Odpověď

Děkujeme za nákup této e-knihy na platformě Wooky,
Tato e-kniha je určena pouze pro uživatele s přihlašovacím jménem:

jan.skarban1998@gmail.com
E-kniha je viditelně i skrytě opatřena identifikačními údaji o nákupu právě
Vámi a je tak navždy spjata s Vaším uživatelským účtem na platformě
Wooky.
Kniha a její elektronická verze (e-kniha) jako celek ani žádná její část
nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. Je určena
pouze pro Vaši osobní potřebu. V případě dalšího šíření neoprávněně
zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a
trestního zákoníku.
Přejeme příjemnou četbu.

Allan a Barbara Peasovi
ODPOVĚĎ
===Fcl+b8UMylNsM57YJP9xI8NCKMMeHGNtKOdO+FG+NADSs7HtORXesOrvoHjIS578
Allan and Barbara Pease
THE ANSWER
Copyright © 2016 Allan Pease

All rights reserved.
Published by agreement with PEASE INTERNATIONAL PTY.
LTD. AUSTRALIA, c/o Dorie Simmonds Agency Ltd.
Translation copyright © 2017 by Hana Antonínová
ISBN 978-80-7549-245-6
Věnujeme tuto knihu Rayi Peasovi, jehož znalosti, zkušenosti a vliv
zasáhly každého, kdo ho znal.
Stránky této knihy jsou prosyceny jeho moudrostí.
ALLAN PEASE
KONFERENČNÍ ŘEČNÍK
Nechcete si pozvat Allana Pease jako řečníka na konferenci nebo

seminář?
Email: info@peaseinternational.com
Web: www.peaseinternational.com
Tel: +61 7 5445 5600
Allan a Barbara Peasovi patří k nejúspěšnějším autorům knih o vztazích.

Napsali celkem 18 bestsellerů, z nichž 10 se umístilo na první příčce,
a každoročně pořádají semináře ve 30 zemích. Jejich knihy dostanete ve
100 zemích světa, jsou přeloženy do 55 jazyků a prodalo se jich přes 27
milionů výtisků. Autoři pravidelně vystupují v médiích, objevili se v 9
televizních pořadech, v divadelních hrách a divácky úspěšném filmu, který
zhlédlo přes 100 milionů lidí.
Jejich společnost Pease International Ltd produkuje videa a po celém
světě pořádá kurzy a semináře pro podnikatele i místní vlády. Jejich sloupek
v novinách věnovaný vztahům četlo přes 20 milionů lidí v 25 zemích. Mají
6 dětí, 5 vnoučat a žijí v Austrálii.
DVD
Body Language Series
How To Be A People Magnet – It’s Easy Peasey
The Best Of Body Language How To Develop Powerful
Communication Skills
Audio
The Definitive Book Of Body Language
Why Men Don’t Listen & Women Can’t Read Maps
Why Men Don’t Have A Clue & Women Always Need More Shoes
Questions Are The Answers The Answer
Knihy
The Definitive Book Of Body Language Why Men Don’t Listen & Women
Can’t Read Maps
Why Men Don’t Have A Clue & Women Always Need More Shoes
Why Men Want Sex & Women Need Love Easy Peasey – People Skills
For Life Questions Are The Answers
Why He’s So Last Minute & She’s Got It All Wrapped Up
Why Men Can Only Do One Thing at a Time & Women Never Stop
Talking
How Compatible Are You? – Your Relationship Quiz Book
Write Language
The Body Language of Love The Answer
Poděkování
Zde je neúplný výčet lidí, kteří vědomě nebo nevědomky přispěli k našim
nápadům, myšlenkám a příběhům. Profesorka Susan Greenfieldová, dr.
David Buss, Darrin Cassidy, Ray a Ruth Peasovi, Bill a Beat Suterovi,
Anthony Robbins, Brian Tracy, dr. Gennady Polonsky, Kath McConnellová,
Vicky Cooková, Jim Cathcart, Jack Canfield, Loren Wimhurstová, Raelene
Boyleová, John Fenton, Tony Earle, dr. Helen Fisherová, John Hepworth,
dr. Henning Kukenrenken, dr. Patch Adams, profesor Alan Garner,
Juniperovi, Dorie Simmondsová, Glenda Leonardová, Gerry Hatton, Rita
Hartneyová, Jerry Seinfeld, Grant Sexton, Anatolij Sobčak, dr. James Moir,
dr. Mark Bowman, dr. Denis Waitley, profesor Phillip Stricker, Fiona
Hedgerová.
Úvod
Cílem života není dorazit bezpečně k hrobu v zachovalém těle, ale
přihrnout se k němu skluzem, naprosto vyčerpaný a s výkřikem:
„Páni…, to byla ale jízda!“
Hunter S. Thompson
Až začnete číst tuto knihu, vydáte se po cestách, o nichž jste možná

nikdy neuvažovali a ani o nich nevíte. Asi v polovině si uvědomíte, proč
jste právě tam, kde jste, a proč máte to, co máte. Zjistíte také, že držíte
v rukou všechny klíče k tomu, abyste měli mnohe víc. Ukážeme vám, jak se
rozhodnout a jak od života získat to, co chcete. Naučíte se třídit své
představy a překonávat překážky, které se vám stavějí do cesty. Dozvíte se,
jak se nenechat ovládat ostatními – zejména přáteli a členy rodiny – a jak se
vydat jen po té cestě, po níž chcete kráčet, a nikoli po té, na kterou vás chce
dostat někdo jiný. Tato kniha vám ukáže, jak převzít vládu nad svým
životem, stát se takovým člověkem, jakým chcete být, a poradit si se všemi
nástrahami života, jakkoli se vám v daném okamžiku zdají obtížné
a beznadějné. Dozvíte se, jak se z místa, kde právě jste, dostat tam, kde
chcete být.
Tato kniha se zabývá osvědčenými zásadami a postupy vedoucími
k úspěchu. V minulosti mnohokrát posloužily lidem, kteří chtěli překonat
nezdary a získat slávu. Barbara a já jsme se mnohé z těchto zásad naučili
přímo od lidí, kteří je v uplynulých padesáti letech mistrovsky používali.
Budeme se zabývat také nejnovějšími výzkumy mozku, které odhalují, proč
jsou někteří lidé úspěšní a jiní jsou zase beznadějní smolaři. Podíváme se na
jedinečný mozkový operační systém, který si můžete naprogramovat tak,
abyste získali vše, co chcete. Vědci totiž objevili část mozku, která řídí
a určuje míru úspěchů a nezdarů, s nimiž se budeme v životě potýkat.
V první kapitole se pokusíme vysvětlit principy funkce tohoto systému
a budeme z nich vycházet i v dalších kapitolách.
Ve světle těchto výzkumů probereme všechno, co jste až dosud četli nebo
slyšeli o vytyčování cílů, vizualizaci, ujištění, modlitbě a zákonech
přitažlivosti. Kniha obsahuje mnoho informací, a proto vás nabádáme,
abyste ji čas od času odložili, zamysleli se a zkusili použít to, o čem jste se
právě dočetli. Příslušná místa označujeme symbolem . Je to jen návrh
a nemusíte se jím bezpodmínečně řídit.
Popsali jsme jednoduché, ale účinné dovednosti, které člověku pomáhají
vyrovnat se takřka s čímkoli, co ho v životě potká – ať už je to dobré, či
špatné. Umožní mu získat od života všechno, co chce, navzdory
okolnostem, které někdy vypadají bezvýchodně. Myšlenky, s nimiž vás
seznámíme, změnily život účastníků našich seminářů a mohou změnit i ten
váš. Najdete tu odpovědi na mnoho otázek.
Pokud je tedy život hra, zde jsou její pravidla.
Mnohé zásadní poučky a poznatky se v textu opakují v různé podobě,
a je to záměr. Vědecké studie prokazují, že člověk se učí nejefektivněji,
když se s určitým poznatkem setká v jistých časových rozestupech šestkrát
po sobě. Pokud slyšíte nebo čtete nějaký výrok poprvé, občas jej odmítnete,
protože je v rozporu s vašimi předem utvořenými představami. To je také
důvodem, proč většina motivačních tréninků nefunguje. Teprve když slyšíte
určitou myšlenku šestkrát, dokáže ji váš mozek přijmout a ztotožnit se s ní.
Do každé kapitoly jsme zařadili cvičení a můžete psát přímo do knihy.
Usnadní vám to práci i v případě, že se k textu budete někdy chtít vrátit.
Tuto knihu jsme psali společně, ale kvůli přehlednosti a snadnějšímu
čtení jsme ji formulovali v první osobě mužského rodu, jako by ji psal
Allan.
– Allan a Barbara Peasovi

1. kapitola
Tajemství retikulárního aktivačního systému –

RAS
Cokoli si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho

lze dosáhnout.
Napoleon Hill, 1937
Tento důležitý výrok uvedl Napoleon Hill ve své klasické knize

Myšlením k bohatství, která vyšla roce 1937.
V té době to ještě nemohl dokázat s pomocí lékařské vědy, snímkování
činnosti mozku ani dalších metod, které dnes považujeme za samozřejmé.
Tvrdil, že pokud něco skutečně chcete a dokážete o tom jasně uvažovat,
můžete toho dosáhnout. Věda dnes objasňuje mnohá tajemství a rozptyluje
šarlatánský nádech, který obklopuje věhlasné výroky, jako je ten Hillův.
Díky vědě dokážeme racionálně zdůvodnit jevy jako stanovení cílů,
proroctví, zákon přitažlivosti, modlitbu i úspěch. Věda nám ukazuje,
s kterými částmi mozku souvisí úspěch a jak působí. Zanedlouho se dozvíte
o pozoruhodném systému, který máte v mozku – je to retikulární aktivační
systém neboli RAS.
Retikulární aktivační systém je součástí mozku savců a nachází se
v mozkovém kmeni. Je to svazek nervových vláken, který vědci označují
výrazem retikulární formace. Souvisí s řadou důležitých procesů
probíhajících v lidském těle – například se spánkem a bděním, dýcháním,
srdeční činností a behaviorální motivací. RAS se podílí také na sexuálním
vzrušení, chuti k jídlu, vylučování, ovládání vědomí a schopnosti soustředit
pozornost na určité věci. Poškození retikulární formace může vyústit až
v kóma a souvisí také s různými chorobami včetně narkolepsie.
Retikulární aktivační systém funguje jako síť neuronů a nervových
vláken prostupujících mozkovým kmenem a spojených s jinými částmi
mozku. Systém se skládá ze dvou částí: první je ascendentní RAS, který je
propojen s mozkovou kůrou, thalamem a hypothalamem, a druhá část je
descendentní RAS, propojený s mozečkem a různými smyslovými nervy.
V polovině 20. století vyslovili fyziologové domněnku, že určité

struktury uložené hluboko v mozku ovládají psychickou bdělost, ostražitost
a motivaci. První zmínky o existenci retikulárního aktivačního systému se
objevily v roce 1949, kdy Moruzzi a Magoun na univerzitě v Pise zkoumali
neurální mechanismy spánku a bdění a o svých zjištěních informovali
v úvodním čísle vědeckého časopisu Electrocephalography and
Neuropsychology. První výzkumy nakonec vedly ke zjištění, že RAS je
branou, skrze niž vstupují do mozku téměř všechny informace (výjimkou
jsou pachy, které vstupují přímo do emočních oblastí mozku). RAS filtruje
příchozí informace a ovlivňuje míru vzrušení i to, čeho si člověk všímá.
Rozhoduje také o tom, která informace nezíská přístup do mozku.
RAS je spojený s míchou a přijímá informace přicházející přímo ze
vzestupných nervových drah. Jakákoli nová informace nebo poznatek
vstupuje do organismu prostřednictvím jednoho nebo několika smyslů a je
dekódována specifickými receptory. Odtud informace putuje nervovými
drahami do míchy a skrze retikulární aktivační systém do specifické části
mozku, která přijímá vjemy z příslušných smyslů.
RAS je řídicím a kontrolním střediskem vašeho mozku

RAS je místem, kde se setkávají myšlenky, pocity a vnější vlivy.
Ovlivňuje motorická centra v mozku a také činnost mozkové kůry. Je to
vlastně síť nervových drah filtrující veškeré smyslové vstupy, které mozek
přijímá z vnějšího světa. Všechno, co vidíte, slyšíte a pociťujete hmatem
nebo chutí, prochází skrze RAS. Zkrátka řečeno, RAS je klíčem k činnosti
mozku a je řídicím střediskem motivace.
Jak RAS pracuje
Mozek zpracovává každou sekundu 400 milionů bitů informací, ale jen
2000 bitů může zpracovat vědomě. Zbývající informace jsou zpracovány
neuvědoměle. Jinak řečeno 99,999 % informací, s nimiž se denně
setkáváme, zůstává bez povšimnutí. Je to jediná možnost, jak se můžeme
vypořádat s každodenním životem a s miliony bitů informací, které proudí
do našeho vědomí a vyžadují naši pozornost. Kdybychom se museli všemi
těmi informacemi zabývat současně, nezvládli bychom to. Evoluce nás tedy
vybavila retikulárním aktivačním systémem – zařízením, které filtruje
všechny informace a vybírá jen ty, které jsou pro nás v daném okamžiku
důležité.
Retikulární aktivační systém funguje jako kancelář, v níž se příchozí
informace hodnotí a třídí a kde se určuje jejich pořadí důležitosti. Je to filtr
mezi vědomím a podvědomím. Přijímá povely od našeho vědomí a předává
je do podvědomí. Mozek potom dává povely tělu, které pak jedná tak, aby
vyhovělo pokynům řídicího střediska – RAS. To vyhledává v okolním
prostředí informace, které nejlépe odpovídají našemu přesvědčení nebo
které dobře známe. Nachází vazby mezi našimi myšlenkami a pocity
a podobnými aspekty okolního prostředí. Jakmile najde shodu, upozorní
naši vědomou mysl.
Různé typy RAS
Retikulární aktivační systém existuje i u jiných primátů. Například DNA

šimpanzů se v 99 % shoduje s lidskou. Jejich RAS přijímá všechny vstupní
údaje, zkoumá je a určuje jejich důležitost v souladu s vrozenými
„programy“, stejně jako se to děje u lidí. RAS šimpanzů ovládá srdeční tep,
spánkové funkce, vnímavost, trávení a kardiovaskulární funkce stejně jako
u lidí. Jeden z rozdílů mezi člověkem a šimpanzem spočívá v tom, že my
lidé máme vyvinutější smysl pro „já“. Pohání nás neuhasitelná touha vědět
kdo, co, proč, kde a kdy. Retikulární aktivační systém šimpanzů funguje
jako primitivní počítač se základními programy, kdežto lidský RAS funguje
jako nejmodernější dynamický počítačový systém.
Retikulární aktivační systém některých lidí občas nedokáže zvýšit
aktivitu mozkové kůry tak účinně, jak by měl. Tito lidé mívají potíže
s učením, špatnou paměť a chabé sebeovládání. V případě nadměrné
stimulace retikulárního aktivačního systému je člověk hyperaktivní, má
přecitlivělé smysly, je neklidný a neustále mluví. U lidí trpících poruchou
pozornosti (ADD) a poruchou pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) nastává
potíž, že jejich ascendentní RAS nemá dostatečné množství noradrenalinu,
který aktivuje mozkovou kůru. Noradrenalin se uvolňuje také při zvýšené
tepové frekvenci, zrychleném dechu a tak dále. Lidé trpící poruchou
ADD/ADHD mohou užívat léky, díky nimž dokážou účinněji využívat
noradrenalin, který už je v organismu přítomen. Zvyšuje to jejich
soustředěnost a vnímavost a zlepšuje schopnost učit se a zapamatovat si.
RAS souvisí také se společenskými kontakty. Retikulární aktivační
systém introvertů je aktivnější než RAS extrovertů. Vědci se domnívají, že
RAS introverta se excituje snadněji než RAS extroverta, protože introvert
má často problém při hovoru s druhými lidmi a jeho mozek v této situaci
vykazuje silnou reakci, která se podobá panice.
RAS má GPS a vyhledávací zařízení
Náš retikulární aktivační systém reaguje na naše jméno, na cokoli, co nás

ohrožuje, a na informace, které bezprostředně potřebujeme. Představte si
například, že hledáte složku, kterou jste určitě nechali ležet na svém
pracovním stole. RAS upozorní mozek, že má hledat jméno složky nebo se
soustředit na jedno slovo z názvu. RAS má také jednu funkci, které se často
říká „zákon přitažlivosti“.
Marcus Aurelius řekl: „Muž se stává tím, na co celý den myslí.“

Kdyby to byla pravda, byl bych ženou.
Steve Martin
Náš RAS má také vestavěnou funkci GPS. Máme-li GPS, nepotřebujeme

znát uspořádání všech ulic v daném městě. Potřebujeme se jen rozhodnout,
kam se chceme dostat. Zadáme souřadnice a přístroj nás tam dovede. Pokud
špatně odbočíte, šipka vás nasměruje na správnou cestu. Přístroj využívá
informace ze satelitu a navede vás k cíli – a přesně tak pracuje i RAS.
Máte-li GPS, musíte se jen rozhodnout, kam chcete jít. Nemusíte se starat
o to, jak se tam dostanete. RAS pracuje úplně stejně. Jakmile se rozhodnete,
co bude vaším cílem, RAS začne vnímat všechno, co s tím souvisí. Sejdete-
li ze správné cesty, znovu vás na ni navede. Podrobnostmi se budeme
zabývat později. RAS se podobá také střele s plochou dráhou letu naváděné
teplem. Zadáte souřadnice místa, kam má střela doletět, stisknete tlačítko
START a střela se dá do pohybu. Cestou odfiltruje všechny nepotřebné
informace a uchová si jen ty, které souvisejí s cílem. Pokyn může znít třeba
„poslouchej, jestli uslyšíš moje jméno“. Jestliže procházíte rušným
nákupním střediskem nebo odletovou halou mezinárodního letiště
a z reproduktoru zazní vaše jméno, všimnete si toho.
RAS pracuje stejně jako tepelně naváděná střela.
Jak funguje soubor přesvědčení
Vědci zjistili, že RAS ovládá také soubor našich přesvědčení a rozeznává

a vybírá jen ty informace, které naše přesvědčení podpoří. Znamená to, že
ať už si myslíme cokoli nebo jsme přesvědčeni o čemkoli, RAS tomu bude
věnovat více pozornosti a odfiltruje všechny ostatní informace, aby posílil
naše přesvědčení. Právě proto někteří lidé vidí příležitosti tam, kde jiní vidí
obtíže, a někteří jsou přesvědčeni o tom, co podle ostatních není pravda.
Číňané píšou slovo „krize“ dvěma znaky.

Jeden znamená nebezpečí a druhý znamená příležitost.
Je samozřejmé, že naše pocity týkající se určité události jsou ovlivněny

tím, co podle našeho názoru tato událost znamená. Jinak řečeno, soubor
přesvědčení určuje, jestli RAS pracuje pro nás, nebo proti nám. Pokud jsme
přesvědčeni, že vyděláme peníze jen tím, že budeme pracovat usilovněji,
postřehneme jen ty informace, které jsou s tímto přesvědčením v souladu,
a budeme žít tak, jako by to bylo pravda. Náš RAS odfiltruje všechny
příležitosti, jak vydělat peníze bez namáhavé práce.
RAS může pracovat pro vás, nebo proti vám.

Závisí to jedině na tom, o čem přemýšlíte.
Pokud chcete, aby RAS pracoval pro vás, musíte jej naprogramovat tak,
aby sledoval to, co chcete. Jakmile do svého RAS naprogramujete určitou
myšlenku nebo cíl, potom nezáleží na tom, jestli spíte, nebo bdíte, jestli na
svůj cíl myslíte, nebo ne – RAS najde přesně to, co jste mu řekli, a povede
vás tam jako GPS. Vybere příslušné údaje z milionů informací, jimiž jste
obklopeni, a nesouvisející informace vynechá. Jakmile si vytvoříte jasný
a zřetelný obraz toho, co chcete, RAS zařadí vyšší rychlost a nezastaví,
dokud nenajde váš cíl. Později se tím budeme zabývat podrobněji.
Jak RAS vybírá, kterým informacím bude věnovat pozornost
Představte si, že se pohybujete na rušném a hlučném letištním terminálu.

Obklopuje vás nespočet různých zvuků – stovky hovořících lidí, hudba,
hlášení. Slyšíte celkový šum pozadí, ale váš RAS nevnímá jednotlivé
zvuky. Teď si představte, že se z reproduktorů ozve vaše jméno nebo číslo
vašeho letu. Najednou zpozorníte, protože tato informace vzbudí vaši
okamžitou a vědomou pozornost. Váš retikulární aktivační systém působí
jako filtr: potlačí účinky všech ostatních opakovaných podnětů, například
hlasitých zvuků, a potom přisune do popředí zvuk vašeho jména.
Proč všude vidíte svoje auto
Všimli jste si, že jakmile se rozhodnete, jaké auto si chcete koupit,

najednou všude vidíte auta přesně toho typu a značky, o níž uvažujete? Své
budoucí auto vidíte na parkovištích, v televizi i u nákupních středisek. To
auto je prostě všude. Váš RAS totiž potlačuje ostatní auta (nedůležitá
informace) a do popředí vaší pozornosti staví to, o němž uvažujete. Od
chvíle, kdy jste se rozhodli pro určitý typ auta, se jejich počet na ulicích
nijak nezvýšil, to jenom začal pracovat váš RAS. Jakmile se o dané auto
přestanete zajímat, už je na ulicích nebudete vídat tak často.
RAS může za to, že svoje auto vidíte všude.
Jakmile žena otěhotní, začne mít dojem, že v jejím okolí je těhotná každá
druhá žena. Máte-li doma novorozence, jste možná tak utahaní, že usnete
i v hlučném prostředí, ale jakmile dítě zapláče, okamžitě se probudíte.
Pokud se rozhodnete věřit tomu, že všichni lidé jsou zlí, vidíte tragédii,
smrt a válku pokaždé, když zapnete televizor nebo otevřete noviny. RAS se
nestará o to, jestli něco máte rádi nebo ne, ale ve vašem okolí hledá ty
prvky, které jsou v souladu s vaším myšlením a přesvědčením.
Jestliže neustále přemýšlíte o tom, co se vám nelíbí, naprogramujete svůj
RAS tak, aby vás upozornil na to, co se vám nelíbí. Zanedlouho uvidíte
tolik toho, co se vám nelíbí, až se bude zdát, že vedete válku s okolím.
Právě proto vás budeme žádat, abyste se soustředili jen na to, co chcete,
a abyste nemysleli na to, co nechcete.
Shrnutí
Ukazuje se, že Napoleon Hill měl pravdu – a dnes to můžeme dokázat

vědecky. Člověk programuje svůj retikulární aktivační systém svými
očekáváními a tím, jak k sobě v duchu mluví. Očekáváte-li příznivé
události, automaticky naprogramujete svůj RAS tak, aby vyhledával
informace o příznivých událostech a odfiltroval informace o nepříznivých
událostech. Díky této biologické filtrační funkci vám do podvědomí
prosákne to, na co myslíte a na co se soustředíte, a v budoucnu se to objeví
znovu.
Na tom všem je úžasná jedna věc: člověk může svůj RAS programovat
záměrně. Stačí jen posílat mu ze svého vědomí ty správné zprávy. Znamená
to, že si můžete vytvořit vlastní skutečnost. A to všechno se děje v malém
svazku nervových vláken, která vedou skrze mozkový kmen –
v retikulárním aktivačním systému neboli RAS.
V následujících kapitolách se naučíte, jak jej naprogramovat.
Nic není buď dobré, nebo špatné, naše

myšlení dělá věci dobrými, nebo špatnými.
Shakespeare
2.
kapitola Rozhodněte se, co chcete
V jedné malé přímořské mexické vesnici zakotvil rybářský člun. Jistý

americký turista pochválil rybáři dobrý úlovek a zeptal se, jak dlouho dnes
rybařil. „Moc dlouho ne,“ odvětil rybář. – „Tak proč jste nezůstal na moři
déle a neulovil jste více ryb?“ ptal se Američan. Rybář mu vysvětlil, že malý
úlovek bohatě stačí nasytit jeho i celou rodinu. Američan chtěl vědět: „Ale
co děláte ve zbývajícím čase?“ –„Dlouho spím, trochu rybařím, hraju si
s dětmi, trávím siestu s manželkou. Večer zajdu do vesnice za přáteli,
vypijeme pár skleniček, hrajeme na kytaru, zpíváme… vedu dobrý život.“
Američan ho přerušil: „Studoval jsem na Harvardu a mohl bych vám
pomoci. Měl byste každý den rybařit déle. Větší úlovek můžete prodat. Za
peníze, které získáte, si koupíte větší člun. S větším člunem vyděláte ještě
více peněz a můžete si koupit i druhý a třetí člun. Nakonec budete mít celou
flotilu rybářských lodí. Ulovené ryby nemusíte prodávat překupníkovi, ale
můžete jednat přímo se zpracovatelským závodem a možná byste mohl
otevřít vlastní zpracovatelskou továrnu. Potom se můžete odstěhovat
z vesnice třeba do Mexico City, do Los Angeles nebo dokonce do New
Yorku! Odtamtud můžete řídit svůj velký podnik.“
„Jak dlouho by to trvalo?“ zeptal se rybář.
„Dvacet, možná pětadvacet let,“ řekl Američan.
„A co potom?“ chtěl vědět rybář.
„No, potom to začne být doopravdy zajímavé,“ odpověděl Američan
s úsměvem. „Jakmile se váš podnik hodně rozroste, můžete začít prodávat
akcie a vydělat miliony!“
„Miliony? Opravdu? A co potom?“
„Potom můžete odejít na odpočinek, žít v malé vesnici na břehu moře,
dlouho spávat, hrát si s dětmi, občas ulovit nějakou rybu, trávit siestu
s manželkou a večer popíjet, hrát na kytaru a zpívat s kamarády!“
Máte tajné přání dosáhnout něčeho velkého? Pokud ano, jak dlouho to
ještě chcete tajit? Většina lidí nikdy nezjistí, co chtějí v životě dělat.
V této kapitole vám vysvětlíme, jak se dozvíte, co vlastně chcete.
Zpočátku to možná vypadá jednoduše – rozhodnout se, co vlastně v životě
chcete, ale mnoho lidí neví, jak to zjistit.
Lidé to v životě nedotáhnou daleko hlavně proto, že se nerozhodli, co

vlastně chtějí.
Většina lidí se potýká s otázkami typu „Jak definovat úspěch?“ – „Kým

se chci stát?“ – „Co chci zažít?“ – „Jaký majetek chci nashromáždit?“
Každý zná pocit naléhavé touhy udělat něco, na co myslí často
a s nadšeným rozechvěním. Ale většina lidí to neudělá.
Proč lidé většinou nic moc nedělají
Když jste se narodili, věděli jste naprosto přesně, co od života chcete.

Nepřipustili jste, aby vám v tom kdokoli bránil. Jakmile jste dostali hlad,
hlasitě jste křičeli tak dlouho, dokud vás někdo nenakrmil. Když už jste
uměli lézt, neohroženě jste zamířili ke dveřím, pro hračku nebo za psem,
a nikdo vás nezastavil. V době, kdy jste uměli mluvit, zasypávali jste rodiče
svými požadavky tak dlouho, dokud vám nevyhověli nebo dokud neutekli
z domu. Nebrali jste se moc vážně a často jste se smáli většině z toho, co se
vám přihodilo. Co se tedy stalo v době mezi dětstvím a dospělostí?
Pravda je taková, že retikulární aktivační systém většiny lidí byl v dětství
soustavně programován těmito a podobnými výroky:
Už jsi velký, měl by ses podle toho chovat.

Měl by ses stydět.
Jsi sobec.
Buď rád, že jsi to dostal, a nevymýšlej si.
Kdo si myslíš, že jsi?
Ne, takhle si přece nepřipadáš.
Sněz všechno, co máš na talíři.
Kéž bys byl spíš jako…
Jsi zlobivé dítě!
To neříkej!
Protože jsem tvoje matka, proto!
Kdyby všichni skočili z mostu, skočil bys taky?
Protože jsem to řekla.
Já tě naučím, co to znamená „ne“!
Dělej, co ti říkám – ne to, co dělám.
Jsi stejně k ničemu jako tvůj otec / tvoje matka.
Peníze nerostou na stromě.
Nedělej ksichty, zůstane ti to.
Musíš mít vždycky čisté prádlo, co kdyby se něco stalo a odvezli tě do
nemocnice.
Nebýt mě, tak tady nejsi.
Přestaň brečet, nebo ti přidám, abys měla proč.
Buď vděčný za to, co máš, a nechtěj pořád víc.
Děti v Africe hladovějí.
Tohle mě bude bolet víc než tebe.
V důsledku takového podmiňování začne většina lidí splňovat požadavky

ostatních, ještě než dospěje do puberty. Jejich dětská bezprostřednost a sny
jsou v té době už dávno potlačené nebo ztracené. Kolem dvacítky dělají
věci, které od nich očekávají dospělí – vezmou si toho „správného“
partnera, a ne toho, koho by skutečně chtěli, studují na univerzitě obor,
který jim vybrali rodiče, zvolí si „pořádnou“ práci místo toho, aby vedli
vzrušující život. Zvolí si bezpečnou a „rozumnou“ životní dráhu a potom
opatrně našlapují životem až do důchodu a do časné smrti.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ROBERT
Otec Roberta neustále napomínal, aby se „choval správně a nebyl tak
sobecký“. Robert vyrůstal v Evropě a jako dospívající chlapec snil o tom, že
bude umělcem. Chtěl také působit jako sociální pracovník a pomáhat
znevýhodněným lidem. Otec mu říkal, že to všechno je ztráta času, a že
pokud se Robert skutečně vydá touto cestou, ni kdy neuživí rodinu. Chtěl,
aby se z Roberta stal lékař – ne jenom proto, že lékaři většinou vydělávají
dost peněz, ale hlavně se chtěl pochlubit přátelům, že jeho syn je lékařem.
Otec poslal Roberta na Nový Zéland a zaplatil mu studium na univerzitě
i všechno, co s tím souviselo. Po sedmi letech pilného studia, které ho nijak
zvlášť nebavilo, se Robert k otcově radosti stal lékařem se specializací na
mikrobiologii. V době, kdy píšeme tento příběh, Robert vyučuje na Novém
Zélandu slaňování, zabývá se vzděláváním dětí a chodí do výtvarných
kurzů. Nemá v úmyslu vrátit se do Evropy. Nikdy nebude pracovat jako
lékař a je mu docela jedno, jestli otce ještě někdy uvidí. Robert odjel na
Nový Zéland, aby unikl dominantnímu otci, přesto splnil jeho sen a stal se
lékařem, protože otec platil účty. Robert za to zaplatil sedmi lety života
a zničeným vztahem k otci.
Stálo to všechno za to?
Má cenu šplhat po žebříku úspěchu a teprve nahoře zjistit, že jste jej

opřeli o nesprávnou zeď?
Žít tak, abyste naplnili něčí očekávání, k ničemu nevede. Přinese vám to
jen úzkost a nespokojenost. Vážíme si lidí, kteří jsou pro něco nadšení
a kteří žijí podle svého, i když někdy nesouhlasíme s tím, o co usilují.
Rozhodněte se, že převezmete kontrolu nad svým životem a že nebudete
dělat to, co od vás vyžadují druzí, ale to, co chcete vy sami.
Jak se rozhodnout, co chcete
Začněte tím, že si zapíšete všechno, co chcete dělat a čeho chcete

dosáhnout, bez ohledu na to, jak nicotné by se to mohlo někomu zdát. Do
seznamu zahrňte všechny sny, které jste měli v dětství a které pro vás dosud
mají nějaký význam. Zapište si všechny myšlenky a nápady, které vás
něčím zaujaly. Snažte se, aby váš seznam měl alespoň deset až dvacet
položek a zahrnoval všechno, co vás kdy zaujalo a oslovilo. Myslíme tím
cokoli. Zapsat něco na seznam neznamená, že to nutně musíte udělat. Je to
jen nápad, který se vám v současné době zamlouvá nebo který vás někdy
v minulosti zaujal. Zpočátku si obsah svého seznamu nechejte pro sebe,
nebo o něm hovořte jen s někým, komu bezvýhradně důvěřujete.
Neprobírejte jej s nikým, kdo by vás chtěl usměrňovat nebo kdo by vám
říkal, že něco není možné nebo že je to hloupý nápad. Tento seznam je
jenom váš. Neukazujte jej zlodějům snů a nikdy nedopusťte, aby o vašem
životě rozhodovalo mínění někoho jiného.
Nenechejte si do svých snů mluvit od těch, kteří se svých snů vzdali.
Přemýšlejte o tom, co chcete – nezabývejte se tím, jak toho dosáhnout
Lidé velmi často nezískají v životě to, co chtějí, protože se soustředí

hlavně na to, jak by toho mohli dosáhnout, a zapomínají přemýšlet o tom,
čeho vlastně chtějí dosáhnout. Dívají se na to, čeho dosáhli jiní, a říkají si:
Tohle bych tedy neuměl – a nedělají nic. Měli by se raději rozhodnout, čeho
chtějí dosáhnout.
Rozhodněte se, co chcete. Nemyslete na to, jak toho dosáhnete. O tohle

se postará váš RAS.
Jak už víte, váš RAS má vestavěný navigační přístroj GPS. Stačí se
rozhodnout, kam chcete jít, a RAS vás tam zavede.
Pokud se soustředíte na to, jak by se něco mohlo udělat, třeba vás to
odradí, protože v této chvíli možná nevíte, jak postupovat, nemáte na to
dostatečné dovednosti nebo vám to okolnosti neumožňují. A tak se nestane
nic a vy nikdy nezačnete. Nejdůležitější je přemýšlet o tom, co chcete. Za
žádných okolností nepřemýšlejte o tom, jak to uděláte – teď ještě ne.
Později se k tomu vrátíme.
Pojďme si to zopakovat: Nejprve myslete jen na to, co chcete.
Neuvažujte o tom, jak to uděláte. Ještě ne. Prozatím si jenom zapište „co“.
Využijte svůj systém RAS.
Nejprve se rozhodněte, co chcete. Váš systém RAS potom bude

hledat odpovědi, jak toho dosáhnout, a začnou se objevovat možnosti.
Vytvořte si knihu cílů
Sbírejte obrázky, snímky a texty popisující nebo ilustrující vaše cíle.

Každý den si je čtěte a prohlížejte. Jako příklad uvádíme částečný seznam
věcí, které jsme si s Barbarou zapsali na jeden z našich osobních seznamů.
Některé položky jsme napsali spolu, jiné každý zvlášť a další jsme si
zapsali v různých životních obdobích.
Cíle
Uběhnout maraton
Bydlet na pláži
Vybudovat jezero
Získat černý pás v bojových uměních
Skočit padákem
Mít vlastní pořad v televizi
Řídit velkou společnost
Být proslulým řečníkem
Letět v Concordu
Uspořádat seminář v Rusku
Stát se hypnotizérem, který vystupuje na veřejnosti
Chytit hada holou rukou
Nechat se nadnášet Mrtvým mořem
Napsat a nahrát píseň, která bude v žebříčku 40 nejúspěšnějších
nahrávek
Žít na zámku
Získat bronzovou medaili za záchranu života
Chytit sklípkance jedovatého
Vyhrát v surfařské soutěži
Skočit si bungee jump
Procestovat 50 zemí
Pravidelně cvičit
Vylézt na pyramidu
Napsat knihu, která bude v žebříčku nejprodávanějších knih
Reprezentovat Austrálii v basketbalu
Být slavný a vystupovat v televizi
Být špičkovým prodejcem
Žít v cizině
Hrát na kytaru v rockové skupině
Mít vlastní podnik
Být ve třiceti milionářem
Mít mercedes
Naučit se
Stepovat
Jezdit na skateboardu
Potápět se
Jezdit na koni
Lyžovat
Číst noty
Dělat masáže
Mluvit francouzsky a německy
Rychločtení
Skládat hudbu
Zpívat čistě
Dělat skvělé fotografie
Kouzlit
Být vynikající rodič
Pilotovat vrtulník
Vydávat knihy
Pečovat o zdraví
Plachtit
Tančit rokenrol
Vychovat optimistické a zdravé děti
Výborně plavat
Tančit „moonwalk“ jako Michael Jackson
Meditovat
Vařit japonská jídla
Psát čtyřhlasé harmonie
Naučit se hrát na
Sólovou kytaru
Piano
Bicí
Saxofon
Basovou kytaru
Housle
Harmoniku
Takové seznamy jsou dlouhé a obsahují mnoho věcí, které v době svého
vzniku vypadají jen jako zajímavé nápady. Nutno přiznat, že jsme se pustili
do více než 90 % záležitostí na výše uvedeném seznamu a většinu jsme jich
splnili – ať už individuálně, nebo společně. Něco jsme zvládli na světové
úrovni, za něco jsme dostali národní ocenění, jiné naše úspěchy byly
lokálního charakteru a další pro nás byly významné v osobní rovině.
V něčem jsme byli opravdu mizerní – Barbara už nechce hrát na klavír a já
už nechci stepovat. Několik cílů jsme ještě nesplnili a od některých jsme
upustili, protože jakmile jsme se jimi začali zabývat, zjistili jsme, že se nám
vlastně nelíbí.
Každý, kdo chce v něčem uspět, musí nejprve začít.

Mark Twain
Proč fungují písemné seznamy

Všimli jste si někdy, že při čtení novin nebo časopisu některé články
vidíte a jiné ne? Máte dojem, že jste přečetli celé noviny – až do chvíle, kdy
se vás někdo zeptá, jestli jste viděli určitý článek. Uvědomíte si, že si jej
nedokážete vybavit. Znovu si prohlédnete noviny a zjistíte, že článek je přes
celou stránku! Jenže jste jej neviděli, protože váš RAS vám umožní vidět
jen to, co souvisí s myšlenkami a představami, které jste do něj vložili.
Jestliže například neustále myslíte na sport a nikdy nepomyslíte na
aranžování květin, v novinách a časopisech budete vidět jen články
o sportech a sportovcích, ale nevšimnete si článků o aranžování květin,
i když jsou tam také. Váš systém RAS totiž vyhledává jen věci související
s vlastním naprogramováním a všechno ostatní ignoruje. Pokud se
například rozhodnete přemýšlet jen o tygrech, všude kam se podíváte,
uvidíte příběhy, filmy a informace o tygrech. Budete je vidět v televizi, na
internetu, v časopisech, na krabicích s cereáliemi i na reklamních
billboardech a budete slyšet, jak si o nich lidé povídají. Nic z toho jste
patrně neviděli až do chvíle, kdy jste se rozhodli myslet na tygry.
Jakmile nějakou položku napíšete na seznam, začnete vidět

informace o ní na každém kroku.
Totéž se stane, když si koupíte auto. Jestliže se například rozhodnete, že

si koupíte bílou čtyřdveřovou toyotu, najednou ji vidíte všude – na
dálnicích, na parkovištích, v televizi a u lidí v garáži. Předtím, než jste se
rozhodli pro bílou toyotu, jste si jich patrně nikdy nevšímali, ale jak mile si
řeknete, že si ji koupíte, začnou být všude. Jakmile si totiž zapíšete určitý
cíl, začnou se před vámi objevovat informace a odpovědi, které s ním
souvisejí. Jinak řečeno, váš systém RAS jej promění ve skutečnost.
Špagetový princip
Vaše myšlenky a nápady jsou jako klubko špaget. Každá myšlenka je

vzájemně propletená s mnoha jinými, takže je někdy obtížné oddělit ji
a soustředit se jen na ni. Zapsat si nápady na papír je důležité, protože
jednotlivé myšlenky při psaní vykrystalizují a díky tomu o nich můžete
uvažovat odděleně od ostatních. Potom se na seznam zadíváte a začnete
uvažovat o jednotlivých položkách. Ty, které se zpočátku zdály důležité,
možná ztratí na lesku. Jiné, které jste považovali za málo důležité, začnou
vynikat a působit přitažlivě.
Vzpomínám si, že jsem v dětství viděl film Zpívání v dešti s Genem
Kellym. Tenkrát se mi moc líbilo, jak krásně umí stepovat. Než mi bylo
dvacet, viděl jsem film ještě několikrát a uvědomil jsem si, že bych se chtěl
naučit stepovat jako Gene Kelly. Zapsal jsem si to na seznam a tento nápad
tam zůstal asi pět let. Jakmile jsem to zapsal, začal jsem vidět stepaře ve
filmech i v televizi a odevšad na mě vyskakovaly články o stepu. Všechny
programy i články se nepochybně objevovaly i dříve, ale dokud jsem si
stepování nezapsal na svůj seznam, nikdy jsem si jich nevšiml. V pětatřiceti
jsem se zapsal do kurzu stepování. Později vám o tom povím více.
Proč je tak důležité napsat si seznam ručně
Profesorka psychologie Gail Matthewsová z Dominican University

v Kalifornii provedla s 267 účastníky studii zaměřenou na stanovení cílů.
Zjistila, že pokud si člověk rukou zapíše svůj cíl, vzroste pravděpodobnost
jeho splnění o 42 procent. Při psaní na klávesnici používáme jen osm
různých pohybů prstů a potřebujeme k tomu jen malý počet nervových
spojení v mozku. Ruční psaní zahrnuje až 10 000 různých pohybů ruky
a využívá tisíce nervových drah. Tím se vysvětluje, proč mají rukopisné
poznámky mnohem větší vliv na emoční sepětí s cíli a na odhodlání jich
dosáhnout. Zaznamenat si cíle do počítačového souboru určitě také pomáhá,
ale je to stejné jako číst si o tom, jak vzrušující je řídit sportovní auto.
Zapsat si své cíle ručně znamená, že mozek se vydá na testovací jízdu ve
sportovním autě po alpských silnicích. Člověk vytvoří emoční vazbu, a tím
se pronikavě zvýší jeho motivace. Zapíšete-li si své cíle, aktivujete svůj
systém RAS a dáte pokyn svému podvědomí, aby pracovalo, ať už na cíle
myslíte, nebo ne.
V 80. letech se zdálo nemožné pořádat semináře za „železnou oponou“ –
občané západních zemí nemohli cestovat do Ruska. Ale Barb a já jsme si to
stejně zapsali na seznam, protože nám to připadalo jako vzrušující nápad
a připadali jsme si jako James Bond. Jakmile jsme si tento cíl zapsali na
seznam, okamžitě jsme začali vnímat informace, články v novinách
i časopisech a televizní dokumentární pořady o Rusku. Dnes jsou rusky
mluvící státy jedním z největších trhů pro naše knihy i semináře, a to
všechno proto, že jsme v roce 1989 zapsali Rusko na svůj seznam. V té
době to všechno vypadalo jenom jako bláznivý nápad, ale kdybychom si jej
nezapsali, Rusko by se nikdy nestalo jednou z našich hlavních obchodních
destinací, protože náš systém RAS by nezačal vyhledávat informace o tom,
jak to zařídit. Právě proto je tak důležité zpočátku nemyslet na to, jak získat
to, co chcete. Jakmile se přesně rozhodnete, co chcete dělat nebo mít a čím
se chcete stát, váš systém RAS začne sám hledat způsoby, jak to zařídit.
Jakmile jednou zasejete semínko myšlenky, najednou začnete vidět, číst
a slyšet informace, které s ní souvisejí. Je to jednoduché. Ale dělá to jen
velmi málo lidí.
Jestliže pravidelně pročítáte seznam svých cílů, brzy si ujasníte, jak jsou
pro vás skutečně důležité nebo bezvýznamné. Svůj seznam neustále
doplňujte, upravujte a případně i zeštíhlujte. Po nějaké době si všimnete, že
některé položky se objevují neustále, protože jsou pro vás skutečně
důležité. Pověste si seznam na stěnu v koupelně nebo v ložnici, další kopii
připevněte na dveře ledničky nebo ji použijte jako spořič obrazovky na
počítači nebo tabletu. Položte seznam tam, kde jej často uvidíte. Jakmile
začnete přemýšlet o nových věcech, zapište je tam. Čím delší seznam, tím
lépe.
Rozdíl mezi milionáři a miliardáři
V 70. letech minulého století zkoumali vědci bohaté lidi s cílem zjistit,
jaké jsou hlavní rozdíly mezi milionáři a miliardáři. Příslušníci obou skupin
jsou samozřejmě bohatí, ale vědci chtěli vědět, proč je jedna skupina tak
výrazně bohatší než druhá. Po třech letech zkoumání zjistili, že tito lidé
mají jedno společné: přesně vědí, co chtějí. Ale miliardáři měli podrobný
písemný seznam nápadů, představ a cílů. Existence písemného seznamu
byla tím nejnápadnějším rozdílem mezi oběma skupinami. Milionáři také
přesně věděli, co chtějí, a svými cíli byli stejně posedlí jako miliardáři, ale
na rozdíl od nich měli významně méně písemných plánů. V jiné studii
zaměřené na stanovení cílů u respondentů z USA Paul J. Meyer zjistil, že
3 % lidí v USA měla přesné a písemně zaznamenané plány a cíle

10 % lidí mělo dobrou představu o svých životních cílech
60 % lidí uvažovalo o svých cílech, ale jen v souvislosti se svými
financemi
27 % lidí téměř vůbec neuvažovalo ani o své budoucnosti, ani o svých
cílech
Meyer také zjistil, že
3 % respondentů byli velmi úspěšní lidé

10 % respondentů se nemělo špatně
60 % respondentů žilo se „skrovnými prostředky“
27 % respondentů se sotva protloukalo s pomocí dobročinných
organizací
Ponaučení je naprosto jasné: zapište si své cíle – vlastnoručně.
Jak objevit své skutečné životní poslání nebo povolání
Jednou z nejvyšších priorit na seznamu většiny lidí je prá ce a povolání,

ale ze sociologických studií vyplývá, že 84 % lidí není spokojeno s tím, jak
si vydělává na obživu. Gallupův ústav uskutečnil v roce 2012 průzkum ve
140 zemích, a z jeho výsledků vyplynulo, že 67 procent lidí pracuje „bez
zájmu“ (tito lidé postrádají motivaci a pravděpodobně nevyvinou žádné
mimořádné úsilí) a 24 procent lidí se „aktivně nezapojuje“, tedy se
pracovním úkolům vyhýbají, jsou nespokojení a nevýkonní.
Vstáváte každý den s radostným pomyšlením na to, co by se toho dne
mohlo stát? Probouzíte se v pracovní dny s radostí? Pokud ne – a existuje
80% pravděpodobnost, že je to váš případ –, co byste měli udělat se svým
pracovním životem?
Pokuste se najít své životní poslání. Vzpomeňte si, co jste kdy dělávali
s potěšením a co vás bavilo tak, že byste to klidně dělali i zadarmo,
kdybyste k tomu měli příležitost. Připomeňte si, z čeho jste měli v životě
největší radost a nejlepší pocit. To jsou oblasti, v nichž najdete své životní
poslání nebo povolání, které vás bude naplňovat.
Položte si otázku: „Co dělám tak rád, že bych to klidně dělal

i zadarmo, ale mohl bych si tím také vydělávat?“ Pokud na ni dokážete
odpovědět, objevili jste jedno ze svých životních poslání.
Mnoho lidí vůbec nenapadne, že by se mohli skvěle uživit, nebo dokonce

zbohatnout tím, co je opravdu baví. Pokud si to zapíšete na seznam, najdete
způsob, jak to zařídit. Možná řeknete: „Ale já jsem ráda mezi lidmi
a povídám si s nimi. Jak bych se tím mohla uživit?“ Nu, Jay Leno, David
Letterman, Michael Parkinson a Oprah Winfreyová si také rádi povídali
s lidmi. Možná vás napadne: „Baví mě starat se o dům, aby byl hezký a aby
se nám v něm dobře žilo.“ Martha Stewartová měla stejný pocit. „Hrozně
mě baví sportovat…“ Vzpomeňte si na Tigera Woodse, Rogera Federera
a Pata Raftera. Jistě, všichni lidé, o nichž jsme se právě zmínili, jsou
nesmírně úspěšní a hodně bohatí, ale každý z nich začínal jako docela
neznámý člověk, odhodlaný dělat to, co ho baví, a dělat to i zadarmo.
A pomyslete si na desítky tisíc dalších lidí, kteří sice nejsou slavní, ale
úspěšně se živí něčím, co je baví. Nezapomínejte, že každý znalec
a odborník kdysi začínal.
Najděte si něco, co vás skutečně baví, a už nikdy v životě nebudete

muset pracovat.
Možná že rádi večeříte v příjemných restauracích, čtete knihy a časopisy,

chodíte na večírky a do tanečních klubů, sledujete filmy, posloucháte hudbu
nebo hrajete na hudební nástroj, rádi se seznamujete s lidmi, surfujete na
internetu, nakupujete a věnujete se sportu. Na světě je spousta lidí, kteří
jsou za to placeni. Je naprosto v pořádku, když někdo rád jí v restauracích
a tvrdí, že jeho vášní je jídlo. Proč si tedy neotevřít vlastní restauraci,
nezačít psát recenze restaurací a uveřejňovat je na vlastní webové stránce
nebo v blogu, proč se nestát šéfkuchařem? Pokud někdo rád poslouchá
hudbu, mohlo by ho těšit, kdyby třeba hudbu také vytvářel nebo o ní psal
jako hudební kritik, ať už v novinách, nebo na vlastním blogu. Budete-li
vytvářet věci, které ostatní lidé mohou používat nebo se z nich těšit,
změníte svou zálibu ve zdroj dlouhodobých příjmů.
Věci, z nichž jste nadšení, nejsou náhodné. Souvisejí s vaším posláním.
Když jsem chodil do školy, bavilo mě vyprávět vtipy a hrát si na sólového
komika. Jeden učitel mi kdysi řekl, že bych jednou mohl být „profesionální
chytrolín“. A přesně tím jsem se více než čtyřicet let živil. Nikdy jsem
neměl plán, jak to udělám, jenom jsem se rozhodl, a můj systém RAS
zařídil všechno ostatní. Můžete výborně vydělávat, když budete dělat něco,
co vás skutečně baví. Ale nejprve se musíte zamyslet nad tím, co přesně
máte rádi, a zapsat si to. Když mi bylo čtyřiadvacet, napsal jsem výcvikový
program, jak prodávat. A šel na dračku! Potom jsem se rozhodl napsat
bestseller a stát se spisovatelem. Nevěděl jsem, jak to udělám a o čem by
moje kniha měl být, ale důležité je, že jsem se prostě rozhodl, přestože jsem
chodil do školy jenom jedenáct let a přestože angličtina mi ve škole šla ze
všeho nejhůř. Jednoduše jsem se do toho chtěl pustit – tečka. Jakmile jsem
si zapsal svůj cíl, začal jsem všude vidět odpovědi, jak se k němu dostat.
O dva roky později jsem se rozhodl, že knížka o tom, jak se vyznat v lidech,
bude bomba. Sedl jsem a napsal prv ní větu: „Bylo, nebylo…“ První řádek
je vždycky nejtěžší, ale tento mě přiměl začít. Nazval jsem svou knihu „Řeč
zákazníkova těla“. V sedmadvaceti letech jsem vydal svou první velkou
knihu, kterou jsem nakonec nazval Řeč těla.
A to ostatní už znáte.
Dokážete se skvěle uživit tím, co vás opravdu baví. Ale nejprve se musíte
rozhodnout, co máte opravdu rádi, a potom si to musíte zapsat.
Chceme od vás, abyste ode dneška přestali uvažovat o tom, jak získat
„zaměstnání“. „Zaměstnání“ může být prozatímní způsob, jak si opatřit
peníze na zaplacení účtů, a je to také něco, co člověk dělá, i když by raději
dělal něco úplně jiného. Týká se to více než 80 % lidí. Zeptali jsme se vás,
co byste dělali třeba i zadarmo, kdybyste mohli. Pokud jste v odpovědi
neuvedli svou současnou práci, začněte okamžitě plánovat, jak se jí zbavit.
Miliony lidí na celém světě se úspěšně živí tím, co je opravdu zajímá
a naplňuje. Každé ráno se probouzejí s nadšením, protože je čeká další
zajímavý den. Přesně to musíte udělat i vy, pokud chcete vést naplňující
život. Pustíte-li se do nějakého podnikání nebo povolání jen proto, abyste
vydělali peníze, dlouho vám to nevydrží a časem začnete být cyničtí
a nespokojení. Jakmile začnete dělat to, co vám napovídá srdce, nakonec se
objeví i peníze.
Nenechejte se postrkovat svými problémy.

Nechejte se vést svými sny.
Shrnutí
Začněte si ještě dnes psát seznam všeho, co vám připadá zajímavé nebo
vzrušující. Nic nehodnoťte, jenom zapisujte. Jakmile se naučíte aktivovat
systém RAS, zvýšíte pravděpodobnost, že budete mnohem úspěšnější při
dosahování svých cílů. Naučíte se totiž soustředit pozornost na to, na čem
skutečně záleží. Váš retikulární aktivační systém se excituje a začne působit
ve váš prospěch. Jakmile si zapíšete své cíle, utřídíte si tím myšlenky
a stanovíte místa, kam se chcete dostat. Váš systém RAS potom určí kroky,
které vás tam zavedou.
Ti nejúspěšnější lidé si své nápady a myšlenky zapsali a stanovují pořadí
jejich důležitosti. Jakmile je mají černé na bílém, jejich RAS začne hledat
odpovědi a řešení, jak získat to, co chtějí. Vezměte svůj život ještě dnes do
vlastních rukou a nevydávejte se po cestě, na kterou se vás snaží někdo
dostrkat, i když jeho úmysly snad vypadají ušlechtile.
Převezměte odpovědnost za svůj život a sami za sebe.

Rozhodněte se, že se stanete takovým člověkem, jakým chcete být.
Pokud se v práci denně nezabýváte něčím, co vám připadá vzrušující,
začněte dělat něco jiného. Průzkumy ukazují, že většina lidí dělá kvůli
obživě něco, co je nebaví. Nebuďte jedním z nich.
Začněte hned teď psát svůj seznam. Ne později, nebo po snídani, nebo
až dočtete tuto knihu. Udělejte to teď. Jednoho dne byste se totiž mohli
probudit a zjistit, že vám už nezbývá čas.
Pokud se nerozhodnete, kde chcete být, nikdy se nevydáte na cestu.

3. kapitola
Stanovte si jasně vymezené cíle
Lidé jsou motivováni dvojím způsobem: chtějí získat výhodu, nebo se

vyhnout ztrátě. Některé cíle mohou obsahovat oba prvky. Možná chcete
dosáhnout vyššího postavení ve firmě, abyste vydělávali více peněz a mohli
lépe zajistit rodinu, a současně se chcete vyhnout trápení spojenému s tím,
že nebudete mít dost prostředků, abyste mohli zaopatřit své nejbližší.
Lidé jsou motivováni snahou získat výhodu, nebo se vyhnout ztrátě.
V první kapitole jsme vám vysvětlili, že se neobejdete bez seznamu

svých přání a představ. V této kapitole vám ukážeme, jak začnete představy
měnit ve skutečnost.
Všechny položky ze seznamu přepište do tří sloupců nadepsaných A, B
a C. Pod písmenem A budou položky, kterých chcete dosáhnout nejdříve
nebo které v současnosti považujete za nejdůležitější. Pod písmenem B jsou
také důležité položky, ale dříve, než se do nich pustíte, potřebujete si je ještě
trochu promyslet. Položky označené písmenem C považujete za slibné nebo
zábavné, ale ještě nemáte dost informací a dostatečně silnou motivaci,
abyste je přesunuli do sloupce B nebo A. Položky ve sloupci C jsou
zajímavé a přitažlivé, ale zatím jsou to jen možnosti. Nyní přiřaďte
položkám ve sloupci A a B číslice od jedné do desíti podle toho, jak jsou
pro vás přitažlivé. Tento seznam se stane základem, který bude od této
chvíle udávat směr vašemu životu. Seřaďte položky svého seznamu podle
důležitosti, zítra seznam znovu přečtěte a přepište jej.
V této kapitole se dočtete, jak dosáhnout nejrůznějších cílů v pracovním
i osobním životě. Na několika příkladech vám vysvětlíme, jak jsme
s využitím popsaných zásad dosáhli některých svých cílů.
Už jsme se zmínili o tom, že některé cíle byly soukromé povahy, některé
lokálního charakteru, jiné se odehrávaly na celostátní úrovni a další měly
globální dosah. V jednom období figurovalo na seznamu evropských
bestsellerů pět našich knih a byli jsme nejúspěšnějšími světovými autory
populárně naučné literatury. Jeden z našich cílů byl zapsán do Guinnessovy
knihy rekordů, naučili jsme se tančit rokenrol, bydlíme na zámku, já umím
„moonwalk“ jako Michael Jackson a Barbara skočila bungee do strže.
V dalších kapitolách vám vysvětlíme, jak jsme toho dosáh li a proč je to
pozoruhodně jednoduché – nikoli snadné, ale jednoduché. V této kapitole se
dočtete, jak jednoduše můžete dělat věci, které mnoha lidem připadají
úžasné nebo nemožné.
Vyčíslete své cíle
Cíl je cokoli, k čemu vy sami cítíte motivaci nebo čeho byste chtěli
dosáhnout na základě vlastního hodnotového žebříčku. Pro někoho to může
být bohatství a moc, pro jiného vynalezení léku na rakovinu nebo pomoc
hladovějícím dětem v Africe. Je to cokoli, co vás osobně motivuje. Má-li
být cíl motivující, musí být vyjádřen srozumitelnými a měřitelnými pojmy,
jejichž součástí jsou konkrétní data, časy, množství, barvy, rozměry
a výsledky. Řeknete-li například, že vaším cílem je „být jednou bohatý“,
tento výrok nemá žádnou motivační sílu, protože nevymezuje jasný cíl, ke
kterému byste mohli směřovat. Výrok je příliš neurčitý a obecný a váš
systém RAS se nemá čeho chytit. Jakmile ale prohlásíte, že „v poledne 15.
srpna za pět let ode dneška budu mít milion dolarů čistého jmění a budu
naprosto bez dluhů“, pocítíte motivaci k okamžitému jednání, protože jste
stanovili přesný obnos, čas a termín a váš systém RAS může přejít do
„vyhledávacího režimu“. Pokud svůj cíl vyjádříte slovy „mít hezký dům“,
nepocítíte žádnou motivaci, protože „hezký dům“ je neurčitá představa.
Miliardář může svůj dům považovat za „hezký“, stejně jako domorodec
z Botswany považuje za „hezkou“ svou chýši uprostřed pouště. Jakmile ale
svůj cíl vyjádříte slovy „cihlový dům se čtyřmi ložnicemi a tropickou
zahradou, s okny na severovýchod, sto metrů od pláže, v oblasti s teplým
podnebím, ode dneška za tři roky“, váš systém RAS začne okamžitě hledat
možnosti, jak toho dosáhnout. Pokud dokážete přesně popsat půdorys,
terénní úpravy, nábytek, kliky u dveří, stavební materiál, čalounění křesel
a podlahové krytiny, váš RAS si okamžitě začne představovat, jaké by to
bylo, kdybyste v takovém domě žili. Jakmile narazíte na inzerát na prodej
domu, který odpovídá vašemu zadání, váš systém RAS vás na něj upozorní.
Potom se na dům půjdete podívat, seznámíte se s jeho atmosférou, vstřebáte
jeho pachy a odnesete si brožuru s technickými údaji. Čím měřitelnější
a vyčíslitelnější bude váš cíl, tím odhodlanější bude váš systém RAS při
jeho vyhledávání.
Cíl by měl být mimo dosah, ale na dohled.
Nejste-li spokojení se svými současnými pokroky, je to proto, že nemáte

dost jasně definované cíle a váš systém RAS neví, kde hledat. Jakmile vaše
cíle vykrystalizují do podrobností a jakmile si ujasníte, kde se právě
nacházíte a kam se chcete dostat, RAS začne pracovat a motivace se objeví.
Své cíle popište kladnými výrazy
Lidé o cílech často hovoří v záporných výrazech. Jenže systém RAS vidí
jen skutečné představy, nedokáže si představit něco, co není. Právě proto
lidé jen zřídkakdy dosáhnou negativně vytyčené cíle.
Představme si třeba kuřáka, který se rozhodl přestat kouřit, a svůj cíl
popíše slovy: „Od 1. ledna nebudu kouřit.“ Jenže jeho mozek už má
vytvořené silné a příznivé představy kuřáka s cigaretou. Říci, že něco
nebudete dělat, znamená požádat RAS, aby si představil něco, co nedokáže
vizualizovat. Kdybyste si ale napsali „Od 1. ledna budu nekuřák“, váš RAS
by mohl vytvořit představu, jak vypadá nekuřák. Mohl by si vás představit
s čistými prsty, vonným dechem, bílými zuby a zdravým vzhledem.
Najednou byste si začali všímat reklamy na zubní pastu a cvičících lidí.
Mohli byste si představit, jak roste vaše sebedůvěra a obliba.
Kladně vyjádřené cíle vytvářejí motivační představy, ale negativně

vyjádřené cíle nevytvářejí žádné představy.
Pokud vážíte sto kilogramů a chcete zhubnout deset kilogramů, neměli

byste si říkat „Zhubnu 10 kilogramů.“ Nebude to fungovat. Vaše mysl má
jasnou představu o tom, jak vypadáte se svými sto kilogramy. Vyžaduje od
vás, abyste si tuto hmotnost udrželi a podle toho také jedli. Zkuste si raději
říci: „Do 20. června budu vážit 90 kilo.“ Vaše mysl si představí, jak byste
vypadali s devadesáti kilogramy, a váš RAS se bude chtít této představě
přiblížit. Předá ji vašemu podvědomí a to vás bude pohánět k cíli.
Vyjádřete své cíle tak, aby si vaše mysl dokázala představit pozitivní
obrazy – nesnažte se nutit ji, aby si představovala něco, co není vidět.
Chcete-li mít spokojený život, nespojujte jej s lidmi ani s předměty,

ale s cílem.
Albert Einstein
Vaše cíle by měly být hmatatelné
Už se vám někdy stalo, že jste jeli na zkušební jízdu ve svém budoucím

autě a potom jste přesedli do svého starého vozu? Byli jste patrně
nespokojení a získali jste ještě větší motivaci usilovat o nové auto. Čím
blíže jste fyzicky i emocionálně k představám spojeným s vaším cílem, tím
dříve ho dosáhnete. Představme si například, že chcete červený
čtyřsedadlový kabriolet. Budete hledat jeho snímky, recenze, brožury
a údaje o prodeji. Ale pokud se v tomto autě projedete podél pobřeží (kde
bude jednoho dne stát váš dům), všechny pocity a emoce spjaté s tímto
autem se ještě prohloubí.
Chcete-li dělat něco užitečného pro společnost, možná vás budou
inspirovat příběhy o druhých lidech, kteří už cosi podobného začali dělat.
Ale když strávíte jeden večer jako dobrovolník v Armádě spásy a budete
rozlévat po lévku potřebným, dostanete ještě větší chuť pracovat pro druhé
– pokud je tato práce vaším skutečným posláním. Chcete-li posílat své děti
do těch nejlepších škol, nečtěte si o nich, ale objednejte si raději exkurzi
a prohlédněte si je na vlastní oči. Nepřemýšlejte o tom, jak zaplatíte školné.
Nechejte svůj systém RAS, aby to vyřešil.
Většina lidí potká svého životního partnera náhodou. Nalezení životního
partnera je jednou z nejdůležitějších životních událostí – proč tedy nehledat
přesně takového člověka, jakého chcete? Pokud si jako svou životní
partnerku představujete sportovní, chytrou, optimistickou modrookou
blondýnu (jako třeba já), choďte jen s takovými ženami, které splňují vaše
kritéria. Většina lidí to tak nedělá. Vybírají si potenciální partnery z těch,
kteří jim vstoupí do života nebo které najdou na seznamovacích
internetových stránkách.
Zapisujte si jen takové cíle, kterých chcete skutečně dosáhnout.

Nespokojte se s nejlepším jen z toho, co máte na dosah.
Jak si váš mozek poradí s cíli
Mozek si představí jen ty věci, jejichž dosažení je ve vašich tělesných

nebo duševních silách. Jestliže si například dokážete představit, že se
stanete premiérem nebo prezidentem své země, znamená to, že někde uvnitř
máte nezbytné předpoklady pro tuto práci, jinak byste si to představit
nedokázali.
Něco si zapsat na seznam znamená, že je ve vašich silách toho
dosáhnout, i když se to zpočátku zdá nemožné. Erin Shackellová a Lionel
Standing z Bishop’s University prokázali, že když v duchu trénujete
vzpírání, tělo reaguje na tyto představy a změní se tak, že získáte 80 %
výkonnosti, kterou byste získali, kdybyste skutečně vzpírali činky!
Dokážete-li si představit, že jste ve své zemi premiérem nebo
prezidentem, znamená to, že v sobě máte všechno potřebné k takové funkci,
protože jinak byste si to představit nedokázali.
Pokud tedy svůj cíl zapíšete na seznam, je to znamení, že máte k jeho
dosažení předpoklady, i když zpočátku vypadá neuskutečnitelně. To před
vás staví zajímavé příležitosti – jestli o něčem dokážete přemýšlet, vaše tělo
to může zvládnout! Přesně jako to řekl Napoleon Hill v roce 1937.
Dokážete-li si něco představit, máte předpoklady pro to, abyste to

i uskutečnili.
Pokud si sami sebe dokážete představit jako multimilionáře, máte to

v sobě a můžete to zvládnout. Jestliže si dokážete představit, jak skáčete
bungee jumping do kaňonu rozbouřené řeky, vaše tělo to zvládne.
Dokážete-li si představit, jak sebejistě hovoříte ke dvaceti tisícům
posluchačů, máte v sobě schopnosti potřebné k tomu, abyste to skutečně
zvládli. Dokážete si představit, že jste zdraví a netrápí vás žádná nemoc?
Vaše tělo bude pracovat na tom, aby se to stalo skutečností. Život nedává
žádné záruky, že ke všem těmto výsledkům skutečně dospějete, ale už
samotná představa určité situace vás nasměruje na cestu, která může vést
k žádoucímu cíli. Nejdůležitějším prvním krokem je představit si, že
dosáhnete konečného výsledku, a neuvažovat o tom, jak to uděláte.
Otázkou, jak na to, se budeme zabývat už brzy. A toto je něco, co většina
lidí nedělá: zkoušejí si představit, jak by něco udělali, a potom se té
myšlenky vzdají, protože se nechají zdeptat.
Nemáme-li před sebou jasně definované cíle, odevzdaně začneme

vykonávat každodenní maličkosti.
Robert Henlein, autor science-fiction
Váš retikulární aktivační systém začíná působit
Jakmile si určíte cíl, pro který jste se nadchli, systém RAS začne působit
na vaši mysl. Najednou si začnete uvědomovat věci, jimž jste až dosud
nevěnovali pozornost, ale teď jsou pro vás důležité nebo užitečné.
Uvědomíte si například, že byste snáze dosáhli cíle, kdybyste se setkali
s určitými lidmi. Na nějakém obchodním jednání nebo večírku zaslechnete
jméno člověka, jehož kontakty by vám mohly pomoci na cestě. V minulosti
byste si toho jména ani nevšimli, protože by pro vás nemělo žádný význam,
ale jakmile souvisí s vaším cílem, získává na důležitosti.
Dáte si tedy záležet na tom, abyste se onomu člověku představili,
a spojení je navázáno. Váš systém RAS ve zlomku sekundy vyzvedl jednu
konkrétní informaci, protože jste jej aktivovali ve chvíli, kdy jste se
rozhodli, co je pro vás důležité. Přestože večírek byl hlučný a hudba hrála
hlasitě, váš systém RAS dokázal postřehnout určitou důležitou informaci.
Mějte seznam cílů všude
Svůj seznam cílů v písemné podobě byste měli mít všude. Na dveřích
ledničky, jako spořič monitoru, v telefonu – zkrátka všude. Přinutíte tak
svůj mozek, aby každý cíl neustále hodnotil a určil jeho skutečnou
důležitost. Váš mozek získá příležitost vyzkoušet si, jak bude vypadat váš
život, až vytyčeného cíle skutečně dosáhnete. V mozku existují více než tři
miliardy spojů, které dávají pokyny tělu. Jakmile si dokážete zřetelně
představit, že máte cíl na dosah ruky, váš systém RAS vydá pokyn
mozkovým buňkám, a ty řídí tělo tak, aby představu uvedlo ve skutečnost.
Právě proto se tak osvědčuje, když máte seznam cílů neustále na očích a po
ruce.
Vystřihněte nebo vytiskněte obrázky všeho, co souvi sí s vašimi cíli.
Obrázky domů, dovolených, aut, bungee jumpingu, projevu před početným
obecenstvem, záchranu vesmíru a tak dále. Vyrobte si stránku se všemi
těmito obrázky nebo si kupte knihu s prázdnými listy, do níž si budete své
cíle zapisovat. Barbara a já jsme si (zatím) dohromady pro náš společný
život zapsali více než 200 cílů a zatím jsme jich dosáhli 122. Kromě jiného
jsme vybudovali tři jezera, přednášeli jsme v Kremlu, žili na zámku
a napsali deset knih, které se ocitly na prvním místě v žebříčcích
nejprodávanějších knih. A to všechno jsme si nejprve zapsali rukou do
knihy s prázdnými listy.
Život začíná za hranicemi vaší komfortní zóny
Jestliže přesunete některý cíl ze seznamu C do seznamu B (nebo z B do

A), ale později onen cíl ztratí svou původní přitažlivost, můžete jej znovu
přesunout do jiného seznamu, pozměnit nebo rovnou odstranit a najít si
něco jiného. Máte-li seznam plný různých cílů, úprava nebo odstranění
jedné položky neznamená nic zásadního. Lidé, kteří mají jen jeden cíl, se ho
často drží navzdory tomu, že už pro ně ztratil význam, nebo dokonce zanikl.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: HANK

Představa, že vystoupím na vrchol Uluru, obrovského starobylého
skalního útvar z červeného pískovce, který se tyčí nedaleko Alice Springs ve
střední Austrálii pro mě (Allana) byla vždy tak lákavá, že jsem si výstup na
Uluru zapsal do svého seznamu C. Říkal jsem si, že bych to mohl uskutečnit
během příštích pěti let, ale i kdybych to do té doby nezvládl, ponechal bych
to na seznamu na později. Uva žoval jsem jen o tom, co chci udělat
(vystoupit na skálu), a nezabýval jsem se tím, jak to udělám. Jakmile jsem si
to zapsal, začal jsem všude kolem sebe vnímat novinové články a televizní
doku menty o Uluru. Nehledal jsem je, ale přesto se stále objevovaly. Asi
o tři roky později jsem zrov na seděl v jednom bistru, když vtom jsem
v okolním šumu za slechl, jak se dva lidé u vedlej šího stolu baví o nějaké
konfe renci, která se má konat poblíž Uluru. Okamžitě jsem je oslo vil,
vyptal jsem se na konferen ci, zatelefonoval jsem několika lidem a vnutil
jsem se jim do programu jako řečník. O šest měsíců později jsem vystoupil
na Uluru. Cíl splněn! Asi o rok později jsem na jedné konferenci hovořil
o vytyčování cílů a zmínil jsem se i o tom, jak jsem vyšplhal na Uluru. Jeden
z účastníků, elektrikář jménem Hank, se mě zeptal: „Jak bych to mohl
použít třeba já, Allane? Také bych chtěl vylézt na Uluru. Ale vy jste to měl
jednodušší, protože přednášíte na konferencích. Já bych si na to musel
našetřit tři tisíce dolarů.“
Na vrcholu Uluru
Všimněte si, že Hank přemýšlel o tom, jak by to mohl udělat. Protože

nevěděl, jak na to, nikdy si neurčil výstup na Uluru jako cíl. Řekl jsem mu,
aby si to zapsal jako svůj cíl a to ostatní aby přene chal svému systému
RAS. Byl sice nedůvěřivý, ale řekl, že to zkusí a dá mi vědět, jak to dopadlo.
Později mi sdělil, že v následujících šesti měsících viděl informace o Uluru
všude, kam se jen podíval. Všímal si novinových článků, televizních pořadů
o Alice Springs, ve složce spamů ve své elektronické poště viděl nabídky na
zlevněné lety do střední Austrálie, slyšel o výstavě fotografií ve střední
Austrálii a půjčil si film Město jako Alice, který byl natočený v blízkosti
Uluru. Mluvil s přáteli o výstupu na Uluru a někteří mu začali po sílat
informace, které s tím souvisely. Všechny informace se v jeho okolí
vyskytovaly i předtím, ale jeho systém RAS jej na ně začal upo zorňovat
teprve tehdy, když si Uluru zapsal na svůj seznam.
Osm měsíců potom, co si Hank zapsal svůj cíl, mu zatelefono val
kamarád. Prý právě četl, že vláda hledá řemeslníky pro práci na plynovodu
nedaleko Alice Springs a že mají zájem o kvalifikované elektrikáře! Hank
tomu nemohl uvěřit. Okamžitě se přihlásil – a práci získal. Podepsal
smlouvu, podle které měl tři měsíce praco vat v Alice Springs. Žasl nad tím,
jak se události daly do pohybu. Po měsíci stráveném v Alice Springs
vystoupil na Uluru – a ještě ho platili za to, že tam je! Dříve uvažoval
o tom, jak by na Uluru mohl vystoupit, ale stačilo se jen rozhodnout, že to
chce udělat, a jeho systém RAS už odpovědi našel.
Někteří Hankovi pochybující přátelé říkali, že Hankův kama rád si toho
inzerátu všiml jen šťastnou náhodou. Jenže to nebylo jen štěstí. Svým
rozhodnutím Hank uvedl do pohybu síly, jež ved ly k příslušnému výsledku.
A žádný z jeho pochybujících přátel na Uluru nikdy nevystoupil –
pravděpodobně si neumějí představit, jak by to udělali.
Později Hank připustil, že o tom uvažoval v době, kdy byl mlad ší, ale
nikdy ho nenapadlo, že by to mohl udělat, a proto si to nikdy nestanovil jako
cíl.
Nejprve se rozhodněte, co chcete udělat. Nepřemýšlejte o tom, jak to

uděláte. Jakmile si určíte cíl, začnou se objevovat odpovědi.
Jasně definované cíle a délka života
Patrick Hill a Nicholas Turiano z Carleton University v Kanadě

analyzovali data více než šesti tisíc účastníků studie MIDUS (Midlife in the
United States – Střední věk ve
Spojených státech). Badatelé sledovali respondenty v průměru 14 let
a zaměřili se na jejich životní cíle a pocit, že „život má smysl“. Během
období sledování zemřelo 569 účastníků studie. Hill a Turiano zjistili, že
lidé z této skupiny uváděli, že mají méně cílů – pokud vůbec nějaké –
a méně znali smysl své činnosti než ti, kteří přežili. Jedinci, kteří znali své
cíle a měli smysl života, umírali mnohem později. Badatelé také zjistili, že
to platí bez ohledu na věk respondentů.
Výzkumy svědčí o tom, že stanovení jasně definovaných cílů

prodlužuje život a zlepšuje zdraví.
Z toho všeho vyplývá, že člověk, který má životní směr a stanoví si cíle,

žije déle bez ohledu na to, v čem nachází smysl života. Čím dříve si tedy
začnete klást jasně definované cíle, tím dříve se tyto blahodárné účinky
objeví.
Co říkají lidé na smrtelné posteli
Co je podle vašeho názoru pro většinu lidí nejdůležitější? Australanka

Bronnie Wareová je zdravotní sestra a pečuje o umírající pacienty. Strávila
mnoho dní s lidmi, jimž zbývalo méně než tři měsíce života a kteří byli
propuštěni z nemocnice, aby zemřeli doma. Ve své knize Čeho před smrtí
nejvíce litujeme zaznamenala úvahy umírajících. Když měli umírající lidé
odpovědět na otázku, čeho nejvíce litují a co by v životě udělali jinak,
znovu a znovu se objevovaly stejné úvahy.
Wareová píše, že lidé na smrtelné posteli si nejčastěji přáli, aby byli
šťastnější, zůstali v kontaktu s přáteli, vyjadřovali svoje pocity, aby tak
usilovně nepracovali a žili podle svého, a ne podle toho, co od nich čekali
druzí.
Ve chvíli, kdy přijdete o zdraví, už je pozdě. Zdraví přináší svobodu, ale
mnozí lidé si to uvědomí teprve tehdy, když o ni přijdou.
Pokud zjednodušíte svůj způsob života a budete se přitom zodpovědně
rozhodovat, možná nebudete potřebovat tak velký příjem, jaký považujete
za nutný nyní. Vytvoříte-li si v životě větší prostor, budete spokojenější
a vnímavější vůči příležitostem, které se lépe hodí k vašemu novému
způsobu života.
Zákruty, překážky a pasti na cestě…
Lidé si většinou myslí, že k cíli vede přímá cesta s několika nerovnostmi.

Skutečnost je taková, že na cestě jsou zákruty, překážky, pasti, nečekaná
setkání a dveře, o nichž předem nevíme a které se mohou kdykoli otevřít.
Někdy se vydáte směrem k cíli, o němž se domníváte, že o jeho splnění
hodně stojíte. Cestou možná zjistíte, že už vám na tom tak nezáleží.
Často se stává, že dokud nezačnete, ani pořádně nevíte, co vlastně chcete.
Jindy si jako cíl zapíšete něco, co pro vás nemá velký význam, ale časem se
z toho stane zásadní životní zkušenost – jako byla pro Barbaru a mě naše
cesta do Ruska.
Dokud se do něčeho nepustíte, velmi často ani nevíte, jaký z toho budete
mít pocit. Právě proto potřebujete rozsáhlejší seznam skutečných
a možných cílů. Myslel jsem si, že se mi bude líbit stepování, ale nebylo to
takové, jaké jsem čekal. Nahradil jsem tedy tento cíl jiným: naučit se tančit
jive, který se líbí mně i Barbaře. Barabara se zase domnívala, že jí půjde hra
na piano a němčina, ale ukázalo se, že ani jedno, ani druhé ji nebaví. Až
budeme jednou ležet na smrtelné posteli, nebudeme si říkat, jaké by to asi
bylo, kdybychom byli bývali žili ve Francii, pořádali přednášky v Rusku,
plachtili na úžasné jachtě, tančili step, potápěli se nebo měli krásný dům
plný dětí. Zapsali jsme si tyto sny na papír, přiřadili k nim termíny – a sny
se naplnily.
Mějte na svém seznamu neustále alespoň deset možných cílů. Většina
lidí – pokud vůbec nějaký cíl má – má jen jeden, a když to s ním nedopadne
dobře, začnou být zoufalí. Jiní zase lpějí na cíli, který už je ani nebaví.
Budete-li mít na seznamu cílů deset různých položek a zjistíte, že jedna
z nich vám už nevyhovuje, máte ještě devět dalších a není důvod propadat
malomyslnosti.
V době, kdy píšu tuto kapitolu, se učím hrát na saxofon a nahrávat
a míchat hudbu v našem novém nahrávacím studiu. Učím se také řídit bagr
a mluvit rusky. Barbara zase pravidelně trénuje, aby se stala vynikající
plavkyní, vede hodiny čtení na základní škole, učí se hrát tenis a je na
nejlepší cestě k získání černého pásu v bojových uměních.
Co letos dokážete vy, čím obohatíte svůj život? Budete za rok lepším
a zajímavějším člověkem?
Známe dva typy lidí: ty, kteří mají desetileté zkušenosti, a ty, kteří
mají roční zkušenost opakovanou desetkrát po sobě. Lidé prvního typu
dosáhnou v životě více, žijí déle a lépe se u toho baví.
Shrnutí
Jasně definujte svoje cíle, vlastnoručně si je zapište a seznam

pravidelně doplňujte.
Cíle přispívají k delšímu, zdravějšímu a spokojenějšímu životu,
umožní vám naplno využít všechny schopnosti.
Vašimi cíli by měly být věci, které skutečně chcete vy sami, a ne to, co
od vás někdo očekává.
Zapisujte a přepisujte svoje seznamy. Změnily se?
Zapisujte si svoje cíle.
A začněte teď.
Je lepší ohlédnout se za životem a říct si: Nedokážu uvěřit tomu, že

jsem to udělala, než si říct: Kéž bych to byla bývala udělala.
Lucille Ballová
4. kapitola
Vytvořte plán s termínem dokončení
Jakmile ke svým snům připojíte termín dokončení, stanou se z nich cíle.
Až si pro svůj život vytvoříte akční plán a začnete přemýšlet o tom, kde
právě jste a kam se posouváte, přestanou vám stačit obecná prohlášení.
Všimli jste si někdy, kolik práce zvládnete poslední den před odjezdem na
dovolenou? Důvodem je skutečnost, že na obzoru je termín a před
odjezdem na dovolenou musíte dokončit úkoly. Termíny vás přimějí
k usilovné činnosti a přinutí vás dokončit rozpracované projekty.
Termín je pro cíle totéž, co je spoušť pro pušku.
Pevně stanovený termín vás přinutí hnout se kupředu. Budete muset

usilovně pracovat, abyste splnili harmonogram a dosáhli cíle, a blížící se
termín vás donutí, abyste se soustředili na výsledky. Díky pevně
stanovenému termínu budete usilovat o soustavné pokroky a nebudete ani
potřebovat obrovskou dávku silné vůle nebo výjimečnou motivaci. Vedení
přebere váš systém RAS.
Chystáte-li se zvednout jednokilogramové břemeno, vaše mysl připraví
tělo a svaly k tomu, abyste je zvedli. Pokud se rozhodnete zvednout
čtyřicetikilogramové břemeno, vaše mysl připraví tělo přesně na takovou
námahu. Ale kdybyste si mysleli, že to těžší břemeno váží jen kilogram,
mohli byste se při zvedání zranit, protože mozek připravil tělo pouze na
nepatrnou zátěž. Totéž se děje, když si určíte termín dokončení. Mysl
připraví tělo a dá mu více síly, energie a pocit naléhavosti.
Výraz deadline (čára smrti, přeneseně termín dokončení, uzávěrka)

byl poprvé použit v roce 1864 ve věznici Andersonville ve Spojených
státech: „U vnitřní strany palisády a ve vzdálenosti šest metrů od ní je
vymezena čára smrti, kterou nesmí překročit žádný vězeň, ve dne ani
v noci, pod trestem zastřelení.“
Účinky vidíme v každém sportu, v němž je vymezen časový limit.

Jakmile se zkracuje vymezený čas, hráči se pohybují rychleji, snaží se více
a zdá se, že mají více energie. Uzávěrka nás udržuje ve střehu, soustředíme
se na cíl a jsme odolnější vůči překážkám, zátarasům a negativním
připomínkám ostatních.
Písemný termín vybízí všechny chemické pochody vašeho těla k vyšší

rychlosti a naléhavosti.
Z uvedených důvodů musí mít váš termín písemnou podobu, protože
systém RAS vtáhne do vašich plánů také emoce a pomůže vám bojovat
proti obavám, starostem, pochybnostem a otálení.
Až se rozhodnete pro určitý cíl, začněte sbírat veškeré informace, které
v souvislosti s ním uvidíte, uslyšíte nebo přečtete. Mějte na paměti, že
jakmile uvidíte cíl, odpovědi se začnou objevovat všude kolem vás. Máte-li
dojem, že máte dostatek informací, zařaďte svůj cíl do skupiny A nebo B
a přiřaďte mu termín dokončení.
Tři způsoby, jak pracovat s termínem dokončení
1. Termín musí být realistický – určete si takový limit, který můžete

splnit.
2. Termín vás musí popohánět – čím kratší termín, tím lepší výsledek.
3. Začněte jednat hned – nepřemýšlejte o tom donekonečna. Prostě
začněte. Podle potřeby upravujte, ale nečekejte – doba nebude nikdy
ideální.
Nemusíte být vynikající, abyste začali.

Ale musíte začít, abyste byli vynikající.
Rozeberte to na malé kousky
Jedno staré rčení se ptá: Jak sníst slona? A odpovídá: Jedno sousto po
druhém. Rozložte své cíle na zvládnutelné kousky, aby nevzbuzovaly
takové obavy. Velké úkoly rozložte na roční, měsíční, týdenní, denní,
a dokonce i hodinové postupné cíle. Termíny jsou tak účinné proto, že díky
nim jsou i rozsáhlé projekty lépe zvládnutelné. Menší úkoly snáze
dokončíte a jejich splnění nebudete odkládat na poslední chvíli.
Stanovte si řadu realistických dílčích cílů a postupně je naplňujte. Pocit,
že jste něčeho dosáhli, vás povzbudí k usilovnější práci. Vycházejte ze
svého konečného cíle. Kdykoli si určíte dílčí cíl, přemýšlejte, jestli by se
nedal rozložit na více menších kroků. Uvažujte o tom, co všechno musíte
udělat. Na základě logické úvahy vytvoříte jednotlivé úkoly a časový
rámec.
Nedívejte se na vrchol, ale na příští zastávku
Badatelé Albert Bandura a Dale Schunk uskutečnili v roce 1981 test

s dětmi ve věku sedm až deset let. Asi polovina z nich dostala za úkol
vypočítat během jednoho sezení šest stránek matematických příkladů.
Druhá polovina měla vypočítat 42 stránek příkladů v průběhu sedmi sezení.
Děti s menšími dílčími cíli počítaly rychleji a přesněji než děti s jedním
velkým cílem. Malé a zvládnutelné kroky mají něco do sebe. Člověk se
soustředí na to, co podle svého názoru zvládne, a neděsí ho velikost úkolu.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ALLAN A BARBARA

Když Barbara začala v roce 1981 prodávat reklamy, určila si cíl:
dosáhnout v daném roce objem prodeje více než milion dolarů. Allan měl
v roce 1971 stejný cíl: prodat životní pojistky za více než milion dolarů.
Každý z nich si napsal přesně definovaný cíl a na jeho dosa žení vymezil
lhůtu 12 měsíců. Milion dolarů v jakémkoli podnikání byl tenkrát obrovský
cíl, který skoro naháněl strach, ale jakmile své cíle rozložili na menší části,
začaly vypadat přístupněji. Milion do larů ročně znamená 20 000 dolarů
týdně po dobu padesáti týdnů, a to znamená 4 000 denně, pokud pracujete
pět dní v týdnu. Pro Barbaru to znamenalo čtyři obchody týdně o průměrné
hodnotě 5 000 dolarů na jeden obchod, a Allanova čísla byla podobná.
Za předpokladu, že uspěli při jedné ze tří prezentací, museli uspořádat
dvanáct prezentací týdně. Pokud se schůzkou souhlasil jeden ze tří
oslovených případných zájemců, znamenalo to oslovit každý den sedm
nových lidí s žádostí o schůzku, a to se dá stihnout během jedné hodiny. Cíl
uzavřít obchody v hodnotě jednoho milionu během jediného roku vypadá
sice děsivě, ale zatelefonovat každý den sedmi případným zájemcům
a věnovat tomu hodinu – to není tak obtížné.
Začněte jednat hned
Jakmile se rozhodnete, do čeho se pustíte, začněte bez otálení. Ne zítra,

příští týden, po Vánocích, až děti odejdou z domu nebo až přeletí Halleyova
kometa a dá vám znamení. Začněte hned teď. Přihlaste se do toho kurzu,
požádejte o pohovor, zapište se do klubu, kde se naučíte, jak dosáhnout
svých cílů, najděte si rádce nebo se někam přihlaste jako učedník. Vezměte
do ruky telefon a zavolejte někomu, kdo vám může říct, jak začít.
Nejdůležitější ze všeho je dát se do pohybu.
Lidé někdy nestihnou v životě víc věcí proto, že mají plno práce
s přípravami. Včera jste si patrně řekli „zítra“. Nikdy nenastane ten pravý
čas. Začněte teď. Protože nic jiného než teď není. Za dvacet let budete více
zklamaní z toho, co jste neudělali, než z toho, co jste udělali. Nemusíte
hned vidět celé schodiště – udělejte jen první krok.
Někdy i ten nejmenší krok správným směrem může být největším

krokem vašeho života.
I kdybyste museli našlapovat po špičkách, udělejte první krok.
Jakmile začnete jednat podle svých plánů, váš retikulární aktivační

systém spustí efekt, který se označuje jako zákon přitažlivosti. Najednou se
kolem vás začnou objevovat věci, které chcete, a podobně smýšlející lidé.
Jiní vám sami od sebe začnou přinášet užitečné informace a lidé
s podobnými cíli se stanou vašimi spojenci. Dříve vám připadalo obtížné
vypořádat se s některými problémy, ale najednou začnete objevovat
možnosti, jak na to. Nejasné věci se začnou vyjasňovat a všude kolem vás
se postupně objeví odpovědi.
Jakmile se rozhodnete pro určitý cíl, neprodleně začněte.
Plán je nezbytnou součástí a předpokladem úspěchu, ale mnozí se tak

zaberou do plánování, že ani nezačnou pracovat. Vydejte se okamžitě na
hřiště a začněte se učit, co dělat. Nedopusťte, aby se plán stal výmluvou pro
pomalý start. Dejte se do pohybu, dokud jste nažhavení. Nečekejte, až
zaplatíte hypotéku, až děti odejdou z domu, až získáte větší sebedůvěru, až
po Novém roce, až po narozeninách, až se vdáte nebo oženíte, rozvedete,
rozejdete, až vás povýší v práci, až odejdete do důchodu, až dostanete
výpověď kvůli nadbytečnosti nebo až umře váš papoušek. Začněte hned
teď!
Pokud nevyjde plán A, v abecedě je ještě dalších 25 písmen.
Co když nedokážete dodržet termín?
Občas je cesta ke konečnému výsledku delší, než jste si původně mysleli.

Pokud se to stane, rozložte svůj cíl na několik dílčích cílů, a pokud je to
nutné, stanovte jiný termín dokončení. Termín určujete na základě odhadu,
kolik času asi budete potřebovat, ale někdy je nutné jej upravit. Jakmile při
určování termínů získáte více zkušeností, budou vaše odhady přesnější.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ALLAN PEASE

Jako pětiletý chlapec jsem jednou nedosáhl na dno v bazénu a skoro jsem
se utopil. Dodnes si na to vzpomínám. Ve čtrnácti letech jsem se rozhodl, že
získám bronzovou medaili pobřežního záchranáře to noucích a přihlásil
jsem se do místního klubu Surf Lifesaving Club. V té době ale mého otce
přeložili v práci a celá rodina se přestěhovala do Melbourne. Záchranářský
výcvik jsem nedokončil, ale ponechal jsem si tento cíl na svém seznamu B,
protože jsem o něj skutečně stál. O pětadvacet let později, v devětatřiceti
letech, jsem vstoupil do klubu Avalon Life Saving Club v Sydney, zapsal
jsem se do záchranářského kurzu a znovu jsem se začal připravovat. Od
absolventů kurzu se vyžadovala zdatnost v mnoha různých oborech od
masáže srdce až k záchraně tonoucích a zručné používání řady pomůcek,
například záchranných vest i surfařských prken. Museli jsme splnit náročné
testy tělesné zdatnosti, plavat a běhat na čas. Tělesná zátěž byla značná,
zejména pro někoho, komu se blížila čtyřicítka. Ostat ní účastníci kurzu
měli sedmnáct až dvaadvacet let a mně nezbylo nic jiného než držet s nimi
krok. Po deseti letech tréninku bojových umění jsem byl ve formě a zvládl
jsem všechno – až na plavání. Kaž dý účastník kurzu musel uplavat 500
metrů v čase pod osm minut. Z hlediska fyzické kondice to pro mě nebyl
problém, ale potřeboval jsem k tomu účinný plavecký styl s hlavou pod
vodou. Ke svému ne milému překvapení jsem zjistil, že ve svých
devětatřiceti letech jsem stále ještě zajatcem oné neblahé události, kdy jsem
se jako pětiletý chlapec málem utopil. Přestože jsem dlouhá léta surfoval,
nedokázal jsem při plavání držet obličej pod vodou, a proto jsem neplaval
tak rychle, abych splnil požadovaný limit. Nejjednodušší by bylo skončit
s kurzem, ale já jsem se opravdu chtěl stát záchranářem, a proto jsem se
zapsal do kurzu plavání.
Představte si tuto situaci: Sedím na okraji bazénu s šesti dal šími
účastníky kurzu, kteří jsou ve věku čtyři až šest let. Svírám malou plastovou
plovací desku a poslouchám pokyny instruktora. Mám problém s tím, že
nedokážu ponořit obličej pod vodu, a matky ostatních dětí se potají smějí
tomu staršímu chlápkovi, který neumí pořádně plavat.
Učitel nás rozdělil do dvojic. Můj parťák, šestiletý Danny, se mnou
soucítil, když se mi opakovaně nedařilo plavat s malou plavací deskou sem
a tam a držet obličej pod vodou.
„Můžeš si půjčit moji plaveckou desku, jestli chceš,“ pošeptal mi
soucitně. „Je rychlejší než ta tvoje.“
„Všechny jsou stejně rychlé,“ odsekl jsem. Byl jsem nešikovný a zdeptaný
strachem. Když jsem se ale podíval do malé vyplašené tvářičky svého
šestiletého motivačního poradce, který to se mnou myslel dobře, souhlasil
jsem, že si vyměníme plavecké desky. Řekl jsem si, že když to dokáže Danny,
dokážu to také.
Po šesti výukových hodinách a dlouhém nácviku jsem ve svém kurzu
zvládl bez problémů plavat s obličejem ve vodě, o týden poz ději jsem splnil
požadovaný limit v záchranářském kurzu (zaplaval jsem tři sekundy pod
limitem) a získal jsem bronzovou záchranář skou medaili.
Pokud splnění vašeho cíle vyžaduje, abyste se učili plavat se

čtyřletými dětmi, udělejte to – bez ohledu na svůj věk.
Jak daleko jste ochotní zajít, abyste dosáhli svých cílů? Jsou-li vaše cíle
jasně definovány a máte-li plán se stanoveným termínem splnění, je
mnohem méně pravděpodobné, že od něj za nepříznivých podmínek
upustíte. Čekal jsem pětadvacet let na to, až u tohoto cíle znovu nastavím
termín, a nehodlal jsem od něj upustit a začít znovu. Jedinou překážkou na
cestě byl můj problém s obličejem ve vodě. Ve čtrnácti letech jsem si
stanovil cíl získat bronzovou záchranářskou medaili a dosáhl jsem jej, když
mi bylo skoro čtyřicet. Trvalo pětadvacet let, než nastaly příhodné okolnosti
a než jsem svůj starý plán znovu přesunul do sloupce A.
Důležité je, že jsem se rozhodl, co chci, a v příhodný čas jsem určil
termín splnění. Pokud váš cíl není nejvyšší prioritou, nemusíte na něm začít
pracovat hned. Nemůžete sledovat všechny cíle současně. Stanovte termín
tak, abyste mohli začít, když máte dojem, že je správná doba. Já jsem si
určil termín dvakrát. Cíle se nemusíte vzdávat jen proto, že se změnily
okolnosti. Okolnosti bývají obvykle dočasné. Ale mějte na paměti, že
dokud nesta- novíte termín, nic se nestane. Termín vás vyburcuje k činnosti.
Za rok budete litovat, že jste nezačali dnes.

A kdy, když ne teď?
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ALLAN A BARBARA

Byli jsme s Barbarou v šoku, když jsme zjistili, že nám náš účetní lhal
o našich investicích. Ale bylo už pozdě – přišli jsme o všechno a museli jsme
prodat i poslední majetek, abychom zaplatili dluhy přesahující dva miliony
dolarů. Dvacet let jsme se zabývali projekty souvisejícími s řečí těla –
napsali jsme knihy, natočili filmy a získali úspěchy – a všechno bylo
najednou pryč. Další dva roky jsme bo jovali, abychom zaplatili dluhy.
Propadl jsem depresím a obviňoval jsem se za to, co se stalo.
Po dvou letech negativního myšlení, sebekritiky, nachlazení, chřipek,
otupělosti, poruch spánku a rakoviny štítné žlázy už toho Barbara začala
mít dost. „Dej si uzávěrku, Allane! Skoncuj s tím!“ vyštěkla na mě jednou
ráno. Cože? Uzávěrku na depresi?
Stejně jako mnoho mužů i já jsem svou depresi popíral. Věděl jsem, že
každý člověk má na vybranou, jakými myšlenkami se bude zabývat, ale
nikdy mě nenapadlo, že to platí i pro depresi. Jestliže tedy moje negativní
myšlení o našich poměrech způsobilo, že jsem byl chronicky nemocný
a otravný člověk, bylo rozumné stanovit uzá věrku a po ní se zabývat jen
pozitivními myšlenkami.
Dejte uzávěrku negativnímu myšlení
Negativní myšlení se stává životním návykem a pohodlným způsobem

chování, a pokud vás na to někdo neupozorní, snadno se můžete stát
notorickým negativistou. Lékaři mi nedokázali nabídnout nic lepšího než
prozac. Já jsem se ale rozhodl dát svým negativním myšlenkám uzávěrku.
Od toho okamžiku jsem se rozhodl, že budu myslet jen na to, co chci, aby se
stalo, a nebudu myslet na to, co nechci.
Jednou z prvních známek deprese je to, že ztratíte smysl pro humor

a nevidíte komickou stránku věcí.
V úterý ráno jsem se rozhodl, že uzávěrka mé deprese bude pří ští pátek
ve čtyři hodiny odpoledne. Znamenalo to, že až do onoho pátku mohu být
opravdu negativní hňup, pokud se tak rozhodnu, ale současně budu mít dost
času, abych si zvykl na představu, že nebudu myslet na to, co nechci, ale
budu myslet na to, co chci. V pá tek ve čtyři hodiny odpoledne jsem řekl
Barbaře: „Tak jo… jsem zpátky! Ode dneška budeme myslet jenom na to,
co MŮŽEME udělat.“ Dobře se na ten okamžik pamatuji. Bylo to
neuvěřitelně osvobozující a okamžitě jsem pocítil klid a optimismus, jaký
jsem už dlouho nepoznal. Znovu jsem seděl za volantem. Bylo to v den mých
pětačtyřicátých narozenin.
Když procházíte peklem, nezastavujte se.

Winston Churchill
Barb a já jsme tehdy učinili nezvratné rozhodnutí, že už se ni kdy

nenecháme chytit do pasti a že znovu budeme úspěšní. Netušili jsme, jak to
dokážeme – bylo to, jak už jsem zmínil, v den mých 45. narozenin –, ale
rozhodli jsme se, že to uděláme, a to bylo nej důležitější. A můj smysl pro
humor se rychle začal vracet.
Jste-li sklíčení nebo smutní, určete termín, kdy s tím skoncujete.

Shrnutí
Jste-li ve stresu nebo vám něco působí starosti, pokud se sklíčení

a chmurné myšlenky staly vaším zlozvykem, určete si termín, kdy s tím
skoncujete. Rozhodněte se, že od určité hodiny v určitý den přestanete
uvažovat negativně o věcech, které vás v minulosti potkaly. Rozhodněte se,
že budete přemýšlet jen o tom, co chcete. Je to prosté. Není to vždy snadné,
ale je to prosté.
Každého, kdo žije dost dlouho, potkají v životě nejméně tři významné
pohromy, jako je rozvod, nemoc, bankrot, ztráta zaměstnání nebo smrt
milovaného člověka. Nevyhne se tomu nikdo z nás a patří to k životu. Ale
i když vás život srazí na kolena, neznamená to ještě, že jste venku ze hry.
Poražení budete jen tehdy, zůstanete-li na kolenou. Rozhodněte se už dnes,
že až vás postihne tragédie, nenecháte se zlomit.
Sen zůstane snem, dokud mu neurčíte termín.

Termíny vyžadují činnost a budou vás pohánět kupředu.
Termín můžete přiřadit k čemukoli – i k negativnímu myšlení.
Máte-li velké cíle, rozdělte je na menší sousta a vypořádejte se s nimi
postupně.
Pokud se vám zdá, že nestihnete důležitý termín, upravte jej.
Stanovte si realistické termíny, ale dopřejte si na ně jen tolik času, aby
vás popoháněly. A udělejte to teď. Zapište si alespoň pět cílů
i s termínem dokončení.
Život je jako fotoaparát. Zaostřete jen na to, co je důležité.

Fotografujte dobré časy a vyvolávejte negativy. A když se nedaří,
zkuste zachytit jinou scenerii.
5. kapitola
Pokračujte navzdory tomu, co si myslí, dělají nebo

říkají druzí
Dotáhnout plán do konce je pro mnoho lidí tou nejobtížnější fází celého
procesu. Stanovili jste si cíl, napsali jste plán a teď jej oznamujete světu.
Jenže najednou se na vás vrhne zástup lidí – jsou to hlavně přátelé
a příbuzní – a snaží se vám to vymluvit. Říkají, že jste příliš staří, příliš
mladí, příliš tlustí, příliš hubení, že je to příliš riskantní, že je špatná doba,
špatná hospodářská situace, že jste bez peněz, nemáte zkušenosti, je inflace,
deflace, že nemáte talent, jste moc líní nebo moc blázniví.
Ptají se: Proč chceš dělat zrovna tohle a zrovna teď? Mohl bys
onemocnět/mohli by tě zabít/zranit/podvést, jestli se vydáš na taková
místa/do takových zemí/měst, když začneš dělat takovou práci! Nemůžeš se
do toho pustit, protože jsi ženatý/vdaná/rozvedený/svobodná/bez peněz/daří
se ti dobře/nedaří se ti/jsi zadlužený/máš závazky a rodinu. Když neuspěješ,
kdo se postará o tvou partnerku/ženu/manžela/děti/dům/psa nebo nemocnou
babičku?
Rozhodněte se, že těmto lidem nebudete naslouchat. Netvrdíme, že máte
být bezohlední nebo zbytečně riskovat – v každém kroku kupředu se skrývá
určité riziko. Musíte se rozhodovat na základě svých znalostí, ale
nedopusťte, aby vám někdo ukradl vaše sny. Lidé, kteří nemají dost sil, aby
šli za svými sny, vás vždy budou zrazovat od těch vašich. Neposlouchejte
malomyslné, když vás chtějí přesvědčit, že vaše cíle jsou příliš velké.
Pokud vás vaše cíle ani trochu neděsí, nejsou dost velké.
Rozmyslete si, komu se svěříte.

Jen málo lidí se o vás skutečně zajímá.
Ti ostatní jsou jenom zvědaví.
Proč se ostatní snaží vymluvit vám vaše cíle
Existují tři hlavní důvody, proč se vám přátelé a hlavně rodinní

příslušníci snaží rozmluvit určité cíle.
1. Mají obavy
Mají o vás skutečnou starost a nechtějí, abyste přišli o peníze, o zdraví
nebo příležitost a abyste klesli na společenském žebříčku. Chceš do Afriky
jako humanitární pracovník – ale tam jsou přece zvířata, pavouci, komáři
a teroristé, mohou tě zabít!
2. Ukážete jim, zač je toho loket

Jakmile začnete sledovat určitý cíl, zdůrazníte tím, jak málo dělají
ostatní. Poznáte to tak, že vás začnou zrazovat od nastoupené cesty pomocí
svých vlastních důvodů: Pouštět se do nového podnikání zrovna teď je
nebezpečné, protože musíš živit děti a platit hypotéku. Národní hospodářství
je na tom špatně a tvoje rodina na tobě závisí. Měl bys počkat, než se
situace zlepší.
3. Dostanou strach
Jakmile si vytyčíte nové a vzrušující cíle a dosáhnete jich, ostatní lidé si
někdy připadají ohrožení a neschopní. Zdá se jim, že sami ničeho nedosáhli.
Vylézt na Kilimandžáro? A co z toho? Radši si vezmi ještě jeden koláč!
Lidé se často budou pokoušet odvrátit vás od vašich cílů kvůli svým
vlastním sobeckým nebo manipulativním důvodům. Právě proto jako
poslední krok celého procesu uvádíme, že svůj plán musíte uskutečnit bez
ohledu na to, co si myslí, říkají, dělají druzí lidé. Poděkujte jim za jejich
zájem a obavy, řekněte jim, že je máte rádi (pokud je to nutné), ale znovu
a lépe vyjádřete, co máte v úmyslu udělat a proč to uděláte. Pokud vás
i přesto odrazují, znovu jim srdečně poděkujte a bez dalšího vysvětlení
znovu formulujte své cíle. Potom se pusťte do práce. Skutečné postřehy
o tom, čeho chcete dosáhnout, vám mohou nabídnout jen ti, kteří toho už
dosáhli nebo se o to snaží. Ostatní vám mohou říci jen svůj názor založený
na tom, co by dělali oni za daných okolností. Nikdy se nerozhodujte podle
rady lidí, kteří nebudou muset nést následky rozhodování.
Píšete-li příběh svého života, nedovolte, aby pero držel někdo jiný.
Strach z nezdaru
Mnozí lidé nezačnou, protože se bojí nezdaru. Nezdar je důležitou
součástí úspěchu a jen málokdo v jakémkoli oboru lidské činnosti uspěje,
aniž by předtím několikrát selhal. Vítězem se nestane ten, který nikdy
neselhal. Vítězem se stane ten, který se nikdy nevzdal. Vzdáte-li se příliš
brzy, nikdy nepoznáte, co vám uniklo. Jakákoli chyba je prostředkem, jak se
něčemu naučit. Boxer neprohraje zápas jen proto, že ho soupeř srazil na
zem. Prohraje tehdy, když se nepostaví na nohy.
Mistr selhal víckrát, než kolikrát se začátečník vůbec o něco pokusil.

