Karel Hynek Mácha: Máj

- literární forma: poezie

- literární žánr: lyricko-epická báseň

- téma knihy: nešťastný životní osud Viléma a Jarmily na pozadí kulisy májové přírody

- motiv: oslava májové přírody a na svou dobu odvážné úvahy o tajemství smrti a věčnosti
života

- čas a prostor knihy:

čas: určení času je poměrně složité, protože Mácha pravděpodobně vyšel jednak z ústní
tradované zprávy z roku 1774 a jednak ze starší regionální pověsti, proto je třeba tuto
kategorii rozdělit následně:
a/ první, druhý a třetí zpěv + první a druhý mezizpěv: odehrává se v květnu r. 1774, kdy podle
ústně předávané zprávy dne 7. 5. 1774 zavraždil 21 letý Hynek Schiffner svého otce Antonína
Schiffnera, sedláka a městského radního v Dubé (= městečko ležící na Českolipsku, a to cca
10 km jihozápadně od dnešního Máchova jezera), protože mu otec nechtěl dát souhlas se
sňatkem s dcerou místního kováře; Mácha však pravděpodobně využil i motiv starší
regionální pověsti o loupežném rytíři Pancíři a jeho neblahém konci; dodnes však není
vyjasněno, co byla skutečnost a co pověst;
b/ čtvrtý zpěv: se odehrává v Máchově současnosti, tedy pravděpodobně v roce 1835 nebo
1836
prostor: břehy tehdejšího Velkého rybníka, později přejmenovaného na Velký dokeský rybník
u městeček Doksy a Staré Splavy; dnes se tato oblast nazývá Máchovým krajem (jako první
tuto oblast označil turistický průvodce s názvem Máchův kraj – Dubské skály v roce 1956
František Patočka);
Poznámka: středem dnešní turisty vyhledávané oblasti je Máchovo jezero, které však není
jezerem, nýbrž rybníkem založeným v roce 1366 králem Karlem IV., a to na Robečském
potoku o rozloze 284 ha a maximální hloubce cca 12 metrů; původní název zněl Velký rybník.

vypravěč a vyprávěcí způsoby: vypravěčem většiny příběhů je sám autor;

- hlavní a vedlejší postavy:

a/ hlavní postavy:
Jarmila: mladá dívka oddaně zamilovaná do Viléma, která čeká na břehu jezera, až se vrátí;
třebaže Viléma miluje, nechala se svést jiným mužem, Vilémovým otcem; nakonec spáchá
sebevraždu skokem do jezera;
Vilém: vůdce bandy lesních lupičů; měl nešťastné dětství, otec ho vyhnal, čímž ztratil domov,
zraje v něm pomstychtivost nejen vůči otci, ale vlastně i vůči celé společnosti; ve své podstatě
opovrhuje i soudem, protože neuznává důvod svého trestu, je přesvědčen, že to, co udělal,
udělat měl;
Hynek: autobiografická postava, je poutník, vrací se na místa této tragédie Jarmily a Viléma;
vystupuje jako člověk zamyšlený až názorově rozpolcený.

b/ vedlejší postavy nelze jednoznačně určit; jimi by mohla být označena skupina lesních
lupičů, „Vilémových druhů“ nebo personifikované postavy vystupující v prvním mezizpěvu,
jako např. mlha, žába, noc, měsíc, rosa, krtek apod.
- kompozice díla:
1/ Předzpěv
2/ První zpěv
3/ Druhý zpěv
4/ První mezizpěv (Intermezzo I. – Půlnoc)
5/ Třetí zpěv
6/ Druhý mezizpěv (Intermezzo II.)
7/ Čtvrtý zpěv
Poznámka: vlastní báseň je uvedena mottem: „Dalekáť cesta má! Marné volání!!!“, které je
vloženo mezi předzpěv a první zpěv.

- obsah knihy:
Předzpěv obsahuje silně emotivní verše apelující na národní cítění a češství. Český národ je
označen jako národem dobrým, statným a věrným. Právě věrnost je v předzpěvu synonymem
pro vlastenectví. Obsahem je rovněž odkaz k českému jazyku, který označuje jako drahé
dědictví otců národa.

První zpěv začíná melodickým líčením májové přírody, která jakoby ožívala celá láskou.
Jarmila čeká na svého milého Viléma, „hrozného lesů pána“- vůdce bandy lesních lupičů, ale
nedočká se ho. Záhy dostává zprávu, že bude zítra popraven, protože zabil svého otce, když se
dozvěděl, že mu svedl jeho milou Jarmilu; že se jedná o jeho otce, ovšem v této chvíli ještě
nevěděl (otec ho totiž v mládí vyhnal z domova). Jarmila je touto zprávou otřesena a svůj
život ukončí ve vlnách jezera: „Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: Jarmilo!“
v hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!“
(dnes je toto místo, kde Jarmila ukončila svůj život, označeno jako „Jarmilina skála“.)
Jsou zde otevřeny otázky viny, cti, trestu a lidské věrnosti, které však v závěru zpěvu však
zpátky přecházejí k motivům lásky: „… večerní máj je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin
hlas…“

Druhý zpěv je z velké části věnován Vilémovým úvahám v noci před popravou, kdy
především přemýšlí nad svou vinou. Dochází k poznání, že zcela vinen není, ale nechce se
vzpírat osudu. Ve vzpomínce se vrací ke svému dětství, kdy ho otec vyhnal z domova a on se
dal na cestu zločinu; tím si zdůvodňuje své chování, takovým zamyšlením zároveň trestá sám
sebe a stejně tak sám sebe vlastně i odsuzuje.
Zároveň je zde otevřena rovněž otázka existence či neexistence posmrtného života, o čemž
Vilém rovněž ve vězení přemýšlí a kloní se k názoru, že v posmrtný život nevěří:
Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen, …
Důležitý hned v úvodu tohoto zpěvu je symbol hvězdy, která se řítí vesmírem odnikud nikam:
„Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda, silný svit,
padá v neskončené říše,
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
Strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy - nikde - žádný cíl.“
První mezizpěv: (Intermezzo I. Půlnoc) začíná popisem vize nočního popraviště:
V rozlehlých rovinách zní bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím s bílá lebka míhá, …
a poté již příroda i sbor duchů čekají Vilémův návrat:
„Teď pravý čas! – připravte stán –
Neb zítra strašný lesů pán
Mezi nás bude uveden.“
A stejně tak činí jednotlivé hlasy, které Viléma již očekávají, ale zároveň si mezi sebe
rozdělují jednotlivé úkoly, co který z nich zajistí.
Např.
Čekan s kolem: „Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny: „My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru: „Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu: „Já bílý příkrov k tomu dám.“
Mlha po horách: „Já truchloroušky obstarám.“
Noc: Já černá roucha doručím.“
Padající rosa: A já vám slzy zapůjčím.
Zapadající mračno: „Já rakev deštěm pokropím.“
Svatojanské mušky: „My drobné svíce ponesem.“
Krtek pod zemí: „Já zatím hrob mu vyryji.“
Závěr mezizpěvu symbolicky přináší vizi končící noci a nástup nového dne:
„Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den! Již je den!“
Třetí zpěv začíná ránem druhého májového dne. Ráno rozkvetlé májové přírody je dáno do
kontrastu smutného vězně, který bude přiveden na pahorek na břehu jezera, kde bude
popraven. V posledních chvílích svého života Vilém promlouvá ke své zemi, kterou stále
miluje a loučí se s ní:
„Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou.
Výrazný v tomto zpěvu je silný vlastenecký motiv: „… zemi krásnou, zemi milovanou…“,
a to v souvislosti s poměrně silným paradoxem života a smrti: „kolébku mou i hrob můj,“
stejně tak silné je jeho přirovnání zemi k matce: „…matku mou, vlasť jedinou…“
Součástí zpěvu je zároveň i provedení samotné popravy:
„Obnažil vězeň krk, obnažil ňadra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.“
Závěr zpěvu je rovněž i přes Vilémovu smrt opět věnován motivu lásky: „… - druhý máj –
večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas…“

Druhý mezizpěv (Intermezzo II.) odehrává se během noci, kdy Vilémovi druzi oplakávají
svého pána, jehož navždy ztratili: „ … tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce
zhynul!“ V ozvěně tak oplakává Viléma rovněž samotná krajina: „ … pode skálou při ozvěně
znělo kolem bez přestání, jednozvučně, neproměnně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ Stejně
tak Viléma oplakávají rovněž lesy: „Zachvěly se lesy dalné, ozvaly se nářky valné: „Pán náš
zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Čtvrtý zpěv přivádí do děje samotného básníka, a to v postavě Hynka; ten se po letech vrací
k minulosti, navštěvuje místa, kde došlo k tragickým událostem. Seznamuje se příběhem
Viléma a Jarmily, nachází Vilémovu lebku: „ … poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel.“
a nad ní se ztotožňuje se s příběhem Viléma i Jarmily, sám sebe staví do role jednoho z nich:
„Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“