Chloe Neill v nakladatelství

FANTOM Print

Upíři z Chicaga

Holky někdy koušou

Kousnutí páteční noci
Dvojí kousnutí *

* Připravujeme
 Chloe Neill

KOUSNUTÍ
PÁTEČNÍ
NOCI
FANTOM Print
2014
Copyright © Chloe Neill, 2009
Translation © Petra Kubašková
Cover © Tony Mauro

ISBN 978-80-7398-271-3

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
 PODĚKOVÁNÍ

Psaní je něco jako týmový sport. Jedna osoba sice ťuká do

klávesnice, ale jiní přispívají se svými nápady, nabízejí podporu,
prodávají výsledný produkt a starají se, aby kniha, která vychází ven
ze dveří, byla lepší než ta, která těmi dveřmi přišla. Kousnutí páteční
noci věnuji svému týmu přátel a příbuzných, kteří dopomohli
Upírům z Chicaga do tiskárny. Patří k nim především: mí úžasní
marketingoví odborníci Brooke, Caitlin, Jia a moje matka; má
trpělivá editorka Jessica; moje úžasná agentka (a také nová autorka!)
Lucienne; dále ti, kteří trpělivě čtou rukopisy, jako jsou Dusan,
Jenny, Amy, Anne, Sandi, Jon, Linda a Heather; dále Sara, která se
stará o mé autogramiády; a pochopitelně Nate, který mi poskytuje
morální podporu, výborné nápady a venčí mi psa.
Část výnosu z prodeje této knihy bude věnována chicagské
potravinové bance.
 Kapitola 1

STĚHOVÁNÍ

konec května
Chicago, Illinois

„Výš, Merit. Dotáhni ten kop. M-hm. To už je lepší.“

Vykopla jsem znovu, tentokrát výš, a snažila se myslet na
propnuté špičky, zpevněné břicho, a u toho jsem třepotala prsty, jak
naše instruktorka neustále vyžadovala.
Vedle mě hekala moje nejlepší kamarádka a brzo již bývalá
spolubydlící Mallory, o poznání méně nadšená, a snažila se o další
kopnutí. To hekání se moc nehodilo k jejímu modrému mikádu a
klasicky krásné tváři, ale byla tak naštvaná, že asi jinak nemohla.
„Pak mi připomeň, proč jsi mě sem tahala!“ požádala mě.
Naše instruktorka, prsatá blondýna se zářivě růžovými nehty a
nemožně ostrými lícními kostmi, tleskala do rytmu a u toho jí
poskakovala ňadra. Nešlo se dívat jinam než do jejího výstřihu.
„Přidat, dámy! Chceme, aby všechny oči v klubu visely na našem
tělíčku! Makáme!“
Mallory probodla očima instruktorku, kterou jsme si pojmenovaly
Aerobic-Barbie, pak zaťala pěsti a bojovně vykročila vpřed, ale já ji
chytila kolem pasu dřív, než stihla udeřit ženu, jíž jsme zaplatili za
to, abychom se mohly nasoukat do těsných džínů.
„Abraka dabra, dneska žádné bitky,“ varovala jsem ji a použila
trošičku ze své dva měsíce staré upíří síly, abych ji udržela na místě,
i když se chtěla bránit pěstičkami. Mallory zamručela, ale nakonec se
se mnou přestala prát.
Bod pro novou upírku, pomyslela jsem si.
 „Co kdybych ji jen tak trochu slušně zmlátila?“ zeptala se a
odfoukla zpocený pramen modrých vlasů z čela.
Zavrtěla jsem hlavou, ale pustila ji. „Když zmlátíš cvičitelku,
přitáhneš na sebe víc pozornosti, než je zdrávo, Mal. Pamatuj, co
říkal Catcher.“
Catcher byl Malloryin drsný přítel. Přimhouřila na mě oči a
znovu zavrčela, i když jsem si to vyloženě nezasloužila. Catcher
miloval Mallory a Mallory milovala Catchera. Ale to neznamenalo,
že ho pořád jenom zbožňovala, zvláště když ona sama byla něco jako
nadpřirozená bouře, visící nad naším starým chicagským kamenným
domkem. Během jednoho týdne jsem byla nedobrovolně přeměněna
v upíra a taky jsme zjistili, že Mallory je čarodějka, jejíž síly jsou
zatím ve vývinu. Čarování, černé kočky, menší a větší Klíče – neboli
obory magie, a tak podobně.
Tak jo. Prvních pár týdnů v kůži upírky pro mě znamenalo až
příliš velký zmatek. Jako Mladí a neklidní, ale s tak trochu mrtvými
lidmi.
Mal si stále ještě zvykala na to, že se sama musí potýkat s
paranormálnem, a Catcher, který to měl už tak rozlité u Řádu (což je
vládnoucí unie čarodějů), držel její magické projevy pěkně na uzdě.
Mallory tak trpěla nadpřirozenou frustrací.
My obě jsme byly podobně frustrované, jenže Mallory neměla ani
tesáky, ani nemusela poslouchat nafoukaného Mistra upíra na slovo.
Za těchto nepříznivých okolností se nabízela otázka, proč jsme tu
s Aerobic-Barbie a necháme se peskovat kvůli držení rukou a
třepotání prstů?
Jednoduše řečeno, chtěly jsme si s Mallory ještě užít nějaký ten
čas pospolu, utužit vzájemné pouto.
Brzo jsem se totiž měla stěhovat.
„Oukej,“ pokračovala Barbie, „teď si přidáme kombinaci, kterou
jsme se naučily minulý týden. Raz, dva a tři a čtyři, pět, šest a sedm,
osm.“ Hudba začala bušit až dunět, Barbie se točila a dupala do
rytmu silných basů. Opakovaly jsme po ní, jak jsme mohly, a
Mallory měla trochu problém nešlápnout sama sobě na nohu. Když
jsem si odmyslela tu potupu, že osmadvacetiletá upírka tu poskakuje
a třepe rukama, tak jsem mohla aspoň zužitkovat léta své baletní
průpravy a taky novou upíří mrštnost.
Barbie sice čišela nadšením, ale fakt, že předvádíme jazzové ruce
na hodině hip-hopu, nemluvil zrovna v její prospěch. I tak bylo tohle
cvičení lepší než můj obvyklý trénink. Můj výcvik mi dával hodně
zabrat, protože jsem teprve před pár měsíci byla jmenována
Ochránkyní svého Domu.
Abych to řekla ve zkratce: američtí upíři byli rozděleni mezi
Domy. V Chicagu jsme měli tři a já byla iniciována do druhého
nejstaršího z nich – Cadoganu. Vzhledem k mému původu mnohé
překvapilo (studovala jsem původně postgraduál a středověkou
romantickou literaturu), že zrovna mě jmenovali Ochránkyní. Tahle
role ze mě totiž dělala něco jako upíří stráž, ačkoli jsem se zatím
ještě učila jak na to. (Naštěstí se ukázalo, že zatímco jako člověk
jsem byla, řekněme, nepochopená, po proměně v upíra jsem se
projevila jako silná.) A moje nová role znamenala, že musím projít
výcvikem, a zatímco američtí upíři si chodili v černém sametu a
krajkách od Armaniho a používali iPhony, v mnoha ohledech byli
velice staromódní, až předpotopní, včetně zbraní. Tudíž jsem se
učila, jak zacházet se starodávnou katanou, kterou mi svěřili na
ochranu Cadoganu a jeho upírů.
Jelikož Catcher byl čirou náhodou expert přes druhý a čtvrtý
Klíč, dostal za úkol připravit mě na upíří souboj. Coby novopečené
upírce mi tréninky s ním příliš sebedůvěry nedodávaly.
Aerobic-Barbie se začínala dostávat do hip-hopového varu a její
hodina nyní vrcholila složitou krokovou variací, na jejímž konci
většina z nás přihlouple koukala do některého ze zrcadel podél stěny
tanečního studia. Na závěr své hodiny si zatleskala a oznámila, kdy
se konají další hodiny, na které by mě a Mallory musel někdo
dotáhnout za vlasy, kopající a křičící.
„Už nikdy, Merit,“ řekla a šla do rohu místnosti, kam si před
začátkem hodiny odložila batoh a láhev s vodou. Mohla jsem jedině
souhlasit. Tancovala jsem sice ráda, ale mrskání podle Barbie, která
nám udílela veselé instrukce a při tom jí poskakovala prsa, mělo s
tancem pramálo společného. Spíš šlo o hloubku výstřihu. Já svého
tanečního mistra musela respektovat. A Barbie ve mně vzbuzovala
všechno možné, jen ne respekt.
Posadily jsme se na podlahu a začaly se připravovat na návrat do
normálního světa.
„Tak, slečno upírko,“ zeptala se mě Mallory, „jsi nervózní, že se
máš stěhovat do Domu?“
Rozhlédla jsem se a nebyla si jistá, jak moc bych tu měla
vykládat o svých upířích záležitostech. Upíři z Chicaga odhalili svou
existenci zhruba před deseti měsíci, a bylo logické, že lidé nebyli z
toho zjištění moc nadšení. Nepokoje. Panika. Kongresové
vyšetřování. A pak se tři chicagské Domy zapletly do vyšetřování
dvou vražd. Nejdřív se myslelo, že je spáchali upíři z Cadoganu a
nebo od Greyů – nejmladšího chicagského Domu. Jejich Mistrům,
Ethanovi Sullivanovi a Scottovi Greyovi, se ta nadměrná pozornost
vůbec nelíbila.
Mistrová třetího Domu (což byli Navarrové) byla záludná
manipulátorka. To ona zosnovala vraždy. Zároveň byla neskutečně
krásná – zcela bez ironie. Jako by vypadla z prostřední dvojstrany
časopisu Vogue. Tmavovlasá a modrooká (stejně jako já), ale tak
arogantní, že by strčila do kapsy mnohé celebrity a kultovní vůdce.
Lidé byli Celinou Desaulniersovou unesení, fascinovaní.
Byla krásná, měla styl a uměla psychicky manipulovat okolím – a
to byla neodolatelná kombinace. Někteří se o ní chtěli dovědět víc,
toužili ji častěji vidět i slyšet, a to i přesto, že byla zodpovědná za
smrt dvou žen, jejichž vraždy osobně naplánovala a objednala. Ani
fakt, že již byla zajata (mimochodem ten, kdo ji chytil, jsme byli já a
Ethan) a vydána do Londýna a tam uvězněna Greenwichským
prezidiem, orgánem, který vládl upírům v západní Evropě a Severní
Americe. My ostatní jsme byli zproštěni viny, protože jsme jí při těch
ohavných činech nepomáhali, a nyní jsme mohli zaujmout její místo
a stát se zajímavějšími a žádanějšími. Celinino přání se splnilo –
stala se malou upíří mučednicí – a my jsme dostali v předstihu jiný
vánoční dárek: mohli jsme obsadit prázdné místo na výsluní, které tu
po ní zůstalo.
Trička, čepice a vlaječky Greyů a Cadoganů (a pro ty morbidněji
založené i Navarrů) se prodávaly po celém Chicagu. Objevily se
fanouškovské stránky Domů, samolepky na auta s nápisy
„I ♥ Cadogan“, a ve městě přibývalo nových upírů.
I když upíři vešli v takovou známost, snažila jsem se nešířit o
Domech zbytečně moc informací. Jakožto Ochránkyně jsem totiž
byla součástí bezpečnostní složky v Domě. Rozhlédla jsem se tedy
po tělocvičně a ujistila se, že jsme samy a zvědavé uši neposlouchají.
„Jestli přemýšlíš, kolik toho můžeš říct nahlas,“ pravila Mallory a
odšroubovala víčko lahve s vodou, „vyslala jsem magický impuls,
aby ti chudáčkové živáčkové okolo neslyšeli, o čem se bavíme.“
„Opravdu?“ cukla jsem k ní hlavou tak rychle, že mi křuplo v
krku a bolestí jsem přimhouřila oči.
 Odfrkla. „Jasně. I když mi zakázal používat MAGII na lidi,“
zamumlala a pořádně si lokla vody.
Ignorovala jsem narážku na Catchera – kdybych reagovala na
všechny, nikdy bychom se k ničemu nedobraly – a odpověděla jí na
otázku, týkající se mého slavného stěhování.
„Jsem trochu nervózní. Ethan a já si poněkud drnkáme na nervy,
víš?“
Mallory vypila vodu, otřela si čelo hřbetem ruky a řekla: „Ale co.
Jste nejlepší kamarádi.“
„Jenom to, že se nám povedlo hrát Mistra a Ochránkyni už dva
týdny, aniž bychom si rozsápali hrdla, neznamená, že jsme nejlepší
kámoši.“
To totiž bylo tak. S cadoganským Mistrem – který mě také
přeměnil – jsem za poslední dva týdny přišla do kontaktu jen
minimálně. Snažila jsem se chovat pokorně a držet tesáky zatažené, a
sledovala jsem a učila se, jak to v Domě chodí. Popravdě jsem měla
v první řadě problém se samotným Ethanem – přeměnili mě v upíra
bez mého svolení a vzali mi lidský život, protože mě Celina
naplánovala jako druhou oběť. Jejím poskokům se nepodařilo mě
zabít, ale Ethanovi se povedlo mě proměnit a zachránit mi tak život.
Přeměna byla vážně nepříjemná. Z doktorandky jsem se najednou
měla předělat na upíří strážkyni, a ten přechod byl přinejmenším
rozpačitý. V důsledku toho jsem na Ethanovu adresu pouštěla hodně
jedovatých poznámek. Nakonec jsem se rozhodla, že svůj nový život
členky upíří komunity přijmu. Přestože jsem si stále nebyla jistá, zda
jsem se se svým novým upířím já zcela smířila, zvládala jsem to plus
minus dobře.
S Ethanem to však bylo komplikovanější. Sdíleli jsme jisté pouto,
fungovala mezi námi silná chemie, a bohužel jsme si taky vzájemně
šli na nervy. Choval se, jako by byl přesvědčený, že jsem něco míň.
Já si zase v podstatě myslela, že je to nafoukanec, který se zasekl v
čase. Tím „v podstatě“ chci říct, že mé pocity byly smíšené – Ethan
byl rozhodně pohledný a taky uměl špičkově líbat. Své pocity vůči
němu jsem si zatím neutříbila, ale aspoň se mi zdálo, že už jsem ho
přestala nenávidět.
To, že jsme se navzájem vyhýbali, pomohlo zklidnit emoce.
Výrazně.
„Ne,“ souhlasila Mallory, „ale když se vy dva ocitnete v jedné
místnosti, teplota stoupne o deset stupňů, a to o něčem svědčí.“
 „Zmlkni,“ řekla jsem, natáhla jsem nohy před sebe a sklonila nos
ke kolenům, abych se protáhla. „Všechno zapřu.“
„To nemusíš. Viděla jsem, jak ti zestříbrní oči, když se k němu
přiblížíš. To tě prozrazuje dost.“
„Ne tak docela,“ namítla jsem, přitáhla jsem jednu nohu k tělu a
znovu se protáhla. Upíří oči stříbrní, když prožívají silné emoce –
hlad, zlost, nebo v mém případě blízkost k blonďatému bonbonku
jménem Ethan Sullivan. „Ale připouštím, že je svým způsobem k
sežrání.“
„Jako slané a octové brambůrky.“
„Přesně,“ řekla jsem a napřímila se. „Tady mě máš, naštvanou
upírku, která má prokazovat věrnost pánovi, kterého nemůže vystát.
A ty jsi zase skrytá čarodějka, která když si něco přeje, tak se jí to
vyplní. My dvě jsme otrokyněmi svobodné vůle: já nemám žádnou a
ty jí máš moc.“
Pohlédla na mě, zamrkala a položila si ruku na srdce. „Ty, a že tě
mám ráda, Mer, jsi fakticky mrcha.“ Vstala a přetáhla popruh tašky
přes rameno. Já udělala totéž a vyrazily jsme ke dveřím.
„Víš,“ pronesla, „ty a Ethan byste si měli koupit takový ten
náhrdelník s přívěškem, kde je na jedné půlce srdíčka napsáno
‚nejlepší‘ a na druhé ‚kamarád‘. Mohli byste je nosit na znamení
věčné oddanosti.“
Mrskla jsem po ní svůj zpocený ručník. Vyjekla, odhodila ho a
svraštila obličej v dětinském zděšení: „Ty jsi fakt jak malá.“
„Modrý vlasy. Nic víc neříkám.“
„Tak mě kousni, mrtvolo.“
Vycenila jsem na ni tesáky a zamrkala. „Neprovokuj,
čarodějnice.“
~
O hodinu později jsem už byla osprchovaná a převlečená do
uniformy Cadoganského Domu – přiléhavého černého saka, černého
tílka, černých úzkých kalhot – a cpala jsem oblečení do cestovní
tašky v pokoji, který se co nevidět stane mou bývalou ložnicí. Na
nočním stolku vedle postele stála sklenice krve, kterou mi v
nemocničních sáčcích dovážela firma Blood4You, upíří ekvivalent
mlékařů. Měla to být moje svačinka na doplnění energie po cvičení.
Mallory stála za mnou ve dveřích, modré vlasy rámovaly její obličej.
Měla na sobě boxerky a příliš velké tričko s nápisem JEDEN KLÍČ
PO DRUHÉM, což pravděpodobně patřilo Catcherovi. „Nemusíš to
dělat,“ řekla. „Nemusíš odcházet.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Jestli chci být Ochránkyní, tak musím. A
vy dva potřebujete prostor.“ Přesněji řečeno: Catcher a Mallory
potřebovali nejen prostor, ale hodně místností, ve kterých mohli dělat
randál, obvykle nazí, ačkoli ani to nebylo podmínkou. Neznali se
ještě moc dlouho, a už se do sebe zabouchli. Řádili s čirým nadšením
a většinou i s holým zadkem. Jako králíci. Neuvěřitelně nabití
energií, nehorázně nestydatí, nadpřirození králíci.
Mallory vzala druhou prázdnou tašku ze židle vedle dveří,
položila ji na postel a z mého šatníku vytáhla tři páry mých
oblíbených bot – pumy Mihara (to byly mé zamilované, k Ethanovu
zklamání), červené balerínky a černé lodičky Mary Jane. Zdvihla je,
ať to schválím, a když jsem kývla, strčila je do tašky. Následovaly
další dva páry. Potom se usadila na postel vedle tašky, hodila nohu
přes nohu a tou horní netrpělivě kývala. „Nemůžu uvěřit, že mě tady
s ním necháš. Co si bez tebe počnu?“ Stroze jsem na ni pohlédla.
Obrátila oči v sloup. „Načapala jsi nás jen jednou.“
„Jen jednou jsem vás přistihla v kuchyni, Mallory. Já tam totiž
chodím jíst a pít, a řeknu ti, že kdybych nikdy nezahlédla Catcherův
holý zadek na podlaze, žila bych šťastný a spokojený věčný život.“
Pak jsem se dramaticky otřásla. Jen jsem to předstírala, protože na
něj byla radost pohledět: široká ramena, perfektní svaly, oholená
hlava, zelené oči, tetování, vzhled tvrďáka, a navíc čaroděj, a moje
spolubydlící se z něj klátila na zem (a taky klátil on ji, jak se
ukázalo).
„Ne že by to nebyl pěknej zadek,“ řekla.
Složila jsem jedny kalhoty a uložila je do tašky. „Jeho zadek je
skvělej a já jsem za tebe šťastná. Jen ho už nemusím vidět nahého.
Nikdy. Opravdu.“
Zasmála se. „Jako fakticky?“
„Jako fakticky.“ Zakručelo mi v žaludku. Pohlédla jsem na
Mallory a obočím jsem škubla ke sklenici krve na nočním stolku.
Zakoulela očima a ukázala na ni.
„Pij, pij,“ řekla. „Předstírej, že jsem fanouškem Buffy a děsně
žeru nadpřirozeno.“
Pozvedla jsem sklenku a ironicky na ni pohlédla: „To přesně jsi.“
„Já neříkala, že mi dá práci to předstírat,“ podotkla.
 Usmála jsem se a napila se ze sklenky krve, mírně ohřáté v
mikrovlnce, kterou jsem si vylepšovala tabascem a tomatovou
šťávou. Byla to sice pořád krev, s divnou kovovou příchutí, navíc
načichlá plastovým sáčkem, ale ostatní přísady ji trochu pozvedly.
Olízla jsem si horní ret a vrátila skleničku na noční stolek.
Prázdnou.
Musela jsem tedy mít větší hlad, než jsem si myslela. Vinila jsem
z toho Aerobic-Barbie. Raději jsem si do tašky nastrkala tucet
cereálních tyčinek, které jsem si do budoucna mohla dát k svačince a
vyhnout se tak šanci, že se mé hladové zuby potkají s Ethanovým
krkem.
„Když je řeč o Catcherovi,“ spustila jsem, když jsem zahnala
nejhorší hlad, „kde je Pan… Romantický dneska večer?“
„V práci,“ řekla. „Tvůj děda ho pěkně prohání.“
Zmínila jsem se o tom, že Catcher pracuje pro mého dědečka?
Během toho jednoho bouřlivého týdne, kdy začalo mé nadpřirozené
drama, jsem taky zjistila, že můj dědeček, Chuck Merit, muž, který
mě v podstatě vychoval, ve skutečnosti vůbec nebyl ve výslužbě.
Dříve sloužil u chicagské policie, a my jsme věřili, že je v penzi. Ve
skutečnosti ho před čtyřmi lety požádali, aby se stal ombudsmanem,
neboli prostředníkem mezi městskou radou – vedenou pohledným
starostou Sethem Tatem – a nadpřirozenou populací v Chicagu.
Všechny možné nadpřirozené bytosti – upíři, čarodějové, kožoměnci,
vodní nymfy, fae a démoni – ti všichni si chodili k mému dědečkovi
pro pomoc. Tedy – k němu a jeho třem asistentům – včetně Catchera
Bella. Krátce poté, co jsem se stala upírkou, jsem navštívila dědečka
v jeho kanceláři na South Side, seznámila se s Catcherem, následně
se Catcher seznámil s Mallory, a zbytek už byla hanbatá historie.
Mallory chvíli mlčela, a když jsem se koukla, co se děje, přistihla
jsem ji, jak si utírá slzu z tváře. „Víš, že mi budeš chybět, že jo?“
„Prosím. Bude ti chybět fakt, že si teď můžu dovolit platit nájem.
Začínala sis zvykat na utrácení Ethanových peněz.“ Cadoganové mi
platili, což byl jeden z důsledků mé upíří přeměny.
„No, ty krvavý peníze, to byla výhoda. Bylo fajn, že nemusím
dřít pro toho chlapa jako kůň.“ Mallory měla prosklenou kancelář s
výhledem na Michigan Avenue, takže hodně přeháněla. Zatímco já
studovala postgraduál a četla středověké texty, Mallory pracovala
jako manažerka v reklamce. Teprve nedávno jsme se dověděly, že
tuhle práci získala díky svému rozvíjejícímu se čarodějnickému
umění. Dopomohla si k ní silou vůle, a tohle zjištění příliš neposílilo
její ego. Domnívala se, že ji získala díky své kreativitě a
dovednostem. Momentálně čerpala nastřádanou dovolenou, během
níž se chtěla naučit zacházet se svou nově objevenou magií.
Přihodila jsem do tašky několik časopisů a propisek. „Ber to z té
lepší stránky: nebudeš mít v lednici žádné pytlíky s krví a v noci se
budeš moct muchlovat se sexy svalovcem. To vůbec není špatné.“
„Stejně je to narcis.“
„A ty jsi do něj blázen,“ podotkla jsem a prohlížela si svou
knihovničku. Vzala jsem několik příruček, taky knihu pohádek v
ošoupaných kožených deskách, kterou jsem měla už od dětství, a
taky nejdůležitější, nejnovější přírůstek do své sbírky: Kánon, neboli
Průvodce severoamerickými Domy. Dala mi ho Helen, cadoganská
prostřednice, pověřená tehdy úkolem doprovodit mě domů po mé
přeměně. Každý nový upír si měl Kánon přečíst. Ta bichle byla
dobré čtyři palce tlustá, z čehož jsem hodně stránek přečetla
důkladně a zbytek zběžně. Záložku jsem stále měla někde v osmé
kapitole: „Jedeme celou noc.“ (Názvy kapitol musel snad vymýšlet
nějaký sedmnáctiletý kluk.)
„A je to tvůj narcis,“ připomněla jsem jí.
„Fakt můj? Jupí,“ odvětila suše a zakroutila prstem ve vzduchu,
jako když se raduje, že ten nejlepší dárek je opravdu pro ni.
„Bude vám tu spolu fajn. Jsem si jistá, že se navzájem zabavíte,“
řekla jsem, sundala z poličky figurku Ryna Sandberga 1 s velkou
hlavou a opatrně ji vložila do tašky. Kvůli mé nové alergii na slunce
jsem si už nemohla užívat slunečných dnů na stadionu Wrigley, ale
ani jako upíra mě neopustila láska ke Cubs.
Rozhlížela jsem se po pokoji a přemýšlela nad tím vším – ať se to
týkalo Cubs, nebo ne – co tady nechávám. Nebrala jsem si s sebou do
Cadoganu vše. Částečně z obavy, že Ethana uškrtím a oni mě z
Domu vyhostí, a částečně proto, že nechat tu část svých věcí
znamenalo, že tu mám pořád ještě kousek domova, místo, kam se
mohu uchýlit, kdyby pro mě život mezi upíry – a vedle Ethana –
začal být neúnosný. Malloryin nový spolubydlící tolik místa
nepotřeboval – svoje krámy už si dávno nanosil k Mal do ložnice.
Zapnula jsem tašky a s rukama v bok jsem se podívala na
Mallory. „Myslím, že jsem připravená.“

1
Ryn Sandberg - baseballový hráč a trenér (pozn. překl.).
 Povzbudila mě úsměvem, a mně se povedlo nezačít bulet, i když
jsem měla slzy na krajíčku. Tiše vstala a objala mě. Já ji pevně
stiskla – svou nejlepší kamarádku, svou sestru.
„Mám tě ráda, víš?“ řekla.
„Já tebe taky.“
Pustila mě a obě jsme si utíraly oči. „Zavoláš mi, viď že ano? Dáš
mi vědět, jestli jsi v pořádku.“
„Jasně že jo. A stěhuju se jen na druhý konec města. Neodjíždím
někam do Miami.“ Hodila jsem si jednu tašku přes rameno. „Víš,
vždycky jsem si představovala, že jestli se někdy budu stěhovat, tak
proto, že dostanu nějakou úžasnou nabídku jako učitelka někde v
malém městečku, kde jsou samé superinteligentní, výjimečné
osobnosti.“
„V Heuréce?“ nadhodila.
„Nebo ve Stars Hollow.“
Mallory souhlasně zamručela a zvedla druhou tašku. „Myslela
jsem si, že se vystěhuješ, až tě zbouchne nějakej jednadvacetiletej
studentík, utečete spolu na Bora-Bora a budete vychovávat svoje
bejby na ostrově.“
Zastavila jsem se na půli cesty ke dveřím a ohlédla se na ni: „To
je dost ujetý, Mal.“
„Ty jsi hodně studovala,“ řekla a protáhla se kolem mě na
chodbu. „Já měla čas vymýšlet blbiny.“
Slyšela jsem, jak schází ze schodů, ale zastavila jsem se ve
dveřích pokoje, který býval můj od té doby, kdy jsem se před třemi
lety vrátila do Chicaga. Naposledy jsem se podívala na starý nábytek,
omšelé křeslo i tapety s obrovskými růžemi a zhasla.
 Kapitola 2

DOMOV JE TAM, KDE MÁ ČLOVĚK SRDCE, NIKOLI TAM,

KDE PŘESPÁVÁ

D obře, tak jsem prokrastinovala. Tašky jsem měla naházené

na zadním sedadle svého hranatého oranžového volva, ale
místo abych zamířila přímo do Domu Cadoganů, projela
jsem kolem svého nového domova v Hyde Parku a pokračovala na
jih. Ještě jsem nebyla úplně připravená překročit práh Cadoganů jako
jeho oficiální obyvatelka. A co víc – dědečka jsem neviděla už skoro
týden, a tak jsem se rozhodla být hodná vnučka a navštívit ho v
kanceláři na South Side. Mí prarodiče mě vlastně vychovali, protože
rodiče, Joshua a Meredith Meritovi, se raději věnovali budování
svého postavení a vymetání společenských akcí v Chicagu. Návštěva
u dědečka byla tedy tím nejmenším, co jsem mohla udělat.
Kancelář ombudsmana nebyla nic úchvatného: jen nízká cihlová
budova uprostřed dělnické čtvrti s malými krychlovými domky,
úhlednými dvorky a pletivovými ploty. Zaparkovala jsem volvo před
kanceláří, vystoupila a připásala si katanu. Pochybovala jsem o tom,
že bych ji v dědečkově kanceláři potřebovala, ale kdybych sem přišla
bez řádné výzbroje, Catcher by to určitě vyžvanil Ethanovi. Ne že by
byli vyloženě kámoši, ale o mně se, jak se zdálo, bavili velmi rádi.
Bylo skoro jedenáct, ale v těch několika kancelářských oknech se
svítilo. Kancelář ombudsmana, alespoň dle mého dědečka, sloužila
zájmům nočních bytostí. To znamenalo třetinové směny pro mého
dědečka, jeho sekretářku Marjorie, Catchera a Jeffa Christophera,
dědečkovu druhou pravou ruku. Jeff byl blíže neurčený kožoměnec a
počítačový génius. A taky měl pro mě obrovskou slabost.
Zaklepala jsem na zamčené hlavní dveře a čekala, až mě někdo
pustí dovnitř. Zpoza rohu vyšel Jeff, mířil ke mně chodbou a na tváři
mu rozkvetl úsměv. Byl to vytáhlý hubeňour s přerostlými hnědými
vlasy, a dnes večer měl na sobě svůj obvyklý oděv – khaki kapsáče a
košili s dlouhými rukávy, vyhrnutými až k loktům.
Když došel ke dveřím, vyťukal na klávesnici bezpečnostní kód,
otočil zámkem a otevřel mi.
„Nemohlas beze mě vydržet?“
„Už se mi trochu stýskalo,“ řekla jsem, vešla dovnitř a on mi
podržel dveře. „Už je to – jak dlouho? Skoro týden?“
„Šest dní, dvacet tři hodin a asi dvanáct minut.“ Zakódoval a
zamknul dveře a pak se na mě opět zakřenil. „Ne že bych to počítal.“
„Ó, samozřejmě že ne,“ souhlasila jsem, když mě doprovodil
chodbou do kanceláře, kterou obýval spolu s Catcherem. „Nad
takové věci jsi příliš povznesen.“
„Ano, velmi,“ souhlasil, vešel do kanceláře a posadil se za jeden
ze čtyř kovových psacích stolů, které snad pamatovaly ještě konec
druhé světové války a stály v malé místnosti ve dvou řadách za
sebou. Na Jeffově stole se rozprostírala složitá soustava klávesnic a
monitorů jako pro Frankensteina, a na tom všem sedělo plyšové
zvíře, o němž jsem se dověděla, že má představovat Cthulhu od H. P.
Lovecrafta.
„Jak šla hodina stepu?“ zeptal se sarkastický hlas z druhého
konce místnosti. Ohlédla jsem se a uviděla Catchera, sedícího za
stolem naproti Jeffovi, s rukama složenýma za oholenou hlavou. Před
ním ležel otevřený laptop. Měl zelené oči a pěkně tvarované rty a
usmíval se. Catcher mě sice rozčiloval – byl to drsný, náročný trenér,
ale jedno jsem mu musela nechat: byl doopravdy pohledný. Žádný
div, že z něj Mal byla celá pryč.
„Hodina hip-hopu,“ opravila jsem ho, „ne stepu. A byla to
náhodou sranda. Tvoje drahá málem zmlátila cvičitelku do
bezvědomí, ale jinak se nic moc nedělo.“ Opřela jsem se bokem o
jeden ze dvou prázdných kovových stolů. Nebyla jsem si úplně jistá,
proč jsou tu vlastně čtyři stoly. Catcher a Jeff byli jedinými
zaměstnanci v téhle kanceláři, protože dědeček a Marjorie měli stoly
jinde. Catcher s Jeffem reprezentovali chicagskou komunitu čarodějů
a kožoměnců, a dědeček využíval ještě upířího informátora, ale tento
upír pracoval v utajení a kanceláři se vyhýbal, nebo vyhýbala, kvůli
zachování klidu mezi Domy. Takže tu stůl neměl. Nebo neměla.
Pohlaví jsem neznala, ale zajímalo mě to.
Catcher se na mě podíval. „Málem zmlátila instruktorku, říkáš?“
 „No, chtěla, ale ani se jí nedivím. Aerobic-Barbie se dá vydržet
maximálně pět minut. Díky mým skvělým vyjednávacím
schopnostem však na pěsti nedošlo.“ Chodbou se ozvaly kroky a já
se podívala ke dveřím, kde stanul dědeček ve své obvyklé
kostkované flanelové košili a usedlých kalhotách. Na nohou měl boty
s tlustou podrážkou.
„Když už je řeč o výtečných vyjednávacích schopnostech,“ řekla
jsem a seskočila ze stolu. Dědeček natáhl ruce, abych ho šla
obejmout. A tak jsem šla a pevně ho stiskla, zároveň jsem však
dávala pozor, abych mu nedopatřením nezlámala žebra. Přece jen
jsem teď jako upír měla mnohem větší sílu. „Ahoj, dědo.“
„Holčičko,“ řekl a políbil mě na čelo. „Jak se má moje
nejoblíbenější nadpřirozená občanka, když je takový pěkný jarní
večer, co?“
„Tohle zamrzí, Chucku,“ řekl Catcher a založil paže na hrudi.
„Myslel jsem, že tvůj nejoblíbenější nadpřirozeňák jsem já.“ Sušeji
už to říct nemohl.
„Vážně,“ přidal se Jeff a pohledem jezdil mezi monitory. „My se
tady dřeme ve dne v noci…“
„V podstatě,“ skočil mu Catcher do řeči, „jen v noci.“
„V noci,“ dodal mírně Jeff. „Snažíme se, aby všichni ve Větrném
městě byli šťastní, snažíme se udržet nymfy v lajně,“ kývl hlavou k
plakátům se spoře oděnými ženami, které lemovaly stěny kanceláře.
Byly to říční nymfy – malé, prsaté, okaté, dlouhovlasé ženy, které
ovládaly ramena řeky Chicago. Taky to byly, jak jsem v den svých
osmadvacátých narozenin měla možnost vidět, pěkné hysterky.
Předvedly v domě mého dědečka pořádné divadlo. Pohádaly se,
protože milenec jedné z krásek ji podvedl s jinou nymfou. Byla to
kočičí bitva a přehlídka ženských proporcí, tekly u toho potoky slz,
nadávalo se a škrábalo se nehty. A překvapivě to zarazil náš
nenápadný Jeff. (Ne že bych chtěla šířit drby, ale Jeff to s těmi
dámami podezřele uměl.)
„A všichni víme, jak to může být těžké,“ řekla jsem a zamrkala
na Jeffa. Tomu rozpačitě zčervenaly tváře.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se dědeček.
„Počkat, počkat, dostal jsem tohle,“ vložil se do toho Catcher,
vzal ze stolu obálku, přitiskl si ji na čelo, zavřel oči a dělal, že věští.
„U Merit nastane velká změna… směrovacího čísla.“ Otevřel oči a
připlácl obálku zpátky na stůl.
 „Jestli jsi chtěla dojet do Hyde Parku, tak jsi přejela moc na jih.“
„Prokrastinuju,“ přiznala jsem se. Totéž jsem dělala i noc před
svou komendací, kdy mě uvedli do Domu. Hledala jsem útočiště u
přátel a příbuzných, kterým na mně záleželo, než jsem se stala
součástí něčeho, co mělo navždy změnit můj život.
Taktéž dnes v noci.
Catcherův výraz změkl. „Jsi už úplně sbalená?“
Kývla jsem. „Všechno je v autě.“
„Budeš jí chybět.“
Přikývla jsem. Nepochybovala jsem o tom, ale byla jsem ráda, že
to slyším i od něj. Jelikož to nebyl žádný sentimentální měkkota,
jeho slova měla skutečnou váhu.
Dědeček mi položil ruku na rameno. „Zvládneš to, holčičko.
Znám tě – jsi schopná a tvrdošíjná – a tyhle vlastnosti Ethan nakonec
ocení.“
„Za nějakou dobu,“ zamumlal Catcher. „Za dlouhou, dlouhou,
hodně dlouhou dobu.“
„Miliardy let,“ souhlasil Jeff.
„My nesmrtelní,“ připomněla jsem jim a ukázala na sebe prstem,
„máme času habaděj. Kromě toho mu to nehodlám nijak usnadnit.“
„Nemyslím, že to bude problém,“ řekl dědeček a zamrkal na mě.
„Mohla bys udělat něco pro dědího a něco Ethanovi předat?“
Zrudla jsem, když mi připomněl slovo „dědí“ – přezdívku, kterou
jsem mu dala jako dítě. Neuměla jsem vyslovit „dědeček“.
„Jistě,“ řekla jsem. „Ráda.“
Dědeček kývl na Catchera. Ten otevřel rozvrzaný šuplík, vytáhl
tlustou hnědou obálku převázanou červeným provázkem. Nebyl na ní
žádný adresát, jen razítko s velkými černými slovy „DŮVĚRNÉ“ a
„ÚROVEŇ 1“. „Úroveň 1“ byla pro ombudsmana obdoba označení
„přísně tajné“. Toto byl jediný druh informací, o něž se dědeček se
mnou odmítal dělit. Catcher mi podal obálku. „Dobře ji opatruj.“
Kývla jsem a vzala mu ji z ruky. Byla těžší, než jsem čekala, a
byla napěchovaná pořádným stohem papírů. „Předpokládám, že
kurýrka nemá právo nakouknout dovnitř?“
„Uvítali bychom, kdybys to nedělala,“ pravil dědeček.
„Tak se alespoň,“ vložil se do toho Catcher, „nebudeme muset
uchýlit k fyzickému násilí. Naše vztahy by se tím značně
zkomplikovaly, když jsi Chuckova vnučka.“
 „Myslím, že jí můžeme důvěřovat,“ pravil dědeček hlasem
suchým jako topinka, „ale vážím si tvé oddanosti.“
„Maličkost, Chucku. Maličkost.“
S obálkou v ruce jsem si řekla, že je nejvyšší čas přestat
prokrastinovat a opravdu se už vypravit do Domu. Mohla jsem se
aspoň těšit, že poprvé uvidím svůj nový pokoj.
„Takže tímto,“ řekla jsem, „se s vámi třemi loučím.“ Ohlédla
jsem se na dědečka a zvedla obálku. „Doručím ji, ale asi budu za
svou snahu potřebovat maličkatou odměnu.“
Chápavě se usmál. „Masový knedlík?“
Znal mě jako své boty.
~
Říkali tomu „ztratit jméno“. Aby se někdo stal upírem a mohl
vstoupit k některému z Domů a stát se tak členem jedné z nejstarších
organizovaných (a donedávna tajných) společností na světě, musel se
nejprve vzdát své identity a zcela se podřídit. Vzdát se příjmení na
důkaz oddanosti bratrům a sestrám. Bývalé příjmení nahradilo jméno
příslušného Domu, který se měl stát jakousi novou rodinou. Myslím,
že já jsem byla takovou zvláštní výjimkou: původně jsem se
jmenovala Meritová, ale už léta se mi říkalo prostě „Merit“, takže mi
toto jméno zůstalo jako křestní i po komendaci.
Podle Kánonu (4. kapitola: „Upíři – kdo je na vrcholu?“)
znamenala tato dobrovolná ztráta příjmení, že jste se začali učit
zásadám upířího společenství. Společným obětem. Úctě k vedení.
Zodpovědnosti – nikoli původní lidské rodině, nýbrž nové, s tesáky.
Mistři upíři si samozřejmě směli své příjmení vzít zpátky. Proto se
našemu Mistrovi, který držel otěže Cadoganského Domu, říkalo
Ethan Sullivan, a nejenom Ethan.
A když už přišla řeč na Sullivana, je nutno zmínit nejdůležitější
zásadu upířího bratrstva: lezení do zadku výše postaveným upírům.
Právě na takové patolízalské misi jsem momentálně byla.
No, byla jsem na kurýrské misi. Ovšem vzhledem k příjemci
zásilky k tomu lezení do zadku neodmyslitelně patřilo.
Ethanova kancelář byla v prvním patře Cadoganského Domu.
Když jsem tam dorazila se svými taškami, dveře byly zavřené. Chvíli
jsem počkala, než jsem zaklepala. Odkládala jsem nevyhnutelné.
Když jsem se konečně rozhoupala, z kanceláře se ozvalo jen:
„Vstupte.“ Otevřela jsem a vešla.
 Ethanova kancelář, stejně jako zbytek Cadoganského Domu, byla
elegantně až okázale vyzdobená, jak se na takovéhle adrese v Hyde
Parku slušelo. Napravo byl stůl, nalevo sedací souprava a na
protějším konci místnosti, před okny se sametovými závěsy,
gigantický zasedací stůl. Podél stěn byly vestavěné police na knihy,
plné starožitností a dalších předmětů, upomínajících na Ethanovu
349 let dlouhou existenci.
Ethan Sullivan, hlava Cadoganského Domu a Mistr, který mě
přeměnil v upíra, seděl za stolem s tenkým mobilem u ucha a oči
zapichoval do stohu papírů před sebou. Papíry měl před sebou snad
pokaždé; takové povolání Mistra musela provázet administrativní
zátěž.
Ethan měl na sobě dokonale střižený oblek a pod ním sněhobílou
košili, svrchní knoflík měl rozepnutý, takže byl vidět zlatý medailon,
který upíři nosili na znamení příslušnosti k Domu. Jeho vlasy, zlatě
blond a po ramena, byly dnes rozpuštěné, zastrčené za uši.
Ačkoli jsem to hrozně nerada přiznávala, Ethan byl krásný.
Bezchybná tvář, výrazné lícní kosti, ostře řezaná brada, zářivě
smaragdové oči. Stejně dokonalé měl i tělo, ze kterého jsem většinu
nedopatřením zahlédla, když si Ethan užíval s Amber, svou někdejší
cadoganskou milenkou. Amber, jak jsme bohužel krátce poté zjistili,
pomáhala Celině v její snaze ovládnout chicagské Domy.
Shlédl na tašky v mých rukou. „Stěhuješ se sem?“
„Ano.“
Ethan kývl. „Dobře. To je správný krok.“ Jeho tón nebyl
pochvalný, nýbrž povýšený, jako by byl zklamán, že mi to trvalo tak
dlouho – necelé dva měsíce – než jsem přijala Cadogan za svůj
domov. Nebyla to nečekaná reakce.
Kývla jsem a snažila se přehlížet, jak je protivný. Věděla jsem,
kde jsou hranice trpělivosti čtyři sta let starého Mistra upíra, i když
jsem se jich často dotýkala.
Položila jsem tašky, rozepnula u jedné zip, vytáhla důvěrnou
obálku a podala mu ji. „Ombudsman mě požádal, abych ti tohle
doručila.“
Ethan se zatvářil překvapeně, ale obálku si vzal. Vymotal
provázek z malého plastového disku, vložil prst pod záhyb a nahlédl
dovnitř. Jeho tvář se trochu uvolnila. Netušila jsem, co mu
ombudsmanova kancelář mohla sdělovat, ale asi se mu to líbilo.
„Jestli je to všechno,“ řekla jsem a kývla k taškám na zemi.
 Jen na mě pohlédl, víc nic. „Můžeš jít,“ řekl nezúčastněně, vytáhl
papíry z obálky a začal jimi listovat palcem.
Během prvních týdnů po uvedení do Domu jsme se s Ethanem
moc nevídali. Naše opětovné shledání proběhlo taky v klidu, a tak se
zdálo, že to zvládnu.
~
Když jsem splnila povinnost, zamířila jsem do prvního patra, kde se
nacházely kanceláře cadoganského personálu. Vyhledala jsem
Heleninu kancelář. Seděla za stolem v úhledném růžovém kostýmku.
Očividně se na ni nevztahovala cadoganská pravidla oblékání, podle
nichž se chodilo výhradně v černé. Její kancelář byla úplně stejně
růžová. Na dřevěných poličkách stály pečlivě vyrovnané barevné
šanony a na stole měla také pořádek: zápisník, kelímek na tužky a
kalendář, v němž měla vše krasopisně různobarevné zaznamenané.
Zrovna telefonovala, princeznovské sluchátko přiložené k
perfektnímu stříbrnému mikádku. Taky měla dokonalou manikúru.
„Děkuji vám, Priscillo. Jsem velice vděčná. Na shledanou.“
Opatrně položila sluchátko, spojila dlaně a usmála se na mě. „To
byla Priscilla,“ vysvětlila. „Jednatelka Domu Navarrů. Plánujeme pro
naše Domy společnou letní slavnost.“ Obezřetně se podívala k
otevřeným dveřím a naklonila se ke mně. „Musím říct,“ svěřila mi,
„že tvůj vztah s Morganem dokázal ve vztazích mezi Domy
zázraky.“
Morgan Greer byl teď můj rádoby přítel a taky nový Mistr
Navarrského Domu. Tuto pozici získal, když byla Celina zajata.
Povýšil tak ze své funkce Sekundanta na Mistra. Podle toho, co jsem
stihla pochytit, byl Sekundant něco jako upíří viceprezident. U
Cadoganů zastával funkci Sekundanta muž jménem Malik. Zdálo se,
že většinou funguje někde v zákulisí, ale bylo jasné, že Ethan na něj
spoléhá a důvěřuje mu.
Dlužila jsem Helen zdvořilé chování, a tak jsem se usmála a
neopravila ji, když vyslovila slovo „vztah“.
„Jsem ráda, že jsem mohla pomoci,“ řekla jsem a kývla k taškám
v rukou, „mám tu tašky, ukázala bys mi můj pokoj?“
Zářivě se usmála. „Samozřejmě. Tvůj pokoj je ve druhém patře, v
zadním křídle.“
Navzdory těžkým taškám mi ramena klesla úlevou. Ve druhém
patře Cadoganského Domu se nacházela knihovna, jídelna,
slavnostní taneční sál a několik dalších prostor. Ani jednou z nich
však nebylo Ethanovo apartmá. To bylo ve třetím patře. Znamenalo
to, že nás bude dělit celé jedno patro. Chtělo se mi skákat radostí. V
daný okamžik to ale nešlo, a tak jsem si jen v duchu šťastně
zavýskla.
Helen mi podala tmavomodré desky s kulatou cadoganskou
pečetí. „Tohle jsou zásady naší rezidence, mapky, informace o
parkování, jídelníček v kantýně a tak dále. Většina informací je
samozřejmě dnes už dostupná i online, ale rádi dáváme podřízeným
upírům tištěné podklady.“ Vstala a s očekáváním na mě pohlédla.
„Můžeme?“
Kývla jsem, opět zvedla tašky a následovala ji chodbou a dál
nahoru po úzkém schodišti. Došly jsme do druhého patra, zabočily,
pak ještě jednou a brzy jsme stály před dveřmi z tmavého dřeva, na
nichž visela malá tabulka.
MERIT, OCHRÁNKYNĚ, stálo na jmenovce hned nad tabulkou.
Helen sáhla do kapsy u sáčka, vytáhla klíč a strčila ho do zámku.
Vzala za kliku, otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Vítej doma, Ochránkyně.“
 Kapitola 3

DRUHÉ NEJVĚTŠÍ MONSTRUM AMERIKY

V ešla jsem dovnitř, položila tašky a rozhlédla se. Byla to

malá, čtvercová, jednoduše zařízená místnost. Stěny byly
obloženy tmavým dřevem asi do výšky opěradla židle a ze
stejného dřeva byla i naleštěná podlaha. Přímo naproti dveřím bylo
okno se skládacími okenicemi. Nalevo stála postel s tepaným
kováním, vedle ní malý noční stolek a pod oknem křeslo. Napravo
byly dvoje dveře, z nichž jedny v celé výšce pokrývalo zrcadlo. Mezi
nimi stála skříňka a napravo od dveří na chodbu stála knihovnička.
V podstatě se to podobalo pokoji na koleji.
Pro osmadvacetiletou upírku.
„Potřebuješ ještě něco?“
Usmála jsem se na Helen. „Ne, děkuji. Jsem vděčná, že jste mi
zařídili pokoj tak rychle.“ Rovněž moje sítnice, do níž byl vypálen
obraz Catcherových a Malloryiných milostných scén, byla vděčná.
„V pořádku, drahoušku. Jídla se podávají v kantýně za soumraku,
v půlnoci a dvě hodiny před svítáním.“ Podívala se na hodinky. „Už
jsi propásla druhé jídlo a na třetí je ještě trochu brzy. Mohu ti opatřit
něco k snědku?“
„Ne, děkuji. Vzala jsem si něco s sebou.“ Nejen něco – nejlepší
domácí masový knedlík, který se v téhle části Chicaga vůbec sežene.
Ráj.
„Nuže, pokud zjistíš, že něco potřebuješ, kuchyňky na každém
patře jsou vždycky dobře zásobené a v chladničkách je krev. Budeš-li
potřebovat něco, co nenajdeš v kuchyňce, požádej obsluhu.“
„Jistě. Ještě jednou díky.“
Helen odešla a zavřela za sebou dveře. To, co jsem po jejím
odchodu uviděla, mě hlasitě rozesmálo. Na vnitřní straně dveří visel
plakát někoho z Domu Navarrů, konkrétně Morgana v džínech a
přiléhavém černém termotričku. Měl černé boty, paže zkřížené na
prsou a na zápěstích kožené pásky. Nechával si narůst vlasy a na
obrázku byly divoce rozcuchané kolem krásného obličeje s
výraznými lícními kostmi, s dolíčkem v bradě, svůdnýma modrýma
očima, klenutým tmavým obočím a nekonečně dlouhými řasami.
Helen očividně kooperovala s navarrskou jednatelkou víc než jen
v otázce letního pikniku. Přepadla mě touha si do někoho rýpnout, a
tak jsem vytáhla z kapsy mobil a vyťukala Morganovo číslo.
„Morgan,“ ozvalo se.
„Ano,“ řekla jsem, „ráda bych mluvila s tím, kdo mi sem nechal
poslat dost neslušnou fotku jednoho z Navarrů. Je to takový plakát,
asi šest stop na výšku, a na něm ten fešák, ten jejich Mistr se
zasněnýma očima.“
Uchechtl se. „Takže už jsi našla můj dárek na uvítanou?“
„Není trochu divné, když navarrský upír věnuje dárek na
uvítanou zrovna cadoganské upírce?“ zeptala jsem se a nakoukla při
tom do dveří po pravé straně pokoje. Ty první vedly do malé šatny s
tuctem dřevěných ramínek. Druhé vedly do malé koupelny s vanou
na nožičkách a umyvadlem na podstavci.
„Není, pokud jde o nejhezčí cadoganskou upírku.“
Odfrkla jsem a zase dveře zavřela, pak jsem přenesla tašky k
posteli. „Nemyslíš si, doufám, že ti tohle jen tak projde.“
„Copak jsme nebyli na té večeři v sobotu?“
„Pokud si vzpomínám, tak ano.“
„Takže mi to nakonec projde.“
Sarkasticky jsem odfrkla, ale měl pravdu.
„Musím už jít. Za pár minut mám schůzku,“ řekl, „a ten Mistr,
který sem přijde, je pěkný parchant.“
„Mm-hm. To se vsadím. Tak si to užij.“
„Vždycky si to užívám. Jménem Domu Navarrů a
Severoamerického registru upírů doufám, že tě v Cadoganském
Domě čeká mnoho plodných dní. Mír s tebou. Nechť dlouhý
život…“
„Sbohem, Morgane,“ řekla jsem se smíchem, zaklapla mobil a
strčila ho zpátky do kapsy.
Dalo by se polemizovat s tím, zda mě Morgan do našeho prvního
rande vmanipuloval. Byl to důsledek politického kompromisu (a k
tomu před zraky padesáti upírů). Ale od prvního oficiálního rande
uběhlo už pár týdnů, a jak jsem podotkla, vyrazili jsme si spolu od té
doby párkrát na pizzu. Neudělala jsem nic extra, abych ho odradila,
na druhé straně jsem se ho ani nesnažila navnadit. Morgan se mi
líbil, to zase ano. Byl zábavný, okouzlující, inteligentní a opravdu
hezký. Ale já se nemohla zbavit pocitu, že s ním sice chodím, ale
nedokážu překonat neviditelnou zeď, nedokážu se uvolnit.
Možná za to mohla chemie. Možná jsem byla jen ostražitá,
protože byl od Navarrů a já byla Ochránkyně našeho Domu, což
automaticky předesílalo, že mám být ve střehu a vždy připravena
chránit Cadogany. Možná za to mohl fakt, že první schůzka proběhla
poté, co si můj souhlas vynutil před Ethanem, Scottem Greyem a
Noahem Beckem (vůdcem chicagských nezávislých upírů), a
polovinou Cadoganského Domu.
Jo, tím to mohlo být.
Možná v tom bylo něco hlubšího: jakkoli se to mohlo zdát
ironické, možná mě nerajcovala představa, že mám chodit s upírem,
navíc když se k tomu přidruží všechny ty politické tahanice a taky
moje zašmodrchané emoce.
Myslím, že z jednoho z těchto důvodů se mi to zdálo divné, a i
když se mi jeho společnost líbila, nedokázala jsem se tomu poddat, a
bylo jedno, jak moc je Morgan nadšený.
Bylo jasné, že dneska tenhle oříšek nerozlousknu, a tak jsem to
vyhnala z hlavy a zamířila zpátky k taškám, které teď ležely ještě
zavřené na malé posteli. Otevřela jsem je a dala se do práce.
Začala jsem vytahovat knihy, psací potřeby, různé cetky, a
naskládala je do polic. Toaletní potřeby šly do koupelnové skříňky a
oblečení, které šlo složit, do malého prádelníku mezi dveřmi. Sukně
a kalhoty jsem pověsila na ramínka v šatně a pod ně jsem ledabyle
naházela boty.
Když byly tašky prázdné, zapnula jsem je, ale v jedné vnitřní
kapsičce jsem něco nahmátla. Sáhla jsem dovnitř a našla malý
balíček v hnědém papíře. Zvědavě jsem sloupla pásku a rozbalila ho.
Uvnitř byl rámeček a v něm plátýnko s křížkovou výšivkou: UPÍŘI
JSOU TAKY LIDI.
I když jsem si nebyla jistá, jestli tomu věřím, jako překvapení a
dáreček do bytu to vůbec nebylo špatné. Ocenila jsem hlavně ten
nápad a řekla si, že nesmím zapomenout poděkovat Mal, až ji
uvidím.
 Zrovna jsem složila prázdné tašky a strčila je do spodního šuplete
v prádelníku, když mi zavibroval pager u pasu. Pagery byly nutnou
výstrojí cadoganských strážců. Měly zajistit, že budeme rychle
reagovat, pokud upírům nastane naléhavá situace. Teď, když jsem
byla oficiální obyvatelkou Domu a nemusela překonávat
dvacetiminutovou cestu po městě – jsem mohla reagovat v rekordním
čase.
Odepnula jsem pager a koukla na displej. Stálo na něm:
OPS, 911.
Byl to stručný a jasný vzkaz. Nastala výjimečná situace, a tak
jsme se měli sejít v pohotovosti v operačním středisku, centru strážců
v suterénu Cadoganského Domu. Zastrčila jsem pager zpátky do
pouzdra, vzala katanu v pochvě a zamířila dolů.
~
„Je mi fuk, jestli tě fotí, žádají o podpis nebo tě zvou na panáka!
Tohle – je absolutně – nepřijatelné.“
Luc, velitel cadoganské jednotky strážců, se na nás mračil.
Ukázalo se, že k té výjimečné situaci, ačkoli zřejmě naší vinou, došlo
za denního světla. Toto kázání mělo být už jen nepříjemným
důsledkem.
A tak jsme tu seděli kolem přetechnizovaného zasedacího stolu v
operačním středisku se špičkovou technologií a mnoha obrazovkami:
Peter, Juliet, Lindsey, Kelley a já, neboli strážcové (a jedna
Ochránkyně), kteří měli zabezpečit zdraví a pohodu cadoganských
podřízených upírů.
Všichni jsme teď dostávali kázání od blonďatého kovboje s
neposlušnými vlasy, kterého kdysi někdo přeměnil v upíra. Vyčítal
nám, že jsme „lajdáci, kterým nová popularita stoupla do hlavy“.
Řekněme, že lásku nám zrovna neprojevoval.
„Děláme, co můžeme,“ namítla Juliet, trochu potrhlá zrzka, která
měla jako upírka odžito mnohem víc křížků než já za svůj bývalý
lidský život. „Reportéři minulý týden pronásledovali Lindsey,“ řekla
a ukázala na další strážkyni. Lindsey byla blonďatá, hubatá, a
díkybohu na mé straně.
„Ano,“ řekl Luc a zvedl ze stolu výtisk Chicago World Weekly.
„O tom máme důkazy.“ Natočil noviny tak, abychom se všichni
mohli podívat na Lindsey, které byla věnována fotografie přes celou
obálku. Blond vlasy měla vyčesané do svého obvyklého culíku, na
sobě značkové džíny, jehlové podpatky a obrovské sluneční brýle.
Zachytili ji v pohybu, jak se usmívá na někoho mimo objektiv.
Náhodou jsem věděla, že ten, na koho se usmívá, je jeden z
nejnovějších cadoganských upírů stejně jako já. Lindsey – k Lucovu
velkému znechucení – se začala s Connorem stýkat krátce po
iniciačním obřadu.
„Tohle nevypadá jako vhodná cadoganská uniforma,“ předhodil jí
Luc.
„Ale ty džíny jsou super,“ zašeptala jsem.
„Vždyť vím,“ zazubila se na mě Lindsey. „A ještě k tomu byly ve
slevě.“
„Když budeš špulit svou rozkošnou prdelku na obálce Weekly,
tak si mé srdce nezískáš, bloncko,“ řekl Luc.
„Takže můj plán vyšel.“
Luc se zamračil a zjevně mu docházela trpělivost. „Tohle je
skutečně nejlepší, co můžeš pro svůj Dům udělat?“
Lindseyino chronické podráždění se v mých očích dalo srovnat
jedině s hlubokou vášní, ale z jejího nenávistného pohledu to nebylo
poznat. Vztyčila ukazovák a začala odpočítávat:
„Tak za prvé: já se nikoho neprosila, aby mě fotil. Za druhé:
neprosila jsem se, aby mě někdo fotil, a za třetí jsem se neprosila,
aby mě někdo fotil.“ Pak povytáhla obočí. „Teď už je to jasné? Jestli
si někdo představuje, že se fotografům dá vyhnout, tak spadl z
višně.“
Luc zamumlal cosi o neukázněných podřízených a prohrábl si
vlasy. „Lidi, jsme na rozcestí. Zveřejnili naši existenci, vyšetřoval
nás Kongres, a teď nám za krk dýchají paparazziové. Taky jsme
zjistili, že za pár týdnů poctí naše město svou návštěvou sám vůdce
Severoamerické centrální.“
„Keene přijede sem?“ zeptal se Peter. „Do Chicaga?“ Peter se
naklonil a lokty opřel o stůl. Peter byl vysoký, hnědovlasý, hubený a
vypadal na třicet. Oblékal se dokonale a vystupoval jako muž,
kterému v životě (lidském i tom dalším) protekly rukama hromady
peněz.
„Do Chicaga,“ potvrdil Luc. „Lidé možná nevědí, že kožoměnci
existují, ale my ano – naneštěstí pro všechny.“
Mezi strážci se ozvaly posměšky. Upíři a kožoměnci nebyli
zrovna přátelé, a napětí narůstalo – také jsem slyšela o tom, že
Gabriel se chystá do našeho města, aby je prověřil jako budoucí
místo pro konání konference svých kožoměnců. Kolem té návštěvy
se rojily různé zvěsti. Možnost, že se kožoměnci sejdou v Chicagu ve
velkém, způsobila, že cadoganští strážci dostávali každý den nějaké
hlášky.
„Podívejte, nebuďme naivní. Nebudeme předstírat, že tahle sláva
bude trvat věčně, že? Lidi – a teď se neuraz, Ochránkyně, protože
tebe přeměnili teprve nedávno – jsou dost vrtkavá banda. Už jsme
viděli, co se stane, když se na nás naštvou.“
Luc měl na mysli Čistky neboli upíří verzi honu na čarodějnice.
Evropě došlo ke dvěma, první se udála v Německu v roce 1611 a
druhá ve Francii v roce 1789. Tisíce upírů, tvořících nemalou část
evropské populace, byly při těchto dvou čistkách zahubeny:
probodnuty kůlem, páleny, rozpárány a ponechány napospas smrti.
Kožoměnci o druhé Čistce věděli, ale nezakročili; odtud pramenila
nenávist mezi těmito dvěma rody.
„A teď přichází pointa,“ řekl Luc. „Zjistili jsme, že Weekly
plánuje rozsáhlou a důkladnou reportáž o ilegálních aktivitách
upírů.“
„Ilegálních?“ zeptala se Kelley. „Co děláme ilegálního?“
„To se právě budeme snažit zjistit,“ řekl Luc a ukázal na strop.
„Za pár minut mám schůzku s vaším a svým Mistrem. Než ale budu
mít příležitost pohovořit s naším nejvyšším, dovolte mi, abych vám
připomněl několik věcí, které evidentně připomenout potřebujete.
Naším úkolem je,“ pokračoval Luc, „udělat svého Mistra šťastným,
ne přidělávat mu starosti. Jelikož se podle toho nechováte, budete se
od této chvíle považovat za zástupce Cadoganského Domu v lidském
světě. Z toho důvodu se budete chovat, jak se na cadoganské upíry
sluší a patří.“ Přimhouřil oči a zadíval se na Lindsey. „A jestli to
znamená, že nebudete hýřit do časných ranních hodin s upířími
nováčky, tak prosím.“
Vrhla na něj zlověstný, nasupený pohled, ale zdržela se
poznámek.
Luc, očividně spokojený, že jí to nandal, se obrátil zpátky k nám.
„Vše, co uděláte mimo Dům, vrhá světlo na nás všechny, zvláště
když jsme teď takové sousto pro novináře. To znamená, že můžete
být pozváni na pohovor kvůli záležitostem Domu nebo upírů.“
Otevřel šanon, ležící před ním, vytáhl stoh papírů a podal ho
Lindsey, která seděla nejblíž k němu. Vzala si jeden a zbytek poslala
dál.
 „‚Předmět debaty‘?“ zeptala se Kelley v reakci na název
dokumentu. Kelley byla zvláštní, exotická kráska: bledá pleť, vlasy
černé jako uhel a trošičku šikmé oči. A ty teď vypadaly naprosto
lhostejné k listu papíru, který držela opatrně v konečcích prstů.
„Předmět debaty,“ potvrdil Luc kývnutím. „Tohle jsou odpovědi,
k nimž jste oprávněni – a když říkám ‚oprávněni‘, myslím tím, že se
od vás vyžadují. Když se vás reportér pokusí zatáhnout do nějakého
politicky citlivého dialogu, odpovíte takhle. Přečtěte si je, naučte se
je nazpaměť a přesně odříkejte. Rozuměli?“
„Ano, pane,“ odpověděli jsme jako poslušný sbor.
Luc se ani neobtěžoval nějak reagovat, jen vstal a začal listovat
zbytkem materiálů, které měl před sebou naskládané na stole.
Pochopili jsme, že schůzka je u konce, a odsunuli jsme židle. Já jsem
vstala, složila papír a už jsem se chystala k odchodu, když mě Luc
oslovil.
Vstal, šel ke dveřím a pokynul mi dvěma pokrčenými prsty, že
mám jít za ním.
Sakra. Věděla jsem, že to přijde. Ale dvakrát za jeden den?
„Ochránkyně, ty jdeš se mnou,“ řekl a já pomalu vydechla a
začala se psychicky připravovat na jednání s nejtvrdohlavějším
upírem na světě.
„Pane,“ řekla jsem, strčila si papír do kapsy a urovnala katanu u
pasu. Lindsey se na mě soucitně usmála, což jsem přijala kývnutím
hlavy, a následovala jsem Luca. Vrátili jsme se po schodech do
prvního patra, mířili po chodbě do Ethanovy kanceláře a našli tam
zavřené dveře. Luc je bez okolků otevřel. Upravila jsem si sako
svého černého kostýmu a šla za ním dovnitř.
Ethan telefonoval. Kývl na Luca, pak na mě, a zvedl ukazováček
na znamení, že hovor nebude trvat dlouho.
„Samozřejmě,“ řekl. „Naprosto chápu.“ Ukázal na dvě židle před
svým stolem. Luc poslušně usedl na židli napravo, já nalevo.
„Ano, ctihodnosti,“ řekl. „V tomto okamžiku již ty informace
sedí přede mnou.“ Ethanovi se coby Mistrovi Cadoganského Domu
říkalo uctivým oslovením „můj pane“, ale co je „ctihodnost“, to mi
bylo záhadou. Pohlédla jsem na Luca.
Naklonil se ke mně: „Darius,“ zašeptal a já kývla, jako že chápu.
To bude Darius West, předseda Greenwichského prezidia.
„Uvažovali jsme o tom,“ řekl Ethan, pokyvoval hlavou a cosi
zapsal do tabletu na stole, „ale jste si vědom toho rizika? Já osobně
bych se přiklonil k tomu, že ne.“ Dál pokyvoval a pak jeho ramena
ztuhla a vzhlédl.
Přímo ke mně.
„Ano,“ řekl Ethan a propichoval mě uhrančivě zelenýma očima,
„jistě tento tah můžeme vyzkoušet.“
Instinktivně jsem polkla. Možnost, že ten „tah“, který hodlají
vyzkoušet, jsem já, mě příliš neuklidňovala.
Luc se ke mně opět naklonil: „Ať je to, co je to, nebude se ti to
líbit.“
„Opravdu ne,“ tiše jsem souhlasila. Následovalo dalších pár
minut kývání a stvrzování, a pak se Ethan rozloučil. Položil
sluchátko a pohlédl na nás s tenkou vráskou mezi obočím. Už jsem ji
znala. To nebylo dobré znamení.
„Chicago World Weekly,“ spustil, „se zjevně zajímá o aktivity
upírů, a nyní se zaměří na naše mejdany. Zveřejní tři články na
pokračování, každý týden jeden, a začnou s tím příští pátek.“
„Sakra,“ řekl Luc a vyměnil si s ním vážný pohled, který značil,
že ví, proč je to problém.
Tipovala jsem, že tohle byly ty detaily, na které Luc čekal. Mně
to bohužel nic neříkalo. O upířích mejdanech jsem už slyšela,
Catcher se o nich jednou zmínil, ale odmítl mi říci podrobnosti.
Zkoušela jsem následně hledat v Kánonu, ale bez úspěchu. Ať se na
těch mejdanech dělo cokoli, upíři nebyli příliš sdílní.
Zvedla jsem ruku. „Mejdany? Proč se zajímají o naše večírky?“
„Večírky ne,“ pravil Luc. „To označení si půjčili lidi od nás.
Mejdany jsou v nadpřirozeném světě rozhodně o tom, že se sejde
velký počet lidí, ale jsou o moc…“ odmlčel se a nervózně se zavrtěl
na židli, podíval se na Ethana a ten se koukl zase na mě.
„Krvavější,“ pronesl Ethan věcně. „Jsou krvavější.“
Mejdany, jak mi Ethan vysvětlil, byly upíří verzí flash mobs.
V podstatě se jednalo o masové krmení. Upíři dostali echo
(pochopitelně elektronicky), kdy a kam se mají dostavit, a tam na ně
čekala skupina lidí. Lidí, kteří na nás věřili ještě před tím, než se
světu oficiálně oznámila naše existence. Lidí, kteří nám chtěli být
nablízku, vychutnat si temné, zakázané ovoce.
Samozřejmě že s nynějšími samolepkami na auta, vlaječkami a
Lindseyinou novou pozicí přední upírky z titulní strany jsem si
nebyla jistá, jak moc je to ovoce temné a zakázané.
 „Chtějí být součástí našeho světa, vidět a být viděni,“ pravil
Ethan, „ale netouží nutně mít naše tesáky zaryté v krční tepně. To se
ale přesně děje. Pití.“
„Hodování,“ dodal Luc.
„Někteří lidé ale s pitím jistě souhlasí,“ nadhodila jsem a těkala
očima mezi Lucem a Ethanem. „Chci říct, že se na takovou upíří
hostinu dostaví dobrovolně. Není to tak, že míří na zahradní party. A
všichni jsme viděli Underworld. Jsem si jistá, že existují lidé, které
takové věci… lákají.“
Ethan přikývl. „Někteří lidé souhlasí, protože se chtějí mezi upíry
začlenit, věří, že získají pozici jakýchsi renfieldů – sluhů – nebo
protože je to eroticky přitahuje.“
„Myslí si, že je to sexy,“ zjednodušil to Luc.
„Věří, že koketovat s naším světem je sexy,“ opravil ho uštěpačně
Ethan. „Ale mejdany se konají mimo dohled Mistrů, upíři si je
pořádají na vlastní pěst. Když někdo souhlasí, že stráví nějaký čas ve
společnosti upírů, možná má na mysli jeden dva doušky. Pokud je ale
upír ochoten účastnit se aktivit takového ražení – aktivit, které Domy
zakazují – pravděpodobně nevyslyší přání člověka, který ho žádá,
aby přestal pít.“ Vážně na mě hleděl. „A víme, jak zásadní je souhlas
člověka, když je v sázce krev.“
O souhlasu jsem něco věděla. Já sama nic takového dát nestihla.
Ethan mi věnoval nesmrtelnost, aby mě zachránil před Celiinými
poskoky, a jelikož se musel rozhodnout ve zlomku vteřiny, neměl čas
čekat na nějaké mé vyjádření. Chápala jsem takhle násilný čin, který
přišel s nevyžádaným kousnutím… zvláště když upír neměl zájem
jen o jeden nebo dva doušky.
„A co hůř: když jim odsajou několik pint krve,“ řekl Luc, „upíři
často pomocí uhranutí donutí lidi zapomenout, co se jim vlastně
stalo. Zapomenout na nadpřirozený útok. A ruku na srdce – upíři,
kteří chodí na mejdany, obvykle nejsou na vrcholu upířího
potravního řetězce. To znamená, že nejsou ani příliš dobří ve
schopnosti někoho uhranout.“
Schopnost uhranout člověka – dostat ho pod svou kontrolu – byla
znakem psychických upírů, oplývajících velkou duševní silou.
Dalšími druhy upírů byli stratégové (uměli vyjednávat) a fyzičtí upíři
(měli tělesnou sílu). Já bych neuhranula ani mouchu, i když jsem se o
to minimálně několikrát pokusila. Zároveň se zdálo, že jsem vůči
uhranutí také odolná, což byl jeden z mnoha důvodů, proč mě Celina
Desaulniersová neměla příliš v lásce. Byla to uhrančivá královna, a
muselo jí být hodně proti srsti, že jí vzdoruju a nechci se jí podvolit.
Abych to shrnula: nejenže se lidé nevědomky stávali upířími
svačinkami, ale pachatelé ještě k tomu nebyli schopní upíři. Zdálo se,
že lidé příliš neuvítají ani jedno z toho. Ani mně se to nelíbilo, a to
jsem už skoro dva měsíce člověkem nebyla. Lidé přistoupili na život
vedle nás za předpokladu, že většina upírů již od lidí nepije, nýbrž
využívá krve, která byla darována nebo prodána a doručována ve
sterilních plastikových sáčcích firmami jako Blood4You. Jen čtyři ze
dvanácti amerických Domů, včetně Cadoganu, se stále ještě nevzdaly
rituálu pití přímo od člověka. Jenže ti, kteří to pořád ještě takhle
dělali, tak činili v oficiálně schválené formě – uvnitř Domu, a poté co
byla provedena náležitá kontrola, podepsány a ověřeny formuláře. V
trojím vyhotovení. (Mně osobně byla představa, že piju z něčeho
jiného než ze sáčku, psychicky a emocionálně velmi vzdálená.)
Bohužel upíři, kteří pili od lidí, byli odsuzováni, nebo tak alespoň
vypadal obrázek, který vytvořila Celina, když zorganizovala
vystoupení upírů na veřejnost. Avšak upíři, kteří ve velkém a bez
dohledu vysávali lidi, i když jim k tomu lidé dali svolení, se ve
vztahu k veřejnosti rovnali číhající noční můře.
Upíři, kteří se rozhodli pít od lidí, měli správně dodržovat veškerá
bezpečnostní opatření, a tak jsem si neodpustila otázku: „Které
Domy se účastní těch mejdanů?“
„Teoreticky žádné,“ zamumlal Luc a Ethan na to souhlasně
přikývl. „Jak víš, pití od lidí praktikuje už jen hrstka Domů,“ odvětil
Ethan. „Ani jeden z Domů však neschvaluje mejdany.“
„Mohou za tím být neposlušní upíři z Domů, nebo taky
Zbloudilí,“ dodal Luc. Zbloudilí znamenali malou skupinu upírů,
kteří se odmítli stát součástí systému Domů. „Možná taky toulaví
upíři, kteří se různě stěhují mezi městy, nebo dokonce zeměmi. Když
dáš tyhle skupiny dohromady, dostaneš slušnou porci žíznivých upírů
a naivních lidí, kteří po nich touží. Zlá kombinace.“
Zkřížila jsem paže a pohlédla na Ethana. „Chápu vaše obavy, ale
je nějaký důvod, proč se Ochránkyně Domu dovídá o mejdanech až
teď?“
„Není to věc, kterou se chlubíme,“ odvětil mírně Ethan. „Ale teď,
když o tom víš, věříme, že nám můžeš posloužit.“ Vytáhl šedivé
desky a položil je navrch stohu papírů na stole. Otevřel je a vytáhl
sešité dokumenty. Byla k nim připojená malá fotografie.
 „Domníváme se, že reportér momentálně zkoumá, co jsou
zúčastněné osoby zač.“ Ethan zvedl fotku a natočil ji na mě. „Věřím,
že vy dva se znáte.“
Opatrně jsem si od Ethana vzala obrázek a koukala na známou
tvář. „Ahoj, Jamie.“
 Kapitola 4

VÝBOR PRO PLÁNOVÁNÍ VEČÍRKŮ

„J e to nejmladší Breckenridge,“ řekla jsem Ethanovi a

Lucovi, kteří se točili na židlích a sledovali, jak přecházím
po Ethanově kanceláři sem a tam. „Nejmladší ze čtyř
synů.“ Zastavila jsem se, dívala se na fotografii a snažila se spočítat,
kolik jim je. „Nicholas je o tři roky starší. Pak je Finley, a nejstarší je
Michael.“
„Nicholas je stejně starý jako ty?“ zeptal se Ethan.
Pohlédla jsem na něj. „Ano. Dvacet osm.“
„A jak dlouho jste vy dva spolu chodili?“
Odolala jsem nutkání zeptat se, odkud ví, že jsem s Nicholasem
něco měla, ale pak jsem si vzpomněla, že Ethan má asi kontakt na
mého chamtivého otce a stejně tak rád o mně něco zjišťuje. Napadlo
mě, jestli by zrovna Ethan nemohl být dědečkův tajný informátor.
Přinejmenším měl velmi kvalitní přístup k informacím.
„Skoro dva roky. Na střední,“ řekla jsem.
Nicholas Etherell Arbuckle Breckenridge (jeho bratři i já jsme ho
kvůli tomu jménu trýznili) byl chlapec snů: hnědé vlnité vlasy,
modré oči, v našem školním představení hrál Romea a taky vydával
školní noviny. Byl zábavný, sebevědomý, a když člověk nepočítal
Michaela a Finleyho, taky dědicem Breckenridge Industries.
Tu firmu založil jejich pra-pra-pradědeček. Vyráběla stavební
ocelové komponenty. O Breckenridgeových se říkalo, že jim patří
značná část Smyčky2. Jejich chlapci neměli ničeho nedostatek, ale
přesto byli vychováváni tak, aby nakládali se svými penězi velmi
2
Smyčka – The Look, městská část v centru Chicaga, nazývaná podle zdejší
železnice, jejíž dráha tvoří smyčku (pozn. překl.).
rozumně. Státní škola, brigády na střední škole, vysokou si museli
financovat sami. Po vysoké se Michael a Finley věnovali rodinné
firmě, zatímco Nick nechal nejdřív ekonomky, pak práv, a nakonec
vystudoval žurnalistiku na Northwestern University. Následně se
vydal na cestu napříč subsaharskou Afrikou, aby zde zkoumal vliv
západní medicíny na zdejší podmínky. Když se vrátil do Států – už s
Pulitzerovou cenou – nastoupil jako zpravodaj u New York Times.
Jamie byl naproti tomu černou ovcí rodiny, ačkoli ovce jsou
užitečnější, neboť produkují vlnu. Podle toho, co jsem slyšela, když
se paní Breckenridgeová svěřovala mé matce na nějakém setkání
jednoho z jejich neodmyslitelných klubů – golfového, knižního,
plesového, cestovatelského, klubu přátel chřestu a kdovíčeho ještě –
Jamieho doma považovali za vyžírku, který tu a tam koketoval s
nápady, jak rychle zbohatnout: internetové obchody, takové ty
tutovky, z nichž většina vyšuměla stejně rychle jako jeho pomíjivý
zájem pracovat. Překvapovalo mě, že Ethan s Lucem si mysleli, že
nikoli Nick, ale zrovna Jamie má na svědomí ten domnělý článek o
upírech.
Opřela jsem se o zasedací stůl a prohlížela si Jamieho fotku.
Vysoký, tmavovlasý stejně jako jeho bratři. Vyfotili ho, jak jde po
ulici v džínech a tričku a mobilem v ruce. Fotka byla pořízena zřejmě
před jakýmsi barem v sousedství, ačkoli jsem nepoznala, kde to je.
Výraz v jeho tváři byl každopádně nezaměnitelný: vypadal
odhodlaně, ostatně takhle jsem ho znala odjakživa.
Podívala jsem se na Ethana. „Jak to, že se proměnil z flákače v
novináře, který bude brázdit ulice a hrát si na Jerryho Springera3?“
„Lucu,“ vybídl ho Ethan.
„Takže nejdřív: byla to opravdu tak razantní změna?“ zeptal se
Luc. Vstal od stolu, šel k policím na knihy, o nichž jsem věděla, že je
v nich vestavěný bar, a když mu Ethan kývl, nalil si do baňaté
skleničky zlatavou tekutinu – asi skotskou whisky. Pozdvihl sklenku
směrem k Ethanovi, kterého to gesto trochu pobavilo, a napil se.
„Doneslo se nám, že pan Breckenridge vyvíjí na Jamieho jistý
tlak, aby něco v životě dokázal,“ řekl Luc. „Taťulda evidentně
poukazoval na Nicholase jako na vzor, kterak si dobře vést i bez
ochranných křídel rodiny, a Jamieho se to dotklo. Podle našeho

3
Jerry Springer - moderátor bulvární show (pozn. překl.).
názoru si usmyslel, že když se velký bratr dokáže uživit jako novinář,
proč ne on?“
Zamračila jsem se. „Asi jo. Ale tohle mi k Jamiemu vůbec nesedí.
Že by chtěl trumfnout Nicholase a dal se kvůli tomu k bulváru? A
bez urážky – ještě k tomu vyšetřoval upíry?“
„Nejen upíry,“ poznamenal Ethan a opřel se pohodlně do židle.
„Upíří celebrity.“
„Nebo ještě líp, krvesaje, kteří zneužívají bezbranné smrtelníky.“
Luc se skleničkou v ruce se posadil na gauč z měkké kůže v levé
části kanceláře. „Neradi bychom, aby se článek s takovým titulkem
šířil po městě. Přesně takovým článkem by si však mladý
Breckenridge udělal dobré jméno.“
„Zvláště když to bude on, kdo odhalí druhou největší senzaci od
doby, kdy jsme vyšli na veřejnost – když začne rozhlašovat, že upíři
jsou skutečně tím zlem, za které jsou odpradávna považováni,“ pravil
Ethan, vstal a vydal se též k baru. Nenalil si však nepochybně drahý
drink, nýbrž otevřel malou ledničku a vytáhl něco jako krabici s
džusem. Jelikož Ethan byl ten typ, který i hotdog jí stříbrným
příborem z porcelánového talířku, usoudila jsem, že v tom džus není.
Blood4You obvykle rozesílá zboží v plastových nemocničních
sáčcích. Asi rozšířili sortiment.
„Žádný Nicholas s celou svou slavnou Pulitzerovou cenou,“
pokračoval, „ale Jamie. Nejmladší Breckenridge a muž, který se
nemůže chlubit ani akademickými tituly, ani závratnou kariérou.“
Když Ethan vyslovil svou teorii, vzal do pusy plastové brčko, strčené
do „krabice od džusu“.
„Koktejl,“ pravil a olízl si náhle povytažený špičák. Srdce mi
vzrušeně poskočilo. Pil a jeho oči zůstávaly zelené na znamení toho,
jak dobře umí ovládat své emoce i hlad.
Ethan vypil krev za několik vteřin, zmačkal krabičku a hodil ji do
stříbrného odpadkového koše. Viditelně posilněn strčil ruce do kapes
u kalhot a opřel se o skříňku. „Naše popularita nemůže trvat věčně,“
řekl. „V případě těch vražd jsme měli štěstí, protože většina lidí
ochotně soustředila svůj hněv na Celinu, zatímco nás ostatní
akceptovala. Představa magie a světa, v němž je více, než je možno
spatřit pouhým okem, je pro mnoho lidí stále velice lákavá.“
Ethanův výraz potemněl. „Lidé se však také bojí toho, čemu
nerozumějí. Tomu strachu se nebudeme moci vyhýbat navěky.
Každá popularita s sebou nese i kritiku a budí závist. Lidé to mají
zkrátka v povaze.“ V tu chvíli zvedl hlavu a pohlédl na mě.
Zajiskřilo mu v očích, hlubokých, ledově zelených, a já věděla, že se
začíná dostávat k jádru věci.
Hlubokým, smrtelně vážným hlasem řekl: „Setrváváme v různých
spojenectvích, Merit, a udržujeme si konexe, abychom se ochránili.
Pojistili si co nejvíce výhod, které budou nezbytné k tomu, abychom
přežili, zachovali sebe i naše Domy.“ Udělal pauzu. „A ty máš
konexe.“
„Do háje,“ zamumlala jsem a zavřela oči. Věděla jsem, co ode mě
bude chtít.
„Vyrůstala jsi s Breckenridgeovými. Vaše rodiny se přátelí. Ať se
ti to líbí, nebo ne jsi součástí jejich světa.“
Cítila jsem, jak se mi ježí všechny chlupy, srdce bije rychleji. Už
jsem se začínala potit, a to se ještě nedostal k tomu hlavnímu. „Ty
víš, že nejsem jako oni.“
Povytáhl jedno blond obočí. „Nejsi jako oni? Ty jsi oni, Merit. Jsi
dcera Joshuy a Meredith a bývalá přítelkyně Nicholase Breckenridge.
Narodila ses do toho světa. Patřila jsi tam.“
„Patřila, a opustila ho. Takže jsem tam vlastně nepatřila,“
připomněla jsem mu a na protest zvedla prst. „Jsem doktorandka.
Tedy byla jsem. Až do tvého výletu do kampusu.“ V tu chvíli ztuhl v
obličeji, ale já pokračovala. „Netančím waltz. Nenávidím víno a ty
příšerné maličké předkrmy. A jak moc dobře víš, je mi fuk, jestli
mám na nohou nejnovější značkové boty.“ Tvářil se stále stejně
neoblomně, takže můj vztek nezabral. Změnila jsem tedy taktiku a
zkusila to selským rozumem. „Já mezi ně nikdy nezapadnu, Ethane, a
oni to vědí. Vědí, že já a moji rodiče si nejsme blízcí. Žádné
informace z nich nedostanu a nepomůžou mi dostat se blíž k
Jamiemu.“
Ethan mě snad minutu mlčky sledoval, přestal se opírat o bar a
šel ke mně. Když byl asi stopu ode mě, zkřížil paže a díval se na mě
ze své výšky více než šesti stop.
„Doktorandka už nejsi. Je jedno, kým jsi byla. Teď jsi někdo
jiný.“
Chtěla jsem se dohadovat, ale varovně povytáhl obočí. Jsem sice
mezi upíry nováček, ale přísahala jsem, že budu sloužit jemu a
Domu. A především jsem ho už viděla bojovat. Byla jsem ochotná
otestovat, kam až můžu zajít, ale dobře jsem věděla, kde je dělící
čára. A když Ethan promluvil, okamžitě jsem měla jasno, proč je
hlavou Cadoganského Domu a proč zrovna on byl zvolen vůdcem a
ochranitelem této skupiny upírů. Mohla jsem mít vůči Ethanovi
stovky výhrad, ale on si uměl udělat pořádek.
„Nejenže jsi jeho dcera. Jsi cadoganská upírka. Jsi Ochránkyně
tohoto Domu. Když vejdeš do místnosti plné těch lidí, budeš vědět,
že nejsi jednou z nich – ty jsi teď totiž něco víc. Jsi upír, patříš k
historickému rodu a máš historickou pozici. Jsi mocná a máš dobré
konexe, a když už ne díky svému otci, tak aspoň díky dědečkovi.
Nejsi nic víc a nic míň, Merit, než přesně to, co jsi. Otázka zní, jestli
se rozhodneš to udělat, nikoli jestli to můžeš udělat.“
Zvedla jsem k němu oči. Vyklenul jedno obočí jako výzvu a
mluvil dál. „Nařkla jsi mě, že ti prý nevěřím. Jestli se tohle dostane
do tisku a noviny začnou dělat z chicagských upírů démony,
manipulátory a predátory, jsme všichni ztraceni. Kdo ví, čemu
budeme čelit potom? Další Čistce? Snad ne. Ale třeba výslechům?
Vězení? Podezírání a zákazům? Nepochybně ano. Ale jestli se můžeš
přiblížit Jamiemu, stát se jeho zdrojem informací, pomoci mu
pochopit, kdo opravdu jsme, nebo ještě lépe – přesvědčit ho, aby
celou tu reportáž nechal plavat, pak máme daleko lepší vyhlídky.
Když už nic jiného, můžeme aspoň ty nelichotivé články trochu
pozdržet. Oslovil jsem tě, Merit, protože máš k tomu ty nejlepší
konexe. Jamie tě zná už z dřívějška a bude schopen pochopit, že jsi
pořád stejně slušná a dobrá, i když ses stala jednou z nás.“
„Christine má taky vhodné konexe,“ podotkla jsem, protože jsem
si vzpomněla na jednu ze svých kolegyň podřízených upírek, které
byly iniciovány tutéž noc jako já. Byla dcerou chicagského advokáta
Dashe Dupreeho, a přestože stejně jako všichni podřízení upíři i ona
ztratila výsadu používat příjmení, patřila pořád k rodině
Dupreeových, která zaujímala přední místo mezi chicagskou
smetánkou.
„Christine to udělat nemůže. Ty máš dost síly na to, aby ses sama
ubránila, ale ona ne.“ Ethan, s pažemi stále založenými na prsou, se
ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha: „Já ti buď můžu přikázat, abys
to udělala jako součást role, kterou jsi přijala při komendaci do
tohoto Domu, nebo na to můžeš přistoupit sama a dobrovolně.“
Opět se narovnal a jeho pohled zřetelně vypovídal o tom, jak moc
mám na vybranou. Dopřál mi pocit volby, ale byla pravda, že jsem
před ním, Lucem a ostatními složila přísahu, že budu chránit Dům,
což v tomto případě znamenalo tolik: nosit Dolce & Gabbana a
účastnit se slavnostních večeří.
Ech. Slavnostní večeře. Škrobení lidé. Nepohodlné boty. Sluhové,
kteří se chovají jako cvičené opice. A tak jsem se v duchu rozloučila
se svými pátečními večery a řekla si, že to překousnu. „Dobře.
Udělám to.“
„Věděl jsem, že s tebou mohu počítat. A ještě to má jednu světlou
stránku.“
Hleděla jsem na něj s otázkou v očích.
„Budeš mě brát s sebou.“
Málem jsem na něj zavrčela a v duchu se profackovala. Mohlo
mě to přece napadnout hned! Nejlepší způsob, jak se Ethan mohl
vetřít mezi vysokou chicagskou společnost, byl využít mě jako
vstupenku.
„Chytré,“ poznamenala jsem suše.
„Za čtyři sta let se člověk leccos naučí,“ dodal lišácky a spráskl
ruce. „Pojďme si promyslet strategii, ano?“
~
Sesedli jsme se na pohovkách v Ethanově kanceláři nad talířem
zeleniny a cizrnové kaše, kterou jsem nechala přinést z kuchyně.
Ethan nad zeleninou ohrnoval nos, ale já měla hrozný hlad. Věděl, že
jsem protivná i s plným žaludkem, takže nechtěl riskovat, že s nízkou
hladinou krevního cukru budu úplně nesnesitelná. A tak jsem
chroupala řapíkatý celer a mrkev a při tom jsme mudrovali nad
mapou Chicaga a místy, kde se nejspíše mohly konat mejdany. Patřil
k nim klub v Urbaně, drahém předměstském domě v Chaumburgu, a
bar v Lincolnově parku. Krvežíznivci zřejmě nepohrdli ničím.
Jak jsme se skláněli nad hromadou informací, uvažovala jsem
nahlas: „Když jste toho tolik věděli, proč jste ty mejdany nezarazili?“
„Zase tolik jsme toho nevěděli,“ řekl Luc a listoval dokumenty.
„A jak jste k nim tedy přišli?“ zeptala jsem se.
Ethanův lehce znechucený výraz mi vlastně odpověděl. Stejně
jako to, že když se Luc prohrabával rozházenými dokumenty, na
chvíli jsem zahlédla hnědé desky, převázané červeným provázkem.
Stihla jsem zaregistrovat nápis ÚROVEŇ 1, natištěný na přední
straně. Bingo.
 „Zavolali jste do kanceláře ombudsmana,“ konstatovala jsem.
„Buď ty informace už měli ve složkách, nebo je vypátrali. A já vám
to pak doručila.“
Ticho. Pak Ethan promluvil: „Ano, zavolali.“ Řekl to úsečně,
příkrým tónem. Ačkoli evidentně nebyl příliš pyšný na to, že se
musel těch informací doprošovat, a navzdory faktu, že on a Catcher
byli přátelé (nebo něco na ten způsob), nebyl Ethan příliš velkým
fanouškem ombudsmanova úřadu. Byl přesvědčený, že jsou příliš
úzce spjatí se starostou Tatem, jehož postoj k upírům byl poněkud
nejasný. Tate v podstatě odmítal hovořit s Mistry Domů i poté, co
jsme odtajnili svou existenci, a to navzdory faktu, že městská rada
věděla o naší existenci již několik desetiletí.
Vztahy mezi Cadogany a ombudsmanem ještě více ochladly
právě po skandálu s Celinou. Greenwichské prezidium odmítlo
přenechat městu Chicago pravomoc k potrestání Celiny, jakkoli byly
její činy ohavné. Celina byla členkou prezidia, a to se domnívalo, že
má Celina nárok na jisté úlevy, například že si nemusí odsedět
doživotí ve věznici tady v Cook County. Můj dědeček musel zapojit
notnou dávku diplomacie, aby přiměl vedení města vydat Celinu do
Evropy. To znamenalo, že dědeček, který se rovněž zavázal k službě
městu Chicago a jeho ochraně, byl nucen vydat upírku, která předtím
usilovala o vraždu jeho vnučky. Je snad zbytečné říkat, že se dostal
do značného rozporu. Na druhé straně Ethan byl vázán loajalitou
vůči Greenwichskému prezidiu. Trapnosti, tvé jméno je upír4.
„Na zdroji nezáleží, Ochránkyně. Hlavní je, že teď ty informace
máme, a tak je využijeme, nemám pravdu?“
Chtělo se mi smát, musela jsem se kousnout do tváře. Takže už
jsem zase „Ochránkyně“. Když ode mě Ethan něco potřeboval, byla
jsem „Merit“, a když reagoval na mé nevhodné poznámky, rázem
jsem se změnila v Ochránkyni. I když přiznám, že nevhodné
poznámky jsem měla často.
„Bude jim podezřelé, že se Merit tak najednou hrne zpátky mezi
ně,“ podotkl Luc. „Což znamená, že jí budeme muset vymyslet
nějakou věrohodnou záminku.“
„A nejen to,“ řekl Ethan. „Musí to být záminka, která přesvědčí
jejího otce.“

