
setkáme.
Samozřejmě že i když jsem nevolala upíra o pomoc, přesto jsem
jiného upíra musela požádat o svolení. Když jsem se vrátila do
Domu, byla už dodávka s jídlem pryč a lidé vypadali unaveně. Ethan
nejspíš ani nepočítal s druhou výhodou pojízdné restaurace: s
komatem, které nastane po požití pálivého hovězího.
S přátelským úsměvem jsem prošla kolem protestujících,
zamávala jim, vešla do Domu a zamířila do Ethanovy kanceláře v
prvním patře. Dveře jsem našla otevřené a uvnitř to vřelo.
Helen, jednatelka Domu s novými upíry, stála uprostřed
kanceláře s růžovým šanonem v ruce a řídila plynulost provozu
nového elegantního nábytku proudícího do Ethanovy kanceláře.
Místnost byla po útoku téměř prázdná, jelikož většina Ethanova
nábytku se proměnila v dřevěné třísky. To však zrovna napravovali
muži a ženy, vzhledem k Tateově zákazu vstupu lidem zřejmě upíři,
kteří právě nesli dovnitř rozložené části nového, gigantického
zasedacího stolu.
Další upírka, kterou jsem neznala, se míhala kolem a
doporučovala stěhovákům, kam mají nábytek umístit. Protože měla
na sobě růžový kostýmek z uzlíčkové látky, přesně ladící s tím
Heleniným, dovtípila jsem se, že je to asi její asistentka.
 Ethan seděl za novým psacím stolem, vlasy měl odhrnuté z
obličeje, jeden kotník opřený o koleno a pohled upíral na Helen. Se
směsicí pobavení i podráždění sledoval, jak ty dvě pracují.
Šla jsem blíž a všimla si hromady lesklých papírů na jeho stole –
katalogů s dekorem do domu, cateringovými menu, plánky osvětlení.
„Co se děje?“
„Připravujeme se.“
S rukama za zády jsem shlédla k jednomu z cateringových menu.
„Na maturitní ples? Nech mě hádat – tématem plesu je ‚noc pod
hvězdami‘?“
Vzhlédl ke mně s vráskou mezi obočím. „Na příjezd Daria
Westa.“
To mě uzemnilo. Darius West byl hlavou Greenwichského
prezidia. Jelikož GP sídlilo nedaleko Londýna, neuměla jsem si
představit, že by Dariův příjezd do Chicaga věstil něco dobrého.
Tím pádem mi odpadla nutnost přesvědčovat Ethana, aby dneska
večer nechodil se mnou a s Jonahem na mejdan. Darius představoval
perfektní příležitost nechat Jonaha pěkně pod pokličkou.
To však neznamenalo, že nevyužiju možnosti trochu Ethana
poškádlit. „Takže další překvapivá návštěva v Cadoganském Domě?“
Promluvil tiše. „Už jsme o tom mluvili. Laceyina návštěva nebyla
žádné překvapení, ačkoli proběhla trochu zrychleně.“ Podíval se na
mě. „A jak jsme také již probrali, jsi jediná, o kterou se zajímám.“
Ani v prázdné místnosti by mi taková konverzace nebyla po
chuti, natož v kanceláři plné upírů, a tak jsem změnila téma. „Kdy tu
bude náš ctěný vůdce?“
„Zřejmě za dvě hodiny.“
Zamrkala jsem, šokovaná, že Ethan nikoho předem neuvědomil o
příjezdu muže, kterému jsme museli říkat „otče“. „A tys to zjistil
teď?“
Ethan si olízl rty a zatvářil se podrážděně. „Darius si očividně
myslel, že bude nejlepší, když navštíví Dům ve vší přirozenosti,
abych tak řekl. Když nám nedá varování, znamená to, že nebudeme
mít čas nafingovat poměry v Domě nebo něco podobného. Chce nás
vidět v našem typickém domácím prostředí.“
„Takové hotentoty, jakými obvykle jsme?“
 Ethan se maličko usmál. „To říkáš ty. Darius je v letadle – od
západu slunce – a zanedlouho bude tady. Helen připravuje večerní
jídlo. Musí se… dodržet určité tradice.“
„Obětování panen?“
„To nejjemnější hovězí z dobytka krmeného kukuřicí a
odchovaného na středozápadě. V hojném množství pro Daria a jeho
doprovod.“
Při tom slově se mi sevřel žaludek. „Když říkáš doprovod –“
„Nemyslím tím Celinu. Nebere s sebou žádné další členy
prezidia, jen svůj obvyklý cestovní personál. Už má v Chicagu
předvoje. Budou bydlet v Trumpu.“
„Překvapuje mě, že nechce bydlet tady, když si to tu chce
omrknout.“
Ethan se uchechtl. „Největší pokoj, který by tady měl k dispozici,
je apartmá pro konkubínu, a Darius si potrpí na něco většího – a
vytříbenějšího.“
Za těch pár měsíců, co jsem byla upírkou, si prezidium nezískalo
mou úctu, a tahle informace můj dojem z Daria Westa také
nevylepšila.
Teď, když jsme si vysvětlili, proč se tolik šaškuje s nábytkem, byl
čas dát Ethanovi druhou dávku zábavných novinek. Ukázala jsem na
Helen a její pomocníky. „Můžu s tebou mluvit v soukromí?“
„Chceš něco probírat?“
„Záležitosti Domu.“
Vzhlédl a chvíli se mi díval do očí, než mou prosbu zvážil.
„Helen,“ řekl a nespouštěl ze mě oči, „mohla bys nás nechat
chviličku o samotě?“
„Samozřejmě.“ S úsměvem zavřela šanon. Zakroužila rukou a tím
gestem svolala asistentku a stěhováky. „Povídej,“ vybídl mě, když se
za nimi dveře kanceláře zavřely.
„Takže první věc je, že můj otec tě chce zahrnout do nějakých
investic. Zavolej mu, nebo ne, jak chceš. Já jen slíbila, že ti o tom
řeknu.“
Ethan zakoulel očima. „Tím se vysvětluje ta jeho čipernost v
Creeley Creeku.“
 „Moje řeč. Pokud jde o záležitost Creeley Creeku, navštívila jsem
ombudsmanovu kancelář. O žádných násilnostech neslyšeli.“
Zocelila jsem vůli a přednesla mu lež, kterou jsem si připravila.
„Protože jsme měli podezření, že mejdany provozují Zbloudilí,
zavolala jsem Noahovi.“
Ethan se zarazil, pravděpodobně uvažoval, zda mu stojí za to
napomínat mě za to, že jsem zavolala vůdci Zbloudilých bez jeho
svolení. Ale po chvíli polevil. „Dobrá úvaha.“
Byla to lež a zase lež. Nedělalo mi to dobře v žaludku ani na
srdci, ale muselo to být.
„Zavolal před pár minutami,“ dodala jsem. „Dostal bleskové
informace o čase a místě, kde se dnes večer bude něco konat.“
„Mejdan?“
Pokrčila jsem rameny. „Neví. Má jen čas a místo. Nějaké
prominentní místo ve Streeterville. Ve dvě ráno.“
Ethan si vyhrnul rukáv košile a podíval se na hodinky. „To už
moc času nezbývá. Nemůžu jít, když čekám Daria, a žádné stráže
navíc taky nemám.“
„Já vím. Noah se dobrovolně nabídl, že půjde se mnou.“
Ethan se na mě chvíli díval. Obvykle jsme se, dle okolností,
připletli k nějakému dobrodružství společně. Tohle bude pro mě
poprvé – eskapáda s jiným upírem.
„Ne že bych z toho byl nadšený,“ řekl.
„Jestli jsou Tateovy informace správné, máme tu něco většího a
horšího než mejdany – možná něco, co se z mejdanů vyvinulo.
Musíme přijít na to, co to je. Když ne, budeš chodit v oranžový
kombinéze.– „Já vím.“ Vzal černou tužku a nepřítomně s ní ťukal do
stolu, než se na mě znovu podíval průzračně zelenýma očima.
„Budeš opatrná?“
„Nemám zájem skončit na špatném konci osikového kůlu,“
ubezpečila jsem ho. „A kromě toho jsem složila dvě přísahy, že budu
sloužit tvému Domu. Nebylo by zrovna fér couvnout jen proto, že
mám strach.“
Zatvářil se soucitně. „A máš?“
„Násilí se raději vyhýbám.“
„Ten pocit znám.“
 Najednou někdo zaklepal na dveře a my oba vzhlédli. Ve dveřích
stáli dva upíři, tentokrát bez doprovodu Helen, a společně nesli
masivní mramorový podstavec.
Podívala jsem se na Ethana s povytaženým obočím.
„Patřil Peteru Cadoganovi,“ vysvětlil suše. „Měli jsme ho ve
skladu, ale Helen napadlo, že by dodal mojí kanceláři šťávu.“
„Jsem daleka toho, abych nesouhlasila.“
„Můžeme to dát dovnitř?“ zeptal se jeden z upírů.
Ethan mávl, ať jdou dál. „Samozřejmě. Děkuji.“ Jak se šinuli s
mramorovým nákladem v ruce, podíval se opět na mě. „Přeju dneska
v noci hodně štěstí. Až budeš zpátky, ohlas se.“
S tímto opět sklonil hlavu k papírům, což znamenalo, že jsem
propuštěna.
Chvíli mi trvalo, než jsem se otočila a vykročila zpátky ke
dveřím. Ne že bych čekala nějaké srdceryvné loučení, ale stali jsme
se de facto partnery. Chápala jsem, že před ostatními upíry chce o
mejdanech mlčet, ale pár moudrých slov by nebylo na škodu. Možná
jsem byla voják, ale pořád ještě taky upir-nováček… i upíři vojáci se
občas boji.
Přestože jsem zbožňovala pohodlné oblečení a srpen byl dosud
parný, věděla jsem, že na džíny a bavlněné tílko na ramínka to
dneska není. Mířili jsme na mejdan. Přinejlepším to bude večírek pro
upíry a já budu muset zapadnout; přinejhorším to bude bitva upírů a
já budu potřebovat ochranu.
Nic naplat, dnes byla noc jako stvořená pro kůži. Tedy alespoň
kožené kalhoty, protože na celý komplet bylo přece jen trochu horko.
Já vím. Upíří klišé. Napadlo mě to pokaždé, když jsem
vytahovala kožené oblečení z šatníku. Ale zeptejte se kteréhokoli
motorkáře, který zažil silniční vyrážku, a vysvětlí vám, proč nosí
kůži. Protože to funguje. Ocel umí řezat, kulky umí pronikat. Kůže to
všem těmhle věcem maličko ztíží. Vytáhla jsem ze skříně delší
splývavé šedivé tílko a zkombinovala ho s koženými kalhotami, pak
jsem si vyčesala vlasy do vysokého culíku a přes čelo učesala patku.
Cadoganský medailon jsem vynechala – snažila jsem se zůstat v
utajení –, ale navlékla jsem si přes tílko dlouhý náhrdelník ze šňůrek
šedivých korálků. S černými botami to vypadalo jako bych si
odskočila na pařbu rovnou z přehlídkového mola. Nečišel z toho
upíří voják, což – jak jsem usoudila – bylo jedině k dobru. Moment
překvapení a tak dále. Vsunula jsem dýku, na jejímž jednom konci
byla vyryta moje pozice v Domě, do pravé boty, potom jsem strčila
telefon a pager do malého psaníčka. Nebrala bych si ani psaníčko,
ani pager, ale aspoň jsem nemusela nést do auta všechno v hrsti.
Nebyly to zrovna ergonomické věcičky.
Zrovna jsem si dávala tvářenku a lesk na rty, když někdo zaklepal
na dveře. Zřejmě Luc, kterého Ethan poslal nahoru na strategickou
schůzku narychlo.
„Už bylo načase,“ řekla jsem a otevřela dveře.
Zíraly na mne zelené oči. Ethan neposlal nahoru Luca; přišel
osobně. Prohlížel si mě.
„Rande?“
„Snažím se zapadnout mezi ty, co budou na večírku,“ připomněla
jsem mu.
„To vidím. Máš nějaké zbraně?“
„Dýku v botě. Cokoli jiného by bylo moc nápadné.“
Z jeho očí bylo snadné vyčíst emoce, ale já se teď nesměla
rozptylovat. Dávala jsem si pozor, aby můj hlas zněl neutrálně, a
opatrně jsem volila slova. „Budu v bezpečí. A Noah mi bude krýt
záda.“ Ethan kývl. „Informoval jsem Luca. Stráže budou v plné
pohotovosti. Jestli zavoláš, okamžitě přispěchají na pomoc. Když
budeš něco potřebovat, zavolej někomu z nich. Jestli se ti něco
stane…“
„Jsem nesmrtelná,“ přerušila jsem ho a připomněla mu, že moje
biologické hodiny přestaly tikat. „A nemám zájem na tom stavu nic
měnit.“
Kývl s lítostí v očích. Jeho pohled napovídal, že by byl možná
raději, kdybychom si promluvili jako milenci, ne jako šéf a
zaměstnankyně. Možná ke mně opravdu něco cítil. Něco skutečného,
nepodmíněného závazky a postavením. Ale i když bych o to měla
zájem, tak ne teď. Měla jsem před sebou úkol.
Jenže než jsem ho stihla upozornit a poslat ho pryč, vzal mou tvář
do dlaní.
 „Budeš opatrná.“ Byl to rozkaz, který nepřipouštěl žádnou
diskuzi. Což mi vyhovovalo, protože mě zradila slova.
„Budeš opatrná,“ opakoval, „a zůstaneš ve spojení se mnou, s
Lucem nebo s Catcherem. Darius bude tady, takže Malik a já
můžeme být indisponovaní. Kontaktuj kohokoli. Zbytečně neriskuj.“
„Ujišťuju tě, že zbytečný risk jsem neměla v plánu. Ne proto, žes
mě o to požádal,“ dodala jsem rychle, „ale protože jsem ráda
naživu.“
Očividně ho to neodradilo, protože mě pohladil palcem po spodní
čelisti. „Můžeš přede mnou utíkat. Třeba na konec světa. Ale já budu
pořád kousek za tebou.“
„Ethane.“
„Ne. Budu vždycky kousek za tebou.“ Zvedl mi bradu, abych se
mu musela podívat do očí. „Vyřeš si v sobě, co potřebuješ. Uč se být
upírem, bojovnicí, staň se vojákem, kterým vím, že jsi schopná se
stát. Ale vezmi v potaz možnost, že jsem udělal chybu, které lituju –
a že jí budu litovat dál a dokud se Země točí, budu se snažit tě
přesvědčit, abys mi dala ještě šanci.“ Naklonil se a přitiskl mi rty na
čelo. Mé srdce sice tálo, ale moje racionálnější já mělo pochybnosti.
„Nikdo nikdy neřekl, že láska je jednoduchá, Ochránkyně.“
A potom odešel. Dveře se znovu zavřely a já tam zůstala stát a
zírala jsem na ně jako omráčená. Co si s tím mám počít?
 KAPITOLA 7

a LIDSKÉ A LIDŠTĚJŠÍ
Chicagská vodárenská věž seděla uprostřed Magnificent Mile
jako ozdůbka na svatebním dortu.
Přežila Velký požár a teď sloužila jako symbol města – a taky
jako dobré pozadí pro fotografie turistů.
Jonah se opíral o kamenné zábradlí vedle schodů do budovy. Měl
na sobě úzké džíny a stříbřitou košili a koukal do mobilu, který držel
v rukou. Vlasy mu volně splývaly podél obličeje, který mohl vytesat
sám Michelangelo – v případě, že by Michelangelo vysochal muže,
který by vypadal jako irský bůh. Dokonalé lícní kosti, úzký nos,
hranatá čelist, modré, podlouhlé oči, to vše doplněné kaštanovými
prameny.
Ano, Jonah byl fešák, dokonce i s tím nepřístupným výrazem,
který nasadil, když vzhlédl. Strčil telefon do kapsy a přišel blíž.
Sledovala jsem, jak si cestou měří moje kožené kalhoty a uvažuje,
zda při jeho eskapádě budu pomoc, nebo překážka.
„Jdeš moc brzo,“ řekl.
Připomněla jsem si, že se nemám zbytečně hádat. „Raději chodím
dřív než pozdě. Myslela jsem, že bychom mohli probrat strategii, než
půjdem dovnitř.“
Ukázal k Michigan Avenue, vedoucí k řece. „Projdeme se a
popovídáme si.“
A tak jsme vyrazili, dva vysocí, oháknutí upíři, a asi jsme
vypadali spíš, že jsme na rande, než že se chystáme proniknout na
upíří krvavou orgii. A zjevně jsme vypadali i dost normálně, takže v
nás nikdo upíry ani nepoznal. Ach, výhoda soumraku.
„Kolik upírů?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Mejdany bývají dost intimní, takže jestli je to tenhle
případ, moc jich tam nebude.“
„Myslíte si, že ten telefon patřil někomu z Domu Greyů, když jste
ho našli U Bensona?“
 Jonah se zamračil. „Pro dobro našich upírů doufám, že tomu tak
není. Ale jak jsi řekla. Bar zastává otevřenou politiku a celkově vzato
držíme jeho příslušnost k Domu v tajnosti. Takže ten mobil mohl
patřit komukoli.“
Kývla jsem. „Vždycky jsi patřil k Domu Greyů?“
„Ne. Jsem rozený Zbloudilý. Vyrostl jsem v nehostinné části
Kansas City. Není to zrovna ideální místo k dospívání. Málem jsem
to nezvládl. Ale pak přišel Max.“
„Ten z tebe udělal upíra?“
„Ano. Pomohl mi uniknout z hodně zlé situace. Tedy pokud se dá
nazvat únikem, když zdědíš upíří politiku a drama.“
„Chápu.“
„To bych řekl. Bez urážky, ale Sullivan je prolezlý politikou skrz
naskrz.“
Zasmála jsem se nahlas. „Tak to je pravda pravdoucí. Je to dobrý
Mistr. Důsledně se stará o svůj Dům.“ Ale na úkor všeho ostatního,
dodala jsem v duchu. „A vy dva –“
Ustřihla jsem tu otázku. Většina cadoganských upírů věděla, že
jsem s Ethanem strávila noc, takže mě moc nepřekvapilo, že Jonah,
člen špionážní skupiny, to ví taky. Sice jsem byla ráda, že mi dává
příležitost to objasnit, ale taky mě iritovalo, že si myslel, že budu
přítěží, ať už emocionálně nebo jinak. Bylo by hezké začít s čistým
štítem.
„Nejsme spolu,“ ujistila jsem ho.
„Jen se ptám. Rád bych měl jasno o všech komplikacích, které by
se mi mohly postavit do cesty.“
„V tomhle ohledu ode mě nic nehrozí,“ ubezpečila jsem ho opět.
K Ethanovu zklamání.
Rozdělili jsme se, neboť se v protisměru hnala banda teenagerů.
Byly dvě ráno a obchody už dávno zavřely, ale taky byla letní noc a
škola ještě nezačala. Pro teenagery s kupou volného času bylo flákání
se po Michigan Avenue v porovnání s jinými možnostmi ještě docela
bezpečnou aktivitou.
„Ale zpět k věci. Max byl upír s mocí hodnou Mistra, ale neměl
žádný Dům. Greenwichské prezidium ho považovalo za
nevyrovnaného a nedalo mu oficiální titul. S jeho mentální
nestabilitou měli pravdu. Já to odhadoval na rozpolcenou osobnost, a
proměna v upíra tomu taky nepomohla.“
„Určitě nebylo dobré nechat ho běhat po Kansas City bez
dozoru.“
„A to byl ten problém. Greenwichské prezidium ho nepovažovalo
za dostatečně příčetného na to, aby měl vlastní Dům, ale to jen
zapříčinilo, že ten psychopat, puzený svým egem, kudy chodil, tudy
proměňoval jednoho upíra za druhým. Založení Domu Murphyů bylo
pro Greenwichské prezidium způsobem, jak ukočírovat Zbloudilé a
nadběhnout Maxovi. Dali Richardovi Murphymu jeho Dům a podle
nějakého pradávného ustanovení Kánonu jsme mu připadli coby
dědečkovi.“
„Co tě zaválo do Chicaga?“
„Když Scotta jmenovali Mistrem, přešel jsem ke Greyům. Každý
nový Dům přebere jiným několik podřízených upírů, aby se trochu
zaplnil. Jasně, že také mohou iniciovat nové upíry, ale takhle se mají
od čeho odrazit.“
„Nebojíš se, že by tě na tom večírku mohl někdo poznat? Chci
říct, jsi tady už nějakou dobu, jestli je tam někdo od Greyů…“
„Jestli tam je někdo od Greyů, budou si myslet, že je tam jdu
načapat, vynutit si pravidla Domu a vrátit je zpátky k racionálnímu
jednání – těsně předtím, než jim nakopu prdele. Dům Greyů není
Dům Navarrů. Sice máme rádi sport, ale uznáváme pravidla. Jsme
tým – jsme jednotní. U nás je jasně daná autorita a my ji
respektujeme.“
„A Scott je váš kouč?“
„A generál,“ souhlasil.
Teoreticky to mohla být pravda, přesto však byl Jonah členem
organizace, jejímž posláním bylo tajně dohlížet na Mistry. To moc
nekorespondovalo s heslem „Scott je můj generál“.
„Za sebe nemám žádné obavy,“ konstatoval Jonah.
Minuli jsme řadu turistů obtěžkaných zbytky z restaurace a
nákupními taškami. Vypadali utahaně, jako by už byli dávno raději
na hotelu.
„Ještě nikdy jsem nebyla na opravdovém mejdanu,“ řekla jsem,
když jsme je minuli, odívala jsem se na něj. „A ty?“
 „Byl jsem blízko, ale nešel jsem tam.“
„Jsem nervózní,“ přiznala jsem se.
„Nervozita před akcí mi nevadí,“ řekl Jonah. „Udržuje tvé smysly
ostré. Budeš pořád ve střehu. Pokud nezatuhneš – a z toho, co jsem
slyšel o útoku na Cadogan, se mi to jeví jako nepravděpodobné.“
„Zatím jsem to vždycky zvládla.“
„Tak vidíš.“ Zastavil u semaforu a ukázal doleva. „Tady
přejdeme a půjdeme ještě pár bloků nahoru.“
Když naskočila zelená, přešli jsme ulici a zamířili na východ, pár
bloků od Michigan Avenue.
„Tady to je,“ řekl Jonah.
Bylo to rozhodně něco. Budova vypadala jako lesklý černý oštěp,
vražený do břehů řeky Chicago – alespoň po poslední tři nebo čtyři
patra, která byla stále ještě ve výstavbě a jejich kostra byla pokryta
matným plastem.
Překližková tabule hlásala, že stavba je budoucím domovem
finanční společnosti.
Nač si dělat nepřátele, pomyslela jsem si, když má člověk tyhle
upíry?
„Dneska,“ řekl Jonah, „si budeme hrát na nezvané hosty. Chovej
se tak, jako bys tam patřila.“ Prošel otočnými dveřmi. Šla jsem za
ním a on už se usmál na ostrahu za stolkem a vykračoval si dál, jako
by patřil do upíří party ve střešním apartmá.
„Jdeme, ehm, na večírek,“ prohodil Jonah jen tak mimochodem.
„Bezpečnostní kód?“ zeptal se muž v uniformě.
Jonah nasadil úsměv. „Svůdkyně.“
Na vteřinu jsem si myslela, že to zmotal. Chlap v uniformě se
díval na Jonaha, pak na mě a očividně se rozmýšlel, zda jsme v
budově z legitimních důvodů. Nakonec ukázal k výtahu. „Nejvyšší
patro. Držte se dál od krajů. Pád je nepříjemný.“
Jonah šel k výtahu a stiskl tlačítko. Když přijel, vklouzli jsme
dovnitř. „Jsi připravená?“ zeptal se, jakmile se zavřely dveře.
„Nejsem si úplně jistá.“
„Zvládneš to. Jen pamatuj, že jestli je to mejdan, není dnes naším
úkolem tyhle akce zarazit. Přijdeme tam a zjistíme, co mohl vidět
pan Jackson. Identifikujeme pachatele, nepřátele, cokoli půjde. Pro
naše účely postačí jeden malý krůček.“
„To zní rozumně.“
„Rudá garda je velmi rozumná organizace.“
„Ne že by na tom dnes večer záleželo,“ podotkla jsem.
„Na Rudé gardě vždycky záleží. Vždycky záleží na našem
dobru.“
Intenzita jeho hlasu mě donutila se zeptat. „Je tohle test?
Náborová zkouška Rudé gardy?“ Výtah nás dovezl do posledního
patra a ženský hlas ohlásil: „Střešní apartmá.“ Dveře se tichounce
otevřely.
„Ne záměrně,“ odpověděl Jonah konečně a položil mi ruku do
pasu.
„Jdeme.“ Kývla jsem a vyšli jsme z výtahu.
Nazývat to střešním apartmá bylo hodně silné slovo. Jednoho dne
tu možná bude, ale dnes to bylo stále jen staveniště.
Tvořil ho obrovitý, gigantický, z převážné části prázdný obdélník
s ocelovými nosníky uprostřed, které zřejmě naznačovaly, kde se
budou později nacházet vnitřní zdi. Samotný prostor byl potemnělý,
viselo tu jen pár technických lamp a také sem dopadalo světlo skrz
plastové desky, jimiž byl pokryt vnější obvod. Podlaha byla betonová
s typickou stavební sutí a krabicemi s materiálem, rozestavěnými
všude kolem. Celkově to působilo strašidelně, jako místo z hororu,
kam se vyplíží dva milenci, kteří si chtějí tajně užit, a vzápětí se
zpoza rohu vyřítí vrah s nožem v ruce.
Neviděla jsem tu žádné lidi, ale stály tu různě rozmístěné hloučky
upírů, celkem několik tuctů, oblečených různě, od luxusních oděvů
po zcela všední, od Jimmyho Chooa po laciný flanel. Pokud bylo ve
hře tolik upírů, dost jsem pochybovala, že to všechno byli Zbloudilí
bez vazeb na některý z Domů.
„Vidíš tu někoho známého?“ zeptala jsem se Jonaha a zkoumala
dav, zda neuvidím nějaké náznaky prozrazující příslušnost k Domu –
zlaté medailony na řetízkách u Navarrů a Cadoganů, případně dresy
u Greyů. Žádné cadoganské upíry jsem neviděla a také nic, co by
naznačovalo, kam by mohli patřit ostatní.
„Nikoho,“ řekl nezúčastněně.
 Tenhle magický a mysteriózní mix upírů se začal vlnit, když se
ozvala tesklivá kytara Roba Zombieho v písni More Human Than
Human a linula se prostorem prosyceným magií. Ten mocný opar mi
okamžitě způsobil husí kůži na pažích.
„Magie,“ zamumlala jsem.
Jeho prsty mě stiskly pevněji v pase. „Spousta magie. Spousta
uhranutí. Podlehneš?“
Cítila jsem, jak se kolem mě vinou chapadla uhranutí, testují si
mě, snaží se proniknout dovnitř. Tenhle zvědavý dotek magie jsem
už jednou zažila, když jsem se poprvé setkala se Celinou, která si
tenkrát chtěla osahat mou moc.
Ale ani u Celiny jsem tohoto kouzla nikdy necítila tolik na
jednom místě. Soustředila jsem se a přinutila se tím prodýchat,
uvolnit se a nechat magii volně plynout. Všeobecně platilo, že čím
víc se uhranutí bráníte, tím těžší je odolat, jako by přímo vítalo tuhle
výzvu a získalo si vás na svou stranu.
Nepřipadalo mi však, že se mě tohle uhranutí snaží o něčem
přesvědčit. Necítila jsem, že by se mi nějaký upír snažil vnuknout, že
je chytřejší, hezčí nebo silnější, než ve skutečnosti je, nebo mě přimět
k tomu, abych odhodila zábrany. Možná to byl jen kolektivní tok
magie, vycházející ze zdejších upírů. Přidejte k tomu zvučící basy a
podmanivou kytaru a máte recept na migrénu. Zakroužila jsem
rameny a představila si, jak se magie přese mě převalí jako teplá vlna
na pobřeží Mexického zálivu. Když připlula a shledala, že mě jako
kořist nezíská, hrnula se dál kolem mě. Vzduch stále jiskřil magií, ale
mohla jsem se pohybovat já skrz ni, nikoli ona skrz mě. „Budu v
pohodě,“ řekla jsem tiše Jonahovi a paže a nohy mi brněly.
„Skutečně jsi vůči tomu odolná,“ řekl a prohlížel si mě s obdivem
v očích.
„Uhrančivé kouzlo neumím,“ přiznala jsem. „Zato jsem byla
obdařena odolností. Ale z tohohle prostoru mám stejně divný pocit.
Něco je tu hodně špatně.“
„Já vím.“
Nadhodila jsem to, co mě napadlo už dřív. „Tímhle druhem
magie vládne Celina. Možná ne v takové kvantitě, ale přesto mi ji to
připomíná. Ten způsob, jakým do člověka chce nahlédnout.“
 „Dobrá myšlenka. Doufejme, že na ni nenatrefíme.“ Pustil můj
pas, ale zapletl se prsty do mé ruky. „Dokud to nezjistíme, zůstaň
blízko.“
„Jsem přímo u tebe,“ ujistila jsem ho. Kývl a provedl mě davem.
Jeden nebo dva upíři se na nás podívali, ale většina nás
ignorovala. Bavili se mezi sebou – jejich slova nebyla slyšet, ale
gesta jasně vysvětlovala emoce v jejich očích. Byli připraveni a
čekali, až něco začne. Byla to netrpělivá magie.
Když jsme míjeli jeden hlouček, upír nejblíže k nám naklonil
hlavu na stranu a díval se na nás. Vyjely mu tesáky a duhovky
zestříbrněly, panenky se smrskly do maličkých bodů a bylo to vidět i
v tom ponurém osvětlení.
Ohrnul horní ret, ale jiný upír z jeho partičky ho vtáhl zpátky do
hádky, kterou vedli. „Musím přiznat, že tohle není to, co jsem čekal.“
Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, že na jednom konci
místnosti byl plast odklopený a vstup vedl na balkon. „Pojďme se
tam podívat,“ navrhla jsem. „Jestli jsou tam lidé, budou chtít
obdivovat výhled.“ Jonah souhlasně kývl a prodrali jsme se ven. Na
balkoně nebyl žádný nábytek – zato ale plno lidí.
„Pořád to není přesně to, co jsem čekal,“ zamumlal zase.
Postávali tu a zase tam, většinou to byly ženy pod pětadvacet let.
Stejně jako upíři měly ty holky na sobě všechno možné od koktejlek
po gotický styl s krátkými sukněmi a robustními botami. Jedna
dívka, blondýna, která byla o něco vyšší a vyvinutější než ostatní,
měla korunku s bílými stužkami a růžovou saténovou šerpu přes
prsa. Když se dav trochu rozestoupil, viděla jsem lesklými písmeny
napsáno: NEVĚSTA. Dívka vedle ní ji držela za ruku a obě se
nedočkavě křenily.
Co nejvíc nonšalantně jsme došli na kraj balkonu, kde bylo
zábradlí. Po jedné straně se rozprostíralo jezero, po druhé straně
město. Jonahova ruka mě opět chytila kolem pasu a dál jsme
předstírali dva milence, kteří si povídají před pouštěním žilou.
„Nastávající nevěsta, která touží po posledním předmanželském
dobrodružství?“ řekla jsem tiše. „Dost možná. Třeba si jsou plně
vědomy toho, do čeho jdou. Koukni na ty náramky.“
 Znovu jsem si dívky prohlédla. Každá měla na zápěstí červený
silikonový proužek. „Co je s nimi?“
„Tyhle náramky znamenají, že jsou to sympatizantky upírů.
Takové, které si ještě myslí, že jsme temní a neodolatelní.“
Jako čokoláda s vysokým podílem kakaa, pomyslela jsem si. „I
když se zbytek města začíná obracet proti nám?“
„Viditelně ano. Podporu vítám, i když plastový náramek
neznamená zrovna ‚dlouhodobé politické spojence‘.“ Pokrčil
rameny. „Tady je ale máme a pití od lidí není hřích, i když to Scott a
Morgan odsuzují.“
„To jsou na jiného upíra než cadoganského dost odvážná slova.“
Jonah zamručel. „Držím se toho, co jsem řekl. Za jakýchkoli
okolností budeme čekat, dokud neuvidíme něco užitečného – a
potom se k tomu přimotáme.“
Usmála jsem se na něj a v rámci své momentální role laškovně
zatahala za jeho kaštanový pramen. „Nemám nic proti.“
Usmál se a ten pohled byl tak působivý, že i moje ztvrdlé srdce
maličko roztálo. „A já myslel, že budeš umíněná a že se s tebou bude
těžko spolupracovat.“
Tentokrát jsem ho štípla do paže a doufala jsem, že to bude
vypadat hravě, ne zlomyslně. „Kdybys náhodou zapomněl, tak mě
vycvičil Ethan Sullivan. A jestli to náhodou nevíš, tak do umění s
mečem mě zasvětil Catcher Bell. Jsem odchovaná těmi, s nimiž se
těžko spolupracuje.“ Uchechtl se. „Pak ti budiž odpuštěno.“
„Jsi tak šlechetný.“
Položil si ruku na srdce jako muž vyznávající lásku. „U těch, kteří
slouží v Rudé gardě, to tak bývá.“ Letmo jsem ho pohladila po tváři.
„Miláčku, nezbývá mi, než ti věřit.“
*.*.*
Chvíli jsme se potloukali po balkoně s prsty propletenými a tu a
tam si něco potutelně pošeptali. Jestli to byl skutečný mejdan, tak při
tom byl mnohem menší kravál a mnohem méně náhrdelníků svítících
ve tmě, než jsem čekala. Přesto se rozdávaly tabletky i šňupací
prášek a ve vzduchu bylo tolik uhrančivého kouzla, až mi
naskakovala husí kůže a začínalo ě bolet za krkem od toho, jak jsem
neustále musela setřásat to zvláštní svrbění.
 Bedlivě jsme pozorovali lidi a z tohohle bidýlka ve výšce několik
desítek metrů nad městem jsme sledovali, jak všechno nabírá
obrátky. Upíři se vetřeli mezi lidi, ochomýtali se kolem nich a
vnucovali jim alkohol a snažili se je uhranout. Očividně si byli
vědomi svých predátorských instinktů a také se jimi řídili. Jakmile se
začaly rozdávat sklenky se šampaňským, lidé byli rozděleni a
roztříděni a potom jeden po druhém odvedeni do zadní části
střešního bytu. Pravděpodobně si neuvědomovali, že si je odvádějí
jako telata ze stáda krav.
Na druhou stranu jsme neviděli nic, co by byť jen vzdáleně
připomínalo zběsilé násilí. Tahle party byla rozhodně větší než
předchozí mejdany, ale nebyla utržená ze řetězu, jak to popisoval pan
Jackson.
Když jeden vysoký tmavovlasý upír vzal jednu gotičku za ruku a
vedl ji dozadu skrz plastové kryty, Jonah do mě šťouchl. „Jdeme
dovnitř. Já si ji přebírám, postarám se, aby se něco nezvrtlo. Ty
dohlížej na zbytek.“
„Provedu,“ řekla jsem a ignorovala motýlky v žaludku, když mi
políbil ruku a vrátil se do místnosti. Následovala jsem ho a klidně to
přiznám: moje trable s chlapy stranou, ale na upíra z Domu Greyů
byl zezadu dobrý pohled.
Bohužel jsem zrovna v tu chvíli zjistila, že jsem obklíčená.
 KAPITOLA 8

a VÁLEČNÉ UMĚNÍ
Začalo to tím, že přede mnou zavrávorala dozadu zjevně opilá
upírka a vrazila do mě. Už jsem byla zpátky v nedokončeném
apartmá, když mě srazila zády na dva muže.
Zlomyslně se na mě podívala. „Pardon.“
„Žádný problém,“ řekla jsem s křečovitým úsměvem. Ale když
jsem se otočila, abych se omluvila těm chlapům, zjistila jsem, že se
tváři ještě méně nadšeně.
Oba to byli upíři, oba průměrného vzhledu, v košilích a džínách,
jeden o něco vyšší než druhý. Ten vyšší měl tmavé vlasy, ten menší
byl blond. Zastoupili mi cestu a byli tak blízko, že jsem cítila jejich
lacinou kolínskou a mírný závan krve, který kolem sebe šířili. Velmi
nedávno pili krev – od někoho z místnosti?
Nejdřív jsem na to šla zdvořile. „Omlouvám se. Vrazila do mě.“
„Jo, tak koukej, kam šlapeš, sakra.“
Dobře, trochu přehnaná reakce, ale byli jsme na večírku se
spoustou lidí. Možná už jim někdo dupl na nohu a měli dost
tlačenice.
Zlehka jsem se usmála. „Jasně.“
Blonďák mě chytil za loket. „Tohle nezní moc jako omluva, víš?
Nevypadá to, že ti je doopravdy líto, že jsi nás málem porazila.“
Myslel to ten chlap vážně? Vždyť jsem do něj sotva strčila.
Odtáhla jsem paži. „Ještě jednou se omlouvám.“ Začala jsem se
rozhlížet kolem, koukala, zda tu někde nebude Jonah nebo ta dívka,
ale dav jako by zhoustnul a nikdo nebyl na dohled. Poprvé jsem
opravdu litovala, že tu nejsem s Ethanem místo Jonaha. S ním jsem
se alespoň mohla domluvit telepaticky.
„Tvoje chování se mi nelíbí,“ řekl blonďák.
„Co prosím?“ opáčila jsem. „Jen jsem se snažila jít vám z cesty.“
Usilovně jsem mrkala a prohlížela si ho a doufala, že najdu nějaký
signál příslušnosti k některému Domu. Ale nebyl tu žádný medailon
ani dres. Na téhle frontě to bylo bez šance.
 „Znáš heslo?“ zeptal se.
„Ehm, svůdkyně,“ řekla jsem znuděně. „Jdu najít svýho kluka.“
Otočila jsem se a chtěla odejít tam, kam se před chvílí vydal Jonah,
ale upíři to předvídali. Ten tmavovlasý mi zablokoval cestu vpřed,
blonďatý zase zpátky.
„To není všechno,“ zamumlal ten tmavovlasý.
Blonďák jen přimhouřil oči. Vypadaly stejně jako oči toho upíra,
kterého jsem viděla před chvílí: zorničky jako černé špendlíkové
hlavičky v moři stříbra. Na tyhle chlapy silně působily jejich upíří
choutky. Byl to snad vedlejší účinek té spousty magie, která byla ve
vzduchu? Vypadaly teď moje oči stejně?
„Jaká je druhá polovina hesla?“ dožadoval se.
Zastudilo mě v žaludku. I kdyby v té Jonahově textovce zbytek
hesla byl, já neměla páru, jak znělo. Usoudila jsem, že když to teď
řeknu špatně, rozladím je ještě víc. Nezbývalo než blafovat, a jelikož
jsem byla na to vhodně oblečená, rozhodla jsem se hrát si na party
girl.
Omotala jsem jednu šňůru korálků kolem prstu a naklonila se
dopředu. „Ale no tak, hoši, ode mě přece druhou polovinu hesla
nepotřebujete. Dole s tím sekuriťákem mluvil můj přítel. Neviděli
jste ho někde? Hnědozrzavý vlasy. Čahoun. Co?“
„Každý zná heslo,“ řekl ten tmavovlasý. „Jestli ho neznáš,
nepatříš sem.“ Čekala jsem, až se ke mně obrátí, abych mu viděla do
očí: stejné jako ti předtím. Úplně stříbrné a zorničky stažené, jako by
se díval přímo do slunce.
„A neznám tě,“ přisadil si ten blonďatý s čím dál chladnějším
výrazem. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem byla na titulce novin, byl
malý zázrak, že mě neznal. „Nemám rád upíry, které neznám.“
Zamrkala jsem. „Možná by ses měl seznámit. Tedy jestli to můj
přítel schválí.“
Ti dva si vyměnili pohledy a potom udělali první chybu. Blonďák
mě chytl v pase a strhl mě k sobě. „Dost hraní. Jdeš se mnou.“
Spustila jsem holčičí pištění. „Ach, můj bože, sundej ze mě ty
pracky!“
„Ó, když se s ním budeš prát, jenom ho tím ještě víc vzrušíš,
brouku,“ řekl ten vysoký.
 „Jen přes moji mrtvolu,“ zamumlala jsem a zaryla podpatek do
blonďákovy nohy. Začal nadávat, ale pustil mě. V tohle jsem
doufala. Poodstoupila jsem a upřela na tmavovlasého vyplašené oči.
„On mi ublížil.“
„Jo, a bude hůř.“ Vrhl se po mně s roztaženými pažemi, ale já se
nehodlala prát s asociálními, magií omámenými upíry na večírku.
Avšak neštítila jsem se ran pod pás. Položila jsem mu ruku na
rameno, kopla ho kolenem do rozkroku a srazila ho tím na kolena.
„Hajzle,“ zamumlala jsem a potom opět nasadila pištivý tón. „A
dávej si pozor na ruce!“ ječela jsem naštvaně, pak jsem ho –
zkrouceného a sténajícího na podlaze – překročila a pospíchala se
skrýt do davu. Spočítala jsem si, že mám minutu nebo dvě k dobru,
než se za mnou rozběhnou, což znamenalo, že musím najít Jonaha a
musíme prchnout. Zatím jsem nedokázala říct, zda měli Tate nebo
Jackson pravdu o tom násilí, ale minimálně některým z těchto upírů
stačilo málo, aby se nechali vyprovokovat – a já byla v jejich
hledáčku.
Rozhlédla jsem se, abych někde našla svého případného
budoucího partnera, ale nikde jsem ho nemohla najít. Nejspíš asi
pořád hlídal tu holku, ale to mi moc nepomůže. Dav zhoustnul, takže
jsem se mohla lépe schovat před těmi hovady, ale jehla v kupce
upířího sena se mi hledala těžko.
Rozhodla jsem se, že se budu pohybovat v soustředných
kružnicích. S každou z nich se víc a víc přiblížím ke středu. Nakonec
přece musím na Jonaha narazit a snad tím zároveň zmatu ty chlapy,
kteří myslí, že jsem pouhá kočička, která oblézá večírky.
Procpala jsem se až k plastové stěně, která byla celá zvlhlá, a
začala se pohybovat podél ní, oči na stopkách, jestli někde
nezahlédnu Jonaha. Musela jsem se proplétat davem, abych se vůbec
někam dostala, ale pořád jsem ho neviděla.
Zato jsem viděla upíry a lidi, jak si vzájemně užívají svou
společnost. Kolem ležely bez ladu a skladu rozházené kusy nábytku.
Upíři se opírali o nábytek a lidé, nyní zamíchaní do krvesajské
směsky, se opírali o upíry. Vypadali víc než šťastně, že jsou středem
zubaté pozornosti.
 A to „zubaté“ jsem myslela doslova. Na několika z nich už se
totiž někdo živil – měli upíra přisátého na zápěstí nebo na krční
tepně. Udusila jsem v sobě zájem, který ve mně budila krev – taky
jsem litovala, že jsem preventivně před odchodem nevypila krabici s
krví – a bojovala jsem s touhou s těmi lidmi zatřást, aby se probrali.
Jenže z výrazů jejich tváří přímo křičelo, že jsou s tím svolní – dokud
jsem nenarazila na jednu, která až tak nadšeně nevypadala. Zastavila
jsem se u ní.
Seděla na betonové podlaze, zády opřená o ocelový sloup. Kolena
měla pokrčená, hlavu spadlou ke straně, pomalu mrkala, jako by
měla problém soustředit se na svět kolem sebe.
Uhranutí. A jestli se dalo soudit podle brnění ve vzduchu, tak ho
byla pořádná dávka.
Jedna věc je, když se lidi dobrovolně účastní tajných hrátek. Ale
tohle vypadalo jinak. Jako něco, na čem se ta holka nedohodla.
Ethan mi kdysi říkal, že při uhranutí jen padají lidské zábrany. Že
lidé při tom nedělají nic, po čem by v hloubi duše netoužili. V očích
té holky však nebylo nic, co by svědčilo o nějaké radosti… nebo
souhlasu.
Od člověka jsem ještě nikdy nepila. Samozřejmě že mě k tomu
nic nepudilo. Moje nedávné zkušenosti s lidmi nebyly dvakrát
příjemné. A tahle holka? Stručně řečeno jsem nenacházela vůbec nic
lákavého – ať už z upířího pohledu nebo z jakéhokoli jiného – na
tom, že mám kousnout holku, která je příliš zdrogovaná, než aby mi
na to mohla kývnout. Myslím, že rozum dokázal zvítězit nad hladem.
Sedla jsem si k ní na bobek, ale neviděla jsem žádné stopy po
kousnutí. Možná ji kousli na nějaké skryté místo, ale ve vzduchu
nebyla cítit žádná krev.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
Zvedla ke mně oči jako dvě černé kuličky. Zornice měla skoro
maximálně rozšířené. Pravý opak očí upírů. „Vůbec nic mi nechybí.“
Byla jsem si dost jistá, že tomu sama nevěří. „Myslím, že z tebe
mluví uhranutí. Dala jsi. Pili…“
„Myslíš, jestli ode mě pili?“ Trochu smutně se usmála. „Ne.
Pořád doufám, že to udělají. Myslíš, že je to tím, že nejsem dost
hezká?“ Natáhla ochablou ruku a sáhla mi na konec culíku. „Ty jsi
hodně hezká.“ Ale pak jí ruka spadla, oči zamžikaly a zavřely se.
Vypadala bledě. Až moc bledě. Netušila jsem, zda je v moci uhranutí
ublížit člověku na zdraví; jestli to není uhranutí ani ztráta krve, pak jí
možná dali něco do pití?
Ať už to bylo čímkoli, musela jsem ji odsud dostat.
Znovu pootevřela oči, ale jen maličko. „Budeš žít věčně, víš. Jako
všichni upíři.“
„Ale bohužel asi ne ti, kteří se dostanou do tolika malérů jako já.“
Po tomhle jsem asi měla zaťukat na dřevo, ale aspoň jsem cítila
starou krev čpící z upíra za mnou dřív, než stihl zaútočit.
Tiše jsem zaklela, vstala a otočila se čelem k němu. Byl vysoký,
svalnatý, s tmavými kudrnatými vlasy a nehezky hranatou bradou. V
koutku úst měl krev a já musela hrdě konstatovat, že ve mně
neprobudila ani špetku chuti.
A jeho oči – úplně stříbrné, přesně jako u těch předtím. „Pytlačíš,
upírko?“
„Je jí špatně,“ řekla jsem. „Měla by jít odsud pryč. Jestli chcete
lidskou krev, najděte si ji někde jinde.“ Ostatní upíři se po nás začali
dívat, těkali očima mezi mnou a jím, jako by se rozhodovali, na čí
stranu se přidat. Ohlédl se na ně s přesvědčivým úsměvem na tváři.
„Ó, máme tu co dělat s fanynkou lidí? Tobě je těch lidiček líto?“
Ani ne tak líto, jako jsem se do nich dokázala vcítit. Věděla jsem,
jaké to je, když z vás někdo pije bez vašeho svolení. S trochou štěstí
jsem svůj útok přežila, ale nikomu jinému bych to nepřála.
Upíry kolem mě to bohužel nepřesvědčilo.
„Je mi líto všech, kdo tu nejsou z vlastního rozhodnutí.“
Rozchechtal se, až se jednou rukou chytil za břicho. „Myslíš, že
někteří z těch lidí tu nechtějí být?
Myslíš, že by nezaplatili za to, aby tu mohli být s námi? Ať nám
lidi klidně nadávají. Ať nám noviny říkají monstra. Jsme přesně to,
po čem oni touží. Silnější. Mocnější. Věční.“
Z davu se tlumeně ozývalo souhlasné mumlání. Během několika
hodin jsem se z demonstrace proti upírům dostala na sraz upířích
příznivců.
A víte, co jsem si myslela? Že lidi by se potřebovali vzdát svých
zaslepených předsudků a začít uvažovat racionálně. Přestat se řadit
jen do extrémních přízniveckých nebo nenávistných skupin. S
některými upíry byl problém, jak jasně dokazoval tenhle chlap, a v
Chicagu byla spousta lidí – někteří z nich dokonce řádně zvolení –,
kteří měli do ideálu daleko.
„Dost,“ řekla jsem. „Už toho bylo dost. Tahle holka není
dostatečně při smyslech, aby s čímkoli vědomě souhlasila. Odvedu ji
odsud.“ Sevřela jsem ruce v pěst a připravovala se na rvačku. Otřela
jsem se lýtkem o vnitřek boty, abych se ujistila, že v ní je výmluvná
boule a pod ní schovaná dýka. Jenže upírovi bylo jedno, co říkám, a
evidentně se mě vůbec nebál. „Nejsi můj Mistr, holčičko. Najdi si
jinou zábavu. Třeba nějakýho kluka k nakousnutí.“
„Nehnu se od ní.“
Přimhouřil oči a já ucítila přímý útok uhrančivého kouzla, které
mělo zahnat strach a obavy a donutit mě vrhnout se na podlahu a
nabídnout se mu bez ohledu na okolnosti.
Ale já mu hleděla pevně do očí a bojovala s malátností. Napřímila
jsem záda a tázavě na něj pohlédla. „O něco ses pokoušel?“
Se zaujetím naklonil hlavu. Přemáhala jsem touhu odplížit se a
schovat se před jeho fascinovaným pohledem, ale dokud jsem byla
terčem já a ne ta dívka, ustojím to, nebo jsem v to alespoň doufala.
„Jsi… zajímavá.“
Málem jsem zakoulela očima, ale potom jsem si uvědomila, jak
moc mi nahrál. Hodila jsem po něm potutelným pohledem. „Chtěl
bys zjistit, jak moc?“ A potom jsem jako koketující puberťačka
začala kroutit koncem culíku, přehodila ho přes rameno a odhalila
krk.
Jako návnada to možná nebylo nic moc, ale zafungovalo to.
Sklopil víčka a díval se na mě skrz řasy – a pomaličku se ke mně
začal blížit jako lev ke kořisti. Už jsem viděla upíra se takhle k
někomu krást – Ethana, když byl v nejlepším a plížil se ke mně s
chtivýma očima. Jenže tohle byl jiný druh chtíče. V tomhle nebyla
žádná láska – jen touha ovládat. Ego. Pocit vítězství.
Dívala jsem se na něj, i když mi z napjatého výrazu jeho tváře
naskakovala husí kůže. Bude pít – a nezastaví se, dokud ve mně nebo
v ní něco zbude. Možná to byla magie ve vzduchu, co ho nutilo
překročit hranici; možná se ozval jeho vlastní instinkt predátora. Ať
už to bylo čímkoli, nechtěla jsem toho být součástí.
Jediným hladkým pohybem, z něhož by se Catcher nadmul
pýchou, jsem sáhla pro dýku a vytáhla ji. Pak už se zaleskla čepel a
já cítila příjemné brnění v dlani, které mi působila ocel. sevřela jsem
rukojeť pevně prsty.
Upírovi konečně docvaklo, že to myslím vážně. Jeho výraz
potemněl. S dýkou v ruce jsem shlédla na dívku. „Můžeš vstát?“
Kývla a z očí jí skanuly slzy. „Jsem v pohodě. Ale chci domů.“
Natáhla jsem ruku. Chytila se mě a já ji vytáhla na nohy. Bohužel
to pořád bylo málo. Pořád jsme byli v obležení – jeden upír byl
naštvaný, že pytlačím, a tuctu dalších byla dívka sice kradená, zato
však bizarně prahli po boji.
O tomhle násilí mluvil pan Jackson?
Polkla jsem strach, jenž mi svíral hrdlo, postavila jsem se zpříma
a s vynuceným hrdinstvím jsem se podívala do davu. „Teď ji odsud
odvedu. Má s tím někdo problém?“
Mělo mě napadnout, že není vhodné formulovat to jako otázku.
„Jen do mě, pusinko,“ řekl upír, který mě chtěl, a mně přeběhl
mráz po zádech. Byla jsem silná, rychlá a nesmrtelná, ale ta holka ne.
I kdybych se probojovala davem, nemohla jsem se rvát naplno a
zároveň ji chránit.
Napadlo mě, že bych potřebovala nějak odvést jejich pozornost.
Jeho načasování nemohlo být lepší.
„Zatraceně!“ ozvalo se z druhého konce apartmá a následovalo
řinčení skla, které utišilo zbytek davu. Vzduchem se začala šířit
kovová vůně krve a všichni upíři, kteří byli v tu chvíli na dosah, se
otočili ke zdroji toho pachu. Viděla jsem skrz dav Jonaha, jak shlíží
na přikrčeného upíra.
Byla prolita krev, možná za to mohla rozbitá sklenice nebo
džbán. Dobrý způsob, jak přilákat pozornost upírů – a dát mi šanci
dostat se ke dveřím.
Podívala jsem se na dívku, která byla do mě zavěšená. „Jak se
jmenuješ?“
„Sarah,“ řekla. „Sarah.“
„Dobře, Sarah, teď odsud vypadneme. Jsi připravená?“
 Kývla, a jakmile se rváč a zbytek upírů začali přesouvat k linoucí
se vůni, vyrazily jsme. Vábení krve jsem moc dobře rozuměla. I já
jsem začínala pociťovat hlad. Večer byl u konce a poslední jídlo jsem
měla před pár hodinami… a krev ještě dávněji. Ta vůně začínala být
neodolatelně lákavá, a tak jsem se kousla do rtu, abych se nenechala
vyvést z míry. Ostrá bolest přehlušila hlad. Jak tomu často bývalo,
tohle prostě nebyl ten správný čas ani místo. Vedla jsem Sarah mezi
upíry, kteří se hnali za krví. Ona se mě přidržovala za rameno a já ji
držela kolem pasu. Nepohybovaly jsme se ladně, ale blížily jsme se
ke dveřím a pryč od toho chaosu.
A chaos rozhodně vypukl.
Apartmá se proměnilo v hurikán násilí, upíři přes sebe klopýtali a
sápali se jeden přes druhého, jen aby se dostali ke krvi. Jeden
rozzuřený upír se začal prát s jiným, strčili do dalších, kteří o něčem
debatovali, což je taky rozzuřilo. Násilí se šířilo jako virus, koho se
dotklo, toho se zmocnilo. S násilím rostla i magie. Prýštila do
vzduchu a činila z upírů ještě větší dravce, než už byli.
„Myslel jsem, že bys uvítala pomoc.“
Podívala jsem se napravo a s úlevou vedle sebe našla Jonaha. „To
ti to trvalo. Díky, žes je odvedl.“
„Není zač. Opravdu jsem nečekal, že vytáhneš dýku a uneseš
člověka.“ Podíval se na Sarah. „Co se stalo?“
„Netuším. Drogy? Uhranutí? Nevím jistě. Tak jako tak ji musíme
dostat ven.“
„Půjdu za tebou,“ řekl s kývnutím a vydali jsme se k výtahům.
Když jsme tam došli, dveře byly otevřené. Pomohla jsem Sarah
dovnitř, Jonah mačkal knoflíky, dokud se dveře nezavřely a
neutlumily zvuk rvačky za námi. Zastrčila jsem dýku zpátky do boty.
V polovině cesty dolů jsem teprve vypustila zadržovaný dech.
Ohlédla jsem se na Sarah.
„Jsi v pořádku?“
Kývla. „Jsem. Ale co všichni ostatní? Musíme je odtamtud taky
dostat.“ Jonah a já jsme si vyměnili pohledy.
„Nemohli byste zavolat policii?“ zeptala se. „Říct jim o tom
večírku? Až přijdou, můžou dtamtud odvést zbytek lidí.“
Jonah se na mě podíval. „Jestli přijede policie.“
 Kývla jsem a chápala jeho obavy. Jestli tohle bude muset vyřešit
policie, noviny si nás podají a budeme zpátky ve starostově kanceláři
– pokud Tate už nevydal na Ethana zatykač.
Možná jsme nepotřebovali přímo poldy. Třeba by stačil jen strach
z poldů…
„Můžeme je předběhnout,“ řekla jsem, když se dveře výtahu opět
otevřely. „Ty jí pomoz ven. Za chvíli se tam setkáme.“
Předala jsem mu Sarah, a zatímco se oni dva šourali k hlavním
dveřím, spěchala jsem k sekuriťákovi. Ten sledoval pohledem Jonaha
a Sarah směřující ke dveřím a ruku držel na vysílačce, kterou měl na
stole. „Ahoj,“ řekla jsem, když jsem k němu došla, abych odvedla
jeho pozornost. „Právě jsme měli telefonát – poldové mají namířeno
do posledního patra. Raději byste měli jít nahoru a postarat se, aby
vypadli, nebo začne zatýkání a děsnej bordel. Určitě to zítra nechcete
mít v záznamech. Vaše, ehm, zubatá klientela z toho určitě nebude
mít radost. –
Hlídač chápavě přikývnul, vzal vysílačku, otočil knoflíkem a
požádal o posily. Doufala jsem, že jich bude mít dost – a k tomu
nějaký upíří repelent.
Nechala jsem ho, ať si dělá svoje, šla jsem ven a plnými doušky
lokala čerstvý, ničím nedotčený vzduch. Sledovala jsem Jonaha a
Sarah, jak se belhají přes ulici k malému trávníku. Pomohl Sarah
posadit se na tepanou železnou lavičku; zůstala jsem, kde jsem byla,
dokud jsem si nebyla jistá, že mám čistou hlavu a hlad pod
kontrolou.
O minutu nebo dvě později jsem přešla ulici.
„Evakuace už probíhá,“ řekla jsem Jonahovi a dřepla si před
Sarah. „Jak se cítíš?“
Kývla. „Dobrý. Jen se opravdu, opravdu stydím.“ Položila si ruku
na žaludek. Ať už ji předtím oblouznilo cokoli, teď začala doopravdy
plakat.
Jonah a já jsme si vyměnili znepokojený pohled.
„Sarah,“ řekla jsem tiše. „Můžeš nám říct, co se stalo? Jak ses
sem dostala?“
„Slyšela jsem, že upíři pořádají tenhle večírek.“ Podrbala se pod
nosem. „Myslela jsem si – jé, upíři, to bude zábava, víte? Nejdřív to
bylo dobrý. Ale potom… už nevím. V té místnosti začalo být nějak
dusno, pak jsem se začala cítit divně a sedla si na podlahu. Koutkem
oka jsem je sledovala. Obcházeli kolem a koukali na mě, jako by se
snažili zjistit, jestli jsem připravená.“
„Připravená?“ zeptala jsem se.
„Připravená dát krev.“ Otřásla se a vzdychla. „A potom jsi přišla
ty.“ Zavrtěla hlavou. „Mně je tak trapně. Neměla jsem tam být.
Neměla jsem tam chodit.“ Zvedla ke mně oči. „Opravdu chci jít
domů. Mohli byste mi sehnat taxíka?“
„Jasně,“ řekl Jonah, couvl k silnici a vyhlížel projíždějící taxi.
Bylo pozdě, ale pořád jsme byli jen několik bloků od Michigan
Avenue, takže se jich tu pár pohybovat mohlo.
Jak Jonah poodešel, podívala jsem se znovu na Sarah. „Jak ses o
té party dozvěděla, Sarah?“ Zrudla a podívala se jinam.
„Potřebuju to vědět. Možná pak budeme moct tyhle večírky
zarazit.“
Vzdychla a kývla. „Byla jsem s kamarádkou v baru – jednom z
těch upířích. Narazily jsme tam na jednoho chlápka.“
„Víš, který upíří bar to byl?“
„Temple Bar.“
Udělalo se mi těžko od žaludku. Tohle byl cadoganský bar.
„Pokračuj.“
„Šla jsem trochu ven na vzduch – uvnitř bylo hodně narváno – a
venku stál chlap. Říkal, že se koná večírek a že se budeme dobře
bavit. Moje kamarádka, Brit, nechtěla jít, ale já jo, víte, kouknout se,
jaký to je.“
Takže Sarah dostala informace o mejdanu v Temple Baru a Jonah
našel telefon U Bensona. To znamenalo, že ti, kdo chodí po barech,
vědí i o mejdanech. Tohle Ethana parádně naštve.
„Ten chlap, se kterým jsi mluvila – jak vypadal?“
„No, byl dost malý. Starší. Tmavovlasý. Prošedivělý. A byla s
ním ženská. Pamatuju si to, protože měla takovej strašně velkej
klobouk, takže jsem jí neviděla do obličeje. Jo, ale když jsem se
vracela zpátky dovnitř, řekl jí jménem. Znělo to tak staromódně…
Mary nebo Marta.“ Sarah zavřela oči a snažila se vzpomenout.
 Srdce se mi nedočkavě rozbušilo. „Nebyla to Marie?“ Rychle ke
mně zvedla oči. „Jo! Marie. Jak jsi to věděla?“
„Jen tipuju,“ řekla jsem. Možná jsem toho konkrétního malého
muže neznala, ale zato jsem věděla o upírce, která s velkou oblibou
působí trable. Kdysi dávno byla známá jako Marie.
Než jsem stihla položit další otázku, Sarah se zapitvořila. „Jsi v
pohodě?“
„Jen mě bolí hlava. Myslím, že tam bylo něco divnýho ve
vzduchu.“
Krásně mi nahrála na další otázku. „Vzala jsi něco, když jsi tam
byla? Nějaký drink, který ti někdo podal?“
Zavrtěla hlavou. „Já v drogách nejedu. A vím, že nemám pít nic,
co si sama nenaliju. Ale viděla jsem tohle. Podala mi to jiná holka –
člověk.“
Vytáhla z kapsy malou papírovou obálečku, takovou tu, do které
se vejde přáníčko. Byla bílá a na přední straně bylo napsáno písmeno
V. Schovala jsem ji do kapsy a odložila to na později. A potom jsem
položila otázku, za kterou jsem se trochu nenáviděla, ale muselo to
být. V sázce bylo příliš mnoho. Musela jsem vědět, jestli představuje
risk pro Cadogan.
„Sarah, přemýšlíš o tom, že bys šla na policii?“
Vykulila oči. „Ach, bože, ne. Neměla jsem na ten večírek chodit,
a kdyby to moji rodiče zjistili, nebo třeba můj kluk, tak by vyváděli.
Kromě toho,“ dodala plaše, „kdybych zavolala poldy, dostala by ses
taky do průšvihu, ne? Jsi taky upírka, i když jsi mi pomohla.“
Kývla jsem a spadl mi kámen ze srdce. „Jsem upírka,“ potvrdila
jsem. „Jmenuju se Merit.“ Trochu se usmála. „Merit. To se mi líbí.
Trochu tě to vystihuje. Jako bys byla stvořená pro dobro, víš?“
Tentokrát jsem já musela zadržovat slzy, které se mi draly do očí.
Klaply dveře auta a já se podívala do ulice. Jonah stál vedle
černobílého taxíku, který měl otevřené dveře. „Máš tady odvoz.“
Sarah kývla. Nohy měla stále vratké, ale těch pár kroků k vozu
jsme zvládly. U dveří se točila a usmála se na mě.
„Budeš v pohodě?“ zeptala jsem se. Kývla. „Budu. Děkuju ti.“
„Nemusíš mi děkovat. Mrzí mě, co se stalo. Je mi líto, že ti
způsobili takové nesnáze.“
 „Je to zapomenuto. Ale tohle nezapomenu,“ řekla. „To, co jsi pro
mě dneska v noci udělala.“ Když se dveře zavřely, sledovali jsme,
jak taxi odjíždí.
Jonah se podíval na mě, potom na oblohu na východě. „Brzo se
rozední,“ řekl. „Měli bychom jít domů.“ Ukázal do ulice. „Parkuju
docela blízko. Nemám tě dovézt k tvému autu?“
„To by bylo super,“ souhlasila jsem a adrenalin vystřídala únava.
Několik bloků jsme šli mlčky, potom jsme se zastavili u
hybridního sedanu. „Myslíš na životní prostředí?“
Zkroušeně se usmál. „Jestli se klima bude zhoršovat, budeme to
my, kdo to bude zažívat. Je dobré se zařídit dopředu.“
Když odemkl dveře a nastoupili jsme, popsala jsem mu cestu k
místu, kde jsem parkovala, a pak jsem zavřela oči a zvrátila hladu do
opěradla.
V několika vteřinách jsem usnula.
 KAPITOLA 9

a NAD DOMOV NENÍ, BYT JE TŘEBA

PROSTINKÝ5… POKUD OVŠEM NEJSTE
NESMRTELNÍ A NEROZUMÍTE
SLOŽENÉMU ÚROČENÍ
„Díky.“
Pokrčil rameny. „Půjčil jsem si tvůj telefon. Poslal jsem Ethanoví
zprávu a napsal mu, že jsi v pohodě. Myslel jsem, že by ses mu
možná při návratu hlásila, a kdybych mu zavolal já, bylo by to dost
podezřelé.“ Souhlasně jsem kývla. Samozřejmě neznamenalo, že
když to neprozradil Ethanovi, nebudou žádné otázky. Ethan se bude
stejně zajímat, kde jsem strávila den.
Podívala jsem se do obýváku, kde spal Jonah. Sametová pohovka
a dvojkřeslo stály kousek od obrovské ploché televize, připevněné ke
zdi. Zbytek místnosti byl stejně hezký. Luxusní koberec, syté barvy,
ozdobné lišty, panelové obklady. U jedné stěny stál herní automat a
na druhé visel zarámovaný dres Rynea Sandberga.
„Tenhle pokoj by se mohl ukazovat v upířích Cribs.6
„Je to tu fakt rozkošný."
„Nový Dům, nové bydleníčko. Tedy relativně nový Dům. Jen
osm let starý, což na nesmrtelné poměry není moc." Šel k minilednici
zabudované do skříňky u protější stěny a otevřel ji. Objevily se malé
řady lahví s dlouhými hrdly. Vytáhl jednu a šel ke mně.
„Myslím, že vyprošťovák mě dneska nespasí."
„To není pivo." Podal mi lahev a já si ji prohlédla. Byla to krev.
Tradiční pivní lahev, ale rozhodně ne tradiční mok. Byl to další
produkt Blood4You, nešťastně pojmenovaný Dlouhé pivo. Určitě by
jim neuškodilo, kdyby se Mallory podívala jejich marketingu na
zoubek.

