DRUHÁ ŠANCE

Copyright © Adam Pýcha 2021

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být
rozšiřována bez písemného souhlasu
nakladatele.

Cover © Kreativní bojovníci s.r.o., 2021

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2021

ISBN 978-80-277-0986-1 (pdf)

ADAM PÝCHA

DRUHÁ
ŠANCE
 Tato kniha
je věnována ženě,
kterou miluji.

Od první do poslední stránky.

Od teď až do konce našich dní.

Týnko, je jen tvá.

 I.

Na periferii tmy

„Pamatuji příliš mnoho zim. Pamatuji

příliš mnoho dnů, které neměly konce.
Však zapomněl jsem dokonale, co se
skrývá za vytouženým horizontem.“

Poutník, který ztratil cíl své cesty

 I.

U ž se asi nedozvíme, kdy automobilový průmysl vzdal

snahu dostat k zákazníkům opravdu kvalitní produkt.
Místo nezničitelných strojů se na trh začaly hrnout pouhé
dopravní prostředky bez duše, které se rozpadly při první
nesplacené faktuře za povinné ručení. Oldsmobile F-85,
vyrobený na začátku podzimu roku 1967 v továrnách Ge-
neral Motors, je důkazem, že minimálně do září tohoto
roku bylo všechno tak, jak má být. Po dlouhá desetiletí,
kdy brázdil silnice na dvou kontinentech, nikdy nenechal
svého řidiče na holičkách.
V rukou prvního majitele Tonyho Benneta zářil no-
votou, a když projížděl jako jasná červená střela hlavní
ulicí Joplinu v Missouri, všechny dívky se za ním otáčely.
Tony svůj vůz s láskou opečovával více než dvacet pět
let. Po celý ten dlouhý čas se v jeho životě střídaly ženy,
prezidenti a domácí mazlíčci. Sytě červený automobil měl
ale celou tu dobu své místo vedle Tonyho naprosto jisté.
 Tony byl přesvědčen, že jsou s automobilem spojeni
silou, která zdaleka překračuje běžný vztah věci a jejího
majitele. Prvním potvrzením byla osudná středa 5. květ-
na 1971. Seděl právě se svou první ženou u večeře, když
město zasáhlo tornádo a po něm další a další. Apokalypsa
nevídaných rozměrů se zřejmě rozhodla potrestat místní
hříšníky, co s otevřenou náručí vítali ďáblovy posly, kteří
městem projížděli vstříc náruči Route 66. Alespoň tak ně-
jak to cítila Tonyho žena, skvěle vychovaná v duchu baptis-
tické církve. Její manžel vnímal situaci poněkud střízlivěji,
ačkoliv se k manželčiným modlitbám také připojil. Svou
prosbu ovšem směroval k červenému oldsmobilu, který
stál nechráněně na příjezdové cestě.
Po mnoha hodinách řádění živlů konečně přišel klid
a ticho. Když poté vyšli na ulici, spatřili, že z většiny okol-
ních domů zbyly pouze hromady suti. Vše se promíchalo
do nepřehledné změti dřeva, kovu, oblečení a jiného ma-
jetku místních rezidentů. Ani jejich dům však nezůstal
bez úhony. Vše, co bylo ze skla, se proměnilo v hromadu
střepů a část střechy teď zakrývala bazén blízkých sousedů.
Obraz této dokonalé zkázy byl v kontrastu s naprosto ne-
porušeným oldsmobilem. V okruhu několika metrů kolem
něj neležel ani lísteček.
O tomto zázraku se ještě několik týdnů mluvilo v celé
ulici, ale postupně upadl v zapomnění. Tonyho manželka
chytře využila příležitosti a pokusila se svého hříšníka při-
vést na cestu spásy. Bůh zachránil jeho automobil, a Tony
by měl tento dluh splatit. Snaha jí s různou mírou nad-
šení vydržela několik let, než si ji k sobě Spasitel povolal
milosrdně a ve spánku.

∞
Osudový vztah Tonyho a jeho automobilu měl být ovšem
zpečetěn v listopadu roku 1978. Už od léta chodil Tony
vypomáhat do hotelu Connor. Měl tenkrát nabídky na
výrazně lepší zaměstnání, ale vždycky dal přednost ná-
ročné práci na demolici této jedinečné stavby. Ten hotel
odjakživa miloval. I když už dávno ztratil svůj lesk, který
měl na počátku století, stále patřil k nejkrásnějším budo-
vám v Joplinu. Tony si od mládí sliboval, že v něm někdy
stráví alespoň jednu noc.
Sen se mu sice nikdy nesplnil, hotel ale i tak poznal
velmi dobře. Při vyklízení budovy prošel snad kaž­dý po-
koj, všechny haly a chodby. Občas stával sám v prázdných
pokojích a myslel na Thomase Connora, investora a du-
chovního otce projektu. Ten se otevření hotelu nedožil.
Zemřel náhle v roce 1907, kdy k dokončení stavby chyběl
ještě celý rok. A ani jeho hotel nebude zapsán v kroni-
kách pro svou dlouhověkost. Tony si říkal, že by se domy
neměly dožívat pouze lidského věku. Sedmdesát let života?
Připadalo mu to žalostně málo.
Den před plánovaným termínem demolice byla na mís-
tě jen hrstka lidí. Tony měl ráno jako vždy vyzvednout
Alfréda. Thomas a Frederick s nimi nejezdili, bydleli na
opačné straně města. Budík Tonyho probudil v 7:30. Sní-
dani nikdy moc nedal, takže dům zpravidla opouštěl hned
poté, co podstoupil nejnutnější hygienu. Jeho druhá žena
nikdy nechápala, jak může Tony ráno dobrovolně hladovět.
Pamatoval si, že když odjížděli na svatební cestu, spořá-
dala k snídani borůvkové lívance s javorovým sirupem,
volské oko, pět klobásek, plátek sýra, pomerančový džus,
kávu a kus koláče. Sledoval ji u toho s němým úžasem
a částečně rozechvělým žaludkem.
Dnes ale bylo všechno jinak, byť snídani tradičně vy-
nechal. Chystal se automaticky popadnout klíčky od auta
ze sošky porcelánového slona, kam si je vždycky věšel.
Ten zvyk měl natolik zažitý, že si na slona musel sáhnout
dvakrát, aby si potvrdil, že tam dnes nejsou. Začal se
zmateně rozhlížet po okolí, ale vlastně ani netušil, kde má
začít hledat, protože svazek klíčů vždycky dával na slona
a byl si jistý, že tomu tak bylo i minulého dne.
Dlouhé minuty chaoticky procházel nejbližší místnosti
a snažil se alespoň předstírat, že hledá. Nemohl se zbavit
přesvědčení, že klíčky musí viset na slonovi, kterého něko-
likrát důkladně prohlédl. S nechutí hleděl do otevřeného
odpadkového koše. Zatím nenašel odvahu zahájit jeho
průzkum, když vtom v tichu ranní domácnosti zaslechl
zacinkání klíčů.
„Haló,“ opatrně pronesl Tony. Nikdo mu ovšem neod-
pověděl. Vydal se tedy pomalým krokem zpět ke dveřím.
Věděl přesně, kam se má jít podívat. Přišel ke slonovi,
sejmul z něj klíče a vykročil ven. Musím začít snídat. Nej-
spíš mi chybí cukr, pomyslel si Tony, když otáčel klíčkem
v zapalování.
K Alfrédovi to měl pouze pár minut jízdy. Ten už trpě­
livě čekal na tom místě, co vždycky, a tvářil se trochu
nabručeně. Tony raději začal sám. „Ahoj, omlouvám se.
Technické problémy.“ Usmál se na Alfréda omluvně.
„V pohodě, to se stane,“ prohodil Alfréd a dále se nevy-
ptával. To na něm měl Tony rád: Alfréd byl přímý a mluvil
vždy jen k věci. Žádné prázdné tlachání. Chlap, jak má být.
„Takže zítra to půjde k zemi. Co ty na to?“ Touto otáz-
kou Tonyho dokonale zaskočil. Byl překvapený, že k němu
Alfréd promlouvá, a dokonce se ho na něco ptá. Vůbec to
nezapadalo do jejich tiché denní rutiny, kterou si tak oblíbil.
„Jak to myslíš, co já na to?“
„Vidím to na tobě. S tou budovou máš nějaké spojení.
Není ti jedno, že už tu zítra prostě nebude. Ale to je
v pořádku.“ Alfréd se díval z okna a jeho hlas zněl po-
divně melancholicky. Takto ho Tony ještě nikdy nezažil
a nemohl vědět, že v tomto rozpoložení ještě nikdy nikdo
Alfréda nezažil.
„Od malička jsem se na ten hotel chodil dívat. Narodil
jsem se v tomhle městě a jsem patriot. Vždycky mě mrzí,
když odchází část naší historie. Na historii by se prostě
sahat nemělo. Aspoň tam má stát nová knihovna, ale to mi
moc nepomáhá.“ Neznělo to zkroušeně a Tony se tak ani
necítil. Demolice ho mrzela, ale měl pocit, že se s hotelem
za poslední měsíce rozloučil, a to dostatečně.
„Odnesl sis odtud něco?“ neopouštěl téma Alfréd.
Tony se zamyslel.
„Mám doma číslo ze dveří jednoho pokoje. Vzal jsem
si myslím pětku.“
„Proč zrovna pětku?“
„Jen tak. Náhodou. Chtěl jsem mít jen něco na památku,“
odpověděl Tony a odbočil na vedlejší ulici. K hotelu to už
nebylo moc daleko.
Provoz byl toho rána opravdu slabý. Potkali jen několik
cyklistů a dva další automobily. Tony si začal libovat, že
i přes tu podivnou věc s klíčky dorazí do práce včas. Dnes
už neměli téměř co dělat, ale poslední den by nerad přišel
pozdě. Oldsmobile to ovšem viděl jinak. Bez jakéhokoliv
předchozího upozornění zhasl motor.
„Co to má být?“ Tony ještě zvládl zajet s autem ke
krajnici, ale to bylo všechno, co dokázal. Otáčel klíčkem
v zapalování, ale nic se nedělo. Zatáhl ruční brzdu a po-
díval se na Alfréda.
„Promiň, ale tohle není normální.“ Automobil mu vy-
pověděl službu poprvé, přičemž byl Tony přesvědčený, že
je vše v naprostém a vzorném pořádku. Nebyl důvod, aby
stroj stávkoval.
 „Nic se neděje, já vím, že je to dobré auto,“ odpověděl
Alfréd opět tím tónem, jako by to snad nebyl ani on,
a začal vystupovat.
„Počkej minutku!“ zvolal Tony a chtěl Alfréda zastavit.
„Já to auto znám dokonale, bude to nějaká prkotina. Za
chvíli to nahodím.“ Alfréd už ale nereagoval a pomalu od-
cházel pryč. Tony se rozhodl vystoupit, ale dveře nechtěly
povolit. Netušil, co se to děje. Zabral za kliku vší silou.
„V klidu, Tony. Je to moc dobré auto. Fakt moc dobré!“
zavolal na něj ještě Alfréd a odcházel pryč. Tony ho jen
nevěřícně sledoval a netušil, co má dělat.

∞
Tony ještě několikrát zalomcoval dveřmi, než odevzdaně
pustil kliku. Když se jednou všechno sype, tak se to sype.
Alfréd byl už dávno pryč a Tony se začal rozhlížet po okolí.
Až teď mu došlo, že stojí poblíž Landreth parku. K hotelu
to má pěšky maximálně pět minut. Alfréd tam už asi bude.
„Žijete, člověče?“ zeptal se v té chvíli nějaký hlas, do-
plněný o zaklepání na okénko. Tony sebou trhl a spatřil
policistu, který na něj hleděl přes sklo dovnitř. Ve zpět-
ném zrcátku uviděl zaparkovanou policejní motorku. Kdy
tam ten policajt zastavil? Proč jsem si ho nevšiml? Tyto
otázky si ovšem schoval na později a pustil se do vysvět-
lování.
„Nejdou mi otevřít dveře a motor prostě stávkuje,“ pro-
hodil omluvně skrze skleněnou bariéru.
„Tak aspoň, člověče, stáhněte okénko.“
„Promiňte, jistě.“ Tony si uvědomoval, že musí vypadat
jako úplný blázen. „Moc mě to mrzí. S tímhle autem ni-
kdy nebyly problémy, ale dneska se rozhodlo, že si bude
dělat, co chce. Dokonce jsem přesvědčený, že mi ráno
schovalo klíče!“ Pokud si Tony myslel, že tato poznámka
policistu pobaví, mýlil se. Muž vypadal spíše unaveně
nežli pobaveně.
„Jak se jmenujete?“
„Tony Bennet, pane.“
„Pane Bennete,“ sundal si policista brýle, „doklady
u sebe, doufám, máte?“ Vypadal jako předobraz všech
policistů, kteří v této zemi brázdili a budou brázdit silnice.
Jen ho vytesat a mohl by hrdě představovat sochu Davi-
da. Dokonalé proporce strážce zákona. Jedinou vadou na
kráse byla výrazná dlouhá jizva, táhnoucí se od pravého
koutku úst až k lícní kosti.
„Mám, pane, jistě.“ Tony se začal sápat po přihrádce.
„Počkejte, to nebude potřeba. Věřím, že je u sebe máte.“
Policista se zahleděl někam daleko k obzoru. „Kam máte
namířeno, pane Bennete?“
„Do hotelu Connor. Měl jsem tam už dávno být, ale co
se dá dělat. Oni si poradí i beze mě.“
„Zítra by měl jít k zemi, co?“ zeptal se policista.
„Přesně tak. Věčná škoda.“
„Tak to byste měl už raději jet, nemyslíte?“ V tom, jak
mluvil, slyšel Tony kus Alfréda. Nebyla to ovšem podob-
nost na první pohled zřejmá. Spíše nenápadná, ukrytá
někde v pozadí.
„Rád bych, pane, ale jak jsem říkal, auto se rozhodlo,
že si bude dělat, co chce,“ pokrčil rameny.
„Říkal jste, že nejdou otevřít dveře?“ zeptal se spíše jen
řečnicky policista a bez obtíží dveře otevřel a pak opět za-
bouchl. „Problém je, zdá se, vyřešený. Zkuste nastartovat.“
„To nemá smysl. Zkoušel jsem to snad dvacetkrát.“
„Jen mě poslechněte, pane Bennete.“ Policista se opřel
o střechu, takže Tony viděl pouze část jeho tváře. „Mám
takový neodbytný pocit, že by to tentokrát mohlo jít.“
A tak Tony poslechl. Otočil klíčkem v zapalování a motor
naskočil.
Za pár dnů klidně odpřisáhne, že ani nestihl klíčkem
otočit do patřičné polohy a motor už běžel. Bude to ale
přisuzovat paměti, která si ráda zkresluje události do
barvitějších obrazů, než jaká je prožitá realita.
„Já…“ Tony příliš nevěděl, co říci, „asi bych vám měl
poděkovat, pane?“ Nechtěl, aby věta vyzněla jako otázka,
ale už ji tak položil.
„Všechno je o rovnováze, pane Bennete. Byl jsem k vám
shovívavý a vlídný. To neznamená, že příště to tak bude
znovu. Ať už potkám vás, nebo kohokoliv jiného.“ Postavil
se a bouchl do střechy auta. „A teď už jeďte. Nemůžeme tu
přece klábosit celý den.“ Policista nečekal, až Tony odjede.
Rychle nasedl na motorku, otočil se do protisměru a zmizel.

∞
Cesta k hotelu zabrala Tonymu už jen pár minut. Jel velmi
pomalu. Mnohem pomaleji, než jezdil obvykle. Setkání
s policistou nemohl vypudit z hlavy. Tony nebyl žádný
pirát silnic, ale pár pokut za rychlost či parkování už
nasbíral, a potkal přitom policisty různého ražení. Ale
tento člověk byl úplně jiný.
Rozhodl se zaparkovat přímo naproti Downtown Café.
V tento čas tam bývalo volno a zpříjemnit si ráno šálkem
dobré kávy by teď právě potřeboval. Dnes ovšem nemá
čas, musí spěchat.
„Dobré ráno, Tony!“ pozdravila ho s úsměvem Kate,
zabalená do kabátu a s dlouhou úzkou cigaretou v prstech.
„Dnes ráno nebude káva?“
„Promiň, spěchám. Dnes se mi vyšší moc snaží zabránit,
abych se sem vůbec dostal.“
 „Jeden spěchá, druhý tudy projde a skoro ani nepozdra-
ví. Dnes bude vážně skvělá tržba, pokud budou všichni
zákazníci jako vy dva.“
„Alfréd už tu byl?“
„Samozřejmě. Zasněně prošel okolo a sotva si mě ­všiml.
Pojď spravit té vaší partě reputaci a vezmi si aspoň kafe
s sebou.“ Zašlápla zbytek cigarety a zmizela uvnitř. Špat-
ný den může dobré kafe pouze vylepšit, zamyslel se Tony
a následoval ji.
Během pár minut byl už zpátky na ulici s horkou černou
kávou v kelímku, doplněnou o pořádné množství cukru.
Na svou ranní peripetii s klíčky nezapomněl a jeho mozek
potřeboval dávku energie. S kouřícím nápojem došel na
křižovatku třetí a hlavní ulice. Čekal, až bude moci pře-
jít, a zahleděl se přitom na hotel Connor, vysoko čnějící
přímo před ním.
Musel přimhouřit oči, protože měl pocit, že ve třetím
patře v okně, hned vedle balkonu nad vchodem, vidí ja-
kousi postavu. Neměl už oči tak dobré jako dřív, ale určitě
tam byla. Netrvalo dlouho a v obrysu rozpoznal Alfréda
hledícího dolů, asi na něj. Tím si ovšem jistý nebyl. Trochu
rozvážně zvedl ruku a zamával. Žádná odpověď.
Na semaforu se rozsvítila zelená a Tony udělal krok
zpět. Nespouštěl z hotelu oči a začínal se pomalu vzdalovat
pryč. Pomalými kroky od té budovy začal odcházet. Dob-
ře. Takže tam jít nemám. Všechno tomu nasvědčuje, takže
já se teď otočím a pojedu domů. Kašlu na to. A pak Tony
uslyšel to prasknutí. Nebyla to rána ani výbuch. Něco tam
prasklo. Ten zvuk vycházel ze samotných základů hote-
lu, ale Tony nedokázal odhadnout, jestli vyšel z jednoho
místa.
Hluk naplnil okolní prostor a téměř se zdálo, že v ten
moment celá budova zavibrovala. Roztřásla se jako gong
po úderu palice. Tony zrychlil, ale hotel přitom nespouštěl
z očí. Budova začala klesat. Sunula se k zemi a vzduch
se naplnil oblakem prachu. Dvě vteřiny, tři vteřiny a na
místě, kde stával hotel Connor, byla jen obrovská hromada
sutin. Tony zahodil kávu a rozeběhl se tam.

∞
Těla Tonyho kolegů, Thomase Oakse a Fredericka Coea,
našli už první den. Neměli vůbec žádnou šanci, když se
na ně začaly bortit tisíce tun železa, betonu a skla. Tony
byl na místě celou noc a ještě část následujícího dne. Když
nakonec vyčerpáním omdlel, někdo ho odvezl jeho autem
domů. Nevěděl kdo, a bylo mu to jedno. Probudil se až
následující den. Alfrédovo tělo stále ještě nenašli.
Nikdo nedokázal vysvětlit, proč se budova svévolně
zřítila, a to pouhý den před plánovaným odstřelem. V tis-
ku se už druhý den objevily různé spekulace, ale žádná
příliš nedávala smysl. Tony nechápal, proč nikdo neřeší
to ohlušující rupnutí, které celé situaci předcházelo. Něco
ho způsobilo a to něco taky způsobilo pád budovy.
Jakmile se cítil trochu lépe, zvedl telefon a zavolal na
policejní stanici. Všechno, co viděl, jim důkladně vylíčil.
Policista na druhém konci linky poděkoval a slíbil, že se
u něj někdo zastaví. To bylo vše. Konec. Naprostý nezájem.
Třetí den pokračovalo Alfrédovo hledání, ačkoliv si už
kaž­dý uvědomoval, že se jedná spíše o nutné odklízení
sutin nežli záchrannou operaci. Od zřícení hotelu uplynulo
více než sedmdesát hodin. Tony seděl v obývacím pokoji,
když vtom se rozezněl telefon.
„Bennet, prosím?“
„Tony, oni ho našli!“ promluvil na něj ženský hlas.
 „Promiňte, koho?“
„Alfréda, přece! Našli ho a už je v nemocnici.“
Tony na nic nečekal. Přehodil přes sebe kabát a vyrazil.
U vstupu do nemocnice se už mačkal dav novinářů.
Viděl dokonce několik přenosových televizních vozů. Tři
dny. Tři dny, a je naživu. Z toho bude příběh. Podařilo se
mu proklouznout hučícím davem až do hlavní haly.
„Dobrý den, jdu za Alfrédem Sommersem.“ Zastavil prv-
ního člověka, který vypadal jako zaměstnanec nemocnice.
„To už jste dneska asi tisící,“ odpověděl mladík, podle
oblečení lékař. „Jako novinář nevypadáte, co jste zač?“
Změřil si ho doktor od hlavy až k patě.
„Jsem jeho kolega. Jel jsem s ním to ráno do práce.“
„Tak mi vysvětlete, jak to, že si tu jen tak stojíte a nejste
také pod těmi sutinami?“ Dobrá otázka, pomyslel si Tony.
„Měl jsem kliku,“ odpověděl popravdě.
„Tak dobře. Pojďte se mnou, ale nic vám neslibuju.“
Šli dlouhou chodbou, která Tonymu připadala divně
ponurá. Od dětství měl v sobě zakořeněno, že na tmavých
místech se mohou ukrývat mikroby a s nimi spojené ne-
moci. Nemocnice sice nikdy neměl v lásce, ale alespoň
ho uklidňovalo všudypřítomné jasné světlo tisíců zářivek.
Jako by takové světlo zaručovalo, že žádný bacil neunikne
pozornému oku lékařů.
Došli ke dveřím, kde ho lékař vyzval, ať počká venku.
Z místnosti se k němu nesly zvuky hovoru, ale význa-
mu slov nerozuměl a koneckonců se o to ani nepokoušel.
Nerad se míchal do cizích záležitostí. S Alfrédem si nebyli
příliš blízcí, nicméně jejich společné ráno mu připadalo
natolik významné, že s ním o tom musel mluvit. Dveře
se otevřely a ven vyšla vysoká tmavovláska v doprovodu
jemu známého doktora.
 „Vy jste Tony, že?“ oslovila ho žena, která jako by z oka
vypadla Natalii Wood, byť byla minimálně o hlavu vyšší.
I přesto byla celá Natalia.
„Ano, to jsem já.“
„Můj bratr se necítí dobře. Je z celé té situace ještě
zmatený,“ odmlčela se. „Jsem samozřejmě neskutečně
vděčná, že z toho vyvázl, ale není zřejmě ještě ve stavu,
aby vás mohl vidět.“
„Já to chápu.“ Tony se cítil zahanbeně. Vůbec sem ne-
měl jezdit. Byla to hloupost. „Omluvte, prosím, že jsem
vás obtěžoval.“ Otočil se a vydal se chodbou zpět. Udě-
lal několik kroků, když vtom uslyšel ránu, provázenou
zvukem rozbitého skla. Něco v pokoji narazilo do dveří.
Tmavovláska vtrhla dovnitř. Tony zůstal pouze zaraženě
stát na chodbě a zíral na dveře. Ve výši jeho očí na něj
svítilo číslo pokoje. Číslo pět.
„Tony, mohla bych vás požádat, abyste šel dál?“ Dveře
se opět otevřely a Tony v nich uviděl Alfrédovu sestru.
„Necháme vás tu s bratrem chvíli o samotě. Hrozně touží
si s vámi promluvit.“
Tony vstoupil dovnitř. Byl to prostorný a vlastně doce­la
pěkně zařízený pokoj. U okna stálo lůžko, kde ležel Alfréd.
Tedy podle všeho to měl být Alfréd. Muž, který na Tonyho
hleděl, ovšem vypadal docela jinak.
„Jen se neboj a pojď blíž.“ Muž s hlasem Alfréda se
na něj zářivě usmíval. „Moje sestra mě naposledy viděla
před dvěma lety a doktoři, ti nemají tušení, jak normálně
vypadám, ale je to šok, co?“ Byl to Alfréd. Určitě to byl on.
„Proboha, chlape. Jak je tohle možný?“ Když Tony Alfré-
da viděl před třemi dny naposledy, měl nakrátko střižené
vlasy, dohladka oholenou tvář a kůži velmi světlou. Přesně
ten typ, co se vždy spálí do ruda, když se rozhodne v létě
trochu chytit bronz. Nyní tu před ním ležel muž do sněda
opálený, s vlasy, které holiče neviděly minimálně několik
týdnů, a podobně přerostlým vousem. „Byl jsi tři dny pod
sutinami, nebo ses odjel válet na Havaj?“
„Já vůbec nevím, člověče. Pamatuju si jen, jak jsem
na tebe ráno čekal, a pak jsem se probudil rovnou tady.“
„Cože? Ty si nepamatuješ, jak jsme jeli k hotelu?“
„Ani vteřinu, kamaráde, ani jedinou vteřinu. Doktoři
si myslí, že to může být nějakým traumatem. Přece jen
jsem byl tři dny pod tunami sutin.“
„A jak ti vlastně je?“ Tony se zastyděl, že se vůbec
nezeptal na Alfrédovo zdraví.
„Pár podlitin, rána na hlavě, nějaké škrábance. Jinak nic.
Pokud tedy nepočítáme částečnou ztrátu paměti, zázračně
získané opálení a urychlený růst vousů a vlasů.“
„Byl jsi ve třetím patře. Viděl jsem tě tam, než se začala
ta budova bortit.“
„Fakt? To je divný. Říkali, že mě našli v prostoru vstupní
haly. Vznikla tam nějaká dutina či co, kde jsem měl sice
málo místa, ale dost vzduchu.“
„Takže si z těch tří dnů nevybavuješ vůbec nic?“
„Ani minutu. Vůbec nic.“ Promnul si obličej a Tony
uviděl, že má konečky prstů i nehty úplně černé. Alfréd
si všiml, kam se dívá. „Tohle si taky dost dobře nedokážu
vysvětlit. Možná jsem se nějak pokoušel vyhrabat. Nevím.
Ale víš, co je sranda?“
„Povídej.“
„Když jsem se začal probouzet, měl jsem prý jeden úplně
pitomý dotaz. Vůbec mě nezajímalo, zda třeba nemáme
nového prezidenta nebo jsme nevytvořili konfederaci
s Rusáky. Začal jsem se vyptávat na cenu galonu benzínu.
‚Kolik stojí galon? Pořád ještě čtyři dolary dvacet? To je
úplná zlodějina,‘ řval jsem. No, a uklidnil jsem se až ve
chvíli, kdy jsem zjistil, že galon stojí šedesát dva centů.“
„Někde už i šedesát tři,“ doplnil ho Tony.
„Přesně. Představ si, Tony, svět, kde galon stojí čtyři
dolary. Čtyři zkurvený dolary. To už by vážně musel bejt
konec světa, nemyslíš?“
„Jo, konec světa,“ zamumlal Tony a zmocnil se ho pocit,
že by měl jet co nejrychleji domů.

∞
Postupem času se stal ten starý oldsmobile jedinou jistotou,
kterou Tony měl. Věděl, že kaž­dý čtvrtek bude trpělivě
a věrně čekat na svém místě, aby mu jeho pán mohl ošetřit
lak. Takto tam stál i v poslední Tonyho den.
Tony držel v ruce leštěnku a zrovna dokončoval prá-
ci na přední části kapoty, když se ozvala bolest u srdce.
Kdyby si byl okamžitě zavolal lékaře, mohl se poklidné
péči o svůj automobil věnovat ještě celé roky, ale tvrdo-
hlavě se rozhodl, že raději dokončí započatou práci a do
nemocnice se odveze sám.
K nemocnici ještě dojel. Do dálky zářící a precizně
vyleštěný automobil zastavil přímo před vchodem. Nikdo
z něj už ale nevystoupil. Po několika minutách konečně
objevili zhrouceného Tonyho. Dvojnásobný infarkt mu
tělo zkroutil natolik, že nebyl za volantem vidět. Téměř
dvoumetrový Tony se krčil jako malé štěně na jediném
místě, které za svůj život znal opravdu dokonale.
Oldsmobile potom po této události už vždy, snad v úctě
ke svému prvnímu majiteli, dorazil do svého cíle. Záva-
zek dodržel i tehdy, když ho vlastnil Dong Nguyen a po
něm jeho dcera. Otcova nedůsledná výchova byla jedním
z faktorů, proč se vůz za pár let stal majetkem kartelu
mexických obchodníků s opiáty. Prosperující kartel byl
po úspěšné reformě transformován nejdříve na záložnu
a po letech opět na drogový kartel… A tady už stopa
oldsmobilu mizí, aby se mohla objevit znovu o tisíce kilo­
metrů dále a desetiletí později.
Přesto je jisté, že ať sloužil po celou tu dobu komukoliv,
dělal to s maximální oddaností a snažil se vždy dostat své
majitele do cíle. Bohužel, pokud je cíl stále v nedohlednu,
i stroj dokáže podlehnout zoufalství, což je začátek jeho
konce. Stařičký oldsmobile musel podruhé a naposledy ve
svém dlouhém životě předčasně ukončit jízdu.
 II.

M otor vydal nepříliš povzbuzující zvuk. Zněl téměř

jako povzdech nad životem plným děravých a za-
nedbaných cest. Pak zakašlal, nadechl se, ale novou sílu
už nenašel.
„Cože? Ne, to ne!“ Muž za volantem se probudil z le-
targie. Ozvalo se další zasténání.
„Co se děje?“ Mladá dívka na sedadle spolujezdce vy-
padala vyděšeně a rozhlížela se, jako by hledala, kdo to
způsobil. Nebylo jí určitě víc než deset let.
„Netuším, ale myslím, že to brzy zjistíme,“ odpověděl
muž a nehnutě přitom sledoval ručičku tachometru, kte-
rá se stále držela na necelých devadesáti kilometrech za
hodinu.
„Stalo se něco jinak?“ Dívčiny modré oči byly upřeny na
muže. Ten poklepal na sklíčko, které zakrývalo ukazatel
hladiny paliva. Dle aktuálního údaje jim měla zbývat ještě
čtvrtina nádrže.
 „Nezdá se ti, že už jedeme moc dlouho, Jenny?“ Mo-
tor zhasl a auto začalo pomalu zpomalovat. „Mně totiž
připadá, že už jsme tam měli dávno být.“ Zastavil přímo
uprostřed silnice. Neměl žádný důvod zajet ke krajnici.
Krom jejich vozu nebylo na celé kilometry nikoho vidět.
Muž pouze zatáhl ruční brzdu a vystoupil.
Do tváře ho udeřil horký vzduch, který s sebou nesl
drobná zrnka šedého a rudého písku. Odstoupil několik
kroků od automobilu a začal ho pomalu obcházet. Počínal
si jako kupující, který se rozhoduje, zda ten starý křáp
koupí, nebo ne. A je pravda, že příliš důvodů k zakoupení
by nenašel. Červená barva byla popraskaná a na mnoha
místech už dávno chyběla. Na straně spolujezdce byste
nenašli zpětné zrcátko a celá karoserie vypadala, jako by
přečkala bouři s kroupami velikosti pomerančů. Bohužel
zde chyběl prodejce, který by váhavého zákazníka ubil
argumenty a přísliby, že lepší vůz na celém Středozápadě
jednoduše nenajde, a rozhodne-li se ještě dnes, dostane
navíc výměnu olejů zdarma.
Otočil se zády k autu a zahleděl se na slunce pálící
vysoko na obloze. Horké paprsky mu dopadaly do očí
přes skla slunečních brýlí. Silnice se táhla jako nit suchou
krajinou, jejíž dominantou byly pouze necelý metr vysoké
keře. Na kilometry daleko nebyl vidět jediný strom či
cokoliv rozbíjející monotónnost vysušené země. Horizont
se rozplýval v rozžhaveném vzduchu. Celý okolní svět byl
vysušený a mrtvý, bez náznaku naděje v podobě moře
nebo vrcholků hor.
Hleděl do dálky několik minut, než ho ze zamyšlení
vyrušil zvuk otevírajících se dveří.
„Máš pravdu, tati,“ řekla Jenny a vystoupila. „Jedeme
už hodně dlouho. Všechno okolo je stejné, ale mám pocit,
že jsme tam už dávno měli být.“ Muž mezitím otevřel
kufr a vytáhl kanystr. „Nemůže být rozbitý motor? Ani
ses na něj nepodíval.“
Muž se pouze usmál, otevřel nádrž a začal do ní pomalu
přelévat patnáct litrů benzínu. V kufru auta měl schované
dva další naprosto totožné kanystry.
„Víš, Jenny, na opravu motoru nemám nářadí, takže
bych s tím s největší pravděpodobností stejně vůbec nic
neudělal.“ Muž se na dceru díval s lehkým náznakem
úsměvu. „Budu doufat, že jen došel benzín.“
Celý obsah kanystru zmizel během okamžiku v nádrži.
Muž ho navrátil k ostatním a rychle zkontroloval další
náklad. Velkých plastových barelů s vodou měli dostatek
a sušeného masa a ovoce také.
„To nám určitě vystačí k další pumpě,“ promluvila Jenny,
která stála vedle svého otce a pozorovala obsah kufru.
Natáhla se po balíčku sušeného masa a mlčky se opět
usadila na sedadlo spolujezdce. Muž zabouchl kufr a ještě
se naposledy rozhlédl po krajině.
„Nelekni se,“ zavolal na Jenny a hbitě se vyšvihl na
střechu vozu. Krajina kolem byla dokonale rovná. Věděl,
že kdyby někde byla stavba vysoká alespoň dva metry,
musel by ji vidět. A i kdyby ji neviděl, její přítomnost by
cítil. Musel by to cítit.
Promnul si oči a chystal se slézt z vozu. Téměř nevě-
domky, pouze koutkem oka, se podíval směrem, odkud
přijeli. Zarazil se. Pak se pomalu napřímil a zahleděl do
dálky.
„Jenny,“ zavolal, ale nespouštěl přitom oči z cesty.
„Ano,“ dostalo se mu odpovědi, ale to už Jenny sledovala
otce, seskakujícího zpátky na zem. Chytil ji kolem pasu
a vysadil na střechu auta.
„Podívej se prosím směrem, odkud jsme právě přijeli.
Vidíš tam něco?“
 „Co bych tam měla vidět, tati?“
„Cokoliv jiného než prach, keře a zase prach,“ odpověděl
jí a nespouštěl přitom oči z obzoru.
„Nic. Není tam vůbec nic.“ Podívala se na vrásčitého
muže stojícího vedle ní a položila mu ruku do vlasů. Vla-
sů mnohem hustších, než odpovídalo jeho věku. „Měli
bychom jet dál. Je tu hrozné horko.“

∞
Jeli dalších pět hodin. Možná jich uplynulo i deset, ale ne-
měli nic, čím by mohli určit přesný čas. Slunce stálo vysoko
na obloze a zatvrzele se nechtělo pohnout žádným směrem.
Pro muže bylo stále složitější udržet vůz na silnici rovně.
Oči se mu klížily a několikrát se přistihl, že si nepamatuje
poslední vteřiny jízdy. Pokud by vyjeli z cesty, nic by se jim
nestalo, protože krajnice téměř plynule přecházela v rov-
nou zem. Obával se ale kamenů, které by mohly prorazit
pneumatiku nebo ještě hůře, poškodit podvozek.
„Měl by ses napít.“ Jenny držela v ruce naplněnou
plastovou láhev. Otec si ji vzal a beze slova téměř celou
vyprázdnil. Podíval se na zbytek vody, který zůstal na dně.
„Doufám, že máme vzadu ještě minimálně dvacet nebo
třicet litrů.“
„Čtyřicet pět. Vody máme ještě hodně,“ řekla Jenny
a zpod sedačky vytáhla další, o poznání větší láhev.
„To je moc dobře,“ odvětil otec a upřel oči opět na silnici.
„Možná už ho nikdy nepotkáme. Pojedeme ještě tak
hodinu a narazíme na úplně nové město, kde budou děti,
psi a kočky. Hodně koček. Uprostřed toho všeho bude
stát fontána a v ní budou stovky malých mincí.“ Hlavu si
opřela o kolena. „Může se to stát. Že jo, tati?“ Nehleděla
na otce přímo, ale i přesto bedlivě sledovala jeho reakce.
Nic v jejím hlasu nenasvědčovalo tomu, že svým slovům
alespoň trochu věří.
„Narodila ses v takovém malém městečku. Byla tam
dokonce i fontána, o které mluvíš.“ Pootočil volantem
a auto se pomaličku začalo blížit k levé krajnici. „Vypadalo
to, že v celém městě není nic důležitějšího než ta fontána,
kolem které stálo v kruhu deset, možná jedenáct domů.“
„Jeli jste tenkrát s maminkou někam?“
„Určitě jsme byli na cestě. Někam jsme tenkrát vyrazili,
ale už ani nevím kam.“
„To bys měl vědět, je to důležité,“ nenechala se odbýt
Jenny.
„Asi jsme se vydali za tvojí babičkou. Mojí mámou.“
„To ale nevíš určitě. Chtěla bych to vědět všechno. Jak se
to přesně stalo.“ Teď už otce nesledovala pouze koutkem
oka, ale hleděla na něj zpříma a dychtivě.
„Nepamatuju si to, Jenny. Stalo se mezitím tolik věcí,
že jsem ty staré jednoduše zapomněl. Nechceš slyšet, co
se v tom městečku stalo? Narodila ses měsíc a půl před
termínem. To vím určitě.“
„Jestli si pamatuješ tohle, tak si vzpomeneš i na to
ostatní. Zapomínání je špatné.“
„Nikdo z nás si nepamatuje všechno, Jenny. To nejde.
Jinak by se nám stalo, že bychom se ztratili ve vzpomín-
kách a neměli bychom místo na to, co nás čeká.“
„Já si pamatuji všechno.“
„Vím, ale ty jsi výjimečná.“ Podíval se na dceru a pohla-
dil ji po tváři. „Nechtěla bys mi něco pustit?“ Ukázal na
sluchátka, která dívka nikdy nesundala z krku. Byla její
pevnou součástí, a kdokoliv by jí je zkusil vzít, se zlou by
se potázal.
„Máš pravdu, tati, už jsem ti dlouho nic nepustila.“ Začala
bleskurychle mačkat nějaká tlačítka na malém stříbrném
zařízení. Nemělo displej, ale jí to nevadilo. Za okamžik ze
sluchátek uslyšeli první tóny písně.
„Co jsi vybrala?“ zeptal se. Hudbu kdysi velmi miloval.
„Netuším. Je to náhodný výběr.“ Pokrčila rameny. „Ně-
jak jsem se nemohla rozhodnout.“
„Ty ses nemohla rozhodnout? Tak tomu nevěřím.“
„Neruš a poslouchej. Dala jsem to dost nahlas, abys
to slyšel i ty,“ pokárala ho mírně. Pak jen oba v tichos-
ti seděli a poslouchali. Prý náhodný výběr. Slyšeli píseň
Yeat’s Grave. Muž se zahleděl hluboko do palubní desky.
„Děje se něco, tati?“ Pohladila ho po ruce.
„Já nevím. Nemůžu si vzpomenout.“ Chvíli na sebe jen tak
hleděli. Ta chvíle byla o něco delší, než by měla být, protože
stále ještě jeli docela rychle. I když silnice byla dokonale
rovná, řidičovu pozornost si chtěla mermomocí vynutit.
Řízení se začal věnovat opravdu na poslední chvíli.
Během vteřiny instinktivně dupl na brzdu a oldsmobile
za sebou nechával dlouhou černou brzdnou dráhu.
„Doprdele,“ ulevil si. „Promiň, Jenny.“
„Mně to nevadí, ale podívej se na Daniela. Má dnes
jinou kravatu.“
„Aha,“ pronesl a vystoupil z auta. Jenny vypnula hudbu
a šla za ním.

∞
Po silnici nervózně pobíhal mladík v příliš velkém a ne-
padnoucím kostkovaném obleku. Potil se tak, jak se jen
může potit člověk na poušti ve třech vrstvách oblečení.
Tvář měl celou rudou. Naprosto nepochopitelně si ne-
sundal sako a žlutou kravatu měl pevně utaženou až ke
krku, který obepínal límec košile. Okamžitě zamířil jejich
směrem, divoce gestikuloval a nadechoval se k projevu.
Muž byl ovšem rychlejší. Přistoupil k němu a vlepil mu
jednu dobře mířenou facku. Po ní ho velmi pevně chytil
za obě ramena.
„Ich spreche nur Englisch, ja?“ promluvil důrazně, ale
nikoliv přísně. „Teď mě budeš bedlivě poslouchat.“
„Ja,“ zadrhl se mladík. „A-ano, pane.“
„Jen kývej hlavou. Mluvení si nech napotom, tohle není
hodina konverzace. Musíme být rychlí.“ Mladík přikývl.
„Chytrej kluk.“ Jenny podala otci láhev s vodou. „Teď se
napiješ, ale ne moc. Dva loky stačí.“
Pustil chlapcova ramena a podal mu otevřenou láhev
průzračné vody. Ten splnil, co mu muž přikázal, a dva-
krát si lokl. Pak položil láhev na zem a beze slova si začal
prohlížet muže s malou dívkou po boku.
„Velmi dobře mě poslouchej. Nebudu to opakovat dva-
krát, protože už teď, když to říkám, to je asi po dvaadva-
cáté.“
„Dvacáté osmé,“ opravila ho Jenny.
„Tak dokonce po osmadvacáté. Ale to nevadí.“ Odml-
čel se a také se napil. „Jmenuješ se Daniel. Před necelou
půl­hodinou jsi byl ještě na svém maturitním plese a říkal
sis, jak bude od teď celý život bezva. Máš holku, která se
jmenuje Ella, a vzali tě na vysokou.“ Podíval se na Jenny.
„Na univerzitu ve Freiburgu.“
„Přesně tak, jak říká Jenny. Na univerzitu ve Freiburgu,
ať je to, kde chce.“ Chlapec měl obličej plný mnoha různých
emocí a stále výraznějšího potu. Pomalu se nadechoval,
ale muž ho opět zarazil. „Ještě nic neříkej. Dostávám se
k tomu podstatnému. Proč máš na sobě žlutou kravatu?“
Daniel neodpověděl. S otevřenou pusou přejížděl očima
z muže na dívku a bez hlesu je pozoroval.
„Napij se znovu a sundej si konečně to sako nebo do
minuty zkolabuješ z přehřátí,“ řekla mu Jenny a Daniel
na tento povel překvapivě zareagoval. Vypil dva povolené
loky a láhev znovu odložil. Sako pohodil na silnici.
„Kde to jsem?“ odhodlal se konečně k první větě.
„Mám pár teorií, ale teď ti je vysvětlovat nebudu. Jsem si
téměř jistý, že vím, kde jsme my. Kde jsi ty, to už je úplně
jiný příběh.“ Muž se posadil na kapotu auta a pozorně si
Daniela prohlížel. Už nebyl dítě, ale do dospělého člověka
mu ještě něco chybělo. Kaž­dý mi připadá tak mladý, uvě-
domil si, když si ho prohlížel.
„Jsme na poušti. Proč jsme na poušti?“ zeptal se Daniel.
„Může to vypadat jako poušť, ale také to může být
dno Mariánského příkopu,“ odpověděl muž a na chvilku
se odmlčel. Rozhlédl se, jako by ověřoval, že kolem jeho
hlavy zrovna neproplouvá ryba. „Ptal jsem se tě, proč
máš žlutou kravatu. Ella má ráda modrou barvu a včera
večer ti jasně říkala, že máš jít v modré kravatě.“ Pomalu
si mnul oči, do kterých mu neutichající vítr opět zanášel
prach a drobná zrnka písku.
„Řekla, že má ráda žlutou, ale nechápu, proč se mě na
to ptáte.“
„Do teď měla Ella ráda vždycky modrou. Znamená to
něco, tati?“
„Může, Jenny, ale taky nemusí.“
Daniel sledoval muže, který si ho mezitím přestal vší-
mat, poté co na něj promluvila ta malá dívka. Panika
pomalu začínala odeznívat a on dostával zlost.
„Nechápu, kdo jste, ale okamžitě mi řekněte, kde to jsem!
Jak víte, jak se jmenuju a kam mám jít do hajzlu na školu?“
S přívalem zlosti si Daniel uvědomil, že má stále nohy, a opět
začal chodit sem a tam. „Dir hat wohl die Sonne das Gehirn
verbrannt! Alte Sau.“ Rozhodil ruce v rozmáchlém gestu,
držel se však v blízkosti automobilu a nespouštěl muže z očí.
 „Tohle je Jenny a já jsem její táta. A než budeme po-
kračovat v téhle naší rozkošné rozpravě, rád bych ti řekl
důležité pravidlo. Moc dobře vím, že anglicky umíš skvěle,
a tohle je shodou okolností zvláštní místo. Představ si, že je
to El Alamein v roce 1942. Ty jsi Rommel a já Montgomery.
A protože jsi dostal nakládačku, fricku, tak tu pravidla
určuju já. A prvním pravidlem je, že tu nechci slyšet ani
jedno německé slovíčko. A abys netrpěl pocitem křivdy,
na dodržování tohoto pravidla bude dohlížet Fräulein
Jenny.“ Ukázal na dceru a ta se usmála. „V podstatě jsme
ztroskotali na moři a hledáme majáky. Moc jich není,
a navíc je loď už dost děravá.“ Poklepal na kapotu. „A ty,
Danieli, jsi jedním z našich majáků.“
Chvilku si s chlapcem navzájem hleděli do očí.
„Jsem mrtvej, že jo? A vy jste taky mrtvý…“ Sedl si na
zem.
„Já ani Jenny určitě nejsme mrtví. Ale s tebou to je tro-
chu složitější.“ Přešel ke chlapci a sedl si vedle něj. Jenny
se posadila k nim a položila před Daniela sušenku.
„Vezmi si. Tu bys měl mít rád.“
Daniel natáhl ruku a bez jediného slova sušenku roz-
balil a začal jíst.
„Víš, Dane, to, co ti řeknu, se ti nebude dobře poslouchat,
ale měl bys to vědět.“ Podíval se na Jenny. „Kolik máme
přibližně času?“
„Myslím, že tak deset minut.“
„Dobrá tedy. Pospíším si.“ Sebral ze země malý kamí-
nek, soustředěně si ho prohlížel a poté k němu promluvil.
„S Jenny jedeme po téhle cestě už dlouhou dobu. Před námi
i za námi bys našel čerpací stanici. Nepovím ti, jak je da-
leko, ale můžu ti ji popsat do posledního šroubku. Ať od
ní půjdeš jakýmkoliv směrem, vždycky dorazíš opět k ní.
A aby toho nebylo málo, je pokaž­dé stejná, jako bys k ní
přišel zrovna poprvé…“
„To je přece blbost.“
„Jo, máš naprostou pravdu. Je to blbost, ale všechno, co
vidíš okolo, už nerespektuje naše zažité představy o fun-
gování světa. Podívej se třeba na slunce.“ Ukázal prstem
na žhnoucí kotouč. „Můžeš tu sedět i týden a ono se ani
nehne. Klidně si tu seď celý rok a přesvědč se o tom.“
Všichni tři hypnotizovaně hleděli k obloze, dokud ticho
opět nepřerušil mužův hlas.
„Nejdřív jsem to nechtěl chápat. Vzpíral jsem se tomu
a bojoval se skutečností. Celou jsem ji spálil. Z tý hnusný
benzínky nezbylo téměř nic a já si na okamžik myslel, že
jsem vyhrál. Když jsme totiž odjížděli od doutnajícího
spáleniště, potkali jsme tebe. Bylo to poprvé a já věděl,
že se něco změnilo, a myslel jsem si, že je to dobře.“ Vzal
kamínek a hodil ho na kapotu auta. Tam se s hlasitým
klepnutím odrazil a dopadl do uschlé trávy. „Kaž­dá drob-
nost, jinak ohnuté stéblo trávy, mraky na horizontu, to vše
je důležité. Vím, že za tím musím jít, nebo odsud nikdy
Jenny nedostanu. Dovedeš si tedy představit, jak jsem se
cítil, když jsem tě poprvé uviděl stát u cesty?“
„Já… já nevím.“
„Jsi náš maják. Byl jsi naše naděje a já věřil, že z toho
nekončícího kolotoče konečně vyskočíme.“ Opřel se o roz-
pálenou zem a vstal. „Jenny, prosím, dopověz to za mě.“
Napil se vody a přešel k autu, kde začal něco hledat v kufru.
„Povídali jsme si celé hodiny,“ řekla dívka, hleděla
přitom Danielovi do očí a srdečně se usmívala. Nebyl
to pobavený smích, pouze přátelsky pozvednuté koutky.
„Nikdy jsi nám nechtěl říct, jak ses sem dostal. A zjistili
jsme, že to opravdu nevíš. Ples už končil a ty jsi bloumal
po přeplněném sále. Na zemi ležely tisíce červených konfet.
Některé se stále ještě snášely k zemi…“
„Tohle nemůžeš vědět! Nemůžeš.“
„Řekl jsi nám to sám. Mluvili jsme spolu dlouho, někdy
i celé dny. Stál jsi uprostřed sálu. Oči zavřené a kolem jen
horký vzduch. No a pak jsi byl najednou tady, na rozžha-
vené silnici, a za pár minut jsme přijeli my.“
„A kde tedy jsem?“
„Už jsme ti řekli, že to sami úplně dobře nevíme.“
„Nemyslím to, kde teď sedím. To vidím. Pokud jste mě
už předtím potkali, tak proč pořád nejsem s vámi? Proč
jsem nevystoupil z toho auta?“ Oči měl doširoka otevřené.
„Dobrá otázka. Tenhle je určitě bystřejší než ti před
ním,“ ozval se muž.
„Já ti to nemůžu říct.“ Začala vstávat, ale Daniel ji oka-
mžitě chytil za ruku.
„Ne. Ty to víš, můžeš mi to říct a taky mi to povíš.“
Hlas mu nervózně přeskakoval a stisk měl pevnější, než
sám zamýšlel.
„To už ti povím sám, Dane, ale nejdřív bys ji měl pustit.“
Muž stál opět u nich a v rukou svíral brokovnici.

∞
Stisk okamžitě povolil. Jenny pomalu přešla ke svému otci.
Nebyla vystrašená. Naopak působila velmi klidně, a když
se setkal její pohled s Danielovým, bylo jí okamžitě jasné,
že i on pochopil.
Svého otce viděla držet brokovnici už mnohokrát a vě-
děla, že to, co dělá, je nutné. Na pažbě zbraně byly stále
ještě patrné stopy po Danielových zubech, když mu její
otec rozmlátil hlavu na rozžhaveném betonu. Střecha
oldsmobilu pamatovala náhodný výstřel z jedné oprav-
du divoké rvačky a nejčastěji se jí vybavovala záda. Záda
běžícího Daniela, který nemá žádnou naději.
„Víš, Dane,“ muž se zahleděl někam daleko za něj, „my-
slel jsem si, že jsi pro nás dobré znamení. Časem jsem
ale poznal, že přinášíš pouze problémy. Neber si to nijak
osobně, ale dvakrát ses pokusil ukrást naše auto. Jednou
jsi mě opravdu nepěkně říznul a naposledy ses vydal s na-
šimi posledními zásobami vody do pouště.“
„To bych nikdy neudělal!“ Rozhodil rukama v teatrál-
ním gestu, které bylo doplněno výrazem srny hledící do
blížících se světel vlaku.
„Nemám ti to za zlé a nehledej v tom nic osobního.
Svým způsobem jsi mi přirostl k srdci, ale to, co se s tebou
stalo, způsobuje, že se v určitý moment změníš a začneš
jednat zkratkovitě. Sám bych tě ještě možná zvládl, ale
nemám zodpovědnost pouze za sebe, což chápeš.“ Když
mluvil o Jenny, měl ve zvyku na ni alespoň na zlomek
vteřiny pohlédnout. Nyní však nespouštěl z Daniela oči.
„Takže mě tu jen tak zastřelíte? Nebojíte se policie,
soudů…“
„Otoč se a rozhlédni se dokola.“ Dan na výzvu nijak
nereagoval. „Říkám ti, že chci, aby ses důkladně rozhlédl
po krajině. Nebudu to opakovat.“ Tón mužova hlasu se
změnil a chlapec pohnul nohama. Pomalu se otočil dokola,
až pohlédl zpět do hlavně.
„Je snad pravděpodobné, že je někde v okolí sto padesáti
kilometrů něco jiného než prach a písek?“
„Ne,“ odpověděl potichu Daniel.
„Tak to máš úsudek stále v pořádku, protože to je prav-
da. Spíš si myslím, že civilizaci nenajdeš, ani kdybys jel
tisíc kilometrů jakýmkoliv směrem. Slibuju ti, že pokud na
ni v budoucnu narazím, vejdu do první policejní stanice
a doznám se ke všem svým hříchům a zločinům. Tím si
můžeš být jist.“
„Jenny,“ zkusil se Daniel zaměřit na dívku, „můžu vám
pomoct a ty to víš. Vysvětli mu to. Nejsem pro vás nijak
nebezpečný. Já tu nechci být. Můžete klidně jet dál a jen
mě tu nechat. Třeba za chvilku zmizím a budu někde jinde.
Nebo se probudím a…“
„Budu moc rád, pokud se probudíš. To já ale nezjistím,
protože musím zůstat tady.“ Muž pozvedl zbraň a opřel
ji o rameno.
„Stůjte!“ Začal si Daniel ze sebe strhávat oblečení. „Po-
kud mám umřít na týhle zkurvený silnici, tak se nebudu
aspoň potit jak prase.“ Povolil si kravatu a odhodil ji na
zem. Poté si začal rozepínat košili.
„Počkej, tati.“ Jenny nespouštěla z chlapce oči.
„Už jsem ti to vysvětloval několikrát. Víš sama moc
dobře, proč to musím udělat.“
„O to teď vůbec nejde. Podívej se na jeho košili. Má
krátké rukávy.“
„No a co?“
„Ti ostatní to neměli. Vždycky měli dlouhé rukávy
a jinou barvu kravaty. Jen říkám, že je to zvláštní.“ Po
těchto slovech muž mírně svěsil hlaveň, ale stále přitom
na Daniela mířil. Ten si toho okamžitě všiml a snažil se
využít příležitosti.
„Má naprostou pravdu! Poslouchejte svou dceru.“ Začal
se dívat na své kalhoty a boty, jako by hledal cokoliv, co
by mohlo dále zdůraznit jeho jedinečnost. „Podívej se na
moje boty, Jenny! Třeba jsou úplně jiné než předtím. Nebo
možná moje vlasy! Stříhal jsem se sám a je to nejhorší
sestřih, který jsem za dlouhé roky měl!“
„Jak to myslíš, že ses stříhal sám?“ Muž sklonil hlaveň
téměř k zemi.
 „Nevím, na co se mě ptáte…“ Očima se zběsilou rychlostí
těkal z muže na jeho dceru. „Podcenil jsem to a nestíhal
se před plesem objednat ke kadeřnici. Ostříhal jsem se
doma sám.“ Viděl, že touto informací něco způsobil, jen
si nebyl jist, zda mu to pomůže, nebo nikoliv.
„Půjde před autem. Pojedeme pomalu, aby nám stačil.“
Tuto informaci muž procedil mezi zuby a nebylo jasné,
zda ji směřuje k Jenny, nebo pouze konstatuje jako fakt.
„A mladej. Pokud uděláš tu chybu a budeš na mě chtít
promluvit, říkej mi Pětko.“
Daniel se zhluboka nadechl. Uvědomil si, že právě šťast-
nou náhodou zázračně odsunul svůj předčasný odchod na
onen svět. Nebo snad odchod z onoho světa? Nebyl si jistý.
Kaž­dá minuta měla ale cenu zlata. Zasranej živej maják je
furt lepší než mrtvej maják, pomyslel si a nespouštěl přitom
oči z brokovnice. Dej mi jen vteřinu, ty hajzle, a střelím
tě s ní do toho tvýho negerskýho ksichtu. ON tu sice není,
ale to nevadí. Je to stejně jen mezi mnou a tebou… Jedinou
vteřinu a budeš mít dost informací k tomu, aby ses rozhodl,
zda jsem byl dobrý, nebo špatný znamení, Pětko…
 III.

C elý maturitní ročník miloval pátky. Přípravě na zkouš-

ky se věnovaly pouze úvodní dvě hodiny a zbytek dne
se nesl v duchu blížícího se maturitního plesu. Nácvik
nástupu, organizační náležitosti, výzdoba, překvapení
pro rodiče… Všechno bylo potřeba doladit do posledního
detailu, protože den D byl naplánován na nadcházející
neděli. Nezná-li někdo svou úlohu, na nápravu už nebude
čas.
„Daniel Neuer.“ Moderátor přečetl poslední jméno ze
seznamu a Daniel vyrazil. Zbytek spolužáků byl vyrovnán
ve dvou pravidelných řadách. Daniel měl oči sklopené
k zemi. Pomalým šouravým krokem prošel středem sálu
a postavil se na své místo.
„Výborně, dámy a pánové, myslím si, že jsme perfektně
připravení. Ještě bych vás chtěla požádat, aby se u profeso-
ra Fabera zastavili všichni studenti, kteří budou pomáhat
s lístky do tomboly. V neděli vám doporučuji přijít kolem
páté hodiny. Vaši rodiče ať dorazí klasicky na sedmou
hodinu, kdy se jim otevře vstup. To je vše a už můžete jít
domů.“ Maria Sanktová byla téměř čtyřicetiletá učitelka
společenských věd a na organizaci maturitních plesů se
podílela se zanícením, které studenti dokonale nenáviděli.
„Danieli, mohl bys prosím na moment?“ zavolala už bez
mikrofonu, ale natolik rázně, že Daniel nemohl předstírat,
že ji neslyšel.
„Mohu vám s něčím pomoci, paní profesorko?“ Nechtěl
se s ní bavit. Dnes opravdu nemá čas.
„Víš, Dane, včera si u mě poslední studenti vyzvedli
lístky pro rodiče a kamarády. Nemusíš je samozřejmě
využít všechny, ale jsi jediný z maturantů, který si vzal
jen dva. Opravdu ty zbývající nevyužiješ? Dorazí tví ro-
diče?“ Byl si jistý, že společenské vědy učí na světě pouze
jeden typ žen. Všechny je chovají na odlehlé farmě plné
učebnic sexuální výchovy a milých úsměvů. Navzájem se
bičují a přitom nepolevují v usmívání a střídavě se modlí
u oltářů autorů obhajujících multikulturalismus. Jak já tě
nesnáším, ty upjatá krávo.
„To je v pořádku, paní profesorko. Otec bude zase na
služební cestě a prarodiče přijít nemohou ze zdravotních
důvodů. Domluvil jsem se se spolužáky, že mi dají všechny
své fotky, a příští týden udělám celé rodině malou prezen-
taci.“ Věnoval jí široký úsměv. „Pokud se nebudete zlobit,
musím už běžet. Ještě si potřebuju vyzvednout oblek. Dva
lístky mi bohatě stačí.“
„V tom případě rychle utíkej, než ti zavřou. Na viděnou
v neděli, Danieli.“ Sledoval ji, když se oblékal. Viděl, jak
k ní přišel jeden z učitelů, který jejich rozhovor slyšel,
a něco jí říkal. Přiložila si ruku k ústům. Ten výraz už
mnohokrát viděl. Moc dobře si uvědomoval, jakou infor-
maci Maria právě obdržela.
 ∞
„A nemáš na ten oblek o deset eur víc?“ Prodavač z něj
byl evidentně nešťastný. „Jak vidíš, za tak málo ti můžu
nabídnout pouze ten, který sis už vyzkoušel a nebylo to
nic světového.“ Secondhand byl nacpaný k prasknutí ob-
lečením i zákazníky. Na prodavači bylo jasně vidět, že se
nechce už dál věnovat klukovi, který nemá peníze a k ná-
kupu se staví téměř odmítavě.
„Já myslím, že je úplně perfektní. Ještě potřebuju kra-
vatu. Cokoliv za dvě eura.“ Šedý kostkovaný oblek měl
už poskládaný v tašce a tvářil se, že je s ním naprosto
spokojený.
„Hm… tak to bude opět široký výběr.“ Zašklebil se a za-
čal hledat v šuplících nedaleko pánských obleků. „Já bych
ti doporučil tuhle tmavě modrou. Je za tři eura a k tvému
obleku se hodí.“ Ukázal ji Danielovi se zábleskem naděje,
ale ta byla ihned pohřbena Danielovou reakcí.
„Umíš odezírat ze rtů, ty buzno?“ Prodavač se na Da­
niela nechápavě zahleděl. „Ptám se tě, jestli umíš odezírat
ze rtů, protože jsem jasně řek, že chci kravatu za dvě eura.
Tak mi ji dej, jakoukoliv, a nenabízej mi nic za tři. Už je
ti to jasný?“ Daniel měl oči do široka rozevřené a bez
mrknutí hleděl na muže stojícího před ním. Ten vzal bez
váhání jednu žlutou kravatu a hodil ji po Danielovi.
„Okamžitě vypadni, ty šmejde! A opovaž se sem ještě
jednou vkročit!“ V obchodě hrála hlasitá hudba, ale ani ta
nepřehlušila mužův křik. Daniel kravatu sebral ze země
a zamířil k pokladnám. V půli cesty se na prodavače ještě
stihl otočit.
„Doufám, že je ta kravata opravdu za dvě eura, puso.
Nerad bych si na tebe musel stěžovat.“ Prodavač ho už
neslyšel, protože byl v polovině cesty do místnosti pro
personál. Možná očekával, že přijdou další komentáře,
a chtěl se jim raději vyhnout.
Prodejna měla čtyři patra plná metráků oblečení růz-
norodé kvality, které sem přicházelo z celého Německa,
Velké Británie a dalších zemí Unie. Byl téměř zázrak, že
se dokázala uživit v konkurenci nově otevřených nákup-
ních center, ale soudě podle počtu nakupujících zřejmě
prosperovala. Daniel došel se svým nákupem až k nej-
vzdálenějším pokladnám v přízemí budovy. Věděl, že sem
nepřišel pouze pro oblek. Někde tady se nachází jeho plus
jedna. Nezbytná součást plánu. Nevěděl, jak vypadá, ale
ON si byl jist, že tu být musí.
„Máte naprosto skvělé oddělení pánské módy.“ Věnoval
široký úsměv dívce o několik let starší, než byl on sám.
„Prozradíte mi…“ podíval se na cedulku se jménem, „Ello,
jak se jmenuje ten gentleman arabského původu, který
mi tam pomohl vybrat tento oblek?“ Opřel se o pokladnu
a začal se přehrabovat v mističce plné bonbónů.
„To bohužel nevím,“ odpověděla tiše a pokračovala ve
skládání obleku. Měla na krátko střižené blonďaté vlasy.
„Někoho mi hrozně připomínáte. Jen si nemohu vyba-
vit koho.“ Rozbalil jeden z reklamních bonbónů. „Mohu?“
„Samozřejmě,“ odvětila Ella, ale ani teď nezvedla oči.
„Bude to dvacet sedm eur, prosím.“ Teď už Danielovi pohled
věnovala. Byl prázdný, jako by hleděla skrz něj.
„Tak on náš turecký přítel tu cenu kravaty nakonec
trefil. Asi bych měl zaběhnout nahoru a v pokleku mu
službu oplatit, jak to má rád.“ Natáhl ruku, v které držel
platební kartu. Prodavačka si ji chtěla vzít, ale Daniel na
poslední chvíli ucukl. Teď už se na něj podívala a neby-
lo pochyb, komu patří její pozornost. „Už vím, koho mi
připomínáte! Znáte Julii Stinshoff?“
„Neměla jsem tu čest. Dáte mi prosím vaši kartu?“
 „To mi prosím neříkejte! Je to velká umělkyně. Nedoce-
něná, ale ve filmu Láska musí počkat vypadala přesně jako
vy. Opravdu ji neznáte?“ Danielův výraz byl plný údivu.
„Vy ji také neznáte?“ Otočil se na ženu v důchodovém věku,
která čekala, až na ni konečně přijde řada.
„Ne. Ne, bohužel nevím, kdo to je.“ Byla dokonale za-
skočena nenadálou otázkou, ale dokázala na své tváři
vyčarovat úsměv. Působil nuceně a nevěrohodně, nicméně
to byl úsměv.
„Zvláštní. Němci už ani neznají vlastní herce. Kdyby
to byla Indka nebo Židovka, tak byste ji určitě všichni
znali.“ Předal kartu, kterou prodavačka obratem vsunula
do terminálu. „Jste Němka, že?“
„Jsem. Můžete zadat PIN.“ Přisunula k Danielovi ter-
minál a čekala, až zadá kód. „A vlastně znám i tu vaši
Stinshoffovou.“
„Opravdu?“ Okamžitě Daniel odvětil s nadějí v hlase.
Dívka se k němu naklonila blíže. Byla vysoká téměř jako
on. Promluvila tlumeným hlasem.
„Normálně o tom nemluvím, ale ta podoba není náhod-
ná. Julia Stinshoff je moje matka, ale nesmíte to nikomu
prozradit.“
„Samozřejmě, že neprozradím,“ vyhrkl s neskrývanou
dychtivostí, „můžete se na mě spolehnout, Ello.“ Díval se
na ni s nadšením odpovídajícím dítěti na prvním stupni
základní školy.
„Ale i já vám něco musím prozradit, Ello. Jen pojďte
prosím trochu blíž.“ Přiblížili se na vzdálenost několika
málo centimetrů. On věděl, proč to dělá, ale dívka své
tělo nedokázala ovládnout. „Nikdy,“ řekl velmi tiše, aby
to slyšela pouze ona, „nikdy si z nás už nedělejte legraci,
Ello. Nemám v poslední době příliš pochopení, když mě
někdo uráží. Rozumíme si?“
 Dívka na něj hleděla s doširoka otevřenýma očima.
Nedokázala odvrátit zrak. Její pohled ovšem nepatřil mla-
dému muži, který si přišel koupit oblek a k tomu pozurážel
polovinu obchodu. Viděla, že tam není sám. Viděla, že tam
nikdy nebyl sám. Daleko za ním, ve skrytu, stála černá
postava, opřená v nejzazším rohu místnosti, přesto svou
přítomností naplnila celý prostor a vším prostupovala.
Cítila ten pohled, ale neviděla žádné oči.
„Tak už to vidíš?“ pošeptal Dan. „To je on a to jsme my.
A my nemáme smysl pro humor.“ Pokud by se jeho slova
zhmotnila, musela by být z ledu. Tak moc byla chladná.
Hned jak ji uviděl, byl si jist, že je to ona. On se nikdy
nemýlí a pravdu měl i dnes. Čekala tu na ně.
„Vidím a cítím,“ řekla dívka, ale ta slova pronesla jako
ve snu.
„A jaké to je?“ slyšela ho to říkat, ale nebyla si jistá,
zda vůbec pohnul rty.
„Chci jít s vámi.“
„Já vím, Ello. Já vím.“ Daniel se usmál a ten skrytý
v temnotě byl spokojen.

∞
Zahnula do Silberpappelstraße. Byla to nezajímavá ulice,
s množstvím zeleně a dostatkem míst k parkování. Ráz
této části města určil developer, který se rozhodl vystavět
tu několik řadových domků a naproti nim menší bytové
domy. Kdyby do tohoto koutu světa náhodou zabloudil
architekt Stefan Behnisch, s největší pravděpodobností
by zhodnotil, že je zde příliš mnoho pravých úhlů a celá
ulice působí vlastně docela vágně. Bylo to nudné místo
pro život, které nic nevypovídalo o rezidentech, sdílejících
tento prostor. Snad jen, že mají rádi klid. A ten tu tedy
rozhodně byl. V celé ulici se nehnul lísteček a nebylo slyšet
vlastně vůbec nic. Ella zastavila před řadovým domem
s číslem třicet.
Co tu, ty blázne, proboha děláš? Ze všech míst na světě
bys rozhodně neměla být právě tady. Věděla to, a stejně tam
stála. Ella hleděla na dveře řadového domku a přemýšlela,
zda má vstoupit. Než myšlenka stihla dozrát, přistihla se,
že klepe na dveře. Měla bych se otočit. Hned teď. Dveře se
pomalu otevřely.
„Přesně na čas, jen pojď dál.“ Nedomluvili se na žádném
čase. Dokonce se nedomluvili ani na konkrétním místě.
Přesto Daniel Ellu s neochvějnou jistotou očekával. Vě-
děl, že zaklepe na dveře v sobotu v 15:30. I kdyby se dělo
cokoliv, ona za ním přijde.
„Vítej v mém skromném příbytku. Není to žádný zámek,
ale stydět se za něj nemusíme. Chtěla bys malou prohlíd-
ku? Jsem výborný průvodce a o tomhle místě vím úplně
všechno.“ Proslov doplnil několika rozmáchlými gesty,
která jasně dokreslovala, že si celou situaci náramně užívá.
„Samozřejmě. Ráda.“ Netušila, kdo to řekl. Ona to roz-
hodně nebyla, ale ta slova vycházela z jejích úst.
„V tom případě mě následuj, prosím.“ Vešli do chodby.
Ellu okamžitě napadlo, jaká je zde tma, a stejné to bylo
i v celém domě.
„Naši prohlídku začneme v obývacím pokoji.“ Otevřel
dveře a Ella vstoupila. Ta místnost nebyla ničím překva-
pivá. Nijak nevybočovala z katalogového stylu značky
IKEA, který formoval německé domácnosti už po několik
desetiletí. Jen okna byla zatažená a dovnitř nepronikalo
téměř žádné světlo.
„Jak můžete vidět, středobod domácnosti není v ni-
čem zajímavý. Můžeme si tedy povyprávět o historii této
naprosto nudné stavby.“ Posadil se do velkého tmavého
 křesla. „Tento prefabrikovaný prostor pro založení šťastné
rodiny zakoupili mí rodiče před dvanácti lety. Chviličku
vše vypadalo jako ze stránek lifestylového magazínu, ale
opravdu jen chviličku. Pak šlo všechno do sraček.“ Zniče-
honic se vymrštil z křesla. „Pokračujme dál! Další skupi-
ny zájemců o prohlídku čekají, a nesmíme tedy meškat.
Otázky si prosím nechte na později.“
Vyšli zpět na chodbu. Kuchyň Daniel odbyl mávnutím
rukou a vyzval Ellu, aby se přesunuli do patra. Pomalu
stoupali po příkrých schodech. Ella přemýšlela, co jí na
tomto domu ještě vadí kromě nedostatku světla. Všudy-
přítomná tma byla nepříjemná, ale bylo to ještě něco…
Došlo jí to, až když vystoupali do patra. Pak to pochopila.
Zápach. Nasládlý a nepříjemný pach, který štípe v nose
i očích.
„Zde v patře máme tři fantastické místnosti. Kterou
si přejete začít?“ Věnoval Elle dlouhý pohled, ale ona ho
nevnímala. Stála na místě jako přikovaná a civěla na černé
dveře. Byly zavřené a ze všech dveří v domu nejtmavší.
„Koukám, že už máte svého favorita, ale musím vás zkla-
mat. Ložnicí rodičů prohlídka vždy končí a já ani dnes
nemohu dělat výjimky. Podívejme se tedy na můj pokoj.“
Vstoupili do nevelké místnosti, která v mnohém při-
pomínala celu. Na zemi ležela matrace a na topení byl
pověšený oblek. Nic víc. Okno bylo opět zatemněné, ale
i tak si několik paprsků slunce našlo cestu dovnitř. Dopa-
daly na zeď, kde bylo rukou nakresleno jedenáct kruhů.
Celý obrazec tvořil jeden velký kruh, v jehož středu byl
nalepen novinový článek. Ella popošla blíž. Byl to krátký
sloupek, sotva dva odstavce.

BERLÍN. V úterý v pozdních odpoledních hodinách

došlo k loupežnému přepadení pobočky Deutsche
 Bank na Bernhard-Weiß-Str. Přepadení se zúčast-
nili tři muži původem z Bosny, žijící již několik
let v SRN v rámci platného pracovního víza. Muži
požadovali výkupné za pět zaměstnanců pobočky
a tři klienty banky, kteří byli v době přepadení na
místě. Vyzbrojeni byli dlouhými střelnými zbra-
němi.
Po několikahodinovém vyjednávání došlo k zá-
sahu policejního komanda, které všechny rukoj-
mí osvobodilo. Nebyl zraněn nikdo z civilistů ani
zasahujících policistů. Při zásahu byli zabiti dva
útočníci, kteří se policii odmítli vzdát, a třetí je
zatím pohřešován. Policejní mluvčí uvedl, že třetí
útočník musí být ukryt někde v prostoru banky. Za-
sahující policisté mimo záznam tvrdili, že se útočník
v jednom okamžiku na místě nacházel a následně
se v podstatě rozplynul.

„Pojďme dál. Naše prohlídka se pomalu blíží ke konci.“

Daniel otevřel dveře do druhého pokoje, který vypadal
podstatně méně jako přechodné bydlení vězně. „Tohle
je pokoj pro hosty, takže pro dnešek tvůj. Můžeš si tu
odložit své věci.“
„Jaké věci? Nic jsem si nepřinesla.“ Pronesla s neskrý-
vaným údivem.
„Opravdu? Tak co je v té tašce, kterou celou dobu držíš
v ruce?“ Ella se podívala dolů a najednou spatřila malou
sportovní tašku. Nebyla nijak rozměrná, ale rozhodně
vážila několik kilo. „Jen se neostýchej,“ pobídl ji a ona
dlouho neváhala. Položila tašku na postel a otočila se
zpět ke svému průvodci.
„A nyní se přesuneme k zlatému hřebu dnešního dne.
Jste připraveni, dámy a pánové?“ Nečekal na odpověď
a přistoupil několika kroky k černým dveřím. Ella si uvě-
domila, že intenzita zápachu se ještě zvýšila. Začal se jí
zvedat žaludek a bylo to na ní znát.
„Zdá se mi to, nebo vidím známky nervozity? Jistě, ro-
zumím, že před velkým finále stoupá tlak, ale není důvod
k obavám.“ To byla jeho slova, ale oči říkaly něco jiného.
Cítila, že od toho prvního setkání s ním není sama sebou.
Její tělo ji neposlouchalo. Myšlenky byly jen ozvěnou její
bytosti, ale nyní vše začalo křičet a červená světla se
rozsvítila. Udělala krok zpět a po něm další.
„Věř mi, Ello, tohle je úplně zbytečné. Nicméně máš můj
velký obdiv, protože většina lidí by v tvé situaci nedokázala
udělat ani ty dva kroky.“ Teď stůj! Stůj, stůj, stůj! To slovo
zarezonovalo celou její bytostí. Zase se to stalo. Neviděla,
že by pohnul ústy, ale to slovo, síla toho slova, jí vyrazilo
z těla poslední zbytky svobodné vůle. Nedokázala se ani
nadechnout.
Jsi naše. Jenom naše. Ale to už nemluvil chlapec. Daleko
v rohu chodby, daleko v jejím nejzazším koutě, promluvila
sama temnota. Ella přemítala, že má sice důvod, proč se
toho chlapce bát, ale není to nic proti strachu z bytosti,
která se krčí tam v rohu. Celou dobu šla s nimi, celou dobu
na ně dohlížela. A v ten moment jí to došlo. Co když je
v její moci i on? Co když nejedná sám za sebe? Připadala
si jako v pasti, ale možná, že jsou v pasti oba. Podívala se
na Daniela, který jí nabídl ruku a otevřel dveře.
Jako blesk se objevil za jejími zády. Byl vyšší než ona.
Hubený, šlachovitý, ale v rukou měl sílu. Jednou ji vzal
kolem pasu a druhou jí přiložil na tvář. Hned věděla, proč
to dělá. Chtěl mít jistotu, že neodvrátí zrak. Tiše zašeptal.
„Vím, co se ti honí hlavou. Já vím všechno. On to zařídil.“
Chtěla zavřít oči, ale víčka jí zatuhla. Jako by zmizela. Já
to nechci vidět!
 „Říkáš si, že mě ovládá, ale tak to není. My jsme partne-
ři. Spojenci. Já jsem ho pustil skrz dveře a on mě odměnil.
A nyní můžeš vidět mé dílo. Jeho bránu do našeho světa.“
Nejdříve si nebyla jistá, co vlastně vidí. Zrak ovšem nebyl
nejdůležitější smysl. Čich zde byl naprosto dostačující.
Na posteli leželo nahé lidské tělo. Bylo důsledně zaba-
leno do průhledné fólie a omotáno izolační páskou. Byť
to bylo těžké rozeznat, Ella usoudila, že to byl kdysi muž.
Rozložitý a s nadváhou. Velkou nadváhou…
„Nikdy by mě nenapadlo, že je tak složité zabránit roz-
kladu zbytků člověka. Tedy spíše zamezit nepříjemným
procesům a důsledkům. Přísahal bych, že se přes takovou
vrstvu fólie nedokáže dostat žádný hmyz a také že se
nic nedostane ven. Jak sama cítíš, tak to rozhodně není
pravda. Inu, člověk se stále učí novým věcem.“ Chtělo se jí
zvracet, ale tělo ji neposlouchalo. Jen hleděla na ten pytel
neforemné hmoty, který býval lidskou bytostí.
„Asi po týdnu jsem to chtěl posunout, ale už začalo něco
protékat ven. Jsem si docela jistý, že na stropě v kuchyni
je vidět skvrna. Jen si to představ. Vrstva fólie, matrace,
podlaha a panel. Tím vším se ten hajzl dokázal prožrat.“
„Kdo to je?“ Ella překvapila sama sebe. Ta slova byla
sotva slyšitelná, ale zdálo se, že udivila i Daniela.
„Slečna se překonává. Musím uznat, že máš vlastní
hlavu, holka. Ale když se ptáš… Ello, představuji ti svého
otce. Předpokládám, že si nechcete potřást rukou. Jsem si
docela jist, že nic jako ruku už nemá. Můžeš si ho ovšem
přátelsky poplácat, jestli máš chuť?“ Následovalo jen ticho.
„Myslel jsem si to. Tím tedy naše prohlídka končí. Musíme
se připravit na zítřek. Bude to náš velký den.“

∞
Nevěděla, kdy se probudila. Zapochybovala, že vůbec
v noci zamhouřila oka, a nebylo divu, protože vzduch byl
stále naplněný tím nepříjemným, místy nasládlým, a navíc
štiplavým zápachem. Nemotorně se vypotácela z pokoje
a s potěšením si uvědomila, že má o něco bystřejší smysly
než včerejšího večera. Zvláštní moc, která na ni působila,
se teď zdála vzdálená, byť stále přítomná.
Na chodbě nikoho neviděla a najednou pochopila, že
musí utéct. Ta věc… ON. Když byl blízko ní, nemohla si být
jista ničím, co udělá, co si pomyslí nebo co uvidí. Musím
se dostat ven, co nejdál z tohohle ďáblova domu.
Rozeběhla se ke schodům a náhle se zastavila. Dole
pod schody leželo tělo. Obličejem k zemi, bez trička, jen
v šedivých kalhotách. Uvědomila si, že to musí být Daniel.
Srdce se jí zastavilo. Je mrtvý? Nebyla si jistá, ale všimla
si dalších detailů. Mezi zabedněnými okenicemi si našlo
cestu několik paprsků světla a ona si mohla teprve teď
dům pořádně prohlédnout.
Necelý metr od Daniela ležela prázdná láhev. Nebyla si
jistá, co je to za alkohol, ale určitě to alkohol byl. Všechno
jí najednou dávalo smysl. Daniel ze schodů nespadl, ale
opil se tak, že se na ně zřejmě nedokázal vydrápat a usnul,
nebo spíše omdlel na zemi. Tohle je její šance.
Podívala se na své nohy. Byla bosá, ale to jí nyní při-
padalo jako výhoda. Musí se dostat ven na ulici a najít
někoho, kdo jí pomůže. Kohokoliv. Vzpomněla si na tělo
Danielova otce, pokud jí tedy nelhal a opravdu to byl jeho
otec. Po zádech jí přeběhl mráz.
Pomalými kroky vstoupila na schody. Našlapovala tiše,
ani kočka by to nezvládla lépe. Podařilo se jí, aby se ne­
ozvalo ani jediné zavrzání. Ella na sebe byla pyšná. Rychlý-
mi kroky prošla kolem bezvládného těla a zamířila rovnou
ke vchodovým dveřím. Vzala za kliku a už už se viděla na
ulici. Srdce se jí rozběhlo na plné obrátky a kliku zmáčkla
možná až příliš silně. Ozvala se tupá rána v kombinaci
s kovovým zvukem zámku. Dveře byly zamčené.
Za Ellou na zemi se ozvalo zasténání. Prudce se otočila
a pohlédla na Daniela. Určitě nebyl mrtvý a její nerozvážné
počínání způsobilo, že se začínal probouzet. Rychle se roz-
hlédla po čemkoliv, čím by ho mohla udeřit. Měla výhodu.
On ležel na zemi a byl stále ještě bezvládný. U své levé nohy
uviděla těžký kovový odkapávač na boty. Bez přemýšlení
ho sebrala, udělala tři rychlé kroky a napřáhla se k úderu.
Mám pocit, že jsme se nepochopili. Ella uslyšela hlas, ale
věděla, že ho nevyslovila žádná ústa. Ozval se kdesi v její
hlavě. Najednou a bez varování. Stála tam jako kamenná
socha a stále svírala svou narychlo improvizovanou zbraň.
Nám není možné utéct. Máme před sebou důležité činy.
A k tomu potřebuji tebe stejně jako jeho. S vytřeštěnýma
očima sledovala, jak se Daniel drápe na nohy. Napoprvé se
mu vstát nepodařilo, ale při druhém pokusu byl o pozná-
ní úspěšnější. Podíval se na ni z bezprostřední blízkosti.
Přitáhl si její obličej téměř až k svému. Chyběl centimetr
a jejich nosy by se dotýkaly. Oči měl rudé a plné krvavých
žilek. Rty šedé, suché a popraskané.
„Druhou šanci už nedostaneš.“ Z jeho obličeje nedo-
kázala nic vyčíst, ale to už se její mysl opět propadala do
mlhy. Přestávala být už zase sama sebou. Daniel se pomalu
začal belhat do schodů, ale ještě se na ni jednou otočil.
„Je zvláštní, kolik různých významů může být ukryto ve
slovech. Je to moc zvláštní.“

∞
Taxík zastavil před domem přesně v 11:00, jak si Daniel
přál, když ho objednával. Nemusel čekat dlouho, nicméně
řidiči zdržení nijak nevadilo, protože taxametr běžel, a po-
třebují-li jeho zákazníci čas, nechť si ho dopřejí.
Daniel s Ellou se posadili na zadní sedadla a během
jízdy spolu nepromluvili ani slovo. Řidič se ještě jednou
ujistil, že je jejich cílem opravdu městský hřbitov, a ná-
sledně vyrazil. Jeli rychle a bez kolon. Byla neděle těsně
před obědem a na silnicích jezdilo jen málo aut. Hřbitov se
nacházel na západním okraji města a oni k němu dorazili
za pohodlných šestnáct minut.
Když se později řidiče ptali, zda mu na dvojici, kterou
vezl, nepřišlo něco zvláštního, vzpomněl si, že chlapec
měl bledou unavenou tvář a dívka nejspíš uslzené oči.
Ten den tomu ale nevěnoval pozornost. Naučil se mlčet
a nepokládat otázky, na které ani nechce znát odpověď.
Nový městský hřbitov byl založen na konci padesátých
let, když zástavba pohltila ten starý historický v centru
města. Pro nebožtíky už na něm nezbývalo místo a pří-
val nových se překvapivě nezastavoval. Po desetiletích,
která od té doby uplynula, zde už rostly krásné vysoké
stromy a vládl tu tolik vyhledávaný klid. Stalo se tedy, že
plnil pro mnohé obyvatele nejen úlohu místa odpočinku
jejich bližních, ale také úlohu rekreační. Bylo tu možné
potkat zamilované páry, maminky s kočárky, a dokonce
i trénující běžce. Hřbitov se rozkládal na ploše několika
hektarů, takže to nikomu ani příliš nevadilo, byť se o tom
mnohokrát vedla vášnivá diskuze na radě zastupitelů
města.
„Nechtěl, abych sem chodil, ale já cítím, že to musím
udělat.“ Daniel měl na sobě džíny, modrou nevýraznou
sportovní bundu a čepici. Na zádech nesl batoh, který se
Elle zdál od pohledu zřejmě prázdný.
Toho dne na hřbitově téměř nikdo nebyl. Ella s Da­
nielem prošli kolem dvou seniorů, kteří, vybaveni kbelíky,
 evidentně přišli zušlechtit místa posledního odpočinku
svých blízkých.
Několikrát odbočili, až došli do části hřbitova, kde
bylo volných ještě mnoho hrobových míst. Na jednom
obzvláště dlouhém prázdném úseku stála dokonce tabule
s nabídkou k rezervaci a uvedeným telefonem. Ella si
prohlédla několik náhrobků a uvědomila si, že všichni
lidé, kteří jsou zde pochováni, zemřeli relativně nedávno.
Tomu odpovídaly i hroby samotné. Všechny byly upravené
a ozdobené květinami. Daniel se zastavil.
„Život je hrozně nespravedlivý. Musel jsem si to uvě-
domit brzo a jsem rád, že už to vím.“ Klekl si k jednomu
z hrobů a přiložil ruku na náhrobní kámen. Svůj batoh
položil na zem. Ella si přečetla jméno na náhrobním ka-
meni – Marie Neuer.
„To je tvá matka?“ zeptala se tiše.
„Ano. To byla má matka a byla skvělá.“ Ella v jeho hla-
se poprvé neslyšela ani nádech sarkasmu. „Narodila se
ale ve špatnou dobu. Byla to Němka ze staré školy. Hrdá
na svou zem i svou rodinu. Jsem rád, že neviděla, co se
s námi stalo.“
Daniel otevřel batoh a vytáhl z něj kladivo a dláto.
Přiložil ho k datu, které uvádělo den, kdy jeho matka
zemřela, a udeřil.
„Proč to děláš?!“ nechápavě vykřikla Ella, ale on po-
kračoval.
„Po dnešním dnu to už nebude důležité.“ Jeho slova do-
provázely údery kladiva a odlamující se kousky mramoru.
„Myslel jsem si, že když jednou odešla, je to konec, ale tak
to není. Ona tam někde čeká a já ji najdu. S tvojí pomocí.“
Při těch slovech se Elle podíval do očí a ona opět pocítila
bezmeznou hrůzu. Bylo v nich nekonečné šílenství.
 ∞
Maturitní plesy se pořádaly tradičně ve velkém sále rad-
nice. Jejich město nepatřilo k největším a sál většinou
skvěle dostačoval. Tuto neděli ovšem své středoškolské
studium ukončoval velmi silný ročník a radnici čekala
zátěžová zkouška. Dan dorazil poctivě už na pátou hodinu.
Jeho oblek z druhé ruky vypadal obstojně, byť současné
módní trendy opravdu nesledoval. Výrazně žlutá kravata
se k němu sice nehodila, zato působila dojmem odváza-
nosti, který sice Dan neplánoval, ale překvapivě fungoval.
V sedm hodin se dovnitř začaly hrnout davy. Během
půlhodiny už nebylo téměř nikde k hnutí, všechny stoly
byly obsazeny, ale radnice statečně odolávala. Velký sál
byl nacpaný k prasknutí, kulaté stoly v obležení příbu-
zenstva blízkého i vzdáleného. Ti méně šťastní museli
stát, případně se vydat na velké balkony.
Realizační tým se tento rok překonal. Vše bylo sladěno
do bílo-růžové a na kaž­dém stole stála připravená láhev
vína. Toho zdatně využívala obsluha, složená výhradně
z brigádníků studujících třetí ročník. Ti v pokročilejších
večerních hodinách láhve sbírali a slévali je do mixu, kte-
rý by i zkušeného pijáka během chvilky odrovnal. Tento
vinařský experiment následně prodávali po euru za deci.
Nejzdatnější z nich si tím dokázali vydělat opravdu za-
jímavé částky.
Program vždy začínal společným nástupem, který vy-
vrcholil předáváním šerp. Vše rychle odsýpalo, protože
v sále stál vzduch a nikomu se zde nechtělo být déle, než
bylo nezbytné. Když byli všichni dekorováni, nastal čas
na proslovy studentů. Směsice vtipů nalezených na in-
ternetu, nejasných narážek na nevhodné vztahy učitelů
a některých studentek v kombinaci s dojetím, jak jsme
už všichni dospělí, splnila všechny požadavky, aby si za-
sloužila ohlušující potlesk. V tu chvíli Daniel vykročil.
Vydal se neohroženě přímo k řečníkům a pokynul jim,
že mohou jít. Ti se na sebe nejdříve s nepochopením po-
dívali, ale potom mu udělali prostor a odebrali se do
zákulisí. V sále nastalo úplné ticho.
„Dobrý večer, dámy a pánové. Jsem neskutečně šťastný,
že jsme se zde dnes mohli setkat v tak hojném počtu.
Děkuji svým předřečníkům za nádherné proslovy, které
výborně shrnuly naše společně prožité roky.“
„Danieli, prosím, vrať se na své místo. Tvůj proslov
nebyl vůbec v plánu!“ Profesorka Sanktová byla bledá
zlostí. Třásl se jí hlas nad tím, že se někdo opovážil narušit
dokonale fungující řád jejího večera.
„Děkuji vám za upozornění, Marie. Beru to v potaz,
ale nyní se prosím posaďte a vyslechněte si, co chci říci.
Nebude to trvat dlouho.“ Byť to vypadalo jako něco ne-
možného, žena zbledla ještě více a nezmohla se už na
slovo. Usadila se zpátky ke stolu.
„Celý svět se řítí do záhuby. Nikdo z vás to nemůže vidět
a já vás z ničeho neviním. V historii lidstva se objevilo
pouze málo proroků. Tím nechci tvrdit, že já sám jsem
prorokem. Jen vidím mnohem více, než vidíte vy.“ Sál byl
stále ponořený do ticha. Stovky párů očí hleděly na toho
chlapce s posvátnou hrůzou. Pochopili, že se děje něco špat-
ného. Pár z nich zaslechlo hluk z chodby, ale nevěnovalo
mu pozornost. Nedokázali od mladíka odtrhnout pohled.
„Všichni jsme byli příliš namyšlení, včetně mě. Nebojím
se to přiznat. I já jsem byl tím špatným. Vesmír před nás
položil vodu i oheň. Bylo jen na nás, co si zvolíme.“ Za
chlapcem se začala otevírat absolutní temnota. Nejdříve
nenápadně, jako by byla skryta v jeho stínu, ale teď už
obsáhla téměř celý prostor pódia. Z chodby se ozval výstřel.
 „A já vám dnes přináším úlevu. Zvolil jsem za vás
všechny. Zvolil jsem i za sebe. Dnes přijde noc plná ohně.“
Hned, jak tato slova dořekl, celá místnost se ponořila
do oslnivého světla plamenů. Nešířily se přitom z jed-
noho místa. Trvalo to jen okamžik a zachvátily celý sál.
Lidé pouze bezmocně stáli a sledovali, jak jim plameny
stravují nejdříve šaty, kůži, vlasy… Pak se ozval první
výkřik. V nelidské agónii se probudil z omámení. Po něm
následovaly okamžitě další. Někteří lidé ještě mohli stát
a začali se vrhat ke dveřím, které měly znamenat spásu.
Spása ovšem tento maturitní ples nenavštívila. Zřejmě
na ni nevyšel lístek.
Jsi na mě pyšný? zeptal se Daniel.
Pýcha je pouhý lidský cit. To, co cítím já, je mnohem hlubší,
odpověděla temnota.

∞
Na ulici před radnicí postávaly poslední hloučky lidí. Ma-
turitní ples už začal a do budovy se trousili jen poslední
opozdilci. Mezi nimi byla i Ella. Na sobě měla jednoduché
černé šaty, které doplňovala menší sportovní taška.
„Vaši vstupenku, prosím,“ vyzval ji člen ostrahy a změřil
si ji přísným pohledem.
„Tady je.“ Podala mu malý lísteček v bílo-růžových bar-
vách.
„A k čemu ta taška?“ zeptal se hromotluk s pozved-
nutým obočím.
„Doprovodný program,“ odpověděla Ella okamžitě.
„Jasně, tak to chápu. Běžte dál.“
Do šatny si nic odložit nepotřebovala. Do hlavního
sálu se vstupovalo z prostorné chodby, která byla sama
o sobě halou. Návštěvníci mohli využít troje široké dveře,
 které se nechávaly zavřené v průběhu programu, aby do
sálu neproniklo žádné světlo a hluk. Šlo je ovšem otevřít
pouhým zatlačením.
Ella si stoupla přímo ke dveřím a položila tašku na zem.
Pokud by si ji člen ochranky potěžkal, hned by zjistil, že
něco nehraje. Na to, jak byla malá, vážila opravdu hodně.
Ella zevnitř vytáhla první ocelový řetěz, který provlékla
kováním. Byl nesmírně silný, byť tak nemusel na první
pohled působit.
Zablokování dveří ke vstupu i výstupu trvalo jen pár
vteřin. Byla vybavena i třemi zámky, z nichž první už
použila. Posunula se k druhým dveřím.
„Promiňte, slečno, ale co to děláte?“ Jejího počínání
si povšiml další člen ochranky. Sotva dvacetiletý, hodně
vysoký a nyní i značně nervózní. „Jsem si docela dost jistý,
že tohle dělat nemáte a ani nesmíte.“ Představila si, jak
by tenhle typ řešil nějaký opravdový konflikt. Měl blíž
spíše k pohlazení nežli tvrdému a rychlému zakročení.
„Pustíte nás prosím dovnitř?“ Přistoupila k nim malá
skupinka, která chtěla vejít do sálu.
„Samozřejmě, prosím,“ ustoupila Ella a nechala je projít.
„Nic se neděje. Je to součást programu. Mohl byste prosím
všechny zbývající návštěvníky oběhnout a říci jim, že mají
poslední šanci dostat se dovnitř?“
„Jistě, to nebude problém,“ zareagoval bleskově mladý
muž a rozběhl se k několika lidem, kteří ještě postávali
na chodbě. Na jeho popud se všichni vydali do sálu.
„To by měli být poslední,“ oznámil.
„Jste moc laskavý.“ Věnovala mu široký úsměv. Byla si
jistá, že se mu líbí. Cítila to z jeho pohledu i z rychlosti,
s jakou reagoval na její prosbu. Líbila se mu velmi a měl
k tomu dobrý důvod. Vypadala božsky v těch černých
jednoduchých šatech, u kterých si vůbec nepamatovala,
že by si je kdy koupila. Říkala si, že dnes možná vypadá
nejlépe za celý svůj krátký život. Ale to byl hlas hluboko
v jejím podvědomí. Daleko pod tím vším, co se nyní dělo.
„Můžete prosím zabezpečit i ty poslední dveře?“ Podala
mu řetěz se zámkem a on vykonal tento poslední přidělený
úkol. Zacvakl zámek a zatvářil se spokojeně. Nyní byly
všechny vstupy do hlavního sálu neprodyšně uzavřeny.
„Co je to tu doprdele za cirkus?“ pronesl o poznání
starší muž v obleku.
„Nic, šéfe, jen součást programu.“
„To je pěkná hovadina. Tohle jsou přece i únikové výcho-
dy a ty musí zůstat průchozí. To si zase studenti vymysleli
nějakou kravinu. Okamžitě to odemkněte!“
„To bohužel nebude možné,“ oznámila mu s klidem
Ella. „Nemám od těch zámků klíče.“ Pokrčila rameny na
znamení, že je tomu opravdu tak. Vedoucí ochranky si
zřejmě chtěl její slova ověřit, proto zalomcoval jedněmi
dveřmi a zkoumavě prohlédl řetěz i zámek.
„Tady přestává všechna legrace, mladá dámo. Dejte mi
tu tašku.“ Ukázal jí pod nohy v domnění, že Ella jednoduše
lže a že v tašce klíče budou. I kdyby se teoreticky k tašce
dostal, klíče by v ní nenašel. Daniel je tam nedal. Osud
ovšem chtěl (pokud to byl osud, o čemž Ella velmi silně
pochybovala), že se do tašky už nikdo další nepodíval.
„Bez problémů, jen si něco vyndám.“ Sáhla do tašky,
kterou následně hodila mužům k nohám. Mladší z nich
se instinktivně přesunul ke svému nadřízenému, kde
očekával silnější stranu sporu. Ella však už držela v ruce
pistoli Walther P22Q. Byla to elegantní a velmi lehká
zbraň. Svou vahou se ideálně hodila pro ženy, byť ji její
původní vlastník pořídil pouze pro rekreační a trénin-
kovou střelbu. Ještě nedávno byla registrována na Kurta
Neuera, který jistě nečekal, že mu s ní jedné noci jeho
 syn prostřelí díru do zátylku. Stalo se to, když Kurt usnul
omámen léky, takže nad celou tou situací nemohl a nikdy
nebude přemýšlet.
„Pánové, nebudeme tu dlouho, tak nedělejte nic ukva-
peného.“ Ani jednoho z mužů nenapadlo, že by jednali
ukvapeně. Vývoj situace je v prvním okamžiku zarazil,
ale následně postupovali jako podle příručky Právě na mě
někdo vytáhl zbraň, konkrétně kapitoly Jak si zachránit
holý život. Zvedli ruce a zarytě mlčeli. Celou tuto situaci
sledoval z opačného rohu místnosti další člen ochranky.
Hned mu bylo jasné, že opilecké rvačky dnes budou tím
nejmenším problémem. Stál přímo u dveří, takže raději
zmizel.
„Chtěla bych podotknout, že mě z nás všech tato ne-
šťastná událost těší nejméně.“ Vykouzlila na ústech natolik
krásný úsměv, že vzhledem k situaci působil opravdu ne-
patřičně. Ella sama sledovala celé své počínání odněkud
z velké dálky. Tohle dávno nebyla ona, ale zároveň cítila,
že právě její ruka drží zbraň. Věděla, že nemá smysl od-
porovat. To zjistila už včera, když slyšela jeho hlas a cí-
tila horký dech na své tváři. Její já zavál někam hluboko,
daleko do jiného světa. Možná dokonce dál, než si sám
uvědomoval a než sám chtěl.
„Slyšíte? Už začal.“ Muži se na sebe nechápavě podívali.
„Je to znamení, že se spolu musíme rozloučit.“ Vyčouhlý
člen ochranky si zakryl obličej dlaněmi a nahlas se roz-
brečel. Starší z nich si uvědomoval, že se nacházejí přímo
v budově radnice. V jejím okolí se policisté pohybovali
v podstatě v jakoukoliv denní i noční hodinu. Předpokládal,
že už je někdo musel vyburcovat. První hlídka je buď dole
a přemýšlí, co udělají, nebo se neohroženě řítí nahoru do
schodů. Dal by přednost první variantě, protože se nechtěl
ocitnout uprostřed přestřelky.
 „Nebojte se. K tomu nedojde.“ Ella se mu podívala přímo
do očí. „Prosím, řekněte jim, že jsem to nebyla já.“ Přiložila
si zbraň ke spánku a bez zaváhání zmáčkla spoušť. Muž
chtěl vykřiknout, vztáhl k ní ruce, ale nikdo nemohl změ-
nit scénář, který Daniel napsal, režíroval a skvěle obsadil.
Muž byl ovšem rychlý. Rychlejší, než by měl být. Chytil
její tělo, než stihlo dopadnout na zem. Nad tímto momen-
tem pak dlouho přemýšlel. Měl pocit, že se čas zastavil.
Stál od ní přece daleko a už vůbec není nejmladší. Proč se
k ní vrhl? Proč se jí podíval do tváře a pohltil ho smutek?
Proč se za měsíc vydal k jejím rodičům a řekl jim, že to
neudělala ona? Nemyslel si, že se té noci přímo zbláznil,
ale byl si docela jistý, že šílenství čeká za rohem.
Policisté dorazili za necelou minutu po tom, co se ozval
výstřel. Možná by byli ještě rychlejší, ale zvuk zbraně je
uprostřed běhu zastavil a donutil zauvažovat, zda nemají
čekat na posily.
„Co se tu proboha děje?“ Přiběhli k ležícímu tělu, které
muž svíral v náručí.
„Zavolejte hned hasiče.“ Ani se na příchozí nepodíval.
Svíral ji pevně, ale ona se nacházela na jiném místě.
„Proč zase hasiče?“ zeptal se nechápavě jeden z policis-
tů, ale odpověď slyšet nepotřeboval. Zpod dveří se začal
valit temně černý kouř. Za několik vteřin se ozval první
výkřik a začalo peklo.
 IV.

P ětka pomalu obcházel auto a počítal. Věděl, že mají

dostatek vody i jídla na několik dnů. Možná dokonce
týdnů, pokud se uskromní. I v případě, že by musel krmit
o jeden krk navíc, vydrží docela dlouho. Vše bylo ale zá-
vislé na automobilu, který měl plný kufr a zadní sedačky
téměř kompletně zaplněné věcmi. Bez automobilu se jejich
šance na přežití dramaticky snižovala.
Dlouze zkoumal motor, pokoušel se auto nahodit a ně-
kolikrát se mu to i podařilo. Teď to ovšem vypadalo, že
automobil už dosloužil zcela. Vydával zvuky, z kterých by
se automechanikovi ježily vlasy hrůzou. Zařadit rychlost
nebylo možné, pokud jste se nerozhodli poslouchat do sebe
narážející ozubená kola. Jejich společný koncert napoví-
dal, že se rozhodují, zda se nemají vydat ven z motoru
a roztrhnout přihlížející vejpůl.
„Budeme muset jít pěšky,“ oznámil Pětka a prudce za-
bouchl dveře. Podíval se na Daniela a ten raději sklopil oči.
 „Buď prosím v klidu.“ Jenny stála během mžiku u svého
otce a držela ho za ruku. „Všechno bude dobré. Vím to.
Daniel je tu od toho, aby nám pomohl.“ Když uslyšel své
jméno, začal Daniel automaticky kývat hlavou v němém
souhlasu.
„Máme tři batohy. Naplníme je, jak to jen půjde.“
„Můžu vám s tím nějak pomoct?“ zeptal se Daniel.
„Ty si sedni,“ vyštěkl na něj Pětka. „Všechno, co potře-
buješ, ti dám sám.“
Během patnácti minut naplnili batohy tím nejpotřeb-
nějším vybavením, skromným šatstvem a potravinami.
Nebylo to těžké, protože měli všechno už z velké části
zabalené a připravené. Upravili pouze obsah batohu, který
měl nést Daniel. Původně počítali se dvěma osobami, ne
se třemi.
Ke dvěma velkým turistickým batohům připevnili spací
pytle a na malý Jennin batůžek skladnou cestovatelskou
deku. Vodu rozlili do všech uzavíratelných nádob, které
měli k dispozici. Nakonec se jim podařilo pobrat sluš-
nou zásobu vody, která se sice pronesla, ale věděli, že ji
budou brzy potřebovat. Slunce jim to kaž­dou vteřinou
připomínalo.
„Máš svůj deštník, Jenny?“ obrátil se muž na dceru.
„Je připravený, tati.“ Dívka roztáhla malý růžový dešt-
ník, dost velký na to, aby ji skryl před slunečními paprsky.
„Pro mě by jeden nebyl?“ osmělil se Daniel.
„Ne. Pro tebe ani pro mě žádný deštník nemáme.“ Muž
si pak změřil chlapce zkoumavým pohledem. „Ty boty asi
nejsou nejpohodlnější.“
„To máte úplnou pravdu. Jsou mi asi o dvě čísla větší.“
Pětka cosi zamručel a začal hledat v autě. Po chvilce
našel, co hledal. Hodil Danielovi pár sandálů a nůžky.
„Ty sandály ti určitě budou. Je to tvoje velikost.“
 „Jak to můžete vědět?“ zareagoval automaticky Daniel.
„Už sis je zkoušel, několikrát.“
„Aha. Chápu.“ Přitakal v odpovědi. „A co mám dělat
s těmi nůžkami?“
„Chce se ti jít celou cestu v dlouhých kalhotech?“
„Ne.“
„V tom případě ti doporučuji zkrátit si nohavice. Je to
ale na tobě. Já nepotřebuji vypadat v téhle pustině podle
poslední módy.“ Na to už Daniel neodpověděl nic a bě-
hem chvilky si ze svých zánovních kalhot vytvořil méně
elegantní, ale praktičtější šortky.
„Máte tušení, jak daleko můžeme jít?“ Daniel neočeká-
val jasnou odpověď, ale nedostal vůbec žádnou. Muž dělal,
jako by ho neslyšel, a Jenny jako v transu pozorovala silnici,
která se táhla jako rovná přímka krajinou. „Třeba hodiny?
Nebo dny?“ pokusil se znovu zaujmout jejich pozornost.
„Myslím si, že pokud se neukáže do jednoho dne, tak
už nikdy,“ odpověděl muž. „Měl bys jít, Dane. Půjdeš jako
první.“
Tak společně vykročili a oldsmobile nechali za sebou.
Oldsmobile plný jídla, vody, vybavení a spousty vzpomí­
nek.

∞
Mnoho hodin šli pouze mlčky. Daniel si kladl otázku, zda
někdy viděl poslušnější a mlčenlivější dítě. Ani jednou
si nepostěžovala, že ji bolí nohy nebo že je jí moc velké
horko. A že to bylo horko! Zažil několik let, kdy i týd-
ny nezapršelo a města se dokázala ohřát jako rozpálená
plotna. To ovšem nebylo nic ve srovnání s touto krajinou.
Slunce jen stálo na místě a bombardovalo uschlou trávu
další dávkou paprsků.
 „Něco je před námi,“ ozvala se znenadání Jenny.
Všichni tři se zastavili a zahleděli do dálky. Pětka
i Daniel viděli na horizontu pouze třepetající se horký
vzduch. Silnice ubíhala dál a protínala krajinu jako doko-
nalá přímka. Nic nenaznačovalo, že by monotónní cestu
mělo cokoliv narušit.
„Já tam tedy nic nevidím,“ konstatoval Daniel.
„Jenny má lepší oči než my dva,“ odpověděl Pětka a sna-
žil se zastínit si zrak rukou.
„Vždycky jsem míval dobré oči.“ Nenechal se odbýt Da-
niel, ale na jeho námitky nikdo nereagoval. Šli tedy dál.
Po necelém kilometru se ukázalo, že Jenny má opravdu
lepší oči než oni dva. Musely být proklatě dobré.
Na pravé straně dálnice stál reklamní poutač. Zdálky
nedokázali rozeznat, co se na něm nachází, ale zanedlou-
ho dorazili blíž. Zastavili se necelých deset metrů od něj.
„Co to kurva je?“ neudržel se Daniel.
„Říká ti to něco?“ zeptal se dychtivě Pětka a po mnoha
hodinách snad poprvé věnoval Danielovi pozornost. Že šlo
o hodiny, bylo možné pouze odhadovat. Čas tu plynul jinak.
„Nic. Neříká mi to vůbec nic. Co tu do háje dělá bill-
board? Byl tu už předtím, jak jste říkali?“
„Tohle je poprvé,“ odpověděla Jenny a také hleděla na
reklamu. „Snad je to dobré poprvé,“ dodala potichu.
Pětka a Jenny se opět dali do kroku. Daniel na bill-
board ještě chvíli hleděl. Byla to reklama na zabezpečovací
techniku. Stálo na něm: E.L.L.A. Moderní systém ochrany
vaší domácnosti a rodiny. Vše bylo doplněno fotografií
mladé dívky, usmívající se na celé okolí. Vedle úst měla
komiksovou bublinu. Vidím úplně vše.
Vidět můžeš, ale to je tak všechno, co můžeš udělat, po-
myslel si Daniel.
„Jdeš, nebo ne?“ zavolal na něj Pětka.
 „Už běžím,“ zavolal, ale nohy dokázal přimět sotva
k pomalé chůzi. Na běh už neměl sílu.

∞
Pokračovali dál ve svém tichém pochodu. Daniel začínal
klopýtat a nedokázal už jít rovně. Nijak mu nepomáhalo,
že krajina v jejich okolí byla úplně monotónní. Vyschlé
keře a trsy trávy se táhly do všech stran. I kameny podél
cesty působily, jako by je zde někdo umístil záměrně a dle
stále se opakující šablony. Kdyby teď zavřel oči a něko-
likrát se otočil na místě, neměl by žádnou šanci poznat,
jestli jde kupředu, nebo zpátky. Tak jednotvárná to byla
krajina.
Snažil se držet krok s Pětkou a Jenny. Ta pod svým
slunečníkem nejevila vůbec žádné známky únavy a Daniel
musel pouze konstatovat, že kdysi nejspíš zažila nesku-
tečné věci, když ji tato situace nijak neznepokojuje. To
samé mohl říci o Pětkovi. Byť i ten začínal vypadat, že ho
dlouhý pochod unavil. Aby si Daniel zkrátil dlouhou chvíli
a zaměstnal mozek složitějším úkonem, než bylo pouhé
posouvání levé nohy před pravou, začal si Pětku důkladněji
prohlížet.
Usoudil, že mu bude tak kolem padesáti. Tihle negři
vypadají všichni od třiceti úplně stejně. Klidně by mu moh-
lo bejt šedesát a vůbec bych se nedivil. Pětka měl štíhlou,
atletickou postavu. Málokdo by o něm řekl, že je hodně
vysoký, ale rozhodně by se nedalo říci, že je snadno pře-
hlédnutelný. Měl vzorové držení těla, dokazující, že ho
síla ještě neopustila.
Daniel se touto pouští plahočil v oděvu připomínajícím
kostým z nějakého podivného maškarního bálu. Po tom,
co ho upravil, zbylo z obleku pouze torzo, které zakrývalo,
co bylo potřeba, ale jinak svůj reprezentativní účel nepl-
nilo a nikdy už ani nebude. Daniel byl za to rád, protože
vedro bylo úmorné. Naproti tomu měl Pětka odpovídají-
cí vybavení. Světle béžové šortky z nějakého zvláštního
materiálu, vestu se spoustou kapsiček. Vše působilo do-
konale funkčně. S brokovnicí přehozenou přes rameno
a výrazným plnovousem vypadal jako model z časopisu
Field & Stream.
„Už ses na mě dost vynadíval?“ Pětka se ani neotočil
a pokračoval v chůzi. Bylo jasné, že mluví přímo na Daniela.
„Musím přece lépe poznat členy této jedinečné výpravy,“
odpověděl Daniel polohlasně, ale přitom s posměšným
nádechem. Na tato slova už Pětka zareagoval a otočil se.
„Měl bys děkovat, že jsem se rozhodl s tebou nemluvit.
Kaž­dou větou, kaž­dým slovem jsi blíž tomu, abych tě ne-
chal ležet v krvi u silnice a dál šel sám.“ Změna v mužo-
vých očích nastala během vteřiny. Nemluvil v náznacích.
Právě si představoval mrtvé tělo, které nechává daleko za
sebou.
„Takže jsi vrah. Cestuji s chladnokrevným vrahem. Je to
tak?“ Neustoupil Daniel ani o píď, což nebyla právě nejlepší
taktika. Pětka mu s překvapivou rychlostí zasadil pravý
hák. Razance úderu překvapila asi všechny tři. Nejméně
mile Daniela, který obdržel druhou ránu o silnici. Dopadl
dost nešikovně a trefil obličejem rozžhavený asfalt.
„Tati, to už stačilo.“ Jenny ho chytla za vestu. „Tohle
nejsi ty. Musíme jít dál a on musí jít s námi.“ Muž na její
slova nereagoval, jen se otočil a vydal kupředu.
„Můžeš jít dál?“ Dívka se k Danielovi sehnula.
„Můžu.“ Pomalu vstal. Celá hlava mu třeštila a cítil,
že mu do pusy vniklo několik kamínků. Začal je tedy
vyplivávat ven. Po chvilce si uvědomil, že to nejsou ka-
meny, ale jeho vlastní zuby. Při pádu si jich hodně vyrazil
a rozlámal. Jeho úsměv nyní připomínal hokejistu, který
se rozhodl v letu rozkousnout puk. V hlavě mu dunělo,
jako by dostal ránu palicí.
„Půjdu kousek s tebou. Už předtím jsi začínal vypa-
dat unaveně a teď jsi asi na zemi žádné další síly taky
neposbíral.“
Vydali se znovu kupředu. Pětka šel před nimi, a ačkoliv
se ani jednou neotočil, Daniel si byl jistý, že přesně ví, jaká
vzdálenost je dělí. Cítil ve vzduchu mužovu přítomnost.
Možná za to mohla ta brokovnice, ale ukázalo se, že se
Pětka umí ohánět i bez ní.
„Na co ta sluchátka?“ zeptal se po chvíli Daniel.
„Jak to myslíš?“
„Máš je pořád na sobě. Musí to být nepříjemné. Ob-
zvlášť v tomhle horku.“ Byla to robustní sluchátka, která
na jejím krku působila až nepatřičně velká. Kdysi mívala
tmavě modrou barvu, teď už častým používáním téměř
oloupanou.
„Nikdy mi to nepřišlo. A mám ráda hudbu, tak musím
mít sluchátka.“ Zálibně se usmála a pohladila ten kus
elektroniky, jako by šlo o domácího mazlíčka.
„To dá rozum,“ přisvědčil Daniel. „Můžeš něco pustit?“
Hudba by jejich pochod mohla jen zpříjemnit. Jenny za-
čala bez zaváhání klikat na zařízení, které bylo kabelem
spojeno se sluchátky.
„To je nějaký přehrávač?“
„Přesně tak. Je tam úplně všechna hudba,“ odpověděla
přesvědčivě a nezvedla oči.
„Když myslíš.“ Daniel jí to nechtěl rozmlouvat. Bub-
ny v jeho hlavě stále neutichaly, ale zdálo se, že jejich
pozornost přebijí zuby, které začínaly pomalu přicházet
k sobě. Magický přehrávač s nekonečnou zásobou hudby
tedy nechal být, jen když tu bude něco hrát.
 „Tahle by mohla být fajn.“ Zmáčkla tlačítko play.
„Vybrala jsi něco, co máš ráda?“
„Ani ne. Slyšela jsem to dávno a vzpomněla jsem si, že
se mi to líbilo. Ta písnička se jmenuje Mañana.“ Její slova
doplnil rychlý kytarový riff. V textu Daniel rozpoznal
něco o začátku příběhu.
„To je příznačné.“ Španělštinu vždycky nesnášel, ale
když si měl vybrat mezi ní a turečtinou, byla volba jasná.
„Myslím si, že se tu upečeme. Taková bude naše budouc-
nost. Žádná mañana.“ V textu písně zaslechl i střípky
němčiny, což ho zarazilo.
„Já si to nemyslím,“ odpověděla Jenny.
„A co tě k tomu vede?“ Její odpovědi se mu nelíbily.
Odpovídala rychle, bez zaváhání. Jako by se držela scénáře,
který dokonale zná a opakuje po tisící. Nebo tedy alespoň
po osmadvacáté, jak před nedávnem bleskově napověděla
otci. Tomu zasranýmu negrovi, který mě připravil o zuby!
„Používám všechny smysly, Dane, a jeden z nich právě
slyší motory.“ Pak ukázala na otce, který stál uprostřed
cesty, „a táta je slyší taky.“

∞
Zvuk motorů sílil. Hučely do ticha pouště a neslo se to na
kilometry daleko. Netrvalo dlouho a uviděli první tahač.
Před ním stál další a další. Kam až oko dohlédlo, se táhla
dlouhá řada nákladních vozů. Kolona. Kolona uprostřed
vyprahlé pustiny. Pětka se otočil na Daniela.
„Vím, že to, co teď uvidíš, tě zaskočí.“ Neměl sebemenší
chuť se s Danielem bavit, ale uvědomoval si, že ho musí na
blížící se situaci připravit. Všechno se tím urychlí a jemu
se vůbec nechtělo být zde ani o minutu déle. „Doporučuji
ti příliš nemluvit. Vím, že to pro tebe bývá velký úkol.
Říkám to ovšem pouze ve tvém vlastním zájmu.“ Věnoval
pohled Jenny, která souhlasně kývla.
„Jak poroučíte, pane,“ Daniel zasalutoval, pak se za-
myslel a doplnil: „a paní!“ Jenny se zasmála. Pětka se
neusmíval vůbec, ale to Daniela nijak netrápilo. Stejně si
myslel, že ten člověk úsměvu není vůbec schopen.
„Tak jdeme, vy dva. Pravidlo číslo jedna je ticho. Pra-
vidlo číslo dva: když řeknu, ať se díváte jen doleva, tak to
uděláte. Za žádnou cenu se nebudete dívat jinam.“ Mávl
a dali se do kroku.
K prvnímu tahači to nebylo daleko. Daniela hned napad­
lo, že stroj dokládá rozdíl mezi Evropou a Spojenými státy.
Jeho velikost byla ohromující. Představoval si inženýry,
kteří ho navrhovali a neměli před sebou žádná byrokra-
tická omezení. Byl navržen, aby byl silný, monumentální
a krásný. Dlouhý byl i s návěsem určitě hodně přes šest-
náct metrů. V kabině řidiče by mohla žít menší rodina
a nemusela by se příliš uskromňovat. Má tam víc prostoru
než většina rodin v těch titěrných klíckách v Berlíně.
„Říkali jste, že tu nikdo není…“ Daniel nestihl větu
dokončit. Pětka ho zastavil rychlým gestem. Přistoupili
až ke dveřím kabiny řidiče. Pětka zabouchal. Vysoko nad
nimi se objevila tvář vousatého muže.
„Tyjo. Jsem rád, že vidím lidi. Zdravím.“ Věnoval jim
přátelský úsměv. „Můžu vám nějak pomoci?“
„Jste laskavý. Jak vidíte, tak jdeme pěšky a hodila by
se nám nějaká voda. Nemohl byste tři vychlazené láhve
obětovat?“
„To je přece jasné. Mám toho tady dost.“ Na moment
zmizel a za chvíli jim podával tři litrové láhve. „Prozradíte
mi, pane, co tu děláte uprostřed téhle pustiny? Já už jedu
snad celý den a vůbec netuším kam. Přiznám se, že jsem
to asi zvrtal. Musel jsem zahnout špatně někde poblíž Fort
 Davisu. Ale když tu vidím vás, tak civilizace asi nebude
daleko, ne? Přece jen je tu ta kolona.“
„Nedělejte si vůbec žádné starosti. K pumpě je to oprav-
du jen kousíček. Ta kolona se musí rozjet během chvilky.
My jsme na tom podobně jako vy. Špatně jsme určili směr
a pak už bylo jen pusto a prázdno.“
„Tak to moc rád slyším, pane. Už jsem začínal být dost
nervózní. Zastavil jsem tady asi před pěti minutami, ale
ještě jsem neměl čas se jít optat dalších chlapů, co se to
tu děje, že stojíme.“ Podíval se na tahač s návěsem stojící
kousek před ním. „Koukněte na to. Vypadá úplně jako
já. Stejný auto.“
„A mohl bych se ještě zeptat na jednu věc, Dereku?“
Pětka s mužem na sebe hleděli jako dva staří známí.
„Žádný problém, pane.“ Náhle vypadal překvapeně.
„Vůbec si nepamatuji, že bych se vám představoval.“
„Vždyť vy vypadáte jako Derek. Tipnul jsem si to hned,
jak jsem vás viděl poprvé.“ Když chtěl, uměl být Pětka
velmi vlídný, a to platilo i v tomto případě.
„To máš pravdu, chlape. Říkají mi to všichni. Ty máš
toho Dereka vypálenýho do obličeje. Do světa to řve, že se
jmenuješ Derek. Žádnej Thomas, žádnej John, ty jsi prostě
náš Derek. A co byste tedy ještě potřebovali? Nechci taky,
abyste tu stáli na silnici celý den. Je horko, a navíc může
kaž­dou chvíli něco jet.“
„Dereku, mohl bych od vás koupit jedno pončo a ty
dvě starší deky, které máte vzadu? Jen ty lehké, které se
dají přehodit přes ramena.“ Pětka se začal přehrabovat
v jedné z kapes. „Dolary, nebo kredity? Vždycky to zapo-
menu.“
„Netuším, co jsou kredity, pane.“ To už ale muž nataho-
val ruku a držel v ní tři sta dolarů. „Hele, to je dost peněz.
Navíc nemůžeš vědět, jestli mám zrovna to, co potřebuješ.
Nejsem sámoška.“
„Zkus se prosím podívat, Dereku.“ Nespěchal na něj. Na
Dereka nikdy spěchat nemusel. Ten opět zmizel a chviličku
po něm nebylo památky.
„Jojo, měl jsi pravdu. Mám to tady. Není to ale nic
novýho. Musím to s sebou vozit roky. Fakt za to chceš
utratit tři stovky?“ V úhledné kupičce držel deky a po-
žadované pončo.
„Budu ti vděčný, když moji nabídku přijmeš.“
„Byl bych hlupák, kdybych ji nepřijal.“ Podal mu zboží
a obchod byl uzavřen. „Můžu se ještě zeptat? K čemu vám
ty deky budou? Vždyť jsme uprostřed horoucích pekel.“
„Člověk by měl být připraven na všechno. Moc ti dě-
kujeme, Dereku.“ Pětka mu podal ruku a Derek ji přijal.
Chvilku si hleděli do očí.
„Hele, chlape, neviděli jsme se už někdy?“
„Nemyslím si. Měj se dobře, Dereku.“
Další tahač stál přímo před nimi. Než došli ke kabině
řidiče, musel Daniel vyslovit otázku. Hlodala mu v hlavě
a chtěla se dostat ven.
„Pětko, proč jsme nejeli s ním? Mohli jsme nasednout,
objet tu kolonu a ušetřit si hodiny chůze.“ Neřekl to příliš
nahlas a i Pětka mu odpověděl polohlasem.
„Máš pravdu. Taky mě to kdysi napadlo. Sedli jsme
k němu a vydali se podél té kolony vstříc horizontu. Víš,
Derek je skvělý. Je to výborný člověk, dokud nenastane
krize. A to, co ho tady potkalo, je tak velká krize, že bys
s ním potom nechtěl být ani v jednom státě, natož sdílet
pár metrů krychlových. Málem jsme se z toho nedostali
živí.“ Daniel už neměl další otázky. Vydrželo mu to ná-
sledujících deset metrů.
 „Snažte se dívat doleva a nemluvit,“ zavelel Pětka a Da-
niel s Jenny tak učinili.
„Hej, chlape. Hej hej, stůj!“ uslyšel hlas, úplně stejný,
jako měl Derek. Ale to není možné, že by byl vystoupil
a doběhl je? Daniel se díval doleva a do země, aby zbytečně
nerozptyloval svou pozornost. Hlas zněl určitě z kabiny
řidiče. Takže to nemohl být Derek. „Můžete mi proboha
říct, co se tady děje? Stojím tu už asi pět hodin a ani se to
nehlo. Jak je to, do hajzlu, možný? Člověk blbě zahne někde
u Fort Davisu a skončí v koloně uprostřed ničeho? Vždyť
to není normální! Jsem snad na předměstí Los Angeles?“
Daniel to u zmínky o Fort Davisu nevydržel. Podíval
se na řidiče. Byl to samozřejmě Derek. Mnohem rudější
v obličeji, ale stále to byl on. Nervózně poklepával prsty
do dveří i na volant. Pětka si hned všiml, že ho Daniel
neposlechl, ale nezdálo se, že by mu to nějak zvlášť vadilo.
„Promiňte. Vůbec netušíme, co se děje. Potřebujeme už
jít dál. Mějte se pěkně.“
„Jasně, jasně, mějte se.“ Derek mávl, nasadil si sluneční
brýle a zalehl do sedačky.
„Přehoďte to přes sebe.“ Podal Danielovi deku a Jenny
pončo.
„Vždyť se upečeme!“ oponoval mladík.
„Neboj. Za chvilku budeš rád, že máš něco, čím se můžeš
zahřát.“ Pětka ho chytil za rameno. „Nedívej se tam. Když
se budeš dívat, bude to jen horší. Zkoušel jsem to. Čas
plyne rychleji, když se nedíváš. Nic se nám nestane. Ať
uslyšíš cokoliv, není potřeba zvedat oči. Rozumíš?“ Daniel
odpověděl kývnutím.
Vydali se tedy kupředu, v naprostém tichu, podél řady
stojících tahačů. Daniela nepřekvapilo, když uslyšel zno-
vu Derekův hlas. Nepřekvapilo ho ani, když už ho slyšel
popáté a pak znovu a znovu. Šli kupředu a začínalo se
ochlazovat. Sluneční paprsky se prodlužovaly a slunce
se řítilo nezadržitelně k zemi. A jak se kaž­dým krokem
blížila noc, měnila se také scéna, kterou mohli pouze
slyšet. Derek už nemluvil ani neklel, ale vřískal. Všechno
se naplnilo nelidským křikem, znějícím jako nářek pra-
sete, které někdo škrtí telefonním kabelem. Oči Daniel
nezvedal. Věděl, že Pětka mu to neradil zbůhdarma. Šli dál
a dál, až nastalo úplné ticho. Poslední paprsky vykukovaly
za horizontem a nebe se přebarvilo do ruda. Otočil se
směrem, kde ještě nedávno stála nekončící kolona.
Vydechl a dlouho se znovu nedokázal nadechnout. Nohy
mu vypověděly poslušnost a zastavil se na místě. Tahač
tam stále byl. Tedy jeho pozůstatky. Pneumatiky rozpadlé
na silnici, rez ovládl kaž­dý kousek kovu, dveře vypadlé
a držící pouze na jednom pantu. Barvy zmizely a nahra-
dila je divná zelená směs skvrn. Z návěsu nezůstalo už
téměř nic. Všechno vypadalo, jako by to tu stálo bez hnutí
padesát či šedesát let. Poušť ale věci spíše konzervuje.
Tady to neplatilo.
„Vrahu…“ Chvilku si myslel, že slyší jen vítr, ale to
slovo se opakovalo. „Vrahu…“ Podíval se důkladněji na
sedadlo řidiče. Tedy zbytky toho, co kdysi sedadlem bý-
valo. A pak to uviděl. Seschlé zbytky lidského těla. Jen
kůže obalující kosti. V dokonale bronzové barvě. Derek
vypadal téměř jako odlitá socha. Socha bez očí. Hleděl na
něj pouze prázdnými očními důlky. Je mrtvý, přesvědčoval
sám sebe Daniel.
„Takhle všichni dopadneme.“ Daniel uskočil o půl metru
vzad, když se pohnula ústa, která už měla být roky neživá.
Zdálo se mu, že Derek chce otočit i hlavou, ale výsledkem
bylo pouze to, že se celý jeho obličej začal drolit. „Všichni
budou mrtví. Všichni, kteří ho následují na jeho cestě.“
„Koho následují? O kom mluvíš?“ zeptal se.
 „Ty víš koho. Poutníka, který zapomněl cíl své cesty.
Poutníka, který kráčí sám, a neví o tom.“
„Pětka. Myslíš Pětku?“
„Určitě myslí. Mluví o mně neustále.“ Daniel se otočil
a uviděl Pětku, jak stojí vedle něj a hledí na lidské torzo.
„Nezajímá mě, co ti řekl. Ale pamatuj si, že tu celou věč-
nost trpí. A jediné, co se k němu stále vrací, jsem já. Jsem
chvilka naděje, která se změní v čiré zoufalství.“ Podíval
se opět na Dereka.
„Ze všech lidí, které jsme potkali, on byl nejférovější.
Kdybych mohl jeho utrpení ukončit, udělám to, ale ne-
mám tu moc.“ Poslední slova řekl s pohledem upřeným
na Daniela. „Musíme jít. Už je to jen pár kroků.“ A tak se
společně otočili k tomu pohřebišti zády. Pětka nelhal. Za
několik minut slunce zapadlo a v dáli se objevila modrá
záře. Z temnoty noci se vynořila čerpací stanice s hrdým
nápisem Clark.
 V.

P ětka si svou únavu uvědomil, hned jak přišli blíž k to-

lik očekávanému cíli. Celé tělo se mu roztřáslo a on
se rozhodl, že se tomu podvolí. Lehl si na zem a zahleděl
se na hvězdy. Danielovi i Jenny to připadalo jako dobrý
nápad a napodobili ho. Zabaleni do dek si užívali krátký
pocit úlevy. Asfalt byl ještě teplý, ale vzduch se prudce
ochladil.
„Nikdy jsem asi neviděl víc hvězd. Je to jako z nějaké
hry nebo filmu.“ Daniel žil celý život ve městě. Několi-
krát podnikl cestu do míst, kde civilizace ještě neukousla
z noční oblohy všechnu její krásu, ale tohle bylo něco
neuvěřitelného. Napříč nebeskou klenbou se táhly pásy
hvězd. Kaž­dou chvíli bylo vidět padající meteor nebo letící
satelit. Letadla neviděli žádná.
„Tati. Myslíš, že tam, daleko, je to taky špatně?“ Jenny
ukázala vysoko nad sebe a zabodla prst hluboko do středu
vesmíru.
 „To je velmi dobrá otázka. Kdysi jsem si myslel, že jsme
zničili úplně všechno, že kaž­dé zákoutí reality popraskalo.
Možná tam někdo právě hledí na nebe a říká si, jak se to
jen mohlo stát. Kdo za to může?“
„A kdo za to může?“ přerušil ho Daniel.
„To ještě nevím. Nicméně věřím, že existuje šance, že
jsme si to pohnojili pouze my tady. A tam daleko si všichni
žijí své klidné životy. Nic netuší, a tak to i zůstane.“ Pětka
uslyšel kroky, které se k nim rychle blížily. Nemusel se
zvedat. Věděl, kdo to je, a tušil, co asi může ten člověk
říct. Slyšel to už mnohokrát, ale těšil se na změnu. Dnes
poprvé nepřijeli autem, ale přišli po svých. To je nové.
Také sem poprvé přivedli Daniela. To je též nové, jen jestli
to nebyla chyba. Tím si nebyl jistý.
„Viděl jsem tu už sakra hodně divnejch věcí, ale vy,
parto, aspirujete na cenu měsíce.“ Všichni tři zvedli hlavy
a uviděli muže v modré košili, jak nad nimi rozkročmo
stojí s rukama v bok. Na bílé jmenovce měl rukou nač-
márané jméno – Alfréd.

∞
„Slyšel jsem ránu a najednou jsem tady. Zničehonic. Stojím
na silnici a vidím tuhle budovu. Jdu dovnitř a nikde nikdo.
Žádná obsluha. Prostě nic. Ok, říkám si. On někdo musí za
chvilku přijet, tak k němu nasednu a dojedu domů. A on
nikdo nepřijel. Jediné, co mě zaujalo, byla tahle košile
a jmenovka, co ležely na pultu u kasy. Jo, jasně, dobrej
vtip, ale pak mě napadlo, že to tam asi fakt čeká na mě.
Co když já jsem ta obsluha. Možná jsem šílenej, ale na
jiný řešení jsem nepřišel. Tak jsem si ji vzal, na jmenovku
napsal jméno a čekal jsem. Čekal jsem dost dlouho, až jste
konečně přišli vy. Německej kluk, snědej gentleman a malá
modrooká holčička. Nezdáte se mi, že ne?“ Alfréda nešlo
zastavit. Chrlil na ně věty s neuvěřitelnou kadencí. Téměř
jako by se bál, že ti tři opět zmizí a on zůstane zase sám.
„Opravdu jsme tady, Alfréde. Můžeš být v naprostém
klidu,“ odpověděl mu Pětka a vzal si z regálu limonádu.
Byla skvěle vychlazená a s kaž­dým douškem si užíval příval
energie, kterou mu do žil vléval cukr.
Daniel s Jenny se už stihli osprchovat. Čerpací stanice
měla relativně velké zázemí: sprchy pro zmožené cesto-
vatele, malý pokoj pro personál, sklad… Ideální místo
pro přenocování a doplnění zásob. Věděli přesně, co dělat
a kam sáhnout. Dělali to už tolikrát, stále dokola a dokola.
„Ta noc. Je tu stále?“ zeptal se Daniel. Klížily se mu
oči a sotva stál na nohou. Nikdy v životě ještě nebyl tak
moc unavený.
„Jak to myslíš? Slunce vyjde odhadem za pět až šest
hodin.“ Daniel se na Pětku tázavě podíval, asi v domnění,
že mu snad špatně rozuměl. Ten pouze mávl rukou. Už
i on cítil, že brzy usne vestoje. Připravil jim tedy tři místa,
kam ulehnou. Danielovi vyčlenil místo u radiátoru, nikoliv
však ze strachu o jeho komfort.
„Pojď, prosím, sem.“ Daniel neochotně poslechl. „Tohle
je nutné. Nebudu o tom diskutovat.“ Pětka držel v ruce
stříbrná pouta.
„To myslíš vážně? Jak asi budu spát, když budu mít
jednu ruku přivázanou k tomu zasranýmu topení?“ Ruce
měl odbojně složeny na prsou.
„Garantuju ti, že usneš hned. Mám ti připomínat, jak
moc rád s tebou vedu dlouhé diskuze plné argumentů?“
V následujících minutách už Daniel ležel na zemi, s levou
rukou velmi těsně připevněnou k topení. Pouta neměla
dlouhý řetízek, ale přesto se mu podařilo zkroutit se tak,
že snad dokáže usnout.
 „Pokud večer budu potřebovat na záchod, jak to mám
udělat?“ Tento dotaz Pětku zřejmě zaskočil, protože se
viditelně zamyslel. Na chvilku zmizel, aby následně při-
nesl tři sušenky.
„To je na hlad, a kdyby bylo potřeba, tak jednu z nich
vezmi a hoď ji po mně a nehulákej. Chci, aby se Jenny
vyspala.“
Daniel se sice bál, že takto usnout nedokáže, ale dlouhý
pochod si na něm vybral svou daň. Ignoroval bolest, která
stále vystřelovala z rozbitých zubů, a usnul snad dřív, než
stihl zavřít oči.
Byl však zvyklý ležet na boku a automaticky ve spán-
ku tuto polohu hledal. Po několika hodinách sebou trhl
natolik nešťastně, že se probudil bolestí v levém zápěstí.
Kurva, to už mě mohl rovnou přivázat za krk. Probuzen
otevřel zalepené oči. Stále ho v nich štípala zrnka písku.
V místnosti bylo šero, ale viděl docela dobře. Hlava
mu říkala, že by měl spát dál a nechat všechno na zítřek.
Už byl připravený ji poslechnout, ale najednou uviděl
něco zvláštního. Nad Pětkou se skláněla Jenny. Ne. Seděla
u jeho hlavy. Chvilku si říkal, že ho asi hladí. Zvláštní, že
nespí. Řekl si, proč by ho to mělo zajímat? Nebyl to jeho
problém. Pak se podíval důkladněji. Zaostřil. Jenny rukou
vůbec nehýbala, jen ji držela položenou na spánku svého
otce. Daniel by přísahal, že pod její dlaní zahlédl téměř
nepatrné modré světlo. Nevydal žádný zvuk ani se nijak
nepohnul, pouze tiše hleděl. Jenny k němu bez varování
otočila hlavu. Neviděl výraz v její tváři, ale ani to nepo-
třeboval. Prudce sevřel víčka. To světlo, modré světlo bylo
i v jejích očích. Roztřásl se.
Najednou byl zpátky doma, ve chvíli, kdy mu bylo pět
let, možná šest. Stál za dveřmi svého pokoje a poslou-
chal další z řady hádek. Nevěděl, o čem se rodiče hádají,
nerozuměl jim. Stačilo mu vnímat emoce, které prostu-
povaly celým domem. Slyšel dupot nohou na schodech.
Vše měl natrénováno. Během vteřiny byl zpátky v posteli.
Nikdo nemohl poznat, že nespí. Nikdo.
Když se schoulil u svého topení, srdce mu ještě tlouklo
jako o závod. Říkal si, že určitě neusne. Soustředil se, aby
se ani nepohnul. Byl si téměř jistý, že ho viděla, ale nechtěl
to riskovat. Nechtěl znovu otevřít oči, aby si potvrdil, že
tam Jenny už není.

∞
Stál na palubě. Fregata sebou házela uprostřed bouře
a námořníci na sebe hlasitě hulákali rozkazy. Slyšel, jak
někdo volá jeho jméno? Kdo to byl? Odkud to přichází?
„Co tady děláte? Tady nemáte co pohledávat. Strhne
vás to do moře.“ Přiskočil k němu jeden z námořníků
a chytil ho za ramena.
„Někoho hledám,“ odpověděl a rozhlížel se po chaosu
panujícím kolem něj.
„Tady být nemůžete. Musíte jít dolů za ostatními.“ Pětka
se podíval na své ruce i nohy. Měl na nich těžké okovy. Po
kůži mu stékala krev, kterou smývala mořská voda. Chtěl
tomu námořníkovi něco říci, ale už to nestihl. Přišla další
velká vlna a muže pohltilo moře.
„Kdysi jsem byla Julií.“ Ten hlas k němu doletěl z velké
dálky.
„Kdo to řekl?!“ zakřičel na celou palubu, která po jeho
slovech ztichla. Všechny tváře se na něj otočily. Věděl, že
ho sledují i otroci v podpalubí. Moře se uklidnilo a nastalo
ticho. A pak ji uviděl. Dívku s nějakým mužem stojícím po
jejím boku. To už není dívka. Byla to mladá žena. Kolem
dvaceti. Smutná. Velmi smutná.
 Držel ji za ramena starší muž. Pětka ho nikdy předtím
neviděl, ale připadal mu povědomý. Nic neříkal a jen se
usmíval. Byl to úsměv, který neopětujete, ale zůstane vám
hluboko v paměti. Pětka přemýšlel. Nevěděl, na co se má
soustředit. Detail byl důležitý, ale jaký detail? Něco mu
unikalo, a bylo to podstatné. Do lodi narazila další vlna
a nyní strhla i jeho. Těžké okovy ho táhly ke dnu a on
polykal slanou vodu. Měl pocit, že musí být na dně toho
nejhlubšího moře, a najednou se propadl.
Spadl přímo do židle v malé strohé místnosti. Byl suchý
a na sobě měl bílý plášť. Seděl u stolu a naproti němu
stála další židle. Nebyl si jistý, zda už někde neviděl toho
muže, který na ní seděl. Musel se soustředit a uvědomil
si, že ten muž na něj křičí. Proč se zlobí? Pětka ho chtěl
uklidnit, ale nedařilo se mu najít žádná slova.
Podíval se na své dlaně. Sevřel ruce v pěsti a znovu
povolil. Nejdřív odpadla část kůže, pak maso, až se obna-
žily kosti. Celé jeho tělo se začalo rozpadat a ten druhý
muž nepřestával křičet. Z Pětky zůstávala postupně jen
kostra.
Pak se probudil. Sen. Důležitý sen. Je pryč…

∞
Nespali moc dlouho, ale pro Pětku s Jenny to byla nej-
příjemnější noc za dlouhou dobu. Pětka sundal Danielovi
pouta a tvářil se u toho téměř provinile.
„Dalo se s tím aspoň trochu spát?“
„Dalo, ale kdybych tak spal kaž­dou noc, odnesla by to
moje záda.“ Daniel se vyspal celkem obstojně vzhledem
k okolnostem, které celou noc provázely. Podíval se na
Jenny a čekal, zda bude nějak reagovat. Ta mu pouze
věnovala úsměv a zmizela z místnosti.
 Během chvíle se čerpací stanicí začala linout vůně mí-
chaných vajec. V chladicím boxu našli zázrak moderní
doby, vejce v krabici. Pětka dokázal na plynovém vařiči
vykouzlit doslova kontinentální snídani. Přidal se i Alfréd,
který do sebe vše házel s takovou vervou, že si museli
položit otázku, jak se asi stravoval před jejich příchodem.
Raději se neptali.
„Viděli jste ty ceny?“ Kousek vejce vypadl Alfrédovi z úst
na zem. Ostatní dělali, že si toho nevšimli, ale minimálně
Jenny to viděla určitě.
„Jaké ceny?“ nevydržel to Daniel. Měl strašný hlad, ale
stačilo si jazykem přejet po rozbitých zubech a chuť na
jídlo ho okamžitě přešla.
„Přece benzínu, ne? Za galon tu chtějí čtyři dolary dva-
cet. Vůbec to nechápu. Koukal jsem na to a přemýšlel, zda
někomu neujela desetinná čárka, ale asi ne. Šílenství.“
Nikdo se do diskuze o pohonných hmotách nehrnul, takže
pokračovali ve snídani v tichosti.
„Půjdeme dál?“ promluvila do ticha Jenny. I Daniel měl
tuhle otázku na jazyku, ale neodhodlal se ji vyslovit.
„Myslím si, že ne. Pěšky jít nemůžeme. To horko by
nás zabilo. Asi bych počkal,“ odpověděl Pětka, ale nezněl
zrovna přesvědčivě.
„Snad nebudete čekat moc dlouho, protože nám to tu
brzy spadne na hlavu.“ Alfréd si přidával poslední vajíčka.
„Proč by to mělo spadnout?“ Alfréd nereagoval. „Alfréde,
proč jsi to řekl?“ ptal se Pětka už netrpělivě.
„Co jsem řekl?“
„Že nám to tu spadne na hlavu. To jsi řekl.“ Pomohla
mu Jenny.
„Jó, tohle. Celé to tu vydává nějaké divné zvuky. Včera
ráno to tak divně praskalo. Slýchám to celý den a slyšel
jsem to i v noci.“
 „Já nic neslyšel. Vy jste něco slyšeli?“ Daniel si byl jistý,
že je Alfréd šílený, nebo alespoň hodně zmatený. Pětka si
to ale zřejmě nemyslel. Byl už na nohou a v plné bojové
pohotovosti.
„Říkal jsi, že to začalo včera ráno?!“
„Jo, nějak v tu dobu. Proč?“ Pětka mu už neodpověděl.
Popadl Jenny a zavolal na Daniela. „Sbal si věci a pober
co nejvíc vody!“
Následujících deset minut proběhlo ve velkém zmatku.
Balili batohy a bez přemýšlení doplňovali zásoby. Bylo
vidět, že Pětka má jasný plán. Ví, kde co je a zda to budou
potřebovat. Daniel naproti tomu nevěděl vůbec nic.
„Jdeme. V té budově už být nechci,“ prohlásil Pětka
a ostatní odcházeli za ním. Venku se postavili na dohled
čerpací stanice, jen pár desítek metrů na parkoviště ve-
dle ní.
„Co teď budeme dělat? Co se bude dít?“ Danielovi chyběl
jasnější plán.
„Budeme čekat.“ Pětka se posadil na zem. Jenny udě-
lala to samé. Daniel na ně chvilku nechápavě hleděl, ale
usoudil, že stát je zbytečné. Posadil se taky. Trojici doplnil
Alfréd, který stejně neměl nic jiného na práci.

∞
Pokud by k nim v průběhu jejich čekání vítr přivál list
papíru, byla by i to vzrušující podívaná v porovnání s rea­
litou. Nestalo se totiž vůbec nic. Zhmotněné nic viselo
vysoko ve vzduchu už minimálně dvě hodiny. Slunce začalo
opět silně pálit a asfalt začínal být nepříjemně horký.
„Nemůžeme jít aspoň trochu blíž? Je tam stín?“ zeptal
se Daniel.
„V žádném případě,“ odpověděl rezolutně Pětka.
 „Proč?“
„Není to bezpečné. Víc nepotřebuješ vědět.“
„Takže když půjdu tamhle do toho stínu, zastřelíš mě?“
Ten chlap začínal Daniela štvát. Jediný rozdíl mezi nimi
byla zbraň. Když brokovnice zavelí, že se bude sedět na
slunci, tak se sedí na slunci. Rozhodl se, že tu hru pře-
stane hrát. A udělám to právě teď. Vstal a Pětka si stoupl
zároveň s ním. Otočil se a udělal dva kroky směrem ke
stínu. Alfréd byl ovšem rychlejší.
„Kolik je hodin?!“ zařval a všichni se na něj zahleděli.
„Řekne mi někdo, kolik je hodin?“ Pětka hodinky neměl,
protože v tom neviděl význam.
„Podle digitálních hodin tam uvnitř by mělo být zhruba
7:19, ale…“ Nestačila to doříct Jenny a Alfréd už byl v půli
cesty. Běžel zpět k čerpací stanici.
„Musím si zavolat! Omlouvám se. Musím si urgentně
zavolat!“ Slyšeli ho křičet a jen nevěřícně zírali. Pětka
nestihl ani zareagovat a pouze tiše hleděl jeho směrem.
Utekly nejméně dvě minuty, než někdo promluvil.
„Když šel dovnitř ten cvok, tak já jdu taky,“ pronesl
Da­niel. Podíval se na Pětku, ale ten jenom prstem ukázal
směrem k čerpací stanici. Alfréd přicházel zpět k nim.
„Tak tady už mám vážně všechno hotovo,“ řekl a připojil
se zpět k jejich skupině. Vtom svět zavibroval.

∞
Rychlost reakce je často jediným faktorem, který odlišuje
kořist od predátora. Pětka měl reflexy lovce. Všichni vycí-
tili, že se kolem nich něco děje, ale jediný Pětka neotálel
a obratem přiskočil k Jenny a pevně ji chytil za ramena.
„Přijde to brzy. Může to být hned. Rozumíš!“ Díval se
dívce přímo do očí.
 „Tati, já se bojím.“ Třásla se.
„Je dobré se bát. To znamená, že jsi naživu a můžeš
jít dál. Tohle už známe. Spolu to zvládneme. Hlavně se
mě musíš držet. Pevně se mě drž.“ Instinktivně si chtěl
pravou rukou urovnat popruh, který držel brokovnici na
rameni. Ta tam ale nebyla.
„Měl by sis dávat větší pozor na své věci,“ prohlásil
Daniel s brokovnicí. Mířil přímo na Pětku. Ten ve snaze
rychle přiskočit k dceři udělal pohyb natolik nešťastný,
že brokovnice skončila na zemi. Jejímu novému majiteli
se stačilo pro ni sehnout.
„Říkal jsi, že jsi mě potkal už mnohokrát. Byli jsme už
v této situaci?“ Úsměv odhalil rozbité zuby. Pětka neod-
povídal. Mlčel s naprosto nečitelným výrazem ve tváři.
Podíval se zpět na Jenny a chtěl se k ní opět sehnout.
„V žádném případě!“ zakřičel Daniel a vzepřel zbraň
o rameno. „Stoupneš si pěkně vedle Alfréda a Jenny půjde
blíž ke mně. Tedy… Jenny, prostě si stoupni tady bokem.“
Uvědomil si, jak byl ještě před nedávnou dobou vyděšený
tou noční scénou a vůči té dívce byl více než obezřetný.
Rozhodně nechtěl, aby se ocitla moc blízko něj.
„Danieli, já musím stát u ní. Tenhle kolotoč se brzy
zbortí. Kaž­dý metr…“
„Drž hubu, negře! Drž už chvilku hubu!“ zařval na něj
Daniel. „Musím přemýšlet.“
„Ty hlavně musíš ukázat, že se Jenny nemýlila. Že jsi
byl dobré znamení. Jsme tady. Možná to tak opravdu
je.“ Nezněl přesvědčivě a je otázkou, zda tak vůbec chtěl
znít. Jeho pochybnosti o Danielovi byly po celou cestu
více než zřejmé.
„Přísahám bohu, že jestli ještě jednou řekneš něco
o znameních, tak ti ustřelím hlavu.“
„Dane, prosím,“ připojila se Jenny plačtivě.
 „Proboha, proč tu nikdo nedokáže držet hubu!“ Danie-
lova pravá noha vypadala, jako by právě doběhla maraton.
Klepala se, aniž by si toho její majitel vůbec všiml. A pak
náhle přestala. Podíval se na Pětku a hned poté na Jenny.
Oči mezi nimi kmitaly s neuvěřitelnou frekvencí. Alfréda
si vůbec nevšímal. Ten muž je daleko, na jiném místě. Živý
nebo mrtvý, to bylo jedno. Tady rozhodně nebyl a neměl
pro něj žádnou hodnotu.
„Tati? Kde je Alfréd?“ Pětka se otočil směrem, kde stál
ještě před okamžikem na dosah ruky ten opálený, zarostlý
muž. Teď viděl pouze svůj stín a Alfréd byl nadobro pryč.
„Zůstali jsme tu jen my tři,“ zhodnotil situaci Daniel.
„Měl bych se vám oběma předem omluvit. Kdyby na ten
trajekt existovala jiná jízdenka, tak bych ji využil, ale
kapitán přijímá jen tu nejvyšší možnou cenu.“ Zamířil
hlaveň na dívku.
„Danieli, já vím, co jsi ztratil!“ zakřičel Pětka. „Vím, co
jsi ztratil, a není o co stát. To mi můžeš věřit!“
„Nevíš vůbec nic, ty buzno. Bloudíš si roky pouští a nemáš
žádný cíl. Nemáš vůbec nic. Nejsou tu žádná pravidla, takže
jak sis vůbec mohl dovolit hrát si na soudce nebo vůdce?
Vždyť je jasně vidět, že si hraješ i na otce! Nejsi vůbec nic,
a až se ON vrátí, až budeme opět spolu, já budu někdo.
A ty máš to privilegium, že mi k tomu pomůžeš. Bude to
odplata za nás všechny, které jsi odhodil někde u cesty!“
„Jenny, posloucháš mě pozorně?“ Pětka nespouštěl
z Daniela oči. Vyděšená dívka stála odhadem čtyři me-
try od něj.
„Ano, tati,“ odpověděla poslušně, byť se jí příliš nedo-
stávalo dechu.
„Až se to stane, hledej nejvyšší místo. Jdi na to nej­vyšší
místo, které uvidíš, a tam se schovej. Potkáme se tam.“ Oči
měl stále upřené k Danielovi.
 „Ty pořád nechápeš, že tady to končí? Odtud vede jenom
jedna cesta, Pětko!“ Oči mu plály.
„Danieli,“ oslovil ho mírně, „z tohoto místa vede milion
cest a já to vím nejlépe ze všech.“

∞
Ozvala se ohlušující rána. Přicházela z velké výšky a zá-
roveň i hlubin země. Naplnila celý prostor. Kdyby tam
ti tři ještě stáli, viděli by tmavý objekt, který se vznášel
nad čerpací stanicí a celou ji zahaloval stínem. Pokud by
prorazil hranici mezi realitami o pár vteřin dříve, mož-
ná by zaregistroval výstřel z brokovnice, který neomylně
vyslal broky směrem, kde stál Pětka.
 II.

Za hranicí šílenství

„Já jediný spatřil jsem obě strany řeky.

Pravdu, která měla zůstat skryta.
Nekonečno mě osvítilo věděním.
Jak krásný a děsivý je to dar.“

Cháron Samozvaný
 I.

R ose si vždycky myslela, že východní Sussex je nejza-

padlejší částí Spojeného království. Mnozí by s tím
asi nesouhlasili, ale tato mladá žena si za svými názory
vždy pevně stála. Za jasných dnů, jakých tradičně ne-
bývalo mnoho, hleděla směrem k břehům Evropy, které
jí připadaly nesmírně vzdálené. Tunelem či trajektem
to netrvalo ani hodinu, přesto na starý kontinent nikdy
nevstoupila. Žila si svůj typicky britský život na tomto
tak tradičně britském místě.
V celém hrabství žilo v dobách jeho největší slávy na
osm set tisíc lidí. To číslo jí vždy připadalo neskutečně
nadsazené. Ať šla kamkoliv, byla téměř sama. Malé ves-
ničky, jako vystřižené z cestovatelského průvodce, byly
vždy dokonale prázdné a ruiny starých hradů taktéž plné
pouze duchů minulosti. Sem tam se ale našly i výjimky.
I tady existovala místa, kde bylo stále mnoho lidí, a nezá-
leželo přitom na roční době či vrtkavém počasí. Jedním
z takových center společenského života byl bezesporu
mys Beachy Head.
Monumentální křídový útvar čněl do výšky dvou set
metrů a fascinoval lidstvo od nepaměti. Byl bičován oceá­
nem několik milionů let, takže si lidského plemena možná
ještě ani nestačil všimnout. A teď už mu příliš času na
tento objev nezbývalo.
„Vážně se potáhneme až tam nahoru?“ ukázala Lily na
vrchol skalnatého mysu. Nevedla tam žádná cesta. Celý
pruh zelené trávy sloužil jako dálnice, kterou využívaly
tisíce návštěvníků.
„Přesně tak,“ odpověděla Rose, chytila kamarádku za
ruku a pomohla jí udělat několik prvních kroků. „Nechá­
pu, že jsi tady nikdy nebyla. Vždyť je to naprosto úžasné
místo.“
„Žijeme na ostrově. Kamkoliv se vydáš, nakonec najdeš
skálu, která končí v moři. A tohle je jen hodně velká
skála,“ odpověděla Lily zadýchaně. Měla si vzít lepší boty,
ale s tím už teď nic nenadělá. Vytáhla z kapsy mobil, bez
kterého nedokázala ani vstát z postele.
„Když už máme horolezecký den, tak ať nám k tomu
něco hraje.“ Nastavila hlasitost na maximum, aby pře-
hlušila vlny rozbíjející se o skaliska a neutuchající vítr.
„Dreamers Disease, to myslíš vážně? Nejsem si jistá,
jestli mám chuť na retro, a rozhodně si nejsem jistá, že
mám náladu právě na Michaela.“ Rose věnovala Lily po-
hled plný znechucení, ale její ruku nepustila. Rozhodla
se, že ji nahoru vytáhne, ať se jí to líbí, nebo ne.
„Nemůžeš mu říkat normálně? Když řekneš Michael,
zbavíš ho veškerého kouzla.“
„Respektuji jen jeho přání. Navíc už tu stejně není,
tak o co jde?“ Lily neodpověděla a jen ztěžka oddechova-
la. Dvacet posledních let prožila jako příkladný městský
povaleč. Schodům se vyhýbala obloukem, a když někde
nebyl výtah, nemohli tam s její společností počítat. Dnešní
výšlap pro její tělo tedy znamenal zásadní zkoušku.
„Říkala jsi, že tady vždycky byly davy lidí, nebo ne?“
„To jsem říkala a je to pravda.“
„Vždyť tu vůbec nikdo není, až na toho chlapa tamhle.“
Lily ukázala prstem k bodu, kde útes dosahoval svého
vrcholu. Alespoň se jim zdálo, že jde o vrchol, protože
cesta na Beachy Head měla tu nepříjemnou vlastnost,
že se v několika úsecích tvářila, jako by už končila, ale
následně se začala vlnit dále k vrcholu. Obě dvě se na
toho muže zahleděly. Byl ještě daleko, ale už bylo možné
rozeznat, že jde o bělocha v dlouhém plášti. Rose by pří-
sahala, že muž zvedl ruku na pozdrav a pak přepadl přes
okraj. Nepodklouzl ani neskočil. Prostě nechal své tělo
letět volným pádem k zemi.
Rose si vzpomněla, jak vždycky v úterý večer přišla po
dlouhém dnu z univerzity domů a bezvládně se skácela do
postele, kde tou dobou už tvrdě spal Thomas. Výjev, který
nyní spatřily, jí to připomněl. Jako by ten muž uléhal do
peřin, jen s tím rozdílem, že matrace ležela stovky metrů
pod ním. Než Rose stihla zareagovat, Lily už byla daleko
před ní. Zkracovala metry jako sprinter, který se rozhodl
zaběhnout svůj životní závod. Rose si vždy říkala, že je
oproti Lily v dokonalé formě, což byl i jeden ze sobeckých
důvodů, proč se v její společnosti cítila tak dobře, ale teď
jí sotva stačila.
„Proboha, Lily, zešílela jsi?“ Teď to byla Rose, kdo marně
hledal zbytky dechu. Lily neodpovídala. Ležela na bři-
še a sunula se k hranici, která oddělovala pevnou zem
a volný prostor. Foukal silný vítr, takže nebylo bezpečné
přibližovat se k okraji na méně než dva metry. Ona ale
chtěla vidět dolů. Dlouho pak pozorovala místo, kam před
chviličkou zmizel ten muž. Pomocí loktů se opět odsunula
zpět a přetočila na záda.
„Napadlo mě to hned. Právě jsme viděly Druhou šanci,“
usmála se.

∞
„To není jisté. Dole je přece voda. Tělo nemusí být vůbec
vidět,“ řekla Rose tak tiše, že jí Lily sotva rozuměla.
„Raději si lehni vedle mě. Já se z toho běhu budu vzpa-
matovávat ještě minimálně hodinu.“ Opravdu těžce oddy-
chovala a po rudé tváři jí stékal pot. Počkala, až se Rose
také položí do trávy. „Dole jsou skály, a navíc je odliv.
Tělo by bylo vidět, určitě vůbec nestihl spadnout na zem.
Už je tam, kde si přál být.“ S odlivem měla Lily pravdu.
Vody oceánu dosahovaly sotva k majáku, který stál taktéž
daleko v hloubce pod nimi.
„V tom případě to byl idiot. Nic víc.“ Lily se zvedla
a opřela o jednu ruku.
„Jak to můžeš říct? Druhá šance je to nejlepší, co tenhle
svět mohlo potkat!“
„Pokud si to vážně myslíš, tak jsi stejný idiot jako
všichni ostatní. Přesně jako Thomas a jako ta polovina
lidí, která dala tomuhle světu za měsíc vale. Nechali nás
tu všechny samotné. Poslední generace tohohle světa je
generací idiotů.“
Rose se ani nepohnula. Pohled měla upřený na mraky,
které se líně posouvaly směrem na západ. Dlouho bylo
ticho, které prolomila až Lily.
„Thomas si vzal Druhou šanci?“
„Předevčírem,“ řekla Rose tiše a pak přemýšlela. „Přišel
domů pozdě a byl opilý. V nějakém německém vědeckém
časopise vyšla kritika toho výzkumu, na který získal před
dvěma lety grant. Totálně ho shodili. Jenom mumlal něco
o tom, že celá jeho kariéra je v háji. Nikdy jsem ho v ta-
kovém stavu neviděla. Ten den z něj vyprchala polovina
života. Pak se na mě podíval a řekl, že to všechno napraví
a že se nemusím bát. Nestihla jsem udělat vůbec nic. Jen
si sáhl do kapsy, hodil si to do pusy a byl pryč. Jedna
vteřina a jeho místo bylo úplně prázdné.“
„Byla jsi přímo u něj, když se to stalo?“ Kdyby se teď
Rose podívala Lily do tváře, poznala by, že se její nejlepší
kamarádka náhle změnila. Znaly se téměř od narození.
Viděla by, že vedle ní teď leží někdo úplně jiný.
„Jo. Neseděl ode mě dál než dva nebo tři metry.“
„A jaké to bylo? Cítila jsi něco? Lidi říkají, že když jsi
hodně blízko, spatříš záblesk místa, kam ten člověk od-
chází.“ Rose to v jejím hlase slyšela už dřív, ale nechtěla
si to přiznat. Byl to hlas feťáka, který zrovna nemá dávku
a chce si o své posedlosti povídat. Slyšet, jak je to báječné
nebo šílené, vzrušující nebo obyčejné. Hlavně ať to téma
naplní vzduch kolem a on tu vůni může zhluboka nasát
do plic. Druhá šance jí zatemnila mysl a přitahovala ji
stejně jako miliony dalších.
„Nic. Nebylo tam vůbec nic.“ Rose už to nevydržela
a podívala se na kamarádku. „A to je jediné, co tě zajímá?
Žádná slova útěchy, že mě tady Thomas nechal samotnou?
Ve světě, který se rozpadá na kusy?“
„Thomas udělal to nejlepší, co mohl!“ rozkřičela se na ni
Lily. „Udělal jedinou dobrou věc, kterou dokázal. Rozhodl
se, že nebude zbabělý a vytvoří pro vás takový život, který
si zasloužíte! I kdyby to bylo kvůli malichernosti, tak je to
jedno! Má přece tisíce pokusů. Vždycky tam bude s tebou.
Máš mu za to být vděčná!“ To už opět obě stály na nohou.
„Ale jediný pravý svět je tady! Proboha, slyšíš se, co
říkáš? Za poslední měsíc odešly prý miliony! A na základě
čeho? Domněnky? Víry? Nikdo neprokázal, že to funguje.
Nikdo!“
„Ty ignoruješ fakta, Rose. Žijeme ve světě, kde existují
dómy. Viděly jsme obrazy z těch míst, kam se s Druhou
šancí dostaneš. Proč ti dělá takový problém uvěřit, že
kaž­dý člověk může být šťastný? Ty sis žila svůj dokonalý
život s Thomasem, ale já? Já jsem jen tlustá hloupá ženská,
která dělá chybu za chybou. Ale díky Druhé šanci si budu
moct vybrat. Napravím všechno, co jsem napravit chtěla.
Vyzkouším nové věci.“
„I kdyby to fungovalo, tak se svět stejně zhroutí,“ řekla
Rose teď už klidnějším hlasem. „Před rokem to možná ni-
kdo neviděl a před pěti lety teprve ne, ale to byly jednotky
případů. Teď je to epidemie. Kaž­dý den odchází zástupy
bláznů a na ně se nabalují další a další. Dómy začínají
praskat a nikdo neví proč. Lily, vždyť my ani nevíme, kde
se Druhá šance vzala. Nemůžeš…“
„Nemůžu co?“ přerušila ji Lily v půli věty. „Jasně že vi-
dím, jak to jde všechno do háje, a proto není důvod čekat.
Vrátím se o deset, možná dvacet let zpátky a můžu to dělat
pořád dokola. Až to bude špatné, tak se vrátím znovu.
Vždy si vytvořím novou verzi, která mi bude vyhovovat.
Tenhle starý svět už bude stejně zapomenutý.“
„A co když to nejde?“ položila Rose otázku.
„Jak nejde? Vysvětlila jsem ti, že to jde.“
„Myslela jsem, že se vrátíš dvakrát, třikrát… klidně
tisíckrát. Co když to jde jen jednou? Na to přece nikdo
odpovědět neumí.“
„I kdyby to šlo jen jednou, tak si to představ. Všechno,
co jsi zkazila, uděláš lépe, uděláš to jinak. Kdo ti tohle
může nabídnout?“
„Nechci, aby mi to někdo nabízel. Tak to prostě být
nemá. Je to proti přírodě.“
 Lily na její slova reagovala smíchem. „To myslíš vážně?
Co je či není proti přírodě, ignorujeme už několik století
a nikoho to do teď netrápilo. A když jsme konečně do-
sáhli úspěchu, tak ho odmítáš přijmout? Je to nový krok
v evoluci lidstva. Jsme teď druh, který může žít nekonečně
mnoho životů! Druhá šance znamená, že kaž­dý z nás může
být konečně šťastný. Je to dar.“
„Nemluv o evoluci, prosím. A už nikdy přede mnou
nemluv o tom, že Druhá šance je dar. Je to virus, který
všechno zničí.“ Rose tekly po tvářích slzy.
„Jasně, chápu. Ta malá hloupá Lily by neměla o ničem
mluvit, ona tomu nemůže rozumět. Ale povím ti, čemu
rozumím. Napadá mě milion důvodů, proč to Thomas
mohl udělat. Napadlo tě třeba, že si poslední dny říkal,
jaké by to bylo, kdyby nebyl s tebou? Kdyby zkusil milion
jiných a třeba lepších variant? Divila by ses mu? Já ne.“
Když Rose viděla v Lilyině obličeji ten šílený úsměv, re­
agovala okamžitě. Vrazila jí facku, do které dala maximum
energie. Lily téměř spadla na zem.
„Probuď se, proboha. Tohle nejsi ty!“
„Nemáš tušení, kdo jsem. Ani já sama to nevím a měla
bych to zjistit. Mám na to nyní celou věčnost. Nekonečně
mnoho pokusů.“ Napřáhla proti Rose sevřenou pěst. Když
ji otevřela, ležely v ní dva nevelké světlé prášky. Nebyly
ničím zajímavé, snad jen tou barvou, která přecházela
z bílé do světle modré.
„Zbláznila ses?“ Rose udělala krok směrem k ní, ale Lily
ustoupila k okraji útesu. Stála už opravdu hodně blízko
a Rose se bála jít k ní blíž. Stále více foukalo a nekonečná
hloubka v ní probudila vzpomínky, jak coby dítě trpěla
závratěmi.
„Vzala jsem jeden i pro tebe.“ Lily hodila jednu na-
modralou pilulku Rose k nohám a s druhou si pohrávala
mezi prsty pravé ruky. „Přemýšlela jsem, kam bych se
měla vrátit. Nejspíš to bude prvák na střední. Říkají, že
je lepší jít hodně daleko, a asi mají pravdu. Důležité je
si vše velmi dobře pamatovat. Kaž­dý detail. Nikdy jsem
neměla tak dobrou paměť jako ty, ale za ten risk to stojí.“
Nespustila oči z té nepatrné věci ve své dlani.
„Lily, nenechávej mě tu, prosím. Všichni odcházejí a já
tu nechci být sama.“ Rose nedokázala pláč zastavit. Její
rudé oči hleděly někam do prázdnoty před ní.
„Nikam neodcházíme. Pochop to. V novém světě má
kaž­dý možnost volby. Zkus to přijmout.“ Otočila se smě-
rem k oceánu. Stála už na samém okraji. Vítr jí rozcuchal
vlasy a ty Lily nyní vlály kolem hlavy. Otočila se a Rose
teď viděla jen polovinu její tváře. „Řekli mi dvě věci a já
je říkám i tobě. Nikdy si neber jen polovinu Druhé šance.
V žádném případě. A rozhodneš-li se zůstat, drž se co
nejdál od dómů. Brzy se uvidíme, Rose. Miluju tě. A bude
to tak vždycky.“
„Lily!“ vykřikla Rose, ale nebylo to nic platné. Její nej-
bližší kamarádka skočila. Rose se nedokázala ani pohnout.
Celé tělo jí ztuhlo a odmítalo poslušnost. Trvalo jí nejmé-
ně minutu, než nad ním opět získala kontrolu a lehla si.
Pomalu se připlazila k okraji. Pouhý pohled na vysokou
bílou stěnu ji naplňoval adrenalinem.
Oči měla zabořené do země. Věděla, že stačí jen pár
centimetrů, aby zjistila, jestli je Lily na jiném místě. Ně-
kde v kopii reality, kterou se pokouší upravit dle svých
vlastních snů a představ. Pohlédla dolů.
Až později se Rose dozvěděla, že se v předvečer konce
světa začaly objevovat napodobeniny Druhé šance. V lep-
ším případě se jednalo o obarvený cukr, v horším o ex-
trémně silné LSD, jehož následná konzumace zpravidla
končila tragicky.
 Nejděsivější variantou byly silné jedy, které rozlepta-
ly žaludek a zabíjely do několika hodin, či dokonce mi-
nut. Viděla na vlastní oči chudáky, kteří si vzali falešnou
Druhou šanci a ve snaze se zachránit do sebe následně
naházeli desítky dalších prášků, o kterých se domnívali,
že je mohou zachránit. Většina z nich se své vytoužené
lepší reality nikdy nedočkala.
A nedočkala se jí ani Lily. Neměla zřejmě čas zjistit,
zda jí dali místo Druhé šance první, druhou, či třetí špat-
nou variantu. Bylo to tak asi lepší. Rose nikdy nepřestala
doufat, že si její přítelkyně vůbec nestihla svou chybu
uvědomit. Měla ji moc ráda.
 II.

P ětku opustila veškerá síla. Nedokázal pozvednout

oční víčka a vlastně se mu ani nechtělo, ve vzduchu
totiž cítil sníh. Jemné vločky mu dopadaly na tvář, kde se
téměř okamžitě měnily v kapky vody. Nejchladnější roční
období vždycky miloval, vždyť se ke konci jeho prvního
života zima stávala stále vzácnější a lidé za ní museli
cestovat do těch nejzapadlejších koutů světa nebo si ale-
spoň vytvářet její napodobeniny. Konečně mu došlo, že je
opravdu chladno, což byl stav, který nepoznal už mnoho
let. Třásl se po celém těle, a byl tedy čas vstát. Otevřel po-
malu oči.
Venku panovala hluboká noc. Na obloze plulo jen ně-
kolik mohutných mraků, zvýrazňovaných svitem měsíce,
který byl teď téměř v úplňku. Od samého kraje horizon-
tu se táhly pásy hvězd. Pětka byl zabořený hluboko do
vrstvy čerstvého sněhu. Rozhodně neležel na rovině, spíš
naopak. Pokusil se zvednout, ale v levém rameni ucítil
ostrou bolest. Druhou rukou si opatrně přejel po bolavém
místě a hned věděl, že něco není v pořádku.
„Ty jeden hajzle. Vážně jsi mě trefil,“ řekl polohlasem,
ale nikdo ho nemohl slyšet. Rozhlédl se po okolí a usou-
dil, že leží na lyžařské sjezdovce nebo na stráni, která
byla takto dříve využívána. Otevíral se mu pohled do
hlubokého údolí a ještě dál na svahy protějších vrcholků
hor. Netroufal si odhadovat jejich výšku. Dlouhé týdny
strávil na vyschlé planině a teď by mu jako Mount Everest
připadal i nicotný kopeček.
Vzpomněl si, jak byl ještě coby student vysoké školy
na vědecké stáži v Rakousku. Od té doby dvakrát utekla
už celá věčnost, ale nejasně si pamatoval, že nějak takto
tam krajina vypadala. Nedokázal říci, jestli je to podoba
jen náhodná. Mlhavě si v paměti vybavoval obraz nějaké
ženy. Byla to má Ash? Nedokázal si vzpomenout.
V okolí nesvítilo žádné světlo, ale díky měsíčnímu svitu,
který se odrážel od všudypřítomného sněhu, viděl kolem
sebe dobře. Pokusil se pohnout levou rukou, ale projela
jím ostrá bolest. Možná to byla poslední kapka, kterou
potřeboval, aby se plně probral a uvědomil si, že je zde
sám. Začal se rozhlížet po okolí.
„Jenny! Jenny!“ Nikdo se neozval. Vládlo tu dokonalé
a absolutní ticho.
Co přesně jsem jí řekl? Zamyslel se. Myšlenky stále ještě
nedokázaly najít správný směr, ale to ho nepřekvapilo.
S vypětím sil si začal vzpomínat. Přikázal své dceři, aby
našla nejvyšší místo v okolí, že se tam setkají. Možná to
neřekl přesně takto slovo od slova, ale obsah byl stejný.
Opět se rozhlédl.
Jeho tělo znovu ovládl třes. Nyní to ovšem nebyl chlad,
ale strach, který dokázal být ještě mrazivější než ledové
závěje. Jak si to Jenny mohla vyložit? Vydala se nahoru
do kopce? Musela se vydat do kopce. Na zemi ale neviděl
žádné stopy.
„Jenny, pokud mě slyšíš, tak se ozvi!“ zkusil znovu za-
křičet, ale odpovědí mu bylo opět jen ticho. Nezbývalo
příliš času, pokud se nedá do pohybu, tak tady umrzne.
Svému tělu po všech těch letech důvěřoval, ale nebyl si jistý,
zda pro něj mráz nebude příliš velkou zkouškou. Mrzlo
určitě. Odhadoval, že bude minimálně pět pod nulou, a to
ještě v lepším případě. Vůbec by se nedivil, kdyby tu bylo
minus dvacet.
V batohu neměl žádnou zimní bundu, protože ji už
dlouho nepotřeboval a ani nepředpokládal, že by se mohla
někdy hodit. Našel ovšem teplou mikinu a cestovní deku.
Využil, co se dalo, a poctivě se zabalil do dalších vrstev.
Svou kreativitu musel zapojit u chodidel, která obalil do
různých zbytků látek, ale vrstva nesměla být příliš silná,
jinak by se nevešel do sandálů. Byl zoufale nepřipravený,
ale už musel vyrazit a kopec před ním působil nekonečně.
Tyčil se daleko do tmy nad ním. Netroufal si odhadnout,
kde by mohl být vrchol, ale zahájil výstup.
Když se po okolí rozhlížel poprvé, unikla mu řada
detailů. Teď už viděl, že sjezdovku začala opět ovládat
příroda, která si ukradený pás lesa pomalu přivlastnila
zpět. Snažil se zahlédnout zbytky vleku, ale zřejmě byl
umístěn v jiné části kopce.
Několik desítek minut bojoval se sněhem, který mu
sahal po kolena. Vystoupal sotva o padesát metrů výš
a zima už začínala být nesnesitelná. Své prsty téměř ne-
cítil a kaž­dý krok doprovázela bodavá bolest chodidel.
Pokud tu nechce zmrznout, musí co nejdříve najít nějaký
úkryt. V okolí ovšem viděl jen stromy či neprostupné
houštiny nízkého porostu. Otočil se tedy zpět, aby se po-
díval na cestu, kterou urazil. Příliš nepostoupil, ale ztratil
opravdu hodně sil. Věnoval ještě několik drahocenných
vteřin zkoumání okolí.
„Jenny!“ Jeho hlas se nesl kilometry daleko. Vrátila se
mu slabá ozvěna od protějších kopců, ale jiná odpověď
nedorazila. Překvapilo ho něco jiného.
Byl si téměř jistý, že vidí nějaký tmavý objekt, který
ještě před chvilkou na sjezdovce nebyl. Sledoval ho tedy
pozorněji a postupně nabyl přesvědčení, že se to pohybuje
kupředu a jeho směrem. Bylo to ještě daleko, ale určitě
se to přibližovalo. Nechtělo se mu zjišťovat, o co by se
mohlo jednat, a znovu se otočil proti svahu. Několik desí-
tek metrů nad ním přecházela sjezdovka zřejmě v lehkou
rovinu. Rozhodl se tedy, že vystoupá alespoň k tomuto
bodu.
Svého cíle dosáhl po několika dalších dlouhých mi-
nutách, ale necítil už vůbec nohy. Uvědomil si, že tak
to nepůjde a že musí něco udělat. Tímto tempem Jenny
nenajde, a navíc je možné, že je na tom jeho dcera ještě
hůře. Mohla skončit kilometr od něj nebo taky sto kilo-
metrů. V horším případě mohla být na úplně jiném místě.
Kdybych ji býval mohl držet, tak by se to nestalo. Na tyto
myšlenky ale nebyl čas. Znovu se rozhlédl a usoudil, že
se na něj přece jen usmálo štěstí. Na okraji sjezdovky se
krčila nízká budova. Byla zapadaná sněhem, ale určitě se
jednalo o objekt vytvořený lidskýma rukama.
Pětka se otočil směrem, kterým se k němu přibližoval
onen stín. Šel přesně v jeho stopách a teď už nemohlo
být pochyb. Zavětřil jeho stopu. Je to medvěd. Určitě je to
medvěd. Sebral poslední zbytky sil a prodral se skrz závěje
ke stavení. Začal odhrabávat sníh, kterým byly zaváté
dveře. Šlo o malou chatku, ani ji nešlo nazvat domem.
Na oprýskané tabulce byl nápis, který šlo jen velmi těžce
rozluštit. Pětka odhadoval, že na něm kdysi stálo Údržba
a zdravotník. Byl to ovšem spíše pocit, protože písmena
už téměř úplně vybledla.
S velkou námahou se mu podařilo otevřít dveře na
několik palců a protáhnout se dovnitř. Levá ruka mu
nesloužila, takže to všechno trvalo příliš dlouho a bylo
doprovázeno omračující bolestí. Sesunul se na dřevěnou
podlahu a cítil, že brzy ztratí vědomí. Když se začal propa-
dat do tmy, nebyl si vůbec jistý, jestli dokázal dveře zavřít.
To se ovšem dozví. Buď se probudí, nebo bude někomu
po dlouhé době tou nejlepší svačinkou.

∞
Vzduch byl zatuchlý. Ze všeho nejvíc připomínal pach dlou-
ho zavřených továren. Pětka podruhé za krátký čas ležel
a nedokázal otevřít oči. Pomalu dýchal a i tento prostý fakt
ho naplnil optimismem. Levou rukou raději vůbec nehýbal
a pokusil se opatrně posadit. Místnost prostupovalo tlu-
mené světlo, které do ní vnikalo jedním menším oknem
hned vedle dveří a částečně také střešním oknem. To
bylo ovšem zasypáno vrstvou sněhu, který ležel na střeše.
Pohlédl ke dveřím. Byl na sebe pyšný, že se mu je
podařilo zavřít. Ochránilo ho to nejen před nevítaným
návštěvníkem, ale i před mrazem. Podíval se na své směšné
obutí a pokusil se pohnout prsty. Podařilo se mu to a opět
poděkoval svému tělu za pomoc. Rozhodně neměl čas
a chuť na částečnou amputaci svých omrzlých končetin.
Jenny tu není. Pokud by šla do kopce, tak by tuhle budovu
nemohla minout. Nevšiml si žádných stop ve sněhu ani
žádného hluku či jiného znamení. Uklidnil se, protože
jeho dcera možná nemusela zápasit s mrazem, ale uvědo-
moval si, že je nyní může dělit mnohem větší vzdálenost,
než si kdy dovedl představit. Věřil, že si Jenny dokáže
sama poradit. Uměla se rychle rozhodovat a dlouhé puto-
vání v ní vypěstovalo silný pud sebezáchovy. Ať se nachází
kdekoliv, určitě není ochromena strachem. Zatím…
S námahou vstal. Chatrč musela v minulosti fungovat
jako odkladiště všeho, co by mohlo být na sjezdovce po-
třeba. Zdálo se mu, že má projednou docela štěstí. Vrstva
prachu pokrývala svítilny, nářadí, několik neforemných
bund, starých bot a odložených lyží. Musel se usmát nad
představou, jak sjíždí svah na těchto historických exponá-
tech. Rovnou tu myšlenku zavrhl, protože sněhu bylo na
jízdu jednoduše moc a pravděpodobně by neujel více než
pár metrů, než by zblízka poznal kmen nějakého stromu.
Na zdi visela skříňka s univerzálním symbolem červe­
né­ho kříže. Otevřel ji a nalezl několik obvazů, náplastí
a lahvičku dezinfekce. Rozhodl se, že je čas, aby zkontroloval
levou ruku a především rameno, které stále nechtělo pře-
stat bolet. Na okamžik se zahleděl ven z okna. Až do po-
loviny ho zakrýval sníh, ale jinak bylo až překvapivě čisté.
Zdálo se mu, že je venku pěkný den. Sklouzl zrakem
směrem ke dveřím, a když mu došlo, co vidí, rychle od
něj odskočil. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval, ale
nebylo pochyb. Přímo přede dveřmi do chatrče seděl med-
věd. Obrovský bílý medvěd, hledící někam do dálky.

∞
Pětka zvažoval, jaké jsou v boji s takto velkým medvědem
jeho šance. Pokud by se rozhodl, že se dostane dovnitř,
jen těžko by mu v tom zabránil. Své možnosti obrany
trochu zlepšil, když nalezl mezi nářadím starou a znač-
ně zrezivělou sekeru na dřevo. Necítil se s ní o moc více
v bezpečí, ale minimálně by nezemřel s holýma rukama.
Možná kdybych ty dveře rychle otevřel a zaútočil jako první…
Takové myšlenky rychle zapudil. V přímé konfrontaci pro-
stě neměl šanci a dobře to věděl.
Protože se zdálo, že o něj medvěd zatím nejeví zájem,
využil raději čas a začal si ošetřovat rameno. Trefilo ho
pět broků. Rány už se z větší části zahojily a ani nijak ne-
krvácely. Svaly a šlachy také nejevily zásadnější poškození.
Problém byl spíš v tom, že broky byly stále ještě uvnitř.
Dokud je nevyndá, jeho tělo se nemůže plně zahojit. Bál
se, že bude mít pak problém hýbat levou paží, a to si
nemůže dovolit.
„Jste si jistý, že jste prohlédl důkladně veškeré medi-
cínské vybavení, které se skrývá ve skříňce na zdi?“ Hlas
naplnil celou místnost a Pětka sebou trhl. Byl si jist, že
tu s ním nikdo další není, ale přesto se divoce rozhlížel.
„Velice mě mrzí, že jsem vás vylekal. Podívejte se prosím
do levého rohu u stropu přímo nad dveře. Kameru zakrývá
množství pavučin, ale já vás vidím slušně. Reproduktor
je ukrytý na stejném místě.“
Pětka se postavil a odstranil pavučiny v místě, které
hlas určil. Opravdu se tam nacházela nenápadná kamera
s reproduktorem. Proklínal se za svou neopatrnost. Před
lety by si něčeho takového všiml. Začínám už stárnout.
Podobné chyby stály život i lepší, než je on.
„Prozradíte mi, s kým mám tu čest?“ promluvil směrem
ke kameře.
„Já jsem se nepředstavil? Omluvte mé špatné vychování.
Už je to dlouho, co jsem zde měl naposledy návštěvníka.
Snažil jsem se to vypočítat, ale z nějakého důvodu to není
možné.“ Hlas se na chvíli odmlčel. Pětka přemýšlel. Jeden
detail už přehlédl a nechtěl se dopustit znovu stejné chyby.
Měl pocit, jako by ten hlas už někdy v minulosti sly-
šel. Minimum emocí, přátelský a špatně zapamatovatelný.
Průměrný ve všech ohledech. Došlo mu to…
 „Kde se nacházím?“ zeptal se Pětka.
„Vítejte v soukromém lyžařském středisku rodiny Ries­
sových. Více než dvacet kilometrů sjezdovek, vždy skvěle
upravených a bez rizika špatného počasí.“ Hlas větu od-
říkal jako naučený reklamní slogan.
„Máš nějaké jméno?“
„Mám pouze výrobní označení a přednastavené profily,
které lze využít. Malá paní Riessová mi ovšem říkala Even.
Pokud se vám toto jméno líbí, tak mi tak můžete také
říkat.“ Pětka by odpřisáhl, že hlas dával důraz na jméno
Even. Nenápadně ho tlačil, aby toto oslovení používal.
„Dobrá, Evene. Tohle musí být dóm. Je to tak?“
„Přesně tak, pane. Soukromé lyžařské středisko rodiny
Riessových bylo vytvořeno společností Second Dimension
Inc. pomocí technologie dómu, tedy rozšíření primární
reality. Přejete si kontakt na tuto společnost?“ Když Pětka
uslyšel výraz primární realita, jeho tělo se nekontrolovaně
otřáslo.
„To vážně není nutné,“ řekl potichu. V hlavě si přehrával
mnoho scénářů. Bylo zvláštní, že se ocitl přímo v dómu.
Pravděpodobnost byla velmi malá, ale stále existovala.
Tenhle dóm musel být obrovský.
„Měl bych vidět hranice dómu. Při této velikosti musí
docházet k enormnímu zakřivení reality. Jakou plochu
celý areál pokrývá?“ Vzpomněl si na večer, kdy hleděl na
protější kopce. Nic neviděl. Nemohl by přece přehlédnout
tak zásadní věc. Kameru za pavučinami možná, ale tohle…
Nejsem přece tak starý. Nebo jsem? Kolik je mi vůbec let?
„Při prvním měření dóm pokrýval plochu dvou set čtve-
rečních kilometrů. V poslední době ovšem zaznamenávám
odchylky od této hodnoty.“
„Blázni! Úplní blázni!“ zakřičel Pětka. „Při takové ve-
likosti musí být struktura silně nestabilní. Je zázrak, že
ještě nedošlo ke zhroucení.“ Musí se okamžitě dostat pryč.
Nechtěl v té chatě zůstávat už ani minutu.
„Pojď dovnitř,“ řekl a pootevřel dveře. Začínal opět
všechno chápat. Byl opět sám sebou, ten, kterému mohl
důvěřovat. Racionální a chladně kalkulující. Ten, který
staví na přežití ve všech podmínkách.
Pětka poodstoupil od dveří. Slyšel za nimi hrabání a po-
hyb obrovského zvířete. Dveře se otevřely a on v nich spatřil
ledního medvěda. Dveřmi se protáhl jen s velkými obtížemi.
„Jiné, řekněme méně extravagantní, tělo již nebylo
k dispozici?“ zeptal se Pětka medvěda.
„Moc se vám omlouvám, pane. Byl jsem si jist, že budete
potřebovat pomoc, a toto je jediné robotické tělo, které šlo
ovládat. Zbytek jich není v provozu. Neuvědomil jsem si,
že bych vás tím mohl vyděsit.“ Lední medvěd se posadil
a Pětka pochopil, že jeho hlas vychází nikoliv z tlamy, ale
reproduktoru, který byl schován někde v srsti.
„Jak daleko je nejbližší východ?“
„Půjdeme-li společně, jsme tam do pěti minut. Rád bych
vám ovšem něco poradil.“ Medvěd zvedl svou obrovitou
tlapu a ukázal na jeho rameno. „Bylo by vhodné dokončit
to ošetření. Ve skříňce naleznete dlouhou pinzetu.“
„Předpokládám, že máš v sobě software pro první po-
moc. Možná dokonce pokročilé znalosti anatomie?“ Pětka
nikdy neměl důvěru v systémy umělé inteligence či podob-
ná řešení, která se pouze tvářila, že nějakou inteligenci
mají. Teď musel s medvědem ovšem souhlasit. Neměl by
v těle nechávat zbytky broků.
„Mohu-li soudit, vaše zranění není staré. A rychlost
hojení se zdá neuvěřitelná. Musím pogratulovat k mi-
mořádně efektivním úpravám vašeho těla.“
„Drž hubu,“ vyštěkl Pětka směrem k medvědovi, když
hledal ve skříňce slibovanou pinzetu. „Nevíš, o čem mluvíš.“
S pinzetou měl ale pravdu. Pětka usoudil, že by s ní mohl
některé rány vyčistit. Svlékl se do půl těla a přemýšlel,
jestli bude bolest snesitelná.
„Rád bych vám pomohl, ale toto tělo je určeno pouze pro
pobavení návštěvníků. Lední medvědi nejsou vyhledáváni
zrovna pro jemnou motoriku. Kdybyste třeba navštívil zoo,
která disponuje lidoopy, tak bych vám mohl…“
„Tiše prosím…“ vydechl Pětka. S velkým sebezapřením
se mu podařilo vyčistit tři rány, ale dvě zbývající byly
příliš hluboké. Bude muset žít s tím, že broky zůstanou
součástí jeho těla. Rány vydezinfikoval a obvázal. Do týdne
se zacelí, tím si byl jistý.
„Musíme jít. Veď mě k východu,“ podíval se do medvě-
dových očí, „prosím,“ dodal.
„To nebude žádný problém. Následujte mě a držte se
přímo za mnou. Bude to pro vás komfortnější.“

∞
Postupovali rychle, protože medvěd svým mohutným tě-
lem vyšlapával stezku a Pětka, vědom si jeho doporučení,
šel těsně za ním. Východ nalezli téměř okamžitě. Pětku
to nepřekvapilo, protože podobně velké dómy musely mít
vždy několik východů, rozmístěných na strategických mís-
tech. Tento se nacházel zhruba v polovině svahu, což bylo
taktické hlavně kvůli případným zraněním, která by bylo
nutné ošetřit mimo dóm.
Jednalo se o standardizovaný portál, dva metry široký
a přibližně dva metry vysoký. Celé středisko si museli
majitelé nechat vybudovat v poslední dekádě, před pří-
chodem Druhé šance.
Nasvědčovala tomu jeho velikost a použitý portál třetí
generace. I to Pětku potěšilo. Kdyby tu stály portály první
či druhé generace, museli by se trmácet až k hranicím
dómu, což by v tomto případě mohl být výlet na několik
dnů.
„Jsme zde, pane. Doufám, že jste si návštěvu našeho
resortu užil a brzy se k nám opět vrátíte,“ pronesl medvěd
a opět se posadil. Pětkovi se zdálo, že medvědovi začínají
vypovídat poslušnost přední nohy a je rád, že si může
sednout. Stromy a keře ovládly velkou část původních
sjezdovek a zub času se podepsal i na tomto stvoření. Je
to robot, věc, nemyslí, je to jen stroj! Pětka se přistihl, že
o medvědovi přemýšlí jako o živé bytosti, a pokáral se za to.
„Využívali majitelé tento areál často?“ Pětku to zajímalo
čistě z praktického hlediska. Nechtěl vstoupit do portálu
a na druhé straně se rozmáznout o nějakou kovovou zá-
branu, která by blokovala vstup a výstup.
„V podstatě kaž­dý den, pane. Jejich návštěvy byly ale
čím dál vzácnější a nyní jsem je neviděl již dlouho. Bohužel
už nejsem schopen určit, jak dlouhý je to časový úsek.“ To
mu Pětka věřil. Čas se už dávno stal veličinou, na kterou
se nedalo příliš spoléhat.
„Mohu se vás na něco zeptat, pane?“ Pětka pouze při-
kývl na znamení souhlasu. „Myslíte si, že mohu ještě oče-
kávat nějaké hosty? Jakékoliv?“ Pětka si uvědomoval, že
není možné, aby v hlasu toho stroje slyšel smutek. I kdyby
tam byl, je výsledkem nadefinovaných scénářů, které se
aplikují pro konkrétní situace. To všechno věděl. Ale ten
smutek tam prostě byl…
„Evene,“ oslovil ho, jak si myslel, že by stroj chtěl být
oslovován, „po mně už nikdo nikdy nepřijde. Od doby, kdy
tento areál nechala rodina Riessových vytvořit, uplynulo
mnoho a mnoho času.“ Na chvilku se odmlčel a zabořil
medvědovi ruku do husté srsti na hlavě. „Sloužil jsi jim
dobře.“
 Po těch slovech nastalo ticho. Pětka si užíval paprsky
slunce a pohled do krajiny. Musel ale spěchat. Jenny někde
čeká a on ji musí najít.
„Snažil jsem se udržovat celý areál v dobrém stavu.
Odstraňoval jsem náletové dřeviny, prováděl nejnutnější
servis. Už si ani nepamatuji, kdy mi došla zásoba náhrad-
ních dílů. Jako první začaly odcházet největší stroje. Stačila
malá drobnost a už jsem je nebyl schopen rozpohybovat…
Teď už jsem tu k ničemu,“ pronesl tiše Even. „Co je na
druhé straně toho portálu?“
Ta otázka Pětku překvapila.
„To bohužel nevím,“ odpověděl popravdě.
„A přesto tam musíte jít.“
„Musím.“
„Někdo tam na vás čeká?“ Medvěd lehce naklonil hlavu
a nespouštěl z něj oči.
„Ano. Malá, ale ta nejstatečnější dívka na celém světě.“
„Jako moje slečna Riessová…“ S těmi slovy se medvěd
zvedl a prošel portálem. Hladina, která připomínala nádrž
rtuti, se za ním ihned zavřela. Pětka věděl, že se to nemělo
stát. Even byl vytvořen pro toto místo. Z bezpečnostní-
ho hlediska ho nikdy neměl a nemohl opustit. Z portálu
něco vyletělo ven a spadlo mu přímo k nohám. Byla to
dětská lopatička na hraní. Sebral ji a vstoupil. Teď už bez
obav.

∞
Měl radost, že na druhé straně portálu nepanuje zrovna
noc. Slunce ještě viselo na obloze, ale stíny už se pomalu
prodlužovaly. Rozhlédl se, aby prozkoumal okolí. Nacházel
se na zahradě u kdysi pěkného světlého bungalovu. Šlo
o rodinný dům Riessových, to mu bylo hned jasné.
 Těsně vedle vstupu do dómu ležel Even. Pětka k němu
do vysoké trávy poklekl.
„Určitě víš, že jakmile opustíš vyhrazený prostor, budeš
v řádu minut zničen.“ Nebyla to otázka, ale konstatování
faktu. Dómy měly vysokou úroveň zabezpečení a nepři-
cházelo v úvahu, že by se z nich jakýkoliv autonomní
správce vydal na procházku. Do té jejich primární reality,
pomyslel si Pětka a ta slova mu opět uvázla v hlavě.
„Máte pravdu, pane. Této nepříjemné skutečnosti jsem
si vědom.“
„Ale proč jsi se pro mě obětoval? Přece jsem tě o to
nežádal.“
„Nežádal. Potřeboval jste potvrzení, že je průchod bez-
pečný. Vaše malá to potřebovala.“ Měl přitom zavřené
oči a simulované dýchání znělo stále slaběji. „Navíc jsem
mohl spatřit dům své rodiny. To je krásný konec cesty,
řekl bych. Bylo to tedy čistě sobecké rozhodnutí… Žádné
obětování.“ Hlas se začínal vytrácet.
„Jsi jen stroj. Ty nevíš, co je to jednat sobecky nebo
šlechetně. Prostá imitace života,“ zareagoval Pětka. Později
si na ta slova vzpomněl a litoval jich. Z mnoha důvodů.
„Ale to jste vy taky.“ To byla jeho poslední slova. Sotva
slyšitelná. Pětka přemýšlel, zda si je jen sám nedomýšlel.

∞
Vstal. Jeho oči okamžitě upoutal obrovský javor, který
byl dominantou zahrady. V jeho koruně někdo zbudoval
nádherný stromový domek. Byl už celý obrostlý mechem
a prošpikovaný větvemi, ale to mu na kráse nijak ne­
ubra­lo, ba naopak. Ten pohled ho uklidnil a vykouzlil
mu úsměv na rtech.
„Říkal jsem na nejvyšší místo!“ zakřičel směrem vzhůru.
 Chvilku se nic nedělo, ale on se nebál. Jenny vykoukla
vzápětí.
„Nic vyššího tu není! Jsem dokonce výš než střecha.“
Zasekla se, ale po chvíli pokračovala. „Proč máš na sobě
zimní oblečení? A to vedle tebe má být lední medvěd?“
 III.

D ům rodiny Riessových a jeho okolí se ukázaly jako pří-

jemné místo. Venku vládlo nádherné jaro nebo snad
začátek léta. Po úmorném putování vyschlou pustinou
byl uklidňující jakýkoliv pohled na zeleň, která postupně
ovládla zahrady, domy, ulice a poté celé město.
V domě našli úplně zašedlé, ale s trochou snahy čitelné
noviny, které jim prozradily, že se nacházejí ve městě
jménem Aurora. Z dalších indicií pak odvodili, že jejich
přechodné bydliště je součástí Nebrasky, či spíše toho,
čím kdysi Nebraska bývala. Aurora bývala v minulosti
podle všeho spíše větší vesnicí, ale disponovala i základ-
ní a střední školou, knihovou, parkem, a dokonce také
soudem. S trochou představivosti a velkorysosti ji bylo
možné nazývat městem.
Budova na tom nebyla dobře. Vymlácené okenice byly
tou nejmenší vadou na kráse. Kořeny stromů už začaly
narušovat zdi, mechy a trávy se zachytily i na těch nejméně
pravděpodobných místech. V několika místnostech se v mi-
nulosti zabydleli hlodavci, ale nyní se zdálo, že se buď
ukrývají před nevítanými návštěvníky, nebo už našli lepší
místo k životu. Jejich nedávná přítomnost byla ovšem dob-
ře patrná. Naštěstí se ukázalo, že dům má docela slušný
sklep, při troše snahy snad i obyvatelný. Také na těchto
místech se podepsal zub času, ale s menší razancí.
Pětka důkladně prozkoumal domy v nejbližším oko-
lí. Všechny si byly velmi podobné. Zpravidla se jednalo
o nízké dřevěné bungalovy v žalostném stavu. Dvě bu-
dovy byly vypálené, ale on se raději nesnažil pátrat po
důvodech. Jejich ruiny šlo docela snadno přehlédnout,
zarostly je totiž keře a vysoká tráva. Od první obchůzky
se tu Pětka vůbec necítil jako v místě vytvořeném člo-
věkem, spíše mu vše připomínalo exkurzi v národním
parku. Tohle byl totiž les, jaký mohl za svého mládí vídat
v chráněných rezervacích. Byl to les na troskách města
Aurora.
Putovali s Jenny už dlouhý čas a viděli, jak si příroda
bere zpět vše, co jí bylo ukradeno či odepřeno. Už ani
nevěděl, jak je to dlouho, co procházeli ulicemi New Yor-
ku, zvířata teprve opatrně objevovala svá nová teritoria
a při hlasitějším zvuku se hned běžela ukrýt do starých
známých míst. Byl to vůbec New York? Pětka si tím nebyl
jistý. Věděl ale s naprostou jistotou, že doba, kdy plody
lidské vynalézavosti, domýšlivosti a umu mohly s přírodou
soutěžit, byla dávno pryč. Nyní opět vládla ona. A jemu
na tom nepřipadalo nic špatně.
Ulice Aurory bývaly kdysi široké a téměř žádný dům
neměl plot. Panely, které původně tvořily povrch vozovky,
byly nepravidelně rozházeny po okolí. Kořeny stromů si
s nimi pohrály tak, jako by ty těžké betonové kusy nevá-
žily víc než pár kilogramů. Po této cestě by už auto projet
nemohlo, kdyby vůbec ještě dnes někoho napadlo, že toto
bývala před dávnou dobou silnice.
Tato malá výprava přinesla Pětkovi i několik překva-
pení. Jedním z těch příjemných byl statný jelen. Klidně si
stál na menší pastvině a spásal trávu. Pětka ho sledoval
bez hnutí ze vzdálenosti asi patnácti metrů. Zvíře po
chvíli otočilo hlavu a oba si hleděli do očí. Byl vznešený,
ve skvělé formě a s typickým bílým ocasem. Za pár minut
se jen pomalu, až líně otočil a odkráčel do křovin. Vůbec
se mě nebál. Člověk je mu úplně lhostejný.
Po tomto přátelském, byť trochu odtažitém setkání se
Pět­ka více zaměřil na další známky zvěře kolem. V lese, kte­
rý kdysi býval městem, vládl překvapivý ruch. Slyšel několik
druhů ptáků, vnímal přítomnost menší zvěře a byl si jist,
že jelen odkráčel pryč ke svému stádu, kde bude takových
majestátních kusů ještě spousta. Žila tu i spousta drobné
zvěře, která by mohla přilákat dravce, a Pětka se necítil
příjemně bez jakékoliv zbraně na svou obranu. Vybavil
se alespoň dlouhou dřevěnou holí, která se ukázala jako
praktický společník do obtížného terénu.
Pročesával dům po domu, ale postupně propadal bez­
naději. Jednalo se o pouhé ruiny a zub času si vybral daň
na všem, co kdysi ukrývaly. Z oblečení zbyly jen cáry
zašedlých hadrů, jen občas našel nerozbitý keramický
hrnek nebo dětskou hračku, která ještě nepřišla o svou
křiklavou barevnost. Do batohu posbíral několik konzerv.
Nebyl si jistý, zda ještě mohou být poživatelné, ale za
pokus to stálo.
Objevil i dvě lovecké pušky. Byly ale zrezlé a nepouži-
telné. Podobné to bylo i s náboji. Kdyby se odhodlal zbraně
vyzkoušet, náboj z hlavně by zřejmě vůbec nevyšel a on
by byl rád, že mu zůstaly všechny prsty. Nakonec alespoň
částečně uspěl v polorozpadlé garáži, která připomínala
spíše medvědí brloh a která možná nějaký čas i brlohem
byla. Teď tady ale žádný nájemník nenocoval, takže se tu
Pětka mohl nerušeně porozhlédnout.
Z velké kovové skříně urazil zrezlý zámek. Nepotřebo-
val k tomu ani moc síly. Rez by zřejmě za pár let sežrala
skříň docela. Více práce dalo očištění místa od šlahounů
jakési popínavé rostliny, která se s nepříjemnou vytrva-
lostí držela doslova jakéhokoliv povrchu. Pětka rychle
zjistil, že její listy ukrývají okem sotva postřehnutelné
trny, které bude z rukou vyndávat ještě minimálně měsíc.
To ho ale nemohlo zastavit.
Uvnitř našel zachovalý kufřík, zcela jistě určený pro
malou střelnou zbraň. A opravdu, nacházel se v něm kom-
paktní revolver značky Colt a několik krabiček nábojů.
Jejich stav byl překvapivě dobrý, což nebylo podle všeho
zásluhou kovové skříně, ale hlavně kufříku. Byl vyroben
z jakési syntetické hmoty, která se ukázala jako nesmírně
odolná vůči okolním vlivům.
Ještě více ho ovšem zaujal velký vak ve stejné barvě,
jako měl kufřík, s totožným logem výrobce. Zaradoval
se, ale jeho nadšení rychle opadlo poté, co z vaku vytáhl
krátký skládací luk. Chvilku si ho prohlížel a uvažoval.
Kdysi lukem střílel, ale to bylo v jiné době. Vysypal další
obsah vaku. Obsahoval kožený toulec, deset šípů, zřejmě
z karbonu, a dvě tětivy. Vše opotřebované, ale jinak úplně
zachovalé.
Pětka uznale zkoumal materiál, z kterého byl vak vy-
roben. Důkladně prsty přejížděl po povrchu látky, která
mu hodně připomínala materiál, jenž byl použit na jeho
kalhoty. Byl si jistý, že jde o nějakou formu nanovlákna.
Dost možná s částečnou schopností regenerace drobných
vad a poškození. Po chvilce přemýšlení vrátil všechno zpět
do vaku a přehodil si jej přes záda.
 Uvědomil si, že už je pryč dost dlouho a že se musí
vrátit zpátky k Jenny, která opět zaujala strategickou po-
zici v korunách vysokého javoru. Hořce se usmál, když si
vzpomněl na své obavy z divokých zvířat. Na tomto místě
bude žít i něco mnohem děsivějšího. Byl si jistý, že se
nachází ve svém původním světě, a to znamenalo jediné:
mohou tu žít lidé či cokoliv, co z nich zůstalo.

∞
Jenny si nebyla jistá, jestli na jednom místě zůstali někdy
déle než čtrnáct dnů. Ale tady se jí líbilo. Byl tu dostatek
vody i potravin. Paní Riessová, její manžel, či dokonce oba
museli být zdatní zahrádkáři. Hned druhý den po jejich
příchodu si Jenny všimla, že některé kouty zahrady skrý-
vají netušené poklady. Úhledné záhonky byly minulostí,
ale stále ještě tu nacházela cibuli, rybíz a hlavně vzrostlé
jabloně s malými zelenými jablky. Byla neuvěřitelně kyselá,
ale s trochou odvahy a sebezapření jedlá.
Donutit otce něco sníst byl vždycky urputný boj. Často
si stěžoval na bolesti žaludku, ale několikrát si byla jistá,
že se jedná o pouhou výmluvu. Byla na sebe značně hrdá,
že mu v době jejich pobytu tady dokázala vnutit docela
pravidelně sušené maso, a dokonce i nějaké plody z této
rajské zahrady. Pokud jí paměť sloužila, měl její otec k jíd-
lu nepříliš kamarádský vztah. Byl vždy spíše vytáhlý, ale
udržoval si dobrou fyzickou kondici a rozhodně ho nešlo
označit za vyhublého. Teď viděla v jeho tváři víc vrásek,
než by se jí líbilo, a oblečení, které mu kdysi dokonale
padlo, na něm vypadalo volnější.
Pětka to věděl také. Neřekl ovšem dceři, že ty křeče
v žaludku mívá nyní po kaž­dém jídle, a je přitom jedno, co
snědl. Dříve nebo později se vždy dostavily bolesti, které
skrýval jen obtížně. Nemohl při nich už ani stát, natož
přemýšlet. Věděl, že něco málo jíst musí, ale nedovedl si
představit, že to takto vydrží příliš dlouho.

∞
Nezávisle na sobě si Jenny i Pětka uvědomili, že je čas
jít dál. Poslední kapkou byla první větší průtrž mračen,
kterou zde zažili. Sklep byl sice útulným příbytkem, ale
pouze v době sucha. Když však do něj začala proudit voda
ze všech stran, nebylo možné v něm dále zůstat.
Následujícího dne, poté, co usušili svůj skromný ma-
jetek, se rozhodli k cestě do středu města. Pětka nejdřív
nesouhlasil, nechtěl zbytečně riskovat. Zdálo se ale, že
pozůstatky města jsou opravdu opuštěné. Večer neviděli
žádná světla a ani pár jeho obchůzek nepřineslo nic ne­oče­
kávaného. Starosti si dělal jen s vchodem do obrovského
dómu. Byl si jistý, že dóm bude vysoce nestabilní, ale riziko
jeho zhroucení vyhodnotil jako malé. Stojí si tu takto už
desetiletí, tak proč by měl chuť bortit se zrovna v tyto dny.
Možná to ale bylo pouze přání, jež bývá otcem myšlenky,
protože se mu sklepení v domě Riessových docela zalíbilo.
Ze zbytku staré mapy a několika nalezených novin usou-
dili, že se budou nacházet sotva dva kilometry od centra
města. S největší pravděpodobností jsou teď v jeho severo-
východní části a s trochou vůle by mohli být v centru za
hodinu. Předpokládali, že po cestě narazí na budovy, které
budou chtít alespoň zběžně prohledat, což je trochu zdrží.
Naposledy se ještě zastavili a pohlédli na dům, který
byl už spíše zříceninou. Teď, když jim bylo jasné, že už
se sem zřejmě nikdy nevrátí, jako by z něj někdo sejmul
kouzelný závoj. Kaž­dá prasklina se najednou zdála větší
a i na střeše se objevilo několik nových děr.
 „Vypadá strašně,“ zhodnotil Pětka.
„A přesto jsem měla aspoň na chvíli pocit, že máme ně-
jaký domov,“ poznamenala jeho dcera, otočila se a pomalu
odcházela. Sledoval ji bez hlesu. Věděl, že domov nikdy
nepoznala, a nemohla tedy chápat význam toho slova.
Celý život byli spolu na cestě a nyní nadešel čas jít dál.

∞
„Četl jsi někdy Romea a Julii?“ překvapila ho Jenny otázkou.
„Myslím, že ne,“ odpověděl Pětka rychle, ale pak se
zamyslel. „My jsme spolu někdy mluvili o Shakespearo-
vi? To jsou divadelní hry. V divadle jsem některé z nich
určitě viděl.“
„Víš, že se tvrdilo, že velkou část jeho her napsal někdo
jiný?“
„Ano, to vím, ale jak to víš ty?“
„Myslím, že jsme se o tom spolu už bavili. Ty si to
nepamatuješ?“ Jenny šla kousek před ním. Přeskakovala
přes kořeny a prodírala se nízkým podrostem. Tu a tam
se cesta změnila v les, ale mezi nimi se dalo jít celkem
pohodlně a rovně.
„Nepamatuji si to, ale možné to je. Ale já bych určitě
dodal, jak věřím tomu, že to vše napsal on.“ Po těch slo-
vech se na něj Jenny na okamžik otočila.
„Tolik her? Jeden člověk?“
„A proč ne? Lidé dokázali velké a úžasné věci. Většinou
jim k tomu stačila trpělivost. Pokud je člověk vytrvalý
a trpělivý, dokáže sám postavit klidně i hrad. I když mu
to bude trvat celý život.“
Po cestě minuli další domy a také pár větších stavení,
zřejmě komunitních center či menších podniků. Většinou
byly v žalostném stavu, což byla ještě ta lepší varianta.
Několik z nich raději rychle prohlédli, ale okamžitě po-
chopili, že tam nenajdou nic užitečného.
„Co když uděláš chybu?“
„Prosím?“ Pětka byl podruhé za krátký čas zaskočen
Jenninou otázkou.
„Jak říkám. Co když uděláš chybu? Říkal jsi, že lidé
dokážou velké věci. Věnují tomu celý život. Mají nějaký
cíl. A potom se zmýlí. Něco se pokazí a všechno, k čemu
směřovali, je najednou pryč. Ztracené.“
„To je život, Jenny. Takové věci se prostě dějí.“ Nelíbilo
se mu, kam tento rozhovor směřuje.
„A mohou někdy dostat druhou šanci?“
„Mohou, a zpravidla také dostanou.“ Jeho hlas zněl
najednou ledově.
„Ale co když už vážně ztratili veškerou naději? Co mo-
hou dělat? Co mohli udělat…“ Pětka udělal dva rychlé
kroky, popadl Jenny za ramena a otočil ji přímo k sobě.
Klekl si, aby si hleděli do očí tváří v tvář.
„Proč o tom chceš mluvit? Já nemůžu. Bolí to.“ Všiml
si nějakého letáčku, který držela v ruce. Držela ho už
předtím? Přísahal by, že ne. „Co to je?“
„Musíme spolu mluvit. Brzy to vše poskládáme dohro­
mady. Ušli jsme tak dlouhou cestu.“ Pětka nevěnoval po-
zornost tomu, co Jenny říká. Vytrhl jí letáček z ruky.
„Kde jsi to proboha vzala?“ Hleděl na ten malý kousek
papíru s vytřeštěnýma očima. Jenny mu mezitím položila
opatrně ruku na spánek. Poznal to nejen podle dotyku
její ruky, ale i známého pocitu uvnitř, který nedokázal
k ničemu připodobnit.
Barva z letáku už téměř zmizela, ale text byl ještě
viditelný.
„Mohl bys mi to prosím přečíst,“ řekla Jenny tiše a její
otec poslechl.
 „Náš svět je minulostí. Náš svět skončil. Využijte po-
slední příležitosti a vyzvedněte si svou DRUHOU ŠANCI.
Nový věk nastává a čeká už pouze na vás. Vytvořte si svůj
vlastní vesmír! Druhé šance máme dostatek. Dostavte se
k budově soudu. Nebudeme tu čekat věčně…“ Poslední
slova mu už Jenny nerozuměla, protože Pětka se zalykal
v slzách.
„Jak to vlastně celé začalo? Přišlo to nečekaně?“ Prsty
mu lehce přejížděla po spánku a on se cítil o něco klid-
něji.
Posadili se.
„Některým lidem to připadalo jako blesk z čistého nebe.
Říkali tomu epidemie, protože se to valilo jako přílivová
vlna. Množství lidí, kteří odešli, rostlo téměř exponenciál-
ně. To už se ale bavíme o dnech, které znám spíš z doslechu
nebo vyprávění.“ Pětka teď vypadal opět mnohem starší.
Možná se jí to jen zdálo, protože mluvili o věcech, které
se staly před tak dlouhou dobou.
„Říkáš, že to některým lidem přišlo jako blesk z čistého
nebe. Ty si to nemyslíš?“
„Samozřejmě že ne. Ta droga tu byla celá desetiletí. Jen
čekala na svou příležitost. Vzpomínám si, že jsem kdysi
našel článek, který spekuloval o informacích, s nimiž při-
šla zpravodajská služba BND. Ti tvrdili, že mají podezřelé
případy už někdy z devadesátých let…“ Hleděl do země.
Zkoušel si vybavit tu dobu, kdy žil jiný život. Viděl tváře
lidí, ale už neznal jejich jména.
„Tati?“ Ze změti obrazů ho osvobodil hlas jeho dcery.
„Proč by si chtěl někdo Druhou šanci vůbec vzít?“ Pětka
se pousmál.
„Otázka by měla znít jinak. Proč by si ji někdo naopak
nechtěl vzít?“ Na chvilku se odmlčel, ale pak pokračoval.
„Představ si, že ztratíš milovaného člověka. Celý vesmír
pozbyde smyslu a najednou se objeví možnost, jak to na-
pravit. Kdo by ji nevyužil? A nemusely by to být ani tak
velké věci. Neúspěch ve škole? Špatně zvolené povolání?
Lidé se zbláznili do představy, že mohou žít nekonečně
životů. Žádná volba už nemusela být definitivní. Mohli
teď hledat tu nejlepší verzi svého bytí a sebe samých.“
„Ale vždyť všechno nechali za sebou. A zůstalo tam po
nich jen prázdné místo.“
„Nejen prázdné místo. Zbyl po nich zástup špatných
rozhodnutí a lidí, kteří také začali hledat cestu, jak z to-
hohle rozpadajícího se a nudného světa utéci. Za kaž­dým,
kdo odešel, přišlo deset dalších, kteří chtěli nebo museli
vypadnout.“ Pětka teatrálně rozhodil rukama a rozhlédl
se po okolí.
„A kam šli? Kam zmizeli?“ zeptala se Jenny.
„Copak jsi nečetla ten letáček? Odešli do vlastních ves-
mírů.“
„To je nesmysl…“ Jenny to řekla s jistotou. Nebo alespoň
chtěla, aby to jistě znělo.
„Proč? Lidé žili ve světě, kde existovaly dómy. Rozšíření
naší reality mohl teď mít kaž­dý na zahradě. Ta technologie
byla tak složitá, že jí většina lidí ani nechtěla rozumět.
Byla to pro ně magie, čáry a kouzla. Když existují dómy,
tak proč by nemohla existovat droga, která člověka vezme
přímo zpět do takového okamžiku v životě, v němž by si
přál být?“ Pětka nechal tu otázku viset ve vzduchu.
„Ty tomu věříš?“ zeptala se Jenny, ale najednou si nebyla
jistá, zda chce znát odpověď. Otec se jí podíval do očí.
„Není důležité, jestli tomu věřím. Věřila tomu téměř
celá planeta. Nakonec nezůstalo lidem nic jiného než víra
v tu malou pilulku. Během pár měsíců ovládlo všechno
ticho. Samozřejmě, že někteří vzdorovali. Z náboženských
či jiných důvodů pro ně byla Druhá šance nepřijatelná,
ale co měli dělat? Svět se zastavil, a dómy se navíc začí-
naly bortit. Útěk byla jediná možnost a Druhá šance byla
prostě všude.“
„Bortící se dómy musely přece s Druhou šancí souviset,
ne?“
„Myslím, že ano. Už ale nezůstal nikdo, kdo by se tím
zabýval.“
„Ty jsi zůstal,“ namítla s nadějí v hlase Jenny.
„Já? Jsem jen duch. Bloudím měsíční krajinou a sbírám
střípky vzpomínek. Kdysi jsem možná někým byl, ale
teď už ne.“
„Jsi přece můj táta. To ti nestačí?“
„To pro mě znamená všechno. Ale zároveň oba víme, že
čím delší je naše putování, tím větší dostává tahle iluze
trhliny.“ Seděli tam takto společně dlouho. Hleděli na zem
a chvíli to vypadalo, že už nikdy nepromluví.
„Já něco pustím. Nemůžeme tu takhle dřepět do konce
světa,“ pronesla Jenny.
„Ten už navíc máme za sebou, takže…“
„Tati, na načasování vtipů budeme muset ještě zapra-
covat.“ S tím musel Pětka souhlasit.
„Nechme tedy hudbu opět náhodě.“ Za pár okamžiků se
ze sluchátek ozval kytarový riff. „Lady Luck od Journey.
To zní příhodně.“

∞
Stáli a tiše hleděli na nápis Knihovna. Visel nad vchodem
a vypadal, že ho shodí i ten sebemenší poryv větru. Nízká
patrová budova přečkala nelehký osud v až překvapivě
dobré kondici. Obdivovali hlavně prosklené dveře, ve kte-
rých chyběla pouze jedna skleněná výplň, což se rovnalo
téměř zázraku. Pětku ovšem zaujalo ještě něco jiného.
Skoro by přísahal, že do budovy vede vyšlapaná úzká
cestička. Nenápadná, ale občas využívaná.
Už se v minulosti několikrát spletl a stezky zvěře si
mylně vykládal jako důkaz lidské přítomnosti, ale raději
byl opatrný, než aby později musel čelit nepříjemnostem.
„Určitě chceš jít dovnitř?“ zeptal se dcery a ani to jako
otázku nemyslel. Věděl, že by dala cokoliv za to, aby mohla
tuhle budovu prozkoumat.
„Moc ráda…“ Její hlas se vytratil do ticha.
„Tak pojďme, ale nechci tam být ani o minutu déle,
než je nezbytně nutné.“ Vyrazil rázně kupředu, ale Jenny
zůstala stát na místě. „Co se děje?“
„Měla bych se ti omluvit,“ řekla váhavým hlasem.
„Nech to být. O Druhé šanci mluvit musíme. Je moje
chyba, že už mi paměť neslouží, jak by měla. A víme to oba.“
„Ne. O to mi nejde,“ vpadla mu do řeči.
„Aha. O co tedy?“
„Jde o Daniela.“ Opět to řekla jen tiše.
„Hm… tohle. S tím si nelam hlavu.“
„Musím si s tím lámat hlavu. Mohl tě zastřelit. Měla
jsem pocit, že je správné, aby šel s námi, a přesvědčila
jsem tě o tom. Ty jsi ale věděl, co je zač. Vždycky takový
byl. Ať se objevil poprvé, nebo teď naposledy. Nejsem si
jistá, co je zač, ale s ním vždycky přijde smrt a zloba.“
„To, co je kolem něj, není smrt. Je to něco jiného. Ne­
jsem si tím ještě úplně jistý, ale může to být důvod, proč
se z něj stalo…“
„Monstrum?“ Jenny se mu dívala do očí.
„To také. Ale nejenom to.“
„Uvidíme ho ještě někdy?“ zeptala se ho a Pětka viděl,
že se jí třesou ruce.
„Ne. Doufám, že už ne.“ Klekl si k ní a vzal její dlaně
do svých.
 „A jestli přece? On nás nenávidí. Nenávidí všechno
a všechny.“
„Pak ho zabiju. Jako už tolikrát předtím. S tím si nelam
hlavu. Tobě ublížit nemůže.“ Otočil se zpět ke knihovně.
„Pojďme dovnitř. Je zbytečné tu stát, když nás může uvnitř
čekat tolik zajímavých věcí, nemyslíš?“
Jenny se na otce jen usmála a ruku v ruce vešli dovnitř.

∞
Kdo předpovídal, že papírové knihy zaniknou s příchodem
jejich elektronických forem, ten se velmi mýlil. Papír a na
něm natištěné příběhy překonaly snad všechny kulturní
i technologické revoluce. Změnil se jen jejich obsah, aby
více zapadal do aktuálního výkladu dějin či prožívané
současnosti. Nyní se zdálo, že tuto poslední velkou svě-
tovou změnu ustály knihy také, ale bojují z posledního.
Většina knih, které našli, byla zdevastována vlivem
vlhkosti či hlodavců. Knihovna v Auroře nebyla velká.
Tištěné knihy se nacházely ve dvou prostornějších halách
a jinak si návštěvníci museli vystačit s obsáhlým elektro-
nickým archivem.
Pětka s Jenny objevili několik zachovalých kousků, a to
hlavně v horních policích. I tyto knihy bylo možné číst jen
s notnou dávkou trpělivosti, ale nemohli si moc vybírat.
Po necelých deseti minutách Pětka našel, co hledal. Útlou
knížečku, kdysi zdobenou zlatým vzorem, který tvořil pás
růží a další jemné obrazce. Nyní z nich byly patrné už jen
vybledlé otisky. Na slunci byl stále ještě zřetelný název:
Romeo a Julie. Podal ji Jenny.
„Mohu?“ Podívala se na něj a zřejmě se knihu bála
otevřít. Pětka věděl, jak jsou pro ni zbytky starého světa
cenné.
 „Je tvoje. Můžeš si s ní dělat, co uznáš za vhodné.“ Roz-
hlédl se po okolí. „Ještě se podívám na novinky a půjdeme.“
Jenny otevřela knihu. Listy držely už jen na vlásku,
takže si musela dávat velký pozor, aby se úplně nerozsy-
paly. Oči jí sklouzly k větě, kterou šlo přečíst bez obtíží:
ROMEO: Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;
v mé mysli temno; světlo ponesu.
Přečetla si tu větu dvakrát. V ten moment se jí vybavila
vzpomínka. Na mladou dívku, která nestála na pódiu, ale
byla divákem představení. Lidé tleskali a nedlouho poté byl
slyšet už jen křik. Je to moje vzpomínka? To není možné. Při-
padala jí, že je stará snad sto let. Ta vzpomínka i ona sama.
Pětka se nad svým vlastním počínáním musel pousmát.
Stál u malého regálu, který v minulosti zřejmě nabízel
nejnovější literární počiny zakoupené knihovnou. Neby-
lo jich mnoho, protože cena tištěných knih časem velmi
vzrostla a už tak napjatý rozpočet instituce nebylo možné
šponovat donekonečna. Přes všechna úsporná opatření
se čtenáři mohli kaž­dý měsíc těšit na několik desítek
nových titulů. Hrdě je tedy prezentovali hned u vstupu
do knihovny, aby je mohl mít kaž­dý na očích.
Jaká asi mohla být poslední… Přejížděl opatrně rukou
po hřbetech knih. Uvažoval, která kniha naposledy sjela
z výrobní linky tiskárny. Některá musela být úplně na
konci řady. Ta poslední kniha na světě. Měl dva favority.
Ten první nebyl v ničem originální, ale kdyby musel, tak
na něj vsadí. Byla jím samozřejmě Bible. Druhý tip byl
o poznání peprnější. Pamatoval si na erotickou sérii, která
doslova ovládla svět a rozrostla se do šíře několika desítek
románů. Přísahal by, že první díl nesl název Žhavé proudy
její vlahé řeky, ale úplně jist si nebyl. Pamatoval si jen
rudou obálku, která zdobila doslova kaž­dý noční stolek.
 Nedokázal už rozklíčovat, jaké bylo tajemství úspěchu
zrovna tohoto erotického braku. Pokud vůbec nějaké knihy
opouštěly tiskárny i v posledních dnech nadvlády lidí na
Zemi, tak mezi nimi musel být i některý z dílů této mo-
numentální ságy. Hrdě se hlásila k tomu, že oslavuje styk
kaž­dého s kaž­dým, co nejčastěji a v co nejrozmanitějších
polohách. S povzdechem usoudil, že zrovna tyto knihy
zřejmě zaměstnanci knihovny ve městě Aurora nezakou-
pili nebo si je schovali pro osobní potřebu.
Jeho vnitřní hodiny pomalu odměřovaly zbývající mi-
nuty, které mohli strávit na tomto místě. Delší čas by
vyhodnotil jako nepřijatelné riziko. Už se málem otočil
a šel pryč, když vtom si všiml tmavomodrého hřbetu knihy,
kterou znal. Vytáhl ji. Nesla stručný název Dómy smrti
s podtitulem Pravdivý příběh kapitána Thomase a největ-
ší genocidy v dějinách našeho věku. Knihu napsala Karol
Bennetová. Otočil ji, aby si mohl přečíst stručné shrnutí
na přebalu.

Dómy jsou bezesporu největším darem, kterým bylo

lidstvo obdařeno. Války a hlad jsou už minulostí
a svět nikdy nebyl klidnějším místem. Nikdy jsme
nebyli šťastnější, a to vše díky dómům. Zázraku vědy,
plodu lidského důvtipu a největší ze lží.
Správně. Lží. Náš život v ráji je vykoupen krví
milionů. Tleskáme největší a nejlépe utajené geno-
cidě našeho věku. Příběh popsaný na těchto strán-
kách zná kaž­dý z vás, ale nikdo z vás neslyšel jeho
pravdivou verzi. Kdo je tu viníkem? A kdo obětí?
A zaslouží si největší a nejobdivovanější z lidí byť
jen kapku soucitu?
 Sundal si ze zad batoh. Začal se v něm přehrabovat
a přemýšlel, zda je rozumné přidávat další knihu ke
skromnému majetku, jejž tam ukrýval.
„Kolikátá už to je?“ zeptala se Jenny tiše, zatímco ho
pozorovala a sama držela v náručí svůj vlastní literární
úlovek. Pětka neodpověděl a z batohu vyndal dvě další kni-
hy. Byla to jiná vydání Dómů smrti. I Jenny musela ovšem
uznat, že jsou ve výrazně horším stavu než tento kousek.
„Jeden z nich nahradím. Jen nevím, který.“ Držel knihy
v rukou a pečlivě je porovnával.
„V jednom jsou rukou psané poznámky. Ten nevyhazuj.
Pamatuješ si, jak jsem ti z ní četla?“ Pětka knihu otevřel
a opravdu. Kaž­dá stránka byla popsána drobným a doko-
nale úhledným písmem. Vrátit se, projít znovu, důležité,
bolest… Poznámky byly rozmanité.
„Je to už dávno, ale ta knížka mi moc pomohla. Tuhle
si nech.“ Jenny vzala knížku s poznámkami a vrátila ji
zpět do batohu. „S tou druhou si dělej, co chceš.“
Pětka hodil nový výtisk do batohu. Alarm v jeho hlavě
už houkal dost intenzivně a oni museli jít dál. Do centra
města se chtěli dostat bez zbytečných zdržení, což se jim
zatím úplně nedařilo. Měli ovšem pro Jenny Romea a Julii,
což ho potěšilo, a on sám získal novou knihu. Radost z ní
ale neměl. Tu knihu nenáviděl. Příliš mu připomínala, jací
lidé bývali, a co bylo hlavní, jaký byl také on sám.
 IV.

J eště nikdy nezažil tak intenzivní sadu psychotestů

a zkoušek psychické odolnosti. Očekával, že dnešek
bude náročný, ale nakonec ještě daleko překonal jeho
představy. Když žádal před lety o přeložení do jednotek
spe­ciál­ních sil, věděl, že ho čeká kolečko tak intenzivního
psychického i fyzického tlaku, které většina lidí nevydr-
ží. On to ovšem zvládl a následovalo několik let úspěšné
služby. Díky tomu získal nadhled a dokázal odhadnout,
jaké vlastnosti bude jeho potenciální nový zaměstnavatel
očekávat, a jaké se tedy teď těmito testy snaží odhalit.
Moc dobře znal postupy zkoumající silné stránky jed-
notlivce. Odhalit je nepovažoval za příliš složité. Mnohem
náročnější bylo zatlačit na člověka, aby projevil své slabé
stránky, či dokonce povahové rysy v budoucnu nebezpeč-
né pro něj nebo jeho okolí. Při dnešních testech ovšem
cítil důraz na něčem jiném. Tyhle lidi zajímala věrnost
a loajalita.
 „Ještě tři minuty. Pak odložte pera,“ pronesla dohlížející
žena. Bylo jich tu dnes deset. Tedy ráno jich přišlo de-
set, ale pak postupně odpadávali. Bylo pozdní odpoledne
a tento test psalo už jen pět lidí. On byl mezi nimi a nyní
se rozhlížel a vyhodnocoval, jak si asi vedou. Nevnímal
nikoho jako konkurenta. Míst bylo hodně, protože je bylo
tak složité obsadit. Jen stále nevěděl proč. Snad to brzy
zjistí.
Když všichni odevzdali své papíry, přesunuli se do men-
ší místnosti s několika stoly, židlemi, gaučem a drobným
občerstvením. Od rána podobných místností viděl několik.
Nikdy se nevrátili do stejné, ale důvod toho neznal. I zde
byly v rozích kamery a on si byl naprosto jist, že sledují
kaž­dé jejich počínání. Od pohybů po slova či gesta.
Nalil si sklenici vody a rozvalil se na gauč. Opravdu
se cítil uvolněně, ačkoliv to samé nemohl říci o ostatních.
Jedna žena, nemohlo jí být více než pětadvacet, měla hla-
vu položenou na stole a podřimovala. Ostatní nervózně
pochodovali po místnosti, občas prohodili pár vět a na
všech bylo znát, že tak úmorný maraton nečekali. Napětí
v místnosti ještě znenadání umocnil hlas drmolící z ukry-
tého reproduktoru.
„Čísla čtyři, šest a deset mohou opustit místnost. Dě-
kujeme vám za účast. Dále si vás převezmou naši za-
městnanci.“ Nejhůře na tato slova reagoval vysoký snědý
mladík. Hodil sklenici vody proti zdi a místnost bleskově
opustil za doprovodu peprných nadávek. Zbývající dva
byli o poznání klidnější a zřejmě šťastní, že pro ně den
skončil, byť neúspěchem. V místnosti tedy zůstal pouze
on a podřimující žena. Ta teď konečně projevila větší
známky aktivity.
Vstala a z připraveného občerstvení si nabrala misku
ovoce. Musela se při tom vyhnout kouskům skla a několik
střepů vyndala i z mísy salátu. Rozhněvaný muž si vybral
to nejméně vhodné místo, kam nasměrovat svou agresi,
když ji přenesl do té nevinné a téměř plné skleničky.
„Jsou to nejrychlejší cukry. Člověk se po nich probudí,
jako kdyby si dal kafe,“ prohlásila ta štíhlá blondýnka.
Byl si jistý, že je také z ozbrojených složek nebo alespoň
od policie. Za ty roky služby to poznal. Stačilo, aby se na
člověka podíval, a uměl ho zařadit. Nicméně si uvědomil,
že ta blondýnka má pravdu. Vstal a také si nandal pořád-
nou porci ovoce.
„Takže už jsme zůstali pouze my dva.“ Dívala se na něj
a dojídala poslední kousek ananasu.
„Vypadá to tak,“ konstatoval.
„Ty nejsi moc mluvka, co? Já jsem Melanie.“ Natáhla
k němu s přátelským úsměvem ruku a on ji přijal.
„Já jsem Číslo dva. Těší mě, Melanie.“
„Zbyli jsme tu poslední dva. Už si nemusíme na nic
hrát. Jak se jmenuješ?“ Zněla, jako by ji urazil.
„Pravidla jsou přece jasná. Až do konce dne nesmíme
nikomu říci své jméno. Můžeme maximálně prozradit číslo,
které nám bylo přiděleno. Toho se budu držet.“ Usmál se
na ni co nejvlídněji a zdálo se, že si ji tím trochu udobřil.
„Dobrá, Číslo dva. Ať vyhraje ten lepší!“ Posadila se zpět
ke stolu. V ten moment se znovu ozval hlas z reproduktorů.
„Číslo devět může opustit místnost. Děkujeme vám za
účast. Dále si vás převezmou naši zaměstnanci.“ Melanie
hleděla do prázdna. Přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než
jí dojde, že pro ni dnešek skončil. Nakonec se opravdu
pomalu zvedla a podívala se na něj.
„Pravidla?“ zeptala se s povzdechem.
„Pravidla,“ odpověděl a jen pokýval na souhlas. Mladá
žena pouze zavrtěla hlavou, něco zamumlala a vydala se
ke dveřím. V nich se ještě jednou otočila.
 „Na viděnou, vojáku.“ Neodpověděl jí, ale byl si jist, že
od něj ani žádné rozloučení neočekávala.

∞
Na poslední místnost, která byla završením jeho cesty, si
rozhodně nemohl stěžovat. V kontrastu s neosobními bílými
a šedivými učebnami působila až nepatřičně. Velká okna,
nábytek z masivního dřeva a stovky knih. Pracovna ze staré
školy. Nemohl říci, že se mu tato změna nezamlouvala.
Posadili ho do pohodlného velikého křesla. V místnosti
zůstal úplně sám. Měl tedy čas si prohlédnout detaily. Nej-
dříve začal hledat kamery. Žádnou neviděl. To nemuselo
nic znamenat, ale říkal si, že tady možná skutečně nejsou.
Když se dostal až sem, znamená to, že mají jeho záběrů
naprostý dostatek. Dnes jim poskytl tolik materiálu, že
by o něm dokázal i průměrný student psychologie napsat
disertační práci.
Dveře se otevřely a vstoupila dobře vypadající žena
v úhledném kostýmku. Odhadoval, že jí bude kolem pa-
desáti. Uvítala ho milým úsměvem a krátkým, leč rázným
potřesením ruky.
„Je mi ctí, pane Thomasi. Jsem doktorka Somervillová
a pokusím se vás už co nejméně zdržet. Měl jste náročný
den.“ Posadila se naproti němu.
„To je úplně v pořádku. Můžeme zde být tak dlouho,
jak bude potřeba.“
„Toho si velmi vážím, pane Thomasi. Nevadilo by vám
ovšem, kdybych vám říkala Milesi?“ Rozložila si před sebe
papíry s množstvím rukou psaných poznámek.
„To samozřejmě není problém, za předpokladu, že
opustíme pravidlo s nevyužíváním našich jmen po dobu
testování.“
 „Jste důsledný a já vám za to děkuji, Milesi. Toto pra-
vidlo už nebude potřeba a na úvod mi dovolte krátké
shrnutí. Dnešek nám měl pomoci odhalit, zda jsou po-
zvaní kandidáti vhodní pro práci na stále se rozšiřující
síti dimenzionálních dómů. Z dnešní skupiny jste zůstal
jako jediný adept vy a propracoval jste se až k tomuto
osobnímu pohovoru. Zde vás již nečekají žádné testy, jen
rozhovor se mnou. Já následně předkládám doporučení
o případném přijetí či odmítnutí adepta.“ Napila se ze
sklenice vody a pokračovala. „Položím vám několik otá-
zek, ale na oplátku se můžete ptát i vy na cokoliv, co vás
zajímá. Můžeme začít.“
„Ano, madam.“
„V armádě jste dosáhl v krátkém čase opravdu výborné
kariéry. Je to tak?“ Zvedla oči od svých papírů a pohlédla
na něj skrze tenká skla brýlí.
„Nenazval bych to výbornou kariérou, jen jsem se snažil
co nejlépe sloužit svojí zemi.“
„Jste přehnaně skromný. Jakou jste získal hodnost?“
„Kapitán, madam.“
„A kolikrát jste byl v bojovém nasazení?“
„Poslední roky jsem působil u speciálních sil. Některé
operace byly tajné, na to bych nerad odpovídal.“ Doktorka
se na něj usmála.
„Jistě víte, že naše organizace funguje v té nejužší
kooperaci s ozbrojenými složkami a k tomu zřízenými
vládními agenturami.“
„Jsem si toho plně vědom, madam. Proto jsem si i docela
jist, že máte podrobné informace o mém nasazení, a to
v mé složce.“ Doktorka Somervillová se na něj opět usmála.
Zdálo se mu, že se jí taková odpověď líbila.
„Máte naprostou pravdu, že jsem o vás dostala vyčer-
pávající informace. Všichni vaši nadřízení poskytli pouze
ta nejlepší doporučení. Nicméně máme velmi málo in-
formací o vašem dětství. Můžete mi povědět, jaké bylo?
Jste jedináček?“ Zdálo se mu, že na poslední větu dala
zvláštní důraz.
„Nikoliv, madam. Měl jsem sestru. Zemřela, když mi
bylo deset let. Ona byla starší, bylo jí šestnáct.“ Vsadil by
celý svůj měsíční plat na to, že všechny tyto informace
už o něm mají.
„To mě velmi mrzí. Můžete mi prozradit, jak zemřela?“
„Srazil ji na přechodu opilý řidič, když se vracela domů
ze školy.“ Nemluvil o tom poprvé. Stalo se to před mnoha
lety a všechen žal byl už pryč. Zůstaly jen vzpomínky.
Nevzbuzovaly v něm smutek. Roky v armádě v něm navíc
vybudovaly určitý odstup od smrti, která v této profesi
byla lidem mnohem blíže, než by bylo zdrávo.
„Jmenovala se Jordan, že?“ Miles jen nepatrně zkroutil
koutky úst. Tak jsi to věděla. Jen hrajeme další partii. Bez
kamer, ale možná ještě tvrdší.
„Ano, madam, přesně tak.“
„Pokud byste někdy v budoucnu měl dceru, pojmeno-
val byste ji Jordan? Na její památku?“ Doktorka z něj
nespustila oči.
„To je zvláštní otázka. Opravdu nevím, jak odpovědět.“
Cítil se trochu v rozpacích.
„Stačí ano nebo ne.“
„V tom případě je odpověď ano. Je možné, že bych dceru
pojmenoval Jordan.“
„Děkuji vám, kapitáne. Omlouvám se, pokud jsou ně-
které otázky nepříjemné, ale pochopte, že zde pracujeme
na budoucnosti celého lidstva.“ Při těch slovech se tvářila
vážně, ale to dokázal pochopit.
„Říkala jste, že se mohu ptát i já.“
 „Jistě. Ptejte se.“ Miles se v křesle narovnal a pokusil
se srovnat si myšlenky.
„Dovolím si tvrdit, že vím, jaké lidi hledáte. Mám díky
působení v armádě nějaké své informace a dnešek mi to
jen potvrdil. Vybrali jste adepty, od kterých očekáváte na-
prostou loajalitu a zapálení pro věc. Vlastence a fanatiky,
kteří budou sledovat určený cíl, ale poznají, kdy se mají
rozhlížet doleva i doprava a kdy je potřeba naopak zavřít
oči a jen poslouchat rozkazy. Tomu rozumím, a dokonce
si myslím, že já takový umím být, ale stále nechápu proč.“
„Proč?“ odpověděla doktorka.
„Ano, proč? Budujete dómy. To je neuvěřitelná věc, ale
ve výsledku se nelišíte od stavební firmy. Dómů už musí být
po světě miliony a další rostou jako houby po dešti. Jste
snad největší společnost na světě, ale nábor probíhá jako
do elitní soukromé školy, a ještě navíc mezi nejsilnějšími
ročníky, kdy je na kaž­dé volné místo deset zájemců. Sami
si to komplikujete a já bych chtěl vědět proč.“ Chvilku na
sebe pouze hleděli.
„Jistě víte, že naše společnost má tisíce zaměstnanců,
kteří nemuseli projít takto náročným procesem náboru.
Jsou ovšem oddělení, a do jednoho z nich patřím i já, která
mají výrazně vyšší nároky, a to hlavně z důvodu ochrany
určitého know-how.“
„Víte, proč jsem se přihlásil? Jsem si docela jistý, že to
je informace, kterou o mně ve složce nemáte.“
„Povídejte. To mě velmi zajímá.“ A opravdu vypadala, že
to chce slyšet. Dokonce se k němu naklonila o kousek blíž.
„Před lety jsem byl na misi v rovníkové Africe. Je jedno,
kde přesně a proč. Nicméně jsme se dostali do vesnice,
nebo spíše menšího města, kde byl před několika měsí-
ci postaven dóm. To místo působilo jako zjevení. Lidé
chodili dovnitř a vycházeli ven s kanystry plnými vody.
V Africe, kde se o vodu vedly války. Bylo to poprvé, kdy
jsem dóm viděl, a nikdy na to nezapomenu. Byl docela
velký. Byl v něm prostor pro několik polí a hlavně studní.
Nesčetně studní.“
„Trefili se při instalaci dómu do prostředí, nebo ne?
Na začátku to bylo dost náhodné a stále vlastně ještě
je.“ Doktorka jeho vyprávění přerušila, ale zdálo se, že ji
opravdu zaujalo.
„Máte pravdu. Tohle se úplně nepovedlo. Nebo jak se
to vezme… Povedlo se to vlastně dokonale. Lidé vstoupili
do portálu na vysušené africké savaně a mrknutím oka
se ocitli někde v severní Evropě. Byla to nížina, hodně
zeleně, jehličnaté stromy…“
„Stavěli kolem vstupu do dómu nějaké svatyně?“ Dok-
torka z Milese nespouštěla zrak.
„Ano, přesně tak. Obětovali u něj ovce, přinášeli ovoce.
Kaž­dou denní dobu se u něj někdo modlil či něco kázal.“
„Po letech musí být kolem portálu vybudovaný nějaký
chrám. Afrika stále není pokrytá ani zdaleka tak, jak by
být měla. Vznikají kulty a nová náboženství. A to není
dobře.“
„Souhlasím, ale já tam byl. Viděl jsem ty změny. Byl
jsem v Kongu, když se otvíraly Boží sýpky. Něco takové-
ho…“ Miles zněl nadšeně a také se tak cítil. Dostali se
k tématu, které ho sem přivedlo. K zázrakům, jež mohl
vidět na vlastní oči.
„Tak tomu neříkejte. Ten projekt se utrhl ze řetězu. Ty
rozměry, kterých dómy dosahovaly, a ten počet… Bylo to
něco šíleného.“
„Šíleného, ale zároveň úžasného. Během pár měsíců se
vyřešila potravinová krize. Nekonečné konflikty prostě ze
dne na den utichly. Je mi úplně jedno, zda si někdo nechá
postavit dóm na zahradě, aby si mohl ráno jít zaplavat
do moře, i když ho má v primární realitě tisíc kilometrů
vzdušnou čarou. Já jsem viděl, jak dómy pomáhají a jak
mění svět.“
„Jste tu proto, abyste nám pomáhal měnit svět?“ Opřela
se doktorka ve svém křesle.
„Přesně tak, madam.“
„V tom případě, kapitáne Thomasi, se zřejmě domlu-
víme…“

∞
V prvním roce si dělal Miles poznámky o kaž­dém nově
otevřeném dómu a místě, kde byl nasazen. Postupem času
se z těchto poznámek stal spíše deník a forma terapie.
Hledal cestu, jak se vypořádat s rozporem, který hluboko
v něm neustále narůstal.
Ještě před příchodem do společnosti věděl, že prostor,
který se otevře za portálem, je otiskem primární reality.
Může být velký několik desítek metrů čtverečních, ale
i de­sítky, či dokonce stovky kilometrů. Je dokonalou kopií
nějakého místa v daném okamžiku. Může to být les, poušť
nebo střed města. Společnost se zásadně snažila vyhýbat
tomu, aby vytvářela kopie míst, kde šlo předpokládat ně-
jaké lidské osídlení. Důvod byl čistě praktický. Majitelé
dómů s nimi měli své plány a demolice by byla příliš drahá.
Důležitý byl ovšem i etický a právní aspekt.
Určitým vlivným skupinám se nelíbila představa, že
si někdo na zahradě zřídí dóm a jeho součástí bude na-
příklad budova Pentagonu. Ještě horší byla představa, že
s dómem získáte nejen krásný prostor pro venčení psa,
ale zároveň také celý armádní sklad. Na počátku věku
dómů bylo tedy uzákoněno, že všechny případné lidské
stavby budou odstraněny. Pokud by dóm obsahoval více
než pět procent zastavěné plochy, bude okamžitě uzavřen,
zaplombován a místo něj bude vytvořen dóm nový.
Riziko bylo velké, ale přínos dómů ho dalece převy-
šoval. Kaž­dý si chtěl vzít kousek a představa byla opojná
pro všechny. Vesmírný program a romantické představy
o osídlování nových světů se ukázaly jako nerealistické.
Vzdálenosti byly moc velké a technologie nedokázaly najít
odpovídající řešení.
Zůstala nám tedy jen naše stařičká planeta, která se utá-
pěla v problémech přelidnění, nedostatku vody, klimatic-
kých změn a s tím vším spojených válek. Už to vypadalo, že
lidstvo pozře samo sebe, a hodiny začaly odtikávat poslední
minuty, byť si to nikdo nechtěl zatím přiznat. A najednou
se objevilo řešení.
Dómy přišly za minutu dvanáct. Staly se dokonalým
a elegantním rozuzlením všech problémů. Prostor planety
se znásobil téměř na úroveň nekonečna. Najednou byl do-
statek polí pro pěstování potravin, bylo kde brát průzračně
čistou vodu a bylo kde spokojeně vychovávat děti. S kaž­dým
novým dómem se kola ekonomiky rozjížděla do nepřed-
stavitelných otáček. Přišla nová revoluce a nastal nový věk.