4
William Shakespeare: „Křehkosti, tvé jméno je žena.“ (pozn. překl.).
 Mlčky jsme o tom přemýšleli. Jako hlava Merit Properties, jedné
z největších developerských firem ve městě, byl otec natolik
ostřílený obchodník, že poznal, když na něj někdo šije boudu.
„Co takhle zadrnkat na jejich samolibou strunku?“ zeptal se
nakonec Luc.
Ethan a já jsme se na něj podívali. „Vysvětli to,“ nařídil Ethan.
Luc se zamračil, nepřítomně se škrábal na tváři a rozvalil se na
pohovce. „No, já myslím, že jsi to už předeslal. Ona je členka vlivné
chicagské rodiny a teď i Ochránkyně jednoho z nejstarších
amerických Domů. Mohla by tedy hrát nejmladší dcerku, co se
triumfálně vrací mezi honoraci, která jí kdysi opovrhovala. Začneš u
otce. Jeho oslovíš ze všeho nejdřív. Ona bude předstírat chladnou,
sebevědomou, věcně uvažující ženu, která v sobě konečně našla
slavnou meritovskou hrdost.“ Tleskl pro větší důraz. „Bum!
Patriarcha ji přivítá zpět mezi své ovečky.“
Ethan otevřel ústa, zavřel, zase otevřel. „To je zajímavý rozbor.“
„Na kabelovce běží Dynastie pořád dokola,“ pronesl Luc.
Ha.
Copak zajímavého se ještě dovíme o našem veliteli stráží?
Ethan na něj chvíli koukal, než namítl: „Bez ohledu na to, co běží
v televizi, si myslím, že tvůj plán by od Merit vyžadoval slušný
herecký výkon.“ Sjel mě kritickým (a ne zrovna uznalým) pohledem.
„Nejsem si jistý, jestli k tomu má předpoklady.“
„Hele,“ zachechtala jsem se a v tu chvíli nehleděla na Ethanovu
autoritu a mírně ho bouchla do paže. Naštěstí nevyskočil z křesla a
jednu mi neubalil, ačkoli zůstal civět na své úhledné černé sako v
místě, kde jsem se ho dotkla.
„Koukni, já vím, že nejsem moc dobrá herečka, ale jsem si dost
jistá, že předstírat nafoukanou ještě zvládnu.“ Měla jsem toho
nejlepšího učitele. „Ale mám lepší nápad.“
Ethan se zatvářil překvapeně. „Jsme jedno ucho, Ochránkyně.“
„Robert,“ řekla jsem. „On bude naše záminka.“
I když jsme se odcizili, nebo možná právě kvůli tomu, mě otec
před pár týdny navštívil – mimochodem v den mých osmadvacátých
narozenin – a požádal mě, abych pomohla bratrovi Robertovi, který
má zanedlouho převzít rodinný podnik, získat kontakty mezi
nadpřirozeným obyvatelstvem Chicaga. Odmítla jsem z celé řady
důvodů, třeba proto, že by to Ethan považoval za lidskou zradu a
šmahem by mě potrestal. V těsném závěsu za tímto důvodem byla
moje averze vůči vlastnímu otci.
Použila jsem tehdy dost silná slova a vyvrátila otcovo
přesvědčení, že rodině něco „dlužím“. Po tomhle by se určitě
pozastavil nad tím, proč chci, aby mě přijali zpátky. Kdyby si ale
myslel, že jsem ochotna pomoci Robertovi vytvořit si síť konexí s
nadpřirozenými, odhadovala jsem, že nebude přemýšlet o ničem a
skočí po tom.
„To není špatné,“ pravil Ethan. „A až si pojistíš přijetí u otce – a
na tom můžeš začít pracovat už dnes večer – přivedeš mu rovnou
někoho, kdo rozšíří okruh jeho báječných vlivných známých.“
Teď jsem se zase já zatvářila sarkasticky. „A to jako koho?“
„Mě, samozřejmě.“
Jo. Tak přesně tuhle nafoukanost jsem měla na mysli.
Luc se na mě podíval. „Zavoláš rodině hned, jak to bude možné.
Řekni jim, že se chceš vrátit do jejich stádečka. Zeptej se, jestli není
na obzoru nějaká zajímavá společenská akce.“
„Provedu, kapitáne.“
„A teď, když jsme vymysleli strategický postup,“ pravil Ethan,
opřel se do kolen a vstal, „můžeš jít. Lucu, ty se postarej o to, na čem
jsme se dohodli.“
Na čem se oni dohodli? Jako někdy předtím?
„Počkat, počkat,“ řekla jsem a zvedla prst, zatímco Ethan kráčel
ke svému stolu. „Na čem všem jste se vy dva u tohohle plánu
domluvili ještě předtím, než jsem přišla já?“
Zamyšleně se podíval na Luca. „Tak co, Lucasi? Na čem? Na
všem?“
„Vlastně jo,“ řekl Luc a kýval hlavou.
„Nikdy nepodceňuj věrné podřízené,“ řekl Ethan a vyzařovala z
něj samolibost hodná Gordona Gekka. Zafuněla jsem.
Luc, ten zrádce, si vzal kus celeru, pak vstal z pohovky a poplácal
mě po rameni. To gesto bylo kamarádské i povýšené zároveň. „Ale
děkujem, žes přišla, Ochránkyně. Jsme ti vděčni, že sis na nás
vyšetřila volnou chvilku.“
Ethanova židle zaskřípala. Uvelebil se za stolem, prohrábl si
vlasy a zamžoural na monitor svého počítače.
„Jestli jsme hotovi,“ řekla jsem, „šla bych zpátky dolů.“
Luc se posadil na židli u Ethanova psacího stolu a Ethan se
věnoval svému e-mailu nebo možná něčemu jinému. Položil prsty na
klávesnici jako pianista. Prsty se rozběhly po klávesnici. „Udělej to,
Ochránkyně. Udělej to.“
Luc okusoval svůj celerový řapík a zamával jím na mě. „Hezký
večer, sluníčko.“
Nechala jsem je samotné s jejich samolibostí.
 Kapitola 5

KDYŽ UŽ JE ŘEČ O SVOBODĚ

N ikdy jsem netrávila moc času telefonováním. Když jsem

vyrůstala, byla jsem posedlá knihami a hodinami baletu,
takže jsem nebyla zrovna ten typ teenagera, který tráví
večery doma s uchem přitisknutým na bezdrátovém sluchátku. Tudíž
jsem si na to nikdy nezvykla. Jistě že jsem občas zavolala staršímu
bratrovi Robertovi nebo sestře Charlottě, abych se zeptala, jak se
mají, a když jsem ještě studovala, tu a tam jsem zavolala Mallory a
domluvily jsme se na oběd ve Smyčce, ale štěbetat po telefonu s
Joshuou a Meredith Meritovými bylo úplně jiné kafe. Byla skoro
půlnoc, a tak pochopitelně hrozilo, že rodiče už spí, neboť je čeká
náročný den strávený v té nejlepší chicagské společnosti.
Otázka, zda spí, nebo ne, mě donutila strávit první hodinu po
návratu do pokoje s knihou a cereální tyčinkou. Když už se to nedalo
déle odkládat, sedla jsem si na postel do tureckého sedu, dívala se na
telefon ve své ruce a proklínala slib loajality, který jsem složila
Ethanovi Sullivanovi.
Nadechla jsem se, sebrala sílu a vytočila jejich číslo. Čekalo mě
milé překvapení: ozval se mi rázný a pečlivě připravený proslov ze
záznamníku.
„Dovolali jste se do domu pana a paní Meritových,“ pravil matčin
hlas. „Bohužel s vámi momentálně nemůžeme mluvit. Po zaznění
tónu zanechte, prosím, vzkaz.“
Pak to píplo. Zavřela jsem oči a snažila se vžít do té nonšalantní
sebedůvěry, o které jsem mluvila s Ethanem a Lucem. „Ahoj, tady
Merit. Chtěla jsem s vámi oběma mluvit. Když to zkrátím, dá se říct,
že se teď hodně věcí… změnilo, když jsem se změnila já. Myslím, že
by bylo dobré tak trochu obnovit vazby,“ škubla jsem sebou a
pokračovala. „A začít trávit čas s těmi správnými lidmi…“
Přerušilo mě cvaknutí; někdo zvednul sluchátko. V duchu jsem
zaklela. Už jsem to skoro měla za sebou!
„Tedy, zlatíčko,“ řekla matka, která byla ještě vzhůru, „voláš jako
na zavolanou! Breckenridgeovi pořádají v pátek večírek – koktejl pro
Harvest Coalition – v Loring Parku.“ Tam bylo sídlo
Breckenridgeových, na venkově v Illinois. „Já tam nemůžu,“
pokračovala, „mám charitativní setkání. Ale tvůj otec ano. A
samozřejmě Breckenridgeovi. Měla bys přijít a pozdravit se s jejich
chlapci.“
Harvest Coalition byla potravinová banka. Jejich činnost byla
nepochybně chvályhodná, ale já neskákala radostí, že budu s otcem
pod jednou střechou. Na druhou stranu to bude moje první velká
společenská událost, a rovnou se mi podaří vetřít k
Breckenridgeovým na dvůr. Nebo možná – přesněji řečeno – k nim
do kurníku a za zadkem budu mít lišku. Tedy vlastně upíra. Bůh mi
odpusť.
„To zní skvěle, mami.“
„Nádhera. Kravaty a koktejlky v osm,“ papouškovala řeči
bohatých a slavných. „Řeknu Pennebakerovi,“ to byl starý hnusný
sluha mých rodičů, „ať zavolá Breckenridgeovým a zařídí to. Ty
pořád bydlíš u té Carmichaelové, že?“
Kéž by. „Víš, mami, dneska jsem se přestěhovala do Cadoganu.
Takže teď bydlím s ostatními upíry,“ dodala jsem, kdyby jí to nebylo
jasné.
„Tedy,“ pravila matka se zaujetím, „tomu říkám pokrok! Určitě
to vyřídím otci.“ O tom jsem nepochybovala. Můj otec je po
takových informacích celý žhavý, a zvláště po konexích, které mu z
toho plynou.
„Děkuju ti, mami.“
„Za málo, zlatíčko.“
V tu chvíli mi zašrotovalo v hlavě. Dědečkova tajného
informátora jsem neznala, zato jsem měla na drátě Meredith
Meritovou! „Mami, ještě něco. Slyšela jsem, že Jamie teď pracuje.
Prý u nějakých novin?“
„Novin, novin…“ opakovala zamyšleně, „ne, nevzpomínám si, že
by někdo mluvil o novinách. Všichni vědí, že z jejich rodiny dělá
novináře Nick. Leda by se ti doneslo něco jiného?“ Klesla hlasem o
oktávu níž; okamžitě se přepnula na drbací mód a čekala, že jí sdělím
nějaké pikantní detaily. Já ale potřebovala vyšťourat informace, ne
rozdmýchat oheň.
„Ne,“ řekla jsem. „Jen mi připadalo, že jsem to někde zaslechla.“
„Ach tak. S trochou boží vůle si konečně najde nějaké místo.
Něco trvalejšího.“
Odmlčela se a pak zvolala o dost hlasitěji: „Co, miláčku?“ Potom
znova ticho, a pak: „Drahoušku, volá mě tvůj otec. Zařídím tu tvou
pozvánku. Ať se ti v Cadoganu líbí.“
„Jistě, mami. Děkuju.“
Odmáčkla jsem hovor a zaklapla mobil.
„Zatraceně,“ zamumlala jsem. Bleskově jsem splnila úkol, který
mi Ethan svěřil, a dostala jsem nás do sídla Breckenridgeových. Mé
ego se z toho malého úspěchu dmulo pýchou, i když to pro mě
znamenalo společnou akci s otcem. Rozhodla jsem se, že dnes večer
si splním ještě jednu povinnost a půjdu Ethana informovat o
výsledku toho telefonátu.
Připásala jsem si katanu a vyrazila dolů do jeho kanceláře. Když
jsem sešla do prvního patra, potkala jsem Malika, Ethanova
„viceprezidenta“, jak se vzdaluje z Ethanovy kanceláře.
Tvářil se smrtelně vážně, a když mě míjel, vůbec si mě nevšiml.
To nevěstilo nic dobrého.
Tentokrát měl Ethan otevřené dveře. To bylo samo o sobě divné,
ale ještě horší byl fakt, že stojí uprostřed místnosti se založenými
pažemi, civí do země a mezi očima má tu svou ustaranou vrásku. A
taky se stihl převléknout – uhlazené černé sako bylo pryč.
Stál tam jen v košili, bez kravaty, a kolem krku měl zlatý
cadoganský medailon. Sněhobílá košile těsně obepínala jeho trup.
Dokonce změnil účes, sčesal si vlasy do krátkého nízkého culíku.
Tohle se obvykle dělá, když má někdo před sebou nějaký náročný
úkol.
Žaludek se mi nepříjemně stáhl. Zatímco jsem byla nahoře v
pokoji, něco se muselo stát.
Zaklepala jsem na rám dveří.
„Zrovna jsem ti chtěl poslat zprávu na pager,“ řekl. „Pojď dál a
zavři za sebou.“
Udělala jsem to a pak mi došlo, že bych mu možná svou dobrou
zprávu měla říct hned, dokud je čas: „Volala jsem matce.
Breckenridgeovi pořádají v pátek ve svém sídle charitativní koktejl.
Zařídí mi pozvánku.“
Ethan se zatvářil spokojeně. „Výborně. Takže dvě mouchy
jednou ranou.“
„Pro tvou informaci, taky říkala, že neví nic o tom, že by se Jamie
věnoval novinařině. Nic jsem jí tedy neříkala,“ dodala jsem, když
Ethan prudce trhl hlavou. „Jen jsem položila velmi vyhýbavou
otázku. Kdyby někde dělal, zvláště ve stejné branži jako Nick, určitě
by se o tom dověděla. Paní Breckenridgeová by z toho byla celá
vedle. Takovou věc by před mou matkou netajila.“
Zarazil se a zatvářil se zmateně. „Hm. No, ať je to, jak je to,“
řekl, obešel stůl a posadil se, „kdyby to byla přece jen pravda, mohlo
by nám to nadělat spoustu škod, a tak raději budeme opatrní. Nějaké
to zrnko pravdy na té informaci bude.“ Chvíli koukal do stolu, než ke
mně pozvedl zkalené oči. „Posaď se. Merit.“
Měl ustaraný tón. Srdce mi vzrušeně bušilo, ale udělala jsem, co
říkal. Posunula jsem si katanu a posadila se na jednu ze židlí u jeho
stolu. „Prezidium propustilo Celinu.“
„Ach, můj bože.“ Věděla jsem, že moje oči jsou teď stříbrné,
snad zlostí, možná strachy, nebo taky adrenalinem, který jsem začala
cítit v končetinách. „Jak? Kdy? Kdy se to stalo?“
„Před třemi dny. Darius před chvílí volal. Krátce jsem si
promluvil s Lucem, zahrne to do vašeho denního hlášení a bude
informovat RDI a zbylé dva chicagské Domy.“ V řeči Cadoganů to
znamenalo, že Luc nás o tom uvědomí, informuje najaté fae (jo!
fae!), co pracují pro RDI, firmu, která se stará o bezpečí Domu v
denních hodinách a jejíž stráže stojí u hlavní brány. Také zavolá
Morganovi a Scottovi Greyovi.
„Právě volal?“ opakovala jsem po něm. „Vždyť jsi s ním mluvil
před pár hodinami a nezmínil se o tom, že tu bláznivku vypustí do
světa?“
„Nevěděl to. Nebyl tam, když se o tom hlasovalo, což byl asi
záměr. Prezidium je většinový orgán a ona je ve většině, jak se teď
ukázalo. Prezidium,“ udělal pauzu a zakroutil hlavou, „jsou upíři,
Merit. Predátoři, kteří se narodili v době, kdy to znamenalo víc než
dnes. Tehdy to nebyla jen prázdná slova, ale realita. A lidé byli…“
Zřejmě proto, že jsem byla přeměněna teprve nedávno a poněkud
kontroverzním způsobem, hledal nějaké zdvořilé slovo, kterým by se
dalo vše shrnout. „Jídlo,“ dokončila jsem za něj myšlenku. „Byli
jídlo.“
„A ještě trochu něco jiného. Když odhlédneš od politiky,“ – měla
bych se pozastavit nad tím, že lidé v roli dobytka na porážku jsou pro
Ethana prostě jen „politika“? – „je možné, že ostatní členové prezidia
byli uhranuti a vůbec o tom nevědí. Ona je toho schopná.“
Já jsem pocítila na vlastní kůži účinky jejího kouzla, její
schopnosti vloudit se do duše a manipulovat s ní silou vůle, a tak
jsem chápala. Já jí dokázala odolat, ovšem byla to zřejmě ojedinělá
schopnost. Taková moje zvláštnůstka.
„Když jsme se o tom bavili, nabyl jsem dojmu, že Celinu za její
zločiny uvězní. Tak zněla dohoda tvého dědečka, který to vyjednal s
Tatem, okresním advokátem a Greenwichským prezidiem. Prezidium
má asi krátkou paměť, ignoruje hrozbu Čistek. Nepochyboval jsem o
tom, že se jí dostane čtyřhvězdičkové péče; čekal jsem, že ztratí
pozici ve svém Domě, což se stalo, a že zůstane v zajetí v Londýně.“
Zavrtěl hlavou, pak zavřel oči a působil vyčerpaně. „Alespoň že o
jejím propuštění nevědí lidé. Zatím.“
Ať už to lidí zjistí nebo ne, Celiino propuštění by mohlo udělat ze
starosty Tatea lháře, stejně jako ze všech ostatních, kteří se zaručili
za to, že její vydání do Londýna je spravedlivé, jako třeba z Ethana a
mého dědečka.
Panebože. A já myslela, že vztahy s ombudsmanovou kanceláří
byly předtím chladné.
„Jak mohli udělat takovou politickou hloupost?“ přemítala jsem
nahlas.
Ethan se opřel v židli a propletl prsty na prsou.
„Členové prezidia jsou v podobných otázkách dost polarizovaní,“
řekl. „Mnozí se dlouhá léta drží v ústraní, žijí jako lidé a přizpůsobují
se. Jsou takhle šťastní. Jiní zase mají pocit, že se celá staletí musejí
skrývat, a jsou z toho dost zahořklí. Chtějí vystoupit na veřejnost a
Celina jim takovou možnost nabízí. Dala jim život mezi lidmi.
Nabízí jim nový druh vůdcovství. Kromě toho, i když si odmyslíme
jejich sílu, tak jsi přece Celinu viděla, Merit. Víš, že má určité…
kouzlo.“
Kývla jsem. Krása té tmavovlásky se nedala popřít. Přesto však –
odkdy je atraktivita omluvou pro takhle iracionální rozhodnutí?
„Dobře, ale tady mluvíme o prezidiu. O nejsilnějších upírech.
Nejlepších. Těch, kteří rozhodují. Celina může být sebekrásnější, ale
jak mohli takhle zavřít oči nad tím, co udělala?“
„Jsou silní, ale nejsou nutně nejsilnější. Amit Patel je podle všeho
nejsilnějším upírem světa, a úplně se vyhýbá politice. Úspěšně se
vyhýbá členství v Sabha již po mnoho, mnoho let.“
Tón jeho hlasu byl náhle jiný, strach se změnil v obdiv, což bylo
u Ethana vzácné. Jeho hlas zněl stejně uctivě, jako když normální
muži mluví o Michaelovi Jordanovi nebo Joeovi Namathovi.
„Ty jsi obdivovatel Amita Patela,“ řekla jsem a pousmála se.
„Milostný románek? To je skoro roztomilé.“ A lidské, pomyslela
jsem si, ale nechala jsem si to pro sebe. Věděla jsem, že by to nebral
jako kompliment.
Ethan opovržlivě zakoulel očima. „Jsi příliš mladá na to, abys
byla takhle silná.“ Pochopila jsem, že Ethan to nepočítá na lidská
léta, ale podle jakési vlastní škály upíří zralosti.
Zamručela jsem, ale zamračila se na něj z jiného důvodu. „Ona
přijede do Chicaga,“ předvídala jsem. Už se jednou pokusila nechat
mě zabít; byla to součást jejího plánu, jak se zmocnit Domů v
Chicagu, a já jí pak překazila plán zabít Ethana tím, že jsem po ní
mrštila kůl. Bez ohledu na další její cíle a důvody prostě přijede do
Chicaga a najde si mě… jestli už tu není.
„Není to nepravděpodobné,“ souhlasil Ethan. Už otvíral ústa, ale
pak se zarazil – asi si to rozmyslel. Potom se zamračil, svraštil obočí
a založil paže na prsou. „Očekávám, že jakoukoli informaci, kterou o
Celině získáš od zástupců jiných Domů, mi okamžitě sdělíš.“
To nebyla otázka ani „očekávání“, i když se tak vyjádřil. Byl to
rozkaz. A jelikož existoval jen jeden upír z jiného Domu, od něhož
jsem mohla získat informace, byl to pěkně odporný rozkaz. Přesně z
tohoto důvodu jsem oddalovala stěhování do Cadoganu, abych se
vyhnula takovýmhle rozhovorům ve čtyři ráno.
„Já Morgana nešpehuju,“ řekla jsem mu. Nevěděla jsem přesně,
jak daleko chci nechat zajít svůj vztah s Morganem, ale byla jsem si
dost jistá, že i kdyby „daleko“, tak to pořád nezahrnuje špionáž.
Kromě toho jsem už osobní a pracovní stránku smíchala dost
výrazně, když jsem souhlasila, že pomůžu Ethanovi v otázce
mejdanů. V podstatě jsem – i když jen symbolicky – brala Ethana
domů; takhle daleko jsem byla ochotna zajít.
 Jelikož jsem urazila jeho svrchovanost a autoritu, dle očekávání
se napružil a narovnal ramena. „Pokud ti zadám instrukce, tak ohlásíš
informaci,“ řekl chladným, odměřeným hlasem.
Vstaly mi chlupy vzadu na krku, což byla reakce na uvolněnou
magii, kterou upíři kolem sebe šíří, když se zjitří jejich emoce. Jak se
naše debata přiostřila, magie náhle zaplavila celou kancelář. Upíři
nedokázali s magií manipulovat, ale jinak jsme byli magická stvoření
a magičtí predátoři. Když se tohle magické pozlátko připojilo ke
stříbrným očím a tesákům, byla z toho přehlídka upířích obranných
mechanismů – a ty se ve mně začaly naléhavě ozývat.
Zatnula jsem ruce v pěsti a snažila se zpomalit dech. Tušila jsem,
že mé oči jsou už stříbrné, ale snažila jsem se aspoň, aby mi nevyjely
tesáky. Ona to však chtěla jinak…
V posledních několika měsících jsem si všimla, že když jsem ve
stresu nebo se bojím, když nastoupí můj pud „uteč, nebo bojuj“ a
vylezou mi zuby, cítím v sobě upírku jako něco samostatného, jako
bychom my dvě nesplynuly. Moje třídenní genetická transformace
mě měla změnit – plně a beze zbytku – v upíra, s tesáky a stříbrnýma
očima. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem upírka – že žízním po
krvi, jsem čilá v noci, mám upíří špičáky a bystřejší smysly – a
přesto cítím, že je upírka ve mně oddělená bytost jako duch ve stroji.
Ale tak to prostě bylo.
Zmínila jsem se o tom jednou před Catcherem; ani on však neměl
ponětí, o čem mluvím, a o ničem mě neujistil, a to mě vylekalo.
Když to nevěděl on, jak to mám vědět já? Jak se mám s tím
vyrovnat?
A především – co jsem vlastně zač?
Malý kousek mého já se nad tím podivoval a našeptával mi něco,
co jsem jen horko těžko dokázala snést, že tohle není normální. Že
jako s upírkou je se mnou něco v nepořádku.
Právě teď jsem ji cítila: jako tygra, který netrpělivě přešlapuje
sem a tam. Cítila jsem, jak se hýbe, vrtí se pod mými kostmi,
rozechvívá mé svaly. Chtěla, abych měla oči úplně stříbrné, tesáky
prodloužené, chtěla naplnit místnost svou magií. Chtěla chytit
Ethanova slova a hodit mu je do obličeje, vyzvat ho na souboj s
ocelí.
Nebo ho chtěla povalit na zem a užít si na něm.
Obojí by bylo násilné, primitivní, neuvěřitelně uspokojivé. A taky
velmi špatný nápad.
 Sevřela jsem rukojeť katany a zaryla nehty do popruhu, abych
získala zpátky sebekontrolu. Když se mi nepovedlo varovat
Catchera, rozhodla jsem se, že si nechám ten problém pro sebe. To
znamenalo, že Ethan o tom nevěděl, a já o tom Mistra upíra, který
měl už tak problém mi důvěřovat, nehodlala informovat. O tom, že je
se mnou něco špatně.
Že ona čeká.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem ji potlačila, rozdýchala ji. Během
těch několika sekund se moje magie šířila místností ve vlnách.
Vítej do Cadoganského Domu, pomyslela jsem si, sebrala sílu a
vůlí ji zahnala, zvedla jsem bradu a podívala se Ethanovi zpříma do
očí, které byly jako křišťálové zelené studánky.
„Jsem Ochránkyně tohoto Domu,“ řekla jsem hlasem svůdnějším
než kdy jindy, „a stejně jako ty chápu, že z toho plyne zodpovědnost.
Souhlasila jsem, že tě dostanu tam, kam potřebuješ. Souhlasila jsem,
že ti pomohu vyšetřit mejdany, a když se dozvím, že je Celina ve
městě, budeš první osobou, kterou kontaktuju. Ale do mého
milostného života ti nic není.“
„Nezapomeň, s kým mluvíš, Ochránkyně.“
„Nikdy na to nezapomínám, Sullivane.“
Snad minutu se ani jeden z nás nepohnul a vzduch zhoustnul naší
neústupnou rivalitou.
Ale potom – světe, div se – vyměkl. Napětí i magie se
rozplynuly. Jen jedinkrát prkenně kývl hlavou, ale já si to užila,
vychutnávala a rozhodla se, že si tenhle okamžik musím vtisknout do
paměti – ten okamžik, kdy se vzdal. Povedlo se mi nevykřiknout:
„Vyhrála jsem!“ ale nemohla jsem zabránit úsměvu, který mi
pozvedl koutek úst.
Mělo mě napadnout, že se raduju předčasně.
„Pořád však platí, že pokud si přivedeš Morgana do Cadoganu,
uvědomíš mě o tom,“ řekl Ethan s tak sebejistým tónem, že můj
úsměv okamžitě zvadl.
Samozřejmě že chtěl, abych mu o tom řekla. Chtěl si užít svůj
pocit triumfu, protože mu přivedu pod nos hlavu Navarrského Domu
– a s ním i možnost nového cadogansko-navarrského spojenectví.
Ethan měl vzhledem k mé kontroverzní přeměně v upírku od počátku
pochybnosti o mé loajalitě, a teď mě měl hezky v bezpečí zavřenou v
Cadoganu. Ethan si takhle dokonale pojistil, že nebudu trousit
informace po chodbách Navarrského Domu, navíc s Morganem v
závěsu.
Nebyla jsem si úplně jistá, jak moc mi na Morganovi záleží. Bylo
ještě brzo – náš vztah byl mladý. Ale v porovnání s mužem, kterého
Mallory výstižně pojmenovala „Darth Sullivan“, byl Morgan Princ
Krasoň v džínech Diesel. Vyložila jsem si tu jeho kousavou
poznámku jako signál, že můžu odejít. Nemělo cenu předstírat, že se
tomuhle jen zasmějeme, a čím déle jsem zůstávala s ním v jedné
místnosti, tím víc jsem riskovala, že moje upírka vypluje na povrch.
A jestli nade mnou převezme kontrolu ona, bůh ví, co udělá. Něco
takového jsem nemohla riskovat – mohla bych si tak vysloužit smrt
osikovým kůlem. A tak, aniž bych se podívala do očí, které mi
provrtávaly kůži, jsem vstala a vyrazila ke dveřím.
Když jsem vzala za kliku, dodal: „A kdybys náhodou zapomněla:
můj zájem o tvůj osobní život pramení čistě ze zájmu o dobro
Cadoganu.“
Ach ano, jsem s tím smířena.
„Mám starost především o spojenectví,“ řekl, „o možnost umístit
si znak navarrských spojenců nad naše dveře. Nepleť si to s ničím
jiným.“
„To bych se neopovážila, Sullivane.“ Těžko, když sám přiznal, že
ho sice přitahuju, ale že mu to vadí. A když mě prakticky předhodil
Morganovi. Samozřejmě že to bylo těsně poté, co mi nabídl, abych
se stala jeho nejnovější konkubínou. Utěšitelkou v jeho domě, za
kterou si kdykoli může odskočit. (Nemusím snad říkat, že jsem
odmítla.)
Ale on teď to téma znovu otevřel. Možná že Ethan Sullivan,
navzdory své bezchybné fasádě sebeovládání, ve skutečnosti přece
jen neví, co vlastně chce.
„Dávej si pozor na svůj tón,“ upozornil mě.
„A ty si dávej pozor na důsledky.“ Ocitla jsem se na hranici
vzdoru, ale nechtěla jsem mu nechat poslední slovo. V tomhle ne.
Sevřel čelist. „Dělej svou práci.“
Málem jsem na něj zavrčela. Já jsem svou práci dělala. Dělala
jsem ji i v případě, že jsem měla milion důvodů, proč neriskovat svůj
život za záchranu jeho. A dělala jsem ji, i když mi nevěřil, i když mě
to stálo spoustu sebezapření, protože mi zkrátka nic jiného
nezbývalo. Přijala jsem svůj upíří život a bránila Ethana před
Morganem i před Celinou.
 Znovu jsem pocítila zoufalou bezmoc a s ní i hrozbu, že se ze mě
prodere moje upírka. Mohla jsem ji vypustit, nechat ji, ať otestuje na
Ethanovi svou odvahu… ale složila jsem dvě přísahy, z nichž jedna
byla, že ho budu chránit před všemi nepřáteli – živými i mrtvými.
A moje upírka k nim pravděpodobně patřila; k jedněm nebo
druhým.
A tak jsem místo toho nasadila sílu vůle hodnou světice, přinutila
rty k úsměvu a podívala se na něj skrz sklopené řasy: „Můj pane,“
řekla jsem škrobeně, jako že uznávám jeho autoritu a že si dodatečně
uvědomuju, jaké je naše vzájemné postavení. Když usadil on mě, tak
já jeho taky.
Ethan se na mě chvíli díval, roztahoval nozdry, ale jestli se zlobil,
ovládl se. Místo toho jen kývl hlavou a shlédl na hromadu papírů na
stole. Vyšla jsem ven a s rázným klapnutím za sebou zavřela.
~
Ne že bych nečekala, že to přijde. Že mi dá najevo, kdo je tady šéf, a
pokusí se nabourat do mého soukromého života. Musela jsem se
nastěhovat do Domu, abych jako Ochránkyně mohla rychle reagovat,
pomoci kolegům strážcům a stát po jejich boku, místo abych strávila
dlouhou dobu na cestě z Wicker Parku rušným chicagským
provozem.
Ale nebylo to zadarmo. Zdržovat se v Ethanově blízkosti bylo
prostě… ohnivé. Panovala mezi námi částečně nevraživost a částečně
silná chemie, a ani jedno z toho nepřispívalo k pohodové atmosféře.
A tohle byla teprve první noc pod jeho střechou. Tudíž žádné dobré
znamení.
Vrátila jsem se do pokoje, pohrávala si s koncem culíku a
rozhlížela se. Zanedlouho mě sklátí východ slunce, ale do svítání
zbývala ještě hodina a mé setkání s Ethanem mě pořádně nabudilo.
Přemýšlela jsem, jestli mám sejít dolů do tělocvičny a dát si pár mil
na běžeckém pásu, nebo se kouknout, co se takhle nad ránem podává
v jídelně. Nechtělo se mi tam jít samotné – přece jen jsem tu byla
nová. A tak jsem zamířila do třetího patra a šla najít Lindsey.
Nebylo to tak těžké: na malé nástěnce na jejích dveřích byla
přišpendlená fotka Brada a Angeliny, ovšem její tvář byla přelepená
Lindseyiným obličejem. Že by Bradova fanynka?
Dveře se otevřely dřív, než jsem stihla zaklepat. Stála v nich
Lindsey a dívala se do časopisu, který držela v rukou. Vlasy měla
stažené do nízkého culíku a cadoganskou uniformu vyměnila za
přiléhavé tričko s krátkým rukávem a džíny.
„Čekala jsem tě,“ řekla.
Zamrkala jsem. „Cože?“
„Jsem senzibilka. Už jsi zapomněla?“ Zazubila se na mě a
zamávala jednou rukou ve vzduchu. „Húúú, húúú,“ zavyla; evidentně
si z toho dělala legraci. „Cítila jsem, že přicházíš, a vím, že máš
hlad.“
„Ty umíš telepaticky vycítit, že mám hlad?“
Zahučela. „To vím proto, že jsi Merit. Kdy ty, prosím tě, nemáš
hlad?“
To byla pravda.
Než Lindsey odhodila časopis a zavřela dveře, stihla jsem zběžně
nakouknout do pokoje. Uspořádání místnosti i nábytek byly stejné
jako u mě – prostá upíří kolej – ale její pokoj hýřil barvami. Stěny
byly tmavě červené a hustě polepené spoustou plakátů s nápisy,
fotografiemi a obaly různých alb. Přímo nad její postelí visel obří
prapor New York Yankees. Lindsey se narodila v Iowě, ale nějaký
čas strávila v New Yorku. A to evidentně stačilo. New York jsem
sice milovala stejně jako ona, ale byla jsem fanynka Cubs až do
morku kostí. Ona se však, jak se zdálo, nemohla zbavit náklonnosti k
těm pitomým Yankees.
Když byly dveře zavřené, pohlédla na mě a spráskla ruce.
„Dobře, ty naše prudce nebezpečná Ochránkyně. Jdeme dolů, ať se
můžeš nakrmit a podělit se s bratry a sestrami o tu novinu, že ses k
nám milostivě nastěhovala.“
Zdráhavě jsem se poškrábala na bicepsu: „No jo, ale…“
„Oni proti tobě nic nemají.“
„Už bys s tím čtením myšlenek mohla přestat.“
Lindsey zvedla obě ruce. „Tohle jsi měla napsané na čele, milá
zlatá. Vážně, nemysli si, že tě nenávidí. A teď už pst, ať se můžem jít
nadlábnout.“
Poslušně jsem zmlkla a následovala ji po chodbě na hlavní
schodiště a dolů do prvního patra.
Takhle před svítáním bylo zde na hlavním patře skoro prázdno.
Tu a tam seděli jeden nebo dva upíři, a buď si povídali, nebo četli
knihu, ale Dům začínal utichat a upíři se chystali ke spánku.
Prošly jsme hlavní chodbou do jídelny, kde hrstka podřízených
upírů s tácy stála ve frontě ve tvaru U, vinoucí se kolem nerezových
nádob, přikrytých sklem. Postavily jsme se na konec fronty, vzaly si
tácy a dělaly totéž.
I když to pro nás byla de facto večeře, jídlo připomínalo spíš
snídani – sladké pečivo, vejce a slanina. Ale co, nakonec je skoro pět
ráno.
Vzala jsem si krabici čokoládového mléka, k tomu třešňový
šáteček a ještě hromadu osmažené slaniny. Možná nebylo moudré
dávat si před spaním něco tak těžkého, ale řekla jsem si, že proteiny
mi udělají dobře. A ruku na srdce: copak může upírka odmítnout,
když jí před nosem zamáváte slaninou?
Když jsem měla plný tác, přešlapovala jsem za Lindsey a čekala,
až si ona i upíři před námi vyberou. Lindsey si z plastového
medvídka vymačkala med do misky ovesné kaše, vzala tác a šla k
prázdnému stolu. Posadila jsem se naproti ní.
„Mám se zeptat, co se děje dole?“
Vzhlédla jsem k ní. „Dole?“
Ponořila lžičku do kaše a trošku z ní ujedla. „Tak znovu. Jsem
senzibil. Dneska v noci tady po Cadoganu plaší spousta upírů. Cítím
nervózní energii. Něco se chystá?“
Nepochybovala jsem, že Lindsey se jako strážkyně stejně brzo o
Celině dozví, a tak jsem zašeptala: „Pustili Celinu,“ a ulomila jsem
růžek třešňového šátečku.
„Ach, do háje,“ řekla s překvapením i obavou v hlase. „Tím se
vysvětluje, proč máš tak rozhozenou energii.“
Když jsem k ní zvedla oči, nakláněla hlavu na stranu a zvědavě
mě zkoumala. „A ještě něco jiného. Nějaká jiná energie.“ Po pauze
se zakřenila: „Áááá. Už to mám.“
Povytáhla jsem obočí. „Co máš?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jestli nechceš mluvit o Celině, nebudu z
tebe tahat ani to, proč jsi celá rozpálená a otrávená.“ Zavřela oči a
položila si konečky prstů na spánky. „Ačkoli tam někoho vidím – jo,
rozhodně tam někdo je. Nějaký blonďák. Se zelenýma očima.“
Spustila ruce a příkře na mě pohlédla.
„Dál už nic neříkej,“ varovala jsem ji se zdviženým prstem a bylo
mi trochu trapně, že ví, že zrovna kvůli Ethanovi jsem celá
„rozpálená a otrávená“. Byla jsem ale ráda, že Lindsey za tím vidí
můj chtíč, nikoli to, že jsem možná po biologické stránce ujetá. Tedy,
po upíří stránce ujetá.
 Rozhlédla jsem se a spatřila zvědavé pohledy upírů, sedících u
dřevěných stolků okolo nás. Popíjeli ze svých hrnků, dloubali
vidličkami v miskách s ovocem a nespouštěli ze mě oči.
Nevypadali, že by byli ze své Ochránkyně zrovna unešeni.
Naklonila jsem se k Lindsey. „Všimla sis, jak na mě všichni
zírají?“
„Jsi nováček,“ řekla. „Vyzvala jsi jejich Mistra na souboj dřív,
než jsi složila přísahu, a náš milovaný vůdce ti přesto kryl tvůj
kostnatý zadek.“
Krotce jsem se usmála: „Spíš mě srazil na lopatky. To není úplně
totéž.“
„Víš, že jsem v tomhle Domě už sto patnáct let? Za celou dobu
Ethan jmenoval jen jednoho dalšího Mistra.“
Ulomila jsem si další kus šátečku a strčila ho do pusy. „Já nejsem
Mistr.“
„Zatím,“ řekla a namířila na mě lžičku. „To je ale jen otázka
času. Samozřejmě můžeš mít nějaký osobitý druh magie, třeba umíš
pracovat s matrošem, který ovládá Mallory Carmichaelová –
mimochodem, ta bude jednou dobrá! – a přesto se nebudeš rovnat
zázračnému dítěti.“
„Já vím, že bude dobrá,“ souhlasila jsem. „Z toho mám
denodenně strach. A kdo je zázračné dítě?“
„Lacey Sheridanová.“
To jméno jsem někde slyšela, ale nedokázala zařadit. „Kdo je
Lacey Sheridanová?“
„Mistrová, kterou Ethan jmenoval. Mistrová Sheridanského
Domu.“
„Aha,“ řekla jsem a začalo mi svítat. Vzpomněla jsem si, že jsem
to jméno viděla v Kánonu. Ve Spojených státech bylo dvanáct
Domů. Sheridanové byli nejmladší.
„Lacey byla v Cadoganu dvacet pět let, než ji Ethan nominoval
na Testování. Uspěla, a Ethan z ní udělal svou Učnici předtím, než se
podrobila Rituálům. Pak se přestěhovala do San Diega a založila
Dům Sheridanů. Byli si blízcí. On a Lacey.“
„Blízcí po pracovní stránce?“
„Spíš po intimní,“ řekla Lindsey. „A to byla smůla.“
Ne že bych nesouhlasila. Když jsem si představila, že se Ethan s
někým takhle sblížil, zaškubalo mi v hrudi, a to i přesto, že jsem se
podobné události stala očitým svědkem. I tak jsem se zeptala: „Proč
to byla smůla?“ Lindsey se zamračila, míchala si ovesnou kaši a
vypadala, že přemýšlí. „Protože Lacey Sheridanová byla dokonalost
sama,“ řekla nakonec. „Vysoká, hubená, blond vlasy, modré oči.
Vždy uctivá, vždy poslušná. ‚Ano, můj pane.‘ ‚Ne, můj pane.‘
Vždycky byla vhodně oblečená, vypadala, jako by vylezla z katalogu
Ann Taylor. Vždycky říkala ty správné věci. Bylo to nepřirozené.
Pravděpodobně na ní nebylo nic moc lidského, ani když byla ještě
člověkem.“
„Ethan do ní musel být blázen,“ řekla jsem. Tohle musela být
žena podle jeho představ. Elegantní. Na úrovni. Kousla jsem do
plátku slaniny, a v duchu jsem dodala: a povolná.
Lindsey kývla. „Jo, ‚blázen‘ je správné slovo. Myslím, že ji
miloval. Svým způsobem.“
Vzhlédla jsem k ní se slaninou v puse. „Myslíš to vážně?“
Zamilovaného Ethana jsem si neuměla představit. Ethana bez
zábran. Nedokázala jsem si představit, že by někomu byl schopen
důvěřovat natolik, aby nechal promluvit muže skrytého kdesi uvnitř.
No, až na těch pár divných okamžiků se mnou, a z těch se myslím
nikdy neradoval.
„Vážně jak osikovej kůl,“ řekla Lindsey. „Když zjistil, jak je
silná – platí za velmi mocnou psychickou upírku – vzal ji pod svá
křídla. Pak byli neustále spolu.“
Snědla další lžičku ovesné kaše. „Byli jako… reklama na
arktickou krásu, jako pár nordických fae. Byli nádherná dvojice, ale,“
Lindsey zavrtěla hlavou, „nebyla pro něj ta pravá.“
„Proč ne?“
„Ethan potřebuje někoho jiného. Dívku, která se mu postaví, bude
provokovat. Někoho, kdo ho udělá lepším, něčím víc. Ne takovou,
která mu leze do zadku čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu
a odkývá mu každou prkotinu.“
Zkoumavě se na mě zahleděla.
Zachytila jsem třpyt v jejích očích a zakroutila hlavou. „Vůbec na
to nemysli. On mě nenávidí, já nenávidím jeho a jediný způsob, jak
spolu můžeme vydržet, je, že si to přiznáme.“
Lindsey odfrkla a vzala si ode mě plátek slaniny. „Jestli ty ho
nenávidíš, sním tenhle ubrousek. A on tě možná nenávidí, ale jen na
povrchu. Ne z hloubi duše.“ Kousla si, zavrtěla hlavou a zamávala na
mě zbytkem slaniny. „Ne. V něm je víc než tolik, kolik vidí oči,
Merit. Já to vím. Pod tím chladem se skrývá žár. Jen potřebuje…
předělat.“
Udělala jsem netrpělivé gesto. „Radši mi pověz víc o Lacey.“
„Měla tady přátele, a pořád má, ale myslela jsem, že je chladná.
Arogantní. Jako fyzická upírka je slabá, ale zato velmi silný stratég.
Je prolezlá politikařením skrz naskrz. Úskočná. Vždycky nastavovala
rádoby přátelskou tvář, takovou, jakou ukazují politici při
předvolební kampani, a vždycky se jí nějak podařilo vším
prokličkovat.“ Lindsey se zarazila, vypadala zahloubaně, a ztišila
hlas. „Nebyla hodná, Merit. Stráže ji nenáviděly.“
„Kvůli jejímu chování?“
„No, částečně. Podívej, Ethan vládne Domu, takže je tak
trochu… oddělený od nás ostatních. A upřímně bych řekla, že s
tebou je to stejné. Jsou podezíraví, protože je zaskočilo, že ses
okamžitě stala Ochránkyní, a nedůvěřují ti kvůli tvé rodině. Mezi
upíry jsi naprosté holátko, a přesto jsi získala tuto historicky
významnou pozici, a i když se dá říct, že patříš mezi stráže, jsi
Ethanovi blíž než zbytek Lucovy jednotky.“
Zahuhlala jsem a polkla slaninu.
„Ne že bych si myslela, že vy dva to děláte,“ řekla, ale odmlčela
se a očividně čekala, zda to potvrdím.
„‚Neděláme‘ to,“ řekla jsem suše a bodla malé plastové brčko do
krabičky s čokoládovým mlékem. Udělala jsem to s vervou, protože
ta otázka ve mně vzbudila agresivitu. Ale chutnalo to dobře.
„Jen se ujišťuju,“ řekla Lindsey a na obranu zvedla ruce. „A jestli
to pomůže, ostatní se taky budou k tobě chovat jinak, až tě lépe
poznají.“ Zakřenila se na mě a povytáhla obočí. „Já samozřejmě
poznala hned, jaká jsi. Mám na kamarády čich, ale to je fuk. O to
nejde. Jde o to, že Lacey byla jiná. Ne jako my ostatní. Byla klasický
mazánek – chtěla být pořád vedle Luca, Ethana, Malika, neustále
vedle těch, kteří mají autoritu. S námi se nestýkala, nerozuměli jsme
si. Ale,“ řekla a kývla hlavou, „i když byla falešná, tak byla skutečně
dobrá. Pořád analyzovala. Taktizovala. Byla strážkyně, a i když by
nepřeprala ani kulhavou kočku, měla to všechno v hlavě. Plánovala.
Uměla dlouhodobě předvídat následky. Uvážit budoucí kroky.“
Moje další otázka pravděpodobně prozradila, že svůj nezájem jen
předstírám. „Proč se rozešli?“
„On a Lacey? Přestali se stýkat po jejím Testování, když se
vrátila do Cadoganu jako Učnice, aby se připravila na vedení
vlastního Domu. Oficiálně prý pro něj bylo důležité, aby si při
výcviku zachovali profesionalitu. Prý bylo v sázce příliš mnoho,
haha, než aby marnili čas hleděním si do očí.“
„Tohle by jemu bylo úplně jedno, ten se emocemi nenechá
rozhodit,“ souhlasila jsem.
„Slyšela jsem, že příležitostně létá do San Diega, aby – co teda –
kopuloval?“ Kývla a zazubila se. „Jo. Vsadím se, že takhle by to
pojmenoval. Velmi formálně. On a Lacey se pravděpodobně na
něčem dohodli a ujednali si podmínky.“
„Hmm.“ Raději jsem nedomýšlela do detailu, jaké podmínky si
asi ujednali.
Vzhlédla jsem a všimla si, že do jídelny vešel Malik. Kývl na mě
a šel k bufetu.
Malik – vysoký, s karamelovou pletí, hezký a tichý – byl tak
trochu záhadou. Za dva měsíce, kdy jsem byla členkou
Cadoganského Domu, jsem s ním promluvila všeho všudy třikrát.
Jako Sekundant se s Ethanem podílel na vedení Domu, ale jen zřídka
opouštěli pozemek společně. To proto, aby byla zajištěna kontinuita,
kdyby se někdo pokusil o Ethanův život.
Nabyla jsem dojmu, že zastává funkci výkonného ředitele a
náhradníka. Naučil se vše o fungování Domu, jeho vedení,
administrativě a ostatních detailech. Ethan hrál roli předsedy
představenstva. Přesto jsem Malika jako upíra nedokázala nikam
zařadit. Ani jako muže. Upíry, kteří byli vyloženě dobrosrdeční –
hned mě napadli Luc a Lindsey – bylo snadné prokouknout, stejně
jako vyslovené stratégy, jakými byli Ethan a Celina. Ale Malik byl
natolik rezervovaný, že jsem si nebyla jistá kam s ním. Čemu je
vlastně oddán.
Samozřejmě že on a Ethan měli jedno společné – výborný vkus a
zálibu v Armanim. Malik nosil stejně prvotřídní oblek jako Ethan.
Sledovala jsem, jak se pohybuje kolem bufetu, ale očima
brouzdal po upírech kolem sebe. Když byl s Ethanem, působil
naprosto profesionálně, tedy alespoň když jsem je spolu viděla – zato
mezi ostatními upíry se choval vyloženě přátelsky. Vybíral si snídani
a oni k němu chodili a zdravili ho, prohodili pár slov. Bylo zajímavé,
že zatímco ostatní cadoganští upíři si drželi uctivý odstup od Ethana,
s Malikem se družili. Klábosili s ním, vtipkovali, projevovali se tak,
jak si k Mistrovi nedovolili.
„Jak dlouho už je Malik Sekundantem?“ zeptala jsem se Lindsey.
 Polkla slaninu a podívala se na něj, jak se baví s nějakým upírem,
kterého jsem neznala. „Malik? Od té doby, kdy se Dům přestěhoval
do Chicaga. Takže od osmdesátého třetího.“
Tím myslela 1883, ne 1983, pro ty, kteří nás sledujete z domova.
„Ethan se rozhodl pro Chicago, víš. Když Peter Cadogan zemřel,
chtěl dostat Dům pryč z Walesu a vlastně i z Evropy. Malik bydlel v
Chicagu. Byl to sirotek.“
„Přišel o rodiče?“ řekla jsem. „Hrozné.“
„Sirotek v jiném slova smyslu. Byl Zbloudilý. Nepatřil k
žádnému Domu. Upíří sirotek. Jeho Mistrová nebyla dostatečně silná
a neudržela Dům pohromadě, a nakonec ji skolil její rival.“ Lindsey
se bouchla pěstí do prsou, jako by si vrážela do srdce kůl. „Pak se on
a Ethan setkali a zbytek je jasný.“
„Ty ho znáš? Tedy, víš, jak to myslím?“
„Malika? Jasně. Je skvělý.“ Lindsey se podívala na hodinky,
dopila sklenici vody, pak vstala a zvedla tác. „Takže Cadoganský
Dům čítá tři sta devatenáct dalších upírů. Něco tě napadá?“
Vzhlédla jsem k ní a kývla.
„Vezmi v potaz možnost, že když jim dáš šanci, rádi tě poznají.“
„Proto jsem tady,“ řekla jsem a šla za ní ven.
 Kapitola 6

NÁVRAT PRINCE

V zbudila jsem se brzo a odpočatá – tedy přesněji řečeno:

pozdě a za tmy – příští noci. Měla jsem službu na stráži,
neboli jsem měla hlídkovat kolem pozemků Cadoganského
Domu a starat se o to, aby nikdo nepronikl skrz deset stop vysoký
tepaný železný plot, který udržoval vetřelce venku a upíry uvnitř.
Ve městě s tolika různými nadpřirozenými bytostmi musel být
člověk pořád ve střehu.
Vstala jsem a osprchovala se v maličké koupelně, provedla dívčí
nezbytnosti, nasoukala se do svého cadoganského obleku včetně
katany a vlastního cadoganského medailonu, který mi Ethan dal při
komendaci. Učesala jsem si dlouhé tmavé vlasy, až se leskly, sepnula
je do vysokého culíku a pročísla ofinu. Jako upírka jsem měla daleko
zářivější pleť, a tak jsem přidala jen trochu tvářenky a lesku na rty.
Zkrášlená a ozbrojená jsem zamířila ke dveřím, pak mě ale
upoutalo něco barevného na podlaze.
U dveří ležela hromádka pošty. Museli ji doručit, když jsem byla
ve sprše. Sehnula jsem se pro katalog J. Crew od Mallory a tlustou
hnědou obálku. Papír byl hutný a hrudkovitý, nepochybně drahý.
Rozlepila jsem ji a nakoukla dovnitř. Byla to slibovaná pozvánka k
Breckenridgeovým, kterou pravděpodobně zařídila matka, když
slunce bylo ještě vysoko nad obzorem.
Takže společenská událost u Breckenridgeových mě nemine,
bohužel. Položila jsem katalog na postel, pozvánku strčila do kapsy a
už jsem mířila dolů, když mi zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho z
kapsy a podívala se na displej. Morgan.
„Dobrý večer,“ řekl, když jsem to zvedla.
 S mobilem u ucha jsem vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.
„Dobrý večer i tobě,“ odvětila jsem. „Co je nového u Navarrů?“
„U Navarrů zatím nic moc. Je ještě brzo. Snažíme se to rozjet až
kolem půlnoci.“
„Chápu,“ řekla jsem, uchechtla se a pokračovala chodbou k
hlavnímu schodišti.
„Jde o to, že vlastně nejsem v Navarrském Domě. Udělal jsem si
výlet na jih. Spíš se nacházím v okolí Cadoganu.“
Zastavila jsem se na schodišti s rukou na zábradlí. „Jak moc v
okolí Cadoganu?“
„Pojď ven,“ řekl rozverným hlasem. Vyzývavým. Plná
zvědavosti jsem to položila, strčila mobil do kapsy a seběhla schody.
V prvním patře byl klid, všichni upíři se ještě neprobrali z denního
spánku. Zamířila jsem k hlavním dveřím, otevřela je a vyšla na
malou kamennou terásku.
Stál na chodníku, na půli cesty mezi hlavními dveřmi a bránou.
Byl oblečený jako obvykle – jako rebel z přehlídkového mola.
Značkové džíny, boty s hranatou špičkou, tričko s krátkým rukávem,
které těsně přiléhalo k jeho štíhlému tělu, a hodinky se širokým
koženým páskem na levém zápěstí.
Vždycky, když jsem Morgana nějakou dobu neviděla, zdálo se
mi, že jsem zapomněla na ten dech beroucí úsměv i nebezpečně
svůdné oči. Protože jsem měla v hlavě jiného upíra. Když jsem se na
něj ale podívala a viděla, jak je hezký, vzalo mě to za srdce.
V ruce měl vázu s kyticí. Štíhlá váza byla z mléčného skla.
Květiny byly pestrobarevné, pivoňky, pryskyřníky nebo nějaké jiné
kvítky na tenkých zelených stoncích. Byly krásné. A trochu
nečekané.
„Ahoj,“ řekl, když jsem přišla k němu, a úlisně se usmál.
„Nejsem si jistý, jestli jsem tě už viděl ve tvé cadoganské černé.“
Zatahal za klopu mého saka, pak si uznale olízl rty. „Vypadáš
velmi… oficiálně.“
Zakoulela jsem očima nad takovým flirtováním, ale cítila jsem,
jak mi do tváří stoupá horkost. „Děkuju,“ řekla jsem a kývla hlavou
na kytici. „Tyhle asi nejsou pro Ethana?“
„Uvažuješ správně. Vím, že jsem nezavolal předem, a taky už
musím jít – mám schůzku – ale chtěl jsem ti něco dát.“ Shlédl na
květiny a jeho úsměv najednou vypadal trochu krotce. Trochu
hloupě. A trochu drásal srdce. „Říkal jsem si, že potřebuješ nějaký
dárek do nového bytu.“ Zakřenila jsem se na něj. „Myslíš další
kromě plakátu v životní velikosti, který jsi mi už dal?“
„No, ne že by to nebyl fantastický dar, ale napadlo mě, že bych ti
měl dát něco… víc ženského.“ S těmi slovy mi podal vázu, naklonil
se ke mně a políbil mě na tvář. „Vítej do života upírů, Merit.“ Když
se opět odtáhl, jeho úsměv jasně naznačoval, že to přivítání myslí
upřímně. Morgan byl upír skrz naskrz, zastánce jejich hodnot. Tím,
že jsem se nastěhovala přímo do Domu, jsem se opět o krok přiblížila
upířímu bratrstvu, a to pro něj zjevně něco znamenalo.
„Děkuju,“ řekla jsem a váza mě hřála do rukou, pořád ještě teplá
od toho, jak ji předtím držel, i od droboučkého magického chvění.
Chvíli se na mě díval, v očích měl upřímný cit, který ale zmizel,
když mu zazvonil telefon. Vytáhl jej z kapsy u džínů a podíval se,
kdo volá. „Musím to vzít,“ řekl, „a poběžím.“ Sklonil se a – velmi
něžně – se dotkl rty mých úst. „Na shledanou, Merit,“ řekl, otočil se,
rozběhl se po chodníku a zmizel bránou.
Chvíli jsem tam stála a bojovala s emocemi. Přijel sem z
Navarrského Domu jen proto, aby mě překvapil květinami. Ale ne
kytkami k Valentýnu, protože se to dělá. Tohle bylo „jen tak“.
Musela jsem před ním smeknout – byl to dobrý chlap.
Bylo zajímavé, že zrovna když Morgan odešel, vešla dovnitř
Kelley v plné cadoganské zbroji, s katanou v jedné ruce a tenkou
taštičkou v druhé. Zajímavé to bylo proto, že Kelley stejně jako
ostatní strážci bydlela v Cadoganu. Protože slunce zapadlo teprve
před hodinou, musela jsem se podivit, kde – nebo s kým – trávila
denní hodiny.
„Pěkné květiny,“ řekla, když došla ke mně. „Dárek od nového
navarrského Mistra?“
„Očividně ano,“ řekla jsem a šla za ní do Domu.
Ztratila se mnou jen těchto pár slov a pak hned vytáhla mobil a
začala na něm ťukat. Kelley nebyla zrovna výřečná.
„Povedený den?“ zeptala jsem se jí, když jsme šly po schodech
do sklepa.
Zarazila se v mezipatře a zamyšleně naklonila hlavu na stranu, až
se jí havraní vlasy svezly přes rameno. „Žasla bys,“ řekla hrdelním
hlasem a pak pokračovala do sklepa.
Chvíli jsem stála na schodech, sledovala, jak jde dolů. Zmocnila
se mě zvědavost, ale pak jsem si řekla, že si budu hledět práce. I
když bylo těsně po setmění, v operačním středisku už byl cvrkot.
Lindsey a Juliet byly na stanovištích, Juliet brouzdala po webu a
pravděpodobně zjišťovala informace. Lindseyiným úkolem bylo dnes
sledovat okolí, a tak upřeně hleděla na řadu monitorů z
bezpečnostních kamer a tiše, zároveň však rozhodně něco říkala do
headsetu, který měla na uchu.
Položila jsem květiny na zasedací stůl a šla jsem ke stojanu se
zavěšenými pořadači s instrukcemi, hlášeními, spisy a dalšími věcmi,
které jsme podle Luca měli vědět. Uvnitř byl jeden list křiklavě
žlutého papíru. Stály na něm dvě prosté, zato hrozivé věty: „Celina
Desaulniersová propuštěna. Očekávejte její vniknutí do Chicaga.“
Pohlédla jsem na ostatní desky: všechny obsahovaly tentýž žlutý
list. Ethan tu novinu tedy již rozhlásil. Už se o tom vědělo a byli
jsme varováni. Celina byla pravděpodobně na cestě… pokud už tu
nebyla.
S touto myšlenkou v hlavě jsem se rozhodla, že je čas konat svou
úlohu Ochránkyně. Začala jsem se svým domácím úkolem, předala
jsem Lucovi svou pozvánku k Breckenridgeovým. „Pro Ethana,“
řekla jsem. „V pátek večer u Breckenridgeových.“
Nakoukl do obálky a kývl. „Jsi rychlá, Ochránkyně.“
„Jsem bohyně mezi upíry, šéfe.“ Poté jsem sebrala maličké
sluchátko a mikrofonek ze stojanu, přetáhla set přes culík a šla k
Lindseyinu monitoru.
„Ty tu službu bereš sakra vážně,“ řekla Lindsey, když vtom
zapraskalo v mém sluchátku.
„Ochránkyně,“ ozval se chraplavý hlas. Patřil k jednomu z
najatých fae u cadoganské brány. Drželi stráž na pozemcích, když
jsme spali (v Kelleyině případě, i když jsme nespali), a u brány stáli
dvacet čtyři hodin denně. Sluchátka nás udržovala v kontaktu pro
případ nějaké nadpřirozené katastrofy. Jak jsem jednou řekla
Mallory, člověk nikdy neví, kdy se obrovské okřídlené potvory
snesou z oblohy a unesou chudáka upíra.
Mám skvělou práci, ne?
Nadechla jsem se, upravila si sluchátko, zatahala Lindsey za
dlouhý blond culík a zamířila ke dveřím. „Jsem na cestě nahoru,“
řekla jsem do maličkého mikrofonu u brady. „Budu tam za dvě
minuty.“
„Vezmi si rtěnku,“ prohodil Luc.
Lindsey, Juliet, Kelley i já jsme se na něj ohlédly. „Rtěnku?“
 „Paparazziové,“ řekl. „RDI je aspoň nahnali do jednoho hloučku,
ale pořád stojí za rohem,“ usmál se polovinou úst. „A mají foťáky.“
Kelley vzhlédla od svého počítače. „Viděla jsem je cestou sem.
Byl jich možná tucet.“ Otočila se zpět k monitoru. „Všichni dychtiví
po fotkách nových chicagských favoritů,“ zahuhlala.
Chvíli jsem stála ve dveřích a doufala, že mě Luc nějak líp
navede – co si mám k sakru já počít s paparazzii? – ale udělal na mě
jen „kšá“, ať už jdu.
„Doufám, že jsi četla seznam vhodných odpovědí,“ řekl. „Tak do
toho a… ochraňuj.“ Sotva jsem opustila místnost a vydala se ke
schodům, uslyšela jsem za sebou ještě: „A nešpul na ně zadek,
Ochránkyně!“
Jo, to zvládnu.
Ačkoli ještě před pár minutami bylo první patro Cadoganu skoro
prázdné, teď se to tu hemžilo upíry v typické černé, někteří měli v
rukou telefony a všichni vypadali zaneprázdnění a nadpozemsky
atraktivní. Buď se připravovali na večer strávený mezi lidmi, nebo –
stejně jako já – na noc strávenou ve službách Domu a jeho Mistra.
Někteří vzhlédli, když jsem procházela, někteří se tvářili zvědavě
a jiní zase vyloženě pohrdavě. Na své kolegy podřízené upíry jsem
neudělala zrovna nejlepší dojem, když jsem vyzvala Mistra na souboj
jen pár dnů po přeměně. A zmatek, který jsem nechtěně způsobila při
obřadu komendace, kde jsem nedopatřením ignorovala Ethanovu
výzvu, tomu taky moc nepřidal. Ethan mě při komendaci jmenoval
Ochránkyní, čímž mi svěřil historickou úlohu ochrany Cadoganského
Domu. Lindsey měla pravdu – tahle pozice mě izolovala od ostatních
upírů. Kolegové strážci stáli sice při mně, ale já věděla, že zbytek
Domu si pořád ještě láme hlavu nad tím, zda jsem loajální, zda jsem
silná a jestlipak nespím s Ethanem.
(Já vím. Tím posledním se často zabývám i já. Vážně.)
Vyšla jsem z obrovského kamenného Domu hlavními dveřmi,
dala se po chodníku k hlavní bráně a kývla na dva černě oděné fae,
kteří tam stáli na stráži. Byli vysocí a štíhlí, s dlouhými rovnými
vlasy, staženými vzadu do těsných ohonů, takže vynikaly jejich
hezké, i když poněkud ostře řezané tváře. Jejich uniformu tvořily
černé košile, černé kapsáče, pečlivě zastrčené do vysokých bot, i
pochvy mečů byly černé. Podobali se, jako by byli bratři nebo
dvojčata, nebo prostě příbuzní. Neznala jsem jejich jména a
nedověděla jsem se je ani od ostatních strážců, i když jsem to
zkoušela. Zdálo se, že zaměstnanci RDI raději komunikovali s upíry
jen na čistě profesionální bázi, pokud vůbec.
Lindsey říkala strážím u dveří „dvojčata“. Já si je pro sebe
pojmenovala Rob a Steve. Nebyla jsem si úplně jistá, který Rob a
který Steve konkrétně dnes v noci hlídají Dům, ale kývli na mě, a i
když to působilo chladně, začalo mi to být příjemně povědomé. To
málo, co jsem se za poslední dva měsíce dověděla o nadpřirozených
bytostech, stačilo, abych teď byla ráda, že tihle bojovníci s meči jsou
na naší straně… alespoň dokud jim za to platíme.
„Tisk?“ zeptala jsem se jich. Jeden z nich ke mně shlédl a
povytáhl špičaté obočí z výšky šest stop a nějaký ten palec. I se
svými pěti stopami a devíti palci jsem se teď cítila velmi, velmi
maličká.
„Za rohem,“ řekl a stočil oči zpátky na ulici před sebou. Očividně
si mě už nevšímal, a tak jsem se podívala dál ulicí.
Jistě že tam byli. Odhadla jsem ten chumel asi na třináct. O
paparazziích se všeobecně ví, že je to těžko zvládnutelná havěť, a to
byl od strážných úctyhodný výkon, že je zvládli udržet. Na druhou
stranu – kdo by neposlechl víc než dvanáct mrzutých nadpřirozených
bytostí, vyzbrojených meči?
Zamířila jsem po chodníku k nim. Měla jsem v plánu obhlédnout
obvod a pak se vrátit a hlídkovat na pozemcích. Nevěděla jsem, jestli
dokážu silou pohledu zastrašit skupinku paparazziů, ale řekla jsem si,
že teď je ten pravý čas prokázat Ethanovi, že do mě v pátek v noci
vložil důvěru právem. Nasadila jsem lehce přívětivý úsměv a pomalu
kráčela k nim. Hleděla jsem na ně zpod dlouhé rovné ofiny.
Když jsem se přiblížila, bylo už o něco lehčí předstírat
sebedůvěru.
I když se snažili působit jako muži skálopevně odhodlaní pořídit
další skvělý snímek, vzduchem se linul pach strachu. Možná to bylo
přítomností stráží RDI, možná tím, že byli blízko upírů. Trochu
ironické, že? Bojí se lidí (ehm…), které se zuřivě snaží vyfotit.
Když jsem byla mladší a ještě dobře začleněná do klanu Meritů,
vyfotili mě s mou rodinou na charitativním setkání, taky na
sportovních akcích, při strhávání nebo stavbě důležitých chicagských
budov. Tentokrát však byli reportéři jiní stejně jako moje role v tom
všem. Teď jsem byla hlavním soustem, ne jen roztomilým dítětem,
které ambiciózní rodiče vláčejí s sebou po Chicagu sem a tam.
Přibližovala jsem se a oni na mě začali volat jménem, dožadovali se
mé pozornosti a snažili se o perfektní snímek.
Fotoaparáty začaly blýskat a oslňovaly mé oči, nyní přivyklé na
tmu. Snažila jsem se co nejlíp zapojit svou novou dovednost:
předstírat do poslední možné chvíle. Poklepala jsem prsty levé ruky
na rukojeť meče a libovala si v tom, jak přimhouřili koutky očí.
Jako kořist.
Provokativně jsem skousla ret.
„Dobrý večer, pánové.“
Otázky se začaly sypat takovou rychlostí, že jsem je sotva stíhala
vnímat. „Merit, ukažte nám meč!“
„Merit, Merit, tady!“
„Merit, jak je dnes večer v Cadoganském Domě?“
„V Chicagu je krásná jarní noc,“ řekla jsem a lstivě se usmála, „a
jsme pyšní na to, že můžeme být ve Větrném městě.“
Bombardovali mě otázkami. Já se držela předepsaných odpovědí,
které nám Luc rozdal včera v noci: díkybohu jsem si dala tu práci a
naučila se je. Ne že by jich bylo tolik – většinou řeči o naší lásce k
Chicagu a naší touze zapadnout, být součástí okolí. Naštěstí se na
něco podobného ptali. Alespoň zpočátku.
„Překvapilo vás zjištění, že pachatelkou vražd v parcích byla
upírka?“ vyštěkl nějaký hlas. „Byla jste spokojená s vydáním Celiny
Desaulniersové?“
Můj úsměv ztuhnul a srdce se mi rozbušilo v hrudi. Tohle znělo
jako otázky, kterých se Ethan s Lucem bojí. Přesně ty, jaké by
položil Jamie.
„Žádná odpověď?“ zeptal se reportér a vystoupil z řady.
V tu chvíli se mi srdce málem zastavilo. Byl to Breckenridge, ale
ne ten, kterého jsem čekala. Zdá se, že všichni, upíři i lidé, nakonec
přijdou do Chicaga. „Nicholasi?“
Vypadal stejně, jen starší. Tak nějak vážnější. Hnědé vlasy
střižené na Římana, modré oči. Byl krásný, štíhlý a vyzařoval z něj
jakýsi stoický klid. Momentálně měl na sobě džíny, šedé přiléhavé
tričko a na nohou martensky. A taky měl naprosto neprůhledný
výraz, v jeho očích nebyl žádný náznak toho, že by mě znal, nebo že
by byl ochoten přiznat, že jsme spolu v minulosti něco měli.
Často mě napadalo, jaké by to bylo znovu ho vidět, a zda bychom
byli kamarádi, nebo ještě něco míň. Podle jeho profesionálního
postoje se nabízelo spíš to druhé.
 Tolik k vřelému setkání po letech.
Nick šel pořád dál a očividně se nenechal ničím zastrašit. „Bylo
vydání Celiny Desaulniersové dostatečným trestem za tak odporné
zločiny, které v Chicagu zosnovala? Za smrt Jennifer Porterové a
Patricie Longové?“
Jelikož se Nick ke mně zjevně neznal, rozhodla jsem se, že na něj
budu hledět stejně odtažitě a mírně povýšeně. „Celina
Desaulniersová spáchala vůči slečně Longové a slečně Porterové
příšerné zločiny,“ řekla jsem. Milostivě mi dovolili držet útok na
mou osobu v tajnosti. Všeobecně se vědělo, že jedna z Meritových se
stala upírkou; už se ale nevědělo, jak k tomu došlo, alespoň ne mezi
lidmi.
„V důsledku toho, jakou roli hrála v těchto vraždách, byla
potrestána. Vzdala se života ve Spojených státech. Za její zločiny jí
byla upřena svoboda.“
Žaludek se mi obracel z toho, co jsem zamlčela: z nevyřčeného
faktu, že Celinu propustili a že si fakticky už neodpykává svůj trest
odnětí svobody. Ale kdybych něco z toho pustila ven, vyvolalo by to
katastrofální paniku, a to raději přenechám Ethanovi a jiným
Mistrům.
Nasadila jsem svou nejprofesionálnější tvář. „Jestli vás zajímá,
jak se Domy staví k tomuto trestu,“ dodala jsem, „mohu vás odkázat
na naše personální oddělení.“
Už se v tomhle nerýpej, Breckenridgi!
Jako by mě poslechl a s arogantním výrazem položil další dotaz:
„Toto mohou občané Chicaga čekat od upírů, kteří žijí mezi námi?
Vraždy? Brutální chaos?“
„Upíři žijí v Chicagu již mnoho let, Nicku.“ Když jsem ho
oslovila jménem, ostatní fotografové na nás začali vrhat zvědavé
pohledy. Někteří skláněli fotoaparáty, jezdili očima mezi jím a mnou,
a pravděpodobně se nestíhali divit. „A žili jsme vedle sebe spokojeně
velmi dlouhou dobu.“
„To říkáte vy,“ pravil Nick. „Kde ale máme jistotu, že některé
nevyřešené vraždy ve městě nemají na svědomí právě upíři?“
„Soudit všechny upíry podle činů jednoho špatného kousku?
Tomu říkám styl, Nicku.“
„Všichni máte tesáky.“
„A to tě opravňuje k předsudkům?“
Opět pokrčil rameny. „Zakládají-li se na pravdě…“
 V jeho hlase byl nezaměnitelný nepřátelský tón. Co mě však
mátlo, byl důvod. Nick a já jsme spolu chodili na střední a rozešli
jsme se v okamžiku, kdy jsme každý zamířili na jinou vysokou –
Nicholas na žurnalistiku a já na anglistiku do New Yorku. Náš
rozchod nebyl nikterak dramatický, shodli jsme se, že budeme lepší
kamarádi než partneři. Občas jsme si zavolali nebo poslali email, a
vydali jsme se každý svou cestou bez zlé krve. Nebo jsem si to aspoň
myslela.
To nebyla jediná divná věc. Jestli se některý z
Breckenridgeových trefuje do upírů, proč je to Nick, a ne Jamie, kdo
dává rány? Tady se děje něco divného.
„Merit! Merit!“
Odtrhla jsem oči od Nicholase a hořkosti v jeho pohledu.
„Merit, je něco pravdy na tom, že se stýkáte s Morganem
Greerem?“ Dobře, takže jsme zpátky ve starých kolejích. K čertu se
spravedlností, když je ve hře sex.
„Jako Ochránkyně Cadoganského Domu se občas s panem
Greerem vídám. Jak všichni víte, je jedním z chicagských Mistrů.“
Smáli se tomu, jak uhýbám, ale pokoj nedali.
„Trocha romantiky, Merit? Máte vy dva spolu něco? To říkají
naše zdroje.“
Věnovala jsem reportérovi zářivý úsměv. Byl to hubený muž
s hustými blond vlasy a týden starým strništěm. „Povězte mi, kdo
jsou vaše zdroje,“ řekla jsem, „a já vám odpovím.“
„Pardon, Merit, ale zdroje prozradit nemůžu. Jsou však
spolehlivé. Čestné slovo.“
Ostatní reportéři se našemu rozhovoru pochechtávali.
Oplatila jsem mu úsměv. „Hrozně nerada vám beru iluze, ale
nejsem placená za to, abych se spoléhala na vaše slovo.“
V kapse mého saka zavibroval mobil. Nebyla jsem moc nadšená,
že musím nechat bůhví proč rozzlobeného Breckenridge za rohem,
zvláště mezi zvědavými lidmi s notesy a foťáky, ale zároveň se mi
nechtělo telefonovat před těmi zvědavci. Mimo to jsem potřebovala
obhlédnout i ostatní části pozemku. Ještě mi zbýval pořádný kus
plotu kolem Cadoganského Domu. Zvonění telefonu mi poskytlo
dobrou záminku, jak se vzdálit.
„Dobrou noc, pánové,“ pravila jsem a nechala je tam, i když na
mě stále pokřikovali jménem.
 Vytáhla jsem vrnící telefon z kapsy a umínila si, že musím Luca a
Ethana informovat o téhle čerstvé novince s Breckenridgem – jen co
zjistím, co se to sakra děje. Buď byl náš informátor neschopný a
neví, který Breckenridge je který, nebo je to zkrátka špatný zdroj,
který nám chce uškodit a záměrně nás mate. Netušila jsem, co z toho
je horší.
Jak jsem šla dál podél bloku a za mnou stále blýskaly fotoaparáty,
přiložila jsem telefon k uchu. Téměř okamžitě se spustil křik.
Druhé ucho jsem si přikryla rukou. „Mallory? Co se děje?“
Z prvního vodopádu slov jsem stihla zachytit jen něco. „Řád…
Catcher… magie… Detroit,“ a nakonec „tři měsíce“, což asi byl
důvod k telefonátu.
„Zlato, zpomal. Nerozumím ti.“
Chrlení slov ustalo, ale spustila kaskádu sprostých slov, která
byla příliš i na mé otrlé upíří uši.
„… a jestli si ten hajzl myslí, že strávím tři měsíce v Detroitu v
nějakém internátu nebo co, tak se teda šeredně plete. Fakticky!
Přísahám bohu, Merit, že jestli ještě někdo přede mnou řekne slovo
‚magie‘, tak mi rupne v bedně!“
Ten „hajzl“ byl Catcher, to bylo snadné poznat. Zbytek jsem
nechápala. „Snažím se v tom zorientovat, Mal… Catcher tě chce
poslat na tři měsíce do Michiganu?“
Slyšela jsem rychlé dýchání, jako by si zkoušela Lamaze při
dlouhém soustředění. „Mluvil s někým z Řádu. To je teda unie,
protože koukám, že nemají zastoupení v Chicagu, a je úplně jedno,
že jsme do háje třetí největší město v týhle zemi. Ale to není tvůj
problém, tyhlety kecy, a kvůli tomu ho taky vykopli, takže mě chtějí
poslat do Detroitu, abych mohla trénovat s nějakým čarodějem
profíkem. Prý tak odolám pokušení použít magii na veřejnosti,
protože prý s ní neumím zacházet. To je tak k smíchu, Merit! K
smíchu!“
Šla jsem dál a snažila se věnovat pozornost okolí, a Mallory
pořád nadávala. Kdybych nemusela mít starost, aby na mě zpoza
nějaké lampy nevyskočil trol nebo ork, bylo by to mnohem snazší.
Moment – jsou v Chicagu orkové?
„Musím odjet za dva dny!“ řekla. „A tohle je fakt kopanec do
koulí, protože nesmím do Chicaga ani na návštěvu, vůbec nemůžu
vytáhnout paty z Detroitu – dokud se mnou nebudou hotoví.“
 „Nejsem si jistá, jestli maj holky koule…“ podotkla jsem, „ale
chápu tě. Catcher u Řádu přece byl. Nemůže to nějak zařídit?“
Mallory zachrochtala. „Kéž by. Stručně řečeno, Catcher ztratil
svou pozici u Řádu – a všechno ostatní – když se rozhodl zůstat v
Chicagu. Proto ho zjevně vyloučili – protože chtěl zůstat tady a oni
byli toho názoru, že Řád v Chicagu žádného čaroděje nepotřebuje,
natož nějakou místní pobočku. V tomhle okamžiku je malý pán. Víš,
je na prd, že neexistuje žádné dálkové studium pro čaroděje,“ řekla
Mallory. „Nějaké učiliště nebo něco. Prostě něco, chápeš?“
Usmála jsem se, jak se odmlčela, a v pozadí se ozývalo
přerušované mumlání, které naznačovalo, že zatímco ona o něm
mluví jako o hajzlovi, stojí celou dobu někde vedle. Za ty tréninky,
které mi poslední dobou nakládal, jsem mu přála, ať se taky jednou
zapotí on. Chápala jsem sice, že mě musí připravit i na nejhorší
situace, zvláště když pustili Celinu, ale pro ženskou není moc
příjemné, když každou chvíli jen tak tak unikne před svištícím ostřím
starodávného samurajského meče.
„Ne,“ řekla nakonec.
„Ha,“ řekla jsem a napůl se podivila tomu, co se děje, a napůl
sledovala něco, co vypadalo jako mezera v živém plotě, rostoucím
kolem železného plotu. Přišla jsem blíž a odhrnula několik lístků,
které byly sotva vidět ve světle pouličních lamp. Naštěstí jsem to
vyhodnotila jako přirozenou díru v keři, ne nějakou práci sabotéra
nebo případného zloděje. Přesto jsem si řekla, že to raději
nahlásím… komu vlastně? Netušila jsem, ale vsadím se, že určitě
máme nějakého zahradníka.
„Posloucháš mě vůbec? Já tady mám dost velkou krizi, jestli sis
nevšimla, Mer.“
„Promiň, Mal. Mám službu a zrovna hlídkuju kolem Domu.“ Šla
jsem dál a sledovala tmavou, prázdnou ulici. Poté co jsem se zbavila
otravných novinářů, se nic moc nedělo. „Ten Řád je nějaká unie, ne?
Tak nemohla by ses proti tomu povolání do Detroitu nějak odvolat
nebo tak?“
„Hm. Dobrá otázka. Catchi, můžem se odvolat?“
Slyšela jsem tlumenou konverzaci.
„Odvolat se nelze,“ oznámila mi nakonec Mallory. „Ale já už
mám odjet za dva dny! Musíš sebou hodit a přijít mě utěšit! Detroit,
Merit, chápeš? Kdo by trávil tři měsíce v Detroitu?“
 „Asi milion tamních obyvatel. To je první, co mě napadá. A já
teď za tebou nemůžu. Pracuju. Můžu se za tebou narychlo stavit po
směně?“
„To jo. A pro tvou informaci: Darth Sullivan nám ničí
kamarádství. Vím, že tam teď bydlíš, ale měla bys taky myslet na
mě, a když ti volám, tak máš přijet.“
Odfrkla jsem. „Darth Sullivan by nesouhlasil, ale udělám, co
bude v mých silách.“
„Jdu si pro Chunky Monkey,“ řekla Mal. „Ben a Jerry mě podrží,
než přijedeš.“ Zavěsila dřív, než jsem se stihla rozloučit. V tu chvíli
už v sobě asi měla dvě lžičky zmrzliny. Řekla jsem si, že bude v
pohodě. Aspoň dokud se tam nestihnu dostat.
~
Zbytek směny bohudík proběhl hladce. Učila jsem se, jak jsem
mohla, trénovala podle plánu, konala to, co vypadalo jako ledabylé
povinnosti stráže, ale nedělala jsem si nejmenší iluze o tom, že bych
zvládla zlo, které na mě mohlo vyskočit ze tmy. Jasně, dokázala jsem
Celinu trefit kůlem do ramene, když nakonec zaútočila na Ethana –
ale mířila jsem na srdce. Jestli něco sbíralo síly a odvahu k tomu, aby
zaútočilo na Cadogan, já se svým mečem bych to asi těžko zastrašila.
Mou prvotní funkcí bylo spíš včas varovat ostatní. Sice bych hnusáky
nepřeprala, ale aspoň jsem mohla zalarmovat ostatní strážce, kteří
měli daleko víc zkušeností.
Když už jsme u problémů, tak i když jsem věděla, že musím
nahlásit nejnovější zprávy ohledně Breckenridgeových – fakt, že
Nick je zpátky v Chicagu a že spolu s ostatními paparazzii otravuje
před bránou – za posledních pár dní jsem diskutováním s Ethanem a
Lucem už strávila dost času. Kromě toho jsem měla pár otázek i pro
Nicka, které jsem si před smečkou reportérů nemohla dovolit klást.
Týkaly se Nickova nečekaného nepřátelství. Ethan a já jsme
následujícího večera měli být jejich hosty. Jestli tam bude i Nick,
budu mít dostatek času získat nějaké informace.
Tvářilo se to jako dobrý plán, solidní akce pro čerstvě
jmenovanou Ochránkyni. Buď to, nebo dobrý způsob, jak se i nadále
vyhýbat Ethanovi.
„Každopádně úspěch,“ zamumlala jsem si pro sebe s úsměvem.
Chtěla jsem si dopřát trochu času dál od Darth Sullivana – a taky
oplatit Mallory to, jak se o mě starala po mé trapné nadpřirozené
přeměně – a tak jsem nasedla do svého volva a jela zpátky do Wicker
Parku, abych poskytla nejlepší kámošce, která se má stěhovat pryč,
trochu útěchy.
Když jsem přijela, v domku se svítilo, i když bylo dost po
půlnoci. Ani jsem nezvonila u dveří, vešla jsem rovnou dovnitř a
zamířila do kuchyně. Kde to krásně vonělo.
„Kuře s rýží,“ hlásila mi Mallory od sporáku, kde právě nakládala
lžící na talíř rýži a omáčku. Navrch položila kus pečeného kuřete a
usmála se na mě. „Věděla jsem, že si dáš.“
„Mallory Carmichaelová, ty nejsi žena, ty jsi bohyně.“ Vzala
jsem talíř, posadila se na stoličku u kuchyňského ostrůvku a dala se
do jídla. Pekelně rychlý upíří metabolismus byl sice dobrý pro
figuru, ale člověk pořád zápasil s chutí k jídlu. Jen zřídka jsem
nesnila o grilovaném, pečeném nebo smaženém mase. Jistě, jako upír
jsem k přežití potřebovala krev, ale jak kdysi výstižně řekla Mallory
– krev byla jako jeden z vitamínů. Nasytila mě velmi zásadním
způsobem, uklidňovala mě – jako balzám na duši. Vůbec nevadilo,
že pocházela z plastových sáčků, rozvážených nepříliš kreativně
pojmenovanou firmou Blood4You; jen to snad nebylo moc chic.
Na druhé straně kuře s rýží bylo to pravé na můj hlad. Recept byl
úžasný a jeden z prvních, které mi Mallory kdysi uvařila, když jsme
se před třemi lety staly spolubydlícími. A taky to chutnalo líp než
cokoli, co mi mohli nabídnout v cadoganské jídelně.
Catcher přišel do kuchyně bosý a v džínech, a zrovna si oblékal
tričko. Stáhl ho právě včas, takže stihl zakrýt kruhové tetování na
břiše. Byl to kruh rozdělený na čtyři části, což bylo grafické
znázornění čtyř Klíčů, na něž se dělila magie.
„Merit,“ řekl a zamířil k lednici. „Koukám, žes to bez nás
vydržela – jak dlouho? – celých dvacet čtyři hodin?“
Slupla jsem sousto kuřete a rýže. „Jsem tu na průzkumu
nepřizpůsobivých čarodějnic.“
Uchechtl se, vytáhl krabici mléka a začal chlemtat přímo z
kartonu. Mallory a já jsme ho sledovaly se stejnou grimasou v
obličeji. Já to sice dělala s pomerančovým džusem, ale tohle bylo
mlíko, a on byl chlap. To bylo prostě ujetý.
Ohlédla jsem se na ni, ona na mě a zakoulela očima. „Aspoň už
dává toaleťák na stojánek. To je velkej pokrok. Miluju tě, Catchi.“
Catcher zabručel, ale potutelně se při tom šklebil. Zavřel lednici a
šel k nám. Postavil se vedle Mallory na její straně kuchyňského
ostrůvku. „Předpokládám, že tě Darth Sullivan informoval o
Celině?“
„Že je nejspíš na cestě do Chicaga, aby se o mě postarala? Jo,
zmínil se.“
„Pustili Celinu?“ zeptala se Mallory s ustaraným výrazem.
„Vážně?“ Catcher kývl hlavou. „Nechceme, aby se to dostalo do
novin nebo tak, ale ano.“ Pak ke mně stočil zrak a sjel mě pohledem.
„Člověku by se skoro zdálo, že upíři mají rádi vzrůšo, protože si ho
sami dělají víc a víc.“
„Celina ho dělá,“ upřesnila jsem a namířila na něj vidličku.
„Když ji zavřeli do té britské kobky, byla jsem bez sebe radostí.“
Ukousla jsem si další kus kuřete. Ani to, že narcistická upírka míří
přes Atlantik, aby mě dostala, mě o chuť k jídlu nepřipravilo.
Nakonec bylo dobře pořádně se najíst, dokud to šlo.
„Teď, když jsme vyřídili toto,“ řekla jsem a změnila téma, „mohli
byste mi říct, jaké vzrůšo je u čarodějů?“
„Chtějí mě odvézt pryč,“ řekla Mallory.
„Do Schaumburgu,“ řekl Catcher suše. „Beru ji do
Schaumburgu.“
„Takže ne do Detroitu?“ zeptala jsem se a dívala se z jednoho na
druhého. To byl dost velký rozdíl. Schaumburg bylo městečko na
severozápad odsud. Bylo to o třicet mil a o celé jedno Velké jezero
blíže k Chicagu – a ke mně.
Mallory ukázala na Catchera palcem. „Tenhleten totiž obětoval
telefonát. Je vidět, že ještě nějaké ty páky v Řádu má.“
Catcherův výraz okamžitě potemněl. „Tak za prvé to byly
telefonáty. V množném čísle. Až pak mi teprve vůbec dali
Baumgartnera k telefonu, takže když řekneš, že mám páky, tak dost
přeháníš. Řekněme, že trochu vyměkli a kývli na to, že umístí do
Chicaga zástupce čarodějů.“
„Kdo je Baumgartner?“ zeptala jsem se.
„Prezident sto padesáté páté.“ Když jsem se tvářila nechápavě,
Catcher vysvětlil. „Má bývalá unie, Místní zastoupení číslo 155,
Čarodějnická unie magie a kouzel.“
Málem jsem se zalkla kuřetem, a když jsem ho vykuckala, zeptala
jsem se: „Zkratka Řádu čarodějů je ČUMAK?“
„Tak to sedí,“ podotkla Mallory a křivě se na Catchera usmála.
„A taky se tím vysvětluje, proč se tomu radši říká ‚Řád‘.“
Obojí jsem odkývala.
 „Jo. Kápnou z nich i výhody, ale marketing mají na houby,“ řekl
Catcher. „Hlavní však je, že nemusí trávit tři měsíce v Detroitu.“
„Ne že by to nebylo bezva město,“ vložila se do toho Mallory.
„Krásné město,“ souhlasila jsem, i když jsem tam nikdy nebyla.
„Při tom tréninku jde o co? O hodiny magie a o to, co se nesmí
dělat?“
„Co se nesmí dělat,“ odvětil Catcher. „Žádné hodiny – jen
praktický trénink. Začne využívat malé i velké Klíče a manipulovat s
nimi, takže pochopí své povinnosti a závazky vůči zbytku Řádu, a
když jim zbyde nějaké volno,“ hlas mu vyschnul jako toast, „jak
spoutat a správně rozložit sílu, která začíná proudit jejím tělem.“
Pohlédla jsem na ni, zamrkala a snažila si představit, jak se s tím
moje modrovlasá a modrooká nejlepší kámoška a reklamní
manažerka – momentálně v tričku s nápisem „NEPOSLUŠNÁ“ a ve
skinny džínech – popere.
„Ha,“ řekla jsem jen.
„Bude prožívat sílu magie a dýchat ji, učit se ji ovládat.“
Zamyšleně se zarazil a zíral do prázdna, až ho Mallory šťouchla
konečky prstů do ruky. Otočil se a podíval se na ni. „Čarodějové se
učí praxí, směrováním magie. Žádné knihy, žádné učebny, prostě
rovnou na věc. V Schaumburgu ji uvedou do určité situace, s níž si
musí poradit. Natvrdo. Na vlastní pěst. Žádné berličky.“
Tušila jsem, že dál bude následovat věta „jak jsem se to musel
naučit já“. Jeho proslov zněl, jako by byl nějaká stará škola, která si
stěžuje na to, jak se věci změnily od „jeho dob“, kdy musel do školy
šlapat pěšky do kopce a tak dále… Samozřejmě že nechat magii
proudit skrze Malloryino útlé tělo stojí daleko víc úsilí než tahat do
kopce pár učebnic.
„Sakra,“ řekla jsem a soucitně jsem se na ni podívala. „Upíři
aspoň dostávají příručku.“ Na druhou stranu to bylo vše, co jsme
dostali. I když si Luc mého tréninku vážil a já oceňovala snahu, on a
Ethan mohli sbírat zkušenosti po celá desetiletí, než dosáhli svých
pozic v Domě. Já na svou roli Ochránkyně měla dva týdny, jednoho
pochybného čaroděje a katanu.
„Takže jedu do Schaumburgu,“ řekla Mal, „kde získám trochu
méně praktických zkušeností, než kdybych se upsala na celou dobu
do Detroitu, ale snad se to naučím a nestane se, že nevědomky
lusknu prsty a udělám z někoho ledovou sochu.“
 Na ukázku luskla a z konečků prstů jí vyskočily maličké modré
jiskry. Vzduch se najednou naplnil elektrizující magií. Catcher sevřel
jiskry v prstech. Když ruku opět otevřel, v dlani mu ležela modrá
koule.
Zvedl ruku, našpulil rty a odfoukl kouli. Roztříštila se na maličké
krystalky, ze kterých se vyrojila magická energie, a pak se
rozplynuly.
Catcher se obrátil k Mallory s tak nechutným výrazem, že jsem se
okamžitě zaradovala – extra zaradovala! – že bydlím v Cadoganu.
„Ona je výborný kanál.“
Ach, milosrdný bože. Ještě že nemusím poslouchat o tom, jaký je
Mallory skvělý kanál. „Takže ty jedeš do Schaumburgu,“ opakovala
jsem, opět se soustředila na naši konverzaci a honem si kousla, než
mě přejde chuť dočista. „A odbudeš si to tam. Jak dlouho tam musíš
zůstat? Jak dlouho to trvá? Čísla.“
„Bude to noční výcvik,“ pravil Catcher. „Většinu večerů stráví po
nějakou dobu v Schaumburgu. Byla jí totiž udělena výjimka, takže
nevíme přesně, jak dlouho to potrvá. Speciální případ, speciální
pravidla. Předpokládám ale, že tam zůstane, dokud neprokáže
způsobilost.“
Mallory a já jsme si vyměnily nakyslý pohled. „Smutné je,“
řekla, „že to myslí vážně.“
Něco mě napadlo. „Ach, do prkýnka, Mallory, co bude s tvou
prací?“
Mallory nezvykle zbledla. Natáhla se ze stoličky pro bílou
obálku, která ležela úplně nahoře na hromádce pošty na konci
ostrůvku. Nastavila mi ji, abych si mohla přečíst adresáta:
McGettrickCombs.
„Dáváš výpověď?“ zeptala jsem se. Kývla a dala obálku zpátky
na hromádku.
Catcher jí položil ruku zezadu na krk a hladil ji. „Už jsme o tom
mluvili.“
„Já vím,“ řekla a kývla. „Jen je to pro mě změna.“ Když se na mě
podívala, měla v očích slzy. Přestože mi bylo nepříjemné, když jsem
se občas stala svědkem jejich jiných, žhavějších scén, teď jsem byla
ráda, že tu má Catchera, že má někoho, kdo si podobnými
zkušenostmi prošel, provede ji tím vším, nebo tu prostě jen bude pro
ni, když bude potřebovat útěchu.
 „Je mi to líto, Mallory.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Věděla jsem,
jak moc milovala svou práci, jak moc se pro ni hodila a jak byla
pyšná, když se reklama, kterou ona vymyslela, objevila v Tribu nebo
na ABC-7.
Popotáhla, kývla, utřela si slzy, které se jí vykutálely zpod řas, a
uchechtla se. „Ale co, dostanu identifikační kartu unie. Představ si,
kolik dveří se přede mnou pak bude otvírat!“
„Jasňačka, prcku,“ řekl Catcher a políbil ji na spánek.
„Jasňačka.“
„Nerada ruším vaši čarodějnickou party,“ řekla jsem, „ale ty
dveře se budou otvírat taky do banky nebo aspoň k nějakému platu?“
Catcher přikývl. „Jakmile skončí s výcvikem, okamžitě nastoupí
do služby, protože Řád nakonec uznal, že potřebují někoho tady v
Chicagu.“ Prostřední část věty řekl nevrle a se zjevnou hořkostí.
Jinými slovy – to byl celý on.
„Do služby?“ zeptala jsem se a stočila oči k Mallory, která se
výmluvně usmála.
„Budu řešit spory, vyšetřovat a tak.“ Pokrčila rameny.
„Je to práce. Chci říct – není to jako peníze od Cadoganu, ale
zvládnu to. Když už přišla řeč na Cadogan, jak se máš ty? Jak jde
život pod vlivem Darth Sullivana?“
„No,“ spustila jsem, „hned mě zatáhli do těch svých habaďůr.“
Catcher hned potom zaklel pod nosem, vytáhl z džínů peněženku
a vyndal z ní dvacetidolarovou bankovku, kterou podal Mallory.
Křenila se na ni, pak ji opatrně přehnula a zastrčila za tričko.
„Jménem naší spořitelny Carmichael vám děkujeme za přízeň.“
Když jsem nechápala, kývla hlavou ke Catcherovi. „Vsadila jsem
se s ním, že tě do něčeho zatáhnou během prvních dvaceti čtyř hodin.
Zde pan Bell se domníval, že Darth Sullivan tě nechá nejdřív trochu
rozkoukat.“ Při posledním slově naznačila prsty ve vzduchu
uvozovky.
„Sakra. Škoda, že jsem se taky nemohla vsadit,“ řekla jsem.
Uvažovala jsem o tom, kolik jim toho můžu o těch lumpárnách říct,
ale jelikož Ethan pravděpodobně Catcherovi o svých plánech řekne a
Catcher to nepochybně zase vyzvoní Mallory, neměla jsem co
riskovat.
„Děláme něco jako průzkum. Když to shrnu, tak se vracím
domů.“
Mallory povytáhla obočí. „Jak to myslíš, vracím se domů?“
 „Zapadnu zpátky do klanu Meritů.“
„Vážně?“
„Ach ano. Budu se snažit přiblížit ke starému příteli. Podle
Ethana, nebo alespoň toho, co mi říká, se snažíme udržet zvědavé
lidské oči dál od pochybných aktivit některých upírů. Jen bůh ví, jaké
další tajné cíle sleduje.“
„A pořád se ještě jako tajná motivace počítá i to, že se ti chce
dostat do kalhotek?“
Zašklebila jsem se. „E-é.“
Mal zakoulela očima a očividně mi na ten předstíraný odpor
neskočila. „Ale co. Brala bys ho všema deseti, kdyby to nebyl takový
idiot.“
„Jenže to je bohužel přesně jeho problém,“ zamumlala jsem.
„Když už mluvíme o skákání,“ dodala Mal a pookřála, „něco
nového s Morganem? Naplánovali jste si něco na víkend?“
„Ani ne,“ řekla jsem nezúčastněně a dál to nerozváděla. Pravda
byla, že nebylo co hlásit, ale taky se mi o tom nechtělo mluvit. Když
to budu zbytečně pitvat, našemu chození-nechození nikterak
nepomůžu.
Mrkla jsem na hodinky. Do východu slunce zbývaly dvě hodiny.
Tím pádem jsem měla čas odebrat se zpátky do Cadoganu, dát si
nehorázně dlouhou sprchu a chvíli lenošit, než půjdu spát.
„Měla bych jít,“ řekla jsem jim. Odnesla jsem prázdný talíř do
dřezu a ohlédla se na ně. „Kdy začíná výcvik?“
„V neděli,“ pravila Mallory a vstala. Měla tedy ještě dva dny, než
to všechno vypukne. Mohla si taky dát několik bouřlivých koleček s
Catcherem.
„Vyprovodím tě,“ řekla. Catcher šel za námi a ruku měl
položenou na jejích zádech. Došli jsme do obýváku a tam se Catcher
beze slova posadil na gauč, zkřížil kotníky na konferenčním stolku a
udělal si pohodlí s dálkovým ovladačem v ruce. Zapnul televizi a
okamžitě naladil na kanál Lifetime.
Mallory a já jsme tam stály s hlavami na stranu a sledovaly toho
neuvěřitelně sexy chlapáka, jak hltá očima nějaký nekonečný seriál.
Otráveně po nás loupnul očima, obrátil je v sloup a dál se věnoval
televizi.
„Víš dobře, že tyhle hovadiny miluju, a ona bydlí se mnou,“
udělal ledabylé gesto na Mallory. To zřejmě považoval za dostatečné
vysvětlení, a tak jen popotáhl, položil si ovladač do klína a zkřížil
ruce za hlavou.
„Můj život,“ řekla Mallory, „má láska. Ten, jemuž patří mé
srdce.“
„A tvůj ovladač od televize,“ podotkla jsem a vzala ji do náruče.
„Mám tě ráda. Když budeš potřebovat, tak mi zavolej.“
„Taky tě mám ráda,“ řekla, a když jsme se pustily, kývla ke
Catcherovi. „V sobotu večer bude dělat večeři, prý než zahájím
výcvik. Večírek na rozloučenou se mi dělat nechce, ale když mi
nabídl, že udělá kvůli mně večeři, tak se nebráním. Budeme tomu
říkat ‚oslava toho, že neodjíždím tak daleko‘. Stav se a můžeš s
sebou vzít i Morgana.“
Vrhla jsem na ni sarkastický pohled. „Oslavu toho, že neodjíždíš
tak daleko?“
„Ježíš,“ řekla a zakoulela očima. „Ty jsi stejně tvrdohlavá jako
on. Když ti to udělá dobře, říkej si tomu třeba startovací party. Jsem
čarodějka v rozpuku, to jsme ještě neoslavily, a myslím, že by to
stálo za to.“
S tím jsme se konečně rozloučily a já zamířila zpět do auta. Když
jsem dorazila do Hyde Parku, zaparkovala jsem před cadoganskou
bránou a prošla Domem zpátky do svého pokoje ve druhém patře.
Odložila jsem klíče, odpásala meč a rozhlédla se. Plánovala jsem
dlouhou sprchu a trochu čtení v pyžamu, než se slunce vyhoupne nad
obzor. Protože jsem tu však byla skoro čtyřicet osm hodin a
nepoznala jsem skoro nikoho ze zdejších cadoganských upírů,
rozhodla jsem se trochu víc se odvázat. Zhasla jsem v pokoji a
vydala se ke schodům.
Z Lindseyina pokoje ve třetím patře se ozýval hluk, směs hlasů a
zvuků z televize. Zaklepala jsem a na Lindseyinu výzvu (Mazej
dovnitř, Ochránkyně) jsem otevřela.
Malý pokoj, již tak dost zastavěný nábytkem a Lindseyinou
svéráznou výzdobou, byl plný upírů. Napočítala jsem jich šest včetně
Lindsey a Malika, který se rozvaloval na její posteli. Kelley a upíří
nováček (a Lindseyin současný milenec) Connor seděli na podlaze
mezi dvěma upíry, které jsem neznala. Všech šest koukalo na malou
oblou televizi na Lindseyině knihovničce. Na obrazovce byli hubení
lidé se silným přízvukem a kritizovali vkus mohutné, nervózní ženy
v šatech křiklavých barev, ale nedala se a oplácela jim stejnou mincí.
 „Dveře,“ řekla Kelley, aniž by se na mě podívala. Poslechla jsem
a zavřela je.
„Posaď se, Ochránkyně,“ poručila mi Lindsey a poklepala na
postel vedle sebe. Poposedla si dál od Malika, abych se mezi ně
vešla. Opatrně jsem prošla mezi upíry a překročila krabici se zpola
snědenou pizzou, z níž mi začalo kručet v žaludku tak, jak při
pohledu na krev rozhodně ne. Vlezla jsem na postel a musela jsem to
udělat popředu, a až pak se otočit, takže jsem se omluvila Malikovi a
Lindsey za to, že do nich kopu a šťouchám. Něco zamručeli, ale asi
to patřilo hašteřivé televizní show, která se pravděpodobně blížila do
finále.
„Tohle je Margot a Katherine,“ řekla Lindsey a ukázala na dvě
neznámé upírky, sedící na podlaze. Margot, oslnivě krásná bruneta s
rovným mikádem, špičatou ofinou a jantarovýma očima, se otočila a
zakývala na mě prstem. Katherine se světle hnědými vlasy
vyčesanými do vysokého drdolu se na mě ohlédla a usmála se.
„Merit,“ řekla jsem a zamávala na ně.
„Ale prosím tě, oni vědí, kdo jsi. A Connora a Kelley znáš, že
jo,“ dodala Lindsey, když jsem se konečně přestala vrtět a usadila se
do tureckého sedu, s malým polštářkem za zády a reality show o šest
stop dál.
Connor se na mě podíval a zazubil se. „Díkybohu, že jsi tu. Byl
jsem tady nejmladší člověk asi o padesát let.“
„Nerada ti to kazím, slaďouši,“ řekla Lindsey, „ale ty už dávno
člověk nejsi.“
Řekla si o kus pizzy a krabice doputovala k ní. S očima upřenýma
na televizi si vzala trojúhelníček a předala krabici dál. Položila jsem
si ji na klín a okamžitě se obsloužila. Zarazila jsem se jen na tak
dlouho, abych se ujistila, že je na ní maso. Bingo. Byla už sice skoro
vystydlá a měla odpornou krustu, které by neuškodilo ještě o dva
palce víc těsta a navrch omáčka a sýr. Bylo to ale pořád lepší než
drátem do oka.
Malik se ke mně naklonil. „Už jsi slyšela, že ji pustili?“
Za dva měsíce, co jsem patřila ke cadoganským upírům, byla
tohle první sólo konverzace, kterou jsem s Malikem zapředla. A když
jsme u toho, tak to bylo i poprvé, co jsem ho viděla v džínách a pólo
tričku.
Polkla jsem sousto kanadské slaniny, sýra a těsta. „Ano,“
zašeptala jsem. „Ethan mi to řekl včera.“
 Kývl s nevyzpytatelným výrazem a natočil se zpátky k televizi.
Na první náš rozhovor to nebylo nic moc. Brala jsem to však z
jeho strany za projev zájmu a usmyslela si, že mi to stačí.
Začala reklama a v místnosti se najednou spustila vzrušená
debata mezi Margot, Lindsey, Connorem, Katherin a Kelley o tom,
co právě viděli, kdo „vyhrál“ a kdo vypadne, až se dovědí výsledky.
Nebyla jsem si jistá, o čem soutěž vlastně byla, natož o co se hrálo,
ale protože upíři se očividně vyžívali v lidském dramatu, jen jsem
seděla a snažila se nějak chytit.
„My fandíme té uječené,“ vysvětlila Lindsey a kousla si do pizzy.
„Mně připadali všichni uječení.“
Po pár minutách reklam se Malik začal zvedat.
„To kvůli mně?“ zeptala jsem se nesměle. „Můžu se skočit
osprchovat.“
Uchechtl se, postavil se a medailon na jeho krku se zaleskl ve
světle obrazovky. A ještě něco. Drobný stříbrný křížek na tenkém
stříbrném řetízku. Tolik k onomu mýtu.
„Tebou to není,“ uklidnil mě Malik. „Už musím jít.“ Propletl se
mezi upíry, kterým bylo úplně jedno, že se mezi nimi prodírá a snaží
se nešlápnout na ně.
„Nezacláněj!“
„Uhni, upíre,“ řekla Margot a hodila po něm hrst popcornu.
„Pohni.“
Jen dobrosrdečně mávl rukou a zmizel za dveřmi.
„Kam musí jít?“ zeptala jsem se Lindsey.
„Hm?“ zamručela nepřítomně a sledovala televizi.
„Malik. Říkal, že musí jít. Tak se ptám kam?“
„Jo tak,“ řekla Lindsey. „Za svou ženou. Bydlí tady s ním. Mají
byt na tvém patře.“
Zamrkala jsem. „Malik je ženatý?“ Nepřekvapilo mě, že je to
zrovna Malik, jako spíš fakt, že je ženatý. Z toho, co jsem doposud
viděla, se upíří život podobal životu na koleji. Takovýhle život, dá se
říci, v internátu se snad s dlouhodobým vztahem ani neslučoval.
„Je ženatý už dávno,“ řekla Lindsey. „Přeměnili je společně.“
Podívala se na mě. „Ty bydlíš kousek od nich, na stejné chodbě. To
nejsi moc dobrá sousedka, když ses s nimi ani neseznámila.“
„Já na sousedské vztahy moc nejsem,“ přiznala jsem a uvědomila
si, že jediný upír, o němž vím, že má byt ve druhém patře, je právě
Malik, a i tohle jsem zjistila teprve před čtyřmi vteřinami.
 „Potřebujeme seznamovací večírek,“ zkonstatovala jsem.
Lindsey zafuněla. „Co jsme? Nějaký školáci? Seznamovací
večírky jsou jen výmluva pro chlastačky a šukačky s někým, koho
ani neznáš.“ Pomalu sklopila zrak ke Connorovi, sedícímu zády k ní,
a lascivně se usmála: „Na druhou stranu…“
„Na druhou stranu bys Lucovi zlomila srdce. Seznamovací
večírek v tomto případě raději vynecháme.“
„Ano, mami.“
Odfrkla jsem. „Můžu ti dát domácí vězení?“
„O tom pochybuju,“ řekla a vytáhla meč. „Teď zmlkni a sleduj ty
uštěkaný lidi.“
Zůstala jsem až do konce pořadu, když už pizza byla dojedená a
upíři na podlaze vstali, protáhli se a rozloučili. Byla jsem ráda, že
jsem se sem vydala a strávila zbytek noci ve společnosti
cadoganských upírů, nikoli však 394 let starého Mistra Domu.
Tenkrát na vysoké jsem toho hodně propásla, pořád jsem jen četla a
šprtala, víc, než bylo zdrávo, a vždycky jsem si myslela, že na
kamarády bude dost času později. A pak tu najednou byla promoce a
já znala své spolužáky míň, než se mi líbilo. Teď jsem měla šanci to
napravit – investovat čas do lidí kolem, místo abych se ztrácela v
intelektuální zábavě.
Zabočila jsem ke schodům a byla jsem tak ponořena do
myšlenek, že jsem málem zapomněla, že tady ve třetím patře bydlí i
Ethan.
A šup, už tu byl.
Stál ve dveřích bytu, který donedávna patřil Amber – jeho bývalé
konkubíně a ženě, která ho zradila kvůli Celině. Když jsem se
přiblížila, pohlédl na mě, ale dvě pořádné vazby, které nesly
objemnou skříň se šuplíky, mi zastoupily výhled.
„Ještě pár kousků,“ řekl jeden Ethanovi silným přízvukem z
centra Chicaga, když se belhali chodbou, „a pak končíme.“
„Děkuju,“ odvětil a sledoval, jak se prohýbají pod tíhou nábytku.
Tomu jsem se podivila. Upíři by podobný náklad unesli mnohem
snáz než lidi, a nebyl by u toho nutný ani Ethanův dohled v pět ráno.
Lidi nelidi, Ethan nevypadal, že by ho tenhle dozor těšil, a v tu chvíli
mě taky napadlo, proč to nesvěřil Helen.
Pak mi ale došlo, že to možná potřeboval. Možná to byla jeho
forma katarze, jeho šance vyklidit ten pokoj, aby se pročistil vzduch,
a připravit ho pro nějakou jinou krasotinku.
 Chtěla jsem něco říct, nějak projevit účast s bolestí, kterou
pravděpodobně cítil, ale netušila jsem, co mám říct, jak to
zformulovat tak, aby se neurazil. Nebo aby to nevyznělo příliš
emocionálně. Sentimentálně. Lidsky. Naše oči se opět setkaly. V těch
jeho se odrážela zdrcující rezignovanost, pak se ale odvrátil a zmizel
v pokoji.
Chvíli jsem tam stála, nemohla jsem se rozhodnout, zda ho mám
následovat a snažit se mu poskytnout nějakou útěchu, nebo to mám
nechat plavat a oplatit mu stejným mlčením, protože to bylo možná
přesně to, co potřeboval. S tímto závěrem jsem pokračovala na
schodiště a padla po hlavě do postele dřív, než mě sklátí Homérovy
„ranní červánky“ a obzor zrůžoví. Pomyslela jsem si, že zas tak
růžové to nebude, když to jednoho může spálit na troud.
 Kapitola 7

KRÁLOVNA PLESU

N ajednou mě ze spánku vytrhlo klepání na dveře. Snažila

jsem se probrat ze snu o zářícím měsíci nad temnou vodou,
posadila se a protřela si oči.
Další zaklepání.
„Vteřinku.“ Vymotala jsem se z přikrývek, do nichž jsem se
během dne zachumlala, a mrkla na budík u postele. Bylo krátce po
sedmé, asi za hodinu měl začít večírek u Breckenridgeových.
Spustila jsem nohy z postele. Pár sekund mi trvalo, než jsem vstala,
došourala se ke dveřím a zjistila, že mám pořád na sobě zmuchlané
tričko ze včerejška a kalhoty od kostýmu.
Odemkla jsem a otevřela. Stál tam Ethan, upravený, ve
společenských kalhotách a bílé košili. Vlasy měl stažené dozadu a na
krku cadoganský medailon. Takže já jako strašák a on jako ze
škatulky. Měřil si mě obezřetnýma, zářivě smaragdovýma očima. Z
jeho výrazu nebylo poznat, jestli přemýšlí, nebo je zklamaný, ale
zřejmě se rozhodoval mezi jedním z toho.
„Dlouhá noc, Ochránkyně?“
Znělo to příkře. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím chtěl
naznačit. Že jsem se zdržela na rande a nestihla se převléknout ze
včerejší uniformy. Jeho Ochránkyně, žena, kterou předal Mistrovi
Navarrského Domu, aby si pojistil spojenectví, měla na sobě včerejší
oblečení.
Samozřejmě že jsem Morgana neviděla několik dní. Ale to Ethan
nemusel vědět.
Skryla jsem úsměv a provokativně mu odpověděla: „Ano.“ A
vlastně to tak bylo. Ethan se zatvářil pohoršeně a podal mi černý
pytel na oblečení.
 Vzala jsem si ho. „Co to je?“
„To je na večer. Něco trochu… vhodnějšího než to, co obvykle
nosíš.“
Málem jsem na něj zavrčela – Ethan totiž neměl pochopení pro
mou zálibu v džínách a vrstvených tričkách – ale usoudila jsem, že si
jeho gesta budu cenit a že nemusím mít vždycky poslední slovo.
A tak jsem řekla jen: „Děkuji.“
Podíval se dolů a vyhrnul si rukáv. Měl pod ním široké stříbrné
hodinky.
„V šatníku najdeš vhodné boty. Včera večer jsem řekl Helen, aby
je obstarala. Jsem si jistý, že víš, že do Loring Parku je to dost dlouhá
cesta, a tak musíme okamžitě odjet. Za půl hodiny buď dole.“
„Čtyřicet pět minut,“ smlouvala jsem, a když se tvářil
nesouhlasně, namítla jsem: „Jsem holka.“
Opět strnul v obličeji. „Jsem si toho vědom, Ochránkyně. Tedy
čtyřicet minut.“
Když se otočil a odcházel po chodbě, vzorně jsem zasalutovala a
zavřela za ním dveře. Přemohla mě zvědavost a šla jsem k posteli,
položila na ni tašku a chytila za zip.
„Pět babek, že to bude černý,“ vsadila jsem se sama se sebou a
rozepnula.
Měla jsem pravdu.
Uvnitř byly koktejlky z černého taftu se živůtkem a nabíranou
sukní těsně nad kolena. Taft byl důmyslně nařasený, čímž se klasické
koktejlky proměnily v něco mnohem rafinovanějšího.
Rafinované, nebo ne, byly pořád otravnější než mé obvyklé džíny
a pumy. Takovýmhle šatům jsem se úspěšně vyhýbala deset let.
Vytáhla jsem je z tašky a sundala z ramínka, přidržela si je na
prsou a dívala se na sebe ve velkém zrcadle. V osmadvaceti jsem
vypadala úplně stejně jako v sedmadvaceti. Jen ty rovné vlasy byly
tmavší a pleť bledší. Pokud se vyvaruju nerozumné vycházky na
slunci nebo nenaběhnu na nesprávný konec katany, případně
osikového kůlu, budu takhle vypadat i po zbytek života: na dvacet
sedm. Za to jsem vděčila Ethanovi, který mě přeměnil. Navěky, když
se mi tedy podaří tak dlouho vydržet. To bude samozřejmě záviset na
tom, kolik nepřátel si nadělám, a jak velkou oběť budu muset přinést
Cadoganskému Domu.
A Ethanovi.
 Při té myšlence jsem pomalu vydechla a tiše se modlila za
trpělivost.
Čas běžel, a tak jsem položila šaty zpátky na postel a šla do
sprchy.
Asi mě nemělo překvapit, že ve starobylém Domě nějakou dobu
trvá, než začne téct teplá voda. Vlezla jsem si do vany na nožičkách,
zatáhla kolem vany závěs a strčila hlavu přímo pod proud tekoucí
vody. To teplo mi dělalo dobře. Stýskalo se mi po denním světle,
bylo mi líto, že už si venku nemůžu vychutnat teplý jarní den,
nastavit tvář slunci a libovat si v tom, jak hřeje. Byla jsem teď
odkázaná na světlo zářivek a měsíce, ale horká sprcha mi překvapivě
posloužila jako dobrá náhražka.
Zůstala jsem ve vaně a pod tekoucí vodou tak dlouho, až byla
maličká koupelna plná páry. Jakmile jsem vylezla, utřela jsem se a
vlasy stočila do turbanu. Poté jsem se vrhla na svou výstroj. Boty, o
kterých Ethan mluvil, byly v šatníku, pečlivě zabalené do bílého
tenkého papíru a uložené v lesklé černé krabici. Rozbalila jsem je.
Večerní lodičky na třípalcovém jehlovém podpatku a s tenkými
pásečky.
Vytáhla jsem je za ty pásky a třepotala jimi ve vzduchu. Jak se
tak točily, prohlížela jsem si je. Kdysi jsem tančila en pointe, ale
během studia na vysoké jsem si zvykla na conversky a pumy, ne
Louboutina a Pradu. Udělám Ethanovi radost a obléknu si je, ale
opravdu jsem doufala, že v nich u Breckenridgeů na dvoře nebudu
muset běhat.
Oblékla jsem si spodní prádlo, učesala a vysušila vlasy a nalíčila
se. Leskem na rty.
Ještě řasenku. A tvářenku, protože to byla speciální příležitost.
Do hladka jsem sčesala vlasy, na čele si nechala dlouhou ofinu a
zbytek vyčesala do vysokého ohonu. Usoudila jsem, že takhle to
vypadá dost moderně a hodí se to k těm odvážným koktejlkám a
lodičkám.
Prohlédla jsem se v zrcadle a výsledek mě příjemně překvapil.
Nalíčením jsem prokoukla a modré oči pěkně kontrastovaly s bledou
pletí a smyslně růžovými rty. Když jsem ještě byla člověk, říkali o
mně, že jsem hezká, ale já se starala víc o knížky, knihovny, brýle a
tenisky než o své ženské atributy. Paradoxně teď, když se ze mě stal
predátor, mě to začalo lákat o něco více.
 Spokojená, že jsem udělala, co bylo v mých silách, jsem šla k
psacímu stolu a ze zásuvky vytáhla malou krabičku z tmavomodrého
sametu, kterou jsem si přinesla s sebou z Wicker Parku. Byly v ní
meritovské perly, jedna z prvních věcí, které otec kdysi koupil, když
začal bohatnout. Koupil je mé matce k desátému výročí jejich svatby.
Moje sestra Charlotte je měla na sobě, když šla poprvé do tanečních,
a já je měla taky. Jednoho dne je předám Mary Katherine a Olivii,
čili Charlottiným dcerám.
Pohladila jsem hedvábně hladké perly a prohlížela si tenký zlatý
řetízek, který teď ležel na stole. Byl na něm zavěšený cadoganský
medailon, tenká kruhová placka s vyraženým jménem Cadoganů,
číslem Severoamerického registru upírů (4) a mým jménem a pozicí.
Bylo to zajímavé rozhodování – mám zvolit ozdobu na krk podle
matčina, nebo šéfova gusta?
Zavrhla jsem obě možnosti a rozhodla se pro třetí: půjdu dnes za
Merit, cadoganskou Ochránkyni. Nejdu k Breckenridgeovým proto,
že mám potřebu vidět se s otcem, ani ze žádného pocitu závazků vůči
rodině. Jdu tam, protože jsem to slíbila – jednat v nejlepším zájmu
Cadoganu.
S tím jsem si připnula na krk medailon, oblékla šaty, nazula
lodičky a zapnula je. Nezbytnosti jsem si dala do malé kabelky do
ruky a taky jsem si vzala meč. Jsem přece v práci.
Koukla jsem na hodiny – měla jsem dvě minuty na to dostat se
dolů. Jednu věc jsem až příliš dlouho odkládala, a tak jsem teď
vyndala ze zásuvky mobil. Zavřela jsem za sebou a cestou po chodbě
jsem vytočila Morganovo číslo.
„Morgan Greer.“
„Merit, ehm… Merit. Protože já mám jen jedno jméno.“
Uchechtl se. „Otázka je, na jak dlouho,“ řekl, což jsem si vyložila
jako kompliment, neboť naznačoval, že bych se jednoho dne mohla
stát upířím Mistrem. „Copak máš v plánu?“
„Pracovat,“ odvětila jsem rychle, ale více detailů jsem mu
nemohla a ani nechtěla prozradit. Tušila jsem, že by se Morgan začal
vyptávat na můj vztah s Ethanem, a to jsem teď nepotřebovala jitřit.
Ale jednu věc jsem udělat mohla…
„Poslyš, Mallory nastupuje v neděli na čarodějnický výcvik,
takže máme zítra večer při té příležitosti slavnostní večeři. Ona,
Catcher a já. Nechceš se přidat?“
 Jeho hlas zněl jasně, jako by se mu ulevilo, že jsem ho požádala.
„Jasně. Ve Wicker Parku?“
„Jo, tedy pokud nechceš jíst v cadoganské jídelně. Zítra jsou prý
kuřecí prsty a želatinové košíčky.“
„V tom případě Wicker Park.“ Zarazil se. „Merit?“
„Ano?“
„Jsem rád, že jsi zavolala. A rád tě uvidím.“
„Já taky, Morgane.“
„Dobrou noc, Mer.“
„Dobrou noc.“
~
Ethan už čekal dole, upravoval si lem naškrobeného rukávu a blond
vlasy se mu zlatě leskly. Kolem se to hemžilo upíry v tradiční
cadoganské černé. Ethan byl sice oblečený stejně – černý oblek a
perfektní stříbrná kravata – přesto však mezi nimi vynikal. Byl –
ostatně jako vždy – výjimečně hezký a snadno předčil ostatní
nesmrtelné.
Při pohledu na něj mi trochu poskočilo srdce. Pevně jsem se
držela zábradlí, v druhé ruce jsem měla meč a kabelku a scházela
jsem dolů na těch chůdách, kterým on říkal boty.
Když mě spatřil, zachytila jsem v jeho pohledu malou jiskru
uznání. Hleděl na mě nejdřív nevěřícně, pak se zcela evidentním
uznáním, a když si mě celou prohlédl, zacukal obočím a nepochybně
hodnotil, zda jsem splnila jeho požadavky.
Sešla jsem až dolů a stanula před ním.
Podle lesku v jeho smaragdových očích jsem nejspíš obstála.
„Máš na sobě medailon,“ poznamenal.
Přejela jsem po zlatém disku konečky prstů. „Nebyla jsem si jistá,
jestli mám. Jestli je to vhodné?“
„Máš. Můžeš to brát jako psí známku.“
„Kdybych se náhodou ztratila?“
„Kdyby tě něco spálilo na popel a ten plátek zlata byl to jediné,
co z tebe zbylo.“
Aha, tak asi nebude silnou stránkou upírů, pomyslela jsem si.
Na chodbě se objevil Malik, rovněž v cadoganské černé (bez
kravaty), a podal Ethanovi lesklou černou dárkovou taštičku s poutky
z černého saténu. Neviděla jsem sice dovnitř, ale i tak jsem poznala,
co tam je: ocel. Zbraň. Díky spojení, které jsem si vytvořila s vlastní
katanou – tím, že jsem jejímu tepanému ostří obětovala několik
kapek své krve – jsem dokázala ocel vycítit stejně jako změnu v
magických proudech kolem toho, kdo ji zrovna nesl.
„Jak jsi žádal,“ pravil Malik a pak kývl mým směrem. Pousmála
jsem se nad tím uznáním.
Ethan s taštičkou v ruce kývl a šel. Malik vedle něj. Usoudila
jsem, že je mám následovat, a tak jsem šla též. Zamířili jsme na
schody do sklepa.
„Nečekám problémy,“ řekl Ethan. „Tedy ne dnes večer.“
Malik kývl. „Dnešní pokyny jsou jasné. Pokud se Celina pokusí
překročit hranici, ocitne se na titulních stránkách.“
„Pokud neuhrane ochranku v letadle,“ řekl Ethan.
A pokud už tady není, pomyslela jsem si.
Ethan sešel ze schodů a zatočil k ocelovým dveřím, vedle kterých
byla umístěna malá klávesnice. Byly to dveře do krytých garáží, kde
mohlo několik cadoganských vyvolených. A já mezi ně ani zdaleka
nepatřila.
Ethan a Malik se před dveřmi zastavili a otočili se čelem k sobě.
Pak jsem se stala nečekaně svědkem malého obřadu.
Ethan natáhl ruku a Malik ji přijal. S takto spojenýma rukama
pronesl Ethan vážně: „Svěřuji Dům do tvé péče.“
Malik kývl. „Jsem si vědom svého práva a závazku a budu jej
chránit a očekávat tvůj návrat, můj pane.“ Ethan vzal jemně Malika
za temeno, naklonil se blíž a něco mu pošeptal do ucha. Malik kývl a
s tímto se rozešli. Malik ještě jednou kývl na mě a opět zamířil ke
schodům. Pak Ethan vyťukal kód a prošli jsme dveřmi.
„On je Mistrem, zatímco jsi pryč?“ zeptala jsem se.
„Týká se to pouze tohoto místa,“ odvětil Ethan, když jsme
scházeli k jeho lesklému černému mercedesu, dvoumístnému
kabrioletu, zaparkovanému přesně mezi dvěma betonovými sloupky.
„Já zůstávám Mistrem Domu jako entity, Mistrem svých upírů.“
Otevřel mi dveře u spolujezdce a já nasedla na sedadlo z černé a
červené kůže. Zavřel za mnou, obešel auto, otevřel si dveře, lesklou
černou taštičku postavil na středový panel a nastoupil. Když
nastartoval, projel s kabrioletem mezi sloupy a směrem k rampě a
bezpečnostním dveřím, které vyjely nahoru, když se k nim přiblížil.
„Ten obřad,“ řekl, „je přežitkem anglického feudálního systému.
Upíři kdysi pod jeho vlivem vytvořili formální systém Domů.“
 Kývla jsem. Z Kánonu jsem se dověděla, že organizace Domů
měla původ ve středověku, byla postavená na vztahu lenního pána a
jeho vazala. Podřízený upír se svému lennímu pánu zavázal službou
a jeho povinností bylo svému pánovi věřit a spoléhat na jeho
otcovskou dobrotu.
Mně osobně bylo nepříjemné uvažovat o Ethanovi jako o „otci“.
„Když král opustil hrad,“ nadhodila jsem, „přenechal jeho obranu
svému zástupci.“
„Přesně,“ řekl Ethan a vyjel s autem na ulici. Sáhl mezi nás pro
taštičku a podal mi ji.
Vzala jsem si ji a zvídavě na něj pohlédla: „Copak to je?“
„Meč musí zůstat ve voze,“ řekl. „I tak budeme dost nápadní i
bez výbavy.“ Ethanovi se muselo nechat, že říká třem a půl stopám
oceli a normální i rejnočí kůže „výbava“.
„Tahle taštička,“ řekl, „nám to trošku vynahradí. Alespoň nějak.“
Zvědavě jsem nakoukla dovnitř a vytáhla obsah. V tašce byla černá
pochva a v ní dýka – tenká, ostrá, s rukojetí pokrytou pravou perletí.
Ve světle pouličních lamp se zatřpytila hlavice dýky. Byl to
plochý zlatý disk. Vypadala jako menší verze cadoganských
medailonů, ale i na ní byla vyražena moje pozice v Domu.
CADOGANSKÁ OCHRÁNKYNĚ.
Ta dýka byla vyrobena přímo pro mě. Osobně. „Děkuju,“ řekla
jsem a palcem pohladila hlavici.
„V té tašce je ještě něco.“
Zvědavě jsem znovu sáhla dovnitř a vytáhla pouzdro – tenkou
pochvu na dvou kožených páscích.
A ne ledajaké pouzdro. Stehenní.
Koukla jsem dolů na sukni od šatů a potom na Ethana. Opravdu
se mi nechtělo připevňovat si pouzdro na stehno, tím méně před ním.
Možná se mi nechtělo vyhrnovat si sukni před šéfem. Možná proto,
že kdyby došlo k potyčce, nebude tahle dýka ani zdaleka tak
efektivní jako moje katana. Ne že bych od ostatních hostů čekala
nějaký útok, ale už se staly i divnější věci. Zvláště poslední dobou.
Kromě toho jsem byla na této společenské akci jedinou
Ethanovou ochrankou, a běda mi, kdybych se vrátila se zraněným
Mistrem Cadoganského Domu. I kdybych přežila útok, to ponížení
ne.
Vzdychla jsem. Umím poznat, kdy prohraju, a zkonstatovala
jsem, že ta dýka je lepší než nic.
 „Dívej se pořád na silnici,“ poručila jsem mu a rozepnula přezky
pouzdra.
„Nebudu se koukat.“
„Jo, koukej pořád před sebe.“
Opovržlivě odfrkl, ale koukal jen dopředu. Taky trochu silněji
stiskl volant. Takovou prasklinu v jeho fasádě jsem si užívala víc,
než bylo zdrávo.
Jsem pravák, a tak jsem nabíranou sukni poodhrnula trochu
napravo, natáhla pravou ruku a snažila se odhadnout, kam asi mám
umístit nůž, abych po něm mohla pohodlně sáhnout, kdyby bylo
třeba. Rozhodla jsem se asi pro polovinu stehna, spíš z vnější strany.
Zapnula jsem první sponu, pak druhou a trochu se na sedadle
zavrtěla, abych se ujistila, že doopravdy drží.
Pouzdro muselo být dost připevněné, aby zůstalo na místě,
kdybych tasila dýku. Jedině tak jsem mohla mít jistotu, že mohu nůž
rychle a bezpečně vytáhnout. Nesměla jsem ho ale utáhnout ani moc,
aby se mi neodkrvila noha. To nepotřebuje nikdo, natož upír.
Když jsem se ujistila, že je všechno, jak má být – tedy v rámci
možností na předním sedadle kabrioletu, ujíždějícího někam na
předměstí – vložila jsem tam dýku. Zatáhla jsem za ni a ona hladce
vyjela. Pouzdro zůstalo na místě.
„Tak, dobrý,“ uzavřela jsem to. Opět jsem si shrnula sukni a
podívala se na Ethana.
Provoz na mezistátní silnici byl klidný, ale Ethanův neurčitý
výraz byl snad až moc neurčitý. Muselo mu dát hodně práce, aby se
tvářil takhle nezúčastněně.
Protože jsme mířili do hnízda nepřátel, rozhodla jsem se, že
trochu probudím jeho zájem a jako Ochránkyně mu podám hlášení.
„To neuhodneš, kdo byl včera mezi těmi zuřivými fotografy,“ řekla
jsem, abych ho navnadila.
„Jamie?“ řekl sarkasticky.
Myslela jsem, že si dělá legraci. Bohužel ne. „Nicholas.“
Vykulil oči. „Nicholas Breckenridge? Před Cadoganem?“
„Ano, Nicholas osobně. Byl tam na rohu s těmi paparazzii.“
„A kde byl Jamie?“
„Na to se ptám taky. Začínám si, Sullivane, myslet, že žádný
Jamie není – tedy jistěže Jamie je, ale nejsem si jistá, jestli zrovna
Jamie představuje tu pravou hrozbu. Přinejmenším neznáme celý
příběh.“
 Ethan suše zavrčel. „To by nebylo poprvé, jak dobře víš. Počkat –
říkalas včera v noci? Tys viděla Nicka Breckenridge před Domem, a
nikomu jsi to neřekla? Nenapadlo tě zmínit se o tom mně? Nebo
Lucovi? Nebo někomu jinému, kdo je oprávněný tuhle situaci nějak
řešit?“
Ignorovala jsem jeho tón, skoro vyděšený. „Vždyť ti to říkám
teď,“ podotkla jsem. „Ptal se na několik nepříjemných otázek
týkajících se Domu a Celiny. Chtěl vědět, jestli si myslíme, že její
trest je přiměřený.“
„Co jsi mu řekla?“
„Držela jsem se toho, co nám Luc rozdal,“ řekla jsem. „S tím
seznamem odpovědí jste to vychytali.“
„Věděla jsi, že Nick je zpátky v Chicagu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „A taky jsem nevěděla, že se o nás zajímá.
To je snad nemoc a Breckenridgeovi si ji předávají.“
„Myslím, že v tom případě je dvojnásob dobře, že k nim teď
jedeme.“ A dvojnásob protivné, pomyslela jsem si. Dvakrát tolik
případných buřičů.
„Ethane, když jsou s těmi mejdany takové problémy, vyvolávají
tolik negativních reakcí a mají takový dopad, proč se zaměřujeme na
to, co se o nich říká, ať už to píše kdokoli? Proč jedeme do Loring
Parku a snažíme se zpracovat novináře, místo abychom se pokusili
zastavit mejdany?“
Chvíli mlčel, než řekl záhrobním hlasem: „My se je nesnažíme
zastavit?“
To mě trochu zvedlo ze sedadla. Myslela jsem si, že kdyby se
chystala nějaká mise, tak bych se jí jako Ochránkyně Domu
účastnila. Očividně ale ne.
„Ach tak,“ řekla jsem. Moc mě netěšilo, že spřádají tajné plány a
mě z nich vynechali.
„Zastavit šíření těch informací není tak zapeklité, tedy ne pro
upíry,“ řekl Ethan. „Zastavit mejdany však ano. Mejdany se konají
mimo systém Domů, ale to neznamená, že o nich Domy nevědí. A já
nevládnu ostatním Mistrům a jiným Domům o nic víc než
chicagským Zbloudilým.“
Což tě velice mrzí, dodala jsem v duchu.
„Plány jsou sice v běhu, z velké části díky úsilí tvého dědečka,
ale upřímně řečeno i pak je nepravděpodobné, že mejdany úplně
zarazíme. Tvůj dědeček má vynikající konexe, výtečné vyjednávací
schopnosti a loajální podřízené. Jenže upíři jsou upíři a budou pít
krev pořád.“
„A tak se motáme v kruhu,“ komentovala jsem to.
„Naprostou prioritu má tisk,“ souhlasil. „Není to jediná fronta, na
které budeme muset bojovat, ale dnes v noci svedeme bitvu na tomto
poli.“
Vydechla jsem. Nestála jsem o takové souboje – Merit versus
svět, který opustila.
„Bude to dobré,“ řekl Ethan a já se na něj překvapeně ohlédla.
Nejenže přesně odhadl, na co myslím, ale ještě mě povzbudil.
„To doufám,“ řekla jsem. „Nemám moc velkou radost z toho, že
se znova setkám s Nickem, a víš, jak to mám s otcem.“
„Ano. Nevím ale proč,“ řekl Ethan tiše. „Proč taková
nevraživost? Proč taková propast mezi vámi?“
Dívala jsem se z okénka, mračila se a nebyla si jistá, kolik mu
toho chci prozradit. Kolik munice mu chci poskytnout.
„Otec si nepřál takovouhle dceru,“ řekla jsem nakonec.
Ticho. A pak: „Chápu. A s Charlotte nebo s Robertem jste si
blízcí?“
„Neřekla bych, že je mezi námi vysloveně nesnášenlivost, v
kontaktu jsme, ale nevoláme si každý den nebo tak.“ Neřekla jsem
mu, že jsem ani s jedním ze sourozenců nemluvila už měsíc. „Jen
toho nemáme moc společného.“ Robert se chystal převzít otcovu
společnost a Charlotte byla provdaná za praktického lékaře, a tlačila
na svět maličké nové Merity. No, vlastně malé Merity paní
doktorové Corkburgerové.
Takové malé korkové burgery. Jo.
„Oni se s otcem taky tak nesnesou?“
„Ani ne,“ řekla jsem a pořád civěla z okénka. „Já jsem se s tou
jejich společností nedokázala sžít. Charlotte a Robert ano. Sice jsme
se do ní narodili všichni, ale oni si v tom libovali. Jsou na to, já
nevím, nějak vybavení. Pro tenhle styl života, tuhle pozornost,
neustálou soutěživost. Myslím, že díky tomu to mezi nimi a otcem
tak nedrhlo jako u mě. Jejich vztah s otcem – jak to říct? – nebyl tak
napjatý.“
„A co jsi dělala ty, zatímco oni využívali výhod toho, že jsou
Meritové?“
Uchechtla jsem se. „Trávila jsem hodně času v knihovnách. S
knihami. Ale jinak jsme měli doma klid. Naši se nehádali. Po
materiální stránce jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Měla
jsem v mnoha ohledech štěstí a uvědomuju si to. Jenže já byla snílek
a vymoženosti, které mi ta nóbl společnost přináší, jsem neřešila.“
Zasmála jsem se. „Víš, umím pokořit spíš knihu než protivníka.“
Ethan obrátil oči v sloup nad mým evidentně nevydařeným
vtípkem. „A bavička z tebe taky nebude,“ řekl, ale v jeho tváři jsem
zpozorovala záchvěv úsměvu. Najel s mercedesem na dálnici. Dívala
jsem se, jak se kolem míhají domy, někde se svítilo, jinde ne,
normální lidský život. Pohlédla jsem na něj. „Už se blížíme. Takže
jaký je plán?“
„Vetřít se do přízně a připravit půdu,“ řekl s očima na dálnici.
„Znovu se mezi ty lidi uvedeš, dáš jim najevo, že jsi zpět a že k nim
chceš patřit. To všechno, co náleží Meritovým – jejich úcta,
kontakty, dobré jméno – náleží i tobě. Zjistíme co možná nejvíc o
tom, co se povídá, a jak moc do toho vrtá Jamie a jak moc Nick.“
Zavrtěl hlavou. „To, cos mi řekla o Nickově návštěvě, trochu kalí
vodu, takže si musíme ujasnit, na čem jsme. Na základě této
informace se potom můžeme rozhodnout, jak by tomu mohl pomoci
tvůj otec.“
Zacukalo mi v žaludku v neblahém očekávání. Kdybych se mohla
otci vyhnout, klidně oželím všechno, co mi „náleží“ z pozice
Meritové. Ale tohle je o kontaktech, o zažehnání hrozby. Už jsem
byla velká holka a udělám to pro dobro týmu.
„Takže my mu nabízíme protislužbu?“ zeptala jsem se.
Ethan kývl. „Tvůj otec je cílevědomý muž, s ambiciózními plány
pro svůj podnik a rodinu. Ty mu nabídneš přístup k určité části
populace.“
„K té části s tesáky,“ dodala jsem. „Mám jasno v tom, o co mu
doopravdy jde, vedu mu Mistra upíra.“
„Ať už chce vidět jednoho z nás nebo oba, nezapomeň na to, kdo
jsi. Ani Mistr, ani jen Merit, ale mocná upírka s vlastními právy.“
Vjeli jsme na venkov, kolem už byly lesy, tudíž jsme se blížili k
cíli. Odbočili jsme na silnici lemovanou stromy, nikde žádné lampy,
a najednou Ethan bez varování zpomalil a sjel s mercedesem ke
krajnici. Vypnul motor a v autě se rozhostilo ticho. Ethan rozsvítil
stropní světlo a pohlédl na mě.
Sledovala jsem ho, čekala a nechápala, proč zastavil.
„To, že Celinu propustili, mi dělá vrásky,“ vypadlo z něj
nakonec.
 „Vrásky?“
„Jak víš, Greenwichské prezidium se v minulosti zaměřovalo na
ochranu upírů, sdružených v Domech, a na jejich splynutí s lidskou
společností. Na zajištění naší nesmrtelnosti.“
Kývla jsem. Předchůdce prezidia byl založen v důsledku První
čistky. Hlavní pohnutkou byla snaha přežít.
„A ty si děláš starosti, že Celinino propuštění je signálem, že
nastává nová éra, nebo jak?“
Ethan se zarazil, prohrábl si vlasy a nakonec přikývl. „Lidé
vymřou. Upíři vymřou. Jiný konec tohohle příběhu si neumím
představit.“
Opět ztichl, a když se na mě podíval tentokrát, tvářil se už jinak –
mnohem víc odhodlaně. Aha, takže teď bude následovat motivační
proslov.
„Připomněli jsme lidem, že existujeme. Dneska večer jim
připomeneme, jaké máme konexe. Každá sebemenší výhoda nám
přijde vhod, Merit. Ať jsou Celininy plány dlouhodobé, krátkodobé,
ať zahrnují drobné vzpoury, nebo otevřenou rebelii, ať se dožaduje
politických práv – to nevím, ale něco přijde.“
„Něco neblahého ťuká.“
Ethan pokýval hlavou. „Už mi v palci cuká.5 Tedy obrazně.“
Sáhla jsem si na krk, na kterém nezůstaly žádné jizvy po útoku
upíra, který mě chtěl zabít. „Obrazně snad ani ne,“ řekla jsem. „Ať
už používá jakákoli kouzla, neváhala už v minulosti prolít krev,
přiměla upíry, aby se obrátili proti svým Mistrům, přesvědčila
prezidium – které se s ní jako s velezrádkyní podle mého moc mazlí
– že smrt těch lidí je jen shoda okolností.“ Souhlasně zamručel, ale
opět stiskl volant a nervózně bubnoval prsty o jeho kožený potah.
Protože auto pořád ještě stálo, usoudila jsem, že ho něco pořádně
žere.
Znovu jsem se na něj podívala a snažila se vykoumat, v čem to
asi vězí a co mi ještě neřekl. „Proč mi to vykládáš zrovna teď?“
„Mluvil jsem s Malikem a Lucem,“ řekl skoro v sebeobraně, jako
bych ho zpovídala, zdali se chová v souladu s vlastními rozkazy.
„Na to jsem se tě neptala.“
„Jsi Ochránkyně Domu.“

5
Narážka na Shakespearova Macbetha: „Už mi v palci cuká, něco nekalého ťuká.“
Rozhovor Macbetha s čarodějnicemi (pozn. překl.).
 Tak snadno z toho nevybruslíš, pomyslela jsem si a dál se
dožadovala odpovědi. „Proč, Ethane?“
„Nevím, jestli jsem dost silný, abych jí řekl ne.“
Tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem zareagovala. „Řekl ne?“
Tišeji a pomaleji pravil: „Jestli se mě pokusí získat na svou stranu
a použije k tomu krev nebo uhranutí, tak si nejsem jistý, jestli budu
umět vzdorovat.“
V autě by bylo slyšet spadnout špendlík. Dívala jsem se před sebe
v němém šoku nad tím, co mi právě přiznal, a taky nad tím, že
zrovna tohle – tuto svou slabost – prozradil mně, té, kterou žádal, aby
se stala jeho konkubínou. Té, která ho odmítla. Té, která se stala
očitým svědkem toho, jak ho Amber zradila. Té, která viděla pohled
v jeho očích, když se Amber přiznala ke svým hříchům a k tomu, že
se tajně spojila s Celinou.
Mně, která pocítila útok Celiina uhranutí a přemohla jej. Ale on
taky.
„V parku jsi jí řekl ne,“ připomněla jsem mu. „Když přiznala, že
má prsty v těch vraždách, a chtěla tě přetáhnout na svou stranu.
Odmítl jsi.“
Ethan zavrtěl hlavou. „Chtěla, aby ji chytili, chtěla se stát
mučednicí. Nepoužila na mě uhranutí v takové míře, jaké používá
proti Greenwichskému prezidiu.“
„A Malik s Lucem?“
„Ti nejsou tak silní jako já.“ Smutné bylo, že pokud si Ethan dělá
starosti o to, zdali odolá Celiinu kouzlu, potom Luc a Malik mají
mizivou šanci.
„Uhranutí,“ řekl Ethan, „znamená přesvědčit lidi, aby udělali to,
co by normálně neudělali. Je to jiné než alkohol – Celina nezbavuje
členy prezidia zábran. Ovládla je, a to není totéž.“
Psychická manipulace, ale stěží prokazatelná. Díkybohu, že se to
ještě nedoneslo k CIA.
„A protože se jedná o psychické schopnosti, jediným důkazem,
že použila svou moc k něčemu takovému, je magie, která se kolem ní
šíří v okamžiku, kdy se to aktuálně děje. Upíři, kteří vládnou uměním
uhranutí, dokážou přesvědčit svou oběť o tom, že touží po něčem
naprosto jiném, než je tomu ve skutečnosti. U jedinců se slabší vůlí
je to samozřejmě jednodušší, protože stačí jen mírný nátlak. U
odolnějších jedinců je to těžší. U těch, kteří jsou zvyklí hledat si
vlastní cesty.“
 Ethan se na mě podíval a vyzývavě povytáhl obočí, jako by čekal,
až pochopím.
„Ty myslíš, že jsem odolala jejímu uhranutí jen díky tomu, že
jsem tvrdohlavá?“
„Myslím, že by to mohl být částečně ten důvod.“
Tato konverzace byla veskrze absurdní – debatovali jsme o
metafyzice upířího uhranutí – ale já byla u vytržení z toho, co právě
přiznal, a musela jsem se usmát. „Takže říkáš, že mám velkou kliku,
když jsem tak umíněná.“
Odfrkl, nastartoval mercedes a pomalu s ním vyjel zpátky na
silnici. Myslím, že jsem mu trochu zvedla náladu.
„Víš, že upíři jsou únavní?“ papouškovala jsem jednu z
Catcherových oblíbených frází.
„Tentokrát ti, Merit, nebudu odporovat.“
 Kapitola 8

TATI, ODPUSŤ SI TO KÁZÁNÍ

S ídlo Breckenridgeových, nacházející se na venkově v Illinois,

byl v podstatě rozlehlý zámek v rádoby francouzském stylu,
postavený po vzoru Vanderbiltova6 sídla Biltmore, poté co se
některý z Breckenridgeových pradědů, omámený svým jměním,
vydal na šťastný výlet do Asheville v Severní Karolíně. Ačkoli sídlo
Breckenridgeových se s domem George Vanderbilta nemohlo měřit,
byla tato kamenná stavba masivní, asymetrická, se špičatými
věžičkami, komíny, vysokými okny a ostrou, špičatou střechou.
Ethan zajel s mercedesem na dlouhou cestičku, vedoucí po
předním trávníku velkém jako park až k hlavním dveřím, kde mu
sluha v bílých rukavičkách ukázal, že má zastavit.
Když mi sluha otevřel dveře, opatrně jsem vystoupila a na stehně
jsem cítila nezvyklou tíhu pouzdra a dýky. Jakmile mercedes – mé
únikové vozidlo – odjel, zvrátila jsem hlavu a dívala se na dům.
Nebyla jsem tu asi šest nebo sedm let. Žaludek se mi scvrknul
nervozitou, že mám znovu vstoupit do života, z něhož jsem při první
příležitosti unikla, a taky z toho, že se mám opět setkat s otcem.
Štěrk zakřupal, jak ke mně přistoupil Ethan. Vykročili jsme k
otevřeným hlavním dveřím, jimiž jsme viděli paní Breckenridgeovou
ve foyer, ale dřív než jsme vkročili dovnitř, Ethan zastavil a položil
mi ruku na loket.
„Potřebujeme pozvánku,“ upozornil mě tiše.

6
George Washington Vanderbilt II. (zemřel 1914) – americký milovník umění,
sběratel a člen rodiny Vanderbiltových, která úspěšně podnikala v paroplavbě a
stavbě železnic. Jeho sídlo Biltmore platí za největší dům v Americe (pozn. překl.).
 Zapomněla jsem. Tenhle upíří mýtus – na rozdíl od nepravd o
krucifixech a fotografiích – byl pravdivý. Bez pozvání jsme neměli
překročit práh domu. Netýkalo se to však magie nebo zla. Týkalo se
to stejně jako mnoho dalších upířích problémů pravidel a zásad.
Vzorců upířího chování.
Čekali jsme asi minutu, než si paní Breckenridgeová potřese
rukama a promluví pár slov s těmi, kteří přišli před námi. Když
odešli, podívala se na nás. Jakmile si všimla, že postáváme venku,
zahlédla jsem v jejích očích jiskru poznání. Její tvář se rozzářila a já
doufala, že je to tím, že mě vidí opět ve dveřích svého domu.
Kráčela k nám, štíhlá, elegantní jako princezna Grace, ženskost
sama, i když tedy vychovala bandu rošťáků. Julia Breckenridgeová
byla krásná žena, vysoká, kultivovaná, v pouzdrových šatech barvy
champagne, blond vlasy v uhlazeném nízkém drdůlku.
Ethan se lehce poklonil. „Madam, jsem Ethan Sullivan, Mistr
Cadoganského Domu. Můj doprovod a stráž, Merit, Ochránkyně
Cadoganského Domu. Na základě vašeho pozvání,“ vytáhl z kapsy
pozvánku, kterou jsem dala Lucovi, a podržel ji ve dvou dlouhých
prstech, aby se prokázal, „žádáme o svolení vstoupit do vašeho
domu.“
Natáhla ruku a Ethan ji opatrně, s grácií vzal a políbil, přičemž jí
hleděl do očí. Paní Breckenridgeová, která byla pravděpodobně
zvyklá večeřet s filmovými hvězdami a hlavami našich jednotlivých
států, se zarděla, pak se usmála a Ethan pustil její ruku.
„Této noci,“ řekla, „smíte vy a váš doprovod vstoupit s naším
milým souhlasem do tohoto domu.“
Odpověděla zajímavě, její pozvánka zněla formálně a zdálo se, že
se týká této konkrétní noci, jako by nám do svého domu chtěla
omezit přístup.
„Pověřila jsem své lidi, aby zjistili patřičný protokol,“ řekla paní
Breckenridgeová a ustoupila, abychom mohli projít. Když jsme byli
ve foyer, vzala mou tvář do dlaní a z jejích zápěstí jsem ucítila teplou
vůni jasmínu. „Merit, drahoušku, vypadáš krásně. Jsem tak ráda, že
se k nám dnes večer připojíš.“
„Děkuju. I já vás ráda vidím, paní Breckenridgeová.“
Políbila mě na pravou tvář, pak se otočila k Ethanovi a oči se jí
zaleskly zaujetím. Chápala jsem. Bohužel, i když mě rozčiloval,
vypadal prostě k nakousnutí.
„Vy musíte být pan Sullivan.“
 Usmál se pomalu jako vlk. „Říkejte mi Ethane, prosím, paní
Breckenridgeová.“
„Tak tedy Ethane. A vy mně říkejte Julio.“ Několik vteřin na
Ethana hleděla, jako by byla u vytržení, pak k ní ale přistoupil menší,
holohlavý muž s kulatými brejličkami a šťouchl ji deskami do lokte.
„Hosté, Julio, hosté.“
Paní Breckenridgeová – neříkala jsem jí Julie, ani když jsem jako
dítě běhala po jejich chodbách, a teď s tím už začínat nebudu –
trochu zatřepala hlavou, jako by chtěla, aby se jí rozjasnilo, a pak
kývla na muže po svém boku.
„Pardon, ale budu se muset omluvit. Velice ráda jsem vás
poznala, Ethane, a tebe taky ráda vidím, Merit. Prosím, užijte si
večírek,“ pokynula nám do sálu a vrátila se ke dveřím, aby přivítala
další hosty.
Hádala jsem, že ten nepřítomný výraz v její tváři měl na svědomí
Ethan. „Ach,“ zašeptala jsem, když jsme odcházeli, „ale jestlipak
mladý pán umí očarovat lidi, aniž by musel sáhnout po uhranutí?“
„Žárlíš?“
„Ani omylem.“
Těsně před sálem se zastavil a podíval se na mě. „Je to tradice.“
Já se taky zastavila, zamračila jsem se a snažila se v tom najít
nějakou logickou souvislost. „Uhranout hostitelku je tradice? Tím se
vysvětluje, proč se upíři tak dlouho skrývali.“
„Ten nůž. Tvůj nůž. Ta dýka, kterou jsem ti dal. Malik zkoumal
Kánon. Tradice je, že Mistr daruje Ochránci Domu nůž.“
„Aha,“ řekla jsem a prsty se dotkla místa, kde se pod šaty
nacházela čepel. „Tak tedy – děkuji.“
Odměřeně kývl, upravil si kravatu, plný elánu a suverenity.
„Můžu ti dát malou radu?“
Vydechla jsem a uhladila si sukni. „Jakou?“
„Nezapomeň, kdo jsi a co jsi.“
To mě trochu rozesmálo. Opravdu netušil, mezi jakou smečku se
chystá vstoupit.
„Co je?“ zeptal se a sekl po mně pohledem.
„Máme sice tesáky, ale jinak jsme pořád mezi nimi outsideři.“
Kývla jsem ke dveřím do sálu. „Jsou to žraloci, a krouží. Je to tam
jako v Gossip Girl. To, že já pocházím z bohaté rodiny a že jsme
upíři, nám ještě automaticky nezajišťuje hladký vstup.“
 A v tu chvíli jako na potvoru dva muži ve smokingu otevřeli
dveře, abychom mohli vstoupit. Vpustili nás dovnitř doslova a taky
symbolicky. Hlavní soud však ještě nezačal.
Nadechla jsem se a nasadila svůj nejlepší meritovský úsměv.
Vzhlédla jsem k Ethanovi.
Se svými zlatými vlasy a zelenýma očima zkoumal hvězdnou
party, jež nás čekala. „V tom případě, Merit, Ochránkyně mého
Domu, jim pojďme ukázat, kdo jsme.“
Položil mi ruku na záda. Páteří mi projelo horko i mráz a vešli
jsme dovnitř.
~
Sál se topil ve světle křišťálových lustrů. Pod nimi v té skvělé záři
stáli všichni ti, které jsem si pamatovala. Vznešené dámičky.
Doktorské rodinky. Zahořklé manželky. Okouzlující, nevěrní
manžílci. Děti, kterým všichni pochlebovali jen proto, že je zplodili
boháči.
Do té poslední skupinky jsem technicky vzato patřila i já.
Našli jsme si místečko v rohu sálu a usadili se. Začala jsem
Ethana zasvěcovat. Poučila jsem ho, které rodiny patří k tradičním
boháčům – O’Brienovi, Porterovi a Johnsonovi, kteří vydělávali v
obchodu s piany, nebo taky s hovězím. Pohybovalo se zde i několik
nových zbohatlíků: celebritky, hudební magnáti, kteří se zabydleli ve
Větrném městě, členové Obchodního výboru a předsedové
sportovních klubů.
Ethan některé hosty znal, na jiné se vyptával – jaké mají konexe,
kde bydlí, jakým způsobem přišli k penězům. U rodin, které znal,
jsem se zase já ptala na to, jak to mají s nadpřirozenem: Mají nějaké
vazby na naši komunitu? Syny nebo dcery v některém z Domů?
Vzhledem k jeho zálibě v navazování různých vztahů a pletichaření
mě nepřekvapilo, jak dobře je informovaný. Náš rozhovor byl
skutečně jak vystřižený z románu od Jane Austenové, protože jsme si
říkali, kdo je kdo mezi těmi matriarchami a patriarchy chicagské
společenské elity, a hodnotili je.
Očividně tu dnes chyběl zbytek Breckenridgeova klanu –
Nicholas, jeho bratři i Michael Breckenridge starší, který byl dobře
známý v okruhu přátel jako papá Breck. Ne že bych vyloženě toužila
zopakovat si setkání s Nickem, ale jestli jsem se chtěla dovědět víc o
tom, jak to vlastně s Nickovou a Jamieho novinařinou je, chtělo by
to, abychom se aspoň vyskytli ve stejné místnosti. Když se tady
neukáže, můžu se s novými informacemi rozloučit.
Taky jsem nikde nezahlédla otce. Tedy ne že bych hledala moc
usilovně.
Viděla jsem hlouček lidí v mém věku, mezi dvaceti a třiceti, v
koktejlkách a oblecích, několik mužů mělo dokonce omotanou šálu.
S těmito lidmi bych se zřejmě přátelila, kdybych se rozhodla jít
stejnou cestou jako mí sourozenci.
„Jaká myslíš, že bych byla?“ zeptala jsem se ho.
Prošel kolem nás číšník s podnosem a Ethan si od něj vzal dvě
úzké, křehké sklenky šampaňského. Jednu mi podal. „Jak to myslíš?“
Napila jsem se šampaňského; bylo vychlazené, výborné, chutnalo
po jablkách. Ukázala jsem na lidi kolem: „Takhle. Kdybych nejela
studovat do New Yorku ani do Stanfordu, zůstala v Illionis, potkala
nějakého kluka a přidala se k takovým, jako je moje matka.“
„Nebyla by z tebe cadoganská upírka,“ řekl temně.
„A ty bys nikdy nepoznal mou jiskřivou povahu.“ Vyhledala jsem
očima dalšího číšníka ve smokingu, který nesl jídlo, a přivolala ho
kývnutím prstu. Z těch několika společenských akcí, kterých jsem se
jako dítě zúčastnila, jsem věděla, že na podobných večírcích se
podávají poněkud divné pokrmy – pěna z tohohle a jednohubky s
tamtím – ale i když to do normálního jídla mělo daleko, bohatě to
vynahradila kvantita.
Číšník došel k nám, měl znuděný výraz a vodnaté modré oči,
natáhl ruku s podnosem a několika ubrousky s vyraženou iniciálou
„B“.
Prohlédla jsem si chuťovky, umělecky rozmístěné na kamenné
soli. Byly tu maličké kostičky, něčím přelité a zabalené do
čekankového listu, další byly kornoutky z různých růžových vrstev.
Ale u té čekanky jsem vůbec netušila, o co jde.
Zvedla jsem k číšníkovi oči a čekala, že mi nějak pomůže.
„To jsou krevetky s krevetí pěnou,“ kývl na kornoutky, „a
tuňákové ceviche v čekance.“
Obojí divná kombinace mořských plodů, pomyslela jsem si, ale
na poli gastronomickém jsem vždycky byla odvážná, a tak jsem si
vzala od každého jeden kousek.
„Ty a jídlo,“ zamumlal Ethan a zdálo se, že to řekl pobaveně.
Kousla jsem do čekanky. Z ceviche jsem nebyla zrovna unešená,
ale musela jsem ukojit upíří hlad, který nebyl ani zdaleka tak
vybíravý jako já. Jak jsem tak přežvykovala, zvedla jsem zrak od
chuťovky a uprostřed sousta se zarazila. Ten hlouček odrostlých
dvacátníků na druhém konci sálu zíral přímo na mě. O něčem se
bavili a očividně dospěli k nějakému závěru, protože jeden z nich
vykročil přímo k nám.
Dojedla jsem a krevetí kornoutek zabalila do ubrousku. Byl sice
dobrý, ale na můj vkus přece jen trochu moc exotický. „Žraloci.
Přímo před náma.“
Ethan zvědavě pohlédl na onen tým, pak se na mě usmál a
vycenil zuby. „Lidi, přímo před náma,“ opravil mě. „Je čas na malý
herecký výkon, Ochránkyně.“
Usrkla jsem šampaňského, abych spláchla chuť rozmixované
mořské potvory. „To má být výzva, Sullivane?“
„Když to bude nutné, Ochránkyně, tak ano.“
Bruneta, zřejmě vůdkyně jejich party, s drobnou figurou ve
flitrových šatech, se blížila a její kumpáni přihlíželi z opačného
konce sálu.
„Ahoj,“ řekla zdvořile, „ty jsi Merit, že ano?“
Kývla jsem na ni.
„Nevím, jestli si mě pamatuješ, ale chodili jsme spolu do
tanečních. Jsem Jennifer Mortimerová.“
Rychle jsem v hlavě listovala vzpomínkami a snažila se zařadit
její tvář. Zdála se mi trochu povědomá, ale v tanečních jsem se
většinou starala o to, že se cítím trapně, stažená v pase a nacpaná do
princeznovských bílých šatů, ve kterých jsem se měla promenádovat
před chicagskými boháči jako… no, jako kráva na přehlídce. Lidí
kolem sebe jsem si moc nevšímala.
Ale teď jsem musela dělat, že ano. „Ráda tě opět vidím,
Jennifer.“
„Tvůj tanečník byl Nick Breckenridge, že? Tedy v našich
tanečních.“ No, jeho jsem si tehdy všímala, takže jsem kývla a
použila sklenku šampaňského, abych mávla na Ethana. Ten po tom,
co Jennifer řekla, ztuhl v obličeji. Asi jsem se o této části své a
Nickovy historie před ním nezmínila. „Ethan Sullivan,“ představila
jsem ho.
„Těší mě,“ řekl Ethan.
„Mohu…“ usmála se napůl, podívala se jinam, celá nesvá, a
začala si točit prstýnkem na pravé ruce. „Mohla bych se… na něco
zeptat?“
 „Jistě.“
„Všimla jsem si… jde o ty chuťovky…“
„My normálně jíme,“ odvětil Ethan mile. Poznal, na co se chce
zeptat, dřív než já, což bylo směšné, protože to byla jedna z prvních
otázek, které jsem položila jako čerstvá upírka.
Jennifer zčervenala, ale kývla. „Dobře, jistě. Já jen, že třeba s krví
je to jasné, ale se zbytkem jsme si nebyli jistí, a – ach bože, nebylo to
ode mě nezdvořilé?“ Přitiskla si ruku na hruď a zapitvořila se. „Teď
jsem se asi společensky znemožnila?!“
„To je v pořádku,“ odvětila jsem. „Je lepší se otevřeně zeptat než
domýšlet si nejhorší.“
Její obličej se rozjasnil. „Dobře, dobře, skvěle. Poslyšte, ještě
jednu věc.“
Nevím, co jsem čekala – určitě další otázku, ale nikoli to, co
udělala pak. Vytáhla ze živůtku úzkou vizitku a podala mi ji. Měla
dokonalou manikúru a prsty se jí div neprohýbaly pod obrovským
zásnubním prstenem s diamantem vybroušeným do markýzy.
Tentokrát promluvila hlasem plným sebevědomí. „Vím, že je to
trochu předčasné, ale chtěla jsem ti dát svou navštívenku. Myslím, že
by ti mohla přijít vhod.“
„Co prosím?“ shlédla jsem na vizitku. Stálo na ní její jméno a nad
ním nápis MANAGEMENT CHICAGO ARTS.
Ona byla agentka.
Málem jsem upustila skleničku.
Jennifer se obezřeme podívala na Ethana, pak opět na mě.
„Vypadáš skvěle, jsi z dobré rodiny, vedeš zajímavý život. S tím
bychom mohly něco podniknout.“
„Já… ehm…“
„Netuším, jaké máš zkušenosti a zda máš zájem o modeling, o
hraní nebo něco podobného – ale rozhodně bychom pro tebe mohli
něco najít.“
„Zavolá vám,“ řekl Ethan a Jennifer, samý úsměv a samé děkuji,
odkráčela. „Už mě fakt nic nepřekvapí,“ dodal.
„Nápodobně.“ Obrátila jsem vizitku ve dvou prstech a ukázala
mu ji. „Co to ksakru mělo být?“
„Myslím, Ochránkyně, že se ti chtějí vetřít do přízně.“ Tiše se
zasmál a mně se ten smích zalíbil víc, než by měl. „Ani jsem
nečekala, že to půjde takovým fofrem.“
„Ale těší mě, žes poznala, že to nevyhnutelně přijde.“
 „Hm, jo.“ Přiblížil se další číšník a tentokrát si jeden čekankový
zámotek vzal Ethan. „Od té doby, co ses k nám přidala, se začaly dít
méně předvídatelné věci. Myslím, že se mi to začíná líbit.“
„Tobě se líbí hlavně šance vylepšit si konexe.“
„Hodí se to,“ přiznal a zakousl se do čekanky. Kousal, a potom,
když znechuceně zkřivil obličej, upil šampaňského. Byla jsem ráda,
že jsem nebyla sama, komu to nechutnalo.
Moje konexe číslo jedna se bez varování objevila po mém boku a
chytila mě za loket.
„Půjdeme do Michaelovy kanceláře,“ řekl otec místo přivítání,
odkráčel a evidentně si byl jistý, že půjdeme za ním. Ethan a já jsme
si vyměnili pohledy a následovali ho.
~
Otec si vykračoval chodbami breckenridgeovského sídla, jako by
jimi šel již miliónkrát, jako by se procházel po svém vlastním domě v
Oak Parku, a ne po cizím.
Kancelář taťky Breckenridge byla až úplně vzadu v prvním patře.
Byla plná nábytku, knih, globusů a zarámovaných map, upomínek na
bohatství, nahromaděné jejich rodinou. Cítila jsem důvěrně známé
vůně doutníků, starého papíru a kolínské. Papá Breck sem utíkal před
světem, byla to jeho tajná svatyně, do níž jsme se s Nicholasem
opovážili vstoupit jen výjimečně. Strávili jsme v kanceláři několik
deštivých dní, schovávali se uprostřed starožitností, předstírali, že
jsme trosečníci v devatenáctém století, a když jsme uslyšeli otcovy
kroky, sprintem jsme utíkali pryč chodbou.
Dveře se za námi zavřely. Zamrkala jsem a vynořila se ze
vzpomínek.
Můj otec se k nám otočil s rukama v kapsách. Kývl na mě hlavou,
pak pohlédl na Ethana. „Pan Sullivan.“
„Pane Merite, říkejte mi Ethane, prosím,“ požádal Ethan. Potřásli
si rukama: muž, který mě stvořil, a muž, který mě přetvořil v něco
jiného. Na tom se mi zdálo od základů něco špatně.
Nebo to možná bylo znepokojivě správné.
„Doslechl jsem se o tom, že jste koupil Indemnity National
Building,“ řekl Ethan. „Gratuluji. To je poměrně úspěch.“
Otec jen sebevědomě kývl hlavou: „I vy jste získal jistou část
meritovského majetku,“ a sklouzl očima po mně.
 Málem jsem vystartovala, abych mu z obličeje utřela ten
samolibý úsměv, ale pak jsem si uvědomila, že mám na sobě ty
líbezné koktejlové šaty.
„Ano, tedy,“ řekl Ethan trochu suchým hlasem, „vampýrismus
přináší jisté výhody.“
Otec souhlasně zamručel, pak se podíval na mě přes obroučky
brýlí. „Matka mě informovala, že chceš – jak jsi to prý sama nazvala
– obnovit některé vztahy. Setkávat se s těmi správnými lidmi.“
Použil stejný tón, jakým ke mně hovořil, když jsem si konečně našla
cestu do jeho kanceláře, abych se omluvila za nějaký domnělý
prohřešek.
„Přemýšlela jsem o tvé žádosti, abych pomohla Robertovi, a
rozmyslela jsem si to.“
Jako by na chvíli strnul, jako by byl naprosto šokován tím, co
nabízím. Vzhledem k tomu, jak proběhla naše poslední výměna
názorů, když mě o tohle žádal, možná i opravdu byl.
„Co přesně máš v tomto směru v úmyslu?“ zeptal se nakonec.
Divadelní představení začíná, řekla jsem si v duchu, a už jsem se
chystala použít scénář, který jsme s Ethanem připravili – detaily,
které by mohly být užitečné, protože Robert se snažil vytvořit síť
kontaktů mezi nadpřirozenou populací ve městě. Několik slov o té
populaci (z níž veřejnosti věděla pouze o upírech), o finančních
záležitostech Domů, o našich konexích s městskou radou – a
samozřejmě vynecháme fakt, že dědeček je zdejším ombudsmanem.
To by stačilo – nebo aspoň v to Ethan doufal – abychom otce
přesvědčili, že nabízíme několik soust z daleko většího jablka.
Než jsem ale stihla promluvit, Ethan naservíroval celý Red
delicious.
„Prezidium propustilo Celinu.“
Užasle jsem se na něj otočila. Tohle nebylo v plánu.
Nevěřila jsem, že by se mi povedlo aktivovat telepatické spojení
mezi námi – přesně to, které jsem použila při své komendaci do
Domu – ale uvnitř se mi všechno vařilo, a tak jsem to musela zkusit.
Tomu říkáš ‚troška informací‘??
Jestli to slyšel, ignoroval mě.
A to bylo teprve první překvapení.
„Kdy?“ zeptal se otec tónem tak strohým, jako bychom se bavili
o počasí. Fakt, že vypustili na svobodu potenciální sériovou
vražedkyni – ženu, která si objednala vraždu jeho dcery – ho
neznepokojoval o nic víc, než kolik bude dneska venku stupňů.
„Během týdne,“ odvětil Ethan.
Otec pokynul rukou a Ethan ho následoval k několika židlím, kde
se posadili. Šla jsem za nimi, ale zůstala jsem stát za Ethanem.
„Proč ji pustili?“ zeptal se otec.
Ethan se rozpovídal o tom, co jsme spolu již probrali. Zatímco já
dala najevo překvapení, můj otec reagoval jen pokyvováním hlavy a
chápavým přizvukováním. Zaskočilo mě, že se v nadpřirozenu a
vztazích mezi Domy a Greenwichským prezidiem nějak moc vyzná.
Snad by mě neudivilo ani tak to, že něco takového znal – internet byl
plný informací o upírech. Zvláštní však bylo, že se zřejmě orientuje i
v pravidlech, jednotlivých aktérech, souvislostech.
Kancelář ombudsmana zaměstnává tajného upířího informátora,
který přináší novinky z Domů. Možná že můj otec má někoho
podobného.
Když Ethan skončil s vysvětlováním, otec se podíval na mě.
„Rozhodně jsi ve mně probudila zvědavost,“ řekl. „Ale proč
najednou taková změna názoru?“
Dobře, takže jsem se spletla, když jsem předpokládala, že pokud
nabídnu otci informace, které pomůžou Robertovi, nebude se mě na
nic ptát.
Do toho, řekl mi Ethan v duchu a já se do toho pustila.
„Ráda bych se více zapojila do společenských aktivit naší rodiny.
Vzhledem k mé nové pozici v Domu a postavení naší rodiny by
mohlo být – řekněme – oboustranně výhodné, když se budu více
angažovat.“
Otec se v židli trochu zaklonil, loktem se zapřel do opěradla a
kloubem ruky si poklepával o bradu. Více nedůvěřivě už se tvářit
nemohl. „Proč teď?“
„Jsem teď v jiné pozici,“ řekla jsem. „Mám větší zodpovědnost.
Jiné schopnosti,“ loupla jsem očima po Ethanovi. „Jiné konexe. Jsem
už dost stará na to, abych pochopila, že jméno Merit mi dokáže v
mnoha ohledech prošlapat cestičku. Zjednoduší mi to práci, budu-li
chtít utužit spojenectví.“ Sáhla jsem na cadoganský medailon na
krku. „A teď se nabízí spojenectví, které mohu pomoci navázat.“
Sledoval mě, tiše uvažoval, pak přikývl. „Dobrá, budu tedy
předpokládat, že nelžeš. Ale nedalas mi odpověď na mou otázku.“
Sjel pohledem k Ethanovi. „Proč dnes? Proč dnes v noci?“
 Ethan si uhladil rukou látku na koleni. Udělal to tak ležérně,
téměř lhostejně, že jsem věděla, že je to nucené. „Breckenridgeovi by
mohli… vrhnout stín na náš svět.“
„Vrhnout stín,“ opakoval otec. „V jakém smyslu?“
Ethan chvíli váhal, ale pak se rozhodl – a mohla bych dodat, že to
nebylo oboustranné – mému otci důvěřovat. „Dostali jsme informaci,
že Jamie Breckenridge plánuje zveřejnit článek, který by mohl mít
velmi negativní dopad.“
„Negativní pro upíry?“
Ethan zakýval hlavou. Převyprávěl mu vše, ale bez emocí, bez
náznaku strachu a znepokojení, které dal v autě najevo přede mnou.
„Mám předpokládat, že obsah toho článku je příliš… delikátní,
než aby byl probírán zde?“
„Předpokládáte správně,“ řekl Ethan. „Domnívám se, že v tomto
směru nic nevíte, je to tak?“
„Správně,“ řekl otec, „avšak zřejmě nebude náhoda, že vaší první
zastávkou je právě dům Breckenridgeových?“
„Tak to zrovna náhoda byla,“ odvětil Ethan. „Ovšem šťastná
náhoda.“ Otec zvedl obočí. Pochyboval o tom. „Ať je to jakkoli, jistě
jste si všimli, že z rodiny Breckenridgeových je tu dnes jen Julia?“
„To se mi zdá podivné,“ pravil Ethan.
„Nám všem též,“ souhlasil otec. „Nechápali jsme, co je k tomu
vede.“ Pomalu ke mně zvedl oči. „Teď už možná chápeme. Možná
jsou dnes nepřítomni kvůli jistým… návštěvníkům v jejich domě.“
Ten jediný pohled znamenal výčitku, a tu jsem si nezasloužila.
Ani ten článek, ani nepřítomnost Breckenridgeových nesouvisela se
mnou. Tedy, myslím tím, že jsem se o nic z toho osobně
nezasloužila. Nicméně jsem to teď byla ochotna vzít na svá bedra.
Okouzlující pán, komentoval to Ethan telepaticky.
Já ti to říkala, odvětila jsem mu v duchu.
Ethan vstal. „Vážím si toho, že jste nám věnoval čas, Joshuo.
Věřím, že informace, které jsme vám sdělili, zůstanou důvěrné.“
„Jak je libo,“ řekl otec a neobtěžoval se vstát. „Věřím, že budete
obezřetní při svém vyšetřování. Chápu, že máte obavy, ať už jsou
jakékoli, ale tito lidé – tyhle rodiny – jsou mí přátelé. Nebylo by
vhodné, aby se rozšířily nějaké pomluvy, nějaká křivá obvinění,
která by na ně vrhla stín.“
Ethan se od mého otce odvrátil a já viděla, jak se mu po tváři
mihl naštvaný výraz, pravděpodobně kvůli otcově narážce na „křivá
obvinění“. Nicméně jako dobrý hráč jen vsunul ruce do kapes, a když
se znovu otočil, tvářil se již opět vlídně, rozumně. „Samozřejmě.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ řekl otec a podíval se na hodinky. To
znamenalo, že můžeme jít, a tak jsem vyrazila ke dveřím a Ethan za
mnou.
„Pamatujte si,“ řekl otec a my se otočili. „Jestli se něco pokazí –
ať je to cokoli – vina padá na vás. Na oba.“
To byla poslední kapka. Vyšli jsme na chodbu a dopřáli mu
radost mít poslední slovo.
~
Na cestě zpátky do sálu jsme se s Ethanem zastavili na chodbě s
řadou oken. Chodba spojovala veřejnou a privátní část domu.
Díval se z okna s rukama v bok. „Tvůj otec…“
„Je děsnej případ,“ dořekla jsem. „Já vím.“
„Mohl by nám pomoct… nebo nás rozdrtit.“
Podívala jsem se vedle sebe a všimla si té ustarané vrásky, která
se mu udělala mezi očima. Nabídla jsem téměř čtyři sta let starému
upírovi radu. „A nikdy nezapomeň, Ethane, že ta volba je jen na
něm.“
Pohlédl na mě s povytaženým obočím.
Otočila jsem se a vyhlédla na tmavý, svažující se trávník. „Nikdy
nezapomeň, že jakmile nabídne pomocnou ruku, veškeré jeho návrhy
jsou dobře vykalkulované. Má peníze a moc, díky kterým může
ublížit mnoha lidem, ale jeho důvody jsou obvykle jeho vlastní,
většinou sobecké, a není lehké se k nim dobrat. Vždycky hraje o tři
tahy napřed a nikdo nezná jeho cíle. Ale nikdy nepochybuj o tom, že
ty cíle má.“
Ethan dlouze a znaveně vzdychl. V dálce zavrkala hrdlička.
„Slečno Merit?“
Oba jsme se otočili a spatřili ženu u dveří na terasu. Měla na sobě
jednoduché černé šaty a bílou zástěrku, na nohou boty s tlustou
podrážkou. Vlasy sčesané do hladkého uzlu. Asi správcová.
„Ano?“ zeptala jsem se.
Podávala mi nějaký lísteček. „Pan Nicholas mě požádal, abych
vám tohle dala.“
Zatvářila jsem se nechápavě, ale šla jsem k ní a vzala ten papírek.
Poděkovala jsem jí a ona zmizela zpátky dveřmi, kterými přišla.
„Pan Nicholas?“ zeptal se Ethan, když jsme opět osaměli.
 Ignorovala jsem tu otázku, rozbalila lísteček a četla:
Přijď za mnou do hradu. Hned.
NB
„Co to je?“ zeptal se Ethan.
Vykoukla jsem z okna a pak znovu na něj, přehnula jsem vzkaz a
strčila ho do kabelky.
„Příležitost, jak si udělat vlastní konexe. Vrátím se,“ dodala jsem,
a než stihl odpovědět nebo vyjádřit nějaké pochybnosti, kvůli nimž
mu opět naskočila ta vráska, došla jsem ke dveřím na terasu na konci
chodby.
Terasa byla z cihel v dokonalém tvaru půlměsíce a končila
obloukovitými schody, vedoucími na trávník. Opřela jsem se o
cihlovou zídku, rozepnula boty a položila je i s kabelkou na jeden
schod. Noc byla úžasně teplá a na trávnících o něco dál visely na
rozkvetlých stromech bílé lampióny. Když jsem se zbavila jehlových
podpatků, vydala jsem se na trávník. Nejdřív mě do chodidel studily
cihly, pak jsem vkročila na trávu. Chvíli jsem jen tiše stála a se
zavřenýma očima si vychutnávala měkký chladivý zelený koberec.
Pozemky Breckenridgeových byly obrovské – stovky akrů půdy,
které byly pečlivě udržované a sekané tak, aby to všechno
dohromady působilo jako divoká příroda – byl to výraz jejich touhy
na chvíli utéci z každodenní reality a navodit jakousi primitivní
atmosféru. Trávník vedl do lesíka, který zabíral nejzazší části
pozemku, jimiž se klikatila pečlivě vysekávaná pěšinka.
Na téhle pěšince jsem jako dítě strávila hodně času. Za letních
dnů jsem si tu hrála s Nicholasem na honěnou mezi hustými stromy,
a za chladných listopadových rán jsme se zase prodírali skrze ojíněné
větvičky. Sukýnky a propínací šaty jsem s radostí přenechala
Charlotte – chtěla jsem běhat, přeskakovat spadané větve a dýchat
čerstvý vzduch, jako dítě s přebujelou obrazotvorností a většinou
držené v upjaté domácnosti jsem toužila po fantastickém světě tam
venku.
Jenže když jsem teď došla na úzkou prašnou cestičku, musela
jsem odhrnovat lesní porost z obličeje. Od té doby, kdy jsem tu byla
naposledy, jsem poněkud povyrostla. Tehdy jsem byla dost malá na
to, abych pod větvičkami mohla proběhnout. Šla jsem a větvičky
praskaly, až jsem došla na mýtinu.
K labyrintu.
 Plot byl nízký, do kruhu, jen asi tři nebo čtyři stopy do výšky,
jemný a nyní již pokrytý rzí. Táhl se v délce několika yardů v obou
směrech podél bludiště ze živého plotu, které papá Breck nechal
udělat v lesíku za domem. Branka byla pootevřená. To znamenalo, že
Nick už tam byl.
Samotné bludiště bylo prosté, několik soustředných kružnic se
slepými uličkami a průchody po celé délce. Jeho podobu jsem si
zapamatovala již před mnoha lety. Byl v něm domek z dřevěných
desek, náš hrad, který jsme s Nicholasem bránili proti bandě lupičů –
obvykle jeho bratrů. Používali jsme k tomu meče z klacků a štíty z
kartonů, a oba jsme bojovali tak dlouho, až to jeho sourozence
přestalo bavit a stáhli se zpět do pohodlí hlavního domu. Tohle
bývala naše tajná zahrada, naše malé království z listí.
Blížila jsem se ke středu bludiště a mé kroky nebyly na měkké
hliněné cestě téměř slyšet. Noc byla tichá, jen občas zašuměly
stromy a něco cupitalo v okolním podrostu. Když jsem ho uviděla
vprostřed toho všeho, bylo to rovněž tiché setkání.
 Kapitola 9

TAJEMSTVÍ TAJNÉ ZAHRADY

„P řemýšlel jsem, jak dlouho ti to sem potrvá,“ řekl

Nicholas s pažemi překříženými na prsou. Dvě
petrolejové lampy vrhaly zlaté světlo na jeho trup,
momentálně v tričku Chicago Marathon. Vyměnil tedy oblek za
tričko a džíny.
Šla jsem doprostřed kruhu a nejistě k němu vzhlédla. „Málem
jsem zapomněla, že tu tohle je.“
Nicholas se sarkasticky zasmál, až se mu zatřásla ramena. „Silně
pochybuju, Merit, že bys na hrad zapomněla.“
Sice pozvedl jeden koutek úst, stejně rychle však zase zvážněl.
Prohlížel si mé šaty, pak mi pohlédl do očí. „Zdá se, že upíři
dokončili to, co tvůj otec nedokázal.“
Chvíli jsem na něj jen koukala a nebyla schopná rozeznat, zda
chce urazit mě, mého otce, nebo Ethana, ačkoli se to zdálo, jako by
se strefil do všech tří zároveň. Rozhodla jsem se, že to budu
ignorovat, obešla jsem ho a rozhlédla se kolem kruhu, tvořícího srdce
labyrintu. Mohl mít v průměru patnáct stop, kolem dokola byly
mezery v živém plotě, kudy se dalo buď vejít, nebo odejít, a podél
stěn stály zatočené dřevěné lavičky, k nimž byly dnes připevněné
lampy.
„Nečekala jsem, že tě najdu před Cadoganským Domem,“
přiznala jsem.
„Já jsem nečekal, že tě najdu uvnitř toho Domu. Časy se mění.“
„Lidé se mění?“ zeptala jsem se a ohlédla se přes rameno.
Tvářil se stále stejně. Nepřístupně, ostražitě.
Rozhodla jsem se, že začnu mile. „Jak ses měl?“
„Více mě zajímá, jak ses měla ty. Když se z tebe… stalo tohle.“
 Povytáhla jsem obočí. „Tohle?“
„Upír.“ Skoro to slovo vyplivl, jako by ho znechucoval pouhý
fakt, že ho má vypustit z pusy. Podíval se jinam, někam do lesíka.
„Lidé se, jak koukám, mění taky.“
„To ano,“ přitakala jsem, ale povedlo se mi nechat si svůj názor
na jeho momentální chování pro sebe. „Nevěděla jsem, že jsi zpět v
Chicagu.“
„Měl jsem tu nějakou práci.“
„Chceš tu už zůstat?“
„Uvidíme.“
A teď důležitější otázka: „Takže ty pracuješ? Tady v Chicagu?“
Podíval se opět na mě a povytáhl jedno tmavé obočí. „Nejsem si
jistý, jestli se mi chce probírat mé plány zrovna s tebou.“
Teď jsem zacukala obočím já. „To ty jsi žádal mě, ať se s tebou
setkám, Nicku, ne já tebe. Jestli ti není příjemné se se mnou bavit,
neměl jsi mě tahat ven.“
Dlouze se na mě zadíval. Vpíjel se do mě těma ocelově šedýma
očima, jako by mě chtěl prohlédnout skrz naskrz a vytáhnout ze mě,
co mám za lubem. Měla jsem co dělat, abych v tom tichu nezačala
nervózně přešlapovat.
„Chci vědět, proč jsi tady,“ řekl nakonec. „V domě mých rodičů.
V mém domově.“ Vzhledem k nedůvěře v jeho hlase jsem tušila, že
nikoli náhodou je Julia jedinou zástupkyní Breckenridgeů na tomto
večírku.
Spojila jsem ruce za zády a podívala se na něj. „Je čas dát rodině
najevo, že k nim patřím.“
Reagoval suchým pohledem. „Znám tě dvacet let, Merit. Rodinné
závazky nepatří k tvým hlavním prioritám, zvláště ne, když se jedná
o nóbl společnost. Zkus to znovu.“
Nevěděla jsem, kam míří, ale rozhodně jsem mu nechtěla
vyklopit všechna svá tajemství. „Řekni mi, proč jsi byl před
Cadoganem.“
Opět se na mě podíval s vyzývavým výrazem: „Proč bych měl
odpovídat na tvé otázky?“
„Něco za něco,“ řekla jsem. „Ty odpovíš na moje a já na tvoje.“
Olízl si spodní ret, tiše o tom uvažoval, pak ke mně zvedl oči.
„Sbírám informace,“ řekl.
„Píšeš článek?“
„Neřekl jsem, že píšu článek. Řekl jsem, že sbírám informace.“
 Dobře, takže sbírá informace, ale ne proto, aby napsal článek – o
upírech nebo něčem jiném. Takže co vlastně zjišťuje? A jestli má
otázky, proč hledal odpovědi v chumlu paparazziů před Domem?
Proč nevyužil svých konexí? A hlavně proč se v tom angažuje Nick,
a ne Jamie?
Nick si strčil ruce do kapes a kývl na mě. „Něco za něco. Proč jsi
tady?“
Vteřinu jsem uvažovala, než jsem odpověděla. „Taky pátráme po
informacích.“
„O kom?“
„Ne o kom, ale o čem. Snažíme se zajistit našim lidem bezpečí.“
To byla pravda, i když ne celá.
„Co jim hrozí?“
Zavrtěla jsem hlavou. Byl čas ponořit se hlouběji. „Něco za něco.
Když už přišla řeč na vás, Breckenridgeovy. Jak se daří rodině? Jak
se má poslední dobou Jamie?“
Nickův výraz se změnil tak náhle, že jsem málem udělala krok
vzad. Stiskl čelist, roztáhl nozdry a zaťal ruce v pěst. Na vteřinu bych
přísahala, že jsem ucítila kratičký impuls magie, ale pak to zmizelo.
„Od – Jamieho – se – drž – dál,“ řekl úsečně.
Zamračila jsem se a snažila se vydedukovat, odkud se bere ta
zloba. „Jen jsem se zeptala, jak se má, Nicku.“ Sice hlavně proto,
abych zjistila, jestli se nesnaží obětovat nás, aby se zalíbil taťkovi
Breckovi, ale to Nick nepotřeboval vědět. „Proč se mám od něj držet
dál? Co si myslíš, že mu chci provést?“
„Je to můj bratr, Merit. Je jedno, co jsme si v minulosti udělali
nebo neudělali, ale budu ho chránit.“
Mračila jsem se na něj dál a dala ruce v bok. „Máš snad dojem, že
chci ublížit tvému bratrovi? Protože ti mohu říci – v podstatě ti mohu
slíbit – že tak to není.“
„A upíři jsou pověstní svou spolehlivostí, že, Merit?“
Tak to mě bodlo. Vytřeštila jsem oči. Takže nejen nepřátelský
postoj, nejen bratříček ochránce, ale teď ještě i silné a nenávistné
předsudky. Nestíhala jsem zírat.
„Nevím, co mám na tohle říct, Nicku.“ Mluvila jsem potichu,
šokovaná a taky zděšená, jak se naše přátelství mohlo takhle pokazit.
Nick evidentně podobné zděšení necítil, propichoval mě
pohledem, z něhož mi vstávaly vlasy na hlavě. „Jestli se Jamiemu
něco stane, najdu si tě.“
 Ještě poslední výhrůžný pohled, pak se otočil a zmizel opačnou
stranou živého plotu.
Civěla jsem na něj, poklepávala si prsty o boky a snažila se nějak
vyznat v tom, co se právě odehrálo. Nejenže Nick nepsal žádný
článek (nebo to aspoň tvrdil), ale ta náhlá potřeba chránit
nejmladšího bratra, kdysi flákače. Co se to, k sakra, děje?
Vydechla jsem a rozhlédla se po labyrintu. Záře petrolejových
lamp byla mihotavá, protože olej začal docházet. Světlo skomíralo a
já vyrazila zpět skrze dřevěné stěny s více otázkami, než s kolika
jsem přišla.
Kvůli té Nickově zlosti a nedůvěře se mi teď cesta lesíkem zdála
mnohem méně sentimentální a trochu víc strašidelná. I jako noční
tvor jsem nebyla nadšená z toho, že se mám uprostřed noci prodírat
lesem. Opatrně jsem procházela mezi stromy, oči i uši nastražené,
kdyby někde ve tmě něco číhalo.
Najednou, bez varování, něco zašustilo mezi stromy.
Ztuhla jsem, trhla hlavou na stranu po směru toho zvuku, krev mi
bušila v uších…
Moje upírka se začala zvědavě probouzet.
Ale v lese opět zavládlo ticho.
Co nejtišeji jsem sáhla pod spodní okraj šatů a nahmatala pouzdro
s dýkou. Pomaličku, potichoučku jsem dýku vytáhla. Nebyla jsem si
zcela jistá, co s ní chci podniknout, ale když jsem ji držela v ruce,
moje srdce trochu zpomalilo. Mžourala jsem do tmy, snažila se
prohlédnout houští.
Lesem něco našlapovalo. Nějaké zvíře, podle zvuku čtvernohé.
Pravděpodobně bylo několik yardů ode mě, ale tak blízko, že jsem
slyšela zvuk tlapek v podrostu.
Sevřela jsem zpocenými prsty rukojeť dýky.
Ale pak, jak jsem tak stála ve tmě s nožem v ruce, se srdcem
bušícím návalem strachu a adrenalinu, jsem si vzpomněla na něco, co
mi Ethan říkal o naší dravčí povaze: ať je to, jak chce, jsme na
vrcholu potravního řetězce.
Ne lidi.
Ne zvířata.
Ne ta věc, která se plížila nedaleko lesem.
Upíři.
 Byla jsem predátor, ne kořist. Takže hlasem, který zněl tak
udýchaně, jako by ani nebyl můj, s očima zapíchnutýma do místa
mezi stromy, kde jsem tušila toho tvora, jsem řekla do tmy: „Uteč.“
Následoval zlomek vteřiny, kdy zavládlo ticho. Pak náhle pohyb,
dusot a praskání větviček, nohy pádily pryč a zvíře prchalo do
bezpečí.
O pár vteřin později les opět ztichl, a ať už to bylo cokoli, uteklo
to opačným směrem, pryč od hrozby.
Pryč ode mě.
Tahle schopnost se nesmírně hodila, ale taky mě trochu
znepokojovala.
„Vrchol potravního řetězce,“ zašeptala jsem, došla zpátky k
domu, rukojeť dýky v mé ruce již zvlhla. Stále jsem ji držela, dokud
jsem nevyšla z mlází a neviděla přívětivá světla domu. Když jsem
vstoupila na trávu, zasunula jsem dýku zpátky do pouzdra a
posledních pár yardů prostě doběhla. Stejně jako Lotova žena jsem
však neodolala a musela se naposledy ohlédnout přes rameno.
Les se zdál hustý, pustý a tak nehostinný, až mi přeběhl mráz po
zádech.
„Merit?“
Došla jsem na terasu a vzhlédla. Ethan stál na vrcholu cihlových
schodů, ruce v kapsách, hlavu zvědavě nakloněnou na stranu.
Kývla jsem, prošla kolem něj a šla si pro odložené věci, které
jsem nechala na zídce.
Orosená tráva smyla z mých nohou špínu lesa, a tak jsem v klidu
vklouzla zpátky do lodiček.
Beze slova šel ke mně, zůstal stát a sledoval mě, jak se obouvám
a zvedám kabelku.
„Jak dopadla schůzka?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. „Povím ti později.“ Naposledy jsem se
ohlédla a přejela očima po lesíku. Něco blesklo mezi stromy – možná
oči nebo světlo, netušila jsem – ale každopádně jsem se otřásla.
„Pojď dovnitř.“
Podíval se na mě, pak do lesa, ale nic neřekl, jen kývl a šel za
mnou do domu.
~
Paní Breckenridgeová pronesla řeč, poděkovala účastníkům večírku,
že přišli. Představila dobrovolníky, pohovořila o důležitosti Harvest
Coalition pro město Chicago, a sklidila potlesk. Vybraly se peníze,
vyměnila telefonní čísla, a Ethan a já jsme se uvedli mezi nejbohatší
občany metropole Chicago. Prostě obyčejná páteční noc mezi
horními vrstvami společnosti.
Když jsme si odbyli své a jménem Cadoganů také přispěli na
dobrou věc, Ethan podepsal šek kudrlinkatým písmem, poděkovali
jsme paní Breckenridgeové za pozvání a vytratili jsme se do ticha
mercedesu.
V autě to vonělo po Ethanově kolínské, čistě, mýdlově. Do té
doby jsem si toho nevšimla.
„Co tvá schůzka?“ zeptal se, když jsme už jeli po silnici.
Zamračila jsem se a zkřížila paže na hrudi. „Chceš nejdřív dobrou
zprávu, nebo špatnou?“
„Bohužel potřebuju obě.“
„Za domem je bludiště. Čekal tam na mě. Měl nepříjemné řeči o
tom, že jsem se stala upírem, pak řekl, že čekal před Cadoganem
proto, že prý něco vyšetřuje. Článek prý nepíše,“ objasnila jsem
Ethanovi dřív, než se stihl zeptat, „ale sbírá informace.“
Ethan svraštil čelo. „Jak to souvisí s příběhem o upírech, který
má údajně psát Jamie?“
„Nemám ponětí,“ řekla jsem. „A teď k té špatné zprávě. Zeptala
jsem se na Jamieho. Naprosto nevinná otázka, ale on vylítl jako
čertík z krabičky. Řekl mi, že se mám od Jamieho držet dál. Asi si
myslí, že na něj máme spadeno.“
„My?“ zeptal se Ethan.
„Upíři. Říkal něco o tom, že nejsme zrovna pověstní
spolehlivostí.“
„Hm,“ řekl. „A jak jste to uzavřeli?“
„Než vztekle odešel, pohrozil mi, že jestli se Jamiemu něco stane,
najde si mě.“
„Ti lidé, se kterými se družíš, jsou moc roztomilí, Ochránkyně.“
Pronesl to chladným, upjatým tónem. Nesnášela jsem ten tón.
„To ty jsi chtěl, abych se s nimi družila, Sullivane, nezapomínej
na to. A když jsme u toho – pročpak ta prudká změna plánu? Odkdy
má můj otec neomezený přístup k tajným záležitostem upírů?“
„Na poslední chvíli jsem se rozhodl změnit taktiku.“
„Mírně řečeno,“ zamumlala jsem. „Čeho přesně jsi touto taktikou
chtěl dosáhnout?“
 „Přiživil jsem se na tom. Tvůj otec má neuvěřitelně dobré
známosti, ale mezi nadpřirozenými to už tak slavné není. Není
pochyb o tom, proč chtěl s tebou tolik spolupracovat, a proč byl jako
divý do setkání se mnou. Avšak nedostatek konexí neznamená, že se
na nás důkladně nepřipravil. Překvapilo tě něco na jeho reakci?“
„Zaskočilo mě, že absolutně nevypadal překvapeně,“ podívala
jsem se na něj a pochvalně pozvedla jeden koutek úst. „Velmi lstivé,
Sullivane. Aniž by ses musel na to ptát, vmanévroval jsi ho do
situace, z níž vyšlo najevo, že se intenzivně zajímá o dění kolem
Celiny.“
„Tohle je moje parketa.“
Sarkasticky jsem odfrkla.
„Ale máš pravdu, nezdálo se, že by ho něco z toho, o čem jsme se
s ním bavili, překvapilo.“
„Řekni mu to, co se domníváš, že musíš,“ řekla jsem, „on totiž
použije tu informaci proti nám, když bude přesvědčený, že z toho
bude moci něco vytřískat.“
„Já vím, Merit. V lidech se vyznám, takže jsem si o něm už
udělal obrázek.“
Hrozivě mi zakručelo v žaludku. Chytila jsem se za břicho. Cítila
jsem, že na mě jde příšerný hlad, a takhle připoutaná v kabrioletu s
mužem, se kterým mám už tak problémy, jsem nechtěla riskovat
záchvat krvežíznivosti. Musela jsem přiznat, že Ethan vypadal sice k
sežrání, ale svou roztouženou upírku jsem na něj vypustit nechtěla.
„Musíš mi zastavit,“ varovala jsem ho. Koukla jsem z okýnka a
všimla si, že před námi je sjezd z dálnice. Zaťukala jsem prstem na
sklo. „Tamhle.“
Nahnul se, aby se podíval, a povytáhl obočí. „Zastavit? Kvůli
čemu?“
„Potřebuju jídlo.“
„Ty pořád potřebuješ jídlo.“
„Buď jídlo, nebo krev, Ethane. A protože tu jsme jen já a ty a
jsme v tomhle autě, jídlo by bylo daleko jednodušší řešení,
nemyslíš?“
Ethan zamručel, ale zřejmě pochopil, navedl mercedes na sjezd a
zajel na parkoviště před motorestem, kde prodávali hamburgery.
Byly skoro tři hodiny ráno, a tak jsme tu byli jediní noční hladovci.
Zaparkoval vedle boudy a podíval se bočním okýnkem na
ošuntělý plech, neupravené roští kolem a neonový nápis, který
původně hlásal Dairy Blitz (nyní však zbylo jen DA RY LITZ), který
už měl pravděpodobně své za sebou. Stáhla jsem okýnko a do auta
zavanula vůně masa, brambor a horké mastné šťávy.
A, tohle bude dobré. Věděla jsem to.
Ethan se na mě otočil s pochybovačným pohledem v očích. „Tak
Dary Litz, Ochránkyně, jo?“
„Budeš unešený, Sullivane. Cítíš ty hranolky? Uvidíš, jak si
pochutnáš!“
„Vždyť jsme do sebe právě nacpali ceviche a krevetí pěnu?“ řekl
posměšným hlasem a já byla za to ráda.
„No považ! Jedli jsme rozmixované měkkýše, věřil bys tomu?
Právě jsi mě utvrdil v mém rozhodnutí. Jeď tam.“
Nesouhlasně zamručel, ale nebral to moc vážně, trochu vycouval
a pak zajel s autem do drive-through.
Pročítala jsem osvětlené menu, váhala, zda si dát jednoduchý,
nebo dvojitý cheeseburger se slaninou. Pak jsem se rozhodla pro
trojitý. Zabije mě buď slunce, nebo osikový kůl, ale cholesterol ne.
Ethan civěl na menu. „Netuším, co tady vlastně dělám.“
„V tom případě ses rozhodl správně, že jsi mě vzal do svého
týmu.“ Navrhla jsem mu několik možností, a když se se mnou začal
hádat, objednala jsem prostě jídlo pro oba: burgery, hranolky,
čokoládové koktejly a ještě extra porci cibulových kroužků. Zaplatil
hotovostí, kterou vytáhl z dlouhé úzké kožené peněženky z vnitřní
kapsy u saka.
Když jsme měli auto plné smaženého jídla, vyjeli jsme ven,
zastavili u obrubníku a já mu zabalila burger do papírového
ubrousku. Když jsem mu ho podala, chvíli na něj koukal, obočí
vyklenuté, a teprve potom si kousnul.
Žvýkal a spokojeně si pobrukoval.
„Vidíš,“ řekla jsem a kousla do cibulového kroužku. „Myslím, že
když prostě přiznáš, že mám vždycky pravdu, budeš mít všechno
daleko jednodušší.“
„Jsem ochotný dát ti za pravdu v otázce jídla, ale tím to končí.“
„To beru,“ řekla jsem s úsměvem, a protože jsme utekli Nickovi a
mému otci, vylepšila se mi nálada, a k hladině serotoninu přispěla i
porce šťavnatého fastfoodu.
Neměla jsem potřebu hrát si na dámu, takže jsem se pořádně
zakousla do svého burgeru se slaninou a vychutnávala ho se
zavřenýma očima. Jestli jsem za něco vděčila Ethanovi Sullivanovi,
tak za možnost jíst, co chci, aniž bych přibrala.
Sice jsem byla pořád vyhládlá, a jednou jsem se mu málem
zahryzla do krční tepny, ale celkově vzato to byla malá cena. Život
byl jako švédský stůl!
Všechen ten serotonin a úleva mě pravděpodobně nakoply k
něčemu dalšímu. „Děkuju ti,“ řekla jsem.
S burgerem v ubrousku v ruce opět sjel na silnici a pokračovali
jsme směrem na Hyde Park. „Za co?“
„Za to, žes mě proměnil.“
Zarazil se. „Že jsem tě proměnil?“
„Jo. Tedy, netvrdím, že jsem nepotřebovala nějakou dobu, abych
si zvykla…“
Ethan odfrknul a sáhl do krabičky cibulových kroužků, která
seděla mezi námi. „To je snad slabé slovo, nemyslíš?“
„No tak, snažím se ti vyjadřovat svůj nejpokornější vděk.“
Ethan se uchechtl, jak jsem zmínila tradiční formulaci z Kánonu.
Nejpokornější vděk byl přesně to, co jsem měla Ethanovi prokazovat
jako svému pánovi.
Nebyla to však pokora ledajaká, byla to stará škola jako
vystřižená z Jane Austenové. Taková, která od vás vyžaduje
absolutní podřízenost a pochlebování těm, kteří stojí výš na
společenském žebříčku. Nic pro mě.
„Děkuju ti,“ řekla jsem, „Protože kdybys mě nepřeměnil,
nemohla bych se cpát tímhle neuvěřitelně nezdravým jídlem. Nebyla
bych nesmrtelná. S katanou bych byla úplně ztracená – a ovládat
katanu je něco, co každý osmadvacetiletý občan Chicaga prostě
potřebuje.“ Když se mdle usmál, jemně, z legrace jsem ho šťouchla
loktem. „Nebo ne?“
Tiše se zasmál.
„A ty bys zase neměl se mnou žádné trápení. Chyběly by ti mé
konexe a můj vytříbený vkus.“
„Ty šaty jsem vybral já.“
Zamrkala jsem překvapením. Tímhle mě zaskočil a taky
nadchnul, i když jsem to nebyla ochotná uznat. Jen jsem podotkla, že
na něm by ani zdaleka nevypadaly tak dobře, a za to jsem si
vysloužila „chm“.
„No ale stejně děkuju.“
„Rádo se stalo, Ochránkyně.“
 „Sníme zbytek hranolek?“
~
Cpali jsme se celou cestu zpátky do Domu. Objeli jsme ho velkým
obloukem, abychom se vyhnuli klubku paparazziů před bránou.
Ethan přejel přístupovou kartou přes čidlo parkovací brány, jejíž část
se odsunula stranou a vpustila ho na rampu do podzemní garáže.
Když jsme zajeli s mercedesem na parkoviště, vystoupili jsme z auta,
zavřeli za sebou dveře a Ethan – navzdory tomu, že auto bylo
zaparkované za deset stop vysokou železnou bránou pod Domem
upírů a v garáži přístupné jen pod tajným kódem – zapnul autoalarm.
Na půli cesty ze dveří se zastavil. „Děkuju ti.“
„Za co?“
„Za to, žes byla ochotná se tam vrátit, a i když to vypadá, že
vyvstaly další otázky ohledně Nicholasovy role v tom všem, přece
jen něco jsme tam dokázali a víme víc než předtím.“ Odkašlal si.
„Vedla sis dnes dobře.“
Zazubila jsem se na něj. „Ty mě máš rád. Ty mě fakt, doopravdy
máš rád.“
„Ať to nepřeženeš, Ochránkyně.“
Otevřela jsem sklepní dveře a pokynula mu rukou. „Starší má
přednost.“
Ethan jen zafuněl, ale zachytila jsem náznak úsměvu. „Vtipné.“
Když jsem se už chtěla odebrat do operačního střediska, abych si
odbyla své povinnosti, nahlásila se a sdělila Lucovi, že se mi povedlo
udržet Ethana naživu během našeho výletu mimo rezidenci, Ethan
mě najednou chytil za paži.
„Kam jdeš?“
Zatvářila jsem se významně. „Jestli si myslíš, že na afterparty, tak
tě musím zklamat.“ Když na mě vrhl strohý pohled, vysvětlila jsem:
„Musím si vyzvednout pokyny v operačním středisku.“
Pustil mou paži a strčil ruce do kapes. „Ještě jsem tě nepropustil,“
řekl. „Počkám.“
Zamračila jsem se, otočila se a šla do operační místnosti. Dveře
byly zavřené. Netušila jsem, co Ethan chystá, a ani jsem to netoužila
zjistit.
Když jsem otevřela dveře a vklouzla dovnitř, strážci na mě začali
hvízdat jako stavební dělníci z lešení.
 Juliet se otočila se svou židlí, aby se podívala, pak na mě
zamrkala. „Vypadáš dobře, Ochránkyně.“
„Má pravdu,“ řekla Lindsey ze svého stanoviště. „Pěkně ses
vyloupla.“
Zakoulela jsem očima, ale chytila jsem konečky prstů lem sukně
a udělala malou poklonku. Sundala jsem své desky ze stojanu na zdi.
Byl v nich malý papírek, vytištěný email, který posílal Peter Lucovi.
Stála v něm jména paparazziů, kteří měli fotit Dům Cadoganů, a taky
novin, webových stránek a časopisů, pro které pracovali.
Zvedla jsem oči a přistihla Petera, jak si mě zvědavě prohlíží. „To
byl fofr,“ řekla jsem a zamávala na něj novinami.
„Žasla bys, co dokážou tesáky,“ řekl. Věnoval mi plytký pohled,
otočil se zpátky k počítači a prsty se mu rozběhly po klávesnici.
Byl to podivín.
„Předpokládám, že tvůj a můj pán ten večer zvládli?“ zeptal se
Luc.
„Zdravý a bez úhony,“ řekl hlas za mnou. Ohlédla jsem se. Ethan
stál ve dveřích s rukama založenýma na prsou.
„Můžeme?“ zeptal se.
Tiše jsem tu otázku proklela, protože jsem přesně věděla, co si o
tom ostatní stráže budou myslet. Budou si pod tím totiž představovat
mnohem lascivnější věci. I přes to, že to Ethana ke mně táhlo, jsem
věděla své. Byla jsem jen nástrojem v jeho bedně s nářadím,
přístupovou kartou, kterou vytáhl, když se potřeboval někam dostat.
„Jistě,“ řekla jsem a vrhla na Lindsey varovný pohled. Měla
pevně semknuté rty, jako by se musela ovládat, aby něco nezavrčela.
Vložila jsem své desky zpátky na místo a s lístečkem v ruce
následovala Ethana na chodbu, pak nahoru do prvního patra. Šel
chodbou k hlavnímu schodišti, pak zabočil za roh a vydal se po
schodech do druhého patra. Zastavil se před dveřmi, které – jak jsem
věděla – vedly do knihovny, ale ještě jsem neměla čas si to tam
prohlédnout.
Přistoupila jsem k němu. Sklouzl po mně pohledem. „Ještě jsi
tam nebyla?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Zdálo se, že ho moje odpověď potěšila, na jeho tváři se rozhostil
spokojený úsměv a oběma rukama uchopil madla dveří. Otočil se,
zabral a otevřel dveře. „Ochránkyně, zde je tvá knihovna.“
 Kapitola 10

CHCEŠ-LI SE DOZVĚDĚT NĚCO O MUŽI, ZEPTEJ SE, JAK

MÁ VELKOU KNIHOVNU

Bylo to úchvatné.
Spadla mi brada. Vešla jsem dovnitř a točila se v malém kroužku,
abych to všechno pobrala. Knihovna byla čtvercová a na výšku
sahala až do druhého a třetího patra. Světlo sem dopadalo třemi
vysokými, obloukovými okny. Podél horního patra vedlo složité,
červeně lakované železné tepané zábradlí. Nahoru vedly točité
schody ze stejného, červeně lakovaného kovu. Uprostřed byly
rozestavěné stolky a na nich mosazné lampičky se zelenými stínítky.
Stěny byly od podlahy ke stropu obložené knihami. Velkými a
malými, v kožených i obyčejných, měkkých papírových vazbách.
Všechny byly rozdělené do sekcí – historické knihy, příručky,
fyziologie upírů, dokonce i nějaká beletrie.
„Pane – bože.“
Ethan se vedle mě uchechtl. „A teď mi konečně můžeš odpustit tu
přeměnu bez tvého souhlasu.“
Odkývala bych všechno, jen abych se jich mohla dotknout, a tak
jsem jen nepřítomně prohodila: „Jistě,“ šla k jednomu regálu a
přejela prsty po vazbách. Tahle sekce byla věnovaná západním
klasikům. Doyle vedle Dickense, Dumase, nad nimi Carroll a pod
nimi Eliot.
Vytáhla jsem Ponurý dům v tmavomodré kožené vazbě, otevřela,
obrátila pergamenový frontispis a podívala se na první stránku s
mírně otřepanými okraji. Písmenka byla malá a tak hluboko vyražená
do papíru, že byl jejich tvar skoro cítit na dotek. Vzlykla jsem
štěstím, knihu opět zavřela a zastrčila zpátky na místo.
 „Ty jsi otrokyně knih,“ řekl Ethan a pochechtával se. „Kdybych
věděl, že se dáš tak snadno utáhnout na nudli, už bych tě sem přivedl
dávno.“
Souhlasně jsem zabroukala a vytáhla útlou sbírku básní od Emily
Dickinsonové. Listovala jsem stránkami, až jsem našla báseň, kterou
jsem chtěla, a přečetla ji nahlas. „Já zemřela jsem pro krásu, a ledva
mě uložili do země, kdos jiný zemřel pro pravdu a pochován byl
vedle mne. Zeptal se tiše, proč jsem odešla? ‚Pro krásu‘ – šeptla jsem
zbytkem sil. ‚Já pro pravdu – ta s krásou jedno je; patříme k sobě,‘
odvětil.“
Opatrně jsem zavřela knihu a vrátila ji, pak jsem se podívala na
Ethana, který stál zamyšleně vedle mě. „Zemřel jsi pro krásu, nebo
pro pravdu?“
„Byl jsem voják,“ řekl.
To mě překvapovalo i nepřekvapovalo zároveň. Představa
bojujícího Ethana – spíše než Ethana, který kuje politické pikle –
ano. Představa Ethana uprostřed války ne.
„Kde?“ zeptala jsem se tiše.
Nastalo tíživé ticho, naklonil bradu, pak nasadil falešný úsměv.
„Ve Švédsku. Už je to dávno.“
Je upírem 394 let. Rychle jsem to spočítala. „Třicetiletá válka?“
Přikývl. „Správně. Když jsem poprvé bojoval, bylo mi sedmnáct.
Dožil jsem se třiceti let a pak mě přeměnili.“
„Tebe přeměnili za války?“
Další kývnutí, ale dál to nerozvedl. Chápala jsem to. „Myslím, že
o mně se dá říct, že mě přeměnili za války, svým způsobem.“
Ethan vytáhl jednu knihu z regálu před sebou a nepřítomně v ní
listoval. „Mluvíš o Celiině válce za ovládnutí Domů?“
„Přesně.“ Opřela jsem se o regály a založila paže. „Co myslíš, že
vlastně chce, Ethane? Aby upíři vládli světu?“
Zavrtěl hlavou, zavřel knihu a uklidil ji. „Chce nový světový řád,
takový, který jí přinese moc – ať už nad upíry, lidmi nebo obojím.“
Naklonil se a položil loket na jednu z polic vedle mě, opřel hlavu o
ruku a dlouhými prsty si prohraboval vlasy. Druhou ruku si dal v
bok. Najednou vypadal hrozně unaveně.
Srdce se mi sevřelo soucitem.
„A co chceš ty, Merit?“ Doteď se díval do země, ale náhle zvedl
své průzračně zelené oči ke mně. Samotná otázka mě zaskočila – ale
ta pronikavá záře jeho očí byla brutální.
 Řekla jsem tiše. „Co bys myslel?“
„I když jsi to neplánovala, jsi členkou váženého Domu, máš
jedinečnou pozici, ze které vyplývá moc. Jsi silná. Máš konexe.
Kdybys mohla být na Celiině místě, měnila bys?“
Testuje mě snad? Zkoumala jsem jeho oči. Chce mě přezkoušet,
zda odolám touze po moci, kterou převzala Celina? Nebo si to jen
představuju?
„Ty předpokládáš, že se zkazila,“ řekla jsem, „že jako člověk
bývala kdysi vyrovnaná, ale po přeměně se utrhla z řetězu. Nejsem si
jistá, jestli je to tak. Možná byla vždycky špatná, Ethane. Možná to
nebylo tak, že se jednoho dne prostě naštvala a začala bojovat za
sjednocení upírů. Možná je jiná než ty a já.“
Pootevřel ústa. „Jsem jiný než Celina?“
Sklopila jsem zrak a nervózně si pohrávala s hedvábnou sukní.
„A ne snad?“
Když jsem opět zvedla oči, díval se na mě důvěrně, pátravě,
možná o té otázce uvažoval a kladl svůj vlastní dlouhý život na
pomyslné váhy.
„Přemýšlíš o tom, jestli tě zradím?“ zeptala jsem se.
V jeho pohledu se zračila touha. Nemyslím, že mě chtěl políbit,
ačkoli ta představa – možná jsem to chtěla a možná se toho bála – mi
zrychlila puls.
Polohlasně řekl: „Rád bych ti něco řekl – o Cadoganu, o Domu, o
politice.“ Polkl a ještě jsem snad neviděla, aby byl takhle nesvůj.
„Musím ti říct pár věcí.“
Povzbudivě jsem povytáhla obočí.
Otevřel pusu, ale zase ji zavřel. „Jsi mladá, Merit. Nemluvím teď
o věku – když mě přeměnili, byl jsem jen o trošku starší než ty. Jsi
podřízená upírka, a ještě k tomu čerstvá. A přece jsi za dva měsíce,
co jsi s námi, viděla násilí a intriky, kterých jsme schopni.“
Ohlédl se zpátky na knihy a tesklivě se usmál. „V tomto ohledu
se od lidí příliš nelišíme.“
V obrovské místnosti zavládlo ticho. Opět se na mě podíval, tvář
zachmuřenou. „Musíme činit rozhodnutí…“ zarazil se, jako by hledal
správná slova, a pak zase začal. „Je nutné konat rozhodnutí s
ohledem na historii, s ohledem na ochranu našich upírů a bezpečí
našich Domů.“
Ethan kývl na stěny plné knih na protější straně, tam, kde byla
řada žlutých svazků s červenými číslicemi na hřbetech.
 „Tohle je kompletní Kánon,“ řekl a já pochopila, proč se
podřízeným upírům dodává Kánon jen ve formě příručky. V každé
řadě muselo být snad patnáct nebo dvacet svazků, a bylo zde několik
řad na několika policích.
„To je hodně zákonů,“ řekla jsem mu a přejížděla očima po řadě
knih.
„Je to hodně historie,“ řekl Ethan. „Mnoho, mnoho století.“
Podíval se opět na mě. „Je ti známý původ systému Domů, a víš taky
o Čistkách?“
Ano. V Příručce – i když zjevně ne tak do detailu jako v této
kompletní sbírce – byla nastíněna historie systému Domů od jejich
kořenů v Německu až po vznik francouzského tribunálu, který
poprvé kolektivně vládl upírům západní Evropy, tedy do chvíle, kdy
prezidium přestěhovalo toto shromáždění do Anglie, což se stalo v
období po napoleonských válkách. Obojí bylo přisuzováno panice,
která zavládla po Čistkách.
„V tom případě chápeš,“ pokračoval, když jsem kývla, „jak je
důležité chránit upíry. Budovat spojenectví.“
Samozřejmě jsem tomu rozuměla, jelikož mě předhodil
Morganovi, aby si tím pojistil případné spojenectví s Navarry.
„Breckenridgeovi,“ řekla jsem. „Považovala jsem je za spojence.
Nikdy by mě nenapadlo, že se mnou budou takhle mluvit. Zvláště
Nick. Nazval mě upírkou, a neměla to být lichotka, Ethane. Řekl to
jako nadávku. Jako kletbu.“ Odmlčela jsem se a zvedla k němu oči.
„Říkal, že si mě najde.“
„Víš, že jsi pod ochranou?“ zeptal se tiše a znělo to jako upřímná
otázka. „Jako cadoganská upírka, která žije pod mou střechou.“
Cenila jsem si toho, že má Ethan o mě starost, ale nešlo o to, že
bych se Nicka bála. Litovala jsem, že jsem ztratila jeho přízeň, že
jsem mu lhostejná. A že mě nenávidí. „Problém je v tom,“ pravila
jsem, „že nejen přestali být spojenci, ale navíc se z nich stali
nepřátelé.“
Ethan svraštil obočí a zase mu naskočila ta malá vráska. A v jeho
očích – netušila jsem, co jiného by to bylo – se zrcadlila obrovská
tíha čehosi, co bych určitě raději nevěděla. Nebyla jsem si jistá, kam
těmi slovy míří, možná chtěl jen zmínit kapku historie, ale zdálo se,
že mi neprozradil vše, co mohl. Něco viselo ve vzduchu.
Ať to bylo cokoli, nechal to plavat, nasadil nic neříkající výraz a
promluvil tónem Mistra upíra.
 „Přivedl jsem tě sem – zde jsou ti informace k dispozici. Víme, že
jsi silná. Podpoř tu sílu vědomostmi. Nebylo by dobré, kdybys
zůstala nevzdělaná.“
Po takové ráně jsem musela zavřít oči. Když jsem je zase
otevřela, mířil ke dveřím a jeho kroky se rozléhaly po mramorové
podlaze. Dveře se otevřely a zavřely, a zůstalo jen ticho a klid, jako
bych byla v pokladnici uzavřené před světem.
Když jsem se otočila zpátky ke knihám a pozorovala regály,
došlo mi, jak to s Ethanem je. Kdykoli mě začal vnímat jako něco víc
než jen přítěž nebo zbraň, kdykoli jsme spolu mluvili bez zábran, bez
ohledu na naši vzájemnou pozici u Domu a na to, co jsme měli za
sebou, vždycky vycouval, začal si mě držet od těla a nezřídka mě
přitom i urazil. Znala jsem aspoň některé důvody pro takové chování
– včetně toho, že mě celkově považoval za méněcennou – a jiné jsem
si domýšlela, například naše rozdílné postavení.
Ale bylo v tom ještě něco jiného, něco, co jsem nedokázala
pojmenovat. Prozradil ho strach v jeho očích – něčeho se bál. Možná
něčeho, co mi chtěl říct. A nebo nechtěl.
Zavrtěla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala, pak jsem se
podívala na hodinky. Do svítání zbývaly dvě hodiny, většinu večera
jsem strávila s Ethanem, Nickem a svým otcem, a tak jsem využila
příležitosti a začala se na knihovnu dívat očima bývalé vědátorky.
Knihy byly rozděleny do sekcí, zvlášť beletrie, zvlášť odborná
literatura, přesně jako v normálních knihovnách, každá jednotlivá
sekce seřazená a každý regál dokonale čistý. Musely zde ležet tisíce
svazků, o tak velkou sbírku se musel starat nějaký knihovník.
Rozhlížela jsem se, ale neviděla jsem nikde žádný výpůjční stůl ani
správce. Zajímalo mě, kdo měl to štěstí a vykonával tuhle funkci. A
především jsem přemýšlela, proč do téhle funkce nejmenovali mě,
bývalou studentku anglické literatury? Co se ke mně víc hodí –
knihy, nebo meč? Odpověď se zdála jasná.
Hledala jsem na policích něco stravitelného a rozhodla jsem se
pro městskou fantasy z regálu s populární četbou. Dala jsem
knihovně tesklivé sbohem, slíbila těm stohům, že se zase vrátím, až
budu mít víc času, a zamířila dolů a do zadní části Domu. Šla jsem
dlouhou prostřední chodbou vedoucí k jídelně, kde si hrstka upírů
dávala svačinku před svítáním. Když jsem prošla k zadním dveřím,
zvedli oči. Vyšla jsem ven na cihlovou terásku, která byla na konci
Domu, a vydala se cestičkou k malé okrasné zahradě. Uprostřed
zahrady byla fontánka, osvětlená tuctem světel zabudovaných v
zemi, a to mi stačilo k tomu, abych viděla na čtení. Vzala jsem
lavičku, složila nohy pod sebe a otevřela knihu.
~
Čas ubíhal, okolo bylo ticho a prázdno. Noc se již krátila, a tak jsem
přehnula růžek stránky, kde jsem skončila, zavřela ji a natáhla nohy.
Vstala jsem a podívala se zpátky k Domu. V okně ve třetím patře
stála nějaká postava s rukama v kapsách a dívala se do zahrady.
Bylo to okno v bývalém pokoji Amber, v milenčině komnatě
vedle Ethanova apartmá. Přesně v tom pokoji, který nechal vyklidit.
Amber byla pryč a stejně tak nábytek; neuměla jsem si představit, že
by v tom pokoji teď mohl stát někdo jiný než Ethan, tím spíš, když se
ta postava dívala do zahrady.
Chvíli jsem tam stála s knihou v rukou a sledovala jeho meditaci.
O čem asi přemýšlel? Truchlil po ní? Měl vztek? Cítil se trapně,
protože předem neodhadl její zradu? Nebo přemítal o věcech, které
se udály dnes v noci, dělal si starosti, co asi podniknou Nicholas
nebo Celina, a jestli může rozpoutat válku?
Horizont začal červenat. Nechtěla jsem se nechat spálit slunečním
světlem, aby ze mě zbyl jen prach, protože jsem se zdržela s knihou
na zahradě – nebo kvůli tomu, že špehuju svého Mistra – a vrátila
jsem se do Domu, tu a tam jsem koukla nahoru na okno, ale on se za
celou dobu nepohnul.
Vzpomněla jsem si na Petera Gabriela, který zpíval o tom, jak
pracuje jen proto, aby přežil. Přesně to dělal Ethan. Ve dne v noci
držel stráž nad více než třemi stovkami cadoganských upírů. Byli
jsme něco jako království, a on byl naším vládcem, obrazně i
doslova, zkrátka Mistrem Domu. Na jeho bedrech spočívala
zodpovědnost, zda přežijeme, a bylo to tak od smrti Petera
Cadogana.
Zjistila jsem, že i já se na něj v tomto spoléhám. Ethanova
největší chyba, nebo jsem se tak aspoň domnívala, byla, že nedokázal
oddělit tuhle zodpovědnost od všeho ostatního v životě.
Od všech ostatních v životě.
A tak – v noci na konci května – jsem stála na trávníku před
sídlem upírů v Hyde Parku, zírala nahoru na nehybnou postavu
chlapa v obleku od Armaniho, nepřítele, který se stal spojencem.
Paradoxně, pomyslela jsem si, jsem dnes o jednoho spojence přišla,
ale získala jiného.
Ethan si prohrábl rukou vlasy.
„Na co myslíš?“ zašeptala jsem s vědomím, že mě nemůže slyšet.
Kde je nějaký obří kazeťák, když ho člověk potřebuje?
 Kapitola 11

KDYŽ MUSÍ HRDINKA NA KOBEREČEK

N áhle jsem se probudila a posadila se na posteli. Slunce už

konečně zapadlo a umožnilo mi několik hodin být při
vědomí. Takhle to teď během mého prvního upířího léta
bude každý den. Napadalo mě, jaký asi bude život v zimě, až si
budeme užívat mnoha a mnoha hodin tmy.
Na druhou stranu jsme se taky mohli těšit na efekt jezerního
sněhu7. Ten se postará o spoustu chladných a tmavých hodin. Budu si
pak muset najít teplé místečko v knihovně.
Vstala jsem, osprchovala se, učesala vlasy do culíku a oblékla si
sportovní oblečení, které jsem si měla dle rozkazu dnes vzít. Neměla
jsem ten den službu a čekala mě Malloryina party na oslavu toho, že
se nestěhuje tak daleko, a taky jsem měla schůzku s Morganem,
cadoganští strážci a já jsme dostali rozpis skupinových tréninků,
abychom se stali lepšími a lepšími – nebo aspoň údernějšími a
schopnějšími – upíry.
Oficiální cvičební úbor se skládal z černého tílka do pasu s
překříženými ramínky a přiléhavých jogínských bokových kalhot,
dole sahajících do půlky lýtek. Obojí samozřejmě v černé, kromě
stylizovaného stříbrného C v levé horní polovině tílka.
Možná to nebyl zrovna zajímavý úbor, ale pořád zakrýval víc
kůže než to, co mě Catcher nutil nosit na jeho trénincích; plážové
volejbalistky toho mají na sobě víc.
Vklouzla jsem do žabek, abych nešla bosá, vzala si meč a zavřela
za sebou dveře. Prošla jsem druhým patrem k hlavnímu schodišti a
vystoupala do třetího.
7
V oblasti Velkých jezer se z velké vodní plochy odpařuje voda teplejší než
vzduch a přetváří se do nadměrného množství sněhových srážek (pozn. překl.).
 Lindsey měla otevřené dveře a z jejího pokoje se ozýval stejný
rámus jako předevčírem, tentokrát však z maličké televize řvala
epizoda ze South Parku.
„Jak v tomhle můžeš spát?“ zeptala jsem se jí.
Lindsey, v tomtéž úboru jako já, blond vlasy v nízkém ohonu,
seděla na kraji postele a obouvala si tenisky. „Když vyleze slunce a
upadneš do bezvědomí, tak je ti to fuk.“
„To je fakt.“
„Jak včera dopadlo tvoje rande s Ethanem?“
Mělo mě napadnout, že to přijde. „Nebylo to rande.“
„To je jedno. Jsi do něj blázen.“
„Byli jsme v knihovně.“
„Ale, muckání mezi policema, jo? Ty jsi na tyhle věci jako
vysokoškolačka odborník.“ S příšerně ošoupanými keckami na
nohou seskočila z postele a zakřenila se na mě. „Tak se jdem něco
naučit.“
Dole v operačním středisku jsme s Lindsey nakoukly do svých
desek (byly prázdné) a vydaly se do gigantické tělocvičny na konci
chodby. Byl to tréninkový sál, kde jsem při své první návštěvě
Cadoganského Domu vyzvala Ethana na souboj. Sál se pyšnil
vysokánským stropem, žíněnkami a úctyhodnou sbírkou starobylých
zbraní. Kolem dokola byl balkon, z něhož byl dolů výhled jako na
dlani.
Dnes byl díkybohu prázdný. Sál však ne. Kolem žíněnek se to
hemžilo strážci a uprostřed stál nebezpečně se tvářící čaroděj. Měl na
sobě bílé kalhoty jako na karate a na břiše vytetovaný modrozelený
kruh. V rukou držel rukojeť blyštivé katany a v jejím dokonalém
ostří se odrážela stropní světla.
Šla jsem za Lindsey a málem jsem do ní narazila, protože
zničehonic zůstala stát a tiše pískla Catcherovým směrem. Ohlédla se
na mě. „Když už mluvíme o tom, kdo je do koho blázen. Tenhle
pořád ještě chodí s Carmichaelovou?“
„Rozhodně ano.“
Zamumlala sprosté slovo, za což si vysloužila zahihňání od Juliet
a hluboké, káravé zamručení od Luca. „To je ale taková škoda.“
„Mohla bys aspoň dneska předstírat, že se chováš profesionálně?“
Lindsey se zastavila a ohlédla se na Luca. „Až budeš profesionální
ty, ráda si z tebe vezmu příklad.“
 Luc frknul, ale škodolibě se usmál: „Drahoušku, ty se tak
nebudeš chovat, ani kdybych tě za to kousl do zadku.“
„Kousání mám radši jinde.“
„To je nabídka?“
„Tolik štěstí nemáš, kovboji.“
„Štěstí? Kdyby sis se mnou mohla něco začít, bloncko, bude to
nejšťastnější den tvého života.“
„Ach, prosím.“ Sarkasticky to slovo protáhla na délku několika
slabik. Luc obrátil oči v sloup. „Dobře, tak ses pobavila, a teď mazej
na žíněnku, jestli nám laskavě můžeš obětovat pár minut.“ Odkráčel
dřív, než stihla odpovědět, a začal rozestavovat ostatní strážce.
Než jsme vstoupily na žíněnky, zuly jsme si boty a já po ní šlehla
pohledem. „Není od tebe hezké ho mučit.“
Souhlasně přikývla a usmála se. „Pravda. Ale rozhodně je to
zábava.“ Když jsme byly bosé, přesunuly jsme se na žíněnky a rychle
se protáhly, pak jsme se vrátily na kraj a postavily se do řady před
Catcherem. Klekly jsme na kolena a posadily se do pozice seiza,
levou ruku na rukojeti meče, a byly jsme připravené poslouchat.
Když jsme byli všichni nachystaní, Luc se postavil vedle
Catchera s rukama v bok a prohlížel si nás.
„Dámy a… dámy,“ řekl Luc. „Jelikož sexuální harašení již
začalo, předpokládám, že jste si všimly, že máme speciálního hosta.
Za dva týdny si otestujeme, jak umíte zacházet s katanou, jak si
pamatujete katy, jak zvládáte jednotlivé pohyby. Nebudete se mlátit
navzájem – ačkoli bych to rád viděl – nýbrž vám tady Catcher Bell,“
kývl hlavou k čaroději, „bývalý Držitel Klíčů, předvede, jak se to
dělá. Jako cadoganská stráž a pod mým skvělým vedením jste
samozřejmě nejlepší z nejlepších, ale on z vás udělá něco ještě
lepšího.“
„Top Gun,“ zašeptala jsem Lindsey. Začaly jsme se navzájem
upozorňovat, když Luc zase použil nějakou hlášku z filmu a televize.
Usoudily jsme, že jelikož vyrůstal na Divokém západě, je zkrátka
fascinovaný filmy a televizí. Ovšem když člověk žije ve společnosti
magicky vylepšených upírů, potlačení nevíry už snad ani není
potřeba8.

8
Podle literární teorie Samuela Coleridge se autor snaží vylíčit fiktivní svět tak,
abychom si dokázali představit, že v něm skutečně žijeme (pozn. překl.).
 „Dávno už není člen Řádu,“ upozornil nás Luc, „nýbrž normální
civilista, takže před ním nemusíte salutovat.“ Luc se uchechtl pod
nos, zjevně pobavený vlastním vtípkem. Několik strážců se naoko
zasmálo, ale většina z nás brblala.
Lindsey se ke mně naklonila: „Vidíš? Já ti to říkala. Hezkej
zadek,“ zašeptala, „ale originální zrovna není.“
Byla jsem ráda, že u Luca platil aspoň ten hezký zadek.
Catcher vystoupil vpřed a jeho magický pohled, kterým přejížděl
z jednoho na druhého, nás okamžitě umlčel.
„Umíte skákat,“ řekl, „ale neumíte létat. Žijete v noci, protože
nesnesete slunce. Jste nesmrtelní, ale dobře mířená tříska ze
správného dřeva vás promění v hromádku popela.“ V sále zavládlo
tíživé ticho. Šel na konec naší řady a začal pomalu couvat. „Šli vám
po krku. Snažili se vás vyhubit. Žili jste a skrývali se tisíce let.
Protože – stejně jako lidi i my ostatní – máte slabé stránky.“
Pozvedl katanu a já zamžikala, když se ostří zablyštilo ve světle.
Předstoupil před Petera. „Ale bojujete se ctí. Bojujete s ocelí.“
Udělal další krok a zůstal stát před Juliet. „Jste silnější.“
Další krok, a přišla na řadu Lindsey. „Jste rychlejší.“
Teď stanul přede mnou. „Jste víc, než jste byli předtím.“
Naskočila mi husí kůže.
„Lekce první,“ řekl. „Tohle není hraní s mečem. Jestli to přede
mnou vyslovíte, neručím za sebe. Lekce druhá. Dosud jste měli štěstí
– téměř jedno století vládl mír, alespoň mezi Domy, ale to se změní.
Celina je na svobodě, Celina je narcistka. Celina – možná teď, možná
později – bude škodit, když bude moci.“ Catcher si poklepal ze
strany na hlavu. „Tímhle způsobem ona uvažuje.“
Pozvedl katanu a podržel ji vodorovně před sebou. „Tohle je vaše
zbraň, vaše záchranná síť, váš život. Není to hračka, jasné?“
Kolektivně jsme přikývli.
Catcher se otočil, šel tam, kde končily žíněnky, a zvedl pochvu
své katany. Zasunul meč, pak vzal dva bokkeny – cvičné dřevěné
meče, které tvarem a hmotností zhruba odpovídaly kataně – a vrátil
se. Točil bokkenem v ruce, jako by poměřoval jeho váhu. Druhým
bokkenem ukázal na mě. „Jdeme na to, drahá.“
Sakra, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem být středem pozornosti
na Catcherově lekci, ale vstala jsem, odpásala katanu, uctivě jsem se
poklonila a šla doprostřed žíněnek. Catcher mi podal bokken.
 „Až tohle budeme dělat příště,“ řekl Catcher zbytku osazenstva,
který se tvářil snad až příliš nadšeně, že mě uvidí bojovat,
„použijeme pásky přes oči. Vaše smysly jsou dost dobré na to, abyste
dokázali odrazit útok i bez použití zraku. Ale dnes…“ Catcher zaujal
pozici s jednou nohou vpředu, pokrčenými koleny a oběma rukama
svíral meč, „smíte používat oči. Zaujmout pozici,“ nakázal mi a
naznačil, že mám zvednout meč nad hlavu.
Zaujala jsem stejnou pozici jako on, stáli jsme od sebe na
vzdálenost dvou mečů, bokkeny nad hlavou.
„První kata,“ řekl, a vzápětí švihl mečem. Svaly se mi zatnuly,
jak kolem mě prosvištěla čepel, ale nedotkla se mě. Reagovala jsem
stejně, sekla mečem dolů, hladce, plynule. Nebyla jsem Mistr, ale
katy už jsem docela ovládala z jeho tréninků boje s katanou. Bylo to
podobné jako u baletních pozic – naučíte se základy, na které můžete
nabalovat složitější prvky.
Když jsme dokončili první katu, vrátili jsme se do počáteční
pozice a prošli zbývajících šest kat. Zdálo se, že ho můj výkon
potěšil. Nakonec ustoupil a donutil mě zopakovat poslední tři katy
proti neviditelnému protivníkovi, aby prověřil mou formu. Byl
náročný učitel, komentoval úhel mých zad, polohu prstů na rukojeti
meče, hlídal, zda dbám na správné rozložení váhy. Když jsme
skončili, pronesl několik poznámek ke skupince strážců a obrátil se
zpět ke mně.
„Teď se utkáme,“ řekl a vyzývavě pozvedl obočí.
Scvrkl se mi žaludek. Když jsem měla na sobě luxusní oblečení
nebo třeba jen obcházela blok, bylo snadné skrýt v sobě rozdvojenou
upíří osobnost. Při skutečném boji to však bude daleko těžší, pokud
na mou hlavu bude mířit dřevěný meč. Přesně taková věc upoutala
její pozornost.
Vydechla jsem a opět zaujala pozici. Meč jsem držela před sebou.
Upravila jsem polohu prstů a snažila se udržet srdce, které se chtělo
rozbušit nedočkavostí z nadcházejícího zápasu.
Ne. Oprava: zápasů.
Mezi mnou a Catcherem, a mezi mnou a jí. Tou upírkou uvnitř.
„Připravit – do střehu – boj!“ řekl Catcher a zaútočil.
Vyrazil proti mně se zdviženými pažemi a čistou, přímo vedenou
ranou sekl katanou dolů. Uhnula jsem a mečem jsem švihla
vodorovně tak, že bych mu rozťala břicho. Catcher byl sice člověk,
ale rychlý, neuvěřitelně mrštný. Otočil se ve vzduchu, tělo zalomené,
a vyhnul se mému bokkenu.
Jeho pohyb mě tolik uchvátil – vypadal jako něco, co mohl
provést Gene Kelly – zkrátka popíral gravitaci – že jsem ztratila
koncentraci.
V tom okamžiku mě nachytal.
Dokončil otočku ve vzduchu – o celých 360 stupňů – jako by
jeho tělo nic nevážilo, a zasáhl mě mečem do levé paže.
Exploze bolesti. Zaklela jsem a zavřela oči.
„Buď stále ve střehu,“ řekl Catcher bez výčitek. Vzhlédla jsem.
Stál už opět v původní pozici s napřaženým mečem. „A nikdy
nespouštěj oči z útočníka.“ Kývl na mě hlavou. „To se zahojí, a až se
tohle stane doopravdy, budeš mít pravděpodobně horší zranění.
Takže znova.“
Utrousila jsem šťavnatou poznámku o „útočníkovi“, ale opět jsem
se postavila a sevřela rukojeť bokkenu. Biceps mě bolel, ale byla
jsem upír – rána se zahojí.
O tohle se postarala naše genetická výbava.
Catcher sice nebyl upír, ale byl dobrý. Já byla rychlá a silná, ale
neměla jsem buď jeho přirozený talent, nebo zkušenosti z boje. A
taky jsem byla zraněná. Snažila jsem se ze všech sil bránit se a
nebojovat. Potlačit v sobě ten stoupající adrenalin a zlost, která
vynášela na povrch ji, mou upírku – před očima trénovaných,
zkušených upírů. Vypustit napůl zformovaného upíra na svět takhle
před obecenstvem – z toho nekoukalo nic dobrého.
Byla to ale fuška.
Jako čerstvá upírka a bývalá doktorandka jsem stále reagovala jen
na Catcherovy výpady: uhýbala jsem pomocí otoček; švihnout
mečem se mi povedlo jen tehdy, když mě nestihl odblokovat; na můj
vlastní útok příliš nedošlo. Pohyboval se moc rychle, takže jsem se
stíhala jen bránit, ale do útoku už jsem nešla, ačkoli jsem se snažila.
Pokoušela jsem se analyzovat jeho pohyby a využít slabých chvilek.
Čím déle trvalo klání, tím těžší bylo předvídat jeho pohyby.
S každým seknutím mým bokkenem, s každou ranou a otočkou se
mé končetiny i mysl uvolňovaly. Postupně jsem začínala oplácet i
útok.
V okamžiku, kdy jsem začala skutečně bojovat a dala volný
průchod adrenalinu, mé tělo jako by začalo tančit s bokkenem v
rukou, a bohužel moje upírka se začala drát na povrch.
 Jak jsem se otočila s bokkenem před sebou, protáhla se do mých
končetin, až jsem zamžikala; začala se hýbat a bylo to, jako by se
mými žilami rozlilo teplo. Už to teplo bylo zvláštní – v upířím těle to
nebyl zrovna obvyklý zážitek – ale ona zašla ještě o něco dál.
Bez varování se prodrala ven a převzala kontrolu, jako by do
mého těla vstoupil někdo jiný. Sledovala jsem, jak se přede mnou
odehrávají události, ale byla to ona, kdo hýbal mými pažemi, kdo
popoháněl mou náhlou rychlost a hbitost, na kterou nedokázal
reagovat ani čaroděj, jehož magickou specializací byly zbraně.
Ona měla s taktikou člověka pramalou trpělivost. Kde bych já
jednala v sebeobraně, ona vyrazila vpřed, sekala po Catcherovi a
nutila ho uhýbat a ustupovat téměř až na kraj žíněnek. Odvíjelo se to
přede mnou jako film, jako bych seděla v kině a sledovala tu bitvu z
pozice diváka.
Když můj bokken těsně minul Catcherovu hlavu z boku, pouhé
milimetry od lebky a vlasů, představa, že jsem ho mohla skutečně a
vážně zranit, procpala zpátky mě – Merit. Vydechla jsem, uhnula
před další ranou a zahnala upírku zpátky.
Když jsem nasála kyslík a podívala se opět na něj, měl v očích
něco nečekaného. Nikoli zatracení.
Pýchu.
V jeho očích nebyl strach, že jsem mu mohla podříznout hrdlo,
žádná zlost, že jsem zašla příliš daleko. Místo toho mu oči zářily
nadšením bojovníka.
Myslím, že to bylo ještě horší. Mou upírku to povzbudilo – ta
pýcha, ta houževnatost v jeho očích.
Děsilo mě to. Na chvíli jsem ji vypustila a málem svému
trenérovi způsobila otřes mozku.
Další postup byl tudíž jasný: upírku bude nutné tlumit.
Bohužel, i když se potlačením upírky snížila šance, že Catcher
přijde o nějakou životně důležitou část těla, zároveň to snižovalo
mou schopnosti udržet s ním tempo. Přesně jak předpověděl Yeats:
vše rozpadá se. Části mého mozku, které se předtím soustředily na
odražení útoku a tlumení upírky, musely teď myslet i na to, jak málo
chybělo a mohla jsem prolít Catcherovu krev, zaútočit na muže,
který se mě snažil připravit na boj.
A Catcher – ač expert na druhý Klíč – začínal být unavený.
Věděl, jak používat zbraně – to jistě. Jak a kam seknout bokkenem
pro dosažení maximálního efektu. Ale byl to přece jen člověk (nebo
jsem si to myslela), a já byla upír. Měla jsem větší výdrž. Co jsem
však neměla – když jsem se snažila držet – byla schopnost
doopravdy bojovat. Což znamenalo, že i když Catcherovi docházely
síly, se mnou to bylo ještě horší. Jeho kritiku a ponižování jsem snést
mohla. Přijímat rány bylo těžší.
Dvakrát odrazil můj bokken v jakémsi půlkruhu, dvakrát jsem
schytala ránu. Jednou přes levou paži – která ještě bolela od
posledního kontaktu – a jednou přes zadní část lýtek – tahle rána mě
srazila před mými kolegy na kolena.
„Vstaň,“ řekl Catcher a pokynul mi špičkou bokkenu. „A
tentokrát se aspoň snaž uhnout.“
„Snažím se,“ zamumlala jsem, zvedla se z kleku a opět zaujala
pozici.
„Víš,“ řekl Catcher a začal sekat bokkenem před sebe v sérii
pohybů, které mě zatlačily na opačný konec žíněnky. „Celina ti
nevěnuje čas na zahřívací kolo. Rovnou zaútočí. A nebude čekat, až
si zavoláš někoho na pomoc.“
Napůl se otočil a máchl bokkenem, jako když tenista dává
bekhend.
„Snažím se,“ řekla jsem, vyhnula se ráně, a přitom se snažila
nějak dostat zpátky tam, kde jsme začali, „nejlíp,“ a švihla jsem
katanou, ale on ji zastavil svou ocelí, „jak můžu.“
„Nestačí to,“ zařval a zaútočil úderem vedeným oběma rukama
do mého bokkenu tak, že mi jej vyrazil ze zpocených rukou. Bokken,
jako by se styděl za mou nešikovnost, dopadl na žíněnku, poskočil
jednou, dvakrát, kutálel se, až konečně zůstal ležet.
Sál ztichnul.
Riskla jsem to a vzhlédla. Catcher stál přede mnou s bokkenem v
ruce, kůže se mu leskla potem a ve tváři měl divoký výraz.
Neměla jsem zájem odpovídat na otázku v jeho očích, a tak jsem
se uklonila s rukama na kolenou a ztěžka jsem oddychovala.
Odhrnula jsem zpocenou ofinu z čela.
„Zvedni ho,“ nařídil, „a dej ho Juliet.“
~
Šla jsem pro bokken a zvedla ho. Juliet vystoupila vpřed, věnovala
mi chápavý pohled a vzala si meč. Usoudila jsem, že můžu jít, a tak
jsem se obrátila a otřela si pot z čela.
 Catcher však zavolal mé jméno, a tak jsem se otočila zpátky.
Díval se mi do očí, zkoumal mé duhovky jakýmsi nadpřirozeným
způsobem, který mě nepřekvapil; čaroděj hledal nějakou odpověď.
Trvalo pár vteřin, než se jeho zrak opět zaostřil a díval se zase
normálně na mě, ne skrze mě. „Nechceš mi něco říct?“
Krev mi začala tepat v uších. Očividně zapomněl, že jsme se o
tomhle už jednou bavili a že jsem se mu snažila vysvětlit, že se mnou
po upíří stránce něco není v pořádku. Teď jsem to rozhodně probírat
nechtěla. Zavrtěla jsem hlavou.
Viděla jsem na něm, že s touhle odpovědí není spokojený, ale
pohlédl na Juliet a připravil se na další zápas.
~
Catcher nechal Juliet předvést stejných sedm kat; její pohyby byly
cvičené, precizní, a při své drobné konstrukci klamala tělem, protože
s dlouhou zbraní uměla zacházet velmi obratně. Když byli hotovi,
požádal nás, ať se k tomu vyjádříme. Strážci nejdřív zdráhavě,
posléze s větší jistotou vyjádřili svůj názor na to, co viděli. Celkově
se to všem líbilo a shodli se, že díky její útlé postavě by ji nepřítel
určitě podcenil, což hrálo v její prospěch.
Catcher vyzval ještě Petera a pak trénink ukončil. Celé to uzavřel
několika slovy na rozloučenou a celou dobu se vyhýbal mým očím.
Poté si potřásl rukou s Lucem, oblékl si tričko, posbíral své zbraně a
odešel.
Vzala jsem svůj meč, vklouzla do žabek a už jsem se viděla ve
sprše. Lindsey přišla ke mně, a než se obula, dotkla se mé paže.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Uvidíme,“ zašeptala jsem, ale to už na mě Luc kýval prstem.
„Do Ethanovy kanceláře,“ řekl jen, když jsem došla až k němu.
Jeho podrážděný tón však mluvil za vše.
„Měla bych se napřed osprchovat? Nebo převléknout?“
„Nahoru, Merit.“
Opět jsem kývla. Nevěděla jsem přesně, čím jsem si to zasloužila,
že mě volají do kanceláře našeho nejvyššího, ale tušila jsem, že to
nějak souvisí s tím, co jsem předvedla při tréninku. Buď je zaujala
chvilička, kdy jsem dala volný průchod své upírce, nebo se jim moc
nelíbilo to ostatní. Nebo tím byli dokonce pobouřeni vzhledem k
tomu, že jsem schytala několik ran a upustila bokken. Luc s
Catcherem budou mít každopádně otázky, a domyslela jsem si, že je
asi poslali výš.
S pochvou v ruce jsem vyšla do prvního patra a zamířila do
Ethanovy kanceláře. Měl zavřeno, a tak jsem zaklepala.
„Dál,“ řekl.
Pootevřela jsem dveře. Seděl za stolem, s rukama spojenýma a
položenýma na stole, a díval se na mě. Tak to bychom měli. Obvykle
koukal do nějakých papírů, ne na upírku ve dveřích.
Zavřela jsem za sebou, stanula před ním a žaludek se mi chvěl
nervozitou.
Ethan mě tam nechal stát dobrou minutu, možná dvě, než
promluvil. „Informace se šíří rychle.“
„Informace?“ tázala jsem se.
„Merit,“ spustil, „jsi Ochránkyně tohoto Domu.“ Hleděl na mě s
očekáváním.
„Jo, to se ke mně doneslo,“ odvětila jsem suše.
Nechal to bez komentáře. „Očekávám,“ pokračoval, „jménem
tohoto Domu, že když tě požádáme, abys zlepšila své dovednosti a
posílila schopnosti, uděláš to. Na požádání. Kdykoli tě oslovíme, a je
jedno, jestli to bude při tvém osobním tréninku, nebo před kolegy.“
Zarazil se a očividně čekal na odpověď.
Jen jsem na něj hleděla. Byla jsem ochotná přiznat, že tu a tam
působím jako lajdák. Kdyby však věděli, jakému cvičení se
podrobuju, zaručuju, že by to na ně udělalo dojem.
„Už jsme o tom mluvili,“ pokračoval. „Potřebuju – my
potřebujeme – fungujícího Ochránce Domu. Potřebujeme vojáka,
někoho, kdo vynaloží maximální úsilí, bude-li žádán, na jehož
oddanost Domu je spoleh, dává najevo snahu, je stále ve střehu.
Potřebujeme upírku, která by se rozdala, roztrhala za tuto věc.“
Narovnal si na stole stříbrnou sešívačku a přisunul ji k dávkovači na
lepicí pásku.
„Očekával jsem, že tohle ti bude jasné, když jsme ti svěřili
informace o Breckenridgeových a mejdanech. Doufal jsem, že
vynaložíš odpovídající úsilí, že nebude třeba dalších přednášek na
toto téma.“
Dívala jsem se na něj a chtěla ho upozornit na modřinu na své
levé paži, ale ovládla jsem se. Sice už mizela, ale byla snad
dostatečným důkazem mé snahy. Taky náročné zkoušky
sebekontroly.
 „Vyjádřil jsem se jasně?“
Stála jsem před ním ve zpoceném cvičebním úboru, katanu v
ruce, a uvědomila jsem si, že mám tři možnosti. Buď se s ním můžu
hádat, říct mu, že jsem se mohla přetrhnout (ač se to tak nejeví), ale
to by mohlo vyvolat jen další otázky, a já nechtěla odpovídat. Nebo
jsem mohla kápnout božskou, říct mu o svém problému s vnitřní
upírkou a čekat, že mě předá Greenwichskému prezidiu na
přezkoumání.
Ne, děkuji. Rozhodla jsem se pro možnost číslo tři.
„Můj pane,“ řekla jsem poslušně.
A to bylo vše. Sice jsem toho měla na srdci spoustu ohledně jeho
neustálé nedůvěry, ale vykašlala jsem se na to a své tajemství si
nechala pro sebe.
Ethan se na mě dlouho díval, mlčel, pak sklopil oči a začal se
věnovat dokumentům na stole. Moje ztuhlá ramena se uvolnila.
„Můžeš jít,“ řekl a už se na mě nepodíval.
A tak jsem šla.
~
Jakmile jsem byla nahoře, osprchovala jsem se, oblékla si oblíbené
džíny a červené tričko s krátkým rukávem, delším pasem a
asymetrickým hlubokým výstřihem, které rozhodně neodpovídalo
cadoganskému dress kódu. Měla jsem rande s Morganem a zároveň
oslavu toho, že Mallory nejede tak daleko. Tričko s tak odhaleným
krkem bylo na rande s upírem to pravé.
Použila jsem lesk na rty, řasenku a tvářenku, nechala si
rozpuštěné vlasy, nazula červené balerínky s hranatou špičkou, vzala
pager a meč – to byla pro mě jako Ochránkyni povinná výbava – a
zamkla za sebou. Prošla jsem chodbou ve druhém patře a zahnula za
roh.
Cestou po schodech jsem narazila na někoho, kdo proti mně
stoupal nahoru. Byl to Ethan a sako měl hozené přes ruku.
V jeho výrazu svitla vzdálená jiskra mužského zájmu, jako by si
v tu chvíli neuvědomil, na koho kouká. Nebylo divu, že mě hned
nepoznal, protože mě před chvílí viděl zpocenou po cvičení, a teď
jsem byla upravená na rande.
Když jsme se míjeli a on už věděl, že jsem to já, jeho oči se na
chvíli rozšířily. Na okamžik se na těch schodech zarazil, což mi
přineslo nesmírné uspokojení.
 Ovládla jsem smích a šla dál. Když jsem pak kráčela prvním
patrem a vyšla hlavními dveřmi ven, nejspíš jsem vypadala, že jsem
v pohodě.
Věděla jsem však, že si tenhle okamžik budu pamatovat.
 Kapitola 12

MERITINO HLUBOKÉ, TEMNÉ (72 % KAKAA) TAJEMSTVÍ

K dyž jsem dojela do Wicker Parku, byla skoro půlnoc, ale

měla jsem štěstí a našla jsem obchůdek na růžku, v jehož
okně ještě svítil neonový nápis „otevřeno“. Vzala jsem láhev
vína a čokoládový dort a obojí jsem vzala s sebou k Mallory.
Cestou na sever jsem se ze sebe snažila setřást stres z práce. Ne
že bych byla první, která měla problémy se šéfem – ale kolikrát se
stane, že šéf je čtyři sta let starý Mistr upír? Nebo čaroděj, ohánějící
se mečem? A tentýž čaroděj s mečem bude ještě k tomu jedním ze
čtyř hostů na oslavě, kam jsem mířila.
Když jsem dojela do správné čtvrti, rozhodla jsem se nechat meč
v autě. Neměla jsem službu a byla jsem mimo dosah Cadoganu, a tak
bylo nepravděpodobné, že bych potřebovala meč. A především to u
mě fungovalo jako malá vzpoura. Krásná vzpoura. Tu jsem přesně
potřebovala.
Jakmile jsem vyběhla schody, Mal mi otevřela. „Ahoj, zlato,“
řekla. „Blbej den v práci?“
Ukázala jsem víno a čokoládu.
„Beru to jako ‚jo‘,“ řekla a podržela mi dveře. Když jsem byla
uvnitř a dveře byly zavřené a zamčené, předala jsem jí dárky.
„Čokoládička a vínečko!“ řekla. „Ty ale umíš potěšit! Jo, a máš
tu poštu.“ Kývla hlavou k odkládacímu stolku a šla do kuchyně.
„Díky,“ zamumlala jsem jí za zády a zvedla hromádku. Pošta
zjevně nezaregistrovala, že jsem změnila adresu. Odložila jsem
časopisy, katalogy a účty, a hodila jsem nabídky kreditních karet,
adresované „Upírce Merit“ na hromadu, určenou do drtiče odpadu.
Taky jsem našla svatební oznámení od bratrance a až úplně vespodu
hromady malou rudou obálku.
 Převrátila jsem ji. Bylo na ní pouze mé jméno a adresa, obojí
napsané elegantním bílým ozdobným písmem. Strčila jsem dovnitř
prst a nahmátla kartičku z tlustého krémového papíru. Vytáhla jsem
ji. Stejným ozdobným písmem, tentokrát ovšem krvavě červenou
barvou, na ní stála jediná věta:
JSI ZVANÁ.
Nic víc. Co se koná, datum, čas – nic z toho. Zadní strana byla
také zcela prázdná. Jako by autor pozvánky zapsal tu větu a pak
najednou zapomněl, na co přesně mě zve.
„Divné,“ zamumlala jsem. Možná že lidé, s nimiž se mí rodiče
stýkají, jsou trochu roztržití; možná to byla chyba tiskárny a
nevytisklo se to celé. Ať tak nebo tak, zastrčila jsem tu neúplnou
pozvánku zpátky mezi ostatní papíry, položila hromádku na stolek a
vydala se do kuchyně.
„Takže. Můj šéf,“ pronesla jsem, „je trochu blb.“
„Kterého šéfa myslíš?“ Catcher stál u sporáku a něco míchal na
pánvi. Ohlédl se na mě. „Blb upír, nebo blb čaroděj?“
„No, myslím, že by to pasovalo na oba.“ Posadila jsem se ke
kuchyňskému ostrůvku.
„Nic si z Darth Sullivana nedělej,“ řekla Mallory a začala
zkušeně vrtat do lahve otvírákem. „A z Catchera si taky nic nedělej,
fakt. Z něj by ses posrala.“
„Rozkošné, Mallory,“ řekl.
Mallory na mě mrkla a nalila tři sklenky. Ťukli jsme si a já se
napila. Na to, že jsem to víno splašila takhle narychlo, nebylo vůbec
špatné. „Copak máme k večeři?“
„Lososa, chřest a rýži,“ pravil Catcher, „a k tomu si asi dáme
hromadu řečí o holčičích věcech a taky o upírech.“
Byla jsem ráda za tu svěží náladu. A taky jsem doufala, že se
nebude vracet k tomu, co se mi stalo v cadoganském sportovním
sále. „Uvědomuješ si, že chodíš s holkou, že jo?“ zeptala jsem se.
Mal sice zbožňovala fotbal a okultismus, ale jinak to byla ženská
skrz naskrz, od modrých vlasů až po kožené lakované balerínky.
Mal obrátila oči v sloup. „Tady pan Bell má problém s mnohými
věcmi.“
„Proboha, Mallory, je to jenom blbý tělový mlíko.“ Catcher vzal
pomocí konečků prstů a dlouhé ploché špachtle lososa a vložil do
pánve.
 „Tělový mlíko?“ zeptala jsem se, přehodila na barové stoličce
nohu přes nohu a očekávala zábavnou scénu. Takovému domácímu
hašteření jsem vždycky s radostí přihlížela, když se to netýkalo
přímo mě. A bůh ví, že Mallory a Catcher byli na toto věčný materiál
– už před časem jsem se vykašlala na bulvár, úplně mi stačily scény
mezi Carmichaelovou a Bellem.
„Ona má totiž snad čtrnáct druhů krémů a mlík.“ Měl problém to
vůbec vyslovit, což bylo nejspíš způsobeno šokem a rozčarováním
nad Malloryinými kosmetickými zásobami.
Mallory na mě kývla skleničkou. „Vysvětli mu to.“
„Ženy se mažou,“ připomněla jsem mu. „Různé přípravky na
různé části těla, různé vůně pro různé příležitosti.“
„Různé konzistence v různých ročních obdobích,“ dodala
Mallory. „Prostě je to hodně složité.“
Catcher vysypal z prkýnka do parního hrnce nasekaný chřest. „Je
to jen krém. Jsem si jistej, že věda pokročila tak daleko, že si můžeš
koupit jednu lahvičku a ta se postará o všechno.“
„Jsi mimo,“ řekla jsem.
„Je mimo,“ papouškovala Mallory. „Víš, že jsi totálně mimo?“
Catcher odfrkl a otočil se čelem k nám s pažemi překříženými na
tričku Marquette. „Vy dvě byste se klidně shodly i na tom, že je
Země placatá, jen abyste se mohly spojit proti mně.“
Mallory pokývala hlavou. „Jo. To je pravda.“
Kývla jsem a zakřenila se na Catchera. „To je na nás právě to
krásný. S tím nic nenaděláš.“
„Víš, co je blbý na týhle konverzaci?“ zeptal se Catcher a ukázal
na Mallory, šel k ní a zakýval jí prstem před tělem: „Že my dva spolu
chodíme. Máš být na mojí straně.“
Mallory vyprskla smíchy, ale Catcher stihl zasáhnout a chytit její
sklenici cabernetu dřív, než ho stihla vylít. „Catchi, ty jsi chlap.
Znám tě tejden.“ Ve skutečnosti to byly dva měsíce, ale kdo by to
počítal? „Merit znám už léta. Jako jo, sex je skvělej, ale ona je moje
nejlepší kámoška.“
Poprvé od chvíle, kdy jsem poznala Catchera, jsem ho viděla
oněmět. Tedy, snažil se něco vyblekotat, ale Malloryina slova ho
uzemnila. Podíval se na mě, jako by volal o pomoc. Kdyby mě to tak
hrozně nebavilo, to zoufalství v jeho očích by mě dojalo.
„To ty ses sem přistěhoval, bouchači,“ řekla jsem a pokrčila
rameny. „Ona má pravdu. Možná bys příště mohl zapojit svůj
pověstný bellovský čmuchací talent dřív, než se do toho pustíš po
hlavě.“
„Vy dvě jste neuvěřitelný,“ řekl, ale objal Mallory kolem pasu a
políbil ji na spánek. Zrovna když se mi sevřel žaludek a bodl mě
osten žárlivosti, uslyšela jsem zvenku bouchnout dvířka od auta.
„Morgan je tu,“ řekla jsem, přehodila nohy a seskočila ze
stoličky.
Podívala jsem se na ty dva a prosebně spojila dlaně: „Hlavně
proboha buďte oblečený, až se vrátím.“
V chodbě jsem si hladila vlasy a otevřela vchodové dveře.
Zaparkoval své SUV přímo před domkem.
Ne. Oprava. Jelikož Morgan vystoupil ze sedadla spolujezdce,
SUV zaparkoval jeho řidič. Morgan se asi coby Mistr nechá vozit,
pomyslela jsem si.
Vyšla jsem ven s rukama v bok a čekala jsem ho na verandě.
Kráčel k domu, oblečený do džínů a dvouvrstvého trička, s
neskrývaně šťastným úsměvem na tváři a kyticí zabalenou v papíru.
„Ahoj, nejnovější chicagský Mistře.“
Morgan zavrtěl hlavou a usmál se. „Přicházím v míru,“ pravil a
vyběhl po schodech. Zůstal stát o jeden schůdek pode mnou, takže
jsme si skoro koukali do očí. „Ahoj, krásko.“
Usmála jsem se na něj.
„V zájmu dobrých vztahů našich Domů,“ řekl, nahnul se blíž a
ztišil hlas, „a na oslavu výjimečného setkání upírů,“ šeptal, „tě
políbím.“
„Přijímám.“
Udělal to, jeho rty byly chladné a měkké, ale jeho tělo hřálo, když
se ke mně přitiskl. Byl to sladký a velmi, velmi dychtivý polibek.
Trochu mě kousl do rtů a v hluboké touze při tom zašeptal mé jméno.
Než jsme však stihli zajít dál, než bylo tady venku na verandě s
plným výhledem na ulici vhodné, odtáhl se.
„Vypadáš,“ zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, „výborně.“
Zasmál se na mě a tmavomodré oči mu zářily radostí… a zdálo
se, že i pýchou.
„Děkuju. Ani ty nevypadáš zle. Chci říct, jsi upír, ale nemůžeš za
to.“ Morgan si pomlaskl a nakoukl přese mě otevřenými dveřmi.
„Měla bys mi prokazovat úctu, kterou si zasloužím. To je losos?“
Potěšilo mě, že má v jídle skoro stejnou zálibu jako já. „Říkali
to.“
 „Super. Jdeme dovnitř.“
~
Došli jsme do chodby, kde mě zastavil, přitiskl mě ke zdi tam, kde
výjimečně nebyly žádné fotografie Carmichaelovic rodiny, strčil mi
prst do poutka na pásek u džínů a přitáhl si mě.
Sklonil se ke mně a voněl výraznou, trávovou vodou po holení.
Na noční bytost to byla poněkud nevšední vůně.
„Opravdu jsem nedostal možnost pořádně se přivítat a popřát
hezkou noc,“ zamumlal.
„Myslím, že už ses hnal za tím lososem.“
Jeho hlas byl sotva slyšitelný, jemně chraplavý. „Přesně tak.
Nemohl jsem se soustředit, takže jsem to neprovedl nejlíp, jak
umím.“
Stihla jsem říct jen: „V tom případě…“ a už jeho rty našly moje.
Ten polibek byl stejně dychtivý jako ten minulý, jeho ústa hladová,
naléhavá, jazyk dráždivý a neodbytný. Rukama mi sklouzl na záda,
jeho paže mě objaly stejně jako jeho svěží jarní vůně. Vzdychl, když
se naše těla dotkla.
„Ahoj, už Morgan někdy… ježišmarjá.“
Morgan prudce zvedl hlavu a oba jsme se podívali na Mallory
před kuchyňskými dveřmi, jak si rukama zakrývá oči. Pak začala
mávat.
„Ehm, ahoj, Morgane. Ahoj. Ach bože. Pardon,“ koktala a
okamžitě se otočila na patě a zapadla zpátky do kuchyně.
Šťastně jsem se zakřenila. „Tak. A teď ví, jaký to je!“
„Až na to, že my jsme oblečený,“ poznamenal Morgan a opět se
na mě podíval s potutelným úsměvem. „Ale i to se dá hravě dohnat.“
„Jo, ale dávat Mallory lekci a být při tom nahatá fakt není zrovna
to, po čem toužím.“
Zachechtal se a zaklonil se při tom; naše boky se stále dotýkaly.
Potom se na mě usmál s rozzářenýma očima a pusou od ucha k uchu.
„Chybělas mi, Merit.“
Nemohla jsem si pomoci, ale můj úsměv zvadl a já se za to
nenáviděla. Nedokázala jsem mu při nejlepší vůli oplatit ten
bezstarostný, radostný úsměv. Neuměla jsem v sobě zažehnout –
nebo možná to teprve přijde? – tutéž jiskru, která svítila v
Morganových očích. Přemýšlela jsem, jestli by to čas a blízkost
nespravily. Zdali jsem k sobě nebyla moc tvrdá, jestli nejsem
uspěchaná, když se divím, že jsem se nezamilovala, když se známe
teprve pár týdnů. Možná jsem opravdu potřebovala víc času. Možná
to jen moc řeším.
Morganovi trochu klesl jeden koutek. „Všechno v pořádku?“
„Jo, jen… mám za sebou náročnou noc.“ Byla to naprostá pravda,
pouze jsem mu neřekla všechno.
„Jo?“ zastrčil mi pramen vlasů za ucho. „Chceš si o tom
promluvit?“
„Ne, jdeme se najíst a dělat si srandu z Mallory a Catchera.“
Zavřel oči a koutky měl křečovitě sevřené. Ranila jsem ho tím, že
jsem mu nechtěla říct nic o dnešní noci; v duchu jsem si dala facku
za to, že se s ním o to nechci podělit. Ale když oči opět otevřel, tvářil
se, že mi odpustil, a trošičku se usmál. „Budeš mi s tím muset trochu
pomoct, Merit. Sám to nezvládnu.“
Byla jsem vděčná za jeho upřímnost a taky za to, že neřekl, že je
teď řada na mně, že se mám snažit já, protože Ethan mi v podstatě
tenhle vztah nařídil. Usmála jsem se na něj a současně cítila úlevu, že
aspoň nerozváděl téma našeho vztahu, a zároveň jsem měla zlou
předtuchu, že kvůli mně to mezi námi zkrachuje.
„Já vím,“ řekla jsem. „Vím. Ve vztazích to umím stejně dobře
jako s tím být upírkou. Jsem prostě chytrá, ale v tomhle trochu trdlo.“
A to byla pravda.
Morgan se rozchechtal a pak mě políbil na čelo. „Tak pojď, ty
chytrolíne. Jdeme jíst.“
~
Když jsme vešli do kuchyně, večeře už byla hotová. Měli jsme
propletené prsty, ale Morgan mě pustil, aby mohl předat Mallory
kytici bílých, červeně žíhaných tulipánů, které si předtím v chodbě
odložil. „Děkuju za pozvání.“
„Ach, ty jsou krásné.“ Objala ho, což dle reakce nečekal, ale zdál
se tím mimořádně potěšen. „A vítej. Jsme rádi, že jsi mohl přijít.“
Mallory se na něj zářivě usmála a mně tajně ukázala palce
nahoru, šla pro vázu na květiny a Morgan s Catcherem se chlapsky
pozdravili – neboli: Catcher symbolicky kývl hlavou (něco jako: teď
jsi na mém území), a Morgan udělal totéž (jako: ty jsi očividně pán
hradu).
Mallory s vázou v jedné ruce a květinami v druhé se zarazila na
kuchyňském prahu. „Merit, nepotřebuješ krev?“
 O tom nebylo třeba přemýšlet. Nějaký nesnesitelný záchvat
krvežíznivosti jsem od svého úplně prvního týdne už neměla – první
hlad mě málem donutil zakousnout se Ethanovi do krku, a druhý mě
popadl po nepříjemném rozhovoru s mým otcem. Nechtěla jsem to
už riskovat, a tak jsem se snažila tomu předejít pitím jedné pinty krve
obden, jak doporučoval Kánon. Upíři se nepodobali stvořením, která
vídáme v pohádkách a televizi. Od lidí se skoro nelišíme, až na
genetickou mutaci, tesáky, občas stříbrné oči a zálibu v krvi.
No co? Řekla jsem „skoro nelišíme“.
„Ano, potřebuju krev,“ řekla jsem neradostně, jako když
puberťákovi připomenou, že si zapomněl vzít vitamíny, a vytáhla
jsem z ledničky sáček s krevní skupinou A od Blood4You. Přestože
Mallory, v současné době již bývalá reklamní manažerka,
považovala název té firmy za primitivní a trapný, stejně byla ráda, že
jsem se najedla z toho sáčku, a ne z jejího krku.
Ohlédla jsem se na Morgana a zamávala na něj sáčkem.
„Hladový?“
Přišel ke mně blíž s překvapivě majetnickým pohledem ve tváři,
pažemi zkříženými na prsou, a sklonil se ke mně: „Nedochází ti, že
budeme sdílet krev?“
„A to je problém?“
Zmateně se zamračil. „Ne, ne. Jenže…“
Odmlčel se a já jsem zamrkala. Něco mi snad uniklo? V hlavě
jsem listovala třetí kapitolou Kánonu („Vypij mě“), která
pojednávala o etiketě upířího pití. Upíři směli pít přímo od lidí nebo
jiných upírů, a já měla možnost na vlastní možnost vidět ten smyslný
akt, když Ethan hasil žízeň na Amber. Co je ale intimního na pití
balené krve před očima druhých, to mi nebylo jasné. Viděla jsem to
Ethana dělat jinak.
Na druhou stranu byla pravda, že Morgan patřil k Navarrům,
kterým se pití od lidí zakazuje. Kánon se o tom nijak nezmiňoval, ale
možná i pití ze sáčku nabývalo větší váhy, když to byl jediný způsob,
jak ten akt prožít společně.
„Je to teda problém?“ zeptala jsem se znovu.
Asi se smířil s mojí nevědomostí, protože se nakonec usmál. „Asi
rozdíl mezi Domy. Jo, dám si pintu. Dal bych si béčko, jestli máte.“
V lednici byl sáček skupiny B, a já zkonstatovala, že musí mít
citlivější chuťové buňky než já, když dokáže rozlišit jemné odchylky
v chuti krve ze sáčku. Už jsem chtěla sáhnout pro dvě skleničky,
když jsem zjistila, že kromě filozofických odlišností by ji mohl i
jinak pít.
S rukou na otevřených dvířcích skříňky jsem se k němu obrátila.
„Jak to piješ?“
„Normálně to nalij do skleničky.“ Zamračil se a zamyšleně se
škrábal na spánku. „Víš, možná budeme muset uspořádat nějakou
seznamovačku. Aby se Cadoganové a Navarrové líp seznámili a
popovídali si. Zdá se mi, že toho o sobě navzájem moc nevíme.“
„To mě nedávno taky napadlo,“ řekla jsem a hned jsem si
pomyslela, že Ethanovi by se takový nápad hrozně líbil, protože by
získal vazby a potenciální spojence v navarrských upírech.
Vytáhla jsem z kredence sklenky s kostičkovaným okrajem a
otevřela plastové uzávěry na svrchním konci sáčku a sobě i jemu
nalila plnou. Jednu jsem mu podala a z druhé se napila sama.
Morgan pil a při tom se díval na mě. Neměl stříbrné oči, ale jeho
dravčí, svůdný pohled mě nenechával na pochybách, na co myslí.
Vypil sklenku, aniž by se nadechl, a když konečně dopil, vzdouvala
se mu hruď.
Potom špičkou jazyka slízl kapičku, která mu ulpěla na horním
rtu.
„Vyhrál jsem,“ prohlásil velmi tiše.
Visela jsem očima na jeho rtech, ale probral mě Malloryin hlas.
„Tak jo, děcka,“ řekla z jídelny, „myslím, že jsme připraveni.“
Naposledy jsem se napila ze skleničky, položila obě do dřezu a
doprovodila Morgana do jídelny. Na stole byla váza s jeho tulipány,
a bylo slavnostně prostřeno: prostírání, látkové ubrousky, stříbrné
příbory, sklenky na víno – to všechno leželo před každou ze čtyř
židlí. Měli jsme již naservírované talíře – filety z lososa, bylinkovou
rýži a dušený chřest – větší porce pro nás, moderní upíry, věčně
bažící po kaloriích.
Catcher a Mallory už seděli po obou stranách stolu. My jsme
obsadili zbývající dvě židle, Morgan pozvedl sklenku a připil si s
nimi. „Na dobré kamarády,“ řekl.
„Na upíry,“ pronesla Mallory a ťukla si se mnou.
„Ne,“ řekl Catcher. „Na Chicago.“
Večeře se vydařila. Dobré jídlo, hezky jsme si popovídali, bylo to
fajn. Catcher a Mallory byli zábavní jako obvykle a Morgan byl
šarmantní, jak se zájmem poslouchal Malloryiny historky o tom, co
já jsem kdy kde vyváděla.
 Samozřejmě jsem celou dobu, co jsem ji znala, byla doktorandka,
takže těch vylomenin zas tak moc nebylo. Zato toho bylo hodně co
vyprávět o tom, jaká jsem podivínka, včetně mého takzvaného
„období Juilliard9“.
„Chytila ji nějaká muzikálová posedlost,“ spustila Mallory a
zubila se na mě. Odsunula svůj talíř, přehodila nohu přes nohu a
evidentně se připravovala na delší vyprávění. Rozkrájela jsem si
poslední kousek lososa na maličké kousky raději předem, abych
mohla pohotově reagovat, kdyby šlo do tuhého.
„Projela všechny DVD s muzikálama, jaký kde našla. Od
Chicaga po Oklahomu. Nemohla se toho zpívání a tancování
nabažit.“
Morgan se naklonil vpřed. „Koukala i na Newsies? Řekni, že jo!“
Mallory našpulila rty, přemáhala smích, ale pak zvedla dva prsty.
„Dvakrát.“
„Povídej dál!“ naléhal Morgan a mrknul na mě z koutku oka:
„Jsem fascinován.“
„No,“ řekla Mallory a strčila si pramen modrých vlasů za ucho,
„víš, Merit totiž kdysi tancovala. Baletila. Ale nakonec přišla k
rozumu. A mimochodem nevím, na jaký ujetiny jsou upíři, ale jestli
to bude možné, vyvaruj se jejích nohou.“
„Mallory Carmichaelová!“ Tváře mi začaly hořet a já si byla
jistá, že jsou tmavorudé.
„Co je?“ zeptala se a nonšalantně pokrčila rameny. „Tančila jsi v
piškotech. To se stává.“
Položila jsem loket na stůl a složila hlavu do dlaně. Takhle by to
určitě vypadalo, kdybychom si já a moje sestra Charlotte byly bližší
– takhle můžou člověka ztrapnit jen sourozenci. V dobrém i ve zlém,
z boží vůle, ve zdraví i nemoci, Mallory byla prostě jako sestra.
Ucítila jsem na zádech pohlazení. Morgan se ke mně sklonil a
pošeptal mi do ucha: „To je dobrý, zlato. I tak tě mám rád.“
Ironicky jsem se na něj usmála. „Ten pocit momentálně není
vzájemný.“
„M-hm,“ řekl a obrátil se zpět k Mallory. „Takže naše bývalá
baletka ujížděla na muzikálech.“
„No to taky, ale hlavně na tom stylu,“ pohlédla na mě Mallory a
zatvářila se omluvně.