5
Narážka na verš z písně z 19. století „Home sweet home“ o tom, že člověk si
může užívat v palácích, ale nad domov stejně nikdy není (pozn. překl.)
6
Pořad na MTV, v němž celebrity ukazují svá luxusní sídla (pozn. red.).
 „Vypadalas, že by ti přišla k chuti."
Kývla jsem, odšroubovala víčko a prsty se mi roztřásly náhlým
záchvatem hladu. Krev byla vychlazená a měla peprný říz, jako by ji
někdo vylepšil dvěma nebo třemi frťany Tabasca. Chutnala výtečně.
Ale co bylo důležitější: ukojila potřebu. Vyžahla jsem lahev za
několik vteřin, pak jsem ji sklonila a hruď se mi vzdouvala.
„Žes to potřebovala?"
Kývla jsem a hřbetem ruky si otřela pusu. „Promiň. Někdy se
nechám tím hladem strhnout." Jonah mi vzal lahev z ruky. „Bodne ti
to. A máš za sebou náročnou noc."
„Mohla být náročnější, ale i tak stačilo. Dostala jsem hlad už na
večírku a bylo štěstí, že mi nehráblo jako všem ostatním."
Hodil lahev do koše vedle lednice. „Když už jsi o tom začala. Ti
upíři se kvůli tobě pěkně rozohnili." „To jsem nebyla já,“ ujistila
jsem ho. „Vrazila do mě nějaká upírka a skončilo to tím, že se mě
snažili sejmout dva upíři."
Jonah se zamračil. „Zdálo se mi, že je ve vzduchu hodně
agresivity."
„A všiml sis jejich očí?“ zeptala jsem se. „Absolutně stříbrné,
zornice skoro nebyly vidět. Byli hodně pod vlivem svých upířích
choutek."
„Byla tam taky spousta magie. Když si dáš tyhle dvě věci
dohromady, dostaneš upíry celé žhavé po konfliktu."
Zakroutila jsem hlavou. „Nemohlo to být jen počtem upírů na
jednom místě. Kdyby tohle samo o sobě nutkalo upíry k
bezdůvodným rvačkám a hádkám, nemohly by Domy existovat.
Možná je to nějaká davová psychóza? Jeden upír se uchýlí k násilí a
zbytek se přidá?"
Jonah zakroutil hlavou. „Mám jinou teorii. Co když magie
neproudila jenom z těch upírů? Co když je přímo řídí?“
„Naznačuješ, že proti nám někdo používal magii? Cíleně ji
směroval?" Kývl. „A dělal z upírů superpredátory."
„Dobře,“ připustila jsem, „dejme tomu, že je to magie. Ale na
koho to ukazuje? Na čaroděje? Ti se ale obvykle upířích dramat
straní a tady v Chicagu je jich kolik? Jen tři? Dva znám a nutit upíry,
aby se chovali jako gladiátoři, nepatří k jejich zálibám.“ Jasně, sice
jsem se nikdy neviděla s Malloryiným učitelem, ale tušila jsem
dobře, jak tráví čas – zaučuje ji.
„Dobře, takže čarodějové jsou nepravděpodobní. Jak jsi našla
Sarah?“ zeptal se Jonah. „Seděla na podlaze, vypadala, že je úplně
mimo. Žádné viditelné známky kousnutí, takže se muselo dít něco
jiného. Je možné způsobit někomu uhranutím fyzickou nepohodu?
Myslím tím oslabit ho pomocí očarování?“
Zamračil se a přemýšlel o tom. „Nikdy jsem to neviděl. Ale
neříkám, že je to nemožné. Zjistila jsi od ní něco? Jak se vůbec
dozvěděla o té party?“
Zopakovala jsem mu to, co mi Sarah řekla o Temple Baru a o
muži, kterého potkala venku. „Taky mi dala tohle,“ řekla jsem a
začala hledat v kapse obálečku. Vytáhla jsem ji, otevřela a
vyprázdnila její obsah do ruky.
Do dlaně mi spadly dvě bílé pilulky.
„No,“ řekl, „tím by se vysvětlovalo, proč byla tak mimo sebe.“
Podržela jsem jednu tabletku ve světle. Stejné ozdobné V bylo
vyraženo i do papíru. „Řekla, že nic nevzala.“
„Taky se styděla za to, co se stalo.“
„Pravda,“ souhlasila jsem. „Tate říkal, že pan Jackson byl zatčen
za držení drog. Možná upíři používají na lidi drogy, aby potom byli –
co vlastně? Náchylnější k účinku uhranutí?“
„Zdálo by se ti to nepravděpodobné vzhledem k davu, který jsi
včera v noci viděla?“
Bohužel ne. Samozřejmě, že jsme neměli ani důkaz. Sarah mohla
být pod vlivem uhranutí – ne že by upíři manipulace byla o moc lepši
než zdrogováni.
Ať už to bylo jakkoli, stálo to za důkladné prošetření. Vrátila
jsem prášky do obálky a strčila ji do kapsy. „Vezmu to do
ombudsmanovy kanceláře,“ řekla jsem mu. „Možná zjistí víc.“
Teď, když byl Jonah řádně zasvěcen, mi dal k dispozici svou
malou koupelnu. Zbavila jsem se šmouh od řasenky a znovu učesala
vysoký culík.
Když jsem vyšla, vytahoval z kapsy zvonící telefon. Vzhlédl ke
mně. „Musím to vzít. Budu hned zpátky. Chovej se jako doma. V
lednici je ještě krev, kdybys potřebovala.“
 Kývla jsem. „Díky.“
Vyšel ven, zavřel za sebou a já osaměla v úžasném komfortu jeho
apartmá.
Zašla jsem za roh do obýváku a zamířila ke skupině
zarámovaných papírů na stěně. Byly to diplomy ke čtyřem
doktorátům: tři ze státních škol v Illinois (historie, antropologie a
geografie) a jeden ze Severozápadní (německá literatura a kritické
myšlení). Na každém diplomu byla jiná variace jeho jména – John,
Jonah, Jonathan, Jack – a data pokrývala různé části dvacátého
století. Postgraduál zřejmě nebyl pro upíra nemožný.
Dveře se otevřely. „Promiň,“ řekl za mnou. „To byl Noah. Už ví
o tom, že jsi včerejší noc strávila v jeho bytě.“
„Dobrý nápad,“ řekla jsem a doufala, že ze mě Ethan nebude
páčit, jak to přesně vypadá u Noaha doma – nebo celkově ze mě
nebude tahat víc, než to málo, co o Noahovi dosud vím.
Ukázala jsem na diplomy. „Jsi docela bedna.“
„Je u tebe ‚bedna‘ eufemismus pro ‚šprt‘?“
„Je to eufemismus pro ‚muže se čtyřmi doktoráty‘. Jak jsi to
všechno zvládl?“
„Myslíš tím, jak jsem při tom dokázal zatajit, že jsem upír?“
Kývla jsem a on se zakřenil a šel ke mně. „Díky důsledné
pečlivosti.“
„Hodně večerních hodin?“
„Výhradně. Všechny, dokud nebyly k dispozici online lekce.“
Tajnůstkářský se usmál a prohlížel si diplomy. „Dříve bývalo
studium postgraduálu vyhrazeno pro excentrické lidi. Bylo snadné
předstírat osamělého génia – takového, který se zapisuje jen na
večerní přednášky, přes den spí a tak dál.“
„Získal jsi některé jako asistent?“ Být při tomhle asistentem
katedry se zdálo složitější.
„Ne. Měl jsem štěstí se stipendiem a líbil se mi výzkum, takže mě
ušetřili vyučování ve třídě. Jinak bych to jen těžko zrealizoval.“
Naklonil hlavu. „Tys dělala postgraduál?“
„Než mě přeměnili, tak jo.“
Musel zaregistrovat lítost v mém hlase. „Asi to bude na delší
povídání, co?“
 „Studovala jsem postgraduál na Chicagské univerzitě, než jsem se
stala upírkou. Anglickou literaturu. Stihla jsem tři kapitoly své
dizertační práce.“ Než jsem se nadála, vyklopila jsem mu všechno.
„Šla jsem v noci kampusem a byla jsem napadena.“ Podívala jsem se
na něj. „Jeden ze Zbloudilých najatý Celinou.“
Spočítal si, kolik je jedna a jedna. „Byla jsi jedna z těch obětí v
parku. Ta, kterou pokousali v kampusu?“
Kývla jsem. „Ethan a Malik se tam náhodou nachomýtli.
Přiskočili, vyplašili toho, co mě napadl, a Ethan mě vzal k sobě
domů a zahájil proměnu.“
„Bože, to jsi měla ale štěstí.“
„To jo,“ souhlasila jsem.
„Takže Ethan ti zachránil život.“
„Ano. A udělal ze mě cadoganskou upírku a Ochránkyni Domu.“
Zamračila jsem se. „Taky jsem kvůli němu musela ukončit studium.
Byl toho názoru, že jako upírka se do školy vrátit nemůžu.“ Bylo to
těsně předtím, než Registr severoamerických upírů zveřejnil mou
iniciaci v novinách, takže měl asi pravdu.
„To na to kápl,“ řekl Jonah. „Škola pro utajovaného upíra nebyla
nic lehkého. Později, když jsem byl starší, už to bylo o něco snazší,
ale pro nováčka, který se v tom teprve učí chodit?“
Pokrčil rameny. „To by bylo těžké.“
„Říká muž se čtyřmi doktoráty.“
„Pravda. Ale ty vypadáš, že už sis na život upíra zvykla, přestože
tvůj přerod neproběhl dobrovolně.“
„Nebylo to lehké,“ přiznala jsem. „Prošla jsem si chvilkami, kdy
jsem si tou sebelítostí byla sama protivná. Ale nakonec jsem dospěla
do bodu, kdy jsem musela přijmout, kdo jsem, a nějak se k tomu
postavit – nebo opustit Dům a předstírat, že jsem zase člověk.“
Pokrčila jsem rameny. „Rozhodla jsem se pro Dům.“
Jonah si olízl rty a podíval se na mě úkosem. „Musím uznat, že
včera v noci sis vedla dobře.“
„Kdybys to neříkal tak překvapeně, možná by to bylo
lichotivější.“
„Nic extra jsem od tebe nečekal.“
 „Jo, toho jsem si vědoma.“ Vzpomněla jsem si na pohrdání v jeho
hlase, když jsme se poprvé setkali. „A proč vlastně? Máš snad něco
proti Ochráncům?“
Ušklíbl se. „Nejde o to, že jsi Ochránkyně…“
„Jako spíš o to, že jsem Meritová?“ dořekla jsem za něj.
„Znám tvou sestru,“ řekl. „Charlottu. Máme společné přátele.“
Charlotta byla moje starší sestra, momentálně vdaná matka dvou
dětí, návštěvnice charitativních večírků a zakladatelka sbírek na plný
úvazek. Měla jsem svou sestru ráda, ale nebyla jsem – dobrovolně,
podotýkám – součástí lepších kruhů, v nichž se pohybovala. Takže
na mě nedělalo žádný velký dojem, že ji zná.
„Dobře,“ řekla jsem.
Vzdychl a podíval se na mě trochu provinile. „Předpokládal jsem,
že jako Meritová budeš něco jako její klon.“
Chvíli mi trvalo, než se mi poskládalo v hlavě, co tím chtěl říct.
„Cože? Zopakuj to?“
„Prostě jsem si myslel… protože jste sestry a tak. A obě jste
Meritové…“ Odmlčel se, ale nemusel to doříct. Jonah nebyl první
upír, který se přiznal, že mě soudí podle příjmení – a podle toho, co
se obvykle pojí s bohatstvím a profláklým jménem. Neříkám, že
peníze nemají své výhody, ale rozhodně není žádné plus, když to
někdo bere jako meritum mé povahy – tuhle slovní hříčku používám
záměrně.
Na druhou stranu se tím vysvětlovalo, proč byl při našich prvních
setkáních tak odtažitý. Asi čekal nově přeměněného, zbohatlického
rozmazleného fracka.
„Mám svou sestru hrozně ráda,“ řekla jsem. „Ale do jejího klonu
mám daleko.“
„Všiml jsem si.“
„A teď si o mně myslíš co?“
„No, tedy.“ Usmál se a v očích měl pýchu. „Teď jsem tě viděl v
akci. Viděl jsem anděla pomsty.“
„Mám radši, když se mi říká culíkatá mstitelka,“ dodala jsem
suše. Tuhle přezdívku mi přišil Nick Breckenridge (neboli náš
„vyděrač“).
 Jonah zakoulel očima. „Anděla pomsty a upírku,“ pokračoval,
„která přišla zachránit lidi a prorazila skrz ty, kdo se jí postavili do
cesty. A teď zrovna přemýšlím, že bys nebyla zlou posilou pro
Rudou gardu.“
„Na rozdíl od té pohromy, kterou bych byla před pár měsíci?“
Teď se dokonce začervenal.
„Vím, že jsi ze mě nebyl nadšený. Ani jsi to moc neskrýval. A já
sama bych se nenazvala andělem pomsty. Jsem Ochránkyně svého
Domu a dělám, co umím, abych je chránila.“
„Jenom je?“
Podívala jsem se do jeho upřeného pohledu. „Prozatím jen je.“
Chvíli jsme tam stáli a ta věta visela ve vzduchu. Už jsem zase
prošvihla příležitost stát se jeho partnerkou, ale připustila jsem, že to
absolutně nevylučuju. Koneckonců nesmrtelnost byla dlouhá. Kývl.
„Asi bych tě měl hodit zpátky k tvému autu.“
„Dobrý nápad. Musím domů.“ Zpátky do Domu, k Ethanovi.
Zpátky k rutině, která nezahrnovala boj s poblázněnými upíry – ale
zato teď zahrnovala to, že mu budu lhát.
Jonah vzal klíče a odešli jsme z jeho apartmá.
Venku před pokojem se mi naskytla neuvěřitelná podívaná.
Dům Greyů se nacházel v přestavěném skladišti poblíž stadionu
Wrigley a nutno říct, že ten prostor uměli náležitě využít. Jeho dveře
byly jedny z mnoha a mezi nimi byly zcela pravidelné rozestupy jako
v hotelu. Podél jednoho okraje byla chodba otevřená, s ocelovým
zábradlím a tenkým drátem, ustupujícím čtyři patra vysokému atriu.
Na druhé straně atria byla stejná řada dveří jako na té naši. Zřejmě
upíři ložnice.
Šla jsem k zábradlí a shlédla dolů. Uprostřed prostoru dole stál
dvanáct metrů vysoký strom a ostrůvek bujné zeleně. Prostorem se
vinula cestička, podél níž byly rostliny a stromky. Na cestě stály v
pravidelných intervalech černé stožáry a na každém svisle zavěšená
vlajka jednoho chicagského sportovního týmu.
Ještě nikdy jsem nic takového neviděla – a určitě se to
nepodobalo ničemu, co jsem viděla v říši upírů. „To je úžasné,“ řekla
jsem, když Jonah také přišel k zábradlí. Vzhlédla jsem ke stropu,
který byl celý prosklený. Ale v Domě upírů to přece nemohlo
fungovat. „Jak ty stromy rostou? Chci říct, copak ta střešní okna přes
den nezatemňujete?“
Jonah zakroužil rukama. „Střecha má nad sebou parabolický kryt,
který se přes den spirálovitě stáčí.“ Točil prsty. „Zavírá se jako kryt
čočky u foťáku a uprostřed zůstane mezírka, kudy proudí světlo pro
strom. A mechanismus je fotosenzitivní, takže kruh následuje slunce,
jak se Země otáčí, aby zajistila, že strom bude mít vždycky světlo.“
„To je úžasné.“
„Ta technologie je dost obdivuhodná,“ souhlasil. „Scott si dal
záležet a vyzkoušel nové věci, což se o všech Mistrech říci nedá.“
„Mají tendenci být trochu nudní.“
Souhlasně zamručel. „Zbytek zeleně dostane dost světla tím, jak
se clona otáčí.“
„A když nějaký upír musí naléhavě proběhnout atriem přes den?“
„Nemusí,“ řekl Jonah jednoduše. „Vnitřní architektura Domu je
koncipovaná tak, že nikdy nemusíš projít prostorem atria, aby ses
dostala do obytné části nebo k východům.“ Ukázal dolů. „Po
stranách atria jsou pracovní místnosti – kanceláře a tak podobně – a k
nim vedou za všech okolností zastíněné chodby.“ Otočil se a kráčel
po chodbě a já ho následovala k výtahu a do podzemní garáže, hodně
podobné té naší: dlouhý betonový prostor a spousta drahých aut.
Když jsme míjeli platinově stříbrný kabriolet, zastavila jsem se.
Byl malý a oblý, s kulatými světly, přisáváním vzduchu na kapotě a
drátěnými koly. Přesně takovým autem by zřejmě jezdil James Bond.
„Je tohle – je to Aston Martin?“
Podíval se na auto. „Jo. To je Scottovo auto. Je na světě už skoro
dvě stě let. Za tu dobu si člověk něco nahrabe.“
„To koukám,“ řekla jsem a musela zatnout prsty, abych se
ubránila touze přejet jimi po tom bezchybném laku. Nikdy jsem tohle
auto neviděla na vlastní oči. Vždycky jen ve filmu. Ale bylo to
úchvatné. Nepovažovala jsem se za blázna do aut, ale bylo těžké
nepodlehnout kouzlu těch dlouhých linií a rozkošných křivek. A taky
jsem si představila opravdu rychlý motor.
„Má to hodně – víš čeho… koní nebo jak se tomu říká?“
Usmál se a odemknul svůj hybridní vůz a já se pořád ještě
usmívala, když lezl dovnitř. „Ty asi autům moc nerozumíš, co?“
 „Umím ocenit krásné věci. Ale v autech se vyznám jen trochu.“
„Beru na vědomí.“
Jeli jsme z Wrigleyville zpátky do Magnificent Mile a k mému
autu. A já měla absolutní kliku – moje auto bylo zaparkované na
jednom místě skoro dvacet čtyři hodin, ale měla jsem jen lístek za
stěračem a žádnou botičku. Parkování v Chicagu byla riskantní
záležitost.
„Dostaneš vynadáno za to, že jsi přespala jinde?“ zeptal se skrz
otevřené okénko, když jsem si otvírala dvířka.
Jen jestli si Ethan bude myslet, že jsem spala s Noahem,
pomyslela jsem si v duchu.
„To zvládnu,“ řekla jsem Jonahovi. „Kromě toho bys mě stejně
nemohl doprovodit domů.
„Prozradil by ses.“
„Pravda. Měli bychom se asi dohodnout, kdy spolu zase budeme
mluvit. Čekám, že tohle nebude naposledy, kdy uslyšíme o
událostech minulé noci.“
„Asi ne.“ Udělalo se mi zle. Vůbec jsem se netěšila, že budu
muset na další „mejdan“, jestli tomu takhle říkají. Uměla jsem se
rvát, ale neměla jsem na to žaludek. Bylo snadné pomoci někomu v
nouzi, ale bylo by lepší, kdyby ta nouze v první řadě vůbec
neexistovala.
„Promluvím si s barmany v Temple Baru, jestli si náhodou
nevšimli něčeho podezřelého. A dám ti vědět, jestli něco zjistím o
tom telefonním čísle. Taky si s nimi promluvím o těch drogách.
Určitě je bude zajímat, jestli jim tam něco koluje a jak to účinkuje.“
„To zní jako plán. Všechno mi hlas.“
„Budu.
Ještě jednou děkuju za pomoc.“
Jonah se pousmál. „Od toho jsou partneři.“
„Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Ještě nejsme partneři.“
S posledním chápavým úsměvem odjel od obrubníku a nechal mě
na chodníku vedle mého osamělého volva. Co to říkala Mallory o
tom, že se nechce vrátit zpátky ke svému životu? A co jsem jí na to
řekla já? Něco o tom, že se člověk musí postavit životu čelem a brát
to tak, jak to přijde? Vlezla jsem do volva a zavřela za sebou dveře,
odfoukla ofinu z čela a nastartovala.
„Dobré časy,“ zamumlala jsem a otočila volantem směrem k
silnici. „Dobré časy.“
Když jsem zaparkovala před Domem, rozhodla jsem se trochu
rozhýbat zbytek vyšetřování. Vytočila jsem Jeffovo číslo.
Zvedl to s nadšením. „Merit! Slyšeli jsme, že se včera něco
posralo! Jsi v pohodě?“
„Ahoj, Jeffe. Jsem. Všechno ti řeknu později. Teď potřebuju,
abys pro mě něco udělal.“
„Jeff poslouchá. Copak je?“
Řekla jsem mu telefonní číslo, které mi dal Jonah. „Je to číslo, z
něhož se rozesílala textovka o party, která možná byla mejdanem a
možná taky ne. Mohl bys to číslo vystopovat?“
„Jdu na to,“ řekl a už jsem slyšela rytmické ťukání kláves. „Na
první pokus nic,“ řekl po chvíli. „Dej mi trochu času. Najdu to.“
„Jsi zlatíčko.“
„To my oba víme. Zavolám ti.“
„Díky, Jeffe.“
Poté jsem opět schovala telefon a vzhlédla k Domu. Bude asi
nejlepší, když si to nejtěžší odbudu hned. Zamířila jsem dovnitř –
tentokrát mě protestující cestou zasypávali osobními urážkami – a
rovnou do Ethanovy kanceláře.
Dveře byly otevřené a on seděl u psacího stolu s telefonem u
ucha. Čekala jsem, až ho odloží, vešla jsem a hned začala chrlit.
„Bylo to v mrakodrapu ve Streeterville, ale nebyl to žádný
intimní mejdan, ne tak, jak si je představujeme. Tady byly nejméně
dva tucty upírů. Spousta magie, spousta uhrančivého kouzla a taky
rvačka. Všichni byli napnutí jako strunky, stačilo jen drnknout. Jako
by čekali na nějakou záminku, aby mohla potyčka začít. Bylo tam
taky dost lidí a pití krve. A taky je možné, že jim dávají drogy, aby
více podléhali uhranutí.“
Ethan se podíval někam za mě.
„Otče,“ řekl po chvíli, „toto je Merit, Ochránkyně Cadoganského
Domu. Merit, toto je Darius West. Předseda Greenwichského
prezidia.“
Prásk!
 KAPITOLA 10
a JAKO ŠÉF
Ztuhla jsem a poprvé si uvědomila – a taky příliš pozdě –, že
nejsme v kanceláři sami. Zavřela jsem oči a tváře mi červenaly
studem. Tolik k naší snaze udržet v tajnosti, že se snažíme
proniknout na mejdany.
O několik vteřin později jsem konečně otevřela oči a čekala, že se
Ethan bude tvářit zuřivě. Místo toho na mě upřel jen mírně káravý
pohled.
Možná se změnil.
„Promiň!“ naznačovala jsem ústy, než jsem se otočila k Dariovi.
Stál v obývací části kanceláře s Malikem a Lucem před koženým
nábytkem, který tu při mé poslední návštěvě ještě nebyl. Helen se
překonávala.
Darius byl vysoký a hubený, měl modré oči a oholenou hlavu.
Jeho rysy byly ostré a téměř arogantní – rovný nos, široká ústa,
aristokratická brada, rozdělená na dvě dokonalé poloviny.
„To je velice zajímavý příběh, co jste tu právě přednesla,“ řekl
Darius. Měl výrazný britský přízvuk; na jeho dikci by byla královna
pyšná. „Pojďme se posadit. Ethane, nepřidáte se k nám též?“
Nabyla jsem dojmu, že ta prosba je vlastně rozkaz, a tak jsem si
sedla na jedno z kožených křesel, která stála čelem ke gauči. Ethan
mě následoval a Luc s Malikem se posadili na dvě krajní křesla.
Ethan zaujal místo vedle mě.
Darius se posadil na pohovku, sáhl do kapsy a vyndal elegantní
stříbrnou krabičku. Otevřel ji a vytáhl tenkou černou cigaretu. Až
když ji donesl k ústům, podíval se na Ethana a čekal na svolení.
„Jen si poslužte,“ řekl Ethan, ale bylo jasné, že nemá radost, že
mu Darius bude kouřit v Domě.
S cigaretou v koutku úst vrátil Darius krabičku zpátky do kapsy a
vytáhl zápalky. Jednou z nich škrtnul a ve vzduchu začpěla síra.
Přiložil ji ke špičce cigarety, než ji rychlým pohybem zápěstí uhasil.
Pustil zápalku do těžké křišťálové misky na konferenčním stolku,
který stál uprostřed do kruhu uspořádaných křesel.
 Chvíli šlukoval a pak povytáhl jedno obočí – od té chvíle bylo
nejspíš jasné, kde Ethan přišel k tomuto tiku – a jedním koutkem
vydechl proud vonného dýmu.
„V tomto politickém klimatu,“ spustil, „a při náročných úkolech,
které nás čekají, jste poslal svou Ochránkyni na mejdan?“
„Není jisté, zda se jednalo o mejdan,“ vložila jsem se do toho a
snažila se zachránit, co se dalo. „Věřili jsme, že by to mohl být
mejdan – nebo něco, čemu se tak říká –, ale tohle má úplně jiný
rozměr. Bylo to hodně velké a hodně násilné.“
„Na mejdanech je vždycky násilí,“ řekl Darius. „To je jejich
přirozená podstata.“
Otevřela jsem pusu a chtěla protestovat, ale rozmyslela jsem si to.
Koneckonců jsem viděla jen jediný mejdan a on zcela určitě věděl líp
než já, jestli bylo tamní krveprolití neobvyklé.
„Co je však netypické,“ pokračoval, „je, že se člen oficiálního
personálu Domu snaží do takových věcí proniknout.“
„Proniknout do nich byla naše jediná možnost,“ řekl Ethan.
Danův obličej jasně naznačoval, že nevěří, a jeho ton zněl
smrtelně vážně. „Vaše jediná možnost.“ Ethan si odkašlal. „Seth Tate
nás informoval, že se dozvěděl o údajné vraždě tří lidí spáchané
upíry. Měl v ruce můj zatykač a hrozil, že ho podepíše, jestli ten
problém nevyřešíme. Naskytla se nám možnost to prošetřit, a tak
jsme jí využili.“
„Vydal ten zatykač?“
„Zatím ne, ale…“
„Takže jste měli jinou možnost,“ řekl Darius tónem, který
nepřipouštěl diskuzi a připomněl nám, že Ethan je sice Mistrem
tohoto Domu, ale Darius je pánem všech Domů.
A potom stočil chladné modré oči ke mně. „Vy jste Ochránkyně.“
„To jsem, otče.“
„Vypadáte dost tristně.“
Už jsem si málem začala uhlazovat vlasy a pomačkané tílko, ale
ovládla jsem se. V tomhle oblečení jsem spala, a i když jsem se
trochu omyla u Greyů, určitě jsem vypadala jako strašák do zelí. Na
druhou stranu jsem tak vypadala proto, že jsem pracovala, ne proto,
že se mi nedostávalo základních hygienických návyků.
 „Plnila jsem úkol, otče.“
„To chápu,“ zamumlal Darius. „A teprve teď se z něj vracíte? S
touto vizáží jste se pohybovala po Chicagu?“
Čekala jsem, až Ethan dostane šanci něco mi telepaticky naznačit,
říct mi, co mám a co nemám Dariovi vyzvonit – ačkoli se už v
podstatě všechno provalilo. Když Ethan mlčel, došlo mi, že mám
jeho svolení říct pravdu a nic víc.
„Bylo už pozdě, otče. Blížilo se svítání.“
Darius si s cigaretou mezi prsty olízl rty a pomalu se podíval na
Ethana. „Nyní je čas dovést náš obraz v očích veřejnosti k
dokonalosti. Přisladit ho a vyostřit, ne posílat ho přes celé město
zmuchlaný a neupravený jako nějakou použitou holku, co obchází
večírky.“
Při téhle urážce jsem ztuhla. Ethan se zavrtěl na židli. „Ona je
voják. Její bojiště není úplně typické, ale pořád je to bitevní pole a
její uniforma zůstává pořád uniformou.“
Vážila jsem si toho, že se mě zastal, postavil se za to, co někteří
považovali za status „pouhého vojáka“ tohoto Domu. A upřímně –
byla nějaká funkce, která zasluhovala větší úctu? Třeba rozhodovat z
jiného kontinentu v košili, pokuřovat cigaretu ze stříbrné krabičky?
Zvedla jsem bradu a podívala se Dariovi do očí. „Jsem voják,“
potvrdila jsem. „A nemám kvůli tomu žádné výčitky.“
Se zaujetím nadzvedl obočí. „A vrátila jste se z bitvy.“
„Dá se to tak říct.“
Darius si poposedl. „Říkala jste, že při události dnešní noci, ať už
se mohlo jednat o cokoli, byla nezvyklá míra násilí.“ Znovu potáhl z
cigarety a ve tváři měl jasné podezření. „Byla jste snad na nějakém
jiném mejdanu? Máte možnost srovnání?“
„Nebyla,“ přiznala jsem. „Srovnávám jen na základě informací z
jiných zdrojů a jediného místa jejich konání, ale až po akci. Naše
informační zdroje říkají, že mejdanů v Chicagu je málo a konají se s
velkými časovými rozestupy a že – možná proto, aby neriskovali
odhalení – jsou to obvykle poměrně komorní záležitosti. Jen pár
upírů. Ale včera v noci jsme viděli něco jiného.“
„Ačkoli nesouhlasím s vašimi závěry, není to špatné hlášení.“
Obrátil se k Ethanovi. „Už chápu, proč ji máte rád, Ethane.“
 „Je více než schopná,“ souhlasil Ethan. „Ale předpokládám, že
jste nevážil cestu přes velkou louži proto, abyste zhodnotil práci naší
Ochránkyně?“
Darius se naklonil dopředu a típl špačka do popelníku. „Situace v
Chicagu se, jak víte, přiostřuje. Kožoměnci. Zbloudilí. Útok na váš
Dům.“
Ethan hodil nohu přes nohu. „Jak jste viděl, máme ty věci pod
kontrolou.“
„Ty věci ukazují na zásadní nedostatek organizace a politického
řádu mezi Domy v Illinois. Když byla Celina zproštěna funkce, stal
jste se nejstarším Mistrem v Chicagu, Ethane. Vaším úkolem, vaší
povinností vůči prezidiu, je udržovat stabilitu v rámci vaší domény.“
A taky by ji udržel, pomyslela jsem si, kdyby se vám podařilo
zajistit Celinu v Anglii, kam patřila.
„Co to znamená?“ zeptal se Ethan.
„Znamená to, že Cadoganský Dům bude s velkou
pravděpodobností dán do nucené správy prezidia, dokud nebude
Chicago zase pod kontrolou.“
Nepotřebovala jsem znát detaily „nucené správy“, abych si
udělala celkovou představu. Greenwichské prezidium hrozilo, že
převezme vládu nad naším Domem.
V místnosti zavládlo ticho a mlčel i Ethan. Jediná známka, že
vůbec slyšel Dariovu výhrůžku, byla výmluvná ustaraná vráska mezi
obočím.
„Při vší úctě, otče, neuvážených kroků není třeba.“ Ethan
důsledně udržoval neutrální tón, pečlivě vážil slova. Věděla jsem, že
to v něm vře – bylo naprosto vyloučené, že by Ethana nerozlítila
možnost, že prezidium zakročí a převezme jeho Dům. Obdivuhodně
se mu však dařilo udržet emoce na uzdě.
„Nejsem si jistý, zda tohle byl zrovna projev úcty, Ethane. A jistě
si uvědomujete, že dát jeden z amerických Domů do nucené správy
není něco, co prezidium bere na lehkou váhu.
„Vyvolává to nepříjemné vzpomínky.“
„Nepříjemné?“ zeptala jsem se. Asi jsem jakožto nejníže
postavený upír v místnosti neměla mluvit, ale někdy zvítězí
zvědavost.
 Darius kývl. „Americká revoluce byla pro britské a americké
Domy těžkým obdobím, což si asi umíte představit. Greenwichské
prezidium ještě nebylo zformováno – to se stalo až několik desetiletí
poté – a moc měla v ruce Conseil Rouge, Rudá rada. Tahle rada byla
francouzským orgánem, tudíž podporovala svobodu kolonií. Jenže
my, z pozice Britů, nikoli.“
Chápavě jsem kývla. „A vzhledem k nesmrtelnosti ještě v
některých amerických Domech přežívají bývalí kolonisté.“
„Je tomu tak.“
„Výborný důvod,“ vložil se do toho Ethan, „zamezit diskuzi o
nucené správě.“
„Diskuze již započala, Ethane. Vím, že neschvalujete prezidium a
kroky, které jsme podnikli, ale pravidla a určité postupy určitě
nemáme bezdůvodně.“
Aby je Celina mohla ignorovat? pomyslela jsem si.
Někdo zaklepal na dveře a mírně je pootevřel. Dovnitř nahlédl
muž v úhledné košili a kalhotách se záložkami a kšandami – jen
hnědé vlnité vlasy měl trochu neupravené. „Otče, konferenční hovor
s Mistry newyorských Domů je připraven.“ Jeho hlas zněl stejně
britsky a nóbl. Určitě patřil k Dariovu doprovodu.
Darius vzhlédl a podíval se na něj. „Děkuji, Charlie. Bude to už
jen chvilička.“
Charlie kývl, pak znovu zmizel za dveřmi. Když byl pryč, Darius
vstal. My ostatní jsme udělali totéž.
„Popovídáme si později,“ řekl Darius a kývl na mě. „Hodně štěstí
při dalším výcviku.“
„Děkuji, otče.“
Když odešel a dveře se za ním zavřely, rozhostilo se ticho. Ethan
si opřel lokty o kolena a prohrábl si rukama vlasy.
„Nucená správa,“ opakoval Luc. „Kdy k tomu naposledy došlo?“
„Naposledy při hospodářské krizi před druhou světovou válkou,“
odpověděl Malik. „Před mnoha a mnoha lety.“
„Chová se nelogicky,“ řekla jsem a podívala se na ně. „Není to
přece vina Cadoganů. Může za to Adam Keene. A taky prezidium – a
Celina. Hází na nás to, co zapříčinili druzí, a chtějí na náš Dům uvalit
nucenou správu?“
 Ethan se narovnal. „O to tady právě jde. Správce přijde do Domu,
začne prošetřovat postupy v Domě a bude mít pravomoc –
posvěcenou samotným prezidiem – schvalovat všechna rozhodnutí
učiněná v tomto Domě bez ohledu na jejich závažnost. Správce bude
každé rozhodnutí hlásit prezidiu, včetně Daria a Celiny.“
Ethan se na mě podíval a zelené oči měl jako led. „A mě napadá,
zdalipak ho naše Ochránkyně právě neinformovala o tom, že se
mílovými kroky řítíme do pekla.“ Takže ten klidný, nevzrušený
Ethan plný odpuštění byl jen divadýlko pro Daria.
Naneštěstí pro něj jsme se dostali příliš daleko, než abych se
nechala zastrašit kousavou poznámkou nebo nevraživým pohledem.
Ochotně jsem se kvůli němu i Domu postavila nebezpečí a nehodlala
jsem teď couvnout jen proto, že se mu nelíbily následky. Oplatila
jsem mu stejným pohledem.
V místnosti nastalo ticho, do kterého vyštěkl Ethan rozkaz a
pořád přitom visel očima na mně. „Omluvte nás, prosím.“
Když se nikdo nepohnul, rozhlédl se kolem sebe. „To nebyla
prosba.“
To stačilo k tomu, aby se Luc s Malikem bleskově vytratili ze
dveří a oba na mě vrhli soucitný pohled. Až když jsme osaměli a
dveře se za nimi zavřely, podíval se Ethan konečně jinam. Dobrou
minutu jen tiše seděl se ztuhlými zády.
Nakonec šel zpátky k psacímu stolu a posadil se za něj, takže
mezi námi teď stál nábytek jako bariéra. Znala jsem ho dost dlouho
na to, abych tohle nazvala „typicky sullivanovským“. Byl to ten druh
chování, který bylo možno přičíst k běžným zvyklostem Ethana
Sullivana a který by zapadl někam mezi jeho panovačně vyklenuté
obočí a zlozvyk oslovovat všechny podřízené upíry ve svém Domě
podle jejich pozice, místo aby jim říkal jménem.
„Ochránkyně,“ řekl nakonec a spojil prsty na stole.
Udělala jsem krok vpřed a hodlala ho přesvědčit o tom, jak moc
lituji, že jsem se před Dariem podřekla. „Ethane, je mi to moc líto.
Telefonoval jsi a mě vůbec nenapadlo podívat se, jestli je někdo za
mnou.“ Zvedl ruku. „Řekla jsi mu, kde jsi byla. Nevím, jestli tě mám
zaškrtit hned, nebo tě mám předat prezidiu, ať to udělají oni.“
 Kdybych byla jím, taky bych se uškrtila. A tak jsem jen kývla.
Když se na mě Ethan konečně znovu podíval, měl v očích zoufalství.
„Nucená správa. V mém vlastním Domě, zatraceně. V Domě,
který jsem hlídal, vedl, staral se o něj jako o svoje dítě, když bylo
třeba. Víš vůbec, jaká je to potupa? Mít tady správce – nějakého
odborníka přes organizaci, který povede upíry a bude k tomu skoro
potřebovat mapu a kompas? Nahradí mě? Bude mi říkat, co jsem
udělal dobře nebo špatně, jak bych měl napravit věci, které jsem
pokazil?“
Srdce se mi sevřelo soucitem. Muselo být těžké vyslechnout si od
nejvyššího vůdce upírů, že není spokojen s vaší prací a že uvažuje o
tom poslat přes oceán někoho, kdo to všechno napraví. Ani mě by to
nepotěšilo.
A to úplně nejhorší? Byla to moje chyba – alespoň z části. Chci
tím říct, že se zdálo nepravděpodobné, že by Darius cestoval takovou
dálku, kdyby neměl o Domě pochybnosti už předtím. Jenže já ho asi
pošťouchla za nějakou hranici a utvrdila ho v tom, že potřebujeme
nucenou správu.
„Tenhle Dům je starý, Merit. Je to vážený Dům. Uvalení nucené
správy je jako facka.“ Odvrátil se a posmutněle zakroutil hlavou.
„Jak to nemám brát jako urážku po tom, co všechno jsem vykonal po
Peterově smrti?“
Ten Peter byl Peter Cadogan, který dal Domu jméno a byl jeho
prvním Mistrem. Muž, který držel otěže až do své smrti, kdy ho
vystřídal Ethan.
„Taky bych si to brala osobně.“
Ethan se štěkavě zachechtal. „Nejde o to, že si to beru osobně,
Ochránkyně. Jde o to, že je to facka mně, Malikovi, Lucovi, Helen,
celému personálu. Každému jmenovanému novici, všem
podřízeným, kteří nám slouží. Všem obětem, které bylo nutno
vykonat. V podstatě jsi mu řekla, že to tady nemáme pod kontrolou.“
„Jestli se děje to, co jsme viděli včera v noci, tak to pod kontrolou
nemáme. Tohle nebylo půl tuctu upírů a hrstka lidí, Ethane. Byly tam
tucty upírů, tucty lidí. Byla to velká party, byl tam hluk, nešlo jen o
srkání krve někde v soukromí.“
„V tom případě to nebyl mejdan.“
 „Ne takový, jak je známe z dřívějška. Upíři byli jako utržení z
řetězu, magie by se tam dala krájet. Všude, kam se člověk podíval,
byli upíři připravení se porvat.“
„Museli jste se ty a Noah bránit?“
Hrozně nerada jsem Ethanovi lhala. Nenáviděla jsem se za to. Ale
nebylo by ode mě fér, abych pro klid vlastního svědomí podrazila
Jonaha, a tak jsem to skousla a hrála svou roli dál.
„Bránit? Ano. Nezapojili jsme se sice do žádné z těch rvaček,
které se tam strhly, ale když jsme odcházeli, bylo to dost drsné.
Předtím jsem našla lidskou holku, která potřebovala pomoc – byla
zdrogovaná nebo uhranutá; přesně nevím. Musela ven a několika
upírům se to nelíbilo. Noah prolil krev, aby je odlákal, a upíři začali
šílet. Pak se spustila jedna velká mela, ale my jsme tu holku dostali
ven a poslali ji domů. Byla hodně vděčná – a taky se dost styděla –,
takže si nemyslím, že by nám dál dělala potíže.“
Vzdychla jsem a odvrátila se. „Hrozně nerada to říkám, Ethane.
Je mi hanba, že musím o ženě, která byla v tak nezáviděníhodné
pozici, uvažovat jako o překážce. Ti upíři s ní jednali jako s věcí. To
by se nemělo podruhé stát. Neměli bychom to dopustit.“
Podívala jsem se na něj a s radostí zjistila, že na mě hledí s
pochopením v očích. „Jako upírka toho máš v sobě hodně lidského,“
řekl s citem.
„To už jsi mi říkal.“
„Kdysi jsem to považoval za přítěž. U některých upírů to stále tak
vnímám. Ve tvém případě však doufám, že taková zůstaneš.“
Chvíli jsme mlčeli a jen se na sebe dívali. Nakonec jsem
prolomila mlčení tím, že jsem sáhla do kapsy, vytáhla obálku a
podala mu ji. „Myslíme si, že tímto mohli být ti lidé omámení.“
Ethan obálku prohlížel, potom vysypal prášky do dlaně. „Co
znamená V?“
„Nevím. Možná to má znamenat ‚vampýr‘. A ten největší fór je,
že ta holka, Sarah, která mi tohle dala, se o mejdanu dozvěděla v
Temple Baru.“
Jeho pohled zchladl. „Někdo využívá bar Cadoganského Domu k
nahánění lidí?“
„Už to tak vypadá.“
 Zacukalo mu ve tváři, ale po chvíli to vypadalo, že se opět
uvolnil. „Alespoň se ti povedlo o tom neříct Dariovi.“
V jeho očích byla jiskra, která mě donutila se usmát.
„Děkujme bohu za malé zázraky,“ souhlasila jsem. „Sarah řekla,
že se o mejdanu dozvěděla od muže menšího vzrůstu… a od ženy
jménem Marie.“
Ethan ztuhl, potom nasypal prášky zpátky do obálky. „V Chicagu
jsou pravděpodobně tisíce žen toho jména.“
„To je pravda,“ souhlasila jsem.
Vrátil mi obálku. „Nemůžeme vědět, jestli je to Celina. Po dvě
století už to jméno nepoužívá.“
„To je taky pravda,“ řekla jsem a poklepávala prsty na obálku.
„Obvykle býváš v takových situacích hádavější.“
„Obvykle se můžu opřít o více důkazů.“
Usmál se. „Ještě z tebe možná uděláme Ochránkyni.“
Bylo však samozřejmé, že navzdory současnému nedostatku
důkazů má Celina prsty v něčem nekalém. „Přesto je dost velká
náhoda, že ten, kdo pořádá mejdany, používá jedno z Celininých
dřívějších jmen.“
„Takové, které nás posledně, když ho použila, dovedlo k
sabotérovi,“ připomněl mi Ethan. Měl pravdu – Celina posílala
Peterovi usvědčující emaily pod jménem „Marie Collette“. Jenže
Ethan opomněl jeden zásadní fakt.
„Celina neví o tom, že jsme tuhle konkrétní emailovou adresu
vypátrali; používala půl tuctu jiných. A neví, jak jsme vlastně Petera
vyhmátli. Jen ví, že se přestal ozývat. A především si nejspíš
nemyslela, že byla přistižena. Jaká je asi pravděpodobnost, že mi
zrovna tahle holka řekne, že někdo jménem ‚Marie‘ nahání lidi před
barem?“
„Jaká je pravděpodobnost, že by Celina použila jméno, které
bychom si mohli spojit s ní, a představila se takhle přímo před naším
vlastním barem?“
Inu, když to podal takhle, už to neznělo tak přesvědčivě.
„To, že momentálně nemám všechny důkazy, ještě neznamená, že
se žádné nedají najit.
 „A už to začíná,“ zamumlal a zvedl ke mně neradostný pohled.
„Merit, hlava Greenwichského prezidia je teď pár kroků od nás.
Přikazuji ti, abys už nepoužívala její jméno.“
Když jsem otvírala pusu a chtěla něco namítnout, zvedl ruku.
„Dokud nebudeš mít víc důkazů než jen jméno, které možná
použila a možná taky ne. Tímto považuji tuto věc za vyřízenou.
Rozumíme si?“
„Rozumíme,“ řekla jsem a olízla si rty. „Důvěřuješ mi?“
Jeho pohled byl o trochu svůdnější, než se mi hodilo do krámu.
„Jestli ti důvěřuju?“
„Zdá se mi, že Darius nechce, abych se do toho pletla. Ale tohle
je moje práce a upřímně řečeno jsem v ní dost dobrá.“
„Ke všeobecnému překvapení.“
Zatvářila jsem se nasupeně. „Víme, že se děje něco divného.
Jestli do toho můžeme proniknout skrze mejdany a zastavit je –
postarat se, aby upíři nezabíjeli lidi ve velkém –, pak o toho musíme
jít. Musím jít na další akci a musíme se téhle nitky držet.“
„Nemůžeš si z GP udělat nepřítele. A nejen proto, že patříš k
tomuto Domu,“ dodal preventivně, když viděl, jak mhouřím oči.
„Chápu tvou netrpělivost a vážím si tvé oddanosti. Ale jestli nabudou
dojmu, že se stavíš proti nim, sestřelí tě, Merit. Jejich svrchovanost je
důležitá. Celina přežila jen proto, že ji nezpochybnila. Jestli je budeš
provokovat, budou tě Darius a ostatní považovat za přímou hrozbu.
A to bude začátek tvého konce.“
„Já vím. Ale to není dostatečný důvod k tomu, abych jim dovolila
rozervat město.“
Jeho výraz – napůl truchlivá rezignace, napůl pýcha – přesně
zrcadlil mé emoce. „Já tě nevycvičil a neinvestoval do tebe proto,
aby ses vydala prezidiu jako oběť větrnému městu.“
Jeho hlas byl tichý a vážný, ale v očích se mu zračily jasné
emoce. Skutečné emoce. „Nehodlám ze sebe udělat oběť. A totéž
nechci dovolit ani tobě.“ Odvrátil se. „Oni náš Dům sledují. Dozvědí
se, co děláme.“
Ale podívejme se, pomyslela jsem si a vzmužila se. „Když se v
tom nebudeš angažovat, tak ne.“ Odmlčel se, očividně rozčarován,
potom se opřel do židle. Možná ho ta představa znervózňovala, ale
povedlo se mi probudit v něm zájem. „To myslíš jak?“
„Tak, že mám vlivné přátele. Mallory. Catchera. Gabriela.
Dědečka. Noaha.“ Nemluvě o Jonahovi a zbytku Rudé gardy. „Můžu
se s nimi spojit a dokončit to, co prezidium nechce dovolit tobě.“
Ethan se zamračil, narovnal se na židli a nepřítomně se začal
přehrabovat v papírech na stole. Po chvíli zavrtěl hlavou. „Jestli
budeš něco podnikat mimo mou autoritu, tak automaticky i mimo
mou ochranu. A jestli tě chytí, tak se prezidiu nebude líbit, že naše
Ochránkyně svévolně pobíhá po Chicagu.“
„Zato ale jistá bývalá Mistrová může svévolně pobíhat po
Chicagu?“
„Ona jen zabila lidi,“ připomněl mi suše. „Ty mluvíš o tom, že
urazíš prezidium.“
„Mluvím o tom, že udělám, co je nezbytné a správné. Venku nám
stávkují lidi a starosta chce podniknout kdoví co proti tobě a Domu,
aby si udělal jméno. A pak tu jsou také opravdu vyhecovaní upíři,
kteří se začnou rvát bez skutečného podnětu, jen proto, že je to baví.
Chceš, aby lítali po Chicagu? Kromě toho,“ dodala jsem tiše, vědoma
si toho, co potřebuje slyšet, „jsem teď silnější než předtím. A taky
šikovnější.“ Vzhlédl ke mně a v očích měl úzkostlivou starost.
Bože, jak hrozně jsem ten pohled nenáviděla. A taky to, že jsem k
němu přispěla. A tak jsem šla k němu, i když jsem měla spoustu
důvodů udělat pravý opak. Vklouzla jsem mezi jeho židli a stůl, a
když se ke mně naklonil a opřel si čelo o mé břicho, vjela jsem mu
prsty do hustých zlatých vlasů. „Budu opatrná.“
Ethan zahuhlal a objal mě kolem pasu. Prsty jsem mu prohrábla
vlasy – a znovu a ještě jednou – a potom jsem mu sjela konečky
prstů po zádech. Postupně jsem cítila, jak z jeho ramenou odchází
napětí. Opět zvedl oči jako zářivé zelené tůně.
Usmála jsem se na něj. „Vypadáš opile.“
„Cítím se… uvolněně.“
Nevěřila jsem sama sobě, bála jsem se, že překročím nechtěnou
hranici, a tak jsem pustila jeho ruce, poodstoupila, obešla jeho stůl a
sedla si naproti němu.
 Myslela jsem, že až se na mě podívá, bude mít nevrlé oči. Ale on
mě už podruhé překvapil. Usmíval se – a byl to dost upřímný,
pokorný, roztomilý úsměv.
„Možná se už zlepšuju?“ zeptal se. „Líp se mi daří očarovat tě
tak, jak chci?“
Přehodila jsem nohu přes nohu a pohlédla mu do očí. „Moje
práce je dohlížet na nedotknutelnost tohoto Domu. Zachovat duševní
zdraví jeho Mistra se zdá jako dobrý start.“
„Takhle ty tomu říkáš?“
„To je moje odpověď.“
„Neberu ji.“
Pousmála jsem se a napůl skryla oči pod řasami. „Nemusíš.“
„Hmm,“ řekl, ale moje pohotová odpověď ho evidentně potěšila.
Tentokrát to byl on, kdo jednal. Vstal, obkroužil stůl a šel ke
mně. Narovnala jsem se, a jak se blížil, všechny nervy v mém těle
vyhlásily poplach. Když ke mně došel, vzal mě za obě ruce – totéž,
co udělal starosta Tate o několik nocí dříve.
„Znám se natolik, že klidně přiznám, že mám raději vše pod
kontrolou,“ řekl. „Myslím, že je to důsledek spravování tohoto
Domu. Ale řekl jsem ti, co k tobě cítím –“
„To jsi teda neřekl.“
Zamrkal. „Prosím?“
Usmála jsem se na něj. „Řekl jsi mi, že se začínáš rozpomínat,
jaké to je někoho milovat. Mně konkrétně ses nevyznal.“
Zúžil rty, ale byl dost chytrý na to, aby položil související otázku.
„Když to řeknu, změní se něco?“
„Ne. Ale ženské tohle rády poslouchají.“
Jediným varováním byl záblesk v očích, než přede mnou poklekl.
Ztuhla jsem a scvrkl se mi žaludek. I když jsem ho provokovala,
vyznání na kolenou mě zaskočilo. Ethan se natáhl, vzal mě rukou
kolem krku a palcem našel puls. „Merit, já tě mi –“
„Ne.“ Věděla jsem, že jsem ho k tomu dohnala, ale to ještě
neznamenalo, že jsem byla připravená to vyslechnout. Slyšela jsem
úpěnlivou prosbu ve vlastním hlase, ale povedlo se mi ho zastavit
dřív, než z něj vyšlo to slovo na M. „Neříkej to. Když to řekneš, jen
nám to oběma zkomplikuje práci.“
 „Moc mi nelichotí, že si nejsi jistá, jestli to myslím vážně.“
„Opravdu?“
Příkře si mě změřil, ale pak to podle jeho výrazu začalo vypadat,
že o něčem uvažuje. A to mě znepokojilo.
„Co je?“ zeptala jsem se. „Jsme upíři.“
„Toho jsem si vědomá.“
„A jako upíři smlouváme, vyjednáváme a dodržujeme dohody.“
Povytáhla jsem obočí. „A jakou dohodu hodláš uzavřít?“
„Chci pusu. Jednu pusu,“ upřesnil, a než jsem se stihla vyptávat,
dodal: „a pak si všechna vyznání nechám pro sebe.“
Jedním pohledem jsem zhodnotila, jak se tváří. Svádění pomocí
předstírání opaku nebyla jeho parketa, ale jinak ta dohoda moc
nedávala smysl. Nemohla jsem popřít, že to mezi námi jiskřilo, byla
jsem si však dost jistá tím, že jako šéfa ho sexuálně neprovokuju.
„Jeden polibek?“ opakovala jsem po něm. „Jeden.“
„Platí,“ řekla jsem. Doufala jsem, že se neukvapuju. Zavřela jsem
oči a našpulila rty. Ethan se uchechtl, ale dlouho se nic nedělo, a tak
jsem otevřela jedno oko.
„Nemysli si, že z toho vyjdeš tak snadno.“ Ruka na mém krku
sjela dolů, palec spočinul v prohlubni dole na krku a ostatní prsty se
rozprostřely po mé klíční kosti. Dál na mně visel těma nadpozemsky
zelenýma očima, pak naštěstí sklopil husté řasy a konečně to
vypadalo, že se něco bude dít.
Jenže mě nepolíbil.
Držel pusu kousíček pod mojí. Já odmítala vyjít mu vstříc a on
odmítal dostát dohodě. „Podvádíš,“ zamumlala jsem. Nemohla jsem
se rozhodnout, zda mi to dělá radost, nebo ne. Bála jsem se, že jestli
se jeho rty dotknou mých, ztratím vůli odolávat, a bála jsem se, že
jestli se podvolím, zase skončím s pošramoceným srdcem.
Ethan zakroutil hlavou. „Řekl jsem jednu pusu a myslel jsem to
vážně. Stanovuju si jednu pusu, kterou si vyžádám, až přijde správný
okamžik.“
Najednou posunul rty k mému uchu, zuby přejel po lalůčku.
Zachvěla jsem se, po zádech mi sjela elektrická jiskra, oči se zvrátily
tou neuvěřitelnou rozkoší, kterou mi to působilo.
 „Tohle není pusa,“ zašeptaly jeho rty u mého ucha. „Ani se tím
nenaplňuje dohoda.“
„Co kdybychom se vykašlali na formality, Merit.“ Jeho rty se
vrátily zpátky nad mou čelist a dráždily mě možností, co by mohl
udělat.
A taky příjemným očekáváním.
Bojovala jsem s nutkáním vyjít mu vstříc, přitisknout se k jeho
puse a tím to vyřídit. Přitisknout se k ní proto, že mě k tomu naváděl.
„Dostanu tě znovu do postele, Ochránkyně. A budu tě mít po
svém boku.
To je slib.“
„Ty mě chceš vydráždit ke svodu?“
„Funguje to?“
Moje odpověď byla spíš frustrované zamručení než plnohodnotné
slovo. Znala jsem se a věděla jsem, že jediné, co jsem si užívala víc,
než dostat, co chci, je nedostat to. Zkušenost mě naučila, že chtít je
často víc než mít.
Na druhou stranu byla tohle hra, která se snadno dala hrát ve
dvou.
Zvedla jsem ruku a zastrčila mu pramen vlasů za ucho, potom
jsem konečkem prstu přejela po jeho obočí a čelisti, pohledem se
vpíjela do každého kousíčku jeho obličeje od dokonalých lícních
kostí po protáhlé rty.
Tentokrát ztuhl on.
Zaplavila mě ženská síla, putovala jsem prstem dál po linii jeho
krku, potom jsem sevřela jeho límeček a přitáhla si ho k sobě.
Oči se mu rozšířily a já přemohla úsměv.
Teď jsem mučila já jeho, přejížděla jsem rty po délce jeho čelisti
až k uchu. Jemně jsem ho kousla, přesně tak, aby ztěžka vzdechl.
Nevěděla jsem, jestli to myslím vážně, jestli ho mučím proto, že si
myslím, že zasluhuje potrápit stejně, jako si pohrával on se mnou,
nebo jestli si chci dopřát tu radost, že jednám sama.
Srdce mi bušilo, zrychlené strachem, úzkostí a primitivní touhou.
„Rád se necháš dráždit?“ zašeptala jsem.
„Mám rád předehry,“ řekl, a byť ta slova zněla sebejistě, hlas měl
zastřený touhou.
 Vyložila jsem si ten zhrublý hlas jako signál. Chtěla jsem si s ním
hrát, ne natlačit nás oba někam, odkud není návratu. Položila jsem
dlaň na Ethanova prsa a odstrčila ho. Nejistě vstal a v očích měl
bezmoc. Teď ochutnáš svou vlastní medicínu, pomyslela jsem si. Být
tak blízko něčemu, co chceš, a přesto tak daleko.
Vstala jsem, obešla židli a šla ke dveřím, potom jsem vydechla a
upravila si culík. „To je všechno?“
Moje srdce bušilo jako tympán, krev se mi hrnula žilami rychleji,
než by měla. „Řekl jsi jednu pusu. Měl jsi šanci si ji vzít.“
Ethan si olízl rty, narovnal si límeček a vrátil se ke stolu. Posadil
se na židli, podíval se na mě a v očích měl něhu. „Jednu pusu,“ slíbil.
„A až se potom znovu dotkneme, bude to proto, že o to požádáš ty
mě.“ Nebyla jsem natolik naivní, abych mu to vyvracela, nechtěla
jsem tvrdit, že už o něj nikdy nebudu stát. Věděla jsem moc dobře,
jak to bude; oba jsme to věděli. „Bojím se,“ přiznala jsem nakonec.
„Já vím.“ Jeho hlas byl tichý. „Vím to a ničí mě, že ten strach ve
tvých očích jsem způsobil já.“ Oba jsme chvíli mlčeli.
„Co podnikneme dál?“ zeptala jsem se a vrátila ho zpátky k
profesionálním věcem. „Dáme si pořádný drink?“
Otevřela jsem pusu a chtěla odpovědět, ale pak mě něco napadlo.
Vzpomněla jsem si, co říkala Sarah, a ukázala na jeho lesklý nový
nábytek. „Vlastně to není úplně špatný nápad.“
„Konečně jsem tě přemluvil na alkohol, Ochránkyně?“
Zakřenila jsme se na něj s jiskrou v očích. „Už jsme skoro na
konci rekonstrukce, možná bych měla sehnat pár podřízených upírů a
mohli bychom zajít do Temple Baru.“
Oči se mu rozšířily nadšením. „Naznačuješ, že jen tak
mimochodem prozkoumáte, jestli někdo nepoužívá bar k nahánění
nových obětí. Dobrý nápad, Ochránkyně.“
„Nevím, o čem to mluvíš, Sullivane. Já hovořím jen o pár
panácích s kámoškami.“
Chvíli jsme mlčky seděli a rýsovala se mezi námi další dohoda.
Byla jsem Ethanovýma očima a ušima, jeho nástrojem k vyřešení
problému, který nám předhodil Tate. Ale pro jeho bezpečí bylo lepší,
když nebude mít víc informací, než je nutné. Neskákala jsem radostí,
že mám jednat natruc Greenwichskému prezidiu, a neměla jsem moc
zkušeností s tím dělat Ochránkyni bez Ethana po boku. Líbila se mi
však představa, že nebudu neustále bojovat s chemií mezi námi a
taky s nebezpečím, které z toho plynulo.
Podíval se na hodinky. „Kdyby tě to náhodou zajímalo, Darius se
nepochybně vrátí, aby nám ještě víc pohrozil, ale nakonec se přesune
do Trumpu. Kombinovaný důsledek letadla a rozhozeného upířího
biorytmu. Když vyrazíš do baru, řekněme, ve tři, pravděpodobně ho
úplně mineš.“
„Jaká škoda.“ Měli jsme ujednáno, a tak jsem vyrazila ke dveřím.
„Budu tě průběžně informovat, kdyby se naskytl nějaký speciální
drink.“
„Ochránkyně?“ Ohlédla jsem se.
„Až budeš mít příště povídavou, nezapomeň se kouknout, kdo
všechno je v místnosti.“
 KAPITOLA 11

a HOLKY NA PARTY
Přiznávám, že to nebylo zdravé. Věděla jsem, že piškotový dortík
s krémem z marshmallow není lék na fyzickou frustraci, že dlouhý
běh Hyde Parkem nebo trénink s Lucem by mě vyléčil daleko líp než
hromada kalorií.
Jenže i tak byl můj čtvrtý Mallodortík – čokoládový piškot ze
ztuženého tuku, plněný krémem z marshmallow tak přeslazeným, že
z toho skřípaly zuby – stejně lahodný jako ten třetí.
Mallory objevila Mallodortíky jednou v nějaké večerce v
Bucktownu. V Chicagu je prodávalo jen pár obchodů, což poněkud
komplikovalo její vzrůstající zálibu v těchto zákuscích – způsobenou
částečně i podobností s jejím jménem. Mallodortíky vyrábělo rodinné
cukrářství v Indianě a rozváželo je jen jednou za měsíc, takže bylo o
to těžší je sehnat. I přes špatnou dostupnost jsem jí však nemohla
upřít dobrý vkus.
Byly nehorázně chutné.
Čokoládový piškot byl vyváženou kombinací výrazné chuti
čokolády a nepřeslazeného těsta, což bohatě dohnala krémová náplň
napraná cukrem. V jediné dávce bylo několik set kalorií, v každé
krabičce bylo půl tuctu dortíků v celofánu. Pro zajídání sebelítosti
jako stvořené.
Na druhou stranu jsem byla upír, tudíž mi nemohly ublížit.
Ačkoli se Ethanovi dalo vyčítat to, že mě přeměnil, získala jsem tím
šíleně rychlý metabolismus a žádné sklony k přibývání na váze.
Chytřejší upír by možná zkusil krev, ukojil potřebu sáčkem nebo
dvěma skupiny nula nebo AB. Ale Mallodortíky byly tak velmi
lidské. A člověk někdy potřebuje zůstat ve spojení se svým lidstvím.
Někdy potřebuje snídani, která neobsahuje lněné semínko a pšeničné
klíčky a celozrnné obilniny z ekologického ranče, prosté všech
škodlivin. Kromě toho jsme jakožto upíři byli jedinými živými
bytostmi, které mohou beztrestně jíst rafinovaný cukr a uhlohydráty
– proč toho nevyužít, že?
 Takže jsem si dopřávala Mallodortíky.
Bylo to pro mě opravdu jako svátek, tím spíš, že noviny se toho
dne ani slůvkem nezmínily o včerejším mejdanu. Po mém návratu z
mejdanu to sice v Domě trochu zaskřípalo, ale tisk o tom alespoň
mlčel, a to už se dalo považovat za vítězství.
A tak, o jedno malé vítězství a dva tisíce kalorií později, jsem
nacpala prázdné celofánové obaly do koše a vzala z nočního stolku
mobil. Svačinku jsem si dala, takže byl čas pustit se opět do práce.
Jeff zvedl telefon, než stihlo doznít první zazvonění. „Merit!“
„Povídej, Jeffe. Něco nového o tom telefonním čísle?“
„Ani prd. Byl to telefon na kartu a na čísle nejsou žádné jiné
odchozí zprávy ani volání. Jen ta jedna textovka. A ve své složce s
obchodními daty jsem nenašel žádný záznam o nějaké transakci za
minuty nebo za samotný telefon, takže bylo asi obojí uhrazeno v
hotovosti.“
„Hm. To je blbý. A mimochodem, jsem velmi znepokojena tím,
že máš záznamy o obchodních převodech.“
„Je to jen maličko nelegální. Hele, chceš, abych tě nechal zmizet
z finančního systému? Můžu to udělat. Ani federálové by tě nenašli.
Jsou to hrozný fušeři.“
V jeho hlase bylo na můj vkus příliš mnoho nadšení. Byla jsem
koneckonců vnučka policajta. Na druhou stranu Jeff pro toho
policajta pracoval.
„Ne, dík. A když už chceš páchat těžké zločiny, aspoň to dělej
pro dobro města.“
„S tebou není legrace,“ stěžoval si Jeff.
„To není pravda. Jsem místní šašek.“
„Je prokázaný fakt, že upíři jsou vtipní jen z deseti procent a těch
zbývajících devadesát procent tvoří vopruz. A taky pouštění žilou.“
„Trávíš nezdravě mnoho času s panem Bellem. Hele, když už tě
mám na telefonu, mohla bych s ním mluvit? Mám na něj otázku.“
„Jasně,“ řekl a pak jsem už slyšela, jak se ho ptá: „Catchi, vnučka
je na telefonu.“
Slyšela jsem šustění, což asi dělal Jeff, jak nesl telefon
Catcherovi. Tím jsem získala čas strávit fakt, že mi říkají „vnučka“.
Tolik k mému upířímu kouzlu.
 „Nazdar, prcku,“ řekl Catcher. „Co se děje?“
„Drogy.“
„Žijeme ve třetím největším městě v zemi. Budeš to nejspíš muset
víc konkretizovat.“
Vzala jsem obálku a prohlídla si ji. „Bílé tabletky. Dávka je
možná dvě naráz a rozdávají se v malých bílých obálkách. Na pilulce
je vyražené V a totéž je zvenku na obálce.“
Chvíli mlčel. „Budu se muset podívat do databáze, ale nezní mi to
vůbec povědomě. Proč se ptáš?“ Rychle jsem mu všechno řekla,
Jonahovo jméno jsem i tentokrát vyměnila za Noaha a hrozně se mi
příčilo, jak se moje lži začínají vrstvit jedna na druhou. Brzo budu
potřebovat nějakou aplikaci, abych to ukočírovala.
„Je nějaká možnost, že by tím byli lidé nadopovaní?“ uvažovala
jsem nahlas. „Aby snáze podlehli uhranutí?“
„Aby byli povolnější dávat svou krev na party? To se mi nezdá.“
Představovala jsem si Catchera, jak se opírá do židle, dává si ruce za
hlavu a připravuje se pronést nějaké moudro. „Trochu moc
komplikované kvůli něčemu, co by zvládlo uhranutí samo o sobě.
Chci říct, že tohle je přece účel uhranutí, ne?“
„Pravda.“
„A kromě toho – a tím nechci tu oběť z ničeho vinit – jestli někdo
přijde na upíří party, asi trochu tuší, že se tam bude pít krev.
Neznamená to automaticky, že souhlasí s tím, že se bude pít přímo
od něj – jít na party jako obdivovatel upírů není totéž jako sednout si
a nabídnout jim vlastní žílu –, ale jde o to, že možná nepotřebují
dvojitou dávku přesvědčování. Víš o těch náramcích?“
„Těch červených? Jo, viděla jsem je. Pár jich tam bylo.“
„Takže to nevypadá, že upíři musejí někoho přesvědčovat. A
upřímně – člověk, který jen zdrogovaně sedí a ochotně jim nastavuje
žílu, není moc velká výzva. Nejsem si jistý, že by upíry, milující
testosteron, vůbec něco takového vzrušovalo.“
„To je fakt,“ potvrdila jsem. „Kolem plula spousta magie. Je
nějaká šance, že by ta magie přicházela zvenčí? Myslím tím – ne z
upírů?“
Jeho hlas začal znít stroze. „Ptáš se, jestli by nějaký čaroděj mohl
omámit člověka tak, aby na něj mohl skočit upír? I kdyby v Chicagu
byli další kouzelníci kromě Mallory a jejího učitele, což nejsou, tak
ne. Nehrozí, že by čaroděj něco takového udělal.“
„A co agrese? Mohl by nějaký čaroděj mít zájem na to, aby byli
upíři agresivnější, nedůtklivější, impulzivnější a tak?“
„Hrozně nerad bořím tvé sny, Merit, ale Řád opravdu nejeví
zájem o hladinu vašeho testosteronu.“ Tolik k Jonahově teorii o
čaroději. Tedy ne že bych tou teorií byla dvakrát nadšená. „V tom
případě jsem na rozpacích. Doufala jsem, že budeš mít nějaké
přínosné připomínky.“
„Moje připomínky jsou vždycky přínosné. Říkalas, že tam bylo
násilí, uhranutí a drogy, je to tak?“
„Jak kdyby se ghúlové utrhli z řetězu7. Upíři měli vysunuté
tesáky a viděla jsem fakt spoustu stříbrných očí. Nejen normální
duhovky s trochou stříbra. Bylo tam hodně magie, uhrančivého
kouzla, šířil se tam pach krve, takže skoro neměli vidět zorničky.“
Málem už jsem prozradila Jonaha a musela jsem si připomenout, že
musím použít krycí jméno. „Noah odlákal jejich pozornost trochou
prolité krve, a potom začali upíři vyvádět jako pominutí.“
„Je to krev. Vy jste upíři. Takové vyvádění je docela logické.“
„Ale to nebyla chuť na krev jako při Prvním hladu. V tomhle bylo
– já nevím – víc zlosti?“
Vzpomněla jsem si na to, co řekl Ethan. „Bylo to, jako by to
všechno nebylo jen o smyslnosti; šlo tam o rvaní. Agresi. Adrenalin.
Nemluvíme o několika upírech, kteří pijí někde schovaní v zastrčené
díře. Mluvíme tu o velké party se spoustou magie, uhrančivého
kouzla, poddajných lidí a o spoustě upírů připravených se porvat.“
Catcher vzdychl. „Nerad jsem poslem špatných zpráv, ale možná je
to jen vedlejší účinek popularity. Možná, že upíři dneska takhle
paří.“
„Jestli ano, tak shánějí oběti v Temple Baru. A telefon, na který
přišla ta SMS, se našel U Bensona.“ Slyšela jsem vrznutí jeho židle.
„Loví v barech, které patří Domům?“ zeptal se.
„Podle toho, co jsme slyšeli, tak ano. V Temple Baru to prý byl
menší chlap a nějaká ženská. Myslíme si, že se jmenuje Marie. Řekla

7
Ghouls Gone Wild – píseň od Alice Cooper (pozn. překl.).
jsem ti vůbec Celinino druhé jméno? Marie Collette Navarrová,“
řekla jsem, aniž bych čekala na jeho odpověď.
„No, to je zajímavé. Jako důkaz je to na houby, ale je to
zajímavé.“
„Zbožňuju drby o slavných osobnostech.“
„Nemáš náhodou v plánu jít do Temple Baru a pátrat?“
„Odcházím za hodinu.“
„Šikovná holka. Mezitím si promluvím s naším upířím
informátorem a uvidím, jestli najdu něco o těch lovcích lidí. Kromě
toho ti něco dlužím.“
„Že by?“
„Ano.“ Trochu nervózně si odkašlal. „Včera večer jsme já a
Mallory měli řeč.“
„Je v pohodě?“
„Není to úplně ono. Ale cítí se mnohem líp, když si mohla
pročistit hlavu. Hodně jsi jí pomohla, Merit, a já si toho vážím.
Velice. Promluvil jsem jí do duše,“ ujistil mě. „Zbytek přijde
časem.“
Cítila jsem, jak mi trochu zvlhly koutky očí. „Díky, šéfíku. Měla
jsem o ni strach. Taky ji mám ráda, víš. Jenom ne tím bizarně
fyzickým způsobem jako ty.“
„Sex je fenomenální.“
Začala jsem předstírat zvuky, jako že zvracím. „Ušetři mě detailů
a zavolej mi, jestli něco zjistíš.“
„Provedu,“ řekl a linka ztichla.
Típla jsem hovor a ještě minutu zírala na telefon, protože jsem
zatím nebyla schopná pokračovat v dnešním telefonickém maratónu.
Ethan možná můj argument neakceptoval, ale přesto jsem pořád
měla podezření, že na tom má podíl Celina: přinejmenším najímá
upíry – nebo možná toho malého muže –, aby za ni dělali špinavou
práci. To, že nějaká „Marie“ nabádá upíry, aby se k lidem chovali
jako ke kusu masa, byla příliš velká náhoda.
Dala jsem slib sama sobě: dostanu ji, ať to stojí cokoli. Přivodila
problémy mně i Ethanovi a způsobila potíže Domům i městu.
Dostanu ji, i kdybych to měla skrývat před Ethanem a
Greenwichským prezidiem. Samozřejmě že jsem potřebovala důkaz.
Používání starého jména mou teorii dostatečně nepodpořilo. A jestli
jsem chtěla potvrdit, zda se v tom angažuje, nebo ne, kdo má nejlepší
přístup k Celině?
Morgan Greer. Novopečený Mistr Domu Navarrů, můj někdejší
přítel (i když jen krátce), a bývalý Celinin příznivec. Na tenhle hovor
jsem se příliš netěšila. Ale býval Celininým Sekundantem, a to z něj
dělalo nejlepší zdroj informací o momentálním dění. Jen jsem si
nemohla být jistá, že nezavolá Scottovi a Ethanovi a nepráskne mě.
Vyťukala jsem Morganovo číslo – které stále čekalo v mém
mobilu, jen ho vytočit – a čekala na vyzváněcí tón.
„Greer,“ řekl. Na tom, že se mi představil příjmením, bylo cosi
nadutého. Když se stal Mistrem Navarrského Domu, získal zpátky
své příjmení a očividně chtěl volajícím dát najevo, s kým nyní mají
tu čest.
„Ahoj, Morgane. Tady Merit.“
„Ach, ahoj.“ Do jeho hlasu se vkradlo podezření.
„Promiň, že zdržuju, ale potřebovala bych od tebe takovou malou
službičku.“
„Službičku?“
„Jo, a potřebuju, abys mi slíbil, že nebudeš vyšilovat.“
„Tohle se říká jen v případě, že existuje poměrně vysoká
pravděpodobnost vyšilování.“
„Pravda.“ Odmlčela jsem se a sbírala kuráž, než jsem to vyhrkla.
„Potřebuju s tebou mluvit o Celině.“ Zasvětila jsem ho do všeho od
domnělého mejdanu až po ženu jménem Marie, která byla před
Temple Barem.
Následovala dlouhá pauza. „A co myslíš, že přesně dělá?“
„Zatím si nejsem jistá. Možná žádá lidi o jejich účast při pořádání
jakýchsi upířích kurzů sebeovládání?“
Pohrdavě zamručel. „Merit, i kdybych něco takového přiznal, což
neudělám, tak by ji prezidium za mříže nevsadilo.“
„Možná ne. Ale kdybychom měli dost informací o tom, co tady
ve skutečnosti dělá, možná bychom zvýšili šance. A když už nic
jiného, alespoň víc nahlédneme do toho, co má v plánu a jak bychom
jí mohli zabránit v tom, aby zničila město.“
 „Takže když to řeknu narovinu: chceš po mně, abych ti pomohl
tajně pátrat po mé bývalé Mistrové, ženě, která mě proměnila v upíra,
již jsem složil dvojí přísahu o věrné službě, navíc to všechno děláš
natruc prezidiu a ještě k tomu nemáš pádné důkazy, že je v tom
vůbec namočená?“
„Pátrat je moc silné slovo. Raději ‚udržovat v obraze‘.“ Zmlknul.
„Podívej,“ řekla jsem, „já vím, že žádám mnoho, zvláště od tebe,
a zvláště když se jedná o mě. Ale dvakrát se mě pokusila zabít,
pokusila se zabít Ethana a bůh ví, jestli se opravdu vzdala všech
ambic v Navarrském Domě.“
To poslední byla střela naslepo, ale jelikož jsem slyšela, jak se
zajíkl, usoudila jsem, že jsem možná brnkla na tu správnou strunku.
„Má přátele,“ připomněla jsem mu. „Alespoň pár z Cadoganu, a
to není ani její Dům. Neztratil jsi v poslední době nějaké členy?“
Musela jsem ho trefit na citlivém místě. Jeho tón se změnil z
úzkostlivého adolescenta v útočícího upíra. „Ne,“ řekl. „Ale oni ji
milovali. A já zatím žádné nové upíry nepřeměnil. To přijde až na
jaře, takže zatím jsou jako upíři loajální vůči ní. Má mě překvapit,
kdyby byli ve spojení? A že mi o tom neřekli? Ech. Moc bych na to
nevsázel, ale na světě už se staly divnější věci.“
„Jestli má v tomhle prsty – jestli tahá lidi na upíří večírky –, proč
by to dělala? Jaká by byla její motivace?“
„No, vyrvali jí takříkajíc korunu z rukou. Když nemůže hrát upíří
hrdinku, je možná ochotná ujmout se role záporačky.“
„Jako že ji lidé stejně nemají rádi, tak je předhodí vlkům jako
potravu?“
„Jak jsem už řekl. Staly se i divnější věci. Ale já opravdu vážně
pochybuju o tom, že by byla takhle lehkomyslná. Že by klidně přišla
do cadoganského baru, kde by ji někdo mohl poznat? To mi nějak
nehraje.“
V tomhle uvažoval stejně jako Ethan. Začínalo se to vyvíjet dost
děsivě. Jenže oba dva v případě Celiny zapomněli na jednu důležitou
věc.
„Jenže mezi návštěvníky v baru jsem mohla být i já. Vždycky,
když se jí naskytla šance mě konfrontovat, využila jí.“ Ta žena na mě
měla spadeno, i když jsem vlastně netušila proč.
 „Já nevím. Prostě mi ten argument nesedí,“ namítl.
„Dobře, pokud ti začne trochu víc sedět – nebo jestli třeba
zaslechneš něco konkrétního o Celině nebo kde se nachází –, mohl
bys mi zavolat? A jestli to pro mě nechceš udělat, pomysli na osud
města.“
„Ty myslíš, že by mohla způsobit tolik těžkostí?“
„Ano, Morgane, myslím. Celina je mazaná, vyzná se a podle
toho, co jsem měla možnost vidět, je velice nešťastná z toho, jak se
věci vyvinuly v její neprospěch. Čekala, že v očích lidí i upírů bude
mučednice. Pár upírů by mohlo být pořád na její straně…“
„A k tomu cadoganských,“ skočil mi do řeči.
Zakoulela jsem očima, ale pokračovala. „Možná má na své straně
pár upírů, ale už ne lidi. A to je to, co ji trápí.“
„Sežeň důkaz,“ řekl, „a promluvíme si o tom.“ A zavěsil.
Proč chtějí všichni „důkazy“ a „fakta“? Přísahám, že
kriminalistické seriály maří dobrou pověst osvědčeného šestého
smyslu.
No, tak nebo tak budu muset získat více informací. Možná bych
se do toho už měla pustit.
Můj pokus o výzvědy v Temple Baru nemohl začít bez malého
úvodního rozhovoru, a tak poté, co jsem se osprchovala a oblékla
vhodně do klubu – do černých kalhot od mého kompletu, dalšího,
tentokrát červeného, tílka a lodiček ve stylu Mary Jane ve stejné
barvě –, jsem sešla do suterénu.
Dům byl čtyřpatrový upíří zázrak: v nejvyšším patře pokoje a
Ethanovo apartmá. Další pokoje (včetně mého), knihovna a
společenský sál byly v druhém patře. V prvním patře byly kanceláře,
jídelna a společenské místnosti. V suterénu to však byla samá práce:
tréninkový sál, arzenál zbraní Cadoganského Domu, tělocvična a
operační středisko. Operační středisko sloužilo jako Lucova kancelář
a centrum stráží Cadoganského Domu včetně Lindsey a příležitostně
i mě.
Dveře operačního střediska byly pootevřené, tentokrát jsem však
byla natolik rozumná – a rozvážná –, že jsem tam rovnou nevtrhla,
ale nejdřív opatrně nakoukla.
 U počítačových stanic podél zdi seděly Juliet a Kelley, což
znamenalo, že Lindsey je asi někde venku na hlídce. Luc seděl u
zasedacího stolu uprostřed místnosti, ale měl na sobě oblek.
Naproti Lucovi seděl vysoký, lehce neohrabaně vyhlížející muž v
obleku nejméně o dvě čísla větším. Šílenou rychlostí drmolil o své
zálibě ve videohrách.
„A já se snažím nepodvádět, ale člověk se nemůže spolehnout na
to, že tvůrci vytvořili hru s logickým postupem ve všech koutech
světa, takže tu a tam musíš porušit zásady a najít podvodný kód, aby
ses pohnul kupředu, protože nechceš vyjít z tempa, chceš jít dál,
jinak bys totálně ztratil zájem dál pátrat.“ Když se zastavil, aby se
nadechl, přistihla jsem se, že sama lapám po dechu. Tenhle chlap, ať
už to byl kdokoli, nevěděl, kdy přestat.
„Děkuji, Allane. Myslím, že to je zajímavá odpověď, ačkoli to
příliš nevypovídá o tom, čím byste nám mohl přispět jako strážce
Domu.“
Ach, bože, Luc s tím chlapem dělá pracovní pohovor. Od
Peterovy zrady máme o jednoho člena míň, takže určitě hledá
náhradu. Doufala jsem, že tohle byla jen pojistka, nikoli Lucova
první volba; jinak jsme v průšvihu.
Allan posmutněl v obličeji. „Může přijít chvíle, kdy se, jako
strážce tohoto Domu, budu muset spolehnout na své vlastní bojové
instinkty a tu a tam obejít standardní postupy – standardní protokol,
chcete-li – spíš než slepě poslouchat, co mi nadiktuje kapitán stráží,
který –“
„Fíha,“ vstoupil mu do toho Luc, „to je ale vynikající vysvětlení,
a já myslím, že to nám pro dnešek stačí, jelikož mě čeká další
schůzka – ach, podívejme, naše Ochránkyně je tu!“
Tiše jsem zaklela, ale nasadila jsem falešný úsměv a vešla do
dveří. „Ahoj vespolek.“
Luc vyskočil a vyrazil ke dveřím, potom mi položil ruku na záda.
„Díky bohu, Ochránkyně,“ zamumlal a potom se zeširoka usmál na
Allana.
„Allane, znáte naši Ochránkyni? Merit, Allan se uchází o volnou
pozici strážce. Je to cadoganský upír, který žije mimo Dům, a rád by
se přidal k naší rodince.“
 Tím se vysvětlovalo, proč jsem ho nikdy předtím neviděla.
Maličko jsem zamávala. „Ráda vás poznávám, Allane.“
Jenže Allan se nehodlal zdržovat zdvořilostmi. „Je v dnešní době
opravdu důvod vydržovat si Ochránce, když máme moderní
bezpečnostní technologii?“
„Tak tedy dobře,“ řekl Luc a pobídnul Allana, ať jde ke dveřím.
„Přímo nahoru po schodech a o prvního patra. Díky za návštěvu.“
„Kdy se dozvím, od kterého dne mám nastoupit?“
„No, teprve jsme s pohovory začali, ale určitě vám dáme vědět,
až se budeme chystat tu pozici obsadit.“
„Za týden jedu na dovolenou. Do Bransonu. Takže možná
nebudu k zastižení, ale mám satelitní telefon. Mohl bych si ho vzít s
sebou.“
„To je výtečné,“ řekl Luc a vystrčil ho na chodbu. „Určitě se
ozvu. A pozdravujte Andyho Williamse, až tam budete.“
Luc zavřel dveře a bouchnul do nich čelem. „Pohovory se
nedaří?“
S čelem stále na dveřích po mně loupl očima. „Mám chuť vrazit
si tužku do oka. Je to chytrý kluk, ale hlavu má na nesprávném místě
a jednat s lidmi taky moc neumí.“
„Možná to bude umět s počítači,“ podotkla jsem. „Dokonce i Jeff
Christopher ujíždí na Warcraftu.“
„Ty jsi věčná optimistka. Ale já mu nevyčítám hraní her. Já jsem
sice z jiné doby, ale vlastním všechny nejmodernější herní systémy
na americkém trhu.“ Naklonil se ke mně. „A pár z Tajpeje, o kterých
zatím nikdo neví.“
Zavrtěl hlavou. „Co mi vadí, je jeho přístup. My po něm chceme,
aby se v případě nutnosti postavil za nás ostatní do cesty kůlu, a on
začne filozofovat o tom, jestli je dobré poslouchat rozkazy? Ne, díky.
Ty bys mu věřila, že se pro tebe bude obětovat?“
„Trefa. Nevěřila.“
„Leda by ten kůl vrhla videoherní modelka,“ dodala suše Kelley a
očima pořád sledovala na monitoru černobílé obrázky z okruhu
bezpečnostních kamer.
 „Trefilas hřebík na hlavičku, Kel,“ řekl Luc. „A teď mi,
Ochránkyně, řekni, co tě sem dolů přivádí, teda kromě geniálního
načasování. Uteklas sem před Dariem?“
„Vlastně vám potřebuju něco říct. Mohli byste zavolat Malika?
Poprosit ho, aby taky sešel dolů?“ Luc vyklenul obočí. „Máš brouka
v hlavě?“
„Ne tak docela. Ale možná mám bývalou navarrskou Mistrovou,
lákající lidi před Temple Barem.“ Luc povytáhl obočí. „Zavolám
ho.“
 KAPITOLA 12

a TAM ZA TOU DUHOU

O deset minut později – a zřejmě taky poté, co se omluvil
Ethanoví a Dariovi – sešel Malik do operačního střediska. Napojili
jsme si Lindsey, která venku hlídala pozemky, na reproduktor, aby
mohla naslouchat.
„Jsem tu,“ řekla Lindsey. „Tak už spusť, sakra.“ Opravdu mě
milovala.
„Takže základy víte,“ řekla jsem jim. „Z dřívějška známe menší
mejdany – hrstka upírů, několik lidí, nějaké pití. Teď však jde o
regulérní večírky, kde je hromada upírů i lidí a taky potenciálního
násilí. To, co jsem viděla, nemělo takové grády, o jakých mluvil Tate
při naší návštěvě – ale je pravda, že jsme tomu co nejdříve učinili
přítrž. Víme, že lidé jsou pod silným vlivem uhrančivého kouzla,
které je možná ještě přiživeno kolující drogou. A myslíme si, že
pozvánky lidí přicházejí z barů patřících Domům.“
Místnost ztichla, všichni si vyměňovali ustarané pohledy. „Máš
důkaz?“ zeptal se Malik.
„Někdo nechal U Bensona telefon, na který přišla textovka o
včerejší party. Ten bar patří Domu Greyů. A lidská dívka nám řekla,
že se o akci dozvěděla od malého muže a ženy jménem Marie, které
potkala před Temple Barem.“
Malik ohrnul ret. „Někdo používá náš lokál k nahánění lidí.“
„Už to tak vypadá.“
Pohled v jeho očích se dal vystihnout jen jedním slovem:
odhodlání. „A jaký máš plán?“
„No, v dokonalém světě by ten plán nezvedl mandle
Greenwichskému prezidiu. Jenže jak víme, tenhle svět zjevně není
dokonalý.“
Odevšad se ozývalo souhlasné mumlání.
„Darius chce, abychom zůstali v bezpečí Cadoganského Domu –
kde na nás prozatím může dohlédnout – a nepůsobili trable mimo
Dům. Jenže venku už trable jsou, a jestli nějak nezasáhneme, může
se brzo stát pěkný průser. Nemůžeme tady jen sedět a koukat, jak
nám město padá na hlavu.
Vím, že jsem mladá,“ pokračovala jsem, „ale taky mám závazek
dělat to, co je podle mého soudu nezbytné pro ochranu Domu. I
kdyby to Darius neschvaloval… a i kdyby o tom Ethan nevěděl.“
Dala jsem jim chvilku, aby to vstřebali, a klesla hlasem. „V
hrubých rysech jsem mu to nastínila, ale podrobnosti mu neřeknu a
on nikam nejde. Čím méně bude vědět.“
„Tím méně ho Darius může použít jako obětního beránka,“
dořekl Malik.
Souhlasně jsem kývla. „Přesně. Když to zkrátím, dal mi svolení
udělat nejlepší možné rozhodnutí a já vám všem chci dopřát totéž.
Greenwichské prezidium už vystavuje Dům dost velkému tlaku i
beze mě. Jestli chcete vědět, co dělám, řeknu vám to. Jestli ne,“
zvedla jsem ruce, „tak žádný problém. Můžete popřít, že jste věděli,
že se něco děje, a snad vás to uchrání před Dariem, kdyby došlo na
nejhorší.– Řekla jsem, co jsem potřebovala, a opět jsem se rozhlédla
kolem sebe.
Luc hodil nohu i s botou na stůl. „Ty vážně naznačuješ, že
bychom se snad nepostavili na tvoji stranu proti Greenwichskému
prezidiu? Vážně, Ochránkyně? Myslel jsem, že jsem tě zacvičil líp.
Jsme tým – a ty do něj patříš.“
„A ty se čím dál víc lepšíš v řečnění,“ řekla Lindsey. „Myslím, že
ti stoupá do hlavy Sullivan. Jo a já se rozhodně přidám.“
Juliet a Kelley se usmály nejdřív na sebe, pak na mě.
„My taky,“ řekla Kelley. „Ethana známe mnohem déle než Daria.
Možná není dokonalý, ale a srdci mu leží dobro Domu, nejen
politika.“
„Souhlas,“ řekla Juliet.
Všichni jsme se podívali na Malika, jediného, kterým jsem si
nebyla moc jistá. Ne že bych zpochybňovala jeho loajalitu, ale byl
tak zamlklý, že jsem prostě neměla jasno, na čem jsem.
„Máš srdce na správném místě,“ řekl. „Víc mě nezajímá.“
Usmála jsem se na něj, potom kývla na ostatní. „Tak dobře. Tady
je plán.“
 Pětačtyřicet minut nato se náš upíří hlouček vyvalil z taxíku na
tmavou, dusnou ulici před Temple Barem, nedaleko stadionu
Wrigley Field. Já, Lindsey a Christine – Christine Dupreeová, než
díky vstupu do Domu přišla o své příjmení, další upírka z mé
skupinky podřízených – dokonale oháknuté v elegantních odstínech
černé, šedé a červené a s dokonalým make-upem.
Pravděpodobně jsme vypadaly jako nové obsazení Charlieho
andílků. Já byla odvážná bruneta, Lindsey přidrzlá blondýna a
Christine – původně bruneta – se teď pyšnila hladkým měděným
mikádem.
Christine nebyla strážkyně a nepočítala jsem ji ani k blízkým
kamarádkám. Jelikož jsme ji zatáhly do něčeho, při čem by ji mohly
potkat potíže – a co vyžadovalo její loajalitu –, dal jí Luc lekci o
povinnostech. Nezasvětili jsme ji do všech detailů o mejdanech;
věděla jen tolik, že potřebujeme zjistit víc o špatnostech v Temple
Baru. Vypadala, že ráda pomůže, což mi stačilo.
Pokud šlo o samotný bar, tak jsem se rozhodla pro nový plán – a
sice dělat návnadu.
Mě znali cadoganští upíři jako Ochránkyni a Lindsey jako
strážkyni. Taky však věděli, že Christine je dcera Dashe Dupreeho,
proslulého chicagského právníka, a že já jsem dcera Joshui Merita,
chicagského realitního magnáta.
Na večírku ve Streeterville jsem si ověřila, že hrát party girl mi
jde docela dobře, a tak jsem se rozhodla zkusit to znovu. A s mým a
Christininým rodinným zázemím nebude mít určitě nikdo podezření,
proč se dvě dívky z vyšší společnosti sčuchly v Temple Baru a
shánějí se po nějakém novém druhu zábavy.
Před vchodem stála fronta. Tate sice zatrhl lidem vstup do Domu,
ale na bary se jeho zákaz nevztahoval. Colin a Sean zapojili
kreativitu a nad dveře instalovali neonové nápisy pro lepší orientaci.
Dnes byla rozsvícena slova „LIDÉ“ a „CADOGANOVÉ“, což
znamenalo, že upíři od Navarrů a Greyů jsou ze hry.
Lidé mi nevadili, naopak mi to pomůže uskutečnit první část
mého plánu jménem Infiltrace do Temple Baru, neboli ITB. Co mi
však trochu křížilo plány, byl zákaz vstupu pro Navarry a Greye.
Doufala jsem, že bych dnes v noci mohla získat informace o
mejdanech a drogách od ostatních Domů. Ach jo. Ke Greyům se
můžu dostat přes Jonaha. U Navarrů to musím ještě dořešit.
Christine, Lindsey a já jsme tam nakráčely, jako by nám to tam
patřilo, pak jsme chvíli postály před barem… abychom viděly i byly
viděny.
Chvíli mi trvalo, než jsem si očíhla lokál. Temple Bar byl
prakticky svatyní Cubs, mého oblíbeného týmu. Na stěnách visely
uniformy a vlaječky, každé volné místo v baru bylo zaplněné něčím,
co se týkalo Cubs. Bar provozovali dva rusovlasí upíři, bratři Sean a
Colin. Starali se o to, aby se ve Wrigleyville zachoval irský duch a
také vše, co souviselo s Cubs. „První meta v plánu ITB,“ řekla jsem
svým komplickám. „Identifikovat lidi, kteří mohli dostat pozvánku
na minulý nebo budoucí mejdan, abychom mohli identifikovat toho,
kdo je pořádá.“
„Nebo tu, která je pořádá,“ dodala Lindsey. „Nezapomínejme na
možnost se Celinou.“
„Mohly bychom tomu prosím přestat říkat ITB?“ vložila se do
toho Christine. „Chápu, že se vyžíváš ve zkratkách, ale zní to trochu
směšně.“
„Bohužel,“ řekla Lindsey, „musím souhlasit. Leda by ta zkratka
zněla nějak drsnějc. Třeba ‚DRAK‘, nebo třeba ‚KILLFACE‘,
‚ŠOKER‘ nebo tak něco.“
Vrhla jsem po ní tázavý pohled. „A co by jako přesně znamenal
‚DRAK‘?“
„Ehm.“ Podívala se na strop a vymýšlela odpověď. „‚Drsný,
riskující, akční kočky‘? Nebo třeba ‚drogová razie akčních
krvesajek‘, co?“
„Ubohý,“ zamumlala jsem.
„No tak nic, no. Dala jsem to jen tak z hlavy. Trochu respektu?“
„Dámy,“ řekla Christine a zvedla ruku. „Nebuďte jak malý a
soustřeďte se na věc.“
Lindsey a já jsme si vyměnily provinilé pohledy. Dobrá,
přiznávám, že sarkasmus a plácání nesmyslů je můj oblíbený způsob
jak se vyrovnat se stresem. Jenže teď už toho na mě bylo trochu moc,
Mallodortík nebyl po ruce a s katanou jsem se taky vybít nemohla.
 Christine chladnokrevně zkoumala osazenstvo baru jako lvice
měřící si stádo buvolů a hledající nejslabší kus. Doufaly jsme, že
kterýkoli člověk v upířím baru si bude s největší pravděpodobností
pamatovat dívku z vyšších kruhů, přeměněnou v upírku, a svěří ji
informace o upíři pařbě.
„Tamhle,“ řekla nakonec a ukázala prstem s dokonalou
manikúrou na dva lidské mladíky v tričkách s logem univerzity,
kteří, soudě dle prázdných sklenic na stole, už měli něco upito.
„U těch začnu,“ řekla a vykročila směrem k nic netušícím
obětem. Mladíci okamžitě zvedli hlavu, když se k nim přiblížila, a
začali mít trochu skelný pohled. Netušila jsem, zda je to tím, že právě
dopili, nebo jestli na ně Christine vysílá silné uhrančivé kouzlo.
„Silná psychička?“ zeptala jsem se Lindsey. To bylo označení pro
upíry se silnou schopností uhranutí. „Ne,“ řekla Lindsey. „Ten
omámený výraz mají stoprocentně na svědomí její prsa.“ Jestli jo, tak
prsa fungovala skvěle. Jeden z kluků vyskočil a nabídl Christine
židli. Sedla si, koketně přehodila nohu přes nohu, naklonila se a
začala si s nimi povídat. Byla jsem si jistá, že jestli mají nějakou
užitečnou informaci, ona ji z nich vymámí.
„Je v tom překvapivě dobrá,“ řekla jsem a podívala se na
Lindsey. „Neudělal s ní Luc taky pracovní pohovor?“
„Nevím, jestli vůbec pracuje,“ řekla Lindsey. „Je to spíš ten typ,
co má svěřenecký fond – což se v těchto situacích nadmíru hodí. Na
druhou stranu bych si nestěžovala, kdybychom za deset let mohly
začít zadarmo chodit do jídelny zřízené u památníku jejího tatíka.“
Uchechtla jsem se a podívala se k baru. „Takže ona už je
zaměstnaná a teď je řada na nás.“
„Lidi máme odškrtnutý,“ souhlasila Lindsey a naznačila prstem
fajfku. „Že bychom teď zkusily barmana?“
Zamrkala jsem na ni a vyrazila k baru. „Sleduj a uč se, jo?“
Lindsey odfrkla. „Zlato, ty máš svaly, já mám čáry.“
Dnes stál za barem jen Colin, který byl trochu starší a vyšší než
Sean.
„Možná není vhodná chvíle na to, abychom ho rušily, když je
tady na to sám,“ řekla Lindsey a šla za mnou.
 Měla sice pravdu, ale přesto jsem musela oponovat. „Jsme noční
bytosti a on bude nejspíš za barem až do svítání. Myslím, že vhodná
chvíle nebude nikdy a my se musíme dozvědět, co se děje.“
Prošly jsme kolem husté pivní řady lidí a upírů u baru a šly
rovnou na konec. Čekala jsem, až Colin přijde k nám a otře si ruce do
utěrky zastrčené za páskem, a pak jsem teprve položila otázku.
„Můžeme si chviličku promluvit v soukromí?“
Colin se s podezíravým výrazem otočil, vytáhl z malé lednice dvě
piva, položil je na bar a vzal si drobné, které tam nechal jeden z
upírů. „Dneska nestíhám. Počká to?“
„Ehm, haló?“ řekla Lindsey, stoupla si vedle mě a opřela se
loktem o bar. „Jsem tady já.
Můžu to vzít za tebe.“
Colin se na ni zamračil. „Zvládneš to?“
„Zlato, strávila jsem deset let svého úžasného života rozléváním
drinků v East Village. Než se vrátíš, budou ti lidi opilí a budou se
náramně bavit, jako že jsem jedna z deseti nejžádanějších upírek v
Cadoganském Domě. Vážně,“ dodala s pohledem na mě, „ten
seznam existuje a my obě na něm jsme.“
„Hustě,“ řekla jsem. Na bývalou doktorandku a knihomolku to
nebylo špatné.
Lindsey nemarnila čas, bleskově se změnila z hvězdičky našeho
Domu v barmanku, vklouzla za bar a přehodila bílou utěrku přes
rameno.
„Dámy a pánové,“ zahalekala. „Kdo potřebuje drink?“
Když dav radostně zahučel, Colin mi položil ruku na záda a vedl
mě na opačný konec baru. „Půjdem do kanceláře. Je tam větší klid.“
Následovala jsem ho napříč podnikem. Choval se jako ostřílený
hospodský. Kontroloval drinky hostů, líbal hezké dívky na tvář,
doporučoval nejlepší druhy pizzy, které mají ve vedlejším lokále a
vyptával se na rodiče přátel na první pohled lidských. Moc jsem
Colina neznala, ale byl evidentně oblíbený, stejně jako vybavení baru
a všechno, co se týkalo Cubs a upírů.
Když jsme konečně prošli celým lokálem, vešli jsme do zadní
chodby plné fotografií – minuli jsme také obrázek Ethana a Lacey
Sheridanové, jeho dávné lásky – a pokračovali až na konec do malé
místnůstky. Colin vytáhl z kapsy kroužek s klíči a otevřel dveře.
Kancelář byla malá, sotva se sem vešel kovový stůl a omšelá skříňka
se zásuvkami. Všude, kde byla trocha místa, se válely papíry:
časopisy, poznámky, šeky, daňové vratky, listy vytrhané ze žlutého
linkovaného sešitu, složené noviny, sportovní program, faktury,
menu z restaurací.
Stěny byly taky pokryté, ačkoli obsah byl od osmnácti výš. Všude
po místnosti byly vylepené plakáty a kalendáře s krasotinkami za
posledních sedmdesát let, koketně se usmívající prsaté blondýnky a
brunetky v titěrných šortkách a osmicentimetrových podpatcích.
Vypadalo to jako kancelář, kterou byste našli spíš v autoservisu. Pro
ženu to nebylo zrovna příjemné místo, ale co, já nebyla cílovka.
„Máš to tu pěkné,“ řekla jsem zdvořile.
„Líbí se nám to,“ odvětil. „Zavřeš dveře, prosím tě?“
Zaklapla jsem je a hluk utichl alespoň natolik, že jsme mohli
normálně mluvit a nemuseli na sebe křičet. Colin obešel stůl a v
sekretáři otevřel poslední šuplík nahoře. Vyndal z něj malou
kovovou placatku, odšrouboval víčko a loknul si.
„Alkohol?“ uvažovala jsem nahlas.
„Krevní skupina nula. Moje speciální receptura.“ Nabídl mi, ale
zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem mít jasnou mysl a nevěřila
jsem, že po požití Colinovy „speciální receptury“ zůstane moje hlava
provozuschopná.
„Ne, díky.“
S placatkou v ruce si vytáhl starou kancelářskou židli, jejíž
polstrování na opěradle mělo na sobě víc lepicí pásky než potahové
látky, a posadil se. „Takže, slečno Ochránkyně, co pro tebe mohu
udělat?“
„Nevšiml sis tady poslední dobou něčeho nezvyklého?“
Sarkasticky zachrčel. „Kdysi dávno byl tohle bar pro upíry. Pro
zubaté a jejich příbuzné. Co jsme se odtajnili, obsluhuju lidi, kteří si
myslí, že upíří chlapi jsou truchliví romantičtí hrdinové a ženské
upírky že mají tajný recept na hubnutí. Tu a tam obsluhuju i lidi,
kteří si myslí, že upíři jsou odpad a předzvěst apokalypsy. Takže
něco neobvyklého? Ano, Ochránkyně. Řekl bych, že jo.“
 Ke konci mluvil stále rychleji, a čím rychleji mlel, tím výraznější
byl jeho přízvuk. Nikdy jsem nebyla v Irsku, ale z jeho hlasu jsem
slyšela zelenat se hory.
A taky měl pravdu, jenže já hledala něco konkrétnějšího, a tak
jsem přešla k tomu, o co mi šlo. „Myslíme si, že upíři používají bar k
hledání lidí na nějaký nový druh mejdanů. Neříká ti to něco?“ Upil z
placatice. „Jak jsem řekl. S upíry chce trávit čas spousta lidí. Nejsem
si jistý, jestli poznám rozdíl mezi upírem, který balí člověka, a
upírem, který láká člověka na nějakou party, de od něj chce pít.“
„Chápu.“ Chvíli jsem si kousala ret, zklamaná, že mi nedal žádné
zásadní informace. „Dobře, a co drogy? Něco, čemu se říká V?
Mohlo by se to používat k tomu, aby lidi lépe podlehli uhranutí.“ Se
zájmem pozvedl obočí. „Neříkej. To jsme v uhrančivém kouzle
takoví břídilové, že musíme sáhnout po farmacii?“
„Nevíme jistě, jak to funguje – víme jen to, že se to našlo na
večírku.“
Pokrčil jedním ramenem. „Tohle je bar. Drogy k tomu patří.
Neslyšel jsem o tom, že by se rozdávala nějaká nová, ale to
neznamená, že se to neděje.“
Třetí strike pro Ochránkyni, ale zkusila jsem to znovu. „Co
nějaké známé obličeje? Někdo, kdo se v baru ochomýtá častěji, než
bývá zvykem? Někdo, kdo sem nezapadá, nebo chodí znovu a
znovu?“ Colin se opřel do židle, paže zkřížil na prsou a placatku si
schoval pod pažemi, jako by choval panenku. „Nerad ti to kazím a
vážím si všeho, co jako Ochránkyně děláš pro Dům. Ale když budu
upřímný, trávím čas tím, že se snažím zajistit, aby bylo v tomhle baru
dobře postaráno o upíry i o lidi, aby se dobře pobavili a mohli upustit
trochu páry, která se v nich během pracovního týdne nahromadí.
Pokud se ale ptáš, jestli jsem si nevšiml, že by se Temple Bar stal
novým centrem pro nějaké hnutí mejdanů? Tak ne, nevšiml.“
Zklamaně jsem vzdychla. Myslela jsem, že chlap, který tráví většinu
času v baru, bude mít větší přehled o tom, co se podle Sarah v
Temple Baru děje. Měl ale pravdu; sice měl vhodný přístup, ale taky
toho měl hodně na práci.
Kývla jsem. „Děkuju za upřímnost. Kdyby se něco objevilo,
ozveš se?“ Mrknul na mě. „Buď si jistá, Ochránkyně.“
 *.*.*
Rozloučila jsem se s Colinem a bez jakýchkoli nových informací
jsem se vrátila do baru. A tehdy mě potkalo překvapení číslo dvě.
Věděla jsem, že Lindsey je rodačka z lowy. Věděla jsem, že její
otec choval vepře. I to, že kdysi žila v New Yorku a byla oddanou
fanynkou Yankees, což jsem já coby loajální příznivec Cubs mohla
přisoudit jedině mírné upíří nepříčetnosti.
Nevěděla jsem však, že je taky vynikající barmanka.
Našla jsem Lindsey za barem obsypaným upíry s dolary v rukou,
kteří pokřikovali její jméno, jako by jim právě vyhrála vlajku.
Ta holka byla fenomenální. V jedné ruce vodorovně točila
koktejlovým šejkrem a ve druhé lahví modrého alkoholu. Když
přehodila lahev přes rameno a chytila ji znovu do dlaně, ozvalo se
„húúúú“. Následně vylila obsah obou nádob do sklenice na martini.
Lahev a šejkr dopadly na bar a potom už měla sklenici v rukou a
kráčela k upírovi před sebou. Opatrně vzala peníze z upírových
natažených prstů a vložila je do sklenice s víkem.
Dav začal nadšeně tleskat; Lindsey udělala malou poklonku a
začala připravovat drink pro dalšího upíra v řadě. Upíři na baru
sledovali její pohyb bystrýma očima, jako by čekali na doušek
vzácného vína, které budou mít možnost ochutnat jen jedinkrát za
život. Osobně jsem moc nechápala, co je na tom tak bere, ale já
nebyla žádný nadšený pijan.
Někdo mi poklepal na rameno, a když jsem se otočila, našla jsem
vedle sebe Christine. „Něco zajímavého?“
Ukázala k chlapcům. „Naši noví oblíbení bratři v triku sem chodí
nejmíň jednou týdně, obvykle o víkendu. Minulý pátek pokuřovali v
uličce, když k nim přišel muž a nabízel jim, jestli nechtějí vyzkoušet
nový upíří zážitek. Jak se ukázalo, zatímco měli dost kuráže chodit
do upířího baru, na nic víc už se necítili.“ Významně se na mě
usmála. „Popíjení v upířím baru jim očividně dodává pocit nebezpečí
takříkajíc bez nežádoucích kalorií. Moc si toho chlapa neprohlíželi,
ale -
Zvedla jsem ruku, abych ji zarazila, a v krvi už mě hřálo
uspokojení. Opravdu jsem zbožňovala ten okamžik, kdy do sebe
dílky skládačky začínají zapadat. „Nech mě hádat – byl malý,
postarší a tmavovlasý?“
Překvapeně vykulila oči. „Jak to víš?“
„Moje očitá svědkyně se šla na chvíli nadýchat čerstvého
vzduchu, když k ní přistoupil muž, kterého popsala přesně takhle.“
„A on využívá Temple Bar jako osobní rajón k nahánění obětí?“
„Mohlo by to tak být.“
Vedle baru se zase spustil bouřlivý potlesk. Podívala jsem se tam
zrovna v okamžiku, kdy Lindsey dokončovala další drink a tleskla
rukama jako dealerka z Vegas.
„A teď můj další trik,“ řekla a loupla po mně očima, „budete
svědky něčeho, co se upírům jen tak nepoštěstí! Uvidíte, jak mě
předsedkyně zábavního výboru našeho Domu poslouchá na slovo!“
Za hlasitého povzbuzování davu ukázala na mě. Zakoulela jsem
očima, ale hostům se tenhle humor očividně líbil, a tak jsem jim to
nekazila a šla za bar.
Lindsey mě okamžitě začala úkolovat a ukázala na středně velké
sklenky. „Vezmi sedm těchhle a vyrovnej je do řady na bar.“
Když jsem udělala, co mi řekla, vzala čistý šejkr a začala do něj
lít alkohol. Když smíchala asi pět nebo šest druhů, odložila lahve a
zavřela šejkr.
„Víte, co mi chybí?“ zeptala se obecenstva. „Mraky. Slunce. Ta
divná chvíle, kdy prší, ale ještě svítí slunce. Východy slunce. Západy
slunce – než zajde úplně, samozřejmě.“
Dav se spokojeně pochechtával.
„Ale víte, co mi chybí absolutně nejvíc?“ pokračovala. „Duha,
jako když po obloze rozhodíte lentilky. Takže pro vás všechny, mí
milí cadoganští upíři, je tu duha, hezky jedna barva po druhé.“
Mrštným pohybem zápěstí začala Lindsey kaskádovitě lít
tekutinu do sklenic. První naplnila modrou, a jakmile byla po okraj,
přešla k další. Jako kouzlem vytvořil alkohol, který na sebe
navrstvila do šejkru, ve sklenicích duhu, od tyrkysové k jasně růžové.
Když měla hotovo, bylo tu sedm sklenic s pitím, které stály na baru
jako dokonalá, tekutá duha.
„A takhle,“ řekla a položila šejkr zpátky na bar, „dělají upíři
duhu.“
 Bar propukl v potlesk. Musela jsem uznat, že tohle byl dost
působivý trik. Drinky možná nechutnaly extra dobře – ruku na srdce,
byly spíš jako z reklamy na sci-fi film –, ale vypadaly fenomenálně.
Lindsey se na mě podívala a zakřenila se: „Na fanynku Yankees
to není špatný, ne?“
„Vůbec to není špatný,“ řekl Colin a znovu se postavil za bar.
„Jsme na tebe pyšní.“
Očividně nebyl jediný, na koho Lindsey udělala dojem. Upíři
podél baru, směsice žen a mužů, se začali strkat, aby se dostali k
některému ze sedmi drinků.
„Je to jen alkohol, dámy a pánové,“ řekl Colin se zachechtáním a
utíral zbytky toho, co Lindsey rozlila. „Je ho tady ještě spousta,“
dodala, „a vím určitě, že Colin od vás vděčně přijme peníze.“ Colin
se zasmál, ale mně najednou všechno to horlivé přetahování o
Lindseyiny drinky začalo připadat divné. V podstatě to byl jen
alkohol, nalitý členkou Domu, kterou upíři mohli vidět kteroukoli
noc v týdnu – a v baru, který mohli navštívit kteroukoli noc v týdnu.
Se zjitřenými smysly jsem se vrátila zpátky na konec baru a
koutkem oka zachytila Lindseyin pohled. Sledovala, jak se
přesouvám, a coby ostřílená strážkyně si prohlížela upíry úplně
stejně, viděla, jak do sebe strkají, aby se dostali k pití.
To znamenalo, že jsme si obě všimly okamžiku, kdy se nevinné
pošťuchování zvrhlo v regulérní rvačku.
 KAPITOLA 13

a REVOLUCE BUDE V TELEVIZI

„Já ji viděl první!“ vykřikl upír na konci baru s dredy nacpanými
pod baretku.
„Já pro ni sahal, než jsi tam vůbec dal tu svou tlustou pracku,“
opáčil druhý, drobný, hnědovlasý muž v tmavém tričku a khaki
kalhotách. Vypadali spíš na chudé básníky nebo chlápky navštěvující
kavárny, než na štamgasty Temple Baru… ovšem jen do chvíle, než
se začali mlátit pěstmi do obličeje.
„Co to má být?“ zařvala Lindsey a já jsem oběhla bar, abych je
od sebe odtrhla. Toho v tričku jsem chytila za paži a strhla ho
dozadu. Ještě několik stop vrávoral, než žuchnul zadkem na podlahu.
Ten s dredy – pořád ještě rozvášněný – se ohnal po mně, ale já ho
chňapla za zápěstí a zkroutila mu paži tak, že klesl svou vahou na
kolena.
A pak jsem se mu podívala do očí. Jeho zornice byly úplně
malinkaté, stříbrné duhovky jako diamantové kruhy kolem nich.
Zaklela jsem si pod nos. Chovali se stejně jako upíři na mejdanu
– celí bez sebe radostí i zlostí – a měli stejně zvětšené duhovky.
Žaludek se mi varovně scvrknul a já se začala obávat nejhoršího. Je
tohle další stádium masové upíří hysterie?
Dala jsem dredaři ránu do krku, která mu odřízla kyslík a poslala
ho na podlahu. Bohužel než jsem vstala, tucet dalších upírů podlehlo
tomu, co je vábilo. Kolem létaly zuřivé pěsti a urážky, upíři do sebe
bušili, jako by jim šlo o život a ne jenom o sklenici levného alkoholu.
Zuřivost se šířila jako virus. Každý upír, který se ohnal a
neúmyslně vrazil do někoho dalšího, vyvolal další kolo, a tak se
násilí šířilo ve vlnách.
Ohlédla jsem se na Lindsey. Neměla jsem jinou možnost než
skočit do té vřavy. Kývly jsme na sebe a já vyrazila. Mým cílem
nebylo všechny přeprat, ale odtrhnout od sebe rváče. Začala jsem
tím, že jsem skočila mezi dva nejbližší. Schytala jsem ránu do
ramene, ale povedlo se mi je od sebe odtrhnout. Hodila jsem každého
jiným směrem a zamířila k další dvojici.
Lindsey dělala totéž, přeskočila bar – rozlila při tom duhové pití –
a trhala upíry od sebe.
Bohužel nebyli ochotni toho nechat. Ať už je posedlo cokoli, tak
je to neopouštělo, drápali se nehty, horlivě se snažili pokračovat ve
rvačce kvůli ničemu.
Naštěstí ti, kteří nebyli pod vlivem – hrstka mužů a žen, které
jsem znala z Domu –, nám pomohli odtrhávat soupeře. Byl z nás
tým. Sice jsme bojovali s našinci, ale pořád ještě pro dobrou věc.
Vážila jsem si té snahy, i když to nestačilo. S každými dvěma
oddělenými se objevili další, až rvoucí se upíři prorazili dveře baru.
Přes ten randál jsem slyšela blížící se sirény. Někdo kvůli té rvačce
zavolal policii. Tohle bude ještě horší; nastal čas na nový plán.
Rozhlížela jsem se kolem a hledala Lindsey. Byla nalevo ode mě
a táhla vřeštícího upíra za kotník. „Lindsey! Chci dostat lidi ven z
baru!“ ječela jsem, sundala ze sebe jednoho upíra a uhnula před
podrážkou jiného.
Poldům bude fuk, jestli se rvou upíři s upíry, ale jestli to
odskáčou i lidé, vylítnou z kůže. Tate už byl teď na válečné stezce a
já fakt netušila, jestli by náš Dům takový skandál přečkal bez úhony,
natož bez nuceného správce.
„Už jdu,“ odpověděla a odhodila svého upíra o několik stolů dál.
Jiný cadoganský upír jí šel na pomoc a podržel ho, zatímco ona
spěchala zpátky ke mně a odrazila toho, který se mě snažil zkopat do
bezvědomí.
„Ty jsi zlato,“ řekla jsem jí a cestou ke dveřím jsem se vrhla do
klubka zápasících upírů. Začala jsem si prorážet cestu tak, že jsem
popadla nejbližší stolek a sunula ho ke dveřím. Další tři vytvořili
něco jako obranný val mezi východem a zbytkem baru, takže rvoucí
se upíři zůstali jako zahnaní do ohrady a lidé měli volný průchod.
Ohlédla jsem se do davu a zahlédla jsem pár tisknoucí se do boxu
s očima navrch hlavy. Běžela jsem k nim, donutila je vstát a ukázala
jim k částečně chráněnému východu.
„Tamtudy ven,“ řekla jsem a oni se vydali ke dveřím, zatímco já
začala popohánět zbytek. Těch pár upírů, kteří nebyli posedlí násilím,
se snažilo pomáhat; lidé se většinou báli, pravděpodobně byli v šoku
z toho, co se tam strhlo, a snažili se držet od toho dál. Našla jsem jich
tolik, kolik šlo, a posílala jsem je ke dveřím. Jak vybíhali ven,
policejní sirény byly čím dál hlasitější.
Když jsem odtamtud dostala poslední lidi, přesunula jsem se taky
ke dveřím a našla ulici zalitou modrým a červeným světlem. Lidé
utíkali od baru jako rukojmí propuštěná z přepadené banky.
Z aut se hrnuli policisté a já se začínala obávat nejhoršího – že
nás všechny zatknou za podněcování pouličních nepokojů. To by
samozřejmě oživilo Tateovu hrozbu, že vydá zatykač.
Pomalu jsem šla k chodníku a nehodlala se nechat zastřelit
policajty, kteří by si mysleli, že jsem pachatel na útěku. Do krve se
mi vyléval adrenalin a já se připravovala na druhé kolo a dohru.
Když však k obrubníku přijel známý oldsmobile, vydechla jsem
úlevou.
Od strany spolujezdce vystoupil děda a měl na sobě khaki kalhoty
a světle žlutou košili na knoflíčky s krátkými rukávy.
Ze zadních dvířek se vysoukal Jeff a Catcher vyskočil od řidiče v
tmavém tričku s nápisem „BUM BUM OPRAVY V
DOMÁCNOSTI“. Svršky měl možná kýčovité, ale výraz
profesionální.
Ti tři kývli na policisty, které míjeli. Šla jsem k nim.
„Problémy?“
„Násilí,“ řekla jsem. „Lindsey mixovala drinky v baru a upíři se
začali prát kvůli tomu, kdo dostane který drink. Agresivita se potom
začala šířit jako virus.“
„Stejně, jak jsi to viděla na mejdanu?“ zeptal se Catcher a já
souhlasně přikývla.
„Vypadá to tak. Možná něco ve vzduchu, nebo něco v pití?
Nevím.“ Ukázala jsem k hloučku lidí. „Dostali jsme lidi ven z baru,
ale uvnitř to pořád vře. Nechtějí s tím přestat a trhat je od sebe nemá
cenu.“
„Jak jste je uklidnili na mejdanu?“ zeptal se Jeff.
„Nijak. Jen jsme nafingovali policejní poplach a utekli odtamtud.
Protože to nebylo ve zprávách, řekla jsem si, že se asi uklidnili
sami.“
 Otevřenými dveřmi najednou proletěl barový stůl, dopadl na
chodník a zastavil se až u přední pneumatiky jednoho z policejních
aut.
„Tentokrát to tak možná nebude,“ řekl Catcher.
„Jdi dovnitř,“ pobídl ho děda a začal gestikulovat na jednoho z
policistů. Vyměnili si nějaký tajný policejní posunek a ostatní
poldové jen stáli, zatímco Catcher se rozběhl do baru a zmizel uvnitř.
Po chviličce vyběhla na chodník Lindsey a zbytek těch upírů,
kteří se neprali. Poslední z nich byl Colin s vážným výrazem v
obličeji.
„Co tam Catcher bude –,“ stihla jsem říct, než v baru všechno
utichlo. Už žádné tříštění skla, žádné vykřikováni nadávek, žádné
tupé nárazy těla o tělo.
Ačkoli jsem věděla, že to asi není možné, první myšlenka byla, že
Catcher svými úžasnými bojovými schopnostmi nějak přemohl
všechny upíry v baru. Jenže Jeff se ke mně naklonil s daleko
pravděpodobnější odpovědí.
„Magie,“ zašeptal. „Catcher dostal čisté upíry z baru. Na zbytek
pak mohl uplatnit své magické Klíče.“
„Uspal je?“ zeptala jsem se.
„Ne, jen je asi trochu zklidnil. V tomhle je dobrý – v krocení
ostatních. Taková schopnost se občas u paranormálů hodí.“
Nebyla jsem si úplně jistá, co si mám o tomhle myslet. Ačkoli
jsem Catcherovi důvěřovala, nebyla jsem vůbec nadšená z toho, že
čaroděj pomocí svých schopností krotí upíry. Raději bych byla uvnitř
s ním a měla to trochu pod dohledem.
Jenže než jsem svou obavu stihla vyjádřit nahlas, bylo po všem.
Catcher se znovu objevil ve dveřích a mávl rukou na zbytek poldů.
Teď už se jich v naší části Wrigleyville motal tucet. Většina byla v
uniformě, ale pár z nich byli detektivové v košilích a oblecích,
odznaky připnuté u pasu nebo pověšené na řetízku kolem krku.
„Jdeme dovnitř,“ řekl dědeček. „Doufám, že nikdo nebude
zatčen, dokud se to tady nevyřeší. Tihle policisté vědí, že to není jen
opilectví a buřičství – ale že se tady děje něco nadpřirozeného.“
 „A my dohlédneme na upíry, dokud se nevzpamatujou,“ dodal
Jeff a položil mi ruku na paži. „Tohle máme v popisu práce, občas
hrajeme anděly strážné.“
„To bych ocenila.“
„Co nejdříve se zkontaktujeme,“ řekl dědeček. „Do té doby se
vyvaruj problémů.“
Ohlédla jsem se na bar a vzpomněla si na své vyšetřování. Naši
bratři v triku a Sarah byli možná lákáni stejným mužem, alespoň na
základě stručného popisu, který jsme měli. To si zasloužilo ještě pár
otázek. „Vlastně myslím, že se tady ještě porozhlédnu.“
Dědeček se zamračil. „Nevím, jestli se mi líbí, že se tady budeš
potloukat, když je ve vzduchu něco divného.“
„Mám v botě dýku a kolem jsou policajti.“
„Pravda, holčičko. Jen pro mě něco udělej – buď opatrná. Pěkně
si to slíznu, jestli poldové nakonec zatknou mou vlastní vnučku, a to
nemluvím o tom, že to budu muset zatelefonovat tvému otci.“
„Ani jeden z nás si nic z toho nepřeje,“ ujistila jsem ho.
Zatímco dědeček a Jeff mířili zpátky do baru, prohlížela jsem
blok.
Lindsey a Christine nahnaly upíry, kteří nebyli pod vlivem, na
protější roh. Lidští svědkové se motali v prostoru ohraničeném žlutou
páskou. Paparazziové se už scházeli po stranách a fotili jako
pominutí. Cvakání závěrek fotoaparátů znělo jako záplava
snášejících se kobylek.
Darius a Ethan budou kvůli tomuhle vyvádět. A když už na to
přišla řeč, vytáhla jsem mobil z kapsy. Nerada jsem byla poslem
špatných zpráv, ale potřebovala jsem Ethana informovat. Spláchla
jsem to textovou zprávou, v níž jsem vše rychle zrekapitulovala
(„RVACKA V TEMPLE BARU. JSOU TU POLDOVE.“) a
varováním („FOTOGRAFOVÉ FOTI JAKO SILENI, NEPOUSTEJ
DARIA K TELEVIZI.“) Prozatím textová zpráva stačí.
Takže tohle jsem měla vyřízeno. Podívala jsem se do ulice
opačným směrem. Blok byl rozdělen uličkou, vedoucí rovnoběžně s
barem. Jestli se ten, kdo nahání lidi na mejdany, ometá kolem
Temple Baru, prošel by uličkou? To se zdálo jako nejrozumnější
krok, a tak jsem se to rozhodla prověřit.
 Jakmile jsem popošla pár stop do uličky, nakrčila jsem nos. Byla
teplá letní noc a smrdělo to tady asi jako ve většině městských uliček
– odpadky, špínou a močí neznámého původu. Ulička byla tmavá, ale
dost široká na to, aby tudy projelo auto. Cedule na jedné stěně, kde
nejspíš kdysi stálo „ZÁKAZ VJEZDU PRO CYKLISTY A
SKÚTRY“ teď hlásala: „ZÁKAZ VJEZDU PRO CY STY A Š
UTRY“. Povedlo se mi udusit dětinský smích, ale přesto jsem se
musela trochu usmát. Asi v polovině uličky jsem došla ke vchodu
pro obsluhu baru. Těžké kovové dveře byly červené a zrezivělé a
označené nápisy „POUZE ZÁSOBOVÁNÍ“ a „CHRÁNĚNO AZH
SECURITY“. Vedle dveří byly naskládané sešlápnuté krabice od
piva. Kromě toho tu nebylo nic moc k vidění.
Jen tak jsem došla až na druhý konec uličky. Bylo tam pár
kontejnerů a další dva služební vchody pro jiné obchody, ale tím to
končilo.
Zklamaně jsem se mračila. Nevím, co jsem čekala, že najdu, i
když malý tmavovlasý muž stojící přímo pod neonovou šipkou s
nápisem „PADOUCH ZDE“ by byl fajn. Podezřelý a rychlé doznání
by taky neuškodilo.
Bylo to mnohem těžší než ve filmech. Ach, blik! Už to mám.
Srdce se mi najednou rozbušilo vzrušením a utíkala jsem k
zadním dveřím do baru. Nad dveřmi byla určitě bezpečnostní
kamera. Byla tu tma a špína, takže to, co kamera zachytila, asi
nebude na Oscara, ale aspoň to bylo nějaké vodítko. Jedno po
druhém. Nejdřív jsem musela najít Jeffa.
Utíkala jsem zpátky uličkou, ale Jeff ještě nevyšel z baru. Protože
jsem neměla v úmyslu vejít dovnitř a ocitnout se uprostřed dramatu
chicagské policie, rozhodla jsem se, že se spojím s Lindsey. Neušla
jsem ani dva kroky, když mi něco poklepal na rameno. „Je všechno v
pořádku?“
Ten hlas byl povědomý, ale tolik mě polekal, že jsem se roztřásla
po celém těle. Otočila jsem se a našla za sebou Jonaha v přiléhavém
tričku a džínách. Vedle něj stáli dva upíři, které jsem neznala. Jeden
měl na sobě modrožlutý dres s číslem vpředu. Uniforma Domu
Greyů, došlo mi. Jonah tu byl s přáteli, což znamenalo, že teď
hrajeme na Ochránkyni a kapitána a spojení s Rudou gardou je teď
pasé. A jelikož nás v Domě Greyů nikdo společně neviděl, ještě jsme
se v těchto rolích dosud nepotkali. S tím jsem neměla problém.
„Ty jsi Merit, že? Cadoganská Ochránkyně.“
„Jo. A ty?“
„Jonah. Kapitán. Dům Greyů.“ Podíval se na bar. „Potřebujete tu
pomoct?“
„Myslím, že to zvládneme. V baru došlo ke rvačce.“
Jonah vykulil oči. „Ke rvačce?“
Ohlédla jsem se na chlapy za ním. Jonahovi bych informace
sdělila, ale tihle dva byli úplně cizí. „Neznám tvé přátele.“
„Danny a Jeremy,“ řekl a ukázal na jednoho a pak na druhého.
„Jsou to strážci Domu Greyů.“
Danny se usmál a kývl hlavou; Jeremy mi napůl zamával. „Copak
se děje?“ zeptal se.
„Můžeš mluvit otevřeně,“ řekl Jonah a já měla pocit, že ke mně
mluví jako k potenciální člence Rudé gardy, ne jako k pouhé
svědkyni chaosu.
V tom případě jsem řekla: „Byla tam spousta upírů. Vytočili se
vlastně kvůli ničemu, potom jako by zešíleli. Bylo to jako exploze.“
„Slyšeli jsme, že se konají nějaká setkání. A že tam propuká
násilí.“
„Viděla jsem to na vlastní oči.“ Podívala jsem se na dva chlapy za
ním. „Co tady vlastně děláte?“
„Byli jsme kousek odsud, ale teď se vracíme do Domu.“ Vytáhl z
kapsy bílou kartičku a podal mi ji. Byla to navštívenka s jeho
jménem, pozicí a telefonním číslem. „Je tam moje pevná linka. Když
budeš něco potřebovat, bez váhání zavolej.“
„Díky. Vážím si té nabídky.“
„Není nad malou spolupráci mezi Domy,“ řekl. „Hodně štěstí.“
„Děkuji.“
S kývnutím šel kapitán Domu Greyů a jeho podřízení dál, až
zmizeli v davu. Bylo by hezké požádat ho znovu o pomoc – ale co by
dneska večer mohl udělat?
Strčila jsem si kartičku do kapsy, a když jsem se otočila, stál za
mnou Catcher. „Ty se znáš s Jonahem?“
 „Teď už jo,“ řekla jsem a žaludek se mi tou lží svíral. „Je to
kapitán Domu Greyů.“
„Slyšel jsem.“ Chvíli na mě zíral.
„Co je?“ zeptala jsem se, protože teď už jsem byla zvědavá i já.
Podezíral mě snad z toho, že Jonaha znám? Měl podezření, že Jonah
ví víc, než připouští?
Jenže Catcher mlčel a jestli měl nějaké tušení, nechal si ho pro
sebe.
A v té chvíli jsem ho uviděla – nejprve jen jako stín na kraji
zorného pole, potom jako zcela jasně rozeznatelnou postavu muže na
protější straně ulice a za ním jednoho z jeho vojáků.
Byl to McKetrick, oblečený v černých teplácích a černém tričku.
Neměl u sebe žádné viditelné zbraně, ale s tolika policisty v blízkosti
bylo nemožné poznat, jestli má někde něco schovaného. V ruce měl
malé brýle a muž za ním něco čmáral do malého bločku. Naše
přátelská sousedská antiupíří domobrana zjevně dnes v noci dělala
malou obhlídku. Zkoumal dav a viditelně si nebyl vědomý toho, že
stojím opodál s několika upířími sympatizanty. Neuměla jsem si
představit, že by na to řekl něco pozitivního. Naklonila jsem se ke
Catcherovi: „Na rohu přes ulici. To je McKetrick a jeden z jeho
ranařů.“ S profesionalitou agenta CIA ukázal Catcher na budovu,
která stála stejným směrem jako McKetrick. „Věděla jsi, že tu
budovu postavil opičák, který žil na vrcholu Tribune Tower?“
„To jsem nevěděla. Opičák, říkáš?“
„Chlupy, banány, házení hoven a tak.“ Otočil se zase zpátky a
vrazil ruce do kapes. „Ten ksicht neznám. Ale je v černém a má brýle
a poskoka. Bývalý voják?“
„Vzhledem k tomu, jak byl tenkrát oblečený, jsem ho tak
otipovala. Co myslíš, že tady dělá?“
„Asi má policejní radar,“ řekl Catcher a z toho, jak mu zhrubl
hlas, bylo jasné, co si o něm myslí. „Nejspíš slyšel volání a rozhodl
se, že se půjde podívat, do jakých potíží se upíři dostali dneska.“
„Zatracení upíři,“ zamumlala jsem.
„Pořád se do něčeho namáčejí,“ souhlasil. „Protože on se
soustředí na upíry, zahraju si na chicagské kyvadlo a podívám se na
něj.“
 „Chicagské kyvadlo?“
„Vydám se opačným směrem a chytím ho zezadu.“
„Jistě, šéfe,“ řekla jsem. „Hlavně dávej pozor na tu gumu a dámy
s pěknýma nohama.“ Catcher na mě vrhl temný pohled. „Někdy
opravdu nevím, proč se vůbec namáhám.“
„Protože jsem skvělá a vystrnadil jsi mě z mého domova.“
Potutelně se usmál. „Tím se to trochu obrousilo. Budeš ho
sledovat odsud, a když to bude vypadat, že si chce užít trochu
legrace, pošli mi zprávu.“
„Provedu.“
Catcher si narazil kšiltovku a vytratil se do tmy ulice opačným
směrem.
„Chicagský kyvadlo,“ zamumlala jsem alespoň potichu, ale
potřebovala jsem si to říct nahlas. Usmyslela jsem si, že všechny
budoucí operace potřebují takhle vybroušené názvy. Jakmile Catcher
zmizel, vrátil se Jeff. „Kam se poděl?“
„Viděli jsme McKetricka – toho odpůrce upírů – naproti přes
ulici. Catcher šel na výzvědy. Co jsi zjistil uvnitř?“
„Že je tam hafo zdopovaných upírů a poldům se nelíbí, že dělají
potíže na veřejnosti. Víš, chtějí to hodit na Cadogany.“
„Vím. A netěším se, až o tom budu mluvit s Ethanem.“
„Ani já ne. Poldové řekli Chuckovi, ať zavolá starostovi a
uvědomí ho o tom, co se děje.“
„Není to příliš malicherné, než aby s tím zatěžovali starostu?“
„Zjevně ne, když jde o upíry.“ Ukázal na paparazzie, kteří pořád
ještě fotili, nyní se však zaměřovali na lidi, kteří byli uvnitř.
„S tím teď nic moc nenaděláme,“ řekla jsem. „Ale něco můžeš
udělat pro mě.“ Zvedla jsem ruku dřív, než by mi stačil připomenout
Fallon. „A není to nic chlípného. Ale bude to vyžadovat tvé
mimořádné technologické nadání.“
„To je můj druhý nejoblíbenější obor.“
„U zadního vchodu do baru je kamera. Mohl by ses spojit s
Colinem a zjistit, jestli si to natáčejí?“
„Jasně. A až to najdu, tak co vlastně hledám?“
„Cokoli. Podezřelé aktivity, drogové dealery a tak.“
„To není nic zvláštního.“
 Poplácala jsem ho po paži. „Proto jsem šla za tebou, Jeffe.
Protože máš úžasné schopnosti. A zaměř se na menšího chlapa s
tmavými vlasy. Když ho najdeš, dostaneš velkou odměnu.“ Jeff se
zhoupnul na patách. „Definuj, co je velká odměna.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si představila, co by ho asi nedostalo
do průšvihu s Fallon – nebo mě do průšvihu se Severoamerickou
centrální smečkou. Ale Jeff byl rodilý Američan jako poleno, takže
mě něco napadlo.
„Zavolám nejoblíbenějšímu řezníkovi mého dědečka a objednám
do vaší kanceláře jeho xtra prázdninovou specialitu.“
Povytáhl obočí a v očích se mu dravě zalesklo. „Nemáme brát
žádné všimné, však víš, zaměstnanci města a tak dál…“
„Jsem si jistá, že je tam půl tuctu filet, nějaká svíčková, burgery,
řízky, párky. Ale jestli myslíš, že je to nevhodné, tak to zruším.
Nechci tě dostat do potíží.“
Jeff s absolutní jistotou kývl. „Jestli to video existuje, tak ho
získám. Dopadneme tvého muže.“
„Mockrát dík.“
Když jsme si plácli, Jeff zamířil zpátky k dědečkovu oldsmobilu,
kde si zalezl na zadní sedadlo a otevřel černý notebook.
Usmála jsem se jeho nadšení, šťastná, že mám přátele, kteří jsou
na straně pravdy a spravedlnosti. Bez Jeffa, Catchera, dědečka,
Mallory a všech ostatních, kteří mě zásobují informacemi, bych to
jako Ochránkyně měla mnohem těžší. Dobrý tým je k nezaplacení.
Už jsem začínala uvažovat jako Jonah. Možná se mi jeho řeči o
Rudé gardě nakonec přece jen dostaly pod kůži.
 KAPITOLA 14

a CO BYCH CHTĚLA DOKÁZAT

Jak se blížilo svítání, začal z baru vycházet zbytek upírů a trochu
vrávorali v točících se světlech policejních majáčků a v blescích
fotoaparátů. Měli spoustu modřin, které už začínaly zelenat v
důsledku rychlého upířího uzdravování. Vsadila bych se však, že
rány, které utržila naše komunita, se budou hojit daleko déle.
Dědeček a Catcher mluvili s poldy, pravděpodobně si vyměňovali
poznatky a teorie. Jeff nakonec odnesl do baru notebook, asi aby
zjistil co možná nejvíc o záznamech z bezpečnostních kamer.
Když policie odstranila pásku a služební vozy začaly odjíždět,
vydala jsem se na místo, kde čekala Lindsey a upíři, kteří nebyli pod
vlivem.
Když jsem se přiblížila, vstala. „Víš něco?“
„Zatím ne. Na místech činu se zjevně hodně čeká a postává. A
ty?“
Lindsey se ohlédla na upíry, kteří se zdáli šokovaní
kombinovaným dramatem policajtů, detektivů, duhového alkoholu a
paparazziů. „Zatím nic. Slyšela jsem od jednoho ze sanitářů, že tvůj
děda povolal právního zástupce, aby si promluvil s lidmi.“
„Byla to rvačka v baru,“ zahuhlala jsem. Lidé měli určitě právo
na své pocity, ale nikdo z nich nebyl doopravdy zraněn – ve
skutečnosti se jich to ani nedotklo.
„Jenže to byla rvačka s bláznivými, děsivými upíry,“ řekla
přehnaně a zaťala prsty jako hrozící monstrum.
Hekla jsem, ale došlo mi, že tuhle hádku nemůžu vyhrát, když
jsou lidi obklopeni reportéry a kamerami. Ohlédla jsem se na bar.
„Možná bychom se měli všichni vrátit zpátky dovnitř. Trochu tam
uklidit. Chceš je svolat?“
„Bože, ano, prosím. Luc chtěl, abychom se nehnuli z místa,
dokud poldové nevyhlásí konec poplachu, takže jsem tady čekala a
nudila se. Tvou prosbu považuju za konec poplachu.“
 To mi připadalo logické. „Dej mi chviličku náskok. Chci se tam
trochu porozhlédnout.“ Kývla a já zašla dovnitř.
Na podlaze byl děsný binec, skoro jako v Cadoganu po útoku
kožoměnců, jen s trochu obyčejnější výbavou. Všechny suvenýry
týkající se Cubs naštěstí tu bitku přežily, ačkoli stoly a židle byly
většinou převrácené. Hledala jsem něco, co by mi mohlo napovědět,
proč se upíři tak spustili, ale došlo mi, že cokoli užitečného si nejspíš
už odnesla policie. A po malém chlápkovi s pozvánkami na mejdan
ani vidu ani slechu.
Jestli v tom měla prsty Celina a nějakým způsobem řídila tuhle
upíří masovou hysterii, povedlo se jí vyštípat nás z vlastního baru.
Přesně z tohohle by měla radost. Jak jsem tam stála o samotě,
představovala jsem si, jak Celina vychází zpoza baru obklopená
balonky a vítězoslavně zdvíhá paže.
„Ach, ta mocná fantazie,“ zamumlala jsem a začala zvedat
převrácené barové stolky.
Dovnitř vešla Lindsey a za ní houf upírů.
„Dobře, holky a kluci,“ řekla. „Teď vrátíme tenhle bar do
bojového stavu. Takříkajíc.“
Upíři reptali, ale poslechli a začali rovnat stoly a židle. Když
vešel Colin a uviděl tu spoušť, zasténal. Podíval se na mě. „Přijdeš
na to, co v tom je?“
„Pracuju na tom,“ ubezpečila jsem ho. „A když už to říkáš, tak
potřebuju ještě jednu laskavost. Myslíš, že bys uměl pořádně
hvízdnout?“
Strčil si dva prsty do pusy a ozval se pronikavý hvizd. Během
chviličky jsem měla pozornost všech upírů v baru.
„Když hrdinství, tak raději s rozvahou a diskrétně,“ řekla jsem,
„takže já teď jdu dozadu do kanceláře. Jestli má někdo nějaké
informace, je příhodný okamžik přijít mi to říct.“
Přísně jsem je měřila očima naštvané učitelky z prvního stupně,
dokud se neobjevilo několik zahanbených obličejů. Tímhle asi na
popularitě nezískám, ale muselo to být. Hrát předsedkyni zábavního
výboru bylo druhotné; v první řadě jsem byla Ochránkyně a jako
taková jsem měla dohlížet na celistvost Domu.
 Podívala jsem se na Colina a napřáhla ruku, do níž mi podal klíče
od kanceláře, kam jsem následně zamířila. Odemkla jsem a okamžitě
šla ke skříňce se zásuvkami. Potřebovala jsem si něčeho loknout a
Colinovi by určitě nevadilo, kdybych ochutnala, co má v placatici.
Otevřela jsem nejsvrchnější šuplík, vyndala plochou lahev a opatrně
si přičichla.
Nakrčila jsem nos. Ať už v té tajné směsi bylo cokoli, bylo to cítit
jako kyselý nálev. Zavřela jsem oči a napila se.
Vlastně to nebylo špatné. Ta chuť se nedala snadno popsat –
nejvíce se blížila nálevu z okurek, ale taky chutnala po krvi a měla
trochu nasládlý konec, který tu chuť vyvažoval, jako malinová
zálivka z vinného octa. Samozřejmě že zálivku do salátu jsem na ex
vypít nechtěla, a tak jsem lahev znova zavíčkovala a slíbila si, že až
se konečně dostanu domů, dám si extra porci Mallodortíku.
Jen co jsem zavřela šuplík, všimla jsem si jí ve dveřích. Tuhle
upírku jsem vídala v Domě, ale blíž jsem ji neznala. Byla to hezká
bruneta s dlouhými vlnitými vlasy a pěknými ženskými křivkami.
Podívala se napravo i nalevo, aby zkontrolovala chodbu, jako by
se bála, že ji někdo uvidí, jak dolézá za učitelkou.
„Můžeš ty dveře zavřít, jestli chceš,“ řekla jsem jí.
Vešla dovnitř a zavřela za sebou. „Já jsem Adriana,“ představila
se. „V Domě bydlím ve třetím patře.“
„Ráda tě poznávám.“
Přešla rovnou k věci. „Nerada práskám, ale jsem loajální vůči
svému Domu a vůči Ethanovi.“ Její pohled o tom jasně vypovídal.
„A když někdo ohrožuje jeho nebo Dům, je načase promluvit.“
Vážně jsem přikývla. „Poslouchám.“
„Poprvé jsem to viděla před pár týdny. Byla jsem na večírku –
nebyli tam žádní lidé – a bral to tam jeden upír od Greyů. Zkusil to a
dvacet minut nato už bušil do někoho, kdo mu prý dělal do holky.“
Adriana se odmlčela a vypadalo to, že sbírá kuráž. Potom se podívala
znovu na mě. „A potom dneska v noci jsem tohle našla na toaletách.“
Natáhla ruku se zaťatou pěstí, a když rozevřela prsty, měla v dlani
malou bílou obálku a na přední straně bylo vyražené V. Nemusela
jsem se ani dívat dovnitř a bylo mi jasné, co tam je.
 Zavřela jsem oči a zlobila se na svou vlastní hloupost. Ty drogy
nebyly určené pro lidi. Neměly udělat lidi povolnějšími, tohle
zvládlo staré dobré uhranutí.
Byly určeny upírům. Nebyla to magie ani virus ani masová
hysterie, co v nich budilo tolik agresivity; mohla za to droga a oni
byli tak pitomí, že ji vzali. Možná to oslabilo jejich zábrany vůči
násilí, možná jim to zvyšovalo hladinu testosteronu. Ať už za tím
byla jakákoli chemie, tohle byl důvod, proč se upíři na mejdanu byli
ochotní porvat kvůli tomu, že jsem do nich omylem drcla, důvod,
proč se upíři v baru poprali kvůli duhovému pití… a pravděpodobně i
důvod, proč si starosta Tate myslel, že ve West Townu byly zabity tři
lidské dívky.
„Díky,“ řekla jsem, když jsem zase otevřela oči a nastavila ruku.
Podala mi drogy.
„Jestli to poslouží jako omluva, tak nesmrtelnost některé z nich
trochu nudí,“ řekla Adriana, „takže dělají věci – a taky zkoušejí –,
které by normálně nedělali. Jenže teď to začíná kolovat o Temple
Baru a já nechci, aby to proniklo do Domu.“
„Skvělé rozhodnutí. Setkala ses s někdy s tím, kdo to prodává?“
zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Koluje to od upíra k upírovi. S prodejcem
nepřijdeš do styku, leda by ses chtěla sjet víc, a to já nechci.“
Další trefa vedle, ale aspoň si můžu dát nějaké informace
dohromady. Někdo prodává tohle véčko cadoganským upírům. Další
někdo – možná že ten samý? – nahání lidi na mejdany.
Ať už je za tímhle kdokoli, tak když si dáte dohromady dvě a dvě,
máte explozivní situaci.
„Díky, žes mi to přišla říct. Postarám se, aby se Ethan o véčku
dozvěděl a mohli jsme to zastavit, ale neřeknu mu, od koho to vím.“
Viděla jsem v její tváři úlevu, ale rychle zase narovnala ramena.
„Ty to zjistíš,“ řekla. „Přijdeš na to, kdo to tu rozdává a vystavuje nás
riziku.“
„Mám to v plánu,“ slíbila jsem jí.
Když jsem se vrátila do baru, stály už židle a stoly tak, jak patřily.
Christine zametala rozbité sklo, zatímco další z naší skupinky
podřízených jí přidržovala kyblík. Colin byl za barem a umýval
rozlitý alkohol a uklízel rozbité lahve od piva.
Když jsem vešla, upíři ke mně zvědavě stočili hlavy. Asi je
zajímalo, co teď vím – a jak moc se kvůli tomu dostanou do
průšvihu.
Byla to dobrá otázka. Jelikož právě teď jsem byla naštvaná –
kvůli sobě, Ethanovi a Domu. Když jsem si myslela, že tohle je
nějaká davová hysterie, měla jsem s rváči možná ještě soucit. Ale
tohle bylo něco, co dělali z vlastního rozhodnutí. Všechny tyhle
potíže – policajti, hanlivé články v novinách, kterým se určitě
nevyhneme, Tateovo běsnění, mejdany – byly způsobeny tím, že se
nějaký debilní upír rozhodl zfetovat.
Dělali binec z vlastní vůle a s tím jsem slitování neměla.
Šla jsem k baru a přelezla ho, potom jsem chytla provaz zvonu,
který za ním visel. Používal se k upířím primitivním hrám, obvykle
se jím dával signál, že začíná pijanská hra na počest Ethanových
směšných tiků.
Ale teď jsem ho použila k tomu, abych avizovala něco
vážnějšího.
Chytila jsem za provaz a houpala jím sem a tam, dokud se zvon
nerozezněl po celém baru. Potom jsem vytáhla z regálu kyblík na led
a položila ho přímo doprostřed barového pultu. Koukala jsem po
baru, abych se ujistila, že jsou přítomní jen upíři, a když jsem
zkontrolovala magii, pustila jsem na ně svůj vztek.
„Takže za tohle můžou drogy,“ řekla jsem a když se někteří z
upírů, kteří zůstali normální, zatvářili překvapeně, trochu se mi
ulevilo; alespoň oni nic nebrali. Ale očividně byli jediní.
„Někteří z vás je berou,“ řekla jsem. „Nevím proč a nevím jistě,
jestli mě to vůbec zajímá. Tak nebo tak jste si nemohli vybrat horší
dobu. Darius je ve městě a Ethan už má takhle potíže. Seth Tate má
spadeno na náš Dům a tohle nám určitě situaci neusnadní.“
Nechala jsem na ně ta slova chvíli působit a sledovala šepot a
ustarané pohledy.
„Věci se mění,“ řekla jsem již mírněji. „Náš Dům si poslední
dobou prochází peklem a budoucnost nevypadá o moc růžověji.
Neřeknu Ethanovi, kteří z vás tu dneska byli.“
 Všude jsem viděla výrazy zjevné úlevy.
„Ale tohle už nesmíme dopustit. Nemůžeme – nesmíme – dovolit,
aby se véčko dostalo do Domu. Kromě toho o těch drogách stejně
musím říct policii, takže je dost velká šance, že vás všechny
prohledají, než odejdete.“
Zvedla jsem kyblík s ledem, abych ukázala, že to myslím vážně, a
položila ho zpátky na bar. „Jestli má někdo z vás při sobě véčko,
poputuje do kyblíku. Já ho osobně vynesu ven z baru a předám
policii. Bude lepší, když ho dostanou ode mě než od každého z vás
zvlášť. Nemůžeme dopustit, aby se to zhoršilo. Udělejte tedy
správnou věc ve prospěch Domu.“
Otočila jsem se ke zdi, aby měli soukromí. Pár vteřin to trvalo,
ale nakonec jsem slyšela kroky a šoupání židlí, potom střídavě
pinknutí tabletky do kbelíku nebo zašustění obálky.
Hudba čistého svědomí.
Po chvíli vyslovil Colin mé jméno. „Myslím, že je hotovo,“ řekl
tiše, když jsem se na něj podívala. Kývla jsem a podívala se zpátky
na osazenstvo. „Děkuju vám. Postarám se, aby se dozvěděl, že jste
spolupracovali, že jste pochopili, co je vaší povinností. A můžete za
mnou kdykoli, absolutně kdykoli přijít, když budete mít nějaké
potíže.“
S tímhle, ale pořád s pocitem totální narkomanky, jsem vzala
kbelík a zamířila ke dveřím. Teď už jsem věděla, proč se tohle děje,
proč jsou mejdany větší a zákeřnější než předtím. Doufala jsem, že se
chaos našemu Domu vyhne.
Teď jsem jen musela najít toho, kdo to podněcuje, a zarazit ten
chaos všude jinde.
*.*.*
Šla jsem ven, kde jsem našla dědečka, Catchera a Jeffa. Dědeček
seděl na obrubníku a tvářil se pochmurně.
Když jsem k němu přišla, vstal. Dovedla jsem ho za jeden z
policejních vozů – mimo dohled paparazziů – a podala jsem mu
kbelík.
„Tohle je véčko,“ řekla jsem. „To samé jsme viděli na večírku ve
Streeterville. Zjevně se to od Bensona rozšířilo do Domu Greyů a
pak do Temple Baru, kde byli cadoganští upíři bohužel tak hloupí, že
to vyzkoušeli.“ Podívala jsem se na Catchera. „Proto se chovali tak
brutálně. Není to ani uhranutím, ani magií…“
„Je to drogami,“ souhlasil kývnutím hlavy. „Nejsou pro lidi, ale
pro upíry.“
„Myslím, že máte nejspíš pravdu,“ řekl dědeček a vytáhl z kapsy
u saka dva malé plastové sáčky na důkazy. V obou byly pilulky a
obálečky.
„Kde jsi je našel?“
„Na podlaze v baru,“ řekl. „Někomu tam ve zmatku musely
upadnout. Možná že to V znamená ‚vampýr‘. Nebo ‚vzteklost‘?“
„Ať už tomu budeme říkat jakkoli, je to zlé. Véčko je v klubech,
je na večírcích, je v upírech.“
Dědeček se ohlédl na paparazzie, kteří zpoza policejní pásky
pořád fotili a jejich šedé a černé čočky vyjížděly a zase zajížděly, jak
se snažili zachytit každičký kousek místa činu.
„Nemůžu jim zakázat fotit,“ řekl, „ale problém s véčkem budu
udržovat v tajnosti, jak to jen půjde. V tuto chvíli se droga
soustředila jen na upíry a nezdá se, že by lidi byli v přímém
ohrožení.“
„Za to budu vděčná a jsem si jistá, že Ethan taky.“
K dědečkovi přistoupil strážník a při tom na mě dělal oči.
Catcher, Jeff a já jsme ztichli, když dědeček poodešel stranou a tiše s
ním rozmlouval. Když si všechno řekli, předal mu kbelík.
Děda se vrátil a vraštil obočí. To nejspíš nevěstilo nic dobrého.
„Co bys řekla tomu, kdybys šla na policejní okrsek a podala
svědectví?“
Obrátil se mi žaludek. Dělal mi vlastně laskavost tím, že nechal
vypovídat mě – takříkajíc jsem měla v rukou osud Domu –, ale to
ještě neznamenalo, že jsem nadšená z představy, že e dobrovolně
vydám na policejní stanici.
„Abych byla upřímná, tak z toho nemám nejlepší pocit. Ethan
bude určitě zuřit.“
„Nebude, protože další možností je vzít namátkou nějakého
jiného cadoganského upíra bez tvého výcviku a loajality.
Potřebujeme vyslechnout někoho od Cadoganů,“ řekl, „a ty jsi
nejlepší volba.“ Vzdychla jsem. Nejen že jsem poslem špatných
zpráv, ale teď ještě práskač, který má všechny ty nechutné detaily
nahlásit chicagské policii. Jenže můj dědeček měl pravdu – měli jsme
snad nějakou lepší možnost?
Kývla jsem, vydechla a opět vytáhla telefon.
Poslem dobrých zpráv nebudu, ale aspoň ho můžu trochu varovat
předem – a modlit se k bohu, aby mi na sklonku dnešní noci
neodebral medailon.
Vezla jsem se na okrsek v centru na předním sedadle dědova
oldsmobilu a adrenalin vystřídala únava. Zaparkoval na
rezervovaném místě, doprovodil mě do budovy a držel mi ruku na
zádech. Vzhledem k tomu, co mě čekalo, jsem to gesto uvítala.
Budova byla relativně nová a hodně sterilní – místo loupajících se
zdí a stoletého kovového nábytku, známého z filmů, tu byly kóje,
automaty s občerstvením a na podlaze lesklé dlaždičky.
Byly skoro čtyři ráno, budova byla ztichlá a skoro prázdná, pouze
hrstka uniformovaných strážníků se pohybovala po chodbách s
pachateli v želízkách: žena v krátké sukni a vysokých botách s
evidentním vyčerpáním v očích; nervózní muž s propadlými tvářemi
a ve špinavých džínách; urostlý mladík, kterému pod rovnými vlasy
nebyly vidět oči, a příliš velké šedé tričko měl pocákané krví. Byl to
smutný pohled, momentka lidí, kteří měli za sebou nepochybně
mizernou noc.
Následovala jsem dědečka skrz něco, co připomínalo bullpen 8 pro
detektivy. Stály tu řady stejných stolků a židlí a kolem nich byl kruh
kanceláří. Když jsme tamtudy procházeli, detektivové zvedli oči,
kývli na dědu a po mně vrhali zvědavé – nebo možná jen čistě
podezíravé – pohledy.
Z opačného konce téhle místnosti jsme prošli do chodby a do
výslechové místnosti, kde stál konferenční stůl a čtyři židle. V
místnosti to jako součást renovace vonělo jako v obchodě s
nábytkem – dřevem, plastem a citronovou leštěnkou.
Děda mi pokynul, ať si sednu. Jen co se posadil vedle mě,
otevřely se dveře. Dovnitř vešel vysoký muž s tmavou pletí a v

8
Místo, kde se rozcvičují baseballoví hráči (pozn. překl.).
obleku s tenoučkými proužky a zavřel za sebou. V ruce měl pero a
žlutý zápisník a odznak měl pověšený na řetízku na krku.
„Arthure,“ řekl dědeček, ale než stačil dědeček vstát, Arthur
natáhl ruku.
„Klidně seďte, pane Merite,“ řekl a potřásl dědečkovi rukou.
Potom se podíval na mě s trochou podezření v očích. „Caroline
Meritová?“
Mé pravé jméno bylo Caroline, ale nepoužívala jsem ho. „Prosím,
říkejte mi Merit.“
„Detektiv Jacobs pracuje v divizi pro organizovaný zločin už
patnáct let,“ vysvětlil dědeček. „Je to dobrý muž, důvěryhodný a já
ho považuju za přítele.“
Vzhledem k uctivým pohledům, které si vyměnili, to byla
nepochybně pravda, ale detektiv Jacobs evidentně nemínil nikoho
ohromovat. Byla jsem tu jen proto, abych vypověděla pravdu. Přesně
o to jsem se pokusila.
Zopakovala jsem jim, co jsem viděla na mejdanu, co jsem se
dozvěděla od Sarah a co jsem viděla dnes v noci. Žádné analýzy ani
podezření jsem nesdělovala – jen holá fakta. Podle mého soudu
nebylo nutné zahrnovat do toho Celinu nebo prezidium, protože už
tak byly události dost dramatické.
Detektiv Jacobs kladl průběžně dotazy. Při hovoru jen zřídka
navazoval oční kontakt, raději se díval do papírů a dělal si
poznámky. Jeho rukopis byl stejně úhledný a vzorný jako jeho oblek.
Netušila jsem, zda je vůči mně méně podezíravý, když jsem
domluvila, ale já jsem se rozhodně cítila lépe, když jsem mu to
mohla říct. Byl to sice člověk, ale také byl opatrný, důsledný a
soustředěný na detaily. Neměla jsem pocit, že by se jednalo o hon na
čarodějnice, viděla jsem v tom spíš jeho upřímnou snahu vyřešit
problém, který se čistě náhodou týká upírů.
Bohužel neměl žádné informace o véčku, ani odkud by mohlo
pocházet. Jak řekl Catcher, problematice drog se Chicago jakožto
třetí největší město v zemi nevyhnulo.
Detektiv Jacobs se se mnou taky nepodělil o svou strategii, takže
jestli měl nějaké plány proniknout do problému sám, nebyla jsem si
toho vědoma. Ale dal mi vizitku a požádal mě, ať mu zavolám,
kdybych objevila něco dalšího nebo kdybych zjistila něco, o čem
bych si myslela, že by mu mohlo pomoci.
Pochybovala jsem, že by si Ethan přál, abych zatahovala
zkušeného detektiva pro organizovaný zločin do problému našich
drog.
Ale proto mě jmenoval Ochránkyní, pomyslela jsem si a strčila
vizitku do kapsy.
Ethan seděl na chodbě na plastové židli. Byl předkloněný, opíral
se lokty o kolena, ruce měl spojené. Ťukal o sebe palci, blond vlasy
strčené za uši. Podobnou pózu může člověk vidět u člena rodiny
čekajícího v nemocničním pokoji – unaveného, vystresovaného, s
očekáváním nejhoršího.
S klapáním mých bot o dlaždičky zvedl hlavu. Okamžitě vstal a
vyrazil ke mně. „Jsi v pořádku?“ Kývla jsem. „Jsem v pohodě. Děda
myslel, že bude lepší, když budu vypovídat já.“
„Zdálo se to jako rozumné rozhodnutí,“ řekl hlas za mnou.
Ohlédla jsem se a spatřila dědu, jak se k nám blíží po chodbě.
Ethan natáhl ruku. „Pane Merite. Děkuju za vaši pomoc.“
Dědeček mu potřásl rukou a zároveň zakroutil hlavou. „Mně ne.
Poděkujte své Ochránkyni. Výborně zastupuje Dům.“
Ethan se na mě podíval s pýchou – možná i láskou – v očích. „Na
tom se shodneme.“
„Jsem unavená,“ řekla jsem, „a nemám tu auto. Mohli bychom se
vrátit do Domu?“
„Samozřejmě.“ Ethan se podíval na dědečka. „Potřeboval jste od
nás ještě něco?“
„Ne. My už jsme hotovi. Užijte si zbytek noci – v rámci
možností.“
„Pravděpodobnost je mizivá,“ řekla jsem a poplácala ho po paži.
„Ale budeme se snažit.“
Než jsme však stihli udělat krok k východu, dveře na konci
chodby se otevřely. Jimi vešel Tate, následován skvadrou asistentů v
oblecích. Vypadali rozespale a já s nimi soucítila: takováhle pitomá
práce vyžaduje nohsledy připravené vzít si na sebe oblek ve čtvrt na
šest ráno.
 Tate kráčel směrem k nám a ve tváři měl soucit i rozladění. Došlo
mi, že rozladění nám předkládá jeho strategická polovina, politický
předák, který už očekává nelichotivé články o „problému s upíry“.
Soucit nám pravděpodobně nabízela ta polovina politika, která před
očima veřejnosti líbá na tváře miminka. Nejprve pohlédl na dědu. „Je
situace pod kontrolou?“
„Je, pane starosto. Události v baru máme v rukou a Merit přišla a
poskytla nám velmi podrobnou výpověď, abychom ten problém
mohli zdárně vyřešit.“
„A ten problém je?“
„Po tom zatím pátráme, pane. Mé hlášení dostanete hned, jak jej
stihnu sepsat.“
Tate kývl. „Vřelé díky, Chucku.“ Podíval se na Ethana. „Souvisí
tohle s problémem, jehož vyřešení jsem od vás žádal?“
„Mohlo by,“ řekl Ethan neurčitě. „Merit tráví většinu volného
času sháněním informací, včetně dnešního večera.“
Tateův výraz změkl ve tvář pravého politika. „Nemohu ani
vyslovit, jak velmi si toho cením.“ Ach, zato já to vyslovit můžu,
pomyslela jsem si otráveně. Nejspíš si to ceníš na deset až patnáct
procentních bodů v předvolebním průzkumu.
Tate potřásl rukou nejdříve mně, potom i dědečkovi. „Merit, my
zůstaneme ve spojení. Chucku, těším se na vaše hlášení.“
Podal Ethanovi ruku, nahnul se k němu a něco mu pošeptal do
ucha. Ethanova ramena ztuhla a zíral nepřítomně před sebe, zřejmě v
těžko ovládaném hněvu, když Tate odkráčel.
Ethan měl auto na hlídaném parkovišti vedle stanice. Stěží jsem
ušla těch pár kroků. Dramatické události si začaly vybírat svou daň:
přes veškerou upíří sílu jsem byla utahaná. Můj mozek byl zmatený,
tělo vysílené, do kostí mi zalézal onen divný chlad, který se vás
zmocňuje, než vás sklátí chřipka.
Ethan mi otevřel dveře, a když jsem byla uvnitř, zase za mnou
zavřel. Koukla jsem na hodiny na palubce; bylo skoro tři čtvrtě na
šest, do rozbřesku zbývalo asi dvacet minut. Další dlouhá noc – a
další závod s vycházejícím sluncem.
Ethan tiše nastoupil do auta a nastartoval.
 Ještě naposledy jsem si zahrála na zodpovědnou Ochránkyni.
„Chceš vědět, co se stalo?“ Musel vidět vyčerpání v mých očích,
protože zakroutil hlavou. „Luc mi to shrnul v bodech a ranní zprávy
se už stejně připravuji. Teď si odpočiň.
Musela jsem ten rozkaz vzít doslova, protože si pamatuju, že
jsem přikývla na souhlas – ale zbytek cesty domů už ne. Jakmile
vyjel z parkoviště a začal kroužit dolů garáží, položila jsem si hlavu
na opěradlo. Probudila jsem se, až když auto zase sjíždělo dolů do
cadoganských garáží. „Jsi opravdu unavená,“ řekl.
Zakryla jsem si ústa rukou, abych skryla zívnutí na celé kolo. „Už
skoro svítá.“
„To ano.“
Chvíli jsme trapně seděli jako pár na konci prvního rande, kdy ani
jeden neví, co může od toho druhého čekat.
Ethan udělal první krok, otevřel dveře a vystoupil. Já učinila totéž
a z auta jsem lezla trochu jako mátoha, ale na nohou jsem se udržela.
Cítila jsem, jak na mě slunce působí, nervy mi cukaly vyčerpáním,
tělo přímo křičelo, že je nejvyšší čas najít si měkké, tmavé místečko,
kde přečkám den. „Dojdeš vůbec nahoru?“ zeptal se.
„Zvládnu to.“ Soustředila jsem se na to, abych dávala jednu nohu
před druhou, a mrkala sem, abych udržela oči bdělé.
„Slunce ti dává pořádně zabrat,“ řekl Ethan, zatímco vyťukával
kód ke dveřím do suterénu. Když jsem jimi prošla skoro jako
zombie, podržel mi je otevřené. Byla jsem natolik při smyslech,
abych si všimla, že on se s ničím takovým nepotýká.
„Na tebe to působí míň?“ zeptala jsem se, když jsme vyšli po
schodech.
„Jsem starší,“ vysvětlil. „Tvoje tělo ještě pořád přivyká genetické
změně, rozdílu mezi biorytmem denního a nočního tvora. Čím budeš
starší, tím to všechno budeš snášet líp. Slunce tě bude jen mírně
nabádat, už s tebou nebude takhle mávat.“
Byla jsem schopná jen zamumlat souhlasný zvuk. Jakýmsi
zázrakem jsem se dohrabala do druhého patra, aniž bych sebou řízla.
„Promluvíme si zítra,“ řekl Ethan a zamířil ke schodům. Já na něj
však zavolala a zastavila ho. Ohlédl se.
„Co ti Tate zašeptal do ucha?“
 „Řekl: Napravte to, zatraceně, nebo uvidíte. Promluvíme si o tom
zítra.“ Nemusel říkat dvakrát.
 KAPITOLA 15

a NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ

Jak Ethan poukázal, jednou z jasných nevýhod nočního biorytmu
byl fakt, že na mě slunce působilo mnohem silněji, než se mi líbilo.
Na druhou stranu jsem po probuzení nepotřebovala kofein. Několik
minut jsem sice byla jako v mlze, ale to brzy přešlo a probrala jsem
se jako čilý – a notně vyhládlý upír.
Večer jsem začínala miskou křupavých skořicových cereálií a
takovým množstvím krve, kolik se do mě vešlo. Minulou noc jsem se
musela hodně prát a ustála jsem hodně stresu. Boj a stres většinou
spustily můj hlad rychleji než cokoli jiného.
No, možná kromě Ethana. Mohla jsem potvrdit, že krev ze sáčku
se nemohla vyrovnat chuti skutečné krve, přesto však byla
uspokojivá. Výživná byla sice dost, ale po stránce emocí se to nedalo
srovnat. Osprchovala jsem se a oblékla cadoganskou černou. Netušila
jsem, co pro mě nadcházející noc přichystá, ale byla jsem si docela
jistá, že po několika posledních nočních eskapádách se do toho bude
chtít motat Darius. Bude nejspíš nejlepší obléknout se trochu líp, než
jak mě naposledy viděl. Vykartáčovala jsem si vlasy, až se pěkně
leskly, přidala cadoganský medailon a lodičky ve stylu Mary Jane.
Tolik jsem se nechala strhnout upířími dramaty, že jsem zapomněla
na ta Malloryina čarodějnická, takže než jsem sešla dolů, otevřela
jsem telefon.
Našla jsem zmeškaný hovor od otce, nejspíš další naléhavou
prosbu, abychom mu dovolili pomoci Cadoganskému Domu. Joshua
Merit byl prostě nevýslovně urputný.
Poslala jsem Mallory zprávu, jak se má, a dostala jsem rychlou
odpověď: „DNESKA V NOCI Ž JE TO LEPŠÍ, PRAKTICKÉ
CVIČENÍ LÉČITELSKÉ MAGIE, DĚSNÁ ZÁBAVA!“
Nebyla jsem si jistá, jestli ta „děsná zábava“ neměl být
sarkasmus, ale „léčitelská magie“ zněla o moc lépe než černá magie.
Zrovna když jsem zavírala dveře, telefon znovu zabzučel.
Tentokrát to byla zpráva od Lindsey a ne zrovna slibná.
 „MUSÍME SI PROMLUVIT,“ stálo v ní.
Tohle se mi hodně nelíbilo. Rychle jsem vyťukala: „TRAUMA
KVULI NECEMU V DOMU?“
„TRAUMA KVULI CHLAPUM,“ odpověděla a moje ramena se
trochu uvolnila. „MOJE VLASTNÍ DRAMA.“
Netušila jsem, jak se jí podařilo zadělat si na trauma či drama
týkající se chlapů. Minulou noc přece byla se mnou a od západu
slunce neuplynula ani hodina. Neodolala jsem a zeptala se. „JAK JSI
V TUTO HODINU STIHLA DRAMA S CHLAPEM?“
„PROSTE ZA MNOU PAK PŘIJD,“ zněla odpověď.
„DABLOVO KOPÝTKO JE V DETAILECH.“ Pravda pravdoucí.
Potenciálně vypjatou konverzaci s Lindsey jsem odložila na
později a sešla dolů do Ethanový kanceláře. Našla jsem ho o samotě
za otevřenými dveřmi, jak si na nové poličky rovná suvenýrky, které
zachránil po útoku.
„Dnešní noc zahájíš zkrášlováním interiéru?“
„Snažím se, aby moje kancelář vypadala zase jako moje
kancelář.“
„Prokrastinace může přinášet velké uspokojení.“
Pochmurně se zasmál. „Jak jsi už řekla, je to sice veskrze lidská
emoce, ale něco na tom určitě je – předstírat, že svět je fajn, že
problémy počkají, dokud nejsi připravená se s nimi rvát.“
„Je to úžasný obranný mechanismus,“ souhlasila jsem. „Jsem
ráda, že jsi k tomu nakonec dospěl. Kde je dnes v noci Darius?“
„Dneska večer to vyšlo na Scotta; Darius je u Greyů.“ Otočil se a
podíval se na mě. „Řekni, že jsi včera večer něco zjistila. Řekni, že
tenhle blázinec skončí dobře.“
„Kolik ti toho mám říct? Nechci tě totiž vůči Dariovi dostat do
trapné pozice.“
Ethan sarkasticky odfrkl. „Zjevně jsi ještě neviděla regionální
zprávy ze včerejší noci.“ Neviděla a podle tónu jeho hlasu by se mi
asi nelíbily. „Je to tak zlý?“
„Je to tak zlý, že mi Darius ještě nezavolal.“
Ušklíbla jsem se. Jediné, co je ještě horší, než když vás šéf seřve,
je rozlít si to u něj tak moc, že vás jen mlčky přehlíží.
 Rozhodla jsem se říct mu to bez obalu. Některé detaily jsem si
mohla nechat pro sebe – třeba informaci o tom, kteří konkrétní upíři
koupili a použili drogy – ale nechtěla jsem kolem toho problému
mlžit.
„Za to všechno může véčko,“ spustila jsem. „Je to droga určená
pro upíry, ne pro lidi. Nějakým způsobem zvyšuje jejich agresivitu.
Bary patřící Domům, alespoň greyovské a cadoganské, byly zneužity
jako místa pro distribuci. Nejsem si jistá, jak je to s Navarry.“
Nechala jsem ho, aby tu informaci vstřebal; vypadal, že to
potřebuje. Opřel se loktem o poličku a rukou si promnul spánky.
„Snesl jsem v tomhle domě už hodně,“ řekl. „Upíři bohužel
nejsou vůči hlouposti o nic víc imunní než lidi.“ Spustil ruku,
odvrátil se a v koutcích očí měl zklamané vrásky. „Doufal jsem, že
respektují Dům – a mě – trochu víc.“
„Je mi to líto, Ethane.“
Zavrtěl hlavou a tím to uzavřel. „Pověz mi radši o tom, co bylo v
baru.“
„Colin si nevšiml ničeho neobvyklého. Požádala jsem Jeffa o
prověření záznamu z bezpečnostní kamery, abychom zjistili, jak se to
dostává dovnitř. A ono se to rozhodně dostává. Zatím jsem alespoň
všechny donutila, aby mi dali, co mají, a nemohli to odnést sem do
Domu.“
„A aby to u nich nenašla policie, kdyby je prohledávala.“
„Přesně tak,“ souhlasila jsem. „Ale děda to ještě předtím v tom
baru našel, takže si spočítal, kolik je jedna a jedna. Odevzdala jsem
mu zbytek drog a v tu chvíli se do toho vložil detektiv Jacobs.“
„Máš nějakou teorii?“
„Zatím o tom přemýšlím. Celkově vzato jsme teď měli dva
případy extra násilných upírů a drog, které to způsobily. A pokud jde
o to proč…“ Pokrčila jsem rameny. „Kdo ty drogy šíří? Někdo, kdo
nás chce dostat do potíží? Někdo, kdo chce, aby upíři potopili své
Domy sami? Někdo, kdo nás chce odrovnat jednu pilulku po druhé?“
„Tohle bych neviděl na Celinu,“ podotkl.
„Jen jestli si neusmyslela, že všichni upíři musejí trpět za její
zločiny,“ souhlasila jsem. „Morgan si myslí, že to není
pravděpodobné, ale já bych ji z toho úplně nevyjímala.“
 „Dokud nemáš víc důkazů, tak se s tím neztotožňuju. Co ten
McKetrick? Jeho cílem je vypudit nás z Chicaga. Možná rozdává
véčko on, aby upíry vytočil a donutil Tatea k tomu, aby nás
vyhostil?“
„McKetrick byl včera v noci před barem,“ řekla jsem. „Viděla
jsem ho, potom jsem ho přenechala ke sledování Catcherovi.“
Umanula jsem si, že ho musím později odchytit, jestli něco zjistil.
„McKetrick nás možná nenávidí, ale kdyby podněcoval v upírech
agresivitu, riskoval by ještě větší vzájemnou újmu. Myslím, že to
není součástí jeho mistrovského plánu.“
„Ať už je za tím kdokoli, musíme ho najít a zarazit distribuci
dřív, než se všechno zhorší.“
„To je náhoda – to jsou první dvě věci na mém seznamu.“
„Mám pro tebe ještě třetí. Večeři dneska večer v Domě Greyů
spolu s Dariem a ostatními Mistry. Darius pozval také Gabriela a
Tonyu. V jednu hodinu. Vyrazíme odsud. A je to samozřejmě
formální večeře.“ Darius vypadal jako stará škola, a tak mě ta
formálnost nepřekvapovala. Zaujalo mě však, že pozval Gabriela a
jeho ženu Tonyu. Upíři a kožoměnci mají od pradávna nehezký vztah
– spousta nedůvěry a úzkosti ze strany upírů, spousta pohrdání a
odmítání ze strany kožoměnců. „Proč pozývá Gabriela a Tonyu?“
zeptala jsem se.
„Mám-li být velkorysý, řekl bych, že Darius má zájem na
vylepšení vztahů mezi paranormály. Ve skutečnosti chce spíš tak
trochu regulovat náš vztah se smečkami. Pro chicagské Domy by
bylo zlé, kdyby si smečky úplně znepřátelily. Jenže v Dariově hlavě
by bylo zároveň špatné, kdybychom se s nimi příliš kamarádíčkovali.
Nikdy předtím nedošlo k žádné alianci se smečkou. Kdybychom to
dokázali, naznačovalo by to definitivní posun sil v náš prospěch.“
Při zmínce o potenciální alianci se smečkou jsem se otočila. I
když Ethan toho rozchodu litoval, tak mi dal kopačky ze strachu, že
by náš vztah – nebo náš budoucí rozchod – ohrozil rostoucí přátelství
se Severoamerickou centrální.
„Pojď,“ řekl najednou Ethan a šel ke dveřím.
Opět jsem se na něj podívala a probrala se z letargie. „Kam
jdeme?“
 „Do operačního střediska. Měl jsem tam jít už před patnácti
minutami.“
Poslušně jsem ho následovala na schody do suterénu a do
operačního střediska. Dveře byly otevřené: Luc, Juliet, Kelley, Malik
a Lindsey se mezitím už shromáždili u zasedacího stolu. Luc ve
vybledlé riflové košili a džínech tvořil zajímavý kontrast k ostatním
strážcům, kteří byli všichni v černém.
Ethan zavřel dveře. Obsadila jsem prázdnou židli a on se posadil
vedle mě.
Koukala jsem chvíli na Luca a chvíli na Lindsey, kteří seděli
každý na jiném konci stolu, a snažila jsem se přijít na to, co myslela
tou zprávou, kterou mi předtím poslala. Tvářila se však jako obvykle
– znuděně a trochu vesele; Luc si prohlížel noviny na stole a v ruce
držel šálek, ze kterého se kouřilo. Nemohla jsem poznat, zda šlo o ně
dva, a ve vzduchu nebyla žádná negativní magie.
„To je dost, že jste tady,“ řekl Luc a napil se. Za běžných
okolností by taková poznámka z jeho úst znamenala nějakou
provokaci. Tentokrát to však znělo jako výtka, a Luc normálně
nebývá nabručený. Možná že se opravdu něco odehrálo mezi ním a
Lindsey.
„Měli jsme něco důležitého,“ informoval ho Ethan. „Merit mi
popisovala vyšetřování ze včerejší noci.“
„Poděl se,“ řekl Luc.
„Když to zkrátím, tak to násilí vyvolává véčko.“
Luc se zamračil, narovnal se na židli a položil hrnek na stůl, ale
rukama ho pořád objímal, jako by se o něj chtěl ohřát. Před časem mi
jako novopečené upírce byla zima a trvalo mi, než jsem se toho
chladu zbavila. Jenže teď byl srpen a venku přes třicet stupňů.
Nechápu lidi, kteří v letním vedru pijou kafe. „Proč by nějaký
ubožák prodával drogy upírům a naháněl je na večírky? O co mu
jde?“
„Merit si myslí, že by v tom mohl být McKetrick,“ řekl Ethan,
„že je to možná lest, kterou chce upíry dostat pryč z města.“
Zvedla jsem ruku. „Vlastně to byl Ethanův nápad,“ řekla jsem,
aby bylo jasno, kdo to vymyslel, ať už to bylo správně, či ne.
 Luc o tom přemýšlel a kýval při tom hlavou dopředu a dozadu.
„Ať už s tím přišel kdokoli, není to špatný nápad, i když výroba a
distribuce drog, organizace večírků a všechno ostatní, co s tím
souvisí, je snad příliš náročný způsob, jak se zbavit části populace.
Šlo by to přece i snadněji.“
„Souhlasím,“ řekl Malik. „Asi teď budu riskovat, že sklouznu k
jednomu z našich oblíbených klišé, ale první svědkyně viděla ženu
jménem Marie. Hlasuje někdo pro Celinu?“
„Jenže od té doby jsme o ní neslyšeli,“ podotkla jsem. „Takže
jestli je za tím ona, drží se stranou. Požádala jsem Jeffa Christophera,
aby prověřil záznamy bezpečnostní kamery z baru, takže jestli se tam
někde ukázala, zjistíme to, stejně jako další podrobnosti o tom, kdo
drogu prodává.“
Luc kývl a vzal do ruky dálkový ovladač, položený vedle hrnku.
„V tom případě mám pro vás krapet dalších dobrých zpráv pro
zpestření večera.“ Zvedl ovladač a mačkal, dokud se na obrazovce
nespustil klip.
Byl to záznam ranních zpráv. Ještě jsme viděli konec reportáže o
mezinárodním zbrojení, než naskočil titulek: „Upíří násilnosti ve
Wrigleyville.“ Zbytek nám už sdělila televizní reportérka v lesklém,
sytě barevném kostýmu s vlasy natuženými kolem hlavy jako helma.
„A nyní zprávy z regionu,“ řekla. „Nárůst násilností ve městě je
podle oficiálních zdrojů způsoben drogou nazývanou ‚véčko‘, která
koluje mezi městskou upíří komunitou.“
Následoval střih na bílou tabletku s vyraženým V v čísi ruce, a
potom záběr na Temple Bar.
„Včera v noci došlo k potyčce ve wrigleyvillském baru, který má
těsné vazby na Cadoganský Dům. Byli jsme včera na
inkriminovaném místě a nyní si již poslechněte, co nám k tomu řekl
jeden z místních.“ Střih na dva bratry v triku z Temple Baru.
„Ach, ty malý proradný krysy,“ zamumlala Lindsey. „To jsou ti
dva kluci, co s nima mluvila Christine.“
„Bylo to hrozné,“ řekl ten vyšší. „Jak se ti upíři mlátili. Jako by
jim přeskočilo.“
„Bál jste se o svůj život?“ zeptala se reportérka, která
momentálně nebyla v záběru.
 „Tak to stoprocentně,“ řekl. „Jak by taky ne? Jsou to přece upíři.
My jsme jen lidi.“
„Atomovou bombu vynalezli taky ‚jen lidi‘,“ zamumlal Malik.
„Světovou válku a španělskou inkvizici taky rozpoutali ‚jen lidi‘.“
Novináři, kteří na nás chtěli kydat hnůj, nás očividně jako diváky
nebrali v potaz.
„Aldermen Pat Jones a Clarence Walker vydali dnes ráno
prohlášení volající po vyšetřování chicagských upířích Domů a jejich
zapojení v celé záležitosti. Starosta Tate reagoval na události poté, co
se setkal se svou ekonomickou radou.“
Záběr na Tatea, jak si potřásá rukou se ženou v nelichotivém
kostýmu. Vedle prostě vyhlížející byrokratky působil jako hrdina z
románu: svůdné oči, tmavé vlasy, podmanivý úsměv. Člověk se
musel zamyslet, kolik hlasů asi dostal jen proto, že voliči chtěli být
zkrátka v jeho blízkosti.
Když ho reportéři začali zasypávat otázkami mířenými na rvačku
v baru, zvedl obě ruce a afektovaně se usmál. Přesně tenhle úsměv
balancoval na tenké hranici mezi empatií a povýšeností.
„Důrazně jsem připomněl chicagským Domům jejich povinnosti
a jsem si jist, že učiní opatření, která povedou k okamžitému
zastavení šíření véčka i násilností. Jestli ne, pak pochopitelně
podniknu příslušné kroky. Mí úředníci se takových kroků nebojí.
Stálo nás spoustu úsilí, aby stát Illinois mohl být na Chicago pyšný, a
pochopitelně dohlédneme na to, aby Chicago i nadále prosperovalo a
vládl zde mír.“
Na obrazovce se znovu objevila reportérka. „Volební preference
starosty Tatea zůstávají navzdory současným násilnostem nadále
vysoké.“
Po tomhle sáhl Luc po ovladači a video zastavil.
V místnosti zavládlo tíživé, napjaté ticho. Teď jsem nejspíš
věděla, proč otec volal. Nepochybně mě chtěl pokárat za to, že jsem
upírka a špiním rodinné jméno – navzdory tomu, že se mě nikdo
neptal, jestli stojím o tesáky, a že jsem se usilovně snažila o
zachování míru v Chicagu.
Leda by změnil názor i na tohle.
 „Nuže,“ řekl nakonec Ethan. „Uklidňuji se vědomím, že
starostovy preference si stále vedou dobře.“
„Tate musí zásobovat reportéry informacemi,“ nadhodila jsem.
„Přece jsme se o nárůstu násilností teprve dozvěděli a dědeček slíbil,
že před novináři o véčku pomlčí.“
„Takže Tate si na upírech přihřívá svou politickou polívčičku?“
řekl Luc. „Hádám, že to není poprvé, kdy politik využil chaosu ke
svému prospěchu, ale určitě by bylo fajn, kdyby to nedělal na náš
úkor.“
„A kdyby neměl připravený zatykač,“ přizvukovala jsem. „Dobro
města nade vše,“ přisadila si Lindsey.
Luc se ohlédl na Ethana s ustaraným výrazem. „Ozval se
Darius?“
„Udržuje rádiový klid.“
„Jen tak nám to neprojde.“
„Drogy a násilí v mém baru? Drogy a násilí zaznamenané
zdejšími paparazzii, kteří to nejspíš poženou do mezinárodního tisku,
jestli už to neudělali? Ne, opravdu nemyslím, že ho to potěší, a je
dost velká šance, že za to Dům bude trpět.“
„Řekni mu tu druhou část,“ pravila Kelley.
„Druhou část?“ zeptal se Ethan a těkal pohledem z Kelley na
Luca.
„Tak tedy druhou část,“ potvrdil Luc, zvedl tablet a poklepal na
jeho displej. Obraz na projektoru se změnil z posledních zpráv na
černobílý živý přenos z temné ulice v sousedství. Během mé služby u
stráže Domu jsem tenhle záběr viděla tolikrát, že jsem ho bezpečně
poznala.
„To je před Cadoganem.“
„Bystré oko, Ochránkyně,“ složil mi Luc poklonu. „Je tomu tak.“
Znovu poklepal na tablet a nechal si záběr přiblížit. Zaostřil na
hranatý sedan se dvěma pasažéry. Oba měli na sobě obleky. „Kelley
si šla zaběhat. Když vyrážela, všimla si toho sedanu, a když se
vracela, byl tam stále.“
„Čtyřicet dva kilometrů,“ vložila se do toho Kelley. „Trvalo mi to
hodinu a čtyřiadvacet minut.“ Na maraton to nebyl špatný čas. Bod
pro upíří rychlost.
 „To je moc dlouhá doba na to, aby dva chlapi v oblecích trčeli v
autě před Domem,“ řekl Ethan a podíval se zpátky na Luca. „Je to
neoznačené auto chicagské policie.“
„To si myslíme taky. Ani auto, ani ti kravaťáci nevypadají jako
McKetrickovi kumpáni, takže nás napadlo, že jsou to detektivové.
Zavolali jsme pro ověření do ombudsmanovy kanceláře, ale vůbec
netušili, co je to za auto.“
Zaklela jsem si pod nosem. „Ani o mejdanu pana Jacksona
neměli páru. Tate s úřadem ombudsmana momentálně nejedná moc
otevřeně.“
„Že by nedostatek důvěry?“ přemýšlel Ethan.
„Nebo možná strach, že ombudsmanova kancelář je příliš těsně
spjatá s Cadoganským Domem,“ nadhodila jsem. „Tateův úřad
nesděluje ombudsmanovi veškeré informace, což se jeví jako snaha o
udržení rovnováhy.“
Lindsey se zašklebila. „Je to plivanec do tváře.“
„Jo, to jo,“ souhlasila jsem. „Myslím, že to policejní auto je
signálem, že Tate plně nedůvěřuje ani nám.
Ethan se zavrtěl na židli. „Vzhledem k tomu, že má pro mě
připravený zatykač, tak bych se k tomu přiklonil.“
Cinknul mi mobil. Vytáhla jsem ho a koukla, kdo volá. „My o
vlku a vlk za humny. To je Jeff.“ Otevřela jsem telefon. „Ahoj, Jeffe.
Máš pro mě něco?“
Jeff se uchechtl. „Samozřejmě že jo. Ale jsem teď vytížený. Víš,
kvůli té malé dámě.“
„Naprosto to respektuju. Hele, jsem v operačním středisku s
Ethanem a všemi ostatními.
Můžu tě dát na hlasitý odposlech?“
„Jen si posluž. Tohle asi bude užitečné pro všechny.“
Položila jsem telefon doprostřed stolu a stiskla tlačítko
reproduktoru. „Dobře. Teď mluvíš do éteru. Co teda máš?“
„Ach, škoda že jsem si nepřipravil monolog.“
V pozadí jsme slyšeli Catcherův hlas. „Mluv k věci, hochu.“
„No,“ řekl Jeff a já slyšela cvakání kláves, „ukázalo se, že
bezpečnostní kamery jedou a Colin se Seanem si záznam nahrávají.
Je to uložené v příslušném počítači v baru. Pro případ potřeby to i
zálohujou. Čubrněl jsem. Jeden by neřekl, že bar to bude mít takhle
ošetřené.“
Podle toho, jak vypadala ta starožitná zastrčená kancelář, bych
ani já nečekala, že Temple Bar bude mít takové vybavení včetně
„příslušného počítače“, tedy ne že bych poznala rozdíl mezi
příslušným a nepříslušným počítačem.
„Takže jsem to video vzal a stáhl ho.“
Naklonila jsem se dopředu a spojila ruce na stole. „Teď řekni, že
jsi něco našel, Jeffe.“
„Musel jsem hodně přetáčet,“ prohodil. „Tou uličkou často
projíždějí nákladní auta kvůli zásobování. Tu a tam nějaká dodávka s
dovážkou jídla, popeláři, taxíky, lidi, co se nechají někým přivézt a
tak dále. Ale asi před dvěma měsíci začal pravidelně, co několik dní,
obvykle v časních ranních hodinách, najíždět do uličky starý Shelby
Mustang – příšerná kára. Někdy tam chvíli stojí a nic se neděje,
potom zase odjede. Někdy řidič vystoupí.“
Srdce mi začalo bušit nedočkavostí. Už jsme byli blízko, věděla
jsem to. „Jak vypadal řidič?“
„No, i když je úžasné, že si záznamy zálohujou, tak video je
bohužel na houby. Hrozně zrnitý. Ale povedlo se mi udělat z toho
snímek. Pošlu ti to.“
„Použij tenhle email,“ řekl Luc, přečetl Jeffovi adresu a vzal ze
stolu jeden z tabletů. „Takhle si ten obrázek můžeme promítnout.“
„Máte to tam.“ Sotva to Jeff dořekl, Lucův tablet cinknutím
ohlásil nový vzkaz. Jeho prsty se roztančily po tabletu a na obrazovce
naskočil obrázek.
Byl to menší chlap – možná metr padesát i s botami –, starší s
ulíznutými tmavými vlasy a bachratým obličejem. Na té tváři nebylo
nic nevšedního, ale přísahala bych, že jsem ho už někde viděla.
„Zdá se někomu povědomý?“ zeptala jsem se, ale odpovědí mi
bylo ode všech jen mumlavé „ne“. Ostatní ho možná nepoznávají, ale
měla jsem pocit, že Sarah by mohla.
„Jeho podoba se shoduje s tím, jak ho popsala Sarah – ta lidská
holka z večírku ve Streeterville,“ řekla jsem. „Udělej mi radost a
řekni, že máš poznávací značku toho auta, Jeffe.“
 „Jelikož jsem zkrátka úžasný, povedlo se mi to video zvětšit.
Vyluštil jsem značku, potom jsem projel registr vozidel. To auto
patří muži jménem Paulie Cermak.“ Jeff přečetl adresu. „Interweb
praví, že pobývá na adrese poblíž skleníků v Garfieldově parku.“
Už jsem si naplánovala návštěvu u pana Cermaka. Taky jsem
znovu otevřela oči a usmála se do telefonu. „Jeffe, ty jsi ideální
muž.“
„Sranda je,“ pokračoval Jeff, „že to auto si pan Cermak pořídil
před několika měsíci. Jenže chybí jakékoli informace o předchozím
majiteli nebo od koho Cermak to auto koupil.“
Zamračila jsem se do telefonu. „To je divné.“
„To rozhodně,“ souhlasil. „Když zkoumáme záznamy, znamená
příliš mnoho dat obvykle podstrčené informace. Málo dat zase
signalizuje, že někdo něco umáznul. Prodeje vozidel jsou v systému
téměř vždycky; není důvod, proč by tam neměly být. Tenhle záznam
očividně někdo promazal. A to ještě není všechno.“
„Jsme jedno ucho.“
„Protože jsem nejen děsně dobrej bourák, ale jsem bourák dobrej
jako pytlík chipsů – ideálně smažený v rendlíku s papričkama
jalapeno – tak jsem nakouknul do databáze Cook County na trestní
rejstřík pana Cermaka. No jo, neměl bych asi lézt do jejich systému
bez dovolení, ale co má člověk dělat, když mu zavolá jeho
nejoblíbenější upírka?“
„Jasně že jo. Co jsi zjistil?“
„Technicky vzato nic moc. V celé složce je jeden kriminální
záznam, a to je vše.“
„Myslíš, že i tuhle složku někdo promazal?“
„No to nebylo nutný. Kriminální složky se můžou zapečetit z celé
řady legitimních důvodů. Kvůli ochraně oběti, protože je pachatel
nezletilý, protože pachatel je zombie s mrtvou myslí a žere mozky a
stejně se mu nedá přišít vina…“
„Zapečetěný záznam?“ pobídl ho Ethan.
„Jo. Když je složka zapečetěná, nemám přístup k žádným datům.
Tyhle soubory mají zatraceně dobrý kódování. Musel bych mít
přístupový klíč nebo heslo, nebo by bylo nutný sehnat si soudní
příkaz.“
 „Takže jsme uvízli na mrtvém bodě?“
„Ha! Z tebe vypad vtip! Ale jo. Na mrtvém bodě. Mrtvém jako
kámen. Možná ještě víc, ale nevím, jestli může být ještě něco
mrtvějšího.
„Chápeme.“
„Jo, a ještě poslední věc.“ Slyšela jsem znovu ťukání kláves, ale
ten zvuk přehlušovalo Jeffovo pobrukování. Znělo to jako „já sním o
Vánocích bílých“.
„Na koledy je trochu brzo, nemyslíš, Jeffe?“
„Navodit si sváteční atmosféru není nikdy na škodu, Merit.
Dobře, to video není nejlepší, ale ulička u bočních dveří do baru je
špatně osvětlená. Ale někdy, za úplňku, je tam světla tak akorát.“ Jak
se odmlčel, opět cvakaly klávesy. „Dobře,“ řekl znovu. „Pošlu ti
další obrázek.“ Tentokrát to byla rozmazaná černobílá fotografie auta
v uličce. Jeff měl pravdu, obraz zrnil, ale vůz na ní byl nepochybně
klasický mustang se závodními pruhy a boční ventilací. A to nebylo
všechno. Zamžourala jsem na obrázek a marně se snažila zaostřit. „Je
na sedadle spolujezdce ženská?“
„Vypadá to tak,“ řekl Jeff. „Je to spíš stín, ale vypadá to na
ženskou. Křivky a tak, víš?“
„My víme,“ zpražil ho Ethan.
„No a já jsem ten stín dámy na videu pořádně prohlížel, jo? A
když jsem si ten záznam pouštěl poloviční rychlostí, našel jsem něco
jinýho. Mám detailní záběr a pošlu vám ho.“
Tablet znovu pípnul a na naší obrazovce se objevil nový
černobílý obraz.
Mhouřila jsem na něj oči, ale i se svým ostřížím zrakem jsem
pořád nemohla rozpoznat ženu sedící v autě. Vlastně jsem
nerozeznávala nic než pixely.
„A na co máme koukat?“ uvažovala jsem nahlas.
„Zaměřte se na prostředek obrázku,“ řekl Jeff, „přibližně tam, kde
by měla límeček.“
Už jsem otvírala pusu na protest, že nic nevidím, a v tu chvíli
jsem to spatřila: něco se jí nezaměnitelně lesklo kolem krku.
 „Jeffe, tohle vypadá jako medailon Domu.“ Velmi podobný
tomu, který jsem na Celině viděla oné noci, kdy se vrátila před
Cadogan.
„To mě taky napadlo.“
„Mohl bys to ještě trochu přiblížit?“ zeptal se Ethan.
„Bohužel vám už detailnější záběr dát nemůžu. Čidlo kamery
prostě už víc dat nezachytilo. Ale tohle už je aspoň něco, ne? Trochu
to vypovídá o tom, že v těch kšeftech s drogami jede upírka.“
Malik a já jsme si vyměnili ustaraný pohled.
„Nabízí se to,“ souhlasil Ethan. „Ale prozatím to zůstane mezi
námi, ano?“
„Ty jsi šéf,“ řekl Jeff mile.
„Díky, Jeffe. Vážíme si toho.“
„Bohužel mám s dobrými zprávami i ty špatné.“
„Jaképak?“ zeptala jsem se.
„Paulie Cermak je jediný podezřelý z rozdávání véčka. Včera v
noci jsem to video zredukoval a dneska ráno jsem ho musel odevzdat
chicagské policii.“
„Samozřejmě,“ řekla jsem. „Detektiv Jacobs se o to video
zajímal.“
„Ano. Dnes ráno poslali do Cermakova domu detektivy.“
Ethan se do telefonu zamračil. „Našli něco?“
„Vůbec nic. Dům byl čistý. Auto taky. Pořád ještě zkoumají
některé věci, které si vzali kvůli získání důkazního materiálu, ale
zatím není nic, co by ho spojovalo s drogami nebo mejdany. Víme
jen tolik, že je to chlápek ve zcela veřejné uličce. Na tom, že tam byl,
není nic protiprávního.“
Ať už to bylo jakkoli, cítila jsem v útrobách, že Paulie Cermak
byl více než náhodný kolemjdoucí, a vsadila bych se, že kdybychom
povolali každého cadoganského upíra, který byl za poslední měsíc v
Temple Baru, všichni ho označí jako toho, který se poflakoval venku
a podstrkoval jim véčko. Samozřejmě, že by to znamenalo
vyslechnout každého z Cadoganu. Alespoň prozatím se mi vůbec
nechtělo zatahovat do toho každého jednotlivého upíra.
 „Díky, Jeffe. Má někdo námitky, když pana Cermaka poctím
osobní návštěvou?“ Při tomto návrhu zvedl Ethan prudce hlavu, ale
nahlas nic nenamítal.
„Od nás ne. A chicagská policie to nemusí vědět. A vida, Chuck
už mě shání přes pager, takže musím končit. Několik fae žádá, aby
rozsekl spor o majetek, a já musím nahrát nějaké dokumenty.“
„Díky, Jeffe,“ řekla jsem a típla telefon.
V operačním středisku zavládlo na chvíli ticho.
Rozhlédla jsem se po upírech v místnosti. „Nějaké nápady
předtím, než navštívím našeho dealera?“
„Jak moc jsi proti trestu smrti?“ zahuhlal Luc.
„Raději bych si nehrála na soudce, porotu a popravčího,“ řekla
jsem. „Ale jestli máte nějaké strategické nebo diplomatické návrhy,
sem s nimi.“
Ethan mě dobromyslně poplácal po zádech. „Hodná
Ochránkyně.“
 KAPITOLA 16

a PACHATEL
Lindsey mě doprovodila do mého pokoje, abych se mohla přezout
zpátky do bot a vzít si meč. Na veřejnost si ho obvykle neberu, ale
Paulie Cermak byl zřejmě klíčovou osobou, která nás dovede k
drogám, a já mířila do jeho doupěte. Bez oceli se tam ani omylem
nevydám.
Až když jsme byly v mém pokoji za zavřenými dveřmi, Lindsey
seděla na mé posteli a já na podlaze, meč tasený, dokud jsem se
neujistila, že je připraven k boji, Lindsey konečně vysypala, co v
sobě očividně dusila.
„Muchlovali jsme se,“ řekla.
Otřela jsem čepel listem rýžového papíru. „Nevzpomínám si, že
bych se s tebou muchlovala.“
„Muchlovala jsem se s Connorem.“
Podívala jsem se na ni a nedokázala skrýt zklamání ve tváři.
Connor byl upír z mé třídy noviců, roztomilý mladík, se kterým
Lindsey flirtovala od naší komendace. Byl hezký a svým způsobem
okouzlující, ale do Luca měl daleko.
„Kdy se to stalo?“
„Vrátila jsem se z Temple Baru a pár z nás klábosilo v dolním
salonku a potom byli už všichni utahaní a odešli. Tedy všichni kromě
něj. A pak už to bylo ráz naráz.“
Když byla čepel vyčištěná, opět jsem meč zasunula do pochvy.
„A naráz ses muchlovala s novopečeným upírem?“
„Už to tak nejspíš bude.“
Novinkou byl však pro mě fakt, že z toho byla přešlá. Lindsey si
málokdy z něčeho dělala těžkou hlavu a plakat nad rozlitým mlékem
nebyl její styl. Možná že Luc už docílil změny.
Naklonila jsem hlavu. „Proč se mi zdá, že jsi z toho špatná?“
Lindsey s rukama v klíně a rameny svěšenými uhnula pohledem.
Vzpomněla jsem si na ten osten, který jsem předtím slyšela v
Lucově hlase, a nyní jsem chápala důvod. „Luc to zjistil?“
 Kývla.
„A sakra, Lindsey.“
„Jo, sakra.“ Když se na mě opět podívala, po tváři jí stekla slza.
Nonšalantně ji otřela, ale v očích měla neomylně provinilý výraz.
„A s Conorem to byl jen úlet? Jen kvůli tomu, žes měla za sebou
náročnou noc?“
„Nevím, čím to bylo. To je přesně můj problém. Já prostě jen – já
nevím – nejsem zkrátka připravená na vážný…,“ zakroutila rukama
ve vzduchu, „věrný vztah.“
„Nejsi připravená? Vždyť je ti víc než sto let.“
„O tohle nejde. Podívej, Luc a já jsme se seznámili před dávnou,
dávnou dobou. Měl tehdy přítelkyni a já měla nápadníka. Je pěkný, o
tom žádná. Jasně, že je to kus. Ale začali jsme kdysi jako přátelé a já
bych byla raději, kdybychom zůstali přáteli, než nějakými nepřáteli
na život a na smrt.“
Nechápavě jsem se na ni podívala. „Jak byste se ty a Luc mohli
stát nepřáteli na život a na smrt? Nejsem si jistá, jestli vůbec takové
nepřátele má. No, tedy kromě Celiny. A Petera.“
„Petera rozhodně,“ souhlasila a pokrčila rameny. „Já nevím.
Prostě jde o to, že nesmrtelnost trvá hrozně dlouho. Mohla bych být
dlouho naživu a mám problém si představit, že bych za tu celou dobu
byla jen s jedním chlapem.“
S mečem v ruce jsem vstala, šla k posteli a posadila se vedle ní.
„Takže z toho vyplývá, že se teď nechceš vázat.“
„Jo,– řekla smutně.
Bylo mi jich obou hrozně líto – jí kvůli pocitu viny, jeho kvůli
zlomenému srdci. „Co teda budeš dělat?“
„Co můžu dělat? Zlomit mu srdce? Říct mu, že nemám zájem se
usadit?“
Plácla sebou zády na postel. „Proto jsem se tomu tak dlouho
vyhýbala. Protože je to můj šéf a kdybychom to zkusili a nevyšlo to.“
„Bude to pro oba větší trapas.“
„Přesně.“
Chvíli jsme jen mlčely.
„A jak se mají naši milí Cubs?“ zeptala se nakonec a snažila se o
veselý tón. „Jmenuj mi jednoho současného hráče Cubs.“
 „No, ten fešák s širokými rameny a bradkou?“
„A tohle mám za to, že se kamarádím s fanynkama Yankees.“
„Jsem k ničemu,“ zamumlala a přikryla si obličej polštářem.
Zpod něj se ozval tlumený, bezmocný výkřik.
„Nejsi k ničemu. No tak, když už nic jinýho, tak jsi na seznamu
deseti nejžádanějších upírek v Cadoganským Domě, ne? Zařadila
bych tě minimálně mezi první trojku.“
Nadzvedla růžek polštáře a odfoukla si vlasy z obličeje.
„Fakt?“
„Fakt.“
Maličko se usmála. „Jsi nejlepší Ochránkyně všech dob.“ Jo, taky
si někdy říkám.

Luca a Ethana jsem potkala v prvním patře. „Máš s sebou telefon,

kdybys nás potřebovala?“
„Mám,“ ujistila jsem ho a poklepala na kapsu u saka. „Když
policajti v jeho domě nic nenašli, asi nebude natolik teritoriální, aby
si něco začal. Ale když bude potřeba, určitě vám zavolám. Nebojte
se, já –“
„Raději zůstávám naživu,“ dořekl Ethan za mě. „Přesně,“
přisvědčila jsem s úsměvem.
„Dávej pozor na komplice,“ poradil mi Luc. „Jestli je skutečně
čistý, někdo musí tu špinavou práci dělat za něj. Po policejní šťáře se
možná budou mít na pozoru.“
„Taky je možné, že už změnil taktiku,“ řekl Ethan.
„Než půjdu dovnitř, dobře se na to podívám. Ví, že je na horkém
seznamu, takže asi nebude moc překvapený, že mě vidí. Důležitější
otázkou je, co s ním mám dělat, až ho najdu?“
Ethan podezíravě zvedl obočí.
„Nemluvím o vraždě,“ vysvětlila jsem. „Ale jestli policie nic
nenašla, asi těžko ho můžu přivléct sem.“
„Jen získej co nejvíc informací,“ řekl Ethan. „A dávej na sebe
pozor. A nedělej i s ním starosti. Víme, kde je a jak ho najít.“
„Minimálně do té doby, než pláchne,“ řekl Luc.
„A hleď si toho, ať jsi zpátky do večeře,“ připomněl mi Ethan.
 „Budu na to pamatovat. Dokonce se vrátím tak, abych se stihla
umýt a převléknout.“ Musela jsem – čekala mě přece schůzka s
Mistry tří Domů a hlavou Greenwichského prezidia. Bylo nutné
hodit se do gala.
Ethan se na mě usmál. „To bych velice ocenil.“
Na dřevěné podlaze se ozvaly kroky a my jsme se všichni otočili.
Na kraji chodby stál pobledlý Malik. „Darius je na telefonu,“
oznámil. „Rád by s námi mluvil.“
Luc a Ethan si vyměnili pohled, ze kterého jsem znervózněla,
protože to byl přesně ten typ pohledu, který si vyměňují velitelé,
když nechtějí něco říct nahlas a vystrašit vojáky. „Moje kancelář,“
řekl Ethan a potom se podíval na mě. „Zapoj svou magii,
Ochránkyně, a vyřeš tu věc.“ Následoval Malika po chodbě a potom
oba zapluli do Ethanovy kanceláře.
Pohlédla jsem na Luca. „Chceš mě doprovodit k autu?“
„S radostí.“
Šla jsem první po chodníčku až k bráně. Cestou jsme jako
obyčejně minuli dva fae, stojící v pozoru, tentokrát to však byl chlap
a holka. Měla tytéž rovné tmavé vlasy jako žoldáci, které jsem tu
vídala obvykle, a její vyzáblá tvář měla rysy evropské supermodelky.
Měla tentýž černý stejnokroj jako její mužský protějšek a věnovala
mi stejně lhostejný pohled.
„Boj o rovnoprávnost už postihl i fae?“ zeptala jsem se Luca,
když jsme kráčeli po ulici a ignorovali výkřiky protestujících. Dnes
večer jich tu bylo více, za což zřejmě mohly dnešní ranní zprávy, a
provolávali svá oblíbená hesla: „Dost bylo upírů! Dost bylo upírů!“
„Zjevně jsme dosud měli od fae jen chlapy, protože se o tu práci
žádná žena neucházela. Tahle ano.“
„Jak se jmenuje?“
„Nemám potuchy,“ řekl Luc. „Neznám jména těch, kteří tu
hlídají, a to už máme fae nasmlouvané celá léta. Raději zůstávají
profesionální.“
Prošli jsme kolem hranatého sedanu, zaparkovaného v ulici
naproti Domu. Oba chlápkové na předních sedadlech se cpali
sendviči. Na palubní desce měli položené dalekohledy a kelímky od
kafe. Zřejmě naši policisté.
 „Nejsou moc nenápadný, co?“ zamumlala jsem k Lucovi. „Asi
jako upíři na véčku.“
„Auvajs.“
„Moc brzo na vtipkování?“
„Počkáme radši, až budeme mimo nebezpečí žaloby.“ A když už
došlo na nepříjemná témata… „A pokud jde o Lindsey…“
„Ta holka bude moje smrt, Ochránkyně.“
„Já vím. Je mi to líto.“
„Viděl jsem, jak se s ním líbá.“
„Chceš říct, co si myslím? Že ke Connorovi nic necítí. Myslím,
že jen není připravená se usadit.“ Zastavil se na chodníku a podíval
se na mě. „Myslíš, že jednou přijde k rozumu?“
„Podle mě určitě jo. Ale víš, jak je paličatá.“
Luc se nevesele uchechtl. Došli jsme k oranžovému autu a on
jemně bouchl pěstí do kufru. „To teda vím, Ochránkyně. Myslím, že
mi nezbývá než čekat, až se vycuká. Nic moc jiného dělat nemůžu.“
Věnovala jsem mu chápavý úsměv. „Myslím, že jo.“
„Mimochodem, máš v plánu mi říct, kteří upíři vzali véčko?
Musíme je vyslechnout.“
Zakroutila jsem hlavou. „Ani nápad. Když ty drogy odevzdávali,
otočila jsem se k nim zády a slíbila jsem, že je na oplátku neprásknu.
Nechci porušit slib. A neprozradím svůj zdroj.“
Čekala jsem, že se naštve, nebo mi udělá kázání o povinnostech
vůči Domu a jeho upírům, ale nic z toho se nestalo. Vypadal skoro
hrdě.
„Správně, Ochránkyně.“
Kývla jsem na něj, upravila si meč a nastoupila do vozu. „Až
budu pryč, dohlédni na to, aby Ethan nezavraždil Daria.“
„Budu se snažit. Hodně štěstí,“ řekl Luc a zavřel dveře. Doufala
jsem, že ho nebudu potřebovat.

Nebyla jsem dost nóbl na to, abych měla GPS, a v tom mém
volvu by stejně vypadala divně. A tak jsem našla dům Paulieho
Cermaka po staru – pomocí adresy a popisu trasy, vytištěného z
internetu, který mi ještě před mým odchodem opatřila Kelley.
 Jeff měl pravdu – Cermakův dům stál opravdu kousek od
skleníků v Garfieldově parku. Skleníky byly úžasné, ale jinak tahle
část města měla už svoje za sebou. V některých úsecích obytného
bloku chyběly i celé domy a na té troše trávy, která tu zbyla, se
válely odpadky. Mnohé budovy – kamenné činžáky a obytné domy z
éry druhé světové války – už taky zažily lepší časy.
Cermakův dům byl tuctový, úzký dvoupodlažní s vysokou
špičatou střechou a šedivými šindeli. Dvorek byl upravený, tráva
posekaná, ale jinak to bylo bez nápadu. Na trávníku se povalovaly
zbytky papírového sáčku z fastfoodu, zřejmě rozsekané sekačkou, a
nikdo se neobtěžoval je uklidit.
V jednom ohledu měl štěstí: na rozdíl od ostatních domů v této
části bloku měl Cermakův dům boční garáž. Nebyla součástí domu,
ale přesto to byla garáž, takže se vyhnul tomu, čemu tisíce jiných
obyvatelů Chicaga čelily každý den: parkování na ulici.
Zastavila jsem s autem o několik domů dál, vzala meč a z
úložného boxu pod palubkou jsem vytáhla malou černou baterku.
Jakmile jsem byla venku z auta, připásala jsem si meč a baterku
nacpala do kapsy. Zamkla jsem auto, rozhlédla se kolem, jestli tu
někde nečíhají McKetrickovi kumpáni nebo neoznačená policejní
auta, a vyrazila.
Už několik měsíců jsem byla Ochránkyní. Nevyhledávala jsem
boje, ale začínala jsem si na ně zvykat. Co mě však stále
znervózňovalo, byla pěší chůze. Už když jsem musela jít po
Michigan Avenue s Jonahem, jsem byla nervní, ale tam jsem aspoň
měla společnost a rozptýlení od úkolu, který mě čekal. Teď jsem
byla sama se svými myšlenkami v tmavé, ztichlé čtvrti.
Nenáviděla jsem očekávání násilí.
Zastavila jsem u černé plastové poštovní schránky před domem.
Měla zdviženou červenou vlaječku, ale odolala jsem nutkání
schránku otevřít a podívat se, co Cermak kam posílá. I bez lezení do
pošty jsem měla dost problémů.
Cermakova garáž byla tmavá, stejně jako druhé patro domu. V
prvním patře se však svítilo. Bezpečnostní dveře byly otevřené,
vnitřní síťové dveře naopak zavřené.
 „Začni garáží,“ zamumlala jsem a po špičkách přeběhla po trávě
na opačnou stranu pozemku. Příjezdová cesta sestávala ze dvou
tenkých betonových pruhů, tak akorát na to, aby pneumatiky nejely
po blátě. Držela jsem se na trávě, abych ztlumila kroky. Měla jsem v
plánu nakonec zaklepat na hlavní dveře, ale nejdřív jsem si chtěla
trochu omrknout terén, a to si žádalo nenápadnost.
Garáž byla úzká, ve starém stylu, s vytahovacími dveřmi a řadou
oken nahoře. Vytáhla jsem baterku, rozsvítila ji a nakoukla dovnitř.
Projelo mnou vzrušení.
Uvnitř stál zaparkovaný nablýskaný mustang, totéž auto, které
zachytily bezpečnostní kamery – kupé s bílými závodními pruhy a
příznačnou boční ventilací. Byl to úžasný bourák. Cermak nám
působil problémy, ale vkus na auta jsem mu upřít nemohla.
Foťákem v telefonu jsem pořídila snímek a tímto jsem si mohla
odškrtnout potvrzení vozidla. Teď byl na řadě dům.
Přešla jsem přes trávník a zamířila k malé betonové terase. Ze
síťových dveří řvala televizní show z osmdesátek, včetně
předtočeného smíchu.
Když jsem došla na terasu, chytla jsem levou rukou rukojeť meče
a pro útěchu ji stiskla. Viděla jsem skrz dům do kuchyně na
avokádově zelený sporák a lednici. Vnitřek domu byl zařízen prostě,
takovým tím nábytkem, který můžete vidět v motelu. Jednoduchý a
skromný, ale použitelný.
„Můžu vám nějak pomoct?“
Zamrkala jsem, když ke dveřím přistoupil muž – ten z
videozáznamu z Temple Baru. Měl na sobě ošuntělou mikinu
Yankees a ošoupané džíny. Usmál se a odhalil dvě řady rovných
bílých zubů. Sice bydlel v Chicagu, ale přízvuk měl newyorský.
Rozhodla jsem se, že půjdu rovnou na věc. „Paulie Cermak?“
„K vašim službám,“ řekl, naklonil hlavu ke straně a prohlížel si
nejdřív můj obličej, potom meč. „Vy jste Merit.“
Musel si všimnout překvapení v mých očích, protože se
zachechtal. „Já vím, kdo jste, kočko. Koukám na televizi. A myslím,
že vím, proč jste tady.“ Otevřel pojistku na síťových dveřích a trochu
je pootevřel. „Chcete jít dál?“
 „Raději zůstanu, kde jsem.“ Byla jsem zvědavá, ne hloupá. Lepší
zůstat venku, s městem za zády, než dobrovolně lézt do domu
podezřelého.
Nechal síťové dveře zase zaklapnout a zkřížil za nimi paže. „V
tom případě přejděme rovnou k věci. Hledala jste mě a našla. Co po
mně chcete?“
„Pobýval jste poslední dobou u Temple Baru.“
„To je otázka, nebo věta oznamovací?“
„Jelikož oba víme, že jste před barem parkoval s autem, řekněme,
že je to konstatování faktu.“ Lhostejně pokrčil rameny. „Jsem drobný
podnikatel, jen se snažím prorazit ve světě.“
„Čím se vlastně zabýváte, pane Cermaku?“
Zeširoka se usmál. „Komunikace s blízkým okolím.“
„Tím okolím má být Wrigleyville?“
Paulie zakoulel očima. „Kočko, mám zájmy po celém městě.“
Při všech těch otázkách jsem si začínala připadat jako kříženec
poldy a investigativního reportéra – jen bez příslušných pověření či
autority. „Je to tedy pouhá shoda okolností, že se začnete potulovat
kolem Temple Baru a v ulicích se objeví nová droga?“
„Kdyby vám to náhodou uniklo, tak chlapi a ženské v modrém už
pročesali můj dům odshora dolů. Naznačujete, že prodávám drogy.
Nemyslíte, že kdyby to byla pravda, něco by u mě našli?“ Chvíli
jsem si ho měřila. „Chcete vědět, co si myslím, pane Cermaku?“
Pomalu se usmál jako nedočkavá hyena. „Ale jo. Rád si poslechnu
váš názor.“
„Byl jste natolik prozíravý, že jste si véčko nebral do domu.
Myslím, že to z vás dělá neuvěřitelně chytrého a vynalézavého muže.
Otázka tedy je, kde ty drogy schováváte. A od koho je získáváte. Co
kdybyste mi to řekl, co vy na to?“
Paulie Cermak na mě koukal s očima dokořán, ale po chvíli
vybuchl smíchy a chechtal se, až se z toho nekontrolovatelně
rozkašlal.
Když s tím řehotem konečně přestal, otřel si slzy z koutků očí
dlouhými prsty, které byly mnohem jemnější, než bych čekala. Jako
prsty klavíristy, jenže patřily zakrslému drogovému dealerovi se
soudkovitou hrudí.
 „Ach, bože,“ řekl. „Mě z vás klepne pepka, kočko. Ale musím
říct, že válíte. A nejste zrovna stydlivka, nebo se pletu?“
„To znamená ne?“
„Svět byznysu je choulostivé místo. Jsou tu velký zvířata. Řadoví
překupníci. A pak úplně tuctoví pouliční prodejci.“
„Jako třeba vy?“
„To jste řekla sama. No a když budu zbytečně upozorňovat na
vyšší kruhy, celé se to rozkýve a šéfíkové nebudou mít radost.“
„McKetrick je váš šéfík?“
Na chvíli ztichl. „Kdo je McKetrick?“
Jistá jsem si nebyla, ale něco mi říkalo, že Cermak to zmatení
nepředstírá, že skutečně neví, o koho se jedná. Kromě toho v
podstatě přiznal, že prodává drogy. Proč by najednou začal lhát?
Něco mě napadlo – a nebyla to ta myšlenka, která mi večer
pomůže líp usnout. Byla jsem vnučka policisty a upírka patřící ke
Cadoganskému Domu. Mohl mi klidně lhát, leda by si možná myslel,
že na něj upíři nemohou… nebo že nemohou na toho, pro koho
pracuje? A na kterou ženu by nás Greenwichské prezidium jako na
jedinou nenechalo sáhnout?
Musela jsem se ptát dál, ale nechtěla jsem ho vyplašit. Ani
Celinu. „Pracujete sám?“ tázala jsem se.
„Většinou,“ řekl opatrně, jako by si nebyl jistý, kam tím dotazem
mířím. „S upíry?“
„Zlato, mám krční tepnu. Vzhledem k povaze mých obchodů se
tesákům snažím raději vyhnout.“
„Byl jste viděn s upírkou jménem Marie.“
Paulie na mě zíral a neměl se k odpovědi. Možná si té
bezpečnostní kamery nevšiml.
S véčkem měl možná ramena, ale Celininu účast přiznat nehodlal.
Netušila jsem, co to může signalizovat a jestli vůbec. A docházely mi
nápady.
„Vím, co si myslíte, že to znamená,“ řekl Paulie. „Co?“
„To V,“ řekl. „Jméno drogy. Myslíte, že to znamená ‚vampýr‘,
co?“
Na chvíli jsem se zarazila, překvapená, že chce být tak sdílný.
„Napadlo mě to,“ přiznala jsem nakonec. Ukázal na mě prstem. „To
jste se spletla. Znamená to ‚veritas‘. To je latinsky pravda. Má to
upírům připomenout, jaké to je být skutečným upírem. Stará škola,
létající netopýři, Transylvánie, pití krve jako v hororu. Ta lepší
stránka pití krve. A boje. Ne ty slabošské, teploušké hovadiny. Jít a
pořádně to roztočit. Véčko je dar upírům. Veritas. Pravda,“ opakoval.
„Já osobně to schvaluju.“
To bylo nechutně filozofické vysvětlení. „A co to, že jste k
upírům tak štědrý?“
„Nejsem štědrý, kočko. Neříkám, že jsem viděl véčko, ale kdyby
ano, nebyla by to ta věc, ve které bych se angažoval z dobroty srdce.
Je to spíš ten typ byznysu, ze kterého bych si chtěl vydělávat na
živobytí.“
„A kdo by to dělal z dobroty srdce?“
Paulie odfrkl. „Kdo myslíte, že by měl motiv něco takového
udělat? Vzbudit v upírech bláznivou touhu po krvi, aby se chovali
jako ‚skuteční upíři‘?“ Pokrčil rameny. „Můžu vám říct jen tolik, že
musíte v tom žebříčku šplhat výš, než jsem já, kotě.“
Další narážka na Celinu? Nebo možná jiného hlavouna v
chicagských Domech? Potřebovala jsem víc informací. „A nechtěl
byste mě trochu nasměrovat?“
„A riskovat, že si snížím příjem? Ne, díky, kočko.“ Odněkud z
domu zařinčel starý telefon. Paulie se za tím zvukem otočil a pak se
podíval na mě. „Potřebujete ještě něco?“
„V tuto chvíli ne.“
„V tom případě víte, kde mě najít.“ Poodstoupil, zavřel dveře a
jak kráčel k telefonu, dům se trošičku otřásal v základech, než
zvonění utichlo.
Zavřela jsem oči, s výdechem jsem odstínila rušivý hluk ze
sousedství, a zaměřila se na hovor. „To je omyl,“ slyšela jsem ho a
potom to cinklo od toho, jak zavěsil.
Sešla jsem dolů ze schodů, dál přes dvorek a k příjezdové cestě a
tam jsem se otočila zpátky čelem k domu. Chvíli jsem si kousala ret a
snažila se vymyslet, co dělat dál. I ve tmě bylo zřetelné, jak se z
šindelů odlupuje barva. Střecha vypadala bídně a síťka ve dveřích
byla dole rozpáraná.
 Ohlédla jsem se ke garáži. Paulieho dům byl v dost mizerném
stavu. Zato má superdrahého mustanga? Když nemá ani na opravu
domu, kde vzal na mustanga?
Odpověď jsem neznala, ale pomyslela jsem si, že to bude stát za
prozkoumání. Vytáhla jsem telefon a poslala Jeffovi zprávu. „V
CERMAKOVĚ DOMĚ JSEM NEPOCHODILA.
PÁTREJ PO TOM AUTĚ.“ Když jsem nastupovala zpátky do
auta, Jeff volal.
„To byl fofr,“ řekla jsem.
„Byli jsme na stejné vlně. Od našeho posledního hovoru jsem
projížděl databáze a o prodeji auta jsem vůbec nic nenašel. Jestli
doopravdy proběhl prodej – chci říct, jestli peníze šly z ruky do ruky
– tak načerno. Jediný způsob, jak zjistit, kdo ho Cermakovi prodal,
je, že ti to řekne sám.“
„Na to můžeme zapomenout. Myslím, že s tím autem jsme se
ocitli ve slepé uličce.“
„Pokud náhodou nenatrefíš na toho, kdo to auto Cermakovi
prodal.“
„Ve skoro třímilionovém městě? To těžko.“ Přesto mi vnuknul
nápad. Za Celinou jsem jít nemohla, abych se jí zeptala, jestli
Paulieho Cermaka zná, ale zato jsem věděla o někom jiném, kdo by
mohl. Koukla jsem na hodinky. Bylo teprve jedenáct. Ještě mi zbýval
čas na malý výlet na východ… a na trochu zenového dechového
cvičení předtím, než se tam vydám, protože budu potřebovat co
možná nejvíc trpělivosti.
„Prosím tě, Jeffe, můžeš mi poslat na email fotku Cermaka,
kterou jsi udělal z té videonahrávky?“
„Máš ji tam.“
Jakmile jsem obdržela jeho email, odložila jsem telefon.
Zvažovala jsem, že bych zavolala Ethanovi a sdělila mu novinky, ale
z té představy se mi kroutil žaludek. Právě absolvoval telefonát s
Dariem a já jsem opravdu nechtěla vědět, jak ten hovor dopadl.
Ethan by stejně můj další výlet nejspíš neschvaloval. Ne –
návštěva do Domu Navarrů se zdála jako jedna z těch věcí, za které
je snazší se později omluvit než požádat předem o svolení. Obzvláště
když je ve městě nabručený předseda prezidia.
 Pevně rozhodnutá jsem vyjela z parkovacího pruhu. Byl čas
navštívit Zlaté pobřeží.
 KAPITOLA 17

a V JAKO VÍTĚZSTVÍ
Ethan čekal v prvním patře na konci zábradlí schodiště, a když
jsem vstoupila na poslední schod, vzhlédl. „Vypadáš krásně. –
„Děkuji.“ Nejistě jsem si uhladila sukni. „Nemáš námitky vůči
tomu, že si tyhle šaty beru už podruhé?“
Ethan se potutelně usmál. „Snad ses netěšila, že dostaneš nové?“
„To by bylo směšné. Tyhle pubertální starosti jsou pod moji
úroveň.“
Jeho úsměv začal vypadat hloubavě. „Co se ti líbí, to se ti líbí.
Takové věci si člověk s radostí užívá a neměl by se za to stydět. To,
že se umíš radovat z prostých věcí – z jídla, oblečení, architektury –,
je velmi přitažlivá vlastnost.“
Uhnula jsem očima před vřelostí v jeho tváři. „Jsme připraveni?“
„Máš dýku?“
„Málokdy vycházím bez ní.“
„Tak vzhůru do Batmanovy jeskyně, Ochránkyně.“
Byl ve vzácně žoviální náladě, kterou bych vzhledem k tomu,
kam jsme měli namířeno, nečekala. Ethanovi rozhodně formální
vystupování šlo – ve smokingu vypadal dobře a uměl mluvit k lidem.
Jenže toto obecenstvo asi nebude moc přístupné.
Když jsme byli v autě a zapínali si pásy, naše pohledy se setkaly.
„Myslíš, že si na nás McKetrick počíhá i tentokrát?“
Odfrkl a nastartoval. „Vzhledem k našemu štěstí je to dost
možné.“
Naštěstí se mýlil. Dojeli jsme na Lake Shore Drive bez nějakého
incidentu – tedy kromě zmatku na silnici, kvůli němuž jsme museli
jet krokem. Bylo už pozdě, ale stejně se udělala zácpa, která zbrzdila
dopravu, protože řidiči zpomalovali, aby se koukli na místo nehody.
V tomto případě ani k žádné nehodě nedošlo, jen dvěma holkám,
které jely očividně někam do klubu, policista vypisoval pokutu,
zatímco se šklebily vedle svého auta.
 Když jsme byli nedaleko Navy Pier, načala jsem téma, které jsme
dosud nenakousli. „Povíš mi o tom telefonátu s Dariem?“
Řekla jsem si, že je lepší, když mlátí pěstí do stromu, než když v
sobě něco dusí. Při mlácení do stromu jsem aspoň mohla odhadnout,
v jak moc velkých problémech jsme. Když mlčel, nevěděla jsem nic.
Ethanovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Není třeba to řešit.“
„Není třeba říct své Ochránkyni, co si hlava Greenwichského
prezidia myslí o našem Domě?“
„Spokoj se s tím, že když mluvil o mém vedení Domu, použil
nevybíravá slova.“ Podívala jsem se na něj. „A to je všechno, co mi
řekneš? Nechceš to ventilovat?“
„Občas se stane, že do dění v Domě zasáhne politika. Někdy je to
nevyhnutelné. Ale jako Mistr mám povinnost izolovat tě od těchhle
věcí. Ne od zvažování strategie a spojenectví a tak podobně, ale od
politického tlaku shora. Ty se máš věnovat úkolům, které ti náleží
podle pozice – a k těm nepatří ani starost o mou práci, ani o Daria.“
„Děkuju. Až na to, že mi to moc nepomůže, mám-li se připravit
na kopanec do obličeje, který nám prezidium nepochybně dá.“
Zarazil se. „Někdy jsi tak chytrá, až ti to škodí, víš?“ Zazubila
jsem se. „Je to jedna z mých lepších vlastností.“
Heknul. „No, abych tě ušetřil nechutných detailů, řeknu ti jen, že
je přesvědčený, že rýpáním do mejdanů ten problém jen zhoršujeme
– a upozorňujeme na ně. Je toho názoru, že tyhle záležitosti má řešit
prezidium, a jestli prezidium usoudí, že je nutné zasáhnout, udělá to.“
„Výborně,“ řekla jsem sarkasticky. „To není ani trošičku
krátkozraké, ani naivní.“
„Pozornost vůči detailům nikdy nepatřila k Dariovým silným
stránkám. Říkej tomu dalekozrakost nesmrtelných – často pro stromy
nevidí les.“ Ethan bubnoval prsty o volant. „Nevím, co říct, abych ho
přesvědčil o opaku, donutil ho pochopit vážnost situace.“
„Možná bychom měli zařídit, aby si McKetrick a Darius
popovídali.“
Uchechtl se. „To není vůbec špatný nápad. Ačkoli si nejsem jistý,
kdo by vyhrál – jestli britský nebo americký tyran.“
„Zajímalo by mě, jestli bys před čtyřmi měsíci uvažoval stejně.“
Jeho oči sklouzly ke mně. „Co tím myslíš, Ochránkyně?“
 Na chvíli jsem se zamyslela a snažila se přijít na to, jak to
formulovat. „Myslím, že když máme dobrý den, tak se vzájemně
napravujeme. Chci říct pracovně,“ dodala jsem rychle. „Připomínáš
mi Dům a věci, za které bojujeme.“
„A ty mi připomínáš, jaké to je být lidský.“
Kývla jsem a cítila jsem se trochu hloupě, že jsem to řekla nahlas.
„Jsme dobrý pár,“ pronesl a já nic nenamítala.
Dosáhli jsme zmírnění napětí. Vypadalo to, že zrovna teď
spolupracujeme dobře – jako bychom našli onu křehkou rovnováhu
mezi pozicí přátel a milenců.
Nechtěla jsem být jednou z těch dívek, které touží nejvíc po tom,
co nemůžou mít. Jenže tohle opravdu nebyl ten případ. Navzdory
veškerému očekávání a všem radám ohledně vztahů, které udílejí
matky a kamarádky již po celá staletí, se opravdu zdálo, že se Ethan
mění. Od využívání chemie mezi námi se posunul k tomu, že se mě
snažil udolat slovy, důvěrou a respektem.
Něco takového bych nečekala, ale tím hlubší to všechno mělo
smysl. A taky mě to lekalo. Jak jsem já, coby ženská se zdravým
rozumem, měla reagovat na chlapa, který udělal něco nemyslitelného
a skutečně dospěl?
Byla to těžká otázka. Ačkoli představa nás dvou pohromadě byla
hodně lákavá, ještě jsem nebyla připravená. Budu vůbec někdy?
Upřímně řečeno jsem to nevěděla. Ale Ethan mi jednou řekl, že má
celou věčnost na to, aby mi dokázal, že se mýlím.

Zaparkoval na ulici před Domem Greyů. Bylo divné blížit se k

budově podruhé a přitom předstírat, že jsem jen pozvaná na večeři a
nikdy jsem to uvnitř neviděla. Rozhodla jsem se hrát překvapenou a
ohromenou – ale bylo jedno, čím to zaobalím. Pořád budu Ethanovi
lhát.
Vešla jsem do Domu, tentokrát po Mistrově boku. Charlie,
asistent Daria, stál přímo před bujnou zelení v atriu. Měl na sobě
tmavomodré kalhoty a khaki sako a pod ním světle modrou košili.
Na nohou měl mokasíny a byl v nich naboso. Na srpnovou noc v
Chicagu to byl zvláštní oděv, ale formální oblečení mu sedlo.
 Charlie nás nenechal na pochybách, proč je tady. „Darius by s
vámi rád mluvil.“ Ethan a já jsme si vyměnili pohled. „Kde?“ zeptal
se.
Charlie se velkoryse usmál. „Scott k tomu poskytl svou kancelář.
Tudy,“ řekl a natáhl paži. Následovali jsme ho atriem k jedněm
dveřím pod ochozem – do jedné z těch provozních místností, o
kterých mluvil Jonah. Otevřel dveře a čekal, až vejdeme dovnitř.
Byl to gigantický prostor, velký skoro jako fotbalové hřiště.
Vypadalo to jako starý sklad – ošoupaná prkenná podlaha,
vymalované cihlové zdi, nad hlavou trámoví. Po celém prostoru byly
rozmístěny psací stoly. Scott měl zřejmě společnou kancelář s
ostatními.
Ale jestli ano, teď tu nikdo z nich nebyl. Darius seděl vedle
Scotta na nízkém moderním gauči. Oba byli v obleku. Jonah stál za
ním a nepatrně mi kývl na pozdrav. Pak jsem měla pocit, jako by na
mě dál zíral. Možná se mi to jen zdálo, ale když jsem se mu
nedobrovolně odívala do očí, rychle se kouknul jinam, jako bych ho
při něčem přistihla.
Jak jsem řekla. Komplikace.
Morgan stál o několik kroků dál, paže překřížené na prsou, na
sobě košili a kalhoty, ve kterých jsem ho viděla předtím – jakožto i
bez nich. Když jsme přišli, zvedl hlavu, ale nepodíval se mi do očí.
Scvrkl se mi žaludek a já přesně věděla, co přijde. Riskla jsem
telepatický kontakt s Ethanem. Buď připraven, řekla jsem mu.
Myslím, že Morgan řekl Dariovi o Pauliem Cermakovi. Charlie zase
odešel a zavřel za sebou. Darius spustil dřív, než dveře stihly
zaklapnout. „Pan Greer mě informoval, že jste pátrali po Celině.“
Tentokrát jsem navázala telepatické spojení s Morganem, ačkoli
jsme toto spojení mít neměli, protože on mě neučinil upírem, ale
když jsem ho chtěla tajně pokárat, přišlo mi velice vhod.
Já ti důvěřovala, řekla jsem mu. Svěřila jsem ti informace a tys
neuměl nic lepšího než donést je Dariovi?
Neodpověděl, jen zakroutil hlavou. Tohle byl krok zbabělce –
nebo malého dítěte. A můj hněv to nezmírnilo.
Ethana možná minule zaskočilo, když na něj Darius nečekaně
vyjel, ale tentokrát byl už na útok připraven. „Jak víte, otče, Kánon
od nás žádá, abychom dodržovali zákony a pravidla města, v němž
máme svůj Dům. Starosta Tate chtěl, abychom vypátrali, co jsou ty
nové mejdany zač. Učinili jsme tak.“
„Podezírali jste členku prezidia.“
„Jen jsme se nechali vést informacemi.“
„A ty vás dovedly k Celině?“
Ethan velice pomalu stočil ledový pohled k Morganovi. „Věřím,
že pan Greer byl tím upírem, který potvrdil, že Celina se zná s
mužem, jenž dle naší domněnky šíří véčko po městě.“ Morgan se
podíval na Ethana, vycenil zuby a do kanceláře se najednou začala
vylévat magie spolu s tím, jak kypěl jeho hněv.
Ethan reagoval téměř okamžitě. Oči měl stříbrné, vylezly mu
tesáky a rovněž z něj začala tryskat magie, jen chladnější a prudší,
než byla ta Morganova. Ethan udělal krok vpřed, v čích hrozivý
výraz a za zády mě.
Už jsem viděla Ethana rozzuřeného, dokonce i na Morgana, ale
nikdy ne takhle.
„Pamatuj na to, kdo jsi,“ řekl Ethan a narážel na to, že je Mistrem
mnohem déle, než je Morgan vůbec na světě. Vždyť i já jsem byla
upírkou déle, než Morgan byl Mistrem, a to nebylo nic moc.
Jenže Morgan se tentokrát nenechal zastrašit. Také vykročil vpřed
a zapíchl mu prst do hrudi. „Kdo jsem já? Patřím k nejstaršímu
americkému Domu, Sullivane. Nezapomínej na to. Já nejsem ten,
kdo dělá zbytečný rozruch a hází tak stín na všechny Domy.“
„Zešílel jsi?“ zeptal se Ethan. „Chápeš vůbec, co se kolem právě
děje? Ty potíže – rizika –, kterým Domy čelí, jsou způsobené tím, co
provedla tvoje bývalá Mistrová. Nebo je možná ještě pořád působí?“
„Tak dost!“ řekl Darius a vyskočil ze židle. „To už stačí. Jste
Mistry svých Domů a chováte se jako děti. Tenhle rozhovor je
hanbou pro všechny americké Domy i pro Greenwichské prezidium –
bez jehož velkorysosti by ani neexistovaly.“
To se mi zdálo jako příliš silná slova.
„A od tohoto okamžiku se oba začnete chovat jako Mistři. Jako
princové, kterými máte být, ne jako hašteřivé malé děti.“
 Darius vzhlédl a provrtal mě ledovýma očima. „A svou
Ochránkyni stáhnete z ulic. Nadále se nebude vměšovat do
vyšetřováni problémů, o jejichž existenci je váš starosta přesvědčen.
Ethan měl oči navrch hlavy. „A když vydá zatykač na mou
osobu?“
Dariovy oči se vrátily k Ethanovi. „Starosta Chicaga je jistě
natolik inteligentní, aby si spočítal, že vězení pro pouhé smrtelníky
vás nemůže udržet. Ačkoli vám s chutí vyhrožuje zatčením, aby vás
přiměl řešit své vlastní problémy, pořád to jsou jeho problémy. A
především – viděli jste nějaký důkaz o tom, že ony tři dívky, které
byly podle starostova tvrzení zabity, jsou skutečně mrtvé? Viděli jste
důkaz, že se v Chicagu pohřešují tři dívky?“
Catcher slíbil, že po těch údajně mrtvých dívkách zapátrá, ale
zatím mi žádné informace nedal. Ovšem to, že se nějaký zločin
nevyřešil, samo o sobě neznamená, že nebyl spáchán.
Promluvila jsem. „Očitý svědek byl přesvědčen o tom, že byly
zabity tři mladé ženy. Věci, které popisoval, byly přesné – upíři jako
utržení z řetězu, omámení násilím, připravení se rvát.“
„Jinými slovy,“ spustil Darius povýšeně, „se chovali jako upíři?“
Nech to plavat, Ochránkyně, ozval se v mé hlavě Ethanův hlas.
Boj s šest set let starým, pevně zakořeněným přesvědčením nemůžeš
vyhrát.
On se plete, protestovala jsem.
To je možné. Ale my chceme bojovat za Chicago, ne s Dariem
Westem, ať už má jakoukoli moc. Bojuj tam, kde máš šanci zvítězit.
Prozatím, dodal klasickým ethanovským stylem, buď potichu.
„A fakt, že jsou mejdany čím dál větší a brutálnější?“ zeptal se
Ethan.
„Upíři se chovají tak, jak se vždycky chovali. Jestli pár
nezvedenců poruší pravidla, nechť reaguje město.“
„A když to nestačí?“
„Potom se toho ujme prezidium a bude jednat. Udržte si kontrolu
nad vlastním Domem, Ethane, a nezasahujte do jurisdikce prezidia.
Nadále nebudete toto považovat za svůj problém.“
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
 „Otče,“ řekl Scott, který za celou dobu nepromluvil. „Byl jsem
informován, že naši hosté už přijeli. Jelikož jste udělil pokyn, možná
by Ethan mohl prohlásit, že jej přijímá, a mohli bychom se věnovat
večeři?“
Darius naklonil k Ethanovi hlavu a ten pohyb připomínal spíš
psovitou šelmu než vampýra. „Ethane?“ Ethan si olízl rty a já věděla,
že se zdráhá. Vzhledem k naučené frázi, kterou následně přednesl,
jsem vytušila proč.
„Otče, beru na vědomí váš rozkaz a… budu se podle něj chovat.“
Řeč jeho těla tak moc vypovídala o opaku, že už stačilo jen
zkřížit prsty za zády9. Jeho odpovědi se však nedalo nic vytknout.
Zněla naprosto pokorně – slovem i tónem hlasu.
Tato slova – zřejmě pozůstatek nějakého středověkého rituálu –
stačila k tomu, aby Darius kývl a řekl: „Nyní tedy jezme, pijme a
veselme se.“
Šel k Ethanovi s otevřenou náručí. Něco podobného jsem viděla u
Ethana s Malikem. Ethan také roztáhl paže, potom se chytili za
předloktí a udělali něco jako poloviční chlapské objetí. Následovalo
šeptání tak tiché, že ani já jsem nedokázala ta slova rozeznat.
Když Ethan s Dariem dokončili toto gesto, vyšli z kanceláře. Za
nimi následoval Morgan a Scott. Já jsem vyšla jako poslední, ale
daleko jsem se nedostala.
Morgan mi na chodbě zastoupil cestu, chytil mě za paži a zastavil
mě. „Byla moje Mistrová. Musel jsem mu to říct.“
Odtáhla jsem paži. „Ne,“ zašeptala jsem. „Nemusel. Očividně jsi
ale nutně potřeboval potopit mě a můj Dům jen proto, že náš vztah
nevyšel a ty ses přes to ještě nepřenesl.“
Vykulil oči, ale neodpověděl.
„Už ti nebudu pomáhat,“ řekla jsem. „My jsme ti, kdo se snaží
udržet Domy i město v bezpečí. Myslela jsem, že se na tebe jako na
spojence můžu spolehnout, proto jsem ti ty informace svěřila.
Myslela jsem, že bude lepší, když budeme na jedné lodi. Zjevně jsem
se spletla, protože ty se raději chováš jako potrefený sedmnáctiletý
klacek než jako dospělý chlap.“

9
Dle pověry se s prsty zkříženými za zády může beztrestně říct nevinná lež (pozn.
překl)
 „Pořád jsem Mistr,“ řekl a trochu vypjal hruď.
„Pokud jde o Navarry, tak to se teprve uvidí, protože přenecháváš
kontrolu Celině. A pokud jde o mě?“ Trochu jsem se k němu
naklonila. „Můj Mistr nejsi.“ Odkráčela jsem a nepochybně e za
mnou táhla stopa magie.
Myslela jsem, že když se Morgan ocitl v čele Navarrů, nebudeme
mít na této pozici nepřítelkyni, která zneužije lidi, kdykoli jí něco
přelétne přes nos. Ale stejně jako v dalších mnoha věcech od chvíle,
kdy jsem se stala upírem, jsem se i v tomhle mýlila.
 KAPITOLA 18

a DVA MISTŘI A JEDNO ŠPATNÉ CHOVÁNÍ

Byla jsem na půli cesty do Domu Navarrů, když telefon opět
zazvonil. Byl to Jonah, a tak jsem to vzala a sevřela mobil mezi
uchem a ramenem.
„Ahoj, Jonahu. Co se děje?“
„Jen volám, jak je. Co vyšetřování?“
„No, povedlo se nám identifikovat toho malého chlápka, kterého
Sarah viděla před barem. Našli jsme video, na kterém bylo jeho auto.
Nějaký Paulie Cermak. Právě jsem ho byla navštívit.“
„Dozvěděla ses něco zajímavého?“
„Ani ne. Bydlí v takové barabizně a v garáži má úžasného
mustanga. O svých kšeftech se nestydí mluvit, ale tvrdí, že je trochu
hráč. Prý podléhá nějakému šéfíkovi. Policie na něj nic nenašla,
takže myslím, že ani my nebudeme mít moc štěstí.“
„Myslíš, že je možné, že pracuje pro McKetricka?“
„Vypadal, že vůbec netuší, o koho se jedná. A taky říká, že to V
znamená ‚veritas‘.“
„Pravda?“
„Naprosto správně.“
„To je na drogového dealera trochu moc vzletné.“
„Přesně to mě napadlo.“
„Geniální mysl a tak dále,“ řekl pobaveným tónem. „Budeš
dneska večer na tom mecheche?“
„Jo, budu. A ty?“
„V celé své kráse. A navíc v italském obleku, do kterého se chtě
nechtě musím navléknout.“
„Buď rád, že to na sebe musíš brát jen při zvláštních
příležitostech,“ řekla jsem. „Vy máte aspoň dresy – my taháme
italské obleky každou noc.“
Zasmál se. „To je vlastně pravda. A hele, když už mluvíš o
Ethanovi, tak jen takové varování – moje verze je, že jsme se poprvé
potkali po té rvačce před Temple Barem.“
 „S tím nemám problém. Mluvil jsi o tomhle výletu s Dariem?“
„Zatím ne. Dneska večer jsem trénoval se svými strážci. Proč?“
„Taky jen takové varování – je to pěknej kretén.“ Jakmile jsem to
vypustila z úst, hned jsem těch slov litovala. Jasně že se Jonah ke
mně choval solidárně, ale copak o něm doopravdy vím? Kromě toho,
že je to fešák a má přemíru vysokoškolských titulů?
„Toho jsem si moc dobře vědom,“ řekl Jonah. „On a Scott se
chytli kvůli dresům. Darius je shledal nevhodnými pro upíry z
Domů.“
Musela jsem se uchechtnout. „Ano, to mi k němu sedí. Takže
hádám, že Scott tu bitvu nakonec vyhrál?“
„Takhle bych to přímo nenazval. Spíš se nevzdal a Daria ta hádka
nakonec přestala bavit.“
„To je u nesmrtelného riskantní strategie,“ řekla jsem. „Mají na
hádání čas až do skonání světa.“
„To mluvíš za sebe?“
„Za sebe? Samozřejmě že ne. Já vůbec nejsem umíněná, jsem
naprosto přizpůsobivá.“
„Lhářko,“ řekl potutelně. „No, přestanu tě obtěžovat a nechám tě
pracovat. Kdybys potřebovala, zavolej.“
„Určitě. Díky.“
Uklidila jsem telefon a byla jsem z toho hovoru trochu rozpačitá.
Od Jonaha bylo hezké, že se ozval – když budu vycházet z
předpokladu, že véčko je problém, kterému upíři musejí čelit
společně. Všichni by měli přiložit ruku k dílu, ne aby do toho
Ochránkyně šla sólo.
Na druhou stranu ten rozhovor zněl trochu… jako rande. Jen tak
zavolal a ptal se, co budu dělat. Možná tím nic nemyslel. Třeba jen
vůči mně roztál a chce si mě naklonit. Ale v jeho hlase byl flirtující,
přátelský podtón, který jsem v něm dříve neslyšela, a já z toho teď
nebyla nadšená. Polichocená, to ano, ale další komplikace jsem
nepotřebovala.
A taky jsem nebyla nadšená z toho, že jsem Jonahovi právě
podala čerstvé informace, které jsem ještě neřekla Ethanovi. Neměla
jsem ráda, když někdo někomu něco dělal za zády, zvláště ne
někomu, kdo mi kdysi zachránil život. Věděla jsem, že mám k
tajnůstkaření důvod, ale tím se mi to nikterak neusnadnilo.
Ironií bylo, že jsem v minulosti Ethanovi sama vynadala za to, že
přede mnou tajil informace. Ne že by ho to zastavilo, ale přesto mě to
přivádělo k šílenství. A teď sama dělám totéž. Měla jsem snad k
tomu pádnější důvody? Byly ty jeho méně závažné?
A přestože jsme nebyli oficiálně pár, zdálo se mi to nečestné a
nesprávné. Jako prasklina v důvěře, kterou jsme si vybudovali, té,
která přesahuje úroveň Ochránkyně a Mistra. A taky mě mrzelo, že
nemám možnost využít Ethanův názor na Jonaha a Rudou gardu.
Kdyby existovala šance, že by byl neutrální, další názor by mi určitě
pomohl.
Jako Mistr však nemohl být neutrální. Ač se mi to nelíbilo, tak k
pravdě teď prostě přímá cestička nevedla.
Chvíli jsem tenhle závěr přežvykovala, převracela jej v hlavě.
Ztratila jsem se v myšlenkách a v řízení.

Ne že by upíři měli něco proti honosným sídlům. Upíří představa

estetiky určitě nezahrnovala řetězy, svíce ve tvaru lebek a černé
krajky, a Cadoganský Dům nebyl ani žádná hnusná bouda. Byl
elegantní už před útokem, a teď se k té podobě navracel.
Ovšem Dům Navarrů nastavil upíří opulenci novou laťku. Zaprvé
se nacházel na Zlatém pobřeží, což je jedna z nejvíce hogo fogo
městských částí, je tu spousta usedlostí ze zlaté éry a letních sídel
celebrit. Zadruhé – jeho interiér vyvolával úžas. Obrovské prostory,
zvláštní umělecká díla, nábytek, který člověk vídá v designových
časopisech. (Takový ten, který byste dali do muzea, ale na zápas v
televizi v sobotu odpoledne byste z něj koukat nechtěli.)
Zmínila jsem se o tom, že Navarrové mají recepci?
Zaparkovala jsem volvo, upravila se ve zpětném zrcátku, jak jen
to bylo možné a vydala jsem se dovnitř, přičemž jsem se cestou
připravovala na setkání se třemi tmavovlasými ženami, které hlídaly
přístup k Navarrům a jejich Mistrovi.
Ethan a já jsme je dříve nazvali třemi Moirami jako z řeckých
bájí, protože vládly podobnou mocí. Vypadaly křehce, ale měla jsem
dojem, že stačí jeden špatný pohyb – nebo nepovolený krůček za
recepci – a budete v maléru.
Dneska to vypadalo, že mají práce nad hlavu. Ve foyer Domu
postávaly mraky lidí. Nikdo z nich nezapadal do známé kategorie –
žádní reportéři, upíři, nikdo, kdo by vypadal na člena McKetrickovy
bandy, která by si chtěla trochu obhlédnout Dům. Většina z nich
měla standardní černé obleky, spíše jako účetní než jako upíři z
Cadoganu, a také měli zápisníky nebo neidentifikovatelné černé
tašky.
Procpala jsem se mezi nimi až k recepci a vyčkala, dokud se mi
nezačne věnovat Moira vlevo.
Po chvíli ke mně vzhlédla, očividně utahaná. Její prsty nepřestaly
létat po klávesnici, ani když ke mně zvedla oči.
„Ano?“ zeptala se.
„Merit, Ochránkyně, Cadogan, chtěla bych mluvit s Morganem,
pokud by si na mě našel chvilku.“ Vydechla, nakonec se podívala na
monitor a pokračovala v psacím maratonu. Muž vedle mě bouchl do
stolu a shlížel na ni.
„Měl jsem domluvenou schůzku už před patnácti minutami.“
„Nadia pracuje, jak nejrychleji může, pane. Za okamžik pro vás
přijde.“ Ukázala prstem s dlouhým nehtem na lavičky za recepcí.
„Posaďte se.“
Mužovi se taková odpověď očividně nelíbila, ale kousl se do
jazyka a prodral se tam.
Mírně jsem se naklonila dopředu. „Co se tu dneska děje? Myslela
jsem, že Tate nepouští lidi do Domů?“
Zakoulela očima. „Udělal výjimku. Právě vybíráme naše
dodavatele na další kalendářní rok. Starosta navrhl, ať Nadia
promluví se zástupci lidských obchodů ve městě a získá jejich
nabídky.“
Nadia byla navarrská Sekundantka, Morganova viceprezidentka.
Taky měla vizáž supermodelky, což bylo pro mě šokující zjištění,
když jsem poprvé zavítala do sídla svého bývalého přítele.
Moira vrhla nešťastný pohled do davu. „Vážně pochybuju, že
mohou uspokojit naše potřeby.“ Pomyslela jsem si, že my,
Cadoganové, máme uklízeče a další personál a znala jsem jednu z
kuchařek. Ale nenapadlo mě, že by upíři potřebovali dodavatele.
Někdo však musel zásobovat kuchyň, dodávat desky a zvýrazňovače
do operačního střediska a postarat se o to, aby křišťálové karafy v
Ethanově kanceláři byly plné fajnového likéru. Zde tato kompetence
příslušela Nadie a hromadě prodejců, soupeřících o výsadu prodávat
své zboží.
Napadlo mě, zda Malik dělá totéž pro Cadogan, organizuje
pohovory s prodejci, posuzuje nabídky a kvóty, pročítá smlouvy.
Určitě by to bylo logické. Ethan byl výkonným ředitelem Domu, což
činilo z Malika provozního ředitele.
K recepčnímu pultíku přistoupila blondýna s nakulmovanými
vlasy a tlustými očními linkami. „Je možné navštívit pana Greera?
Možná bych mohla promluvit s ním, jestli je Nadia příliš vytížená.“
Moira se na mě podívala s nerozklíčovatelným výrazem.
„Pamatujete si, kde je jeho kancelář?“
„Nahoru trefím,“ ujistila jsem ji a odkráčela za nešťastného
kvílení ženy, kterou jsem předběhla ve frontě.
Ne že by měla šanci.
Prošla jsem gigantickým prvním patrem Domu ke klenutému
schodišti, vedoucímu do druhého patra. Tam měl Morgan kancelář,
moderní prostor s výhledem do zahrady. Dveře byly zavřené, tak
jsem zaklepala.
„Dále.“
Vešla jsem a málem ztratila dech.
Morgan byl polonahý, jen v černých kalhotách. Přes hlavu si
zrovna natahoval bílé tričko s krátkým rukávem a svaly na jeho břiše
pracovaly. Když byl oblečený, stáhl si tmavé vlasy, dlouhé po
ramena, dozadu a udělal si nad krkem culík.
Teprve pak se na mě podíval. „Ano?“
Otevřela jsem pusu, ale zase jsem ji zavřela. Slova, která jsem si
připravila předem, mi úplně vypadla z hlavy. Upřímně přiznávám, ze
jsem měla v hlavě totálně vymeteno, všechny racionální myšlenky
při pohledu na jeho tělo někam odpluly. Bůh ví, že problém nikdy
nebyl ve fyzické přitažlivosti. Vlastně vůbec nebyl problém v
Morganovi. Ten problém jsem byla já. A taky Ethan.
 Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Zatvářil se
samolibě, zřejmě měl hroznou radost z toho, že se mu povedlo mě
rozhodit.
„Nečekal jsi společnost?“ vymáčkla jsem ze sebe konečně.
Morgan se posadil na kraj židle, natáhl si ponožky a potom vzal z
podlahy pěkné boty s hranatou špičkou a jednu si nazul. „Právě jsem
docvičil a za hodinu mám jít na večeři. Co potřebuješ?“
Došlo mi, že stojím na prahu v pootevřených dveřích, a tak jsem
vešla dovnitř a zavřela za sebou. „Chtěla jsem ti jen říct, jak
pokračuje vyšetřování.“
V půlce nazouvání druhé boty mu znehybněly ruce a zvedl ke
mně oči. V tu chvíli jsem si všimla, že má pod nimi tmavé kruhy.
Vypadal unaveně. Nahradit Celinu pro něj určitě nebylo snadné,
zvláště vzhledem ke všeobecnému neklidu. Nezáviděla jsem
Sekundantovi, který se najednou musí stát Mistrem… a já mu k tomu
dopomohla.
„Tak to mě určitě zasvěť.“
Povedlo se mi nezakoulet očima a opakovala jsem mu vše, co
jsme zjistili ve Streeterville, co jsme se dozvěděli o baru a co jsem
vytáhla z Paulieho. Když jsem domluvila, Morgan už byl kompletně
oblečený, posadil se pořádně na židli a prsty propletl na břichu.
„Jela jsi přes celé město, abys mi tohle řekla?“
„Identifikovali jsme chlapa, který prodává véčko upírům.
Jmenuje se Paulie Cermak.
„Potřebuju vědět, jestli ti není povědomý.“
„No, víš, já se smažkama moc času netrávím.“
Ne že by mě tenhle přístup překvapil. Proto jsem Jeffa požádala o
tu fotku – tohle bylo o důkazu, ne o tom, že chci někoho dráždit.
Vytáhla jsem telefon a najela na Paulieho fotku. „Není to smažka. Je
to dealer, alespoň podle mého soudu.“
Přistoupila jsem blíž, nastavila mu telefon a ujistila se, že si ho
důkladně prohlédl.
Čekala jsem, že Morgan obrátí oči v sloup a řekne mi, že
Cermaka nikdy neviděl. Čekala jsem, že bude mít k mému
vyšetřování kousavé poznámky.
 Co jsem však nečekala, byl jeho vytřeštěný výraz. Ztuhl, narovnal
ramena a zatnul čelist. Něco věděl. „Tys ho viděl,“ řekla jsem dřív,
než to stihl popřít nebo opět nasadit neprůhledný výraz. Přesto mu
trvalo minutu, než odpověděl.
„Před šesti měsíci. Celina nikdy nepouštěla lidi do Domu,
dokonce ještě předtím, než to zakázal Tate. Byl jsem na cestě sem
nahoru, protože jsem s ní potřeboval mluvit – už si nepamatuju, kvůli
čemu. On – tenhle Cermak, jak říkáš – zrovna vycházel z kanceláře.
Zeptal jsem se jí, co je zač. Bylo divné, že byl v Domě.“
Takže Celina se s mužem prodávajícím véčko setkala ve svém
vlastním Domě. To bylo sice dobré, ale byl to pořád nepřímý důkaz.
Ať tak nebo tak, Morgana to očividně rozhodilo, začal si něco
spojovat v hlavě, a to ho znepokojilo. Zavřel oči, potom si promnul
rukama tvář a spojil ruce za hlavou. „Jestli máš pravdu, tak mě to
opravdu, ale opravdu naštve.“
„Já nechci mít pravdu,“ ujistila jsem ho. „Chci být ta, která
spřádá směšné teorie. Nechci, aby Celina komplikovala tvou práci –
nebo mou.“
Zabručel a odvrátil se. Nebyl připraven podělit se se mnou o to,
co věděl. Nechala jsem mu prostor, šla na druhou stranu kanceláře,
kde byl z obrovského okna výhled na vkusně navržený dvůr.
„Co o něm Celina říkala?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Že je to dodavatel Domu.“
A všechno do sebe zapadlo. „A jakožto Sekundant jsi měl na
starosti výběr obchodních partnerů, co?“ Morgan se na mě podíval a
pochmurně přikývl. „To je další důvod, proč bylo divné, že tu byl.
Myslel jsem si, že se prostě jedná o nějaký speciální projekt.
Kouknul jsem do účtů – všechno bylo v pořádku. Všechny finance
souhlasily. Ale žádný obchodník navíc tam uveden nebyl.“
„Takže od něj nic konkrétního nedostala. Tedy podle účetní
knihy.“ Morgan kývl.
„Co jiného by s Pauliem Cermakem chtěla podnikat? Chci říct, že
i kdyby spolu jeli v těch drogách, proč by měla zájem na tom, aby
prodával drogy upírům? Potřebuje peníze?“
Morgan zakroutil hlavou. „Jako členka Greenwichského prezidia
pobírá prebendy, a taky už je naživu velmi dlouho.“
 „Složené úročení?“
„Složené úročení,“ potvrdil.
O peníze jí tedy nešlo. „Možná jde o drogu samotnou,“ nadhodila
jsem. „Cermak řekl, že to znamená ‚veritas‘, latinsky pravda. Prý to
působí tak, že se upíři cítí víc sami sebou.“
Morgan se zamračil a přemýšlel. „Celina byla vždycky
přesvědčená, že vztahy mezi lidmi a upíry naberou katastrofální
obrat. Jen si myslela, že z toho vyjde jako vítězka.“
„Proto usilovala o přízeň lidí? Aby uspíšila konec jejich
nadvlády?“
Pokrčil rameny. „Možná. Ale pokud jde o véčko, tak nevím. Jestli
chtěla opravdovější upíry, proč nedovolovala Navarrům pít od lidí?“
Protože kdyby to dovolila, pomyslela jsem si, nemohla by
démonizovat Cadogany. Po jejím motivu jsme každopádně mohli
pátrat později. Teď jsme potřebovali důkaz.
Minutu jsem zírala na podlahu a snažila se vymyslet, jestli mi
něco neuniklo. Ale nic mě nenapadalo, ačkoli jsem tak moc toužila
po nějaké vyčerpávající odpovědi na všechny své otázky týkající se
véčka. Když jsem znovu vzhlédla k Morganovi, zjistila jsem, že na
mně visí očima a kupodivu si vůbec nehlídá výraz v obličeji.
„Copak je?“
Vrhl na mě strohý pohled a já vytušila, že si asi vzpomněl na
náklonnost ke mně, kterou jsem neopětovala. Teď byla vhodná doba
odstřihnout ten proud myšlenek.
„Měla bych jít,“ řekla jsem. „Musím se převléknout.“
„Bereš s sebou svého drahého?“
„Dočkám se někdy toho, že se mě přestaneš vyptávat na Ethana?“
„Jen když tě přestane rozčilovat, že se ptám.“
„To se asi nedočkáš.“
„Tak vidíš.“
Chvíli jsme na sebe tiše koukali a já si všimla záchvěvu úsměvu v
jeho tváři. Jestli se on umí přenést přes zlost, mohla bych se taky
chovat hezky.
Zamířila jsem ke dveřím. „Ty jsi takový komik.“
„Snažím se, Merit. Opravdu ano.“
„Dobrou noc, Morgane.“
 „Jen na hodinu,“ připomněl mi a já zavřela dveře a šla zpátky ke
schodům.
Když jsem došla do prvního patra, stála ve foyer pořád ta tlupa
obchodníků a netrpělivě se tam mlela, než na ně dojde řada u Nadie.
Doufala jsem, že mají s personálem Navarrského Domu více
trpělivosti než já.
Když jsem se vrátila do Domu, potkala jsem u dveří Ethana s
Lucem.
Podívala jsem se na Ethana, připravená naposledy převyprávět
svůj příběh. Upřímně, být aktivní Ochránkyní znamenalo opakovat
tytéž informace znovu a znovu a znovu. Ale tohle byla věc, která se
říct prostě musela, a tak jsem to překousla a konala svou povinnost.
„Paulie Cermak je pravděpodobně zapletený do obchodu s
drogami a nijak zvlášť se tím netají. Říká, že je jen pěšák. Bydlí v
docela příšerném baráku, ale v garáži má perfektního lesklého
mustanga.“
Už jsem málem vysypala i zbytek, ale potom jsem se na Ethana
podívala s otázkou v očích: Můžu mu to říct? Můžu obvinit členku
Greenwichského prezidia poté, co ho Darius vyplísnil, jak jsem se
domnívala? Nebo ho tím postavím do ještě horší pozice?
„V tuto chvíli,“ řekl tiše, „trocha upřímnosti neuškodí.“
„V tom případě jsem šla k Navarrům a ukázala Morganovi
obrázek Cermaka. Před šesti měsíci viděl Morgan Paulieho vycházet
ze Celininy kanceláře. Nazvala ho ‚dodavatelem‘.“ Pozorně jsem
sledovala Ethanův výraz a nebyla si jistá, zda tam vidím úlevu nebo
úzkost. Ta novina byla špatná i dobrá zároveň – měli jsme tu svědka,
který možná spojoval Celinu s mužem prodávajícím véčko, ale šlo o
Celinu. Pokud šlo o Greenwichské prezidium, byla z obliga.
Luc se ostražitě rozhlédl kolem sebe, potom ztišil hlas, jako by
čekal, že sem každou chvíli nakráčí Darius a v ruce bude mít pokyn k
nucené správě. „Takže Celina a Paulie se znají,“ řekl Luc. „Tím se
zvyšuje pravděpodobnost, že Celina byla ta ‚Marie‘ viděná lidmi a ta
žena v autě.“
„Jenže to nemůžeme dokázat,“ řekl Ethan a strčil ruce do kapes.
„Říkám to hodně nerad, ale to, že Paulie a Celina se před půl rokem
setkali, ještě neznamená, že se Celina aktivně podílí na organizování
mejdanů a distribuci véčka.“
„A je nepravděpodobné, že by nám vyšla vstříc a donesla nám
důkaz až pod nos,“ řekl Luc. „To je fakt,“ souhlasila jsem a v hlavě
už se mi rodil plán. „Což je přesně důvod, proč ji potřebujeme
vykouřit ven.“
Ethan se na mě rychle podíval. „Vykouřit ven?“
„Dokázat, že Paulie a Celina jsou ve spojení. Dostat se přes něj k
Celině, vylákat ji a dokázat, že se angažuje v distribuci véčka a
organizaci mejdanů a že tomu úsilí napomáhá.“
„A jak to chceš udělat?“ zeptal se Ethan. „Na jakou návnadu ji
chceš přivábit?“ Odpověď byla nasnadě. „Na sebe.“
Ticho.
„Koukám, že ses hodně vžila do své pozice,“ podotkl suše Ethan.
„A že jsi ochotná vzít na sebe riziko pro dobro Domu.“
„Moc dobře vím, že mi může pořádně pocuchat fasádu. Tím, že
to vím, se riziko snižuje, i když se mu nedá úplně vyhnout.“
„Jsi silnější, než když jste se setkaly naposledy,“ poznamenal.
„Od té doby jsi přemohla kožoměnce.“
„Ona mě skolila jediným kopancem do prsou,“ řekla jsem a při té
vzpomínce mě zabolela žebra. „Ale o to nejde. Ona je mnou z
nějakého nepochopitelného důvodu fascinována, a jestli jí Paulie
řekne, že na ni někde čekám, pravděpodobně využije příležitosti.“
Ethan se zamračil. „To je nejspíš pravda.“
„Musím to udělat,“ řekla jsem. „Už jsme potvrdili Paulieho
identitu a víme, že má se Celinou něco společného. Ale šíření a
distribuci véčka nezastavíme, dokud neseženeme důkaz, abychom ho
předložili Tateovi. Nemusíme ho přece předkládat prezidiu,“
upozornila jsem Ethana. „Stačí, když dáme Tateovi dost informací k
usvědčení Paulieho a Celiny, a zbytek dořeší chicagská policie. Když
se nemůžeme spolehnout na to, že ji potrestá prezidium,“ dodala
jsem tiše, „tak k tomu dopomůžeme Tateovi.“
„Má pravdu, chlape,“ souhlasil tiše Luc. „Ona je náš nejlepší
prostředek, jak vytáhnout Celinu z doupěte.“
Ethan po chvíli kývl. „Pracuj na svém plánu, Ochránkyně.“
Poklepal na hodinky. „Nejdřív se ale běž obléknout.“
 V té chvíli jsem si uvědomila, že on už je připravený na večeři a
oblečený do perfektně padnoucího černého obleku s úzkou černou
kravatou. To znamenalo, že na mě bude muset čekat.
„Půjdu se převléknout,“ souhlasila jsem. A taky jsem chtěla
nahoře použít telefonní číslo, které mi dal Jeff a poslat zprávu
Pauliemu Cermakovi.
Tak nebo tak jsem si řekla, že ji najdu. Ať jde prezidium k čertu.
Já ji zastavím.
*.*.*
Překvapivě jsem tentokrát na dveřích nenašla pověšené žádné
šaty. Při posledních několika společenských událostech, které jsem
navštívila s Ethanem, mi většinou dal luxusní, dekadentní šaty,
zřejmě abych neztrapňovala Dům svými obvyklými džíny a tílky.
Nejdřív mě tohle gesto uráželo. Ale i já, která horuju pro džínovinu a
pumy, občas uvítám dobře střižené šaty, když se naskytnou.
Tentokrát na dveřích nebylo nic kromě tabule na vzkazy a v
šatníku visela jen moje obvyklá garderóba. Ach jo. Asi to tak bude
nejlepší. Neměla jsem čas být tou holkou, která potřebuje něco od
Lanvina, aby vůbec mohla odejít z Domu.
Když jsem neměla žádnou novou možnost, umyla jsem se a
oblékla do jedněch ze starších šatů, které mi Ethan daroval. Byly to
černé, po kolena dlouhé koktejlky, s živůtkem bez rukávů a volnou
sukní a vodorovným nabíráním odshora dolů.
Zvolila jsem černé lodičky, také od Ethana, a pod sukni
nezapomněla dát pouzdro s dýkou, která patřila na stehno. Jediným
šperkem byl cadoganský medailon a vlasy jsem nechala rozpuštěné,
tmavou střapatou ofinu do čela.
Když jsem byla hotová, napsala jsem zprávu Pauliemu
Cermakovi.
„ŘEKNETE MARII, ZE JSEM PŘIPRAVENA SE S NÍ
SETKAT.“
Odeslala jsem to a strčila telefon do malého černého psaníčka.
Byl čas na hraní s klukama.
 KAPITOLA 19

a VÍNEČKO RUDÉ
Naše večeře se konala v jiné místnosti, do níž se rovněž
vstupovalo z atria. Byl to prostor téměř tak velký jako kancelář. Tady
to však vypadalo jako místnost určená pro zvláštní příležitosti:
dneska večer stál v prostředku jediný obdélníkový stůl a kolem něj
hrstka moderních židlí.
Gabriel Keene, hlava Severoamerické centrální smečky
kožoměnců, stál u stolu se svou ženou Tonyou. Mistři šli k židlím a
očividně už se s nimi pozdravili, takže jsem byla na řadě. Šla jsem k
nim, ignorovala upíry za sebou i ostatní v místnosti. Nenazvala bych
Gabriela s Tonyou vysloveně přáteli, ale Gabriel do věcí viděl určitě
líp než Darius, což jsem dokázala ocenit.
„Tuším, že jsou na místě gratulace,“ řekla jsem a na oba se
usmála.
Gabriel byl chlap, jak se patří, velký, svalnatý, se sluncem
vyšisovanými vlasy a medovýma očima, a taky měl zálibu v kůži a
kvalitních motorkách, ale jeho tvář nyní zářila rodičovskou pýchou.
„Doma máme krásného chlapečka,“ potvrdil. „Děkujeme za
blahopřání.“
„Bylo od vás hezké, že jste se k nám dnes večer připojili,“ řekla
jsem s rošťáckým úsměvem. „Je mi jasné, že byste mnohem radši
trávili večer se synem než ve společnosti upírů.“
Gabriel vrhl nedůvěřivý pohled na Daria a ostatní. Chápala jsem
ten pocit. „V životě jsou věci, které udělat potřebujeme,“ řekl, „a
věci, které udělat musíme. Nečekám však, že se zdržíme dlouho.“
Tonya s úsměvem vylovila z psaníčka malou peněženku. „Kdo by
tuhle tvářičku mohl na dlouho opustit?“ Nastavila mi malou fotku
skutečně rozkošného děťátka v modrém overalu. Gabriel se při
pohledu na ten obrázek usmíval. Byl očividně v sedmém nebi.
V jeho očích byla mocná pýcha a láska, ale když ke mně zvedl
pohled, vyčetla jsem z něj i náznak strachu. Toho, který pramení z
toho, když někoho milujete tolik, že vás to až tíží, div ne drtí. Strach
z možné ztráty, raněného srdce a z toho, že byste mohli přijít o věc,
kterou jste tak pracně přivedli na svět. Asi rodičovský strach, jen
umocněný faktem, že být vůdcem – apexem – smečky bylo dědičné.
Connor se narodil jako princ mezi vlky. Přišel na svět pod pláštíkem
moci, ale také s tíhou zodpovědnosti, které zatím ani zdaleka nemohl
rozumět. Pro Gabriela to muselo být těžké břímě, když věděl, jakou
zodpovědnost jednou vloží na bedra svého dítěte.
„Zvládneš to s ním,“ zašeptala jsem. Netušila jsem, zda ta slova
byla dost elegantní, ale zdála se mi správná. A Gabrielovo malé
kývnutí mi napovědělo, že jsem opravdu neřekla nic nepatřičného.
„Jak se věci jinak mají?“
„No, k vědeckým experimentům nás nezneužívají,“ poznamenal
suše Gabriel. „To je aspoň malé vítězství.“ Jednou z jeho obav,
pokud šlo o vyjevení existence kožoměnců před světem, bylo to, že
se stanou obětí vojenského nebo lékařského výzkumu – podobné
věci, jaké vídáte ve filmech o monstrech a v hororech. Nebyla to
příjemná představa a já s radostí slyšela, že se to nevyplnilo.
„Ne že bych si myslel, že lidé v nás nevidí hrozbu,“ dodal. „Jen si
nejsou tak úplně jistí, co si s námi počít.“
Kožoměnci se všeobecně považuji za nejmocnější nadpřirozené
bytosti, alespoň z těch skupin, které jsem dosud znala.
„A kožoměnci, kteří napadli Dům?“
Jeho obličej potemněl. „Odpykávají si trest stejně jako každý jiný
normální lidský kriminálník.“ Ušklíbla jsem se a Scott tleskl. „Vítejte
všichni v Domě Greyů. Vážím si vaší zdejší účasti a doufám, že tohle
může být krok k přátelství mezi námi. Můžeme se pustit do jídla?“
Než jsme stihli odpovědět, do místnosti začali proudit muži a
ženy v bílých kuchařských mundúrech a nesli podnosy se stříbrnými
poklopy. Posadila jsem se vedle Ethana a před námi už přistávaly
tácy. Dva upíři cestovali kolem stolu s karafami s citronovou vodou a
lahvemi tmavě červeného vína a nalévali upírům dle jejich přání. Jen
Ethan, Jonah a já jsme se rozhodli pro víno; myslím, že jsme
potřebovali drink víc než ostatní.
Jiní upíři zvedali poklopy, pod nimiž se skrývalo maso,
popsatelné jako „Predátorovo potěšení“: hřbety, pečínky, kotlety.
Párky, steaky, filety. Všechno vyskládané s uměleckou přesností.
Ach, a nechyběl ani bok. Malé kulaté brambůrky, kukuřice a nějaký
salát s obilnými klíčky. Jenže v místnosti plné upírů a kožoměnců –
lidmi považovaných za predátory – se masožravé choutky nedaly
popřít.
Můj žaludek se v tu chvíli rozhodl zakručet tak, že se to div
nerozlehlo kolem.
Začaly mi hořet tváře a všechny oči se stočily ke mně. Zlehka
jsem se usmála.
Gabriel mi úsměv oplatil, potom pozvedl sklenku s vodou, když
kuchaři odešli. „Děkuji vám, pane Greyi, za příležitost sdílet s vámi
chléb i maso. Toto je pro nás významné gesto a doufáme, že naše
rodiny budou spolu i nadále, v nadcházejících letech, vycházet v
míru.“
„Pravda, pravda,“ řekl Darius a rovněž pozvedl sklenku. „Jsme
nyní sousedy v tomto krásném městě a doufáme, že dny svárů již
minuly a že budeme spolupracovat v míru a věrnosti i v
nadcházejících tisíciletích.“
Gabriel zdvořile pokývl hlavou a opět pozvedl sklenku, ale k
věrnosti se zrovna nezavázal. Upíři sbírali formální sliby věrnosti
jako baseballové kartičky; kožoměnci po něčem takovém nešíleli.
„A jelikož bych rád, aby se Merit zaměřila spíše na jídlo než na
mě,“ řekl Gabriel a zamrkal, „přestaňme mluvit a začněme jíst.“
Ale samozřejmě, to by bylo příliš jednoduché.

Nevím, proč mě překvapilo, že Scott přichystal takovouhle

hostinu. Ten muž miloval Cubs, měl úžasný Dům, přeměněný ze
skladu, a bar jeho Domu byl podnik U Bensona. Ta fakta přímo
křičela, že je to kvalitní Mistr.
Jídlo nebylo výjimkou. Samé vybrané kousky masa, které by
hostům naservíroval možná i můj přehnaně náročný otec. Bylo tak
křehké, že nůž nebyl skoro potřeba, a zvenčí mělo dokonalou
kůrčičku. Líp už to nešlo, zvláště pro skupinu predátorů.
Ruku na srdce: kdybych byla chlap, dojedla bych talíř, rozvalila
se na židli a rozepnula si poklopec. Jídlo, které si zasloužilo nerušené
trávení.
Bohužel mi nebylo přáno.
 Právě jsem si srkla vína a zapitvořila se, jak bylo suché, když
vtom se na druhém konci místnosti rozletěly dveře. Dovnitř se
přihnalo pět upírů, někteří v černém pouličním oblečení, ale dva měli
na sobě modrožluté hokejové dresy s velkým nápisem „DŮM
GREYŮ“ vpředu. Všichni měli v rukou meče a hrozivý výraz v
obličeji.
„Takhle s námi jednáš?“ zeptal se jeden z greyovských upírů,
který měl na sobě číslo třicet dva. „Nějakej zasranej kožoměnec a
jeho čubka budou žrát jako králové?“
Ten na druhé straně měl dres s číslem dvacet sedm. „A taky
Greenwichský prezidium? Tady ve Státech se všechno sere a my
předhazujeme steak upírovi z Británie? To se ti zdá správný?“
Během několika vteřin jsem měla dýku v ruce. A nebyla jsem
jediná, kdo byl v pohotovosti.
Scott Grey vyskočil ze židle a kráčel na konec stolu. „Matte,
Drew, ustupte, sakra. Dejte ty meče dolů a mazejte zpátky ke
dveřím.“
Greyovští upíři zaváhali, zřejmě vlivem nějakého Mistrovského
kouzla, které na ně Scott uplatnil. Jenže zbytek vypadal, že to na něj
nepůsobí.
Opatrně jsem vstala a šla k nim, točila jsem dýkou v dlani a
nervozita stoupala. Všech pět upírů mělo vratké nohy, jejich pohyby
byly podivné, oči těkaly po místnosti. Jak jsem se blížila víc a víc,
jejich oči mi prozradily příčinu: byly téměř úplně stříbrné.
„Scotte, je to véčko,“ upozornila jsem ho.
„Nějaké snadné řešení, jak je zvládnout?“ zavolal na mě.
„Bez čaroděje ne,“ řekla jsem. „Budeme je muset sejmout starým
dobrým způsobem.“
„Pak to uděláme,“ řekl Ethan, přistoupil ke mně a v ruce měl nůž,
který vzal ze stolu.
„Je od tebe hezké, že se taky zapojíš, Sullivane,“ škádlila jsem ho
a pohledem sledovala upíry, kteří se rozprostřeli v řadě, připravení se
rvát, ať to stojí, co to stojí. A s Dariem, apexem a třemi Mistry v
místnosti to bude hodně vysoká cena.
„Tak pojď, starouši,“ řekla třicet dvojka. „Chceš se rvát s
vlastními upíry? Chceš se přidat na jeho stranu místo na naši?“
 „Můj pane,“ řekl Jonah, „jako tvůj kapitán tě žádám, abys zaujal
bezpečnější pozici.“
„Žádej, co chceš, zrzku,“ řekl Scott s neveselým úsměvem na
tváři. „Ale to mi nezabrání v tom, abych tyhle blbce umravnil.
Dostanou to odměnou za to, že jedou na véčku.“
Plně s ním souhlasím, Ochránkyně, řekl mi Ethan beze slov.
Myslím, že mě nechtěl nechat dohadovat se o tom, že by se do toho
neměl plést.
Upíři z Domu Greyů se zdáli stejně horliví do rvačky. „A, jdi k
čertu, vole,“ řekla sedmadvacítka.
„Jen když půjdeš se mnou,“ řekl Scott příjemně a než uplynula
další vteřina, vypuklo násilí. Jonah a Scott se vrhli na greyovské
upíry. Gabriel, Darius a Tonya se do toho nemotali. To znamená, že
Zbloudilí připadli mně, Ethanovi a Morganovi.
„Beru si toho uprostřed,“ zvolala jsem.
„Nám zbývají ti dva,“ řekl Ethan. „Greere, vem si toho nalevo.“
A s tím jsme se dali do pohybu. Proklouzla jsem mezi těmi, kteří
patřili k Domu, k rozzuřenému Zbloudilému za nimi. Oči měl stejně
stříbrné jako Greyové. Byl to hromotluk, na spáncích se mu perlil
pot, jak bojoval s účinkem drogy. Ale tenhle chlápek neřešil, jestli
jeho tok žene vztek nebo droga. Vycenil zuby a vyrazil.
Musela jsem uznat, že byl rychlejší, než jsem u jeho zavalitého
těla čekala. Pohyboval se jako pavouk – celou váhu nesly malé
kmitající nožky.
Ohnal se mečem a pohyboval se při tom jako cvičený bojovník.
Zablokovala jsem čepel svou dýkou, ale špatně jsem odhadla jeho
rychlost a ucítila na hřbetu ruky mrazivě pálivou bolest. Vzduchem
zavoněla moje vlastní krev a nakopla mé upíří instinkty.
Shlédla jsem a viděla tenkou rudou čáru. Jen několik centimetrů
dlouhou a ne moc hlubokou. Rána šla šikmo, ale pálila pěkně.
„Nic moc,“ řekla jsem, udělala otočku a dýkou mu rozřízla přední
část košile. Zamumlal několik peprných frází, ale uskočil. Zůstala
jsem v ofenzívě, chtěla jsem mu to co nejvíc znepříjemnit, o nejvíce
ho vyvést z rovnováhy, a zatím čekat na šanci ho sejmout.
„Myslíš, že jsi lepší než ostatní?“ zamumlal, zvedl meč nad hlavu
a sekl dolů. Uskočila jsem mu z cesty, ale podpatek mi uvízl v suku v
prkenné podlaze. Klopýtla jsem pozpátku, vrazila do jednoho z
obrovských dřevěných sloupů a musela se zachytit rukou.
V hlavě se mi rozlehl Ethanův starostlivý hlas. Ochránkyně.
Jsem v pohodě, ubezpečila jsem ho a skopla boty. Upír nemusel
bojovat v jehlových podpatcích.
Když jsem se zase narovnala, nadhodila jsem si dýku v ruce a
zírala na upíra. „Co jsi říkal?“
„Čubko,“ zařval a neohrabaně švihl katanou před tělem, což by se
lépe hodilo pro široký meč než jemnou japonskou ocel. A já se
přikrčila a ucítila, jak se sloup otřásl, když do něj katana narazila – a
zůstala tam trčet. Jaké plýtvání.
Vytočila jsem se pod ním a on pustil rukojeť a začal couvat s
očima vyvalenýma, najednou si vědom toho, že po něm jde
Ochránkyně z Cadoganského Domu.
Možná že droga přestávala působit.
„Budu k tobě férová,“ řekla jsem a dala dýku na stranu. „Tohle
teď odhodím, abychom si mohli dát spravedlivý boj.“
Když jsem ocel odhodila, uviděla jsem v jeho výrazu úlevu. A
když stočil oči k dýce, točící se po podlaze, zasáhla jsem. Udělala
jsem výkop s otočkou a trefila ho do hlavy. Šel tvrdě k zemi jako
pytel upířích brambor, potom se trochu odrazil a konečně se převalil
a přestal se hýbat. Takovýhle kop nebyl v koktejlových šatech nic
pro dámu, ale byl rozhodně účinný.
Když byl můj Zbloudilý venku ze hry, podívala jsem se na
Ethana. Zrovna s tím svým praštil o podlahu chvatem z juda. Když
chlap ležel, Ethan ho dorazil loktem mířeným do krku.
Jakmile se upír přestal hýbat, vzhlédl Ethan ke mně a všiml si, že
můj chlap je mimo. Kop ze strany? zeptal se.
Je to klasika, řekla jsem a vzhlédla. Zbytek těch, co nám zkazili
večeři, byl také už vyřízen, takže teď leželi všichni v bezvědomí na
podlaze.
Jonah se rozhlédl po místnosti a zastavil se pohledem na mně.
„Jsi v pořádku?“ naznačil ústy. Kývla jsem. Tohle už se rozhodně
zdálo velmi osobní.
„Scotte,“ zvolal Darius. „Co to ksakru bylo?“
 Než mohl Scott odpovědět, vložila jsem se do toho já. „Račte
prominout, pane, ale tohle je těch pár nezvedenců, kteří porušili
pravidla.“

Scottovi strážci, včetně Jonahových přátel Jeremyho a Dannyho,

vtrhli do místnosti okamžik poté a vytáhli závisláky v bezvědomí.
Katana zůstala zaseknutá ve sloupu – viditelný důkaz ro ostatní v
Domě, kteří by mohli být tak hloupí a vyzkoušet véčko.
Rozloučili jsme se s Gabrielem a Tonyou, kteří pochopitelně
opustili Dům, jakmile byl vzduch čistý. Scott doprovodil nás ostatní
do atria, zatímco se uklízely zbytky od večeře. Charlie a Darius stáli
tiše pospolu, Morgan stál sám. Já byla vedle Ethana, když se Scott s
Jonahem vydali směrem k nám. Scott těkal pohledem mezi námi
dvěma. „Díky za asistenci.“
Ethan velkoryse kývl. „Bohužel se to stává i těm nejlepším z
nás.“
„Jak jsou na tom ti upíři?“ zeptala jsem se.
„Jsou pořád v bezvědomí. Momentálně jsou na ošetřovně a pod
dohledem. Až se proberou, budeme mít sáhodlouhý rozhovor o
drogách a zodpovědnosti.“
„Znal jsi je dobře?“ zeptala jsem se.
„Jen jako uchazeče o členství v Domě,“ řekl Scott. „Jsou to
relativně nováčci. Členové iniciační třídy.“
„Co znamená nováček v nesmrtelných poměrech?“ zeptala jsem
se.
S jedním koutkem Scottových úst si pohrával úsměv. „Cokoli
mladšího než deset let.“ Což ze mě činilo upíří nemluvně.
Ethan loupl očima po Dariovi, který teď udílel jakési instrukce
Charliemu, jenž si je zapisoval do tabletu. „Myslíš, že teď považuje
tu hrozbu za reálnější?“
„Prezidium má k těmhle věcem divný přístup. Pořád si nejsem
jistý, jestli v nás i teď nevidí něco jiného než potížisty. Skřípající
brzdy, které ho vyrušují ze skutečné práce ve Spojeném království.“
„Budeš pátrat?“
Scott vydechl. „Toť otázka. Jde o problém mého Domu. Musí se
řešit.“
 „A když zjistíš, že s tím má něco společného Celina?“
„Potom k tomuhle hovoru nedošlo, ale chicagské Domy
souhlasily, že se tiše vyrovnají s problémem.“ Scott a Ethan se na
sebe dívali, dokud Scott nenatáhl ruku. Ethan jí potřásl a dohoda byla
uzavřena. Scott ukázal ke své kanceláři. „Na chvíli promluvím se
svými strážemi. Myslím, že Darius s námi bude chtít mluvit, ještě
než odejdete.“
„Počkáme tu,“ souhlasil Ethan.
„Myslím, že Luc měl pravdu,“ dodal, když byli mimo doslech.
„Už tě jen tak nepřemůžu.“
„Právě jsem přemohla upíra dvakrát těžšího, než jsem já, a to v
koktejlkách a na jehlách.
„Myslím, že bych si za to něco zasloužila.“
„Opravdu?“ zeptal se.
V tu chvíli jsem to poprvé ucítila – varování někde hluboko v
kostech, že něco není v pořádku. Ale ignorovala jsem to a
provokovala ho dál.
„Ano,“ řekla jsem statečně. „Máš štěstí, že jsem tu byla a
pomohla ti.“
„Štěstí? Myslím, že jsem svého nepřítele přemohl, Merit. Možná
bys měla ty mně poděkovat za asistenci.“ Přejel očima po mém těle
nahoru a dolů. „Myslím, že vím o malém projevu vděku.“
Krev mi začala bušit v uších, kůže se začala náhle rozehřívat.
Nepochybovala jsem o tom, že mám stříbrné oči, ale bylo mi to fuk.
Strčila jsem prst do ouška na jeho pásku a přitáhla si ho blíž. „Co jsi
myslel?“
Jeho oči se změnily, ze zornic zůstaly černé tečky na rtuťovitých
duhovkách. Začal se pohybovat vpřed, tlačil mě pozpátku a nepřestal,
dokud jsem nebyla doslova zády na cihlové zdi atria.
Než jsem stihla něco namítnout, byly jeho ruce na mém obličeji a
jeho ústa na mých. Rty se dožadovaly mých úst a hladově, nenasytně
mě líbaly.
V jakési vzdálené části mozku mě napadlo, že je divné, že mě
Ethan líbá v cizím Domě. Ale i když to bylo divné, krev se mi začala
rozehřívat a vařit tak, jak jsem to ještě nikdy nezažila. Svrběla mě
pod kůží, adrenalin se mi hnal žilami, jako bych pořád ještě bojovala
s upíry od Greyů.
„Ethane,“ vypravila jsem ze sebe a chtěla ho varovat, i když jsem
ho nechala, ať mě líbá uprostřed Domu Greyů. Změnil taktiku, líbal
teď pomalu, lenivě, než konečně zase otevřel oči a podíval se na mě.
Jeho pohled se omlouval.
„Něco je… špatně.“
Kývla jsem a věděla, že si myslí, že tohle není jen láska nebo
chtíč, ale jiný druh síly, ale ta myšlenka byla vzdálená a ta žhavá
potřeba tu byla.
A byla naléhavá.
Intenzivní.
Nechala jsem hlavu spadnout na stranu, víčka mžikala v jasné
výzvě.
„Potřebuješ ode mě něco?“ Jeho hlas byl tichý, spíš jako varovné
vrčení tygra než otázka upíra.
Polkla jsem a kývla. Cítila jsem se jako puberťačka při prvním
tanci. Neznala jsem hudbu, neuměla jsem kroky, ale emoce byly tak
základní, tak zásadní, že bylo nemožné tančit nějak nesprávně.
Ethan pozvedl ruku k mému krku a z pouhého doteku jeho prstů
se mi málem podlomila kolena. A než jsem se stihla zeptat, proč se
omlouvá, začal mě líbat. Jeho polibek byl pevný, naléhavý, pátravý.
Přitiskl se blíž, objal mě kolem zad a prohloubil ho. Mačkal se na
mě, zkoumal mě jazykem a já najednou cítila na břiše
nezaměnitelnou délku jeho erekce.
Měla bych být šokovaná. Měla jsem ho upozornit, že není vhodná
doba ani čas, že jsme viděli, jak zlé to může být.
Jenže s každým majetnickým zachrčením v jeho hrdle se naše
magie propletly. Magie, polibek i jeho majetnické prsty, to všechno
mě pohltilo. Přitáhla jsem ho k sobě, prsty jsem zajela do oušek
pásku u kalhot a vytáhla jsem se nahoru, aby ke mně jeho ústa lépe
mohla. Hladověla jsem po něm jako kdysi po krvi, ale tenhle hlad tu
byl teď. Byl naléhavý a volal po nasycení.
Láska byla nebezpečná droga.
 Ach, bože. To bylo ono. Ethana nepřemohla láska ani chtíč ani
náhlé románové zjištění, že mě musí mít tady a teď. Tohle byla
agrese, i když v mírně odlišné variaci, než jak jsme ji viděli dříve.
„Ethane, myslím, že nás někdo zdrogoval.“
Ignoroval mě a místo toho vrčel a zaplétal prsty do mých vlasů.
Srdce mi klopýtlo, tentokrát ne touhou, ale strachy, protože to vrčení
se změnilo. Bylo zákeřnější.
Změnila jsem taktiku, dala jsem mu telepatický rozkaz a doufala,
že prorazí drogovou mlhou až do té části mozku, která ještě
fungovala. Ethane, přestaň.
„Co?“ zeptal se.
„Myslím, že nás někdo zdrogoval. Někdo nám podstrčil véčko.
Možná do jídla?“
Projela mnou vlna horkého, pichlavého hněvu. Zavřela jsem oči,
sevřela ruce v pěst a mačkala, dokud mi bolest v dlaních nedovolila
zpomalit splašenou mysl.
„Vztek se projevil jinak,“ řekl zastřeným hlasem. „Možná jiná
dávka. Možná v některém z těch mas?“ Zakroutila jsem hlavou.
„Víno,“ odpověděla jsem. „Myslím, že to bylo v tom vínu. Chutnalo
divně. Bylo opravdu hodně hořké.“
„Kdo další to víno pil?“
Přemýšlela jsem. Měla jsem ho já a pak Ethan. A jediná osoba,
která si ho dala s námi, byl Jonah. Ale ani jsem to Ethanovi nemusela
říkat.
Oba jsme vzhlédli, protože Jonah vyrazil z listoví před námi.
Očima, nyní již stříbrnýma, propichoval Ethana.
„To od tebe není hezké, že se ani nepodělíš.“
Ethan zavrčel z hloubi hrdla, což bylo varování pro Jonaha. „Já se
nedělím.“
Jonah mlaskl. „To bys měl. Život je o tolik zajímavější, když si
všichni ochutnáme, nemyslíš?“ Už jsem slyšela o dívkách, které jsou
štěstím bez sebe, když se o ně chlapi rvou, ale mě nelákal pocit, že
jsem něčí majetek.
„Já nepatřím nikomu, abyste se o mě takhle handrkovali,“ řekla
jsem.
„Ale mohla bys,“ odvětil Jonah.
 Je to jen véčko, upozornila jsem Ethana telepaticky. Měl taky
víno.
„Bez ohledu na příčinu by se měl raději chovat slušně,“ procedil
Ethan mezi zuby. Shlížel na Jonaha a vycenil tesáky. Byli přibližně
stejně velcí i podobně stavění. Ethan byl hezčí než Jonah, ale byli by
vyrovnanými soupeři nebýt Ethanovy pozice, která by určitě
Jonahovi přivodila horší potíže, než jaké by si ten boj zasloužil.
„Jonahu,“ varovala jsem ho a postavila se mu. „Ustup.“
Jenže on místo toho vycenil na Ethana zuby a zasyčel na
znamení, že našel kořist a nehodlá se jí jen tak vzdát.
Nebyla jsem si jistá, odkud se ten náhlý zájem bere, ale vážně
jsem pochybovala o tom, že to nějak souvisí se mnou. Spíš Jonaha
přivábila magie, kterou jsme s Ethanem šířili do prostoru. A jak už u
véčka bývá zvykem, nesmyslně ho to rozzuřilo.
„No tak, Jonahu,“ naléhala jsem. „Musíš se stáhnout. Přece se
nechceš prát s Mistrem, obzvlášť když je tu Darius.“
Můj hlas žadonil a on se na mě podíval. Obočí měl svraštělé, jako
by se snažil rozluštit, proč stojí v atriu, připraven porvat se o
ženskou, kterou teprve nedávno začal respektovat, a ještě před větším
nedávnem si ji doopravdy oblíbil.
Ale Ethan si očividně nevšiml té sebereflexe a výhrůžně k němu
nakročil. „Ona je moje.“
Jonah zase přestal přemýšlet a sjel ho očima. „Tohle rozhodnutí
je na ní a mně se nezdá, že by se rozhodla.“
„Buď si jistý, že tebe si ani náhodou nevybere,“ zavrčel Ethan.
Jonah zvedl paži. Nastoupily mé vlastní instinkty, které měly na
prvním místě Ethanovu ochranu. „Zpátky, Jonahu,“ varovala jsem
ho, ale on se pořád nemohl oklepat z účinků véčka. Uskočil, aby se
mohl rozmáchnout. Natáhla jsem se po něm a chtěla ho odrazit, ale
on se slepě rozmáchl. Jako by se čas zpomalil, sledovala jsem, jak se
jeho pěst ke mně blíží a někdo se mě snažil odstrčit. Rána dopadla.
Světla zhasla.
 KAPITOLA 20

a KOCOVINA
Zamrkala jsem a čekala, až se místnost přestane točit. Koukala
jsem nahoru na průmyslový strop, vějířovité listy a kapradiny po
okrajích zorného pole. Nejspíš stále Dům Greyů.
Přede mnou se objevily zelené oči. „Co tvoje hlava?“
„Je jako střep.“
Začala jsem si sedat, ale Ethan mi položil ruku na rameno. „Pár
minut jsi byla v bezvědomí. Nepospíchej.“
„Co se stalo?“
„Snažila ses zabránit, aby mi Jonah dal pěstí, a on tě neúmyslně
trefil.“
Teď už jsem si vzpomínala. Dostala jsem se mezi Jonaha a
Ethana a schytala jsem to nejhůř.
Ethan se ke mně natáhl. „Dej mi ruku,“ řekl a druhou mi podepřel
záda. Sedla jsem si, zavřela oči a čekala, až závrať pomine.
Když jsem je konečně zase otevřela, Ethan mě chytil za bradu a
podíval se mi do očí. „Podívej se doleva,“ řekl, a když jsem to
udělala, dodal: „A teď doprava.“ Udělala jsem i to.
„Ten mi dal,“ řekla jsem a opatrně sáhla prstem na bouli vzadu na
hlavě. Vzhledem k rychlosti upířího hojení tam dlouho nevydrží, ale
prozatím bolela.
„To teda jo,“ souhlasil Ethan.
„Kde je?“
„Jonah? Scott ho strčil pod zámek, dokud se nepřesvědčí, že
droga přestala působit. Bylo to v tom vínu,“ dodal Ethan. „Podle
upírů z Domu Greyů sehnali véčko U Bensona, kde se o něj ochotně
dělili se skupinkou Zbloudilých.“
„Nepochybně ve jménu spolupráce mezi Domy,“ řekla jsem suše.
„Určitě. Upíři od Greyů taky prozradili, že tady dneska v noci
večeří Darius. Potom se vyhecovali tím, že lkali nad nespravedlností
prezidia.“
 „Tohle je asi pro Zbloudilé snadný argument,“ podotkla jsem.
„Zvláště když jsou všichni na véčku.“ Ethan kývl. „Přišli do Domu s
úmyslem pěkně to Dariovi vytmavit. Taky se vkradli do kuchyně s
extra dávkou a nasypali ji do vína. Chtěli, aby zažil, jaké to je být
skutečným upírem.“
„A ironie je, že zrovna Darius se ho vůbec nenapil.“
„Velká ironie. Ačkoli teď si je už plně vědom účinků véčka.“
Nade mnou se objevil dlouhý stín a potom promluvil hlas s
britským přízvukem. „Jak jí je?“
Vzhlédla jsem. Po mém boku stál Darius.
„Zvládne to,“ řekl Ethan, „i když myslím, že by pro ni bylo
nejlepší, kdyby zbytek noci strávila klidem na lůžku.“
„Myslím, že to je dobrý nápad,“ přitakal Darius. „Pár sklenek
krve by taky uspíšilo ozdravný proces.“ Ethan kývl. „A naše
vyšetřování véčka?“
„Postoj Greenwichského prezidia jsem jasně naznačil.“
„Otče –,“ spustil Ethan, ale Darius ho umlčel rukou.
„Ve hře je víc, Ethane, než to, o co hrajete se starostou. Starejte
se o svůj Dům; nechte pana Greye a pana Greera, ať se starají o svůj.
Zbytek není vaše starost, a to se týká i jakýchkoli současných členů
prezidia, je vám to jasné?“
Ethanovi zacukalo v čelisti, ale povedlo se mu kývnout.
„Samozřejmě, otče.“
Darius obřadně kývnul a potom se mdle usmál na mě. „Uzdravte
se rychle, Merit,“ řekl, načež se obrátil k odchodu a Charlie cupital
za ním.
„Chtěla bych domů,“ zašeptala jsem.
„Na tom se shodneme,“ řekl Ethan a pohledem sledoval svého
politického šéfa, jak mizí do lidské džungle. „Jdeme domů.“

Ethan trval na tom, že mě odnese k autu, což se zdálo stejnou

měrou směšné i romantické. Pro sebevědomou ženu nebylo moc
příjemné nechat se nosit jako dítě. Na druhou stranu ze mě Ethan
udělal upírku a spojení mezi námi zůstalo. Jeho vůně a dotek byly
uklidňující a nakonec jsem si jeho náruč užívala, i když to byla
provinilá slast.
 Když jsme byli u našeho Domu, protestovala jsem tak, že mě
nechal dojít zpátky nahoru do pokoje, ale zakázal mi z něj odejít. Šel
do kuchyně pro krev a já se zatím převlékla do jogínských kalhot a
trička Cubs a položila se na postel s hromadou polštářů pod bolavou
hlavou.
Ethan se vrátil s obrovským plastovým pohárkem s držákem,
takovým, jaký by si asi koupil řidič náklaďáku, aby si do něj nalil
celodenní dávku kofeinu.
„Menší už jsi nenašel?“
„Pokud jde o mrzutost, raději nepodceňuju tvůj potenciál,“ řekl,
posadil se na kraj mé postele podal mi ten kýbl.
Hekla jsem, ale vzala jsem si ho a začala pít z plastového brčka,
prostrčeného vrškem. Po chvíli jsem se odtáhla. „Je v té krvi
čokoládový sirup?“
Trochu mu zrůžověly tváře. „Myslel jsem, že ti trocha čokolády
udělá dobře.“
Čokoláda a krev bohužel nebyly chutnou kombinací. Ale prošel si
tolika potížemi, že jsem ho nechtěla zklamat.
„Děkuju,“ řekla jsem a dala si další povzbuzující doušek. „To
bylo opravdu ohleduplné.“
Kývl a zatímco jsem pila, jen tiše seděl. Srkala jsem, dokud jsem
neucítila, že ten vlčí hlad nemizí. Zavřela jsem oči a klesla na postel,
hlavou na stoh polštářů. Jakmile jsem byla vleže, zmocnilo se mě
vyčerpání.
„Jsem unavená, Ethane.“
„Byl to další dlouhý večer,“ řekl.
Zavrtěla jsem hlavou – jen trochu, aby mi nepraskla. „Není to jen
tím otřesem mozku. Je to prací. Nechtěla bych být policistkou. V tuto
chvíli si nejsem ani jistá, jestli vůbec chci dělat to, co dělám.“
„Nechat si ujít všechnu tu zábavu a vzrušení? Šanci zkontrolovat
si bezpečnostní záznamy a poprat se se zdrogovanými upíry?“
„A taky naštvat hlavu Greenwichského prezidia, kdybys náhodou
zapomněl.“
„Ach, ano. Kdo by si před necelým rokem pomyslel, když jsi
studovala, že se tvůj život vrtne tímhle směrem?“
 „Já určitě ne,“ řekla jsem. Znovu jsem otevřela oči a prohlédla si
ho. „Dokončíme to? Nebo uděláme, co se po nás chce?“
„Já nevím. Raději bych nevkládal osud do Tateových rukou.“
Ethan vzdychl a zakroužil rameny. „Když jsme byli pryč, Tate volal
do Domu. Informoval Malika o tom, že už ho unavuje, jak to
protahujeme, a řekl, že máme osmačtyřicet hodin, než na mě vydá
zatykač.“
„Úžasné,“ zamumlala jsem.
Podíval se na mě a oči se mu smaragdově leskly. „Měli bychom
si promluvit o tom líbání.“
Tentokrát jsem to byla já, kdo se začervenal. „A je o čem mluvit?
Byli jsme sjetí.“
Vrhl na mě příkrý pohled a já uhnula očima.
„Alespoň přiznej, že v tom bylo víc než jen drogy,“ řekl tiše.
Otočila jsem se, kousala se do rtu a přemýšlela o té ironii. Líbala
jsem se s Ethanem a on chce teď mluvit o našem vztahu. Teď jsme si
úplně vyměnili role.
„Je v tom víc,“ souhlasila jsem nakonec. „Ale přece víš, jak se
cítím.“
„A pořád ještě nejsi přesvědčená, že mé úmysly jsou šlechetné?“
Už tomu začínám věřit víc, pomyslela jsem si, ale jak mu to říct?
Jak to mohu přiznat, aniž bych zněla krutě, protože mu nevěřím plně
– a aniž bych riskovala své srdce tím, že se mu věřím, že mě už napůl
přesvědčil?
Sneslo se trapné ticho. Díky bohu změnil téma. „Co bys na mém
místě dělala s véčkem?“
„Nejsem ve tvé pozici.“
„Tak si představ, že bys byla,“ řekl. „Představ si, že máš pod
svou ochranou Dům upírů. Že nějaký byrokrat rozhodl, že nemáš
dovoleno řešit naléhavý problém, kterému tvůj Dům čelí, jenom
kvůli strachu, že to přiláká nežádoucí pozornost k samotné existenci
toho problému.“
Posadila jsem se a zkřížila pod sebou nohy. „Sám sis na tu otázku
odpověděl, ne? Bezpečnost tvých upírů je bezprostředně ohrožená a
časem by se k tomu mohlo přidružit politické riziko. Nejdřív vyřeš
bezprostřední hrozbu. Je lepší se omluvit po činu než žádat předem o
svolení.“
„A kdyby konečným důsledkem byla nucená správa Domu?“
„Potom můžeme jen doufat, že správce bude mít víc rozumu než
prezidium.“
Ethan se nakonec pousmál. Náhle jsem pocítila nutkavou potřebu
sejmout z něj to břímě, aby se mohl usmát naplno; dopřát mu tu
úlevu, kterou se snažil dát on mně – i když neúspěšně – tou
čokoládovou krví. „Mám nápad,“ řekla jsem.
„Jakýpak?“
Odmlčela jsem se, ještě chvíli přemýšlela, a pak jsem navrhla:
„Dáme si za pět minut sraz venku – u fontány.“
Povytáhl jedno obočí. „Proč?“
„Protože jsem to řekla. Důvěřuj mi.“
Chvíli uvažoval, pak kývl. „Dobrá tedy. Pět minut.“ Vstal a
kráčel ke dveřím, ale než vyšel, ještě se ohlédl. „Já ti opravdu
důvěřuju – nikdy o tom nepochybuj, Merit.“
Zmizel za dveřmi, já jsem slezla z postele – bolest hlavy už se
ztrácela – a dala jsem se do práce.
*.*.*
Zahrady Cadoganského Domu byly úžasné, od běžecké dráhy
přes cihlový gril po udržovanou francouzskou zahradu za Domem.
Uprostřed zahrady se nacházela fontánka s bublající vodou pro
potěšení všech upírů, kteří se posadili kolem ní na lavičky.
Přešla jsem cihlovou terasu, zula jsem boty, zavřela oči při tom
luxusním pocitu měkké, chladivé trávy pod nohama.
Tvých pět minut za chviličku vyprší, řekl mi Ethan v hlavě.
Usmála jsem se a vrátila se k fontánce. Copak to nejsi ty, kdo mě
neustále poučuje o trpělivosti?
Přeceňovaná ctnost, odvětil a já i v myšlenkách úplně slyšela
jeho sarkasmus.
Našla jsem ho noblesně rozvaleného na jedné z laviček. Byl
jediný upír v bezprostředním okolí a očividně si to vychutnával. S
očima zavřenýma se pohodlně rozvaloval, jednu nohu na lavičce,
druhou na zemi. Jednu paži měl přehozenou přes opěradlo, druhá
spočívala na břiše. V bílé košili na knoflíčky a v kalhotách vypadal
spíš jako regent než jako Mistr upír.
Možná znovu prožíval historii.
Sedla jsem si vedle něj na zem do tureckého sedu a v klíně jsem
měla krabičku. „Copak to tam máš?“ zeptal se, ale neobtěžoval se
podívat.
„Něco za něco,“ řekla jsem. „Čokoládu za čokoládu. Ale nebude
to zadarmo.“
„Stojí ten dar za to?“ Tichým, pobaveným hlasem převaloval ta
slova v ústech.
Odpověděla jsem tím samým medovým tónem a oba jsme věděli,
že flirt uprostřed zadního dvora je přesně jen o tomhle – o radostném
flirtování. „To rozhodně ano.“
Ethan se uchechtl. „V tom případě, Ochránkyně, si posluž.“
„Jaké bylo tvé nejoblíbenější období? Kterou dobu sis nejvíc
užil?“
Povytáhl obočí, jako by ho ta otázka překvapila. Otevřel oči,
trochu se posunul na lavičce, potom zase znehybněl a přemýšlel.
„Dnešní mechanické vymoženosti nelze popřít. Lidé jsou na prahu
zásadních objevů, které by před dvaceti lety byly nemožné. Ale
přesto,“ spustil a potom znova utichl. „A přesto?“ pobídla jsem ho po
chvíli.
Vzdychl. „Byly časy, které byly sice nebezpečné, ale
povzbuzující. Historické scény, které jsem měl to štěstí vidět na
vlastní oči. Zrod této republiky – s jakou vervou se o tom jednalo, jak
vroucí byla víra, že člověk si povede lépe než monarchie. Okamžiky
během občanské války, v níž muži a ženy – dokonce i za dob velkého
nebezpečí – byli dost stateční na to, aby nám připomněli, co je v nás.
Den D v Londýně, když byla Whitehall plná radosti, z níž div
nepuklo srdce, a také žalu.“
Ethan vzdychl. „Nesmrtelnost ti dává příležitost zažít historii tak,
jak se píše. Velké i kruté činy lidstva. Je to zároveň velká cena i
nedocenitelný dar, nést sílu toho vědění.“
Trochu se natočil, podepřel si hlavu pěstí a shlédl ke mně. „A
teď, když jsem ti nastínil nejlepší chvilky svého života, co za to
dostanu, Ochránkyně?“
 Zvedla jsem krabičku, aby na ni viděl, a plně jsem si
vychutnávala lehce nechápavý výraz v jeho tváři. „Děláš si legraci.“
„O Mallodortících nikdy nežertuju. Sedni si rovně.“
Vypadal sice pořád stejně podezíravě, ale udělal, co jsem po něm
chtěla, a posunul se na konec lavičky, abych si k němu mohla
přisednout. Ale mně bylo na zemi dobře. Byl mezi námi prostor a náš
hovor byl nenucený. Mohla jsem předstírat, že emocionální hranice,
které jsem mezi nás postavila, byly stále pevné a nedotčené… i když
jsem seděla na zemi a vyzvídala o jeho životě a připravovala se, že
ho budu krmit piškotem s krémovou náplní.
Ale když je vaší záchrannou sítí odpírání, tak se s tím musíte
poprat.
Odtrhla jsem papírový proužek z obalu a vytáhla dva kousky,
zabalené v celofánu. Jeden sem mu podala, odložila krabici stranou a
ten svůj jsem si láskyplně držela v rukou.
„Užij si piškot a krém, které se tak báječně snoubí.“
Ethan vypadal, že na něj ten sladký kvádřík, který jsem mu
vložila do rukou, neudělal velký dojem. „To jako vážně,
Ochránkyně?“
„Věř mi, nebudeš litovat.“ Otevřela jsem svůj balíček a zvedla
dortík. „Existuje několik teorií, jak nejlépe jíst Mallodortík.“
Konečně jsem zachytila náznak úsměvu. „Fakt?“
„Naše nejoblíbenější čarodějka, Mallory Carmichaelová, si je
ráda celé máčí do mléka. Není to zlé, ale myslím, že jsou potom
nasáklé a já tu matlanici nemusím.“
„Nepřestáváš mě udivovat.“
„A proto dávám přednost metodě zvané ‚ryby a bochníky 10“
Sleduj,“ řekla jsem, roztrhla čokoládový piškot podélně na dva kusy
a ukázala mu je. „Zdvojnásobila jsem množství dortíků!“
„Máš silné sklony k pošetilostem, víš o tom?“
„To je jedna z mých lepších vlastností,“ řekla jsem a ukousla
kousek dortíku. A ta chuť téměř okamžitě zklidnila můj puls, jako by
ten čokoládový piškot byl sám o sobě droga.
Ethan si také kousnul. „Není to špatné, Ochránkyně.“

10
Narážka na zázraky Ježíše Krista, který poté, co přeměnil vodu ve víno, zmnožil
ryby a bochníky a nakrmil tisíce lidí (pozn. překl.)
 „Mám spoustu záporných vlastností,“ připustila jsem. „Ale
špatný vkus na jídlo k nim nepatří.“ Chvíli jsme jen mlčky pojídali
svačinku na zahradě.
„Už jednou jsem ti řekl, že jsi moje slabost,“ pravil. „Ale také
moje síla. Řekl jsem to předtím, než jsem zradil tvou důvěru. Teď už
to vím a hodně toho lituju.“ Odmlčel se. „Co bych měl udělat, abych
tě přesvědčil, že mi máš dát ještě jednu šanci?“
Jeho hlas byl už pouhý šepot, přesto v něm bylo tolik citu, že
jsem se musela odvrátit a oči jsem měla plné slz. Byla to legitimní
otázka – ale ne taková, na kterou jsem měla jednoduchou odpověď.
Co by mi udělalo, kdybych Ethanovi opět uvěřila? Že si vybral mě,
ať ž to je dobře nebo špatně, bez ohledu na politiku?
„Nejsem si jistá, jestli bys mě mohl přesvědčit. Učím se příliš
rychle.“
„A já tě naučil, že tě zradím, jakmile se mi naskytne příležitost?“
Tentokrát jsem se mu podívala do očí. „Naučil jsi mě, že se
vždycky budeš starat o příští kroky a o to, co se vynoří, o strategii a
spojenectví. Naučil jsi mě, že si nikdy nemůžu být jistá, jestli mě
opravdu chceš kvůli mně samotné, nebo jen proto, že jsem ti k
něčemu dopomohla a bylo to výhodné. Naučils mě, že si nikdy
nemůžu být jistá, jestli si to nerozmyslíš, když rozchodem se mnou
získáš strategickou výhodu.“ Ethanovi poklesly koutky úst a poprvé
si uvědomil možnost, že jeho chování bude mít nezvratné následky.
„Ty myslíš, že se nemůžu změnit?“
Ztišila jsem tón. „Nemyslím si, že ten vztah je v pořádku, když
od tebe musím chtít, aby ses změnil. Ty si to myslíš?“
Odvrátil se, potom trhaně vzdychl. „Tohle se mi zdá jako bitva,
kterou nemůžu vyhrát.“
„Láska by neměla být bitva.“
„Ale kdyby nestála za trochu boje, k čemu by to pak bylo?“
Mlčeli jsme tak dlouho, že v zahradách kolem začali být slyšet
cvrčci. „Chtěla bys mi něco říct o Jonahovi?“
Málem jsem při té otázce nadskočila, srdce se mi najednou
rozbušilo představou, že mé tajemství bylo možná prozrazeno. „Ne,“
odvětila jsem. „Proč se ptáš?“
„Vypadá to, že má o tebe zájem. Znáte se dobře?“
 Díky bohu jsem už měla připravenou alespoň část odpovědi.
„Mluvili jsme spolu před Temple Barem tu noc, kdy došlo k útoku.“
Čistá pravda.
„Ještě něco?“ Jeho pohled byl podezíravý, oči zkoumaly mou
tvář, jako by se snažily zjistit, zda jsem upřímná.
„Ne.“
„Nelži mi, Merit.“
„Žádáš mě o to, protože jsme přátelé, protože jsme byli milenci
nebo proto, že jsem upírka z tvého Domu?“
Jeho oči se rozšířily. „Očekávám tvou upřímnost ze všech tři
důvodů.“
„Očekáváš – a právem – mou loajalitu. To není úplně totéž.“
Tentokrát oči přimhouřil. „Co se děje? Co jsi mi neřekla?“
„Nic, co bych ti teď mohla prozradit.“ A bylo to tu. Sice jsem mu
neřekla o Rudé gardě, nabídce, kterou mi udělali, a Jonahově roli v
téhle organizaci, ale právě jsem přiznala, že jsem k němu nebyla
upřímná, že před ním něco tajím.
Šokovaně zamrkal. „Ty máš informace, o které se se mnou
nepodělíš?“
„Mám informace, které mi nepřísluší pouštět dál,“ objasnila jsem
mu. „Ty informace patří jiným. Přišla jsem k tomu jen náhodou a
nebudu jim dělat medvědí službu tím, že se rozhodnu to vyžvanit.
Ne, když si to nepřejou.“
Jeho pohled kalkuloval. Hodnotil. Po chvíli kývl. „Nechme to
tedy tak,“ řekl. I když jeho kapitulace znamenala vítězství pro mne
jako pro Ochránkyni, pořád mi bylo, jako bych něco ztratila, jako
bych zpřetrhala nějaké osobní pouto. Svou roli Ochránkyně Domu
jsem postavila nad roli kamarádky a důvěrnice.
Udělala jsem totéž, co jsem vyčítala jemu.
Ethan vstal, zmuchlal celofán do kuličky, obešel mě a vstoupil na
pěšinku. Na chvíli se zastavil, aby se ohlédl přes rameno. „Je to těžké
balancování, co? Stavět druhé před vlastní potřeby?“ Nelíbilo se mi,
že mi omlátil o hlavu mé vlastní pokrytectví. Podívala jsem se jinam.
Když jsem se opět koukla na pěšinku, byl pryč.
 Když jsem se vrátila do druhého patra, neměla jsem o nic lepší
náladu. Zase mě začínala bolet hlava, tentokrát z jiného důvodu.
Vrátila jsem krabičku Mallodortíků do kuchyně a vydala se zpátky
do pokoje. Když jsem pokládala ruku na kliku, uslyšela jsem za
sebou hlas.
„Není tak chladný, jak se zdá, víte?“
Ohlédla jsem se. Charlie, Dariův asistent, stál na chodbě s pažemi
zkříženými na prsou. „Co prosím?“ zeptala jsem se.
Ukázal ke dveřím. „Můžeme jít dovnitř?“
„Jistě,“ přitakala jsem a otevřela dveře. Když vešel, zase jsem
zavřela.
Posadil se na kraj mé postele a spojil ruce v klíně. „Darius je
oddán Domům a o dramata nestojí o nic víc tady v Americe než
doma ve Spojeném království. Problém však je,“ řekl Charlie a
podíval se do podlahy, „že silně věří v hierarchii. Mistři by měli
vládnout Domům. Problémy mimo Domy jsou starostí prezidia a
zase prezidia.“
Charlieho upřímnost se mi líbila, ale nepochybovala jsem o tom,
vůči komu je loajální. „Ať je to jakkoli, prezidium nepodniklo žádné
kroky k tomu, aby zkrotilo Celinu nebo udrželo mír v Chicagu. My
děláme, co můžeme, abychom udrželi město pohromadě navzdory
tomu, co ona dělá.“
Charlie zakroutil hlavou. „Nenapadlo vás, že jí hrajete do karet?
Že tím, že vezmete Celinu v potaz a vynesete její aktivity na světlo,
místo abyste její šaškárny ignorovala, jí dáte nakonec přesně to, co
chce?“
„A to je co?“
„Pozornost. Domů, prezidia, lidí, tisku. Celina chce být vidět a
slyšet. Jako Mistrové se jí nedostalo patřičné pozornosti, takže ten
vztah sabotovala, aby ho vyměnila za něco jiného – pozornost lidí. A
když zjistila, že lidstvem zbožňovaná nebude, jednala znovu.
Pokaždé, když ji vyhledáte, pokaždé když jí oplácíte boj, dáváte jí
důvod znovu se vrátit.“
„Chcete tím říct, že to Celině usnadňujeme?“
Odpověděl pouhým výmluvným pohledem. Otázka v jeho očích
byla zjevná: A ne snad?
 Zavrtěla jsem hlavou, založila paže a opřela jsem se o zavřené
dveře. „Podle této teorie by Celina nejednala, kdybychom ji
ignorovali. To zkrátka není pravda. Pokaždé, když se situace v
Chicagu uklidní, jako třeba když z ní dostaneme přiznání k těm
vraždám v parku a pošleme ji pryč – znovu se objeví. Věřte mi,
Charlie, že nás nutí jednat.“
Tentokrát zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Merit, ale musím s vámi
nesouhlasit. Já s vámi musím nesouhlasit.“ Zamračil se a znovu se na
mě podíval. „Nerad to říkám a vznáším takové obvinění. Darius to
neřekne – není to v jeho kompetenci –, ale já myslím, že to stojí za
zvážení.“
„A co?“
„Tohle všechno začalo až v okamžiku, kdy jste se stala členkou
Cadoganského Domu.“ Srdce mi bušilo v prsou jako tympán. „Co
prosím?“
Zvedl ruku. „Vyslechněte mě. Ať tak nebo tak, Celina se vámi
zdá být posedlá. Vstoupíte do Domu, dostanete z ní přiznání, a
důsledkem je, že si vás očividně vybere jako nový terč, možná i
Ethana.“ Přinutila jsem se kousnout do jazyka. Ethan mu zjevně
neřekl, že jsem se měla stát Celininou obětí, že mě Ethan přivedl do
Domu, protože Zbloudilý, kterého si najala, svou práci nedotáhl do
konce. Netušila jsem, proč se takhle rozhodl, ale já nechtěla být tou,
která to Greenwichskému prezidiu řekne. Nevadilo mi, že GP toho o
mně ví co možná nejmíň.
„Jsme si vědomi záležitosti Breckenridgových,“ pokračoval
Charlie, „toho, že vás napadli před Domem. Chcete popřít, že jste,
jak se zdá, jedním z jejích nejoblíbenějších terčů?“
„Ne,“ řekla jsem. Popírat tohle bylo nemožné. Na druhou
stranu… „Já nejsem jediný terč.
Cadoganský Dům je taky cílem útoků. Stejně jako Chicago.“
Od odpovědi ho zachránilo náhlé vysoké pípání. Zvedl zápěstí a
ukázaly se hranaté hodinky s kalkulačkou zhruba z roku 1984.
Zmáčkl pár tlačítek a provinile se usmál. „Když tuhle technologii
vynalezli, byl jsem unešený. Od té doby jsem nenašel nic, co by se
tomu vyrovnalo. Jednoduché a praktické.“
 „To teda,“ řekla jsem a snažila se udusat v sobě sarkastickou
poznámku co nejhlouběji.
Charlie znovu vstal a šel ke mně, nebo spíš ke dveřím, protože
jeho přednáška byla u konce. „Doufám, že to nevypadá, jako že jsem
vás chtěl provokovat nebo vinit vás z jejích činů. Ona je zjevně žena
se svobodnou vůlí a schopností rozhodovat sama za sebe. Ale
vezměte v potaz možnost, že akce, které podniknete – jako
Ochránkyně svého Domu se všemi povinnostmi z toho vyplývajícími
–, rovněž ovlivňuji její jednáni.
Ustoupila jsem a uvolnila mu cestu ke dveřím.
„Opravdu si přejeme pro váš Dům to nejlepší. Chceme, aby
všechny americké Domy vzkvétaly a prosperovaly.“
„Vyřídím to Ethanovi,“ řekla jsem zdvořile. Ovšem v duchu jsem
byla daleko neurvalejší, a tušila jsem, že totéž bude platit i pro
Ethana.
„Výborně. Hezký večer, Merit.“
„Hezký večer, Charlie.“
Vyšel z mého pokoje s tím profesionálním úsměvem na tváři a
svižným krokem. A po něm zůstala nejistota.
Měl pravdu? Podpořili jsme Celinu v jejích vylomeninách tím, že
jsme na ně reagovali? Byli upíři zdrogovaní a lidé mrtví proto, že
jsme ji povzbudili k tomu, aby rebelovala proti Cadoganskému
Domu jako praštěná puberťačka?
Nebylo fér svalovat veškerou zodpovědnost za Celininy činy na
nás. Snažili jsme se jednat v zájmu Cadoganu a Chicaga a nebylo
sporu o tom, že ona zosnovala vraždy lidí, vydírala nás a
pravděpodobně i teď stojí za prodejem drog. Jsou to její vlastní
rozhodnutí.
Přesto mi Charlieho obvinění hlodalo v hlavě. I když ty zločiny
spáchala ona, nebyla tak úplně scestná představa, že to byť jen
částečně udělala v reakci na mě a na Ethana, ve snaze nás vytočit,
zabodovat v té upíří šachové partii, kterou započala.
Hrozně se mi to příčilo, stejně jako myšlenka, že bitvy, které
musíme denně svádět, jsou tak nějak naše vina, bez ohledu na to, jak
dobré za tím stojí úmysly.
 Na druhou stranu – co jiného se dalo dělat? Nemohli jsme jí
dovolit, aby způsobila v Chicagu ještě větší chaos jen kvůli své
dětinské touze po pozornosti. Pokusy o vydírání a Tateovy hrozby
jsme nemohli ignorovat, ani kdybychom chtěli. Ani já, ani Ethan
jsme rozhodně schválně nevyhledávali něco kontroverzního.
Samozřejmě že jsme toužili po míru a klidu. A taky jsme se večer
chtěli probudit a věnovat se třeba tréninku, výzkumu, pracovat na
něčem, co by zajistilo prospěch Domu – ne se pořád bránit
zbojníkům u brány.
Ať už se jednalo o cokoli, a ona měla jakoukoli motivaci, dal se
její problém vyřešit jediným možným způsobem: dostat ji pryč z
Chicaga jednou provždy.
 KAPITOLA 21

FRITOVANÉ HODNOVĚRNÉ POPŘENÍ NA

ŠPEJLI
Potřebovala jsem si od upírů dát pauzu. Taky jsem už dlouho
nezašla za Mallory, což se zcela určitě muselo napravit. Když jsem
se vzbudila a oblékla, poslala jsem jí textovku, jak se má, a
dozvěděla jsem se, že s Catcherem trénujou v jeho tělocvičně.
Překlad: budu se moci koukat, jak Catcher mučí někoho jiného než
mě, a uvidím Mallory provozovat magii.
Snadná věc. Opustila jsem Dům a zamířila na Near North Side,
kde měl Catcher své tréninkové prostory ve starém skladišti.
(Přeměna bývalých skladů na herny pro upíry a jiné nadpřirozené
byla v Chicagu zjevně novým trendem.)
Z Domu jsem se nemusela plížit. Darius nám zakázal další pátrání
po véčku, takže jsem neměla potřebu se tu zdržovat. A ze včerejšího
rozhovoru s Ethanem vyplynuly nepříjemné otázky, týkající se mého
pokrytectví, kterým jsem nehodlala čelit. Věděla jsem, že na to stejně
nakonec přijde řeč, vyhnout se tomu pravděpodobně nedalo. Ale
nemuselo to být zrovna teď.
I když jsem se mu chtěla vyhýbat, přesto jsem nebyla tak
nedospělá, abych si nevzala pager; taky jsem si do auta vzala dýku a
meč. Přestože jsem měla vyšetřování zatrhnuté, nedalo se zcela
vyloučit, že Paulie můj vzkaz Marii předá a ta mě následně poctí
nečekanou návštěvou. V tomto ohledu bylo lepší být připravena.
Na chicagské poměry byla jízda docela rychlá – po Lake Shore
Drive překvapivě svižná –, ale přesto mi poskytla pár minut k dobru
na přemýšlení a utvoření si náhledu na problém. Ne že bych během
patnácti minut nebo dokonce několika hodin, kdy budu pryč z Domu,
chtěla najít nějaké definitivní rozřešení, ale prostor byl nezbytný.
Potřebovala jsem dobít baterky mezi lidmi, kteří mě znali jen jako
Merit… ne jako Ochránkyni.
Své parkovací štěstí už jsem viditelně vyčerpala; naproti
Catcherově tělocvičně otevřeli nový bar, takže se to tu hemžilo
dlouhonohými slečnami a příšerně navoněnými mladíky, kteří mířili
do baru za flirtem a předraženým jablečným martini. O tři bloky dál
jsem našla volné místo a vrátila se k tělocvičně, potom jsem vešla
dovnitř.
Interiér budovy byl ve tvaru obrovského T a tělocvična – místo,
kde mě Catcher učil používat meč – se nacházela v centrální chodbě.
Jakmile jsem došla ke dveřím, zaregistrovala jsem ve vzduchu
elektrické sršení. Třela jsem si paže, abych se zbavila nepříjemného
svrbění, a nakoukla dovnitř.
Catcher měl své nové fešné brýle, tepláky a tričko; Mallory
jogínské kalhoty a sportovní podprsenku, což byl mnohem štědřejší
oděv, než v čem nechal trénovat mě. Ta klikařka.
Což znamenalo, že tenhle výcvik je úplně o něčem jiném. Věděla
jsem, že Catcher to výtečně umí s mečem, a taky jsem věděla, že
čarodějově – kromě toho, ze umějí podřídit vesmír své vůli – umějí
vrhat koule, které vypadají jako magický oheň. Ale něco takového
jsem jaktěživa neviděla.
Bylo to jako magická házená. Ti dva stáli na opačných koncích
tělocvičny, vrhali po sobě pestrobarevně koule a uhýbali před nimi.
Catcher hodil kouli obloukem k Mallory, která před ní buďto uhnula,
nebo po ní hodila svou vlastní. Někdy se koule srazily a rozprskly se
ve vodopád jisker. Jindy se minuly a narazily do zdi, až to zapraštělo.
Tím se vysvětlovalo tetelení ve vzduchu. Pokaždé, když koule
explodovala, vyslala oblak magického pulzu napříč místností.
Myslím, že to byl risk při sledování čarodějnického nácviku. Mallory
se ohlédla a rychle zamávala, než mrskla po Catcherovi další kouli z
modrých plamenů. „Hej, ty!“
Ohlédla jsem se. Na plastové židličce na opačné straně dveří
seděl Jeff s mísou popcornu v klíně. „Pojď si sednout,“ pobídl mě a
plácl do židle za sebou. „Zrovna jsem ti chtěl zavolat.“
„Tak už nemusíš,“ řekla jsem, posadila se a vzala si pár kousků
pražené kukuřice. Byla pražená v rendlíku, což jsem ocenila. Trochu
slaná, trochu sladká a pro mě určitě mnohem dravější než krabice
Mallodortíků.
„Takže jsem trochu zašťoural do kriminálních záznamů našeho
kámoše Paulieho Cermaka.“
 „Myslela jsem, žes říkal, že jeho složka je zapečetěná.“
Jeff vyhodil do vzduchu jeden popcorn a chytil ho do zubů.
„Ano, říkal. Ale ‚zapečetěná‘ a ‚už ne v systému‘ jsou dvě rozdílné
věci.“
„Myslíš, že teď je vhodná doba na lekci z hackerství?“
„Jestli chceš, abych ti sdělil tu informaci, kterou jsem našel, tak
ne.“
Začínala jsem být vůči pravidlům trochu laxnější. „Vysyp to na
mě.“
„Takže řečeno slovy laika: zatímco složka byla oficiálně
zapečetěná pro účely soudu, do paměti procesoru byl uložen obrázek
obsahu složky ještě před zapečetěním, takže tam jsou všechna data.
A teď se ukazuje, že ten chlap má v rejstříku jen jeden záznam – a
sice předvolání kvůli tomu, že někomu dal pěstí do obličeje. Dost
primitivní útok.“
Snažila jsem se štrachat v paměti. Myslela jsem si, že jsem
Paulieho už někde viděla. Nebyl v televizi? Nějaká reportáž ve
večerních zprávách o tom, že někoho napadl? Jenže jsem si nemohla
vzpomenout na nic konkrétního. „Kdo byl obětí?“
„Nemám páru. Ten chlap nikdy nepodal oficiální žalobu a jeho
jméno bylo předtím, než to skenovali, ze spisu vymazáno.“
Vzdychla jsem. „Takže Paulie Cermak dá někomu pěstí. Zavolají
se poldové, ale oběť nepodá žalobu a složka se přesto zapečetí.“
„Stručně řečeno, ano.“
„To je divné. Proč by někdo zapečeťoval složku, když nikdo
nikoho nežaluje?“
Jeff pokrčil rameny a vyhodil do vzduchu další kus popcornu.
Tenhle se mu odrazil od rtu a spadl na podlahu – přesněji řečeno by
dopadl, kdyby tělocvičnou nezapulzovala magie. Kukuřice se
chviličku vznášela několik centimetrů nad podlahou, než se rozletěla
na maličké kousíčky.
Jeff a já jsme se shrbili, potom jsme se podívali na Catchera. Stál
s rukama v bok a díval se na nás. „Popcorn? Fakt?“
„No co?“ zeptal se Jeff rošťácky. „Tohle je jako nejlepší tenisovej
zápas v dějinách. Musíme se posilnit.“
 Catcher ohrnul ret a vrhl po nás modrou střelu, před níž jsme se
oba skrčili na židlích. Narazila do zdi za námi a rozprskla se na
sprchu jisker. Narovnala jsem se na židli a rychle ty jiskry
vytřepávala z vlasů. „No tak! Jsem tady, abych tě podpořila! Zkus po
mně nestřílet magií.“
„Jo, Catchi,“ přidala se Mallory. „Snaží se tě podpořit.“ Hodila
magickou kouli, před níž musel uskočit, aby se vyhnul jiskrám, a
spustil sérii nadávek.
„Dobrý,“ řekla jsem a dala Mallory palec nahoru.
„Takže než nás tak hrubě přerušili,“ navázal Jeff, „tak jsem chtěl
říct, že není úplně běžné, aby někdo zapečetil zprávu, když nebyla
vznesena obžaloba nebo tak – ale mohla k tomu vést spousta důvodů.
Nejpravděpodobnější je, že Paulie Cermak má přátele ve vyšších
kruzích.“ Uchechtl se. Sarkasticky jsem odfrkla. „Paulie se mi nezdá
jako typ, který se stýká s kravaťákama. Možná, že ho Celina donutila
někoho zmlátit.“
„To není od věci. Budu hledat dál.“
„Vedeš si skvěle,“ pochválila jsem ho a šťouchla do něj
ramenem, „vážím si tvé píle.“
Jeff se maličko začervenal. „Dokonce i Catcher říkal, že jsem v
tomhle zabodoval.“
„No, pro Catchera neexistuje téma, k němuž by neměl co říct.
Což mi připomíná, nějaký posun ohledně véčka? Předpokládám, že
chicagská policie provádí testy a tak dál.“
„Jo, provádějí. A taky už mají výsledky. Chemické složení véčka
se podobá adrenalinu.“
„Tím se vysvětluje, proč jsou po něm upíři tak nabuzení.“
Jeff kývl. „Správně. Ale to nejzajímavější teprve přijde. Catcher
taky trochu čenichal kolem magie a myslí si, že kromě chemie má ta
droga ještě další komponentu, a tou je magie.“ Zamračila jsem se.
„Kdo jiný by do ní mohl přidat magii?“
„To ho právě znepokojilo.“
A mě taky. I kdybychom véčko přišili Pauliemu a Celině, vynořil
se nám tu neznámý zdroj s mocnou magií. A když už byla řeč o
neznámém: „Sehnal jsi nějaké další informace o útoku, který viděl
pan Jackson?“
 „Jen ty informace, které už znáš. Pokud vím, tak se to nikam
nepohnulo. Ten případ začíná vychládat.“ Nevěděla jsem, jestli by
bylo lepší, kdyby se těla našla, nebo naopak. S tímto otazníkem v
hlavě mi zazvonil telefon, a tak jsem ho vytáhla z kapsy a čekala
jsem Ethana a jeho: ‚Ochránkyně, kde vězíš?‘, nebo tak něco.
Číslo jsem neznala, ale přesto jsem to vzala. „Tady Merit.“
„Kočko, mám něco, co by vás mohlo zajímat.“
Ten newyorský akcent byl nezaměnitelný. „Paulie. Co chcete?“
„Někdo se s vámi chce setkat.“
„Někdo?“
„Marie,“ řekl. „Žádala jste ji o schůzku a ukázalo se, že souhlasí.“
No samozřejmě. Věděli jsme, že Celina si nenechá ujít šanci, a i
kdyby tahle „Marie“ nebyla Celina, na té schůzce jistě získáme
odpověď na některé otázky. „Kdy a kde?“
„Street Fest. Dnes v noci. Setkáte se u stánku Townu.“
Town byla okázalá kavárna v centru, která pravidelně obsazovala
přední příčky v žebříčku nejlepších podniků. Scházely se tu celebrity,
které chtěly být vidět, a byla zde nutná rezervace několik týdnů
předem – leda byste měli ty správné známé, nebo byli dcerou Joshui
Merita. Vepřovou saltimboccu? Ano, prosím.
Ačkoli jsem Celinu neodhadovala jako účastnici Street Festu,
podnik jako Town by si určitě vybrala. „V kolik?“
„V jedenáct.“
Koukla jsem na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Street Fest
končil v jednu, takže v čase schůzky budou hudba, jídlo a zábava v
plném proudu.
„Tuším, že si nemusím strkat do klopy karafiát, aby mě poznala?“
Paulie se kuckavě zasmál. „Najde vás. Přesně v jedenáct.“
Linka oněměla, a tak jsem telefon zase schovala a hloubavě si
kousala palec.
Celina – tedy určitě je to ona – se chce se mnou setkat na
veřejném místě. A nejen na veřejném. Na veřejném místě, kde se
motají tisíce lidí. Doufá snad, že jí masa lidí poskytne anonymitu,
nebo chce uprostřed davu způsobit trable?
 Musela mít vedlejší motiv, něco tím chtěla dokázat. Možná
doufala, že nastraží past. Stačilo to jen vykoumat – nebo se připravit
na všechny eventuality.
Když jsem konečně vzhlédla, zjistila jsem, že na mně Cathcer,
Jeff i Mallory visí očima.
„Paulie Cermak,“ vysvětlila jsem. „Ta ‚Marie‘ se chce se mnou
setkat dneska v noci na Street Festu.“ Catcher a Mallory vykročili k
nám. „A ty jdeš?“
„Mám na vybranou? Darius je naštvaný a Tate taky.“ Zakroužila
jsem rameny, abych se zbavila bolesti ve svalech, způsobené magií a
napětím. „Mohli bychom předstírat, že to není náš problém, ale tím
se véčka nezbavíme a náš Dům to pohromadě taky neudrží.“
„Jaký má to setkání háček?“ zeptala se Mallory.
„Kromě možnosti, že mě zabije? Darius zakázal mně a Ethanovi
pokračovat ve vyšetřování.“
Catcher se zatvářil nevěřícně. „Na základě čeho? Upíři se rvou na
veřejnosti. Jak by mohl popřít, že je tu problém?“
„Ach, on ví, že se něco děje.“ Zasvětila jsem je do toho, co se
semlelo v Domě u Greyů. „Darius si jen myslí, že řešení tohohle
problému přísluší Tateovi. Taky si zjevně myslí, že my jsme ti, kdo
ten problém přiživuje – že Celina vystrkuje růžky, protože jí
věnujeme pozornost, po které touží.“
„Ten Darius na mě zatím neudělal moc dobrý dojem,“ řekla
Mallory.
„To mi povídej,“ souhlasila jsem.
„Neruším?“
Všechny hlavy se otočily ke dveřím. Usmíval se na nás odamtud
hezký chlap v tričku a džínách. „Kdo to je?“ zašeptala jsem.
„To je Simon,“ řekla Mallory unaveně, „můj učitel.“
Budu upřímná, když Mallory říkala, že má učitele, čekala jsem
nějakého šprta. Studijní typ a možná i s kapesním chráničem.11

Simon byl však tomuto stereotypu na hony vzdálen: pohledný a

sexy, takový kluk odvedle, a rozhodně neměl nikde zastrkané žádné

11
Umělohmotný chránič kapsičky, který má zabránit ušpinění košile inkoustem či
propiskou (pozn. překl.).
tužky. Vlasy měl ostříhané hodně nakrátko a zpod silného obočí
svítily modré oči.
„Paráda,“ zašeptala jsem jí.
„Kdyby tě po sedmašedesátý nutil, ať necháš levitovat stokilový
závaží, mluvila bys jinak.“
Ale zdvořile se usmála. „Ahoj, Simone.“
„Mallory,“ řekl Simon a podíval se na Catchera. „Dlouho jsme se
neviděli.“
Catcher se tvářil neutrálně. Zjevně nestál o vřelé vztahy se
členem Řádu. „Simone. Co tě přivádí do města?“
Simon ukázal na Mallory. „Pojedeme na výlet za duchy –“12
Koukla jsem na Mallory. „Ty jedeš na výlet za duchy?“ Mallory
se sice o okultismus zajímala, taky byla závislá na Buffy, ale když
jsem ji prosila, aby se mnou jela na výlet za duchy, odmítla s tím, že
prý je to „falešný kult“.
„Simone,“ řekla Mallory s nepřítomným mávnutím ruky, „tohle
je Merit a tohle Jeff. Ona je upirka, ale já se s ni stejně kamarádím,
protože je to super, a on je výjimečný expert přes počítače a
Catcherův kolega.“
Simon se na mě usmál, ale zdaleka to nepůsobilo tak přátelsky,
jak by člověk čekal. „Takže ty jsi Sullivanova Ochránkyně.“
„Jsem Ochránkyně Cadoganského Domu,“ opravila jsem ho
zdvořile.
„Ovšemže,“ řekl tónem, který naznačoval, že moje upřesnění
nebere.
„Takže ty jedeš na výlet za duchy?“ zeptal se Jeff. „To má být
nějaký magický výzkum?“
„Svým způsobem,“ řekl Simon. „Všechna místa, kde straší,
nejsou jen babské povídačky. Některé lokality jsou duchy přímo
zamořeny. Malloryiným úkolem dnes večer bude odlišit fakta od
fikce. Je to součástí jejího praktického vyučování.“
Mallory se zamračila. „A to je dneska? Myslela jsem, že až zítra.“
„Chceš to přesunout? Mám ve městě ještě další věci k vyřízení.“

12
Poznávací výlety pořádané v Chicagu pro příznivce duchů a tajemna (pozn.
překl.).
 Mallory mávla rukou. „Ne, klidně dneska. Bude to u zkoušky,
takže bych mohla jít.“
„Ach, můj bože, ty jsi Harry Potter,“ řekla jsem a ukázala na ni
prstem. „Já to věděla!“ Zakoulela očima a podívala se na Catchera.
„Myslím, že se musím umýt, a pak půjdu.“
Catcher se zamračil a zjevně se mu nelíbilo, že má poslat Mallory
do města se Simonem. Nebyla jsem schopná poznat, jestli za tu
nevraživost může Řád, nebo ne.
Catcher se podíval na Simona. „Dáš nám minutku?“
„Samozřejmě,“ řekl Simon po chvíli. „Počkám v autě. Jeffe, rád
jsem tě poznal. Merit, někdy si popovídáme. Rád bych se toho o
Cadoganském Domě dozvěděl víc.“
Věnovala jsem mu vyhýbavý úsměv.
Simon zase odešel. Podívala jsem se opět na Mallory a Catchera.
„Vypadá docela příjemně.“
„Je to člen Řádu,“ řekl Catcher chmurně. „Vždycky jsou ‚docela
příjemní, dokud tě neoznačí za potížistu a nezbaví tě členství.“
„To zní, jako by Řád a Greenwichské prezidium měli cosi
společného,“ usoudila jsem. Catcher souhlasně zabručel.
„Simon je… v pohodě,“ řekla Mallory. „Ale pokud jde o
prezidium, musíš jít a pořádně to roztočit.“ Natáhla paže a já
vykročila vstříc její náruči. „Přesně jak jsi mi říkala,“ řekla, „uděláš,
co se musí udělat. Rozeznáš správné od špatného a tvé instinkty se
nepletou. Důvěřuj jim.“
„A když to přesto nedokážu?“
Odtáhla se a tvář měla vážnou. „Zapoj mysl a nebude nic, co bys
nedokázala. Musíš se jen rozhodnout, že můžeš. Půjdeš, najdeš
Celinu Desaulniersovou a tentokrát nakopeš prdel ty jí.“ Kéž by to
tak opravdu dopadlo.

Když jsem se vrátila, stála před Domem zaparkovaná limuzína a

také tu byl obvyklý houf protestujících. Dva nebo tři už jsem
poznávala – stejní lidé tábořili před naším Domem ve dne noci a
jejich nenávist jim byla očividně přednější než všechny ostatní
aktivity.
 Došlo mi, že limuzína patří Tateovi nebo Dariovi, což mě
nepotěšilo. Ani mi to neusnadní můj aktuální úkol. Zaparkovala jsem
do druhé řady aut před Domem, opatrně šla dovnitř a po špičkách se
blížila k Ethanově kanceláři.
Ethan nikde. Zato Malik stál uprostřed místnosti a kontroloval
papíry. Darius byl v sedací části a mluvil do mobilu.
Uctivě jsem se na Daria usmála a kráčela k Malikovi. Když jsem
se přiblížila, zvedl oči a musel si všimnout mého ztrhaného výrazu.
„Copak?“
Sklouzla jsem očima k Dariovi. „Vzhledem k rozkazu prezidia
jsem si řekla, že si dneska v noci trochu vyrazím. Půjdu na Street
Fest. Setkám se s pár přáteli.“
Malik se jen chvíli tvářil nechápavě, než mu to došlo.
„Říkala jsem si, že zajdu za Ethanem a zeptám se, jestli třeba
nechce něco donést. Přece víš, jak miluje smažené. Jak je to
obalované a smažené, nemá nikdy dost.“
Malik se lišácky usmál. „To teda jo, Ochránkyně. Věřím, že ho
najdeš v jeho bytě. On a Darius plánují za pár minut schůzku, ale
možná bych ho mohl zabavit, když budete probírat menu?“
Kývla jsem a Malik vyrazil za Dariem. Zamířila jsem zpátky ke
dveřím. Darius musel už hovor ukončit, protože jsem slyšela, jak se
Malik ptá: „Otče, měl jste vůbec příležitost prohlédnout si naše
pozemky? Zahrady jsou koncem léta přenádherné.“
Šikovný chlapec, pomyslela jsem si a už jsem brala schody po
dvou do třetího patra.
Ethana jsem zastihla právě v okamžiku, kdy vycházel na chodbu.
Nezeptala jsem se, zda můžu, a rovnou jsem kolem něj prošla do
ložnice. Když jsem se zase otočila, stál pořád ještě na prahu s jedním
obočím zvednutým.
„Malik se ujal Daria. Potřebuju pět minut.“
„Něco mi našeptává, že si těch pět minut moc neužiju.“
„Nejspíš asi ne.“
Každopádně vešel dovnitř a zavřel za námi dveře, potom založil
ruce na prsou. „Dnešní noc bude komplikovaná,“ řekla jsem.
„Protože?“
 „Protože možná vyvolá chaos na velmi veřejném místě.“ Spustil
paže, ve tváři poplach. „Jak moc veřejném?“
„Na Street Festu.“
Ethan na chvíli zavřel oči. „Máme nějakou obranu?“
„Stojí před tebou.“
Ethan rychle oči otevřel. A taky pusu, protože chtěl očividně něco
namítnout, ale pak ji zase zavřel. „Moudré rozhodnutí,“ pochválila
jsem ho. „Protože já jsem jediná obrana, kterou v tuto chvíli máš.“
„Je to past?“
„Dost možná. A může to být ten druh pasti, který nás vynese
přímo na oči veřejnosti. Ale já udělám, co budu moct, abych tomu
zabránila – nebo alespoň zajistila, že to bude ten žádoucí typ
publicity.“ Tiše jsme tam stáli, než došel k závěru.
„Předpokládám, že to je všechno, co mi hodláš říct?“
„Pro tvé i mé dobro. Dvě slova, Sullivane: hodnověrné popření.“
„Myslím, že ses mi líbila víc jako šprtka.“
„Jako šprtku jsi mě neznal,“ připomněla jsem mu. „No, tedy ne
když jsem byla při vědomí.“ Technicky vzato mě znal jako šprtku v
bezvědomí, protože se o mě staral tři dny po mé přeměně, jen si to
nepamatuju. „Ovšem, jestli máš lepší nápad, sem s ním.“
Chvíli mě sledoval se starostlivou vráskou mezi obočím.
„Bohužel ne.“
„Tvoje důvěra je inspirující, Sullivane.“
Sjel mě pohledem. „Ty víš moc dobře, jak to je. Důvěřuju ti,
Merit – bezvýhradně –, i když mi neříkáš všechno. Jinak bych tě
nenechal odejít z Domu – v sázce je příliš mnoho.“
„Spíš v kůlu. Ha ha.“ Když se zamračil, ušklíbla jsem se.
„Promiň. Když jsem nervózní, blbnu.“
„Ty jsi nervózní?“
Vzdychla jsem a zkřížila paže. „Mluvíme o Celině. Jsem silnější
než předtím? Jsem. Ale ona je pořád o stovky let starší než já, a to
jsem ještě neviděla všechno, čeho je schopná. Navíc budeme na
veřejnosti. Přestože se o sebe umím postarat, jak se postarám o
všechny ostatní, kteří tam budou? –
„Mohli bychom kolem festivalu rozestavět stráže,“ navrhl Ethan.
 „Ne,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou. „To je pro Dům příliš
riskantní. Jestli Darius zjistí, že jsem tam byla, můžeš říct, že jsem
jednala sama, šla jsem si vyhodit z kopýtka. A já mám v hlavě plán.“
Jonahovi jsem zavolala už předtím; když Cadogan nesmí jednat,
možná by byl Noah ochotný vyslat do davu několik členů Rudé
gardy.
„Něco, o co by ses mohla podělit?“
Vzhlédla jsem k Ethanovi. V očích měl zvědavost, ale ne výčitku.
Chtěl vědět, co mám za lubem, ale rozhodnutí nechal na mně.
„Hodnověrné popření,“ připomněla jsem mu. „Ty vládneš Domu
odsud. Nech mě ho chránit odtamtud.“ Ethan vzdychl a položil mi
ruku na tvář. „Neříkám ti to často, ale jsem neuvěřitelně pyšný na to,
jaký se z tebe stal upír. Chci, abys to věděla.“
Opřel si čelo o moje. Zavřela jsem oči a vdechovala příjemnou
vůni jeho kolínské. „Buď opatrná.“
„Budu. Slibuju.“ Odtáhla jsem se a viděla v jeho očích záblesk
provinilosti, ale zakroutila jsem hlavou. „Děláš svou práci,“ ujistila
jsem ho. „Teď mě nech dělat mou.“
Krátce jsem se pomodlila, abych měla tentokrát šanci dělat ji
správně.

Očekávání, že najdu místo na zaparkování někde poblíž Street

Festu, bylo nerealistické, a neměla jsem čas jet nadzemkou. V pěti
minutách jsem Lucovi ve zkratce vyložila plán, Lindsey mi zavolala
taxíka a slíbila, že odjede s mým autem. Všichni věděli o tom, že mi
Darius zakázal tyhle aktivity, všichni souhlasili, že mi v nich bez
ohledu na to pomůžou. Občas se prostě něco udělat musí a následky
ať vezme čert. A to občas bylo teď a my jsme byli všichni na jedné
lodi.
Jakmile jsem byla v autě, poslala jsem Noahovi zprávu a
požádala ho o posily. Noah souhlasil téměř okamžitě a řekl mi, že
jeho stráže poznám podle oblečení. Budou mít falešná retro trička s
nápisem „MIDNIGHT HIGH SCHOOL“.
Chytrý hoch.
Uvažovala jsem, zda zavolat Jonahovi, ale tohle byla veřejná
událost. Riskovala bych odhalení jeho členství v Rudé gardě a
dostala bych ho do stejné pozice, v jaké jsem byla já – nesl by hněv
Daria Westa. Ne, děkuji.
Taxikář se na mě každých pár minut koukal ve zpětném zrcátku,
jako by čekal, že rozbiju plastovou přepážku mezi sedadly a přisaju
se mu na krk.
Přiznám se, že představa, že bych si z něj vystřelila, mě lákala.
Ale nebyla jsem Celina. Měla jsem svědomí a taky práci, a škádlit
taxikáře tesáky k té práci nepatřilo.
„To je dobrý,“ řekla jsem mu a nastrčila mu drobné do malých
dvířek v plastu, když dojel na jižní okraj Grantova parku. Vystoupila
jsem, a když na mě řidič neustále zíral i skrz okýnko, mávla jsem, ať
jede. „Tyhle lidi,“ zamumlala jsem a vyrazila směrem ke stanům a
davům. Tahle část parku byla prázdná, což mi dávalo šanci se
připravit, a taky začít panikařit.
Byla jsem dost vycvičená na to, abych před Ethanem, Lucem a
Malikem ukazovala statečnou tvář. Celina byla mocnější než já a já
jsem souhlasila se setkáním na místě a v čase, které vybrala ona.
Tohle byla její hra a existovala vysoká pravděpodobnost, že
nevyhraju – a že z toho nevyjdu celá.
Prošla jsem mezi stromy, dýku v botě, a jakmile ke mně
přivanula vůně jídla, nervózně mi zacukalo v žaludku.
Došla jsem k oranžovému vinylovému plotu, jímž byla celá
slavnost obehnána. Přeskočila jsem ho a přimíchala se do skupinky
opilých osamělých pařanek, které šly směrem na hlavní třídu. To mi
dávalo možnost prohlédnout si bitevní pole. Columbus Drive byla
lemovaná bílými stany. Lidé chodili v široké uličce mezi nimi a v
rukou drželi jídlo a pití. Vzduch byl prosycen vůní těsta a piva a lidí,
potu, odpadků. Zvuky tisíců konverzací a syčícího jídla spolu s
country kapelou na provizorním jevišti mě málem zahltily.
Vymotala jsem se z hlavního proudu a zastavila se vedle stanu.
Zavřela jsem oči, dokud se svět nevrátil zpátky k tupému hukotu.
„Kupony?“
Otevřela jsem jedno oko.
Žena, která měla na ruce kvílející růžolící batole, mi podávala
štůsek jídelních kuponů. „Zbyly nám a připozdívá se a Kyle už
vyvádí, takže musíme jít domů.“ Kajícně se usmála. „Nechtěla byste
je náhodou koupit? Ještě platí.“
„Promiňte,“ řekla jsem. „Nic nepotřebuju.“
Ztěžka si povzdychla, očividně zklamaná, a pomalu a neohrabaně
odešla, zatímco dítě už začínalo vřískat.
„Hodně štěstí,“ zavolala jsem za ní, ale už se snažila nalákat
někoho jiného. Vždycky přece nemusím být za hrdinku.
Obešla jsem stan, vrátila jsem se do proudu lidí a málem mě to
zase odrovnalo. Ze všech těch vůní mi začalo kručet v žaludku; upír
toho může odblokovat jen omezené množství. V duchu jsem si
slíbila, že si dám fritovanou sladkou tyčinku a papírový tácek s Tater
Tots13 obalenými ve slanině, když tuhle noc přečkám bez úhony.
Nutričně to nebyla nejlepší kombinace, ale stejně jsem měla dojem,
že mé šance jsou nízké.
Šla jsem ke značce, kde byla mapka stanů, našla stánek Townu a
koukla na hodinky. Do jedenácti zbývalo asi deset minut. Za deset
minut začne show.
Najednou mě někdo chytil za ruku. Trhla jsem sebou a zděsila se,
že uvidím Celinu. Čekalo mě však jiné překvápko.
„Zdravím,“ řekl muž po mém boku.
Byl to McKetrick, který vyměnil maskáče za džíny a přiléhavé
černé triko. Asi aby lépe splynul s lidmi. Široce se na mě usmál.
Možná byl i hezký, ale působilo to strašidelně.
Odtáhla jsem paži. „Jestli máte rozum, tak se teď seberete a
půjdete si hledět svého.“
„Merit, já si chci hledět vás. Jste upírka a já bych se klidně vsadil,
že i tady na veřejném místě máte u sebe zbraň. Bylo by ode mě
nezodpovědné, kdybych vás nechal jen tak jít, nemyslíte?“
Ušetřilo by mi to spoustu potíží, pomyslela jsem si, protože
neexistoval způsob, jak mu vysvětlit, že potřebuju, aby mě nechal na
pokoji. Kdyby věděl, že jsem tu, abych pobavila Celinu, vyletěl by
jako rachejtle. A když už o tom byla řeč, tak čas kvapil a já se
potřebovala dostat do stánku kavárny Town.
„Jste chytrý,“ řekla jsem mu, „budete to vy, kdo teď půjde.“

13
Smažená příloha ze strouhaných brambor (pozn. překl.).
 Naklonil hlavu. „Vypadáte trochu zamyšleně. Nemáte v plánu
působit nějaké potíže, že ne? To by bylo velice nešťastné.“
„Já nikdy nepůsobím potíže,“ ujistila jsem ho. Většinou se prostě
objeví v mém blízkém okolí. Výmluvný příklad. „Jelikož jsem si
hleděla svého předtím, než jste mě drapnul, jste to vy, kdo dělá
problémy.“
„Kdybyste si hleděla svého,“ odvětil McKetrick, „byla byste
doma mezi svými.“
Odpovědi na svou předpojatou idiocii byl ušetřen, jelikož se k
nám blížila nějaká hlasitá hádka. Vzhlédla jsem. Muž a žena se
hašteřili, očividně jeden na druhého naštvaní.
„Opravdu, Bobe? Opravdu?“ ptala se žena. „Myslíš, že nejlepší,
co můžeš udělat, je utratit týdenní plat za kupony na jídlo? To si
myslíš? Aby ses moh zbytek tejdne cpát gyrosem a smaženým
sejrem? Ne že by mě to překvapilo. Takovýhle debilnosti, to seš celej
ty.“
„Ale to víš, že jo, Sharon. Jen do toho, a ještě přitvrď. Tady před
lidma, ať to každej slyší!“ Muž, který byl jen několik kroků ode mě,
zvedl paže a začal se pohybovat v kruhu. „Neslyšel snad někdo mou
milovanou ženu, jak mi nadává? Co?“
Lidi kolem nás se nervózně pochechtávali a nevěděli, jestli mají
zakročit a utnout tu scénu, nebo ji ignorovat.
Já si kladla tutéž otázku – dokud se muž zcela neotočil a já
neviděla červené tričko pod jeho tenkým sakem. Vybledlými bílými
písmeny na něm bylo napsáno: MIDNIGHT HIGH SCHOOL. Tohle
byli mí pomocníci z Rudé gardy.
Chlap na mě zamrkal, pak se postavil přímo mezi mě a
McKetricka. „No jen řekněte, pane, ale vážně. Je todle chování, který
byste čekal vod svý ženy? Kde je to ‚v dobrým i ve zlým‘ a tak dál?“
Žena přistoupila a zapíchla prst do chlapovy hrudi. „Už zase na
mně něco vidíš, co, Bobe? No já sem v šoku. Fakt čumím. Měla jsem
poslechnout mámu.“
„Ale jasně, Sharon. Eště matku do toho tahej. Tu tvojí ubohou
zkroušenou matku!“
 Kolem páru se začali scházet lidi a vytvořili silnější lidskou
bariéru, takže mezi mnou a McKetrickem teď bylo víc prostoru.
Přišli také dva bezpečáci, takže lidí bylo o dva víc, a také zbraní.
Prchla jsem, dokud to šlo.

Našla jsem stánek Townu a postavila se vedle něj, ale uplynulo

patnáct minut, potom půl hodiny, a pořád se nic nedělo. Proklínala
jsem McKetricka, přesvědčená, že Celinu vyplašil.
Po dvacáté jsem stála na špičkách, abych lépe viděla kolem, když
tu do mě strčila procházející tmavovlasá žena, až jsem skoro upadla.
Šla a tmavý culík jí poskakoval a já se za ní nepřítomně dívala,
ale když už byla skoro pryč, ve vzduchu jsem najednou ucítila brnění
magie. Nepoznala jsem ji – a taky bych ji nepoznala, nebýt moci,
která se za ní táhla. Srdce mi začalo nedočkavě bušit.
Než stihla utéct, chytila jsem ji za zápěstí.
 KAPITOLA 22

a ĎÁBEL V MODRÝCH ŠATECH

Celina se pomalu otočila čelem ke mně. Měla na sobě overal v

královské modré, kotníčkové boty a vlasy vyčesané do ohonu.
Vykulila oči zjevným šokem.
Dobře, tak teď jsem byla zmatená. Proč vypadá tak překvapeně,
že mě vidí?
Přiblížila se o krok, paži stále v mém sevření. „Jestli jsi chytrá,
dítě, pustíš mou ruku, dokud máš ještě tu svou použitelnou.“
„Bylo mi řečeno, že mě chceš vidět,“ informovala jsem ji.
„Společným známým.“
Její výraz se téměř okamžitě změnil. Přimhouřila oči, roztáhla
nozdry, její magie se rozpínala jako zlostný peprný mrak. Lidé pořád
chodili kolem s jídlem a plastovými kelímky piva, absolutně
lhostejní k tomu magickému reaktoru, který vydával tolik energie, že
by to osvítilo celé centrum.
„Ten malej chcípák,“ zamumlala a následovalo několik
vybraných nadávek. Asi myslela Paulieho, ale jestli mě nečekala…
„S kým sis myslela, že se setkáš?“
Zatvářila se povýšeně. „Jak sis jistě dobře vědoma, a jak ti
připomnělo prezidium, do mého života ti nic není.“
„Do života města ale ano. Stejně jako Cadoganského Domu.“
Uchechtla se. „Jsi upírka v Domě, který byl čtvrtý. A spát s
Mistrem taky není žádný bravurní výkon.“ Odolala jsem nutkání
provést na ní škrábání a vykrákání za vlasy, na které jsem si
stěžovala před pár dny. Místo toho jsem se na ni podívala stejně
nafoukaně jako ona na mě. Ne že bych byla naivní ohledně Celiny
nebo její moci – nebo toho, jak moc mi mohla ublížit. Ale neustálý
strach mě již unavoval. A jestli se GP chtělo tvářit, že od Celiny nic
nehrozí, tak já taky.
„Do mého života ti nic není,“ namítla jsem. „A je mi jedno, jak
skvěle se ti povedlo přesvědčit prezidium, že jsi dobrá občanka a
nemáš momentálně nic společného se zmatkem v tomto městě. Vím,
že je to blbost, a nebojím se tě. Už ne. Nebojím se ani prezidia, takže
ti dám jednu šanci odpovědět na tuhle otázku.“ Zaryla jsem nehty do
kůže na její ruce. „Rozdávala jsi véčko v ulicích?“
Celina se rozhlédla a zdálo se, že si uvědomila, že lidé se po nás
začínají koukat. A čekala sem spoustu reakcí, ale tu, kterou
předvedla, rozhodně ne.
„Možná ano,“ řekla dost hlasitě na to, aby to slyšeli všichni
kolem. „Možná jsem pomohla véčku do ulic. A co?“
Otevřela jsem šokované ústa. Celina právě oznámila několika
tisícům lidí, že napomohla šíření véčka v ulicích. Pro mě to byla
výhra, ale přece by něco takového neprohlásila, kdyby neměla nějaká
zadní vrátka? O co jí šlo?
Lidé kolem nás se zastavovali a teď už zírali naplno. Několik z
nich vytáhlo telefony a začalo tu scénu natáčet.
„Jaké je tvoje spojení s Pauliem Cermakem? Vím, že jsi s ním
mluvila v Navarrském Domě.“ Štěkavě se zachechtala. „Paulie
Cermak je malý červ. Má sklad v řecké čtvrti, kde schovává véčko, a
odtamtud řídil distribuci. Proto ta droga nebyla v jeho domě.“
Obdivně si mě prohlédla. „Co je však zajímavější – jak ses to
dozvěděla? Morgan ti to řekl, co?“ Prohlédla si ě odshora dolů.
„Nabídla ses mu za pár informací?“
Kromě toho, že mě tahle poznámka znechutila, jsem s Morganem
trochu soucítila. Celinino šílenství Morgana neomlouvalo z toho, že
zradil mou důvěru, ale jistě se tím vysvětlovalo, proč nebyl
důvěryhodný. Jestli se učil být Mistrem tak, že následoval Celininy
kroky, tak nejspíš neměl jinou naději. „A mejdany?“
„Mejdany byly pilířem toho všeho,“ řekla. „Klíčem k celému
systému. Byly prostředkem, pomocí kterého se véčko a lidé dostali
upírům do rukou.“
Celina se rozhlédla a zjistila, že má fascinované lidské
obecenstvo, které poznalo, co je zač, a taky fakt, že měla bručet ve
vězení v Británii, ne stát uprostřed Street Festu a přiznávat se ke
zločinům na občanech Chicaga.
Kdybych byla na jejím místě, asi bych zdrhla. Sklonila bych
hlavu, shrbená se proplétala davem a hledala únikovou cestu. Jenže
Celina nebyla řadový upír. Začala mluvit k davu a v očích neměla
nic, co by se byť jen blížilo lítosti nebo strachu. Zírala jsem na ni,
šokovaná její opovážlivostí.
„Až příliš dlouho jsem přispívala k názoru, že lidé a upíři mohou
společně koexistovat. Že být upírem znamená potlačovat určité pudy,
pracovat v souznění s lidmi, vést je.“
Začala se točit v kruhu a kázala teď davu. „Mýlila jsem se. Upíři
by měli být upíři. Praví a úplní upíři. Jsme dalším vývojovým
stupněm lidí. Véčko nám připomíná, kdo jsme. A také vy – vy
všichni – byste mohli mít tuhle sílu. Naše schopnosti. Naši
nesmrtelnost!“
„Zabila jste lidi!“ křikl jeden z lidí. „Zasloužíte si smrt!“
Celinin úsměv opadl. Při svém druhém pokusu získat si přízeň
lidí změnila taktiku, a přesto to nefungovalo. Otevřela pusu, aby to
tvrzení popřela, ale další slova nepatřila jí.
Obstoupili ji čtyři uniformovaní členové chicagské policie, tři z
nich na ni mířili zbraní, ten čtvrtý ji chytil za zápěstí a spoutal za
zády.
„Celino Desaulniersová,“ řekl, „máte právo nevypovídat. Cokoli
řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na
advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen.
Rozumíte právům, která jsem vám řekl?“
Celina se jednou pokusila mu vysmeknout a byla tak silná, že
muž, který jí nasadil pouta a držel ji, měl co dělat, aby ji udržel. Po
chvíli toho ale nechala a její výraz zůstal příjemně prázdný.
To nebylo dobré znamení.
„Pokusí se vás uhranout,“ varovala jsem je. „Zůstaňte ve střehu a
braňte se tomu. Může vás donutit udělat cokoli, hlavně se bude snažit
zbavit vás zábran. Možná bude lepší, aby vás na stanici navštívil
ombudsman. Jeho lidé vám mohou pomoci.“
Tři poldové mě ignorovali, ale ten čtvrtý na mě vděčně kývl. Asi
nebylo lehké nechat se poučit od hubené upírky v culíku.
„Není třeba je uhranout,“ řekla Celina a upřela na mě modré oči.
„Budu venku dřív, než stihneš varovat svého milence, že jsi mě tady
našla. A užij si rozhovor s Dariem. Jsem si jistá, e až tohle zjistí, moc
ho to potěší.“
 Šla s nimi dobrovolně. Po chvíli se dav úplně rozprchl a nezůstala
žádná známka toho, že byla Celina znovu chycena a že tu pronesla
řeč, kterou se je snažila všechny přesvědčit.
Získala jsem tak minutku na zvážení důležitější otázky: Co se to,
sakra, právě stalo?
*.*.*.
Chvíli jsem tam jen stála a snažila se logicky vysvětlit Celinino
doznání a zatčení.
Něco mi zkrátka muselo uniknout. Tohle všechno bylo příliš
jednoduché a zdálo se to jako velká léčka. Celina zjevně nevěděla, že
se se mnou setká, ale přesto se přiznala všem okolo, že pomáhala
Pauliemu rozdávat drogy a pořádat mejdany. A potom se pokusila je
přesvědčit, aby se přidali k upírům.
Copak tohle dávalo smysl?
Prostě ne. Sice jsem nebyla nešťastná, že je Celina v želízkách a
v rukou policie, ale nedokázala jsem přijít na kloub tomu, o co jí jde.
A o něco jí určitě šlo. Nehrozilo, že by takto sebestředná žena učinila
doznání, kdyby si nemyslela, že jí z toho něco kápne. Možná že to
bylo ono. Myslí si, že z toho něco vytříská? Že se jí nemůže nic stát,
protože je pod ochranou prezidia? Tato možnost bohužel nebyla
úplně nereálná.
Netušila jsem, jakou hru hraje, ale věděla jsem, že tímhle to
nekončí. Upíří dramata se málokdy vyřeší tak snadno.
Vzdychla jsem a vytáhla telefon, že zavolám Ethanoví a stručně
ho informuju, než si seženu taxík. Nevím, co mě přinutilo
rozhlédnout se, ale najednou tu byl – přímo přede mnou. Paulie seděl
u malého plastového kavárenského stolku uvnitř stánku s pivem.
Před ním stály dva prázdné kelímky a v ruce držel třetí, také už
poloprázdný. Pozvedl jej, jako by připíjel na mou účast v té
habaďůře, kterou tady diriguje.
A minimálně pro Paulieho to hra byla. Navlékl to na Celinu, ale
proč? Aby ji odstranil? Aby se zbavil upírky, která posloužila jako
prostřednice – ženy, která do celé akce vnášela nežádoucí drama – a
získal přístup k jejímu podílu na zisku?
 Už jsem se po něm chtěla vrhnout. Jenže než jsem se stihla
pohnout, zastavila mě stejná věc, která mě oddělila od McKetricka:
lidé.
Tentokrát se přede mě nasunula rodina. Nějaká maminka a
dvojitý kočárek se spícími dětmi, za ní tatínek s třetím spícím
miminkem na jedné ruce a tou druhou táhl červený vozík s dalším
spícím batoletem. Celá rodina byla spojená stuhou. Byl to přímo
rodinný vláček.
Když jejich karavana vyklidila prostor, byl Paulie fuč.
 KAPITOLA 23

a POKÁRÁNÍ
Nevěděla jsem, jak přesně mám ty novinky sdělit Ethanoví. Jak
říct šéfovi, že se váš nepřítel bez jakýchkoli zjevných důvodů přiznal
ke svým přečinům a dobrovolně se vydal chicagskému policejnímu
oddělení?
Ukázalo se, že to nebude ani třeba. Když jsem se propletla mezi
protestujícími a dostala se do Domu, nalezla jsem polovinu našich
upírů v přední společenské místnosti s očima přilepenýma na
plochou obrazovku nad krbem.
Tate stál na pódiu v šedočerném obleku, vlasy dokonale upravené
a konejšivý úsměv na tváři.
„Dnes jsme odhalili, že Celina Desaulniersová, o níž jsme se
domnívali, že je ve vazbě úředníků Spojeného království, se dostala
zpět do Chicaga. Zde pokračovala v podněcování chaosu, který
vyvolávala již před prvním zatčením. Rovněž jsme se dozvěděli, že
byla zodpovědná za nárůst násilí, který jsme ve městě zaznamenali.
Nyní si Chicago může konečně s úlevou vydechnout. Život se může
vrátit k normálu a upíři se mohou opět začlenit do života města jako
jeho součást, nikoli jako nepřátelé. Ujišťuji vás, že slečna
Desaulniersová zůstane ve vazbě chicagské policie, a to v zařízení,
které jsme zřídili speciálně za účelem ochrany veřejnosti před
nadpřirozenými zločinci. Také musím uznat zásluhy Merit,
Ochránkyně Cadoganského Domu.“
„A do prdele,“ řekla jsem nahlas a půl tuctu upírů v místnosti se
na mě otočilo a teprve v té chvíli zjistilo, že jsem vešla a stojím za
nimi. Nejspíš cítili vůni kebabu a čokoládových tyčinek smažených v
těstíčku.
„Sehrála zásadní roli,“ pokračoval Tate, „při snaze najít a zadržet
Celinu Desaulniersovou. Ať už máte na upíry jakýkoli názor, tímto
vás žádám – jménem města –, abyste nesoudili všechny na základě
činů hrstky z nich.“
 Zapípal mi pager. Odepnula jsem ho a podívala se na displej.
Stálo tam jen: KANCELAR.
Vydechla jsem, podívala se na upíry a maličko zamávala.
„Hrozně ráda jsem vás poznala,“ ujistila jsem je a otočila se na
podpatku.
Spěchala jsem po chodbě až ke dveřím kanceláře, které byly
pootevřené, a tak jsem do nich jen strčila a uvnitř našla Daria, Ethana
a Malika. Všichni seděli u zasedacího stolu – Darius v čele, Malik s
Ethanem u okna.
Ta symbolika se mi nelíbila, a můj již tak ztrápený žaludek se
začal znovu vařit. „Pojďte dál, Merit,“ řekl Darius. „A zavřete
dveře.“
Udělala jsem, co říkal, a sedla si naproti Ethanovi a Malikovi.
Ethanův výraz byl naprosto neprůhledný.
Cítila jsem v břiše úzkost, ale už jsem se přece předtím rozhodla,
že se nebudu bát. Byl čas promluvit. „Otče,“ řekla jsem, „můžu
mluvit otevřeně?“
Slyšela jsem v hlavě Ethanovo varování, ale ignorovala jsem ho.
Někdy byl čas na pokoru, ale jindy zase na vyslovení názoru. V tuto
chvíli jsem neměla co ztratit.
Darius mě chvíli sledoval. „Mluvte.“
„Po městě kolovalo véčko. Ubližovalo našim upírům, taky lidem,
a rovněž poškozovalo náš vztah s městem. Při vší úctě k obavám
prezidia jsme to my, kdo tu musí žít. Nemůžeme si dovolit ten
problém ignorovat, protože nemáme tu možnost od něj utéct na jiný
kontinent. Kožoměnci a lidé se už proti nám obracejí. Když
nezasáhneme, ocitneme se uprostřed války, kterou předpověděli
čarodějové. Jsem Ochránkyní tohoto Domu a chovala jsem se
způsobem, který byl v souladu s nejlepším zájmem Domu, i když ten
zájem podle vašeho názoru nekoresponduje se zájmy
Greenwichského prezidia.“
Když jsem domluvila, Darius se podíval na Ethana. „Události
dnešní noci nevrhají dobré světlo na severoamerické Domy ani na
Greenwichské prezidium. Neměli bychom se účastnit potyček na
veřejném festivalu v jednom z největších měst ve Spojených
státech.“ Vzhlédl ke mně. „Nepotřebujeme publicitu ani hrdinství.
Co potřebujeme, je úcta k autoritě a hierarchii, k linii velení. Po celá
staletí jsme šli cestou asimilace. A v asimilaci budeme pokračovat.“
Jeho pohled zchladl jako led, stejně jako krev v mých žilách.
„Merit, berte na vědomí, že vám tímto Greenwichské prezidium
uděluje oficiální napomenutí. Bude to zaneseno do vaší složky jako
upomínka na to, co jste dnes udělala. Doufám, že si uvědomujete, o
jak závažnou věc se jedná.“
Neměla jsem potuchy, jak moc závažné to bylo, ale na tom
nezáleželo. Měla jsem pocit, jako by mi dal facku, zpochybnil
všechny oběti a rozhodnutí, která jsem učinila od chvíle, kdy jsem se
stala upírkou. Snažila jsem se poslechnout varovný pohled, který na
mě Ethan vrhal přes stůl, ale už se mi zajídalo dělat prezidiu rohožku
a hromosvod.
Vstala jsem a dala ramena dozadu. „Bude do mé složky zaneseno
také to, že jsem sledovala vodítko až k Celině, a že ona šířila véčko
po městě? Bude tam i fakt, že pomohla zorganizovat mejdany, aby
mohla nastolit svůj nový světový pořádek – což mi zní, jako že
plánovala celé prezidium hodit přes palubu? Odrazí se tam také fakt,
že jsme ji dnes zavřeli a chránili město a prezidium před spoustou
překážek a problémů?“
Darius se ani nepohnul. „Celina je členkou prezidia a musí se s ní
nakládat s úctou, která členům tohoto orgánu náleží.“
„Celina vložila upírům do rukou nebezpečnou drogu, která mohla
vést k jejich destrukci a zatýkání. Je to vražedkyně, napomahatelka a
spolupachatelka vraždy. Ať je členkou prezidia, nebo ne, je nutné ji
zastavit. Já jsem byla občankou Chicaga dřív než upírkou, a když
mám příležitost pomoci městu, konat v jeho zájmu, tak to udělám a
kašlu na prezidium.“
Ticho.
„Do vaší složky to bude zaneseno včetně záznamu o napomenutí.
Vaše kuráž mě sice fascinuje,“ stočil oči k Ethanovi, „ale vřele vám
doporučuji, abyste se naučil, jak vládnout svému Domu a upírům.“
Když jsem se podívala na Ethana, měl kamenný výraz a očima
visel na Dariovi.
„Při vší úctě, otče,“ odsekl, „já své upíry neovládám. Já je vedu.
Merit jednala s mým svolením a způsobem vhodným pro
cadoganského upíra a Ochránkyni tohoto Domu. Jednala čestně, aby
ochránila Cadogan, jeho Mistra a upíry. Jednala v zájmu ochrany
města před zločinci, které GP uvážilo za vhodné pustit na svobodu.
Jestli chcete někomu zapisovat napomenutí, tak mně, a ne jí. Já jí
plně a beze zbytku důvěřuji. Veškeré její jednání spadá na mé
vedení, ne na její schopnosti jako Ochránkyně, ani její loajalitu vůči
prezidiu.“
Podíval se na mě těma zářivě zelenýma očima, tenhle muž, který
se za mě právě postavil, vzepřel se svému vlastnímu pánovi, vložil ve
mne důvěru.
Byla jsem šokovaná. Němá úžasem. Dojatá až k slzám a najednou
velmi, velmi nervózní jak z toho sentimentu, tak i z politické ceny,
kterou za to zaplatí.
Navzdory Ethanovým nečekaným a velkorysým slovům, jimiž
bránil mé chování, se Darius nenechal přesvědčit. Držel se stále
svého kurzu a chtěl, aby náš Dům pykal.
„Nyní je již jmenování nuceného správce nevyhnutelné,“ řekl. „V
tomto klíčovém okamžiku se dozoru nad Cadoganským Domem
nevyhnete. Očekávám, že přijmete správce se stejnou úctou, jako
jsme přijali mě. Je to jasné?“
Ethan odsekl. „Ano, otče.“
„V tom případě už má Charlie připravené auto a já musím na
letiště.“ Odsunul se s židlí, vstal a šel ke dveřím. „Vyprovodím se
sám.“
Prošel ztichlou kanceláří, ale několik kroků přede dveřmi se
zastavil a ohlédl se. „Tak či tak, s vaším souhlasem, či bez něj, dá
správce tento Dům do pořádku. Doporučuji vám, abyste si na tu
představu zvykli.“
Potom se otočil, vyšel ze dveří a rázně je za sebou zavřel.
Ethan si opřel lokty o kolena a prohrábl rukama vlasy. „Udělali
jsme to, co bylo nutné. Prezidium bude jednat tak, jak uzná za
vhodné.“
„Chovají se jako naivní děti.“ Oba jsme se podívali na Malika.
Měl vážný výraz. „Chápu, že je respektuješ, Ethane, ale tohle je
naprosto iracionální. Měli by Merit poděkovat za to, co udělala.
Darius by měl poděkovat Domu za to, že zbavila ulice hrozby. Místo
toho na nás pošlou správce? Trestají tento Dům za Celinino
chování?“
„Za chování ne. Za to, že se kvůli nám to chování dostalo na
veřejnost. Spíš než konkrétní činy mu vadí, že jsme – aspoň podle
něj – ztrapnili celé prezidium.“ Vydechl. „Jaká škoda, žes do ní ten
kůl nevrazila, když jsi měla šanci.“
Já ho do ní vrazila, pomyslela jsem si. Jen jsem se netrefila do
srdce.
„Tímhle to nekončí,“ varovala jsem je. „Celina se přiznala moc
lehko a Paulie je pořád v ulicích. Jsem si jistá, že už ho napráskala
poldům – obvykle miluje obětní beránky –, ale každopádně to
nekončí.“
„Už toho bylo dost,“ řekl Ethan. „V tomhle konkrétním problému
jsme pro město udělali, co bylo v našich silách. Tate byl spokojený a
o to jde.“
Málem jsem se s ním začala hádat, ale viděla jsem v jeho očích
vyčerpání a zklamání a nechtěla jsem mu ještě přitížit.
„Vezměte si na zbytek noci volno,“ řekl a zvedl se od stolu, aniž
by se na nás podíval. „Vyspěte se z toho, zítra se zase setkáme a
vymyslíme plán, jak přečkat tu nucenou správu.“
Poslušně jsme kývli a sledovali ho, jak jde ke dveřím kanceláře.
Udělala jsem přece jen to, co si žádala moje práce, nic víc a nic
míň. Tak proč mi bylo tak mizerně?
*.*.*
Snažila jsem se najít prostor. Vydala jsem se k Lindsey na jedno
kolečko prostoduchých televizních pořadů. To mi pomohlo vyplnit
večer, ale nervózní škubání v žaludku to neuklidnilo, stejně jako
šimrání v prsou.
O dvě hodiny později jsem mlčky vstala, procpala se mezi upíry
sedícími na podlaze, a šla ke dveřím. „Někam jdeš?“ zeptala se a
zvědavě naklonila hlavu.
„Jdu si najít chlapa,“ řekla jsem.
Cestou do jeho pokoje jsem byla nervózní, bála jsem se, že až
vstoupím dovnitř, povede se mu – vzhledem k emocionálnímu
vyčerpání nás obou – proniknout za obrannou hradbu, která by měla
zůstat neporušená. A co hůř, že už nebudeme nikdy stejní. Že Dům
nebude nikdy stejný. Celých pět minut jsem postávala před jeho
dveřmi, zatínala pěsti a zase uvolňovala, snažila se sebrat odvahu a
zaklepat.
Nakonec, když už jsem to nemohla vydržet, jsem vydechla,
sbalila prsty do pěstičky a klouby zaťukala. Ten zvuk se rozlehl po
chodbě a v tom tichu zněl divně hlasitě.
Ethan otevřel dveře se ztrhaným výrazem. „Právě jsem se chystal
do postele. Potřebovalas něco?“ Chvíli mi trvalo, než jsem
promluvila a osmělila se zeptat. „Můžu zůstat u tebe?“ Očividně ho
to uzemnilo. „Jestli můžeš zůstat u mě?“
„Dneska večer. Nic fyzického, jen…“
Ethan strčil ruce do kapes. „Jen?“
Podívala jsem se na něj a vpustila do očí strach, frustraci a
vyčerpání. Byla jsem příliš unavená na nějaké dohadování a na řešení
toho, jestli jsem tím dotazem mohla myslet zítřek. A taky moc
unavená na to, abych se bránila prezidiu a jemu.
Potřebovala jsem společnost, lásku. Potřebovala jsem někomu
důvěřovat a dostat to samé na oplátku. A potřebovala jsem to od něj.
„Pojď dál, Merit.“
Vstoupila jsem dovnitř. Zavřel dveře svého apartmá a zhasnul
světla. Ze dveří ložnice sem dopadalo světlo lampiček z nočních
stolků.
Bez dalšího slova mi položil ruce na paže a políbil mě na čelo.
„Jestli to je vše, co mi můžeš dát, tak to tvoje ‚jen‘ beru.“ Zavřela
jsem oči, objala ho a nechala slzy téct.
„Co když se rozhodne, že jsem jeho nepřítel?– zeptala jsem se.
„Jestli se rozhodne, že mě sejme, nebo nechá Celinu, ať mě sejme – a
bude to považovat za způsob, jak udržet kontrolu nad Domy?“
„Jsi cadoganská upírka až do morku kostí. Bojovalas za tento
Dům a jsi pod mojí ochranou. Moje Ochránkyně, moje podřízená
upírka. Dokud jsem tady, budu tě chránit. Dokud tenhle Dům
existuje, budeš tu mít domov.“
„A když se Darius pokusí to zbořit kvůli něčemu, co jsem
udělala?“
 Ethan vzdychl. „V tom případě je Darius slepý a prezidium už
není tou organizací, za níž se považuje. Nechrání upíry, jak si o sobě
myslí.“
Popotáhla jsem a položila tvář do jeho chladivé košile. Jeho
parfém byl svěží a voněl čistotou, jako vyprané ručníky nebo prádlo.
Vzhledem k uzlu strachu v mém srdci mě utěšoval víc, než by možná
měl. Ethan se odtáhl, šel k baru na opačné straně místnosti a z
křišťálové karafy nalil do baňatých sklenic tmavožlutý drink.
Zazátkoval karafu, vrátil se ke mně a podal mi skleničku. Napila
jsem se a chtě nechtě jsem se otřásla. Ten likér byl asi kvalitní, ale
chutnal jako benzín a pálil jako čert.
„Jen pij,“ řekl Ethan. „Uvidíš, že to s každým douškem bude
lepší.“
Zavrtěla jsem hlavou a vrátila mu skleničku. „Takže když se
totálně opiješ, tak to nakonec chutná dobře?“
„Tak nějak.“ Ethan vypil až do dna a obojí odložil na nejbližší
stůl.
Vzal mě za ruku, propletl své prsty s mými a odvedl mě do
ložnice, kde za námi zavřel dveře. Od lidí, kožoměnců, prezidia a
drogami nabuzených upírů nás teď dělily dvojí jemně vypracované
kazetové dveře. Snad poprvé za několik dní jsem si oddychla.
Ethan si sundal sako a položil ho přes židli. Já jsem si zula boty a
chvíli jsem tam stála se zjištěním, že jsem ho vyhledala ve spěchu a
nemyslela na oblečení.
„Chceš tričko?“ zeptal se.
Pousmála jsem se. „To by bylo super.“
Ethan se usmál, rozepnul si košili a šel k vysoké skříňce. Otevřel
šuplík, chvíli hrabal a potom vytáhl potištěné triko a hodil mi ho.
Rozložila jsem ho, koukla na potisk a usmála se.
„To snad ani nemuselo být.“
Bylo to tričko s nápisem „ZACHRAŇTE NAŠE JMÉNO“, které
bylo součástí kampaně za to, aby stadionu Wrigley zůstalo jeho
jméno. Taky to byl přesně můj styl.
Ethan se zasmál a zalezl do komory na šaty. Svlékla jsem se a
natáhla si tričko, které mi bylo skoro po kolena. Sundala jsem z
masivní postele dekorační polštářky, vklouzla do chladivé bavlny a s
úlevou zavřela oči.
Než se vrátil do pokoje a zhasnul, mohly uplynout minuty nebo
hodiny. Já už jsem spala a jen vzdáleně jsem si uvědomovala, jak se
ke mně zezadu přitiskl. Objal mě kolem pasu, přitáhl mě k sobě a na
uchu jsem ucítila jeho rty. „Jen lež, Ochránkyně. A hezky se vyspi.“

Předtím mi slíbil, že bude trpělivý, že počká, až budu chtít já, že

nebude ten, kdo mě políbí. Dodržel slib.
Vzbudila jsem se uprostřed dne, okna byla stále zatemněná
kovovými okenicemi, takže sem neproniklo světlo. Cítit jeho tělo
vedle sebe byl nezvyk… ale jeho blízkost ve mně budila touhu.
Ve spánku jsme se od sebe odkulili, ale já se k němu znova
přitulila a maličko čekala, že na to bude reagovat polibkem. Projel
prsty mými vlasy a byla v tom spíš útěcha než erotika.
A nestačilo to.
„Ethane,“ zamumlala jsem, a i když bylo slunce vysoko na nebi,
náhle se mi rozbušilo srdce. Přestože jsem ho však tolik chtěla, další
krok jsem udělat nemohla. Nedokázala jsem se přinutit k pohybu a
políbit ho. Část toho zdráhání byla způsobena vyčerpáním, faktem,
že bych o sobě neměla vědět, dokud slunce znovu nezapadne. Ale
zbytek byl čistý a naprostý strach. Obava, že jestli to udělám a
políbím ho, zase mu nabídnu srdce a budu riskovat, že mi ho zase
zlomí.
Instinkty spolu válčily, protože stejně mocné bylo i nutkání udělat
to, vzít si, co chci, užít si ten polibek, i kdyby to nebyla ta
nejmoudřejší věc, kterou jsem kdy udělala.
Pohladil mě po vlasech, jako by věděl, jakou vnitřní bitvu
svádím. „Spi, Ochránkyně. Přijde čas, kdy budeš připravená. Do té
doby lež a spi.“
 KAPITOLA 24

a ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

Zdálo se mi, že je první školní den na střední a já jsem trapně
vysoká osmadvacítka, která kráčí chodbou se sešitem a propiskou v
ruce. Jaksi jsem zapomněla nastoupit ke studiu, a přestože jsem už
měla dva vysokoškolské tituly a půl, zjevně jsem nedopatřením
nedochodila prvák na střední.
Posadila jsem se do lavice, do které jsem se skoro nevešla, a
zírala na tabuli, popsanou křídou – složité kvadratické rovnice, které
jsem neuměla vyřešit. Když jsem se rozhlédla po třídě, všichni
ostatní už pilně vyplňovali stránky testu, secvaknuté sešívačkou.
Ostatní studenti jeden po druhém zvedali hlavy, koukali na mě a
bušili pěstmi do lavic. Buch. Buch. Buch.
Dlouhovlasá blondýna se na mě podívala. „Otevři dveře,“ řekla.
„Cože?“
„Řekla jsem, otevři ty…“
Prudce jsem se vzbudila, posadila se na posteli a v tu chvíli jsem
zjistila, že Ethan někam zmizel. Protřela jsem si obličej, až jsem se
úplně probrala a byla už zase v jeho pokoji, ne bezmocná přestárlá
studentka někde na střední.
Slyšela jsem, jak se jeho dveře otevřely a zase zavřely. Snažila
jsem se narychlo upravit vlasy, určitě rozcuchané, a potom jsem
odhodila peřiny a ťapkala do vedlejšího pokoje.
„Co se děje?“
Ethan držel bezdrátový pevný telefon. „Volá ti Jeff. Očividně je
to naléhavé.“ Zamračila jsem se a vzala si telefon. „Jeffe? Copak je?“
„Omlouvám se, že ruším, ale povedlo se mi vypátrat nějaké
informace o Pauliem Cermakovi jeho kriminální minulosti.“
Zamračila jsem se. „Víš, že je Celina už zatčená, ne?“
„A že po jejím včerejším malém vyznání byl na pana Cermaka
vydán zatykač? Jo, vím. Ach a slyšel jsem, že Ethanův zatykač stáhli,
takže gratuluju. Ale o to nejde.“
„Co jsi tedy zjistil?“
 „Našel jsem původní policejní zprávu – a je v ní uvedeno jméno
oběti. No, tedy příjmení a iniciála křestního jména, abych byl přesný.
Chlap jménem P. Donaghey. Taky z Chicaga.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Jeffe, to jméno odněkud znám.“ Zavřela jsem oči, ale nedokázala
jsem ho nikam zařadit. „Mohl bys to najít na netu?“
„Jo, jistě.“ Slyšela jsem, jak jeho prsty plují po klávesnici. „Ach,
tak to je zlé.“
„Povídej.“
„P. Donaghey znamená Porter Donaghey. Byl to soupeř Setha
Tatea při jeho prvních volbách do funkce starosty.“
Teď jsem si vzpomněla, kde jsem viděla Paulieho fotografii.
„Paulie Cermak dal soupeři Setha Tatea pěstí do obličeje.“
Ethan vyvalil oči jako tenisáky.
„Počkej. Je toho víc. Mám obrázky. Předvolební kampaň. Tate je
na pódiu a Paulie je vidět v pozadí.“
„Pošli ty obrázky Lucovi,“ řekla jsem mu. „Stejně jako předtím.“
Napadlo mě něco dalšího. „Jeffe, v té policejní složce, kterou jsi
našel – bylo v ní něco o tom, kdo Paulieho zastupoval? Advokát,
který tu složku nechal zapečetit?“
„Ehm, počkej, podívám se.“ Na chvíli ztichl, jenom si trochu
nervózně hvízdal. „Ach, do prdele,“ řekl nakonec.
To ukazovalo na jediného právníka. „Byl to Tate, že jo?“
„Byl to Tate,“ potvrdil Jeff. „Cermak dal jeho soupeři pěstí a Tate
ho z toho vysekal. Paulie Cermak a Tate se znají.“
S telefonem u ucha jsem se podívala na Ethana. „Nemyslím si, že
tímhle to končí, Jeffe. Jestli Paulie jede v drogách, mejdanech a peče
se Celinou, a jestli se Paulie a Tate znají, jak moc je asi Tate
zapletený do drog, mejdanů a jak moc peče se Celinou?“
„Jakou máš teorii?“ naznačil Ethan ústy.
„Tate je pod tlakem, aby znovu uklidnil občany Chicaga ohledně
upírů. Rozhodl se k tomu aktivně přispět – pomůže vytvořit problém;
pomůže problém i vyřešit. Hrc prc a jeho volební preference vylítnou
o dvacet procent.“
„Ach, o tomhle musím říct Chuckovi,“ pravil Jeff.
„Mohl bys zařídit, aby byl na Tatea vydán zatykač?“
 „Při tak malém množství důkazů? Ne. Nemáš nic, co Tatea
usvědčuje z drog, mejdanů a pletek se Celinou, jak jsi řekla. To, že
ho Paulie zná, prostě nestačí.“
„Nestačí? Co ještě chceš?“
„Ty jsi Ochránkyně. Něco najdi.“
Zavěsila jsem a s omluvným výrazem se podívala na Ethana.
„Já věděl, že to neskončilo,“ řekl. „Věděl jsem to stejně jako ty
včera. Jen jsem se na chvíli chtěl nechat ukolébat možností, že
bychom mohli získat pár hodin míru.“
„Měli jsme pár hodin,“ podotkla jsem s úsměvem. „Jinak bych
nestála ve tvém bytě v tričku a s vrabčím hnízdem na hlavě.“
„To je fakt. Vlasy máš dost tragické.“
„Jsi takhle za soumraku vtipný, Sullivane.“
„A ty jsi úchvatná. Tak se mi zdá, že opět nadešel čas, abys
udělala trochu binec?“
„Moje složka už je popsaná. Radši víc záznamů ve složce než
větší tlak na Dům.“ Vytáhla jsem se na špičky a dala mu pusu na
tvář. „Zavolej Lucovi a Malikovi, ať se připraví na důsledky. Jdu
zpátky do Paulieho domu.“
„Momentík,“ řekl a než jsem se stihla zeptat proč, chytl mě za
tričko a přitáhl si mě blíž, brutálně mě políbil a pak se tak prudce
odtáhl, že jsem málem přepadla vzad.
„Co to mělo být?“ zeptala jsem se hlasem náhle zastřeným.
Zamrkal. „Tuhle pusu jsi mi dlužila. Teď si pro něj běž,
Ochránkyně.“

O dvacet minut později jsem už byla oblečená, vyzbrojená

katanou a na cestě do Garfieldova parku.
Ethan, Luc a Malik byli v operačním středisku, připravení poslat
posily, ale doufali, že pokud možno ušetříme Dům dalších akcí. Taky
do toho zapojili Jeffa, kdybych potřebovala pomoc přes počítač.
Bohužel už v okamžiku, kdy jsem přijížděla k Cermakovu domu,
jsem věděla, že je něco špatně. Dveře od garáže byly otevřené a
mustang byl fuč. Dům byl tmavý a prázdný, dokonce i laciné
krajkové záclony byly sundané.
Přistavila jsem auto k obrubníku hned vedle domu.
 „Už jsem byla tak hrozně blízko,“ zaklela jsem, vytáhla telefon a
vytočila svou partu. „Je pryč,“ řekla jsem, jakmile to Luc zvedl.
„Mustang je pryč a dům je prázdný.“ Ale pak se na mě usmálo štěstí.
„Počkat,“ řekla jsem, vypnula motor, sesunula se do sedačky a
očima visela na zpětném zrcátku. Mustang najel k zatáčce. Z auta
vyskočil Paulie a spěchal ke garáži.
„Co se děje, Ochránkyně?“ zeptal se Ethan.
„Vrátil se. Utíká do garáže. Možná tam něco zapomněl.“
O necelých deset vteřin později vyběhl Paulie z garáže a v ruce
měl… volant.
„Zapomněl si volant,“ informovala jsem je suše a přemýšlela,
jestli má Paulie ponětí, že bude brzy dopaden kvůli automobilovému
doplňku. No jo. Jeho smůla, moje štěstí.
Po chvíli vyjel s mustangem zpátky na ulici. Čekala jsem, až
kolem mě projede, potom jsem to otočila a vyjela za ním.
„Zase odjíždí a já jsem mu v patách,“ řekla jsem jim. „Jsem asi o
dva bloky za ním, takže doufám, že mě neuvidí.“
„Kterým směrem?“
„Ehm, zatím na východ. Možná do centra?“
Slyšela jsem Malikův hlas. „Možná se snaží vysekat ven Celinu?“
„Jestli jsou on a Tate kámoši, tak to nebude mít zapotřebí.
Každopádně se budu pravidelně hlásit.“ Zavěsila jsem, odložila
telefon a soustředila se na pronásledování Paulieho městem. Byl to
přesně ten typ řidiče, který mě k smrti iritoval: měl dobré auto s
nepochybně solidním motorem, ale jel, jako by jeho řidičák visel na
kahánku. Moc pomalu. Moc opatrně. Samozřejmě že byl vydán
příkaz k jeho zatčení, takže dalo rozum, že nechce policajtům dávat
zbytečně záminku k tomu, aby ho zastavili.
Trvalo mu dvacet minut, než dojel do centra, ale nezastavil tam.
Pokračoval na jih a v tu chvíli jsem opět znervózněla.
Vytočila jsem své parťáky.
„Jsme tu,“ řekl Luc.
„Pošlete nějaké posily,“ řekla jsem. „Míří do Creeley Creeku.“

Neobtěžovala jsem se vjet do Creeley Creeku hlavní bránou;

nechtěla jsem starostu a jeho zjevného kumpána zbytečně varovat.
Místo toho jsem zaparkovala o pár bloků dřív, připnula si katanu,
přeskočila plot a vplížila se přes pozemky. Určitě tam někde muselo
být bezpečnostní zařízení, ale nic jsem neviděla, a tak jsem se plížila
kolem domu, nakukovala nízkými vodorovnými okny, až jsem je
uviděla – Tatea za stolem a Paulieho, který seděl z opačné strany a
čile s ním konverzoval.
Ale nebyli sami. Kdo to seděl na kraji Tateova stolu? Celina
Desaulniersová.
Zavřela jsem oči a litovala své naivity. Proč by se jinak Celina
před zraky lidí přiznávala k různým činům? Protože měla vztah se
starostou, který jí zaručil, že z toho vyjde beztrestně. Toto musela být
součást jejího velkého plánu. Svést starostu, navázat přátelství s
distributorem drog a vyvinout drogu, která má upírům připomenout
jejich dravý původ. Když se to posralo, mohla profitovat z toho, že
umožnila upírům si neskutečně užít, a pozvat lidi na party. A tohle
všechno mohla dělat bez obavy z potrestání.
Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistila, že na Tatea taky použila
uhranutí. Byl to sice politik, ale zdálo se mi, že měl alespoň kdysi
upřímný zájem o dobro města. Že by to všechno zosnovala Celina a
nalákala ho na vyšší preference?
Opravdu, opravdu jsem ji nenáviděla.
Strach ustoupil zlosti. Přesunula jsem se na nedalekou terasu,
přešla ji co možná nejvíc nenápadně a zkusila dveře. Měla jsem opět
štěstí – byly odemčené. Tichounce jsem vešla chodbou do místnosti,
kde jsem je viděla, a pokračovala dál dovnitř.
Všichni se podívali na dveře.
První se pohnul Paulie. Několik kroků couvl, přiblížil se k rohu
místnosti – co nejdál od zuřivé upírky. Vešla jsem dovnitř a zavřela
za sebou dveře. „Tohle vypadá na příjemné setkání. –
Tate se líně usmál. „Tihle mladí upíři nemají dneska žádné
způsoby. Vy jste ani nepočkala na pozvání, že?“
Ta předstíraná žoviálnost mě trochu znepokojovala – a donutila
mě zamyslet se, jestli je pořád pod vlivem Celinina uhranutí. Palcem
jsem rozepnula popruh jistící meč, tasila ho a přiblížila se. Nemělo
cenu předstírat, že jsme tu kvůli zábavě.
Namířila jsem katanu na Celinu. „Ty jsi to na nás narafičila.“
 Celina se začala zabývat svým nehtem. „Udělala jsem správnou
věc, jak ti Greenwichské prezidium opakovaně vysvětlilo. Proč jsi
vůbec tady?“ Pohnula rameny, jako by byla podrážděná. Zamžourala
jsem na ni v chabém osvětlení. „Zvedni hlavu, Celino, a podívej se
na mě.“ Typicky udělala to, co se jí řeklo. Konečně jsem jí viděla do
očí – byly rozšířené, duhovky téměř úplně stříbrné. Ona nebyla ten,
kdo to tu řídil. Byla zdrogovaná.
Spletla jsem se. Už zase.
Podívala jsem se na Tatea. „Vy ji ovládáte pomocí véčka?“
„Jen částečně. Došlo mi, že sem přijdete, protože jste si vyvodila
spojení mezi panem Cermakem a mnou. Když se někdo naboural do
policejní zprávy, dostal jsem echo. Mezitím jsem myslel, že bychom
to drama mohli trochu přiživit. Pochopil jsem, že slečna
Desaulniersová byla bojovnice; rozhodl jsem se otestovat efekt véčka
na ženě, o které jsem věděl, že je schopná. Udělá to z ní lepší
bojovnici? Horší? Jako bývalá vědecká pracovnice jistě oceníte můj
přístup.“
„Jste blázen.“
Tate se zamračil. „Bohužel ani v nejmenším.“
Celina seskočila z rohu stolu, kráčela podél jeho délky a
konečkem prstu jela po jeho desce. Pořád jsem na ni mířila mečem a
po očku sledovala Tatea.
„Řekl jste, že véčkem ji ovládáte jen částečně. Jak jinak ji tedy
ještě ovládáte?“
Jen tam seděl a usmíval se na mě – a v ten okamžik jsem ucítila
ve vzduchu ono magické brnění. Ne však něco mírně iritujícího, co
vycházelo z Mallory a Catchera. Tohle bylo těžší – téměř falešnější
ve způsobu, jakým se to rozlévalo po místnosti.
Polkla jsem nával strachu, ale další dílek skládačky mi zapadl na
místo. „Přidal jste k véčku magii.“
„Velmi dobře. Přemýšlel jsem, jestli na to vy a vaši parťáci
přijdete. Můžete tomu svým způsobem říkat podpis.“
„Co jste zač?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem už odpověď tušila:
nebyl člověk. Nevím, proč jsem to nikdy předtím necítila, ale teď
jsem věděla, že je to tak. Ta tíživá magie, která z něj prýštila, se
ničím nepodobala Malloryině ani Catcherově.
 Zamračil se, poposedl si dopředu a spojil ruce na desce stolu.
„Možná to bude znít neuvěřitelně egoisticky, ale já jsem to nejlepší,
co se tomuhle městu za dlouhou dobu přihodilo.“
Mělo ego tohohle chlapa vůbec nějaké hranice? „Opravdu? Tím,
že vyvoláváte chaos? Dáváte upírům drogy a vystavujete lidi riziku?“
Ukázala jsem na Celinu. „Tím, že propustíte těžkého zločince?“
Tate se zase opřel a protočil panenky. „Ale no tak, žádná
melodramata. A určitě si vzpomenete, že Celina byla za drogy
zatčena. Velmi hezky se to zaobalilo. Poslední, co mi zbývalo udělat,
bylo trochu ji odměnit – ovšem zde, v soukromí mého domu.“
Zřejmě vmanipuloval Celinu do setkání na Street Festu – a
donutil ji k doznání. Přiznala se, protože věděla, že jí Tate zase
pomůže ven. Její doznání posloužilo Tateovi jako „vyřešení“
problému s véčkem. Podívala jsem se na ni. Vypadala, že si vůbec
neuvědomuje, že o ní Tate mluví. Zastavila se vedle stolu a začala do
něj nervózně bubnovat prsty. Vypadalo to, jako by véčko teprve
začínalo působit, dostávalo ji do varu.
„Jsem vážně překvapen, Merit, že neoceňujete neskonalý přínos,
který véčko znamená pro upíry.“
„Dodává pocit, že jsi upír,“ pronesla Celina.
„Má pravdu,“ řekl Tate a já se opět podívala na něj. „Véčko
snižuje zábrany. Možná se vám zdám bezohledný, ale věřil jsem, že
véčko pomůže vytřídit tu méně příjemnou část upíří populace. Ti,
kteří jsou ochotni použít véčko, zaslouží vsadit do vězení.“
„Takže teď chytáte upíry do pasti.“
„Není to chytání. Je to dobré městské plánování. Je to selekce
kvůli ovládání populace. Pochopil jsem, že jste odolná vůči uhranutí.
Nedělá to z vás něco jiného? Lepšího? Nemáte tytéž slabosti. Jste
silnější, máte více sebekontroly.“
Kývla jsem katanou směrem k Celině. „Vyjádřete se jasně, Tate.“
„Víte vůbec, jak skvělý tým bychom mohli vytvořit? Vy jste
přímo vzor pro dobré upíry. Zachraňujete lidi, dokonce i kdyby vám
kvůli tomu šlo po krku samo prezidium a chtělo vás potrestat za vaše
činy. Milujou vás za to. Pomáháte udržet město v rovnováze. A to
přesně potřebujeme, jestli je vůbec nějaká naděje, že lidé a upíři
mohou společně přežit.
 „S vámi nebudu spolupracovat za nic na světě. Myslel jste si, že
vám tohle projde? Poté, co jste nastražil na upíry léčku a zasloužil se
o to, aby lidé byli v nebezpečí a umírali?“
Jeho pohled zchladl. „Nebuďte naivní.“
„Ne,“ řekla jsem. „Nepoužívejte faleš ke svému ospravedlnění.
Ty otřepané fráze o tom, jak takhle to přece na světě chodí. Na světě
to takhle nefunguje a můj dědeček je toho důkazem. Jste egoista a
naprostý blázen.“
Celinin prst bubnoval stále rychleji, ale ať už ji Tate ovládal
pomocí jakékoli magie, fungovalo to. Bez jeho svolení jednat
nebude. „Mohu už ji zabít, prosím?“
Tate ji uklidnil zvednutou rukou. „Dočkej času, drahoušku. A co
váš otec?“ zeptal se mě. „Ten je taky blázen?“
Zakroutila jsem hlavou a nechápala, co to sem tahá. „O mého
otce tu přece nejde.“
Překvapeně vyvalil oči a pronikavě, nevesele se zachechtal. „Že
to není o vašem otci? Merit, všechno ve vašem životě je o vašem
otci, a sice od chvíle, kdy jste se stala upírem.“
„Co tím chcete říct?“
Podíval se na mě tak, jak se lidé dívají na malé, hloupoučké děti.
„Proč si myslíte, že ze všech lidí v Chicagu jste zrovna vy byla
přeměněna v upíra?“
„Kvůli otci určitě ne. Celina se mě pokusila zabít. Ethan mi
zachránil život.“ Ale jen co jsem to vyslovila, žaludek se mi scvrknul
strachy. Zmateně jsem spustila katanu k boku.
„Ano, tohle už jste mi říkala. Opakováním neuděláte ze lží
pravdu, Merit. Jak strašlivá náhoda, že? Ethan byl v kampusu zrovna
ve chvíli, kdy jste tam byla i vy?“
„Byla to náhoda.“
Tate si pomlaskl. „Na to jste přece moc chytrá. Ne – vážně – jak
velká je pravděpodobnost? Myslíte, že by pro vašeho otce nebyla
výhoda mít v rukávu upíra – svou dceru – až nepokoje skončí? Až si
lidé zvyknou na představu, že mezi nimi žijí tvorové s tesáky?“
Tate se křečovitě usmál. A potom mu z úst plynula slova jako jed.
 „Co kdybych vám, Merit, řekl, že Ethan a váš otec měli jistou,
řekněme, obchodní dohodu?“ V uších mi začala hučet krev, klouby
na rukojeti katany mi zbělely. „Zmlkněte.“
„Ale no tak, drahoušku. Nechtěla byste slyšet podrobnosti, když
už je to venku? Nechcete vědět, kolik mu váš otec zaplatil? Kolik si
Ethan, zločinecký partner vašeho otce, účtoval za to, že z vás učiní
nesmrtelnou?“
Zatmělo se mi před očima, přemohly mě vzpomínky. Fakt, že
Ethan a Malik byli v areálu univerzity v okamžiku, kdy jsem byla
napadena. Že Ethan znal mého otce ještě předtím, než jsme se s ním
společně setkali. Že mi Ethan dal drogy, aby mi usnadnil biologický
přerod v upíra. Myslela jsem si, že mě zdrogoval kvůli výčitkám
svědomí, že mě přeměnil bez mého souhlasu. Měl však ve
skutečnosti výčitky proto, že mě přeměnil za úplatu mého otce?
Ne. To přece nemohla být pravda.
Jako bych ho přivolala myšlenkami, Ethan najednou vtrhl do
místnosti se zlostí v očích. Přišel mi na pomoc.
Tate byl pořád ještě v místnosti, ale jako bych ho najednou
přestala vidět. Podívala jsem se na Ethana, zmocnil se mě strach,
oslepil mě a ohlušil, a krev mi zběsile proudila žilami.
Ethan šel ke mně, zkoumal mé oči, ale já pořád nemohla vyslovit
tu otázku. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Máš stříbrné oči.“ Podíval se
opět na Tatea, kterého pravděpodobně podezíral, že ve mně spustil
hlad. „Co jste s ní udělal?“
Stiskla jsem rukojeť meče pevněji, až se mi látka zaryla do kůže
na dlani, a já se přinutila říct to nahlas. „Tate řekl, že ses setkal s
mým otcem. Že ti zaplatil za to, abys ze mě udělal upíra.“ Chtěla
jsem, aby mi řekl, že to je lež, jen další faleš, že se Tate jen chytá
stébla, protože mu jako politikovi teče do bot.
Jenže to, co řekl, rozbilo mé srdce na milion kousků. „Merit, já ti
to vysvětlím.“
Po tvářích se mi začaly řinout slzy a já musela svou bolest
vykřičet. „Důvěřovala jsem ti.“
„Takhle to nebylo…,“ vykoktal, jenže než to stihl doříct, jeho oči
bleskly do strany.
 Celina se opět dala do pohybu a v ruce měla ostrý kůl. „Musím
jednat,“ řekla plačtivě.
„Musím to dokončit teď.“
„Přestaň, Celino,“ varoval ji Tate. „Ještě na tebe nepřišla řada.“
Ale nenechala se odradit. „Už mi toho překazila dost,“ řekla
Celina. „Tohle mi nepřekazí.“ Než jsem stihla něco namítnout,
rozmáchla se a kůl už letěl vzduchem – přímo na mě.
Bez meškání a s rychlostí několik staletí starého upíra se Ethan
vrhl vpřed, aby mě vlastním tělem ochránil před letícím kůlem.
Dostal přímý zásah, kůl mu projel hrudí. A srdcem.
Čas se na chvíli zastavil a Ethan se na mě ohlédl, zelené oči plné
bolesti. A pak byl najednou pryč. Kůl dopadl přede mě na zem.
Místo Ethana tu bylo jen to, v co se proměnil: hromádka popela na
podlaze. Neměla jsem čas myslet.
Celina, nyní již plně pod vlivem véčka, se znovu dala do pohybu
s druhým kůlem v ruce. Chytila jsem ten, který hodila poprvé, vrhla
jej a modlila se, abych neminula.
A trefila jsem.
Dostala to do srdce a než uběhla jediná dlouhá vteřina, bylo i po
ní. Stejně jako z Ethana z ní nezbylo nic než hromádka popela na
koberci. Můj pud sebezáchovy vystřídal šok. Shlédla jsem k zemi.
Na koberci ležely dvě úhledné hromádky popela. To bylo
všechno, co z nich zůstalo.
Byla mrtvá.
On byl mrtvý.
Teprve teď mi to všechno došlo. Do místnosti už se hrnuli další a
já si zakryla ústa, abych ztlumila výkřik. Opustila mě síla, padla jsem
na kolena.
Protože on byl mrtvý.
Dovnitř vpadli Malik, Catcher, můj dědeček a dva muži v
uniformách. Musel je přivolat Luc. Podívala jsem se na Tatea, který
stále seděl za stolem, ve vzduchu se vznášela peprná magie, ale jinak
nejevil žádné známky rozrušení z toho, co se právě událo v jeho
domě.
Tohle nenechám bez odplaty. „Tate rozdával véčko,“ řekla jsem
pořád ještě vkleče na podlaze. „Zdrogoval Celinu, pustil ji z vězení.
Je mrtvá.“ Znovu jsem se podívala na popel. „Zabila Ethana – skočil
přede mě. A potom jsem zabila já ji.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Merit je oblouzněná žalem,“ řekl Tate. „Všechno popletla.“
Ukázal na Paulieho, který se teď hrnul k oknu na opačné straně
místnosti. „Jak jistě víte, za distribuci véčka byl zodpovědný tenhle
muž. Právě se doznal.“
Policisté chytili Paulieho a odtáhli ho dál od okna a on vyštěkl:
„Ty zkurvysynu. Myslíš, že ti tohle projde? Myslíš, že mě můžeš
takhle zneužít?“ Vytrhl se policistům, kteří ho jen tak tak stihli srazit
k zemi, než by se na Tatea vrhnul.
„Tohle je jeho vina,“ řekl Paulie, hrudníkem přimáčknutý k
podlaze a hlavou zvednutou přesně tak, aby mohl na Tatea vrhat
zuřivé pohledy. „Za tím vším je on. To on všechno zpunktoval –
našel nějaký starý opuštěný sklad, někoho, kdo namíchal chemikálie,
a rozjel distribuci.“
Tate ztrhaně vzdychl. „Nebuďte trapný, pane Cermaku.“ Podíval
se na mého dědečka se soucitem ve tváři. „Asi si šňupnul vlastního
zboží.“
„Myslíš, že jsem blbej?“ zeptal se Cermak a oči mu divoce plály.
„Mám nahrávky, ty podvraťáku. Natočil jsem si všechny rozhovory,
který jsme vedli, protože jsem věděl – prostě jsem to věděl –, že když
dojde na nejhorší, podrazíš mě.“
Tate zbledl a všichni v místnosti ztuhli a nebyli si jistí, co dělat.
„Vy máte záznamy, pane Cermaku?“ zeptal se dědeček.
„Tucty,“ řekl úlisně. „Všechny bezpečně uložené v sejfu. Klíč
mám na krku.“
Jeden z uniformovaných zalovil v Cermakově košili, potom
vytáhl malý plochý klíček na řetízku. „Našel jsem to,“ řekl a zvedl
ho.
A to byl důkaz, který jsme potřebovali.
Všechny oči se stočily k Tateovi. Ten si upravil límeček. „Jsem si
jistý, že se tohle vysvětlí.“
Dědeček kývl na Catchera a oba vykročili k Tateovi. „Co
kdybychom to probrali v centru?“ Ve dveřích kanceláře se objevili
další čtyři policisté. Tate si jich všiml a kývl na dědečka.
 „Proč ne?“ řekl zdvořile a vykročil z kanceláře, za ním čaroděj,
ombudsman a čtyři policisté z chicagského sboru.
První dva odváděli Paulieho.
Rozhostilo se ticho.
Od chvíle, kdy jsem mrštila kůl, uběhlo asi jen pár minut. Jenže
ty minuty se vlekly jako hodiny, které trvají celé dny. Čas se změnil
ve šmouhu, která kolem mě plynula, zatímco já jsem se – konečně –
uklidnila.
Zůstala jsem klečet na měkkém koberci, ruce jsem složila do
klína a naprosto bezmocně koukala na ostatky dvou upírů. Matně
jsem si uvědomovala střídavé vlny žalu a nenávisti, které mi bublaly
pod kůží, ale nic nemohlo proniknout tlustou skořápkou šoku, který
mě ještě držel rovně.
„Merit.“ Ten hlas byl silnější. Hrubší. Slova – plochá, beznadějná
Malikova slova – mě donutila zvednout oči. Ty jeho byly skelné,
leskly se evidentním závojem smutku, zoufalství.
„Je mrtvý,“ řekla jsem zdrceně. „Je mrtvý.“
Malik mě držel, když ostatky mé nepřítelkyně a mého
milovaného byly uloženy do černých uren, ty byly zapečetěny a
opatrně vyneseny z Tateovy kanceláře.
Držel mě, dokud jsme v kanceláři opět neosaměli.
„Merit. Musíme jít. Tady už nic nezmůžeš.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, proč je tady. Proč je
Malik vedle mě na podlaze a čeká, aby mě mohl doprovodit domů.
Byl Ethanův Sekundant.
Ale teď už jím nebyl.
Protože Ethan byl mrtvý.
Žal a vztek byly najednou silnější než šok. Kdyby mě Malik
neobjal, skácela bych se na podlahu.
„Ethane.“
Slzy už se mi začaly hrnout po tvářích a já se mu snažila
vytrhnout.
„Pusť mě! Pusť mě! Pusť mě!“ Vzlykala jsem, brečela, vydávala
zvuky, které by se spíš hodily k predátorovi než k dívce, vzpouzela
jsem se mu, kůže mě pálila tam, kde jeho ruce svíraly mé paže. „Pusť
mě!“
 „Merit, přestaň. Uklidni se,“ řekl, tenhle nový Mistr, ale já teď
slyšela jen Ethanův hlas.
 KAPITOLA 25

a NECH MĚ JÍT
Té noci jsme truchlili veřejně: podél chodníku před Domem stálo
osm obrovských japonských bubnů taiko a ti, kteří za nimi stáli,
bubnovali rytmický žalozpěv, zatímco byl Ethanův popel přenášen
do Domu.
Sledovala jsem to procesí z foyer. V čele smutečního průvodu šli
Scott a Morgan z úcty a taky proto, aby střežili Ethanův vstup na
onen svět. Za nimi šel Malik, náš nový Mistr, který se ujal svého
prvního oficiálního úkolu – přenést ostatky svého předchůdce do
chráněné krypty v cadoganských sklepeních.
Když uložili urnu dovnitř a krypta byla uzavřena a znovu
uzamčena, rytmus bubnů se změnil z rychlého a zlostného na pomalý
a truchlivý, takže přesně kopíroval emoce, kterými jsem procházela v
průběhu noci.
Žal byl tíživý, vyčerpávající, ale úplně stejně byl doprovázen
zlostí a strachem. Jakkoli jsem byla nešťastná ze ztráty Ethana,
obávala jsem se zároveň, že se spolčil s mým otcem, prodal mě a
odsoudil k upířímu životu, aby vyřešil finanční problémy.
Chtěla jsem mu vynadat. Křičet na něj. Řvát a ječet a bušit mu
pěstmi do hrudi a dožadovat se toho, aby se ospravedlnil, vzal to
zpět, dokázal mi svou nevinu.
Nemohla jsem, protože byl navždy pryč.
Život – i zármutek – pokračoval bez něj.
Dům byl zahalen do dlouhého černého hedvábí jako skulptura od
Christa.14 stál v Hyde Parku jako pomník smutku, Ethana a ztráty.
Truchlili jsme i v soukromí, uspořádali jsme obřad jen pro členy
Domu na břehu Michiganského jezera. Podél pěšinky vedoucí kolem
jezera byly kruhy z kamenů. U jednoho z nich jsme se sešli, všichni v
černém. Lindsey a já jsme stály vedle sebe, držely jsme se za ruce a
dívaly se na skelnou vodní hladinu. Luc stál vedle Lindsey z druhé
14
Bulharský umělec Christo proslul zahalováním objektů a budov (pozn. překl.).
strany, prsty propletené s jejími. Žal zboural hradbu, kterou mezi ně
Lindsey postavila.
Nějaký mně neznámý muž mluvil o radostech, které přináší
nesmrtelnost, a o dlouhém životě, který měl Ethan to štěstí žít. Život,
bez ohledu na to, jak dlouho trvá, se nikdy nezdá dost dlouhý.
Zvláště když jeho konec určí – přímo spáchá – někdo jiný.
Malik ve smutečním plášti přinesl k břehu jezera krvavě rudý
laskavec. Pustil květiny do vody a podíval se opět na nás. „Milton
nám ve svém Ztraceném ráji říká, že laskavec kvetl při stromu
života. Když se však člověk dopustil svého osudného omylu, byl
přestěhován do nebe, kde rostl dál a navěky. Ethan vládl svému
Domu moudře a s láskou. Můžeme jen doufat, že Ethan nyní žije
tam, kde tento květ lásky– kvete věčně.“15
Po tomto proslovu se vrátil ke své ženě, která stiskla jeho ruku.
Lindsey plakala, pustila mou dlaň a stočila se Lucovi do náručí. S
úlevou zavřel oči a objal ji.
Stála jsem tam sama a byla ráda za jejich city. Láska kvete jako
laskavec, pomyslela jsem si, nalezne si nové místo, kde může
zakořenit, i když vám ostatní vezmou.
Uběhl týden a Dům a jeho upíři stále truchlili. Život však šel dál,
bez ohledu na žal.
Malik se usídlil v Ethanově kanceláři. Vybavení nezměnil, ale
obsadil místo za Ethanovým stolem. Slyšela jsem kvůli tomu na
chodbách brblání, ale sama jsem mu tu kancelář nevyčítala. Vždyť
Dům byl byznys, který musel šlapat, alespoň než dorazí správce.
Luc povýšil z kapitána stráží na Sekundanta. Zdálo se, že se více
hodí pro bezpečnost a ostrahu než pro výkonného úředníka nebo
jakéhosi viceprezidenta, ale zvládl své povýšení důstojně.
Tateův místostarosta převzal funkci po tomto padlém playboyovi,
který nyní čelil obžalobě z drog, mejdanů a Celiny.
Dům Navarrů želel její ztráty. Přistoupili ke smrti Celiny coby
někdejší Mistrové a ženy, která dala jejich Domu jméno 16, se stejnou
pompou a obřadností jako my.

15
Amarant, neboli laskavec, je v Jungmannově překladu Ztraceného ráje od Johna
Miltona zmiňován jako „květ milosti“ (pozn. překl.).
16
Jako Marie Collette Navarrová (pozn. překl.)
 Já jsem nedostala žádné zvláštní napomenutí od Greenwichského
prezidia za to, že jsem se podílela na jejím skonu, ale předpokládala
jsem, že správce bude myslet i na tohle.
Drama zjevně ještě nekončilo.
Během toho všeho jsem zůstávala ve svém pokoji. V Domě
vládlo prakticky ticho. Týden jsem nezaslechla smích. Byli jsme jako
rodina bez otce. Malik byl nepochybně kompetentní a schopný, ale
Ethan jako Mistr přeměnil většinu z nás. Pojilo nás s ním biologické
pouto.
Svazovalo.
Vyčerpávalo.
Své noci jsem trávila většinou houpáním se na moři
protichůdných emocí. Neměla jsem chuť na krev ani náladu na
přátele, na politiku a taktizování, nezajímala jsem se o nic, co se dělo
v Domě. Vnímala jsem jen své emoce a vzpomínky, jež je
podněcovaly.
Mé dny byly ještě horší.
Když slunce vyšlo, volala moje hlava po nevědomí a tělo po
odpočinku. Nedokázala jsem však zastavit kroužící myšlenky, které
se mi honily v hlavě pořád dokola. Nemohla jsem na něj přestat
myslet. A protože jsem truchlila, protože jsem ho oplakávala, tak
jsem ani nechtěla. V mysli se mi znovu odehrávaly události a
okamžiky – od chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděla v prvním patře
Cadoganského Domu až do chvíle, kdy mě poprvé porazil v souboji;
od výrazu jeho obličeje, když jsem od něj pila krev, až po zuřivost ve
tváři, s níž málem srazil kožoměnce, aby mě ochránil před hrozící
újmou.
Okamžiky se odvíjely jako filmová páska. Kterou jsem, ač
vyčerpaná, nedokázala zastavit.
Nemohla jsem se postavit před Malika. Těžko říct, co věděl
předtím, než té noci následoval Ethana do kampusu, ale neuměla
jsem si představit, že by ho nenapadlo, jak podivný je to úkol – a co
k němu vedlo. Neupírala jsem mu právo řídit Dům, protože vypadal,
že na to má. Zároveň jsem nebyla připravena přijmout nad sebou
jeho autoritu. Alespoň do doby, než zjistím více informací. Ne bez
ujištění, že nebyl součástí týmu, který mě prodal tomu, kdo nabídl
nejvíc. Moje zlost se stala útěchou, protože to aspoň nebyl žal.
Sedm nocí spala Mallory na podlaze v mém pokoji a nechtěla se
ode mě hnout. Jen stěží jsem vnímala její existenci, natož cokoli
jiného. Osmé noci toho však měla evidentně dost. Když slunce
zapadlo, rozsvítila světla a strhla ze mě přikrývku.
Posadila jsem se a mrkala, před očima černé tečky. „Co to má,
ksakru, být?“
„Už týden tady poleháváš. Je načase vrátit se do života.“ Znovu
jsem se položila a otočila se tváří ke zdi. „Nejsem připravená.“
Postel se vedle mě prohnula a ona položila ruku na mé rameno.
„Jsi připravená. Smutníš a jsi naštvaná, ale připravená jsi. Lindsey
říkala, že Dům má o jednoho strážce míň, když se Luc ujal funkce
Sekundanta. Měla bys být tam a pomáhat jim.“
„Nejsem připravená,“ namítala jsem a ignorovala její logiku. „A
nejsem naštvaná.“
Vydala nevěřícný zvuk. „Nejsi? Ale měla bys být. Teď bys měla
být vytočená. Kvůli tomu, že se Ethan spolčoval s tvým otcem.“
„To nevíš.“ Řekla jsem to jen ze zvyku. Už jsem byla tak otupělá
a vysílená smutkem a vztekem, že mi to bylo jedno.
„A ty jo? Byla jsi člověk, Merit. A vzdala ses toho života kvůli
čemu? Aby nějaký upír vyinkasoval prachy navíc do svý
pokladničky?“
Vzhlédla jsem a ona seskočila z postele a zvedla ruce. „Vypadá to
snad, že měl hluboko do kapsy?“
„Přestaň s tím.“
„Ne. Ty přestaneš truchlit pro chlapa, který ti vzal lidství. Který
spolupracoval s tvým otcem – tvým otcem, Merit – na tvém zabití a
přeměně k obrazu svému.“
Pod kůží mě začala svrbět zlost a zahřívala moje tělo zevnitř.
Věděla jsem, co dělá, že se mě snaží vrátit do života, jenže já neměla
chuť.
„On to neudělal.“
„Kdybys tomu věřila, nebyla bys tady, v tomhle zatuchlým
pokoji, a nebyla bys takhle zaseklá. Kdybys věřila, že je nevinný,
truchlila bys jako normální člověk se zbytkem svých spolubydlících
a netrčela tady ve strachu z možné pravdy – že tvůj otec zaplatil
Ethanovi za to, aby tě proměnil v upíra.“
Znehybněla jsem. „Nechci to vědět. Nechci, protože by to mohla
být pravda.“
„Já vím, zlato. Ale takhle nemůžeš žít věčně. Tohle není život. A
Ethan by byl naštvaný, kdyby věděl, že trávíš svůj život v tomhle
pokoji a bojíš se, že udělal něco, čím si ani nejsi jistá.“ Vzdychla
jsem a seškrábla barevný flíček ze stěny. „Takže co udělám?“
Mallory se znovu posadila vedle mě. „Půjdeš za otcem a zeptáš se
ho.“ Slzy se spustily nanovo. „A co když je to opravdu tak?“
Pokrčila rameny. „Tak budeš mít aspoň jasno.“

Bylo chviličku po setmění, a tak jsem před odjezdem raději

zavolala, abych se ujistila, že je otec doma. A pak jsem uháněla,
abych tam byla co nejdřív.
Neobtěžovala jsem se klepat, prostě jsem vrazila do dveří se
stejnou vervou, s jakou jsem týden truchlila. Dokonce jsem u
šoupacích dveří, vedoucích do otcovy kanceláře, byla dřív než
Pennebaker, jeho sluha.
„Je zaneprázdněn,“ řekl Pennebaker a vážně na mě shlížel z
výšky své kostlivé postavy, když jsem položila ruku na dveře.
Ohlédla jsem se na něj. „Se mnou mluvit bude,“ ujistila jsem ho a
otevřela dveře.
Matka seděla v koženém klubovém křesle; otec u psacího stolu.
Když jsem vešla, oba vstali. „Merit, drahoušku, je všechno v
pořádku?“
„Jsem v pohodě, mami. Nech nás chviličku o samotě.“
Podívala se na otce, který poté, co chvíli odhadoval míru mého
hněvu, kývl. „Co kdybys nám přinesla trochu čaje, Meredith?“
Matka kývla, potom šla ke mně, položila mi ruku na paži a
políbila mě na tvář. „Slyšeli jsme o Ethanovi, zlato. Je nám to líto.“
Vyjádřila jsem tolik vděčnosti, kolik jsem byla schopná. Což v té
chvíli nebylo moc.
Když se posuvné dveře zavřely, otec se na mě podíval. „Tys
docílila toho, aby zatkli starostu.“ Pronesl to nevrle. Celá léta Tatea
podporoval; nyní si musel vytvořit nový vztah s novým starostou.
Chápala jsem, že z toho nemá radost.
Šla jsem blíž k jeho stolu. „Starosta sám docílil toho, že ho
zatkli,“ objasnila jsem. „Já ho jen přistihla při činu.“
Otec zavrčel. Moje vysvětlení ho evidentně neuklidnilo.
„Každopádně,“ řekla jsem, „tu nejsem kvůli tomu.“
„Co tě tedy přivádí?“
Polkla jsem strach a konečně k němu vzhlédla. „Tate mi říkal, že
jsi nabídl Ethanovi peníze za to, aby ze mě udělal upíra. Že to Ethan
přijal, a proto došlo k mojí přeměně.“
Otec ztuhnul. Zachvátil mě strach a musela jsem se chytit
opěradla židle, abych se udržela na nohou. „Takže jsi to udělal?“
zeptala jsem se ochraptěle. „Tys mu zaplatil za to, aby ze mě udělal
upíra?“ Otec si olízl rty. „Nabídl jsem mu peníze.“
Složila jsem se. Lítost mě srazila na kolena.
Otec se ani nepohnul, nesnažil se mě nějak utěšit, a pokračoval.
„Ethan řekl ne. Neudělal by to.“ Zavřela jsem oči. Po tvářích se mi
začaly koulet slzy a v duchu jsem se modlila.
„Ty a já spolu nevycházíme,“ řekl otec. „Pokud šlo o tebe,
neudělal jsem vždycky nejlepší rozhodnutí. Neomlouvám se za to –
měl jsem ohledně tebe, tvého bratra a sester velká očekávání…“
Odkašlal si. „Když tvoje sestra zemřela, hrozně mě to zasáhlo, Merit.
Málem jsem umřel žalem. Nic z toho, co jsem udělal pro tebe, jsem
nemohl udělat pro ni.“ Zvedl ke mně oči, tolik podobné mým.
„Nedokázal jsem zachránit Caroline. A tak jsem ti dal její jméno a
pokusil se zachránit tebe.“
Chápala jsem žal, ale ne jeho ochotu hrát si na boha. „Tím, že jsi
ze mě nechal udělat upíra bez mého souhlasu? Že jsi někomu zaplatil
za to, aby mě napadl?“
„K té platbě nikdy nedošlo,“ vysvětlil, jako by už samotný jeho
záměr nestačil. „A snažil jsem se ti dát nesmrtelnost.“
„Snažil ses mi vnutit nesmrtelnost. Řekl jsi, že jsi nikomu
nezaplatil – ale byl to Celinin upír, kdo mě napadl. Proč zrovna mě?“
Odvrátil zrak.
Najednou mi to došlo. „Když tě Ethan odmítl, mluvil jsi se
Celinou. Nabídl jsi jí, aby ze mě udělala upíra.“ Určitě o té nabídce
musela říct Ethanovi, a proto věděl, že budu na chicagské univerzitě.
Ethan mě tam hlídal. Zachránil mi život dvakrát. Znovu mě v srdci
bodl žal.
Otec se na mě podíval. „Nezaplatil jsem Celině. Ačkoli jsem
potom zjistil, že se o mé nabídce Ethanovi dozvěděla. Byla
rozhořčena, že jsem tutéž nabídku neudělal jí.“
Ztuhla mi krev v žilách. „Celina poslala toho upíra, aby mě zabil,
a zařídila, aby zemřely další dívky, které vypadaly jako já.“
Všechny kousky skládačky do sebe zapadly. Celina byla
zahanbena člověkem a svou potupu si vybila na jeho dceři – a na
těch, které vypadaly podobně jako ona. Smutně jsem zakroutila
hlavou. Tolik zmařených životů kvůli aroganci jednoho muže.
„Udělal jsem to pro dobro rodiny,“ řekl otec, jako by mi četl
myšlenky.
Nevěděla jsem, jestli se na něj mám zlobit, nebo ho litovat za to,
že tohle považuje za lásku. „Umím ocenit bezpodmínečnou lásku.
Takovou, která je založená na partnerství, ne na vládání druhých. To
není láska.“
Otočila jsem se na podpatku a šla ke dveřím.
„Ještě jsme neskončili,“ řekl, ale jeho hlas byl slabý, nezněl příliš
naléhavě. Ohlédla jsem se na něj. „Pro dnešek zcela určitě ano.“
Čas ukáže, jestli budu mít vůli odpustit.
*.*.*
Slunce svítilo, a tak jsem věděla, že je to sen. Ležela jsem ve
studené, husté trávě v tílku a džínách, nad hlavou blankytně modré
nebe, nad sebou hřejivé, zlaté slunce. Zavřela jsem oči, protáhla se a
užívala si tepla, které bylo mému tělu tak dlouho odpíráno. Už celé
měsíce jsem trávila bez slunečního svitu a ten pocit, že prostupuje
mou kůží, prohřívá kosti, chutnal stejně dobře jako pomalý
orgasmus.
„Tak moc se ti to líbí?“ zeptal se hlas vedle mě a zasmál se.
Otočila jsem hlavu na stranu a našla smějící se zelené oči. „Ahoj,
Ochránkyně.“
Dokonce i ve snu si moje oči libovaly v pohledu na něj. „Ahoj,
Sullivane.“
 Ethan se nadzvedl a položil si hlavu na loket. Měl na sobě
obvyklý oděv a já si ještě chvíli užívala pohled na dlouhou, štíhlou
linii jeho těla vedle sebe. Když jsem se mu konečně podívala do
tváře, usmála jsem se na něj.
„Je to sen?“ zeptala jsem se.
„Jelikož nás to nespálilo na škvarek, tak asi ano.“
Odhrnula jsem mu z tváře jeden blonďatý pramen. „V Domě je
bez tebe smutno.“ Jeho úsměv ochabl. „Opravdu?“
„Dům je bez tebe prázdný.“
„Hmm.“ Kývl, obrátil se na záda, jednu ruku nechal pod hlavou a
zíral na oblohu. „Ale ty mě samozřejmě vůbec nepostrádáš.
„Nijak zvlášť,“ odpověděla jsem klidně, ale nechala jsem ho, ať
mě vezme za ruku a proplete prsty s mými.
„No, myslím, že kdybych byl naživu, tak by mě to ranilo.“
„A já myslím, že kdybys byl naživu, zvládl bys to, Sullivane.“
Zasmál se a já se zakřenila při zvuku jeho smíchu. Znovu jsem
zavřela oči, leželi jsme na trávě, ruce spojené, slunce nad námi, a
lebedili si v odpoledním teple.
Ještě jsem měla zavřené oči, když najednou vykřikl mé jméno.
Merit!
Vzbudila jsem se a lapala po dechu, do okna bubnoval déšť a taky
zahřmělo. Vyskočila jsem z postele a rozsvítila. Byla jsem si jistá, že
ten hlas, který jsem slyšela – jeho hlas –, přišel z vnitřku mého
pokoje. Zdál se tak skutečný. Ethan sám se zdál tak skutečný.
Jenže můj pokoj byl prázdný.
Už zase se smrákalo a on byl navždy pryč. Padla jsem zpátky do
postele a zírala do stropu, srdce mi bušilo v hrudi, tělo se rozbolelo
vzpomínkou na jeho ztrátu.
Ta bolest ze vzpomínky byla však pořád daleko lepší než
prázdnota a vakuum žalu. Byl pryč. Ale já teď věděla, že on je tím
mužem, v něhož budu věřit. Měla jsem na něj vzpomínky, jestli sny
byly jediným způsobem, jak si ho uchovat v paměti, být s ním, tak
budiž.
Umyla jsem si obličej, vlasy sčesala do culíku, vzala si čisté
oblečení a vyrazila dolů. V Domě panovalo ticho, stejně jako už celé
týdny. Atmosféra byla pochmurná, upíři stále ještě oplakávali svého
ztraceného vůdce.
Ale poprvé za dva týdny jsem prošla Domem jako upíří voják, ne
jako zombie. Kráčela jsem rozhodně, srdce stále nahlodané bolestí,
ale teď ta emoce alespoň byla čistá, bez matoucí příměsi zlosti a
nenávisti. Dveře do kanceláře byly zavřené.
Do kanceláře, jež nyní patřila Malikovi.
Poprvé jsem zvedla ruku a zaklepala.
Byl čas dát se opět do práce.
OBSAH
KAPITOLA 1 8
a…SUĎ MAGII PODLE ČINŮ 8
KAPITOLA 2 15
a…HRSTKA UPÍRŮ 15
KAPITOLA 3 25
a…POLITICKÉ TŘENÍ 25
KAPITOLA 4 36
a…DIVOKÉ ZVÍŘE 36
KAPITOLA 5 50
a TAM DOLE U ŘEKY 50
KAPITOLA 6 65
a HON NA ČARODĚJNICE 65
KAPITOLA 7 79
a LIDSKÉ A LIDŠTĚJŠÍ 79
KAPITOLA 8 88
a VÁLEČNÉ UMĚNÍ 88
KAPITOLA 9 100
a NAD DOMOV NENÍ, BYT JE TŘEBA PROSTINKÝ… POKUD OVŠEM
NEJSTE NESMRTELNÍ A NEROZUMÍTE SLOŽENÉMU ÚROČENÍ 100
KAPITOLA 10 111
a JAKO ŠÉF 111
KAPITOLA 11 127
a HOLKY NA PARTY 127
KAPITOLA 12 138
a TAM ZA TOU DUHOU 138
KAPITOLA 13 149
a REVOLUCE BUDE V TELEVIZI 149
KAPITOLA 14 159
a CO BYCH CHTĚLA DOKÁZAT 159
KAPITOLA 15 172
a NENÍ VŠECHNO ZLATO, CO SE TŘPYTÍ 172
KAPITOLA 16 186
a PACHATEL 186
KAPITOLA 17 198
a V JAKO VÍTĚZSTVÍ 198
KAPITOLA 18 206
a DVA MISTŘI A JEDNO ŠPATNÉ CHOVÁNÍ 206
KAPITOLA 19 217
a VÍNEČKO RUDÉ 217
KAPITOLA 20 228
a KOCOVINA 228
KAPITOLA 21 241
FRITOVANÉ HODNOVĚRNÉ POPŘENÍ NA ŠPEJLI 241
KAPITOLA 22 256
a ĎÁBEL V MODRÝCH ŠATECH 256
KAPITOLA 23 261
a POKÁRÁNÍ 261
KAPITOLA 24 269
a ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU 269
KAPITOLA 25 282
a NECH MĚ JÍT 282
OBSAH 291
 Chloe Neill

Na ostří špičáku

1. elektronické vydání Anglický originál Hard Bitten Překlad Petra

Kubašková Obálka Tony Mauro Jazyková redakce Alžběta Lexová
Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství
FANTOM Print jako svou 185. elektronickou publikaci Ostrava 2015

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint

Copyright © 2015 Daniela Mičanová Cover © Lukáš Tuma

ISBN 978-80-7398-768-8 (ePub) ISBN 978-80-7398-769-5 (Mobi)

ISBN 978-80-7398–770–1 (PDF)