∞
Uplynulo více než deset let od chvíle, kdy Miles začal
pracovat pro společnost. Teď právě stál s přiděleným
nováčkem nedaleko vstupu do dómu na zahradě u vily
jakéhosi politika. Kdysi, na počátku jeho kariéry, by v této
situaci vstupovala do dómu dobře vybavená jednotka, nyní
byli jen dva. On a hoch, který se třásl jako ratlík.
„Jakže se to jmenuješ?“ Nemohl si vzpomenout, ačkoliv
mu to mladík říkal už dvakrát.
 „Parker, pane.“ Hlas se mu zlomil. Měl jít do dómu
poprvé a to znamenalo, že prošel před pár týdny školením.
Školením, kde se dozvěděl pravdu, která Milese trhala na
kusy už deset dlouhých let. Vzpomněl si na jednu z otázek,
kterou mu položila doktorka Somervillová na konci jejich
rozhovoru, jenž byl už dávnou minulostí, a on jí tehdy
nepřikládal význam.
Ptala se ho, zda ví o útoku bezpilotního dronu na vůdce
nějaké menší teroristické skupiny na Blízkém východě.
Útok byl úspěšný, ale zahynulo při něm i mnoho civilis-
tů. Ženy a děti. Označili je za oběti boje za větší dobro,
vyšší cíle… Souhlasil s tím. Byl si jistý, že s tím souhlasila
i doktorka. Po několika letech si Miles na tento jejich
rozhovor vzpomněl a nemohl ho dostat z hlavy. Chtěl si
s ní promluvit, ale už to nestihl. Dozvěděl se, že spáchala
sebevraždu.
„Tak tady vás mám.“ Přistoupil k nim s úsměvem vysoký
muž v brýlích. Dle šedé kombinézy a označení oddělení
byl z konstrukčního týmu.
„Jsme rádi, že vás tu máme, pánové. Neočekáváme
žádné problémy. Kontrola prostoru dómu vyšla skvěle ve
všech parametrech. Jedná se o malý dóm, takže se do toho
můžeme pustit, co říkáte?“ Na Milese ten člověk neudělal
dobrý dojem. Měl pocit, že vše chce odbýt co nejrychleji,
aby mu skončila směna a on mohl jít domů. Nicméně to
nebyl on, kdo do dómu půjde, to byla jejich práce.
„S tím nesouhlasím. Chci slyšet kompletní zprávu.“ Mi-
les se tvářil přísně a po těchto slovech se neusmíval ani
vysoký muž.
„Když si to přejete…“ Několikrát prstem ťukl na tablet.
„Plocha dómu je necelých šest hektarů. Jeden vchod a je-
den východ. Plánovaným účelem je rekreace a na přání
klienta se mělo jednat o tropický pás. To bylo splněno.
Dle průzkumu dronem by se mělo zřejmě jednat o oblast
spadající do jihovýchodní Asie. Neidentifikovali jsme žád-
nou zástavbu ani přítomnost větších tvorů. Maximálně
tam narazíte na pár zajíců. Je tam hustý porost, relativně
vysoká vlhkost vzduchu a stabilní podloží. Stačí?“
„Nestačí.“ Miles dobře věděl, že konstrukční týmy musí
realizovat dómy ve zběsilém tempu a že se přitom příliš
spoléhají na techniku. „Co jste použili za vybavení ke
kontrole prostoru?“
„Běžný letecký dron. Vše jsme kontrolovali třikrát, přes-
ně dle protokolů. Ten dóm je dokonale čistý. Mohu vám
to tedy přenechat?“ Miles ho po těch slovech propustil,
zdálo se mu, že je muž stejně v pohybu a odešel by tak
jako tak. Teď to byl opravdu jejich problém. Myslel si, že
mají od tohoto člověka už pokoj, ale ten se ještě otočil
a zavolal na ně.
„Málem bych zapomněl. Podsvětí je vaše, lovci stínů.“
Drobně se u toho uklonil. Miles si nebyl jistý, zda muž
postřehl zdvižený prostředníček, který mu na cestu věno-
val. Jeho mladého kolegu mužova slova rozhodně neuklid-
nila.
„Víš, v kolika procentech případů jsou dómy dokonale
čisté?“ Otočil se na mladíka, který hleděl upřeně na vstup
do dómu, jemuž konstrukční týmy stále hrdě říkaly portál.
„Devadesát osm procent. To číslo jsem si opakoval celý
poslední týden.“
„Přesně tak. A nyní půjdeme dovnitř, označíme ten
dóm za způsobilý a pak zajdeme na pivo. Co ty na to?“
Na pivo měl opravdu chuť.
„Souhlasím, pane, mám oznámit, že jdeme na to?“ Ope-
rátor za pár vteřin přijal informaci, že zahajují vstup,
a spustil odpočet devadesáti minut, během nichž je nikdo
nebude postrádat.
 ∞
Stačilo pár kroků a Miles začal nadávat. Nohy se bořily
do hlubokého bahna a spíše než o pevném podloží se dalo
mluvit o vypuštěném rybníce. Tráva byla vysoká a sahala
jim nad pás.
„Tak to bychom měli k tomu stabilnímu podloží. Teď nás
ještě bude čekat tři metry vysoký zajíc s čelistmi žraloka.“
Jeho nový kolega Parker tento pokus o odlehčení situa-
ce nepřijal příliš dobře. Byl bílý jako stěna a Miles měl
strach, že se mu tu brzy složí. Položil mu ruku na rameno.
„Bude to dobrý. Je to jen kousek džungle. Nemůže nás
tu potkat nic horšího než věci, který můžeš vidět u nás
doma…“
Moc dobře věděl, že toto nováčky uklidňuje. Ať tam
uvidíte cokoliv, jsou to věci, které máme i u nás. Když vstu-
pujete do dómu, tak vás na druhé straně nebude čekat peklo.
Postupem času Miles zjistil, že je to pravda jen částečně.
Viděl v dómech divné věci. Někdy to byl atlas s nepřesnou
mapou, obraz, který by neměl existovat, lidé, kteří by
neměli žít… Nechtěl na to ale nyní myslet. Většina dómů
je naprosto čistých a protokoly vše jistí. Musí to tu projít
a zbývalo už jen osmdesát čtyři minut.
„Rozdělíme se. V takhle velkém prostoru je to nutné.
Víš, co máš hledat?“ Parker přikývl. Otestovali, že jejich
vysílačky fungují, a oba vyhodili do vzduchu své osobní
drony. Nevážily víc než pár gramů a dokázaly operovat
naprosto samostatně. Hlídaly prostor kolem nich a uměly
upozornit na blížící se problémy.
Miles byl rychlý a efektivní. Za největší riziko považoval
nášlapné miny a byl si jistý, že dron by na ně jen upozornil.
Když se rozhlížel kolem, prostředí mu opravdu připomí-
nalo staré filmy o válce ve Vietnamu. Všude neprostupná
zeleň a hmyz. Nic jiného neviděl. Oba průzkumníci po-
stupovali opačnými směry, aby našli hranici dómu. Tento
měl mít rozlohu necelých šest hektarů, takže se k ní Miles
dostal bez větších obtíží. Bylo mu sice líto, že není vybaven
mačetou, ale neplánoval tu strávit letní dovolenou.
Usoudil, že terén je nejhorší v prostoru vstupu. Čím víc
se vzdaloval, tím byla půda pevnější a drobně se zvedala
do kopce. V ten moment uslyšel výstřel.
„Co to bylo?“ promluvil do vysílačky.
„Opice, pane. Vyděsila mě k smrti. Omlouvám se, že
jsem vás neupozornil, ale reagoval jsem reflexivně.“ Par-
kerovi se třásl hlas.
„Hlavně že jsem to nebyl já. Ušetřil jsi práci jiným. Teď
už v klidu a s rozmyslem.“ Uvědomoval si, jak se Parker
asi cítí a co si musí představovat. Neprostupná džungle
nebyla zrovna nejlepší první misí, ale musí si zvyknout.
„Jistě, pane. Omlouvám se.“
Miles došel až k hranici. Byla jasně viditelná. Dóm ne-
byl příliš velký, takže se k ní mohl bezprostředně přiblížit.
Odjakživa ho fascinovala. Bylo to jako hledět na hladinu
vody, kterou někdo smísil se stříbřitým kovem. Lépe to
popsat neuměl. Pomalu natáhl ruku a jen lehce, jako by
se chtěl dotknout obnažené kůže ženy, rozčeřil povrch
prstem. Drobné vlnky se vydaly všemi směry.
Čím byl dóm větší, tím složitější bylo přiblížit se k jeho
hranici. Na člověka začaly působit síly, které mu vzdo-
rovaly. Tak se snad cítí magnety, když je k sobě tlačíte
stejnými póly.
Zahleděl se k nebi, kde se hranice rozpouštěla, dokud
se nestala neviditelnou, a vydal se podél ní. Ušel několik
desítek metrů a pak před sebou něco spatřil. Odjistil tedy
zbraň a pokračoval blíž. Na zemi leželo lidské tělo. Přes-
něji řečeno polovina lidského těla. Přeříznutého přesně
na půl v místě, kudy jím projela hranice dómu. Vzal do
ruky vysílačku.
„Opice, nelekni se.“ Zamířil na hlavu a zmáčkl spoušť.
„Děkuji, pane.“ Ozvala se z vysílačky odpověď.
Miles otočil tělo a podíval se do tváře nešťastníka. Byl
to vyzáblý muž, Asiat, v oblečení, které připomínalo spíše
hadry. Nedovedl si představit, jaké mohly být poslední
okamžiky jeho života. Co sis v tu chvíli myslel? Víš vůbec,
že jsi mrtvý?
Zaznamenal polohu těla a pokračoval dál. Měl by Par-
kera upozornit, ale doufal, že ho těchto situací bude moci
ušetřit. Alespoň v tento den, při jeho prvním ostrém na-
sazení. Přemýšlel nad tím a v ten moment se mu ozval
v uších varovný signál.
„Pane, musíte hned sem!“ Parkerův hlas se ozval z vysí-
lačky téměř ve stejný moment. Ať už dron zachytil cokoliv,
bylo to blíž k Parkerovi. Miles jen věděl, že on sám je jinde,
než by měl nyní být. Určil svůj cíl necelých sto metrů na
šesti hodinách. Rozeběhl se tím směrem, ale porost byl
velmi hustý a zem klouzala. Dvakrát upadl a nějaká větev
mu roztrhla kůži na krku. Ani to ho nezastavilo.
„Co se děje?“ Udýchaný a s krkem poškrábaným do krve
nalezl Parkera, jak míří zbraní před sebe. Ale kam to míří?
Milesovi chvilku trvalo, než to uviděl. Stál před dokonale
skrytou chýší. Šlo ji snadno přehlédnout. Byla na úrovni
země a vstup měla výborně maskovaný. Na první i druhý
pohled vypadala jako kupa hlíny a pár větví.
„To odhalil dron?“
„Ano, pane. Ozval se signál, tak jsem se šel podívat,
a našel jsem tohle.“ Jestli se mu do tváře vrátila od vstupu
do dómu barva, tak nyní byla opět pryč.
„Byl jsi uvnitř?“
„Nikoliv. Čekal jsem na vás.“
 „To je dobře. Slyšel jsi něco? Co hlásí tvůj dron?“
„Možnou přítomnost lidí, pane.“ Miles se na něj podíval
a přemýšlel, jestli by mohl tento den být ještě horší.
„Vedl sis dobře, teď ustup o deset metrů.“ Mladík při-
kývl. Miles sáhl na svůj pás, uvolnil granát a odjistil. Bez
přemýšlení ho hodil do chýše a ustoupil. Výbuch byl tlu-
mený, ale i tak naplnil celý prostor. Z vrcholu stromů se
vzneslo několik ptáků, kteří následně narazili do hranice
dómu. Někteří se jen neškodně odrazili. Ti méně šťastní
brzy zjistili, že měli zůstat na svém stromě, a následně
popadali mrtví k zemi.
Miles chvilku poslouchal. Věřil, že tím to celé skončilo.
Mýlil se. Zpoza vstupu do podzemní chýše uslyšel sténá-
ní. Na Parkera se už ani nepodíval. Tohle nebyla situace,
kterou by nováček mohl zvládnout. Rozsvítil baterku při-
pevněnou na své zbrani a vstoupil do chýše.
Vstup skrýval kratší chodbu, která se jen mírně svažo-
vala dolů. Vzduch byl naplněný kouřem a prachem. Stačilo
pár kroků a před Milesem se otevřel velmi nízký, jen
několik metrů široký prostor.
Síla výbuchu všechno narušila, ale jasně viděl, že se
jedná o nějaký provizorní úkryt. Nedovedl si představit, že
by zde někdo žil natrvalo. Vzpomněl si na muže, které­ho
našel na hranici dómu. Byl to i jeho úkryt? Byl tohle jeho
domov?
Na zemi leželo tělo ženy. Když předtím uviděla granát,
instinktivně začala bránit to nejcennější. Do své náru-
če skryla dítě. Dceru, které nemohlo být více než sedm
let. Dívka byla malá a neskutečně hubená. Byl zázrak, že
výbuch nezabil i ji. Její oči pozorovaly Milese s neskrý-
vanou hrůzou. Věděl, že tato dívka zná zbraně, a nebylo
by lidské dál prodlužovat její utrpení. Výstřel byl rychlý
a přesný.
 „Kolik jich tam bylo?“ zeptal se ho Parker, když vyšel
konečně ven. Neodpověděl mu hned. Potřeboval se na-
dýchat vzduchu.
„Nikdo tam nebyl,“ odpověděl klidným hlasem.
„Vždyť jsem vás slyšel vystřelit. Někdo tam určitě musel
být, tak mi netvrďte…“ Miles ho zpražil přísným pohle-
dem.
„Už ti to vysvětlovali, tak mě nenuť, abych to říkal znovu
já. To, co tam bylo, nebyli lidé. Jen otisky, duchové, kteří
nemají žádná práva a žádnou hodnotu. Ať jsem tam zabil
kohokoliv, právě teď si žije jinde a nic mu nehrozí. Učili
tě to, tak si na to vzpomeň.“
Miles označil místo a pak se podíval na hodinky. Už
byl nejvyšší čas, aby šli ven. Vzhledem k tomuto incidentu
se sem budou muset podívat ještě několikrát a všechno
pročesat důkladněji. Jen si nebyl jistý, zda u toho bude
také Parker.

∞
„Všichni, kteří tu sedíte, víte, jak náročná může naše práce
být. Nicméně jsem si jist, že plně umíte pochopit, proč je
tak důležitá.“ Miles si matně vybavoval tvář muže, který
k nim promlouval. Určitě s ním nikdy nemluvil osobně,
ale občas se potkávali na chodbách. „Plně si uvědomujeme,
že máme svá pravidla a zásady. Máme také poslání, které
mění svět, a i to je důvod, proč jsme dnes zde.“
Sál byl plný. Miles odhadoval účast minimálně na tři
sta lidí. A co bylo nejzajímavější, měli stejné zařazení.
Stejně jako on čistili dómy. Už pár dnů se o celé události
šuškalo. Nikdo nevěděl, o co jde, ale mělo to být velké. Za
svou dlouhou kariéru si Miles nic podobného nepamato-
val.
 „A proto vám chci představit majora Francise Jefferso­
na z ministerstva vnitra, který vám představí všechny
po­drobnosti operace.“ Miles se na chvíli zamyslel a část
proslovu mu utekla. Nikdo kolem něj se ale netvářil, že
by se dozvěděl nějakou přelomovou informaci. Mikrofon
si převzal muž ve středních letech a v dobře padnoucím
obleku.
„Dobrý den, dámy a pánové, přejděme rovnou k věci, ať
vás nezdržuji od práce. Všichni v tomto sále vědí, že dómy
mění svět k lepšímu. Je naprosto v pořádku, že společně
dohlížíme na to, aby byla dodržována přísná pravidla, která
udržují náš svět v bezpečí a veřejné mínění nakloněné
tím správným směrem.“ Po těchto slovech se na chvilku
odmlčel a zahleděl se do svých poznámek. „Já jsem tu
ovšem proto, že je někdy nutné tato pravidla porušit, a to
kvůli dosažení vyšších cílů. Před několika dny byl cíleně
vytvořen dóm, který pokrývá několik desítek bloků města
New York.“
Bylo zřejmé, že muž chce dále pokračovat, ale ruch,
který v sále nastal, byl příliš velký. Jeho slova vyvolala
pozdvižení. Samozřejmě že se občas stalo, že došlo k chybě,
ale cíleně vytvářet dómy v místech s předpokládaným
velkým lidským osídlením bylo nepřípustné. Dlouhý čas se
dařilo držet pod pokličkou fakt, že dómy jsou vytvořeny
jako otisk primární reality, a to včetně lidí. Miles a jeho
kolegové to věděli, protože právě oni měli podobné si­tua­
ce umět řešit. Hájili se tím, že se těmto situacím snažili
stavitelé dómů vyhnout, a nikoliv jim jít naproti.
„Kolegové! Dámy a pánové! Prosím o klid!“ Mikrofonu
se opět ujal původní řečník a podařilo se mu dostat sál
znovu pod kontrolu. Miles ovšem cítil, že místnost může
napětím brzy explodovat. Muž z ministerstva se znovu
rozhovořil.
 „Vašemu pobouření naprosto rozumím. Jsem tu jménem
vlády a předstupuji před vás s žádostí. Je otázkou národ-
ního zájmu, aby byla tato operace dokončena a dóm byl
k dispozici. Nemohu vám říci víc, ale v tom prostoru se
nacházejí informace, které nutně potřebujeme k zajištění
státní bezpečnosti.“ Muž opět zmlkl, protože si v jedné
z předních řad jakýsi člověk stoupl. Sál konečně ztichl.
„Kolik je tam lidí?“ zeptal se rázným, ale překvapivě
klidným hlasem.
„Dle prvotního odhadu kolem padesáti tisíc.“ Na tato
slova sál opět reagoval šumem a křikem. Muž v přední
řadě ovšem pokračoval.
„Mohli jste ten dóm nechat uzavřený pár týdnů a bylo
by po problémech. Téměř všechno by se tam pozabíjelo
navzájem nebo umřelo hlady. Proč tam máme jít hned?
Bude to masakr a vy to víte.“ Miles si nemohl vzpomenout
na jméno muže, který jejich jménem promlouval, ale určitě
společně jednou či dvakrát pracovali.
„Máte naprostou pravdu. Situace je komplikovaná
v tom, že prostor potřebujeme mít k dispozici nejpoz-
ději za sedm dnů. Později by došlo k ohrožení cíle mise.
Je tedy nezbytné, aby byl vyčištěn okamžitě. Také jsem
měl zřejmě svůj výklad začít informací, že je účast na
této operaci čistě dobrovolná…“ Nejméně polovina sálu,
včetně Milese, se ihned zvedla. V tomhle dómu se bude
umírat, a to na obou stranách. „Jen si prosím uvědomte,
že kaž­dý, kdo bude ochoten účastnit se, bude automaticky
odměněn třicetinásobkem mzdy, kterou obdržel předešlý
kalendářní měsíc.“
Miles se opět posadil a nebyl sám.

∞
První dva dny panoval naprostý zmatek. Bojovalo se
o kaž­dou ulici. Odpor byl velmi tuhý a protivníci dobře
vyzbrojení. Byli připraveni na velké množství ručních
zbraní, ale realita byla horší. Některé bojůvky byly dob-
ře organizované a jejich vlastní ztráty příliš vysoké. Až
čtvrtý den se zdálo, že veškerý odpor ustal a poslední
lidé se někde ukryli. Ale nastal další problém. Město bylo
pro úkryt naprosto ideální a i pro jejich pokročilé drony
velmi komplikované.
Procházeli byt za bytem, museli nahlédnout do kana-
lizace i větracích šachet. A tam všude je nacházeli. Lidi,
schoulené ve stínech jako krysy. Bez jídla a vody, jen
doufající, že ten zlý sen brzy skončí. Miles jejich utrpení
neprodlužoval. S kaž­dým zmáčknutím spouště cítil, jak
se mu víc a víc zvedá žaludek.
„Milesi, můžete jít ještě o patro výš? Je už jednou pro-
čištěné a drony ukazují, že by mělo být bezpečné, ale lepší
bude, když se tam ještě podíváte.“
„Jdu tam, ale nezapomeňte, že za půl hodiny bych už
měl vypadnout.“ Odpověděl do vysílačky a vydal se do
dalšího patra bytového domu. Byly to opravdu krásné
byty. Luxusní, skvěle vybavené a jistě velmi drahé. Vyšel
nahoru po schodech, protože všechny výtahy postupně
vyřadili z provozu a elektřina již fungovala jen v něko-
lika málo domech vybavených záložními agregátory či
velkokapacitními bateriemi.
„Z našich už jsem v budově jediný?“ Raději si to chtěl
ověřit, protože všichni už byli paranoidní a unavení. Nerad
by nedopatřením zastřelil svého kolegu.
„Máme tam ještě jednoho člověka. Měl by být o tři
patra nad vámi.“
„Děkuji a potvrzuji.“
 Prošel další dva byty. Nenarazil na žádné známky toho,
že by se tam kdokoliv ukrýval. Svůj dron měl nastavený
tak, že se pohyboval v jeho bezprostřední blízkosti. Byl
si tedy jistý, že nemůže nic přehlédnout. Ve třetím bytě
se zastavil, protože měl neskutečnou žízeň.
Dle protokolu nesměli pít a jíst nic, co se původně na-
cházelo v dómu, ale jednalo se o přežité pravidlo. Otevřel
lednici v kuchyni a našel plechovku limonády. Posadil se s ní
ke stolu a užíval si zvuk syčícího vzduchu, když ji otvíral.
„Milesi, nehýbete se, je vše v pořádku?“ Neuvědomil si,
že jsou zde sledováni tak důkladně.
„Vše v naprostém pořádku, jen jsem si na chvilku musel
sednout. Dejte mi pár minut a budu pokračovat.“
„Beze všeho,“ odpověděl hlas a nechal ho být s jeho
limonádou.
Na stole ležely noviny. Bez většího přemýšlení je vzal
do ruky a podíval se na článek, který zabíral velkou část
titulní strany.

WASHINGTON. Tragédie pokračuje. Napříč všemi

kontinenty jsou hlášeny zvláštní události, pro které
zatím nemáme vědecké opodstatnění. Dle video-
záznamů i očitých svědků jsou části budov, lesů či
celých měst uvězněny mezi neproniknutelné bariéry.
Nemáme potvrzeno, zda lidé, kteří zůstali uvězně-
ni v těchto útvarech, žijí, či nikoliv. Nepodařilo se
jimi proniknout ani se s lidmi uvnitř spojit. Dle
předběžných odhadů mají tyto události statisíce, či
dokonce miliony obětí. Informace se různí.

Článek pokračoval, ale Miles nedokázal číst dál. Odho-

dil noviny a vstal. Už delší dobu si uvědomoval, že s dómy
není něco v pořádku. Nebylo to snadné odhalit, pokud byly
vytvářeny na místech, kde se nacházely jen stromy, tráva
či pláž. Ale když museli jít do míst, která poznala ruce
lidí, bylo to někdy zvláštní. I tady to bylo takové. Tohle
nebyl jejich New York. Všechno vypadalo jako v minulosti.
Možná jen pět let vzdálené, ale bylo to znát. Názvy ulic,
barva listí i další detaily byly jiné…
Vzpomněl si na své úvodní školení. Ten den, kdy jim
vysvětlovali, že otisk primární reality je natolik dokonalý,
že může vytvořit i kopie jejich žen, či dokonce dětí. Na
těch několika metrech či kilometrech čtverečních prostě
vše dokonale zkopíruje. Jak ale mohou vysvětlit, že jsou
v dómech jiné věci? Nové věci. Lovci stínů si o tom někdy
vyprávěli, ale jen šeptem. Nikdo raději nechtěl hledat
pravdu.
„Milesi, slyšíte?“ Hlas, který se ozval z vysílačky, ho
vytrhl z myšlenek.
„Ano, slyším.“
„Ztratili jsme kontakt s naším druhým člověkem v bu-
dově. Vypadl kompletně signál. Může jít jen o technickou
poruchu, ale dejte si pozor.“
„Děkuji za upozornění.“ Technická porucha nebyla nic
překvapivého. Zdi budov byly silné a monitorovaný pro-
stor obrovský. V tom okamžiku uslyšel nad svou hlavou
tupou ránu. Nemyslel si, že se jednalo o výstřel, spíše tupé
zadunění, jako by na zem spadlo něco těžkého. Zklidnil
dech a zaposlouchal se. Slabě zaslechl, že v patře nad
ním někdo křičí.
„Slyším křik. Přesouvám se do vyššího patra.“ Už s od-
jištěnou zbraní se rozběhl ke schodům. Bral je po dvou
a zpomalil, až když měl vstoupit na chodbu. Sám měl jen
malé možnosti, jak kontrolovat prostor, a dron byl v tako-
vé situaci spíše na obtíž. Nechal ho tedy někde za sebou.
 Ve zvuku už zcela jasně rozeznal ženský křik. Dveře
do bytu, odkud přicházel, byly otevřené, takže mu nic ne-
bránilo vstoupit. Postupoval opatrně s prstem na spoušti.
V obývacím pokoji byl svědkem hrozivé scény. Na zemi
leželo tělo muže, nemohlo mu být víc než třicet, v hlavě
měl průstřel a všude okolo byla krev. Neměl tedy pravdu,
když si myslel, že se o výstřel nejednalo.
Na druhém konci pokoje právě sváděla nerovný sou-
boj žena s o hlavu vyšším mužem, který byl oblečený
stejně jako Miles. Neprůstřelná vesta ležela na podlaze,
automatická puška a helma byly také pohozené někam
opodál. Měl toho ovšem na sobě stále víc než žena. Ať
byla oblečená před chvílí do čehokoliv, nyní jí zbyla pouze
podprsenka a cáry modré sukně.
„Co se to tu doprdele děje?“ promluvil Miles, třebaže
mu to bylo více než jasné.
„Vypadni kurva. Tohle není tvoje věc.“ Muž se na něj
jen rychle otočil, ale Miles si byl jistý, že ho nezná.
„Zdá se, že to je moje věc. Máme za úkol prostor vyčistit,
a to co nejrychlejší a nejhumánnější formou. Znásilnění
k tomu myslím nepatří.“ Přišel až k němu, ale prst ne-
chával stále na spoušti. „Nech ji být a já to nenahlásím.“
„Jsou to jen zasraný duchové. Oni tu ani nejsou. Jsou
mrtví, jsou míň než vzduch, a teď už kurva vypadni, než
tě vyprovodím sám.“ Hleděli si zpříma do očí. Miles si
nebyl úplně jistý, co se v následujících vteřinách odehrálo
v jeho hlavě. Výsledkem bylo, že zvedl hlaveň a střelil muže
přímo mezi oči. Ten se s dokonale překvapeným výrazem
sesunul na zem a většina obsahu jeho lebky zůstala na
žluto-černé tapetě, která dokonale dotvářela původně lí-
bezný interiér pokoje.
Miles nezaváhal ani pak. Otočil zbraň také na ženu,
zamířil a zmáčkl spoušť. Nic se ale nestalo. Podle tupého
klapnutí odhadoval, že se náboj v zásobníku zasekl a ani
se nedostal do komory. Instinktivně sáhl po záložní ruční
zbrani, kterou měl v pouzdře u pasu.
„Počkej, prosím!“ Žena si odhrnula vlasy z tváře a ruka-
ma si utřela slzy, což způsobilo, že si ještě více rozetřela po
obličeji líčení. Byla to stále spíše dívka než žena. Nemohlo
jí být víc než pětadvacet. Vypadala velmi mladě a velmi
povědomě. Ruka se mu zarazila.
„Milesi?“ Ve tváři se jí objevil zmatený výraz. „Jsi to
ty?“ Natáhla ruku a on ji nezastavil. Dotkla se jeho tváře
a prohlížela si ho. „Jsi to ty, jen o něco starší. Co se to
proboha děje?“
Ruka jí ucukla zpět, protože Miles upustil zbraň na
podlahu. Když si to uvědomil, na pár okamžiků úplně
ztuhl. Nemohl dýchat a jen sledoval osobu před sebou.
Ducha minulosti, který k němu promlouval.
„Jordan?“ Tiše vyslovil to jméno. Nebyl si tím jistý, ale
už to nemohl vrátit zpět.
„Ano, jsem to já! Jsem to já!“ A žena, spíše stále dívka,
ho objala. Nedokázal s tím nic dělat. Jen tam stál a jeho
mozek nedokázal ani poručit ruce, aby se pohnula, natož
zpracovat tak šílenou situaci. „Řekni mi, co se tu proboha
děje? Dostaneš mě pryč? Dostaneš? Prosím!“
Miles se rozhlédl a přehodil Jordan přes ramena teplou
deku, která ležela na jedné z prostorných sedaček. Bez
nátlaku, ale stále dostatečně rázně ji následně posadil
do křesla.
„Kolik ti je?“ Postavil se k oknu a dívku nechal za svými
zády. Pro jistotu sebral ze země svou ruční zbraň a au-
tomatickou pušku svého zesnulého kolegy. Zdála se plně
funkční a v lepším stavu než ta jeho.
„Dvacet čtyři,“ odpověděla tiše a hlas se jí třásl. „Všechny
tu zabili. Přišli zničehonic a začali zabíjet. Ještě předtím
se objevila ta věc, ta hranice, a skrze ni nešlo projít. Lidi
začali panikařit. Někteří skákali z budov. Oni se sami
zabíjeli, Milesi. Tolik lidí se zabilo…“ Pak se rozplakala.
„Nemohu tě vzít pryč. Já odejít mohu, ale tebe by to
zabilo. Viděl jsem, co to udělá, a to bys nechtěla zažít.“
Nedíval se na ni. Mluvil do okenní tabulky, ale tělo měl
jako z kamene.
„Tady ale také zůstat nemůžu. Myslím si, že je to peklo,
Milesi… Dostala jsem se do pekla.“ Po těchto slovech už
to nevydržel. Díval se na tu zlomenou a prochladlou dív-
ku, která nebyla jeho sestrou. Nebyla tou sestrou, kterou
ztratil před tolika lety.
„Pokud jsi v pekle, tak co jsem potom já?“ Měl pocit,
že to ani nejsou jeho slova, že to není jeho vlastní hlas.
„Jsi Miles. Nejsi ale můj Miles. Jsi starší. Máš jeho hlas,
postavu, ale nemáš jeho oči. Odkud jsi přišel?“ Podívala
se na něj a ten pohled mu nebyl příjemný.
„Z toho jediného pravého světa.“
„A jak to víš? Co když je reálný svět tady a ty ho právě
trháš na kousky?“ Ta slova ho zasáhla. Oživila všechny
jeho obavy a pochyby. A vyslovila je dívka, která neměla
existovat, která nemohla být kopií.
„Asi mi nezbývá než prostě věřit.“ Hlas se mu zlomil.
„V mém světě je Miles muž, který vždy poslouchá rozka-
zy. Raději by zemřel, než aby nedostál svému slovu a svému
poslání. Jsi také takový muž?“ Dívala se mu zpříma do očí.
„Jsem právě takový muž, a to je moje i tvé neštěs-
tí.“ Odpověděl tiše. Bleskurychle pozvedl zbraň a doufal,
že si Jordan ani nestačí uvědomit konec. Po tvářích mu
tekly slzy a nedokázal ten příval zastavit. Neexistovala
varianta, jak jí mohl pomoci. Mohl nabídnout jen čistou
a rychlou smrt. Tu nejlepší, kterou se naučil během let
dlouhé a úspěšné služby.
 „Milesi, slyšíte? Můžete podat hlášení? Co se děje?“ Hlas
z vysílačky zněl podrážděně.
„Všechno v pořádku. Drobné komplikace, ale prostor
je nyní dokonale vyčištěn.“
„To rádi slyšíme. Nenarazil jste tam na nikoho z našich?“
„Bohužel. Ani vidu, ani slechu. Vracím se zpět k portálu.
Mám toho dost.“ Poslední část věty byla více než pravdivá.
Sotva stál na nohou.
„Samozřejmě. Povolení se uděluje. Odvedl jste dnes
skvělou práci.“

∞
Bylo těsně po jedenácté večer a kancelář byla poloprázdná.
Karol Bennetová dokončovala článek, na kterém dělala už
celé dny. Uzávěrka se nebezpečně blížila. Pro Washington
Post pracovala už šestý rok a považovala se za ostřílenou
profesionálku. Měla na svém kontě několik větších i men-
ších úspěchů, ale boj se stanovenými termíny byl stále
stejně neúprosný jako v její první pracovní den.
„Měla bych si dát kafe,“ pronesla spíše k sobě a roz-
hlédla se, zda by mohla ještě někoho ve své blízkosti potěšit
povzbuzujícím nápojem. „Martine! Chceš kafe?“ zavolala
na kolegu z vědecké redakce. Hubeného čtyřicátníka, který
toho příliš nenamluvil, ale jeho odborné recenze platily
za nejpřesnější a často nejostřejší v celé branži.
„Moc rád. Děkuji, Karol.“ Pohlédli na sebe a vyměnili
si přátelský úsměv.
V kuchyňce nepřekvapivě nikdo nebyl. První zklamání
přišlo v okamžiku, kdy si Karol uvědomila, že přístroj je
už vypnutý a bez mléka. Nechtěla se pouštět do napojová-
ní hadiček, kterému stejně nikdy neporozuměla, a raději
zvolila prostou černou kávu. Přístroj se na něco zeptal
a ona automaticky zmáčkla OK.
„Zdechni, ty nesmysle!“ vykřikla vzteky, když se kávo-
var začal čistit. Informoval ji, že proplachuje okruh a ona
si musí počkat pět minut, než bude možné připravit nápoj.
Vytáhla tedy z kapsy mobil a začala bezmyšlenkovitě pro-
cházet e-maily. Zaujala ji zpráva, která před pár okamžiky
přišla na její pracovní adresu. Okamžitě se začetla.

Milá Karol,
nikdy jsme se osobně nepotkali, ale doufám, že bu-
deš mé zprávě věnovat pozornost. Nemám příliš času,
tak mi odpusť, že budu maximálně stručný. Všechny
podrobnosti najdeš v přiloženém deníku, ale k tomu
se dostanu za chvíli.
Je jen málo lidí, kteří se věnují dómům a jejich
budování s takovou pečlivostí a urputností jako ty.
Když jsem narazil na tvůj blog, hned jsem věděl, že
jsi člověk, který tuší, jak velké tajemství před námi
stojí a že vše nemusí být tak, jak nám již dlouho tvrdí.

Na okamžik zvedla oči od displeje. Hned jí bylo jas-

né, o co jde. Před dvěma lety napsala několik investiga-
tivních článků, které měly odhalit podezřelé zatajování
skutečností ohledně dómů a budování jejich celosvětové
infrastruktury. Tyto články mezi své úspěchy nepočítala,
protože se jí dostalo výrazně negativního ohlasu, a to jak
ze strany veřejnosti, tak vedení.
Do té doby si nevšímala toho, jak silnou podporu dómy
mají. Změnily svět, ale kdykoliv se někdo vyslovil proti
nim, i pouhou dobře cílenou či míněnou otázkou, byl
označen za potížistu nebo rovnou revolucionáře. Tématu
se začala následně věnovat na svém soukromém blogu, což
její nadřízený s velkým přivřením očí toleroval.
Ona sama technologii dómů zbožňovala. Považovala
ji za naprosto fascinující a její dopad na život lidí za
bezprecedentní. Chtěla se jí ovšem věnovat s otevřenýma
očima a zdravě kritickým přístupem. Neodhadla, že mezi
její čtenáře budou patřit z velké části i příznivci šílených
konspiračních teorií, pro které se stala doslova modlou.
Na blog nepřidala žádný článek už téměř rok a doufala,
že tito fanoušci přejdou k jiným zdrojům informací.
Vrátila se očima zpět k e-mailu.

Pracoval jsem sedmnáct let pro společnost KELLY

Corp., která patří mezi naprostou špičku v oblasti
výstavby dómů, a jak je všeobecně známo, je vůbec
první společností, která získala oprávnění k jejich
budování. Má práce spočívala v kontrole dómů a je-
jich vyčištění. Už od základní školy se děti učí, že
jsou dómy otiskem našeho světa, takovým rozšířením
prostoru, které řeší všechny naše problémy. Já jsem
ovšem viděl něco jiného.
Vše, co jsi psala, všechny ty domněnky, zamlčování
a lži jsou pravda. Celou dobu jsem si psal deník, Karol.
Máš tam vyznačeny časy, místa i konkrétní dómy. Ten
prostor nám nebyl darován bohem, Karol, ale byl ukra-
den. Jsem si tím jistý… Ukrajujeme si z jiných světů
a oni už to vědí. Dómy praskají a lidé mizí! Svět se
začíná trhat na kusy a já netuším, zda se to dá ještě
zastavit. Já to zastavit nedokážu, ale ty možná ano!
Dnes udělám jednu věc, na kterou nejsem pyšný.
Bude to špatná věc a ty o mně uslyšíš mnoho lží. Vím,
že jsem hnán touhou po pomstě, ale někdo musí po-
mstít moji Jordan. Já jsem zmáčkl spoušť a osud mě
 vyvolil. Neodsuzuj mě, prosím. Vše najdeš v tom de-
níku, Karol. Přečti si jej!
Kapitán ve výslužbě Miles Thomas

Karol se ještě chvilku dívala na displej mobilu a pak si

uvědomila, že teď si už může konečně udělat kávu. Vložila
pod trysku kávovaru hrnek a zmáčkla prostou černou kávu.
Zvolila střední intenzitu a s klidem pozorovala, jak se hr-
nek plní. K e-mailu se vrátí zítra, až bude mít čistou hlavu.
Vybrala si naprosto nevhodný hrneček bez ouška, který
byl nyní velmi horký. Vyndávala ho tedy s velkou opatr-
ností a doufala, že se neopaří. Někdo jí ale naboural plány,
protože vběhl s křikem do místnosti.
„Karol! Pojď sem!“ Lekla se a polovinu kávy vylila na
zem.
„Do háje, co blbneš!“
„Nech to kafe a pojď!“ V hlase příchozího slyšela nalé-
havost. Něco se stalo. Vyběhla z kuchyňky. Celé osazenstvo
kanceláře stálo kolem velké televizní obrazovky, která
visela u stropu. Karol už z dálky poznala, že se stalo něco
vážného. Teroristický útok?
„Co se stalo?“ zeptala se ostatních.
„Zdá se, že někdo zabil Gedeona Kellyho.“ Nevěděla,
kdo to řekl, protože všichni hypnotizovaně sledovali ob-
razovku.
„To je blbost, kdo by to…“ Zmlkla, protože obrazovku
vyplnil obraz reportéra.
„Hlásíme se vám od divadla Reportory v Seattlu. Před
několika desítkami minut zde došlo k tragické události.
Po skončení charitativního divadelního představení došlo
ke střelbě. Před několika málo okamžiky byly potvrzeny
dvě oběti. Dámy a pánové, byl spáchán atentát na Gedeona
Kellyho, který svým zraněním podlehl. Obětí atentátu se
stala i jeho dcera. Útočník se bezprostředně po činu vzdal
policii. Naše redakce má informaci, že se jedná o muže
jménem Miles Thomas.“
Karol se fascinovaně dívala na obrazovku. Gedeon Kelly
byl mrtvý. Nejznámější člověk na světě. To přece nebylo
možné. Sledovala záběry sanitek a policejních vozů u di-
vadla a najednou jí to došlo.
„Jaké že bylo to jméno atentátníka?“
„Miles Thomas.“ Odpověděl opět někdo z chumlu při-
hlížejících. To už Karol držela v ruce mobil a dívala se
na podpis v e-mailu, který jí před pár okamžiky dorazil.
Přečetla si ho třikrát a dech se jí zastavil.
 V.

P roplétali se hustým porostem a pomalu se začínalo

smrákat. Pětka měl z tohoto místa nepříjemný po-
cit. Byl si jistý, že se konečně dostali blíž k centru města.
Napovídala tomu hustší zástavba a trosky budov, které
zřejmě kdysi fungovaly jako banky či obchody. Líbila se
mu představa, že by našli další užitečné věci, a navíc bylo
vidět, jak si to tu Jenny užívá. Kdyby bylo po jejím, tak se
zastaví u kaž­dé cedule nebo spadlé zdi.
„Podívej se, tati!“ Jenny se nad něčím skláněla.
„Co je zase? Nemůžeme zkoumat kaž­dou hloupost.“ Jeho
dcera držela v ruce červenou dlažební kostku a široce se
usmívala.
„Jsou tady všude. Musela z nich být udělaná silnice.“
Pětka se důkladně podíval na zem. Jenny měla pravdu.
Viděl je všude kolem a na některých místech ještě zapadaly
do sebe, i když je dávno přikryl mech a tráva.
 „Rozhodl jsem se. Ještě dnes bych se chtěl přesunout
někam dál za město. Musíme si pospíšit. Tady nocovat
nechci.“ Než to stačil dopovědět, ucítil palčivou bolest
v žaludku. Snažil se nedat to na sobě znát, ale výraz v ob-
ličeji jeho bolest prozradil.
„Co se děje?“ Odhodila Jenny svůj objev a přišla blíž.
„Nic. Jen krátká křeč, už je to pryč.“ Ale pryč to nebylo.
Bodavá bolest se začala stupňovat a Pětka ji už nedokázal
nijak zakrýt. Zkroutil se a oběma rukama si sevřel břicho.
„Musíme najít nějaké místo…“
Jenny věděla, co má dělat. Když se to stalo v minulosti,
bolesti odezněly až za několik hodin. Nyní se jí zdálo, že
jsou ještě větší než posledně. Její otec si bude potřebovat
lehnout a musí usnout. Musí co nejdříve usnout. Beze slova
se otočila a rozeběhla směrem, kde nejspíš kdysi bývalo
centrum města. Nemusela hledat dlouho. Necelých dvě stě
metrů od nich našla vhodné místo. Zbytky budovy se stře-
chou, a dokonce částí okenic. Pro dnešek to bude muset stačit.
Přiběhla zpět. Nebyla si jistá, zda si otec vůbec všiml,
že na pár minut zmizela. Klečel na kolenou a stále se
ještě držel za břicho. Jak daleko bych ho zvládla táhnout?
Nebyla si tím jistá, ale doufala, že to nebude muset zjiš-
ťovat. Obloha byla téměř bez mraků, takže by asi nebyl
problém přenocovat rovnou tady, ale ani jí se ta představa
nelíbila. Stěny, byť starobylé a rozbořené, dávaly pocit
bezpečí, který oba potřebují.
„Tati, musíme jít kousek dál. Našla jsem místo, kde si
budeš moct lehnout.“ Vzala ho za ruku a chvilku si pro-
hlížela jeho prsty. Je možné, že je ještě hubenější, než byl
před pár dny? Pětka se s obtížemi zvedl. Nahrbeně udělal
dva kroky.
„Půjde to, ale musíme si pospíšit. Myslím si, že brzy
omdlím.“
 Jenny si byla téměř jistá, že její otec omdlít nemůže, ale
nechtěla se s ním teď přít. Potřebuje její pomoc, jinak by
se v bolestech mohl soužit celé dny. K jejímu překvapení
zvládli cestu k provizornímu úkrytu docela dobře. Pětka
se sesunul na podlahu a Jenny z něj sejmula batoh i další
zátěž, kterou nesl.
Rozložila na zem otcův spací pytel a ten se do něj
s obtížemi nasoukal.
„Musíš se napít vody,“ přiložila mu láhev přímo ke
rtům, „stačí pár doušků.“ Poslušně se napil, Jenny viděla,
že mu dělá problém držet oči otevřené. Opět sebou škubl,
když jím projela nová vlna bolesti. Pomalu mu položila
ruku na levý spánek.
„Buď prosím teď v klidu. Stačí chvilinku.“ Pod jejími
prsty zazářilo modré světlo a za pár minut už Pětka spal.
Jenny ho nechá spát až do rána. Neumí mu pomoci, do
té doby by snad mohla bolest zmizet. Nevěděla ale, zda
se zase vrátí a kdy to bude.

∞
Pětku probudil prudký kopanec do žeber. Bolest z před-
chozího dne zmizela, ale je otázkou, zda by ji teď vůbec
vnímal. Otevřel oči a nad sebou spatřil tři zahalené postavy.
Stále ještě ležel ve spacáku, takže mu ruka instinktivně
sjela k opasku, kde nosil nalezený kolt. Nic nenahmatal
a rychle se rozhlédl, jestli uvidí Jenny. Odměnou za to
mu byl další kopanec.
„Hledáš ještě někoho?“ Hlas byl mužský a hrubý. Zněl
jako hlas člověka, který už dlouho nemluvil a který si
zkouší vzpomenout, jaké to vůbec je.
„Ne,“ odpověděl Pětka stroze a snažil se vyhodnotit
situaci. Jenny zde nebyla, a jestli je nějaká šance, že o ní
neví, on je na to rozhodně upozorňovat nebude. Její věci
neviděl a nevšiml si ani vaku s lukem. Vlastně to vypadalo,
že si tu opravdu ustlal úplně sám.
„Jsme rádi, že mluvíš. To je v dnešních časech dost
vzácnost.“ Pětka si muže konečně důkladněji prohlédl.
I když vládlo teplé počasí, byli všichni tři oblečeni do
tlustých zimních bund s kapucemi, které měli přetažené
přes hlavu. Měli nasazené kukly, a pokud to bylo v tomto
místě a čase ještě možné, na Pětku působili zanedbaným
dojmem.
„Seberte ho a jdeme. Vypadá divně a Cháron s ním
bude chtít mluvit.“
„Cháron? Ten převozník?“ bez přemýšlení ze sebe vy-
pravil Pětka.
„Jakej převozník, kurva?“ Zadíval se něj šedýma očima
muž, který zatím jako jediný mluvil. Když se Pětka postavil,
ukázalo se, že jsou všichni tři menší než on. Ale byl sám.
„To máte jedno.“ Pětka chápal, že asi není ideální doba
na přednášku o mytologii.
„Hm, to máš jediný štěstí, a teď už drž laskavě hubu.
Mluvit budeš, jenom když tě vyzvem.“ Sebrali jeho věci
a nechali ho jít před sebou. Pětka uvažoval, zda by jim
dokázal utéct, ale bál se, že by běh znovu spustil včerejší
bolest, a to by byl konec. Jeden z mužů měl přes rameno
přehozenou pušku. I když vypadala prastaře a zrezle, ne-
chtěl zkoušet, zda je stále funkční. Poddal se tedy a kráčel
dál s těmito muži.
Nešli vůbec daleko. Za denního světla si Pětka konečně
všiml, že je tu vyšlapaná stezka. Měl si toho všimnout už
včera, ale až teď si uvědomil, jak špatně situaci vyhodnotil.
Proč vůbec chodili tak daleko do bývalého centra? Kdyby
byl stoprocentně fit, určitě by se rozhodl jinak. Takto
vystavil nebezpečí sebe i Jenny. Musím předpokládat, že
s těmi záchvaty se může pojit i něco dalšího. Bývám zmatený,
když se blíží záchvat?
Centrum města tvořilo čtvercové náměstí, obklopené
množstvím převážně jednoduchých jednopatrových budov
s mnoha výlohami. Jejich stav byl výrazně lepší, než by
Pětka čekal, a bylo jasné, že se o ně někdo dlouho staral,
nebo dokonce stále stará.
Zem byla pokrytá červenými kostkami, které z ní vy­
rvaly kořeny stromů. Těch tu bylo vážně hodně a celé ná-
městí bylo přikryté hustou korunou z listí. Celé to působilo
až malebně. Tak kouzelné prostředí se k těm ošuntělým
mužům vůbec nehodilo.
Zamířili s ním rovnou do středu náměstí k budově,
která kdysi musela být dominantou města. Měla červenou
fasádu, mohutnou centrální věž a v kaž­dém rohu budovy
ještě čtyři menší věže. Pětka přemýšlel, jaký mohl být její
původní účel. Připadala mu jako kombinace radnice, kos-
tela a možná ještě soudu. Fasáda byla až do výše čtvrtého
patra porostlá popínavými rostlinami, takže by nepozorný
kolemjdoucí mohl budovu možná i přehlédnout. Pouze
centrální věž byla tak vysoká, že dokázala převýšit koruny
okolních stromů.
Zastavili se před velkými vchodovými dveřmi. Zdálo
se mu, že muži váhají, zda mají vstoupit dovnitř.
„Tím ho potěšíme, ne?“ řekl tiše jeden z mužů. „Mohl
by si nás pak vybrat, že jo?“ Dva zbývající mlčeli, jejich
zřejmě samozvaný vůdce se odhodlal a vstoupil jako první.
Hned za dveřmi Pětkovi došlo, že udělal chybu. Měl se
těm třem postavit na odpor, i když se to zdálo lehkovážné.
Uvnitř budovy se skrývalo mnohem větší nebezpečí než
jedna zrezivělá puška.

∞
Ocitli se v prostorné hale. Zvenku dovnitř proudilo jen
málo světla, ale byl slunný den, takže viděl docela slušně.
Místo bylo plné lidí a vzduch byl cítit výkaly. Působilo
to jako krysí doupě nebo ještě přesněji kanál, který se
pod tím doupětem ukrýval. Lidé se váleli na zemi, seděli
v tmavých koutech nebo jen tak postávali a opírali se
o stěnu. Byli tam muži, ženy i pár dětí.
Cítil na sobě pohledy všech těch lidí. Za poslední dobu
zhubl, ale proti nim byl v dokonalé kondici. Nevěděl,
odkud se vzala ta vzpomínka, ale najednou měl před
očima fotografie z nacistických koncentračních tábo-
rů ze dnů, kdy je osvobozovali spojenci. Tady ale nevi-
děl žádné dozorce ani ostnaté dráty. Alespoň na první
pohled.
Pocítil určitou sounáležitost se svým doprovodem.
Bylo mu jasné, že ani jeho trojice se tady necítí pohodl-
ně a že by nejraději rychle zmizela. Nechápal tedy, proč
ho sem vedou a za kým.
Muž vybavený puškou si zbraň pomalu sundal z ra-
mene a držel ji nepříliš přesvědčivě před sebou. Pětkovi
stačil rychlý pohled a byl si jistý, že tenhle člověk by
netrefil ani stodolu, kdyby stála přímo před ním.
Lidé kolem se začali zvedat. Pohybovali se většinou
ztěžka, a když Pětka viděl, jaké roztrhané hadry mají
na sobě, pocítil převážně soucit, a nikoliv strach. Muž
s puškou měl zřejmě jiný názor a prostor vyplnil hlasitým
výstřelem, který směřoval kamsi ke stropu.
Jako šváby se od nich lidé odtáhli a Pětku vyděsilo,
s jakou bleskovou rychlostí to provedli. Puška střílí a ani
tyhle bych neměl podceňovat, byť vypadají na umření. Zase
dělám špatné a unáhlené závěry, co to se mnou sakra je?
Na konci místnosti se prudce otevřely dveře a v nich
se objevila vysoká postava v něčem, co mohlo být čer-
ným mnišským hábitem. Muži na nic nečekali a vydali se
k ní. Jakmile prošli dveřmi, ty se za nimi opět rychle za-
bouchly.
„Co chcete?“ Pětka neviděl postavě do tváře, ale hlas
patřil ženě.
„Máme pro něj dar.“ Strčili Pětku do zad, aby udělal
krok kupředu, jako by snad nebylo zřejmé, co tím darem
mají na mysli.
„Nemá o něj zájem. Jděte pryč.“ S těmi slovy se žena
otočila a odcházela. Pětkovi únosci byli evidentně z tohoto
vývoje událostí zaskočení. V poslední zoufalé snaze zvrá-
tit běh událostí ve svůj prospěch zkusili zvýšit hodnotu
svého daru.
„Mluvil o převozníkovi. Když jsme ho našli, tak říkal
něco o tom, že je Cháron převozník! Nevím, co tím mys­
lel, ale nikdy jsem nikoho tak mluvit neslyšel.“ Po těch
slovech se žena zastavila. Vrátila se a prohlédla si Pětku
od hlavy k patě.
Pětka odhadoval, že jí musí být maximálně třicet let.
Vlasy měla špinavě blond a oči kaštanově hnědé.
„Dobrá tedy, váš dar přijme.“ Ve tváři mužů se objevil
úsměv. „Počkejte venku, a až přijde váš čas, budete vyzvá-
ni.“ Pětka chvilku přemýšlel, odkud ten hlas přišel. Určitě
směrem od ženy, ale byl přesvědčen, že zněl podstatně
jinak než před okamžikem. Zdálo se, že mužům to vůbec
nepřijde divné.
„A jak dlouho budeme čekat?“ promluvil ten s puškou.
„Tak dlouho, jak bude potřeba,“ odpověděla žena bez
výrazu a její hlas byl zpět. Chytila Pětku za ruku a ten si
byl jistý, že jeho únosci očekávali jinou míru vděku.

∞
Prošli několika dalšími dveřmi, pak dlouhou chodbou,
až dorazili ke schodům, které vedly někam hluboko do
sklepení. Budova mu nyní připomínala možná hrad nebo
tvrz. Přemýšlel, zda by se dokázal dostat zpět, kdyby se
nyní otočil a rozběhl. Nebyl si tím úplně jistý.
Uklidňoval ho fakt, že s muži nešel příliš daleko. Jenny
je musela slyšet přicházet a měla dostatek času skrýt část
jejich věcí a následně i sebe.
Pro podobné situace měli domluveno, že zůstane co
nejdelší čas na místě, o kterém oba vědí, že tam byli na-
posledy společně. Ve chvíli, kdy by se rozdělili a začali se
oba pohybovat, ztratili by jediný pevný bod a nemuseli
by se už nikdy shledat.
Chodba do sklepení byla chladná a vlhká. Žena ho
dovedla až k těžkým dřevěným dveřím, které byly opatře-
ny mohutným litinovým klepadlem. Dvakrát jím udeřila
a obklopil je dunivý zvuk. Chvíli bylo ticho, ale Pětkovi
se zdálo, že žena na vyzvání ani nečeká. Vzala za kliku
a vstoupili.
Pětka se nadechl a s leknutím se rozkašlal. V místnosti
bylo opravdu horko. Snažil se vybavit si ty dávné doby,
kdy chodíval do sauny, kde muselo být minimálně šedesát
stupňů. Nekonečné dny na poušti mu nyní připadaly jako
docela příjemný odpočinek. Zklidnil dech, aby se zde za
chvíli neudusil.
Kromě horka nebyla místnost ničím zvláštní. Kamenná
podlaha a kamenné stěny, které přecházely do jednodu-
ché křížové klenby. Sklepení vypadalo jako každé jiné.
Žena stála před ním a rukou dělala jasné gesto, že ji má
následovat.
Několik metrů před nimi spatřil sochu. Možná to bylo
něco jiného, ale nevěděl, jak předmět lépe popsat. Něko-
lik na sebe napojených kamenných kvádrů, které nebyly
symetrické a roztodivně přecházely jeden v druhý. Bez
hlesu se na ten útvar díval a najednou mu to došlo. To je
přece trůn! Nemohlo to být nic jiného, a na tom prapo-
divném trůnu někdo seděl…
„Musel jsem se vrátit z velké dálky. Proč?“ Hlas, který
se ozval, byl melodický a jasně mužský. Pětka přemýšlel,
na co vlastně hledí, a rozhodl se udělat krok kupředu.
Chtěl to vidět. Žena mu okamžitě zahradila cestu. „Jen
ho pusť. Poutník mi nemůže nijak ublížit.“
Pětka tedy přišel blíž a strnul. Opravdu tam byl muž,
ale na trůnu, či co to vlastně bylo, vůbec neseděl. Byl jeho
nedílnou součástí. Pas mu mizel někde v kameni a stejně
tak pravé rameno a většina ruky. Měl nepřirozeně vychý-
lený krk, protože i velká část jeho hlavy a obličeje mizela
kdesi v temně černém útvaru. Hledělo na něj jen jedno oko.
„Představoval sis mě takto?“ otázal se ho muž.
„Do této chvíle jsem o tobě nikdy neslyšel,“ odpověděl
mu Pětka popravdě. Nato se muž rozesmál nakažlivým
smíchem, který nechtěl přestat.
„Ty vážně říkáš, že neznáš nejznámějšího muže na svě-
tě! To ti mám věřit? Nahoře se tísní desítky lidí a další
stovky sem putují, aby mohly okusit můj dar, a ty jsi zde
jen tak?“ Byť se před tím dlouze smál, teď najednou vy-
padal hluboce uražen, že si Pětka dovolil zpochybnit jeho
věhlas. „Podej mi dlaň, ať se podíváme, kdo jsi vlastně ty.“
Poručil Pětkovi a natáhl k němu levou ruku.
Pětka zaváhal. Neměl pocit, že by mu od tohoto muže
hrozilo nějaké nebezpečí, ale svému odhadu přestával
čím dál tím víc věřit. Přesto muži ruku nakonec podal
a ten ji pevně uchopil.
„Víš, kam hledí mé pravé oko? Dívá se do ostatních světů.
Když chci, vidím věci, které se teprve stanou.“ Ještě další
minutu Pětku takto držel, až sebou náhle škubl a jeho
zbývající oko se roztáhlo. Překvapivou silou si ho k sobě
přitáhl na nejmenší možnou vzdálenost.
„Proč jsi tady? Chceš se mi vysmívat! Měl jsem tu mi­
liony duší, ale proč jsi přišel zrovna ty? Nezajímáš se o mě,
ty hledáš někoho jiného. Řekni mi své jméno!“ křičel na
něj muž. Pětka se mu vysmekl. Udělal dva kroky zpět
a zahleděl se dozadu za prapodivný trůn. Spatřil tam dve-
ře, ale odpřisáhl by, že je ještě před okamžikem neviděl…
Proč jsem si jich předtím nevšiml?
„Své jméno neznám. A myslím si, že to sám dobře víš,“
odpověděl mu klidně Pětka. „A protože jsem ti odpověděl
na otázku, pověz i ty mně: Kam vedou tyhle dveře?“ Zvedl
ruku a ukázal za něj.
„Cože?“ Žena se na něj nechápavě zadívala, jako by se
právě zbláznil. „Tam nic není.“
„Zmlkni!“ okřiklo ji torzo muže. „Tak se zdá, že už
oba víme, proč jsi tady. To místo je pozůstatkem jedné
smutné duše, která chtěla hledat pravdu. Člověk nikdy
neví, jak bude vypadat jeho druhá šance.“ Při těch slovech
se Pětka zachvěl.
„Vstup tam a uvidíme,“ vyzval ho muž a Pětka věděl, že
to musí udělat. Důvod neznal, ale bylo to důležité. Při-
šel ke dveřím a vzal za kliku. Nepřekvapilo ho, když za
nimi uviděl čeřící se hladinu portálu, vstupu do dómu.
Učinil krok vpřed a do neznáma, jako už tolikrát v minu-
losti.

∞
Na druhé straně portálu právě zapadalo slunce. Pětka se
rozhlížel a bylo mu jasné, že se zde stalo něco hrozné-
ho. Byly to ruiny města, zdevastovaného totální válkou.
Z domů zbyly jen kupy sutin, tu a tam stála zeď, ale to
bylo vše. Nikde neviděl žádná těla, nic nebylo slyšet. Ve
městě vládlo dokonalé a mrazivé ticho. Sebral ze země
kamínek a hodil ho před sebe, aby se ujistil, že nepřišel
o sluch.
Ušel asi padesát metrů a zastavil se na okraji obrov-
ského kráteru. Musel mít v průměru několik set metrů.
Svažoval se, ale sklon nebyl příliš velký, takže bylo možné
sejít až do jeho středu. Kolem neviděl žádný jiný cíl, takže
se k němu vydal blíž. Čím více se blížil ke dnu, tím se mu
cesta zdála delší a pomalejší. Několikrát se zastavil a ohlé-
dl. Měl pocit, že ušel příliš krátkou vzdálenost. Přesto ho
něco hnalo kupředu.
Pětka si promnul oči. Konečně se zdálo, že se blíží ke
svému cíli. Je tam někdo? Byly to jakési dvě postavy. Stály
tam a dívaly se jeho směrem. Zřejmě uvažovaly, zda je
rozumné jít dál. Pětka udělal krok kupředu a ony také.
„Jsme přátelé,“ uslyšel Pětka ženský hlas a viděl, že
postava mává s rukama nad hlavou v gestu míru.
„Já také,“ zavolal Pětka a zvedl pravici.
„Stůjte!“ zvolala znenadání opět žena. Nemohli od sebe
být více než deset metrů. Pětka už poznal, že jde o dvě
ženy. Jedna byla starší a vyšší. Ta druhá mohla být klidně
ještě dítě. Tím si nebyl jistý. Měl stále pocit, že je vidí
nějak rozostřeně.
„Je tu hranice dómu!“ zakřičela žena.
„To je nesmysl. Byla by vidět. Jen u dómů těsně před
kolapsem bylo zaznamenáno, že jejich stěna mohla být
částečně průhledná či alespoň propouštět světlo.“ Zavolal
na ni a chvilku trvalo, než mu odpověděla.
„Proto vás vidíme tak špatně. Postupte ještě opatrně
o pár kroků blíž. My půjdeme taky, ale hranice tu opravdu
je.“ Pětka tedy poslechl a následně jen zaraženě hleděl
vzhůru. Opravdu stál pár desítek centimetrů od hranice
dómu. Musel být napnutý k prasknutí. Okamžik před
kolapsem.
„Vidíte, že jsem vám nelhala.“ Z uhranutí ho vytrhl hlas
ženy. Stála nyní sotva dva metry od něj. Doprovod jí dě-
lala blonďatá dívka. Obě byly dobře vybavené k putování
a trochu mu tím připomněly jeho samotného s Jenny.
„Nelhala jste. Zdá se mi ale, že já jsem uvnitř dómu a vy
venku, a to je situace opravdu nepravděpodobná, někdo
by možná řekl, že až nemožná.“
„Vy ale nevypadáte jako muž, který se zalekne nemož-
ného, že?“ Když ta slova řekla, něco mu zarezonovalo
v paměti. Byl to výbuch nášlapné pumy a jeho tlak otevřel
mnoho dávno zapomenutých dveří. Podíval se na ni znovu.
„Ashanti?“ řekl opatrně. Jen s drobným otazníkem,
ale jak měl oslovit ženu, kterou tak dávno ztratil a o níž
věděl, že už ji nikdy nespatří? Neměl už nikdy vidět její
hnědé oči, sepnuté nepoddajné černé vlasy, její jedinečný
úsměv. Všechno to dohromady způsobilo, že se do ní kdysi
beznadějně zamiloval. Natáhl k ní ruku…
„Nedělej to!“ okřikla ho a on ruku opět stáhl. „Stačí
dotek a dóm se zbortí. Kdo ví, jak velké škody to napáchá.
Já ani ty jím stejně projít nemůžeme. Je jedno, jak tenká
je jeho skořápka.“
„Pamatuješ si, kdo jsem?“ Pětka to potřeboval vědět.
„Ano,“ řekla opatrně, „jsi muž, kterého jsem milovala
a ztratila. Jen moje paměť… Je velmi špatná, víš… Jsem roz-
bitá na kousíčky, stejně jako náš svět. Podařilo se ti zjistit,
proč se to stalo? Proč se všechno zhroutilo?“ V jejích očích
viděl dychtivost, ale spatřil toho ještě mnohem víc, než
mohla tušit. Byla to jeho Ashanti, ale zároveň jí nebyla. Šla
stejnou cestou jako on, ale neměla s sebou Jenny. Nikdo jí
nepomáhal dávat střípky k sobě. A ta její dívka. Byla jiná…
 „Myslím si, že na to mohu přijít. Mám hodně dat a vi-
děli jsme spoustu věcí.“ Nespouštěl z ní oči. Smála se.
Uprostřed té totální spouště se stále smála.
„Jestli to někdo může zvládnout, tak jen ty. Jsi naše
naděje. Vím to.“
„Já jsem zkáza, a jestli si pamatuješ aspoň něco málo,
víš, že to tak je. Jsem smrt, jsem lež a kdo ví, čím vším
ještě jsem.“ Sklopil hlavu. Díval se do země a z očí mu
kanuly studené slzy.
„Vždycky jsi byl na sebe moc přísný. Aspoň ten můj
takový byl. Jestli jsi jen z poloviny takový, tak naděje
neumřela. Když budeš mít Ellu, tak určitě ne.“
„Nechci. Musím zůstat s tebou. Víš, že ty tvoje záchvaty
jsou stále horší.“ To už promluvila dívka.
„Obě víme, že je to tak správně. Můj čas se krátí. Tělo
slábne a já čím dál tím víc zapomínám. Je to dar, že jsem
tě mohla potkat. Jsem ti za to vděčná a navždy budu, Ello.
Navždy a je jedno, kde budeš.“ Dívka, kterou Ashanti na-
zývala Ellou, se rozplakala. „Musíš ji vzít s sebou. Přede
mnou už není další cesty, ale ta tvoje pokračuje. Proto
jsme se tu potkali.“
„I kdyby to bylo možné, jak se ke mně dostane? Jste na
druhé straně. Mluvíme spolu, ale jste asi tak daleko, jako
byste byly na druhé straně galaxie.“
„Tak v tom případě budeš muset do svých dat přidat
další proměnnou, drahý.“ Věnovala mu poslední, ale do-
posud nejkrásnější úsměv. Políbila dívku na tvář a něco jí
zašeptala do ucha. Pětka těm slovům nerozuměl. Ella ale
zavřela oči a udělala tři rychlé kroky kupředu.
Nestalo se vůbec nic, dóm byl stále na svém místě, zato
dívka stála vedle něj. Prošla k němu a Pětka na ni jen
nevěřícně hleděl.
 „To nejde… Tak to nefunguje.“ To bylo jediné, co ze
sebe dokázal vypravit, a přitom se stále na dívku díval,
jako by právě předvedla nejfantastičtější magický trik od
doby Houdiniho. Chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval
a ohlédl se zpět za Ashanti. Uviděl už ale jen její záda.
Byla od nich příliš daleko.
„Nikdy se nechtěla loučit,“ řekla mu tiše Ella a Pětka
se na ni podíval.
„Já vím. Ve všem, co dělala, byla dokonalá, i ve věcech,
které mě dokázaly rozpálit do běla.“ Natáhl k dívce ruku.
„Říkej mi Pětko, rád tě poznávám.“
„Já jsem Ella. Ella Dietrichová a taktéž mě těší.“ Roz-
hlédla se kolem. „Jestli znáte cestu ven, nechci tu už strávit
ani minutu.“

∞
Pětka se svým novým doprovodem vstoupil opět do míst-
nosti. Aby nebyla moc vyděšená, popsal rychle Elle, co ji
uvnitř zhruba čeká. Když ji poprvé uviděl, připadala mu
dětská, ale teď mu bylo jasné, že jí musí být asi kolem
dvaceti. Vzhledem k jeho věku byla velmi mladá, přesto
nesmí zapomínat na to, aby se k ní choval odpovídajícím
způsobem.
Uvnitř mezitím došlo k drobné změně. Osazenstvo do-
plnil jeden z mužů, kteří Pětku přivedli do budovy.
„Kdopak se nám to vrátil? A má společnost!“ Muž, kte-
rý se nazýval Cháronem, působil překvapeně. „Trvalo ti
to tedy pěkně dlouho. Když už utekl třetí den, přestal
jsem věřit, že ještě vůbec kdy vylezeš. Nepamatuji si, že
by tam kdokoliv vydržel tak dlouho a nezbláznil se. Jsi
při smyslech, poutníku?“ Usmíval se způsobem, který se
Pětkovi nelíbil, ale nechal to být. Hlavní je, aby se odsud
dostali co nejdříve pryč. Opravdu řekl tři dny? Nemohl jsem
tam být tak dlouho. Pokřivení toku času ale nešlo vyloučit
a vzpomněl si, jak sestupoval do dna kráteru. Tam se
vše zdálo pomalejší, byť tomu v ten moment nepřikládal
velký význam. Představa Jenny, která musí být v blízkosti
tohoto místa sama, ho vyburcovala.
„Chceme okamžitě odejít,“ prohlásil rezolutně. „Odveď-
te nás, nebo půjdeme sami.“ Žena zkřivila obličej a Cháron
se nepřestával usmívat.
„To není problém. Máme ovšem svá pravidla. Máš ně-
jaké jméno, děvče? Nebo kaž­dý, kdo kráčí po boku tohoto
starce, své jméno musí zapomenout?“ Pětka se snažil Ellu
na zjev muže připravit, ale i tak viděl, že se třese.
„Jmenuji se Ella. A jak řekl Pětka, chci hned odejít.“
„Jsi odvážná! Přijmi jen tedy můj dar a můžete odejít.
Podej mi ruku a propustím vás.“ Ta slova se Pětkovi nelí-
bila. Řekl, že je propustí, ale Pětka se necítil jako vězeň.
Věděl, že je slabší než před lety, ale stále ještě v něm dří-
mala síla. Větší síla, než by tito zmetci mohli očekávat.
„Ello, nemusíš to dělat, pokud nechceš.“ Podíval se na
dívku a položil jí opatrně ruku na rameno. Ta jen přikývla
a natáhla svou dlaň k muži, který byl z části z kamene
a z části z masa.
„Tady máš mou ruku, ale nenesu odpovědnost za to,
co uvidíš.“ Prohlásila dívka a Cháron k ní s překvapením
vzhlédl. Pětka jasně viděl, že se Cháronova ruka zastavila
a najednou jako by váhal. Ten moment ale zmizel a Chá-
ron Ellu uchopil za ruku. Držel ji mnohem kratší čas než
Pětku. Pustil ji a její ruku téměř odmrštil.
„Mrtví chodí a temnota je pronásleduje!“ Otočil se na
ženu. „Podej nám hodokvas. Honem!“
Žena okamžitě poslechla. Na moment zmizela v pro-
storu za trůnem a poté se vrátila s malou keramickou
mističkou. Pětka viděl, že je po okraj plná celých a nalá-
maných prášků. Na první pohled se zdály bílé, ale Pětka se
ani nemusel naklánět blíž, aby poznal, že mají namodralý
nádech.
„Tak se ti to tedy stalo. Myslel jsem si to. Vzal sis polovi-
nu a stalo se z tebe tohle,“ řekl a díval se přitom na stvoření,
které si říkalo Cháron, s opovržením. „Je mi tě líto.“
„Mlč, vrahu. Ty mě nemáš co soudit. Byla to vymyšlená
pravidla, která nás měla udržet dál od zázraku osvícení.
Já jsem pravidla porušil a změnil jsem se. Jsem stejný
jako ty. Porušuji pravidla, abych mohl změnit svět. Není
ti to povědomé, poutníku?“ Pak oba chvilku mlčeli, až
ticho prolomil opět Cháron. „Přistupte blíž, Ello a Same!“
Pětka chytil Ellu pevně za paži a přitáhl si ji k sobě blíž.
„Víš, co to je?“
„Vím nebo si to aspoň myslím. Viděla jsem to, když mě
držel, a teď mě prosím pusť.“ Řekla to s důrazem, který
naznačil, že ji Pětka má nechat jednat samotnou.
„Někteří na Druhou šanci čekají celý život a toho pri-
vilegia se jim ani nedostane. Já jsem Cháron a povedu
vás na cestě k osvícení. Napravte své pozemské hříchy,
nebo se staňte osvícenými. Rozhodnutí je pouze na vás.“
Žena položila mističku do Cháronovy napřažené ruky
a sejmula si z hlavy kápi. Pětka strnul a udělal krok zpět.
Tam, kde měla mít temeno hlavy, uviděl druhou skrytou
tvář. Tvář stařeny. Měla slepé oči, hluboké vrásky a sotva
polovinu zubů.
„Jak vidíte, osvícení může mít mnoho podob.“ Přiblížil
misku k muži vedle Elly a ten nejdřív uchopil do prstů
celý prášek. Potil se tak moc, až měl strach, že se mu
pilulka rozpustí v prstech. Podíval se do dlaně, zpátky na
Chárona a prášek položil zpět. Místo něj si vzal polovinu,
dal si ji do úst a polkl.
 Pětka se nadechl, zavřel oči a čekal nejhorší. Po něko-
lika vteřinách oči opatrně otevřel a spatřil muže, který
stojí, rozhlíží se a je zřejmě také překvapen, že se nic
nestalo. Podvrh? To je divné. Všude jinde by to bylo prav-
děpodobné, ale tady?
„I takový může být tvůj úděl,“ řekl Cháron. „Teď jdi pryč.
Já už ti víc dát nemohu.“ Viditelně zdrcený muž se otočil
a vydal se po schodech pryč. Byl už nejvyšší čas, protože
vypadal, že se musí za pár okamžiků horkem roztéct.
„A co ty, Ello? Jaká bude tvá volba?“ Cháron napřáhl
ruku s mističkou přímo k ní. „Viděl jsem, co ti provedl.
To je neodpustitelné. Nechceš se vrátit k tomu dnu? Vše
by teď bylo jinak, tak, jak si budeš přát.“ Natáhla ruku
a vzala mezi palec a ukazováček celý prášek.
„Slyšela jsem tvé myšlenky, jak mě přesvědčují a lákají.
Možná by mě i zlákaly,“ přiblížila si ho k očím tak, aby jí
neunikl žádný detail, „ale sám jsi řekl, že mě pronásleduje
temnota. Pak by ti asi dávalo smysl, že bych mohla chtít
utéct. Měl bys ovšem vědět, že to je naopak. Temnota
utíká přede mnou a já využiji kaž­dý den, abych ji mohla
najít a zničit.“ S těmi slovy hodila prášek na zem.
Žena s dvěma obličeji působila šokovaně, alespoň ve
své hezčí tváři, a i Cháron vzteky zbrunátněl. Nadechl
se k odpovědi, ale nedostal se k ní. Celou budovou otřá-
sl ohlušující výbuch. Ze stěn a stropu popadalo několik
kamenů a Pětka se podíval směrem ke vchodu do dómu.
Že by už pukl?
Rána přišla shora, nebo se mu to alespoň tak zdálo,
takže tím to nebylo. Chytil Ellu za ruku a bleskurychle
se vydali směrem ke schodům.

∞
Po prvních pár metrech se proti nim začala hrnout voda.
Nejdříve jen nepatrné potůčky, ale brzy ji měli až po kot-
níky. Pětka se bál, že pokud ještě zesílí, nebudou schopni
kluzké schody překonat.
„Odkud se ta voda bere?“ zakřičela na něj Ella, aby ji
vůbec slyšel. Hukot vody připomínal peřeje.
„Nemám nejmenší tušení. Byla to jen obyčejná budova
a přísahal bych, že voda v trubkách už není celé dekády.
A tady se zdá, že se vylilo celé jezero.“ Zastavil se a Ella
do něj narazila. Nabral trochu vody a ochutnal ji. „Před
chvílí mi to nedošlo, ale ta voda je slaná. Je to mořská voda.“
„Máš pravdu,“ potvrdila Ella, olízla si prsty a odplivla
si. „Musíme si pospíšit. Ať se stalo cokoliv, instalatér to
nemá šanci napravit.“ Po těch slovech se Pětka rozesmál
a rozběhli se kupředu. Konečně se dostali na chodbu. Voda
byla všude. Měl pocit, že se musí vydat doprava a pak
dalšími dveřmi rovně.
Zopakoval Elle, aby se u něj držela co možná nejblíž.
Budova byla naplněná rachotem valící se vody, a když
spolu mluvili, museli křičet. Proběhli několika dveřmi
a Pětka si náhle uvědomil, že jsou těsně před halou, kde
si ho žena dvou tváří převzala od jeho únosců. Vběhli
tam a zastavili se.
Právě z této místnosti do celé budovy zřejmě stále
přitékala voda. Ella ho chytla za paži a instinktivně se
schovala za něj. U jedné se zdí se dělo něco prapodivného.
Z několika otvorů se řinula voda a Pětka měl občas pocit,
že vidí pláž. Vše se ovšem hýbalo a vzdáleně připomínalo
lidskou tvář.
„To je Sam,“ křičela mu do ucha Ella. Jako by výjev
slyšel své jméno, i on zakřičel. Znělo to jako vichřice
a do místnosti se začalo hrnout ještě více vody. Pětkovi
už bylo jasné, co se stalo. Z nějakého důvodu to trvalo, ale
Sam si vzal jen polovinu Druhé šance. V naprosté většině
případů vše končilo okamžitou či jinak vzdálenou smrtí,
která byla jistotou. A pak jsou tu případy, kdy se z lidí
stalo něco jiného…
„Musíme pryč. Tomu už není pomoci!“ zakřičel a po-
padl Ellu pevně za ruku. Podařilo se jim projít skrz halu
až ke dveřím, které byly už vyražené z pantů a zřejmě
plavaly někde kolem nich. Voda jim na některých místech
sahala až k pasu, ale jak se blížili ke dveřím, začal jim
pomáhat proud.
Schody spíše sjeli, než seběhli. Pětka nebyl ani překva-
pený, že v místě, kde se to předtím hemžilo lidmi, nebyl
vůbec nikdo. Voda všechno odplavila a švábi se rozutekli.
Nikoho neviděli ani kolem budovy. Vzdálili se necelých
sto metrů, kam už žádná voda nedosahovala, a posadili
se na zem.
„Jak dlouho to tak může trvat?“ zeptala se Ella.
„Nemám tušení. Může to být jen pár okamžiků nebo
taky celé roky. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tu za
nějaký čas vzniklo takové nové malé moře.“ Položil se na
vyhřátý asfalt a na okamžik si dovolil zavřít oči.
„Město se potopí a s ním i Cháron. Aspoň za ním nikdo
na dno moře už nebude moci přijít.“
„Snad,“ opáčil Pětka a rozhodně si tím nebyl tak jistý
jako Ella.
Domluvili se, že počkají, než trochu uschnou, ale ne
déle než deset minut. Pětka chtěl jít hledat Jenny.
„Můžeme jít,“ zvedla se jako první Ella.
„Jak dlouho jsi cestovala s Ashanti?“ zeptal se Pětka
a také se už sbíral ze země.
„Myslím, že to mohlo být tak půl roku. V tom světě
bylo všechno divné. Pak ti o tom budu vyprávět, ale teď
musíme najít tvou Jenny.“
 ∞
Šli společně cestou, kterou si Pětka dobře pamatoval.
K domu, kde ho muži našli, to bylo jen několik bloků.
Ella se rozhlížela s očima dokořán.
„Dlouho jsem neviděla tolik stromů. Je to příjemná
změna.“ Usmála se na něj a on jí úsměv opětoval. „Takhle
to vypadá všude?“
„Rozhodně ne. Vím o rozsáhlých pouštích, hodně míst
zničila válka či jiné konflikty. Někde popraskaly dómy
a okolí bylo zdevastované nebo se tam už nedalo žít, pro-
tože se realita prolnula s jinou.“ Zahnuli u budovy, která
zřejmě kdysi sloužila jako pojišťovna.
„Tak to jsem ráda, že můžeme být aspoň chvíli tady.
Tam na druhé straně byla válka a téměř všude to vypadalo
tak, jak jsi mohl vidět. Ruiny a spálená města.“
„Ona to není jen druhá strana,“ doplnil ji Pětka, „nyní
už těch možných míst a stran bude asi nekonečno nebo
aspoň miliony.“
„Já vím. Ashanti mi toho hodně řekla.“ Ella se zastavila
a podívala se někam za ně.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Přísahala bych, že jsem něco slyšela.“ Soustředěně pře-
jížděla očima zbytky budov a vysoké keře, které byly všude
kolem nich. „Tamhle je.“ Ukázala prstem k houštině, kde
se vynořila postava a rychle se blížila k nim. Pětka ihned
poznal muže s puškou. S funkční puškou.
„Ty hajzle!“ řval na ně už z dálky. Pětka zůstal stát a Ella
také. „Co se to tam stalo? Co jste to udělali chudákovi
Samovi! On byl takovej dobrák!“ Mužovi tekl hlen z nosu
a byl podle všeho opilý. Na nohou se držel jen s vypětím
všech sil a zbraní šermoval spíš jako s halapartnou než
s puškou.
 „Já jsem nic neudělal. Ani jsem tam nechtěl jít, pokud
si dobře vzpomínáš,“ odpověděl mu s klidem Pětka.
„Hovno! Říkám ti hovno! Měl jít do svýho ráje. Tak
tomu říkali. Připadá ti to snad jako ráj? Co se mu to pro-
boha stalo?!“ Pětka odhadoval, že by muže zvládl odzbrojit,
ale bál se náhodného výstřelu. Než se rozhodl, co udělá,
skutečně výstřel zazněl. Pětka se přikrčil a zkontroloval
letmo Ellu. Ta udělala totéž.
Muž se skácel k zemi. Bylo evidentní, že to nestřílel
on. Z okna jedné z blízkých ruin vyskočila malá postava.
Přiběhla až k muži a z bezprostřední blízkosti ho střelila
ještě jednou do hlavy.
„Promiň, tati,“ řekla Jenny se sklopenýma očima, „vě-
děla jsem, že mám zůstat na místě, ale nepřišel jsi několik
dnů a já musela něco udělat.“ Podala mu revolver a on si
ho zastrčil zpět za opasek.
„To už je teď jedno. Chci jít odsud pryč. Jdeme pro naše
věci,“ pohladil Jenny po vlasech a rychle ji objal, „a tohle
je Ella. Bude cestovat s námi.“
 III.

Tady žijí lvi

„Měla jsem být loutkou. Světlem, které

je následováno a poté vyhasne. Existovat
jen pro jeden účel. Co mám dělat,
když chci zářit dál?“

Průvodkyně tmou
 I.

N adechla se a to bylo první překvapení. Nemyslela

si, že by ji ještě někdy mohlo něco překvapit, a to ji
také zarazilo. Chvíli o těch pocitech přemýšlela a následně
usoudila, že opravdu žije, byť by měla být podle všeho
mrtvá. Postavila se, promnula si spánky a rozhlédla se
po okolí.
Ella stála ve svých plesových šatech na střeše jakési
vícepodlažní budovy. Otřásla se zimou, protože slunce
bylo schované za mraky a venku nemohlo být více než
dvanáct stupňů. Přešla k okraji a rozhlédla se do okolí.
Všechno vypadalo pustě a zanedbaně. Na jedné z budov
visel vybledlý billboard, ale stále ještě bylo možné přečíst
nápis: Poslední odpor! Narukujte a splňte svou povinnost.
Několikrát zamrkala, než si uvědomila, že to není chyba
jejích očí. Všude kolem chyběly barvy. Tedy až na jednu…
Byla to nepříjemně sytě zelená, naprosto dominující a vše
pokrývající. Viděla ji na zdech, střechách a táhla se až
daleko k obzoru. Na několika místech, kde světlo našlo
cestu mezi mraky, zelená zářila do okolí a bylo by snadné
si ji splést se špinavě žlutou.
„Halóóó!“ zakřičela a z protější střechy se vzneslo
k nebi několik holubů. Viděla je ráda, protože si tím ale-
spoň potvrdila, že tu jsou i jiní živí tvorové. Znovu se
otřásla zimou a zahleděla se na postupující černé mraky.
Pravděpodobně se blížil déšť a ona se musí někam schovat.
Ze střechy vedly dolů plechové dveře. S nadějí vzala za
kliku, ale byly zamčené. Chvilku s nimi zápasila. Jejich
rám byl také pokryt zelenou. To v Elle vzbudilo zvědavost,
a tak ji začala zkoumat důkladněji. Byla si téměř jistá, že se
jedná o nějaký velmi jemný mech. Pokrýval téměř všechno.
Ještě jednou silně zatáhla za kliku a ozvalo se prasknutí.
„Do háje!“ vykřikla a spadla na záda. Klika jí zůstala
v ruce, ale zámek nepovolil. Teď už bylo jasné, že po scho-
dech se pryč nedostane. Přešla tedy zpět k okraji střechy
a opřela se o nízkou, sotva metr vysokou zídku.
Podle budov na druhé straně ulice odhadla, že se nachá-
zí na střeše čtyřpatrové stavby. Skok by znamenal jediné –
smrtící pád. Ke stěně byl připevněn únikový žebřík. Končil
jen pár metrů nad zemí a možná by mohl představovat
řešení. Chytila se rukou za nejbližší příčle a zatlačila. Jedna
strana se uvolnila a odlomila od kraje žebříku.
Jak se nakláněla, všimla si balkonu. Zřejmě byl součástí
bytu ve čtvrtém patře. Zhodnotila výšku a rozhodla se, že
to zkusí tudy. Na střeše našla kus dřeva. To jí poslouží
k případnému rozbití skla. Hodila dřevo na balkon, pak
se přehoupla přes okraj a zavěsila se. Ještě jednou se
podívala do hloubky pod sebou a pustila se.
Udělala dobře, že si sundala ty nepraktické lodičky. Do-
padla tvrdě, ale byla na místě, kam se potřebovala dostat.
Ani nemusela rozbíjet sklo, balkonové dveře byly otevřené.
 „Co to je?“ Mech byl rozlezlý i po většině věcí v bytě.
Viděla ho na podlaze, nábytku i dětských hračkách. Dou-
fala, že by zde mohla najít něco vhodnějšího než plesové
šaty, ale bylo jí jasné, že mechem, či co to bylo, bude
pokryté i oblečení.
Řekla si, že za pokus nic nedá, a vyhledala ložnici. Tady
nikdo nebyl už hodně dlouho. Místo jí připadalo opuštěné
roky, možná i desetiletí, ačkoli tento dojem mohla vyvolat
právě přítomnost zeleného mechu. Prohrabala několik
skříní, ale bez úspěchu. Látky se trhaly, byly shnilé a ples-
nivé. Už se chystala odejít, když si všimla velké krabice na
dně šatní skříně. Otevřela ji a našla v ní poklad: oblečení
důkladně zavakuované v průhledných pytlích. Musela
hodně improvizovat, aby z něj složila funkční outfit, ale
nakonec byla spokojená. Jedinou nevýhodou bylo, že si
obyvatel bytu do krabice uložil oblečení na zimu. Usoudila,
že bude lepší občas se trochu zapotit než mrznout.
V bytě nakonec strávila tolik času, že se venku mezitím
setmělo. Nechtěla se nikam vydávat ve tmě, proto se roz-
hodla, že tu přespí. Zírala do stropu snad polovinu noci,
ale nakonec na pár hodin skutečně usnula. Její poslední
myšlenky, než se odebrala do říše snů, patřily tomu, zda
takto může vypadat nebe, či spíše peklo. Ani na jedno
do dnešního dne nevěřila, ale představovala si, jak leží
na podlaze, přede dveřmi do velkého sálu a život z ní
odchází pryč.

∞
Dva následující dny opatrně prohledávala nejbližší okolí.
Měla bych se bát? Tuto otázku si položila několikrát. Vše
nahrávalo tomu, aby byla vystrašená k smrti – samot-
ná devatenáctiletá holka se objeví uprostřed zničeného
města – ale ona strach necítila. Věděla, že do konce svých
dnů nepotká nic ani z poloviny tak strašného jako tem-
notu, která doprovázela Daniela. Ta byla skutečně děsivá
a nic jiného s ní nemohlo soupeřit.
Ella zjistila, že v bytech a pozůstatcích obchodů se dá
najít mnoho užitečných věcí, které ještě nezasáhla plíseň
či mech. Musela sice dlouho hledat, být trpělivá, ale čas-
to byla mile překvapena. Neuběhlo mnoho času a měla
slušné boty, lepší kalhoty a nakonec i praktický batoh.
Z posledního nálezu měla obrovskou radost, protože si
do něj mohla konečně uložit vše potřebné. Ale objevil se
jiný, zásadnější problém. Nebylo možné najít téměř nic
k jídlu.
Voda nikde netekla, takže nebylo nutné řešit, jestli je
pitná, nebo ne. Našla dost plných plastových láhví, jejichž
obsah raději převařila. Jistota je jistota, nechci zemřít na
otravu. V některých bytech, které prohledávala, už před
ní někdo určitě byl. Neuměla odhadnout kdy, ale podle
všeho hledal především potraviny, protože stopy po jeho
přítomnosti viděla hlavně v kuchyních a spížích.
Bylo to povzbuzující, protože šlo o doklad toho, že
v minulosti zde byl někdo v podobné situaci jako ona.
A také se snažil bojovat! A přežít! Soucítila s tím imagi-
nárním člověkem z minulosti, ale zároveň ho proklínala,
protože jistě všechno jídlo odnesl. Za tři dny našla jen
nějaké suchary a dvě konzervy. Když přemýšlela, zda se
do nich pustit, či ne, vzpomněla si na dokument, v kterém
říkali, že konzervy vydrží téměř věčně. No, je načase si tuto
informaci ověřit v praxi.
Během dalších dnů se víc soustředila na detaily. Data
spotřeby na potravinách udávala roky, které považovala za
chybné nebo naprosto šílené. Nic zde totiž neodpovídalo
její představě budoucího fantastického světa.
 V kdysi krásném činžovním domě, postaveném v neo­
klasicistním stylu, našla byt, který byl zatím nejzachova-
lejší, a zdálo se, že se mu vyhnulo rabování. Odpovídal by
tomu i fakt, že se do něj musela dostat násilím. Urazila
zámek a po chvilce snažení otevřela dveře. Už se nebála
dělat hluk. Necítila se nijak ohrožena.
Byt byl malý, třípokojový a docela útulný. Na podlaze
měl položený koberec s vysokým chlupem. Podobné Ella
vždy milovala. Zula si boty, aby si ho mohla naplno užít.
Nejdříve si prohlédla koupelnu. Vše bylo vyloženo svět-
lými kachličkami s jemným černým vzorem. Byla vzorně
uklizená a nad umyvadlem stálo na kovové noze kosme-
tické zrcadlo. Ella se na sebe podívala a v ten moment se
rozsvítil jeho okraj.
Lekla se a od zrcadla okamžitě odskočila. Asi po deseti
vteřinách se uklidnila a zasmála se sama sobě. Opět se
přiblížila a začala zrcadlo zkoumat důkladněji. Znovu se
rozsvítilo a ona uviděla ty nejjemnější detaily své kůže.
Obraz téměř vybízel k doteku, a tak jemně zkusila klep-
nout na svou tvář. Na krátký okamžik se obraz změnil
a přiblížil. Nyní viděla i ty nejdetailnější záhyby své kůže.
Zkusila to znovu a opět došlo k přiblížení. Obraz nyní
vypadal jako fotka z učebnice biologie. Neskutečně ostrý,
jasný a detailní.
„Ráda bych si tě odnesla, ale jsi dost zbytečné. Promiň.“
Pohladila stojan zrcadla a to, jako by jí rozumělo, se oka-
mžitě vypnulo. Ella si postupem času začala uvědomovat,
že tenhle svět byl jiný než ten její. V něčem určitě hodně
podobný, ale rozdílů tu bylo hodně. Vybavení bytů půso-
bilo až zastarale, nemoderně a všude bylo mnohem menší
množství plastů, než byla zvyklá.
Téměř žádný byt neměl televizi, ale na různých mís-
tech nacházela zařízení, která bývala zřejmě nějakou
elektronikou. Několikrát se snažila zařízení zapnout, ale
nefungovala. Prvním a jediným kusem elektroniky, který
ještě fungoval, bylo zrcadlo.
Na ulici stálo mnohem méně aut, než by očekávala,
všechna zarostlá mechem. Ella si byla jistá, že mech má
schopnost urychlit rozpad kovů. V autech byly díry, a když
se pokusila otevřít nějaké dveře, kusy jich odpadávaly
a vše působilo nesmírně křehce. Podobný vliv měl mech
na dřevo a částečně i na kámen. Jen sklo a plasty se zdály
nedotčené a mechu statečně odolávaly.
Ella se rozhodla, že byt ještě důkladněji prohledá.
Obývací pokoj byl spojen s kuchyní a i zde vše působilo
mimořádně zakonzervovaně. Prohlížela si okna a usou-
dila, že to díky nim se sem nedostala ta zelená zkáza. Jen
málo oken ve městě zůstalo nerozbitých a v tomto bytě
se nějakým zázrakem zachovala všechna.
V kuchyni jí žaludek hlasitě připomněl, jak velký má
hlad. Podařilo se jí najít dvě zavřené láhve vody, nějaké
těstoviny a nakládané ovoce. V jednom ze šuplíků byl
i skvěle vypadající švýcarský nůž. Alespoň si myslela, že
to musí být tento věhlasný univerzální nástroj. Jediným
rozdílem totiž bylo, že místo bílého kříže na červeném
pozadí zdobila nůž vlajka s červeným čtvercem na pozadí
bílém.
Byla se svým úlovkem velmi spokojená. Rozhlédla se
po místnosti, otevřela poslední skříňky, ale už neměla
pocit, že by jí kuchyň mohla ještě něco nabídnout. Raději
půjde prohledat další místa. Město bylo obrovské a ona
na to byla sama.
Dveře do pokoje, jímž byla zřejmě ložnice, byly zavře-
né. Pomalu je otevřela a nakoukla dovnitř. Byla tam tma
a šero. Jediné okno bylo důkladně zatemněno. Vzduch
byl těžký a vířil jím prach, potom, co Ella narušila jeho
mnohaletou konzervaci. Necelý metr od ní se nacházela
hrana postele. Hned jí bylo jasné, co v ní vidí. Dvě lidská
těla, ležící pokojně vedle sebe.
Nezbylo z nich mnoho. Jen kosti, cáry oblečení a při-
krývek, už částečně propadlé matrací. To vše přikryté
zeleným mechem, který pomalu pohltil celý pokoj. Slezl
z postele na zem, doplazil se ke skříním a nyní sahal až
ke stropu, kde zbylo jen pár neposkvrněných míst. Ella
dveře opět zavřela.

∞
Uplynuly další dva týdny a Ella se odvažovala stále dál.
Neviděla důvod, aby zůstávala na jednom místě, a byla si
navíc jistá, že dny se stále víc krátí a noci jsou chladnější.
Pokud opravdu přichází zima, měla bych se vydat na jih.
Z jedné vysoké budovy, která čněla nad všemi ostatními,
spatřila hladinu jezera, nebo snad dokonce moře. Roz-
hodla se, že to bude její další cíl. Nechtěla a ani nemohla
spěchat, protože zásoby jídla měla jen malé a cokoliv najít
bylo obtížné. Jen asi jeden z deseti bytů přinesl nějaký
zisk.
Čím déle tu byla, tím častěji přicházely znenadání vzpo-
mínky na její vlastní domov. Na rodiče, sestry a přátele.
Tohle není můj svět, aspoň v to doufám. Ať se tady stalo
cokoliv, bylo to hrozné. Mrtvých těl bylo víc, než si dřív
dokázala představit. Dnes z nich nezbylo o mnoho víc než
kosti obrostlé mechem. Stalo se téměř pravidlem, že je
nacházela v temných a vzdálených koutech bytů, budov či
skladů. Jako by o svém konci věděli a snažili se co nejvíc
schovat před světem.
Ella dospěla k názoru, že jejich smrt nebyla rychlá.
Potvrdila si to poté, co se rozhodla podívat do rozlehlých
podzemních garáží. Tento nápad si vyčítala ještě několik
následujících dnů. Našla tam stovky, možná tisíce těl. Celé
rodiny se tísnily u sebe. Namačkány a s vědomím blízkého
konce. Ella se otočila a utíkala, až nemohla popadnout
dech a v boku ji bodalo. Ten obraz ještě dlouho nedokázala
dostat z hlavy pryč.
Aby dosáhla svého cíle, musela projít rozlehlým měst-
ským parkem. Těšila se na to, protože stromy byly ještě
plné listí, které hrálo mnoha barvami. I jejich kmeny byly
pokryté zeleným mechem, ale nezdálo se, že by stromům
i dalším rostlinám nějak vadil. Pokud bylo dřevo živé,
mech ho ponechal jeho vlastnímu osudu.
Cesta byla vydlážděná malými žulovými kameny. Mu-
sela si dávat pozor při kaž­dém kroku, protože ji v husté
vrstvě pokrývalo listí a bahno. Kdyby špatně došlápla,
mohla by si snadno vyvrtnout kotník. První dny v tomto
světě padala pořád. Neustále hrozilo, že se o něco škrábne
či udeří. Měla pocit, že od té chvíle ale uplynula už celá
věčnost, a dnes si připadala o poznání zkušenější.
Zastavila se a zahleděla na otevřený travnatý prostor,
který kdysi musel sloužit k relaxaci a zábavě. Ušla ještě
několik desítek metrů a přesvědčila se, že se na druhém
konci, necelých dvě stě metrů od ní, pase stádo srn. Po
tolika dnech, kdy viděla maximálně ptáky, z nichž šlo vět-
šinou o holuby, to byl neskutečný pohled. Srdcem jí projela
vlna radosti.
Největší a nejmohutnější silueta zvedla náhle hlavu.
Muselo se jednat o srnce. Jako by někdo zavelel, celé stádo
se dalo do běhu. Během dvaceti vteřin zmizeli mezi keři
a stromy. Ella ale uviděla, že někoho nechali za sebou.
Jedno zvíře zůstalo ležet, s hlavou zvednutou. Vydala se
k němu, ale nebyla si vůbec jistá, co ji k tomu vlastně
vede.
 Dokázala bych to zvíře vyvrhnout a uvařit? V břiše jí
kručelo a do tohoto momentu ji nenapadlo, že by zde
šlo cokoliv ulovit. Dvakrát se pokusila chytit holuba, ale
zřejmě ještě neměla dostatečný hlad, aby se víc snažila.
Poznala, že je to malá hubená srnka. Ležela a nejevila
známky snahy o útěk. Je zraněná? Pokud by byla v po-
řádku, už by zmizela se svým stádem. Pustila Ellu do
bezprostřední blízkosti a ta se k ní sklonila. Dvě třetiny
těla měla pokryté zeleným mechem. Už jí zasahoval i do
jednoho oka, které mělo mrtvolnou šedivou barvu.
„Chudáčku,“ zašeptala Ella a vytáhla dlouhý lovecký
nůž, který našla před pár dny. Když byla menší, jezdila
za prarodiči na venkov. Měli slepice i králíky. Nenáviděla,
když děda stahoval králíkům kůži a ještě ji nutil, aby mu
pomáhala. Dnes by mu za to poděkovala. Představa, že
zbaví zvíře života, pro ni nebyla příjemná, ale chápala,
že to je někdy nutné.
Obešla srnu. Chvíli přemýšlela, že by vše ukončila jed-
ním rychlým bodnutím do oblasti plic. Ale bylo zde riziko,
že v sobě zvíře najde poslední zbytky sil, ona ho jen zraní
a vše skončí tak, že srna bude někde umírat hodiny. Přilo-
žila tedy nůž k jejímu krku. Srna se ani nepohnula a Ella
by přísahala, že zvíře chápalo, co bude následovat. Ještě
několikrát sebou škubla, nemotorně se pokusila postavit
a za okamžik už ležela mrtvá.
Ella necítila lítost. Zvíře by trpělo dny, možná týdny,
a stejně by zemřelo. Děsil ji ale pohled na zelený povlak,
který zvíře pomalu stravoval a zbavoval života. Už chápala,
že si mech pomalu bere všechna mrtvá těla, ať už zvířat,
nebo lidí. Přesto ji doposud nenapadlo, že by mohl být
příčinou jejich smrti. Otřásla se.
Jako z velké dálky uslyšela zapraskání větvičky. Ti-
ché našlápnutí. Zvedla hlavu a udělala dva rychlé kroky
dozadu. Patnáct až dvacet metrů od sebe viděla přicházet
smečku psů. Stáli v rozestupech a Elle bylo hned jasné,
že jsou na lovu.
„Nechám vám ji,“ řekla směrem k jejich vůdci, ale ten
odpověděl pouze vrčením. Byl šedivý a o hodně větší než
psi z jeho smečky. Ellu napadlo, že by to mohl být vlk nebo
nějaký kříženec. Zhodnotila svou situaci, která nevypadala
vůbec dobře. Psi byli v přesile a ona měla jen nůž. Alespoň
byla ráda, že má na sobě svou zimní bundu, protože případ-
né kousnutí by muselo nejprve projít tlustou vrstvou látky.
Začala opatrně ustupovat. Doufala, že se psi spokojí jen
se srnou, která byla připravena k bohaté hostině. Podařilo
se jí ujít asi třicet metrů. Dva psi ji ale stále pozorovali
a udržovali od ní krátkou vzdálenost. Odhadovala, že od
stromů a keřů ji dělí nějakých čtyřicet metrů. Tam se jim
mohu ztratit a lépe se bránit. Velký černý pes výhružně za-
vrčel. Na další upozornění už nechtěla čekat. Bleskurychle
se otočila a rozeběhla.
Neotočila se, ale věděla, že ji jeden či oba psi proná-
sledují. V pravé ruce stále držela lovecký nůž, ale ten jí
teď byl k ničemu. Spadnu a ještě si ho zabodnu do břicha.
Byl praktický a tady se hodil, ale na tom teď nezáleželo.
Upustila ho s těžkým srdcem do trávy.
Těsně před hranicí, která oddělovala louku a stromy, se
ohlédla. Černý pes se držel jen pár kroků za ní. Proběhla
nějakým nízkým, ale hustým podrostem a podjely jí nohy.
Zem se zde prudce svažovala. Uslyšela hlasitou ránu, za-
kňučení a psa už neviděla. Svezla se na záda a cítila, jak
ji gravitace táhne někam kupředu. Zastavila se až pádem
do studené vody. Nebyla to žádná hloubka, takže se mohla
rychle vydrápat zpět na nohy.
To byl výstřel. Určitě to byl výstřel! Tlukot srdce cítila až
v uších a nemohla popadnout dech. Spadla do nějakého
jezírka a měla štěstí, že bylo mělké. Zkontrolovala své
věci a s výjimkou loveckého nože měla snad vše. Byla si
jistá, že musí ležet někde nad ní ve svahu, ale hledat ho
nechtěla. Musela se okamžitě dostat pryč.
Té noci Ella plakala. Nebylo to poprvé od momentu,
co se probudila v plesových šatech na střeše opuštěné
budovy, ale měla pocit, jako by to poprvé bylo. Trvalo jí
dvě hodiny, než si našla místo, které se jí zdálo být bez-
pečné. Prochladla a nedařilo jí zapálit oheň. Věděla, že
se musí víc soustředit, ale nedokázala se uklidnit. Když
oheň konečně vzplál, rozložila kolem něj své věci, rozvěsila
oblečení a sama se schoulila do deky.
Teď už věděla, že se chovala hloupě. Měla pocit, jako by
jí tady nic nehrozilo, jako by byla jediná bytost na světě.
Psí smečka pocit jistoty nahlodala a výstřel ho pohřbil hlu-
boko pod zem. Mohl střílet po těch psech, ale stejně tak mohl
střílet po mně. Jistotu neměla, ale musí nyní předpokládat,
že jsou tu i jiní lidé, a to znamená smrtelné nebezpečí.
Věděla, že se nyní její cesta zpomalí. Bude muset být
mnohem opatrnější a obezřetnější. Ona tu je jen pár týdnů,
ale jak mohou vypadat lidé, kteří tu žijí celá léta, nebo
dokonce desetiletí? Otřásla se.
Oheň začínal slábnout a bylo potřeba přiložit. Odložila
na chvíli deku a přihodila několik kusů dřeva. Ve světle
ohně se podívala na své ruce. Připadaly jí malé a slabé.
Přiblížila hřbet pravé ruky blíž k ohni, aby viděla lépe.
Objevila se tam nevelká, jasně zelená skvrnka.

∞
Ella ke svému cíli dorazila za necelé dva týdny. Vodní
plocha byla obrovská, takže by si ji šlo snadno splést s mo-
řem, ale sladká voda byla dostatečným důkazem, že jde
o jezero. Cesta byla vzhledem k okolnostem pohodlná
a proběhla bez větších problémů. Počasí bylo mírné a až
na pár deštíků Elle přálo. Už po týdnu ale pochopila, že
se svou zásobou potravin nevystačí. Za městem se brzy
objevily hluboké lesy a domů kolem ubývalo.
V půli cesty, alespoň to tak odhadovala, stála před roz-
hodnutím, zda se vrátit zpět. Město poskytovalo řadu
výhod, ale už se tam vracet nechtěla. Krajinu neznala,
a tak se orientovala pouze podle silničního značení. Ne-
chtěla jít přímo po silnici, ale občas to jinak nešlo. Prošla
několika menšími vesnicemi, kde se domy daly spočítat
na prstech jedné ruky.
Den, kdy konečně uviděla jezero v celé jeho kráse, byl
teplý a slunečný. Zrovna kráčela po užší silnici, která se
pomalu začínala svažovat. Věděla, že půjde ještě několik
hodin, ale měla teď motivaci, a tak se rozhodla ten den
vzdálenost překonat. Škoda, že nemám kolo. Představila
si, jak by na něj nyní nasedla a bez sebemenší námahy
cestu, na které nyní trpí její nohy, překonala.
Většina puchýřů Elle už popraskala, ale s tím prostě od
začátku cesty počítala. Nakonec vše vyhodnotila tak, že
to mohlo být ještě mnohem horší a že si vlastně nemůže
stěžovat.
Když dorazila na písčitou pláž, bylo slunce stále na
obloze a do západu zbývalo ještě dost času. Svlékla si
bundu a užívala si teplých paprsků. Napadlo ji, že si sundá
i boty, aby cítila písek mezi prsty, ale byl hodně studený,
takže to raději oželela.
Podívala se na pravou ruku a vystavila ji slunečním
paprskům. Od prvního dne, kdy si všimla zelené skvrny,
se jí mech, i když už přestávala věřit, že to mech vůbec je,
rozšířil až po loket. Poslední dva dny začínala pokašlávat,
avšak neměla pocit, že by byla nastydla. Při kašli navíc
cítila divnou bodavou bolest v hrudníku. Tak na tohle
zemřel celý svět, pomyslela si a usmála se.
Neusmívala se nad představou těch milionů lidí, kteří
věděli, že přijde jejich konec, ale svému vlastnímu osudu.
Byla polapena temnotou v jednom světě a poslána sem.
Ale proč? Umřu tu kašlající v nějakém zaprášeném koutě
starého domu. Když se dívala na svou ruku, jinou budouc-
nost si pro sebe nepředstavovala. Proč ale necítím strach?
Tomu nerozuměla.
Zhodnotila své možnosti a rozhodla se, že půjde po
pláži tak daleko, jak to jen bude možné. Šla vytrvale první
den a i čtyři následující. Dvě noci přečkala v domě, který
se jí podařilo najít. Byl prázdný a nenašla v něm ani trochu
jídla. Tři zbývající noci musela spát pod hvězdami. Na
oblohu byl překrásný pohled, ještě nikdy neviděla tolik
hvězd.
Poslední noc, která byla chladná tak, že se Ella třásla
zimou, byť na sobě měla mnoho vrstev oblečení i deku, se
jí odměnila polární září. Hleděla na ni s němým úžasem.
Nevěděla, zda to způsobil tento kouzelný zážitek, nebo
jen únava, ale alespoň na pár hodin se jí podařilo usnout.
Šestý den se už Ella cítila slabá. Šla pomalu a nejistě.
Ani ve snu by ji nenapadlo, jak děsný může mít člověk
hlad. Vodu si brala z jezera, dehydratace jí tudíž nehrozila,
ale neuměla odhadnout, zda s tak skromnými příděly
jídla může vystačit ještě týden, dva, nebo tři. Možná by
vydržela déle, pokud by zůstala na jednom místě, Ella však
chtěla jít dál. Nevěděla přesně kam, ale něco ji silně nutilo.
Den se zatím proměnil v peklo, protože ji svědila pravá
ruka. Začalo to nenápadně, ale vše se postupně zhoršovalo.
Po čase se už nedokázala ovládat a začala si zeleného pa-
razita škrábat, což jí přineslo alespoň krátký pocit úlevy.
Vše se ale postupně proměnilo v mučivou agónii.
 Ella nejdřív nechápala, co se děje. Podívala se na svou
levou ruku a překvapilo ji, že se jí na prstech objevilo tolik
krve. Zrak jí jen tak mimochodem sklouzl na druhou paži.
Mech jí musel narušit kůži, takže ruka začala mohutně
krvácet. Krvácení se změnilo v příval krve, který začal
stékat na zem. Ella zpanikařila. Celá paže ji bolela a svě-
dila, takže nemohla ani racionálně přemýšlet.
Z batohu vytáhla nepotřebný kus látky a paži si jím co
nejpevněji ovázala. S výsledkem nebyla moc spokojená,
ale zdálo se, že je na chvíli z nejhoršího venku. Ale co teď?
„Mám jít dopředu? Co tu vlastně dělám?!“ vykřikla a její
hlas se nesl dál přes vodu. Bylo příjemné zase slyšet lid-
ský hlas, v posledních dnech vůbec nepromluvila, ani pro
sebe.
Nabývala přesvědčení, že se vydala směrem k jezeru
jen proto, aby zde našla pěkné místo, kde může zemřít.
Od chvíle, kdy se objevila v tomto světě, neměla žádnou
šanci, jen hledala místo, kde spočinout. Byla jako staré
zvíře na sklonku života, které ví, co brzy přijde.
Klekla si na břeh jezera a ponořila do vody obě dlaně.
Voda v jezeře byla dokonale čistá a velmi studená. Nabrala
si jí tolik, kolik jen mohla, a opláchla si obličej. Zavřela oči
a nabrala si opět, aby si ji nyní do obličeje prudce chrstla.
Příval osvěžení v ní vyvolal vzpomínky…
Viděla tváře svých rodičů, ty ale v mžiku zmizely. Potom
si vybavila Daniela, s rozbitým obličejem a ohněm v očích.
I tenhle obraz pominul a proměnil se. Ella hleděla do
tváře staršího muže. Nepoznávala ho, ale měla neodbytný
pocit, že by ho měla znát a že si musí vzpomenout. Avšak
i jeho tvář se jí z mysli po chvíli vytratila a místo toho se
jí zjevil vysoký černý muž, hubený, kráčející vzpřímeně
a hrdě. Za ruku držel malé světlovlasé a modrooké děvče.
Bože, jak ta má modré oči.
 Nadechla se a uvědomila si, že stále klečí a voda jí smáčí
kolena. Netušila, co to má všechno znamenat, a znovu se
podívala na pravou ruku. Krev prosakovala látkou a kapala
na zem. Mám halucinace. Jestli něco neudělám, končím.
Vstala. Pláž se po pár set metrech prudce stáčela a Ella
neviděla, co je dál. Rozhodla se, že to musí zjistit.
Nasadila pravidelné a rychlé tempo. Kaž­dý krok ji bolel,
v ruce jí pulzovalo a musela si sáhnout až na dno svých
sil. Konečně dorazila k zatáčce, kde po několika metrech
uviděla, že pláž pokračuje kilometry daleko. Vtom Ellinu
pozornost upoutal nějaký objekt nacházející se na pláži.
Celý prostor, zahrnující část jezera, pláž i kousek lesa,
zastřešovala jakási kopule. Měla zvláštní povrch. Ella ještě
nikdy nic takového neviděla. Matně si vzpomínala na
hodiny chemie a odhadovala, že její povrch připomíná
rtuť, která se hýbala, stejně jako hladina jezera. Kopule
byla vyšší než vrcholky stromů a její průměr mohl mít
osmdesát, možná sto metrů.
Nemám co ztratit, řekla si Ella, zavřela oči, instinktivně
se nadechla a vskočila do kopule. Očekávala, že něco ucítí,
ale nestalo se vůbec nic. Opatrně otevřela jedno víčko.
Určitě stála na té samé pláži, jenže teď byl slunný letní
den. Otočila se a viděla, že těsně za ní se nachází stěna
kopule, která se táhne do výšky. Ella si byla jistá, že se
nachází uvnitř.
Všechno tu vypadalo čistě a uspořádaně. Na písku leželo
několik lehátek a pár desítek metrů před ní se za bílými
látkami ukrývala jakási soukromá plážová kóje, odkud
se ozývaly hlasy. Bojovala s nutkáním jít se podívat blíž,
ačkoliv cítila, že by tam pravděpodobně nebyla vítána.
Posouvala se tedy co nejnenápadněji podél stěny kopule,
dokud se nedostala k lesu. Zde stál menší altán, vybavený
a zřejmě fungující jako plážový bar.
 Ella nemohla uvěřit svým očím. Všude bylo ovoce, různé
alkoholické nápoje, tácy plné obložených sendvičů… Ne-
dokázala se udržet, jeden z nich popadla a nacpala si ho
do úst. Málem se udusila, takže sendvič z větší části stejně
skončil na zemi. Rozhodla se, že bude jednat rychle. Strhla
ze zad batoh a naházela do něj vše, co jí padlo pod ruku.
Když bylo její zavazadlo doslova nacpané k prasknutí,
zarazila se a začala přemýšlet. Proč tak spěchám? Vždyť
ani netuším, kde to jsem. Mohla bych tu zůstat, a možná
i najít pomoc. Rozhlédla se. V pravé ruce ji opět zabolelo
a celá podlaha byla pokryta kapkami její krve. Sebrala
z baru láhev vodky a chtěla zmizet. Ale kam? Zpět skrz?
Od baru vedla cestička směrem mezi stromy. Rozhodla
se, že ještě minutu obětuje a podívá se tam. Nezdálo se,
že by se k baru nyní někdo chtěl vydat, byť si byla jistá,
že na pláži jsou nejméně dva další lidé. Dokud si jí ale
nevšímají, nemusí se ničeho bát.
Po dvaceti metrech došla Ella ke zvláštním dveřím
s označením Východ. Nevěděla, co by to mohlo být jiného
než dveře, i když neměly žádnou kliku. Jen rám a vlnící
se povrch, velmi podobný stěně kopule. Chvíli se na dveře
dívala a přemýšlela, jak to asi vypadá na druhé straně.
Něco jí říkalo, že tam už pláž určitě nenajde. Otázka, zda
vstoupit dovnitř, nebo ne, se nakonec vyřešila sama.
„A ty jsi kdo?“ Průchodem vešel muž ve středních letech.
V rukou držel tác, zřejmě s další várkou jídla. Díval se
na Ellu překvapeně a měřil si ji od hlavy až k patě. Jeho
zjev ji zneklidnil. Jedno oko měl přikryté páskou a dlouhé
mastné vlasy mu sahaly až k pasu. Připadal jí jako nějaký
příbuzný pirátů.
„Netuším, jak jsi se sem dostala, ale půjdeš hned se
mnou!“ Podle všeho se mu její špinavé oblečení a krvá-
cející ruka vůbec nezamlouvaly. Ella na další pobízení
nečekala a rozeběhla se směrem k hranici, kterou předtím
tak jednoduše překonala. Když se blížila k vlnící se hmotě,
opět zavřela oči. Vystoupila z kopule ven a zjistila, že na
druhé straně se mezitím nic nezměnilo. Ocitla se na místě,
kde to znala. Slunce bylo opět schované za mraky a muže,
bar i jídlo nechala za sebou.
Pomalu ji začal opouštět nával adrenalinu. Podívala se
na svou ruku, která stále krvácela. Zatočila se jí hlava, až
se musela prudce posadit do písku. Poslední, co jí zůstalo
v paměti, byla neurčitá postava, která stála nedaleko a se
zájmem Ellu pozorovala.

∞
Elle se zdál sen. Byla na letním táboře a seděla s ostatními
dětmi kolem táboráku. Opékali si buřty, vedoucí zpívali
písničky a všude panovala dobrá nálada. Od svých šestých
narozenin jezdívala kaž­doročně na dlouhé letní tábory
a rodičům nezazlívala, že tam musí trávit téměř celé dva
měsíce. Užívala si bojové hry, naučila se spoustu nových
věcí a rodiče jí po většinu času ani příliš nechyběli. Ten
večer na ně ale myslela. Dívala se do plamenů, ponořená
sama do sebe, a ruch táborového života k ní zazníval jen
vzdáleně.
Pozorovala, jak se rudé jazyky pohybují jeden přes
druhý. Jejich pohyb ji uspával, takže se Elle začaly klížit
oči. Pomalu se nakláněla k sálajícímu dřevu. Byla blíž
a blíž ohni, až upadla tváří přímo do ohniště. Padala jím
však dál… Najednou stála na balkoně velkého sálu, v němž
se tísnil dav lidí. Všichni se zájmem poslouchali jakéhosi
chlapce a byli doslova zhypnotizovaní. Nikdo z nich si
totiž nevšiml, že za řečníkem postupně narůstá temnota.
Ella začala křičet, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. To už
sál pohltily plameny a zazněl výstřel následovaný ranou
způsobenou pádem lidského těla. Zabolelo ji ve spáncích
a prudce se posadila.
Kolem bylo šero. Měla přes sebe přehozenou teplou
deku a nacházela se na jakémsi rozvrzaném rozkládacím
lehátku. Nebylo to ale špatné. Oproti předchozímu noco-
vání na tvrdé zemi to bylo přímo výtečné. U zdi stál krb
a v něm ještě dohořívalo několik polínek.
Zády k ní se nacházela dvě rozložitá kožená křesla.
Spustila na zem nohy a protáhla se. Cítila se rozlámaná,
ale jinak docela v pořádku. Postupně se rozpomínala na
to, co se stalo, než ztratila vědomí. Pravou ruku měla peč-
livě ošetřenou a celou zabalenou do sněhobílého obvazu.
Bylo jí zřejmé, že postava, kterou si teď vybavovala jen
matně, ji přenesla sem, ošetřila a uložila. Zatoužila svého
zachránce bez tváře poznat. Pomalu mířila ke křeslům. Šla
tiše, protože byla bosá a našlapovala opatrně. Podlaha byla
vyložena velkými tmavými dlaždicemi a studená jako led.
V jednom z křesel spala žena. Na zemi vedle ní byla
položena zpola vypitá láhev vodky, kterou si Ella odnesla
z kopule. Neměla jí to za zlé, chtěla ji původně použít jako
dezinfekci na bolavou paži, ale zdálo se, že žena se o to
skvěle postarala místo ní. Ella bojovala s nutkáním svou
zachránkyni probudit, ale nepřipadalo jí to správné, i když
na ni měla milion otázek, které ale jistě do rána počkají.
Z druhého křesla se náhle ozvalo tiché zakňučení.
V šeru si Ella nevšimla, že v něm leží hubený, krátkosrstý
pes. Byl celý černý, s hnědou skvrnou na boku. Otevřel
jedno oko, zhodnotil Ellu, jako by to takto dělal celý život,
a zase usnul.
Po krátkém výletě z postele se Ella zase potichu vrá-
tila na lůžko a brzy usnula tím nejklidnějším spánkem
za mnoho dní.
 ∞
„Takže ten výstřel, ten způsobil někdo jiný? Bylo to tak před
dvěma týdny.“ Ella ze sebe chrlila slova s neuvěřitelnou
kadencí. Měla štěstí, že žena zažívala podobnou radost
z nově získané společnosti jako Ella.
„Určitě jsem to nebyla já. Všimla jsem si tě až u jezera
a první den jsem se držela zpátky, abys mě nezahlédla.“
Ashanti byla o půl hlavy vyšší než Ella. Jednou z prvních
věcí, které Elle připadaly zvláštní, byl její věk, a nikoliv
výška. Nedokázala ho určit. Mohlo jí být čtyřicet nebo
možná padesát. Svůj špatný odhad přičítala hlavně sama
sobě, protože během svého života mnoho černochů nepo-
tkala a u nich ve městě byli stále spíše raritou.
„Gede, kde jsi, ty smradlavé koště!“ zakřičela z plných
plic Ashanti. Z nějakého roští vyběhl po chvíli rozradost-
něný pes a v tlamě držel větev minimálně pětkrát delší, než
byl on sám. Obě dvě se tomu zasmály. Ella psa pohladila
a ten vděčně zavrtěl ocasem.
„Získala sis ho hned první den, protože dostal jídlo
z těch tvých bohatých zásob. Jsem si docela jistá, že se
tak dobře ještě nikdy nenažral.“ Pes opět zmizel a Ella
s Ashanti pokračovaly v poklidném pochodu.
S přibývajícími dny se Elle začala vracet síla. Důvod
byl prostý. Jakmile Ashanti zjistila, jakou spoušť sněť na
Ellině paži způsobila, důkladně ji odstranila, tuto část
těla vydezinfikovala a po­dala Elle lék se silným a rychlým
účinkem. To byla jedna z prvních věcí, které Ella zjistila.
Zelený mech byl v tomto světě nazýván snětí.
Ella zjistila, částečně z toho, co jí Ashanti řekla, čás-
tečně z toho, co sama vypozorovala, že cestuje pustým
světem už hodně dlouho. Byla u toho, když přišla válka,
která zničila téměř vše. Tehdy ale její svět ještě dýchal.
Po krátkém čase přišla sněť, jejíž původ nikdo neznal.
Spekulovalo se o ní jako o biologické zbrani nebo také jako
o prosté náhodě, která postupně pokryla ruiny, zadusila
přeživší a na niž se lék našel až příliš pozdě.

∞
Mluvily spolu celé dny a týdny. Ashanti si často stěžovala
na svou paměť, přesto toho věděla hodně. Ukázala Elle
dómy. Dle Ashanti jich nebylo mnoho, ale poté co spo-
lečně poprvé prošly portálem a objevily se znenadání
na hřebeni hory, kde se kolem nich rozevíral nekonečný
prostor, nedokázala Ella potlačit příval emocí.
„Je stejný jako ten, jaký jsem našla na pláži?“ zeptala
se, když spolu seděly, pozorovaly mraky, zatímco hluboko
v údolí tekla řeka, jejíž zvuky k nim doléhaly z velké dálky.
„Nejsem si tím úplně jistá,“ odpověděla po chvilce vá-
hání Ashanti. „Tento vytvořili lidé z mého světa. Nikdo
sem nemůže vstoupit jinak než portálem, kterým jsme
prošly i my dvě. Stěna je neproniknutelná a já jsem dlou-
ho věřila, že za ní ani nic není.“ Vypadalo to, že už nic
dalšího nechce dodat.
„Já jsem ale prošla skrz…“ Ella si ten okamžik pama-
tovala a nevěřila, že na něj může kdy zapomenout. Bylo
to tak snadné a vlastně úplně přirozené.
„Ten dóm na pláži je odjinud. Je to už hodně dávno.
Jsem si téměř jistá, že válka byla u konce, když se začaly
objevovat na mnoha místech. Některé byly malé a jiné za-
braly stovky kilometrů.“ Opět bylo chvilku ticho. „Nebylo
možné se do nich nijak dostat, a tak jsme došli k závěru,
že pocházejí z jiných světů.“
„Ze světů, jako je ten můj?“ zeptala se Ella, ale na Ashan-
ti se při tom nepodívala.
 „S největší pravděpodobností ano. Mysleli jsme si, že
je jen jedna realita, a to ta naše. Vše ostatní jsou prý jen
kopie. Ukázalo se, že jsme se mýlili, ale kaž­dému už to
bylo jedno.“ Ta slova řekla s hořkostí v hlase.
„Proč jim to bylo jedno?“
„Protože už nebyl nikdo, koho by to trápilo. Náš svět
byl mrtvý.“ Ella si tenhle večer zapamatovala velmi dobře.
Potom, co odešli z dómu, Ashanti dostala první záchvat.
Trval dva dny.

∞
Ged dělal společnost Ashanti už osm let. Neřekla mu sice
jinak než smraďochu, špíno, kryso nebo koště, ale dokázala
i tu nejdrsnější nadávku vyslovit s takovou láskou, že Ella
nepochybovala o tom, že by Ashanti šla za svým psem
třeba do horoucích pekel, kdyby bylo třeba.
Když se jim Ged jednoho večera ztratil, hledaly ho bez
přestávky dva dny. S kaž­dou další hodinou byla Ashanti
nervóznější a začínala propadat panice. Ged byl ale chyt-
rý pes. Naprosto zdravý a v dobré náladě se zase vrátil,
jako by se nic nedělo. Po návratu ho Ashanti po zásluze
zasypala takovým množstvím nadávek, že z nich Ella mi-
nimálně polovinu nikdy neslyšela. Neměly tušení, kde byl,
ale podstatné bylo, že se vrátil. Tu noc spal u ohně s Ash.
Objala ho a Ella slyšela, jak mu do ucha tiše šeptá. „Je čas
spát, je čas snít. Zítra budem spolu bdít.“
Ella věděla, že Ash cestovala zpravidla sama. Nebyl už
nikdo, kdo by se k ní mohl připojit, a dle jejího vyprávění
neměla na lidi příliš štěstí.
Kvůli tomu si vybudovala jakousi bariéru, kterou bylo
těžké proniknout. Za ní se ale ukrývala inteligentní a hou-
ževnatá osobnost.
 Po nějaké době začala Elle odhalovat i střípky svého
příběhu. Nebylo zřejmé, jestli byly důvodem její záchvaty,
které se stávaly stále častějšími. Ashanti si uvědomovala,
že něco není v pořádku. Někdy se probudila a na chvíli
nevěděla, kde je. Vzpomínala na své mládí, na svá studia,
ale nedokázala si vybavit vůbec nic.
Jednoho rána otevřela oči a uviděla u ohně spící Ellu.
Sedla si k ní a přemýšlela. Odkud tu dívku znám? Co tu
vůbec dělá? Trvalo celou noc, než si vybavila, že jí to děvče
dělá společnost už mnoho měsíců. Od toho dne jí začala
říkat úplně vše, protože pouze tato dívka se mohla stát
její pamětí a odkazem.
„Když jsem tě spatřila, jak jsi prošla hranicí toho dómu,
víš, co jsem si pomyslela?“ zeptala se Ash a Ella byla pře-
kvapená, že otvírá toto téma, protože o onom dnu na
pláži už dlouho nepadla ani zmínka.
„Nemám tušení,“ odpověděla popravdě.
„Že by se můj muž zbláznil. Skákal by na místě jako
čertík z krabičky a z hlavy by se mu kouřilo.“ Ukousla
poslední kus masa z kosti a hodila ji Gedovi. „Jeho teoriím
na začátku nikdo nevěřil. Nejdřív financovali jeho výzkum
a potom armáda všechno hodila přes palubu. Když začali
vytvářet první dómy, ani mu to nikdo neřekl, přitom to
byla jeho myšlenka.“
„On tedy říkal, že skrz hranici dómu nemůže nic pro-
jít?“
„Když se objevily tyhle cizí dómy, byl v šoku, stejně
jako všichni ostatní. Byl ale přesvědčený, že to prostě není
možné, a vlastně jsem si to myslela i já. Do této chvíle, než
se tu objevila nějaká holka, která si do nich a z nich chodí
jen tak, jako na výlet.“ Ash se potichu zasmála.
„A on na začátku cestoval s tebou?“ Osmělila se Ella
k otázce.
 „Necestoval. Zemřel při nehodě a s ním i naše dcera.
Zůstala jsem sama.“
„To mě mrzí,“ odpověděla Ella automaticky, ale pak jí
došlo, že to mohlo vyznít hloupě. Ash se jen pousmála.
„To nemusí, Ello. Je to už strašně dávno.“ Ged mezitím
přišel k ní, lehl si na záda a obnažil břicho s jasným cílem
nechat se podrbat. Jeho paní neotálela dlouho.

∞
Stály na kraji velkého kráteru a společně hleděly dolů.
Město bylo hodně zničené. Předchozí noc Ashanti vyprávě-
la, že tudy vedla válečná fronta a z původních dvou milionů
lidí tu nezůstal ani jeden. Ten masakr dostal dokonce své
jméno, ale už si na něj nikdo nepamatoval.
„Proč tam chceš jít, Ash?“ zeptala se Ella opatrně. To
místo se jí nelíbilo a už několikrát navrhovala, aby raději
zůstaly na místě a pár dnů či týdnů si odpočinuly. Ashanti
měla záchvaty teď už několikrát týdně a i malá fyzická
námaha její stav zhoršovala.
Ty poslední byly opravdu vážné. Ashanti zvracela krev
a nic moc už nepomáhalo. Ella věděla, že může říkat co-
koliv, ale že Ash si stejně udělá, co bude chtít. Musela
by ji svázat, ale jak už jednou poznala, jednalo se o úkol
těžší, než se zdálo.
„Tam dole něco je. Mám pocit, jako by mě to volalo. Je
tam odpověď.“ Ella svou přítelkyni sledovala s obavami.
S kaž­dým záchvatem Ash zapomínala víc a víc a Ella se
děsila dne, kdy se Ashanti probudí a nebude si pamatovat
ani její tvář. Po tom všem, co spolu zažily, po tom všem,
jak jí Ash pomohla.
„Jdeme, ale slib mi, že když tam odpovědi nebudou, na-
jdeme si nějaké klidné místo a ty si aspoň týden odpočineš.“
Na její slova odpověděla Ashanti jen kývnutím, což bylo
víc, než v co mohla Ella doufat.
„Gede, ty tu zůstaneš,“ přikázala Ash psovi. Ten za­
kňučel, ale poslušně si sedl. Ella byla překvapená, podrbala
psa na hlavě a vydala se za Ash.
Cesta jim trvala déle, než očekávaly. Asi po půlhodině
se Ella otočila a okraj kráteru jí náhle připadal až nepři-
rozeně blízko.
„Ash, tohle není dobré místo. Čas se tu nechová správně.
Měly bychom jít pryč, a to hned.“ Chytila svou společnici
za ruku a už se chtěla otočit, ale Ash nesouhlasila.
„To nejde. Pojď. Brzy se to zlomí, až budeme u dna
kráteru. Mám už pocit, že vidím, kam nás to vede.“
Ella těžce vydechla. Nechtěla se s Ash hádat, a tak ji
následovala. Vtom se Ash zastavila, zvedla ruce a začala
mávat.
„Jsme přátelé,“ volala kamsi kupředu. Chvíli bylo ticho.
„Já také.“ Uslyšely obě najednou, byť ten hlas zněl, jako
by někdo volal z velké dálky. Ella se usilovně snažila spatřit
cokoliv a kohokoliv, ale nic neviděla. Zato Ash měla na
tváři široký úsměv.
„Zastavte! Je tu hranice dómu!“ zavolala opět Ashanti.
„Ash, žádný dóm tu není,“ pronesla opatrně Ella.
„Jen se správně dívej. Otevři oči a uvidíš to.“ A měla
pravdu. Byl dokonale nenápadný, téměř nepostřehnutel­
ný, ale jeho hranice se táhla daleko. Ella nedokázala od-
hadnout, zda jsou uvnitř, nebo vně. Přimhouřila oči a na
chvíli ji uviděla. Tenkou vrstvu, slabou jako papír. Určitě
to byl dóm z jiné reality, který si ukousl velkou část tohoto
města. Jen jí nebylo jasné, proč je jeho hranice téměř prů-
hledná.
Vše, co se pak událo, připadalo Elle jako sen nebo snad
divadlo zinscenované Ash. Ona to snad musela vědět. Byla
tak klidná a přitom být neměla. Z přemýšlení ji vytrhl až
moment, kdy ji Ash posílala pryč.
„Nechci. Musím zůstat s tebou. Víš, že ty tvoje záchvaty
jsou stále horší.“ Pokud Ella odejde, Ash zemře, a co je hor-
ší, zemře úplně sama. To nejde. Bylo to nepředstavitelné.
Ash byla ten nejsilnější, nejodvážnější a vůbec nejlepší
člověk, kterého Ella poznala. Stále jí dlužila příliš a Ella
měla v plánu všechny své dluhy splatit.
Rozplakala se. Chtěla příval slz zastavit, ale nedokázala
to. Ashanti ji objala a přiložila ústa k Ellinu uchu.
„Poslouchej pozorně. Vzpomeň si, jak jsem ti říkala, že
určitě vyletí jako čertík z krabičky, až to uvidí. Já si myslím,
že vím, kým ten muž je, ale rozsudek můžeš vynést jen ty.
Máš dar překračující hranice mého chápání, který může
být i klíčem. Nevím sice, do jakého patří zámku a kde se
přesně nachází, ale spíš ho najdeš na druhé straně.“
Ella zavřela oči a udělala tři rychlé kroky vpřed.
 II.

P ětka už téměř hodinu spal. Kaž­dou chvíli sebou škubl

a na první pohled bylo jasné, že se mu zdají zlé sny.
Kdyby neměl na svém spánku položenou Jenninu ruku,
zcela jistě by se už dávno probudil. Jenny byla ale trpělivá
a často takto zvládla sedět celou noc. Modrá záře pod její
rukou měnila intenzitu. Elle se zdálo, že je silnější, když
Pětka tvrdě spí.
Ella ležela ve spacáku na opačné straně zhasínajícího
ohniště. Nemohla usnout a jen tiše sledovala Jenny. Dívku
bezmezně oddanou otci i svému poslání. Že s ní není něco
v pořádku, věděla od prvního společného dne. Neřešila
barvu její pleti, protože lidské příběhy mohou být různé
a komplikované. Divné byly jiné věci.
Jenny se ten fakt snažila maximálně maskovat, ale
vůbec nejedla ani nepila. V noci téměř nepotřebovala
spát a na svůj věk působila nesmírně vyspěle. A co Ellu
zarazilo nejvíc, Pětka všechny tyto skutečnosti dokonale
 ignoroval. Ptal se jí, zda má dostatek vody, ptal se jí, jak
jí chutná, ačkoliv si ona sotva kousla.
„Jenny?“ pronesla potichu Ella směrem k modrooké,
blonďaté dívce.
„Ano,“ odpověděla Jenny tiše, aniž se přitom zvedla od
svého otce nebo snad muže, kterého otcem jen nazývala,
„určitě to je v tvých očích zvláštní situace, že?“
„Dokonce bych řekla, že víc než zvláštní situace,“ nelha-
la Ella. Jenny nemělo smysl lhát a rozhodně ne o věcech
zřejmých. „Co jsi zač, Jenny?“ Sama sebe překvapila pří-
mostí své otázky, ale doba strávená s Ashanti ji změnila.
Chtěla být tak trochu jako ona. Silná, odvážná a neuhýba-
jící před jakoukoliv překážkou. Jako by ji právě teď slyšela
šeptat do ucha… Tady něco nehraje, tak se zeptej! Když ti
neodpoví, tak zakřič. Třeba tě jen neslyší!
„Měla jsem mu pomoct překonat těžké období, ale to
bylo v jiné době. Pak se stalo hodně věcí a my se vydali
na cestu. Na začátku jsem byla jen skořápka, ale jak čas
plynul, stávala jsem se víc a víc jeho Jenny.“
„A on to ví? Že nejsi jeho dcera?“ Elle nepřipadalo fér
kroužit kolem nepříjemných otázek.
„Ví to. Ještě si to úplně nepřiznává, ale dávno to ví. Ale
já už vlastně jeho dcerou jsem. Jsem vším, co byla ona,
a k tomu ještě něco navíc.“ Chvíli mlčela a pak pokračovala.
„Ta ruka. To, co dělám. Pomáhám mu s pamětí. Opravujeme
ji a skládáme ze snů a vzpomínek. Vím všechno, co ví on,
a brzy budeme hotovi.“
„Jak to myslíš? S čím budete hotovi?“
„S tím, proč putujeme a proč musím být s ním.“ Pětka
se opět pohnul a nesrozumitelně něco zamumlal. „Jeho
paměť bude brzy zdravá.“
Obě dvě sledovaly poslední pohasínající uhlíky. Do sto-
doly pronikl studený vítr a přinesl s sebou pár sněhových
vloček. Jedna se Elle pomalu snesla na obnaženou kůži
pravé ruky. Sněť už byla minulostí, ale zůstaly po ní hlu-
boké jizvy. Ella si je často prohlížela a říkala si, že to je jen
malá cena, kterou musela zaplatit, a další z připomínek
jejího dluhu.
„Měla bych přiložit,“ řekla tiše a vyškrábala se ze spa-
cáku. Dřevo bylo připravené, takže jen přihodila několik
menších třísek a dva větší špalky, aby nemusela za čas
zase vstávat.
„Já přiložím, když bude potřeba,“ řekla Jenny a věnovala
Elle úsměv. Byla milá a upřímná. Přesto se Ella nedokázala
zbavit dojmu, že si v sobě uchovává nějaká další velká
tajemství.
„Řekni mi ještě jednu věc.“ Ella už byla zpět ve spacáku
a otřásla se. Zima se blížila. „Až dokončíš svůj úkol a jeho
paměť bude v pořádku, co budeš dělat dál? Kam půjdete?“
„To nevím. Možná budeme jen otec s dcerou, putující
bok po boku pustinou. Společně se snažící přežít do další-
ho dne a doufající, že zase vyjde slunce.“ Pohladila Pětku
jemně po vlasech. „Možná se jen rozpadneme v prach
a vítr nás roznese na všechna místa, která jsme za ty roky
viděli. To by bylo krásné.“
Ella o jejích slovech přemýšlela. Zrovna tak nejasná byla
totiž její vlastní cesta. Domov se stal jen mlhavou vzpo-
mínkou. Ashanti ji vyslala sem a Ella už ji nikdy nespatří.
Možná má Ella pomoci jim, stejně jako Ash pomohla jí,
ale co pak dál? A až Jenny opraví paměť svého otce, bude
stejně zacelena i jeho duše?

∞
Stála na vrcholu malého písčitého kopce, porostlého hus-
tou trávou. Dívala se do dálky a přemýšlela, zda je to vůbec
možné. Slunce vyšlo před pár okamžiky. Viselo nízko nad
obzorem a jeho paprsky pronikaly mlhou a mraky. Ella
chvilku počítala malé a větší kopečky. Byly rozprostřeny
všude kolem ní. Táhly se donekonečna, jako dávno zapo-
menuté pískoviště absurdních rozměrů.
„Kdysi se to tu nazývalo Sandhills,“ prozradil jí Pět-
ka. Konečně se vyškrábal nahoru za Ellou a působil teď
zadýchaně. I on se zahleděl na to moře trávy. Jednotlivé
kopce připomínaly vlny a i Pětkovi se chvíli zdálo, že se
vše pohybuje k neviditelnému cíli.
„Je to tu vážně krásné. Jsem ráda, že jdeme právě tudy.“
Jeden z paprsků jí dopadl na tvář a ona si uvědomila, že
slunce má stále ještě sílu.
„Já taky. Jen doufám, že najdeme aspoň nějakou starou
cestu, abych se nemusel pořád škrábat nahoru a dolů.“
Věnoval Elle vřelý úsměv a svou dceru pohladil po vlasech.
„Dnes půjdeme prostě přímo za nosem a uvidíme, jaká
překvapení tam na nás čekají.“
„Nechci žádná překvapení, jen normální den, kdy bude
svítit sluníčko a večer nebudeme muset spát venku.“ Jenny
to řekla mírně podrážděně, a aby dodala celé situaci na
vážnosti, nasadila si sluchátka. Z hlavy je nesundala celé
další tři hodiny.
Pětkovo přání se vyplnilo. Zbytky asfaltu šlo sice stěží
ještě pokládat za silnici, ale aspoň mohli jít víceméně
rovně a nebylo třeba překonávat desítky malých, avšak
prudkých stoupání. Jenny šla s mírným náskokem první.
Stále měla nasazená sluchátka. Kdyby je sundala, uslyšela
by určitě hluk jako první. Místo toho se zastavil Pětka.
Bylo to pravidelné hučení, které neustále přidávalo na
intenzitě. Za několik málo vteřin už ho slyšeli všichni tři.
Pětka rukou naznačil, ať se přikrčí. Kolem nich byla jen
tráva a nemělo smysl hledat nějaký úkryt. Stejně nevěděli,
před čím či před kým se schovávají. To byl už hluk inten-
zivní a bylo jasné, že jeho důvod se nachází někde nad nimi.
Všichni pohlédli k mraky pokrytému nebi. Od východu se
najednou přihnal velký černý předmět.
Letěl určitě ve výšce kolem půl kilometru a pohybo-
val se hodně rychle. Nebyla vidět žádná křídla či vrtule.
Přesto vydával hlasitý zvuk a evidentně šlo o nějaký stroj.
Na délku musel mít několik desítek metrů, ale na letadlo
byl mohutný. Pozorovali ho necelou minutu, než jim opět
zmizel.
„Co to bylo?“ promluvila jako první Ella.
„Nevím. Nikdy jsem nic takového neviděl.“ Pětka mlu-
vil pomalu a byl evidentně zamyšlený. „Asi není třeba,
abychom z toho nyní vyvozovali nějaké závěry. Víme, že
tu nějací lidé ještě jsou, a někdy na ně narazit můžeme.“
Na podivný stroj mysleli i následující dny. Nikdo o něm
moc nemluvil. Museli by rozvádět divoké spekulace, a byť
se jim Ella nebránila, Pětka nebyl ideální partner pro
podobnou diskuzi.
Čtvrtý den putování napříč Sandhills se jim naskytla
dokonalá příležitost zjistit, jaké je tajemství onoho objek-
tu. Za tisícím z ikonických kopců se jim naskytl pohled
na malé údolí. Na jeho konci, už bezpečně na zemi, stál
bez nejmenších pochybností onen stroj.

∞
Po krátké diskuzi se shodli, že se půjdou podívat blíž.
Pětka nedokázal stroj identifikovat, což ho znepokojovalo.
Stále měl v sobě ten malý ohýnek, který se vždy probudil
k životu, když narazili na něco nepoznaného. Tu touhu
zkoumat a odhalit původ věci, proniknout do její podstaty.
I nyní se v něm zvědavost přihlásila o slovo.
 Stroj byl opravdu elegantní a Jenny nadhodila, že jí při-
pomíná rejnoka. Byl sytě černý, na mnoha místech dokonale
hladký. Jeho povrch narušovaly jen různé výrůstky v podo­bě
antén a dalšího vybavení, což mu nijak neubíralo na působi-
vosti. Na délku měl kolem padesáti metrů a v přední části
byl široký něco málo přes třicet. Širší část, bez sebemenších
pochyb hlavní část plavidla, se zužovala do elegantní špičky,
takže se za ním táhl pomyslný ocas či osten.
Přistání muselo být velmi hladké. „Rejnok“ stál na třech
vysunutých robustních nohách. K zemi byla spuštěna plo-
šina, zřejmě z nákladového prostoru. Tam spatřili postavu,
nervózně přecházející z jedné strany na druhou.
„Zdravím,“ zvedl Pětka ruku na pozdrav. Zdálo se, že si
jich muž doposud nevšiml. Nejdříve udělal tři rychlé kroky
jejich směrem, ale pak se zastavil. Sledoval je a evidentně
uvažoval. Jejich výhodou byla Jenny. Nemohou působit
jako hrozba, když s sebou mají malé dítě, a fungovalo to
i v tomto případě.
Muž měl přes rameno přehozenou dlouhou střelnou
zbraň, ale evidentně ji neměl v plánu použít.
„Kdo jste?“ Jeho první slova nikoho nepřekvapila. Byl
oblečený do nevýrazného, ale přísně funkčního oblečení
šedé barvy. Mohlo mu být něco kolem třiceti. Tvář měl
čerstvě oholenou, což mu dodávalo chlapecký vzhled. Byl
ovšem vysoký, štíhlý a evidentně v dobré kondici. Pro-
ti Jenny, Elle a Pětkovi působil jako ze žurnálu. Jejich
zaprášený a cestováním ošlehaný vzhled jim dodával na
nechtěné divokosti.
„Budu si nalhávat, že jsme stále ještě civilizovaní. Proto
ještě jednou zopakuji pozdrav,“ usmál se Pětka a položil
ruku Jenny na rameno. „Tohle je Jenny, mně můžete říkat
Pětka a ta mladá dáma se jmenuje Ella. Přejeme vám krásný
den.“ Muž působil na první pohled rozladěně, ale z jeho
chování pochopili, že je tu ještě něco dalšího. Byl značně
vystrašený, ačkoliv se to snažil maskovat.
„Jmenuji se Oliver a omlouvám se, jestli jsem byl ne-
zdvořilý.“ Přistoupil blíž a napřáhl k Pětkovi ruku. Toto
gesto pomohlo prolomit ledy a atmosféra se uvolnila. Po-
třásl si se všemi třemi pravicí, a to včetně Jenny.
„Viděli jsme vás letět. Před pár dny.“ Jenny si prohlížela
vzdušné plavidlo se zájmem. Z blízka působil jeho povrch
ještě tmavší.
„To je možné,“ odpověděl Oliver, „přistáli jsme tu před
třemi dny.“
„A má ta věc nějaké jméno? Ještě jsme nikdy nic ta-
kového neviděli.“
„Má označení, které se moc nechytlo, GH0-19-T, ale
my mu říkáme jednoduše GHOST. Je to experimentální
plavidlo pro specifické typy misí.“ Oliver se usmál a také
se zahleděl na černý kov.
„Vojenských misí? Nepřipadáš mi jako voják,“ vstoupil
do hovoru Pětka.
„Jsme vědecká výprava,“ Oliverův obličej zpřísněl, „ale
to neznamená, že naše mise není důležitá a že bych se o ní
měl bavit s kaž­dým náhodným pocestným. Je to jasné?“
„Omlouvám se. Nemyslel jsem to nijak zle.“ Pětka zvedl
ruce do omluvného gesta. „Nestává se nám, že potkáváme
jiné lidi, a když už ano, nejsou příliš dychtiví si s námi
potřást rukou. Tohle je nebezpečný svět.“
„To už jsme zjistili.“ Z jeho hlasu byl opět slyšet temný tón.
„Odkud jsi?“ Ella přišla k muži a zahleděla se mu do
tváře. Byla od něj sotva půl metru a Pětka si všiml, jak
Oliver ztuhl. „Já to z tebe cítím. Jste odjinud, jako já…“
Oliver se odvrátil.
„Nemám povolení cokoliv říkat!“ vyštěkl a ruce zkřížil
na hrudi.
 „A je tu někdo, kdo by ti to povolit mohl? Mluvíš v množ-
ném čísle, ale jsi tu sám.“ Pětka si byl jistý, že muž na
někoho čeká. Velikost GHOSTu napovídala, že by posádka
mohla čítat deset nebo pravděpodobněji osm lidí. Ať už
byla jejich mise vojenského, nebo vědeckého charakteru,
měla své jasně dané protokoly. Za normálních okolností
by měl Oliver podporu.
Nevystavili by ho riziku, které jejich skupina mohla
představovat.
„Říkáš, že nejsi z tohoto světa?“ Oliver se opět díval
na Ellu.
„Ne,“ odpověděla stroze.
„A on je?“ Ukázal na Pětku.
„Ano, on je, a není už moc jiných, kteří to o sobě mohou
tvrdit.“ Muž si je znovu změřil přísným, ale zkoumavým
pohledem. Pětka takový pohled už viděl a měl tento typ
lidí rád. Sám se k nim kdysi počítal.
„V tom případě možná budeš vědět něco, co by mi mohlo
pomoci. Pojďte prosím se mnou.“ Sešel z rampy a po-
kynul jim, aby ho následovali. Když už na rampě nikdo
nestál, začala se sama pomalu zavírat. „Nebojte. Mám
od toho klíčky,“ prohodil ještě Oliver a vedl je na vrchol
nejbližšího písčitého kopce, pod jehož hřebenem GHOST
přistál.
Za travnatým vrchem se skrývala dobře známá věc –
portál. Tento byl ale jiný. Šli blíž. Jeho rozměry byly ob-
divuhodné: měl nejméně deset metrů na šířku a stejně
tak byl vysoký. Ella ještě nikdy neviděla portál větší než
klasické dveře.
„Co to má být?“ zeptala se Pětky.
„To brzy zjistíme.“ Ukázal na kovovou plaketu, zapuš-
těnou do země. „Přesně jak jsem si myslel. Píše se tady,
že je to archa. Před koncem se tam ukrylo padesát tisíc
duší a nyní čekají na věčnou spásu. Nikdo je nemá rušit,
jinak ho stihne boží trest.“
Pětka přešel k okraji portálu a uviděl hromadu kovo-
vých sutin, rozházených po okolí. Vzpomněl si, jak se do
podobných dómů kdysi ukryla celá města. Ze strachu nebo
pod vlivem náboženského vůdce budovali archy. Pětka si
pamatoval, že stavěli obrovské dómy, do kterých se mohl
skrýt až milion lidí. A právě tyto dómy byly jako první
zborceny. To, co se s nimi stalo, bylo strašné.
„Ten portál byl uzavřený, je to tak?“ zeptal se. Oliver
se zrovna skláněl nad textem, který Pětka před chvílí četl.
„Ano. Nemohli jsme se dohodnout, ale kapitán dal roz-
kaz. Musíte pochopit, že my sbíráme data. Čím více jich
budeme mít, tím větší je šance, že to zastavíme.“
„Co zastavíte?“ zeptala se Ella.
„Přece zkázu,“ odpověděl Oliver a tvářil se, že by jim
to samozřejmě mělo být jasné. „Šíří se napříč světy a trhá
je na kusy. Museli jsme cestovat dlouho, ale tohle je ten
svět, kde to všechno začalo. Tady můžeme najít odpovědi
a zastavit to.“
„Není co zastavit!“ vykřikl na něj Pětka. „Všechno jsou
jen ruiny a už není žádná naděje. Hledal jsem ji, ale jen
slepec by nepoznal, že je konec.“
„To si myslíš ty, ale my ne!“ vzdoroval mu Oliver. „Tento
i další světy jsou mrtvé nebo na hranici kolapsu, ale není
to tak všude.“ Ella mu zlehka položila ruku na rameno.
„Nehádejte se. Na to bude čas potom. Kdy šli tví lidé
dovnitř?“
„Jsou to dva dny. Měli tam být jen dvanáct hodin, ale
nevrátili se. Poslali jsme dovnitř nejdřív sondu, abychom
zjistili, jestli je tam vzduch. Vstup by měl být bezpečný.“
 „Už jste někdy podobnou věc viděli? Říká se tomu di-
menzionální dóm.“ Pětka přišel k nim a zdálo se, že se
mezitím vzpamatoval.
„Nedávno jsme se s nimi setkali. Jinde jsou hodně vzác-
né, ale tady na ně narazíte úplně běžně. Takhle velký dóm
představuje cenná data, která mohou pomoci pochopit,
jak vznikají, jak se chovají… To riziko za to stálo.“ Jeho
slova zněla váhavě, ale Pětka už ho nechtěl dále trápit.
„Kolik tam má být lidí?“
„Pět. Tři muži a dvě ženy. Kapitán se jmenuje James,
jeho zástupkyně Mia. Měli zásoby jídla, zbraně a další
vybavení. Jsou dobře vycvičení a prošli si doslova peklem.
Nejsou to žádní zelenáči.“
„O tom nepochybuji.“ Pětka vytáhl z opasku svůj revol-
ver a podával ho Oliverovi. Ten nejdřív nechápal. „Udě-
láme výměnu. Ty mi dej tu svou parádní pušku a já ti
dám tohle.“ Muž neprotestoval, sundal z ramene pušku
a poslušně ji Pětkovi odevzdal.
„Umíte s tím zacházet?“ zeptal se potom opatrně. Aby
Pětka prokázal svou praxi, vyndal a zandal zásobník, pro-
hlédl komoru zbraně, odjistil a zamkl pojistku.
„Půjdu tam sám,“ oznámil jim a rychlým gestem uml-
čel Jenny, která začala protestovat. „Tyhle portály bývají
extrémně nebezpečné. Stavěli je v rozměrech dalece pře-
sahujících cokoliv, co mělo být kdy povoleno. Tím se staly
nestabilními a jejich chování vykazovalo značné anomálie.“
Podíval se na muže. „Olivere, tví přátelé udělali chybu.
Neměli tam vůbec chodit. Pokusím se je najít, ale riziko,
že se nevrátím, je velké. Musíš mi tedy slíbit, že když
se do čtyřiadvaceti hodin nevrátím, vezmeš Jenny, Ellu
a odletíte co nejdál odsud. Nevím kam, ale na tom se jistě
zvládnete společně dohodnout.“
 „Souhlasím, pane, ale řekněte mi, proč to děláte? Ani nás
neznáte. Nevíte, co jsme zač.“ Pětka se na oplátku usmál.
„Řekněme, že jsem býval kdysi námořník a naučil jsem
se rozpoznat světla majáků. Některá nás vedou na skaliska
a jiná naopak do bezpečných přístavů. Mám takové tušení,
že ta tvá naleštěná hračka, které říkáš GHOST, by mohla
být dobrý maják.“
Pětka už nechtěl dál čekat. Připravil se a za okamžik už
stál před vlnící se hladinou portálu. Přemýšlel, co se stane,
když uvnitř dostane další záchvat. Mohl by trvat půl hodiny
nebo klidně celé dny a to by znamenalo, že už nemusí dívky
nikdy najít. Budou ztraceny a mimo jeho dosah.
„Ello,“ zavolal, ale díval se přitom stále kupředu, „posta-
rej se prosím o Jenny. Je mnohem důležitější, než si doká-
žeš představit. Zapamatuj si to: je moc důležitá. A stejně
tak i ty.“ Pak učinil první krok do neznáma.

∞
Tma. Absolutní a neprostupná. S tím Pětka počítal. Sonda
podle Olivera ukázala, že se může jednat o jeskynní sys-
tém: vysoká vlhkost vzduchu a téměř žádné světlo. Pětka
hned pochopil, že ve skutečnosti je to jinak. Světlo tam
nebylo žádné. Důvěřoval svým smyslům, a pokud tam byla
jen světluška, určitě by ji viděl. Počkal několik minut, zda
oči nakonec tmě nepřivyknou, ale stále viděl jen stěnu
z temnoty.
Pomalu se přikrčil a téměř neslyšně poklekl. Chytil
svou zbraň pevně do rukou a jedním rázným úderem
s ní praštil do podlahy. Rána vyplnila prostor a postup-
ně doznívala někde v hloubce pod ním. Pětka pozorně
poslouchal. Díky tomuto zvuku si mohl udělat alespoň
přibližnou představu o svém okolí. Chvilku čekal, zda
bude následovat nějaká reakce, ale nic se nestalo. Kolem
bylo stále jen ticho. Rozsvítil tedy baterku na své zbrani.
Jeskyně byla ohromná a přitom si byl jistý, že se jedná
jen o horní patro či chodbu směřující hlouběji k hlavním
síním. Vstal a paprsek světla odhalil větší část prostoru.
Všude kolem se povalovala lidská těla a kosti, nahroma-
děné do vysokých věží. Pětku zamrazilo. Ať se tu stalo
cokoliv, pokazilo se to hned na začátku.
Když tohle viděli, proč se okamžitě nevrátili zpátky? Sta-
čilo se otočit a vyjít ven. Hladina portálu se za ním pomalu
vlnila a tato otázka mu stále zůstávala v hlavě. Co člověka
dožene k tomu, že se vydá dál? Nemůže tam čekat nic než
smrt. Bylo mu to jasné, ale i přes to se pustil dál.
Chodba byla pod jeho nohama téměř dokonale rovná.
Byl si jistý, že se nejedná o dílo přírody, na to byly její
stěny příliš hladké. Vzduch byl stále velmi vlhký a Pět-
ka několikrát málem uklouzl. Takto pokračoval necelou
hodinu. Neustále se rozhlížel, aby nepřehlédl nějakou
odbočku či štolu, ale zdálo se, že chodba opravdu nabízí
jen jeden směr.
Vše bylo jednotvárné, jako by stál na místě a vůbec
nepostupoval. Zarazil se až ve chvíli, kdy se paprsek jeho
světla náhle vytratil. Mířil baterkou před sebe, ale neviděl
místo, kam světlo dopadá. Dorazil k ústí tunelu, když se
před ním otevřel obrovský prostor. Kráčel ještě padesát
metrů a postupně mu začínalo být zřejmé, co vidí. Chodba
před ním se měnila v gigantický kamenný most. Široký
mohl být dvacet metrů a Pětka vůbec nedohlédl na jeho
konec.
Ještě více fascinující byla propast, kterou most protí-
nal. Táhla se nahoru i dolů do nekonečné dálky a Pětka si
netroufal odhadnout, zda má vůbec nějaký konec. Viděl
jen její zlomek, protože zde světlo jeho baterky nestačilo.
Ušel necelých tři sta metrů a instinkt mu napovídal, že
by se mohl nacházet zhruba v jeho polovině.
Zastavil a zaposlouchal se. Všude kolem vládlo dokona-
lé ticho, narušované jen nepatrným šuměním. Přemýšlel,
zda si to jen nepředstavuje, ale nakonec usoudil, že ticho
opravdu prostupuje jakýsi vzdálený zvuk.
Přešel k okraji mostu a zahleděl se do temnoty pod
sebou. Nasměroval tam světlo své baterky, ale bez větší-
ho úspěchu. Sundal ze zad batoh a sáhl do přední kapsy,
v níž měl zásobu fosforových tyčinek. Nosil je s sebou už
hodně dlouho a zatím je příliš nevyužil. Rozhodl se, že
jednu může obětovat, i tak mu jich zůstane více než dost.
Nalomil ji a ona se hned rozzářila výrazným žlutým
světlem. Zhasl baterku na své zbrani a hodil zářící tyčku
do temnoty pod mostem. Sledoval ji, jak padá, až z ní byl
jen nepatrný bod a i ten po chvíli zmizel. Vše opět pohltila
tma. Pár okamžiků tam jen tak stál a poslouchal zvuky
jeskyně. Není to teď silnější?
Pětka úmyslně zklidnil dech, aby slyšel i ty nejvzdále-
nější zvuky. Teď už si byl šuměním jistý. Postupně zesilova-
lo a blížilo se z hlubiny, kam před okamžikem hodil žluté
světlo. Zapnul opět baterku a nasměroval ji dolů. Chvíli
neviděl nic, ale zvuk se k němu stále blížil. V jedné chvíli
si uvědomil, že se temnota pod ním pohybuje. Proměnila
se ve vířivý mrak, který stoupal k němu.
Čekal ale příliš dlouho. Rozeběhl se po mostě a za chvíli
už sprintoval. Šum přerůstal ve zvuk řítícího se hurikánu.
Za dalších deset vteřin už šedočerný mrak dorazil k mostu,
který ho rozřízl na dvě obludně velké poloviny. Ty se nad
mostem hned zase spojily v jeden celek. Prostor kolem
něj vyplnily tisíce a tisíce netopýrů, z nichž většina byla
malá. Ale mohl odpřisáhnout, že mezi nimi viděl i tvory
velké jako domy.
 Pětka utíkal a neohlížel se doleva ani doprava. Koneč-
ně dosáhl konce mostu a bez zastavení vběhl do tunelu.
Ten pokračoval stále dál do hlubiny. Pětka doufal, že se
za ním netopýři nevydají. To se mu také splnilo, protože
zamířili někam nahoru a šum jejich křídel se začal po-
malu vytrácet. Měla-li mu tato situace připomenout, že
tu není na výletě, zafungovala znamenitě. Dál pokračo-
val bez přestávky a připomínal si čas, který neúprosně
utíkal.
Chodba směřovala vytrvale dolů. Její stěny tvořily růz-
né horniny. Světlo baterky několikrát dopadlo na vrstvy
železa či slídy, jejichž třpyt ho vždy potěšil. Šel další
hodinu a půl. Začínal přemýšlet, zda svůj časový limit
dvaceti čtyř hodin nestanovil příliš lehkovážně. Skupina,
kterou hledal, mohla jít i celý den a nyní být na cestě
zpět. Nebyl by překvapen, kdyby je potkal, jak se plahočí
opačným směrem, a jen by ho upozornili, že ta cesta
nemá nikde konec. I s tímto typem situací měl Pětka
bohaté zkušenosti.
Hypotéza s nekonečnou chodbou se ale ukázala jako
mylná, protože končila na zápraží gigantické kamenné
síně. Její velikost si mohl Pětka pouze představovat, avšak
když jeho oči přivykly nové situaci, vypnul baterku. Všude
kolem něj téměř neznatelně zářily drobné světelné tečky.
Pokrývaly zem i zeď síně.
Pětka se naklonil k jedné ze zdí síně a přiblížil své oči
co nejblíž, aby si mohl ty svítící body dobře prohlédnout.
Světla se samovolně hýbala. Pomaličku, ale zřetelně se
pohybovala. Položil na zeď ruku a chvilku ji takto nechal.
Cítil pouze chlad stěny, avšak když ruku odtáhl, uviděl,
že mu několik teček zůstalo na ruce. Důkladně je zkou-
mal a došel k závěru, že se jedná o nějaké maličké, asi
půlmilimetrové, broučky.
 Zvedl svou zbraň a pažbou udeřil o stěnu. Zvuk se
rozléhal daleko do stran, ale ještě zajímavější byla reakce
broučků. Celé desetitisíce jich roztáhly dosud skrytá křídla
a jako hvězdné nebe se rozletěly do všech stran. Pětka si
uvědomil, jak mu je líto, že tu podívanou nemůže vidět
Jenny. Určitě by byla nadšená.
Několik minut zkoumal své nejbližší okolí. Jeho před-
chůdci se nemohli vydat nikam jinam než kupředu. Stál
u okraje rozlehlé vodní plochy. Nedaleko chodby, kterou
Pětka do síně přišel, se nacházelo prosté, ale funkční ka-
menné molo, kolem něhož bylo nedbale ponecháno několik
člunů. Pětka jeden důkladně prozkoumal a zjistil, že je
naprosto v pořádku. Byl velmi lehký a dokázal uvézt až
čtyři pasažéry. Přesunul člun na vodu a zasadil do něj dvě
vesla, která byla vyrobena ze stejného materiálu.
Zbraň si opřel za sebe a baterku nechal svítit. Nevěděl,
kam vlastně jede, ale opřel se do vesel a za chvíli měl břeh
z dohledu. Broučci začali sedat i na člun. Nevadilo jim, že
se hýbe, a doprovázeli Pětku na jeho plavbě.
Po necelých dvaceti minutách veslování si Pětka na
okamžik vydechl. Přemýšlel, zda dokáže udržet alespoň
přibližně přímý směr. Pokud by takto pádloval ještě dlou-
ho, určitě by měl potom velký problém najít zase vchod
do tunelu. Natáhl se po zbrani a opět zkusil na okamžik
zhasnout.
Téměř neznatelné, ale všudypřítomné světlo broučků
se táhlo i daleko za něj. Měl pocit, že je v jednom mís-
tě výraznější, a to přesně ve směru, kam měl namířeno.
Málem opět rozsvítil, když vtom se náhle přímo pod ním
objevil velký objekt. Proplul kolem zářící naprosto stejným
světlem jako broučci. Lišil se jen intenzitou jasu a svou
velikostí. Připomínal totiž čtyři až pět metrů dlouhou rybu,
která zmizela stejně rychle, jako se objevila.
 Pětka se rozhodl, že popluje ještě chvíli potmě, a po
dalších deseti minutách plavby spatřil svůj cíl. Kam až
dohlédl, se nyní rozprostíralo město, vytesané do kamene
a zalité jemným závojem světla. Pětka si až nyní uvědomil,
že se stále nachází v dómu, a zamrazilo ho.

∞
Malé kamenné stavby podél jezera připomínaly přístav. Na
vodní hladině sice neviděl žádný jiný člun, ale minimálně
v minulosti mohla tato část města plnit podobný účel.
Něco mu říkalo, aby nechal baterku vypnutou. Miliony
broučků pokrývaly stěny i střechy města, takže na cestu
viděl. Nebylo to úplně ideální, ale pořád lepší než riskovat
a upozorňovat na sebe oslnivou září baterky.
Na některých domech byly umístěny skleněné koule,
které možná plnily funkci veřejného osvětlení. Zářily jen
slabě, ale dohromady s ostatním světlem umožňovaly po-
hyb v ulicích města.
Měl-li Pětka v plánu dostat se do města nepozorovaně,
zhatilo se vše hned na počátku. Na břehu totiž na něj
čekala skupina nejméně dvaceti osob. Stály klidně a spo-
řádaně. Pětka si přehodil přes rameno zbraň a vydrápal
se na břeh.
„Čekáme na tebe. Světlo nad hladinou tam,“ promluvila
bledá postava v šedivých hadrech. Byl to na kost vyhublý
muž, jehož kůže byla naprosto bez pigmentu a se sně-
hobílými vlasy. Nejzvláštnější ale byla jeho víčka, která
měl sešitá rudou nití. Ve skupině bylo ještě pár takových.
Zbytek osob, ať už šlo o ženy, či muže, měl oči krvavě rudé,
připomínající laboratorní krysy.
„Půjdeš s námi,“ pronesl muž – zřejmě vůdce skupiny.
Nikdo jiný nepromluvil, všichni jen němě třímali v rukou
tyče nebo dlouhé nože. Skupina se kolem něj začala staho-
vat. Pětka si stále ještě úplně nezvykl na všudypřítomnou
tmu, ale těmto lidem zřejmě vůbec nevadila.
Padesát tisíc duší. Vybavil si text na desce u vstupu
do dómu. Krok, který teď udělá, může být rozhodující.
Spatřil lano. Bylo tedy jasné, že tato návštěva přátelsky
neproběhne. Vzpomněl si na posádku lodi GHOST a uva-
žoval, zda se poddala bez boje. Domníval se, že ano. On
bude tedy muset zvolit cestu síly.
Kdysi dávno, na začátku jeho cesty, byl svět ještě di-
voký. Mnoho lidí zemřelo, jiní si vzali Druhou šanci, ale
tisíce jich ještě zůstaly. Někteří byli jen zoufalí, jiní, a byla
jich většina, zkažení a nebezpeční. Neexistovala žádná
pravidla, ale Pětka byl pro tento svět překvapivě dobře
vybaven. Naučil se, že první brutální úder může oddálit
mnohem delší a zuřivější bitvu.
Nyní byl o mnoho let starší, jeho tělo začínalo doslu-
hovat a dny bojů byly dávno pryč. Zatnul pravou ruku
v pěst. Tak, dědku, ukaž, že v tobě stále něco je. Jinak to bude
zlý. Jinak se bude střílet. Posunul levou nohu nenápadně
dopředu a odhadoval vzdálenost. Prvnímu muži, který
se k němu odvážil, zasadil Pětka bleskurychlý úder. Byl
to nelidsky rychlý pohyb. Pěst přistála přímo na mužově
spánku, až se ozvalo křupnutí. Mužův krk se zkroutil do
nepřirozeného úhlu a tělo bylo odmrštěno o několik metrů
dále. Při pádu na zem se ještě dvakrát přetočil a zůstal
bezvládně ležet.
Do Pětkova ramene vystřelila prudká bolest. To jsem
možná trochu přehnal. Exhibice jeho síly vzbudila zaslou-
ženou pozornost. Mrtvolně bledí lidé fascinovaně hleděli
na svého druha. Slyšel je něco říkat, ale nerozuměl jim.
Zdálo se, že konfrontace je, alespoň pro tento okamžik,
zažehnána.
 „Půjdu sám. Je to jasné?!“ řekl Pětka rázně a byl od-
hodlán pustit se do průzkumu ulic města na vlastní pěst
a bez dohledu. Brzy však tuto myšlenku přehodnotil. Měl
by se spokojit s tím, že bude volný. Napadlo ho tyto lidi
využít, jestli věděli o něm, tak jim skupina šesti lidí ne-
mohla proklouznout.
„Hledám lidi, jako jsem já. Přišli do těchto míst ne-
dávno. Kde jsou?“ Kolem něj to zašumělo, ale promluvil
až slepý vůdce.
„Pojď.“ Pokynul Pětkovi rukou a jeden z jeho souputníků
mu nabídl rámě. Pětka počkal, až budou kousek před ním,
a následoval je. Šli velmi pomalu, takže měl dostatek času
na to, prohlédnout si město i jeho obyvatele.
První, co ho zarazilo, byl zápach a nepořádek. Většina
domů byla jednopodlažních a místo okenic se vlnily růz-
né, více či méně zachovalé látky. Chvíli si myslel, že jsou
všechny domy vytesány přímo do kamene, ale nebyla to
úplně pravda. Základy a přízemí často opravdu vypadaly
tak, že je někdo stvořil z jednoho kusu skály, ale patro
už bylo postaveno z cihel.
Všichni lidé vypadali podobně: bledá pleť a bílé vlasy.
Jen málo z nich mělo zašité oči jako průvodce, ale všichni
do jednoho měli oči krvavě rudé, a to včetně dětí. Ty zvě-
davě vykukovaly z oken, ačkoliv je jejich rodiče zaháněli
dovnitř. V jazyce obyvatel města občas zachytil známé
slovo, ale jinak jim příliš nerozuměl.
Konečně došli na náměstí. Na Pětku začal tíživě doléhat
nedostatek času. Pokud se chce dostat zpět, měl by se brzy
otočit a vyrazit na cestu. Na otevřeném prostranství bylo
opravdu živo. Táhla se zde dlouhá klikatá fronta, v níž
stály celé rodiny. Všemu dominoval velký kamenný kříž,
který byl zřejmě středem města. Vedle něj stála o poznání
menší, ale zřejmě stejně významná socha.
 Zamířili přímo ke kříži, který byl i cílem fronty. Pětka
viděl odcházet usmívající se šťastlivce. Drželi v rukou
malé balíčky, zabalené zřejmě do látky či nějakého druhu
papíru. Vypadali opravdu spokojeně, což Pětkovi přišlo
zarážející. Byly to první úsměvy, které v tomto městě
viděl.
U kříže se evidentně rozdávalo jakési jídlo. Na jeho
podstavci stál muž a hlasitě kázal. Muselo to být kázání,
ačkoliv slovům Pětka nerozuměl. Do podstavce kříže byla
vytesána slova, která ale přečetl: Země byla pustá a prázd-
ná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel
se duch Boží. Kniha Genesis.
Dav si ho začínal všímat, což Pětkovi nebylo příjemné.
Děti na něj ukazovaly, rodiče začali něco vykřikovat.
„Moji lidé. Kde jsou?“ vykřikl Pětka. Dával si pozor, aby
ho opravdu kaž­dý slyšel, a sundal si z ramene teatrálně
zbraň. Neměl pocit, že by mu to mělo zjednat velký respekt,
ale minimálně se cítil o trochu jistěji.
„Pojď,“ řekl mu blízko stojící muž a odvedl ho k několi-
ka stolům, kde stále probíhala distribuce potravin. Pětka
viděl, jak tam dlouhými noži porcují světlé maso. Vše
probíhalo až úzkostlivě precizně, aby nepřišel ani kousí-
ček nazmar. Zvedl se mu žaludek. Malá, sotva šestiletá
holčička vzala do ruky balíček a rychle běžela pryč.
„Hřích. Oběť,“ ukázal muž na maso. Pětka musel vyna-
ložit maximální úsilí, aby se nepozvracel. Na řezníkově
stole jasně viděl věc, která musela být nedávno lidskou
nohou. Podíval se na muže precizně zacházejícího s dlou-
hým nožem a z jeho tváře poznal, že to určitě není poprvé,
kdy porcuje lidské maso. Pětka zvedl svou zbraň nad hlavu,
zapnul baterku a vystřelil.
Reakce byla okamžitá. Hlasitý zvuk výstřelu se nesl do
dalekého okolí a jen málokdo zůstal stát. Většina bledých
lidí se přikrčila a zacpala si uši. Nevěděli, kdy přijde další
výstřel, takže raději zůstali u země. Ještě větší odezvy
se dostalo paprsku světla vycházejícímu ze zbraně. Mezi
přihlížejícími vzbudil doslova posvátnou bázeň.
Pětka musel chvíli počkat, než si jeho oči opět přivykly
světlu. Nedaleko kříže uviděl nízkou, sotva metr a půl
vysokou klec. Rozeběhl se k ní, protože dospěl k závěru,
že je ten nejvyšší čas vrátit se zpět. V kleci byli zavření
dva lidé, schoulení u sebe a evidentně vystrašení. Už podle
jejich kůže i oblečení mu bylo jasné, že tohle jsou ti, pro
které přišel.
„Jste schopni chodit?!“ křikl na ně Pětka.
„Ano. Myslím, že ano,“ odpověděla tiše žena. V kleci
s ní byl ještě muž. Co se stalo se zbytkem skupiny, bylo
více než jasné a tihle dva to museli zřejmě celou dobu
sledovat a čekat, až na ně přijde řada.
„Ustřelím zámek, zacpěte si uši.“ O dva kroky ustou-
pil a výstřelem uvolnil vchod do klece. Další výstřel měl
podobný efekt jako ten první. Pětka si rychle sundal ze
zad batoh a vytáhl dvě svítící tyčky. Zlomil je a podal je
přeživším.
„Kdo jste?“ zeptala se žena a rukou si stínila oči před
světlem z jeho baterky.
„Na tom teď nezáleží. Mluvil jsem s Oliverem. Čeká na
nás a my si musíme pospíšit. Zvládnete mě následovat?“
Muž i žena přisvědčili, ale Pětka si tím nebyl vůbec jistý.
Budou muset ujít dost dlouhou vzdálenost, a navíc do
kopce. Rozhodně to bude těsné, a to ještě pouze za před-
pokladu, že se odsud dostanou živí.
Na náměstí se začal hrnout nekonečný dav ze všech
blízkých ulic. Pětka kolem sebe svítil, což úspěšně fun-
govalo na rudooké příchozí. Čím více jich ovšem bylo,
tím pomaleji ti tři postupovali a tím více se kruh kolem
nich zmenšoval. Měl sice plný zásobník a k tomu jeden
náhradní, ale to by stačilo tak na šedesát výstřelů. V situ-
aci, kdy kolem nich už byly tisíce potenciálních nepřátel,
si chtěl raději šetřit kaž­dou kulku.
Dav je zatlačil ke kříži a soše. Pětka začínal tušit, že
tohle nemohou zvládnout. I kdyby začal střílet, tak se
na něj dříve nebo později vrhnou. Proti takové přesile
ne­zmů­že nic.
„Mrzí mě to, tohle nám asi neprojde.“ Obrátil se Pětka
k muži a ženě. „Jak se jmenujete?“
„Já jsem Frank a tohle je Mia,“ odpověděl ztěžka muž.
„Mia,“ zamyslel se Pětka, „jste zástupkyní kapitána, že?“
„Přesně tak. Kapitán šel dobrovolně první. Takže nyní
jsem kapitánka asi já.“ Kruh se kolem nich mezitím uzavřel
ještě těsněji. Na podstavec kamenného kříže se znovu
vydrápal slepec s očima zašitýma rudou nití a pokračoval
ve svém kázání. Aspoň toho zabiju, než nás dostanou, řekl
si Pětka a zamířil.
Pětka, Mia i Frank stáli přímo pod sochou muže uka-
zujícího kamsi do dálky. Dav je obklopoval ze všech stran
ve vzdálenosti necelých čtyř metrů. Ze změti těl vystoupila
žena a upozorňovala ostatní na cosi vysoko nad trojicí.
Pětka nerozuměl ani slovo, ale zdálo se mu, že ostatní ji
poslouchají. Otočila se směrem k němu a poklekla. Hlavu
měla skloněnou a ruce na tváři.
Po ní následovali další, až postupně klečelo celé ná-
městí. Pětka vše fascinovaně sledoval a nevěděl, co se děje.
Muž pod křížem něco vykřikl a ukázal směrem k nim.
„Tvůrce. Tvůrce. Tvůrce!“ křičel a po něm začali opa-
kovat i ostatní. Za chvíli už duněla celá síň a rozechvěla
se i hladina blízkého podzemního jezera. Pětka odstoupil
od sochy a teprve nyní si ji pořádně prohlédl. Společně
s ním ji zkoumali i Mia s Frankem.
 „Můžeš nám to prosím vysvětlit?“ řekla tiše Mia s po-
hledem upřeným na sochu. V nadživotní velikosti tam
před nimi stál Pětka…
„Tvůrce. Tvůrce. Tvůrce!“ Slovo nabralo na intenzitě.
Pětka se díval na své vyobrazení odlité z bronzu či jiného
podobného kovu a v hlavě se mu honilo tisíc otázek. Hle-
dal odpovědi a najednou si uvědomil, že podstatná část
vzpomínek mu chybí. Uviděl tvář Ashanti, cítil, jak s ním
Jenny třese, aby se vzbudil, a najednou bylo vše zpět. Jeho
dětství, jeho přelomový nápad, pak ten nevšední úspěch
a ještě tvrdší pád. Vybavil si celý svůj příběh a jediné, co
chybělo, bylo jméno. Jeho pravé jméno.
„Dnes ne,“ řekl Pětka a podíval se na Miu, „ale zítra si
určitě promluvíme.“
 III.

R oku 1943 byla loděnice námořnictva ve Filadelfii jed-

ním velkým mraveništěm. Většinu měsíců v roce zde
kotvilo více než šestnáct velkých válečných lodí. Zpravidla
se jednalo o torpédoborce určené k doprovázení zásobo-
vacích konvojů ve Středozemním moři a střežící je před
nebezpečím skrytým pod hladinou. Kromě těchto obrů
pro stovky námořníků se tu nacházela i řada menších
plavidel, také čekajících na pravidelnou údržbu.
USS Eldridge patřila mezi nejnovější přírůstky flotily
a pro mnohé důstojníky bylo nepochopitelné, proč nebyla
nasazena do některé z četných bojových či průzkumných
operací. Válka pokračovala a její konec byl v nedohlednu.
Proč by tedy v loděnici bylo ponecháno plavidlo s tak
dobrou pověstí? Odpověď na tuto otázku přišla v červnu,
ale byla určena jen nejužšímu okruhu zainteresovaných
vědců a armádních činitelů.
 „Byl jste tu, kapitáne?“ Fred stál na palubě a díval se
na vzdalující se fregatu. Pohupovala se na vlnách a za
pár minut z ní viděl už jen obrys. Loděnice nebyla daleko,
sotva kilometr vzdušnou čarou. Kapitán Spencer chvíli
neodpovídal, byl hluboce zamyšlený.
„Cože? Co jste říkal, Frede?“ Konečně si uvědomil, že
se jej Fred na něco ptá.
„Zda jste byl na palubě v červenci, pane. Když se dělal
první pokus.“ Fred byl mladý námořník, sloužící sotva
rok. Společně s bratrem nastoupil k námořnictvu ihned
po dokončení vysoké školy. Spencer si nebyl úplně jistý,
ale pokud si správně pamatoval, v jejich dokumentaci
stálo, že se oba bratři přidali k projektu Duha dobrovolně.
„Ano. Byl jsem na palubě. Já a dalších dvanáct námoř­
níků. Tehdy ale nešlo o úplně první test. Už loni proběh­lo
několik zkoušek bez účasti posádky, a to s velmi dobrými
výsledky.“ Při plném bojovém nasazení bylo na palubě USS
Eldridge patnáct důstojníků, dvě stě jedna námořníků
a členů pomocného personálu. Dnes jich zde bylo sotva
třicet tři, což ale nebyl hlavní problém. Neměli v úmyslu
se vzdálit na dohled od loděnice.
„Takže je to pravda? Opravdu se to na pár minut poda-
řilo?“ Spencer se po těch slovech na Freda pátravě zadíval.
„Kdo vám o tom říkal? Je přísně zakázáno o projek-
tu mluvit, s kýmkoliv. Rozumíte? S kýmkoliv.“ Opřel se
o zábradlí a pohlédl na hodinky. „Je mi jasné, že chlapi
žvaní. Jste horší než slepice. Nedá se čekat, že by se něco
takového utajilo. A je to tak, jak říkáte. Dle pozorová-
ní z pevniny jsme byli neviditelní pro radary i fyzické
pozorování.“
„To je neskutečné. Opravdu neskutečné. Když jsme
s bratrem slyšeli o tom, že na projektu pracuje i Einstein,
hned jsme se museli přihlásit. Jestli je někde šance uspět,
tak s ním určitě.“ Spencer slyšel v hlase mladého muže
nadšení, ale sám ho nesdílel. Nechtěl a nemohl mu prozra-
dit, jak při prvním červencovém testu vše probíhalo. Jak
se loď po zapnutí generátorů elektromagnetického pole
zahalila do oparu zeleného kouře a na několik okamžiků
doopravdy zmizela. Z jeho pohledu byli stále na svém
místě, ale pro pozorovatele neviditelní.
Zde by mohla zpráva končit a on byl přesvědčený, že
i většina oficiálních zpráv v tento moment svůj oficiální
text i skončí. Do hlášení přesto musel uvést, jak se členům
posádky udělalo zle. Někteří pobíhali po palubě a drželi si
hlavu v dlaních. Nelidsky řvali a váleli se po zemi. Ti šťast-
nější pouze zvraceli nebo viděli dvojmo. Jeho samotného
vše postihlo asi nejméně. Ještě týden potom cítil úpornou
bolest hlavy, ale jinak byl celkem v pořádku.
Když svůj zdravotní stav rozebíral s lékařem, došli ke
společnému závěru. Před deseti lety se účastnil havárie,
při které mu do hlavy vletěl úlomek náboje z děla ráže
381 mm. Celé to působilo strašidelně a očití svědci tvrdili,
že mu byla vidět polovina mozku. Nakonec se ale zázračně
zotavil a chybějící část lebky mu byla nahrazena kovovou
destičkou. Mohla ho ta destička nyní chránit před účin-
ky silného elektromagnetického pole? Jistý si nebyl, ale
rozhodl se tomu věřit.
Z účastníků červencového pokusu byl na palubě kapi-
tán Spencer nyní jediný. Byl za to rád, protože si dovedl
představit, jak by se námořníci bouřili, kdyby tušili, co je
může čekat. Doktor Neumann ho sice několikrát uklidňo-
val, že došlo k novému nastavení centrálního generátoru
pole a situace by nyní měla být výrazně klidnější, ale
podle všeho tomu sám příliš nevěřil. Neumann ostatně
ani na palubě nebyl a vše sledoval z klidu a bezpečí
pevniny.
 „Je čas začít.“ Spencer poklepal Fredovi na rameno.
„Vy běžte na své místo a držte nám tam palce. Jakmile
dostaneme potvrzení z pevniny, začínáme.“
„Ano, pane,“ zasalutoval Fred Bielek a zmizel někde
v podpalubí.

∞
„Ještě dvacet vteřin a dosáhneme maximální síly pole.“
Jeden z námořníků hlásil aktuální stav a jeho hlas zněl
zároveň z palubního rozhlasu. Poslední minutu ovšem
začínal znít zkresleně a rozumět bylo jen kaž­dému dru-
hému slovu.
„Vše je v pořádku, pánové. Ta správná zábava začne za
chvíli. Hlavně klid a dodržujte postup.“ Kapitán Spencer
cítil, že vše probíhá nadějně. Při červencovém pokusu
začali první námořníci zvracet téměř okamžitě po zapnutí
generátorů. Nyní se vše zdálo v pořádku, až na nervozitu,
která se všem zračila v očích.
„Dosáhli jsme maximálního výkonu,“ oznámil opět
námořník. Spencer jasně viděl, jak se kolem jeho lodi
začíná zvedat hustá zelená mlha. Během několika málo
okamžiků skrze ni nebylo vůbec vidět. Zahalila palubu,
takže se viditelnost zmenšila na pouhé dva metry. Hlavní
generátor stále běžel na maximum. A pak se najednou
stalo několik věcí naráz.
Dva z jeho mužů na můstku se bez předchozího varo-
vání zhroutili k zemi. Skáceli se, jako by je někdo udeřil
palicí do hlavy.
Další námořník začal zvracet na přístrojovou desku
a při tom se sotva držel na nohou. To vše za doprovodu
ohlušujícího prasknutí. Spencer se lekl, že se loď rozlo-
mila na dvě poloviny. Byl to ohromující zvuk a zdálo se,
jako by vyšel nikoliv z jednoho místa, ale ze všech míst
najednou. Mlha se začala rozpouštět.
„Jste v pořádku?“ Přiskočil Spencer k jednomu z mužů.
Ten nereagoval. Kapitán se mu snažil nahmatat pulz, ale
muž jen bezvládně ležel a nehýbal se. Spencer se jako
blesk přesunul k palubnímu rozhlasu.
„Zdravotník na palubu. Ať se na palubu okamžitě dosta-
ví zdravotník.“ Uvědomil si, že má jen malou posádku a je
otázkou, zda něco podobného nepotkalo také zdravotníka.
Zvedl z přístrojové desky dalšího z mužů. Ten vypadal, že
je stále při smyslech.
„Okamžitě jděte zkontrolovat zbytek posádky. Zkuste
sem dostat lékaře a ať se všichni shromáždí za pět minut
na palubě. Rozumíte?“ Světlovlasý muž přikývl a zmizel
z můstku. Zelená mlha se zatím zcela rozpustila. Spencer
vzal do ruky vysílačku s nastavenou tajnou frekvencí. Při
průběhu experimentu mohla USS Eldridge komunikovat
pouze s jedním místem, jímž byla pozorovatelna v loděnici.
„Tady kapitán Spencer z USS Eldridge. Potřebujeme
okamžitou evakuaci posádky. Několik mužů je zřejmě mrt-
vých. Opakuji. Několik mužů zemřelo.“ Odpovědí mu bylo
pouze ticho. Zopakoval svůj požadavek, ale ve vysílačce
slyšel jen praskání. Vzal do ruky dalekohled, aby si ověřil,
jestli se k nim už blíží nějaké plavidlo. Jejich loď byla na
dohled od loděnice a oni se k nim zcela jistě ihned vydají.
Vyšel ven z můstku. Nejdřív nechápavě hleděl kolem,
kde viděl jen nekončící modrou prázdnotu. Zabolela ho
hlava, ale nevěnoval tomu pozornost. Otočil se a v opač-
ném směru, než by měla být podle jeho předpokladu
loděnice, spatřil pevninu. Je možné, že jsem zapomněl, kde
leží přístav? To se mohlo stát. Celá situace byla nanejvýš
nestandardní a svým smyslům už nemohl úplně důvěřovat.
Zahleděl se tedy směrem, kde zahlédl linii pobřeží.
 Sloužil u námořnictva už více než dvacet pět let. Vý-
chodní pobřeží znal naprosto dokonale a ani teď nepo-
chyboval, že ví, na co se dívá. Tohle nemůže být Filadelfie,
možná Norfolk nebo snad Ocean City? Ale jak by to bylo
možné? Obě tato místa byla od Filadelfie vzdálená přes
čtyři sta kilometrů. Ze stejného směru se k nim blížilo
jakési plavidlo. Nebyl si jistý, zda dokáže rozpoznat jeho
název, ale určitě se nejednalo o válečnou loď.
„Kapitáne! Kapitáne!“ Podíval se dolů, odkud slyšel křik.
„Už je to tu zase!“ Spencer se rozhlédl kolem a uviděl, že
kolem lodi opět začíná stoupat zelená mlha. To ten generá-
tor ještě funguje?! Rychle se vrátil zpět na můstek a podíval
se na hodnoty. Centrální generátor elektromagnetického
pole opravdu stále běžel na plný výkon. Okamžitě ho tedy
odpojil od hlavního zdroje. Chvíli čekal a sledoval, až
začne výkon klesat, ale nic se nedělo. Generátor ukazo-
val maximální možné hodnoty, a to bez přívodu energie.
Zelená mlha stoupala stále výš.
Spencer uvažoval, zda má dát příkaz k evakuaci lodi.
Na rozhodnutí měl jen několik minut, během nichž se
na můstek s rámusem přiřítil námořník, kterého poslal
hledat zdravotníka. Ten mu byl v patách.
„Co se to proboha děje?!“ slyšel ještě Spencer vykřik-
nout doktora. To už zelená mlha, která se zdála tentokrát
hustší, opět zahalila celou loď.
„Všichni na zem. Hned!“ To byl jeho poslední rozkaz.
Následovalo další ohlušující prasknutí a celá posádka, od
můstku až k podpalubí, omdlela.

∞
„Pane? Probuďte se, pane!“ Slova byla doprovázena dů-
razným poplácáváním na tvář a Spencer při nich pomalu
otvíral oči. Hlava ho bolela jako střep a uvědomoval si,
že stále leží na podlaze můstku. Muže nad sebou poznal
hned. Byl to Fred.
„Jsou všichni celí?“ To byla první slova, která ze sebe
dokázal dostat. Pomalu se posadil.
„Jak se to vezme, pane. Nechci na vás naléhat, ale měl
byste se na to jít podívat.“ Spencer hned poznal, že je Fred
vyděšený. Hlas se mu třásl a v obličeji ztratil téměř veške-
rou barvu. A uvědomil si i něco dalšího. Loď se nehýbala.
Měl nohy naučené na ten neustálý, byť často nepatrný
pohyb mořských vln, který teď zmizel.
„Tak mi ukažte, jaký další průšvih na nás čeká.“ Fred
mu podal ruku a Spencer se opatrně postavil. Vyšli ven
z můstku a nasáli do plic vzduch. Nebyl to však typický
mořský vzduch plný soli a vlhkosti. Šlo spíše o suchý ostrý
vítr z pouště či prérie. USS Eldridge stála uvězněna, a to
do hloubky téměř celého ponoru, ve vyprahlé zemi. Ta se
táhla, kam až oko dohlédlo. Proti vlnám oceánu nemohl
existovat větší kontrast.
„Všichni muži ať se okamžitě shromáždí na palubě,“
zavelel a nedokázal nic dalšího dodat. Dotkl se kovového
zábradlí. Bylo teplé. Za pár desítek minut bude rozpálené
tak, že mu spálí kůži.
Trvalo několik hodin, než měli dostatek informací ale-
spoň k povrchním závěrům. Pro Spencera byl zásadní stav
jeho posádky, což se ukázalo jako nejpalčivější problém.
Šest mužů zmizelo. Ačkoliv prohledali celou loď třikrát,
nebylo po nich ani stopy. Spencer přikázal projít i ta nej-
méně pravděpodobná místa, ale bez úspěchu.
Sedm mužů upadlo do kómatu či nějaké formy hlu-
bokého spánku. Palubní lékař pokusy o jejich probuzení
po chvíli vzdal, protože se bál, že by tím mohl napáchat
ještě větší škody.
 Nejtragičtější a nejděsivější byl ovšem osud pětice
zemřelých. Jeden ležel na můstku a zbylé čtyři našli na
různých místech. Nebyli zařízeni k tomu, aby mohli pro-
vést pitvu, ale vše nasvědčovalo tomu, že šlo o masivní
krvácení do mozku. Všichni tito námořníci měli oči zalité
krví, jež jim vytékala i z nosu a uší. Na první pohled bylo
všem jasné, že šlo o bolestivou smrt.
Včetně kapitána bylo nyní na USS Eldridge akceschop-
ných jen dvanáct mužů. Bylo třeba totiž odečíst ještě tro-
jici, na kterou měla celá situace opravdu neblahý vliv.
Museli je s vypětím všech sil svázat a zamknout do kajut,
protože se stali nebezpečnými pro sebe i své okolí. Jeden
se pokusil ubodat jiného námořníka, byť se spolu znali
spoustu let. Druhý málem dokonal pokus o sebevraždu
a třetí, Spencer si pamatoval, že se jmenuje Anthony, se
polil benzínem a vyhrožoval, že se zapálí.
„Podařilo se vám to už vypnout?“ zajímal se s pohledem
upřeným na dvojici zbývajících techniků.
„Bohužel ne, pane. Zkoušeli jsme úplně všechno. Ne-
jde do toho žádná šťáva. Naše motory neběží a pomocné
dieselové agregátory také ne. Mělo by se to hned vy-
pnout, ale prostě to nechce.“ Oba technici vypadali sklí-
čeně. Generátor elektromagnetického pole běžel stále na
plný výkon, byť se zdálo, že to teď už nemá na loď a její
posádku žádný vliv.
„Ještě mě napadlo, pane, že by to šlo odstřelit. Máme tu
nějakou plastickou trhavinu.“ Druhý technik se na svého
kolegu podíval, jako by se zbláznil, a jasně mu dal najevo,
že si tento plán měl nechat pro sebe.
„Děkuji za nápad. Nechme si to zatím v záloze,“ odpo-
věděl suše Spencer. Cítil na svých bedrech odpovědnost
za celou situaci. Na tohle místo se dostali zcela jistě kvů-
li generátoru, a jestli bylo primárním cílem loď učinit
neviditelnou pro radary i pozorovatele nepřítele, tak byl
úspěch absolutní. Jak se ale dostanou zpět? Není jedinou
odpovědí právě generátor pole? Nechtěl na to myslet.
Starosti mu dělal i stav proviantu. Test probíhal na
dohled od loděnice a nikdo neočekával, že budou pryč déle
než pár hodin, navíc stále všem na očích. Jejich zásoby
vody i potravin byly více než mizivé. Ačkoliv se počet členů
posádky za pár hodin výrazně zmenšil, i tak měli vodu
maximálně na pár dnů. Na obloze nebyl ani jediný mráček
a všem se zdálo, že se slunce nechce vůbec hnout z místa.
Spencer očekával brzký návrat zelené mlhy. Po prvním
prasknutí, kdy se museli přenést někam k Norfolku, to
trvalo sotva pár minut. Nyní ale generátor stále běžel na
maximum a nic se nedělo. Může to být tím pískem? Přece
jen nejsme ve vodě a trčíme několik metrů ve vyprahlé zemi.
Představoval si, jak drží pod krkem toho slizkého doktora
Neumanna. Jestli to byla něčí chyba, tak právě jeho.
„Mohu, pane?“ Přišel za ním Fred.
„Jistě, povídej. Tvůj bratr je v pořádku, že?“ Nebyl si
jistý, zda ho v jejich malé skupině trosečníků viděl.
„Ano, pane. Duncan je v pořádku. Tedy omdlel, jako
všichni, ale pak se probudil a teď už ho jenom trochu bolí
hlava. Co vaše hlava, pane?“ Hlas se mu stále třásl, ale
Spencer obdivoval nyní kaž­dého, kdo dokázal stát.
„Není to tak zlé. Ta bolest pomalu ustupuje, díky za
optání. S čím jste za mnou přišel, Frede?“
„Víte, pane, jsme tu už několik hodin a zdá se, že ta
zelená mlha se nechce vrátit.“
„Zatím,“ přerušil ho Spencer. „Nemáme dost dat na to,
abychom mohli předpokládat, zda se neobjeví třeba právě
teď.“ Nebyl si přitom jistý, zda si to sám přeje, nebo ne.
„Jistě, rozumím. Nicméně na sever od nás jsme zahlédli
nějakou menší stavbu. Vzduch je hodně teplý, takže není
dobře vidět, ale chtěl bych požádat o svolení jít se tam
podívat. Odhaduji, že to není dál než půl hodiny chůze.“
Spencer ten návrh promýšlel. Bylo by naprosto logické
prozkoumat okolí. Je-li oprávněná obava, že by tu mohli
zůstat delší čas, musí maximalizovat jejich šance na přežití.
Nyní mají ještě dostatek energie, aby něco podobného
podnikli, ale zítra či pozítří může být situace úplně jiná.
„Dobrá. Podíváme se, jestli tam není něco zajímavého.
Ale mám jednu podmínku. Půjdu tam s vámi.“ Fred chtěl
vznést nějakou námitku. „Nechci nic slyšet. Musí tam jít
minimálně dva lidi a tím druhým budu já. Hrozí, že se
mezitím ta zelená mlha objeví, a my nebudeme na palu-
bě. Pak bychom tu mohli zůstat navždycky a já nebudu
tomuto riziku nikoho vystavovat.“ Zajímalo by ho, co by
jeho projevu řekla Helen. Zřejmě by oponovala, nadáva-
la a následně by konstatovala, že je to přesně ten druh
chování, které nesnáší a které bylo zároveň důvodem,
proč si ho vzala.
Na průzkum byli připraveni velmi rychle. Přes ramena
si přehodili pušky a na opasek přivázali nádoby s vodou.
Na přídi torpédoborce shodili lanový žebřík, který do-
sahoval až na zem. Jako první začal šplhat Spencer a po
něm Fred. Po dobu kapitánovy nepřítomnosti byl velením
pověřen lodní lékař, který byl teď posledním důstojníkem
a v jehož péči byla i tak valná část posádky.
„Nikdy by mě nenapadlo, že někdy uvidím něco podob-
ného,“ řekl Fred, když pozorovali ze vzdálenosti dvou set
metrů USS Eldridge zabořenou do vyprahlé země. Trochu
to vypadalo, jako by stále plula, jen moře se proměnilo
v kameny a prach.
„To já tedy taky ne. Je to divný pohled, ale musíme jít.
Nechci se tu potácet déle, než je nutné.“ Slunce se je snažilo
upéct zaživa a nikde nebyl ani kousek stínu. Všude rostly
stovky malých, naprosto suchých keřů nebo trsů trávy. Po
čtvrthodině svižné chůze si mohli být jisti, že Fred viděl
správně. Před nimi stála nízká kamenná stavba.
Nazývat tuto ruinu domem by bylo značně přehnané.
Jednalo se stěží o chatrč s jedním oknem a dveřmi. Kolem
neviděli nic, co by naznačovalo přítomnost lidí.
Přistoupili opatrně ke dveřím a Fred zabušil.
„Je někdo doma?“ Odpovědí bylo jen ticho. Podíval se na
svého kapitána a ten mu gestem naznačil, ať jde dovnitř.
Fred tedy otevřel.
Uvnitř vypadala budova naprosto stejně žalostně jako
z vnějšku. Starý nábytek, všude nepořádek a v rohu malá
postel. Nevypadalo to, že tu někdo žije. Spencer se dotkl
Fredovy ruky, pomalu, aby se nepolekal.
Pravou rukou ukazoval směrem k posteli a položil si
prst k ústům. Beze slov dával jasně najevo, že v rohu
místnosti něco vidí. Oba muži shodili z ramene zbraně
a pomalu se přiblížili k posteli. V šeru to nebylo znatelné,
ale nyní viděli vše jasně. Na lůžku ležel člověk.
Zastavili se přímo u něj.
„Myslíte, že je mrtvý, pane?“ Hleděli na vychrtlé muž-
ské tělo. Ten člověk měl propadlé tváře a na sobě zbytky
oblečení. Vše nasvědčovalo tomu, že zemřel na dehydra-
taci. Spencerovi projela hlavou představa, jak podobným
způsobem umírá on sám i celá jeho posádka. Snažil se
ji rychle odehnat, ale nic nepomáhalo. V ten moment se
tělo nepatrně pohnulo.
Fred zareagoval jako první a s leknutím odskočil od
postele. Zbraní mířil na muže, který ale jen stěží mohl
představovat hrozbu. Spencer mu hlaveň sklonil k zemi.
„Jestli žije, tak ho vezmeme s sebou.“ Sklonil se k tělu
a ze své láhve nalil několik kapek vody muži do úst. Ten
opět pohnul hlavou a za pár okamžiků otevřel oči. Zdálo
se, že to pro něj představuje téměř nadlidský úkol, ale
díval se nyní na Spencera.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho kapitán tiše. Ta zbídačená
troska, co bývala kdysi člověkem, něco zašeptala, ale nebylo
jí rozumět. Spencer dal hlavu blízko k mužovým ústům
a jemu se konečně podařilo s námahou vyslovit jméno.
„Daniel…“

∞
Opatrně muže položili do jedné z prázdných kajut. Když
ho vedli, s kaž­dým dalším krokem se obávali, že si zlomí
ruku či nohu, tak je měl vyzáblé. Sotva vnímal, takže ho
celou cestu k USS Eldridge museli podpírat a jeho pokusy
o chůzi byly spíše symbolické. Fred přemýšlel, jak dlouho
musel v domě být. Týdny, nebo snad měsíce? Vše kolem mu
připadalo tak nehostinné. Nedovedl si představit, jak se
tu dá získat voda či něco k jídlu.
Poslední zbývající námořníci neskrývali překvapení,
když uviděli své druhy přicházet. Nepřipadalo v úvahu, že
by se Daniel vyškrábal na palubu s pomocí provazového
žebříku. Spustili raději k zemi jeden ze záchranných člunů,
muže naložili a pak opatrně vytáhli vzhůru.
Kapitán si nebyl jistý, jestli by nalezenec mohl předsta-
vovat nebezpečí. Prázdná kajuta se proto jevila jako ideál-
ní kompromis. Skýtala dostatek pohodlí a šlo ji zamknout,
což se ukázalo jako velmi praktické. Sotva Daniel ulehl,
ozval se z paluby křik. Fred i Spencer se tam rozeběhli,
ale už tušili, co se asi děje.
Celou palubu už pokryla zelená mlha. Viditelnost zů-
stávala zatím ještě dobrá, ale mlha houstla rychle.
„Proboha, už ne!“ slyšel Spencer křičet jednoho ze svých
mužů.
 „Zůstaňte všichni v klidu. Panika nám nepomůže. Něče-
ho se chyťte, to je rozkaz!“ Snažil se ve svém hlase projevit
poslední zbytky autority. Netroufal si odhadovat, zda uspěl,
či ne. Za minutu už byla mlha tak nepropustná, že neviděl
ani na svou vlastní ruku, když si ji dal těsně před tvář.
Zvuk hlasitého prasknutí naplnil prostor a pocit, který
vyvolal, si nikdo z nich neuměl nejdřív zařadit, záhy ale
pochopili rychle.
Fred si vzpomněl na zábavní park, nacházející se něko-
lik bloků od místa, kde s bratrem vyrůstali. Jedné obzvlášť
vyhlášené atrakci se říkalo Bostonská šleha. V jeden mo-
ment vás dostala do takové výšky, že jste pak měli pocit,
jako by vaše tělo padalo volným pádem k zemi. A tak se
cítil i nyní. Padal on, padal kapitán Specter a padala i celá
USS Eldridge. Mohli se pouze modlit, aby tam v hloubce
pod nimi nebyla tvrdá zem, což se jim vyplnilo.
Mohutný sloupec vody se vznesl k obloze a zalil celou
palubu. Někteří námořníci se neudrželi a proud je smetl.
Celá loď se prudce zhoupla a nepříjemně se naklonila na
pravý bok. Scházely snad jen milimetry, aby se celá převrá-
tila. Nakonec naštěstí našla stabilitu a opět se vyrovnala.
„Kdo chybí?“ zakřičel Spencer. Oči měl plné slané vody.
„Duncan! Proboha, kde je Duncan?“ Fred pobíhal po pa-
lubě a máchal rukama. Chvíli hleděl do vody a pak ukázal
někam před sebe. „Muž přes palubu! Proboha pomozte
mu, vždyť ho to už odneslo padesát metrů!“
Spencer se podíval směrem, kterým Fred ukazoval. Jeho
bratra opravdu moře odnášelo dál a dál od lodi. Kapitán
chtěl dát povel, aby spustili jeden ze člunů, ale ve vzdu-
chu se už znovu začal vznášet zelený opar. Proboha, kdy
to skončí! Už ne. Nemůžeme ho tu nechat. Honilo se mu
hlavou. Kdokoliv se teď za Duncanem vydá, zůstane tu
s ním uvězněný, a kdo ví, kde teď vůbec jsou.
 „Pane, dělejte něco!“ Frank ho chytil za ruku a nepře-
stával s ní cloumat. „Bráchu tu přece nemůžeme nechat!“
„Je mi to líto.“ Položil mu kapitán ruku na rameno. Mlha
byla stále hustší. V tom momentě dostal nápad. „Spusťte
člun! Dělejte!“ Pokud má mít Duncan nějakou naději, tak
mu ji musí poskytnout. Záchranných člunů měli několik
a námořníků zbývala jen hrstka.
Frank i další námořníci vykonali bleskově rozkaz. Člun
se s hlasitým prásknutím spustil na vodní hladinu a od-
poutal od mateřské lodi.
„Hej! Co tam děláš?!“ Fred na někoho volal do husté
mlhy. Spencer se rozhlížel a najednou ho uviděl. Vyhub-
lého mladíka stojícího za zábradlím, které musel nějak
přelézt. Přidržoval se jen svou hubenou rukou. Spencer
nedokázal pochopit, jak se ta troska dostala tak daleko.
Tu kajutu jsem zamkl! Jsem si tím jistý. Nepochyboval
o tom.
Daniel nic neřekl. Neotočil se, jen se pustil zábradlí
a zmizel v oparu zelené mlhy. Spencer uslyšel, jak tělo
dopadlo do vody. Byl tak slabý, že sotva mohl plavat. Spencer
nechápal, proč to ten mladík udělal, ale neměl už čas nad
tím přemýšlet. USS Eldridge naposledy, počtvrté, pohltil
zvuk ohlušujícího prasknutí.

∞
Ve svém hlášení kapitán Spencer později napsal, že po
čtvrtém skoku došlo k něčemu zvláštnímu. Měl pocit, že
ztratil vědomí, ale čím déle nad tím přemýšlel, tím více si
byl jist, že to muselo být něco jiného. Jeho loď se přenesla
zpět tam, odkud poprvé zmizela. Zhmotnila se u svého
domovského přístavu, a to přesně o deset vteřin později,
než zmizela z dohledu pozorovatelně.
 Časový rozpor byl jednou ze záhad, kterou zatím ne-
dokázali nijak vysvětlit. Stejně tak Spencerovo hlášení,
v němž popisoval, jak se na krátký čas ocitli v naprosté
tmě. Nejednalo se ovšem o běžnou tmu. U Spencera vy-
volala pocit, že ztratil své vlastní tělo, byl jen myšlenkou,
která se vznášela v nezměrném prostoru. V prostoru, kde
ho něco pozorovalo, a jemu se ten pohled vůbec nelíbil.
Ještě tentýž den měli potvrzené zpozorování USS Eld-
ridge nedaleko Norfolku. Hlášení podal kapitán lodi SS
Andrew Furuseth, který doslova uvedl, že sledovali loď,
která tam neměla být a která se za pár vteřin prostě
vypařila. Na opakované dotazy odpovídal, že se určitě
jednalo o USS Eldridge.
Trvalo tři dny, než Spencera pustili domů. Přetrvávala
u něj úporná bolest hlavy, ale aspirin ji dokázal docela
obstojně utlumit. Měl podezření, že by si ho tam radši
nechali na pozorování ještě měsíc, ale když Helen vo-
lala na recepci už asi po dvacáté, dostalo se jí konečně
souhlasné odpovědi a pro manžela si mohla hned další
ráno přijet.
„Co se tam proboha stalo, Jacobe? Co jsi provedl, že
tě drželi tři dny zavřeného? Strachy jsem nemohla spát.
Nic mi nechtěli říct!“ Jen co se za nimi zavřely dveře auta,
vychrlila ze sebe Helen příval otázek a nadávek. Připra-
vovala si je důkladně. Kapitán Jacob Spencer si musel
trpělivě počkat na správný moment.
„Helen,“ řekl téměř tiše, „můžeme jet domů, prosím?“
Jeho žena se na něj podívala a veškerá zloba, byť z velké
části hraná, byla pryč. Jacob nebyl ve své kůži.
Čím více se vzdalovali od přístavu, tím jí připadal sklí-
čenější a zachmuřenější. Chtěla se ho zeptat na milion
věcí, ale raději byla zticha. Nikdy si nemohla stěžovat,
že by s ní Jacob nemluvil. Dělil se s ní o podstatnou část
zážitků, které obnášela jeho služba. Když bude chtít mluvit,
rozpovídá se sám.
Posadila ho do křesla v obývacím pokoji. To už jí při-
padal opravdu skleslý. Neřekl vůbec nic a jen se díval do
zdi. Našla v lednici vychlazené pivo a podala mu ho. Na
krátký okamžik zvedl oči a ona v nich spatřila jiskřičky.
Byl to ale jen záblesk. Lokl si piva a dál hleděl do stěny.
Zazvonil telefon.
„To je paní Spencerová?“ Na druhé straně se ozval
mužský hlas.
„Ano, to jsem já. Děje se něco?“ Podle dikce poznala
na druhé straně vojáka.
„Omlouvám se, že ruším, paní, ale potřebuji si jen ověřit,
zda je s vámi váš manžel?“ Jeho hlas byl klidný, ale ona
i přesto dokázala odhalit dobře skrytou přetvářku. Někde
v pozadí hlasu toho muže se ukrývalo cosi znepokojivého.
„Můžete mi nejdřív říci, s kým to vůbec mluvím?“ Na-
sadila bojovný tón.
„Jistě, omlouvám se, madam. Jmenuji se Timothy. Do-
stal jsem za úkol ověřit, že je váš muž s vámi. Už pro něj
jedou.“ Mladíkovi nemohlo být víc než dvacet let.
„Jak to myslíte, že pro něj jedou? Vždyť jsem ho sotva
přivezla domů!“ Nyní už byla opravdu rozčílená a k tomu
zmatená.
„Já vím, madam, moc mě to mrzí. Stala se taková div-
ná věc. Chtějí mít jistotu. Opravdu vašeho muže vidíte?
Můžete mi to potvrdit?“ Helen, stále se sluchátkem na
uchu, došla až ke dveřím obývacího pokoje. Jacob seděl
ve svém křesle. Opřela se ramenem o zeď.
„Ano. Zřetelně ho vidím. Mám dělat něco dalšího?“ Při-
padalo jí to celé šílené.
„Nikoliv, madam, jen ho prosím nespouštějte z očí. Oni
k vám dorazí.“
 Uběhlo několik minut a Helen ještě stála ve dveřích
místnosti se sluchátkem na uchu. Jacob seděl v křesle a bez
hnutí sledoval stěnu. Když se znenadání zvedl, Helen to
tak překvapilo, že se téměř lekla.
„Jacobe, potřebuješ něco?“ promluvila na něj, ale Jacob
nevnímal. Stále hleděl upřeně do zdi. Byla na ní tmavá
tapeta s jemným vzorem. Byla téměř nová, nalepili ji sem
teprve před pár měsíci.
„Děje se něco, madam?“ ozval se nejistý hlas na dru-
hé straně, ale Helen na to nereagovala. Sledovala svého
muže, jak se zvedá a jde pomalým krokem přímo proti
zdi. Nechápala, co to dělá, ale nenašla odvahu, aby na něj
zavolala. Měla pocit, že tam Jacob vidí něco jiného než
ona. Jako by hleděl skrz zeď, a nikoliv na ni.
„Madam! Madam! Můžete mi potvrdit, že je vše v po-
řádku?“ Hlas slyšela už jen z dálky, protože jí ruka se
sluchátkem klesla dolů. Jacob udělal další dva kroky a bez
větších potíží prošel zdí. Zmizel. Helen přestala dýchat.
Snad minutu jen tak stála a nedokázala se pohnout.
Když prvotní šok odezněl, rozeběhla se přímo k místu,
kde Jacob vstoupil do stěny. Bušila do ní, křičela, kopala,
ale zeď nepovolila. Prostě si tam stála, jako by se nic
zvláštního neudálo.
Od toho dne kapitána Jacoba Spencera už nikdo ni-
kdy neviděl. Jeho žena nechala rozkopat celý dům, jako
by doufala, že na ni Jacob čeká někde ve zdech. On ale
kamsi zmizel. Ve stejný den vidělo několik štamgastů hos-
pody Khyber Pass dva námořníky, kteří si v jednu chvíli
objednávali drinky a ve zlomku vteřiny po nich zůstaly
jen dvě prázdné židle, miska buráků a téměř vykouřená
cigareta.
Zbývající přeživší členové posádky USS Eldridge byli
převezeni do různých psychiatrických zařízení v zemi.
Všechny záznamy o projektu Duha byly skartovány a sa-
motný torpédoborec putoval do výslužby už v roce 1946.
Pouhé tři roky po svém uvedení do aktivní služby.
 IV.

P ětka byl neústupný. Trval na tom, že se musí všichni

dostat co nejdál od dómu. Nedovedl si ani představit,
co se stane, až se tak masivní dílo lidské naivity zbortí.
Nakonec přistoupil alespoň na přesun o padesát kilometrů
na východ. Dál odmítla letět Mia, nyní v pozici kapitána
a nejzkušenějšího pilota. Byla příliš unavená a potřebovala
se z událostí posledních hodin vzpamatovat.
Tři následující dny utekly překvapivě rychle. Jenny
s Ellou dostaly vlastní kajutu. Byla malá, ale pohodlná.
Po životě na cestě, během níž nikdy nebylo jisté, kde složí
hlavu, byla vlastní postel a fungující sprcha příjemnou
změnou.
Z původní posádky GHOSTu zůstali jen čtyři lidé: Oliver,
kterého potkali jako prvního, Mia s Frankem a lékařka
Abigail, které nikdo neřekl jinak než Ab.
„Byli jste vyzbrojení, jak se jim povedlo vás dostat?“
Pětka měl na Miu spoustu otázek, ačkoliv jí sám dlužil
řadu odpovědí. Společně teď seděli na opuštěném můstku.
Velkými okny pronikaly dovnitř teplé sluneční paprsky
a na kilometry daleko byl vidět poprašek čerstvě napad-
lého sněhu.
Pár dnů odpočinku prospělo úplně všem, ale nejvíc Mie.
Bylo jí kolem čtyřiceti, měla drobnější postavu a dlouhé
tmavě hnědé vlasy. Když ji v dómu Pětka našel, neměla
na sobě brýle, ale teď její tvář zdobily velmi výrazné
tmavé obroučky. Z jejího výrazu byla patrná odhodlanost
a kuráž.
„Udělali jsme hloupou chybu. Chtěli jsme důkladně
prozkoumat prostor kolem toho jezera. Naše přístroje
tam ukazovaly neskutečné hodnoty a James,“ po vyslove-
ní toho jména polkla, „měl pocit, že to za ten risk stojí.“
Chvilku mlčela, ale než stačil Pětka něco říct, už zase
pokračovala. „Přijeli na těch svých loďkách. Vůbec jsme je
neslyšeli. Najednou se jich kolem nás objevilo snad dvacet
a další přicházeli. Byli jsme tak zaskočení, že nás dokázali
odzbrojit v podstatě okamžitě. Zbytek ti asi vyprávět ne-
musím.“
„Nejste vojáci. Nemáte si co vyčítat.“ Jeho slova ale
nevyvolala takovou reakci, jakou by očekával.
„Ne! Vojáci opravdu nejsme!“ Mia prudce vstala, ale
hned si zase sedla. „Nemáš ale tušení, čím vším jsme si
museli projít, abychom toho místa dosáhli. Bylo to peklo!
Věděli jsme, že se vydáváme na v podstatě sebevražednou
misi, ale nikdo si nedokázal představit, jak velké škody
byly napáchány.“
„Byl bych opravdu vděčný, kdybys mi řekla o vaší misi
co nejvíc. Vlastně bych byl rád, kdybys mi mohla říct
úplně všechno.“ Pětka se jí díval zpříma do očí. Spoustu
věcí dokázal sám vydedukovat, ale stále to byl jen zlomek
pravdy, kterou potřeboval znát.
 „Neznám tě. Nevím, kdo jsi, a ani nám nedokážeš říct
své pravé jméno. Nemám důvod ti věřit.“ Mia se napila
horké kávy.
„Máš naprostou pravdu. Sám sobě bych taky nevěřil,
ale co nám nyní zbývá jiného? Šel jsem tam pro vás, pro-
tože jsem v tom viděl příležitost pro Jenny a Ellu. Bylo
to pragmatické rozhodnutí. Naprosto logické. Mohu ale
odpřisáhnout, že pro vás nepředstavuji žádné nebezpečí.“
Mluvil klidně a s rozvahou. Někde vzadu v hlavě mu však
zvonilo na poplach. Zatím nevěděl proč, ale něco ho hnalo
kupředu, jako by se mu krátil čas.
„Tak mi řekni, kdo jsi.“ Ukázala na něj prstem a téměř se
ho dotýkala. „Co tam dole dělala tvoje socha? A nezkoušej
mi lhát. Nevěřím na náhody ani na pohádky.“ Opřela se
a Pětka si poprvé všiml, že má nad kotníkem pravé nohy
pouzdro s nožem.
„Když jsem tam stál a spatřil svou tvář, byl jsem stejně
překvapený jako ty. Možná mnohem víc.“ Natáhl se po
druhém šálku kávy a usrkl. Jenny ho varovala, že káva
by mohla zhoršit jeho záchvaty, ale dneska si ji nechtěl
odpustit. „Dlouho jsem se snažil vzpomenout si, kým
vlastně jsem. Nepamatoval jsem si vůbec nic. V zrcadle
jsem nepoznával ani vlastní tvář. Ale to se časem změni-
lo. Trvalo to dlouho, možná až příliš dlouho, a hodně mi
s tím pomohla Jenny.“
„Takže teď už víš? Na všechno sis vzpomněl?“
„Téměř na všechno. Nepamatuji si jen své jméno. Ne-
poznal bych ho, ani kdybych ho měl napsané před sebou.
Doufám ale, že už to nebude trvat dlouho a vzpomenu si
i na něj. Do té doby budu pouze Pětka. Docela to ke mně
sedí.“ Usmál se, ale Mia mu úsměv neopětovala.
„Tak v tom případě mi řekni, Pětko, co máš ty společ-
ného s dómy?“ Zase se k němu naklonila.
 „Na dlouhou verzi příběhu asi nemáme čas,“ řekl zvolna,
až to mohlo znít váhavě.
„Já mám na to celý den. Mám celou věčnost!“ prohlásila
Mia rozhodně a on jí to málem i věřil.
„O tom bych pochyboval,“ namítl Pětka. „Řekněme to
takhle: než se ze světa stalo tohle opuštěné místo, bylo
tu skvěle. Žili jsme v době největšího rozmachu lidské
civilizace. Měli jsme všechno: dostatek místa k životu,
dostatek prostředků i naděje. To vše jsme získali během
pouhých několika desítek let a stačila k tomu jediná věc.“
„Jaká věc?“ zeptala se Mia, ale on měl pocit, že odpo-
věď zná.
„Samozřejmě dómy. Nikoliv to děsivé zvěrstvo, které
jsme nechali za sebou, ale původní dómy. Byly určené
k tomu, aby bylo kde pěstovat plodiny, kde těžit nerostné
suroviny a kde žít. Později se z nich stala běžná věc, ale
trvalo to léta.“
„Ale co ty? Co s nimi máš společného ty?“ Byla netr-
pělivá.
„Moje teorie a můj objev stály na jejich počátku. Bez
nich by dómy nikdy nevznikly.“
„A věděl jsi to? Že jen kradete? Věděl jsi o tom zabíje-
ní?“ Pětka potřeboval znát vše, co Mia zjistila, a aby mu
to řekla, musel k ní být upřímný. Nikoliv absolutně, ale
natolik, aby mu mohla důvěřovat.
„Zpočátku ne. Mysleli jsme, předpokládali jsme, že jen
kopírujeme náš vlastní svět. Až později začalo docházet
k incidentům, které naznačovaly něco jiného. To už byl
rozmach dómů tak obrovský, že se to nedalo zastavit.“
Čekal křik, zlobu či jiný příval emocí. Mia mu nic z toho
nedopřála. Její tvář zračila usilovné přemýšlení.
„Jak jste jich dokázali postavit miliardy?“
 „Nepostavili jsme jich miliardy. Dómů byly určitě mi-
liony, ale víc ne, to by nebylo ani možné.“ Ta otázka ho
překvapila.
„Naše měření jsou v tomto ohledu jasná. Vysledovali
jsme jeden bod v čase, kdy se v tomto světě vytvořily
miliardy trhlin v prostoru. Od toho momentu se zkáza
začala šířit jako lavina. Na začátku to byl jen pomalý
postup, asi srovnatelný s počátky rakoviny. Metastáze
se objevily v jednom světě a následně v dalších, ale pak
přišla exploze. Co se stalo?“
„Ty jsi asi nikdy neslyšela o Druhé šanci?“ Mia neod-
pověděla, ale z výrazu její tváře bylo všechno jasné. „Je
to malý světlý prášek. Když se na něj důkladně zadíváš,
uvidíš nádech modré.“
„A co ten s tím vším má společného?“ vystřelila na něj
svou otázku a hněv opět probublal na povrch.
„Všechno. Úplně všechno.“

∞
Pětka mluvil dlouho a Mia pozorně poslouchala. Už ho
nepřerušovala a kávu v jednu chvíli vyměnila za láhev
bílého vína. Než jeho monolog skončil, bylo v láhvi sot-
va na dně, protože s jejím obsahem Pětka Mie vydatně
pomohl. Vyprávěl jí o začátku epidemie, jak lidé Druhé
šanci nejdřív nevěřili, ale pak se něco zlomilo. S kaž­dým
dalším odchodem se lavina zvětšovala, až se svět téměř
vylidnil. Mluvil o tom, jak roky hledal spolu s Jenny původ
drogy, ale nezjistil vůbec nic. Pokaž­dé, když si myslel, že
se přiblížil cíli, objevily se nové otázky.
Tuhle cestu nakonec musel vzdát. Druhá šance zůstala
pro všechny záhadou. Mluvil dokonce o tom, jak ho sžíraly
otázky, proč lidé, navenek tak spokojení a šťastní, hledali
v tom malém prášku možnost nového začátku.
„Musí to být opojné, ne?“ promluvila Mia snad po ho-
dině a evidentně jí mezitím vyschlo v krku. Napila se
posledního zbytku vína ve své sklenici.
„Co přesně myslíš?“
„Ta představa. Když víš, že naše rozhodnutí nemusí
být definitivní. S Druhou šancí získáš nekonečně mnoho
pokusů. Utvoříš si svět dle svých vlastních pravidel. Kaž­
dý bude sám svým králem.“ Mia stála u okna. Venku se
zatím setmělo a skrze mraky svítil měsíc.
„Ve světě, kde jsou všichni králi, může kaž­dý vyhlásit
válku,“ opáčil Pětka.
„To je pěkné. Kdo to řekl?“ zeptala se Mia a otočila se
k němu.
„Moje žena. Jmenovala se Ashanti.“ Vybavil se mu její
obraz, jak mu přiváděla Ellu a usmívala se na něj, jako
by se neviděli pouze den.
„V tom případě to byla moudrá žena.“
„Moudřejší než já. To mohu potvrdit. Poznal jsem ji na
začátku kariéry, než jsem učinil svůj přelomový objev…“
Chvilku mlčel a upíral oči na podlahu. „Ona nesouhlasila
s tím, aby se to zveřejnilo. Neměla k tomu žádné reálné
podklady, ale nějak intuitivně to věděla. To je jedna z věcí,
které si vyčítám. Kdyby byla ona na mém místě, nic by
se nemuselo stát.“
„Dómy teď už nejsou ten největší problém.“ Posadila se
Mia. „Nevznikají nové, a nemohou tedy další světy ohrozit.
Problém je Druhá šance. To, co zažehla, se šíří dál. Do
propasti padá jedna realita za druhou a za chvilku už ne-
zbude vůbec nic. Ani můj vlastní svět.“ Pohlédla na Pětku.
„Podle toho, co víme, existuje jedenáct paralelních
vesmírů. GHOST je experimentální plavidlo, které mezi
nimi dokáže cestovat. Jenže aktuální stabilita těch světů
je extrémně nízká. Dómy a pak Druhá šance všechno
narušily. Dochází k jejich proplétání. V některých čas
i prostor přestávají dávat smysl. Je to zvláštní, ale tento
svět, původní a chybující, je v mnohem lepším stavu, než
jsme očekávali.“
„A váš svět? Ten, z kterého jste přišli?“ Pětka byl rád, že
se setmělo. Nebyl si jistý, co by dokázala vyčíst z jeho tváře.
„My jsme na tom stále docela dobře. A podle toho, co
jsme zjistili, nejsme jediní. Z jedenácti je jich zničeno pět.
Zbytek se zatím drží.“
„Takže to znamená, že šest světů lze zachránit.“ Řekl to
téměř nevědomky a Mia se v odpověď rozesmála.
„Zachránit? Jak je chceš zachránit? Stojíme na pláži
a sledujeme tisícimetrovou tsunami řítící se na nás. Řekni
mi, Pětko, máš snad nějaký tajný plán, o který se chceš
nyní podělit?“ Odpovědi na svou otázku se však nedo-
čkala. Pětka se chytil za žaludek. Bolest se objevila náhle
a připadala mu mnohem silnější než kdy dřív. Netrvalo
ani deset vteřin a ztratil vědomí.
Mia byla na chvíli zaskočená a ochromená, ale než
stihla cokoliv udělat, rozrazily se dveře a dovnitř vletěla
Jenny. Byla tam tak rychle, až Miu napadlo, že snad musela
celou dobu poslouchat za dveřmi.

∞
U jeho lůžka stála Ab a ťukala údaje do tabletu. Pětka byl
její jediný pacient, takže mu mohla věnovat veškerou svou
pozornost. Vybavení, které tu měla, se nedalo srovnávat
s profesionální klinikou, ale i tak na něj byla hrdá.
Netrvalo jí dlouho, než zjistila, že se bude muset vypo-
řádat s opravdu specifickým případem. Pětka se probouzel
nepravidelně a jeho bolesti byly stále velké. I na základě
informací od Jenny a Elly se rozhodla podat mu silná se-
dativa. Záchvaty odeznívaly stále pomaleji. Někdy trvaly
den, někdy i dva. Ab trápilo, že nedokáže odhalit jejich
příčinu. To platilo do chvíle, než udělala znovu rozbor
Pětkovy krve. Zkusila tentokrát velmi nestandardní sady
testů. To, co uviděla, ji šokovalo.
„No tak povídej.“ Mia byla rozespalá. Ab nedokázala
čekat do rána a musela ji probudit.
„Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového uvidím.
Musela jsem tě vzbudit, je to…“ Zastavila se, protože ka-
pitánka zvedla ruku v jasném gestu.
„Jak moc to spěchá? Umře do pěti minut?“ Svou otázkou
Ab evidentně šokovala.
„Ne. To by snad neměl,“ odpověděla a hlas jí při tom
přeskakoval.
„V tom případě nemusíme volat Jenny a Ellu. A co je
ještě důležitější, nejdřív si udělám kafe. Proboha, kolik
je hodin?“ Podívala se na hodinky. „Jsou čtyři ráno, Ab!“
Místo omluvy uviděla jen lékařčina záda a zaslechla ně-
kolik útržků slov, z kterých vydedukovala, že Ab udělá
nápoj pro obě dvě.
„Co s ním tedy je?“ Mia usrkávala kávu. Pro normálního
člověka byla nesnesitelně horká, ale Mia vždycky milo-
vala horké nápoje. Co si pamatovala, byl to zvyk, který
si nesla od dětství.
„O tom, co jsem našla, můžu mluvit jen v teoretické
rovině. V praxi jsem to ještě nikdy neviděla. Nicméně to
vysvětluje, proč se jeho tělo chová tak zvláštně.“ Začala
něco ťukat do tabletu a za Pětkou se rozsvítila obrazovka.
„Moc dobře víš, že jednotlivé světy se od sebe liší. Viděly
jsme toho dost na to, aby nás už nic nepřekvapilo.“ Měla
pocit, jako by to bylo včera, co zahájily svoji misi. Musela
proběhnout v naprostém utajení, a to i vůči rodinným pří-
slušníkům. Téměř nikdo z posádky tedy neměl děti, part-
nery či partnerky. Riziko, že se nevrátí, bylo příliš velké.
Pokaž­dé, když James zahájil sekvenci, před kaž­dým
dalším skokem, začala odříkávat modlitby, které ji kdysi
naučila babička. Myslela si, že je zapomněla, ale najednou
se vynořily z nejhlubších vrstev její paměti. Šeptala je tak
tiše, aby ji nikdo z kolegů neslyšel.
Mačkala si zpocené ruce a sledovala, jak GHOST pomalu
zahaluje zelená mlha. Co se za ní může skrývat? To nikdy
nemohli tušit, jen odhadovali směr. Snažili se orientovat
dle přístrojů, které by se daly přirovnat k improvizova-
nému kompasu.
„Tebe to možná nepřekvapí, ale já rozhodně překvapená
jsem. Vidíš, co je na displeji?“ ukázala Ab prstem a Mia
si opět připadala jako ve škole.
„To budou červené krvinky, ne?“ odpověděla trochu
nejistě. Ab se jen usmála.
„Přesně tak, kapitáne. To jsou červené krvinky. Všechny
vypadají stejně, ale podívej se blíž. Mám tu srovnání dvou.
Na první pohled jsou totožné. Prostě staré dobré známé
červené krvinky.“ Opět dvakrát ťukla do tabletu.
„Co to je?“ Jedna z buněk se rozzářila. Vypadala jako
poskládaná z tisíců dalších malých částí. Ty do sebe přesně
zapadaly a zároveň se občas pohybovaly. Jako by sochař
opravdu titěrné velikosti vytvořil napodobeninu červené
krvinky.
„Nejsem si jistá, ale jednu teorii mám. Nejsou to totiž
jen červené krvinky. Takhle vypadají v podstatě všechny
jeho buňky. Občas se mi podaří najít nějakou původní,
ale většina je vytvořena tímto způsobem. Připadá mi, že
je to nějaká forma opravy či náhrady. Možná extrémně
pokročilá forma nanotechnologie.“
 „A ty jeho záchvaty s tím mohou nějak souviset?“ Mia
se dívala na Pětku. Ze spaní sebou občas silně trhl a spal
neklidně, i když mu podávali silná sedativa.
„Určitě. Takhle je tvořena i stěna jeho žaludku. Když
jsem se podívala důkladně, tyhle náhradní buňky přestá-
vají fungovat. Prostě se rozpadají. Ty funkční se je snaží
zastoupit, ale přestávají to zvládat.“ Abigail stále něco
hledala ve svém tabletu.
„Podívej se na mě, Ab.“ Pohledy žen se střetly. „Chceš
mi říct, že umírá? Můžeš s tím něco dělat?“
„Mio. Tenhle člověk umírá už desetiletí. Já si ani ne-
dovedu představit, kolik je mu let. Jestli ta technologie
umí zastoupit funkci jakékoliv buňky, tak mu může být
klidně tři sta let. Je to něco neskutečného…“
Chvíli přemýšlela a pak si uvědomila, že její nadšení
asi není v této situaci úplně namístě. „Jsem vědec. Stejně
jako ty. A tohle je pro mě něco na úrovni zázraku. S tím
tady nedokážeme nic dělat. To je daleko za hranicemi
medicíny, jak ji chápu já.“
Stály společně nad spícím mužem a upíjely kávu. Mia
si byla jistá, že dnes už neusne.
„Myslíš, že to vědí? On a ty dívky?“ zeptala se Ab.
„Tím jsem si víc než jistá. Ti tři budou mít v rukávu
schováno ještě víc překvapení, jen musíme doufat, že jsou
všechna příjemná.“
„Neměla bych je vyšetřit? Jenny a Ellu? Mluvila jsem
s Frankem a na té dívce se mu něco nelíbí. Myslím na té
malé.“ Že Jenny není úplně běžná dívka, bylo zřejmé asi
všem. Kdyby Pětka neukončil jejich vzájemnou rozpravu
záchvatem, zeptala by se na ni. K tomu ale bohužel nedošlo.
„Jsou to naši hosté. Myslím si, že jejich informace mo-
hou být pro naše poslání naprosto zásadní. Je to vlastně
zázrak. V pustině, po cestě napříč světy, potkáme zrovna
tohoto muže! S jeho historií! To není náhoda, Ab.“ Položila
prázdný šálek na stůl. „Pokud od tebe sami nebudou něco
potřebovat, tak je nech být.“

∞
Porada proběhla v jídelně. Účastnili se jí všichni včetně
Jenny a Elly. Pětka byl stále ještě na ošetřovně. Na zítřek
bylo v plánu pomalu začít snižovat jeho dávky sedativ, ale
Mia už nechtěla s odletem dál čekat. Zdrželi se na jednom
místě už příliš dlouhou dobu. Nechtěla, aby je objevili ne-
žádoucí návštěvníci, a hlavně si zase začínala uvědomovat,
že potřebují pokračovat ve své důležité misi.
„James nám určil další cíl a já chci jeho přání vyhovět,“
oznámila Mia a byla si docela jistá, že ve své kapitánské
roli působí přinejmenším strojeně. „Úkolem naší mise je
sbírat data, která mohou pomoci pochopit původ zká-
zy. Nemůžeme uspět, když budeme stát na jednom místě.
Všichni jsme věděli, že je to zřejmě jednosměrná jízdenka,
ale já se vzdát nehodlám.“ Podívala se na Jenny s Ellou.
Dívku a mladou ženu, které začala velmi rychle vnímat
jako součást posádky.
„Jenny a Ello,“ dívky jí naslouchaly bedlivě, ale vyslove-
ním jejich jmen přidala celé situaci na vážnosti, „vůči Pět-
kovi máme dluh. Zachránil nás a my mu to splatíme. Pokud
chcete, můžete s námi zůstat tak dlouho, jak budete chtít.“
Ella položila Jenny ruku na rameno.
„Děkujeme vám za to a rádi s vámi zůstaneme. A teď
nám prozraďte, kam poletíme. Hoříme zvědavostí.“ Po-
slední den o tom spolu vedly nejeden rozhovor. Bylo jasné,
že Mia plánuje přesun GHOSTu na jiné místo, ale netušily,
jaký cíl zvolí.
„Poletíme do New Yorku.“
 ∞
Ještě téhož dne zašly Jenny s Ellou na ošetřovnu. Pětka spal,
ale neustále sebou házel. Několikrát vykřikl změť nesro-
zumitelných slov a tvář měl zpocenou. Ab je ubezpečila,
že to není horečka, ale jen důsledek jeho nočních můr.
„Musí se mu zdát něco hrozného,“ řekla Ella a položila
mu dlaň opatrně na levou ruku.
„Proč myslíš? Může to být stejně tak sen jako vzpo-
mínka. Já bych sázela na to druhé.“ Otočila se a pomalu
odcházela.
„Počkej!“ Ellu to překvapilo. „Nechceš mu pomoci?
Mohla bys ho zase uklidnit! Vždyť už k němu ani večer
nechodíš. Jen mu přilož ruku na spánek, jako jsi to dělala
už tisíckrát. On trpí!“ Zmáčkla Pětkovu ruku. Byla horká.
„Paměť má už skoro zahojenou. Utápí se ve vzpomín-
kách, a když se mu budu nyní snažit pomoci, budu vše
prožívat s ním. Znovu a znovu.“ Pak ještě chvilku stála ve
dveřích a dívala se někam do prázdna. „A to není, Ello,
nic, po čem bych toužila.“
 V.

S lyšel hlas, který přicházel z obrovské dálky. Kolem

něj bylo jen prázdno. Vznášel se v nekonečném pro-
storu a byl dokonale svobodný. Horší to začalo být, když
se chtěl nadechnout. Zatoužil po jediném krátkém náde-
chu, ale kde není vzduch, toto přání nemůže být napl-
něno. S vědomím, že nemůže dýchat, přišel nepříjemný
pocit. Dusím se snad? Jak bych se mohl dusit? Vždyť nejsem
ničím.
Chvíli nad tím přemýšlel. Nebyl si jistý, zda přemýšlí
minutu, nebo sto let. Čas tu nehrál žádnou roli. Nepříjem-
ný pocit z nedostatku vzduchu mezitím nezmizel. Kde je
ten hlas? Uvědomil si, že ho někdo probudil, ale ten někdo
byl teď pryč. Snažil se zavolat ho zpátky. Nic neslyšel. Nic
necítil. Popadl ho hněv. Ať byl kdekoliv, ať byl kýmkoliv,
tady už nechce být. Mrtvý nebyl, tím si byl jistý, co tedy
vlastně je? Znovu se pokusil zakřičet a vynaložil na to
veškerou svou energii.
 Uvědomil si, že sedí na nemocničním lůžku. Zprudka
dýchal. Bolelo ho na plicích a oči si musel schovat před
slunečním svitem. Nacházel se v malé místnosti s jedním
jediným lůžkem. Veškeré zařízení tu bylo v bílých a jiných
světlých barvách.
„Haló…“ Jeho pokus o zavolání byl žalostný. Z hrdla
mu nevyšel téměř žádný zvuk, jen prapodivné zachroptě-
ní. Proboha, jak dlouho jsem tu ležel? Začínal si stále více
uvědomovat sebe i své okolí. V pravé ruce měl zavedenou
kanylu. Pomalu odlepil náplast a jemně ji vytáhl.
Držel ji v prstech a z blízka si ji prohlížel. Jemnou
motoriku mám naprosto v pořádku. Zrak se také vrací do
normálu rychle. Je to zvláštní, když jsem tu podle všeho
ležel tak dlouho. Tělo by mělo být ochablé. Po této myšlen-
ce odhodil deku zakrývající jeho nohy. Byly sice hubené,
ale méně, než očekával. Začal pomalu zkoušet ohebnost
kloubů a sílu svalů.
Cítil se vlastně docela dobře. První pohyby byly velmi
opatrné, ale za pár okamžiků si byl jist, že ho nohy unesou.
Spustil je tedy z lůžka a postavil se. V pravém koleni mu
křuplo. Při tom zvuku mu hlavou probleskla vzpomínka.
Stál tehdy na hřišti a právě dostal přihrávku od Marti-
na Trumana. Nereagoval dostatečně rychle. Protihráč ho
trefil přesným, určitě nepovoleným skluzem, což následně
potvrdil i rozhodčí. Skončil na zemi a pravé koleno měl
v jednom ohni.
Ta vzpomínka byla pryč stejně rychle, jako se objevila.
Pomohla mu ale, aby si uvědomil i něco jiného. Kde to
jsem? A co je důležitější… Kdo proboha jsem? Nevěděl vůbec
nic. Nedokázal si vzpomenout na své jméno ani na svou
tvář. Rychle přiskočil k malému zrcadlu u protější stěny.
Takže tohle jsem já.
 Díval se na odraz. Toho člověka nepoznával. Kdyby mu
ukázali fotografii jakéhokoliv muže, mohl by stejně dobře
být jím. Pomalu si rukou přejel po tváři. Vousy neměl stří-
hané minimálně měsíc a vlasy taktéž. Vypadal zanedbaně,
ale to i celý pokoj. Také na zrcadle ležela vrstva prachu.
Někde tu musí být moje karta! V čele postele byla vždy
dokumentace s informacemi o pacientovi. Byl to starý
zvyk, který už měl být dávno nahrazen modernější me-
todou. Doktoři byli v mnoha věcech velmi staromódní.
Jsem snad doktor? Nebyl si tím jistý. O medicíně toho věděl
dost, ale lékařem se být necítil.
Kartu však nenašel. Přihrádka, kde měla být umístěna,
zela prázdnotou. To ho rozčílilo. Podíval se z okna a pře-
mýšlel, co to může být za město. Venku zrovna hodně
pršelo a déšť bubnoval na sklo. Mám to město rád? Mám
k němu vůbec nějaký vztah, nebo jsem se tu ocitl jen omy-
lem? Cítil, jak jeho vztek narůstá, a nebyl si jistý, jestli ho
rozumem dokáže dále mírnit.
Ve vzdálenosti několika kilometrů od něj se objevila
záře. Proud silného světla zamířil kamsi k nebi a ve stejný
okamžik se v tom místě objevila velká kopule. Měl pocit, že
se v mžiku zase zmenšila. Později to přisuzoval instinktu,
ale bleskově si klekl ke zdi a hlavu raději ukryl do rukou.
O necelé dvě vteřiny později prostor naplnil ohlušující
výbuch, doprovázený silnou tlakovou vlnou.
Okno se okamžitě vysypalo. Exploze byla tak silná, že
potrhala střechy a poblíž místa výbuchu se bortily celé
budovy. Zařízení jeho pokoje bylo okamžitě vzhůru no-
hama. Ještě několik minut se raději držel u země. Když
už bylo jasné, že je klid, pomalu vstal.
Díval se směrem, odkud přišla tlaková vlna. Měl pocit,
že je něco špatně, ale nejdřív mu to nedocházelo. Proč je
tu takové ticho? Očekával pískání alarmů, křik lidí nebo
zvuk policejních houkaček. Nedělo se vůbec nic.
Déšť už pronikl do pokoje a on musel od okna ustou-
pit. Byl oblečený jen do slabého pyžama, které přílišnou
ochranu před vodou a větrem nenabízelo.
Musím se převléknout a zmizet. Netušil, kam půjde,
ale někoho musí najít. Věci kolem něj nebyly v pořádku.
Bude si připadat jistější, když na sobě bude mít normální
oblečení s příslušným počtem vrstev. Prohrabal jednu ze
skříní a našel v ní několik triček, kalhoty i bundu. S tím
byl spokojený.
Chvilku mu trvalo najít nějaké boty. Ať to byl kdokoliv,
připravil mu tu vše potřebné, kdyby se náhodou probudil.
V duchu tomu člověku poděkoval. Zkusil rozsvítit světlo,
ale nefungovalo. Mohl to být následek výbuchu, přesto
o tom pochyboval. Znovu se postavil k oknu. Nyní měl na
sobě normální oblečení, a to včetně teplé bundy. Znovu
se zaposlouchal.
Určitě se nacházel v nemocnici. Tohle je nemocniční
pokoj, nic jiného to být nemůže, ale pokud to je nemocnice,
tak bych musel slyšet sanitky. Proč je neslyším? Švédské
zdravotní centrum. Největší komplex poskytující zdravot-
ní služby v Seattlu. Netušil, odkud se ta informace vzala
v jeho paměti. Byl si tím ale jistý. Tohle je nemocnice a on
je v Seattlu. Nebo alespoň v místě, které Seattlem bývalo.
Z dálky uslyšel další výbuch. Neviděl žádné světlo a ne-
přišla ani tlaková vlna. Bylo to pro něj jen potvrzením,
že by tu neměl zůstávat ani o minutu déle.

∞
Vzal za kliku dveří, ale ty se neotevřely. Nenapadlo ho, že
by mohlo být zamčeno. Zabral za kliku o něco větší silou
a zámek s praskotem povolil. Vyšel na chodbu, kde pano-
val naprostý chaos. Rozházené odpadky, zbytky oblečení
i nábytku. Jeho pokoj se v tomto kontrastu zdál téměř
luxusním apartmá.
Pozorně si prohlédl dveře. Z vnějšku na nich bylo na-
psáno výrazným rudým písmem Nevstupovat. Dál nic. Jen
toto jedno slovo. Na zemi se něco zalesklo. Sehnul se
a sebral malou kovovou číslici pět. Důkladně se podíval
před sebe a našel místo, odkud spadla, když se z pokoje
dostával silou. Nic víc nenašel. Jen toto číslo.
„Kdo by to byl řekl. Vždycky jsem si myslel, že se tam
jako první podívám já. No, a on mě někdo předběhne.“
Otočil se za tím hlasem. Přicházel k němu starší muž.
Obličej měl plný vrásek a pod očima výrazné tmavé kru-
hy. Špinavé mastné vlasy měl až na ramena. Ve všech
ohledech působil odpudivě. Za ním se tyčil další o hlavu
vyšší. Určitě mladší a také hrozivější.
„Co chcete?“ opáčil a postavil se jim čelem.
„Proč hned tak nepřátelsky?“ Odhalil stařec zbytky zubů
v nechutném úsměvu. „Jen jsem projevil zklamání, že jsi
mě předběhl. Tak povídej. Co jsi tam našel?“
„Nic jsem tam nenašel a ani jsem se tam nevloupal.“
Nelíbilo se mu, že se k němu oba stále přibližují. Vyšší
z nich držel v ruce tyč. „Nepřibližujte se!“ Snažil se působit
výhružně, ale nepřesvědčil ani sám sebe.
„Říkáš, že ne?“ Dlouhán si ho změřil od hlavy k patě
a následně se zasmál. „No nekecej. Tak ty jsi byl vevnitř?
To by tedy bylo pořádný zklamání, kdybych tam vrazil
a potkal tebe. Sice tady JD by byl asi spokojenej, ale já
teda ne. Jak se jmenuješ, negře? Jsme civilizovaní lidi,
a než ti rozbijeme palici, tak bych si přál znát tvý jméno.“
Už nechtěl dále čekat. Otočil se, rozhodnutý rozběhnout
se opačným směrem a nechat tyhle dva daleko za sebou.
Ten starý by ho určitě nedohnal a vždycky je lepší čelit
jednomu než dvěma.
„Nazdar.“ Jak se otočil, stanul tváří v tvář třetímu cizin-
ci. Ten byl oproti ostatním dvěma malý, ale v pravé ruce
měl teleskopický obušek. Vůbec ho nebylo slyšet přicházet.
Prcek se rozmáchl a jedním rychlým úderem ho praštil do
levé nohy. Úder dopadl těsně nad koleno.
Nezhroutil se na zem, ale o pěkných pár čísel ­klesl.
Tento neplánovaný pohyb mu možná zachránil život,
protože nad jeho hlavou zasvištěla kovová tyč. Dokonce
cítil, jak protnula vzduch. Pravou rukou chytil malého
muže pod krkem. Byl tak blízko, že cítil, jak ten prcek
páchne. Sevřel ho vší silou. Jeho oči se naplnily děsem.
Upustil obušek a snažil se setřást ruku, která mu drtila
krk. Stačilo pár vteřin, ozvalo se tlumené prasknutí a on
se svezl mrtvý na zem.
Druhá rána kovovou tyčí už nalezla svůj cíl. Zasáhla
ho do levého spánku a sesunul k zemi. Levým bokem se
opíral o zeď a viděl dvojmo. Stále vnímám. To je zajímavé.
Říkal si, že podobná rána by ho určitě měla zabít.
„Proboha! Cos mu to udělal!“ Vrásčitý muž se sklá-
něl nad mrtvolou. „JD, dodělej ho! Hned! Rozmlať mu
tu jeho černou kebuli!“ Jako démon pomsty se nad ním
tyčil dlouhán s kovovou tyčí. Rozmáchl se k úderu, ale byl
příliš pomalý. Nečekal, že by byla jeho oběť ještě mohla
kousat. Kop ho zasáhl do levé holeně. Ozvalo se prasknutí
a najednou ležel vedle svého cíle.
Dnes nezemřu. Rozhodně tu nezemřu. Hbitým pohy-
bem dlouhána obkročmo zasedl. Nechtěl celou situaci dále
prodlužovat. Jediným úderem ho zasáhl do hrtanu. Ten se
okamžitě začal dusit a do očí mu vstoupila hrůza. Špinavé
oblečení a husté vousy do této chvíle ukrývaly fakt, že mu
zřejmě není více než třicet let.
 Možná chtěl prosit o odpuštění, ale to by mu beztak
nebylo nic platné.
„Takže tys chtěl vědět, jak se jmenuju!“ Vzkypěl se v něm
hněv. V žilách mu proudila zloba, kterou cítil od probuzení,
ale jejíž původ neznal. „Tak já ti povím, jak se jmenuju,
ty hajzle!“ Udeřil muže do obličeje a zlomil mu nos. Ten
vrásčitý se nemohl strachy hnout a jen to celé pozoroval.
Věděl, že ty věty jsou směřovány k němu. Další úder zlomil
muži čelist.
„Co bych to byl za člověka, kdybych neodpověděl na
slušně položený dotaz!“ Třetí rána a dlouhán se přestal
hýbat. Než úder dopadl, snažil se naposledy zvednout,
takže se síla úderu znásobila tím, jak zátylkem narazil
do tvrdé podlahy. Tohle je hotové. Vstal a ze země zvedl
kovovou tyč. Vrásky na tváři posledního z mužů vypadaly
jako hluboké brázdy.
„Proboha! Nech mě být!“ Stařec ani nepomyslel na útěk.
Nohy ho neposlouchaly. Jen sledoval, jak se proti němu
postavila jeho smrt.
„Musím se ti omluvit. Já si své jméno nepamatuju.
A nedovedeš si představit, jak je to frustrující. Já vlastně
nevím téměř nic.“ Zvedl tyč, kterou držel v pravé ruce,
a pomalu si ji začal prohlížet. „Možná bys mi mohl po-
moci. Co myslíš?“ Na kalhotách posledního přeživšího se
objevila skvrna. Pomočil se.
„Jak? Jak?“ Hlas mu přeskakoval.
„Dej mi jméno. Pověz mi, jak bych se podle tebe měl
jmenovat? John? Meredith? Na koho vypadám?“ Výhružně
cukl tyčí a naznačil úder.
„Já nevím, proboha. Já nevím!“ Muž byl zoufalý. Spíše
hýkal, než mluvil.
„Máš na to tři vteřiny. Řekni mi nějaké jméno a můžeš
jít. Pustím tě. Věř mi. Jsem slušný člověk, nebo si to aspoň
myslím, protože jinak o sobě vůbec nic nevím.“ Muž před
ním úplně ztratil hlas. Jen se na něj díval a klepal se. „Tři…
Dva…“
„Proboha, nedělej to!“
„Jedna.“ Síla úderu byla zdrcující. Starcův obličej téměř
rozdělila na dvě poloviny. Dopadl na zem a z nosu i úst
mu tekla krev. Bylo překvapující, že stále ještě žil. Něco
potichu šeptal. On se k němu sehnul a zaposlouchal se.
Krev stékala na malý kovový předmět. Byla to pětka ze
dveří, která musela upadnout.
„Pětka. Pětka…“ Určitě. To byla ta slova, která muž
šeptal. Jeho poslední slova.
„Tak vidíš. Přece jen jsi mi dal jméno.“ Pětka odhodil
na zem tyč, rozhlédl se po zkáze, kterou způsobil, a zvedl
se mu žaludek.

∞
Z průtrže mračen se stalo jen slabé poprchávání. Pětku
to potěšilo, protože jeho bunda nepůsobila dojmem, že
by přívalům vody dokázala odolávat příliš dlouho. Venku
bylo chladno a mraky se držely velmi nízko. Rozhlédl se
a došlo mu, jak zoufalá je jeho situace. Nedokázal se ani
rozhodnout, zda jít doprava, nebo doleva.
Nakonec byl rád i za ten zbytek deště. Kapky vytvářely
příjemný šum a on mohl na chvíli zapomenout na to skli-
čující ticho panující všude kolem. Nemocniční komplex
byl obrovský. Za zády měl více než desetipatrovou hlavní
budovu, na niž byla napojena další oddělení. Sedl si na
kamenný kvádr a přemýšlel.
Nemocnice stála na ulici Broadway. Jednalo se o jednu
z tepen města, kde kdysi panoval neustálý ruch a vedly
troleje. To se zdálo být minulostí, protože asfalt byl teď
popraskaný, a na některých místech rostla dokonce trá-
va. Trolejové vedení bylo na několika místech narušené
a popadalo na zem.
Auta stála v podstatě všude, ať osobní, či nákladní.
Některá vzorně zaparkovaná, jiná jen tak ponechaná
uprostřed ulice. Na všech bylo znát, že tu jsou už hodně
dlouho. Přemýšlel, zda by některé z nich nenastartoval,
ale nakonec se rozhodl, že se raději po autu půjde podívat
do nějakých garáží.
Přímo naproti němu stála ruina budovy. Na první po-
hled bylo jasné, že hlavní podíl na jejím zničení měl oheň.
Okenice byly rozbité, ale stavba stále působila impozant-
ním dojmem. Pod střechou se skvěl do kamene vytesaný
nápis: Výzkumná nadace Pacifik Středozápad.
„Tam působil doktor Rick McLaughlin…“ zašeptal si
pro sebe a došlo mu, že se mu tím vynořila další část
vzpomínek. Skryl obličej do dlaní a tiše si opakoval vše,
co si dokázal vybavit. „Přijel jsem za ním. Byl o hodně
starší než já, ale měl skvělé renomé. Získal Nobelovu cenu
za lékařství a mě zaujaly některé jeho myšlenky. To bylo
poprvé, kdy jsme byli delší čas v Seattlu, pak jsme se sem
vraceli stále. Já a má rodina…“ Slovo rodina nemohl dostat
z hlavy. Najednou měl pocit, jako by už nebyl sám. Jen
byl ztracen a musel je najít.
Vrzání uslyšel, až když bylo hodně blízko. Po silnici
tlačila nějaká žena rezavý nákupní košík. Byl až po okraj
naplněný, ale Pětkovi to připadalo jako pouhý odpad. Sa-
motná žena nevypadala o moc lépe.
„Zdravím,“ řekl nahlas a žena se zastavila. Vyděšeně se
podívala jeho směrem. Uvědomil si, že si ho zřejmě vůbec
nevšimla. Nebylo to nic překvapivého. Ještě stále pršelo
a kapuce jí zakrývala většinu obličeje. Něco zamumlala
a pokračovala rychle dál dvojnásobnou rychlostí.
 „Počkejte. Já vám neublížím!“ Vstal a vydal se za ní.
Držel se v dostatečné vzdálenosti, aby neměla strach.
„Nechte mě. Nic nemám,“ řekla, ale přitom se na něj
ani nepodívala. Z jejího hlasu slyšel silný východoevrop-
ský přízvuk.
„Opravdu se mě nemusíte bát. Jsem přítel.“ Překvapilo
ho, že to řekl rusky. Po těch slovech se žena zastavila
a změřila si ho přísným pohledem od hlavy k patě.
„Co chcete?“
„Jen se na něco zeptat. Mohu jít chvíli s vámi? Stačí říct
a já odejdu. Nebojte se.“ Po těch slovech žena posunkem
hlavy naznačila, ať tedy jde, a pokračovala dál v tlačení
svého skromného majetku.
„Nechci se zastavovat. Tam vzadu, kde to bouchlo, hoří
a ten oheň je divný. Měla jsem vypadnout už dávno.“
„Co to vybouchlo? Viděl jsem to z okna. Nepoznal jsem,
co to bylo.“
„Co já vím!“ vyprskla podrážděně. „Teď už nikdo neví
nic, a když se něco doslechneš, jsou to většinou jen žvásty.
Jeden Arab mi vykládal něco o experimentech, ale co on
mohl vědět, byl to obyčejnej feťák.“
„Já vím, že to bude znít divně, ale co se tu stalo?“ zeptal
se. Žena zastavila svůj košík a znovu se na něj podívala.
„Vzal sis snad polovinu Druhý šance, že ti hráblo?“ Ne-
chápal, o čem to mluví.
„Ztratil jsem paměť. Probudil jsem se v nemocnici.
Dneska. Já fakt nic nevím. Nepamatuju si skoro nic.“ Oči
té ženy se mu nelíbily, ale byla jeho jediným zdrojem
informací. Nemohl se tu potloukat, když nic nevěděl.
„Tak to kecáš.“ Odplivla si a opět se opřela do svého
košíku.
„Nekecám. Mohu vám pomoci?“ Musel si ji nějak získat.
Jakkoliv.
 „Dej ruce pryč od mýho košíku, hajzle! A víš ty co?
Vypadni. Řekl jsi, že když budu chtít, tak vypadneš, a já
to chci. Jdi do hajzlu.“
„Proboha, omlouvám se!“ Pětka nevěděl, co má dělat.
„Všechno, co jsem vám řekl, je pravda. Probral jsem se v té
nemocnici tam vzadu!“ Ukázal na vysokou budovu, která
byla kousek za nimi.
„Ta nemocnice nefunguje minimálně dvacet let! Ne-
zkoušej tu na mě hrát divadlo. Já znám takový hajzly,
jako jsi ty. Dotíráte a pak mně vezmete můj košík. Já ti
ho nedám! A když jsi tak moc milej, povím ti ještě jednu
věc. V tý nemocnici kurva straší.“
Stál tam a sledoval, jak žena tlačí svůj náklad. Pozo-
roval ji až do chvíle, kdy zahnula do jedné z vedlejších
ulic. Přísahal by, že se na moment zastavila a podívala se
jeho směrem. Zřejmě si chtěla ověřit, jestli ji nesleduje.
Neměl jí to za zlé.
Přemýšlel nad tím, co řekla. Nemocnice nefunguje už
dvacet let. Nic nedávalo smysl. Kdyby byl v kómatu déle
než pár měsíců, atrofovaly by mu za tu dobu všechny svaly.
Rozhodně by byl sotva ve stavu, kdy by se mohl sám najíst,
natož aby chodil. Za pár desítek minut od svého probuzení
zabil ve rvačce tři chlapy. A jakým způsobem?! Vždyť jsem
tomu chlápkovi zlomil vaz jednou rukou.
Rozhodl se do nemocnice vrátit. Ať se mu stalo cokoliv,
najde odpovědi spíš tam než tady na ulici. Opustil budovu
ve spěchu, ale nezdálo se mu, že by to tam překypovalo
životem.

∞
Vstupní hala vypadala příšerně. Na zemi se válelo listí
a odpadky. Po několika sloupech se plazila jakási popínavá
rostlina a dodávala prostoru na divokosti. Proboha, kolik
času uteklo od doby, kdy se to stalo? Tu otázku si položil
úplně nevědomky. Bylo logické, že něco se stát muselo,
ale nedokázal rozluštit, co to bylo.
Trochu důkladněji si prohlédl prostor recepce. Doufal,
že najde nějaké čitelné noviny, ale neuspěl. Na zemi leželo
pouze pár letáků vysvětlujících důležitost preventivních
prohlídek. Trochu se nad tím pousmál. Bylo jedno, jak
dalece se rozvíjela medicína. Lidé stále odmítali chodit
pravidelně k lékaři a potom se divili, že mají rakovinu
tlustého střeva v pokročilé fázi.
I tyto letáky byly ale vybledlé a těžko čitelné. Rozhodně
to budou už roky. Tohle by se nestalo během týdnů nebo mě-
síců. V tomto výpočtu si byl jistý. Ať byl důvod jakýkoliv,
nestalo se to v posledním roce. A kde jsou všichni lidi?
U výtahu našel lidské tělo. Byla to jen kostra v cárech kůže
a zbytcích oblečení. Přiklekl k ní a pomalu ji prohlížel.
Jednalo se o muže. Podle viditelné fraktury lebky ze-
mřel násilnou smrtí, a to už před dlouhou dobou. Rozpad
lidského těla ovšem nechtěl využívat k určení času. Takto
by tělo vypadalo už po pár měsících. Na holenní kosti
viděl jasné známky zubů. V tomhle prostředí tělo nemoh-
lo vydržet dlouho, stalo se potravou pro krysy, potkany
a armády brouků.
Očekával, že lidských těl najde víc, ale toto bylo jediné.
V celé lobby i přilehlých chodbách se nacházel jen tento
jeden mrtvý muž. Výtahy samozřejmě nefungovaly, takže
se vydal směrem ke schodům. První patro východní věže
bylo rozlehlé. Některé ordinace našel v relativně dobrém
stavu, ale to neznamenalo, že by byly netknuté. Jiná místa
evidentně okusila intenzivní rabování. Chodby zde byly
úzké a on si rychle začal připadat jako v bludišti. Na konci
jedné z chodeb objevil další dvě těla. Tentokrát to byly ženy.
Jejich stav byl totožný se stavem muže v přízemí, jen s tím
rozdílem, že nedokázal rychle určit příčinu jejich smrti.
Nebudu si tu hrát na detektiva nebo patologa. Nechal tedy
těla v klidu odpočívat a pokračoval v dalším průzkumu.
Venku se začínalo pomalu stmívat. Musím si pospíšit.
Až bude tma, tak si maximálně budu moct někam sednout
a počkat do rána. Hlavou se mu začaly honit starosti. Pře-
mýšlel, kde bude bezpečné spát, zda dokáže rozdělat oheň
a jestli je to vůbec moudré. Hlava se mu téměř rozskočila
a nejvíc mu vadilo, že má tak žalostně málo informací.
Neměl podle čeho se rozhodnout a riziko, že udělá nějakou
osudovou chybu, bylo obrovské.
Vzpomněl si na ty tři muže, kteří postupovali podobně
špatně. Připadal jim jako snadný terč. Kdyby byli rychlejší,
přesnější a předvídali ty nejhorší možné scénáře, ještě tu
mohli být, Pětka by se válel na zemi a obsah jeho prázdné
lebky by ležel vedle něj.
Uslyšel ránu. Něco kovového kdesi na druhém konci
chodby spadlo na zem. Rychle se otočil. Nebyl si tím jistý,
ale zdálo se mu, že slyší někoho běžet. Uvědomil si opět
svou bezbrannost. Musí si dojít pro ten teleskopický obu-
šek, uvědomil si. Nechal ho ležet vedle jeho původního
majitele a nyní by se mu hodil. Cítil by se s ním o trochu
víc v bezpečí.
Jsem tady, abych zjistil všechno, co jde. To znamená jít
a pátrat. Rozeběhl se směrem, odkud uslyšel hluk. Našel
schodiště, které vedlo nahoru do dalších pater a dolů, zřej-
mě někam do přízemí či do některé z navazujících budov.
Rozhodl se jít nahoru. Stejně si chtěl prohlédnout vyšší
patra. Šel potichu, aby uslyšel případné další zvuky. Netr-
valo dlouho a z vyšších pater se znovu ozval jakýsi kovový
zvuk, který nyní zněl téměř jako bouchnutí dveří. Někdo tu
je. Musím ho najít. Rozeběhl se po schodech. V pátém patře
se zastavil, protože se potřeboval nadechnout. V hrudi
ho bodalo a ta bolest mu připomněla, že rozhodně není
ještě úplně zdráv a ve formě, byť si to možná namlouvá.
Střecha. Musím jít na střechu. Nevěděl proč, ale jeho
rozhodnutí bylo pevné, jelikož byl přesvědčen, že na střeše
najde odpovědi. Už podstatně pomaleji vystoupal až do
desátého patra. Na konci schodů spatřil úzké kovové dveře.
Ať je tam cokoliv, nemůže to být horší než ta zpropadená
prázdnota, kterou mám v hlavě. Vzal za kliku a vstoupil na
střechu, která byla velká a dokonale prázdná.
Zabouchl za sebou dveře a několik minut prozkoumával
všechny kouty. Poté, co se ujistil, že se na střeše oprav-
du nikdo neschovává, se zahleděl do dálky. Měl odsud
celé město jako na dlani. Slunce se drželo jen nízko nad
obzorem a mraky, které se rozestoupily, mu umožnily
spatřit, že nikde nesvítí žádná světla. Pletu se. Zahlédl
několik míst, v jejichž případě by přísahal, že jde o velké
ohně.
Rozhodně tu nejsem sám. To je dobré. Stál tam a čekal,
než slunce zapadne nadobro a město pohltí tma. Začala
mu být zima, ale potřeboval vidět světelné body, které
mu dodávaly naději. Napočítal jich něco kolem třiceti
a určitě by objevil i další. S rukama zkříženýma na hrudi
hleděl do dálky…
„Moc se omlouvám,“ ozval se za jeho zády hlas. Vyděšeně
sebou trhl a otočil se. Tři metry od něj stála malá postava.
Srdce mu prudce bušilo, ale první pohled na ni napovídal,
že nebezpečí nepředstavuje.
„Proboha. Šíleně jsi mě vyděsila.“ Sedl si na zem a opřel
se o malou zídku. Dívce nebylo víc než deset let a měla
jasně modré oči, které ho hned upoutaly. Jejich barva byla
nezvyklá, ale dokonale ladící k jejím světlým vlasům. „Co
tu děláš? Je tma. Neměla bys tu být sama.“
 „Zdržela jsem se. Moc mě to mrzí. Měla jsem tam být,
ale nebyla. Měla jsem tam být.“ Dívka se rozplakala a Pět-
ka nevěděl proč.
„Neomlouvej se. Nic se nestalo. Pojď ke mně.“ Rozpřáhl
ruce a dívka ho překvapila svou rychlostí. Vrhla se k němu
a zabořila tvář do jeho bundy. „Nic se neděje. Všechno bude
v pořádku.“ Opatrně ji objal. V ten moment, na kratičkou
chvilku, si připadal jako v zapomenuté minulosti, kdy byl
svět ještě v pořádku.
„Zdržela jsem se. Potřebovala jsem něco najít a musela
jsem jít dál než normálně. Všude dochází jídlo i baterie.“
Pětka ji pomalu odstrčil, aby jí viděl do tváře.
„Moc mě to mrzí, ale víš, já si vůbec nic nepamatuju.
Známe se?“ Dívka se na něj jen usmála.
„Samozřejmě, že se známe. Starala jsem se o tebe. Dlou-
ho. Hodně dlouho. Na začátku to nebylo složité, ale pak
se událo tolik věcí a já jsem se musela přizpůsobit. Ale
snažila jsem se. Opravdu!“ Na ta poslední slova dala ob-
zvlášť důraz.
„Takže ty víš, že jsem ztratil paměť?“
„Ano, a jsem tu od toho, abych ti pomohla získat ji zpět.
To je mé poslání.“ Znovu se na něj usmála. Ta tvář mu
připadala povědomá a zároveň hrozně vzdálená.
„Takže víš, jak se jmenuji? Znáš moje jméno?“ Oheň
naděje v něm prudce vzplál.
„Znám, ale nemohu ti ho říct. Tak to nefunguje. Musíš
si vzpomenout sám. Proces regenerace je tak nastaven.
Já ti ale pomohu si vzpomenout.“ Řekla to tak, že se jí
neodvážil oponovat. Alespoň v tuto chvíli.
„A své jméno mi prozradíš? To můžeš?“ Držel ji za ruce.
„Ráda bych, ale nikdo mi žádné jméno nedal.“
Pětka byl v šoku. „Nedali ti jméno? To je hrozné. Já ti
tedy nějaké vymyslím. Dnes tu je zřejmě sraz lidí, kteří
hledají jména.“ Na chvíli se zamyslel a najednou mu to
došlo. Jen jedno jméno bylo to pravé. Napřáhl k dívce
pravici a ta ji přijala.
„Těší mě, Jenny. Já jsem Pětka.“
„Pětka? Vážně?“ Dívka se rozesmála a muž, který se
stane jejím otcem, se smál s ní.
 IV.

Cesta na druhý břeh

„Od narození jsem věděl, že jsem přišel

na tento svět, abych ho změnil. A řekněte mi,
najde se v lidské historii člověk, který by
to dokázal lépe nežli já?“

Gedeon Kelly
 I.

B ylo 20. ledna, když Xavierovi zavolali, že jeho otec

Hubert zemřel. Našel ho soused Michael, který by-
dlel na stejném patře už dlouhé roky a s jeho otcem se
postupem času spřátelil.
Ten den s sebou Xavier nevzal Agnès a ani jedno z je-
jich dětí. Měl plán a nechtěl, aby mu kdokoliv překážel.
V posledních dnech nemohl spát a byl popudlivější než
obvykle. Nechtěl, aby ho takto viděli.
Otcovo tělo odvezli ještě téhož dopoledne, takže měl do-
statek času projít pozůstalost. Byt byl plný papírů, krabic
a vzpomínek na bohatou historii jejich rodu. Bylo kolem
páté, když se ozvalo zaťukání.
„Ahoj, Xaviere, chtěl jsem se jen zeptat, jestli je vše
v pořádku a jestli ti třeba nemohu s něčím pomoci?“ Mi-
chael stál ve dveřích a vypadal stejně ztrápeně jako Xavier.
„Jsi hodný, ale to nebude potřeba,“ odpověděl Xavier
možná až příliš úsečně. „Opravdu, jsem v pořádku.“
 „Chápu. Nechceš udělat aspoň šálek čaje?“
„To budeš hodný,“ odpověděl Xavier a zavřel pomalu
dveře.
Hledal ten předmět už tři hodiny. Byl si jistý, že tady
někde musí být. Hrabě Hubert Dupont de Ligonnès odešel
na onen svět a jeho synovi připadalo, že okolnosti jeho
smrti nejsou hodny člena hrdé aristokratické rodiny. Žil
v malém pronajatém bytě a ke konci života ho trápily
dluhy, nemoci a hlavně stesk po dobách dávno minulých.
Jeho rod kdysi vlastnil zámek, mezi svými předky měl
i mušketýry. Tyto časy už byly však dávno pryč. Xavier
nyní hledal věc, která tuto minulost připomínala a kterou
on nutně potřeboval. Prastarý rodový pečetní prsten.
Jeho otec prodal za svého života mnoho uměleckých
děl a nemovitostí, Xavier si byl ale jistý, že by tento prsten
otec nedal z ruky. Byl odkazem pro jeho syna, jímž měl
být předán dál, dalším generacím.
Vytáhl z knihovny zašedlou neforemnou obálku, ve
které ho konečně našel. Opravdu tam byl: prsten, který
Xavier od dětství obdivoval. Nemyslel si, že má ve sku-
tečnosti větší cenu než pár set eur, ale kvůli tomu ho
nehledal. Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání.
„Tady je ten čaj, Xaviere.“ Michael mu podával hrnek
kouřícího čaje. „Koukám, že už jsi našel ten prsten.“ Xavier
jen pokýval hlavou a vzal si čaj.
„Díky moc, Michaeli. Kdybych něco potřeboval, zaťu-
kám na tebe.“ Než stihl soused cokoliv namítnout, Xavier
zavřel dveře. Prsten měl, ale byl tu ještě kvůli něčemu
jinému. Jeho otec musel mít nějaké peníze, které by se
teď jeho synovi hodily.
Další hodiny procházel stohy dokumentů, smluv, ale
všechno byly jen bezcenné papíry. Jeho otec opravdu ze-
mřel jako naprostý žebrák. Dlouhý život toho muže byl
jedním velkým selháním a nezasloužil si nosit jméno Du-
pont de Ligonnès.
Potom, co Xavier v zoufalství otevřel šatní skříň a vyhá-
zel ven staré oblečení i několik prázdných krabic, čekalo na
dně přece jen překvapení. V zadním rohu se totiž skrývala
puška ráže .22. Zblízka si ji prohlédl a zdálo se, že je ve
velmi dobrém stavu, s pěknou dřevěnou pažbou. Našel k ní
i vak. Přemýšlel, zda může mít nějakou cenu. Ačkoliv si
její hodnotou nebyl jistý, přehodil si ji přes rameno a poté,
co usoudil, že už nic cenného nenajde, hodlal byt opustit.
Když za sebou zavíral dveře, z protějšího bytu vykoukl
Michael.
„Měj se, Xaviere, a kdyby cokoliv, tak zavolej.“
„Samozřejmě. Díky,“ odpověděl Xavier, ale myšlenkami
byl už úplně někde jinde.

∞
„Bruno, říkám ti, že to je v prdeli. Ten chlap po sobě ne­
ne­chal ani halíř. Co mám asi teď dělat?“ Xavier seděl na
zad­ním sedadle taxíku. Jel na schůzku, které by se nej-
raději úplně vyhnul. Ale čekal na něj člověk, u kterého
se Xavier už třikrát opozdil se splátkou a který zdržení
i vykrucování nesnášel.
„Měl bys to říct Agnès. Takhle to dál nejde. Vždyť jí brzy
dojde, že s tebou není něco v pořádku. Chlape, já to slyším
i po telefonu.“ Bruno byl jeho nejstarší kamarád. Znali se,
kam mu paměť sahala, už od dávných sedmdesátých let,
a jejich přátelství přetrvalo až dodnes.
„Říkám ti, že ten chlap je nebezpečnej. Neměl jsem si
od něj půjčovat, ale nebyla jiná možnost. Žádná banka, co
má pět pohromadě, už mi peníze nedá. Mám dvě děti na
vysoký a dvě se tam chystají. Bruno, jsem úplně v prdeli.“
Xavierovi bylo úplně jedno, že ho slyší řidič taxíku. Tihle
Uzbekové a Alžířani stejně rozumí jen polovině toho, co
říkáte, a za den svezou tolik lidí, že kdyby vezli Zinedina
Zidana, ani by si toho nevšimli.
„A nemáš peníze v nějaké z firem? Vždyť jsi mi nedávno
vyprávěl o nějakých nemovitostech. Nic z toho nevyšlo?“
Bruno zněl rozladěně a Xavier se mu nedivil. O jeho osob-
ních problémech slýchal přítel už roky a nezdálo se, že by
se situace nějak obracela k lepšímu. Od Xavierova pokusu
přesunout v roce 2001 celou rodinu na Floridu šlo všechno
úplně z kopce. A nejhorší bylo, že se musel pořád tvářit,
jako by se nic nedělo. Jako dokonalý manžel, vzorný otec
a úspěšný byznysmen. Kdyby tak věděli, že jeho poslední
trochu úspěšný byznys skončil před pěti lety a od té doby
jen kupí problém na problém!
„Bruno, tam není nic. Všechny zaměstnance jsem ne-
dávno propustil. Ty firmy jsou jen skořápky. Mám už jen
trochu peněz na účtu a kaž­dý den jen sleduji, jak mizí…“
„Jsme tu, pane,“ přerušil ho řidič. „Deset eur, prosím.“
Xavier odpočítal bankovky a podal je řidiči. V peněžence
mu zbývalo posledních pět eur. Domů zřejmě bude muset
jít pěšky.
„Bruno, budu muset končit, už jdu za ním. Měj se, ještě
se ti ozvu.“ Ukončil hovor a podíval se, zda je ve správné
ulici. Opravdu se nacházel na třídě Julese Verna, jen o pár
desítek metrů vedle domu, kam mířil. Jeho cílem byla
nenápadná budova s číslem popisným devadesát sedm.
Šlo o nezajímavý malý domek, který ležel přímo na jedné
z hlavních ulic města Nantes.
Xavier zaťukal. Chvíli se nic nedělo, ale pak uslyšel hluk
zpoza dveří, jež se otevřely jen na malou škvíru.
„Co chceš?“ ozval se ostrý hlas.
„Jdu za ním,“ řekl opatrně Xavier.
 „Kdo za ním jde?“ pokračoval hlas, jehož tón se ne-
změnil.
„Xavier. Xavier Dupont de Ligonnès. Máme nějaké
obchodní jednání.“ Po těchto slovech se dveře otevřely.
Toho muže neznal. Byl starší, obtloustlý, s kšticí bujných
neupravených vlasů. Šklebil se neupřímným úsměvem.
„Takže na obchodní jednání, jo? Tak to pojď dál, mla-
dej.“ Xavier se už dlouho necítil jako mladík, nedávno
oslavil padesátku, ale neměl v plánu toho muže opravovat.
Vstoupil do domu, v němž byla všechna okna zatemněná
a vzduch těžký.
„Pojď za mnou. Předpokládám, že víš kam.“ Xavier ne-
odpověděl. Byl tu už víckrát a pokaž­dé se sem těšil méně
a méně. Minule si přísahal, že už se tu neukáže, a pokud
ano, tak maximálně s naditou obálkou, jíž splatí své dluhy.
Ten poslední projekt měl být jistota, ale nakonec se to
zase všechno podělalo.
Sešli po schodech do překvapivě velkého sklepení. Celé
bylo osvětleno nepříjemným fialovým světlem a vzduch
v něm byl naplněn vůní vonných tyčinek. V jednom z rohů
místnosti se na gauči válely dvě dívky. Byly sotva oblečené
a Xavier si pomyslel, že nemohou být o moc starší než
jeho dcera.
Xavierův věřitel seděl na druhém konci místnosti
a zrovna s někým živě diskutoval. Nicméně se zdálo, že
jsou právě u konce. Potřásli si s mužem pravicemi a ten
zmizel, aniž by Xavier zahlédl jeho tvář. Toto nebylo místo,
kde člověk chtěl být viděn.
„Posaď se ke mně, Xaviere. Tebe vždy rád vidím.“ Ukázal
muž na křeslo a obdařil ho úsměvem.
„Zdravím tě, Danieli. Taky tě rád vidím,“ odpověděl Xa-
vier a posadil se. Nikdy si nepřipadal jako malý člověk. Byl
průměrně vysoký s obvyklou postavou, ale proti tomuto
muži se cítil jako dítě. Daniel byl vysoký přinejmenším
sto devadesát centimetrů, silný v ramenou a ještě silnější
v pažích. Prostě zosobnění síly. Ve společnosti podobných
lidí se Xavier nikdy necítil komfortně.
Vyrostl v prostředí, kde se setkával jen s dětmi z uroze-
ných rodin. Titul tehdy stále ještě něco znamenal a Xaviero-
vo jméno mělo dobrý zvuk. Byl to starý svět, kde jste mohli
prezentovat konzervativní hodnoty a nebýt všem pro smích.
Této době Xavier rozuměl a byl si jistý, že by v ní Daniel
neznamenal vůbec nic. Byl by jen hromotlukem. Nic víc.
„Co se stalo, Xaviere? Moji lidé čekali minulý týden na
peníze, ale ty ses neukázal. Moc mě to ranilo. Vždyť jsem
ti už tolikrát pomohl.“ Tvářil se sklíčeně, ale oba věděli,
že to je jen póza.
„Já vím a moc mě to mrzí. I proto jsem dnes přišel,
abych ukázal, že to chci a umím řešit. Víš, včera mi zemřel
otec.“ Chopil se karafy a nalil si velkou sklenici vody. Měl
pocit, že má v hrdle všechen písek Sahary.
„To je hrozná tragédie. Takže starý vévoda už není mezi
námi? Přijmi mou hlubokou soustrast, příteli.“ Položil mu
svou ohromnou dlaň na ruku. Xavier ji instinktivně odtáhl.
„Díky. Jsem v pořádku. Aspoň nám to dává novou mož-
nost, jak se vypořádat s naší záležitostí.“
„Jak to myslíš?“ Daniel vypadal zmateně.
„Zdědil jsem po svém otci nějaké nemovitosti a další
cenné papíry. Takže když mi dáš čas, až skončí dědické
řízení, vypořádáme se spolu a já samozřejmě zohledním,
že jsi mi počkal. Bude to pro tebe výhodné.“ Xavier se
snažil znít co možná nejsebevědoměji. Daniel se na něj
ovšem podíval smutnýma basetíma očima.
„Xaviere, proč mi to pořád děláš.“ Opět ho chytil za
ruku, ale nyní se Xavierovi nepodařilo vyklouznout. Cí-
til na zátylku, jak po něm teče pot. „Myslíš si, že jednáš
s naprostým hlupákem. Já samozřejmě moc dobře vím,
že ti tvůj otec nezanechal vůbec nic. Zemřel jako chudák,
který neměl ani vlastní byt. Vlastnil leda tak vzpomín-
ky, tedy s výjimkou tohoto krásného prstýnku.“ Ukázal
druhou rukou na Xavierův prsteníček, na kterém měl
nasazený pečetní prsten svého rodu.
„Danieli, moc mě to mrzí. Já…“ Obrovský muž ho za-
stavil a levou ruku mu položil na rameno.
„To je v pořádku, příteli. Já přece nejsem špatný člo-
věk, byť si to o mně mnozí myslí. Ale vím, že ty mezi ně
nepatříš.“ Na chvilku se odmlčel a přemýšlel. „Co bys řekl
tomu, kdybych vymazal celý tvůj dluh?“
„Celý?“ vydechl překvapeně Xavier.
„Ano, celý, ale tím nekončím. Já potřebuji něco získat
zpátky a i ty bys dostal možnost všechno napravit. Do-
vedeš si to představit? Zvolit si ve svém životě moment,
odkdy bys mohl všechno udělat jinak? S tím, co víš teď?
Jak velkou bys měl moc?“
Xavierovi se točila hlava. „Já nevím. Nikdy jsem nad
tím takhle nepřemýšlel.“ Daniel mu zmáčkl rameno.
„Tak to zkus nyní. Máš čtyři děti. Říkal jsi, že ten nej-
starší není tvůj…“
„Je můj. Adoptoval jsem ho. Vychovávám ho jako svého
a má jméno mého rodu.“
„A přemýšlel jsi nad tím, jaká je hodnota toho jména?
Je to tvoje povinnost. Ty jsi měl svůj rod pozvednout,
a povedlo se ti to? Jsi jen krůček od toho, aby tvoje děti
vyhodili ze školy, protože nebudeš schopen platit školné.
Xaviere, celý poslední rok platím školné tvým dětem já.
Zaslouží si tvůj rod něco takového? Aby byl závislý na
lidech, jako jsem já?“
Xavier se celý třásl. Nebyl si jistý, co mu Daniel nabízí,
ale v jeho hlase slyšel něco, čemu nešlo odolat. Chtěl ty
myšlenky zarazit, ale nedařilo se mu to. Co kdybych tenkrát
na rok neodjel? Proč jsme museli zkoušet ten americký sen?
„Jaká by byla cena?“ zeptal se tiše. Daniel se jen usmál
a naznačil jedné z dívek, ať přijde blíž.
„Jak dlouho už čekáš na svou Druhou šanci, Mel?“ Po-
sadil si dívku na klín. Byla vyhublá, s kruhy pod očima,
oblečená v jednoduchých bílých šatech, které víc odhalo-
valy, než zakrývaly.
„Celou věčnost. Tak dlouho čekám.“ Mluvila tiše, s ne-
patrným cizím přízvukem.
„A co bys byla ochotná udělat, abys ji získala?“ Svou tvář
měl téměř nalepenou na její. Slova jí říkal přímo do ucha.
„Cokoliv. Cokoliv, Danieli.“
„Otevři ústa.“ Když to řekl, Xavier spatřil, jak se dívce
rozšířily zorničky a téměř přestala dýchat. Druhá dívka,
která zatím pokojně seděla na sedačce, se vymrštila a díva-
la se jejich směrem. Mel zaklonila hlavu a vyplázla jazyk.
„Vzpomeň si na místo nebo moment, kam chceš jít. Pak
polkni a budeš tam.“ Položil jí na jazyk malý světlý prášek.
Pomalu, až obřadně. Dívka polkla a okamžitě byla pryč.
Zničehonic. Jako by se vypařila.
Xavier se tak lekl, až spadl ze židle. Převrátil se na záda
a chvíli mu trvalo, než se vydrápal zpět na nohy. Druhá
dívka skákala, tleskala a z očí jí stékaly velké slzy.
„Co to doprdele bylo!“ vykřikl a ukazoval na Daniela.
„To byla tvá Druhá šance, můj milý hrabě. Mé mistrov-
ské dílo. Jediné, co potřebuji, je návrat jednoho mého
starého přítele a pak společně s touhle kráskou zaplavíme
svět.“
Xavier nerozuměl, o čem mluví, ale v těch slovech byla
síla, možná dokonce proroctví.
„Stačí jen vyhovět mým malým požadavkům a mů-
žeš prožít svůj život tak, jak sis vždycky přál.“ Daniel se
postavil a hlavou se přitom téměř dotýkal stropu. Opět se
na Xaviera usmál, tím svým prohnaným úsměvem, plným
zlatých korunek.

∞
„Takže to máme náboje ráže .22 a jeden tlumič na pušku.
Bude to padesát čtyři eur, prosím, a samozřejmě musím
požádat o doložení platného zbrojního průkazu.“ Xavier
položil na pult malou zalaminovanou kartičku. Prodejce
si ji zběžně prohlédl. „Panečku, ten je pořádně čerstvý.
Ještě cítím, jak je teplý. Cože jste se do zbraní zamiloval
až na stará kolena?“
„Řekněme, že krize středního věku.“ Po těch slovech se
prodavač zasmál, přijal kartu a za chvíli už Xavier opět
seděl v autě. Nebyl si jistý, jak dlouho potom bezcílně jezdil
po městě, ale muselo to být mnoho hodin. Náhle se mu
v kapse rozvibroval telefon. Při snaze dostat ho z kapsy
ven málem srazil cyklistu, ale nakonec ho vydoloval.
„Haló, poslouchám.“
„Xaviere, příteli.“ Danielův hlas by poznal kdykoliv
a kdekoliv. Jemný německý přízvuk, který byl výraznější
ve chvílích, kdy se rozčílil. „Měl jsi mi zavolat, a já tu
marně čekám, hypnotizuji telefon a on stále nic. Tak jsem
si řekl, že zavolám sám. Šlo všechno podle plánu?“
„Ano. Mám všechno, na čem jsme se domluvili.“
„To je skvělé. Naprosto skvělé. Pamatuješ si, jak zněla
naše dohoda?“ Jeho hlas byl klidný, ale důrazný.
„Pamatuji. Jen stále nevím…“ Zastavil na přechodu pro
chodce. Přecházela zrovna starší paní s chodítkem, takže
tam Xavier musel stát dobrou minutu.
„Já jsem si jistý, že víš, Xaviere. Mluvili jsme o tom
spolu několikrát a je to ideální řešení pro nás oba. Ty
nemusíš téměř nic dělat, všechno zařídím sám. Zopakuj
mi, co máš udělat.“
„Mám ti zavolat.“
„Kdy mi máš zavolat, Xaviere?“ Danielův hlas zněl ne-
trpělivě.
„Mám ti zavolat, až budou všichni doma, a zařídit, aby
usnuli hodně tvrdě.“ Jeho hlas působil naopak zlomeně.
„Přesně jak říkáš. Je důležité, aby tam byli opravdu
všichni. Tvá žena i tvoje děti. To je velmi důležité. Pama-
tuješ si, jak se jmenují ty prášky?“
„Ano, pamatuji si to. Koupím je hned zítra.“
„To je skvělé. Opravdu skvělé. Budu čekat na tvůj tele-
fonát. Druhou šanci už mám pro tebe připravenou a pak
už bude jen na tobě, kam se vydáš. Už jsi nad tím přemýš-
lel?“ Daniel dělal dojem telefonního operátora s úkolem
prodat nový tarif.
„Nepřemýšlel jsem nad tím,“ odpověděl okamžitě Xa-
vier, ale samozřejmě nad tím přemýšlel neustále. Nemohl
kvůli tomu spát už týdny. Když uvěřil, že Druhá šance je
skutečná, začal jí být posedlý, byl omámený představou,
že tentokrát všechno udělá správně a vrátí svému jménu
lesk. Jeho děti i děti jejich dětí na něj budou vzpomínat
s pýchou a hrdostí.
„Nevěřím ti, ale dobrá. Ostatně je to tvoje věc. Hlavně
nezapomeň, že já jsem připravený, stačí jen zavolat.“ Zavě-
sil bez rozloučení. Toho dne spal Xavier v autě. Nedokázal
se podívat své ženě do tváře.

∞
Agnès právě připravovala večeři. Xavier seděl sám v pra-
covně a naléval si už druhou skleničku brandy. Po několika
týdnech to byl první den, kdy se doma sešli všichni. Arthur
 a Thomas studovali na univerzitě a u rodičů trávili jen
málo času. Už týden na ně Agnès naléhala, aby se sešli,
byť na jednu jedinou noc.
Telefon ležel před ním na stole. Už dvakrát chtěl Danie­
l­ovo číslo vytočit, ale nakonec to nedokázal. Slyšel smích
svých dětí a pokaž­dé ztratil odvahu. Věděl, že to dělá
i pro ně. Nikdo to sice nepochopí, ale to není podstatné,
teď je důležitá jen jeho rodina a její budoucnost. Kdyby
pokračoval jako dosud, budou si na ně za chvíli všichni
ukazovat prstem. Budou si šeptat o jeho neúspěchu. Jaký
otec, takový syn. Už to párkrát slyšel a odmítal to přijmout.
Zvedl telefon a vytočil číslo.
„Jsou tu všichni. Přijeď po půlnoci.“ Nečekal na odpověď
a zavěsil. Seděl pak dlouho bez hnutí v křesle a nevěděl,
co dělat. Z myšlenek ho probudilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ řekl a do místnosti vstoupil Thomas.
„Tati? Máma říká, že už bys měl jít na večeři. Má ji
hotovou a já budu potřebovat za chvíli jet.“
„Jet? Kam jedeš?“ vyhrkl ze sebe Xavier.
„Volali mi z univerzity, bohužel tam budu muset jet
už dnes večer.“ Thomas studoval na katolické univerzitě
v Angers. Už od mládí projevoval výrazný umělecký talent,
jak hudební, tak literární.
„To nejde!“ vykřikl Xavier a bylo vidět, že tím Thoma-
se polekal. Nebyl u svého otce na takové chování zvyklý.
„Tvoje matka se na tenhle večer těšila. Chtěla, abychom
byli zas po nějakém čase spolu. Všichni dohromady, jako
rodina.“ Thomas byl evidentně zmatený a překvapený.
„Mě to opravdu moc mrzí, ale jet tam musím.“ Xavie-
rův křik slyšela i Agnès a přiběhla se podívat, co se děje.
„Co tu vy dva vyvádíte?“
„Táta je naštvaný, že musím jet pryč. Prý jsi se na dnešek
hodně těšila. Nevadí ti to, mami?“ Objala ho.
 „Samozřejmě že ne. Není to tvá chyba. Navečeříme se
a pojedeš. Nechci, abys jezdil pozdě večer. A ty toho nech,
Xaviere, a pojď už. Jsi tu zavřený celé dny. Obchod počká.“
Xavier se s námahou zvedl a šel večeřet. Snědl ale sotva
pár soust. Naštěstí kolem stolu vládla dobrá nálada, tak-
že si jeho chování příliš nevšímali, a když na něj někdo
upozornil, odbyl to zažívacími obtížemi.
Thomas vyrazil hned po večeři. Xavier si nebyl jistý, jak
na to bude reagovat jeho obchodní partner, který dorazí
po půlnoci, ale řekl si, že to snad nebude takový problém.
Věci se daly do pohybu a on už je teď nemohl zastavit.
Nedokázal by ten nápor snést podruhé.
Xavier chodil pravidelně spát jako poslední, takže měli
ve zvyku, že všem nalil sklenici vody a donesl ji do ložnice.
Dnes to udělal stejně. První sklenici položil do pokoje
Anne, své jediné dcery. Synové Benoît a Arthur si vzali
sklenici vody přímo od něj. Na tomto rituálu by nebylo nic
zvláštního ani tentokrát, kdyby však Xavier nepřidal do
vody prášky na spaní. Dle instrukcí je rozmíchal a věděl,
že je ve vodě nikdo nepozná.
Jeho žena vodu před spaním nikdy nepila. Trpěla pro-
blémy s dýcháním. Musela spát s nasazenou maskou, která
byla součástí stroje, jenž vydával tichý, ale pravidelný zvuk.
Těsně před půlnocí prošel Xavier všechny pokoje. Agnès
spala tvrdě, jak bylo jejím zvykem. Děti vypily sklenice do
dna, tudíž si byl jistý, že se probudit nemohou. Sešel zpět
po schodech a postavil se k jednomu z oken vedoucích do
ulice. Daniel dorazil deset minut po půlnoci.
„Já viděl jsem noc a nebojím se kráčet tmou,“ řekl Daniel
místo pozdravu. „Je všechno tak, jak jsme si domluvi-
li?“ Tvářil se podezíravě, jako by od Xaviera čekal nějaký
úskok či zradu.
„Všichni spí. Dal jsem jim prášky.“
 „A co psi?“ zeptal se Daniel a díval se směrem do patra.
„Ti jsou na zahradě. Přivázal jsem je.“
„Výborně. Je něco, co bych měl vědět, než se pustím do
práce?“ Podíval se na Xaviera z výšky a ten ztuhl. V Da-
nielových očích spatřil chlad a smrt.
„Thomas. Můj druhý syn. Odjel. Nešlo tomu zabránit.“
Hromotluk se rozmáchl, chytil Xaviera pod krkem a zvedl
do výšky. Slova ze sebe soukal skrze své zaťaté zlaté
zuby.
„Děláš si ze mě prdel?! Měli tu být všichni. Víš, co to
znamená všichni?!“ Výraz v jeho tváři napovídal, že by
nejraději Xaviera na místě roztrhal na kousíčky, ale po
chvíli ho vrátil zpátky na zem. „Je to komplikace. Budeš
ho muset nějak dostat zpátky. Zvládneš to? Jinak naše
dohoda padá!“
„Slibuji to. Dostanu ho sem, jen mi řekni proč. Proč tu
musí být všichni?“ zalykal se.
„Protože kaž­dá věc má svou cenu a cena toho, co chci
já, je opravdu vysoká. Kde máš zbraň?“

∞
Jako první ukryli pod verandu těla psů. Důkladně je za-
balili do dek, dali do pytle a precizně omotali páskou. Už
tohle Xavier stěží zvládal. Když přišla řada na těla Agnès,
Anne, Benoîta a Arthura, složil se docela. Trvalo půl ho-
diny, než ho Daniel donutil, aby alespoň trochu fungoval.
Daniel trval na tom, že on musí být tím, kdo zmáčkne
spoušť. Xavier seděl dole v křesle, dlaně přitisknuté na
uších. Připadal si jako malé vystrašené dítě. V koutku duše
doufal, že Daniel přijde dolů a řekne mu, že to celé byl jen
šílený žert, nastrčená reality show a že on je propuštěn.
To se však nestalo.
 Téměř celá jeho rodina byla popravena dvěma výstřely
do hlavy. Trvalo jim skoro celou noc, než těla přesunuli
do vytvořeného úkrytu, svlékli postele a uklidili všechny
potenciální stopy. Daniel byl velmi důkladný. Trval na tom,
že všechno bude vypadat, jako by jeho rodina odjela. Ne-
záleželo mu na Xavierovi, který měl dostat svou Druhou
šanci, ale na něm samotném. Měl ještě další plány a nechtěl,
aby s tím, co se zde stalo, byl, byť jen vzdáleně, spojován.
„Dneska to tu mohlo skončit, ale zkazil jsi to. Jsem o
­ všem
velkorysý člověk a dám ti šanci to napravit. Dostaneš sem
svého posledního syna. Rozumíme si?“
„Rozumíme.“ Po této odpovědi Daniel opustil dům. Bylo
kolem páté ráno a na ulici nikdo nebyl. Celé město ještě
spalo.
Xavier se pokoušel usnout, ale nedařilo se mu to. Kolem
osmé ráno na dvě hodiny nakonec usnul, ale celý den se
cítil víc mrtvý než živý. Sotva se napil a dělalo mu velký
problém vůbec vstát z gauče. Několikrát zazvonil telefon.
Podíval se na čísla a zjistil, že volal Bruno. Neměl vůbec
sílu mu volat zpět. V tomto podivném stavu přečkal až do
úterý. Kolem třetí hodiny zvedl telefon a vytočil Thomase.
„Ahoj tati, co se děje?“ Thomas nebyl zvyklý, že by mu
otec sám od sebe zavolal.
„Ahoj, můžeš sem prosím co nejdříve přijet?“ Věděl, že
zní strašně, což hovoru přidalo na váze.
„Proč? Co se stalo?“ Thomas zněl vystrašeně.
„Tvoje máma měla autonehodu a je v nemocnici. Není
to dobré. Můžeš, prosím, přijet co nejdřív domů?“ Chvíli
bylo ticho.
„Samozřejmě, tati. Přijedu. Za dvě hodiny jsem tam.“
Jak řekl, tak splnil. Před pátou hodinou dorazil domů.
Byl celý bledý a ihned se domáhal odpovědí. Xavier ho
posadil do křesla v obývacím pokoji a zavalil ho směsí
Cesta na druhý břeh293

zmatečných informací, že nyní za ní jet nemohou, že to

bude možné až ráno…
„Kde jsou ostatní? Kde je Arthur? Volal jsem mu a je
nedostupný.“ S tím Xavier úplně nepočítal, takže chvíli
přemýšlel.
„Jsou tam všichni, ale my už tam nemůžeme. Taková jsou
nařízení nemocnice.“ Bylo mu jasné, že se to Thomasovi
nezdá věrohodné, ale evidentně nechtěl vzdorovat. Nic
dalšího už neříkal.
„Počkej tady, přinesu ti čaj a něco k jídlu. Dobře?“ Tho-
mas jen přikývl. Seděli tam takto společně celý večer. Xa­vier
pustil nějaký film, ale ani jeden z nich ho moc nesledoval.
Když se přiblížila desátá, Thomas řekl, že už si jde lehnout.
„Vydrž chvíli.“ Xavier zmizel v kuchyni a přinesl Tho-
masovi sklenici vody. „Dal jsem do toho prášek na spaní.
Je potřeba, abys dnes v klidu usnul. Zítřek bude náročný.“
Syn byl naučený, že otci se neodporuje, a vodu naráz vypil.
„Dobrou noc, tati,“ řekl a zmizel v patře. Jeho tělo po-
hřbili k ostatním kolem druhé hodiny ráno.
Xavier našel Daniela, jak stojí sám v kuchyni a umývá
si ruce ve dřezu.
„Dostal jsi vše, co jsi chtěl?“ zeptal se, ale muž na jeho
slova nereagoval. Důkladně si čistil levou a následně pra-
vou ruku. Chladnou vodou si opláchl i obličej. Až potom
se na Xaviera otočil.
„Jsem nesmírně spokojen.“ Krouživým pohybem si
protahoval krk. „Kdybys tak tušil, jak dlouho jsem musel
čekat, než se ke mně můj přítel vrátí. Byla doba, kdy jsem
si myslel, že jsem ho ztratil nadobro, ale já jsem vytrvalý.
Můj vděk nezná mezí.“
„Takže dodržíš svůj slib?“ zeptal se Xavier a z jeho hlasu
bylo slyšet žádostivost. Už příliš dlouho po Druhé šanci
toužil. Rozežírala mu mysl a vkrádala se do jeho snů.
 „Chceš mě snad urazit?“ odpověděl tiše Daniel. Jeho
zlaté zuby se třpytily ve tmě, ale v tónu hlasu se objevilo
něco nového. Zdálo se mu, že dokonce ještě vyrostl, což
se při jeho už tak ohromných rozměrech zdálo nemožné.
Nyní se tyčil až ke stropu a jen samotná jeho přítomnost
zašlapávala Xaviera hluboko do podlahy jeho vlastního
domu.
Měl bych ti poděkovat za nás oba. Xavier nevěděl, odkud
ten hlas přichází, ale slyšel ho přímo uprostřed své hlavy.
Nemohl ho odlišit od svých vlastních myšlenek a chvíli
si byl jist, že zešílel. Můj přítel byl dlouho ztracen a nyní
můžeme pokračovat v naší společné pouti. Daleko za Da-
nielem, v temném koutu místnosti, stála postava. Byla
celá oblečená v černém nebo snad byla sama temnotou.
Daniel nevěděl, a ani to vědět nechtěl.
„Tak mi to prosím dejte. Potřebuji to. Chci být zase se
svou rodinou. Napravím to. Všechno napravím!“ Hlas se
mu zlomil.
„Položil jsem je už dávno sem,“ ukázal Daniel před
sebe. Opravdu tam byla malá průhledná krabička a v ní
několik světlých prášků. „Stačí ti samozřejmě pouze je-
den, ale chtěl jsem být štědrý. Co uděláš s tím zbytkem,
je zcela na tobě.“
Daniel prošel kolem Xaviera, poplácal ho po rameni
a odešel z domu číslo padesát pět, jako by se nic zvlášt-
ního neodehrálo. Xavier se nedokázal pohnout a usnul
v kuchyni na studené zemi.

∞
Město Nantes opustil Xavier až 10. dubna. Druhou šanci
měl konečně v kapse a peklo předchozích dnů se poma-
ličku stávalo minulostí. Byl stále silněji přesvědčen, že se
jednalo o pouhý poplatek za lístek ke spokojené budouc-
nosti jeho rodiny. Vytvoří pro ně všechny svět, který jich
bude hoden. Bude to svět, kde jméno Dupont de Ligonnès
budou vyslovovat s úctou. Agnès bude zpět a on všechno
postaví znovu. Žádná bolest a utrpení. Vše bude pryč.
Podnikl kroky k tomu, aby případné vyšetřování zmátl
a získal ještě několik dnů na přípravu cesty. Poslal svým
příbuzným dopisy, v nichž tvrdil, že se s celou rodinou
vydali do USA. Jako důvod uvedl svou skrytou misi pro
americkou protidrogovou agenturu. Připadalo mu to na-
tolik absurdní, že tomu snad pár dnů budou věřit. Když
už měl lhát, tak ať je ta lež absolutní.
Daniel mu kladl na srdce, že si svou minulost musí
vybavit naprosto dokonale a věrně. Až potom je možné si
vzít Druhou šanci. Než vyrazil, vyndal z několika rámečků
fotky své rodiny a vložil je do příručního zavazadla.
Vyrazil klidným tempem. Nikdo netušil, co se stalo,
a ještě bude chvíli trvat, než si toho všimnou. Tak si to
přál Daniel a jeho přání se vždy vyplnila. I Xavierovi to
tak vyhovovalo, protože si do svého cíle chtěl dojet v klidu,
přičemž chtěl navštívit ještě několik míst ze své minulosti.
Chtěl vidět znovu ta místa, kde byl šťastný a kde ještě věřil
v úspěch. To mu pomůže, aby Druhá šance zafungovala
tak, jak doufal, že fungovat má.
Jedl v restauracích, pil dobrá vína a večer usínal klidněj-
ší než kdy dřív. Když dorazil do Roquebrune-sur-Argens,
cítil se odpočatý a spokojený. Už jen pár hodin a uvidí
znovu svou ženu. Auto zaparkoval na parkovišti u sítě
levných hotelů F1.
Toto město si nevybral náhodou. Často na něj vzpomí-
nal. Jako mladík prošel tyto lesy a hory křížem krážem.
Pamatoval si na jednu skálu a rozhodl se, že právě tam
by chtěl dojít, než si Druhou šanci vezme. Tam to bude
ideální. Začít náš nový život, vybudovat pro nás nový svět
na místě, kde jsem byl kdysi šťastný.
Z kufru auta vzal tašku, do které ukryl pušku a několik
dalších nezbytností. Zabouchl ho a chvíli přemýšlel o tom,
že nechá klíčky v zámku. Nakonec si je vzal s sebou, byť
to bylo zbytečné. Když odcházel od auta, ještě se zastavil
a zahleděl na bezpečnostní kameru. Pokud tohle jednou
uvidí, stráví hledáním v těch lesích celé týdny.
Byl krásný slunný den. Na duben bylo opravdu teplé
počasí a k cíli se mu podařilo dorazit ještě před západem
slunce. Z tašky vytáhl několik fotografií. Chvíli si je prohlí-
žel a pak je uložil zpět. Tašku držel v pravé ruce a v levé
měl připravenou jednu tabletku Druhé šance.
„Neděkujte mi. Udělal bych to znovu,“ řekl, ale jeho slo-
va nikdo slyšet nemohl. Živá duše nemohla vidět, jak tam
stál, v záři zapadajícího slunce, a pak byl v okamžiku pryč.
 II.

U lice i budovy byly zahaleny do černé noci. Kdyby Ella

nevěděla, že přelétají nad místem, které bylo kdysi
jedním z největších měst na zemi, snadno by si ho spletla
se hřbitovem. Místo náhrobních kamenů se zde ale do
výšky tyčily stavby z tisíců tun kamene a oceli.
GHOST snížil rychlost, aby si ten pohled mohli vychut-
nat a nadělali u toho co nejmenší hluk. Mia si nepřála,
aby je ihned po přistání přišel někdo přivítat. Všude ležel
sníh a odrážel svit měsíce a hvězd. Několikrát zahlédli
světla, ale byly to pouze drobky rozsypané na podlaze.
Město dávno zemřelo a nezáleželo na tom, zda tam ještě
přežívají poslední skupinky lidí.
Jak se blížili ke středu města, zkáza, která na něj do-
lehla, byla ještě výraznější. Viděli kdysi stopatrové budovy,
které se zřítily k zemi. Z celých čtvrtí zbyly jen sutiny
a nešlo říci, zda šlo o důsledek výbuchu, či nějaké jiné
síly. Městské parky se už dávno přestaly držet ve svých
vymezených hranicích a draly se do okolních ulic. New
York byl prázdný, ale přesto divoký a fascinující.
„Vidíte to?“ Jenny ukázala někam před sebe. Nejdřív
nikdo nechápal, na co ukazuje, ale za chvíli jim to došlo.
Několik ulic zářilo do noci jasným světlem. Vypadalo to,
jako by tam fungovalo pouliční osvětlení. A to minimálně
ve čtyřech blocích.
„No, někde přistát musíme.“ Mia navedla GHOST nad
rozlehlou plochu, která kdysi bývala Central Parkem. Bez
větších obtíží našla místo, kde mohli pohodlně dosednout.
„Viděla jsem vánoční strom! Přísahám, že tam byl velký
vánoční strom.“ Jenny neskrývala své nadšení, ale nikdo
jiný její objev potvrdit nemohl.
„Půjdeme si teď už lehnout. Musí být hodně po půlnoci
a zítra je taky den. Jsem si jistá, že nám tam nic neuteče,“
řekla Mia a společně s Frankem zmizeli ve svých kajutách.
Elle to nijak nevadilo, protože už byla taky ospalá. Těšila
se, až uvidí New York či cokoliv z něj zbylo. Lehla si na
své úzké lůžko a do pěti minut usnula tvrdým spánkem.

∞
Ella se probudila, když byla venku ještě tma. Nevěděla,
kolik je hodin, ale odhadovala, že spala maximálně hodinu
či dvě. Stále ještě panovala hluboká noc. Postel, kam si
lehávala Jenny, byla prázdná.
„Kam mohla jít?“ Promnula si oči a rozhlédla se po malé
kajutě. Jenny tam nebyla. Ella musela bojovat s nutkáním
znovu zavřít oči a dál spát. Přesto spustila nohy přes okraj
postele a našla potmě boty. Na chodbách byla zima, proto
si přes sebe přehodila slabou mikinu. Neměla tušení, kam
by Jenny mohla zmizet, šla tedy na jediné místo, které se
jí zdálo pravděpodobné.
 Ošetřovnu zalévalo slabé světlo. Pětka stále ještě spal
na svém lůžku. Jenny ležela u něj. Levou ruku měla na
jeho hrudi a hlavu podepřenou polštářem. Ella nevěděla
proč, ale ten pohled ji naplnil nevýslovným žalem. Chtěla
se otočit a nechat ty dva být.
„To si ty, Ello?“ řekla Jenny tiše. Hlavu nezvedla. Stále
přitom objímala otce.
„Ano.“ Ella tiše přišla k nim. „Co tu děláš, Jenny?“
„Víš, mám pocit, že zítra to všechno skončí. Podívala
jsem se a jeho paměť je zdravá. Brzy, možná už zítra, si
vzpomene na své jméno.“ Jenny zněla zvláštně. Ella ji tak
ještě mluvit neslyšela. V jejím hlase bylo něco, co prozra-
zovalo její skutečný věk. Dívka, která nemůže zestárnout
a viděla víc, než si vůbec dovedu představit. Nepřestávala
ji fascinovat.
„A není to dobře? Říkala jsi, že to trvalo tak dlouho.
Pětka bude konečně zdravý.“ Jenny se zvedla.
„Tak to není. Bylo by to v pořádku, ale trvalo nám
to moc dlouho. Nejsem si jistá, co se s ním stane.“ Ella
cítila, že Jenny neřekla všechno. Bylo tam něco dalšího
a nevysloveného.
„A co se stane s tebou? To je to, proč se bojíš?“ To bylo
ono. Uvědomila si, jak obrovský musí mít Jenny strach.
„Ty se bojíš, že nebudeš vědět, kam jít dál?“ Jenny seskočila
z postele a přišla k Elle.
„Bojím se konce. Nebudu mít žádný smysl a důvod, proč
jsem na světě, pomine. A já si myslím, že se to stane už
zítra.“ Ella byla v šoku. Dívala se na to malé, hubené
stvoření, o kterém věděla, že není vůbec slabé a zažilo už
zřejmě celé věky. Byla nekonečně odvážná a svého otce
milovala. Svého otce. Ella si uvědomila, jak je to celé kom-
plikované. Pětka nikdy Jenniným otcem nebyl, alespoň ne
v běžném slova smyslu.
 Chtěla ji obejmout a vysvětlit jí, že se zítra nic nesta-
ne. Pětka se probudí a vše poběží dál. Ale nedokázala to.
Pokud má Jenny nějaké obavy, jistě jsou založeny na čistě
racionálních základech.
„A co můžu udělat já?“ Byla to prostá otázka, ale Ella
nevymyslela nic lepšího.
„Pojď se mnou,“ odpověděla bleskurychle Jenny, jako
by to měla připravené.
„Kam?“
„Půjdeme se podívat na ta světla. Půjdeme se podívat
na vánoční strom!“ V očích se jí probudily ohníčky.
„Vždyť to nejde, Jenny,“ řekla tiše, „nevíme, co nebo
kdo tam může být. My dvě ani neumíme otevřít dveře
ven, aby to neprobudilo všechny lidi na palubě.“
„Ty možná ne, ale já ano…“ Ohníčky se proměnily v pla-
meny. Ella už se necítila vůbec ospalá.

∞
Ven se dostaly nákladním prostorem. Ukázalo se, že Oliver
naučil Jenny ovládat plošinu, která se využívala k naklá-
dání i vykládání zásob. Nebyla úplně nehlučná, ale při
troše šikovnosti a opatrnosti se otevřela velmi tiše.
Venku muselo být několik stupňů pod nulou. Všude
ležel sníh. Nebylo ho víc než deset centimetrů, ale byl
čerstvý a pod nohama křupal. Ella se neptala, kde Jenny
získala ovladač, kterým šlo vzdáleně plošinu zasunout.
Mia by tu informaci určitě měla ráda také, ale Ella se
rozhodla, že to bude řešit až ráno.
Jejich výlet měl trvat maximálně hodinu. Na tom Ella
trvala. Po dlouhé době byly ve společnosti lidí, kterým
mohou důvěřovat, a ona si byla vědoma, že vzájemnou
důvěru teď s Jenny zásadně podkopávají. Na záda si hodila
luk, který jí věnoval Pětka, a u pasu se jí houpal toulec
s několika šípy.
„Opatrnosti není nikdy dost,“ prohlásila, když si všimla,
jakým pohledem si ji Jenny prohlíží. „Svým způsobem
mám za tebe zodpovědnost. I když děláme takovou hlou-
post.“
„No, možná mám zodpovědnost já za tebe,“ řekla na
to Jenny, odkryla bundu a Ella uviděla, že je vyzbrojena
revolverem, který zpravidla nosil Pětka.
„Kdes ho sebrala?“
„Pětka ho teď nepotřebuje a věř mi, že já s ním umím
zacházet.“ Ella si vybavila jejich první shledání a nic už
nenamítala. Toho dne jim Jenny zřejmě zachránila život,
ale udělala to s profesionální chladnokrevností, která
Ellou otřásla.
„Jdeme se jen porozhlédnout. Nebudou tam žádné pro-
blémy.“
„Žádné problémy,“ přitakala Jenny.
GHOST přistál na rozlehlé louce obklopené vysoký-
mi stromy. Listí z nich už opadalo a za nimi se tyčily
tiché stíny výškových budov. Všude vládlo ticho. Pohled
na siluety mrakodrapů naplnil Ellu zvláštním napětím.
Vzpomněla si, jak sama přežívala v troskách opuštěného
města. Na ty dny a týdny už pomalu zapomněla. Od té
doby se stalo tolik věcí…
„Musíme jít tudy,“ ukázala Jenny před sebe. „Nemělo by
to být víc než dva kilometry. Musíme si pospíšit, abychom
dodržely tu tvou hodinu.“ Sníh jim pod nohama křupal.
Obloha byla pokrytá malými mraky a z jednoho se začal
k zemi snášet sníh.
„Byli jste tu už někdy? S Pětkou?“
„Já ne, ale on tu v minulosti byl. Jezdil sem hodně často.
Myslím si, že díky tomu znám město dobře. Navíc jsem
měla vždycky ráda mapy.“ Dívala se před sebe, ale Ella
zahlédla, jak se při těchto slovech usmála.
Stačilo ujít necelých sto metrů a dostaly se na silnici,
po které pokračovaly doleva. Ella byla ráda za čerstvě
napadaný sníh. Nikde kolem neviděla stopy lidí. Sice bylo
jisté, že tu nějaké potkají, ale doufala, že to bude setkání
příjemné. Po jejich pravé ruce se vysoko tyčily mnohopa-
trové budovy.
„Musíme být potichu.“ Ella vzala Jenny za ruku a uká-
zala jí prstem na jednu z budov. V osmém nebo devátém
patře svítilo několik oken. Ve vedlejší budově také viděly
světlo, ale to bylo ještě výš.
Neměly jsme chodit samy ven. Byla to chyba. Musíme se
vrátit. Ella stála na místě a dívala se vzhůru. Cítila zvláštní
směs pocitů. Jenny na první pohled působila jako dítě
a Elle instinkty radily, že ji má ochraňovat. Ale tak to
nebylo. Ať byla Jenny čímkoliv, dítětem přestala být před
hodně dlouhou dobou.
„Jestli chceš jít zpátky, tak jdi.“ Dívala se na ni Jenny
s rukama v kapsách bundy. „Zvládnu to přece sama.“
„Sama jsi musela zvládnout už příliš mnoho věcí. Navíc
jdeme jen na výlet. I když hodně pozdní výlet.“
„Jsi hodná, Ello. Pojď, povím ti příběh.“ Jenny udělala
další kroky sněhem kupředu.
„Jaký příběh?“ Ella ji dostihla. „Tempo budu s dovolením
určovat já. Musíme do toho šlápnout.“
„Než se Pětka probudil, starala jsem se o něj. Říkala
jsem ti to už?“
„Zmínila jsi se o tom,“ potvrdila Ella.
„Vidíš. Zmínila, ale ono to není jen na krátkou zmínku.
Starala jsem se o něj roky. Možná to bylo i desetiletí. Pa-
matuju si první den. Seděla jsem u jeho postele a doktor
něco říkal. Viděla jsem výraz v jeho tváři a zdál se mi
vyděšený, pokud jsem to pochopila správně. Vůbec jsem
nevěděla, co mám dělat. Najednou jsem tam byla sama.“
Teplou čepici měla naraženou hluboko do čela.
„Nikdo ti nic neřekl? Co máš dělat?“
„Vlastně mi to ani říkat nemuseli. Věděla jsem to. Měla
jsem za úkol starat se o paměť toho muže, pomáhat mu,
aby si vzpomněl, ale situace se postupně změnila. Kdybych
nezačala něco dělat, zemřel by.“
„Jak to myslíš, zemřel?“
„Čekala jsem, až někdo přijde, ale uplynul jeden den
a pak další… A nikdo nepřicházel. Uvědomila jsem si, že
musím jít ven z pokoje a někoho najít. Procházela jsem
nemocnicí, ale tam nikdo nebyl. Tedy skoro nikdo. Narazila
jsem na pár lidí, ale ti mi pomoct nemohli. Buď čekali na
smrt, nebo bylo vidět, že je lepší se jim vyhnout.“ Zastavila
se a sebrala sníh z blízké kamenné lavičky. Udělala z něj
kouli a hodila ji do prostoru před nimi. Pak pokračovala dál.
„Nebyla jsem tím, čím jsem dnes. Nevím, jestli ti to
budu umět vysvětlit, ale byla jsem prázdná. Pětka si ne-
pamatoval ještě téměř nic a i já jsem toho věděla strašně
málo. Musela jsem se sama začít učit. A to všechno proto,
abych mu pomohla. To bylo moje poslání.“
„Jenny. Tak se jmenovala jeho pravá dcera?“ Ella se na
to chtěla zeptat už mnohokrát, ale nikdy nebyla vhodná
příležitost.
„Ano, jmenovala, ale teď už je to i mé jméno. Ale já
nejsem ona. Jsem sama sebou, víš?“ Jen tu a tam v jejím
hlase slyšela Ella dívku, které má být devět, možná deset
let. Právě v tento moment se prodrala na povrch, ale
hned zase zmizela.
„Jsem si jistá, že by na tebe byla hrdá. Nosíš její jméno
se ctí a nedovedu si představit lepší, které by se k tobě
hodilo.“
 „Děkuji ti, že to říkáš. Na začátku jsem toužila se jí stát.
S kaž­dou novou vzpomínkou jsem zjišťovala, jak moc ji
miloval. Doufala jsem, že by mohl jednou to samé cítit ke
mně. Představovala jsem si, jaké to bude, až se probudí
a uvidí mou tvář.“
„A jaké to bylo?“ Ella kopla do obrubníku, protože se
jí do boty dostalo trochu sněhu.
„Nebyla jsem tam. Po všech těch letech se rozhodl pro-
brat, když jsem tam nebyla. Tím, jak si lidé brali Druhou
šanci, se město stávalo čím dál zpustlejším a nebezpeč-
nějším. I já jsem proto musela být obezřetnější. Ten den
došlo k nějakému výbuchu a já hned běžela zpátky, ale
trvalo mi to dlouho. Myslím si, že ho probudil právě ten
výbuch. Vysklil všechna okna. Našla jsem ho stát v deš-
ti na střeše.“ Rozepla si bundu a jednou rukou vytáhla
tenký řetízek. Na jeho konci visel malý klíč. „Ani jsem
nepotřebovala tohle.“
„Co to je za klíč?“
„Klíč od jeho pokoje. Vždycky, když jsem odcházela,
jeho pokoj jsem zamykala. Klíč jsem si nechala jako při-
pomenutí doby, kdy jsem nebyla úplně tou Jenny, kterou
jsem teď.“ Přetáhla si řetízek přes hlavu a i s klíčem jej
podala Elle.
„Vlastně už pro mě ztratil svůj původní smysl. Vezmi
si ho. Bude ti připomínat jednu dívku, která tě večer
vylákala ven na dobrodružnou výpravu.“ Ella se chtěla
zeptat ještě na spoustu dalších věcí, ale pak si jen beze
slova vzala ten dar.
Došly až k velkému kruhovému objezdu. V jeho středu
stál vysoký sloup, na jehož vrcholu se tyčila socha. Vše
bylo obrostlé mechem a špinavé od holubího trusu.
„Tady musíme zahnout doleva. Pak už stačí jít doprava
a rovně. Znáš Time Square?“
 „Samozřejmě že znám. Hodně neonů a obrazovek. Kdo
by to neznal?“ Ella se cítila trochu dotčeně.
„Tak právě tam, myslím, jdeme. Není to tak daleko.“
Na silnici bylo stále méně aut. Stála zaparkovaná nebo
odsunutá ke krajnici. Jenny beze slova ukázala na zem,
kde byla patrná vyjetá stopa. Evidentně tu nějaká auta
ještě jezdila, ale nebylo jich mnoho.
„Taxi si asi nestopneme. Město, které nikdy nespí,
zřejmě ztratilo svou přezdívku.“ Ella neměla tak úplně
pravdu. Na křižovatce, přesně tam, kde chtěla Jenny na-
posledy zahnout, spatřily několik postav. Nejdříve jednu,
pak začaly přibývat. Ella s Jenny si uvědomily, že se jedná
o konec dlouhé fronty, která se táhne někam daleko před
ně, přesně tím směrem, kam míří.
Ella s Jenny si stouply blíž k sobě, ale pokračovaly dál
původním směrem. Někteří lidé seděli nebo leželi na zemi
a spali. Jiní byli vzhůru a třásli se zimou. Nezdálo se však,
že by jim věnovali nějakou přehnanou pozornost. Pár lidí
se otočilo, ale hned se zase vrátili ke svým záležitostem.
Většina byla oblečená do zimních bund, dlouhých kabátů
či zabalená do dek. Byli tam lidé mladí i staří. Viděly
i několik málo dětí.
„Na co asi čekají?“ zeptala se tiše Jenny.
„Nemám tušení. Zeptala bych se, ale raději půjdeme
dál. Nestačilo ti to už?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Nestačilo. Chci vidět ta světla. Chci vidět vánoční
strom,“ řekla trochu hlasitěji a v dlouhé frontě se otočila
starší žena. Ella odhadovala, že jí musí být minimálně
šedesát.
„To tu nejsi jediná, holčičko. Všichni tu chtějí vidět
vánoční strom.“ Usmála se na ně, ale místo zubů měla jen
černé pahýly. Přidaly do kroku. Světel začínalo přibývat.
Svítilo tu více oken, a dokonce i výlohy některých obchodů.
Na ulici se pohybovali lidé a kráčeli různými směry. Tím
vším mumrajem se táhla dlouhá fronta a její začátek byl
stále v nedohlednu.
„Vypadá to tady jako docela normální město, že?“ ze-
ptala se Jenny.
„Nejsem si tím úplně jistá, ale máš pravdu. Asi to tak
je.“ Všude kolem nich se tyčily vysoké budovy. Měly mnoho
desítek pater, takže si dole na ulici Ella připadala trochu
stísněně. Kolem už nebyla žádná auta. Všechna musela
být kdysi odklizena. Nechtěly pokračovat středem ulice
a rozhodly se jít po levé straně chodníku. Na ulici fungo-
valo pouliční osvětlení, byť zářila jen kaž­dá druhá lampa.
„Mohu vám nějak pomoci?“ Cestu jim zahradil muž
v dlouhém šedém kabátě. Měl kudrnaté černé vlasy, a ač-
koliv byla noc, měl na očích sluneční brýle. Po boku mu
stál velký hnědý pes. Musel vážit přinejmenším čtyřicet
kilo.
„Ne, děkujeme.“ Ella se kolem něj chtěla protáhnout,
ale on ji chytil za paži.
„Jsi si tím jistá?“ Jeho dech byl divně cítit.
„Jsem si tím jistá!“ Prudce se mu vyškubla a za chvíli
už ho nechaly s Jenny daleko za sebou. Ještě slyšela, jak
volá něco o tom, že nechtěl zanechat špatný dojem.
Ella zastavila před jednou ze zářících výloh. Klekla si,
aby viděla Jenny přímo do očí.
„Udělaly jsme chybu. Netuším, proč jsem s tebou cho-
dila až tak daleko. Vraťme se zpátky.“ Než jí stihla Jenny
odpovědět, promluvil na ni jiný hlas. Byl to jakýsi muž,
stojící ve dveřích.
„Nemáte chuť trochu si oddechnout? Takhle večer tu
máme docela prázdno.“ Otočila se na něj a okamžitě jí
bylo jasné, že ho už někdy viděla. Přes jedno oko měl na-
sazenou pásku a mastné vlasy mu sahaly až k pasu. Ellu
šokovalo, že poznává jeho tvář, ale vůbec si ho nedovedla
zařadit. Zírala na něj s otevřenou pusou. „Jsi v pořádku?
Pokud nemáte dost peněz, tak vám můžu dát slevu, jestli
si rozumíme?“
„A co že nám to vůbec nabízíte?“ podařilo se jí ze sebe
dostat. Po té otázce na ni pro změnu chvíli nechápavě
hleděl muž.
„Jak to myslíš? To je přece jasný, ne? Mám tu dvacet
dómů. Hory, sauny, tropický pralesy nebo pláže. Prostě
co si budeš přát.“ Ella se zadívala na starý nápis nad
vchodem. Byl špatně čitelný, ale opravdu tam bylo něco
o tom, že se za dveřmi nachází půlhodinová relaxace, ať
už tím autor myslel cokoliv.
„Nemáme zájem, díky.“ Než stihl něco odpovědět, byly
pryč. Ella popohnala Jenny. Už jí bylo jasné, kde toho muže
viděla. Než ji našla Ash, když bloudila po pláži a narazila
na ten dóm. Ten muž byl uvnitř. Hlavu jí zaplnily otázky,
a co bylo horší, i vzpomínky. Rozhlédla se, kde se Jenny
loudá. Najednou ji nikde neviděla a nechápala, jak se jí
mohla ztratit. Před pár okamžiky ji ještě držela za ruku
a teď jako by se po ní slehla zem.
„Jenny?“ zavolala, ale bez odpovědi. „Jenny!“ Nikde ji
neviděla. Do hajzlu, kde je. Uvědomila si, že se jí situace
začíná vymykat z rukou. Uběhla pár metrů a postavila se
doprostřed ulice. Rozhlížela se kolem, ale Jenny nikde ne-
zahlédla. Kolem se nepohybovaly téměř žádné děti, takže
by tu Jenny byla hodně nápadná. Přímo před sebou, sto
metrů, možná blíž, uviděla vánoční strom. Takže on tu
vážně je, to nechápu. Stál tam a zářil do okolí. Rozeběhla
se k němu.
Po její pravé ruce se stále táhla ta nekončící fronta.
Všichni se na ni dívali, a někteří dokonce něco křičeli.
Neposlouchala je, musela najít Jenny. Konečně ji spatřila,
jak stojí pod stromem. Fascinovaně se dívala vzhůru a Ella
měla pocit, že je duchem někde úplně jinde.
„Zešílela jsi? Jenny, co se to s tebou děje?“ Neodpově-
děla, jen se dívala nahoru do světel vánočního stromu.
„Jenny, slyšíš mě?“
„Slyším.“ Konečně sklopila zrak. „Promiň, nevím, co to
se mou je. Měly bychom jít zpátky. Nějak se mi to tu nelíbí.“
„Jestli si myslíte, že budete předbíhat, tak to teda ne!“
Ella se otočila. Pár metrů od nich stála skupina lidí. Uvě-
domila si, že je to zřejmě začátek fronty, která se táhla
celou ulicí.
„Nikoho nepředbíháme. Už jdeme pryč,“ odpověděla,
ale to už si jich všiml další muž.
„Já znám tyhle krysy. My tu čekáme měsíc a ony si
myslí, jak na nás vyzrajou. Spráskal bych je jako psy!
Nebo bych je rovnou hodil do jámy.“ Po těch slovech se
přidalo dalších asi pět lidí. Postupně všichni začali křičet:
„Do jámy! Do jámy!“
Ella držela Jenny pevně za ruku. Pokusila se ustoupit
zpět, ale lidé se k nim postupně přibližovali.
„Co se to tu do hajzlu děje?“ Přistoupil muž v černých
kalhotách a ještě tmavší bundě. Vypadal jinak než ostatní.
Přes rameno měl přehozenou pušku a působil tak, že je
v dobré kondici. „Jestli tu někoho plánujete házet do jámy,
tak leda s mým svolením.“ Zadíval se na ně. Jeho pohled
se Elle vůbec nelíbil.
„Jen chceme jít pryč. Neděláme tu žádné potíže.“
„Jestli děláte, nebo neděláte potíže, to rozhodnu s dovo-
lením já.“ Rozhlédl se po přihlížejících. „Takže vy tvrdíte,
že tahleta holka předbíhá ve frontě na vánoční dárky?“
Několik lidí souhlasně přikývlo nebo vykřiklo.
„To není pravda.“ Ještě než Ella dořekla poslední slovo,
dostala tvrdý úder do obličeje.
 „Dovolil jsem ti snad promluvit? Zkus otevřít ještě jed-
nou tu svou hubu a dám ti pěstí.“ Ukázal na Jenny. „Ty tu
zůstaň, pokud nechceš, aby se tvojí kamarádce něco stalo.“
Chytil Ellu pevně za zápěstí a odváděl ji někam dozadu
za vánoční strom.
„Nemysli si, že jsem slepý. Jsi čistší než ta špína kolem.
Máš pěkné oblečení a i ten tvůj lučík vypadá dobře. Ale to
ti nepomůže. Jen se podívej.“ Stáli na kraji nějaké nádrže.
Měla průměr deset metrů, možná víc. „Chtějí, abych tě
hodil sem. Kdo tam jednou spadne, už se nikdy nedosta-
ne ven. Můžu ti to potvrdit. Za dvacet let jsem tam hodil
hodně smradů a ani jeden se nevrátil.“ Ella se dívala na
vodu. S hrůzou si uvědomila, že to není voda, ale hladina
portálu. Byl položený na zemi a nechtěla si ani domýšlet,
kam asi vede.
„Mrzí mě to. Opravdu. Nechte nás prosím odejít.“ Mu-
sela znít zoufale, ale muž se jen rozesmál.
„No, uvidíme.“ Někde za nimi, v prostoru, kde zůstala
Jenny, se ozval ruch. Lidé začali něco skandovat a pokři-
kovat. „Zdá se, že máš štěstí. Show už začala. Asi tedy
necháme na šéfovi, aby rozhodl, co s tebou.“

∞
Podél dlouhé řady lidí pomalu projíždělo policejní auto.
Bylo to velké bílo-modré SUV s nápisem NYPD na dveřích.
Ella netušila, kdo je uvnitř, ale lidé na ulici to zřejmě věděli.
Sápali se po něm, bušili na okénka a všemožně se snažili
upoutat jeho pozornost. Nebylo jim to ale moc platné.
Auto pokračovalo dál, až zastavilo téměř před Ellou.
Zadní dveře se otevřely a vystoupil muž. Byl vysoký,
hodně vysoký. Ostatní převyšoval minimálně o půl hlavy,
ale výška nebyla ten hlavní důvod, proč vzbuzoval respekt.
Byl tak široký v ramenou, že chvílemi působil jako ho-
lohlavý kříženec člověka a býka. Na sobě měl policejní
uniformu s šerifskou hvězdou na hrudi.
„Šéfe?“ oslovil obra muž, který zajal Ellu a Jenny. „Něco
tu pro vás mám.“ Muž se na něj opovržlivě podíval.
„Víš, co je dnes za den? Tihle lidé tu čekají týdny, aby
dostali dar Druhé šance. Jsou proboha Vánoce, tak mě
neotravuj.“ Ella fascinovaně sledovala jeho zlaté zuby. Mu-
sel je mít vyměněné snad všechny. Ignoroval je a otočil
se k nim zády.
„Ale šéfe…“ našel v sobě kus odvahy muž. Hromotluk
se otočil a dvěma rychlými kroky byl u nich. Rozeřval se
na muže z plných plic.
„Ty si mi snad nerozuměl? Řekl jsem ti, ať držíš hubu.“
Najednou ztuhl. Zíral přímo na Ellu. Pak jí jediným rych-
lým pohybem sundal z hlavy kulich a zapotácel se. Udělal
krok zpátky a vypadalo to, že se skácí k zemi. V obličeji
měl viditelný strach.
„Co se to tu doprdele děje?“ řekl muž a Ella nic nechá-
pala. Ten muž byl k smrti vystrašený. Ucítila, jak ji něco
chytlo za nohu. Podívala se dolů. Stála u ní Jenny a pev-
ně ji svírala. Ella pravou rukou chytla Jenny za rameno
a přitiskla ji k sobě.
„Co je tohle za hry? To přece nemůžeš být ty!“ zakřičel
muž. Ella nechápala, jak je možné, že se ten hromotluk
může hýbat takovou rychlostí. Najednou byla ve vzduchu
a on ji držel pod krkem. Přiblížil k ní obličej, až na sebe
hleděli z bezprostřední blízkosti. „Ty jsi doprdele mrtvá!
Rozumíš?“
Ella ho nepoznávala. Netušila, odkud ji zná, a myslela
si, že se musí jednat o nějaký hrozný omyl. Nedostávalo
se jí kyslíku, ale dokázala ze sebe dostat alespoň jednu
větu. „Co jsi zač?“
 Muž neodpověděl. Místo toho promluvila Jenny. „Da-
niel.“ Zručně a s robotickou přesností vytáhla dívka zbraň
a zamířila na mužovu hlavu. Cvakl kohoutek. Měl se ozvat
výstřel, ale nestalo se vůbec nic. Daniel se podíval na dív-
ku se stejným údivem jako před chvílí na Ellu. Jediným
rychlým kopem ji zasáhl do hrudníku. Byla to strašlivá
rána. Dívka odletěla několik metrů dozadu a narazila
zády do lampy. Sesula se k zemi, kde zůstala bez hnutí
ležet.
„Daniel… Tak mi už dlouho nikdo neřekl.“

∞
Pětka se probudil. Na ošetřovně nikdo nebyl a jeho očím
chvíli trvalo, než si přivykly na přítmí. Pomalu si protáhl
krk a pokusil se posadit. V oblasti kolem žaludku mu vy-
střelila bolest, takže si raději znovu lehl. Musel jsem spát
dlouho. Prohlédl si svou ruku. Uvědomil si, že byl napojený
na kapačky a že rozhodně musel být mimo hodiny, či
spíše dny. Bolest by tedy měla být pryč. Co je tady špatně?
Opatrně si prohmatal část těla, která už mu delší dobu
dělala starosti. Tentokrát bylo něco jinak a bolest zřejmě
jen tak neodejde. Měl pocit, že chodit zvládne, a ještě
jednou se pokusil posadit a pak i postavit. Tentokrát byl
úspěšný. Pohybovat se musel sice pomalu, ale šel.
Nikoho nepotkal, a tak automaticky zamířil na můstek.
Odhadoval, že bude nejspíš ještě brzké ráno a ostatní čle-
nové posádky asi dosud spí. Míjel kajutu, kterou přidělili
Jenny a Elle. Pomalu otevřel dveře a nakoukl. Nikoho tam
neviděl, postele byly prázdné. Možná nebude tak brzy.
Došoural se až ke svému cíli. Na můstku bylo živo.
Našel tam Miu, Franka i Ab. Oliver byl také přítomen,
seděl v křesle a Pětka si ho jen hned nevšiml.
 „Co se to tu proboha děje?“ zeptal se Pětka ve dveřích
a všechny tím překvapil. Nejpohotovější byl Frank, který
přiskočil a podepřel ho.
„Pomůžu ti sednout. Jsme rádi, že jsi konečně vzhůru.
Že ti to ale trvalo.“ Z celé posádky znal Franka vlastně
nejméně. Zdál se mu jako trochu popudlivý, ale jinak pří-
jemný chlap.
„Já taky. Může mi někdo prozradit, kde jsou Jenny
a Ella? V jejich kajutě jsem je neviděl. A kde to vůbec
jsme? Díval jsem se z okna, ale nebyl z něj dobrý výhled.“
Mia vypadala, že se také před chvilkou probudila. Vlasy
měla neupravené a byla oblečená v pánském tričku s logem
fotbalového týmu Notre Dame Fighting Irish, které mohlo
být určené pouze na spaní. Pětka si nedovedl představit, že
by se v něm mohl někdo dobrovolně za bílého dne ukázat.
„Je to patnáct minut, co jsme to zjistili. Jenny a Ella
se v noci musely vyplížit ven. Dle záznamů to bylo před
necelými pěti hodinami. Oliver už hledal venku a v nejbliž-
ším okolí, ale nenašel je. Jejich stopy směřují do města…“
Pětka se pokusil prudce vstát, ale bolest mu to nedovolila.
„To je nesmysl! Proč by chodily ven? A kam? Kde to
vlastně jsme? Řekne mi to konečně někdo?“
„Jsme v New Yorku,“ odpověděla klidným hlasem Mia.
„V New Yorku?“ Pětka byl v šoku. „Ale proč? To je
šílenství! Musíme je hned najít!“
„Já vím. Vydáme se za nimi, ale ty se v první řadě uklid-
ni. Jenny musela otevřít plošinu v nákladovém prostoru.
Má i jeden z našich ovladačů, jinak by nemohly zvenku
zavřít. Pokud ho má u sebe, tak ji můžeme lokalizovat.“
„Tak to udělejte. Musíme je najít co nejdřív.“ Bolest
přišla znenadání, až se mu znovu udělalo mdlo.
„Měl by sis zase lehnout. Dám ti nějaká sedativa.“ Ab
ho chytila za rameno.
 „Dáš mi sedativa. Dáš mi ta nejsilnější sedativa, která
mi dovolí jít, protože já půjdu s vámi!“ Nikdo se mu ne-
odvážil odporovat.

∞
„Říkám ti to jasně. Jestli ty lidi nedostanou, pro co přišli,
tak se zblázněj. Začnou rabovat, pálit všechno kolem. To
se stane! To ti povídám.“ Hlídač byl opřený o stěnu a od
pusy mu stoupala pára. Přes tlustou bundu měl přeho-
zenou ještě deku.
„Tak proč s tím tentokrát dělá takový štráchy? Prej
jim dává dárečky takhle na Vánoce snad třicet let. Proto
sem chodí, ne?“ Druhý hlídač seděl na schodu u dveří. Na
rozdíl od svého kolegy neměl deku a dost mu ji záviděl.
„Hele, jasně, že to dělá už roky. Slyšel jsem to od spousty
lidí, ale hlavně, podívej se na tu frontu! Vždyť ty lidi už
tu čekaj i měsíc. Fakt měsíc!“ Odplivl si.
„Divíš se jim? Vždyť dá kaž­dýmu Druhou šanci. Za-
darmo. Jen přijdeš a dostaneš. Kdo ti to v dnešní době
může nabídnout? Všude je to samá napodobenina, co ti
jen rozleptá žaludek nebo mozek.“
„Já bych si to svinstvo nevzal. Moje rodina byla vždycky
proti tomu. Můj táta, můj děda a snad i praděda. Prostě si
to svoje odžijeme tady. Hele, celý je to nepřirozený a mně
se to nelíbí. Teda šéfovi bych to do očí neřek, ale já to tak
beru.“ Sundal si rukavice a třel si ruce o sebe. „Musím
říct, že je teda pořádná kosa, to jo. A tenhle rok je i dřív
sníh. Letos bude tuhá zima, to ti povídám.“
Vchod, který využívali, byl stranou od hlavní ulice.
Stačilo jednou zabočit a ujít pár desítek metrů, ale i tak
to stačilo, aby tu měli dostatek klidu. Nyní se k nim ale
někdo blížil.
 „Hele, jde sem nějakej chlap,“ upozornil stojící hlídač
sedícího, a ten hned vstal.
Pětka se postavil jen necelý metr před ně. Působil,
jako by si jich vůbec nevšímal. Jen si přiložil pravou ruku
k uchu.
„Jsi si jistá, že to je tahle budova?“ promluvil a muži
se na sebe nechápavě podívali.
„Hele, kámo, vypadni vodsaď, nebo budeš mít trable.“
Pětka muži pouze prstem položeným na ústa naznačil,
že má být potichu.
„Nebudu na vás čekat. Jdu hned dovnitř. Třicáté patro,
jak říkáš. Přinejhorším víte, kde mě najdete.“
„Takže ty říkáš, že jdeš dovnitř? A jak bys to asi chtěl
udělat?“ zasmál se jeden z hlídačů.
„Jak? No asi takhle.“ Jedním rychlým krokem se dostal
až k muži a udeřil ho pěstí přímo na ohryzek. Ten se začal
okamžitě dusit a rukama si svíral hrdlo. Druhý hlídač se
pokusil uvolnit pouzdro pistole, kterou měl u pasu. Byl při
tom zoufale pomalý. Pětka mu jediným kopnutím zlomil
holenní kost. Muž se skácel na zem a začal křičet.
„Tiše, nebo ti tu samou věc udělám s obličejem,“ otočil
se k muži, kterého udeřil jako prvního. Ten si v polodřepu
stále svíral krk a zoufale sledoval divadlo rozehrané kolem.
Pětka scénu rychle ukončil, a to jedním dobře mířeným
kopem do jeho hlavy. Nechtěl muže zabít, i když si nebyl
jistý, zda do toho nedal moc síly.
„Ježíš, nezabíjej mě!“ zaúpěl druhý hlídač. „Víš, kdo
tam uvnitř je?! Měl bys hned zmizet. Fakt ti radím dob-
ře!“ Po těch slovech se podíval na svou nohu v nepěkném
a nepřirozeném úhlu. „Tys mě zmrzačil. Tys mě kurva
normálně zmrzačil.“
„Znova tě prosím, abys byl tiše. Řekni mi, kolik je tam
chlapů?“ ukázal Pětka na dveře.
 „Dneska? Dneska tam bude maximálně pět šéfových lidí.
Ale on je nepotřebuje, vždyť to ani není člověk.“ Pětka si
vzal mužovu pistoli, vstal a otevřel dveře. Než vstoupil do
budovy, ještě se podíval na sténajícího hlídače.
„Není to člověk? Tak to bude aspoň trochu fér.“

∞
Daniel byl opřený o zábradlí. Balkon se nacházel v jednom
z nejvyšších pater východní věže a dnes tu foukal opravdu
nepříjemný ledový vítr. Zahleděl se směrem dolů. Přímo
pod sebou uviděl velký vánoční strom, který tam nechal
postavit. Fronta lidí se táhla téměř až k Central Parku.
Slunce se už pomalu vyhouplo nad horizont a to zname-
nalo, že budou přicházet další čekající. Stovky a tisíce
dalších lidí, doufajících, že jim dá Druhou šanci.
„Musím vám říci, jak moc miluji Vánoce. Lidem by se
měla dávat naděje právě v tento den. Nemyslíte? Je to
čas zázraků a naše shledání je učiněný zázrak!“ Rozpřáhl
ruce. Ella ani Jenny odpovědět nemohly. Ella měla svá-
zané ruce a v puse roubík. Jenny jí ležela u nohou. Stále
se ještě neprobudila.
„Pořád mi vrtá hlavou, proč jste tu jen vy dvě, ale dá
se očekávat, že osudovost této situace brzy přivede ještě
jednu chybějící postavu.“ Přešel k Elle a chytil ji za bradu.
Držel ji pevně, aby nemohla uhnout pohledem.
„Mrzí mě, že jsi mě hned nepoznala, ale odpouštím ti
to. Pro mě uplynulo hodně času a změnil jsem se. Zato
ty vypadáš pořád stejně. Zajímalo by mě, jaká byla tvoje
cesta. Já jsem si musel projít ohněm i vodou, abych došel
vykoupení. A co ty? Jsi stále ta holčička, která poslechne,
co se jí přikáže?“ Uslyšeli dva tlumené výstřely. Na balkon
vedly jen jedny dveře. „Že by se blížil? Náš spasitel číslo pět?“
 Dveře se pomalu otevřely. Dovnitř vstoupil jeden z Da-
nielových mužů. Díval se na ně, ale měl v očích divný výraz.
„Omlouvám se, šéfe, já nemohl jinak.“ Třetí výstřel už
byl hlasitý. Muž dopadl na zem. Kulka mu rozdrtila ně-
kolik obratlů a míchu. Byl na místě mrtvý. Pětka vešel na
balkon s napřaženou pistolí.
Očima rychle zhodnotil situaci. Ella byla svázaná na
zemi. Jenny ležela a nehýbala se. Jediný, kdo stál, byl ho-
lohlavý muž v policejní uniformě. Je obrovský, napadlo
Pětku, ale zbraň měl jen on sám. Muž se zdál neozbrojený.
„Za to, co jsi jim udělal, tě zabiju.“ Udělal dva kroky
blíž k Danielovi a mířil mu na hruď.
„Počkej!“ zvolal Daniel a jeho tón Pětku zmátl. „Nepři-
vítáš se se starým přítelem, Pětko?“ Ten sklonil hlaveň
zbraně, ale jen na okamžik.
„Neznám tě. Nikdy jsem tě neviděl,“ vzpomínal. Jeho
paměť už byla zdravá a ten muž mu nikoho ani vzdáleně
nepřipomínal.
„Opravdu ne? Nepamatuješ si chlapce, kterému jsi vy-
razil většinu zubů?“ Usmál se a vycenil zlatý chrup. „Ne-
pamatuješ si svůj nejmilovanější maják, který jsi nechal
tolikrát ležet mrtvý u cesty!“
„Daniel? To není možné. Ty nemůžeš být Daniel.“
„Ať tomu věříš, nebo ne, jsem to já. A řeknu ti, že
jsem si kvůli tobě užil fakt hrozné věci. Už dávno jsem
zapomněl na svou přísahu. Chtěl jsem ti vyrvat vnitřnosti
z těla a donutit tu holku, aby se dívala, jak je žereš! No…
snad jsem ji nekopnul moc silně. Bylo by mi líto, kdy-
bych to nemohl zrealizovat.“ Daniel se podíval na malé
bezvládné tělo.
„Možná že ty jsi opravdu Daniel. Protože takhle by se
mohlo chovat jenom monstrum, jako byl on. A díky za
připomenutí, že jsem tě už tolikrát zabil. Teď to udělám
naposled, ale užiju si to.“ Bolest Pětkovi vystřelila z bři-
cha vzhůru. Jednou rukou instinktivně sjel dolů, zatímco
zbraní stále mířil na Daniela.
„Na to jsem nezapomněl. Máš vůči mně velký dluh,
který je potřeba splatit. A víš, že si vybavuji ještě jednu
věc? Řekl jsi mi, že víš, o co jsem přišel, a že není o co stát.
A tohle, Pětko, vážně nemohu potvrdit. V tomhle ohledu
jsi se vážně hluboce mýlil.“
Pusť tu zbraň. Ještě tu někomu ublížíš. Pětka neuměl
určit, odkud ten hlas přišel. Měl pocit, že je jen v jeho
hlavě, ale zároveň i všude kolem. Zareagoval na ten pří-
kaz okamžitě. Upustil zbraň. Nedokázal vzdorovat. Daniel
nevidí to, co já. Ty už víš o svém konci. Blíží se velmi rychle.
Musím poznamenat, že jsi zajímavý exemplář. Chodil jsi
po tomto světě mnohem déle, než je tvému druhu přáno. Za
Danielem se objevila postava. Připadalo mu, jako by byla
vytvořena z té nejhlubší černi. Veškeré světlo v ní mizelo.
„Teď už jsme vážně všichni,“ zasmál se Daniel a přešel
k Elle. Rozvázal pouta a téměř jemně ji dovedl k zábradlí.
Následně ji uchopil do obou rukou a vysadil. Nyní stála
a hlubinu měla za zády. Daniel ji jednou rukou držel.
„Ella byla opravdu velmi nápomocná. Bez ní by některé
věci byly o poznání složitější, ale teď už se mi zdá, že vše
moc komplikuje. Nějak sem nepatří. Dovolím si ji využít
ještě naposledy a spojíme to s otázkou.“ Pětka a Daniel si
hleděli do očí. „Řekni mi své jméno a já ji nechám žít. Vrtá
mi to hlavou už tak dlouho. Jak jen se jmenoval…“ Ella se
nepatrně zhoupla, když zafoukal vítr. Pětka sebou cukl.
„Já to nevím, proboha!“ Daniel se zasmál.
„Ale víš. Někde hluboko v sobě to máš. Můj přítel
mi šeptá do ucha, že to tam vidí. Jen to stačí vydolovat.
Možná potřebuješ pouze správnou motivaci.“ Znovu silně
zafoukalo.
 „Já to nevím! Neshazuj ji. Ona za nic nemůže. Klidně
skočím sám, ale ji nech!“ Do očí se mu vedralo několik slz.
Cítil bezmoc a podezříval tu tmavou nelidskou postavu
z toho, že tyto pocity ještě umocňuje.
„Mrzí mě to, ale já své sliby dodržuji. Není jméno, ne-
bude už žádná Ella. Ale proč tu hraju tohle divadlo. Vždyť
já tvoje jméno znám. Kdo by ho neznal.“ Pustil Ellinu ruku
a udělal několik kroků. Ella chvíli balancovala na zábradlí,
ale i ona byla paralyzována silou černé postavy. Dívala se
na Pětku a ten z jejího výrazu nedokázal nic vyčíst. Byl
v něm strach, ale i něco dalšího.
„Jmenuji se…“ Najednou to věděl. Vykřikl své jméno, ale
bylo pozdě. Ella se převážila dozadu a zmizela v hlubině.
Pětka klesl na kolena. Ozval se další výstřel.
 III.

E lla chtěla křičet, ale nemohla. Temnota jí svázala jazyk.

Věděla, že za pár okamžiků zemře. Dívala se na Pětku
a potřebovala se omluvit. Neměla nikdy Jenny poslechnout
a vydat se sem. Byla to hloupost, za kterou nyní všichni
budou muset zaplatit. Zadul silný poryv ledového větru
a ona najednou cítila, jak padá.
Byl to zvláštní pocit. Patra budovy ubíhala bleskovou
rychlostí, a byť zem neviděla, cítila její přítomnost. Ještě
jeden nádech a všechno to skončí. Koutkem oka zahlédla
světlo vánočního stromku. Vše bylo tak rychlé.
Takže ty to chceš vzdát? Tady to rozhodně nekončí, hol-
čičko. Ashantin hlas se vynořil odnikud. Byl křišťálově
čistý, jako by jí mluvila přímo do ucha. Chtěla se za tím
hlasem otočit, ale věděla, že by hned zmizel. Ella, kte-
rou znám já, se nebojí. Když jí někdo nakáže, že je čas ze-
mřít, vysměje se mu. Je to její cesta a ona sama si určí směr
i cíl.
 Ella zavřela oči. Teď už to muselo přijít. Náraz na tvr-
dou zem. Věděla, že to bude rychlé a fatální. Pád z takové
výšky nikdo nemůže přežít. Obklopil ji zvláštní pocit. Ten
pocit znám. Zamyslela se a došlo jí to. Byl to portál. Na
zemi vedle vánočního stromu byl portál, kterému říkali
jáma. Jáma, ze které se nikdo nikdy nevrátil zpět.
Obklopila ji tma a chlad. Pokusila se nadechnout, ale
místo vzduchu nasála jen slanou vodu. Síla proudu ji oka-
mžitě ovládla. Nevěděla, kde je nahoře a dole. Otevřela oči,
ale okolo nebyl ani náznak světla. Její oblečení ztěžklo.
Podařilo se jí rozepnout bundu a setřást ji. Udělala několik
temp. Musím se nadechnout. Netušila, jak dlouho to ještě
může vydržet.
Pak přišla další vlna a s ní silný proud. Ella se na oka-
mžik ocitla nad vodou, ale ta ji hned zase pohltila. Tento
krátký okamžik pomohl. Konečně věděla, jakým směrem
má plavat. Udělala dalších pár rychlých temp a dostala se
na hladinu. Nadechnutí bylo slastné, ale pocit opojení trval
jen zlomek vteřiny.
Nos, oči i plíce měla plné vody. Rozkašlala se, ale voda ji
nesla dál. Snažila se rozhlížet a očima najít nějaký záchytný
bod. Neviděla vůbec nic. Nebe bylo jasné a svítil na něm
měsíc. Začala se nekontrolovaně třást. Na okamžik měla
pocit, že vidí další světlo. Nebylo tak výrazné jako svit
měsíce, ale i tak zářilo. Nová vlna ji stáhla pod hladinu.
Vynořila se a světlo bylo pryč.
Někde tu je. Někde tu přece musí být. Znovu ho zahlédla.
Nemohlo být dál než sto metrů od ní. Věděla, že to do-
káže, musí to dokázat. Moře ale vzdorovalo. Přiblížila se
na takovou vzdálenost, aby jasně rozpoznala maják. Byl
vysoký a čněl z bouřících vln. Už začínala doufat, ale síla
vody ji opět vzdálila. Docházel jí dech a přestávala cítit
ruce. Naposledy se odhodlala k zoufalému pokusu. Napjala
všechny síly. Zbývalo dvacet metrů, patnáct, deset… A Ella
se zachytila žebříku.
Kousek nad sebou spatřila černé dřevěné dveře s ma-
sivním kovovým klepadlem. Nechápala, kde našla sílu na
to, aby k nim vyšplhala. Několikrát zabušila. Nikdo ne­
otvíral. Může být automatický? Nemusí tu nikdo být. Znovu
zaklepala a tentokrát se dveře opravdu otevřely. Vpadla
dovnitř, rovnou do něčí náruče.

∞
Kamna byla rozpálená do běla. Ella měla na šňůrách po-
věšené své oblečení, teď už téměř suché. Seděla v křesle
a byla zabalená do několika dek. Podařilo se jí dokonce
na několik hodin usnout, ale Rob ji brzy ráno nechtěně
probudil. Jako omluvu jí nabídl šálek teplého čaje a ona
ho s díky přijala.
Rob sloužil na majáku u Beachy Head už déle než tři
roky. Byla to práce samotáře, ale jemu vyhovovala. Jednou
za dva měsíce ho přijel někdo vystřídat a on se v tomto
režimu naučil žít.
„Opravdu jsem si myslel, že jsi duch nebo zlý sen. Ote-
vřel bych rychleji, ale nevěřil jsem tomu, co slyším.“ Rob
se jí už poněkolikáté omlouval.
„Nech to být. Zachránil jsi mi život. Navíc jsi ty dveře
otevřel, ať už sis myslel, že je za nimi cokoliv.“ Napila se
horkého zeleného čaje. Nikdy v životě jí žádný nápoj tak
nechutnal.
O strážcích majáků se vykládají různé legendy. Často
se mluvilo o jejich šílenství a vycházely o nich romány,
kde byli spíš duchy než lidmi. Když jste dlouhé měsíce
sami v obklopení vln oceánu, musí to na vás zanechat
nějaké stopy. Rob ale připadal Elle naprosto v pořádku. Byl
inteligentní, což dokazovala i slušně zásobená knihovna,
na niž byl také patřičně hrdý.
„Říkají, že jsem blázen. Knihy tu prý nemají co dělat,
ale já si vždycky, když jedu z pevniny, minimálně jednu
přivezu. Jsem tedy asi jediný ze strážců, který čte, ale
co jiného bych tu měl stále dělat?“ Ella s ním souhlasila.
Z jejich krátkého rozhovoru jí Robova práce připadala
velmi monotónní.
„Nechceš se jít na něco podívat? Vychází slunce a to je
neskutečný pohled.“ V jeho hlase bylo cítit nadšení a Ella
ho nemohla odmítnout.
„Hned. Jen mi dej chvilku a já se obléknu.“ Vyšli spolu
až na vrchol majáku. Nacházel se jen kousíček od kame-
nitého pobřeží. Téměř k nebi se z vln zvedala obrovská
bílá skaliska. Rob jí ovšem chtěl ukázat výhled druhým
směrem. Viditelnost byla skvělá a slunce se zvedalo nad
nízko položenou mlhu.
„Tam,“ ukázal Rob prstem před sebe. „Přímo tam, kde
vychází slunce, je Francie. Lidé se mě často ptají, zda je
odtud vidět Evropa. Tak proč se sem sami nepřijedou
podívat? Mohou si to potvrdit.“
Ellu ten pohled uchvátil. Slunce mělo zvláštní barvu
a jeho paprsky zbarvily skaliska Beachy Head tak, jako by
je někdo v noci potají pomaloval. Nahnula se přes zábradlí
a Rob ji instinktivně chytil kolem pasu.
„Omlouvám se,“ řekl rozpačitě a evidentně nevěděl, jak
si se situací poradit. „Normálně tu hosty nemívám a lekl
jsem se, že bys mohla spadnout.“
Ella těsně nad hladinou vody něco spatřila. Jemné tře-
potání vzduchu, jako by tam někdo umístil sklo, ale snažil
se, aby o tom nikdo nevěděl. Už něco podobného viděla,
když cestovali s Ash a následně s Pětkou a Jenny.
 „Nezeptal ses ani jednou, odkud jsem. Nezeptal ses,
jak jsem se objevila u dveří majáku.“ Jemně ho odstrčila
a přelezla na druhou stranu zábradlí. „Teď mi věř.“
„Nemusel jsem se ptát. Jsi Alenka v říši divů, nebo jsem
už příliš osamělý strážce majáku a začínám bláznit.“ Stále
ji držel za ruku. „Ty musíš jít dál. Nepletu se?“
„Nepleteš.“ Otočila se a tvář se jí zabarvila do stejné
nachové barvy jako skály za nimi. Natočila hlavu, aby ji
slyšel. „Děkuji ti. Jsi fajn chlap, Robe.“
Podívala se znovu pod sebe. Ten pocit měla už v mi-
nulosti, ale najednou se z něj stala absolutní jistota. Něco
uvnitř jí ukazuje cestu a ona se po ní musí rozběhnout.
Říká se, že první krok je nejtěžší, ale já ho přece udělala už
dávno. Skočila a oči přitom nechala otevřené. Rob se oka-
mžitě vrhl k zábradlí a díval se za ní. Měla spadnout do vln
nebo si roztříštit hlavu o skály, ale to se nestalo. Byla pryč.

∞
Dopadla na tvrdou zem. Náraz byl tak prudký, až jí vy-
razil dech. Otočila se na bok a opatrně se rozhlédla. Bylo
vedro a slunce žhnulo vysoko na obloze. Nabrala mezi
prsty trochu písku. Několik minut tam takto ležela. Horko
začínalo být nesnesitelné. Opatrně se postavila.
Kam až dohlédla, se táhla vyprahlá pustina. Žádné
stromy, jen kameny a suché keře. Několik metrů od ní se
nacházela silnice. Vedla krajinou jako dokonale napnu-
tá nit. Ella se postavila do jejího středu. Dívala se před
sebe. Vzduch na horizontu se vlnil a nebylo jednoduché
rozeznat, co vlastně vidí. V jednom momentu jí připadalo,
že zahlédla jakéhosi muže. Stál na střeše auta a díval se
jejím směrem.
 Instinktivně se přikrčila. Ať to byl kdokoliv, teď nebyl
čas na to, aby se potkali. Podívala se opačným směrem.
Tam musím jít a měla bych spěchat. Sundala si teplou mi-
kinu i kalhoty. Bylo jí jasné, že se spálí, ale to bylo stále
příjemnější než úmorné vedro.
Šla minimálně další hodinu a zdálo se jí, jako by slunce
stálo na místě. Prostě se odmítalo pohnout. Když tu budu
déle než pár hodin, zemřu na dehydrataci. Musela se té
představě zasmát. Před chvílí se málem utopila a teď by
dala cokoliv za sklenici vody. Necítila ale žádný strach. Ta
neviditelná linka, kterou následovala, se táhla kupředu
a zatím ji nikdo nepřestřihl. Zdálo se jí, že něco vidí. Le-
želo to na krajnici a za chvíli jí bylo jasné, že jde o lidské
tělo.
Přišla blíž. Muselo tam na žhavém asfaltu ležet už ně-
kolik týdnů a slunce ho mezitím vysušilo. Ruce i nohy už
vypadaly jako tyčky obalené kůží. Nedalo jí žádnou práci
tělo otočit, vážilo jen zlomek své původní váhy.
Byl to muž oblečený do cárů obleku. Kalhoty evident-
ně ustřižené, sako neměl. Dívala se mu do tváře, z které
zbyla sotva polovina. Větší část lebky měl pryč, zřejmě
ustřelenou.
„Danieli, takhle si tě pamatuju,“ prohlásila a potom
vstala. „A sluší ti to takhle snad nejvíc za tu celou dobu,
co se známe.“ Kousek za Danielovým tělem, které tu před
věčností nechali Pětka a Jenny, se zavlnil vzduch. Elle bylo
úplně jasné, co má udělat. Překročila lidské pozůstatky.
Teď už to cítila. Musí to být přímo před ní. Prostor se
otevřel a ona uviděla ulice města.
Oblékla si znovu kalhoty a mikinu. Stačily už jen tři
rychlé kroky.

∞
Uvědomila si, že stojí v nějaké místnosti. Otočila se, ale
místo, odkud přišla, bylo opět nepřístupné. Na této cestě
mohla jít pouze jedním směrem. Přešla k oknu a vyhlédla
ven. Panoval tu zřejmě listopad. Po ulici jezdilo mnoho
aut a spatřila i několik lidí, jak v bundách nebo kabátech
někam míří. Položila ruku na kamenný parapet. Měla
pocit, jako by se budova třásla. Rozhlédla se důkladněji.
Velká část zdí byla vybouraná. Všechen nábytek odvezli
a na zemi ležely jen zbytky suti a prachu. Tohle není re-
konstrukce. Tu budovu brzy pošlou k zemi. Znovu položila
ruku na studené kameny. Jen jestli to stihnou. Celý prostor
byl naplněný energií. Něco se stane a nebude to pěkné.
Po své pravé ruce zahlédla muže. Netušila, jak se tam
objevil. Stál a díval se z okna. Ella na něj zakřičela.
„Musíte hned pryč!“ On se ale ani neohlédl. Jen se díval
z okna a nereagoval. Budova se zatřásla. Nebyla si jistá, co
dělá, ale rozeběhla se směrem k němu. Ozvalo se hlasité
prasknutí a budova se začala sunout k zemi. Kdyby Ella
muže nesrazila, přistál by mu na hlavě několikasetkilový
panel. Řítila se někam dolů. Vše se smísilo do nepřehledné
změti trosek. Něco ji zasáhlo do spánku a ona ucítila, jak
jí po tváři stéká krev.
Pak jí na nohy a na záda dopadlo ještě několik kusů
suti. Všechno skončilo ve chvíli, kdy vypadla ven malým
portálem. Za ní vyletělo ještě několik kamenů. Po čtyřech
se vzdálila, co nejdál, jak jen šlo. Venku pršelo, ale jí to bylo
jedno. Otočila se a viděla, jak se hladina portálu zavlnila
a zmizela. Mohlo to znamenat pouze jedinou věc: dóm
se zbortil a to zapříčinilo sesuv budovy na druhé straně.
Mohla být ráda, že zde to nezpůsobilo nic.
Kolem ní rostlo mnoho stromů i keřů. Vegetace byla
opravdu hustá, až si chvíli myslela, že jde o les. Na zemi
však ležely kamenné dlaždice. Rozhlédla se pořádně. Stála
na jakémsi náměstí nebo možná ve vnitrobloku. Uprostřed
toho všeho byla nefunkční kašna. Socha v jejím středu
měla snad kdysi připomínat žraločí ploutev.
Na zem spadla kapka krve. Vzpomněla si na ten úder
do hlavy a opatrně si sáhla na spánek. Na čele se jí táhla
několikacentimetrová tržná rána. Nekrvácela nijak silně,
ale i tak by potřebovala ošetřit. Najít cestu ven na ulici
nebylo složité. Ella se na chvíli zastavila u tabule, která
hlásala, že se jedná o kampus Univerzity Seattle.
Déšť zesílil. Ulice před ní se táhla vzhůru a na jejím
konci viděla velkou budovu s nápisem Nadstandardní péče.
Pokud má někde vyřešit svůj šrám, tak právě tam. Neměla
bundu, ale do vstupní haly se dostala za pár minut. Kom-
plex nemocnice s univerzitou přímo sousedil.
Vše vypadalo opuštěně a zanedbaně, ale Ellu už to nijak
nepřekvapilo. Neměla žádnou zbraň a nebyl ani čas ji
hledat. Uvnitř sebe stále slyšela znít alarm, který jí při-
pomínal, že se nesmí zastavit. Ať tím portálem vypadla
čistě náhodou, nebo z jiného důvodu, nesmí ji to zastavit.
Někde před ní leží další křižovatka a ona ji jen musí najít.
V přízemí bylo několik ordinací urgentního příjmu.
V zrcadle si zkontrolovala zranění. Tohle nezvládnu sama
zašít. Ránu tedy jen vydezinfikovala a přelepila rychloob-
vazem. Držel výborně. Rozhlížela se po místnosti, zda by
nešlo nějaké věci vzít s sebou pro pozdější potřebu. Ze
směru, odkud přišla, se ozvala rána.
„Já ti říkám, že už se nevrátí.“ Ella se připlížila ke
dveřím a opatrně vyhlédla ven. Stáli tam tři muži. Jeden
byl o dost starší. „Vždycky se vracela po pár hodinách, ale
teď už je pryč snad tři dny. Asi někde chcípla. Byla to jen
malá holka, tak by vás to nemělo překvapovat.“
„Moc dobře víš, že to nebyla normální holka. O tomhle
baráku se vyprávěj divný historky. Vážně jsi sem už někdy
vlez?“ Vysoký muž evidentně nebyl o slovech svého druha
přesvědčený.
„Jo! Byl jsem tu několikrát. Dokonce jsem tu holku viděl,
ale nechala mě bejt. Zajímá se jen o jeden pokoj. A ten
teď bude zajímat i nás. Něco tam mít musí, když to tak
pečlivě a dlouho střeží. Pokud si dobře pamatuju, bylo
to někde v šestém patře.“ Víc slyšet nepotřebovala. Co
nejtišeji prošla ordinací a druhými dveřmi se dostala na
chodbu. Muži byli velmi hluční, takže nebyl problém zůstat
nenápadně před nimi.
Po schodech vyběhla až do šestého patra. I tady bylo na
podlaze plno nepořádku a starého nábytku. Musela na-
šlapovat opatrně, aby nenadělala zbytečný hluk. Po chvíli
našla, co hledala, už o tom nemohlo být pochyb. Dveře
s kovovým číslem pět a červeným nápisem Nevstupovat.
Vzala za kliku, ale dveře byly zavřené. Něco ji zastudilo
na krku.
Sáhla pod mikinu a vytáhla stříbrný řetízek s klíčem
na konci. No jistě, jak jinak. Opatrně ho vložila do zámku
a otočila. Dveře se otevřely a za nimi, v nemocniční po-
steli, ležel Pětka.
Ella neměla příliš času. Muži šli nahoru, a i kdyby jim
cesta trvala desetkrát déle než jí, museli tu být za deset
minut. Pětka vypadal mladší, než si ho pamatovala. Ten
rozdíl nebyl příliš velký, ale měl určitě mnohem méně
propadlé tváře. V nohách postele visela přihrádka s do-
kumentací. Vytáhla ji a začetla se.
„Takže takhle se opravdu jmenuješ? Těší mě.“ Místnost
naplnilo ostré světlo. Přišlo z bodu vzdáleného několik
kilometrů vzdušnou čarou. Ella se lekla a upustila desky.
Ty se rozpadly a papíry z nich vyklouzly pod postel. Vzpo-
mněla si, co říkala Jenny. Myslela si, že Pětku probudil
výbuch, ale na ten tu čekat nemůže. Ti muži se blíží.
 Přiskočila k němu a silně s ním zatřásla. Bylo jí jasné,
že jde o marný pokus, ale něco uvnitř ji nutilo to přece
jen vyzkoušet. Dívala se na jeho pokojnou spící tvář. Je
to asi hloupost, ale proč to nevyzkoušet. Z paměti jí vysko-
čil jeden moment ze společné cesty s Ash. Naklonila se
k Pětkovi a tiše mu zašeptala do ucha.
„Je čas spát, je čas snít. Zítra budem spolu bdít.“ Chvíli
se nestalo vůbec nic. Myslela si, že to byl jen další marný
pokus, ale Pětka se najednou pohnul. Byl to jen malý,
nepatrný pohyb, ale jí to stačilo.
Rozeběhla se ven z pokoje. Zabouchla za sebou dveře,
možná o něco hlasitěji, než bylo potřeba. Ten zvuk jí
připadal jako rána z děla. Otočila klíčem, zamkla dveře
a řetízek si znovu pověsila na krk. Jen těsně unikla očím
mužů, kteří až nyní vystoupali do šestého patra. Pak Ella
zamířila rychle zpátky dolů. Kaž­dým okamžikem očeká-
vala výbuch, ale nevěděla, kdy přesně má přijít.
Stihla se dostat až na ulici. Podívala se směrem, kde
by mělo být okno Pětkova pokoje. V ten moment to přišlo.
Tlaková vlna ji strhla na zem. Síla výbuchu byla ohromná.
Vysypala se téměř všechna okna a vzduchem létaly tisí-
ce větších či menších předmětů. Takhle mohl dopadnout
dóm, který mě dostal sem. Uvědomila si a byla ráda, že to
tak nebylo.
„Teď už je to na vás,“ pronesla směrem k budově a vydala
se zpět do kampusu univerzity. V místě, kde byl před-
tím nefunkční portál, našla, co hledala. Prostor před ní
zářil odlesky světla. Nadechla se a vstoupila. Pospíchala,
hnána pocitem, který nemohla vysvětlit, si ani nevšimla
ženy sedící kousek od ní na zemi a bedlivě střežící svůj
nákupní košík. Ta dívku mlčky pozorovala. Když se Ella
najednou vypařila, žena si jen odplivla.
„Zasraná Druhá šance.“
 ∞
Ella byla přikrčená, aby ji nebylo vidět. Zídka, o kterou se
opírala, byla celá zelená. Sněť už tady pokryla téměř vše.
Opatrně vykoukla přes zeď, aby viděla, co se teď právě děje
na protější střeše. Bylo zvláštní sledovat samu sebe. Ella
na protější budově, oblečená v plesových šatech, působila
bezmocně. Chvíli přemýšlela, že by jí mohla pomoci. Ale
nezměnilo by to potom vše ostatní? Stala bych se tím, kým
jsem dnes? Rozhodla se zůstat skrytá.
Čekala dost dlouho. Druhá Ella právě přehrabovala
skříně s oblečením a brzy najde, co hledá. Pak bude celou
noc spát. Dívka si byla vědoma, jakou má nyní výhodu.
Ví tolik věcí a toto město zná. A co bylo nejdůležitější,
přesně ví, kde leží její cíl.
Za následující den toho stihla tolik, že to jejímu mlad-
šímu já bude trvat minimálně dva týdny. Dokonale se
vybavila na pochod, a našla dokonce věci, které prvně
přehlédla. Nebo tu vůbec nebyly? Nevzala jsem si je už?
Tyto myšlenky raději zapudila. Přehodila si přes rameno
loveckou pušku a do batohu přihodila několik nábojů.
K parku, který si dobře pamatovala, došla pozdě večer.
Nechtělo se jí dál pokračovat za tmy, a tak si našla poho-
dlný úkryt v jedné z nedalekých budov. Rozdělala oheň
a měla pocit, že všechno jde přesně podle plánu. Bylo už
po půlnoci, když ji probudil štěkot a křik.
Vyhlédla z okna. Její oheň už uhasl, takže se nebála,
že by ji někdo mohl spatřit. Po ulici kráčel muž. Kulhal
a zřejmě měl zraněnou nohu. Všude kolem něj viděla psy.
Muselo jich být minimálně deset. Nešťastník byl ozbrojený
jen klackem, což bylo žalostně málo.
Psi se osmělili. Doráželi na muže a chyběl jen oka-
mžik, aby se odhodlali k finálnímu útoku. Ella zamířila.
Důkladně si v hlavě spočítala všechny náboje. Uvolnila
pojistku a vystřelila. Ash věnovala hodně času tomu, aby
se Ella naučila dobře střílet. Nyní se to hodilo. Kulka
zasáhla muže přímo do hlavy. Skácel se k zemi. Čistý
a milosrdný zásah.
Smečka se rozutekla, ale jen na pár minut. Za chvíli
byli psi zpět a pustili se do hodování. Zvuk trhaného masa
Ella nedokázala dostat z hlavy ještě mnoho nocí. V duchu
se muži stále dokola omlouvala, ale své rozhodnutí už
nemohla vzít zpět.
To, co se odehrálo té noci, změnilo Elle plány. Plánovala
hned následujícího rána vyrazit, aby během týdne dorazila
na pláž jezera. Chtěla nasadit vysoké tempo a věřila, že
ho dokáže udržet. Když ale viděla, jak nebezpečná může
být psí smečka potulující se kolem parku, rozhodla se po-
čkat. Nevěděla přesně, v který den se tu druhá Ella objeví.
Musela se tedy do parku vydávat pravidelně. Našla dobře
ukryté místo, odkud byl skvělý výhled na celou louku.
Konečně to přišlo. Poznala to hned ráno. Počasí, vůně
vzduchu, všechno napovídalo, že tohle je ten správný den.
Usadila se ve své pozorovatelně a čekala. Objevilo se stádo
srn tak, jak si to pamatovala. Viděla sebe samu, jak se
sklání nad umírajícím zvířetem. Když psi zaútočili, už
měla zbraň dávno připravenou. Čekala na moment, kdy ji
pes téměř dostihne. Kdyby nevystřelila, zcela určitě by se
jí zakousl do lýtka. Síla rány ho odhodila stranou a jeho
kořist zmizela v houštině.
Konečně můžu jít, oddychla si Ella a hned vyrazila. Zdr-
žela se už příliš a počasí nebylo zrovna přívětivé. Přesto na
kraj jezera dorazila už po osmi dnech, což byl velmi dobrý
výkon, který ji potěšil. Odhadovala, že k dómu dorazí
nejdříve za dva dny svižné chůze. Byla v dobré kondici,
ale neměla v úmyslu se zbytečně přepínat.
 Nechtěla jít přímo po pláži, raději se proplétala lesem,
což cestu činilo o něco náročnější. Kolem poledne násle-
dujícího dne se na chvíli zastavila, aby se občerstvila, když
vtom z houští za sebou uslyšela praskot větviček. Pomalu
se přikrčila a nachystala si zbraň.
Ať to bylo cokoliv, blížilo se to k ní. Pár vteřin nato
vyskočilo z křoví monstrum. Bylo špinavé, čtyřnohé a Elle
velmi dobře známé.
„Gede?“ Pes na ni chvíli překvapeně hleděl. Pomalu
přišel blíž, přičichl a nechal se pohladit. „My se vlastně
ještě neznáme, viď?“ Ella ho poškrábala za uchem. Ze
svých zásob vyhrabala krekr, který pes nadšeně spořádal.
„Když jsi tu ty, tak nebude daleko tvoje panička. Viď?
Utíkej, Gede, najdi Ashanti.“ Pes na ni pohlédl svýma
chytrýma očima, jako by jí rozuměl, a hned se rozběhl
pryč směrem k pláži. Ella váhala. Chtěla ji alespoň ještě
jednou spatřit. Jen na krátký moment. Pomalu se tedy
vydala směrem, kudy utíkal Ged.
Uviděla ji, jak stojí bosá v písku. Ged skákal kolem
ní. Ella se postavila za tlustý kmen stromu a bez hlesu je
pozorovala. Najednou se Ged rozeběhl přímo k ní. Zastavil
se na rozhraní pláže a lesa a začal štěkat.
„Co tam máš? Gede, je tam někdo? Co se ti nelíbí?“
Ashanti se dívala mezi stromy, ale neviděla nikoho. Ella
potichu začala couvat. Tohle nebyl dobrý nápad. Měla bych
jít dál. Vrátila se zpět ke svým věcem, rychle je sbalila
a přidala do kroku. Cítila, že dóm není daleko, a uvnitř
ní se něco hnulo. Začínala mít strach.

∞
Dóm našla přesně tam, kde měl být. Byla připravená vejít
hned dovnitř, ale něco ji zastavilo. Došla jsem tak daleko,
tak proč se teď bojím? Bojím se Daniela a jeho temnoty? To
nebyl ten pravý důvod. Musela zachránit Jenny a Pětku,
ale k tomu se potřebovala dostat na místo ve správný čas.
Tento moment byl zásadní.
Zavřela oči a podívala se do svého nitra. Sledovala
předivo osudu, které ji dovedlo až sem. Natáhla ruku
a položila ji na dóm. Už dávno si uvědomila, že se sama
změnila. Cítila něco víc a u dómů byl ten dar nejsilnější.
Jen lehce, jako by dóm hladila, přejížděla po jeho povrchu.
Dosud ho nikdy necítila, ale to se nyní změnilo. Pod prsty
se jí vlnil. Nešlo to k ničemu přirovnat.
Oči měla stále zavřené, ale v mysli se jí odvíjel neko-
nečný příběh. Neměl začátek ani konec. Musela si z něj
sama vybrat pasáže, které ji zajímaly. Byla svědkem všeho,
co se v dómu událo, a viděla samu sebe, jak krade jídlo
s rukou od krve. Muž se neustále vracel a vodil nové hosty.
Nevěděla jak, ale najednou cítila, že se dívá na den, který
ji zajímá. Dlouhovlasý muž seděl uvnitř dómu sám a zdálo
se, že přemýšlí. Našla správnou hodinu a správnou minutu.
Byl to moment, kdy Ella vstoupila.
„To je už potřetí, co vás potkávám.“ Ella přistoupila
k muži a ten se vylekaně zvedl. „Dlužím vám poděkování.“
„Já jsem to věděl!“ Muž udělal krok vzad a ukázal na ni
prstem. „Vzpomněl jsem si, když jsem tě viděl tam na ulici.
Už je to dlouho, ale byla jsi tady uvnitř. Honil jsem tě a ty
jsi proběhla ven. Prošla jsi skrz, jako by se nechumelilo.
Nikdo mi to nevěřil. Nikdo!“
„A nebudou ti věřit ani teď.“ Otočila se a odcházela
pryč z dómu.
„Počkej!“ zavolal na ni. „Co jsi zač? Co to pro mě zna-
mená? Je to nějaké znamení?“ Ella se jen usmála.
„Pro tebe neznamenám vůbec nic. Jsem jen poutník
a ty jsi mě potkal. Nic jiného.“ Prošla portálem ven. Ulice
se začínaly probouzet a slunce bylo nízko. Ella ale přesně
věděla, kam jde. Už vůbec nepochybovala a nepotřebovala
žádné ukazatele.
Vchodu z postranní ulice se místní vyhýbali obloukem.
Neměli ani příliš času si všimnout, že jeden z jeho strážců
je v bezvědomí na zemi a druhý si svírá nohu v bolestivé
agónii. Ella je překročila bez většího zájmu.
Do třicátého patra šla volným krokem s puškou při-
pravenou. Věděla, že má jen jeden pokus. Jeden výstřel,
jinak ji temnota ovládne a všechno bude ztraceno. Jde
jen o načasování. Chybělo pět posledních schodů a pak
vstoupí na balkon. Tři schody. Už slyšela Danielův hlas.
Jeden schod. Pětka vykřikl své jméno.
Ella prošla dveřmi a zamířila do míst, kde stál Daniel.
Nepřemýšlela. Jen instinktivně zmáčkla spoušť. V dalších
okamžicích budovu, přilehlé ulice a pak i celý Manhattan
pohltila temnota.
 IV.

H istorie dlouhá několik staletí zapříčinila, že se z pro-

mocí na Harvardově univerzitě stal celodenní vyčer-
pávající maraton plný zpěvu, proslovů a milionů potřesení
rukou. Bylo těžké odhadnout, kdo u toho trpí nejvíc. Zda
studenti, jejich rodinní příslušníci, nebo zástup profeso-
rů. Ti většinu dne seděli na svých židlích a stali se živým
pozadím, které doprovázelo slavnostní momenty.
„Teď přijdou na řadu čestné doktoráty, že? Kdo to do-
stane tentokrát?“ zeptal se svého souseda prošedivělý muž
v červeno-černém profesorském taláru.
„Netuším.“ Muž po jeho pravici byl minimálně o ge-
neraci mladší, ale oblečený byl stejně. „A už mě to ani
nezajímá. Zase to dostane nějaká politička z východní
Evropy, aby se ukázalo, jak jsme pokrokoví.“ Na jeho slova
reagoval starší muž tichým uchechtnutím. Z řady za nimi
se ozvalo tiché zasyčení, adresované směrem k nim.
 „Takže ještě tak půlhodinka, řekl bych. Pak můžeme
zajít do Queen’s Head, co říkáš?“ Starší profesor se podíval
na hodinky a zřejmě už si představoval vychlazené pivo.
„Šel bych. Dneska to budu potřebovat. Ale s půlhodinou
nepočítej. Dneska mají připravené překvápko.“ Ve svém
hlase špatně skrýval náznak skepse.
„Jaké?“ zeptal se starší z mužů s pozvednutým šedivým
obočím.
„Ty to vážně nevíš? Dneska oficiálně dostane Ph.D. náš
mladý génius.“ Ze zadní řady se ozvalo další varovné za-
syčení.
„Jo? Počkej, já to četl. Kolik mu je? Dvacet? Nikdy jsem
ho neučil a vlastně ani nevím, jestli jsem ho kdy potkal.
Hele, tohle už mě vůbec nezajímá. Víš, kolik géniů tu bylo
vyzdvihováno do nebes? Za mě už desítky a jen zlomek
z nich nakonec něco dokázal. Co tě na něm tak štve? Ty
jsi ho učil?“
„Učil, chvíli po tom, co nastoupil. Byl to prostě malej
smrad. Jen dítě. Ale ten hajzl mě školil v kvantové me-
chanice a teorii strun, jako bych byl studentem já. Už půl
roku nato publikoval. Myslel jsem si, že to budou bláboly,
ale ne. Ono to mělo hlavu a patu. Když jsem to chtěl po-
chopit, musel jsem si vzít den volna.“ Zlost v jeho hlase
byla více než zřejmá a jen těžko udržoval emoce na uzdě.
„Takže říkáš, že na něm něco vážně je? A jakže se
jmenuje?“
„Jo, je geniální. Geniální hajzl. Jmenuje se Gedeon Kelly
a je mu sotva sedmnáct.“ Jejich rozmluvu přerušilo třetí
a už velmi intenzivní zasyčení, doplněné těžko srozumi-
telnou nadávkou.

∞
Přednáška probíhala v tom největším sále, kterým ví-
deňská univerzita disponovala. Byl nacpaný k prasknutí.
Lidé seděli i v uličkách a zdálo se, že se kapacita auly
zvýšila snad dvojnásobně. Ani pamětníci si nedokázali
vybavit, že by kdy nějaká přednáška vyvolala takový zá-
jem. Všechno to připomínalo spíše rockový koncert než
přednášku o fyzice.
S registracemi se dokonce mezi studenty obchodovalo
a místa v prvních řadách se prý prodávala až za tisíc eur.
Nikdo to sice nemohl potvrdit, ale stalo se to postupem
času jednou z univerzitních legend a kaž­dý to bral jako
známý fakt. Když přijel Gedeon Kelly, musel ho prostě
vidět a slyšet úplně kaž­dý a bylo jedno, jaký obor studoval.
Celý výklad trval pouhou hodinu, ale to bylo více než
dostatečné. Téměř kaž­dý z přihlížejících měl v ruce ang-
lické nebo německé vydání jeho poslední knihy Prolomení
hranice. Při autogramiádě se udělala fronta tak dlouhá,
že jí nestačily chodby budovy a táhla se ještě o několik
ulic dál.
Gedeonovi bylo pouhých dvacet tři let. Měl na svém
kontě už pět mezinárodních bestsellerů a nálepku nej-
nadějnějšího mozku své generace. V posledním roce se
ovšem začínaly objevovat i negativní hlasy.
Všechny je shrnul květnový komentář v magazínu
­Scien­ce. Označil Gedeona za fantastu, který má blíže
k Julesu Verneovi nežli Albertu Einsteinovi či Stephenu
Hawkingovi. Nejde mu prý upřít pozitivní vliv na popu-
larizaci vědy, ale tam jeho přínos končí a jeho teorie ni-
kdy nedosáhnou hmatatelného úspěchu. Právě toto vydání
magazínu mu nyní přistálo na stole.
„Můžete mi prosím podepsat toto?“ ukázal na článek
podsaditý čtyřicátník. Gedeon se jen usmál a černou fixou
naškrábal přes celou stránku velký nápis FUCK OFF!
 „Můžete si to nechat zarámovat,“ usmál se na muže
a časopis mu vrátil.
„Je to přesně, jak říkají. Jste jen mluvka. Vaše práce by
se hodila maximálně scenáristům Star Treku, aby věděli,
kde je hranice, za kterou už nemají chodit, aby byl děj
uvěřitelný.“ Muž sbalil časopis a odešel.
„Já mám Star Trek docela ráda.“ Na stole se mu objevilo
opět vydání jeho knihy. Podle hlasu poznal Američanku.
Podíval se na ni.
„Los Angeles?“ pokusil se ji Gedeon odhadnout. Byla vy-
soká. Určitě téměř jako on. Vlasy měla černé a nepoddajné.
„Těsně vedle. San Diego.“ Usmála se na něj.
„Tak to vás lituji. Komu mám napsat věnování?“
„Ashanti, ale přátelé mi říkají Ash.“
„Napíšu tedy Ash.“ Zavřel knihu a vrátil ji mladé ženě
do ruky.
„To tedy znamená, že jsme přátelé,“ poznamenala dívka
a nezdálo se, že se chystá odejít. Fronta za ní vypadala
nekonečná a několik lidí, kteří už měli být na řadě, se
tvářilo značně nervózně.
„Cože?“ Nenechal se zaskočit moc často a neměl ten
pocit rád. Užíval si svou intelektuální nadřazenost a ještě
víc, když mohl vyvádět lidi z rovnováhy tím, jak je během
několika okamžiků rozebral na atomy.
„Řekla jsem vám, že mi pouze přátelé říkají Ash. Vzhle-
dem k tomu, že jste to napsal do knihy, tak jsme nyní
přátelé.“ Gedeon se na Ash chvíli díval a pak vstal. Otočil
se na jednoho z doktorandů, kteří ho celý den doprovázeli
a organizovali i tuto přednášku.
„Dneska už končíme. Řekněte to prosím těm lidem.
Další přednášku budu mít příští týden v Tokiu, kdyby se
chtěl někdo zastavit. Ať se připomenou a já je vezmu na
začátek fronty.“ Jedna zaskočená dívka, ještě před pár
vteřinami zahleděná do mobilu, vypadala, že ji právě od-
soudil k trestu smrti.
„Omlouvám se všem!“ zavolal Gedeon nahlas na celou
halu. „Musím teď odejít. Moc vám všem děkuji. Jste skvě-
lí! Mám tu svoji přítelkyni Ash a budu se jí nyní věno-
vat. Věřím, že to všichni pochopíte.“ Obešel stůl a nabídl
Ashanti rámě.
„Máme ještě celý den, tak co kdybys mi ukázala Vídeň?“
„Nevím, co by na to řekl můj přítel,“ usmála se Ash.
„Koho to zajímá,“ řekl na to Gedeon a ruku v ruce
opustili sál.

∞
Bylo po třetí hodině ráno. Zdálo se, že v laboratořích zůstal
pouze Gedeon. Jeden z kolegů za ním těsně po půlnoci
zašel a zeptal se ho, zda nechce jet s ním. Gedeon s díky
odmítl. Byl tím problémem posedlý. Už déle než měsíc
nedošlo k výraznému pokroku a v týmu začínala převládat
skepse. Doposud se vše zdálo být na dobré cestě, ale pokud
budou takto pokračovat dál, je další financování ohroženo.
Díky jeho celosvětovému renomé a kontaktům na nej-
vyšších místech v kongresu se mu podařilo získat opravdu
velmi štědrý grant. Jedinou nevýhodou byl neustálý dohled
armády, který přijal jako nutné zlo. Obecně neměl s tímto
způsobem práce problém, ale někdy ho paragrafy a naří-
zení uváděly do stavu zuřivé nepříčetnosti. Teď, uprostřed
hluboké noci, byl už jen unavený a zklamaný.
Přisunul si kancelářskou židli před prototyp portálu.
Díval se na něj už půl hodiny a tiše k němu promlouval.
„Proč nechceš fungovat? Všechny výpočty přece sedí.
Máš dostatek energie a vychytali jsme i poslední mouchy.
Co se ti nelíbí? Jsem to já? Stačí říct.“ Portál mlčel. Jen
tam stál uprostřed laboratoře a do všech stran z něj vedly
kabely. Gedeon se zoufale zahleděl do stropu a zamyslel
se, kdy naposledy viděl Ash. Byla to středa, nebo čtvrtek?
Vždyť už si ani nejsem jistý, který je den.
Hleděl do obložení nad svou hlavou. Najednou měl
pocit, že k němu přichází myšlenka. Ani se nepohnul, aby
ji neztratil. Cítil, že to je nápad, který je důležitý, ale ještě
nemá úplně zřetelný tvar. Skákal mu z jedné části mozku
do druhé. Gedeon čekal na správný moment, aby ho mohl
chytit. Jako lovec po myšlence skočil a pevně ji sevřel.
Vystřelil a sedl si k jednomu z počítačů. Ze změti ne-
pořádku na stole vytáhl čistý list papíru.
„Kde je doprdele tužka!“ Konečně našel propisku a za-
čal si čmárat na papír poznámky a fragmenty vzorců. Tak
pokračoval dvě minuty a pak se zastavil. Prohlížel si své
dílo a mezitím otevřel kód programu, který ovládal sek-
venci aktivující portál. Udělal do ní několik zásahů. Věděl,
že porušuje vlastní protokol. Zítra bude muset tyto úpravy
nechat prověřit, ale dnes ne. Uložil je a zapnul portál.
Chvíli vše probíhalo stejně jako u desítek předchozích
testů. Vzduch se naplnil napětím. Zpravidla po deseti
vteřinách operace selhávala a portál hasl. Teď se to ale
nestalo. Gedeon sledoval hodnoty. Stoupaly dál až za hra-
nice, které považoval za nemožné. Vstal ze židle a vzdálil
se od portálu tak daleko, jak to jen šlo. Byl téměř u zdi
a cítil, jak mu vstávají chlupy na rukou. Ozvalo se prask-
nutí a laboratoř potemněla.
„Do háje,“ zaklel Gedeon, když v celé budově vypadl
proud. Vše se ponořilo do tmy. Gedeon věděl, že záložní
generátor by měl naběhnout během minuty. Stál opřený
o zeď a čekal. Na zdi svítilo pouze červené označení nou-
zového východu. Konečně opět začaly nabíhat počítače
a laboratoř byla znovu plná světla.
 Gedeon chvíli nevěřícně hleděl před sebe a nedokázal
se pohnout. Portál vyplňovalo něco, co připomínalo kapa-
linu, ale o kapalinu určitě nešlo. Hladina se pohybovala,
jako by se do ní opíral vítr. Gedeon se vzpamatoval a rychle
přešel až k portálu.
Takže se to podařilo. Jsou-li výpočty správné, tak jsme
právě vytvořili kopii tohoto prostoru. Přiskočil k jednomu
z počítačů. Když došlo k výpadku elektřiny, ztratil ak­tuál­
ní data a nemohl si nyní potvrdit, že opravdu vytvořili
průnik z primární reality.
Gedeon se postavil necelý metr před portál. Tohle je
ta chvíle. Můj největší triumf. Technologie dómů je funkč-
ní a já jsem se stal nesmrtelným. Instinktivně se nadechl
a vstoupil do portálu.
Na druhé straně to vypadalo přesně tak, jak předpo-
kládal. Ocitl se ve své vlastní laboratoři. Stěny vytvoře-
ného dómu se podobaly hladině portálu. Byl malý, což
odpovídalo vynaložené energii.
„Sedneš si ke mně?“ U stolu byly dvě židle. Na jedné
z nich seděl on sám. Díval se na svou vlastní kopii.
„Takže se potvrdila ta horší varianta. Když se vytváří
průnik z primární reality, vytvoří se kopie prostoru, a to
včetně zvířat nebo lidí,“ řekl a posadil se, jak byl vyzván.
„To nás oba staví do nepříjemné situace, že?“ Kopie
si zkřížila ruce na hrudi. „Bylo mi to jasné hned, jak se
kolem mě vytvořily ty stěny. Opravdu jsi zešílel?“ Druhý
Gedeon vypadal rozčíleně.
„Proč bych měl zešílet? Ty jsi já, ne? Takže si musíš
uvědomovat, že dómy změní celý svět. Ano, je pravda, že
tato komplikace všechno znesnadní, ale i tak se s nimi
bude dát pracovat.“ Gedeon si v hlavě přehrával veškeré
kroky, které budou muset podniknout. Ekonomika výstav-
by dómů se změní, ale i tak budou zázrakem.
 „Takže ty si myslíš, že jsem tvoje kopie? Budiž. Možné
to je, ale sám si musíš přiznat, že existují i jiné varianty
a jiné teorie.“
„Nevím, o čem to mluvíš,“ přerušil ho Gedeon a poho-
dlně se opřel.
„Ale víš. Musíš to vědět i ve své namyšlenosti. Tvrdíš, že
existuje jen jedna primární realita, protože ti to pomáhá
v ospravedlnění vlastního plánu. Ale co když je jich víc?
Co když občas místo kopie ukrojíš z jiného světa? Dokázal
bys s tím žít?“
„Je jen jedna primární realita. Taková je pravda! Dómy
změní svět. Lidé už nebudou umírat hlady, všude bude
voda, a to jen díky mně. Díky mně!“ Gedeon ukazoval
prstem na svou kopii, a pak si ho zapíchl do hrudi.
„Možná máš pravdu, ale jak mi zabráníš v tom, abych
odešel ven místo tebe a celý tenhle šílený program ne­
ukončil s tím, že jsme se prostě mýlili. Všechno to byla
jen bláznivá teorie jednoho až příliš populárního vědce.“
Oba naráz vstali. Gedeon se vrhl přes stůl jako první.
Židle spadla na zem a za chvíli se oba muži váleli na
zemi. Gedeon dostal tvrdý úder do čelisti a ten druhý do
žaludku. Zůstal ležet a druhý muž vstal.
Na poslední chvíli se Gedeonovi podařilo chytit pro-
tivníka, který sklouzl a při pádu se udeřil o hranu stolu.
Zůstal ležet na zemi, ztěžka oddychoval a z hlavy mu tekla
krev. Gedeon vstal a podíval se na muže, který mohl, ale
také nemusel být jeho kopií. Otočil stůl a kopnutím uvolnil
jeho kovovou nohu. Sebral ji ze země a jedním tvrdým
úderem souboj ukončil.
Pak se Gedeon vypotácel ven z dómu. Prošel portálem
a našel na stole svůj mobil. Vytočil plukovníka Pereze,
který byl od začátku projektu jeho spojkou v armádě a měl
všechny potřebné informace.
 „Haló?“ ozvalo se na druhé straně linky ospale. „To jste
vy, Kelly? Co se proboha děje?“
„Omlouvám se, musel jsem vám zavolat. Uspěli jsme.“
Gedeon ztěžka oddechoval. Všechno ho bolelo.
„Jak to myslíte? Ono se to podařilo?“ Plukovník rázem
zněl, jako by vůbec nespal.
„Přesně tak, ale pamatujete si, když jsem mluvil o rizi-
cích? O těch nejpřísněji utajovaných?“ Měl jasné instrukce,
aby se o projektu nikdy s nikým nebavil po telefonu, ale
aktuální situace to vyžadovala.
„Ano. Pamatuji,“ odpověděl stroze Perez.
„Tak to hlavní riziko se potvrdilo a já teď potřebuji
někoho, kdo to uklidí.“
„Rozumím. Zůstaňte tam a už nikam nevolejte. To vy-
řešíme. S touhle alternativou jsme počítali a upravíme
protokoly.“ Na chvíli se odmlčel. „Gratuluji, Kelly. Dokázal
jste to.“
Gedeon mu na to neodpověděl. Jen zavěsil.

∞
„Děkuji ti, že ses se mnou sešel, Gedeone.“ Doktorka So­
mer­villová působila unaveně. Pamatoval si ji vždy jako
dokonale upravenou, ale dnes tomu tak nebylo. „Vím, že
je tvůj čas nesmírně drahý.“
„To je samozřejmost, Evelyn. Říkali mi, že jsi naléhala
už týdny, ale nešlo to jinak. Nezlob se, na staré přátele
bych si měl udělat čas.“ Gedeon k ní postrčil sklenici vody.
Sám přešel k baru a nalil si kubánský rum. „Kdybych ti
mohl nabídnout cokoliv jiného, stačí říct.“
„Ne, děkuji ti. Nechci tě dlouho zdržovat.“ Vzala do ruky
sklenici, ale ruka se jí tak třásla, že vodu zase položila zpět
na stůl. „Potřebovala jsem ti sdělit své obavy, Gedeone.
Myslím si, že už je to celé neudržitelné.“ Ta slova říkala
opatrně, jako by se bála reakce.
„Jak to myslíš?“ Posadil se zpátky a usrkl nápoj. „Všech-
no funguje, jak má. Dómy se stavějí po celém světě a stalo
se přesně to, co jsme si přáli, Evelyn! Všechno se mění,
a to k lepšímu. I v těch nejzapadlejších částech světa.“
Pamatoval si Evelyn ještě z dob studií. Byla o deset let
starší než on, ale i tak byla jedním z mála lidí, které měl
na univerzitě rád a vyhledával jejich společnost.
„Čistíme čím dál větší dómy, Gedeone. Kdysi jsi mě varo-
val, že to bude těžké, a já jsem podle toho vybírala spolehlivé
lidi, ale i oni už toho mají dost.“ V krku měla sucho, ale
mluvila dál. „Navíc se množí divné případy. Lidé vyprávějí
zvláštní věci a nebude trvat dlouho a dostane se to ven.“
„Co se dostane ven?“ Jeho výraz se změnil. V očích měl
něco, co se Evelyn nelíbilo. „Není nic, co by se mohlo dostat
ven. Věděla jsi, do čeho jdeš, a ví to i všichni naši lidé.
Dómy musí být čištěny a uvnitř jsou jen kopie. Nemají
žádný svůj život, žádná práva… Proboha, Evelyn, vždyť
jsi naše instruktážní kurzy a manuály napsala sama! Já
jsem ten poslední, kdo by ti to měl vysvětlovat.“
„Já to všechno vím, Gedeone, ale je tu i něco dalšího.“
Mlčela a dívala se do stolu. „Množí se fámy. Prý neděláme
kopie, ale pronikáme do jiných světů.“ Gedeon bouchl do
stolu, až jeho sklenička s rumem spadla na zem.
„Je jen jedna primární realita, Evelyn! Jedna jediná.
A jestli někdo tvrdí něco jiného, je to nesmysl. Naše práce
je náročná, ale musíme se na to dívat pragmaticky. Až
bude vhodný čas, tak vše odhalíme. Bude to v době, kdy
dómy změní svět natolik, že nebude možné pochybovat
o jejich přínosu. Poslední, co potřebujeme, jsou střety
s fanatiky.“ Evelyn mu položila na stůl fotografii. „Co to
je?“ zeptal se.
 „Jen se podívej.“ Na fotografii byla dívka v objetí něja-
kého muže. V dívce poznal Evelyn, mohlo jí být tak dvacet,
možná o trochu víc. Muže neznal.
„Nevím, co to má znamenat.“ Posunul fotografii zpět
k ní. Nechala ji ležet na stole.
„To je fotka, kterou mi přinesl jeden z našich lidí. Našel
ji náhodou při čištění velkého dómu. Museli jsme tam
nasadit čtyřicet lidí a nebylo to vůbec pěkné. Na té foto-
grafii jsem evidentně já, to jsi asi poznal, ale ten muž je
můj otec.“ Ukázala na postavu. „Chápeš to? Ty si přece
pamatuješ všechno, co ti lidé řeknou nebo si o nich přečteš,
takže mi určitě rozumíš.“
„Tvůj otec zemřel, když ti byly dva roky. Vyprávěla jsi
mi o tom, ještě když jsme byli na univerzitě.“ Vzal fotku
a podíval se na ni důkladně. „Není to podvrh? Za pár set
dolarů ti nechám udělat úplně stejnou a bude tam místo
tebe Elvis.“
„Jdi do háje, Gedeone! Myslíš, že jsem si ji nenechala
ověřit? Myslíš, že jsem úplně blbá? Proti tobě určitě ano,
ale kdo není. Ta fotka je pravá, vysvětli mi, jak se tam
mohla objevit?“ Postavila se a s ní i Gedeon.
„Mně je to jedno, Evelyn. Co chceš slyšet? Že není jenom
tahle realita, ale jsou i další? Je jich pět? Jedenáct nebo
snad milion? Kdo ví! Ale já ti něco řeknu. Je mi to úplně
jedno!“ Vzal z baru novou skleničku a znovu se napil.
„Možná je to pravda a dómy zasahují do jiných světů,
krademe je po kousíčkách a vraždíme jejich obyvatele, ale
všechno to děláme pro dobro našeho světa! Je-li to tak,
tak tenhle svět vyhrál a ostatní světy prohrály, Evelyn,
a to jen díky mně!“
Ukázala na fotografii ležící na stole.
„Nech si ji, Gedeone. Ať ti připomíná dnešní den.“ Oto-
čila se a zabouchla za sebou dveře.
 Gedeon odjel domů brzy. Byl unavený už před tou hád-
kou s Evelyn a teď se cítil na umření. Nekonečné cestování,
konference, rozhovory a další rozhovory. Nikdy by ho
nenapadlo, že ho to začne unavovat, ale ten čas zřejmě
nadešel. Dokonce dorazil domů za světla, což se nestávalo
příliš často. Jenny i Ash z toho byly nadšené. Navrhl, že
si objednají večeři a pustí nějaký film.
Bylo kolem desáté, když někdo zazvonil.
„Kdo to může být, tati?“ zeptala se Jenny. Bylo jí teprve
patnáct, ale už jako by vypadla z oka své matce. Po Ge-
deonovi zdědila, co se týče vzhledu, jen málo.
„Nevím, ale skočím se tam podívat.“ Vyškrábal se na
nohy, našel pantofle a pomalu se došoural ke vchodovým
dveřím. Stála tam žena v armádní uniformě.
„Moc se vám omlouvám, že ruším, pane Kelly, ale
plukovník mi řekl, že vám mám tohle hned teď předat.“
Podala mu obálku.
„Co to je?“ zeptal se. Překvapilo ho, že to nemůže po-
čkat do zítřka.
„Mrzí mě to, pane. Říkali, že vám zavolají, než sem
dorazím. Nikdo s vámi nemluvil?“ Z výrazu jeho tváře jí
muselo být jasné, že ne. „Jde o doktorku Somervillovou.
Našli ji v její kanceláři. Vypadá to na předávkování léky.
Bohužel zemřela, pane. Tento její dopis byl adresovaný
vám.“ Otočila se a odešla.
Gedeon držel obálku a dlouze se na ni díval. Stál tam
tak patnáct minut, než se přišla podívat Jenny, jestli se
něco neděje.

∞
Opona se zvedla potřetí a potlesk pokračoval. Na premié­
ru nového nastudování Romea a Julie dorazila doslova
polovina města. Gedeon dlouho odolával pozvání, ale po
Jennině nátlaku svolil.
„Jsem ráda, že jsi nakonec šel.“ Položila mu ruku na
koleno. „Poslední dobou býváš často doma. Neděje se
něco?“ Jenny brzy skončí střední školu. Gedeon si byl
jistý, že ji čeká zajímavá budoucnost na Harvardu nebo
jakékoliv jiné univerzitě, kterou si zvolí. S jejím jménem
se budou moct přetrhnout, aby ji pro svou školu získali.
A s ní i peníze jejího otce.
„Všechno je v pořádku. Nemusíš si o mě dělat starosti.
Jen jsem trochu přetažený. Dokonce přemýšlím, že bych
začal učit.“ Jenny se rozesmála.
„Ty a učit? To si nedovedu představit.“
„Samozřejmě. Počkám, jaká univerzita se stane tvou
vyvolenou, abych tam mohl jít s tebou a dát na tebe pozor.“
Usmál se a ona si toho všimla.
„To bys neudělal,“ plácla ho dlaní.
„No. Možná, že ne, ale měj to neustále na paměti.“ Opo-
na už se počtvrté nezvedla a diváci začali opouštět sál.
Jejich ochranka už čekala v předsálí a stihla jim vy-
zvednout kabáty ze šatny.
„Děkuji ti, Marku. Někdy nevím, co bych si bez tebe
počal.“ Mark byl jeho nejstarší osobní strážce a postupem
času se z nich stali přátelé. Gedeon nenáviděl, když se
musel cítit jako dítě, které neustále potřebuje péči, ale po
několika nepříjemných incidentech v posledních letech
částečně změnil názor.
„Nemáte zač. Pojďme,“ odpověděl Mark a vedl je halou
ke vstupním dveřím. Gedeon se nerad mačkal s ostatními
lidmi, a tak i teď úmyslně čekal, než se sál trochu vy-
prázdní, a až poté se zvedl. V hale byl stále šum, ale lidé
postupně budovu opouštěli a nasedali do přistavených
taxíků či se vydávali na noční procházku Seattlem.
 „Vy jste doktor Kelly, že?“ Přistoupil k nim muž s hus-
tým plnovousem a v hnědém kabátu. Na první pohled do
divadla nepatřil.
„Ne, to není. Pane, mohu vás požádat, abyste ustoupil?“
Mark byl v rychlosti u neznámého muže a pokládal mu
ruku na hruď, aby vymezil prostor. To, co následovalo,
trvalo sotva pět vteřin. Zarostlý muž udeřil Marka tak
silně, až se skácel na zem. Odněkud z kabátu se vynořila
zbraň a třikrát vystřelila.
Jenny stála hned u svého otce. Oba padli na zem. Za
chvíli ležel na zemi také zneškodněný Miles Thomas. Nijak
se nebránil. Pouze dal ruce nad hlavu a zahodil zbraň.
Lidé, kteří celému incidentu přihlíželi, následně potvrdili,
že vykřikoval něco v tom smyslu, že pravda vyjde najevo
a on bude osvobozen.

∞
Ashanti seděla v nemocničním pokoji a držela Gedeona
za ruku. Od osudné noci uplynul už měsíc. Jenny měla
pohřeb ve čtvrtek, necelý týden po atentátu. Přivolaní
lékaři mohli pouze konstatovat smrt, nebyla žádná naděje,
jak ji zachránit. Gedeon podstoupil dvanáctihodinovou
operaci. Mluvilo se o zázraku, že stále žije, ale naděje na
uzdravení byla minimální.
„Paní Kellyová?“ Ashanti neslyšela nikoho přijít. Byla
ponořena do vlastních myšlenek. První dva týdny neustále
jen plakala. Teď už alespoň dokázala zadržet slzy, pokud
byli na blízku jiní lidé. „Jsem profesor Carter. Včera večer
jsme spolu dlouho hovořili. Mohu vás vyrušit?“
„Určitě. Sedněte si.“ Carter jí zavolal a překvapil ji. Byl
to vedoucí výzkumu, který KELLY corp. financovala. Matně
si pamatovala, že o něm Gedeon několikrát mluvil, ale
nevěděla, čemu přesně se věnuje. Z rozhovoru pochopila,
že by pro ni měl návrh, a ona byla ochotná udělat cokoliv.
„Nechci vás zdržovat, madam. Velkou část jsme si řekli
po telefonu. Nicméně to znovu shrneme.“ Rozložil před
sebe několik papírů a snímků Gedeonova mozku. „S ošet-
řujícími lékaři vašeho muže a týmem, který ho operoval,
jsem v kontaktu v podstatě od té nešťastné události. Oba
víme, že je jeho stav velmi vážný. Poškození mozku, které
utrpěl, je fatální. Nejzásadnější škody jsou v oblasti, kde
je centrum paměti.“ Odkašlal si.
„Znal jste mého manžela dobře?“ zeptala se Ashanti.
„Viděli jsme se pětkrát nebo šestkrát. Byl to inspirativní
muž. Troufám si říci, že chtěl podporovat můj výzkum,
protože v něm viděl podobný potenciál jako u svého vlast-
ního přelomového objevu.“ Zahleděl se zpět do papírů
a pokračoval. „Tedy, jak jsem řekl, má zásadně poškozené
centrum paměti a my musíme provést regeneraci.“
„A to je podstata vašeho návrhu? Syntetické kmenové
buňky?“
„Pamatujete si to dobře, ale tento příměr jsem použil
pouze pro dokreslení funkce mých nanobotů. Jsou vý-
razně komplexnější a ve spojení s externím paměťovým
médiem by mohlo být realizovatelné vrátit vašemu muži
paměť i běžný život.“
„Čistě teoreticky, že?“ zeptala se s povzdechnutím
Ashanti.
„Není to tak úplně teorie, madam. Mohu vám to ukázat?“
Nečekal na odpověď. Šel za dveře a za okamžik přivedl
malou světlovlasou dívku. Nemohlo jí být více než devět
let. „Co na ni říkáte?“ zeptal se s úsměvem a pohladil
dívku po vlasech.
 „Jak to myslíte?“ Ashanti na něj nechápavě hleděla.
„Nedivím se, že jste překvapená. Není to nic, co byste
mohla běžně vidět, ale tato dívka není obyčejná. Je se­
stro­jena jako nosič paměti pro vašeho muže. Bude komu-
nikovat s implementovanými nanoboty, ukládat kaž­dou
jeho myšlenku a pomáhat je znovu skládat. V podstatě
nám dodá externí výpočetní výkon.“ Bylo vidět, že si užívá
Ashantina překvapení. Ta dívku vzala za ruku.
„Jak se jmenuje?“
„Nedal jsem jí žádné jméno. To zatím není podstatné.
Pouze potřebuji váš souhlas, že můžeme vše realizovat.
Není dobré čekat. Pravděpodobnost úspěchu se kaž­dým
dnem zmenšuje.“ Díval se na Ashanti a očekával odpověď.
„Dobrá, souhlasím, ale řekněte mi ještě jednu věc. Jak
dlouho by to mohlo trvat?“ Hladila dívku po světlých vla-
sech. Vypadala dokonale skutečně.
„To nevím. Možná pár měsíců nebo i let. Budeme to
muset vyzkoušet. Pro záchranu největšího muže své doby
lze udělat i nemožné.“
 V.

„J menuji se Gedeon Kelly!“ vykřikl Pětka a napřáhl

k Elle ruce, jako by ji mohl zachytit. V další vteřině
by se zcela jistě vrhl na Daniela. Bylo mu jedno, že mu
v pohybu brání neznámé síly zhmotněné temnoty. Měl
v plánu vyrvat mu srdce z těla. Někdo ho ovšem předběhl.
Otočil se za zvukem výstřelu. Stála tam Ella a v rukou
svírala pušku. Pětka byl v šoku, nechápal a chvíli přemýš-
lel, zda nejde jen o přelud nebo hru s jeho myslí, kterou
rozehrála temnota. Podíval se do Danielovy tváře a hned
mu došlo, že je to realita. Obrovitá postava se držela za
hruď a skrze prsty mu vytékala rudá krev.
„Jak?“ Daniel klesl na jedno koleno. Nikdy, to nedovo-
lím! Ella i Pětka si přitiskli ruce na uši, ale hlas k nim
nepřicházel tímto směrem. Temnota zešílela. Roztáhla se
po celém balkonu a následně pohltila budovu. Trvalo to
sotva dva údery srdce a v neprostupné tmě se náhle ocitly
všechny ulice a nakonec i celý Manhattan.
 Jak rychle temnota všechno ovládla, tak rychle opět
zmizela. Pětka se rozhlížel, zda někde neuvidí černou
postavu, ale ta si našla jiný cíl. Daniel opět vstal. Jeho oči
byly černé a i krev získala temně rudou barvu. Postava
začala promlouvat jeho ústy.
„Jsi blázen, pokud si myslíš, že nás můžeš zastavit!“
Udělal dva kroky směrem k Elle, ale ta neustoupila. „Moji
bratři už našli svou cestu. Já jsem jim ukázal, kudy mají
jít. Jsme mocnější, než si vůbec dokážeš představit!“
„Já se spokojím s tím, že nezvítězíš.“ Stála bez hnutí
na svém místě.
„Jste tak krátkozrací, jako všichni z vašeho rodu. Já už
jsem přece dávno zvítězil! Dokončil jsem to, proč jsem
přišel.“ Stáli od sebe sotva metr. „A ty,“ podíval se na Pětku,
„je úžasné, jak moc jsi nám pomohl. Tvé dílo je téměř stejně
monumentální jako mé. Patří ti mé nekonečné uznání.“
„Konec řečí. Dnes chci mít poslední slovo já.“ Natáhla
ruku a dotkla se Daniela v místech, kde stékala teď už jen
černá krev. Ozvalo se hlasité prasknutí. Danielovo tělo
se bezvládně sesulo k zemi. Temnota byla pryč. Pětka
přiskočil k Elle a objal ji.
„Viděl jsem tě padat…“
„Já vím. Spadla jsem a zase se vrátila.“ Usmála se na
něj. Byla ráda, že vidí jeho tvář.
„A co jsi to s ním udělala? Ta věc, temnota, kde je?“
U jejich nohou leželo bezvládné tělo. Daniel byl mrtvý.
„Nejsem si úplně jistá.“ Podívala se na prsty pravé ruky.
Ještě na nich měla krev. „Je na jiném místě. Poslala jsem
ho tam a myslím si, že cestu zpátky už nenajde.“
„Kde to jsem?“ Otočili se. Jenny seděla na zemi a zma-
teně se rozhlížela kolem sebe. Ella i Pětka ji objali.
„Proboha, myslela jsem si, že jsi mrtvá nebo rozbitá, ale
bohudík jsi v pořádku.“ Ella ji hladila po vlasech.
 „Promiň, tati. Neměla jsem jít pryč sama, ale měla
jsem takový divný pocit.“ Držela otce za ruku. Chvíli po
ní přejížděla a Ella si všimla, že jí z dlaně září modré
světlo. „Takže ty už sis vzpomněl? Už víš úplně vše?“ Pětka
přikývl a sedl si.
„Jsi v pořádku?“ Jeho obličej začal rychle měnit barvu.
Nevypadal vůbec dobře.
„Jsem, a vlastně nejsem,“ ztěžka oddechl. „Za chvíli tu
bude Mia a ostatní. Zkuste mě dostat na loď. Až budeme
v ošetřovně, probuďte mě. Pokud to ještě půjde. Rozumíš,
Jenny?“ Ta jen přikývla a položila mu ruku na spánek. Pak
se opět objevilo modré světlo a Pětka usnul.

∞
Dostat Pětku zpět na palubu GHOSTu bylo o něco složitěj-
ší, než čekali. Krátkodobé ponoření Manhattanu do tmy
způsobilo chaos. Jednalo se o jasný signál lidem čekajícím
ve frontě na Druhou šanci, že tento rok se dárky rozdávat
nebudou. Rozprchli se proto do všech stran a někteří po
cestě začali rabovat blízké i vzdálenější ulice.
Po hodině kličkování, vyhrožování a několika varov-
ných výstřelech dorazili konečně na louku, kde předtím
přistáli. Mia na nic nečekala. Ještě než stihla Ab položit
Pětku na lůžko v ošetřovně, zvedla GHOST a zamířila vy-
soko nad město. Neměla v plánu se sem vracet. Nastavila
kurz na sever a přenechala pilotování Frankovi.
„Tak mi řekněte, co mu je.“ Mia vešla do ošetřovny. Byly
tam Ab, Jenny i Ella. Ab se rozhlédla a její zrak zabloudil
k dívkám. Zdálo se, jako by nechtěla mluvit před nimi.
„Gedeon umírá,“ oznámila Jenny. Ab a Mia se na ni
chvíli nechápavě dívaly. Mia ukázala na lůžko.
„Takže Pětka se jmenuje Gedeon?“ Jenny přikývla.
 „A můžeme mu nějak pomoci? Ab má skvělé vybavení
a je výborná lékařka.“ Jenny přišla k posteli a položila
obě ruce na svého otce.
„Nemůžeme udělat vůbec nic. Ani Ab nic nezmůže.
Tohle je konec cesty. Program, který ovládal nanoboty,
měl jediný cíl. Opravit jeho paměť. Nikdo nemohl před-
pokládat, že to bude trvat tak dlouho, takže postupně
zastával další a další funkce jeho těla, ale všechno to
mělo jeden jediný cíl a ten byl dosažen.“ Ab se podívala
na spícího muže.
„Takže říkáš, že je konečně zdravý a může v klidu umřít.
Je to tak?“ Mia jí věnovala přísný pohled. Podobné řeči se
jí nelíbily. Vždycky hledala východisko, i když jí ostatní
říkali, že neexistuje.
„Přál si, ať ho probudíme. Udělám to hned, jinak už by
se probudit vůbec nemusel,“ oznámila Jenny a položila
svoji ruku na Gedeonův spánek. Dlouho se nic nedělo,
ale nakonec otevřel oči. Rozhlédl se kolem. Jeho kůže se
začínala plnit červenými skvrnami.
„Rád bych si promluvil o samotě s Miou, pokud dovolíte.“
Pokusil se usmát, ale příliš mu to nešlo. Snažil se zakrývat
bolest. Všichni odešli a zavřeli za sebou dveře. Mia byla
uvnitř snad půl hodiny, než vyšla znovu ven. „Můžete jít
dovnitř. Já se pokusím najít nějaké místo, kde přistaneme.
Pětka, tedy Gedeon, si to tak přeje.“

∞
Frank navedl GHOST na přistání. Našli menší městečko
severně od New Yorku. Nestálo v něm víc než pár desítek
staveb. Některé z nich se zdály ještě v docela dobrém stavu,
včetně kostela. I zde bylo vše pokryté čerstvě napadaným
sněhem.
 Kostel musel být kdysi docela pěkná budova. Byl posta-
ven z malých červených cihel, měl vysokou bílou zvonici
a před vchodem čtyři bílé sloupy. Gedeon požádal Olivera,
zda by se k němu zaběhl podívat a zjistil, jak se to město
jmenuje. Za pár minut byl zpět, celý udýchaný.
„Západní Hebron.“ Dvakrát se hluboce nadechl. „Tohle
město se jmenovalo Západní Hebron.“ Po těch slovech se
Gedeon hlasitě rozesmál. Nikdo nechápal proč.
„Čemu se směješ?“ nevydržela to Ella.
„To máte jedno, důležité je, že je to dobré místo.“ Prosím,
pomozte mi ven. Frank a Oliver ho podpírali. Nasměroval
je k velkému stromu, který rostl nedaleko kostela. Když
se o něj opřel, měl kostel za zády a zároveň krásný výhled
na GHOST.
„Jenny, Ello, sedněte si ke mně, prosím.“ Dívky se po-
sadily. Elle stékaly po tvářích slzy.
„Bylo nám ctí, Gedeone. Děkujeme za všechno,“ řekla
Mia a pak se společně s Frankem, Ab a Oliverem otočili
a odcházeli směrem k plavidlu.
„Víte, je to mnohem lepší smrt, než si zasloužím,“ vy­
dechl a zavřel oči. „Dlouhou dobu jsem si myslel, že si od-
pykávám trest za všechno zlo, které jsem napáchal tím, že
jsem činil špatná rozhodnutí. Teď už si to nemyslím.“ Pevně
sevřel dlaně obou dívek. Jenninu v pravé a Ellinu v levé.
„Mám málo času, tak poslouchejte.“ Chvíli mlčel a dí-
val se na oblohu. Z nebe se opět začal snášet sníh. „Ello,
já vím, že jsi pochybovala. Musela jsi překonat obtíže,
které si nedovedu ani představit, ale to všechno je pryč.
Nikdy jsem neviděl nikoho tak odvážného, jako jsi ty.
Kdysi jsem si myslel, že vím o světě úplně vše a věci, kte-
ré neznám, dokážu časem pochopit. Tebe ovšem ne. Jsi
zázrak a možná i odpověď.“ Zakašlal a několik kapek jeho
krve dopadlo na sníh.
 „A teď ty.“ Sklonil hlavu a položil ji Jenny na rameno.
„Jak sis mohla myslet, že jsem já tvým jediným posláním?
Máš před sebou ještě dlouhou cestu. Tohle byl jen její
začátek, i když mnohem delší, než se dalo předvídat. Ve
svém předchozím životě jsem měl dceru Jenny. Nikdy jsme
spolu o ní nemluvili, ale ty víš všechno, co vím já. Také cítíš
všechno, co jsem cítil, a když se pořádně podíváš, uvidíš
pravdu. Měl jsem dvě dcery, dvě úžasné Jenny, a na obě
dvě budu navždy nesmírně hrdý. Nezapomeň na to.“ Opřely
ho o strom tak, jak si přál. Řekl, že chce vidět GHOST.
„A teď už jděte. Potřebuji vědět, že jste v bezpečí, to
je mé přání.“ Jenny a Ella se nechtěly hnout. „Tak jděte
už!“ Naposledy se pokusil zvednout hlas. Jenny chytila
Ellu za ruku a pomalu odcházely. Došly na plošinu a za
chvíli stály na můstku.
„Gedeon mě požádal, abych vzlétla hned, jak přijdete.
Takže se něčeho chytněte.“ Mia zapnula motory a GHOST
se vznesl nad trosky Západního Hebronu.
„Co dalšího ti tam řekl?“ zeptala se jí Ella. Oči měla
rudé od pláče.
„Že jeden svět padl, ale to neznamená, že nejde zachrá-
nit ty ostatní. A pokud to chci dokázat, musím následovat
dvě velmi výjimečné osoby.“ Podívala se na Jenny a Ellu.
„A já mu věřím.“

∞
Gedeon Kelly seděl opřený o kmen vysokého javoru. Za
jeho zády ležely ruiny presbyteriánského kostela. Přemýš-
lel, kdy do něj vstoupil poslední věřící a kdy asi pořádali
poslední bohoslužbu. Rád by se to dozvěděl, ale stejně
jako vypršel čas tomuto městu, tak i jeho čas se chýlil
ke konci.
 GHOST zažehl motory a svižně se zvedl k obloze. Za
moment byl už jen pouhou tečkou, až nebyl vidět vůbec.
Bolest Gedeona opustila. Cítil jen klid a slyšel Ashantin
hlas, jak ho volá k večeři. Byla tam i Jenny. Moje Jenny.
Musím jí toho tolik vyprávět…
Playlist

Tyto písně si Jenny pouštěla

v průběhu jejich nekonečného
putování. Nechť vás provázejí
i na vaší cestě, ať už znáte
její cíl, či ho stále hledáte.

1. Get Right Church → Ben Miller Band

2. Yeats' Grave → The Cranberries

3. Teenage Wasteland → Puhdys

4. Manana → Gaia Mesiah

5. Evil Walks → AC/DC

6. Dreamers Disease → Stormzy

7. The Boxer → Simon & Garfunkel

8. Lady Luck → Journey

9. Til The Last Shot's Fired → Trace Adkins

10. Ain't No Sunshine → Bill Withers

11. Send Me A Postcard → Shocking Blue

12. Believe → The Chemical Brothers

13. The Wah-Watusi → The Orlons

14. Good Luck → Basement Jaxx, Lisa Kekaula

15. REVOFEV → Kid Cudi

16. Lumière bleue → Chien Noir

17. Living Darfur → Mattafix

18. Last Day On Earth → beabadoobee

19. Jim Morrison → Jon Bellion

20. Come Fly with Me → Frank Sinatra

 ADAM PÝCHA
DRUHÁ ŠANCE
Vydal DOBROVSKÝ s.r.o.,
Květnového vítězství 332/31, 149 00 Praha 4,
v edici Fobos v roce 2022,
jako elektronickou knihu.
Odpovědná redaktorka: Karolína Šnajdrová
Jazyková korektura: Vecoger, Igor Pejchal
Obálka: Kreativní bojovníci s.r.o.
Elektronické formáty
Dagmar Wankowska, LiamART

ISBN 978-80-277-0986-1 (pdf)

Více informací o edici Fobos naleznete na:

www.nasenakladatelstvi.cz