9
Juilliard School - přední umělecká škola v New Yorku (pozn. překl.).
 Mávla jsem na ni. „Jen to vypusť.“
„Nezapomeň, že šla na Newyorskou univerzitu, pak do
Stanfordu10, a nakonec přistála zpátky v Chicagu. A naše Merit
milovala Velké Jablko. Tady ve Větrném městě to sice více
připomíná New York, takže je to tu pořád lepší než v Kalifornii, ale
do procházky po Greenwich Village to má daleko. Takže se milá
Mer rozhodla, že si to vynahradí. A sice oblečením. Proto jednou v
zimě začala nosit legíny, obrovský vytahaný svetry a k tomu si
pokaždý vzala šálu. Nikdy nevylezla z domu bez šály takhle…“
Mallory začala kroužit rukama ve vzduchu, „omotaný kolem dokola.
Měla takový hnědý kozačky až ke kolenům, ty nosila každej den.
Prostě balerína.“ Mallory si poposedla na židli, naklonila se a
zakývala na Morgana a Catchera prstem. Oba se naklonili, zjevně
zaujatí. Ta holka uměla zaujmout.
„A měla i baret.“
Oba zaúpěli a zase se narovnali. „Jak jsi mohla?“ zeptal se
Morgan a dělal, že se zhrozil, ale měl co dělat, aby se nerozchechtal.
„Baret, Merit? Fakt?“
„Tak ty už mi nikdy nic neříkej,“ pravil Catcher. „Mám tě na
háku. Totálně.“
Napíchla jsem si sousto lososa a žvýkala ho schválně pomaličku,
pak jsem na ně ukázala vidličkou. „Vy všichni jste odteďka na mým
seznamu sráčů. Všichni.“
Morgan si šťastně povzdychl a vypil poslední sklenku vína.
„Tohle je dobré,“ řekl. „Tohle se mi bude hodit. Co dalšího bych měl
vědět?“
„Ó, ta má kupu tajemství,“ sdělovala mu důvěrně Mallory a
usmála se na mě. „A já je všechny znám.“
Morgan přehodil jednu ruku přes opěradlo židle a druhou jí
pokynul: „Tak šup! Sem s nima!“
„Mallory,“ varovala jsem ji, ale jen se zachechtala.
„No, uvidíme. Vsadím se, že jsi mu neřekla o svém tajném
kuchyňském šuplíčku. Měla by sis ho vyklidit, když už jsi tady.“
Morgan se narovnal na židli a ohlédl se za sebe na kuchyňské
dveře. „Tajný šuplíček?“ Pak se tázavě podíval na mě.
Odpověděla jsem rychle a důrazně. „Ne.“
Odsunul židli.

10
Stanford - univerzitní město v Kalifornii (pozn. překl.).
 „Morgane, ne.“
Než jsem se zvedla, už byl na půli cesty do kuchyně a smál se,
jak za ním pospíchám. „Morgane! Tak sakra stůj! Dělala si srandu.
Nic takovýho tam není.“
Než jsem doběhla do kuchyně, už začal otvírat zásuvky napravo i
nalevo. Skočila jsem mu na záda a chytila ho kolem ramen. „Dělala
si srandu! Přísahám!“
Čekala jsem, že se mě pokusí setřást, ale jen se zasmál, přitáhl si
mé nohy k pasu a hledal dál.
„Merit, Merit, Merit. Ty mi taky nic neřekneš. Jsi samé
tajemství.“
„Dělala si legraci, Morgane.“ V zoufalé snaze udržet svůj tajný
šuplíček, no, v tajnosti jsem ho políbila shora na ucho. Zarazil se a
naklonil hlavu na stranu, abych k němu líp mohla. Ale hned, jak jsem
si opřela bradu o jeho temeno a řekla: „Děkuju,“ začal zase štrachat.
„Hele! Myslela jsem, že toho necháš!“
„Tak to jsi naivka.“ Otevřel další zásuvku a strnul. „Já padnu.“
Vzdychla jsem a sklouzla z jeho zad. „Vysvětlím to.“
Vytáhl celý šuplík – dlouhý, nízký, určený na stříbrné příbory –
jak to jen šlo, a zíral dovnitř. Chvíli lapal po dechu a pak ke mně
otočil hlavu. „Chceš k tomu něco říct?“
Kousla jsem se do rtu. „Že mi rodiče zakazovali sladkosti?“
Morgan hrábl dovnitř a vytáhl hrst toho, co bylo v šuplíku:
jihoamerické čokoládové tyčinky, sáčky se sušenými třešněmi v
čokoládě, čokoládové figurky, lentilky, čokoládové hvězdičky,
čokoládová lízátka, čokoládové mušličky, vánoční perníkové
stromečky s čokoládovou polevou, plněné piškotové tyčinky s bílou
čokoládovou polevou, čokoládové karamely, kakao z rodinné
čokoládovny a jedna tyčinka Toblerone, dlouhá celou stopu. Podíval
se na mě, snažil se nesmát a místo toho z něj vyšlo přidušené
škytnutí. „Takže to doháníš?“
Založila jsem ruce na prsou. „Máš s mými zásobami nějaký
problém?“
Znovu vydal ten zvuk. „Ne…?“
„Přestaň se mi smát,“ rozkázala jsem, ale usmívala jsem se při
tom. Morgan vrátil do šuplíku hrst sladkostí a zavřel ho. Chytil mě za
boky a přitiskl mě svým tělem k ostrůvku.
Shlížel na mě a předstíral vážný výraz: „Nesměju se ti, Mer.
Dobírám si tě, to jo, ale nesměju.“
 „Ha ha.“ Vrhla jsem na něj zlostný pohled, i když jsem věděla, že
je nepřesvědčivý.
„No, neber si to osobně, ale viděl jsem ten dort, co jsi sem
přinesla. Chtěla ses o něj rozdělit, nebo to byla porce pro tebe?“
„Ha ha,“ opakovala jsem.
„Jsem rád, že nejsi posedlá. Ne, moment,“ řekl suše, „jo, vlastně
jsi.“
„Některý lidi maj rádi víno. Některý auta. A jiný,“ řekla jsem a
zatahala za lem jeho nepochybně designového trička, „si potrpí na
neuvěřitelně drahý věci. Já mám ráda čokoládu.“
„Jo, Mer, všiml jsem si. Skutečnou otázkou však zůstává, jestli
takovou vášeň projevuješ i v jiných oblastech života?“
„Netuším, o čem mluvíš.“
„Lhářko,“ řekl, zavřel oči a sklonil se ke mně. Naše rty se dotkly,
ale vtom se do ticha ozvalo:
„Přestal bys, prosím, osahávat mou Ochránkyni?“
 Kapitola 13

SEŽEROU TĚ ZAŽIVA

N a prahu Malloryiny kuchyně stál Ethan v přiléhavém černém

triku s dlouhými rukávy a ruce měl v kapsách. Vlasy měl
stažené dozadu a celkově působil spíš všedně, takže měl
plány jiné než diplomatické. Mallory a Catcher stáli hned za ním.
Morgan vykulil oči, svraštil tvář a na okamžik mu zestříbrněly
oči.
Já jsem jen zírala. Co tu dělá Ethan?
„Jestli chceš, abych se jí mohl pořádně dvořit, Sullivane, musíš
nám dopřát nějaký čas o samotě.“ Mluvil k Ethanovi, ale díval se na
mě.
„Omlouvám se za… vyrušení,“ řekl, ale sarkastičtěji už to nešlo.
Vlastně to znělo, jako by ho těšilo, že nás vyrušil.
Po dlouhém trapném tichu se na něj Morgan konečně podíval.
Kývli na sebe, dva Mistři, dva muži, kteří ovládali celkem dvě třetiny
upírů v Chicagu. Dva muži, kteří si dělali trochu moc velké nároky
na můj čas.
„Omlouvám se, že ji kradu,“ řekl Ethan, „ale musíme vyřešit
nějakou cadoganskou záležitost.“
„Samozřejmě.“ Morgan se otočil zpátky ke mně a před očima
božíma a taky před očima hostitelů a Ethana mě něžně políbil.
„Aspoň tu večeři jsme stihli.“
Vzhlédla jsem. Měl v očích vztek. „Promiň.“
„Ale jo.“
Znovu zavládlo nepříjemné ticho, než Morgan pronesl: „Myslím,
že bych měl jít a nechat vás dva, ať vyřešíte tu… záležitost.“ Řekl to
rozmrzele, jako by nebyl úplně přesvědčený, zda tu Ethan je kvůli
cadoganským záležitostem. Jen bůh ví, proč se Ethan rozhodl přijít
do Malloryina domu. Jestli mě potřeboval, proč nepoužil pager?
„Vyprovodím tě,“ řekla jsem.
Ethan, Catcher a Mallory se otočili v předsíni bokem, abychom
mohli vyjít z kuchyně. První šel Morgan a já za ním, přičemž jsme
oba ignorovali Ethana, když jsme ho míjeli.
Dovedla jsem ho ke dveřím a zůstala stát na verandě.
„Není to tvoje vina,“ řekl Morgan a podíval se na dům. Nebylo
pochyb o tom, že jsem sem Ethana nezvala, ale stejně jsem nevěřila,
že mě považuje za nevinnou. Určitě z toho ze všeho nejvíc vinil
Ethana, ale už před nějakou dobou naznačil své pochybnosti o mém
vztahu s Mistrem. A tohle tomu asi moc nepomohlo.
Ať si už myslel cokoli, přestal se tvářit zasmušile a vesele se na
mě usmál, pak kývl hlavou k domku. „Myslím, že být všemohoucím
Mistrem má své výhody: lidi skáčou, jak ty pískáš.“
„A tví lidé neskáčou, jak pískáš?“ zeptala jsem se. Byl přece taky
jedním z Mistrů, o kterých hovořil.
„Jasně že jo, ale nevzpomínám si, že bych je někdy takhle
odněkud vytáhl. Tohle je asi cena za to, že chodím s takovou kočkou,
jako je tahle cadoganská Ochránkyně.“
„Tou kočkou si nejsem jistá, ale Ochránkyně platí.“ Vrhla jsem
naštvaný pohled ke dveřím. Ethan s Catcherem se bavili na chodbě.
„Akorát netuším, co má tohle znamenat.“
„Taky bych rád věděl.“
Podívala jsem se opět na něj a doufala, že ze mě nebude tahat
informace. Ta obava se mi musela projevit ve tváři, protože zavrtěl
hlavou. „Neboj, nebudu se ptát. Jen by mě to zajímalo.“ Pak nasadil
strohý tón – tón Mistra upíra. Asi trénoval. „Doufám, že jestli se to
týká nás všech, informuje nás.“
Na to nesázej, pomyslela jsem si.
~
Když jsme se rozloučili, zavřela jsem dveře a našla je, jak stojí v
předsíni. Catcher a Ethan stáli v úplně stejné póze – v mírném
záklonu, paže zkřížené, brady skloněné. Bojovníci ve fázi
soustředění. Takže je to vážné, ne že by mě Ethan chtěl jen
otravovat.
Když jsem přišla k nim, rozestoupili se a vpustili mě mezi sebe.
 „Dověděl jsem se,“ spustil Ethan, „že dnes večer se konal
mejdan. Musíme to prověřit. Taky musíme doufat, že jsme zatím
jediní, komu se to doneslo.“
Zajímavou otázkou však bylo, jak se Ethan dověděl o mejdanu,
když jeho obvyklý zdroj informací stál vedle něj.
Catcher a já jsme zřejmě jeli na stejné vlnové délce. „Jak ses to
dověděl?“ zeptal se.
„Od Petera,“ řekl Ethan. „Dostal tip.“ To dávalo smysl,
pomyslela jsem si, protože Peter byl známý čerností svých kontaktů.
„Jeden kamarád, barman v klubu v Naperville, vyslechl, jak se dva
upíři baví o tom, že dostali esemesku, že se koná mejdan.“
„Alkohol rozvazuje upírům jazyk?“ nadhodil Catcher sarkasticky.
„Evidentně ano,“ souhlasil Ethan. „Barman ty upíry neznal – byli
to patrně toulaví Zbloudilí. Když se to Peter dověděl od svého zdroje
a kontaktoval Luca, už bylo po mejdanu.“
„Takže to už nemůžeme zastavit?“ zeptala jsem se.
Ethan zavrtěl hlavou. „Ale máme možnost shánět informace bez
politických manévrů, kterým bychom se nevyhnuli, kdybychom
vrazili přímo na mejdan.“ Ethan se podíval na Catchera. „A když už
mluvím o politických manévrech, mohl bys jít s námi?“
Catcher jedinkrát kývl a pohlédl na mě. „Máš v autě meč?“
Kývla jsem. „Budu ho potřebovat?“
„To se dovíme, až se tam dostaneme. Mám tady nějakou výbavu,
taky baterky a tak dál.“ Pohlédl na Ethana. „Vzal sis meč?“
„Ne, byl jsem venku.“
Všichni jsme čekali, jestli nám k tomu Ethan ještě něco řekne, ale
neřekl.
„Takže to vypadá, že si zahraju na upířího zbrojíře. A musím
zavolat Chuckovi,“ řekl, vytáhl z kapsy mobil a rozložil ho.
„Zahrajeme si na diplomatický sbor,“ zamumlal, „ne na tvrdý hochy.
A uvidíte, jak nám to půjde.“
Mallory zakoulela očima nad tou řečnickou tirádou. Asi ji
neslyšela poprvé. „Jdu sklidit ze stolu,“ nadhodila.
„Počkat, počkat,“ chytil ji Catcher za paži a zabránil jí v úniku.
„Promiň, kotě, ale jdeš s náma.“
„S náma?“ opakovala jsem po něm a vyměnila si s Mallory stejný
nechápavý pohled. Věděla jsem, že Catcher chce, aby se něčemu
přiučila, ale nebyla jsem si jistá, jestli je na to vhodná doba.
 „Potřebuje získat zkušenosti,“ odvětil Catcher s očima upřenýma
na Mallory. „A já chci, abys byla se mnou. Jsi moje partnerka, patříš
ke mně. Zvládneš to.“
Měla napjatý výraz v očích, ale kývla.
„Takhle se mi líbíš,“ zamumlal a políbil ji na spánek. Pak ji
pustil, přiložil telefon k uchu a šel chodbou až někam dozadu.
„Sullivane,“ zavolal, „máš u mě obrovský dluh. A Merit, možná by
sis měla vzít jiný boty.“
„Beru na vědomí,“ pravil Ethan. „Obojí.“
Mallory a já jsme se podívaly na mé hezké balerínky. Nešlo o to,
že jsou červené, ale na vyšetřování krveprolití se asi fakt nehodily.
„Dojdu pro nějaké vyšší boty nebo něco,“ řekla. „Vím, že sis tu
nějaké nechala.“ I když jsem sama nepochybně věděla líp, kde jsem
položila své věci, Mal odkráčela a nechala mě s Ethanem. Ne že
bych jí vyčítala, že nás nechala o samotě.
Chvíli jsme tam jen mlčky stáli, oba jsme se snažili vyhýbat
očnímu kontaktu. Ethan se díval na fotografie na zdi v předsíni, na
stejné, k níž mě před pár hodinami přitlačil Morgan.
„Proč já?“ zeptala jsem se.
Obrátil se ke mně s povytaženým obočím. „Cože?“ Jeho hlas zněl
ledově. Očividně byl kompletně v modu Mistra a Velitele. Naštěstí
pro mě.
„Proč jsi tady? Věděl jsi, že mám na dnešní noc své plány; viděl
jsi mě odcházet. Když jsem šla pryč, v Domě byl Luc a zbytek
strážců taky. Všichni jsou zkušenější než já. Mohl sis zavolat někoho
z nich. Požádat je o pomoc.“ A dát mi pokoj, dodala jsem v duchu.
Dopřát mi šanci vzpamatovat se z toho tréninku, odpočinout si od
problémů s Celinou a mým otcem. Být chvíli sama sebou.
„Luc musí dohlížet na naše upíry.“
„Luc je tvůj bodyguard. Složil přísahu, že tě bude chránit.“
Podrážděně zavrtěl hlavou. „Už zase s tím začínáš.“
„Luc byl u toho, když jsi vysvětloval, jak je to s těmi mejdany,
pomáhal ti, když jsi plánoval mou účast na tom večírku, a jsem si
jistá, že jsi ho už informoval o tom, co jsme se dověděli. Neví o nic
míň než já.“
„Luc měl moc práce.“
„Já taky.“
„Luc není ty.“
 Ta slova zazněla rychle, úsečně, naprosto mě vyvedla z míry.
Tohle už bylo podruhé za pouhých několik minut, kdy mě překvapil.
Než jsem se vzmohla na nějakou odpověď, už se zase vracel
Catcher.
V jedné ruce měl černý plátěný pytel a v té druhé držel lesklou
černou pochvu se svou katanou. „Tvůj děda teď ví všechno,“ řekl,
když k nám došel, a podíval se na Ethana. „Jestli půjdu, znamená to,
že to proběhne oficiálně. Já to budu vyšetřovat v zastoupení
ombudsmanovy kanceláře, a tím pádem jménem města.“
„Nebudeme tedy kontaktovat žádné další úřady,“ doplnil Ethan a
kývli na sebe.
Slyšela jsem, že Mallory jde po schodech dolů. Objevila se s
koženými kozačkami v rukou.
„Kdyby tam bylo, no… vlhko,“ řekla a podala mi je. „Říkala
jsem si, že čím vyšší, tím lepší.“
„Dobrá úvaha.“
S kozačkami v rukou jsem se podívala na Mallory, která se
obrátila tázavě na Catchera. Měla vzpurně zaťatou spodní čelist,
tudíž mu hodlala vzdorovat a nedat se tak lehko, jak by si přál.
„Bude to dobrý trénink,“ řekl jí.
„Na trénink budu mít celé týdny, Catchere. Jsem reklamní
manažerka – nebo tedy byla jsem. Nemám zájem pobíhat uprostřed
noci po Chicagu,“ nervózně máchla paží, „a pídit se po upírech. Bez
urážky, Merit,“ řekla a rychle se na mě omluvně podívala. Pokrčila
jsem rameny a rozhodně jsem neměla chuť se hádat.
Catcher si začal mnout rty a byl stále nervóznější. Bylo to nejvíc
znát na cukání v jeho čelisti a magickém brnění, které začalo sílit,
neviditelné, ale hmatatelné. „Potřebuju partnera,“ řekl. „Názor
někoho druhého.“
„Zavolej Jeffovi.“
Za ta léta, co jsem znala Mallory, jsem si nebyla jistá, jestli jsem
ji někdy viděla takhle umíněnou. Buď se jí opravdu nechtělo jít na
místo mejdanu, nebo nebyla nadšená z představy, že má Catcherovi
předvádět nějaké schopnosti, které od ní on očekává. Chápala jsem to
obojí.
Catcher třel rty o sebe a potom pustil pytel na podlahu. „Necháte
nás minutku o samotě?“
 Kývla jsem. „Jdeme,“ řekla jsem Ethanovi, vzala ho za ruku a
ignorovala malou jiskru, která mě při dotyku zasvrběla v dlani. Táhla
jsem ho k hlavním dveřím.
Neprotestoval a držel se mě, až jsme došli k hlavním dveřím, kde
jsem se vypletla z jeho prstů, abych sebrala ze stolku klíče.
Vyšli jsme ven, kde už se udělalo chladno, ale čerstvý vzduch byl
příjemný.
Sedla jsem si na horní schod verandy a přezula se, pak šla do
auta, vzala meč a položila tam baleríny. Když jsem se otočila zpátky,
Mallory a Catcher stáli na verandě a zamykali za sebou. Ona přišla
na chodníček jako první a došla až ke mně.
„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se.
Naštvaně zakoulela očima, ale já věděla, že to bude dobré.
„Miluju ho, Merit, přísahám bohu, že jo, ale on je vážně, vážně
zmetek.“
Otočila jsem se na Catchera, který se na mě úlisně usmál. Možná
byl zmetek, ale se ženskými to uměl.
„Má jen špatný chvilky,“ opravila jsem ji.
~
Ethanovo auto bylo pro nás čtyři moc malé. Moje zase oranžové,
takže se na průzkum nehodilo, a tak jsme si nalezli do Catcherova
sedanu, chlapi dopředu, ženské dozadu, katany přes můj a Malloryin
klín. Catcher s námi jel na jih, pak na východ, a v autě bylo ticho,
dokud jsem nepromluvila.
„Takže co máme čekat?“
„Krev,“ odpověděli Catcher s Ethanem současně. „V nejhorším
případě,“ dodal Catcher, „to bude i s mrtvolama.“ Podíval se na
Ethana. „Jestli to bude zlé, víš, že budu muset někoho zavolat,“ řekl
Catcher. „Můžeme se dostat na hranici zákona, ale jsme povinni to
ohlásit.“
„Chápu,“ řekl Ethan tiše a už si pravděpodobně představoval
nejhorší scénář.
„Paráda,“ zamumlala Mallory a nervózně si mnula čelo. „Prostě
paráda.“
„Nikdo by tam neměl být,“ řekl Ethan šetrným tónem. „A protože
upíři málokdy vypijí člověku tolik krve, aby ho zabili…“
„Až na některé,“ zamumlala jsem a sáhla si na krk.
„… je nepravděpodobné, že najdeme nějaká těla.“
 „Nepravděpodobné,“ řekl Catcher, „ale nikoli nemožné. Není to
tak, že by tihle konkrétní upíři nějak moc dbali na pravidla. Raději se
připravme na nejhorší a doufejme v nejlepší.“
„A čím já mohu doopravdy přispět k této misi?“ tázala se
Mallory. A jako v odpověď zavřela oči a na andělské tváři nasadila
klidný výraz, její rty se pohybovaly jako při mlčenlivé mantře. Když
zase otevřela oči, podívala se do své dlaně.
Podívala jsem se tamtéž. Těsně nad její rukou plula zářící žlutá
koule, jejíž světlo bylo měkké, téměř matné, a ozařovalo zadní
sedadlo auta.
„Pěkné,“ řekl Catcher a očima mžikal na nás ve zpětném zrcátku.
Ethan se natočil dozadu, a když spatřil kouli, vykulil oči.
„Co to je?“ zašeptala jsem jí, jako bych se bála, abych tu kouli
nevyplašila.
„Je to…“ zahýbala rukou a koule se zavlnila. „Kondenzovaná
magie. První Klíč. Síla.“ Sevřela prsty a koule se zploštěla a zmizela.
S rukou stále nataženou před sebe se na mě podívala, tahle dívka,
která dokázala jedinou rukou přeměnit magii ve světlo, a já zcela
chápala výraz v její tváři, který říkal: Kdo vlastně jsem?
„Neznamená to, že nejsi nic víc,“ řekl Catcher tiše, jako by jí četl
myšlenky. „A proto jsem tě s sebou nevzal. To dobře víš. A první
Klíč není jen o přeměně energie na světlo. To víš taky.“
Pokrčila rameny a dívala se ven okýnkem.
Napadlo mě, že je legrační, jak podobné konverzace vedeme k
našim „šéfům“, když si zvykáme na své schopnosti. Nebyla jsem si
jistá, jestli má štěstí nebo smůlu, že spí s mužem, který ji může
kriticky hodnotit.
„Chlapi,“ zamumlala jsem.
Ohlédla se na mě a v očích měla absolutní souhlas.
Projížděli jsme obytnými čtvrtěmi, míjeli jeden blok domů nebo
činžáků a rekonstruovaných paneláků za druhým. Pokud šlo o
Chicago, tvář ulic se měnila blok od bloku, byly zde hezké bytové
domy s pěkně udržovanými živými ploty, ale i sešlé staré činžáky s
rezavými, polorozpadlými brankami.
Zastavili jsme v průmyslové čtvrti poblíž jezera před nějakým
domem – jediným obydleným v tomto bloku – který už stoprocentně
zažil lepší časy.
Tohle zbylo z kdysi zřejmě prosperující čtvrti, a kolem zůstaly
jen prázdné budovy, odpadky, zanedbané křoví a suť. Dům byl
postaven ve stylu královny Anny, svítila zde oranžově jediná lampa;
dům byl zřejmě kdysi dávno nádherný, na tehdy nejspíš přepychové
verandě byly štíhlé sloupky, ve druhém patře balkon, viktoriánské
konzole odchlíplé a napůl rozpadlé. Z dřevěných šindelů se
odlupoval bílý nátěr v širokých pruzích a na předzahrádce rašily tu a
tam trsy trávy mezi odhozenými plastovými odpadky.
Catcherův pytel ležel na sedadle mezi Mallory a mnou a já mu jej
teď podala mezerou mezi předními sedadly. Rozepnul zip a vytáhl
čtyři baterky, vak zase zavřel a položil mezi sebe a Ethana. Podal
nám všem po jedné baterce. „Pojďme.“
S katanou v ruce jsem otevřela dveře.
Jakmile jsme vystoupili z auta s meči a baterkami, praštilo mě to
přes nos. Krev. Její kovový pach. Prudce jsem se nadechla, ta vůně
byla omamná, budila ve mně žízeň. A co bylo ještě horší: ona se
začala ve mně vrtět. Ethan se zastavil a otočil se ke mně s tázavě
povytaženým obočím.
Zdusila jsem ty choutky a zapudila v sobě upírku, šťastná, že
jsem se před chvílí napila krve. Kývla jsem na něj. „Jsem v pohodě.“
Žalostný stav té budovy a všudypřítomný pach rozkladu mi pomohly
dát se do klidu. „To je dobrý.“
„Co se děje?“ ptala se Mallory.
„Krev,“ řekl Ethan zasmušile a očima visel na domě. „Její pach
zůstává.“
Mallory podala Ethanovi Catcherův meč s popruhy; připnuli jsme
si katany k pasu.
V okolí byl klid, jen tu a tam zašustil nějaký igelitový pytlík ve
větru a v dálce zahřmělo, protože se asi blížil déšť. Catcher se beze
slova ujal velení. Rozsvítil baterku, přešel ulici a kráčel k domu, a
světelný kruh před ním poskakoval. Za ním šel Ethan, pak Mallory,
potom já.
Zůstali jsme stát na obrubníku. V řadě. Otáleli jsme.
„Je ještě někdo uvnitř?“ zeptala se Mallory úzkostlivě.
„Ne,“ odpověděl Ethan současně se mnou. Nebylo nic slyšet –
díkybohu za citlivý sluch predátora! – takže to bylo jasné.
Catcher udělal další krok vpřed, ruce zaťaté v pěsti držel u boků,
a zkoumal dům.
„Já jdu dovnitř první,“ řekl z titulu člena ombudsmanovy
kanceláře, „po mně Ethan, Mallory a Merit. Buďte připraveni tasit.“
Pohlédl na Mallory. „Nechoď moc daleko. Mysli na to, o čem jsme
mluvili.“
Mal kývla a zdálo se, že jí to dodalo kuráž. Stiskla bych její ruku,
kdybych měla odvahy na rozdávání. Jenže pravá ruka se mi potila,
jak jsem držela baterku, a prsty levé ruky nervózně poklepávaly o
rukojeť katany.
Catcher vyrazil vpřed a my za ním v pořadí, které nám určil. Já a
Ethan jsme drželi katany u boku. Tentokrát mě zvuk Ethanova hlasu
v hlavě nepřekvapil.
Máš chutě pod kontrolou?
Ujistila jsem ho, že ano, a zeptala se: Co mám hledat?
Důkazy. Náznak toho, že se to nějak týká Domů. Kolik jich bylo?
Jsou tu nějaké stopy zápasu?
Šli jsme v řadě jako detektivové-amatéři po rozlámaném betonu,
mezi hnědými střepy a plastovými lahvemi od vody. Když Catcher
vstoupil na malou terasu před domem, hrozivě to zaskřípalo. Počkali
jsme, jestli se pod ním nepropadne, a teprve pak ho následovali.
Zariskovala jsem a nakoukla štíhlým, špinavým oknem. Místnost
byla prázdná, pouze ze stropu visela kostra masivního lustru, na
němž zbylo už jen několik křišťálových kapek. Vystihovalo to
celkový stav domu.
Catcher otevřel starodávné dveře. Ven se vyvalil vlhký, zatuchlý
pach zkázy a krve. Snažila jsem se dýchat pusou, abych se
vyvarovala vábení krve – i když bylo minimální.
Pomaličku jsme došli k tomu, co kdysi bylo foyer, a točili kolem
sebe baterkami. Pod nohama jsme měli tlející mahagonové dřevo a
sametovou tapetu s krajkovým vzorem, potrhanou, s vlhkými
skvrnami a cestičkami od toho, jak sem zatékalo. Na druhém konci
místnosti se do druhého patra stáčelo gigantické schodiště. V rohu
byly naházené hromady dřeva a plechovky se ztvrdlou barvou, tu a
tam stál kus těžkého, ošoupaného nábytku. Někdo odstranil z domu
ozdobné lišty i světla, které se zřejmě rozprodaly. Neviděla jsem
nikde krev, i když její pach visel ve vzduchu.
„Máte na vybranou, upíři,“ zašeptal Catcher. „Na východ, nebo
na západ?“
Ethan se podíval k místnostem ve východní části domu, pak ke
schodům před námi. Zvedl hlavu a dál přejížděl očima po schodišti,
stoupajícím do druhého patra.
 „Nahoru,“ zavelel. „Merit, ty pojď se mnou. Catcher, první
patro.“
„Provedu,“ odvětil Catcher. Otočil se k Mallory a poklepal si
prstem o pravý spánek, pak o hruď a nakonec znovu o spánek.
Mallory kývla. Musela to být nějaká tajná čarodějnická šifra.
Stiskla mou ruku a pak šla za ním doleva.
Když jsme my dva s Ethanem osaměli ve foyer, podíval se na mě.
„Ochránkyně, vycítíš něco?“
Zvedla jsem oči ke schodům a zavřela oči. Takhle jsem mohla dát
prostor zvukům a vůním a nechat je, aby mě obklopily.
Chvění magie už jsem v minulosti poznala – když si mě Celina
testovala, když se Mallory hádala s Catcherem, a taky na vlastní
komendaci, kde jsem si libovala v jejím proudu a vzduch byl
prosycený lehounkou magií tuctů upírů.
Zde však nic takového neproudilo. Jestli v domě zůstala nějaká
magie, musela být jen minimální.
Možná tu a tam nějaké brnění, ale nic tak silného, abych to
dokázala vyčlenit a identifikovat.
Stejně tak v domě nebyly ani známky ničeho živého, pouze dole
se pohybovali Mallory a Catcher, dále jsem vnímala pravidelný
tlukot Ethanova srdce a znervózňující hemžení droboučké havěti pod
našima nohama a ve stěnách.
Otřásla jsem se, držela oči pevně zavřené a nutila se ignorovat
okolní zvuky.
Soustředila jsem se na vůně, představovala si samu sebe jako
predátora, stvořeného pro lov (ačkoli jsem měla plný žaludek lososa
a chřestu). Pach krve byl zjevný a v takovém množství, že plul kolem
jako mrak neviditelného kouře, mířil dolů po schodech a skrze
místnost, byl silnější než zápach plísně a stojaté vody. Chvíli jsem
jen tiše stála, ujišťovala se, že se dokážu ovládnout a pátrat dál, a
taky že mám svou upírku dostatečně pod kontrolou, že jí nedovolím
vyrazit do druhého patra za voláním krve.
V tom tichu a klidu jsem zachytila ještě něco dalšího. Něco víc
než zatuchlinu, prach a krev.
Něco zvířecího.
Naklonila jsem hlavu a pocítila instinkt. Byla to kořist, nebo
dravec?
Sice slabé, ale bylo to tam – pachová stopa srsti a pižma. Otevřela
jsem oči a uviděla Ethana, jak mě zvědavě pozoruje. „Zvířata?“
 Kývl. „Možná zvířata. Možná kožoměnci, kteří nedokážou
maskovat svou zvířecí formu. Dobrý postřeh.“
Pokynul mi rukou a zamířil ke schodům. Strach a adrenalin
obvykle způsobí, že jsem poslušná, a tak jsem ho následovala bez
poznámek, jen jsme si v mezipatře vyměnili pořadí. Jako správná
Ochránkyně jsem se postavila mezi něj a případnou hrozbu, číhající
ve tmě. Držel se těsně za mnou a já svítila baterkou na cestu; podlaha
byla plná rozbitého skla. Světlo měsíce sem proudilo špinavými
okny, takže bychom nejspíš zvládli i průzkum bez baterek. Nástroj v
mojí ruce mi dodával útěchu. A jelikož jsem šla jako první, nechtěla
jsem ji zhasnout.
V horním patře bylo bludiště menších pokojů, jak to u starších
domů bývá. Když jsme procházeli pokoji napravo, dřevěná podlaha
vrzala, záře našich světel tu a tam osvítila opuštěný kus nábytku nebo
louži špinavé vody, která sem kapala z rezavé skvrny na stropě.
Stále jsem cítila slabý závan zvířecího pachu, ale ležel pod jinými
pachy v místnosti. Jestli tam byl kožoměnec, tak nehrál – nebo
nehrála – klíčovou roli.
Šli jsme dál a dál mezi malými ložnicemi, až jsme došli k pokoji
úplně na konci. Zarazila jsem se, než jsem vešla; na chodbu se z něj
valil pach krve. V žilách mi začal pumpovat adrenalin, ale vnitřní
upírku jsem držela zkrátka. Kroužila jsem baterkou po pokoji. A pak
jsem ztuhla.
„Ethane.“
„Já vím,“ řekl a stoupnul si vedle mě. „Vidím to.“
Tady se to odehrálo. Na podlaze se válely odpadky, plechovky od
sody, papírky od bonbonů. U jedné stěny stál sekretář se zrcadlem,
jehož stříbrný podklad věkem sešel, a tak byl náš obraz nyní
znetvořený.
Ale co bylo hlavní: byly zde ledabyle pohozené tři špinavé,
flekaté matrace. Na modrobílé sypkovině zářily výrazné skvrny od
krve. Velké.
Ethan mě obešel a zkoumal světlem baterky místnost ode zdi ke
zdi, od rohu k rohu. „Pravděpodobně tři lidé,“ konstatoval, „jeden na
každou matraci; jeden na zápěstí a dva na krku. Žádná těla a žádné
známky zápasu. Krev ano, ale ne v dramatickém množství. Asi se
ovládli.“ Měl v hlase úlevu. „Žádné vraždy, ale lidem se nedostalo
ani odměny, kterou si představovali.“ Při posledních slovech zněl
suše, zjevně nebyl příznivcem těch, kteří touží získat tesáky.
 „Odměnu,“ opakovala jsem a namířila baterku na Ethana. Volnou
ruku měl v bok a pohledem těkal mezi dvěma matracemi, které
ležely nejblíž u sebe. „Když jsme byli u tebe v kanceláři, říkal jsi
něco o tom, že se stanou renfieldy?“
„Lidskými sluhy,“ objasnil. „Ti poskytují upírovi záštitu během
dne, třeba jednají s lidmi místo upíra. Už několik staletí však
renfieldy nevyužíváme. Takový člověk může doufat, že za to získá
nesmrtelnost, ale kdyby se upír rozhodl stvořit dalšího upíra,“ zarazil
se, klekl si k prostřední matraci a začal ji zkoumat, „tak tímhle
způsobem rozhodně ne.“
Prohlížela jsem si další matraci s kruhovou krvavou skvrnou.
„Ethane?“
„Ano, Merit?“
„Když jsou s pitím takové problémy a je to pro lidi tak riskantní,
proč to dovolujete? Proč se nezbavíte toho rizika a nepostavíte pití
zcela mimo zákon? Nedonutíte všechny, aby pili ze sáčků? Pak byste
nemuseli řešit mejdany, které by byly zkrátka nezákonné. Mohli
byste je vysloveně zakázat.“
Ethan mlčel tak dlouho, až jsem se k němu otočila a zjistila, že na
mě upřeně hledí očima plnýma čisté, roztavené rtuti.
Pootevřela jsem ústa a prudce vydechla.
„Ať to přináší jakékoli potíže, pořád platí, že jsme upíři. Proto.“
Ethan odhrnul rty a vycenil na mě špičáky jako jehly.
Naprosto mě uzemnil tím, že se mi předvedl ve stavu plného
hladu a chtíče, ale nejenže mě to šokovalo; taky mě to vzrušovalo.
Když sklonil hlavu a ty stříbrné oči mě probodly, polkla jsem nával
touhy, silné a průrazné, že se mi zakousla až do srdce.
V uších mi začal dunět tlukot vlastního srdce.
Ethan napřáhl ruku dlaní vzhůru; byla to výzva.
Nabídni se, zašeptal mi jeho hlas v hlavě.
Sevřela jsem rukojeť katany. Věděla jsem, co chci – vystoupit
vpřed, nastavit krk a poddat se mu.
Na vteřinu nebo dvě jsem o tom uvažovala. Představovala jsem
si, jaké by to bylo nechat se jím kousnout. Moje sebeovládání už
bylo nalomené pachem krve a hrozilo, že selže. Jestli dopustím, aby
mi vyjely tesáky, jestli nechám ji, aby se toho chopila, hrozilo, že
nakonec zaryju zuby do jeho dlouhé šíje, nebo ho nechám udělat
totéž.
 Nebyla jsem naivní, přiznala jsem sama sobě, že jsem zvědavá,
že mě ta možnost láká, ale teď nebyl vhodný čas ani místo. Nechtěla
jsem, aby moje první opravdová zkušenost se sdílením krve proběhla
tady, v téhle špinavé průmyslové čtvrti, v domě, kde někdo tak krutě
zneužil důvěřivosti lidí.
A tak jsem bojovala, ovládla se a zakroutila hlavou. „Ne,
pochopila jsem, co jsi chtěl říct.“
Ethan stáhl ruku zpět, zvedl obočí a sevřel pěst, jak sám
přivolával zpět sebekontrolu. Zatáhl špičáky a stříbro v očích
nahradila jasná smaragdová zeleň. Nasadil přísný výraz.
Tváře mi zčervenaly, bylo mi trapně.
Tohle měla být jen lekce. Nešlo o touhu ani krvežíznivost; Ethan
jen využil šance ukázat mi, jak se umí ovládat. Teď jsem si připadala
směšná a hloupá.
„Naše reakce na krev,“ pravil věcně, „funguje jako u predátorů.
Instinktivně. I když musíme své zvyklosti skrývat, splynout s
většinovou společností lidí, stále jsme upíři. Všichni bez výjimky v
sobě musíme dusit svou přirozenost.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe po loupajícím se nátěru,
zmuchlaných novinách, povalujících se matracích a červených
tečkách rozesetých po dřevěné podlaze.
„A to dušení pak vede k tomuhle,“ došlo mi.
„Ano, Ochránkyně.“
Už zase jsem byla Ochránkyně. Vše zpátky v normálu.
~
Prohledali jsme místnost, ale nenašli jsme nic, co by ukazovalo na
některý z Domů nebo něco jiného, podle čeho by se dali identifikovat
upíři, kteří tu pili. Nezanechali po sobě žádný zřetelný důkaz, což
nebylo příliš překvapivé u osob, které vážily cestu do opuštěného
domu, aby si dopřály několik nedovolených doušků.
„Víme, že tu byli lidé,“ řekl Ethan, „že se tu pila krev, ale to je
vše.
I kdybychom sem někoho přivolali, dosáhli bychom jen toho, že
by nás pomluvili v novinách, protože se nedá chytit žádných
důkazů.“
Ethan tedy do toho nechtěl zatahovat chicagskou policii, aby
mejdan vyšetřila. Neměla jsem nic proti, zvláště když tu Catcher byl
jménem ombudsmana. Byla však pravda, že kdyby Ethan tajil ty
informace s takovým klidem, pravděpodobně by se neobtěžoval tím,
že by mi něco vysvětloval a ospravedlňoval.
„Myslím, že je to tak dobře.“
„Ohnisko,“ řekl najednou Ethan a já se nechápavě zamračila. Že
by mi něco uniklo? Nemluvil však ke mně; ve dveřích za námi se
objevili Catcher s Mallory. Oba vypadali v pořádku, nezdálo se, že
by je cestou přepadl nějaký zapomenutý upír. Catcher se tvářil už
zase normálně – mírně znuděně. Mallory se znepokojeně dívala na
matrace na podlaze.
„Jo,“ souhlasil Catcher, „vypadá to, že se to odehrálo tady.“
Sledoval místnost, obešel ji v kruhu s pažemi založenými a
zasmušilým, soustředěným výrazem.
„Tři lidi?“ zeptal se nakonec.
„Vypadá to tak,“ potvrdil Ethan. „Možná šest upírů, a kdo ví,
kolik jich přihlíželo. Nenašli jsme žádný důkaz, který by ukazoval na
některý Dům.“
„I kdyby v tom nějaké Domy byly,“ řekl Catcher a stoupl si k
Ethanovi, neboli k prostřední žíněnce, „je nepravděpodobné, že by tu
po sobě nechaly důkaz, navíc když Domy tohle řádění neschvalují, a
některé z nich ani pití od lidí.“
Ethan souhlasně zamručel.
Zavládlo ticho a muži sledovali špinavé postele před sebou. Tiše
se dohadovali, chodili kolem, sedali si k matracím na bobek a
ukazovali na ně. Ohlédla jsem se na Mallory, která jen pokrčila
rameny, a ani jedna z nás netušila, o čem se ti dva baví.
Catcher nakonec vstal a podíval se na Mal. „Připravená?“ zeptal
se tiše, opatrně.
Polkla a kývla.
Netušila jsem, co má dělat, ale cítila jsem s ní, protože Mal se
musela vrhnout do nadpřirozeného světa po hlavě. Já takový skok
taky zažila, a tak jsem věděla, že první krok z odrazového můstku je
dost znepokojivý.
Natáhla pravou ruku dlaní vzhůru a upřeně se na ni dívala.
„Koukej skrz,“ zašeptal Catcher, ale Mallory se ani nepohnula.
Vzduch v místnosti jako by se ohřál, zhoustl; byl to vedlejší
účinek Malloryiny spuštěné magie, z níž se začal tetelit vzduch nad
její rukou.
„Dýchej skrz,“ řekl Catcher. Zvedla jsem oči od Malloryiny dlaně
k jeho očím a viděla v nich smyslnost. Upíři dokážou vycítit magii,
vnímat její přítomnost. Čarodějové však mají k magii úplně jiný
vztah. Podle výrazu v jeho očích taky o dost živočišnější.
Mal si olízla rty, ale modré oči se dál soustředily na světlo nad
její rukou.
„Krev rudá,“ řekla najednou sotva slyšitelným hlasem, strašidelně
zastřeným, „až měsíc vystoupá na oblohu. A jako měsíc i ona
povstane a oni padnou, tihle králové Bílého města, a ona zvítězí.
Bude oslavovat triumf, dokud nepřijde on. Dokud nepřijde on.“
Ticho. Byla to nějaká věštba, něco podobného, co jsem viděla
Catchera dělat před časem v Cadoganském Domě.
Ethan se ohlédl na Catchera. „Pochopil jsi to nějak?“
Catcher pochmurně zavrtěl hlavou. „Myslím, že bychom neměli
její dar shazovat, ale pochopit Nostradama by snad bylo snazší.“
Pohlédla jsem na Mallory. Oči měla pořád zavřené, čelo zpocené,
natažená paže se třásla jako v tranzu.
„Chlapi,“ řekla jsem, „myslím, že toho má plný kecky.“
Ohlédli se.
„Mallory,“ řekl Catcher tiše.
Nereagovala.
„Mallory.“
Zamžikala a její ramena se roztřásla.
„Stačilo,“ řekl.
Kývla, olízla si rty, shlédla dolů na svou ruku a roztáhla prsty. To
chvění vzduchu zmizelo. Po vteřině si Mal otřela čelo hřbetem
zápěstí.
„Jsi v pohodě?“
Podívala se na mě a věcně kývla. „Jen to byla fuška. Říkala jsem
aspoň něco užitečného?“
Pokrčila jsem rameny. „Užitečného ani ne, spíš
superstrašidelného.“
„Myslím, že jsme dostali, co jsme mohli,“ řekl Ethan. „Nebo máš
jiný nápad?“
„Ani ne,“ odvětil Catcher. „Cítím tu slabý závan strachu a pach
nějakého zvířete. Vy jste to taky cítili, ne?“ promluvil k nám.
Oba jsme kývli.
„Ale kromě toho nic. Žádný identifikovatelný proud, a nejsem si
jistý, jestli tu nebyl kožoměnec, když se tohle stalo. Možná potom.
Tak nebo tak nechápu, že tohle místo ještě neobjevili novináři. Tedy
zatím.“ Catcher se rozhlédl po místnosti s rukama v bok. „Když už o
tom mluvím, neměl bych zavolat jednotku? Aby to tady prohledali,
uklidili?“
Vůbec mě nenapadlo, že ombudsmanova kancelář má právo na
nějakou speciální jednotku na odstraňování důkazů. Prezentovali se
jako zprostředkovatelé mezi dvěma stranami. Myslím, že k jejich
aktivitám patřily kromě toho i jiné věci.
„A to vy můžete?“ zeptala jsem se.
Catcher se na mě sarkasticky podíval. „Ty fakt s dědou moc často
nemluvíš.“
„Mluvím s ním hodně.“
Catcher frkl, otočil se a vyvedl nás z místnosti. „Ale o
nesprávných věcech. Město Chicago tutlalo fakta o nadpřirozenu již
od velkého požáru. A ne že by nedocházelo k žádným incidentům.
Jen o ně bylo včas postaráno.“
„A zástupci města taky neví nic víc?“
Kývl. „Věci se mají tak. Lidi na nás nebyli připravení. Pořád ještě
nejsou, nemůžou skousnout některé věci, které upíři provádějí.“
Zamířili jsme ke schodům ve stejném pořadí, v jakém jsme přišli.
„Kdyby byli připraveni,“ řekla Mallory, „tak tu nejsme. Chci říct,
že vím, že máte vlaječky a nálepky na auta, a nevím co ještě, ale
tajně pít od lidí v polorozpadlém domě jako asimilace moc nevypadá.
A teď ještě ta věc s Tatem.“
To zastavilo mě i Ethana uprostřed schodiště.
„Jaká věc s Tatem?“ zeptal se.
Mallory probodla Catchera pohledem. „Tys jim to neřekl?“
„Měl jsem dost jiných starostí,“ odvětil Catcher a ukázal palcem
do druhého patra za námi. „Hezky popořádku, jo?“
Catcher pokračoval dál po schodech. Neměli jsme na vybranou,
museli jsme za ním, a ticho by se dalo krájet. Ethan schody prakticky
seběhl. Když jsme došli ke vchodovým dveřím, pak na verandu a
odtamtud na chodník, Ethan se zastavil s rukama v bok.
Mallory tiše varovně pískla. Připravila jsem se na Ethanův
výbuch a tiše jsem odpočítávala: „A hovno spadne do větráku…
čtyři… tři… dva…“
„Jaká věc s Tatem?“ opakoval Ethan rozzlobeně.
Kousla jsem se, abych se nesmála. Těšilo mě, že to pro změnu
schytá zase Catcher. Příjemné.
 Catcher se zastavil a obrátil se k Ethanovi. „Tateovi lidi volali do
kanceláře,“ řekl. „Starosta má dotazy ohledně upířích vůdců, Domů a
Ochránkyně.“
Jelikož jsem byla jedinou Ochránkyní ve městě, zbystřila jsem.
„Mě?“
Catcher kývl. „Generální shromáždění se usneslo, že letos
upřednostní schválení nových zákonů, týkajících se upírů, před
vyšetřováním, aby mělo jistotu, že neprojde nic nezákonného. Ale to
se dalo čekat, protože velké Illinois nemusí řešit problémy s upíry –
všechny Domy jsou v Chicagu. Městská rada je nervózní. Vím, že ty
a Grey jste mluvili se členy městské rady,“ Ethan to odkýval, „ale
zbytek shromáždění má obavy. Hovoří se o rozdělení rajónů, zákazu
vycházení a dalších omezeních.“
„A jak se k tomu všemu staví Tate?“ zeptala jsem se.
Catcher pokrčil rameny. „Čert ví, co si Tate myslí.“
„A za nikým z nás doteď nepřišel,“ zamumlal Ethan, koukal do
země a mračil se. „Ani se Scottem, ani s Morganem, ani se mnou
nemluvil.“
„Asi ještě není připravený na osobní rozhovor,“ řekl Catcher.
„Možná si připravuje půdu, než se k tomu setkání odhodlá?“
„Nebo se nás straní záměrně,“ zamumlal Ethan. Zavrtěl
rozmrzele hlavou a podíval se na mě. „Co chce vědět o Merit?“
„Co má ráda, co nemá ráda, oblíbené květiny,“ vložila se do toho
Mallory.
„Teď asi ne,“ zašeptala jsem.
„Nedělám si legraci. Myslím, že je do tebe absolutní blázen.“
Nevěřícně jsem odfrkla. „Jo. Starosta Chicaga je blázen do mě. To je
velice pravděpodobné.“
Já jsem se na rozdíl od Ethana s Tatem setkala, a přestože byl
sympatický, rozhodně po mně nešílel.
„Chce jen informace,“ řekl Catcher. „Myslím, že v tomto
okamžiku jde čistě o zvědavost. A upřímně – může se o ni zajímat
spíš kvůli rodinnému původu než kvůli tomu, že patří k Domu.“
Ethan se ke mně naklonil. „Aspoň vím, že nedodáváš Tateovi
informace, protože bys to určitě už vyčmuchala.“
Při té narážce jsem pevně stiskla čelist. Tak já že bych byla
nějaká informační spojka mezi Domy a Tateovou kanceláří? Řekla
jsem si, že už bylo dnes těch proslovů a štiplavých poznámek dost.
Podívala jsem se na Catchera a poprosila ho o totéž, o co on žádal
dříve. „Nechali byste nás minutku o samotě?“
Catcher se přidrzle usmál a podíval se z jednoho na druhého.
„Poperte se, děcka. Budeme v autě.“
Čekala jsem, až se dveře auta zavřou, vykročila jsem vpřed a
zastavila se jen několik palců před Ethanem. „Tak hele. Já vím, proč
jsi mi dneska dával to kázání. Vím, že jsi povinný chránit své upíry.
Ale bez ohledu na to, jakým způsobem jsi mě přeměnil, tak jsem
udělala všechno, o co jsi mě žádal. Trénuju, vzdala jsem dizertačku,
přestěhovala se do Domu, pomohla jsem ti setkat se s otcem, dostala
tě do domu Breckenridgeových, a taky jsem na tvůj pokyn začala
chodit s Morganem.“ Ukázala jsem na dům za námi. „A když si pak
chci ukrást pár hodin a oddychnout si od problémů Cadoganů, navíc
s oním mužem, o kterém byla řeč, jdu za tebou až sem, protože sis to
přál. Aspoň jednou bys to, Ethane, mohl trochu ocenit.“ Nečekala
jsem na jeho odpověď, otočila se na podpatku a šla do auta. Otevřela
jsem zadní dveře, vlezla dovnitř a zabouchla je za sebou.
Catcher se na mě podíval ve zpětném zrcátku. „Cítíš se líp?“
„Ještě tam stojí a čumí?“
Chvíli trvalo, než se kouknul, a pak dodal: „Jo.“
„Takže jo, cejtím se líp.“
~
Cestou na sever do Wicker Parku bylo v autě ticho, Ethan byl
naštvaný na Catchera, že mu neřekl o Tateovi dostatečně rychle (to
znamená okamžitě), Mallory pospávala na zadním sedadle, zjevně
vyčerpaná po svém magickém výkonu, a Catcher si pobrukoval při
ABBA maratónu, který naladil někde na krátké vlně.
Dojeli jsme k domku a rozloučili se. Catcher mi připomněl, že
druhý den večer mám na programu trénink s ním, a Mallory a já jsme
uronily slzu nad jejím odjezdem do čarodějnického učení a taky nad
tím, že po následujících šest týdnů se naše kontakty omezí jen na
telefonáty. Důvěřovala jsem však Catcherovi, a když byla Celina na
svobodě, byla jsem ráda, že Mallory toho zjistí víc o svém nadání, o
své schopnosti využívat magii. Čím více ochrany se jí dostane, tím
lepší jsem měla pocit, a s jistotou jsem věděla, že Catcher to cítí
stejně.
Protože jsme – já a Ethan – přijeli zvlášť, jeli jsme do Cadoganu
každý svým vozem – on v elegantním mercedesu, a já ve svém
hranatém volvu. Zaparkovala jsem volvo na ulici a zaradovala se, že
jsem si dnes v noci splnila svou dávku povinností a mám konečně
pár hodin pro sebe. Jenže Ethan si na mě počkal ve foyer a v ruce
držel béžovou obálku. Nadhodila jsem si to, co jsem nesla – poštu,
boty, meč – a vzala si ji od něj.
„Tohle ti přinesl poslíček,“ řekl.
Otevřela jsem ji. Uvnitř byla obálka na galavečer v domě mých
rodičů příští noc. Zašklebila jsem se. Měla jsem za sebou náročný
večer a vypadalo to, že ani zítra si neodpočinu.
„Úžasný,“ řekla jsem a ukázala mu pozvánku.
Přečetl si ji a kývl. „Nechám poslat pro šaty. Ty máš zítra s
Catcherem trénink s katanou?“ Když jsem přitakala, pokračoval:
„Takže odjedeme hned potom.“
„Co je v plánu?“
Ethan se otočil a šel zpátky ke své kanceláři. Já za ním, tedy
aspoň ke schodišti.
„V plánu,“ řekl, když jsme se zastavili, „je pokračovat v našem
vyšetřování. Tvůj otec už ví, že se zajímáme o hrozbu ze strany
Breckenridgeových. Podle toho, co o něm vím, je pravděpodobné, že
si už začal zjišťovat něco sám.“
„Ty jsi to plánoval,“ řekla jsem a myslela na to, co zasel s mým
otcem. „Řekl jsi mu toho schválně tolik o Breckenridgeových a
nebezpečí, které nám hrozí, aby se o to začal zajímat.“ Ačkoli jsem
nebyla nadšená, že se mám opět vracet domů, musela jsem ocenit
Ethanovu taktiku. „To není špatné, Sullivane.“
Věnoval mi suchý pohled a pak se obrátil ke své kanceláři.
„Cením si tvé důvěry. Takže se uvidíme po setmění,“ řekl a odkráčel.
~
Jakmile jsem byla ve svém pokoji, odhodila jsem meč a poštu, pak
jsem z nohou skopla boty. Nechala jsem si mobil v pokoji, volat mi
teoreticky mohli jen ti, se kterými jsem strávila večer. Teď jsem ale
našla zprávu v hlasové schránce.
Bylo to od Morgana. Říkal, že se jen chce ujistit, jestli jsem se
dostala v pořádku domů. Slyšela jsem však v jeho hlase otázku – kde
jsem byla, co jsem dělala, co Ethana přimělo vytáhnout novopečenou
Ochránkyni za povinnostmi. Nebyla jsem si jistá, jestli mám na to
poslední odpověď.
 Mrkla jsem na hodiny – byly skoro čtyři ráno, a tak jsem si tipla,
že Morgan bude ještě vzhůru. Po chvíli rozmýšlení jsem se rozhodla,
že mu nezavolám. Nechtěla jsem se vymlouvat, neměla jsem náladu
na jeho evidentní nenávist k Ethanovi. Tahle noc byla i beztak dost
dlouhá a náročná.
Když se blížilo svítání, svlékla jsem si oblečení na rande a
natáhla pyžamo, umyla si obličej a zalezla do postele se zápisníkem a
tužkou. Naškrábala jsem si do něj, co mě zrovna napadlo – o upírech,
o Domech, o filozofii pití krve – a jakmile vyšlo slunce, usnula jsem
s propiskou v ruce.
 Kapitola 14

ROZKLAD ZAČÍNÁ ZEVNITŘ

P robudila jsem se v dobré náladě, alespoň dokud jsem si

nevzpomněla, co mě ten večer čeká. Zamručela jsem a vzala
do ruky pozvánku na party do domu svých rodičů. Byl to
galavečer na podporu učňovských programů. Ne že by to nebyl
chvályhodný účel, ale vždycky jsem se podivovala otcovým
pohnutkám. Jak rád získává konexe, potřásá si rukama, a že se mu
tohle líbí přinejmenším tak moc, jako se zajímá o to, aby doopravdy
pomohl té organizaci.
Musíme táhnout za jeden provaz, pomyslela jsem si a položila
pozvánku na postel. Posadila jsem se, odhrnula si vlasy z očí a
přehodila nohy přes okraj postele. Na sprchu jsem se vykašlala,
věděla jsem, že se beztak při tréninku zpotím, ale převlékla jsem se
do Catcherem schvalovaného úboru: elastické podprsenky a
miniaturních šortek, a přes to jsem si hodila aspoň teplákovou bundu,
abych během jízdy působila trochu důstojně.
Jakmile jsem zapnula bundu, někdo zaklepal na dveře. Otevřela
jsem a našla na chodbě Helen v úhledném tvídovém kostýmku.
„Ahoj, zlato,“ řekla a podávala mi tmavě modrý pytel na
oblečení, opatřený logem luxusního obchodu ve Smyčce. „Jen jsem ti
přinesla šaty.“ Vzala jsem si od ní ten vak, a na to, jak byl objemný,
byl překvapivě lehký. Když měla volné ruce, vytáhla z kapsy
růžového kostýmku malý růžový zápisníček. Četla v něm a
pokyvovala hlavou.
„Dnes večer se koná společenská akce. Barevné téma je černá a
bílá,“ přečetla nahlas a zvedla ke mně oči. „To mi samo sebou hodně
usnadnilo výběr, ale stejně nebyla legrace sehnat večerní šaty takhle
narychlo. Přivezli je před chvilkou.“
 Vadilo mi – snad víc, než by mělo – že ty šaty vybírala ona. Že je
pro mě nevybral Ethan.
Nemělo mi to vadit, z mnoha důvodů. Bylo to špatně.
„Děkuji,“ řekla jsem jí. „Vážím si tvé snahy.“ Škoda, že si to se
mnou nemohla vyměnit.
„Samozřejmě,“ řekla Helen. „Teď musím zpátky dolů. Mám
práce nad hlavu. Užij si party.“ Usmála se a strčila notýsek zpátky do
kapsy. „A buď opatrná s těmi šaty. Stály hodně peněz.“
Zamračila jsem se na modrý vak. „Co je to ‚hodně‘?“
„Skoro dvanáct.“
„Dvanáct? Jako dvanáct set dolarů?“ zírala jsem na ten pytel
zděšená myšlenkou, že do mě Cadoganové investovali čtyřmístnou
částku.
Helen se zachichotala. „Dvanáct tisíc dolarů, drahá.“ Jako by na
mě hodila granát. Pak se otočila a vyšla na chodbu, přičemž jí
naprosto unikl můj zděšený pohled.
Položila jsem pytel se šaty na postel tak opatrně, jako bych tam
kladla Gutenbergovu bibli.
„Tak do toho,“ zamumlala jsem a rozepnula vak.
Tiše jsem hlesla.
Bylo to černé hedvábí, tkanina tak jemná, že jsem ji skoro necítila
v prstech. A byly to vskutku plesové šaty. Obdélníkový živůtek bez
ramínek, který přecházel ve splývavou, černočernou hedvábnou
sukni.
Otřela jsem si ruce o šortky, vytáhla šaty z vaku a přitiskla si je k
hrudi. Roztočila jsem se, jen abych viděla tu sukni vlát. A že se
vlnila! Hedvábí plynulo jako černá voda a mělo ten nejtemnější
odstín černé, jaký jsem kdy viděla. Nebyla to taková ta černá, kterou
si v šatně spletete s tmavomodrou. Tohle byla černá. Jako noc bez
měsíce. Úžasná.
Zazvonil mi mobil a já přitiskla jednou rukou šaty k tělu, druhou
vzala mobil a koukla na displej, kdo volá.
„Ach, můj bože, měla bys vidět ty šaty, které budu mít dneska na
sobě!“
„Ty jsi pronesla chválu na nějaké šaty? Kam se poděla moje
Merit? Co jsi s ní udělala?“
„Mluvím vážně, Mallory. Jsou úžasné. Černé hedvábí, dlouhé
plesové.“ Stála jsem bokem k zrcadlu. „Jsou krásné.“
 „Vážně jsem mírně znepokojená touhle holčičí konverzací, ale
řekla bych, že začínáš konečně dospívat. Myslíš, že Judy Blumeová
napsala nějakou knihu o dospívajících upírech? Jsi tam, Bože? Tady
Merit11,“ odfrkla Mallory, očividně potěšena sama sebou.
„Ha, ha, ha,“ řekla jsem a opatrně položila šaty na pytel. „Dostala
jsem pozvánku na akci u svých rodičů, takže jedeme zpátky do Oak
Parku.“
„Ale ne, takže hogo fogo, upírko? Zapomeneš na staré kamarády,
když jsi teď v té lepší společnosti?“
„Opravdu váhám mezi dvěma odpověďmi. Za prvé – včera večer
jsme se viděly. A za druhé, my jsme byly opravdu kamarádky?
Myslela jsem, že jsem tě jen zneužívala kvůli podnájmu a
značkovým hadrům.“
„No tak teď se budu smát já,“ řekla, ale nezasmála se. „Ne,
vážně. Jsem na cestě, jedu do Schaumburgu a chtěla jsem vědět, jak
se máš. Ty a Darth Sullivan jste se v pohodě vrátili do Cadoganu,
jo?“
„Jo, upíři z mejdanu nás nechytili, takže bych to nazvala úspěšný
návrat domů.“
„A nevadilo Morganovi, že musel včera večer odejít?“
Stiskla jsem telefon mezi ramenem a uchem a utáhla jsem si
culík. „Asi neskákal radostí, že ho vystřídal Ethan, ale zatím jsem
neměla možnosti promluvit si s ním.“
„Jak to myslíš, že jsi neměla šanci si s ním promluvit? Vždyť je
to tvůj přítel.“
Její vyčítavý tón se mi nelíbil. „Není to můj přítel. Jen… se
vídáme. Tak nějak.“
„Dobře, to už je slovíčkaření. Ale nemyslíš, že bys mu měla
zavolat?“ Nevím, jestli to bylo proto, že mi připadala zvědavá, nebo
proto, že jsem s ní do jisté míry souhlasila, ale náš rozhovor mi byl
prostě nepříjemný. Snažila jsem se to zahnat smíchem. „Děláš mi
přednášku o tom, jak si vybrat přítele?“
„Jen… je to skvělej chlap, Merit, a zdá se mi, že vám to spolu
klape. Prostě nechci, aby sis to nechala utéct jen kvůli…“
„Kvůli?“ nemusela jsem ji pobízet, nemusela jsem se ptát. Věděla
jsem přesně, kam míří a koho tím myslí. A protože jsem věděla, že jí
na mně záleží jako málokomu, její poznámka mě zabolela. Hodně.

11
Judy Blumová: Jsi tam, Bože? Tady Margaret (pozn. překl.).
 „Merit,“ řekla jen. Nevyslovila to, co měla na srdci, místo toho
řekla jen mé jméno.
„Mallory, já opravdu na tohle teď nemám náladu.“
„Protože už musíš běžet a hrát si s Ethanem?“
Takže doopravdy, pomyslela jsem si. Moje nejlepší kamarádka a
já se fakt hádáme.
„Dělám, co musím.“
„Manipuluje tebou, abys s ním musela trávit čas.“
„To není pravda, Mallory. Ani mě nemá moc rád. Jen se teď
snažíme vyřešit problém těch mejdanů.“
„Neomlouvej ho.“
Cloumal se mnou vztek, moje upírka se probouzela, a já kopla do
dveří od šatníku, až se obrázek mě a Mallory ve stříbrném rámečku,
položený na skříňce vedle nich, zatřásl. „Víš, že nejsem zrovna
Ethanova fanynka, ale postavme se tomu čelem. Nebýt jeho, už bych
hnila v zemi. A je to můj šéf, ať se mi to líbí, nebo ne. Tady s tím si
nechci zahrávat.“
„Fajn. Dělej si s Ethanem, co chceš. Ale aspoň buď upřímná,
když mluvíš o Morganovi.“
„Co má tohle znamenat?“
„Merit, jestli nemáš Morgana ráda, tak jo, ale utni to. Nevoď ho
za nos. Není to fér. Je to hodnej chlap a tohle si nezaslouží.“
Hlesla jsem – šokovala mě a taky ranila. „Já ho vodím za nos?
Tak větší kravinu jsi říct nemohla.“
„Musíš se rozhodnout.“
„A ty se zase starej o sebe.“
Slyšela jsem ostrý nádech a věděla jsem, že teď jsem jí ublížila.
Už v tom okamžiku jsem toho litovala, ale byla jsem příliš naštvaná,
příliš unavená z toho, jak nemám kontrolu nad svým tělem, životem,
časem, a tak jsem se v tu chvíli nebyla schopná omluvit. Ranila mě a
já jí to oplatila.
„Radši to skončíme, než řekneme něco, co nás bude mrzet,“ řekla
jsem tiše. „Já mám fakt dost starostí, a to nemluvím o tom, že za pár
hodin musím být u svého otce.“
„Víš co, Merit? Když mi teda není nic do toho, s kým chodíš,
nezajímá mě ani tvůj otec.“
Nemohla jsem promluvit, nevěděla jsem, co na tohle říct. A i
kdybych chtěla, hrdlo se mi sevřelo lítostí.
 „Možná za to může genetika,“ pokračovala a očividně se chtěla
hádat dál, „možná za to může on, když tě chce celou předělat. My
dvě máme teď každá svůj život, jiný, větší než před pár měsíci. Ale
Merit, kterou jsem znala, by tohohle chlapa neodháněla. Tohohle ne.
Přemýšlej o tom.“
Telefon oněměl.
~
Jela jsem a stěrače se míhaly po čelním skle sem a tam, letní noc byla
vlhká, uplakaná, a temné, zlověstné mraky se hnaly nízko, pulzovaly
elektrickou energií a hrozily blesky. Zaparkovala jsem přímo před
strohou budovou, v níž se nacházela tělocvična, a vběhla jsem
dovnitř, abych nezmokla.
Catcher už tam byl. Stál v prostředku modré gymnastické
žíněnky, na sobě měl tričko a tepláky. Měl skloněnou hlavu, zavřené
oči a ruce sepnuté jako při modlitbě.
„Posaď se,“ řekl, aniž by otevřel oči.
„Dobrý večer i tobě, sensei.“
Otevřel jedno oko a ten pohled stačil, aby mi naznačil, že to
opravdu nebylo vtipné. „Posaď se, Merit.“ Tentokrát to již řekl
ostřejším tónem.
Zatvářila jsem se překvapeně, ale svlékla jsem si bundu a
posadila se na jednu z oranžových plastových židlí u dveří.
Catcher zůstal ve své póze ještě několik minut, tiše se
koncentroval a nakonec zakroužil rameny a otevřel oči.
„Hotov s meditací?“ zeptala jsem se opatrně.
Neodpověděl, zato vyrazil rázným krokem ke mně a v očích měl
tolik zloby, že se mi rozbušilo srdce.
„Nějaký problém?“ zeptala jsem se.
„Sklapni.“
„Prosím?“
„Řekl jsem, sklapni.“ Catcher si stoupnul přede mě, přejel si
rukou po bradě a zapřel se rukama do opěrátek mé židle. Sklonil se.
Zlověstně se nade mnou tyčil a já se skrčila v židli.
„Ona je moje priorita číslo jedna.“
Nemusela jsem se ptát, koho myslí. Jasně, Mal už Catcherovi
volala.
„Je nešťastná.“ Zarazil se a světle zelenýma očima pátral v mé
tváři.
 „Prožívá teď těžké období. Myslím, že ty taky, Merit. To ví bůh a
my všichni. Měla jsi problémy zvyknout si na přeměnu z člověka v
upíra, a teď najednou zapomínáš na svou lidskost.“
Ještě víc se ke mně sklonil. Srdce mi tlouklo, po těle se rozlévalo
teplo spolu s úzkostí a adrenalinem, který probudil mou upírku a
začal ji vytahovat na povrch.
Teď ne, prosila jsem ji. Teď ne. On si toho všimne, hned to
pozná, zatočí se mnou. Nic dobrého z toho nekouká. Na zlomek
vteřiny se mi zdálo, že Catcher již něco zpozoroval, protože svraštil
obočí. Zavřela jsem oči a počítala pozpátku. Snažila jsem se upírku
co nejvíce utlumit, a on nade mnou pořád visel a vzduch se začal
tetelit mocnou magií.
Pomaličku, jednu kapku po druhé, jsem cítila, jak upírka
ustupuje.
„Má potíže si na to všechno zvyknout, Mer, stejně jako ty. Jenže
ona tu pro tebe byla. Teď je na čase, abys jí to oplatila. Buď k ní
trochu shovívavá. Já vím, že řekla některé… nepříjemné věci. A věř
mi, že ona to ví taky.“
Otevřela jsem oči, dívala se pořád na jeho tričko a trochu jsem
kývla.
Konečně se narovnal, až plastové opěrky zapraskaly; couvnul a
shlížel na mě se založenými pažemi. Tentokrát jsem na něm viděla i
špetku soucitu. I hlas měl mírnější. „Já vím, že se snažíš pomoct
Ethanovi. Zajistit mu kontakty, dělat svou práci. Chápu to. A možná
je právě tohle ten problém, a možná taky ne. Upřímně – je to tvoje
věc, ne moje. Než si však proti sobě popudíš všechny, kterým na tobě
záleží, Mallory, Morgana, a nevím koho ještě, tak nezapomeň, kým
jsi byla, než se tohle stalo, než tě přeměnili. Snaž se najít rovnováhu.
Udělej si v životě místo na věci, na kterých ti záleželo předtím, než tě
přeměnil.“ Už se chtěl otočit, ale rozmyslel si to. „Já vím, že dneska
máš omezený čas, ale radši se pořádně snaž. Jestli chceš dělat
Ochránkyni, tak na to musíš být zatraceně dobře připravená.“
Zavrtěla jsem hlavou. Naštval mě. On si snad myslel, že se dost
nesnažím, že do toho nevkládám dost úsilí, a proto nejsem taková
bojovnice, jakou on si představuje? Ve skutečnosti to bylo naopak.
„Nechápeš to,“ řekla jsem.
Zatvářil se překvapeně. „Tak mi to vysvětli.“
Pohlédla jsem na něj, dlouho mlčela a pak jsem mu to už málem
řekla. Málem jsem mu začala důvěřovat – a taky sobě – dost na to,
abych se ho na to zeptala, řekla mu, že je se mnou něco v nepořádku
– že s mou upírkou je něco špatně. Že si žije nezávisle na mně.
Neodhodlala jsem se k tomu. Snažila jsem se to téma už jednou
nadhodit, ale on mé obavy smetl ze stolu. A tak jsem jen zavrtěla
hlavou a svěsila ji.
„Nevím, co víš ty,“ řekl, „ani co jsi viděla nebo co si myslíš, že
jsi udělala. Ale radím ti, najdi si někoho, komu můžeš důvěřovat, a
vypovídej se mu. Jasné?“
Mlčky jsem kývla.
„Tak se do toho dáme.“
A dali jsme se. Nenechal mě bojovat, zřejmě kvůli mému
poslednímu výkonu, který považoval z mé strany za nedostatek
snahy. Soustředila jsem se hlavně na pohyb a rychlost, a chvíli jsem
nemyslela na to, jak v sobě musím potlačovat instinkt predátora.
Bylo to mé morální vítězství, zvláště když měl Catcher v očích
výčitku. Protože jsme spolu nebojovali, tudíž jsme neriskovali, že
poničíme meč, dovolil mi cvičit s katanou.
Skoro hodinu jsme věnovali prvním sedmi katám. Provedení
každé z nich trvalo sice jen pár sekund, ale Catcher mě nutil kroky
opakovat – znovu a znovu a stále dokola – dokud nebyl s mým
výkonem spokojený. Když se mé pohyby zautomatizovaly,
vykonávala jsem je s mechanickou přesností a prováděla je rychlostí
blesku, tak rychle, že katy ztratily původní podobu a proměnily se v
tanec. Catcher mě bohužel upozornil, že jestli chci použít meč v boji,
bude to pravděpodobně boj s upírem, a ten se bude pohybovat stejně
rychle jako já.
Když mě naučil základní pohyby druhé sady katan, při nichž se
meč držel jen jednou rukou, dal mi pohov.
„Pozoruju zlepšení,“ řekl, když jsme usedli na modrou žíněnku a
před sebou měli náčiní na čištění katan.
„Díky,“ řekla jsem mu a leštila ostří meče rýžovým papírem.
„Zajímavou otázkou je, proč nevidím tutéž snahu, když se mnou
bojuješ?“
Zahleděla jsem se na něj; díval se pořád na svůj meč. Očividně
nechápal, že jsem při zápasu sváděla dvojí boj: s ním a s upírkou. Ale
už jsem se rozhodla, že mu to neřeknu, a tak jsem neodpověděla.
Chvíli jsme mlčeli, oba jsme leštili meče a já zarytě neodpovídala.
„Žádná odpověď?“ zeptal se nakonec.
Zavrtěla jsem hlavou.
 „Přísahám bohu, že vy dvě jste úplně stejně tvrdohlavé.“
Souhlasila jsem, ale nekomentovala jsem to a jen jsem zastrčila
meč do pouzdra.
 Kapitola 15

CHTĚLA BYCH TANČIT JEN

Z pátky v Domě jsem se osprchovala, oblékla si spodní prádlo,

navlékla stehenní pouzdro a lodičky s pásky. Rozhodla jsem
se, že dnes večer si učešu drdol, který jsem stočila těsně nad
krkem. Když jsem měla základ, opatrně jsem vklouzla do šatů.
Ačkoli na to Helen měla málo času, padly naprosto dokonale. A byly
dokonalé. S bledou pletí, tmavými vlasy, lesklými rty a v těchhle
černých šatech jsem vypadala jako exotická princezna. Upíří
princezna.
Tu pohádku však trochu kazil jeden bolavý osten: hádka s
Mallory.
Byla jsem připravená, a tak jsem vzala psaníčko a meč a vyrazila
dolů, kde čekal Malloryin postrach.
Stál ve foyer, ruce v kapsách, štíhlé tělo ve smokingu. V černém
saku se rýsovala jeho ramena a u krku měl perfektního motýlka.
Vlasy měl rozpuštěné, splývaly kolem tváře jako zlato, takže
vynikaly ty bolestně dokonalé lícní kosti a smaragdové oči. Byl snad
až příliš hezký, nedotknutelně krásný, tvář boha – nebo něčeho
daleko hříšnějšího.
„Copak je?“ zeptal se, aniž by vzhlédl.
Sešla jsem do prvního patra a zavrtěla hlavou. „Raději bych o
tom nemluvila.“
Teď zvedl oči a nepatrně pootevřel ústa, když spatřil vodopád
splývavého hedvábí. „Krásné šaty,“ řekl tiše, ale o to víc to znělo
mužně.
Kývla jsem a ignorovala podtón. „Jsme připraveni?“
Ethan naklonil hlavu na stranu: „Jsi ty připravena?“
„Takže jdeme.“
 Ethan se zarazil, pak zamířil ke schodům.
Nechal mě mlčet zbytek cesty do Oak Parku, která byla o dost
rychlejší než k Breckenridgeovým. Jenže i když nemluvil, pořád se
na mě otáčel a pokradmu na mě vrhal ustarané pohledy, zároveň ale i
mlsně okukoval mé tělo.
Všimla jsem si, ale ignorovala to. V myšlenkách jsem se stále
vracela ke svému hovoru s Mallory. Zapomínala jsem skutečně, kým
jsem kdysi byla? Zapomínala jsem na svůj život před tím, než do něj
vstoupili Cadoganové? Znala jsem Mal tři roky. Jistěže jsme se občas
kvůli něčemu chytily – koneckonců to tak u spolubydlících bývá –
ale nikdy takhle moc. Nikdy jsme se nehádaly o tom, co a jak má kdo
dělat, nebo kvůli tomu, jakou roli si v životě navzájem hrajeme.
Tohle bylo jiné. A obávala jsem se, že to byla neblahá předzvěst
něčeho horšího.
Snad pomalého rozpadu přátelství, které již bylo oslabené
fyzickou vzdáleností, novými vztahy, nadpřirozenými krizemi.
„Co se stalo?“
Ethan se zeptal ohleduplně a zdálo se mi, že i vážně, a tak jsem
odpověděla. „Mallory a já jsme se pohádaly.“ Kvůli tobě, dodala
jsem v duchu. Nahlas jsem řekla: „Když to shrnu, tak nemá radost z
toho, z té upírky, která se ze mě stává.“
„Chápu.“ Znělo to velmi znepokojivě, ostatně jak se u chlapa – v
tomto případě navíc čtyři sta let starého – dá čekat.
Ani jsem nekývla hlavou. Bála jsem se, že kdybych to udělala,
vyhrknou mi slzy, rozteče se mi řasenka a budu mít na obličeji černé
šmouhy.
Na tohle jsem opravdu, opravdu neměla náladu. Nechtělo se mi
jet do Oak Parku, nosit se tam, být ve stejné místnosti s otcem a
předstírat, že jsem ta hodná dceruška.
„Potřebuju povzbudit,“ řekla jsem. „Už takhle to je dneska
hnusná noc, a já teď bojuju. Nejradši bych si vzala taxíka domů do
Cadoganu a strávila večer o samotě jen s pořádnou porcí masového
koláče. Hodila by se mi jedna z těch přednášek, které máš tak rád. O
tom, jak to musím udělat pro Cadogan.“
Uchechtl se a trochu mě tím uklidnil. „Co kdybych ti řekl, že jen
záříš?“
Ten kompliment byl pravděpodobně to nejlepší i nejhorší, co
mohl říct. Od něj to znělo tak nějak těžkopádněji, oficiálněji, než by
mělo. A to mě hodně trápilo.
 Děsilo. Dost.
Bože, má snad Mal pravdu? Skutečně sabotuju vztah s Morganem
kvůli tomuhle muži? Jsem ochotná vyměnit ryzí přátelství a
opravdové vztahy jen kvůli Ethanovi? Zdálo se mi, že se točím
dokola v nějakém upířím víru a zbytky mého normálního života
odtékají pryč. Bůh ví, co ze mě nakonec zůstane.
„Co kdybych ti připomněl,“ spustil, „že tohle je tvoje příležitost
být na pár hodin někým jiným. Teď chápu, že jsi jiná než ostatní, a
chápu to víc než předtím. Dneska večer ale nechej opravdovou Merit
v Hyde Parku. Dnes v noci si můžeš zahrát roli. Můžeš být…
nečekanou dívkou.“
Nečekanou dívkou. To znělo docela dobře. „To není zlé,“ uznala
jsem, „a určitě lepší než tvoje poslední kázání.“
Zafuněl jako Mistr upír: „Jako Mistr Domu…“
„… máš povinnost smýšlet o mně dobře,“ dořekla jsem za něj. „A
motivovat mě, když můžeš.“ Podívala jsem se na něj. „Klidně mě
popichuj, Ethane, když nemůžeš jinak. Chápu to – a přijímám to. Ale
dívej se na to tak, že se fakt snažím, jak můžu,“ vyhlédla jsem z
okna. „A to potřebuju slyšet.“
Mlčel tak dlouho, až jsem se lekla, že jsem ho rozzlobila. „Jsi tak
mladá,“ řekl nakonec pohnutým hlasem. „Pořád je v tobě hodně
člověka.“
„Teď nevím, jestli je to poklona, nebo urážka.“
„Upřímně, Merit, to nevím ani já.“
Za dvacet minut jsme vjeli na okrouhlou příjezdovou cestu před
hranatým domem mých rodičů v Oak Parku. Dům vypadal jako
architektonický sirotek, totálně se lišil od ostatních domů ve
venkovském, wrightovském stylu. Mí rodiče však měli dost velký
vliv na politiky v Chicagu, takže jim ty stavební plány prostě
schválili. A tak se stalo, že zde, uprostřed malebného Oak Parku, se
tyčil šedivý betonový kvádr.
Ethan zastavil s mercedesem před dveřmi a podal klíčky jednomu
z číšníků, kterých se obvykle na takových akcích motaly mraky.
„Zajímavá… architektura,“ pravil.
„Otřesná,“ odvětila jsem. „Ale jídlo mají dost dobré.“
Nezdržovala jsem se s klepáním na hlavní dveře, ani jsem
nečekala, až mě někdo pozve dál. Ať se to někomu líbilo, nebo ne,
byl to pořád můj rodný dům, a tak přece nebudu čekat na pozvání.
 Nakonec jsem neklepala ani při první návštěvě doma krátce poté,
co mě přeměnili. Hola, tady mě máte! Nepovedená dcera se vrací
domů.
Hned za dveřmi do betonovo-skleněného foyer stál Pennebaker,
hubený rodinný sluha, a prkenně se ukláněl na všechny příchozí
hosty. Rozhořčeně zvedl nos, když jsem se k němu přiblížila.
„Peabody,“ řekla jsem na pozdrav. Hrozně ráda jsem si z něj
utahovala.
„Pennebaker,“ opravil mě nevrle. „Váš otec je již na setkání. Paní
Meritová a paní Corkburgerová baví hosty.“ Sklouzl ocelovýma
očima k Ethanovi a povytáhl obočí.
„Tohle je Ethan Sullivan,“ prohodila jsem, „můj host. Je vítán.“
Pennebaker kývl, jako že můžeme jít, a otočil se na hosty za
námi.
Jedna překážka byla překonána, a tak jsem vedla Ethana dál až do
dlouhého betonového prostoru v prvním patře, kde se bavili mí
rodiče. Cestou jsme míjeli holé pravoúhlé chodby, které končily jako
slepé uličky. Ocelové žaluzie nezakrývaly okna, nýbrž holé betonové
zdi. Jedno schodiště vedlo pouze do výklenku s vystaveným
moderním uměleckým dílem, které by se nejlépe vyjímalo v obýváku
maniaka nebo sériového vraha. Rodiče tvrdili, že to dílko „nutí
člověka k zamyšlení“. Prý to byla výzva pro architektonický
mainstream a taky pro lidi, kteří automaticky čekají, že schodiště a
okna vypadají tak a tak.
Já osobně jsem ten design nazývala „současná psychopatie“.
Prostor byl přeplněný lidmi v černobílém oblečení a v rohu sálu hrál
jazzový kvintet. Rozhlížela jsem se a hledala naše cíle.
Breckenridgeovy nebylo nikde vidět, ani mého otce. Ne že bych toho
extra litovala. Poblíž řady oken podél jedné stěny jsem však našla
něco stejně zajímavého.
„Připrav se,“ varovala jsem ho s úsměvem a vedla ho do jámy
lvové.
Stály tam spolu. Matka a sestra. Očima jezdily po davu před
sebou a hlavy měly u sebe jako dvě drbny. A o tom, že klevetily,
nebylo pochyb. Moje matka byla mezi chicagskou smetánkou jednou
z předních dam a moje sestra tudíž hrála roli princezny – následnice
trůnu.
Drby byly jejich denním chlebem.
 Matka měla na sobě usedlé, světle zlaté pouzdrové šaty a přes ně
bolerko, přesně střižené na její hezkou postavu. Moje sestra s vlasy
stejně tmavými jako já si oblékla světlemodré koktejlky bez rukávů.
Vlasy měla stažené dozadu tenkou, třpytivou černou čelenkou, která
držela všechny prameny perfektně na místě. V rukou držela moje
sluníčko, mou neteř Olivii, která si momentálně kousala malou
buclatou pěstičku.
„Ahoj, mami,“ řekla jsem.
Matka se otočila, zamračila se a sáhla mi na tvář. „Jsi nějaká
pohublá. Jíš vůbec?“
„Víc než kdy v životě. Je to úžasné.“ Objala jsem Charlottu
jednou rukou. „Paní Corkburgerová.“
„Jestli si myslíš, že ti nevynadám, když mám v náručí dcerušku,
tak se šeredně pleteš,“ řekla Charlotte a bez mrknutí oka mi podala
osmnáctiměsíční neteř i s oslintaným bryndákem, který měla na
rameni.
„Meí, meí, meí,“ švitořila vesele Olivia a tleskala ručičkama,
když jsem si ji vzala. Rozhodně říkala mé jméno. Olivia nezdědila
meritovic tmavovlasý gen, byla blondýnka po svém otci, Majorovi
Corkburgerovi, kolem andílkovského obličeje se jí kroutily kudrlinky
jako svatozář a měla pomněnkově modré oči. Měla na sobě
slavnostní šatičky, stejně světle modré a bez rukávu jako ty Oliviiny,
jen v pase měla širokou modrou saténovou mašli.
Mimochodem – ano. Můj švagr se skutečně jmenoval Major
Corkburger. Tenhle modrooký blonďák býval na vysoké škole
rozehrávačem, ale řekla bych, že ještě na střední mu tohle jméno
dávali pořádně sežrat.
Nicméně jsem mu málokdy opomněla připomenout to, že je v
podstatě velký korkový burger. Nemyslím ale, že mu to připadalo
vtipné.
„Proč mi chceš vynadat?“ zeptala jsem se Charlotte, jakmile jsem
si pořádně usadila Olivii a bryndák prozřetelně umístila na rameno.
„Jedno po druhém,“ řekla s očima na Ethanovi. „Nikdo nás
nepředstavil.“
„Ach. Mami, Charlotte, tohle je Ethan Sullivan.“
„Paní Meritová,“ řekl Ethan a políbil matce ruku. „Paní
Corkburgerová.“ Totéž učinil i mé sestře, která se kousla do rtu a se
zjevným nadšením povytáhla obočí.
 „Jsem… skutečně ráda, že vás poznávám,“ pronesla Charlotte se
založenými pažemi. „A jak se mi staráte o mou malou sestřičku?“
Ethan se po mně podíval.
Na mě nekoukej, řekla jsem mu v duchu a počítala s tím, že mě
slyší. Byl to tvůj nápad. Když ses do toho zamotal, tak se z toho i
vymotej.
Ethan zakoulel očima, ale vypadal, že se baví. „Merit je velmi
jedinečná upírka. Má jisté…“
Všichni jsme se trochu napjali v očekávání verdiktu.
„… hvězdné vlastnosti.“
Když to řekl, podíval se na mě s náznakem pýchy ve
smaragdových očích.
Tím mě omráčil, takže jsem ze sebe nevypravila ani slovo díků,
ale ten šok v mých očích musel být nepřehlédnutelný.
„Máte krásný dům, paní Meritová,“ zalhal Ethan mé matce.
Poděkovala mu a začala debata o výhodách a nevýhodách života v
architektonickém skvostu. Došlo mi, že tím jsem získala aspoň deset
nebo patnáct minut, abych si promluvila se Charlottou.
Ta se na něj pochvalně podívala, pak se na mě lišácky usmála.
„Ten je k sežrání. Řekni mi, že jsi ho přefikla.“
„Ehm. Rozhodně jsem ho nepřefikla. Ani to nemám v plánu. On
je jeden velký problém, akorát v hezkém obalu.“
S hlavou nakloněnou si prohlížela Ethana od hlavy k patě. „Ale
ten obal stojí za to. Myslím, že by za pár problémů stál, sestřičko.“
Podívala se na mě a zamračila se: „No a teď mi řekni, co se děje
mezi tebou a tátou? Hádáte se, pak je z tebe upírka, potom se zase
hádáte, a najednou se zjevíš tady. Na party. V šatech.“
„To je složité,“ řekla jsem, ale přiznávám, že to byla chabá
odpověď. „Vy dva si musíte sednout a vyříkat si pár věcí.“
„Vždyť jsem tu, ne?“ Nechtěla jsem jí vykládat, jak moc se
rozhovoru s otcem děsím. „A ohledně těch hádek: za poslední měsíc
mi dvakrát pohrozil, že mě vydědí.“
„To on vyhrožuje každému. Vždyť ho znáš. Už dvacet osm let.“
„Robertovi ale nevyhrožoval,“ namítla jsem hlasem umíněné
mladší sestry.
„No, Robertovi očividně ne,“ souhlasila suše Charlotte a
narovnala lem Oliviiných šatů. „Robert je mazánek, ten co udělá, to
je vždycky dobře. A když už mluvíme o rodinných problémech,
jestlipak mi moje sestřička zavolala, že je z ní upírka? Ne. Musela
jsem to zjistit od táty.“ Ohnula mi palcem a ukazováčkem horní
konec ucha.
Myslím, že tím se vysvětlila otázka, proč mi chce vynadat.
„Hele!“ řekla jsem a zakryla si ucho rukou, kterou jsem nedržela
dítě. „Tohle nebylo vtipný, už když mi bylo dvanáct, natož teď.“
„Chovej se na svůj věk, a já budu taky,“ setřela mě.
„Já se chovám na svůj věk.“
„Ale není to poznat,“ zamumlala. „Udělej mi laskavost, ano?“
„Cože?“
„Aspoň to zkus, kvůli mně. Každopádně je to jediný otec, kterého
máš. A ty jsi jediná nesmrtelná Merit, tedy pokud vím. Nemyslím, že
by mazánek Robert získal nesmrtelnost, ale možná stačí, když strčí
pár dolarů do té správné dlaně.“
Usmála jsem se a trochu se mi ulevilo. Charlotte a já jsme si
nebyly blízké, ale ocenila jsem, že má tak blízko k sarkasmu. A
samozřejmě jsme měly společnou i nevraživost vůči Robertovi.
„Takže k té nesmrtelnosti,“ pravila. „Možná je čas, abyste to s
tátou trochu urovnali.“
Náhle tak zvážněla, že jsem vyvalila oči.
„Budeš tady déle než my ostatní,“ řekla. „Budeš žít dávno po
tom, co my tu už nebudeme. Až tu nebudu, dohlédneš na mé děti a
vnoučata, jak porostou. Budeš sledovat, jak dospívají, a budeš na ně
dávat pozor. Bude to tvůj úkol, Merit. Vím, že máš povinnosti vůči
svému Domu; za poslední dva měsíce jsem se toho dověděla dost,
abych pochopila. Ale jsi taky Merit, ať chceš nebo nechceš. Ty
jediná z nás jsi schopná zajistit jim bezpečí.“
Vyčerpaně, starostlivě si povzdechla, vážně pohlédla na svou
dceru a znova jí urovnala šatičky. Netušila jsem, jestli je to
důsledkem její nervozity, nebo musí nějak zaměstnat ruce, nebo ji
prostě jen uklidňuje, když se dotýká svého dítěte.
„Na světě jsou blázniví lidi,“ pokračovala. „To, že jsi upírka, tě
samozřejmě před nimi automaticky nechrání. Říkají, že – jak že se ta
ženská jmenuje?“
Nemusela jsem se ptát, koho myslí. „Celina.“
„Celina. Říkají, že je zavřená, ale kde máme jistotu?“
Stočila oči zpátky ke mně a já viděla starostlivou matku a
podezření. Možná ji jen napadlo, že by Celina mohla být na svobodě,
ale zatím to nevěděla. Můj otec očividně držel slovo a neprozradil, co
mu Ethan svěřil.
 Mohla jsem to Charlotte všechno říct, ale takové věci by ji ještě
více vystrašily. Pak by chtěla o to víc chránit rodinu a třásla by se o
bezpečí všech okolo.
Místo toho jsem vzala do rukou to břímě. „O to už je postaráno,“
řekla jsem jen.
Samozřejmě že nebylo a Celina běhala po světě. Věděla, kde
jsem já, a pravděpodobně nebude váhat a půjde i po mé rodině, aby
mi ukázala, jak moc se na mě zlobí. Určitě jsem jí byla trnem v patě.
Nedokončený projekt.
Když jsem ale dokázala složit dvě přísahy cizímu chlapovi – před
Domem plným upírů – mohla jsem tiše odpřísáhnout i Charlotte, že
dohlédnu na Olivii a její starší sourozence, a jestli zůstanu naživu
dost dlouho, i na jejich děti. Slíbím, že budu držet ochrannou ruku
nad rodinou, která mi dala jméno, stejně jako nad tou upíří, kvůli
které jsem se jména musela vzdát.
„Je o to postaráno,“ opakovala jsem a myslela to vážně. Ztišila
jsem hlas a věděla naprosto jistě, že nedopustím, aby se něco stalo
Olivii. To bych se raději probodla kůlem.
Dlouze na mě hleděla, mlčela, pak kývla; pochopily jsme se,
dohoda byla uzavřena. „No teda, ty šaty jsou hnus.“
Zaskočil mě jak náhlý zvrat v konverzaci, tak ona poznámka.
Posunula jsem si Olivii trochu na stranu a shlédla na své šaty.
Charlotte zavrtěla hlavou. „Ne ty tvoje. Lucy Cabotové.“ Ukázala
do davu na ženu, zabalenou do puntíkatého stanu z organzy.
„Strašný. Ne, ty tvoje jsou skvělý. Viděla jsem je ve Fashion Week,
už si nepamatuju, kdo je navrhl. Badgley? Zapomněla jsem to.
Každopádně tvoje stylistka to vychytala.“ Mlsně se otočila na
Ethana, který klábosil s mou matkou. „A tvé doplňky jsou
pohádkové.“
„On není můj doplněk,“ upozornila jsem ji. „Je to můj šéf.“
„Je pěknej, ať je, co je. Ten by mě mohl sexuálně obtěžovat
každej den.“
Podívala jsem se na nejmladší Corkburgerovou, která na mě
mžikala velkými modrými kukadly a žužlala cípek bryndáku. „Dej si
klapky na uši, jo?“
„Šuši,“ řekla Olivia. Netušila jsem, zda jen žvatlá, nebo se snaží
po mně opakovat. Tipovala jsem to druhé. Olivia ve mně viděla
bohyni.
 „Drahoušku,“ řekla Charlotte. „Je jednadvacáté století. Upíři frčí,
Cubs mají vlajku a je taky naprosto v pořádku, když ženě připadá
nějaký muž atraktivní. Jsou věci, které se moje dcera musí naučit.“
„Zvláště tu část o Cubs,“ řekla jsem a zamávala bryndákem k
Oliviině velké radosti.
S roztomilou neohrabaností a prostou dětskou radostí tleskala
ručičkama.
„Kdybys mohla bydlet s Wrightem v Addison Street 12, uděláš to,“
předpovídala Charlotte.
„To je pravda. Cubs miluju.“
„A nic z toho,“ zamrkala, pak tleskla a napřáhla ruce k Olivii,
která se začala mrskat v mé náruči a sápala se po matce oběma
rukama. „Hezky jsme si pokecaly, sestřičko, ale musím dostat tuhletu
do postele. Major je doma se zbytkem posádky. Jen jsem tě chtěla
pozdravit a taky to, aby ses mohla podívat na svou oblíbenou neteř.“
„Mám všechny tvoje děti stejně ráda,“ protestovala jsem a
předala jí těžký teplý raneček.
Charlotte se ušklíbla a opřela si Olivii o bok. „Budu dobrá matka
a začnu předstírat, že je to pravda, ať je to ve skutečnosti jakkoli.
Dokud budeš mít moje děti radši než Robertovy, tak budeme spolu
zadobře.“ Dala mi pusu na tvář. „Dobrou, sestřičko. A mimochodem
– když se ti s blonďáčkem naskytne šance, chytni ji za pačesy.
Prosím. I za mě.“
Lascivní pohled, který na Ethana vrhla, když odcházela, mě
nenechal na pochybách, co myslela tou „šancí“.
„Dobrou noc, Charlotto. Pozdravuj Majora. Dobrou noc,
Livinko.“
„Mejí!“ plakala a hopsala na matčině boku. Noc si však očividně
vybírala daň a blonďatá hlavička začala padat na Charlottino rameno,
víčka jí těžkla. Viděla jsem, že s tím bojuje, že se snaží udržet oči
otevřené a dívá se na šaty a hosty kolem sebe. Ale když si strčila
palec do pusy, věděla jsem, že je vyřízená. Víčka jí padla a tentokrát
už tak zůstala.
Charlotte se rozloučila s Ethanem; ovládla se a nezaryla mu prsty
s dokonalou manikúrou do zadku. Matka se omluvila, že se musí jít
podívat za ostatními hosty.

12
Wesley Wright – hráč Chicago Cubs; Addison Street – jedna z ulic, vedoucí ke
stadionu Wrigley (pozn. překl.).
 „Tváříš se velmi vážně,“ řekl Ethan, když se opět ocitl po mém
boku.
„Připomněla mi, že mám nějaké závazky vůči rodině. Že existují
služby, které můžu prokázat.“
„Týká se to tvé nesmrtelnosti?“
Kývla jsem.
„To člověka zavazuje povinnostmi rodině a přátelům,“ souhlasil.
„Jen buď opatrná, aby ses příliš nepoddala pocitu viny. To, že jsi
byla obdařena nějakým darem, a ostatní ne, nijak nesnižuje hodnotu
toho daru. Žij svůj život, Merit, a buď vděčná za tu spoustu let, která
tě čeká.“
„Tobě se tenhle přístup osvědčil?“
„Někdy líp, někdy hůř,“ přiznal a pohlédl na mě. „Myslím, že
budeš potřebovat brzy nakrmit?“
„Jsem ženská, ne domácí zvířátko. Ale ve skutečnosti ano.
Vlastně to potřebuju pořád.“ Položila jsem si ruku na břicho,
momentálně schované pod tenkým černým hedvábím. „Ty nejsi
pořád hladový? Já ano.“
„Snídala jsi?“
„Dala jsem si před tréninkem cereální tyčinku.“
Ethan zakoulel očima. „Tím se leccos vysvětluje,“ řekl, ale
pokynul servírce, ať jde k nám. Byla mladá, maximálně něco přes
osmnáct, a od hlavy k patě oblečená v černém, ostatně jako všechny
servírky. Byla bledá a rovné rezavé vlasy jí splývaly na ramena.
Když došla k nám, nabídla Ethanovi hranatý keramický podnos,
naložený předkrmy.
„Co máme?“ zeptala jsem se a zkoumala podnos. „Doufám, že je
tam něco se slaninou, nebo s prosciuttem. Beru cokoli uzeného nebo
sušeného.“
„Vy jste Ethan, že?“
Zvedla jsem oči od toho, co vypadalo jako chřest zabalený v
šunce (hurá!), a přistihla servírku, jak zasněně zírá na Ethana a jasně
modré oči má navrch hlavy.
„Ano, jsem,“ odvětil.
„To je… to je… prostě skvělé,“ řekla a na tvářích jí naskočily
rudé fleky. „Jste… Mistr upír, že jo? Hlava Cadoganského Domu?“
„Ehm, ano, jsem.“
„Jé… no teda…“
 Ještě chvíli jsme tam stáli, servírka s pootevřenou pusou hltala
očima Ethana a kmitala při tom řasami, zatímco Ethan nervózně
přešlapoval, což mě upřímně pobavilo.
„Co kdybychom si to vzali celé?“ řekl nakonec a opatrně jí vzal
podnos z natažených rukou. „A děkujeme za ochotu.“
„Ale ne, já děkuju vám,“ řekla a přihlouple se na něj culila.
„Jste… jste prostě… skvělý…“ řekla znova, otočila se a odhopsala
do davu.
„Myslím, že máš fanynku,“ řekla jsem a kousala se do jazyka,
abych se nezačala hihňat.
Sarkasticky se na mě podíval a nabídl mi podnos. „Večeři?“
„Vážně. Máš obdivovatelku. Jak bizarní. A jo, díky.“ Prohlédla
jsem si nabídku, rukou jsem šmejdila nad podnosem a rozhodla se
pro kostičku hovězího, napíchnutou na párátku a přelitou nějakou
zelenou omáčkou. Coby upírka jsem se sice mohla pozastavit nad
masem, probodnutým kusem dřeva, ale takovou lahůdku jsem si tím
nehodlala kazit.
„Takže tebe šokuje, že mám fanynku. Teď nevím, jestli se mám
urazit.“
„Jde mi to upřímně od srdce, ostatně jako u mě všechno.“ Strčila
jsem hovězí do pusy. Bylo vynikající, a tak jsem dál zkoumala
podnos, hledala další sousto a nakonec se zmocnila košíčku se
špenátovou nádivkou.
Ten byl taky výborný. O mém otci si myslete, co chcete (a
neupejpejte se při tom – to myslím vážně!) – ale co se týkalo
pohoštění, nedalo se mu nic vytknout. Žádné rozmixované mořské
potvory jako na party Breckenridgeových.
„Mám tě nechat s tím podnosem pár minut o samotě?“
Vzhlédla jsem k Ethanovi, mé prsty už se vznášely nad další
hovězí kostičkou, a zakřenila jsem se: „Mohl bys? Potřebovaly
bychom být chvíli o samotě.“
„Myslím, že to znamená, že už máš dost,“ řekl, otočil se i s
podnosem a odložil ho na nejbližší odkládací stolek.
„Tys mi to vzal?“
„Pojď se mnou.“
Vrhla jsem na něj tázavý pohled. „V mém vlastním domě mi
nemůžeš rozkazovat, Sullivane.“
Ethan sklopil oči k medailonu na mém krku. „Tohle už dávno
není tvůj dům, Ochránkyně.“
 Nesouhlasně jsem zavrčela, ale když se otočil a odkráčel, šla jsem
za ním. Prošel sálem, jako by mu to tam patřilo, jako by nebylo nic
neobvyklého na tom, že Mistr upír se prodírá davem těch největších
zvířat ve Větrném městě. Možná že dneska už na tom opravdu nic
divného není. S těmi lícními kostmi, bezchybným smokingem a
nezaměnitelnou aurou moci a vysokého titulu vypadal, že mezi ně
prostě patří.
Našli jsme mezeru mezi lidmi a Ethan se zastavil, otočil ke mně a
podal mi ruku.
Nechápavě jsem na ni koukala a po chvíli k němu zvedla oči.
„Ach ne. Tohle nemám ve smlouvě.“
„Jsi baletka.“
„Byla jsem,“ upozornila jsem ho. Rozhlédla jsem se a viděla,
kolik se na nás upírá očí. Nahnula jsem se k němu: „Nebudu s tebou
tancovat,“ zašeptala jsem důrazně. „Tanec nemám v popisu práce.“
„Jen jeden tanec, Ochránkyně. A to není prosba, to je rozkaz.
Když nás uvidí tančit, možná si na naši přítomnost rychleji zvyknou.
Třeba je to obměkčí.“
Takový důvod jsem chápala, ale slyšela jsem mumlání kolem nás.
Lidi se začínali pozastavovat nad tím, proč tam stojím a koukám na
jeho ruku.
V tu chvíli jsem dostala ten nejpodivnější pocit déjà vu.
Na druhou stranu jsem byla v domě rodičů, což znamenalo, že
setkání s otcem se blíží.
Začal se mi scvrkávat žaludek. Potřebovala jsem se nějak
odreagovat, a možná právě tanec s děsně hezkým Mistrem upírem – i
když mi občas zvedal mandle – bude to pravé.
„Tohle máš u mě schované,“ zamumlala jsem, ale vzala jeho ruku
a kvintet přesně v tom okamžiku spustil „I Could Have Danced All
Night“13.
Šlehla jsem očima po hudebnících, kteří se zubili, jako by právě
udělali první upíří vtip. A možná skutečně ano.
„Děkuji,“ naznačila jsem ústy a oni mi přikývli.
„Tvůj otec si najal baviče,“ poznamenal Ethan a vedl mě přímo
doprostřed stále ještě prázdného tanečního parketu. Zastavil se, otočil
se a já mu položila ruku na rameno.

13
I Could Have Danced All Night – píseň z muzikálu My Fair Lady – Chtěla bych
tančit jen (pozn. překl.).
 On mě chytil zezadu kolem pasu a dal do toho trochu síly, takže
si mě přitáhl blíž – ne úplně, ale skoro mě přitiskl ke svému tělu.
Bylo těžké nevnímat vůni jeho parfému – čistou, jasnou, znepokojivě
příjemnou.
Polkla jsem. Možná to nebyl úplně dobrý nápad. Na druhou
stranu jsem si řekla, že nejlíp udělám, když nebudu kazit zábavu.
„Musí si platit lidi, kteří mají smysl pro humor. Protože mu chybím
já,“ dodala jsem, když se Ethan nezasmál.
„Já ten vtip pochopil, Merit,“ řekl tiše, upřel na mě jiskřivě zelené
oči a začali jsme se houpat v rytmu hudby. „Jen se mi to nezdálo k
smíchu.“
„Jo, ano, tvůj smysl pro humor je horší, než jsem si myslela.“
Ethan mě odtáhl a otočil mě, pak mě zase přitáhl. I když byl
namyšlený až hrůza, musela jsem mu nechat, že tančit umí.
„Náhodou mám perfektně vyvinutý smysl pro humor,“
informoval mě, když se naše těla opět přiblížila. „Jen mám vyšší
standard.“
„A přesto ses uráčil se mnou tančit.“
„Tančím ve vznešeném domě s dcerou jeho majitele, která je
náhodou i schopnou upírkou,“ shlédl ke mně a přimhouřil obočí:
„Chlapi dělají horší věci.“
„Chlapi ano,“ souhlasila jsem, „ale co upíři?“
„Až nějakého najdu, zeptám se ho.“
Touhle odpovědí mě rozesmál, od srdce a z plných plic, a když se
na mě usmál a jeho oči zářily nadšením, srdce se mi sevřelo
podivnou radostí.
Ne, řekla jsem si, i když jsme tančili, on se na mě usmíval, držel
mě kolem pasu a já cítila teplo jeho ruky a bylo to všechno tak
přirozené. Odvrátila jsem zrak, viděla jsem, jak nás ostatní hosté se
zaujetím sledují. V jejich výrazu však bylo ještě něco jiného než
zvědavost, jakési dojetí, jako by se dívali na první valčík
novomanželů.
Došlo mi, jak to asi vypadá. Ethan, světlovlasý, hezký, ve
smokingu, a já v černé hedvábné večerní róbě, dva upíři – z nichž
jedna je dcera hostitele, dívka, která kdysi zmizela z vysoké
společnosti, aby se znovu objevila s hezounem po boku – zavěšeni
do sebe, usmívající se na sebe při tanci, první pár, který vstoupil na
taneční parket. Kdybychom spolu skutečně chodili a chtěli to
oznámit, lépe bychom to udělat nemohli.
 Můj úsměv zvadl. Co mi doteď připadalo jako něco nového –
tanec s upírem v domě mého otce – se mi najednou začalo jevit jako
směšná divadelní scéna.
Musel si všimnout změny v mém výrazu, protože když jsem se
podívala opět na něj, i jeho úsměv zmizel.
„Tohle bychom neměli dělat.“
„Proč?“ zeptal se. „Neměli bychom tancovat?“
„Není to opravdové.“
„Mohlo by.“
V mžiku jsem se mu podívala do očí a uviděla touhu. Nebyla
jsem naivní, moc dobře jsem věděla o chemii mezi námi, ale náš
vztah už byl dost složitý jen ve vztahu Ochránkyně a Mistr.
Kdybychom si spolu ještě něco začali, jen bychom to zkomplikovali.
„Moc přemýšlíš,“ řekl Ethan tiše a znělo to jako uklidnění.
Všimla jsem si, že se k nám začínají přidávat další páry. „Ty mě
ale vedeš k tomu, abych přemýšlela, Sullivane. Abych pořád myslela,
taktizovala, plánovala. Vyhodnocovala důsledky svého jednání.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tomu, na co narážíš, říkám ne. Mělo by to
příliš mnoho následků.“
Ticho.
„Trefa,“ zašeptal nakonec.
Maličko jsem kývla hlavou a nechala to tak.
 Kapitola 16

NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ

J edli jsme, tančili a popíjeli šampaňské skoro hodinu, ale po mém

otci nebo Breckenridgeových pořád ani vidu, ani slechu.
Když jsem si všimla zaujetí v Ethanově tváři, automaticky jsem
se podívala směrem, kam hleděl, a čekala, že někde zahlédnu Joshuu
Merita.
Místo mého otce jsem však uprostřed kroužku rozesmátých mužů
uviděla starostu.
Sethovi Tateovi bylo třicet šest a právě začínal druhé funkční
období. Sám sebe označoval za reformátora, ale bohužel
nenastartoval ekonomickou obnovu, kterou sliboval v kampani proti
potterovské politické mašinérii, vládnoucí v Chicagu před ním. Taky
svěřil mému dědečkovi funkci ombudsmana, čímž oficiálně otevřel
městskou správu a bezpečnostní složky chicagským nadpřirozeným.
Tate byl vysoký a na muže, který se celý den věnuje politice, v
překvapivé formě. Taky byl výjimečně hezký. Vypadal jako
andělský rebel – černé vlasy, průzračné modré oči, dokonalá ústa –
takový ten klasický sexy hezoun, tudíž nepochybně sen mnoha žen
ve Větrném městě. Byl jmenován „nejvíce sexy americkým
politikem“ a jeho tvář se objevila na nejedné titulní straně.
I přes takovou popularitu byl Tate stále svobodný, ale říkalo se,
že si vydržuje milenky hned na několika místech v centru Chicaga.
Pokud mi bylo známo, nebyla ani jedna z nich upírka.
Když jsem ale viděla ty svůdné nymfy, které vládly úsekům řeky
Chicago, nepřekvapilo by mě, kdyby jednu z nich zařadil do svého
harému.
 Ohlédla jsem se na Ethana, který visel očima na Tateovi, a
uviděla jakýsi podivně lačný výraz. V tom okamžiku se mi to
pospojovalo v hlavě.
Věděla jsem, že Ethan si touží prošlapat cestičku k mému otci a
jemu podobným. Snažili jsme se mejdany utajit před novináři, takže
takové konexe se maximálně hodily. Ale když si odmyslím mejdany
a otravný tisk, tak Ethan se chtěl dostat k Tateovi. A Tate mu něco
takového dosud neumožnil.
„Měla by ses jít pozdravit s naším mladým starostou,“ řekl Ethan.
„Už se známe,“ řekla jsem. S Tatem jsem se v životě setkala
dvakrát, a to bohatě stačilo.
„Ano,“ pravil Ethan, „já vím.“
Pomalu a s otázkou v očích jsem se na něj podívala. „Ty to víš?“
Ethan se napil šampaňského. „Víš přece, že Luc musí vždycky
zjistit informace o svých strážcích, takže si je dohledal i o tobě. Já si
to pak zkontroloval, a Tribune umím číst stejně jako každý.“
Mělo mě to napadnout. Mohlo mě trknout, že našli ten článek, a
taky že ho Luc dal Ethanovi.
Během prvního roku na Newyorské univerzitě jsem si zajela
domů na prodloužený víkend. Rodiče dostali vstupenky na Joffrey
Ballet. Před divadlem jsme natrefili na Tatea, a nějaký reportér z
Tribune mě vyfotil, jak si s ním potřásám rukou. Ne že by něco
takového stálo za fotku, tedy kromě toho, že téměř stejnou fotku
otiskli v Tribune o šest let dříve. Tehdy poprvé mi bylo čtrnáct a
měla jsem drobnou roli ve velkém baletním představení. Tate byl
začínajícím členem městské rady a byl ve druhém ročníku na
právech. Pravděpodobně se nějak spojil s mým otcem a po
vystoupení mi poslal květiny. Tehdy jsem byla ještě v kostýmu –
trikot, sukýnka, punčochy a piškoty – a fotograf ho zachytil v
okamžiku, kdy mi předával kytici bílých růží, zabalenou v papíru.
Když nás po pár letech reportér přistihl po představení Joffreyho,
evidentně se mu zalíbila ta symbolika a obě fotografie byly nakonec
otištěny vedle sebe na stránce věnované místním novinkám.
Myslím, že jsem se nemohla na Ethana zlobit, že uvažoval
dopředu a snažil se využít každičké příležitosti. Jen mě trochu
zabolelo, že mám zase posloužit jako spojka.
„Nejenom lidi se v politice chovají jako zvířata,“ zamumlala
jsem.
 Ethan se na mě překvapeně podíval. „Tohle má být metafora pro
mou politickou strategii, Ochránkyně?“
Zavrtěla jsem hlavou, ohlédla se do davu a zjistila jsem, že ty
modré oči se pochvalně dívají na mě. Úlisně jsem se usmála. „Proč
ne, Sullivane. Když máš k ruce perfektní zbraň, proč ji nepoužít.“
„Cože?“
„Přesvědčíme se, jak dobrá jsem herečka, co říkáš?“
Nedala jsem mu čas na žádné otázky, nasadila ten nejzářivější
meritovský úsměv, narovnala záda a vyrazila ke starostovu houfu.
Celou dobu mě sledoval a nepřítomně přikyvoval těm, kteří na
něj mluvili, pak si proklestil cestu davem a zamířil ke mně. Za ním
šli dva muži v tuhých oblecích.
Jeho doprovod mi nebyl zrovna po chuti, ale aspoň jsem ocenila
jeho odhodlanost.
Tate se zastavil až u mě, modré oči mu jiskřily a v koutcích úst se
objevily dolíčky. Možná to byl politický skokan, ale nepochybně
atraktivní.
Setkali jsme se uprostřed sálu a vzhledem k tomu, jak se rychle
podíval za mě, jsem usoudila, že Ethan šel pravděpodobně za mnou.
„Baleríno,“ zašeptal a vzal ruku, kterou jsem mu podávala.
„Pane starosto.“
Tate stiskl mé ruce. Když se ke mně sklonil a políbil mě na tvář,
otřel se o mě měkkým pramenem tmavých vlasů – nosil je trochu
delší, než většina chicagských konzervativních voličů schvalovala.
Tate voněl citronem, sluncem a cukrem. Pro zástupce města to byla
nezvykle éterická kombinace, ovšem rozhodně příjemná.
„Už je to tak dlouho,“ šeptal a mně přejel mráz po zádech. Když
se odtáhl, ohlédla jsem se za sebe. Ethanovy smaragdové oči plály
tak, že jsem cítila zadostiučinění. Jakoby mimochodem jsem mávla
rukou jeho směrem.
„Ethan Sullivan. Můj… Mistr.“
Tate se stále ještě usmíval, ale jeho oči zůstávaly vážné. Mě viděl
rád a bylo jedno, jestli ho k tomu vedly nějaké chlípné důvody. Ze
setkání s Ethanem se viditelně radoval méně.
Možná se mu dlouho dařilo vyhýbat se setkání s chicagskými
Mistry, a vtom přijdu já, a je to tu. Byl ovšem fakt, že otec jistě
nezatajoval naši účast na plese – takovou informaci by si nenechal
pro sebe. Řekla jsem si, že to mohlo být pro Tatea dostatečným
varováním.
 Ethan popošel vpřed, postavil se vedle mě a Tate toporně natáhl
ruku.
„Ethane, rád vás konečně poznávám.“
Lháři, lháři, říkala jsem si v duchu, ale fascinovaně jsem je
sledovala.
Potřásli si rukama. „Je mi ctí, že se konečně setkáváme, pane
starosto.“
Tate o krok ustoupil, okatě si mě prohlížel a bylo štěstí, že se tak
usmíval, protože jinak by tohle působilo naprosto ponižujícím
dojmem. (A i tak bych to ponížení odhadla na čtyřicet až padesát
procent, protože ať byl, jaký chtěl, prostě vypadal děsně dobře.)
„Neviděl jsem vás už léta,“ řekl Tate. „Od té poslední fotografie
v Tribune,“ nasadil okouzlující úsměv.
„Ano, máte pravdu.“
Kývl. „Slyšel jsem, že jste se přestěhovala zpátky do Chicaga a
pracovala na svém doktorátu. Váš otec byl velice pyšný na vaše
akademické úspěchy.“ To byla pro mě novinka. „S politováním jsem
pak zjistil, že jste… zanechala studia.“
Tate zavadil očima o Ethana. Já jsem zanechala studia jen proto,
že ze mě Ethan udělal upírku. Tohle byla nešetrná rána mířená na
Ethana, a upřímně dost překvapivá. Tuší Tate, že máme s Ethanem
neshody? Nebo se nás jen snaží proti sobě poštvat, vrazit mezi nás
klín?
Jakkoli jsem musela přiznat, že mi dělalo dobře, když se do
Ethana strefoval, byla jsem pořád na jeho straně, a nebyla jsem ani
natolik naivní, abych kousala do ruky, která mě živí, i kdybych tím
potěšila starostu.
„Věřím, že nesmrtelnost je dostatečnou náhradou za ztracený
diplom,“ řekla jsem Tateovi.
„Nuže,“ řekl s neskrývaným překvapením. „Chápu. Očividně i
starosta se může mýlit.“ Byla jsem ráda, že to pochopil a poznal, že
trochu přestřelil, když nakousl téma rozporů mezi mnou a Ethanem,
ať už mu o tomhle řekl kdokoli.
Nebo – abych byla upřímná – ne „trochu“, ale hodně přestřelil.
„Chtěla jsem vám poděkovat,“ řekla jsem a změnila téma, „za
důvěru, kterou jste vložil do mého dědečka.“ Rozhlédla jsem se. V
takové různorodé společnosti bylo lepší tyhle věci moc
nerozkřikovat, zvlášť v otcově domě. Pokud mi bylo známo, otec
nevěděl o tom, že můj dědeček pracuje jako ombudsman, a já na tom
nechtěla nic měnit.
„Nebudu zacházet do detailů, tohle není správná doba a místo na
takovou diskuzi,“ řekla jsem rychle, a Tate chápavě přikývl.
„Dědeček je rád, že má stále co dělat, že může pomáhat, a já jsem
zase ráda, že mám na koho se obrátit. Všichni jsme rádi.“
Tate kývl přesně tak, jak by člověk u politika čekal: s vážným,
seriózním výrazem. „Na tom se shodneme. Vy – vy všichni – si
zasloužíte mít v Chicagu nějaké slovo.“
Jedna z Tateových goril se k němu naklonila. Starosta chvíli
poslouchal, pak kývl.
„Musím se bohužel omluvit,“ řekl mi a melancholicky se usmál,
„mám nějakou schůzku.“ Podal Ethanovi ruku. „Jsem rád, že jsme se
nakonec mohli spojit. Měli bychom si někdy najít čas a pohovořit si.“
„To bych uvítal, pane starosto,“ přikyvoval souhlasně Ethan.
Tate se opět podíval na mě, otevřel ústa, ale pak si to asi
rozmyslel. Položil mi ruce nad lokty, sklonil se nade mnou a políbil
mě na tvář. Pak mi zašeptal do ucha: „Až budete moci, ozvěte se mi.
Zavolejte do mé kanceláře – spojí vás ve dne i v noci.“
Ve dne mi to je asi k ničemu vzhledem k mému problému se
sluncem. Zbytek mě však překvapil. Žádal o schůzku mě, nikoli
Ethana, a taky jak mi otevřeně nabídl, že ho mohu kdykoli oslovit.
Odtáhl se a já kývla.
„Hezký večer,“ řekl a mírně se nám oběma poklonil. Jeden z jeho
bodyguardů šel před ním a razil mu cestu. Tate šel za ním a druhý
strážce mu kryl záda.
„Chce, abych mu zavolala,“ vyžvanila jsem okamžitě, když nás
opět obestoupil dav. „Řekl mi, že se mu můžu kdykoli ozvat. Že mě
jeho kancelář spojí.“ Vzhlédla jsem k Ethanovi. „O co může jít?“
Ethan se na mě zamračil. „Nemám tušení.“ Stále na mě civěl s
jedním obočím nesouhlasně povytaženým.
„Proč ten protažený obličej?“
„Existuje vůbec někdo, komu bys nezamotala hlavu?“
Usmála jsem se na něj a vycenila zuby. „Jestli ne, tak jen proto,
že jsi mě ještě nepověřil, abych je okouzlila. Mata Hari k vašim
službám. Chceš ho přidat na seznam?“
„Na tyhle ironické poznámky teď nemám náladu.“
„A já zase nemám náladu na to, že mě předhazuješ jako
návnadu.“
 Zacukalo mu v čelisti. „Co čekáš, že na tohle řeknu?“
Už jsem mu chtěla odpovědět stejně kousavě, jako se zeptal, ale u
mého lokte se objevil stříbrný podnos a vyrušil mě. Na podnose byla
malá bílá kartička a na ní bylo úhledným tiskacím písmem vytištěno
JOSHUA MERIT.
Srdce mi nepříjemně poskočilo. Těch šest čtverečních palců
papíru ve mně vyvolalo stejný strach a nervozitu, jako když jsem
byla dítě. Otec vyžadoval klid, pohodu a dokonalost, a když jsem v
některé z těch kategorií selhala, nechal si mě zavolat k sobě a dělal to
přesně takhle.
Zvedla jsem kartičku a pohlédla na Pennebakera, který mi ji
doručil. „Otec vás očekává ve své pracovně,“ řekl, uklonil se a
zmizel v davu. Chvíli jsme jen tiše stáli a já civěla na kartičku v ruce.
„Jsi připravená?“ řekl Ethan a já hned pochopila, že je to výraz
jeho souhlasu.
„Jo, naprosto připravená,“ řekla jsem. Uhladila jsem si látku v
pase a vedla ho pryč.
~
Když jsme otevřeli vykládané dřevěné posuvné dveře, otec vstal z
černé pochromované pohovky značky Mies van der Rohe. Zatímco
kancelář pana Breckenridge byla teplá a vysloveně pánská, pracovna
mého otce byla chladná. Přesně zapadala mezi ostatní ultramoderní
zařízení domu.
„Merit, Ethane,“ řekl otec a pokynul nám, ať vejdeme. Slyšela
jsem, jak se dveře za námi hladce zavřely. Zřejmě se o to postaral
Pennebaker.
Merit, slyšela jsem v hlavě, a vtom uviděla to, co měl Ethan
nepochybně na mysli a před čím se mě snažil varovat. V kanceláři
mého otce stáli Nicholas Breckenridge a jeho otec.
Nick měl na sobě džíny, tričko a hnědou manšestrovou sportovní
bundu. Jeho otec, urostlý muž s mohutnou hrudí, byl ve smokingu.
Stáli těsně vedle sebe jako jeden muž a hleděli na nás nedůvěřivýma
očima.
Pohlédla jsem na Nicka, snažila se vypozorovat, jakou má náladu.
Nedalo mi to moc práce, protože mu z očí čišela zlost a křečovitě
svíral čelist. Když se podíval na mě a na Ethana, viděl mé šaty a jeho
smoking, přibylo k těm emocím ještě i zklamání. Ty ostatní jsem
nechápala, ale zklamání mě zabolelo.
 Papá Breck na mě kývl. Byl to zřejmě jediný pozdrav, který měl
pro (upíří) dceru svého nejlepšího přítele a bývalou přítelkyni svého
syna. Pana Michaela Breckenridge staršího jsem neviděla už léta, ale
čekala jsem víc než kývnutí hlavou. Možná pár slov, kterými by
vyjádřil, že jsou si naše rodiny blízké a že nezapomněl na vztah,
který existoval mezi mnou a Nickem. V podstatě jsem byla členem
jejich rodiny, v jejich domě jsem strávila všechny letní prázdniny,
běhala jsem po chodbách, po trávě i prašnou pěšinkou k labyrintu.
Na druhou stranu jsem měla ještě štěstí, protože Ethan mu nestál
ani za to kývnutí.
„Breckenridgeovi obdrželi informaci o tom,“ pravil můj otec, „že
jejich synovi někdo vyhrožuje násilím.“
Ethan byl evidentně zaskočený. „Výhrůžky násilím?“
„Nedělejte, že o ničem nevíte,“ zamumlal Nick. „Nepředstírejte,
že nevíte, o čem je řeč.“
Ethan zatnul zuby a strčil ruce do kapes. „Obávám se, Nicholasi,
že skutečně nevíme, o čem mluvíte. Žádným násilím nevyhrožujeme.
Rozhodně jsme nic takového vůči vám nespáchali.“
„Vůči mně ne,“ řekl Nicholas. „Vůči Jamiemu.“
V místnosti nastalo ticho, než jsem promluvila já. „Někdo
vyhrožoval Jamiemu? A čím?“ zeptala jsem se. „A proč si myslíte,
že to přišlo od nás?“
Nick se na mě pomalu podíval se zarputilým výrazem a sevřenou
čelistí.
„Pověz mi to, Nicku,“ pobízela jsem ho. „Garantuju ti, že jsme
Jamiemu nevyhrožovali. Ale i kdyby ano, nemáš co ztratit, když nám
řekneš, co jsi slyšel. Buď jsme opravdu na vině, a v tom případě už
to stejně víme, nebo jsi nás nařkl neprávem, a v tom případě chceme
zjistit, o co jde.“
Nick se podíval na svého otce, a ten kývl. „Než jsem se s tebou
setkal na zahradě u mých rodičů, někdo nám telefonoval. Neznámé
číslo. Ženský hlas říkal, že se upíři zajímají o Jamieho.“
Nick tvrdil, že volající byla žena. Že by Celina? Amber? Nějaká
jiná upírka, která měla spadeno na Breckenridgeovy, nebo chtěla
způsobit Cadoganům potíže?
„Dneska,“ pokračoval Nick, „jsem dostal email. Zmiňoval určité
– řekněme – detaily o tom, co všechno hodláte provést mému
bratrovi.“
 Ethan se zamračil a očividně nechápal. „A proč tedy chceme
údajně ublížit Jamiemu?“
„To se tam nepsalo,“ odvětil Nick, ale vyhrkl to příliš rychle, aby
to byla pravda. Možná znal Jamieho příběh, možná existoval jiný
důvod, proč si myslel, že Jamie by se mohl stát terčem násilí. A to
nebyl jediný problém s jeho důkazy.
„Jak víš, že email psal někdo od Cadoganů?“ zeptala jsem se.
„Jak víš, že to nebyla jen poplašná zpráva?“
„Podceňuješ mě, Merit. Poskytli mi informaci, podle níž jsem si
to ověřil.“
Ethan a já jsme si vyměnili pohledy. „Jakou informaci?“ zeptal se
ostražitým tónem.
Nick se otočil, olízl si rty a podíval se opět na mě. V očích měl
chlad. „Byly tam detaily o tobě,“ řekl a stočil ledové oči k Ethanovi.
„A taky o vás. O vás dvou dohromady.“
Zčervenaly mi tváře. Ethana to zjevně tolik nerozhodilo, a tak se
tiše sarkasticky zachechtal. „Stále platí, Nicholasi, že ani v
nejmenším nemáme v úmyslu ublížit vašemu bratrovi. Mohu vás
naprosto ujistit, že jste nemluvil s cadoganskou upírkou. Mezi mnou
a Merit nic není.“
Ne že bych nebyla přesvědčená o opaku, pomyslela jsem si a
vzpomněla si na náš tanec.
„Ale?“ pronesl Nick a předstíral, že se diví. „Ani v té knihovně v
pátek v noci?“ Podíval se na mě. „Dověděl jsem se, že jsi mu
převyprávěla příběh o našem setkání na zahradě. Že jsi svého Mistra
informovala o tom, že si tě najdu.“
Teď jsem pro změnu zbledla. Sice byl vedle jako ta jedle – v
knihovně proběhlo vše jen čistě platonicky – ale bylo v tom zrnko
pravdy. Někdo byl v knihovně a odposlechl náš rozhovor. Někdo si s
námi hraje.
A co víc, zrazuje Ethana. Už zase.
Nechtělo se mi, ale musela jsem se podívat, jak se Ethan tváří.
Stál vedle mě strnule, zatínal čelist a z tváře mu sršel vztek.
„My jsme nikdy,“ řekl úsečně, „nevyhrožovali Jamiemu ani
jinému členovi vaší rodiny. Takhle můj Dům nefunguje. Jestli vám
někdo něco takového poslal, tak to nebyl cadoganský upír, a už
vůbec ne s mým svolením. Jestli vás někdo z mého Domu
informoval jinak, tak se… hrozně… plete.“
 Navzdory Ethanovu vážnému tónu Nick jen ledabyle pokrčil
rameny. „Je mi líto, Sullivane. Tohle nestačí.“
Ethan zvedl obočí. „Nestačí?“
„Jen vás žádáme, abyste nedělali ukvapené závěry,“ řekla jsem
Nicholasovi, „toť vše.“
„Ukvapené závěry?“ Nick tentokrát udělal pár kroků směrem k
nám. Měla jsem co dělat, abych před ním necouvla.
„Jak moc jsi naivní, Merit? Nebo jsou tohle nějaké klasické upíří
výmluvy?“
„Nicholasi,“ okřikl ho jeho otec, ale Nick jen zakroutil hlavou.
„Ne,“ vyštěkl, „řekl jsem ti, že jestli se mu pokusíte ublížit, najdu
si tě, a udělám pro to všechno. Nebudu přihlížet tomu, jak upíři ničí
mou rodinu, Merit.“
„Nicku. Synu,“ opakoval pan Breckenridge, ale Nicholas se ani
nepohnul, stál pár palců ode mě a pouštěl na mě blesky z modrých
očí.
„My jsme Jamiemu nevyhrožovali, Nicku.“
„Nelži mi, Merit.“ Nick se naklonil ještě blíž a zašeptal něco, co
bylo zřejmě určeno jen mně: „Můžou ti dát šaty, můžou ti dát meč,
ale já vím, kdo jsi.“
Ach, jak ráda bych mu ten úšklebek setřela z obličeje. Sklonila
jsem hlavu, zavřela oči a nechala v sobě kvasit zlost, až mi
zestříbrněly oči. Abych ovládla to ostatní, musela jsem zatnout pěsti.
Zuby jsem vytahovat nechtěla a upírku jsem taky chtěla nechat spát.
Trvalo mi to nějakou dobu, mlčela jsem a slyšela, jak se ostatní
nervózně vrtí tím víc, čím déle jsem držela hlavu dole.
Otevřela jsem oči a pomalu zvedla hlavu. Podívala jsem se na
Nicka zpod řas. Ten drzý úsměv ho přešel, přesně jak jsem čekala, a
když viděl stříbro, vytřeštil oči. Polkl; asi mu došlo, že už nejsem ta
holka, kterou znal ještě na střední škole, a že se nenechám šikanovat
a nedopustím, aby si na mně vybíjel zlost, která pramenila z temných
předsudků hluboko v jeho duši.
„Nicholasi,“ spustila jsem tichým, hlubokým a sytým hlasem,
„jsem Ochránkyně Domu tří set dvaceti upírů. Nezaútočím jako
první, ale on mi dovoluje nosit zbraň, protože vím, jak ji použít. A
taky ji použiju. Znám svou roli, dostojím závazkům a udělám, co
bude v mých silách, abych ty upíry ochránila. Ty a já jsme kdysi byli
přáteli, ale dnes tě budu varovat jen jednou. Ustup.“
 Nick stál pořád jako socha a tak blízko, že jsme se téměř dotýkali
špičkami bot, až dokud ho jeho otec nechytil za paži a nepošeptal mu
něco do ucha. Když se Nick otočil, šel k baru, který měl otec na
betonovém stolku v rohu kanceláře, a byla bych přísahala, že jsem z
toho muže něco cítila. Jakési brnění. Přehlušil to Ethanův hlas, který
jsem náhle uslyšela v hlavě.
V mém domě je zrádce, řekl mi mlčky. Už zase.
Bolelo mě to za něj, protože již podruhé za pár měsíců prožívá
zradu, i když ten pocit byl nyní překrytý silným a oprávněným
hněvem. Já vím, odvětila jsem a slíbila: Najdu ho.
Konečně Nick odstoupil od svého otce. Očividně se rozhodl.
„Můj otec se uvolil, že vám udělá ústupek. Pokud jste opravdu
Jamiemu nevyhrožovali, máte dvacet čtyři hodin na to, abyste zjistili,
kdo to doopravdy dělá. Jestli nás během čtyřiadvaceti hodin
nekontaktujete, nesdělíte nám jméno a neujistíte nás, že ta hrozba
byla zažehnána, spojím se se starostou a informuju ho, že
Cadoganové vyhrožují lidem, mé rodině. Hned poté zavolám do
Tribune, do Sun-Times a do každé televizní stanice ve městě. Taky
jim možná budu muset říct další věci, které vím. A pak teprve začne
ten pravej mejdan,“ řekl a tolik zdůraznil to jedno slovo, že nás
nenechal na pochybách, co tím myslí.
„Vaše takzvaná sláva,“ pokračoval Nick, který tedy zjevně
neskončil s proslovem, „je přinejmenším sporná. Spousta lidí si
myslí, že kongresové vyšetřování bylo jen fraška, a jsou přesvědčeni,
že představujete skutečné nebezpečí pro lidi. Spousta lidí si myslí, že
by nám všem bylo líp, kdyby upíří hrozba pominula.“ Nick luskl
prsty. „Puf.“
Podívala jsem se na Ethana, jehož oči se změnily ve skelnou
zeleň, a já hádala, že právě bojuje sám se sebou a snaží se ovládnout.
Přesto nenechal své oči zestříbrnět, ani mu nevyjely tesáky.
„Nemůžu zaručit, že se Jamiemu nic nestane, protože nemluvím
za ostatní strany,“ odpověděl nakonec Ethan. „Rovněž nemohu
zaručit, že vyřeším tento problém do čtyřiadvaceti hodin, zvláště
když polovičku toho času prospím.“
Nick nasadil nelítostný výraz. „V tom případě radím, abyste vy a
tady vaše Ochránkyně pohnuli kostrou.“
Ethan se podíval do země a pak zvedl oči, nikoli však k
Nicholasovi, nýbrž k panu Breckenridgeovi. „Mělo vás napadnout,
že jestli někdo vyhrožoval Jamiemu, měl k tomu důvod. Zřejmě šlápl
na příliš mnoho kuřích ok, nebo se zamotal do věcí, do kterých mu
nic není. Když budeme vyšetřovat tuhle záležitost do hloubky,
možná ta informace vypluje na povrch. Jste na to připraveni? Budete
v takovém případě nuceni odpovídat na otázky, které byste raději
zatajili.“
Netušila jsem, co tím Ethan myslí, a jestli jen neblufuje. Jedno
bylo jisté: vrátil jim to skvěle.
Nick otevřel ústa, aby Ethanovi něco odpověděl, ale otec natáhl
ruku. „Nicholasi,“ varoval ho a otočil se k mému otci. „Je to můj syn.
Budu ho chránit za jakoukoli cenu. Rozumíme si?“
„Naprosto,“ odpověděl otec.
„Dvacet čtyři hodin,“ opakoval Nick a vykročil ke dveřím.
Chytila jsem ho za paži. Můj dotyk však nikterak nezmírnil zlobu
v jeho očích.
„Pracuje teď Jamie?“
Ohrnul rty. Čekala jsem, že na mě každou chvíli začne vrčet.
„Já mu neublížím, Nicku. Žádáš od nás příliš mnoho, zvláště
když nemáme s těmi výhrůžkami nic společného. Jestli chceš,
abychom to vyřešili, nabídni nám něco na oplátku.“ Když na mě dál
zíral, dodala jsem šeptem: „Něco za něco, Nicku.“
Nick si olízl rty, ale nakonec kývl. „Investice,“ řekl. „Jamie
obchoduje s investicemi.“
Bingo.
„Přepošli mi ten email,“ řekla jsem mu. „Použij mou starou
adresu.“ Chvíli na mě civěl, pak kývl, šel ke dveřím a odsunul je tak,
až panty zarachotily. Pan Breckenridge vyšel za ním a ani se na nás
nepodíval. Když Pennebaker zase zavřel, já i otec jsme se podívali na
Ethana. „Můžu něco udělat?“
Ethan zavrtěl hlavou a na otcovu nabídku řekl jen: „Děkuji,
Joshuo, ale ne. Vyřešíme si to mezi sebou. Svolám Mistry. Mohli
bychom si na pár minut vypůjčit vaši kancelář?“
„Samozřejmě,“ řekl a nechal nás o samotě.
„Přeposlat email?“ opakoval po mně Ethan zvědavě.
„Jeff Christopher,“ připomněla jsem mu, „z kanceláře mého
dědečka. Je to počítačový génius. Může nám pomoct, a ještě bude
rád, že ho o to žádáme.“
Ethan se zatvářil pochybovačně. „Je to kožoměnec, že jo?“
Zamračila jsem se na něj. „Ano. Proč?“
„Jak sis jistě všimla, kožoměnci a upíři nejsou zrovna kamarádi.“
 „Jistě, ale copak Gabriel Keene nevede smečku do Chicaga?
Tohle je perfektní příležitost, jak si připravit cestičku.“
Chvíli o tom přemýšlel a potom kývl. „Zavolej mu.“
Ethan si mnul čelo prsty a díval se do země. „Jamie nepíše pro
Chicago World Weekly; Jamie obchoduje s investicemi. My jsme si
mysleli, že po nás jdou, a zatím Nicholas věří, že my jsme
vyhrožovali Jamiemu.“ Zvedl ke mně oči. „Co nám z toho plyne?“
„Že žádný článek o mejdanech se nechystá,“ konstatovala jsem.
„A jestli ano, tak o něm Nicholas neví. Zjevně ví o mejdanech, ale to
je vedlejší.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, někdo se nás snaží proti sobě
poštvat.“
Ethan přitakal. „Nějaká žena zavolá Breckenridgeovým den
předtím, než tam my přijdeme na party, a sdělí jim jakousi výhrůžku.
Nick tě požádá, aby ses s ním setkala v lesíku, a nadhodí totéž téma.
Dneska, než jsme dorazili na další party, kdosi pošle podrobnější
zprávu přímo Nicholasovi.“
„Zjistili, že Nicholas je klíčovou osobou,“ řekla jsem. „Ať už je
za tím kdokoli, dovtípili se, že když chtějí vyvolat chaos, tohle je ten
správný Breckenridge.“
„Což se jim právě povedlo,“ zamumlal Ethan. Založil paže na
prsou a šel na druhý konec kanceláře. Tam se opřel o kožené křeslo.
„Počkat,“ řekla jsem. „Informace o tom článku, která vzešla z
ombudsmanovy kanceláře – to, o čem jsme mluvili s Lucem. Jak to
zjistili?“
„Anonymní tip,“ řekl Ethan. „Informaci někdo nechal v
kanceláři.“ Sakra, pomyslela jsem si. Tak to nebude to správné
vodítko.
„Dobře,“ řekla jsem, „ale proč Cadoganové? A proč
Breckenridgeové? Štvou nás proti sobě, ale já v první řadě nechápu,
co je k tomu vede?“
„Vím jen o jediné věci, která nás s nimi spojuje,“ řekl a upřel na
mě zelené oči.
Položila jsem si ruku na srdce: „Já? Ty myslíš, že tou spojnicí
jsem já?“
„Jsi jediné pojítko mezi naším Domem a jejich rodinou. Nebo
aspoň o jiném nevím, Ochránkyně.“ Ethan si založil paže na prsou.
„A bohužel vím jen o jednom nepříteli, který by takto mohl
uvažovat.“
Chvíli bylo ticho. Pak mi to docvaklo.
 „Nick říkal, že volala nějaká žena,“ mumlala jsem a zvedla oči k
Ethanovi. „Celina? Ty myslíš, že to je Celina?“
Ethan pokrčil rameny. „Nemáme pro to důkaz, ale myslíš, že by
toho byla schopná?“
„Vyvolat chaos? Jasně. To je v podstatě její firemní značka.“
„K naší zlosti. A v tomhle chaosu máš tu výhodu, že jsi přímo
uprostřed.“ Ethan zavrtěl hlavou. „Ten email určitě poslal
cadoganský upír. Někdo, kdo ví, co jsem ti ukazoval v knihovně…“
„A především,“ skočila jsem mu do řeči, „někdo, kdo ví, o čem
jsme se v té knihovně bavili, a někdo, kdo zná program našich
společenských akcí. Někdo, kdo ví, kam chodíme, a kdo předem
poskytl Nickovi falešné informace.“
Pomalu vstal, dal ruce v bok a podíval se na mě s rozšířenýma
očima. „Co přesně tím naznačuješ?“
„Existuje jen jedna skupina upírů, kteří vědí o mejdanech a o tom
domnělém článku, který měl údajně psát Jamie,“ řekla jsem. „Jen
jedna skupina upírů ví, že my dva jezdíme mezi bohaté a slavné.“
Zarazila jsem se a litovala, že k tomu závěru nedošel sám a
musím to říkat nahlas.
„Ethane, musí to být někdo ze strážců.“
 Kapitola 17

LÁSKA KOUŠE

T o prohlášení se setkalo přesně s takovou reakcí, jakou byste

čekali. Ethan se otočil a okamžitě rozevřel mobil. Absolutně
se se mnou nechtěl bavit o tom, že by současný chaos mohl
být způsoben některým z jeho vlastních bodyguardů.
Jedním z mých kolegů.
Ethan zavolal do Domu a informoval Malika a Luca o
výhrůžkách. Pomlčel však o tom, koho podezírám. Strážci byli
pověřeni vyšetřováním, jako by se vůbec nic nedělo. Jejich úkolem
bylo identifikovat jakoukoli informaci ohledně domnělých výhrůžek
vůči Jamiemu.
I já jsem dostala stejný úkol, ovšem nutno říci, že můj seznam
podezřelých byl dost krátký. Žena, která telefonovala
Breckenridgeovým. A já viděla Kelley, jak se vrací do Cadoganu,
poté co strávila noc někde jinde. Byla ona cadoganský upír, který
dělal problémy? Spojka s Celinou?
Celá žhavá do vyřešení té záhady jsem si půjčila pevný telefon,
zavolala do ombudsmanovy kanceláře a pověděla dědečkovi o tom,
co jsme se toho večera dověděli. Taky jsem si promluvila s mužem,
který disponoval potřebnými dovednostmi.
„Jeffe, mám problém.“
„Konečně jsi přišla na to, že tvé řešení jsem já? To mě těší,
Merit.“
Dobře, i když jsem neměla zrovna náladu na fórky, stejně jsem se
musela usmát.
„Někdo posílá výhrůžné emaily a snaží se to svalit na
Cadoganský Dům,“ řekla jsem mu, vzala mobil a přihlásila se na
email. Nick, vždy pohotový, mi tu zprávu již přeposlal.
 Kdybychom byli ve vaší kůži, už bychom se probodli nějakým
pořádným osikovým kůlem. Osiky je ale pro vás škoda. Možná radši
rozčtvrtit. Odstranit vnitřnosti a koncové části, hezky při vědomí,
abyste si tu bolest pořádně užili. Jen si to představte. Utopit? Oběsit?
Pomalá smrt špičkou meče, rozpárat odshora dolů, aby z vás zbyly
jen krvavé kusy masa? Mimochodem, jako první přijde na řadu ten
nejmladší.
Otřásla jsem se, když jsem to četla, ale ocenila jsem, že autor se
alespoň nesnažil rýmovat. Taky mě napadlo, jestli by Kelley byla
schopná něčeho tak krutého. Tak nenávistného. S nezodpovězenými
otázkami v hlavě jsem požádala Jeffa o jeho adresu a přeposlala mu
vzkaz.
„Fíha,“ řekl po chvíli. Zjevně už mu to přišlo. „To je hustý.“
Taky že bylo. Bohužel se tam nemluvilo o tom, proč vlastně
padla volba na Jamieho. Mluvilo proti němu jen to, že je
Breckenridge.
„Je to hustý,“ řekla jsem Jeffovi. „A my musíme zjistit, kdo to
poslal. Nemohl bys použít jedno ze svých kouzel?“
„Jasný jako facka,“ řekl Jeff nevzrušeně a já slyšela ve sluchátku,
jak zběsile ťuká do klávesnice. „Maskoval svou IP adresu – což je
dost zásadní, ale můžu ji vypátrat. Ta emailová adresa je dost
obecná, ale jako zástupce našeho krásného města můžu leccos
podniknout.“
„Podnikej,“ řekla jsem mu, „ale ještě něco. Potřebuje tyhle
informace co nejdřív.“ Zkontrolovala jsem čas na mobilu – byla
skoro půlnoc. „Co máš v plánu na příštích pár hodin?“
„Jsem zcela flexibilní,“ řekl. „Ale nebude to zadarmo.“
Zakoulela jsem očima. „Řekni si cenu.“
Ticho.
„Jeffe?“
„Mohl bych – můžu ti to říct později? Nemůžu se rozhodnout, ale
chci se ujistit, že z téhle situace vytěžím co nejvíc. Tedy, pokud mi
nechceš věnovat dvě nebo tři…“
„Jeffe,“ řekla jsem dřív, než bych si vyslechla seznam
nemravností. „Nemůžeš mi prostě zavolat, až něco budeš mít?“
„Jsem tvůj. Tedy jako ne doslova, já vím, že ty a Morgan spolu
pečete, i když oficiálně nepatříte úplně k sobě, že jo?“
„Jeffe.“
„No?“
 „Tak už dělej.“
~
Naši lidé již začali hledat informace, které by mohly trochu zklidnit
Breckenridgeovy, a tak jsme s Ethanem vyklouzli z otcovy kanceláře
a zamířili zpátky davem k hlavním dveřím. V domě byla hlava na
hlavě, takže nám trvalo několik minut, než jsme se protlačili mezi
lidmi, a několikrát si museli s některými potřást rukou, než jsme se
probojovali na druhý konec.
Myslím, že se mi povedlo usmát na lidi, kteří nás míjeli, ale moje
myšlenky se soustředily pouze na jednoho konkrétního
Breckenridge.
Nechápala jsem, jak si mohl myslet, že bych něčeho takového
byla schopná. Jak by se dětská láska a více než desetileté přátelství
mohlo změnit v něco tak ohavného?
Prodírali jsme se davem a já si kousala ret a vybavovala si scény
z dětství. S Nickem padla moje první pusa. Byli jsme tenkrát v
knihovně jeho otce, mně bylo asi osm nebo devět a měla jsem na
sobě slavnostní šatičky bez rukávů, s krinolínou a kousavou
spodničkou. Nick mi řekl, že jsem „pitomá“, a dal mi pusu, protože
jsem si předtím dovolila zbrkle ho políbit na rty, což ho znechutilo,
ale pořád ne tolik jako fakt, že jsem ho zmlátila při nějaké hře.
Jakmile mě políbil, vyběhl z otcovy kanceláře a letěl po chodbě.
„Kluci maj blechy!“ volala jsem, utíkala za ním a botky Mary Jane
mi při tom klapaly.
„Jsi v pořádku?“
Zamrkala jsem a vzhlédla. Došli jsme na opačný konec sálu.
Ethan se zastavil a zvědavě se na mě díval.
„Jen přemýšlím,“ řekla jsem. „Nemůžu se vzpamatovat z Nicka a
z jeho otce. Z toho, jak se chovají. Bývali jsme kamarádi. Dobří
kamarádi, Ethane, a dlouho. Nechápu, jak se tohle mohlo stát.
Bývaly časy, kdy by se mě Nick normálně zeptal. Teď mě hned
obvinil.“
„Dar nesmrtelnosti,“ řekl Ethan suše a podíval se opět na
chicagské boháče a slavné, kteří popíjeli šampaňské. „Nekonečné
množství příležitostí pro zradu.“
Jistě mohl dát k dobru mnoho vlastních zkušeností, ale já se teď
nedokázala přenést přes své vlastní problémy.
 Ethan zavrtěl hlavou, jako by chtěl zahnat vzpomínky, a položil
mi ruku na záda. „Jdeme domů,“ řekl. Kývla jsem a nevzmohla se
ani odporovat, že Cadogan není můj domov.
Došli jsme do foyer, když se Ethan zastavil a sundal ruku z mých
zad. Koukala jsem, co se děje.
Ve dveřích stál Morgan se zkříženými pažemi, v džínech a bílém
tričku s dlouhým rukávem. Do čela mu spadala jediná neposlušná
lokna a jeho modré oči – vyčítavé modré oči – byly upřené na mě.
Zaklela jsem pod nos, když mi došlo, jak to Morgan asi vidí. Já v
róbě, Ethan ve smokingu s rukou na mých zádech. My dva spolu, v
domě mých rodičů, poté co jsem se ani neobtěžovala zavolat
Morganovi zpátky. Tohle rozhodně nebylo dobré.
„Myslím, že někdo narušil tvůj večírek, Ochránkyně,“ zašeptal
Ethan.
Ignorovala jsem ho, a zrovna když jsem udělala krok k
Morganovi, přepadl mě pocit, jako bych se řítila tunelem. Musela
jsem se chytit Ethanovy paže, abych se udržela na nohou.
Bylo to telepatické spojení, které jsem si vytvořila s Morganem,
když přišel za Ethanem do Cadoganu. Takové spojení mělo fungovat
jen mezi upírem a jeho Mistrem, což byl možná důvod, proč mělo
spojení s Morganem tak silný efekt a proč se mi na něm zdálo něco
špatně.
Jsem si jistý, že máš pro tohle vysvětlení, řekl mi v duchu.
Olízla jsem si rty, pustila Ethanovu paži a přinutila záda, aby se
narovnala. „Uvidíme se venku,“ řekla jsem Ethanovi. Nečekala jsem
na odpověď, šla k Morganovi a celou dobu se nutila dívat se mu do
očí.
„Musíme si promluvit,“ řekl Morgan nahlas, když jsem k němu
došla, a očima sledoval muže za mnou, alespoň dokud tiše
neproklouzl kolem nás a nevyšel ven ze dveří.
„Pojď se mnou,“ řekla jsem odměřeně.
Šli jsme betonovou chodbou až do zadní části domu a na stěnách
byl ještě vidět zrnitý otisk dřevěných forem. Zvolila jsem namátkou
jedny dveře – díru v betonu – a otevřela je. V protější zdi bylo malé
čtvercové okno, kterým sem proudilo měsíční světlo, jediný paprsek
v jinak černočerné tmě. Vteřinu nebo dvě jsem jen stála a mlčela, a
čekala jsem, až se mé dravčí oči přizpůsobí tmě.
Morgan vešel do místnosti hned za mnou.
„Proč jsi tu?“ zeptala jsem se ho.
 Po chvíli ticha se mi podíval do očí a vyčítavě pravil: „Někdo mi
řekl, že bych dnes večer v Oak Parku mohl vidět něco zajímavého,
tak jsem tu. Ale koukám, že máš plné ruce práce.“
„Jsem v práci,“ odvětila jsem profesionálním tónem. „Kdo ti řekl,
že jsem tu?“
Morgan tu otázku ignoroval. Místo toho se zatvářil tak, že by
zpražil i větší měkkotu, než jsem já, a sjel mě očima odshora dolů.
Kdyby z něj při tom vyzařovaly vlny magie, považovala bych to za
výzvu. Jenže tohle bylo jiné. Zdálo se mi to jako konečný verdikt, že
jsem vinna.
Zkřížil paže na hrudi. „Tak proto tě poslední dobou obléká do…
pracovního oděvu?“
Řekl to tak, jako bych byla spíš prostitutka než Ochránkyně.
Odměřeně a úsečně jsem po chvíli odvětila: „Myslela jsem, že mě
už znáš dost dobře a spočítáš si, že do otcova domu bych šla jen ze
sakramentsky vážných důvodů.“
Morgan se přidušeně zasmál, jestli to ještě bylo možné nazvat
smíchem. „Troufám si říct, že tuším, co je ten sakramentsky vážný
důvod. Nebo spíš kdo to je.“
„Důvodem je Cadoganský Dům. Jsem tu pracovně. Nemůžu ti
vysvětlit proč. Musí ti stačit, že kdybys to věděl, začal by sis dělat
starosti a rozhodně bys mě pochopil líp, než to teď děláš.“
„Dobře, Merit. Takže ty mě vyhodíš, pak se mi vyhýbáš a
nakonec to otočíš proti mně, nařkneš mě, že jsem podezíravý a že tě
vyslýchám. Nezavoláš mi zpátky, a ještě k tomu,“ spojil ruce za
hlavou, „se tady prezentuješ jako oběť. Ale že ti to jde! Nechceš vzít
po Mallory to místo v reklamce?“ Kývl hlavou a prohlídl si mě. „Jo,
myslím, že to by ti sedlo.“
„Omlouvám se, že jsem ti nezavolala, ale byl to fakt blázinec.“
„Ale? Neříkej.“ Spustil ruce, šel blíž a konečkem prstu přejel po
mém živůtku. „Koukám, že nemáš svůj meč, Ochránkyně.“ Řekl to
tiše. Významně.
Tak to teda ne. „Jsem ozbrojená, Morgane.“
„M-hm.“ Zvedl oči od mé hrudi a zadíval se mi do očí. Viděla
jsem, že ho to ranilo, ale momentálně to přebila zlost. Zlost
predátora. Už jsem ho v podobné ráži jednou viděla, když šel vyzvat
Ethana do Cadoganu. To se mylně domníval, že Ethan vyhrožoval
Celině. Že Ethan ohrožuje jeho vlastní Mistrovou.
 Tohle byla asi Morganova slabůstka – jakmile uvěřil, že nějaký
upír čmuchá kolem jeho dívky, měnil se v rozhněvaného muže.
„Jestli máš něco na srdci,“ řekla jsem mu, „možná bys to měl
říct.“
Dlouho, dlouho na mě civěl, ani jeden z nás se nepohnul, ale
když promluvil, slova zněla tišeji, smutněji, než jsem čekala. „Spíš s
ním?“
Morgan a já jsme se sice líbali u Mallory na chodbě, ale že
bychom spolu opravdu chodili, to se říct nedá. Neměl právo takhle
žárlit, a určitě pro to neměl reálný důvod. Právě mi začala docházet
trpělivost s chlapy. Moje zlost rostla a na pažích mi naskočila husí
kůže. Nechala jsem ji proplouvat kolem, usilovně se snažila nedat na
sobě znát emoce, nenechat stříbro vstoupit do očí a nevzbudit upírku.
„Ty,“ spustila jsem hlasem nízkým a na pokraji vzteku, „jsi
neuvěřitelný debil. Ethan a já spolu nic nemáme, a ty a já spolu také
nemáme žádné závazky. Nemáš právo mě osočovat z nevěry, navíc
když k tomu není příčina.“
„Aha,“ řekl. „Chápu.“ Ještě jednou mě zkoukl s příkrým
výrazem. „Takže vy dva spolu nic. Tak proto s ním tancuješ?“
Mohla jsem mu začít vysvětlovat, že to je součástí plánu, že
potřebujeme navázat určité vztahy a konexe. Že jsme se jen
potřebovali dostat k reportérovi, který by mohl upírům pořádně
zavařit, i když se to zdálo hodně nepravděpodobné.
Ale Morgan měl pravdu. Měla jsem na vybranou. Mohla jsem to
odmítnout.
Mohla jsem si s Ethanem nastavit jasné hranice, připomenout mu,
že jsme na té party kvůli informacím, ne kvůli zábavě. Mohla jsem
ho upozornit, že jsem se kvůli práci vzdala přátel, a nějak se z toho
tance vymluvit.
Nic z toho jsem neudělala.
Možná proto, že byl můj Mistr. Možná proto, že jsem byla vázaná
povinností uposlechnout jeho rozkaz.
Nebo možná že jsem někde ve skrytu duše chtěla říct ano, stejně
jako jsem mu chtěla říct ne. Navzdory faktu, jak jsem se vedle něj
cítila nesvá, a taky tomu, jak mi nedůvěřoval tolik, jak jsem si
zasluhovala.
Ale copak mělo cenu říkat tohle Morganovi, který vrazí na party
mých rodičů jen proto, aby mě přistihl při nevěře?
 Nedokázala jsem ty tajné touhy přiznat ani sama sobě, natož
jemu.
A tak jsem se rozhodla udělat jedinou věc, která mě v tu chvíli
napadala.
Sebrat se a jít.
„Tohle mě nebaví,“ řekla jsem Morganovi a přejela si rukou po
sukni. Otočila jsem se na podpatku a zamířila ke dveřím.
„Super,“ volal za mnou. „Jen uteč. To je tak dospělé, Merit.
Vážím si toho.“
„Vím jistě, že ven trefíš i sám.“
„Jo, a promiň, že jsem ti pokazil večírek. Ty a tvůj šéfík se skvěle
bavíte, Ochránkyně.“
Vyplivl to slovo jako nadávku. Možná tomu tak bylo, ale copak
má právo mě kritizovat? Ethanovi jsem byla zavázána, byla to moje
povinnost. Mé břímě. Byl můj pán.
Věděla jsem, že je to nedospělé, dětinské a celé špatně, ale byla
jsem naštvaná a nemohla jsem si pomoci. Věděla jsem, že tohle bude
jediná věc, kterou Morgan coby navarrský upír nemůže udělat. Ale
tomu pokušení se nedalo odolat.
Ohlédla jsem se na něj, hedvábná sukně se mi zatočila kolem
nohou. Zvedla jsem jedno obočí a vrhla na něj ten nejnafoukanější
pohled, jaký jsem mohla.
„Kousni mě,“ řekla jsem a odkráčela.
~
Ethan byl venku, čekal u auta na štěrkové cestě. Tvář měl obrácenou
k nebi, v očích se mu odrážel úplněk, v jehož světle vrhal dům
dlouhé stíny. Když jsem vstoupila na cestu, sklopil ke mně oči.
„Připravena?“ zeptal se.
Kývla jsem a následovala ho do auta.
Cesta zpátky do Hyde Parku byla ještě pochmurnější než cesta k
rodičům. Koukala jsem z okýnka a mlčela. V hlavě jsem si
přehrávala všechny ty události. Dnes v noci jsem se odcizila celkem
se třemi lidmi. S Mallory, s Catcherem a Morganem. A kvůli čemu?
Nebo ještě lépe kvůli komu? Odsouvám všechny stranou jen proto,
abych se dostala blíž k Ethanovi?
Prohlížela jsem si ho, jak sleduje cestu, obě ruce na volantu.
Vlasy měl zastrčené za uši a trochu se mračil, jak se soustředil na
řízení. Kvůli tomuhle muži jsem se vzdala svého lidského života;
samozřejmě že ne dobrovolně, ale stejně. Vzdávám se teď úplně
všeho? Věcí, které jsem si s sebou dál nesla i přes tu proměnu?
Svého domova ve Wicker Parku? Své nejlepší kamarádky?
Vzdychla jsem a dívala se zase z okna. Na tyhle otázky zřejmě
dnes v noci nedostanu odpověď. Měla jsem za sebou jen dva měsíce
upířího života a před sebou věčnost s Ethanem.
~
Když jsme dojeli k Domu, Ethan zaparkoval a vyšli jsme spolu ze
sklepní garáže.
„Co můžu udělat?“ zeptala jsem se, když jsme byli v prvním
patře. Tedy ne, že bych už pro dobro Cadoganu a jeho Mistra
neudělala dost.
Zamračil se a zavrtěl hlavou. „Pravidelně mě informuj, jak Jeff
pokročil s tím emailem. Mistři vyšetřují každý svoje; já zatím
vyřídím pár telefonátů, než přijedou. Mezitím…“ zarazil se, jako by
uvažoval o mých schopnostech, a pak to dořekl: „Zkus knihovnu.
Uvidíš, co najdeš.“
Zatvářila jsem se tázavě. „Knihovnu? A co jako hledám?“
„Ty ses věnovala výzkumu, Ochránkyně. Přijdi na to sama.“
~
Moc dobře jsem věděla, že plesové šaty nejsou zrovna vhodným
oblečením do knihovny, a tak jsem se vrátila do svého pokoje a
převlékla se z hedvábí do džínů a černého trička s krátkým rukávem.
(Ani můj obvyklý černý oblek nebyl dle mého názoru do knihovny
nejlepší.) Doslova fyzicky se mi ulevilo, když jsem pověsila šaty
zpátky do šatníku, natáhla si džíny a vzala si meč. Bylo příjemné mít
ho v ruce, patřil tam, uklidňoval mě, jako bych si vysvlékla kostým a
byla opět ve své kůži. Chvíli jsem stála v pokoji s levou rukou na
pochvě meče, pravou na rukojeti, a jen dýchala.
Když jsem se uklidnila a byla opět schopna čelit světu, vzala jsem
propisku a několik sešitků, připravená zahájit pátrání.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem souhlasila s
Ethanem, že v tom má prsty Celina. Neměli jsme proti ní mnoho
důkazů, ale tohle byl přesně její styl – vyvolat neshody, dát hráče do
pohybu a nechat bitvu, ať se vyvíjí sama. Nebyla jsem si jistá, jak do
toho zapadala Kelley, a jestli s tím vůbec má něco společného, a
rozhodně jsem nebyla žádný ostřílený soukromý detektiv.
 Uměla jsem ale hledat informace, zkoumat a vyšťourat z
knihovny věci, které nám mohly napovědět – o Celiininých plánech,
jejích konexích, její minulosti. Jestli to pomůže, to se ukáže až za
delší dobu, ale byla to aspoň z mé strany nějaká aktivita, něco, v čem
jsem uměla chodit.
A v neposlední řadě to byla činnost, která mi pomohla myslet na
něco jiného než na to, co mě trápilo: na Morgana a zřejmě
nevyhnutelný krach našeho vztahu. Na Ethana a na vzájemnou
přitažlivost, která – ač naprosto nevítaná – mezi námi stále visela. A
taky na Mallory.
Nalezla jsem knihovnu tichou a prázdnou – a tentokrát jsem se
podívala pořádně – položila jsem propisky a sešity na stůl a zamířila
k regálům.
 Kapitola 18

ZASYPANÁ KNIHAMI

„U ž je pozdě, ne?“ Zamrkala jsem nad černými písmeny a

vzhlédla. K mému stolu kráčel Ethan. Zcela jsem se
pohroužila do četby a úplně přeslechla, že se otevřely
dveře knihovny.
„Jo?“ koukla jsem na hodinky, ale než jsem stihla zjistit, kolik je,
oznámil mi: „Jsou skoro tři. Vypadáš, že ses do toho nějak zabrala.“
Od chvíle, kdy jsme se rozloučili, uplynula víc než hodina.
Seděla jsem na židli s mečem položeným vedle sebe, pumy pohozené
pod stolem a nohy v tureckém sedu.
Poškrábala jsem se na spánku a shlédla ke knize ležící přede
mnou. „Francouzská revoluce,“ řekla jsem.
Ethan se zatvářil nechápavě a založil ruce na prsou. „Francouzská
revoluce? Proč se zabýváš tímhle?“
„Protože my, nebo já, lépe pochopíme, kdo je a o co jí jde, když
budeme znát její kořeny.“
„Mluvíš o Celině.“
„Pojď sem,“ řekla jsem a nalistovala pasáž, kterou jsem našla
předtím. Když došel na opačnou stranu stolu, natočila jsem k němu
knihu a poklepala prstem na ten správný odstavec.
Zamračil se, opřel se rukama o stůl, sklonil se a četl nahlas. „Rod
Navarrů vlastnil rozsáhlé pozemky ve Francii v Burgundách, včetně
zámku nedaleko Auxerre. 31. prosince 1785 se narodila nejstarší
dcera jménem Marie Collette.“ Vzhlédl. „To bude Celina.“
Kývla jsem. Celina Desaulniersová, rozená Marie Collette
Navarrová. Upíři si čas od času mění identitu, což je daň za
nesmrtelnost. Přežijí své jméno i rodinu, a to by vyvolávalo v lidech
zbytečné podezření. Proto ta změna jména.
 Samozřejmě že Ethan už byl upír skoro dvě století před tím, než
se Celina narodila svým aristokratickým rodičům, a taky byla
členkou Greenwichského prezidia. Její jméno pravděpodobně dávno
znal stejně jako její datum narození a město, odkud pocházela.
Dalších pár vět jejího stručného životopisu však podle mého soudu
bylo již zajímavějších.
„Marie,“ pokračoval, „přestože se narodila ve Francii, byla v roce
1789 tajně převezena do Anglie, aby se vyhnula kruté perzekuci ze
strany revolucionářů. Naučila se plynně anglicky a byla považována
za vysoce inteligentní a výjimečnou krásku. Vychovala ji rodina
Grenvillů jako sestřenku z ciziny. Grenvillové vlastnili
buckinghamské vévodství. Předpokládalo se, že slečna Navarrová se
provdá za George Herberta, vikomta z Penbridge, ale k oficiálním
zásnubám nikdy nedošlo. Georgeova rodina později oznámila jeho
zásnuby se slečnou Anne Dupree z Londýna, ale George zmizel
několik hodin před svatebním obřadem.“
Ethan se zájmem zamručel a vzhlédl ke mně. „Vsadíme se, co se
asi stalo s nebohým Georgem?“
„Sázky jsou zbytečné. A taky víme, co se stalo s Celinou –
přeměnila se v upírku. Ale důležitější je, co se stalo Anne,“ mávla
jsem na něj. „Mrkni na poznámku pod čarou.“
Zamračil se a s očima upřenýma do knihy si vytáhl židli. Když se
usadil a přehodil nohu přes nohu, vzal knihu do pravé ruky a levou
nechal v klíně.
„Georgeovo tělo se našlo o čtyři dny později,“ pokračoval.
„Dalšího dne Anne Dupree utekla s Georgeovým bratrancem
Edwardem.“ Ethan zavřel knihu, položil ji na stůl a zamračil se na
mě. „Předpokládám, že jsi mě nevzala na exkurzi do anglické rodové
historie jen tak?“
„Teď jsi konečně připraven na velké vyvrcholení,“ řekla jsem a
vytáhla ze své hromádky knih štíhlou knížečku v kožené vazbě.
Pojednávala o životopisech současných členů Greenwichského
prezidia. Otevřela jsem ji na stránce, kterou jsem si založila, a
přečetla nahlas:
„Harold Monmonth, zastávající čtvrtou pozici u prezidia a
vykonávající funkci prelektora. Narodil se jako Edward Fitzwilliam
Dupree v Londýně roku 1774.“ Zvedla jsem oči od knihy a
sledovala, jak se to Ethanovi spojuje v hlavě.
 „Takže ona a Edward – nebo Harold – spolu kuli pikle? Aby
mohli zabít George?“
Zavřela jsem knihu a položila ji na stůl. „Vzpomínáš si, co říkala
v tom parku těsně předtím, než se tě pokusila probodnout? Něco o
bezcitných lidech, o člověku, který jí zlomil srdce? Dovol, abych ti
to nastínila ze ženské perspektivy.
Žiješ v cizí zemi se svými anglickými bratranci, protože tě museli
tajně odvézt z Francie. Platíš za výjimečnou krásku, jsi sestřenicí
vévody a v devatenácti letech sbalíš nejstaršího vikomtova syna. To
je náš George. Chceš ho, možná ho i miluješ. Jistě se ti hrozně líbí,
že jsi ho dokázala zlákat. Ale když už si myslíš, že je ruka v rukávu,
milý George ti oznámí, že se zamiloval do dcery nějakého
londýnského kupce. Kupce, Ethane. Někoho, koho Celina
považovala za hluboko, hluboko pod svou úroveň. Vůči Anne necítíš
žádnou extra zášť. Možná ji jen lituješ, že je něco míň než ty.“
Položila jsem lokty na stůl a naklonila se vpřed. „Ale George
nelituješ. George, který tě mohl mít po svém boku i s tvou krásou a
významným postavením. Jenže on tě odkopne kvůli nějaké
londýnské chudince.“ Ztišila jsem hlas. „Celina by tohle nikdy
nedopustila. A co když George má jako na potvoru staršího
bratrance, kterému je třicet a líbí se mu naše milá Anne, které je
chabých šestnáct? Ty a Edward si promluvíte. Pohovoříte o svých
cílech. Zosnujete plán a Georgeovo tělo se později najde někde v
londýnské chudinské čtvrti.“
„Zosnují plán,“ zopakoval Ethan a pokyvoval hlavou, „a dva
členové prezidia mají společné tajemství: vraždu. Prezidia, které
pustilo Celinu navzdory tomu, co napáchala v Chicagu.“
Taky jsem kývla. „Nač se obtěžovat nějakým uhranutím členů
prezidia? Stačí přece vytáhnout ten správný kousek společné
minulosti. Navíc když sdílíš vzájemné přesvědčení, že lidi lze snadno
odstranit.“
Ethan se podíval na stůl a zdálo se, že přemýšlí o tom, co jsem
řekla. Vzdychl si a opět ke mně zvedl oči. „Tohle nikdy
nedokážeme.“
„Já vím. A myslím, že tahle informace by nikdy neměla opustit
Dům, tedy ne do chvíle, než si budeme jistější, kdo jsou naši přátelé.
Ale jestli chceme předvídat, co by mohla udělat, kam by mohla jet a
s kým se spolčila, tak tohle je nejlepší začátek. No,“ dodala jsem,
„tedy tohle je nejlepší začátek pro mě.“ Podívala jsem se na stůl plný
knih, otevřených sešitů a propisek. Ležely tam jako studnice
informací, která jen čekala, až se do ní ponořím. „Vím, jak hledat v
archivu, Ethane. O téhle své schopnosti nepochybuju.“
„Bohužel tě tvůj nejlepší zdroj nenávidí.“
Musela jsem se usmát. „Umíš si představit, jak by se Celina
tvářila, kdybych jí zavolala a požádala ji, jestli by se mnou nechtěla
chvíli posedět? Že bych se jí potřebovala zeptat na pár věcí?“
Ušklíbl se. „Možná by ocenila zájem tisku.“ Kouknul na hodinky.
„A když už mluvíme o tisku, Mistři by tu měli být s výsledky svých
pátrání asi za hodinu.“
Tohle nebyla ta nejšťastnější zpráva. Znovu se budu muset
postavit Morganovi, ale chápala jsem, že je to nezbytné.
„Doufal jsem, že tohle zvládnu, ale očividně jsme dospěli do
bodu, kdy bylo nutné přizvat i ostatní Mistry.“ Odkašlal si, nervózně
se zavrtěl na židli a zvedl ke mně zelené oči. „Nebudu se ptát, co se
stalo s Morganem v domě tvých rodičů, ale potřebuju, abys tam byla.
Bez ohledu na tvou pozici jsi byla svědkem setkání s
Breckenridgeovými a jejich obvinění.“
Kývla jsem. Chápala jsem tu nutnost. A taky mě potěšilo, že se o
tom diplomaticky zmínil.
„Já vím.“
Kývl, opět vzal do ruky malou historickou knížku a začal v ní
listovat. Asi měl v plánu zůstat v knihovně, dokud ostatní nepřijedou.
Poposedla jsem si na své židli. Jeho společnost mi byla trošičku
nepříjemná, ale jakmile se Ethan usadil a já nabyla jistoty, že si
opravdu hodlá jen v tichosti číst, vrátila jsem se ke svým
poznámkám.
Minuty klidně ubíhaly. Ethan četl, vymýšlel strategii nebo
plánoval, nebo nevím, co dělal naproti mě u stolu, tu a tam něco
vyťukal do blackberryho, který vytáhl z kapsy, a já dál listovala
historickými knihami a hledala další informace o Celině.
Zrovna jsem se pustila do kapitoly o napoleonských válkách,
když jsem na sobě ucítila Ethanův pohled. Chvíli jsem nechala
sklopené oči, a ještě nějaký čas mi trvalo, než jsem to vzdala a
vzhlédla. Zíral na mě s neurčitým výrazem.
„Co je?“
„Jsi vědec.“
Opět jsem se sklonila ke knize. „O tomhle už jsme mluvili.
Několik nocí nazpátek, jestli si vzpomínáš.“
 „Mluvili jsme o tom, že máš problém společensky zapadnout, a o
tvé lásce ke knihám. Ne o tom, že trávíš více času s knihou než s
ostatními obyvateli Domu.“
Cadogan byl zřejmě plný špiclů. Někdo nahlásil naše aktivity
tomu, kdo vyhrožoval Jamiemu, a někdo, jak jsem si všimla, hlásil
mé aktivity Ethanovi.
Nejistě jsem pokrčila rameny. „Ráda hledám informace. A
vzhledem ke tvé poslední poznámce o tom, jak nemůžu zůstat
nevzdělaná, to i potřebuju.“
„Nechci, aby ses sem chodila schovávat.“
„Dělám svou práci.“
Ethan se také podíval do knihy. „Já vím.“
Znovu zavládlo ticho, dokud se nezavrtěl na židli a dřevo při tom
nezaskřípalo. „Tyhle židle nejsou vůbec pohodlné.“
„Nepřišla jsem sem kvůli pohodlí.“ Vzhlédla jsem a predátorsky
se zazubila. „Vždyť ti nic nebrání, abys byl ve své kanceláři.“
Já takový luxus neměla. Zatím.
„Ano, ale chci napjatě přihlížet tomu, jak pilně čteš.“
Zakoulela jsem očima, ale maličké urážky už se mi začínaly kupit
nad hlavou. „Chápu, že nedůvěřuješ smyslu mé práce, Ethane, ale
jestli chceš vymýšlet urážlivé poznámky, nemohl bys to, prosím tě,
dělat někde jinde?“
Tichým, nevzrušeným hlasem odvětil: „O smyslu tvé práce
nepochybuju, Ochránkyně.“
Odsunula jsem židli, obešla stůl a začala se přehrabovat v
hromadě knih na jeho konci. Našla jsem to, co jsem potřebovala. „Už
jsem se lekla,“ zamumlala jsem, projížděla obsah a prstem hledala v
abecedním rejstříku.
„Opravdu ne,“ řekl lehce. „Ale jsi tak – jak jsi to tehdy říkala?“
Zamyšleně zvrátil oči ke stropu. „Á, že se nechám snadno vytočit?
No, Ochránkyně, tohle máme společné.“
Povytáhla jsem obočí. „Takže uprostřed téhle krize, když jsi
naštvaný na Celinu a Breckenridgeovy, přijdeš sem a vybiješ si to na
mně? Velmi zralý přístup.“
„Vůbec jsi nepochopila mou myšlenku.“
„Nevšimla jsem si, že nějakou máš,“ utrousila jsem.
„Jen se mi zdá nešťastné,“ řekl Ethan, „že takhle by vypadal tvůj
život.“
 Obvykle jsme se tématu mé dizertace vyhýbali. Stejně jako
doktorátu, který mi utekl. Taky faktu, že mě vytáhl z univerzity, když
ze mě udělal upíra. To, že jsme o tom nemluvili, mi pomohlo – a
potažmo i jemu – abych se v tom nehrabala. Ale když to teď všechno
takhle shodil – shodil mou práci – byla to od něj neuvěřitelná
troufalost.
Vzhlédla jsem k němu s dlaněmi na stole. „Co má tohle
znamenat?“
„Znamená to, že bys dopsala dizertačku, pojistila si místo někde
na vysoké na východním pobřeží, a co potom? Koupila by sis
dřevěný domek, nechala si opravit tu krabici na kolech, které říkáš
auto, a většinu života bys proseděla ve svém kamrlíku a šťourala by
ses v nějakých zastaralých literárních žvástech.“
Narovnala jsem se, založila ruce na prsou a musela chvíli počkat,
až se uklidním, jinak bych na něj začala štěkat. Ovládla jsem se jen
proto, že byl můj šéf.
Přesto jsem promluvila ledovým tónem. „Šťourala se v
zastaralých žvástech?“
Významně se na mě podíval.
„Ethane, já vím, že by to byl poklidný život. Ale naplňovalo by
mě to.“ Podívala jsem se na svou katanu. „Možná by byl o něco
méně dobrodružný, ale naplňoval by mě.“
„O něco méně?“
Jeho sarkastický tón mi málem vyrazil dech. Ten upír musel být
neuvěřitelně arogantní, když nevěřil, že lidé můžou být spokojení i v
obyčejném životě.
„I v archivech lze najít vzrušení.“
„Jako třeba?“
Přemýšlej, Merit, rychle. „Mohla bych rozluštit nějakou literární
záhadu. Najít zmizelý rukopis. Nebo by v archivu mohlo strašit,“
navrhla jsem a snažila se vymyslet něco, co by mohlo oslovit i jeho.
„Tak to už jo, Ochránkyně.“
„Všichni nemůžeme být vojáci, přeměnění na Mistry upíry,
Ethane.“ A díkybohu za to. Jeden takový úplně stačí.
Ethan se na židli trochu předklonil, spojil prsty na stole a díval se
na mě. „Ochránkyně, jde mi o tohle: Když to porovnáme s tímhle
světem, tvým novým životem, tak by se tvé staré žití podobalo
pobytu v klášteře. Byl by to ubohý život.“
 „Ale takový, jaký bych si vybrala.“ Doufala jsem, že jsme s tou
konverzací už skončili, a tak jsem zavřela knihu (do té doby jsem
předstírala, že do ní koukám), zvedla jsem ji spolu s několika dalšími
a odnesla je zpátky na polici.
„Na to by tě byla škoda.“
Díkybohu jsem zrovna stála čelem k regálům, když tohle pronesl,
protože by nejspíš neocenil můj škleb a oči v sloup. „Můžeš mi
přestat mazat med kolem pusy,“ řekla jsem. „Ke svému otci i ke
starostovi jsem tě už dostala.“
„Jestli si myslíš, že jsi tímhle shrnula naši interakci za poslední
týden, tak se pleteš.“
Když jsem slyšela, jak odsunul židli, zarazila jsem se s rukou na
hřbetě knihy o francouzských zvyklostech při pití krve. Vrátila jsem
knihu na polici a řekla klidně: „A už jsi mě zase urazil, takže jsme
tam, kde jsme byli.“
Vzala jsem další knihu ze své hromádky a zkoumala řazení podle
Deweyho desetinné soustavy na policích, abych ji vrátila, kam patří.
Jinými slovy jsem se velmi usilovně snažila nevnímat jeho kroky
za svými zády, stejně jako fakt, že se ke mně blíží.
Zajímavé bylo, že jsem se mu nesnažila uhnout z cesty.
„Jde mi o to, Ochránkyně, že ty jsi víc než žena, která se musí
zahrabávat v knihovně.“
„Hm,“ řekla jsem nevzrušeně a zastrčila poslední knihu na místo.
Věděla jsem, co přijde. Slyšela jsem mu to v hlase – to hluboké, syté
bzučení. Nevěděla jsem, proč to na mě zkouší, když má vůči mně tak
rozporuplné pocity, ale tohle byla rozhodně předehra ke svádění.
Kroky, a pak už byl vedle mě, přitiskl se ke mně zezadu a ucítila
jsem jeho rty těsně pod uchem. Jeho dech mě hřál na krku. Voněl –
čistě, mýdlově a tak povědomě, až mě to znepokojilo. Sice mi vadilo,
že to chci – ale chtěla jsem. Poddat se mu. Ztratit se v něm.
Věděla jsem, že to částečně bylo způsobeno upíří genetikou,
protože při mé přeměně se mezi mnou a Mistrem upírem vytvořilo
pouto.
Jenže ta druhá část byla mnohem, mnohem jednodušší.
„Merit.“
Ta druhá část byla o tom, že on byl chlap a já ženská.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, děkuju.“
„Nebraň se tomu. Já to chci a ty taky.“
 Něco na těch slovech bylo špatně. Znělo to podrážděně. Ne jako
výraz touhy, nýbrž výčitka. Jako bychom s tou přitažlivostí bojovali,
ale neměli dost síly na to jí odolat, a byli kvůli tomu špatní.
Jestli se však Ethan tomu bránil, tak podlehl. Skláněl se ke mně,
držel mě kolem pasu, zezadu se ke mně tiskl a zuby mi přejížděl po
citlivé kůži na krku. Docházel mi dech, zvrátila jsem oči, moje
vnitřní upírka se chvěla vrozenou dominancí toho aktu. Snažila jsem
se bojovat s tím vzrůstajícím chtíčem, jenže jsem udělala chybu, že
jsem se k němu otočila čelem. Chtěla jsem mu vynadat nebo ho
poslat pryč, ale on hbitě využil změny mé pozice.
Přimáčkl se blíž, natáhl obě ruce a prsty sevřel police, takže mě
uvěznil a upíral na mě ty oči jako dva broušené smaragdy. Pak
přitáhl jednu ruku a pohladil palcem mé rty. Jeho oči se změnily ve
rtuť, což byl jistý znak jeho hladu. Jeho vzrušení.
„Ethane,“ řekla jsem zdráhavě, ale on zakroutil hlavou a sklopil
oči k mým rtům, a pak je zavřel. Sklonil se níž a dotkl se mě ústy.
Dráždil mě, naznačoval, ale nelíbal. I moje víčka klesla, a pak už
jsem cítila jeho ruce na tvářích, prsty na spodní čelisti, krátký a
zrychlený dech. Jeho rty si razily cestu po mých očích, tvářích a
líbaly všude, jen ne na rty.
„Jsi mnohem víc.“
Těmi slovy mě dostal, zpečetil můj osud. Jako bych se uvnitř
roztekla, moje tělo brnělo, končetiny jsem měla malátné, jak mě
vzrušoval a sváděl.
Otevřela jsem oči, vzhlédla k němu a on se odtáhl, doširoka
otevřel oči, nyní neuvěřitelně sytě zelené. Byl tak krásný, jak se na
mě díval, vyzařovala z něj touha, zlaté vlasy kolem tváře, výrazné
lícní kosti, ústa, která by zlákala i svatého.
„Merit,“ řekl zastřeně a opřel si čelo o mé, jako by se ptal na
svolení.
A já nebyla svatá.
Upřela jsem na něj oči, kašlala na následky a rozhodně jsem
kývla.
 Kapitola 19

PLAČÍCÍ VLK

T o, co udělal první, bylo nejvražednější: usmál se s chlapeckou

radostí, a ten úsměv byl nejvíce sexy, jaký jsem kdy viděla.
Byl to výraz dravce, spokojeného predátora, lovce, který si
vše naplánoval a pečlivě připravil a nakonec byl odměněn, chytil
kořist do svých drápů.
Jak příznačné, pomyslela jsem si.
„Nehýbej se,“ zašeptal, znovu se ke mně sehnul, přivřel oči a
sklonil hlavu. Myslela jsem si, že mě políbí, ale tohle byla jen
předehra k tomu, co plánoval dál. Políbil mě na spodní čelist, na
bradu, jemně kousl do spodního rtu a tahal za něj zuby.
Když mě pustil, opět se na mě hluboce zadíval a pohladil palcem
lícní kost. Prohlížel si mě. Tentokrát když sklopil víčka, začal mě
líbat naplno, s jazykem.
Chytil mé vlasy vzadu nad krkem, pohrával si s mým jazykem,
chtěl, abych mu vyšla vstříc, bránila se nebo dělala cokoli, jen
nechtěl, abych pouze držela.
Pevně jsem sevřela klopy jeho saka, přitáhla ho k sobě a ucítila
jeho teplo, vůni a chuť z mnohem větší blízkosti.
Chvíli jsem se rozmýšlela a nakonec jsem došla k závěru, že mě
vlastně ani moc nešokuje, co dělám, a že ho hlavně nechci pustit.
Ethane.
Nebyl to ani šepot, vyslovila jsem jeho jméno jen v duchu, ale on
vítězoslavně zamručel a vtáhl můj jazyk do svých úst, drtil jej a
mučil mě žárem svých úst.
Líbala jsem ho a nechala se líbat; zmocnil se mých rtů, mačkal mi
tričko, klouzal rukama kolem pasu, po zádech a tiskl mě k sobě. Pak
zavrčel, nebo možná zavrněl, znělo to jako zvuk predátora,
vycházející z hloubi hrdla, a potom vyslovil mé jméno. A tentokrát to
nebyla otázka, ale výraz vítězství, nároku na odměnu.
Přitiskl se ještě víc a roztaženými prsty jel pomalu výš. V té
blízkosti jsem cítila jeho erekci, která mě tlačila do podbřišku.
Vzala jsem jeho tvář do dlaní a líbali jsme se dlouze, smyslně,
tahali za rty a dráždivě se kousali, a husté zlaté hedvábí jeho vlasů mi
protékalo mezi prsty.
Ale najednou někdo zaklepal na dveře knihovny.
Ethan ode mě odletěl s jednou rukou na boku a druhou na ústech;
zahlazoval stopy.
„Ano,“ řekl hlasitě a ve ztichlé místnosti se to rozlehlo jako rána
z kanónu.
Otřela jsem si ústa hřbetem ruky.
Dveře se otevřely, v nich se objevila silueta a vešel Malik.
„Už jsou tu,“ oznámil, díval se na mě, a já jako bych na něm
viděla, že se dovtípil. „Přední salonek,“ řekl k Ethanovi.
Ten kývl. „Vezmi je ke mně do kanceláře. Budeme tam za
chvíli.“ Malik zlomek vteřiny koukal, pak kývl a zase vyšel ven.
Dveře se s těžkým pomalým zašuměním zavřely.
Šla jsem zpátky ke stolu a schválně se dívala na sešity a texty a
začala je sbírat. Srdce mi zběsile bušilo, v hrudi se mi rozléval pocit
viny, který do mě zasel Morgan.
Co jsem to provedla? Co jsem chtěla udělat? Nebo my?
„Merit?“
„Nech toho.“ Měla jsem už sešity na hromádce, kterou jsem teď
zvedla, chytila katanu v pouzdru a všechno si to držela před
hrudníkem jako štít. „Nech toho. Nemělo se to stát.“
Ethan nereagoval, dokud jsem nevykročila ke dveřím. Zastavil
mě rukou na lokti. Ale i pak jen významně povytáhl obočí místo
otázky.
„Vždyť jsi mě nechal jemu.“
Okamžitě vyvalil oči. Takže byl překvapený, že mi na tom
záleželo – na tom, že mě chtěl, ať už z jakéhokoli důvodu a navzdory
pochybnostem – a přesto se mě vzdal. Ve prospěch Morgana. Který
teď čekal o patro níž.
Vytrhla jsem se mu a šla ke dveřím. Tam jsem se zastavila,
otočila se a ohlédla. Pořád měl v obličeji ten udivený výraz. „Bylo to
tvoje rozhodnutí,“ řekla jsem, „tak s ním musíš žít.“
 Chvíli byl viditelně v šoku a pak zakroutil hlavou. „Máme
návštěvu,“ pronesl ledovým tónem. „Jdeme.“
S mečem a sešity v ruce jsem ho následovala ven.
Když jsme sešli dolů, čekali v kanceláři: Morgan, Scott Grey a
Noah Beck, všichni na židlích kolem Ethanova zasedacího stolu.
Scotta a Noaha jsem neviděla od oné noci, kdy jsem ochránila
Ethana od rány, kterou mu chtěl zasadit můj budoucí bývalý přítel;
bylo to noc předtím, než se Celina pokusila Ethana zabít. Bylo
příznačné, že se scházíme za podobně dramatických okolností.
Scott byl vysoký, s tmavě hnědými vlasy, v džínech a tričkem s
logem Cubs. Fandil sportu, takže uniformou Domu Greyů bylo
obvykle nějaké sportovní oblečení.
Zatímco Navarrové a Cadoganové nosili medailony, Greyové
měli zkrátka dresy.
Noah byl v černých kapsáčích a černém termotričku; jiné
oblečení jsem na něm vlastně ani neviděla. Noah byl menší než
Scott, což nebylo tak těžké, protože Scott měl asi tak šest stop a čtyři
palce. Noah měl zato širší ramena, očividně trávil hodně času v
posilovně. A zatímco Scott vypadal jako uhlazený studentík, i když
mu teď pod spodním rtem rašilo něco jako bradka, Noah vypadal
jako typický drsný hezoun, velké modré oči, hnědé vlasy, smyslné
rty a několikadenní strniště na mohutné spodní čelisti.
Morgan byl pořád ve stejných džínech a tričku. A taky měl stále
ten odměřený, nakvašený výraz, kterým si mě změřil, jakmile jsem
vešla do místnosti.
Zčervenala jsem pocitem viny. A taky trochu strachem. Udělala
jsem přesně to, čeho se bál. Odevzdala jsem se touze, kterou
předpovídal a které se obával. A vsadila bych se, že ze mě ještě byl
cítit Ethanův parfém.
Luc a Malik stáli každý na jednom konci stolu, svorně v
cadoganské černé. Ethan popošel doprostřed, posadil se za stůl a Luc
se postavil za něj.
Já jsem šla na druhou stranu a cestou kývla na Noaha a Scotta.
Když se Malik posadil, stoupla jsem si za něj.
„Pánové,“ řekl Ethan, „jak jsem se stručně zmínil, máme tu
problém. Potřebujeme řešení. A potřebujeme ho rychle.“
Vysvětlil jim, jak se to má s výhrůžkami Nickovi,
čtyřiadvacetihodinovou lhůtou a Jeffovým pátráním. A pak začal být
osobní.
 „Tyto informace jsme získali díky tomu,“ pravil, „že se Merit
uvolila vrátit do domu svého otce a pro naše dobro znovu po čase
navštívit okruh příbuzných a známých.“
Říkal to sice všem, ale očima visel na Morganovi.
Zavřela jsem oči. Najednou jsem byla z Ethana Sullivana
unavená.
Zbavoval se viny. Snažil se poskytnout mi dostatečné alibi kvůli
Morganovi, a to i po tom, co mezi námi proběhlo v knihovně. Snažil
se vysvětlit Morganovi, že to, co vypadalo nevhodně – že jsem se
objevila ve společnosti po Ethanově boku – byla jen povinnost,
kterou ode mě žádal, a že mezi námi nic nebylo.
Pravděpodobně to byl výraz ohleduplnosti – pokus opravit
trhlinu, kterou způsobil, když po mně chtěl, ať ho doprovodím k
mému otci.
Na druhé straně to zavánělo zbabělostí. Bylo jasné, že mě chce, a
dnes to nebylo poprvé, kdy to dal najevo. Bohužel mě i nadále
podstrkoval Morganovi.
Stále usiloval o to, abychom to já a Morgan dali dohromady.
Balancovali jsme na kraji emocionální propasti, kterou jsem se
neodvážila prozkoumávat.
Přesto, když jsme se líbali, jsem viděla ten pohled v jeho očích –
tu touhu a triumf – že mě dostal. Možná měla Lindsey pravdu – třeba
bylo pod tím chladným, vyrovnaným a klidným upířím povrchem
něco víc. Ale riskovat to…
Ponořila jsem se do myšlenek, takže mě z nich vyrušilo moje
jméno. Zjistila jsem, že už skoro nesu ruku k ústům a chci si sáhnout
tam, kde se mě dotýkal. Abych to zamaskovala, začala jsem si klepat
prstem o bradu a doufala jsem, že u toho působím jako inteligent.
„Ano?“ reagovala jsem na Ethana a zjistila, že všechny oči jsou
upřené na mě. Konkrétně Morgan vypadal, že upustil trochu páry, i
když se stále tvářil podezíravě.
„Chtěl by někdo něco dodat?“ zeptal se Ethan. „Možná na
výhrůžky, o nichž se zmiňoval ten email?“
Svědomitě jsem kývla hlavou. „Je to brutální,“ řekla jsem. „Něco
je klasika a něco nové. Nenarazila jsem však na nic, co by nějakým
způsobem ukazovalo na konkrétní osobu nebo upíra, který by mohl
být pachatelem.“
Ethan sledoval upíří vůdce. „Má někdo nápad, kdo by mohl být
zdrojem těch výhrůžek?“
 Všichni kolem stolu kroutili hlavami.
„Černá díra,“ pravil Noah. „Já ne.“
„U mě stejně,“ přidal se Scott.
Morgan se naklonil. „Takže co teď podnikneme? Do svítání
zbývají dvě hodiny, a my máme jen pár hodin do večera. Za tak
krátkou dobu nelze zahájit řádné vyšetřování, i kdybychom věděli u
koho začít.“
„Ten email nás však ještě může nasměrovat,“ připomněl mu
Ethan. „Čekáme, jaké informace se nám kolem toho podaří získat.
Každopádně musíme dojít ke shodě dřív, než se rozejdeme. Myslím,
že prvním krokem je prozkoumat tu výhrůžku v nejširším možném
měřítku. Merit a já jsme se Breckenridgeovým zaručili za to, že
Cadoganský Dům s tím oficiálně nemá nic společného. Můžete se
alespoň zaručit za totéž?“
„Ty výhrůžka nepochází ani od Greyů,“ řekl Scott stroze. „Tohle
není náš styl, jak jistě víte.“
„Ani náš ne,“ řekl Morgan trochu nasupeně. „Navarrové lidem
nevyhrožují.“
Teď už ne, pomyslela jsem si a vyměnila si výmluvný pohled s
Ethanem.
„Víte dobře, že já takový slib dát nemůžu,“ řekl Noah. „Nemám
nad nezávislými upíry takovou autoritu. Jsem tady jen jako delegát a
za čistě informativním účelem. Neboli – nevím nic o rodině
Breckenridgeových a rozhodně se ke mně nic nedoneslo. Jestli v tom
mají prsty upíři mimo Domy, tak si toho nejsem vědom.“
„Přesně kvůli tomu máme Domy,“ zamumlal Morgan a poposedl
na židli. „Abychom předešli situacím, jako je tato.“ Spojil ruce za
hlavou a podíval se na Ethana.
„Takže jsi dostal záruku od chicagské velké trojky. Myslíš, že to
ty lidi uklidní?“
„Pochybuju,“ řekl Ethan. „Budou chtít konkrétní informace jak o
výhrůžkách, tak o tom, kdo telefonoval a kdo poslal ten email.“
„Takže když tohle nezjistíme, jsme v háji,“ shrnul to Morgan.
„On ten článek otiskne a pak to začne. Obnoví výslechy, odhlasují
nějaký ty pitomý zákony, o kterých uvažovali, a na noc nás vždycky
zamknou do Domů.“
„Jedno po druhém,“ řekl Ethan klidně. „Není třeba hned myslet
na nejhorší a dělat závěry.“
 „Ale. Nehraj na mě mistra experta, Sullivane. Nejsem sice tak
starý jako ty, ale nováček taky nejsem.“
„Greere,“ varoval ho Scott, který – jak jsem si zjistila – byl
relativně novým Mistrem.
Přesto měl větší vliv a více zkušeností než Morgan a tón jeho
hlasu byl toho neomylnou připomínkou. Bylo to poprvé, co jsem
slyšela Scotta, že někomu připomíná své postavení, a o to víc to
zapůsobilo.
Jestli Morgan chtěl něco odpovědět, spolkl to a jen si poposedl na
židli.
Přimhouřil oči a díval se do stolu. Možná jsem nebyla jediná, kdo
špatně snáší proměnu. Já se vyrovnávala s přeměnou z člověka v
upíra a on ze Sekundanta na Mistra.
„My se můžeme zaručit jménem Domů,“ řekl Ethan, aby
zrekapituloval, k čemu jsme zatím došli. „Co dál?“
„Vlastně,“ řekl Scott, „mám otázku.“ Podíval se na Morgana.
„Nechci, aby to vyznělo neuctivě, ale máme tu novou vlnu mejdanů,
teď výhrůžky, někdo šíří hanlivé informace o tom, jací jsme
manipulátoři. Vede to přesně k tomuhle: k rozporům mezi námi. Jak
velká je pravděpodobnost, že je za tím Celina?“
Morgan zatnul čelist.
Ethan a já jsme se na sebe podívali. „Myslím, že nemáme dost
přesvědčivé důkazy,“ řekl a očividně se rozmýšlel, jestli má
vytáhnout to, co jsme objevili v knihovně. „I když jasně předvedla,
že s velkou chutí provokuje neshody mezi Domy.“
„A kolik těch neshod pramení z osobních důvodů, Sullivane?“
narovnal se Morgan a otočil hlavu k Ethanovi. „Opravdu dokážeš
vůči Celině zachovat neutralitu?“
Ethan vyklenul jedno obočí. „Neutralitu? Vůči Celině? Copak její
činy dosud nasvědčovaly tomu, že by ode mě něco takového vůbec
mohla čekat?“
S tím jsem v duchu souhlasila, protože ta žena se pokusila Ethana
zabít a taky se pokusila zabít mě. Vůči Celině Desaulniersové jsem
chovala velmi specifické a velmi konkrétní pocity.
Neutralita mezi ně ani náhodou nepatřila.
„Podívejte,“ řekl Noah, „bez ohledu na to, co spáchala dříve, než
se pustíme do nějaké osobní vendety, souhlasím s Greerem. Jestli
nemáme žádné důkazy, pak bychom neměli na nikoho ukazovat
prstem. Prezidium ji pustilo, takže když se v tom budeme moc vrtat,
zajdeme příliš daleko – víte, jak to chodí.“ Já to nevěděla, ale ta
poznámka mě zaujala. Přidala jsem si to na seznam svých úkolů v
knihovně.
„Takže když se budeme příliš zaměřovat na Celinu,
pravděpodobně dosáhneme jen toho, že si popudíme Greenwich,
nebo promrháme drahocenný čas, kterého opravdu nemáme nazbyt.“
Noah zavrtěl hlavou a opřel se do židle. „Ne. Nemyslím si, že je
svatá, ale bez konkrétních důkazů tohle musíme nechat otevřené.“
Scott pokrčil rameny. „Svatá rozhodně není, ale souhlasím. Jen
jsem to zkusil nadhodit. Jestli nemáme důkazy, zůstává nám široký
okruh podezřelých.“
„Takže dohodnuto,“ řekl Ethan, ale mezi obočím mu zase
naskočila ta známá vráska.
Ty poznámky nenasvědčovaly tomu, že by Scott nebo Noah slepě
podporovali Celinu, ale museli by být o její vině přesvědčení. Toto
břímě evidentně spočívalo na nás.
„Vrátil bych se k Breckenridgeovým,“ navrhl Luc. „Musí tam být
něco, co nám uniklo. Proč tahle rodina? Proč teď? Jestli má pachatel
informace o Jamiem a využívá toho k jejich vydírání, proč nás do
toho tahá? Jaká je spojitost mezi nimi a upíry? Proč ta nenávist?“
Nenávist.
Při tomhle slově mi všechny dílky skládačky zapadly tam, kam
patřily.
Přemýšlela jsem o Nickových otázkách před Domem a pak i v
labyrintu.
To magické brnění, ta nenávist v jeho očích.
Ten pohyb v lesním podrostu a zvíře, které mě sledovalo skrz
stromy.
Totéž brnění jsem cítila u pana Breckenridge v kanceláři.
Zjevné předsudky, nenávist vůči upírům.
Jak se semkli kolem Jamieho a chránili ho.
„Nejsou to lidi,“ řekla jsem nahlas a podívala se Ethanovi do očí.
„Nejsou lidi?“ zeptal se Scott.
Ethan na mě civěl a najednou jsem viděla, že pochopil. „To
nepřátelství. Nedůvěra k upírům.“ Kývl. „Dost možná, že máš
pravdu.“
„Co to povídáš?“ zeptal se Morgan.
Ethan se na mě stále díval, kýval a naznačoval mi, že mám
pokračovat, že to mám být já, kdo jim to osvětlí. Rozhlédla jsem se
po místnosti a podívala se jim do očí. „Jsou to kožoměnci.
Breckenridgeovi jsou kožoměnci.“
Tak proto jsem z Nicka cítila to tetelení magie. Byl tím, čím byl.
A na rozdíl od upírů bylo kožoměnectví dědičné, takže byl stejný
jako jeho otec i bratři. Všichni vázáni věrností Gabrielu Keenovi,
svému apexovi, alfovi Severoamerické centrální smečky.
„Ten pach zvířete na místě mejdanu,“ řekla jsem a vzpomněla si
na zvířecí i magický závan.
„Musel to být Nick.“
Morgan cuknul hlavou ke mně. „Ty jsi šla na místo, kde se konal
mejdan?“ Naklonil se, dlaněmi se opřel o stůl a obrátil se k Ethanovi.
„Ty jsi ji tam vzal? Vždyť jí jsou sotva dva měsíce, proboha živého.“
„Měla meč.“
„A já znovu opakuju, že jí jsou sotva dva měsíce. Snažíš se ji
zabít?“
„Rozhodl jsem se na základě toho, co vím o jejích schopnostech.“
„Ježíši, Sullivane, já tě fakt nechápu.“
Ethan odstrčil židli, vstal a naklonil se nad zasedacím stolem s
prsty roztaženými. „Tak za prvé, nikdy bych Merit nevystavil situaci,
o které bych se domníval, že ji nezvládne. Kromě toho byla se mnou,
s Catcherem a Mallory Carmichaelovou, která, jak jsme si již řekli,
disponuje dostatečnou mocí, aby dokázala ochránit ty kolem sebe.
Pochopil jsem, že Řád si chce udělat zastoupení v Chicagu jen proto,
aby měl její moc pod dohledem.“
Tohle nadzvedlo zase mě. Malloryiny výlety do Schaumburgu
měly očividně větší význam, než se přede mnou říkalo.
Ethan se ještě víc předklonil, nasadil arogantní výraz a probodl
Morgana očima tak, že by mě tím zahnal do kouta s pláčem a
staženým ocasem.
„Za druhé jsem ti už jednou říkal – a teď to řeknu naposled – že
nemáš zapomínat na svou pozici. Nebudu se přít se stářím nebo
věhlasem tvého Domu, Greere. Ty jsi ale Mistrem kratší dobu, než je
Merit upírkou, a možná si ještě vzpomínáš, že za svůj Dům vděčíš
právě jí, protože tvoje bývalá Mistrová nevěděla nic lepšího než
pokusit se mě připravit o život.“ Přestal mluvit, ale jeho oči toho
říkaly mnohem víc – že jestli ho Morgan ještě jednou vyprovokuje,
Ethan se postará, aby si vychutnal následky.
Zavládlo tíživé ticho. Ethan asi minutu špikoval Morgana
přimhouřenýma očima a ten na něj neoblomně zíral zpět. Ethan
pomalu zvedl zelené oči ke mně a já v nich uviděla něco zcela
nového.
Úctu.
Silou toho pohledu se mi scvrknul žaludek. Někdo, kdo mě
předtím viděl jako něco míň, se na mě najednou díval jako na sobě
rovnou.
„Takže,“ řekl Ethan a vrátil se na svou židli, „jestli jsou to
kožoměnci, jak to ovlivní naše vyšetřování?“
„Možná chrání slabšího člena smečky,“ shrnul to Luc. „Střežili
Jamieho, ochraňovali ho před touto domnělou hrozbou. A jak jsem
vyrozuměl, tohle není u Breckenridgeových typické. Jamie býval
dříve černou ovcí.
Byl nepovedený. Možná proto si pachatel vybral zrovna je.
Možná někdo o Jamiem něco ví a napadlo ho, že tohle je Achillova
pata této rodiny.“ Zamračil se.
„Možná má Jamie nějakou vadu magie. Možná se nedokáže zcela
přeměnit, nebo se neumí přeměňovat silou vůle. Něco tam bude.“
„Jestli je tohle pravda, tak má papá Breck problém,“ konstatoval
Ethan.
„A protože je Jamie ještě naživu, tak má papá Breck i tajemství,“
prohlásil Luc.
Zamračila jsem se na něj. „Co myslíš tím ‚protože je naživu‘?“
„Smečka funguje na přísném hierarchickém principu,“ vysvětlil
Noah. „Vedou ji nejsilnější členové, slabší jim slouží, nebo jsou
odstraněni.“
Odstraněni. Šetrný způsob jak říci, že nedochůdčata jsou
pozabíjena. „To je… strašné,“ řekla jsem s očima navrch hlavy.
„Z lidského pohledu,“ řekl Noah, „možná. Ale oni nejsou lidé.
Chovají se podle odlišných instinktů, mají jinou minulost, museli se
vyrovnávat s jinými výzvami.“ Pokrčil jedním ramenem. „Nevím,
jestli máme právo je soudit.“
„Pobíjení členů vlastní společnosti?“ zakroutila jsem hlavou.
„Tak to jednoznačně odsoudím, a celá jejich historie je mi ukradená.
Jedna věc je přirozený výběr, ale tohleto je eugenika, společenský
darwinismus.“
„Merit,“ řekl Ethan mírně káravým tónem. „Na tohle teď není čas
ani prostor.“
 Zavřela jsem ústa a přijala kritiku. Morgan znechuceně popotáhl.
Buďto nesouhlasil s pokáráním, nebo s tím, že jsem Ethana
poslechla.
„Když odhlédneme od etické stránky,“ řekl Ethan, „Jamie zjevně
pořád patří do rodiny. Buď o tom Gabriel neví, nebo ví, a je mu to
jedno.“
„Ježišikriste,“ řekl Scott a rukama si mnul tvář. „Jako by
nestačilo, že proti nám stál Tribune a město Chicago. Teď ještě
máme čelit zatracené Severoamerické centrální? Greer měl pravdu,“
řekl se zřetelnými obavami ve tváři. „Jsme v háji.“
„Nějaké návrhy?“ nadhodil Ethan.
„Nech mě si zavolat,“ řekla jsem, protože mě napadlo, že když
dlužím Jeffovi jednu laskavost, druhá už mě nezabije.
Ethan se na mě chvíli díval, asi se rozhodoval, jestli má
důvěřovat mému úsudku. A pak kývl. „Do toho.“
~
Uvolila jsem se, že se s Jeffem setkám u vchodu do Cadoganu.
Napadlo mě, že si té pozornosti bude cenit a že se v Domě upírů
bude cítit lépe, bude-li mít po boku osobní strážkyni a doprovod.
Aspoň takhle jsem mu to vysvětlila.
Stála jsem ve dveřích s pažemi založenými a čekala, až stráže z
RDI pustí Jeffa přes bránu. Přišel, hubené tělo navlečené v
maskáčích a v košili s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté až do
půli loktů. Hnědé vlasy mu povlávaly, jak se pohupoval po chodníku
s rukama v kapsách a krotkým výrazem v obličeji.
Vyhopsal po schodech na terasu a setkali jsme se u otevřených
dveří. Díval se na mě s větším obdivem, než mi bylo příjemné, ale
dělal nám nesmírnou laskavost, neboť jako kožoměnec vešel do
doupěte nepřátel, a tak jsem to skousla.
„Ahoj, Merit.“
Usmála jsem se na něj. „Jdeš právě včas. Něco nového kolem
toho emailu?“
„Jo,“ řekl a ustaraně nahlédl do Domu. „Ale tady ne. Je tu moc
uší.“ Tou odpovědí mě nepotěšil, ale brala jsem to. „Vážím si toho,
žes přišel. A že jsi strávil večer zkoumáním toho emailu.“
„Proto mi říkají Borec.“
 Zahihňala jsem se a uvolnila mu cestu. „Odkdy ti říkají Borec?“
Zastavil se ve foyer, já zavřela dveře a on se na mě usmál.
„Vzpomínáš si, jak jsme spolu my dva chodili?“
„Jasně,“ řekla jsem vážně, „a mimochodem – jak se nám daří?“
Ukázala jsem mu cestu do Ethanovy kanceláře. Šel vedle mě a
prohlížel si Dům a skupinky upírů.
„No, říkají mi Borec. Chci tím ale říct, že moje práce je utrpení.“
„Opravdu?“
Došli jsme k zavřené kanceláři a Jeff si prohrábl vlasy. Nervy,
došlo mi, ale on se na mě podíval a zahnal to smíchem.
„Jo, trochu mě… rozptyluješ. Víš, rukama. A pořád mi voláš a
píšeš esemesky.“ Prohlédl si mě, a když se usmál, v očích měl strach
a napětí, kvůli němuž se vzduchem nesl štiplavý pach.
„Budu tvou Ochránkyní i tam uvnitř.“
Tentokrát se usmál a mně se zdálo, že se mu trochu uvolnila
ramena. „A víš co?“ zeptala jsem se ho a vzala za kliku.
Znovu si projel rukou vlasy. „Co?“
„Jsi můj nejoblíbenější kožoměnec.“
Jeff obrátil oči v sloup. „Ne že bych popíral svůj sex appeal, ale
jsem jediný kožoměnec, kterého znáš.“
„No, Jeffe, tohle je právě náš problém.“ Otevřela jsem dveře a
vešli jsme.
 Kapitola 20

NEDOCHŮDČE

I když zbytek upírů pořád ještě seděl u zasedacího stolu, Luc se

posunul blíž ke dveřím a opřel se o koženou židli, když jsme
vešli. Ocenila jsem to. Takhle jsme mohli doprovodit Jeffa ke
stolu a poskytnout mu ochranu z obou stran. Catcher mě sice před
časem ujistil, že Jeff se o sebe umí postarat sám, a když jsem viděla
intenzitu třeba Nickovy zlosti, nepochybovala jsem, že kožoměnec
uvnitř Jeffa se o to skutečně postará. Jenže Jeffovi bylo jen dvacet
jedna, byl mnohem mladší než všichni ostatní v této kanceláři, a
navíc byl členem skupiny, kterou upíři neměli zrovna v lásce. I když
příliš nehrozilo, že bychom museli použít zbraně, takhle jsme měli
jistotu, že Mistři se budou chovat slušně.
„Děkujeme, že jsi byl ochotný si s námi promluvit,“ řekl Ethan,
vstal a podal mu ruku. „Zvláště v tak šibeničním čase.“
„Žádný problém,“ řekl Jeff zlehka a potřásl mu rukou. „Jsem rád,
že mohu pomoci.“ Posadil se na prázdnou židli a já si sedla vedle něj.
Ethan se usmál a obrátil se k ostatním. „Věřím, že se tu všichni
známe, ale pro pořádek se představíme.“ Učinil tak a upíři zdvořile
reagovali, pravděpodobně proto, že jsem na všechny vrhala výhrůžné
pohledy, aby na našeho hosta nikdo nevrčel.
Když bylo hotovo, Jeff se podíval na Ethana a pak na mě. „Takže
co chcete vědět?“
„Jak víš,“ spustila jsem, „vyšetřujeme výhrůžky, které někdo
směroval na Jamieho Breckenridge. Údajně za ně má nést vinu někdo
z cadoganských upírů. Nemohli jsme však najít nikoho – žádné upíry
– kteří by si chtěli vyřizovat s Jamiem účty.“ Udělala jsem pauzu.
„Myslíme si, že Breckenridgeovi jsou kožoměnci.“
„Ach,“ řekl Jeff s překvapením ve tváři. „Dobře.“
 „A teď se snažíme zjistit,“ pokračovala jsem, „jestli by na tuhle
rodinu nemohl mít spadeno nějaký jiný kožoměnec.“
Jeff se zamračil. „Teď nechápu.“
„Jamie byl vždycky tak trochu méněcenný, že, Merit?“ zeptal se
Ethan.
Kývla jsem. „Myslím, že ano.“
„Teď to však vypadá, že rodina Breckenridgeových kolem
Jamieho krouží. Pokud je mi známo, nikdo jiný neví o tom, že
Breckenridgeové jsou původem kožoměnci. Vycházíme tedy z
předpokladu, že možná se kolem něj tak semkli z nějakého důvodu.
Možná je Jamie slabý, má nějaké potíže s magií. A možná s tím
někteří členové smečky chtějí něco udělat.“
Jeff zavrtěl hlavou. „Já stále…“ Pak se zarazil, spadla mu čelist
šokem a zmatením – a co bylo nejhorší – taky se ho to dotklo.
Sesunul se na židli, jako bychom ho tou otázkou naprosto usadili.
„Páni.“
V místnosti to ztichlo, všichni upíři provinile klopili oči a
nechtěli se mu podívat do očí.
Ticho trvalo asi minutu nebo dvě. Chtěla jsem ho vzít za ruku
nebo se ho dotknout, utěšit ho a ujistit sama sebe, ale takové gesto by
vyznělo povýšeně. Místo toho jsem jen pohlédla Ethanovi do očí a
viděla zase tu ustaranou vrásku.
„Bez urážky, ale kvůli tomuhle kožoměnci nemají rádi upíry,“
řekl Jeff tiše a přitáhl na sebe všechny pohledy. „Ty pomluvy a
spekulace. Že byste se mě třeba zeptali přímo, z očí do očí, jestli
zabíjíme členy naší smečky? Tohle je urážka.“
Podíval se na mě. „Vím, že ty jsi nová a možná se v tom ještě
nevyznáš,“ řekl a podíval se na Ethana a na ostatní, „ale vy ostatní
jste tady už pěkně dlouho. To teda určitě jo.“
Když už nic, tak nikdo z nich se aspoň nesnažil předstírat, že
něco neví, a nevymlouval se.
„Takže,“ pokračoval Jeff, poposedl si víc dopředu a opřel se lokty
o stůl, „my členy smečky nelikvidujeme,“ všechny nás probodl
pohledem, který naznačoval, že přesně ví, který nadpřirozený druh to
dělá, a vzhledem k meči u mého boku mě napadlo, že má vlastně
pravdu, „což neznamená, že slabší člen nemůže být šikanován
silnějšími, že ostatní nezneužijí jeho slabin proti němu nebo jeho
rodině.“
„Vydírání?“ zeptala jsem se.
 „Tak nějak. Už se to několikrát stalo. ‚Dej mi, co chci, a já se
postarám, aby se tvému dítěti nic nestalo.‘ Tak nějak. Nepříliš
významní členové smečky se snaží vylepšit si pozici. Totiž takové
postavení je v podstatě neměnné. Každý kožoměnec má svou
primární formu. Zvíře, ve které se proměňuje. Ta forma je vrozená.
Nemění se. Tím pádem se narodí s určitým hierarchickým
postavením ve smečce. Rozhodují ale i síla, svaly. Tahle síla určuje,
jak s tím postavením naložíte – budete se držet v ústraní, necháte
smečku rozhodovat? Nebo se budete snažit získat nějakou roli,
ovlivnit Gabriela? V případě vydírání a šikany jde o to, že členové
smečky mu takové věci nehlásí.“
„Protože něčím takovým by ze sebe udělali ještě větší slabochy,
kteří si neumí se svými problémy poradit sami?“
Jeff Scottovi přikývl. „Přesně. Gabriel je vůdce Severoamerické
centrální smečky jako celku. Není tu od toho, aby dělal soudce při
rodinných rozmíškách. To není jeho role.“
Ethan zvedl prst. „Leda by přerostly v problémy celé smečky.“
Jeff přitakal. „Jistě. Když se rozšíří do celé smečky, ale to se moc
často nestává. Přirozené je, že se staráme sami o sebe. Když se větší
množství členů rozzuří, postaráme se o to.“
Ta slova, vyřčená jednadvacetiletým počítačovým
programátorem, zůstala nepříjemně viset ve vzduchu.
„Jeffe,“ zeptala jsem se, „víš něco konkrétního o nějakém plánu
jak ublížit Jamiemu, nebo o nenávisti vůči Breckenridgeovým?“
„Dokud jsi mi to neřekla, ani jsem nevěděl, že jsou to kožoměnci.
Neexistují žádné seznamy, registr nebo něco takového. Nezapomeň,
že jsme pořád… tak trochu v utajení. Sice se spolčujeme do smeček,
ale v USA jsou jen čtyři a jde skutečně pouze o geografickou
příslušnost. My takhle přicházíme na svět, nepřeměňujeme se, takže
fungujeme na – řekněme – rodinném principu.“
„Jako mafie,“ nadhodil Scott.
„Tak špatní zas nejsme,“ namítl Jeff.
Ethan se rozhlédl. „Jestli má Jamie skutečně nějakou magickou
vadu, tak by tato informace mohla být použita k poškození dalších
jedinců ve smečce. Co nám z toho plyne?“
„Jestli je to tak,“ vložil se do toho Jeff, ačkoli ta otázka byla
zřejmě směrovaná spíš na upíry, „a někdo na to přišel, tak je to pro
Breckenridgeovy jako odjištěný granát. Něco, co je může úplně
odpálit.“
 „Něco už je odpálilo teď,“ opravil ho Ethan temně.
„A jestli ten, kdo tu informaci odhalil, je upír,“ řekl Luc s
úzkostným výrazem, „mohl by takový granát rozpoutat válku.“
Nastalo ticho.
Ethan si ztěžka povzdychl, pak se rozhlédl po osazenstvu stolu.
„Jelikož máme do svítání necelou hodinu a pokud nemáte nic
dalšího, čím byste chtěli efektivně přispět, kontaktoval bych RDI a
požádal je, aby za nás vedli vyšetřování přes den. Mezitím prosím
pracujte usilovně na tom, zda má někdo další související informace.
Navrhuji, abychom se setkali zde, hodinu po západu slunce, znovu se
poradíme a vyměníme si informace. Nějaké námitky?“
„Čas kvapí, dejme se do práce,“ řekl Noah a odsunul židli. Scott
totéž. Oba kývli na Ethana a pak se všichni vydali ke dveřím.
Morganův odchod byl zdráhavější. Odsunul židli, vstal a čekal, až
Noah se Scottem vyjdou ven. Asi se šli schovat před slunečními
paprsky, protože slunce se mělo co nevidět vyhoupnout nad horizont.
Morgan se díval nejdřív na mě a pak na Ethana, a v očích měl zlost.
Šel k Ethanovi, zastavil se několik palců před ním a cosi zašeptal.
Ethanův obličej ztuhnul.
Pak Morgan odkráčel, nevěnoval mi jediný pohled a zabouchl za
sebou dveře.
Ethan stál pořád v čele stolu a zavřel oči. „Jednoho dne, až bude
připravený, se bude moci stát upířím vůdcem. Bože chraň, aby ten
okamžik nastal dřív.“
„Myslím, že ten den bohužel už nastal,“ zamumlal ke mně Malik.
Přisvědčila jsem, ale litovala, že kvůli mně má Morgan problémy v
jednání s ostatními Mistry. Dělala jsem mu zle, a přesto se postavil
na mou obranu, když jsem nakousla téma mejdanů. Opravdu jsem
netušila, co si o tom mám myslet.
„Jeffe,“ řekl Ethan, „ještě jednou děkuju, že jsi přišel do
Cadoganu. Nevýslovně si těch informací vážíme.“
Jeff pokrčil rameny. „Žádný problém. Jsem rád, že jsem mohl
pomoci; uvést některá fakta na pravou míru.“ Ale pak sklonil hlavu,
nahnul se ke mně a zašeptal: „Ještě něco.“
„Ale ne tady?“
Zavrtěl hlavou a já to odkývala.
„Doprovodím ho ven,“ řekla jsem nahlas a vstala. Jeff taktéž.
„Můžete jít,“ propustil nás Ethan, šel zpátky ke stolu a zvedl
sluchátko své pevné linky. „Uvidíme se zítra ráno.“
 Až když jsme vyšli z Domu a byli na půl cesty mezi hlavními
dveřmi a tepaným plotem, chytil mě Jeff za paži a zastavili jsme se.
Rozhlédl se a těkal očima sem a tam. Vypadalo to, jako by ho na
Domě něco znepokojovalo.
„Snažím se vyhnout paparazziům,“ vysvětlil, „a bez urážky – ta
stráž se mi vůbec nelíbí.“
Oba jsme se ohlédli na temné a vážné fae u cadoganské brány.
Jako na povel oba otočili hlavu a sledovali nás.
„Jde z nich trochu strach,“ přitakala jsem. „Tak co jsi zjistil?“
„No,“ řekl, začal vysvětlovat a gestikuloval u toho rukama,
„musel jsem to zkoušet víckrát, ale povedlo se mi vystopovat tu
emailovou adresu. IP adresa byla bohužel k ničemu. Příliš zamotané,
a i kdybych našel původní adresu, řekne mi to jen místo, odkud to
poslal, ne kdo to poslal.“
Chviličku jsem na něj mrkala. „Teď vůbec nevím, co se mi snažíš
říct.“
Přestal mluvit, zůstal na mě civět, mávl rukama a znovu spustil:
„To je fuk. Klíčová je emailová adresa. Ta zpráva přišla Nickovi z
nějaké nic neříkající adresy. Takové té, co si zřídíš zdarma na webu.
Prozkoumal jsem ji pořádně, původní data, ale byly na ní uvedené
falešné informace. Účet byl veden na jméno Vlad.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Tak to je docela trefné, ale ne zrovna
kreativní.“
„Přesně to jsem si říkal, a tak jsem zkusil něco jiného. Pokaždé,
když si založíš takovouhle adresu, musíš tam zadat jinou, kam si
necháš zaslat heslo v případě, že ho zapomeneš.“
„Takže ta další emailovka byla taky falešná, co?“
Jeff se usmál. „Začínáš to chápat. Navrtal jsem se do dalších šesti
účtů…“
Zvedla jsem ruku. „Počkat. Chceš říct, že ses tam naboural jako
hacker?“
Jeff se začervenal. Bylo to roztomilé, i když spáchal něco tak
ilegálního. „Jsem naprosto etický hacker,“ řekl, „teda ne že bys
chápala, co to je, ale jsem. Dělám to legálně, jestli tě to zajímá.
Sloužím veřejnosti.“ Zatímco mi to objasňoval, zvedla jsem oči a
zjistila, že nad obzorem se začínají objevovat slaboučké červánky.
„Musíme to urychlit, Jeffe, a fofrem, jestli ze mě nechceš mít
topinku. Co jsi zjistil?“
 Jeho úsměv byl ten tam. Znovu se rozhlédl a vytáhl z kapsy
složený papírek. S velmi vážným výrazem mi jej předal.
„Tohle je ten řetězec adres,“ řekl. „Všechny emaily, které jsem
našel, a úplně dole je ten, ke kterému mě to dovedlo.“
Rozložila jsem papír. Prohlídla jsem celý seznam, ale až ta
poslední adresa mi byla povědomá. Už jsem ji viděla. Tiše jsem
zaklela. „Tohle jsem nechtěla vědět.“
„Jo,“ řekl. „Myslím, že jsme na tom stejně.“
~
Když Jeff odešel, stála jsem ještě chvíli na terase a dívala se na
zavřené hlavní dveře. Nad prahem visely symboly spojenců tohoto
Domu. Vzhledem k výsledku Jeffova pátrání budeme bohužel
spojence potřebovat.
I když se blížil rozbřesk, řekla jsem si, že tohle nepočká. Zamířila
jsem po schodech dolů do operačního střediska. Mýlila jsem se, když
jsem odhadovala, že zrádkyní je Kelley; Jeffovo pátrání ji vyloučilo.
To se však nedalo říct o strážci, který to skutečně poslal. Nicméně
podléhal Lucovu velení, a tak jsem se rozhodla, že začnu u něj.
Kromě toho jsem to nechtěla říkat Ethanovi, dokud nebudu mít
nějakou záruku.
Otevřela jsem dveře a zkoumala, kdo je uvnitř. Srdce mi bušilo v
prsou, připravovala jsem se předložit důkaz o tom, že jeden z našich
kolegů je zrádce. Přestože mělo svítat, v místnosti bylo rušno a upíři
měli plné ruce práce, aby předali kontrolu nad Domem do rukou
RDI.
Lindsey a Kelley seděly u počítačů. Luc stál za Lindseyinou židlí
a sledoval její monitor, ale když jsem za sebou zavřela dveře, otočil
se na mě.
„Ochránkyně,“ řekl a narovnal se. „Nečekal jsem, že se vrátíš.
Stalo se něco?“
„Kde je Peter?“
Luc povytáhl obočí. „Pravděpodobně ve svém pokoji. Měl dneska
krátkou. Proč?“
Podala jsem mu seznam emailů. „Protože tu výhrůžku poslal on.“
Místnost ztichla. Lindsey a Kelley se na mě otočily s vyvalenýma
očima.
„To je vážné obvinění, Ochránkyně.“
 Podívala jsem se na Lindsey. „Máš kopii emailu od Petera, kde
byla ta informace o paparazziích?“
„Jo, jistě,“ řekla. Tvářila se zmateně, ale otevřela desky vedle
počítače a vytáhla z nich vytištěný email, otočila se v židli a podala
mi ho. Položila jsem oba papíry na zasedací stůl. Luc přišel a paže
měl vzdorovitě zkřížené na prsou.
Ukázala jsem na první papír. „Tohle je email od Petera, v němž
píše o paparazziích.“
Luc si jej prohlížel a vraštil tvář. „Jistě,“ řekl. „Poslal mi to z
cadoganské adresy a já to vytiskl.“
„Já vím. Předala jsem Jeffovi Christopherovi email, kde se
vyhrožovalo Jamiemu. Jeff se přes několik adres – ty byly všechny
falešné – dostal až sem. Tady řetězec končí.“ Na seznamu od Jeffa
jsem ukázala na poslední email v řadě: Peterovu cadoganskou
adresu.
Chvíli bylo ticho a pak se spustila sprcha nadávek.
„Kurva, zatraceně.“ Luc vzhlédl se stisknutou čelistí a
rozšířenými nozdrami, jak rozdýchával tu zradu. „Podrazil nás.
Celou dobu nás vodil za nos.“
Luc se opřel dlaněmi o stůl a sklonil hlavu. Pak bez varování
praštil pěstí do stolu; byla to rána, jako když uhodí hrom, a ve dřevě
zůstala prohlubeň o velikosti pěsti.
„Lucu,“ řekla Lindsey. Vyskočila ze židle a chytila ho jednou
paží kolem pasu a druhou za rameno. „Lucu,“ opakovala tichým
hlasem.
Přemáhala jsem úsměv. Začínalo se mi zdát, že Lindsey se u
našeho neohroženého kapitána nějak moc snaží.
„Já vím,“ řekl, podíval se na mě a oči mu plály. „Nejede v tom
sám. Neobrátil by se proti Domu po tolika letech. Jestli v tom
opravdu jede, tak za špagátky tahá někdo jiný.“
Vzpomněla jsem si na ženský hlas, který nechal vzkaz pro Nicka.
„Já vím,“ řekla jsem, „a myslím, že máš nejspíš pravdu.“
„Bude to příliš, když tě požádám, abys k tomuhle důkazu ještě
vymyslela nějaký šikovný plán a toho sráče chytila při činu?“
Nesměle jsem se usmála. „Samozřejmě že nějaký šikovný plán už
mám. Jsem přece Merit.“
~
Za dvě minuty jsme byli v prvním patře. Luc pověřil Kelley, aby šla
Peterovi vyřídit do pokoje novinky o výhrůžkách Breckenridgeovým
a potvrdila tak, že je ještě v Domě. Rovněž jsme zalarmovali RDI,
kteří ho měli zastavit v případě, že by se pokusil utéct.
Ethan měl zavřené dveře. Luc zaklepal, ale na nic nečekal a
rovnou otevřel.
Ethan seděl za stolem a zrovna zaklapl laptop, jako by se sám
chystal do postele.
„Lucasi?“ zeptal se a zamračil se na nás.
Pohlédla jsem na Luca, který kývl, a tak jsem vyslovila přání:
„Žádám o svolení zabít dvě mouchy jednou ranou.“
Ethan povytáhl obočí. „Potřebuješ svolení k zabíjení much?“
„Myslí to vážně, Ethane.“ Luc mluvil tiše, odměřeně, což Ethana
upoutalo a vneslo do jeho tváře překvapení. I já byla překvapená –
nevím, jestli jsem někdy předtím slyšela, že by Luc oslovoval Ethana
jménem.
Vyměnili si pohledy, ale Ethan kývl a vybídl mě očima:
„Ochránkyně?“
„Je to Peter,“ řekla jsem. „To on vyhrožoval Breckenridgeovým
tím emailem.“
Sledovala jsem směsku emocí v jeho tváři, od šoku přes údiv až
po vztek. Vzduch se naplnil elektrickým chvěním. Ethan přimhouřil
oči do skelně zelených škvírek… a náhle se změnily ve rtuť.
„Doufám, že máš pro to důkaz?“
„Ten email poslal on,“ řekl Luc. „Poslal ho Nickovi a vyhrožoval
Jamiemu. Dopracoval se k tomu přes řadu falešných adres, ale ta
úplně původní, cadoganská, patřila jemu.“
Ethan předsunul čelist, a když konečně promluvil, jeho hlas zněl
tiše, sytě a nebezpečně. „On poslal kožoměnci výhrůžný email z
tohoto Domu?“
Vstal a odsunul židli tak silně, že jela dál, ještě když kráčel k
zasedacímu stolu na druhém konci kanceláře. Podívala jsem se na
Luca, který zavrtěl hlavou. Dovtípila jsem se, že to má být varování,
abych nezasahovala.
Ethan dopochodoval k baru podél stěny jako nervózní panter,
vzal z baru sklenici, rozmáchl se a mrštil jí přes kancelář.
Sklenice letěla až na zeď na druhé straně velkého stolu.
Sklo se rozbilo, roztříštilo a sesypalo na podlahu.
„Pane,“ řekl Luc tiše, ale pevně.
 „V mém Domě,“ řekl Ethan a otočil se k nám s rukama v bok. „V
mém zatraceném DOMĚ.“
Luc kývl.
„Dva zrádci v mém Domě, Lucasi. V Peterově Domě. Jak je to
možné? Jak? Copak jsem jim nedal první, poslední? Chybělo jim
něco?“ Podíval se na mě.
„Ochránkyně?“
Zahleděla jsem se do země. Nesnesla jsem tu bolest, zuřivost a
pocit – zrady. „Ne, pane.“
„Pane,“ zamumlal Ethan, jako by pronesl vtip.
„Merit má plán,“ pravil Luc.
Ethan se na mě podíval tázavě i trochu pochvalně.
„Ochránkyně?“
„Zabít dvě mouchy jednou ranou,“ připomněla jsem mu. „Teď už
je pozdě, slunce skoro vyšlo, ale myslím, že vím, jak ho můžeme
konfrontovat, aniž bychom riskovali bezpečí ostatních v Domě.
Vylákáme ho ven.“
„A jak to provedeme?“
„Jako návnada nám poslouží Celina.“
Zatvářil se trochu zákeřně, jako by mu taková manipulace přišla
vhod. „Dělej, co je třeba, Merit.“
„To je svolení?“ ujistila jsem se.
Velmi pomalu ke mně zvedl oči, díval se na mě, tenhle Mistr
upír, a oči mu smaragdově žhnuly. „Chyť ho při činu, Ochránkyně.“
~
Plán byl hotov, slunce jen se vyhoupnout nad horizont, a tak jsem se
vrátila do svého pokoje, kde jsem našla zuřivě blikající mobil.
Mallory mi nechala čtyři hlasové zprávy, a každá následující byla o
něco konejšivější a méně zuřivá než předchozí. Zdálo se, že upustila
trochu páry, ale já nemohla říct, že jsem na tom stejně. Měla jsem
teď plnou hlavu našich upířích problémů, ale ponurého pocitu zlosti
jsem se nezbavila. Prostě jsem nebyla připravená s ní mluvit.
A to nebyla jediná věc, která mě čekala. Nejdřív jsem si myslela,
že červený papírek na podlaze mého pokoje vyklouzl z hromádky
pošty, kterou jsem si přinesla od Mallory. Jenže když jsem se před
pár hodinami převlékala, žádná červená obálka na dřevěné podlaze
rozhodně neležela.
 Byla stejná jako ta, kterou mi někdo poslal k Mallory, ale
tentokrát byla adresovaná přímo do Cadoganu. Zvedla jsem ji a
nadzvedla přehyb. Tentokrát nebyla uvnitř žádná kartička, bylo tam
něco jiného. Vysypala jsem obsah do ruky. Vypadl červený,
průsvitný plastový obdélníček asi o velikosti vizitky. Byla na něm
jediná bílá linka, nápis RG a stylizovaná lilie.
S kartičkou v ruce jsem se posadila na postel a odložila obálku na
křesílko vedle. Otáčela jsem ten obdélník v prstech, podržela ho proti
světlu, snažila se něco vyčíst z rubu. Marně.
Obě ty obálky byly adresovány mně – jedna do starého bydliště a
jedna do nového. Někdo věděl, kde bydlím, a zjistil, že jsem se
přestěhovala. Někdo, kdo mi chce dát nahodilé kousky papíru a
plastu? Měly to být vzkazy? Klíče?
Slunce vyšlo a já už za tento den vyčerpala svou dávku záhad, a
tak jsem položila kousek plastu na noční stolek vedle postele.
Převlékla jsem se do pyžama – trička s dlouhým rukávem a nápisem
Bears, které mi bylo velké – ujistila se, že mám dobře zatažené
žaluzie, a vlezla do postele.
 Kapitola 21

NEHAŇ KOUSNUTÍ

S lunce, jak je jeho zvykem, opět zapadlo. Osprchovaná,

oblečená v cadoganské černé, s katanou připásanou u boku,
jsem stála v operačním středisku, v pohotovosti a připravená –
jak to formuloval Ethan – chytit svého kolegu při činu.
Načapat Petera byla samozřejmě hračka. Těžší už bude přesvědčit
Petera, aby prásknul toho, s kým je spolčený, ať už je to ta „ona“,
která telefonovala Nickovi, nebo někdo jiný s nějakou důvěrnou
informací, týkající se Breckenridgeových. Plán byl samo sebou
jednoduchý. Pošleme email na jednu z Peterových falešných adres a
budeme se vydávat za osobu, kterou jsme podezírali z toho, že mu
dává rozkazy – neboli Celinu – a požádáme ho, aby se s ní setkal na
„obvyklém místě“. Jestli na to skočí, potvrdíme si, že za nitky ze
zákulisí tahá Celina. Budeme ho sledovat až na místo setkání a tam
ho zajmeme.
„Nebo tak nějak to má být,“ řekla jsem strážcům u zasedacího
stolu a začala vysvětlovat plán, až se mi u toho zpotily ruce. Tohle
byla, myslím, moje první operace coby Ochránkyně, a existoval
milion způsobů, jak to zkazit.
Dalším hrozícím problémem bylo, že jsme se do Peterových
emailů dostali přes poskytovatele služby. Nenabourali jsme se přímo
do jeho účtu. Netušili jsme tedy, zda si s ním Celina dává schůzky
přes email, a jestli ano, jakou adresu používá. Měli jsme však dost
dobré vodítko. Jeff se svou klasickou vynalézavostí strávil část
denních hodin šmejděním na webu a hledáním údajů, které by nám
mohly pomoci. Povedlo se mu najít tajný obrázek Peterova
emailového adresáře, starý pár týdnů. Ačkoli jsme si emaily nemohli
přečíst, všimli jsme si, že jedna adresa je podezřele povědomá: Marie
Collette.
Celiino lidské jméno.
A co víc – ten email byl odeslán jen týden předtím, než jsme se
setkali s Celinou u North Pond, a než jí Ethan předhodil, že nařídila
ty vraždy v parku. Peter a Celina spolu tedy komunikovali již
předtím, než se pokusila zabít Ethana. Náhoda? Možná. Spíš ale ne.
Jenže i kdyby Celina nebyla původcem této poslední léčky,
zvyšovala se pravděpodobnost, že když komunikovala s Peterem,
bude Peter zvědavý a skočí nám na to, zvláště protože byl varován,
že se Celina pravděpodobně pokusí znovu vstoupit do Chicaga. Buď
jak buď, mohli jsme aspoň zajistit, aby byl v okamžiku, kdy ho
konfrontujeme, mimo dům, a ostatní upíři tak zůstali mimo ohrožení.
„Lindsey,“ pobídl ji Nick, když jsem mu to shrnula.
Kývla. „Jelikož nás Jeff neuměl dostat do existujícího účtu
jménem ‚Marie Collette‘, založila jsem nový na jiném serveru. Sám
Peter má nejméně šest funkčních adres, takže by ho nemělo moc
překvapit, že si Celina zřídila další.“
„Zkusíme to s tím, co máme,“ řekl Luc. „Jen ho potřebujeme
dostat ven z domu. A ten vzkaz?“
Klikla jsem a na nástěnném monitoru naproti zasedacímu stolu se
objevil text. Přečetla jsem nahlas: „Někdo tě zradil. Na obvyklém
místě co nejdříve.“
„Báli jsme se zvolit konkrétní čas, protože jsme si nebyli jistí,
kdy ten vzkaz najde,“ řekla Juliet. „Ale jestli předpokládáme správně
a je za tím skutečně Celina, není to špatný plán.“
Luc kývl a podíval se na mě. „Je to tvoje, Ochránkyně. Jsi
připravená?“
Vzpomněla jsem si na zradu v Ethanových očích a kývla. Levou
ruku jsem držela na kataně. „Já ho dostanu.“
~
Lindsey a Luc byli v SUV před Domem, hlídali Peterův červený
sporťák (do kterého RDI nainstalovala lokalizační zařízení) a byli
připraveni sledovat Petera v případě, že se bude chovat podle plánu.
Stála jsem u dveří do sklepa a netrpělivě čekala na Juliet, která nás
tam měla obě odvézt. Její auto – černý sedan – bylo jednoznačně
diskrétnější než mé oranžové volvo, které Luc jako sledovací vůz
okamžitě zavrhl.
 Slyšela jsem na schodech kroky a narovnala se, ale nebyla to
Juliet, kdo vyšel zpoza rohu. Blonďaté vlasy, stažené dole na krku,
přiléhavé černé tričko s krátkým rukávem, tmavé džíny a katana v
tmavomodré pochvě u pasu. Lehce se usmíval jedním koutkem úst.
„Netvař se tak překvapeně, Ochránkyně,“ řekl, prošel kolem mě a
vyťukal na klávesnici kód. „Přece nenechám všechnu tu zábavu jen
tobě.“
„Kde je Juliet?“ zeptala jsem se.
Ethan otevřel dveře do sklepa a podržel mi je.
„Jsem ještě uvnitř,“ ozval se Julietin hlas z maličkého sluchátka,
když jsme Ethan a já šli k mercedesu. „Kel a já hlídáme Dům, a vy
zatím budete tým A. A aby byla sranda, tak ten blbeček je ještě ve
svém pokoji a Kelley ho vyhlíží z kuchyňky ve třetím patře. Všichni
ostatní na místech?“
„Auto číslo jedna připraveno,“ řekl Luc. „A bloncka už je taky
tady a sekne jí to jako vždycky.“
Ze sluchátka se začaly hrnout nadávky, až jsem se musela
kousnout do tváře.
„Třetí patro připraveno,“ zašeptala Kelley.
„Auto číslo dvě připraveno,“ řekl Ethan a pípl alarmem u
mercedesu. Nasedli jsme a Ethan nastartoval, nastavil si zrcátko a
zamířil ven z garáže.
„Posílám email. Tři, dva, jedna, posláno.“
Kromě zvedajících se dveří garáže a vrnění mercedesu nebylo nic
slyšet. Ethan vyjel s autem na ulici. Nikde žádný paparazzi, jen tma.
Zaparkoval a čekali jsme.
~
Trvalo to třicet sedm minut. Za tu dobu stihl Peter najít email, vzít si
meč a rozběhnout se k červenému sporťáku, zaparkovanému před
Domem. Luc a Lindsey byli v nejméně nápadných vozech, a tak
vyrazili první a drželi se asi sto yardů za Peterem. Když byli pár
bloků před námi, vyjeli jsme, a teď už jsme všichni sledovali
domnělého sabotéra, který jel na východ a pak se dal směrem na
Lake Shore.
Podívala jsem se na Ethana, který se proplétal hustým provozem
tak, abychom měli vozidla před sebou stále na očích. Peter jel na
sever, očividně spěchal, aby se setkal s Celinou nebo s tím, s kým si
myslel, že se setká. Jestli to byla Celina, pak jsem přemítala, zda
jednal z vlastního přesvědčení – třeba proto, že ji miloval, věřil v ni,
nebo možná od každého trochu – nebo zda ho očarovala. Protože
Peter i se vší svou silou nemohl odolat Celinině vůli.
„Co mu chceš udělat?“ zeptala jsem se Ethana, když jsme jeli
podél jezera.
„Udělat?“
„Když se přizná,“ řekla jsem a byla pevně přesvědčená, že to
udělá. „Co s ním provedeš? Jak ho potrestáš?“
„Vyobcuju ho,“ odvětil Ethan bez váhání. „Vyženeme ho z Domu
a odebereme mu medailon. Stejný osud potkal i Amber, i když té to
bylo jedno.“
„Co dál?“ zajímalo mě. Vyobcování mi připadalo jako
nedostatečný trest za zradu.
„Kánon předepisuje trest smrti pro ty, jež zradí Dům.“ Ethan
Amber pustil, i když ho podvedla; bude mít Peter taky tolik štěstí?
Jako by mi četl myšlenky, odvětil: „Já tyhle zastaralé tresty moc
neuznávám. Tedy ne že by si to nezasloužil.“
Zdržela jsem se komentáře.
Jeli jsme podél jezera několik mil, kolem mola a Oak Street
Beach, pak na North Avenue Beach.
„Šéfe,“ ozval se Lucův hlas ve sluchátku. „Vyjel exitem.
Fullerton. Blízko North Pond.“
Ethan sevřel volant. North Pond na rohu Lincolnova parku byl
místem, kde došlo k minulému incidentu s Celinou, kdy usilovala o
Ethanův život ve snaze ovládnout zbylé dva chicagské domy.
Chápala jsem Ethanovo váhání.
Málem ho tam probodla a já málem spáchala upírovraždu. To
bylo vyvrcholení našich nadpřirozeně rušných týdnů.
„Přístaviště,“ řekl Luc, „míří do přístavu.“
„Diversey Harbor,“ dodala jsem. „To je z North Pond přes
Cannon.“
Ethan sledoval SUV, které několikrát zahnulo doprava, ale
zastavilo se ještě před přístavním parkovištěm.
„Jeďte dál,“ řekla jsem Ethanovi. „Odřízněte mu cestu na druhém
konci parkoviště.“
Ethan kývl. Minuli jsme jeden vchod, pak druhý, a světla
Peterova auta byla jedinou věcí, která se na parkovišti hýbala.
Zaparkovali jsme mercedes, vyskočili z auta a připásali si katany.
Tentokrát Ethan vynechal hlučnou bezpečnostní prohlídku.
 „Máme ho,“ zašeptal Luc. „Lindsey zůstává v autě, kdyby se
pokusil zdrhnout. Já jdu pěšky. Míří tam, odkud startují lodě. Jdu
tam, ale dokud neřekneš jinak, budu se schovávat.“
„To je dobře,“ zašeptala jsem a zamířili jsme s Ethanem opět na
jih na místo setkání.
„Jestli mu stihneme zastoupit cestu proti jezeru, má o to méně
šancí na únik.“
„Udělej to,“ řekl Ethan.
Následovaly vteřiny ticha, během nichž mi srdce tlouklo v prsou,
a kráčeli jsme k molu.
„Jsem v autě,“ řekla Lindsey. „Luc je v lesíku na jihu. Je tady,
rozhlíží se a očividně na někoho čeká. Pořád kouká na hodinky.“
„Čeká na ni?“ zašeptal Ethan.
„Koho by to překvapilo?“ opáčila jsem. Když jsme se přiblížili
natolik, že jsme na něj viděli – dlouhou postavu proti temné vodě
jezera – zastavila jsem se, zvedla ruku a zastavila tak i Ethana.
„Jdu první,“ zašeptala jsem. Chvíli mručel, ale pak neochotně
kývl. „Lucu, drž ho uprostřed.“
„Ano, Ochránkyně.“
Vydechla jsem, chytila pořádně katanu a vydechla.
Před třemi měsíci jsem byla doktorandka, stojící před třídou
studentů. A dneska…
… dneska jsem Ochránkyní Domu tří set dvaceti upírů.
Starobylého Domu. Váženého. Domu, který byl zrazen jedním z
vlastních řad.
Ne, opravila jsem se v duchu. Už druhým.
Peter se najednou otočil, tasenou katanu držel před sebou. Za ním
se rampa svažovala do vody.
„Kdo je tam?“ zavolal.
Ethan za mnou zamručel.
„Tví kolegové,“ zavolala jsem. Vystoupili jsme ze stínů mezi
stromy do světel lamp, které ozařovaly rampu.
Peter vyvalil oči a jeho strach šířil magický vánek. „Co tady
děláš?“
„Na totéž jsme se tě chtěli zeptat my, podřízený.“ Ethan se
postavil vedle mě a katanu měl již tasenou.
Brzdi, Sullivane, varovala jsem ho v hlavě. Musel mě slyšet,
protože katanu o palec sklonil.
 „Víme, proč jsi tady, Petere,“ řekla jsem mu. „Víme, že jsi poslal
email Breckenridgeovým a vyhrožoval, a předpokládáme, že jsi byl i
strůjcem té anonymní informace pro ombudsmanovu kancelář. Nedá
moc práce domyslet si, že někomu podáváš informace o tom, jakých
společenských akcí se zúčastňujeme.“
Peter si olízl rty.
„Otázka je, Petere, jestli chceš spolupracovat, nebo ne.“
„Ne,“ řekl Ethan. „Otázka zní proč.“ Vyslovil to tiše.
Peter nervózně těkal očima mezi mnou a Ethanem. „Pane.“
„Ne,“ řekl Ethan a postoupil o krok blíž. „Ztratil jsi právo
nazývat mě, nebo kohokoli jiného, svým Pánem. Petere Spencere,
porušil jsi Kánon a konvence Cadoganského Domu.“
Takže už ne Peter. Teď už to je Peter Spencer. Vrátilo se mu
příjmení. To nebylo dobré znamení.
„Tohle nemůžeš,“ řekl Peter s nervózním zachechtáním.
Ethan popošel o další krok. Sevřela jsem pravou rukou rukojeť
katany.
„Zpronevěřil ses svému Mistrovi, svým bratrům a svému Domu,
a jako podřízený upír jsi porušil slib věrnosti.“
„Jednal jsem v nejlepším zájmu upírů,“ řekl Peter a přehodil si
katanu v rukou. „Když ty jsi nejednal, tak já ano.“
Ethane, varovala jsem ho a tasila meč.
„Tímto jsi,“ sáhl Ethan Peterovi po krku. Ne, po krku ne.
Po medailonu. Ethan sáhl po symbolu Peterovy příslušnosti ke
Cadoganskému Domu, která se brzy měla stát minulostí. Přetrhne
pouto, které ho pojí se zbytkem cadoganských upírů.
„Dobře, dost!“ řekl Peter a couvl Ethanovi z dosahu. „Dost.“
Rozhlédl se a pak se podíval zpátky na Ethana. „Nechápeš to,
Sullivane. Nerozumíš tomu, co potřebujeme, co nám může dát ona.
Jsme upíři!“ Jeho hlas sílil a rozléhal se po prázdném parkovišti, po
jezeře, a zase zanikal.
„Dělají si z nás legraci. Jsou smrtelní a slabí, ale utahují si z nás.
Vzali by nám naše práva. Ale my to nedovolíme.“
„Kdo si z nás utahuje? Lidé?“ zeptala jsem se.
Peter ke mně obrátil zoufalou tvář. „Kožoměnci. Ti falešníci.“
Takže upíří verze Nickova nepřátelství. Vzešlo ze stejného
prastarého sváru.
„Ethane,“ řekl Peter, „Keene svolává kožoměnce do Chicaga. Už
jsou na cestě. Nemůžeš nechat Cadogan padnout. Nesmíš ho dát ani
kožoměncům, ani lidem. Nemůžeš z nás udělat nějakou pouťovou
atrakci na obálkách časopisů!“ Zaklel. „Jsme něco víc. Jsme
nesmrtelní. Můžeme znovu vládnout noci, ale musíme jednat.“
Kolik téhle paranoie patří skutečně Peterovi, zeptala jsem se
mlčky Ethana, a nakolik ho zmanipulovala Celina?
Nemám ponětí, odpověděl.
„Domy se musí probudit,“ řekl Peter. „Poprvé jsme nechali
kožoměnce uniknout. Během Čistek jsme jen přihlíželi, jak se coby
nadpřirození vyhýbají svým povinnostem. Jsou to naši nepřátelé,
Ethane, a my na to musíme pamatovat.“
„Žijeme v míru,“ řekl Ethan. „Jak s lidmi, tak s kožoměnci.“
„Popíráme sebe sama,“ provokoval Peter. „Je čas, abychom se
připravili.“
„Proto jsi poslal ty vzkazy? Proto se cílem stali zrovna
Breckenridgeovi? Abyste vyvolali válku mezi upíry a kožoměnci?“
„Cílem se stali proto, že jsou slabí.“ Peterovy oči začaly stříbrně
zářit. „Vybrali jsme je schválně, abychom Keenovi připomněli, kdo
jsme. Čeho jsme schopni. Abychom mu připomněli, že Chicago je
naše město. Naše, a my ho nedáme. Zvláště ne kožoměncům.
Falešníkům.“
Jako by právě pronesl svůj válečný pokřik, zaútočil katanou.
Zaklela jsem, Ethan uhnul, a já zvedla meč. Povedlo se mi jen půl
otočky a švihla jsem katanou nahoru. Peter byl bohužel starší a
zkušenější bojovník. Pohnul se a vodorovně šlehl katanou přes má
kolena. Uskočila jsem a poprvé jako upír se vznesla, udělala salto a
přeskočila Petera.
Někdo mě mohl varovat, že tohle umím, řekla jsem v duchu
Ethanovi a sekla katanou dolů. Můj meč se srazil s Peterovým a ocel
zavibrovala, až mi zabrnělo v paži.
Ta vibrace bohužel probrala upírku, jako když vám někdo sáhne
na rameno a vytrhne vás ze spaní. Zafuněla jsem a opět ji zatlačila
zpět; nechtěla jsem ztratit kontrolu nad tímto soubojem. Už jsem
viděla, jak zle to může skončit, když můj bokken skončil jen několik
milimetrů od Catcherovy hlavy.
Znovu zařinčely meče o sebe, znovu a znovu, a my jsme šlehali
katanami sem a tam. Já se ho snažila zatlačit zpátky na rampu a on se
zase tlačil vpřed. Na nerovném betonu to klouzalo navlhlými řasami
a já se pokoušela udržet na nohou. A co hůř – začalo mi dunět v
hlavě z toho, jak jsem se snažila ho přemoci, dělat proti němu
výpady, a zároveň jsem držela svou upírku na uzdě.
„Celina vyhraje,“ řekl Peter.
A tu je má motivace, řekla jsem si. S výbuchem energie, který by
potěšil jak Catchera, tak Aerobic-Barbie – ale mou upírku učinil ještě
zvědavější – jsem začala postupovat palec po palci po rampě a s
každým seknutím a výpadem nutila Petera k ústupu. Otočil se, čímž
mi udělal místo, a já se rozběhla s katanou ve vzduchu. Sekla jsem,
ale on švihl svou katanou vzhůru.
„Celina je naše budoucnost,“ vyštěkl znovu a pak jsme se už od
sebe otočili setrvačností. Prohnala jsem meč dolů, ale on se mi
odkulil. Uhnula jsem levou paží před jeho mečem a otočila se, znovu
zvedla katanu a ohnala se jí. Teď jsem opět byla k němu čelem. Moje
rána nedopadla, ale Peter zavrávoral pozadu směrem k Ethanovi,
který ho praštil přes hlavu rukojetí své katany.
„Celina je už ohraná písnička,“ řekl Ethan příkrým hlasem, když
se Peter zhroutil na zem. Sklonila jsem meč, hruď se mi vzdouvala
námahou, Ethan si sedl na bobek a znovu natáhl ruku.
„Tímto jsi vyobcován,“ řekl a serval medailon z Peterova krku.
Pak opět vstal, přitiskl medailon ke rtům a hodil jej do jezera. Bez
komentáře vytáhl z kapsy mobil, vyťukal rychle číslo a zvedl jej k
uchu. „Řekněte Breckenridgeovým,“ pravil, „že hrozba je
zažehnána.“
 Kapitola 22

DEJTE ŠANCI MÍRU

C estou zpátky do Cadoganu si předali přes vysílačku hlášení,

ale já mlčela, protože mi dunělo v hlavě. Opřela jsem si čelo
o chladné sklo okýnka u spolujezdce a poslouchala, jak
diskutovali o zápase, o emailu, o Peterových zážitcích z minulosti,
které mohly zapříčinit, že se přiklonil na stranu Celiny. Ztráta
milované osoby. Zápas s kožoměncem. Celinina přirozená moc.
Když Ethan zajel s mercedesem do suterénu, spustil se liják.
U dveří do sklepa nás čekal Malik.
„Jsou tu,“ řekl. „V kanceláři. Breckenridgeovi i Mistři.“
Ethan kývl a vydali jsme se po schodech do prvního patra.
„Vedla sis dobře,“ řekl tiše, když jsme zabočili k jeho kanceláři.
Kývla jsem na výraz díků. Luc se s námi setkal na chodbě, jel
zpátky do Domu s Lindsey. Ethan vešel do kanceláře.
Ta byla plná upírů a kožoměnců.
Byl tu Nick v šedých kalhotách a upnutém černém tričku s
límečkem. Stál společně se svým otcem hned u dveří.
Ignoroval mě, ale váhavě se rozhlížel po kanceláři. „Nevěděl
jsem, že pití krve se tak moc vyplatí.“
„Tohle sedí od někoho, kdo se snížil k vydírání, aby se vypořádal
s rodinnými problémy,“ řekl kousavě Ethan.
I přes bolest hlavy jsem musela potlačovat smích. Kdo by to do
Ethana řekl?
„Posaďte se, pánové,“ řekl Ethan a pokynul k zasedacímu stolu.
Scott, Noah a Morgan tu také již byli. Poté co Breckenridgeovi
došli na konec místnosti a posedali si naproti upírům, Ethan si sedl
do čela stolu. Luc, Malik a já jsme šli za ním, ale zůstali jsme stát.
 „Děkuji všem, že jste souhlasili a přišli,“ řekl Ethan. „Malik vám
jistě již vysvětlil, že jsme identifikovali a eliminovali
předpokládanou hrozbu pro Jamieho Breckenridge.“ Pohlédl na pana
Breckenridge, který se nechápavě mračil. „Jeden upír v našem Domě
se dostal pod vliv nadpřirozené, nechvalně známé osoby. Ta ho
přesvědčila, aby poslal falešnou výhrůžku vůči Jamiemu a zároveň
varoval nás, že nám něco hrozí od Breckenridgeových.“
Ethan se odmlčel, spojil ruce na stole a propletl prsty. „Jak jsme
se dověděli, jeho cílem bylo vyvolat nevraživost mezi upíry a
kožoměnci.“ Musela jsem před Breckenridgeovými smeknout.
Nepohnuli ani brvou nad tím, že jsme prozradili jejich pravou
podstatu.
„Díky úsilí našich strážců a Ochránkyně se nám podařilo tohoto
upíra zadržet,“ pokračoval Ethan. „Byl vyobcován a v současné
chvíli je na cestě do Spojeného království, kde bude vyslýchán. Chtěl
bych zdůraznit, že nic nenasvědčuje tomu, že by někdo – upír ani
kdokoli jiný, z Cadoganu nebo jiného Domu – měl v úmyslu
uskutečnit to, co bylo podstatou té výhrůžky vůči Jamiemu. Nicméně
– ať reálná či nikoli – tato hrozba byla zažehnána.“
„Kdo to byl?“ zeptal se Nick. „Kdo vyhrožoval a kdo mu k tomu
dal příkaz?“
Ethan vrhl na Nicka povýšený pohled. Tomu se povedlo oplatit
mu stejnou mincí. „Sullivane, snad si nemyslíš, že se spokojím s
tvým slovem a půjdu. Rozhodně ne po tom, čím si prošla moje
rodina.“
„Pak možná,“ řekl Ethan, „bychom mohli dojít ke kompromisu.“
Nick nejdřív mlčel a pak řekl: „Poslouchám.“
„Informace o pachateli a tom dalším jedinci, který podle našeho
názoru udílel rozkazy, je pro nás velmi cenná.“ Spojil prsty na stole a
vzhlédl k Nickovi. „Tím pádem v zájmu dobré vůle mezi našimi
organizacemi jsme ochotni uvažovat o výměnném obchodu. My vám
poskytneme tuto informaci pod podmínkou, že nám dáte své slovo a
tato informace neopustí místnost. Že ji neposkytnete ani
kožoměncům, jiným lidem, poradcům, úředníkům a tak dál. Ani ji
samozřejmě v žádné podobě neposkytnete tisku.“
Nick se štěkavě zasmál a podíval se jinam. Pak zpátky na Ethana.
„Já jsem novinář. To si opravdu myslíte, že na tohle kývnu?“
„Očekávám, že jestli budete souhlasit, nebudeme se dále zabývat
tím, proč si při tomto incidentu pachatel vybral zrovna rodinu
Breckenridgeových, a zvláště Jamieho. Nebudeme mít důvod,“
pokračoval Ethan, „dále se pídit po tom, proč vaše rodina tak
vehementně přispěchala na Jamieho obranu.“
Nick roztáhl nozdry. Takže i když jsme neznali detaily, s Jamiem
bylo zjevně něco špatně. „Vydírání, Sullivane?“
Ethan se usmál a vycenil při tom zuby. „Učím se od těch
nejlepších, milý Breckenridgi.“
V místnosti zavládlo ticho.
„Souhlasíme,“ prolomil pan Breckenridge mlčení. „Přistupujeme
na vaše podmínky.“ Když se Nick chystal něco říct, otec ho utišil
vztyčeným prstem. „Uzavřeme to, Nicholasi,“ pravil. „A sice to
uzavřeme dnes v noci. Po tři generace jsme v Chicagu žili pokojně.
Mám tě sice rád, ale nedovolím, aby tvá novinářská pýcha tohle
zhatila. Rodina je přednější než kariéra.“ Obrátil se opět k Ethanovi.
„Tohle je vyřízeno.“
Ethan kývl. „V tom případě jsme zde všichni svědky podmínek
dohody, k níž jsme dospěli.“
Všichni zúčastnění pokyvovali.
„A než skončíme tuto směšnou frašku,“ řekl Nick sarkasticky,
„mohli bychom konečně vědět, kdo poslal ten email?“
Ethan se na něj podíval. „Peter,“ pravil. „Jeden ze strážců našeho
Domu. A k tomu, na čí popud jednal, máme v tomto okamžiku ještě
neověřený důkaz – skutečně neověřený – že to celé bylo
zinscenováno Celinou.“
„Celinou?“ zeptal se Nick s očima navrch hlavy. Očividně
pochopil, že Celina v roli nepřítele je důvod k obavám. „Jak se to…“
„Pustili ji,“ dořekl Ethan hladce. „A ve světle faktu, že má nějaké
nevyřízené účty,“ kývl hlavou ke mně, „očekáváme, že se vrátí do
Chicaga. Nemáme však důkaz o tom, že ona osobně chová nějakou
zášť vůči vaší rodině. Zdá se, že na vás padla volba čistě proto, že
jste se jí – takříkajíc – hodili do krámu.“
„Jaký důkaz máte o tom, že je za tím ona?“ zeptal se Scott a
naklonil hlavu.
„Ty emaily byly poslány z adresy, o níž se domníváme, že byla
vedena pod jejím krycím jménem. Peter nám ten fakt potvrdil,“ dodal
věcně. Scott tiše pískl. „Z toho nekouká nic dobrého. Vůbec nic
dobrého.“ Opět nastalo ticho. Překvapivě i Morgan mlčel, ale bylo na
něm vidět, jak je pobledlý. Oči měl rozšířené a usilovně upřené na
stůl před sebou, jako by uvažoval o smrtelně vážných věcech. To, že
vaše bývalá Mistrová spáchala další zločiny, upírka, která vás
stvořila, bylo zřejmě vážným důvodem k zamyšlení.
„No,“ řekl pan Breckenridge a vstal ze židle. „Věřím, že tím je
tato věc uzavřena.“
Ticho přerušil Nick. „Moment – já chci něco říct.“
Všichni jsme se na něj podívali.
„Chicago má tři Domy,“ řekl. „To je víc než v kterémkoli jiném
městě v USA. Zde upíři oznámili světu svou existenci a stává se to tu
centrem upíří aktivity ve Spojených státech. Chicago je zkrátka ve
středu upířího dění. Já vím o mejdanech,“ pokračoval Nick a rázem
bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. „Možná máte
pro to nějakou výmluvu. Když jste se ještě schovávali, když upíři
byli mýtem a námětem pro horory, možná bylo dobré předstírat, že
mejdany jsou pouhým výplodem bujné lidské fantazie. Jenže teď se
to změnilo. Tohle je vaše město. Prezidium to ví. Upíři to vědí.
Nymfy to vědí. Fae jakbysmet. A kožoměnci také,“ řekl tichým,
hrobovým hlasem a pozvedl modré oči ke mně. Nevím přesně, co
jsem v nich viděla, snad pro ty emoce nemám slova. Ale bylo to jako
bezedná studna života, zkušenosti, lásky a prohry. Celé bohatství
lidské historie, nebo možná kožoměnecké historie, a v jejich hloubce
se odrážela únava ze světa.
Nick vstal s rukama v bok. „Vyčistěte si své zatracené město,
nebo to někdo udělá za vás.“
S tímto prohlášením odsunul židli a odkráčel. Otec jej následoval,
upíři mlčeli a jen Luc je doprovodil ven z místnosti a zavřel za nimi
dveře.
Ethan se opřel dlaněmi o stůl. „A s tímto,“ řekl, „věřím, že jsme
zažehnali tuto krizi.“
„Nejsem si jistý, jak moc jsme ji zažehnali,“ řekl Scott, odsunul
svou vlastní židli, vstal a vrátil ji na místo u zasedacího stolu. „Nebyl
jsem připravený na potyčky s Tribune nebo s Tatem, ale novina o
Celině mě taky moc neuklidnila. Chci říct, že jste odvedli dobrou
práci, když jste to vyřešili tak rychle, ale byl bych raději, kdyby Peter
jednal sám za sebe.“
„I když bych byl raději, kdyby si Celina vždycky nevybrala
někoho z Cadoganu,“ řekl Ethan temně, „chápu tě. Taky bych
navrhoval, abychom zůstali v kontaktu v případě, že by informace o
Celinině návratu do Chicaga – nebo jakýchkoli jejích budoucích
pletichách – vyšla na světlo.“
 „Souhlasím,“ řekl Scott.
„Já taky,“ řekl Noah.
Všichni jsme se podívali na Morgana. Ten stále nepřítomně zíral
do stolu a v očích měl bolest. Možná si konečně vzal k srdci pravdu o
Celině – o tom zmatku, který se očividně snažila vyvolat. Tohle
musel být pro něj oříšek.
„Souhlasím,“ řekl nakonec tiše.
Ethan vstal, šel ke dveřím a zbytek upírů za ním. Otevřel,
zdvořile se s Noahem, Scottem a Morganem rozloučil, a když jsme v
kanceláři zůstali už jen já, Luc a Malik, propustil i nás.
„Věřím, že problémy jsme si vybrali na několik dní dopředu,“
konstatoval Ethan. „Noc je před vámi, hezký večer. Zítra za
soumraku si popovídáme.“
Luc, Malik a já jsme se na sebe zakřenili. I Ethanovi jsme
věnovali úsměv.
„Díky, šéfíku,“ řekl Luc a šel ke dveřím.
„Jak pravíš,“ usmála jsem se potutelně a následovala ho ven.
~
Když jsem na chodbě zašla za roh, Morgan na mě zavolal. Stál ve
foyer s rukama v kapsách a z jeho tváře i postoje byla znát jakási
směs zlosti a porážky.
„Můžeme si promluvit?“
Kývla jsem a žaludek se mi náhle sevřel v očekávání hádky.
Otevřel dveře a já šla za ním ven. V ulicích Hyde Parku se
povalovala mlha a foukal studený větřík.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se, když jsme došli na chodník.
Jeho hlas se v tiché noci strašně rozléhal. „O té výhrůžce? O tom
novinovém článku? Mohla jsi mi něco z toho říct. Mohla jsi, když
jsme byli u tvých rodičů.“
Rozhlédla jsem se a zjistila, že kdyby nějaký upír stál u předních
oken, mohl by nás slyšet, a tak jsem ho chytila za zápěstí. Vedla jsem
ho po chodníku a skrz bránu, pak na roh ulice, kde naštěstí
nehlídkovali paparazziové. Možná se roztekli na dešti jako
čarodějnice.
„Jednala jsem jako Ochránkyně,“ řekla jsem, když se zdálo, že
jsme z doslechu zvědavých upířích uší. „Tohle byla záležitost
Cadoganů.“
 Morgan založil paže na prsou. „Týkalo se to Domů. Všichni jsme
měli právo to vědět.“
„Právo, neprávo, tohle byla Ethanova věc, ne moje.“
„Ty jsi Ochránkyně. Jednáš v nejlepším zájmu svého Domu. A co
je nejlepší pro tvůj Dům, to určuješ ty, ne Ethan.“
V principu jsem s tím souhlasila, ale nehodlala jsem to před
Morganem přiznat.
„I kdyby to rozhodnutí bylo na mně,“ řekla jsem, „bylo moje, a
ne tvoje. Chápu, že bys tuhle informaci hrozně rád získal, ale to není
můj problém. Nejsem Ochránkyně Navarrského Domu.“
„Ach, myslím, že tohle je nám všem více než jasné, Merit.“ Z
jeho hlasu přímo odkapával sarkasmus. „Je dost zřejmé, komu jsi
zavázána.“
Už jsem byla unavená z toho, jak do mě šije, a tak jsem mu to
vrátila. „A ty jsi snad nebyl zavázán Celině?“
Zčervenaly mu tváře.
„Podívej se mi do očí a řekni, že tvoje Mistrová nedělala
rozhodnutí, která se týkala ‚záležitostí Domu‘. Jestli jsi něco věděl o
tom, co udělala a jak je úplně ujetá, tak jsi to nikomu z nás neřekl.“
Zavrčel. „Nevěděl jsem nic, co by někoho ohrozilo. Dělal jsem,
co jsem považoval za nejlepší.“
„A já taky jednala podle nejlepšího svědomí.“
„Jo, poslouchalas Ethana.“
Zakoulela jsem očima. „Ježíši, Morgane, je to Mistr mého Domu.
Co ode mě chceš? Abych zburcovala vzpouru? Kdybys o tomhle
mluvil s jedním ze svých podřízených, který by tě neposlouchal, taky
bys mu poradil, aby se ti vzepřel?“
Morgan zakroutil hlavou. „Tohle je něco úplně jiného.“
Tak teď jsem odfrkla já. Rozhodila jsem rukama, protože už mě
ta absurdní konverzace vytáčela. „V čem je to jiné?“
Tentokrát mi odpověděl vztekle a pěkně od plic. „Protože jde o
Ethana, Merit, proto!“
V dáli zahřmělo a po obloze sjel klikatý blesk.
Civěla jsem na něj a cítila, jak mi buší srdce, a viděla, jak se mu
zužují zorničky. „Je to můj Mistr. A já vím, co si myslíš. Dal jsi mi
to jasně najevo.“ Tohle si myslí každý, dodala jsem v duchu. „Ale je
můj Mistr, můj šéf, můj zaměstnavatel. Tečka.“
Morgan zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Ty jsi naivka.“
 Zavřela jsem oči, dala ruce v bok a snažila se počítat do deseti,
abych přímo zde, na chodníku ve městě Chicago, nespáchala
upírovraždu, protože tyhle pěkné chodníky se tak často zametají.
„Nemyslíš, že dokážu sama nejlíp posoudit, jestli s někým něco
mám?“
Otočil se zpátky ke mně a v jeho očích se na chvíli objevila
stříbrná obroučka. „Vážně, Merit, ne.“
Uniklo mi, co tím chce říct, kolem něčeho kroužil, ale jen jsem
suše, ironicky odvětila: „Co chceš, abych řekla, když mi nevěříš? Že
jsem do něj snad zamilovaná nebo co? Že se vezmeme a začneme
produkovat upíří dětičky?“
„Upíři nemůžou mít děti,“ řekl – a já si uvědomila, že se nemůžu
stát matkou a že jsem o tomhle dopadu ani nepřemýšlela – a jeho
strohý tón mi vzal vítr z plachet. Podívala jsem se do země, a když
nad Hyde Parkem opět zaburácel hrom, objala jsem se pažemi.
„Co to děláš, Merit?“
Zamrkala jsem a vzhlédla. „Urazil jsi mě, protože si myslíš, že
jsem nesprávně naložila se záležitostmi Domu.“
Morgan se tvářil pořád stejně, ale hlas již zněl měkčeji. „Tohle
jsem nechtěl.“ Strčil si ruce do kapes. „Myslel jsem nás. Co děláš?“
Zjistila jsem, že mu nedokážu odpovědět.
Jako na zavolanou začalo pršet, spíš lít jako z konve. Jako
stříbřitá bariéra, která odrážela emocionální bariéru mezi námi. Déšť
byl tak silný, že jsem za chvíli byla promočená na kůži.
Na jeho otázku jsem neměla odpověď, a on taky nemluvil. A tak
jsme tam stáli, mlčeli, vlasy zplihlé deštěm, a po tvářích nám crčely
čůrky vody.
Na jeho řasách ulpívaly kapky a ten mokrý lesk dal ještě více
vyniknout jeho již tak výrazným lícním kostem. S těmi vlasy
nalepenými na hlavu mi připadal jako starověký bojovník, kterého
zastihla bouřka, možná po porážce posledního nepřítele v bitvě.
Jenže v tomto případě poslední stojící válečník vypadal… jako
poražený.
Minuty ubíhaly a my jsme stáli na dešti a dívali se na sebe mlčky.
„Nevím,“ řekla jsem nakonec a snažila se dát tomu omluvný tón.
Morgan zavřel oči, a když je zase otevřel, bylo vidět temné
odhodlání. „Chceš mě?“
Polkla jsem, hleděla jsem na něj očima rozšířenýma a smutnýma,
a nenáviděla jsem se za to, že mu nedokážu odpovědět tak
přesvědčivě, jak by si zasloužil, ‚můj bože, ano, chci tě‘. Otevřela
jsem pusu, ale nevyřkla nic, a místo toho začala o té otázce upřímně
uvažovat.
Chtěla jsem to, po čem touží většina lidí: lásku, společnost.
Chtěla jsem se někoho dotýkat. Chtěla jsem, aby se někdo
dotýkal mě.
Mít se s kým smát, a mít se na koho smát. A dívat se do úsměvu.
Chtěla jsem někoho, kdo by ve mně viděl mě samotnou. Nikoli
mou moc a moje postavení.
Chtěla jsem, aby někdo říkal moje jméno. Volal na mě „Merit“,
když už by byl čas jít, nebo kdybychom přijeli. Někoho, kdo by
pyšně říkal: „Jsem tu s ní. S Merit.“
Chtěla jsem tohle všechno. Nepochybně.
Jenže jsem to nechtěla od Morgana. Teď ne. Možná bylo moc
brzo po mé přeměně a ještě jsem nebyla na vztah zralá. Možná pro
nás dva ten čas nenastane nikdy. Nevěděla jsem proč, ale věděla
jsem, že necítím to, co bych měla.
Nechtěla jsem ho zklamat, ale nemohla jsem mu lhát. A tak jsem
tiše odpověděla: „Chtěla bych, abych tě chtěla.“
Byla to snad ta nejurážlivější odpověď, jakou jsem kdy slyšela, a
vyšla z mých rtů.
„Ježišikriste, Merit,“ zamumlal. „Tomu říkám vyjadřovat se
jasně.“ Zavrtěl hlavou, déšť mu stékal po tváři, já zírala do země a
zdálo se to jako věčnost. Pak zvedl oči, mhouřil je a mrkal, aby z
nich dostal vodu.
„Zasloužím si lepší odpověď. Možná nejsi ta, která mi ji může
dát, ale zasloužím si lepší odpověď.“
„Proč chceš ode mě víc? Vždyť mi ani nedůvěřuješ.“
„Mohl bych, kdybys aspoň trochu věřila ty mně.“
„Vmanipuloval jsi mě do tohohle vztahu.“
„Dobře, Merit. Fajn. Takže to necháme tak, ano?“ Naposled se na
mě tak trochu znechuceně podíval a otočil se. Nechala jsem ho jít a
dívala se za ním, jak kráčí po chodníku, deštěm, až zmizel v mlze.
~
Nevím, jak dlouho jsem stála uprostřed ulice, déšť mi crčel po
obličeji, a já přemýšlela, co jsem právě provedla, jak se mi povedlo
podělat snad nejreálnější vztah, jaký jsem za dlouhá léta měla. Ale co
jsem mohla dělat? Nemohla jsem předstírat emoce, které jsem
necítila, a zas tak naivní jsem nebyla, abych popírala, že mezi mnou
a Ethanem to jiskří, i když jsme toho oba litovali. Ethan mě líbal a já
mu to dovolila. Ať už jsem k Morganovi cítila cokoli, a i když mi
jeho společnost byla příjemná, ta přitažlivost prostě nebyla stejná.
Bohužel.
Déšť slábnul, pak přestal a zůstala jen mlha. Odhrnula jsem si z
očí mokré vlasy a chystala se vrátit do Cadoganu, když vtom jsem to
uslyšela.
Klap.
Klap.
Klap.
Klap.
Klapání podpatků o beton.
 Kapitola 23

ZASÁHNI MĚ NEJLEPŠÍ STŘELOU

R ychle jsem se otočila, ale už předem jsem věděla, co přijde.

Kdo přijde. Husí kůže na pažích a nepříjemné svrbění vzadu
za krkem mi byly dostatečným varováním.
Scéna se odehrála jako ve filmu s Bogartem. Ona vypadala tak
krásně, jak jsem si ji pamatovala, štíhlá, v černých kalhotách se
širokými nohavicemi a černém topu s balonkovými rukávy, vlnité
černé vlasy po ramena. Po estetické stránce by se mohla zařadit vedle
Audrey Hepburnové, ale já věděla, co je ve skutečnosti zač a jak je
uvnitř prohnilá.
Kráčela ke mně s hbitostí kočky, podpatky cvakaly o mokrý
asfalt, který se leskl ve světle pouličních lamp.
Polkla jsem, strach a adrenalin popohnaly mé srdce, takže teď
bušilo o závod, a já sevřela meč u boku.
„Dostanu tě dřív, než stihneš tasit,“ varovala mě.
Přinutila jsem se držet hlavu zpříma, tělo napnuté a připravené na
případný útok. Musela jsem se držet, abych necukla, necouvla a
neutekla, a stálo mě to veškerou sílu. V té tmavé cadoganské bráně
jsem už méně sebejistá být nemohla, a tak jsem zkusila blufovat.
„Možná,“ řekla jsem a trochu se pousmála. „Možná ne. Co
chceš?“ Kývla na mě hlavou, vystrčila jeden bok a opřela o něj ruku.
Vypadala jako supermodelka, která hraje zmatenou, nebo lehce
užaslou upírku. Ono to vlastně bylo totéž. „Tobě to ještě nedošlo,
co?“
Nasadila jsem tázavý výraz a ona se na oplátku uchichtla, tiše,
hrdelně. „Myslím, že ti to neřeknu. Myslím, že tě nechám, ať na to
přijdeš sama. Ale až to přijde, vychutnám si to.“ Najednou změnila
postoj, dala obě ruce v bok a vystrčila bradu. Sebeovládání a vzdor.
„A ten čas přijde.“
Celina ráda mluvila a zněla při tom prorocky. Možná mi tím
naznačí něco, co budu moci použít, něco, co prozradí její větší plány,
něco, co budu moci předat Ethanovi a Lucovi, a tak jsem se zeptala:
„Čas? Na co?“
„Vzala jsi mi Navarry. Všechny jsi mi je vzala. Jistě, má to i své
výhody – vzít Dům Mistrové a člence prezidia není jen tak. Získala
jsem si tím nemalou dávku sympatií. Takže za to ti, drahá, děkuji.
Nicméně Navarrové patřili mně, jak ten Dům, tak ti, co k němu
náleží. Ty jsi vzala něco mně, já zase vezmu tobě.“
„Proto jsi zaangažovala Petera?“ zeptala jsem se. „Protože tě
žere, že ti nevyšel plán zmocnit se chicagských Domů? Myslela sis,
že když rozpoutáš válku mezi kožoměnci a upíry, uděláš nejlepší, co
můžeš?“
Zdrženlivě se usmála. „Ach, ty se mi líbíš, Merit. Líbí se mi…
tvoje odvaha. Ale ta válka by nezuřila jen mezi kožoměnci a upíry,
že? Přece to byli Cadoganové, kdo hrozil tomu Breckenridgeovic
chlapci. Ta válka by byla mezi Nicholasem a Ethanem. Mezi dávným
milencem a současným, že?“
Nejradši bych na ni zavrčela.
„Na každý pád,“ řekla, „by dva z chicagských Domů zůstaly z
obliga. Ten skandál by se jich nedotknul. Domu Greyů. Domu
Navarrů.“
Celina přejela prstem po tenkém zlatém řetízku kolem krku.
Měsíční světlo se odráželo od zlatého kruhového přívěsku.
Sevřel se mi žaludek.
Byl to medailon nějakého Domu. Zářivý nový medailon, co
nahradil ten, který jí prezidium odebralo.
„Kdes přišla k tomu medailonu, Celino?“
Zlověstně se usmála a pohladila medailon, jako by z něj chtěla
vyvolat džina.
„Nebuď naivní, Merit. Kde asi myslíš? Nebo by ses měla zeptat
od koho?“
Najednou jsem k novému navarrskému Mistrovi cítila mnohem
méně sympatií.
Celina možná nad jeho Domem měla stále moc, ale běda jí, jestli
se začne motat do toho mého. „Už dvakrát ses pokusila uskutečnit
svůj plán, Celino, a prohrálas. Pouč se z toho a drž se dál od
Cadoganského Domu.“
„Jen od Domu, Merit? Nebo i od jeho Mistra?“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.
Zamrkala na mě a její oči i úsměv se rozšířily. Zasmála se s
očividnou rozkoší. „Ach, netuším, zdali bych měla tolik štěstí. Ty s
ním spíš, nebo o něm jen sníš? A nepředstírejme nedorozumění,
Ochránkyně. Měla jsem na mysli toho, kterého chceš, ne toho,
kterého máš.“ Vzhlédla se zamyšleným výrazem. „Nebo možná toho,
kterého jsi ztratila, pokud jsem se z té poslední scény správně
dovtípila.“
„Máš halucinace,“ řekla jsem, ale žaludek jsem měla jako
zauzlovaný. Byla tam a viděla, jak se s Morganem hádáme. Narafičil
to na mě? Zavolal si mě ven, aby mě sem dostal a ona mě tu našla?
Celina si mě prohlédla od hlavy k patě. Hodnotila. Zatím se mě
nepokusila uhranout, ale já už cítila, jak slizká chapadla jejího kouzla
pomalu vylézají a ohmatávají. „Slyšela jsem, že nejsi jeho typ. Ethan
má raději blondýnky.“ Naklonila hlavu. „Nebo zrzky. Ale myslím, že
o tom něco víš. Slyšela jsem, že ses stala svědkem jeho…
zručnosti?“ Zamyšleně se na mě dívala a zjevně očekávala upřímné
hodnocení.
Měla pravdu, stala jsem se svědkem jeho „zručnosti“, když jsem
nechtěně vstoupila do jeho apartmá a on se zrovna obsluhoval na
Amber. Ale nehodlala jsem to s ní rozebírat.
„Je mi úplně fuk, co má raději.“
„M-hm. Ta povýšenost a zlost tě v noci zahřívá?“
Věděla jsem, že mi hází udičku. Samozřejmě, chce mě nachytat.
Bohužel zvolila správnou taktiku, protože z takovéhle konverzace mi
bylo nanic, proti takovým věcem jsem se nedokázala bránit. Cítila
jsem, jak se mi začíná vařit krev, upírka, kterou jsem tak obezřetně a
pečlivě držela pod pokličkou, začíná vykukovat, je zvědavá, proč ten
adrenalin a proč taková nepohoda. To ji vzbudilo ze spánku. Začala
jsem rychle dýchat a věděla jsem, že už mám stříbrné oči. Vyjely mi
tesáky a já je nechala.
Nebojovala bych s ní, to by bylo pošetilé. Catcher mě ovšem
naučil výhod blufování. Pokud se mi povede udržet upírku pod
kontrolou, tak díky těm impotentům z prezidia uvidím, co se stane,
když přistoupím na Celininu hru.
 Udělala jsem krok vpřed, blíž k ní, a přejela si špičkou jazyka
přes špičáky jako jehly. Upíří agresivní chování. „Chceš si hrát,
Celino? Chceš vědět, jak jsem silná? Chceš se o tom přesvědčit?“
Zírala na mě, její magie teď proudila naplno a já sledovala, jak jí
stříbrní oči, jako když někdo hodí mincí a ona se zaleskne ve světle.
Přistoupila o krok blíž, ale stále nás dělilo asi osmnáct nebo dvacet
stop.
„Nestojíš mu ani za to, aby s tebou ztrácel čas, Ochránkyně. Proč
bych ho s tebou měla ztrácet já?“
Popošla jsem ještě o krok. „Tys přišla sem, Celino. Za mnou.“
„Nikdy nebudeš tak dobrá jako já.“
A bylo to tu. Ta okouzlující fasáda právě popraskala. Celina,
krásná, mocná a sebestředná, náhle znejistěla.
Opakovala jsem svou mantru. „Tys přišla sem, Celino. Ty jsi
přišla za mnou.“
Strnula, dívala se na mě zpod přivřených víček, stíny a měsíční
světlo zostřovaly její rysy. Nadechla se, zdálo se, že se zklidnila, a
usmála se. Šla do protiútoku.
„Já vím, kdo jsi, Merit. Vím o tvé rodině.“ Další krok ke mně.
„Vím o tvé sestře.“
Cukla jsem sebou, protože ta slova byla jako facka.
Další krok, a tentokrát se zazubila. Věděla, že mi zasadila ránu.
„Ano,“ řekla. „A co je nejlepší,“ viděla jsem bělma jejích očí,
jako by její jedovatá slova a nenávistný pohled nebyly dostatečnou
hrozbou, „vím o té noci v kampusu.“
„Protože jsi to naplánovala,“ připomněla jsem jí, můj dech se
zrychlil a srdce se mi opět rozbušilo.
„M-hm,“ řekla a poklepala červeně nalakovaným nehtem o hruď.
„Mám s tebou jisté plány, to přiznávám. Ale já nebyla jediná, kdo
plánoval.“
Z jejích narážek se mi zvedal tlak. „Kdo další?“
„Víš, já jsem zapomnětlivá. Ale je škoda, že jste vyloučili Petera
ze svých řad. Měl ve městě tolik zajímavých konexí, nezdá se ti?“
Je to past, opakovala jsem si. Je za tím ona. To ona naplánovala
můj útok, mou smrt, chtěla vyvolat ve městě paniku. Ona to
naplánovala. Ale ona není jediná, kdo může něco vytáhnout z
rukávu, připomněla jsem si.
„Vím o Anne Dupreeové, Celino. Bavilo vás to s Edwardem? Ty
intriky a plány? Křičel George, když jsi ho zabila?“
 Její úsměv zvadl. „Děvko.“
Opravdu jsem začínala cítit vůči navarrským upírům averzi. Ta
arogance jim byla vlastní. Použila jsem větu, kterou jsem již řekla
jejímu evidentnímu chráněnci. „Kousni mě, Celino.“
Ohnala se po mně zuby. Rozepnula jsem pouzdro katany.
Tak jo, jdeme na věc. „Tak pojď, mrtvá ženo.“
Zavrčela. Sevřela jsem pravou rukou rukojeť a srdce mi bušilo v
prsou jako zvon.
Jsi hloupá, hloupá, hloupá, vydráždila jsi tuhle bláznivku, ale už
je pozdě.
Její tělo se mihlo nocí jako černá zářivá šmouha, jak se přiblížila
a vykopla. Byl to kopanec jako náraz nákladního vlaku, a z té
neuvěřitelné bolesti se mi podlomila kolena. Spadla jsem na zem,
neschopná popadnout dech, neschopná myslet, cítit, reagovat na
cokoli jiného než na tu zdrcující bolest v prsou. Jediné kopnutí by
nemělo tak hrozně bolet, ach bože, jenže bolelo. Ta příšerná, mučivá
bolest mě donutila litovat, že jsem kdy pochybovala o Celině
Desaulniersové.
Jednou rukou jsem se zapřela tak, abych si neodřela tvář o zem,
vyřinuly se mi slzy, a druhou jsem se chytila za prsa, snažila jsem se
vyrvat z nich tu bolest, ty kleště, které drtily mé plíce a vymáčkly z
nich všechen vzduch. Zoufale jsem se snažila nabrat dech, zbavit se
té bolesti a šoku, ze kterého mě brala křeč do páteře.
„Tohle ti udělal Ethan.“
Bojovala jsem o kyslík a vzhlédla. Stála nade mnou s rukama v
bok.
Zaryla jsem prsty do betonu, až jsem do chodníku udělala důlky,
a slzy se mi valily po tvářích. Sledovala jsem ji a modlila se k bohu,
aby mě už nekopla, aby se mě už nedotýkala. Připomínala jsem si
stále, že tohle je součást jejího plánu. „Ne.“
Ohnula se v pase, strčila mi koneček prstu pod bradu a zvedla ji.
Slyšela jsem heknutí. Došlo mi, že vyšlo ze mě, a když mé tělo
zasáhla další šokující bolest, zjistila jsem, že jestli mi dá ještě jednu
ránu, nebudu absolutně schopná se bránit.
Jedno kopnutí, a skolila mě, a to i po dvou měsících tréninku.
Reagovala na mé blufování a sejmula mě. Můžu vůbec někdy být tak
silná jako ona? Tak rychlá? Asi ne. Ale ať mě vezme čert, jestli se
odplazím jako raněné zvíře.
 Tady a teď jsem se zapřísáhla, že odteď už mě nikdy neuvidí na
kolenou.
Snažila jsem se dýchat, zvedla jsem se, sebemenší pohyb mi
působil ukrutnou bolest, černou látku na kolenou jsem měla
rozedřenou, jak jsem spadla na zem, a krvácela jsem. Celina se
dívala, jako když dravec sleduje poslední záškuby hekajícího
raněného zvířete.
Nebo spíš jako alfa predátor, který se raduje z vítězství nad slabší
ženou.
O několik mučivých vteřin později jsem byla na nohou.
Nadechla se.
Vydechla.
Pravou rukou jsem se chytila za žebra a zvedla k ní oči.
Ty její, jasně, sytě modré, jiskřily v měsíčním světle radostí. „On
ti to udělal,“ řekla. „On ti způsobil tu bolest. Kdybys nebyla upírkou,
kdyby tě nepřeměnil, kdyby tě vzal místo toho do nemocnice, byla
bys teď ve škole. Ale ne. On tě proměnil kvůli svým vlastním
zájmům. Byla bys s Mallory. Všechno by bylo jako dřív.“
Zavrtěla jsem hlavou, ale něco na tom se mi zdálo pravdivé.
Je to pravda?
V těch bolestech mi ani nedošlo, že mě zachránil před ní, před
vražedkyní, která si mě vyhlédla.
„Postav se mu, Merit. Ukaž, co v tobě je.“
Zavrtěla jsem hlavou. Odpor. Rebelství. On byl můj Mistr.
Nemohla jsem se mu postavit, nechtěla jsem. Už jsem ho jednou
vyprovokovala k boji, když mi byl teprve týden, a selhala jsem.
Prohrála.
„Nechal tě tu, abych tě našla. Oni oba.“
Žebra mě příšerně bolela, asi byla zlomená. Možná vnitřní
krvácení. Propíchnuté plíce?
„Všechna ta snaha,“ řekla, „a tohle. Představ si, že by to byl
opravdový zápas, Ochránkyně. Všechna ta práce, trénink, a co mu za
to ukážeš?“ Naklonila hlavu, jako by čekala na mou odpověď, ale
pak pronesla: „Nepřipravil tě na mě, že?“
„Jdi do prdele,“ vyrazila jsem ze sebe a chytila se za bok.
Vyklenula jedno pečlivě nalíčené obočí. „Na mně si zlost
nevybíjej, Ochránkyně. Já ti jen dala lekci, kterou jsi potřebovala.
Vyřiď si to s Ethanem. Svým Mistrem. Tím, kdo se prý má o tebe
postarat. Připravit tě a chránit.“
 Ignorovala jsem její slova, ale přesto jsem zavrtěla hlavou.
Snažila jsem se myslet, ale bylo to stále těžší. Bolest mi stírala
hranice, začala jsem se smiřovat s tím, že ve mně zbyl už jen
kousíček člověka, smiřovala jsem se s predátorem, který ve mně
dřímal. Netušila jsem, co se stane, když dovolím upírce vylézt na
povrch, ale nebyla jsem dost silná, abych ji zadržela, bolest mi v tom
bránila. Instinkt byl silný a má vůle slabá. Celou dobu jsem ji
potlačovala, a ji už nebavilo krčit se v temném, hlubokém koutě mé
duše. Byla jsem upír téměř dva měsíce, ale pořád jsem se skrývala za
štíty svého lidství, nebo spíš jeho zbytků.
Už ne, řvala upírka.
„Nebojuj s tím,“ řekla Celina a v jejím hlase zněl zvrácený
voyerismus.
Bolest byla nesnesitelná, noc příliš dlouhá, a já se příliš dlouho
bránila. Teď jsem s tím přestala bojovat. Dala tomu volný průchod.
Nechala ji dýchat.
Vypustila ji.
Prorazila mou krví, vystřelila mým tělem silou upíra, a já se
dívala Celině do očí a musela poručit nohám, aby vydržely, aby se
nepodlomily přívalem energie. Cítila jsem, že se sama sobě vzdaluju.
To ona hýbala mým tělem, protahovala se, testovala svaly uvnitř
mého těla – a vklouzla do něj.
Merit zmizela.
Morgan zmizel.
Mallory zmizela.
Všechen ten strach, bolest, rozhořčení nad tím, že jsem zklamala
přátele, milence a učitele, zklamala ty, o které jsem se měla postarat,
pošlapala vztahy. Ten nepříjemný pocit, že už nevím, kdo vlastně
jsem, jakou roli mám hrát na tomto světě – to všechno zmizelo.
Na chvíli jsem se ocitla ve vakuu. Nesmírně lákavé prázdnotě,
kde nebylo místo pro bolest.
A pak přišly vjemy, na které jsem čekala dva měsíce.
Svět se zrychlil a rozezvučel se jako symfonie.
Noc se rozezpívala, hlasy, auta, křupání štěrku, křik, smích.
Zvířata lovila, lidi mluvili, hádali se, šoustali. Nad hlavou mi přeletěl
havran. Noc zářila – měsíční světlo dodalo všemu jasnější obrysy.
Svět hlučel. Zvuky a pachy, které jsem za poslední dva měsíce
nevnímala, smysly predátora.
Pohlédla jsem na Celinu a ona se usmála. Vítězoslavně.
 „Ztratilas svou lidskou tvář,“ řekla. „Už ji nikdy nezískáš zpět. A
nemůžeš se bránit. Víš, kdo za to může.“
Chtěla jsem zůstat zticha, neříkat nic, ale najednou jsem sama
sebe slyšela říkat: „Ethan?“
Celina kývla, a jako by splnila svou úlohu, uhladila si halenku,
otočila se a odkráčela do tmy. A byla pryč.
Svět vydechl.
Ohlédla jsem se a viděla záři cadoganské brány jen o pár yardů
dál.
On tam byl.
Udělala jsem krok a žebra mě stále bolela.
Chtěla jsem za trest někomu ublížit.
Šla jsem. My jsme šly, moje upírka a já, zpátky do Cadoganského
Domu.
U brány mě strážní nechali projít, ale já slyšela ten šepot, mluvili
a hlásili mě upírům uvnitř.
Přední trávník byl prázdný, dveře otevřené. Pomalu, jeden schod
za druhým, jsem stoupala, rukama si držela žebra, bolest trochu
ustoupila, proces hojení už nastal, ale stále se mi do očí hrnuly slzy.
Uvnitř Domu bylo ticho, jen pár upírů ztuhlo a zíralo na mě, jak
mezi nimi procházím, odhodlaně, dravčí oči přimhouřené v ostrém
světle zářivek.
Merit?
Slyšela jsem v hlavě jeho hlas.
Pojď za mnou, nařídila jsem mu a zůstala stát na křižovatce mezi
schodištěm, chodbou a salonky.
Dveře jeho kanceláře se otevřely. Vyšel, podíval se na mě a
vykročil.
„Tohle jsi mi udělal ty.“
Nevím, jestli mě slyšel, ale tvářil se pořád stejně. Došel ke mně,
zastavil se a s vyvalenýma očima se díval do mých duhovek.
„Ježišikriste, Merit, co se ti stalo?“
Ozval se svist, jak jsem tasila meč, chytila jsem ho oběma
rukama a cítila, jak se kruh uzavřel. Zavřela jsem oči a koupala se v
tom teple.
„Merit!“ Tentokrát to znělo jako rozkaz.
Otevřela jsem oči, a už jsem málem ucukla, chtěla se instinktivně
podřídit vůli svého Mistra, svého stvořitele, ale přemohla jsem to a s
roztřesenými končetinami jsem potlačila touhu vzdát se.
 „Ne,“ slyšela jsem svůj hlas, spíš šepot.
Opět vyvalil oči, pak luskl prsty někam za mě. Zavrtěl hlavou a
podíval se opět na mě. Tichým, důvěrným, neoblomným hlasem řekl:
„Vrať se, Merit, prober se z toho. Ty se mnou nechceš bojovat.“
„Chci,“ slyšela jsem se, ale ten hlas zněl cize. „Sežeň si ocel,“
poradila jsem mu.
My jsme mu to poradily.
Ještě nějakou dobu tam stál, tiše, nehybně, a pak kývl. Někdo mu
podal meč, katanu, zaleskla se ve světle. Vzal si ji, zaujal stejný
postoj jako já – katanu v obou rukou, tělo zocelené.
„Jestli jediný způsob, jak tě z tohohle probrat, je ranit tě, tak není
jiné cesty.“
Vrhl se na mě.
~
Bylo snadné zapomenout, že býval vojákem. Ten perfektně střižený
Armani, sněhobílé košile, vždy naleštěné italské boty připomínaly
spíš výkonného ředitele nějaké firmy než vůdce tří set dvaceti upírů.
Byla však chyba zapomenout, kým je. Zapomenout, že není
hlavou Cadoganského Domu jen tak, pro svou obratnou politiku a
kvůli svému věku, ale je jí, protože umí bojovat, ví, jak na to, umí se
ohánět mečem.
Jako voják se učil rvát uprostřed války. Jenže ona mě donutila na
to zapomenout.
Bylo úžasné ho sledovat, nebo „by bylo“, kdybych to ovšem
nebyla já, kdo byl na druhé straně těch ran, kopanců a otoček, které
mu nedaly téměř žádnou práci. Výpady a blokování. Byl tak rychlý a
přesný.
Jenže bolest začala ustupovat, a ona – tak dlouho potlačovaná
mými lidskými smysly a obavami – moje upírka – se začínala bránit.
A byla rychlejší.
Já byla rychlejší.
Mé tělo se vrhalo proti němu a já sekala mečem obouruč, nutila
jsem ho uhýbat, dělat otočky, sekat mečem tak, že to začínalo
působit až neohrabaně.
Nevím, jak dlouho jsme bojovali, jak dlouho jsme si šli po krku v
kruhu upírů v prvním patře Cadoganského Domu, já s mokrými,
slepenými vlasy, slzami na tvářích, zakrvácenýma rukama a koleny,
polámanými žebry a rukávy košile děravými od toho, jak mě
několikrát málem trefil.
Měl stejně pořezané ruce, i když se snažil uhýbat, nebyl dost
rychlý. Jak mě před časem nechal hrát svou hru, schválně se
přibližoval, abych měla možnost po něm vyjet, a pak včas uskočil,
tak teď měl co dělat, aby si zachránil kůži. Soustředěný výraz v jeho
tváři o tom dostatečně vypovídal. Tohle nebyla hra na souboj. Tohle
bylo skutečné klání, souboj, o který jsem se pokusila před dvěma
měsíci, jenže tehdy si z toho dělal legraci. Dlužil mi boj, skutečný
boj, už jen proto, že jsem se mu podvolila i přesto, že mě proměnil
bez mého svolení. Tohle byla větší výzva než se prostě jen podvolit.
Byl můj Mistr, ale já přísahala, a on mi dlužil souboj. Férový,
protože já byla ochotná se za něj prát, zabíjet kvůli němu, utržit kvůli
němu rány, pokud bylo třeba.
„Merit.“
Setřásla jsem zvuk svého jména a rvala se dál, uskakovala, krčila
se, s úsměvem po něm sekala mečem, vykrývala, bránila se, rotovala
tělem, aby na mě nedopadlo jeho ocelové ostří.
„Merit.“
Odblokovala jsem jeho úder, a když znovu nabyl rovnováhu,
ohlédla jsem se za sebe a uviděla Mallory, svou kamarádku, svou
sestru, jak natahuje ruku a v dlani má modrou ohnivou kouli.
Světla zhasla.
 Kapitola 24

Z… Z… Z… ZMĚNY

Bledě zlaté světlo. Vůně citronu a útulno.

Pak bolest, chlad a nevolnost. Ve vlnách.
Bolest a křeče v žaludku, horečka, z níž mi hořely tváře, moje
kůže rozpálená tak, že slzy okamžitě usychaly a nechávaly za sebou
slané cestičky.
Tohle jsem si ze své první proměny nepamatovala.
Proměna. Prodělávala jsem její zbytek.
Vzlykala jsem bolestí, dávila jsem se jí, braly mě křeče do svalů,
hlodalo v kostech.
Uprostřed té mlhavé proměny jsem otevřela stříbrné oči a hledala
potravu, a věděla jsem, že bych v tu chvíli kvůli ní zabíjela.
V tom okamžení jako na zavolanou mi někdo nastavil zápěstí.
Mé tělo se třáslo zimou, slyšela jsem zavrčení, svoje zavrčení, a
pak jsem se snažila někam uhnout. Někdo zašeptal mé jméno.
Zaklínadlo.
Merit. Nehýbej se.
Znovu se přede mnou objevilo to zápěstí.
Patřilo Ethanovi. Vzhlédla jsem do jeho stříbrných očí. Díval se
na mě, pramen blond vlasů se mu svezl do čela, v očích měl touhu.
Nabízím ti ji. Dobrovolně.
Shlédla jsem a dívala se na rudé kapičky, pomalu stékající ve
dvou stružkách po jeho předloktí.
„Merit.“
Chytila jsem ho levačkou za paži a pravačkou za ruku. Sevřel můj
palec. Stiskl. Sklopil víčka.
Zvedla jsem jeho zápěstí, přiložila rty k jeho kůži a cítila, jak se
chvěje rozkoší. Slastně u toho zasténal.
 Zavřela jsem oči.
Merit.
Pila jsem.
Kruh se uzavřel.
Když jsem se probrala, ležela jsem schoulená do klubíčka na
boku ve studené tmě. Poznávala jsem tu vůni. Byl to Malloryin dům
a já byla ve svém pokoji. Moje první myšlenka byla, že mě vykopli z
Cadoganu.
Zamrkala jsem, opatrně si sáhla na hrudník, v žebrech už jsem
registrovala jen tupé dozvuky bolesti.
Ale tma – ty miliony zvuků a vůní, které ji plnily – mě najednou
dusila, spoutávala. Zpanikařila jsem. Přemohla jsem vzlyknutí a v
husté tmě kolem jsem slyšela jen sama sebe, jak zoufale křičím po
světle.
Pokoj zalila zlatá záře. Mrkala jsem, než si moje oči přivykly, a
uviděla jsem Ethana, jak sedí v polstrovaném křesle naproti posteli v
nažehleném obleku, s nohou přes nohu, a ruku zrovna odtahoval od
lampy, která stála na nočním stolku vedle křesla. „Lepší?“
Točila se mi hlava. Zakryla jsem si ústa. Tlumeným hlasem jsem
ho varovala: „Myslím, že budu zvracet.“
V mžiku byl na nohou a vložil mi do ruky stříbrný odpadkový
koš z rohu místnosti. Svaly se stáhly a zvedl se mi žaludek, ale nic
nevyšlo. Po minutách dávení, kdy mě už pálilo celé břicho, jsem se
posadila rovně a opřela se loktem o stříbrnou nádobu, kterou jsem
usadila mezi zkřížené nohy.
Riskla jsem pohled na Ethana. Stál tiše na konci postele, paže
založené, nohy pevně zapřené do země, tvář naprosto nečitelnou.
Odhrnula jsem si zpocenou ofinu z čela a odvážila se promluvit.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
„Už skoro svítá.“
Kývla jsem. Ethan sáhl do vnitřní kapsy u saka, vytáhl kapesník a
podal mi ho. Vyhýbala jsem se jeho očím, jen jsem si vzala kapesník,
otřela si oči, čelo a pak ho zmuchlala v dlani. Když se se mnou pokoj
přestal točit, položila jsem koš na podlahu, přitáhla si kolena k bradě,
objala je pažemi a sklonila čelo.
Zavřela jsem oči a slyšela jsem, jak Ethan odnáší koš, pak
zavrzalo křeslo, kolem jsem slyšela tlumený cvrkot města. Asi mi
konečně naskočil ten dravčí sluch. Soustředila jsem se, snažila
odfiltrovat rušivé zvuky, pokoušela se ztišit to na úroveň, při které
bych mohla normálně fungovat.
O pár minut později, když se řev ztišil na dutý hukot, jsem opět
vzhlédla.
„Když jsi omdlela, pro jistotu jsme tě odnesli sem.“
Samozřejmě, pomyslela jsem si. Co jiného mohli dělat? Měla
jsem štěstí, že mě nevyexpedovali rovnou na prezidium, nepožádali
je, aby mě probodli a nechali mě – jako nebezpečí pro něj, Dům a
město – rozčtvrtit.
„Co se stalo?“
Do očí mi vyhrkly slzy při vzpomínce na tu bolest, a musela jsem
zatřást hlavou.
„Celina. Byla před Domem. Chtěla mě otestovat.“ Zavrtěla jsem
hlavou. „Jedno kopnutí, Ethane. Jedno kopnutí, a šla jsem k zemi.
Zpanikařila jsem, nedokázala se jí postavit.“ Znovu se mi začaly
koulet slzy po tvářích, které hořely pocitem studu. Varování, které mi
dal ve své kanceláři, nebylo nic platné. Selhala jsem. „Zpanikařila
jsem.“
„Ublížila ti,“ řekl tiše. „Už zase.“
„A opět cíleně. Myslím, že chtěla, abych vypustila upírku.“
Chvíli mlčel. „Upírku?“
Podívala jsem se na něj. Předklonil se v křesle, opřel se lokty o
kolena a podle řeči těla ho to upřímně zaujalo.
„Nejsem… nejsem normální,“ přiznala jsem nakonec a cítila, jak
mi z ramenou spadla tíha. „Něco se pokazilo, když jsi mě proměnil.“
Chvíli na mě civěl bez mrknutí oka a pak řekl s podivnou
vážností: „Vysvětluj.“
Nadechla jsem se, utřela si čerstvou slzu a začala vyprávět. O
upírce, která funguje jaksi nezávisle na mně, má vlastní hlavu a vůli,
a snažila se mě opakovaně ovládnout. A jak jsem se s ní několikrát
musela přetahovat, potlačovat ji a držet ji na uzdě. A jak nakonec
bolest po Celinině kopnutí a její rafinovaná slova, která mi pronikla
do mozku, způsobily, že se upírka prodrala na povrch.
Po chvíli mlčení, když nijak nereagoval, jsem dodala: „Už nevím,
co dál říct.“
Slyšela jsem přidušený zvuk, vzhlédla a uviděla ho s lokty stále
opřenými o kolena, hlavou v dlaních a blond vlasy spadlými přes
obličej a třesoucími se rameny.
„Ty se směješ?“
 „Ne. Nesměju,“ ujistil mě a pak se přímo rozchechtal.
Zmateně jsem na něj hleděla. „Teď nechápu.“
Nafoukl tváře a vydechl, pak si prsty prohrábl vlasy.
„Napadlas mě. Napadlas svého Mistra, toho, který tě stvořil,
minimálně zčásti proto, že predátor ve tvém nitru byl dost silný, aby
existoval sám o sobě – protože ten predátor zcela nesplynul s tvou
lidskou osobností. Nevím vůbec, jak je tohle možné – biologicky,
geneticky, metafyzicky, magicky.“
Vzhlédl ke mně a smaragdové oči se mu leskly. Trochu ztišil
hlas. „Věděli jsme, že budeš mocná, Merit. Tohle bylo ale naprosté
překvapení.“ Díval se nepřítomně na stěnu vedle mě, jako by tam
sledoval pásmo vzpomínek.
„Říkáš, že už se ti to stalo? Že se upírka… oddělila?“
Pokorně jsem kývla a litovala, že jsem si o tom s ním – nebo
s kýmkoli – nepromluvila dříve.
Když ještě bylo možné zabránit tomu souboji, bolesti a ponížení,
které jsem zakusila.
„Od začátku,“ řekla jsem. „Když jsme se ty a já poprvé utkali,
když mě popadl První hlad, když jsem se setkala s Celinou, když
jsem trefila Celinu kůlem, když jsem trénovala s Catcherem, když
jsem bojovala s Peterem. Ale nikdy jsem ji… opravdu nevypustila.“
Ethan vraštil obočí a kýval hlavou. „Tím by se leccos vysvětlilo –
možná že tvá upírka měla už dost toho útlaku, možná chtěla na
vzduch.“
„Měla jsem ten pocit.“
Chvíli mlčel a pak se rozechvěle zeptal: „Jaké to bylo?“
Zvedla jsem k němu oči. Měl ve tváři čirou zvědavost. „Bylo to,
jako…“ zakabonila jsem se, tahala za nitku v dece a snažila se nějak
to vyjádřit. „Bylo to jako první nadechnutí. Jako… kdybych
vdechovala svět.“
Ethan na mě dlouho hleděl, dlouho mlčel a pak tiše odvětil:
„Chápu.“ Zdálo se, že o tom dlouze uvažuje. „Říkalas, že tě Celina
nachytala, že se možná snažila vyvolat přesně tuhle reakci. Jak to ale
mohla vědět?“
Nabídla jsem svou teorii. „Když jsem tenkrát šla do Morganova
klubu Red, Celina mě poprvé konfrontovala a já cítila, že si mě
testuje. Totéž jsi udělal ty ve své kanceláři, když jsem ti řekla, že se
mě Celina pokusila v tom klubu uhranout. Možná to ze mě nějak
vycítila? Poznala, že s mou chemií je něco v nepořádku?“
 „Hm.“
Objala jsem se pažemi. „Myslím, že jsem tentokrát podlehla
jejímu uhranutí.“
Tak snadno mě ovládla, přinutila mě vyhledat Ethana, přiměla mě
svalit na něj vinu za to, co se mi stalo, a za mé zmatení. Stejně jako
jsem na něj chtěla svalit i to, že jsem se odcizila Morganovi a
Mallory, i když ty věci s ním nesouvisely. To byla moje chyba.
„Čím silnější mysl,“ pravil Ethan, „tím méně je jedinec náchylný
k uhranutí. Ty jsi předtím odolala jí i mně. Tentokrát jsi však byla v
bolestech, a navíc jsi byla rozhozená tím, že se to hroutí mezi tebou a
Mallory. No a myslím, že vztah s Morganem asi taky… není zrovna
nejsilnější.“
Kývla jsem.
„Uhranutí nás může zastihnout ve slabé chvilce. Ne že bych chtěl
odbíhat od tématu, Merit, ale když jsi byla mimo, díval jsem se, že
částečně opět proděláváš přeměnu,“ dodal. „Zimnice, horečka,
bolesti.“
Ethan samozřejmě věděl, jak přeměna vypadá.
Taky teď pochopil to, k čemu jsem nakonec dospěla já. Že i když
jsem prošla třídenní transformací z člověka v upíra, nepovedlo se to
úplně.
A já tušila, proč tomu tak bylo.
„Neprodělala jsem to znova,“ objasnila jsem mu. „Teď to bylo
poprvé naplno, a proměna se konečně dokončila.“
Podíval se na mě s otázkou v očích, a já na ni odpověděla tím, k
čemu jsem se dopracovala. „Poprvé, když jsem prošla proměnou, jsi
mě zdrogoval. Poté cos mě kousl, napil ses ode mě, nakrmil mě, a tak
jsi mě zdrogoval.“
Jeho výraz potemněl a oči se ztlumily v lesní zeleň.
Pokračovala jsem. „Vím, že přeměny jiných upírů proběhly jinak.
Já si nepamatuju to, o čem vyprávějí oni. Když jsi mě poslal zpátky
do Malloryina domu, byla jsem groggy. To proto, že jsem se ještě
nevzpamatovala z toho, čím jsi mě omámil. A ať se dnes stalo cokoli,
pamatuju si toho víc než poprvé.“
Včetně toho, že jsem pila jeho krev. Že jsem poprvé pila něčí
krev přímo od něj. Chňapla jsem Ethanovu ruku, jako by to byla
kotva, poutající mě k zemi. Přitom jsem se dívala do jeho stříbrných
očí, plakala jsem a třásla se nekonečnou slastí, a ta teplá esence s
příchutí whisky mnou ještě pořád proudila, hojila rány, které jsem
utržila, a zaháněla bolest, přetrvávající po Celinině útoku.
Bolest zahnat mohla, ale vzpomínky nesmazala.
„Zdrogoval jsi mě,“ opakovala jsem znovu, a nebyla to otázka.
V tu chvíli to vyřešil jediným pokývnutím hlavou – a zavřel při
tom oči – ale stačilo to.
Pak se na mě dlouze díval a tentokrát jsem v něm neviděla Mistra
Domu, ale muže, upíra. Ne „Sullivana“, ne „svého pána“. Teď tu byli
jen Ethan a Merit.
„Nechtěl jsem, abys to cítila, Merit,“ řekl mírným hlasem. „Byla
jsi přepadena, nesouhlasila jsi s tím. Nechtěl jsem, abys tím musela
projít. Nechtěl jsem, aby sis to pamatovala.“
Zkoumala jsem jeho oči a viděla, že mluví pravdu, i kdyby
nebyla celá. „Buď jak buď,“ řekla jsem klidně, „něco jsi mi upřel.
Luc mi říkal, že jemu se ty tři dny transformace zdály, jako kdyby
měl zastření mysli. Hrozné, ale nutné. Vytvořilo se během nich
pouto. Něco, co bych měla společné s ostatními podřízenými. A mně
se toho nedostalo. Proto máme k sobě daleko.“
Zvedl obočí, ale nevyvracel mi to.
„Nejsem jako oni,“ pokračovala jsem, „a oni to vědí. Už tak jsem
od nich dost oddělená, Ethane, s tou svojí silou, rodiči a naším
podivným vztahem. Dívají se na mě jinak.“ Sklopila jsem oči a otřela
si zpocené dlaně o stehna. „Dělali to i předtím, a po dnešní noci se to
rozhodně nezmění. Já už nejsem člověk, ale nejsem ani jako oni.
Opravdu ne. A myslím, že ty moc dobře víš, jaké to je.“
Otočil se. Seděli jsme spolu tiše, bloudili očima všude možně, jen
nehleděli jeden na druhého. Čas ubíhal, možná celé minuty, ale když
jsem konečně našla jeho oči, opět se s provinilým výrazem otočil.
Nejspíš kvůli tomu, že mě přinutil prožít to znovu, ale taky proto, že
mi zabránil – i když s dobrým úmyslem – abych tu proměnu
dokončila tenkrát poprvé.
Jenže ať už ho k tomu vedlo cokoli, už s tím stejně nešlo nic
dělat. Na důvodech nezáleželo, prostě se stalo a teď nás tlačily
naléhavější problémy.
„Takže co uděláme?“
Okamžitě rozšířil zelené oči. Snad překvapením, že jsem to téma
nechtěla za každou cenu rozvádět a nechala to být. Co jsem mohla
dělat? Vinit ho z toho, že se mi snažil usnadnit přeměnu? Vynadat
mu za to, že něco vynechal?
 A hlavně přemýšlet, proč to udělal?
„Tak to netuším,“ řekl nakonec opět již hlasem Mistra upíra, a ať
už mezi námi proběhlo cokoli, teď se to opět zlomilo. „Jestli se to
opravdu týkalo tvé nedokončené přeměny, a nyní je již proces
hotový, budeme pracovat s tvou silou, zaměříme se na ni. A pokud
jde o Celinu, toto měl být dodatečný bonus k její breckenridgeovské
hře. Začít válku mezi kožoměnci a upíry a využít faktu, že
Ochránkyně Cadoganského Domu je biologicky… nestabilní.“
Zavrtěl hlavou. „Nedá se říct, že by jednala zrovna plánovitě,
disciplinovaně. Ta žena je mistrná manipulátorka, strůjkyně upířích
dramat. Ví, jak připravit scénu, připravit Goldbergův stroj, pak
zatáhnout za páčku a nechat nás ostatní, abychom jednali za ni.“
Podíval se na mě. „A bude to dělat pořád. Dokud nás nedožene na
pokraj války, ať s lidmi nebo kožoměnci. Bude to dělat pořád.“
„Dokud je tu, dokud ji neumlčíme, bude v tom pokračovat,“
souhlasila jsem. „A my ji nemůžeme zastavit do doby, než prezidium
pochopí, co je zač.“
„Merit, měla by ses smířit s faktem, že nejen Harold, ale i zbytek
prezidia ví dobře, kdo je a co je. A že to akceptují.“
Kývla jsem a začala si třít paže.
Ethan vzdychl a vrátil se na křeslo, kde přehodil nohu přes nohu.
„A proč tě v tomto konkrétním scénáři poslala zpátky za mnou?“
„Abych tě odrovnala? Nebo abys ty, případně Luc, odrovnal
mě?“
„Kdybys mě zabila, byl bych z obliga – a ona by se zbavila
jednoho Mistra. Beze mě by to měla pohodlnější. Možná Celina
počítala s tím, že kdybys nebyla dost silná a nepřemohla mě,
potrestal bych tě a vyřadil ze hry.“
Další ticho a já raději nezjišťovala, co přesně myslel tím
„potrestáním“.
Ethan prolomil ticho. „Nuže, jak zní další otázka, Ochránkyně?“
„Identifikace jejích spojenců,“ řekla jsem nakonec. „Musí přece
někde bydlet, čerpat z nějakých finančních zdrojů a využít konexí,
díky nimž se dostala zpátky do Chicaga. Musíme přijít na to, skrze
koho pracuje a proč jí tohle dovolují.“ Podívala jsem se na něj.
„Krev? Sláva? Pozice v nějakém novém světovém pořádku, který
plánuje? Nebo byli tito lidé odjakživa jejími spojenci?“
„Myslíš Navarry.“
 Řekl to tiše, nezvykle jemně, a měl pravdu. Ohledně současného
navarrského Mistra mě napadaly nelichotivé věci, ale bez důkazu
jsem je nemohla Ethanovi předložit.
„Nevím.“
„Možná bychom měli přehodnotit tvou pozici.“
„Jak to?“
„V současné chvíli střežíš Dům přímo v jeho zdech. Hlídkuješ
kolem budovy, spolupracuješ se strážci Domu, studuješ Kánon.
Pověřili jsme tě rolí a úkoly, které byly Ochránci dané historicky.
Byly vázány na hrad, jeho fyzickou ochranu, ale rovněž zahrnovaly
udílení rad Mistrovi, Sekundantovi a kapitánovi stráží v otázkách
bezpečnosti, politiky a taktiky.“
Zavrtěl hlavou. „Svět je teď velmi odlišný. Vládne nám orgán,
který sídlí na jiném kontinentu, a jsme ve spojení s upíry na
vzdálenost tisíce mil. Již zdaleka nebráníme jen svůj vlastní
pozemek, snažíme se prosadit v širším měřítku.“ Vzhlédl ke mně. „V
tomto projektu jsme tvou roli již rozšířili, alespoň sociálně, a
zahrnuli do ni větší část města. Není jasné, co sklidíme. I když se
zdá, že jsme bezprostřední breckenridgeovskou krizi zažehnali,
Nicholase nadále nespustíme z očí. Chová k nám zjevnou zášť a já si
nemyslím, že bychom ten problém tak snadno zametli pod koberec.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Jsem přesvědčený, že tě potřebujeme v ulicích spíš než kolem
samotného Domu. Naší největší nadějí v případě Celininých
buřičských plánů by mohla být tvá základní taktika.“ Vstal a šel ke
dveřím. „Musím mluvit s Lucem a promyslíme nějakou strategii.“
O níž, jak jsem se domnívala, mě informují někdy později.
„Ethane, a co to, co jsem… udělala?“
„Budeš potrestána. Tomu se nelze vyhnout.“ Odpověděl trochu
rychleji, než by se mi líbilo. Sevřel se mi žaludek, ale nikoli
překvapením. Když se objeví titulek „PODŘÍZENÁ UPÍRKA
NAPADLA SVÉHO MISTRA“, musí pod tím nutně být také
„NÁSLEDNĚ PŘÍSNĚ POTRESTÁNA“, aby to vypadalo dobře.
„Já vím,“ řekla jsem mu. „Jestli to něco spraví, tak je mi to líto.“
„Částečně líto,“ řekl. „A částečně jsem rád, že je to za námi.
Možná to… pročistí vzduch.“
Jestli tím myslel, že by to mohlo pročistit vzduch mezi námi
dvěma, tak jsem o tom pochybovala, ale stejně jsem přikývla.
„Vyloučíte mě z Cadoganského Domu?“
 Trvalo mu déle, než odpověděl. Možná nad tím uvažoval, nebo to
politicky hodnotil. Nebo zvažoval taktiku. Zadumaně se poškrábal na
krku, ale pak zavrtěl hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem
propuštěná, nebo ne.
„Zůstaneš v Cadoganu. Přes den buď tady, ale zítra večer se vrať.
Ze všeho nejdřív jdi za mnou. Upravíme tvé povinnosti a budeš
trénovat – ale tentokrát už ne s Catcherem. Musí tě cvičit upír,
někdo, kdo chápe tvého predátora, kdo ti pomůže ovládat tvůj…
říkejme tomu ‚predátorský instinkt‘.“
„Kdo?“
Zamrkal. „Myslím, že já,“ odvětil. Pak už se jen otevřely a
zavřely dveře, a byl fuč.
Chvíli jsem na ty zavřené dveře civěla.
„Kurva.“ Na nic víc jsem se nezmohla.
~
Věděla jsem, kdo to je, ještě než se dveře otevřely. Ještě než
zaklepala, cítila jsem její cukrově průzračnou voňavku na chodbě.
Nakoukla dovnitř a modré vlasy proklouzly štěrbinou v
pootevřených dveřích. „Ještě se ti točí hlava?“
„A ty na mě zase hodíš ten modrej svítívej sajrajt?“
Škubla sebou a otevřela dveře, pak vešla do ložnice a objímala se
pažemi. Byla v pyžamu, neboli trochu krátkém tričku a obrovských
bavlněných kalhotách, ze kterých vykukovaly špičky nohou s bíle
nalakovanými nehty. „Omlouvám se. Právě jsem se vrátila ze
Schaumburgu a skutečně jsem byla na cestě do Cadoganu, když mi
Luc zavolal a říkal, že je to s tebou špatné.“
„Proč jsi jela do Cadoganu?“
Mallory se opřela o futro. Ještě před pár dny by si prostě sedla
vedle mě na postel. Teď jsme byly jinde. Ztratily jsme tu
lehkovážnou důvěrnost. „Catcher se chtěl se mnou setkat a že prý si
promluvíme s Ethanem. Catcher měl nějaké… obavy.“
Nebylo těžké přelouskat si význam z jejího váhavého hlasu.
„Kvůli mně. Měl obavy kvůli mně.“
Zvedla ruku. „Měli jsme starost o tebe, ne kvůli tobě. Catcher byl
přesvědčený, že se při tréninku držíš zpátky, a myslel si, že se něco
semele.“ Vydechla a prohrábla si rukou vlasy. „Netušili jsme, že v
tobě dřímá takováhle děsivá superupírka.“
„To sedí od ženské, která vystřeluje z dlaně ohnivé koule.“
 Zvedla ke mně oči. Viděla jsem v nich bolest nebo starostlivost –
ale bylo jasné, že si to sama odmítá připustit. Z toho se mi žaludek
zamotal do nepříjemného uzlu.
„Ani pro mě to není jednoduché,“ řekla.
Kývla jsem, sklopila zrak a zabořila bradu do načechraného
polštářku na klíně. „Já vím. A vím, že jsem před tebou utíkala. Je mi
to líto.“
„To teda utíkala,“ přisvědčila a konečně se odlepila od dveří.
Sedla si vedle mě a matrace se prohnula, jak se uvelebila do
tureckého sedu. „A já tě zase tlačila do Morgana. To je prostě…“
„Mallory.“
„Ne, Merit,“ řekla. „Sakra, tak mě jednou nech doříct větu.
Chtěla jsem pro tebe jen to dobré. Myslela jsem si, že tím dobrým je
Morgan, ale jestli ne, tak pro mě za mě. Já jen…“
„Ty si myslíš, že jsem zamilovaná do Ethana.“
„A jsi?“
Trefná otázka. „Já… ne. Ne tak, jak si myslíš. Ne jako ty a
Catcher. Je to hloupost, já vím. Mám v sobě tuhletu věc, tyhle kecy o
panu Darcym, který změní moje mínění. Věřím, že to jednou přijde.
A já jedné noci otevřu oči a on bude stát přede mnou. Podívá se na
mě a řekne: ‚Vím, že jsi ta pravá. Od začátku jsi ta pravá.‘“
Zarazila se a pak tiše, jemně řekla: „Možná ten, který ti za to
stojí, je někdo, kdo tu je od začátku. Kdo tě od začátku chce.“
„Já vím. Teda – rozumem si to vysvětlím. Jenže…“
Přiznej si to, řekla jsem si v duchu. Přiznej si to a vyklop to,
aspoň ti to už nebude strašit v hlavě.
„V hodně věcech s ním nesouhlasím, teda vlastně skoro ve všem,
a někdy si myslím, že se z něj zblázním, ale chápu ho. Vím, že i on je
ze mě na nervy, ale mám pocit, že… že mě taky tak nějak chápe.
Něčeho si na mně váží. Jsem jiná, Mallory. Nejsem jako ostatní upíři.
A už nejsem ani jako ty.“ Viděla jsem v jejích očích smutek i
souhlas. Vzpomněla jsem si na to, co řekla Lindsey, a opakovala její
slova. „Ani Ethan není stejný jako ostatní. Musí taktizovat, musí si
udržovat spojence, a tak se od svých lidí drží dál.“
„Drží se dál i od tebe.“
Ne pokaždé, pomyslela jsem si, a to je přesně to, co mi nedovolí
na něj zapomenout.
„A taky se vyhýbáš mně a Morganovi.“
 „Já vím,“ řekla jsem znovu. „Podívej, u Morgana to je něco
jiného. Vidíš to jen zvenčí a nevíš všechno.“ Ani já nevěděla
všechno, ale nebyla jsem si jistá, jestli mám vůbec podezření na
přetrvávající vztah mezi současným Mistrem Navarrů a jejich
bývalou Mistrovou. „Na tom nezáleží. Už je stejně konec.“
„Konec?“
„Ještě předtím, než mě Celina našla. Skončili jsme to.“ Ne že by
na tom záleželo. On mi stejně nikdy nedůvěřoval. Možná za to mohla
jeho vlastní nejistota, možná zvěsti, které se o mně šířily, možná to
bylo pocitem, že jsem nikdy nebyla doopravdy jeho.
Mallory přerušila mé rozjímání a jako obvykle měla pravdu.
„Většinou nejvíc toužíme po tom, o čem víme, že to nemůžeme mít.“
Kývla jsem, ačkoli jsem netušila, zda myslí mě nebo Morgana.
„Já vím.“
Na chvíli zavládlo ticho. „Vypadala jsi, že jsi mrtvá,“ řekla.
Podívala jsem se na ni a viděla, že má oči plné slz. A já k ní
nemohla přes tu neviditelnou bariéru, která mezi námi vyrostla.
„Myslela jsem, že jsem tě zabila.“ Popotáhla a mimoděk si otřela
slzu.
„Catcher mě musel držet. Upíři začali vyvádět; myslím, že nás
chtěli zlikvidovat. Ethan ti zkontroloval puls, řekl, že jsi naživu, a byl
celý od krve. Měl krev úplně všude. Ty jsi byla poškrábaná a
posekaná na pažích a na tvářích. Dali jste si navzájem co proto.
Catcher tě zvedl a někdo přinesl Ethanovi košili a pak jsme šli
všichni do auta. Já vzala tvůj meč.“ Ukázala do rohu, kde stál opřený
rukojetí o stěnu. Byl zasunutý v pochvě, vyčištěný – o to se nejspíš
postaral Catcher, který věděl, jak očistit zakrvácenou čepel.
„Odnesl tě sem.“
„Catcher?“
Mallory zavrtěla hlavou, otřela si oči a projela rukama vlasy, jako
by ze sebe setřásla emoce.
„Ethan. Jel s námi. Oni – upíři, tví upíři – jeli za ním v jiném
autě.“
Moji upíři. Už mě bere jako něco jiného. Jinou věc.
„Catcher říkal, že se z toho musíš vyspat, že se z toho všeho
dostaneš.“
Podívala jsem se na své paže, které už byly zase bledé, bez
jediného škrábnutí. Zahojila jsem se, přesně jak předpovídal.
 „Takže Ethan tě sem odnesl a Catcher se o tebe postaral, a
Lindsey s Lucem a já jsme čekali dole.“ Zvedla ke mně oči. „Byla jsi
celou tu dobu v bezvědomí?“
Pohlédla jsem na ni, na svou nejlepší kamarádku, a neřekla jí, k
čemu došlo.
Že jsem si opět prošla částí proměny, že jsem byla jako smyslů
zbavená a ve své krvežíznivosti jsem pila krev přímo ze žíly.
Jeho krev.
Ethanovu.
A bylo to jako vrátit se domů.
Ještě jsem ani nevěděla, jak se k tomu postavit, jak to zpracovat v
hlavě.
„Byla jsem v bezvědomí,“ řekla jsem jí.
Mallory se na mě podezíravě dívala, ale kývla, možná mi to úplně
nevěřila, ale ani se nedohadovala. Vzdychla a objala mě. „Ne
nadarmo se tomu říká ‚beznadějně zamilovaná‘.“
„Ne ‚zamilovaná‘?“
„Po zralé úvaze zamilovaná?“
Uchichtla jsem se a taky si osušila slzy. „To je blbost.“
„Nebuď na mě protivná.“ Stiskla mě a pak mě pustila.
„Tys na mě hodila ohnivou kouli. Sejmula jsi mě.“ Donutila mě
napít se od něho, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.
Neměla jsem teď sílu na freudovskou analýzu, která by následovala,
kdybych to přiznala. „Já ze svého titulu mám právo být trochu
protivná.“
„Není to oheň. Je to způsob, jak zpracovat magii. Způsob jejího
přenosu.“ Mallory vzdychla a vstala. Až teď jsem si všimla, jak je
unavená. Oči měla napuchlé pláčem a pod nimi kruhy.
„Hrozně ráda bych pokračovala v téhle konverzaci, ale blíží se
svítání. Obě se musíme vyspat.“ Vstala, šla ke dveřím a chvíli zůstala
stát s rukou na klice. „Změníme se. Tohle změní nás obě. Nikde není
záruka, že na konci toho všeho se ještě budeme mít rády.“
Pocítila jsem tíseň v žaludku, ale kývla jsem. „Já vím.“
„Děláme, co můžeme.“
„Jo.“
„Dobrou noc, Merit,“ řekla, zhasla světlo a zavřela za sebou
dveře. Lehla jsem si, jednou rukou podepřela hlavu, druhou položila
na břicho a oči zvrátila ke stropu. Tohle nebyla zrovna fajn noc.
 Kapitola 25

JÁ A KRÁL

Následující noc byla teplá a jasná. Když jsem se objevila dole v

Cadoganském Domě, s pagerem a mečem v ruce, Dům se zdál tichý.
Nesla jsem si láhev džusu, kterou jsem si vzala od Mallory z
ledničky. Poslednímu sáčku s krví jsem se vyhnula; buď jsem byla
ještě sytá po pití z předešlé noci, nebo mě už úplně přešla chuť.
Ale nebylo to tak hrozné.
Vlastně to vůbec nebylo hrozné.
A tuhle myšlenku – že to fakt nebylo tak špatné – jsem si
přehrávala v hlavě znovu a znovu cestou na jih.
Jakmile jsem zastavila před Domem, ozval se můj pager. Vyndala
jsem ho z pouzdra a našla na displeji vzkaz: VSICHNI – HNED –
SAL.
Úžasné. Takže se nejspíš svolává celý Dům, aby prodiskutovali,
jak mě mají potrestat, jelikož se to konalo ve velkém sále, a ne
někde, řekněme, v ústraní. Jako třeba v Ethanově kanceláři. Jen já a
on. Ne.
Zamručela jsem, zaparkovala a zamkla auto. Byla jsem vhodně
oblečená na veřejné ponížení v těch džínech a těsném černém tričku.
Můj cadoganský oblek byl na hadry, a tak jsem si oblékla to nejlepší,
co mi ještě zbylo u Mal v šatníku. Před bránou jsem se musela na
chvíli zastavit, necítila jsem se na takový poprask.
„To byla podívaná.“
Vzhlédla jsem a zjistila, že na mě zvědavě civí stráž od RDI. „Co
prosím?“
„Včera v noci,“ řekl ten nalevo. „Nadělala jste pěknou paseku.“
 „Neúmyslně,“ řekla jsem suše a podívala se k Domu. Jindy bych
byla celá vedle z toho, že tihle mlčenliví strážci vůbec promluvili, ale
na tohle téma tedy ne.
„Hodně štěstí,“ řekl ten napravo.
Vděčně jsem se usmála, tedy nejvíc, jak to v danou chvíli šlo,
nadechla se a vešla dovnitř.
~
Když jsem stoupala po schodech do druhého patra, slyšela jsem ruch.
V prvním patře byl klid, ale ze sálu ve druhém se ozývaly hovory,
kašlání, popocházení.
Došla jsem k otevřeným dveřím a uvnitř byl dav cadoganských
upírů. Devadesát osm upírů bydlelo přímo v Domě a myslím, že
minimálně dvě třetiny z nich tu byly. Ethan, už zase zpátky ve svém
dokonalém černém obleku, stál sám vepředu místnosti na krátkém
stupínku. Naše pohledy se setkaly. Pokynul upírům, aby se utišili.
Všechny hlavy i oči se stočily ke mně.
Polkla jsem, sevřela meč, který jsem stále měla v ruce, a vešla
dovnitř. Nedokázala jsem se na ně podívat a přesvědčit se, zda na mě
hledí vyčítavě, uraženě, vystrašeně nebo jak, a tak jsem upírala zrak
na Ethana a dav se přede mnou rozestupoval. Věděla jsem, že jako
Mistr se se mnou musí vypořádat, udělit mi trest za to, co jsem
provedla, že jsem si na něj troufla – již podruhé – v jeho vlastním
Domě. Ale byl při tom nutný takový humbuk? Opravdu mě musel
ponížit přede všemi?
Když mi poslední upíři uvolnili cestu, uviděla jsem Lindsey, jak
se na mě konejšivě, soucitně usmívá; pak se otočila k Ethanovi.
Došla jsem ke stupínku, tam jsem se zastavila a vzhlédla.
Chvíli mě sledoval s neurčitým výrazem, následně se usmál do
davu a já trochu ustoupila, abych neblokovala výhled.
„Takže jsme to zvládli?“ zeptal se s úsměvem. Upíři se uznale
zasmáli. Tváře mi zrudly horkem.
„Uvažoval jsem,“ promlouval k nim dál, „zda vás mám zatěžovat
dlouhým popisem toho, co se včera v noci událo. Biologickými a
psychologickými důvody. Faktem, že mě Merit bránila před útokem
jednoho z nás. A když už o tom mluvím, s politováním vám
oznamuji, že Peter již není členem Domu Cadoganů.“
Upíři zalapali po dechu a davem se nesl šepot.
 „Ovšem nejdůležitější,“ řekl, „je útok Celiny Desaulniersové,
který vedl přímo k našemu incidentu. Ze všeho nejdřív bych vám
chtěl doporučit, abyste si hlídali své okolí. Je sice možné, že si
Celina vybrala jen jediný cíl, leč zrovna tak by mohla plánovat
vendetu proti cadoganským upírům, chicagským upírům nebo vůbec
proti všem upírům, sdruženým v Domech. Když opustíte naše
pozemky, buďte ostražití. A jestli uslyšíte něco o jejích aktivitách
nebo jejím pohybu, kontaktujte mě, Malika nebo Luca, a sice
neprodleně. Nežádám vás, abyste někoho špehovali. Jen vás žádám,
abyste byli opatrní a nehřešili na nesmrtelnost, kterou jste byli
obdařeni.“
Sálem se ozvalo sborové mručení: „Pane.“
„A nyní k tomu, proč jsme tady,“ řekl a jeho zrak spočinul na
mně. „Nejsem si jistý, nakolik vás potěší, když řeknu, že Merit
důvěřuju, a navzdory faktu, že si na mě troufla hned dvakrát, mi
zachránila život a prokázala nesmírnou službu tomuto Domu.“
Těžko jsem zastírala šok, protože takovéhle prohlášení před
sálem plným upírů, kteří viděli, co jsem udělala, jsem nečekala.
„Je to na vašem uvážení. Merit je naše sestra a vy se musíte
rozhodnout, udělat si vlastní úsudek stejně jako u každého jiného
člena tohoto Domu. Ovšem takové rozhodnutí je ztíženo tím, že máte
zřídkakdy příležitost se s ní vidět.“
Dobře, úvod se mi líbil, ale z pokračování jsem moc nadšená
nebyla.
„Bylo mi navrženo, že by bylo namístě uspořádat večírek celého
Domu, kde byste se mohli lépe poznat a pobavit se jinak než v rámci
povinností.“
Lindsey, napadlo mě hned. Ta zrádkyně. Zaskřípala jsem zuby a
ohlédla se na její křenící se tvář. Zakývala na mě prstem. Jakmile
budu mít příležitost, vyřídím si to s ní.
„A proto,“ řekl Ethan a opět se podíval na mě, „aby Merit mohla
lépe ocenit upíry, k jejichž ochraně se zapřísáhla, a mohla je lépe
poznat jako své bratry a sestry, a rovněž abyste vy mohli poznat ji,
rozhodl jsem se jmenovat ji v Domě Cadoganů… předsedkyní
zábavního výboru.“
Zavřela jsem oči. Byl to směšně mírný trest, to mi bylo jasné.
Ovšem taky to byla totální potupa.
„Samozřejmě že Helen a Merit mohou spolupracovat, aby mohly
plnit své funkce ke spokojenosti všech.“
 Tak to bylo kruté. A on to taky věděl, naznačoval to podtón jeho
hlasu. Když jsem opět otevřela oči, uviděla jsem, jak se spokojeně
usmívá. Musela jsem skousnout kletbu, která se mi drala ze rtů.
„Pane,“ řekla jsem a s nejhlubší pokorou kývla hlavou.
Ethan se zatvářil pochybovačně, zadíval se opět do davu a založil
ruce na prsou. „Já pochopitelně vím nejlépe, že to není uspokojivý
trest.“
Upíři se pochechtávali.
„A nejsem v tomto okamžiku schopen odhalit detaily, které by
vám pomohly utvořit si názor a dovedly by vás ke stejnému závěru
jako mě. Ale jen málokomu bych svěřil funkci Ochránce Domu. Ona
je jediná, koho jsem do té funkce jmenoval. Tuto pozici bude
zastávat i nadále a zůstane zde, v Cadoganském Domě.“
Opět se zakřenil a tentokrát na ně vrhl chlapecky hříšný pohled,
který pravděpodobně u ženské části publika sklidil obdiv. „Udělá, co
bude v její moci, aby zajistila, že – jak se říká – nejlepší večírek bude
u Cadoganů.“
Nemohla jsem si pomoci, musela jsem odfrknout, ale upíři,
okouzleni svým Mistrem, souhlasně povykovali. Když nejbujařejší
výkřiky ztichly, oznámil, že jsou všichni propuštěni, takže po
zdvořilém společném „pane“ opustili sál.
„Ústava zakazuje kruté a nepřiměřené tresty,“ řekla jsem, když
sešel ze stupínku dolů.
„Cože?“ zeptal se nevinně. „Vyhnat tě z knihovny? Jsem
přesvědčen, že bylo na čase, Ochránkyně.“
„Takže teď jsem skutečný, živý upír?“
„Tak nějak,“ řekl nezúčastněně, zamračil se a vytáhl z kapsy
mobil. Otevřel jej, četl na displeji nějakou zprávu a ztuhl v obličeji.
„Jdeme,“ řekl jen. Poslušně jsem následovala.
Lindsey, opozdilec až úplně vzadu, na mě zamrkala, když jsem ji
míjela. „Říkalas, že chceš seznamovací party, ne?“ zašeptala. „A já ti
říkala, že on chce tebe.“
„Ach, počkej, jak ti to vrátím, bloncko,“ varovala jsem ji, píchla
ukazovákem směrem k ní a vyšla za Ethanem ven ze sálu.
Ethan nemluvil, jen se prodíral mezi upíry na schody do prvního
patra a pak k hlavním dveřím. S katanou a plná zvědavosti jsem ho
následovala ven na terasu.
Před bránou stála zaparkovaná limuzína.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se, když jsem stanula těsně za ním.
 „Gabriel,“ řekl. „Gabriel Keene.“
Hlava Severoamerické centrální.
Jeff se o něm před časem zmínil jako o alfovi všech alfů. Když se
dveře limuzíny otevřely a jedna noha ve vysoké botě spočinula na
chodníku, pochopila jsem.
Gabriel byl vysoký, ramenatý, svalnatý. Světle hnědé vlasy,
sluncem vyšisované do blond, mu sahaly po ramena. Z držení těla a
rázné chůze přímo sálalo sebevědomí. Měl na sobě úzké džíny a
vysoké boty, a i za vlhké jarní noci měl koženou motorkářskou
bundu zapnutou až ke krku. Byl hezký, dokonce velmi, a z
jantarových očí zářila oslňující moc. Tohle byl muž, který dokáže
vše, co si umane, a momentálně působil velmi odhodlaně; vůdce a
ochránce svých lidí.
„V Severoamerické centrální je více než tři tisíce kožoměnců,“
pošeptal mi Ethan a sledoval muže před námi. „On je apex, jejich
alfa. Americké smečky jsou autonomní, takže on je, dá se říci, jejich
král. Politicky je něco jako Darius.“
Kývla jsem a stále upírala zrak na Gabriela.
Z limuzíny vystoupila další osoba, krásná bruneta, která šla hned
za Gabrielem a jemnou rukou, levačkou se snubním prstenem, si
držela malé bříško, očividně byla těhotná. Měla na sobě těsné tričko
a capri kalhoty, na nohou žabky a nehty nalakované na růžovo. Vlasy
černé jako uhel měla stažené do rozcuchaného drdolu a kolem
obličeje si nechala volně splývat pramínky. Neměla make-up, ale
vlastně ho ani nepotřebovala. Byla svěže krásná, s růžovou pletí,
světle zelenýma očima a výraznými rty. Jemně se usmívala.
Byla prostě a jednoduše hezká.
Nejspíš to byla Tonya, Gabrielova žena. Potvrdil to pohyb jeho
ruky, když sáhl dozadu, chytil ji a propletl prsty na jejím vzedmutém
bříšku, jako by hladil jejich dítě.
„Sullivane,“ řekl Gabriel, když šli po chodníku a nakonec zůstali
stát před námi.
Ethan kývl. „Keene. Tohle je Merit. Naše Ochránkyně.“
Gabriel se pousmál jedním koutkem úst. „Já vím, kdo je.“
Otočil se tak, aby Tonya stála vedle něj, ne za ním, jako by mi ji
chtěl předvést. Jak symbolické, pomyslela jsem si, a jak velmi
odlišné od upírů. Důraz na rodinu.
„Tohle je Tonya.“ Prsty měli stále spojené a on teď hladil palcem
její bříško. „A Connor.“
 Usmála jsem se na ni. „Ráda vás poznávám.“
Měla sladce hedvábný hlas, maličko jsem z něj cítila jižanský
přízvuk. „I já vás ráda poznávám, Merit.“
Když jsem se podívala opět na Gabriela, přísahala bych, že jeho
oči se mění z modré na zelenou a že v nich je obsažena celá
existence světa. Stejně jako u Nicka. Dívala jsem se do nich jako na
hypnotizující příliv a odliv a náhle jsem pochopila, v čem se lišíme.
Upíři byli stvoření večera, mrazu, měsíčního světla, odrážejícího
se na střechách, a prázdných temných ulic.
Kožoměnci byli stvoření země, slunečního světla, rozpálených
savan a trávy vysoké po kolena.
My jsme létali; oni běhali.
My jsme analyzovali; oni jednali.
My jsme pili; oni hodovali.
Nebyli to vysloveně nepřátelé, přesto nebyli jako my.
S tímhle poznáním jsem nedokázala polemizovat. „Pane,“ řekla
jsem skoro šeptem a s očima upřenýma do jeho.
Zasmál se, od srdce, hrdelně. Zamrkal a kouzlo pominulo.
Očividně se mnou však ještě neskončil. Sklonil se a zašeptal:
„Formalit netřeba, kotě. Ty a já jsme prakticky rodina, bez ohledu na
problémy.“ Zaklonil se se svraštělým obočím a podíval se mi do očí.
Měla jsem pocit, že se dívá skrze mě, kolem mě do nějaké
budoucnosti, kterou jsem neměla poznat. Vzduch se zatetelil a kolem
proudila magie. „Ztratíme je, že?“
Netušila jsem, co to proroctví má znamenat, ani jak na to mám
reagovat, a tak jsem jen mlčela a nechala ho, ať kouká skrze mě.
Najednou se vzduch pročistil a on se opět narovnal. „Do háje s tím.
Co můžeme dělat, že?“
Gabriel se obrátil zpátky k Tonyi, stiskl její ruku a ta otázka byla
očividně jen rétorická. Následně se obrátil k Ethanovi.
„Vrátíme se. Smečka se sbíhá, plánujeme v Chicagu setkání.
Jsem si jistý, že se vám to již doneslo, ale z respektu k vám a vašim
lidem jsem vás chtěl upozornit. Taky chápu, že poslední dobou to
bylo trochu dramatické, a omlouvám se za to.“
Čekal, dokud Ethan obezřetně nepřikývl, a pak pokračoval. „A s
tebou chci mluvit o určité dohodě kvůli naší konferenci, jestli budeš
mít čas.“ Obrátil se ke mně. „Ta dohoda se týká bezpečnosti.“
Skoro jsem slyšela, jak to Ethanovi šrotuje v hlavě a přemýšlí, jak
bych já mohla být užitečná. „Samozřejmě,“ odvětil.
 Gabriel kývl, podíval se na Ethana a pak znova na mě. Viděla
jsem v jeho očích, že něco hodnotí, jen jsem netušila co.
„Ozvu se,“ řekl a otočil se. Položil Tonyi ruku na bedra a šli
zpátky k autu. Nastoupili, dveře limuzíny se zavřely, a byli pryč.
„Co ti to povídal?“
Podívala jsem se na Ethana. Díval se na mě s hlavou nakloněnou
ke straně. Zjevně byl zvědavý. Bohužel, i kdybych to nakrásně chtěla
tomuto upírovi říct, šlo by to dost těžko, protože Gabrielovy
poznámky jsem absolutně nechápala. „Něco o tom, že já a on jsme
rodina?“
Ethan se zatvářil překvapeně. „Rodina? Jak to myslel?“
Pokrčila jsem rameny. „Jen ti tlumočím fakta.“
Chvíli jsme tam mlčky stáli, Dům za zády, temný letní večer před
námi. Ať už si myslel cokoli, nepodělil se o to. Přemýšlela jsem o
Gabrielových slovech, o oné nevyhnutelné ztrátě, o níž mluvil.
Věděla jsem, že to přijde, že mě to čeká, že ten zelenooký ďábel
vedle mě do toho bude s největší pravděpodobností zapletený. Ale
dnes s tím nic neudělám, a tak jsem ten pocit setřásla, otočila se
zpátky ke dveřím a nechala ho za sebou.
Po pár minutách jsem ji našla ve svém pokoji na tvrdé dřevěné
podlaze. Další červenou obálku, stejně tlustý materiál, identický jako
dva předešlé. Zvedla jsem ji a rozlepila, a stejně jako poprvé jsem
vytáhla světlou kartičku. Na přední straně byl nápis: JSI ZVANÁ.
Takže stejně jako na té první.
Jenže když jsem tentokrát kartičku otočila, byla tu další
informace:
BUCKINGHAMSKÁ FONTÁNA. O PŮLNOCI.
Zírala jsem na kartičku v dlani snad ještě minutu, načež jsem ji
strčila zpět do obálky a koukla na hodinky. Bylo jedenáct třicet.
Vzala jsem meč a šla ke dveřím. Jednu záhadu jsem vyřešila.
Možná nastal čas podívat se, do jaké další patálie mířím.
Chloe Neill
Kousnutí páteční noci

1. vydání
Anglický originál Friday Night Bites
Překlad Petra Kubašková
Obálka Tony Mauro
Jazykový redaktor Jiří Popiolek
Odpovědný redaktor Libor Machlík
Vydalo nakladatelství FANTOM Print
jako svou 371. publikaci
Ostrava 2014
Tisk Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint