Copyright © Lost and Found Books 2022

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Richard Skolek, 2023

Cover © Martin Kopecký, 2023
© DOBROVSKÝ s.r.o., 2023

ISBN 978-80-277-3478-8 (pdf)

přeložil Richard Skolek
Alovi, za všechno
Prolog
Pátek

BEN
Prsty se mu vznášejí nad klávesnicí. Musí to všechno zapsat.
Tohle je ono, tohle je ten příběh, na kterém si udělá jméno.
Ben si zapálí další cigaretu. Kouřit zrovna tady gitanky je
trochu klišé, nějak si je ovšem oblíbil. A ano, líbí se mu i to,
jak vypadá, když z nich potahuje.
Sedí v bytě u vysokých oken, z nichž je vidět do dvora.
Venku se všechno topí ve tmě, je tam jen jedna lampa, která
vrhá slabé nazelenalé světlo. Budova je to krásná, skrývá se
v ní ovšem cosi prohnilého. Teď, když o tom ví, cítí ten hni-
lobný zápach všude.
Měl by odtud co nejdřív zmizet, už tu není vítaný. Jess
si k návštěvě vybrala tu nejhorší možnou chvíli. Taktak že
mu dala vůbec vědět. Do telefonu byla skoupá na slovo, ale
zjevně se něco stalo. Zase dělá v nějakém zaplivaném baru
a zase se něco pokazilo. Jeho sestra se pokaždé objeví ve chvíli,
kdy o ni nikdo nestojí. Přitahuje problémy, lepí se jí na paty.
Nikdy nedokázala jen tak plavat s proudem, nikdy nepochopila,
oč je život snazší, když člověk ostatním dává to, co chtějí,
když jim říká, co chtějí slyšet. Ano, sice jí řekl, že u něj může
zůstat, kdykoliv bude chtít, ale nemyslel to vážně. Jess ho
ovšem vzala za slovo.
Kdy ji viděl naposled? Kdykoliv si na ni vzpomene, cítí
se provinile. Měl tu snad pro ni být víc, dohlížet na ni…?
Jess je křehká. Respektive ne, křehká ne, ale zranitelná, a to
způsobem, kterého si lidé často na první pohled nevšimnou.
Je jako pásovec – pod tvrdým krunýřem se skrývá měkké tělo.
Měl by jí každopádně zavolat, popsat jí, jak se sem dostane.
Nezvedá to, tak jí nechá hlasovou zprávu: „Ahoj Jess, je to
budova číslo dvanáct, Rue des Amants. Máš to? Třetí patro.“
Náhle ho upoutá nějaký pohyb pod okny. Někdo rychle
prochází dvorem. Skoro běží. Neví, o koho jde, vidí jen tma-
vou postavu. Na té rychlosti je ovšem něco zvláštního. Cítí,
jak se mu do krve vyplavuje trocha živočišného adrenalinu.
Uvědomí si, že pořád nahrává hlasovou zprávu, a odtrhne
zrak od okna. „Stačí zazvonit. Budu vzhůru, počkám na tebe…“
Odmlčí se. Zaváhá, poslouchá.
Kroky.
Někdo jde chodbou… a přibližuje se ke dveřím jeho bytu.
Kroky se zastaví. Někdo tam je, hned za dveřmi. Ben čeká,
jestli zaklepe. Ne. Ticho. Tíživé ticho, jako zatajený dech.
Zvláštní.
Pak se ozve další zvuk. Ben strne. Uši má našpicované
a pozorně poslouchá. Teď se to ozvalo zase. Tření kovu o kov.
Zasouvání klíče do zámku. Pozoruje, jak se zámek otáčí. Někdo
zvenku odemyká dveře. Někdo, kdo má klíč, ale rozhodně tu
nemá co pohledávat takhle bez pozvání.
Klika se pohne dolů. Dveře se začnou otevírat, zazní ono
dobře známé zavrzání.
 Položí telefon na kuchyňskou linku, na hlasovou zprávu
zapomíná. Čeká a mlčky pozoruje otevírající se dveře a postavu,
která vchází dovnitř.
„Co tady děláš?“ zeptá se. Klidně, rozumně. Nemá co skrý-
vat. Nebojí se. Tedy alespoň zatím ne. „A proč kurva –“
Pak si všimne, co vetřelec drží.
Teď. Teď dostal strach.
O tři hodiny později

JESS
Ksakru, Bene, tak ten telefon zvedni. Jsem zmrzlá jak ram-
pouch. Vlak z Londýna měl dvě hodiny zpoždění. V Paříži
jsem měla být v půl jedenácté, je ale těsně po půlnoci. A je
tady zima, ještě větší než v Londýně. I když je teprve konec
října, kouří se mi od pusy a necítím prsty na nohou. A to tu
prý před pár týdny všichni padali vedrem. Potřebuju pořádný
kabát. Ale co, vždycky jsem potřebovala spoustu věcí, které
nikdy nedostanu.
Benovi už jsem volala snad desetkrát – hned po tom, co
vjel vlak do stanice, i během celé té půlhodiny, co jsem se sem
od Gare du Nord trmácela pěšky. Nebere to. Neodepisuje mi
ani na zprávy. To ses teda předvedl, brácho.
Slíbil, že bude doma a pustí mě dovnitř. „Stačí zazvonit.
Budu vzhůru, počkám na tebe…“
Tak jsem tady. Před bytovkou stojící osaměle na konci mdle
osvětlené slepé uličky dlážděné kočičími hlavami. Uprostřed
jakési nóbl čtvrti.
 Ohlédnu se po prázdné ulici za sebou. Zdá se mi, že se
ve stínu zaparkovaného auta zhruba šest metrů ode mě něco
pohnulo. Je tam… Přimhouřím oči, snažím se zaostřit. Pří-
sahala bych, že se za tím autem někdo krčí.
Když ticho najednou protne ječící siréna o pár ulic vedle,
leknutím povyskočím. Poslouchám, jak ten zvuk mizí do noci.
Zní jinak než ty naše – připomíná spíš „úú-íí, úú-íí“, jako když
kvílí dítě –, srdce se mi však stejně rozbuší o něco rychleji.
Znovu se zadívám do stínů za zaparkovaným autem. Teď
se tam nic nehýbe, nevidím ani ten obrys, který jsem zahlédla
před chvilkou. Možná se mi to přece jenom zdálo.
Otočím se zpátky k bytovce. Ulice je plná krásných budov,
na tuhle ovšem nemají. Nestojí hned u silnice, je schovaná
za velikou bránou a z obou stran obehnaná vysokými zdmi,
za kterými se skrývá nejspíš nějaká zahrada nebo dvůr. Pět,
možná šest pater, obrovská okna, balkóny s kovaným zábra-
dlím. Po celé fasádě se pne mohutný břečťan, který připomí-
ná rozpíjející se temnou skvrnu. Když se zakloním, spatřím
špičaté siluety stromů a keřů, které se rýsují proti nočnímu
nebi – zřejmě střešní zahrada.
Ještě jednou zkontroluju adresu – Rue des Amants, číslo
dvanáct. Ne, opravdu jsem se nespletla. Pořád nemůžu uvěřit,
že Ben bydlí v tomhle hogo fogo domě. Prý mu ho přihrál
nějaký kamarád, bývalý spolužák. Jak jinak, Benovi přece
vždycky všechno vycházelo. Vlastně se ani nedivím, že mu
jeho charisma pomohlo k takovému bytu. Nic jiného než
charisma to být nemohlo – vím, že novináři nejspíš vydělávají
víc než barmanky, o tolik ale určitě ne.
Na kovové bráně přede mnou je mosazné klepadlo ve tvaru
lví hlavy, ve vyceněných zubech masivní kovový kruh. Všimnu
si, že vršek brány je zježený hroty proti přelezu. Do vysokých
zdí jsou navíc po obou stranách zapuštěné skleněné střepy. Ta
bezpečnostní opatření zvláštně kontrastují s elegancí budovy.
 Zvednu klepadlo, je chladné a těžké, a nechám ho dopad-
nout. Zvuk se odrazí od kočičích hlav, mosaz do ticha zazvoní
mnohem hlasitěji, než bych čekala. Ten klid je zvláštní, i ta
tma – ani se nechce věřit, že jsem stále v tom samém městě,
přes které jsem se sem dnes v noci trmácela od Gare du Nord.
Všechna ta zářivá světla a davy lidí, všechny ty restaurace
a bary s hosty proudícími dovnitř i ven. A co teprve ta ob-
rovská osvětlená bazilika na kopci, Sacré-Cœur, pod kterou
jsem procházela před nějakými dvaceti minutami – všude
byly davy turistů pořizujících si selfie a mezi nimi se tu a tam
potuloval nějaký podezřele vypadající chlápek v péřové bundě,
co vyhlížel nehlídanou peněženku. Na ulicích, kterými jsem
procházela, svítily neonové nápisy, vyřvávala tam hlasitá hud-
ba a vzduch voněl jídlem z nonstop občerstvení, kolem barů
postávali lidé, před kluby byly dokonce fronty. Tohle je úplně
jiný svět. Otočím se zpátky do ulice – nikde ani živáčka. Do
ticha se ozývá jen škrábání kousku uschlého břečťanu, který
vítr po kočičích hlavách odnáší pryč. Kdesi v dálce je slyšet
hluk dopravy a troubení klaksonů, ale jen tlumeně, jako by
si netroufaly narušovat zdejší elegantní a poklidné prostředí.
Během cesty od nádraží jsem neměla moc čas přemýšlet,
táhla jsem za sebou kufr a soustředila se hlavně na to, aby mě
neokradli nebo aby se mi někde nezaseklo rozbité kolečko a já
se tu ještě nenatáhla. Teď si to ale poprvé naplno uvědomím –
jsem tady. Jsem v Paříži. V jiném městě, v jiné zemi. Zvládla
jsem to. Nechala jsem svůj starý život za sebou.

V jednom z oken nade mnou se rozsvítí světlo. Zvednu hla-

vu – v okně někdo stojí, vidím siluetu, obrys hlavy a ramen.
Ben? Asi ne, ten by mi určitě zamával. Uvědomuju si, že ve
světle nedaleké pouliční lampy mě určitě nejde přehlédnout.
Člověk v okně ovšem dál stojí nehnutě jako socha. Do tváře
mu nevidím, nepoznám ani to, jestli jde o muže, nebo o ženu.
Ale dívá se na mě. Rozhodně se na mě dívá. Vím, že se sem
moc nehodím – mám na sobě ošuntělé oblečení a rozbitý sta-
řičký kufr mi z posledních sil drží pohromadě díky gumicuku.
Je to zvláštní pocit – jsem si jistá, že si mě onen neznámý
prohlíží, ale já ho pořádně nevidím. Sklopím pohled k zemi.
Aha! Napravo od brány si všimnu panelu se zvonky, má
i zabudovanou kameru. Mohutné klepadlo ve tvaru lví hla-
vy je tu nejspíš jen na okrasu. Popojdu k panelu a zmáčknu
tlačítko bytu ve třetím patře, kde má bydlet Ben. Čekám, až
se z interkomu ozve jeho hlas.
Marně.
SOPHIE
Střešní byt

Někdo stojí u brány a klepe. Benoit, můj stříbrný vipet, to

zaslechne, vyskočí a začne štěkat jako pominutý.
„ Arrête ça!“ zakřičím. „Nech toho!“
Benoit zakňučí a ztichne. Podívá se na mě, v tmavých očích
zmatek. Já vím, taky jsem si toho všimla – zaječela jsem na
něj víc, než bylo nutné. A v tichu, které následuje, slyším ještě
něco – dýchám ztěžka a mělce.
Klepadlo nikdy nikdo nepoužívá. Rozhodně ne člověk, kte-
rý tu již někdy byl. Přejdu na druhou stranu bytu, k oknu,
které je obrácené do dvora. Do ulice odtud vidět není, zvenku
se ovšem do domu dá dostat jen přes bránu a dvůr, takže
bych příchozího musela zahlédnout. Zaklepání se však ozvalo
již před pár minutami a dvorem nikdo neprošel. Ať to byl
kdokoliv, domovnice ho zjevně odmítla pustit dovnitř. Dobře.
Výborně. Tu ženskou nemusím, ale vím, že alespoň v tomto
je na ni spolehnutí.
V Paříži můžete žít v tom nejluxusnějším apartmá, a stejně
vám ke dveřím občas přileze nějaká ta místní verbež. Narkoma-
ni, bezdomovci. Šlapky. Pigalle, čtvrť prostitutek a nevěstinců,
která se snaží přiživovat na Montmartru, je odtud jen kousek.
Tady nahoře, v téhle pevnosti za miliony eur, z níž je přes
střechy města vidět až k Eiffelovce, jsem se vždycky cítila do-
cela v bezpečí. Tady můžu tu špínu pod vším tím pozlátkem
ignorovat, předstírat, že ji nevidím, to mi jde. Většinou. Ale
dnes… dnes ne.
Jdu se na sebe podívat do zrcadla, co visí na chodbě. Po-
zorně si prohlížím svůj obraz. Na padesát to není tak zlé.
Zčásti je to tím, že si svou forme udržuji jako Francouzka,
což znamená, že mám v podstatě pořád hlad. Vím, že budu
i takhle pozdě večer vypadat perfektně. Bezchybná rtěnka. Bez
té nikdy nevycházím z bytu. Chanel, „La Somptueuse“, odstín,
který mě vystihuje – královsky rudá s modrým podtónem,
která říká „drž si odstup“, nikoliv „pojď blíž“. Mám lesknoucí
se černé mikádo, které mi vždy jednou za šest týdnů zastřih-
ne David Mallet z kadeřnictví na Notre-Dame-des-Victoires.
Účes opět získá dokonalý tvar, případné šediny jsou pečlivě
zamaskovány. Manžel Jacques mi kdysi dal jasně najevo, že
se mu hnusí ženy, které si dovolí zešedivět, a tak si pro jistotu
dávám záležet i tehdy, když tu není.
Na sobě mám oblečení, které považuji za svou uniformu.
Své brnění. Hedvábnou blůzku značky Equipment, tmavé
přiléhavé kalhoty rafinovaného střihu. Kolem krku nosím
pestrobarevný hedvábný šátek od Hermès, který skvěle zakrývá
všechna místa, kde se na jemné kůži podepsal čas. Nedávno
jsem ho dostala od Jacquese – miluje krásné věci. Jako tento
byt. Jako mě, než jsem si dovolila zestárnout.
Dokonalá. Jako vždy. Podle očekávání. Cítím se ovšem
špinavá, poskvrněná tím, co jsem dnes večer musela udělat.
Oči v zrcadle se mi zalesknou. Jinak nedám najevo nic. Po-
dívá-li se však člověk pozorně, povšimne si, že mám i trochu
propadlý obličej, jsem ještě vychrtlejší než obvykle. Poslední
dobou jsem si nemusela hlídat, co jím, nemusela jsem počítat
každou sklenku vína či kousek croissantu. Netuším, co jsem
dnes měla k snídani, nevím, zda jsem vůbec něco snědla.
Kalhoty jsou mi každý den trochu volnější, klíční kosti mám
o něco vystouplejší.
Rozvážu uzel na šátku. Dovedu si ho uvázat jako rozená
Pařížanka, umím jím naznačit, že jsem jednou z nich, ele-
gantní bohatá dámička s malým pejskem a záviděníhodným
rodokmenem.
Podívám se na SMS, kterou jsem v noci poslala Jacquesovi.
Bonne nuit, mon amour. Tout va bien ici. Dobrou noc, lásko. Tady
je všechno v pořádku.
Tady je všechno v pořádku. CHA.
Netuším, jak se to stalo. Vím ovšem, že to začalo po jeho
příchodu. Poté, co se nastěhoval do bytu ve třetím patře. Ben-
jamin Daniels. Všechno zničil.
JESS

Vytáhnu z kapsy mobil. Když jsem ho kontrolovala naposle-

dy, žádnou odpověď od Bena jsem tam nenašla. Psala jsem
mu z vlaku: Už jedu! A pak z nádraží: Jsem na Gare Du Nord!
Nemáš účet na uberu?!!! To kdyby se chtěl náhodou plácnout
přes kapsu a poslat pro mě taxík. Říkala jsem si, že za zkoušku
nic nedám.
Na mobilu mi svítí nová zpráva. Od Bena ale není.

Ty malá blbá děvko. Myslíš si, že ti to jenom tak projde?

Ksakru. Ztěžka polknu, v krku mám náhle sucho. Pak

zprávu smažu a číslo zablokuju.
Jak říkám, všechno šlo ráz na ráz. Když jsem Benovi za-
volala a řekla mu, že jedu za ním, moc nadšeně nezněl. Jo,
oznámila jsem mu to na poslední chvíli. Ale náš vztah byl
takový asi vždycky, můj bratr pro mě byl důležitější než já pro
něj. Minulé Vánoce jsem chtěla strávit s ním, ale neměl čas.
„Pojedu na lyže,“ řekl mi. Ani jsem nevěděla, že umí lyžovat.
Někdy mi dokonce připadá, že se za mě stydí, že mu připo-
mínám minulost, od které by se nejraději odstřihl.
Musela jsem mu vysvětlit, že jsem zoufalá. „Snad to bude
jenom na měsíc, maximálně na dva,“ řekla jsem mu. „A co
se týče peněz, jen co se postavím na nohy, postarám se o sebe
sama. Jen co si najdu práci.“ Jo. Nejlíp takovou, kde se na
nic neptají. Právě tak se člověk dostane k místům, kde jsem
dělala dřív – když máte takhle strašné reference, nemůžete si
vybírat a vezmete cokoliv.
Až do dnešního odpoledne jsem byla zaměstnaná v baru
Copacabana v Brightonu. Občas jsem dostala obří dýško, takže
to šlo. Chodila tam spousta slizkých kravaťáků z londýnských
bank, kteří tam pro nějakého kámoše uspořádali rozlučku se
svobodou a ztřískali se tak, že se nikdy nedokázali dopočítat
správné částky – nebo těch pár bankovek představovalo pro
tyhle týpky jen drobné, těžko říct. Teď jsem ovšem oficiálně
nezaměstnaná. Už zase.
Znovu zmáčknu tlačítko zvonku. Žádná odpověď. Ve všech
oknech je tma, zhaslo i to, kde se předtím svítilo. Krucinál.
Nemohl na mě přece jen tak zapomenout a jít spát… nebo ano?
Pod bytovými zvonky je ještě jeden. Domovnice, stojí na
něm ozdobným písmem. Připadám si jako v hotelu, je to další
známka, že jde o nóbl dům. Zmáčknu tlačítko a čekám. Nic.
Nemůžu se ale zbavit pocitu, že se na mě kamerou interkomu
někdo dívá, že si mě měří a dospěje k závěru, že mi neotevře.
Znovu beru těžké klepadlo a nechám ho několikrát dopad-
nout na dřevo. Zvuk se rozléhá ulicí, někdo ho slyšet musí.
Zdá se mi, že kdesi v hloubi budovy štěká pes.
Čekám dalších pět minut. Pořád nic.
Ksakru.
Hotel si dovolit nemůžu, nemám ani na zpáteční cestu
do Londýna. A i kdybych na ni měla, rozhodně bych se tam
nevrátila. Přemýšlím, co teď. Jít do baru… a počkat, co bude?
 Najednou se za mnou ozvou kroky, na kočičích hlavách
jsou nezvykle hlasité. Ben? Otočím se, už vidím, jak se mi
omlouvá a vysvětluje, že si jen potřeboval skočit pro cíga nebo
tak něco. Postava, která se ke mně blíží, ale bratrovi určitě
nepatří, onen neznámý je moc vysoký a zavalitý. Má na sobě
bundu, přes hlavu kapuci lemovanou kožešinou. Kráčí rychle
a odhodlaně. Sevřu držadlo kufru o něco pevněji, je v něm
všechno, co mám, a to doslova.
Muž je ode mě jen pár metrů, dost blízko na to, abych si
všimla, že se mu ve světle pouliční lampy pod kapucí zalesk-
nou oči. Sáhne do kapsy a něco vytáhne. Podvědomě udělám
krok zpátky. Na předmět v jeho ruce dopadne světlo. Cosi
blýskavého, kovového. A ostrého.
DOMOVNICE
Bouda

Pozoruji tu ženskou u brány na obrazovce interkomu. Co tu

může chtít? Znovu zazvoní. Zjevně netuší, kde je, už od po-
hledu je jasné, že tady nemá co pohledávat. A přece to vypadá,
že se nespletla a že je odhodlaná dostat se dovnitř. Dívá se
do kamery. Já ji dovnitř nepustím. Nemůžu.
Dělám tu domovnici. Sedím v malé boudě v rohu dvora,
která by se do bytů nade mnou vešla možná dvacetkrát. Ale je
to mé království. Můj soukromý prostor. Můj domov. Většině
lidí by to označení připadalo nadnesené. Když se posadím na
sklápěcí postel, dosáhnu téměř do všech rohů místnosti naráz.
U podlahy i u stropu se drží vlhkost, okny profukuje. Bouda
má ovšem čtyři zdi. Je tu místo na fotografie s ozvěnami
mého někdejšího života, prostor na drobné suvenýry, které
mi dodávají sílu, když se cítím nejvíc sama. Jsou tu květiny,
které si obden ráno trhám na zahradě na dvoře, abych tu
měla něco čerstvého a živého. Tohle místo má spoustu vad,
představuje ovšem bezpečí. Bez něj bych neměla nic.
Znovu se podívám na tvář na obrazovce. Když se trochu
natočí, světlo na ni dopadne jinak a já si všimnu něčeho
povědomého – ostře řezaného nosu a čelisti. Víc mě ovšem
zaujme to, jak se ta ženská pohybuje, jak se kolem sebe rozhlíží.
Má v sobě cosi hladového, liščího, někoho mi připomně-
la. O důvod víc nepustit ji dovnitř. Nemám ráda cizí lidi.
Nemám ráda změny. Změny pro mě vždycky představovaly
nebezpečí, on to jen potvrdil. Přišel sem, měl spoustu otázek,
snažil se mě okouzlit. Muž, co se nastěhoval do bytu ve tře-
tím poschodí – Benjamin Daniels. Když se sem přistěhoval,
všechno se změnilo.
JESS

Chlap v bundě zamíří rovnou ke mně. Zvedá ruku. Kovové

ostří se znovu zaleskne. Doprdele. Chci se otočit a rozběhnout
se pryč – ať jsem od něj aspoň pár metrů…
Ale počkat, ne, ne… Teď už vidím, že nedrží nůž. Je to
iPhone v kovově lesklém pouzdře. Zhluboka vydechnu a opřu
se o kufr. Najednou se cítím hrozně unavená. Celý den jsem
ve strašném stresu, není divu, že se lekám stínů.
Pozoruju, jak někomu volá. Zaslechnu tichý hlas na druhé
straně – žena, aspoň myslím. On ji přeruší, mluví hlasitěji
a hlasitěji, za chvíli už do mobilu křičí. Nerozumím mu, ale
nemusím umět moc francouzsky, aby mi došlo, že o zdvořilý
ani přátelský rozhovor nejde.
Když se konečně po delší době vyřve, hovor típne a vrazí
si telefon zpátky do kapsy. Pak vyplivne jediné slovo: „Putain.“
To znám i já. Na střední jsem měla z francouzštiny za čtyři,
jednou jsem si ale našla všechny nadávky a to, co mě zajímá,
si vždycky zapamatuju. Putain znamená děvka.
Neznámý se otočí a znovu se rozejde ke mně. Pochopím, že
chce jen projít bránou, a tak ustoupím stranou a cítím se jako
úplná kráva, že jsem se nechala tak rozhodit. Ale není divu, ve
vlaku jsem se celou dobu ohlížela přes rameno. Čistě pro jistotu.
„Bonsoir,“ řeknu svým nejlepším francouzským přízvukem
a vycením zuby v tom nejoslnivějším úsměvu, jakého jsem
schopná. Možná mě pustí dovnitř a já budu moct vyjít do
třetího patra a zabušit přímo na Benovy dveře. Třeba mu
nefunguje zvonek, co já vím.
Chlápek neodpoví. Otočí se k panelu vedle brány a vyťuká
kód. Pak se na mě rychle ohlédne. Moc vstřícně se netváří.
Ucítím nakyslý závan alkoholu, který mi připomene štam-
gasty z Copacabany.
Znovu se usměju. „Já… excuse-moi? Nezlobte se, já… potře-
buju pomoct. Hledám bratra, Bena, Benjamina Danielse…“
Kéž bych měla víc Benova charismatu a šarmu. Máma mu
říkala Zaříkávač, protože když chtěl, dokázal přemluvit koho-
koliv k čemukoliv. Právě proto to možná dotáhl na novináře
v Paříži, kdežto já jsem dělala pro týpka, kterému se láskyplně
přezdívá Perverzák, a v jednom pajzlu v Brightonu jsem přes
týden nalívala místním násoskám a o víkendu kravaťákům,
co se loučili se svobodou.
Muž se ke mně znovu pomalu otočí. „Benjamin Daniels,“
pronese. Není to otázka, jen to jméno zopakuje. Tváří se mu
mihne nějaká emoce – vztek, nebo snad strach. Tak jako tak
ví, o kom je řeč. „Benjamin Daniels tu není.“
„Jak to myslíte, že tu není?“ zeptám se. „Nadiktoval mi tuhle
adresu. Bydlí ve třetím patře. Ale zvonila jsem na něj a nic.“
Otočí se ke mně zády. Sleduju, jak otevírá bránu. Pak se
ke mně obrátí potřetí. Tak mi třeba přece jen pomůže, pomyslím
si naivně. On mi ovšem se silným francouzským přízvukem
pomalu a hlasitě řekne: „Táhni, maličká.“
Než stačím odpovědět, ozve se zařinčení kovu. Leknutím
uskočím. Zabouchnul mi bránu přímo před nosem. Řinčení
v uších odezní a já slyším jen svůj rychlý a hlasitý dech.
 Nakonec mi ale opravdu pomohl, i když o tom neví. Chvíli
čekám a rychle se ohlédnu do ulice. Pak zvednu ruku k pa-
nelu s tlačítky a zadám stejná čísla, která před okamžikem
vyťukal on – 7561. Bingo! Světélko problikne zeleně a brána
se s klapnutím odemkne. Proklouznu dovnitř. Kufr táhnu
za sebou.
MIMI
Čtvrté patro

Merde.
Právě jsem zaslechla jeho jméno. Odkudsi zvenku, z noci.
Zvednu hlavu, poslouchám. Z nějakého důvodu ležím na
peřině, ne pod ní. Mám trochu vlhké vlasy, polštář je studený
a zmáčený. Zachvěju se.
Zdálo se mi to? Nebo už mi přeskočilo? Bude mě teď jeho
jméno všude pronásledovat?
Ne, určitě se mi to nezdálo. Byl to ženský hlas. Okno do
pokoje je otevřené, takže se donesl až sem, do čtvrtého patra.
Nějak přehlušil neustávající šum v mé hlavě.
Kdo je ta neznámá? Proč se po něm ptá?
Posadím se a přitáhnu si kostnatá kolena k hrudi. Sáhnu
po plyšákovi z dětství, ošuntělém starém tučňákovi, kterému
přezdívám Monsieur Gus a kterého vždycky mám vedle polš-
táře. Pomazlím se s ním, snažím se uklidnit známými doteky
a vjemy – malou tvrdou hlavou, sypkou vrzající náplní, lehce
zatuchlou vůní. Přesně to samé jsem dělala jako malá, když
se mi zdálo něco ošklivého. Už nejsi malá holka, Mimi. To mi
řekl on. Ben.
 Měsíc dnes svítí tak jasně, že celá místnost tone v chlad-
ném namodralém světle. Brzo bude úplněk. V rohu se rýsuje
gramofon, vedle něj je vitrína s elpíčky. Vymalovala jsem si to
tu velmi tmavou černomodrou barvou, která vůbec neodráží
světlo, naproti mně ovšem visí plakát, co se v záři měsíce
leskne. Jde o autoportrét Cindy Shermanové, loni jsem na ní
byla v galerii Pompidou. Jsem jí naprosto posedlá, její fotky
jsou neskutečně opravdové a ujeté a divoké. Přesně o to samé
se snažím, když maluju. Na plakátu je fotka ze série Untitled
Film Stills – Cindy na ní má krátkou černou paruku a děsivě na
člověka zírá, jako by byla posedlá nebo se chystala pozřít jeho
duši. „Putain!“ zasmála se moje spolubydlící Camille, když ji
viděla poprvé. „Co když si sem přivedeš kluka? To se během
šukání bude muset dívat na tuhle vzteklou mrchu? To mu to
moc nepůjde.“ To tak, pomyslela jsem si tehdy. Je mi devatenáct
a pořád jsem panna. Vlastně hůř, jsem panna z klášterní školy.
Prohlížím si Cindy – černé stíny pod očima připomínající
modřiny, rozježené vlasy podobné těm mým, tedy od chvíle,
co jsem si je ostříhala. Mám pocit, že se dívám do zrcadla.
Otočím se k oknu a zadívám se do dvora. V boudě domov-
nice se svítí. Jak taky jinak, ta stará čubka je neuvěřitelně vlezlá,
musí být u všeho. Schovává se v temných koutech a nic jí neuteče.
Vždycky se na člověka dívá, jako by znala každé jeho tajemství.
Budova tvarem připomíná písmeno U, uprostřed je dvůr.
Můj pokoj je na jednom konci, takže když se podívám přes
dvůr šikmo dolů, vidím k němu do bytu. Poslední dva měsíce
seděl skoro každý večer pozdě do noci u psacího stolu a praco-
val, světla rozsvícená. Odvážím se tam na chvilku pohlédnout.
Okenice jsou dokořán, v bytě je ale zhasnuto a u stolu je jaksi
významně prázdno, jako by ta prázdnota nebyla jen tak a cosi
znamenala. Sjedu pohledem pryč.
Vylezu z postele a po špičkách dojdu do společné části bytu.
Snažím se přitom nezakopnout o nepořádek, co za sebou všude
nechává Camille, jako by nechápala, kde končí její pokoj –
časopisy a pohozené svetry, špinavé hrnky od kafe, lahvičky
s lakem na nehty, krajkové podprsenky. Jsou tu velká okna,
ze kterých je dobře vidět na hlavní vchod. Brána se otevírá,
kdosi proklouzne dovnitř. Po pár krocích dojde k osvětlené
části dvora, takže si ho můžu prohlédnout – jakási žena, kterou
jsem tu nikdy neviděla. Ne, řeknu tiše. Ne ne ne ne ne. Běž pryč.
Šum v hlavě zesiluje.
„Slyšela jsi to klepání?“
Otočím se. Putain. Camille se rozvaluje na pohovce, v ruce
zapálenou cigaretu, boty na opěrce – imitace hadí kůže a dva-
nácticentimetrové podpatky. Kdy přišla domů? Jak dlouho
už tady ve tmě vysedává?
„Myslela jsem, že jsi venku,“ řeknu. Když jde pařit, většinou
se vrací až ráno.
„Oui.“ Pokrčí rameny a potáhne z cigarety. „Vrátila jsem
se tak před dvaceti minutami.“ I v šeru si všimnu, jak uhne
pohledem. Obvykle už by mi dávno začala líčit, v jak šíle-
ném novém klubu ten večer byla, případně by mi vyprávěla
o klukovi, kterému právě vylezla z postele, a dala by si zvlášť
záležet na popisu jeho přirození nebo toho, jak to s ním uměl.
Často jsem měla pocit, že Camille žije i za mě, a byla jsem
jí vděčná, že je ochotná bydlet s někým, jako jsem já. Když
jsme se potkaly na Sorbonně, vysvětlila mi, že ráda „sbírá“
lidi a že ji zajímám, protože je ve mně „cosi divokého“. Ale
v slabších chvilkách, kdy o sobě pochybuji, mívám podezření,
že ji možná víc než já zaujal tenhle byt.
„Kde jsi byla?“ zeptala jsem se a snažila se nedat na sobě
nic znát.
Znovu pokrčila rameny. „Tak různě.“
Nemůžu se zbavit dojmu, že mi něco tají, že se s ní něco děje.
Ale zrovna teď na Camille myslet nedokážu. Hluk v hlavě je
náhle tak hlasitý, že přes něj neslyším ani vlastní myšlenky.
 Vím jen jedno. Všechno, co se tu stalo, byla jeho chyba. Za
všechno může Benjamin Daniels.
JESS

Stojím na malém tmavém dvoře, který ze tří stran svírá budova.

S břečťanem si tu zjevně hlavu nelámou – vine se skoro až ke
čtvrtému patru, je kolem všech oken a porostl okapy i několik
satelitních antén. Přede mnou je cestička, která meandruje
mezi květinovými záhony osázenými tmavými keříky a strom-
ky. Cítím nasládlou vůni tlejícího listí a čerstvé zeminy. Po
pravé ruce je cosi jako chata. Je jen o trochu větší než zahradní
domek, okenice v obou oknech jsou zřejmě zavřené. Skulinkou
na jedné straně je vidět světlo.
V opačném rohu dvora se ze tmy vyloupne obrys dveří,
které nejspíš vedou do hlavní části budovy. Vydám se po
cestičce k nim. Zprava se z noci najednou vynoří bledý obličej.
Leknutím se zastavím, je to ale jen socha v životní velikosti,
žena s upřeným, ale nevidoucím pohledem. Kromě tmavého
břečťanu je nahá.
Dveře v rohu dvora po mně taky chtějí kód, díkybohu
je stejný jako ten od brány. Vstoupím do temného prostoru,
v němž se rozléhá i sebemenší zvuk. Je tu točité schodiště,
které vede nahoru do ještě hlubší tmy. Na stěně najdu oranžové
světélko vypínače. Zmáčknu ho a v chodbě se s jemným za­
bzu­čením rozsvítí. Ozve se taky jakési tikání – možná nějaký
časovač kvůli úspoře energie, co já vím. Všimnu si, že na
kamenné podlaze je tmavočervený koberec, který se po naleště-
ných dřevěných schodech vine vzhůru. Zábradlí se nade mnou
stáčí do spirály a obtáčí výtahovou šachtu. Kabina výtahu je
maličká a vypadá, jako by se měla každou chvíli rozpadnout.
Působí stejně obstarožně jako dům sám, kdoví, jestli se ještě
používá. Ve vzduchu je trochu cítit zatuchlý pach cigaretového
kouře. I tak je to tu ale pořádně nóbl a s tou dírou, kde jsem
bydlela v Brightonu, se to vůbec nedá srovnávat.
Nalevo jsou dveře s nápisem „Cave“. Nikdy jsem žádným
zavřeným dveřím nedokázala odolat, dalo by se říct, že právě
to je v životě můj největší problém. Zatlačím do nich, jsou
za nimi schody vedoucí kamsi dolů. Na tváři ucítím závan
studeného vzduchu. Vlhkost a zatuchlina. Sklep.
Náhle kdesi nad sebou něco zaslechnu. Zavrzání dřeva.
Pustím dveře a vzhlédnu. O několik pater výš se podél stěny
cosi pohybuje. Čekám, jestli se někdo vynoří, jestli skulinou
mezi sloupky zábradlí někoho zahlédnu, stín se však zastaví,
jako by vyčkával. Pak se najednou všechno ponoří do tmy –
nejspíš ten časovač. Natáhnu se k vypínači a znovu rozsvítím.
Stín je pryč.
Popojdu ke kovové kleci výtahu. Je to opravdu stařík, ale
pouhé pomyšlení, že bych se s kufrem tahala po schodech, mě
ještě víc vyčerpá. Kabina je maličká, taktak se do ní s kufrem
vejdu. Zavřu úzké dveře a zmáčknu tlačítko třetího patra. Opřu
se o konstrukci, abych udržela rovnováhu, to ovšem kabinu
mírně vychýlí, a tak ruku raději zase rychle stáhnu. Výtah se
dá s trhnutím do pohybu. Zadržím dech.
Stoupám vzhůru. V každém patře jsou právě jedny dveře
označené mosazným číslem – to tady na každé poschodí při-
padá jen jediný byt? V tom případě musí být obří. Představuju
si, kdo za těmi dveřmi asi spí, přemýšlím, kdo tu může bydlet,
jací nejspíš jsou Benovi sousedi. Ve kterém bytě je ten blbeček,
kterého jsem potkala venku?
Výtah se se zachvěním zastaví ve třetím patře. Vyjdu na
chodbu, kufr táhnu za sebou. Á, tady je číslo 3 – Benův byt.
Hlasitě zaklepu na dveře.
Žádná odpověď.
Dřepnu si a prohlédnu si klíčovou dírku. Jde o starý zá-
mek, s tím si dokáže poradit i děcko. Zoufalé situace vyžadují
zoufalá řešení. Sundám si kruhové náušnice, ohnu je do po-
žadovaného tvaru – výhoda levných šperků – a hned mám
dva dlouhé tenké kovové drátky. Z jednoho udělám šperhák,
z druhého napínák. Tohle mě naučil Ben, když jsme byli
malí, takže si teď těžko může stěžovat. Jsem v tom překvapivě
dobrá, obyčejný zámek s cylindrickou vložkou mívám hotový
do minuty.
Vrtám náušnicemi v zámku sem a tam, dokud se neozve
klapnutí, pak vezmu za kliku. Bingo! Dveře se začnou oteví-
rat. Zarazím se – něco tady nehraje. Vždycky jsem se musela
hodně spoléhat na svoje instinkty. A v téhle situaci už jsem
byla. Ruka na klice, strach, co najdu uvnitř…
Nádech, výdech. Na chvíli se zdá, že se vzduch kolem mě
smršťuje. Uvědomím si, že svírám přívěsek na řetízku, co mám
kolem krku. Jde o svatého Kryštofa – jednoho dala máma
mně, druhého Benovi. Měl nás chránit – to sice samozřejmě
měla mít na starosti ona, rozhodla se ale, že to za ni vezme
tenhle malý kovový svatý. Nejsem věřící, máma nejspíš taky
nebyla. Ani tak si nedovedu představit, že bych o ten přívěsek
někdy přišla.
Druhou rukou vezmu za kliku. Vejdu dovnitř. Nedokážu
si pomoct a instinktivně zavřu oči.
Je tam naprostá tma.
„Bene?“ zavolám.
 Nic.
Popojdu dál, snažím se nahmatat vypínač. Tady je. V bytě
se rozsvítí. Páni, tady je to obrovské, pomyslím si jako první.
Ještě větší, než jsem čekala, ještě velkolepější. Vysoké stropy.
Nahoře tmavé dřevěné trámy, na podlaze naleštěné parkety.
Ohromná okna obrácená do dvora.
Vkročím do místnosti. Najednou mě něco praští do zad –
silný tupý úder. Pak se mi do těla bolestivě zaryje cosi ostrého.
DOMOVNICE
Bouda

Pár minut po tom klepání jsem z okna boudy zahlédla na

dvoře postavu s kapucí. Za chvíli následovala druhá. Byla to
ta holka, ta neznámá. Táhla za sebou obrovský kufr, který
na kočičích hlavách dělal randál, co by probudil i mrtvého.
Sledovala jsem ji na obrazovce interkomu, dokud bzučák
neutichl.
V tomhle jsem dobrá – v pozorování. Zametám chodby,
vyzvedávám lidem poštu, pouštím je dovnitř. A taky je po-
zoruji. Nic mi neuteče. Mám nad nimi díky tomu určitou
moc. Vůbec nevadí, že o tom neví, vždyť oni neví ani o mně.
Zapomínají na mě, je to tak pro ně příjemnější. Berou mě
jako součást inventáře domu, jsem jen pohyblivá část velké-
ho soukolí, stejně jako výtah, který je vozí do nádherných
bytů. V určitém smyslu opravdu jsem součástí tohoto místa.
Rozhodně se do mě obtisklo, ty roky v téhle maličké chatě
se na mně podepsaly – scvrkla jsem se a stáhla do sebe. Ty
hodiny zametání a drhnutí chodeb a schodů tohoto domu
se mi zaryly pod kůži – kdybych žila jiný život, byla bych
možná na stará kolena baculatá, tady jsem si to však nemohla
dovolit, a tak jsem kost a kůže. Mám větší sílu, než by se na
první pohled zdálo.
Nejspíš jsem mohla vyjít ven a zastavit ji. Měla jsem to
udělat. Ale konflikty a spory, to není má doména. Já se dívám,
to je mocnější zbraň. V přítomnosti té ženy navíc bylo cosi
neodvratného. Viděla jsem, jak je odhodlaná – i kdybych se
jí v tom pokusila zabránit, stejně by se nějak dostala dovnitř.
Husa jedna. Bylo by mnohem, mnohem lepší, kdyby se
otočila, odešla a už nikdy se sem nevrátila. Teď je už ale
pozdě. Co se dá dělat.
JESS

Srdce mi buší jako o závod, svaly mám napnuté.

Podívám se dolů na kočku, která se mi s hlasitým předením
plíživě proplete mezi nohama jako stín. Je černá, jen kolem
krku má bílý límec. Sáhnu si na záda pod tričko, je vlhké. Na
prstech se mi zaleskne krev. Au.
Kočka musela být na polici vedle dveří. Skočila mi na záda,
a když jsem přepadla dopředu, lekla se a zaryla do mě drápky.
Teď na mě upírá přimhouřené zelené oči. Vyčítavě zamňouká,
jako by se mě ptala, co tady sakra dělám.
Kočka! Ježišikriste. Rozesměju se, rychle ale zmlknu, smích
se zvláštně odráží od vysokých stropů.
Nevěděla jsem, že má Ben kočku. Má vůbec kočky rád?
Jak je možné, že něco takového nevím? Je pravda, že o jeho
životě tady v Paříži vlastně nevím skoro nic.
„Bene?“ zavolám. Hlas se v prostoru opět podivně rozlehne.
Žádná odpověď. Asi jsem ji ani nečekala – je to tu moc tiché,
moc prázdné. A je to tu podivně cítit, čímsi umělým.
Náhle zatoužím po skleničce něčeho ostřejšího. Přejdu do
kuchyňského koutu napravo a začnu se probírat skříňkami.
Ostatní počká. Po chvíli objevím načatou lahev červeného vína.
Chtěla jsem něco tvrdšího, ale jak se říká, darovanému koni
na zuby nekoukej. Což by mimochodem mohlo být motto
celého mého života. Naliju si trochu vína do skleničky. Na
boční polici jsou i cigára. Světlemodrá krabička – Gitanes.
Nevěděla jsem, že Ben pořád kouří. Jde o nějakou snobskou
francouzskou značku – jak typické. Vylovím jednu cigaretu,
zapálím si, potáhnu a rozkašlu se stejně jako tehdy, když
jsem u pěstounů kouřila poprvé. Jsou bez filtru a mají sil-
nou a intenzivní chuť. Nemůžu se rozhodnout, jestli je mi
příjemná, nebo ne. Krabičku si ovšem tak jako tak zasunu
do zadní kapsy kalhot – Ben má u mě dluh – a poprvé se
pořádně rozhlédnu po bytě.
Jsem… překvapená, to přinejmenším. Nevím, co přesně
jsem si představovala, ale tohle rozhodně ne. Ben je docela
kreativní a cool (i když bych mu to do očí nikdy nepřiznala),
v celém bytě jsou ovšem jakési stříbrné babičkovské tapety
s květinovým vzorem.
Když natáhnu ruku a dotknu se nejbližší stěny, zjistím,
že nejde o tapetu, ale o vybledlé hedvábí. Tu a tam jsou
sytější místa, kde zjevně v minulosti visely obrazy, někde se
do látky pustila plíseň. Z vysokého stropu visí lustr, na jehož
kovových vlnkách jsou žárovky. Dlouhé vlákno pavučiny se
líně pohupuje sem a tam – někudy sem táhne. V oknech jsou
okenice, nejspíš tu kdysi byly i závěsy, protože tu po nich
zůstaly garnýže s mosaznými kroužky. Přímo pod okny stojí
kolmo ke stěně psací stůl. Kousek opodál visí police, na které
je pár knih s obálkami v barvě slonoviny a velký tmavomodrý
francouzský slovník.
V nejbližším rohu je věšák se starou hnědozelenou bundou,
jsem si jistá, že jsem ji na Benovi už někdy viděla. Možná
dokonce tehdy, když jsme se potkali naposledy. Bylo to zhruba
před rokem, Ben přijel do Brightonu a pozval mě na oběd,
jen aby mi pak bez rozloučení opět zmizel ze života. Prohle-
dám kapsy bundy a najdu v nich klíče a hnědou koženou
peněženku.
Docela zvláštní – pokud šel Ben ven, proč si je nevzal s sebou?
Otevřu peněženku. V hlavní kapse je pár bankovek. Vezmu
si dvacetieurovku a pak pro jistotu ještě několik desetieurovek.
Kdyby tu byl, poprosila bych ho, aby mi půjčil, tak co. Však
mu to vrátím… výhledově.
V přihrádce na kreditky je úplně vpředu vizitka. Theo Men-
delson, stojí na ní, pařížský zpravodaj, Guardian. Propiskou je
na ní dopsáno ještě: Nabídnout mu text! Vypadá to jako Benův
rukopis (někdy si vzpomene a pošle mi na narozeniny přání).
Začnu si prohlížet klíče. Jeden z nich je od vespy, což je
zvláštní – když jsem Bena viděla naposledy, jezdil ve starém
osmdesátkovém mercedesu se stahovací střechou. Pak je tu
obří obstarožní klíč, který bude nejspíš od bytu. Jdu ho vy-
zkoušet: zámek cvakne.
Znovu pocítím jakési neurčité znepokojení. Možná jich má
víc, možná jsou tyhle klíče náhradní, které mi chtěl půjčit. Od
vespy má nejspíš taky víc klíčků. Třeba se na ní právě někde
projíždí. A ta peněženka? Asi si vzal jen pár drobných.
Jako další jdu prozkoumat koupelnu. Nic zvláštního, za-
ujme mě jen to, že tu nejsou žádné ručníky, což je trochu
bizarní. Vrátím se do obýváku. Všimnu si dvoukřídlých fran-
couzských dveří, jsou zavřené, ale nejspíš za nimi bude ložnice.
Jdu k nim, kočka se ke mně přidá, drží se mě jako stín. Na
okamžik zaváhám.
Kočka znovu zamňouká, jako by se chtěla zeptat – na co
čekáš? Napiju se vína a zhluboka se nadechnu a vydechnu.
Otevřu dveře. Nádech. Otevřu oči. Prázdná postel. Prázdný
pokoj. Nikdo tu není. Výdech.
Dobře. Vlastně jsem ve skutečnosti nečekala, že bych ho
tu našla ležet. To ne, to k němu nesedí. Černá ovce rodiny
jsem já, ne Ben. Ben to má v hlavě srovnané. Ale když se to
člověku stane jednou…
Dopiju sklenici a začnu rejdit ve skříních v ložnici. Zase
žádná stopa, většina jeho oblečení je ale z obchodů A.P.C.
a Acne. Proč bratr nosí oblečení, co názvem připomíná kožní
onemocnění?
Vrátím se zpátky, naliju si do sklenice zbytek vína a kopnu
ho do sebe. Potom se přesunu ke stolu u velikých oken, ze kte-
rých je vidět do dvora. Na stole je jen opotřebovaná propiska.
Laptop nikde, ačkoliv se vždycky zdálo, že by bez něj Ben
nepřežil ani minutu – když mě tehdy vzal na oběd, vytáhl
ho z batohu i během čekání na jídlo, aby si něco poznamenal.
Ať je kdekoliv, nejspíš ho má u sebe.
Najednou mám intenzivní pocit, že tu nejsem sama a že
mě někdo pozoruje. Zježí se mi chlupy na zátylku. Otočím se.
Nikdo tam není, jen kočka sedící na kuchyňské lince. Možná
jsem se lekla jí.
Zvíře se na mě chvíli dívá, pak pootočí hlavu ke straně,
jako by se na něco ptalo. Je to poprvé, co je aspoň na okamžik
v klidu. Pak zvedne packu a začne si ji olizovat. A já si všimnu,
že má packu i bílý límec kolem krku od krve.
JESS

Polije mě studený pot. Co to…

Natáhnu se ke kočce, abych si ji mohla lépe prohlédnout,
zvíře se mi ovšem vysmekne z ruky. Možná jenom chytila myš
nebo něco podobného? Jedna z pěstounských rodin, u kterých
jsem byla, měla taky kočku, Suki. I když byla malá, troufla
si klidně i na holuba. Jednou se vrátila celá od krve, připo-
mínalo to scénu z hororu. Karen, moje pěstounka, později
to dopoledne našla bezhlavou mrtvolu holuba. Určitě se tu
někde v bytě povaluje nějaké mrtvé zvířátko, co nevidět na
něj stoupnu. Nebo možná kočka něco zabila venku na dvoře –
okna jsou pootevřená, těmi se nejspíš dostává dovnitř a ven.
Třeba šplhá po okapech, co já vím.
I tak mě to dost rozhodilo. Když jsem ji uviděla, v první
chvíli jsem si myslela, že…
Ne. Jsem jenom unavená. Měla bych se asi zkusit trochu
vyspat.
Ben se ráno vrátí, vysvětlí mi, kde byl, a já ho seřvu za to,
že jsem se k němu musela v podstatě vloupat. Všechno bude
jako vždycky, jako za starých časů, než se Ben odstěhoval k té
načančané prachaté rodince a začal jinak mluvit a jinak se
dívat na svět, zatímco mě si dál předávali pěstouni, dokud
jsem konečně nebyla dost stará na to, abych se o sebe postarala
sama. Jsem si jistá, že je v pořádku. Benovi se špatné věci
vyhýbají, vždycky měl ve všem štěstí.
Sundám si bundu a hodím ji na pohovku. Asi bych se měla
osprchovat, nejspíš dost smrdím, jednak potem, ale hlavně
octem – tím je cítit každý, kdo pracuje v Copacabaně, protože
jím po každé šichtě pucujeme bar. Jsem ale strašně unavená.
Mám dojem, že se Ben zmiňoval o nějakém rozkládacím le-
hátku, nikde ho ovšem nevidím, a tak z pohovky sundám
přehoz a jdu do ložnice, kde se uložím na povlečenou postel.
S oblečením se nezdržuju, budu spát takhle. Ještě zkusím
trochu natřást a přeskupit polštáře. Zatímco je natřásám, cosi
z postele spadne na zem.
Dámské kalhotky – černé hedvábí, krajky. Musely být
drahé. Fuj. Ježiši, Bene. Ani nechci vědět, jak se sem dostaly.
Má Ben nějakou přítelkyni? Nemám ponětí. Pořád se na něj
zlobím, i tak mě ale přepadne smutek. Kromě něj už na světě
nikoho nemám, a stejně toho o něm tolik nevím.
Jsem vyčerpaná, zmůžu se jen na to, abych kalhotky od-
kopla pryč z dohledu. Zítra budu spát na pohovce.
JESS

Tichem se rozlehne křik.

Mužský hlas. Pak další, tentokrát ženský.
Posadím se na posteli a natahuju uši, srdce mi skoro vyskočí
z hrudi. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že zvuky přichází
ze dvora a že je slyším skrz okna v obýváku. Podívám se na
budík vedle Benovy postele. Pět ráno. Venku je ještě tma.
Muž huláká dál. Nevyslovuje moc zřetelně, hádám, že
je opilý.
Potichu přejdu obývákem k oknům a přidřepnu si. Kočka se
mi hlavou otírá o stehno a mňouká. „Pššt,“ zašeptám. Dotek
jejího teplého a pevného těla je mi ale příjemný.
Vykouknu na dvůr. Stojí tam dvě postavy – jedna vyso-
ká, druhá o hodně menší. On má tmavé vlasy, ona dlouhé
blonďaté, i když ve studeném světle jediné lampy, co na dvoře
je, mají spíš stříbřitý nádech. Muž má na sobě bundu s ka-
pucí lemovanou kožešinou, která je mi povědomá – počkat,
tohle je přece ten chlap, kterého jsem včera večer „potkala“
u brány.
 Dělají pořád větší randál, snaží se jeden druhého překři-
čet. „Policie,“ řekla teď, myslím, ona. Jeho hlas se okamžitě
změní – slovům nerozumím, ale je v nich nová tvrdost, jakási
hrozba. Udělá několik kroků směrem k ní.
„Laisse-moi!“ zařve ona, také jinak než předtím – teď je spíš
vystrašená než vzteklá. On udělá další krok. Uvědomím si, že
jsem na sklo tak nalepená, až se dechem zamlžilo. Nemůžu
tu jen tak sedět, poslouchat a přihlížet. Muž zvedne ruku. Je
o tolik vyšší než ona.
Náhle se mi vybaví vzpomínka. Máma. Pláče. Promiň, pro-
miň, opakuje pořád dokola, jako by drmolila modlitbu.
Zvednu ruku k oknu a zabuším na sklo. Chci na pár vteřin
odvést jeho pozornost, aby se od něj mohla vzdálit. Zvuk je
upoutá, oba se zmateně otočí mým směrem. Přikrčím se, aby
mě neviděli.
Když se tam znovu odvážím podívat, on něco zrovna zvedá
ze země. Něco velkého, objemného a hranatého. Podrážděně
to hodí k ní, respektive spíš po ní. Ona ucouvne, a tak jí to
spadne k nohám, kde se to rozletí do všech stran. Je to kufr,
všude kolem se válí oblečení, co z něj vylétlo.
Pak se ten chlap podívá přímo na mě. Nestačím se skrčit.
Vím, co se mi tím pohledem snaží říct. Viděl jsem tě. Chci, abys
to věděla.
Dobře, pomyslím si a pohled mu oplácím. Já tě taky vidím,
debile. Vím, co jsi zač. A nemám z tebe strach. Až na to, že se mi
hrůzou zježily chlupy vzadu na krku a hučí mi v uších.
Neznámý přejde k soše a vztekle do ní strčí, socha se svalí
z podstavce a s hlasitou ranou spadne na zem. Pak muž spěšně
zamíří k hlavním dveřím budovy. Zabouchne je za sebou tak,
až se třesknutí rozlehne celým schodištěm.
Na dvoře zůstane jen žena, klečí a snaží se posbírat věci,
co vypadly z kufru. Další vzpomínka: máma klečí na chodbě
a prosí…
 Kde jsou ostatní sousedi? Nemůžu být jediná, koho ten
hluk probudil. Nemám na výběr, hned musím jít dolů a po-
moct jí. Nemůžu jinak. Beru klíče, seběhnu schody a vyjdu
na dvůr.
Žena se mě lekne. Je pořád na čtyřech, pláčem se jí rozmazal
make-up. „Jste v pořádku?“ zeptám se jí tiše.
Místo odpovědi zvedne cosi, co připomíná hedvábnou
košili – je špinavá od bahna. Pak mi roztřeseným hlasem
odpoví. „Přišla jsem si pro svoje věci,“ řekne anglicky, ovšem
se silným přízvukem. „Říkám mu, že je po všem, že jsme
spolu skončili. A on – on udělá tohle. Ten… ten zkurvysyn.
Nikdy jsem si ho neměla brát.“
Ježiši, pomyslím si. Zase se utvrzuju v tom, že je mi lépe sa-
motné. Máma měla na chlapy obzvlášť smůlu. Táta byl ovšem
ze všech nejhorší. Tvářil se jako svatoušek, ale byl to neuvěři-
telný zmrd. Pro všechny by bylo lepší, kdyby prostě jednoho
dne odešel, jako to udělal Benův táta, než se narodil Ben.
Žena si pro sebe cosi mumlá a snaží se oblečení nacpat
zpátky do kufru. Zdá se, že strach vystřídal vztek. Jdu blíž,
dřepnu si vedle ní a podávám jí, co ještě vypadlo. Boty s vy-
sokými podpatky a dlouhými exotickými názvy značek na
stélce, černou hedvábnou krajkovou podprsenku, oranžový
svetřík z nejjemnější příze, jakou jsem kdy měla v ruce. „Merci,“
řekne nepřítomně. Pak se zamračí. „Kdo jste? Ještě nikdy jsem
vás tu neviděla.“
„Jsem tu na návštěvě u bráchy. Jmenuje se Ben.“
„Ben,“ zopakuje a zvláštně to protáhne. Prohlédne si mě
od hlavy k patě, všimne si džínů i starého svetru. „On je váš
bratr? Než jsem ho poznala, myslela jsem si, že jsou všichni
Angličani spálení od sluníčka, mají křivé zuby a postrádají
eleganci. Netušila jsem, že můžou být tak… tak krásní, tak
charmant, tak soigné.“ Bratr je zjevně natolik úžasný, že anglič­
tina na jeho popis nemá dost slov. Žena dál zuřivě cpe oblečení
do kufru, občas střelí pohledem ke dveřím budovy. „Co je tak
zvláštního na tom, že už mě to s tím zasraným… alcoolique
nebavilo? Že jsem si chtěla trochu užít? D’accord, možná jsem
chtěla, aby Antoine žárlil. Aby na chvilku nemyslel jen na
sebe. Je opravdu tak překvapivé, že jsem se poohlédla jinde?“
Hodí si vlasy přes rameno, připomínají lesklý závoj. I když
dřepí na štěrku a sbírá krajkové spoďáry, je na ní cosi maje-
státního.
Otočí se k domu. „Tvrdí, že mě zajímají jenom jeho peníze,“
pokračuje o poznání hlasitěji, skoro jako by chtěla, aby ji slyšel
i její manžel. „Samozřejmě, že mě zajímaly jenom jeho peníze. To
bylo to jediné, díky čemu se to dalo – jak se to řekne – přežít?
Ale teď…“ Pokrčí rameny. „Teď už se to přežít nedá.“
Podám jí hedvábné tyrkysové šaty a světle růžový klo-
bouček, na němž je zepředu napsáno jacquemus. „Viděla
jste někdy v poslední době Bena?“ zeptám se jí.
„Non,“ odvětí a zvedne obočí, jako bych se jí snad snažila
něco podsunout. „Pour quoi? Proč se ptáte?“
„Měl tu včera v noci být a pustit mě dovnitř, ale nebyl.
A neodpovídá mi na zprávy.“
Vykulí oči a něco si pro sebe zamumlá. Zachytím jen: „An-
toine… non. Ce n’est pas possible…“
„Co jste říkala?“
„Á… rien, nic.“ Všimnu si ale nenápadného pohledu, který
vrhne směrem k domu – vystrašený, možná i podezřívavý –,
a přemýšlím, co může znamenat.
Žena se snaží zavřít kufr z hnědé kůže s jakýmsi logem,
třesou se jí ovšem ruce, takže se jí to nedaří.
„Merde,“ ucedí. Konečně přezky zaklapnou.
„Nechcete jít na chvíli dovnitř?“ nabídnu jí. „Zavolat si
taxíka?“
„Ani náhodou,“ odpoví okamžitě. „Do tohohle domu už
nikdy nevkročím. Za chvíli tu budu mít uber…“ Jako na
 zavolanou jí zapípá telefon. Podívá se na něj a hlasitě vy-
dechne, nejspíš úlevou. „Merci. Putain, už je tady. Musím jít.“
Pak se otočí a podívá se na bytový dům. „Víte co? Jsem ráda,
že jsem z téhle odporné prohnilé díry pryč.“ Posléze nasadí
o něco smířlivější výraz a pošle k oknům nad námi polibek.
„Ale co, stala se mi tu aspoň jedna pěkná věc.“
Vytáhne držadlo kufříku, obrátí se a rozejde se k bráně.
Spěchám za ní. „Jak to myslíte, prohnilé?“
Střelí po mně pohledem a zavrtí hlavou, potom gestem
naznačí, že musí držet jazyk za zuby. „Nechci se připravit
o peníze z rozvodu.“
Záhy je na ulici a nastupuje do vozu. Auto odjíždí do tmy.
Teprve teď mi dojde, že jsem se nezeptala, jestli s mým bratrem
jenom flirtovala, nebo v tom bylo něco víc.

* * *

Otočím se zpátky do dvora a leknutím málem vyletím z kůže.

Ježišikriste! Stojí tam nějaká stará ženská a dívá se na mě.
Vypadá, jako by z ní vycházela matná bílá záře, připomíná
postavu z Lovců duchů. Jakmile se ale trochu vzpamatuju, dojde
mi, že to je jenom iluze – stojí totiž přímo pod lampou. Kde
se tady sakra vzala?
„Excuse-moi?“ oslovím ji. „Madam?“ Ani nevím, na co se
jí vlastně chci zeptat. Kdo jste? Co tady děláte?
Ona každopádně neodpoví ani na pozdrav, jen velmi po-
malu zavrtí hlavou. Pak se pozpátku stáhne k boudě v rohu
dvora. Sleduju, jak mizí vevnitř. Okenice – teď si všimnu, že
musely být dokořán – se hned zavřou.
Sobota

NICK
Druhé patro

Nahnu se nad řídítka rotopedu Peloton. Přichází stoupání,

a tak se vyhoupnu ze sedla. Do očí mi stéká pot, štípe to.
Mám pocit, že mám v plicích místo vzduchu kyselinu, srdce
mi strašlivě buší, jako by se o mě pokoušel infarkt. Šlapu ještě
rychleji, chci překonat všechny své předchozí výkony. Před
očima se mi dělají mžitky, byt se kolem mě vlní a rozmlžuje.
Chvíli se mi zdá, že omdlím. Možná opravdu na okamžik
ztratím vědomí – když zase začnu vnímat, ležím na řídítkách
a rotoped pomalu dobíhá. Najednou se mi udělá špatně od
žaludku. Několikrát se zhluboka nadechnu, abych to překonal.
Spinningu jsem přišel na chuť v San Francisku. Objevil
jsem tam i bulletproof coffee, keto dietu a Bikram jógu – v pod-
statě každou vymoženost, kterou v tu dobu svět technologií žil
a kterou jsem prostě musel vyzkoušet, abych si ověřil, jestli mi
nezajistí konkurenční výhodu nebo příval inspirace. Obvykle
bych tu seděl a poslouchal nějakou přednášku, dnešní ráno
je ovšem jiné. Chtěl jsem se dostat na hranu, do stavu, kdy
potlačím veškeré myšlenky. Probudil jsem se po páté a věděl
jsem, že už neusnu, zvláště když se na dvoře už zase hádali
ti dva. Tentokrát to bylo horší než obvykle. Dát si do těla na
rotopedu mi připadalo jako jediná smysluplná aktivita.
Trochu nejistě slezu z rotopedu. Pokoj je zařízený spartánsky,
kromě kola tu mám jen iMac, knížky a pár dalších věcí. Na
stěnách nic nevisí, na zemi nejsou koberce. Zčásti je to tím,
že si libuji v minimalismu, zčásti tím, že jsem se tu pořád
nezabydlel, ne doopravdy – líbí se mi představa, že odsud
můžu kdykoliv odejít.
Vytáhnu si z uší sluchátka. Zdá se, že hádka na dvoře už
skončila. Přejdu k oknu, v lýtkových svalech mi cuká.
Nejprve nevidím vůbec nic, pak mě upoutá pohyb – do
domu vchází nějaká dívka. Je na ní cosi povědomého. Možná
způsob chůze? Nejsem si jistý, ale snažím se na to přijít, jako
bych se pokoušel vybavit si nějaké zapomenuté slovo.
Teď se rozsvítilo v bytě ve třetím patře. Krátce poté se objeví
i ta dívka. Vím, že musí mít něco společného s ním. S mým
dávným kamarádem a také čerstvým sousedem, Benjaminem
Danielsem. Jednou se zmínil o mladší sestře. Máma je měla
každého s jiným partnerem. Sestra je prý trochu neřízená střela.
Jsou s ní potíže. Pozůstatek jeho starého života, od kterého se
jinak snaží odříznout. Tak jako tak mi rozhodně neřekl, že za
ním má přijet. Ale co, nebyla to první věc, kterou mi zatajil.
Dívka se na chvíli objeví u okna a vyhlíží ven. Pak se otočí
a jde pryč – zřejmě do ložnice. Pozoruji ji, dokud mi nezmizí
z dohledu.
JESS

Bolí mě v krku a na čele mám lepkavý pot. Zírám do vysokého

stropu nad sebou a snažím se uvědomit si, kde vlastně jsem.
Á, už si vzpomínám – vybaví se mi cesta včera pozdě v noci…
a pak ta scéna na dvoře pár hodin zpátky. Když jsem se vrátila
do bytu, byla pořád tma, tak jsem si ještě zalezla do postele.
Nemyslela jsem si, že usnu, ale nakonec jsem zabrala. Odpo-
čatá se ale rozhodně necítím, bolí mě celé tělo. Jako bych se
s někým poprala. Asi jsem se opravdu dostala do nějaké rvačky,
tedy aspoň ve snu. Když jsem se z něj probudila, ulevilo se mi.
Postupně se rozpomínám na útržky. Snažila jsem se dostat
do zamčené místnosti, ale byla jsem hrozně nešikovná, jako
bych měla obě ruce levé. Někdo – Ben? – na mě křičel, ať ty
dveře neotvírám, nech ty dveře, ale já věděla, že musím, že ne-
mám na výběr. A pak se ty dveře konečně pootevřely a mně
bylo okamžitě jasné, že měl pravdu – proč jsem ho jenom
neposlechla? Protože to, co na mě čekalo uvnitř…
Posadím se na posteli. Zkontroluju telefon. Osm ráno. Žád-
né zprávy. Je další den, ale Ben pořád nikde. Volám mu, ale
hovor spadne rovnou do hlasovky. Ještě jednou si pustím jeho
hlasovou zprávu s posledními instrukcemi: „Stačí zazvonit.
Budu vzhůru, počkám na tebe…“
Tentokrát si všimnu něčeho zvláštního. Jako by se odmlčel
v polovině věty, jako by ho něco vyrušilo. Pak následuje jakýsi
slabý šelest – možná slova, těžko říct, je to nezřetelné.
Nepříjemný pocit zesílí.
Přejdu do obýváku. V denním světle pokoj ještě víc připo-
míná muzejní výstavu – ve vzduchu se vznáší smítka prachu.
Všimnu si něčeho, co jsem včera v noci přehlédla – kousek
od dveří je na podlaze poměrně velká světlá skvrna, parkety
tam mají jinou barvu. Dojdu k ní a dřepnu si. Znovu ucí-
tím ten zvláštní zápach – ten, který jsem zaznamenala už
včera. Trochu se mi z něj zvedá kufr. Sakra silné chemikálie.
Bělidlo. To ovšem není všechno, v mezeře mezi parketami se
v chladném světle cosi blýská. Snažím se to vytáhnout pomocí
prstů, ale vězí to tam moc pevně. Přinesu si z kuchyňského
koutu dvě vidličky, do každé ruky vezmu jednu a zkusím to
znovu. Nakonec se mi to podaří. Jde o dlouhý pozlacený
řetízek s přívěskem, na kterém je vyobrazen světec v kápi, co
se opírá o mohutnou hůl.
Benův svatý Kryštof. Přejedu rukou po úplně stejném ře-
tízku, který mám na krku, a potěžkám svůj přívěsek. Nikdy
jsem Bena neviděla bez něj, předpokládala jsem, že ho stejně
jako já nikdy nesundává. Přece jen nám je dala máma a je
to jedna z mála věcí, co nám po ní zbyly. Možná je to jen
pocitem viny, ale přijde mi, že Ben je v tomhle ohledu ještě
sentimentálnější než já.
Teď ale přívěsek zjevně na krku nemá. A řetízek je přetržený.
JESS

Sedím tu a snažím se nepanikařit. Určitě to všechno má nějaké

racionální vysvětlení, jen na něj přijít. Mám zavolat policii?
To by asi normální člověk v tuhle chvíli udělal, nebo ne?
Už je toho totiž hodně. Ben mi slíbil, že na mě počká, ale
není tady a nezvedá telefon. Kočka má srst od krve. A co ta
skvrna od bělidla? A ten přetržený řetízek? To nejdůležitější
je ovšem ten… pocit. Něco je špatně. Vždycky poslouchej svůj
vnitřní hlas, opakovala mi máma. Nikdy neignoruj svoje pocity. Jí
se to samozřejmě moc nevyplatilo. Ale svým způsobem měla
pravdu. Když se mě ujali Andersonovi, instinkt mi napověděl,
že si mám v noci zabarikádovat vstup do pokoje, a to ještě
dřív, než mi jiné dítě řeklo, jaké má pan Anderson choutky.
A bylo to tak i předtím, mnohem dřív, než jsem spadla do
koloběhu pěstounské péče. Něco mi říkalo, že nemám chodit
do té zamčené místnosti – i když jsem do ní nakonec vešla.
Já ale na policii volat nechci. Mohli by si tě chtít proklepnout,
šeptá mi jakýsi hlásek. Mohli by mít otázky, na které nechceš od-
povídat. S policajty jsem si nikdy moc nerozuměla. Řekněme,
že už jsem si s nimi užila dost. A i když si to ten parchant
rozhodně zasloužil, to, co jsem mu provedla, je technicky vzato
pořád trestný čin. Takže pokud to nebude naprosto nezbytné,
policii do toho tahat nebudu.
O čem bych jim vlastně mohla říct? O kočce, co možná
jenom zabila myš? O řetízku, co se mohl přetrhnout náho-
dou? O bratrovi, který se na mě možná zase jenom vykašlal
a usoudil, že si nějak poradím sama?
Ne, nevím nic konkrétního.
S hlavou v dlaních přemýšlím, co dál. V tu samou chvíli
mi hlasitě zakručí v břiše. Uvědomím si, že si nepamatuju, kdy
jsem naposledy něco snědla. Včera jsem předpokládala, že mi
po příchodu udělá Ben nějakou rychlovku, míchaná vajíčka
nebo něco podobného, nebo že si objednáme nějaký rozvoz.
Na jednu stranu si na jídlo připadám moc malátná a nervózní,
ale když do sebe něco dostanu, bude se mi třeba líp přemýšlet.
Podívám se do lednice, pak prohledám všechny skříňky,
najdu ovšem jenom půlku másla a salám. Jedna skříňka se
od těch ostatních liší, jde o jakousi prohlubeň s čímsi, co
připomíná kladkový systém. Nedaří se mi ale přijít na to,
k čemu může sloužit. V zoufalství sáhnu po velmi ostrém
japonském noži, který najdu v Benově příborníku, a ukrojím
si kus salámu. Do pořádné snídaně to má ale dost daleko.
Strčím si do kapsy klíče, co jsem našla v Benově bundě. Kód
už znám a klíče mám taky, takže se sem zvládnu dostat znovu.
V denním světle nepůsobí dvůr tak strašidelně. Projdu ko-
lem sochy nahé ženy. Hlava je oddělená od zbytku těla a leží
tváří nahoru, oči upřené k nebi. Jeden ze záhonů byl zřejmě
nedávno překopaný, což by vysvětlovalo onu vůni čerstvě zo-
rané půdy. Je tu i fontánka, a dokonce funkční. Podívám se
k malé boudě v rohu dvora a všimnu si, že mezi zavřenými
okenicemi je malá škvírka, která by se skvěle hodila ke šmíro-
vání. Představuju si, jak mě tou skulinou pozoruje ta stará žena,
kterou jsem tu potkala v noci, ta, co v té boudě nejspíš bydlí.
 Zavírám za sebou bránu a nasávám veškerou podivnost
zdejšího okolí, veškerou cizost. Neuvěřitelně nádherné budovy
kolem, auta s netradičními poznávacími značkami. I ulice ve
dne vypadají jinak, a když vyjdu z ticha slepé uličky vedoucí
od domu, jsou taky mnohem rušnější. Dokonce i jinak voní –
jsou tu cítit výfukové plyny z mopedů, kouř z cigaret a vůně
pražené kávy. V noci muselo pršet, kočičí hlavy se vlhce lesk-
nou a podkluzují. Všichni vypadají, že přesně vědí, kam mají
namířeno – vyhnu se ženě, která mluví do telefonu a nedívá
se na cestu, a málem se srazím s dvojicí dětí na elektrické
koloběžce. Nikdy jsem si nikde nepřipadala tak nepatřičně,
nikdy jsem nebyla tak ztracená.
Procházím kolem obchodů se staženými rolovacími mří-
žemi, kolem tepaných bran vedoucích do dvorů a zahrad
plných uschlého listí, kolem lékáren s blikajícími zelenými
neonovými kříži – zdá se, že jsou snad na každé ulici, to
jsou Francouzi tak často nemocní? Párkrát se cestou zamotám
a ztratím. Po nějaké době konečně natrefím na pekařství s ma-
lovaným smaragdově zeleným vývěsním štítem, na kterém
je zlatými písmeny napsáno boulangerie, a pruhovanou
markýzou. Vejdu dovnitř. Na stěnách i na podlaze jsou vzo-
rované dlaždice a voní to tady po karamelizovaném cukru
a rozpuštěném másle. A je tu plno – fronta je tak dlouhá, že
se na konci stáčí zase zpátky. Čekám, až na mě přijde řada,
a mám pořád větší a větší hlad. Prohlížím si dobroty vystavené
na pultě. Všechno vypadá tak dobře, až je skoro škoda to jíst:
tartaletky s malinami, éclairy s fialovou polevou, čokoládové
dortíky tvořené nespočtem jemných vrstev a zdobené čímsi,
co vypadá jako skutečné zlato. Zákazníci přede mnou si objed-
návají něco pořádného – tři bochníky chleba, šest croissantů,
jablečný koláč. Sbíhají se mi sliny. Sáhnu do kapsy a ujistím
se, že v ní mám bankovky, které jsem Benovi vzala z peně­-
ženky.
 Žena přede mnou má tak dokonalý účes, až působí jako
z jiného světa – černé lesklé mikádo, každý vlas na svém
místě. Kolem krku má hedvábný šátek, k tomu jakýsi kabát
v barvě velbloudí srsti a přes ruku černou koženou kabelku.
Nejspíš bude bohatá. Ne okázale bohatá, spíš tak francouzsky
nóbl. Člověk, který má takové vlasy, nemá většinu dne do
čeho píchnout.
Podívám se dolů a všimnu si vychrtlého psa se stříbřitou
srstí a světle modrým koženým vodítkem. Podezíravě si mě
prohlíží tmavýma očima.
Žena za pultem dámě podá pastelovou krabičku převázanou
stuhou a řekne: „Voilà, madam Meunierová.“
„Merci.“
Když se dáma otočí, vidím, že má rudou rtěnku. Je nane-
sená tak precizně, jako by ji měla vytetovanou. Hádala bych
jí tak padesát, ale je velice zachovalá. Vrací platební kartu do
peněženky, když vtom jí něco vypadne na zem – kus papíru.
Bankovka?
Sehnu se, abych ji zvedla a lépe si ji prohlédla. Není to
bankovka. Škoda – někdo jako ona by deset eur nejspíš nepo-
strádal. Jde o rukou psaný vzkaz. Na papírku stojí tiskacími
písmeny: DOUBLE LA PROCHAINE FOIS, SALOPE.
„Donne-moi ça!“
Vzhlédnu. Žena na mě zírá, ruku nataženou ke mně. Samo-
zřejmě tuším, co chce, ale řekla to tak nadřazeně, jako královna,
která dává rozkaz poddanému, že se rozhodnu předstírat, že
jí nerozumím.
„Cože?“
„Dejte mi to,“ zopakuje, tentokrát anglicky. „Prosím,“ dodá
konečně po chvíli.
Dávám si načas, nakonec jí ale vzkaz vrátím. Vytrhne mi
ho z ruky tak prudce, až mě jedním z dlouhých nehtů škrábne.
Ani nepoděkuje a vyjde z obchodu.
 „Excusez-moi? Madam?“ osloví mě prodavačka. Chce vědět,
co si dám.
„Croissant, prosím.“ Všechno ostatní bude nejspíš moc
drahé. Když pečivo zmizí v malém papírovém sáčku, zakručí
mi v břiše. „Nebo raději dva.“
Během zpáteční cesty studenými a šedivými ranními uli-
cemi hltavě sním ten první a pak se pustím i do druhého, ten
už ovšem jím pomaleji – vnímám slanost másla, užívám si,
jak je zvenku křupavý a uvnitř vláčný. Je tak vynikající, že se
málem rozbrečím, a to mě k slzám hned tak něco nedožene.
Dojdu k bráně a zadám kód, který jsem se dozvěděla včera.
Když procházím dvorem, ucítím čerstvý cigaretový kouř. Jde
odkudsi shora, a tak vzhlédnu. Na balkóně ve čtvrtém patře
sedí holka, v ruce cigaretu. Bledý obličej, rozježené tmavé
vlasy, celá v černém – od roláku až po martensky na nohou.
I na dálku je poznat, že je mladá, může jí být tak devatenáct
nebo dvacet. Nejspíš zaregistruje, že si ji prohlížím, celá totiž
ztuhne. Nevím, jak jinak to popsat.
Ty. Ty něco víš, myslím si a dál na ni civím. A já tě přiměju,
abys mi to řekla.
MIMI
Čtvrté patro

Všimla si mě. Ta ženská, která přišla včera v noci a kterou

jsem ráno pozorovala, jak se promenáduje u něj v bytě. Zírá
přímo na mě. Nemůžu se ani pohnout.
Šum v hlavě pořád zesiluje.
Konečně na mě přestane civět a jde pryč. Když vydechnu,
zabolí mě na hrudi.

Pozorovala jsem odsud i jeho. Přišel sem v srpnu, skoro před

třemi měsíci. Bylo zrovna strašné vedro. Válely jsme se s Ca-
mille na balkóně na rozvrzaných starých lehátkách, co sehnala
na bleším trhu, a popíjely jsme aperol spritz, i když ho vlastně
moc nemusím. Ale Camille mě často přemluví k něčemu, co
bych jinak neudělala.
Benjamin Daniels přijel uberem. Šedé tričko, džíny. Delší
tmavé vlasy. Vypadal trochu jako nějaká celebrita, respektive
ne úplně celebrita, ale někdo… jedinečný. Chápete, jak to
myslím? Líp to vysvětlit nedokážu. Vznášela se kolem něj
taková aura, že jste od něj jednoduše nemohli odtrhnout zrak.
Nešlo se na něj nedívat.
 Měla jsem sluneční brýle a pozorovala jsem ho jen po očku,
aby nebylo poznat, že se dívám jeho směrem. Když otevřel
kufr auta, všimla jsem si, že má v podpaží koláče od potu.
Tričko se mu vyhrnulo nad kalhoty a odhalilo, kde končí
opálení a začíná světlejší kůže se sestupujícím trojúhelníkem
tmavých chloupků. Když z auta vytahoval zavazadla, zatínaly
se mu svaly. Nebyl nabušený jako nějaký maník z posilovny,
byl elegantnější. Připomínal spíš bubeníka, ti mívají vždycky
pěkné paže. I na dálku jsem si dovedla představit, jak voní
jeho pot – příjemně, po soli a kůži.
„Díky, kámo!“ zavolal na řidiče. Hned jsem poznala ang-
lický přízvuk – jsem posedlá Skins, jedním starým seriálem
o britských teenagerech, co si to spolu rozdávají, zamilovávají
se a dostávají se do průšvihů.
„Mmm,“ broukla Camille a nadzvedla si sluneční brýle.
„Mais non,“ zareagovala jsem. „Je moc starý, Camille.“
Pokrčila rameny. „Bude mu jenom něco přes třicet.“
„Oui, takže je moc starý. Bude tak… tak o patnáct let starší
než my.“
„Právě. Představ si, jak musí být zkušený.“ Udělala z prstů
véčko a zajela do něj jazykem.
Rozesmálo mě to. „Beurk – jsi nechutná.“
Zvedla obočí. „Pas du tout. Kdyby tě tvůj milovaný papá
někdy pustil mezi kluky –“
„Drž pysk.“
„No tak, Mimi… jen tě škádlím! Sama ale víš, že se dřív
nebo později bude muset smířit s tím, že už nejsi jeho malá
holčička.“ Zašklebila se a nasála brčkem aperol. Chvíli jsem jí
chtěla dát facku… skoro jsem to udělala. Sebeovládání nepatří
k mým silným stránkám.
„Jen se o mě trochu… bojí.“ Ve skutečnosti v tom bylo víc.
Pořád ve mně viděl svou princezničku a já jsem to asi nechtěla
nějak narušit, nechtěla jsem ho zklamat.
 Zároveň jsem si však často přála, abych byla víc jako Ca-
mille. Abych dokázala brát sex tak nezávazně jako ona. Pro
Camille to byl jen další z koníčků, podobně jako plavání,
opalování nebo ježdění na kole. Já jsem ještě nebyla s nikým,
natožpak se dvěma naráz (což byla jedna z jejích specialit),
ani jsem na rozdíl od ní neměla kromě kluků zkušenosti
i s holkama. Víte, co je vtipné? Papá souhlasil, aby se ke mně
nastěhovala, protože si myslel, že když budu bydlet s další
holkou, „nedostanu se do problémů“.
Camille na sobě měla své nejmenší bikiny, tři titěrné troj­
úhelníčky ze světlého háčkovaného materiálu, které nezakrý-
valy skoro nic. Nohy měla opřené o kovové zábradlí balkónu,
na nehtech trochu oprýskaný zářivě růžový lak. Kromě měsíce,
který strávila kdesi na jihu s kamarády, tu vysedávala skoro
každý den, kdy bylo teplo. Kůži měla tmavší a tmavší a pořád
se mazala opalovacím krémem La Roche-Posay. Vypadala,
jako by jí někdo namočil celé tělo do tekutého zlata, a vlasy jí
zesvětlaly do barvy karamelu. Já se nikdy neopálím, naopak
se hned spálím, a tak jsem se jako upír držela ve stínu, na
sobě velkou pánskou košili a v rukou román od Françoise
Saganové.
Camille se naklonila dopředu. Pořád sledovala chlapíka,
jak z auta vyndává svoje kufry. „Já se picnu, Mimi! On má koč-
ku. To je rozkošné. Vidíš ji? Tam, v té přepravce. Salut minou!“
Udělala to schválně, aby se otočil a podíval se na nás, res­
pektive na ni. Což se taky stalo.
„Ahoj,“ zavolala, stoupla si a zamávala mu s takovou vervou,
až se jí nénés ve vršku od plavek rozkývaly tak, jako by se chtěly
dát na útěk. „Bienvenue – vítej! Já jsem Camille. A tohle je
Merveille. Slaďoučká číča!“
Strašně jsem se za ni styděla. Bylo mi jasné, že tím nemy-
slela jeho mazlíčka. Navíc nesnáším své jméno – Merveille.
Nikdo mi tak neříká, jsem Mimi. Máma mi ho dala, protože
 znamená „zázrak“, a právě tak jsem jí prý přišla do života – jako
nečekaná, ale úžasná věc. Ale jméno je to hrozné.
Schovala jsem se za knihu, ale ne tak moc, abych na něj
přes vršek neviděla.
Chlapík si zastínil oči. „Díky!“ zavolal zpátky. Zvedl ruku
a taky nám zamával a já jsem mezi jeho tričkem a džíny zno-
vu zahlédla kousek kůže. „Já jsem Ben – Nickův kamarád.
Stěhuju se do třetího patra.“
Camille se na mě otočila. „Hmm,“ řekla polohlasem. „Ten-
hle barák se rázem stal mnohem zajímavějším.“ Zašklebila se.
„Možná bych se mu měla představit pořádně. Nabídnout, že
se mu postarám o číču, kdyby někam jel.“
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si do týdne zašukali, pomyslela
jsem si. Ano, to se opravdu dalo čekat. Nečekala jsem ovšem,
že mě ta představa tak rozhodí.

Někdo klepe na dveře bytu.