Zig Ziglar, americký spisovatel a motivační řečník
Kdyby se J. K. Rowlingová nechala odradit prvními deseti nakladateli,

kteří odmítli její rukopis, Harry Potter by nikdy neexistoval. Kdyby se
Howard Schultz vzdal po 242 odmítnutích od bank a poskytovatelů půjček,
nebyl by žádný Starbucks. Kdyby to Walt Disney zabalil, když jeho zábavní
park narazil na více než 300 odmítnutí, nebyl by žádný Disneyland.
Opravdové dno se stalo pevným základem, na němž jsem znovu
postavila svůj život.
J. K. Rowlingová
Jak se bránit manipulaci
Seznámíme vás s jednoduchým, ale účinným postupem, jak jednat

s lidmi, kteří se pokoušejí vás zastavit a odradit nebo kteří vás chtějí
ovládat. Prostě souhlasíte s nimi nebo s tím, že mají právo na svůj názor –
třebaže vám připadá neinformovaný, nepodložený nebo manipulativní.
1. metoda: Souhlasit s pravdou
Nejlepší odpovědí na kritiku je souhlasit s pravdou, která je obsažena

v kritikových slovech, a potom znovu vyjádřit svůj názor.
Příklad 1
Matka: Když odjedeš pracovat do Afriky, můžeš zemřít na nějakou

smrtelnou chorobu!
Dcera: Možná máš pravdu. Ale já cítím povinnost pomáhat
znevýhodněným lidem – a už se nemůžu dočkat, až vyrazím!
Dcera souhlasila s pravdou, která byla obsažena v matčině kritickém

vyjádření, ale současně si stála na svém.
Příklad 2
Sue: Myslím, že bys neměl dávat výpověď, Brandone. Ve vašem podniku
jsi klíčová osoba, a i kdyby se hospodářská situace zhoršila, budeš mít
aspoň práci. Když začneš podnikat sám, nemáš žádné záruky!
Brandon: Máš naprostou pravdu, Sue. Nemám žádné záruky, ale vím, že
se mi bude dařit, a na tuto příležitost se už doopravdy těším!
Brandon uznal, že Sue má pravdu. Nehádal se s ní, nezpochybňoval její

nebo svůj názor a stál si na svém, aniž by byl agresivní.
Nemusíte druhým lidem říkat, aby šli do háje, hleděli si svého nebo si
trhli nohou. Lepší je s nimi souhlasit a znovu zopakovat své stanovisko.
Při této taktice nikdo nemá špatný pocit a nikdo se necítí uraženě.
2. metoda: Souhlasit s tím, že kritik má právo na svůj názor
Často nesouhlasíte s postojem toho, kdo vás kritizuje, ale přesto můžete
uznávat jeho právo na vlastní názor, i když si myslíte, že je hloupý.
Příklad 1
Dave: Když prodáš svůj dům a místo toho koupíš dva menší byty, nebudeš
bydlet tak pohodlně jako teď!
Monika: Chápu, proč si to myslíš, Davide, ale já chci být ve třiceti
milionářka, a tohle je jeden z důležitých kroků, abych toho dosáhla.
Příklad 2
Leanne: Jak sis mohl koupit mazdu, Glene? Vždyť víš, že toyoty jsou
mnohem lepší.
Glen: Tvůj názor je docela pochopitelný, Leanne, a máš pravdu, že
toyoty jsou výborné, ale já mám prostě raději mazdu. Glen i Monika
souhlasili s tím, že jejich kritik má právo na svůj názor – Glen dokonce
souhlasil s tím, že Leanne má pravdu –, ale ani jeden neustoupil od svého
názoru a svého kritika nezahanbil. I když naprosto nesouhlasíte s kritikou,
obvykle existuje způsob, jak slušně stát na svém. Vaším cílem by mělo být,
aby se druhý člověk cítil dobře, i když s ním nesouhlasíte.
Pokud vám někdo říká, že vaše sny jsou hloupé, pomyslete na to, že
někde žije multimilionář, který vymyslel polystyrenové plovací nudle.
Shrnutí
Rozdíl mezi úspěšnými lidmi a těmi ostatními tkví v tom, že úspěšní lidé
jednají. V začátcích možná nevypadají zrovna neporazitelně, ale jdou
kupředu. Zůstávají na cestě, i když se je druzí snaží zviklat.
Starostliví přátelé a příbuzní se možná pokusí odradit vás od vašeho cíle,
protože vás mají rádi, protože vás nesnášejí nebo protože nechtějí, aby
vedle vás vypadali neschopně. Nikdy si nedělejte starosti kvůli těm, kteří
o vás mluví za vašimi zády. Znamená to jediné: jste o dva kroky před nimi.
Jestliže se lidé snaží stáhnout vás dolů, znamená to, že jste nad nimi. Jediná
ožnost, jak se vyhnout kritice, je nic nedělat, nic neříkat a nikým nebýt.
Jakmile si určíte cíl a termín jeho dosažení, učiňte první krok a pohněte se
kupředu – bez ohledu na to, co si myslí, říkají nebo dělají ostatní.
Do zadnice vás mohou střelit jedině tehdy, když jste na žebříku výš
než ostatní.
Buďte příjemní na každého, s kým se setkáte. Rozvíjejte příjemné

chování a snažte se, aby se druzí lidé ve vaší společnosti cítili dobře, ať už
mají jakýkoli názor. Souhlaste s pravdou.
Dejte ostatním na srozuměnou, že souhlasíte s něčím, co řekli. Přikývněte
a řekněte: „Ano, máš pravdu“ nebo „Souhlasím s vámi“. Přiznejte svému
kritikovi právo na názor, i když si myslíte, že říká úplné nesmysly. Uznejte,
že je to v pořádku, ale současně znovu zopakujte svůj názor. Vyhýbejte se
hádkám. V hádce zvítězíte jen málokdy, dokonce i když máte pravdu.
Hádkami ztrácíte přátele i důvěryhodnost a hádavým lidem dáváte to, co
chtějí – roztržku.
Nikdy nebojujte s prasaty – nedosáhnete ničeho a budete celí od

bláta.
6. kapitola
Převezměte odpovědnost za své životní poměry
Jak působí karma
Dříve než v roce 2008 propukla světová finanční krize, prožíval

civilizovaný svět téměř dvacet nejlepších a nejbohatších let v historii.
V mnoha zemích bylo pro obyvatele naprosto běžné vlastnit dům a nové
auto, jezdit na zahraniční dovolenou, oblékat se podle poslední módy a pít
caffè latte. Obyvatelé vyspělých západních a evropských zemí si začali
myslet, že každý člověk má právo na plný, bohatý a uspokojivý život, ať už
pro to něco udělal, nebo ne. Lidé narození v poválečných letech věděli, že
je to pomýlená představa, ale příslušníci generace X tomu uvěřili. Pro
generaci Y (lidé narození na sklonku druhého tisíciletí) už to byla jediná
skutečnost, kterou znali.
V tomto období začali mnozí lidé mlčky předpokládat, že za svůj
spokojený a pohodlný život nejsou odpovědní oni sami, ale někdo jiný – ať
už jsou to vláda, rodiče, společnost, odbory, šéfové, nebo dokonce vesmír.
Domnívali se, že pokud se jim něco v životě nedaří, nemohou za to oni
sami, ale někdo docela jiný nebo něco jiného. Věřili, že za jejich životní
poměry a okolnosti může jejich partner, jejich rodiště, cizí státy, počasí,
geny, banky, uprchlíci, náboženství, numerologie, astrologie, a dokonce
i přitažlivost Měsíce.
Chcete-li vidět skutečného člověka, který ovlivňuje vaše osobní poměry,
finanční situaci, pracovní kariéru, zdravotní stav a úspěšnost nebo
neúspěšnost vašich vztahů, podívejte se do zrcadla.
Jste to vy. Vy sami jste odpovědní za své životní poměry, ať už jsou
dobré, nebo špatné. Pokud netrpíte nějakým postižením, jako je třeba
schizofrenie nebo autismus, pokud jste neutrpěli nevratné poškození mozku
a pokud nežijete v utlačované společnosti, nesete plnou odpovědnost za
svou situaci. Okolnosti, v nichž se právě teď nacházíte, pramení ve vašem
myšlení a rozhodování v minulosti. Vedete-li mimořádně úspěšný život, jste
za to odpovědní. Není-li váš život úspěšný, jste za to také odpovědní.
Převezměte všechny zásluhy, dobré i špatné.
Abychom byli spravedliví, musíme přiznat, že váš retikulární aktivační
systém formovali rodiče, společnost, kultura, náboženství a výchova, a díky
tomu všemu jste se dostali tam, kde právě jste. Jenže teď už víte, jak
funguje systém RAS, a od této chvíle jste za svůj život odpovědní sami.
Uznejte, že jste přímo či nepřímo vytvořili svět, v němž žijete. Jste to vy,
kdo přijal své současné zaměstnání, a vy jste se rozhodli v něm setrvat,
i když jste si uvědomili, že vás nenaplňuje nadšením.
Vy jste se rozhodli pravidelně jíst nezdravou stravu a vaše ruka vám ji
vkládala do úst. To vy jste neřekli „ne“ lidem, kteří po vás požadují něco,
co nechcete, a vy jste se rozhodli důvěřovat člověku, který vás nakonec
zradil. To vy jste nevymezili hranice svým dětem, příbuzným nebo lidem,
kteří vás zklamali, vy jste se rozhodli setrvat ve vztahu s partnerem, který
vás zneužíval, vy jste se rozhodli necvičit a vy si pomocí hloupé logiky
zdůvodňujete sebezničující zvyky jako kouření, pití, rychlou jízdu, drogy
nebo násilnického partnera.
Máte-li zaměstnance nebo zákazníky, kteří vás přivádějí k zuřivosti,
máte-li sobecké přátele, kteří myslí jen na sebe, to vy jste se rozhodli, že je
vpustíte do svého života. Pokud jste nešťastní kvůli lidem, kteří vás
obklopují, není to jejich vina, ale vaše. Jsou součástí vašeho osobního nebo
pracovního života proto, že jste je k sobě přitáhli a dovolili jste jim zůstat.
Vy sami jste přijali rozhodnutí, vaše myšlenky se zrodily ve vaší hlavě a vy
jste vytvořili okolnosti, v nichž se teď nacházíte. Vy sami se vymlouváte
sobě i jiným.
Pokud vás předchozí odstavec urazil nebo pobouřil, přečtěte si jej ještě
jednou, protože potřebujete znovu promyslet informace, které jsou v něm
obsažené. Vnější okolnosti možná utvářely váš systém RAS v minulosti, ale
v současné době za jeho obsah odpovídáte vy sami.
Jakmile převezmete stoprocentní odpovědnost za své životní okolnosti,
začnete ke každé události přistupovat objektivně. Potřebujete si klást tyto
otázky: „Co jsem udělal, že jsem dospěl k tomuto výsledku? Co jsem si
myslel, že jsem vyvolal právě tyto okolnosti? Co jsem řekl, nebo naopak
neřekl, že mi ten člověk odpověděl zrovna takto? Jaké moje přesvědčení
přispělo k tomuto výsledku? Co mohu udělat, abych došel k jinému
výsledku?“
Převezměte kontrolu nad svým životem
Dobrá zpráva je, že jakmile převezmete stoprocentní odpovědnost za své

životní okolnosti, okamžitě uchopíte otěže svého života. Začnete
rozhodovat o tom, kam se vydáte. Začnete analyzovat výsledek každé
události, která vás potká, a využívat svůj systém RAS ve svůj prospěch.
Některé životní události samozřejmě nemáte pod kontrolou, ale máte plně
pod kontrolou to, co si o nich budete myslet, jak na ně budete reagovat a jak
se na jejich základě budete rozhodovat. A právě tyto myšlenky, reakce
a rozhodnutí vytvoří vaše příští životní podmínky a okolnosti. Jste to vy,
kdo je za tyto věci odpovědný – a bylo tomu tak vždy, ať už jste si to
uvědomovali, nebo ne.
Jediná věc, kterou máme pod kontrolou, jsou naše myšlenky

a postoje. Pokud se špatně rozhodnete, je důležité, jak se s tím
vyrovnáte. Právě to vám umožní znovu převzít kontrolu nad událostmi.
Rita Hartneyová,
autorka knihy Je na čase, aby kontrolu převzaly ženy
Vaše volby
Všechno, co v životě dostanete, je založeno na vašem rozhodování. Vaše
minulá rozhodnutí vás přivedla tam, kde jste dnes, ať už jste s tím
spokojení, nebo ne. Jste to vy a jenom vy, kdo je odpovědný za vaše
rozhodování a za směr, kterým se v životě vydáte. Myslet si něco jiného
znamená odmítnout převzít odpovědnost za vlastní život. Každý člověk,
který se dnes narodí, má možnost převzít odpovědnost za svůj život a za
všechny výsledky. Ale co lidé – mohli byste se zeptat –, kteří se narodili do
chudobných poměrů, kteří žijí v zemích, kde existují dohodnuté sňatky, kde
zákony působí proti případnému úspěchu nebo kde vás mohou zabít za to,
že máte vlastní názor?
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: STEVEN

Narodil jsem se v zemi, kde vláda a společnost rozhodovaly o tom, co si
budu myslet a co budu dělat. Sestra se musela provdat za ně koho, koho jí
vybrali, a mnozí moji přátelé byli uvězněni, mučeni a zabiti kvůli svým
názorům. Uvědomil jsem si, že mám na vybra nou – zůstat, nebo odejít.
Rozhodl jsem se odejít ze své země a jako uprchlík mít alespoň šanci zvolit
si budoucnost.
Šel jsem pěšky více než 3000 kilometrů a teď žiju jinde. Mám nové jméno,
nový život a dobrou práci, přestože mám jen jednu ruku. Mnozí moji přátelé
se rozhodli zůstat ve staré vlasti a jsou oběťmi svého rozhodnutí. Já jsem se
rozhodl vzít na sebe riziko a začít znovu. Teď sklízím plody svého
rozhodnutí. Nejsem dnes tam, kde jsem si původně myslel, že budu, ale když
jsem v nové zemi usiloval o nový život, otevíraly se přede mnou dveře, které
bych neviděl, kdybych se nerozhodl odejít. Samozřejmě že hrozilo
nebezpečí, že mě chytí a zabijí, ale pořád jsem měl na vybranou: zůstat,
nebo utéci.
Pokud chce člověk získat od života výhody, musí na sebe vzít nezbytné
riziko. Nezáleží na tom, v jaké jste právě situaci a jak jste se tam dostali –
stále máte možnost vybrat si jiné okolnosti. Nesta vějte se do role oběti,
nesvalujte vinu na prostředí nebo okolnosti. Vždycky máte možnost vybrat
si, jak něco skončí.
Události, které nemůžete ovlivnit
Život je plný událostí, nad nimiž máme jen malou nebo vůbec žádnou
kontrolu. Cunami nebo lesní požár vám může zničit dům, opilý řidič vás
zatáhne do autonehody, dostanete smrtelnou chorobu. Máte však
stoprocentně pod kontrolou to, co si o životních událostech budete myslet,
jak na ně zareagujete a co uděláte. Myšlenky, činy a reakce záleží na vás
a ovlivní vaši budoucnost. Váš život je výsledkem rozhodnutí, která jste
učinili. Pokud se vám váš život nelíbí, začněte se rozhodovat lépe.
Váš život je výsledkem rozhodnutí, která jste učinili.

Pokud se vám váš život nelíbí, začněte se rozhodovat lépe.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: W. MITCHELL

V sedmadvaceti letech havaroval W. Mitchell na motocyklu a při
následném požáru utrpěl popáleniny na 65 procentech těla. Jakmile se po
čtyřech letech zotavil, rozhodl se získat pilotní licenci, ale po letecké
nehodě zůstal upoután na invalidní vozík. Během rekon valescence dospěl
k rozhodnutí, že bude úspěšný a že si poradí se všemi změnami v životě, ať
už budou jakékoli. Svým odhodláním dosáhl toho, že se změna stala
pozitivní silou v jeho životě a doká zal čelit i nemožnému.
Jeho životní heslo zní: „Nezáleží na tom, co vás potká. Důleži té je, jak si
s tím poradíte.“ Jeho zdánlivě bezvýchodný příběh se proměnil v úžasný
život plný úspěchů a inspiroval miliony lidí na celém světě.
Později se Mitchell stal mezinárodně uznávaným starostou ma lého
města, který „zachránil horu“ – zabránil velké společnosti v tom, aby na
svazích hory Mount Emmons vybudovala velký důl na těžbu molybdenu. Byl
úspěšným podnikatelem, který vytvořil tisíce pracovních míst, kandidátem
státu Colorado při volbách do Kon gresu a uznávaným ochráncem
životního prostředí, který opakovaně vypovídal před komisemi Kongresu.
Znovu začal pilotovat letadlo a sjíždět peřeje na raftu. O jeho
podivuhodných úspěších informo valy nesčetné časopisy a televizní stanice
na celém světě. Mitchell je autorem úspěšných knih a byl hrdinou jedné
epizody televizní série „Superhumans“. Jeho život je názorným dokladem
toho, že většinu omezení si člověk klade dobrovolně.
Dříve než jsem ochrnul, mohl jsem dělat 10 000 věcí.

Teď je jich 9 000. Mohu buď lpět na té tisícovce, o kterou jsem přišel,
nebo se soustředit na těch devět tisíc, které mi zůstaly.
W. Mitchell
Přestaňte se vymlouvat
Chcete-li v životě mít všechno, po čem toužíte, musíte se přestat

vymlouvat. Už žádné příběhy o tom, jak vám někdo ublížil, nebo
o událostech, které vám brání dosáhnout cíle. Déle než čtyřicet let učíme
lidi, jak v životě získat to, co chtějí, a za tu dobu už jsme slyšeli kdejakou
výmluvu, proč to zrovna teď nejde. Může za to vláda, bývalý partner,
hospodářská situace, barva pleti, šéf, příbuzní z manželovy strany, současná
partnerka, zdravotní stav, a tak dále. Slyšeli jsme hráče golfu, kteří svalovali
vinu za svou špatnou hru na kvalitu hřiště, na hole, počasí nebo soupeře.
Některé z těchto okolností možná skutečně nebyly v pořádku, ale
o celkovém výsledku golfového utkání nerozhodují. Tiger Woods, Jack
Nicholas a Ernie Ells by nikdy neuspěli, kdyby rozhodujícím faktorem hry
byly jejich hole, hřiště nebo počasí. Kdyby si Bill Gates, Mark Zuckerberg,
matka Tereza nebo Steve Jobs mysleli, že je omezuje vládní politika, jejich
příbuzní, počasí, banka nebo místo, kde se narodili, nikdy by neexistoval
Microsoft, Facebook, Misionářky milosrdenství nebo Apple. Navzdory
„limitujícím faktorům“ existují tisíce lidí, kteří uspěli v každém oboru.
Kdyby byly „limitující faktory“ skutečně důležité, nikdo by nikdy

ničeho nedosáhl.
Pravda je taková, že vy sami si vybíráte přesvědčení a myšlenky, které

vás dovedly tam, kde jste. Vždycky jste si je vybírali.
Nezáleží na tom, proč jste se kdysi rozhodovali určitým způsobem – dnes
už je to minulost. Vaše budoucnost bude určena myšlenkami
a rozhodnutími, které přijmete počínaje dnešním dnem – a nad svými
myšlenkami a rozhodnutími máte stoprocentní kontrolu.
Jediným rozdílem je to, že nyní si můžete začít vybírat takové životní
okolnosti, jaké skutečně chcete. Váš systém RAS vás nezklame.
Rozhodněte se tedy, že se přestanete vymlouvat na to, co vás v životě
potkalo.
Jsou jen dvě možnosti: postupovat kupředu, nebo se vymlouvat.
Když se rozhodnete špatně
Špatné rozhodování neznamená, že jste hloupí. Chybné rozhodnutí má

důsledky, jimiž vám život dává najevo, že se musíte poučit. Pokud se stejně
chybně rozhodnete i podruhé, život vám znovu ukáže, že jste se ještě
neponaučili. Jestliže stále opakujete stejnou chybu, máte patrně nějaký
problém a potřebujete radu profesionálního poradce nebo instruktora. Nic
samo od sebe nepomine, dokud se nenaučíte to, co potřebujete vědět.
Pokud neustále opakujete stejnou chybu, už to není chyba – je to

vaše rozhodnutí.
Proč máte to, co máte
Většina lidí má podivnou představu, že mohou znovu a znovu opakovat

stejné chování, ale přitom očekávají odlišné výsledky. Chcete-li jiné
výsledky – takové, které změní a zlepší váš život a splní vaše sny –, musíte
začít přemýšlet a chovat se jinak než dosud. Budete-li i nadále myslet
a jednat stejně, získáte stejné výsledky, jaké jste až dosud získávali. Právě
proto jste tam, kde jste, a máte to, co máte. Neustále opakujete stejná
rozhodnutí a stejné myšlenkové postupy.
Budete-li i nadále dělat to, co jste dělali vždycky, získáte více toho, co
už máte.
Výsledky, k nimž jste se ve svém dosavadním životě dopracovali, jsou

důsledkem vašich rozhodnutí, myšle nek a chování. A výsledky nelžou. Jste
buď tlustí, hubení, nebo máte průměrnou hmotnost. Jste bohatí, nebo nejste.
Rodina si vás váží, nebo ne. V životě máte to, co chcete, nebo ne. Výsledky
nelžou.
Vaše výsledky mluví pravdu.
Ode dneška si přestaňte nalhávat, že jste obětí okolností. Přestaňte říkat

ostatním, že to není vaše vina. Je to vaše vina. Vaše činy vycházejí z vašeho
myšlení a případná změna je jen na vás. Vaše výsledky sdělují pravdu
o vašich rozhodnutích. Měli byste znovu naprogramovat svůj systém RAS.
Přestaňte si stěžovat a fňukat
Stížností v podstatě sdělujete, že chcete něco lepšího, než v současné

době máte – lepší dům, auto, partnera, zdraví, práci a tak dále. Stěžování
také vypovídá o tom, že nejste připravení jednat nebo vzít na sebe riziko,
bez něhož lepší výsledky nezískáte. Fňukání je neustálé opakování stejné
stížnosti bez jakéhokoli úmyslu něco udělat a změnit.
Dokonce i když je něčí stížnost opodstatněná – například množství
zadané práce, špatné chování partnera, nevyhovující služby –, velmi často
se stává, že si lidé stěžují na nesprávném místě. Přátelům si stěžují na to, že
manžel / manželka / partner se k nim chová nemožně, partnerovi si stěžují
na náročného šéfa, sousedům si stěžují na neochotné prodavače v místním
obchodě. Takové stížnosti nemají smysl, protože člověk, kterému si stěžují,
s tím nic nenadělá a patrně ho to ani nezajímá.
Nestěžujte si.
Osmdesát procent lidí se o vaše problémy nezajímá – a ti ostatní
z nich mají radost.
Na druhé straně je také pravda, že většina lidí chválí nesprávné lidi.

Číšníkovi v restauraci říkají, jak si pochutnali na jídle. Jenže číšníkovi je to
jedno. Číšník chce, abyste mu dali slušné spropitné a odešli. Máte-li pocit,
že máte opravdovou stížnost – nebo pochvalu – na jídlo, které vám život
servíruje, řekněte to kuchaři, ne číšníkovi. A pokud vám jídlo opravdu
nechutná, zajděte příště jinam. Je lepší zkusit novou restauraci než se snažit
pomocí stížností přeškolit šéfkuchaře ve špatné restauraci.
Když si stěžujete na svůj život, soustředíte se na věci, které nechcete,
a váš retikulární aktivační systém tedy vyhledává okolnosti podobné těm,
které vás dostaly do vaší současné situace. Stěžování posiluje negativní
nervové dráhy v mozku a váš systém RAS vytváří opakování negativních
věcí, které už v životě máte.
Chcete-li, aby se některé věci ve vašem životě změnily, tak je prostě

změňte.
Začněte jednat tak, abyste se přibližovali ke svým cílům, a soustřeďte se

jen na věci, které chcete. Přestaňte si stěžovat – okamžitě. Máte-li jakoukoli
oprávněnou stížnost, sdělte ji správnému člověku, který s ní může něco
udělat.
Vyberte si vlastní poměry
Earl Nightingale – průkopník osobního růstu a jeden z mých učitelů v 70.

letech – mě učil, že si mohu vybrat, v jakých poměrech budu žít, a pokud to
neudělám, vyberou si mě poměry, v jakých nechci žít. Tato představa může
být pro někoho znepokojivá, ale ve skutečnosti je osvobozující, protože
znamená, že se v životě můžete vydat, kamkoli chcete. Nemusíte se nechat
unášet proudem cizích názorů a životních okolností.
Lidé, kteří nepřevezmou stoprocentní osobní odpovědnost za svůj
život, budou nakonec pracovat pro ty, kteří svou odpovědnost
převezmou.
Už několikrát jsme zdůraznili, že za svou životní situaci jste odpovědní

vy sami. Nemluvíme o člověku trpícím AIDS a malomocenstvím, který se
narodil v chudobné rodině v Etiopii – mluvíme o vás. Vaše minulé
myšlenky a činy vás přivedly tam, kde jste dnes. Nepochybně vás potkaly
události, které jste nemohli ovlivnit, ale vaše reakce na ně je zdrojem vašich
současných poměrů.
Důsledky negativního myšlení
Řekněme, že si potají stěžujete spolupracovníkům, jaký je váš šéf tupec,

který se nedokáže inteligentně rozhodnout, ani kdyby na tom závisel jeho
život. Šéf se o vašich poznámkách doslechne – a vyhodí vás. Souvislost
mezi vaším jednáním a současnou situací je očividná – něco jste řekli, a jste
nezaměstnaní. Ale co třeba situace, kdy jste byli příliš zaměstnaní
a nemohli jste se zapsat do nepovinných kurzů nebo do semináře osobního
rozvoje, a najednou ve firmě povýšili někoho, kdo měl nižší postavení
a méně zkušeností než vy?
Nebo co když jste si vybrali nebo si stále vybíráte partnery, kteří vás
psychicky či fyzicky týrají a vy s nimi zůstáváte a používáte obvyklé fráze
protože ho mám ráda, dělám to kvůli dětem, máme společnou minulost
a peníze a podobné chabé výmluvy, jež zastírají nedostatek rozhodnosti?
Nebo co když jste byli příliš zaneprázdnění, unavení nebo roztržití
a nevěnovali jste se dětem, které vám dnes dělají ostudu?
Co když předstíráte, že nejste odpovědní za své rozměry a za svou
hmotnost?
Pokaždé když ukážete prstem dopředu, nejméně tři jiné prsty
ukazují dozadu směrem na vás.
Pokud se týká vašeho zdraví, tvrdíte, že jste obětí hormonů, špatných

genů, výchovy nebo toho, že jste porodila tři děti? Nebo že jste obětí
náhodných tukových kuliček, které se vznášejí v okolním prostoru a lepí se
jen na některé lidi?
Ne – rozhodla jste se, že nebudete držet dietu a cvičit, a proto nesete
plnou odpovědnost. Tváříte se raději udiveně, nebo dokonce obviňujete
svou ruku, že vám neustále vkládá do úst nezdravé potraviny? Ne – vaše
ruka nepracuje nezávisle na vás. To vy jste jí dala povel, aby vložila do
pusy sladkost. Udělala jste to, když se nikdo nedíval. Teď se můžete tvářit
zmateně a říkat: „Nechápu, proč tloustnu – vždyť se nepřejídám…“
Ať se na to díváte z kterékoli strany, vaše činy – nebo vaše nečinnost – se
přímo podílejí na vaší současné situaci. Jak už jsme řekli, to vy jste to
všechno udělali – nebyli to „oni“, ti bezejmenní lidé, kteří nám diktují naše
rozhodnutí –, byli jste to vy.
Když se vám něco nelíbí, změňte to.

Nemůžete-li to změnit, změňte alespoň způsob, jakým o tom uvažujete.
Převezměte odpovědnost za vlastní zdraví
Více než osmdesát procent případů rakoviny a srdečních chorob souvisí

s tím, jak žijeme – se špatným stravováním, kouřením, alkoholem,
znečištěním životního prostředí, stresem a negativními postoji. Počínaje
rokem 2015, více než polovina lidí žijících západním způsobem života
a živících se západním typem stravy onemocní některým typem rakoviny.
Lidé trpící rakovinou velmi často podléhají falešným představám o tom,
kdo nebo co může za jejich rakovinu. Radíme nemocným i zdravým lidem,
jak změnit způsob života a snížit riziko rakoviny – jíst biopotraviny, nejíst
maso, nekouřit a nepít alkohol, pravidelně cvičit, vyhýbat se stresu, myslet
pozitivně a tak dále.
Většina pacientů trpících rakovinou chápe, že je dobré dodržovat tato
pravidla, ale jakmile podstoupí léčbu, často se vracejí k původnímu
způsobu myšlení a života. Mnozí lidé vedou i nadále stejný život, který
přispěl ke vzniku rakoviny. Nezmění se. Odpovědnost za své zdraví předají
lékařům, odborníkům, manželovi nebo manželce, Bohu. Odmítají převzít
odpovědnost za své vlastní životní okolnosti a poměry. Vidíme, že velmi
často umírají zejména proto, že si nepřiznají odpovědnost za své vlastní
zdraví.
Převezměte odpovědnost za to, že budete držet krok s dobou
Nepřehlížejte varovné známky možných problémů nebo zásadních

životních změn. Mnozí lidé v životě nikdy nic nedokážou hlavně z toho
důvodu, že si místo činů zvolili nečinnost.
Vzpomeňte si na některého ze svých starších známých, který hrdě
prohlašuje, že nemá přístup k internetu ani e-mailovou adresu. Vůbec si
neuvědomuje, že se odstřihl od většiny pracovních příležitostí. Má jen
omezenou možnost – pokud vůbec nějakou – bavit se s mladšími lidmi
o světě. Mnozí starší lidé si dnes vůbec neuvědomují, že se dobrovolně
izolují od nových skutečností života ve 21. století. Nevšímavost vůči
novým trendům je společným rysem mnoha stárnoucích lidí.
Vzpomínám si, jak mi někteří lidé v 70. letech říkali, že mobilní telefony
(měl jsem jeden z prvních) se nikdy nerozšíří a že když si budou potřebovat
zavolat, zastaví u telefonní budky. Inteligentní lidé mi říkali, že e-mail je
ztráta času, internetové seznamky budou používat jen úchylové
a pedofilové a že nikdy nebudou využívat esemesky, Facebook nebo Skype,
protože je nezajímá, co měli ostatní ke snídani. Ignorují tedy měnící se svět,
a tím nejen omezují své možnosti proniknout do nových a vzrušujících
oblastí, ale připravují se také o schopnost bavit se se svými dětmi
a vnoučaty.
Nežijte v minulosti, držte krok s dobou.
Převezměte odpovědnost za to, koho si pustíte do života

Všímejte si drobných náznaků, které vypovídají o lidech. Vedoucí
personálních oddělení moc dobře vědí, že dosavadní výsledky pracovníka
jsou nejlepším ukazatelem jeho budoucí výkonnosti. Pokud je někdo často
hrubý a arogantní, chodí pozdě, neplatí účty, chová se násilně, přespříliš
pije, je závislý na drogách, je nepořádný a líný, můžete opodstatněně
předpokládat, že tyto zvyky ovlivní jeho výkonnost i v budoucnosti.
Způsob, jakým se k vám lidé chovají, nevypovídá o vás, ale o nich.
Jisté procento lidí se nepochybně dokáže změnit a chovat se lépe, ale

spouštěcím momentem je obvykle nějaká zásadní životní událost, například
onemocnění rakovinou, náboženský prožitek, smrt milovaného člověka
nebo vyváznutí z nebezpečné situace. Ale většina lidí se nijak pronikavě
nemění.
Většina lidí nečte knihy, jako je tato (knihy, v nichž se dozvíte, jak
dosáhnout úspěchu, nebo které vám nastaví zrcadlo). Lidé většinou čtou
romány – smyšlené příběhy o lidech, kteří ve skutečném životě neexistují –
nebo sledují hloupé televizní reality show.
Nepřehlížejte důležitá varování. Chování určitého člověka k číšníkům,
hotelovým zaměstnancům a psům prozradí mnohé o jeho chování
k manželovi, manželce nebo partnerovi.
Má-li někdo neblahý vliv na váš život, odstřihněte se od něj, zatlačte ho
do ústraní nebo alespoň omezte čas strávený v jeho společnosti.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ANNA

Anna vyrůstala v rodině s otcemalkoholikem, který byl citově chlad ný
a k dětem se choval hrubě. Stejně jako většina dětí před sedmým rokem
věku, i Anna se neustále snažila získat otcovu náklonnost a lásku.
V dospělosti ji přitahovali muži, kteří ji psychicky i tělesně týrali, a to se
stalo jedním z jejích životních témat. Bezděčně si vy bírala partnery, kteří
měli vlastnosti jejího otce. Snažila se přimět je, aby ji milovali. Nakonec se
provdala za muže, který ji zneužíval a přivedl ji k finančnímu bankrotu. Ve
svých šestačtyřiceti letech dospěla k prvnímu zásadnímu pozitivnímu
rozhodnutí – rozvedla se s ním.
Anna říká, že udělala nejlepší pozitivní rozhodnutí v životě – rozvedla se.
Tvrdí ale, že se kvůli tomu ocitla na mizině. Říká, že to není její vina, že to
způsobil on. Pravda je ale taková, že příči nou její finanční ztráty a citové
újmy je to, že si vybírala nesprávné muže a nepřevzala odpovědnost za své
rozhodnutí. Svým „pozi tivním“ rohodnutím rozvést se ukončila jednu
bolestnou etapu své ho života.
Dnes má nový vztah s jiným mužem, který ji také týrá. Život jí předal
zřetelné varování, ale ona jej ignorovala a zopakovala chybu, kterou dělá
celý život.
Shrnutí
Svět vás neplatí za to, co víte. Platí vás za to, co děláte. Absolventi
univerzit často mylně předpokládají, že jakmile vystudují, svět je bude
platit. Nebude. Všechno, co děláte, je založeno na vašich rozhodnutích.
Nemůžete vinit rodiče, bývalé partnery, svou práci, ekonomickou situaci,
počasí nebo svůj věk. Za každé své rozhodnutí jste odpovědní vy a jenom
vy. Tečka. Skvělá zpráva je, že od tohoto okamžiku máte naprostou
kontrolu nad svým rozhodováním. V této knize vám vysvětlíme, jak žít
život podle hesla „chci“, a ne podle hesla „musím“.
Rozhodněte se, že ode dneška převezmete naprostou odpovědnost za svůj
život. Pokud se přistihnete, že si na něco stěžujete, okamžitě přestaňte.
Rozhodněte se, že na životní události budete reagovat jinak. Zakrátko
začnete získávat jiné výsledky než dosud a brzy se vám ukážou stezky
vedoucí ke splnění vašich snů. Začnete mluvit pozitivně o tom, co můžete
udělat a co uděláte.
Ocitnete-li se mezi lidmi, kteří na všechny a na všechno nadávají
a stěžují si, opusťte je. Uvědomte si, že jste se rozhodli být s těmito lidmi
a že se stejně tak můžete rozhodnout s nimi nebýt. Dejte si svolení, že
odejdete od všeho, z čeho máte špatný pocit a co na vás nepůsobí dobře.
Nemusíte to nikomu vysvětlovat, stačí jen důvěřovat svému vnitřnímu
hlasu. Připusťte, že nesete odpovědnost za to, jaké věci a jací lidé vás
obklopují. Rozhodněte se, že budete mít jen ty věci, které skutečně chcete
a které si zasloužíte.
Zapište si deset věcí (viz tabulka na s. 102), které byste chtěli na sobě
změnit nebo v čem byste se chtěli zlepšit. Podívejte se na seznam
a uvědomte si negativní pocity, které chováte. Potom je nechejte odplynout.
Nejlepším dnem vašeho života je den, kdy se rozhodnete, že váš život je

skutečně váš. Žádné výmluvy ani omluvy: nikdo, na koho byste spoléhali,
na kom byste byli závislí, na koho byste mohli svalit vinu. Toto je den, kdy
začíná váš skutečný život.
Nikomu nic nevyčítejte. Dobří lidé vám přinášejí štěstí, špatní lidé
vám přinášejí zkušenosti. Ti nejhorší lidé vám dají ponaučení, ti
nejlepší vám dají vzpomínky.
7. kapitola
Umění představivosti
Muž, žena a pes – a co vidí
Už víte, že retikulární aktivační systém je mechanismus, který vyhledává

a určuje zdroje a informace, jakých byste si obyčejně ani nevšimli a které
by zůstaly v pozadí jako „šum“. Systém RAS reaguje na to, co mu sdělíte.
Neumí rozlišovat skutečnost od fantazie, a proto vás přiměje reagovat na
úkol tak, jako by to byla skutečnost. V mysli si vytvoříte obraz cíle a systém
RAS jej předá do podvědomí, které vás bude pohánět ke zvolenému cíli.
Vědecké studie prokázaly, že studenti, kteří si představí výsledek, jehož
chtějí dosáhnout, mají o sto procent lepší výsledky než ti, kteří
představivost nevyužívají. Vizualizace znamená, že zavřete oči a živě si
představíte, jak dosáhnete stanoveného cíle. Představujete si, co byste dělali
a jak byste se přitom cítili. V duchu vidíte, jak dosahujete výsledků, o které
stojíte.
Jak pracuje mysl

Mysl nedokáže rozlišit mezi skutečnými nebo smyšlenými událostmi,
a proto neví, zda skutečně čtete tuto knihu, nebo si jen představujete, že ji
čtete. Nerozezná žádný rozdíl. Pokud se vám třeba zdá, že běžíte, vaše mysl
nepozná, jestli skutečně běžíte, nebo jen sníte. Výsledkem je, že tělo může
na sen reagovat tak, jako by to byla skutečnost: potíte se, ztěžka dýcháte,
pohybujete nohama, a náměsíčník může skutečně vstát z postele a dát se do
běhu.
Pokud pod postelí vidíte provaz, ale jste přesvědčeni, že je to had, potom
vidíte hada. Jste-li předem přesvědčeni, že vám nějaká potravina nebude
chutnat, velmi pravděpodobně vás její chuť neoslní, až ji skutečně
ochutnáte. Člověk, který se bojí pavouků, je vidí na každém rohu, i když
široko daleko žádný pavouk není.
Jestliže se ale chystáte přednést projev, nacvičujete jej a v duchu si
představujete, že jej suverénně zvládnete, tento „předstíraný nácvik“
výrazně zlepší vaše skutečné vystoupení.
Pomyslné tenisové utkání
Zavřete oči a představte si, že sledujete tenisové utkání. Sedíte v hledišti

centrálního kurtu a pozorujete míček, který létá z jedné strany kurtu na
druhou, sem a tam, sem a tam. Většina lidí začne po chvíli pohybovat
očima, protože jejich mysl neví, že utkání je jen pomyslné. Tělo reaguje
tak, jako by váš zážitek byl skutečný. Přesně tak funguje představivost při
dosahování cílů.
Váš mozek nepozná rozdíl mezi skutečností a představou, proto řídí

vaše tělo tak, aby naplnilo představu, kterou jste vytvořili.
Jak sportovci používají vizualizaci

Technika vizualizace se používá ve všech sportech déle než padesát let
a dnes ji využívají téměř všichni olympij- ští sportovci, ať už si to
uvědomují, nebo ne. Sportov ní psychologové žádají sportovce, aby si
představili sami sebe, jak skáčou přes překážky, chytají míč nebo zasa- hují
cíl.
Nejlepší golfoví profesionálové vědí, že jedním z nejdůležitějších
předpokladů úspěšného úderu je schopnost představit si, kam chtějí poslat
míček. V duchu vidí přesnou dráhu míčku. Pokud dokážete zaslechnout
zvuk úderu hole o míček a cítit napětí ve svalech, zvyšujete
pravděpodobnost správného úderu, protože tato myšlenka se skrze systém
RAS dostala do nervové sítě vašeho mozku. Vaše tělo dostalo jasný pokyn
a všechny jeho chemické procesy směřují k tomu, aby vaše svaly přesně
vyplnily zadání. Načasování, švih a ovládání pohybu se objevilo téměř
automaticky, protože vaše představivost dala tělu pokyn, co má dělat.
Nikdy neprovedu úder – dokonce ani při tréninku –, dokud si

naprosto přesně nepředstavím, jak bude vypadat.
Jack Nicklaus
Vaše mysl přemýšlí v obrazech
Mysl nepřemýšlí ve slovech, ale v obrazech. Právě proto potřebujete

naprosto přesný písemný popis svých cílů. Jestliže si například zapíšete cíl
„Chci být bohatý“, nic moc se nestane, protože vaše mysl si nedokáže
představit, jak by to vypadalo. Je to příliš neurčité a mlhavé.
Jakmile si ale zapíšete „Do 1. června 2020 budu mít čistý majetek
v hodnotě milion dolarů“, vaše mysl si to dokáže představit a začne hledat
způsoby, jak toho dosáhnout. Už dříve jsem upozornil, že když prohlásíte
„Chci mít krásný dům“, vaše mysl si jej nedokáže představit, protože váš
výrok je příliš mlhavý. Pokud ale napíšete přesný popis svého ideálního
domu, v němž uvedete přesný typ dveřních klik i barvy stěn, a představíte
si, jak tím domem procházíte, vaše mysl začne hledat zdroje nezbytné
k tomu, abyste takový dům získali. To je důvodem, proč je chudoba také
stavem mysli.
Chudí lidé si neustále představují sami sebe bez pe něz a bez příležitostí,
a tím svou situaci jenom posilují. Kdokoli může být na mizině – a většina
z nás se skutečně někdy ocitla bez peněz –, jenže „být na mizině“ znamená,
že právě teď nemáte peníze, ale očekáváte, že se to brzy změní. Chudoba je,
když si člověk neustále představuje, že nikdy nic nemá.
Vaše cíle, představy a myšlenky musí být tak barvité a podrobné, že
dokážete popsat každičký detail. Měli byste si umět představit nejen své
cíle, ale také každý krok, který uděláte na cestě k nim. K přesnému myšlení
se doberete právě prostřednictvím vizualizace.
Starosti a obavy se dostaví, pokud si představujete něco, co nechcete –
představíte si, že upustíte míč, shodíte laťku, nesplatíte hypotéku, opustí vás
partner kvůli někomu jinému. Pokud se neustále zaobíráte podobnými
představami, vaše mysl vytvoří takové podmínky, aby se vaše představy
splnily.
Právě proto je naprosto nezbytné, abyste měli zřetelnou a pozitivní
představu o tom, čeho dosáhnete a kde budete, až dorazíte k cíli.
Představujte si vytoužený výsledek často a opakovaně a vaše mysl jej začne
považovat za normální, přijatelný a dosažitelný. Do svých představ vložte
všechno své nadšení a zanícení.
Heather Kappesová a Gabriele Oettingenová zjistily, že pokud si člověk
představuje jen výsledek svého snažení, ztrácí v některých případech „tah
na branku“, protože mozek při představě dosaženého cíle zmírní tempo.
Badatelky proto navrhují, aby si lidé představovali i dílčí nezdary
a překonávání překážek.
Narodíte-li se do chudobných poměrů, není to vaše vina.

Pokud v chudobných poměrech i zemřete, je to vaše vina.
Bill Gates
Důkazy, že představivost skutečně funguje
Sílu představivosti objevil dr. Edmund Jacobson, průkop ník

psychosomatické medicíny. Požádal pokusné osoby, aby si představily
určité sportovní aktivity, a citlivými přístroji změřil nepatrné, ale skutečné
pohyby svalů, které by se aktivovaly, kdyby člověk opravdu vykonával
danou činnost. Další výzkumy odhalily, že člověk, který si soustavně
představuje určitou tělesnou dovednost, získá „svalovou paměť“, jež mu
pomáhá v okamžiku, kdy zmíněnou činnost začne skutečně vykonávat.
Pozdější dobře známá studie australského psychologa Alana Richardsona
sílu představivosti potvrdila. Richardson náhodně vybral tři skupiny
studentů. Žádný z nich nikdy předtím vizualizaci nenacvičoval. První
skupina denně po dobu dvaceti dní trénovala volné hody na basketbalový
koš.
Druhá skupina je trénovala jen první a poslední den. Členové třetí
skupiny také procvičovali volné hody první a poslední den, ale kromě toho
si denně dvacet minut představovali, jak je házejí. Když „minuli koš“,
zkoušeli se příště trefit, ale jen v duchu.
Dvacátého dne Richardson změřil, jak se všichni zlepši li. Skupina, která
trénovala denně, se zlepšila o 24 procent. Nikoho nepřekvapilo, že druhá
skupina se nijak nezlepšila. Třetí skupina, která ve skutečnosti netrénovala
o nic víc než druhá, ale důsledně pracovala s vizualizací, se zlepšila o 23
procent, tedy téměř stejně jako první skupina.
Bylo prokázáno, že psychický trénink je téměř stejně účinný jako

fyzický.
Richardson publikoval svá zjištění v časopise Research Quarterly. Uvedl,

že vizualizace je nejúčinnější, když člověk cítí a vidí, co dělá. Jinými slovy
řečeno, účastníci basketbalového experimentu „cítili“ míč v rukou, „slyšeli“
jeho odrazy a „viděli“, jak padá do koše.
Jiná studie z roku 1995 zjistila, že vizualizace při nácviku střelby
u policejních nováčků pronikavě zlepšila jejich výsledky. Skupina, která
nacvičovala vizualizaci, dosáhla při střelbě v průměru o 32,86 bodů více
než kontrolní skupina.
Roger Bannister se v roce 1954 stal prvním člověkem, který zaběhl míli
v čase kratším než čtyři minuty. Než pokořil tuto hranici, lidé se domnívali,
že takový výkon není v lidských silách. Při tréninku si Bannister opakovaně
představoval, jak běží míli v čase pod čtyři minuty. Vyprávěl, že to dělal tak
často, až měl někdy pocit, že už to skutečně dokázal – jeho představivost
překonala hranici vnímání skutečnosti. Bannister nakonec pokořil hranici
čtyř minut, protože věřil, že je to možné.
Jakmile tuto hranici překonal, v následujícím roce ji pokořilo ještě
dalších 26 sportovců, protože už věděli, že je to možné. I oni začali věřit
tomu, že to dokážou. Retikulární aktivační systém řekl jejich tělu, co mají
dělat, a díky tomu dosáhli toho, co bylo dříve považováno za nemožné. Od
té doby byla čtyřminutová hranice překonána tisíckrát.
Objevy Carla a Stephanie Simontonových
Doktoři Carl a Stephanie Simontonovi – autoři klasického bestselleru

Návrat ke zdraví – byli průkopníky metody vizualizace při boji s rakovinou
a při udržení pacientů naživu a v dobrém zdravotním stavu. Uskutečnili
studii zahrnující 245 lidí trpících pokročilou rakovinou v posledním stadiu.
Průměrný věk pacientů byl 47 let, 67 % z nich byly ženy a 33 % byli muži.
Součástí terapie byly metody vizualizace a relaxace, prováděné třikrát
denně. Pacienti také procvičovali další emoční a mentální dovednosti,
například určování cílů, nácvik asertivity, hodnocení názorů a rozeznávání
stresu. Získané výsledky nade vší pochybnost potvrdily, že mysl dokáže
udržet chorobu v patřičných mezích.
Průměrná doba přežití pacientek s pokročilou rakovinou prsu ve
Spojených státech byla v té době 18 měsíců, ale pacientky Simontonových
přežívaly v průměru 38,5 měsíců. Pacienti s pokročilou rakovinou tlustého
střeva přežívali v průměru 9 měsíců, pacienti Simontonových přežívali 22,5
měsíce. Pacienti trpící pokročilou rakovinou plic přežívali 6 měsíců, ale
díky metodě manželů Simontonových žili 14,5 měsíce. Tyto pozoruhodné
výsledky byly dosaženy jen tím, že pacienti změnili obsah svého myšlení.
Žádné léky, žádná chemoterapie, žádná operace nebo ozařování – jen
naplnit RAS pozitivními představami a ujištěními. Přesně proto je
představivost tak účinná při vytyčování jakýchkoli cílů.
Při téměř každém spontánním ústupu rakoviny, který jsem viděl nebo
o němž jsem slyšel, hrála významnou roli meditace a vizualizace. Co do své
mysli vložíte, to také získáte. V 70. letech jsem se školil jako hypnoterapeut
(jedním z mých cílů bylo vystupovat jako hypnotizér) a vytvořil jsem
představení, při němž jsem ředitele podniků přesvědčil, že jsou kuřata,
přiměl jsem je zpívat jako Elvis nebo chodit jako kachna. Jakmile do něčí
mysli vložíte představu, že je rocková hvězda, začne zpívat jako nikdy
v životě. Řeknete mu, že je policejní důstojník, a on začne zatýkat lidi. A –
to se mi skutečně jednou stalo – řeknete mu, že je miminko, a on si načurá
do kalhot! Podstata hypnózy je prostá: pokud vaše mysl za určitých
okolností něčemu uvěří, můžete se tím stát.
Další příklady „duševního nácviku“
Studie zaměřená na mozkovou činnost vzpěračů zjistila, že vzorce

aktivované v situaci, kdy vzpěrač zvedal padesátikilogramové břemeno, se
aktivovaly i tehdy, kdy si zvedání jenom představoval.
Sportovní psycholog Guang Yue z kliniky v Clevelandu ve státu Ohio
srovnával sportovce, kteří chodili do posilovny, s těmi, kteří si pouze
představovali, že cvičí. Zjistil, že skupina z posilovny zaznamenala 30%
nárůst svalové síly, kdežto skupina těch, kteří posilovali jen v duchu,
posílila svaly o 13,5 %. Průměrný nárůst síly vydržel ještě tři měsíce po
skončení duševního tréninku.
Matthew Nagle, který má ochrnuté všechny čtyři končetiny, měl v mozku
implantovanou elektrodu a prostřednictvím vizualizace změnil svůj život.
Po pouhých čtyřech dnech duševního tréninku dokázal pohybovat kurzorem
na monitoru počítače, otevírat e-maily, hrát počítačové hry a ovládat
robotickou ruku.
Natan Šaranský byl obviněn ze špionáže pro USA a strávil devět let
v sovětském vězení. Na samotce hrával v duchu šachy a říkával: „Mohl
bych využít příležitost a stát se mistrem světa!“ V roce 1996 porazil
šachového mistra světa Garryho Kasparova.
Může vizualizace nahradit skutečný trénink?
Jednoduchá odpověď zní „ne“. Jedna z prvních studií uskutečněná v roce

1960 na univerzitě v Chicagu srovnávala účinek duševního a tělesného
tréninku při rozvoji pohybových dovedností. Na základě inteligence,
zkušeností a síly paží bylo 144 studentů rozděleno do dvou skupin. Jedna
skupina trénovala tělesně, druhá v duchu. Badatelé zjistili, že v podmínkách
tohoto experimentu byl duševní trénink téměř stejně účinný jako tělesný.
V roce 1994 provedli vědci analýzu 35 podobných studií a došli k závěru,
že duševní trénink sice nebyl tak účinný jako tělesný, ale přesto významně
zlepšil momentální tělesnou výkonnost.
Jak procvičovat vizualizaci
Vizualizace je jednoduchá, ale pokud chcete získat ty nejlepší výsledky,

musíte ji procvičovat. Začněte s jednoduchými dovednostmi, které si chcete
osvojit, například jíst zvolna, vstávat časně ráno nebo reagovat klidně na
někoho, kdo vás štve. Pokud začnete s něčím snadným, posílíte svou
představivost a později se budete moci pustit do větších a složitějších úkolů.
Řekněme například, že se chcete naučit hrát na kytaru. Postupujte takto:
1. Uvolněte se
Najděte si klidné místo, kde vás nikdo nebude rušit, zavřete oči, třikrát se
zhluboka nadechněte a nechejte odplynout všechno napětí.
2. Představte si, co budete dělat

Představte si kytaru, její tvar, struny a hmatník. V duchu si vytvořte
přesný obraz kytary.
3. Do obrazu přidejte sebe

Představte si, jak berete kytaru do ruky a jak ji držíte. Všimněte si, jak
sedíte, a vytvořte si co nejpodrobnější představu.
4. Začněte jednat
Cítíte, jak držíte kytaru v rukou, dotýkáte se strun. Soustřeďte se na tón
každé struny. Začněte hrát, jako byste skutečně cvičili. Představte si, že
hrajete několik písní, aniž byste přestali nebo vynechali nějaký tón, jako
byste byli zkušeným hráčem. Jakmile přestanete hrát, otevřete oči.
Do procesu vizualizace zapojte pokud možno všechny smysly

a představujte si co nejvíce podrobností. Například: Co máte na sobě? Kdo
je s vámi? Jaké máte právě pocity? Co slyšíte a cítíte? Jaké prostředí vás
obklopuje?
Procvičujte vizualizaci časně ráno nebo večer před spaním. Představte si
jakékoli překážky nebo potíže, které by se vám mohly postavit do cesty,
a potom si představte, jak je úspěšně překonáváte.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: JIM CARREY

Komik Jim Carrey byl vždy přesvědčen o tom, že před sebou má slibnou
budoucnost, i když vyrůstal v chudobě a jeho rodina byla dokonce v jednom
období bez domova a žila v obytném přívěsu. V době, kdy Jim dospíval,
pracoval po vyučování osm hodin denně jako vrátný. Když začínal
v Hollywoodu, byl úplně na mizině, ale pokusil se o důraznou ukázku
vizualizace: vypsal si pro sebe šek na deset milionů dolarů s datem o pět let
později. Na řádek určený jako sdělení pro příjemce vypsal: „Za poskytnuté
služby“.
Mnoho let nosil šek v náprsní kapse. Každý den se na něj díval
a představoval si, že má peníze. Zanedlouho se stal jedním z nej lépe
placených bavičů a dostával více než dvacet milionů dolarů za jeden film.
Peníze nejsou všechno, ale lepší je stěžovat si v mercedesu než na

bicyklu.
Jim Carrey
Shrnutí
Z nejnovějších studií mozku vyplývá, že myšlenky vyvolávají stejné

procesy jako skutečný tělesný pohyb. Spojení mysli a těla – vazba mezi
myšlením a chováním – je velmi dobře vědecky doloženo. Je to nesmírně
důležité propojení pro každého, kdo se chce v životě někam dostat.
Vizualizace ovlivňuje mnohé funkce mozku, včetně motorické kontroly,
pozornosti, vnímání, plánování a paměti. Pokud si mozek něco představuje,
připravuje se na skutečný výkon. Bylo zjištěno, že vizualizace posiluje
motivaci, zvyšuje sebedůvěru a efektivitu, zlepšuje pohybové schopnosti
a připravuje mozek na dosažení cílů.
Z výzkumů také vyplývá, že vizualizace může být téměř stejně účinná
jako tělesný trénink a že oba typy nácviku prováděné společně jsou
účinnější než každý z nich samostatně.
Začněte tím, že si stanovíte určitý cíl. Představte si, že jste tohoto cíle již
dosáhli, a uchovejte si tuto představu. Na následující stránku si zapište
seznam cílů, které si hodláte představit. Nemusíte si je všechny představit
ještě dnes.
Vizualizace funguje, protože posiluje mozkové nervové dráhy související
s konkrétními dovednostmi. Bude fungovat takřka pro každý cíl, který si
určíte. Mějte na paměti, že mysl nepozná rozdíl mezi skutečnou událostí
a událostí, kterou si jen představujete. Znamená to, že své dovednosti
můžete procvičovat a zlepšovat kdekoli a kdykoli. Ať už si to uvědomujete,
nebo ne, díky tomuto procesu jste dnes tam, kde právě jste. Ode dneška si
představujte jen ty věci, které chcete, a nikoli ty, které nechcete.
Zde je citát, který jsme použili v úvodu této knihy:
Cokoli si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho

lze dosáhnout.
Napoleon Hill, 1937
8. kapitola
Ujištění má velkou moc
Co říkáte, to také dostanete
Proč dostanete to, o co si řeknete
Kromě představivosti budete muset procvičovat i ujišťování. Ujištění je

jakýkoli výrok, kterým se pravidelně ubezpečujete o tom, co budete dělat
a čeho chcete dosáhnout. Ujištění je pozitivní prohlášení o pravdě, podle níž
jste se rozhodli žít. Je to něco jako pojistka vašich cílů a záměrů –
prohlášení, že dokončíte činnosti, pro něž jste se rozhodli.
Stejně jako vizualizace, také ujištění putují skrze váš retikulární aktivační
systém a propojují nervové dráhy v mozku tak, aby se myšlenka stala
skutečností. Ujištění jsou tedy důležitým předpokladem a prvním krokem
na cestě k novým vnitřním myšlenkovým vzorcům, ke změně
sebehodnocení a k vytvoření nových nervových drah. To všechno vám
pomůže, aby se vaše sny změnily ve skutečnost.
Ujištění je jakýkoli výrok nebo věta, jimž nasloucháte nebo které
opakujete tak dlouho, až je zvnitřníte. Jinak řečeno, zanedlouho se stanou
součástí vaší osobnosti.
Ujištění je nástrojem, který už tisíce let slouží filozofům, náboženským
vůdcům, politikům i spisovatelům při podněcování osobního rozvoje nebo
jako motivace k činům. Například Churchillovo ujištění „Nikdy se
nevzdáme“ motivovalo Brity k boji proti nepřátelům. Kennedyho výrok
„Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země — zeptejte se, co vy
můžete udělat pro svou zemi“ měl změnit myšlení Američanů. Prohlášení
Muhammada Aliho „Jsem největší“ mu pomohlo na cestě mezi nejlepší
sportovce světa. Ujištění jsou slovním vyjádřením našich pocitů a posilují
poslání RAS – pátrat po okolnostech, které potřebujeme. Už několikrát
jsme řekli, že mozek nerozezná rozdíl mezi skutečností a představou,
a proto jsou ujištění důležitá. Mozek je totiž přijímá jako skutečnost
a vytváří nervová spojení, jež vedou vaše tělo k cíli.
Ujištění vás ženou kupředu a navádějí k cíli. Jsou prostředkem,

s jehož pomocí dosahují cíle ti nejúspěšnější lidé.
Chcete-li, aby vaše ujištění fungovala, musíte si promyšleně vybrat ta

pravá. Musíte si je představit a potom je opakovat tak dlouho a často, až se
stanou vaší součástí. Není na tom nic složitého, a díky tomu dostanete to,
o čem mluvíte. Na ujištění je nejlepší to, že se můžete sami rozhodnout,
o čem a jak se budete ujišťovat. Je to stejný princip, podle nějž pesimisté
vždycky mají mizerné výsledky.
Můžete si záměrně vybrat ujištění, která si nasadíte do hlavy.
Co si myslí skeptikové
Někteří lidé se na to, co zde tvrdíme, dívají nedůvěřivě. Domnívají se, že

na výsledky jejich snažení nemá vliv to, co říkají. Pravdou ale je, že celá
léta pracují s negativními ujištěními. Jestliže někdo bez ustání říká sobě
i ostatním „Nikdy si nedokážu zapamatovat žádný vtip“ nebo „Vždycky
chodím všude pozdě“ nebo „Nikdy se mi nepodaří dokončit nic, co začnu“
nebo „Nedokážu mluvit před více lidmi“, pronáší vlastně negativní ujištění
a nakonec se skutečně stane to, o čem se ujistil. Aniž si to uvědomil,
představí si nezdar a chová se podle toho. Potřebuje-li promluvit na
veřejnosti a sebere k tomu veškerou odvahu, nakonec svůj projev zpacká,
a tím více upevní své negativní ujištění. Pokud se ale člověk ujistí o tom, že
dokáže mluvit před lidmi, a často si to představuje, jeho retikulární
aktivační soustava tomu uvěří. Může se například ujistit slovy:
„Dokážu hovořit na veřejnosti, protože jsem přesvědčen o správnosti
toho, co chci říci. Postupně se zlepšuji a moje přesvědčení mi pomáhá
v tom, abych vystupoval přesvědčivě. Čím častěji mluvím, tím je můj
projev působivější. Každá moje případná chyba je jen odrazovým můstkem
k tomu, abych se stal vynikajícím řečníkem.“ To všechno se nakonec stane
skutečností.
Pokud máte pocit, že to všechno je příliš jednoduché nebo příliš krásné
na to, aby to byla pravda, uvědomte si, že přesně tímto procesem jste
dospěli ke svým současným životním postojům a situaci. Za vaše současné
poměry není odpovědný nikdo jiný než vy sami. Vytvořili jste si je
s pomocí svých ujištění, ať už si to uvědomujete, nebo ne.
Vaše ujištění vyjadřují, kdo jste. Co říkáte, to také dostanete – ať je

to dobré, nebo špatné.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: DARRIN CASSIDY

Když jsem byl mladší, byl jsem zapálený pro kung fu, ale vždycky jsem
měl potíže s kopem vzad s otočkou. Nikdy jsem jej pořádně nezvládl a začal
jsem ztrácet sebedůvěru. Čím víc jsem se snažil, tím víc jsem si uvědomoval,
jak jsem nemotorný, a ta nemotornost se stala skutečností. Potom jsem si
jednoho dne přečetl, jak se basket balisté postaví pod koš a představují si,
že je větší, než ve skutečnosti je. Potom si představují, že se do něj pokaždé
trefí. Rozhodl jsem se, že si představím, jak dokonale provádím kop vzad
s otočkou. Sehnal jsem si filmové záběry, na kterých Bruce Lee dělal kop
vzad s otočkou, a každý den jsem si je v duchu přehrával. Představoval jsem
si, že jsem na jeho místě. V příštích třech týdnech jsem jako Bruce Lee
dokonale prováděl kop vzad a neustále jsem si opakoval, že se zlepšuji a že
lidé žasnou, jak jsem dobrý. Během těch tří týdnů jsem ve skutečnosti vůbec
necvičil – jenom jsem si to představoval a ujišťoval jsem se o tom, jak jsem
dobrý. Jakmile jsem se po všem tom ujišťování konečně poprvé dal do
pohybu, vystřihl jsem doce la dobrý kop vzad s otočkou! Bylo to senzační!
Nebyl to dokonalý kop vzad, ale byl zatraceně dobrý! S každým dalším
kopem rostla moje sebedůvěra. Než jsem se nadál, trenér mě požádal, abych
kop předvedl na tréninku ostatním a předváděl jsem jej dokonce i na
veřejném vystoupení.
O několik let později jsem utrpěl těžké zranění a pomocí pozitiv ních
ujištění a vizualizace jsem se znovu učil chodit. V té době jsem si
předsevzal, že se stanu právníkem. Neustále jsem si představo val, že jsem
právník – jako Tom Cruise ve filmech Pár správných chlapů a Firma.
Rozhodl jsem se, že vystuduji práva, a nakonec jsem složil advokátské
zkoušky. Zjistil jsem, že když člověk neustále používá metodu vizualizace
a opakuje si pozitivní ujištění, neexis tuje žádné omezení.
Jak formulovat ujištění
Svá ujištění formulujte pozitivně. Mějte na paměti, že mysl pracuje

pouze v pozitivní oblasti – nevidí něco, co neexistuje. Má-li vaše ujištění
fungovat, musí být vyjádřeno pozitivně, aby s ním vaše mysl dokázala
pracovat. Mysl si nedokáže představit obraz obsahující slova „nedělám“,
„nechci“ nebo „nemohu“. Pokud matka řekne dítěti Nespadni z toho kola,
jeho mysl vnímá příkaz Spadni z kola, a nežádoucí událost může snadno
nastat. Při udržování rovnováhy pomáhá ujištění Budu výborný cyklista.
Mysl si nedokáže představit obraz obsahující slova „nedělám“,

„nechci“ nebo „nemohu“.
Ve světě rostoucí obezity je stále více lidí, kteří jsou posedlí hubnutím.
Člověk, který chce zhubnout, si možná říká Zhubnu deset kilo nebo Už
nebudu tlustá, ale zanedlouho zjistí, že to nefunguje. Nic se nezmění,
protože mysl si nedokáže představit negativní obrazy.
Retikulární aktivační systém prostě nevidí něco, co neexistuje. Mysl už si
vytvořila obraz objemnějšího těla a vyvolává pocit hladu, který člověka
přiměje jíst tak dlouho, dokud jeho skutečné tělo nebude odpovídat
představě, kterou si mysl vytvořila. Řečeno jinými slovy, mysl už obsahuje
obraz těžšího a objemnějšího těla.
Je-li vaším cílem zhubnout, musíte jej vyjádřit pozitivně.
Předpokládejme, že vážíte 100 kilogramů a chcete zhubnout deset
kilogramů. Mohli byste se ujistit prohlášením: Do 1. července budu vážit
devadesát kilo. Váš systém RAS nyní vytváří váš nový obraz a vaše mysl si
začne představovat, jak budete vypadat při váze devadesát kilogramů.
Jak byste si měli počínat:
1. Své ujištění začněte slovy „Jsem“ nebo „Budu“.
Například Jsem člověk, který bude vážit devadesát kilo nebo Budu vážit
devadesát kilo už 1. července.
2. Buďte konkrétní.
Nejasné ujištění nevede k žádoucím výsledkům. Například věta Postupně

hubnu nemá stejnou sílu jako věta Stává se ze mě člověk, který váží
devadesát kilo.
Mnozí kuřáci si říkají: Přestanu kouřit, ale jen málokdy se jim to podaří.
Retikulární aktivační soustava nedokáže vytvořit představu, že něco zmizí
nebo že něco nebudete dělat. Jakmile ale kuřák prohlásí Budu nekuřák /
Jsem nekuřák, jeho RAS si dokáže představit, jak nekuřák vypadá, jak voní,
jak se obléká. Začne motivovat tělo, aby takovému obrazu odpovídalo.
Kuřák brzy ztratí potřebu zapálit si cigaretu, protože v mysli má představu
člověka, který netouží po nikotinu. Je to docela prosté. Není to vždy
snadné, ale je to prosté. Pokud správně naprogramujete svůj systém RAS,
bude pracovat ve váš prospěch.
Představujte si to, co chcete, nikoli to, co nechcete.

Pozitivní ujištění můžete využít pro jakýkoli cíl nebo úkol. Autoři studie
provedené na univerzitě v Michiganu zjistili, že optimisticky naladěným
seniorům, kteří využívají pozitivní ujištění, hrozí selhání srdce méně často
než těm, kteří jsou naladěni pesimisticky.
Nenamlouvám si něco?
Mohli byste namítnout: Skutečnost přece nezměním jen tím, že něco

řeknu. To je sice pravda, ale opakováním svých ujištění změníte svůj pohled
na život a nový pohled se nakonec stane vaší skutečností.
Vraťme se k našemu příkladu s vystupováním na veřejnosti a představme
si, že se neustále utvrzujete v negativním postoji typu Jsem nemožný řečník,
ale najednou nastanou okolnosti, kdy se musíte postavit před skupi nu lidí
a promluvit k nim. Výzkumy zaměřené na lidské obavy ukazují, že veřejné
vystoupení vyvolává u mnoha lidí ty nejhorší obavy. Pokud má někdo
vystoupit před obecenstvem, bývá velmi často nervózní, a ostatní lidé jeho
obavy ještě posilují větami typu na řečnickém pultíku je připravená
sklenice s vodou, doufám, že to zvládnete nebo hodně štěstí. Takové dobře
míněné negativní výroky obsahují podprahové sdělení, že vaše okolí
očekává vaše obavy a nervozitu i to, že vám vyschne v krku. Lidé vám přejí
hodně štěstí, protože se domnívají, že je patrně budete potřebovat.
Jakmile nastane okamžik, kdy se máte postavit k řečnickému pultíku, váš
mozek začne přehrávat všechna ujištění jako film – začne si představovat,
jak se potíte, chvějete se, koktáte, zapomínáte slova a posluchači ztrácejí
zájem. Mozek potom přiměje tělo reagovat na představy, jako by byly
pravdivé. Dokonce i když se vám jenom zdá o tom, že hovoříte před
obecenstvem, vaše tělo reaguje tak, jako by to byla skutečnost.
Dokonce i nepřímo vyjádřené ujištění jako Nerad hovořím na veřejnosti
ve spojení s mnohonásobným opakováním v různých situacích má
dramatický účinek na vaše chování. Pokud věříte, že budete mít před
posluchači trému, vaše mysl se postará o to, abyste ji skutečně měli.
A pokud věříte, že budete suverénní, a několikrát si to řeknete, budete si
více věřit. Právě tak totiž funguje ujištění.
Život člověka není nic jiného než sbírka jeho ujištění.
Ujištění jsou důvodem, proč náš život vypadá tak, jak vypadá, a proč
máme to, co máme. Mnohá ujištění jsme nevědomky nasbírali na cestě
životem – a většinou ke své škodě.
Jestliže prohlásíte to jsem ale idiot, matematika mi vůbec nejde, neumím
se spřátelit s lidmi, v tenise / golfu / squashi jsem úplně nemožná, vždycky
všude zabloudím, na to už jsem moc starý nebo já už jsem prostě taková,
začne to být skutečnost. Neznamená to, že potvrzujete skutečné okolnosti,
ale opakovaným ujištěním se tyto věci stávají vaší skutečností.
Dobrá zpráva je, že stejným procesem můžete získat také to, co skutečně
chcete. Vaše chování pronikavě ovlivní dokonce i nepřímo vyjádřené
ujištění, posílené vytrvalým opakováním.
Jste jako živý magnet. To, co si přitáhnete do života, je v souladu

s vašimi převládajícími myšlenkami.
Brian Tracy, podnikatel
Vyzkoušejte tento jednoduchý řečový test
Přesvědčte se, jak jednoduchá změna použitých slov vytvoří naprosto

odlišný dojem. Vyslovte hlasitě následující tři věty a všimněte si, jak
každou z nich prožíváte:
1. Doufám, že se u dnešní večeře budu dobře bavit.

2. U dnešní večeře se chci dobře bavit.
3. Mám v úmyslu se u dnešní večeře dobře bavit.
Všimněte si, jaké pocity ve vás každá věta vzbuzuje. První vyvolává
u většiny lidí jisté pochybnosti. Druhá vyvolá odlišný pocit. Když si řeknete
U dnešní večeře se chci dobře bavit, představíte si, co v budoucnosti chcete,
ale nevidíte se přitom. Třetí prohlášení vás bezprostředně spojí se situací.
Máte-li v úmyslu se do něčeho zapojit nebo se něčeho zúčastnit, váš systém
RAS si vytvoří prožitek, jako by tato situace už nastala – společně se všemi
pocity, dojmy a zvuky, jež s tím souvisejí.
Dnes jste tam, kam vás přivedly vaše předchozí myšlenky. Zítra
budete tam, kam vás zavedou ty současné.
James Lane Allen, americký spisovatel
Princip vytlačení
Ujištění působí na principu vytlačení. Vezmete-li kbelík plný vody

a nasypete do něj hrst písku, písek vytlačí odpovídající objem vody. Čím
více písku do kbelíku nasypete, tím více vody se vylije. Jakmile je kbelík
plný písku, nezůstane v něm žádná voda, protože ji nahradil písek. Podle
stejného principu platí, že když prostřednictvím ujištění neustále plníte svou
mysl pozitivními myšlenkami, vytěs níte ty negativní. Nemusíte dělat nic
jiného než opakovaně zásobovat mysl pozitivními ujištěními tak dlouho, až
vytlačí prakticky všechny vaše původní negativní myšlenky, pochybnosti,
obavy a nerozhodnost.
Představa o sobě
Představa o sobě je zřetelný obraz sebe sama, který má každý člověk. Je

vykreslen zejména negativními i pozitivními ujištěními, kterými nás
zásobovali přátelé, rodinní příslušníci, společnost, církev a další instituce.
Jestliže si tato ujištění neustále opakujeme, stanou se skutečností a my se
podle nich zařídíme. Není-li naše představa o nás samotných v souladu
s našimi cíli, retikulární aktivační soustava může zabránit tomu, aby naše
cíle a pozitivní sdělení pronikly do našeho podvědomí. Právě proto je tak
důležitý princip vytlačení. Budete-li si soustavně opakovat pozitivní
ujištění, nakonec vytlačíte ta negativní a získáte nový obraz sebe sama.
O svých ujištěních nemusíte vyprávět ostatním – pravděpodobně

vám řeknou, že to nefunguje, nebo vás požádají, abyste přestali plýtvat
časem a začali žít.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: SAM

Když mi bylo sedm, byl Sam můj nejlepší kamarád. Jeho matka ho před
lidmi neustále plísnila. K jejím nejoblíbenějším ujištěním patřilo „Nikdy
neuděláš nic pořádně“, „Už zase zlobíš“ a „Čím jsi starší, tím jsi horší“.
Přátelům a příbuzným říkala, že Sam „pořád dělá jenom potí že“. Otec
viděl Sama docela jinak. Byl na něj pyšný, Sam byl jeho miláček. Říkával
o něm, že je „andílek“ a že „je opravdu chytrý a někam to dotáhne“.
Pár lidí si všimlo, že když byl Sam s otcem, byl skutečně jako an dílek –
přesně takový, jak o něm otec mluvil. Jakmile byl ale s mat kou, stal se z něj
přesně takový darebák, jakého čekala. Sam jednal podle očekávání rodičů
a chováním naplňoval jejich ujištění. Když bylo Samovi osm let, otec
zahynul při autonehodě a od té doby ho vychovávala jen matka. Často
slýchal její negativní ujištění a choval se přesně podle nich. Netrvalo
dlouho, a začal se ujišťovat stejnými slovy.
Ve dvanácti letech ho požádali, aby odešel z naší školy, protože byl
„nežádoucí“. Matčina ujištění se stala skutečností. V pubertě často pobýval
v nápravných zařízeních pro mladistvé delikventy, a naplnil tak matčino
ujištění, že z něj vyroste „postrach společ nosti“. V jednadvaceti letech byl
odsouzen na tři roky za obcho dování s drogami. Po propuštění odjel
z Austrálie do Afriky a ne chal se tam naverbovat jako námezdný voják.
Myslel si o sobě, že je „darebák“, a žil podle toho. V sedmadvaceti letech
zahynul při přestřelce v Nigérii.
Tento příběh je důležitý, protože ukazuje, že se chováme podle očekávání

lidí, kteří jsou pro nás důležití – ať už jsou jejich očekávání pozitivní, nebo
negativní. Rodiče, učitelé, přátelé, příbuzní, partneři a společnost
programují náš systém RAS negativními očekáváními a ovlivňují tím to, co
nám život přinese. Chováme se také v souladu s vlastními očekáváními
a vědomě nebo nevědomky si denně opakujeme svá ujištění.
Váš život neurčuje to, co říkáte nahlas. Největší sílu má to, co si

říkáte šeptem.
Robert Kiyosaki, americký obchodník a autor příruček o rozvoji
osobnosti
Snění s otevřenýma očima versus ujištění
Mít seznam ujištění není totéž, co snít s otevřenýma očima. Snílkové

nevěří, že se jejich sny splní. Jejich sny jsou chvilkové nápady nebo
výplody fantazie a snílkové patrně ani nechtějí, aby se splnily, i kdyby to
bylo možné.
Snílkové nemají v úmyslu pro splnění svých snů něco dělat – nemají
opravdové plány ani termíny. Naproti tomu lidé, kteří rozvíjejí schopnosti
vizualizace, to dělají s určitým cílem.
Ujištění nesouvisejí se silou vůle. Síla vůle a odhodlání znamená, že se
psychicky nebo i fyzicky přinutíte, abyste něco udělali. Ujištění jsou
součástí celkového plánu, jak dosáhnout cíle, a podporují vnitřní
přesvědčení, že se vám to podaří.
O svých ujištěních rozhodujete vy sami, a právě proto dostanete přesně
to, co říkáte. Váš systém RAS nezná rozdíl mezi představou a skutečností,
proto dává tělu takové pokyny, díky nimž můžete splnit svá ujištění.
Jakmile si tedy stanovíte pozitivní cíle a termíny, najednou začnete vidět
příležitosti všude kolem sebe. Postupně se začne měnit vaše chování, vaše
postoje a dokonce i způsob řeči. Proměníte se v nového a úspěšného
člověka a začnete žít tak, abyste dostáli svým vlastním ujištěním.
Dostaneme to, o čem mluvíme. Někdy se tomu také říká sebenaplňující
proroctví.
Co se stane, když řeknete „nemohu“
Bylo prokázáno, že když si pomyslíte nebo řeknete, že něco nemůžete

udělat, že mozek sníží množství elektrické energie v těch částech těla, které
by byly použity, kdybyste zmíněnou činnost měli vykonat. Vyzkoušejte
jednoduchý test: upažte a držte paži tak, aby svírala pravý úhel s tělem.
Zatněte pěst a myslete na něco, co umíte dělat skutečně dobře. Požádejte
někoho, aby se pokusil zatlačit vaši paži dolů. Vaším úkolem je tomuto
tlaku vzdorovat. Potom opakujte tento postup s tím rozdílem, že budete
myslet na něco, co nedokážete udělat. Zjistíte, že budete obtížně odolávat
tlaku na svou paži a že v ní nebudete mít tolik síly jako ještě před chvílí.
Vaše mysl nedoká že vytvořit obraz spojený se slovy „nemohu“, „nebudu“ a
„nedokážu“.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: SCOTTOVA UJIŠTĚNÍ

Scott se rozhodl dosáhnout několika svých nepravděpodobných cílů
pomocí ujištění. Postupoval podle zásady „představ si, co chceš dosáhnout,
každý den si to patnáctkrát zapiš a dělej to tak dlouho, dokud to nezískáš“.
Zanedlouho zjistil: „Během několika týdnů se začaly objevovat náhody
a shody okolností. Byly to neuvěřitelné náhody, řady událostí, a během
několika měsíců byl můj cíl splněn přesně tak, jak jsem si jej zapsal,“
rozplýval se nadšením.
Potom si Scott vybral další cíl: dosáhnout zisků na akciovém trhu. Každý
den si zapisoval své ujištění a potom se jednou v noci probudil a v hlavě mu
zněla slova: „Kup Chrysler.“ Bylo to jedno z nejpochmurnějších období
v dějinách firmy, ale Scott přesto na koupil její akcie. Zanedlouho začala
jejich hodnota růst a Scott na nich pěkně vydělal. Potom chtěl začít
studovat na Kalifornské uni verzitě v Berkeley jistý obor, na který nebylo
jednoduché se dostat. Krátce předtím absolvoval test GMAT a dosáhl
percentilu jen 77.
Pokud chtěl být přijat, musel dosáhnout percentilu 90. Rozhodl se, že
jeho cílem bude dosáhnout v testu GMAT percentilu 94.
Znovu se uchýlil k metodě vizualizace a ujištění. Při testu dosáhl
percentilu 94 a v roce 1986 získal titul MBA v Berkeley.
Krátce potom si předsevzal „praštěný cíl“ – jak říkali jeho přá telé – stát
se úspěšným karikaturistou na volné noze.
V červnu roku 1996 se kniha Scotta Adamse Dilbert a jeho principy
dostala na první místo žebříčku bestsellerů listu New York Times.
V listopadu se na žebříček nejúspěšnějších knih do stala i jeho druhá kniha,
Dogbert’s Top Secret Management Handbook (Dogbertova tajná příručka
pro manažery), a Scott obsadil první i druhé místo žebříčku bestsellerů.
Novináři se mě často ptají, jestli mě překvapuje úspěch komiksu

s Dilbertem. Určitě bych byl překvapen, kdybych neměl tak úžasné
zkušenosti s metodou ujištění. Očekával jsem, že se dostaví úspěch.
Scott Adams
Ujištění a rakovina
Od doby, kdy mi diagnostikovali rakovinu, jsem se setkal se stovkami

lidí trpících kdejakým typem rakoviny – lymfom, plíce, játra, štítná žláza,
prs, jícen, vaječníky, kůže – ať řeknete cokoli, se vším jsem se setkal.
Mnozí z těch, s nimiž jsem se seznámil nebo jimž jsem radil, jsou dnes po
smrti – a někteří ještě žijí. Lidé se mě často ptají, jaký je rozdíl mezi těmi,
kteří zemřeli, a těmi, kteří žijí. Mezi oběma skupinami je jeden zásadní
rozdíl: ti přežívající se rozhodli žít a udělali všechny nezbytné kroky
k tomu, aby dosáhli svého cíle. Ujišťovali se o tom, jak chtějí naložit se
svým životem.
Ti, kteří se domnívali, že zemřou, obvykle zemřeli. Nepochybně existují
i pozitivně uvažující pacienti, kteří také zemřeli, a přežili někteří z těch,
kteří měli zemřít. Obecně ale platí, že přežívající se rozhodli žít a zemřeli ti,
kteří toto rozhodnutí nepřijali. Poradenstvím v této oblasti se zabývám
dvacet let a zjistil jsem, že to platí bez ohledu na typ rakoviny, léčení či
prognózu. Když řeknete svému retikulárnímu aktivačnímu systému, co má
dělat, udělá to – ať je to dobré, nebo špatné.
Shrnutí
Existují nespočetné příběhy o lidech, kteří si s předstihem představují

svůj úspěch a kteří dosáhli svých cílů tím, že pomocí ujištění soustředili
mysl na kýžené výsledky.
Počínaje dnešním dnem, kdykoli řeknete něco negativního, opravte se
a vyjádřete to pozitivně. Dříve než dosáhneme cíle ve skutečnosti, musíme
ho dosáhnout v duchu, a nikdo nezvládne překonat svá dobrovolně přijatá
omezení. Vizualizace a ujištění dokáže strhnout překážky na cestě
k úspěchu a osvobodit člověka natolik, že začne využívat mnohem více
tvůrčích sil a potenicálních možností, než si kdy představoval.
Odvahu posílíte ujištěním: Vyřeším všechny problémy. Postavím se k nim
čelem, s odvahou a přesvědčením, že je dokážu zvládnout.
Iniciativu rozvinete ujištěním: Únava je vždycky lepší než nuda. Mám
obrovské zásoby energie, ze kterých mohu podle potřeby čerpat.
Poctivost posílíte ujištěním: Vždycky a za všech okolností jsem poctivý
vůči sobě i vůči ostatním.
Váš život je součtem minulých ujištění. Jakmile začneme používat
ujištění, začnou pro nás pracovat zákony posílení. Začneme hledat své silné
stránky a změny, které jsme si předsevzali, a všude kolem sebe začneme
vidět věci, které očekáváme – stejně jako Darrin se svým kopem vzad
s otočkou, jako Scott s Dilbertem a Sam se svým krátkým životem.
Začneme jednat jako člověk, jímž jsme se rozhodli být. Změníme způsob
chůze i řeč těla. Začneme jinak hovořit. Staneme se jinou osobností.
A stejně jako Darrin, Scott a Sam začneme jednat tak, jak od sebe
očekáváme.
Všichni úspěšní sportovci trénují tělesně i v duchu. Vynikající sprintér
pěstuje svalovou hmotu neustálým tréninkem, ale kromě toho si také
představuje, jak vyhrává každý závod.
Pokud si běžec nedokáže představit, jak probíhá cílovou páskou před
soupeři, má jen malou naději na vítězství. Vždycky si tedy přestavujte, jak
vítězíte. Co si řeknete, to se také stane.
Jeden člověk si řekne: „Mohu!“ a druhý si řekne: „Nemohu!“ Oba

mají téměř vždy pravdu.
Henry Ford
Nikdy nemyslete na to, co nechcete. Myslete jen na to, co chcete, bez

ohledu na výsledek. Obvykle dostanete to, o čem přemýšlíte a o čem se
ujišťujete.
Starý indián vyprávěl vnukovi:

„Chlapče, v každém z nás bojují dva vlci. Ten první je zlý. Je to hněv,
žárlivost, lakota,
vztek, méněcennost, lež a sobectví. Ten druhý je dobrý. Je to mír,
naděje, radost, láska, skromnost, laskavost, soucit a pravda.“
Chlapec se zamyslel a zeptal se:

„Dědečku, který vlk vyhraje?“
Starý muž odpověděl:

„Ten, kterého krmíš.“
9. kapitola
Osvojte si nové zvyky
Většina lidí nechce slyšet pravdu.

Chtějí být neustále ujišťováni, že pravda je to, čemu se rozhodli
věřit.
Chcete-li dosáhnout úspěchu, musíte si osvojit jisté užitečné zvyky. Ale

to ještě nestačí: musíte také rozeznat škodlivé zvyky a zbavit se jich.
Většině lidí brání v úspěchu tyto nejčastější zvyky: lidé pravidelně jedí
nezdravá jídla, neodpovídají na zmeškané hovory, zapomínají jména
druhých lidí, nedbají na své zdraví a nemají dostatek pohybu, dívají se na
televizi, kouří, pijí alkohol a berou drogy, všude chodí pozdě a strpí, aby je
druzí lidé zneužívali. Úspěšní lidé mají ve zvyku cvičit nejméně třikrát
týdně, chodit včas na schůzky, dobře hospodařit s časem, stanovit si cíle,
volat zpátky na zmeškané hovory, mít přehled o svých penězích, vyhýbat se
vulgárním lidem a žít zdravě. Více než 80 % veškerého lidského chování je
výsledkem zvyku – chováme se stále stejně, aniž bychom o tom museli
přemýšlet. Je to důležité, protože kdybychom se museli vědomě rozhodovat
o každém pohybu – při jídle, čištění zubů, oblékání, řízení auta nebo
každodenních pracovních úkonech – život by byl stresující a vyčerpávající.
Opakující se zvyklosti nám umožní telefonovat při řízení a plánovat den,
zatímco se oblékáme.
Jak vznikají zvyky
Pokud jste někdy viděli cirkusového slona, možná jste si všimli, že má

kolem nohy uvázaný jen tenký řetěz nebo lano, jehož druhý konec je
připevněn k železnému oku zatlučenému do země. Slon by mohl
s nepatrným úsilím vytrhnout trn ze země nebo přetrhnout řetěz, ale vůbec
se o to nepokusí. Jak je to možné?
Když jsou sloni malí, bývají několik hodin denně připoutáni těžkým
řetězem k velkému betonovému bloku. I kdyby tahali, škubali, troubili
a naříkali sebevíc, řetěz nepřetrhnou. Než vyrostou, naučí se, že přes
veškerou snahu se nedokážou osvobodit. Nakonec se o to přestanou snažit.
Zvyknou si na to, že jakmile mají kolem nohy uvázaný řetěz, není možné
utéci – i když je řetěz tenký a ledabyle připevněný. Jakmile jej mají
připevněný k noze, jsou mentálně uvězněni.
Od okamžiku, kdy se narodíme, nás vychovatelé podmiňují. Rodíme se
sice s přirozenými instinkty, ale jinak je naše mysl prázdná a všechno, co si
myslíme nebo dělá me, je výsledkem podmiňování našich vychovatelů.
Podmiňují nás nejen rodiče, sourozenci, kamarádi a učitelé, ale také
reklamy, společnost, náboženství, televize, média a internet. Podmiňování
je často sotva patrné, ale mnohonásobně opakované. Vstupuje do našeho
podvědomí prostřednictvím systému RAS, ukládá se tam a čeká na svou
příležitost při pozdějším rozhodování. Účelem některých typů podmiňování
je naše bezpečnost, ale většina podmiňování brzdí náš osobní rozvoj.
V důsledku toho jsme spoutáni psychickými a emočními řetězy.
Rodiče nám říkají: Děti mají být vidět, ale nemají být slyšet.
Učitelé nám říkají: Mluv jenom tehdy, když jsi tázán.
Přátelé nám říkají: Nikdy neodcházej z jistého zaměstnání.
Společnost nám říká: Splácej hypotéku a šetři na důchod.
Církev nám říká: Dodržuj pravidla – jinak uvidíš!
Většina lidí dopustí – aniž by si to vůbec uvědomili –, aby se tyto věty

staly ujištěními, podle nichž žijí. Média nám neustále říkají, že nejsme dost
dobří. Chceme-li být šťastní, musíme být štíhlí, mít dokonalou pleť, lesklé
vlasy a bílé zuby, vonný dech, jíst hamburgery, půjčit si peníze, pít caffè
latte a zaregistrovat se na internetové seznamce. Sdělení médií jsou
nenápadná, ale neustále se opakují a stávají se součástí našeho systému
názorů. V době, kdy se formují naše životní postoje, nám někdo neustále
říká, co nemůžeme, místo aby nám říkali, co můžeme dokázat. Stejně jako je
slon vychován k přesvědčení, že nemůže
uniknout, i my si nakonec osvojíme přesvědčení, co všechno nemůžeme.
Opakované a negativní podmiňování nám brání dosáhnout úspěchu.
Omezují vás jen ty zdi, které si postavíte ve svém nitru.
Jak vytvořit nové zvyky
Většina lidí si v životě vytvořila více nepříznivých než příznivých zvyků.

Na různé životní okolnosti reagují neustálým opakováním chování, které
buď nefunguje, nebo nepřináší dobré výsledky. Většina nedobrých zvyků
a postojů vzniká už v dětství, protože průměrné pětileté dítě slyší slovo „ne“
jedenáctkrát častěji než „ano“.
V důsledku toho vstupuje většina lidí do dospělosti se souborem zvyků
a postojů, které jsou jim k ničemu.
Typické pětileté dítě slyší slovo „ano“ dvanáctkrát denně a slovo
„ne“ stojednadvacetkrát.
Denně se ocitáte v situacích, které vyžadují řešení. Pro úspěšné dosažení

každého vytyčeného cíle jsou klíčové takové zvyky, jež vám přinesou
kýžené výsledky. Jakmile přijdete na to, jak si poradit s rozmanitými
okolnostmi, můžete zopakovat účinné chování pokaždé, když nastane
podobná situace. Díky tomu se nemusíte vědomě rozhodovat při každé nové
události. Mozek si totiž po několika opakováních pamatuje, jaké dráhy jsou
zapotřebí při určitých událostech, a přechází do „automatického režimu“.
Znamená to, že nemusíte plýtvat energií a časem při hledání správné
odpovědi.
Myšlenkové návyky
Zvyklosti související s myšlením se označují jako „postoje“. Zachází se

s nimi obtížněji než s běžnými zvyky, protože není jednoduché přesně zjistit
jedinou myšlenku a snažit se ji změnit.
Právě proto je tak důležité, aby si člověk zapsal své myšlenky a postoje
na papír. Díky tomu totiž může analyzovat každou jednotlivou myšlenku,
každé vlákno myšlenkového klubka špaget. Například v Kambodži lidé
běžně jedí kobylky, sklípkany, červy, šváby a jiný hmyz a považují je
dokonce za lahůdku. Někteří Evropané a Zápaďané je ochutnali, ale většina
lidí z našeho kulturního prostředí zaujímá k pojídání hmyzu jednoznačně
negativní postoj. Zmíněné postoje obvykle nevycházejí z představ
o výživné hodnotě hmyzu, ale ze spojení mezi hmyzem a různými
chorobami.
Nadšení, sebeúcta, odhodlání a sebedůvěra jsou návykové formy

pozitivního myšlení, stejně jako odkládání, popírání a stěžování jsou
návykové formy negativního myšlení.
Když jsem byl se svým synem Brandonem na Sibiři, naši hostitelé nám
nabídli jídlo sestávající z volského jazyka, prasečích nožek, kravských očí,
ovčích mozečků a dalších neidentifikovatelných lahůdek. Většina cizinců
by se otřásla odporem při pomyšlení na takové jídlo a možná by se jim
i udělalo nevolno.
Ale pokud člověk myslí jen na výživnou hodnotu takového pokrmu,
dokáže jej pozřít – a přesně tak jsme to udělali. Na začátku každého
úspěchu v životě stojí pozitivní představa toho, co chcete dosáhnout.
Špatný postoj je jako prázdná pneumatika – dokud jej nevyměníte,

nikam se nedostanete.
Lidé mají většinou potíže, chtějí-li změnit neužitečné zvyky, protože se

snaží změnit pouze své jednání, a nikoli jeho příčinu – samotné myšlení.
Člověk může snadno uchopit lžičku, nabrat si ovčí mozek a sníst jej, ale
pokud nejdříve nezmění svůj postoj, proč by jej měl jíst, nestane se
z pojídání ovčího mozku trvalý zvyk.
Sebedůvěra je způsob myšlení. Sebedůvěra znamená, že člověk ví, že
jeho jednání bude mít příznivý výsledek. Jenže toto vědění lze získat jedině
tak, že se člověk různým způsobem pokouší něco dělat a dělá to tak dlouho,
dokud nenajde ten správný způsob. Pokoušíme-li se o něco nového,
nemíváme obvykle hned od počátku dobré výsledky, a proto je nezdar
nezbytnou součástí úspěchu. Čím více nezdarů, tím spíše přijdeme na
správný způsob a tím větší sebedůvěru získáme. Člověk, který nikdy
nepoznal nezdar, nikdy ničeho nedosáhl. Lidé se většinou tolik bojí
nezdaru, že se nikdy o nic nepokusí.
Nezdar je předpokladem velkého úspěchu. Chcete-li rychleji uspět,

zdvojnásobte míru svých nezdarů.
Brian Tracy
Buďte důslední
Výkonní a úspěšní lidé důsledně a pravidelně procvičují činnosti, které

jsou pro ně důležité. Ti nejlepší vzpěra či jsou v posilovně každý týden ve
stejnou dobu. Ti nejlepší spisovatelé sedí u klávesnice každý den. Totéž
platí o nejlepších rodičích, manažerech, hudebnících a lékařích. Lidé, kteří
podávají nejlepší výkony, neustále procvičují.
Seznam zlozvyků typického břídila obvykle obsahuje tyto položky:
nechá se naštvat od druhých lidí

odkládá práci a povinnosti
nevede si deník
příliš mnoho mluví a málo naslouchá
vždycky chodí pozdějí nezdravou stravu
vyhýbá se zdravému pohybu
utápí se ve stresujících vztazích
má finanční problémy
je nespokojený
kazí legraci
setrvává v zaměstnání, které nesnáší
Chcete-li si osvojit nové a užitečné zvyky, musíte si nejprve napsat

seznam všech svých současných neužitečných zvyků. Pokud si nejste jistí,
zeptejte se přátel a spolupracovníků. Jakmile budete mít pocit, že si na
žádné další nevzpomenete, zeptejte se rodinných příslušníků – nepochybně
přispěchají s dlouhým seznamem.
Nejběžnější výmluvy
Málokdo si uvědomuje, že slovní obraty typu „pokusím se“, „nemám

čas“ nebo „jsem v jednom kole“ jsou vlastně negativní ujištění, která
používají břídilové a ti, kteří to nikam nedotáhli.
„Nemám čas“ je dospělejší podobou výmluvy „pes mi sežral domácí
úkol“, kdežto větu „pokusím se“ používají lidé, kteří dosahují horších
výsledků, než by měli, a předem všem oznamují, že vlastně ani nepočítají
s úspěchem. Věta „jsem v jednom kole“ zase prozrazuje, že člověk je
organizačně neschopný nebo že vaše žádost je pro něj nedůležitá.
Nikdo není „příliš zaneprázdněný“ – všechno je otázka priorit.
Negativní postoje a způsoby myšlení lze nahradit jednoduchou metodou

tří kroků:
1. Připusťte, že máte neužitečný nebo škodlivý zvyk.

2. Zjistěte jeho zdroj.
3. Osvojte si nový a užitečný zvyk a pomocí principu vytlačení jej začněte
používat místo starého a neužitečného zvyku.
Budete-li usilovně přemýšlet o nějakém neužitečném zvyku, který jste si

osvojili, obvykle přijdete na to, odkud pochází. Chcete-li změnit navyklý
způsob uvažování, zapište si nový způsob a pomocí vizualizace a ujištění
jej přeneste do svého systému RAS, aby se tam natrvalo usa dil. Není to nic
jiného než nahrazení jednoho způsobu myšlení druhým – a stejným
postupem si lidé vytvářejí i své neužitečné a škodlivé zvyky.
Jako vodítko uvádíme seznam běžných zvyklostí úspěšných

i neúspěšných lidí:
Úspěšní lidé
chválí ostatní
odpouštějí ostatním
povzbuzují ostatní na cestě k úspěchu
vnímají komickou stránku věcí
jsou vděční
mluví o myšlenkách
pravidelně čtou
mají seznam toho, co chtějí udělat
neustále se učí
věří ostatním
přijmou odpovědnost za nezdary
dělí se o informace a nápady
očekávají a vítají změnu
mají plány a vytyčili si cíle
Neúspěšní lidé
kritizují ostatní
chovají zášť vůči lidem
doufají, že ostatním se nebude dařit
rozčilují se
jsou nároční
mluví o lidech
každý den sledují televizi
řeší věci průběžně za pochodu
myslí si, že všechno vědí
připisují si všechny zásluhy
shazují vinu na druhé
nechávají si všechno pro sebe
bojí se změny
nemají plány ani cíle
Pokud jste u sebe našli některý zvyk z pravého sloupce, nahraďte jej
odpovídajícím zvykem z levého sloupce.
Získejte nové přátele
Ať se vám to líbí nebo ne, v mnoha ohledech se postupně začnete

podobat pěti lidem, s nimiž se stýkáte nejčastěji. Jste-li nejúspěšnějším
člověkem ve skupině přátel, bude na vás působit tichý a neustálý tlak, který
vás postupně stáhne zpět k průměrným hodnotám příjmů, úspěchů, majetku
a životních postojů.
Naopak nejméně úspěšný člen těží z příslušnosti ke skupině nejvíce,
protože postupně stoupá k průměrným hodnotám skupiny. Vaši rodiče znali
tento princip velmi dobře, a proto se vás snažili držet stranou od dětí, které
považovali za „špatné“ nebo „nevhodné“ kamarády.
Pokud se tedy týká přátel, vybírejte pečlivě. Obklopte se lidmi, kteří už
dosáhli toho, čeho chcete dosáhnout, nebo kteří jdou stejným směrem jako
vy. Nemůžete se kamarádit s negativními lidmi a vést pozitivní život.
Neznamená to, že byste se měli zbavit starých přátel, ale měli byste si najít
nové, pod jejichž vlivem se dostanete na vyšší úroveň.
Chcete-li se zlepšit, obklopte se lepšími lidmi. Udělají z vás lepšího

člověka.
Teď udělejte jednu věc: napište si seznam všech lidí, s nimiž jste v životě
strávili nějaký čas. Zahrňte do něj rodinné příslušníky, spolupracovníky,
sousedy a staré přátele ze školy. Udělejte fajfku u jmen lidí, kteří na váš
život měli kladný vliv, kteří vás povzbuzovali k lepšímu výkonu a kteří se
sami někam posouvají. Dále udělejte křížek vedle jmen lidí, kteří jsou
negativní, kritizují vás, všechny kolem sebe obviňují, závidí vám, stěžují si
a říkají, že něco nejde. Přestaňte trávit čas s těmi, které jste označili
křížkem!
Pokud je to obtížné (protože žijí ve stejném domě jako vy), omezte
s nimi styky. Nemusíte trávit čas s negativními lidmi jen proto, že je znáte
dlouho nebo že jsou to vaši příbuzní. Neznamená to, že byste je už neměli
rádi, jenom přestaňte plýtvat časem a neposlouchejte jejich negativní řeči.
Pokud vás někdo stresuje svou přítomností nebo tím, že vám telefonuje,
pokud chce někdo kazit vaše plány a sny, přestaňte s ním ztrácet svůj čas.
Držte se stranou od negativních lidí, toxických lidí, zlodějů snů

a citových upírů.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: MICHELLE A GAIL

Gail pravidelně telefonovala Michelle a klábosila o lidech, stěžovala si
na svůj život, tvrdila, že všichni muži jsou mizerové a že budouc nost je
pochmurná. Michelle se jí často snažila poradit, jak by moh la všechno
zlepšit, ale Gail se jejími radami nikdy neřídila. Hovory obvykle trvaly déle
než hodinu a vždycky Michelle pokazily náladu. Po takovém telefonátu se
utrhovala na děti a někdy i na několik týdnů přestala mít chuť na sex.
Michelle použila naši metodu seznamu a u Gailina jména udě lala křížek.
Bylo to obtížné, protože byly sestřenice. Pod záminkou příbuzenského
vztahu Gail používala Michelle jako svého zpověd níka – „jsi moje
příbuzná, tak musíš vyslechnout moje nářky“. Michelle poprosila manžela,
aby telefon zvedl, když čekala hovor od Gail. Měl jí říci, že Michelle není
doma nebo nemůže mluvit. Pokud Michelle nedopatřením přece jenom
zvedla telefon, přestala Gail radit a změnila téma pokaždé, když sestřenice
spustila vodo pád negativních řečí.
Během dvou měsíců jí Gail přestala telefonovat a zaměřila se na jiného
nešťastníka. Dnes spolu obě sestřenice vycházejí lépe než dřív. Gail si totiž
uvědomuje, že Michelle už se nenechá zneužívat jako zpovědník citových
upírů.
Buďte s lidmi, kteří ve vás probouzejí to nejlepší.

Nezůstávejte s těmi, kteří vás deptají.
Mnozí lidé zůstávají s nesprávným životním partnerem jen proto, že jsou

spolu dlouho. Tvrdí, že mají „společnou minulost“ nebo že spolu zůstávají
„kvůli dětem“. Svým dětem jsou ale špatným vzorem. Jiní snášejí negativně
naladěné členy rodiny jen proto, že jsou to příbuzní. Čas ani příbuzenské
svazky z vás ještě nedělají nevolníka a nic takového jako „genetický
závazek“ neexistuje. Pokud se chcete v životě někam posunout a pokud jste
vedle něčího jména na svém seznamu udělali křížek, omezte s ním kontakty
nebo se s ním přestaňte stýkat úplně. Tato představa může být pro někoho
kontroverzní, ale nezapomínejte na to, že pokud vás pět nejlepších přátel
nepodporuje, abyste zlepšili svůj život, potom vás pravděpodobně vysávají
nebo vám brání v rozvoji. Netvrdíme, že byste neměli mít širokou škálu
přátel – říkáme jen, že se v mnoha ohledech stanete průměrem z pěti lidí,
s nimiž trávíte nejvíce času. Pokud se vám ten průměr nelíbí, změňte to.
Jakmile se osvobodíte od negativních lidí, objeví se ti pozitivní.
Pokud trávíte svůj čas s pěti milionáři, stanete se šestým.

Pokud trávíte čas s pěti žebráky, stanete se šestým.
Někteří lidé nebudou s výše uvedeným tvrzením souhlasit. Pečlivou

analýzou bychom odhalili, že jsou to lidé na mizině, kteří se pohybují ve
společnosti lidí, kteří jsou na tom stejně jako oni. Nelze očekávat, že se
budete stýkat s negativně naladěnými lidmi a váš život se bude ubírat
pozitivním směrem.
Jakmile se začnete zlepšovat a posouvat kupředu, uděláte dobře, když se
budete vyhýbat cynikům, pesimistům a těm, kteří se litují nebo si libují
v průměrnosti. Dělejte to tak dlouho, dokud nezískáte dostatečnou
sebedůvěru, abyste si dokázali poradit se zástupem všech nepřejících
a pesimistických lidí, s nimiž se v životě setkáte. Vědomě se rozhodněte, že
se obklopíte optimisticky uvažujícími a povznášejícími lidmi, kteří vás
budou povzbuzovat ve vašem úsilí a budou vám tleskat, když uspějete.
Pták sedící na stromě se nikdy nebojí, že pod ním praskne větev,

protože se nespoléhá na větev, ale na svá křídla.
Shrnutí
Dobré zvyky vás přivedou k dobrým výsledkům. Špatné zvyky vás

přivedou ke stejně chabým výsledkům, s nimiž se setkáváte celý život.
Téměř vždy je ve vašich silách rozhodnout o vlastních myšlenkách
a návycích.
Jednoduše řečeno, pokud si záměrně osvojíte zvyky úspěšných lidí,
dospějete k takovým úspěchům, jakých chcete dosáhnout. Setrvávání
u neužitečných a škodlivých zvyků je jako kotva uvázaná kolem krku, která
vám brání v pohybu. Váš výsledný úspěch – nebo neúspěch – v jakémkoli
podnikání závisí na naučeném myšlení a postojích.
Postupně se zaměřte na jeden neužitečný zvyk po druhém a vypracujte
plán, jak jej nahradíte užitečným zvykem. Uzavřete smlouvu sami se sebou,
že už nikdy nepůjdete do bufetu s rychlým občerstvením. To vás donutí
poohlédnout se po zdravých alternativách, které jsou vždy dostupné, stačí
jen hledat. Rozhodněte se, že se ve svém podnikání budete řídit diářem,
a neustále jej noste při sobě. Kupte si knihu o tom, jak si zapamatovat
jména lidí. Pokud kouříte, pijete nebo berete drogy, udělejte potřebné kroky,
abyste se svého návyku zbavili.
Odvykněte si trávit čas s lidmi, kteří vám brání v úspěchu. Pokud vás
neuvádí v nadšení životní styl a úspěchy vašich nejbližších pěti přátel,
najděte si jiné. Chcete-li je najít, položte si otázku, kde se vaši noví přátelé
vyskytují. Ke kterým klubům, spolkům, školám a organizacím mají vztah?
Vstupte do těchto organizací, přihlaste se do jejich vedení a uvidíte, že se
zanedlouho ocitnete v kruhu nových přátel, kteří už se pohybují tam, kam
se chcete dostat. Zůstanete-li jen se skupinou svých současných přátel,
nemůžete očekávat nic jiného než to, že dosáhnete průměru své skupiny.
Mnozí lidé cítí povinnost trávit čas s příbuznými nebo s přáteli, s nimiž
chodili do školy nebo s nimiž kdysi pracovali. Je to naprosto v pořádku,
pokud vám nevadí, že se ocitnete v průměrných hodnotách své skupiny.
Nechcete-li být průměrem svých současných přátel, najděte si nové.
Vaše současné životní návyky a postoje jsou jako voda v kbelíku, který
naplnili většinou rodiče, učitelé, vrstevníci, společnost a média.
Každá nová dovednost a pozitivní přístup, který se naučíte z této knihy,
je jako hrst písku, jímž postupně nahradíte většinu vody. Váš kbelík bude
nakonec plný užitečných dovedností, postojů a zvyků, které vás zavedou
tam, kde chcete být. Každý týden se zaměřte na jednu dovednost
a procvičujte ji tak dlouho, až se stane vaší součástí. Nový zvyk se vytvoří
a upevní po třiceti dnech opakování. Začněte teď hned nahrazovat negativní
omezení pozitivními návyky. Dosáhnete toho stejným způsobem, jakým se
cvičí cirkusový slon – opakovaným učením.
Neustále procvičujte pozitivní činnosti, až se z nich stane návyk
vyjádřený slovy „zvládnu to“.
Zvykněte si každý den vytyčovat cíle a dosahovat jich. Dělejte to až

do konce života. Nesoustřeďte se na věci, které nechcete, ale na ty,
které chcete.
10. kapitola
Hrajte si s čísly
Jistý účetní se bál létání, proto zatelefonoval na statistický úřad

a zeptal se: „Jaká je pravděpodobnost, že při letu ze Sydney do
Londýna bude na palubě letadla bomba?“
Statistikové mu řekl, že pravděpodobnost je asi jedna ku dvěma
milionům. „Chtěl bych mít lepší vyhlídky!“ dožadoval se účetní.
Statistikové se tedy pokusili dostat z počítače lepší čísla. „Navrhujeme,
abyste si na palubu vzal vlastní bombu,“ řekli mu.
„Pravděpodobnost, že nastoupíte do letadla, kde budou dvě bomby,
je totiž jen jedna ku patnácti milionům.“
Lidé si často stěžují, kolik mají práce, ať už v zaměstnání, nebo doma.

A přesto existují jiní lidé, kteří mají k dispozici stejné množství času
a dokážou pozoruhodné věci. Většina se domnívá, že úspěšní lidé
pravděpodobně pracují usilovněji, měli štěstí nebo byli ve správnou dobu na
správném místě, a proto se dostali dál než ostatní. Ale to není pravda. Jak to
tedy dělají?
S každou činností v životě souvisí soubor matematických pravidel,
zákonů a poměrů. Jde o to, objevit čísla a jejich poměry, které platí pro
určitou událost, a využít jich tak, aby vás postrčily kupředu. V této kapitole
vám vysvětlíme tři nejdůležitější numerické zákony, které byste měli znát.
Zákon průměrných čísel
Tímto zákonem se řídí úspěch každé naší činnosti. Podle tohoto zákona
platí, že pokud znovu a znovu děláte stejnou věc stejným způsobem a za
stejných podmínek, dostanete soubor výsledků, jež budou vždy stejné.
Podrobně jsme o tom psali v naší úspěšné knize V otázkách jsou odpovědi.
Zákon průměru si vysvětlíme na jednoduchém příkla du. Hrajete-li na
hracím automatu, máte šanci na výhru asi 10 : 1. Stisknete-li desetkrát
tlačítko, dohromady získáte libovolnou částku mezi šedesáti centy a dvaceti
dolary. Pravděpodobnost výhry dvacet až sto dolarů je 118 : 1.
Nepotřebujete prakticky žádnou dovednost, automaty jsou naprogramovány
tak, aby vycházely z průměru a vyplácely určité procento. Podle stejných
zákonitostí funguje všechno, do čeho se v životě pustíme. Potřebujete znát
jen některá čísla.
Když jsem prodával životní pojistky, objevil jsem, že při této činnosti
platí poměr 1 : 56. Znamená to, že když jsem vyšel do ulic a kladl jsem
lidem otázku „Chtěl byste si koupit životní pojistku?“, jeden člověk
z šestapadesáti oslovených odpověděl kladně. Z toho plyne, že pokud jsem
tuto otázku položil 168 lidem za den, prodal jsem tři pojistky a patřil jsem
mezi pět procent nejúspěšnějších prodejců! Kdybyste se postavili na nároží
a požádali každého kolemjdoucího, aby vám pomohl rozjet vaše nápady,
možná by vám přislíbil pomoc jeden člověk z padesáti. Možná by jich bylo
více, možná méně.
Když jsem jako chlapec prodával dům od domu mycí houby po dvaceti
centech, vypozoroval jsem tento poměr: 10 : 7 : 4 : 2.
Jestliže jsem mezi čtvrtou a šestou hodinou odpoledne zaklepal na
desatero dveří, otevřeli mi v sedmi případech. Čtyři lidé si vyslechli mou
nabídku a dva si koupili hou bu, takže jsem vydělal 40 centů. Za hodinu
jsem pohodlně stihl zaklepat na dveře třiceti domů, takže během dvou hodin
jsem uzavřel dvanáct obchodů a vydělal 2,40 dolaru. V roce 1962 to bylo
pro jedenáctiletého australského chlapce hodně peněz. Můj otec tehdy
prodával životní pojistky a vyprávěl mi o zákonu průměrných čísel, takže
když jsem vyrazil prodávat, věděl jsem, že když zaklepu na dveře deseti
domů, vydělám čtyřicet centů. Nikdy jsem se netrápil kvůli třem dveřím,
které se nikdy neotevřely, kvůli třem lidem, kteří si nechtěli vyslechnout
mou nabídku, ani kvůli oněm dvěma lidem, kteří si nechtěli koupit mé
zboží. Věděl jsem, že když zaklepu na desatero dveří, vydělám 40 centů.
Každým zaklepáním na dveře jsem vlastně vydělal čtyři centy bez ohledu
na to, co následovalo.
Byla to pro mě obrovská motivace: zaklepat na dveře deseti domů
a vydělat 40 centů! Úspěch byl tedy jen otázkou toho, jak rychle dokážu
zaklepat na desatery dveře a přednést svou nabídku.
Lidé většinou neznají zákon průměrných čísel, a proto je motivuje hlavně
okamžitý výsledek: co se stane vzápětí.
Z pohledu statistiky je pravda, že 80 % činnosti, kterou vykonáte ve
snaze dosáhnout úspěchu, nepřinese nic. Jestliže můj poměr 10 : 7 : 4 : 2
vyústil ve dva úspěšné obchody a přinesl mi výdělek 40 centů, 80 % mé
činnosti přineslo nulový výsledek. Ale bylo to stejné, jako bych hrál na
výherním automatu: věděl jsem, že když roztočím kolečka stroje desetkrát,
získám 40 centů, i když ostatní pokusy mi nepřinesou nic.
Právě proto musíte všem vyprávět o svých nápadech, plánech a cílech
a musíte je požádat o pomoc, radu nebo spoluúčast. Hrajte hru čísel.
Statisticky vzato získáte pomoc od každého pátého člověka, kterého znáte.
Mít tajné přání je sice pěkné, ale musíte požádat o pomoc ty, kteří vám
mohou přispět.
Máte nějaký tajný cíl nebo touhu? Pokud ano,

jak dlouho je budete držet v tajnosti?
Ať už je váš cíl jakýkoli, vždycky existuje nějaký poměr – soubor čísel –,

který určuje, kolikrát se pokusíte a kolikrát uspějete. Jde o to, jak ta čísla
objevit. Při cestě za svým cílem bývají lidé někdy malomyslní.
Neznají totiž tento první zákon a motivuje je to, co se stane v dalším
kroku – jenže ten velmi často nepřináší žádný výsledek. Většina úspěšných
prodejců zákon zná. Je dobré vědět, že platí pro všechny činnosti, do nichž
se pustíte. Musíte jenom zjistit, jaká čísla se vztahují právě na vás.
Jako dospívající kluk jsem po večerech prodával hrnce, pánve, povlečení
a přikrývky, většinou na základě doporučení. I v tomto případě jsem se řídil
zákonem průměrných čísel. Po třiceti dnech jsem si spočítal, že můj poměr
úspěšnosti je 5 : 3 : 2 : 1.
Z každých pěti potenciálních zájemců, které jsem telefonicky oslovil, tři
souhlasili s osobní schůzkou. Nakonec jsem ale měl možnost nabídnout své
zboží jen dvěma z nich, protože ten zbývající nepřišel na schůzku, zrušil ji,
neposlouchal mě, nebo se objevily jiné překážky, které jsem nijak nemohl
ovlivnit, třeba že zájemce byl nezaměstnaný nebo na mizině, ve vedlejší
místnosti se hádali nějací lidé, pokousal mě pes nebo do domu udeřil blesk
(to se mi skutečně stalo).
Z oněch dvou, kteří mě vyslechli, si jeden něco koupil, a já jsem vydělal
45 dolarů. Znamená to tedy, že na kaž- dých pět lidí, jimž jsem telefonoval,
jsem získal provizi 45 dolarů, a to se rovná devět dolarů na jeden telefonát.
Nezáleželo na tom, zda ten člověk souhlasil se schůzkou, nebo ne, zda
přišel, nebo ne, ba dokonce ani na tom, zda se mnou chtěl mluvit, nebo ne.
Každý telefonní hovor znamenal 9 dolarů.
Nakreslil jsem si velkou ceduli s nápisem 9 $ a polo žil jsem ji vedle
telefonu. Zanedlouho jsem byl nejlepším prodejcem hrnců a pánví v celé
Austrálii.
Ve dvaceti letech jsem začal pracovat jako prodejce životních pojistek.
Brzy jsem zjistil, že můj poměr úspěšnosti je 10 : 5 : 4 : 3 : 1.
Z každých deseti případných zájemců, kteří zvedli telefon, pět souhlasilo
se schůzkou a jeden z nich se na ni nedostavil, takže jsem se sešel jen se
čtyřmi. Tři z nich si vyslechli mou prezentaci, jeden si koupil pojistku a já
jsem na tom vydělal 300 dolarů. Znamenalo to, že každý telefonní hovor mi
přinesl 30 dolarů bez ohledu na to, jestli ten druhý člověk souhlasil se
schůzkou, přišel, měl nějaké námitky, koupil si pojistku, nebo ne. Nikdy
jsem se nesoustředil na přemlouvání kupců – mou hlavní prioritou bylo
zatelefonovat každý den deseti lidem, a to je docela jednoduché. Hrát si
s čísly je mnohem důležitější krok než prodávat.
Prodejci jsou neúspěšní nikoli kvůli lidem,

kterým nic neprodají, ale kvůli lidem,
s nimiž se nesetkají.
V jednadvaceti letech jsem jezdil v mercedesu, měl jsem vlastní dům,
vedl jsem velmi pohodlný život a byl jsem nejmladší člověk v Austrálii,
který se kvalifikoval do amerického sdružení Million Dollar Round Table.
Díky tomu, že jsem uměl pracovat se zákonem průměrných čísel, jsem se
ve čtyřiadvaceti letech zařadil mezi dvacet nejlepších prodejců jedné
z největších australských pojišťovacích společností a v osmadvaceti letech
jsem uzavřel partnerství s nejbohatším Australanem Kerrym Packerem
a kriketo vou legendou Tonym Greigem. Vybudovali jsme největší
australskou nezávislou pojišťovací makléřskou společnost a zájemce
o pojištění jsme oslovovali prostřednictvím televize. Klíčem ke všem
úspěchům bylo pochopení, jak fungují čísla a poměry.
Pravidlo 80/20
Toto je jedno z nejpůsobivějších statistických pravidel, s nimiž se kdy

seznámíte. Nemusíte být ani statistický génius, aby působilo ve váš
prospěch – a to je na něm právě to úžasné.
Pravidlo 80/20 se označuje také „Paretův princip“ podle italského
ekonoma Vilfreda Pareta, který si všiml, že 80 % příjmů v Itálii směřuje ke
20 % italské populace. Paretův princip říká, že většina výsledků v jakékoli
situaci je způsobena malým počtem příčin. Čísla znamenají, že 80 %
výsledků pochází ze 20 % vstupních veličin. Důležité je uvědomit si, že
v životě člověka jsou jisté činnosti (je jich 20 %), které způsobují většinu
(80 %) štěstí, výsledků a výstupů. Budete-li analyzovat, kolik času jste
vynaložili na určité činnosti v kterémkoli daném týdnu, zjistíte, že většina
vašich činností má jen velmi malý vliv na to, co se stane.
Více než 80 % světového bohatství je v rukou

méně než 20 % lidí.
Pravidlo 80/20 můžete použít takřka na všechno. Například v podnikání
platí, že 20 % příručních skladových zásob zaujímá 80 % prostoru ve
skladišti. Stejně tak platí, že 80 % skladových položek pochází od 20 %
dodavatelů. Typické je, že 80 % celkových tržeb společnosti pochází od 20
% prodejců. V obchodování platí, že 20 % zaměstnanců odpovídá za 80 %
produkce firmy a 20 % zákazníků se postará o 80 % příjmů firmy.
A zatímco 20 % pracovníků způsobí 80 % problémů, dalších 20 %
pracovníků vytvoří 80 % celkové produkce. A 20 % poruch způsobí 80 %
problémů. Projektoví manažeři dobře vědí že 20 % práce (obvykle prvních
10 % a posledních 10 %) spotřebuje 80 % dostupných zdrojů a času. Pro
většinu lidí platí, že příjem získávají pouze z menší části svých činností.
Jinak řečeno 20 % jejich činnosti jim přináší 80 % příjmů. Podíváte-li se na
rozdělení bohatství a zdrojů na celém světě, zjistíte, že malé procento lidí
ovládá většinu zdrojů, což je názorným příkladem pravidla 80/20. Toto
pravidlo lze použít i na celkovou míru spokojenosti a štěstí ve většině
životních situací.
A. Jak úspěšní lidé využívají pravidlo 80/20

B. Jak většina lidí využívá pravidlo 80/20
Pravidlo 80/20 neustále dokazuje, že ve většině případů pochází 80 %

vašich výsledků ze 20 % vašeho úsilí. Znamená to také, že většina lidí
vynakládá 80 % svého úsilí na pouhých 20 % výsledků. Tato pravidla
nejsou neměnná a poměr nemusí být vždy přesně 80/20, ale když se
zamyslíte nad klíčovými faktory v mnoha oblastech, menšina obvykle
vytváří většinu.
Pokud si zaznamenáte své každodenní zvyklosti a začnete o nich
přemýšlet, najdete mnoho příkladů, kde se na vás vztahuje pravidlo 80/20.
Pravděpodobně nejčastěji telefonujete jen několika málo lidem z těch,
jejichž čísla máte uložená v paměti svého telefonu, a nejvíce času patrně
trávíte jen s hrstkou lidí, i když jich znáte spoustu. Značnou část svých
příjmů patrně utrácíte jen za několik věcí – nájem, splátky hypotéky
a potraviny.
Lidé často zjišťují, že ztrácejí hodně času otálením nebo málo
výkonnými činnostmi, které přinášejí malý užitek. Většina lidí stráví 80 %
svého času prací v zaměstnání, které nemají v lásce, aby vydělali dostatek
peněz a mohli si užívat 20 % svého zbývajícího času.
PREKOFEINACE (podst. jm.) – sklon nezačít

pracovat, dokud člověk nevypije šálek kávy.
Z hlediska práce, obchodu či podnikání je důležité najít poměr 80/20,

abyste maximalizovali svůj výkon. Potřebujete najít oněch 20 % produktů,
služeb nebo činností, které vytvářejí většinu příjmu, a opustit oněch 80 %,
které přinášejí jen nepatrné výsledky. Pracujte tam, kde můžete využít své
největší dovednosti a kde se můžete nejvíce zlepšit. Ostatních 80 %
přenechejte druhým. Pracujte usilovně jen na těch věcech, které vám
přinášejí nejlepší výsledky. Odměňujte ty nejlepší pracovníky a těch
nejhorších se postupně zbavte. Opusťte špatné klienty a soustřeďte se na
zlepšování služeb pro své nejlepší klienty.
Pravidlo 80/20 je neustálou připomínkou, že pouze 20 % ze všech vašich
činností je důležitých, protože přináší 80 % výsledků. Soustřeďte se tedy
hlavně na ně.
Pokud se utápíte v každodenních krizích,

mějte na paměti, že se musíte soustředit
na klíčových 20 %.
Dokážete-li upravit své počínání tak, abyste se soustředili na věci, na
nichž opravdu záleží, budete vést úžasný život. Když vyloučíte 80 % své
těžké práce, můžete se soustředit na zbývajících 20 % a dosáhnout skvělých
výsledků. Přesně tak to dělají nesmírně úspěšní lidé.
Ve druhé a třetí kapitole jsme vysvětlili, že nejdříve ze všeho si musíte
ujasnit, co vás baví, co děláte rádi a z čeho jste nadšení. Chcete-li začít žít
podle pravidla 80/20, musíte udělat jednu věc – zaměřit energii na to, co vás
baví.
Nevíte, do čeho se pustit a kam se vydat? Jste sklíčení a bez energie? Je
to proto, že jste si dosud neujasnili, co vás opravdu baví. Jakmile to zjistíte,
můžete okamžitě začít využívat pravidlo 80/20. Mnoho lidí pracuje někde
na plný úvazek a po pracovní době se věnují svému koníčku nebo rozvíjejí
tvůrčí nadání. Pokud to platí i pro vás, potom váš poměr patrně není 80/20,
ale bude se spíše blížit hodnotě 20/80. Pravděpodobně trávíte příliš mnoho
času v zaměstnání, které nemáte rádi, nejste motivováni k usilovné práci
a nespadáte do kategorie „výkonných zaměstnanců“, které váš
zaměstnavatel potřebuje. Jakmile se vrátíte pozdě večer z práce, jste asi
příliš unavení, než abyste se věnovali své zálibě, a máte pocit, že to všechno
nikam nevede. Při tomto stylu života platí, že 80 % činnosti vám přináší 20
% spokojenosti. Práce vám přináší jen málo užitečného a lidé, pro něž
pracujete, z vás také nemají moc užitku. Prohrávají všichni.
Trávíte-li 80 % času činností,

kterou nemáte rádi, skoncujte s ní.
Pokud se předchozí odstavce vztahují i na vás, změň te své poměry.

Zkraťte dobu věnovanou činnostem, které nemáte rádi, a věnujte více času
tomu, co vás baví. Možná namítnete, že to nemůžete udělat, protože
potřebujete peníze – ale většina lidí nepotřebuje tolik peněz, kolik si myslí.
Mnoho lidí by vystačilo s příjmem z částečného pracovního úvazku, ale
rozhodnou se pracovat víc, protože si chtějí koupit více věcí. Netvrdíme, že
byste měli žít v chudobě, ale sami víte, že vaše skutečné štěstí netkví ve
vydělávání peněz. Jste spokojení, když děláte to, co vás baví. Honba za
penězi jen kvůli penězům se neosvědčila.
Opravdu žijete svůj život, nebo jenom platíte
účty a budete to dělat tak dlouho,
dokud nezemřete?
Jdete-li za tím, co vás baví a zajímá, získáte možná vyšší příjem, protože
podáváte mnohem lepší výkony. Zaměřte se na rozvíjení svých silných
stránek, a výsledky se brzy dostaví. Zkraťte pracovní dobu ve svém běžném
zaměstnání a soustřeďte se na získávání klientů pro své nové podnikání,
dohodněte si více koncertů, pište knihu, pracujte na svém vynálezu nebo
novém softwaru, hledejte investory pro oblast podnikání, kterému se chcete
věnovat. Tento návrh je pro vás užitečný dokonce i tehdy, nehodláte-li
změnit zálibu ve zdroj příjmů. Pokud vás více než peníze zajímá třeba
hudba, proč trávit spoustu času v práci vyděláváním peněz, které
nepotřebujete? Samozřejmě že musíte myslet na budoucnost a starat se
o majetek, ale nemusíte tomu věnovat většinu svého času a energie. Budete
spokojení i bez venkovského sídla u moře, a pokud budete věnovat více
času hudbě, možná v budoucnu prodáte tolik nahrávek, že si to sídlo stejně
jednou pořídíte. A pokud ne, budete alespoň mnohem šťastnější, protože
budete dělat to, co vás baví.
Většina lidí zemře dříve, než se stačí projevit, protože se pořád

připravují na to, aby žili.
Dříve než si to uvědomí, jejich čas vyprší.
Oliver Wendell Holmes,
soudce Nejvyššího soudu Spojených států
Je-li pro vás důležitá finanční svoboda, a pokud ve vašich plánech

zaujímá klíčové místo, pokuste se to zařídit tak, aby vás živilo to, co vás
zajímá. Rozvíjejte své podnikání krok za krokem, zákazník za zákazníkem,
koncert za koncertem, píseň za písní nebo prodej za prodejem a neustále
upravujte poměr času, který strávíte prací a tím, co vás zajímá. Postupně
rozvíjejte své podnikání, až nakonec nebudete potřebovat příjem ze
zaměstnání.
Ve všem, co děláte, hledejte poměr 80/20.
Přestaňte se zabývat tím, co nepřináší žádné výsledky.
Soustřeďte se na to, co je opravdu důležité, a to, co není, nechejte
být.
Jak většina lidí hraje hru s čísly
Nejobvyklejší hra s čísly je loterie, ale statistická pravděpodobnost výhry

je tak nízká, že bohatí lidé ji nehrají. Loterie všude na světě podporují iluzi,
že jakmile člověk vyhraje, jeho problémy se vyřeší a bude žít spokojeně až
do smrti. Statistika však vypráví jiný příběh. Například v USA se sedm
z osmi výherců v loterii ocitne do sedmi let na mizině, polovina výherců do
čtyř let zbankrotuje a počet sebevražd mezi výherci je trojnásobkem
celostátního průměru. Co to znamená?
Výherci jsou většinou příslušníci pracující třídy. Jakmile vyhrají, obvykle
se přestěhují do bohatší čtvrti, koupí si velký dům a auto. V novém
sousedství však jen obtížně nacházejí přátele. Bývalí přátelé je zavrhnou,
protože s nimi ztrácejí společnou řeč – do cesty se jim postavily peníze. Po
třech letech jsou výherci v loterii o 30–40 % obéznější než zbytek
společnosti a umírají dříve. Lidé, kteří kupují losy a získávají hlavní výhru,
zpravidla nemají žádnou představu o tom, jak nakládat s velkým množstvím
peněz. V tomto ohledu jim chybí jakékoli zkušenosti – a svou šanci
většinou promarní.
Sedm z osmi výherců v loterii se do sedmi let ocitne na mizině,

polovina výherců do čtyř let
zbankrotuje a počet sebevražd mezi výherci je trojnásobkem
celostátního průměru.
Stejná čísla se objevují u lidí, kteří zdědili velké peníze nebo je získali
například mimosoudním vyrovnáním. Někteří výherci mluví o svém
nenadálém zbohatnutí s novináři a potom se musí v tichosti přestěhovat
jinam, protože je neustále obtěžují dobročinné organizace a podvodníci.
Z různých studií vyplývá, že výherci, kteří obdrží menší částku – nejvýše
půl milionu dolarů –, mohou zlepšit svůj život a začne se jim dařit lépe,
pokud vyhledají radu odborníků. Obvykle si však nechají poradit od přátel
a příbuzných, kteří sami nejsou finančně úspěšní – a o peníze přijdou.
Dejte výhercům deset a více milionů dolarů, a dáte jim život bez přátel,
plný starostí a zdravotních problémů, zakončený předčasnou smrtí. Bohatí
a velmi úspěšní lidé téměř nikdy nesázejí v loterii, protože vědí, že šance na
výhru je nízká, a oni se o své finanční záležitosti raději postarají sami
a nepřenechávají je náhodě.
Pokud si stanovíte přesně definované finanční cíle a máte plán a termín
splnění, vaše šance na výhru jsou mnohem větší než v jakékoli loterii. A co
je nejdůležitější ze všeho: stanovením vlastních cílů rozhodujete o svém
finančním životě.
Můj psychoterapeut přede mě postavil zpola plnou sklenici vody.

Řekl, že pokud je ta sklenice napůl plná, jsem optimista.
Pokud je poloprázdná, jsem pesimista.
Tak jsem ji vypil a řekl jsem mu, že se s žádným problémem nemažu.
Zbývající tři procenta
Když mi bylo sedmačtyřicet, lékaři zjistili, že mám agresivní rakovinu

prostaty. Moje vyhlídky do budoucnosti byly neradostné. Po druhé operaci
jsem ležel na nemocničním lůžku, dávali mi vysoké dávky morfia a třinácti
různými hadičkami mi do těla zaváděli a z těla odváděli všelijaké roztoky.
Potom za mnou přišel specialista a klidným tónem mi oznámil, že mám
„pozitivní okraje“. Lékaři tak označují stav, kdy „se rakovina stáhla, ale
šmejdí někde jinde v těle“. Přišel další specialista a vysvětlil mi další krok
léčby – ozařování. Chtěli mě upéct v mikrovlnce. Všechno má nějaký
číselný poměr, proto jsem se zeptal: „Jaké mám vyhlídky, když do toho
nepůjdu?“
„Budete žít asi tři roky,“ odpověděl, jak je zvyklý. „První dva roky by
měly být v pořádku, ale ten poslední nebude dobrý…“
Požádal jsem ho, aby mi to vysvětlil.
„Dobrá, když si vezmeme sto mužů vašeho věku a ve vaší situaci, asi 20
% z nich zemře do dvou let a 50 % do tří let. Většina těch zbývajících
zemře zanedlouho po tom.“
„Přežije vůbec někdo?“ zeptal jsem se.
„Asi 3 % pacientů se dožijí osmdesátky a zemřou na něco jiného,“
odpověděl klidně.
„Dobrá, doktore,“ řekl jsem, „beru tu tříprocentní skupinu.“
Tázavě se na mě zadíval.
„Budu v té tříprocentní skupině, která se dožívá osmdesátky,“ oznámil
jsem. „Co mám udělat, abych se kvalifikoval?“
„Tak to ale nefunguje,“ odpověděl. „Toto jsou statistiky zahrnující muže
vašeho věku a zdravotního stavu. Nemůžete si vybrat skupinu!“
Cože?! Proč ne? Někdo v té skupině být musí, tak proč bych to nemohl
být já? Lékař souhlasil, že někdo v té skupině bude, ale že není na mně,
abych si vybíral. Byl jsem jen číslo ve statistice. Potom jsem mu vysvětlil,
proč se mýlí. Přežívající pacienti v tříprocentní skupině nepochybně dělají
něco, co zbývajících 97 % nedělá. A co to tedy je? Lékař nejenže nevěděl,
co dělají ta tři procenta přežívajících pacientů, ale viděl jsem, že ani
nechápe mou představu, že si člověk může vybrat svou skupinu.
Brzy jsem zjistil, že téměř žádný z lékařů nevěděl, co má pacient dělat,
aby se ocitl v tříprocentní přežívající skupině. Většina lékařů mou otázku
prostě ignorovala, jako bych byl idiot. Ale podle mě to bylo jednoduché –
někdo v té skupině být musel a já jsem se rozhodl, že budu jeden z nich.
Potřeboval jsem jenom vědět, co mám dělat, abych se kvalifikoval.
Došel jsem k názoru, že rakovina je prostě jenom další překážka, která se
mně a Barb postavila do cesty. Příští rok jsem strávil vyhledáváním lidí,
kteří byli ve skupině přežívajících, a studoval jsem, co dělali a proč byli
ještě naživu. Zkrátka řečeno, stal jsem se abstinujícím vegetariánem bez
léků a dodržoval jsem každou radu z této knihy. Bylo to před šestnácti lety.
Všechno v životě se řídí podle nějakých čísel – musíte jenom zjistit, podle
kterých.
Shrnutí
Ať už se v životě zaměříte na jakoukoli činnost nebo snahu, včetně
hledání dokonalého partnera nebo překonání vážné choroby, s každou
z nich souvisí nějaký soubor čísel a poměrů. Také vy si s sebou nesete
soubory čísel, které určují vaše vyhlídky na úspěch. Z těchto čísel můžete
vyvodit, kde se potřebujete zlepšit, abyste měli větší šanci na úspěch.
Číselné poměry vám řeknou, čemu byste měli věnovat svůj čas a čemu se
raději vyhnout. Stačí jen zaznamenávat si své každodenní činnosti a číselné
poměry se brzy objeví. Zjistěte, co vás opravdu baví a zajímá. Vynechejte
ve svých úvahách peníze, abyste mohli uvažovat svobodně a bez finančních
starostí. Svou činnost byste měli podřídit poměru 80/20.
Věnujte se hlavně tomu, v čem jste dobří. Najděte činnost, která vám
přináší nejlepší výsledky v práci, podnikání i osobním životě. Směřujte
svou energii tam, kde se nejlépe zúročí. Neplýtvejte časem na projekty
rychlého zbohatnutí a neutrácejte své těžce vydělané peníze v loteriích.
Jakmile pochopíte důležitá čísla a číselné poměry, cesta k úspěchu bude
zřetelnější.
11.kapitola
Jak si poradit se stresem
Všichni úspěšní lidé mají jednu společnou vlastnost: naučili se vnímat

komickou stránku negativních událostí. Každá nepříjemnost, která nás
v životě potká, má i svou kladnou a komickou stránku – jenom ji musíme
najít. Nauka o humoru a smíchu a jeho psychologických a fyziologických
účincích na lidské tělo se nazývá gelotologie.
Vzpomeňte si, jak vám někdo vyprávěl vynikající vtip a jak jste se smáli,
až jste se za břicho popadali. Jak jste se potom cítili? Cítili jste drobné
brnění po celém těle, že? Váš mozek totiž uvolnil do krevního oběhu
endorfin a ten způsobil, že jste pocítili přirozený stav radostného vzrušení.
Když se člověk dlouho a upřímně směje, je dočasně „zfetovaný“. Ti, kteří
se v životě neumějí od srdce zasmát, se často uchylují k drogám a alkoholu,
aby zažili stejně opojný pocit. Alkohol uvolňuje zábrany a umožní lidem,
aby se smáli a uvolnili endorfiny. To je také důvodem, proč se vyrovnaní
lidé při požití drog nebo alkoholu většinou smějí, zatímco nespokojení lidé
začnou být ve stejné situaci ještě utrápenější a někdy i agresivní.
Na konci dlouhého a upřímného smíchu někdy říkáte: „Smál jsem se, až
mi tekly slzy!“ Slzy obsahují enkefalin, další z přirozených opioidů, který
zmírňuje bolest. Pláčeme, když prožíváme něco bolestného, a opioidy
působí jako přirozená anestetika.
Nová studie zjistila,

že ženy s velkým pozadím žijí déle než muži, kteří to komentují.
Vědci zkoumají smích
Podobně jako člověk se smějí i gorily a orangutani a z toho lze soudit, že

smích má u všech primátů společný původ. Výzkumy ukazují, že smích –
stejně jako emoce – souvisí s limbickým systémem v mozku. Limbický
systém koordinuje také základní funkce organismu nezbytné pro přežití.
Z vědeckého hlediska je smích vlastně modifikované dýchání. Typické
zvukové projevy smíchu způsobuje zúžení hrtanu v místě, které se nazývá
příklopka hrtanová. Amygdala a hipokampus jsou dvě součásti limbického
systému, které souvisejí se smíchem.
Kde sídlí smích

Bylo zjištěno, že mezi smíchem a funkcí cév existuje pozitivní vazba.
Vnitřní výstelka cév, endotelium, se při smíchu rozšiřuje a podporuje tak
proudění krve. Ventromediální prefrontální kůra vylučuje při smíchu
endorfiny, které přicházejí do krevního oběhu a vyvolávají pocit štěstí.
Tolik tedy k nepříliš zábavnému fyziologickému pozadí smíchu.
Jak působí humor a vtipy
Základem většiny vtipů je, že se někomu přihodí něco tragického nebo

bolestného. Přestože víme, že pointa vtipu není skutečná událost, vtip
prochází skrze retikulární aktivační systém, a když se mu smějeme, tělo
uvolňuje endorfiny. Díky nim pociťujeme při smíchu a po něm to příjemné
mravenčení. Pláč je často pokračováním smíchu. Při emočních krizích,
například při úmrtí blízkého člověka, lidé většinou pláčou. Někdy se stane,
že člověk nedokáže přijmout tragickou skutečnost a začne se smát. Jakmile
si plně uvědomí realitu, smích se změní v pláč. Podstatné je, že smích
uklidňuje tělo a podporuje imunitní soustavu, která člověka chrání před
onemocněním. Bylo dokázáno, že smích zlepšuje zdraví a prodlužuje život.
Vyprávění vtipů je zdraví prospěšná činnost.
Smích uvolňuje napětí a „psychickou energii“,

která je zdraví prospěšná. Proto je smích
mechanismem, který pomáhá zvládnout
rozčilení, hněv a smutek.
Sigmund Freud
Studie prokázaly, že dvě minuty smíchu mohou snížit krevní tlak, snížit
koncentraci stresových hormonů a zvýšit pružnost svalů. Smích také
posiluje imunitní soustavu, protože zvyšuje hladinu T-lymfocytů, které
působí protizánětlivě, a B-lymfocytů, které produkují protilátky. Většina
z nás poznala, jak na naše tělo působí deprese, napětí nebo stres. Euforie
z dobře stráveného dne zase zažene každou bolest. Víme, že spánek může
ovlivnit naši mysl, emoce i množství fyzické energie. Emoce jsou spjaty se
všemi stránkami našeho zdraví. Smích procvičuje naše vnitřní orgány,
okysličuje mozek, povzbuzuje vylučování endorfinů, posiluje imunitní
soustavu, rozjasňuje náladu a zlepšuje náhled na život.
Na vazby mezi duševním, emočním a tělesným zdravím upozornila
Louise Hayová ve svých knihách Uzdrav své tělo a Miluj svůj život. Hayová
tvrdí, že naše zdraví, nemoc, a dokonce i tvar našeho těla souvisí
s duševními a emočními vzorci, které postupem času ovlivňují skutečnosti
našeho života.
Vazby mezi myšlením a rakovinou vystoupily do popředí v roce 1971,
kdy badatelé Schmale a Iker uskutečnili studii, z níž vyplynulo, že existuje
souvislost mezi rakovinou děložního čípku a pocitem beznaděje. Spence,
Scarborough a Ginsburg dokončili v roce 1978 studii, která prokázala vazbu
mezi rakovinou děložního čípku a emocemi, a Pettigale v roce 1977 zjistil
pokles hladiny imunoglobulinu A u pacientů, kteří často potlačovali vztek.
Bartrop z univerzity v New South Wales zjistil sníženou funkci T-lymfocytů
u truchlících lidí.
K zajímavým zjištěním dospěl dr. Shevach Friedler, který působí na
klinice asistované reprodukce a je také absolventem herecké
a pantomimické školy v Paříži. V ojedinělém experimentu spojil své
znalosti pohybového a pantomimického divadla i asistované reprodukce.
Léka ři v nemocnici Asaf ha-Rofe v izraelském Crifinu během jednoletého
experimentu sledovali 219 žen bezprostředně po provedeném umělém
oplodnění. Polovina žen se po zákroku pravidelně každý den účastnila
dvacetiminutového sezení vyplněného komickými výstupy, vtipy
a kouzelnickými triky, druhá polovina žen zábavné dvacetiminutovky
neměla. Ukázalo se, že otěhotnělo 36 procent žen, které se účastnily
dvacetiminutového vtipkování. Ve druhé skupině, která nebyla vystavena
vlivu žertů, otěhotnělo jen 20 procent žen.
Studie ukázala, že humor je prospěšný v kritických okamžicích po
přenosu embrya a může zvýšit pravděpodobnost početí. Humor a vtipné
zážitky působí jako zásadní uvolňující faktor ve stresujícím prostředí a při
stresujícím lékařském zákroku.
Nemocniční klauni už jistou dobu fungují v dětských odděleních
nemocnic, ale v poslední době se stále častěji uplatňují i při péči o dospělé
pacienty.
Život je příliš krátký na to, abychom byli
neustále vážní. Pokud se nedokážete zasmát
sami sobě, zatelefonujte mi…
Já se vám zasměju.
Jak humor zmírňuje stres
Americká lékařská asociace odhaduje, že více než 80 % nemocí, kvůli

nimž lidé přicházejí k lékaři, souvisí se stresem. Bylo prokázáno, že stres je
hlavním spouštěcím mechanismem nejméně 85 % případů rakoviny
a vážných nemocí. Stres však není jejich příčinou, je jen spouštěcím
mechanismem. Bylo prokázáno, že smích a humor jsou nejúčinnějšími,
nejbezpečnějšími a nejúspornějšími metodami, jak se vyrovnat se stresem
21. století. Bez smíchu a veselého pohledu na život pronikavě zvyšujete své
vyhlídky na nemoc, brzké stárnutí, osobní nezdary a předčasnou smrt.
Život je plný různých stresujících faktorů, které ničí imunitní soustavu.
Lidské tělo se vyvinulo tak, aby si dokázalo poradit s návaly stresu, jakmile
se objeví. Když pravěkého člověka pronásledoval šavlozubý tygr, prožíval
obrovský stres, ale jen krátkou dobu. Když dávný člověk bojoval
s nepřáteli, stres mohl trvat třeba hodinu, než byl boj u konce. Pokud neměl
rád sousedy, mohl se zbavit stresu jednoduše tak, že sousedy rychle zabil
a bylo mu zase dobře. Lidské tělo je zařízeno tak, aby se rychle vyrovnalo
se stresem a potom se vrátilo do normálu. Jenže stres spojený se životem ve
21. století je úplně jiný a naše tělo se s ním neumí vyrovnat. Úzkost
plynoucí z tíživé hypotéky, hrozba propuštění z práce, obava z rozvodu,
strach z vážné choroby a riziko finančních potíží mohou trvat desítky let.
Nejsme stvoření k tomu, abychom se vyrovnávali s takovými událostmi
a dlouhodobým stresem, který vyvolávají.
Myš C3HOchromující účinky stresu jasně prokázal Vernon Riley ve

svém průkopnickém experimentu s myšmi C3H. Tyto myši se chovají pro
výzkum rakoviny, protože v jistém věku se u většiny z nich projeví
rakovina mléčné žlázy. Riley zjistil, že při působení různých stresových
faktorů se výskyt rakoviny mění od 7 % případů rakoviny u málo
stresovaných myší až po 90 % případů u těžce stresovaných myší. Ukázal,
že zvýšený stres podpořil produkci steroidů a že virus myšího tumoru je
zhoubnější v přítomnosti vyšší koncentrace steroidů. Bylo prokázáno, že
vyšší míra stresu je u lidí spojena s vyšším výskytem rakoviny prsu a plic,
protože při stresu vzrůstá produkce steroidů a nastává útlum imunitní
soustavy. Většina lidí, u nichž byla diagnostikována rakovina, dokáže
přesně pojmenovat zásadní stresující událost, která je potkala několik let
před rakovinou. Vynikající australský odborník na rakovinu profesor Philip
Stricker nám řekl, že jeho pacienti dokážou téměř vždy uvést zásadní
stresující událost, která je potkala v posledních dvou až třech letech –
většinou je to rozvod, ztráta blízkého člověka, ztráta zaměstnání, nehoda,
bankrot nebo vážné finanční potíže.
Onkoložka dr. Joan Daleová ze Sydney nám řekla, že nově
diagnostikovaným pacientům vždy položí otázku: „Podnikáte, nebo jste
ředitelem nějaké společnosti?“
Zjistila, že ambiciózní lidé vystavení velkému stresu jsou kandidáty na
vážnou nemoc. Výsledky rozsáhlých výzkumů potvrzují, že chronický stres
nebo zásadní stresující události jsou spouštěcím faktorem rakoviny nebo
jiných závažných chorob. Každý z nás potřebuje určitou míru stresu, která
nás udržuje ve střehu a v pohybu, ale s chronickým stresem se naše tělo
neumí vyrovnat. Jinak řečeno, když myš C3H jmenujete výkonným
ředitelem, dáte jí velkou hypotéku, necháte ji samostatně podnikat,
zbankrotovat nebo se rozvést, je velmi pravděpodobné, že brzy zemře na
vážnou chorobu.
Pěstovat v sobě vztek je stejné jako vypít jed

a myslet si, že zemře ten druhý.
Smíchem ke zdraví
Norman Cousins byl průkopníkem léčby smíchem a podnítil výzkumy
Patche Adamse (viz str 179). Cousins trpěl smrtelnou chorobou zvanou
ankylozující spondylitida. Je to degenerativní onemocnění, při němž se
rozpadá kolagen. Cousins postupně téměř úplně ochrnul a zbývalo mu
pouhých několik měsíců života. V té době se rozhodl, že odejde
z nemocnice. Přestěhoval se do hotelového pokoje a půjčil si všechny
legrační filmy a komedie, které dokázal sehnat. Byly mezi nimi nejlepší
nahrávky natočené skrytou kamerou, grotesky bratří Marxů a skupiny Tři
moulové a všechny komediální seriály, satiry a bláznivé komedie. Později
Cousins vzpomínal, že prvního večera v hotelu se smál tak bouřlivě, že
usnul a spal několik hodin, aniž by ho trápila bolest. Jakmile se bolest zase
ozvala, znovu si pustil filmy a díky smíchu zase usnul. Změny ve svém těle
mohl sledovat prostřednictvím hodnot krevní sedimentace, která je hlavním
ukazatelem probíhajících zánětů a infekcí. Zjistil, že po každém sledování
filmu poklesla zjištěná hodnota nejméně o pět jednotek. Díval se na filmy
znovu a znovu a smál se tak hlasitě a bouřlivě, jak jen mohl. Po šesti
měsících léčby smíchem, kterou si vymyslel a naordinoval, se lékaři
nestačili divit: nemoc byla zcela vyléčena a pacient byl zdravý! Tento
úžasný výsledek Cousinse přiměl k napsání knihy Anatomie choroby, která
podnítila rozsáhlý výzkum funkce endorfinu. Již jsme se zmínili o tom, že
endorfin má podobné složení jako morfin a heroin a uvolňuje se v mozku
při smíchu. Cousinsův případ prokázal, že smích má uklidňující účinek na
tělo, posiluje imunitní soustavu a chrání člověka před chorobami. Cousins
zjistil, že deset minut upřímného smíchu mu přineslo dvouhodinovou úlevu
od bolesti, kdy nepotřeboval léky. Jeho zkušenosti vysvětlují, proč jsou
spokojení lidé málokdy nemocní a proč nešťastní a sklíčení lidé vypadají
nemocně.
Cousinsova studie a navazující výzkumy

potvrzují, že deset minut srdečného smíchu
přináší dvouhodinovou úlevu od bolesti.
V prosinci 1980, když Cousins přednášel v Kalifornii, utrpěl srdeční

infarkt a málem zemřel. Stejně jako dříve, i tentokrát si z těla udělal svou
osobní laboratoř. Odmítal morfin a do nemocnice docházel tak, aby měl
dost času na odpočinek a smích. Jeho stav se postupně zlepšoval. Svá
zjištění uveřejnil v další knize, nazvané Uzdravující se srdce.
Norman Cousins v roce 1990 zemřel, ale ještě předtím obdržel za své
netradiční léčebné metody stovky ocenění, včetně Mírové medaile OSN
a devětačtyřiceti čestných doktorátů. Smích funguje. A kdo se směje
naposled…
Udělejte si test stresové zátěže
Všechny důležité události v životě vyvolávají určitý stres. Naše zdraví či

nemoc závisejí na naší schopnosti nebo neschopnosti přizpůsobit se
změnám. Psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe studovali otázku, zda
stres při spívá ke vzniku nemocí. Vyšetřili více než 5 000 pacientů a ptali se
jich, zda v předchozích dvou letech prožili některou ze 44 životních
událostí. Vytvořili Hodnoticí škálu životních událostí, která vymezuje míru
stresu spojenou s různými událostmi v životě.
Test stresové zátěže vám ukáže, zda vám hrozí onemocnění související se
stresem. Vyplňte jej a uvidíte, jak na tom jste.
Jaká je pravděpodobnost, že v blízké době onemocníte
11–150 Pravděpodobnost, že v blízké době onemocníte, je nízká až

střední
150–299 Pravděpodobnost, že v blízké době onemocníte, je střední až
vysoká
300–600 Pravděpodobnost, že v blízké době onemocníte, je vysoká až
velmi vysoká
Všimněte si, že pozitivní události jako svatba nebo odchod do důchodu
jsou zdrojem většího stresu než negativní události jako ztráta zaměstnání
nebo úmrtí blízkého přítele. Thomas a Rahe zjistili, že součet 300 a více
v kterémkoli roce přináší padesátiprocentní pravděpodobnost onemocnění
v následujícím roce, kdežto součet nižší než 200 znamená riziko
onemocnění méně než 10 procent.
Peptidový výzkum Candace Pertové
Každý člověk dokáže zvýšit teplotu svých dlaní o tři až pět stupňů Celsia,
pokud je připojen na měřicí přístroje. Proces ovlivnění tělesných funkcí při
pohledu na sledovací přístroje se nazývá biologická zpětná vazba. Odehrává
se výhradně prostřednictvím myšlení.
Candace Pertová ve své knize Molekuly emocí: Proč cítíte to, co cítíte
popsala, že emoce mají formu skutečných chemických látek zvaných
peptidy. Zjistila, že peptid (endorfin) vznikající při smíchu proudí tělem
a vykazuje přímé a příznivé účinky na organismus včetně imunitní
soustavy. Tím se vysvětluje, jak emoce ovlivňují náš zdravotní stav. Peptidy
jsou z lékařského hlediska fyzikálním důkazem našich emocí a neustále
přicházejí do styku s naší imunitní, endokrinní a nervovou soustavou.
V různých emočních stavech (štěstí, smutek, hněv atd.) se uvolňují různé
peptidy, a proto tělem procházejí růz ná sdělení. Například pocit
dokonalého štěstí a vzájemné blízkosti je provázen uvolněním endorfinů do
tělesných komunikačních drah. Pocity sebelásky jsou provázeny
vazoaktivním střevním peptidem. Každý peptid má vlastní emoční tón nebo
náladu, kterou člověk pocítí.
S měnícími se emocemi se uvolňují různé

peptidy, které do těla vysílají různé zprávy.
Jsme-li ve stresu, soustředíme se na určitý problém, možná se necítíme

dobře a nemáme dost sebevědomí. Při smíchu se do směsice peptidů mohou
vyloučit jiné chemické látky. Tím se změní proudění peptidů a někdy se
stane, že se člověka zmocní příznivější představy, vzpomínky a pocity vůči
druhým lidem. Na svůj život a současnou situaci se začne dívat z jiného
úhlu. Právě proto je důležité rozhodnout se, že se budeme zabývat pouze
optimistickými a humornými myšlenkami.
Ukázalo se, že schopnost vidět komickou stránku nepříjemných událostí
dokáže snížit míru stresu, zahnat nemoc, zvýšit úspěšnost a prodloužit
život. Rozhodnutí vnímat komickou a veselou stránku věci je volba, kterou
je možné naprogramovat prostřednictvím retikulární aktivační soustavy.
Pokoj plný smíchu
V 80. letech minulého století se v několika amerických nemocnicích

začal uplatňovat koncept „pokoje smíchu“, který vycházel ze zkušeností
Normana Cousinse. Pokoj byl plný vtipných knih, filmových komedií
a dalších zábavných materiálů a pravidelně jej navštěvovali komikové
a klauni. Ukázalo se, že pacienti navštěvující tento pokoj se uzdravili
rychleji, v nemocnici pobývali kratší dobu a jejich imunitní soustava
fungovala výkonněji. Po upřímném smíchu se ustálí tepová frekvence,
prohloubí dýchání a uvolní svaly. To vše pacientovi pomáhá překonat
chorobu. V nemocnicích, které se zapojily do tohoto programu,
zaznamenali také nižší spotřebu léků tišících bolest a všimli si, že s pacienty
je snadnější pořízení.
Smích bychom tedy měli brát vážně. Většina lidí bere příliš vážně sebe.
Domnívají se, že jsou důležití v celkovém uspořádání života – mají
významné postavení v obci, jsou klíčoví ve vztazích a nenahraditelní
v práci. Z takového pocitu vlastní důležitosti se ale rodí stres a v jeho
důsledku vznikají vředy, hemeroidy, vysoký krevní tlak, srdeční choroby
a mnoho dalších vážných nemocí.
Chcete-li vidět, jak moc budete lidem chybět, když odejdete ze
zaměstnání, odstěhujete se nebo opustíte svou sociální skupinu, vezměte
kbelík a naplňte jej vodou. Vložte do vody ruku až po loket a potom ji co
nejrychleji vytáhněte. Podívejte se do kbelíku. Díra, která tam zůstala, je
stejná jako ta, která zůstane po vás, až odejdete.
Smějte se při každé příležitosti.
Je to levnější než polykat léky.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA:

HUNTER CAMPBELL
Hunter Campbell prožil mnoho tísnivých situací včetně několika úmrtí
blízkých lidí. Sužovaly ho deprese, uvažoval o sebevraždě a skončil
v psychiatrické léčebně. Po propuštění se přihlásil ke stu diu na lékařské
fakultě. Během studia navštěvoval pacienty v ne mocnici a těšilo ho, když
předváděl legrační kousky a pacienti se smáli. Všiml si, že když byli
pacienti veselí častěji, jejich zdravotní stav se výrazně zlepšil. Campbell
dokončil studium na lékařské fa kultě a jako lékař působil pod svou novou
přezdívkou Patch Adams. Po celou svou lékařskou kariéru používal smích
a legraci jako for mu terapie.
Založil také nemocnici nazvanou Gesundheit Institute, kde pra covali
lékaři za nepatrný plat a pacienti nikdy neplatili účty za léč bu. Adams se
spolu se skupinou dobrovolných klaunů každoročně vydává do Ruska
a přináší naději a legraci do nemocnic, sirotčinců a domovů důchodců.
Adams na sobě mívá křiklavě pestré oblečení a nosí dlouhé modré vlasy
svázané do culíku. Spolu se skupinou dob rovolníků a s obrovským
nafukovacím kuřetem pravidelně šaškuje před dětskými pacienty trpícími
rakovinou.
Od 80. let minulého století přivezl svou jedinečnou terapii smí chem do
více než padesáti zemí, mezi nimiž byly i válkou zmíta ná Bosna
a Afghánistán. Lékaři z dětského onkologického ústavu v Moskvě říkají, že
návštěvy klaunů mají zřetelné účinky na zdraví malých pacientů. Dr.
Jevgenija Mojsejenková informovala, že tera pie Patcha Adamse dala
dětem sílu k boji s nemocí a že se jejich zdravotní stav znatelně zlepšil.
Patch Adams byl první, kdo pochopil, že spokojený člověk má výkonnější
imunitní soustavu a je mnohem méně náchylný k cho robám a stresu než
nespokojený člověk. Jeho postřehy zachytil film Doktor Flastr v hlavní roli
s Robinem Williamsem.
Nesčetné studie prokázaly vazbu mezi humorem, smíchem, dobrou
náladou a zotavením z nemoci. Nevidím nic špatného na tom, aby
nemocnice byla také zábavným místem. Humor léčí. Lidé, kteří se
často nesmějí nebo mají obvykle špatnou náladu, patří nejspíš do
skupiny, kterou psycholog Eysenck označil jako „osobnosti náchylné
k nemoci“. Tito lidé onemocní s vyšší pravděpodobností a uzdraví se
s menší pravděpodobností než jiní pacienti se stejnou diagnózou.
Platí to také opačně. Nálada může mít z dlouhodobého hlediska
zásadní vliv na zdravotní stav. Přístup člověka k jeho chorobě může
ovlivnit jeho vyhlídky na uzdravení a zvýšit rychlost, s níž se zlepšuje
jeho zdravotní stav.
Patch Adams
Zvolte si své emoce
Některé emoce, například vztek, žárlivost a lítost, jsou užitečné pro

přežití. Třeba žárlivost je hluboce zakořeněná vlastnost, která pomáhá držet
soupeře v bezpečné vzdálenosti od partnera. Lítost zase pomáhá vytvořit
těsné vazby s ostatními za okolností, které jsou politováníhodné. Existují
však čtyři emoce, které ničí naši spokojenost a nijak nepřispívají k dobré
náladě: vina, stud, zahanbení a uraženost.
Nemluvňata si nepřipadají provinile, zahanbeně, uraženě nebo trapně.
Všechny tyto emoce se naučíme v pozdějším věku. Zahanbení znamená, že
přikládáte větší váhu názorům druhých než vlastním názorům. Představte si
třeba situaci, kdy si zabouchnete dveře od domu, zůstanete venku jen ve
spodním prádle a vidí vás sousedi. Trapně si budete připadat jen tehdy, když
je pro vás názor sousedů – třeba že jste perverzní – důležitější než vaše
vědomí toho, co se opravdu stalo.
Jsou-li pro vás názory okolí důležitější než vaše vlastní názory, můžete si
připadat trapně. Stejně tak pocit viny nebo studu existují jen tehdy, pokud
člověk připustí, aby byl souzen na základě názorů, očekávání a pravidel
jiných lidí. Vina a stud jsou dvě hlavní emoce, jimiž náboženství ovládá své
stoupence a diktuje jim, jak se mají rozhodovat a jak mají reagovat na
události. Porušte nějaké pravidlo, a pocit zahanbení vás příště přiměje,
abyste se chovali tak, jak požaduje vůdce.
Vina, stud, zahanbení a uraženost jsou
naučené emoce a mají neblahý vliv na váš
úspěch v životě.
Urazit se je také věc volby. Druzí lidé vás nemohou urazit – to vy se

rozhodnete, že se začnete cítit uraženě. Urážka není něco, co vám někdo
druhý způsobí – je to váš postoj k tomu, co se stalo. Pokud se urazíte,
dáváte tím světu najevo, že se nedokážete srovnat s problémy, které vás
obklopují. Nejklidnější a nejúspěšnější lidé na světě se rozhodli, že se nikdy
nenechají urazit. Zastávají stanovisko, že každý má právo na svůj názor,
a tím to pro ně končí.
A protože všechny čtyři zmíněné emoce jsou věcí volby a více škodí, než
pomáhají, nedává sebemenší smysl, abyste se pro ně rozhodli. Pokud se pro
ně přece jen rozhodnete, dáváte tím ostatním najevo, že buď neovládáte své
emoce, nebo máte nízké sebevědomí.
Lidé trpící autismem, Aspergerovým syndromem a hyperaktivitou
s poruchou pozornosti (ADHD) tyto čtyři negativní emoce nepociťují.
V důsledku toho nedokážou rozeznávat emoce u ostatních lidí
a neuvědomují si, jak se druzí lidé cítí. Nevyznají se v řeči těla, která je
hlavním vodítkem k pochopení pocitů ostatních lidí.
Dívejte se na svou situaci z té veselejší stránky
Uvažujte o tom, jak najít něco komického v každé stresující situaci,

kterou vám život přinese. Neexistují okolnosti, které by v sobě neměly
alespoň špetku humoru, a platí to i pro smrt. Musíte je ale hledat.
Barb a já jsme žili jedenáct let v Anglii a místní lidé si v naší přítomnosti
s oblibou vyprávěli vtipy o Australanech. Třeba tyto:
Jaký je rozdíl mezi Austrálií a jogurtem? Jogurt v sobě má nějakou

kulturu!
Australani nosí šortky, aby jim větral mozek.
Jaký je rozdíl mezi přejetým Australanem a přejetým ježkem? Před
ježkem jsou stopy po brždění.
Kdy se Australan nejvíc naštve? Když si koupí nový bumerang a nemůže
zahodit ten starý.
Bylo by snadné urazit se kvůli takovým vtípkům, ale rozhodli jsme se

brát to zvesela a smát se s ostatními. Urazit se – nebo ne – je vždy věc
volby.
Když jsem se léčil s rakovinou prostaty, vymyslel jsem řadu humorných
poznámek. Pomáhaly mi vyrovnat se s nepříjemnou situací, když mi cizí
muži strkali prsty tam, kam nesvítí slunce. Podělil jsem se o své poznámky
s ostatními pacienty a většina se u nich dobře bavila. Byly to výroky typu:
Znamená to, že jsme zasnoubení, doktore? Asi jo, když máte na prstu můj
kroužek…
Tohle je jako kosmická loď Enterprise, doktore. Směle jste se vydal tam,
kde před vámi ještě nikdo nebyl!
A teď mě slyšíte, doktore?
Víte, že podle novozélandských zákonů jsme teď manželé? Tak takhle se
cítí žába Kermit!
Doktore, mohl byste mi napsat potvrzení pro manželku, že tam nemám
hlavu?
Tyto poznámky každého rozesmály, vyplavily do krevního oběhu

endorfiny, pobavily lékaře a pomohly nám překonat nepříjemné situace.
Shrnutí
Každá nepříjemná událost, která nás v životě potká, má svou humornou

stránku. Musíte se jen rozhodnout, že ji najdete. Čím vážnější událost, tím
větší legraci z ní můžete udělat.
Můžete se vztekat, že jste uvízli v dopravní zácpě. Ale tím se auta nedají
do pohybu – jenom se zvýší hladina vašeho stresu. Pokud se rozhodnete –
prostřednictvím retikulárního aktivačního systému – zaujmout k příčinám
dopravní zácpy klidný analytický postoj, možná najdete řešení, díky němuž
se budete cítit lépe.
Bylo prokázáno, že smysl pro humor a schopnost zasmát se sobě i životu
výrazně zlepšují zdraví, zmírňují stres, rozvíjejí vztahy k ostatním lidem
a napomáhají úspěchu. Příběh Normana Cousinse stál u zrodu mnoha
nových způsobů myšlení, jež přispěly ke vzniku a rozvoji klubů smíchu,
zábavních (komediálních) podniků a nemocničních pokojů smíchu. Smích
totiž představuje nadšení a zápal lidského ducha a díky němu dokážeme
najít cestu ke zdraví. Je v naší moci, abychom pomocí vědomé mysli
změnili svůj tělesný stav. Při chápání humoru používáme vědomou mysl,
ale díky retikulárnímu aktivačnímu systému reaguje naše tělo na humor
a smích tvorbou jistých faktorů, které jsou zdraví prospěšné.
Stejně jako většina přírodních léků, ani smích není absolutně účinný – ale
ukázalo se, že je významným léčebným nástrojem v překvapivém počtu
případů. V každém případě ulevuje od bolesti a zmírňuje napětí. Až vás
tedy příště schvátí chřipka nebo nachlazení, zapomeňte na slepičí polévku
a sirup proti kašli. Vezměte si den volna a vyzkoušejte léčbu smíchem
u svých oblíbených komedií. Člověk, který se bere moc vážně, škodí svému
zdraví.
Neberte se příliš vážně a mějte na paměti,

že počet lidí na vašem pohřbu bude záviset na počasí.
Rozhodněte se, že se na všechny životní události, a zejména na ty špatné,

budete dívat z jejich humorné stránky. Můžete se rozhodnout, že se urazíte,
protože někdo vypráví vtipy o tom, že lidé z vaší země jsou natvrdlí.
Takové vtipy ještě neznamenají, že jsou skutečně natvrdlí, a i kdybyste si
mysleli, že takoví možná jsou, a kdybyste vypravěče vtipů náležitě pokárali,
vaši krajané by nebyli o nic chytřejší.
Můžete být naštvaní, že při vaší narozeninové oslavě prší, ale dešti je to
jedno – bude padat dál.
Rozhodněte se, že už nikdy nedovolíte, aby se vás zmocnila vina, stud,
zahanbení a uraženost, a nikdy se nezlobte kvůli věcem, které nelze změnit.
Chovat k někomu zášť je stejné,
jako byste ho nechali bydlet ve své hlavě
a nechtěli po něm nájemné.
Berte vážně to, co v životě děláte. Ale nikdy neberte moc vážně sami
sebe. Neslouží to vašemu zdraví a lidé vás nebudou zvát na večeři.
12. kapitola
Jak si poradit se strachem a obavami
Farmářův osel spadl jednoho dne do studny. Celé hodiny tam ža lostně
hýkal a farmář přemýšlel, co s ním. Nakonec si uvědomil, že osel už je starý
a že studnu chtěl stejně zasypat… zachraňovat osla vlastně nemělo cenu.
Farmář zavolal sousedy, aby mu přišli na po moc. Sousedé popadli lopaty
a začali do studny sypat hlínu. Osel si uvědomil, co se děje, a naříkal
strachem. Potom najednou ztichl.
Po chvíli se farmář podíval do studny a užasl. Po každé lopatě hlíny,
která mu spadla na hřbet, udělal osel něco neuvěřitelného. Setřásl ji
a postavil se na ni. Sousedé nepřestávali házet do studny hlínu a osel ji ze
sebe setřásal a pomalu stoupal vzhůru. Zanedlouho překročil okraj studny
a odklusal.
Ponaučení: Život na vás bude házet kde co, ať se vám to líbí, nebo ne.
Pokud se chcete dostat z jámy, musíte ze sebe všechno setřást a udělat krok
vzhůru. Každá potíž je vlastně schůdkem na cestě ven. Člověk se dokáže
dostat i z té nejhlubší díry, ale nesmí se zastavit a vzdát se! Setřeste ze sebe
hlínu překážek a udělejte krok vzhůru.
Druhý den ráno se osel vrátil a pokopal všechny, kteří ho chtěli pohřbít.
Mějte na paměti, že problémy nevyřešíte tím, že je zame tete pod koberec.
Vždycky se vrátí a budou větší.
Na cestě k úspěchu, štěstí, naplnění a vnitřnímu klidu musíme překonat

dvě největší překážky: strach a obavy. Strach má mnoho základních podob
a škodí mnoha tělesným orgánům. Bylo prokázáno, že hněv oslabuje játra,
starosti oslabují žaludek, stres zase srdce, žal oslabuje plíce a strach působí
na ledviny.
Strach není nic jiného než přemýšlení o nežádoucích důsledcích. Přitom
se v mozku tvoří elektrická energie, která se přenáší do těla.
Všechny formy strachu souvisejí se stresem a oslabují imunitu. Právě
proto jsou ustrašení lidé neustále nemocní a trápí je řada vysilujících
chorob. Klíčem k úspěšnému životu je osvojit si myšlení vítězů a nenechat
se ovládnout strachem a obavami.
Dělat si starosti je jako modlit se za něco, co nechcete.
Věda a strach
Strach a obavy mají původ v centrální nervové soustavě a jsou to vlastně

vzpomínky uložené ve specifických oblastech mozku. Mohou je vyvolat
nejrůznější podněty každodenního života. Vzpomínky si často
představujeme jako minulé zkušenosti, dojmy, fakta nebo podrobnosti, které
si dokážeme libovolně vybavit. Vědci však zjistili, že člověk má několik
typů paměti a každá z nich využívá jinou nervovou dráhu v mozku.
Dr. Elizabeth Phelpsová je profesorkou neurovědy na New York
University. Zkoumá funkci nervové soustavy a pomocí kognitivní
neurovědy studuje vztah mezi emocemi a pamětí. Zjistila, že existují dva
základní typy paměti – explicitní a implicitní. Do explicitní paměti se
ukládají fakta, podrobnosti a dojmy. Právě tato paměť se aktivuje ve chvíli,
kdy pročítáte jídelní lístek a začnou se vám sbíhat sliny, nebo když
zaslechnete známou melodii, která vás dojme, nebo dokonce rozpláče.
Uchování a vybavení explicitních vzpomínek má na starosti hipokampus,
a právě tyto vzpomínky si můžeme vědomě uložit a vybavit.
Druhým typem paměti je implicitní paměť, která obsahuje naučené
a uchované reakce na emoční události a zkušenosti. Reakce jsou spjaty
s automatickými fyziologickými reakcemi. Amygdala je část mozku, která
řídí reakce na ohrožení a ukládá implicitní vzpomínky na nevědomé úrovni.
Strach je součástí implicitní paměti, protože v případě potřeby umožní
rychlou reakci v zájmu přežití.
Vědci se domnívají, že tyto procesy se vyvinuly proto, aby člověk
dokázal rychle a bez přemýšlení reagovat na nebezpečné situace. Například
strach z hlasitých zvuků nám umožní rychle reagovat na potenciálně
nebezpečnou událost. Profesor Joseph Le Doux z New York University
popisuje dvě různě dlouhé mozkové dráhy, po nichž putují signály strachu.
Z jeho experimentů vyplývá, že naše smyslové orgány předávají informace
do thalamu, kde se signál rozdělí a putuje dvěma samostatnými drahami do
amygdaly.
Signál putující po kratší dráze spustí poplach ještě dříve, než si
uvědomíme nebezpečí. Signál putující po delší dráze dorazí do funkční
korové oblasti o zlomek sekundy později, ale poskytne člověku mnohem
zřetelnější představu o povaze ohrožení. Druhý signál posílí strachovou
reakci, nebo zruší falešný poplach.
Představte si například, že někdo běží po ulici směrem k vám a okrade
vás. Až příště uvidíte někoho běžet po ulici směrem k vám, pravděpodobně
prožijete strachovou reakci na základě minulé zkušenosti. Strachovou
reakci jste si osvojili procesem zvaným klasické podmiňování, které je
zprostředkováno v amygdale.
První experimenty zaměřené na strach

Odlišné funkce dvou zmíněných typů paměti poprvé popsal švýcarský
psycholog Édouard Claparède v roce 1911. Provedl tehdy experiment
s pacientkou, která měla poškozený mozek a zdálo se, že nedokáže vytvářet
nové vzpomínky.
Pacientka si nevzpomínala, že už s ním hovořila, a Claparède se jí musel
pokaždé znovu představit. Potom dostal nápad: napřáhl k ní ruku, aby se
s ní pozdravil, ale tentokrát si v dlani ukryl rýsováček. Žena se o něj píchla
a přirozeně ucukla. Při příštím setkání ho nepoznala, ale odmítla mu podat
ruku, i když nedokázala říct, proč. Claparèdův experiment s pacientkou
ukázal, že vyhýbavé reakci ze strachu se člověk může naučit i nevědomky.
Vysvětlil také, proč lidé někdy pociťují strach, aniž by znali jeho příčinu.
Některé vzpomínky jsou uloženy v explicitní i implicitní paměti. Jakmile
například vstoupíte do čekárny u zubaře, vaše implicitní paměť reaguje na
pach dezinfekce ještě dříve, než si to stačíte uvědomit. Tento vjem je
podnětem pro explicitní paměť, která si vybaví vzpomínku na vrtačku. Vaše
explicitní paměť se rozjede na plné obrátky ve chvíli, kdy zubařovu vrtačku
zaslechnete.
Život je jako horská dráha. Můžeš ječet

při každém zhoupnutí, nebo rozpřáhnout
ruce a řítit se kupředu.
Anonym
Stresové hormony vyloučené v dramatické situaci posílí paměťové dráhy

v mozku a díky tomu si snadno dokážeme vybavit vzpomínky na emočně
nabité události. Říkáme jim „zábleskové vzpomínky“. Většina lidí
narozených v poválečných letech si dodnes pamatuje, co dělali v okamžiku,
když slyšeli zprávu o zavraždění J. F. Kennedyho. Většina příslušníků
generace X si zase vybaví, kde byli ve chvíli, když se dozvěděli o smrti
princezny Diany. Badatelé ale zjistili, že pokud je určitá emoční událost
příliš traumatická, může mít negativní vliv na paměť. Přestože si lidé často
živě vybavují zábleskové vzpomínky a přísahali by na jejich správnost, ve
skutečnosti si je vybavují chybně.
Proč je pro nás strach důležitý
Pravděpodobnost přežití „nebojácných“ zvířat je z evolučního hlediska

nižší, protože neohrožená zvířata se v nebezpečné situaci nedají na ústup.
Právě proto je strach důležitou reakcí i u člověka. U lidí žijících ve 21.
století se však projevuje v podobě stydlivosti, malé sebedůvěry, úzkostných
poruch, strachu z neúspěchu a strachu z pokroku a změny.
Navzdory základní funkci strachu – pomoci člověku vyváznout
z nebezpečných a ohrožujících situací – je mnoho oblíbených kratochvílí
založeno na tom, že nás strach svým způsobem přitahuje. Rádi se díváme
na horory, skáčeme bungee jumping, děláme nebezpečné sporty a jezdíme
na horské dráze. Odvážlivci vyhledávající vzrušení mají požitek z činností
vyvolávajících strach, protože při riskantním jednání prudce vzrůstá hladina
neurotransmite ru dopaminu a člověk prožívá příjemnou euforii. Do jisté
míry se to podobá pocitům, jaké prožívají drogově závislí lidé po dávce
drogy.
Lidský mozek nedokáže rozeznat rozdíl mezi skutečně děsivým zážitkem
a tím, který byl úmyslně naplánován tak, aby nás vyděsil. Právě proto nám
adrenalinové činnosti umožní prožít pocit strachu, aniž by nám hrozilo
skutečné nebezpečí.
Při sledování filmového hororu prudce vzrůstá hladina hormonů
souvisejících se strachem a člověk prožívá podobný stav jako po dávce
drogy.
Zde je pět nejděsivějších filmů, které byly kdy natočeny:
1. Vymítač ďábla
2. Osvícení
3. Psycho
4. Mlčení jehňátek
5. Čelisti
Strach může být užitečný i škodlivý
Strach v rozumné míře je užitečný z hlediska bezpečnosti, ale může být

také ochromující, pokud člověk trpí úzkostnými poruchami, například
posttraumatickou stresovou poruchou, panickou poruchou, sociální fobií
nebo obsedantně kompulzivní poruchou. Úzkostné poruchy jsou projevem
nekontrolovatelné činnosti těch částí mozku, které ovládají strach.
Uvedené poruchy vyvolávají emoční i tělesné symptomy, které mohou
být nepříjemné nebo ochromující. Ovlivňují lidi bez ohledu na věk nebo
pohlaví. Například ve Spojených státech se některá forma úzkostné poruchy
každoročně projeví u více než 40 milionů lidí – to je asi 18 procent dospělé
populace.
Lidé nejčastěji trpí sociálními fobiemi – tedy strachem ze situací, v nichž
je budou ostatní posuzovat. Přibližně polovina lidí má velké obavy
z mluvení před větším počtem posluchačů.
Je prokázáno, že vystupování na veřejnosti zaujímá první místo

v seznamu toho, čeho se většina lidí bojí. Strach ze smrti se obvykle
vyskytuje na sedmém místě. Znamená to, že když je člověk na pohřbu,
je lepší ležet v rakvi než číst smuteční projev?
Většina lidí má trému, když má promluvit k početnější skupině,

a milionům lidí je nepříjemné i to, když musí vstoupit do místnosti plné
cizích lidí.
Přestože vystoupit na pódium a postavit se za řečnický pultík není totéž
jako utíkat před hladovým lvem, fyziologická reakce je v obou případech
stejná. Vědci se domnívají, že sociální fobie souvisejí se strachem o přežití.
Skupina soukmenovců pomáhá člověku zůstat naživu a člověk má strach ze
situací, které by mohly vést k jeho vyloučení ze skupiny.
Největší poklad se skrývá v jeskyni, které se nejvíce bojíte.

Brian Tracy
Užitečná stránka strachu
Problém je v tom, že zdrojem chronického strachu a úzkosti jsou

okolnosti, které nepředstavují akutní nebezpečí. Chronický strach
odčerpává energii a narušuje ochranné a uzdravovací mechanismy
organismu. Čím déle člověk pociťuje chronický strach a úzkost, tím horší je
jeho celkový zdravotní stav. Vaše současné vzpomínky jsou pevně navázané
elektrické a chemické vazby mezi miliardami nervových buněk, z nichž se
skládá váš mozek. Chcete-li překonat neužitečný strach a přehnané
úzkostné reakce, musíte si vytvořit nové vzpomínky, které pozmění vazby
ve vaší centrální nervové soustavě.
Řešení: Jakmile se přistihnete při myšlenkách na něco, co nechcete,
rozhodněte se pro změnu a myslete jen na to, co chcete. Je to jednoduché.
Strach z odmítnutí
V souvislosti s odmítnutím si musíte uvědomit, že se s ním budete

setkávat neustále, pokud budete postupovat kupředu. Každý, kdo někdy
dosáhl významného úspěchu, se naučil vyrovnat se s mnoha odmítnutími,
s nimiž se nevyhnutelně setkal. Každý z nás někdy narazil na odmítnutí:
požádali jste dívku o ruku a ona řekla „ne“, požádali jste o zvýšení platu
a odmítli vás, podali jste přihlášku na univerzitu a nepřijali vás, zákazník si
nekoupil vaše zbo ží, někdo zrušil dohodnutou schůzku a možná že se váš
úžasný nápad nikomu nelíbil.
Odmítnutí ale neznamená, že vaše situace je horší. Představte si třeba, že
jste se ucházeli o místo u policie a neuspěli jste, protože nesplňujete některý
z požadavků. Nic jste vlastně neztratili, protože před podáním žádosti jste
u policie nebyli a po jejím odmítnutí také ne.
Většina lidí dosáhla

největšího úspěchu krok za tím,
co vypadalo jako jejich největší neúspěch.
Brian Tracy
Jestli pozvete dívku na schůzku a ona řekne „ne“, nic se nezměnilo.

Pokud šéfovi předložíte nějaký návrh a on jej odmítne, nejste na tom o nic
hůře než předtím. Vlastně jste na tom lépe, protože víte, jak svou myšlenku
nebo postup upravit, abyste příště uspěli.
Výsledky vědeckých výzkumů naznačují, že naše reakce na odmítnutí je
možná hluboce zakořeněná ve starobylých oblastech mozku, protože
zavržení od příslušníků vlastního kmene v dávných dobách většinou
znamenalo zhoršené vyhlídky na přežití. Právě proto lidé většinou pociťují
obavy a paniku, když je odmítne jejich skupina, když je opustí milenec
nebo když neúspěšně žádají o přijetí do zaměstnání. Přestože situace není
tak vážná, jak by byla v pradávných dobách – dnes si můžete najít novou
práci, nového partnera a novou společenskou skupinu –, mozek a tělo
reagují stejně, jako kdyby člověk byl v ohrožení života.
Vzpomeňte si na situaci, kdy jste prožívali tělesnou bolest, například
když jste se spálili nebo si vymkli kotník. Jistě si vzpomenete na to, že vás
to bolelo, ale při samotné vzpomínce už žádnou bolest necítíte. Jakmile si
ale vzpomenete na to, jak vás někdy v minulosti někdo odmítl, pociťujete
stejnou bolest, jako kdyby se to stalo včera. Vzpomínka na odmítnutí je
silnější než vzpomínka na bolest.
Mozek se s takovou traumatickou situací potřebuje vyrovnat a po
odmítnutí vylučuje látky zvané opioidy. Stejný mechanismus funguje
i v situaci, kdy člověk pociťuje fyzickou bolest. Opioidy poskytují
organismu rychlou úlevu – pocit „opojení“, který zmírňuje zklamání
z odmítnutí. Vedlejším účinkem této reakce je dočasně snížené IQ, které
ovlivňuje naše rozhodovací schopnosti a zvyšuje hladinu agresivity.
V těchto emočně vypjatých situacích lidé někdy zaútočí na partnera nebo
popadnou střelnou zbraň a střílejí ve škole.
Pokud jste právě zažili odmítnutí, zkuste se s ním vyrovnat podle návodu
na následující straně:
1. Neberte to osobně
Uvědomte si, že je přirozené cítit emoční bolest a je obtížné vyhnout se
nepříjemným pocitům.
2. Nezakazujte si cítit se bídně

Jsou to přirozené pocity, nebraňte se jim.
3. Vymezte si na to určitý čas

Rozhodněte se, že po určité době na odmítnutí přestanete myslet.
Řekněte si, že dnes v osm hodin večer nebo zítra v poledne o tom přestanete
přemýšlet. V tu chvíli začnete myslet jen na to, co chcete, nebo co můžete
udělat. Jinak řečeno, jděte dál. Pokud si neurčíte časový limit, můžete se
propadnout do dlouhodobé deprese a skončit na antidepresivech – nebo na
něčem horším.
Pokud se chystáte někoho odmítnout, zde je návod, jak to udělat
bezbolestně a účinně:
1. Poděkujte
Děkujeme, že jste projevil zájem o toto místo.
Díky za pozvání na schůzku.
Děkuji, že jste nás seznámil se svými nápady.
2. Vysvětlete důvody svého odmítnutí

… ale potřebujeme někoho, kdo má více zkušeností / dovedností / kdo
může cestovat.
V současné době mám poněkud složitý vztah a nemohu přijmout vaše
pozvání na večeři.
Nejdříve musíme prozkoumat větší počet nápadů.
3. Vyzdvihněte přínosy návrhu

Máte mnoho vynikajících dovedností / vlastností / kvalit, díky kterým
určitě získáte vhodné místo.
Určitě je mnoho žen / mužů, kteří by vaše pozvání přijali. Jiné podniky by
po vašich nápadech skočily.
Tři jednoduché způsoby, jak si poradit se strachem
1. Na chvíli se zastavte
Pokud se v nějaké situaci cítíte ohrožení nebo zastrašení, vyberte si
oddychový čas na uklidněnou. Bušící srdce, zpocené dlaně a pocit bezmoci
a zmatku jsou důsledkem působení adrenalinu. Udělejte si nejméně čtvrt
hodinky volno a jděte na procházku, dejte si sprchu nebo si uvařte šálek
čaje či kávy. Jste-li plní strachu a obav, nedokážete uvažovat jasně.
2. Uvažujte realisticky
Mnozí lidé se v duchu ujišťují, že někde selžou, protože v podobné
situaci už někdy selhali. Jejich obavy jsou často horší než skutečnost.
Například lidé, kteří byli na pláži v okamžiku, kdy někdo v moři zpozoroval
žraloka, si od té chvíle začnou představovat žraloka na každé pláži. Lidé,
které někdo přepadl na ulici, si začnou myslet, že je přepadnou pokaždé,
když vykročí do ulic po setmění. Raději si připomínejte situace z minulosti,
kdy jste překonali překážky. Už jste to dokázali, a dokážete to zase.
3. Vraťte se k podstatě
Mnozí lidé utápějí svou úzkost v drogách nebo alkoholu a doufají, že se
jim uleví, ale drogy a alkohol všechno jen zhorší. Po dobrém jídle se budete
fyzicky i psychicky cítit lépe. Dobrý spánek, chutné jídlo a dlouhá
procházka jsou často ty nejlepší léky na úzkost a napětí.
Zde je několik dobrých náhradních činností:
Dobře se najezte; budete se psychicky i fyzicky cítit dobře.

Přečtěte si inspirující knihu, podívejte se na povzbuzující film nebo si
poslechněte něco zajímavého.
Zatelefonujte kamarádovi, který vás rozebere a zlepší vám náladu.
Na YouTube najdete spoustu inspirujících příběhů, které vás nic nestojí
a máte k nim okamžitý přístup.
Dívejte se na motivační proslovy Anthonyho Robbinse, Briana
Tracyho a Allana Pease.
Shrnutí
Strach je nedílnou a důležitou součástí lidského mozku. Necítit obavy

nebo znepokojení není v lidském chování normální. Nebojácní příslušníci
kteréhokoli druhu obvykle nezůstanou dlouho naživu a nebojácný živočišný
druh dříve nebo později vyhyne.
Strach a obavy jsou často výsledkem pocitu nedostatečnosti – člověk se
srovnává s ostatními lidmi a domnívá se, že jsou lepší než on. Srovnávat se
s druhými je dobré jen tehdy, pokud jsou ostatní před námi a slouží nám
jako zdroj inspirace.
Odvážný není ten, kdo nemá strach, ale ten, kdo jej překoná.
Odvaha znamená cítit strach, ale přesto se do toho pustit.
Mnozí lidé se každý den obírají vzpomínkami na minulé nezdary –

nevydařené manželství, bankrot, vyhazov z práce nebo ztrátu něčeho
důležitého. Neustále si tyto události přehrávají, všechny s tím otravují a ani
si nevšimnou, že je lidé přestali zvát na večírky a společenská setkání.
Jakmile něco skončí, rozhodněte se, že je konec – určete si termín, kdy
o tom přestanete mluvit a přemýšlet. Není to snadné, ale je to prosté.
A nepotřebujete k tomu léky. Pozitivní myšlenky vytvářejí nadbytek
hormonů dobré nálady, například serotoninu a dopaminu, jejichž náhražkou
jsou farmaceutické přípravky.
Někdy se stane, že nás v životě potkají špatné věci, ale nasměrují nás
k těm nejlepším věcem. Studie prokázaly, že většina z toho, s čím si
v životě děláme starosti, se vůbec nestane, a nad tím, co se stane, stejně
nemáme kontrolu.
Vědci o našich problémech zjistili, že
87 % z nich nikdy nenastane

7 % z nich skutečně nastane
6 % z nich můžeme ovlivnit.
Nemá smysl dělat si starosti s věcmi, kterých se obáváte. Většina

z vašich starostí se nikdy nenaplní a většina obav nepramení z ničeho jiného
než z falešných důkazů. A nakonec si položte otázku: co nejhoršího se může
stát?
Máte-li z něčeho strach, zamyslete se nad tím, jaký může být nejhorší
možný výsledek. Ať už katastrofálně dopadne prezentace, telefonát,
rozhovor nebo vztah, zítra ráno stejně vyjde slunce a život půjde dál.
Chcete-li získat odstup od vlastních starostí, zkuste pomoci někomu
potřebnému. Uvědomíte si, jak se vlastně máte dobře, a vaše problémy
nebudou vypadat tak tragicky.
Jste-li sklíčení, žijete v minulosti.

Jste-li plní obav, žijete v budoucnosti.
Jste-li v klidu, žijete v přítomnosti.
Lao-c’
Strach má dva významy:

1. Zapomenout na všechno a dát se na útěk.
2. Postavit se všemu a pokračovat v cestě.
Je na vás, pro co se rozhodnete.
Strach nezabrání smrti. Zabrání životu.

13. kapitola
Nikdy se nevzdávejte
Každý člověk, který někdy v něčem uspěl, se setkal s nesčetnými

odmítnutími a nezdary v podobě špatných nebo žádných výsledků, nedostatku
peněz, spousty trápení a kritiky, nedocenění, nespokojenosti, stížností
a osamělosti. Odmítnutí a nezdar je současně náznakem, co by měl člověk
zlepšit a co by měl udělat, aby získal více ocenění, spokojenosti a peněz, lepší
postavení a výsledky. Jak už jsme uvedli, odmítnutí není nic jiného než
negativní zpětná vazba, která člověku říká, co nemá dělat. Negativní zpětná
vazba je ve skutečnosti tak důležitá, že byste ji měli vítat – ukazuje vám totiž
správnou cestu vedoucí k úspěchu. Známe spousty slavných lidí, kteří se drželi
svých představ a negativní zpětnou vazbu využívali k tomu, aby se posunuli
kupředu.
Walta Disneye vyhodili z novin, protože mu chyběla představivost a neměl
originální nápady. Jeho představu o zábavním parku odmítaly banky, městské
rady, finančníci i místní úřady. Dříve než vybudoval Disneyland, dostal přes
300 odmítavých rozhodnutí. Třicetiletého Steva Jobse nemilosrdně odstavila
správní rada společnosti Apple Computers, kterou založil. Oprah Winfreyovou
přeřadili z pozice moderátorky televizních zpráv, protože … se nehodila pro
televizi“ a vedení společnosti Decca Studios odmítlo Beatles, protože … jejich
hudební výraz se nám nelíbí. V showbyznysu nemají žádnou budoucnost.
Dokonce i na vysvědčení Alberta Einsteina bylo napsáno, že … jeho výsledky
jsou nevalné.
Tito lidé se od ostatních liší v tom, že lpěli na svých cílech navzdory tomu,
co druzí říkali, dělali nebo si mysleli. Když se vzdáte příliš brzy, nikdy
nezjistíte, o co přijdete. Máte-li nějakou představu nebo nápad, o němž jste
přesvědčeni a o němž se domníváte, že přinese užitek i druhým lidem, držte se
ho. Nevzdávejte se předčasně. Někteří lidé po vás možná budou házet kameny,
ale vy se můžete rozhodnout, jestli z nich postavíte zeď, nebo most.
Devadesát sedm procent lidí, kteří se vzdávají

příliš brzy, pracuje pro tři procenta těch,
kteří se nevzdávají nikdy.
Ptejte se odborníků
Vyhledejte někoho, kdo už dokázal to, o co usilujete. Ať už je to boj

s rakovinou, výstup na Mount Everest, jízda na koni, zvládnutí cizího jazyka,
hromadění bohatství, hubnutí, nebo pěstování biozeleniny – je spousta lidí,
kteří to už dokázali. Někteří o tom napsali knihy, mnozí z nich pořádají kurzy,
natočili videa a sepsali příručky, mnoho návodů najdete na YouTube. Internet
vám prozradí, kdo jsou ti lidé a kde je hledat. Zkuste pozvat odborníka na oběd
nebo na kávu a požádejte ho, aby se stal vaším učitelem a rádcem. Pokud vás
napoprvé odmítne, zkuste to znovu. Jestli odmítne i potom, požádejte ho ještě
jednou. Přesně tak dospěl k úspěchu i on.
Každý odborník byl kdysi začátečníkem a hledal někoho, kdo mu ukáže
správný směr. Zkušení lidé vám mohou ukázat zkratky a nástrahy na cestě
k cíli. Nevynakládejte energii na vynalézání kola, ale zeptejte se odborníků, jak
se co dělá. Nežádejte o radu nebo o názor ty, kteří nikdy neuspěli v tom, o co se
snažíte. Řeknou vám jen, proč to nejde. Jako děti jste si neustále říkali o to, co
jste chtěli. Dělali jste to tak dlouho, dokud vám někdo nevyhověl. Když vám
vytouženou věc nedal první člověk, možná vám ji dal druhý. A když ne druhý,
snad ten další. Děti se dokonale vyznají v tom, jak utahat rodiče, aby nakonec
dostaly to, co chtějí. Pokud něco chcete, nedělejte s tím tajnosti a nikdy
nečekejte, že vám to někdo dá sám od sebe. To se nikdy nestane. Znovu
a znovu žádejte o to, co chcete. Člověk, se kterým dnes mluvíte, bude mít jindy
odlišnou náladu a je možné, že příště vám odpoví „ano“.
Tento postup zní sice jednoduše, ale skutečně může přinést skvělé výsledky.
Žádání je přesto jedna z nejobtížnějších věcí, o nichž jsou lidé ochotní
uvažovat. Líbilo by se jim, kdyby dostali přidáno, kdyby získali příspěvek na
dobročinnost, lepší sedadlo, kdyby v letadle cestovali první třídou, kdyby jejich
dítě mělo ve škole lepší učitele…, ale nepožádají o to v obavě, že uslyší
odpověď „ne“.
Zlaté pravidlo žádání zní: žádejte a nepřestávejte. Držte se ho. Neustále lidi
žádejte o to, co potřebujete. Nechceme, abyste své okolí plísnili nebo
obtěžovali. Měli byste oslovit rozhodující lidi ve svém okolí pozitivním
a tvůrčím způsobem tak, aby vám dali to, co chcete. Ze statistického hlediska je
mnohem pravděpodobnější, že uslyšíte častěji odpověď ne, ale pokud je poměr
záporných a kladných odpovědí třeba 10 : 1, znamená to, že nakonec uslyšíte
ano.
I když odpověď zní „ne“,

nejste na tom o nic hůř než předtím.
Vaše situace je přesně stejná.
Když o něco žádáte, vyjádřete se zcela jasně. Chcete-li někoho požádat

o schůzku, neříkejte „Možná bychom si někdy spolu mohli vyjít…“ Místo toho
řekněte: „Rád bych s tebou šel v sobotu na večeři a potom do kina. Kdy se pro
tebe mám zastavit? V sedm, nebo se ti víc hodí v osm?“ Přistupujte k ostatním
lidem, jako by to byla hotová věc a jako byste se bavili už jen o tom, jak to
udělat.
Na žádost „Chtěl bych dostat přidáno 600 dolarů měsíčně“ dostanete
kladnou odpověď spíše než na vyjádření „Chtěl bych dostat přidáno“.
Líní lidé často označují odhodlané lidi

výrazem „umanutí“.
Rozhodněte se, že budete žádat ostatní, aby vám pomáhali dosáhnout vašich
cílů. Požádejte o zvýšení platu, doporučení, představení, půjčku, radu
a o cokoli, co potřebujete, abyste se přiblížili ke svému cíli. Nikdy
nepřestávejte žádat. Někde určitě čeká někdo, kdo je připraven odpovědět vám
„ano“.
Možná že budete muset požádat dalších deset, možná dvacet a snad dokonce
i sto lidí, ale někdo na vás určitě čeká. Jak víte, je to věc statistiky. Nebuďte
smutní nebo nešťastní, když vám někdo řekne „ne“. Zeptejte se prostě dalšího
člověka.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: ŘEČ TĚLA

V roce 1978 jsem dokončil rukopis knihy Řeč těla a oslovil jsem deset
největších australských nakladatelství, ale žádné z nich neprojevilo zájem.
Nakladatelští redaktoři o takovém nápadu ni kdy neslyšeli, neznali mě,
považovali můj rukopis za velmi „ame rický“ a k mé knize se stavěli odmítavě.
Rozhodl jsem se tedy, že ji vydám sám.
Nevěděl jsem, jak se to dělá, ale rozhodl jsem se, že to udělám, a to bylo ze
všeho nejdůležitější. Když můj rukopis odmítlo třicáté páté nakladatelství, dal
mi jeden kamarád knihu o tom, jak vydá vat knihy vlastním nákladem.
Potřeboval jsem na to 7000 dolarů, a proto jsem následujících šest měsíců
dělal přednášky o řeči těla všude, kde o ně měli zájem. Posluchačům jsem
chystanou knihu nabízel v předprodeji se slevou deset dolarů a slíbil jsem jim,
že do stanou podepsaný výtisk. Během šesti měsíců jsem na předprodeji vydělal
7000 dolarů a knihu Řeč těla jsem vydal. Potom jsem našel malou distribuční
společnost, která dodávala knihy do knihkupectví na základě komisního
prodeje.
Napsal jsem tiskovou zprávu a rozeslal jsem ji (pod kamarádo vým jménem)
všem významným médiím. Zdůraznil jsem, že jsem vtipný, zábavný a inspirující
řečník. Za dva dny mi telefonovali lidé z nejsledovanější australské televizní
talk show, The Mike Walsh Show. Jejich hlavní host na poslední chvíli odřekl
účast a „mohl bych okamžitě přijet jako náhradník?“ Vysprchoval jsem se,
oholil a dorazil do studia Channel 9 v rekordním čase! Dali mi osmnáct minut
vysílacího času a během dvou týdnů byla Řeč těla nejprodá vanější knihou
v Austrálii.
Řeka si prorazí cestu ve skále nikoli svou

silou, ale svou vytrvalostí.
Posílen australským úspěchem své knihy jsem strávil mnoho dní
vyhledáváním adres amerických a britských nakladatelství, abych jim nabídl
možnost vydat Řeč těla. Napsal jsem třiapadesáti nejvýznamnějším
nakladatelstvím a domníval jsem se, že ze statistického hlediska musím od
některého z nich dostat kladnou odpověď.
Zde je část mého seznamu nakladatelství, která jsem oslovil:
A zde je dopis, který jsem jim poslal:
Prentice Hall Inc.

U.S. Highway
9 Englewood Cliffs New York
U.S.A.
Vážený pane,
zasílám vám výtisk knihy Řeč těla, kte rou vydal Allan Pease v Sydney.
Kniha byla v Austrálii vydána 15. prosince 1981, dosáhla okamžitého úspěchu
a nyní se připravuje její čtvrté vydání. Celkový náklad činí 27 tisíc kusů, což je
vzhledem k počtu obyvatel Austrálie výjimečně vysoké číslo.
Pan Pease je velmi sympatický obchod ní poradce ze Sydney, který umí své
téma představit pozoruhodně zábavným způsobem. Vystoupil ve vysílání všech
celostátních televizních stanic a psaly o něm všechny australské noviny
a časopisy (přikládám kopie novinových článků).
Pan Pease má v úmyslu přicestovat letos do Spojených států, aby propagoval
svou knihu, a hledá nakladatele, který by se chtěl podílet na jejím vydání.
Máte-li zájem vydat tuto knihu ve Spojených státech, kontaktujte nás prosím co
nejdříve.
S pozdravem
…
Většinu odpovědí jsem si schoval a zde jsou některé z nich:
Třiadvacet vydavatelů odpovědělo slovy:

Tato kniha nezapadá do našich edičních plánů.
Kniha je zábavná, ale myslíme si, že ve Spojených státech ne bude fungovat.
Podobné knihy už jsme viděli a nespatřujeme na nich nic výji mečného.
Děkujeme, ale nemáme zájem.
Přejeme vám hodně štěstí jinde…
Nejpozoruhodnější odpověď přišla od londýnského nakladatel ství Collins

Publishers:
Řeč těla je možná zajímavá pro Australany, ale Brity vlastně ani moc
nezajímá.
Patnáct vydavatelů mi poslalo lístek s vytištěnou odpovědí „Pro sím,

netelefonujte nám, ozveme se vám sami“ a ostatní neodpověděli vůbec. Byl
jsem z toho zklamaný a skleslý, ale byl jsem odhodla ný pokračovat navzdory
všemu, co kdo řekl, udělal nebo si myslel. Rozhodl jsem se, že zaletím do New
Yorku, osobně navštívím vyda vatele a přesvědčím je, aby si koupili
nakladatelská práva na mou knihu. Po třech dnech telefonování a klepání na
různé dveře na Wall Street jsem se ani krok nepřiblížil svému cíli. Většina
vydavatelů se se mnou ani nesešla a ti, s nimiž jsem mluvil, neprojevili zájem.
Na razil jsem do zdi: 13 nakladatelských šéfredaktorů mě poslalo pryč, šest
souhlasilo se schůzkou a jenom tři skutečně přišli. Při dvacátém devátém
telefonním hovoru se mnou pracovník jednoho malého na kladatelství pocítil
soucit a řekl mi, že si musím obstarat literárního agenta. Poučil mě, že ve
Spojených státech se bez literárního agenta neobejdu, a dal mi seznam pěti
případných agentů, na které se mám obrátit. Svým způsobem mě uklidnilo, že
hraji hru čísel, a jen jsem se modlil, abych rychleji dospěl k nějakému výsledku.
Dva agenti mě odmítli, dva nepřišli na schůzku a tomu posled nímu –
jmenoval se Aaron Priest – se líbila moje vytrvalost a slíbil mi, že se pro mě
pokusí něco udělat. Po sedmi pokusech získat na kladatele pro mou knihu
uzavřel smlouvu na 10 tisíc dolarů s Ban tam Books, jedním z největších
světových vydavatelství!
Vzdát se svého cíle jen proto, že jste narazili na překážku,

je stejné jako proříznout si tři zbylé pneumatiky jen proto, že jste píchli
tu čtvrtou.
Kniha Řeč těla byla přeložena do 51 jazyků, prodalo se více než sedm
milionů výtisků, stala se námětem devíti pořadů stanice BBC a devítidílného
televizního programu vysílaného na britském Channel 4 (uváděl jsem jej
společně s Barbarou). Byly o ní natočeny dokumentární filmy pro televizní
kanály National Geographic a Dis covery a stala se základem přednášek na
univerzitách, vysokých ško lách a v manažerských kurzech na celém světě.
Připravil jsem a uváděl velmi úspěšné televizní pořady o řeči těla a nakonec
mě i Barbaru pozvali do Kremlu, abychom přednášeli pro 300
nejvýznamnějších politiků nového Ruska. Ve svých třiatřiceti letech jsem o řeči
těla mluvil v televizním vysílání v pětatřiceti zemích světa a přednášel jsem ve
Velké Británii, v Evropě a v šestadvaceti státech USA. Během následujících
dvaceti let jsem obdržel nespočetná ocenění a vyzna menání a byl jsem
jmenován čestným profesorem na třech zahra ničních univerzitách. Jde o to, že
kdybych se vzdal po prvním, pátém nebo patnáctém odmítnutí, což by většina
lidí udělala, Řeč těla by nespatřila světlo světa a nic, co následovalo, by se
nikdy nestalo. Ze statistického hlediska jsem věděl, že budu mít úspěch, a šlo
jen o to, kdy se dostaví. Nevzdávejte se svých představ příliš brzy.
Mnozí lidé si neuvědomují, že ve chvíli, kdy se vzdali, měli úspěch na

dosah ruky.
Thomas Edison
Jakou roli hraje štěstí?
Možná si myslíte, že to všechno byla jen řada náhodných událostí, na jejímž

konci se objevila úspěšná kniha, ale není to tak – rozhodl jsem se, že vydám
knihu Řeč těla navzdory všemu, co si myslí, dělají nebo říkají ostatní lidé,
a můj retikulární aktivační systém uvedl do pohybu zákony přitažlivosti. Pokud
by nenastaly okolnosti, které jsem právě popsal, nastaly by jiné. Ať tak či tak,
nakonec bych uspěl, protože jsem se rozhodl, co budu dělat, a neřešil jsem, jak
to budu dělat. Napsal jsem si plán s termínem dokončení a udělal jsem první
krok. Důležité je, že kdybych naslouchal těm, kdo říkali, že je to špatné
rozhodnutí, nebo těm, kteří měli za to, že nevím vůbec nic o psaní a vydávání
knih, že knižní trh je přesycený, že bych oněch sedm tisíc dolarů měl raději
utratit za úžasnou dovolenou, nové auto nebo vzdělání pro děti nebo že bych se
měl držet toho, co znám, kniha Řeč těla by nikdy nevznikla. Místo toho všeho
ale můj RAS vyhledal úspěšné autory a vydavatele, abych se jich mohl zeptat,
co mám dělat a jak to udělali oni. Poděkoval jsem svým pochybujícím
kamarádům a příbuzným za jejich starosti a zájem a dál jsem uskutečňoval své
plány.
Lidé, kteří říkají, že něco nejde, by neměli rušit člověka, který to právě
dělá.
Čínské přísloví
O pětadvacet let později a po dalších osmi velmi úspěšných knihách jsme

s Barbarou napsali praktickou příručku o řeči těla Definive Book of Body
Language. Přestože „odborníci“ nám říkali, že je to „obehraná písnička“, i tato
kniha se dostala na žebříček nejlépe prodávaných knih na celém světě
a prodává se dál a dál.
Někteří lidé uspějí, protože jsou k tomu předurčeni,

ale většina lidí uspěje, protože jsou odhodlaní.
Shrnutí
Lidé, kteří se snaží dosáhnout v životě úspěchu, buď nepožádají o to, co

chtějí, nebo se vzdají příliš brzy. Jste-li přesvědčeni, že máte úžasný nápad,
držte se jej, dokud nevyčerpáte všechny možnosti, a teprve potom uvažujte
o tom, co dál. Vyprávějte všem o svých nápadech a plánech a požádejte je, aby
vám pomohli. Nevzdávejte se. Začátek je vždycky nejtěžší. Nikdy nedopusťte,
aby vám vnější nepříznivé okolnosti zabránily v tom, co je podle vašeho
názoru vaším posláním. Jděte tak daleko, kam až dohlédnete, a až tam budete,
uvidíte dále, než jste viděli na začátku. Jděte ještě o kus dál – nikdy tam není
přelidněno.
Ať už se v životě rozhodnete pro jakoukoli cestu nebo počin, dbejte jenom
na názory těch, kteří byli nebo jsou ve stejné situaci jako vy, kteří jsou tam, kde
chcete být i vy, a kteří rozumějí tomu, co chcete. Pokud se týká cílů, nechejte si
radit jen od těch, kteří už udělali nebo dělají to, do čeho se chcete pustit.
Názory jiných lidí nejsou nic jiného než názory a často jsou spíše škodlivé než
užitečné.
Jděte za tím, co chcete, jinak toho nikdy nedosáhnete.
Žádejte, žádejte, žádejte – jinak vždycky uslyšíte jenom „ne“.
Vykročte kupředu, jinak vždycky zůstanete na jednom místě.
Nezdar neznamená padat dolů. Nezdar znamená nestoupat vzhůru.
Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani

velkých věcech,
o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy
neustupujte
před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze
nepřítele.
Winston Churchil
14. kapitola
Z kůlny do luxusního podkrovního bytu
S Barbarou jsme uvažovali o tom, zda do této knihy zařadit i následující

dvě kapitoly. Jsou velmi osobní a autobiografické, ale rozhodli jsme se je
použít, protože jsou názorným příkladem toho, jak jsme ve vlastním životě
uplatnili zásady, o nichž píšeme.
Po patnácti letech celosvětových úspěchů našich knih, televizních pořadů
a dokumentů o řeči těla jsme si žili velmi dobře: drahá auta, velká jachta,
krásný dům u vody, venkovské sídlo, cestování do exotických zemí a spousta
slávy.
V roce 1994 jsme se však s Barbarou stali obětí špatného úsudku –
vlastního špatného úsudku. Někdo, komu jsme v podnikání a obchodování
dlouhá léta důvěřovali, nás připravil o všechno: o dům, investice, hotovost
i samolibost. Po mnoha letech naplněných velkými úspěchy všechno zmizelo
takřka přes noc a zůstaly nám jen milionové dluhy. Po dalších dvou letech
plných jednání s právníky a účetními, plných zoufalství, depresí, splácení
dluhů a mojí rakoviny, která byla důsledkem všech stre sů, jsme se rozhodli
začít znovu. Byly to pro nás zlé časy, protože trh pro knihy o řeči těla byl
nasycený, já jsem měl 45 a Barbara 34 let – a byli jsme na mizině. Tenkrát
jsme udělali nezvratné rozhodnutí, že budeme úspěšnější než kdykoli
předtím. Nevěděli jsme, jak to uděláme, ale roz hodli jsme se, co chceme
dělat. Věděli jsme, že je to ta nejdůležitější věc. Neměli jsme jinou možnost
– museli jsme se hnout kupředu.
Dobrý úsudek vychází ze špatných

zkušeností. A špatné zkušenosti většinou
vycházejí ze špatného úsudku.
Po několika měsících úvah jsme se rozhodli, že napíšeme nové knihy,

které se nebudou prodávat po desítkách nebo stovkách tisíc jako naše dřívější
knihy, ale rovnou po milionech. Tento jasně definovaný cíl znamenal, že
pokud chceme udělat tak velký skok kupředu, musíme o psaní knih začít
přemýšlet jinak. Rozhodli jsme se psát knihy, které by lidé kupovali, aniž by
je k tomu musel někdo přesvědčovat. Knihy, které by chtěli, aniž by věděli,
kdo vlastně jsme.
Po velkém úspěchu Řeči těla v 70. a 80. letech jsme napsali knihy, které se
lidem skutečně hodily. Moje kniha Jak psát dopisy a e-maily, které přinášejí
výsledky, a Barbařina kniha Jak si zapamatovat jména a tváře patřily mezi
deset nejprodávanějších titulů a prodaly se jich stovky tisíc výtisků. Pro náš
finanční vzestup to ale nestačilo. Všichni sice souhlasí s tím, že je důležité
zlepšovat svou schopnost zapamatovat si jména, ale nikoho nenapadne
kupovat si kvůli tomu knihu. Všichni se shodnou na tom, že písemná
komunikace je důležitá, ale nejdou si koupit knihu, podle níž by se to naučili.
Musíte jim vnuknout nápad, aby si knihu koupili.
Lidé si sami od sebe koupí knihu o tom, jak získat více peněz, lásky, moci
a sexu. A to byla odpověď, kterou jsme hledali.
Nepsali jsme knihy o tom,

co lidé opravdu chtěli, ale o tom,
co opravdu potřebovali.
Začali jsme tedy psát knihy o tématech, za něž byli čtenáři ochotní vydat
své peníze. Neřídili jsme se vlastními preferencemi, ale tím, čemu dávali
přednost čtenáři. Přesně jsme popsali své nové cíle a zapsali jsme je. Náš
RAS přešel do pátracího režimu. Okamžitě jsme začali vnímat témata,
o nichž bychom měli psát, a napadaly nás takové způsoby psaní, o nichž jsme
nikdy dříve neuvažovali.
Programování retikulárního aktivačního systému na tak vysoké úrovni
bylo dramatické, protože je velmi troufalé – někdo by možná řekl i arogantní
– rozhodnout se psát jen takové knihy, které budou patřit mezi desítku
nejprodávanějších titulů. Ale museli jsme to udělat, protože mi bylo
pětačtyřicet a nechtěl jsem splácet dům ještě v sedmdesáti. Kdybychom
nebyli v tak nepříznivé situaci, možná bychom si nikdy nestanovili tak
vysoké cíle, protože bychom to nepotřebovali. Následující události jen
ukazují, jak mocným nástrojem je systém RAS, pokud jej používáte správně.
Spisovatelé bývají málokdy dobří obchodníci, a proto jsme se rozhodli, že
budeme nejdříve ze všeho přemýšlet z obchodního hlediska a všechno ostatní
bude druhotné.
Vznik naší další velké knihy
Když jste na mizině a nezbylo vám vůbec nic, přinutí vás to přemýšlet
o tom, co od života skutečně chcete. Téměř tři roky jsme se s Barbarou
snažili vyhrabat se z finanční propasti a náš vzájemný vztah byl vystaven
velkému tlaku. Pokud s někým žijete v dlouhodobém vztahu, stane se vám,
že s ním nemůžete žít, ale bez něj také ne.
Začnete přemýšlet o tom, že muži a ženy vnímají život odlišně. Snažili
jsme se řešit podobné problémy a nerozvést se. Rozhodli jsme se napsat si
seznam věcí, které nám na partnerovi vadí. Zjistili jsme, že pokud tyto
záležitosti dokážeme vyřešit, jednat o nich nebo najít kompromisní řešení,
můžeme spolu spokojeně žít. Většina mužů dokáže napsat seznam šesti až
osmi věcí, které jim na partnerce vadí.
Já jsem měl na seznamu šest položek. Barbaru jsem musel zastavit, když
měla čtyřstránkový seznam! Mé stížnosti se týkaly toho, že Barbara neumí
číst v mapách, mluví, když potřebuji mít ticho, nejde rovnou k věci, zbytečně
tlachá a nedopřeje mi tolik sexu, kolik chci. To všechno jsou typicky mužské
stížnosti. Její seznam mých nedostatků obsahoval skutečnost, že se nikdy
nezeptám na cestu, že řeším její „problémy“, i když ona nechce nic jiného,
než abych ji vyslechl. Že jí říkám, jak má myslet, že chci příliš často sex
a nechávám zvednuté prkénko na toaletě. V té době jsme si to ještě
neuvědomili, ale náš seznam byl základem jednoho z našich příštích
bestsellerů, který jsme provizorně pojmenovali Záchrana vztahu.
PŘÁTELSTVÍ MEZI ŽENAMI

Jednou v noci žena nepřijde domů.
Druhý den manželovi vysvětlí, že přespala u kamarádky.
Manžel zatelefonuje jejím deseti nejlepším kamarádkám.
Žádná o tom nic neví.
PŘÁTELSTVÍ MEZI MUŽI

Jednou v noci muž nepřijde domů.
Druhý den řekne manželce, že přespal u kamaráda.
Žena zatelefonuje jeho deseti nejlepším kamarádům.
Osm z nich jí řekne, že přespal u nich, a dva tvrdí, že tam pořád ještě
je.
Jakmile vykrystalizovaly naše nové plány a cíle, došli jsme k závěru, že

Austrálie pro nás není dost velká a že musíme najít větší trhy. Museli jsme
proniknout do zemí s větším počtem obyvatel, kde bychom mohli prodávat
knihy ve velkých nákladech a přednášet na hojně navštěvovaných
konferencích. Potom jsme se pustili do té části plánu, která naháněla hrůzu:
určili jsme si uzávěrku.
Rozhodli jsme se, že do roka budeme usazení v Evropě a budeme tam
působit.
Nad mapou světa
Za patnáct dolarů jsme si koupili velkou mapu světa, rozložili jsme ji na

podlaze obývacího pokoje a stáli jsme nad ní. Uvědomili jsme si, že na světě
jsou jen dva dostatečně velké trhy – Spojené státy nebo Evropa. Evropa se
nám zdála lepší, protože tam žije více lidí než ve Spojených státech.
Vezmeme-li v úvahu také východní Evropu a Rusko, je to skoro miliarda lidí,
kdežto USA mají jen 300 milionů obyvatel. Po Evropě se cestuje snáze než
po USA a Evropa pro nás byla tajemnější a zajímavější místo. Ve východní
Evropě se hroutil komunismus i Berlínská zeď. Rozhodli jsme se, že se
pokusíme proniknout na nové trhy a že se proslavíme v Evropě.
Dospěli jsme k závěru, že je logické usadit se v Anglii, protože mluvíme
anglicky. Chtěli jsme si najít místo někde ve středu země, blízko dálnice
a mezinárodního letiště, abychom se mohli snadno přesouvat. Vzali jsme
špend lík a zapíchli jej doprostřed mapy Anglie. Ukázal na malé město
jménem Henley-in-Arden v hrabství Warwickshire. Za poslední dva tisíce
australských dolarů jsme koupili dvě levné letenky do Velké Británie, na
letišti Heathrow jsme si půjčili malé auto a jeli dvě hodiny do Henley-in-
Arden.
V té nejtemnější místnosti se často nachází největší poklad.
O místě zvaném Henley-in-Arden jsme nikdy neslyšeli, nic jsme o něm

nevěděli a nikoho jsme tam neznali. Neměli jsme sebemenší představu, co se
tam bude dít. Věděli jsme jen, co chceme dělat, a že Henley-in-Arden leží
uprostřed Anglie. Rozhodli jsme se, co chceme, a vložili jsme to do RAS.
Nevěděli jsme, jak na to, ale věřili jsme, že se to brzy samo ukáže.
Cesta do neznáma
Odcestovat do Velké Británie jen s cílem a vírou v osud bylo děsivé

a vzrušující. Dohodli jsme se, že Barbara bude hnacím motorem naší cesty za
výdělkem: bude telefonovat velkým firmám a nabízet mě jako řečníka na
jejich konferencích. Ohlédneme-li se zpátky, zdá se téměř nemožné, že jsme
to dokázali, ale neměli jsme na vybranou. Stojíte-li zády ke zdi, v ruce držíte
meč a nemáte žádnou jinou možnost, můžete jít jedině kupředu. Odmítli jsme
uvažovat o čemkoli jiném než o úspěchu. Všechno bude ještě lepší než dříve.
Tečka. A budeme se držet svého plánu bez ohledu na to, co kdokoli říká,
myslí nebo dělá.
Cesta kupředu se otevírá
Dva roky předtím na jedné konferenci v Hongkongu jsme se seznámili

s řečníkem, který se jmenoval John Fenton. Bydlel ve Warwickshiru a tenkrát
nám řekl: „Jestli někdy přijedete do Warwickshiru, přijeďte ke mně na pár
dní.“ Bylo to takové nezávazné pozvání, jaké říkáte lidem, s nimiž si padnete
do noty, ale vlastně ani nečekáte, že se někdy objeví. Jenže John bydlel
nedaleko Henley-in-Arden, a proto jsme se rozhodli jeho pozvání přijmout.
Řekli jsme si, že bude zdvořilé, když se mu napřed ohlásíme. Zatelefonoval
jsem mu: „Ahoj Johne, pamatuješ se na nás? Přijímáme tvoje pozvání. Postav
na čaj – příští týden přijedeme!“
Chvíli mlčel a potom řekl: „Dobrá… zastavte se.“ Máte-li jasně stanovené
cíle a požádáte ostatní o pomoc, mnozí vám pomohou. Jasně jsme řekli, co
potřebujeme, a dostali jsme kladnou odpověď. Měli jsme pocit, že otevřený
postup je lepší a že Johnovi nedává možnost odmítnout – a my jsme
potřebovali místo, kde bychom mohli pár dní bydlet. Kdyby John odmítl,
museli bychom použít plán B, ať už by byl jakýkoli!
Jakmile si určíte přesně definované cíle, začnete pozitivně a přímo

mluvit o tom,
co chcete a co budete dělat, a v tomto směru začnete také jednat.
Příjezd …
O týden později, bylo to 10. května 1997, jsme nastoupili do letadla

v Sydney. A jak už jsem zmínil, za poslední dva tisíce dolarů jsme si koupili
laciné letenky a v pět ráno jsme přistáli na letišti Heathrow v Londýně.
Půjčili jsme si malé auto a dvě hodiny jsme jeli do zapadlé shakespearovské
vesnice Henley-in-Arden v anglickém hrabství Warwickshire, která se měla
stát naším domovem.
John Fenton je už v důchodě a poněkud zvolnil, ale když jsme se s ním
seznámili, byl to zábavný a dynamický chlapík. Napsal několik knížek
o prodávání a obchodování, pořádá vlastní motivační semináře a je úspěšným
podnikatelem ve stavebnictví. Je to přesně ten typ, se kterým strávíte hodinu
a potřebujete týden na to, abyste se z toho vzpamatovali. Ale John je také
starostlivý a velkorysý člověk. Dorazili jsme do jeho domu ve Warwickshiru
a u ve čeře jsme mu vysvětlili, co se nám přihodilo a proč jsme přicestovali
do Anglie. Podivil se a zapůsobilo to na něj.
„Vy jste se tedy rozhodli vydat se na opačný konec světa, kde vás nikdo
nezná a kde vy nikoho neznáte, jste na mizině, ale budete psát bestsellery
a vyděláte velké peníze?“ zeptal se nás.
„Shrnul jsi to výborně, Johne,“ odpověděl jsem.
Zavrtěl hlavou a se smíchem řekl: „Tak to bychom si měli dát skleničku,
abychom to oslavili!“ Otevřel láhev šampaňského, a zanedlouho jsme všichni
byli nalíznutí a smáli jsme se absurditě naší situace i našeho počínání. Když
jsme s Barbarou nazítří ráno pozorovali východ slunce nad Henley-in-Arden,
uvědomili jsme si nezměrnost toho, co chceme udělat.
„Takže… jaké knihy budete psát a jak je budete prodávat?“ zeptal se nás
John u snídaně.
„To je technický detail, Johne,“ řekl jsem. „Přijdeme na to, co dělat,
a uděláme to lépe než kdokoli jiný před námi! Rozhodli jsme se, co uděláme,
a to je to největší rozhodnutí.“
„Kde budete bydlet?“ pokračoval John.
„To je taky technický detail, Johne,“ zasmál jsem se.
„Máš nějaké návrhy?“
Na velkých cílech je bezvadné to, že jakmile o nich začnete vyprávět
druhým lidem, mnozí vám budou chtít pomoci, abyste jich dosáhli. John
Fenton byl nadšen představou, že se stane součástí něčeho, co mnozí lidé
považovali za neuskutečnitelný sen.
Nejprve jsme potřebovali najít místo k bydlení. John nás seznámil s Tony
Earlem, realitním makléřem z Henley-in-Arden, který by mohl mít nějaké
nápady. Tony byl konzervativní šedesátiletý Angličan. Nosil tvídové sako,
polobotky s tkaničkami a pěšinku v šedivých vlasech. Řídil rodinnou realitní
kancelář, kterou založil jeho otec v roce 1920. Vyprávěli jsme mu, jak se
stalo, že jsme se ocitli v jeho kanceláři. Zaujatě si nás prohlížel – stejně, jako
by člověk mohl pozorovat šimpanze v zoo.
„Takže… vy jste píchli špendlík do mapy… on se zapíchl do mojí
kanceláře… a teď jste tady, abyste tady žili a podnikali?“ zeptal se nevěřícně.
„A nemáte peníze ani práci, ani nemáte kde bydlet?“
„Přesně tak,“ potvrdil jsem. „Ale budeme to mít brzy, Tony…, právě proto
jsme přišli za vámi. Můžete nám pomoci?“
Zasmál se. Vlastně se smáli všichni, kteří stáli kolem. Potom nás Tony
pozval na oběd a žertoval, že by to mohla být naše „poslední večeře“.
Ale přes všechen smích na každého zapůsobilo, s jakou odvahou
a odhodláním jsme postupovali po tom všem, co jsme měli za sebou. Lidem
imponovaly naše ctižádostivé a skoro nehorázné plány. V následujících dvou
dnech jsme s Tonym navázali dobrý vztah. Ukázal nám nemovitosti, které
byly v Henley-in-Arden na prodej nebo k pronajmutí. Nejlepší nájemné
bydlení, jaké jsme mohli sehnat, stálo 800 liber měsíčně (to je 2 000
australských dolarů). Kromě toho bychom si museli koupit nábytek,
kancelářské vybavení, telefon a pořídit si auto, abychom vůbec mohli začít.
Vypadalo to neskutečně, protože jsme neměli žádné peníze a nic z toho jsme
si nemohli opatřit. Jenže pokud jste odhodlaní dosáhnout cíle a použijete-li
svůj systém RAS, řešení se nakonec objeví. Po třech dnech marného snažení
nás Tony vzal kolem ramen a starostlivě otcovským tónem se zeptal: „Jste si
naprosto jistí, že to opravdu chcete udělat?“
„Absolutně, Tony! Rozhodli jsme se, co chceme…, jenom ještě přesně
nevíme, jak to uděláme.“
Byl jsem o tom všem přesvědčen, ale přesto jsme se s Barbarou vrátili
k Johnovi skleslí, protože jsme ještě pořád neměli kde bydlet. „Něco se
vyvrbí, zlato,“ ujistil jsem ji. „Vždycky se něco naskytne.“
Hvězdy nemohou zářit bez temnoty.
Barbara sice věděla, že jsem odhodlaný jít dál a uspět, ale musela si také
myslet, že jsem trochu praštěný. Nejen že i ona přišla o všechny svoje
peníze, ale stála před nutností rozjet nové podnikání na druhém konci světa,
bez střechy nad hlavou a to všechno s mužem, který neměl peníze, jenom
sny. Já jsem ale věděl, že s její podporou a s naší vzájemnou láskou musíme
uspět, ať už k úspěchu dojdeme jakoukoli cestou. Co nejhoršího nás mohlo
potkat? Věděl jsem, že i kdybychom měli spát v chlévě se zvířaty, Barbara by
to zvládla, kdyby nebyla jiná možnost. A i kdybychom nakonec neměli nic
jiného než sebe, život by pořád stál za to. Kromě toho jsem si po celý život
stanovoval cíle a často jsem mířil do neznáma. Tohle bylo vlastně stejné –
jen mnohem větší. Někteří lidé tomu říkali zákon přitažlivosti, osud nebo
Bůh – ale my jsme věděli, že je to retikulární aktivační systém.
Nazítří ráno zatelefonoval Tony a řekl nám, abychom se u něj zastavili.
Stejně jako John, i on se nechal pohltit naší bláznivou dobrodružnou cestou
a těšilo ho, že může být její součástí.
Vysvětlil nám, že mu patří vodní mlýn ze 17. století stojící nedaleko
Henley-in-Arden, ale že jej v současné době nepoužívá, protože bydlí u své
přítelkyně. Dům byl ihned obyvatelný a měl dokonce i suterén, který jsme
mohli trochu uklidit a používat jako kancelář. Tony řekl, že bude chtít
nájemné 500 liber měsíčně a můžeme mu zaplatit, až se postavíme na nohy
a vyděláme peníze. Byli jsme nadšení! Mohli jsme začít!
Ptejte se, ptejte se, ptejte se!
Jakmile přesně víte, co chcete,

požádejte o pomoc a dostanete ji –
dokonce i od lidí, které ještě ani neznáte.
Tony a John vyprávěli všem lidem v Henley-in-Arden o dvou potrhlých

Australanech, kteří přišli na mizinu, zapíchli špendlík do mapy, objevili se
v Henley-in-Arden s prázdnými kapsami a bydlí v Tonyho vodním mlýně.
Potom nám John řekl, že zanedlouho bude pořádat konferenci s více než
dvěma tisíci účastníků. Zařadil mě na seznam přednášejících a půjčil nám
auto. Když jsme týden před tím v Sydney nastupovali do letadla, ve Velké
Británii jsme nikoho neznali – měli jsme jen své cíle, jeden druhé ho a malé
auto z půjčovny. Teď jsme bydleli v zařízeném domě, měli jsme prostory na
kancelář, dva nové nejlepší přátele, auto a práci! Retikulární aktivační systém
vždycky funguje…
Možná si myslíte, že jsme měli prostě kliku, když jsme našli Johna
a Tonyho, ale to není pravda. Měli jsme jasně stanovený cíl a uvažovali jsme
jen o úspěchu. Kdybychom nepotkali Johna a Tonyho, potkali bychom jiné
dva lidi v jiném městě a nastaly by jiné „šťastné“ události. Štěstí vás potká,
když nemáte jasně stanovený cíl a nic neočekáváte. My jsme ve svých
plánech se štěstím nikdy nepočítali.
Dávejte pozor na to, co si přejete, protože by se to nakonec mohlo

splnit.
Julius Caesar
Zrození našeho evropského podnikání

Tonyho vodní mlýn byl vybudován v 17. století vedle hřbitova v malebné
vesnici Wootton Wawen se 186 obyvateli, kousek od Henley-in-Arden.
Vzadu za domem byl vodní náhon, který původně přiváděl vodu na mlýnské
kolo. Tony nám vyhradil ložnici ve druhém poschodí a v suterénu jsme si
zařídili pracovnu. Byla to chladná a plesnivá místnost pět krát pět metrů,
kterou od 19. století nikdo nepoužíval, ale pro nás byla nádherná – vlhko,
chlad a plíseň nehrály roli. Byli jsme nadšení, že máme místo, které můžeme
nazvat domovem, a základnu, odkud můžeme pracovat, i když nevoněla
zrovna nejlépe.
Starý vodní mlýn ve Wootton Wawen u Stratford-on-Avon. Za černými

dveřmi v pravé dolní části snímku měla být naše nová kancelář.
S posledními osmi sty dolary jsme navštívili jeden obchod ve venkovské

stodole, kde se prodával nábytek ze zrušených kanceláří. Koupili jsme dva
pracovní stoly, tři židle a jednu kartotéku. Vyprávěli jsme majiteli obchodu
náš příběh a zeptali se ho, co by mohl udělat, aby nám pomohl. Svěřil se
nám, že i on a jeho žena se vzpamatovali z finanční katastrofy, a náš příběh
na něj udělal takový dojem, že nám přidal stolní kalendáře, koberce,
kancelářské potřeby a nechtěl zaplatit za dopravu, aby nám pomohl s novým
začátkem. Neustále říkáme, že když si stanovíte jasně definované cíle
a požádáte ostatní o pomoc, lidé vám pomohou – dokonce i ti, které ještě
neznáte.
Z Austrálie jsme si přivezli své přenosné počítače a John nám půjčil auto,
dva telefony a telefonní seznam. Byli jsme připraveni k práci! Připomínáme,
že ještě před deseti dny jsme nevěděli, že existuje Wootton Wawen.
V Barbařině kabelce jsme měli seznam jasně definovaných cílů a byli jsme
odhodláni jich dosáhnout, ať si lidé myslí nebo říkají cokoli. Onoho večera
jsme v našem plesnivém suterénu otevřeli láhev vína ze supermarketu
a připili jsme na vznik společnosti Pease International UK. Bylo to
neskutečné. Nikdo z našich přátel a příbuzných netušil, kde jsme, co děláme
a že jsme na druhém konci světa. Připadalo nám, že jsme na jiné planetě.
Nazítří v devět hodin ráno Barbara usedla ke svému pracovnímu stolu
koupenému ve výprodeji, otevřela Zlaté stránky u písmene A, nalistovala
Assurance companies (Pojišťovací společnosti) a začala telefonovat.
Vytrvat
První dva měsíce Barbara neúnavně telefonovala odpovědným

pracovníkům velkých pojišťovacích společností a snažila se je přesvědčit,
aby mě pozvali na svou nejbližší konferenci jako hlavního řečníka. Já jsem se
zatím lopotil s psaním naší další knihy. Ukázalo se, že prosadit se v cizí zemi
je mnohem obtížnější, než jsme si mysleli. Angličané a Australané sice mají
společné kořeny, ale myslí úplně jinak a podnikají jiným způsobem, než jaký
jsme s Barbarou znali. Ve Velké Británii mnohem více záleží na tom, koho
znáte – a my jsme znali jen Johna, Tonyho a chlapíka z obchodu s použitým
nábytkem. Začínali jsme skutečně od nuly.
Velká Británie a Evropa se měly stát naším největším trhem, a to
znamenalo, že se musíme naučit cizí jazyky a zaměstnat pracovníky hovořící
několika řečmi. Zapsali jsme se do kurzu němčiny a já jsem si stanovil cíl, že
se naučím francouzsky tak dobře, abych mohl přednášet francouzským
posluchačům v jejich rodném jazyce.
Po třech měsících mi Barbara dohodla vystoupení na dvou konferencích ve
Velké Británii. Teprve pak jsme se vrátili do Austrálie, abychom splnili
závazky a dali do pořádku naše nedokončené záležitosti. Potom jsme
v Austrálii čekali, až jeden z britských klientů zaplatí zálohu, abychom měli
peníze na letenky a mohli se vrátit do Wootton Wawen.
Šíp můžete vystřelit jen tak, že natáhnete tětivu směrem dozadu.

Jakmile máte pocit, že vás potíže táhnou zpátky, znamená to,
že se život chystá vystřelit vás k něčemu velkému.
V prvním roce jsme čtyřikrát cestovali mezi Velkou Británií a Austrálií

a pomalu a kousek po kousku jsme budovali okruh našich britských
příznivců a klientů. Naše evropské podnikání začalo dostávat tvar. Nejprve
jsem přednášel na konferencích pojišťovacích společností, bank
a počítačových firem, protože ve Zlatých stránkách byly uvedeny pod
písmeny A, B a C. Vyprávěli jsme lidem o našich plánech a žádali jsme je
o pomoc. Informace o nás se šířily jako lesní požár. Začali za námi přicházet
různí lidé a chtěli se svézt na naší horské dráze nebo chtěli vidět, jak se
zhroutíme a natlučeme si.
Na konci 80. let jsem se objevil v několika britských televizních pořadech
spolu s několika vědci, kteří pomocí nové metody magnetické rezonance
dokazovali, že existují jisté rozdíly mezi fungováním ženského a mužského
mozku. V té době jsem na konferencích přednášel o tom, že je dobré při
představování nových myšlenek a nápadů přistupovat k ženám a mužům
odlišně. Na seminářích to mělo úspěch, ale současně to bylo poněkud
rozporuplné. Někteří lidé se domnívali, že není politicky korektní tvrdit, že
muži a ženy mají pro různé úkoly různé předpoklady a schopnosti. Právě
kvůli rozporuplnosti tématu se Barbara domnívala, že je to výborný námět
pro naši příští knihu. Bylo to nepochybně něco, v čem se potřebuje vyznat
každý. Po mnoha rozhovorech a poradách jsme se rozhodli, že naše příští
kniha se bude zabývat muži, ženami a jejich vzájemnými vztahy. Základem
nového rukopisu se staly naše seznamy nežádoucích vlastností a rozčilujících
zvyků, které jsme si kdysi napsali.
Každému z nás se nabízí řada skvělých příležitostí,

které jsou důmyslně zamaskovány jako neřešitelné situace.
Charles Swindoll, spisovatel a pedagog
Název nové knihy nás napadl v Itálii, když jsme spěchali na milánské
letiště, abychom stihli odlet letadla. Jeli jsme ve vypůjčeném autě: já jsem
řídil a Barbara navigovala. To je vlastně hodně přehnané tvrzení – Barbara
obracela mapu zleva doprava a shora dolů a snažila se zjistit, kde vlastně
jsme. Současně na mě naléhala, abych zastavil a zeptal se někoho, kudy
máme jet. Výsledkem byla hádka, jakou znají všechny páry. Já jsem si
stěžoval, že kdyby Barbara uměla správně číst v mapě, nemuseli bychom
neustále bloudit. Ona zase tvrdila, že kdybych místo kritizování raději
naslouchal – a zastavil, abychom se mohli zeptat, kudy máme jet –, vůbec
bychom nemuseli bloudit! Naše hádka se nakonec tak vyostřila, že mě
Barbara požádala, abych na dálnici zastavil, a stopla si taxi na milánské
letiště. Jel jsem v našem malém fiatu z půj čovny za taxíkem a díval jsem se,
jak na mě mává ze zadního okna…, ale neměla vztyčené všechny prsty. Po
tomto italském zážitku jsme vymysleli název pro naši novou knihu: Proč
muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Měla být o rozdílech mezi
muži a ženami, měla vycházet z vědeckých poznatků, obsahovat příběhy ze
života a být neskutečně zábavná! Byli jsme přesvědčeni, že něco takového
ještě nikdy nikdo nenapsal.
Barbara nadále listovala Zlatými stránkami a nabízela mě jako řečníka, já
jsem přednášel na seminářích. Po večerech jsme četli a pracovali na novém
rukopisu. O dva roky později, v roce 1998, byl hotov. Jeli jsme v Anglii po
dálnici M40, vezli jsme náš rukopis a já jsem Barbaře klidným hlasem řekl:
„Tak, a je to tady, zlato! Tohle je náš návrat. Jdeme zase na vrchol!“ Věděli
jsme, že to bude trefa!
Náš plán
Rozhodli jsme se, že novou knihu vydáme vlastním nákladem, abychom

dosáhli co největšího zisku. Nejprve jsme ji začali prodávat v Austrálii.
Australský knižní trh sice není velký, ale naše kniha se mohla rychle dostat
na seznam nejprodávanějších titulů a získat tak odrazový můstek k cestě na
velké mezinárodní trhy. Věděli jsme, že budeme potřebovat značnou
publicitu. Na to máme jeden recept: udělat za novináře co nejvíce práce. Jste-
li spisovatel, nečekejte, až vás někdo objeví.
V italském Portofinu onoho dne, kdy nás napadl název knihy „Proč muži
neposlouchají a ženy neumí číst v mapách“.
Napište si články sami a dejte je novinám. Napsali jsme si titulky, články

i rozhovory a dali jsme je příslušným novinářům. Naše příběhy byly vždy
provokativní, rozporuplné – nebo obojí současně – a obvykle směřovaly proti
současnému politicky korektnímu uvažování. Bylo to v dobách nejvyšší
politické korektnosti, kdy bylo módní předstírat, že muži a ženy myslí stejně.
Vrátili jsme se do Austrálie, napsali si tiskové zprávy a uvedli na trh knihu
Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Naše tiskové zprávy
byly nadepsány slovy:
Proč ženy nedokážou najít cestu z vlastního pokoje

Proč jsou australští muži mizerní milenci
Proč ženy neumějí zacouvat na parkoviště
Proč muži nedokážou dělat několik věcí najednou
Proč ženy pořád mluví
Proč se muži nežení s feministkami
Věděli jsme, že politicky nekorektní a provokativní titulky vzbudí

mediální pozornost. A kdo chce být proslulý, musí být také poněkud
rozporuplný. Většina spisovatelů, hudebníků, výtvarníků a herců sedí doma
a čeká na telefonát, který změní jejich život – ale to se stává jen málokdy. My
jsme chtěli být u kormidla své lodi a plavit se tam, kam chceme, bez ohledu
na to, jaký vítr zrovna fouká.
Vezměte věci do vlastních rukou.

Nečekejte, až vás někdo objeví.
Brzy jsme zjistili, že australské feministky by na mě nejraději vzaly

baseballovou pálku. Ať jsem řekl cokoli, nesouhlasily se mnou. Objevili
jsme také, že když stejné věci – přesně stejné věci – řekla Barbara,
feministkám to nevadilo, nebo to na ně dokonce udělalo dojem. Začali jsme
tedy hrát hru na hodného a zlého: já jsem provokoval a Barbara usmiřovala.
Fungovalo to výborně, protože útoky feministek jsme si nebrali osobně, ale
použili jsme je k propagaci naší knihy. Lidem se to líbilo. Během jediného
měsíce se kniha Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách stala
nejprodávanějším australským titulem.
Na prvním místě se udržela tři měsíce a prodalo se jí více než 50 000

výtisků. Byli jsme znovu na koni!
Jak se vyrovnat s překážkami
Po našem australském úspěchu jsme rukopis knihy na bídli mnoha

britským vydavatelům, ale žádný z nich neprojevil zájem. Byla to obehraná
písnička: neznali nás, neznali téma knihy a všechno pro ně bylo příliš
obtížné. Říkali nám, že naše nápady možná zabírají v Austrálii, ale
Angličanům nebudou připadat zajímavé. Stanovili jsme si tedy cíl, že
v Británii založíme vlastní distribuční společnost a budeme mít prodej knihy
pod kontrolou. Svůj plán jsme začali uskutečňovat bez ohledu na to, co
ostatní říkali, dělali nebo si mysleli. Brzy jsme přišli na to, že knižní
distribuce ve Velké Británii je stejná jako vydávání knih: všechno dělá
uzavřená skupina lidí, kteří se vzájemně znají. Znovu jsme narazili na stejný
problém: nikdo nás neznal, a autoři, kteří vydávali knihy vlastním nákladem,
vypadali divně.
Barbara si předsevzala, že se stane nejlepší kamarádkou tří největších
knižních distributorů ve Velké Británii. Každý týden jim telefonovala,
posílala jim zprávy, nabízela nápady a nadbíhala jim tak dlouho, až si zvykli
na její přítomnost. Zatelefonovala také každému významnému britskému
novináři a skamarádila se s novináři z vlivné ho listu Daily Mail, kterým se
naše kniha líbila. Slíbili, že ve svých novinách tři dny po sobě uveřejní
úryvky z naší knihy. Měli byste vědět, že než se Barbara dohodla s lidmi z
Daily Mail, odmítli ji novináři z osmnácti jiných významných novin
a časopisů. Barbara hrála hru s čísly.
Součástí našeho plánu bylo i to, že jsme každý den telefonovali do velkých
britských knihkupectví a ptali jsme se, jestli mají novou knihu Peasových.
Samozřejmě že ji neměli – nikdy o ní neslyšeli –, ale my jsme vytvářeli
poptávku. Přiměli jsme knihkupce, aby se ptali distributorů, zda mají naši
knihu. Postupně si ji knihkupci začali objednávat – deset výtisků tady, dvacet
jinde, někdy jich objednali dokonce i padesát. Barbara knihy balila a každý
den nosila balíčky na poštu. Nakonec přesvědčila knižního distributora Jima,
aby nám pomohl. Jim už o nás slyšel, četl úryvky z naší knihy v Daily Mail
a chtěl nám pomoci. Barb mu pravidelně telefonovala už šest měsíců a stále
častěji mu volali i knihkupci, kteří měli zájem o tu novou knihu s tím
nemožným názvem. Jim souhlasil s tím, že si na zkoušku vezme 500 výtisků
do komisního prodeje. Varoval nás, že pokud se neprodají, pošle nám je
zpátky. Barb byla znechucená – sama už knihkupcům poslala více než 500
výtisků! Jimových prvních 500 výtisků se prodalo během prvního dne.
Odebral od nás další 2 000 výtisků. Ty se prodaly za necelý týden. Během tří
měsíců jsme byli nejprodávanějšími autory ve Velké Británii.
Barb se svými rodiči před naším novým britským domovem Umberslade
Hall.
Náš nový domov
Našli jsme krásný byt v nejvyšším poschodí renovovaného sídla ze 17.

století nedaleko Henley-in-Arden. Sídlo patřilo starším manželům Maisey
a Erikovi a byt byl na prodej za 400 000 australských dolarů. Nabídli jsme
jim zálohu 5 % (to bylo všechno, co jsme zatím měli) a slíbili, že zbývající
část zaplatíme do dvanácti měsíců. Věděli jsme, že potřebnou částku získáme
prodejem naší knihy. Maisey a Eric slyšeli náš příběh od realitního agenta
Tonyho a četli o nás v novinách. Požádali jsme je, aby nám na zaplacení dali
jeden rok, a oni souhlasili. Také jim se naše plány zalíbily a o dvanáct měsíců
později jsme vlastnili náš první domov v Anglii! Bydleli jsme tam dalších pět
let a nakonec jsme se stali většinovými vlastníky této nádherné budovy ze 17.
století, která se jmenuje Umberslade Hall a stojí na okraji Heneley-in-Arden
– přesně tam, kde jsme před třemi lety zapíchli špendlík do mapy.
Nikdy se nevzdávejte
Bylo mnoho dní, kdy naše záležitosti vypadaly bledě a nevyvíjely se tak,
jak jsme si představovali. Ale pokud má člověk jasně vymezené cíle,
motivuje ho konečný výsledek a nenechá se znechutit překážkami, které se
mu stavějí do cesty. Lidé bez cílů jsou motivováni jen překážkami, které se
před nimi objevují, a tím, co se jim právě přihodí. Ze statistického hlediska
platí, že většina toho, co se lidem přihodí, nepřináší žádné výsledky. Když se
vydáte za novým cílem, podle pravidla 80/20 platí, že osmdesát procent toho,
co zpočátku děláte, nepřinese výsledky.
Často jsme telefonovali tvůrcům oblíbených televizních a rozhlasových
pořadů a sdělovali jsme jim nápady na podnětné a zábavné programy. Brzy
jsme se začali pravidelně objevovat v britské televizi. Díky našemu
televiznímu úspěchu s námi natočili devět významných televizních
dokumentů a my sami jsme natočili desetidílný seriál vycházející z našich
knih. Najednou o nás začal být velký zájem! Barbara přesvědčila velké
britské nakladatelství, aby se staralo o distribuci našich knih, a po šesti
měsících úspěšné distribuce nám nabídli milion australských dolarů za
autorská práva k naší knize Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst
v mapách.
Nabídka nám velmi lichotila, ale napadlo nás, že když nám za autorská
práva nabízejí milion, můžeme knihu vydat sami a vydělat desetkrát víc.
Nezapomínejte, že naším hlavním cílem bylo znovu získat finanční
nezávislost. Nebýt tohoto cíle, možná bychom jejich nabídku přijali. Místo
toho jsme se stali britskými vydavateli.
Nesnažte se překročit hranice,

snažte se jich úplně zbavit.
Novinářku z Daily Mail bavilo, že je součástí naší evropské jízdy, a chtěla

nám pomoci ještě více. O půl roku později nás seznámila s anglicko-
americkou literární agentkou Dorie Simmondsovou, která nám nabídla
pomoc s prodejem naší knihy zahraničním nakladatelům. Navázali jsme
spolupráci a v příštích deseti letech jsme prodali více než dvacet milionů
knih přeložených do padesáti čtyř jazyků a napsali jsme dalších sedm
úspěšných knih. V dalších deseti letech jsme cestovali po světě jako rockové
hvězdy. Každoročně jsme navštívili dvacet až třicet zemí a získali jsme
miliony příznivců. Vedli jsme život, jaký jsme si představili toho dne, kdy
jsme stáli nad mapou světa v našem malém domě v Sydney a stanovili jsme
si nové cíle.
V těch neuvěřitelných dobách jsme také měli nejúspěšnější evropský film
nazvaný Warum Männer Nicht Zuhären (Proč muži neposlouchají a ženy
neumějí zaparkovat), který vysílaly také mnohé evropské televizní stanice.
Na náměty naší knihy vznikla také divadelní hra úspěšně uváděná v Paříži,
Lyonu, Římě, Praze a Amsterdamu.
Začali jsme psát novinový sloupek, který vycházel jednou měsíčně ve

významných světových listech, a v dobách svého vrcholu měl dvacet milionů
čtenářů. V roce 2005 jsme měli na seznamu evropských bestsellerů pět
různých titulů a byli jsme nejúspěšnějšími světovými autory populárně
naučné literatury. Celosvětově jsme byli na druhém místě hned za Harry
Potterem J. K. Rowlingové. Od bankrotu v malém domě v Sydney jsme
urazili kus cesty. Kniha Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách
byla přeložena do 54 jazyků a prodalo se více než dvanáct milionů výtisků.
Následující knihu, Proč muži lžou a ženy pláčou, si koupily více než tři
miliony čtenářů, Řeč těla našla dva miliony čtenářů a knihu V otázkách jsou
odpovědi si koupily dva miliony čtenářů. Vezmeme-li v úvahu naše knihy
vydané v ruštině, čínštině a v mnoha dalších jazycích, ve světě koluje asi
šedesát milionů našich knih.
Je nesmírně důležité mít na paměti, že jsme sice dosáhli celosvětového
úspěchu, ale na každý úspěšný krok kupředu připadly tři neúspěšné kroky.
Naše úspěchy, které jsme právě popsali, jsou výsledkem asi dvaceti procent
vynaloženého úsilí. Ostatních osmdesát procent našeho úsilí nepřineslo žádné
výsledky. Hráli jsme hru čísel, měli jsme ručně napsaný seznam jasně
definovaných cílů a termínů. Neustále jsme si představovali výsledky, jichž
jsme chtěli dosáhnout, a každý den jsme se ujišťovali, že jich skutečně
dosáhneme. Žádali jsme ostatní o pomoc a pokračovali jsme ve své práci bez
ohledu na to, co druzí říkali, dělali nebo si mysleli…, a dospěli jsme k cíli.
Některé naše knihy se nemohly dostat na první místo žebříčku
nejprodávanějších knih, protože první příčka už bylo obsazená jinou naší
knihou. Barbara byla pozvána na knižní veletrh v Lipsku a dostala cenu za
první milion prodaných knih přeložených do němčiny.
Vstup na ruský trh
V roce 1990 jsme si zapsali cíl, že chceme proniknout na jedinečný

světový trh s obrovským potenciálem – do Ruska. Naplánovali jsme si, že
přicestujeme do Ruska, začneme spolupracovat s vysoce postavenými lidmi
a staneme se veřejně známými osobnostmi. Zpočátku jsme si to zapsali na
seznam C a neurčili jsme termín splnění, protože tenkrát nebylo možné získat
vízum pro cestu do Ruska. V té době byl Sovětský svaz komunistickou zemí
a ležel za železnou oponou. Bylo téměř nemožné se tam dostat, natožpak
vydat knihu nebo vystoupit na konferenci. Nám však připadalo zajímavé, že
to nedokázal dosud žádný řečník ani autor. Rusko jsme si vždycky spojovali
s představami špionů a KGB – všechno, co jsme znali z filmů s Jamesem
Bondem –, a proto jsme je zapsali na náš seznam označený písmenem C.
Když jsme se o svém ruském cíli zmínili před lidmi, mnozí nám říkali, že
je to neuskutečnitelné a že je zbytečné se o to pokoušet. Připomínali nám
studenou válku, železnou oponu, záhadně mizející lidi ze Západu, mafii
a KGB. Varovali nás, že nás v Rusku pravděpodobně oloupí, zabijí
a ukradnou nám ledviny. Poděkovali jsme jim za informace, připustili jsme,
že mají právo na svůj názor, a počkali jsme, až náš systém RAS najde
potřebné odpovědi.
Od chvíle, kdy jsme si zapsali náš ruský cíl, začali jsme informace
o Rusku nacházet všude – v televizi, v novinách i časopisech, a začali jsme
kolem sebe dokonce i vnímat ruský přízvuk. Kdybychom si tento cíl
nenaprogramovali do svého systému RAS, nikdy bychom nic ruského
neviděli ani neslyšeli. Jakmile 25. prosince roku 2001 prezident Gorbačev
rozpustil Sovětský svaz, náš cíl ze seznamu C najednou získal reálné obrysy.
Přesunuli jsme jej na seznam B a určili termín, že během dvou let budeme
působit v Rusku.
Loď v přístavu je v bezpečí,

ale kvůli tomu se lodi nestavějí.
V lednu 1992 jsme byli na společenském setkání obchodní komory, když

vtom Barbara někde za námi zaslechla ruský přízvuk. Na setkání bylo asi dvě
stě lidí, ale protože na našem seznamu byl zapsán ruský cíl, její uši zachytily
ruský přízvuk. Nebýt toho, nikdy by si ho při všem tom šumu nevšimla.
Přesně tak pracuje retikulární aktivační systém. Představili jsme se
Alexanderovi. Byl to Rus, který v Austrálii hledal nové nápady, aby je mohl
přivézt do nového Ruska. Barbara a já jsme ho nadšeně seznámili s naším
nápadem vydat knihu Řeč těla v Rusku a uspořádat tam seminář
a přednáškové turné. Bylo to pro nás snadné, protože na tento okamžik jsme
se v duchu připravovali dva roky.
Po dvou týdnech diskusí a jednání jsme se s Alexanderem dohodli. My ho
naučíme, jak vydat knihu a jak uspořádat veřejnou událost podpořenou
reklamní kampaní. On najde sponzory, kteří budou náš projekt financovat,
a zisk si rozdělíme. Alexander měl v plánu zahájit naši „putovní show“
v Petrohradě a potom cestovat vlakem do Gorkého, Moskvy a dále. Varoval
nás, že možná nevyděláme ani rubl, ale my jsme to skutečně chtěli udělat –
a pustili jsme se do toho! V té době nebylo možné směňovat ani převádět
ruské rubly, a proto jsme se s Alexanderem dohodli, že nám náš podíl na
zisku zaplatí vodkou a kaviárem. Měli jsme v úmyslu dovézt toto zboží
nákladními auty do Velké Británie a prodat, abychom za své úsilí přece jen
získali peníze.
V doprovodu KGB
V době, kdy jsme dorazili do Moskvy, tajná bezpečnost KGB už
neexistovala a její bývalí agenti se dali snadno najmout jako ochranka za
deset dolarů denně. Najali jsme si tři. Jejich úkolem bylo nás chránit,
v každém městě vyjednávat s místní mafií a zajistit nám bezpečí.
Doprovázelo nás celkem osm lidí – tělesní strážci, televizní štáb, tiskový
mluvčí, Alexander a Barbařin otec Bill. Všichni Rusové kouřili, pili vodku
a nosili střelné zbraně. V Moskvě jsem Alexanderovi žertem řekl, že já
a Barbara jsme jediní, kdo nemají zbraň. Alexander se zastyděl a slíbil, že
v dalším městě nám nějakou pistoli opatří! V Moskvě nám zařídil vystoupení
v několika hojně sledovaných televizních diskusních pořadech a potom jsme
se vlakem vydali do neznáma – do Leningradu, který nedávno přejmenovali
na Petrohrad.
V březnu 1992 jsme cestovali po Rusku jako celebrity: vystupovali jsme
na seminářích před početným publikem a byli jsme často v televizi
i v rozhlase. Ze seminářů vznikl filmový záznam, který se stal základem
televizního seriálu. Seriál se vysílal každou sobotu déle než rok a přilákal asi
70 milionů rusky mluvících diváků. První vydání Řeči těla v počtu milion
výtisků se prodalo během čtyř týdnů a Alexander nechal okamžitě vytisknout
další milion knih. Brzy se z nás stali nejslavnější spisovatelé v Rusku.
„Vezměte mě do Kremlu“
Po zhroucení komunistického režimu jsme pečlivě studovali chování

ruských politiků, kteří se objevovali v televizním vysílání. Média měla
o ruské politiky velký zájem, protože v Rusku se odehrávaly dramatické
změny, jenže ruským politikům chyběl mediální výcvik a celému světu se
jevili jako agresivní, neobratní a neschopní lidé. Měli jsme v plánu přesvědčit
je, že musí na ostatní světové politiky udělat dobrý první dojem a že
potřebují naši pomoc. Alexander se pokusil získat audienci u nového ruského
prezidenta Borise Jelcina. Chtěli jsme, aby Jelcin byl naším prvním ruským
studentem, ale Alexander řekl, že Jelcin je příliš nepředvídatelný
a nespolehlivý. Bude lepší, když uspořádáme školení pro jiné významné
ruské politiky, kteří budou lépe spolupracovat. Po několika nevydařených
pokusech najít vhodné ruské politiky, které bychom mohli školit, nám
Alexander řekl, že jeden jeho kamarád zná nového petrohradského primátora
Anatolije Sobčaka. Sobčak byl prvním demokraticky zvoleným politikem
v Rusku a byl považován za progresivního. Alexander ho kontaktoval
a seznámil ho s naší představou. Sobčakovi se to líbilo. Nezískáte-li pomoc
od prvního člověka, zeptejte se druhého… a dalšího. Sobčak zařídil,
abychom v Kremlu mohli uspořádat konferenci nazvanou Jak důvěryhodně
vystupovat ve světových médiích. Konference se mělo zúčastnit asi 300
nejvýše postavených ruských politiků a funkcionářů. Byl mezi nimi i nový
Sobčakův náměstek, bývalý důstojník KGB, Vladimir Putin.
V lehátkovém vlaku cestou do Gorkého: Barb, její otec Bill, naši ruští
agenti, spousta vodky, zbraně a venku minus deset stupňů.
Alexander, Barb, Bill a náš ruský doprovod.

Poznáte, kteří čtyři lidé u sebe mají střelnou zbraň?
Před dvěma lety jsme si na náš seznam C napsali další „nesplnitelný“ cíl,
a teď jsme byli v novém Rusku slavné televizní osobnosti, cestovali jsme
s vlastními agenty KGB a v Kremlu na nás čekal Vladimir Putin. Tohle bylo
lepší než film s Jamesem Bondem!
Dorazili jsme do Kremlu a přišli jsme do velkolepého, zlatem zdobeného
stalinistického sálu, kde se měl konat náš seminář. Vladimir Putin nevypadal
jako neodolatelný člověk, jehož jsme očekávali. Byl to štíhlý a důstojně
vyhlížející muž, ale svou přítomností upoutal pozornost každého člověka
v sále. Putin býval významnou postavou v KGB a měl pověst člověka, který
udělá všechno, co je nezbytné pro splnění úkolu. Jeho nové působiště po
boku starosty Sobčaka pro něj bylo odrazovým můstkem k vyšším
politickým funkcím.
Naše konference měla obrovský úspěch a ruští politici se naučili, jak
uhlazeně vystupovat před televizními kamerami a získat respekt ve světě.
V té době jsme si to neuvědomovali, ale měli jsme štěstí, že jsme mohli
být svědky historických okamžiků pro Rusko, jeho politiky i obyvatele.
V současné době trávíme v Rusku tři měsíce z každého roku a Rusko je
naším největším trhem pro pořádání konferencí.
Shrnutí
Retikulární aktivační systém je mocný nástroj, který vás dovede kamkoli,

kde chcete být. Stačí jen rozhodnout se, jakého cíle chcete dosáhnout,
a zapsat si jej. Označte své cíle písmeny A, B a C a pro skupinu A si stanovte
termíny splnění. Jakmile se kolem vás začnou objevovat způsoby, jak
dosáhnout cíle, připravte si plán a potom podle něj postupujte bez ohledu na
to, co si myslí, říkají nebo dělají druzí lidé. Osvojte si nové zvyky, které vám
usnadní cestu k cíli: používejte pozitivní ujištění a vizualizaci. A ať už vás na
cestě potká cokoli, dívejte se na věci z jejich veselejší stránky. Přesně tak
jsme to vždy dělali s Barbarou – protože víme, že to funguje. I vám se to
osvědčí, jakmile se rozhodnete.
15. kapitola
Řekněte svému tělu, co má dělat
Je dobře známo, že mozek dokáže přimět tělo k pozoruhodným

výkonům. Příběh, který si zanedlouho přečtete, ukazuje sílu retikulárního
aktivačního systému a zdůrazňuje všechna poučení plynoucí z této knihy.
Následující události jsme s Barbarou osobně prožili a dosáhli jsme něčeho,
co se zcela vymykalo našim dosavadním zkušenostem.
Dva roky po tom, co jsem onemocněl a podstoupil léčbu rakoviny
prostaty, a navzdory téměř nepřekonatelným překážkám, jsme se s Barbarou
rozhodli mít více dětí.
Naši rodinní příslušníci byli tímto rozhodnutím nesmírně překvapeni
a někteří nedokázali pochopit, proč jsme se s ohledem na naše poměry
a věk rozhodli právě pro tento cíl. Měl jsem dvaapadesát let a kvůli
ozařování při léčbě rakoviny prostaty jsem neměl žádné životaschopné
spermie. Barbara měla jednačtyřicet a z lékařského hlediska byla na početí
ve velmi pokročilém, až stařeckém věku. Z našich předchozích manželství
jsme dohromady měli čtyři děti – dva chlapce a dvě dívky. Bylo to závažné
rozhodnutí a věděli jsme, že dramaticky změní náš život. V uplynulých
patnácti letech jsme cestovali po celém světě, naše knihy se v mnoha
zemích staly bestsellery a užívali jsme si. Znovu jsme měli dost peněz
a budoucnost neměla žádné limity. Ale uvědomovali jsme si, že až to
všechno skončí, nezůstane žádný viditelný důkaz, že jsme kdy existovali
jako pár. Žádný opravdový odkaz – jenom auta, peníze a domy.
Když v životě neděláte nic jiného, než vyděláváte peníze a budujete si
pověst, mnoho po vás nezůstane. Chtěli jsme zanechat důkaz o své existenci
a jméno na budově nemocnice nebo knihovny nás neuspokojovalo. Právě
pro to nás tak lákala představa, že budeme mít děti. Stanovili jsme si to jako
náš příští cíl. Mluvili jsme o tom, jak by to změnilo vztahy mezi všemi
členy rodiny a jak bychom se vypořádali s novými situacemi.
Někteří příbuzní se postavili rozhodně proti a přátelé z toho byli většinou
zaražení. Pro nás to ale představovalo odpověď na mnoho našich
partnerských potřeb. Rozhodli jsme se, že tyto potřeby budeme klást na
první místo a že se o to pokusíme bez ohledu na názory ostatních. První
překážkou však bylo, že to bylo prakticky nemožné. Jenže my jsme se
rozhodli, co chceme, a věděli jsme, že se brzy ukáže, jak na to.
Přečtěte si na následující straně úryvek z deníku, který jsem si tenkrát
psal.
2. prosince 2002, Španělsko

Rozhodli jsme se mít další děti – to je ale velká opovážlivost! Já ne mám
prostatu a podstoupil jsem ozařování a vasektomii, a Barba ra už měla
čtyřicet! Tohle bude opravdová zkouška umění splnit si stanovený cíl!
Přemýšlíme, co udělat. Myslíme, že budeme mít dvě holčičky, ale ještě
nevím, jak toho dosáhneme. Když to bude nezbyt né, mohli bychom dokonce
použít náhradní matku. Přinejhorším se uchýlíme k adopci. Bude to začátek
nového života na dalších čtyřicet let. Ještě nevím, jak to uděláme, ale víme,
že to nějak dokážeme, a to je nejdůležitější.
1. kolo
Do seznamu jsme si rukou zapsali jasně vymezený cíl: mít dvě svoje
zdravé děti. Na internetu jsme začali hledat všechny poznatky o početí.
Radili jsme se s gynekology, urology a sexuology, abychom zjistili, jak
dosáhnout tohoto obtížně splnitelného cíle. Bylo deprimující číst příběhy
tolika zdravých a mladších párů, které se marně pokoušely o početí. Radili
jsme se také s odborníky na asistovanou reprodukci. Byli velmi pesimističtí
a říkali, že pravděpodobnost úspěchu je v našem případě nesmírně nízká.
A jestli nemohu vytvořit životaschopné spermie, můžeme na to rovnou
zapomenout. Jeden urolog dokonce řekl: „Stejně zemřete na rakovinu,
Allane, tak proč ještě chcete mít děti?“ V době, kdy jsem se léčil
z rakoviny, jsme si s Barbarou do značné míry přestali vážit některých
lékařů, a toto prohlášení naši nedůvěru jenom prohloubilo.
Někteří přátelé a příbuzní nám říkali, že je neodpovědné uvažovat
v našem věku o dětech, a zvlášť s ohledem na mou rakovinu. Jiní
připomínali, že i kdyby se to nakonec podařilo, až bude případným dětem
jednadvacet, já budu mít šestasedmdesát a Barbara pětašedesát. Přestali
jsme tedy poslouchat všechny lékaře, příbuzné a ostatní, kteří nás od našeho
cíle zrazovali. Získali jsme nové přátele, kteří nás podporovali. Ani nás
nenapadlo uvažovat o tom, že bychom byli staří rodiče – to nám nikdy
nepřišlo na mysl. Chtěli jsme mít děti navzdory všemu, co si kdo myslí, říká
nebo dělá, a měli jsme v plánu zůstat tělesně i duševně mladí a pozitivní.
Pamatujte na to, že pokud se někdo sám nevydal cestou, po níž chcete jít,
nemůže vám radit, co máte dělat. Předává vám jenom své postoje
a omezení.
Co říkaly statistiky
Pravděpodobnost úspěchu v případě našeho cíle byla jen 31 % u žen

mladších 35 let, ale u dvaačtyřicetiletých žen prudce klesá na pouhá čtyři
procenta. Kromě toho jsme museli počítat s tím, že Barbařina vajíčka budou
málo životaschopná. Vezmeme-li v úvahu nedostatek mých spermií,
pravděpodobnost početí byla nižší než dvě procenta, říkali nám lékaři.
Dále nám také říkali, že je velmi nízká pravděpodobnost, že Barbara ve
svém věku dítě vůbec donosí. Je navíc možné, že dítě bude postižené
nějakou dědičnou chorobou, Downovým syndromem nebo že se narodí
mrtvé. Pokud někdy existoval cíl, proti němuž se stavěli všichni lidé
a všechny okolnosti, byl to právě tento. To nejhorší, co by se mohlo stát, by
byla adopce, a i to byl skvělý plán B. Dále jsem podstoupil řadu vyšetření
a operací, abychom zjistili zda mám vůbec životaschopné spermie. Všechny
testy byly negativní – mé spermie nebyly životaschopné, protože je zničilo
ozařování, které jsem podstoupil při léčbě rakoviny. „Zapomeňte na to,
pořiďte si psa,“ poradil nám jeden urolog. Přestali jsme s ním
spolupracovat, dali jsme si čas na vzpamatování a znovu začali pátrat na
internetu. Rozhodli jsme se, že převezmeme kontrolu nad svým projektem
a sami se staneme odborníky, kteří budou rozhodovat o dalším postupu.
Když vám „odborníci“ a další lidé s dobrými úmysly říkají, že něco nelze,
najděte si nové odborníky a nové přátele, kteří věří ve vás i v to, čeho
chcete dosáhnout. Kdybychom poslouchali rady odborníků, když jsem
onemocněl rakovinou, pravděpodobně bych byl už dávno mrtvý.
Nenechejte si radit od lidí, kteří nikdy

nedělali to, co máte v úmyslu udělat.
2. kolo
Spermie není nic jiného než nosič mužské DNA, proto jsme se rozhodli
shromáždit moje nepohyblivé spermie, vložit je metodou mimotělního
oplodnění do Barbařiných vajíček a doufat, že přece jen obsahují nějakou
DNA a nastane oplodnění. Bylo tedy určeno datum operace a já jsem svá
varlata znovu položil pod nůž. Barb dostávala po šestadvacet dní
hormonální injekce, aby její tělo vytvoři lo dostatečný počet vajíček,
s nimiž bychom mohli začít hrát hru čísel.
Přišel den, kdy lékaři přenesli mou DNA do Barbařiných vajíček. Lékaři
byli hodně překvapeni, že Barb vytvořila 27 vajíček „dobré kvality“.
Všechna vajíčka dostala mou DNA ze shromážděných spermií a všechna
byla oplodněna! Panečku, zanedlouho budeme mít vlastní mateřskou školu!
Dalších pět dní jsme sledovali embrya, abychom viděli, která přežijí
a budou připravená k implantaci do dělohy.
Šestého dne si lékař zavolal natěšeného Allana a Barbaru do ordinace
a sdělil jim, že všechna embrya zanikla. Žádné nepřežilo a my jsme prohráli
první kolo.
Byli jsme zdrcení. Barbara několik dní nemluvila. Byla v šoku a zlobila
se, že technika zklamala na celé čáře. Jakmile se během několika týdnů
usadil prach, začali jsme o tom znovu mluvit a rozhodli jsme se, že jakmile
se naše těla zotaví, zkusíme to za šest měsíců ještě jednou. Znamenalo to,
že zbytky mých varlat půjdou ještě jednou pod nůž a Barbara bude znovu
dostávat hormonální injekce. Lékaři nám radili, abychom se o to podruhé už
nepokoušeli, protože to bude ještě obtížnější a budeme téměř o rok starší.
Stroze jsme jim řekli, že pokud nám nepomohou, najdeme si jiné lékaře.
Znovu jsme začali pátrat na internetu.
Pokud vaši „rádci“ nevěří tomu,

že dosáhnete svých cílů, najděte si nové.
Jsou to vaše cíle, ne jejich.
Jsou to jenom rádci a mají své názory.
3. kolo
Soustředili jsme se na konečný cíl, a nikoli na současný nezdar, a díky

tomu jsme si udrželi motivaci. Doslechli jsme se o jednom čínském lékaři
z Pekingu, který zdokonalil metodu umělé inseminace prasnic a extrahoval
DNA přímo z buněk vepřů. Nedávno přicestoval do Sydney a na klinice pro
asistovanou reprodukci zkoušel svou metodu i na lidech. Podstatou nové
metody bylo hledání zdroje DNA jinde než ve spermiích. Takto získaná
mužská DNA by byla vložena přímo do vajíček, stejně jako se to podařilo
u vepřů. Panečku, to je něco! Kdy můžeme začít?
Klinika pro asistovanou reprodukci v Sydney nás zařadila do svého
programu, ale lékaři nás upozornili, že pravděpodobnost úspěchu je velmi
malá. Proti nám hrálo to, že jsem v minulosti podstoupil ozařování a že
Barbara měla svůj věk. Měl jsem podstoupit další operaci, při níž lékaři
chtěli extrahovat mou DNA. Při pomyšlení na tento typ operace a její
podrobnosti většina mužů zbledne. Lékaři chtěli otevřít mé pravé varle
a pomocí speciální paličky je zploštit jako pizzu. Lékař vybavený zvláštním
mikroskopem upevněným na hlavě měl potom pátrat po zdroji DNA.
Na operačním stole budu v bezvědomí.

Chirurg bude v jedné ruce držet moje varlata a ve druhé paličku –
noční můra pro každého chlapa!
V závěru operace stočí to, co zbude z mého pravého varlete, do kuličky –
stejně jako byste v dlani zpracovali tmel –, omotají to lékařskou páskou,
znovu to vloží dovnitř a všechno to zašijí. Nevýhodou operace bylo, že
bych mohl trpět krvácením (to se skutečně stalo!) a příštích šest měsíců
budu chodit jako John Wayne. Výhodou je, že budu mít možná výše
posazený hlas a budu moci zpívat stejně jako Beach Boys!
Nakonec bych se mohl účastnit konkurzu

do Vídeňského chlapeckého sboru!
V šesti předchozích týdnech dostávala Barb denně hormonální injekce,

které měly podpořit tvorbu vajíček, do nichž měla být jednoho dne
vpravena moje DNA. V době, kdy jsem podstupoval léčbu rakoviny, jsem
se naučil dávat injekce, a proto jsem se nabídl, že se toho ujmu sám,
abychom nemuseli každý den dojíždět do ordinace. Někdy jsem měl pocit,
že to musím vzít s rozběhem, abych do jejího těla vpravil celou potřebnou
dávku. Všechno to pro nás bylo vyčerpávající, ale k dosažení cíle se musí
vynaložit patřičné úsilí. Vůbec jsme nepochybovali o tom, že tento cíl stojí
za to, i když vyhlídky na úspěch byly nepatrné. Nehodlali jsme se vzdát.
Barbara byla ve svém rozhodnutí stát se matkou stále neústupnější.
Začala ke svým vajíčkům hovořit a dávat jim pokyny. Říkala jim, co mají
udělat, a neustále jim vyprávěla, co dělá – ať už zrovna pracovala běhala
nebo vařila. Vizualizace je sice podstatnou částí dosahování cílů, ale stejně
jsem se začal strachovat o její duševní zdraví a obával jsem se, že by se
mohla zhroutit, kdyby se to ani tentokrát nepodařilo.
Barbara však byla přesvědčená, že tentokrát to vyjde, a spokojeně každý
den rozprávěla se svými vaječníky. Byla hluboce přesvědčena o tom, že
otěhotní, a začala dokonce na lékařská vyšetření nosit miminkovské
oblečky. Někteří lidé si mysleli, že jí z toho hráblo, ale ona se jen do slova
a do písmene řídila zásadou, že člověk musí neochvějně věřit svým
schopnostem a vůbec neuvažovat o jiném než kýženém výsledku. Lidský
mozek má tři miliardy buněk, které dávají tělu pokyny, co má dělat. Já jsem
pomocí stejných zásad úspěšně porazil rakovinu. Proč by Barb neměla
svému tělu říkat, co má dělat?
Podstoupil jsem tedy třetí operaci varlat. Tentokrát šlo pod nůž pravé
varle a lékař znovu svíral v ruce paličku. I tentokrát odebrali mou DNA
a můj hlas se zase o trochu ztenčil. Víte, že čím vyšší koncentrace
testosteronu, tím hlubší hlas. Právě proto však mají barytony dvakrát více
orgasmů než soprány. Výhodou operace bylo, že jsem najednou mohl zpívat
písně Frankie Valliho. Ale už nikdy nebudu zpívat Duke of Earl.
Náš zážitek z letadla
Barb a já jsme věděli, že musíme pozitivně a s humorem přistupovat ke

všemu, co nás potká. I tentokrát jsem jí po šestadvacet dní dával obrovskou
jehlou injekci hormonů. Poslední injekce se jmenuje „spouštěcí“ a dává
vaječníkům pokyn k uvolnění vajíček. V den, kdy měla Barbara dostat
„spouštěcí injekci“, jsme cestovali do Sydney. Let trvá jednu hodinu a Barb
měla dostat injekci do třiceti minut po přistání na letišti v Sydney.
Kvůli hustému leteckému provozu byl start letadla naneštěstí o dvacet
minut zpožděn. Seděli jsme v letadle stojícím na vzletové dráze s injekcí
připravenou v chladi cí tašce u mých nohou a počítali jsme každou minutu.
Zpoždění znamenalo, že budu muset Barbaře píchnout injekci ihned po
příletu do Sydney. O dvě hodiny později jsme se blížili k letišti v Sydney,
když vtom kapitán letadla oznámil, že kvůli husté letecké dopravě budeme
v turbulentním počasí dalších třicet minut vyčkávat v přibližovacím
prostoru! Znamenalo to, že budu muset Barbaře dát injekci při sestupu,
jinak ztratíme celý cyklus!
Vysvětlil jsem naši naléhavou situaci kabinové posádce. Řekli mi, že si
nesmíme rozepnout bezpečnostní pásy a odejít na toaletu, jak jsme měli
v úmyslu. Odpověděl jsem, že pokud nesmíme na toaletu, píchnu Barbaře
injekci přímo na sedadle, a to by mohlo vyděsit ostatní, už tak nervózní
cestující. Letušky trvaly na tom, že injekce se neuskuteční, ale já jsem jim
vysvětlil, že ji Barbaře dám, ať se jim to líbí, nebo ne – a vyndal jsem
injekční stříkačku. Položil jsem si otázku: „Co nejhoršího se může stát?“
Mohli by mě po přistání uvěznit, protože jsem neuposlechl pokyny posádky
letadla. No a co? Ve vězení bych mohl potkat nové a zajímavé lidi.
Kapitán letadla nám dovolil, abychom pro náš zákrok použili kuchyňku,
kde se dal zatáhnout závěs. Odpoutali jsme se a vydali se do kuchyňky,
když vtom se letadlo znovu dostalo do oblasti turbulence a rozkymácelo se.
Barbara si v kuchyňce vyhrnula šaty a stáhla kalhotky. Já jsem si zatím
připravil injekci a snažil se udržet rovnováhu v letadle, které sebou házelo
jako kopací míč. Prudce a rychle jsem vrazil jehlu Barbaře do stehna.
Vyjekla a rozplakala se ještě víc – ale já jsem byl radostí bez sebe! Zvládl
jsem to!
Držte se svého plánu bez ohledu na to,

co si druzí myslí, dělají nebo říkají.
Myslel jsem si, že proces asistované reprodukce zvládnu jako logický

vědecký projekt, ale bylo to jinak. Je to emoční horská dráha, ale na začátku
procesu s tím nikdo nepočítá. Pokud to však s dosažením svého cíle myslíte
vážně – ať už je váš cíl jakýkoli –, musíte být odhodláni udělat všechno, co
je nezbytné, a hlavně tehdy, když začne jít do tuhého.
O dva dny později Barbara vytvořila dalších pětadvacet vajíček a já jsem
se podrobil další operaci varlat, aby lékaři získali čerstvou DNA, kterou by
mohli implantovat do vajíček. Tentokrát se podařilo získat tři zdravá
embrya – dvě mužská a jedno ženské. Dvě mužská embrya byla
implantována a zbývající bylo hluboce zmraženo, aby bylo možné použít je
někdy v budoucnosti.
Bylo úžasné sledovat vložení živého embrya do dělohy.
Pozoroval jsem proces na monitoru a všechno jsem filmoval. Je to
nesmírně duchovní zážitek. Když jsme o hodinu později odcházeli
z kliniky, Barb se na mě klidně podívala a řekla: „Jsem těhotná.“ Chtěl jsem
ji podpořit a uklidnit, ale současně jsem naši záležitost nechtěl zveličovat.
Nechtěl jsem, aby byla traumatizovaná, kdyby to nevyšlo, a statistiky
napovídaly, že pravděpodobnost neúspěchu je vysoká.
Lékaři nám vysvětlili, že hormonální injekce, operace varlat a naše
předchozí nezdary byly vlastně tou jednodušší částí procesu. Teď musí
Barbara nosit embryo nejméně dvanáct týdnů, abychom vůbec mohli
hovořit o životaschopném těhotenství. Znovu opakovali, že ve věku 43 let
jsou šance nepatrné. Toho večera jsem na internetu hledal agentury, které
zprostředkují adopci, a uvažoval jsem o tom, jakého psa bychom si mohli
pořídit. Neznamená to, že jsem postrádal víru. Při každém podniku jsem
uvažoval o statistické pravděpodobnosti a připravoval jsem záložní plány.
Barbara se zatím vpravila do těhotenského myšlení a dávala pokyny svým
buňkám, co mají dělat. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo dělal něco
podobného. Bylo to trochu praštěné, ale když o tom teď uvažuji, byl to
stejný proces, jaký jsem použil při svém boji s rakovinou. Pozoroval jsem
Barbaru s pocitem posvátného úžasu.
Bylo to jako sledovat Rogera Bannistera, když běží míli za méně než
čtyři minuty. Nikdy jsem Barbaře neřekl, jaké jsem měl pocity, protože jsem
chtěl, aby uspěla. Četl jsem také o jiných ženách, které úspěšně dělaly něco
podobného. Teď jsem s jednou takovou žil. Jako manžel jsem byl tiše
nervózní, zatímco ona byla rázná a odhodlaná, tajuplně klidná
a bezvýhradně přesvědčená o tom, že máme na cestě nejméně jedno –
a možná i dvě děti. Každý den se svými embryi mluvila, zpívala jim,
podrobně vysvětlovala, co dělá, doma nosila kolem krku dětské oblečení,
četla jim pohádky a připravovala dětský pokoj.
Allan a Barbara Peasovi krátce před narozením syna odpočívají ve

společnosti starších dětí Jasmine a Adama.
Brandon se narodil 8. března 2005 po dvanáctihodinovém porodu bez

anestezie.
Spisovatelé na horské dráze asistované reprodukce

Poslouchala jsem vyprávění Allana a Barbary Peasových, proslulých
spisovatelů, poradců a odborníků na řeč těla. Mluvili o své zkušenosti
s asistovanou reprodukcí a mě se střídavě zmocňovaly různé pocity.
Chápala jsem jejich radostné vzrušení, když Barbara po třinác ti letech
společného života konečně otěhotněla. Sdílela jsem jejich očekávání spjatá
s blížícím se porodem chlapečka (v době našeho rozhovoru byla Barbara
v devátém měsíci těhotenství). Přesto jsem byla zděšená neuvěřitelnými
emočními zážitky, které oba prožili.
„Přestože jsme v průběhu mnoha let radili tolika párům a měli jsme
dobrou představu o tom, jak fungují párové vztahy a jak pra cuje lidský
mozek, vůbec jsme netušili, že celý proces asistované re produkce bude
taková jízda na horské dráze,“ řekl Allan. Peasovi už měli ze svých
předchozích manželství celkem čtyři dospělé děti.
„Chtěli jsme spolu mít dítě, ale protože už jsme děti měli, a pro tože jsem
takový maniak přes výzkumy, zjistil jsem si všechno, co jsem mohl, ještě než
jsme se do toho pustili. Šel jsem do toho s upřímným přesvědčením, že se
tím nebudu nijak trápit,“ řekl Allan. „Myslel jsem si, že si s tím v klidu
výborně poradíme, ať už nás čeká cokoli. Víme hodně o lidském chování
a předpokládali jsme, že to bude jednoduchý proces, ale jakmile jsme byli
uprostřed událostí, nemě li jsme situaci pod kontrolou a museli jsme nechat
emocím volný průběh.“
Manželé zaskočeni neskutečným zážitkem
(pokračování ze strany 4)
Barbara souhlasila, že to byl nejdojemnější zážitek, jaký kdy měla,
a patrně už nic silnějšího nezažije: „Celé to bylo naprosto neskuteč né.
Když otěhotníte přirozeně, prostě se to tak nějak stane, ale v pří padě
asistované reprodukce sledujete vývoj vlastních vajíček, vidíte dělení buněk
a připadá vám, že doslova pozorujete stvoření života.
Prošli jsme dva cykly asistované reprodukce a ten první pro mě byl
zničující, protože jsme přišli o všechny zárodky – bylo to jako přijít o děti
a já jsem truchlila, jako kdyby zemřely. Nesmíte zapomínat, že celé týdny
předtím dostáváte hormonální injekce, takže jste emočně rozrušení. Potom
si uvědomíte, že všechna embrya zanikla a že celý ten šílený proces byl
k ničemu. Je to hrozné pomyšlení.
Celé dny jsem plakala a nic mě nemohlo utišit. Pro Allana to bylo těžké,
protože mě nikdy neviděl v takovém stavu a nemohl mi nijak pomoci. Bylo
to obtížné pro oba.“
Barbara řekla, že podruhé už byla vyrovnanější: „Věděla jsem, do čeho
jdu. Bála jsem se, že se to nepodaří ani podruhé, ale sou časně jsem nějak
cítila, že to půjde. Když jsem zjistila, že jsem tě hotná, ohromně se mi
ulevilo a byla jsem moc šťastná, ale čekalo mě ještě hodně překážek,
protože jsem starší a mohla jsem snadno potratit. Ale nestalo se to,
a všechny ty injekce, emoce a bolest na konec stály za to.
Mám pocit, že jsem tím vším musela projít, abych dokázala po chopit
ženy, které jsou ve stejné situaci. Kdybych to neprožila, nikdy bych netušila,
jak silné to může být. Vlastně to vyšlo skvěle, proto že Allanova dcera
Jasmine, která má třiadvacet, bude poprvé rodit osm týdnů po mně.
Otěhotněla přirozenou cestou a bude skvělé, až současně přivítáme naše
první společné dítě i vnouče.“
Barbařin a Allanův příběh má krásný konec. Jejich první spo lečné dítě
se narodí v době, kdy budete číst tento článek. Ve dru hém cyklu asistované
reprodukce bylo úspěšně oplozeno ještě jedno vajíčko, které je nyní
zmraženo na klinice asistované reprodukce nemocnice Nambour Selangor
a čeká, až bude přibližně za rok im plantováno. „Je to holčička
a dvojvaječné dvojče chlapečka, který se brzy narodí. Když šlo do tuhého
a my jsme se museli rozhodnout, co udělat s oplodněným vajíčkem, nemohli
jsme je jenom tak opus tit,“ řekl Allan.
Šestidenní Brandon Pease
Jak to viděla Barbara

Brandon se narodil, když jsem měla skoro 43 let. Přestože těhotenství
a porod nebyly jednoduché a pravděpodob nost úspěchu byla malá,
rozhodla jsem se, že nebudu dbát na negativní řeči mnoha doktorů,
příbuzných a jiných lidí.
Rozhodla jsem se, že budu myslet optimisticky, že otěhotním a porodím
bez anestezie. Bylo pro mě nemyslitelné, že bych to nedokázala,
a představovala jsem si jen takové výsledky, které jsem chtěla.
Většina našich přátel nechápala, proč bych znovu chtěla kojit
a přebalovat a vzdát se kvůli tomu všeho cestová ní, zábavy a proslulosti.
Jenže já jsem byla přesvědčena, že chci skutečně chodit na školní besídky
a chystat dětem svačiny. Nedokázala jsem si představit, že by to neměla být
pravda. Všechno se splnilo přesně tak, jak jsem si představovala, a já jsem
držela v náručí Brandona. V procesu asistované reprodukce jsem vytvořila
celkem 57 vajíček a teď jsem držela v náručí svoje miminko. Na ten pocit
nikdy nezapomenu.
Od Brandonova narození uplynuly dva úžasné a báječné roky a já jsem
řekla Alanovi, že bych chtěla také holčičku. Moje dceruška byla geneticky
v pořádku a byla hluboce zmražená na klinice. Nedokázala jsem se zbavit
myšlenek na ni, protože jsem vždycky chtěla mít dcerku. Allan byl
zpočátku nervózní, protože už jsme měli dohromady pět dětí a vyhlídky na
nové početí byly tentokrát ještě menší než poprvé. Měla jsem 46 let a lékaři
mi říkali, že bych riskovala zdraví dítěte i svůj život. Jenže já jsem
rozhodně, určitě, jednoznačně a nesporně chtěla svou holčičku. Nevěřila
jsem, že bych to nedokázala znovu, navzdory ještě horším vyhlídkám.
Noc co noc jsem si představovala, jaké by to bylo, a brzy mi bylo jasné,
že to zvládnu ještě jednou. Moje tělo mi říkalo: „Ano, můžeš.“ Lékaři
tentokrát trvali na tom, že je to nebezpečné a mnohem riskantnější než
v předchozím případě, i kdyby rozmrazení embrya proběhlo úspěšně.
Přátelé a příbuzní byli zděšeni a snažili se mi to rozmluvit. Znovu jsem se
rozhodla, že to udělám a dokážu, navzdory statistikám a chmurným
vyhlídkám. Pokud se něco takového podaří jen nepatrnému počtu žen, budu
jedna z nich.
Rozhodla jsem se také, že budu vyhledávat společnost jen těch lidí, kteří
mě podporovali a věřili, že je to možné.
Moje malé holčičí embryo – pojmenovala jsem ji Bella – bylo úspěšně
rozmraženo a implantováno do mého těla. Neustále jsem k ní hovořila
a říkala jí, co má dělat: má se usadit v děloze a být spokojená, a že se brzy
uvidíme. Představovala jsem si každou buňku svého těla a všem jsem
dávala jasné pokyny. Ke všeobecnému úžasu se Bella usadila v děloze a já
jsem úspěšně prošla všemi vyšetřeními, která musí absolvovat starší ženy
v rané fázi těhotenství. O devět měsíců později se narodila Bella,
Brandonovo dvojvaječné dvojče. Přišla na svět o tři roky později než on.
Znovu jsem se rozhodla pro přirozený porod… na „starou“ ženu to není
špatný výkon!
Často se mě ptají, jaké to je, mít jako starší žena druhou rodinu. Je to
nejlepší! Obě těhotenství jsem prožívala se svými nevlastními dcerami
Melissou a Jasmine, které byly těhotné ve stejné době jako já. Můj
šestadvacetiletý syn Adam sledoval, jak prožívám těhotenství, a krátce po
porodu bratra i sestru držel v náručí. Bylo to neuvěřitelné. Teď je mi
třiapadesát a Allanovi čtyřiašedesát a díky našim dětem jsme mladí. Mnoho
lidí našeho věku je v životní fázi prázdného hnízda, spoustu času věnují
jídlu, pití, golfu a cestování. Já s Allanem místo toho honíme kolem domu
dvě malé děti, vozíme je do školy, chodíme na jejich sportovní utkání,
hrajeme tenis, děláme bojová umění, cvičíme s Bellou a Brandonem
a pohybujeme se ve společnosti lidí kolem třicítky.
Allan a já jsme obklopeni spoustou dětí – a líbí se nám to. Brandon
a Bella jsou strýček a tetička osmi dětí v jejich věku, které jsou také
součástí naší nové rodiny. Nikdy bych neměnila nic z toho, co se stalo.
Když vám někdo říká, že je jen malá pravděpodobnost, že můžete něčeho
dosáhnout, nezapomínejte, že je to jen jeho názor založený na jeho
zkušenostech, nebo že si do vás promítá své vlastní nedostatky. Neznamená
to, že toho nemůžete dosáhnout. Obvykle to znamená, že musíte zaujmout
pozitivní přístup, pracovat usilovněji a rozhodnout se, že budete součástí té
menšiny, která uspěje. Přesně to jsem udělala. Uvědomila jsem si, že v té
malé úspěšné skupině také musí někdo být, tak proč bych to nemohla být
já?
A dalšího psa jsem opravdu nechtěla.“
Vlevo: Barbařina představa Belly a fotografie Belly
Pozitivní ujištění
Rok před početím Belly viděla Barbara v jednom bazaru ve Velké

Británii obrázek světlovlasé dívenky z 19. století. Připomínala jí dcerku,
kterou si představovala. Můj otec Ray jí obrázek koupil jako dárek a Barb si
jej pověsila na stěnu. Někteří lidé si mysleli, že Barb začalo strašit ve věži,
ale ona používala obrázek jako symbol toho, co chce vytvořit. Zde je
obrázek, který Barb objevila v jednom anglickém bazaru. Visel na její stěně
půl roku předtím, než se Barbara pokusila otěhotnět s Bellou.
Brandon a Bella, oba jako sedmiměsíční miminka. Takhle by
vypadali, kdyby se narodili současně.
V médiích
O našem příběhu se zmínila různá média a ženské časopisy jím byly

přímo nadšené. Začali jsme se objevovat všude a dvě krátké reportáže se
vysílaly také ve zpravodajském pořadu televize CBS 60 minut. Zaplavily
nás spousty telefonátů a e-mailů od jiných párů, které už se vzdaly naděje
na vlastní děti nebo kterým říkali, aby na to raději zapomněly. Zde je dopis,
který Barbara dostala od úplně cizích lidí, Helen a Jamieho:
Někdy v životě se stane, že jedno okamžité rozhodnutí má napros to

zásadní důsledky. Pro mě to bylo rozhodnutí, že napíšu email úplně cizímu
člověku, o kterém jsem četla v časopise. Jedna věta od člověka, kterého
jsem nikdy neviděla, pomohla mému uvadajícímu optimismu a dala mi sílu
pokračovat. Cesta za naším snem mít ro dinu byla jednou z našich
nejtěžších životních zkušeností.
Náš příběh je stejný jako příběhy mnoha dvojic na celém světě. Ano, byli
jsme dalším ze starších párů, které se pokoušejí mít dítě. Poprvé jsem
přirozeným způsobem otěhotněla, když mi bylo 36 a manželovi 37 let. Jako
žena jsem si vždycky myslela, že až poznám toho pravého člověka, prostě to
přijde. Sledovali jsme, jak se našim přátelům rodí děti, a stále jsme si
mysleli, že příště už bude řada na nás. Po třech srdcervoucích potratech
a roce truchlení jsme se rozhodli prozkoumat možnosti asistované
reprodukce.
Přátelé, kteří se také snažili založit rodinu a sledovali naše úspě chy
a neúspěchy, se nás pokoušeli přesvědčit, abychom se uchýlili k asistované
reprodukci. Jenže můj muž si myslel, že asistovaná reprodukce je jen pro
páry, které nemohou počít. Trvalo mi rok, než jsem ho přiměla, aby se
poradil s lékařem. Lékař nás nijak ne šetřil a bez obalu nám řekl, že není
čas na odklady a že jsme měli už dávno vyhledat pomoc. No… svého muže
jsem potkala, když mi bylo třiatřicet!
Jamie a já jsme se zapojili do programu asistované reprodukce a mysleli
jsme, že naše šance na otěhotnění jsou dobré a že dokážeme vytvořit „dobré
vajíčko“. Po tolika potratech jsem však měla velké obavy, jestli vůbec
dokážu dítě donosit. Prodělali jsme všechny lékař ské zákroky: brala jsem
hormonální pilulky, denně jsem dostávala injekce, v nemocnici mi odebrali
vajíčka a Jamie „odevzdal vzorek“. Po prvním kole se zjistilo, že mám málo
vajíček. Viděla jsem, že to lékaři dělá starosti. Ptal se mě, jestli bych
uvažovala o darovaném vajíčku a jestli mám sestru. Byla jsem zničená.
Vybral si naprosto nemožnou dobu – vyptával se mě na to v době, kdy
implantoval jediné dobré vajíčko získané v prvním cyklu. Místo abych byla
op timistická a rozradostněná z toho, že mám implantované vlastní vajíčko,
rozplakala jsem se a telefonovala jsem mladší sestře. Byla jsem
z lékařových slov v šoku a čekání na to, co udělá moje vlastní vajíčko, bylo
hrozné. Bohužel se neuchytilo. Jsem přesvědčená o tom, že za neúspěch
mohlo i to, že mi o darovaných vajíčkách říkali zrov na při implantaci. Moje
očekávání bylo totiž nízké.
Začala jsem hledat všechny možné informace o asistované repro dukci
a v jednom časopise jsem četla příběh o dvojici, která se vzepřela
nepříznivému osudu a metodou asistované reprodukce přivedla na svět
dvojčata, která se narodila v odstupu tří let. Byli to Allan a Barbara
Peasovi. Bez dlouhého přemýšlení jsem si je vyhledala na internetu, našla
jsem jejich webové stránky a poslala jim email plný otázek. Vlastně jsem
ani nečekala, že mi odpovědí. Ještě téhož dne jsem dostala tento email od
Barbary:
Děkuji, že jste nás oslovila, a přejeme vám všechno nejlepší… Mějte na

paměti jedno: nevěřte nikomu, kdo říká, že je to nemožné – věřte jen sama
sobě a tomu, že se to nakonec stane.
Na základě toho, co teď vím, jsem přesvědčená o tom, že mám svoje děti
díky tomu, že jsem si věřila… Číslo na mého lékaře je XXXXXX. Nevím
sice, kde bydlíte, ale jakmile otěhotníte, může se o vás starat váš všeobecný
lékař.
Myslím na vás
Barb Peasová
V paměti mi ulpěly dvě věty:

… nevěřte nikomu, věřte jen sama sobě a tomu, že se to nakonec stane…
Na základě toho, co teď vím…, jsem přesvědčená o tom, že mám svoje
děti díky tomu, že jsem si věřila…
Vytiskla jsem si Allanův a Barbařin příběh a připevnila jej na lednič ku.

Určitě jsem jej četla nejméně stokrát! Rozhodli jsme se, že budeme
pokračovat, ať se děje cokoli. Po dvou dalších dlouhých a mučivých
pokusech, které nevyšly, jsme přeskupili síly. Rozhodli jsme se, že se
nepřestaneme snažit, ale kromě toho budeme také žít, jezdit na do volenou
a mít se rádi. Při třetím pokusu mi implantovali dvě vajíčka. V té době jsme
s Jamiem dělali ty nejpošetilejší věci, jenom aby chom si udrželi víru
a dobrou náladu. Barb a Allan tomu říkali „vizualizace“.
Vzali jsme dvě obyčejná slepičí vajíčka a namalovali jsme je jako
chlapečka a holčičku, Říkali jsme jim naše „šťastná vajíčka“ a postavili
jsme je na kuchyňský stůl. Každé ráno a večer, když jsme při pravovali
snídani a večeři, jsme se na ně dívali, usmívali a mluvili na ně. Vytvořili
jsme si k nim důvěrný vztah a díky nim jsme se každý den usmívali. Barb mi
také poradila, abych se na všechno dívala z té veselejší stránky, protože to
zvýší moje vyhlídky na úspěch.
Napsala jsem Barb o našich „šťastných vejcích“ a připadala jsem si
trochu hloupě, ale protože vajíčka nás vždycky rozveselila, měla jsem pocit,
že by se jí naše pošetilost mohla líbit. Barb mi v dalším emailu napsala, co
dělala ona pokaždé, když šla na kontrolu k lé kaři. Nosila dětský bryndáček
– ano, bryndáček, a střídala modrý a růžový. Lékař si myslel, že je
praštěná. Rozesmálo mě to a každý smích dělá člověku dobře.
A konečně nastalo čekání. Šla jsem na krevní testy a potvrdilo se, že jsem
těhotná. HURÁ!!! Byli jsme nadšení. Pořád ještě jsem byla dost nervózní
kvůli těm minulým potratům a věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta, ale
nakonec jsem si zvykla na myšlenku, že jsem těhotná. Na dalším vyšetření se
zjistilo, že se uchytilo jen jedno vajíčko. I tak jsme byli rozradostnění z toho,
že ve mně roste jedno „šťastné vajíčko“.
Těhotenství nebylo jednoduché a musela jsem zápasit s mnoha problémy.
Ale můj vnitřní postoj se změnil. Konečně jsem věřila, že všechno bude
nakonec v pořádku. Při každém dalším problému jsem si povídala se svým
vajíčkem, nabádala jsem je, aby se drželo, a říkala jsem mu, jak moc je
miluji.
Z našeho vajíčka je dnes náš synek. Jamie a já si připadáme jako
nejšťastnější lidé na světě!
Naše vytrvalost a náš vzájemný vztah v těch nejobtížnějších do bách
posílil naši lásku. Kdybychom se vzdali, nic z toho by se nikdy nestalo.
Největší význam měla změna mého postoje. Naše rodina a přá telé nám
dodávali odvahu a sílu a Barb Peasová mi pomohla najít důvěru
v nejzranitelnějším období. Za to budeme vždycky vděční.
Co kdybychom se mýlili?
Co by se stalo, kdybychom prošli všemi popsanými procesy, a nic by se

nepodařilo? Co kdyby všechno selhalo? Naše vyhlídky na úspěch byly
nepatrné. Věděli jsme, že někteří lidé uspěli a v budoucnu jich uspěje ještě
víc, a proto jsme pokračovali s ještě větším odhodláním. Chtěli jsme mít
děti a vychovat je navzdory překážkám a Barbařino těhotenství bylo cestou
k tomu všemu. V nejhorším případě bychom dítě adoptovali, a i to by bylo
úžasné. Rozhodli jsme se, že ať už bude výsledek jakýkoli, budeme s ním
spokojení. I kdyby náš původní plán nevyšel, nějak bychom svého cíle
dosáhli.
Mnozí lidé se neodhodlají vydat se správnou cestou, protože překážky
někdy vypadají nepřekonatelně. Ale i když všechno hovoří proti,
neznamená to, že byste se neměli pokusit. Jakmile se rozhodnete vydat se
cestou k cíli, k němuž opravdu chcete dojít, otevřou se před vámi nové
dveře a vy spatříte jiné možnosti a příležitosti, které byste nespatřili nebo
o nich neuvažovali, kdybyste se nevydali na cestu.
Jakmile do svého systému RAS

naprogramujete jasně definované cíle,
systém začne hledat způsob, jak obstarat to,
co chcete.
16. kapitola
Pojďme si to zopakovat
Následuje stručný přehled hlavních postřehů, s nimiž jste se seznámili na

stránkách této knihy.
Na cestě za životním úspěchem a za tím, co chcete mít a kým chcete být,
nepotřebujete zvláštní nadání, ale spíše schopnost plánovat a organizovat.
Všichni známe velmi nadané lidi, kteří se nikam nedostali, a jiné, kteří na
první pohled nemají žádné výhody, přesto razí nové cesty. Lidé se v životě
většinou nedostanou tak daleko, jak by mohli, protože se nesoustředí na to,
co opravdu chtějí, ale zahltí se přemýšlením, jak to udělat. Vy už víte, že
nejdůležitějším krokem na cestě k úspěchu je rozhodnout se. A víte také, že
jakmile se rozhodnete, co chcete, začnou se kolem vás objevovat odpovědi
na otázku, jak toho dosáhnout. Zabudujte tento poznatek do svých plánů
a určete si splnitelné termíny.
V knize jsme vysvětlili, proč účinkuje tolik věcí, které možná už znáte –
představy, ujištění, stanovení cílů, termíny dokončení, modlitby, vesmír,
zákon přitažlivosti a tak dále. Máte znalosti a na jejich základě můžete
dokázat, jak a proč to všechno funguje. Záleží na tom, jak pomocí vlastních
očekávání naprogramujete svůj retikulární aktivační systém.
Právě to, že svůj retikulární aktivační systém můžete promyšleně
naprogramovat, je skvělá zpráva. Stačí si vybrat, jaké údaje do něj ze své
vědomé mysli pošlete. Máte-li pozitivní očekávání, automaticky
programujete systém RAS, aby hledal informace o pozitivním chování
a nevpustil do vaší blízkosti údaje o negativním chování. Tím vytváříte
svou vlastní realitu. Nejde tady o silnou vůli. Všechno se odehrává
v jednom malém shluku nervových vláken ve vašem mozkovém kmeni,
v retikulárním aktivačním systému RAS.
Zapište si to
Ti nejúspěšnější lidé si své myšlenky zapisují a vybírají, kterým z nich
dají přednost. Jakmile jsou myšlenky na papíře, RAS začíná hledat
odpovědi a navádět je k cíli. Pište si seznamy všeho, co vám v životě
připadá zajímavé nebo vzrušující, a nijak to nehodnoťte – jenom si to
zapište. Soustředíte tím pozornost na to podstatné. Systém RAS se nabudí
a začne pracovat ve váš prospěch. Vyhledá kroky, které vás dovedou k cíli.
Neustále seznam doplňujte. Dbejte na to, abyste si jako cíle stanovili to,
co chcete vy sami, a nikoli to, co od vás očekávají druzí. Seznamy pište
a přepisujte. Objevte, co vás skutečně zajímá a naplňuje. Vymažte z rovnice
peníze, abyste mohli uvažovat jasně a bez starostí o finanční stránku věci.
Naplánujte si činnost tak, abyste žili podle vzorce 80/20.
Rozdělte hlavní cíl na části a určete termíny dokončení
Rozdělte své cíle na menší kousky, které snadno zvládnete, a vypořádejte

se s nimi postupně. Pokud se zdá, že nestihnete důležitý termín, upravte jej.
Rozdíl mezi úspěšnými lidmi a těmi ostatními spočívá v tom, že úspěšní
lidé jsou aktivní. Na začátku možná nevypadají jako vítězové, ale jdou
kupředu. Zůstávají na dráze, i když se je ostatní snaží vytlačit. Nemáte-li
žádný cíl, nemůžete si stanovit termín dokončení, a platí to i pro negativní
myšlení.
Převezměte odpovědnost
Všechno, čeho v životě dosáhnete, je založeno na vašich rozhodnutích.

Neobviňujte rodiče, své minulé vztahy, své zaměstnání, ekonomickou
situaci, počasí, svou rasovou příslušnost nebo věk. Za svá rozhodnutí jste
odpovědní jen vy sami a nikdo jiný. Máme pro vás skvělou zprávu: odteď
máte své rozhodování stoprocentně pod kontrolou. Právě jste se dočetli, jak
žít život podle toho, co chcete, a nikoli podle toho, co musíte. Rozhodněte
se, že za svůj život přeberete stoprocentní odpovědnost. Pokud se
přistihnete, že si na něco stěžujete, okamžitě přestaňte. Dejte si předsevzetí,
že na události svého života začnete reagovat jinak. Začněte mluvit pozitivně
o tom, co můžete udělat a co uděláte.
Používejte vizualizace a ujištění
Známe nespočet příběhů lidí, kteří dosáhli svých cílů tím, že pomocí
ujištění soustředili mysl na výsledek, a v předstihu si představovali úspěch.
Dříve než dosáhneme cíle ve skutečnosti, musíme ho dosáhnout v duchu.
Nikdo nedokáže překonat omezení, která si uložil sám v sobě. Pokaždé
když řeknete něco negativního, vyjádřete to jinak a pozitivně. Vizualizace
funguje, protože posiluje konkrétní nervové dráhy v mozku, a bude
fungovat prakticky pro každý cíl, pro nějž se rozhodnete. Ode dneška si
představujte jen ty věci, které chcete, a nikoli ty, které nechcete. Vizuali
zace a ujištění mohou strhnout překážky stojící v dráze vašemu úspěchu
a zároveň uvolnit tvořivost a nevyužitý potenciál, o němž se vám dosud ani
nesnilo. Pomocí vizualizace a ujištění si udržíte nezbytné nadšení a získáte
čas potřebný k osvojení nových návyků.
Všichni úspěšní sportovci trénují ve skutečnosti i v duchu. Vždycky si
představujte, jak vítězíte. Stane se to, co si řeknete. Neustálým
procvičováním pozitivního jednání si osvojíte postoj „to zvládnu“.
Náš život je součtem minulých ujištění. Jakmile začneme používat
ujištění, začnou pro nás pracovat zákony posílení. Začneme hledat své silné
stránky a všude kolem sebe náhle vidíme věci, které očekáváme – stejně
jako Darrin se svým kopem vzad s otočkou, jako Scott s Dilbertem a Sam
se svým krátkým životem. Začneme jednat jako člověk, jímž jsme se
rozhodli být.
Nikdy nemyslete na to, co nechcete. Myslete jen na to, co chcete, bez
ohledu na výsledek. Obvykle dostanete to, o čem přemýšlíte a o čem se
ujišťujete.
Osvojte si nové zvyky
Jakmile si záměrně osvojíte zvyky úspěšných lidí, dovede vás to

k úspěchu, jehož chcete dosáhnout. Lpění na neproduktivních zvyklostech
je jako mlýnský kámen kolem krku – a s takovým kamenem se nehnete
z místa. Váš konečný úspěch – nebo neúspěch – v jakémkoli počínání závisí
na naučených myšlenkách a postojích.
Rozhodněte se, že se ve svém podnikání budete řídit diářem, a neustále
jej noste při sobě. Kupte si knihu o tom, jak si zapamatovat jména lidí.
Pokud kouříte, pijete nebo berete drogy, udělejte potřebné kroky, abyste se
svého návyku zbavili.
Pokračujte navzdory tomu, co si myslí, dělají nebo říkají druzí
Dobře smýšlející přátelé a příbuzní se možná pokusí odradit vás od

vašeho cíle, protože vás mají rádi, protože vás nesnášejí nebo protože
nechtějí, aby vedle vás vypadali neschopně. Jakmile si určíte cíl a termín
jeho dosažení, učiňte první krok a začněte jednat – bez ohledu na názory
a postoje ostatních. Jediný způsob, jak se vyhnout kritice, je nic nedělat, nic
neříkat a nikým nebýt.
Dejte si svolení, že odejdete od všeho, z čeho máte špatný pocit a co na
vás nepůsobí dobře. Nemusíte to nikomu vysvětlovat, stačí jen důvěřovat
svému vnitřnímu hlasu. Připusťte, že nesete odpovědnost za to, jaké věci
a jací lidé vás obklopují. Pokud vás neuvádí v nadšení životní styl
a úspěchy vašich nejbližších pěti přátel, najděte si jiné. Zůstanete-li ve
skupině současných přátel, v mnoha ohledech budete dosahovat průměru
této skupiny. Jestliže se vám ten průměr nelíbí, najděte si nové přátele.
Rozvíjejte příjemné chování a snažte se, aby se druzí lidé ve vaší
společnosti cítili dobře, ať už mají jakýkoli názor. Uznejte, že na to mají
právo, a zopakujte jinými slovy to, co si myslíte.
Smiřte se s tím, že obavy a starosti jsou normální
Jste-li ve stresu, ustaraní nebo sklíčení kvůli některým okolnostem svého

života, a pokud jste si zvykli uvažovat negativně, stanovte si termín, kdy
s tím skoncujete. Rozhodněte se, že od určité hodiny určitého dne nebudete
uvažovat negativně o tom, co se vám přihodilo v minulosti. Pohromy se
nevyhýbají nikomu, jsou přirozenou součástí života. Pokud jste se ocitli na
kolenou, neznamená to ještě, že jste ze hry. Poražení jste jen tehdy, když se
nezvednete. Rozhodněte se předem, že až vás potká tragédie, dostanete se
z ní. Počítejte s tím, že až se objeví nové nebo nečekané příležitosti, budete
možná vystrašení, ale nenechejte se odradit a pokračujte na cestě k cíli.
Hrajte si s čísly
S každou činností v životě souvisí soubor matematických pravidel,

zákonů a poměrů. I vy máte osobní soubor statistik, které určí vaše
vyhlídky na úspěch. Zaznamenávejte si všechny každodenní činnosti,
například kolikrát jste se o něco pokusili, kolikrát jste byli úspěšní, nebo
naopak neúspěšní, co vedlo k úspěchu a co ne – a zanedlouho se objeví vaše
číselné poměry.
Převezměte odpovědnost za svůj život
Nevydávejte se po cestě, na kterou se vás snaží dostrkat někdo jiný,

i když jeho úmysly vypadají ušlechtile. Převezměte odpovědnost za svůj
život a sami za sebe. Rozhodněte se, že se stanete takovým člověkem,
jakým chcete být. Pokud se v práci denně nezabýváte něčím, co vám
připadá vzrušující, začněte dělat něco jiného. Většina lidí dělá kvůli obživě
něco, co je nebaví. Nebuďte jedním z nich.
Nevzdávejte se
Začátek je vždycky nejtěžší. Máte-li pocit, že chcete skončit, znovu si

přečtěte seznam svých cílů a myslete jen na to, jakého výsledku chcete
dosáhnout. Jděte tak daleko, kam až dohlédnete, a až tam budete, uvidíte
dále, než jste viděli na začátku. Držte se svých cílů bez ohledu na to, co si
myslí, říkají nebo dělají ostatní. V životě můžete dosáhnout čehokoli, pokud
si to nejprve promyslíte, zapíšete na seznam priorit a řídíte se pravidly
a zásadami, které jsme uvedli v této knize.
A nakonec…
Retikulární aktivační systém je mocný nástroj, který vás může zavést,

kamkoli chcete. Je to váš osobní přístroj GPS. Stačí jen rozhodnout se,
jakých cílů chcete dosáhnout, zapsat si je a určit termíny dokončení.
Jakmile se kolem vás začnou objevovat způsoby, jak toho všeho dosáhnout,
vypracujte z nich plán. Potom začněte jednat bez ohle du na názory
ostatních. Osvojte si nové zvyky, které vám usnadní cestu, používejte
pozitivní ujištění a vizualizaci. Ať už vás cestou potká cokoli, dívejte se na
to z té veselejší stránky. Barb a já to tak děláme pořád, protože víme, že to
funguje. Osvědčí se to i vám, pokud se rozhodnete pro stejný postup.
Berte vážně to, co v životě děláte, ale nikdy neberte moc vážně sebe.
Uzavřete sami se sebou dohodu, že ve všem, co vás cestou potká, budete
hledat komickou stránku. Nejlepším dnem vašeho života je ten, kdy se
rozhodnete, že život je jen váš – žádné omluvy a výmluvy, nikdo, o koho
byste se opírali, na koho byste spoléhali a na koho byste házeli vinu. Je to
den, kdy váš život skutečně začíná.
A zde je citát, který jsme použili na začátku této knihy:
Cokoli si lidská mysl dokáže představit

a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout.
Napoleon Hill, 1937
Literatura
1. kapitola
Burlet, S., Tyler, C. J., Leonard, C. S.: Direct and indirect excitation of
laterodorsal tegmental neurons by hypocretin/orexin peptides: Implications
for wakefulness and narcolepsy. Journal of Neuroscience 22 (7), 2862–
2872. PMID 11923451, 2002
Evans, B. M.: Sleep, consciousness and the spontaneous and evoked
electrical activity of the brain. Is there a cortical integra ting mechanism?
Neuophysiologie clinique 33, 2003, 1–10. „https://
en.wikipedia.org/wiki/Digital_object_identifier“ „https:// dx.doi.
org/10.1016%2Fs0987-7053%2803%2900002-9“10.1016/s0987-
7053(03)00002-9.
Garcia-Rill, E.: Disorders of the reticular activating system. Medical
Hypotheses 49 (5), 1997, 379–387. doi:10.1016/ S0306-9877(97) 90083-9.
PMID 9421802.
Garcia-Rill, E.: Long-term deficits of preterm birth: Evidence for arousal
and attentional disturbances. Clinical Neurophysiology 119 (6): 1281–1291.
doi:10.1016/j. clinph.2007.12.021. PMC 2670248. PMID 18372212.
Garcia-Rill, E., Buchanan, R., McKeon, K., Skinner, R. R., Wallace, T.:
Smoking during pregnancy: Postnatal effects on arousal and attentional
brain systems. NeuroToxicology 28 (5), 2007, 915–923.
doi:10.1016/j.neuro.2007.01.007. PMC 3320145. PMID 17368773.
Garcia-Rill, E., Heister, D. S., Ye, M., Charlesworth, A., Hayar, A.:
Electrical coupling: novel mechanism for sleep-wake control. Sleep 30 (11),
2007, 1405–1414. PMC 2082101. PMID 18041475.
Kinomura, S., Larsson, J., Gulyas, B., Roland, P. E.: Activation by
attention of the human reticular formation and thalamic intralaminar nuclei.
Science 271 (5248), 512–515, 1996. doi:10.1126/science.271.5248.512.
PMID 8560267.
Kumar, V. M., Mallick, B. N., Chhina, G. S., Singh, B.: Influence of
ascending reticular activating system on preoptic neuronal-activity.
Experimental Neurology 86 (1), 1984, 40–52, doi:10.1016/0014 –
4886(84)90065-7. PMID 6479280.
Magoun, H. W.: An ascending reticular activating systém in the brain
stem. Ama Archives of Neurology and Psychiatry 67 (2), 145–154, 1952,
doi: 10.1001/archneurpsyc.1952.02320140013002. PMID 14893989.
Reiner, P. B.: Are mesopontine cholinergic neurons either necessary or
sufficient components of the ascending reticular activating system?
Seminars in the Neurosciences 7 (5), 355–359, 1995. doi:10.1006
/smns.1995.0038.
Robinson, D.: The technical, neurological and psychological significance
of „alpha“, „delta“ and „theta“ waves confounded in EEG evoked
potentials: a study of peak latencies. Clinical Neurophysiology 110 (8),
1999, 1427–1434. doi:10.1016/ S1388-2457(99)000784. PMID 10454278.
Rothballer, A. B.: Studies on the adrenaline sensitive component of the
reticular activating system. Electroencephalography and Clinical
Neurophysiology 8 (4), 1956, 603–621. doi:10.1016/00134694(56)90084-0.
PMID 13375499.
Ruth, R. E., Rosenfeld, J. P.: Tonic reticular activating system –
relationship to aversive brain-stimulation effects. Experimental Neurology
57 (1), 1977, 41–56. doi:10.1016/0014-4886(77)90043-7. PMID 196879.
Shute, C. C. D., Lewis, P. R.: The ascending cholinergic reticular system:
neocortical, olfactory and subcortical projections. Brain 90 (3), 1967, 497–
520. doi:10.1093/brain/90.3.497. PMID 6058140.
Steriade, M.: Neuromodulatory systems of thalamus and neocortex.
Seminars in the Neurosciences 7 (5), 1995, 361–370. doi:10.1006 /
smns.1995.0039.
Steriade, M.: Arousal: Revisiting the reticular activating system. Science
272 (5259), 1996, 225–226. doi:10.1126/ science.272.5259.225. PMID
8602506.248
Svorad, D.: Reticular activating system of brain stem and animal
hypnosis. Science 125 (3239), 1957, 156–156. doi:10.1126/
science.125.3239.156. PMID 13390978.
Vincent, S. R.: The ascending reticular activating system – from
aminergic neurons to nitric oxide. Journal of Chemical Neuroanatomy 18
(1–2), 2000, 23–30. doi:10.1016/S0891-0618(99)00048-4. PMID
10708916.
http://sleepdisorders.sleepfoundation.org/chapter-1-normal-sleep/
neurobiology-of-sleep/
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2701283/
2. kapitola
http://www.dominican.edu/academics/ahss/undergraduate-pro-
grams/psych/faculty/assets-gail-matthews/researchsummary2. pdf
https://www.washingtonpost.com/news/on-leadership/wp/
2013/10/10/only-13-percent-of-people-worldwide-actually like-going-to-
work/
3. kapitola
Hill, P. L., Turiano, N. A.: Purpose in life as a predictor of mortality
across adulthood. Psychological Science, 2014.
doi:10.1177/0956797614531799.
Shackell, Erin M., Standing, Lionel G.: Mind over matter: Mental
training increases physical strength. North American Journal of Psychology
9, 2014, 189–200.
http://www.medicalnewstoday.com/articles/276893.php
6. kapitola
Brayand, F., Moller, B.: Predicting the future burden of cancer. Nature
Reviews Cancer 6, 2006, 63–74. doi:10.1038/nrc1781.
Calle, E. E., Rodriguez, C., Walker-Thurmond, K., Thun, M. J.:
Overweight, obesity, and mortality from cancer in a prospectively studied
cohort of U.S. adults. New England Journal of Medicine 348, 2003, 1625–
1638. doi: 10.1056/ NEJMoa021423.
Doll, R., Peto, R.: The causes of cancer: quantitative estimates of
avoidable risks of cancer in the United States today. Journal of the National
Cancer Institute 66, 1981, 191–308.
Kolonel, L. N., Altshuler, D., Henderson, B. E.: The multiethnic cohort
study: exploring genes, lifestyle and cancer risk. Nature Reviews Cancer 4,
2004, 519–27. doi:10.1038/nrc1389.
http://www.who.int/mediacentre/news/releases/2003/pr27/en/
https://www.apf.asn.au/Members/Information/A-Skydiver-s-Guide- to-
Mental-Training/default.aspx
https://students.education.unimelb.edu.au/LiteracyResearch/pub/
Projects/AKurzman.pdf
http://www.psych.nyu.edu/oettingen/Barry%20Kappes,%20H.,%20&%2
0Oettingen,%20G.%20(2011).%20JESP.pdf
7. kapitola
Ahsen, A.: ISM: The triple code model for imagery and
psychophysiology. Journal of Mental Imagery 8 (4), 1984, 15–42.
Behncke, L.: Mental skills training for sports: A brief review. Athletic
Insight. The Online Journal of Sport Psychology. 2004.
[www.athleticInsight.com/html]. Vyhledáno 22. dubna 2010.
Bell, R., Skinner, C., Fisher, L.: Decreasing putting yips in accomplished
golfers via solution-focused guided imagery: A single-subject research
design. Journal of Applied Sport Psychology 21 (1), 2009, 1–14.
Boyd, J., Munroe, K.: The use of imagery in climbing. Athletic Insight.
The Online Journal of Sport Psychology. 2003.
[www.athleticInsight.com/html]. Vyhledáno 21. března 2010.
Callow, N., Hardy, L.: Types of imagery associated with sport confidence
in netball players of varying skills. Journal of Applied Sport Psychology 13,
2001, 1–17.
Callow, N., Roberts, R., Fawkes, J.: Effects of dynamic and static
imagery on vividness of imagery skiing performance, and confidence.
Journal of Imagery Research in Sport and Physical Activity 1, 2006, 1–15.
Calmels, C., Holmes, P., Berthoumieux, C., Singer, R.: The development
of movement imagery vividness through a structured intervention in
softball. Journal of Sport Behavior 27, 2004, 307–322. Cumming, J.,
Nordin, S., Horton, R., Reynolds, S.: Examining the direction of imagery
and self-talk on dartthrowing performance and self-efficacy. The Sport
Psychologist 20, 2006, 257–274.
Driskell, J., Cooper, C., Moran, A.: Does mental practice enhance
performance? Journal of Applied Sport Psychology 79, 1994, 481–492.
Evans, L., Jones, L., Mullen, R.: An imagery intervention during the
competitive season with an elite rugby union player. The Sport Psychologist
18, 2004, 252–271.
Feltz, D., Landers, D.: The effects of mental practice on motor skill
learning and performance: A meta-analysis. Journal of Sport Psychology 5,
1983, 25–57.
Fischman, M., Oxendine, J.: Motor skill learning for effective coaching
and performance. In: J. W. Williams (ed.): Applied Sport Psychology (Palo
Alto, Calif.: Mayfield), 1993, 11–23.
Glisky, M., Williams, J., Kihlstrom, J.: Internal and external imagery
perspectives and performance on two tasks. Journal of Sport Behavior 19
(1), 1996, 3–18.
Gould, D., Damarjian, N., Greenleaf, C.: Imagery training for peak
performance. In: J. Van Raalte a B. Brewer (eds): Exploring Sport and
Exercise Psychology (Washington, DC: American Psychological
Association), 2. vydání, 2002, 49–74.
Gray, S.: Effect of visuo-motor rehearsal with videotaped modeling on
racquet ball performance of beginning players. Perceptual and Motor Skills
70, 1990, 379–385.
Green, L.: The use of imagery in the rehabilitation of injured athletes. In:
D. Pargman (ed.): Psychological Bases of Sport Injuries, Morgantown, WV:
Fitness Information Technology, 1993, 199–218. Guillot, A., Collet, C.:
Construction of the motor imagery integrative model in sport: A review and
theoretical investigations of motor imagery use. International Review of
Sport and Exercise Psychology 1 (1), 2008, 31–44.
Guillot, A., Nadrowska, E., Collet, C.: Using motor imagery to learn
tactical movements in basketball. Journal of Sport Behavior 32 (2), 2009,
189–206.
Haanen, H., Hoenderdos, H., Van Romunde, L., Hop, W., Malle, C.,
Terwiel, J., Hekster, G. B.: Controlled trial of hypnotherapy in the treatment
of refractory fibromyalgia. Journal of Rheumatology 18, 1991, 72–75.
Hale, B.: Imagery Training: A Guide for Sports Coaches and Performers.
Leeds, UK, National Coaching Foundation, 1998.
Halgren, E., Dale, M., Sereno, R., Tootell, R.: Location of human face-
selective cortex with respect to retinotopic areas. Human Brain Mapping 7,
1999, 29–37.
Hall, C., Mack, D., Paivio, A., Hausenblas, H.: Imagery use by athletes:
development of the Sport Imagery Questionnaire. International Journal of
Sport Psychology 29, 1998, 73–89.
Hall, C., Pongrac, J.: Movement Imagery Questionnaire. London,
Ontario: University of Western Ontario, 1983.
Hall, E., Erffemeyer, E.: The effect of visuomotor behavior rehear sal
with videotaped modeling on free throw accuracy of intercollegiate female
basketball players. Journal of Sport Psychology 5, 1983, 343–346.
Harris, D., Robinson, W.: The effect of skill level on EMG activity
during internal and external imagery. Journal of Sport Psychology 8, 1986,
105–111.
Hecker, J., Kaczor, L.: Application of imagery theory to sport
psychology: Some preliminary findings. Journal of Sport and Exercise
Psychology 10, 1988, 363–373.
Holmes, P., Collins, D.: The PETTLEP approach to motor imagery.
A functional equivalence model for sport psychologists. Journal of
Applied Sport Psychology 13, 2001, 60–83.
Isaac, A., Marks, D., Russell, D.: An instrument for assessing imagery of
movement: The Vividness of Movement Imagery Questionnaire (VMIQ).
Journal of Mental Imagery 10, 1986, 23–30.
Janssen, J., Sheikh, A.: Enhancing athletic performance through imagery:
An overview. In: A. A. Sheikh, E. R. Korn (eds). Imagery and Sport
Physical Performance, Amityville, NY: Bayood Publishing, 1994, 1–22.
Jones, G.: More than just a game: Research developments and issues in
competitive anxiety in sport. British Journal of Psychology 86, 1995, 449–
478.
Klein, I., Paradis, A., Poline, J., Kosslyn, S., LeBihan, D.: Transient
activity in human calcarine cortex during visual imagery. Journal of
Cognitive Neuroscience 12, 2000, 15–23.
Kosslyn, S., Ganis, G., Thompson, W.: Neural foundations of imagery.
Nature Reviews Neuroscience 2, 2001, 635–642.
Kosslyn, S., Thompson, W., Kim, I., Alpert, N.: Topographical
representations of mental images in primary visual cortex. Nature 3, 1995,
496–498.
Lambert, S.: The effects of hypnosis/guided imagery on the postoperative
course of children. Journal of Developmental and Behavioral Pediatrics 17,
1996, 307–310.
Lang, P.: A bioinformational theory of emotional imagery.
Psychophysiology 16, 1979, 495–512.
Lang. P., Kozak, M., Miller, G., Levin, D., McLean, A.: Emotional
imagery: Conceptual structure and pattern of somatovisceral response.
Psychophysiology 17, 1980, 179–192.
Lang, P., Levin, D., Miller, G., Kozak, M.: Fear behavior, fear imagery,
and the psychophysiology of emotion: The problem of affective response
integration. Journal of Abnormal Psychology 92, 1983, 276–306. Lohr, B.,
Scogin, F.: Effects of self-administered visuomotor behavioural rehearsal on
sport performance of collegiate athletes.
Journal of Sport Behaviour 21 (2), 1998, 206–218.
MacKay, D.: The problem of rehearsal or mental practice. Journal of
Motor Behavior 13, 1981, 274–285.
Mahoney, M., Avener, M.: Psychology of the elite athlete: an exploratory
study. Cognitive Therapy and Research 1, 1977, 135–141.
Malone, M., Strube, M.: Meta-analysis of non-medical treatment for
chronic pain. Pain 34, 1988, 231–234.
Malouff, J., McGee, J., Halford, H., Rooke, S.: Effects of pre-
competition positive imagery and self-instructions on accuracy of serving in
tennis. Journal of Sport Behavior 31 (3), 2008, 264–275. Mamassis, G.,
Doganis, G.: Effects of a mental training program on juniors pre-
competitive anxiety, self-confidence, and tennis performance. Journal of
Applied Sport Psychology 16, 2004, 118–137.
Marks, D.: Mental imagery and consciousness: A theoretical review. In:
A. Sheikh (ed.): Imagery: Current Theory, Research, and Application, New
York: Wiley, 1983, 96–130.
Martin, K., Hall, C.: Using mental imagery to enhance intrinsic
motivation. Journal of Sport and Exercise Psychology 17, 1995, 54–69.
Martin, K., Moritz, S., Hall, C.: Imagery use in sport: A literature review
and applied model. The Sport Psychologist 13, 1999, 245–268. Mauer, M.,
Burnett, K., Oulette, E., Ironson, G. & Dandes, H.: Medical hypnosis and
orthopedic hand surgery: Pain perception, postoperative recovery, and
therapeutic comfort. International Journal of Clinical and Experimental
Hypnosis 47, 1999, 144–161.
Moritz, S., Hall, C., Martin, K., Vadocz, E.: What are confident athletes
imagining: An examination of image content. The Sport Psychologist 10,
1996, 171–179.
Munroe, K., Giacobbi, P., Hall, C., Weinberg, R.: The four W’s of
imagery use: where, when, why, and what. The Sport Psychologist 14,
2000, 119–137.
Munroe-Chandler, K., Hall, C.: Psychological interventions in sport. In:
P. Crocker (ed.), Introduction to Sport Psychology: A Canadian Perspective
Toronto, ON: Pearson, 2007.
Murphy, S., Jowdy, D.: Imagery and mental practice. In: T. S. Horn (ed.),
Advances in Sport Psychology, Champaign, IL: Human Kinetics, 2, vydání,
1992, 21–250.
Murphy, S., Martin, K.: The use of imagery in sport. In: T. Horn (ed.),
Advances in Sport Psychology, Champaign, IL: Human Kinetics, 2. vyd,
2002, 405–439.
Nideffer, R.: Psyched to Win, Champaign, IL, Human Kinetics, 1994.
Nideffer, R., Sagal, M.: Concentration and attention control training. In: J.
M. Williams (ed.), Applied Sport Psychology: Personal Growth to Peak
Performance. Boston, MA: McGraw-Hill, 4.
vydání, 2006, 312–332.
Noel, R.: The effect of visuo-motor behaviour rehearsal on tennis
performance. Journal of Sport Psychology, 2, 1980, 221–226.
Onestak, D.: The effect of visuo-motor behaviour rehearsal (VMBR) and
videotaped modeling (VM) on the free- throw performance of
intercollegiate athletes. Journal of Sport Behaviour 20 (2), 1997, 185–198.
Paivio, A.: Cognitive and motivational functions of imagery in human
performance. Canadian Journal of Applied Sport Science 10, 1985, 22–28.
Richardson, A.: The Experiential Dimension of Psychology. Queensland,
Australia: University of Queensland Press, 1984.
Rizzolatti, G., Fogassi, L., Gallese, V.: Neurophysiological mechanisms
underlying the understanding and imitation of action. Nature Neuroscience
Reviews 2, 2001, 661– 670.
Robin, N., Dominique, L., Toussaint, L., Blandin, Y., Guillot, A., Le Her,
M.: Effects of motor imagery training on service return accuracy in tennis:
the role of imagery ability. International Journal of Sport and Exercise
Psychology 5 (2): 2007, 175–188.
Rogerson, L., Hrycaiko, D.: Enhancing competitive performance in ice
hockey goaltenders using centering and selftalk. Journal of Applied Sport
Psychology 14, 2002,14–26.
Roos, H., Ornell, M., Gardsell, P., Lohmander, L., Lindstrand, A.: Soccer
after anterior cruciate ligament injury – an incompatible combination?
A national survey of incidence and risk factors and a 7-year follow-up of
310 players. Scandinavian Journal of Medicine and Science in Sports 5,
1995, 107–112.
Rotella, R., Gansneder, B., Ojala, D., Billing, J.: Cognitions and coping
strategies of elite skiers. An exploratory study of young developing athletes.
Journal of Sport Psychology 2, 1980, 350–354. Rushall, B., Lippman, L.:
The role of imagery in physical performance.
International Journal of Sport Psychology 29, 1998, 57–72.
Ryan, D., Simons, J.: Efficacy of mental imagery in enhancing mental
rehearsal of motor skills. Journal of Sport Psychology 4, 1982, 41–51.
Ryan, D., Simons, J.: What is learned in mental practice of motor skills.
Journal of Sport Psychology 5, 1983, 219–426.
Sackett, R.: The influences of symbolic rehearsal upon the retention of
a maze habit. Journal of General Psychology 13, 1934, 113–128. Sheikh,
A., Korn, E.: Imagery in Sports and Physical Performance.
Amityville, NY: Baywood, 1994.
Short, S., Bruggeman, J., Engel, S., Marback, T., Wang, L., Willadsen,
A., Short, M.: The effect of imagery function and imagery direction on self-
efficacy and performance on a golf-putting task. The Sport Psychologist 16,
2002, 48–67.
Smith, D., Collins, D., Holmes, P.: Impact and mechanism of men tal
practice effects on strength. International Journal of Sport and Exercise
Psychology 1, 2003, 293–306.
Suinn, R.: Imagery in sports. In: A. Sheikh (ed.), Imagery, Current
Theory, Research, and Application. New York: Wiley, 1982, 507– 534.
Surburg, P., Porretta, D., Sutlive, V.: Use of imagery practice for
improving a motor skill. Adapted Physical Activity Quarterly 12 (3), 1995,
217–227.
Taylor, J., Taylor, S.: Psychological Approaches to Sports Injury
Rehabilitation, Gaithersburg, MD, Aspen, 1997.
Taylor, J., Wilson, G.: Applying Sport Psychology: Four Perspectives,
Champaign, IL: Human Kinetics, 2005.
Vadocz, E., Hall, C., Moritz, S.: The relationship between competitive
anxiety and imagery use. Journal of Applied Sport Psychology 9 (2), 1997,
241–253.
Vealey, R., Greenleaf, C.: Seeing is believing: Understanding and using
imagery in sport. In: J. M. Williams (ed.), Applied Sport Psychology:
Personal Growth to Peak Performance. Boston, MA: McGraw-Hill, 1998,
220–224.
Weinberg, R. & Gould, D.: Foundations of Sport and Exercise
Psychology. Champaign, IL: Human Kinetics, 4. vyd., 2006.
Weinberg, R., Seabourne, T., Jackson, A.: Effect of visuomotor behavior
rehearsal, relaxation, and imagery on karate performance. Journal of Sport
Psychology 10, 1981, 71–78.
White, A., Hardy, L.: Use of different imagery perspectives on the
learning and performance of different motor skills. British Journal of
Psychology 86, 1995, 191–216.
Wrisberg, C., Ragsdale, M.: Cognitive demand and practice level:
Factors in the mental rehearsal of motor skills. Journal of Human
Movement Studies 5, 1979, 201–208.
Zittman, F., Dyck, R., Spinhoven, P., Linssen, A., Corrie, G.: Hypnosis
and autogenic training in the treatment of tension headaches: A two-phase
constructive design study with follow-up. Journal of Psychosomatic
Research 36, 1992, 219–228.
http://scholar.lib.vt.edu/ejournals/JITE/v32n4/whetstone.html
https://www.psychologytoday.com/blog/flourish/200912/seeing-isbelieving-
the-power-visualization
10. kapitola
Barnes, G. M., Welte, J. W., Tidwell, M. C. & Hoffman, J. H.: Gambling
on the Lottery: Sociodemographic Correlates Across the Lifespan. Journal
of Gambling Studies 27 (4), 2011, 575–86. doi: 10.1007/s10899-010-9228-
7.
http://fortune.com/2016/01/15/powerball-lottery-winners/
http://www.theghostcoders.com/799/you-just-won-a-lottery –
10shocking-factsabout-the-lottery
http://journalistsresource.org/studies/economics/personal-finan- ce/
research-review-lotteries-demographics sthash.ojrlp1te.dpuf
11. kapitola
Artherholt, S. B., Fann, J. R.: Psychosocial care in cancer. Current
Psychiatry Reports 14 (1), 2012, 23–29.
Bachorowski, J.-A., Smoski, M. J., Owren, M. J.: The acoustic features
of human laughter. Journal of the Acoustical Society of America 110. 2001,
1581.
Bakhtin, M.: Rabelais and His World. Bloomington: Indiana University
Press, 1941.
Bogard, M.: Laughter and its Effects on Groups. New York: Bullish
Press, 2008.
Chapman, A. J., Foot, H. C., Derks, P. (eds): Humor and Laughter:
Theory, Research, and Applications. NJ, Transaction Publishers, 1996.
Cousins, N.: Anatomy of an Illness as Perceived by the Patient. New
York, WW Norton, 1979.
Cousins, N.: Anatomy of an Illness. New York: Bantam Doubleday Dell,
1983.
Davila-Ross, M., Allcock, B., Thomas, C., Bard, K. A.: Aping
expressions? Chimpanzees produce distinct laugh types when responding to
laughter of others. Emotion. Oct 11(5), 2011, 1013- 20.
doi:10.1037/a0022594.
Fashoyin-Aje, L. A., Martinez, K. A., Dy, S. M.: New patient-centered
care standards from the Commission on Cancer: opportunities and
challenges. Journal of Supportive Oncology: publikováno elektronicky před
vydáním, 20. března 2012. http://www.ncbi.nlm. nih. gov
/pubmed/22440532
Fried, I., Wilson, C. L., MacDonald, K. A., Behnke, E. J.: Electric current
stimulates laughter. Nature 391, 1998, 650.
Goel, V., Dolan, R. J.: The functional anatomy of humor: segrega ting
cognitive and affective components. Nature Neuroscience 3, 2001, 237–
238.
Greig, J. Y. T.: The Psychology of Comedy and Laughter. New York:
Dodd, Mead and Co., 1923.
Holmes, T. H., Rahe, R. H.: The social readjustment rating scale.
Journal of Psychosomatic Research 11, 1967, 213.
Jenkins, R.: Subversive Laughter. New York: Free Press, 1994, 13ff.
Johnson, S.: Emotions and the Brain. Discover 24 (4), 2003.
discover.com
Kawakami, K., et al.: Origins of smile and laughter: A preliminary study.
Early Human Development 82, 2006, 61–66. kyoto-u.ac.jp
Klein, A.: The Courage to Laugh: Humor, Hope and Healing in the Face
of Death and Dying. Los Angeles, CA: Tarcher/Putman, 1998.
Krichtafovitch, I.: Humor Theory: The Formulae of Laughter. Colorado:
Outskitspress, 2006.
Lutgendorf, S. K., DeGeest, K., Dahmoush, L. et al.: Social isolation is
associated with elevated tumor norepinephrine in ovarian carcinoma
patients. Brain, Behavior, and Immunity 25 (2), 2011, 250–255.
Lutgendorf, S. K., Sood, A. K., Antoni, M. H.: Host factors and cancer
progression: biobehavioral signaling pathways and interventions. Journal of
Clinical Oncology 28 (26), 2010: 4094– 4099. http://www.
ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/20644093
Lutgendorf, S. K., Sood, A. K., Anderson, B. et al.: Social support,
psychological distress, and natural killer cell activity in ovarian cancer.
Journal of Clinical Oncology 23 (28), 2005, 7105– 7113.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/16192594
MacDonald, C.: A Chuckle a Day Keeps the Doctor Away: Therapeutic
Humor & Laughter. Journal of Psychosocial Nursing and Mental Health
Services 42 (3), 2004,18–25. psychnurse.org
Marteinson, P.: On the Problem of the Comic: A Philosophical Study on
the Origins of Laughter. Ottawa: Legas Press, 2006. utoronto.ca
McDonald, P. G., Antoni, M. H., Lutgendorf, S. K. et al.: A biobehavioral
perspective of tumor biology. Discovery Medicine 5 (30), 2005, 520–526.
Melhem-Bertrandt, A., Chavez-Macgregor, M., Lei, X. et al.: Beta-
blocker use is associated with improved relapse-free survival in patients
with triple-negative breast cancer. Journal of Clinical Oncology 29 (19),
2011, 2645–2652.
Milius, S.: Don’t look now, but is that dog laughing? Science News 160
(4), 2001, 55. sciencenews.org
Miller, M., Mangano, C., Park, Y., Goel, R., Plotnick, G. D., Vogel,
R. A.: Impact of cinematic viewing on endothelial function. Heart 92 (2),
2006, 261–262. doi:10.1136/hrt.2005.061424.
Moeller, H.-G., Wohlfart, G.: Laughter in Eastern and Western
Philosophies. Freiburg/Munich: Verlag Karl Alber, 2010.
Moreno-Smith, M., Lutgendorf, S. K., Sood, A. K.: Impact of stress on
cancer metastasis. Future Oncology 6 (12), 2010, 1863–1881.
Panksepp, J., Burgdorf, J.: „Laughing“ rats and the evolutionary
antecedents of human joy? Physiology & Behavior 79, 2003, 533–547.
psych.umn.edu
Provine, R. R.: Laughter. American Scientist 84 (38), 1996. 45. ucla.edu
Raskin, V.: Semantic Mechanisms of Humor. Boston: D. Reidel Publishing
Company, 1985.
Riley,V.: Role of the LDH-elevating virus in leukemia therapy by
asparaginase. Nature 220, 1968, 1245–1246.
Segerstrom, S. C., Miller, G. E.: Psychological stress and the human
immune system: a meta-analytic study of 30 years of inquiry.
Psychological Bulletin 130 (4), 2004, 601–630.
Simonet, P. et al.: Dog Laughter: Recorded playback reduces stress-
related behavior in shelter dogs. Seventh International Conference on
Environmental Enrichment, 2005. petalk.org
Skinner, Q.: Hobbes and the Classical Theory of Laughter (PDF).
Vyhledáno 23. října 2006, v Sorell, T., Foisneau, L.: Leviathan After 350
Years. Oxford: Oxford University Press, 2004, 139–166. Sloan, E. K.,
Priceman, S. J., Cox, B. F. et al.: The sympathetic nervous system induces
a metastatic switch in primary breast cancer.
Cancer Research 70 (18), 2010, 7042–7052.
Spence, D. P., Scarborough, H. S., Ginsberg, E. H.: Lexical correlates of
cervical cancer. Social Science of Medicine 12, 1987, 141–145.
http://jdc.jefferson.edu/cgi/viewcontent.cgi?
article=1108&context=jeffjpsychiatry
http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.575
.2841& rep=rep1&type=pdf http://www.fertstert.org/article/S0015-
0282(10)02958-4/references
http://www.themoscowtimes.com/sitemap/free/2004/3/article/patch –
adams-prescribes-his-laughter-therapy/232329.html
http://www.psych.nyu.edu/phelpslab/whoweare.html
12. kapitola
Claparède, É.: Experimental Pedagogy and the Psychology of the Child.
University of Michigan Library, 1911.
LeDoux, J.: The Emotional Brain: The Mysterious Underpinnings of
Emotional Life. New York, Simon & Schuster, 1998.
http://www.adaa.org/finding-help
Allan a Barbara Peasovi
ODPOVĚĎ
Z anglického originálu The Answer, vydaného nakladatelstvím Orion

Publishing Group Ltd. v Londýně v roce 2017,
přeložila Hana Antonínová
Jazyková revize Zuzana Fojtíková
Obálku navrhla Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pragma, Nádražní 30, 150 00

Praha 5, v Praze v roce 2017 jako svou 2136. elektronickou publikaci
www.euromedia.cz
www.knizniklub.cz

Odpověď

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Odpověď

Uploaded by

Document Information

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Odpověď

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Děkujeme za nákup této e-knihy na platformě Wooky,

Tato e-kniha je určena pouze pro uživatele s přihlašovacím jménem:

Přejeme příjemnou četbu.

Copyright © 2016 Allan Pease

Nechcete si pozvat Allana Pease jako řečníka na konferenci nebo

Allan a Barbara Peasovi patří k nejúspěšnějším autorům knih o vztazích.

Až začnete číst tuto knihu, vydáte se po cestách, o nichž jste možná

– Allan a Barbara Peasovi

Tajemství retikulárního aktivačního systému –

Cokoli si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho

Tento důležitý výrok uvedl Napoleon Hill ve své klasické knize

V polovině 20. století vyslovili fyziologové domněnku, že určité

RAS je řídicím a kontrolním střediskem vašeho mozku

Jak RAS pracuje

Různé typy RAS

Retikulární aktivační systém existuje i u jiných primátů. Například DNA

RAS má GPS a vyhledávací zařízení

Náš retikulární aktivační systém reaguje na naše jméno, na cokoli, co nás

Marcus Aurelius řekl: „Muž se stává tím, na co celý den myslí.“

Náš RAS má také vestavěnou funkci GPS. Máme-li GPS, nepotřebujeme

RAS pracuje stejně jako tepelně naváděná střela.

Jak funguje soubor přesvědčení

Vědci zjistili, že RAS ovládá také soubor našich přesvědčení a rozeznává

Číňané píšou slovo „krize“ dvěma znaky.

Je samozřejmé, že naše pocity týkající se určité události jsou ovlivněny

RAS může pracovat pro vás, nebo proti vám.

Jak RAS vybírá, kterým informacím bude věnovat pozornost

Představte si, že se pohybujete na rušném a hlučném letištním terminálu.

Proč všude vidíte svoje auto

Všimli jste si, že jakmile se rozhodnete, jaké auto si chcete koupit,

RAS může za to, že svoje auto vidíte všude.

Ukazuje se, že Napoleon Hill měl pravdu – a dnes to můžeme dokázat

Nic není buď dobré, nebo špatné, naše

kapitola Rozhodněte se, co chcete

V jedné malé přímořské mexické vesnici zakotvil rybářský člun. Jistý

Lidé to v životě nedotáhnou daleko hlavně proto, že se nerozhodli, co

Většina lidí se potýká s otázkami typu „Jak definovat úspěch?“ – „Kým

Proč lidé většinou nic moc nedělají

Když jste se narodili, věděli jste naprosto přesně, co od života chcete.

Už jsi velký, měl by ses podle toho chovat.

V důsledku takového podmiňování začne většina lidí splňovat požadavky

Má cenu šplhat po žebříku úspěchu a teprve nahoře zjistit, že jste jej

Jak se rozhodnout, co chcete

Začněte tím, že si zapíšete všechno, co chcete dělat a čeho chcete

Nenechejte si do svých snů mluvit od těch, kteří se svých snů vzdali.

Přemýšlejte o tom, co chcete – nezabývejte se tím, jak toho dosáhnout

Lidé velmi často nezískají v životě to, co chtějí, protože se soustředí

Rozhodněte se, co chcete. Nemyslete na to, jak toho dosáhnete. O tohle

Nejprve se rozhodněte, co chcete. Váš systém RAS potom bude

Vytvořte si knihu cílů

Sbírejte obrázky, snímky a texty popisující nebo ilustrující vaše cíle.

Každý, kdo chce v něčem uspět, musí nejprve začít.

Proč fungují písemné seznamy

Jakmile nějakou položku napíšete na seznam, začnete vidět

Totéž se stane, když si koupíte auto. Jestliže se například rozhodnete, že

Vaše myšlenky a nápady jsou jako klubko špaget. Každá myšlenka je

Proč je tak důležité napsat si seznam ručně

Profesorka psychologie Gail Matthewsová z Dominican University

Rozdíl mezi milionáři a miliardáři