Proplížím se chodbou a podívám se kukátkem. Merde – je
to ta ženská z Benova bytu.
Polknu, nebo se o to alespoň pokusím. Mám pocit, že se
mi jazyk zasekl v krku.
Pořád mi šumí v uších, těžko se u toho přemýšlí. Vím, že jí
nemusím otevírat. Tohle je můj domov, můj prostor. Klepání
je ovšem neodbytné, připadá mi, jako by mi klepala přímo
na lebku a něco uvnitř mělo brzo explodovat.
Zatnu zuby a přinutím se otevřít dveře, pak udělám krok
vzad. Šokuje mě, jak moc je mu podobná, takhle zblízka jí
v tváři okamžitě rozeznám jeho rysy. Je ale menší, má tmavší
oči a je v ní cosi… nevím, cosi hladového. V něm to možná
bylo taky, jen to uměl líp skrývat. Ona je samý ostrý úhel, on
byl jemnější, přívětivější. Vypadá taky trochu ošuntěle – džíny
a starý svetr, co se mu začínají třepit rukávy, tmavě zrzavé
vlasy v divokém, neupraveném drdolu. Tím se od něj taky liší.
I v tom horku a obyčejném šedém tričku vypadal tak nějak…
upraveně nebo jak to říct. Všechno mu padlo, všechno mu
bylo tak akorát.
„Ahoj,“ povídá. Usměje se, ale hraje to. „Já jsem Jess. A ty?“
„M… Mimi,“ zachraptím.
„Můj bratr – Ben – bydlí ve třetím patře. Ale… no, prostě
někam zmizel. Neznáš ho náhodou?“
Chvíli bláhově zvažuju, jestli nemám předstírat, že ne­
umím anglicky. Ale to by samozřejmě byl nesmysl.
Zavrtím hlavou. „Ne. Neznala jsem ho – chci říct, neznám.
Promiň, moje angličtina není nic moc.“
Cítím, jak se dívá za mě, jako by mi mohla vklouznout
do bytu pouhým pohledem. Stoupnu si tak, aby neviděla
dovnitř. Upřeně se zadívá na mě, teď se snaží nahlédnout
dovnitř mě, a to je horší.
„Tohle je tvůj byt?“ zeptá se.
„Oui.“
„Wow.“ Vyvalí oči. „Ty se teda máš. Bydlíš tu sama?“
„Se spolubydlící. Camille.“
Znovu se mi přes rameno pokouší nahlédnout dovnitř.
„Neviděla jsi ho náhodou někdy v poslední době? Bena?“
„Ne. Mívá zavřené okenice. Chci říct…“ Příliš pozdě si uvě-
domím, že se ptala na něco jiného.
Pozvedne obočí. „Dobře,“ řekne. „A pamatuješ si aspoň,
kdy jsi ho tu viděla naposledy? Myslím tady v domě? Dost by
mi to pomohlo.“ Usměje se. Její úsměv je úplně jiný než ten
jeho. Což vlastně není nijak zvláštní, ten Benův je jedinečný.
Pochopím, že neodejde, dokud jí neodpovím. Odkašlu si.
„Já… já nevím. Je to už nějaká doba – asi tak týden?“
„Quoi? Ce n’est pas vrai!“ To není pravda! Otočím se na Ca-
mille, která si stoupne za mě jen v košilce a kalhotkách. „Co
včera ráno? Vzpomeň si, Mimi, přece jsem tě s ním viděla
na schodech.“
 Merde. Cítím, jak rudnu. „Aha, vidíš. To je pravda.“ Obrá-
tím se zpátky k ženě na chodbě.
„Takže tu včera byl?“ ptá se a zamračeně se dívá střídavě
na Camille a na mě. „Takže jsi ho viděla?“
„Jo,“ odpovím. „Včera. Jen mi to nedošlo.“
„Neříkal, že se někam chystá?“
„Ne. Jen jsme se minuli na schodech.“
Vybaví se mi jeho tvář, když jsme se míjeli. Ahoj Mimi. Je ti
něco? Ten úsměv. Nikdo jiný se takhle neusmívá.
„Víc ti nepomůžu, nezlob se,“ řeknu a chci zavřít dveře.
„Byli jsme domluvení, že když pojede pryč, budu mu chodit
krmit kotě,“ povídá Camille. Způsob, jakým pronese slovo
„kotě“, mi připomene její „slaďoučkou číču“ a flirtování s Be-
nem ten první den. „Ale teď mě o to nepoprosil.“
„Vážně?“ Tohle tu ženskou zjevně zaujalo. „To zní, jako
kdyby…“ Nejspíš si všimne, že pomalu zavírám dveře, protože
sebou trhne, jako by chtěla vejít dovnitř. Bez rozmýšlení jí je
přibouchnu před nosem tak prudce, až se leknu, jestli jsem
je nerozbila.
Třesou se mi ruce. Vlastně se třesu celá. Vím, že na mě
Camille zírá a přemýšlí, co se se mnou děje. Právě teď jsou
mi ale její názory ukradené. Opřu se hlavou o dveře. Nemůžu
dýchat. Najednou mám pocit, že se dusím. Něco se ve mně
pohne, navalí se mi. Než stihnu cokoliv udělat, začnu zvracet
na krásné naleštěné parkety.
SOPHIE
Střešní byt

Stoupám po schodech a vtom ji zahlédnu. Cizinec uvnitř

těchto zdí. Trhnu sebou tak, že málem upustím krabičku
z pekařství. Na chodbě před bytem mi slídí nějaká dívka.
Nemá tu co dělat.
Chvíli ji pozoruji, pak promluvím. „Bonjour,“ pronesu
chladně.
Viditelně se lekne a otočí se. Výborně. Chtěla jsem ji vy-
strašit.
Teď jsem ovšem pro změnu v šoku já. „Vy?“ To je přece ta
dívka z pekařství, ta v tom otrhaném oblečení, co mi podávala
vzkaz, který jsem upustila.
DOUBLE LA PROCHAINE FOIS, SALOPE. Příště dvojnásobek, děvko.
„Kdo jste?“
„Jmenuju se Jess. Jess Hadleyová. Jsem tu na návštěvě
u Bena, je to můj bratr,“ vyhrkne. „Bydlí ve třetím patře.“
„Pokud bydlí ve třetím patře, co děláte tady?“ Dává to ovšem
smysl. Slídí tu, jako by jí to tady patřilo. Přesně jako on.
„Hledala jsem Bena.“ Že by se snad tady nahoře schová-
val v nějakém temném koutě? Dívka je trochu v rozpacích,
 zjevně si uvědomuje, jak absurdně to zní. „Znáte ho? Znáte
Benjamina Danielse?“
Ten úsměv: liška, co se plíží do kurníku. Zvuk tříštícího se skla.
Karmínová skvrna na naškrobeném bílém ubrousku.
„Nicolasův přítel. Ano. Ale potkala jsem ho jen párkrát.“
„Nicolas? Nicolasem myslíte Nicka? O tom se, myslím, Ben
zmiňoval. Ve kterém patře bydlí?“
Zaváhám. „Ve druhém,“ odvětím nakonec.
„Pamatujete si, kdy jste ho viděla naposledy?“ pokračuje.
„Myslím Bena. Měl tu na mě včera večer čekat. Ptala jsem se
na něj jedné z holek ve čtvrtém patře – Mimi nebo tak nějak –,
ale moc mi nepomohla.“
„Nevím, nevzpomínám si.“ Možná jsem odpověděla moc
rychle, moc jistě. „Ale on je docela samotář. Jak to vy Ang-
ličané říkáte? Trochu netýkavka.“
„Vážně? To vůbec nezní jako Ben! Už tu chvíli bydlí, čekala
bych, že ho bude zbožňovat celý dům.“
„Já ne.“ Alespoň tohle byla pravda. Pokrčím rameny. „Snad
někam odjel a zapomněl vám o tom říct?“
„Ne,“ opáčí. „To by neudělal.“

Jestli si vzpomínám, kdy jsem ho viděla naposledy? Samo-

zřejmě, že ano.
Nyní se mi ovšem vybavila chvíle, kdy jsem ho viděla po-
prvé. Bylo to zhruba před dvěma měsíci. Bylo strašlivé parno.
Od pohledu mi byl dost nesympatický.
Nejprve jsem slyšela jeho smích. Byla v něm jakási neur-
čitá hrozba, snad až soutěživost. U mužského smíchu to tak
někdy bývá.
Byla jsem na dvoře, celé odpoledne jsem strávila ve stínu
u záhonků. Pro ostatní je starost o zahradu určitým kreativním
vyžitím, pro mě představuje způsob, jak převzít kontrolu nad
svým okolím. Když jsem Jacquesovi oznámila, že bych se
 chtěla začít starat o zahrádku na dvoře, nemohl to pochopit.
„Na to si přece můžeme někoho najmout,“ řekl mi. Ve světě
mého manžela si můžete najmout člověka na cokoliv.
Den končí, pomalu se šeří, stále je nepříjemné dusno. Po-
zorovala jsem je zpoza rozmarýnového keře. Vešli do dvora,
nejprve Nick a za ním někdo cizí, zřejmě jeho kamarád, který
před sebou tlačil skútr. Muselo jim být zhruba stejně, onen
neznámý ovšem působil starší. Byl vysoký a urostlý. Měl tma-
vé vlasy. Šel sebejistým krokem, působil zkušeně, vyrovnaně.
Pozorovala jsem, jak Nickův kamarád utrhl z jednoho roz-
marýnového keře snítku. Větvička nechtěla povolit, musel
pořádně zabrat. Rozemnul ji a přivoněl si k ní. V tom gestu
bylo cosi domýšlivého. Připadalo mi to jako vandalství.
Potom to Benoit nevydržel a rozeběhl se k nim. Cizinec
ho zvedl a vzal ho do náruče.
Vstala jsem. „Nemá to rád, takhle ho můžu chovat jenom já.“
Ten zrádce Benoit ovšem otočil hlavu, aby neznámému
olízl ruku.
„Bonjour, Sophie,“ řekl Nicolas. „Tohle je Ben. Bude bydlet
u nás v domě, ve třetím patře.“ Jak je pyšný. Ukazuje mi svého
kamaráda, jako by šlo o novou hračku.
„Rád vás poznávám, madam.“ Líně se usmál. Znovu jsem
měla stejný pocit, jako když utrhl tu snítku rozmarýnu – bylo
v tom cosi domýšlivého. Budeš mě mít ráda. Každý mě má rád.
„Prosím, říkejte mi Sophie,“ odvětila jsem. Oslovení „madam“
sice bylo namístě, ale připadala jsem si po něm o sto let starší.
„Sophie.“
Teď jsem si přála, abych raději mlčela. Bylo to příliš nefor-
mální, příliš intimní. „Vraťte mi ho, prosím.“ Natáhla jsem
se pro psa. Benoit slabě voněl benzínem a mužským potem.
Pro jistotu jsem si ho nepřivinula k hrudi. „To se domovnici
dvakrát líbit nebude,“ dodala jsem a pokývla nejprve směrem
ke skútru, pak k boudě. „Nesnáší je.“
 Chtěla jsem být asertivní, ovšem místo toho jsem zněla
jako učitelka kárající žáčka.
„Chápu,“ odpověděl. „Děkuju za tip. Budu si ji muset nějak
naklonit.“
Překvapeně jsem se na něj zadívala. Proč by proboha o něco
podobného stál?
„To se zapotíš,“ řekl Nick. „Ta nemá ráda nikoho.“
„Aha,“ zareagoval. „Ale já mám rád výzvy. Nějak si ji zís-
kám.“
„Hlavně opatrně,“ varoval ho Nick. „Nejsem si jistý, jestli
víš, do čeho jdeš. Vždycky se někde objeví ve chvíli, kdy to
nejmíň čekáš.“
Ta myšlenka se mi vůbec nezamlouvala. Ta žena byla všu-
dypřítomná, nic jí neuteklo. Co by mu tak mohla povědět,
kdyby si ji opravdu dokázal „získat“?
Když se Jacques vrátil domů, řekla jsem mu, že jsem po-
tkala nového nájemníka ze třetího patra. Zamračil se a ukázal
na mou tvář. „Jsi špinavá od hlíny.“ Otřela jsem si to místo –
kontrolovala jsem se v zrcadle, ale zřejmě jsem ho přehlédla…
A to jsem si myslela, jak jsem opatrná. „Co si o tom novém
sousedovi myslíš?“
„Nepozdává se mi.“
Jacques zvedl obočí. „Přišlo mi, že jde o zajímavého mla-
dého muže. Co se ti na něm nepozdává?“
„Je příliš… okouzlující.“ To charisma. Používal ho jako
zbraň.
Jacques se zamračil, nechápal to. Můj manžel – chytrý,
ovšem také značně arogantní muž. Zvyklý na to, že je po jeho,
že má moc. Já jsem tak arogantní nikdy nebyla, nikdy jsem
si svým postavením nebyla jistá natolik, abych si dovolila
být samolibá. „V tom případě ho budeme muset pozvat na
skleničku,“ řekl po chvíli, „a pořádně si ho prohlédnout.“
Pozvat ho k nám domů? To mi nebylo zrovna po chuti.
 O dva týdny později přišel první vzkaz.

Vím, kdo jste, madam Sophie Meunierová. Vím, co jste zač.

Pokud nechcete, aby se o tom dozvěděli i ostatní, navrhuji,
abyste pod uvolněným schodem před bránou nechala 2 000 eur.

„Madam“ coby ohavná ukázka falešné formálnosti. Jízlivý,

vědoucí tón. Žádné poštovní razítko – člověk, který mě vydíral,
sem dopis musel přinést osobně. A budovu znal tak dobře,
že věděl o uvolněném schodu před bránou.
Jacquesovi jsem nic neřekla. Mimo jiné jsem věděla, že
by odmítl zaplatit – ti, kdo mají nejvíc peněz, bývají často
nejvíc lakotní. Já jsem se naopak tak bála, že bych si netroufla
nezaplatit. Podívala jsem se do šperkovnice. Chvíli jsem váhala
nad broží se žlutým safírem, kterou mi Jacques daroval ke
druhému výročí svatby, pak jsem zvažovala jadeitovo-diaman-
tové spony do vlasů, co mi dal minulé Vánoce. Nakonec jsem
zvolila smaragdový náramek – nikdy mě nepožádal, abych si
ho navlékla, šlo tedy o nejbezpečnější možnost. Vzala jsem
ho do zastavárny na banlieues, na předměstí, bylo to v jedné
z čtvrtí za Périphérique, městským okruhem kolem Paříže. Už
to vlastně ani není Paříž, rozhodně ne ta z pohlednic a tu-
ristických katalogů. Musela jsem jít někam, kde mě nemohl
nikdo poznat. Majitel zastavárny vytušil, že jsem bezradná,
nejspíš vycítil můj strach. Nevěděl ale, že nejsem vyděšená
z té čtvrti, nýbrž ze situace, v níž jsem se ocitla. Z ponížení,
jemuž jsem se musela vystavit.
Vrátila jsem se s větším obnosem, než bylo potřeba – bylo
to ovšem stále méně peněz, než jakou měl náramek hodnotu.
Odpočítala jsem deset dvouseteurových bankovek. Ty peníze
se mi hnusily – všechen ten pot cizích rukou, ta usazená špí-
na. Dala jsem je do tlusté obálky, proti jejíž bělobě vypadaly
ještě odporněji a nechutněji, a zalepila jsem ji. Jako bych tím
mohla oslabit jejich děsivost, otupit osten ponížení. Postupo-
vala jsem podle instrukcí a obálku nechala pod uvolněným
schodem před bránou.
Alespoň pro tuto chvíli jsem dluhy vyrovnala.

„Možná by bylo lepší, kdybyste se vrátila do třetího patra,“

řeknu té podivné otrhané dívce. Jeho sestra. Ani se tomu
nechce věřit. Je těžké představit si ho jako dítě, přijmout, že
má nějakou rodinu. Vždy působil tak… samostatně. Připadalo
mi, že se takový, jakého jsem ho poznala, musel už narodit.
„Promiňte, nějak mi uniklo vaše jméno,“ povídá dívka.
Neuniklo, neřekla jsem ti ho. „Sophie Meunierová,“ odvětím.
„Bydlíme s manželem Jacquesem ve střešním bytě v tomto
patře.“
„Pokud bydlíte ve střešním bytě, kam vede tohle?“ zeptá
se a ukáže na dřevěné schody.
„Do starých chambres de bonne – do pokojů pro služky, co
bývaly v podkroví.“ Kývnu hlavou opačným směrem, ke scho-
dišti vedoucímu dolů. „Ale opravdu už byste se měla vrátit
do třetího patra.“
Konečně to pochopí. Musí se kolem mě prosmýknout, ne-
uhnu jí ani o píď. Po chvíli mě rozbolí čelist, teprve tehdy si
uvědomím, jak moc mám zaťaté zuby.
JESS

Zavřu za sebou dveře od bytu. Vybaví se mi, jak se na mě

Sophie Meunierová před chvílí dívala – prohlížela si mě jako
něco, co se jí přilepilo na botu. Je jedno, že je Francouzka,
tenhle typ znám moc dobře. Lesklé černé mikádo, hedvábný
šátek, elegantní kabelka. To, jak zdůraznila, že jde o „střešní
byt“. Prostě snob, no. Jsem zvyklá, že mě lidi považují za
plebs. Ale v tomhle bylo víc. Když jsem zmínila Bena, byla
ještě o něco nepříjemnější.
Přemýšlím, jestli opravdu nemohl někam odjet, jak zmínila.
„Teď se mi to moc nehodí,“ řekl mi do telefonu. Ale přece by
se jen tak nesbalil a nevypadnul, aniž by mi dal vědět… nebo
ano? Jsme přece jedna krev, já jsem celá jeho rodina. I kdyby
ho sebevíc naštvalo, že jsem se rozhodla přijet zrovna teď,
tohle by mi neudělal.
Na druhou stranu, nebylo by to poprvé, co by se mi na-
jednou vypařil ze života. Jako tehdy, když se měl zničehonic
nastěhovat k novým, zazobaným rodičům, kteří mu mohli
dopřát kouzelný život, soukromé školy, prázdniny v cizině
nebo smečku labradorů. Pardon, ale Danielsovi chtějí adoptovat
pouze jedno dítě. Víte, někdy je lepší děti z jedné rodiny rozdělit, zvláště
pokud sdílejí nějaké trauma z minulosti. Jak jsem řekla, bratr si
ostatní vždycky dokázal omotat kolem prstu, to je prostě jeho.
Ben na zadním sedadle odjíždějícího tmavomodrého volva
Danielsových. Naposledy se otočil, pak už se díval jenom
dopředu a vyhlížel svůj nový život.
Ne. Ježišikriste, vždyť mi nechal hlasovou zprávu s instruk-
cemi, jak se sem dostat. A i kdyby z nějakého důvodu musel
pryč, proč mi nezvedá telefon ani neodpovídá na zprávy?
Pořád se vracím k jeho přetrženému řetízku s přívěskem
svatého Kryštofa. A ke skvrnám od krve, co má na srsti koč-
ka. A taky k tomu, jak se mě Benovi sousedi snažili odbýt,
jak byli nepříjemní, vysloveně nepřátelští. Něco tu zkrátka
nehraje, něco je špatně.
Chci zkontrolovat Benovy profily na sociálních sítích. Zdá
se, že si před nějakou dobou skoro všechno smazal a zůstal
jenom na instagramu. Jak je možné, že jsem o tom nevěděla?
Už není na facebooku ani na twitteru. Na instagramu má na
profilovce svou kočku, která zrovna sedí na psacím stole vedle
mě a přivřenýma očima mě pozoruje. Jinak tam nemá vůbec
nic, ani jednu fotku. Což u něj vlastně není nic zvláštního, pro
Bena není problém všeho se zbavit a začít znovu jako někdo
úplně jiný. Ale stejně mě dost zneklidňuje, že zmizelo opravdu
úplně všechno. Skoro jako by se ho někdo snažil vymazat. Tak
jako tak mu zkusím napsat soukromou zprávu:

Bene, jestli tohle čteš, zavolej mi!

Vtom mi zavrní telefon:

V rámci služby roaming vám zbývá pouze 50 MB dat. Po-

kud si chcete data přikoupit, klikněte na tento odkaz…
 Ksakru. Nejlevnější tarif mi zjevně nevystačí skoro na nic.
Svalím se na pohovku. Něco mě tlačí – uvědomím si, že
sedím na Benově peněžence, předtím jsem ji sem musela
odhodit. Otevřu ji a vytáhnu vizitku z přihrádky na kre-
ditky. Theo Mendelson, pařížský zpravodaj, Guardian. Pak je
na ní dopsáno ještě: Nabídnout mu text! Možná pro něj Ben
pracoval? Možná s ním byl nedávno v kontaktu? Na vizitce
je i telefonní číslo. Hned tam zavolám, ale nikdo to nebere,
tak aspoň napíšu krátkou zprávu:

Zdravím. Volala jsem ohledně svého bratra, Bena Daniel-

se. Snažím se ho najít. Nevíte o něm něco?

Když telefon odložím, zaslechnu něco divného.

Ani nedutám a napínám uši, snažím se zjistit, odkud to
jde. Zní to jako kroky, někdo schází po schodech. Nepřichází
to ale z chodby nebo schodiště zpoza vchodových dveří, na
které se dívám, ne, slyším to kdesi za hlavou. Vstanu z po-
hovky a prohlížím si stěnu. Teprve teď, když se na ni dívám
pořádně, si všimnu jedné zvláštnosti. Přejedu rukama po
vybledlém hedvábí – v látce je mezera, která vede horizontálně
nad mou hlavou a vertikálně dolů. Udělám krok zpátky, teď
ten tvar vidím jasněji. Je to chytře schované, navíc před tím
stojí pohovka, takže si toho člověk může všimnout jen tehdy,
když se dívá opravdu pozorně. Myslím ale, že jsou to dveře.
SOPHIE
Střešní byt

Když se vrátím do bytu, sáhnu do kabelky – černá kožená

Celine, absurdně drahá, velmi elegantní, dárek od Jacquese –
a vyjmu z ní peněženku. Téměř mě překvapí, že onen vzkaz
do kůže nevypálil díru. Nemohu uvěřit, že jsem prve byla
tak nešikovná a upustila ho. Obvykle nemotorná nebývám.
Příště dvojnásobek, děvko.
Přišel včera ráno. Nebyl první, zatím je poslední. Co na to
říct. Nyní již nade mnou žádnou moc nemá. Roztrhám ho
na malé kousky, které následně hodím do krbu. Zatáhnu za
šňůru se střapci zabudovanou ve stěně a v ohništi se ihned
rozžehnou plameny, které papír vmžiku pozřou. Pak spěšně
projdu bytem – kolem prosklených stěn s výhledem na Paříž
a chodbou, kde visí trojice abstraktních obrazů od Gerharda
Richtera. Podpatky chvíli klapou na parketách, pak jejich zvuk
utiší sametově jemný starožitný perský běhoun.
V kuchyni otevřu pastelovou krabičku z pekařství. Uvnitř
je quiche lorraine, slaný koláč se slaninou na nudličky. Korpus
je tak křupavý, že se ho bojím dotknout, aby se nerozpadl.
Z vůně smetany a žloutku se mi udělá lehce nevolno. Když
je Jacques na jedné ze svých služebních cest, většinou si vy-
stačím s černou kávou a ovocem, sem tam ještě s kousíčkem
hořké čokolády Maison Bonnat.
Neměla jsem chuť nikam chodit, chtěla jsem zůstat doma
a schovat se tu před světem. Patřím ovšem k tamním stálým
zákazníkům a je důležité, aby člověk zbytečně neporušoval
své zvyky.
O několik minut později znovu otevřu dveře bytu a s po-
hledem upřeným na schody dolů se zaposlouchám do ticha,
abych se ujistila, že tam nikdo není. Vyhnout se domovnici
je v tomto domě téměř nemožné, nikdy nevím, z jakého tem-
ného kouta se vynoří, co je stín a co její silueta. Pro jednou
to však není ona, koho se obávám. Ne, větší starosti mi dělá
ta cizinka, ta nová.
Když se ujistím, že je na chodbě prázdno, přejdu k dřevě-
ným schodům, jež vedou nahoru ke starým chambres de bonne.
Jsem jediná v domě, kdo má od těchto prostor klíč. Nemůže
tam ani domovnice, která se jinak dostane všude.
Uvážu Benoita k nejnižšímu schodu za vodítko. Ladí mu
k obojku z modré kůže značky Hermès, stejně drahému jako
šátek od téže značky, který mám kolem krku uvázaný já. Kdyby
někdo šel, Benoit zaštěká.
Vyjmu z kapsy klíč a vyjdu po schodech nahoru. Když ho
zasunu do visacího zámku, mírně se mi roztřese ruka. Otočit
se mi jím povede až na několikátý pokus.
Zatlačím do dveří. Než vejdu dovnitř, ještě jednou se ujis-
tím, že tu nikdo není, že mě nikdo nesleduje. Opatrnosti není
nazbyt. Zvláště když teď po domě slídí ta nová.
Strávím v chambres de bonne zhruba deset minut. Pak dveře
opět zamknu a vrátím malý stříbrný klíč do kapsy. Benoit na
mě čeká pod schody a upírá na mě tmavé oči. Strážce mých
tajemství. Přiložím si prst na rty.
Pššt.
JESS

Popadnu pohovku a odtáhnu ji od stěny. Kočka seskočí ze

stolu a přihopká blíž – možná doufá, že tam bude myš nebo
nějaká havěť. Měla jsem pravdu, jsou to dveře. Kliku nemají,
nahmatám ale jejich okraj, strčím prsty do škvíry a zatáhnu
k sobě. Otevřou se.
Hlasitě vydechnu. Nevím, co přesně jsem čekala, snad
nějakou vestavěnou skříň, tohle ale rozhodně ne. Za dveřmi
je tma, ovane mě chlad, jako bych otevřela ledničku. Vzduch
je zatuchlý, trochu mi připomíná pach kostelů. Když si oči
přivyknou temnu, všimnu si stísněného kamenného schodiště,
které se spirálovitě točí nahoru i dolů. S pompézními schody
na chodbě nemá společného vůbec nic, soudě podle vzhledu
je nejspíš využívalo služebnictvo, podobně jako pokoje pro
služky, které zmínila Sophie Meunierová.
Vejdu dovnitř a dveře za sebou nechám zapadnout. Na-
jednou je tady skoro úplná tma, ale kousek pod úrovní hlavy
prosvítá dveřmi paprsek světla. Přikrčím se a zkusím se skuli-
nou podívat. Vidím do bytu – do obýváku a do kuchyňského
koutu. Je to díra na šmírování, kterou si tu někdo vydlabal?
Nebo je tady už od chvíle, co dům postavili? Těžko říct, klid-
ně se tu mohla objevit teprve nedávno. Někdo odsud mohl
pozorovat Bena. Někdo odsud mohl šmírovat mě.
Pořád pod sebou slyším kroky, vzdalují se. Zapnu si na
mobilu svítilnu a vydám se za nimi. Spirála je hodně úzká,
snažím se nezakopnout o vlastní nohy. Museli to tu postavit
v době, kdy byli lidé podstatně menší – rozhodně nejsem
žádný obr, ale i pro mě je to tady těsné.
Na vteřinu zaváhám. Netuším, kam schodiště vede. Je to
vůbec dobrý nápad? Co když jdu vstříc nějakému nebezpečí?
Ale co, to mě přece ještě nikdy nezastavilo. A tak pokra-
čuju dál.
Za chvíli jsem u dalších dveří. I tady si všimnu škvírky
na špehování. Rychle k ní dám oko a podívám se do bytu.
Zdá se, že tam nikdo není. Jsem trochu dezorientovaná, ale
zřejmě musí jít o druhé patro – tady bydlí Benův kamarád
Nick. Vypadá to, že uspořádání bytu je v podstatě stejné
jako u Bena, jen zdi jsou vymalovány bíle a nic na nich není.
V rohu stojí obří počítač, je tu pár knížek a nějaký stroj na
cvičení, jinak je místnost víceméně prázdná. Útulností si
nezadá se zubní ordinací. Působí dojmem, že se sem Nick
nastěhoval teprve nedávno.
Pořád pod sebou slyším kroky, což mě přiměje pokračovat.
Sestupuju níž a níž a dál si před sebe svítím mobilem. Teď
musím být v prvním patře. Další byt, další nenápadná skulina
na pozorování. Podívám se dovnitř. Tentokrát vidím strašný
nepořádek, všude se něco válí, po celé místnosti jsou prázdné
obaly od brambůrků – rodinná balení – a přetékající popel-
níky, na stolcích kupa lahví, na zemi převržená stojací lampa.
Když se v zorném poli objeví postava, instinktivně ucouvnu.
Bundu už na sobě nemá, i tak ho ale okamžitě poznám – je
to ten chlap od brány, ten, co tak ječel na dvoře. Antoine.
Pokud dobře vidím, zavdává si z lahve Jack Daniel’s. Když ji
vyprázdní, zvedne ji do vzduchu. Ježiši! Rozbije ji o hranu
stolku a já leknutím nadskočím.
Trochu se zapotácí na místě a prohlíží si úlomek lahve, co
mu zůstal v ruce, jako by přemýšlel, co s ním. Pak se otočí
mým směrem. Děsivě dlouhý okamžik se zdá, že se dívá přímo
na mě. Já ho ale šmíruju škvírkou, co má pár milimetrů…
nemůže mě vidět, prostě nemůže. Nebo snad ano?
Raději na nic nečekám a spěchám po schodech dál. Teď
musím být v přízemí, na úrovni vstupní haly. Schodiště tu
nekončí, pokračuju proto ještě níž. Jsem zřejmě v podzemí,
vzduch je tu těžší a studenější. Představuju si všechnu tu zem,
co mě obklopuje. Konečně schody končí – u dveří, které se
právě zavírají. Ten, koho sleduju, je jen o pár kroků napřed,
už ho skoro mám. Zrychlí se mi tep. Opřu se do dveří, za
kterými je právě taková tma jako na schodišti, tentokrát mám
ale podle ozvěny pocit, že jsem vešla do poměrně rozlehlého
prostoru. Je tu ticho, kroky už neslyším. Kam zmizely? Přece
jsem byla jen pár kroků pozadu.
Tady dole je větší zima. Je to tu cítit vlhkem a plísní. Sví-
tilna mobilu vrhá do temnoty jen slaboučký paprsek světla,
kousek před sebou ale zahlédnu oranžové světýlko vypínače.
Zmáčknu ho. Nade mnou se rozsvítí a ozve se časovač – tik
tik tik tik tik. Nejspíš mám jenom pár minut, než světla zase
zhasnou. Není pochyb o tom, že jsem ve sklepě. Je tu nízký
strop, ale prostor je to široký, hádám tak dvakrát větší než
Benův byt. Je tu několik dveří. V rohu je stojan s několika
koly, všimnu si taky červeného skútru opřeného o jednu ze
stěn. Přejdu k němu. Vytáhnu z kapsy klíče, co jsem našla
v Benově bundě, vyberu ten, co patří k vespě, vsunu ho do
zapalování a zkusím jím otočit. Světla skútru se s jemným
zahučením rozsvítí. Dojde mi, že když je vespa tady, nemohl na
ní Ben nikam odjet. Nejspíš se o ni nevědomky opřu, protože
se najednou nakloní. Až teď si všimnu, že přední pneumatika
je vypuštěná a že je v ní pořádná díra. Měl nehodu? Spíš ne,
vzhledem k rozsahu poškození to vypadá jako záměr.
Nechám skútr skútrem a dál si prohlížím sklep. Ten, za
kým jsem šla, mohl zmizet za jedněmi z těch dveří. Schovává
se přede mnou? Uvědomím si, že teď jsem možná tou šmíro-
vanou já, a trochu se zachvěju.
Otevřu první dveře. Pár praček. Jedna z nich je zapnutá,
v bubnu se v barevném víru točí oblečení.
V další místnosti jsou popelnice, ucítím je dřív, než je ve
tmě rozeznám. Nasládlý, hnilobný zápach. Ozve se nějaké
zaškrábání. Znovu dveře zavřu.
Vedle je úklidová komora – mopy a košťata a kbelíky, v rohu
hromada od pohledu špinavých hadrů.
Na dalších dveřích je visací zámek, jsou ale otevřené. Ve-
jdu dovnitř. Místnost je plná vína, jsou ho tady celé regály.
Sahají od podlahy až ke stropu, musí tu být přes tisíc lahví.
Některé vypadají dost staře – etikety jsou zašlé a odlepují se,
na skle je pořádná vrstva prachu. Namátkou si jednu lahev
vyberu – o víně toho moc nevím – a vytáhnu ji. Je pravda, že
jsem dělala ve spoustě barů, ale to byly podniky, kde si lidi
vždycky objednali „dvojku červenýho, zlato“ a za pár liber navíc
i zbytek lahve. Ale tohle, tohle vypadá opravdu draze. Ať si ho
tu schovává kdokoliv, zjevně sousedům dost věří. A určitě si
nevšimne, když se jedna lahvička ztratí. Možná se mi po ní
bude líp přemýšlet. Vyberu si jednu z těch, co tu jsou nejspíš
už roky, na ty se očividně dávno zapomnělo. Skloním se k těm
nejzaprášenějším, na kterých je nejvíc pavučin. Chvíli si je
prohlížím, pak jednu povytáhnu. 1996. Na etiketě je zlatou
barvou nakreslené honosné panství. Château Blondin-Lavigne,
stojí na ní. To by šlo.
Najednou zhasnou světla, časovač musel doběhnout. Roz-
hlížím se po vypínači. Je tu taková tma, že okamžitě ztratím
přehled, kde co je. Udělám krok doleva a o něco se otřu. Sakra,
musím být opatrná – všude kolem mě jsou vratké police
plné skla.
Tamhle. Konečně si všimnu slabé oranžové záře na jed-
nom z vypínačů. Zmáčknu ho a světla se s jemným hukotem
rozsvítí.
Otočím se ke dveřím. To je divné, myslela jsem, že jsem je
nechala otevřené. Musely se za mnou zavřít. Vezmu za kliku,
ale když za ni zatáhnu, nic se nestane. Dveře se ani nepohnou.
Co se to ksakru děje? To není možné. Zkusím to znovu – zase
nic. A pak ještě jednou, tahám vší silou, co mám, zapírám se
do dveří, jak to jen jde.
Někdo mě tu zamkl. To je jediné možné vysvětlení.
DOMOVNICE
Bouda

Je teprve odpoledne, přesto už se zvolna stmívá a stíny se

prohlubují. Někdo mi zaklepe na dveře. Hned mě napadne,
že to bude on, Benjamin Daniels. Nikdo jiný by se sem za
mnou přijít neuráčil. Vzpomenu si, jak tu na mě zaklepal
poprvé, jak mě překvapil.
„Bonjour, madam. Jen jsem se vám chtěl představit. Stěhuji
se do třetího patra. Takže budeme sousedé!“ Nejdřív jsem si
myslela, že si ze mě jen utahuje, jeho zdvořilý úsměv ovšem
naznačoval opak. Musel ale vědět, že my dva sousedé nikdy
a v žádném smyslu toho slova nebudeme. Nebo ne? I tak na
mě tím gestem udělal dojem.
Zaklepání se ozve znovu. Zaslechnu v něm určitou sebe-
jistotu. Dojde mi, jak jsem hloupá, on to samozřejmě není…
on to být nemůže.
Otevřu dveře a za nimi stojí ona – Sophie Meunierová. Pro
mě madam Meunierová. Jako obvykle je vyšňořená – elegantní
béžový kabát, nablýskaná černá kabelka, lesklá helma z čer-
ných vlasů, uvázaný hedvábný šátek. Patří ke kastě žen, které
člověk vídává v lepších čtvrtích města a které mívají zavěšené
na předloktí papírové nákupní tašky z pevného kartonu zdo-
bené zlatými nápisy, plné značkového oblečení a drahých objets.
Na vodítku vedle nich obvykle cupitá psík s rodokmenem.
Mají zámožného manžela, co si po práci pravidelně odska-
kuje za milenkou, bydlí ve velkolepém bytě a na ostrově Île
de Ré vlastní letní rezidenci s bílou omítkou a permanent-
ně zavřenými okenicemi. Narodily se tu, vyrostly tu, jmění
zdědily po předcích – nebo se o tom alespoň všechny snaží
přesvědčit. Nic křiklavého nebo nevkusného. Nic moderního.
Jen elegantní jednoduchost, kvalita a tradice.
„Oui, madam?“ řeknu.
Udělá krok zpátky, jako by mému příbytku nechtěla být
příliš blízko. Jako by se mohla nakazit chudobou.
„Ta dívka,“ odtuší. Neosloví mě jménem, ještě nikdy to
neudělala, nejsem si jistá, jestli vůbec ví, jak se jmenuju. „Ta,
co přišla včera v noci, ta ze třetího patra.“
„Oui, madam?“
„Chci, abyste ji sledovala. Chci, abyste mi řekla, kdy odchá-
zí a kdy se vrací. Chci, abyste mi dala vědět, když sem za ní
někdo přijde. Je to velmi důležité. Comprenez-vous?“ Rozumíte?
„Oui, madam.“
„Dobrá.“ Není o mnoho vyšší než já, přesto se na mě po-
každé dívá spatra. Otočí se a odejde tak rychle, jak to jen jde,
v patách malého stříbrného psíka.
Dívám se za ní, pak přejdu ke svému maličkému psacímu
stolku a otevřu šuplík. Podívám se dovnitř a zkontroluju, zda
v něm nic nechybí.
Možná se ke mně chová nadřazeně, já toho ovšem spoustu
vím, což mi dává moc. Ona to nejspíš tuší, dokonce bych
řekla, že se mě trochu bojí, ačkoliv by to samozřejmě nikdy
nepřiznala.
Víte, co je legrační? Máme toho společného víc, než by se
na první pohled zdálo. Obě už tu žijeme velmi dlouho. Obě
jsme se staly neviditelné, obě jsme splynuly s okolím, ačkoliv
každá jiným způsobem.
Já ovšem přesně vím, co je madam Sophie Meunierová ve
skutečnosti zač. A vím také, čeho je schopná.
JESS

„Haló?“ zakřičím. „Slyší mě někdo?“

Stěny ale všechen zvuk pohlcují, cítím, jak je to zbytečné.
Znovu se vší silou opřu do dveří, třeba ten zámek povolí. Nic –
je to zhruba stejně smysluplné, jako kdybych se snažila rozbít
betonovou zeď. Zpanikařím a začnu bušit do dřeva.
Ksakru. Ksakru.
„Hej!“ řvu zoufale. „HEJ! POMOZTE MI!“
Ta poslední dvě slova mě v myšlenkách najednou vrátí
do jiné místnosti. Taky jsem ječela, jak jsem mohla, ječela
jsem, dokud jsem neochraptěla, ale stejně to nestačilo… nikdo
nepřišel. Pomoc pomoc pomoc pomozte mi někdo ona…
Celá se třesu.
A pak se dveře najednou otevřou a rozsvítí se světlo. Ven-
ku stojí nějaký chlap. Ucouvnu. Je to Antoine, ten nervák,
kterého jsem před chvílí viděla rozbít lahev o stolek…
Ne… ne, spletla jsem se. Dotyčný je zhruba stejně vysoký,
má stejně široká ramena, je ale mladší. A i v tomhle slabém
světle vidím, že má světlejší vlasy.
 „Ça va?“ zeptá se. Pak přejde do angličtiny: „Jste v pořádku?
Šel jsem si pro prádlo a zaslechl jsem –“
„Vy jste Brit!“ vyhrknu. Brit jako poleno, soudě podle jeho
snobského přízvuku. Trochu se podobá tomu, který si osvojil
Ben, když se zdekoval k novým rodičům.
Hledí na mě, jako by čekal nějaké vysvětlení. „Někdo mě
tu zamkl,“ řeknu. Jak mi klesá hladina adrenalinu, jsem čím
dál rozechvělejší. „A to schválně.“
Projede si rukou tmavě blonďaté vlasy a zamračí se. „To si
nemyslím. Ty dveře se jen zasekly. Nejspíš bude něco s klikou.“
Je pravda, že jsem do nich pořádně vrazila. Opravdu to
mohlo být jenom tím? „Tak děkuju,“ pípnu nesměle.
„Za málo.“ Udělá krok zpátky a prohlíží si mě. „Co tu
vlastně děláte? Nemyslím tady, v cave, ale v domě?“
„Znáte Bena? Ze třetího patra? Mám u něj na pár dní
zůstat…“
Zamračí se. „Ben mi neřekl, že za ním někdo přijede.“
„Ono to bylo dost na poslední chvíli,“ vysvětlím. „Takže…
takže vy se s ním znáte?“
„Jo. Jsme přátelé, známe se už dlouho. Odkud ho znáte vy?“
„Jsem jeho sestra, Jess,“ odpovím. „Jess Hadleyová.“
„Nick, těší mě,“ řekne a pokrčí rameny. „Já… to já jsem mu
navrhl, aby se sem přestěhoval.“
NICK
Druhé patro

Navrhl jsem Jess, abychom se z chladného a temného sklepa

přesunuli ke mně do bytu. Teď toho začínám litovat – nabídl
jsem jí, ať se posadí, ale ona nervózně přechází po místnosti
a prohlíží si rotoped Peloton a poličky s knihami. Má ošoupa-
né džíny na kolenou, rukávy svetru se jí začínají třepit, nehty
má odporně okousané, připomínají drobné pozůstatky rozbité
mušle. Sálá z ní neklidná, neposedná energie, která ostře kon-
trastuje s Benovou lenošivostí a nenuceností. Také jinak mluví,
nejspíš na rozdíl od něj nechodila na soukromou školu. Je
ovšem pravda, že Ben často měnil přízvuk podle toho, s kým
mluvil. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si to uvědomil.
„Mohla bych si skočit opláchnout obličej?“ vyhrkne na-
jednou. „Jsem dost zpocená.“
„Jistě, prosím.“ Co jiného na to můžu říct?
Za pár minut je zpátky. Ucítím lehký závan kolínské An-
nick Goutal Eau de Monsieur – buď ji používá také (což se
mi moc nezdá), nebo se navoněla tou mou, zatímco byla
v koupelně.
„Lepší?“ zeptám se.
 „Rozhodně, děkuju. Moc se mi líbí ta tvoje dešťová sprcha.
Říká se tomu tak, ne?“
Všiml jsem si, že plynule přešla na tykání. Dál sleduji,
jak si prohlíží věci v pokoji. Je rozhodně Benova příbuzná,
z některých úhlů je mu překvapivě podobná… Má ovšem jiné
vlasy, ty Benovy jsou hnědé, ty její tmavě zrzavé. Je také drobná
a šlachovitá. Pohybuje se zvláštně, slídí, hodnotí. Připomíná
mi malou lišku.
„Děkuju za pomoc,“ povídá. „Chvíli jsem si myslela, že už
se odtamtud nedostanu.“
„Co jste… co jsi tam vlastně dělala? V cave?“
„V čem?“
„V cave, to francouzsky znamená ‚sklep‘,“ vysvětlím.
„Aha.“ Nepřítomně si hryže kůži u nehtu, pak pokrčí rame-
ny. „Nevím, chtěla jsem se tady trochu porozhlédnout.“ Všiml
jsem si, že má v ruce lahev vína, a zaznamenal jsem, jak ji
nenápadně vrátila do regálu, když si myslela, že se nedívám.
Nechám to být. Vlastník toho sklepa by si se ztrátou pár lahví
těžkou hlavu nedělal. „Je to tam obrovské,“ dodá ona.
„Za války ten sklep využívalo gestapo,“ řeknu jí. „Hlavní
sídlo měli na Avenue Foch, kousek od Buloňského lesíku. Ke
konci okupace ale potřebovali… víc místa. V cave drželi zajatce.
Třeba členy Résistance a tak.“
Zašklebí se. „To asi dává smysl. Má to tam takovou zvláštní
atmosféru, víš? Máma se těmihle věcmi dost zabývala. Energie,
aury, vibrace, to bylo její.“
Zabývala, bylo. Vzpomínám si, že mi Ben o jejich matce
jednou vyprávěl. Byli jsme v baru a on se opil. Mám však
podezření, že ani v podroušeném stavu mi neprozradil víc,
než chtěl.
„Já jsem na tyhle věci nikdy nevěřila,“ pokračuje ona. „Ale
tady je to něčím nasáklé. Mám z toho husí kůži.“ Uvědomí
si, co řekla. „Promiň, nechtěla jsem tě urazit –“
 „Nic se nestalo. Asi vím, co myslíš. Takže ty jsi Benova
sestra.“ Musím z ní dostat, co přesně tu dělá.
Přikývne. „Přesně tak. Stejná máma, jiní tátové.“
Všimnu si, že se nezmínila o tom, že Bena adoptovali. Pa-
matuji se, jak mě to zaskočilo, když jsem se to tehdy dozvěděl.
Zároveň ovšem všechno začalo dávat smysl. Ostatní spolužáky
z ročníku na vysoké mohl člověk hned někam zařadit – tenhle
byl usedlý a ve volném čase vesloval, tohle byla pilná studentka,
která toužila po vyznamenání, tahle zvířata zase vymetala
bary – Ben ale do žádné škatulky nezapadal. Choval se nenu-
ceně a jeho přízvuk naznačoval klasickou soukromou školu,
člověk ovšem tušil, že pod tím vším je ještě něco dalšího. Něco
tvrdšího, temnějšího. Možná právě proto lidi tolik fascinoval.
„Máš skvělej kávovar,“ řekne Jess, když dojde až ke ku-
chyňskému koutu. „V kavárně, kde jsem pracovala, jsme měli
podobnej.“ Trochu křečovitě se zasměje. „Na rozdíl od Bena
jsem nechodila na nóbl střední ani na vysokou, zato umím
špičkově našlehat mlíko.“ V hlase jí zazní stopa hořkosti.
„Máš chuť na kávu? Rád ti ji udělám. Ale mám jenom
ovesné mléko.“
„Pivo asi nemáš, co?“ zeptá se. „Vím, že je na něj trochu
brzo, ale docela by mi bodlo.“
„Mám, jistě. A posaď se, prosím,“ zopakuji a ještě jednou
ukážu na pohovku. Nedostatek spánku a to, jak neustále
přechází sem a tam, mi začíná lézt na mozek.
Jdu k ledničce a vyndám z ní dvě lahve – pivo pro ni,
kombuchu pro sebe. Před sedmou si alkohol nikdy nedopřá-
vám. Než jí stihnu nabídnout, že jí lahev otevřu, vytáhne
z kapsy zapalovač, strčí ho mezi konec ukazováčku a spodek
zátky a nějakým kouzlem si s ní poradí sama. Užasle, ale
také trochu znechuceně si ji prohlížím. Co je tahle dívka zač?
„Ben se mi nezmínil, že za ním přijedeš,“ řeknu tak nenuce-
ně, jak dovedu. Nechci, aby měla pocit, že ji z něčeho obviňuji,
 ale opravdu mi to zamlčel. Je samozřejmě pravda, že jsme spolu
během posledních pár týdnů moc nemluvili. Měl toho moc.
„Ano, bylo to trochu narychlo.“ Neurčitě mávne rukou.
„Kdy jsi ho naposledy viděl?“ zeptá se. „Myslím Bena?“
„Před pár dny, pokud se nepletu.“
„Takže dneska se ti neozval?“
„Ne. Děje se něco?“
Začne si okusovat nehet i kůži kolem. Hryže se do palce tak
moc, až se jí na něm objeví kapička krve. Překvapeně zamrkám
a raději stočím pohled jinam. „Když jsem sem včera v noci
přišla, nebyl tady. A od včerejšího odpoledne mi nebere telefon.
Vím, že to bude znít trochu divně, ale musím se zeptat – je
možné, že se dostal do nějakých problémů?“
Zrovna polykám doušek kombuchy, a tak se rozkašlu. „Do
problémů? Do jakých problémů?“
„Něco… něco tu nehraje.“ Teď si pohrává se zlatým řetízkem,
co má kolem krku. Všimnu si, že kovovou podobiznu světce
z něj lze vyjmout, je stejný jako ten jeho. „Nechal mi hlasovou
zprávu. Ale… končí trochu zvláštně, jako by se odmlčel v půlce.
A teď mi nebere telefon. Nepřečetl si žádnou ze zpráv, co jsem
mu poslala. Peněženku i klíče má pořád v bytě – a vím, že
neodjel na skútru, protože ten mu stojí ve sklepě…“
„Ale to je přece celý Ben,“ odvětím. „Nejspíš si do kapsy
vzal pár set eur a na několik dní zmizel, protože se žene za
nějakou reportáží. Vlakem se odtud dá dostat do většiny zemí
Evropy. To k němu přece sedí, byl takový už tehdy, když jsme
studovali. Pokaždé zmizel a za pár dní se vrátil s vyprávěním,
jak si zajel do Edinburghu, protože si ho chtěl prohlédnout,
nebo jak byl v Norfolku v The Broads, protože ho ten národní
park vždycky zajímal, nebo jak se ubytoval v hostelu, odkud
vyrážel na túry do pohoří Brecon Beacons.“
My ostatní jsme žili ve své malé bublině a na zbytek svě-
ta jsme si téměř nevzpomněli – někteří se na něj dokonce
pokoušeli zapomenout. Nikoho z nás by nenapadlo někam
odjet. Pro něj ale ta neviditelná bariéra neexistovala, když měl
chuť, prostě se sebral a zmizel, úplně sám. Měl v sobě jakýsi
hlad, jakousi neodbytnou potřebu.
„To se mi moc nezdá,“ opáčí Jess, a vyruší mě tak ze vzpo-
mínek. „To by neudělal… ne, když jsem měla přijet.“ Moc
jistá si tím ovšem není, zní to spíš jako otázka. „Takže ty se
s ním, zdá se, znáš dobře?“
„Po škole jsme byli dlouho v kontaktu spíš výjimečně.“ Ales­
poň tohle je pravda. „Však to znáš. Pak se ovšem přestěhoval
do Paříže a ozval se mi. A když jsme se znovu potkali… bylo
to, jako bychom se rozloučili včera.“
Vybavím si to setkání, bylo to téměř před třemi měsíci. Když
jsem od něj našel e-mail v poště, byl jsem překvapený, nebo
spíš šokovaný. Po takové době a po tom všem… Potkali jsme
se ve sportbaru v Saint-Germain. Ulepená podlaha, ulepený
bar, na stěně podepsané domácí ragbyové dresy. K pivu tam
podávali nevábně vyhlížející talířky uzenin a bylo tam snad
patnáct obrazovek, na kterých mohl člověk sledovat ragbyové
zápasy francouzských klubů. Ale zmocnila se mě tam nos-
talgie – připomnělo mi to podniky, kam jsme chodili jako
studenti, celou noc usrkávali jedno pivo a předstírali, že jsme
skuteční muži.
Probrali jsme, co všechno jsme stihli za těch zhruba deset
let, co jsme se neviděli – můj život v Palo Altu, jeho novina-
řinu. Vytáhl telefon a ukazoval mi na něm svou práci.
„Upřímně, není to kdovíco,“ řekl a pokrčil rameny. „Chtěl
jsem dělat investigativní žurnalistiku, ne tyhle hlouposti. Ale
novináři to teď mají těžké. Měl jsem se zaměřit na techno-
logie jako ty.“
Rozpačitě jsem si odkašlal. „No, já za sebou taky nemám
žádné oslnivé úspěchy.“ Což bylo ještě poměrně vstřícné zhod-
nocení. Ani jeden z nás se neměl čím chlubit, z něj jsem ale
byl zklamaný skoro víc než ze sebe. Čekal bych, že bude mít
dávno napsaný nějaký cenami ověnčený román. Seznámili
jsme se při práci ve studentských novinách, on ovšem vždycky
tíhl spíš k fikci. Fakta ho příliš svazovala, žurnalistika pro
něj měla moc přísná pravidla. A pokud mohl v tomhle světě
někdo uspět, byl to Ben Daniels, nepochyboval jsem o tom.
Pokud to nedokázal on, my ostatní jsme neměli šanci.
„Mám pocit, že jenom tak přežívám,“ řekl mi. „Občas se
dostanu do nějaké lepší restaurace, jednou za čas mám volný
večer. Ale rozhodně to není to, co jsem chtěl dělat. Potřeboval
bych nějakou senzaci, na které bych si udělal jméno. Nějakého
sólokapra. Londýn už mi lezl na nervy, věděl jsem, že mě mezi
sebe místní mazáci nikdy nepustí. A tak jsem se rozhodl, že
zkusím štěstí tady.“
Když jsme se viděli naposledy, oba jsme měli velké plány.
Ačkoliv ty mé se točily především kolem toho, abych se do-
stal co nejdál od toho hajzla, co je mým otcem, i od domova
jako takového.
Něco zachrastí, což mě vrátí do přítomnosti. Jess se opět
probírá mými věcmi a shodila z knihovny jednu z fotografií.
Mám jich tam jenom pár.
Zvedne ji. „Promiň. Ta loď je ale parádní. Ta na fotce.“
„To je tátova jachta.“
„A ten kluk vedle něj, to jsi ty?“
„Ano.“ Je mi tam zhruba patnáct. Drží mě kolem ramen,
oba se usmíváme do objektivu. Ten den mě na chvíli pustil
ke kormidlu, myslím, že jsem na něj dokonce udělal dojem.
Byl to jeden z těch výjimečných okamžiků, kdy jsem měl
pocit, že je na mě pyšný.
Náhlý záchvat smíchu. „Tohle vypadá jako něco z Harryho
Pottera,“ zahýká Jess. „Ty černé pláště. Co to…“
„Cambridge.“ Jsme zrovna po slavnostní večeři, stojíme
v parku Jesus Green u řeky Cam. Máme na sobě taláry, v rukou
držíme poloprázdné lahve vína. Když se na tu fotku podívám,
hned si vybavím tu krásnou svěží vůni čerstvě posečené trá-
vy – esenci anglického léta.
„To tam jste se s Benem potkali?“
„Přesně tak. Oba jsme pracovali ve Varsity, studentských
novinách. On byl v redakci, já jsem se staral o webové stránky.
A oba jsme chodili do Jesus College.“
Obrátí oči v sloup a poznamená: „To jsou jména.“ Pak
zamžourá na fotku. „Ben tady ale není, nebo ano?“
„Ne, on to fotil.“ Smál se a říkal nám, jak si máme stoup-
nout. To je celý Ben – za foťákem, ne před ním. Chtěl ten
příběh vyprávět, ne být jeho součástí.
Přejde k poličkám s knihami. Přechází sem a tam a čte
si názvy. Dovede být vůbec někdy v klidu? „Máš spoustu
knížek ve francouzštině. Něco podobného Ben studoval, že?
Francouzská studia nebo něco na ten způsob?“
„Nejdřív studoval moderní jazyky, ano. Pak přešel na an-
glickou literaturu.“
„Vážně?“ Na okamžik se zarazí. „Já… to jsem nevěděla.
Neřekl mi o tom.“
Snažím se rozpomenout na ty střípky, co mi o ní Ben
prozradil během našich cest. Líčil mi, že to měla mnohem,
mnohem těžší než on. Že nad ní na rozdíl od něj nikdo nedržel
ochrannou ruku. Že byla v systému pěstounské péče dlouho,
že nikde nevydržela.
„Takže ty jsi ten kamarád, co mu tohle místo pomohl na-
jít?“ zeptá se.
„Ano, to jsem byl já.“

„To zní naprosto skvěle,“ odvětil, když jsem mu to ten den,

co jsme se po letech znovu potkali, navrhl. „A co ten nájem,
vážně si myslíš, že by byl tak nízký? Musím přiznat, že mám
teď docela hluboko do kapsy.“
 „Zjistím to,“ odpověděl jsem. „Ale jsem si jistý, že ano. Ten
byt není zrovna v nejlepším stavu. Nesmělo by ti vadit, že to
tam vypadá trochu jako ve starožitnictví.“
Zašklebil se. „Vůbec ne. Vždyť mě znáš. Mám rád místa,
co mají genius loci. A na rovinu, bylo by to mnohem lepší než
přespávat pořád u někoho na gauči. Myslíš, že bych si tam
mohl vzít i svou kočku?“
Zasmál jsem se. „Rozhodně, kočka nebude problém.“ Slíbil
jsem mu, že se na všechno vyptám. „Ale řekl bych, že pokud
o ten byt budeš stát, je nejspíš tvůj.“
„Páni… díky, kámo. Myslím to opravdu vážně, zní to na-
prosto parád­ně.“
„Za málo. Jsem rád, že můžu pomoct. Takže máš zájem?“
„To si piš,“ zasmál se. „Objednám další rundu, ať to oslavíme.“
Objednávali jsme jedno pivo za druhým a seděli jsme tam
ještě několik hodin. Najednou to bylo jako tehdy na univerzitě,
jako by od té doby neuběhl žádný čas.
O pár dní později se nastěhoval do bytu. Šlo to ráz na ráz.
Stál jsem tam s ním, zatímco si ho prohlížel.
„Jak jsem říkal, je to trochu retro,“ podotkl jsem.
„To je ten… genius loci,“ odpověděl. „Ale víš co? Asi to měnit
nebudu, nechám to tak. Líbí se mi to. Je to takové… středověké.“
Jásal jsem, že se mi vrátil starý kamarád. On se na mě za-
zubil a já jsem měl z nějakého důvodu pocit, že bude všechno
v pořádku. Možná dokonce ještě lepší, možná díky Benovi
znovu najdu toho člověka, kterým jsem kdysi byl.

„Pustil bys mě na chvilku na svůj počítač?“

„Cože?“ Jess mě opět vytrhne ze vzpomínek. Vidím, že
zamířila k iMacu.
„Poplatky za roaming jsou nechutně vysoké. Chtěla jsem
jenom znovu zkontrolovat Benův instagram. Třeba se mu
porouchal mobil a on mi odepsal tam.“
 „No… co kdybych ti raději dal heslo k Wi-Fi?“ Ona už
ovšem sedí u počítače a ruku má na myši. Zdá se, že nemám
na výběr.
Pohne myší a obrazovka se rozsvítí. „Počkat…“ Nakloní se
dopředu a mžourá na spořič obrazovky, pak se otočí ke mně.
„Tohle jste vy dva s Benem, ne? Páni, to byl ještě mladíček.
A ty taky.“
Počítač už jsem pár dní nezapnul. Přinutím se na něj po-
dívat. „Asi ano. To jsme ještě byli prakticky kluci.“ Zpětně
se to zdá zvláštní, tehdy jsem si přece připadal tak dospělý.
Jako by se mi najednou odemkla všechna tajemství světa.
Ve skutečnosti jsme ale opravdu byli ještě mladí. Vyhlédnu
z okna. Na tu fotku se dívat nemusím, když zavřu oči, vidím
to před sebou jasně. Zlatavé světlo ze strany, oba s Benem
mžouráme do slunce.
„Odkud to je, kde jste byli?“
„Po závěrečných zkouškách jsme s partou během léta pro-
jezdili celou Evropu.“
„Jak?“
„Vlakem. Bylo to úžasné.“ Opravdu. Dokonce bych řekl, že
to bylo nejkrásnější období mého života.
Podívám se na Jess. Najednou nějak ztichla, zdá se, že se
ponořila do vlastních myšlenek. „Řekl jsem něco?“
„Ne, nic.“ Nuceně se usměje. Mám dojem, že přišla o část
energie. „Odkud je tedy tahle fotka?“
„Z Amsterdamu, myslím.“
Nemyslím, vím to. Jak bych na to mohl zapomenout?
Při tom pohledu si hned vybavím pozdní červencové slunce
na tváři a sirný pach teplé vody kanálů. Je to už přes deset
let, přesto si na to vzpomínám naprosto jasně. Celý ten výlet
se tehdy zdál velmi důležitý. Všechno, co jsme řekli, všechno,
co jsme udělali.
JESS

„Teď jsem si uvědomil, že už budu muset běžet,“ řekne Nick

s pohledem na hodinky. „Promiň, vím, že sis chtěla něco
najít na počítači.“
„Aha,“ odpovím. Trochu mě zaskočil. „Jasně, to nevadí.
Mohl bys mi tedy prosím říct to heslo? Zkusím se z Benova
bytu připojit na tvou Wi-Fi.“
„Určitě.“
Najednou má dost naspěch, možná na něj někde někdo
čeká. „Musíš do práce?“ zeptám se.
Vrtá mi hlavou, čím se živí. Všechno naznačuje, že je za vo-
dou. Je to ale nenápadné, nic ostentativního. Při prolézání jeho
bytu jsem si všimla velmi elegantních repráků (Bang & Oluf-
sen, později si to někde najdu, ale musí být dost drahé), lu-
xusního foťáku (Leica), obrovského počítače v rohu (Apple)
a kávovaru, co se používá v kavárnách. Ale jak říkám, je to
docela nenápadné, žádné křiklavé ukázky bohatství. Podle
těch věcí bych Nicka zhodnotila jako někoho, kdo má spous-
tu peněz, ale nerad se jimi chlubí… možná se za to dokonce
i trochu stydí. Všechny ty věci ovšem vypráví nějaký příběh,
stejně jako knihy u něj v knihovně. Spoustě názvů nerozu-
mím, ale některým přece jen ano: Investorem snadno a rychle,
Technologizovaný investor, Jak chytit jednorožce, Umění sebeovládání.
Dost mi o něm řeklo i to, co má v koupelně. Obličej jsem si
opláchla ledovou vodou během tří vteřin, zbytek času jsem
strávila poctivým šmejděním ve skříňkách. Koupelna toho
o člověku hodně prozradí. Naučila jsem se to na návštěvách
u pěstounských rodin, co se mě chtěly ujmout. Když se zeptáte,
jestli si můžete odskočit, nikdo vám neřekne, že ne. A tak jsem
jim vždycky prolezla celou koupelnu, někdy jsem jim ukrad-
la rtěnku nebo voňavku, jindy jsem se po cestě nenápadně
podívala i do dalších pokojů. Chtěla jsem se ujistit, že tam
neschovávají nic strašidelného nebo divného.
Nejprve se zdálo, že v Nickově koupelně jsou jen samé
nudné věci – ústní voda, zubní pasta, několik vod po hole-
ní, paralen, nějaká ta nóbl pánská kosmetika s názvy jako
„Aesop“ nebo „Byredo“ –, pak jsem ovšem objevila dost velkou
zásobu oxykodonu, to mě zaujalo. Jasně, každý ujíždí na ně-
čem jiném. Kdysi jsem si s podobnými věcmi taky zahrávala.
Tehdy jsem měla pocit, že by bylo jednodušší se na všechno
vykašlat a prostě to vzdát, jenom tak přestat žít. Drogy ani
prášky nejsou nic pro mě, ale chápu to. I bohatí kluci mají
svoje bolístky.
„Zrovna… zrovna si hledám nové zaměstnání,“ řekne Nick.
„Co jsi dělal předtím?“ zeptám se a neochotně udělám
krok od stolu. Jsem si naprosto jistá, že na rozdíl ode mě
nepracoval v pajzlu s nafukovacími palmami a plameňáky
zavěšenými u stropu.
„Nějakou dobu jsem byl v San Francisku. V Palo Altu.
V technologických start-upech. Byl jsem anděl.“
„Cože?“
„Andělský investor.“
 „Aha.“ Musí to být fajn, když se člověk s hledáním nové
práce nemusí stresovat. V Nickově případě „hledám si nové
zaměstnání“ zjevně neznamená „nevím, kde vezmu na nájem“.
Protáhne se kolem mě do předsíně, stála jsem mu v cestě,
ale zřejmě se mě styděl požádat, abych uhnula, je přece dobře
vychovaný Angličan. Když se přiblíží, ucítím kolínskou, kte-
rou jsem vyzkoušela už v koupelně. Svěží, podmanivá, drahá
vůně.
„Promiň,“ řeknu. „Zdržuju tě.“
„To nic.“ Mám ale pocit, že není tak v klidu, jak se snaží
působit. Něco nesedí, něco v řeči těla, nebo možná záblesk
napětí v obličeji.
„Každopádně ti děkuju za pomoc.“
„Myslím, že si děláš starosti zbytečně,“ povídá. „Ale rád
jakkoliv pomůžu. Vím, že máš spoustu otázek, a rád ti na ně
odpovím, nebo to alespoň zkusím.“
„Jednu bych měla,“ chytím se toho. „Nevíš, jestli Ben s ně-
kým chodí?“
Zamračí se. „Jestli s někým chodí?“
„Jo. Jestli má nějakou přítelkyni, kamarádku s výhodami,
co já vím.“
„Proč tě to zajímá?“
„Intuice.“ Rozhodně nejsem nijak prudérní, ale i mně se
příčí popisovat mu kalhotky, které jsem našla u Bena v posteli.
„Hmm…“ Projede si rukou vlasy, jeho už tak dost divoké
kudrny jsou pak ještě neupravenější. Je neuvěřitelný fešák.
Ano, soustředím se samozřejmě hlavně na to, abych našla
Bena, ale nejsem slepá. Vždycky jsem měla šílenou slabost
pro slušné chlapečky z lepších rodin. Nejsem na to nijak hrdá,
ale je to tak. „Pokud ano, nevím o tom,“ prohlásí nakonec.
„Překvapilo by mě, kdyby měl přítelkyni. Ale úplně všechno
o jeho životě tady v Paříži nevím. Než se přestěhoval sem,
moc často jsme spolu nemluvili.“
 „Jasně.“ To dobře znám.
Ale to je přece celý Ben, řekl Nick před chvílí. To k němu přece
sedí, byl takový už tehdy, když jsme studovali. A já mám v hlavě
jen jedno – vážně? Je takový? Byl takový už tehdy? A pokud se
během studií tak často sbalil a jen tak si někam odjel, proč na
mě tak kašlal? Proč si na mě nenašel víc času? Vždycky tvrdil,
že „musí psát esej“ nebo že „nemůže propásnout výuku“. „Však
to znáš,“ říkával. Ale já jsem to samozřejmě neznala. A on to
věděl. Jednou jsem mu navrhla, že si za ním udělám výlet
do Cambridge, to za mnou pak hned přijel. Mockrát se to
neopakovalo. Byla jsem tehdy zrovna u pěstounské rodiny
v Milton Keynes. Tušila jsem, že když mu pohrozím, že ho
jeho otrhaná sestra přijede ztrapnit u spolužáků, zabere to.
Když si na to vzpomenu, píchne mě u srdce. Doufám, že je
to vztek, ne ublíženost. Ublíženost je k ničemu.
„Mrzí mě, že jsem ti nepomohl víc,“ povídá Nick. „Ale
kdybys mě potřebovala, stačí říct, jsem jen o patro níž.“
Naše pohledy se setkají. Zdálo se mi, že má hnědé oči, teď
ovšem vidím, že ne – jsou dost tmavé, ale modré. Snažím se
nenechat se zmást jeho přitažlivostí. Můžu mu věřit? Je to
Benův kamarád. Tvrdí, že mi rád pomůže. Problém je, že já
lidem moc nedůvěřuju. Dlouho jsem byla odkázaná jenom
sama na sebe, zvykla jsem si na to. Nick by ovšem mohl
být užitečný. Zná Bena, v některých ohledech dokonce pod-
le všeho líp než já. Zjevně umí francouzsky. A vypadá jako
slušný člověk. Vzpomenu si na divnou a nervózní Mimi a na
ledově chladnou Sophii Meunierovou. Bylo by fajn, kdybych
v tomhle domě měla nějakého použitelného spojence.
Pozoruju, jak si obléká elegantní tmavomodrý vlněný kabát
a kolem krku si obtáčí měkkou šedou šálu.
Přejde ke dveřím a otevře mi je. „Rád jsem tě poznal, Jess,“
řekne a pousměje se. Vypadá jako anděl z nějakého obrazu.
Netuším, kde se ta myšlenka vzala – možná je to tím, že to
slovo před chvílí sám použil –, ale sedí to, naprosto to sedí.
Padlý anděl. Karamelové kudrny, nafialovělé kruhy pod tma-
vomodrýma očima. Máma byla do andělů zblázněná, vždycky
nám s Benem říkala, že každý nějakého máme a že na nás
dává pozor. Škoda, že ten její to nezvládl. „A vážně jsem si
jistý, že se Ben brzo objeví,“ dodá Nick.
„Děkuju. Taky si to myslím.“ Snažím se tomu uvěřit.
„Jestli chceš, můžu ti na sebe dát kontakt.“
„To by bylo parádní.“ Podám mu mobil a on do něj naťuká
číslo i své jméno.
Když mi ho vrací, zavadíme o sebe prsty. Rychle se odtáhne.

Vrátím se do Benova bytu a hned vyzkouším heslo na Wi-Fi.

Když zjistím, že funguje, uleví se mi. Podívám se na Benův
instagram a zkouším tam najít „Nicka Millera“ – takhle se
mi uložil do telefonu – ale mezi jeho sledujícími nikdo takový
není. Dám ho do hlavního vyhledávání, tam mi ovšem vy-
skočí Nickové Millerové z celého světa – z Ameriky, Kanady
i Austrálie. Probírám se jimi, dokud mě nezačnou pálit oči.
Žádný z nich ale není ten, kterého hledám – jsou moc mladí,
moc staří, moc plešatí nebo z nesprávné země. Zklame mě
i Google, Nick Miller je totiž postava z jakéhosi seriálu, takže
všechny výsledky vedou k ní. Vzdávám to. Chystám se mobil
vrátit do kapsy, vtom mi ale přijde zpráva. Ben, pomyslím si.
Píše mi Ben! Páni, po tom všem by mi opravdu spadl kámen
ze srdce…
Zpráva je ovšem od nějakého neznámého čísla:

Dostal jsem vaši zprávu ohledně Bena. Ne, už se mi něja-

kou dobu neozval. Ale slíbil mi pár článků a měl pro mě
mít nějakou nabídku. Dnes celý den pracuji v kavárně La
Belle Epoque poblíž Lucemburských zahrad. Jestli chcete,
zastavte se. T.
 Nejprve jsem trochu zmatená, pak se podívám na předchozí
zprávu a dojde mi, že to je ten člověk, kterému jsem psala ráno.
Vytáhnu z kapsy Benovu peněženku a znovu se podívám na
tu vizitku: Theo Mendelson, pařížský zpravodaj, Guardian.
Jsem na cestě, odepíšu.
Než vrátím vizitku do peněženky, všimnu si karty, co byla
za ní. Zaujme mě, protože je dost neobvyklá. Je kovová a má
jednoduchý design: na tmavě modrém pozadí připomínajícím
půlnoční oblohu je zlatě vyvedený obrázek ohňostroje. Nic
víc – žádný text, žádná čísla, nic. Kreditka to není. Vizitka
určitě taky ne. Co to může být? Je každopádně překvapivě
těžká. Zaváhám, pak si ji strčím do kapsy.
Když otevřu dveře vedoucí na dvůr, uvědomím si, že už
se stmívá. Nebe má barvu hojící se modřiny. To už je večer?
Nějak to uteklo. Tohle místo polyká čas, je to jako z nějaké
pohádky.
Cestou přes dvůr za sebou cosi zaslechnu. Škrab, škrab, škrab.
Otočím se za zvukem a leknu se – napravo, jen pár metrů
ode mě, stojí malá shrbená postava. Je to ta stařena, kterou
jsem viděla včera v noci. Šedivé vlasy má svázané šátkem,
přes zástěru jakýsi dlouhý beztvarý propínací svetr. Obličeji
dominuje nos a brada, oči má nevýrazné, zapadlé. Může jí
být něco mezi sedmdesáti a devadesáti. Drží koště, kterým
shrabuje na hromádku uschlé listy. Upřeně na mě zírá.
„Bonsoir,“ pozdravím ji. „Já… neviděla jste náhodou Bena?
Ze třetího patra?“ Ukážu na okna bytu. Pořád na mě civí,
místo odpovědi ale jen dál zametá. Škrab, škrab, škrab.
Pak udělá krok ke mně. Očima se do mě pořád zavrtá-
vá, skoro nemrká, jen jedinkrát pohledem na chviličku střelí
k budově, jako by si chtěla něco zkontrolovat. Pak otevře
pusu a tiše zasyčí: „Tady vás nic dobrého nečeká.“ Její hlas šustí
podobně jako to listí.
Zmateně si ji prohlížím. „Jak to myslíte?“
 Zavrtí hlavou, pak se otočí a jde pryč. Začne znovu zametat.
Nezdálo se mi to jenom? Stalo se to tak rychle… Ale vím, že
jsem si to nevymyslela.
Nemůžu z té shrbené, vzdalující se postavy odtrhnout oči.
Kristepane! Celý tenhle dům mluví v hádankách, možná kro-
mě Nicka. Najednou mám strašnou chuť k ní přiběhnout
a, já nevím, zatřást s ní nebo tak něco… donutit ji, aby mi
vysvětlila, jak to myslí. Nakonec se ale ovládnu.
Když se otočím zpátky k bráně, cítím mezi lopatkami její
pohled. Vnímám ho naprosto jasně, jako by se mě dotýkala.
Vykročím na ulici, v hlavě jedinou otázku – bylo to varování,
nebo výhrůžka?
DOMOVNICE
Bouda

Brána se za dívkou s rachotem zavře. Myslí si, že jde o obyčejný

činžovní dům. Že tady platí obvyklá pravidla. Vůbec netuší,
s čím si zahrává.
Vzpomenu si na pokyny madam Meunierové. Vím, že ne-
mám na výběr a že ji musím poslechnout. V sázce je příliš
mnoho, musím jí vyhovět. Řeknu jí, že ta dívka před chvílí
odešla, splním, co mi nařídila. Dám jí také vědět, až se vrátí.
Jako poslušný člen personálu, kterým taky jsem. Jak už jsem
řekla, madam Meunierovou v lásce opravdu nemám. Kvůli
té dívce se z nás ovšem staly nedobrovolné spojenkyně. Slídí
po domě. Vyptává se nájemníků. Stejně jako on. Nesmím
připustit, aby se o dům kvůli ní začal zajímat někdo další.
O to samé šlo nakonec i jemu.
Pochopte, jsou tu věci, které musím chránit. Věci, kvůli
nimž to tu nikdy nemohu opustit. Donedávna jsem se tady
cítila bezpečně. Lidé, co tu bydlí, mají svá tajemství. A já je
znám. Vím toho moc. Nemohou se mě zbavit. A já se nikdy
nemohu zbavit jich.
 Ten mladý muž byl milý, to bylo všechno. Nepředstíral,
že mě nevidí. Když mě potkal na dvoře nebo na schodech,
pokaždé mě pozdravil. Zeptal se, jak se mám. Prohodil něco
o počasí. Zní to banálně, že? Je to ale velmi, velmi dlouho,
co se o mě někdo zajímal, natožpak aby ke mně byl milý. Je
to tak dlouho, co se ke mně někdo choval jako k člověku. On
ovšem záhy přešel ke svým otázkám.
„Jak dlouho už tu pracujete?“ ptal se, zatímco jsem drhla
kamennou podlahu u paty schodiště.
„Dlouho, pane.“ Vyždímala jsem mop do kbelíku.
„A jak jste k té práci přišla? Počkejte, pomůžu vám s tím.“
Přenesl mi těžký kbelík s vodou z jednoho konce chodby na
druhý.
„Nejdřív se do Paříže přestěhovala dcera, pak jsem ji sem
následovala já.“
„Proč se přestěhovala do Paříže?“
„To už je všechno tuze dávno, pane.“
„I tak mě to zajímá.“
To mě přimělo, abych se na něj podívala pozorněji. Na-
jednou jsem měla pocit, že jsem mu toho řekla moc. Byl to
přece jen cizí člověk. Nebyl příliš milý, příliš zvídavý? Co ode
mě vlastně chtěl?
Odpověď jsem si velmi dobře rozmyslela. „Není to moc
zajímavý příběh. Možná vám ho řeknu jindy, pane, teď se
ovšem musím věnovat práci. Ale děkuju vám za pomoc.“
„Samozřejmě, nechtěl jsem vás zdržovat.“
Tolik let pro mě má bezvýznamnost a neviditelnost před-
stavovala masku, za kterou jsem se mohla schovat. Nemusela
jsem se prohrabovat minulostí, nemusela jsem si připomínat
svou hanbu. Jak říkám, tahle práce člověka občas připraví
o kousek důstojnosti. Ale hanby se bát nemusí.
Jeho zájem, jeho otázky… poprvé po velmi dlouhé době jsem
měla pocit, že mě někdo vidí. A hloupě jsem mu na to skočila.
 A teď sem za ním přijela ta dívka. Je třeba ji odtud vy-
strnadit dřív, než jí dojde, že tu nic není takové, jaké se zdá.
Možná se mi ji povede přesvědčit, aby odjela.
JESS

Chvíli mi trvá, než se po klidu a tichu budovy přizpůsobím

Paříži. Všichni ti lidé a auta a hluk. Pořád jsem navíc trochu
ztracená, nevím, kde přesně jsem, kudy vedou jednotlivé uli-
ce a kde se protínají. Podívám se do map v telefonu, hlavně
rychle, ať nespotřebuju moc dat. Kavárna, kde se mám potkat
s Theem, je na druhém konci města, až za řekou, a tak se roz-
hodnu, že pojedu metrem, i když to znamená, že se budu mu-
set rozloučit s další bankovkou, kterou jsem ukradla Benovi.
Mám pocit, že čím jsem od bytu dál, tím snáze se mi
dýchá. Jako by si část mě užívala svobody a nikdy se už do
domu nechtěla vrátit, ačkoliv vím, že musím.
Jdu po ulicích dlážděných kočičími hlavami, procházím
kolem kaváren se zahrádkami s proutěnými křesly. Hosté si
povídají, pijí víno a kouří. Minu starý dřevěný větrný mlýn,
který se najednou vynoří zpoza živého plotu, a přemýšlím,
co proboha dělá v něčí zahradě uprostřed města. Spěchám
po dlouhých kamenných schodech, musím překročit bezdo-
movce, který spí v pevnosti z vlhkých kartonových krabic.
Hodím mu do papírového kelímku pár eur. O něco později
přejdu dvě upravená náměstí, která jsou skoro stejná, uprostřed
toho prvního je ale pár staříků, co hrají pétanque nebo něco
podobného, zatímco na tom druhém je kolotoč s pruhovanou
stříškou a koníky a rybami, na kterých se vozí děti.
Když dojdu k přecpaným ulicím poblíž zastávky metra,
zmocní se mě jakési zvláštní napětí. Cítím, že se brzo něco
stane. Něco je ve vzduchu – na tyhle věci mám čich. A oprav-
du, v jedné z bočních uliček stojí tři opancéřované policejní
dodávky. Zahlédnu těžkooděnce, co sedí vevnitř, všichni mají
helmy a ochranné vesty. Instinktivně sklopím pohled k zemi.
Nechám se proudem lidí navést do podzemí. U turniketu
se zaseknu, protože si zapomenu vzít zpátky papírový lístek,
pak si zase nedokážu poradit s dveřmi vozu, a tak mi jeden
z cestujících musí pomoct, aby mi metro neujelo. Připadám
si jako bezradná turistka, což nesnáším – bezradnost je ne-
bezpečná, člověk je pak zranitelný.
Zatímco stojím v těsném, páchnoucím a příliš teplém
chuchvalci lidských těl, zmocní se mě pocit, že mě někdo
pozoruje. Rozhlédnu se kolem sebe – na madlech se houpá
banda mladých, které bych soudě dle jejich vzezření čeka-
la spíš v devadesátkovém skateparku, pak je tu mladá žena
v kožené bundě a několik starších dam s miniaturními psíky
a důchodcovskými taškami na kolečkách a nakonec skupinka
bizarně oblečených lidí s lyžařskými brýlemi a šátky kolem
krku. Jeden z nich nese jakýsi transparent. Nevidím ale nic
nápadně podezřelého. Na příští zastávce nastoupí muž, který
hraje na tahací harmoniku, a zacloní mi výhled na polovinu
vozu.
Zdá se, že nejrychleji se z metra do kavárny dostanu přes
Lucemburské zahrady. Venku je ještě trochu světlo, obloha
se barví do fialova, úplně se zatím nesetmělo. Jdu po jedné
z cestiček a pod nohama mi křupají uschlé listy. Většinu
ovšem někdo smetl na hromadu, procházím kolem obrovitých
 zářivých oranžových pyramid. Větve stromů jsou skoro holé.
Míjím prázdné pódium, zavřenou kavárnu, komínky židlí
naskládaných na sebe. Znovu mám pocit, že mě někdo sleduje,
zřetelně na sobě cítím něčí pohled. Několikrát se otočím, ale
nikoho podezřelého nevidím.
Pak ale zahlédnu jeho. Bena. Mihne se jen kousek ode mě,
běží vedle nějakého kamaráda. Co to sakra dělá? Musel mě
přece vidět. Proč se nezastavil?
„Bene!“ vykřiknu a přidám do kroku. „Bene!“ Ani se ne­
otočí. Rozběhnu se. Sotva jej v dáli rozeznám, ztrácí se v šeru.
Ksakru. Umím spoustu věcí, ale na běhání opravdu nejsem.
„Hej, Bene! Kurva, slyšíš mě?“ Běžci, co mě míjí, si mě zvědavě
prohlíží, Ben mě ovšem dál ignoruje. Konečně se k němu
přiblížím. Nemůžu popadnout dech. Natáhnu se a chytím
ho za rameno. Otočí se.
Ucouvnu. Tohle není Ben. Má úplně jiný obličej – oči moc
blízko u sebe, nevýraznou bradu. Hned si představím Benův
typický výraz s pozvednutým obočím, vidím ho, jako by tu
opravdu stál. Jak sis mě mohla splést s tímhle?
„Qu’est-ce que tu veux?“ zeptá se mě podrážděně ten muž.
Pak zopakuje: „Co chceš?“
Nemůžu mu odpovědět, jednak nezvládám dýchat a zá-
roveň mluvit, jednak jsem naprosto zmatená. On po chví-
li vztekle mávne rukou a pak se s kamarádem rozběhnou
pryč.
Samozřejmě, že to nebyl Ben. Jak se vzdaluje, vidím, že
ho nepřipomíná vůbec ničím – běží nemotorně a vůbec si
nepomáhá rukama. Ben je elegance sama. Pocit, který jsem
měla, když kolem mě ten chlap proběhl, ve mně ale zůstává.
Jako bych viděla ducha.

Kavárna La Belle Epoque působí trochu slavnostním dojmem.

Červeně a zlatě se třpytí, světlo se z ní přelévá na chodník.
Venkovní stolky jsou obsazené, lidé si povídají a smějí se,
plno je i vevnitř, okna jsou zadýchaná. Za rohem, kde nejsou
zapnuté teplomety, se kdosi sklání nad laptopem. Sedí sám,
něco mi napoví, že to bude on.
„Theo?“ Připadám si jako na rande přes tinder. Už dávno
jsem na žádném nebyla, je to tam samý podvodník a kretén.
Zamračeně se na mě podívá. Dlouhé tmavé vlasy by potře-
bovaly ostříhat, na tváři má zárodek plnovousu. Připomíná
piráta, který se rozhodl pro normální oblečení – vlněný svetr,
co se u krku začíná třepit, přes něj mohutná bunda.
„Theo?“ řeknu ještě jednou. „Psali jsme si, ptala jsem se na
Benjamina Danielse. Jsem Jess…“
Krátce přikývne. Přisunu si malou kovovou židli – je tako-
vá zima, že se mi kov lepí k ruce – a sednu si naproti němu.
„Nebude ti vadit, když si zapálím?“ Nejspíš jde o řečnic-
kou otázku, na nic nečeká a vytáhne z kapsy pomačkanou
červenou krabičku marlborek. Celý vypadá trochu zmačkaně.
„Vůbec ne, dala bych si taky, děkuju.“ Nesmím se zase
rozkouřit, ale jedna neuškodí. Jsem tak nervózní, že to vážně
potřebuju – i když mi cigaretu vůbec nenabídl.
Dalších třicet vteřin zápasí s laciným zapalovačem a občas
si pod vousy zabrblá „doprdele“ nebo „tak dělej, ty hajzle“. Mám
pocit, že v tom zaslechnu určitý přízvuk, a tak se zeptám:
„Ty jsi z východní části Londýna?“ Říkám si, že když si ho
nakloním, bude pak ochotnější. „Odkud přesně?“
Pozvedne jedno tmavé obočí, ale neodpoví. Konečně se
mu podaří vyhrát nad zapalovačem a oběma nám připálí.
Potáhne jako astmatik z inhalátoru, pak se zády opře o židli
a prohlíží si mě. Je vysoký, vypadá to, že je pro něj sedátko
moc malé: jednu dlouhou nohu přes druhou, kotník na koleni.
Je docela přitažlivý, tedy pokud člověk netrvá na uhlazenosti.
Já jak kdy – šokuje mě, když si uvědomím, na co jsem v téhle
situaci schopná myslet.
 „Takže,“ začne a přimhouřenýma očima se na mě dívá skrz
kouř. „Takže Ben?“ Jméno mého bratra vysloví způsobem, kte-
rý naznačuje, že se moc v lásce nemají. Možná jsem konečně
našla člověka, co je vůči jeho kouzlu imunní.
Než stihnu odpovědět, přijde k nám číšník. Vypadá, jako
by ho samotná naše přítomnost obtěžovala, ačkoliv tu pracuje.
Theo se na něj zatváří úplně stejně, jako by se mu s ním taky
nechtělo mluvit, a navíc francouzsky, objedná si ale dvojité
espresso a cosi, co se jmenuje Ricard. Jeho francouzština má
zřejmý, možná až trochu hrdý anglický přízvuk. „Moc práce,
uzávěrka,“ poznamená na svou obhajobu směrem ke mně.
Já poprosím o chocolat chaud, především proto, abych se
zahřála. Šest eur. Snad to zatáhne on. „Dám si i tu druhou
věc,“ řeknu ještě číšníkovi.
„Un Ricard?“
Přikývnu. Číšník zmizí. „To jsme myslím v Copacabaně
neměli,“ povídám.
„V čem?“
„V baru, kde jsem dřív pracovala. Před pár dny jsem tam
skončila.“
Pozvedne tmavé obočí. „To zní jako luxusní podnik.“
„Byl to naprosto nechutný pajzl.“ Když se Perverzák rozho-
dl, že se mi pochlubí svým odporným minipérem, konečně
jsem si řekla, že už to stačilo. Ten den jsem se tomu úchylovi
taky rozhodla pomstít, a to úplně za všechno – za to, jak za
mnou pokaždé stál zbytečně dlouho a já jsem na krku cítila
jeho horký a vlhký dech, za to, jak mě vždycky „odsunul“, aby
mohl projít, pokaždé samozřejmě za boky, za ty poznámky na
můj vzhled, na oblečení, co jsem měla na sobě… za všechny
ty věci, které samy o sobě nebyly úplně přes čáru, ale zároveň
vlastně byly, s každou z nich jsem ztrácela kousek sebe samé.
Jiná holka by se na mém místě nejspíš sbalila a už nikdy by
se tam nevrátila. Nebo by šla na policii. Ale já ne.
 „OK,“ odtuší Theo – zjevně nemá čas na prázdné zdvoři-
losti. „Proč jsi tady?“
„Kvůli Benovi. Pracuje pro tebe?“
„Ne. Dneska nikdo pro nikoho nepracuje, aspoň ne v tom­
hle oboru. Každý je v tom sám za sebe, padni komu padni.
Ale občas si u Bena objednám nějakou recenzi nebo reportáž
z cest, to je fakt. On si ale sám sebe představuje spíš jako
investigativce. Což asi víš.“ Zavrtím hlavou. „Zrovna mi má
poslat článek o těch demonstracích.“
„Demonstracích?“
„Jo.“ Podívá se na mě, jako by nemohl uvěřit, že jsem o nich
neslyšela. „Lidi jsou dost nasraní kvůli zvyšování daní a cen
benzínu. Začíná to být docela drsné – slzný plyn, vodní děla
a podobně. Ve zprávách se nemluví o ničem jiném. Vážně
o tom nic nevíš?“
„Přijela jsem teprve včera večer.“ Pak si ale na něco vzpome-
nu: „U stanice Pigalle jsem viděla policejní dodávky.“ Potom
se mi vybaví ta skupinka v metru, ta s lyžařskými brýlemi.
„A možná i nějaké demonstranty.“
„To se nedivím. Demonstruje se po celém městě. A Ben mi
o tom má napsat článek. Taky ale tvrdil, že má něco velkého,
prý je to naprosté terno. Měl se se mnou spojit dneska ráno.
Byl hrozně tajnůstkářský. Ale nakonec se mi vůbec neozval.“
Tohle mě nenapadlo. Zapadá to do sebe? Snažil se Ben
něco rozkrýt a dostal se moc daleko? Poštval proti sobě něja-
kého mafiána? A tak musel… co? Utéct? Zmizet? Nebo… nad
dalšími možnostmi raději nechci přemýšlet.
Číšník nám donese nápoje. Horká čokoláda je hustá, tmavá
a lesklá a dostanu ji v malém džbánku. Přeliju ji do hrnku,
napiju se a zavřu oči – stojí sice šest eur, ale je to kurva ta
nejlepší horká čokoláda, co jsem kdy v životě pila.
Theo si do kávy vysype pět sáčků třtinového cukru a za-
míchá ji. Pak si pořádně přihne ze sklenky s likérem. Taky
ho ochutnám – chutná po lékořici a připomene mi všechny
ty ulepené panáky anýzového likéru, na které mě zvali zákaz-
níci, případně co jsem si za barem dopřála sama, když bylo
v Copacabaně prázdno. Vypiju ho na ex. Theo pozvedne obočí.
Otřu si pusu. „Pardon. Potřebovala jsem to jako sůl. Těch
posledních dvacet čtyři hodin, to byla vážně síla. Ben totiž
zmizel. Vím, že se ti neozval, ale stejně – nemáš náhodou
tušení, kde by mohl být?“
Theo pokrčí rameny. „Nemám, promiň.“ Cítím, jak jis-
křička naděje, ke které jsem se upínala, vyhasíná. „Jak to
myslíš, zmizel?“
„Včera v noci na mě nečekal u sebe v bytě, i když jsme tak
byli domluvení. Nebere mi telefon, nepřečetl si zprávy, co jsem
mu poslala. A je tu i spousta dalších věcí…“ Ztěžka polknu,
pak mu řeknu o krvi na srsti Benovy kočky, o skvrně od bě-
lidla, o nepřátelských sousedech. Zatímco mluvím, běží mi
hlavou jediné: co se to proboha děje? Opravdu sedím s cizím
člověkem v cizím městě a snažím se najít ztraceného bratra?
Theo dál potahuje z cigarety a mžourá na mě skrz kouř,
z jeho tváře nejde nic vyčíst. Nedá na sobě znát vůbec nic.
„Divné je i to, že bydlí v tom velkém snobském domě,“ po-
kračuju. „Tolik si přece psaním vydělat nemůže, ne?“ Theovo
oblečení naznačuje, že mám pravdu.
„To vážně ne. Kvůli penězům se do téhle branže nechodí.“
Pak si vzpomenu ještě na něco. Ta zvláštní kovová karta,
kterou jsem našla v Benově peněžence. Sáhnu do zadní kapsy
kalhot a vytáhnu ji.
„Taky jsem u něj našla tohle. Nevíš, o co jde?“
Prohlíží si zlatě vyvedený ohňostroj a zamračí se. „Nejsem
si jistý. Ten symbol už jsem určitě někde viděl. Ale teď si ne-
můžu vzpomenout kde. Dáš mi ji? Až zjistím, o co se jedná,
ozvu se ti.“ Podám mu ji, ale trochu neochotně – mám pocit,
že to je jedno z mála vodítek, co jsem objevila. Theo si ji ode
mě horlivě vezme, až mě tím znervózní. Něco tu nehraje, na-
jednou je moc ochotný, i když ještě před chvílí tvrdil, že Bena
vlastně tolik nezná, a nevypadal, že by si o něj dělal starosti.
Jako samaritán opravdu nepůsobí. Nevím, co si o něm mám
myslet. Ale na nikoho jiného se obrátit nemůžu.
„Ještě je tu jedna věc,“ rozpomenu se. „Ben mi včera v noci
nechal hlasovou zprávu, těsně předtím, než jsem dorazila na
Gare du Nord.“
Podám Theovi mobil a on si zprávu přehraje. „Ahoj Jess…“
ozve se Benův hlas.
Poslouchat ji s někým cizím je zvláštní. Zní jinak, než když
jsem ji poslouchala naposledy, jako by to ani nebyl Ben, jako
by se mi vzdaloval.
Theo poslouchá, dokud nahrávka neutichne. „Mám pocit,
že na konci říká ještě něco. Podařilo se ti to rozluštit?“
„Ne, bohužel. Je to moc potichu.“
Vztyčí prst. „Chvilku.“ Pak zajede rukou do batohu, který
má opřený o židli – stejně pomačkaného jako všechno ostat-
ní –, a vytáhne z něj sluchátka se zauzlovanou šňůrou. „Tady.
Tlumí okolní hluk a dá se to s nimi pořádně osolit. Zkusíme
to?“ Naznačí, abych si jedno vzala.
Strčím si ho do ucha.
Nastaví zvuk na maximum a znovu pustí hlasovou zprávu.
Posloucháme část, co už známe. Benův hlas: „Ahoj Jess,
je to budova číslo dvanáct, Rue des Amants. Máš to? Třetí
patro.“ A potom: „Stačí zazvonit. Budu vzhůru, počkám na
tebe…“ V půlce věty se odmlčí, ano, takhle je to pokaždé. Ale
teď přichází něco nového. To, co jsem považovala za šelest, je
ve skutečnosti zavrzání dřeva. Vím, co to je. Takhle vržou panty
vchodových dveří Benova bytu.
A pak jakoby v dálce zaslechnu jeho hlas, slabě, ale mno-
hem jasněji než předtím: „Co tady děláš?“ Dlouhá pauza. Pak
řekne: „A proč kurva –“
 Pak se ozve zasténání. Nebo ne? Hlasitěji už to dát nejde,
stejně si ovšem nejsem jistá, jestli to bylo lidské zasténání,
nebo třeba jenom zavrzala podlaha. Po tom zvuku každopádně
následuje ticho.
Dá se do mě ještě větší zima než předtím. Instinktivně
sáhnu po řetízku, poslepu najdu přívěsek a pevně ho sevřu.
Theo zprávu přehraje ještě jednou. A pak znovu, potřetí.
Tohle je ono. Tohle je důkaz. Tu noc, kdy mi Ben namlouval
ten vzkaz, s ním byl v bytě někdo další.
Oba si z ucha vytáhneme sluchátko a podíváme se na sebe.
„OK,“ řekne Theo. „Tak tohle je kurva divný.“
MIMI
Čtvrté patro

Zrovna teď ta holka v bytě není. Vím to, protože tam vidím
ze svého pokoje. Nikde ve třetím patře se nesvítí, v místnosti
je tma. Stejně se mi ale na chvilku zdá, že zahlédnu jeho, jak
se najednou vynořil ze stínů. Pak mrknu a samozřejmě tam
nikdo není.
Bylo by mu to ovšem podobné. Vždycky se objevil nečekaně
a bez ohlášení. Přesně tak to přece bylo i tehdy, když jsem ho
potkala podruhé.
Cestou ze Sorbonny jsem se zastavila v Pêle-Mêle, obchodě
s elpíčky. Bylo šílené vedro. Ve francouzštině takovému parnu
říkáme soleil de plomb, kvůli pocitu, že je slunce těžké jako
olovo. Přesně takový den to byl – teď, když je venku taková
zima, se tomu ani nechce věřit. Bylo to příšerné – dusivé
výfukové plyny, na chodnících davy zpocených spálených
turistů. Turisty moc nemusím bez ohledu na roční období,
ale v létě je vyloženě nenávidím. Potácejí se městem, je jim
horko a mají vztek, že se raději místo výletu do města ne-
šli slunit na pláž. V tom obchodě ale žádní nebyli, protože
zvenku vypadá ponuře a depresivně, což je přesně ten důvod,
proč ho mám ráda. Bylo tam šero a chladno, hluk zvenku se
ozýval jen tlumeně. Měla jsem pocit, jako bych ponořila hlavu
pod vodu. Dokázala jsem tam trávit hodiny, schovaná před
světem ve své malé bublině, proplouvat mezi regály plnými
elpíček a v malé kabince z poškrábaného skla poslouchat
jednu nahrávku za druhou.
„Ahoj.“
Otočila jsem se.
Stál tam on – ten chlap, co se zrovna nastěhoval do třetího
patra. Pozorovala jsem ho skoro každý den, někdy přes dvůr
tlačil vespu, jindy jsem ho viděla chodit po bytě – nikdy ne-
zavíral okenice. Takhle zblízka to ale bylo jiné. Všimla jsem
si, že má na tváři strniště a na pažích chloupky v barvě mědi.
Kolem krku měl řetízek, který mu mizel pod tričkem. Ten
řetízek mě u něj z nějakého důvodu překvapil – jinak působil
spíš jako elegán nebo jak to říct, prostě k němu nešel. Byla jsem
dost blízko, abych cítila jeho pot, což zní trochu nechutně –
ale šlo o svěží, pikantní pach, ne o smrad spálené cibule, co
člověk musí přežít v metru. Jak jsem řekla Camille, byl docela
starý, ovšem taky docela atraktivní. Vlastně mi vyrazil dech.
„Ty jsi Merveille, že?“
Skoro jsem upustila desku, co jsem zrovna držela. Znal
moje jméno. Zapamatoval si ho. Normálně svoje jméno ne-
snáším, ale od něj znělo jinak, tak zvláštně. Jenom jsem
přikývla, protože jsem měla pocit, že promluvit bych nedo-
kázala. V puse jsem cítila jakousi kovovou chuť, možná jsem
se kousla do jazyka. Představila jsem si, jak se mi ústa plní
krví. V tichu bylo slyšet stropní ventilátor, vžum, vžum, vžum,
jako údery srdce.
„V– většina lidí mi říká Mimi,“ dostala jsem ze sebe konečně.
„Mimi. To k tobě sedí. Já jsem Ben.“ Ten jeho anglický
přízvuk, tak zřetelný, skoro až hrdý. „Jsme sousedé, před pár
dny jsem se nastěhoval do bytu ve třetím patře.“
 „Je sais,“ odpověděla jsem, nebo spíš zašeptala. Já vím. Ne-
chápala jsem, jak si může myslet, že bych to nevěděla.
„Ten dům je úžasný. Musíš to tam milovat.“ Pokrčila jsem
rameny. „Doslova z něj dýchají dějiny. A všechny ty zvlášt-
nosti – cave, ten výtah –“
„Je tam i jídelní výtah,“ vyhrkla jsem. Byla to jedna z věcí,
které jsem na tom domě měla nejraději. Netušila jsem proč,
ale najednou jsem to s ním chtěla sdílet.
Naklonil se blíž. „Jídelní výtah?“ Vypadal tak nadšeně,
hřálo mě, že to je díky něčemu, co jsem řekla. „Vážně?“
„Vážně. Je ještě z doby, co byl ten dům hôtel particulier – bylo
to myslím sídlo nějaké hraběnky nebo tak něco a dole, v cave,
byla kuchyně. Nahoru se tím výtahem posílalo jídlo a pití,
dolů špinavé prádlo.“
„Páni, to je něco! Já jsem o nich zatím vždycky jenom četl.
Ale kde je? Ne, ne, neříkej mi to. Schválně ho zkusím najít.“
Zašklebil se. Uvědomila jsem si, že se na něj usmívám.
Přejel si rukou po límečku. „Bože, dnes je strašné vedro.“
Všimla jsem si, že mu zpod trička vyklouzl přívěsek. „Ty
nosíš svatého Kryštofa?“ vylétlo ze mě. Nejspíš to bylo tím
překvapením, že jsem tu zlatou figurku světce hned po­
znala.
„Aha, tohle,“ odvětil a podíval se na ni. „Nosím, ano. Byl
mámy, dala mi ho, když jsem byl ještě hodně malý. Nikdy
si ho nesundávám – ani jsem si neuvědomil, že ho mám na
sobě.“ Zkusila jsem si ho představit jako dítě, ale nedokázala
jsem to. Viděla jsem ho jenom vysokého, se širokými rameny
a opáleným obličejem. Měl vrásky, teď jsem si ovšem uvědo-
mila, že s nimi nepůsobí staře. Spíš mu přidávají na kouzlu,
byl díky nim zajímavější než ostatní muži, které jsem znala.
Měla jsem dojem, že toho dost procestoval, že něco viděl
a zažil. Zašklebil se. „Nečekal bych, že toho světce někdo
pozná. Ty jsi katolička?“
 Cítila jsem, jak rudnu. „Rodiče mě poslali do katolické
školy.“ Do dívčí katolické školy. Tvůj papá doufal, že se z tebe stane
jeptiška, řekla mi Camille. Pás cudnosti by byl moc i na něj, tak tě
strčil aspoň tam. Většina ostatních včetně Camille chodila na
velká lycea, kde si mohli nosit, co chtěli, kde mohli kouřit
cigarety a muckat se během obědové přestávky před školou.
Já jsem chodila do Les Sœurs Servantes du Sacré Cœur, což ze
mě v jejich očích dělalo naprostého exota. Jako bych vypadla
z té Bemelmansovy knížky Madeline. V praxi to vypadalo
tak, že jsem kvůli školní uniformě budila pozornost určitého
typu úchylů, kteří na mě zírali při cestách metrem, zatímco
všichni ostatní mě ignorovali. Nikdo se mnou nemluvil jako
s normální lidskou bytostí. Což byl nejspíš přesně ten důvod,
proč mi papá vybral zrovna tuhle školu.
Celou dobu jsem v katolické škole nakonec nezůstala. Měli
tam nějaké problémy s jedním mladým učitelem, a tak se
rodiče rozhodli, že už tam studovat nebudu. Potom mi na
několik let našli soukromou učitelku, což bylo ještě horší.
Všimla jsem si, že si Benjamin Daniels prohlíží nahrávku,
co držím v ruce. „Velvet Underground,“ poznamenal. „Skvělá
skupina.“ Na obálce elpíčka – kterou navrhl Andy Warhol –
byla série obrázků mokrých rudých rtů, které se postupně
otevírají a pijí brčkem colu. Najednou mi to připadalo strašně
nemravné a cítila jsem, že znovu rudnu.
„Já si chci koupit tohle,“ řekl a ukázal mi, co si vybral.
„Yeah Yeah Yeahs. Líbí se ti?“
Pokrčila jsem rameny. „Je ne sais pas.“ Nikdy jsem o té
skupině neslyšela. Upřímně, nikdy jsem neslyšela ani tu na-
hrávku, kterou jsem měla v ruce. Nevybrala jsem si ji kvůli
Velvet Underground, ale kvůli Warholovi – chtěla jsem si ty
obrázky doma překreslit do skicáku. Chodím na Sorbonnu,
ale kdybych si mohla vybrat, chtěla bych se věnovat výtvarné-
mu umění. Někdy si připadám úplná jen ve chvíli, kdy mám
v ruce uhel nebo štětec. Jen tehdy jsem celá, jen tehdy jsem
schopná souvisle a smysluplně komunikovat.
„Nezlob se, už budu muset jít,“ zatvářil se zklamaně. „Musím
stihnout deadline.“ I to znělo docela sexy – mít dead­line. Věděla
jsem, že je novinář, několikrát jsem ho viděla, jak dlouho do
noci pracuje na laptopu. „Vy s kamarádkou bydlíte ve čtvrtém
patře, že? Na druhé straně domu? Jak se jenom ta tvoje spo-
lubydlící jmenuje –“
„Camille.“ Nikdo nikdy nezapomene na Camille. Ona je
ta atraktivní, ona je ta vtipná. Ale stejně si nemohl vybavit
její jméno. A to moje si zapamatoval.

O pár dní později nám někdo pod dveřmi strčil vzkaz.

Našel jsem to!
Nejprve jsem nemohla přijít na to, o co jde. Kdo co našel?
Nedávalo mi to smysl. Ten vzkaz musel být pro Camille. Pak
jsem si ovšem vzpomněla na rozhovor v obchodě s elpíčky.
Že by? Šla jsem ke skříňce, ve které se ukrýval jídelní výtah,
vytáhla jsem kliku, co byla jinak schovaná, a začala jsem
s ní točit. Výtah byl za chvíli nahoře. Když jsem se podívala
dovnitř, našla jsem v něm nahrávku od Yeah Yeah Yeahs – tu,
co si tehdy koupil. Byl na ní další vzkaz.

Ahoj Mimi, říkal jsem si, že by sis to mohla chtít poslechnout.

Jsem zvědavý na tvůj názor. B. x

„Od koho to je?“ zeptala se Camille, která mezitím přišla

a četla mi přes rameno. „To ti půjčil on? Ben?“ V jejím hlase
bylo jasně slyšet překvapení. „Zrovna včera jsem ho potka-
la,“ pokračovala. „Řekl mi, že bude moc vděčný, když se mu
postarám o číču, kdyby náhodou potřeboval někam odjet.
Dokonce mi dal náhradní klíč.“ Zastrčila si za ucho pramen
karamelových vlasů. Na okamžik jsem na ni žárlila, pak mi
ale došlo, že jí přece vzkaz neposlal. Jí žádnou nahrávku ne-
půjčil.
Ve francouzštině máme jeden obrat. Être bien dans sa peau.
Cítit se dobře ve své kůži. Moc často to nezažívám. Ale když
jsem v ruce držela to elpíčko, tak jsem ten pocit měla. Pocit,
že mám něco, co je jenom moje.

Teď se dívám na skříňku, ve které je jídelní výtah. Něco mě

k ní táhne. Otevřu ji a přede mnou se objeví systém kladek,
natáhnu se ke klice a začnu jí točit. Přesně jako tehdy v srpnu.
Čekám, až se objeví malý výtah.
Cože?
Zírám dovnitř. Něco tam je. Přesně jako tehdy, když mi
poslal to elpíčko. Tohle ovšem není elpíčko. Je to zabalené
v kusu látky. Natáhnu se, abych to vzala do ruky, ale když to
sevřu v dlani, ucítím bolest. Otočím dlaň k sobě a spatřím
kapičky krve. Merde. Ať je to cokoliv, prořízlo to látku a pořezalo
mě to. Upustím to na zem a látka se rozbalí.
Couvnu. Dívám se na ostří potřísněné čímsi, co vypadá
jako rez nebo špína. Ale není to ani jedno. Je od toho špinavá
i celá látka.
Začnu křičet.
JESS

Pořád musím myslet na konec té zprávy a na to, jak Ben

zněl. Měl v hlase strach. „Co tady děláš?“ Řekl to zvláštním
způsobem. Ať s ním v té místnosti byl kdokoliv, nejspíš ho
znal. A potom to: „A proč kurva –“ Můj bratr měl situaci
vždycky pod kontrolou, vždycky. Nikdy jsem ho neslyšela
takhle mluvit. Vůbec to neznělo jako on.
Zmocní se mě strašlivá úzkost. Vlastně ji mám už od
včerejšího večera, jen se pořád stupňuje. Už ji ale nemůžu
ignorovat. Bojím se, že se bratrovi včera před mým příchodem
něco stalo. Něco zlého.
„Ty se do toho domu chceš vrátit?“ zeptá se Theo. „Po tom,
co jsme slyšeli?“
Udělá na mě dojem, že o mě má starost. Nevypadá, že by
byl nějak zvlášť citlivý.
„Musím,“ odpovím pokud možno pevně, i když takovou
jistotu rozhodně necítím. „Musím tam být.“
Je to pravda. Kromě toho – a to si nechám pro sebe – ne-
mám kam jinam jít.
*
Rozhodnu se, že zpátky nepojedu metrem a raději se projdu –
je to daleko, ale čerstvý vzduch mi udělá dobře. Potřebuju si to
všechno promyslet. Podívám se na mobil, abych zkontrolovala,
že jdu správným směrem. Zavrní:

V rámci služby roaming jste vyčerpali téměř všechna data.

Pokud si chcete data přikoupit, klikněte na tento odkaz…

Ksakru. Vrátím mobil do kapsy.

Procházím kolem stylových červených, tmavomodrých
a smaragdově zelených obchůdků, v jejichž zářivých výlo-
hách jsou šaty s potiskem, svíčky, pohovky, šperky, čokolády,
dokonce i jakési zvláštní světlemodré a růžové pusinky. Tady
si zkrátka vybere každý, napadne mě, tedy pokud má dotyčný
dost peněz. Na mostě se prodírám davy turistů, co si dělají
selfie s řekou v pozadí, líbají se, usmívají se, povídají si a smějí
se. Mám pocit, že žijí v nějakém paralelním světě. Všechna
krása tohohle místa mi najednou připomíná pestrobarevnou
slupku, ve které se skrývá cosi zlého. Za sladkou vůní dobrot
z pekáren a čokoládoven tuším hnilobný zápach – místo
karamelu cítím ryby, po kterých na ledu před rybárnou zby-
ly smradlavé loužičky, psí lejno, co lidé na botách roznesli
všude kolem, puch ucpaných odtoků. Pocit nevolnosti je
pořád silnější. Co se Benovi včera večer stalo? Jak mu můžu
pomoct?
V životě už jsem párkrát byla fakt zoufalá. Nevěděla jsem,
jak dám ten měsíc dohromady peníze na nájem. A tehdy jsem
děkovala Bohu za bratra, co má víc peněz než já. Dobře, možná
jsem mu v minulosti leccos zazlívala – že dostal mnohem víc,
než jsem toho kdy měla já. Ale několikrát mi vytrhl trn z paty.
Když jsem byla u hodně špatných pěstounů, přijel pro mě
v golfu, co mu koupili jeho rodiče, zkouškové nezkouškové,
a odvezl mě pryč.
 „My sirotci musíme držet při sobě,“ řekl mi tehdy. „Sirotci
vlastně ne, my jsme na tom ještě hůř, protože nás naši tátové
nechtějí. Jsou naživu, ví o nás, ale nemají o nás zájem.“
„Ty jsi na tom ale mnohem líp než já,“ namítla jsem. „Máš
rodinu, Danielsovy. Vždyť se na sebe podívej. Poslechni si, jak
mluvíš. Podívej se, jakou máš káru. Máš všechno!“
Pokrčil rameny. „Mám jenom jednu mladší sestru.“
Teď je řada na mně, teď musím pomoct já jemu. A i když
to jde proti všem mým instinktům, myslím, že musím zavolat
na policii.
Vytáhnu telefon, vyhledám, jaké tu mají číslo, a vyťukám 112.
Chvíli to vyzvání. Čekám a poslouchám opakující se smyč-
ku, co tam hraje. Pohrávám si s přívěskem svatého Kryštofa.
Konečně to někdo zvedne. „Comment puis-je vous aider?“ Ženský
hlas.
„Ehm, parlez-vous anglais?“
„Non.“
„Mohla bych mluvit s někým, kdo anglicky umí?“
Povzdech. „Une minute.“
Po dlouhé pauze se ozve jiný hlas – mužský. „Ano?“
Začnu s vysvětlováním. Když to ovšem říkám nahlas, na-
jednou to všechno zní mnohem chaběji.
„Promiňte, ale moc tomu nerozumím. Bratr vám nechal
hlasovou zprávu, volal vám ze svého bytu, je to tak? A vy
o něj máte strach?“
„Zněl vyděšeně.“
„Ale v bytě jste neobjevila žádné známky násilného vnik-
nutí?
„Ne, nejspíš šlo o někoho, koho znal –“
„Váš bratr… je nezletilý?“
„Ne, je mu přes třicet. Ale zmizel.“
„A víte jistě, že třeba jen na pár dní někam neodjel? Protože
tahle možnost bude nejpravděpodobnější, non?“
 Cítím čím dál větší beznaděj, ten rozhovor nikam nevede.
„Ne, neodjel, tím jsem si docela jistá. Vám to kurva – pardon –
nepřijde ani trochu zvláštní? Nebere telefon, nechal doma
peněženku i klíče.“
Dlouhá pauza. „Dobře, slečno. Nadiktujte mi své jméno
a adresu, sepíšu o tom protokol. Ozveme se vám.“
„Já…“ Nechci být uvedená v žádném protokolu. Co když
si mě zkusí prolustrovat? Možná mají přístup i k britským
záznamům. A to, jak neuvěřitelně znuděně vyslovil slovo „pro-
tokol“ – přesně vím, jak to myslí. Třeba se k tomu dostaneme
za pár let, až vyřešíme všechny záležitosti, které spěchají a na
kterých opravdu záleží, a možná i nějaké z těch, na kterých
nesejde.
„Slečno?“ pobídne mě.
Položím to.
Byla to naprostá ztráta času. Ale co jsem vlastně čekala?
Britská policie mi taky nikdy nepomohla. Proč jsem si myslela,
že s tou francouzskou to bude jiné?
Když se rozhlédnu kolem sebe, uvědomím si, že jsem se
ztratila. Nejspíš jsem během telefonování jen tak bezcílně
chodila kolem. Chci se podívat na mapu, ale nenačítá se.
Snažím se mobil přemluvit, aby spolupracoval, vzápětí mi
ovšem přijde upozornění:

V rámci služby roaming jste vyčerpali všechna data. Po-

kud si chcete data přikoupit, klikněte na tento odkaz…

Sakra, sakra… Všimnu si, že se navíc začalo stmívat, a cítím

se o to ztracenější.
OK. Seber se, Jess. To zvládneš. Stačí najít nějakou rušnější
ulici a pak nějakou stanici metra, kde bude mapa.
Ulice jsou ovšem stále vylidněnější a tišší, tedy dokud za
sebou nezaslechnu kroky. Jen jedny. Jsou blízko.
 Po pravé ruce mám vysokou zeď, když pohledem přelétnu
malou cedulku, co je k ní přibitá, pochopím, že jde o hřbitov.
Nad zdí vyčnívají vršky vyšších náhrobních kamenů, špičky
křídel truchlícího anděla a temeno jeho skloněné hlavy. Je
skoro tma. Zastavím se.
Kroky za mnou se zastaví taky.
Jdu dál, přidám do kroku. Kroky taky zrychlí.
Někdo mě sleduje. Věděla jsem to. Obejdu výčnělek ve zdi,
přes který mě na několik vteřin neuvidí. Místo toho, abych šla
dál, se zastavím a přitisknu se zády ke zdi. Srdce mi tluče jako
o závod. Nejspíš jsem udělala úplnou kravinu. Měla jsem se
rozběhnout pryč, zkusit najít nějakou rušnou ulici, dostat se
někam, kde je víc lidí. Musím se ale dozvědět, kdo mě sleduje.
Čekám, dokud se neobjeví. Vysoká postava, tmavý kabát.
Bolí mě na hrudi – uvědomím si, že jsem podvědomě zadržela
dech. Postava se pomalu otočí a rozhlíží se kolem. Hledá mě.
Na hlavě má kapuci, tak jí nevidím do tváře.
Najednou ucouvne – zahlédla mě. Kapuce jí spadne. Ve svět­
le pouliční lampy si onu neznámou můžu dobře prohlédnout.
Jde o mladou ženu, tak atraktivní, že by mohla dělat modelku.
Tmavě hnědé vlasy má střižené do ofiny, nahoře na lícní kosti
má mateřské znaménko, které připomíná tečku za větou. Pod
koženou bundou má mikinu. Překvapeně na mě civí.
„Zdravím,“ řeknu. Opatrně se k ní přiblížím, šok poma-
lu odeznívá, zvláště když vidím, že se nejedná o žádného
hromotluka, jak jsem si představovala. „Proč mě sleduješ?“
Ustoupí. Dodám si odvahy, zjevně mám teď navrch. „Co ode
mě chceš?“ zeptám se o něco ostřeji.
„Já… hledám Bena.“ Silný přízvuk, ovšem ne francouzský.
Možná je z východní Evropy? „L“ vyslovuje zvláštně, trochu
přehnaně. „Nebere mi telefon. Řekl mi, že mám – kdyby to
bylo smrtelně důležité – přijít k němu do bytu. Slyšela jsem,
jak ses na něj včera večer někoho ptala. Na ulici.“
 Vzpomenu si, jak jsem po příchodu postávala před bránou.
Ano, v jednu chvíli se mi přece zdálo, že jsem ve stínu auta
zahlédla přikrčenou postavu. „To jsi byla ty? Za tím autem?“
Nic na to neřekne a já vidím, že jasnější odpověď z ní
nejspíš nedostanu. Udělám další krok k ní, ona o další krok
ucouvne.
„Proč?“ zeptám se jí. „Proč Bena hledáš? Co je tak důležité?“
„Kde je Ben?“ odvětí. „Musím s ním mluvit.“
„To se právě snažím zjistit. Bojím se, že se mu něco stalo.
Zmizel.“
Okamžitě zbledne. Vypadá tak vyděšeně, že mám najednou
strach i já. Pak zanadává v nějakém cizím jazyce.
„Co se děje?“ ptám se jí. „Proč tě to tak vyděsilo?“
Zavrtí hlavou. Ucouvne o dalších několik kroků a málem
zakopne o vlastní nohy. Pak se otočí a rychle se rozejde pryč
opačným směrem.
„Počkej,“ řeknu. Vzdaluje se mi, a tak vykřiknu: „Počkej!“
Ona se ovšem rozběhne. Spěchám za ní. Ksakru, je rychlá –
to jsou ty dlouhé nohy. Jsem hubená, ale nemám žádnou
kondičku. „Zastav se – prosím!“ zkusím za ní zavolat.
Ženu se za ní, za chvíli jsme na rušnější ulici a lidé se
za námi otáčejí. Na poslední chvíli zabočí doleva a seběhne
schody do stanice metra. Naproti ní jde nějaký pár, vedou se
za ruce, ale raději se pustí a nechají ji proběhnout.
„Prosím,“ volám za ní a dusám po schodech. Lapám po
dechu, připadám si jako ve zpomaleném filmu. „Počkej!“
Ona už se ale dostala přes turnikety. Naštěstí je tam jeden,
který nefunguje a který je volně průchozí. Vrhnu se k němu.
Pak se ovšem cesta rozdvojuje – vpravo se jde k linkám jedou-
cím na východ, vlevo k těm, co míří na západ. A já netuším,
kudy šla. Nedá se nic dělat, je to padesát na padesát. Rozběhnu
se doprava a udýchaná dorazím na nástupiště. Stojí na opačné
straně kolejí. Sakra. Civí na mě, je bílá jako stěna.
 „Prosím!“ křičím a snažím se popadnout dech. „Prosím,
chci si jenom promluvit…“
Lidé se po mně otáčejí, mně je to ale jedno.
„Počkej tam na mě!“ zavolám. Cítím vlnu teplého vzduchu,
slyším burácení metra, které se tunelem řítí k nám. Vyběhnu
po schodech na lávku, která obě nástupiště spojuje, a spěchám
na druhou stranu. Pod sebou cítím dunění přijíždějícího me-
tra.
Konečně jsem na druhém nástupišti. Nevidím ji. Všichni
se cpou do vagónů. Snažím se tam vecpat taky, ale je tam
moc plno. Lidé to vzdávají a nechávají se vytlačit zpátky na
nástupiště, aby počkali na další spoj. Když se dveře zavřou,
zahlédnu její bledý a vyděšený obličej, pořád na mě zírá. Metro
se pomalu rozjíždí a s rytmickým duněním mizí v tunelu. Po-
dívám se na informační tabuli se stanicemi – může vystoupit
na patnácti různých místech.
Konečně mám nějakou další stopu týkající se Bena, což je
skvělé. Netuším ale, kam neznámá žena jede ani kde vystoupí,
a nemám to jak zjistit. Nejspíš už ji nikdy neuvidím.
JESS

Snažím se v bytě vytvořit co nejpříjemnější atmosféru. Rozsví-

tila jsem všechna světla. Dokonce jsem si na Benově snobském
gramofonu pustila jedno z jeho elpíček. Pokouším se zachovat
si chladnou hlavu a zdálo se jako dobrý nápad mít kolem sebe
co nejvíc hluku a světla. Když jsem před chvílí vešla do domu,
bylo tam naprosté ticho. Nepřirozené, dusivé ticho. Jako by
za dveřmi, kolem kterých jsem procházela, nikdo nebyl. Jako
by mě ta budova poslouchala a na něco čekala.
Teď se tady cítím úplně jinak. Předtím jsem měla jenom
jakýsi neurčitý pocit, teď ovšem znám konec té hlasové zprávy.
A vím, že když ji Ben nahrával, měl strach. A že tu s ním
v bytě byl někdo další.
Musím myslet i na tu holku. Na to, jak se zatvářila, když
jsem jí řekla, že se Benovi možná něco stalo. Byla vyděšená,
zároveň to ale vypadalo, že to tak nějak čekala.
Najednou si velmi jasně uvědomím, že když si člověk na
druhé straně domu stoupne na správné místo, musí sem být
vidět ze všech ostatních bytů. Někdo mě může pozorovat, jak
tu sedím, jsem tu nasvícená jako na jevišti. Jdu k oknům
a zavřu dřevěné okenice. Ano, tak je to lepší. Kdysi tu roz-
hodně musely být závěsy – všimnu si, že všechny kroužky
na garnýži jsou zlámané, jako by je z nich někdo prudce
strhnul.
Nemůžu tu jen tak vysedávat a přehrávat si to v hlavě pořád
dokola. Musela jsem něco přehlédnout. Musí tu být nějaká
stopa, která mi napoví, co se stalo.
Prošmejdím celý byt. Sehnu se a podívám se pod postel,
důkladně prohledám skříň, ve které má Ben košile, otevřu
každou skříňku v kuchyňském koutu. Odsunu mu psací stůl
od stěny. Bingo – něco spadne na zem. Bylo to skřípnuté mezi
stěnou a hranou stolu. Zvednu to. Je to notýsek. Snobský,
kožený. Přesně takový, jaký by si vybral Ben.
Otevřu ho. Je v něm načmáraných pár poznámek, co vy-
padají jako recenze restaurací nebo něco na ten způsob. Na
jedné z posledních stránek se ovšem dočtu následující:

LA PETITE MORT
Sophie M to ví.
Mimi: jak do toho všeho zapadá?
Domovnice?

La petite mort. To umím přeložit i já – malá smrt.

Sophie M – to musí být Sophie Meunierová, ta ženská ze
střešního bytu. Sophie M to ví. Co ví? Mimi, to je ta holka ze
čtvrtého patra – když jsem se jí zeptala na Bena, vypadala,
že se pozvrací. Jak do toho všeho zapadá? A co domovnice?
Proč si o těchhle lidech Ben vůbec něco poznamenával? A co
ta „malá smrt“?
Listuju notýskem, doufám, že tam třeba objevím ještě něco,
zbytek stran je ale prázdný. Něco jsem se ovšem přece jenom
dozvěděla. V tomhle domě se děje něco zvláštního, jinak by
si Ben nedělal poznámky o nájemnících.
 Vypiju Benovi ještě trochu vína a čekám, až mě alkohol
otupí a zklidní. Nezdá se, že by to fungovalo. Jsem jen o něco
malátnější. Raději skleničku odložím, protože potřebuju zů-
stat vzhůru, potřebuju sledovat, co se bude dít, potřebuju dál
přemýšlet. Nechci tu usnout. Najednou mám pocit, že tady
nejsem v bezpečí.
Brzo se mi ovšem začnou klížit oči a já pochopím, že ne­
mám na výběr. Musím se vyspat. Potřebuju nabrat energii,
abych mohla zase fungovat. Dovleču se do ložnice a hodím
sebou na postel. Vím, že dneska už toho víc nezvládnu, jsem
úplně vyřízená. Jakmile ale zhasnu, dojde mi, že je to už den,
co o bratrovi nic nevím, a strach se do mě zakousne ještě
víc.

Prudce otevřu oči. Mám pocit, že jsem nespala ani chvilku,

neonová čísla na Benově budíku ale hlásí 3.00. Něco mě pro-
budilo, tím jsem si jistá, i když netuším, co to bylo. Mohla
to být Benova kočka? Možná něco převrhla. Jenže kočka je
tady, leží na posteli, cítím na nohou váhu jejího těla, a když
oči přivyknou tmě, rozeznám v matné zelené záři budíku
obrys jejího těla. Sedne si vzpřímeně a nastraženýma ušima
občas zacuká jako anténami, kterými se snaží zachytit signál.
Poslouchá.
Pak to zaslechnu. Zavrzání parket pod něčí nohou. Někdo
tam je, někdo je v bytě, hned ve vedlejší místnosti za fran-
couzskými dveřmi.
Ale… co když je to Ben? Otevřu pusu, abych na něj zavolala,
pak ovšem zaváhám. Co ta hlasová zpráva? Pod dveřmi navíc
neprosvítá světlo, ať už je tam kdokoliv, pohybuje se ve tmě.
Ben by si přece dávno rozsvítil.
Rázem jsem úplně vzhůru. Nejen vzhůru, jsem vynervova-
ná. V tom tichu se mi zdá, že dýchám moc nahlas. Snažím se
uklidnit a dýchat co nejtišeji. Zavřu oči a předstírám spánek,
ležím tak nehybně, jak dokážu. Vloupal se sem někdo? To
bych ale slyšela tříštění skla nebo rozbíjení dveří, ne?
Čekám a dávám pozor na každý sebemenší zvuk, který
kroky vedle v místnosti vydají. Nezdá se, že by měl nezná-
mý nějak naspěch. Povytáhnu přehoz, abych pod ním byla
schovaná skoro celá. Pak přes bušení krve v uších zaslechnu,
jak se začínají otevírat dveře do ložnice.
Hruď se mi sevře tak, že nemůžu dýchat. Srdce mám až
v krku. Pořád předstírám, že spím. Zároveň ale zvažuju, jestli
se nemám natáhnout po lampě, co je hned vedle postele. Má
pevný a dost těžký kovový podstavec…
Čekám, hlavu přitisknutou k polštáři. Snažím se rozhod-
nout, jestli se k lampě vrhnout hned, nebo…
Pak se ovšem kroky začnou vzdalovat. Slyším, jak se dveře
do ložnice zavírají. A za okamžik se z trochu větší dálky ozve
zavrzání hlavních dveří – otevřou se a pak se zavřou.
Ať už to byl kdokoliv, je pryč.

Ještě chvíli ležím a snažím se zklidnit dech. Pak vyskočím,

protáhnu se francouzskými dveřmi a vyběhnu do obýváku.
Když si pospíším, možná toho neznámého doženu. Nejdřív
se ale rychle proberu skříňkami v kuchyňském koutě a vez-
mu si těžkou pánev, čistě pro jistotu. Potom otevřu dveře od
bytu. Na chodbě i na schodech je tma a ticho. Zavřu a přejdu
k oknům. Možná někoho zahlédnu na dvoře. Všude je ale
klid, ve tmě rozeznávám obrysy stromů a keřů, žádný pohyb
ale nezahlédnu. Kam mohl zmizet?
Rozsvítím. Nic nenaznačuje, že by se sem někdo vloupal.
Žádné rozbité sklo, hlavní dveře jsou nepoškozené. Jako by
si sem prostě někdo jen tak nakráčel.
Skoro bych věřila, že se mi to zdálo. Ale někdo tu byl,
tím jsem si jistá. Slyšela jsem ho. I kočka ho slyšela. I když
teď vypadá naprosto vyzenovaná, rozvaluje se na pohovce
a rozvážně si olizuje tlapku.
Zajedu pohledem k Benovu psacímu stolu. A v tu chvíli
mi dojde, že z něj zmizel jeho notýsek. Projdu všechny šuplíky,
podívám se do škvíry za stolem, kde jsem ho našla. Ksakru.
Jsem vážně idiot. Proč jsem ho tam nechala jen tak ležet?
Proč jsem ho někam neschovala?
Zpětně se to zdá tak samozřejmé. Slyšela jsem přece tu
hlasovou zprávu, měla jsem si dávat pozor. Dát něco před
vchodové dveře. Měla jsem tušit, že sem někdo může přijít
a šmejdit tady. Nepotřebuje se sem vloupat – pokud je to
ten samý člověk, se kterým Ben mluví na té nahrávce, má
přece klíč.
O třicet hodin dříve

BEN
Všechno zčerná. Jen na chvíli. Pak je najednou všechno na-
prosto jasné. Stane se to tady, teď, v tomhle bytě. Právě tady,
na tomhle nevinném kousku podlahy hned za dveřmi, za
okamžik zemře.
Chápe, co se muselo stát. Nick. Kdo jiný? Ale možná je do
toho zapletený i někdo další… všichni v tomhle domě jsou
samozřejmě spojení s –
„Prosím,“ vyrazí ze sebe, „můžu to vysvětlit.“ Vždycky se ze
všeho dovedl vymluvit. Říkala mu přece Zaříkávač. Kdyby tak
dokázal najít ta správná slova. Řeč je pro něj ovšem najednou
velmi obtížná…
S udivující rychlostí a silou přichází další útok. Prosí, hlas
má vysoký, téměř dětský. „Ne, ne… prosím, prosím… ne…“.
Slova se z něj neuspořádaně sypou, z něj, který vždy mluvil
tak klidně. Nyní ovšem není čas na dlouhé vysvětlování. Prosí.
Žadoní o slitování. V očích, jež na něj shlíží, po něm ovšem
není ani stopa.
 Vidí, jak se mu po džínech rozlévá krev. Zprvu však ne-
chápe, na co se dívá. Pak se začnou karmínové skvrny tvořit
i na parketách, nejprve pomalu, pak stále rychleji a rychleji.
To nemůže být pravda. Ta barva je tak zářivá a sytá a náhle
je jí všude tolik. To všechno nemůže pocházet z jeho těla,
nebo ano? Rudé každou vteřinou přibývá. Musí se valit z něj.
Pak se to stane znovu, další útok, a on padá a udeří se
hlavou o něco tvrdého a ostrého – o hranu kuchyňské linky.
Měl to tušit. Neměl být tak arogantní, tak přezíravý. Měl
si alespoň na dveře dát bezpečnostní řetízek. On si ovšem
myslel, že je nepřemožitelný, že má nad situací kontrolu. Byl
tak hloupý, tak povýšený.
Nyní leží na zemi a nedokáže si představit, že by se ještě
někdy dokázal postavit. Snaží se zvednout ruce, prosit beze
slov, bránit se, cokoliv, paže ho ale neposlouchají. Již neovládá
své tělo. Zmocní se ho nový strach – je zcela bezbranný.
Okenice… okenice jsou dokořán. Venku je tma, takže musí
být vše, co se tu děje, pro případné přihlížející krásně nasví-
cené. Kdyby to někdo zahlédl… kdyby mu někdo přišel na
pomoc…
Se značným úsilím otevře oči, přetočí se a začne se plazit
k oknům. Je to tak těžké. Když se snaží vzepřít na rukou,
pokaždé mu to podklouzne. Chvíli mu trvá, než si uvědomí
důvod: podlaha je kluzká jeho vlastní krví. Nakonec se k oknu
přece jen dostane. Zvedne se kousek nad parapet, natáhne
ruku a zanechá na skle krvavý otisk. Je tam venku někdo?
Zdá se mu, že ve světle, které se line z oken, tam v šeru zahlédl
obličej, co se k němu na okamžik otočil. Začíná ale zase vidět
rozmazaně. Pokouší se rukou udeřit do skla, rty bezhlesně
naznačuje slovo „pomoc“.
A pak se jej znovu zmocní bolest. Je strašlivá, drtivější než
cokoliv, co kdy v životě zažil. Nemůže ji vydržet, nepochybuje
o tom, že je na člověka příliš silná. Tímto jeho příběh skončí.
 Poslední myšlenka, než ztratí vědomí, patří Jess. Jess má
dnes večer přijet a nikdo tu na ni nebude čekat. A od chvíle,
co sem vkročí, bude v nebezpečí i ona.
Neděle

NICK
Druhé patro

Je ráno. Vejdu do domu a stoupám po schodech. Byl jsem si

zaběhat. Nevím, jak dlouho jsem byl venku, určitě několik
hodin, ani jakou vzdálenost jsem urazil, nejspíš kilometry.
Obvykle bych znal přesné údaje, celou dobu bych obsesivně
kontroloval chytré hodinky Garmin a hned po návratu bych
si všechna data nahrál do Stravy. Dnes ráno se o to ovšem
nestarám, je mi to jedno. Potřeboval jsem si jen vyčistit hlavu.
Zastavit mě donutila až bolest v lýtku, začínala být nesnesitel-
ná – ačkoliv chvíli jsem si ji téměř dokázal užívat. Jde o staré
zranění. V Silicon Valley jsem jednoho šarlatána přemluvil,
aby mi na to předepsal oxykodon. Ten mi následně ulevil i od
bolesti ze zjištění, jak špatně jsem investoval.
Když procházím kolem bytu v prvním patře, na okamžik
zaváhám. Zaklepu na dveře – jednou, dvakrát, třikrát. Čekám,
jestli se zevnitř ozvou kroky, a prohlížím si odřený rám dveří.
Vzduch je nasáklý zatuchlým cigaretovým kouřem. Stojím
tam možná pár minut, žádná odpověď ale nepřijde. Nejspíš
se zase opil a neví o sobě. Nebo se mi vyhýbá… což by mě
nijak nepřekvapilo. Chci – potřebuji – mu něco říct. Zjevně
to ovšem bude muset počkat.
Nechám dveře dveřmi a vydám se dál po schodech, v očích
mě pálí. Vezmu cíp propoceného trička a otřu si je, pak po-
kračuju nahoru.
Zrovna procházím kolem bytu ve třetím poschodí, když
se dveře náhle otevřou. Stojí v nich ona. Jess.
„Ehm… ahoj,“ řeknu a projedu si rukou vlasy.
„Ahoj,“ odpoví. Vypadá zmateně. „Vypadalo to, že jdeš
nahoru?“
„Ne,“ odvětím. „Ne… vlastně jsem šel za tebou, ujistit se,
že jsi v pořádku. Chci říct… promiň, že jsem včera musel
tak najednou odejít. Když jsme si povídali. Už se ti Bena
podařilo najít?“
Pozorně si ji prohlížím. Tvář má pobledlou. Už mi nepři­
pomíná vychytralou malou lišku, teď vypadá spíš jako vy-
strašený králíček na silnici, na kterého se řítí auto.
„Jess,“ pobídnu ji. „Jsi v pořádku?“
Otevře ústa, žádný zvuk ale nevydá. Mám dojem, že v sobě
svádí nějakou vnitřní bitvu. „Někdo tady byl, dneska brzo
ráno,“ vyhrkne nakonec. „Někdo musí mít klíč od tohohle
bytu.“
„Klíč?“
„Jo, klíč. Přišel a šmejdil po bytě.“ Vystrašený králíček mizí,
tvrdá fasáda je zpět.
„Počkej, on si troufnul do bytu? Ukradl něco?“
Pokrčí rameny, zaváhá. „Ne.“
„Podívej, Jess,“ řeknu, „myslím, že bys měla zavolat na
policii.“
Zkřiví obličej. „Tam už jsem volala včera. Vůbec mi ne-
pomohli.“
 „Co ti řekli?“
„Že sepíšou protokol,“ odpoví a obrátí oči v sloup. „Ani
nevím, co jsem vlastně čekala. Rozjela jsem se jako naprostá
blbka do Paříže, sama, i když znám z francouzštiny jen základy.
Nedivím se, že mě nebrali vážně…“
„Jak dobře se domluvíš francouzsky?“ zeptám se jí.
Pokrčí rameny. „Prakticky vůbec. Dokážu si objednat pivo,
to je tak všechno. Dost na nic, že?“
„A co kdybychom zašli na Commissariat spolu? Jsem si jistý,
že když ti budu tlumočit, budou nápomocnější.“
Zvedne obočí. „To by… páni, to by bylo skvělý. Děkuju. Já…
já jsem ti vážně vděčná.“ Pokrčení ramen. „Nikdy jsem si moc
neuměla říkat o pomoc.“
„O nic si říkat nemusíš, sám ti to nabízím. Včera jsem ti
řekl, že ti chci pomoct, a myslím to vážně.“
„Dobře, tak děkuju.“ Zatahá za řetízek, který má kolem
krku. „Můžeme tam zajít co nejdřív? Potřebuju odsud zmizet.“
JESS

Jsme venku na ulici, mlčky jdeme vedle sebe. Hlavou mi běží

strašně moc věcí. Po té hlasové zprávě jsem měla pocit, že bych
nikomu z domu neměla důvěřovat, a to ani Benovu kamarádovi
z vysoké, který působí jako sympaťák. Na druhou stranu to byl
Nick, kdo navrhl, abychom zašli na policii. To by přece člověk,
co má něco společného s Benovým zmizením, nikdy neudělal.
„Tudy,“ řekne Nick, vezme mě za loket – ruka mě při jeho
dotyku jemně zabrní – a nasměruje mě do uličky, ne, spíš do
jakéhosi kamenného tunelu mezi dvěma budovami. „Zkratka,“
poznamená.
Je tu mnohem míň světla a najednou jsme sami, ostře to
kontrastuje s rušnou ulicí, kterou jsme nechali za sebou. Naše
kroky se tu rozléhají. Vadí mi, že nevidím oblohu.
Když vyjdeme ven na druhé straně, uleví se mi. Záhy ale
zjišťujeme, že na konci ulice jsou policejní zátarasy. Postává
tam několik chlápků s helmami a ochrannými vestami, v ru-
kou obušky, za pasem praskající vysílačky.
„Doprdele,“ ujede mi. Srdce mi buší.
„Merde,“ řekne zároveň se mnou Nick.
 Jde za nimi a chvíli s nimi mluví. Já zůstanu, kde jsem.
Nijak přátelsky nevypadají. Cítím, jak si mě prohlíží.
„Jsou tu kvůli těm demonstracím,“ vysvětluje Nick, když
se vrátí. „Bojí se, že se můžou vyhrotit.“ Pozorně se na mě
podívá. „Jsi v pořádku?“
„Jasně, jsem.“ Připomenu si, že přece právě míříme na poli-
cii. Třeba mi budou schopní pomoct. I tak ale cítím potřebu
se Nickovi k něčemu přiznat. „Ty… Nicku?“ začnu, když se
dáme znovu do pohybu.
„Ano?“
„Když jsem včera volala na tu policii, chtěli po mně jméno
a adresu, asi to potřebují mít v záznamech, co já vím. Ale já…
já jim je nechci říct.“
Nick se na mě zamračí. „Proč ne?“
„Já… raději bych to teď nerozebírala.“ On se na mě ale
pořád dívá dost zvláštně a já nechci, aby si myslel, že jsem
nějaká protřelá kriminálnice, a tak dodám: „Než jsem sem
přijela, měla jsem nějaké problémy v práci.“
Což je dost diplomatický způsob, jak to pojmenovat. Pře-
devčírem jsem přišla do Copacabany a usmívala se, jako by
se na mě šéf den předtím nevytasil s tím svým miniaturním
pérem. Když je potřeba, dovedu se skvěle přetvařovat. A já tu
blbou práci potřebovala. Jakmile ale přišla přestávka na oběd,
po které jsme obvykle otevírali, a Perverzák šel kadit (nesl si
s sebou porno, takže jsem věděla, že mám dost času), vzala
jsem mu z pracovny malý klíček, odemkla si kasu a sebrala
všechno, co tam bylo. Nebyla to žádná horentní suma, na to
byl moc vychytralý, doplňoval hotovost každý den. Stačilo
to ovšem na cestu sem, na lístek do prvního volného vlaku.
Abych si udělala radost, přistavila jsem ještě před záchodové
dveře dvě bečky piva a postavila je na sebe tak, aby ta vrchní
byla hned pod klikou. Předpokládám, že mu chvilku trvalo,
než se dostal ven.
 Takže ne, opravdu netoužím být vedená v nějakém proto-
kolu. Nemyslím si, že po mně jde Interpol, ale nelíbí se mi
představa, že bude moje jméno figurovat v nějaké oficiální
databázi nebo že by si francouzská policie vyžádala záznamy
od britské strany. Chci tu začít znovu.
„Nic zásadního,“ dodám. „Jen… je to trochu trapné.“
„Dobře, chápu,“ odpoví Nick. „Co kdybych jim dal kontakt
na sebe? To by šlo?“
„Určitě,“ odvětím a úlevou mi klesnou ramena… „Děkuju,
Nicku, to by byla paráda.“
„Přemýšlím, co jim mám říct,“ pokračuje, zatímco na pře-
chodu čekáme na zelenou. „Určitě jim řeknu, že se ti včera
zdálo, že je s tebou někdo v bytě –“
„Mně se to nezdálo,“ přeruším ho. „Někdo tam byl.“
„Dobře, dobře,“ přikývne. „Co ještě? Na co nemám zapo-
menout?“
Zamyslím se. „Hmm… mluvila jsem s editorem, se kterým
Ben spolupracuje.“
Otočí se na mě. „Jo?“
„Jo. S člověkem z Guardianu. Nevím, jestli je to důležité, ale
Ben pro něj podle všeho měl nápad na nějaký článek, mělo
to být něco velkýho.“
„O čem?“
„Nevím. O nějaké velké kauze. Ale řekla bych, že jestli se
do něčeho namočil…“
Nick trochu zpomalí. „A ten člověk nevěděl, čeho se to
mělo týkat?“
„Ne.“
„Aha. To je škoda.“
„A ještě jsem našla notýsek. Ale ráno byl pryč. Byly v něm
poznámky… o lidech, co bydlí v tom domě. O Sophii Meu-
nierové – té paní seshora, určitě ji budeš znát. O Mimi, té ze
čtvrtého patra. A o domovnici. A pak tam byl ještě nápis: La
petite mort. To myslím znamená ‚malá smrt‘…“
Nick se zatváří zvláštně.
„Co se stalo? Co to znamená?“
Odkašle si. „Taky je to eufemismus pro orgasmus.“
„Aha.“ Do rozpaků mě hned tak něco nedostane, teď ale
cítím, jak rudnu. Najednou si taky velmi ostře uvědomuju,
že se na mě Nick dívá, že stojíme hodně blízko u sebe a že
na ulici kromě nás nikdo není. Následuje dlouhé trapné ti-
cho. „Každopádně,“ snažím se nějak navázat, „ať už byl ráno
v bytě kdokoliv, vzal ten notýsek. Takže tam musí být něco
důležitého.“
Zabočíme do postranní uličky. Zaregistruju pár otrhaných
plakátů na reklamních poutačích. Na chvíli se u nich zastavím.
Zírají z nich na mě přízračné černobílé obličeje. Nemusím
umět francouzsky, abych pochopila, o co – respektive o koho –
jde. Pohřešovaní.
„Připrav se na to, že to nejspíš nebude jednoduché,“ řekne
Nick, když si všimne, co si prohlížím. „Každý rok tady zmizí
spousta lidí. Jejich kultura… je v tomhle trochu jiná než ta
naše. Oni to berou tak, že když někdo zmizí, mohl k tomu
mít své důvody. Že na to má právo.“
„Dobře. Ale nebudou si přece myslet, že to takhle bylo
i s Benem. Protože…“ Zaváhám, nakonec se ovšem rozhodnu,
že Nickovi o té hlasové zprávě řeknu.
Když domluvím, následuje dlouhá pauza. Snaží se to vstře-
bat. „Ten druhý, ten cizí člověk,“ povídá. „Slyšela jsi jeho hlas?“
„Ne. Myslím, že nic neřekl. Mluvil jenom Ben.“ Vzpome-
nu si na jeho a proč kurva – „Byl vyděšený. Nikdy jsem ho
takhle vyděšeného neslyšela. To bychom jim měli říct taky,
ne? Přehrát jim to.“
„Ano, to rozhodně.“
 Dalších pár minut jdeme mlčky, Nick udává tempo. Pak
se náhle zastaví před jednou z budov – obrovitou a moderní
a strašně ošklivou. Ostře kontrastuje s nóbl bytovkami všude
okolo.
„Tak jsme tady.“
Prohlédnu si budovu před námi. Nad vchodem je velkými
černými písmeny napsáno Commissariat de police.
Polknu a vejdu za Nickem dovnitř. Hned za dveřmi se
zastavím a čekám, než chlapíkovi na recepci plynule znějící
francouzštinou vysvětlí, proč jsme tady.
Zkouším si představit, jaké to asi musí být, když má člověk
v takovéhle místo tolik důvěry, jako předvádí Nick. Když má
pocit, že má právo tu být. Nalevo jsou tři lidé ve špinavém
oblečení, na rukou želízka, obličeje umazané od něčeho, co
vypadá jako saze. Vykřikují a zápasí s policisty, co je drží.
Další demonstranti? Nemůžu se zbavit dojmu, že toho mám
mnohem víc společného s nimi než s tím hodným pracháčem,
se kterým jsem sem přišla. Najednou se ke mně žene devět
nebo deset těžkooděnců. Uskočím stranou. Proběhnou recepcí
kolem mě na ulici a naskákají do připravené dodávky.
Recepční přikývne a sáhne po telefonu. Nick se vrátí ke
mně.
„Požádal jsem ho, jestli bychom mohli mluvit s někým
z vyšších komisařů,“ vysvětlí mi. „Budeme tak mít jistotu,
že se tím někdo bude zabývat. Právě mu volá.“
„Dobře, paráda,“ odpovím. Díkybohu za Nicka, jeho ply-
nulou francouzštinu a sebevědomí kluka z lepší rodiny. Je mi
jasné, že kdyby tu nebyl, zase by se mnou vyběhli – nebo ještě
hůř, lekla bych se a utekla dřív, než bych jim cokoliv řekla.
Recepční vstane a naznačí nám, abychom ho následovali.
Necítím se tu dobře a nejraději bych zůstala u vchodu, ale
nedá se nic dělat. Muž nás vede chodbou ke kanceláři, co
má na dveřích cedulku Commissaire Blanchot. Uvnitř
sedí za velikým stolem komisař, může mu být tak padesát,
možná spíš k šedesáti. Podívá se na nás. Krátké šedé vlasy
ostříhané na ježka, ostře řezané rysy, malé tmavé oči. Vstane
a potřese si rukou s Nickem, potom se otočí ke mně, přejede
mě pohledem odshora dolů a pokyne nám ke dvěma židlím
před stolem. „Asseyez vous.“
Nick na chlápka u vchodu zjevně udělal dojem – kancelář
i Blanchotovo chování jasně naznačují, že jde o velké zvíře.
Něco mi na něm ale vadí. Nedokážu to pojmenovat, možná
je to jeho obličejem, co připomíná pitbula, možná tím, jak si
mě před chvílí prohlížel. Na tom přece nezáleží, napomenu se
v duchu. Nemusí mi být sympatický. Potřebuju od něj jenom
to, aby odvedl svou práci a našel mi bratra. A samozřejmě si
uvědomuju, že jsem vůči němu kvůli své minulosti nejspíš
trochu zaujatá.
Nick s komisařem začne mluvit francouzsky. Nepobírám
to, nerozumím skoro ničemu. Myslím, že zaznělo Benovo
jméno, párkrát se na mě taky oba podívají.
„Promiň,“ řekne Nick, když se ke mně otočí. „Vím, že mluví-
me dost rychle. Snažil jsem se mu to všechno vysvětlit. Chytáš
se alespoň trochu? On bohužel anglicky moc neumí.“
Zavrtím hlavou. „Nerozuměla bych, ani kdybyste mluvili
pomaleji.“
„Nic se neděje, vysvětlím ti to. Vyložil jsem mu celou si-
tuaci. A teď jsme v zásadě narazili na to, před čím jsem tě
varoval, na to ‚právo zmizet‘. Snažím se ho ale přesvědčit, že
tohle není ten případ, že tady jde o víc. Že si o Bena děláš…
že si o něj oba děláme starosti.“
„Řekl jsi mu o tom notýsku?“ zeptám se. „A o tom, co se
stalo včera v noci?“
Nick přikývne. „Ano, tohle všechno jsme probrali.“
„A co ta hlasová zpráva?“ Zvednu telefon. „Mám ji tady,
můžu mu ji přehrát.“
 „To je skvělý nápad.“ Nick něco řekne komisaři Blancho-
tovi, pak se znovu otočí ke mně a přikývne. „Ano, chce si ji
poslechnout.“
Podám Blanchotovi telefon. Nelíbí se mi, jak po něm
chňapne. Dělá jenom svou práci, Jess, napomenu se v duchu.
Přehraje tu zprávu přes jakýsi reproduktor a místností
znovu zazní k smrti vyděšený hlas mého bratra, který jsem
u něj nikdy dřív neslyšela. „ A proč kurva –“ A pak ten zvuk,
to zvláštní zasténání.
Podívám se na Nicka. Celý zblednul. Zdá se, že ho to
vystrašilo úplně stejně jako mě. Můj instinkt byl správný,
nespletla jsem se v něm.
Blanchot zařízení vypne a pokývne na Nicka. Zdá se, že já
pro něj skoro neexistuju – možná proto, že nemluvím fran-
couzsky, nebo proto, že jsem ženská. Nebo je to obojím.
Strčím do Nicka. „Tímhle už se bude muset zabývat, ne?“
Nick polkne a trochu se sebere. Na něco se Blanchota zeptá,
pak se otočí na mě. „Ano. Myslím, že to pomohlo. Teď to
bude brát vážně.“
Koutkem oka zahlédnu, jak si nás komisař pozorně prohlíží.
Z jeho tváře nejde nic vyčíst.
A pak je najednou po všem, znovu si potřesou rukou a Nick
řekne: „Merci, Commissaire Blanchot,“ a já přidám „merci“ a Blan-
chot se na mě usměje a já se v sobě snažím potlačit nervozitu,
kterou ve mně vyvolává a která nejspíš nesouvisí přímo s ním,
ale s tím vším, co představuje. Pak vyjdeme na chodbu a dveře
Blanchotovy kanceláře se za námi zavřou.
„Máš pocit, že to šlo dobře?“ zeptám se Nicka, když jsme
ze stanice venku. „Že to opravdu vzal vážně?“
Přikývne. „Nakonec ano. Myslím, že to rozhodla ta hlasová
zpráva,“ dodá chraplavě. Pořád je dost bledý, zdá se, že ho to,
co slyšel, zasáhlo. „A nemusíš se bát, dal jsem mu kontakt
na sebe, ne na tebe. Jakmile se mi ozve, dám ti hned vědět.“
 Když se od služebny trochu vzdálíme, Nick se zastaví a chví-
li stojí bez hnutí. Zakryje si oči rukou a dlouze a nejistě se
nadechne. Takže nejsem jediná, komu na Benovi záleží, po-
myslím si. Možná v tom nejsem tak sama, jak jsem si myslela.
SOPHIE
Střešní byt

Připravuji byt na dnešní soirée. Pořádáme ho s Jacquesem

vždy poslední neděli v měsíci. Pokaždé sezveme ostatní k nám
nahoru a otevřeme některá z nejlepších archivních vín, co
máme ve sklepě. Dnes večer to ovšem bude jiné. Musíme
toho hodně probrat.
Přeliji víno do karafy a nachystám skleničky. Mohli by-
chom si na to někoho najmout, Jacques si ale nepřeje, aby nám
po bytě chodil někdo cizí – bojí se, že by mu slídil v osobních
věcech. Mně jeho postoj vždy vyhovoval. Ačkoliv je pravda,
že kdybychom měli nějakou výpomoc, nebyla bych tu celá
léta stále tak sama. Když pokládám karafu na konferenční
stolek v obývacím pokoji, na okamžik ho zahlédnu v křesle
naproti. Benjamina Danielse. Přesně tam téměř před třemi
měsíci seděl, kotník jedné nohy na koleni druhé. Ve svěšené
ruce držel skleničku vína. Cítil se tu tak dobře, tak příjemně.
Pozorovala jsem ho. Sledovala jsem, jak všechno hodnotí,
jak odhaduje, kolik co muselo stát. Možná se pokoušel od-
halit nějakou vadu v tom, jak byl byt vybaven, ačkoliv jsem
vše vybírala se stejnou péčí, s jakou si volím oblečení. Křeslo
 navržené Florence Knollovou z 50. let, na zemi celohedvábný
ghom. Symboly společenské úrovně, dobrého vkusu a také
původu. Věci, jež si nelze koupit.
Otočil se a všiml si, že ho sleduji. Usmál se. Ten jeho
úsměv – liška, co se plíží do kurníku. Opětovala jsem ho,
ovšem chladně. Nehodlala jsem se nechat vyvést z rovnováhy,
umínila jsem si, že budu dokonalou hostitelkou.
Zeptal se Jacquese na jeho sbírku starodávných pušek.
„Ukážu vám ji.“ Jacques jednu zbraň uchopil a sňal ji ze
zdi – výjimečná pocta. „Vidíte ten bajonet? Tím byste nepřítele
probodnul raz dva.“
Ben jeho testem úspěšně prošel. Všiml si, v jakém je zbraň
stavu, okomentoval ozdobné kovové prvky. Okouzlit mého
manžela rozhodně není snadné, on to ovšem dokázal. Viděla
jsem, že si ho získal.
„Čemu se vlastně věnujete, Bene?“ zeptal se a dolil mu. Byla
horká noc na konci léta – bílé víno by bylo lepší. Jacques měl
ovšem vybraný ročník, kterým se mu chtěl pochlubit.
„Píšu,“ odvětil Ben.
„Je novinář,“ řekl zároveň s ním Nick.
Pozorně jsem sledovala Jacquesovu tvář. „Novinář? O čem
píšete?“ Položil tu otázku zcela nevinně, jen tak mezi řečí.
Ben pokrčil rameny. „Hlavně recenze restaurací, články
o nových výstavách a podobně.“
„Aha,“ pokýval hlavou Jacques. Opřel se v křesle. Král
přehlížející své panství. „Velice rád vám případně poradím
několik restaurací, do kterých byste se měl podívat.“
Ben se usmál – ten jeho nenucený, charismatický úsměv.
„To by mi velmi pomohlo. Děkuji.“
„Líbíte se mi, Bene,“ poznamenal Jacques a ukázal na něj.
„Trochu mi připomínáte mě ve vašem věku. Ten zápal, to nad-
šení a elán. Ten hlad. Také jsem je v sobě měl. Většina mladých
mužů si o nich ovšem dnes může nechat jen zdát.“
 Krátce nato dorazil Antoine s manželkou Dominique.
Bydlí v prvním poschodí. Antoinovi na košili chyběl knoflík
a vzniklou mezerou se mu tlačil ven měkký břich. Zato Do­
minique se, když nic jiného, nedala upřít snaha. Měla na
sobě šaty z úpletu, byly ovšem příliš obtažené a nemilosrdně
kopírovaly přehnaně ženské křivky jejího těla. Mon Dieu, byly
jí vidět bradavky. Něčím mi připomínala Brigitte Bardoto-
vou – možná to bylo tím věčně trochu rozmrzelým výrazem
ve tváři, možná těma tmavýma, tupýma očima. Přistihla jsem
se při úvaze, že všechna ta zralá ženskost jednou povadne
a změní se v tuk (stačí se podívat, jaké monstrum je dnes
z Bardotky). Jestli něco francouzští muži nenávidí, je to
právě tuk. V této zemi se považuje za známku slabosti, možná
až hlouposti. Pocítila jsem určité temné a kruté uspoko-
jení.
Zaznamenala jsem, jak si prohlíží Bena. Od hlavy až k patě,
vůbec se ho nemohla nabažit. Nejspíš si myslela, jak je nená-
padná, ačkoliv mně připadala jako laciná štětka, co se neustále
vnucuje. On jí ovšem pohled opětoval. Dva pohlední lidé, co
si vyměňují kradmé pohledy. To vzrušení. Otočila se zpátky
k Antoinovi. Ústa se jí roztáhla do úsměvu, něco mu řekla.
Ten úsměv však nepatřil jejímu manželovi, ne, byl určen Be-
novi. Soukromé představení pro jednoho diváka.
Antoine to přeháněl s pitím. Sotva do sebe obrátil jednu
sklenku, chtěl dolít. Nepříjemně mu táhlo z úst, a to člověk
ani nemusel stát hned u něj. Ztrapňoval se.
„Kouříte někdo?“ zeptal se Ben. „Půjdu na cigaretu. Je
to hrozný zlozvyk, já vím. Mohl bych si zakouřit na střešní
terase?“
„Ano, tudy,“ ukázala jsem mu. „Za knihovnou doleva, za
dveřmi pak uvidíte schody.“
„Děkuji.“ Usmál se na mě tím svým okouzlujícím způ-
sobem.
 Čekala jsem, až se na terase rozsvítí světlo, a pohybová čidla
tak prozradí, že cestou nezabloudil. Zůstalo ovšem zhasnuto.
Schodů tam přitom je jen pár, do minuty musel být nahoře.
Ostatní pokračovali v hovoru a já jsem se po něm šla podí-
vat. V prostoru za knihovnou nebyl, venku na terase po něm
také nebylo ani stopy. Znovu se mě zmocnil onen nepříjemný,
tísnivý pocit. Liška vnikla do kurníku. Vydala jsem se po-
temnělou chodbou, kterou se šlo do dalších místností v bytě.
Našla jsem ho v Jacquesově pracovně. Potmě tam něco
studoval.
„Co tu děláte?“ Svrbělo mě celé tělo. Byla jsem rozčilená,
zároveň jsem ovšem měla i strach.
Otočil se, stále částečně skryt v přítmí. „Pardon,“ řekl.
„Zřejmě jsem někde špatně zabočil.“
„Nebylo to přece tak těžké.“ Stálo mě to dost sil, snažila jsem
se však zůstat slušná, i když jsem měla sto chutí ho vyhodit.
„Za knihovnou doleva. Pak dveřmi. Tedy na opačnou stranu,
než jste šel.“
„Moje chyba,“ odvětil a udělal grimasu. „Možná jsem toho
lahodného vína vypil moc. Ale když už jsme tady, prozraďte
mi něco o téhle fotce. Fascinuje mě.“ Okamžitě jsem věděla,
na kterou se dívá. Velký černobílý akt, jenž visí naproti man-
želovu pracovnímu stolu. Ta žena má odvrácenou tvář, rysy
obličeje se jí rozpíjejí do stínů. Jsou jí vidět ňadra i temný
trojúhelník klína mezi bílými stehny. Žádala jsem Jacquese,
aby tu fotografii sundal. Byla tak nepatřičná. Tak laciná.
„Patří manželovi,“ odtušila jsem. „Toto je jeho pracovna.“
„Á, takže tady ten velikán pracuje,“ řekl. „Vy také pracujete?“
„Ne,“ odpověděla jsem. To přece musel vědět. Ženy v mém
postavení nepracují.
„Musela jste ale něco dělat, než jste potkala manžela, nebo
ne?“
„To ano.“
 „Promiňte,“ vypadlo z něj po odmlce, která se protáhla na-
tolik, až začala připomínat fyzickou překážku. „To ten novinář
ve mně. Jsem… jsem prostě zvědavý.“ Pokrčil rameny. „Obávám
se, že lepší už to se mnou nebude. Prosím, odpusťte mi to.“
Myslela jsem si to již tehdy, když jsem ho potkala poprvé,
teď jsem si tím ovšem byla jistá – používá svůj šarm jako
zbraň. Náš nový soused je nebezpečný. Vzpomněla jsem si na
ty vzkazy. Na tajemného vyděrače. Tou samou dobou, kdy se
sem nastěhoval tento muž, který zjevně něco ví, po mně někdo
začal chtít peníze a vyhrožovat mi, že pokud je nedostane,
vyzradí má tajemství. Mohla to být jen shoda náhod? Pokud
ano, odmítala jsem na to přistoupit. Nehodlala jsem tomu
cizímu člověku dovolit, aby zničil všechno, co jsem vybudovala.
Konečně jsem znovu našla hlas. „Zavedu vás na terasu,“
řekla jsem mu. Šla jsem s ním až k těm správným dveřím.
Vyšel po schodech, s úsměvem se otočil a pokývnul mi. Já
se na něj neusmála.
Potom jsem se vrátila za ostatními. O chvíli později vstala
Dominique a oznámila nám, že si půjde také zakouřit. Možná
se styděla za svého muže, který se na pohovce snažil opít do
němoty. Nebo prostě neměla žádné zábrany – vzpomněla jsem
si, jak si Bena prohlížela, když přišla.
Antoinova ruka náhle vystřelila a pevně jí sevřela zápěstí.
Sklenice vína, kterou Dominique držela, se povážlivě zaky-
mácela a na světlých šatech se jí začala rozpíjet karmínová
skvrna. „Non,“ pronesl. „Tu ne feras rien de la sorte.“
Nic takového neuděláš.
Dominique se na mě podívala. Oči doširoka rozevřené.
Jedna žena k druhé. Vidíte, jak se ke mně chová? Sklopila jsem
zrak. Vybrala sis ho sama, chérie. Každá jsme si nějak vybrala.
Když jsem si brala svého muže, věděla jsem, co je zač, a jsem
si jistá, že ty jsi to o svém manželovi věděla také. A pokud
ne – inu, pak jsi ještě hloupější coura, než jsem si myslela.
 Sledovala jsem, jak se mu vysmekla a odplížila se směrem
ke střešní terase. Představila jsem si je tam, viděla jsem to před
sebou v živých barvách. Střechy Paříže, kam až oko dohléd-
ne, zářivé ulice připomínající světelné řetězy. Ona se nahne
dopředu, aby si připálila cigaretu od té jeho. Rty se letmo
dotkne jeho ruky.
Za chvíli se oba vrátili. Když je uviděl Antoine, dosud
rozvalený na pohovce, vstal a nejistým krokem došel k Do-
minique. „Jdeme.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Já ještě nechci jít.“
Naklonil se až k ní a zasyčel tak hlasitě, že jsme to všichni
slyšeli: „Jdeme, ty malá děvko.“ Petite salope. Pak se otočil k Be-
novi. „Drž se od mý ženy dál, ty britskej zmetku. Comprends-tu?
Rozumíš?“ A snad aby svá slova nějak podtrhl, udělal rukou,
v níž držel sklenku plnou vína, rozmáchlé gesto. Nevím, jestli
to bylo tím, jak byl opilý, nebo to udělal naschvál, ale sklenka
mu vyklouzla. Exploze skla. Víno po celé stěně.
Náhle vše utichlo, nikdo se neodvažoval pohnout.
Ben se obrátil k Jacquesovi. „Velice se omlouvám, pane
Meuniere, já –“
„Prosím, vy se neomlouvejte,“ odvětil Jacques. Vstal a došel
k Antoinovi. „Takhle se v mém bytě nikdo chovat nebude.
Nejsi tu vítán. Vypadni.“ Hlas měl chladný, zazněla v něm
jasná hrozba.
Antoine otevřel ústa. Zahlédla jsem, že má na zubech
skvrny od vína. Okamžik to vypadalo, že pronese něco ne-
odpustitelného, nakonec se ovšem otočil na Bena a upřel na
něj dlouhý pohled, který vydal za tisíc slov.
Ticho, jež se rozhostilo po jejich odchodu, bylo pronikavé
jako tón ladičky.

Když si později Jacques vyřizoval nějaký telefonát, šla jsem

se k sobě do koupelny osprchovat. Instinktivně, až líně jsem
si hlavici navedla mezi nohy. V hlavě jsem měla pořád to
samé – je dva, Dominique a Bena, ve střešní zahradě. Předsta-
vovala jsem si, co vše se mezi nimi mohlo stát, zatímco jsme
si dole povídali. A zatímco manžel za stěnou štěkal pokyny,
opřela jsem si hlavu o chladné dlaždičky a užila si neslyšný
orgasmus. Malou smrt, jak se mu někdy říká. La petite mort.
Svým způsobem to bylo přiléhavé pojmenování. Malá část mě
samé toho večera skutečně zemřela. A jiná část naopak ožila.
JESS

Je večer a já jsem zpátky v bytě. Dívám se na dvůr, odshora

dolů si prohlížím zářivé čtverce oken sousedů a dávám pozor,
jestli některého z nich neuvidím.
Poslala jsem několik zpráv Nickovi, abych se zeptala, jestli
se mu neozvala policie, ale zatím mi neodepsal. Vím, že je
na to strašně brzo a že to takhle rychle nebude, ale nemohla
jsem si pomoct. Jsem mu vděčná, že mi pomohl. Je to fajn
pocit, mít v tom všem nějakého spojence. Policajtům ale ne-
věřím, pořád si myslím, že nic neudělají. A znovu začínám
být neklidná. Nemůžu tu jenom tak sedět a čekat, co bude.
Navleču se do bundy a vyjdu na chodbu. Netuším, co
udělám, ale vím, že něco udělat musím. Na chvilku se zasta-
vím a přemýšlím, co přesně to něco bude, když vtom kdesi
nad sebou zaslechnu zvýšené hlasy nesoucí se schodištěm.
Nedokážu si pomoct, musím se za nimi hned vydat. Vyjdu po
schodech do čtvrtého patra a okamžik poslouchám za dveřmi
bytu, ve kterém bydlí Mimi. Nic. Ticho. Hlasy se musí linout
ze střešního bytu. Slyším muže, co mluví hlasitěji než ostatní,
snaží se je překřičet. Ale hlasů je tam víc, zdá se mi, že mluví
jeden přes druhého. Nedokážu ovšem rozlišit jednotlivá slova.
Další rameno schodiště a jsem v nejvyšším poschodí, přede
mnou dveře střešního bytu, nalevo dřevěné schody do pokojů
pro služky v podkroví.
Plížím se ke dveřím bytu, při každém zavrzání podlahy
sebou škubnu. Doufám, že vevnitř panuje takový hluk, že to
tam nemůže být slyšet a nikdo si toho nevšimne. Dostanu
se až ke dveřím, pak se sehnu a dám ucho ke klíčové dírce.
Zase mluví ten muž, a to ještě hlasitěji než předtím. Ksa-
kru – mluví francouzsky, samozřejmě, jak jinak. Mám pocit,
že zmínil Benovo jméno. Strnu a přitisknu se ke dveřím ještě
těsněji, abych líp slyšela. Pořád ale nedokážu rozlišit ani jedno –
„Elle est dangereuse.“
Počkat, tomuhle rozumím i já – ona je nebezpečná. Napnu
uši ještě o něco víc, snažím se zachytit cokoliv dalšího, co
bych si dovedla přeložit.
Najednou se mi hned u ucha ozve štěkot. Leknu se a od-
trhnu se od klíčové dírky, napůl přepadnu dozadu. Snažím
se co nejrychleji vstát. Doprdele, musím pryč. Nesmí mě tu
vidět –
„Vy.“
Pozdě. Otočím se. Na prahu stojí Sophie Meunierová, na
sobě krémovou hedvábnou halenku a černé kalhoty, v uších
divoce se blýskající diamantové náušnice. Tváří se tak nepřá-
telsky, až se mimoděk trochu zachvěju. U nohou má malého
šedého psa – vipeta? –, který na mě upírá zářivé černé oči.
„Co tu děláte?“
„Zaslechla jsem nějaké hlasy, a tak…“ Odmlčím se, najed-
nou nevím, jak pokračovat. To, že jsem za dveřmi cizího bytu
slyšela někoho mluvit, samozřejmě není moc dobrá výmluva
jít tam špehovat. Zaříkávač Ben by se z toho možná nějak
vykecal, já ale nevím, jak jí to vysvětlit.
 Zdá se, že se rozmýšlí, co se mnou. „Když už jste tady,“
povídá nakonec, „nechcete se k nám přidat? Dát si s námi
skleničku?“
„Já…“
Pozoruje mě, čeká na odpověď. Instinkt mě před tím na-
prosto jasně varuje, cítím, že do toho bytu v žádném případě
chodit nemám.
„Jasně,“ vypravím ze sebe. „Děkuju.“ Pak si uvědomím, jak
jsem oblečená – conversky, ošuntělá bunda, džíny s dírou na
koleni. „Můžu k vám takhle?“
Její výraz jasně naznačuje, že můj outfit je naprosto ne-
přijatelný, nahlas to ale neřekne. „Ano, jistě. Prosím, pojďte
za mnou.“
Následuju ji do bytu. Cítím její parfém, je to výrazná kvě-
tinová vůně. Tak takhle voní peníze.
Uvnitř se neovládnu, abych nezírala. Ten byt je obří, přinej-
menším dvakrát větší než ten Benův. Rozlehlý, jasně osvětlený
otevřený prostor je knihovnou rozdělený na dvě části. Pro-
sklené stěny nabízejí výhled na střechy a budovy Paříže. Ze
tmy vystupují zářivá okna všech bytovek kolem, připomíná
to tapisérii utkanou ze světla.
Kolik asi takovéhle bydlení stojí? Netuším. Strašně moc?
To určitě. Miliony? Nejspíš. Na podlaze luxusní koberce, na
stěnách veliké obrazy – moderní umění, zářivě barevné cá-
kance a šmouhy, sebevědomé, odvážné tvary. Je tu taky jedna
menší malba – žena držící květináč, za ní okno. Jsem tak
blízko, že si v pravém spodním rohu můžu přečíst podpis
malíře – Matisse. No doprdele. O umění nevím skoro nic, ale
Matisse znám i já. Na stolcích všude kolem jsou malé sošky
a křehké skleněné vázy. Vsadím se, že i tu nejmenší by šlo
střelit za víc, než jsem si v tom pajzlu vydělala za rok. Bylo
by tak jednoduché jednu sbalit…
 Najednou mám pocit, že mě někdo sleduje. Zvednu hlavu,
s někým se střetnu pohledem. Ty oči ale nejsou skutečné, jsou
jenom namalované. Jde o ohromný portrét muže sedícího
v křesle. Výrazná čelist a nos, na spáncích šediny. Docela
pohledný, i když vypadá trochu krutě. Možná je to pusou,
má takový zvláštní výraz. Zdá se mi trochu povědomý. Mám
pocit, že už jsem ten obličej někdy viděla, zaboha si ovšem
nemůžu vzpomenout, kde a kdy to bylo. Možná jde o někoho
známého? Je to nějaký politik? Jak bych ale mohla poznat
nějakého náhodného politika, navíc Francouze? O politiku
se vůbec nezajímám. Ne, musí to být někdo jiný. Kde jsem
ho jenom –
„To je můj manžel, Jacques,“ řekne Sophie, která stojí za
mnou. „Zrovna je na služební cestě, jsem si ovšem jistá, že
se…“ malé zaváhání, „s vámi bude chtít seznámit.“
Vypadá důležitě. Bohatě. Samozřejmě, že je bohatý, stačí
se podívat, jak bydlí. „Co dělá?“
„Obchoduje s vínem,“ odpoví.
Aha, to vysvětluje ty tisíce lahví ve sklepě. Takže cave nej-
spíš taky patří jim.
Pak mě upoutá cosi zvláštního na protější stěně. Nejprve
mám pocit, že jde o jakousi abstraktní uměleckou instalaci,
potom ale pochopím, že jsou to staré pušky. Každá má na
konci něco jako ostrý nůž.
Sophie si všimne, kam se dívám. „Z první světové války.
Jacques je vášnivý sběratel starožitností.“
„Jedna chybí,“ řeknu.
„Ano. Museli jsme ji dát renovovat. Vyžadují větší péči, než
by se mohlo zdát. Bon,“ pronese úsečně, „pojďme za ostatní-
mi.“

Jdeme ke knihovně. Teprve teď si všimnu, že jsou za ní

lidé. Když ji obejdeme, zjistím, že sedí naproti sobě na dvou
krémových pohovkách. Je tady Mimi ze čtvrtého patra a taky –
ale ne – Antoine z prvního. Civí na mě, jako by mě viděl
zrovna tak rád jako já jeho. Předpokládala jsem, že je typ
souseda, kterému se člověk raději zeširoka vyhne a je rád, když
s ním nemusí mluvit. Po chvíli se na něj odvážím pohlédnout
znovu – pořád na mě zírá. Zamrazí mě z něj.
Je to tak nesourodá skupinka lidí. Společného mají snad
jenom to, že bydlí v tomhle domě. Divná a zamlklá Mimi,
které může být devatenáct nebo dvacet. Antoine, ztroskotanec
ve středních letech. Sophie se svým hedvábím a diamanty.
Opravdu by mě zajímalo, o čem spolu před chvílí mluvili,
jako přátelský sousedský rozhovor to rozhodně neznělo. Cítím
na sobě jejich pohledy, všichni se do mě zavrtávají očima,
jako bych byla nějaký exotický exemplář, co právě donesli do
laboratoře. Elle est dangereuse. Jsem si jistá, že jsem se nepře­
slechla.
„Dala byste si sklenici vína?“ zeptá se mě Sophie.
„Ráda. Děkuju.“ Zatímco mi nalévá víno z lahve do skle-
ničky, všimnu si etikety – zlatavou barvou je na ní nakreslené
nějaké panství. Ten obrázek je mi povědomý… Po chvíli si
uvědomím, že jsem ho viděla na té lahvi dole ve sklepě.
Dopřeju si pořádný doušek, opravdu ho potřebuju. Pořád
na sobě cítím tři páry očí. V téhle místnosti mají moc tihle tři,
ví víc než já, mají nade mnou převahu. Je mi to nepříjemné,
jsem v pasti. A pak si řeknu: ser na to. Jeden z nich musí
vědět, co se Benovi stalo. Tohle je tvoje šance.
„Ben se mi pořád neozval,“ povídám. „Opravdu se začínám
bát, že se mu něco stalo.“ Chci je šokovat, prolomit to jejich
mlčení, a tak pokračuju. „Když jsem dneska byla na policii –“
Stane se to strašně rychle, moc rychle na to, abych si moh-
la být jistá, jak to přesně bylo. Náhlý pohyb a vidím, že ta
holka, Mimi, rozlila víno. Karmínová tekutina se rozstříkla
po koberci i po jedné noze pohovky.
 Na okamžik všichni strnou. Možná ti zbylí dva stejně jako
já pozorují, jak se tmavé víno vsakuje do látky, a jsou vděční,
že se to nestalo jim.
Dívčin obličej zrudne, barvou připomíná červenou řepu.
„Merde,“ vyhrkne.
„Nic se nestalo,“ odtuší Sophie. „Pas de problème.“ Hlas má
ovšem chladný jako ocel.
MIMI
Čtvrté patro

Putain. Chci se vypařit, ale nemůžu, protože bych tím způso-

bila další scénu. Musím tu sedět a vydržet, jak na mě všichni
civí. Jak na mě ona civí. Šum v hlavě se změní v ohlušující
řev.
Najednou se mi navalí. Musím pryč, pryč z téhle místnos-
ti. Jinak to nejde. Mám pocit, jako bych nad sebou neměla
úplnou kontrolu. Ta sklenička s vínem… Ani nevím, jestli to
byla nešťastná náhoda, nebo jestli jsem to udělala schválně.
Vyskočím z pohovky. Pořád na sobě cítím její pohled. Klo-
pýtám chodbou, zamířím do koupelny.
Seber se trochu, Mimi. Putain de merde. Seber se, kurva.
Vyzvracím se do záchodové mísy, pak se podívám do zrca-
dla. Oči mám narůžovělé od popraskaných žilek.
Chvíli se mi zdá, že ho opravdu vidím, stojí za mnou.
Ten jeho úsměv, co byl jako tajemství, které jsme znali jenom
my dva.

Dokázala jsem se na něj dívat hodiny. Ty horké noci zkraje

babího léta, kdy pracoval u stolu, všechna okna dokořán, a já
ležela na posteli a nechala si studeným vzduchem z větráku
chladit šíji, světla zhasnutá, aby mě ve tmě neviděl. Bylo to,
jako by seděl na jevišti. Někdy jen tak bez trička přecházel
sem a tam. Jednou měl dokonce jenom ručník kolem pasu,
takže jsem viděla tmavý stín porostlého hrudníku, trojúhelník
chloupků na břiše, který pokračoval až někam pod ručník.
Muž, žádný chlapec. Skoro nikdy nezavíral okenice, vždycky
zapomněl. Nebo je možná nechával otevřené schválně.
Vytáhla jsem si potřeby na malování. Byl můj nový ob-
líbený model. Nikdy jsem nemalovala tak dobře jako tehdy,
nikdy jsem plátno nezaplnila tak rychle. Obvykle jsem se mu-
sela zastavovat, neustále něco kontrolovat a opravovat chyby.
U něj to ale nebylo potřeba. Snila jsem, že se ho třeba někdy
v budoucnu odvážím požádat, aby mi pózoval.
Někdy jsem od něj z bytu přes dvůr zaslechla hudbu. Měla
jsem pocit, že chce, abych ji slyšela. Možná byla dokonce
určená jenom mně.
Jednoho večera nečekaně zvedl hlavu a přistihl mě, jak
ho pozoruju.
Zastavilo se mi srdce. Putain. Dívala jsem se na něj tak
dlouho, že jsem zapomněla, že mě taky může vidět. Bylo to
tak trapné.
On ale zvedl ruku a zamával mi. Přesně jako ten první den,
když jsme ho viděly přijet uberem. Tehdy to ovšem mohla být
jen obyčejná zdvořilost, navíc mohl mávat hlavně Camille –
měla přece na sobě ty svoje miniaturní bikiny. Teď to ale bylo
jiné. Teď jsem tady byla jenom já.
Taky jsem mu zamávala.
Bylo to jako naše tajné znamení.
A pak se usmál.
Vím, že mám tendenci se na ostatní maličko upínat. Že
mám trochu obsesivní povahu. Ale říkala jsem si, že Ben to
bude mít podobně. Sedával tam u počítače pokaždé až do
půlnoci, někdy ještě déle. Občas měl v puse cigaretu. Občas
jsem jednu měla i já. Skoro jsem měla pocit, že kouříme spolu.
Pozorovala jsem ho, dokud mě nezačaly pálit oči.

V koupelně si opláchnu obličej studenou vodou, vypláchnu si

taky pusu, abych z ní dostala zbytek zvratků. Snažím se dýchat.
Proč jsem s tímhle večerem souhlasila? Vzpomenu si na
Camille, jak si přes ruku přehodila proutěný košíček a šla se
kamsi zkárovat s kamarády. Nikdy si s ničím nedělá starosti,
není jako já, není tu uvězněná, bez přátel, úplně sama. Jak
moc bych si to s ní chtěla vyměnit.
Najednou ho uslyším. Tak jasně, jako by stál hned za mnou
a šeptal mi do ucha, na kůži cítím jeho horký dech. „Jsi silná,
Mimi, vím, že jsi silná. Mnohem silnější, než si všichni myslí.“
JESS

Poté, co Mimi zmizí, následuje dlouhé ticho. Usrknu si vína.

„Takže,“ dostanu ze sebe, když už se to nedá vydržet, „jak
vlastně všichni –“
Přeruší mě zaklepání na dveře. V nastalém tichu se táhle
rozléhá, nebo mi to tak aspoň připadá. Sophie Meunierová
vstane a jde ke dveřím, my s Antoinem zůstaneme sedět. Jsme
naproti sobě, on na mě zírá, doslova na mě civí. Vzpomenu si,
jak jsem ho šmírovala špehýrkou u něj v bytě, jak agresivně
působil, když rozbil tu lahev. A taky na scénu na dvoře, na
tu hádku s manželkou.
On na mě najednou polohlasně zasyčí: „Co tady děláš,
maličká? Pořád jsi nic nepochopila?“
Znovu se trochu napiju. „Užívám si tohle výborné víno,“
odpovím. Nevyzní to tak lehkovážně, jak bych chtěla, maličko
se mi zatřese hlas. Považuju se za člověka, kterého hned tak
něco nevyděsí. Ale z tohohle chlapíka mám strach.
„Nicolasi,“ řekne Sophie. Jméno vysloví francouzsky, pokra-
čuje ale v angličtině: „Vítej. Pojď dál a přidej se k nám – dáš
si něco k pití?“
 Nick! Část mě je ráda, že přišel, ulevilo se mi, že tu s tě-
mihle lidmi nebudu sama. Zároveň ale přemýšlím nad tím,
co tu dělá.
Za chvíli je u nás, zpoza knihovny se vynoří nejprve Sophie
Meunierová, pak on. V ruce má skleničku vína. Život v Paříži
se na něm podepsal, je oblečený líp než průměrný Brit – na-
žehlená bílá košile s rozhalenkou, co pěkně kontrastuje s opá-
lenou kůží, a tmavě modré kalhoty. Tmavě blonďaté kudrnaté
vlasy má sčesané dozadu. Vypadá jako model z reklamy na
parfém – krásný, bezstarostný… Zarazím se. Jak teď proboha
můžu myslet na to, jak je sexy?
„Jess,“ řekne Sophie, „toto je Nicolas.“
Nick se na mě usměje. „Ahoj.“ Pak se otočí zpátky k Sophii.
„My se s Jess už známe.“
Následuje lehce trapná pauza. Patří tohle mezi boháči ke
koloritu? To se lidé, co bydlí v takovýchhle bytovkách, pra-
videlně schází a popíjejí spolu? Takové sousedy jsem nikdy
neměla. Je ale pravda, že jsem nikdy nebydlela v domech, kde
by panovaly nějak přátelské, sousedské vztahy.
Sophie se chladně usměje. „Nicolasi, možná bys mohl Jess
ukázat výhled ze střešní zahrady?“
„Jistě.“ Nick se na mě obrátí. „Jess, chceš se tam jít podívat?“
Mám pocit, že se mě Sophie snaží zbavit, zároveň je to
ovšem příležitost popovídat si s Nickem někde, kde nás ostat-
ní neuslyší. Vstanu a jdu za ním, kolem knihovny, pak po
schodech nahoru.
Otevře dveře. „Až po tobě.“
Musím se kolem něj protáhnout, kolem dveří není moc
místa. Jsem dost blízko na to, abych mohla nasát jeho drahou
kolínskou a spolu s ní ucítím i lehký odér potu.
Nejprve mě udeří závan ledového vzduchu, pak mě upoutá
noční obloha a světla pod námi. Město připomíná zářivou
mapu, do všech směrů se rozbíhají blýskavé stuhy ulic, do tmy
matně svítí červená zadní světla aut… na okamžik mám pocit,
jako bych vykročila do prázdna. Zapotácím se. Ne, není to
prázdno. Od ulic o pět pater níž mě ovšem dělí jen tenoučké
kovové zábradlí.
Najednou se kolem nás s jemným zabzučením rozsvítí svět-
la – musí tady být nějaké čidlo, co reaguje na pohyb. Teprve
teď si všimnu, že jsou tu keře, dokonce i stromy ve velkých
kameninových nádobách. Na jednom velkém růžovém keři
se pořád drží pár bílých květů a stojí tu i několik soch, které
mi připomenou tu rozbitou na dvoře.
Nick vyjde na terasu za mnou. Zůstala jsem stát na místě
a rozhlížím se kolem, a tak nemá moc prostoru a musí si
stoupnout hned za mě. Ucítím na krku teplý dech, který ostře
kontrastuje s mrazivým vzduchem. Najednou mám strašnou
chuť udělat něco bláznivého a opřít se o něj. Jak by asi za-
reagoval? Odtáhl by se? Ve stejnou chvíli se mě zmocní jiná
šílená myšlenka – skočit a ponořit se do noci. Mám pocit, že
bych v ní dokázala plavat.
Taky se ti občas chce skočit, když jsi takhle vysoko?
„Ano,“ odvětí Nick a já si uvědomím, že jsem tu otázku
musela vyslovit nahlas.
Obrátím se k němu. Skoro ho nevidím, v záři světel za ním
je jen tmavou siluetou. Je vysoký, teď, když k němu stojím tak
blízko, si uvědomuju, o kolik jsem menší. Udělá krůček zpátky.
Podívám se za něj a všimnu si, že budova pokračuje ještě
o patro výš – malá, temná, zaprášená okýnka porostlá břeč-
ťanem. Jako z pohádky. Nepřekvapilo by mě, kdyby se za
jedním z nich objevil obličej nějakého ducha.
„Co je tam nahoře?“
Všimne si, kam se dívám. „To jsou staré chambres de bonne –
bývaly tam pokoje pro služky.“ Takže tam vedou ty dřevěné
schody. Nick pak mávne rukou k městu. „Ten výhled, to je
něco, že?“
 „Je úchvatný,“ odpovím. „Na kolik podle tebe takovýhle
byt může vyjít? Na pár milionů? Ještě víc?“
„Já… nemám tušení.“ Nějakou představu ale mít musí, ví
přece, kolik stojí jeho byt. Možná jsem ho dostala do rozpaků.
Mezi lepšími lidmi se asi podobné věci nerozebírají.
„Už ti někdo volal?“ zeptám se ho. „Už se ti ozval ten chlap
z policejní stanice? Blanchot?“
„Ne, bohužel.“ Je zvláštní nevidět, jak se u toho tváří. „Vím,
že je to frustrující. Ale je to jen pár hodin. Musíme jim dát
trochu času.“
Cítím, jak na mě doráží zoufalství. Nick má samozřejmě
pravdu, ano, je strašně brzo. Stejně ale trochu panikařím –
pořád ani vzdáleně netuším, kde je Ben, pořád nevím, co
jsou tihle lidi vlastně zač.
„Zdá se, že si tu všichni docela rozumíte,“ nadhodím a sna-
žím se, aby to vyznělo nenuceně.
Nick se krátce zasměje. „To bych netvrdil.“
„Scházíte se takhle často? Já jsem se sousedy nikdy víno
nepila.“
Pokrčí rameny, spíš to slyším než vidím. „Ne – ne nijak
často. Občas. Nechceš si zakouřit?“
„Jasně, ráda. Díky.“
Zaslechnu cvaknutí zapalovače, pak plamen zespodu na-
svítí Nickův obličej. Jeho oči jsou dvě černé díry, prázdné jako
u té sochy dole na dvoře. Podá mi cigaretu a já se na chviličku
dotknu jeho teplých prstů, pak se k němu nakloním, aby mi
připálil, a ucítím na tváři horký dech. Ve vzduchu mezi námi
se cosi zachvěje.
Potáhnu z cigarety. „Myslím, že mě Sophie nemá zrovna
v lásce.“
Pokrčí rameny. „Ona to tak má s každým.“
„A Jacques? Ten její manžel? Viděla jsem ten obří portrét.
Jaký vlastně je?“
 Zkřiví obličej. „Upřímně, docela hajzl. A ona je s ním zjevně
jen kvůli penězům.“
Rozkašlu se, nechtěně jsem vdechla kouř. Řekl to tak non-
šalantně, tak nevzrušeně, ovšem s důrazem na toho „hajzla“.
Přemýšlím, co proti nim má. A pokud se mu oba tak příčí,
co tady proboha dělá? Proč k nim chodí na víno?
„Co ten chlap z bytu dole? Antoine?“ vyzvídám dál. „Vůbec
nechápu, proč ho sem zvala. Divím se, že mu vůbec dovolí
sedět tady na pohovce. Když mě ten první večer potkal před
bránou, řekl mi, ať táhnu. Byl neuvěřitelně nepřátelský.“
Nick znovu pokrčí rameny. „Nechci ho omlouvat, ale zrov-
na od něj odešla manželka.“
„Vážně?“ odvětím. „Řekla bych, že dobře udělala.“
„Podívej,“ řekne a ukáže kamsi za mě, „je odtud vidět Sacré-
-Cœur. Tamhle.“ Očividně se nechce dál bavit o sousedech.
Díváme se spolu na nasvícenou katedrálu – zdá se, jako by
se vznášela nad městem jako veliký bílý duch. A v dálce…
ano – tamhle – tamhle je vidět Eiffelovka. Na pár vteřin
se rozzáří jako obří římská svíce, po celé délce se zalesknou
tisíce pohyblivých světel. Najednou si uvědomím, jak obrov-
ské a nepoznatelné tohle město je. Ben je někde tam venku,
aspoň myslím, doufám v to… znovu se musím bránit vlně
zoufalství.
V duchu se oklepu. Musí tu být něco, co bych mohla vy­
šťou­rat, nějaká nová informace, nějaký směr, který jsem zatím
neprozkoumala. Otočím se k Nickovi. „Ben ti asi neřekl, na
čem pracuje, že?“ zeptám se ho. „Nevysvětlil ti, čeho se měl
týkat ten jeho velečlánek?“
„Ne, o tom se mi vůbec nezmínil,“ odvětí Nick. „Myslel
jsem si, že pořád píše recenze restaurací a podobné věci. Ale to
je mu přece podobné.“ Mám dojem, že v jeho hlase zaslechnu
náznak hořkosti.
„Jak to myslíš?“
 „Je otázka, jestli někdo opravdu zná Benjamina Danielse.
Toho skutečného.“ To mi povídej, odpovím v duchu. I tak mi
ale vrtá hlavou, co tím přesně myslel. „Je to ovšem přesně
to, co chtěl vždycky dělat.“ Teď zní jinak, trochu posmutněle.
„Investigace, velké kauzy. Nebo psaní románů. Vzpomínám si,
jak mi vyprávěl, že chtěl vždycky napsat něco, na co by byla
vaše máma pyšná. O ničem jiném během té výpravy nemluvil.“
„Myslíš ty prázdniny, jak jste dodělali univerzitu?“ To, jak
řekl slovo „výprava“, bylo zvláštní. Jako by šlo o něco důležité-
ho. O výpravu s velkým „V“. Vybavím si jeho spořič obrazovky.
Něco mě ponoukne, abych na něj zatlačila. „Jaké to bylo?
Projeli jste celou Evropu, že?“
„Ano.“ Jeho tón se znovu změní, teď je radostnější, vzru-
šenější. „Celé léto jsme cestovali. Byli jsme čtyři – dva naši
kamarádi, Ben a já. Nebyla to žádná selanka, odporné vlaky
bez klimatizace, ucpané záchody. Dny a týdny jsme spali vsedě
na tvrdých plastových sedačkách a jedli jenom tvrdý chleba.
Prali jsme si jenom výjimečně, a když už jsme k tomu měli
příležitost, museli jsme se spokojit s nějakou samoobslužnou
prádelnou.“
Zní nadšeně. Kámo, pomyslím si, jestli ti tohle připadalo jako
něco drsného, nemáš ponětí, jak žijí normální lidi. Vzpomenu si,
co jsem viděla v jeho minimalisticky zařízeném bytě – bed-
ny Bang & Olufsen, iMac, všechno to nenápadné bohatství.
Trochu ho za to chci nenávidět, ale nejde to. Má v sobě ja-
kousi zvláštní melancholii. A u něj v koupelně jsem našla
ten oxykodon.
„Kde všude jste byli?“ zeptám se ho.
„Všude,“ odvětí. „Jeden den jsme byli v Praze, další ve
Vídni, o pár dní později v Budapešti. Někdy jsme se týden
jen tak váleli na pláži a noc co noc obráželi kluby – to byl
náš program v Barceloně. A v Istanbulu nás na celý víkend
odrovnala otrava z jídla.“
 Přikývnu, jako bych přesně věděla, o čem mluví. Nejsem si
ale jistá ani tím, jestli bych ta města dovedla najít na mapě.
„Takže takhle si Ben žil,“ povídám. „Oproti garsonce v Ha-
ringey si docela polepšil.“
„Haringey? Kde to je?“
Střelím po něm pohledem. Utahuje si ze mě? Dokonce
to i špatně vyslovil. Ale ne, je přece dítě z lepší rodiny, sa-
mozřejmě, že nikdy neslyšel o čtvrti, jako je Haringey. „Sever
Londýna? Odtamtud s Benem pocházíme. Už tehdy se ne-
mohl dočkat, až bude moct utéct, až bude cestovat. Což mi
připomíná –“
„Co?“
„Máma byla často pryč, nechávala nás dlouho samotné.
Pracovala na směny a vždycky nás kolem šesté zamkla doma,
prý abychom se nedostali do problémů – je fakt, že to byla
drsnější čtvrť. Strašně jsme se nudili. Ale Ben měl takový starý
glóbus… takový ten svítící, víš, jaký myslím? Vydržel u něj
celé hodiny, otáčel jím a ukazoval na místa, kam bychom
se spolu mohli podívat. Popisoval mi je – trhy s kořením,
tyrkysová moře, města na vrcholcích hor… Bůhví, odkud to
všechno měl. Nejspíš si to vymýšlel.“ Vytrhnu se ze vzpomínek.
Přemýšlím, jestli jsem už tohle někdy s někým sdílela, nebo
je Nick první. „Promiň. Zdá se, že jste si to vážně užili. Ta
fotka, co máš jako spořič, ta je z Amsterdamu, ne?“
Podívám se na něj, Nick ale dál hledí do noci. Moje otázka
zůstane viset v chladném podzimním vzduchu.
DOMOVNICE
Bouda

Sleduji střešní terasu ze svého stanoviště na dvoře. Před ně-

kolika okamžiky se tam rozsvítilo. Nyní někdo přistoupil
k zábradlí. Zaslechnu hlasy, ovšem jen slabě – nepatrné tóny
snášející se k zemi. Ostře kontrastují s hlukem o pár ulic
dál, s kvílením policejních sirén. Před chvílí jsem to slyšela
v rádiu – dnes večer se protesty znovu rozhořely naplno. Ne
že by to někoho z těch nahoře zajímalo.
To rádio byl dárek, dal mi ho on. Je to jen pár týdnů, co
jsem na střešní terase sledovala jeho. Kouřil cigaretu a bavil
se s ženou toho opilce z prvního poschodí.
Když se postava u zábradlí natočí, vidím, že je to ona, ta
dívka, která obsadila jeho byt. Zdá se, že se nějakým způsobem
dostala do střešního bytu. Že by ji pozvali? Ne, to jistě ne.
Pokud je ovšem stejná jako její bratr, možná se pozvala sama.
Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Během pár dní získala přístup do části budovy, do níž
jsem já nikdy nevkročila, ačkoliv tu pracuju mnoho, mnoho
let. Což se však dalo čekat. Já přece nejsem jedna z nich, ne-
patřím mezi ně. Pokud se dobře pamatuju, za celou tu dobu,
co tu sloužím, se na mne veliký Jacques Meunier podíval
pouze dvakrát a promluvil na mne jen jednou. Muž jako on
ve mně ovšem stěží vidí člověka. Přesněji řečeno, za obvyklých
okolností mě nevidí vůbec.
Tato dívka mezi ně však také nepatří. Je tu cizí stejně jako
já, ba možná ještě víc. A stejně jako její bratr neví, kde je
její místo. Vtírá se, šplhá výš. Tuší, s čím si vlastně zahrává?
Pochybuju.
Náhle za ní spatřím další postavu. Ten mladík ze druhého
poschodí. Zalapám po dechu. Dívka stojí hned u zábradlí.
Doufám, že ví, co dělá. Když člověk tak rychle vystoupá takhle
vysoko, padá pak o to hlouběji.
NICK
Druhé patro

Když jsem o tom Jess vyprávěl, najednou se mi vrátily všechny

ty pocity, všechno to nadšení. To vzrušení, když jsme zvedli
kotvy a vydali se do dalšího města, ty nekonečné partičky
pokeru se starými ohmatanými kartami, to teplé pivo, které
jsme pili rovnou z plechovek. Plácání do větru, rozmluvy
o vážných věcech, často kombinace obojího. Něco reálného.
Něco, co bylo jenom mé. Co si člověk za peníze nekoupí. I proto
jsem byl tak nadšený, když se mi Ben po letech znovu ozval.
I přes to všechno, co se stalo. Není to poprvé, co se mi po té
době zastesklo. Po té nevinnosti.
Zarazím se. Takhle růžové to přece nebylo. Ani tak nevinné.
Náš kamarád Guy se v jednom klubu v Berlíně málem
předávkoval. Když jsme ho našli, pouštěl si do pusy proud
vody a taktak jsme ho zachránili, aby se jím nezadusil.
V Maďarsku jsme zase museli podplatit průvodčího, pro-
tože jsme cestovali na neplatné jízdenky a on vyhrožoval, že
nás vysadí uprostřed obrovského borového lesa.
V boční uličce v Záhřebu nás málem podřízl jeden gang,
co nám chvíli předtím sebral všechny peníze.
 A pak tu byl Amsterdam…
Sleduju, jak Jess potahuje z cigarety. Vzpomínám si, jak
mi o ní Ben vyprávěl v jedné pivnici v Praze. „Ségra Jess… to
ona mámu našla. Byla ještě dítě. Máma se v ložnici zamkla,
ale Jess ode mě věděla, jak si s takovým zámkem poradit jen
za pomoci kusu drátu… Žádné osmileté dítě by nemělo vidět
něco takového. Hrozně… kurva –“ Hlas se mu zlomil. „Hrozně
mě trápí, že jsem tam tehdy nebyl.“
Přemýšlím, co může s člověkem něco podobného udělat.
Prohlížím si Jess. Včera jsem ji našel ve sklepě, odkud chtěla
ukrást lahev vína. Dnes se vnutila sem, ač ji zjevně nikdo
nezval. Má v sobě cosi lehkovážného – mám pocit, že je schop-
ná čehokoliv. Je nevypočitatelná. Nebezpečná. A po té ranní
historce cestou na služebnu je jasné, že měla nebo má nějaké
problémy s policií.
„Ještě nikdy jsem nebyla v cizině,“ řekne najednou. „Tohle
je poprvé, co jsem mimo Británii. Zatím je to vážně terno.“
Chvíli na ni civím. „Počkat – ty ses nikdy nikam nepo-
dívala? Vážně?“
„Vážně.“ Pokrčí rameny. „Nikdy k tomu nebyl důvod. A taky
jsem na to nikdy neměla prachy. Takže… jaké to bylo v Am-
sterdamu?“
Zkouším si to vybavit. Parno a zápach kanálů. Jako parta
mladých kluků jsme se samozřejmě hned po příjezdu vydali
do vykřičené čtvrti. De Wallen, tak se jmenuje. Okna zářící
neony – oranžová, fuchsiově růžová. A v těch oknech dívky
v prádle, co se lepily na sklo a naznačovaly, že si za malý
poplatek rády odloží. A pak jsme si všimli toho nápisu: Sex
show naživo v podzemí.
Ostatní se tam chtěli jít podívat. Samozřejmě. Pořád jsme
v zásadě ještě byli nadržení puberťáci.
Dolů chodbou, ještě níž po schodech. Méně a méně světla.
Malá místnost. Pach zatuchlého potu a cigaretového kouře.
Hůř se tu dýchalo, jako by tu byl řidší vzduch a stěny se
k sobě pomalu přibližovaly. Pak se před námi otevřely dveře.
„Tohle nedám,“ ozval jsem se najednou.
Ostatní se na mě podívali, jako bych se zbláznil.
„Ale tohle je Amsterdam,“ řekl Harry. „Tohle město je
k tomu určený. Vždyť o nic nejde. Neříkej mi, žes ještě nikdy
neviděl frndu? Tady je to legální, nebudeme z toho mít žádný
problémy, jestli se bojíš tohohle.“
„Já vím,“ odpověděl jsem mu. „Já vím, ale… prostě tam
nemůžu. Já… půjdu se projít… a pak se tu s vámi zase potkám.“
Věděl jsem, že mě mají za sraba, ale bylo mi to jedno.
Nemohl jsem tam jít. Ben se na mě zadíval trochu zvláštně.
Nemohl to vědět, i tak jsem ale měl pocit, že to nějak vytušil.
On už byl prostě takový. Faktický vůdce naší party. Dospělák,
co nás hlídal, světák, co měl víc zkušeností než my všichni
dohromady. Ten, co dokázal kohokoliv o čemkoliv přesvěd-
čit – přemluvit vyhazovače v nočním klubu, aby nás pustil
dovnitř, sehnat místo v hostelu, kde mělo být plno. Byl to
on, kdo podplatil toho průvodčího. Tolik jsem to Benovi zá-
viděl. Takové charisma se nedá naučit ani koupit. Přemýšlel
jsem ovšem, jestli na mně časem nemůže trocha té nezlomné
sebejistoty ulpět.
„Půjdu s tebou, kámo,“ řekl.
Ostatní hned začali vřeštět: „Nemůžeme tam jít sami dva,
budeme za úchyly,“ bránil se první. „To si snad děláte srandu?
Kurva už!“ křikl druhý.
Ben mě ale vzal kolem ramen. „Dopřejme jim tu lacinou
zábavičku, ať si to ti ubožáci užijí.“ Po chvíli dodal: „Co kdy-
bychom našli nějaký coffee shop?“
Vyšli jsme zpátky na ulici a mně se hned dýchalo mnohem
líp. Bloumali jsme městem, pak jsme našli fajn místo o pár
ulic dál. Sedli jsme si a oba jsme vytáhli připravené jointy.
Naklonil se ke mně. „Jsi v pořádku, kámo?“
 „Jasně… jasně, jsem.“ Hladově jsem si potáhnul, nemohl
jsem se dočkat, až mě tráva utlumí.
„Kvůli čemu jsi tam dole tak zpanikařil?“ zeptal se po
delší odmlce.
„Nevím,“ odpověděl jsem. „Nechci o tom mluvit, alespoň
ne teď. OK?“
Začali jsme slabším matrošem. Nejdřív se mi zdálo, že se
nic neděje. Pak ale najednou začal účinkovat a já jsem cítil, že
se něco uvolnilo. Když se na to podívám s odstupem, možná
to nebylo tím špekem, ale Benem.
„Hele, jestli o tom nechceš mluvit, v pohodě. Ale jestli
se mi chceš s něčím svěřit, tak můžeš, dobře?“ Zvedl ruce.
„Nebudu si o tobě myslet nic špatného.“
Představil jsem si ten podnik, ty holky. To strašné malé
tajemství už jsem v sobě držel hodně dlouho. Možná by mi
pomohlo, kdybych se o něj s někým podělil. Katarze a po-
dobně. Zhluboka jsem se nadechl a pořádně potáhl. A pak
jsem spustil. A jakmile jsem začal, nedokázal jsem skončit.
Vylíčil jsem mu, co jsem dostal k šestnáctým narozeninám.
Jak mi táta oznámil, že je čas, abych se stal mužem. A že to
bude dárek od něj. To nejlepší, co je na trhu k mání, jen pro
jeho syna. Chtěl mi dopřát zážitek, na jaký nikdy nezapome-
nu.
Pamatuju si schody vedoucí kamsi dolů. Otevírající se
dveře. Pamatuju si, jak jsem se bránil a říkal, že to nechci.
„Cože?“ Táta na mě nevěřícně zíral. „Je to snad pod tvou
úroveň, nebo co? Přece mi s tím nedáš košem? Co to s tebou
je, kluku?“
Vyprávěl jsem Benovi, co bylo dál. Jak jsem tam zůstal.
Protože jsem musel. A jak jsem odtamtud odešel jako někdo
jiný – ale sotva jako muž. Jak mě to poznamenalo, poskvrnilo.
Najednou se to ze mě všechno vyvalilo, všechna moje
tajemství, všechen ten hnus, o kterém jsem nikdy nikomu
neřekl, jako nějaký vodopád splašků. A Ben tam jen seděl
v přítmí coffee shopu a poslouchal.
„Ježiši,“ řekl nakonec, oči navrch hlavy. „To je dobře úchyl-
ný.“ Ta slova mi pořád zní v uších.
„Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, až tobě,“ dodal jsem.
„Necháš… necháš si to pro sebe, viď?“
„Samozřejmě, nikomu ani slovo,“ odvětil Ben.
Pak jsme přešli na silnější matroš. Navzájem jsme se he-
covali. Tráva začala působit naplno. Dívali jsme se jeden na
druhého, smáli se jako pominutí a vůbec nevěděli čemu.
„Z města jsme toho moc neviděli,“ povídám a vrátím se do
reality. „Moc toho o něm nevím. Ale kdybys chtěla doporučit
dobrý coffee shop, rád posloužím.“
Kéž by tím ta noc skončila. Kéž by nepřišlo to další. Ta
temnota. Ta černá voda kanálu.
JESS

„Počkej,“ povídám. „Říkal jsi přece, že než jste se znovu potkali

tady v Paříži, neviděli jste se s Benem přes deset let. Je to
tak?“
„Ano.“
„Takže zhruba od tohohle výletu?“
„Ano, od té doby jsem ho neviděl, až teď.“
Chvilku čekám, jestli mi k tomu řekne něco dalšího, jestli
nějak vysvětlí tu dlouhou odmlku. Nic.
„Promiň, ale musím se zeptat. Co se proboha stalo v tom
Amsterdamu?“ Myslím to spíš jako vtip, ale tuším, že jsem
něčemu na stopě. Když o tom mluvil, trochu se mu změnil hlas.
Nick strne, ale nedá na sobě nic znát. Pak se usměje, ne-
přirozeně, jako by si zrovna vzpomněl, že to má udělat. „Nic.
Prostě pánská jízda, nebo spíš klučičí. Však to znáš.“
Najednou se do nás opře ledový vítr. Strhne z keřů pár
lístků a pohrává si s nimi.
„Ježiši!“ ujede mi. Přitáhnu si bundu těsněji.
„Ty se úplně třeseš,“ řekne Nick.
 „Jo, tohle není zrovna bunda do takový zimy. V Primarku
nic lepšího neměli.“ Dost ale pochybuju, že by Nick věděl, co
je Primark.
Natáhne ke mně ruku, tak prudce, až sebou trhnu a ucouv-
nu.
„Promiň!“ omlouvá se. „Nechtěl jsem, aby ses lekla. Máš
ve vlasech list. Počkej, vymotám ti ho.“
„Tam je nejspíš všechno možné,“ podotknu. Chci to nějak
odlehčit, ale nic moc mě nenapadá. „Zbytky jídla, nedopalky,
co já vím.“ Cítím na tváři jeho horký dech a ve vlasech prsty
osvobozující list.
„Tady…“ Vymotá ho z vlasů a ukáže mi ho. Uschlý hnědý
list břečťanu. Obličej má pořád kousíček od mého. Instink-
tivně vytuším, že mě nejspíš políbí, to prostě člověk pozná. Je
to tak dlouho, co mi někdo dal pusu. Bez rozmýšlení mírně
rozevřu rty.
Pak se znovu ponoříme do tmy.
„Ksakru,“ vyletí z Nicka. „To ta čidla, málo jsme se hýbali.“
Mávne paží a na terase se opět rozsvítí. Onen okamžik je
ovšem pryč, ať mezi námi bylo cokoliv, pominulo to. Před
očima mám mžitky, zamrkám, aby zmizely. Co to proboha
dělám? Mám přece pátrat po zmizelém bratrovi. Na tohle
nemám čas.
Nick ode mě o krok odstoupí. „To by bylo,“ řekne, aniž by
se mi odvážil podívat do očí. „Vrátíme se dolů za ostatními?“
Sejdeme zpátky do bytu. „Musím si odskočit,“ povídám.
„Jdu najít koupelnu.“ Potřebuju se trochu sebrat.
„Mám ti ukázat, kde je?“ zeptá se Nick. Neujde mi, že se
tu zjevně vyzná, ačkoliv tvrdil, že tu nebývá nijak často.
„Ne, to zvládnu. Děkuju.“
Odejde za ostatními. Procházím slabě osvětlenou chodbou,
pod nohama mám huňatý koberec. Na stěnách vidím další
obrazy. Otevřu každé dveře, kolem kterých projdu, nevím, co
přesně hledám, ale nepochybuju o tom, že tu musí být něco,
díky čemu se o těchhle lidech dozvím víc, a třeba zjistím, co
s někým z nich měl případně společného Ben.
Objevím dvě ložnice. Jedna je dost maskulinní a neosobní –
takhle nějak si představuju pokoj v luxusním hotelu – druhá je
o poznání ženštější. Vypadá to, že Sophie a Jacques Meuniero-
vi spí odděleně. Zajímavé, ačkoliv ne zrovna překvapivé. Vedle
Sophiiny ložnice je samostatná šatna s ohromnou spoustou
bot na vysokém podpatku a lodiček v umírněných odstínech
černé, hnědé a barvy velbloudí srsti vyskládaných v několika
řadách, je tu několik štendrů obvěšených šaty a hedvábnými
halenkami a v policích draze vypadající svetry prokládané
hedvábným papírem. V jednom rohu stojí bohatě zdobený
toaletní stolek s vytáhlou starožitnou židlí a velikým zrcadlem.
Myslela jsem si, že něco takového mívají jenom Kardashianky
a postavy ve filmech.
Za chvilku narazím na koupelnu. Je tak velká, že by v ní
klidně mohly probíhat lekce jógy. Je v ní gigantická vana
zapuštěná v mramoru a taky dvě umyvadla – jedno pro ni,
jedno pro něj. Další dveře vedou na záchod – když je člo-
věk bohatý, nejspíš nechce čůrat ve stejné místnosti, kde se
nakládá do voňavých lázní. Rychle prolezu všechny skříňky,
nenajdu ovšem nic zajímavého, tedy kromě samostatně bale-
ných snobských mejdlíček nadepsaných Santa Maria Novella,
ať už je to cokoliv. Pár si jich strčím do kapsy.
Naproti záchodu je nejspíš pracovna. Je to tam cítit kůží
a starým dřevem. Uprostřed je obrovský starožitný stůl, jehož
deska je potažená vínově červenou kůží. Naproti je veliký
černobílý obraz. Nejprve se mi zdá, že jde o něco abstrakt-
ního, pak mi ale dojde – jako kdybych prohlédla optický
klam –, že ve skutečnosti je to fotka. Ženské tělo: prsa, pupík,
véčko chloupků mezi nohama. Chvíli na to nevěřícně zírám,
dost mě překvapuje, že by si zrovna tohle někdo pověsil do
pracovny. Ale když člověk pracuje z domu, může si asi dělat,
co chce.
Zkusím šuplíky u stolu. Jsou zamčené, s těmihle zámky
si ale dokážu poradit raz dva. První mám odemčený zhruba
za minutu. Nejprve objevím pár listů papírů. První stránka
nejspíš chybí, protože ty další jsou dole číslovány „2“ a „3“.
Vypadá to jako nějaký ceník. Ne – spíš nějaké výkazy. Víno?
Asi. Jeden ze sloupců je nadepsaný „Ročník“. Počet zakou-
pených lahví – nikdy ne víc než čtyři, pokud se dívám dobře.
U každého vína je cena. Ježiši. U některých je to přes tisíc eur.
Za jedinou lahev. A vedle každého záznamu je něčí jméno.
Kdo je schopný utratit za víno takovou pálku?
Zašmátrám v zadní části šuplíku, abych zjistila, jestli tam
není něco dalšího. Nahmatám cosi malého koženého. Vy-
táhnu to. Cestovní pas. Dost starý, zdá se. Na přední straně
je jakési zlatě vyvedené kruhovité logo a cizokrajná písmena.
Možná azbuka? Vypadá dost ošuntěle. Otevřu ho, je tam čer-
nobílá fotka mladé ženy. Zmocní se mě stejný pocit, jaký jsem
měla ve chvíli, kdy jsem si prohlížela ten portrét nad krbem.
Že ji odněkud znám, ale nedokážu ji zařadit. Plné tváře a rty,
dlouhé neposlušné kudrnaté vlasy, obočí vytrhané do dvou
útlých půlměsíců. Pak mi to najednou dojde. Ten výraz na
rtech, ten náklon brady. Tohle je Sophie Meunierová, jen
o nějakých třicet let mladší. Znovu se podívám na přední
stranu. Takže ona je ve skutečnosti Ruska nebo tak něco, ne
Francouzka. Zvláštní.
Zavřu šuplík. Jakmile to udělám, něco ze stolu s žuchnu-
tím spadne na zem. Doprdele. Rychle to zvednu – naštěstí se
to nerozbilo. Fotka ve stříbrném rámečku. Vypadá snobsky,
formálně. Jak jsem ji mohla přehlédnout? Nejspíš jsem se
moc soustředila na ty šuplíky. Je na ní několik lidí. Jako
prvního poznám toho chlapa – Jacques Meunier, Sophiin
manžel, muž z portrétu. A vedle něj je Sophie Meunierová,
věkem někde mezi současností a tou fotkou v pasu. Nejspíš
se snažila o úsměv, ale vyšla z toho spíš odměřená grimasa.
A potom jsou tam tři děti. Zamračím se a mžourám na jejich
obličeje, pak si fotku nakloním, abych na ni v šeru líp viděla.
Dva teenageři – kluci – a malá holčička.
Mladší z kluků má husté blond vlasy. Je mi povědomý.
A pak si vzpomenu, kde jsem ho viděla – na té fotce v Nickově
bytě, vedle jachty, s mužem, co měl ruku kolem jeho ramen.
Ten mladší kluk je Nick.
Počkat. Počkat, tohle vůbec nedává smysl. I když to vlastně
všechno najednou jakýmsi zvráceným způsobem smysl dává.
Ten starší, co má tmavé vlasy a kaboní se, ten, co je skoro do-
spělý – myslím, že je to Antoine. A ta drobná dívenka s tma-
vou kšticí… podívám se na ni zblízka. Taky je mi povědomá.
Ten vyděšený výraz. To je přece Mimi. Ti lidé na téhle fotce
jsou –
V tu chvíli zaslechnu svoje jméno, někdo mě volá. Jak
dlouho už tady jsem? Položím rámeček zpátky na stůl, hla-
sitě zarachotí, trochu se mi klepou ruce. Po špičkách přejdu
ke dveřím a škvírou vykouknu na chodbu. Dveře na konci
chodby jsou zavřené, vzápětí se ale začnou otevírat. Mám ještě
okamžik, než mě uvidí – vrhnu se přes chodbu na záchod.
Slyším Nickův hlas. „Jess?“
Otevřu dveře, nasadím výraz nevinného překvapení a vy-
jdu ze záchodu na chodbu. Srdce mám až v krku.
„Ano?“ povídám. „Stalo se něco?“
„Ne,“ odpoví Nick. „Jenom… Sophie chtěla, abych se ujistil,
že ses neztratila.“ Rty se mu roztáhnou do onoho typického
úsměvu sympaťáka a já si pomyslím, že vůbec netuším, co
je tenhle člověk zač.
„Ne,“ řeknu. „Neztratila.“ Je to s podivem, ale hlas mi zní
skoro normálně. „Zrovna jsem se chtěla vrátit za vámi.“
Taky se usměju.
 A přitom mi hlavou běží: všichni jsou jedna rodina, všichni
jsou jedna rodina. Sympaťák Nick a ledová královna Sophie
a opilec Antoine a tichá nervní Mimi.
Co to má kurva být?
SOPHIE
Střešní byt

Všichni odešli. Bolí mne čelist od toho, jak jsem se celý večer
skrývala za maskou bohorovného klidu. To, že se tu objevila
ta dívka, zásadně narušilo mé dnešní plány. Nestihla jsem
s ostatními probrat, co jsem chtěla.
Na stole zůstala otevřená lahev vína. Kdyby tu byl Jacques,
nikdy bych toho tolik nevypila – kdyby viděl, že jsem měla
víc než sklenku, zděsil by se. Během let jsem tu ovšem strávila
mnoho osamělých večerů. Což je zřejmě údělem všech žen
podobného společenského postavení. Ztrácet se v obrovském
bytě, zatímco je jejich manžel pryč – u milenky, nebo v práci.
Když jsem si Jacquese brala, chápala jsem to jako směn-
ný obchod. Mé mládí a krása za jeho bohatství. Jak je však
u tohoto typu dohod zvykem, má hodnota se postupem let
neustále snižuje, kdežto ta jeho roste. Věděla jsem, do čeho
jdu, a v zásadě se nedá říct, že bych toho rozhodnutí litovala.
Možná jsem jen tehdy nepočítala s tolika osamělými, nevy-
užitými hodinami. Podívám se na Benoita, jenž spí v pelíšku
v koutě. Není divu, že si tolik žen jako já pořizuje psa.
 Stále jsem však mnohem raději sama než se svými ne-
vlastními syny. Vím, jak se na mě Antoine s Nicolasem dívají.
Natáhnu se pro lahev a přeliji zbytek vína do sklenice.
Naplní se až po okraj. Celou ji vypiji. Jde o vynikající bur-
gundské, nechutná ovšem tak lahodně, jak by mělo. Pálí mě
v krku i v nose jako zvratky.
Otevřu další lahev a hned se do ní pustím. Tentokrát se
nezdržuji se sklenicí, hltám víno rovnou z lahve, dnem vzhůru.
Tekutiny je příliš, nestíhám ji polykat, rozkašlu se. V krku
mě pálí, bolí to. Víno mi stéká po bradě, dolů po krku. Na
kůži je chladivé a zvláštně osvěžující. Cítím, jak se mi vpíjí
do hedvábné halenky.

Ráno po onom soirée u nás v bytě jsem ho potkala na dvoře.

Stál v ostrůvku slunečního světla a mluvil s Camille, dívkou,
co bydlí s Mimi. Jacques se mi jednou svěřil, že je rád, že
Camille bydlí s naší dcerou. Prý na ni má dobrý vliv. S těmi
drobnými růžovými rtíky, rozkošným pršáčkem a malými
pevnými ňadry jeho názor jistě nijak nesouvisí.
Nakláněla se k Benjaminu Danielsovi podobně, jako se
slunečnice na polích v Provence naklánějí ke slunci, na sobě
kostkovaný top nad pupík, který jí sklouzával z opálených
ramen, a bílé šortky, tak krátké, že jí zpod nich štědře vyku-
kovaly bronzové půlky. Slušelo jim to spolu, stejně nádherný
pár jako on a Dominique, nedalo se to přehlédnout.
„Bonjour, madam Meunierová,“ zavolala rozpustile Camille.
Krátce mi zamávala a přesunula váhu z jedné nohy na druhou.
„Madam“ mi určitě řekla schválně, aby mi dala pocítit krutou
převahu svého mládí. Potom jí zacinkal telefon. Něco si na
něm přečetla, tvář se jí roztáhla do úsměvu, jako by jí přišla
tajná zpráva od milence. Pak prsty zabloudila ke rtům. Možná
to všechno bylo jen divadlo, představení pro něj. Chtěla ho
nalákat, vzbudit jeho zvědavost. „Musím jít,“ řekla. „Salut,
Bene!“ Otočila se a poslala mu vzdušný polibek.
A tak jsme na dvoře zůstali jen my: já a Benjamin Daniels.
A domovnice, samozřejmě – byla jsem si jistá, že nás ze své
chatrče bedlivě pozoruje.
„Krásně tu o to pečujete,“ pochválil mě.
Odkud věděl, že se o dvůr starám jen já? „Teď to příliš
krásně nevypadá,“ odvětila jsem. „V tomto ročním období
všechno pomalu končí.“
„Ale ty barvy, to je nádhera,“ řekl. „Povězte mi – co je
támhleto?“
„Jiřiny. Africké lilie.“
Vyptával se na další a další záhonky. Jeho zájem se zdál
upřímný, ačkoliv jsem dobře věděla, že se ptá jen proto, aby
mi udělal radost. I tak jsem si to užívala, byla jsem ráda, že
mu mohu popsat – že mohu komukoliv popsat – oázu, kterou
jsem tu vytvořila. Na okamžik jsem téměř zapomněla na své
podezření.
Když jsem domluvila, obrátil se ke mně. „Chtěl jsem se
vás zeptat na váš přízvuk. Nedokážu ho zařadit. Jste rodilá
Francouzka?“
„Prosím?“ Stálo mě hodně sil, abych na sobě nedala nic
znát. Cítila jsem, jak mi maska sklouzává z tváře.
„Všiml jsem si, že někdy vynecháváte určitý člen,“ vysvět-
loval. „A souhlásky máte trošičku tvrdší než rodilí mluvčí.“
Gestem palce a ukazováčku naznačil, že jde skutečně o velmi
malý rozdíl. „Jen trošku. Odkud tedy pocházíte?“
„Já…“ Na okamžik jsem oněměla. Nad mým přízvukem
se ještě nikdo nikdy nepozastavil, dokonce ani Francouzi –
dokonce ani Pařížané, nejhorší snobové ze všech. Domýšlivě
jsem předpokládala, že jsem se ho zcela zbavila. Byla jsem
pyšná na své dokonalé a spolehlivé přestrojení. Pokud mě
ovšem prohlédl on, došlo mi, že pro ostatní to musela být
hračka. Vždyť ani není Francouz. Byla to slabina, nechráně-
né místo, kudy bylo skrze mou ulitu možné zahlédnout mé
dřívější já. Vše, co jsem tak pečlivě připravila, vše, oč jsem tak
vytrvale usilovala. Onou otázkou mi vlastně říkal jediné: mě
neobalamutíte.

„Nelíbí se mi,“ řekla jsem později Jacquesovi. „Nevěřím mu.“

„Cože? Jak to myslíš? Na mě tedy včera večer udělal dojem.
Je velmi ambiciózní, téměř to z něj sálá. Možná bude mít
dobrý vliv na mé rozhazovačné syny.“
Co jsem mu na to mohla odpovědět? Okomentoval můj
přízvuk? Nezamlouvá se mi, jak nás všechny pozoruje? Nelíbí se mi,
jak se usmívá? Znělo to tak uboze.
„Já ho tu nechci,“ řekla jsem nakonec. Na víc jsem se
nezmohla. „Myslím, že bys ho měl požádat, aby se odtud
odstěhoval.“
„Vážně?“ opáčil Jacques přívětivě. Příliš přívětivě. „Takže ty
mi teď hodláš nařizovat, jak mám nakládat se svým domem?
Koho tu mít smím a koho ne?“
A bylo to. Věděla jsem, že raději nemám cokoliv dodávat.
Že pro tuto chvíli jde o uzavřenou záležitost. A že budu mu-
set přijít na nějaký jiný způsob, jak se Benjamina Danielse
zbavit.

Příštího rána mi přišel další vzkaz.

Vím, kdo jste, Sophie Meunierová. Znám vaše hanebná tajem-

ství, jež skrýváte pod buržoazním zevnějškem. Buď může vše
zůstat jen mezi námi, nebo se o nich dozví i zbytek světa. Za
své mlčení žádám pouze malou odměnu.

Částka, kterou vyděrač požadoval tentokrát, byla ovšem

dvojnásobná.
 Pro někoho, kdo žije v bytě za několik milionů, by asi pár
tisíc eur nemělo představovat velké jmění. Byt je ovšem na-
psaný na Jacquese. Všechny peníze jsou na jeho účtech nebo
je používá na své investice a obchody. Naše manželství bylo
v tomto ohledu velmi staromódní – vždy jsem měla pouze to,
co mi dal na údržbu a provoz bytu či na oblečení. Než jsem se
stala součástí tohoto světa, nikdy jsem si neuvědomila, co jej
vlastně udržuje v chodu a jak neviditelné to ve skutečnosti je.
Peníze. Všechny jsou někde uložené, krátkodobě nebo dlou-
hodobě investované, všechny jsou abstraktní, v hotovosti je
k dispozici jen zlomek.
Přesto jsem o tom Jacquesovi neřekla. Věděla jsem, jak
by zareagoval – všechno by tím jen zhoršil. A věděla jsem
i to, že kdybych se mu svěřila, nevyhnutelně bychom museli
oprášit mou minulost, což by ještě víc podtrhlo nerovnováhu
moci v našem vztahu. Ne, rozhodla jsem se, že raději přijdu
na způsob, jak zaplatit. Stále jsem věřila, že to nějak zvládnu
sama. Prostě zvládnu. Tentokrát jsem si vybrala diamantový
náramek, dárek k výročí.
Druhý den ráno jsem pod uvolněným schodem posluš-
ně zanechala další krémovou obálku s balíčkem špinavých
bankovek.

Nyní se dívám na svůj obraz v zrcadle na opačné straně míst-

nosti. Upoutá mě rozšiřující se karmínová skvrna od vína.
Nemohu se od ní odtrhnout. Od rudé barvy, jež se vpíjí do
světlého hedvábí halenky. Jako prolitá krev.
Servu ji ze sebe. Trhá se tak snadno. Perleťové knoflíky
se oddělí od látky a rozkutálejí se do všech koutů. Pak se
zaměřím na kalhoty. Jemná látka z vlny mi těsně obepíná
tělo. Za okamžik jsem na zemi a snažím se je ze sebe stáhnout,
kopu nohama, abych se z nich dostala co nejrychleji. Jsem
zpocená. Supím jako zvíře.
 Podívám se na sebe v luxusním prádle, za něž dal manžel
tolik peněz, ale viděl ho tak zřídka. Studuji své tělo, jemuž
bylo odepřeno tolik potěšení a které je stále vybroušeno léty
hladovění. Xylofon mého dekoltu, trojúhelník mého klína.
Kdysi jsem měla tělo samá křivka, zralé, žádoucí. Vzbuzovalo
chtíč, nebo opovržení. Bylo určené k dotekům. S vypětím všech
sil jsem ho změnila v něco, co mělo zůstat skryté, v ramínko
na šaty, jež se hodily pro ženu mého postavení.
Na rtech mám skvrny od vína. I na zubech. Otevřu ústa,
pořádně, doširoka.
Aniž bych se sama sobě přestala dívat do očí, vydám ze
sebe němý výkřik.
JESS

Vymyslela jsem si nějakou výmluvu a co nejrychleji zmizela

ze střešního bytu. Musela jsem se odtamtud dostat. Cítila
jsem, jak na mě všichni civí, v jednu chvíli jsem si dokonce
myslela, že mě někdo z nich zkusí zastavit. Když jsem ote-
vírala dveře, pořád jsem čekala, že mi někdo položí ruku na
rameno. Rychle jsem po schodech seběhla do Benova bytu.
Po zádech mi běhal mráz.
Všichni jsou jedna rodina. Všichni jsou jedna rodina. A to-
hle není Benův byt, aspoň ne doopravdy. Celý tenhle dům patří
jim, sedím v domově někoho jiného. Proč mi to Ben proboha
neřekl? To mu to nepřišlo důležité? Nebo o tom snad nevěděl?
Vybavím si, jak jsem na té policejní stanici byla hotová
z Nickovy plynulé francouzštiny. Samozřejmě, že umí výborně
francouzsky, je to jeho mateřština. Snažím se vzpomenout si
na náš první rozhovor. Pokud mě paměť neklame, ani jednou
neřekl, že je Angličan. Mluvili jsme o Cambridge, já jsem
z toho něco vyvodila, něco jsem předpokládala – a on mě
v tom nechal.
 O něčem mi ale přece jenom lhal. Předstíral, že se jmenuje
Miller. Proč zrovna Miller? Když jsem si ho chtěla vygoo-
glovat, vyhodilo to spoustu výsledků. Vybral si to příjmení
kvůli tomu, že je tak běžné? Přejdu k Benově knihovničce
a vytáhnu z ní notně ošoupaný francouzský slovník. Najdu
„M“ a potom taky tohle:

meunier [mønjeˌ εʀ] podstatné jméno, rod mužský ži-

votný: mlynář

Mlynář, v angličtině „miller“, ve francouzštině „meunier“.

Představil se mi překladem svého příjmení.
Jedno mi ale není jasné. Pokud je v tom všem Nick ně-
jak zapletený, proč mi tak nadšeně pomáhá? Proč se mnou
zašel na tu policejní stanici, proč za mě mluvil s komisařem
Blanchotem? To přece nedává smysl. Možná existuje nějaké
docela nevinné vysvětlení, proč mi o tom všem nechtěl říct,
možná si jako rodina potrpí na svoje soukromí a nechtějí, aby
se vědělo, jak jsou bohatí. Nebo si možná jen mnou ruce nad
tím, jaká jsem hloupá husička…
Zamrazí mě, když si vzpomenu, jak tam dneska večer seděli.
Jak si mě prohlíželi jako nějaké zvíře v zoo. Jak mi vrtalo
hlavou, proč se vůbec sešli – působili jako naprosto náhodná
skupina lidí, co nemá vůbec nic společného. Ale rodina… to
je něco jiného. S rodinou člověk nic společného mít nemusí,
s tou je spojený krví. Aspoň to předpokládám, já s tradič-
ní rodinou moc zkušeností nemám. Přemýšlím, jestli právě
to může být ten důvod, proč mi to nedošlo dřív. Jestli jsem si
kvůli tomu nevšimla různých náznaků a stop. Protože prostě
nevím, jak to v rodinách chodí.
Zvednu se a chci slovník vrátit na polici, vtom z něj ovšem
vypadne na zem list papíru. Vypadá ošuntěle, staře, předpo-
kládám proto, že jde o uvolněnou stránku, když ho ale zvednu,
vidím, že ne. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co to je. Je to první
strana těch výkazů, co jsem našla ve stole u Meunierových.
Jsem si tím jistá, ano, dole je číslo „1“. Jsou tam ty samé
sloupce – ročníky, ceny, příjmení lidí, co si ta vína koupili.
Před všemi je drobným písmem připsané „M“. Nahoře ale
najdu něco ještě zajímavějšího – zlatě vyvedené embosované
logo s vybuchujícím ohňostrojem. Přesně jako na té zvláštní
kovové kartě, co měl Ben v peněžence a co jsem včera půjčila
Theovi. Pak si všimnu ještě něčeho – Ben cosi připsal na
okraj, je to stejný škrabopis, jakým si dělal poznámky do
notýsku:

Čísla nedávají smysl. Vína přece musí být mnohem levnější.

A pod tím, dvakrát podtrženo: zeptat se Iriny.

Srdce mi začne tlouct o něco rychleji. Tohle je stopa. Tohle
je důležité. Jak mám ale proboha přijít na to, co to znamená?
A co ta Irina? Kdo to sakra je?
Vytáhnu mobil a vyfotím si to. Pak se znovu píchnu na
Nickovu Wi-Fi a pošlu tu fotku Theovi:

Tohle jsem našla mezi Benovými věcmi. Nenapadne tě,

co to znamená?

Vybavím si naše setkání v kavárně. Pořád nevím, jestli mu

můžu úplně věřit. Nejsem si jistá ani tím, jestli se mi ještě
ozve. Nikdo jiný už mi ovšem nezbyl…
Ztuhnu, palec na mobilu se mi zastaví uprostřed pohybu.
Neodvažuju se ani pohnout. Něco jsem zaslechla. Nějaké za-
škrábání. Přišlo to od vchodových dveří. Chvíli přemýšlím,
jestli to nemohla být kočka, pak si ale všimnu, že leží rozva-
lená na pohovce. Hrudník se mi sevře. Tam venku někdo je.
A snaží se dostat dovnitř.
 Vstanu. Začnu hledat něco, čím bych se mohla bránit.
Vzpomenu si na ten superostrý nůž, co má Ben v kuchyň-
ském koutě, na ten s japonskými znaky. Dojdu pro něj. Pak
se přiblížím ke dveřím. Prudce je otevřu.
„Vy?“
Je to ta stařena. Domovnice. O krok ustoupí. Zvedne ruce
nad hlavu. Zdá se mi, že v pravačce něco drží. Nevidím ale,
co to je, pěst má sevřenou.
„Prosím… paní…“ Nemluví, spíš chrčí, jako by hlas nepo-
užívala tak dlouho, až jí zreznul. „Prosím… Nevěděla jsem,
že tu jste. Myslela jsem, že…“
Zarazí se, já ale stačím postřehnout, jak mimoděk vzhlédne.
„Myslela jste, že jsem pořád tam nahoře, že? Ve střešním
bytě.“ Takže mě pozoruje, sleduje každý můj pohyb. „Takže
jste chtěla… co přesně? Trochu to tady prošmejdit? Co to
máte v ruce? Klíč?“
„Ne, paní… nic důležitého. Přísahám.“ Pěst má ale pořád
sevřenou, neukáže mi, co v ní drží.
Pak mě něco napadne. „Včera v noci, to jste byla vy? Dostala
jste se dovnitř? Plížila jste se tu po bytě?“
„Prosím? Nemám ponětí, o čem mluvíte.“
Ošívá se, cuká sebou. Najednou je mi ze sebe nanic. Nejsem
žádný obr, ona je ovšem ještě menší než já. A je stará, hodně
stará. Sklopím nůž, vůbec mi nedošlo, že jím pořád mávám
směrem k ní. Docela jsem samu sebe překvapila.
„Dobře, omlouvám se. Nic se nestalo.“
Jaké nebezpečí mi od ní asi tak může hrozit? Od takové
drobné stařenky?

* * *

Když jsem znovu sama, zamyslím se nad svými možnostmi.

Mohla bych se vším konfrontovat Nicka. Zeptat se ho, co si
ksakru myslel, že dělá. Proč se mi představil pod falešným jmé-
nem. Dát mu šanci, aby mi to všechno zkusil nějak vysvětlit.
Zajímalo by mě, co by mi řekl. Rychle to ale zavrhnu. Musím
předstírat, že nic nevím. Kdyby se dozvěděl, že jsem odhalila
jeho tajemství – jejich tajemství –, považoval by mě za hrozbu.
Kdoví, co dalšího přede mnou tají. Pokud ho ovšem nechám
v tom, že nic netuším, možná se mi toho povede zjistit víc –
pod svícnem přece bývá největší tma. Když se na to podívám
takhle, uvědomím si, že mi to vědění dává určitou sílu. Od
samého začátku, od chvíle, co jsem vkročila do téhle budovy,
drželi všechny karty ostatní. Teď mám jednu i já. Jen jednu,
ale možná je to eso. Eso, které se nebudu bát zahrát.
MIMI
Čtvrté patro

Vracím se dolů k sobě s jedinou myšlenkou: chci se rovnou

zavřít do pokoje, přetáhnout si přes hlavu peřinu, zalézt si
hluboko do tmy s tučňákem Monsieur Gusem a prospat ně-
kolik dní. Z toho sedánku jsem naprosto vyčerpaná, stálo mě
to neuvěřitelné úsilí. Není mi ale přáno – když zkusím otevřít
vchodové dveře, zjistím, že je blokují přepravky s pivem a lahve
tvrdého alkoholu. Z repráků vřeští MC Solaar.
„Qu’est-ce qui se passe?“ zavolám. „Co se děje?“
Vzápětí se objeví Camille, na sobě pánské boxerky a kraj-
kovou košilku, tmavě blonďaté vlasy svázané na temeni do
rozpadajícího se drdolu. V ruce má zapálené brko. „Naše
halloweenská párty?“ řekne a zašklebí se. „Kterou pořádáme
dneska?“
„Párty?“
Podívá se na mě, jako bych se zbláznila. „Jo, párty. Tys
na to zapomněla? Devět třicet, dole v cave kvůli té správné
strašidelné atmosféře – a pak možná afterpárty tady na bytě,
jen pro pár vyvolených. Říkala jsi přece, že bude papá tenhle
týden nejspíš pryč.“
 Putain. Zapomněla jsem na to jako na smrt. Vážně jsem
s něčím takovým souhlasila? Pokud ano, musí to být už celá
věčnost, nebo mi to tak aspoň připadá. Já tu nikoho mít
nemůžu, nezvládla bych to…
„Párty nepřipadá v úvahu,“ povídám. Snažím se, aby to
znělo rozhodně, asertivně, hlásek mám ale tenoučký a pisklavý.
Camille se na mě chvíli dívá, pak se rozesměje. „Cha! Dobrý
vtip, to se ti povedlo.“ Popojde ke mně a rozcuchá mi vlasy,
pak mi vlepí pusu na tvář. Ovane mě odér trávy a Miss Dior.
„Ale proč se tváříš tak utrápeně, ma petite chou?“ Pak poodstoupí
a prohlédne si mě pořádně. „Počkat. Es-tu sérieuse? To si kurva
děláš srandu, Mimi? To si vážně myslíš, že to ještě můžu
zrušit? Teď? Kolik je? V osm třicet?“ Civí na mě, provrtává
mě pohledem. Prohlíží si mě, jako by mě viděla poprvé. „Co
je ti? Co se stalo?“
„Rien,“ odpovím. Nic. „Nedělej si s tím hlavu. Dělala jsem
si legraci. Já – uf – ve skutečnosti se už nemůžu dočkat.“ Ne-
nápadně ovšem zkřížím prsty za zády. To jsem při lhaní dělala
jako malá. Camille se mi teď upřeně dívá do očí, nevydržím
to a uhnu pohledem.
„Moc jsem toho na dnešek nenaspala, to je celé,“ řeknu
a přenesu váhu na druhou nohu. „Hele, já… já se půjdu na-
chystat.“ Cítím, jak se mi třesou ruce. Sevřu je v pěst. Chci, aby
tenhle rozhovor konečně skončil. „Musím si připravit kostým.“
Tohohle se naštěstí chytí, díkybohu. „Pochlubila jsem se ti,
že jdu za jednu z vesničanek z toho hororu Slunovrat?“ zeptá
se mě. „Na blešáku jsem narazila na úžasné retro venkovské
šaty… celé je pocákám umělou krví. To bude fakt cool, non?“
„Jo,“ zachraptím. „Fakt cool.“
Rychle se dopotácím do svého pokoje a zavřu za sebou
dveře, pak se o ně opřu a hlasitě vydechnu. Indigově modré
stěny mě obklopí jako temný kokon. Podívám se na strop –
když jsem byla malá, polepila jsem ho spoustou hvězdiček,
co v noci slabě svítily. Než jsem usnula, vždycky jsem se na
ně dívala. Snažím se rozpomenout, jak mi tehdy bylo. Pak
sjedu pohledem na plakát se Cindy na protější stěně. Vím,
že se mi to jen zdá, nemůžu se ale ubránit dojmu, že vypadá
jinak – v divokých očích má děs.
Vždycky jsem tuhle část roku měla ráda, Halloween ob-
zvlášť. Po únavném veselí a žáru léta se jen tak povalovat
ve tmě. Párty mě ovšem nikdy nebraly, ani v těch lepších
obdobích. Mám chuť zkusit se tady nahoře schovat. Podívám
se na temný prostor pod postelí. Možná bych si tam mohla
vlézt – dělala jsem to jako malá, třeba když se papá zlobil –
a počkat, až to všechno skončí…
Ne, nemělo by to smysl. Camille by byla o to podezřívavější,
o to neodbytnější. Vím, že mi nezbývá nic jiného než sejít
dolů, všem se ukázat a opít se tak, že si nebudu pamatovat
ani vlastní jméno. Vezmu do ruky tužku na oči, respektive ten
pahýl, co z ní zbývá, a zkusím si na obličej nakreslit černou
pavučinu, aby Camille nemohla říct, že jsem si vůbec nedala
záležet. Ruce se mi ale hrozně klepou, neudržím tužku v klidu.
Tak si ji raději rozmažu pod očima a dolů po tvářích, aby to
vypadalo, že mi z očí tekly černé slzy, potoky sazí.
Když se podívám do zrcadla, instinktivně ucouvnu. Vy-
padám docela strašidelně. Teď jsem navenek taková, jaká se
cítím uvnitř.
DOMOVNICE
Bouda

Přistihla mne. Obvykle tak ledabylá nebývám. Co se dá dělat.

Budu ji muset pozorovat dál a čekat, dokud se mi nenaskytne
další příležitost.
Jsem zpátky u sebe v boudě. Bzučák brány se ozývá zas
a znovu. Pokaždé zaváhám. Toto je můj kousíček moci. Kdy-
by se mi zachtělo, nemusím je pustit dovnitř. Lidé, co jdou
na párty – bylo by tak snadné poslat je pryč. Samozřejmě to
neudělám. Místo toho pozoruju, jak se trousí na dvůr. V kos-
týmech, mladí, krásní – i ty, co příliš krásy nepobrali, zdobí
jejich mládí. Mají před sebou celý život.
Hlasité zavýsknutí – jeden z hochů druhému vyskočil na
záda. Jejich chování je prozrazuje, jsou to ještě děti, dospělá
jsou pouze jejich těla. Když dcera přišla do Paříže, byla zhruba
v jejich věku. Ani se tomu nechce věřit, byla oproti nim tak
vyzrálá, tak rozumná, cílevědomá. To je ovšem nevyhnutel-
ným důsledkem chudoby – kratší dětství a jasnější ambice.
Mluvila jsem o ní s Benjaminem Danielsem.
Během té největší zářijové vlny veder mi zaklepal na dveře.
Když jsem mu otevřela – opatrně, nedůvěřivě –, strčil mi do
rukou kartonovou krabici. Na boku byla fotografie elektric-
kého větráku.
„Proč mi to dáváte, monsieur?“
Usmál se na mě. Ten jeho podmanivý úsměv. „Un cadeau.
Dárek. Pro vás.“
Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala, pak jsem se to pokusila
odmítnout. „Non, monsieur, je to příliš drahé. To nemohu
přijmout. Už jste mi přece daroval to rádio…“
„Ale tohle mě nic nestálo!“ řekl. „Vážně, přísahám. Byl jsem
v hobbymarketu, abych si pořídil jeden do bytu, a zrovna tam
měli akci ‚dva za cenu jednoho‘. Takže mám teď jeden navíc.
A k ničemu mi není, vážně. A tady musí, hádám, bývat dost
dusno,“ podotkl a pokývl k boudě. „Mám vám ho pomoct
sestavit a zapojit?“
Ke mně domů nikdy nikdo nechodí. Nikdo z nich nikdy
nebyl uvnitř. Na okamžik zaváhám. Bývá tu ovšem dusno,
bývá tu na padnutí – potrpím si na soukromí, a tak mám
vždy zavřená všechna okna, vzduch uvnitř je však postupně
vydýchanější a teplejší, až mívám pocit, jako bych seděla v peci.
A tak jsem otevřela dveře a pustila jsem ho dál. Ukázal mi
různé funkce, které ten větrák má, a pomohl mi ho umístit
tak, abych se mohla nechat ovívat studeným vzduchem, za-
tímco budu držet stráž u okna. Všimla jsem si, jak se po mém
příbytku rozhlížel. Prohlížel si maličký stolek, sklápěcí postel
i závěs, za kterým byla koupelna. Snažila jsem se nepoddat
studu, všude bylo uklizeno, alespoň to bylo v pořádku. A pak,
zrovna když se chystal odejít, se mě zeptal na fotografie na
stěně.
„Tohle je kdo? Takové krásné dítě.“
„To je moje dcera, monsieur.“ Do hlasu se mi vkradl náznak
mateřské hrdosti, tu už jsem necítila dlouho. „To byla ještě
malá. Tady je o trochu starší.“
„Na všech fotkách je ona?“
 „Ano.“
Měl pravdu. Byla tak nádherné dítě! Ve městě, kde jsme
tehdy žili, v naší vlasti, mě lidé zastavovali na ulici, aby mi
řekli, jak je krásná. A občas – protože to k naší kultuře patří –
udělali gesto, jež ji mělo chránit před uhranutím, a varovali
mě, abych na ni dávala pozor. Byla podle nich příliš krásná,
takže potřebovala opatrnou matku, která by dohlédla, aby ta
krása nezpůsobila nějaké neštěstí. Nesměla jsem na ni být
příliš pyšná, měla jsem ji raději někde skrýt.
„Jak se jmenuje?“
„Elira.“
„A to je ta dcera, která se přestěhovala do Paříže?“
„Ano.“
„A pořád tu žije?“
„Ne, už ne. Já jsem ji ale následovala a zůstala jsem tady
i pak, když odešla.“
„Musí být… herečka? Modelka? Vypadá na to.“
„Byla velmi dobrou tanečnicí,“ odvětila jsem. Nemohla
jsem si pomoct. Dal najevo zájem a já o ní chtěla někomu
říct. Bylo to tak strašlivě dlouho, co jsem s někým mluvila
o své rodině. „Právě kvůli tomu šla do Paříže.“
Vzpomněla jsem si na ten telefonát. Byla tu tehdy zhruba
měsíc. E-maily ještě nebyly, dokonce ani SMS zprávy. Na to, až
mi zavolá, jsem pokaždé čekala celé týdny a pak nás vždy pře-
rušilo pípání, které oznamovalo, že musí vhodit další mince.
„Našla jsem místo, kde můžu tancovat, mami. Nabízejí
slušné peníze.“
„A je to něco solidního? Slušný podnik? Je tam bezpečno?“
Zasmála se. „Ano, mami. Je to v té lepší části města. Kdy-
bys viděla ty obchody kolem! Chodí tam snobové a boháči.“

Nyní sleduji, jak se jeden z chlapců, co jdou na párty, dopotácí

k záhonku, kde to odpoledne pracovala madam Meunierová,
a vymočí se tam. Kdyby to věděla, byla by zděšená, předpoklá-
dám ovšem, že má právě teď jiné, daleko větší starosti. Jindy
by mi představa, jak se do jejího pečlivě udržovaného záhonku
vsakuje moč, způsobila škodolibé potěšení, dnes ovšem nikoliv.
Dnes večer jsem znepokojena tímto nájezdem na dům.
Ti lidé by tu neměli být. Ne dnes. Ne po tom všem, co se
tady stalo.
JESS

Přecházím po bytě. Jsou pořád všichni tam nahoře u Meu-

nierových a popíjejí víno? Smějí se tomu, jak jsem hloupá?
Otevřu okna, abych dovnitř pustila trochu čerstvého vzdu-
chu. Kdesi v dálce slabě kvílejí policejní sirény – Paříž zní jako
město, jež bojuje samo se sebou. Jinak je ale všude ticho. Až
moc ticho. Slyším každé zavrzání parket pod nohama, každé
zašustění suchého listí na dvoře.
Pak to ticho náhle protne zaječení. Zastavím se, všechny
svaly mám napnuté. Ozvalo se to zvenku…
Poté se k prvnímu hlasu přidá další a za chvíli je na dvoře
opravdu hlučno. Výskání, křik. Otevřu okenice. Bránou se na
dvůr valí spousta mládeže, všichni míří k domu, nesou chlast,
řvou jako paviáni a smějí se. Zjevně je v plánu nějaká párty.
Ale kdo ji tady proboha může pořádat? Všimnu si špičatých
klobouků a dlouhých plášťů, pár z nich má pod paží dýni.
Konečně mi to dojde. Musí být Halloween! Ani se mi nechce
věřit, že se svět točí dál, že existuje něco mimo tenhle byt a Be-
novo záhadné zmizení. Kdybych byla pořád v Brightonu, měla
bych teď na sobě sexy kočičí kostým a přihrávala kravaťákům
z Londýna drinky z Red Bullu a Jägermeistera. Od chvíle, co
jsem ten život nechala za sebou, uplynulo sotva čtyřicet osm
hodin, i tak mi to ale připadá strašně dlouho, strašně daleko.
Jeden z těch týpků se zastaví a za přihlížení a hysterického
smíchu kámošů se vymočí na záhonek. Zabouchnu okenice,
doufám, že to ten hluk zvenku trochu utlumí.
Chvíli tu sedím. Na dvoře je pořád randál, slabší, ale stále
slyšitelný. Najednou mě něco napadne. Na tu párty možná
přijde i někdo, kdo zná Bena – bydlí tu přece už několik mě-
síců. Třeba se o téhle rodině dozvím víc. A upřímně, cokoliv
je lepší než vysedávat v tomhle bytě, kde se cítím obklíčená,
kde mě dost možná někdo špehuje a kde musím neustále
přemýšlet nad tím, co dalšího na mě chystají.
Nemám žádný kostým, určitě si ale poradím, je toho tady
dost. Jdu do ložnice a strhnu z postele prostěradlo. Kočka
sedí na komodě a zvědavě se na mě dívá. Skočím si pro nůž,
vytvořím v prostěradle díry na oči a přehodím si ho přes
hlavu. Pak se na sebe jdu podívat do koupelny a snažím se
přitom nezakopnout o svůj „kostým“. Není to žádná hitparáda,
bude to ale fungovat i jako převlek, nikdo mě takhle nepozná.
A když jsme u toho, rozhodně je to mnohem lepší než sexy
kočka, ten nejtrapnější ze všech halloweenských kostýmů.
Otevřu vstupní dveře a chvíli poslouchám. Zdá se, že
všichni míří do sklepa. Plížím se po točitém schodišti, jdu
za hudbou. Vmísím se mezi mládež, co schází do cave. Hudba
duní pořád víc a víc, až se mi zdá, že mi vibruje přímo v lebce.
NICK
Druhé patro

Tohle je už moje třetí marlborka za večer. S kouřením jsem

začal až po návratu sem. Vůbec mi to nechutná, nikotin mi
ale dost pomáhá, uklidňuje mě. Celé roky jsem dbal na zdravý
životní styl, a stejně tu teď sedím a zuřivě potahuju z cigare-
ty, jako kdybych se topil a lapal po dechu. Dívám se u toho
z okna, sleduju ty děti, co se valí přes dvůr. Málem jsem ji dnes
večer políbil. Tam nahoře na terase. Ta chvíle se roztahovala
a nasávala nás do sebe, dokud nebyla tím jediným, co dávalo
smysl.
Kristepane. Kdyby ta světla nezhasla a nevytrhla mě z tran-
su, udělal bych to. A co by se mnou bylo pak?
Jeho sestra. Jeho sestra.
Přeskočilo mi snad?
Nepřítomně přejdu do koupelny. Típnu cigaretu v umy-
vadle. Vlhce zasyčí. Podívám se do zrcadla.
Kdo si myslíš, že jsi? zeptá se mě bezhlesně můj obraz. Pak
následuje důležitější otázka: Za koho tě má ona?
Za sympaťáka. Člověka, co jí rád pomůže. Člověka, co se
bojí o svého kamaráda.
 Takhle tě nejspíš vidí. A ty jsi ji v tom nechal.
Někde jsem četl, že šedesát procent z nás nedokáže bez
lhaní vydržet víc než deset minut. Jsou to drobnosti – děláme
se trochu lepší, trochu přitažlivější. Pak jsou tu milosrdné
lži a lži ze slušnosti. Nechceme urazit. Takže jsem se vlastně
nedopustil ničeho strašného. Je to lidské, přirozené. A je třeba
zdůraznit, že jsem jí ani jednou přímo nezalhal. Ani jedinkrát.
Jenom jsem jí neřekl celou pravdu.
Nemůžu přece za to, že mě považovala za Brita. Dává to
smysl. Během let jsem se zbavil přízvuku a anglicky umím
naprosto perfektně. Když jsem studoval na Cambridge, oprav-
du mi na tom záleželo. Nechtěl jsem, aby ve mně viděli „toho
Francouze“. Přesně jsem napodobil jednotlivé souhlásky i sa-
mohlásky, osvojil jsem si londýnský přízvuk s tím jejich ty-
pickým protahováním některých slabik. Vždycky jsem byl
pyšný na to, jak dobře jsem to všechno zvládl, a vždycky jsem
se zatetelil, když si nějaký Brit myslel, že jsem jedním z nich –
jako si to myslela i ona.
Pak předpokládala, že lidé v tomhle domě jsou jenom
sousedi, nic víc. Za to přece taky nemůžu. Jenom jsem ji
v tom nechal. Popravdě, líbilo se mi, že mě považuje za Nicka
Millera, normálního kluka, co má s tímhle místem společ-
ného jenom to, že tu bydlí.
Upřímně, existuje snad někdo, kdo se opravdu nikdy ne-
styděl za svou rodinu? Co nikdy nechtěl, aby byla v něčem
jiná? Co nikdy nesnil o tom, jaké by to bylo, zbavit se všech
těch rodinných problémů a mindráků a komplexů? A tahle
rodina jich má na rozdávání.
Když jsme u toho, papá se mi dnes večer ozval. Všechno
v pořádku, synu? Víš, že na tebe spoléhám, že tam na všechno dohlédneš.
Oslovení „synu“ bylo na jeho poměry láskyplné. Zjevně mu
opravdu záleží na tom, abych udělal, co po mně chce. V tom
ovšem můj otec vyniká – přesně ví, jak ostatní přimět, aby
udělali, co po nich chce. Druhá část je taková jeho klasika.
Ne merdes pas. Neposer to.
Vybavím si tu večeři tehdy během té vlny veder. Všechny si
nás zavolali nahoru na střešní terasu. Narůžovělé světlo, zářící
lucerny mezi fíkovníky, příjemná vůně jejich listů. Pod námi
se postupně rozsvěcovaly pouliční lampy. Vzduch byl hustý
jako polévka, člověk ho spíš polykal než vdechoval.
Na jednom konci stolu seděl papá, vedle něj byla má ne-
vlastní matka v zelenkavém hedvábí a s diamanty, i v horkém
večeru chladná, s pohledem upřeným kamsi do strany, jako by
byla někde úplně jinde – nebo si to alespoň přála. Vzpomínám
si, jak nás papá se Sophií seznámil, muselo mi být tak devět.
Tehdy byla tak oslnivá, tak záhadná.
Na opačném konci stolu seděl Ben – čestný host i biblické
tučné tele. Papá ho pozval osobně. Na tom soirée na něj udělal
velký dojem, dokonce si vysloužil i tykání.
„Bene,“ řekl otec, vzal další lahev vína a přešel k němu.
„Opravdu mne zajímá tvůj názor na tento ročník. Je očividné,
že máš vytříbený vkus. To je dar, nedá se to naučit, ani kdyby
člověk pil od rána do večera.“
Podíval jsem se na Antoina, který se propracovával svou
druhou lahví, a přemýšlel jsem, jestli tu jízlivou poznámku
vůbec zaznamenal. Otec nikdy nemluví do větru. Antoine je
jeho rádoby chráněnec, pracuje pro něj od chvíle, co dodělal
školu. Zároveň je ale taky jeho fackovací panák, a v tomhle
ohledu je na tom ještě hůř než já – zvlášť kvůli tomu, že jsem
byl spoustu let pryč, takže to schytával i za mě.
„Děkuji, Jacquesi.“ Ben se usmál a natáhl k němu skleničku.
Zatímco papá naléval karmínovou tekutinu do sklenice
značky Lalique ze sady, co nám zůstala po matce, položil Be-
novi otcovsky ruku na rameno. Cítili se ve společnosti toho
druhého dobře, lépe, než jsem se s ním kdy cítil já, a tak se
mě najednou zmocnila až směšná závist. Antoine si toho
všiml taky. Viděl jsem, jak se zamračil.
Přemýšlel jsem, jestli bych toho nemohl nějak využít. Po-
kud byl Ben otci tak sympatický, pokud se mu tak líbil někdo,
koho jsem pozval do tohoto domu, do této rodiny, možná se
dalo nějak zařídit, aby konečně přijal i mě, svého vlastního
syna. Ano, bylo to ubohé, ale opravdu jsem po tom toužil. Co
se týče otcovské lásky, vždycky jsem si musel vystačit s málem.
„Já ten tvůj nevrlý výraz vidím, Nicolasi,“ odtušil papá
a naprosto nečekaně, jak to uměl jen on, se na mě otočil. Použil
francouzský výraz, maussade. Zaskočil mě natolik, že jsem víno
polknul moc rychle a rozkašlal se. Zaštípalo mě v krku. Já
víno vlastně moc rád nemám. Možná nějaké zvláštní odrůdy
pěstované za principů biodynamického zemědělství, tuhle
těžkou klasiku ale ne. „Neuvěřitelné, skutečně neuvěřitelné,“
pokračoval. „Přesně tak se tvářila i tvá nebožka matka. Nic
té světici nikdy nebylo dost dobré.“
Cítil jsem, jak sebou Antoine vedle mě cuknul. „Ale chlubit
se jejím vínem ti kurva nevadí, co?“ zamumlal polohlasem.
Matka pocházela ze starého rodu, který měl vlastní vinohrad
a vlastní značku vína: Château Blondin-Lavigne. Sklep s tisíci
lahvemi byl součástí dědictví, které po smrti zanechala mému
otci. A bratr, jenž jí nikdy nezapomenul, že nás opustila, ty
lahve od jejího skonu likvidoval tak rychle, jak dovedl.
„Co jsi říkal, chlapče?“ zeptal se papá a obrátil se na Antoina.
„Budeš tak laskav a zopakuješ nám to?“
Nastalo ticho, které se nebezpečně prohlubovalo. Ben do
něj ovšem v tu pravou chvíli vstoupil jako první housle, jež
zahajují své sólo: „Je to vynikající, Sophie.“ Jedli jsme oblí-
bené jídlo našeho otce (jak také jinak): krvavý steak, studené
restované brambory a okurkový salát. „Takhle úchvatné hovězí
jsem snad ještě nikdy neměl.“
 „Já jsem nevařila, je to z restaurace,“ odvětila Sophie. Sama
maso neměla, jen okurkový salát. Všiml jsem si taky, že se
nedívá přímo na něj, nýbrž na bod kdesi za jeho pravým
ramenem. Zdálo se, že ji si Ben nezískal. Zatím. Zato Mimi
po něm neustále vrhala nenápadné pohledy, když si myslela,
že si jí nikdo nevšímá, a několikrát se s jídlem málem netre-
fila do úst. Neušlo mi ani to, jak si ho prohlíží Dominique,
Antoinova manželka – na rtech měla nenápadný, nevtíravý
úsměv, jako by si místo pokrmu raději dala jeho. Antoine zase
celou dobu pevně svíral steakový nůž, jako by se ho někomu
chystal vrazit mezi žebra.
„S Nicolasem se samozřejmě znáte již od jinošských let,“
otočil se otec zpět k Benovi. „Proto by mě zajímalo: dělal na
tom směšném místě něco? Vyvíjel nějaké úsilí?“
Tím „směšným místem“ měl na mysli Cambridge, jednu
z nejlepších univerzit na světě. Veliký Jacques Meunier ovšem
žádné vysokoškolské vzdělání nepotřeboval, poradil si i bez
něj. A hle, jak se dokázal vypracovat.
„Nebo jen celé dny splachoval do záchodu mé těžce vydě-
lané peníze?“ zeptal se papá. Pak se obrátil na mě. „To ti jde
skvěle, že, chlapče?“
To zabolelo. Nedávno jsem část těch „těžce vydělaných
peněz“ v Palo Altu investoval do jednoho zdravotnického
start-upu. Každý, kdo o tom něco věděl, z něj byl hotový –
kapka krve, budoucnost zdravotní péče. Vložil jsem do toho
většinu peněz, které mi papá dal, když mi bylo osmnáct. Bral
jsem to jako šanci, chtěl jsem mu dokázat, že to zvládnu a že
můj úsudek je, alespoň v téhle oblasti, zrovna tak dobrý jako
ten jeho…
„Netuším, jak moc se nadřel během studia,“ odpověděl
Ben a rozpačitě se na mě zašklebil. Byl jsem mu vděčný, že to
napětí trochu zmírnil. „Studovali jsme jiné obory. Oba jsme
ale pracovali ve studentských novinách a v podstatě jsme je
řídili – a jedno léto jsme s pár kamarády procestovali všechno
možné. Že, Nicku?“
Přikývl jsem. Snažil jsem se usmát tak nenuceně jako on,
najednou jsem si ale připadal, jako bych ve vysoké trávě za-
hlédl predátora.
Ben pokračoval: „Praha, Barcelona. Amsterdam…“ Nevím,
jestli to byla náhoda, právě v tu chvíli se ovšem naše oči setkaly.
Z tváře mu nebylo možné nic vyčíst. Najednou jsem měl sto
chutí říct, aby už kurva držel hubu. Snažil jsem se mu to na-
značit pohledem. Dost. To stačí. Na rozhovor o Amsterdamu teď
nebyla ta pravá chvíle, otec se o tom nikdy nesměl dozvědět.
Ben najednou oční kontakt přerušil a zadíval se jinam. A já
si uvědomil, jak lehkovážný jsem byl, když jsem ho sem pozval.
Pak se náhle ozval ohlušující zvuk, jako by se pod námi
celý dům řítil k zemi. Teprve po pár vteřinách mi došlo, že to
byl hrom, a vzápětí nafialovělou oblohu protnul blesk. Papá
nasadil zuřivý výraz. Tady možná poroučel všemu a všem,
počasí ovšem neovládal ani on. Na stůl dopadly první mo-
hutné kapky. Večeře byla u konce.
Díkybohu.
Zase jsem mohl dýchat. Něco se však změnilo.
Později toho večera ke mně do bytu vletěl Antoine. „Papá
si s tím tvým kamarádíčkem z Anglie dost rozumí, že? Ne-
napadlo tě, co může následovat? Že nás vydědí a všechno
nechá nějakému náhodnému cizinci? To by byl kurva přesně
jeho styl, ne?“
„Neblázni,“ mávl jsem nad tím rukou. Bylo to bláznivé.
Uvnitř jsem si ale tak jistý rozhodně nebyl. Měl pravdu, byl
by to přesně jeho styl. Vždycky nám přece říkal, jak jsme
zbyteční a jak moc jsme ho jako synové zklamali. Co ovšem
Ben? Co by udělal on?
Ta jeho nevypočitatelnost, to díky ní byl tak fascinu-
jící. Mohli jste v jeho společnosti strávit celé hodiny, celé
dny – mohli jste s ním procestovat celou Evropu –, a stejně
jste si nikdy nemohli být jistí, že znáte opravdového Benjami-
na Danielse. Byl chameleón, chodící záhada. Ve skutečnosti
jsem neměl tušení, koho jsem pozval pod naši střechu a mezi
naši rodinu.

Sáhnu do skříňky pod umyvadlem, vytáhnu z ní lahvičku

ústní vody a trochu z ní přeliju do kalíšku. Chci smýt tu žluk-
lou pachuť tabáku. Skříňka zůstane otevřená, vidím úhledně
srovnané malé tuby s prášky. Bylo by to tak snadné. O tolik
účinnější než cigarety. Bylo by tak krásné, kdybych se právě
teď mohl cítit méně… přítomný.
Pojďme si to říct upřímně – dokud jsem předstíral před
Jess, téměř jsem o tom dokázal přesvědčit sám sebe. Že jsem
obyčejný dospělý člověk, co žije sám a co je obklopen symboly
vlastního úspěchu. Co má byt, za který platí nájem. A věci,
jež si koupil za své vlastní těžce vydělané peníze. Protože já
bych takovým člověkem chtěl být. Opravdu. Snažil jsem se
jím být. Jím, ne ztroskotancem lehce přes třicet, co se musel
s prosíkem vrátit k otci, protože o všechno přišel.
Věřte mi – neustále jsem si něco nalhával, pravda ale je, že
na tom, jestli mám na vstupních dveřích zámek a na zvonku
vlastní jméno, v podstatě nezáleží. Pořád bydlím pod jeho
střechou, pořád musím snášet všechno, co člověku tohle místo
způsobuje. A můj stav se tady zhoršuje. Proto jsem odtud na
nějakých deset let utekl na druhou stranu světa. Proto jsem
byl tak šťastný na Cambridge. Proto jsem se s Benem v tom
baru sešel hned poté, co se mi ozval, i když jsem si pamatoval,
co se stalo v Amsterdamu. Proto jsem mu nabídl, aby se sem
přestěhoval. Myslel jsem si, že díky jeho přítomnosti bude
můj nedobrovolný pobyt zde o něco snesitelnější. Že se v jeho
společnosti dokážu vrátit do šťastnějších časů.
 To je celé. To je ten důvod, proč jsem ji nechal v tom, že
jsem někdo jiný. Malý neškodný klam, žádná levárna.
Čestné slovo.
JESS

Lidé hulákají, aby překřičeli hudbu. Nemůžu uvěřit, kolik

se jich sem dolů vešlo – musí jich tady být dost přes sto.
Ze stropu visí falešné pavučiny, na zemi jsou svíčky, které
osvětlují nenahozené zdi. Vůně pálícího se vosku je v tomhle
těsném nevětraném prostoru hodně výrazná. Odrazy tančících
plamenů vytvářejí dojem, že se kámen hýbe, že se svíjí, jako
by byl živý.
Zkouším splynout s davem. Jak se tak rozhlížím kolem
sebe, mám rozhodně ten nejhorší kostým – většina si dala
záležet. Jeptiška v bílém hábitu potřísněném krví se mucká
s holkou, která je nahoře bez a která se celá natřela červenou
barvou a korunovala to párem pokroucených ďábelských rohů.
Morový doktor, co je komplet zabalený do černého pláště a na
hlavě má černý klobouk, si za ptačí zobák na chvíli nadzvedne
masku a potáhne z cigarety. Pak kouř vypustí otvory na oči.
Dál je tu vysoká postava ve fraku s obrovitou vlčí hlavou,
která brčkem nasává koktejl. Ať se podívám kamkoliv, vidím
samé šílené mnichy, smrtky, démony a ghúly. A co je vážně
divné – tady všichni vypadají mnohem děsivěji, než kdybych
je viděla na ulici a na světle. I ta umělá krev tady dole z ně-
jakého důvodu působí skutečněji.
Snažím se vymyslet, jak se vmísit do jedné z těch skupi-
nek a začít rozhovor o Benovi. Nutně taky potřebuju nějaký
drink.
Najednou cítím, jak mi někdo z hlavy strhne prostěradlo.
Mrtvý kovboj se hned omlouvá: „Hups!“ Musel zakopnout
o ten dlouhý lem. Sakra, prostěradlo je špinavé od podlahy
a mokré od rozlitého piva. Sbalím ho do velké umazané koule.
Budu si muset poradit bez převleku. Je tu strašně moc lidí,
snad si mě nikdo nevšimne.
„Á, salut!“
Otočím se a uvidím nechutně hezkou holku s obřím vě-
nečkem z kytek a retro splývavými bílými šaty, co se nosívaly
na venkově. Samozřejmě je na nich krev. Chvíli mi trvá, než ji
dokážu zařadit: spolubydlící od Mimi. Camille – ano, to je ono.
„Jsi to ty!“ řekne. „Benova sestra, že?“ Toliko k mé snaze
splynout s davem.
„Ehm, doufám, že nevadí, že jsem přišla taky? Slyšela jsem
hudbu a –“
„Jasně že ne! Plus on est de fous, plus on rit. Čím víc, tím líp.
Velká škoda, že nepřišel i Ben.“ Ušklíbne se. „Ten to umí rozjet!“
„Takže ty se s bráchou znáš?“
Nakrčí pihovatý nosánek. „S Benem? Oui, un peu. Trochu.“
„A oni ho taky mají rádi? Meunierovi, myslím? Celá ro-
dina?“
„No samozřejmě. Všichni ho milují! S Jacquesem Meu-
nierem si opravdu sednul, ten ho má možná radši než svoje
vlastní děti.“ Zarazí se, jako by si právě na něco vzpomněla.
„Antoine ho, pravda, moc v lásce nemá.“
Vybavím si tu scénu na dvoře, to ráno po mém příjezdu.
„Myslíš, že spolu mohli brácha a Antoinova manželka… no,
že spolu mohli něco mít?“
 Úsměv je rázem pryč. „Ben a Dominique? Jamais.“ Řekne
to prudce, skoro zuřivě. „Flirtovali spolu, ale to bylo všechno.“
Zkusím to jinak. „Ty jsi Bena v pátek viděla, jak mluví na
schodech s Mimi?“
Přikývne.
„V kolik hodin to bylo? Chci říct… to bylo naposledy, co
jsi ho viděla? Potom v noci už ne?“
Malé zaváhání. „Já jsem tu noc byla jinde,“ povídá. Potom
si všimne někoho v davu za mnou. „Coucou, Simone!“ Otočí
se zpátky ke mně. „Musím jít. Užij si párty!“ zamává. Zdá
se, že je z ní zase bezstarostná pařmenka. Když jsem se jí ale
zeptala na noc, kdy Ben zmizel, najednou tak upovídaná
nebyla, naopak, chtěla od toho tématu co nejrychleji pryč. Na
chvilku jí spadla maska. A já jsem pod ní zahlédla někoho
úplně jiného.
MIMI
Čtvrté patro

Když konečně sejdu do cave, je tam strašně přecpáno. Davy

obecně docela nesnáším, vadí mi, když mi lidé narušují osobní
prostor. Henri, kamarád Camille, si přinesl mixpulty a ob-
rovský reprák a pouští na plné pecky písničku od La Femme.
Camille u vchodu vítá nově příchozí v šatech, co mají při-
pomínat Slunovrat, a jak neustále poskakuje a s každým se
objímá, květinový věneček na hlavě se jí pohupuje.
„Á, salut, Gusi, Manu – coucou, Dédé!“
Paní domu jsem tu sice já, ale nikdo si mě moc nevšímá.
Přišli za Camille, všechno jsou to její kámoši. Naliju si do
skleničky deset centimetrů vodky a začnu pít.
„Salut, Mimi.“
Podívám se dolů. Merde. Další kamarádka Camille, LouLou.
Sedí nějakému klukovi na klíně, v jedné ruce drink, ve dru-
hé cigaretu. Má na sobě kočičí kostým – čelenku s černýma
krajkovýma ouškama, přiléhavé hedvábné šaty s leopardím
vzorem. Jedno z ramínek jí sklouzlo. Dlouhé hnědé vlasy
má zacuchané, jako by před chvílí vstala z postele, a rtěnku
rozmazanou, ale rafinovaně, sexy. Dokonalá Pařížanka. Jako
ty pipky na instagramu v espadrilkách, co si pomocí linek
udělají kočičí oči a šklebí se do objektivu jako ty nejlevnější
děvky. Takhle si totiž lidi představují mladé Francouzky. Já
k tomu mám dost daleko – na hlavě deku, kterou jsem si
navíc stříhala sama, a kolem pusy beďary.
„Už jsem tě strašně dlouho neviděla.“ Mávne cigaretou – je
jednou z těch holek, co si jdou s ostatními zapálit ven před
kavárnu, ale nepotahují, jen to cígo drží a zuřivě gestikulují
svýma roztomilýma malýma ručičkama, takže je kolem nich
akorát spousta kouře. Na předloktí mi přistane trocha horké-
ho popela. „Kdy jsme se potkaly naposledy? Už vím,“ řekne
s očima navrch hlavy, „bylo to v tom baru v parku… v srpnu.
Mon Dieu, tam jsem tě vůbec nepoznávala. Byla jsi úplně
mimo.“ Roztomile se na adresu té divné Mimi zachichotá.
Ve stejnou chvíli začne hrát další skladba. Nemůžu tomu
uvěřit, ale je to ta písnička. „Heads Will Roll“ od Yeah Yeah
Yeahs. Připadá mi to jako osud. A najednou jsem ve vzpo-
mínkách zpátky v tom parku.

Bylo moc horko na to, abychom šly někam dovnitř, a tak

jsem Camille navrhla bar Rosa Bonheur v Parc des Buttes-
-Chaumont. To, že by tam mohl být Ben, už jsem jí neřekla.
Měl o tom baru rozepsaný článek, věděla jsem to, protože
skrz otevřená okna jsem z jeho bytu zaslechla, jak se na tom
domlouvá se svým editorem.
Když mi půjčil tu nahrávku od Yeah Yeah Yeahs, vygoo-
glovala jsem si je a našla jsem jejich frontmanku Karen O.
Zkusila jsem se párkrát obléct jako ona, a když jsem to udělala,
cítila jsem se najednou jako někdo jiný. Celé odpoledne jsem
strávila tím, že jsem se s nůžkami před zrcadlem snažila na-
podobit ten její krátký, rozježený účes. A ten večer jsem si na
sebe vzala svůj „Karen O“ outfit: tenké bílé tílko, výraznou
červenou rtěnku, černé oční linky. Na poslední chvíli jsem si
taky sundala podprsenku.
„Wooow!“ vydechla Camille, když mě viděla. „Vypadáš tak…
jinak. Páni… jsou ti vidět nénés!“ Zašklebila se. „Kvůli komu
to je?“
„Va te faire foutre.“ Poslala jsem ji do hajzlu, protože jsem se
styděla. „Kvůli nikomu.“ Oproti ní jsem se navíc pořád držela
dost zpátky – Camille na sobě měla zlaté síťované šaty, co jí
končily těsně pod chatte.
Venku na ulici bylo tak strašné vedro, že jsem měla pocit,
jako bych skrz podrážky cítila rozžhavený chodník. Vzduch
se tetelil prachem a výfukovými plyny. A pak přišla ta nejne-
šťastnější možná náhoda – před bránou jsme potkali mého
otce, který se zrovna vracel domů. I v tom horku mě najednou
zamrazilo. Chtěla jsem umřít. Přesně jsem věděla, kdy mě
zaregistroval, jeho výraz se totiž nebezpečně změnil.
„Salut,“ řekla mu Camille a zvedla ruku na pozdrav. Usmál
se na ni – pro ni měl úsměv vždycky, ostatně jako všichni
chlapi na zeměkouli. Přes šaty měla krátký kabátek, a jelikož
byl zapnutý, nebylo vidět, že je pod ním v podstatě nahá.
Měla úžasnou schopnost být přesně tím, co od ní muži chtěli
a očekávali, už jsem si toho všimla několikrát. Když byl poblíž
papá, byla vždycky tak zdrženlivá, tak nevinná, samé „oui,
monsieur“ a „non, monsieur“ a plachý pohled upřený k zemi.
Papá se od Camille obrátil ke mně. „Co to máš na sobě?“
zeptal se a v očích mu zablýsklo.
„Já…“ zakoktala jsem se. „Říkala jsem si, že když je takové
vedro…“
„Tu ressembles à une petite putain.“ To mi řekl. Pamatuju si to
naprosto přesně, protože jsem měla dojem, že se do mě ta slova
vpalují. Pořád cítím tu bolest. Vypadáš jako malá coura. Ještě
nikdy se mnou takhle nemluvil. „A co sis to udělala s vlasy?“
Zvedla jsem ruku a přejela si novou ofinu ve stylu Karen O.
 „Stydím se za tebe. Slyšíš? Takhle už se nikdy neoblečeš.
Běž si vzít něco jiného.“
Jeho tón mě vyděsil. Přikývla jsem. „D’accord, Papa.“
Vrátily jsme se s ním do domu, jakmile ale zmizel ve střeš-
ním bytě, Camille mě popadla za ruku a vyběhla se mnou ven.
Běžely jsme ulicí až k metru a já se na to snažila zapomenout,
snažila jsem se být obyčejnou bezstarostnou devatenáctkou,
co jde pařit.
Park připomínal spíš džungli než součást města: z trávy,
keřů i stromů stoupala pára. Kolem baru postával velký dav.
Ten bzukot, ta divoká energie. Cítila jsem dunění hudby až
někde pod žebry, celé tělo mi vibrovalo do rytmu. Někteří lidé
byli ještě mnohem odvážnější než já, dokonce i odvážnější než
Camille – holky v titěrných bikinách, co se nejspíš celý den
povalovaly na umělých pařížských plážích, které každé léto
vzniknou u Seiny. Vzduch byl prosycený potem, opalovacím
krémem, horkou suchou trávou a přeslazenými koktejly.
První aperol spritz jsem vyzunkla, jako by to byla limonáda.
Pořád jsem se musela vracet k té scéně, k výrazu na otcově
tváři. Malá coura. Jak to vyplivl. Záhy jsem v sobě měla druhý
aperol. Pak už mě to tolik netrápilo.
Holka u mixpultu to pořádně osolila a lidé se začali svíjet
do rytmu. Camille mě vzala za ruku a zatáhla mě do davu.
Byli tam i nějací naši – vlastně její – kamarádi ze Sorbonny.
Během tance mezi námi koloval malý plastový sáček s ně-
jakými tabletkami. Nevzala jsem si. Alkohol piju, drogy ale
zásadně neberu.
„Allez Mimi,“ řekla LouLou poté, co si jednu dala na jazyk
a spolkla ji. „Pourquoi pas?“ Ale no tak, Mimi. Proč ne? „Tak půlku?“
A možná jsem se opravdu převtělila do někoho jiného,
protože když ke mně ten sáček doputoval znovu, vzala jsem si
půlku tabletky. Vteřinu jsem ji povalovala na jazyku, nechala
jsem ji rozpustit.
 Svět se rozmazal, rozpil. Najednou jsem se svíjela do ryt-
mu přímo uprostřed davu a chtěla jsem, aby ta chvíle nikdy
neskončila, chtěla jsem mezi těmi zpocenými těly cizích lidí
tancovat navždycky. Zdálo se mi, že se na mě všichni usmívají,
že z nich sálá láska.
Lidé tančili na stolech. Někdo na jeden vysadil i mě. Ne-
vadilo mi to. Byla jsem někým jiným, někým novým. Mimi
byla pryč. Bylo to úžasné.
A pak začala ta písnička – „Heads Will Roll“. Ve stejnou
chvíli jsem si všimla jeho. Bena. Byl dole, v davu. Měl na
sobě šedé tričko a džíny. I v tomhle strašném vedru. V ruce
držel lahev s pivem. Bylo to jako scéna z nějakého filmu.
Strávila jsem tolik času tím, že jsem ho šmírovala, sedávala
jsem u okna nebo na posteli a civěla do jeho bytu, nakukovala
jsem tam během jídla přes stůl… Bylo vážně divné vidět ho
najednou v reálném světě, a navíc obklopeného cizími lidmi.
Asi jsem si zvykla, že je jenom můj.
A pak se ke mně otočil, jako by dokázal vycítit, že se na
něj dívám. Zvedl ruku na pozdrav a usmál se na mě. Projelo
mnou příjemné zachvění. Vykročila jsem k němu, najednou
jsem ale šlápla do prázdna. Zapomněla jsem, že stojím na
stole, zem se rychle blížila –
„Mimi. Mimi? S kým tady jsi?“
Ostatní jsem nikde neviděla. Obličeje, co se ještě před
chvílí usmívaly, měly najednou úplně jiný výraz. Všichni
si mě prohlíželi, slyšela jsem jejich smích. Najednou se mi
zdálo, že jsem obklopená smečkou divokých zvířat. Skřípění
zubů, nepřátelské pohledy. Byl tam ovšem on a já cítila, že
mě před nimi ochrání.
„Myslím, že potřebuješ na vzduch.“ Natáhl ke mně ruku.
Chytla jsem se jí. To bylo poprvé, co se mě dotknul. Pomohl
mi zpátky na nohy, já jsem se ho ale nechtěla pustit ani pak.
Už nikdy jsem se ho nechtěla pustit. Měl krásné i ruce. Dlouhé,
 elegantní prsty. Chtěla jsem si je strčit do pusy, zjistit, jak
chutná jeho kůže.
Jakmile jsme se trochu vzdálili od světel a hluku baru,
park potemněl. Hodně potemněl. Všechno bylo najednou
milion kilometrů daleko. Čím jsme od toho místa byli dál,
tím míň se mi zbytek světa zdál reálný. Existoval jenom on.
A zvuk jeho hlasu.
Sešli jsme k jezírku. Zamířil k lavičce, já jsem si ale všimla
stromu hned u vody, jehož kořeny mizely v půdě. „Sem,“ řekla
jsem. Posadil se vedle mě. Voněl svěže: potem a citrusy.
Podal mi lahev vody Evian. Najednou jsem měla žízeň,
obrovskou žízeň. „Nepřežeň to,“ varoval mě. „Pomalu – to
stačí.“ Vzal si lahev zpátky. Nějakou dobu jsme jen tak seděli
a mlčeli. „Jak ti je? Chceš se tam vrátit za kamarády?“
Ne. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, to jsem vážně nechtěla. Tou-
žila jsem zůstat tady, ve tmě. Větvemi vysokých stromů nad
námi se proháněl teplý vánek, nocí se neslo šplouchání vody
o břeh.
„Nejsou to mí kamarádi.“
Vytáhl cigaretu. „Dáš si taky? Možná ti to pomůže…“
Jednu jsem si vzala a dala si ji mezi rty. Podal mi zapalovač.
„Zapal mi ty,“ poprosila jsem ho.
Nemohla jsem se vynadívat na práci jeho prstů, pohrával si
se zapalovačem, jako by sesílal nějaké kouzlo. Konec cigarety
se rozzářil. Potáhla jsem kouř.
„Merci,“ poděkovala jsem mu.
Stíny u vedlejšího stromu se najednou pohnuly. Někdo
tam byl. Ne… dva lidé. Propletení. Zaslechla jsem zasténání.
Pak šepot: „Je suis ta petite pute.“ Jsem tvoje kurvička.
Normálně bych se otočila jinam. Hrozně bych se styděla.
Teď jsem se od nich ale nemohla odtrhnout. Ta tabletka, tma,
to, že ke mně seděl tak blízko – to nejvíc ze všeho… Něco ve
mně povolilo. Rozvázalo mi to jazyk.
 „Ještě nikdy jsem to nezažila,“ zašeptala jsem, pohled po-
řád upřený na pár pod stromem. Najednou jsem se mu jen
tak svěřila se svým nejtrapnějším tajemstvím – že zatímco
Camille si každý týden přivede domů někoho jiného a že to
nejsou jenom kluci, já jsem to ještě nikdy s nikým nedělala.
A světě div se, v tu chvíli mi to nijak trapné nepřipadalo. Měla
jsem pocit, že se mu můžu svěřit s čímkoliv.
„Papá je hrozně přísný,“ pokračovala jsem. Vzpomněla jsem
si, jak si mě ten večer prohlížel. Malá coura. „Dnes mi řekl něco
strašného… ohledně toho, jak jsem oblečená. Občas mám
dojem, že se za mě stydí, že mě vlastně nemá rád. Někdy se
na mě dívá zvláštně a mluví se mnou, jako bych byla… nevím.
Podvodnice.“ Věděla jsem, že melu páté přes deváté. O tomhle
jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Ben ale poslouchal a přiky-
voval a já měla poprvé v životě pocit, že mi někdo naslouchá.
Pak promluvil. „Už nejsi malá holka, Mimi. Jsi dospělá
žena. Otec už ti neporoučí. To, co jsi mi právě popsala, to, jak
se kvůli němu cítíš – použij to, všechen ten vztek. Využij to ve
své tvorbě. Všichni skuteční umělci jsou outsideři.“ Podívala
jsem se na něj. Mluvil tak tvrdě, tak odhodlaně. Jako by si
tím vším prošel sám. „Já jsem adoptovaný,“ řekl pak. „Myslím
si, že rodina se přeceňuje.“
Prohlížela jsem si ho, byla tma, ale seděl hned u mě. Je
adoptovaný – dávalo to smysl, byla to součást toho pouta
mezi námi. Toho, které jsem cítila od začátku. Oba jsme byli
outsideři.
„A víš co?“ dodal. Hlas mu zněl jinak než obvykle, byl
syrovější, naléhavější. „Nezáleží na tom, co bylo, co máš za
sebou. Jakými sračkami ses musela brodit. Důležité je jenom
to, kdo jsi. A jestli se dokážeš chopit příležitostí, které ti život
nabídne.“
Položil mi na ruku svou dlaň, zlehka, zlehýnka. Cítila
jsem na kůži horké špičky jeho prstů. Ten pocit se mi z ruky
přeléval rovnou do samého středu těla. Mohl si ke mně v tu
chvíli dovolit cokoliv, nebránila bych se.
Usmál se. „Mimochodem, sluší ti to.“
„Quoi?“
„Ten nový účes.“
Bezděčně jsem si zajela rukou do vlasů. Ofina se mi při-
lepila na zpocené čelo.
Znovu se na mě usmál. „Hodí se k tobě.“
To byla ta chvíle. Naklonila jsem se k němu, vzala jsem
jeho tvář do obou rukou a políbila ho. Chtěla jsem víc. Sápala
jsem se na něj, chtěla jsem si na něj obkročmo sednout.
„Počkej.“ Zasmál se a odtáhl se. Jemně mě od sebe odtlačil
a otřel si ústa. „Počkej, Mimi. Na to tě mám moc rád.“
Pochopila jsem. Ne tady, ne takhle, ne poprvé. Naše poprvé
mělo být jedinečné. Perfektní.
Možná to bylo tou tabletkou, těžko říct. Doslova jsem ale
cítila, že jsem se do něj zamilovala. Přesně v tu chvíli. Myslela
jsem si, že vím, co je láska, že už jsem byla zamilovaná dřív, jen
to nevyšlo. Teď jsem ale věděla, že tehdy to nebylo skutečné.
Teď jsem to chápala. Čekala jsem na Bena.

Písnička skončí, kouzlo je pryč. Jsem zpátky v cave a kolem mě

je spousta idiotů v debilních halloweenských kostýmech. Teď
hrají písničku od Christine and the Queens a všichni kvílí
refrén. Lidé do mě strkají nebo mě ignorují. Jako obvykle.
Počkat. Teď jsem v davu někoho zahlédla. Člověka, který
tady nemá co pohledávat.
Putain de merde.
Co tady ksakru dělá ona?
JESS

Procházím cave, nořím se hlouběji do davu masek a vlnících

se těl. Párty se začíná pořádně rozjíždět – u stěny si všimnu
dvojice, která souloží, nebo se o to aspoň snaží, o kousek dál
zase vidím skupinku lidí kroužících kolem stolku s čárami
koksu. Přemýšlím, jestli je místnost s vínem zamčená. Tahle
parta by ty zásoby dokázala dost ztenčit.
„Veux-tu un baiser de vampire?“ zeptá se mě jeden kluk. Je
oblečený jako Drákula, má plášť z igelitu a falešné špičáky.
Ten kostým je skoro stejně odbytý jako moje parodie na ducha.
„Ehm… pardon, cože?“ řeknu a otočím se k němu.
„Upíří polibek,“ zopakuje anglicky a zašklebí se. „Ptal jsem
se, jestli si jeden dáš?“ Chvíli přemýšlím, jestli mi navrhuje
líbačku, pak sjedu pohledem dolů a všimnu si, že drží skle-
ničku plnou jakési jasně červené tekutiny.
„Co v tom je?“
„Vodka, grenadina… možná trochu chambordu.“ Pokrčí
rameny. „Hlavně vodka.“
„Dobře. Jasně, dám si.“ Něco na kuráž rozhodně potřebuju.
Kluk mi podá sklenici a já si z ní usrknu – ježiši, chutná to
ještě hůř, než to vypadá, přeslazený malinový likér a zničující
vodka. Něco podobného bychom mohli nabízet v Copacabaně,
a to vážně nemyslím jako kompliment. Ale za tu vodku to
stojí, i když bych si ji radši dala samotnou. Znovu se napiju,
tentokrát pořádně, sladkost se snažím nevnímat.
„My se ještě neznáme,“ řekne kluk. Mluví anglicky, má ale
dost výrazný francouzský přízvuk. „Jak se jmenuješ?“
„Jess. A ty?“
„Victor. Enchanté.“
„Hm… díky.“ Přejdu rovnou k tomu podstatnému. „Neznáš
náhodou Bena? Benjamina Danielse? Ze třetího patra?“
Zatváří se smutně. „Non, désolé.“ Zdá se, že je mu opravdu
líto, že mě musí zklamat. „Máš super přízvuk,“ dodá. „Je
vážně cool. Jsi z Londýna, non?“
„Jsem,“ odpovím. Není to tak úplně pravda, ale odkud já
vlastně jsem?
„A jsi kamarádka Mimi?“
„Já… ano, dalo by se to tak říct.“ Jinými slovy, potkala
jsem ji přesně dvakrát a vážně to nevypadalo, že by mě viděla
ráda, ale tím tě netřeba zatěžovat.
Překvapeně zvedne obočí. Udělala jsem snad nějakou chybu?
„Vážně? Skoro všichni, co tu jsou, totiž přišli kvůli Camille,
jsou to její kamarádi. O Mimi toho nikdo moc neví. Ona je...
jak se to řekne anglicky – žije si ve svém vlastním světě. Někdy
z ní jde strach. Je trochu…“ Udělá gesto, které si přeložím
jako „pomatená“.
„Já ji vlastně zase tak dobře neznám,“ řeknu rychle.
„Dost lidí nechápe, proč se vlastně Camille s Mimi kama-
rádí. Ale mně je to jasné – stačí se podívat na ten jejich byt.
Mimi má prachaté rodiče. Víš, jak to myslím.“ Ukáže nahoru,
směrem k bytu. „V téhle části města? Za tenhle bejvák? To
se člověk sakra prohne.“ Tím „bejvákem“ se nejspíš snažil
zamachrovat, jak dobře umí cizí jazyky.
 Za jiných okolností by mi Mimi možná bylo líto. Předpo-
kládat, že se s ní někdo přátelí jen proto, že je bohatá, to je
docela humus. Mně by se to samozřejmě nikdy stát nemohlo,
ale i tak.
„Co jsi vlastně zač?“ zeptá se ten kluk.
„Cože?“ Na okamžik zaváhám, pak mi dojde, že se ptá
na kostým. „Aha… jasně.“ Sakra. Podívám se, co mám na
sobě – džíny a starý svetr. „Přišla jsem jako duch, ale teď
jsem jenom bývalá barmanka, které už se nechce poslouchat
kecy ostatních.“
„Quoi?“ zamračí se.
„To je… taková britská fráze,“ odtuším. „Nedá se to přeložit.“
„Aha, jasně.“ Přikývne. „Cool.“
Něco mě napadne. Pokud jsou Camille i Mimi tady dole,
v jejich bytě teď nikdo není. Mohla bych se tam porozhlédnout.
„Victore,“ povídám, „udělal bys pro mě něco?“
„Jasně.“
„Potřebuju si odskočit. Nutně. Ale tady dole nejspíš není
žádná, ehm… toilette?“
Vypadá trochu zaraženě, je vidět, že francouzské kluky
dostávají do rozpaků přesně ty samé věci jako jejich britské
protějšky.
„Mohl bys poprosit Camille o klíče od bytu?“ pokračuju
a nasadím ten nejzářivější úsměv, ten, kterým jsem vždycky
odměňovala štamgasty, co mi nechávali největší dýško. Ma-
ličko pohodím vlasy. „Byla bych ti hrozně vděčná.“
Zašklebí se. „Bien sûr.“
Bingo. Ben možná není jediný, kdo si druhé dokáže omotat
kolem prstu.
Čekám a usrkávám drink, pomalu mu přicházím na chuť.
Nebo na mě začíná působit vodka. Victor je za pár minut
zpátky, v ruce má klíč.
„Úža,“ řeknu a nastavím ruku.
 „Půjdu s tebou,“ odpoví a zazubí se. Ksakru. Přemýšlím,
co od naší malé výpravy očekává. Ale je pravda, že ve dvou
nebudeme tak podezřelí.
Stoupám za Victorem po ztemnělých schodech, za chvilku
jsme venku z cave. Nahoru vyjedeme výtahem – jeho nápad.
V kabině jsme na sebe dost namáčknutí, taktak se tam vejde
jeden člověk. Cítím jeho dech, táhnou z něj cigarety a vodka.
Není to úplně marná kombinace. A on sám taky nevypadá
úplně zle. Na můj vkus je ovšem moc atraktivní a má příliš
vystouplé lícní kosti. A navíc je to ještě mladíček, co mladí-
ček, spíš dítě.
Náhle si vybavím podobnou scénu – je o pár hodin dřív,
stojíme s Nickem na střešní terase. Ten okamžik, kdy mi
z vlasů vyndal list – a neodtáhl se ode mě tak rychle, jak měl.
Ta chvíle, ten kousek času těsně předtím, než světla zhasla.
Byla jsem přesvědčená, že mě políbí. Co by se stalo, kdyby se
všechno tak náhle neponořilo do tmy? Kdybych nešmejdila
v bytě a nenašla tu fotku? Vzal by mě pak k sobě, hodil na
postel a –
„Víš, vždycky se mi líbily starší ženy,“ povídá Victor beze­
lstně. Vrátí mě to do přítomnosti.
Pomalu, chlapče, pomyslím si. A je mi jenom dvacet osm.
Výtah s trhnutím zastaví ve čtvrtém patře. Victor odemkne
vchodové dveře bytu. V obýváku je spousta lahví a přepravek
s pivem – nejspíš extra zásoby na párty.
„Jdu si odskočit, co kdybys nám mezitím nachystal něco
k pití?“ řeknu. „A tentokrát víc vodky a míň toho červeného,
prosím.“
Obývák pokračuje chodbou, kde je několik dveří. Rozložení
je docela podobné jako ve střešním bytě, tady je ale všechno
mnohem stísněnější a na stěnách nejsou obrazy, ale odlepující
se plakáty – Cindy Shermanová: Centre Pompidou a seznam
koncertů kohosi, kdo si říká Dinos. V prvním pokoji, do
kterého vejdu, je neuvěřitelný nepořádek. Na podlaze se válí
spousta oblečení, krajkového spodního prádla v pastelových
barvách a bot – podprsenky a tanga jsou omotané kolem
jehlových podpatků. Toaletní stolek je zavalený líčidly, leží
na něm snad dvacet polámaných rtěnek bez víček. Vzduch je
tak strašně nasáklý parfémem a cigaretovým kouřem, že mě
z toho hned rozbolí hlava. Na jedné stěně je obrovský plakát
s Harrym Stylesem v baletní sukýnce, naproti je Dua Lipa ve
smokingu. Vybavím si věčně zamračenou Mimi a její výstřed-
ní opižlanou ofinu. Tohle rozhodně není její styl. Zavřu dveře.
Pokoj vedle k ní jde mnohem víc. Tmavé zdi, na kterých
jsou agresivní černobílé fotky – na jedné je jakási ujetá žen-
ská s prázdným pohledem. Na poličce jsou knihy o umění,
pořádné bichle, žádné čtení na cesty. Vedle je gramofon, ve
zvláštní skříňce potom spousta elpíček. Na točně je elpíčko
It’s Blitz! od Yeah Yeah Yeahs.
Proplížím se k oknu. Vida. Mimi má šikmo přes dvůr per-
fektní výhled do Benova obýváku. Je odtud vidět jeho psací
stůl i pohovka. Zajímavé. Vzpomenu si, jak při zmínce o Benovi
upustila sklenici s vínem. Něco přede mnou tají, vím to.
Přejdu ke komodě, procházím jednotlivé šuplíky s obleče-
ním. Nic zajímavého. Všechno je pečlivě poskládané a uspo-
řádané, možná až trochu patologicky. Problém je, že nevím,
co vlastně hledám – a bojím se, že se Victor brzo podiví, co
mi tak trvá, a začne se po mně shánět.
Kleknu si a šmátrám pod postelí. Najednou se rukou něče-
ho dotknu, připadá mi to jako měkký obal, ve kterém je něco
tvrdého, možná ze dřeva. Jsem si jistá, že jsem narazila na
něco důležitého. Opatrně to ohmatám, pak to celé popotáh-
nu směrem k sobě. Šedý obal uvnitř odhalí neuspořádanou
hromádku malířských pláten, respektive jejich zbytků. Jsou
rozřezaná a roztrhaná na kusy. Ten nepořádek a chaos ostře
kontrastuje se zbytkem pokoje.
 Prohlédnu si obal pozorněji. Šedé tričko od Acne, tedy té
samé značky, kterou podle obsahu skříně nosí i Ben. Jsem
si jistá, že tohle tričko bylo jeho, dokonce z něj cítím jeho
kolínskou. Proč má Mimi svoje malířské potřeby zabalené
v jednom z Benových triček? A zásadnější otázka: jak vůbec
k jednomu z jeho triček přišla?
„Jessie?“ zavolá Victor. „Všechno v pohodě, Jessie?“
Ksakru. Zní to, jako by se přibližoval.
Snažím se co nejrychleji poskládat jedno z pláten. Je to
jako skládat hodně nepřehledné puzzle. Konečně najdu dost
dílků, abych si mohla domyslet celý obrázek. Udělám krok
zpátky. Povedl se jí, je si dost podobný. Dokonce vystihla i ten
jeho zvláštní úsměv, který je podle ostatních okouzlující, ale
podle mě z něj jednoznačně dělá slizouna. Ale je to rozhodně
on, to nepochybně. Ben. Jako živý.
Až na jeden strašlivý, děsivý rozdíl. Dám si ruku na ústa.
Nemá oči, někdo mu odstranil oči.
„Jessie?“ zavolá znovu Victor. „Où es-tu, Jessie?“
Poskládám další plátno, a ještě jedno. Ježiši. Na všech
je on. Na jednom dokonce leží a… no doprdele, tolik jsem
z bratra rozhodně vidět nepotřebovala. Z každého obrázku
někdo odstranil oči, něčím je prorazil, nebo je vystřihnul.
Když jsem se na něj Mimi ptala poprvé, myslela jsem si,
že mi lže. A po tom incidentu s vínem u Sophie Meunierové
jsem ji podezřívala, že mi něco tají. Ale tohle mi vzalo dech,
tohle jsem opravdu nečekala. Ty malby – zvláště ta, kde je
Ben nahý – naznačují, že ho zná, a to velmi dobře. A že na
něj má pořádný vztek, když je takhle poničila – ty oči musely
být odstraněny něčím hodně ostrým nebo za použití značné
síly. Možná bylo potřeba obojí.
Stoupnu si, pak se ale stane něco zvláštního. Celá místnost
se zakymácí. Co se děje? Opřu se o noční stolek, abych znovu
získala rovnováhu. Několikrát zamrkám ve snaze přemoct
závrať. Udělám krok zpátky, znovu se mi ovšem zamotá hla-
va. Snažím se nespadnout, mám ale pocit, že se mi země
převaluje pod nohama a že všechno kolem je z gumy. Stěny
se naklánějí k sobě.
Vypotácím se z pokoje zpátky na chodbu. Musím se rukama
přidržovat obou stěn, abych nespadla. Vzápětí se na konci
chodby objeví Victor.
„Jessie – tady jsi. Co jsi tam dělala?“ Kráčí ke mně tmavou
chodbou. Usmívá se, zuby má tak bílé, až skoro svítí – jako
zuby skutečného upíra. Chci ven, pryč, jediná cesta ale vede
kolem něj. Blokuje ji. I když mi mozek přestává fungovat, uvě-
domím si, co se muselo stát. Člověk, který postupně pracoval
ve dvaceti různých pajzlech, tohle moc dobře zná. Drink, na
který tě někdo jenom tak pozval, panák zadarmo, co je ve
skutečnosti sakra drahý. Jak jsem na to mohla naletět zrovna
já? Na co jsem sakra myslela? Jak jsem mohla být tak hloupá?
Jsou to vždycky ti hezcí, ti, co se zdají neškodní, ti takzvaně
hodní kluci.
„Co kurva bylo v tom drinku, Victore?“ zeptám se ho.
A pak všechno zčerná.
Pondělí

MIMI
Čtvrté patro

Ráno. Sedím na balkóně a dívám se, jak se rozednívá. Joint,

co jsem ukradla Camille, mi moc nepomáhá – je mi špatně,
a navíc jsem se vůbec neuvolnila, naopak, jsem nervní víc
než předtím. Cítím se… cítím se, jako bych byla uvězněná ve
vlastním těle. Jako bych se z něj chtěla vydrápat ven.
Vyběhnu z bytu, běžím po točitém schodišti až dolů, do
cave. Na chodbě naštěstí nikoho nepotkám. Sklep je plný
pozůstatků včerejší párty – rozbité sklo, rozlité pití. Jsou tu
taky různé části kostýmů, co lidem spadly nebo co tu pros-
tě nechali – paruky, čertovské vidle, čarodějnické klobouky.
Obvykle se mi tady dole líbí víc než nahoře, je tu temno
a ticho. Další místo, kde se člověk může schovat. Teď tu ale
být nemůžu, protože je tu o stěnu opřená jeho vespa.
Nepodívám se na ni – nemůžu – a sáhnu po svém kole,
co je ve stojanu hned vedle.
 Když si potřeboval něco zařídit, vždycky jel na tom skútru.
Chtěla jsem se toho o něm dozvědět víc, sledovat ho do města,
zjistit, kam chodí, co tam dělá a s kým se kde potkává, ale
nešlo to, protože vždycky odjel. Jednoho dne jsem proto vzala
velmi ostrý nůž, kterým řežu plátna, sešla do cave a propíchla
mu přední pneumatiku. Mnohem lepší. Byla to malá dírka,
věděla jsem ale, že se skútrem se teď na pár dní bude muset
rozloučit. Udělala jsem to jenom proto, že jsem ho milovala.
To odpoledne jsem ho zahlédla odcházet z domu – pěšky.
Můj plán slavil úspěch. Šla jsem za ním, sledovala jsem ho
ke stanici metra, kde jsem nastoupila do vedlejšího vozu.
Vystoupil v jedné z nejhorších čtvrtí ve městě. Co tady sakra
dělá? Zašel do docela odpudivého bistra, kde prodávali ke-
baby. Naproti byl bar s vodními dýmkami, tak jsem se tam
schovala, objednala si tureckou mokku a snažila se předstírat,
že mezi všechny ty staříky bafající tabák ovoněný růžovým
olejem zapadám. Uvědomila jsem si, že kvůli Benovi dělám
věci, ke kterým bych se jinak nikdy neodvážila. Díky němu
jsem v sobě ovšem tu odvahu našla.
Zhruba za deset minut přišla nějaká holka a přisedla si
k němu. Byla vysoká a hubená, přes hlavu měla kapuci, kterou
si sundala až ve chvíli, kdy seděla za stolem proti němu. Když
jsem spatřila její obličej, navalilo se mi. I z takové dálky bylo
zjevné, že je krásná – tmavé, čokoládově hnědé vlasy s ostrou
ofinou, co tu mou, podomácky opižlanou, hravě strčila do
kapsy, a k tomu modelkovské lícní kosti. A byla mladinká,
mohlo jí být tolik co mně. Ano, její oblečení nebylo nic moc –
bundička z umělé kůže, pod tím mikina s kapucí, levné džíny.
Kontrast s její vizáží však o to víc zdůrazňoval, jak je krásná.
Dívat se, jak tam spolu sedí, mě zasáhlo, doslova mě z toho
bolelo u srdce, za žebry jsem měla žhavý uhlík.
Čekala jsem, až ji políbí, až se dotkne jejího obličeje, její
ruky, až ji pohladí po vlasech – cokoliv –, čekala jsem na tu
ještě strašlivější bolest, která se nutně musela dostavit, až to
udělá. Ale nedostavila, nic z toho se nestalo. Jen tam seděli
a povídali si. Došlo mi, že to vlastně vypadá docela neosobně,
jako by se nijak dobře neznali. Rozhodně nic nenaznačovalo,
že jsou milenci. On jí najednou něco podal. Snažila jsem se
zaostřit. Vypadalo to jako mobil, nebo to možná byl foťák.
Pak se zvedla a odešla a on ji po chvíli následoval. Každý za-
mířil na jinou stranu. Pořád jsem nevěděla, proč s ní mluvil
a co jí dal, i tak se mi ale ulevilo tak strašně, až jsem se skoro
rozbrečela. Nebyl mi nevěrný. Věděla jsem, že jsem ho neměla
vůbec podezírat.
Později, zpátky ve svém pokoji, jsem se v myšlenkách vrátila
k té noci v parku, k tomu, jak jsme spolu kouřili. Jak jsme
byli jen sami dva, ve tmě, u jezera. Jak chutnal, když jsem
ho políbila. Přehrávala jsem si to v hlavě, když jsem v noci
ležela v posteli a přejížděla si prsty po těle. A šeptala jsem
slova, co jsem v té tmě u jezera zaslechla. Je suis ta petite pute.
Jsem tvoje kurvička.
Tohle bylo opravdové, věděla jsem to. Na tohle jsem tak
strašně dlouho čekala. Nebyla jsem jako Camille, nedokáza-
la jsem kluky střídat jako ponožky. Muselo to být to pravé.
Un grand amour. Myslela jsem si, že vím, co je láska, že už
jsem zamilovaná byla. Učitel výtvarné výchovy na Les Sœurs
Servantes du Sacré Cœur, Henri. Okamžitě jsem vytušila, že je
mezi námi pouto. Hned první hodinu se na mě usmál a řekl,
že jsem velice nadaná. Když jsem mu ovšem později poslala
své obrazy, vzal si mě stranou a prohlásil, že jsou nevhodné –
ano, byl na nich on, ale dala jsem si dost záležet, soustředila
jsem se na správné proporce a na tón, přesně tak, jak nás to
učil. A když jsem je pak rozřezané na kousíčky poslala jeho
manželce, podali jakousi oficiální stížnost. A pak… nechce se
mi to teď rozebírat. Slyšela jsem, že se přestěhovali a že začal
učit na nějaké škole v cizině.
 Netušila jsem, kde se tahle část mého já schovávala. Ta část,
co se dovedla zamilovat. Vlastně… věděla jsem to. Zamkla
jsem ji, držela jsem ji kdesi hluboko v sobě. Děsilo mě, že bych
kvůli téhle slabosti mohla být znovu zranitelná. Teď jsem
ovšem byla připravená. A Ben byl jiný. Ben mi bude věrný.

Jsem zpátky v cave. Odtrhnu oči od jeho vespy. Mám pocit,

jako bych měla kolem žeber kovovou obruč, kvůli které se
nemůžu pořádně nadechnout. A v uších mi pořád zní ten
strašný bílý šum, ta nekonečná bouře. Potřebuju se toho zbavit,
musí to přestat.
Vytrhnu kolo ze stojanu a vleču ho po schodech nahoru.
Cítím, jak ve mně narůstá jakýsi tlak. Vedu kolo přes dvůr, pak
přes kočičí hlavy na ulici… až k hlavní třídě, kde je spousta
aut. Zrovna je ranní špička. Vyhoupnu se do sedla, rychle
se rozhlédnu na obě strany, přes slzy toho moc nevidím, ale
stejně se rozjedu do silnice.
Ozve se zaskřípění brzd. Pak zběsilé troubení. Najednou
ležím na asfaltu, jsem na boku, kola se ještě točí. Všechno
mě bolí, jsem celá odřená. Buší mi srdce.
To bylo o fous.
„Ty krávo jedna blbá,“ zařve řidič dodávky. Vyklání se z ote-
vřeného okýnka a gestikuluje na mě cigaretou. „Co to děláš,
kurva? To se neumíš rozhlídnout, než vjedeš do silnice?“
Taky na něj začnu ječet, jsem ještě sprostější než on. Un
fils de pute, zkurvysyn, un sac à merde, bečka hoven, pořádně
to rozjedu… Pošlu ho do hajzlu. Řeknu mu, že řídí jako píča.
Dveře našeho domu se najednou prudce rozletí. Vyběhne
z nich domovnice – nikdy jsem ji neviděla ani při rychlé chůzi,
natožpak při běhu. Vždycky vypadá tak staře a shrbeně. Možná
se takhle hýbe jen tehdy, když se na ni člověk nedívá. Protože
se pokaždé zjeví právě ve chvíli, kdy ji čekáte nejmíň. Najednou
se objeví za rohem nebo vystoupí ze stínů, vždycky někde číhá.
Ani nevím, proč tu vlastně máme domovnici. Většina domů
už je dávno propustila. Nechápu, proč si nepořídíme moderní
interkom, ten systém, co dneska mají všude. Rozhodně by to
bylo mnohem lepší, než když tu pořád slídí ona. Nelíbí se
mi, jak se na mě dívá. Jak si mě prohlíží.
Domovnice nic neřekne, jen ke mně natáhne ruce a po-
může mi vstát. Je o dost silnější, než bych čekala. Pak se na
mě zahledí. Zblízka a upřeně. Jako by se mi snažila něco
říct. Sklopím oči. Mám pocit, že něco ví. Že možná ví úplně
všechno.
Setřesu z ramene její ruku. „Ça va,“ řeknu. Jsem v pořádku.
„Zvládnu vstát sama.“
Odřená kolena mě pořád štípou, připadám si jako dítě, co
se zřídilo na hřišti. Z kola spadl řetěz. Ale to je všechno, nic
horšího se nestalo.
Ale mohlo. Mohlo to skončit úplně jinak. Kdybych nebyla
takový srab. Protože ve skutečnosti jsem se rozhlédla. A teprve
pak jsem se rozjela.
Přesně jsem věděla, co dělám.
Bylo to o fous. Bohužel.
SOPHIE
Střešní byt

Scházím po schodišti, Benoit poklusává vedle mě. Ve třetím

patře se zastavím. Tuším za těmi dveřmi ji – cosi jedovatého
v srdci tohoto místa.
S ním to bylo stejné. Svou přítomností narušoval rovno-
váhu celého domu. Po té večeři na terase se mi zdálo, že na
něj narážím všude – byl na schodišti, přecházel dvůr, mluvil
s domovnicí. My s domovnicí nikdy nemluvíme, jen jí občas
udělíme nějaký pokyn. Patří k personálu, je třeba respektovat,
že její společenské postavení je nižší než to naše. On to nechá-
pal, jednou jsem dokonce zahlédla, jak za ní vešel do té její
boudy. O čem si tam mohli povídat? Co mu mohla prozradit?
Třetí vzkaz nepřišel do schránky, místo toho ho podstrčili
pode dveřmi bytu. Předpokládám, že vyděrač věděl, že Jacques
zrovna není doma. Vrátila jsem se z pekařství s Jacquesovým
oblíbeným quichem, který mu kupuji každý pátek. Tu tradici
už udržujeme tak dlouho, že si nedokážu vybavit, kdy jsme
s tím začali. Když jsem ten vzkaz uviděla, upustila jsem kra-
bičku na zem. Koláč se rozlétl po celé podlaze. Projelo mnou
zachvění – věděla jsem, že to musí být strach, na okamžik
ovšem měl příchuť vzrušení. Což bylo stejně znepokojivé jako
ten vzkaz.
Tak dlouho jsem byla neviditelná, tak dlouho jsem byla
nepodstatná, nedůležitá. Tyto vzkazy mne sice děsily, záro-
veň to však bylo po dlouhé době poprvé, co o mně někdo
věděl.
Bylo mi jasné, že z toho domu musím ihned pryč.
Ulice byly stále rozpálené doběla, vzduch se tetelil horkem.
Zahrádky kaváren byly obsypány turisty, kteří se potili do thé
glacés a citron pressées a přemítali, proč se necítí osvěženi. Vě-
děla jsem, že v restauraci bude přítmí a chládek jako v nějaké
podmořské jeskyni, a měla jsem pravdu. Obří obrazy a tmavé
táflování na stěnách, bílé ubrusy. Dali mi ten nejlepší stůl –
jak také jinak, společnost Vína Meunier SARL je již řadu let
zásobovala znamenitým vínem. Usrkávala jsem minerální
vodu a klimatizace mi posílala chladivý proud vzduchu po
zádech, přímo pod hedvábnou halenku.
„Madam Meunierová,“ přivítal mne číšník. „Bienvenue. Jako
obvykle?“
Když jsem tady s Jacquesem, objednávám si pokaždé to
samé. Čekankový salát s vlašskými ořechy a maličkými kousky
rokfóru. Stárnoucí manželka je jedna věc, ale tlustá manželka,
to je něco docela jiného.
Jacques tu ovšem nebyl.
„L’entrecôte,“ řekla jsem.
Číšník se na mě podíval, jako kdybych si poručila plátek
lidského masa. Steak si tu vždy objednával Jacques.
„Ale madam Meunierová,“ začal, „je takové horko. Možná
by byly lepší ústřice – máme vynikající pousses en Claire – nebo
co takhle kousek lososa připraveného metodou sous vide…“
„Steak,“ zopakovala jsem. „Blue rare.“
Steak jsem naposledy jedla kdysi před lety, když mi ho
předepsal gynekolog – bylo to ještě v době, kdy lékaři stále
propagovali červené maso a víno coby léky na mnohá one-
mocnění. Celé měsíce jsem tak kvůli „léčbě“ neplodnosti jedla
jako neandrtálec. Když se ukázalo, že to nezabírá, musela
jsem podstoupit různé ponižující procedury. Injekce do pozadí.
A také Jacquesovy lehce znechucené pohledy. Vyvdala jsem
přece dva nevlastní syny. Proč jsem tak toužila po vlastním
dítěti? Nedokázala jsem mu vysvětlit, že potřebuji někoho,
koho bych mohla milovat a kdo by na oplátku miloval mě.
Z celého srdce, bezvýhradně. Procedury samozřejmě nezabraly.
A o adopci Jacques nechtěl ani slyšet. Papírování, prověřování
jeho obchodních záležitostí – ne, to zkrátka odmítal.
Když mi donesli steak, řízla jsem do něj a pozorovala, jak
z něho vytéká trocha světle růžové krve. Pak jsem vzhlédla
a uviděla jeho, Benjamina Danielse. Seděl v rohu restaurace,
byl ke mně otočen zády, po celé délce zdi však bylo zrcadlo,
v němž byl jasně zřetelný jeho odraz. Na jeho zádech bylo cosi
elegantního. I na tom, jak seděl, i na těch rukou v kapsách.
Držení těla prozrazovalo, že je vyrovnaný, v souladu se sebou
samým.
Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. Co tu dělá?
Zvedl hlavu a „přistihl“ mne, jak si ho v zrcadle prohlížím.
Nejspíš o mně ovšem věděl celou dobu a jen čekal, až ho
zaregistruji. Jeho odraz pozvedl sklenici piva.
Odvrátila jsem zrak a napila se minerální vody.
O několik vteřin později na stůl dopadl stín. Vzhlédla
jsem. Ten úlisný, podlézavý úsměv. Měl na sobě pomačkanou
lněnou košili a kraťasy, nohy holé a opálené. Ačkoliv oblečení
ostře kontrastovalo s úrovní tohoto podniku, působil naprosto
uvolněně. Nenáviděla jsem ho za to.
„Zdravím, Sophie,“ pravil.
To familiární oslovení mne nadzvedlo, pak jsem si ovšem
vzpomněla, že jsem ho požádala, aby mi neříkal „madam“.
Způsob, jakým vyslovil mé jméno, byl ale jaksi nepatřičný.
 „Mohu?“ řekl a ukázal na jednu z židlí. Musela jsem to
přijmout, cokoliv jiného by bylo neslušné. Přikývla jsem, abych
dala najevo, že je mi to lhostejné.
Bylo to poprvé, co jsem k němu byla tak blízko. Nyní jsem
viděla, že není příliš pohledný, alespoň ne konvenčním způ-
sobem. Tvář měl nesouměrnou. Sebejistota a charisma – to
z těch pramenila jeho přitažlivost.
„Co tu děláte?“ zeptala jsem se.
„Píšu na tuhle restauraci recenzi,“ odpověděl. „Jacques mi
ji doporučil během té večeře. Ještě jsem nejedl, ten prostor
na mě ale už stihl udělat dojem – ta atmosféra, ta umělecká
díla.“
Podívala jsem se, kam upírá pohled. Obraz ženy na kole-
nou – zavalité, téměř maskulinní. Mohutné končetiny, výrazná
čelist. Ani špetka elegance, jen divoká síla. Hlavu měla za-
kloněnou a vyla na měsíc jako vlk. Roztažené nohy, vykasaná
sukně… bylo v tom téměř něco sexuálního. Představovala
jsem si, že kdybych si k tomu obrazu přivoněla, necítila bych
barvu, nýbrž krev. Náhle jsem si byla velmi dobře vědoma
potu, který se mi během cesty sem možná vsákl do halenky
a vytvořil v podpaží dva vlhké půlměsíce.
„Líbí se vám?“ otázal se. „Podle mě je Paula Regová úžasná.“
„S tím bych tak úplně nesouhlasila,“ odvětila jsem.
Ukázal mi na ret. „Máte tady trochu… ano, tam.“
Distingovaně jsem si ústa otřela rohem ubrousku. Když
jsem se pak na něj podívala, na bílé látce byla skvrna od krve.
Nevěřícně jsem na ni zírala.
Odkašlal si. „Mám pocit… podívejte, jen jsem vám chtěl
říct, že doufám, že jsem vás nijak neurazil. Tehdy, když jsem
okomentoval váš přízvuk. Snad vám to nepřišlo drzé.“
„Mais non,“ odpověděla jsem. „Proč by to bylo drzé?“
„Víte, já jsem na Cambridge studoval francouzskou filologii,
takže mě tyhle věci fascinují.“
 „Neurazil jste mě,“ ujistila jsem ho. „Pas du tout.“ Ani v nej-
menším.
Usmál se. „To se mi ulevilo. A tu večeři na terase jsem si
vážně užil. Bylo od vás moc milé, že jste mě pozvala.“
„Já vás nezvala,“ odtuším. „Byl to Jacquesův nápad.“ Mož-
ná to vyznělo neomaleně, byla to ovšem pravda. Veškeré po-
zvánky byly podmíněny Jacquesovým souhlasem.
„Pak je mi chudáka Jacquese líto,“ pokračoval s potutelným
úsměvem. „To počasí! Nikdy jsem nikoho neviděl tak zuřit.
Chvíli jsem si myslel, že se té bouři pokusí postavit stejně
jako král Lear. Měl tak sveřepý výraz!“
Zasmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Měla jsem se
zhrozit, cítit se dotčeně. Z manžela si nikdo utahovat nesměl,
nikdo. Právě to mě ovšem tak pobavilo – bylo to naprosto
nečekané. A navíc se mu podařilo skvěle vystihnout Jacquesův
rozzuřený výraz.
Snažila jsem se zachovat dekorum, a tak jsem se natáhla
pro vodu a trochu se napila. Zároveň jsem však za to byla
ráda – takovou dobu jsem se ničemu nezasmála.
„Řekněte mi,“ navázal po chvíli, „jaké to vlastně je, být
manželkou muže, jako je Jacques Meunier?“
Opět mě zastihl nepřipravenou. Voda mi zaskočila, roz-
kašlala jsem se, do očí mi vhrkly slzy. Jeden z číšníků hned
přispěchal a nabízel pomoc, ale mávnutím ruky jsem ho ode-
hnala. V hlavě jsem měla jediné – co všechno Benjamin ví?
Co všechno mu Nicolas mohl prozradit?
„Pardon,“ pousmál se. „Ta otázka asi vyzněla hloupě. Ně-
kdy se ve francouzštině nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl.
Jenom mě zajímá, jaké to je, být ženou tak úspěšného ob-
chodníka.“
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem na něj upřela pohled,
který říkal: nemám z tebe strach. Ve skutečnosti jsem ho ovšem
měla. To on mi poslal ty vzkazy, nyní jsem si tím byla jistá.
To on sebral obálky s penězi, které jsem nechala pod uvol-
něným schodem.
„Myslím to tak,“ pokračoval po chvíli, „že kdybyste mi
někdy chtěla poskytnout rozhovor, byl bych vám nesmírně
vděčný. Mohla byste mi třeba popsat, co všechno takové úspěš-
né podnikání obnáší –“
„Já nepodnikám.“
„To jistě není pravda. Hádám, že musíte –“
„Ne.“ Nahnula jsem se nad stůl, a abych mu to zdůraznila
ještě víc, doprovodila jsem každé slovo klepnutím nehtu na
ubrus. „Podniká pouze můj manžel, mě se to nijak netýká.
Comprenez-vous?“ Rozumíte?
„Dobrá, dobrá.“ Podíval se na hodinky. „Ta nabídka každo-
pádně platí. Možná… možná bychom se mohli soustředit spíš
na vás. Den v životě typické Pařížanky, něco na ten způsob.
Víte, kde mě hledat.“ Znovu se usmál.
Jen jsem se na něj němě dívala. Možná netušíš, s kým máš
co do činění. Abych se dostala tam, kde dnes jsem, musela
jsem udělat jisté věci. Přinést určité oběti. Předstihnout ostatní,
nechat je daleko za sebou. Ve srovnání s tím, co všechno jsem
musela absolvovat, jsi ty pouhé nic.
„Už budu muset jít,“ řekl a vstal. „Mám schůzku s editorem.
Brzy na viděnou.“
Jakmile jsem si byla jistá, že je pryč, přivolala jsem číšníka.
„Ročník 1998.“
Překvapeně se na mě podíval. Zdálo se, že se mi chystá
nabídnout nějakou alternativu – takové těžké červené, v tako-
vém vedru? Pak ovšem z mého výrazu pochopil, že to myslím
vážně, přikývl, odběhl a za okamžik se vrátil s lahví.
Zatímco jsem popíjela, vybavil se mi jeden večer v Garnie-
rově budově Národní pařížské opery, kde jsme byli na Madam
Butterfly. S Jacquesem jsme byli manželé teprve krátce. Seděli
jsme pod stropem s obří freskou od Chagalla, během přestávky
jsme na baru popíjeli vychlazené šampaňské a já doufala, že
mne zavede do proslulých postranních salonků a ukáže mi
tamní úchvatné klenuté stropy zdobené reliéfy slunce a měsíce
vyvedené ryzím zlatem. Jacquese však mnohem víc zajímali
lidé, místo umění mi ukazoval své klienty. Vedoucí různých
vládních úřadů, podnikatele, významné postavy francouzské
mediální scény. Některé z nich jsem dokonce poznala, ačkoliv
oni o mně samozřejmě nikdy neslyšeli. Jacquese ovšem znali
všichni. Když jim kývl na pozdrav, náznakem mu to opláceli.
Přesně jsem věděla, koho si beru za muže. Bylo mi jasné, do
čeho jdu. A co z toho budu mít. Ne, naše manželství nebude
bez mráčku. Které ale je? A nakonec mi dal dceru. Za to mu
dokážu odpustit cokoliv.

Nyní se na okamžik zastavím na chodbě ve třetím patře. Civím

na mosazné číslo 3. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha týdny
stála přesně na tom samém místě. Ten den jsem strávila celé
odpoledne v restauraci, kde jsem se postupně propracovávala
celou lahví ročníku 1998. Nepochybuji, že se na mě všichni
číšníci potají zděšeně dívali. Madam Meunierová se pomátla. Bě-
hem pití jsem přemýšlela o Benjaminu Danielsovi, přemítala
jsem nad jeho drzostí, nad jeho vzkazy a nad tím, jak strašnou
moc nade mnou má. Probudil se ve mně hrozný vztek. Poprvé
po nesmírně dlouhé době jsem se opět cítila živá, skutečně
živá. Schopná čehokoliv.
Do domu jsem se vrátila až za soumraku. Vyšla jsem po
schodech, zastavila se právě na tomhle místě a zaklepala na
dveře.
Benjamin otevřel dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
„Sophie,“ řekl. „To je ale příjemné překvapení.“
Měl na sobě tričko a džíny, byl naboso, bez ponožek. Z gra-
mofonu za ním se linula hudba, na točně se líně otáčela
nějaká deska. V ruce měl otevřené pivo. Napadlo mě, že s ním
v bytě může být někdo další. Tu možnost jsem do té chvíle
vůbec nezvážila.
„Pojďte dál,“ pokračoval. Následovala jsem ho do bytu. Na-
jednou se mě zmocnil pocit, že tu nemám co dělat, což bylo
absurdní. Tohle přece byl můj domov, vetřelec tu byl on, ne já.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ zeptal se.
„Ne. Děkuji.“
„Určitě? Mám tady nějaké načaté víno.“ Ukázal na své pivo.
„Nesluší se, aby pil jenom jeden z nás.“
Jen jsem překročila práh, už mě dokázal vyvést z rovno-
váhy. Byl tak zdvořilý, tak okouzlující. Měla jsem na to být
připravená.
„Ne,“ odvětila jsem. „Nedám si. Nepřišla jsem na návštěvu.“
Navíc se mi ještě pořád mírně točila hlava ze všeho toho vína,
co jsem vypila v restauraci.
Zašklebil se. „Omlouvám se,“ řekl. „Pokud jste přišla kvůli
tomu, co se stalo v restauraci – kvůli mým otázkám –, vím,
že jsem byl příliš troufalý. Že jsem to přehnal.“
„Kvůli tomu tady nejsem.“ Srdce mi bušilo jako o závod.
Dovedl mě sem vztek, nyní jsem ovšem cítila především strach.
Pokud to vyslovím, vytáhnu to na světlo. Stane se to skuteč-
ností. „Jsi to ty, že?“
Zamračil se. „Cože?“ Zdálo se, že to nečekal. Nyní byl
v nevýhodě on, což mi dodalo odvahu, abych pokračovala.
„Ty vzkazy.“
Vypadal zmateně. „Jaké vzkazy?“
„Víš, o čem mluvím. Ty vzkazy – to vydírání. Přišla jsem
ti říct, abys s tím pro své vlastní dobro přestal. Vím, jak se
bránit, pokud mě někdo ohrožuje. Nezastavím se… nezastavím
se před ničím.“
Pořád slyším ten jeho rozpačitý, omluvný smích. „Madam
Meunierová – Sophie… já se omlouvám, ale opravdu netuším,
o čem to mluvíte. Jaké vzkazy?“
 „Ty, které jsi mi nechal ve schránce. Ten, který jsi podstrčil
pode dveřmi.“
Pozorně jsem ho sledovala, ve tváři se mu ovšem zračil jen
zmatek. Buď byl vynikající herec, čemuž bych se u něj nedivila,
nebo o tom skutečně slyšel poprvé. Bylo to možné? Když jsem
se na něj zahleděla, opravdu jsem viděla jen překvapení, a ač-
koliv jsem se tomu urputně bránila, uvědomila jsem si, že mu
věřím. Nedávalo to ovšem smysl. Pokud to nebyl on, tak kdo?
„Já…“ Místnost se trochu zakymácela, zřejmě kombinací
vína a toho, co jsem právě zjistila.
„Nechcete se raději na chvíli posadit?“ nabídnul mi.
A já se posadila, protože jsem si náhle nebyla jistá, zda
dokážu stát.
Nalil mi sklenku vína, tentokrát se už nezeptal. Potřebovala
jsem ji. Vzala jsem ji a zoufale se soustředila na to, abych
nožičku nesvírala příliš pevně. Nechtěla jsem ji zlomit.
Posadil se vedle mě. Podívala jsem se na něj – na muže,
který mi byl od samého začátku trnem v oku, na kterého jsem
musela myslet tak často. Muže, díky němuž jsem opět měla
pocit, že někoho zajímám – se všemi negativy, jež to s sebou
přinášelo –, a to právě ve chvíli, kdy se zdálo, že jsem se pro
celý svět navždy stala neviditelnou. Neviditelnost znamenala
občasnou samotu, ale také bezpečí. Zapomněla jsem ovšem,
jak je vzrušující, když člověk někoho zajímá.
Snad jsem byla v jakémsi transu. To to víno – než jsem
sem přišla, vypila jsem ho opravdu hodně. A také ten větší
a větší tlak, pod kterým jsem byla v posledních týdnech kvůli
onomu vyděrači, vysmíval se mi. A to osamění, do něhož
jsem se už léta tajně a tiše propadala.
Naklonila jsem se k němu a políbila ho.
Téměř okamžitě jsem se od něj odtáhla. Nemohla jsem
uvěřit tomu, co jsem udělala. Dala jsem si ruku na tvář, dotkla
jsem se horké líce.
 Usmál se na mě. Jinak než předtím. Tento úsměv byl nový.
Intimní, tajný. Jen pro mě.
„Já… musím pryč.“ Postavila jsem sklenici s vínem, ovšem
tak neobratně, že jsem mu při tom převrhla pivo na zem. „Mon
Dieu. Omlouvám se –“
„Na tom přece vůbec nezáleží.“ Položil mi dlaně na tvář,
přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
Jeho vůně, ta novost, ta neznámost, ten pocit, když se rty
dotkl mých, ta ztráta sebeovládání: zaskočilo mě to. Polibek
samotný ovšem nikoliv, to jsem před sebou jen předstírala.
Část mne věděla, že po něm toužím.
„Od prvního dne, od chvíle, co jsem tě viděl na dvoře, jsem
se o tobě chtěl dozvědět víc,“ řekl. Hlavou mi běželo přesně
to samé.
„To je absurdní,“ vyhrkla jsem. Protože to skutečně absurdní
bylo. Přesto jsem mu uvěřila, měl upřímný pohled.
„Není. Chtěl jsem tě políbit od toho večera, co jsem byl
u vás. Když jsme v Jacquesově pracovně byli sami, jen my dva…“
Vzpomněla jsem si, jak mě pobouřilo, když jsem ho tam
našla, jak si prohlíží tu fotografii. Ten strach, který jsem cítila.
Zdá se ovšem, že strach a chtíč jsou dvě strany téže mince.
„To je absurdní,“ zopakovala jsem. „A co Dominique?“
„Dominique?“ Zatvářil se doopravdy zmateně.
„Viděla jsem, jak se na sebe díváte, když jste byli u nás.“
Zasmál se. „Ta by to zkusila i na mrtvýho. Potřeboval jsem
nějak odvést pozornost, hodilo se mi, že se manžel zaměřil
na tohle a nevšiml si, že mu pomrkávám po ženě.“
Znovu si mě k sobě přitáhl blíž.
„Tohle se nesmí stát…“
Nejspíš postřehl, že se bráním jen vlažně, z povinnosti,
protože se usmál. „Nerad to říkám, ale už se to děje.“
„Musíme být opatrní,“ zašeptala jsem o pár minut později,
zatímco jsem si rozepínala halenku a odhalila nejprve luxusní
spodní prádlo, za které jsem utratila jmění, ačkoliv jsem ho
většinu času neměla komu ukázat, a poté i své tělo, jemuž
jsem odpírala tolik potěšení a jež jsem udržovala a šlechtila
pro muže, který na něj sotva pohlédl.
Padnul přede mnou na kolena, jako by se mi chtěl poklonit.
Stáhnul mi kalhoty z jemné látky, rty našel tenoučkou krajku
kalhotek a otevřel ústa.
NICK
Druhé patro

Na dnešek jsem moc nespal. A nebylo to jen tím duněním,

které se celou noc neslo schodištěm z cave. Jdu do koupelny
a vysypu si do dlaně další dva malé modré prášky. Jsou to jedi-
né, díky čemu teď dokážu alespoň trochu fungovat. Polknu je.
Bloumám po bytě. Když přejdu kolem iMacu, obrazovka
se rozsvítí. Strčil jsem do něj? Pokud ano, vůbec jsem si toho
nevšiml. Tak jako tak se probudil a ukazuje mi fotku Bena
a mě. Stojím před počítačem a nemůžu se pohnout. Neodo-
latelně mě k sobě přitahuje. Předpokládám, že přesně takhle
se člověk, co se sebepoškozuje, dívá na žiletku. A představuje
si, jak si jí přejíždí po kůži na zápěstí.
Od té večeře na střeše nebylo nic jako dřív. Něco se změnilo.
Nebyl jsem nadšený z toho, jak otevřeně dával papá najevo, že
je mu Ben sympatický. Nezamlouvalo se mi, jak Ben uhnul
pohledem, když mluvil o cestě po Evropě. A už vůbec se mi
nelíbilo, že nikdy neměl čas – kdykoliv jsem navrhl, abychom
zašli na drink, na něco se vymluvil. Zrovna spěchal za edito-
rem, musel do nějaké nové restaurace, na kterou psal recenzi.
Nezvedal mi telefon, neodpovídal na zprávy, když jsme se
potkali na schodech, vyhýbal se mi pohledem.
Takhle to být nemělo. Když jsem mu nabídl ten byt, doufal
jsem v něco jiného. Ozval se přece on mně, ne naopak. Byl
to jeho e-mail, který přerušil to dlouhé mlčení. Tím, že jsem
ho sem pozval, jsem hodně riskoval. Předpokládal jsem, že
spolu máme určitou nevyslovenou dohodu.
Přejdu ke stěně za iMacem a přejedu po ní rukama. Na-
hmatám drobnou skulinu v omítce. Je tam druhé schodiště.
Tajné. Když jsme byli s Antoinem malí, hrávali jsme si tam.
Také jsme se tam schovávali před otcem, kdykoliv měl jeden ze
svých záchvatů. Stydím se to přiznat, ale několikrát jsem z něj
pozoroval i Bena. Chtěl jsem mu nahlédnout do bytu, do života.
Zjistit, co má za lubem. Odhalit, co pořád tak urputně píše na
laptopu, komu pořád volá – několikrát jsem ho při telefonování
poslouchal, nezachytil jsem ale žádná konkrétní slova.
Ke mně se sice choval přezíravě, zdálo se ovšem, že na
ostatní z domu si čas udělat dokáže. Jedno odpoledne jsem
je našel v cave, kam jsem si šel vyprat prádlo. Nejprve jsem
zaslechl smích. Pak otcův hlas: „Když jsem ten podnik po jejich
matce zdědil, byl to samozřejmě jeden velký chaos. Nejprve
jsem musel dohlédnout na to, aby začal vydělávat. Obchod
s vínem, to dnes není jen tak, člověk musí trochu riskovat.
Z těch vinic už navíc nic nového nepřijde a to, co mám, brzy
zkvasí. S takovou je potřeba diverzifikovat.“
„Co to má být?“ zavolal jsem. „Soukromá degustace?“
Vyšli z vinného sklepa jako dva školáci přistižení při nějaké
nekalosti. Papá držel v jedné ruce lahev, ve druhé dvě skleničky.
A když se Ben usmál, viděl jsem, že má na zubech skvrny od
vína. Držel jednu z magnumek s ročníkem 1996, kterých už
máme jen pár. Zřejmě dar od otce.
„Nicolasi,“ řekl papá pomalu. „Přišel jsi nám pokazit zá-
bavu, že?“
 Žádné: Přidáš se k nám, synu? Dáš si s námi? Za celou tu dobu,
co jsem s ním žil pod jednou střechou, nikdy nenavrhnul nic,
jako byla tahle milá malá degustace vína. Alespoň ne mně.
Byla to sůl do rány. První skutečná zrada. Přece jsem se Benovi
svěřil s tím, co je otec zač. To na to zapomněl?

Ben se na mě zubí z fotky na obrazovce. A já se tam zubím

s ním. Byl jsem tak hloupý. Červenec, Amsterdam. Do očí
nám svítilo slunce. Po rozhovoru s Jess se to všechno vrátilo.
Ten večer, co jsem s Benem strávil v coffee shopu. Ten večer,
kdy jsem mu vyprávěl o svých narozeninách a o „dárku“ od
otce. Ten pocit katarze, očištění. Dojem, že jsem se toho všeho
zbavil.
Potom jsme se s Benem toulali ulicemi. Stmívalo se. Jen
jsme chodili kolem a povídali si. Neměl jsem ponětí, kam
jdeme, a myslím, že to nevěděl ani on. Nějak jsme se ale
z části plné turistů a davů dostali do úplně jiné čtvrti. Kanály
tu byly tišší, tlumeněji nasvícené. Taky tady byly elegantní
staré domy s velikými okny, za kterými bylo vidět jejich oby-
vatele – někteří pili víno a povídali si, jiní večeřeli, jeden muž
seděl u stolu a pracoval na psacím stroji. Tohle byla čtvrť, kde
opravdu někdo žil.
Nebylo tu slyšet nic než šplouchání vody o kamenný břeh.
Černá voda, temná jako inkoust, na níž tančila světla z blíz-
kých domů. A ten pach připomínající mech a zeminu. Dávný
pach. Tady se člověk nemusel prodírat obláčky marihuanové-
ho kouře. Zvedal se mi z nich žaludek. Dělalo se mi špatně
i z těch davů, kde se na mě pořád někdo tlačil, z neustálého
klábosení ostatních. A dokonce i z našich dvou kamarádů,
z jejich hlasů, z jejich smradlavých podpaží, z jejich zpocených
chodidel. To léto jsme spolu strávili příliš mnoho času. Slyšel
jsem každý jejich vtip, každou příhodu. S Benem to bylo jiné,
ačkoliv jsem nedovedl říct proč.
 To ticho – chtěl jsem ho vypít jako sklenici studené vody.
Měl jsem pocit, že je magické… A to, že jsem se Benovi svěřil
s tím, jakého mám otce – znáte ten pocit, když sníte něco
špatného a vyzvracíte se, jak se pak cítíte prázdní, ale také
očištění? A najednou je vám tak nějak neurčitě o trochu líp
než předtím?
„Děkuju,“ zopakoval jsem. „Děkuju, že jsi mě vyslechnul.
Nikomu o tom neřekneš, že ne? Ani těm dvěma?“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl. „Bude to naše tajemství,
kámo. Čestné skautské.“
Právě jsme šli kolem části kanálu, kde byla ještě větší tma.
Myslím, že tam nefungovalo několik lamp. Bylo hrobové ticho.
Znáte v životě ty chvíle, kdy všechno probíhá tak hladce,
až máte dojem, že jedete podle nějakého předem připraveného
scénáře? Tohle byla jedna z nich. Nevybavuju si, že bych se
vědomě rozhodnul, že se k němu přiblížím, prostě jsem se
s ním najednou líbal. Určitě jsem to byl já, kdo udělal ten
první krok, tím jsem si jistý – i když se k tomu moje tělo
odhodlalo dřív, než si mozek uvědomil, co se děje.
Líbal jsem se se spoustou lidí. Se spoustou dívek, chci říct.
Vždycky jenom dívek. Na večírcích, po plesech, po různých
univerzitních oslavách. Byli jsme opilí a dělali jsme to, co
mládež v takových chvílích dělá. Nebylo to nepříjemné, to
ne. Nikdy to ale nebylo osobní, nikdy to nebylo intimnější
nebo víc vzrušující než třeba potřesení rukou. Nemůžu říct,
že by mě to nějak znechucovalo, celou dobu jsem se ovšem
soustředil hlavně na logistiku – jestli dělám prsty a jazykem ty
správné pohyby nebo jak velké množství slin si vyměňujeme,
z čehož se mi obvykle dělalo trochu špatně. Připomínalo to
sportovní trénink, dovednost, ve které jsem se chtěl zlepšit.
Nikdy to nebylo vzrušující, nikdy mi u toho nebušilo srdce.
Ale tohle – tohle bylo jiné. Bylo to tak přirozené jako
dýchání. Překvapilo mě, jak má v porovnání s těmi jemnými
 dívčími rty pevná ústa – nemyslel bych si, že v tom bude
nějaký rozdíl. A přece to bylo přesně to pravé. Jako bych čekal
právě na tohle, jako by najednou všechno dávalo smysl.
Sevřel jsem v ruce řetízek, co měl kolem krku, ten, co mu
tak často mizel pod límcem trička, jen aby se vzápětí zase
objevil, ten, na kterém byla malá figurka světce. Trochu jsem
za něj zatáhl, chtěl jsem si ho přitáhnout blíž.
A pak jsme couvali do tmy – tlačil jsem ho do jakéhosi
nenápadného kouta, padnul jsem před ním na kolena, každý
pohyb tak přirozený, až jsem měl znovu pocit, že následujeme
nějaký scénář a že to takhle má být.
Rozepnul jsem mu kalhoty a vzal jsem ho do úst. Hor-
kost a tvrdost, tajná vůně jeho kůže. Klečel jsem na tvrdých
kočičích hlavách, bolela mě kolena. A ačkoliv jsem si o tom
nikdy nedovolil vědomě přemýšlet, kdesi v podvědomí, kdesi
v nejhlubších myšlenkách, o nichž jsem nevěděl ani já sám,
jsem o tom přemýšlet musel, protože jsem přesně věděl, co
dělám.
Když bylo po všem, usmál se. Líně, ospale, zhuleně.
Pro mě ale po přívalu euforie následoval neuvěřitelně rychlý
sešup. Nikdy jsem takový návrat do reality nezažil. Bolela mě
kolena, tam, kde jsem klečel na zemi, jsem měl od bůhvíčeho
mokré džíny.
„Kurva. Kurva… nevím, co se to se mnou stalo. Doprdele.
Jsem… jsem úplně sjetej.“ Což byla lež. Byl jsem sjetej, ano.
Nikdy jsem ovšem neuvažoval jasněji, nikdy jsem se necítil
víc naživu, víc nabitý energií, nikdy jsem nepociťoval větší
směs emocí.
„Kámo,“ řekl s úsměvem. „Nedělej si s tím hlavu. Byli jsme
trochu nalití a dost sjetí.“ Pak pokrčil rameny a ukázal kolem.
„A nikdo nás u toho neviděl.“
Nemohl jsem uvěřit, jak klidně to bere. Možná jsem to
ale podvědomě tušil, možná jsem o téhle stránce jeho povahy
věděl. Kdosi na Cambridge ho jednou popsal jako „všežravce“,
tehdy jsem přemýšlel, co tím mohl myslet.
„Nikomu to neříkej,“ poprosil jsem ho. Najednou jsem
dostal strašný strach. „Ty to nechápeš. Tohle… musí to zůstat
mezi námi. Kdyby se o tom dozvěděl… víš, můj táta by tohle
nikdy nepochopil.“ Když jsem si představil, že by to někdy
zjistil, udělalo se mi špatně. Ta myšlenka mě vyděsila. Dovedl
jsem si představit, jak by se zatvářil, jak by zněl jeho hlas.
Pamatoval jsem si, co mi řekl v tom podniku, když jsem mu
oznámil, že o jeho dárek nestojím: Co to s tebou je, kluku? Nejsi
buzna, že ne? V hlase měl znechucení.
On by mě kvůli tomu klidně zabil, pomyslel jsem si. Stačilo by
podezření. Než mít takového syna, raději by neměl žádného.
Přinejmenším by mě vydědil. A jakkoliv jsem si nebyl jistý,
jestli o jeho peníze vůbec stojím, zatím jsem se jich nebyl
připravený vzdát.

Po Amsterdamu jsem se rozhodl, že už Benjamina Danielse

nechci nikdy vidět. Odcizili jsme se. Měl jsem spoustu přítel-
kyň. Odstěhoval jsem se do Spojených států, kde jsem zůstal
skoro deset let. A ano, měl jsem tam pár zkušeností s muži,
přece jen jsem byl tisíce kilometrů daleko, což mi dávalo
svobodu. Pořád jsem ale v hlavě slyšel otcův hlas a nikdy
nešlo o žádný vážný vztah.
Což neznamená, že jsem se k té noci v myšlenkách později
nevracel. Svým způsobem jsem o ní přemýšlel neustále, ačkoliv
jsem se s tím snažil přestat. A pak, po všech těch letech, mi
od Bena přišel e-mail. Muselo to něco znamenat, když se mi
takhle zčistajasna rozhodl znovu ozvat. Nevěřil jsem, že by
si chtěl jenom zavzpomínat na staré dobré časy.
Po té večeři na terase, kde na otce udělal takový dojem,
jsem ho ovšem skoro neviděl, a když jsme se potkali, proho-
dil se mnou pokaždé jenom pár slov. Proboha, byl přece i za
domovnicí, ale na mě, na starého kamaráda, si čas udělat ne-
dokázal. Uvelebil se tu prakticky gratis. Vzal si, co potřeboval,
a pak mě odstřihl. Měl jsem pocit, že mě jenom využil. A když
jsem si uvědomil, jak úskočně se choval pokaždé, když jsem
si s ním chtěl popovídat, začal jsem se ho trochu bát, ačkoliv
jsem si nebyl jistý proč. Vzpomněl jsem si na Antoinova slova,
že by nás papá mohl jen tak z rozmaru vydědit. Tehdy mi to
přišlo jako naprostá hloupost. Ovšem teď… Začínal jsem mít
dojem, že tu Bena nechci. Že bych to pozvání nejraději vzal
zpátky. Ale nevěděl jsem, jak na to, z bytu jsem ho vyhodit
nemohl. Věděl toho nebezpečně moc. Bylo toho tolik, co
proti mně mohl použít. Musel jsem přijít na jiný způsob, jak
ho odsud dostat.

Obrazovka iMacu zhasne, počítač nejspíš znovu přešel do

režimu spánku. Nezáleží na tom, tu fotku mám před očima
pořád. Pronásleduje mě přes deset let.
Vybavím si, jak jsem včera večer málem políbil jeho sestru.
Když určitým způsobem natočila hlavu, když se zamrači-
la nebo zasmála, byla mu najednou neuvěřitelně podobná.
A připomněla mi ho i ta chvíle – temnota, ticho. Na okamžik
jsme byli mimo tento svět.
Ta noc v Amsterdamu. Nejhorší, nejostudnější věc, co
jsem kdy udělal.
A také to nejlepší, co se mi kdy stalo.
Tak jsem to alespoň vnímal, dokud se nepřistěhoval sem
do domu.
JESS

Když se probudím, je kolem mě tma. Na hrudi mám cosi

těžkého, v puse jako v polepšovně, jazyk suchý a těžký, jako
by ani nebyl můj. Několik dlouhých chvil si nemůžu vzpo-
menout, co se vlastně stalo, mám totální okno. Je to jako
nakukovat do černé díry.
Zašátrám kolem sebe, snažím se zjistit, kde jsem. Zdá se,
že ležím na posteli. Ale na jaké posteli? Na čí posteli?
Kurva. Co se mi stalo?
Pomalu si všechno vybavuju. Tu párty. Ten odporný drink.
Upíra Victora.
Pak uvidím něco povědomého. Malé zelené číslice, co svítí
do tmy. Benův budík. Nějak jsem se dostala zpátky do jeho
bytu. Zamrkám. 17.38. Počkat, to není možné. To by znamena-
lo, že je odpoledne. A že jsem – ježišikriste – prospala celý den.
Zkusím si sednout. Ze tmy se vynoří dvě veliké zářící oči
se zvláštními zorničkami, mám je hned u nosu. Sedí na mně
kočka, proto se mi tak špatně dýchá. Začne mi hníst krk,
zatahuje a vytahuje drápky. Bolí to. Odstrčím ji a ona sesko-
čí z postele. Podívám se na sebe. Jsem oblečená, díkybohu.
Vybavím si další útržky – byl to Victor, kdo mě sem donesl,
když jsem v bytě Mimi omdlela. Takže to nebyl žádný hajzl
a nechtěl mě znásilnit, dost jsem mu křivdila. Nejspíš se
lekl, že se mi něco stalo – vzpomínám si, že se snažil co
nejrychleji zmizet. Ale zkusil mi aspoň trochu pomoct, to se
počítá.
Další vzpomínka. Včera večer jsem něco našla. V tu chvíli
se mi to zdálo důležité. Všechno ke mně ovšem přichází
nejprve v mlhavých nesouvislých útržcích. Je to jako puzzle,
kde spousta dílků chybí. Vím, že se mi zdály nějaké šílenos-
ti. Třeba to, že na mě Ben křičel přes jakési sklo, které ale
bylo pokřivené, takže jsem za ním jeho obličej spíš tušila.
Snažil se mě před něčím varovat, ale nerozuměla jsem mu.
A pak jsem ho najednou viděla naprosto jasně, což bylo
mnohem, mnohem horší, protože neměl oči. Někdo mu je
vyškrábal.
Najednou si vybavím plátna, co měla Mimi pod postelí.
Ježišikriste. To jsem včera našla. Zničená plátna, co vypadala,
že je někdo v záchvatu vzteku roztrhal. Ze všech někdo vyřízl
oči, zbyly po nich jen díry. A všechno to bylo zabalené do
Benova trička.
S velkým úsilím se zvednu z postele a dopotácím se do
obýváku. Tepe mi v hlavě. Jsem malá, ale něco vydržím – tohle
jenom z jednoho drinku nemám. Victor to možná nebyl, jsem
si ale jistá, že mi tohle někdo způsobil. Záměrně.
Najednou se do ticha ozve hlasité zvonění. Příšerně se
leknu. Můj mobil. Na obrazovce svítí Theovo jméno.
Zvednu to. „Haló?“
„Vím, co je to za kartu.“ Žádné zdvořilosti, žádný úvod.
„Cože?“ zeptám se. „O čem to mluvíš?“
„Ta karta, kterou jsi mi dala. Ta kovová, s obrázkem ohňo­
stroje. Vím, o co jde. Můžeme se potkat ve tři čtvrtě na sedm?
Takže zhruba za hodinu? U stanice Palais Royal, dojedeš tam
metrem. Odtamtud půjdeme pěšky. Jo a zkus si na sebe vzít
něco apartního.“
„Já –“
On už ale zavěsil.
MIMI
Čtvrté patro

Do toho pití jsem jí to dala včera já. Byla to hračka. Koloval

tam ketamin, tak jsem ho trochu stopila a nasypala do jedno-
ho drinku, promíchala, aby se rozpustil, a pak jsem jednoho
z kamarádů od Camille poprosila, aby ho donesl té zrzavé
Britce. Vůbec jsem ho nemusela přemlouvat – je pravda, že
asi není úplně škaredá.
Musela jsem to udělat. Nesnesla jsem ji tam. To ale nezna-
mená, že z toho nemám výčitky… Vždycky jsem si na drogy
dávala pozor, tedy kromě té noci v parku. A pak je někomu
takhle zákeřně podstrčím, aniž by o tom chudák věděl. Bylo
to dost nefér, uznávám. Nemůže za to, že sem přišla, nevě-
děla, že dělá chybu. To je na tom všem to nejhorší. Nejspíš
ani není zlý člověk.
Jenže já ano.
Camille vyjde ze svého pokoje, na sobě hedvábné kombi-
né, kolem očí rozmazané černé kruhy od make-upu. Vylezla
z postele teprve teď.
„Ahoj. Ten včerejšek byl šííííílený. Ale lidi si to vážně uži-
li, že?“ Podívá se na mě pozorněji. „Putain, Mimi, vypadáš
 příšerně. Co se ti stalo?“ řekne a ukáže na moje kolena. Odřela
jsem si je, když jsem spadla na ten asfalt, a domovnice trvala
na tom, že mi to vydezinfikuje. Camille se zakření. „Takže ty
sis tu párty užila taky, non?“
Pokrčím rameny. „Oui. Vlastně ano.“ Ve skutečnosti to
nejspíš byla jedna z nejhorších nocí, co jsem kdy zažila. „Ale
moc jsem se… moc jsem se nevyspala.“ Nespala jsem vůbec.
Znovu se na mě zadívá. „Ááá. Nevyspala ses, protože tě
nenechal?“
„Jak to myslíš?“ Panebože, ať na mě takhle nezírá.
„Víš moc dobře, jak to myslím. Tvůj pan záhadný?“
Najednou se mi prudce rozbuší srdce. „Já… ne. Ne, nic
takového.“
„Počkat.“ Zase se zašklebí. „Vůbec jsi mi neřekla, jestli to
zabralo?“
„O čem to mluvíš? Co mělo zabrat?“ Mám pocit, že mě tlačí
do kouta, kombinace Miss Dior a zatuchlého cigaretového
kouře mě dusí. Její blízkost je mi hrozně nepříjemná.
„To prádlo, co jsme ti vybraly. Mimi!“ Pozvedne obočí.
„Neříkej mi, že už jsi na to stačila zapomenout! Jak dlouho
to je, dva týdny?“

Připadá mi, že se to stalo někomu jinému. Vidím sebe samu

jako postavu ve filmu. Zaklepu na Camille a otevřu dveře. Sedí
na posteli a lakuje si nehty na nohou, pokoj čpí lakem a trávou.
„Chci si koupit nějaké lepší spodní prádlo,“ řekla jsem jí.
Spodní prádlo mi vždycky kupovala máma. Každý rok
jsme spolu zašly do obchodu Eres a ona mi koupila tři nudné
sady – v černé, bílé a tělové barvě. Já ale chtěla něco jiného.
Něco, co bych si vybrala sama. Vůbec jsem ovšem netušila,
kam pro to mám jít. A věděla jsem, že Camille bude mít jasno.
Camille vytřeštila oči. „Mimi! Co se to s tebou děje? Nej-
dřív ten nový outfit, a teď dokonce… lepší spodní prádlo? Kdy
mě s ním seznámíš?“ Stydlivě se usmála. „Nebo s ní? Merde,
jsi tak tajnůstkářská, že vůbec netuším, jestli náhodou nejsi
na holky.“ Úšklebek. „Nebo to máš jako já, podle nálady?“
Opravdu nevěděla, o koho jde? Mně to přišlo tak zjevné.
Nejen to, že jsem z něj byla hotová, ale i to zvláštní pouto
mezi námi. Zdálo se mi, že pro okolní svět to musí být stejně
samozřejmé jako pro mě, že to musí každý hned vidět.
„Pojď,“ řekla, vyskočila a odkopla stranou pěnové oddělo-
vače prstů. „Jdeme.“
Zatáhla mě do Passage du Desir u stanice Châtelet. Je to
sex shop – respektive jedna z poboček řetězce – na frekvento-
vané ulici plné obchodů s botami a oblečením. Proč je zrovna
tam? Nejspíš proto, že tohle je Francie a šukání je víceméně
věcí národní hrdosti. Z toho obchodu vycházejí spokojené
páry, co si odnášejí tašky zavěšené na předloktí a vyměňují
si kradmé úsměvy. Během pauzy na oběd v něm mizí ženy,
co si jdou koupit vibrátor. Já jsem ještě nikdy v žádném sex
shopu nebyla. Nikdy jsem si dokonce ani neprohlédla vý-
lohu, kdykoliv jsem šla kolem, zrudla jsem a odvrátila zrak
jinam.
Když jsme vstoupily dovnitř, měla jsem pocit, že si mě
všichni prohlíží a přemýšlí, co tahle zastydlá panna, rudá až
za ušima, dělá mezi vším tím latexem a tubami lubrikantů.
Sklopila jsem hlavu a snažila se schovat za svou novou ofinu.
Pořád jsem se děsila toho, že kolem půjde papá, nějak si mě
uvnitř všimne, vytáhne mě za vlasy ven a pak mi před celou
ulicí vynadá do une petite salope.
Camille vytáhla krabice s věcmi, kterým se říká „sexy sou-
pravy“ – sady prádla s podvazkovými pásy po deseti eurech. Já
jsem ale zakroutila hlavou, tohle je moc přímočaré. Natáhla
se pro obří reflexně růžové dildo s obscénně vystouplými žil-
kami a zamávala mi jím před obličejem. „Když už jsme tady,
možná by sis měla pořídit i tohle.“
 „Vrať to zpátky,“ zasyčela jsem. Nejraději bych se propadla,
málem jsem umřela hanbou. Ano, ve francouzštině to říkáme
úplně stejně: mourir de honte.
„Masturbovat je zdravé, chérie,“ poučila mě Camille mno-
hem hlasitěji, než bylo nutné. Věděla jsem, že si to užívá.
„A víš, co naopak zdraví škodí? Když nemasturbuješ. Vsadím
se, že ti na té škole, kam tě poslal papá, vtloukali do hlavy,
že je to hřích.“
O té škole jsem Camille řekla, ovšem to, proč jsem musela
odejít, jsem si nechala pro sebe. „Va te faire foutre,“ odsekla
jsem a strčila do ní. Polib mi prdel.
„Já ti prdel líbat nebudu, ale s tímhle si poradíš i beze mě.“
Vytáhla jsem ji ven. Zamířily jsme do obchodu, který byl
víc na úrovni. Slečny s drdolem a perfektně nanesenou rudou
rtěnkou, co se tam staraly o zákazníky, se na mě dívaly trochu
rozpačitě. To asi to moje pánské tričko, obří boty, podomácku
zastřižená ofina. Pořád za námi chodil sekuriťák. Jindy bych
se lekla a odešla. Ale teď jsem se donutila zůstat. Kvůli němu.
„Vyberu si něco i pro sebe,“ oznámila mi Camille. Prohlížela
si hedvábný postroj a zkoušela, jestli by jí byl.
„Jsi zásobená líp než tenhle obchod.“
„Oui. Ale chci něco víc na úrovni, víš?“
„Pro koho to bude?“ zeptala jsem se jí.
„Pro někoho nového.“ Tajnůstkářsky se usmála. To bylo
zvláštní. Camille nikdy nebyla tajnůstkářská. Když si našla
nového nabíječe, do půl hodiny po jejich prvním šukání o tom
věděl celý svět.
„Tak kdo to je?“ naléhala jsem, ale neřekla mi to. Tahle
nová, záhadná Camille se mi nezamlouvala. Byla jsem ovšem
tak nadšená svou odvahou a tím, co si kupuju, že jsem nad
tím moc nepřemýšlela. Nemohla jsem se dočkat.
Vedle poliček se značkovými erotickými pomůckami jsme
narazily na hromadu krajek a hedvábí. Přejížděla jsem po látce
prsty, prádlo muselo být dokonalé. Něco bylo moc extrémní –
bez rozkroku, s přezkami a řemeny, z kůže –, něco naopak moc
krotké. To Camille odmítla s tím, že to je přesně to, co by
mi koupila máma – květinové vzory a pastelové barvy jako
růžová, pistáciová a levandulová.
Pak řekla: „Mám to, tohle je ono.“ Ukázala mi to. Byla to
ta nejdražší sada prádla, jakou jsme tam viděly. Černá krajka,
černé hedvábí. Tak jemné, že když ho člověk promnul mezi
prsty, skoro ho necítil. Elegantní a zároveň sexy. Dospělé.
Šla jsem do kabinky se sametovým závěsem a vyzkoušela
jsem si ho. Zvedla jsem si vlasy do pomyslného drdolu a při-
vřela oči. Teď už jsem se tolik nestyděla. Nikdy jsem si samu
sebe takhle neprohlížela. Bála jsem se, že si budu připadat
hloupě, neohrabaně. Že si budu dělat starosti se svým plochým
hrudníkem, lehce vystouplým břichem a křivýma nohama.
Ale nebylo to tak. Místo toho jsem si představovala, jak
se před ním svlékám. Jak se u toho bude tvářit. A jak mi to
prádlo bude sundávat.
Je suis ta petite pute.
Když jsem se zase oblékla, donesla jsem to prádlo k poklad-
ně a řekla jsem, že si ho vezmu. Pobavilo mě, jak tu ženskou
překvapilo, když jsem vytáhla kreditku. Snažila se to na sobě
nedat znát, ale marně. To koukáš, co? Je to tak, ty čubko. Kdybych
chtěla, můžu si koupit celý tenhle obchod.
Celou cestu zpátky jsem se musela soustředit na tu tašku,
co jsem si nesla na předloktí. Nevážila nic, ale znamenala
všechno.
Několik následujících nocí jsem ho pozorovala z okna. Psal,
pořád psal, končil později a později. Naléval se kávou, kterou
si připravoval na sporáku. Když ji pil, pozoroval zpoza oken
dvůr. Šlo o něco důležitého, to bylo jasné. Psal strašně rychle,
byl nad klávesnicí hrozně shrbený. Možná mi to někdy brzy
dá přečíst. Možná budu první, s kým to bude sdílet. Sledovala
jsem, jak se sehnul a podrbal kočku na hlavě, a představovala
si, že jsem ta kočka. Představovala jsem si, jak budu jednoho
dne ležet u něj na pohovce, s hlavou v jeho klíně, a on mě
bude hladit po vlasech právě tak, jako teď hladí tu kočku.
A jak budeme poslouchat elpíčka a mluvit o všem, co spolu
chceme podniknout. Představovala jsem si nás u něj v bytě
tak jasně, až jsem měla pocit, že to opravdu vidím. Bylo to
jako předtucha.
NICK
Druhé patro

Někdo zabuší na dveře bytu, až leknutím nadskočím.

„Kdo je to?“
„Laissez-moi entrer.“ Pusť mě dovnitř. Další zabušení. Dveře
se zachvějí v pantech.
Jdu otevřít. Antoine mě odstrčí a vejde. Následuje ho zápach
alkoholu a zatuchlého potu, tak silný, až mimoděk ucouvnu.
Přesně takhle ke mně vpadnul před pouhými dvěma týdny.
„Dominique mě podvádí. Vím to. Ta malá coura. Když se vrátí,
voní jinak. Včera jsem jí volal, stál jsem na schodišti a slyšel
jsem vyzvánět její mobil. Byla někde v domě. Zavolal jsem jí
ještě jednou, ale to už měla telefon vypnutý. Pak mi tvrdila, že
byla na pedikúře v Saint-Germain. Byla u něj, vím to. U toho
anglického connard, co sis sem nastěhoval…“
A já jsem si tehdy říkal – může na tom něco být? Ben
a Dominique? Ano, flirtovali spolu, jak tehdy v bytě, tak při
té večeři na střeše. Nic jsem z toho ovšem nevyvozoval, Ben
flirtoval s každou. Byl snad tohle ten důvod, proč se mi vy-
hýbal pohledem a nebral mi telefon? Proč byl neustále tak
zaměstnaný?
 Teď mi Antoine zaluská prsty před obličejem. „Haló, petit
frère!“ Neříká to nijak láskyplně. Oči má podlité krví, táhne
z něj víno. Když jsem se sem po letech vrátil, nemohl jsem
uvěřit, jak moc se změnil. Když jsem odjížděl, byl bratr čerstvě
ženatý a šťastný. Teď je z něj troska, alkoholik, kterého opustila
žena. To z něj udělala práce pro otce. „Co s ní?“ naléhá. „S tou
holkou? Co s ní uděláme?“
„Prosím, uklidni se –“
„Uklidni se?“ Vztekle na mě ukáže, jako by mě tím prstem
chtěl bodnout. Opět ucouvnu. Možná je z něj troska, ale
já navždycky zůstanu tím mladším bratrem, co je kdykoliv
připravený uhnout ráně. A když se Antoine rozčílí, hodně
připomíná otce. „Víš, že je to všechno tvoje chyba, že jo? Že
za všechno můžeš ty? Kdybys sem toho hajzla nepozval…
Přijde si sem a myslí si, že si… že si prostě vezme, co bude
chtít. Chápeš, že tě jenom využil? Ale to jsi neviděl, že? Nic
z toho jsi neviděl.“ Zamračí se a chvíli předstírá, že přemýšlí.
„Když o tom teď tak uvažuju, říkám si, jak zvláštně se na něj
díváš –“
„Ferme ta gueule.“ Drž hubu. Udělám krok k němu. Najednou
mám strašný vztek. A než se stačím vzpamatovat, svírám
mu rukama krk. Oči mu vylézají z důlků. Povolím sevření,
stojí mě to ale velké úsilí, jako by část mě samého odmítala
poslechnout.
Antoine zvedne ruku a mne si krk. „Ale, ale. Ťali jsme
do živého, co, bratříčku?“ Mírně chrčí, v očích se mu zračí
náznak strachu. Jeho tón už není tak bezstarostný, jak by
nejspíš chtěl. „To by se otci vůbec nelíbilo, že? Ne, to by papá
opravdu nesnesl.“
„Promiň,“ řeknu. Stydím se. Bolí mě ruce. „Promiň, ksakru.
Hádkou ani rvačkou nic nevyřešíme.“
„No ne, podívejme se na pana dospělého. Stydí se za svůj
malý záchvat, protože se snaží předstírat, že je vyrovnaný a že
si v sobě všechno vyřešil. Jenže ve skutečnosti se topíš v úplně
stejnejch sračkách jako já.“ Spolu se „sračkami“, respektive
hrubým francouzským foutu, mi na tváři přistane i sprška
slin. Zvednu ruku a otřu si ji. Chci jít do koupelny a umýt
si obličej, vydrhnout si ho horkou vodou a mýdlem. Mám
pocit, jako by mě něčím pošpinil.
Když o Antoinovi včera večer mluvila Jess, viděl jsem ho
cizíma očima. Styděl jsem se za něj. Má pravdu. Je to zoufalec.
I tak mě ale popudilo, jak o něm mluvila. Protože je to pořád
můj bratr. V rámci rodiny se k sobě můžeme chovat strašně,
jakmile ji ovšem urazí někdo cizí, začne se v nás vařit krev.
Nemám ho rád, ani trochu – zároveň mě k němu pojí bratrská
láska. A vidím v něm své vlastní chyby. Antoinovou Achillo-
vou patou je pití, tou mou prášky a cvičení v míře hraničící
se sebepoškozováním. Možná svoje démony ovládám o trochu
lépe. Možná jsem o něco menší troska – alespoň navenek. Ale
je to opravdu něco, čím bych se měl chlubit?
Antoine se na mě zašklebí. „Vsadím se, že bys byl radši,
kdyby ses sem vůbec nevracel, co?“ Přiblíží se ke mně. „Řekni
mi jednu věc. Pokud to v Silicon Valley opravdu bylo tak skvělé
a všechny ty špičky v oboru tě milovaly, proč ses vlastně vracel?
Á, oui… protože nejsi o nic lepší než my ostatní. Snažíš se
předstírat, že ano, že otce nepotřebuješ, ani jeho peníze. I tak
jsi ovšem přilezl zpátky stejně jako my, protože jsi ho chtěl
ještě trochu podojit –“
„Drž už kurva hubu!“ zakřičím a zatnu ruce v pěst.
Zhluboka se nadechnu. S nádechem počítám do čtyř, s vý-
dechem do osmi, přesně tak, jak mě to učí moje mindfulness
aplikace. Ztratil jsem nad sebou kontrolu a nejsem na to hrdý.
Tohle přece nejsem já. Jenom mi to ujelo. Nikdo se mi ale
nedokáže dostat pod kůži tak jako Antoine. Nikdo jiný tak
dobře neví, co říct a jak to říct. Nikdo mi nedokáže tak ublížit.
Kromě otce, samozřejmě.
 Nejhorší na tom všem je, že má pravdu. Vrátil jsem se.
Přiletěl jsem k paterfamilias jako stěhovavý pták, co se vrací
k tomu samému otrávenému jezeru.
„Vrátil ses domů, synu,“ řekl mi papá, když jsme spolu první
noc po mém návratu seděli na střešní terase. „Vždycky jsem vě-
děl, že to tak dopadne. Musíme si někdy udělat výlet na ostrov
Île de Ré. Některý víkend vezmeme loď a vypravíme se tam.“
Třeba se změnil. Změknul. Vůbec si mě nedobíral kvůli
tomu, že jsem tou investicí přišel o tolik peněz – alespoň zatím.
Dokonce mi nabídl doutník. Dal jsem si, i když je nesnáším.
Třeba se mu po mně opravdu stýskalo.
Až později jsem si uvědomil, jak moc jsem se mýlil. Pro
něj to bylo jen potvrzením jeho převahy. Nedokázal jsem žít
bez něj, zkusil jsem to a selhal jsem.
„Pokud ode mě chceš další peníze,“ pravil, „musíš se nastě-
hovat zpátky, abych tě měl pod dohledem. Po světě už trajdat
nebudeš. Chci vědět, že se mi ta investice vrátí. Že ty peníze
nespláchneš do záchodu. Tu comprends?“ Rozumíš?
Antoine přechází sem a tam. „Tak co s ní uděláme?“ zeptá
se, v hlase opileckou bojechtivost.
„Mluv tišeji,“ řeknu. „Rozumí trochu francouzsky.“ V tom­
hle domě mají i stěny uši.
„Co tady kurva pořád dělá?“ Kopne do rámu dveří. „Co
když půjde na policii?“
„O to jsem se postaral.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, že se vyplatí mít přátele na vysokých místech.“
Pochopí. „Stejně musí zmizet.“ Teď si mumlá spíš pro sebe:
„Mohli bychom si pohrát s bránou. To by byla hračka, stačí
změnit kód. Až někam půjde, už se nedostane zpátky.“
„Ne,“ odpovím, „to by –“
„Nebo ji můžeme donutit, aby odsud odešla. Je to přece
malá holka. S tou bychom si snad poradili, ne?“
 „To už vůbec ne. Tím bychom ji akorát donutili, aby znovu
zašla na policii, a tentokrát sama…“
Z Antoina vyjde něco mezi řevem a zasténáním. Je jenom
přítěž. Rodina… Ale krev je nakonec vždycky hustší než voda.
Aneb jak říkáme my Francouzi: la voix du sang est la plus forte.
Hlas krve vše přehluší. To on mě přitáhnul zpátky sem.
„Bude lepší, když tu zůstane,“ řeknu ostře. „Pochop to. Bude
lepší, když ji budeme mít pod dohledem. Teď musíme hlavně
zachovat chladnou hlavu. Papá bude vědět, co dělat.“
„Ozval se ti?“ otáže se Antoine. „Ozval se ti papá?“ Jeho
tón se změnil, je v něm cosi zranitelného. Když vyslovil „papá“,
zněl na chvíli jako malý chlapec, kterým kdysi byl. Chlapec,
co seděl před matčiným pokojem a sledoval, jak se u ní střídají
ti nejvyhlášenější pařížští lékaři. Žádný z nich ji ale nedovedl
zbavit nemoci, jež ji stravovala.
Přikývnu. „Ozval se mi dnes ráno.“
Víš, že na tebe spoléhám, že tam na všechno dohlédneš, synu. An-
toina drž raději zkrátka. Vrátím se, jak to jen bude možné.
Antoine se zamračí. Co se týče rodinného podnikání, je
otcovou pravou rukou. Právě teď, pro tuto chvíli, mám ovšem
jeho důvěru já. To ho musí bolet. S otcem to tak ale bylo
vždycky, neustále se nás snaží proti sobě poštvat, donutit nás,
abychom bojovali o těch pár kousků rodičovské přízně. Tedy
kromě výjimečných situací, kdy se spojíme proti společnému
nepříteli.
O čtyřicet osm hodin dříve

Domovnice skrz okenice pozoruje, jak ho vynášejí z domu.

Pozoruje všechno, co se tu děje. Někdy ze své boudy v zahra-
dě, někdy z různých výklenků uvnitř budovy, odkud může
nepozorovaně sledovat ostatní.
Tělo v improvizovaném rubáši je zjevně těžké. Zřejmě už
tuhne a špatně se s ním manipuluje. Mrtvá váha.
Světla v bytě ve třetím patře dosud svítila, plápolala do
noci. Nyní ale zhasla a z oken se stala temná prázdná místa,
skrze něž není nic v bytě vidět. K vymazání vzpomínky na
to, co se tam uvnitř stalo, to však rozhodně nestačí.
Nyní se rozsvítilo světlo na dvoře. Sleduje je. Dají se do
práce, před okolním světem je chrání vysoké zdi. Dělají, co
je potřeba.
Předpokládala, že až ho uvidí, zmocní se jí nějaké emo-
ce. Není to tak. Při představě, že se jeho krev stane součástí
tohoto místa, že bude jedním z jeho temných tajemství, se
ovšem pousměje. Tajemství, ta on měl rád. Navždy tu po
něm zůstane skvrna, jeho lži tu budou pohřbeny spolu s ním.
 Dnes večer se tu stalo něco strašlivého. Nebude mluvit
o tom, co viděla. Ani přes jeho mrtvolu. Nikdo v tomto domě
není zcela bez viny. Včetně jí samé.
O čtyři poschodí výš se rozsvítí nové světlo. U okna za-
hlédne bledý obličej a tmavé vlasy. A ruku na skle. Možná
tu nakonec jeden nevinný přece jen je.
JESS

Probírám se Benovými skříněmi. Třeba tu nějaká bývalka

nechala něco, co bych si mohla půjčit. Než mi to Theo po-
ložil, chtěla jsem mu říct, že nic apartního na večer nemám.
A že nemám čas ani peníze, abych si něco koupila – taktak
stíhám ten sraz.
Na chvíli se přestanu probírat Benovými košilemi a přivinu
si jednu z nich k obličeji. Nasaju vůni a zkouším ho z ní vy-
čarovat, uvěřit, že tu přede mnou brzo bude stát živý a zdravý.
Ta vůně – jeho kolínské, jeho kůže – se ale už trochu ztrácí.
Vlastně připomíná náš vztah – neustále se honím za přeludem.
Odtrhnu se od košile a ze svých dvou svetrů si vyberu ten,
ve kterém nejsou žádné díry. Učešu si vlasy – co jsem tady,
tak jsem si je neumyla, ale aspoň už teď tolik nepřipomínají
vrabčí hnízdo. Hodím na sebe bundu. Do uší si dám nový pár
levných kruhových náušnic. Podívám se do zrcadla. „Apartní“
to moc není, ale bude to muset stačit.
Otevřu dveře na chodbu. Je tam naprostá tma. Šátrám
po vypínači. Ucítím povědomý zápach cigaretového kouře,
je ovšem výraznější než obvykle. Skoro jako by tam někdo
kouřil právě teď. Něco mě přiměje podívat se doleva. Možná
zvuk, nebo jen závan vzduchu.
A pak si všimnu něčeho, co tam nepatří – v temnotě nade
mnou září malý červený bod. Chvíli trvá, než mi dojde, o co
jde. Dívám se na konec cigarety, kterou drží někdo ukrytý ve
tmě kousek nade mnou.
„Kdo je tam?“ řeknu, nebo se o to spíš pokusím, protože ze
mě vyjde spíš přiškrcené zamečení. Znovu vedle dveří zašátrám
po vypínači a konečně ho najdu. Světla se váhavě rozsvítí.
Nikoho tam nevidím.

Když přecházím dvůr, ještě pořád mi hrozně rychle buší srd-

ce. Jakmile dojdu k bráně, uslyším za sebou rychlé šouravé
kroky. Otočím se.
Je to domovnice, jako obvykle se vynoří ze stínů. Chci
ucouvnout, patou ovšem narazím do kovu a uvědomím si,
že stojím hned u brány a nemám kam ustoupit. Sahá mi jen
po bradu – a já sama nejsem nijak velká –, ale stojí tak blízko,
že se jí stejně trochu bojím.
„Ano?“ zeptám se. „Co potřebujete?“
„Musím vám něco říct,“ zasyčí. Rychle střelí pohledem
k domu, co nás obklopuje skoro ze všech stran. Připomíná
mi malé zvíře, které se ujišťuje, jestli ve vzduchu nezavětří pach
predátora. Podívám se na dům. Ve většině bytů je zhasnuto, od
oken se odráží záře pouličních lamp. Svítí jen jedno světlo, až
nahoře, ve střešním bytě. Nevidím tam nikoho, kdo by se na
nás díval – předpokládám, že kontroluje právě to – je ale samo-
zřejmě možné, že případný pozorovatel dokáže být nenápadný.
Najednou ke mně natáhne ruku. Je to tak rychlé, tak náhlé,
že jsem na okamžik přesvědčená, že mě chce uhodit. Nestihnu
uhnout, není kdy. Ona mě ovšem popadne za zápěstí. Její
ruka připomíná pařát, úchop má překvapivě silný, svírá mě
tak, až to bolí.
 „Co to děláte?“ vyjeknu.
„Pojďte se mnou,“ odvětí, a to s takovou autoritou, že se jí
neodvážím vzdorovat. „Pojďte, teď hned.“
Je mi jasné, že na schůzku s Theem přijdu pozdě, ale on
na mě počká. Mám pocit, že tohle je taky důležité. Jdu za ní
přes dvůr do její malé boudy. Pohybuje se rychle, je ale tro-
chu shrbená, jako někdo, kdo se snaží uniknout před deštěm.
Připadám si jako v pohádce, jsem dítě, které si ježibaba vede
lesem k sobě domů. Domovnice se ještě několikrát podívá na
dům, jako by se chtěla ujistit, že nás opravdu nikdo nevidí.
Zdá se ovšem, že se rozhodla, že to za to riziko stojí.
Otevře dveře a pustí mě dál. Nechce se tomu věřit, uvnitř
je ale ta bouda ještě menší, než vypadá zvenku. Všechno je
tu hrozně stěsnané. Je tady postel, která je systémem kladek
připevněná ke stěně – teď je zaklopená, takže je tady dost
místa, abychom mohly stát. Dál je tu mycí stolek a miniaturní
prastarý sporák. Napravo je závěs a za ním nejspíš záchod –
nikam jinam už se totiž vejít nemůže.
Je tu až děsivě uklizeno a čisto, každičký povrch je vydrhnu­
tý, až se leskne. Páchne to tu bělidlem a čisticími prostředky –
všechno je na svém místě. Nevím proč, ale od téhle ženy bych
ani nic jiného nečekala. Zároveň ovšem všechno jen podtrhuje,
jak je to tu depresivní – ta čistota, to, jak vzorně je tady uklizeno,
i ta malá váza s květinami. Kdyby tu byl trochu nepořádek,
člověk by tolik nevnímal, jak je ten prostor malý, a třeba by si
nevšiml těch vlhkých skvrn na stropě, které nejspíš neodstraní
ani to nejpoctivější drhnutí. Bydlela jsem v různých dírách, ale
žádná nebyla takhle otřesná. A to je tahle směšná chatrč hned
vedle budovy plné luxusních a neuvěřitelně velkých bytů. Jak
se s tou představou asi musí žít? Jaké to asi je, každý den si
hned ráno připomenout, jak špatně na tom jsem?
Už se nedivím, že mě nenávidí. Jen tak si sem přijdu
a začnu squatovat ve třetím patře. Kdyby tak věděla, že sem
taky vůbec nepatřím, že jsem ve skutečnosti mnohem víc jako
ona než ti v domě. Vím, že na sobě nesmím dát znát lítost,
to by pro ni byla ta nejhorší možná urážka. Nemůžu se zbavit
dojmu, že je nejspíš dost hrdá.
Za její hlavou a maličkým jídelním stolem s židlí zahlédnu
na stěně několik vybledlých fotek. Holčička, co sedí mámě na
klíně. Nebe za nimi je světle modré, v pozadí jsou olivovníky.
Žena má před sebou skleničku se stříbrným uchem a něčím, co
vypadá jako čaj. Na další fotce je mladá žena. Hubená, tmavé
vlasy, tmavé oči. Může jí být tak osmnáct, možná devatenáct.
Nejde o novou fotku – je trochu rozmazaná, barvy nejsou
nic moc. Zároveň ale určitě není tak stará, aby na ní mohla
být domovnice. Takže to musí být někdo blízký. Z nějakého
důvodu si nedokážu představit, že by tahle stařena mohla mít
nějakou rodinu, nebo vůbec nějakou minulost mimo tohle
místo. Nedovedu si představit ani to, že kdysi byla mladá.
Mám pocit, že vždycky musela být tady. Že je součástí téhle
budovy.
„Je krásná,“ řeknu. „Ta holka na fotce. Kdo to je?“
Následuje dlouhé ticho, tak dlouhé, až si začnu myslet, že
mi nerozuměla. Pak konečně zachrčí: „Má dcera.“
„Wow.“ Prohlédnu si ji znovu. Nedokážu si odmyslet vrás-
ky ani ty oteklé kotníky ani ruce připomínající pařáty – ale
teď, když vím, jak krásnou má dceru, možná vidím nějakou
ozvěnu dávné krásy i u ní.
Odkašle si. „Vous devez arrêter,“ vyštěkne najednou, a přeruší
tak moje myšlenky. Musíte toho nechat.
„Jak to myslíte?“ zeptám se. „Nechat čeho?“ Nahnu se k ní.
Možná mi může něco prozradit.
„Toho vyptávání,“ odvětí. „Toho… pátrání. Kopete si hrob.
Bratrovi už pomoct nemůžete. Musíte pochopit, že –“
„Cože?“ Po zádech mi přejede mráz. „Co tím chcete říct, že
bratrovi už pomoct nemůžu?“
 Jenom zakroutí hlavou. „Jsou tu věci, které byste nepocho-
pila. Ale já jsem je viděla, na vlastní oči. Já vidím všechno.“
„Co?“ naléhám. „Co jste viděla?“
Neodpoví. Jenom znovu zavrtí hlavou. „Snažím se vám
pomoct, děvče. Snažím se o to od chvíle, co jste sem přišla.
Copak to nechápete? Pokud máte alespoň trochu rozumu,
necháte toho. Odejdete odtud a už se sem nikdy nevrátíte.“
SOPHIE
Střešní byt

Někdo zaklepe na dveře. Jdu otevřít. Na chodbě stojí Mimi.

„Mami.“ Vysloví to stejně, jako když byla malá holčička.
„Co se stalo, ma petite?“ zeptám se vlídně. Ostatním se
nejspíš zdám chladná. Ovšem láska, kterou cítím ke své dce-
ři – ujišťuji vás, že se jí nic nevyrovná.
„Mami, já mám strach.“
„Ššš.“ Jdu k ní a obejmu ji. Držím ji tak pevně, že pod ruka-
ma cítím křehké hroty jejích lopatek. Zdá se to tak dávno, co
jsem ji takhle držela naposledy, tak dávno, co mi to dovolila.
Takhle jsem ji objímala, když byla ještě dítě. Nějakou dobu to
vypadalo, že se to již nikdy nevrátí. A to „mami“. Je to stejný
zázrak, jako když jsem ji to slyšela říct poprvé.
Vždy jsem měla pocit, že je víc má než Jacquesova. Což
svým způsobem dává smysl – byla tím největším darem, co
mi kdy Jacques dal, mnohem cennějším než jakákoliv dia-
mantová brož nebo smaragdový náramek. Něco… někdo, koho
jsem mohla milovat z celého srdce.

Jednoho večera – zhruba týden poté, co jsem zaklepala na

dveře Benjamina Danielse – byl Jacques na skok doma na
večeři. Měla jsem pro něj quiche lorraine, který jsem koupila
v pekařství a před chvílí vytáhla z trouby.
Vše bylo, jak má být. Vše bylo jako obvykle. Až na to, že
jsem se o několik nocí dřív vyspala s mužem z bytu ve třetím
poschodí. Stále jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Nemoh-
la jsem uvěřit, že se to stalo. Chvíle – či spíše večer – pomatení.
Dala jsem Jacquesovi na talíř kus slaného koláče. Nalila
jsem mu sklenici vína. „Dnes večer jsem na schodech potkal
našeho podnájemníka,“ poznamenal během jídla, zatímco já
uzobávala salát. „Děkoval mi za tu večeři. Byl velmi laskavý –
to otřesné počasí, co ji zkazilo, vůbec nezmínil. Mám tě od
něj pozdravovat.“
Než odpovím, usrknu trochu vína. „Vážně?“
Zasměje se a pobaveně zakroutí hlavou. „Kdybych to víno
nepil také, myslel bych si, že se tak mračíš kvůli pachuti po
korku. Tobě je opravdu hodně nesympatický, že?“
Nedovedla jsem ze sebe vypravit ani slovo.
Zachránilo mne zazvonění Jacquesova telefonu. Odešel si
hovor vyřídit do pracovny. Když se vrátil, byl vzteky bez sebe.
„Musím jít. Antoine udělal hloupou chybu. Jeden z našich
zákazníků je nespokojený.“
Ukázala jsem na quiche. „Dám to zpátky do trouby, abys
to měl teplé, až se vrátíš.“
„Ne, najím se venku.“ Oblékl si kabát. „A málem bych
zapomněl. Tvoje dcera. Před pár dny jsem ji zahlédl na ulici,
byla oblečená jako prostitutka.“
„Moje dcera?“ zeptala jsem se. Takže když udělá něco, co se
mu nelíbí, je to najednou „moje“ dcera?
„Investovali jsme do ní tolik peněz,“ řekl. „Poslali jsme ji
do katolické školy, aby se z ní stala dobře vychovaná mladá
žena. A ona si tam utrhla ostudu. A teď chodí ven oblečená
jako malá coura. Což vlastně není až takové překvapení.“
„Jak to myslíš?“
 Byla to ovšem jen řečnická otázka, věděla jsem to velmi dobře.
Pak odešel. A já v bytě zůstala sama. Jako obvykle.
Již podruhé během jediného týdne se mě zmocnil strašný
vztek. Byla jsem rozpálená doběla. Dopila jsem zbytek vína
v lahvi. Pak jsem vstala a sešla o dvě poschodí níž.
Zaklepala jsem na dveře.
Otevřel. Vtáhl mě dovnitř.
Tentokrát jsme se nezdržovali s žádným úvodem, nepředstí-
rali jsme zdvořilou konverzaci. Myslím, že jsme neřekli vůbec
nic. Nechovali jsme se uctivě ani jemně ani opatrně. Serval ze
mě hedvábnou halenku. Když mě políbil, zalapala jsem po
dechu, jako bych se topila. Kousla jsem ho. Nehty jsem mu
zaryla do kůže na zádech. Vzdala jsem se vší kontroly. Poddala
jsem se touze.
Když jsme potom propletení odpočívali v posteli, koneč-
ně se mi podařilo promluvit. „Tohle už se znovu nesmí stát.
Chápeš to, viď?“
Jen se usmál.
Během následujících týdnů jsme si dávali menší a menší
pozor. Zkoušeli jsme hranice, trochu jsme sami sebe děsili.
Příval adrenalinu, strach – ty se vlastně od tělesného vzrušení
tolik neliší. Všechno se navzájem umocňovalo, bylo to jako
droga. Příliš dlouho jsem byla poslušnou ženuškou.
Tajná zákoutí domu se stala naším soukromým hřištěm.
Vzala jsem ho do úst na schodišti vedoucím do pokojů pro
služky, rukama jsem se mu dobývala do kalhot, lačně, zkušeně.
On se mě na oplátku zmocnil v prádelně v cave, opřel si mě
o pračku, jejíž buben se právě otáčel.
Pokaždé jsem se to pokoušela ukončit. A pokaždé jsem
věděla, že je nám oběma jasné, že to nemyslím vážně.

„Mami,“ řekne Mimi a já se ze vzpomínek náhle a provinile

vrátím zpět do přítomnosti. „Mami, nevím, co mám dělat.“
 Můj úžasný zázrak. Má Merveille. Má Mimi. Vstoupila
mi do života ve chvíli, kdy jsem již nedoufala, že bych někdy
mohla mít dítě. Nebyla vždy má, chápete?
Byla naprosto dokonalá. Novorozeně staré jen pár týdnů.
Netušila jsem, jak přesně se tu objevila ani odkud pochází.
Respektive ano, něco jsem tušila, nechala jsem si to ovšem
pro sebe. Naučila jsem se, že někdy velmi záleží na tom, aby
člověk předstíral nevědomost. Pokud víte, že se vám odpověď
nebude zamlouvat, vůbec se neptejte. Pro mě byla důležitá jen
jediná věc, a tu jsem se také dozvěděla – její matka byla po
smrti. „A byla tu nelegálně. Takže o ní nejsou žádné záznamy.
Znám někoho na mairie, sežene nám rodný list.“ Pro veliký
a mocný rod Meunierů to byla pouhá formalita. Mít přátele
na vysokých místech se vyplatí.
A pak již byla má. A to bylo hlavní. Mohla jsem jí dopřát
lepší život.
„Ššš,“ konejším ji. „Jsem tady. Všechno bude dobré. Mrzí
mě, že jsem na tebe včera byla zlá kvůli tomu vínu. Ale ty
přece víš, že to jinak nešlo, že ano? Nestála jsem o scénu.
O všechno se postarám, ma chérie.“
Byl to – je to – tak zuřivý, nelítostný cit. Nevzešla z mého
těla, přesto jsem už tehdy okamžitě věděla, že udělám cokoliv,
abych ji ochránila, aby byla v bezpečí. Jiné matky možná
podobné věty pronášejí jen tak mimochodem. Vám už je nyní
ovšem nejspíš jasné, že já nic jen tak neříkám ani nedělám.
Když něco podobného vyslovím, myslím to smrtelně vážně.
JESS

Z metra vystoupím ve stanici Palais Royale. Vysokého a ele-

gantně oblečeného muže, který čeká nahoře na schodech,
poznám až ve chvíli, kdy zamíří ke mně.
„Máš patnáct minut zpoždění,“ řekne Theo.
„Nedal jsi mi dost času,“ odpovím. „A pak mě zdržela –“
„Pojď,“ přeruší mě. „Když sebou pohneme, pořád to stíhá-
me.“ Prohlédnu si ho, snažím se přijít na to, proč najednou
působí jako úplně jiný člověk. Na rozdíl od minula má jenom
strniště, takže jsou patrnější jeho ostré rysy. Tmavé vlasy by
pořád potřebovaly ostříhat, ale učesal si je a už mu nepadají
do obličeje. Přes bílou košili má tmavý blejzr, k tomu džíny.
Dokonce zachytím slabý závan kolínské. V porovnání s tím, jak
vypadal v té kavárně, si zkrátka dal záležet. Pořád připomíná
piráta, teď je to ale pirát, co se vykoupal a oholil a půjčil si
nějaké normální oblečení.
„Takhle tam nemůžeš,“ poznamená, když přelétne můj
outfit. Zjevně se mu nelíbí tolik jako mně ten jeho.
„Nic jiného nemám. Snažila jsem se ti říct, že –“
„Jasně, napadlo mě to. Vzal jsem ti nějaké věci.“
 Vrazí mi ekotašku s nápisem Monoprix. Podívám se do-
vnitř – je tam klubíčko černých šatů a boty na podpatku.
„To jsi koupil?“
„Patří bývalé přítelkyni. Hádám, že nosíte podobnou ve-
likost.“
„Uf. Dobře.“ Připomenu si, že tohle všechno mi nějakým
způsobem může pomoct zjistit, co je s Benem. A jak se říká,
darovanému koni na zuby nekoukej. Ani když jde o zapome-
nuté oblečení dávných bývalek. „A proč vlastně něco takového
potřebuju?“
Pokrčí rameny. „Pravidla.“ Když si všimne, jak se tvářím,
dodá: „Ne, vážně. Mají tam oficiální dress code. Ženy tam
nesmí v kalhotách, a naopak musí mít boty na podpatku.“
„Roztomile sexistické.“ Vzpomenu si na Perverzáka, který
vždycky trval na tom, že si mám vrchní čtyři knoflíčky u košile
nechat rozepnuté „kvůli štamgastům“: Zlatíčko, nechceš přece
vypadat jako úča z mateřský, ne? Nebo obsluha v blbym McDonaldovi?
Znovu pokrčí rameny. „Já s tebou souhlasím. Ale část
Paříže je prostě taková. Ultrakonzervativní, pokrytecká, sexi-
stická. Hele, já za to fakt nemůžu. Neberu tě tam na rande.“
Odkašle si. „Pojď, musíme pohnout. Už teď jdeme pozdě.“
„Ale kam?“
„Uvidíš, až tam budeme. Řekněme, že tohle místo v žádném
turistickém průvodci nenajdeš.“
„A jak nám to pomůže najít Bena?“
„To ti vysvětlím až tam. Bude to jednodušší.“
Ježiši, tak ať se tím udáví. Pořád si nejsem jistá, jestli mu
můžu věřit, i když nedokážu říct, co přesně se mi na něm nezdá.
Třeba je to jenom tím, že pořád nevím, proč to všechno dělá,
proč mi tak nadšeně pomáhá.
Jdu vedle něj. Spěcháme, mám co dělat, abych mu stačila.
V té kavárně celou dobu seděl, takže jsem netušila, jak je vy-
soký. Hádala jsem, že není žádný prcek, on mě ale převyšuje
 o hlavu. Za každý jeden jeho krok musím udělat já dva. Po
pár minutách chůze jsem úplně zadýchaná.
Nalevo zahlédnu obrovskou prosklenou pyramidu. Je celá
nasvícená, vypadá, jako by sem právě přiletěla z vesmíru. „Co
to je?“
Podívá se na mě zvláštně, jako bych řekla nějakou hloupost.
„Přece ta pyramida před Louvrem? Tím proslulým muzeem,
co zná každý?“
Vadí mi, když se mnou někdo mluví jako s idiotem. „Aha.
To je to, jak je tam Mona Lisa, že? Památky jsem zatím oběh-
nout nestihla, soustředila jsem se na to, abych našla ztrace-
ného bratra.“
Prodíráme se davy turistů štěbetajících všemi možnými
jazyky. Během cesty Theovi vysvětluju, na co jsem přišla – že
jsou všichni jedna rodina. Že táhnou za jeden provaz a pomá-
hají si – a že jsou nejspíš proti mně. V duchu se pak vrátím
k tomu, jak jsem se jen tak náhodou ocitla v bytě Sophie
Meunierové a jak tam všichni seděli. Bylo to jako nějaký stra-
šidelný rodinný portrét. Vybavím si, co jsem zaslechla, když
jsem poslouchala za dveřmi. Elle est dangereuse. A pak Nicka
a zjištění, že ve skutečnosti není můj spojenec. To pořád bolí.
„A těsně před naší schůzkou se mě domovnice pokoušela
varovat. Řekla mi, že se musím přestat vyptávat.“
„Víš, co jsem zjistil během své dlouhé, byť nijak zářné
kariéry?“
„Co?“
„Že když tě někdo varuje, ať se dál nevyptáváš, obvykle to
znamená, že jsi na správné stopě.“

Zajdeme do jednoho přezdobeného baru, kde se dole na zá-

chodě rychle převleču. Theo si mezitím dá malé pivo, aby nás
obsluha nevyhodila. Prohrábnu si vlasy. Chvíli si prohlížím
svůj odraz ve flekatém zrcadle. Nevypadám jako já, ale jako
člověk, co hraje nějakou roli. Šaty jsou upnuté, ale víc nóbl,
než jsem čekala. Na štítku je napsáno „Isabel Marant“, což
bude, hádám, o něco lepší značka než můj Primark. Boty –
s nápisem „Michel Vivien“ na stélce – mají vyšší podpatek,
než bych si sama kdy obula, jsou ale překvapivě pohodlné.
Chodit v nich snad zvládnu, aspoň doufám. Dojde mi, že
budu nejspíš hrát Theovu bývalku. Nejsem si úplně jistá,
jestli jsem s tím v pohodě.
Z vedlejší kabinky vyjde holka – dlouhé lesklé tmavé vlasy,
hedvábné šaty se spadlým ramínkem, přes to propínací svetr,
který je jí velký, linkou zvýrazněné kočičí oči. Vytáhne rtěnku
a začne si jí přejíždět po rtech. To přesně potřebuju, aby byla
proměna dokonalá.
„Ahoj.“ Nakloním se k ní a co nejpřátelštěji se usměju.
„Půjčila bys mi tu rtěnku?“
Zamračí se a podívá se na mě trochu znechuceně, ale podá
mi ji. „Si tu veux.“
Nanesu si ji na prst, kterým si pak proklepu rty – krvavě
rudá. Když ji chci vrátit, gestem to odmítne.
„Non, merci. Nech si ji. Mám jinou.“ Přehodí si zářivé vlasy
přes rameno.
„Dobře. Děkuju.“ Vrátím na rtěnku víčko, které s uspokoji-
vým magnetickým cvaknutím zaklapne. Všimnu si, že jsou na
něm vyobrazena dvě malá, vzájemně propletená písmena C.
Podobnou rtěnku měla i máma, i když rozhodně neměla
na rozhazování a drahý make-up si nemohla dovolit. Jenže
to byla prostě celá ona – všechno utratila za rtěnku a pak
neměla na jídlo. Já seděla na židli, pohupovala nohama a ona
mi voskovitým zbytečkem přejela po rtech. Pak mě natočila
k zrcadlu. A je to, zlatíčko. No nejsi krásná?
Znovu se na sebe podívám do zrcadla. Ještě našpulit pusu,
přesně tak, jak mě to kdysi dávno učila – před lety, před mili-
onem let, v úplně jiném životě. A je to. Kostým je kompletní.
 *
Vrátím se za Theem nahoru. „Můžeme jít,“ řeknu. Dopije
zbytek směšně malého piva, pak mě rychle přejede očima,
skoro ten pohled cítím. Otevře pusu, chvíli to vypadá, že
z něj vypadne něco pozitivního. Jistě, část mě by nevěděla,
jak zrovna teď přijmout kompliment, ale stejně bych za něj
byla ráda. On mi ale místo toho ukáže na rty.
„Kousek jsi vynechala,“ řekne. „Ale jo, jinak to půjde.“
Běž do prdele. Promnu si okraj rtů. Nenávidím se za to, že
mě vůbec zajímal jeho názor.
Vyjdeme z baru a zamíříme do ulice, kterou prochází spous-
ta velmi dobře oblečených lidí, co si vyrazili na nákupy. Pří-
sahala bych, že ve vzduchu cítím drahou kůži. Jdeme kolem
zářících výloh obchodů pro boháče – Chanel, Celine a, no
prosím, Isabel Marant. Po chvíli Theo zamíří pryč od davů,
teď jsme v mnohem menší boční uličce. Chodníky jsou le-
movány nablýskanými auty. Na rozdíl od té široké třídy plné
obchodů je tu prázdno, nikde ani živáčka. Je tady taky větší
tma, není tu tolik lamp. Vzdalujeme se od hluku, je tu ticho.
Pak se Theo zastaví u jedněch dveří. „Jsme tady.“ Podívá se
na hodinky. „Jdeme trochu pozdě. Snad nás ještě pustí dovnitř.“
Podívám se na dveře. Nikde žádné číslo, je tu ale cedulka
se symbolem, který znám – ohňostroj. Kde to sakra jsme?
Theo se přes mě natáhne – znovu ucítím lehký závan cit-
rusové kolínské – a zmáčkne zvonek, kterého jsem si předtím
nevšimla. Dveře se s cvaknutím otevřou. Objeví se v nich muž
v černém obleku s motýlkem. Pozoruji Thea, jak z kapsy loví
kartu, kterou jsem našla v Benově peněžence.
Portýr se na ni podívá, potom pokývne hlavou směrem
k nám. „Entrez, s’il vous plaît. Každou chvíli začínáme.“
Snažím se přes něj nahlédnout dovnitř. Na konci chodby
je schodiště vedoucí kamsi dolů. Je jen slabě osvětlené ná-
stěnnými svícny, v nichž hoří svíčky.
 Theo mi dá ruku na bedra a jemně mě popostrčí. „Pojď,“
dodá. „Nemáme celou noc.“
„Arrêtez,“ zastaví nás portýr a zatarasí nám cestu rukou.
Přejede mě pohledem. „Votre mobile, s’il vous plaît. Žádný te-
lefon ani fotoaparát.“
„Cože? Proč?“ Otočím se na Thea. Ještě jednou mě napadne,
že o něm vlastně vím jen to, co jsem si přečetla na vizitce, jinak
nic. Může být kýmkoliv. A mohl mě zatáhnout kamkoliv.
Theo nenápadně přikývne, jako by říkal – neřeš to a udělej,
co po tobě ten chlap chce. „Dobře.“ Váhavě se mobilu vzdám.
„Vos masques.“ Vrátný nám podá dvě škrabošky. Vezmu si
tu černou, hedvábnou.
„Co –“
„Nasaď si ji,“ zašeptá mi Theo do ucha. Pak o něco hla-
sitěji dodá: „Počkej, pomůžu ti, miláčku.“ Uhladí mi vlasy
a zaváže mi škrabošku za hlavou. Snažím se u toho vypadat
co nejpřirozeněji.
Portýr nám naznačí, že můžeme jít dovnitř.
Pustím se po schodech dolů. Theo je hned za mnou.
JESS

Podzemní místnost. Rozpoznávám tmavě červené zdi, tlumené

osvětlení, malý hlouček lidí, co sedí v šeru před jevištěm zaha-
leným vínovou sametovou oponou. Když sejdeme posledních
pár schodů, obličeje ve škraboškách se k nám otočí. Rozhodně
jsme poslední hosté téhle párty.
„Kde to sakra jsme?“ zašeptám Theovi.
„Pššt.“
U paty schodiště čeká uvaděč s černou kravatou a poky-
ne nám, abychom ho následovali. Procházíme kolem stěn
zdobených zlatými stylizovanými tančícími postavičkami,
pak se proplétáme mezi malými kójemi. Za stoly v nich sedí
lidé se škraboškami, přitahujeme další pohledy. Cítím se tu
nechráněná, zranitelná. Uvaděč nás naštěstí zavede ke stolu
zastrčenému v rohu. Je to zjevně to nejhorší místo, na jeviště
odsud není moc vidět.
Usadíme se do kóje. Je tam poměrně málo místa, Theo
si musí přitáhnout dlouhé nohy k sobě, a i pak se koleny
dotýká dřevěného obložení. Očividně je to pro něj hodně
nepohodlné, za jiných okolností by mě to nejspíš rozesmálo.
Sama se tam ale stěží vejdu a musím si sednout tak, že se
stehnem dotýkám toho jeho.
Rozhlédnu se kolem sebe. Nedokážu říct, jestli je tohle
místo skutečně staré, nebo tak má jenom vypadat. Kolem nás
jsou – soudě dle vzhledu – samí pracháči. Kdybych je potkala
na ulici, podle oblečení bych hádala, že jdou do divadla. Zdejší
atmosféra má ovšem k té divadelní daleko. Opřu se do sedadla,
snažím se působit nenuceně, jako bych mezi ty obleky na
míru, diamantové náušnice a náhrdelníky a elegantní účesy
zapadala. Z těch lidí sálá jakási podivná, hladová energie, co
se šíří celým prostorem – předzvěst nadšení, chtivá nedočka-
vost.
Za okamžik k nám přijde číšník a zeptá se, co si dáme
k pití. Otevřu meníčko v kožených deskách. U ničeho není
napsaná cena. Podívám se na Thea.
„Pro manželku sklenku šampaňského,“ řekne rychle. Pak se
ke mně otočí a nasadí úsměv plný falešné něhy – tak přesvěd-
čivý, až mi naskočí husí kůže. „Když už dnes slavíme, miláčku,“
dodá. Vážně doufám, že platit bude on. Potom se podívá do
nabídky. „A pro mě sklenku tady toho červeného.“
Číšník je během minuty zpátky se dvěma lahvemi v bí-
lých ubrouscích. Naleje do sklenice šampaňské a podá mi ho.
Usrknu si. Je hodně studené, malé bublinky mě štípou na
jazyku. Nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy měla pravé
šampaňské. Máma vždycky říkala, že ho miluje, ale nejspíš
ho taky nikdy neměla, jen levné sladké náhražky.
Když číšník Theovi nalévá červené víno, sklouzne mu
ubrousek z lahve o kousek níž a já si všimnu etikety.
„Je to to samé víno,“ zašeptám Theovi, jakmile je pryč, „co
mají Meunierovi ve sklepě.“
Theo se na mě podívá. „Zopakuj mi to jméno ještě jednou.“
Podle tónu ho dost zaujalo.
„Meunierovi. Ta rodina, o které jsem ti říkala.“
 Theo ztiší hlas. „Včera jsem nahlédl do spisu na matrice
cadastrale – to je francouzská obdoba katastru nemovitostí –,
abych zjistil, komu to tady patří. Vlastníkem je společnost
Vína Meunier SARL.“
Narovnám se. Najednou je všechno jasnější. Mám dojem,
jako by mi do kůže po celém těle bodaly tisíce maličkých
jehliček.
„To jsou oni. To je ta rodina, u které Ben žije.“ Zamyslím
se. „Proč ale Bena zajímalo zrovna tohle místo? Mohl na něj
psát recenzi? Mohlo za tím být něco takového?“
„Jestli ji psal, pro mě to nebylo. A spíš ne, je to VIP podnik,
takže pochybuju, že by stáli o takový druh publicity.“
V sále se začne zhasínat. Než se setmí úplně, všimnu si
v davu člověka, který mi je navzdory škrabošce povědomý. Chci
si ho prohlédnout líp, ale už je pozdě, místnost se ponoří do
tmy. Hlasy umlknou.
Je slyšet sebemenší zašustění oblečení, popotáhnutí, ná-
dech. Někdo zakašle, v náhlém tichu je to ohlušující.
Pak se sametová opona začne zvedat.
Na jevišti někdo stojí. Proti černému pozadí je osoba mod-
ře nasvícená. Do obličeje jí ale vidět není. Je to žena, úplně
nahá. Ne, není nahá, to se mi jen zdálo. Zbytek důstojnosti
zachraňují dva titěrné kousíčky látky. Začíná tančit. Ozve se
hudba, nebo spíš jakési pulzování, tepání – myslím, že je to
nějaký jazz… nemá to žádnou melodii, jen rytmus. A ona je
s ním v tak dokonalém souladu, až se zdá, jako by vycházel
z ní, jako by ho vytvářela svými pohyby, místo aby se jím
řídila. Tančí zvláštně, divoce, skoro agresivně. Nemůžu se od
ní odtrhnout, zároveň mám ale nutkání odvrátit zrak – v jejím
tanci je cosi znepokojivého.
Na scéně se objeví další tanečnice, které jsou zahalené –
nebo spíš odhalené – stejně jako ta první. Hudba je pořád
hlasitější, tepání je tak pronikavé, až mám pocit, jako bych
v uších slyšela vlastní srdce. Těla na jevišti se dál svíjí a vlní,
v modrém světle mi připadá, že jsem pod vodou, všechno se
rozmazává, kontury se chvějí a spojují. Vzpomenu si na včerejší
noc. Mohli mi dát něco i tady do šampaňského? Nebo je to
jenom tím osvětlením, tou hudbou, tím přítmím? Nenápadně
mrknu na Thea vedle sebe. Poposedne si, potom se napije
vína. Oči má upřené na dění na jevišti, nic jiného nevnímá.
Vzrušuje ho ta show? Vzrušuje mě? Najednou si uvědomím, jak
jsme k sobě blízko a že se ve stísněné kóji dotýkáme nohama.
Jako další vystoupí dvě ženy, jedna má na sobě přiléhavý
černý oblek s motýlkem, druhá kratičké šaty na ramínka. Obě
si navzájem sundávají kusy oblečení, až začne být patrné, že
bez něj jsou si podobné jako vejce vejci. Cítím, jak se celé
obecenstvo naklání dopředu, jak ho to vtáhlo.
Nakloním se k Theovi a zašeptám: „Co je tohle sakra za
místo?“
„Dost exkluzivní klub,“ odpoví taky šeptem. „Přezdívá se
mu zřejmě La Petite Mort. Pustí sem jen toho, kdo se prokáže
jednou z těch karet. Tou jako je ta, co jsi našla u Bena v pe-
něžence.“
Světla znovu pohasnou. Dav se ztiší. Objeví se další polo-
nahá dívka, spustí ji na stříbrné obruči ze stropu. Tahle nemá
škrabošku, ale jakousi čelenku s pery. Celé vystoupení se drží
obruče – nejdřív udělá salto vpřed, pak salto vzad. Nakonec
se pustí, v poslední chvíli ale ve volném pádu vymrští kotník
a zavěsí se za něj. Diváci hlasitě zalapají po dechu.
Theo se ke mně nakloní. „Podívej se za sebe, ale nená-
padně,“ zašeptá. Cítím na uchu jeho dech. Začnu se otáčet.
„Ne – proboha, říkám nenápadně.“
Ježišikriste, ta jeho povýšenost už mi vážně leze krkem.
Ale poslechnu ho a vyšlu za sebe pár diskrétních kratičkých
pohledů, kterých si nikdo nemůže všimnout. Vzadu v šeru
zahlédnu řadu kójí, dovnitř ovšem nevidím, protože jsou od
zbytku hlediště odděleny sametovými závěsy. Proudí do nich
číšníci s lahvemi vína a tácy kanapek. Občas se některý z hostů
vynoří zpoza závěsu, nebo naopak zmizí za ním, a já si všimnu,
že jsou to vždycky muži. A nejen to, muži podobného věku
a typu – elegantní, v obleku, se škraboškou. Kolem všech se
vznáší aura důležitých a bohatých lidí.
Theo se ke mně opět nahne, jako by mi chtěl zašeptat další
láskyplná slůvka. „Všimla sis?“
„Že jsou to samí muži?“
„Ano. A že vždycky jednou za čas některý z nich zmizí za
támhletěmi dveřmi.“
Sleduju jeho pohled.
„Ale už bych se tam raději nedíval,“ pokračuje. „Ať k sobě
zbytečně nepřitáhneme pozornost.“
Obrátím se zpátky k jevišti. Akrobatka už je z obruče dole,
posílá do publika úsměvy a užívá si obdivných pohledů. Když
se natočí ke mně, zarazí se. Nezdá se mi to, opravdu najed-
nou strne. Civí na mě, jako by právě viděla ducha. Cítím, jak
mnou projede vzrušení. Ostře střižená hnědá ofina, ta výška
i to malé mateřské znaménko pod levým okem, které je teď
ve světle reflektoru dobře patrné. Znám ji.
SOPHIE
Střešní byt

Pomalu se trousí dovnitř. Nicolas, Antoine, Mimi. Zaujmou

na pohovkách přesně ta samá místa, na nichž seděli včera,
když nás přerušila ta dívka. Nick do ghomu nohou vyklepává
nervózní rytmus. Jak ho tak pozoruji, jsem si jistá, že mu pod
palcem zahlédnu malý propálený bod. Na tomto drahocenném
celohedvábném koberci je jich několik. Všimnul by si jich
ovšem pouze člověk, který by přesně věděl, co hledá.
Náhle jsem zavalena vzpomínkami. Pozvat ho sem nahoru
byl můj nejstrašnější prohřešek. Ukradli jsme tehdy lahev
z Jacquesova sklepa, jeden z nejlepších ročníků. Milovali jsme
se na koberci, za obřími okny se zvědavě třpytila Paříž. Pak
jsme zůstali ležet zapletení do sebe. Přehodila jsem nám přes
nahá těla kašmírový přehoz, aby nám nebyla zima. Kdyby se
Jacques nečekaně vrátil domů… Netoužila však nějaká část
mě samé po tom, aby mě přistihl? Podívej se na mě, na ženu,
kterou tu celá léta necháváš samotnou. Někdo o mě stojí.
Někdo po mně touží.
Leželi jsme tam a já ho hladila po vlasech, užívala jsem si
jejich hustou sametovou měkkost, co mi klouzala mezi prsty.
Zapálil si cigaretu, pak jsme si ji jako dva mladičcí milen-
ci předávali. Ze špičky odpadával horký popel a se syčením
dopadal na hedvábný koberec. Bylo mi to jedno. Důležité
bylo jen to, že s ním se byt náhle zdál přívětivý, plný života
a hudby a vášně.
„Takhle mě po vlasech hladívala máma.“
Okamžitě jsem se odtáhla.
„Tak jsem to nemyslel,“ dodal rychle. „Chtěl jsem jenom
říct, že jsem si neuvědomil, jak moc mi to chybí.“ A když se
na mě podíval, měl ve tváři cosi bezbranného a křehkého,
cosi, co obvykle skrýval pod hustým nánosem šarmu. Zdálo
se mi, že se mu v očích zrcadlí moje vlastní osamělost. Pak se
ovšem usmál a bylo to pryč.
Zhruba za minutu se posadil a rozhlédl se po prázdném
bytě. „Jacques je většinu večerů pryč, že?“
Přikývla jsem. Plánuje snad další setkání? „Je velmi vy-
tížený.“
Pohledem přejížděl po obrazech na stěnách, po nábytku,
po všem tom bohatství. „Pak se mu, předpokládám, v pod-
nikání dost daří.“
Strnula jsem. Pronesl to jen tak, mimoděk. Až příliš leh-
kovážně. Náhle jsem si uvědomila, co vlastně děláme a jak je
to šílené. A co všechno je v sázce. „Už bys měl jít,“ řekla jsem.
Najednou jsem na něj… na sebe měla vztek. „Nemůžu v tom
dál pokračovat.“ Věřila jsem, že tentokrát to opravdu myslím
vážně. „Mohla bych toho hodně ztratit.“
Zavřu oči. Za okamžik je znovu otevřu a zaostřím na svou
dceru. Ona se mi do očí nepodívá. Přesto mne to probralo.
Připomnělo mi to, co je důležité. Napiji se vína, abych se na
to posilnila. A potlačila nechtěné vzpomínky. „Dobrá,“ řeknu
jim. „Pusťme se do toho.“
NICK
Druhé patro

Nevlastní matka si nás svolala k sobě. Sedíme nahoře ve

střešním bytě. Jde o poradu naší malé dysfunkční rodiny.
Měli jsme ji mít už včera večer, pak sem ale jako liška do
kurníku nečekaně a bez pozvání vpadla Jess. Vždycky jsem
měl rád idiomy a ve francouzštině máme jeden, který se k té
situaci dost hodí. Jeter un pavé dans la mare – přeneseně něco
jako „píchnout do vosího hnízda“. Přesně to se stalo, když
sem přišla. Nezůstal tu kámen na kameni.
Podívám se na ostatní. Antoine do sebe obrátí sklenku
vína – bylo by jednodušší, kdyby pil rovnou z lahve. Mimi
je bledá a zdá se, že je připravená kdykoliv utéct. Sophie sedí
strnule, z její tváře nejde nic vyčíst. Přesto se něco změnilo,
něco je jinak. Prohlížím si ji, ale nemůžu na to přijít. Její
lesklé mikádo je dokonalé, každý vlásek přesně na svém místě.
Uzel na hedvábném šátku, co má kolem krku, je bezchybně
uvázaný. I tak je něco špatně. Pak mi to konečně dojde – nemá
rtěnku. Nejsem si jistý, jestli jsem ji už někdy viděl bez ní.
Zdá se menší. Starší, křehčí, lidštější.
 Antoine promluví jako první. „Ta malá píča je v klubu.“
Otočí se na mě. „Pořád si myslíš, že stačí, když zachováme
chladnou hlavu, bratříčku?“
„Já… podle mě je teď hlavní, abychom všichni táhli za je-
den provaz,“ odpovím. „Abychom drželi při sobě. Jako rodina.
To je nejdůležitější. Teď se nesmíme rozhádat.“
Když ale pohledem přejíždím po obličejích před sebou,
uvědomím si, že jsou pro mě všichni naprosto nevypočita-
telní. Nemám pocit, že bych je znal. Ne doopravdy. Byl jsem
pryč moc dlouho. A všichni jsme se navzájem tolik odcizili,
že už navenek nevypadáme jako skutečná rodina. Ani se tak
sami necítíme.
„Další rady od člověka, co byl až dosud vždycky klíčovou
postavou téhle rodiny,“ odtuší sarkasticky Antoine. Jen to
zesílí můj pocit, že jsem podvodník, že sem nepatřím. Pak
ukáže na Sophii: „A jestli si myslíš, že budu téhle salope hrát
milujícího nevlastního syna, tak se pleteš.“
„Hej,“ vyhrknu, „pojďme se trochu –“
„Opatrně,“ řekne Sophie ledovým tónem a obrátí se na
Antoina. „Sedíš u mě v bytě.“
„Vážně? Tohle je tvůj byt?“ Posměšně se jí ukloní. „Promiň,
to jsem nevěděl. Myslel jsem, že jsi jenom parazit, co se přisál
na otce a žije z jeho peněz – netušil jsem, že jsi část z nich
sama vydělala.“
Když si papá vzal tu záhadnou ženu, co se nám zničeho-
nic zjevila v životě, bylo mi teprve osm nebo devět, Antoine
byl ovšem už v pubertě. Máma byla předtím hrozně dlouho
nemocná a jen čekala u sebe ve třetím patře na smrt. Otcova
nová manželka byla mladá a úchvatná. Záhy jsem se do ní
zbláznil. Antoine to měl jinak, od začátku ji nenáviděl.
„Nechte toho,“ ozve se najednou Mimi, ruce na uších.
„Všichni. Já už to nesnesu –“
 Antoine se k ní otočí, na tváři hrůzostrašný úsměv. „Á, ma
petite sœur, na tebe bych málem zapomněl,“ zahuhlá na ni. „Ty
vlastně do téhle rodiny vůbec nepatříš, že ne –“
„Dost,“ řekne mu Sophie mrazivě. Je jako lvice chránící mládě.
Vipet u jejích nohou se lekne a krátce zaštěká.
„Ale no tak, myslím, že se dovede bránit sama,“ pokračuje
Antoine. „Co všechny ty věci ohledně školy, co ta záležitost
s tím učitelem? Aby se to ututlalo, papá si ji musel vzít zpátky,
a ještě se pořádně plácnout přes kapsu. Ale možná to nebylo
až takové překvapení, že?“ Znovu se otočí k Mimi. „Když
uvážíme, odkud pochází.“
„Takhle s ní mluvit nebudeš,“ zasyčí Sophie. Její tón je
nebezpečný.
Podívám se na Mimi. Jen tam tak sedí a civí na Antoina.
Je ještě bledší než obvykle.
„To stačí,“ řeknu. „Prosím, pojďme se všichni –“
„A když už jsme u toho,“ nedá se Antoine, „nepřekvapuje
mě ani to, že náš milovaný père je někde v hajzlu a všechno
nechává na nás. Však je to pro něj typické, že?“
Všichni se instinktivně podíváme na otcův portrét na stěně.
Vím, že to musí být jenom má představivost nebo optický klam,
i tak se ale nemůžu zbavit dojmu, že se zamračil o něco víc.
Zachvěju se. I když je odsud spousty kilometrů, jeho přítom-
nost je tu cítit, celý byt je nasáklý jeho autoritou. Vševidoucí
a všemocný Jacques Meunier.
„Váš otec se musí věnovat vlastním záležitostem,“ řekne
Sophie Antoinovi ostře. „Což ovšem moc dobře víš. Kdyby
se teď vrátil, jen by to všechno zkomplikovalo. A ano, v jeho
nepřítomnosti se o všechno musíme postarat my.“
„Takže jak říkám, když jde do tuhýho, je někde v prdeli.
Proč mě to nepřekvapuje?“ Antoine se zasměje, jeho smích je
ale nepřirozený.
 „Věří, že tu situaci dokážeš vyřešit sám,“ popíchne ho Sophie.
„Je ovšem možné, že tě přecenil. Jen se na sebe podívej. Je ti
čtyřicet, a přece pořád žiješ pod jeho střechou a vysáváš z něj
peníze. Dal ti všechno. Nikdy jsi nemusel dospět. Tvůj otec
ti všechno naservíroval na stříbrném podnose. Oba jste jako
rostliny vypěstované ve skleníku, zbyteční, moc slabí, abyste
přežili ve skutečném světě. Nedokážete vyletět z hnízda.“ Tohle
zabolí. „Proboha,“ dodá, „prokažte svému otci trochu úcty.“
„Opravdu?“ Antoine jí věnuje krutý úsměv. „Opravdu mi
zrovna ty budeš kázat o úctě, putain?“ Poslední slovo řekl
tišeji, ona ho ale slyšela.
„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?“ brání se Sophie.
Ledovou fasádu naruší poryv nefalšovaného vzteku.
„Jak se opovažuju?“ Antoine se na ni potutelně zašklebí.
„Vraiment? Vážně?“ Obrátí se ke mně. „Víš, co je zač? Co je
naše nesmírně elegantní nevlastní matka ve skutečnosti zač?
Odkud sem přišla?“
Ano, něco tuším. Už dávno nejsem naivní dítě. Zrovna nad
tímhle jsem se ale sotva odvážil přemýšlet, natožpak abych
se na to zeptal otce. Dovedu si představit, jak rozhořčeně by
na to reagoval.
Antoine se zvedne a vyjde z místnosti. Za chvíli se vrátí
a nese něco ve velkém rámu. Otočí to k nám, abychom to
všichni dobře viděli. Je to černobílý akt – fotka, co visí v ot-
cově pracovně.
„Vrať to zpátky,“ zavrčí Sophie. V hlase má jasnou hrozbu,
ruce sevřené v pěst. Podívá se na Mimi, která sedí naprosto
nehnutě, ve vytřeštěných očích děs.
Antoine se posadí zpátky do křesla a fotku opře vedle sebe,
jako by byl dítě, co se chlubí nějakým školním projektem. Je
sám se sebou velmi spokojený. „Jen se na ni podívej,“ řekne
Antoine a ukáže nejprve na fotku, pak na Sophii. „Dost si
polepšila, že? Šátky značky Hermès, luxusní kabáty. Une vraie
bourgeoise. Nikdy bys to na ní nepoznal, že ne? Nikdy bys
nehádal, že je ve skutečnosti –“
Ozve se plesknutí hlasité jako výstřel z pistole. Je to tak
bleskové, že mi chvíli trvá, než pochopím, co se vlastně stalo.
Byla neuvěřitelně rychlá. Antoine sedí a drží si ruku na obličeji,
Sophie stojí nad ním.
„Ona mi dala facku,“ zaskučí Antoine. Najednou mluví
nesměle a vyděšeně, je z něj zase malý chlapec. Rozhodně to
není poprvé, co ho někdo takhle uhodil. Papá pro ránu nikdy
nechodil daleko a Antoine, jeho nejstarší dítě, to vždycky
odnesl nejvíc. „Doprdele, ona mi dala facku.“ Sundá si ruku
z obličeje a všem nám odhalí jasně růžový obtisk jejích prstů.
Sophie se nad ním pořád tyčí. „Zkus si představit, co by
ti řekl otec, kdyby slyšel, jak se mnou mluvíš.“
Antoine se znovu podívá na otcův portrét, pak se od něj
s námahou odtrhne. Je to pořádný chlap, teď se ale zdá, jako
by se najednou zmenšil. Všichni víme, že kdyby tu papá byl,
Antoine by si k Sophii nic takového nedovolil. A všichni také
tušíme, že pokud se o tom po svém návratu dozví, bude toho
Antoine hořce litovat.
„Můžeme se prosím soustředit na to opravdu podstatné?“
zkusím znovu získat kontrolu nad situací. „Měli bychom se
zabývat důležitějšími věcmi, máme větší problém.“
Sophie Antoinovi věnuje jedovatý pohled, pak se otočí ke
mně a trochu neochotně přikývne. „Máš pravdu.“ Opět se
posadí, ledová maska je ve vteřině zpět. „Hlavní podle mě je,
abychom zabránili tomu, že zjistí něco dalšího. Až se vrátí,
musíme na ni být připraveni. A co uděláme, pokud zajde
příliš daleko? Nicolasi?“
Přikývnu. Ztěžka polknu. „Ano. Vím, co dělat. Pokud to
jinak nepůjde.“
„Domovnice,“ zachraptí najednou nesměle Mimi.
Všichni se na ni obrátíme.
 „Ta ženská, Jess, byla u ní v boudě, viděla jsem to. Byla na
odchodu, šla k bráně, ale domovnice vyběhla a odchytla ji.
V té boudě pak spolu byly nejmíň deset minut.“ Podívá se na
nás. „O čem… o čem si mohly tak dlouho povídat?“
JESS

Zírám na tanečnici na scéně. Je to ona – ta holka, která mě

předevčírem sledovala a za kterou jsem pak běžela do stanice
metra. Taky na mě civí, ta chvíle se protahuje. Vypadá vydě-
šeně, stejně jako tehdy, přesně takhle se na mě z toho metra
tvářila, když se rozjíždělo. Pak se najednou vzpamatuje, jako
by se probrala z transu, podívá se jinam, usměje se, vyleze
zase na obruč, která začne stoupat – a je pryč.
Theo se na mě otočí. „Co to bylo?“
„Taky sis toho všiml?“
„Samozřejmě, všiml. Zírala přímo na tebe.“
„Potkala jsem ji,“ přiznám. „Hned po tom, co jsme se prvně
viděli v té kavárně.“ Všechno mu vysvětlím: jak mě sledovala
a jak jsem ji u toho načapala, jak jsem za ní běžela k metru.
Srdce mi buší o něco rychleji. Myslím na Bena. Na tu rodinu.
Na tu záhadnou tanečnici. Mám pocit, že jsou to všechno
dílky jedné a té samé skládačky… vím to. Ale jak do sebe
zapadají?
Když show skončí, hosté v publiku dopijí drinky a vystou-
pají po schodech ven, do noci.
 Theo do mě šťouchne. „Tady už nic dalšího nezjistíme.
Pojď.“
Chystám se protestovat – přece odsud jenom tak neodejde-
me –, on ale nejde ke schodišti jako ostatní platící zákazníci.
Místo toho vrazí do dveří nalevo, do těch, ve kterých během
představení mizeli muži v oblecích.
„Zkusíme najít tu tvou kamarádku a popovídat si s ní,“
zašeptá.
Zmizí za dveřmi, jdu hned za ním. Pod námi je temné
schodiště, jehož okraje jsou zdobené sametem. Scházíme dolů.
Zespoda slyším nějaké zvuky, jsou ale tlumené, jako by vychá-
zely zpod vodní hladiny. Mám pocit, že jde o hudbu a šum
hlasů, pak se najednou ozve zaječení. Muž, žena? Netuším.
Jsme skoro u paty schodiště. Zaváhám, zdálo se mi, že
jsem něco zaslechla. Kroky, které nejsou naše.
„Zastav,“ řeknu. „Slyšel jsi to?“
Theo se na mě tázavě podívá.
„Jsem si jistá, že jsem zaslechla kroky.“
Pár okamžiků jsme potichu a napínáme uši. Nic. Pak se pod
námi objeví nějaká holka. Jedna z tanečnic. Takhle zblízka je
vidět, že má na sobě strašně moc make-upu, je to skoro jako
maska. Civí na nás. Na chvilku mám pocit, že pod tím náno-
sem šminek, falešných řas a lesklé červené rtěnky zahlédnu
malé vyděšené děvčátko.
„Hledáme kamarádku,“ řeknu rychle. „Tu holku na obruči.
Jde o mého bratra, Bena. Mohla bys jí říct, že ji sháníme?“
„Sem nesmíte,“ zasyčí. Vypadá vystrašeně.
„To je v pohodě,“ snažím se ji uklidnit. „Hned zase vy-
padneme.“
Protáhne se kolem nás a rychle po schodech vyběhne na-
horu, ani se neotočí. Jdeme dál. Na konci chodby jsou dveře.
Opřu se do nich ramenem, ale nepovolí. Náhle mi dojde,
jak hluboko pod zemí musíme být – nejmíň dvě patra. Při
té představě se mi dýchá o něco hůř. Snažím se ovládnout
strach.
„Myslím, že jsou zamčené,“ řeknu.
Zvuky jsou hlasitější. Skrz dveře slyším něco jako sténání,
zní to spíš jako zvíře než jako člověk.
Znovu vezmu za kliku. „Opravdu jsou zamčené. Zkus to ty –“
Theo mi ovšem neodpoví.
Nemusím se ani otáčet, aby mi bylo jasné, že za námi
někdo stojí. Ano, je tam ten portýr, ten hromotluk, co byl
u vchodu. Jeho mohutná postava vyplňuje celou chodbu, do
obličeje mu ale vidět není.
Doprdele.
„Qu’est-ce qui se passe?“ zeptá se. Mluví tiše, nebezpečně. A při-
bližuje se k nám. „Co tady dole děláte?“
„Ztratili jsme se,“ odpovím, hlas mi ale přeskočí. „Já… po-
třebuju si odskočit.“
„Vous devez partir,“ řekne. A pak to zopakuje anglicky: „Mu-
síte odejít. Oba dva. Okamžitě.“ Pořád mluví potichu, což je
mnohem hrozivější, než kdyby na nás křičel. Je v tom jasné
poselství – se mnou si nezahrávejte.
Jednou z obřích pracek mě chytí za paži. Bolí to. Chci se
mu vysmeknout, on mě ale sevře ještě pevněji. Mám dojem,
že ho to nestojí skoro žádné úsilí.
„Hej, hej, tohle snad není nutné,“ řekne Theo. Portýr ne-
odpoví ani mě nepustí. Místo toho druhou tlapou popadne
i jeho. Pořád jsem měla pocit, že je Theo pořádný chlap, vedle
toho hromotluka ovšem vypadá jako dítě, jako loutka.
Portýr na okamžik strne, hlavu na stranu. Podívám se na
Thea – zamračí se, zjevně je stejně zmatený jako já. Pak zaslech-
nu tichoučký šelest a dojde mi, že portýr poslouchá. Musí mít
v uchu sluchátko, do kterého mu někdo právě dává pokyny.
Narovná se. „Prosím, madam, monsieur.“ Stále má ten dě-
sivě zdvořilý tón, i když mi biceps svírá pořád drtivěji a mě
to vážně bolí. „Nedělejte scény. Musíte jít hned se mnou.“
Potom nás dost nešetrně nasměruje zpátky, vracíme se chod-
bou, pak nahoru po schodech a místností, kde jsou stoly
a jeviště. Většina světel už je zhasnutá, je tam úplně prázdno.
Respektive skoro prázdno. Periferním viděním zaznamenám
vysokou postavu, která nehnutě stojí v jednom stinném koutě
a pozoruje nás. Chci se tam podívat, portýr nás ale táhne po
dalších schodech. Za chvíli jsme v přízemí.
Vchodové dveře se otevřou a portýr nás vyhodí na ulici.
Mrskne se mnou tak, až zakopnu a spadnu na kolena.
Dveře se za námi zabouchnou.
Theo, který udržel rovnováhu a pořád stojí, mi podá ruku
a pomůže mi zpátky na nohy. Trvá dost dlouho, než mi pře-
stane srdce bušit jako o závod. Jak se ale snažím zklidnit
dech, dojde mi, že mě sice bolí kolena a na ruce nejspíš budu
mít pořádnou modřinu, ale že to taky celé mohlo dopadnout
daleko hůř. A že máme velké štěstí, že jsme tady venku na
mrazu. Co kdyby portýrovi ten hlas ve sluchátku dal nějaké
jiné pokyny? Co by s námi právě teď asi prováděli?
Zachvěju se, ne zimou, ale kvůli té představě. Přitáhnu si
bundu těsněji.
„Pojďme odsud zmizet,“ řekne Theo. Přemýšlím, jestli se
mu hlavou honí to samé – rychle pryč, než si to ti vevnitř rozmyslí.
Ulice je skoro tichá a naprosto opuštěná, je slyšet jen ozvě-
na našich kroků na kočičích hlavách. Do tmy září výlohy
zavřených obchodů.
Pak uslyším ještě něco – další kroky. Ozývají se za námi,
jsou rychlé, teď dokonce zrychlují a jsou ještě hlasitější. Roz-
buší se mi srdce. Otočím se. Vysoká postava, přes hlavu má
kapuci. Když na ni dopadne světlo, uvidím jí do obličeje –
je to ona, ta holka, co mě předevčírem sledovala, ta holka
na obruči, co na mě dneska večer zírala, jako by se před ní
zhmotnila její noční můra.
DOMOVNICE
Bouda

Jsem v nejvyšším poschodí domu a utírám prach. Obvykle

v tuto denní dobu zametám chodby a schodiště – madam Meu­
nierová je v tomto velmi striktní. Dnes večer jsem se ovšem
odvážila na odpočívadlo. Je to již podruhé, co podstupuji
riziko, prvním případem byl rozhovor s tou dívkou. Někdo
nás mohl vidět. Byla jsem však zoufalá. Včera večer jsem jí
pod dveřmi chtěla podstrčit vzkaz, ona mě ovšem přistihla,
a dokonce mě ohrožovala nožem. Musela jsem přijít na jiný
způsob. Protože mi bylo od začátku jasné, co je za člověka –
hned jak tu první noc vyběhla na dvůr a pomohla té ženě
posbírat oblečení a dát ho zpátky do kufru. Nemohla jsem
jen tak přihlížet tomu, jak bude zmařen další lidský život.
Všichni jsou uvnitř, ve střešním bytě, chybí jen on, hlava
rodiny. Mohla jsem jít tajným schodištěm – někdy ho po-
užívám, ke sledování je ideální –, tady je ovšem mnohem
lepší akustika. Neslyším všechno, co říkají, často ale zachytím
nějaké slovo nebo frázi.
Jeden z nich řekne jeho jméno: Benjamin Daniels. Popojdu
ke dveřím o trochu blíž. Nyní mluví i o té dívce. Přemýšlím
o ní – je v ní cosi hladového, je chytrá, neodbytná. Svým
chováním se podobá svému bratrovi. A také mé dceři. Ač-
koliv samozřejmě není tak krásná. V kráse se s mou dcerou
nemůže měřit nikdo.

Jakmile vedra polevila, pozvala jsem Benjamina Danielse

k sobě na čaj. Nalhávala jsem si, že mu musím projevit vděk
za ten větrák, ve skutečnosti jsem si ovšem jen chtěla s někým
popovídat. Dokud se o mě nezačal zajímat, neuvědomila jsem
si, jak moc jsem osamělá. Za svůj skromný příbytek už jsem
se tolik nestyděla a v jeho společnosti mi bylo příjemně.
Jak tam tak seděl a popíjel čaj ze skleněného hrnku, znovu
ho zaujaly fotografie na stěně. „Elira – je to tak? Tak se vaše
dcera jmenuje?“
Překvapeně jsem se na něj zadívala. Nemohla jsem uvěřit,
že si to zapamatoval. Dojalo mě to. „Ano, monsieur.“
„Je to krásné jméno,“ řekl.
„Znamená to ‚svobodná‘.“
„Hmm, a v jakém jazyce?“
Na okamžik jsem zaváhala. „V albánštině.“ Byla to první
zásadní věc, s níž jsem se mu svěřila. Z tohoto detailu totiž
mohl odvodit můj imigrační status tady ve Francii. Bedlivě
jsem ho pozorovala.
On se ovšem usmál a přikývl. „Byl jsem v Tiraně. Úchvatné
město. Plné života.“
„Říká se to o něm… já ho příliš dobře neznám. Pocházím
z vesničky u Jaderského moře.“
„Nemáte nějaké fotky?“
Opět jsem zaváhala. Čemu to ale mohlo ublížit? Přešla
jsem k maličkému stolku a vyndala ze šuplíku fotoalbum.
Posadil se naproti mně. Všimla jsem si, že s ním zachází vel-
mi opatrně, otáčel jednotlivé stránky, jako by to byla nějaká
cennost.
 „Kéž bych taky měl něco takového,“ poznamenal náhle.
„Měli jsme nějaké fotky z dětství, ale netuším, co se s nimi
stalo. I když… vlastně si nejsem jistý, jestli bych se na ně chtěl
dívat, jestli bych to zvládnul –“
Zarazil se. Vytušila jsem za jeho slovy skrytou spoustu
bolesti. Pak ukázal na jeden obrázek – jako by na to rázem za-
pomněl, nebo se o to alespoň pokoušel. „Páni! Ta barva moře!“
Podívala jsem se, na kterou fotografii se dívá. Při pohledu
na ni jsem ucítila vůni mateřídoušky a sůl ve vzduchu.
Podíval se na mě. „Říkala jste, že jste dceru následovala
do Paříže. Ona už tu ale není, že?“
Zaregistrovala jsem, jak se rozhlédl po mém příbytku.
Slyšela jsem nevyslovenou otázku. Bylo zjevné, že jsem sem
nepřišla za lepším životem nebo za penězi. Proč by člověk
odešel ze své země kvůli tomuhle?
„Nepředpokládala jsem, že tu zůstanu,“ odvětila jsem.
„Takhle to být nemělo.“
Zabloudila jsem pohledem k fotografiím na stěně. Z kaž­
dé se na mě smála Elira – v pěti, ve dvanácti, v sedmnácti
letech. Stále krásnější, ovšem pokaždé s tím samým úsměvem.
A s těma samýma očima. Vzpomněla jsem si, jak jsem ji kojila –
již tehdy měla v tmavých očích moudrost a inteligenci, jež
vůbec nekorespondovaly s jejím věkem. Když jsem promluvila,
nebylo to určeno jemu, nýbrž její podobizně.
„Přestěhovala jsem se do Paříže, protože jsem o ni měla
strach.“
Naklonil se dopředu. „Proč?“
Otočila jsem se k němu. Na okamžik jsem téměř zapo-
mněla, že tam je. Zaváhala jsem. O tomhle jsem ještě nikdy
nikomu neřekla. Jeho to ovšem podle všeho opravdu zajímalo,
viděla jsem, že se do mých obav dokáže vžít. A cítila jsem, že
si také prožil hodně bolesti. Předtím jsem ho vnímala jako
jednoho z nich, i přes ty drobné laskavosti a přes pozornost,
kterou mi věnoval, jsem ho považovala za odlišný živočišný
druh. Za bohatého a lehce nadřazeného muže. Ta bolest z něj
ovšem udělala obyčejného člověka.
„Slíbila mi, že zavolá, ale potom na to zapomněla. A když
se konečně ozvala, zněla jinak.“ Pohlédla jsem na fotografie.
„Já…“ Snažila jsem se přijít na to, jak mu to vysvětlit. „Říkala,
že toho má hodně, že pořád pracuje. Nechtěla jsem si o ni dělat
starosti. Snažila jsem se věřit tomu, že je šťastná.“
Ale nešlo to. Mateřská intuice mě varovala, že je něco špat-
ně. Zněla zvláštně. Chraptivě, nemocně. Co bylo horší, zněla
jaksi neurčitě, nepřítomně. Během předchozích telefonátů jsem
pokaždé cítila, že k ní mám blízko, i když nás dělily stovky
kilometrů, tentokrát se mi ovšem vzdalovala. A to mě vyděsilo.
Nadechla jsem se. „Za několik týdnů mi zavolala znovu.“
Nejprve jsem slyšela jen hlasité lapání po dechu. Pak se
konečně ozvala i slova: „Já se tak stydím, mami. Tak strašně
se stydím. To místo… to místo je hrozné. Dějí se tam příšerné
věci. Nejsou to dobří lidé. A…“ Další část byla tak tlumená, že
jsem jí vůbec nerozuměla. Potom mi došlo, že pláče, že vzlyká
tak, že nemůže mluvit. Svírala jsem sluchátko tak silně, až
mě bolela ruka.
„Já tě neslyším, zlatíčko.“
„Říkám, že… že já taky nejsem dobrý člověk.“
„Jsi dobrý člověk,“ opáčila jsem okamžitě. „Já tě přece
znám… jsi moje dcera a jsi dobrý člověk.“
„Nejsem, mami. Udělala jsem strašné věci. A navíc tam
už ani nemůžu pracovat.“
„Proč ne?“
Dlouhá odmlka. Tak dlouhá, až jsem začala přemýšlet,
jestli se spojení nepřerušilo. „Jsem těhotná, mami.“
Nejprve jsem si myslela, že jsem se přeslechla.
„Ty jsi… těhotná?“ Nejenže nebyla vdaná, ani se mi ne-
zmínila o žádném partnerovi, o žádném příteli. Byla jsem
v takovém šoku, že jsem na chvíli oněměla. „V kolikátém jsi
měsíci?“
„V pátém, mami. Už se to nedá schovat. A proto už tam
nemůžu pracovat.“
Pak už jsem slyšela jen další pláč. Věděla jsem, že musím
říct něco pozitivního.
„Ale já… já mám takovou radost, zlatíčko,“ pověděla jsem
jí. „Budu babička. To je úžasné. Začnu šetřit na cestu.“ Snažila
jsem se, aby v mém hlase nepostřehla obavy. Kde tak rychle
seženu tolik peněz? Budu si muset přibrat nějakou další práci.
Obrátit se na laskavé přátele, půjčit si. Nebude to hned. Nějak
to ovšem udělám. „Přijedu za tebou do Paříže,“ řekla jsem jí.
„Pomůžu ti s dítětem.“
Podívala jsem se na Benjamina Danielse. „Nějakou dobu
to trvalo, monsieur. Nebylo to levné. Protáhlo se to na šest
měsíců, nakonec jsem ale sehnala dost peněz na to, abych se
sem mohla vypravit.“ Měla jsem i vízum, díky kterému jsem tu
mohla několik týdnů legálně zůstat. „Věděla jsem, že už bude
mít po porodu, ačkoliv se mi pár týdnů neozvala.“ Snažila jsem
se nepropadat panice, místo toho jsem si představovala, jaké
to bude, až budu v náručí poprvé držet své vnouče. „Chtěla
jsem jí pomoct s péčí o to malé, chtěla jsem pečovat i o ni.
To bylo nejdůležitější.“
„Samozřejmě.“ Chápavě přikývl.
„Když jsem přijela, neměla jsem její adresu. Šla jsem proto
na místo, kde pracovala. Věděla jsem, jak se to tam jmenuje,
alespoň to mi řekla. Byl to tak elegantní, luxusní podnik.
V lepší části města, přesně tak, jak tvrdila.
‚Vchod pro uklízečky je vzadu,‘ řekli mi u vstupu, když
viděli mé levné oblečení.
Neurazilo mě to, dalo se to čekat. Našla jsem druhý vchod
a vklouzla dovnitř. Díky tomu, jak jsem vypadala, jsem byla
neviditelná. Nikdo mi nevěnoval pozornost, nikdo mi neřekl,
že tam nemám co dělat. Našla jsem ženy – spíš dívky –, co
pracovaly s mou dcerou, co ji znaly. A pak…“
Musela jsem se na chvíli odmlčet, nemohla jsem pokra-
čovat.
„A pak?“ pobídl mě jemně.
„Dozvěděla jsem se, že dcera zemřela, monsieur. Zemřela
při porodu. Je to už devatenáct let. Pak jsem si našla práci
tady. A už jsem tu zůstala.“
„A to dítě? Dítě vaší dcery?“
„Ale monsieur. Zjevně jste mě nepochopil.“ Vzala jsem mu
fotoalbum a vrátila jsem ho zpět do šuplíku ke zbylým pokla-
dům. K věcem, které jsem během let shromáždila – prvnímu
zubu, dětské botě, vysvědčení. „Vnučka žije tady. Proto jsem
sem přišla. Proto tu celá ta léta pracuji a starám se o tento
dům. Chtěla jsem jí být nablízku. Sledovat, jak roste.“

Stačí jedno slovo a rázem jsem zpátky v přítomnosti. Za dveřmi

střešního bytu právě jeden z nich řekl „domovnice“. Slyšela
jsem to naprosto jasně. Ucouvnu zpátky do šera, opatrně, abych
se vyhnula místu, kde podlaha vrže. Instinkt mi říká, že bych
tu neměla být. Že se mám vrátit do své boudy. A to hned.
MIMI
Čtvrté patro

Zapadnu zpátky do bytu. Zamířím rovnou k sobě do pokoje,

rovnou k oknu. Zírám přes sklo ven. Bylo to naprosto šílené,
sedět tam s nimi všemi, zatímco na sebe střídavě mluvili
a řvali. Modlila jsem se, aby to už konečně skončilo. Tak
strašně moc jsem chtěla být sama.
Mimi. Mimi. Mimi.
Chvíli mi trvá, než mi dojde, odkud ten zvuk přichází.
Otočím se a uvidím Camille, jak stojí ve dveřích, ruce v bok.
„Mimi?“ Dojde až ke mně a luskne mi prsty před obličejem.
„Mimi? Co to děláš?“
„Quoi?“ Cože? Nechápavě na ni civím.
„Jenom tak jsi zírala z okna. Jako nějaká zombie.“ Před-
vede mi to – vyvalené oči, pusa doširoka otevřená. „Na co
ses dívala?“
Pokrčím rameny. Ani jsem si to neuvědomila, ale musela
jsem pozorovat jeho byt. Zvyk je železná košile.
„Putain, začínáš mě děsit, Mimi. Chováš se fakt… fakt
divně.“ Na chvilku se odmlčí. „Ještě divněji než obvykle.“ Pak
se zamračí, jako by nad něčím přemýšlela. „Už od té noci, jak
jsem se vrátila pozdě a ty jsi byla ještě vzhůru. Co se tehdy
stalo?“
„Rien,“ odbudu ji. Nic. Proč mě prostě nenechá na pokoji?
„To ti nevěřím,“ pokračuje. „Co se tady stalo, než jsem se
vrátila? Co se to s tebou děje?“
Zavřu oči, ruce zatnu v pěst. Nezvládnu to, je toho moc.
Těch otázek. Toho sondování. Mám pocit, že co nevidět vy-
buchnu. S vypětím všech sil ucedím: „Já… prostě teď potře-
buju být sama, Camille. Potřebuju svůj prostor.“
Pořád jí to nedochází. „Hele, nemá to něco společnýho
s tím tvým panem tajemným? Nedopadlo to s ním, nebo co?
Když se mi svěříš, třeba ti dokážu nějak pomoct –“
Už to nesnesu. V hlavě mám pořád ten strašný šum. Vsta-
nu. Neuvěřitelně mě dráždí, jak si mě Camille prohlíží, ta její
starostlivost a obavy. Proč mi vůbec nerozumí? Najednou se
na ni nedokážu ani podívat. Bylo by mnohem lepší, kdyby
tu vůbec nebyla.
„Drž už sakra hubu! Fous le camp!“ Vypadni. „Nech mě…
nech mě konečně na pokoji.“
O krok ucouvne.
„A už mě konečně přestaň srát,“ vyhrknu. „Mám toho
dost. Toho bordelu, kamkoliv se podívám. Toho, že si sem
vodíš ty svoje… svoje nabíječe. Já jsem možná divná – jasně,
vím, že si to všichni tvoji kamarádíčci myslí –, ale ty… ty jsi
nechutná děvka.“
Hned vidím, že jsem to přehnala. Nevěřícně na mě zírá
a couvá ke dveřím, pak se otočí a odejde. Líp mi není, alespoň
však můžu zase dýchat.
Z jejího pokoje se začnou ozývat nějaké zvuky, otevírá-
ní šuplíků, bouchání dveří skříněk. Za chvilku je zpátky, na
předloktí několik plátěných tašek, ze kterých vypadávají věci.
„Víš co?“ řekne. „Možná jsem nechutná děvka, ale ty jsi
zase úplně jeblá čubka. Já už tohle nemám zapotřebí, Mimi,
už to fakt nedávám. A Dominique teď má svoje vlastní by-
dlení, takže už se před nikým nemusíme schovávat. Takže
sbohem.“
Znám jenom jednoho člověka toho jména. Ale to přece
vůbec nedává smysl. „Dominique –“
„Jo. Bejvalka tvýho bratra. A on si celou dobu myslel, že
flirtuje s Benem.“ Náznak úsměvu. „Zbaštil to i s navijákem.
Ale tohle je jiné. Tohle je skutečné. Miluju ji. Odteď patřím
jenom jedné ženě. Už nebudu – jak jsi mi to řekla? – nechutná
děvka.“ Jednu tašku si hodí na rameno. „Bof. Co už. Měj se,
Mimi. A ať už lítáš v čemkoliv, hodně štěstí.“
Za pár minut je pryč. Otočím se zpátky k oknu. Vidím ji,
jak ověšená taškami spěchá přes dvůr.
Na okamžik se mi uleví, cítím se klidnější, svobodnější.
Jako by se mi tady bez ní najednou přemýšlelo o něco líp. Ale
je to tady teď moc tiché. Protože ta bouře v hlavě nezmizela,
je tu pořád. A já nevím, jestli se víc bojím jí, nebo toho, co
se snaží přehlušit.
Odvrátím pohled od dvora. Zase se zahledím na jeho byt.
Před pár dny jsem byla uvnitř, odemkla jsem si klíčem, co
jsem ukradla domovnici. Do té její boudy jsem chodila už
jako malá, vždycky jsem se tam vkradla, když jsem si byla jistá,
že stařena uklízí v horních patrech. Ta bouda mě fascinovala,
byla jako pohádková chýše hluboko v lesích. Na stěnách měla
domovnice spoustu záhadných fotek, důkaz, že měla nějaký
život i předtím, než přišla sem, čemuž se vůbec nechtělo věřit.
A na hodně z nich byla jakási krásná mladá žena: princezna,
taky z pohádky.
Teď jsem starší, a tak je mi samozřejmě jasné, že na té
boudě nic magického není. Je to prostě jenom miniaturní
a osamělý domov jedné chudé staré paní. Depresivní místo.
Pořád si ale pamatuju, kde přesně má domovnice náhradní
klíče. Nesmí je samozřejmě používat, má je kvůli naléhavým
situacím, třeba kdybychom odjeli na dovolenou a někdo vy-
topil sousedy. A od bytu rodičů klíč nemá vůbec, tam nesmí
za žádných okolností.
Blížil se večer, stmívalo se. Čekala jsem, viděla jsem ho
tehdy přejít po dvoře, přesně jako jsem teď před chvílí sledo-
vala Camille. Předpokládala jsem, že nejde daleko, byla zima
a on měl jenom košili. Nejspíš si chtěl jenom pro něco skočit,
doběhnout si třeba do trafiky pro cigarety. Každopádně to
znamenalo, že i tak mám dost času.
Seběhla jsem o patro níž a vklouzla k němu do bytu.
Pod oblečením jsem měla nové prádlo, co jsme koupily
s Camille. Cítila jsem, jak mi na kůži tajemně šustí a klouže.
Cítila jsem se odvážněji. Směleji.
Chtěla jsem tam na něj počkat, dokud se nevrátí. Překva-
pit ho. A chtěla jsem to udělat takhle, abych měla kontrolu
nad situací.
Tolikrát jsem ho sledovala z pokoje. Ale skutečně stát u něj
v bytě, to bylo něco úplně jiného. Cítila jsem jeho přítomnost.
Pod oním zatuchlým, stařeckým pachem bytu, co tu zbyl po
předchozí nájemnici, jsem cítila jeho vůni. Chvíli jsem jen
tak bloumala sem a tam a nasávala ho. Jeho kočka pořád
chodila za mnou a podezřívavě si mě měřila. Jako by věděla,
že mám za lubem nějakou nepravost.
Otevřela jsem ledničku a prošmejdila mu kuchyňské skříň-
ky. Pak jsem se probírala jeho elpíčky, jeho knížkami. Šla jsem
do ložnice a lehla si na postel, do které byl stále vytlačený otisk
jeho těla, a vdechovala jsem jeho vůni z polštářů. V koupelně
jsem si prohlédla toaletní potřeby a ke všem přivoněla. Trochu
citrusové kolínské jsem si stříkla zepředu na košili a taky do
vlasů. Vlezla jsem mu i do skříně a zavrtala se mu hlavou do
košil, ty v prádelním koši byly ovšem mnohem lepší – byly
totiž použité, takže z nich byla cítit vůně jeho kůže a potu.
A ještě lepší byly vousy v umyvadle, nad kterým se nejspíš
holil, ale moc dobře ho po sobě neumyl. Pár jsem jich prstem
posbírala a spolkla.
Kdybych samu sebe pozorovala, nejspíš bych si myslela, že
se mě zmocnila amour fou: obsesivní, šílená láska. Ale amour
fou je většinou neopětovaná. A já jsem věděla, že on to cítí
stejně jako já, to pro mě bylo hlavní. Chtěla jsem toho prostě
být součástí – tohohle světa, jeho světa. Ve své fantazii už
jsem s ním vedla tisíce rozhovorů, už jsem mu řekla o bratrech.
O tom, jak strašně zle se ke mně vždycky chová Antoine. A že
Nick je vlastně jenom obří lúzr, co žije z otcových peněz, a že
vážně nechápu, proč se s ním Ben kamarádí. Že jakmile do-
dělám vysokou, okamžitě odtud zmizím. Že chci procestovat
celý svět. Že ho můžeme projet spolu.
V kuchyňském koutě jsem našla skleničku a nalila jsem si
trochu jeho vína. Vyzunkla jsem ho, jako by to byla limonáda.
Potřebovala jsem se na to trochu opít. Pak jsem si sundala
oblečení a lehla si na postel – jako dárek, co mu někdo nechal
na polštáři. Po chvíli jsem si ale začala připadat hloupě. Možná
jsem si toho vína měla dát víc. A taky tu byla docela zima.
Takhle jsem si to nepředstavovala, takhle jsem to neplánovala.
Myslela jsem, že se vrátí dřív.
Uběhlo půl hodiny. Kde je tak dlouho?
Šla jsem k psacímu stolu. Chtěla jsem se podívat, co po-
každé tak dlouho do noci píše – vždycky si psal poznámky
a datloval na laptopu.
Našla jsem notýsek. Moleskine – od stejné firmy mám ski-
cák. Další znamení, že jsme spřízněné duše, že jsme si souzeni.
Hudba, psaní. Byli jsme si tak podobní. Přesně to mi říkal tu
noc, když jsme spolu seděli v potemnělém parku. I předtím,
když mi dal to elpíčko. Outsideři, co ale spolu nejsou sami.
V notýsku byla spousta poznámek ohledně recenzí na re-
staurace, mezi kterými byla občas nějaká čmáranice. Mezi
stránkami měl založené vizitky z restaurací. Připadalo mi, že
k němu mám právě teď opravdu blízko. Jeho písmo – krásné,
sofistikované, trochu ježaté. Přesně takové, jak jsem si ho před-
stavovala. Elegantní jako prsty, kterými se mi tehdy v parku
dotkl ruky. Díky tomu písmu jsem se do něj zamilovala ještě
o trochu víc.
A pak jsem dolistovala k poslední stránce, kde byla po-
známka s mým jménem a otazníkem. Vypadala takhle:

Mimi?

Panebože. On psal i o mně.

Musela jsem se dozvědět víc, musela jsem zjistit, co to
znamená. Otevřela jsem laptop. Požadoval heslo. Merde. Bylo
to bez šance, mohlo to být úplně cokoliv. Vyzkoušela jsem
pár věcí. Jeho příjmení. Fotbalový klub, kterému fandí – ve
skříni měl dres Manchester United. Ne, bohužel. A pak jsem
dostala nápad. Vzpomněla jsem si na ten jeho řetízek, na ten
přívěsek, co má po mámě. Zadala jsem: SvKryštof.
Zase nic, zase špatně. Nepřekvapilo mě to, jenom jsem
hádala. Nic mi ovšem nebránilo, abych to nezkusila znovu,
a tak jsem některá písmena vyměnila za číslice a udělala z toho
skutečné heslo: 5vKr1st0f.
A když jsem stiskla klávesu enter, okno s heslem zmizelo
a objevila se plocha.
Nevěřícně jsem zírala na obrazovku. Já to vážně uhodla?
To musí být další znamení, nebo ne? Měla jsem pocit, že to
jen potvrdilo, jak dobře ho znám. Věděla jsem, že spisovatelé
si svoje texty dost hlídají, stejně jako si já pečlivě vybírám,
komu ukážu svoji práci, ale teď to vypadalo, že snad chtěl,
abych to našla a přečetla si to, ať už to bylo cokoliv.
Klikla jsem na složku s dokumenty, pak na „Poslední po-
ložky“. A tam jsem to našla, bylo to hned nahoře. Všechny
ostatní soubory nesly jména restaurací, zjevně šlo o recenze.
Ten první byl ovšem nazvaný Vína Meunier SARL. Podívala
jsem se, kdy byl dokument naposledy změněn – pracoval na
něm před hodinou. Otevřela jsem ho.
Merde. Srdce mi bušilo strašně rychle.
Byla jsem vzrušená a vyděšená. Pustila jsem se do čtení.
Jakmile jsem ovšem začala, hned jsem chtěla přestat. Kéž
bych ten soubor nikdy neotevřela.
Nevím, co přesně jsem čekala, ale tohle rozhodně ne.
Zdálo se mi, že se mi hroutí celý svět.
Bylo mi na zvracení.
Ale nedokázala jsem se od toho odtrhnout.
JESS

Děvče popojde blíž, do světla pouliční lampy. Vypadá úplně

jinak než na jevišti při té show. Má na sobě džíny a laci-
ně vypadající bundičku z umělé kůže a pod ní ještě mikinu
s kapucí, ale především už na sobě nemá tu tlustou vrstvu
make-upu. Najednou nepůsobí natolik oslnivě, ale zároveň je
mnohem krásnější. A vypadá mladší. Mnohem mladší. Tehdy
u hřbitova už bylo šero, takže jsem si ji nemohla moc dobře
prohlédnout – hádala bych jí přes pětadvacet. Teď ale vidím,
že jí bude spíš osmnáct devatenáct, zhruba stejně jako Mimi
Meunierové.
„Proč jste přišli?“ zasyčí na nás. Má dost výrazný přízvuk.
„Proč jste byli v klubu?“
Vzpomenu si, jak se minule otočila a rozběhla se pryč.
Tentokrát musím být extrémně opatrná, nesmím ji vystrašit.
„Pořád hledáme Bena,“ řeknu co nejvlídněji. „A mám pocit,
že víš něco, co by nám v tom mohlo pomoct. Je to tak?“
Něco si pro sebe zamumlá, nejspíš nějakou nadávku. Na
chvíli mám pocit, že se dá zase na útěk, ale nakonec to ne­
udě­lá – naopak se o krok přiblíží.
 „Tady ne,“ zašeptá. Nervózně se ohlédne. „Musíme někam
jinam. Dál od tohohle místa.“

Vede nás pryč od nóbl ulic plných luxusních aut a obchodů

s pompézními výlohami. Jdeme třídami plnými kaváren s čer-
veno-zlatými markýzami, cedulemi ohlašujícími menu Prix
Fixe a zahrádkami s proutěnými křesly. Zrovna jako ta, kde
jsem se potkala s Theem. Všude se poflakují skupinky turis-
tů, brzo je ale necháme za sebou. Procházíme ulicemi s bary
a hlasitým technem, pak kolem jakéhosi klubu, před kterým
stojí tak dlouhá fronta, že vede až za roh. Potom se dostaneme
do jiné čtvrti, názvy restaurací jsou tu psané arabsky, čínsky
a v dalších jazycích, které ani neznám. Míjíme prodejny e-ciga­
ret, krámy s telefony, co vypadají jeden jako druhý, výlohy
plné figurín s parukami nejrůznějších stylů, obchody s levným
nábytkem. Zjevně už nejsme v turistické části Paříže. Přejdeme
po přechodu kruhový objezd, kde je na malé zatravněné ploše
uprostřed pár chatrně vypadajících látkových přístřešků a vedle
si několik chlapů něco vaří na provizorním vařiči. Ruce mají
v kapsách a stojí co nejblíž, aby se zahřáli.
Ta holka nás zavede do nonstop fast foodu s kebaby. Nade
dveřmi poblikává světelná cedule, uvnitř je vzadu několik
malých kovových stolků a na stropě svítí dlouhé řady zářivek.
Posadíme se k umaštěnému umakartovému stolku v koutě.
Když si vybavím přítmí luxusního klubu, odkud jsme před
chvílí odešli, těžko si dokážu představit větší kontrast. Možná
tohle místo vybrala právě kvůli tomu. Theo každému z nás
objedná hranolky. Dívka si nabere pořádnou hrst a namočí
je do jedné z mističek s česnekovou omáčkou, načež si je
všechny naráz hladově nacpe do pusy.
„Kdo je tohle?“ zamumlá s plnou pusou a pokývne k Theovi.
„Theo,“ odpovím. „Pracuje s Benem. Pomáhá mi. Já jsem
Jess. A ty se jmenuješ jak?“
 Krátké zaváhání. „Irina.“
Irina. To jméno je mi povědomé. Už vím – to si přece
Ben poznamenal na ten seznam vín, co jsem našla u něj ve
slovníku. Zeptat se Iriny.
„Ben řekl, že se vrátí,“ vyhrkne najednou. „Řekl, že se pro
mě vrátí.“ V jejím výrazu je něco, co moc dobře znám. Aha.
Další člověk, co se zamiloval do mého bratra. „Slíbil mi, že
mě odtamtud dostane, že mi pomůže najít si jinou práci.“
„Jsem si jistá, že to měl v plánu,“ přikývnu opatrně. Na-
padne mě, že to je jeho klasický modus operandi – slíbit klidně
i to, co nemůže splnit. „Ale jak říkám, zmizel.“
„Co se mu stalo?“ zeptá se. „Co si myslíš, že se mu mohlo
stát?“
„To nevíme,“ odpovím. „Mezi jeho věcmi jsem ale našla
kartu, co nás přivedla do toho klubu. Irino, jestli něco víš,
jestli nám můžeš cokoliv říct, udělej to. Třeba se nám ho díky
tomu podaří najít.“
Oba si nás měří pohledem. Zdá se, že je zmatená, není
zvyklá tahat za delší konec. A má strach. Každých pár sekund
se ohlédne přes rameno.
„Můžeme ti zaplatit,“ naléhám. Podívám se na Thea. Protočí
panenky, pak ale vytáhne peněženku.
Když se dohodneme, jaká částka by jí mohla stačit – upřím-
ně, je to depresivně málo –, a když spořádá svoje hranolky
i obě mističky česnekové omáčky, co jsme dostali, přitáhne
si jednu nohu nahoru, jako by se tak cítila bezpečněji, a za-
pře se s ní o stůl. Tam, kde jsou džíny protržené, vykukuje
bledé koleno s modřinou. Připomíná to odřeniny, se kterými
se děti vracívají z hřiště. Není to tak dlouho, co byla sama
dítětem.
„Nemáš cigaretu?“ zeptá se Thea. Jednu jí podá a ona si
zapálí. Kolenem klepe do stolu, a to tak silně, že solnička
s pepřenkou poskakují nahoru a dolů.
 „Mimochodem, byla jsi vážně dobrá,“ zalichotím jí. Nevím,
jak začít, a tohle se zdá jako bezpečné téma. „Myslím ten tanec.“
„Já vím,“ řekne a vážně přikývne. „Jsem hodně dobrá. V La
Petite Mort dokonce nejlepší. Studovala jsem tanec… tam,
odkud pocházím. Když jsem měla nastoupit tady, slibovali,
že budu tančit.“
„Přišlo mi, že publiku se to dost líbilo,“ poznamenám. „Celá
ta show. A tvoje vystoupení bylo vážně…“ Snažím se přijít na
to správné slovo. „Sofistikované.“
Zvedne obočí, pak z ní vyjde něco jako „cha“, ale není
v tom ani stopa pobavení.
„Ta show,“ zamumlá. „Ben se zajímal právě o ni. Zdálo se,
že už něco ví. Že už z někoho něco dostal. Aspoň to tak na
mě působilo.“
„Co z koho dostal?“ pobídnu ji.
Dlouze potáhne z cigarety. Všimnu si, že se jí třese ruka.
„Že celá ta show, celý ten večer, je prostě jenom…“ Vypadá to,
že nemůže přijít na vhodný výraz. „Jenom taková přehlídka.
Ne. Předvýběr. Že ten klub je ve skutečnosti o něčem úplně
jiném. Protože oni pak jdou dolů. Ti speciální hosté.“
„Jak to myslíš?“ zeptá se Theo a nakloní se dopředu. „Jací
speciální hosté?“
Nervózně se podívá ven na ulici. Pak najednou z kapsy
bundy vytáhne ruličku bankovek, co jí před chvílí dal Theo,
a vrací mu ji.
„Nejde to, nemůžu –“
„Irino,“ řeknu rychle, ale opatrně, „nesnažíme se tě dostat
do problémů. Věř mi. Nikomu nic nevyslepičíme. Jenom se
snažíme zjistit, co Ben věděl, protože nám ho to může pomoct
najít. Aspoň doufám. Takže se nám může hodit cokoliv, co
nám řekneš. Já… mám o něj vážně strach.“ Hlas se mi zlomí.
Nehraju to, je to opravdové. Nahnu se k ní. „Prosím. Prosím,
pomoz nám,“ žadoním.
 Zdá se, že se to všechno snaží vstřebat, že se rozmýšlí.
Zhluboka se nadechne. Pak se konečně rozpovídá, mluví tiše,
ale zřetelně.
„Speciální hosté platí za jinačí show. Jsou to boháči. Důle-
žití muži. Ženatí muži.“ Pro větší důraz zvedne ruku a ukáže
si na prsteníček. „Neznáme jejich jména. Ale víme, že jsou
důležití. Mají…“ Promne si palec a ukazovák. Peníze. „Chodí
dolů. Do pokojů, co tam jsou. A my se staráme o to, aby jim
bylo dobře. Říkáme jim, jak jsou atraktivní, jak jsou sexy.“
„A oni…“ Theo si odkašle, „oni si něco… kupují?“
Irina se na něj nechápavě zadívá.
Vytuším, že na to jde moc citlivě, že mu nerozumí.
„Platí za sex?“ zeptám se přímo. Snížím ale hlas, chci jí
ukázat, že jsme na její straně. „Na to se ptá.“
Znovu střelí pohledem k oknům a potemnělé ulici. Prak-
ticky se na té židli vznáší, vypadá, že je připravena každou
chvíli utéct.
„Chceš víc peněz?“ nabídnu jí. Vlastně bych jí ráda dala
vydělat. Jsem si jistá, že Theo si to může dovolit.
Rychle přikývne.
Strčím do Thea. „Do toho.“
Trochu váhavě vytáhne z kapsy pár dalších bankovek a po-
sune je po stole k ní. Ona se obratem znovu rozpovídá, jako
by četla repliky ze scénáře. „Ne. To je v téhle zemi nezákonné.
Platit za sex.“
„Aha.“ Já a Theo se na sebe podíváme. Předpokládám, že
nás oba napadlo to samé. Za co v tom případě…?
Ale ona ještě neskončila. „Nekupují si to. Je to vymyšlené
chytřeji. Oni si kupují víno. Utrácejí obrovské peníze za víno.“
Rozhodí rukama, aby naznačila, o jak zdrcujících částkách
je řeč. „Mají spolu domluvená různá hesla. Když požádají
o ‚mladší‘ ročník, znamená to, že chtějí mladší společnici.
Když si poručí jeden ze ‚speciálních‘ ročníků, chtějí… chtějí
nás víc. A my uděláme všechno, o co si řeknou. Splníme
jim jakékoliv přání. Pro tu noc jsme jejich. Vyberou si dív-
ku... nebo dívky, které chtějí, a pak si je odvedou do zvláštní
místnosti, která se následně zamkne. Nebo si nás vezmou
někam jinam – do hotelu, do bytu –“
„Uf,“ ušklíbne se Theo.
„My, co pracujeme v tom klubu, nemáme žádnou rodinu.
Ani žádné peníze. Některé z nás utekly z domova. Někte-
ré – a těch je většina – jsou tu ilegálně.“ Nakloní se k nám.
„Navíc mají naše pasy.“
„Takže nemůžete odjet ze země,“ řeknu a otočím se k Theo­
vi. „To je neuvěřitelné svinstvo.“
„Já domů stejně nemůžu,“ vyhrkne Irina prudce. „Do
Srb­ska. Nedalo… nedalo se tam žít.“ Pak ovšem jakoby na
svou obranu dodá: „Ale nikdy jsem si nemyslela… nikdy
bych nevěřila, že dopadnu takhle. Oni ví, že nepůjdeme na
policii. Jeden ze zákazníků je od policie, aspoň mi to říkaly
ostatní. Prý nějaké velké zvíře. Podobná místa nikdy nevydrží
dlouho, vždycky se na ně přijde a zavřou je. Ale tenhle klub
ne.“
„Máš o tom všem nějaké důkazy?“ zeptá se Theo a po-
posedne si.
Ona se znovu podívá přes rameno, pak přikývne. Ještě
tišším hlasem řekne: „Mám nějaké fotky. Je na nich ten, co
je údajně od policie.“
„Fotky?“ Theo se dychtivě nahne přes stůl.
„Mobily nám vždycky berou, ale když jsem začala spolu-
pracovat s Benem, dal mi foťák. Chtěla jsem ty fotky předat
tvému bratrovi.“ Zaváhá. Očima střelí k oknu, pak zpátky
k nám. „Víc peněz,“ řekne.
Obě se otočíme na Thea a počkáme, dokud po kapsách
nenajde ještě nějakou hotovost a nepoloží bankovky na stůl
mezi nás.
 Ona strčí ruku do kapsy bundy a pak z ní cosi vytáh-
ne. Pěst má zaťatou, klouby bílé. Velmi opatrně, jako by šlo
o výbušninu, na stůl položí paměťovou kartu a posouvá ji
ke mně. „Ty fotky nejsou nic moc. Musela jsem být opatrná.
Ale myslím, že je toho na nich vidět dost.“
„Ukaž,“ řekne Theo a natáhne ruku.
„Ne,“ odmítne to Irina a podívá se na mě. „On ne. Ty.“
„Děkuju.“ Vezmu si kartu a schovám ji do kapsy bundy.
„Mrzí mě to,“ dodám, protože mi to najednou připadá důležité.
„Mrzí mě, co se ti stalo.“
Pokrčí rameny a trochu se schoulí. „Možná bych za to
měla být ráda. Jsou i horší věci, víš? Aspoň jsem neskončila
zavražděná v nějaké temné uličce nebo v Buloňském lesíku
nebo znásilněná někde v autě. Až tak špatně na tom nejsme.
A někdy nám kupují dárky, abychom se cítily dobře. Některé
z nás občas dostanou pěkné oblečení nebo šperky. Některé
chodí na rande, z některých se dokonce stanou přítelkyně.
Všichni jsou šťastní.“
Až na to, že ona rozhodně nijak šťastně nevypadá.
„Dokonce se říká…“ Nakloní se k nám blíž, mluví ještě
o něco tišeji.
„Co?“ pobídne ji Theo.
„Že manželka majitele je původně taky odtud.“
Nevěřícně na ni zírám. „Počkat – z toho klubu?“
„Ano. Povídá se, že byla původně jednou ze společnic. Takže
některé z nás čeká docela příjemný život.“
Snažím se to nějak zpracovat. Sophie Meunierová? Dia-
mantové náušnice, hedvábné halenky, ledový pohled, střešní
byt – prakticky z ní sálá, že je víc než ostatní. A přitom byla
jednou z nich? Prostitutkou?
„Ale na každou samozřejmě bohatý manžel zbýt nemůže.
Někteří zákazníci… odmítají používat ochranu. Nebo si ji
sundají, když se člověk nedívá. Některé z nás… se nakazí.“
 „Myslíš chlamydie a podobně?“ zeptám se.
„Ano.“ Pak šeptem dodá: „Bohužel se to stalo i mně.“ Za­
škle­bí se, její výraz je někde mezi znechucením a rozpaky.
„Když se to stalo, došlo mi, že musím pryč. A občas někdo
otěhotní. To se stává, víte? Povídá se… možná je to jen poví-
dačka, těžko říct, ale kdysi dávno prý jedna dívka otěhotněla
a chtěla si to nechat. Nebo už s tím možná nešlo nic dělat,
nevím. Každopádně, když přišly…“ Naznačí strašné bolesti.
„Kontrakce?“
„Ano. Když to začalo, vrátila se do klubu, protože neměla
kam jinam jít. Když tu člověk není legálně, do nemocnice se
bojí. Porodila přímo v klubu. Ale něco bylo špatně. Hrozně
krvácela. Její tělo pak odnesli někam pryč – a teď už nikdo
neví, že existovala. Žádný problém. Protože tu oficiálně vůbec
nebyla.“
Ježišikriste. „A tohle všechno jsi řekla i Benovi?“ zeptám se.
„Přesně tak. Slíbil mi, že mě ochrání. Že mi pomůže. Začít
znovu. Umím anglicky. Jsem chytrá. Chci nějakou normální
práci. Jako servírka nebo něco takového. Protože…“ Zachvěje se
jí hlas. Zvedne ruku k očím, ve kterých se zalesknou slzy. Otře
si je okrajem dlaně, skoro až vztekle, jako by na pláč neměla
čas. „Kvůli tomuhle jsem do téhle země nepřišla. Chtěla jsem
tu začít nový život.“
A i když nikdy nebrečím, cítím, jak mě štípe v očích. Jak
moc jí rozumím. Šance na nový začátek. To si přece zaslouží
každá z nás.
MIMI
Čtvrté patro

Sedím u sebe na posteli, zírám do tmy jeho bytu a probírám

se vzpomínkami. Před třemi dny jsem si u něj na laptopu
přečetla o tom místě se zamčenou místností. O tom, co se
v ní dělo. O ženách. O mužích.
O tom, jak to všechno souviselo – souvisí – s tímhle mís-
tem. S touhle rodinou.
Bylo mi na zvracení. Nemohla to být pravda, musel si
vymýšlet. Ale byla tam jména. A spousta detailů. Spousta
strašných detailů. A papá…
Ne. Nemohla to být pravda. Odmítla jsem tomu uvěřit.
Musel si vymýšlet…
A pak jsem zahlédla svoje jméno, stejně jako chvilku
předtím v tom notýsku. Poprvé to bylo vzrušující, teď mě
to naplnilo strachem. Já jsem s tím místem měla taky něco
společného. Starší nevlastní bratr občas mezi řečí něco na-
značoval. Strašné věci. Vždycky jsem si myslela, že to jsou
jenom náhodné urážky, ale teď už jsem si tím tak jistá nebyla.
Pochybovala jsem, jestli se dokážu přinutit, abych si to přečetla,
ale věděla jsem, že musím.
 To, co jsem se dozvěděla… cítila jsem, jak se mi život v je-
diném okamžiku rozpadl. Jestli to byla pravda, přesně by to
vysvětlovalo, proč jsem se vždycky cítila jako outsider. Proč se
ke mně papá vždycky choval tak, jak se choval. Protože jsem
ve skutečnosti nebyla jejich. A bylo toho víc. Bylo tam něco
o mé pravé matce, ale nedokázala jsem to přečíst, protože jsem
přes slzy nic neviděla…
Ztuhla jsem. Zvenku jsem zaslechla kroky. Blížily se ke
dveřím. Merde. Zaklapla jsem laptop. V zámku se otáčel klíč.
Byl zpátky.
Panebože. Nesměl mě tu najít. Ne teď, ne takhle. Všechno
mezi námi se změnilo, všechno bylo zničené. Všechno, čemu
jsem věřila, bylo rázem pryč. Všechno, co jsem si o sobě myslela,
byla lež. Už jsem si nebyla jistá ani tím, kdo vlastně jsem.
Běžela jsem do ložnice. Neměla jsem čas… Skříň. Otevřela
jsem ji, vklouzla dovnitř, zavřela ji a skrčila se ve tmě.
Slyšela jsem, jak na točnu gramofonu vedle v místnosti
položil elpíčko, pak se ozvala hudba. Přesně jako každou hor-
kou letní noc, kdy se od něj z bytu linula hudba přes dvůr až
ke mně do pokoje. Jako by ji pouštěl pro mě.
Měla jsem pocit, že mi puká srdce.
Nemohla to být pravda. Nesměla to být pravda.
Pak jsem ho slyšela vejít do ložnice. Snažila jsem se dýchat
co nejtišeji a klíčovou dírkou jsem se dívala, co dělá. Sundal
si svetr. Viděla jsem břicho s linií chloupků, které jsem si
všimla hned ten první den. Přemýšlela jsem o tom, kým jsem
tehdy byla, o holce, co ho pozorovala z balkónu. Nenáviděla
jsem tu blbku za to, jak byla naivní. Za to, že se chovala jako
zhýčkaný spratek. Za to, že si myslela, že má problémy. Vůbec
nevěděla, co to slovo znamená. Zároveň mi ale bylo líto, že
jsem ji ztratila. Protože jsem věděla, že už taková nikdy nebudu.
Přešel ke skříni – snažila jsem se schovat hlouběji, skrýt
se do stínu –, pak ovšem zamířil jinam, do koupelny. Slyšela
jsem, jak si pustil sprchu. Chtěla jsem jenom jedno – dostat se
pryč. Tohle byla moje šance. Otevřela jsem skříň. Podle zvuku
přecházel po koupelně, pak vlezl do sprchy. Po špičkách jsem
přešla pokoj, kradla jsem se tak tiše, jak jsem dokázala. Pak
někdo zaklepal na vchodové dveře bytu. Putain.
Vrhla jsem se zpátky do skříně a znovu se skrčila ve tmě.
Slyšela jsem, jak zastavil sprchu. Slyšela jsem, jak šel otevřít,
jak toho neznámého přivítal.
A pak jsem zaslechla ten druhý hlas. Okamžitě jsem ho
poznala, jak bych ho taky mohla nepoznat? Chvíli si spolu
povídali, jednotlivým slovům jsem ale nerozuměla. Zkusila
jsem dveře skříně o kousíček pootevřít, abych slyšela líp.
Pak zamířili do ložnice. Proč? Co by tak mohli dělat v lož-
nici? Proč by potřebovali jít právě sem? Klíčová dírka mi dost
omezovala rozhled, ale i z toho mála, co jsem viděla, mi bylo
jasné, že se děje něco zvláštního. Jejich řeč těla byla nepřiro-
zená, i když jsem nedovedla říct, co mi na ní vadí. Bylo ale
jasné, že je něco špatně… že je něco jinak, než by mělo být.
A potom se to stalo. Viděla jsem, jak se k sobě přiblížili.
Jak se jejich rty dotkly. Čas se protahoval, měla jsem dojem,
že se dívám na zpomalený film. Nehty jsem měla zaryté tak
hluboko do dlaní, až jsem se bála, že mi začne téct krev. Tohle
se přece nemohlo dít. Tohle nemohlo být skutečné. Schoulila
jsem se do temnoty, dala si do pusy pěst a zakousla se zuby
do kloubů, abych nezačala ječet.
O pár okamžiků později jsem znovu zaslechla sprchu. Oba
odešli do koupelny a zavřeli za sebou dveře. Tohle byla moje
šance. Bylo mi jedno, že riskuju, bylo mi jedno, že mě můžou
chytit. Teď už záleželo jen na jednom – dostat se co nejrychleji
pryč. Běžela jsem, jako by mi šlo o život.

Když jsem byla zpátky ve svém bytě, u sebe v pokoji, už jsem

to nevydržela. Rozbrečela jsem se tak, že jsem skoro nemohla
dýchat. Ta bolest byla strašná, nedala se unést. Probírala jsem
se všemi těmi plány, které jsem pro nás dva měla. Věděla jsem,
že to cítil stejně, alespoň tehdy v noci v tom parku. Něco mezi
námi bylo, on to ovšem rozbil. Všechno zničil.
Vytáhla jsem všechny obrazy, na kterých byl, a přinutila
se na ně podívat. Zármutek se změnil ve vztek. Ten hajzl.
Ten prolhaný fils de pute. Všechna ta strašná, zvrácená a lživá
slova v jeho počítači. A pak to nejhorší, on a máma, oni dva,
spolu…
Zarazila jsem se a uvědomila si, co jsem se tam dočetla.
Pořád jsem ji brala jako mámu, ale z těch jeho poznámek jsem
si nebyla jistá, kdo pro mě vlastně je…
Ne. Takhle jsem přemýšlet nesměla. Nemohla, nesměla
jsem tomu uvěřit. Bylo to příliš bolestivé. Dokázala jsem se
soustředit jen na svůj vztek, ten byl čistý, přímočarý. Vzala
jsem si nůž na řezání pláten – má tak ostrou čepel, že stačí
lehký dotek palcem, aby se člověk pořezal. Přiložila jsem ho
k prvnímu plátnu a rozpárala jsem ho. Pořád jsem ale měla
pocit, že se na mě těma svýma krásnýma očima dívá a ptá se
mě, co to dělám, a tak jsem je vyřízla, abych na ně už nemusela
koukat. A potom jsem to samé provedla i se všemi ostatními
obrazy, trhala jsem je a bodala do nich nožem a opájela se
zvukem cupovaných pláten. Roztrhala jsem mu obličej i tělo
na kousky za zvuků úpějících pláten.
Pak jsem se roztřásla.
Prohlížela jsem si tu spoušť, došlo mi, co jsem udělala.
Jak strašná zuřivost mě popadla. Věděla jsem, že vyšla ze mě.
Jako by mnou procházel elektrický proud. Ten pocit byl někde
mezi strachem a vzrušením. Ale nestačilo to, nebylo to dost.
Věděla jsem, co musím udělat.
JESS

„Už musím jít,“ řekne Irina. Znovu se nervózně podívá do

prázdné potemnělé ulice za oknem. „Už si povídáme moc
dlouho.“
Cítím se provinile z představy, že ji necháme jít přes město
samotnou. Je tak mladá, tak zranitelná.
„Budeš v pořádku?“ zeptám se jí. Podívá se na mě. Chápu,
co mi tím pohledem říká – starám se o sebe už dost dlouho,
zlato, a rozhodně se raději spolehnu na sebe než na někoho
jiného. Když odchází, má v sobě jakousi hrdost, důstojnost.
Možná je to jen tím dokonale vzpřímeným držením těla, třeba
to tak mají všechny tanečnice, pomyslím si.
Musím myslet na Benův slib, že se o ni postará. Taky jsem
jí mohla něco slíbit. Ale nevím, jestli bych to zvládla dodržet.
Nechci jí lhát. V tuhle chvíli ale slíbím aspoň sama sobě, že
pokud to jen trochu půjde, najdu způsob, jak jí pomoct.

* * *

Vracíme se s Theem k metru a já si v hlavě procházím všechno,

co nám Irina řekla. Ví o tom všichni? Celá rodina? Dokonce
i „sympaťák“ Nick? Při té představě mi vůbec není dobře.
Vzpomenu si, jak mi tvrdil, že si zrovna hledá nové zaměstnání,
a jak to vypadalo, že ho to nijak netrápí a že nikam nespěchá.
Tímhle by se to vysvětlovalo – když za tvůj životní styl platí
parta holek, co se prodávají, další příjem nepotřebuješ.
A co jestli se rodina Meunierových dozvěděla, že Ben od-
halil pravdu o La Petite Mort? Kam by až byli schopni zajít,
kdyby se báli, že jejich tajemství vykřičí do světa?
Otočím se k Theovi. „Kdyby Benův článek o tom klubu
někde otiskli, policie by musela zasáhnout, nebo ne? Pak už
by Meunierovým žádní vlivní známí nepomohli. Veřejnost
by určitě tlačila na to, aby se to vyšetřilo.“
Theo přikývne, mám ale pocit, že mě poslouchá jenom
na půl ucha. „Takže byl opravdu něčemu na stopě,“ zadrmolí
spíš pro sebe. Najednou zní úplně jinak, jeho pesimismus
a cynismus jsou pryč. Zní… jak přesně? Nadšeně? Podívám
se na něj.
„Tohle je terno,“ pokračuje. „Tohle je velká věc. Hodně velká
věc. Zvlášť pokud jsou do toho namočená velká zvířata. Něco
jako ta kauza s charitativní organizací Presidents Club, to
osahávání polonahých hostesek, jen mnohem, mnohem horší.
Za podobné věci se vyhrávají novinářské ceny…“
Rázem se zastavím. „To nemyslíš vážně, že ne?“ Cítím, jak
mnou pulzuje vztek. „Záleží ti vůbec na Benovi?“ Zuřivě na
něj civím. „Moc ne, že?“ Theo otevře pusu, nejspíš se chystá
něco říct, já už ale nechci slyšet ani slovo. „Uf. Tak víš co?
Běž do prdele.“
Spěchám pryč tak rychle, jak to v těchhle debilních pod-
patcích jde. Nejsem si úplně jistá, kam jdu, a na mobilu
mi samozřejmě došla data, ale já si nějak poradím. Pořád je
to mnohem lepší, než kdybych s ním musela být třeba jen
o vteřinu dýl.
„Jess!“ volá za mnou.
 Teď už napůl běžím. Zabočím doleva do další ulice. Díky-
bohu už ho neslyším. Myslím, že jdu správně. Problém je, že
všechny krámy s telefony vypadají úplně stejně, zvlášť když
jsou zhasnuté a schované za staženými rolovacími mřížemi.
Nikdo tu není. Odněkud přichází divný, štiplavý zápach, jako
by někdo pálil plast.
Ten hajzl. Zdá se, že brečím. Proč kurva brečím? Bylo mi
přece od začátku jasné, že mu nemůžu věřit, hned jsem ho
podezřívala, že má něco za lubem. Takže to není žádné velké
překvapení. Nejspíš je toho na mě jenom moc. Všechen ten
stres posledních dnů. Nebo brečím kvůli Irině a té noční můře,
kterou nám popsala. Nebo prostě jenom proto, že jsem to sice
tušila, ale přála jsem si, abych se aspoň jednou za život pletla.
A tak jsem zase odkázaná jenom sama na sebe. Jako vždycky.
Zabočím do jiné ulice. Zaváhám. Tady mi to povědomé
není. Přijde mi ale, že je v tomhle městě stanice metra skoro
na každém rohu. Když chvíli půjdu jedním směrem, určitě na
nějakou narazím. Vír vzteklých myšlenek v mé hlavě přeruší
nějaké pozdvižení. Jekot a křik – pouliční párty? Možná bych
se radši měla vydat k ní. Právě jsem si totiž všimla, že na druhé
straně ulice je chlápek s rukama v kapsách, co míří přímo ke
mně. Určitě to bude sympaťák, ale nechci to pokoušet.
Otočím se od něj pryč a jdu za hlukem. To, že o žádnou
pouliční párty nejde, si bohužel uvědomím strašně pozdě.
Vidím masu lidí, co se žene mým směrem, někteří mají přes
hlavu kuklu, jiní mají nasazené plavecké brýle nebo lyžařskou
masku. K nebi stoupají veliká oblaka černého kouře. Slyším
jekot, řev, údery kovu o kov.
Najednou mě obklopí dusivá vlna horka a já si všimnu
ohně uprostřed ulice. Plameny šlehají vysoko, až ke druhému
patru budov okolo. Uprostřed je poničený, ale ještě pořád dob-
ře rozeznatelný vrak opancéřované policejní dodávky, kterou
někdo převrátil na bok a zapálil.
 Zaregistruju těžkooděnce, co se přibližují k demonstran-
tům. Jsou v plné polní, na hlavách přilby s plastovým hledím,
v rukou obušky, kterými mávají ve vzduchu. Když obušky
dopadnou, je to jako prásknutí bičem. S černým kouřem se
navíc mísí cosi dalšího, cosi šedého, co se rozlévá do všech
stran. I přímo ke mně.
Na okamžik jen strnule stojím a přihlížím tomu. Probíhají
kolem mě lidé. Mně se naštěstí vyhýbají, jsou ale zoufalí a ječí
a drží si přes pusu šátek nebo tričko. Jeden kluk se zastaví
kousek ode mě, obrátí se a mrskne něčím – možná lahví –
směrem k těžkooděncům.
Otočím se a snažím se rozběhnout za nimi. Je tam ale moc
těl a ty šedé výpary mě dohánějí, jsou všude kolem. Rozkašlu
se a nemůžu přestat, mám pocit, že se dusím. Štípá mě v očích,
hrozně slzím, takže skoro nic nevidím. Pak narazím – buch! –
do dalšího těla, do někoho, kdo jen tak stojí uprostřed všeho
toho zmatku. Odrazím se od něj, dýchá se mi ještě hůř. Zvednu
hlavu a snažím se přes slzy zaostřit.
„Theo!“
Chytí mě za rukáv bundy a já se na něj pověsím. Otočíme
se a napůl běžíme, napůl se potácíme pryč. Kašleme a sípáme.
Nějakým zázrakem se nám podaří najít boční uličku a vymanit
se z proudu lidí.
O pár minut později vpadneme do baru poblíž. Pořád mi
tečou slzy. Podívám se na Thea – taky má zarudlé oči.
„Slzný plyn,“ řekne a otírá si je předloktím. „Kurva.“
Lidé na barových stoličkách se na nás otáčejí.
„Musíme si ten hnus vymýt z očí,“ pokračuje. „Hned.“
Barman nám beze slova ukáže směr.
Mají tam jen jeden záchod, ale je to docela velká místnost.
Pustíme vodu a oplachujeme si obličeje, oba se nahýbáme
nad malé umyvadlo. Slyším přerývaný dech. Nejsem si jistá,
jestli můj, nebo jeho.
 Zamrkám. Voda trochu pomohla, už to tolik neštípe. Tepr-
ve teď, když mi přestane tak šíleně bušit srdce, si vzpomenu,
že o společnost tohohle kluka vážně nestojím. Šátrám po
dveřích.
„Jess,“ řekne Theo. „K tomu článku –“
„Ne. Ani náhodou. Běž do prdele.“
„Prosím, nech mě to vysvětlit.“ Vypadá trochu zahanbeně.
Aspoň něco. Zvedne ruku a otře si oči. Kvůli slznému plynu
vypadá, že brečel. To k němu moc nejde. Začne mluvit, překot-
ně, jako by to ze sebe chtěl všechno dostat, než ho přeruším.
„Dovol mi, ať ti to vysvětlím. Pochop, že tahle práce je strašná
otrava, člověk si nevydělá ani na slanou vodu, a navíc mi kvůli
ní krachnul poslední vztah. Ale jednou za čas přijde nějaké
terno, kdy člověk může ukázat na nějaké padouchy a odhalit,
co mají na svědomí, a pak se najednou zdá, že to všechno stálo
za to. Jasně, není to moc dobrá výmluva, uznávám. Nechal
jsem se prostě unést. Promiň.“
Dívám se do země, ruce zkřížené na prsou.
„A pokud mám být upřímný, máš pravdu, o tvého bratra
mi vážně moc nešlo. Jako novinář musí člověk umět číst lidi,
dokázat je odhadnout. A jestli mám být opravdu brutálně
upřímný, vždycky jsem měl pocit, že Ben myslí především
na sebe. Na prvním místě měl vždycky sebe.“
Nenávidím ho za to. Zčásti i proto, že tuším, že může mít
pravdu. „Co si to –“
„Ne, ne. Nech mě to doříct. Když mi o té své velké kauze
řekl poprvé, byl jsem skeptický. Co si budeme nalhávat, rád
si vymýšlel. Ale když jsi mi pak přehrála tu hlasovou zprávu,
usoudil jsem, že byl nejspíš vážně něčemu na stopě. Že se
možná do něčeho nepěkného zapletl. A že by třeba přece jen
stálo za to zjistit, kam to všechno povede. Takže ne, o tvého
bratra mi nešlo. Ale víš co, Jess? Chci ti pomoct.“
„Běž –“
 „Počkej, poslouchej. Chci ti pomoct, protože mám dojem,
že si to zasloužíš a že jsi sakra odvážná a že jsi v jádru opravdu
dobrý člověk.“
„Cha! Tak to mě vážně vůbec neznáš.“
„Ježiši, copak někdo někoho vážně zná? Ale já nejsem pa-
douch, Jess. Abychom byli féroví, nejsem ani klaďas. Ale…“
Odkašle si a sklopí pohled k zemi.
Podívám se na něj. Maže mi med kolem huby? Zase mi
začnou slzet oči. Vážně nechci, aby si myslel, že mě rozbrečel.
„Au. Ksakru.“ Promnu si je. Pořád to trochu štípe.
Udělá krok ke mně. „Můžu?“
Pokrčím rameny.
Natáhne ruku a trochu mi zvedne bradu. „Jo, máš je pořád
dost zarudlé. Ale není to tak strašné, díkybohu. Myslím, že
to brzo přejde.“
Obličej má těsně u mého. Nejsem si jistá, jak přesně se
to stane, ale v jednu chvíli mě drží za bradu a kouká mi do
očí, jeho dotek je překvapivě jemný, a vzápětí se s ním líbám
a on chutná po cigaretách a po víně z klubu, což je najednou
jedna z nejpříjemnějších chutí, jaké si dovedu představit. Je
mnohem vyšší než já, a tak se musím dost zaklonit, ale ne-
vadí mi to, dokonce se mi to svým způsobem líbí, protože je
to sexy – pekelně sexy – a taky pekelně zvrácené, mimo jiné
i proto, že mám na sobě oblečení jeho bývalky.
A i když je o tolik mohutnější než já, zatlačím ho k umy-
vadlu a on se nebrání a jednou z velkých rukou mi zajede
do vlasů a já vezmu tu druhou a navedu si ji pod ty pitomý,
krátký šaty. Až teď nám dojde, že bychom nejspíš měli za-
mknout dveře.
SOPHIE
Střešní byt

Všichni před chvílí odešli. Mimi jsem poslala do jejího bytu

a řekla jí, aby tam počkala. Nechci, aby viděla něco z toho,
co bude následovat. Má dcera je velice křehká. Stejně jako
náš vztah. Musíme přijít na jiný, lepší způsob, jak spolu být.
Vejdu do koupelny a pohlédnu do zrcadla. Sevřu boky
umyvadla. Jsem bledá a vyčerpaná. Dnes skutečně vypadám
na svých padesát let. Kdyby tu byl Jacques, byl by zcela zne-
chucen. Uhladím si vlasy. Stříknu si za uši trochu parfému,
nanesu si ho i na vnitřní stranu zápěstí. Přepudruji si čelo,
aby se nelesklo. Pak je na řadě rtěnka. Ruka se mi zachvěje
pouze jednou, jinak jsem přesná jako vždy.
Když jsem hotová, vrátím se do obývacího pokoje. Na
stole je stále lahev vína. Ještě jednu sklenku, aby se mi lépe
přemýšlelo…
Jakmile si uvědomím, že tu nejsem sama, trhnu sebou.
U prosklené stěny stojí Antoine a pozoruje mě, cítím z něj
zlobu a zlomyslnost. Když ti zbylí dva odešli, musel tu zůstat.
„Co tu děláš?“ zeptám se ho. Snažím se hlas udržet pod
kontrolou, ačkoliv mám srdce až v krku.
 Popojde ke mně, do světla. Na tváři má stále viditelný
růžový obtisk mé ruky. Na to, že jsem se neudržela, nejsem
nijak hrdá. Stává se to zcela výjimečně, za ta léta jsem se
emoce naučila ovládat velmi dobře.
Pokud ovšem nastane ta nepravděpodobná situace a ně­
komu se mě podaří vyprovokovat, reaguji naprosto nepřimě-
řeně. Přemůže mě hněv.
„Byla to legrace,“ řekne a popojde ještě blíž.
„Co byla legrace?“
„Vždyť víš.“ Šklebí se, jako by byl zcela nepříčetný. „Nebo
ne? Vážně jsi to ještě pořád neuhodla? Ani teď, po tom faux
pas, když jsem z otcovy pracovny přinesl tu fotku? Tak já ti
to prozradím. To já jsem ti nechával ty vzkazy, nejdřív ve
schránce, pak pode dveřmi. To já jsem čekal, až mi zaplatíš.
Bylo od tebe milé, že sis pokaždé dala tak záležet. Ach, ty
pěkné krémové obálky. Velmi diskrétní.“
Nevěřícně na něj zírám. Mám pocit, jako by byl náhle celý
svět naruby. „Ty? To ty jsi mě celou tu dobu vydíral?“
Posměšně se ukloní. „Překvapuje tě to? Že se mi to po-
dařilo rozlousknout? Že ti takhle zavařila ‚zbytečná rostlina
vypěstovaná ve skleníku‘? A dokonce jsem si to dokázal ne-
chat pro sebe… tedy, až doteď. Nechtěl jsem, aby se na tom
zkusil přiživit i můj milovaný bratr. Ty přece moc dobře víš,
že z otce – jak jsi to řekla? – vysává peníze úplně stejně jako já.
Je jenom o něco větší pokrytec. Líp to skrývá.“
„Ty přece peníze nepotřebuješ,“ řeknu mu. „Tvůj otec –“
„To si jenom myslíš. Víš, už před pár týdny jsem vytušil,
že mě Dominique nejspíš co nevidět opustí. A jak jsem čekal,
snaží se mě teď oškubat o všechno, co mám. Vždycky to byla
nenasytná děvka. A můj milovaný papá je strašlivý skrblík.
Takže jsem si chtěl trochu přilepšit, chápeš? Abych měl něco
na horší časy.“
„Prozradil ti to Jacques?“
 „Ne, ne. Přišel jsem na to úplně sám. Našel jsem ty záznamy.
Věděla jsi, že si papá všechno pečlivě zapisuje? O zákaznících,
ale i o těch dívkách. Vždycky jsi mi byla podezřelá, chtěl jsem
ale nějaký důkaz. A tak jsem se ponořil do jeho archivu. Našel
jsem si podrobnosti o jisté Sofiji Volkovové, která téměř před
třiceti lety ‚pracovala‘“ – naznačil rukama uvozovky – „v klubu.“
To jméno. Sofija Volkovová ovšem již neexistuje. Nechala
jsem ji tam, zůstala v tom domě se schodištěm vedoucím
hluboko pod zem, sametovými stěnami a zamčenou místností.
„Každopádně jsem mnohem víc při smyslech, než si lidé
myslí,“ pokračuje Antoine. „A vidím toho mnohem víc, než
by se mohlo zdát.“ Znovu se zašklebí jako šílenec. „Ale to ty
přece moc dobře víš, že?“
JESS

Jdeme s Theem společně ke stanici metra. Vždycky mě pře-

kvapí, jak je člověk najednou plachý, jak neví, co říct, když se
s někým vyspí (i když to, co jsme prováděli na tom umyvadle,
se takhle vlastně ani označit nedá). Najednou si připadám
hloupá, říkám si, že jsem neměla marnit čas. Ačkoliv je prav-
da, že ani jednomu z nás to nijak dlouho netrvalo. Taky se
nemůžu zbavit pocitu, že se to stalo někomu jinému. Zvlášť
teď, když mám na sobě znovu svoje vlastní oblečení.
Theo se ke mně otočí, tváří se vážně. „Jess, je ti doufám
jasné, že se tam nemůžeš vrátit. Že nemůžeš zpátky do té jámy
lvové. To bys musela být šílená.“ V jeho tónu už není ani
náznak dřívějšího cynismu, je měkčí, vlídnější. „Snad se tě to
nedotkne, ale… mám dojem, že jsi občas trochu zbrklá. Vím,
že si nejspíš myslíš, že vrátit se do toho domu je jediný způ-
sob, jak pomoct Benovi. A to je vážně… vážně chvályhodné –“
Upřeně se na něj zadívám. „Chvályhodné? Proboha, já se
na tebe nesnažím udělat dojem. Ben je můj bratr. On je celá
moje rodina, nikoho dalšího už nemám.“
 „Dobře, dobře,“ řekne Theo a zvedne ruce. „Vyjádřil jsem
se nešťastně, uznávám. Ale je to strašně nebezpečné. Proč
nezůstaneš u mě? Můžeš spát na gauči. Pořád budeš v Paříži.
Pořád budeš moct pátrat po Benovi. A můžeš zajít na policii.“
„Na policii, která o tom podle všeho ví, ale stejně s tím
nic nedělá? Dokonce se na tom možná přímo podílí? Ano, to
bych si opravdu pomohla.“
Scházíme po schodech do stanice. Na nástupišti skoro
nikdo není, jenom na druhé straně kolejí sedí opilec a něco
si pro sebe pobrukuje. Slyším hluboké dunění přijíždějícího
metra, cítím ho až za hrudní kostí.
Pak se mě najednou zmocní neodbytný pocit, že je něco
špatně, i když nevím co. Je to jako šestý smysl. Cosi zaslechnu.
Zvuk běžících nohou. Několika párů běžících nohou.
„Theo,“ vyhrknu, „myslím, že –“
Stane se to ovšem ještě dřív, než to stihnu doříct. Čtyři
velcí chlapi se vrhnou na Thea a strhnou ho k zemi. Dojde mi,
že na sobě mají uniformy – policejní uniformy. Jeden z nich
vítězoslavně zvedne nad hlavu pytlíček plný čehosi bílého.
„To není moje!“ křičí Theo. „To jste mi podstrčili… kurva –“
Jeho dalším slovům není rozumět, pak zasténá bolestí –
jeden z policistů mu totiž hlavou bouchne o zeď, další mu
nasadí želízka. Do stanice přijíždí metro. Lidé v nejbližším
voze všemu přihlížejí zpoza oken.
Pak si všimnu, že k nám od schodů míří další muž. Je starší
a pod elegantním šedým kabátem má stejně elegantní oblek.
Ty krátké, ocelově šedé vlasy ostříhané na ježka, ten obličej, co
připomíná pitbula. Znám ho. To je ten chlap, se kterým jsme
s Nickem mluvili na té policejní stanici. Komisař Blanchot.
V tu chvíli mi zpětně dojde něco dalšího, odhalím další
dílek skládačky. Ten povědomý člověk v klubu, ten divák,
kterého jsem si prohlížela, než se zhaslo. To byl on. Musí nám
být v patách celý večer.
 Dva policisté, co se zrovna nesnaží zpacifikovat Thea,
zamíří ke mně. Zjevně jsem na řadě. Vím, že mám jenom
pár vteřin, abych něco udělala. Dveře metra se otevřou. Na
nástupiště se najednou vyvalí dav demonstrantů s cedulemi
a podomácku vyrobenými zbraněmi.
Theo ke mně s úsilím natočí hlavu. „Jess,“ zavolá na mě,
ret má rozseknutý. „Dělej, nastup.“ Chlap za ním ho kolenem
kopne do zad, Theo se zhroutí na zem.
Zaváhám. Nemůžu ho tady jenom tak nechat…
„Dělej, Jess, nastup do toho vlaku, kurva. O mě se nestarej,
budu v pořádku. A hlavně se tam nevracej.“
Nejbližší policista po mně skočí. Rychle uhnu, pak se oto-
čím a proderu se davem cestujících vystupujících z vozu. Do
metra naskočím na poslední chvíli, dveře se za mnou hned
zavřou.
SOPHIE
Střešní byt

„To bychom měli,“ řekne Antoine. „Jsem opravdu rád, že jsme

si tak pěkně popovídali. Ale teď chci svoje peníze, prosím.“
Natáhne ruku. „Usoudil jsem, že si je tentokrát raději převezmu
osobně. Protože už na ně čekám tři dny. Předtím jsi vždycky
byla tak rychlá. Tak svědomitá. Dal jsem ti den navíc, byly
tam nějaké polehčující okolnosti… ale dál už čekat nemůžu.
Moje trpělivost je u konce.“
„Nemám je,“ odpovím. „Není to tak jednoduché, jak si
myslíš –“
„Myslím, že je to zatraceně jednoduché.“ Antoine se roz-
hlédne po bytě. „Podívej se kolem sebe.“
Sundám si hodinky a podám mu je. „Dobře. Vezmi si tohle.
Cartier Panthère. Otci řeknu, že… že jsou na opravě.“
„Á, mais non,“ s posměšným gestem je odmítne. „Já si ruce
špinit nebudu. Jsem přece syn svého otce, nebo ne? Aspoň
to o mně přece víš, ne? Takže tě poprosím o další pěknou
krémovou obálku s hotovostí. To k tobě tak jde! Elegantní
zevnějšek, laciná špinavá realita uvnitř.“
 „Co jsem ti udělala, že mě tak strašně nenávidíš?“ zeptám
se ho. „Co jsem ti kdy provedla? Nic!“
Antoine se zasměje. „Takže ty mi chceš říct, že to nevíš?
Vážně?“ Nahne se o něco blíž, z dechu je mu cítit odér alkoholu.
„Ve srovnání s mámou nejsi nic, nic. Ona pocházela z jedné
z nejlepších rodin ve Francii. Z velkolepého francouzského
rodu, hrdého a vznešeného. Víš, že si její rodina myslí, že ji
zabil? Najali ty nejlepší doktory z celé Paříže, nikdo z nich
ale nepřišel na to, co jí je. A když zemřela, nahradil ji… čím,
tebou? Upřímně, ani jsem se nemusel dívat do těch záznamů.
Jakmile jsem tě poprvé uviděl, hned jsem věděl, co jsi zač.
Bylo to z tebe cítit.“
Svrbí mne ruka, málem mu dám další facku. Nesmím nad
sebou ovšem znovu ztratit kontrolu. Místo toho řeknu: „Otec
z tebe bude opravdu zklamaný.“
„To na mě vůbec nezkoušej, to už na mě neúčinkuje. Zkla-
maný? Otec je ze mě zklamaný od chvíle, co jsem vylezl z chatte
své ubohé matky. A nikdy mi nic nedal, hajzl. Přesněji ře-
čeno, nedal mi nic, co by nezahrnovalo výčitky a pocit viny.
Předal mi jen svou lásku k penězům a posraný oidipovský
komplex.“
„Pokud se o tomhle dozví, o těch tvých výhrůžkách, tak…
tak tě odřízne úplně.“
„Jenže on se o tom nedozví, že ne? Ty mu to neřekneš,
nemůžeš, o to tady přece jde. Nemůžeš dopustit, aby se o tom
dozvěděl. Protože já bych mu toho mohl říct tolik. Prozradit
mu, co dalšího se děje za zdmi tohohle bytu.“ Chvíli před-
stírá, že přemýšlí. „Jak se to říká? Quand le chat n’est pas là, les
souris dansent…“ Když kocour není doma, myši mají pré. Vytáhne
telefon a zamává mi jím před obličejem. Na obrazovce je
Jacquesovo číslo.
„To bys neudělal,“ namítnu. „Protože bys pak nedostal své
peníze.“
 „A o to tady přesně jde, ma chère belle-mère. Vejce a slepice.
Ty platíš, já mlčím. Nechceš přece, abych otce informoval
o všem dalším, co vím, že ne?“
Chlípně si mě přeměří. Přesně tak si mne měřil i toho ve-
čera, kdy mne přistihl – vyšla jsem z bytu ve třetím poschodí
a on se vynořil ze stínů. Prohlédl si mne od hlavy až k patě,
a to způsobem, jakým by se na svou nevlastní matku žádný syn
nikdy dívat neměl. „Máš trochu rozmazanou rtěnku, ma chère
belle-mère,“ poznamenal se zlomyslným úsměvem. „Tadyhle.“
„Ne,“ odpovím nyní Antoinovi. „Ne, žádné další peníze
ti už nedám.“
„Prosím?“ Dá si ruku k uchu, jako by mi nerozuměl. „Teď
jsem se asi přeslechl.“
„Říkám, že další peníze nedostaneš. Nedám ti je.“
Zamračí se. „Ale já půjdu za otcem. A povím mu o té
další věci.“
„Ne, to neuděláš.“ Vím, že se pohybuji na tenkém ledě.
Nemohu tomu ovšem odolat. Dobře vím, že blafuje, a chci
mu to dát najevo.
Pomalu přikývne, jako bych byla příliš hloupá na to, abych
mu porozuměla. „Ujišťuji tě, že za ním půjdu.“
„Dobrá. Tak mu napiš zprávu. Hned teď.“
Na tváři se mu rozhostí zmatená grimasa. „Ty blbá děv-
ko,“ zasyčí. „Ty vážně nejsi normální!“ Jeho jistota je ovšem
najednou tatam. Vystřídal ji strach.

* * *

Svěřila jsem se Benjaminu Danielsovi s tím, kdo byla Sofija

Volkovová. Bylo to nesmírně lehkovážné, víc než cokoliv ji-
ného, co jsem s ním prožila. To odpoledne jsme se společně
sprchovali. A on mi umyl vlasy. Možná to byl právě tento
jednoduchý čin – svým způsobem mnohem intimnější než
sex –, který ve mně něco probudil. Který mě přiměl, abych
mu řekla o ženě, již jsem chtěla nechat navždy pohřbenou
v zamčené místnosti pod jednou z lepších ulic tohoto města.
Když jsem mu o ní vyprávěla, náhle jsem nad tím příběhem
cítila kontrolu. Ať mě vydírá kdokoliv, nyní již nedrží všechny
karty. Ten příběh budu vyprávět já.
„Jacques si vybral mě,“ řekla jsem. „Mohl si vybrat kterou-
koliv z dívek, ale rozhodl se pro mě.“
„Samozřejmě, že si vybral tebe,“ odpověděl Ben. Přejížděl
mi prstem po nahém rameni.
Snad mi chtěl zalichotit. Během let jsem ovšem pocho-
pila, jak lákavé to vše pro mého manžela muselo být. Na-
šel si takovou druhou ženu, vedle níž se nikdy nemohl cítit
méněcenný, ženu, jejíž původ byl o tolik horší než ten jeho,
že mu navždy musela být vděčná. Co lepšího si mohl přát?
Našel si člověka, jehož si mohl jakkoliv přetvořit a dotvořit.
A já jsem mu za to ještě děkovala. Byla jsem tak šťastná, že
se mohu stát madam Meunierovou a nosit hedvábné šátky
a diamantové náušnice. Že mohu to strašné místo nechat za
sebou. Že neskončím jako některé jiné dívky. Jako ta ubožačka,
která mi tam porodila dceru.
Tak jsem si to alespoň představovala. Z omylu mne vyvedl
až ten první vzkaz, který mi ukázal, že nade mnou má mi-
nulost visí jako Damoklův meč a že se ta iluze, kterou jsem
tak pečlivě vytvořila a udržovala, může kdykoliv rozplynout.
„Pověz mi ještě o Mimi,“ zašeptal Ben, zatímco mi laskal
krk. „Tvá není… nebo ano? Jak do toho všeho zapadá?“
Strnula jsem. Právě udělal zásadní chybu. Řekl něco, co
mě konečně vytrhlo z transu. V tu chvíli jsem měla jistotu,
že nejsem jediná, s kým o tom mluvil. V tu chvíli jsem si
uvědomila, jak jsem byla hloupá. Hloupá a osamělá a slabá.
Zcela jsem se mu odhalila, tomuto cizímu muži, tomuto zá-
hadnému člověku, jehož jsem stále téměř neznala, ačkoliv jsme
spolu trávili veškerý možný čas. Náhle jsem si uvědomila, že
mi možná neřekl pravdu ani o svém dětství, že historky různě
vybíral a upravoval a vynechával – že přede mnou část svého
já skryl, část, kterou nikdy nepoznám. Že mi nabídl chutná
sousta, aby si získal mou důvěru a abych mu na oplátku
také prozradila svá tajemství. Proboha, vždyť je to novinář.
Jak jsem mohla být tak hloupá? Svěřila jsem se mu, a tím
jsem mu do rukou dala moc. A neriskovala jsem pouze to,
co jsem vybudovala pro sebe, svůj vlastní život, ne, ohrozila
jsem i budoucnost své dcery.
Věděla jsem, co je potřeba udělat.
A vím to i nyní. Obrním se a zpražím Antoina svým
nejstrašlivějším pohledem. Ačkoliv je vyšší než já, cítím, jak
se pod tím tlakem smršťuje. Myslím, že právě pochopil, že
jsem proti jakékoliv šikaně imunní.
„Jestli chceš, tak svému otci napiš,“ řeknu. „Mně je to jedno.
Tak jako tak už ze mě nedostaneš ani euro. Domnívám se, že
jsou jiné, důležitější záležitosti, na které bychom se teď měli
soustředit. Nebo snad ne? Víš přece sám, jak na podobné věci
nahlíží Jacques. Rodina je na prvním místě.“
JESS

Jsem zpátky. Zpátky v téhle tiché ulici plné krásných domů.

Zmocní se mě povědomý pocit – zbytek města, celý svět se
najednou zdá strašně daleko.
Vzpomenu si na Theova slova: „Mám dojem, že jsi občas trochu
zbrklá.“ Když to řekl, naštvalo mě to, ale měl pravdu. Vím, že
část mě vážně přitahuje nebezpečí, že ho dokonce vyhledává.
Možná je to šílenství. Možná jsem tady hlavně proto, že
Thea zatkli – kdyby se to nestalo, třeba bych s ním šla k němu
do bytu, jak mi radil. A obsadila mu pohovku. Nebo taky ne.
Situace je každopádně taková, že i kdybych chtěla, nemám
kam jinam jít. Policii samozřejmě nevěřím. A je mi jasné, že
pokud se někde můžu dozvědět, co se stalo Benovi, tak jedině
tady. Tenhle dům je klíčem ke všemu, tím jsem si jistá. Pokud
chci odpovědi, musím tady zůstat.
Podobný pocit jsem měla i ten osudný den. Máma se to
ráno chovala divně. Jaksi posmutněle. Nebyla sama sebou.
Usmívala se, ale zasněně, jako by v duchu byla někde jinde.
Něco mi říkalo, že nemám chodit do školy. Že si mám napsat
omluvenku. Nebylo by to poprvé. Máma ale nebyla vyloženě
smutná nebo vystrašená, spíš duchem nepřítomná. A navíc
bylo léto a ve škole jsme zrovna ten den měli závody a já
jsem kdysi sportovala ráda a byla jsem v tom dobrá. A když
se máma chovala takhle divně, nechtěla jsem s ní být doma.
A tak jsem šla do školy a na pár hodin na ni úplně zapomněla.
Zapomněla jsem na všechno, soustředila jsem se jenom na
svoje kamarády a běhání pozadu a skákání v pytlích a po-
dobné hlouposti.
Když jsem se deset minut před čtvrtou vrátila domů, hned
jsem to věděla. Věděla jsem to dřív, než jsem vešla do ložnice.
Dokonce dřív, než jsem se dostala přes ten zámek a otevřela ty
dveře. Myslím, že si to možná na poslední chvíli rozmyslela,
že si vzpomněla, že má děti, které ji potřebují víc, než to ona
potřebuje ukončit. Neležela totiž pokojně na posteli, vypadala,
jako kdyby plavala kraula, jako by se snažila dostat ke dveřím
a najednou ztuhla.
Takže tenhle pocit už nikdy ignorovat nebudu.
Pokud Benovi něco udělali, jsem prakticky jediná, kdo na
to může přijít. Policii podplatili a nikdo jiný už se o to neza-
jímá. Je to prostě na mně. Vlastně nemám co ztratit. A tohle
místo mě svým způsobem přitahuje. Mám chuť nakráčet zpát-
ky do jámy lvové, jak to popsal Theo. Nejdřív mi to připadalo
hrozně melodramatické, ale teď, když stojím před tou bránou
a dívám se nahoru, se mi to zdá odpovídající. Tohle místo,
tenhle dům připomíná nějakou obrovskou obludu, která se
mě chystá spolknout.

Ve všech bytech je zhasnuto. Když vejdu do domu, není nikde

ani živáčka. Není tu dokonce ani domovnice. Panuje tady
stejně mrtvolné ticho jako tu noc, když jsem sem přišla poprvé.
Možná už je pozdě, říkám si. Možná si se mnou hraje moje
podrážděná představivost, kvůli které je to ticho zlověstnější,
jako by na mě celá tahle budova čekala.
 Jdu ke schodům. Zvláštní. V přítmí mě něco upoutá.
U paty schodiště je velká neuspořádaná hromada oblečení.
Je roztahané po celém koberci. Co se to tady proboha děje?
Natáhnu se po vypínači. Světla zablikají.
Znovu se podívám na tu hromadu starého oblečení. Sevře
se mi žaludek. Pořád nevidím, co to je, ale už to vím, prostě to
vím. Ať tam leží cokoliv, je to něco špatného. Něco, co nechci
vidět. Přibližuju se k tomu, a zároveň se tomu bráním, mám
pocit, jako bych se brodila vodou, ale vím, že se k tomu musím
dostat a podívat se. Čím jsem blíž, tím je to zřetelnější. Pod
měkkým materiálem se rýsuje cosi pevného.
Panebože. Nejsem si jistá, jestli to opravdu zašeptám, nebo
mi to jenom proběhne hlavou. Teď už s hrozivou přesností
rozeznávám obrys lidského těla. Leží tváří dolů, ruce a nohy
má roztažené. A nehýbe se. Vůbec se nehýbe.
Už ne. Znovu ne. Tohle už jsem jednou zažila. Děsivě nehyb-
né tělo. Panebože panebože. Najednou mám mžitky před očima.
Dýchej, Jess. Soustřeď se jenom na dýchání. Všechno se ve mně bouří,
chci ječet, chci se otočit a okamžitě odtud utéct. Nakonec se
ale donutím, abych si k tomu tělu dřepla. Je možné, že je ještě
pořád naživu… sehnu se, natáhnu ruku – dotknu se jejího
ramene.
V krku ucítím stoupající žaludeční šťávy. Ztěžka polknu.
Obrátím domovnici na záda. Její tělo náhle opravdu připo-
míná jenom hromadu starého oblečení. Je příliš poddajné,
příliš bezvládné.
Před pár hodinami mě varovala, abych si dávala pozor.
Měla strach. A teď je…
Přiložím jí dva prsty na krk, i když jsem si jistá, že nic
nenahmatám…
Pak ovšem něco ucítím. Je to…? Ano, teď jsem správně –
tep. Slabý a nepravidelný, ale je tam. Má na kahánku, ale je
pořád naživu.
 Podívám se nahoru na potemnělé schodiště vedoucí k by-
tům. Vím, že to nebyla nešťastná náhoda. Tohle má na svě-
domí někdo z nich, vím to.
JESS

„Slyšíte mě?“ S hrůzou si uvědomím, že ani nevím, jak se

jmenuje. „Zavolám záchranku.“
Zdá se to úplně zbytečné. Je mi jasné, že mě neslyší. Pak
ale pootevře rty, jako by se mi snažila něco říct.
Sáhnu si do kapsy pro mobil.
Nic tam ale nenajdu. Kapsa bundy je prázdná. Co to sakra…
Zajedu si do kapsy u džínů. Taky nic. Zpátky k bundě,
tam ale určitě není. Nemám ho.
A pak si vzpomenu, že jsem ho dala tomu portýrovi v klu-
bu, co by nás jinak nepustil dovnitř. Vyhodili nás dřív, než
jsem si ho stihla vzít zpátky – a jsem si jistá, že by mi ho
nevrátil ani v případě, že bych si o něj řekla.
Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Dobře, Jess. Mysli.
Mysli. Je to v pohodě. Je to v pohodě. Mobil nepotřebuješ.
Můžeš jednoduše vyjít na ulici, někoho zastavit a poprosit
ho, aby zavolal sanitku.
Rozrazím dveře a přeběhnu dvůr. Vezmu za kliku brány, ta
ale nejde zmáčknout. Pověsím se na ni – nic. Nepohne se ani
o milimetr. Brána je zamčená, to je jediné možné vysvětlení.
Ten samý mechanismus, co ji po zadání správného kódu ode-
mkne, ji nejspíš dokáže i zamknout. Snažím se přemýšlet
racionálně, ale je to těžké. Začínám panikařit. Ta brána je
jediný způsob, jak se odtud dá dostat. Pokud je zamčená, jsem
v pasti. Nemůžu pryč.
Co kdybych ji přelezla? Podívám se nahoru. Ne, nezvládnu
to, je to jen hladký plát oceli. Není na něm nic, o co bych se
mohla zapřít nohama. A nahoře jsou ty hroty proti přelezu
a po obou stranách zdi jsou zapuštěné skleněné střepy. Kdy-
bych se je pokusila překonat, nejspíš bych se hrozně pořezala.
Běžím zpátky do domu a ke schodišti.
Když se tam vrátím, vidím, že se domovnice zvládla po-
sadit, opírá se zády o zeď u paty schodiště. I v tom šeru si
všimnu rány na čele – tam se musela bouchnout o kamennou
podlahu.
„Žádnou sanitku,“ zašeptá a zavrtí hlavou. „Žádnou sa-
nitku. Ani policii.“
„Zbláznila jste se? Musím zavolat –“
Zarazím se, protože se najednou podívá kamsi nahoru, na
schody za mnou. Otočím se. Nahoře na odpočívadle stojí Nick.
„Ahoj Jess,“ povídá. „Musíme si promluvit.“
NICK
Druhé patro

„Ty zrůdo,“ oboří se na mě. „Tohle jsi jí udělal ty? Co jsi vlastně
kurva zač?“
Zvednu ruce. „Ne… já ne. Jenom jsem ji tu našel.“
Byl to Antoine. Kdo jiný? Zašel moc daleko. Jako obvykle.
Proboha, takhle surově do ní strčit. Vždyť je to stařena.
„Musela… musela to být nešťastná náhoda. Podívej, potře-
buju ti pár věcí vysvětlit. Můžeme si promluvit?“
„Ne,“ odpoví. „Ne, o to vážně nestojím, Nicku.“
„Prosím, Jess. Prosím. Musíš mi věřit.“ Je nutné, aby za-
chovala klid. Aby neprovedla nějakou hloupost. Abych já
následně nemusel udělat něco, čeho bych později litoval. Pořád
taky nevím, jestli u sebe má mobil, nebo ne.
„Věřit ti? Já jsem ti přece věřila. A ty jsi mě zavedl k tomu
podplacenému komisaři. A zatajil jsi mi, že jste všichni jedna
rodina.“
„Podívej, Jess, já ti to všechno můžu vysvětlit,“ řeknu. „Ale
potřebuju, abys teď šla se mnou. Nechci, aby se ti něco stalo.
Opravdu nechci, aby se někomu dalšímu něco stalo.“
 „Vážně? Jako se něco stalo jí?“ ukáže na domovnici. „A Be-
novi? Co jste udělali Benovi? Byl to přece tvůj kamarád, Nicku.“
„Ne!“ zakřičím. Chtěl jsem zůstat v klidu, chtěl jsem se
ovládat. „Nebyl to můj kamarád. Nikdy to nebyl můj kamarád.“
Už se tu hořkost ani nepokouším skrývat.

Před třemi dny za mnou večer přišla sestřička Mimi a řekla

mi, co u něj našla v počítači.
„Bylo tam napsané, že… že naše peníze nejsou z vína. Že
vyděláváme… na společnicích. Muži si od nás nekupují víno,
ale prostitutky… chodí na nějaké strašné místo, do jakéhosi
klubu – ce n’est pas vrai… to přece nemůže být pravda, Nicku…
řekni mi, že to není pravda.“ Hrozně brečela, skoro nemohla
mluvit. „A taky tam bylo…“ Vůbec nemohla popadnout dech.
„Bylo tam napsané, že ve skutečnosti nejsem jejich…“
Myslím, že já a Antoine jsme to o Mimi věděli vždycky.
Podobná tajemství nejspíš mají všechny rodiny – veřejná ta-
jemství, která všichni pomáhají udržovat, ačkoliv se na tom
nikdy explicitně nedohodli. Upřímně, asi jsme mlčeli hlavně
proto, že jsme se báli. Vzpomínám si, že když jsme byli ještě
prakticky děti, Antoine jednou pronesl nějakou poznámku,
něco naznačoval, a papá to zaslechl. Dal mu takovou facku, že
Antoine odletěl na druhou stranu pokoje. A od té chvíle už se
o tom nikdy nikdo nezmínil. Jenom další kostlivec v naší skříni.
Ben zjevně nezahálel ani minutu. Zdálo se, že toho o otci
a jeho podnikání stačil odhalit víc, než jsem věděl já sám.
Je ale pravda, že já o to nestál, naopak – nechtěl jsem znát
všechny odporné podrobnosti. Během let jsem si udržoval
co největší odstup. Jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí.
Celé to ovšem souviselo s tím, co jsem před deseti lety Benovi
pod slibem naprosté důvěrnosti pověděl v tom coffee shopu
v Amsterdamu. Svěřil jsem se mu se svým trápením a on
mi slíbil, čestné skautské, že o tom nikdy nikomu neřekne.
Tajemství v samém srdci naší rodiny. Ten hlavní, strašlivý
zdroj mé hanby.
Pořád si vzpomínám, co mi otec řekl, když jsme stáli u těch
zamčených dveří pod sametovým schodištěm a já jsem se
snažil odmítnout jeho dárek k šestnáctinám. „Je to snad pod
tvou úroveň, nebo co?“ dobíral si mě. „Přece mi s tím nedáš
košem? Tak schválně – kde jsme podle tebe ve skutečnosti
vzali peníze na tu drahou školu? Kde jsme vzali peníze na
dům, ve kterém žiješ, na oblečení, co máš na sobě? Myslíš, že
jsem na to všechno vydělal prodejem pár zaprášených lahví
vína? Nebo že to je z toho úžasného dědictví po té světici? Ne,
chlapče. Tohle je zdroj všech našich peněz, takhle vyděláváme.
Pořád si myslíš, že je to pod tvou úroveň? Pořád nad tím
budeš ohrnovat nos?“
Moc dobře jsem věděl, jak Mimi bylo, když se v Benově
počítači o tom všem dočetla. Když zjistila, z čeho pramení
naše bohatství, naše identita. Když odhalila, jak jsou všechny
ty peníze poskvrněné. Je to jako nemoc, jako rakovina, která
se šíří a všechny nás rozežírá.
Pořád jsme ale jedna krev, rodinu si člověk nevybírá. A oni
jsou jediná rodina, kterou mám.
Jakmile mi Mimi řekla, co všechno se z jeho počítače
dozvěděla – dočetla se tam třeba o tom, jak mi Ben před pár
měsíci najednou napsal, jak jsme se potkali v tom baru, jak se
přistěhoval k nám do domu –, začalo být jasné, že nešlo o sérii
náhod, nýbrž o záměr. O pečlivě promyšlený plán. Využil mě
k tomu, aby naplnil vlastní ambice. A teď se chystal zničit
mou rodinu. A zjevně mu bylo jedno, že tím zároveň zničí i mě.
Znovu se mi vybavilo to staré francouzské úsloví: La voix
du sang est la plus forte. Hlas krve vše přehluší. Neměl jsem
na výběr.
Věděl jsem, co musím udělat.
A vím to i nyní.
JESS

„Prosím, Jess,“ řekne Nick chlácholivým tónem. „Stačí, když

mě vyslechneš. Sejdu dolů a můžeme si popovídat, dobře?“
Chvíli nad tím přemýšlím. To, že jsou jedna rodina, ještě
neznamená, že musí být všichni zodpovědní za to, co se tady
stalo. Nick přece o svém otci prohlásil, že je „docela hajzl“ –
je zjevné, že v některých věcech si nerozumí. Možná jsem
se nechala unést, možná domovnice opravdu jenom upadla.
Je už stará, křehká, je pozdě, prostě uklouzla na schodech…
a nikdo to neslyšel, právě proto, že je pozdě. A z toho samého
důvodu je možná zamčená ta brána…
Ne. Ne, nehodlám to riskovat. Podívám se na ni – krčí
se na podlaze, zjevně v agónii. Vtom vidím, jak se otevřou
dveře bytu v prvním patře. Vynoří se z nich Antoine, dojde
na odpočívadlo a postaví se vedle svého bratra – uvědomím
si, že jsou si mnohem podobnější, než se mi zdálo. Antoine
se na mě usměje, nebo spíš zašklebí.
„Ahoj, maličká,“ povídá.
Kam mám utéct? Brána je zamčená. A odmítám se dob-
rovolně rozběhnout do sklepa jako nějaká blbka v hororovém
filmu. Oba bratři ke mně schází po schodech. Není čas přemýš-
let, musím jednat. Instinktivně se vrhnu do výtahu a zmáčknu
tlačítko třetího patra.
Výtah se rozjede nahoru a hrozně u toho skřípe. Pod sebou
slyším Nicka, jak běží po schodech, skrz kovovou klec vidím
vršek jeho hlavy. Pronásleduje mě. Hra skončila, jde do tu­
hého.
Výtah jede neuvěřitelně pomalu. Konečně jsem ve třetím
patře. Otevřu kovové dveře a přeběhnu chodbu k Benovu bytu,
pak do zámku vrazím klíč a odemknu. Skočím dovnitř, za-
bouchnu za sebou a zamknu dveře. Nemůžu popadnout dech.
Snažím se myslet, vím, že nesmím zpanikařit, teď po-
třebuju jednat naprosto racionálně. Mohla bych zkusit to
tajné schodiště. Před dveřmi je ale pohovka. Rozběhnu se
k ní a snažím se ji odtlačit od stěny.
Pak uslyším zvuk, co si nejde s ničím splést. Otáčení klíče
v zámku. Ucouvnu. On má klíč. Samozřejmě, že má klíč. Co
kdybych před dveře něco dala? Ne, na to už je pozdě.
Nick je uvnitř, přibližuje se ke mně. Když ho uvidí kočka,
prožene se kolem něj a vyskočí na kuchyňskou linku po jeho
pravé ruce. Zamňouká na něj – nejspíš doufá, že ji nakrmí.
Zrádkyně.
„No tak, Jess,“ domlouvá mi Nick a pořád se snaží o ten
děsivě chlácholivý tón. „Jen zůstaň na místě –“
Tahle nová, hrozivá poloha je o to strašidelnější, že si před-
tím tak dlouho hrál na sympaťáka. Jeho bratr je násilník, ale
nijak to neskrývá, bublá to hned pod povrchem. Ale Nick –
tenhle nový Nick – je velkou neznámou.
„Proč?“ zeptám se ho. „Abys mi mohl udělat to samé, co
jsi udělal Benovi?“
„Já jsem mu nic neudělal…“
Zvláštním způsobem zdůraznil to „já“. Já jsem mu nic ne-
udělal.
 „Takže mu něco udělal někdo jiný? Někdo z ostatních?“
Neodpoví. Musíš ho přimět, ať mluví, řeknu si v duchu. Hraj o čas.
„Myslela jsem, že mi chceš pomoct, Nicku,“ povídám.
Zatváří se ztrápeně. „Chtěl jsem ti pomoct, Jess. Je to
všechno moje chyba. Já jsem to všechno uvedl do pohybu. Já
jsem ho sem pozval… Měl jsem vědět, že začne strkat nos do
věcí, do kterých mu nic není… kurva…“ Promne si rukou oči.
Když ji dá pryč, vidím, že je má zarudlé. „Je to moje chyba…
a je mi to vážně líto…“
Cítím, jak mnou projede mráz. „Co jsi mu udělal, Nicku?“
Chtěla jsem, aby to znělo tvrdě, autoritativně, hlas se mi
ovšem zachvěje.
„Já… já nic neudělal.“ Zase to zdůraznil – já nic neudělal.
Dá se odsud dostat jen jediným způsobem, kolem Nicka
a vchodovými dveřmi. Vedle těch je kuchyňský kout. A v pří-
borníku je ten veleostrý japonský nůž. Kdybych ho přiměla,
aby ještě chvilku mluvil, a kdyby se mi nějak podařilo zmocnit
se toho nože –
„No tak, Jess.“ Udělá další krok směrem ke mně.
Pak následuje bleskový nečekaný pohyb. Na Nicka se vrh-
ne cosi černobílého. To mu z kuchyňské linky skočila na
rameno kočka – přesně takhle mě přivítala, když jsem sem
přišla poprvé. Nick zakleje, snaží se ji chytit a shodit ze sebe.
Já se vrhnu k příborníku a vytáhnu z něj nůž. Pak kolem
Nicka proběhnu ke dveřím, škubnutím je otevřu, vyběhnu
ven a zabouchnu je za sebou.
„Ahoj, maličká.“
Otočím se. Kurva! Stojí tam Antoine, musel čekat v šeru.
Vrhnu se na něj a máchám před sebou ve vzduchu nožem tak
zuřivě, že se zapotácí dozadu, spadne ze schodů a zůstane ležet
na odpočívadle. V tom přítmí na něj moc nevidím. Píchá mě
na hrudi. Mám pocit, že slyším sténání, ale nehýbe se.
 Nick bude každou chvíli tady. Zbývá jen jedna možnost
kam vyrazit.
Nahoru.
Zjevně mají početní převahu, já jsem sama, kdežto oni
jsou čtyři. Možná se ale můžu někde schovat, abych získala
trochu času.
No tak, Jess. Přemýšlej. Takovéhle svízelné situace, to je přece tvoje
specialita.
MIMI
Čtvrté patro

„Co se to tam děje? Mami?“ Po všem, co jsem se dozvěděla,

má to slovo pořád zvláštní a trochu bolestivou pachuť.
„Ššš,“ tiší mě. Hladí mě u toho po vlasech. „Ššš, ma peti-
te.“
Dřepím na posteli a celá se třesu. Přišla se ujistit, že jsem
v pořádku. Dovolila jsem, aby si ke mně přisedla a aby mi
dala ruku kolem ramen.
„Zůstaň tu, ano?“ řekne. „A já se půjdu podívat, co se
tam děje.“
Chytím ji za zápěstí. „Ne… nenechávej mě tady samotnou,
prosím.“ Nenávidím se za to, že žadoním jako malé děcko, i za
to, že ji potřebuju, ale nemůžu si pomoct. „Prosím,“ řeknu.
„Prosím, mami.“
„Dej mi jen pár minut,“ odpoví. „Jenom se ujistím, že –“
„Ne. Prosím… nenechávej mě tady samotnou.“
„Mimi,“ řekne ostře. „Pusť mě, prosím.“
Ale já se jí držím dál. I přes to všechno nechci, aby odešla.
Protože pak bych tu se svými myšlenkami zůstala sama – jako
malé děvčátko, které se bojí příšer pod postelí.
JESS

Uháním po schodech nahoru, beru je po dvou. Strach mě

žene dopředu, běžím rychleji, než jsem kdy v životě běžela.
Konečně jsem v nejvyšším patře, naproti dveřím do střeš-
ního bytu a vedle schodů do pokojů pro služky. Pokračuju
nahoru, stoupám do temnoty. Možná se tam budu moct na
chvilku schovat a utřídit si myšlenky, přijít na to, co mám
sakra dělat dál. Už si sundávám kruhové náušnice a ohýbám
je do požadovaného tvaru, z jedné je šperhák, z druhé napínák.
Nahmatám visací zámek a dám se do práce. Obvykle to jde
raz dva, teď se mi ale třesou ruce – cítím, že se jedno stavítko
zaseklo, a nedaří se mi na něj zatlačit tak, aby se zase uvolnilo.
Jakmile nad zámkem konečně zvítězím, strhnu ho a otevřu
dveře, které za sebou zase rychle zavřu. Ten odemknutý zámek
je to jediné, co by mě mohlo prozradit, musím doufat, že je
hned nenapadne, že se schovávám tady.
Oči si postupně přivykají na šero. Jsem v dlouhém, úzkém
půdním prostoru, je to tady dost stísněné. Strop nade mnou
se ostře svažuje, musím si dřepnout, abych hlavou nenarazila
do jednoho z velkých dřevěných trámů.
 Moc toho nevidím, ale úplná tma tady není. Po chvíli si
uvědomím, že sem špinavým okýnkem proniká slabá záře
měsíce, zrovna je úplněk. Cítím staré dřevo a nevětraný vzduch
a cosi zvířecího – pot nebo něco horšího, něco, co se rozkládá.
Raději nedýchám moc zhluboka. Je tady těžký vzduch, v pa-
prscích měsíčního světla víří spousta prachu. Mám dojem,
že jsem dveřmi prošla do jiného světa, ve kterém se zastavil
čas někdy před sto lety.
Jdu dál, snažím se najít místo, kde bych se mohla schovat.
Zdá se mi, že v jednom ze vzdálených rohů zahlédnu starou
matraci. A na ní ještě cosi dalšího.
Znovu mám ten pocit, který jsem měla dole, když jsem
našla domovnici. Nechci jít ani o krok blíž. Nechci se tam
podívat.
Ale udělám to, protože musím znát pravdu. Už vidím, co
to je. Kdo to je. Vidím krev. Pochopím.
Celou tu dobu byl tady nahoře. Zapomenu, že se před nimi
schovávám. Zapomenu na všechno kromě zděšení, které ve
mně ten pohled vyvolá. Ječím a ječím a ječím.
MIMI
Čtvrté patro

Bytem se rozlehne jekot.

„Je po něm. Je po něm. Vy jste ho zabili, vy kurvy!“
Pustím matčinu ruku.
Bouře v hlavě je pořád hlasitější a hlasitější. Chvíli na
mě útočí roj včel… potom jsem pod vodou a zmítají mnou
vlny, pak stojím uprostřed hurikánu. Sebehlasitější šumění
ale nikdy není dost silné na to, aby vytlačilo moje vlastní
myšlenky, které se začínají dožadovat pozornosti. Myšlenky
a vzpomínky.
Vybavuju si krev. Strašně moc krve.
Znáte ten pocit, když jste malí a bojíte se usnout, protože
máte strach, že je pod postelí schovaná nějaká příšera? Co se
ovšem stane, když začnete tušit, že byste tou příšerou mohli
být vy? Kde se schováte pak?
Jako bych v mysli měla zamčené dveře, za které jsem ty
vzpomínky ukryla. Ty dveře už jsem párkrát viděla, vím, že
tam jsou, a vím i to, že je za nimi něco příšerného. Někdy se
modlím, abych nezjistila, co to je – nikdy. Teď se ale otvírají
a vzpomínky se valí ven.
 Kovový pach. Dřevěná podlaha kluzká od krve. A já v ruce
držím nůž na řezání pláten.
Vybavím si, jak mě dotlačili do sprchy. Máma… a ještě
někdo další. Možná. Umyli mě. Zředěná růžová krev mizela
v odtoku, vířila mi mezi prsty na nohou. Celá jsem se třásla,
nemohla jsem to zastavit. Nebylo to tím, že by voda byla
studená, naopak, byla teplá, horká. Kdesi ve mně byl ale
strašlivý chlad.
Vzpomínám si, že mě máma objímala stejně, jako když
jsem byla malá. A i když jsem na ni v tu chvíli měla příšerný
vztek, i když jsem byla tak zmatená, najednou jsem chtěla
jen to, abych se jí mohla držet. Abych mohla znovu být tou
malou holčičkou.
„Mami,“ řekla jsem, „já mám strach. Co se stalo?“
„Ššš.“ Hladila mě po vlasech. „Všechno bude dobré,“ konej-
šila mě. „Nedovolím, aby se ti něco stalo. Ochráním tě. Nech
to všechno na mně. Nebudeš kvůli tomu mít žádné problémy,
neboj se. Byla to jeho chyba. Udělala jsi, co bylo třeba. To,
na co jsem já neměla dost odvahy. Museli jsme se ho zbavit.“
„Jak to myslíš?“ Zkoumavě jsem si prohlížela její obličej,
snažila jsem se to pochopit. „Jak to myslíš, mami?“
Podívala se na mě zblízka, nějakou dobu mi nehnutě hledě-
la do očí. Pak skoro neznatelně přikývla. „Ty si to nepamatuješ.
Ano, ano, to bude nejlepší.“
Později jsem zjistila, že mám cosi za nehty, cosi červeno-
hnědého, rezavého. Drhla jsem si to v koupelně kartáčkem na
zuby, dokud mi z nehtových lůžek nezačala téct krev. Bolest
jsem snášela dobře, chtěla jsem se hlavně zbavit té špíny, ať
šlo o cokoliv. Jen ona ale působila skutečně, všechno ostatní
připomínalo sen.
A pak sem přišla ona. A hned další ráno zaklepala na dveře.
Klepala a klepala, dokud jsem jí neotevřela. A pak pronesla
ta strašná slova:
 „Můj bratr – Ben – bydlí ve třetím patře. Ale… no, prostě
někam zmizel.“
A já si uvědomila, že to nakonec přece jen mohla být pravda.
Myslím, že jsem to mohla být já. Myslím, že jsem ho
možná zabila.
SOPHIE
Střešní byt

„Je po něm. Je po něm. Vy jste ho zabili, vy kurvy!“

„Musím jít, chérie,“ řeknu Mimi. „Musím to nějak vyřešit.“
Vyjdu na chodbu, Mimi nechám v bytě.
Pohlédnu nahoru. Takže se to stalo. Ta dívka je v chambres
de bonne. Objevila ho.
Vzpomenu si, jak jsem oné strašné noci rozrazila dveře
k němu do bytu. Má dcera byla celá od krve. Otevřela ústa,
jako by chtěla něco říct nebo zakřičet, nevyšel z ní ovšem
ani hlásek.
Z nějakého důvodu tam byla i domovnice. Což vlastně
nebylo nijak překvapivé – všechno viděla, všechno věděla,
pohybovala se domem jako přízrak. Nemohla jsem se od té
scény odtrhnout, naprosto mě šokovala. Pak se mě najednou
zmocnila jakási chladně racionální praktičnost.
„Musíme ji umýt,“ řekla jsem. „Smýt z ní všechnu tu krev.“
Domovnice přikývla. Vzala Mimi kolem ramen a odvedla ji
do koupelny. Mimi si pro sebe něco mumlala, zachytila jsem
zmínky o Benovi, o zradě, o klubu. Takže to věděla. Ale za
mnou s tím bohužel nepřišla.
 Když jsme ji umyly, odvedla ji domovnice zpátky do jejího
bytu. Bylo zřejmé, že je má dcera v šoku. Chtěla jsem jít za
ní a utěšit ji, nejprve jsem si však musela poradit s následky
toho, co udělala. Toho, co jsem – mám-li být upřímná – zcela
vážně zvažovala i já.
Sesbírala jsem v bytě veškeré utěrky, z koupelny jsem si
přinesla všechny ručníky a do jednoho je použila, až byly úplně
nasáklé a zbarvené do karmínova. Strhla jsem z oken závěsy
a zabalila do nich jeho tělo, které jsem následně převázala
šňůrami, co dřív držely závěsy odhrnuté. Zbraň jsem schovala
do tajné prohlubně ve zdi, do jídelního výtahu, který jsem
poté pomocí kliky vyvezla o kus výš, do prostoru mezi patry.
Domovnice přinesla bělidlo. Když se mi podařilo smýt
krev, všechno jsem jím vydrhla. Dýchala jsem ústy, abych ten
zápach necítila, přesto jsem si k nim musela několikrát přiložit
hřbet ruky. Nesměla jsem se pozvracet, musela jsem si poručit.
Bělidlo na podlaze zanechalo skvrnu, odstranilo ze dřeva
lak. Ta skvrna byla obrovská, ještě větší než ta kaluž krve.
Nic rozumnějšího se ovšem vymyslet nedalo, stále to byla
ta lepší možnost.
A pak – nevím, kolik času mohlo uběhnout – se dveře
opět otevřely. Nebyly ani zamčené, tolik jsem se soustředila
na úkol, který jsem měla před sebou, že jsem na to zapomněla.
Stáli na prahu. Dva mladší Meunierové, mí nevlastní sy-
nové. Nicolas a Antoine. Oba na mě upírali vyděšený pohled.
Přede mnou skvrna od bělidla, já až po lokty od krve. Nick
byl bledý jako stěna.
„Stalo se hrozné neštěstí,“ řekla jsem.
„Ježišikriste,“ vypadlo z Nicolase. Ztěžka polknul. „To
kvůli…“
Následovala dlouhá odmlka, během níž jsem přemýšlela,
co jim mám povědět. Jméno Mimi zaznít nesmělo. Rozhodla
jsem se, že z toho obviním Jacquese, nést vinu je přece úděl
 otce. Koneckonců, svým způsobem se to všechno skutečně
stalo kvůli němu. Vsadila jsem všechno na následující verzi:
„Váš otec zjistil, na čem Ben pracuje –“
„Ježiši.“ Nick schoval obličej do dlaní. A pak začal skučet
jako malé dítě. V tom zvuku byla strašná bolest. Oči se mu
leskly, ústa měl dokořán. „Za všechno můžu já. To já jsem to
otci řekl – co se Mimi dozvěděla, o čem Ben píše. Nevěděl
jsem, co udělá. Kdybych to tušil, tak… Ježiši…“
Na okamžik se zdálo, že omdlí, pak vyběhl z místnosti.
Slyšela jsem, jak v koupelně zvrací.
Antoine stál se založenýma rukama na místě. I jemu se
zjevně dělalo špatně, byl ovšem rozhodnutý, že to vydrží.
„Má, co si zaslouží, putain de bâtard,“ poznamenal nakonec.
„Udělal bych to sám.“ Příliš přesvědčeně to ovšem neznělo.
Za několik minut se Nick vrátil. Stále byl bledý, vypadal
však odhodlaně.
Všichni tři jsme tam stáli a dívali se po sobě. Nikdy jsme
nebyli skutečnou rodinou, nyní mezi námi ovšem zavládlo
zvláštní porozumění. Nikdo nic neřekl, jen jsme na sebe kývli,
abychom si navzájem dodali odvahu. A pak jsme se pustili
do práce.
JESS

Ani v těch nejtemnějších chvílích, které jsem během posled-

ních pár dní zažila, jsem si to nedokázala představit. Nechtěla
jsem si tu možnost připustit ani v okamžiku, kdy jsem zjistila,
do čeho se Ben zapletl. Že bych ho tady mohla takhle najít,
stejně jako jsem tehdy našla mámu.
Klesnu na kolena.
To tělo na matraci nevypadá jako můj bratr. Nemluvím jen
o bledé kůži připomínající vosk a zapadlých očních důlcích,
nikdy jsem ho neviděla tak nehybného. Bratr se skoro vždycky
usmíval a měl pořád spoustu energie.
Všimnu si, že jeho tričko má temně rezavou barvu karmínu.
Jinde je ale látka světlá. Je to skvrna. Pokrývá mu celou hruď.
Musel tady nahoře být celou dobu. Ležel tu, zatímco jsem
se honila sem a tam a sbírala stopy a byla strachy bez sebe.
Zatímco jsem si nalhávala, že mu nějak pomáhám. A když si
pomyslím, že jsem na tyhle zamčené dveře na půdu koukala
hned to první ráno…
Dřepím vedle něj, houpu se na patách dopředu a dozadu
a tečou mi slzy.
 „Tak hrozně mě to mrzí,“ řeknu mu. „Tak hrozně, hrozně
mě to mrzí.“
Sehnu se, abych ho vzala za ruku. Kdy jsme se vlastně my
dva naposledy takhle drželi za ruce? Možná na té policejní
stanici. Poté, co jsem našla mámu. Než jsme se vydali každý
jinou cestou. Pevně mu stisknu prsty.
Pak se tak leknu, že ruku málem pustím.
Přísahala bych, že maličko pohnul prsty. Samozřejmě vím,
že si to jenom představuju. Na malou chvíli se mi ale opravdu
zdálo, že –
Vzhlédnu. Má otevřené oči. To předtím neměl… nebo ano?
Vyskočím na nohy, stojím nad ním. Srdce mi buší jako
o závod.
„Bene?“
Jsem si jistá, že mrknul.
„Bene?“
Další zamrkání. Nezdálo se mi to. Vidím, jak se na mě
snaží zaostřit. Otevře pusu, nic se ale neozve. Pak… „Jess.“ Je
to tichounké, jen o málo hlasitější než výdech, ale rozhodně to
řekl, slyšela jsem to. Znovu zavře oči, jako kdyby byl strašně,
strašně unavený.
„Bene!“ vykřiknu. „No tak, Bene. Hej. Sedni si.“ Najednou
mi to z nějakého důvodu přijde naprosto zásadní. Vezmu ho
pod paží, je nezvykle těžký. Přesto se mi ho nějak podaří posa-
dit. Sesune se trochu dopředu, pohled má prázdný a zmatený,
oči ale pořád zůstávají otevřené.
„Ach, Bene.“ Vezmu ho za ramena – obejmout si ho netrou-
fám, nevím, jak vážně je zraněný. Slzy mi tečou proudem, ani
si je neutírám. „Můj Bože, Bene! Ty jsi naživu… ty jsi naživu.“
Slyším, jak se za mnou zabouchnou dveře. Dveře na půdu.
Na chvíli jsem úplně zapomněla na celý svět a všechny ko-
lem.
Pomalu se otočím.
 Stojí tam Sophie Meunierová. A za ní – Nick. A i když
jsem se zatím nestačila vzpamatovat ze všeho, co se během
posledních pár minut stalo, všimnu si, že se najednou oba
tváří úplně jinak. Obličej Sophie připomíná divokou a děsi-
vou masku. Nick se ale na Bena dívá překvapeně, zmateně
a vyděšeně. Vypadá – jinak ani líp to asi popsat nedokážu –,
jako by právě viděl ducha.
NICK
Druhé patro

Snažím se tu scénu na půdě vstřebat a cítím, jak se mě zmoc-

ňuje hrůza. Když jsem zaslechl ten jekot, odtáhl jsem Antoina
na pohovku k sobě do bytu – byl napůl v bezvědomí – a pak
jsem hned běžel sem nahoru.
Je tady. Ben je tady. Nevypadá dvakrát dobře, ale sedí. Je
naživu.
To ale není možné. Nedává to smysl, vůbec to nedává smysl.
Ben je přece mrtvý. Už od pátečního večera. Můj někdej-
ší kamarád, spolužák z univerzity, kluk, do kterého jsem se
v Amsterdamu někdy před deseti lety jednoho horkého letního
večera zamiloval a na kterého od té chvíle musím pořád myslet.
Zemřel a byla to moje chyba a já se s tou vinou a tím
smutkem snažím posledních pár dní nějak žít. Chodím kolem
a mám pocit, jako bych zemřel já sám.
Podívám se na nevlastní matku, čekám, že bude stejně
šokovaná jako já. V jejím výrazu ovšem po ničem podobném
není ani stopa, zjevně ji to vůbec nepřekvapilo. Ona to věděla.
To je jediné možné vysvětlení. Jak by jinak mohla být tak
klidná?
 Konečně se mi podaří promluvit. „Co to má být?“ zeptám
se ochraptěle. „Co má tohle být? Co se tady kurva děje?“ Ukážu
na Bena. „Tohle přece není možné. On je mrtvý.“
Já to totiž vím jistě. Měl jsem tehdy spoustu času, abych
si všechno dobře prohlédl, abych si uvědomil, co se stalo. Tu
nepopsatelnou hrůzu onoho nehybného těla, co se rýsovalo
v improvizovaném rubáši. Abych to přijal jako nezvratný fakt.
Abych viděl všechnu tu krev rozlitou na podlaze a vsáklou do
ručníků, mnohem víc krve, než může člověk ztratit, pokud má
přežít. A pak je tu to hlavní. Před třemi dny jsme s Antoinem
snesli jeho tělo po schodech dolů, pak jsme v zahradě na dvoře
vyhloubili jámu a pohřbili ho do ní.
MIMI
Čtvrté patro

Po tom jekotu, co zněl seshora, najednou všude nastane na-

prosté ticho. Co se děje? Co tam našla?
Řeknu vám, co si pamatuju. Pak mám okno, dál si vyba-
vuju až tu krev.
Bylo pozdě a já jsem byla hrozně vyčerpaná, protože mi
v hlavě pořád vířilo strašně moc myšlenek, ale nemohla jsem
usnout. Nemohla jsem přestat přemýšlet nad tím, co jsem se
dočetla. Co jsem viděla. Ben – a moje matka. Zničila jsem
všechny své obrazy, na kterých byl. Měla jsem ale pocit, že to
nestačí. Byl u sebe v bytě, viděla jsem, jak pracuje na počítači.
Tentokrát to ovšem bylo úplně jiné. Tentokrát jsem věděla,
o čem píše, a z té představy se mi znovu udělalo špatně. Ne-
šlo to vrátit, nemohla jsem na to zapomenout. I kdybych se
tomu snažila nevěřit. Ale já tomu asi věřím. Myslím, že tomu
věřím. O otcově podnikání se vždycky mluvilo šeptem. A pak
tu byly ty věci, co občas říkal Antoine. Všechno to najednou
začalo dávat děsivý smysl.
Ben přešel k oknu a podíval se ven. Skrčila jsem se, aby
mě neviděl. Pak jsem ho pozorovala dál.
 Vrátil se k psacímu stolu, podíval se na mobil a dal si ho
k uchu. Pak ale zvedl hlavu. Otočil se. Začal vstávat. Dveře
se otevíraly. Někdo vcházel dovnitř.
Merde.
Putain de merde.
Co tam dělá on?
Byl to papá.
Ještě neměl být doma.
Kdy se vrátil? A co dělal v Benově bytě?
Papá něco držel. Poznala jsem to, byla to ta magnumka,
co Benovi o pár týdnů dřív daroval.
Chystal se –
Nemohla jsem se na to dívat. A zároveň jsem se od toho
nedokázala odtrhnout. Viděla jsem, jak Ben klesnul na kolena.
Jak papá tu lahev znovu a znovu zvedal. Sledovala jsem, jak
se Ben zapotácel dozadu, jak se zhroutil na podlahu, jak mu
na hrudi začala světlým tričkem prosakovat krev, až bylo celé
rudé. A věděla jsem, že je to všechno moje chyba.
Ben se plazil k oknu. Zvedl ruku a zanechal na skle krvavý
otisk dlaně. Snažil se vyslovit „pomoc“.
Viděla jsem, jak otec znovu zvedá lahev. A bylo mi jasné,
co bude dál. Bylo mi jasné, že ho zabije.
Musela jsem něco udělat. Milovala jsem ho. Ano, Ben mě
zradil. Zničil mi celý svět. Ale milovala jsem ho.
Natáhla jsem se po tom, co bylo nejblíž. Pak jsem seběhla
po schodech, uháněla jsem neuvěřitelně rychle, jako bych se
nohama vůbec nedotýkala země. Dveře Benova bytu byly
otevřené a papá stál nad ním a já ho musela donutit, aby
toho nechal – musela jsem ho přimět, aby přestal, zároveň
mi ovšem malý hlásek kdesi vzadu říkal, že tohle není můj
otec, že tenhle muž není můj skutečný otec. A že to není
dobrý člověk. Provedl strašné věci. A teď se z něj měl stát
i vrah.
 Ben byl na zemi, oči měl zavřené. A já se zezadu přikrad-
la k otci – nevšiml si mě, nepostřehl, že jsem se vplížila do
místnosti – a v ruce jsem měla nůž na řezání pláten, ten malý,
ale ostrý, opravdu ostrý nůž, a zvedla jsem ho nad hlavu…
A pak mám okno.
A pak byla všude krev.
Později se mi zdálo, že ze dvora slyším nějaké hlasy. A občas
zvuk, jako když lopata drhne o kámen. Nedávalo to smysl.
Máma je na zahradě často, má to tam ráda, ale je tma, je noc.
Co by tam teď dělala? Nejspíš se mi to jenom zdálo, musel
to být sen. Nebo nějaká noční můra.
NICK
Druhé patro

Vzpomenu si na okamžik, kdy jsem vyšel z otcovy pracovny.

Právě jsem mu vysvětlil, o co Ben usiluje, o čem píše. Zavolal
jsem mu s tím, že mu musím o něčem důležitém říct, a tak
se vrátil domů. Když jsem vyšel z jejich bytu a scházel po
schodech, pořád jsem musel myslet na to, jaký měl papá
výraz. Měl neuvěřitelný vztek, sotva se ovládal. Projela mnou
vlna strachu, bylo to jako ozvěna dětství – když se papá tvářil
takhle, raději jsem se mu vždycky klidil z cesty. Zároveň jsem
ale cítil i jakési zvrácené uspokojení. Strhl jsem Benjaminu
Danielsovi masku a ukázal jsem otci, že jeho slavný úsudek
není tak neomylný, jak se domnívá. A že to zázračné dítě,
ke kterému měl nakrátko blíž než k vlastním synům, má ve
skříni také pár kostlivců. Ano, zradil jsem Bena, nedalo se
to ovšem srovnat s tím, jak strašně zradil on mě a jak zneužil
pohostinnosti mé rodiny. Zasloužil si to.
Triumf však brzo zhořknul. Náhle jsem se chtěl všech po-
citů zbavit. Šel jsem proto do koupelny a vzal si čtyři malé
modré prášky. Pak jsem jen tak ležel u sebe v bytě a užíval si
oxykodonové opojení.
 Nejspíš jsem zaznamenal, že se v bytě nade mnou něco
děje, nejsem si jistý. Nejprve se mi zdálo, že se mě to netýká,
že se to odehrává v nějakém jiném vesmíru. Po nějaké době
ovšem prášky začaly odeznívat, a tak jsem si řekl, že bych se
tam možná raději měl jít podívat.
Na schodech jsem potkal Antoina. Táhl z něj alkohol,
nejspíš se mu zase podařilo se opít do němoty a teprve před
chvílí přišel k sobě.
„Co se tady kurva děje?“ zeptal se mě. Jeho tón byl nevrlý,
ve tváři jsem mu ale zaregistroval náznak strachu.
„Nemám tušení,“ odvětil jsem. Což nebyla tak docela prav-
da. Měl jsem jisté podezření, v hlavě se mi už v tu chvíli
rýsovala určitá představa. Vystoupali jsme společně do třetího
patra. Krev. To bylo to první, co jsem uviděl. Bylo jí tak strašně
moc. A uprostřed vší té hrůzy stála Sophie.
„Stalo se hrozné neštěstí.“ To nám řekla.
Okamžitě jsem věděl, že za to můžu já. Všechno se to dalo
do pohybu kvůli mně. Věděl jsem přece, co je otec zač. Mělo
mi být jasné, k čemu ho to může dohnat. Zaslepil mě vztek,
chtěl jsem se pomstít za zradu. Nalhával jsem si, že to dělám
kvůli rodině, že ji chráním. Hlavně jsem ale chtěl potrestat
Bena. Chtěl jsem mu nějak ublížit. Ale tohle… ta krev, to
děsivě nehybné tělo zabalené do rubáše ze závěsů. Nemohl
jsem se na něj ani podívat.
Odběhl jsem do koupelny a vyzvracel se, jako bych ze sebe
snad tu hrůzu mohl dostat stejně snadno jako něco, co jsem
snědl. Samozřejmě se mi to nepovedlo. Od tohoto okamžiku
měla být mou součástí.
Dal jsem se v rámci možností dohromady. Benovi už jsem
pomoct nemohl. Věděl jsem, že musím být silný a zajistit, že
to přežije alespoň má rodina.
Jeho tělo bylo strašně těžké. Bolely mě z něj ruce, přesto
jsem měl pocit, že není skutečné. Část mě přemýšlela, jestli by
bylo skutečnější, kdybych viděl Benovu tvář. Možná to bylo
důležité, abych to v sobě mohl nějak uzavřít. Ale nakonec
jsem to nedokázal. Rozvázat ho a podívat se dovnitř.
Tak teď už víte, co se stalo. Před třemi dny. Ben zemřel –
a my jsme ho pohřbili.
Nebo ne?
SOPHIE
Střešní byt

Od chvíle, co jsem ji zahlédla umazanou od krve – krve mého

muže –, jsem jednala neuvěřitelně rychle, téměř bez rozmýšlení.
Vše, co jsem udělala, mělo ochránit mou dceru. Možná jsem
byla v šoku, mysl jsem ovšem měla zcela jasnou. Vždy jsem
byla cílevědomá a odhodlaná. Vždy jsem ze špatných situací
dokázala vytěžit to nejlepší. Právě díky tomu jsem se nakonec
stala madam Meunierovou.
Věděla jsem, že pokud mě jeho synové mají poslechnout,
pokud mi mají pomoct, musí být Jacques stále naživu. Že
tím mrtvým musí být Benjamin. Než jsem tělo zabalila do
závěsů, přidržela jsem Jacquesovi telefon u obličeje, čímž jsem
ho odemkla, a změnila jsem kód. Od té chvíle jsem ho měla
neustále u sebe a odpovídala jsem Antoinovi i Nicolasovi
na zprávy. Bylo jasné, že čím déle Jacquese dokážu udržet
„naživu“, tím víc se mi podaří dostat z jeho synů.
Když jsem v rámci možností ošetřila Benjamina – ruční­
kem jsem zastavila krvácení a vyčistila jsem mu rány –, vynes-
ly jsme ho s domovnicí sem, do chambres de bonne. Byl omráčený,
takže se nebránil. Byl příliš vážně zraněný na to, aby se zkusil
osvobodit. Měl na kahánku, já ho ovšem udržovala naživu.
Nosila jsem mu sem vodu a zbytky jídla, nedávno třeba quiche
z pekařství. Starala jsem se o něj a snažila se přijít na to, co
s ním dál. Jeho zranění byla tak rozsáhlá, že jsem zvažovala,
zda o něj prostě nepřestat pečovat a nenechat ho zemřít, bylo
by to jednodušší. Byli jsme ovšem milenci. Nemohla jsem
zapomenout na to, co jsme pro sebe, byť nakrátko, znamenali.
Jsem mnoho věcí – děvka, matka, lhářka. Vražedkyně ale ne.
Na rozdíl od mé milované dcery.
„Jacques je na nějakou dobu pryč,“ pověděla jsem nevlast-
ním synům, když přišli. „Bude nejlepší, když se nikdo ne-
dozví, že dnes večer vůbec byl v Paříži. Pokud by se vás tedy
náhodou někdo ptal, řeknete, že byl celou dobu na jedné ze
svých služebních cest. Ano?“
Přikývli. Nikdy mě neměli rádi, nikdy mě neuznali za
člena rodiny. Ve chvíli Jacquesovy nepřítomnosti ovšem viseli
na každém mém slově. Chtěli, abych jim řekla, co mají dělat,
jak se mají chovat. Ani jeden z nich nikdy skutečně nedospěl.
Jejich otec jim to nedovolil.
Myslím na to, jak jsem Jacquesovi na začátku byla vděč-
ná, že mě „zachránil“ a nabídl mi nový život. Tehdy jsem si
neuvědomila, jak levně si mě koupil. Myslela jsem si, že se
tím manželstvím osvobodím, v tom jsem se ovšem zmýlila.
Nedostala jsem se do lepší pozice, naopak – vzala jsem si svého
pasáka. Na celý život jsem se k němu připoutala.
Má dcera možná udělala přesně to, k čemu jsem já sama
neměla dost odvahy.
JESS

Sevřu nůž pevněji, pokud se některý z nich přiblíží, jsem

Bena – i sebe – připravená bránit. Oni ale najednou nepůsobí
tak hrozivě. Ve vzduchu náhle není tolik napětí. Zvláštní.
Nick přejíždí pohledem ze Sophie na Bena a zpátky, oči má
vytřeštěné. Děje se tu ještě něco dalšího, něco, čemu nero-
zumím. Nůž ale z ruky nedám. Musím být připravená na
všechno.
„Manžel je mrtvý,“ řekne Sophie Meunierová. „To se stalo.“
Nicka ta slova zasáhnou, zapotácí se. On to nevěděl?
„Qui?“ zachraptí. „Qui?“ Myslím, že to nejspíš znamená
„kdo“.
„Má dcera,“ odpoví mu Sophie Meunierová. „Snažila se
zachránit Bena. Já jsem pak tvého bratra zavřela sem.“ Po-
kývne hlavou směrem k nám. „Udržovala jsem ho naživu.“
Oznámí mi to, jako by čekala, že jí za to poděkuju. Já se ale
na žádnou odpověď nezmůžu.
Dívám se z jednoho na druhého, snažím se vymyslet, jak
na to jít. Nick v tuto chvíli působí neškodně: dřepnul si a drží
si hlavu v dlaních. Pokud je někdo z nich hrozbou, je to
rozhodně Sophie Meunierová. Nůž sice držím já, ale kdoví,
co na mě chystá. Udělá krok ke mně. Zvednu nůž, s ní to
ovšem nic neudělá.
„Necháte nás jít,“ řeknu a snažím se působit mnohem aser-
tivněji, než jak se uvnitř doopravdy cítím. Já mám sice nůž,
ale ona nás drží v pasti – brána je přece zamčená. Záhy mi
dojde, že bez ní to nepůjde – pokud s tím nebude souhlasit,
nedostaneme se odsud. Ben sám nepůjde, budu ho muset pod-
pírat, a jsme až nahoře, takže nás od okolního světa odděluje
celý dům. Jí pravděpodobně běží hlavou to samé.
Zavrtí hlavou. „To nemohu.“
„Ale můžete. Musíte. Ben musí do nemocnice.“
„Ne –“
„Nic jim neřeknu,“ naléhám na ni. „Podívejte… neprozra-
dím jim, jak k těm zraněním přišel. Já… já si něco vymyslím,
budu třeba tvrdit, že spadl ze skútru. Řeknu, že se pak nejspíš
musel vrátit k sobě do bytu, kde jsem ho takhle našla.“
„To vám neuvěří,“ odmítne to.
„Já už je nějak přesvědčím. Neprozradím vás.“ Slyším ve
svém vlastním hlase zoufalství. Žadoním. „Prosím. Máte
moje slovo.“
„Na to se nemohu spolehnout.“
„Co jiného vám zbývá?“ zeptám se. „Co jiného můžete
dělat?“ Rozhodnu se zariskovat. „Navždycky nás tady držet
nemůžete. Lidé vědí, kde jsem. Přijdou mě sem hledat.“ To není
tak docela pravda. Ano, je tu Theo, ten teď ovšem nejspíš sedí
v policejní cele. Neřekla jsem mu navíc svou adresu, takže by
mu nějakou dobu trvalo, než by na ni přišel. To ale ona neví
a vědět nemusí. Musím to prostě prodat. „Vím, že nejste vrah,
Sophie. Sama jste řekla, že jste ho udržovala naživu. Kdybyste
ho chtěla zabít, nedělala byste to.“
Upřeně mě pozoruje. Nemám tušení, jestli to na ni zabírá.
Cítím, že musím přitlačit na pilu.
 Vzpomenu si, jakým způsobem vyslovila „má dcera“, kolik
citu v tom bylo. Na tuhle její část se musím zaměřit.
„Mimi je v bezpečí,“ řeknu, „to vám slibuju. Pokud říkáte
pravdu, zachránila Benovi život. Za to jsem jí moc vděčná,
neuvěřitelně vděčná. Takže nikdy nikomu neprozradím, co
udělala. Přísahám. To tajemství u mě bude v bezpečí.“
SOPHIE
Střešní byt

Mohu jí věřit? Mám nějakou jinou možnost?

„Takže nikdy nikomu neprozradím, co udělala.“ Nějak se jí po-
dařilo uhodnout, z čeho mám největší strach.
Má pravdu – kdybych je chtěla zabít, byli by mrtví už
dávno. Vím, že je tu nemůžu držet donekonečna. Ani nechci.
A obávám se, že na pomoc nevlastních synů se teď již spo-
lehnout nemohu. Nicolas se zjevně nemůže vzpamatovat ze
zjištění, že je jeho otec po smrti, a Antoine mi pomáhal jen
proto, že si myslel, že tím plní otcovy příkazy. Nechci si ani
představit, co udělá, až se dozví pravdu. Musím si rozmyslet,
jak s ním naložit, to je ovšem problém, který zatím počká.
„Policii nic neřeknete,“ povídám. Není to otázka.
Zavrtí hlavou. „Já si s policií dvakrát nerozumím.“ Ukáže
na Nicolase. „On to může potvrdit.“ Nejsem si však jistá, zda
ji Nicolas vůbec slyšel. Ona pokračuje, mluví tiše a naléhavě.
„Podívejte, s něčím se vám svěřím, třeba to pomůže. Táta byl
policajt. Pro všechny to byl opravdickej hrdina. Mámě ale
dělal ze života peklo. Jenže když jsem někomu řekla, jak se
k ní chová a že ji bije, nikdo mi nikdy nevěřil. Protože on byl
přece ten ‚správňák‘, klaďas, co dostává padouchy za mříže.
A pak…“ Odkašle si. „A pak toho na mámu jednou bylo moc.
Rozhodla se, že to raději vzdá. Takže… ne. Já policii nevěřím.
Francouzské ani žádné jiné. Nevěřila jsem jim ani předtím, než
jsem potkala toho chlapa, toho Blanchota. Máte moje slovo,
že za nimi nepůjdu. Nikdy jim o tomhle všem nic neřeknu.“
Takže ví o Blanchotovi. Zvažovala jsem, zda ho sem ne-
mám zavolat, aby nám pomohl. Vždy to ovšem byl Jacquesův
muž, a tak jsem si nebyla jistá, zda by byl loajální i ke mně.
Nemohu riskovat, že se dozví pravdu.
Přeměřím si ji. Samotnou mě to překvapí, uvědomím si
však, že jí věřím. Zčásti proto, co mi před chvílí pověděla
o svém otci. Zčásti proto, že jí v obličeji nevidím žádný náznak
lži či zrady. A konečně proto, že skutečně nemám na výběr.
Musím jí věřit. Musím za každou cenu ochránit svou dceru,
to je to jediné, na čem nyní záleží.
NICK
Druhé patro

Jsem otupělý. Vím, že za nějakou dobu se emoce zase vrátí,

a nepochybuji, že ta bolest pak bude příšerná. V této chvíli
jsem však zmrtvělý. Svým způsobem je to úleva. Možná zatím
nevím, co vlastně mám cítit. Otec je mrtvý. Celé dětství mě
terorizoval, celou dospělost jsem se mu snažil uniknout. Ale
zároveň, Bůh mi pomáhej, jsem ho také miloval.
Když Bena pomáhám snést po schodech dolů, jsem jako
robot, řídím se pouze instinktem. A ačkoliv jsem stále otu-
pělý, vnímám natolik, abych si uvědomil tu zvláštní, děsivou
podobnost toho, když jsem před třemi dny dolů do zahrady
snášel jiné tělo, tak strnulé a nehybné.
Naše oči se na okamžik setkají. Je napůl v bezvědomí,
takže se mi to možná jen zdá… mám ale dojem, že v nich
něco čtu. Omluvu? Rozloučení? Hned se to ovšem ztratí a oči
se mu opět zavřou. A já vím, že bych mu to stejně nevěřil.
Protože já Benjamina Danielse, toho skutečného Benjamina
Danielse, vůbec neznám.
O týden později

JESS

Sedíme s bratrem naproti sobě u umakartového stolku. Mlčí-

me. Ben do sebe z malého papírového kelímku obrátí espresso,
já utrhnu jeden konec croissantu a žvýkám. Jsme v nemoc-
ničním bistru, pořád jsme ale ve Francii, takže pečivo tady
mají dobré.
Ben konečně promluví. „Nemohl jsem si pomoct, víš? Ta
rodina. Všechno, co jsme my dva nikdy neměli. Chtěl jsem
se stát její součástí. Chtěl jsem, aby mě milovali. A zároveň
jsem je chtěl zničit. Zčásti kvůli tomu, z čeho pramenilo jejich
bohatství – máma na tom jednu dobu byla tak, že klidně
mohla skončit na podobném místě. Ale nejspíš jednoduše
i proto, že jsem mohl.“
Vypadá naprosto příšerně – polovinu obličeje má pokrytou
temně zelenými modřinami, kůži nad obočím mu museli
sešít, ruku má v sádře. Když jsme si sedli, paní vedle nás se
viditelně lekla a hned se podívala jinam. Jak ale Bena znám,
brzo z té jizvy udělá svou přednost. Stane se součástí jeho
neodolatelného šarmu.
Do nemocnice jsem ho přivezla taxíkem, peníze na zaplace-
ní jsem si samozřejmě vzala z jeho peněženky. Řekla jsem, že
kousek od bytu spadl ze skútru a že se pořádně bouchnul do
hlavy. A že se nějak dovlekl zpátky do domu, kde zůstal ležet
a nevěděl o sobě, a pak jsem se tam objevila já a zachránila
ho. Ta historka si vysloužila pár pozvednutých obočí – potrhlí
Angláni –, ale ošetřili ho.
„Děkuju,“ ozve se najednou. „Nemůžu uvěřit, čím sis mu-
sela projít. Věděl jsem, že jsem ti měl říct, ať sem nejezdíš –“
„Díkybohu, že jsi to neudělal. Protože bych ti pak nemohla
zachránit život.“
Polkne. Je mi jasné, že to slyší nerad. Přiznat, že někoho
potřebuje, je pro něj dost nepříjemné. Sama to moc dobře znám.
„Promiň, Jess.“
„Příště už tě zachraňovat nebudu.“
„Nejen za to. Promiň, že jsem tam nebyl, když jsi mě po-
třebovala. Že jsem tam nebyl v ten den, kdy na tom opravdu
záleželo. Že jsi byla sama, když jsi ji našla.“
Dlouhá pauza.
„Víš, já jsem ti vlastně vždycky trochu záviděl,“ naváže po
chvíli.
„Záviděl? A co?“
„Že jsi ji mohla ještě naposledy vidět. Já jsem se s ní rozlou-
čit nemohl.“ Vůbec nevím, co na to říct. Nedokážu si představit
nic horšího než ten okamžik, kdy jsem ji našla. Ale asi svým
způsobem chápu, jak to myslí.
Ben vzhlédne.
Otočím se a uvidím Thea. Má na sobě tmavý kabát a šálu,
stojí za oknem a mává nám. Mobil jsem ztratila, jeho vizitka
mi ale naštěstí zůstala. S roztrženým rtem teď vypadá jako
pirát po pořádném souboji. I jemu to sluší.
 Obrátím se zpátky k Benovi. „Vidíš, tvůj článek,“ řeknu.
„Pořád ho máš, nebo ne?“
Zvedne obočí. „Ano. Kdoví, co udělali s mým laptopem,
ale zazálohoval jsem si ho i na cloud. To by udělal každý
dobrý novinář.“
„Musí vyjít,“ povídám.
„Já vím, taky si to myslím –“
„Ale musíme to udělat tím správným způsobem,“ pokračuju
a zvednu varovně prst. „Pokud vyjde, policie se tím klubem
bude muset zabývat. Ale ty holky, co tam pracují – většinu
z nich deportují, co?“
Ben přikývne.
„Takže na tom budou ještě hůř než teď.“ Vzpomenu si
na Irinu. Nedalo… nedalo se tam žít. Mluvila o novém začátku.
A já jí slíbila, že když Bena najdu, přijdu na způsob, jak jí
pomoct. Rozhodně nechci být zodpovědná za to, že ji pošlou
zpátky domů. Je mi jasné, že pokud to zpackáme, odnesou
to jenom ti zranitelní.
Podívám se na Bena, pak na Thea, který si k nám jde
přisednout. „Mám nápad.“
SOPHIE
Střešní byt

Ruka s krémovou obálkou se mi třese. Nepřišla poštou, někdo

mi ji dnes ráno osobně hodil do schránky.
Roztrhnu ji a rozložím poskládaný dopis. To písmo jsem
nikdy neviděla – je to docela naškrábané.

Madam Meunierová,
jednu věc jsme spolu nestihly probrat. Myslím, že jsme v tu
chvíli obě měly jiné starosti. Slíbila jsem Vám, že na policii
nepůjdu, a to jsem dodržela a dodržím. Za dva týdny ale vyjde
Benův článek o klubu La Petite Mort, a to bez ohledu na to,
jak se k tomu postavíte.

Zadržím dech.

Každopádně pokud nám pomůžete, vyjde Vám Ben vstříc. Buď

z Vás udělá hlavní „hvězdu“ celého příběhu, nebo si dá velký
pozor, aby Vás nejmenoval a abyste se tam objevila co nejmíň.
A Vaše dcera nebude zmíněná vůbec.
 Sevřu ten dopis těsněji. Mimi. Poslala jsem ji pryč, na jih
Francie, aby malovala a aby se z toho všeho nějak zotavila.
Bylo to v přímém rozporu s mým mateřským instinktem,
za každou cenu jsem chtěla zůstat s ní. Věděla jsem, jak je
zranitelná, jaký má vztek. Ona tu ovšem zůstat nemohla, to
mi bylo jasné, na všem tu pro ni ležel stín smrti. Než jsem se
s ní rozloučila, pokusila jsem se jí všechno vysvětlit ze svého
úhlu pohledu. Jak moc jsem po ní toužila, jakou jsem měla
radost, když mi vstoupila do života. Jak moc je milovaná.
Jak jsem o ní vždy přemýšlela jako o své vlastní dceři. Řekla
jsem jí, že je můj zázrak, má úžasná holčička.
Snažila jsem se jí vysvětlit i to, že onu noc vzhledem k okol-
nostem udělala to jediné, co mohla. Že jeden život vzala, ale
jiný zachránila. Že i ona jednala z lásky. Zamlčela jsem jí, že
bych možná udělala to samé. Že i pro mě byl nakrátko téměř
vším. Mám ovšem podezření, že se o naší aférce nějak dozvědě-
la – pokud lze tedy těch pár týdnů sobeckého, lehkomyslného
a překrásného šílenství nazvat „aférkou“.
Vím, že mezi mnou a mou dcerou to již možná nikdy
nebude takové jako dřív. Mohu ale doufat. A milovat ji. Víc
se udělat nedá.
Kdybych mohla, opustila bych toto místo a odjela bych za
ní. Můj zesnulý manžel je ovšem zakopán v zahradě. A tak tu
musím zůstat. Smířila jsem se s tím. Jsem jako pták v pozla-
cené kleci, tento život jsem si ovšem vybrala sama.

* * *

Čtu dál.

O Nickovi tam taky nebude ani slovo. Možná hluboko v jádru

není zlý člověk, těžko říct. Myslím, že jen udělal pár pochyb-
ných rozhodnutí. (Pokračování na další straně)
 Nicolas je také pryč. Vzal si s sebou i těch pár věcí, co měl,
takže se nejspíš nevrátí.
Myslím, že mu odchod odsud prospěje. Konečně se postaví
na vlastní nohy.
Můj druhý nevlastní syn tu zůstal. Ačkoliv zcela jistě
nepatří k nejmilejším sousedům, bude lepší, když ho budu
mít pod dohledem. A jeho přítomnost už mne tolik neděsí.
Nemyslím si, že od něho dostanu nějaký další vzkaz. Zdá se,
že se na něm celá ta záležitost dost podepsala – truchlí pro
otce, ačkoliv se k němu Jacques zpravidla choval velmi krutě.
Navzdory všemu, co se stalo, je mi Antoina líto.
Obrátím dopis a čtu dál:

Teď k tomu, co po Vás chci. Jde o ty holky, ty z toho klubu.

Ty, kterým je stejně jako Vaší dceři, ty, které se nechávají ojíž-
dět boháči a papaláši, aby mohla Vaše rodina bydlet v tom
luxusním domě. Něco s tím uděláte, aspoň trochu to napravíte.
Dáte každé z nich pořádný balík peněz.

Zavrtím hlavou. „To nejde –“

Teď mi nejspíš odpovíte, že ten dům i všechno ostatní je

napsané na Vašeho manžela. Ale co ty obrazy na stěnách? Co
ty Vaše diamantové náušnice, co ten sklep plný vína? Nejsem
žádný expert, ale myslím si, že ve skutečnosti vůbec nemáte
hluboko do kapsy. Prodejte to někomu, kdo si nepotrpí na
nějaké papírování nebo záznamy. Někomu, kdo Vám zaplatí
v hotovosti.
Dám Vám dva týdny, aby se nějak stihly zařídit i ty holky.
Ale pak musí Benův článek vyjít. Koneckonců, má editora,
který už na něj čeká. A to místo musí zmizet. La Petite Mort
musí zemřít svou vlastní malou smrtí. Policie se tím pak bude
muset zabývat, nebudou mít na výběr. Byť do toho možná
 nepůjdou úplně naplno, vzhledem k tomu, že jsou do toho
všeho nejspíš sami nějak zapletení.
Žádám Vás o tohle všechno jako matku, jako ženu. A něco
mi říká, že i Vy sama se toho místa nejspíš ráda zbavíte a osvo-
bodíte se od něj. Nemám pravdu?

Znovu ten dopis složím a vrátím jej do obálky.

A pak přikývnu.
Vzhlédnu, mám pocit, že mne někdo sleduje. Pohledem
ihned zajedu k boudě v rohu dvora. Tam ovšem nikdo není.
Tu noc jsem ji tam hledala. Prošla jsem celý dům odshora až
dolů, předpokládala jsem, že s těmi zraněními se příliš daleko
dostat nemohla. Nahlédla jsem dokonce i do té její boudy.
Nezůstala po ní ale ani stopa. Domovnice byla pryč – spolu
s fotografiemi, co měla na stěně, a s několika maličkými,
ovšem zároveň i nejcennějšími věcmi z mého bytu: například
s tím malým Matissem a stříbrným vipetem Benoitem.
Článek v Paris Gazette
Zdá se, že majitel klubu La Pe-
tite Mort, Jacques Meunier, po
zveřejnění těchto závažných ob-
vinění beze stopy zmizel. Jeho
exkluzivním nočním klubem
se nyní zabývá policie, která má
vše podrobně prošetřit, údajně
ovšem marně pátrá po svědcích,
jež by mohla vyslechnout. Jak
uvedl náš zdroj, všechny taneč-
nice, které klub zaměstnával,
zmizely.
Pro muže, kteří jej navštěvo­
vali a podíleli se na údajných
ilegálních aktivitách, to může
být určitá úleva. Na anonym-
ní internetové stránce se však
objevil seznam všech, kdo do
La Petite Mort podle tamních
záznamů měli chodit. Anonym
mezi nimi jmenuje i řadu vý-
znamných a dobře známých
Francouzů.
Komisař Blanchot, vysoce
postavený policejní činitel, re-
zignoval z funkce poté, co se na
in­ternetu objevily snímky, na
nichž je zachycen in flagran-
ti s několika ženami v jedné
z místností v podzemí klubu.
Jak jsme již informovali,
Meunierův syn, Antoine Meu­
nier, údajně pravá ruka svého
otce, si vzal život, aby se vy-
hnul zatčení. Zastřelil se u sebe
v bytě starožitnou střelnou
zbraní.
Epilog

JESS

Táhnu kufr halou nádraží Gare de l‘Est, rozbité kolečko se co

pár kroků zasekne. Vážně s ním musím něco udělat. Podívám
se na informační panel a hledám svůj vlak.
Á, tady je – noční vlak do Milána, kde přestoupím na
vlak do Říma. Nad ránem máme projíždět kolem Ženevského
jezera, a pokud bude jasno, budou prý možná vidět i Alpy. To
zní dobře. Říkala jsem si, že je čas vydat se na vlastní cestu
po Evropě, aspoň krátkou. Ben tady zůstává, pořád ho zajímá
investigativní žurnalistika a chce si udělat jméno. Možná
vůbec poprvé tak opouštím já jeho. A tentokrát před nikým
ani před ničím neutíkám, budu jenom cestovat, pojedu vstříc
dalšímu dobrodružství.
Dokonce už jsem si tam našla i bydlení. Garsonku, což je
vlastně jen vzletné slovo pro maličkou místnost, kde člověk
na všechno dosáhne z postele. A víte, co je vtipné? Původně to
byl pokoj pro služky, je to v nejvyšším patře bytového domu.
A když prý hodně přimhouříte oči, je odtamtud vidět bazilika
svatého Petra. Nejspíš to nebude o moc větší, než byla bouda
domovnice. Ale já taky skoro nic nemám, všechny moje věci
se vešly do jednoho rozbitého kufru.
Tak jako tak to tam bude jenom moje. Tedy, ne moje moje…
Samozřejmě jsem si to nekoupila, zbláznili jste se? I kdybych
na to nakrásně měla, nechci, aby moje jméno figurovalo v ně-
jakých dokumentech. A nechci být „uvázaná“ na jedno místo.
Už jsem ale zaplatila zálohu a nájem za první měsíc. Vzala
jsem si část z těch peněz, co dostaly holky z klubu. Nálezné,
chápete. No co, nikdy jsem si nehrála na svatou.
Co se týče těch holek, respektive žen, samozřejmě jsem se
nemohla každé z nich věnovat jednotlivě a ujistit se, že bude
v pořádku. Vím ale, že dostaly to samé, co já, a za to jsem
moc ráda. Dá jim to čas. Trochu prostoru. A snad i možnost
najít si jinou práci.
Do odjezdu vlaku zbývá dvacet minut. Rozhlížím se po
nějakém občerstvení, mám hlad. Vtom si všimnu, že se da-
vem proplétá malá postava. Její přihrbená, šouravá chůze
je mi povědomá. Na hlavě má hedvábný šátek, na vodítku
stříbrného vipeta. Postava se zařadí do fronty cestujících, co
se chystají nastoupit do vlaku. Podívám se na obrazovku nad
nástupištěm – spoj do Nice, na jih Francie. Odvrátím pohled
a zpátky se otočím teprve ve chvíli, kdy se vlak rozjede. Protože
na tohle přece máme nárok všichni, nebo ne?
Všichni si zasloužíme šanci na nový život.
Poděkování autorky

Práci na této knize jsem si extrémně užila. Zároveň se mi

ovšem ze všech mých knih psala nejhůř – zčásti proto, že
měla tu nejkomplikovanější strukturu a zápletku, o jakou
jsem se kdy pokusila, a zčásti proto, že jsem nejdřív byla
v pokročilém stupni těhotenství a následně jsem pracovala
s novorozenětem v náručí. A aby toho nebylo málo, psala
jsem ji během pandemie, byť si uvědomuji, jaké mám štěs-
tí, že vůbec můžu pracovat z domova, na rozdíl od spousty
jiných, zejména neuvěřitelně odvážných pracovníků kritické
infra­struk­tury.
Každopádně – na tuhle knihu jsem opravdu pyšná a jsem
nadšená, že jde do světa. Já vím, Britka by něco podobného
říkat neměla, ale je to pravda! Zároveň je ovšem velmi, velmi
důležité zdůraznit, že by nikdy nemohla vyjít bez neúnavné
práce řady nesmírně laskavých, nadšených a talentovaných
osob. Na obálce by těch jmen mělo být víc, neboť tahle kniha
je skutečně výsledkem týmového úsilí!
Děkuji fenomenální Cath Summerhayesové za nekonečný
důvtip a moudrost a dobré rady a také za to, že je s tebou
pokaždé velká legrace, ať už pracujeme, nebo jdeme na oběd,
či na skleničku… a především za to, že ti mohu kdykoliv za-
volat. Mám obrovské štěstí, že tě mám, a jsem ti neskutečně
vděčná za všechno, co děláš.
Děkuji neuvěřitelné Alexandře Machinistové za naprosto
vynikající rady a úchvatné vyjednávací schopnosti. A ačkoliv
jsme naše plánované pařížské dobrodružství musely pro tuto
chvíli kvůli střevní chřipce odložit, vím, že si už brzy dopře-
jeme sklenku šampaňského na terrasses, a nemohu se dočkat,
až budu moct připít na tvou genialitu!
Děkuji Kim Youngové, která je mou nejtrpělivější a nejchá-
pavější redaktorkou a která za knihu bojovala od prvotního
nápadu a první (upřímně, dost mizerné) verze. Vždycky víš,
jak ze mě dostat to nejlepší, a tvoje víra ve mě i moje psaní mě
pokaždé povzbudí! Děkuji, že jsi mi pomáhala během celého
procesu a že jsem ti mohla kdykoliv zavolat, abych s tebou
probrala nový nápad na nějaký šílený zvrat!
Děkuji Kate Nintzelové za mistrovské redakční rady i za
ostříží oko a za všechna publikační kouzla. Stále nemohu
uvěřit, co jsi v Americe dokázala se Seznamem hostů. Má tem-
ná britská knížečka se díky tobě dostala k více než milionu
čtenářů! Mám opravdu štěstí, že za mě bojuješ.
Děkuji naprosto úžasné Charlotte Brabbinové. Jsi tak talen-
tovaná a nadšená editorka. A já jsem neskonale vděčná za
všechnu tvou poctivou práci, za rady, takt i kreativitu a také
za to, že s tebou vždy mohu probrat jakýkoliv nápad. Ať je
noc, nebo den, jsi ochotná zodpovědět i tu sebehloupější ne-
podstatnou otázku!
Děkuji Luku Speedovi za laskavost a moudrost… a také
za nekonečnou trpělivost, s níž jsi mi dal nahlédnout do
magického a záhadného světa filmu! Děkuji ti i za to, jaká
s tebou byla při práci legrace. Ty a Cath jste tým snů! Doufám,
že nás čeká ještě spousta obědů… a návštěv kina!
 Děkuji Katie McGowanové, Callumu Mollisonovi a Grace
Robinsonsové za neuvěřitelné nasazení, díky němuž jste mi po
celém světě našli tolik nakladatelů. Jsem nadšená z toho, že
se mé knihy překládají do jiných jazyků, a nacházím tak nové
a nové čtenáře po celém světě. Skláním se před tím, co děláte.
Děkuji také všem z báječné rodiny HarperFiction: Kate
Eltonové, Charliemu Redmaynovi, Isabel Coburnové, Abbie
Salterové, Hannah O’Brienové, Sarah Sheaové, Jeannelle
Brewové, Amy Winchesterové, Claire Wardové, Rogeru Ca-
zaletovi, Izzy Coburnové, Alice Gomerové, Sarah Munroové,
Charlotte Brownové, Grace Dentové a Benu Hurdovi. Mám
obrovské štěstí, že mé knihy vycházejí právě u vás. Doufám,
že si budeme moct brzy všichni společně připít na zdraví!
Děkuji také úžasnému týmu nakladatelství William
Morrow: Brianu Murrayovi, Liate Stehlikové, Molly Gen-
dellové, Brittani Hillesové, Kaitlin Harriové, Samu Glattovi,
Jennifer Hartové, Stephanie Vallejoové, Pam Barricklowové,
Grace Hanové a Jeanne Reinové. Děkuji vám za neúnavnou
práci a odhodlání a za to, že mé knihy propagujete ve Spo-
jených státech. Nemohu se dočkat, až vás navštívím v New
Yorku a společně to oslavíme!
Děkuji úchvatnému týmu agentury Curtis Brown: Jonny-
mu Gellerovi, Jess Molloyové a Anně Weguelinové.
Děkuji své milované kamarádce Anně Barrettové za to, že
sis přečetla a skvěle opřipomínkovala první verzi Bytu v Paříži ve
fázi, kdy jsem se rukopis ještě bála ukázat komukoliv dalšímu.
Dodala jsi mi odvahu, obrovsky jsi mě povzbudila a svými
návrhy jsi mi opravdu pomohla. Pokud hledáte nezávislého
editora, můžu Annu jedině doporučit. Kontakt na ni najdete
na stránkách www.the-writers-space.com.
Na závěr musím poděkovat těm nejdůležitějším… své rodině.
Děkuji klanům Foleyových, Colleyových a Allenových za
veškerou podporu.
 Děkuji svým úžasným sourozencům, Kate a Robbiemu
(kteří se – díkybohu! – ani trochu nepodobají sourozencům
v této knize). Jsem na vás oba opravdu hrdá a jsem neskutečně
vděčná, že vás mám.
Děkuji svým rodičům za to, jak jste na mě hrdí a jak ne­
únav­ně mě ve všem podporujete. Děkuji, že se na mě nezlobíte,
když bez varování přijedu jen proto, abych vám svěřila svého
drobečka a uklidila se k laptopu. Za to, že jste tak laskaví
a milující prarodiče a že se o našeho mrňouse staráte a hrajete
si s ním a krmíte ho, zatímco já ležím v korekturách. A že to
děláte s láskou a nikdy si nestěžujete. Děkuji, že mou touhu
vyprávět příběhy podporujete od chvíle, co jsem jako malá na
zadním sedadle vyprávěla příhody ze života Farmáře Hráška!
Děkuji Alovi, bez kterého by nic z toho všeho nebylo možné.
Děkuji za to, že ses staral o syna, že jsi různé věci posouval
a odkládal, abys mi pomohl, že jsi se mnou ve tři hodiny
ráno řešil nelogičnosti v zápletce a že jsi se mnou o této kni-
ze byl ochoten mluvit i na procházkách a během cest autem
a během večeří v restauracích, a dokonce i na dovolených, na
které jsme jeli proto, abychom si od ní odpočinuli… Děkuji
za tvou moudrost, tvou podporu, tvou víru ve mě a za to, jak
mě povzbuzuješ. Děkuji za to, že jsi přečetl téměř tolik verzí
této knihy jako já a vždy sis u toho propiskou dělal poznámky,
i když jsi byl vyčerpaný prací nebo rodičovskými povinnost-
mi… nebo obojím. Ty říkáš dvacet procent – já říkám, že ti
vděčím za všechno.
 LUCY FOLEY

Z anglického originálu The Paris Apartment

přeložil Richard Skolek.
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha
4, v edici Vendeta v roce 2023,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Lucie Melicharová
Jazyková korektura: Martin Hudera
Obálka: Martin Kopecký
Elektronické formáty
Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-3478-8 (pdf)

Více informací o edici Vendeta naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz