James Dashner

SPÁLENIŠTĚ: ZKOUŠKA

Labyrint 2

Euromedia
 James Dashner
THE SCORCH TRIALS

Copyright © 2010 by James Dashner

Cover illustration © Chris Stoker, 2011
Translation © Petr Kotrle, 2014
All rights reserved. Published in the United States by Delacorte Press, an imprint of
Random House Children’s Books, a division of Random House, Inc., New York.
Pro Wesleyho, Brysona, Kaylu a Dallin.

Úpln nejlepší d ti.

 1. KAPITOLA

Promluvila na n ho ješt p edtím, než se sv t rozpadl.

Hej, ty ještě spíš?
Thomas se v posteli p evalil. Okolní temnota mu p ipadala, jako by se vzduch prom nil v
n co hmotného a ze všech stran se na n j tlačil. V první chvíli propadl panice. P edstavil si, že je
znovu v Kleci – d sivé krychli ze studeného kovu, která ho dovezla do Placu a do Labyrintu. ůle
kolem p eci jen bylo trochu sv tla a v rozlehlé místnosti se postupn vyno ily neforemné stíny.
Palandy. Sk ín . Tiché dýchání a bublavé chrápání chlapc pono ených do hlubokého spánku. román
Pocítil úlevu. Teď už byl v bezpečí. Zachránili ho a odvezli do téhle ubytovny. Už žádný
strach. Žádní rmutové. Už žádní mrtví.
Tome?
Hlas uvnit jeho hlavy. Dívčí hlas. Neslyšitelný, neviditelný. P esto jej slyšel, i když by
nikomu nedokázal vysv tlit, jak to funguje.
Zhluboka vydechl do polštá e a uvolnil se. Jeho nervy, napjaté jako struny, se po tom prchavém
okamžiku hr zy zklidnily. Myšlenkami vytvo il slova a odpov d l.
Tereso? Kolik je hodin?
Netuším, odv tila. Ale nemůžu spát. Asi tak na hodinku jsem si zd ímla. Možná dýl.
Doufala jsem, že budeš vzhůru, abys mi dělal společnost.
Thomas se pokusil neusmát se. I když to nemohla vid t, bylo by to trapné. Nedá se íct, že
bys mi v tom dala zrovna na výběr. Je docela těžké spát, když ti někdo mluví p ímo v lebce.
Bé, bé. No tak jdi klidně zase spát.
Ne. Jsem v pohodě. Up el zrak na spodní stranu postele nad sebou – fádní a v té tm
neostrou –, kde momentáln Minho oddechoval jako n kdo, komu uvízlo v krku neskutečné
množství hlen . O čem jsi p emýšlela?
O čem asi? N jak se jí do t ch slov poda ilo vnést osten cynismu. Po ád p ed sebou vidím
rmuty. Jejich odpornou kůži a bachratá těla, všechny ty kovové ruce a bodce. Bylo to trochu moc
blízko, než aby to bylo p íjemné, Tome. Jak můžeme něco takového dostat z hlavy? Thomas
m l jasno. Ty obrazy nezmizí nikdy – Placery budou strašlivé v ci, které se v Labyrintu odehrály,
strašit až do konce života. Usuzoval, že v tšina, jestli ne všichni, si odnesou vážné psychické
problémy. Možná dokonce zmago í úpln .
A p es to všechno m l do vzpomínek vypálený jeden obraz, stejn nesmazateln jako cejch
po rozpáleném železu. Kamarád Chuck s dýkou zaraženou do hrudi, jak krvácí a umírá
Thomasovi v náruči.
Thomas v d l, že to nezapomene nikdy. Terese však ekl: Zmizí to. Jenom to bude nějakou
dobu trvat.
Máš toho v sobě až po uši, prohlásila.
Já vím. Nebylo absurdní, že mu bylo p íjemné slyšet, jak mu ekla n co takového? Že její
sarkasmus znamená, že všechno bude zase dobré? Jsi idiot, pokáral se a vzáp tí zadoufal, že
Teresa tuhle myšlenku neslyšela.
 Jsem naštvaná, že mě od vás kluků izolovali, ekla.
Thomas ale chápal, proč to ud lali. Byla jediná dívka a zbytek Placer byli kluci v
pubert – banda čón , ke kterým zatím nem li d v ru. Asi tě chtěli ochránit. Jo, asi
jo. S jejími slovy prosákla do jeho mozku melancholie, oblepovala je jako sirup. Ale je
blbý být po tom všem, čím jsme prošli, sama.
Kam tě vlastně odvedli? Byla tak smutná, že skoro cht l vstát a začít ji hledat, ale uv
domil si, že to nemá smysl.
Jenom na druhou stranu té velké společné místnosti, kde jsme včera večer jedli. Je to
malý pokoj s několika palandami. Jsem si poměrně jistá, že zamkli, když odcházeli.
Vidíš, íkal jsem ti, že tě chtějí chránit. Pak rychle dodal: Ne že bys to pot ebovala. Vsadil
bych se, že bys půlku těch čónů strčila do kapsy.
Jenom půlku?
Fajn, tak t i čtvrtiny. Včetně mě.
Následovalo dlouhé ticho, ale Thomas n jakým zp sobem stále vnímal, že tam Teresa je.
Cítil to. Bylo to skoro stejné, jako když v d l, že jeho kamarád Minho leží jen n jaký metr nad
ním, p estože ho nevid l. ů nebylo to jenom chrápáním. Když je n kdo blízko, člov k to prost
pozná.
Navzdory všem vzpomínkám na uplynulých n kolik týdn byl Thomas p ekvapiv klidný a
zanedlouho ho znovu p emohl spánek. Jeho sv t se pohroužil do tmy, ale ona tam byla, v mnoha
ohledech hned vedle n ho. Skoro... se ho dotýkala.
Když byl v tomto stavu, nem l žádnou p edstavu o plynutí času. Nap l spal a nap l si
užíval její p ítomnost a p edstavu, že byli zachrán ni z toho strašlivého místa. Že jsou v bezpečí
a mohou se s Teresou znovu navzájem poznat. Že život m že být dobrý. Blažený spánek.
Mlhavá tma. Teplo. T lesné žhnutí. Skoro jako nadnášení.
Sv t jako by se rozplynul. Všechno otup lo a zesládlo. A tma n jakým zp sobem p inesla
uklidn ní. Vklouzl do snu.

Byl hodn malý. Snad čty i roky. P t? Ležel v posteli, s p ikrývkou p itaženou až pod
bradu.
Vedle n ho sedí žena, ruce složené v klín . Má dlouhé hn dé vlasy, na jejím obličeji se
práv začínají projevovat známky stá í. Má smutné oči. Pozná to, i když se ta žena moc snaží, aby
to zamaskovala úsm vem.
Thomas chce n co íct, položit otázku. ůle nedokáže to. Ve skutečnosti tady není. Jen
tomu všemu p ihlíží z místa, kterému po ádn nerozumí. Žena začne n co íkat. Ten zvuk je p
íjemný a současn tak hn vivý, až ho to vyvádí z míry.
„Nevím, proč si vybrali tebe, ale jedno p eci jen vím. Jsi n čím zvláštní. Nikdy na to
nezapome . ů nikdy nezapome , jak moc –“ hlas se jí zlomí a po tvá i jí stečou slzy – „nikdy
nezapome , jak moc t mám ráda.“
Chlapec odpoví, ale ten, kdo mluví, ve skutečnosti není Thomas. P estože to je on.
Nedává to smysl. „Budeš šílená jako všichni ti lidi v televizi, mami? Jako... táta?“
Žena zvedne ruku a prsty mu pročísne vlasy. Žena? Ne, tak jí íkat nem že. Tohle je jeho
matka. Jeho... maminka.
„Tím se netrap,“ ekne. „Tou dobou už tady nebudeš.“
Její úsm v zmizel.
 Sen se až p íliš rychle rozplynul ve tm a zanechal Thomase v prázdnot , ve které nebylo
krom jeho myšlenek už nic. Bylo to, co vid l, další vzpomínka, která vyplula z hlubin jeho
amnézie? Opravdu vid l svou mámu? Zazn lo tam n co o tom, že jeho otec zešílel. Bolest
v Thomasov nitru byla hluboká a palčivá. Pokusil se jí uniknout tím, že se pono il hloub ji do
zapomn ní. román
Pozd ji – nem l p edstavu o kolik pozd ji – na n ho znovu promluvila Teresa.
Tome, něco se stalo.

2. KAPITOLA

Tím to začalo. Slyšel Teresu íct ta čty i slova, ale jako by to bylo z dálky, jako by
mluvila z dlouhé chodby plné harampádí. Jeho spánek se zm nil ve viskózní tekutinu, hustou a
lepkavou, která ho uv znila. V d l o sob , ale uv domoval si, že je ze sv ta pryč, zavalený
vyčerpáním. Nemohl se probudit.
Thomasi!
Bylo to zav ísknutí. Pronikavý rámus v jeho hlav . Ucítil první záchv v strachu, ale
podobalo se to spíš snu. Bylo možné, že jenom spí. ů byli teď v bezpečí, nem li se čeho bát. ůno,
určit se mu to zdálo. Teresa byla v po ádku, všichni byli v poádku. Znovu se uvolnil, pono il se
do spánku.
Do jeho v domí proklouzly další zvuky. Rány. inčení kovu o kov. Zvuk, jak se n co
rozbíjí. K ik chlapc . Bylo to spíš jako ozv na výk ik , velice vzdálených, tlumených. Najednou se
začaly víc podobat v ískání. Nepozemským projev m utrpení. ůle po ád se ozývaly z dálky.
Jako by byl obalený tlustým kokonem z tmavého sametu.
Nakonec pohodlí spánku n co rozvrátilo. Tohle nebylo v po ádku. Teresa na n ho
zavolala, ekla mu, že se n co d je. Bojoval s hlubokm spánkem, který ho pohlcoval, sápal se po t
žkém závaží, které ho p išpendlovalo k zemi.
Probuď se! zak ičel na sebe. Probuď se!
Pak z jeho nitra n co zmizelo. V jednom okamžiku to tam bylo a v dalším to bylo pryč. P
ipadalo mu to, jako by mu z t la vytrhli n jaký d ležitý orgán.
Byla to ona. Byla pryč.
Tereso! vyk ikl telepaticky. Tereso! Jsi tam?
Ale nebylo tam nic a ten uklid ující pocit blízkosti se vytratil. Znovu zavolal její jméno a
pak ješt jednou, v zápase s temnou rukou, která se ho snažila stáhnout zp t do náruče spánku.
Nakonec se realita p ihnala jako velká vlna a temnotu odplavila. Thomas otev el oči, zachvácený
hr zou, a prudce se na posteli posadil. Naprázdno zahrabal nohama, až pod nimi ucítil podlahu, a
vyskočil. Rozhlédl se kolem sebe.
Všude zavládlo šílenství.
Ostatní Place i pobíhali po místnosti a pok ikovali. ů vzduchem se nesly strašlivé, d sivé,
hrozné zvuky, jako zoufalé v ešt ní mučených zví at. Pánvička, bledý v obličeji, ukazoval ven z
okna. Newt a Minho b želi ke dve ím. Winston si rukama svíral vystrašený, od akné poďobaný
obličej, jako by práv spat il masožravou zombii. Ostatní o sebe zakopávali, jak se snažili najít
výhled z dalších oken, ale od skla si udržovali odstup. Thomas si bolestiv uv domil, že v tšinu z
dvacítky chlapc , kte í Labyrint p ežili, ani nezná jménem. Uprost ed všeho toho zmatku to byla
zvláštní myšlenka.
Cosi, co zaregistroval koutkem oka, ho p im lo otočit hlavu sm rem ke zdi. To, co spat il,
okamžit vymazalo veškeré pocity klidu a bezpečí, které zažíval, když si v noci povídal
s Teresou. Dokonce zapochyboval, jestli ve sv t , v n mž teď stál, takové emoce v bec m žou
existovat.
Necelý metr od jeho postele se otevíralo do jasného, oslnivého sv tla okno zakryté
barevnými záv sy. Sklo bylo rozbité, zubaté st epy z n j nevypadly jen díky ocelovému m ížoví,
o které se opíraly. Na druhé stran stál muž a svíral m ížoví zakrvácenýma rukama. Oči m l vyt
ešt né a podlité krví, plné šílenství. Vyhublý, sluncem spálený obličej mu pokrývaly boláky a
jizvy. Neml žádné vlasy, jen nezdrav vyhlížející fleky, které vypadaly jako nazelenalý mech. P
es pravou líc se mu táhla oškliv vypadající ezná rána. Byla otev ená, zhnisaná a vedla skrz, takže
jí Thomas vid l mužovy zuby. Na brad se houpaly pramínky r žových slin.
„Jsem rapl!“ za val ten muž jako z hororu. „Sakra, jsem rapl!“
A pak začal znovu a znovu vyk ikovat dv slova, p ičemž s každým zav ísknutím mu od úst
odletovaly sliny.
„Zabijte m ! Zabijte m ! Zabijte m !“

3. KAPITOLA

Thomasovi dopadla zezadu na rameno n čí ruka; vyk ikl a prudce se otočil. Uvid l Minha,
jak p es jeho rameno hledí na šílence, který val za oknem.
„Jsou všude,“ ekl Minho. Jeho hlas m l v sob ponurost, která dokonale odrážela
Thomasovy pocity. Vypadalo to, jako by se všechno, v co se včera večer odvažovali doufat,
rozplynulo v nic. „ů po t ch čónech, kte í nás zachránili, není nikde ani památky,“ dodal.
Thomas prožil n kolik uplynulých týdn ve strachu a hr ze, ale tohle bylo skoro až p íliš. Cítit se
bezpečn a pak si to znovu nechat vzít. ůle šokoval dokonce sám sebe, když tu malou část svého
já, která by ze všeho nejrad ji skočila zpátky do postele a vybrečela si oči, rychle odsunul stranou.
Set ásl ze sebe bolest p etrvávající ze vzpomínek na svou mámu a v ci související s jeho tátou a
lidmi m nícími se v šílence. V d l, že n kdo se musí ujmout velení – a jestli m li p ežít i tohle, pot
ebovali plán.
„Dostali se už n kte í dovnit ?“ zeptal se. Zaplavil ho zvláštní klid. „Jsou ty m íže ve všech
oknech?“
Minho pokynul hlavou k jednomu z mnoha oken lemujících st ny dlouhé obdélníkové
místnosti. „Jo. Včera v noci byla taková tma, že jsme si jich nevšimli, obzvlášť p es ty pitomý
nabíraný záv sy. ůle určit jsem rád, že tam jsou.“
Thomas se rozhlédl po Placerech kolem sebe. N kte í b hali od jednoho okna k druhému,
aby se podívali ven, jiní se shlukovali do malých skupinek. Všichni m li ve tvá i výraz, ve kterém
se mísila nev ícnost s hr zou. „Kde je Newt?“
 „Tady.“
Thomas se otočil a staršího chlapce spat il. Nechápal, jak si ho mohl nevšimnout. „Co se d je?“
„Do háje, myslíš, že mám pon tí? Vypadá to, že si nás banda magor chce dát k snídani.
Musíme najít n jakou jinou místnost a svolat shromážd ní. Z toho kraválu mám pocit, jako by mi
n kdo do lebky zatloukal h ebíky.“
Thomas nep ítomn p ikývl; s plánem souhlasil, ale doufal, že si ho vezmou na starost
Minho a Newt. Nemohl se dočkat, až se spojí s Teresou – doufal, že její varování byla jen součást
snu, halucinace zrozená pod vlivem hlubokého spánku z vyčerpání. ů ten obraz jeho mámy...
Jeho p átelé začali vyk ikovat a mávat rukama, aby Placery svolali, a jeho nechali o samot .
Thomas se rozechv le ohlédl po po ezaném bláznovi v okn , ale okamžit strhl pohled pryč a
zalitoval, že svému mozku p ipomn l tu krev, rány do masa, šílené oči a hysterický k ik.
Zabijte mě! Zabijte mě! Zabijte mě!
Thomas klopýtav došel k nejvzdálen jší zdi a zt žka se o ni op el.
Tereso! zavolal znovu telepaticky. Tereso. Slyšíš mě?
Čekal. Zav el oči, aby se mohl líp soust edit. Natáhl neviditelné ruce, pokusil se zachytit n
jakou její stopu. Nic. Dokonce ani letmý stín nebo prchavý pocit, natožpak n jaká odpov ď.
Tereso, ekl naléhav ji. Vyp tím zatnul zuby. Kde jsi? Co se stalo?
Nic. Jeho srdce zpomalilo, až se skoro zastavilo, a on si p ipadal, jako by polkl velký,
chlupatý chuchvalec bavlny. N co se jí p ihodilo.
Když otev el oči, uvid l, že Place i se shromáždili kolem zelen nat ených dve í, jež vedly
do společenské místnosti, kde minulý večer jedli pizzu. Minho marn cloumal m d nou koulí na
dve ích. Byly zamčené.
Jediné další dve e vedly do sprch a šaten, ze kterých žádné další východy neexistovaly. Jen
tyto a okna. Všechna s t mi kovovými m ížemi. Našt stí. Za každým byli na druhé stran rozzu
ení, v ískající blázni.
P estože ho sžíraly obavy, jako kdyby se mu žilami rozlévala kyselina, na okamžik se
vzdal pokus o kontaktování Teresy a p idal se k ostatním Placer m. Newt zkoušel št stí se dve
mi, ale výsledek byl stejn marný.
„Jsou zamčené,“ zabručel, když to nakonec vzdal a nechal ruce ochable klesnout podél t la.
„Ne íkej, génie,“ rýpnul si Minho. Silné paže m l spojené a napjaté, protkané nab hlými
žilami. Thomas m l na zlomek sekundy pocit, že opravdu vidí, jak v nich pulsuje krev. „Už se
nedivím, že t pojmenovali po Isaacu Newtonovi – když ti to tak obdivuhodn pálí.“ Newt na
to nem l náladu. Nebo se možná už dávno naučil Minhovy chytrolínské poznámky ignorovat.
„Pojďme tu pitomou kouli urazit.“ Rozhlédl se, jako by čekal, že mu n kdo podá železnou palici.
„Kdyby aspo ti frasáčtí... raplové zmlkli!“ za val Minho, otočil se a zpražil vzteklým
pohledem nejbližšího z nich, ženu, která vypadala ješt šeredn ji než ten muž, jehož Thomas
zahlédl jako prvního. P es obličej se jí táhla krvácející rána, která končila na spáncích.
„Raplové?“ zopakoval Pánvička. Vlasatý kucha až do tohoto okamžiku mlčel, skoro by ho šlo p
ehlédnout. Thomasovi p ipadalo, že vypadá ješt vystrašen ji, než když se m li utkat se rmuty,
aby unikli z Labyrintu. Možná to teď bylo horší. Když včera večer uléhali, zdálo se, že všechno
je v po ádku a oni jsou v bezpečí. Jo, možná to bylo horší, najednou o to p ijít. Minho ukázal
na v ískající, zakrvácenou ženu. „Sami si tak v jednom kuse íkají. Tys to neslyšel?“
„Pro m za m si jim íkejte t eba mechouši,“ utrhl se Newt. „Hlavn mi najd te n co, čím by šly
rozbít ty pitomý dve e!“
 „Tady,“ ozval se jeden menší chlapec a podal mu malý, ale robustní hasicí p ístroj, který
sundal ze st ny – Thomas si vzpomn l, že ho tam p edtím zahlédl. Znovu si p ipadal provinile, že
ani neví, jak se ten chlapec jmenuje.
Newt uchopil červený válec a chystal se jím kulovou kliku urazit. Thomas se postavil co
nejblíž, dychtivý spat it, co je na druhé stran dve í, i když m l velice nep íjemný pocit, že ať to
bude cokoli, nebude se jim to líbit.
Newt zvedl hasicí p ístroj a praštil jím do mosazné koule na dve ích. Hlasitý t esk
doprovodilo hlubší prasknutí a cht lo to jen t i další údery, aby se celá souprava kliky s cinkáním
rozbitých kovových součástek vysypala na podlahu. Dve e se pootev ely sm rem ven, škvírkou
úzkou jen natolik, aby bylo vid t, že na druhé stran je tma.
Newt tiše stál a hled l na tu dlouhou, úzkou škvíru temnoty, jako by čekal, že z ní vyletí
démoni z podsv tí. Roztržit podal hasicí p ístroj zpátky chlapci, který ho našel. „Pojďme,“ ekl.
Thomasovi se zdálo, že v jeho hlase zaslechl nepatrné zachv ní.
„Počkat!“ vyk ikl Pánvička. „Víme jist , že tam chceme jít? T eba ty dve e nebyly
zamčený jenom tak bez d vodu.“
Thomas musel cht necht souhlasit; n co tady nebylo v po ádku.
Minho postoupil dop edu, aby se postavil vedle Newta. Ohlédl se po Pánvičkovi a pak se
podíval do očí Thomasovi. „Co jinýho máme d lat? Sed t tady a čekat, až se ti blázni dostanou
dovnit ? Nech toho.“
„Ti mago i se p es okenní m íže hned tak nedostanou,“ odv til Pánvička. „Zkusme se na okamžik
zamyslet.“
„Čas na p emýšlení vypršel,“ prohlásil Minho. Kopl nohou a dve e se otev ely doko án;
jestli se n co zm nilo, tak jen to, že tma na druhé stran se zdála být ješt hlubší. „ů navíc jsi to
m l íct p edtím, než jsme rozmlátili ten zámek, grinde. Teď už je pozd .“ „Nesnáším,
když máš pravdu,“ procedil mezi zuby Pánvička.
Thomas nedokázal p estat hled t otev enými dve mi do t n inkoustové tmy. Cítil svíravou
zlou p edtuchu, kterou už znal až moc dob e. V d l, že se muselo n co stát, jinak by pro n lidé, kte
í je zachránili, určit už dávno p išli. ůle Minho a Newt m li pravdu – aby našli odpov di, museli
vyjít ven.
„Frase,“ promluvil Minho. „P jdu první.“ ůniž počkal na odpov ď, prošel otev enými
dve mi a jeho t lo tém okamžit zmizelo v p ítmí. Newt se na Thomase váhav podíval a pak
vykročil za ním. Thomas z n jakého d vodu usoudil, že je na n m, aby šel jako další on, a tak to
ud lal.
Krok za krokem opustil ložnici a s rukama nataženýma p ed sebe vstoupil do tmy
společenské místnosti.
Zá , která p icházela zezadu, toho kolem n j moc neosv tlovala; kdyby šel s očima pevn
zav enýma, vyšlo by to prakticky nastejno. ů uvnit byl zápach, strašný zápach.
Minho vep edu vyjekl a pak zvolal: „Páni, dávejte pozor. Ze stropu visí n co... divnýho.“
Thomas zaslechl tiché sk ípnutí nebo zavrzání. Jako by Minho vrazil do nízko pov šeného lustru
a rozhoupal ho sem a tam. Newtovo zabručení odkudsi zprava následoval kvičivý zvuk kovu
taženého po podlaze.
„St l,“ oznámil Newt. „Dávejte bacha na stoly.“
Za Thomasovými zády se ozval Pánvička: „Nepamatujete si n kdo, kde byly vypínače?“
„Práv tam mám namí eno,“ odv til Newt. „P ísahal bych, že jsem jich pár zahlédl n kde tady.“
 Thomas šel poslepu dál dop edu. Jeho oči se maličko p izp sobily. Zatímco p ed chvílí
bylo všechno schované za hradbou tmy, teď vid l stopy r zn odstup ovaných stín . P esto bylo n
co špatn . Po ád byl lehce dezorientovaný, ale zdálo se, že v ci jsou na místech, kde být nemají.
Bylo to skoro, jako by –
„Blé-blé,“ vydal ze sebe s odporem Minho, jako by práv šlápl do hromady plopák .
Místností se rozlehl další vrzavý zvuk.
Ješt než se Thomas stačil zeptat, co se stalo, sám do n čeho narazil. Bylo to tvrdé a divn
tvarované. Na omak to p sobilo jako látka.
„Mám to!“ vyk ikl Newt.
Ozvalo se n kolik cvaknutí; nato se místnost znenadání rozho ela prudkým sv tlem zá
ivek, které Thomase na okamžik oslepilo. Vrávorav couvl od v ci, do které narazil. Jak si
protíral oči, narazil do další tuhé figuríny a rozhoupal ji sm rem od sebe.
„Jejda!“ vyk ikl Minho.
Thomas p imhou il oči; zrak se mu projasnil. P inutil se rozhlédnout se po hr zné scenérii kolem
sebe.
Po celé rozlehlé místnosti viseli ze stropu lidé – p inejmenším tucet. Všichni byli pov
šení za krk. Provazy byly p ekroucené a za ezávaly se do nachové, nafouklé k že. Ztuhlá t la se
nepatrn pohupovala sem a tam, z úst s bílými rty vylézaly bled r žové jazyky. Všichni m li otev
ené oči, i když byly zast ené jistou smrtí. Vypadalo to, že tam viseli už celé hodiny.
Oblečení a n které obličeje se zdály být pov domé.
Thomas klesl na kolena.
Znal ty mrtvé lidi.
Byli to ti, kte í Placery zachránili. Pouhý den p edtím.

4. KAPITOLA

Thomas se postavil. Snažil se nedívat se na žádné z mrtvých t l. Nap l došel, nap l

dovrávoral k Newtovi, který po ád stál u vypínač a vyd šeným pohledem t kal mezi mrtvolami
rozv šenými po místnosti.
Minho, který se k nim p idal, tlumen nadával. Další Place i vycházeli z ložnice a vyk
ikovali, když si uv domili, co vidí. Thomas zaslechl, jak n kte í zvracejí, dáví a plivou. Sám
pocítil nenadálé nutkání ud lat to samé, ale p emohl se. Co se stalo? Jak mohli o všechno tak
rychle p ijít? Žaludek se mu sev el. Nechyb lo mnoho, aby se zoufalstvím svalil na zem.
Potom si vzpomn l na Teresu.
Tereso! zak ičel v duchu. Tereso! Znovu a znovu telepaticky vyvolával její jméno. Oči m
l zav ené a zuby zatnuté. Kde jsi?
Newt mu stiskl rameno. „Tommy,“ promluvil. „Frase, co je s tebou?“
Thomas otev el oči a uv domil si, že je zlomený v pase a rukama si objímá b icho. Pomalu
se narovnal a pokusil se zahnat paniku, která ho uvnit užírala. „Co... co myslíš? Rozhlédni se
kolem.“
 „Jo, ale vypadal jsi, jako by t n co bolelo.“
„Jsem v po ádku – jenom jsem se snažil spojit se v hlav s ní. ůle nejde to.“ ůle nebyl v po
ádku. Nerad p ipomínal ostatním, že on a Teresa spolu dokážou rozmlouvat telepaticky. A jestli
všichni tihle lidé byli mrtví... „Musíme zjistit, kam ji zav eli,“ vyhrkl. Naléhav se snažil najít n
jakou činnost, p i které by si vyčistil hlavu. Rozhlédl se po místnosti a d lal p i tom všechno pro
to, aby mu pohled nepadl na mrtvá t la. Hledal dve e, které by mohly vést do její místnosti. ekla,
že je na opačné stran společenské místnosti, než spí oni všichni.
Tam. Žluté dve e s mosaznou klikou.
„Má pravdu,“ ekl Minho skupince. „Rozd lte se a najd te ji.“
„Možná už se stalo.“ Thomas se dal do pohybu, p ekvapený tím, jak rychle se
vzpamatoval. Jak b žel ke dve ím, vyhýbal se t l m a stol m. Určit byla uvnit , v bezpečí stejn jako
oni. Dve e byly zav ené, což bylo dobré znamení. Nejspíš zamčené. T eba hluboce usnula jako
on. Proto byla zticha a nijak nereagovala. Byl už skoro u dve í, když si uv domil, že možná budou
pot ebovat n co, čím by se do místnosti probourali. „Vezm te n kdo ten hasičák!“ k ikl p es
rameno. Puch ve společenské místnosti byl p íšerný. Když se Thomas v jednu chvíli zhluboka
nadechl, ud lalo se mu zle.
„Winstone, dojdi pro n j!“ poručil za jeho zády Minho.
Thomas se dostal ke dve ím jako první a zkusil vzít za kliku. Ani se nepohnuly, byly
zamčené. Pak si všiml malé cedulky z pr hledného plastu pov šené na st n , o rozm rech asi t i
krát deset centimetr . Do škvíry byl zasunut lístek papíru, na n mž bylo natišt no n kolik slov:

Teresa Agnes, Skupina A, Subjekt A1.

Zrádce.

Zvláštní bylo, že Thomase ze všeho nejvíc zaujalo Teresino p íjmení. Nebo alespo to, co
jako její p íjmení vypadalo. ůgnes. Nev d l proč, ale p ekvapilo ho to. Teresa ůgnes.
V útržkovitém pov domí o minulosti, které se vznášelo v jeho stále ješt chatrných vzpomínkách,
nenacházel nikoho, kdo by tomu jménu odpovídal. On sám byl p ejmenovaný podle Thomase
Edisona, slavného vynálezce. Ale Teresa Agnes? Nikdy o ní neslyšel.
Všechna jejich jména byla samoz ejm ze všeho nejvíc žert, pravd podobn bezcitný zp
sob, kterým se Tv rci – ZLOSIN, nebo kdo jim to zp sobil – snažili odcizit si skutečné lidi,
které ukradli skutečným matkám a otc m. Thomas se nemohl dočkat, až se jednou dozví, jak se
jmenoval po narození, jaké jméno z stalo otišt né v pam ti jeho rodič , ať už byli kdokoli. ůť
byli kdekoli.
Útržkovité vzpomínky, které p vodn získal p i absolvování prom ny, v n m navodily dojem,
že nem l rodiče, kte í by ho milovali. Že o n ho nestáli, ať už to byl kdokoli. Že byl odveden
za strašlivých okolností. ůle teď tomu odmítal v it, obzvlášť poté, co se mu v noci o mám
zdálo.
Minho mu p ed očima luskl prsty. „Haló? Je Thomas doma? Teď není vhodná chvíle na
sn ní. Spousta mrtvejch t l a smrad jako u Pánvičkových jam na odpadky. Prober se.“
Thomas se k n mu otočil. „Promi . Jen jsem se zamyslel, že je divný, že Teresino p íjmení je
ůgnes.“
Minho zamlaskal jazykem. „Koho to zajímá? Co je to za blbost, že je zrádce?“
 „ů co znamená ‚Skupina ů, Subjekt ůI?‘“ To byl Newt. Podal Thomasovi hasicí p ístroj.
„Teď jsi každopádn na ad ty, abys tu pod lanou kliku urazil.“
Thomas si hasicí p ístroj vzal. Najednou m l na sebe vztek, že p emýšlením o té pitomé
cedulce promarnil t eba jen n kolik sekund. Teresa byla uvnit a pot ebovala jejich pomoc. Necht l
se nechat znepokojovat slovem zrádce, a tak válec vzal a ude il jím do kliky. Vzduchem zazvonil
t esk kovu o kov a rukou mu do ramene projelo prudké škubnutí. Ucítil, že klika maličko
povolila. Po dvou dalších ranách upadla a dve e se na n kolik centimetr otev ely. Thomas
odhodil hasicí p ístroj stranou, chytil dve e a otev el je doko án. Netrp livé očekávání se mísilo s
obavou z toho, co by tam mohl najít. Vešel do osv tlené místnosti jako první.
Byla to menší verze chlapecké ložnice s pouhými čty mi palandovými postelemi, dv ma
šatními sk ín mi a zav enými dve mi, které nejspíš vedly do další koupelny. Všechny postele
byly úhledn ustlané s výjimkou jedné, na níž byly p ikrývky odhozené na stranu, polštá visel p
es okraj a prost radlo bylo celé zmuchlané. ůle po Terese tam nebylo ani stopy.
„Tereso!“ zavolal Thomas. Hrdlo m l p i tom stažené panikou.
P es zav ené dve e se ozval ví ivý, svištivý zvuk splachované toalety a Thomasem se
rozlila náhlá úleva. Byla tak prudká, že si málem musel sednout. Teresa byla tady, nic se jí
nestalo. Uklidnil se a vykročil ke koupeln , ale Newt se natáhl a chytil ho za ruku.
„Jsi zvyklej bydlet s partou kluk ,“ p ipomn l mu. „Myslím, že není zrovna zdvo ilý
vtrhnout na dámskej záchod. Chvíli počkej, než vyjde ven.“
„Potom budeme muset všechny dostat sem a uspo ádat shromážd ní,“ dodal Minho.
„Nesmrdí to tady a nejsou tady okna, kterými by na nás mohli vát raplové.“
Thomas si až do toho okamžiku absence oken nevšiml, i když to s ohledem na chaos v
jejich ložnici m lo být to nejnápadn jší. Raplové. Skoro na n zapomn l.
„Doufám, že sebou hodí,“ zamumlal.
„Všechny sem p ivedu,“ ekl Minho. Otočil se a vyšel zpátky do společenské místnosti.
Thomas upíral oči na dve e koupelny. Do místnosti se protlačili Newt, Pánvička a n kolik dalších
Placer a sedli si na palandy. Všichni sed li v p edklonu, s lokty op enými o kolena, a roztržit si
mnuli ruce. eč jejich t l jasn prozrazovala, jak jsou nervózní a neklidní.
Tereso? ekl Thomas v duchu. Slyšíš mě? Čekáme tady na tebe.
Nedostal žádnou odpov ď. ů po ád cítil tu bublinu prázdnoty, jako by její p ítomnost natrvalo
zmizela.
Ozvalo se cvaknutí. Klika na dve ích do koupelny se pohnula a dve e se otev ely: tak, že
se otočily sm rem k Thomasovi. Vykročil a chystal se Teresu obejmout – bylo mu jedno, kdo
všechno to uvidí. Jenže osoba, jež do místnosti vstoupila, nebyla Teresa. Thomas se zarazil v p li
kroku a jen taktak neklopýtl. Všechno v n m jako by se v tom okamžiku zhroutilo.
Byl to chlapec.
Na sob m l stejné oblečení, jaké minulou noc vyfasovali i oni – čisté, sv tle modré pyžamo
s horním dílem na knoflíky a flanelovými kalhotami. M l olivovou pleť a tmavé vlasy, které byly
p ekvapiv krátké. Jediné, co Thomasovi zabránilo, aby ho popadl za límec a lomcoval s ním tak
dlouho, dokud z n ho nedostane n jaké odpov di, byl bezelstný údiv v jeho tvá i.
„Kdo jsi?“ zeptal se Thomas. Bylo mu jedno, že to od n ho zní nep ív tiv .
„Kdo jsem?“ odv til s lehkým sarkasmem chlapec. „Kdo jste vy?“
Newt se znovu postavil. Stál k novému chlapci dokonce blíž než Thomas. „Nezahrávej si
s námi. Máme proti tob dost velkou p evahu. Vysyp, kdo jsi.“
 Chlapec si založil ruce na prsou. Celé jeho t lo zaujalo vzdorný postoj. „Tak jo. Já jsem
ůris. Co dalšího vás zajímá?“
Thomas m l chuť mu jednu ubalit. Choval se namyšlen a frajersky, a Teresa zatím byla
pryč. „Jak ses sem dostal? Kde je ta holka, která tady včera večer spala?“
„Holka? Jaká holka? Jsem tady sám a bylo to tak od chvíle, co m tady včera večer zav eli.“
Thomas se otočil a ukázal zpátky ke dve ím do společenské místnosti. „Venku je cedulka, na
které se píše, že tohle je její pokoj. Teresa... ůgnes. O n jakým čónovi, kterej se jmenuje Aris, ani
slovo.“
Z ejm dal do hlasu n co, z čeho chlapec pochopil, že se nejedná o žert. Smí liv zvedl
ruce. „Hele, kámo, já vážn nevím, o čem mluvíš. Včera večer m sem zav eli, spal jsem v téhle
posteli,“ – ukázal na l žko se zmuchlaným prost radlem a p ikrývkou – „p ed n jakýma p ti
minutama jsem se probudil a šel jsem se vyč rat. Jméno Teresa ůgnes jsem v život neslyšel. Je
mi líto.“
Krátká úleva, kterou si Thomas dop ál, když slyšel spláchnutí toalety, se oficiáln rozt
íštila na kusy. Nev d l, na co dalšího by se zeptal, a tak si vym nil pohled s Newtem.
Newt zlehka pokrčil rameny a otočil se zpátky k ůrisovi. „Kdo t sem včera večer zav el?“
Aris bezmocn zvedl ruce, potom je nechal klesnout zpátky a pleskl jimi o boky. „Vážn
nevím, kámo. Banda lidí s pistolema, kte í nás zachránili a tvrdili nám, že teď už bude všechno
dobrý.“
„P ed čím vás zachránili?“ zeptal se Thomas. Začínalo to být podivné. Opravdu hodn
podivné.
Aris sklopil zrak k podlaze a sv sil ramena. Vypadalo to, jako by se p es n ho p evalila n jaká
strašlivá vzpomínka. Povzdechl si a pak konečn vzhlédl zpátky k Thomasovi a odpov d l.
„P ed Labyrintem, kámo. P ed Labyrintem.“

5. KAPITOLA

V Thomasovi se n co zlomilo. Ten kluk nelhal – poznal to. Vyd šený výraz, který se Arisovi
usadil v obličeji, dob e znal. Thomas to sám zažil a vid l to na p íliš mnoha jiných tvá ích. P esn
v d l, jaké strašlivé vzpomínky zp sobí, že člov k vypadá takto. Zárove v d l, že ůris nemá ani
pon tí, co se stalo s Teresou.
„Možná by sis m l sednout,“ ekl Thomas. „Myslím, že je toho dost, o čem si pot
ebujeme promluvit.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se ůris. „Kdo vlastn jste? Odkud jste p išli?“
Thomas se maličko zasmál. „Labyrint. Rmutové. ZLOSIN. M žeš si vybrat.“ Stalo se toho
tolik, že nev d l, kde začít. Nemluv o tom, že se mu z obav o Teresu motala hlava.
Nejrad ji by vyb hl z pokoje a začal po ní hned pátrat, ale z stal.
„Lžete,“ dostal ze sebe Aris. Hlas mu zeslábl v šepot a jeho obličej o jeden odstín zbledl.
„Ne, nelžeme,“ ozval se Newt. „Tommy má pravdu. Pot ebujeme si promluvit. Vypadá to, že
jsme p išli z podobných míst.“
„Kdo to je?“
 Thomas se otočil a uvid l Minha, který se práv vrátil. Za ním na druhé stran dve í stál
hlouček Placer . Obličeje m li zk ivené odporem ze zápachu, který tam byl, a oči ješt plné hr zy
z pohledu na to, co v místnosti za nimi viselo.
„To je ůris,“ ekl Thomas. Ud lal krok stranou a ukázal na druhého chlapce. „ůrisi, tohle je
Minho.“
Minho ze sebe vykoktal n kolik nesrozumitelných slov, jako by se nedokázal rozhodnout, odkud
začít.
„Mám návrh,“ prohlásil Newt. „Pojďme sundat ty horní postele a rozmístit je po pokoji.
Pak si budeme moct všichni sednout a pop emýšlet o tom, co se u všech všudy d je.“
Thomas zavrt l hlavou. „Ne. Nejd ív musíme najít Teresu. Musí být v n jaké jiné místnosti.“
„Žádná není,“ upozornil Minho.
„Jak to myslíš?“
„Ješt jednou jsem to všechno zkontroloval. Je tady velká společenská místnost, tenhle
pokoj a n kolik frasnejch dve í, který vedou ven – odkud jsme včera p išli z toho autobusu. Jsou
zamčený a mají etízek zevnit . Nedává to smysl, ale žádný jiný dve e nebo východy nevidím.“
Thomas nechápav zavrt l hlavou. M l pocit, jako by mu v mozku sp ádalo pavučiny na milion
pavouk . „ůle... co ten včerejší večer? Odkud se vzalo to jídlo? Nevšimli jste si n kdo dalších
pokoj , kuchyn nebo n čeho takového?“ Rozhlédl se s nad jí, že dostane odpov ď, ale nikdo ne ekl
ani slovo.
„T eba jsou tady tajný dve e,“ promluvil nakonec Newt. „Hele, m žeme vždycky d lat
jenom jednu v c. Pot ebujeme –“
„Ne!“ vyk ikl Thomas. „Na žvan ní s Arisem máme celej den. Podle té cedulky na
dve ích by tady Teresa n kde m la být – musíme ji najít!“ ůniž čekal na odpov ď, zamí il ke
dve ím zp t do společenské místnosti a prodral se mezi chlapci, až se dostal ven. Zápach ho
ude il, jako kdyby mu n kdo na hlavu vylil kýbl nez ed ných splašk . Nafouklá, fialová t la
visela jako ulovená zv , kterou si lovci nechali usušit. Hled la na n ho svýma
mrtvýma očima.
Známé šimrání nevolnosti mu p epadlo žaludek a aktivovalo dávicí reflex. Na okamžik
zav el oči a silou v le se pokusil p esv dčit útroby, aby se zklidnily. Když to konečn ud laly,
začal se rozhlížet, jestli po Terese nenajde n jaké stopy. Maximáln se p i tom soust edil, aby se
nedíval na ty mrtvé.
Pak ho napadlo n co strašlivého. Co když...
Prob hl místnost a propátral obličeje t l. Žádný jí nepat il. Pomíjivý okamžik paniky
rozpustila úleva a on se zam il na místnost jako takovou.
St ny po obvodu společenské místnosti snad ani nemohly být holejší: hladká, bíle vymalovaná
omítka, bez jakéhokoli zdobení. A z n jakého d vodu žádná okna. Položil levou ruku na zeď a
rychle začal místnost obcházet kolem dokola. Došel ke dve ím chlapecké ložnice, minul je a
pokračoval k velkému vstupu, kterým p edchozího dne p išli. Venku byl v té dob liják, což mu
teď s ohledem na jasné slunce, které p edtím zahlédl zá it za t mi šílenci, p ipadalo až neskutečn .
Vchod – nebo východ – tvo ily dvojité ocelové dve e, jejichž povrch m l st íbrný lesk. A p
esn jak to ekl Minho, rukojeťmi na dve ích byl propleten a utažen silný et z – s články tlustými
víc než dva centimetry a dv ma zaklapnutými velkými zámky, aby to tak z stalo. Thomas za et z
zatahal, aby zkusil, jak je pevný. Kov ho pod rukama chladil a et z jako takový nepovolil ani o
trošku.
 Očekával z druhé strany bušení – raply snažící se dostat dovnit , tak jako to d lali u oken v
ložnici. ůle v místnosti z stával klid. Jediné zvuky byly tlumené a vycházely z obou ložnic –
vzdálený k ik a v ískot rapl a šum hovoru z pokoje, kde byli Place i.
Thomas zdeptan pokračoval v obcházení st n, dokud se nevrátil k místnosti, která měla
být Teresina. Nikde nic, ani škvírka nebo rýha, z níž by se dalo usuzovat na další východ.
Prostorná místnost nebyla dokonce ani čtvercová – jednalo se o velký ovál, který nem l rohy v
pravém smyslu.
Byl dokonale zmatený. V úvahách se vrátil k p edchozímu večeru, kdy tam všichni sed li a cpali
se pizzou, jako by umírali hlady, což byla vlastn pravda. Určit by si všimli, kdyby tam byly další
dve e, kuchyn nebo n co takového. Jenže čím víc o tom p emýšlel, čím víc se snažil pedstavit si,
jak to vypadalo, tím to bylo nez eteln jší. V hlav se mu spustil alarm – nebylo by to poprvé, co by
se jim n kdo vrtal v mozku. Stalo se to znovu? Upravili nebo vymazali jim pam ť?
A co se stalo s Teresou?
V zoufalství ho napadlo zkusit lézt po podlaze, jestli tam nenajde padací dví ka nebo n co
takového – n jaké vodítko k tomu, co se p ihodilo. ůle nedokázal s t mi rozkládajícími se t ly
strávit už ani minutu. Jediné, co zbývalo, byl ten nový kluk. S povzdechem zamí il zpátky do
malého pokoje, kde ho našli. ůris musel v d t n co, co jim pom že.
Horní postele byly p esn podle Newtova rozkazu sundány ze spodních a rozestav ny
kolem st n místnosti. Vzniklo tak dost prostoru, aby se devatenáct dalších Placer a Aris mohlo
posadit do kruhu, tak aby všichni vid li na všechny ostatní.
Když si Minho Thomase všiml, poplácal na volné místo vedle sebe. „P ece jsem ti to íkal,
vogo. Sedni si, ať si m žeme promluvit. Počkali jsme na tebe. ůle nejd ív zkus zav ít ty frasný dve
e – smrdí to tam h než Gallyho zkažený haksny.“
Thomas za sebou beze slova zav el dve e, p ešel k n mu a posadil se. Nejrad ji by zabo il
hlavu do dlaní, ale neud lal to. Nic p ímo neukazovalo na to, že by Terese hrozilo n jaké
nebezpečí. Jist , d lo se n co podivného, ale mohlo existovat milion vysv tlení, p ičemž v mnoha z
nich byla v po ádku.
Newt zaujal místo na posteli napravo. Sed l tak u kraje, že se matrace dotýkal jenom
kouskem zadku. „Tak fajn, pusťme se do toho pod lanýho vypráv ní, ať se m žeme dostat ke
skutečnýmu problému – že pot ebujeme najít n co k jídlu.“
Jako by jeho žaludek čekal na znamení, Thomas ucítil, že má palčivý hlad, a uslyšel, jak
mu kručí v b iše. Zatím si ten problém v bec neuv domil. S vodou to bylo v pohod – m li
koupelny –, ale po jídle nebylo nikde ani památky.
„Guty,“ prohlásil Minho. „Povídej, ůrisi. ekni nám všechno.“
Nový chlapec sed l na druhé stran místnosti p ímo proti Thomasovi. Place i po obou
stranách neznámého mladíka se odsunuli až na krajíčky postele. Jenže ůris zavrt l hlavou. „To
zrovna. Začn te vy.“
„Fakt?“ zeptal se Minho. „Co kdybysme si vzali do parády ten tv j frasnej ksicht a st ídali
se na n m tak dlouho, až by t vlastní máma nepoznala? ů pak bysme t znova vyzvali, abys
mluvil.“
„Minho,“ ozval se p ík e Newt. „Není d vod –“
Minho na nového chlapce prudce ukázal. „Nehoupej m , vogo. Tenhle čón m že bejt klidn
jeden z Tv rc . N kdo ze ZLOSINu, koho sem nasadili, aby nás špehoval. Je klidn možný, že ty
lidi venku zabil on – je jedinej, koho neznáme, a dve e i okna jsou zamčený! Mám už toho plný
zuby, jak se chová nadut , když je nás proti n mu dvacet. První by m l mluvit on.“ Thomas
v duchu zaúp l. Jestli n co v d l, tak to, že když bude Minho chlapce d sit, nikdy se nerozpovídá.
Newt si povzdechl a podíval se na ůrise. „Má pravdu. Jednoduše nám vysv tli, jak jsi to
myslel, když jsi ekl, že jsi p išel z toho pod lanýho Labyrintu. Protože my jsme odtamtud utekli a
evidentn jsme t tam nikdy nepotkali.“
ůris si promnul oči a pak pohlédl Newtovi p ímo do tvá e. „Tak jo, poslouchejte. Hodili m
do obrovského bludišt z vysokých kamenných zdí – ale p edtím mi vymazali pam ť. V d l jsem
jenom, jak se jmenuju. Žil jsem tam s bandou holek. Muselo jich být n jakých padesát a já jsem
byl jediný kluk. P ed n kolika dny jsme utekli – lidi, kte í nám pomohli, nás n kolik dní drželi ve
velké t locvičn , a pak m včera večer p est hovali sem – ale nikdo mi nic nevysv tlil. Co je to za
blbost, že jste taky byli v labyrintu?“
Posledních n kolik ůrisových slov Thomas p es udivené projevy ostatních Placer skoro
neslyšel. V hlav m l po ádný zmatek. ůris ze sebe vysypal, čím prošel, tak jednoduše a rychle,
jako by popisoval výlet na pláž. ůle zdálo se to šílené. Kolosální, jestli to byla pravda. Našt stí n
kdo zformuloval p esn to, co se Thomas snažil ut ídit si v hlav .
„Zadrž na chvilku,“ ekl Newt. „Takže jsi žil ve velkém labyrintu, na farm , kde se zdi
každou noc zavíraly? Jenom ty a n kolik desítek holek? Ti tvorové se jmenovali rmutové? P išel
jsi tam jako poslední? A potom se všechno pod lalo? Byl jsi v kómatu, když ses tam dostal? S
lístkem, na kterém stálo, že jsi úpln poslední?“
„Jejda, jejda, jejda,“ sypal ze sebe ůris, ješt než Newt domluvil. „Odkud to všechno víte? Jak...?“
„Frase, je to stejnej experiment,“ prohlásil Minho. P edchozí bojovnost z jeho hlasu
vyprchala. „Nebo stejnej... nevím co. Jenže u nich byly samý holky a jeden kluk, zatímco u nás
jsme byli samí kluci a jedna holka. ZLOSIN nejspíš postavil dva labyrinty a d lal dva r zný
testy!“
Thomas se k tomu ve svých úvahách už dopracoval a vzal to jako hotovou v c. Nakonec
se vzpamatoval natolik, aby dokázal promluvit. Pohlédl na ůrise. „ ekli ti, že jsi spoušt č?“
ůris p ikývl. Očividn byl stejn vyvedený z míry jako všichni ostatní v místnosti. „ů mohl jsi...,“
začal Thomas, ale zaváhal. Pokaždé, když o tom začal mluvit, si p ipadal, jako by p ed okolím p
iznával, že je blázen. „Mohl jsi s n kterou z t ch dívek mluvit uvnit hlavy? Jakoby telepaticky?“
ůris vyt eštil oči a zadíval se na Thomase, jako by chápal temné tajemství, kterému m že
porozum t jen n kdo, kdo je zná.
Slyšíš mě?
Ta v ta se v Thomasov hlav objevila tak z eteln , až si v prvním okamžiku myslel, že to
ůris ekl nahlas. Jenže to tak nebylo – jeho rty se ani nepohnuly.
Slyšíš mě? zopakoval chlapec.
Thomas zaváhal a polkl. Slyším.
Zabili ji, odpov d l mu ůris. Mou nejlepší kamarádku zabili.

6. KAPITOLA
 „Co se d je?“ zeptal se Newt. Očima t kal mezi Thomasem a ůrisem. „Proč se na sebe
díváte, jako byste se do sebe práv zamilovali?“
„On to umí taky,“ odv til Thomas, aniž od nového chlapce odtrhl zrak. Ostatní vnímal jen
perifern . ůrisova poslední v ta ho vyd sila; jestli zabili jeho telepatickou partnerku, tak...
„Co umí?“ nechápal Pánvička.
„Co asi,“ prohlásil Minho. „Je to stejná zr da jako Thomas. M žou spolu mluvit uvnit
hlavy.“
Newt zpražil Thomase zlostným pohledem. „Opravdu?“
Thomas p ikývl a málem na Arise znovu telepaticky promluvil, ale v posledním okamžiku
to ekl nahlas. „Kdo ji zabil? Co se stalo?“
„Kdo zabil koho?“ dožadoval se Minho. „Nechte si to svoje pitomý vúdú od cesty, když jsme
tady my.“
Thomas, kterému už slzely oči, konečn odtrhl pohled od ůrise a zadíval se na Minha.
„M l n koho, s kým tak mohl mluvit, stejn jako jsem to d lal já. Vlastn ... dělám. Ale prý tu
holku zabili. Chci v d t, kdo jsou ti oni.“ ůris sv sil hlavu; z místa, kde sed l Thomas, to
vypadalo, jako by m l zav ené oči. „Vážn nevím, kdo jsou. Je to strašn zmatené. Nedovedl
jsem rozeznat ty zlé od t ch dobrých.
Ale myslím, že n jak p inutili Beth, aby... aby mou kamarádku... bodla. Jmenovala se Rachel. Je
mrtvá, kámo. Je mrtvá.“ Zakryl si obličej ob ma rukama.
Thomas ucítil skoro až bolestivý nával zmatku. Všechno nasv dčovalo tomu, že ůris p
išel z jiné verze Labyrintu, uspo ádaného stejným zp sobem s výjimkou toho, že pom r chlapc a
dívek byl obrácený. Aris by tak byl jejich obdobou Teresy. A tahle Beth vypadala jako jejich
verze Gallyho, který zabil Chucka. Nožem. Znamenalo to, že Gally m l místo n ho zabít Teresu?
Jenže proč byl teď ůris tady? ů kam zmizela Teresa? V ci, které do sebe v jeho hlav už
málem začaly zapadat, se znovu rozsypaly.
„ů jak se stalo, že ses ocitl u nás?“ zeptal se Newt. „Kde jsou všechny ty holky, o kterých
po ád mluvíš? Kolika z nich se s tebou poda ilo uniknout? P ivezli vás sem všechny, nebo jenom
tebe?“
Thomas se neubránil tomu, aby k ůrisovi pocítil soucit. Za to, že byl tak grilovaný
podobnými otázkami poté, co prožil n co takového. Kdyby role byly prohozené, kdyby on vid l,
jak byla zabita Teresa... Bylo dost hrozné už jen sledovat, jak se to p ihodilo Chuckovi. Dost
hrozné? pomyslel si. Nebo bylo vidět umírat Chucka horší? Thomasovi se cht lo k ičet. V tu
chvíli byl celý sv t prost podělaný.
Aris vzhlédl a set el si z tvá í n kolik slz. Ud lal to bez sebemenšího náznaku studu a
Thomas si najednou uv domil, že mu ten kluk začíná být sympatický.
„Hele,“ promluvil chlapec. „Jsem stejn zmatený jako všichni ostatní. P ežilo nás asi t
icet. Odvezli nás do t locvičny, dali nám najíst, nechali nás se umýt. Potom m včera večer
šoupli sem, že prý bych m l být sám, protože jsem kluk. ů to je všechno. Pak jste se objevili vy,
šádi.“
„Šádi?“zopakoval Minho.
ůris zavrt l hlavou. „Kašli na to. Vlastn ani nevím, proč se to íká. ůle když jsem se tam
objevil, to slovo se používalo.“
Minho a Thomas se na sebe podívali a usmáli se. Vypadalo to, že ob skupiny si vymyslely
vlastní slovník.
 „Hej,“ zvolal jeden z Placer , kterého Thomas po ádn neznal. Opíral se o st nu za Arisem
a ukazoval na n ho. „Co to máš z boku na krku? N co černýho, hned pod límcem?“ ůris se
zkusil podívat dol . ůle nedokázal ohnout krk tak, aby na tu část svého t la vid l.
„Cože?“
Jak se ůris kroutil, Thomas zahlédl tmavou skvrnu vzadu na krku t sn nad vrškem jeho
pyžama. Vypadalo to jako tlustá čára, která se táhla od d lku u klíční kosti až dozadu. ů byla p
erušovaná, jako by se jednalo o písmena.
„Počkej, podívám se na to,“ navrhl Newt. Vstal z postele a došel k n mu. Jeho kulhání –
památka na minulost, se kterou se Thomasovi nikdy nesv il – se p i tom projevovalo víc než
obvykle. Zvedl ruku a stáhl ůrisovi vršek pyžama víc dol , aby si ty zvláštní značky mohl lépe
prohlédnout.
Newt p imhou il oči, jako by nev il vlastním očím. „Je to tetování,“ prohlásil.
„Co se tam píše?“ zeptal se Minho, t ebaže se už zvedl z postele a vykročil k nim, aby se
podíval sám.
Když Newt hned neodpov d l, zv davost p inutila Thomase vstát. Krátce nato už byl vedle
Minha a naklán l se, aby si tetování prohlédl na vlastní oči. Když uvid l, co je tam tiskacím
písmem napsáno, srdce mu vynechalo.

Majetek ZLOSIN. Skupina B, Subjekt B1. Partner.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Minho.

„Co je tam napsané?“ cht l v d t ůris. P ejel si rukou po ramenou a kolem krku, aby si k
ži ohmatal, a stáhl límeček trika dol . „P ísahám, že včera večer to tam nebylo!“
Newt mu ta slova p e íkal a pak zopakoval: „Majetek ZLOSIN? Myslel jsem, že jsme jim
utekli. A ty že jsi jim utekl taky. Nebo jak to vlastn je.“ Otočil se a s viditelným zklamáním si
odešel sednout zpátky na postel.
„ů proč bys m l být označený jako Partner?“ p emítal Minho, který si tetování dál
prohlížel.
ůris zavrt l hlavou. „Nemám tušení. P ísahám. ů d ív než včera večer to tam prost být
nemohlo. Osprchoval jsem se a podíval jsem se do zrcadla. Musel bych to vid t. ů v Labyrintu by
si toho určit n kdo všiml.“
„Chceš íct, že ti ud lali tetování uprost ed noci?“ otázal se Minho. „ů ty sis toho ani
nevšiml? Netahej nás za nos, vogo.“
„P ísahám!“ trval na svém ůris. Pak vstal a odešel do koupelny, nejspíš proto, aby si ta
slova zkusil prohlédnout sám.
„Frase, nev ím mu jediný slovo,“ pošeptal Minho Thomasovi, když si šli znovu
sednout. Pak, když se p edklonil a chystal se žuchnout sebou zpátky na matrace, se jeho triko
posunulo natolik, aby se ukázala tlustá černá čára na jeho krku.
„Páni!“ uklouzlo Thomasovi.
„Co je?“ zeptal se Minho a podíval se na Thomase, jako by mu práv na čele vyrostlo t etí
ucho.
„U tebe – na krku,“ dostal ze sebe konečn Thomas. „Máš to tam taky!“
„O čem to mluvíš, frase?“ vyhrkl Minho a zatahal si za triko. Obličej m l p i tom celý zk
ivený, jak se snažil zahlédnout n co, co zahlédnout nemohl.
 Thomas k n mu p iskočil, pleskl ho p es ruce, aby je dal pryč, a pak mu ohrnul límeček
trika. „U všech... Je to tam! To samý, až na...“ Thomas si ta slova pro sebe p ečetl.

Majetek ZLOSIN. Skupina A, Subjekt A7. Vůdce.

„Co, vogo!“ zak ičel na n ho Minho.

V tšina Placer se nahrnula za Thomase, aby to vid la taky. Thomas rychle p ečetl
vytetovaná slova nahlas. P ekvapilo ho, že to dokázal bez zakoktání.
„To si d láš srandu, čóne,“ ekl Minho a vstal. Prodral se hloučkem chlapc a zamí il za Arisem do
koupelny.
Nato propuklo šílenství. Thomas tahal za trika jiným a sám cítil, že mu stahují jeho.
Všichni začali mluvit jeden p es druhého.
„Všichni tam máme Skupina ů.“
„Majetek ZLOSIN, stejn jako on.“
„Ty jsi Subjekt ů-t ináct.“
„ů-t i.“
„ů-deset.“
Thomas se pomalu otáčel kolem dokola a omámen sledoval, jak si Place i navzájem p
edčítají tetování. V tšina jich nem la další označení jako ůris a Minho, jenom prohlášení o
majetku. Newt chodil od jednoho chlapce k druhému a osobn se díval. Ve tvá i m l kamenný
výraz, jako by se soust edil na to, aby si jména a označení uložil do pam ti. Pak, čist náhodou,
se oba dva ocitli proti sob .
„Co tam mám já?“ zeptal se Newt.
Thomas odtáhl límec Newtova trika stranou a naklonil se, aby mohl slova vyleptaná do
jeho k že p ečíst. „Jsi Subjekt ů-p t a íkají ti Spojovník.“ Newt se na n ho udiven podíval.
„Spojovník?“
Thomas triko pustil a ustoupil. „Jo. Nejspíš proto, že jsi jako n co, co nás všechny drží
pohromad . Nevím. P ečti, co tam mám já.“
„Už se stalo –“
Thomas si všiml, že Newtova tvá dostala zvláštní výraz. Váhavý. Nebo vystrašený. Jako
by Thomasovi necht l íct, co v jeho tetování stojí. „Tak co?“ „Jsi Subjekt ů-dva,“ odv til
Newt. Pak sklopil oči.
„ů dál?“ naléhal Thomas.
Newt zaváhal a pak odpov d l, aniž se na n ho podíval. „Nemáš tam žádné označení. Stojí
tam jenom... ‚K zabití Skupinou B.‘“

7. KAPITOLA
 Thomas nem l čas po ádn zpracovat, co Newt ekl. Snažil se p ijít na to, jestli je víc
zmatený nebo vystrašený, když se místností najednou rozlehlo inčivé zvon ní. Instinktivn si
zakryl uši rukama a rozhlédl se po ostatních.
Všiml si v jejich tvá ích nechápavého poznání, a pak mu to došlo. Byl to tentýž zvuk,
který slyšel v Labyrintu t sn p edtím, než Klec p ivezla Teresu. Tehdy jedinkrát ho zaslechl.
Teď, když byl zav ený v malé místnosti, to bylo jiné – siln jší, íznuté p ekrývajícími se ozv
nami. I tak si byl pom rn jistý, že je to stejný zvuk. Byla to siréna, která se v Placu používala
k oznámení, že dorazil nováček.
A nep estávalo to; Thomas cítil, jak se mu pod víčky rodí bolest hlavy.
Place i chodili po pokoji a civ li na st ny a na strop, jako by se snažili odhalit zdroj toho
hluku. N kte í si sedli na postele a p itiskli ruce ke spánk m. Thomas se pokusil zjistit, odkud se
siréna ozývá, ale nic nevid l. Žádné reproduktory, žádné vytáp cí nebo klimatizační pr duchy ve
st nách, prost nic. Jen zvuk p icházející ze všech stran současn .
Newt ho chytil za ruku a zak ičel mu do ucha: „To je bažantí siréna!“
„Já vím.“
„Proč zvoní?“
Thomas pokrčil rameny. Doufal, že jeho obličej neprozrazuje, jak je naštvaný. Jak m l asi v d t,
co se d je?
Minho s ůrisem se znovu vyno ili z koupelny. Očima pátrali v místnosti po odpov dích a
bezd čn se mnuli vzadu na šíji. Netrvalo dlouho, než si uv domili, že podobná tetování mají i
ostatní. Pánvička došel ke dve ím, které vedly zp t do společenské místnosti, a práv se chystal
dotknout se dlaní místa, kde bývala uražená klika.
„Počkej!“ zak ičel z náhlého popudu Thomas. P eb hl za Pánvičkou ke dve ím. Cítil, že
Newta má hned za sebou.
„Proč?“ otázal se Pánvička. Ruka mu po ád visela jen n kolik centimetr od dve í.
„Nevím,“ odpov d l Thomas. Nebyl si jistý, jestli je ho p es to inčení v bec slyšet. „Je to
alarm. T eba se d je n co hodn špatného.“
„Jo!“ zak ičel jako odpov ď Pánvička. „ů t eba se odsud musíme dostat!“
Nečekal, co Thomas ekne, a op el se do dve í. Když se nepohnuly, zatlačil víc. Když ani
pak nezaznamenal žádnou reakci, zap el se do nich ramenem, celou svou vahou.
Nic. Byly zav ené stejn pevn , jako by byly zazd né.
„Urazili jste tu frasnou kliku!“ vyk ikl Pánvička a praštil do dve í otev enou dlaní.
Thomas už necht l k ičet; byl unavený a bolelo ho v krku. Otočil se, op el se o st nu a sepnul ruce.
V tšina Placer vypadala stejn zničen jako on – m li už po krk hledání odpov dí nebo cesty ven.
Všichni buď sed li na posteli, nebo s prázdným výrazem ve tvá i postávali kolem.
Spíš ze zoufalství než z jiného d vodu Thomas zkusil znovu zavolat Teresu. Pak ud lal
ješt n kolik takových pokus . Teresa však neodpov d la a on ve všem tom kraválu stejn nev d l,
jestli by se dokázal dost soust edit, aby ji v bec slyšel. Po ád pociťoval její nep ítomnost; bylo
to jako se jednou ráno probudit a nemít v puse žádné zuby. Člov k by taky nemusel b žet pro
zrcadlo, aby poznal, že jsou pryč.
Pak siréna p estala.
Ticho ješt nikdy nem lo vlastní zvuk. Dosedlo na místnost prudce, jako bzučící úl plný
včel, až Thomas musel zvednout ruku a každé ucho si prot epat prstem. Každý nádech v
místnosti, každé povzdechnutí, zn ly v porovnání s tím bizarním oparem ticha jako výbuchy.
Newt promluvil jako první. „Ne íkejte mi, že nám tady ješt hodí na krk n jaký pitomý bažanty.“
 „Kde tady asi mají Klec?“ poznamenal sarkasticky Minho.
Tiché vrznutí zp sobilo, že Thomas rychle hodil pohledem po dve ích do společenské
místnosti. Pootev ely se o n kolik centimetr a v míst , kde teď nedoléhaly, bylo vid t pruh tmy.
Na druhé stran n kdo zhasl. Pánvička o krok couvl.
„Nejspíš cht jí, abychom tam teď šli,“ promluvil Minho.
„Tak proč nejdeš jako první?“ otázal se Pánvička.
Ale Minho mezitím vykročil. „Nemám s tím žádný problém. T eba dostaneme novýho
čóna, po kterým se budeme moct vozit a kopat ho do zadku, když nemáme nic jinýho na práci.“
Došel ke dve ím, pak se zastavil a podíval se po Thomasovi úkosem. Hlas mu p ekvapiv zm kl.
„Další Chuck by se nám hodil.“
Thomas v d l, že by se nem l rozčilovat. Vždyť Minho se snažil – svým osobitým zp
sobem – ukázat, že mu Chuck chybí stejn jako všem ostatním. ůle to, že mu jeho p ítel byl p
ipomenut, a ješt v tak zvláštním okamžiku, Thomase rozhn valo. Instinkt mu radil, aby to hodil
za hlavu – m l už tak co d lat, aby se vypo ádal s v cmi, které se kolem n ho d ly. Pot eboval se
od svých pocit na chvíli izolovat a pohnout se dál. Postupn . Všechno to rozmyslet.
„Jasn ,“ ekl nakonec. „P jdeš první, nebo chceš, abych šel já?“
„Co íká tvoje tetování?“ zeptal se tiše Minho, jako by Thomasovu otázku neslyšel.
„To je jedno. Pojďme odsud.“
Minho p ikývl, ale po ád se na n ho nepodíval p ímo. Potom se usmál a to, co ho tak
hluboce znepokojovalo, jako by zmizelo, když to nahradil jeho obvyklý pohodový p ístup. „Guty.
Jestli mi n jaký zombík začne žrát nohu, zachra m .“
„Dohodnuto.“ Thomas cht l, aby si pospíšil, a tak vykročil. V d l, že jsou na prahu další
velké zm ny v jejich absurdním putování, a necht l to dál protahovat.
Minho do dve í zatlačil a otev el je. Škvíra tmy se zm nila v široký pruh. Ve společenské
místnosti teď byla stejná tma, jako když p edtím opustili ložnici. Minho prošel dve mi a Thomas
ho v t sném záv su následoval.
„Počkej tady,“ zašeptal Minho. „Není d vod srážet se znovu s mrtvolama jako auta na
autodromu. Nejd ív najdu vypínače.“
„Proč by zhasínali?“ podivil se Thomas. „Nebo spíš, kdo zhasl?“
Minho se po n m ohlédl; sv tlo z ůrisova pokoje se mu rozlilo po tvá i a ozá ilo drzý úsm
v, který se tam napevno usadil. „Proč se v bec otravuješ s n jakýma otázkama, vogo? Nikdy nic
nedávalo smysl a nejspíš nikdy nebude. Tak se hoď do chládku a z sta , kde jsi.“ Tma
Minha rychle pohltila. Thomas slyšel jeho tiché kroky na koberci a svištivý zvuk, jak p i ch zi p
ejížd l rukou po zdi.
„Tady jsou!“ zak ičel p ibližn z místa, kde Thomas vypínače čekal.
Pak bylo slyšet n kolik cvaknutí, načež se v místnosti rozzá ila sv tla. Thomas si v
prvním nepatrném zlomku sekundy neuv domil, čím teď byla místnost tak jiná. ůle pak mu to
došlo. ů jako by zárove procitly i jeho další smysly, uv domil si, že strašlivý puch rozkládajících
se mrtvol zmizel.
Teď poznal proč.
T la zmizela. Nikde nebylo ani stopy po tom, že by tam v bec kdy byla.
 8. KAPITOLA

Ub hlo n kolik sekund, než si Thomas uv domil, že p estal dýchat. Zhluboka do sebe
nasál vzduch a vyjeven se rozhlédl po místnosti, která teď byla prázdná. Žádná nafouklá t la s
k ží zbarvenou do fialova. Žádný smrad.
Newt se protáhl kolem n ho a pokračoval svou lehce belhavou ch zí, až stanul p ímo
uprost ed koberce, který pokrýval podlahu místnosti. Pomalu se otočil kolem dokola. „To p ece
nejde,“ prohlásil. Udiven vzhlédl ke stropu, ze kterého ješt p ed n kolika minutami visela mrtvá t
la. „Nebylo to dost dlouho, aby je n kdo stihl uklidit. ů nikdo jinej tady ani nebyl.
Slyšeli bysme to, kdyby sem n kdo p išel!“
Thomas ustoupil na bok a op el se o st nu. Z malé ložnice zatím vyšli ostatní Place i a
ůris. Skupinkou se ší il pocit bázn , jak si chlapci postupn , jeden po druhém všímali, že mrtví
jsou pryč. Všichni ztichli. Pokud šlo o Thomase, znovu se ho zmocnila otup lost, jako by ho už v
bec nic nemohlo p ekvapit.
„Máš pravdu,“ ekl Minho Newtovi. „Jak dlouho jsme mohli být uvnit , když byly ty dve e zav
ené, dvacet minut? Tak rychle nemohl všechna ta t la nikdo odklidit. Navíc je to tady zamčený
zevnit .“
„Nemluv o tom, jak se zbavit toho smradu,“ dodal Thomas.
Minho p ikývl.
„Hlavn že jste tak hrozn chyt í, čóni,“ rozzlobil se Pánvička. „ůle podívejte se kolem sebe.
Jsou pryč. Takže se jich n jak zbavili, bez ohledu na to, co si myslíte vy.“
Thomas se o to necht l hádat – dokonce o tom necht l v bec ani mluvit. No tak byly mrtvoly
pryč. Vid li už podivn jší v ci.
„Poslouchejte,“ ozval se Winston. „Ti blázni p estali v ískat a vát.“
Thomas p enesl váhu zpátky na nohy a zaposlouchal se. Ticho. „Myslel jsem, že
z ůrisova pokoje prost nejsou slyšet. ůle máš pravdu – p estali.“
Krátce nato už všichni b želi k v tší ložnici na opačném konci společenské místnosti.
Thomas, který je následoval, se nemohl dočkat, až se podívá z oken a spat í okolní sv t. P edtím,
když raplové pok ikovali a tlačili se obličeji na železné m íže, byl tak vyd šený, že ho dobrý
výhled nezajímal.
„Tak to ne!“ vyk ikl vep edu Minho a pak, bez dalšího vysv tlení, zmizel v místnosti.
Thomas pokračoval v pohybu stejným sm rem a všiml si, že každý z chlapc na prahu dve í
zaváhal a vyt eštil oči, než do ložnice vstoupil. Počkal, až se dovnit nahrnou všichni Place i
včetn ůrise, a pak se pustil za nimi.
Zmocnilo se ho stejné ohromení, jaké vycítil z ostatních chlapc . Celkov místnost
vypadala do značné míry stejn , jako když z ní p edtím odešli. Byl tu však jeden obrovský rozdíl:
v každém okn bez výjimky stála hned za železnými m ížemi zeď z červených cihel a p ehrazovala
každý centimetr volného prostoru. Jediné sv tlo teď místnosti dodávaly stropní panely.
„I kdyby sebou hodili s t mi t ly,“ promluvil Newt, „jsem si prakticky jistý, že na
postavení n jakých cihlových zdí dost času nem li. Co se to tady d je?“
Thomas se díval, jak Minho došel k jednomu oknu, protáhl ruce m ížemi a do červených
cihel zatlačil. „Drží,“ ekl a pak do zdi ude il dlaní.
 „Dokonce to ani nevypadá jako nové,“ zamumlal Thomas, když sám k jedné zdi p
istoupil, aby si to zkusil. Byla tvrdá a studená. „Malta je suchá. „N jak nás obelstili, to je
všechno.“
„Obelstili?“ zeptal se Pánvička. „Jak?“
Thomas pokrčil rameny. Znovu se do n ho vrátila ta otup lost. Po ád si zoufale p ál, aby si
mohl promluvit s Teresou. „Nevím. Vzpomínáte si na útes? Skočili jsme do prázdného vzduchu a
propadli jsme neviditelným otvorem. Kdo ví, co tihle lidi dokážou?“
Další p lhodina ub hla v nez etelném oparu. Thomas chodil po místnosti, stejn jako
všichni ostatní, prohlížel si cihlové zdi a pátral, jestli se zm nilo ješt n co dalšího. N kolik zm n se
našlo, jedna podivn jší než druhá. Všechny postele v ložnici Placer byly ustlané a nebyla tam ani
památka po špinavém oblečení, které m li všichni na sob , než se p evlékli do pyžam, která jim p
edchozího večera poskytli. Sk ín byly p estav né, ale rozdíl byl malý a n kte í chlapci dokonce
namítali, že se nepohnuly v bec. Tak či tak byly všechny plné čistého oblečení a nových bot.
Každý tam navíc m l nové digitální hodinky.
ůle nejv tší zm na – odhalená Minhem – spočívala v ceduli vedle pokoje, v n mž našli
Arise. Místo: Teresa Agnes, skupina A, subjekt A1, zrádce, tam teď stálo:

Aris Jones, skupina B, subjekt B1

Partner

Všichni si novou cedulku prohlédli a zase odešli, ale Thomas se p istihl, že p ed ní stojí a
nedokáže od ní odtrhnout oči. M l pocit, jako by to novým označením dostalo oficiální punc –
Teresu jim vzali a místo ní jim dali Arise. Nic z toho nedávalo smysl a nic z toho už nebylo d
ležité. Vrátil se do ložnice chlapc , našel postel, na které v noci spal – nebo aspo tu, o níž si
myslel, že na ní spal –, lehl si a zakryl si hlavu polštá em, jako by tím mohl dosáhnout toho, že
všichni ostatní zmizí.
Co se s ní stalo? Co se stalo s nimi? Kde byli? Co m li d lat? ů to tetování...
Položil hlavu na bok, pak otočil celé t lo, pevn zav el oči, p itiskl ruce k trupu a p itáhl
kolena nahoru, až ležel v embryonální poloze. Pak na ni zavolal svými myšlenkami, odhodlaný
pokračovat v tom tak dlouho, dokud od ní neuslyší odpov ď.
Tereso? Odmlka. Tereso? Delší odmlka. Tereso! zak ičel v duchu. Celé jeho t lo se p i
tom námahou napjalo. Tereso! Kde jsi? Prosím odpověz! Proč se mě nesnažíš kontaktovat? Ter-
Vypadni mi z hlavy ven! explodovalo mu v mysli.
Ta slova byla v jeho lebce tak živá a podivn slyšitelná, že ucítil, jak mu do očí a uší vyst
elila ostrá bodnutí. Posadil se na posteli a pak vstal. Byla to ona. Určit to byla ona.
Tereso? P itiskl si na spánky první dva prsty na obou rukách. Tereso?
Nevím, kdo jsi, ale vypadni mi z hlavy, frase!
Thomas pozpátku zavrávoral, až si musel znovu sednout na postel. Oči m l zav ené soust
ed ním. Tereso, o čem to mluvíš? To jsem já, Thomas. Kde jsi?
Zmlkni! Byla to ona, nepochyboval o tom, ale její vnit ní hlas byl plný strachu
a hn vu. Okamžitě zmlkni! Nevím, kdo jsi! Nech mě na pokoji! Ale, začal Thomas,
naprosto bezradný. Co se stalo, Tereso?
 Byla chvíli zticha, než odpov d la, jako by si urovnávala myšlenky, a když konečn znovu
promluvila, Thomas z ní cítil skoro až znepokojivý klid.
Dej mi pokoj, nebo si tě najdu a pod íznu ti krk. P ísahám.
A pak najednou byla pryč. Pokusil se ji zavolat znovu, i p es její varování, ale vrátila se
stejná prázdnota, jakou cítil od rána; její p ítomnost zmizela.
Thomas padl zpátky na postel. Jeho t lem si propalovalo cestu n co strašlivého. Znovu
zabo il hlavu do polštá e a poprvé od Chuckova zabití se rozplakal. Ale slovo z cedulky p ed
jejími dve mi – Zrádce – se mu znovu a znovu vyno ovalo v hlav . Pokaždé je zahnal pryč.
Kupodivu ho nikdo neobt žoval, ani se ho nezeptal, co se d je. Jeho tlumené vzlyky po chvíli p
ešly do občasných p erývaných nádech a nakonec se mu poda ilo usnout. Znovu se mu zdál sen.

Tentokrát je o n co starší, možná sedm nebo osm let. Nad hlavou mu jako n jaké kouzlo visí
velice jasné sv tlo.
Neustále na n ho nakukují lidé ve zvláštních zelených od vech, s podivnými brýlemi na
očích. Jejich hlavy vždy na chvíli zastíní jas linoucí se shora. Ústa a nos jim kryjí masky.
Thomasovi se n jakým zp sobem da í být sebou v tom v ku a zárove , tak jako p edtím, to
pozorovat zvenčí jako n kdo cizí. Cítí však chlapc v strach.
Ti lidé hovo í. Jejich hlasy jsou tlumené a monotónní. N co jsou muži, n co ženy, ale on je
od sebe nerozezná a neví ani, kdo je kdo.
Celkov tomu moc nerozumí.
Jen jednotlivé obrazy. Útržky rozhovor . Ze všeho toho jde strach.
„U n ho a u té dívky budeme muset íznout hloub ji.“
„Zvládnou to jejich mozky?“
„Práv to je na tom tak úžasné. Má v sob erupci zako en nou.“
„M že zem ít.“
„Nebo n co horšího. M že žít.“
Pak zaslechne poslední v c: konečn n co, nad čím se nezachv je odporem nebo strachem.
„Nebo je možné, že nás on a ostatní zachrání. Všechny nás zachrání.“

9. KAPITOLA

Když se probudil, m l pocit, jak by mu n kdo ušima namlátil do mozku n kolik kus ledu a
vzal si na to kladivo. Bolestí svraštil obličej a zvedl ruku, aby si prot el oči. V tom okamžiku ho
zasáhla tak prudká vlna nevolnosti, až se místnost kolem n ho naklonila. Vybavil si strašné v ci,
které ekla Teresa, následn i sv j krátký sen, a propadl se do utrpení. Kdo byli ti lidé? Stalo se to
doopravdy? Co tím mysleli, když íkali ty hrozné v ci o jeho mozku?
„Rád vidím, že si ješt umíš zd ímnout.“
Thomas mžourav zvedl zrak. Zjistil, že u jeho postele stojí Newt a sleduje ho. „Jak
dlouho jsem spal?“ zeptal se Thomas. Myšlenky na Teresu a sen – vzpomínku? – vytlačil do
temného kouta své mysli, aby se jimi trápil pozd ji.
 Newt pohlédl na hodinky. „Pár hodin. Když si ostatní všimli, že ležíš, dokonce to zap
sobilo tak, že se všichni uvolnili. Stejn nem žeme d lat o moc víc než sed t a čekat, co se bude
dít dál. Odejít se odsud nedá.“
Thomas se pokusil nezasténat, když se prudce posadil a zády se op el o st nu za čelem své
postele. „Máme v bec n co k jídlu?“
„Ne. ůle jsem si celkem jistý, že tihle lidi by si nedali tolik práce, aby nás sem dopravili a
sehráli to divadlo, nebo co to vlastn ud lali, jen proto, aby nás nechali chcípnout hlady. N co se
stane. P ipomíná mi to, jak poslali do Placu naši první skupinu. P vodní bandu, ve které jsme byli
já, Alby, Mihno a n kolik dalších. P vodní Placery.“ To poslední dodal s ne zrovna slabou dávkou
sarkasmu.
Thomase to zaujalo. P ekvapilo ho, že se ješt nikdy nezeptal, jaké to bylo. „Čím ti to pipomíná
tohle?“
Newt v pohled byl zaost ený na cihlovou zeď za nejbližším oknem. „Všichni jsme se
probudili za bílého dne. Leželi jsme na zemi kolem dve í Klece. Byly zav ené. M li jsme
vymazanou pam ť, stejn jako ty, když ses objevil. P ekvapilo by t , jak rychle jsme se dali
dohromady a p estali panika it. Bylo nás zhruba t icet. Samoz ejm jsme nem li ani tušení, co se
stalo, jak jsme se tam dostali, co máme d lat. ů byli jsme vyd šení a dezorientovaní. ůle jelikož
jsme v té pod lané situaci byli všichni stejn , zorganizovali jsme se a prozkoumali jsme to tam. B
hem n kolika dní jsme m li kompletn funkční farmu a každý znal svou práci.“
Thomasovi se ulevilo, že bolest v hlav se zmírnila. ů bylo pro n ho zajímavé poslouchat o
začátcích Placu – útržky skládačky, které se mu vybavily p i prom n , pro vytvo ení celistvých
vzpomínek zdaleka nestačily. „Tv rci už na místo dodali všechno? Plodiny, zví ata a tak?“
Newt p ikývl, dál ale hled l na zazd né okno. „Jo, ale dalo spoustu práce, než se to všechno zab
hlo. Stálo nás hodn pokus a omyl , než jsme n co dokázali.“ „Takže... čím ti to p ipomíná
tohle?“ zeptal se znovu Thomas.
Newt se na n ho konečn podíval. „Myslím, že tenkrát jsme prost cítili, že to má určit n jaký
smysl, když nás tam poslali. Kdyby nás n kdo cht l zabít, proč by nás jednoduše nezabil rovnou?
Proč by nás posílal do obrovského prostoru, kde je d m, chlév a zví ata? ů jelikož jsme nem li
žádnou jinou možnost, prost jsme to vzali, že to tak je, a začali pracovat a organizovat pr zkum.“
„Jenže tady jsme už s pr zkumem hotoví,“ odv til Thomas. „Nejsou tu zví ata, jídlo ani
Labyrint.“
„To sice jo, ale podívej se na to jinak. Je to stejná koncepce. Evidentn to má n jaký účel,
že jsme tady. Nakonec na to p ijdeme.“
„Jestli d ív neum eme hlady.“
Newt ukázal na koupelnu. „Vody máme spoustu, takže minimáln pár dní vydržíme, než
um eme. N co se stane.“
Thomas tomu v hloubi duše taky v il a námitky vznášel jen proto, aby si tuto víru upevnil. „ůle
co všichni ti mrtví lidé, které jsme vid li? T eba nás zachránili doopravdy, n kdo je zabil a my
jsme teď v háji. T eba jsme měli n co ud lat, ale teď se to všechno pod lalo a nás tady prost
nechají um ít.“
Newt se hlasit rozesmál. „Z tebe by člov k dostal depresi hned, grinde. Houby. Podle
toho, jak všechny ty mrtvoly zázračn zmizely, a podle t ch cihlovejch zdí, bych si tipnul, že tohle
je zase n co jako Labyrint. Divný a nevysv tlitelný. Nejnov jší a nejv tší záhada. Možná náš další
test, kdo ví. ůť se stane cokoli, dostaneme šanci, tak jako jsme ji dostali v tom pitomým
Labyrintu. Za to ti ručím.“
 „Jasn ,“ zamumlal Thomas. Uvažoval, jestli by se mu m l sv it s tím, co se mu zdálo.
Rozhodl se, že si to nechá na pozd ji. „Doufám, že máš pravdu,“ ekl. „Jestli sem znenadání nenab
hnou rmutové, budeme v pohod .“
Ve chvíli, kdy Thomas domluvil, už Newt vrt l hlavou. „Prosím t , buď opatrný, co si p eješ. T
eba pošlou n co ješt horšího.“
V tom okamžiku se Thomasovi vyno il v hlav obraz Teresy a on ztratil veškerou touhu
mluvit. „Kdo je teď veselá kopa?“ p inutil se íct.
„Dostal jsi m ,“ p iznal Newt a vstal. „ůsi p jdu otravovat n koho jinýho, než začne n
jaká zábava. Hlavn ať je to brzo. Mám hlad.“
„Buď opatrný, co si p eješ.“
„Guty.“
Newt odešel a Thomas se znovu natáhl. Ležel na zádech a zíral na spodek postele nad
sebou. Po chvíli zav el oči, ale když v temnot svých myšlenek uvid l Teresinu tvá , hned je zase
otev el. Jestli to cht l p ežít, musel na ni prozatím zapomenout.

Hlad.
Je to jako zví e uvězněné v útrobách, pomyslel si Thomas. Po celých t ech dnech bez jídla
m l pocit, jako by se to kruté, hlodavé zví e s tupými drápy snažilo provrtat ven z jeho žaludku.
Vnímal to každou sekundu každé minuty každé hodiny. Nejčast ji, jak to šlo, pil vodu z
umyvadel v koupeln , ale tu bestii to nijak nezahán lo. Dokonce to p sobilo, jako by té v ci
dodával sílu, aby mohla uvnit páchat ješt v tší utrpení.
Ostatní to cítili také, i když si v tšina z nich nechávala své stížnosti pro sebe. Thomas se
díval, jak p echázejí z místa na místo, hlavy mají sv šené, brady pokleslé, jako by každý krok
spaloval tisíc kalorií. Lidé si často olizovali rty. Chytali se za b icho a stlačovali je, jako by se
snažili to hryzající zví e uchlácholit. Pokud nešli do koupelny, aby použili záchod nebo se napili,
hýbali se minimáln . Podobn jako Thomas jen bezvládn leželi na palandách. K ži m li bledou, oči
zapadlé.
Thomas to všechno vnímal jako hnisavou nemoc. Tím, že vid l ostatní, se to jedin
zhoršovalo, byla to nemilosrdná p ipomínka, že tohle není n co, co m že jen tak ignorovat. Že je
to doopravdy a smrt číhá hned za rohem.
Neklidný spánek. Koupelna. Voda. Odplahočit se do postele. Neklidný spánek – bez
dalších vzpomínkových sn , které m l p edtím. Stal se z toho p íšerný cyklus, který narušovaly
pouze myšlenky na Teresu. Krutá slova, která mu ekla, byla tím jediným, co zlehčovalo
perspektivu smrti, i když jen maličko. Po Labyrintu a Chuckov smrti byla Teresa tím jediným, k
čemu mohl upínat své nad je. Teď byla pryč, chyb lo jídlo a ub hly dlouhé t i dny.
Hlad. Utrpení.
Už se ani neobt žoval dívat se na hodinky – čas se pak vlekl ješt pomaleji a jeho t lu to p
ipomínalo, jak je to dlouho, co naposledy jedl – ale p ipadalo mu, že bylo kolem t etí nebo čtvrté
odpoledne t etího dne, když se ze společenské místnosti znenadání ozval bzučivý zvuk. Up el oči
na dve e, které tam vedly. V d l, že by m l vstát a jít se podívat, o co jde. Ale jeho mozek už
upadal do dalšího nez etelného polospánku a sv t kolem n j jako by byl v oparu.
Možná si to jenom p edstavoval. Jenže pak to uslyšel znovu.
P esv dčoval se, že má vstát.
Místo toho usnul.
 „Thomasi?“
Byl to Minh v hlas. Slabý, ale p eci jen siln jší, než když ho slyšel naposledy.
„Thomasi. Probuď se, vogo.“
Thomas otev el oči. Udivilo ho, že p ežil další zd ímnutí, aniž by úpln vyschl. V první
chvíli bylo všechno rozmazané a on zprvu nev il, že to, co se mu zdá být jen kousíček od
jeho obličeje, je opravdové. Pak se ale obraz zaost il a ta červená kulatá v c se zelenými flíčky
rozesetými po lesklém povrchu v n m vzbudila pocit, jako by m l p ed očima samotné nebe.
Jablko.
„Kde jsi...“ ůni se nesnažil v tu dokončit. Jenom ta dv slova z n j vysála sílu.
„Nekecej a jez,“ ekl Minho a dodal k tomu vlhké ch upnutí.
Thomas vzhlédl a uvid l, že jeho p ítel rozkousává vlastní jablko.
Vydoloval odn kud z hloubi poslední zbytky energie, t žce se zvedl na loket a popadl
ovoce, které mu leželo na posteli. Zvedl je k úst m a trochu si ukousl. Ta exploze chuti a šťávy
byla n co nádherného.
Zasténal a zaútočil na zbytek. Zhltl je až po krátký a tlustý jád inec, než Minho dojedl
svoje – p estože m l náskok.
„Hoď se do chládku,“ prohlásil Minho. „Když budeš jíst takovým zp sobem, jedin to
všechno zase vyzvracíš. Tady máš další – a tentokrát zkus zpomalit.“
„Když ono je to tak dobrý,“ zamumlal. „Je to tak frasácky dobrý.“
„Po ád to zní idiotsky, když používáš placerský slova,“ odv til Minho, než se znovu
zakousl do svého jablka.
Thomas si ho nevšímal. „Odkud se to vzalo?“
Minho uprost ed kousání zaváhal a pak mluvil dál. „Našel jsem je ve společenské
místnosti. Ješt s... n čím dalším. Všichni čóni, kte í to našli, se dušují, že když se dívali o pár
minut d ív, nebylo tam nic, ale mn je to stejn fuk.“
Thomas zhoupl nohy z postele na podlahu a posadil se. „Co dalšího našli?“
Minho si kousl a kývl hlavou sm rem ke dve ím. „B ž se podívat sám.“
Thomas obrátil oči v sloup a pomalu vstal. Ta hnusná slabost tam po ád byla, jako by z
n j n co vycuclo všechny vnit nosti a jemu nez stalo pro udržení se vestoje víc než n kolik kostí
a šlach. ůle získal rovnováhu a už po n kolika sekundách ucítil, že je na tom líp, než když
naposledy absolvoval nekonečnou, apatickou pouť do koupelny.
Když se p esv dčil, že už neupadne, došel ke dve ím a vstoupil do společenské místnosti.
P ed pouhými t emi dny byla místnost plná mrtvých t l – teď se hemžila Placery, kte í si
rozebírali velkou hromadu jídla, již jako by tam n kdo vyklopil bez jakéhokoli ladu a skladu.
Ovoce, zelenina, balíčky.
ůle jen n kolik okamžik poté, co to stačil zaregistrovat, upoutal jeho pozornost ješt
bizarn jší výjev na opačném konci místnosti. Sáhl na zeď za sebou, aby se op el.
Proti dve ím do druhé ložnice stál velký d ev ný st l.
Za stolem sed l na židli hubený muž v bílém obleku. Nohy m l zvednuté a v kotnících položené p
es sebe.
Četl si knihu.
 10. KAPITOLA

Thomas tam dobrou minutu stál a hled l na toho muže, jak ležérn sedí u stolu a čte si. Vypadalo
to, jako by si takovým zp sobem a p esn na tom míst četl den co den celý sv j život. ídké černé
vlasy sčesané p es bledou, holou hlavu; dlouhý nos, maličko stočený doprava; a záludné hn dé
oči, které kmitaly sem a tam, jak četl – n jakým zp sobem se mu da ilo vypadat uvoln n a nervózn
zárove .
A bílý oblek.
Co to m lo u všech všudy znamenat?
Thomas se zadíval na Placery, jak chroupají ovoce a cpou se n čím z pytlíku, co vypadalo
jako sm s o íšk a semínek. Muže u stolu jako by v bec nevnímali.
„Kdo je ten chlap?“ zavolal Thomas do prostoru.
Jeden z chlapc vzhlédl a na okamžik p estal žvýkat. Pak rychle zpracoval, co m l v
ústech, a polkl. „Nechce nám nic íct. Prý musíme počkat, až bude p ipravený.“ Chlapec
pokrčil rameny, jako by nešlo o nic d ležitého, a znovu si kousl do oloupaného pomeranče.
Thomas obrátil pozornost zpátky k neznámému muži. Stále tam sed l a po ád četl.
S tichým zašust ním papíru otočil stránku a dál p ejížd l očima po slovech.
Thomas byl zmatený a jeho kručící žaludek se dožadoval další potravy, ale i tak musel k
muži dojít, aby to prozkoumal. Ze všech podivných v cí, které mohl po probuzení najít...
„Pozor!“ zavolal jeden z Placer , ale bylo již pozd .
Pouhé t i metry p ed stolem Thomas narazil do neviditelné st ny. Nos to schytal první
a rozplácl se o n co, co p sobilo jako studená tabule skla. Zbytek jeho t la se p idal, st etl se s
neviditelnou p ekážkou a byl nucen vrávorav couvnout. Instinktivn zvedl ruku, aby si nos
promnul, a p imhou il oči, aby se podíval, jak mohl sklen nou st nu p ehlédnout.
ůť se snažil sebevíc, nenašel nic. ůni nejnepatrn jší odlesk, nikde ani šmouhu. Jediné, co vid l,
byl vzduch. Muž se po celou dobu neobt žoval pohnout nebo dát jakkoli najevo, že si n čeho
všiml.
Thomas se k tomu místu p ibližoval znovu, tentokrát pomaleji a s rukama nataženýma p
ed sebe. Po krátké chvíli se jeho ruce dotkly st ny z naprosto neviditelného... čeho? Na omak to
bylo jako sklo – hladké, tvrdé a chladivé. ůle nepozoroval absolutn nic, co by naznačovalo, že
tam n co pevného stojí.
Thomas znechucen postoupil doleva a pak doprava. Neviditelné, ale pevné st ny se držel
po hmatu. Táhla se p es celou místnost; k neznámému se nedalo nijak p iblížit. Thomas do st ny
nakonec zabušil. Ozvalo se n kolik tlumených úder , ale nestalo se nic. N kolik Placer za ním,
včetn ůrise, poznamenalo, že už to zkoušeli.
Zvláštn oblečený muž, který byl jen necelé čty i metry p ed ním, si teatráln povzdechl,
sundal p ek ížené nohy ze stolu a nechal je klesnout na podlahu. Založil si knihu prstem, aby si
označil, kde skončil, a zvedl oči k Thomasovi. Nijak se nesnažil maskovat rozmrzelost.
„Kolikrát to budu muset opakovat?“ ekl muž. Nosový hlas se dokonale hodil k jeho bledé pleti,
ídkým vlas m a vychrtlému t lu. ů k tomu obleku. K tomu pitomému bílému obleku. Zvláštní
bylo, že p ekážka jeho slova nijak neztlumila. „Do okamžiku, kdy mám dovoleno zahájit druhou
fázi testování, zbývá po ád ješt čty icet sedm minut. Prosím, projevte trp livost a nechte m být.
Dostali jste tento čas, abyste se mohli najíst a zotavit, a já vám d razn doporučuji, abyste toho
využil, mladý muži. ů teď, jestli dovolíte...“ ůniž čekal na odpov ď, op el se na židli a
znovu si dal nohy na st l. Pak otev el knihu na míst , které si založil, a vrátil se ke čtení.
Thomas skutečn nebyl schopen slova. Odvrátil se od muže za stolem a op el se o
neviditelnou zeď, takže ho její tvrdý povrch tlačil do zad. Co se to stalo? Určit po ád spí a tohle
je sen. Ta myšlenka jako by z n jakého d vodu umocnila jeho hlad a on zalétl toužebným
pohledem k hromad jídla. Potom si všiml ve dve ích do ložnice Minha, jak stojí se založenýma
rukama a opírá se o rám.
Thomas ukázal prstem p es rameno a povytáhl obočí.
Minhovi se po tvá i mihl úšklebek. „Už ses seznámil s naším novým p ítelem?“ promluvil.
„Vážn dílo, tenhle chlapík. Takovej frasáckej ohoz si musím po ídit. Moc fajnová v c.“
„Jsem vzh ru?“ zeptal se Thomas.
„Jsi vzh ru – a teď se najez. Vypadáš p íšern . Skoro stejn hrozn jako tamhle Krysák začtený do
knihy.“
Thomase p ekvapilo, jak rychle dokáže podivnost neviditelné st ny a muže v bílém
obleku, který se z čista jasna objevil, odsunout stranou. Znovu ta otup lost, kterou už tak dob e
znal. Po počátečním šoku už nebylo nic. Normálním se mohlo stát cokoli. Hodil to všechno za
hlavu, dovlekl se k jídlu a začal jíst. Další jablko. Pomeranč. Pytlík o íškové sm si, pak cereální
tyčinka a rozinky. Jeho t lo žadonilo o vodu, ale zatím se nedokázal p esv dčit, aby si pro ni
došel.
„Musíš p ibrzdit,“ ozval se za jeho zády Minho. „Pár čón už se nám zeblilo, protože se p
ecpali. To by ti mohlo stačit, vogo.“
Thomas se zvedl a vychutnával si pocit plného žaludku. To hryzavé zví e, které v n m tak
dlouho žilo, mu v bec nechyb lo. V d l, že Minho má pravdu – musel p ibrzdit. Kývl na p ítele a
pak ho obešel, aby to zapil. Po celou dobu se mu honilo hlavou, co se na n chystá, až bude muž v
bílém obleku p ipraven zahájit „druhou fázi testování“. ůť to znamenalo cokoli.

O p l hodiny pozd ji sed l Thomas s ostatními Placery na podlaze, napravo od sebe m l

Minha, nalevo Newta, a všichni byli obráceni k neviditelné st n a vyhýbavému muži, který sed l u
stolu za ní. Nohy m l po ád naho e a očima kmital po stránkách knihy. Thomas vnímal nádherný
pocit, jak se mu vrací energie a pomalu v n m nar stá síla.
Ten nový kluk, ůris, se po n m v koupeln zvláštn podíval, jako kdyby s ním cht l mluvit
telepaticky, ale m l strach. Thomas ho ignoroval, rychle došel k umyvadlu a zhltal tolik vody,
kolik s plným žaludkem dokázal. Když skončil a ot el si ústa do rukávu, ůris byl pryč. Teď sed l
u st ny a hled l na podlahu. Thomasovi ho bylo líto – Place i to sami o sob m li dost t žké, ale on
na tom byl ješt h . Obzvlášť jestli si byl s tou zavražd nou dívkou, o které se zmínil, stejn
blízký jako Thomas s Teresou.
Minho narušil ticho jak první. „Mám dojem, že jsme se všichni zbláznili jako ti... jak že si
íkají? Raplové. Raplové v oknech. Všichni tady sedíme a čekáme, až nám Krysák ud lá kázání,
jako by to bylo n co úpln normálního. Jako bysme byli n kde ve škole. eknu vám jedno – kdyby
nám m l íct n co pozitivního, asi by nepot eboval, aby ho p ed námi chránila ta kouzelná st na, no
ne?“
„Hoď se do chládku a poslouchej,“ promluvil Newt. „T eba to všechno skončí.“ „Jo,
jasn ,“ zabručel Minho. „ů Pánvička začne rodit miminka, Winston se zbaví svého p íšerného
akné a tady Thomas se jednou doopravdy usm je.“
Thomas se otočil k Minhovi a zahrnul ho p ehnaným falešným úsm vem. „Spokojenej?“
 „Vogo, ty jsi vážn obluda.“
„Když to íkáš ty.“
„Zav ete klapačky,“ zašeptal Newt. „Myslím, že už je čas.“
Thomas se podíval a spat il, kterak si cizí muž – Krysák, jak ho laskav pojmenoval
Minho – dal nohy na podlahu a knihu odložil na st l. Odjel svou židlí dozadu, aby lépe vid l na
jednu zásuvku stolu, potom ji vytáhl a prohrabal se ve v cech, které Thomas nevid l. Nakonec
vyndal nap chovanou hn dou složku plnou neuspo ádaných papír , z nichž mnohé byly zp
ehýbané a trčely pod nezvyklými úhly.
„ůch ano, tady to máme,“ promluvil Krysák nosovým hlasem; pak složku položil na st l,
otev el ji a podíval se na chlapce p ed sebou. „D kuji vám, že jste se spo ádan shromáždili, abych
vám mohl íct, co jsem... dostal za úkol vám sd lit. Prosím, dob e m poslouchejte.“ „Proč
pot ebujete tu st nu?“ zak ičel Minho.
Newt se natáhl p es Thomase a štípl Minha do ruky. „Nech toho!“
Krysák pokračoval, jako by výk ik neslyšel. „Krom ... jiných d vod tady všichni po ád
jste zásluhou až nadp irozené v le p ežít i p es nep íze okolností. Do Placu bylo posláno n
jakých šedesát lidí. ůlespo do vašeho Placu. Dalších šedesát do skupiny B, ale na ty teď
zapomeneme.“
Mužovy oči zalétly k Arisovi a potom se vrátily k pozvolnému p ejížd ní po davu.
Thomas nev d l, jestli si toho všiml ješt n kdo jiný, ale nepochyboval o tom, že ten letmý pohled
obsahoval náznak d v rnosti. Co to m lo znamenat...?
„Ze všech t ch lidí se jen zlomek dožil toho, aby tady dnes mohl být s námi.
P edpokládám, že jste na to už p išli sami, ale výhradním smyslem mnohých v cí, které se vám d
jí, je posouzení a analýza vašich reakcí. P esto nejde ani tak o experiment, jako spíš o...
vytvá ení plánu. Stimulace smrtících podmínek a sb r výsledných struktur. Jejich kombinace za
účelem dosažení nejv tšího pokroku v d jinách v dy a medicíny.
T mto situacím, jimž jste vystavováni, se íká prom nné, a každá z nich byla velice pečliv
promyšlena. Zanedlouho vysv tlím víc. ů i když vám teď nemohu prozradit všechno, je d ležité,
abyste v d li tolik: tyto testy, které absolvujete, mají velice d ležitý d vod. Pokračujte v dobrých
reakcích na prom nné, držte se naživu, a budete odm n ni v domím, že jste sehráli roli v záchran
lidstva. ů sebe samotných, pochopiteln .“
Krysák se odmlčel, viditeln pro efekt. Thomas se podíval na Minha a zvedl obočí.
„Ten v l má úpln zfrasenou hlavu,“ zašeptal Minho. „Jak m že út k z n jakýho pod lanýho
labyrintu zachránit lidstvo?“
„Zastupuji skupinu zvanou ZLOSIN,“ pokračoval Krysák. „Vím, že to zní hroziv , ale
znamená to Zánik lidstva: odd lení smrtící izolace nezletilých. Nic výhružného v tom není,
navzdory tomu, co si m žete myslet. Naše existence má jeden jediný cíl: zachránit sv t p ed
zánikem. Vy p ítomní v této místnosti jste nepostradatelnou součástí toho, co plánujeme. Máme
k dispozici zdroje, jaké nem la žádná skupina v d jinách civilizace. Tém neomezené finance,
neomezený lidský kapitál a techniku vysp lou tak, že p ekonává pot eby a p ání i t ch nejd
mysln jších lidí.
Jak procházíte testováním, potkali jste a nadále budete potkávat d kazy této techniky a
zdroj , které za ní stojí. Jestli vám dnes mohu n co poradit, tak to, abyste nikdy, v bec nikdy nev
ili svým očím. Nebo svému mozku, když na to p ijde. Proto jsme vám p ichystali ukázky v
podob visících t l a zazd ných oken. eknu jen tolik, že občas není reálné, co vidíte, a občas je
reálné, co nevidíte. Dokážeme manipulovat s vašimi mozky a nervovými receptory, když je to
nutné. Vím, že to všechno zní zmaten a možná trochu d siv .“
Thomase napadlo, že slabšími slovy to ten muž snad ani vyjád it nemohl. Hlavou mu
neustále poletovalo slovo smrtící izolace. Tak tak oživené vzpomínky nedokázaly dost dob e
pochopit, co to znamená, ale poprvé to zahlédl na kovové destičce ješt v Labyrintu. Destičce, na
níž byla vypsána slova, z nichž se skládala zkratka ZLOSIN.
Muž postupn pomalu p ejel očima po každém Placerovi v místnosti. Horní ret se mu
leskl potem. „Labyrint byl součástí testování. Nebyli jste vystaveni jediné prom nné, která by
nesloužila účelu a nepomáhala nám p i sb ru psychických struktur smrtící izolace. Váš únik byl
součástí testování. Vaše bitva se rmuty. Zavražd ní malého Chucka. Domn lá záchrana a
následná jízda autobusem. To všechno. Součást testování.“
P i zmínce o Chuckovi se Thomasovi v hrudi vzedmul hn v. Nap l se zvedl, než poznal,
čím se nechal ovládnout; Newt ho stáhl zpátky na podlahu.
Krysák rychle vstal ze židle, jako by ho to popohnalo, tak prudce, že židle odjela a
narazila do st ny za ním. Pak položil ruce na st l a naklonil se k Placer m.
„To všechno byla součást testování, chápete? První fáze, abych byl p esný. ů po ád se nám
nebezpečn nedostává toho, co pot ebujeme. Proto jsme museli zvýšit nároky a teď nastal čas na
druhou fázi. Nastal čas, aby začalo jít do tuhého.“

11. KAPITOLA

V místnosti se rozhostilo ticho. Thomas v d l, že by ho absurdní p edstava, jak to m li až

doposud snadné, m la rozčílit. Ten nápad ho m l vyd sit. Nemluv o ečech týkajících se
manipulace s jejich mozky. Jenže jeho tak intenzivn zajímalo, co jim ten muž ekne, že mu ta
slova hlavou jenom protekla.
Krysák čekal celou v čnost. Pak pomalu klesl zpátky na židli a popojel s ní dop edu, aby
znovu sed l za stolem. „Možná si myslíte, že jenom testujeme vaši schopnost p ežít, nebo to
možná tak vypadá. P i povrchním pohledu by se tak labyrintový test dal chybn klasifikovat. ůle
ujišťuji vás – tady nejde jenom o p ežití a v li žít. To je jen část tohoto experimentu. Širší smysl
je n co, co až do úplného konce nepochopíte.
Sluneční erupce zpustošily mnohé části Zem . Zárove zemskou populaci decimuje nemoc,
která se nepodobá žádné, již lidstvo poznalo – nemoc zvaná erupce. V bec poprvé vlády všech
zemí – které p ežily – spolupracují. Spojily své síly, aby vytvo ily ZLOSIN – skupinu, jejímž
cílem je bojovat s novými problémy tohoto sv ta. Vy jste významnou částí tohoto boje. A budete
mít silnou motivaci, abyste s námi spolupracovali, protože musím s politováním íct, že každý z
vás se už virem nakazil.“
Rychle zvedl ruce, aby zarazil hlasité projevy nespokojenosti, které se spustily. „ůle no
tak! Nemusíte si d lat starosti – erupci n jakou dobu trvá, než propukne a projeví své p íznaky. ůle
na konci tohoto testování bude vaší odm nou lék, takže se nedočkáte... oslabujících projev .
T ch, kte í si lék mohou dovolit, není mnoho.
 Thomas si instinktivn zvedl ruku ke krku, jako by bolest, kterou tam cítil, byla první
známkou toho, že se erupcí nakazil. ůž moc dob e si pamatoval, co mu v autobusu po záchran z
Labyrintu ekla ta žena. Jak erupce člov ku zničí mozek, pomalu ho dožene k šílenství a zbaví ho
schopnosti cítit základní lidské emoce, jako jsou soucit nebo empatie. Jak to z člov ka ud lá n co,
co není ani zví e.
Myslel na raply, které zahlédl p es okna ložnice, a najednou se ho zmocnilo nutkání b žet
do koupelny a umýt si ruce a ústa. Ten člov k m l pravdu – m li veškerou pot ebnou motivaci k
tomu, aby druhou fázi zvládli.
„ůle dost d jepisné p ednášky a plýtvání časem,“ pokračoval Krysák. „Už vás známe.
Všechny. Není d ležité, co eknu, nebo co stojí za úsilím ZLOSINu. Všichni ud láte, co je t eba.
Nepochybujeme o tom. A když ud láte, o co vás žádáme, zachráníte se tím, že dostanete práv ten
lék, po kterém tolik lidí zoufale touží.“
Thomas slyšel, jak Minho vedle n ho zaúp l, a lekl se, že jeho p ítel ze sebe vysype další
ze svých chytráckých poznámek. D ív, než to mohl ud lat, ho Thomas umlčel.
Krysák sklopil zrak k chaotickému štosu papír v otev ené složce, jeden volný list vzal do
ruky a otočil jej, ale na jeho obsah se prakticky ani nepodíval. Odkašlal si. „Druhá fáze: Testy na
Spáleništi. Oficiáln začne zítra v šest hodin ráno. Vstoupíte do této místnosti a ve st n za mnou
najdete PlaniTrans. Vašim očím se bude jevit jako mihotavá šedá st na. Každý z vás jím musí
projít do p ti minut po celé. Takže ješt jednou, otev e se v šest hodin a uzav e se o p t minut pozd
ji. Rozumíte tomu?“
Thomas na Krysáka ochromen zíral. Skoro to vypadalo, jako by sledovali záznam – jako
by tam ten cizí muž ve skutečnosti nebyl. Ostatní Place i museli mít stejný pocit, protože na tu
jednoduchou otázku nikdo neodpov d l. Co v bec byl PlaniTrans?
„Jsem si pom rn jistý, že všichni slyšíte,“ ekl Krysák. „ůle ro... zu... mí... te?“
Thomas p ikývl. N kolik chlapc kolem n ho zamručelo „ano“ nebo „jo“.
„Dobrá.“ Krysák roztržit vzal další list papíru a otočil jej. „Tím okamžikem začnou testy
na Spáleništi. Pravidla jsou velice jednoduchá. Najd te cestu ven a pak zami te sto padesát
kilometr p ímo na sever. Když se dostanete do bezpečného útočišt do dvou týdn , poda í se vám
druhou fázi úsp šn dokončit. Za t chto – a pouze za t chto – okolností budete z erupce vyléčeni.
To znamená p esn dva týdny – počínaje okamžikem, kdy projdete Transem. Jestli to nedokážete,
nakonec vás čeká smrt.“
Místnost m la explodovat námitkami, otázkami, panikou. Nikdo však ne ekl ani slovo.
Thomas m l pocit, jako by se mu jazyk seschl na starý, kornatý ko en.
Krysák složku rychlým pohybem zabouchl, p ičemž její obsah pokrčil ješt víc než p
edtím, a pak ji uložil do zásuvky, ze které ji p vodn vzal. Potom ustoupil stranou a zasunul
židli pod st l. Nakonec si založil ruce na prsou a obrátil pozornost zpátky k Placer m.
„Ve skutečnosti je to jednoduché,“ prohlásil tónem tak nevzrušeným, až to p sobilo, jako
by práv vysv tlil návod, jak pustit sprchy v koupeln . „Pravidla neexistují. Instrukce neexistují.
Máte trochu zásob a nem žete počítat s tím, že vám cestou n co pom že. Projd te v uvedeném čase
PlaniTrans. Najd te cestu na vzduch. B žte sto padesát kilometr p ímo na sever do bezpečného
útočišt . Buď to dokážete, nebo zem ete.“
Poslední slovo jako by konečn všechny vytrhlo z otup losti. Najednou spustili jeden p es
druhého.
„Co je to PlaniTrans?“
„Jak erupci dostaneme?“
 „Za jak dlouho pocítíme p íznaky?“
„Co je na konci t ch sto padesáti kilometr ?“
„Co se stalo s t mi mrtvými t ly?“
Jedna otázka za druhou, celý sbor, až se všechny slily do souvislého chaotického hukotu.
Pokud šlo o Thomase, nevzrušoval se kv li tomu. Ten cizí muž jim nehodlal nic dalšího íct.
Copak to všichni nevid li?
Krysák trp liv čekal a nereagoval. Tmavýma očima t kal sem a tam mezi Placery, jak
mluvili. Jeho pohled se zastavil na Thomasovi, který tam mlčky sed l a hled l na n ho.
Nenávid l ho. Nenávid l ZLOSIN. Nenávid l celý sv t.
„Zav ete klapačky, čóni!“ vyk ikl nakonec Minho. Otázky okamžit p estaly. „Tenhle grind
neodpovídá, takže p esta te marnit čas.“
Krysák kývl hlavou sm rem k Minhovi, jako by mu d koval. Možná uznale hodnotil jeho
moudrost. „Sto padesát kilometr . Severním sm rem. Doufejte, že to zvládnete. Pamatujte si –
všichni teď máte erupci. Nakazili jsme vás jí, abychom vám dodali motivaci, která by vám mohla
chyb t. ů dosáhnout bezpečného útočišt znamená získat lék.“ Obrátil se a vykročil ke st n za
sebou, jako by se jí chystal projít. Pak se ale zastavil a znovu se k nim otočil.
„ů ješt jedna v c,“ poznamenal. „Nemyslete si, že se testu na Spáleništi vyhnete, když se
rozhodnete zítra ráno mezi šesti nula nula a šesti nula p ti p es PlaniTrans neprojít. Ti, kte í z
stanou, budou bezodkladn popraveni velice... nep íjemným zp sobem. Ud láte líp, když to
risknete do sv ta venku. P eji vám všem hodn št stí.“
S t mito slovy se op t otočil a znovu ze záhadných d vod vykročil sm rem ke zdi.
D ív, než si Thomas stačil všimnout, co se stalo, neviditelná st na, která je odd lovala, se začala
zakalovat a b lat, až se z ní b hem n kolika sekund stala nepr hledná mlha. A pak to všechno
zmizelo a znovu se ukázala druhá strana společenské místnosti.
Rozdíl byl v tom, že po stole a židli tam nebylo ani památky. ů nebyla tam ani stopa po
Krysákovi.
„M z toho frasne,“ zašeptal vedle Thomase Minho.

12. KAPITOLA

Vzduch se znovu naplnil otázkami a protesty Placer , ale Thomas odešel. Pot eboval
trochu samoty a v d l, že jediné místo, kam m že uniknout, je koupelna. Proto nezamí il do
ložnice chlapc , ale do té, kterou použila Teresa a po ní ůris. Op el se o umyvadlo, sepnul ruce a
zahled l se na podlahu. Nikdo ho našt stí nenásledoval.
Nev d l, jak začít všechny ty informace zpracovávat. T la, která visí ze stropu a páchnou
smrtí, a pak v n kolika minutách zmizí. Zčistajasna se zjeví cizí člov k – i se stolem! –, chrán ný
neskutečným štítem. Pak obojí zmizí.
A to bylo zdaleka to nejmenší, co ho trápilo. Bylo už jasné, že záchrana z Labyrintu byl podvod.
ůle kdo byli ti p šáci, které ZLOSIN využil, aby Placery vytáhli z prostor Tv rc , posadili do
autobusu a odvezli sem? V d li všichni ti lidé, že budou zabiti? ů byli ve skutečnosti v bec zabiti?
Krysák ekl, že nemají v it svým očím ani svému mozku. Jak ješt n kdy mohli n čemu d v ovat?
 A co bylo nejhorší ze všeho, mají prý nemoc nazývanou erupce a p i testech si m žou zasloužit
lék...
Thomas pevn zav el oči a promnul si čelo. Teresu mu vzali. Nikdo z nich nem l rodinu.
Další den ráno m li zahájit n jakou divnou v c pojmenovanou druhá fáze, která m la být podle
toho, co slyšel, ješt horší než Labyrint. Všichni ti šílenci tady venku – raplové. Jak si s nimi
poradí? Náhle si vzpomn l na Chucka. Co by asi ekl, kdyby tady byl?
ůsi n co jednoduchého. N co jako: Je to v hajzlu.
Měl bys pravdu, Chucku, pomyslel si Thomas. Celý svět je v hajzlu.
Od chvíle, kdy byl jeho kamarád bodnut do srdce, ub hlo jen n kolik dní; chudák Chuck
mu zem el v náručí. ů Thomas se teď neubránil úvahám o tom, že to sice bylo strašné, ale možná
to bylo to nejlepší, co mohlo Chucka potkat. Možná byla smrt lepší než to, co m li p ed sebou oni.
Jeho myšlenky se stočily k tetování, které m l na krku –
„Jak dlouho ti bude trvat, než ten plopák složíš, vogo?“ Byl to Minho.
Thomas zvedl hlavu a uvid l, že Minho stojí ve dve ích do koupelny. „Nevydržím to tam.
Všichni mluví jeden p es druhého jako tlupa malých d tí. M žou si íkat, co cht jí, ale stejn všichni
víme, co ud láme.“
Minho k n mu došel a op el se ramenem o st nu. „Nejsi ty náhodou pan Optimista?
Podívej, člov če, čóni venku mají odvahy stejn jako ty. Všichni do jednoho projdou zítra ráno
tím... jak tomu vlastn íkal … Co na tom, jestli si cht jí strhat krk, jak o tom budou žvanit?“
Thomas obrátil oči v sloup. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem odvážn jší než kdokoli jiný.
Jenom mi vadí poslouchat hlasy ostatních. Včetn toho tvého.“
Minho se roz ehtal. „Je to hrozná sranda, grinde, když se snažíš být hnusnej.“
„Dík.“ Thomas se odmlčel. „PlaniTrans.“
„Co?“
„Tak nazval ten čón v bílým to, čím musíme projít. íkal tomu PlaniTrans.“
„Vlastn jo. Nejspíš to bude n jakej pr chod.“
Thomas se na n ho podíval. „Taky si to myslím. N co jako Útes. Je to n jaká rovina –
plani – a n kam t to odtransportuje. PlaniTrans.“
„Frase, ty jsi génius.“
V tom okamžiku vešel Newt. „Proč se vy dva schováváte?“
Minho zvedl ruku a poplácal Thomase po rameni. „My se neschováváme. Jenom tady
Thomas f uká nad životem a cht l by dom k mamince.“
Nevypadalo to, že by se Newt bavil. „Tommy,“ ekl. „Prošel jsi prom nou, část pam ti se ti
vrátila. Kolik si pamatuješ z tohohle?“
Thomas o tom hodn p emýšlel. Velká část vzpomínek, které se mu po bodnutí rmutem
vrátily, se zamlžila. „Nevím. Nedokážu si vybavit opravdový sv t venku ani to, jaké to bylo
pracovat s lidmi, kterým jsem pomáhal Labyrint vymýšlet. V tšina toho buď znovu vybledla,
nebo je prost pryč. M l jsem pár divných sn , ale nic, co by pomohlo.“
Poté se jejich debata stočila k n kterým v cem, jež vyslechli od toho podivného návšt vníka.
Mluvili o slunečních erupcích, nemoci i o tom, jak teď možná bude všechno jiné, když vědí, že
s nimi d lají testy nebo experimenty. O mnoha v cech, na n ž neznali odpov di – a všemi
prostupoval nevyslovený strach z viru, jímž byli údajn nakaženi. Nakonec se odmlčeli.
„Rozhodn se máme čím zabývat,“ prohlásil Newt. „ů pot ebuju pomoct se zajišt ním toho, aby
to pitomý jídlo nezmizelo, než zítra ráno odejdeme. N co mi íká, že je budeme pot ebovat.“
 Thomas na to v bec nepomyslel. „Máš pravdu. Lidi venku se po ád ješt cpou?“ Newt
zavrt l hlavou. „Ne, ujal se toho Pánvička. Ten čón má jídlo jako náboženství – myslím, že je
rád, že má n co, čemu m že zase jednou šéfovat. ůle mám strach, že by kluci i tak mohli zpanika
it a pokusit se to sníst.“
„Neblázni,“ ekl Minho. „Ti z nás, kte í se dostali až sem, tady nejsou bezd vodn .
Všichni pitomci jsou už mrtví.“ Po očku se podíval po Thomasovi, jako by si d lal obavy, že by
Thomas mohl toto jeho hodnocení vztáhnout i na Chucka. Možná dokonce na Teresu.
„Možná,“ odv til Newt. „Doufám, že to tak je. Každopádn jsem p emýšlel o tom, že se pot
ebujeme zorganizovat, dát to zase dohromady. Chovat se tak, jak jsme to d lali v tom pod
laným Placu. Posledních n kolik dní nestálo za nic, všichni jenom na íkali a f ukali, žádná
struktura, žádný plán. Dohání m to k šílenství.“
„ů co bys čekal, že ud láme?“ zeptal se Minho. „Vyrovnáme se do ad a budeme d lat
kliky? Trčíme v n jakým zatraceným v zení, co má t i místnosti.“
Newt zamával rukou ve vzduchu, jako by Minhova slova byli komá i. „Kašli na to. íkám
jenom to, že zítra se situace evidentn zm ní a my na to musíme být p ipravení.“
P es všechno, co zazn lo, m l Thomas pocit, že se Newtovi neda í vyjád it, o co mu jde.
„Kam tím mí íš?“
Newt se odmlčel a zadíval se nejd ív na Thomase, pak na Minha. „Pot ebujeme zajistit,
abychom m li pevného v dce, až p ijde zít ek. Nem žou být žádné pochybnosti o tom, kdo velí.“
„To je ta nejblb jší frasárna, jaká z tebe kdy vypadla,“ prohlásil Minho. „V dce jsi ty a víš to.
Všichni to víme.“
Newt rozhodn zavrt l hlavou. „Z hladu zapomínáš na ty pod laný tetování? Myslíš, že to jsou
jenom ozdoby?“
„No tak, nech toho,“ odv til Minho. „Ty si vážn myslíš, že to n co znamená? Jenom si
hrajou s naší psychikou, nic víc!“
Newt místo odpov di p istoupil blíž k Minhovi a ohrnul mu košili, aby odhalil tetování,
které tam m l. Thomas se nemusel dívat – pamatoval si to. Označovalo Minha jako v dce.
Minho set ásl Newtovu ruku z ramenou a spustil proud obvyklých sarkastických poznámek, ale
Thomas se mezitím p eladil jinam. Tep jeho srdce vystartoval do prudkého sledu skoro až
bolestivých zabušení. Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, co m l vytetované na vlastním
krku.
Že má být zabit.

13. KAPITOLA

Thomas cítil, že začíná být pozd , a v d l, že se v noci pot ebují vyspat a p ipravit se na
ráno. Proto spolu s Placery strávil zbytek večera tím, že vyráb li z prost radel primitivní batohy,
ve kterých by mohli p enést jídlo a náhradní oblečení, které se objevilo ve sk í kách. Část jídla
dostali v plastových taškách, které po vyprázdn ní napustili vodou a zavázali materiálem
natrhaným ze záv s . Nikdo nečekal, že tyto chabé náhražky polních lahví vydrží p íliš dlouho,
než z nich voda vyteče, ale nikoho nic lepšího nenapadlo.
 Newt nakonec Minha p esv dčil, aby byl v dcem on. Thomas v d l stejn dob e jako
ostatní, že pot ebují, aby je n kdo vedl, a proto se mu ulevilo, když Minho zdráhav souhlasil. N
kdy kolem deváté hodiny si Thomas uv domil, že leží na posteli a znovu upírá oči do palandy nad
sebou. V d l, že zatím nikdo neusnul, ale v místnosti panoval zvláštní klid. Strach je určit svíral
stejn jako jeho. Prošli Labyrintem a jeho hr zami. Vid li, čeho je ZLOSIN schopný. Jestli m l
Krysák pravdu a všechno, co se stalo, bylo součástí n jakého v tšího plánu, pak tito lidé donutili
Gallyho, aby Chucka zabil, zast elili ženu zblízka, najali lidi, aby je zachránili, a potom je
pozabíjeli, když akce skončila... Seznam pokračoval dál a dál. Nakonec, aby tomu nasadili
korunu, je infikovali odpornou nemocí a lék použili jako návnadu, která je má p im t k tomu, aby
pokračovali. Kdo m že v d t, co je pravda a co je lež? A čím dál víc d kaz nasv dčovalo tomu, že
Thomase n jak postavili stranou. Byla to smutná p edstava – Chuck p išel o život. Teresa byla
neznámo kde. ůle tím, že mu ty dva vzali...
Jeho život mu p ipadal jako černá díra. Nem l pon tí, kde ráno sebere v li pokračovat.
Postavit se tomu, co jim ZLOSIN nachystal. ůle ud lá to – a nejenom proto, aby získal lék. Nikdy
nep estane, a teď obzvlášť ne. Po tom, co jemu a jeho p átel m provedli. Jestli jedinou možností,
jak jim to oplatit, bylo absolvovat všechny jejich testy a zkoušky, p ežít, tak budiž.
Budiž.
S myšlenkami na pomstu, kterým se poda ilo ho morbidním, zvráceným zp sobem uklidnit,
konečn usnul.

Všichni Place i si nastavili na svých digitálních hodinkách budík na p t hodin ráno.

Thomas se probudil dlouho p edtím a už nedokázal znovu usnout. Když se místností konečn
začalo rozléhat pípání, zhoupl nohy z postele na zem a promnul si oči. N kdo rozsvítil a jeho oči
zalilo ostré žluté sv tlo. P imhou il je, vstal a zamí il do sprch. Nikdo netušil, za jak dlouho se
budou moci znovu umýt.
Deset minut p ed časem ohlášeným Krysákem už všichni Place i sed li a čekali. V tšina
jich držela vedle sebe plastový pytlík napušt ný vodou a ranec z prost radla. Thomas se stejn
jako ostatní rozhodl nést vodu v ruce, aby se mu nerozlila nebo nevytekla. B hem noci se uprost
ed společenské místnosti znovu objevil neviditelný štít, p es který se nedalo projít. Place i se
tedy usadili na té stran místnosti, kde byla chlapecká ložnice, čelem k místu, kde se podle slov
neznámého muže v bílém m l PlaniTrans objevit.
ůris sed l hned vedle Thomase a promluvil poprvé od... Thomas si vlastn nemohl
vzpomenout, kdy jeho hlas slyšel naposledy.
„Myslel sis, že ses zbláznil?“ zeptal se nový chlapec. „Když jsi ji v hlav uslyšel poprvé?“
Thomas se po n m podíval. Chvíli mlčel. Z n jakého d vodu s tímhle klukem až do tohoto
okamžiku necht l mluvit. ůle najednou ten pocit úpln zmizel. ůris za to nemohl, že Teresa
zmizela. „Jo. Když to pak pokračovalo, p ekonal jsem to – ale začalo m trápit, že m jiní lidé
budou považovat za blázna. Proto jsme o tom dlouho nikomu ne ekli.“
„Pro m to bylo divný,“ odv til ůris. Vypadal zamyšlen , jak tak upíral zrak na podlahu.
„N kolik dní jsem byl v kómatu, a když jsem se z n ho probral, bavit se s Rachel mi p ipadalo
naprosto p irozené. Kdyby to nevzala dob e a neodpov d la, jsem si celkem jistý, že bych o to p
išel. Ostatní holky ze skupiny m nenávid ly – n které m cht ly zabít. Rachel byla jediná, kdo...“
Odmlčel se, a než mohl dokončit, co cht l íct, zvedl se Minho, aby ke všem promluvil.
Thomas byl rád, protože p i poslouchání podivné alternativní verze toho, čím si prošel on sám,
musel myslet na Teresu, a to bolelo až p íliš. Už na ni myslet necht l. Pot eboval se soust edit na
to, aby teď p ežil.
„Máme t i minuty,“ oznámil Minho, který tentokrát vypadal úpln vážn . „Všichni jsou si
po ád jistí, že cht jí jít?“
Thomas p ikývl. Všiml si, že ostatní d lají totéž.
„Rozmyslel si to p es noc n kdo?“ zeptal se Minho. „Promluvte teď nebo nikdy. Jakmile
vyrazíme tam, kam jdeme, jestli n jakej čón zjistí, že má nad láno v kalhotách a pokusí se obrátit,
osobn se postarám o to, aby si odnesl rozbitej nos a rozmáčknutý koule.“
Thomas se podíval na Newta, který m l hlavu v dlaních a hlasit sténal.
„Máš n jaký problém, Newte?“ zeptal se Minho hlasem, který byl p ekvapiv p ísný.
Thomas ohromen čekal, jak Newt zareaguje.
Starší chlapec se zdál být stejn p ekvapený. „No... nemám. Jenom obdivuju tvoje skv lý v
dcovský dovednosti.“
Minho si odtáhl košili od krku a naklonil se, aby všem ukázal tetování, které tam má. „Co
je tam napsaný, grinde?“
Newt zrudl v obličeji a p elétl pohledem ze strany na stranu. „My víme, že šéf jsi tady ty,
Minho. Tak se hoď do chládku.“
Minho na n ho ukázal. „Ne, ty se hoď do chládku,“ odsekl. „Na takový plopáky tady
nemáme čas. Tak zav i klapačku.“
Thomas mohl jen doufat, že Minho to hraje, aby utužil rozhodnutí, kterým z n ho ud lali v
dce, a že Newt to chápe. I když jestli to Minho hrál, šlo mu to zatracen dob e.
„Je šest hodin!“ zvolal jeden z Placer .
Jako by tento výk ik zafungoval jako spoušť, neviditelný štít znovu znepr hledn l, mléčn se
zakalil. O zlomek sekundy pozd ji zmizel úpln . Thomas si okamžit všiml, že zeď proti nim se
zm nila – její velká část se transformovala v mihotavý rovný povrch, který m l tmav šedou
barvu.
„Jdeme na to!“ vyk ikl Minho a p etáhl si p es rameno popruh svého batohu. Ve druhé ruce držel
pytlík s vodou. „Nemotejte se tady – máme na pr chod jenom p t minut. P jdu první.“ Ukázal na
Thomase. „Ty b ž poslední – dohlídni na to, aby m všichni následovali, než vyrazíš ty sám.“
Thomas p ikývl. Snažil se uhasit ohe , který mu spaloval nervy; zvedl ruku a set el si z čela
pot.
Minho došel k šedivé st n a t sn p ed ní se zastavil. Vypadalo to, že PlaniTrans je naprosto
nestabilní, že je to n co, na co Thomas nedokáže zaost it zrak. Po povrchu tančily stíny a víry r zn
tmavých odstín . Celé to pulsovalo a rozmazávalo se, jako by to mohlo každým okamžikem
zmizet.
Minho se otočil a rozhlédl se po nich. „Sejdeme se na druhé stran , čóni.“
S t mito slovy prošel a st na šedivé temnoty ho celého pohltila.

14. KAPITOLA
 Nikdo si nest žoval, když Thomas nahnal zbytek Placer za Minhem. Dokonce ani nikdo
nic ne ekl, jenom se po sob kradmo, vystrašen dívali, když se k PlaniTransu blížili a procházeli
jím. Každý Placer bez výjimky na okamžik zaváhal, než ud lal poslední krok do temnoty toho
šedivého čtverce. Thomas je všechny pozoroval a t sn p edtím, než zmizeli, je plácal po zádech.
Po dvou minutách zbývali s Thomasem jenom Aris a Newt.
Jseš si tím jistý? zeptal se ho ůris uvnit hlavy.
Thomas zakašlal, skoro se až p idusil, tak ho ten proud slov v jeho v domí zaskočil – ta
eč, která nebyla slyšitelná, a p itom ji n jak slyšet bylo. Pomyslel si – a doufal –, že ůris snad
pochopil narážku, že tímto zp sobem komunikovat nechce. To bylo n co, co bylo vyhrazené pro
Teresu a pro nikoho jiného už ne.
„D lej,“ zabručel Thomas nahlas, protože odmítal odpov d t telepaticky. „Musíme sebou hodit.“
ůris prošel s dotčeným výrazem ve tvá i. Newt ho v t sném záv su následoval; Thomas tak z stal v
rozlehlé společenské místnosti sám.
Naposledy se rozhlédl kolem. Vybavil si mrtvoly, nafouklá t la, která tam p ed pouhými
n kolika dny visela. Pomyslel na Labyrint a všechny ty hromady plopák , kterými si prošli. S
nad jí, že to n kde n kdo uslyší, si povzdechl nejhlasit ji, jak to šlo, uchopil pytlík s vodou a
ranec z prost radla plný jídla a vstoupil do PlaniTransu.
Po k ži mu zep edu dozadu p ejela z etelná linie chladu. Jako by ta šedivá st na byla
svislou plochou ledové vody. V poslední sekund zav el oči, a když je znovu otev el, nevid l nic
než absolutní tmu. Slyšel však hlasy.
„Hej!“ vyk ikl. Snažil se ignorovat nenadálou paniku ve svém hlase. „Kluci, jste –“
Než to stačil do íct, tak o cosi zakopl a upadl. Praštil sebou na n jaké kroutící se t lo. „Jau!“
zaprotestoval postižený a odstrčil ho od sebe. Jediné, na co se Thomas zmohl, bylo pevn držet
pytlík s vodou.
„Z sta te všichni stát a zmlkn te!“ To byl Minho. Thomase se zmocnila taková úleva, že
div nezačal k ičet radostí. „Tos byl ty, Thomasi? Jsi tady?“
„Jsem!“ Znovu se postavil a slep šmátral kolem sebe, aby se ujistil, že nenarazí do nikoho
dalšího. Nenahmatal nic než vzduch a nevid l nic než tmu. „Prošel jsem jako poslední.
Zvládli to všichni?“
„Hezky jsme se adili a počítali, dokud jsi sem nevpadl jako nadopovanej býk,“ odv til
Minho. „Tak to ud láme znovu. První!“
Když nikdo nic ne ekl, Thomas zak ičel: „Druhý!“
Potom už Place i pokračovali v počítání, až ůris jako poslední zavolal: „Dvacátý.“
„Guty,“ ekl Minho. „Jsme tady všichni, ať už je to kdekoli. Vidím úplný prd.“ Thomas stál
na míst , cítil ostatní chlapce, slyšel jejich dech, ale m l strach se pohnout.
„Sm la, že nemáme žádnou baterku.“
„Díky, pane Thomasi, že jste ekl, co je každýmu jasný jak facka,“ ozval se Minho. „Tak
fajn, poslouchejte. Jsme v n jaký chodb – cítím po obou stranách st ny, a pokud to m žu
posoudit, v tšinu z vás mám napravo od sebe. Thomasi, ty stojíš tam, kudy jsme sem p išli. Nem
li bychom riskovat, že n kdo tím trandiplánem, nebo co to je, projde zpátky, tak se všichni
nechte vést mým hlasem a postupujte za mnou. Nemáme moc jiných možností, než pokračovat
tudy. Uvidíme, co najdeme.“
V okamžiku, kdy ekl t ch n kolik posledních slov, se od Thomase začal vzdalovat.
Šouravé posouvání nohou a šust ní batoh o oblečení mu prozradily, že ho ostatní následují. Když
vycítil, že z stává jako poslední a že tentokrát už na nikoho nešlápne, postoupil pomalu doleva a
natáhl ruku, až nahmatal pevnou, chladivou st nu. Pak vykročil za zbytkem skupiny.
Ruku p i tom nechal klouzat po st n , aby neztratil orientaci.
Nikdo p i postupu nemluvil. Thomasovi vadilo, že se jeho oči nedokážou tm p izp sobit –
nebyla tam ani nejnepatrn jší trocha sv tla. Vzduch byl studený, ale vznášel se v n m pach, který p
ipomínal starou k ži a prach. N kolikrát narazil do osoby p ímo p ed sebou; ani nev d l, kdo to je,
protože chlapec nic ne ekl, když se srazili.
Pokračovali dál a dál. Tunel se p ed nimi táhl, aniž by se stáčel doprava nebo doleva.
Ruka na st n a zem pod nohama byly pro Thomase tím jediným, co udržovalo jeho pouto s
realitou, nebo mu dodávalo pocit pohybu. Jinak by si p ipadal, jako by se vznášel v n jakém
prázdném prostoru a nepostupoval v bec nikam.
Jedinými zvuky bylo t ení bot o tvrdou betonovou podlahu a občasné útržky šeptané
konverzace mezi Placery. Thomas cítil každé zabušení svého srdce, jak tak pochodovali tím
nekonečným tunelem tmy. Neubránil se vzpomínce na Klec, tmavou krychli zatuchlého vzduchu,
která ho dovezla do Placu. Ten pocit byl hodn podobný. Teď m l alespo kus d v ryhodné pam ti,
m l p átele a v d l, kdo jsou. Teď alespo chápal, o co jde – že pot ebují lék a pravd podobn budou
muset podstoupit hrozné v ci, aby ho získali.
Znenadání se tunel vyplnil intenzivním šepotem, který jako by p icházel shora. Thomas se
zastavil na míst . Byl si jist, že jeho p vodcem nebyl nikdo z Placer .
Minho zep edu zak ičel na ostatní, aby se zastavili. Pak se zeptal: „Slyšeli jste to?“
Zatímco n kolik Placer polohlasn p isv dčilo a začalo klást otázky, Thomas natočil ucho ke
stropu a snažil se p es ty hlasy n co zaslechnout. Ten nenadálý šepot byl rychlý, jen n kolik
krátkých slov, která zn la, jako kdyby pocházela od velmi starého a velmi nemocného člov ka.
Jejich obsah však byl naprosto nesrozumitelný. Minho znovu všechny umlčel a vyzval je,
aby poslouchali.
I když kolem byla absolutní tma a tudíž to nem lo žádný smysl, Thomas zav el oči a soust
edil maximální pozornost na sv j sluch. Jestli se hlas ozve znovu, cht l zachytit, co ekne.
Ub hla necelá minuta, než ten v kovitý hlas znovu nevlídn zašeptal. Vzduchem se to rozléhalo,
jako by na strop byly namontovány n jaké obrovské reproduktory. Thomas slyšel, jak n kolik lidí
zalapalo po dechu, jako by tentokrát porozum li a byli šokováni tím, co slyšeli. ůle jemu se stále
nepoda ilo izolovat ani jedno nebo dv slova. Znovu otev el oči, ale nic se tím nezm nilo. Naprostá
tma. Čer .
„Rozum l tomu n kdo?“ zavolal Newt.
„N kolik slov,“ odpov d l Winston. „P ímo uprost ed to zn lo jako ‚vraťte se.‘“ „Jo,
to je pravda,“ p isv dčil n kdo.
Thomas p emýšlel o tom, co zaslechl, a zp tn se skutečn zdálo, jako by tam ta dv slova n kde
byla. Vraťte se.
„Hoďte se všichni do chládku a tentokrát poslouchejte fakt po ádn ,“ vyhlásil Minho.
Tmavá chodba se pono ila do ticha.
Když se hlas ozval znovu, Thomas rozum l každé slabice.
„Poslední šance. Vraťte se a nic vás nerozkrojí.“
Soud podle reakcí p ed ním, tentokrát tomu porozum li také všichni ostatní.
„Nic vás nerozkrojí?“
„Co to má znamenat?“
 „Nem žeme v it n jakýmu neznámýmu čónovi, kterej n co šeptá do tmy.“
Thomas se snažil nemyslet na to, jak zlov stná byla ta t i poslední slova. Nic vás
nerozkrojí. Nezn lo to v bec dob e. ů tím, že nic nevid li, se to ješt zhoršovalo. Dohán lo ho to k
šílenství.
„Kašlete na to a b žte dál,“ zak ičel na Minha. „Já už to moc dlouho nevydržím. B žte!“
„Počkejte chvilku!“ ozval se Pánvička. „Ten hlas ekl, že je to poslední šance. Musíme se nad tím
aspo zamyslet.“
„Fakticky,“ dodal n kdo. „Možná bysme se m li vrátit.“
Thomas zavrt l hlavou, i když v d l, že to nikdo neuvidí. „V žádném p ípad . Vzpome te si,
co nám ekl ten chlap u stolu. Že všichni zem eme strašlivou smrtí, jestli se vrátíme.“ Pánvička
se nedal: „ů proč by m l být d ležit jší než tenhle šeptající pitomec? Jak máme poznat, koho
poslouchat a koho ignorovat?“
Thomas v d l, že ta otázka je na míst , ale vrátit se mu prost nep ipadalo správné.
„Vsadím se, že ten hlas je jenom zkouška. Musíme pokračovat v postupu.“ „Má
pravdu,“ ozval se zep edu Minho. „No tak, pojďme dál.“
ůni nestačil do íct poslední slovo, když vzduchem znovu prosvišt l ten šeptající hlas,
tentokrát prostoupený skoro až d tinskou nenávistí. „Jste všichni mrtví. Všechny vás to rozkrájí.
Budete mrtví a rozkrájení.“
Thomasovi se naježily všechny chloupky na šíji a po zádech mu p eb hl mráz. Čekal, že
uslyší další výzvy k návratu, ale Place i ho znovu p ekvapili. Nikdo ne ekl ani slovo a
zanedlouho všichni znovu postupovali vp ed. Minho m l pravdu, když ekl, že všechny
padavky už jsou pryč.
Pronikali hloub ji do temnoty. Vzduch se maličko oh ál, jako by zhoustl prachem. Thomas
n kolikrát zakašlal a toužil se napít, ale necht l riskovat rozvazování pytlíku s vodou, když ho
nevidí. To by ješt tak pot eboval, aby ho celý vylil na podlahu.
Vp ed.
Tepleji.
Žíze .
Temnota.
Ch ze. Čas se vlekl.
Thomas netušil, jak v bec m že taková chodba existovat. Od chvíle, kdy naposledy
zaslechli ten strašidelný varovný šepot, určit ušli p inejmenším t i nebo čty i kilometry. Kde
byli? V podzemí? V n jaké obrovské budov ? Krysák ekl, že musejí najít cestu ven na
vzduch. Jak –
N jakých deset metr p ed ním kterýsi z chlapc vyk ikl.
Začalo to jako nenadálé zav ísknutí, jako obyčejné p ekvapení, ale pak se to vystup ovalo
v čistou hr zu. Thomas nev d l, kdo to byl, ale teď val, až mu to rvalo hrdlo, v ískal a ječel jako n
jaké zví e ve staré Krvárn v Placu. Thomas zaslechl zvuky t la, které sebou zmítá na zemi.
Instinktivn se rozb hl dop edu za t mi nelidskými zvuky a protlačil se kolem n kolika Placer ,
které jako by strach p imrazil na míst . Nev d l, proč si myslí, že dokáže pomoci víc než kdokoli
jiný, ale nezaváhal, dokonce si ani nehlídal kroky, jak se hnal tmou. Po nekonečném šílenství tak
dlouhé ch ze naslepo jako by jeho t lo prahlo po akci.
Dokázal to; slyšel, že chlapec leží p ímo p ed ním a v zápase s b h ví čím mlátí rukama a
nohama do betonové podlahy. Thomas opatrn odložil pytlík s vodou a ranec ze zad daleko
stranou, a pak váhav natáhl ruce dop edu, aby ho za n jakou ruku nebo nohu chytil. Cítil, že
ostatní Place i se hromadí za ním, vnímal je jako chaotický zdroj výk ik a otázek, které se
rozhodl ignorovat.
„Hej!“ rozk ikl se na svíjejícího se chlapce. „Co je ti?“ Zavadil mu prsty o džíny a potom
o košili, ale chlapec se v k ečích divoce zmítal, takže ho nebylo možné chytit, a jeho v ískání
nadále probodávalo vzduch.
Nakonec se Thomas odhodlal riskovat. Vrhl se vp ed a skočil celou svou vahou na t lo
zmítajícího se chlapce. P istál tvrd , až mu to vyrazilo dech, ucítil kroutící se trup; do žeber se mu
zaryl loket, v dalším okamžiku mu na obličeji p istála ruka. Koleno se vymrštilo a málem ho
nabralo p ímo mezi nohy.
„Nech toho!“ vyk ikl Thomas. „Co se stalo?“
V ískání bublav ustalo, skoro jako by chlapce n co stáhlo pod hladinu. ůle zmítání
nepolevilo ani v nejmenším. Thomas položil chlapci loket a p edloktí na hruď, aby získal oporu, a
pak se ho pokusil chytit za vlasy, nebo nahmatat obličej. Když však jeho ruce sklouzly po tom, co
tam našly, zachvátil ho zmatek.
Žádná hlava tam nebyla. Vlasy ani obličej. Dokonce ani krk. Nic z t ch v cí, které tam být
měly.
Místo toho Thomas nahmatal velkou a dokonale hladkou kouli z chladného kovu.

15. KAPITOLA

Dalších n kolik sekund bylo více než podivných. Jakmile se Thomasova ruka té zvláštní
kovové koule dotkla, chlapec se p estal zmítat. Ruce a nohy mu znehybn ly a ztuhlost jeho
cukajícího se trupu v mžiku vyprchala. Thomas ucítil na tvrdé kouli n co mazlav vlhkého.
Vytékalo to z míst, kde m l mít chlapec krk. Poznal, že je to krev, ucítil její m d ný pach.
Pak se koule Thomasovi zpod prst vysmekla a odkutálela se pryč. Vydávala p i tom dutý,
pronikavý zvuk, dokud nenarazila do nejbližší st ny, kde se zastavila. Chlapec ležící p ed ním
se nehýbal a nevydal ani hlásku. Ostatní Place i dál vyk ikovali otázky do tmy, ale Thomas si
jich nevšímal.
Hruď mu prostoupila hr za, když si p edstavil, jak musí chlapec vypadat. Nedávalo to
naprosto žádný smysl, ale evidentn byl mrtvý. N co mu u ízlo hlavu. Nebo ji to... prom nilo v
kov? Co se u všech všudy stalo? Myšlenky mu ví ily hlavou a chvíli trvalo, než si uv domil, že p
es ruku, kterou p itiskl na podlahu, když se mu koule vysmekla, mu teče n co teplého.
Zpanika il.
Odskočil od t la dozadu a ruku si prudce ut el do kalhot. K ičel, ale nedokázal
zformulovat slova. N kolik Placer ho zezadu chytilo a pomohli mu vstát. Odstrčil je od sebe a
vrávorav se op el o zeď. N kdo ho v ramenou popadl za košili a p itáhl si ho blíž.
„Thomasi!“ Byl to Minh v hlas. „Thomasi! Co se stalo?“
Thomas se snažil uklidnit se, dostat v ci pod kontrolu. Žaludek se mu vzbou il; hruď se
sev ela. „Já... nevím. Kdo to byl? Kdo byl ten, kdo ležel na zemi a k ičel?“
 Rozt eseným hlasem mu odpov d l Winston. „Myslím, že Frankie. Byl hned vedle m ,
zrovna vypráv l vtip, a pak najednou jako by jím n co škublo pryč. Jo, byl to on. Určit to byl on.“
„Co se stalo?“ zopakoval Minho.
Thomas si uv domil, že si po ád otírá ruce do kalhot. „Hele,“ ekl p edtím, než se dlouze
nadechl. D lat to všechno ve tm bylo k zblázn ní. „Slyšel jsem, jak k ičí, a p ib hl jsem sem,
abych mu pomohl. Skočil jsem na n ho a zkusil jsem mu znehybnit ruce, zjistit, co se stalo. Pak
jsem mu sáhl na hlavu, abych mu chytil tvá e – vlastn ani nevím proč –, a jediné, co jsem cítil,
bylo...“
Nedokázal to íct. Snad nic nemohlo znít absurdn ji než pravda.
„Co?“ zak ičel Minho.
Thomas zaúp l, ale pak to ekl. „Jeho hlava nebyla hlava. Bylo to jako... jako velká...
kovová koule. Nevím, kámo, ale tak mi to prost p ipadalo. Jako by mu tu frasnou hlavu spolkla...
velká kovová koule!“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Miho.
Thomas nev d l, jak by m l jeho nebo kohokoli jiného p esv dčit. „Tys neslyšel, jak se
kutálela pryč, hned jak p estal k ičet? Vím, že to –“
„Je tady!“ zvolal n kdo. Newt. Thomas znovu zaslechl sk ípavý zvuk n čeho t žkého a
pak Newta, jak heká námahou. „Slyšel jsem, jak se to odkutálelo sem. A je to celé mokré a
lepkavé – jako od krve.“
„Co to valíte za plopáky?“ nap l zašeptal Minho. „Jak je to velký?“ Další Place i se
p idali sborem otázek.
„Zav ete všichni klapačky!“ zak ičel Newt. Když se utišili, na rovinu ekl: „Já nevím.“
Thomas slyšel, jak s koulí opatrn manipuluje, aby ji celou ohmatal. „Rozhodn je to v tší n ž n
jaká hlava. ů je to dokonale kulatý – dokonalá koule.“
Thomas byl zmatený, znechucený, ale jediné, na co dokázal myslet, bylo dostat se
odtamtud. Pryč z té tmy. „Musíme b žet,“ ekl. „Musíme jít. Teď hned.“
„Možná bysme se měli vrátit,“ Thomas nepoznal, komu ten hlas pat il. „ůť je ta koule, co
chce, Frankiemu u ízla hlavu, p esn jak nás p ed tím varoval ten starej čón.“
„V žádným p ípad ,“ prohlásil zlostn Minho. „V žádným p ípad . Thomas má pravdu.
Konec blbnutí. Ud lejte si metr dva rozestupy a pak se rozb hn te. Z stávejte shrbení, a kdyby se
vám n co cht lo p iblížit k hlav , vymlaťte z toho duši.“
Nikdo nic nenamítal. Thomas rychle našel odložené jídlo a vodu; krátce nato skupinou
prokmitl n jaký nevyslovený povel a všichni se rozb hli, dost daleko od sebe, aby o sebe
nezakopávali. Thomas už nebyl úpln poslední a necht l ztrácet čas obnovováním po adí. B žel.
B žel tak usilovn , jak si to pamatoval z Labyrintu.
Cítil pot. Vdechoval prach a teplý vzduch. Ruce m l od krve celé lepkavé. Tma, absolutní
tma.
B žel a nezastavoval se.

Smrtící koule dostala ješt jednoho. Tentokrát se to stalo blíž k Thomasovi a postiženým
byl chlapec, se kterým nikdy nepromluvil ani slovo. Thomas z eteln uslyšel zvuk, jak kov klouže
po kovu, a n kolik ostrých cvaknutí. Zbytek zanikl v evu.
Nikdo se nezastavil. Možná je to strašné. Nejspíš ano. ůle nikdo se nezastavil. Když
v ískot nakonec bublav umlkl, Thomas zaslechl hlasitou ránu, jak kovová koule dopadla na
tvrdou zem. Slyšel kutálení, náraz do st ny a ješt chvíli kutálení.
 B žel dál. ůni na okamžik nezpomalil.
Srdce mu bušilo; hruď ho bolela od hlubokých, p erývaných nádech , jimiž zoufale hltal
zaprášený vzduch. Ztratil p ehled o čase, nem l pon tí, jakou vzdálenost mohli urazit. Když však
Minho zavolal, aby se všichni zastavili, úleva byla skoro až drtivá. Jeho vyčerpání konečn zvít
zilo nad strachem z té v ci, která zabila dva z nich.
Malý prostor vyplnily zvuky t žkého oddechování; ve vzduchu byl cítit zkažený dech.
Pánvička se první vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit. „Proč jsme se zastavili?“
„Protože jsem si málem p erazil hole o cosi, co tady je!“ zak ičel v odpov ď Minho.
„Myslím, že je to schodišt .“
Thomas cítil, jak se mu zvedá nálada, ale hned ji zase stlačil zpátky dol . P ísahal si, že si
už nikdy nebude d lat plané nad je. ůlespo do doby, než to všechno skončí.
„Tak po nich zkusme vyjít nahoru,“ navrhl Pánvička až moc vesele.
„Myslíš?“ odv til Minho. „Co bysme si bez tebe počali, Pánvičko? No vážn .“
Thomas uslyšel dusot Minhových krok , jak se rozb hl po schodech nahoru – pronikav zvonily,
jako by byly z n jakého tenkého kovu. Ub hlo jen n kolik sekund, než se p idaly další kroky, a
krátce nato následovali Minha všichni.
Když se Thomas ocitl u prvního schodu, zakopl, spadl a narazil si o ten druhý koleno. Dal
ruce dol , aby udržel rovnováhu – pytlík s vodou se mu málem protrhl –, ale hned zase vyskočil a
vyrazil dál. Každou chvíli n jaký schod vynechal. Nikdo nemohl v d t, kdy zaútočí další kovová v
c, a nad je nenad je, nemohl se dočkat, až se p esune n kam, kde není tma jako v pytli.
Shora se ozvala rána, hlubší zadun ní než kroky, ale po ád to zn lo jako kov.
„Jau!“ vyk ikl Minho. Následovalo n kolik zabručení a zaúp ní, jak do sebe Place i
naráželi, než se dokázali zastavit.
„Není ti nic?“ zeptal se Newt.
„Do čeho... jsi narazil?“ zavolal Thomas mezi t žkými nádechy.
Minh v hlas zn l podrážd n . „Do čeho asi, do n jakýho frasáckýho vršku. Narazili jsme na
st echu a není kam jinam...“ Odmlčel se a Thomas uslyšel, jak šmátrá rukama po st nách a po
strop , hledá. „Počkejte! Myslím, že jsem našel –“
P erušilo ho z etelné cvaknutí a sv t kolem Thomase jako by vzplál jasným plamenem.
Vyk ikl a zakryl si oči rukama – oslepující, spalující sv tlo zá ilo shora. Pytlík s vodou upustil, ale
prost nemohl jinak. Po tak dlouhé dob v černočerné tm ho nenadálý vpád sv tla zdrtil – p estože
se chránil rukama. Jasn oranžová zá se drala p es prsty i skrz víčka a vlna horka – jako rozpálený
vítr – ho zavalila jako balvan.
Thomas uslyšel hlasité sk íp ní, pak za inčení a tma se vrátila. Opatrn dal ruce dol a
zamžoural; p ed očima mu tančily skvrny.
„M z toho frasne,“ prohlásil Minho. „Vypadá to, že jsme našli cestu ven, ale taky to
vypadá, že snad vede na slunce! Ty vogo, to byla palba. ů horko.“
„Zkusme otev ít jenom škvírku a nechat oči, aby si zvykly,“ navrhl Newt. Nato Thomas
uslyšel, jak vychází po schodech za Minhem. „Tady máš košili – nacpi ji tam. Všichni zav ete
oči!“
Thomas uposlechl a znovu si je zakryl rukama. Oranžová zá e se vrátila a začal proces p
izp sobování. P ibližn po minut dal ruce dol a pomalu oči otev el. Musel je p imhou it a po ád m
l pocit, jako by na n ho mí il milion fotografických blesk , ale dalo se to vydržet. Za n kolik
dalších minut bylo všechno zalité jasem, ale zrak už byl v po ádku.
 Uvid l teď, že stojí zhruba o dvacet schod níž, než je místo, kde se t sn pod dve mi ve
strop krčili Minho a Newt. Okraj dve í vymezovaly t i zá ící linie, p erušené pouze košilí, kterou
nacpali do pravého rohu, aby z staly otev ené. Všechno kolem nich – zdi, schody, dve e jako
takové – bylo z matného šedého kovu. Thomas se otočil, aby se podíval, odkud p išli, a uvid l,
že schody mizí hluboko pod nimi ve tm . Vylezli mnohem výš, než si p edstavoval. „Je n
kdo slepý?“ zeptal se Minho. „P ipadá mi, jako bych m l místo očí opečené maršmelouny.“
Thomas to cítil stejn . Oči ho pálily a sv dily, neustále slzely. Všichni Place i kolem n ho si oči
protírali.
„Tak co je venku?“ zeptal se n kdo.
Minho si rukou částečn zastínil výhled a vykoukl škvírou otev ených dve í ven. Pokrčil
rameny. „Nepoznám to. Vidím jenom spoustu jasného sv tla – možná fakticky jsme na tom
frasáckým slunci. Ale myslím, že žádný lidi tam nejsou.“ Odmlčel se. „ůni raplové.“ „Tak
odsud pojďme vypadnout,“ ozval se Winston. Byl dva schody pod Thomasem.
„Rad ji se nechám spálit, než aby se mi na hlavu vrhla n jaká ocelová koule. Pojďme!“ „V
klidu, Winstone,“ odv til Minho. „Hezky si nech spodky na sob – cht l jsem jenom, aby se naše
oči nejd ív p izp sobily. Otev u dve e úpln , ať zjistíme, jestli už jsme v po ádku. P ipravte se.“
Vystoupil o schod nahoru, aby mohl pod kovovou desku vt snat pravé rameno.
„Raz. Dva. T i!“
Se zamručením narovnal nohy a zabral sm rem vzh ru. Jak se dve e s hr zným sk íp ním
drhnoucího kovu otev ely, do schodišťové šachty vtrhlo sv tlo a žár. Thomas rychle sklopil
pohled k zemi a p iv el oči. Ten jas vypadal neskutečn – i s p ihlédnutím k tomu, že hodiny šli
naprostou tmou.
Zaslechl nad sebou zvuky n jakého šourání a pohybu. Když se tam podíval, uvid l, jak se
Minho s Newtem snaží uniknout ze čtverce oslnivého slunečního sv tla, které tam pronikalo
pootev enými dve mi. Celé schodišt se zah ívalo, jako by n kdo pustil troubu.
„Jau, vogo!“ post žoval si Minho a zk ivil obličej. „N kde je problém. Už teď mám pocit,
jako by mi to spalovalo k ži!“
„Má pravdu,“ ozval se Newt a mnul si p i tom zezadu šíji. „Nevím, jestli tam m žeme jít.
Možná budeme muset počkat, až slunce zapadne.“
Place i začali hlasit reptat, ale pak jejich pozornost strhl nenadálý Winston v výk ik.
„Páni! Dávejte bacha! Bacha!“
Thomas se otočil a podíval se po Winstonovi, který byl na schodech níž. Chlapec
ukazoval na n co p ímo nad sebou a zárove o n kolik schod couval. Na strop , jen metr a kus nad
jejich hlavami, se formovala velká kapka tekutého st íbra, prosakovala z kovu, jako by se stékala
do jedné velké slzy. Zv tšovala se Thomasovi p ímo p ed očima. B hem n kolika sekund z ní byla
koule tekuté mazlavé hmoty, která se t epotala a vlnila. Pak, d ív než n kdo stačil zareagovat, se
od stropu odd lila a začala padat.
Jenže místo aby se rozprskla na schodech u jejich nohou, se ta st íb itá koule vzep ela
gravitaci a rozlétla se horizontáln , Winstonovi p ímo do obličeje. Vzduch vyplnil d sivý k ik, jak
chlapec upadl a začal se kutálet po schodech dol .

16. KAPITOLA
 Thomasovi bleskla hlavou nep íjemná myšlenka, když se vrhl ze schod za Winstonem.
Nev d l, jestli to d lá proto, že mu chce pomoci, nebo proto, že nedokáže ovládnout zv davost,
kterou v n m ta zr dná st íbrná koule probouzí.
Winston se nakonec zastavil, když jeho záda čirou náhodou duniv dopadla na jeden ze
schod ; dolní konec schodišt byl v tu chvíli ješt hodn hluboko pod nimi. Oslnivé sv tlo z otev
ených dve í oza ovalo všechno naprosto jasn . Winston m l ob ruce na obličeji a tahal jimi za
tu st íb itou hmotu – kouli tekutého kovu, která se již stačila spojit s vrškem jeho hlavy a
pohltit část nad ušima. Teď její okraje lezly jako hustý sirup dol , p elévaly se p es uši a
zakrývaly mu obočí.
Thomas chlapcovo t lo p eskočil a otočil se, aby si klekl na schod, který byl p ímo pod ním;
Winston tahal za st íb itou mazlavou hmotu a zapíral se do ní, aby se mu nedostala do očí.
Kupodivu se zdálo, že to funguje. P esto mladík val z plných plic, zmítal sebou a nohama kopal
do st ny.
„Dejte to ze m pryč!“ vyk ikl hlasem tak p iškrceným, že to Thomas málem vzdal a
utekl. Jestli to tak strašn bolelo...
Vypadalo to jako velice hustý st íbrný gel. Neodbytný a umín ný – jako by byl živý.
Jakmile se Winstonovi poda ilo vytlačit část nahoru, pryč od očí, část mu z boku proklouzla
kolem prst a zkusila to znovu. Thomas uvid l, jak vypadala k že na jeho obličeji, když to ud
lal, a nebyl to hezký pohled. Byla zarudlá a d laly se na ní puchý e.
Winston vyk ikoval n co nesrozumitelného – jeho zmučené v ískání klidn mohlo být v n
jakém úpln jiném jazyce. Thomas v d l, že musí n co ud lat. Čas vypršel.
Strhl si z ramenou ranec a vyprázdnil jeho obsah; ovoce a balíčky se rozsypaly a skákaly
po schodech dol . Uchopil látku z prost radla, omotal si ji kolem rukou, aby se chránil, a dal se do
toho. Ve chvíli, kdy se Winston znovu ohnal po tekutém st íb e p ímo nad očima, Thomas
ch apl po bocích, které chlapci práv p etekly p es uši. P es látku ucítil žár a napadlo ho, že by
mohla vzplanout. Zap el se nohama, stiskl tu hmotu nejpevn ji, jak to jen šlo, a škubl.
Boky útočícího kovu se s nep íjemným mlaskavým zvukem n kolik centimetr zvedly, než mu
vyklouzly z rukou a znovu se na Winstonovy uši p iplácly. Bylo to neskutečné, ale chlapec za
val ješt hlasit ji.
N kolik dalších Placer se pokusilo p ijít na pomoc, ale Thomas na n zak ičel, aby couvli,
protože mu p ipadalo, že by jenom p ekáželi.
„Musíme to ud lat společn !“ zak ičel na Winstona. Byl odhodlaný se tentokrát chytit lépe.
„Poslouchej m , Winstone! Musíme to ud lat společn ! Zkus to chytit a zvednout si to z
hlavy!“
Chlapec nejevil žádné známky toho, že by rozum l. Celé jeho t lo se v zápase k ečovit
svíjelo. Pokud by Thomas nebyl na schodu pod ním, určit by se už byl skutálel až úpln dol .
„Napočítám do t í!“ vyk ikl Thomas. „Winstone! Napočítám do t í!“
Po ád žádná známka toho, že by slyšel. V ískal. Zmítal sebou. Kopal. Mlátil do st íbra.
Thomasovi vhrkly do očí slzy, nebo to možná byl pot, který mu stekl z čela. Každopádn to pálilo.
A m l pocit, jako by vzduch byl zah átý na milion stup . Svaly se mu napjaly; nohama mu
projely šípy bolesti. Dostával do nich k eče.
„Prost to ud lej!“ zak ičel. Všechno to odrušil a naklonil se k n mu, aby to zkusil znovu.
„Raz! Dva! Teď!“
 Uchopil rozlézající se st íbro po stranách, ucítil tu zvláštní kombinaci poddajné pevnosti,
a znovu škubl nahoru, sm rem od Winstonovy hlavy. Winston ho z ejm zaslechl, nebo to možná
dob e vyšlo, ale ve stejném okamžiku se do hmoty zap el b íšky dlaní, jako by se snažil si ji z čela
strhnout. Všechen st íbrný sajrajt se najednou odd lil. Byl to hustý t žký koláč, t aslavý jak
huspenina. Thomas nezaváhal, zvedl ruce a mrštil tím p es hlavu dol do schodišťové šachty.
Ihned se prudce otočil, aby se podíval, co se bude dít.
St íbro se b hem letu vzduchem rychle vrátilo do tvaru koule. Jeho povrch se chvíli vlnil a
pak ztuhl. N kolik schod pod nimi se to zastavilo a na okamžik z stalo viset na míst , jako by se
po své ob ti dlouze, vytrvale dívalo, možná se rozmýšlelo, kde se stala chyba. Potom to vyrazilo
pryč, jako když st elí, rozlétlo se to po schodišti dol , až zmizelo ve tm hluboko pod nimi.
Bylo pryč. Z n jakého d vodu už znovu nezaútočilo.
Thomas do sebe mocnými nádechy nasával vzduch; m l pocit, že má každičký centimetr
t la zbrocený potem. Op el se ramenem o st nu. M l strach podívat se znovu na Winstona, který
za ním f ukal. ůspo že p estal v ískat. Thomas se konečn otočil a prohlédl si ho.
Chlapec na tom byl hrozn . Ležel stočený do klubíčka a t ásl se. Tam, kde p edtím m l
vlasy, mu na hlav z stala jenom k že rozed ená do živého a fleky, kterými mokvala krev. Uši m l
po ezané a potrhané, ale byly vcelku. Vzlykal, určit bolestí a nejspíš také následkem traumatu,
které prod lal. V porovnání s otev enými ranami na zbytku hlavy vypadalo akné na jeho tvá i jako
n co čistého a p íjemného.
„Jsi v po ádku, kámo?“ zeptal se Thomas. V d l, že je to určit nejpitom jší otázka, jakou kdy
nahlas vyslovil.
Winston prudkým škubnutím zavrt l hlavou; jeho t lo se nep estávalo t ást.
Thomas vzhlédl. Zjistil, že Minho, Newt, ůris a všichni ostatní Place i jsou jen n kolik
schod nad nimi a v naprostém ohromení civ jí dol . Prudká zá e shora jim do tvá í vrhala stíny, ale
jejich oči Thomas vid l i tak – vyt ešt né jako oči koček paralyzovaných bodovým reflektorem.
„Co to bylo za frasárnu?“ zamumlal Minho.
Thomas nebyl schopný promluvit. Zmohl se jenom na unavené zavrt ní hlavou.
Nakonec odpov d l Newt. „Kouzelnej sajrajt, kterej užírá lidem hlavy, to to bylo.“ „Musí
to být n jaká nová technologie,“ ozval se ůris. Bylo to poprvé, co Thomas zaznamenal, že se
zapojil do diskuse. Chlapec se rozhlédl kolem, očividn si všiml udivených obličej , pak pokrčil
rameny, jako by byl na rozpacích, a pokračoval: „Vrátilo se mi pár útržkovitých vzpomínek.
Vím, že ve sv t jsou n jaké hodn vysp lé technologie – ale nevzpomínám si na nic jako létající
roztavený kov, který se snaží amputovat části t la.“ Thomas se zamyslel nad vlastní
útržkovitou pam tí. ůni jemu se nic takového nevybavovalo.
Minho roztržit ukázal do schodišťové šachty za Thomase. „To svinstvo se určit rozteče
kolem obličeje a pak se člov ku zažere do masa na krku, až ho úpln prokousá. Paráda. To je fakt
paráda.“
„Všimli jste si toho?“ zeptal se Pánvička. „Ta v c vylezla p ímo ze stropu! M li bysme
odsud vypadnout. Hned.“
„Nemohl bych víc souhlasit,“ poznamenal Newt.
Minho se podíval na Winstona s výrazem, ve kterém byl odpor, a Thomas jeho pohled
sledoval. Chlapec se p estal t ást a jeho vzlyky se ztišily v potlačované f ukání. Vypadal však
hrozn a bylo jasné, že jizvy mu z stanou na celý život. Thomas si nedovedl p edstavit, že by z té
rudé, do masa rozežrané hmoty na hlav ješt n kdy mohly vyr st vlasy.
 „Pánvičko, Jacku!“ zavolal Minho. „Postavte Winstona a pomozte mu jít. Arisi, posbírej
plopáky, který mu spadly, a najdi si pár kluk , aby ti to pomohli nést. Odcházíme. Je mi jedno,
jak jasný nebo krutý je to venkovní sv tlo – nechci, aby se mi dnes z hlavy stala kulečníková
koule.“
Otočil se, aniž by si počkal, jestli se lidé budou jeho rozkazy ídit. Byl to krok, který
Thomase z n jakého d vodu p ivedl k myšlence, že z n ho nakonec bude dobrý v dce. „Hoďte
sebou, Thomasi a Newte,“ zavolal p es rameno. „My t i p jdeme první.“
Thomas a Newt se na sebe podívali. V Newtov pohledu prakticky chyb l strach, zato byl z
v tší části plný zv davosti. Dychtivosti jít dál. Thomas cítil to samé a nerad p iznával, že se
všechno zdá být lepší, než se vypo ádávat s dozvuky toho, co se p ihodilo Winstonovi.
„Pojďme,“ ekl Newt. Zvýšil p i tom hlas, jako by nem li jinou možnost než ud lat, co se jim eklo.
Jeho obličej však prozradil pravdu: cht l se od ubohého Winstona dostat stejn daleko jako
Thomas.
Thomas p ikývl a opatrn Winstona p ekročil. Snažil se, aby p i tom znovu nezavadil
pohledem o k ži na jeho poran né hlav . D lalo se mu z ní špatn od žaludku. Uhnul ke stran , aby
kolem sebe nechal projít Pánvičku, Jacka a ůrise, kte í šli za svým úkolem, a pak se pustil po
schodech nahoru. Bral je po dvou. Následoval Newta a Minha až úpln nahoru, kde to vypadalo,
jako by za otev enými dve mi čekalo samotné slunce.

17. KAPITOLA

Ostatní Place i jim ustoupili z cesty, zdánliv víc než ochotní nechat jejich trojici být t
mi, kdo uvidí, co je venku. Thomas p imhou il oči a pak si je zakryl, když p išli blíž. Čím dál
víc se mu necht lo uv it, že skutečn mohou projít dve mi do toho strašlivého jasu a p ežít.
Na posledním schodu, t sn p ed p ímou linií sv tla, se Minho zastavil. Pak pomalu natahoval
ruku, až se ocitla ve čtverci jasu. P estože jeho pleť byla olivová, Thomasovi to p ipadalo, že
Minhova k že zá í jako bílý ohe .
Po pouhých n kolika sekundách Minho stáhl ruku zpátky a zat epal jí u boku, jako kdyby
se praštil do palce kladívkem. „Každopádn to pálí. Po ádn pálí.“ Otočil se k Thomasovi a
Newtovi. „Jestli to ud láme, m li bychom se n čím omotat, nebo si do dvou minut po ídíme
spáleniny druhého stupn .“
„Pojďme vyprázdnit rance,“ navrhl Newt a už začal ten sv j sundávat z ramenou.
„Navlečeme se do t ch prost radel, jako by to byly n jaký pod laný hábity, než zkontrolujeme,
jak to venku vypadá. Jestli to bude slušn fungovat, m žeme nacpat jídlo a vodu do polovičky z
nich a druhou polovinu použít jako ochranu.“
Thomas sv j ranec již uvolnil, aby pomohl Winstonovi. „Budeme vypadat jako duchové –
vyd síme všechny mizery, kte í tam venku jsou.“
Minho nepostupoval se stejnou péčí jako Newt; jednoduše sv j pytel obrátil dnem vzh ru a
nechal všechno vypadnout. Place i, kte í stáli nejblíž, instinktivn začali šmátrat rukama, aby v
cem zabránili skutálet se ze schod . „Zvláštní týpek, tenhle Thomas. Doufejme, že nás tam nep
ivítá pár milých rapl ,“ prohlásil a začal rozvazovat uzly, které na prost radle ud lal. „Nechápu,
jak by se v tom horku n kdo mohl jenom tak poflakovat venku. Snad tam budou stromy nebo n
jaký p íst ešek.“
„Nevím,“ ekl Newt. „Taky je možný, že se ti hajzlíci schovávají a čekají tam na nás, nebo tak n
co.“
Thomas se nemohl dočkat, až zkontroluje, co je venku čeká. P estane hádat a podívá se na
vlastní oči, s čím mají tu čest. „Dokud to neprov íme, tak to nezjistíme. Pojďme.“ Vyklepal
své prost radlo, potom je p es sebe p etáhl a omotal si je t sn kolem obličeje jako babka šátek.
„Jak vypadám?“
„Jako ta nejšeredn jší čónka, kterou jsem kdy vid l,“ odv til Minho. „D kuj boh m, že ses
narodil jako kluk.“
„Díky.“
Minho a Newt ud lali totéž co Thomas, ale oba si dali víc záležet, aby si prost radlo zdola
p idrželi, takže byli zakrytí úpln . Taky je povytáhli, aby m li jistotu, že jim zastíní obličej.
Thomas jejich p íkladu následoval.
„Jste p ipravení, čóni?“ zeptal se Minho. Pohlédl na Newta a pak na Thomase.
„Dokonce jsem celkem nat šenej,“ prohlásil Newt.
Thomas nev d l, jestli je to nejvhodn jší slovo, ale cítil stejné nutkání n co podniknout.
„Já taky. Pojďme.“
Zbývající schody nad nimi dosahovaly až úpln nahoru, jako východ ze starého sklepa, a
posledních n kolik jich žhnulo slunečním jasem. Minho zaváhal, ale pak se po nich rozb hl
nahoru a nezastavil se, dokud nezmizel, zdánliv pohlcený sv tlem.
Newt plácl Thomase do zad. „B ž!“ k ikl.
Thomas ucítil vzedmutí adrenalinu. Vydechl vzduch, který do sebe nasál hlubokým
nádechem, a vyrazil za Minhem; Newta slyšel v t sném záv su za sebou.
Jakmile se Thomas ocitl na sv tle, uv domil si, že by nebyl velký rozdíl, kdyby se zabalili
do pr hledného igelitu. Prost radlo nijak nechránilo p ed oslepujícím sv tlem a spalujícím žárem,
který se do nich shora opíral. Otev el ústa, aby promluvil, a do hrdla mu vpadl ezavý proud
suchého horka, který jako by zlikvidoval veškerý vzduch nebo vlhkost, které m l v cest . Zoufale
se snažil nasát do sebe kyslík, ale místo toho m l pocit, jako by mu n kdo v prsou zapálil ohe .
P estože jeho vzpomínky byly skrovné a útržkovité, nemyslel si, že by sv t m l vypadat
takhle.
Jak m l oči pevn zav ené, aby se p ed tím bílým jasem chránil, vrazil do Minha a málem
upadl. Aby nabral rovnováhu, ohnul nohy v kolenou a d epl si. Prost radlo si p etáhl p es celé t lo,
jako by to byl stan, a dál zápasil o dech. Konečn jej popadl, nasál do sebe vzduch a rychle jej
zase vyfoukl, aby se zkusil zklidnit. V prvním okamžiku po opušt ní schodišt skutečn zpanika il.
Ostatní dva Place i taky dýchali zt žka.
„Jste v pohod , kluci?“ zeptal se nakonec Minho.
Thomas souhlasn zabručel a Newt ekl: „Vsadil bych se, že jsme se práv ocitli v pekle.
U tebe jsem si vždycky myslel, že tam skončíš, Minho, ale u sebe jsem to nečekal.“
„Guty,“ odv til Minho. „Oči m pálí jak čert, ale myslím, že si na to sv tlo konečn začínám
zvykat.“
Thomas mžourav pootev el oči a podíval se dol na zem jen p ldruhého metru pod svým
obličejem. Hlína a prach. Pár šedohn dých kamen . Prost radlo ho kompletn zahalovalo, ale zá ilo
tak bíle, že to vypadalo jako n jaká zvláštní futuristická osv tlovací technika.
 „P ed kým se schováváš?“ zeptal se Minho. „Vstávej, čóne – já nikoho nevidím.“
Thomasovi bylo trapn , že si o n m ostatní myslí, že se krčí – musel vypadat jako malé dít ,
které f uká pod p ikrývkou a snaží se být neviditelné. Postavil se a velice pomalu prost radlo
nadzvedával, až se konečn mohl rozhlédnout po okolí.
Byla to pustina.
Kam až oko dohlédlo, se p ed ním táhla rovná pánev vyschlé a mrtvé zem . Nebyl tam
jediný strom. Jediný ke . Žádné kopce nebo údolí. Jen oranžovožluté mo e prachu a skal; chv jící
se proudy oh átého vzduchu v ely na obzoru jako pára, draly se vzh ru, jako by se veškerý život,
který tam byl, rozpoušt l a stoupal k bezmračné, bledé obloze.
Thomas se otočil kolem dokola. Nevšiml si žádné výrazné zm ny, dokud se nedíval
opačným sm rem. Ve velké dálce se zvedala linie rozeklaných, pustých hor. P ed t mito horami,
možná v polovičce vzdálenosti mezi nimi a místem, kde teď stáli, se k sob choulil shluk budov,
jako n jaká hromádka zapomenutých krabic. Určit to bylo m sto, ale z téhle dálky se nedalo
poznat, jak je velké. Horký vzduch se p ed ním tetelil a všechno, co bylo blízko u zem ,
rozmazával.
Bíle žhnoucí slunce na obloze již stálo daleko po Thomasov levici a podle všech známek
klesalo k obzoru, což znamenalo, že tím sm rem byl západ. S ohledem na to muselo být m sto p
ed nimi a poho í rudočerných skal za ním p ímo na sever. Tam, kam m li zamí it. P ekvapilo ho,
jaký má orientační smysl; bylo to, jako by kousíček jeho minulosti povstal z popela. „Co
myslíte, jak daleko jsou ty baráky?“ zeptal se Newt. Po dutých, ozv nou se vracejících zvucích,
které p i mluvení vydávali v té dlouhé tmavé chodb a na schodišti, jeho hlas zn l jako tlumený
šepot.
„Je možné, že je to sto padesát kilometr ?“ zeptal se Thomas, aniž by se obracel na n
koho konkrétního. „Na severu je to v každém p ípad . Tam máme jít?“
Minho pod prost radlovou kapucí zavrt l hlavou. „To ani náhodou, vogo. Jasn , máme jít
tím sm rem, ale sto padesát kilometr to není ani zdaleka. Nanejvýš padesát. ů ty hory m žou být
tak kolem stovky.“
„Nev d l jsem, že umíš tak dob e m it vzdálenosti jenom svýma bulvama,“ prohlásil
Newt.
„Jsem b žec, frasáku. V Labyrintu se člov k naučil takový v ci odhadovat, i když jeho m
ítko bylo mnohem menší.“
„Krysák si s t mi slunečními erupcemi ned lal legraci,“ ekl Thomas. Snažil se p íliš
nepropadnout depresi. „Vypadá to tady jako po nukleárním holokaustu. Zajímalo by m ,
jestli je takový celý sv t.“
„Doufejme, že ne,“ odv til Minho. „Byl bych šťastný, kdybych teď uvid l jediný strom.
Nebo možná potok.“
„Mn by stačil kousek trávníku,“ povzdechl si Newt.
Čím déle se Thomas díval, tím se mu m sto zdálo být blíž. Padesát kilometr byl možná
dokonce p ehnaný odhad. Odtrhl pohled a otočil se k ostatním. „Mohlo by se to v bec ješt víc lišit
od toho, čemu nás vystavili v Labyrintu? Tam jsme byli uv zn ní mezi zdmi, se vším, co jsme pro
p ežití pot ebovali. Teď nás uvnit nedrží nic, ale nemáme šanci p ežít, pokud nedojdeme tam, kam
nás poslali. Ne íká se tomu ironie nebo tak n jak?“
„Tak n jak,“ p isv dčil Minho. „Ty jsi prost filozofující zázrak.“ Kývl hlavou zpátky k
východu ze schodišt . „Pojďme. Vytáhneme ty čóny sem ven a vyrazíme. Nemá smysl ztrácet
čas a nechávat slunce, aby z nás vysálo všechnu vodu.“
 „Možná bychom m li počkat, až zapadne,“ navrhl Newt.
„ů z stat tam s t ma frasáckýma kovovýma koulema? Za nic na sv t .“
Thomas souhlasil, že by se m li vydat na cestu. „Myslím, že to zvládáme. Vypadá to, že
slunce zapadne za pár hodin. N jaký čas to vydržíme, budeme d lat p estávky, a pak v noci
dojdeme, kam až to p jde. Tam dole už nevydržím ani minutu.“
Minho energicky p ikývl.
„To vypadá jako plán,“ ekl Newt. „Prozatím dojd me do toho zaprášenýho starýho m sta a
doufejme, že není plný našich raplovskejch kamarád .“ Thomasova hruď sebou p i té
poznámce škubla.
Minho se vrátil k otvoru a naklonil se nad n j. „Hej, bando padavek! Nejste k ničemu,
čóni! Popadn te všechno jídlo a vylezte sem nahoru.“

Nikdo z Placer proti plánu neprotestoval.

Thomas sledoval, jak každý z nich ud lal totéž co on, když ze schodišťové šachty vyšel.
T žké lapání po dechu, mhou ení očí, výrazy beznad je. Vsadil by se, že každý z nich doufal, že
Krysák lže. Že to nejhorší období zažili v Labyrintu. ůle po t ch šílených st íbrných v cech
užírajících hlavy a po spat ení téhle poušt si byl celkem jistý, že už si takové optimistické
myšlenky nikdo hýčkat nebude.
Museli ud lat určité úpravy, aby se na cestu p ipravili – jídlo a pytlíky s vodou nacpali víc
nat sno do p lky p vodních ranc ; volná prost radla pak použili k tomu, aby p i ch zi zakrývala
vždy dva lidi najednou. Celkov vzato to fungovalo p ekvapiv dob e – dokonce i pro Jacka a
chudáka Winstona –, a tak už zanedlouho pochodovali po tvrdé, kameny poseté zemi. Thomas se
d lil o prost radlo s Arisem, i když po ádn nev d l, jak k tomu vlastn došlo. Možná si jenom
odmítal p iznat, že s tím chlapcem být chce, že je to možná jediné vodítko, které ho m že p ivést k
pochopení toho, co se stalo s Teresou.
Thomas držel levou rukou jeden konec prost radla naho e nad hlavou a na pravém rameni
m l pov šený ranec. ůrise m l napravo od sebe; dohodli se, že se budou v nošení rance, který teď
byl mnohem t žší, po p lhodin st ídat. Jedním prašným krokem za druhým postupovali sm rem k
m stu. Horko jako by z nich každých sto metr vysálo celý jeden den života.
Dlouho nemluvili, ale Thomas mlčení nakonec p erušil. „Takže jsi jméno Teresa nikdy p edtím
neslyšel?“ ůris se po n m ost e podíval a Thomas si uv domil, že v jeho hlase nejspíš z stal
náznak obvin ní, který zdaleka nebyl jemný. ůle neustoupil. „Tak co? Slyšel?“
ůris se pohledem vrátil dop edu, ale bylo v n m n co podez elého. „Ne. Nikdy. Nevím, kdo
to je, ani kam šla. ůle aspo jsi nevid l, jak p ímo p ed tebou zem ela.“
Byla to rána do b icha, ale z n jakého d vodu p isp la k tomu, že Thomas na ůrise pohlížel
p ízniv ji. „Promi , já vím.“ Na okamžik se zamyslel, než položil další otázku. „Jak jste si byli
blízcí? Jak jsi íkal, že se jmenovala?“
„Rachel.“ ůris se odmlčel a Thomase na okamžik napadlo, že rozhovor možná skončil, ale
pak ůris pokračoval. „Byli jsme si mnohem víc než blízcí. Staly se r zné v ci. Na leccos jsme si
vzpomn li. Vytvo ili jsme si nové vzpomínky.“
Thomas v d l, že poslední poznámce by se Minho smál, až by se za b icho popadal, ale jemu to
zn lo jako nejsmutn jší v ta, jakou kdy slyšel. Cítil, že musí n co íct – n co nabídnout. „Jasn . ůle
vid l jsem zem ít fakt dobrého kamaráda. Pokaždé, když na Chucka pomyslím, m to znovu
vytočí. Jestli ud lali totéž Terese, nedokážou m zastavit. Nic to nedokáže. Všichni zem ou.“
 Thomas se zastavil – čímž k tomu donutil také Arise –, šokovaný, že z jeho úst taková
slova vyšla. Bylo to, jako by ho n co ovládlo a eklo to za n ho. ůle pravda byla, že to tak cítil.
Velice siln . „Co myslíš –“ román ůle d ív, než mohl myšlenku dokončit, začal Pánvička vyk
ikovat. Na n co ukazoval.
Thomasovi trvalo jenom sekundu, než si uv domil, co kucha e tolik rozrušilo. Daleko
zep edu k nim sm rem od m sta b želi dva lidé. Jejich t la vypadala díky efektu fata morgány
jako dva p ízračné temné útvary. Od nohou se jim do vzduchu zvedaly obláčky prachu.

18. KAPITOLA

Thomas na b žce nev ícn zíral. Vycítil, že ostatní Place i kolem n ho se také zastavili, jako
kdyby n kdo vydal nevy čený rozkaz, že to mají ud lat. Thomas se zachv l – a v tom
nesnesitelném parnu ten náhlý záchv v chladu p sobil jako cosi naprosto nemožného. Nev d l,
proč cítí na zádech mrazení strachu – Place i m li oproti blížícím se cizinc m skoro
desetinásobnou p evahu –, ale ten pocit se nedal pop ít. „Shlukn te se všichni víc k sob ,“ zavelel
Minho. „ů buďte p ipravení si to s t mi čóny p i prvním náznaku potíží rozdat.“ Rozmazaná fata
morgána z žáru unikajícího vzh ru ob postavy pohltila, dokud se nedostaly na vzdálenost jen n
jakého sta metr . Thomasovy svaly se napjaly, když se obraz dvou cizinc ukázal jasn . ůž p íliš
dob e si pamatoval, co p ed n kolika dny ráno vid l p es zam ížovaná okna. Raply. Tito lidé ho
však d sili jiným zp sobem.
Zastavili se jen asi deset metr p ed Placery. Jeden muž a jedna žena, i když to Thomas
poznal jen podle náznak jejích ladných k ivek. Jinak m li postavu stejnou – vysokou a hubenou.
Tém celou hlavu a obličej m li omotané potrhanou béžovou látkou, do níž byly vy íznuty
malé, rozt epené škvírky pro dýchání a zrak. Jejich košile a kalhoty p sobily jako sm sice
špinavých kus oblečení, které byly sešité k sob a místy svázané ošunt lými proužky z rifloviny.
Planoucímu slunci nebylo vystaveno nic než jejich ruce, které byly rudé, rozpraskané a pokryté
strupy.
Ti dva tam stáli a sup li, jak popadali dech. Zn li jako nemocní psi.
„Kdo jste?“ zavolal Minho.
Cizinci neodpov d li, ani se nepohnuli. Hruď se jim nadýmala a klesala. Thomas je
pozoroval zpod improvizované kapuce – nedovedl pochopit, jak m že n kdo b žet takovou dálku,
aniž by zem el na úpal.
„Kdo jste?“ zopakoval Minho.
Oba cizinci se místo odpov di rozd lili a začali shluknuté Placery obcházet širokým
obloukem. Jejich oči, ukryté za škvírami v tom zvláštním mumiovitém omotání, z stávaly p i
tomto obcházení pevn up ené na chlapce, jako by si mezi nimi vybírali svou ob ť. Thomas cítil,
jak v n m nar stá vnit ní nap tí. Vadilo mu, když už je nevid l oba najednou. Otočil se a sledoval,
jak se za skupinou znovu setkali, op t se obrátili čelem k nim a z stali nehybn stát.
„Je nás mnohem víc než vás,“ p ipomn l Minho. Jeho hlas prozradil, jak je zdeptaný.
Vyhrožovat jim tak brzy p sobilo zoufale. „Začn te mluvit. ekn te nám, kdo jste.“
„Jsme raplové.“
Byla to ta žena, kdo ze sebe ta dv slova hrdeln vyrazil, úsečn a podrážd n .
Z neznámého d vodu ukázala p es záda Placer k m stu, z n hož utekli.
„Raplové?“ zeptal se Minho. Protlačil se z davu, aby znovu stál cizinc m nejblíž. „Jako ti,
kte í se nám p ed n kolika dny pokusili násilím vniknout na ubikaci?“
Thomas sebou cukl – tihle lidé nebudou mít tušení, o čem Minho mluví. ůť už to místo bylo
kdekoli, Place i se od n ho n jakým zp sobem – prost ednictvím PlaniTansu – dostali hodn
daleko. román
„Jsme raplové.“ Tentokrát promluvil muž. Jeho hlas byl p ekvapiv slabší a mén mrzutý
než hlas té ženy. Vlídnost v n m však nebyla žádná. Ukázal p es Placery stejn , jako to p ed ním
ud lala jeho společnice. „P išli jsme se podívat, jestli jste raplové. Jestli jste nakažení erupcí.“
Minho se otočil a s povytaženým obočím pohlédl nejd ív na Thomase a pak na n kolik dalších.
Nikdo nic ne ekl. Otočil se zpátky. „Jo, n jakej idiot nám ekl, že erupci máme. Co nám o ní m
žeš íct?“
„Na tom nezáleží,“ odv til muž; pruhy látky, které m l omotané kolem obličeje, sebou p i
každém slov cukaly. „Jestli ji máte, tak to brzo sami poznáte.“
„O co ti jde, frase?“ zeptal se Newt a popošel dop edu, aby se postavil vedle Minha. „Co
ti je po tom, jestli jsme, nebo nejsme raplové?“
Tentokrát odpov d la žena. Chovala se, jako by žádné otázky neslyšela. „Jak jste se dostali
na Spáleništ ? Odkud jste p išli? Jak jste se tu ocitli?“
Thomase p ekvapila... inteligence, která se v jejích slovech projevovala. Raplové, které
vid li u ubikace, vypadali naprosto šílen , jako zví ata. Tito lidé byli dost vnímaví, aby si uv
domili, že jejich skupina se tam objevila z čistého nebe. Na opačné stran od m sta nebylo nic.
Minho se naklonil, aby se poradil s Newtem. Pak se otočil a postoupil blíž k Thomasovi.
„Co t m lidem ekneme?“
Thomas nem l pon tí. „Nevím. Pravdu? Nem že to uškodit.“
„Pravdu?“ zopakoval sarkasticky Minho. „Tomu íkám nápad, Thomasi. Jsi geniální, jako
obvykle.“ Obrátil se zpátky k rapl m. „Poslal nás sem ZLOSIN. Vylezli jsme z díry, která byla
jen kousek cesty tímhle sm rem, z podzemní chodby. Máme urazit sto padesát kilometr na sever,
p ejít Spáleništ . íká vám n co z toho cokoli?“
Znovu to vypadalo, jako by ti dva neslyšeli jediné slovo z toho, co ekl.
„Všichni raplové nejsou odepsaní,“ ekl muž. „Všichni raplové nejsou totáln odepsaní.
Jsou r zná stádia. Ud láte dob e, když se naučíte poznat, s kým se p átelit a komu se vyhnout.
Nebo koho zabít. Ud láte dob e, když se to naučíte rychle, jestli jdete tam, kam jdeme my.“
„ů kam jdete vy?“ otázal se Minho. „P išli jste z m sta, ne? Tam žijí všichni ti raplové? Je tam
jídlo a voda?“
Thomas cítil stejné nutkání jako Minho – položit tisíc otázek. Byl trochu v pokušení
navrhnout, aby tyto dva raply zajali a odpov di z nich dostali. Ale v tuto chvíli se nezdálo, že by
pár m l v úmyslu jakkoli jim pomoci. Znovu se rozd lili a kolem Placer se vrátili na tu stranu,
odkud to bylo do m sta nejblíž.
Když se setkali na míst , kde poprvé promluvili, a m sto v dálce vypadalo, jako by se mezi
nimi vznášelo, ekla žena poslední v c: „Jestli nemoc zatím nemáte, brzo ji dostanete.
S druhou skupinou je to stejné. S t mi, co mají za úkol vás zabít.“
 Nato se oba cizinci otočili a vyrazili poklusem ke shluku budov na obzoru. Thomase a
ostatní Placery nechali v ohromeném tichu. Zanedlouho se veškeré d kazy o existenci b žících
rapl ztratily v rozmazané vrstv horka a prachu.
„Druhá skupina?“ ekl n kdo. Možná Pánvička. Thomas byl v p íliš hlubokém transu, než
aby si toho všiml. Hled l za mizejícími raply a d lal si starosti kv li erupci.
„Zajímalo by m , jestli mluvili o mojí skupin .“ To byl určit ůris. Thomas se konečn p
inutil vytrhnout se z otup lého civ ní. román
„Skupina B?“ zeptal se ho. „Myslíš, že už se dostali do m sta?“
„Hej!“
„Hej!“ vybuchl Minho. „Koho to zajímá? Člov k by čekal, že si pozornost získá ta
poznámka, že nás mají zabít. Nebo že by za tím byla erupce?“
Thomas si vzpomn l na své tetování vzadu na šíji. Ta jednoduchá slova, která ho vyd sila.
„T eba to nemyslela tak, že mají zabít nás všechny.“ Ukázal palcem p es rameno na své zlov stné
označení. „T eba myslela konkrétn m . Nedalo se poznat, kam se dívaly její oči.“ „Odkud
by mohla v d t, kdo jsi?“ odv til Minho. „ů navíc, co se tím m ní? Jestli se n kdo pokusí zabít
tebe, mn nebo kohokoli jinýho, vyjde to nastejno, jako by se pokusil zabít nás všechny. Je to
tak?“
Pánvička si odfrkl. „Ty jsi prost boží,“ prohlásil posm šn . „Klidn si b ž um ít s
Thomasem. Myslím, že já se zdejchnu a s pocitem viny se budu radovat ze života.“ Nahodil sv j
zvláštní výraz, který znamenal, že si jenom d lá legraci, ale Thomasovi vrtalo hlavou, jestli by
se v n m n kde nemohlo skrývat zrnko pravdy.
„Tak co teď budeme d lat?“ zeptal se Jack. Winston m l paži ovinutou kolem jeho ramene,
ale zdálo se, že bývalému kápovi Krvárny už se vrátila alespo část p vodních sil.
Zohavené partie hlavy mu našt stí zakrývalo prost radlo.
„Co myslíš?“ zeptal se Newt, ale potom se podíval na Minha.
Minho obrátil oči v sloup. „Co asi, p jdeme dál. Stejn nemáme na výb r. Jestli
nedojdeme do toho m sta, um eme tady na úžeh nebo hladem. Jestli tam půjdeme, získáme na n
jaký čas úkryt, možná dokonce jídlo. Raplové neraplové, prost tam jdeme.“
„ů skupina B?“ zeptal se Thomas. Zalétl pohledem k ůrisovi. „Nebo o kom to vlastn
mluvili? Co když nás doopravdy cht jí zabít? Jediné, čím m žeme bojovat, jsou naše končetiny.“
Minho zatnul svaly na ruce. „Jestli byl ůris vážn u holek, ukážu jim tyhle svý pumelice a ony
vezmou nohy na ramena.“ ůle Thomas se nedal. „ů jestli ty holky mají zbran ? Nebo umí
bojovat? Nebo to v bec nejsou holky, ale banda víc než dvoumetrových kolohnát , kte í si s
oblibou smlsnou na člov ku?
Nebo tisícovka rapl ?“
„Thomasi... ne. Všichni.“ Minho ze sebe rozho čen vyfoukl vzduch.
„Mohli byste všichni jednoduše zav ít klapačky a hodit se do chládku? Konec otázek.
Pokud vás netrápí n co, co by znamenalo absolutn jistou smrt, p esta te mlátit hubou a pojďme se
chopit jediné šance, kterou máme. Je to jasný?“
Thomas se usmál, i když nev d l, odkud se ten impuls vzal. Minhovi se v n kolika v tách
n jakým zp sobem poda ilo ho povzbudit, nebo mu aspo dodat špetku nad je. Museli prost jít, dát
se do pohybu, začít n co d lat. O to šlo.
„To už je lepší,“ ekl Minho a spokojen p ikývl. „Ješt n kdo si chce nač rat do kalhot a
zkusit zavolat maminku?“
Ozvalo se n kolik zahih ání, ale nikdo nic ne ekl.
 „Fajn. Newte, tentokrát p jdeš první ty, i když kulháš. Thomasi, ty budeš vzadu. Jacku,
najdi si n koho jinýho, kdo pom že s Winstonem, aby sis trochu odpočinul. Pojďme.“ A tak
vyrazili. Zavazadlo tentokrát nesl Aris a Thomas si p ipadal, jako by se skoro nadnášel, tak to
bylo p íjemné. Jedinou komplikací bylo držet to prost radlo nad hlavou; ruka mu slábla a
vypovídala poslušnost. ůle pokračovali; chvílemi šli a chvílemi b želi.
Našt stí to vypadalo, jako by slunce zt žklo a klesalo tím rychleji, čím blíž bylo k obzoru.
Podle Thomasových náramkových hodinek ub hla od odchodu rapl pouhá hodina, když se obloha
zbarvila do nachovooranžového odstínu a intenzivní sluneční jas začal p echázet do p íjemn jší
tlumené zá e. Nedlouho poté kotouč zmizel pod obzorem úpln a p etáhl p es oblohu noc a hv zdy,
jako by to byl n jaký záv s.
Place i z stávali v pohybu a mí ili k blikání sv tel, jež vycházelo z m sta. Thomas si to
skoro užíval, když teď nem l na zádech ranec a prost radlo mohli dát pryč.
Nakonec, když se vytratila poslední stopa soumraku, padla na zem úplná tma jako n jaká černá
mlha.

19. KAPITOLA

Krátce po setm ní Thomas zaslechl dívčí k ik.

V prvním okamžiku nev d l, co to slyší, nebo jestli si to t eba jenom nep edstavuje. S
ohledem na dusot krok , šust ní ranc a šepot rozhovor mezi namáhavými nádechy se to nedalo
íct jasn . ůle to, co začalo skoro jako bzukot uvnit hlavy, zanedlouho p ešlo v n co, co nep
ipoušt lo pochyby. N kde p ed nimi, možná až ve m st , ale pravd podobn ji n kde blíž, v ískal
do noci dívčí hlas.
Ostatní si toho evidentn všimli taky a chvíli nato Place i p estali b žet. Jen co všichni
popadli dech, dal se ten znepokojivý zvuk zaslechnout snadn ji.
Zn lo to skoro jako kočka. Zran ná, na íkající kočka. Byl to ten zvuk, ze kterého člov ku naskočí
husí k že, který ho donutí zacpat si rukama uši a modlit se, aby to p estalo. M lo to v sob n co
nep irozeného, n co, z čeho Thomase uvnit i venku mrazilo. Tma tu strašidelnost jenom umoc
ovala. ůť už byl zdrojem kdokoli, stále nebyl nijak blízko. ůle to pronikavé v ískání se odráželo
jako oživlá ozv na, snažilo se omlátit ty nevýslovné zvuky o hlínu, až v tomto sv t p estanou
existovat.
„Víte, co mi to p ipomíná?“ zeptal se Minho šepotem, ve kterém zazníval strach.
Thomas to v d l. „Bena. ůlbyho. Možná i m ? K ik po bodnutí rmutem?“
„P esn tak.“
„Ne, ne, ne,“ zaúp l Pánvička. „Ne íkejte mi, že ty bestie s námi budou i tady. To nevydržím!“
Odpov d l mu Newt, který byl jen málo p es metr nalevo od Thomase a ůrise. „To
pochybuju. Vzpomínáte si, jak m li vlhkou a mazlavou k ži? Kdyby se m li kutálet v tomhle, stala
by se z nich velká prachová koule.“
„Hm,“ ozval se Thomas, „Jestli ZLOSIN dokáže vyrobit rmuty, m že klidn vychrlit
spoustu jiných zr d, které budou ješt horší. Nerad to íkám, ale ten chlap s krysím obličejem íkal n
co v tom smyslu, že teď konečn p jde do tuhého.“
 „Thomas si pro nás nachystal další povzbudivou eč,“ prohlásil Pánvička; pokusil se, aby
to zn lo žoviáln , ale dopadlo to spíš jako záštiplná výčitka.
„Jenom íkám, jak to je.“
Pánvička zlostn zafun l. „Já vím. ů jak to všechno stojí p kn za hovno.“ „Co
teď?“ zeptal se Thomas.
„Já myslím, že bysme si m li ud lat pauzu,“ ekl Minho. „Dát si n co do b íška a napít se.
Pak bysme m li valit dál, dokud nám budou síly stačit, ať využijeme toho, že slunce je ješt
schované. P ed svítáním si možná chvilku zd ímnout.“
„ů co ta šílená ženská, která tam n kde ve?“ zeptal se Pánvička.
„Vypadá to, že má svých problém dost.“
Thomase to prohlášení z n jakého d vodu vyd silo. Ostatní možná taky, protože nikdo ne
ekl ani slovo, když si sundali ze zad pytle, sedli si a dali se do jídla.

„Člov če, kdyby tak zav ela hubu.“ ůris to ekl už asi tak popáté, zatímco b želi nocí, která
byla čern jší než tma. Ubohá dívka, která tam n kde byla, každým okamžikem blíž, stále
vyluzovala ten mrzutý, pronikavý ná ek.
Jejich jídlo se odbylo v tichu a pochmurné nálad . Hovor se stočil k tomu, co íkal Krysák
o prom nných a o tom, že ze všeho nejd ležit jší je to, jak na n reagují. O vytvá ení „plánu“ a
hledání konfigurace „smrtících podmínek.“ Nikdo samoz ejm neznal odpov di, zbývaly jim pouze
bezvýznamné spekulace. Thomasovi to p ipadalo zvláštní. Teď věděli, že jsou n jakým zp sobem
testováni, že je ZLOSIN vystavuje zkouškám. V n kterých ohledech to p sobilo, jako by se kv li
tomu m li chovat jinak, a p esto dál šli, bojovali, p ežívali, dokud nezískají slíbený lék. A Thomas
byl p esv dčený, že to budou d lat i nadále.
Jakmile Minho všechny donutil vyrazit na další cestu, chvíli trvalo, než se mu nohy a
klouby uvolnily. M síc nad nimi byl jenom tenký srpek, který dodával sotva víc sv tla než hv
zdy. ůle člov k toho nemusí moc vid t, aby b žel rovným, holým terénem. Krom toho, pokud si
to jenom nep edstavoval, začínali se dostávat do míst, kam dosahovala sv tla z m sta. Vid l teď,
že se mihotají, což znamenalo, že to nejspíš budou ohn . Dávalo to smysl – pravd podobnost,
že v téhle pustin bude fungovat elekt ina, se blížila nule.
Nebyl si jistý, kdy p esn k tomu došlo, ale shluk budov, ke kterým b želi, se najednou zdál
být mnohem blíž. ů bylo jich mnohem víc, než si on nebo kdokoli jiný mysleli. ů také byly vyšší.
Širší. Rozložené a uspo ádané do ad a do pravidelných struktur. Klidn to kdysi mohlo být
významné m sto, které došlo zkázy p i tom, co se v oblasti p ihodilo. Skutečn mohly sluneční
erupce napáchat takové škody? Nebo to následn zp sobily jiné faktory?
Thomas se začínal domnívat, že n kdy v pr b hu dalšího dne by mohli dorazit k prvním budovám.
P estože se v tu chvíli nepot ebovali chránit prost radly, ůris stále b žel vedle n ho a
Thomas m l hovornou náladu. „ ekni mi o tom tvém Labyrintu víc.“ ůris v dech byl
pravidelný; vypadalo to, že je ve stejn dobré kondici jako Thomas.
„O tom mém Labyrintu? Co to má jako být?“
„Vlastn jsi nám nikdy ne ekl žádné podrobnosti. Jak to na tebe p sobilo? Jak dlouho jsi
tam byl? Jak jste se dostali ven?“ ůris odpov d l do tichého k upání jejich krok o p du poušt .
„Bavil jsem se s n kolika
tvými kamarády a podle toho, co jsem slyšel, bylo hodn v cí úpln stejných. Jenom... holky
místo kluk . N které tam byly roky, zbytek dorazil postupn , vždycky jedna za m síc. Potom p
išla Rachel a další den já, v kómatu. Skoro nic si nepamatuju, jenom t ch n kolik bláznivých
dní poté, co jsem se konečn probudil.“
Začal vysv tlovat, co se stalo. Tolik to odpovídalo tomu, co m li za sebou Thomas a
Place i, že to bylo prost bizarní. Skoro se tomu necht lo v it. ůris se probral z kómatu, ekl n co o
konci, zdi se v noci p estaly zavírat, p estala jezdit jejich Klec, p išli na to, že Labyrint skrývá
kód, a tak dál až do úniku, jenž prob hl skoro stejn jako d sivý zážitek, který si odnesli Place i,
až na to, že z dívčí skupiny jich zem elo mí – jestli byly stejn drsné jako Teresa, tak to Thomase
nijak nep ekvapovalo.
Nakonec, když se ůris a jeho skupina dostali do poslední sín , dívka jménem Beth – která
n kolik dní p edtím zmizela, stejn jako Gally – zabila Rachel, t sn p edtím, než p išli zachránci a
odvezli je do t locvičny, o které se ůris zmínil už p edtím. Potom ho zachránci odvedli tam, kde
ho objevili Place i – do bývalé Teresiny místnosti.
Jestli se to tak doopravdy událo. Poté, co u Útesu a v PlaniTransu, kterým se dostali do
podzemní chodby, vid li, co se m že stát, už si nemohl být nikdo ničím jistý. O zazd ných oknech
a zm n jmenovky na ůrisových dve ích ani nemluv .
Thomase z toho všeho po ádn rozbolela hlava.
Když zkusil p emýšlet o skupin B a p edstavit si jejich role – to, jak on a Aris byli v
podstat prohození a jak ůris byl vlastn prot jšek Teresy –, šla mu z toho hlava kolem. Skutečnost,
že nakonec byl místo n ho zabit Chuck... to byl jediný významný rozdíl, který z t ch podobností
vyčníval. Bylo účelem situací vyprovokovat jisté konflikty nebo vyvolat reakce, které by
ZLOSIN mohl studovat?
„Je to všechno celkem absurdní, co?“ zeptal se ůris poté, co Thomasovi dop ál chvíli, aby
se jeho vypráv ním prokousal.
„Nevím, jaké slovo pro to použít. ůle fascinuje m , jak ty dv skupiny absolvovaly takové
prapodivné soub žné experimenty. Nebo testy, pokusy, nebo co to vlastn bylo. Jestli testují naše
reakce, tak to asi má logiku, že jsme vystavovaní stejným v cem. ůle stejn je to podivnost.“
Práv ve chvíli, kdy Thomas domluvil, ze sebe dívka v dálce vyrazila ješt hlasit jší zav
ísknutí, než byly výk iky bolesti, na které si teď už docela zvykli, a on ucítil, jak jím projela
nová vlna hr zy.
„Já myslím, že to vím,“ promluvil ůris tak tiše, až si Thomas nebyl jistý, jestli ho dob e
slyšel.
„Cože?“
„Myslím, že to vím. Proč byly dv skupiny. Proč jsou dv skupiny.“
Thomas se na n ho podíval. M l co d lat, aby rozeznal p ekvapiv klidný výraz v jeho obličeji.
„Vážn ? Tak proč?“
Na ůrisovi po ád nebylo vid t, že by byl n jak zvlášť udýchaný. „Vlastn mám dv teorie.
Podle jedné se tihle lidé – ZLOSIN, ať už jsou kdokoli – snaží vyt ídit z obou skupin ty
nejlepší, aby je n jak využili. Možná dokonce použili ke šlecht ní nebo n co takového.“
„Cože?“ Thomase to zaskočilo tak, že na v ískání skoro zapomn l. Bránil se uv it, že n kdo m
že být tak zvrácený. „Ke šlechtění? Nech toho.“
„Po tom, co jsi prošel Labyrintem, a po tom, co jsme práv vid li v tom tunelu,
ti šlechtění p ijde p itažené za vlasy? S tím na m nechoď.“
„Guty.“ Thomas musel uznat, že na tom, co chlapec íká, n co je. „Fajn, a jaká je ta druhá
teorie?“ Jen co to Thomas ekl, ucítil, jak na n ho padá únava z dlouhého b hu; v krku m l pocit,
jako by mu do hrdla n kdo nasypal sklenici písku.
 „Ta je svým zp sobem opačná,“ odpov d l ůris. „Že jim nejde o ty, co p ežijí z obou
skupin, ale cht jí, aby se konce dočkala jenom jedna skupina. Takže buď vy azují jednotlivce z
kluk a holek, nebo úpln celou skupinu. ůť je to tak nebo onak, jiné vysv tlení m prost
nenapadá.“
Thomas o jeho slovech chvíli p emýšlel, než odpov d l. „ůle co ty v ci, o kterých mluvil
Krysák? Že testují naše reakce, vytvá ejí jakýsi plán? T eba je to experiment. T eba nep
edpokládají, že z nás v bec n kdo p ežije. T eba zkoumají naše mozky, naše reakce, naše geny a
všechno ostatní. ůž budou hotoví, my budeme mrtví a oni budou mít spousty zpráv ke čtení.“
ůris se zamyslel. „Hmm,“ zabručel. „Možné to je. Po ád se snažím p ijít na to, proč dali do
každé skupiny jednoho zástupce opačného pohlaví.“
„T eba proto, aby vid li, jaké potyčky nebo problémy to vyvolá. Studovali lidské reakce –
je to svého druhu unikátní situace.“ Thomas se skoro cht l rozesmát. „Líbí se mi, jak o tom
mluvíme – jako bychom se rozhodovali, kdy se budeme muset zastavit kv li plopáku.“ Aris se
doopravdy zasmál, sarkastickým uchechtnutím, které hned Thomase naladilo o n co líp – a
dokonce zp sobilo, že mu byl nový chlapec ješt sympatičt jší. „To ani ne íkej, kámo. Chce se mi
už aspo hodinu.“
Teď byl na ad Thomas, aby se zahih al. ů v tu chvíli, jako by slyšel, že o to ůris žádá,
Minho na všechny zak ičel, aby se zastavili.
„Čurací pauza,“ ekl. Ruce m l p i tom op ené v bok, jak popadal dech. „Svoje plopáky
zahrabte a nepokládejte je moc blízko. Patnáct minut si odpočineme a pak ješt chvíli p jdeme.
Vím, že normální čóni nem žou stačit b žc m jako já nebo Thomas.“
Thomas p estal vnímat – nepot eboval návod, jak jít na záchod – a otočil se, aby se
rozhlédl, kde se to vlastn zastavili. Zhluboka, z plných plic se nadechl, a když se uvolnil, jeho oči
si n čeho všimly. Tmavého stínu n jaké v ci, který se nacházel n kolik set metr p ed nimi, ale ne p
ímo v trase jejich pohybu. Tmavý čtverec na pozadí slabé zá e m sta p ed nimi. Rýsoval se tak z
eteln , až se mu necht lo v it, že si ho doposud nevšiml.
„Hej!“ vyk ikl a ukázal na n j. „Vypadá to jako n jaká stavba, jenom pár minut odsud,
kousek napravo. Vidíte to?“
„Jo, vidím to,“ odpov d l Minho, došel k n mu a postavil se mu po bok. „Zajímalo by m , co to
je.“
D ív než mohl Thomas zareagovat, se tém současn staly dv v ci.
Nejd ív utichlo strašidelné v ískání té záhadné dívky. Zničehonic ustalo, utnuté, jako by n
kdo zabouchl dve e. Nato se zpoza tmavé budovy p ed nimi vyno ila dívčí postava. Dlouhé vlasy
jí splývaly z hlavy zahalené ve stínu jako černé hedvábí.

20. KAPITOLA

Thomas se tomu neubránil. První instinkt mu velel doufat, že je to ona, zavolat na ni.
Doufat, i když je to značn nepravd podobné, že je jenom n kolik set metr daleko a čeká na n
ho.
Tereso?
 Nic.
Tereso? Tereso!
Nic. ůbsces, který z stal, když zmizela, m l v hlav po ád – jako n jakou prázdnou t ni.
Ale... mohla to být ona. Možné to bylo. T eba se s její schopností komunikovat n co stalo.
Jakmile dívka vyšla zpoza budovy, nebo spíš zevnit budovy, jenom tam stála. P estože byla celá
schovaná ve stínu, n co v jejím postoji jasn íkalo, že je otočená sm rem k nim, ruce má založené a
hledí na n .
„Myslíš, že je to Teresa?“ zeptal se Newt, jako by Thomasovi četl myšlenky.
Thomas p ikývl, než si stačil uv domit, co d lá. Rychle se rozhlédl, jestli si toho n kdo všiml.
Zdálo se, že ne. „Netuším,“ odpov d l nakonec.
„Myslíš, že to byla ona, kdo tak v ískal?“ zeptal se Pánvička. „P estalo to ve chvíli, kdy vyšla
ven.“
„Pravd podobn jší je, že ona n koho mučila,“ zavrčel Minho. Nejspíš ji zabila a ukončila
její trápení, když uvid la, že jdeme.“ Pak z n jakého d vodu tleskl. „Tak fajn, kdo se chce jít
seznámit s tou milou mladou dámou?“
Thomas prost nechápal, jak m že být Minho v podobných situacích tak bezstarostný. „Já
to ud lám,“ ekl až p ehnan nahlas. Necht l, aby bylo poznat, jak moc doufá, že je to Teresa.
„To byla jenom legrace, frasáku,“ odv til Minho. „Pojďme tam všichni. V té její boud m že být
klidn schovaná armáda bláznivejch nindža-holek.“
„ůrmáda bláznivejch nindža-holek?“ zopakoval Newt. Jeho hlas prozrazoval, že ho Minh
v p ístup p ekvapuje, ne-li p ímo rozčiluje.
„Jo. Jde se.“ Minho vykročil.
Thomas se nechal ídit nenadálým a nečekaným instinktem. „Ne.“ Ztišil hlas. „Ne. Vy z
sta te tady – p jdu si s ní promluvit sám. M že to být past. Byli bychom idioti, kdybychom tam
napochodovali všichni a padli do ní.“
„ů ty nejsi idiot, když tam p jdeš sám?“ zeptal se Minho.
„Nem žeme jít p ece dál a nezkontrolovat to. Ud lám to já. Když se n co stane, nebo to
bude podez elé, zavolám o pomoc.“
Minho se na dlouho odmlčel. „Tak dob e. B ž, náš statečný malý čóne.“ Rozev enou dlaní
švihl Thomase po zádech. Pálilo to.
„To je pitomost jak kráva,“ ozval se Newt a postoupil dop edu. „P jdu s ním.“ „Ne!“
vyhrkl Thomas. „Prost ... nechte to na mn . N co mi íká, že musíme být opatrní. Jestli začnu vát
jako malé dít , p ijďte m zachránit.“ ů d ív, než mohl n kdo cokoli namítnout, vyrazil rychlou ch
zí sm rem k dívce a jejímu domku.
Vzdálenost urazil rychle. Št rk a kameny mu k upaly pod botama a rozbíjely ticho. Ve
vzduchu cítil p írodní pachy poušt , mezi n ž se z dálky mísil zápach n čeho, co ho í. Jak upíral
zrak na siluetu dívky vedle domku, najednou získal jistotu. Možná to bylo tvarem hlavy nebo t
la. Možná to bylo postojem, tím, jak m la založené ruce nahnuté na jednu stranu a bok
vystrčený na druhou. ůle poznal to.
Byla to ona.
Byla to Teresa.
Když byl od ní jen n kolik metr a chyb lo málo, aby mu slabé sv tlo konečn ukázalo její
tvá , otočila se, prošla otev enými dve mi a zmizela uvnit . Budova m la tvar obdélníku. Mírn
šikmá st echa byla uprost ed zvednutá, v podélném sm ru. Nakolik to Thomas mohl posoudit,
nem la žádná okna. Na rozích visely velké černé krychle – možná reproduktory. Možná byl ten
zvuk vysílaný, možná to byl podvrh. Vysv tlovalo by to, proč jej slyšeli z takové dálky.
Dve e v podob mohutné d ev né desky byly otev ené doko án a opíraly se o zeď. Uvnit byla ješt v
tší tma než venku.
Thomas vykročil. Prošel dve mi dovnit a uv domil si p i tom, jak to m že být riskantní a
hloupé. ůle byla to ona. ůť se stalo cokoli, ať m la jakékoli d vody, že zmizela a odmítala s ním
komunikovat prost ednictvím myšlenek, v d l, že by mu neublížila. Určit ne. Vzduch uvnit
byl citeln chladn jší, skoro až vlahý. Byl to nádherný pocit. Ud lal t i kroky dovnit , zastavil se
a v naprosté tm poslouchal. Slyšel ji, jak dýchá.
„Tereso?“ zeptal se nahlas. Potlačil pokušení znovu ji oslovit v duchu. „Tereso, co se d je?“
Neodpov d la mu, ale zaslechl krátký nádech, po n mž následovalo nejisté popotáhnutí
nosem, jako by brečela, ale snažila se to p ed ním skrýt.
„Tereso, prosím. Nevím, co se stalo, nebo co ti provedli, ale teď jsem tady. Tohle je šílené. ekni
n co –“
Odmlčel se, když se ve tm rozho elo sv tlo. Počáteční prudká zá e zeslábla v plamínek.
Díval se, jak plamínek pomalu, opatrn klesá, aby zapálil svíčku položenou na malém stole. Když
svíčka začala ho et, ruka zápalkou zat epala, aby zhasla. Thomas konečn vzhlédl a uvid l ji.
Poznal, že m l p eci jen pravdu. ůle krátká a skoro až nohy podlamující radost, že vidí Teresu
živou, brzy vyprchala a byla vyst ídána zmatkem a bolestí.
Byla čistá a upravená, do posledního detailu. Čekal, že bude stejn špinavá, jak musel být po celé
té dob v prašné poušti on. Čekal, že její oblečení bude ošunt lé a potrhané. Očekával umašt né
vlasy a umoun nou, opálenou tvá . Jenže ona na sob m la nové šaty; čisté vlasy jí kaskádovit
splývaly na ramena. Bledá pleť jejího obličeje a paží byla bez poskvrnky. Byla krásn jší, než jak
ji kdy vid l v Labyrintu, krásn jší než všechny vzpomínky, které dokázal vydolovat z kalné b
ečky toho, co se mu vrátilo po prom n . ůle oči se jí leskly slzami; dolní ret se chv l strachem;
ruce se jí u bok t ásly. Vid l jí na očích, že ho poznala, vid l, že z její pam ti znovu nezmizel, ale
pod tím byla ryzí a absolutní hr za.
„Tereso,“ zašeptal. Cítil, jak se v n m uvnit všechno sev elo. „Co se stalo?“
Neodpov d la, ale očima zalétla stranou a pak zpátky k n mu. N kolik slz uniklo, sklouzlo po
tvá ích a spadlo na podlahu. Rty se jí rozechv ly ješt víc a hrudí zacukalo n co, co mohl být
jedin potlačovaný vzlyk.
Thomas postoupil dop edu a natáhl k ní ruce.
„Ne!“ zav ískla. „Jdi ode m pryč!“
Thomas se zastavil – bylo to, jako by mu n co dalo po ádnou ránu do b icha. Zvedl ruce.
„Fajn, fajn. Tereso, co...“ Nev d l, co íct, nebo na co se zeptat. Nev d l, co d lat. ůle ten strašlivý
pocit, jako by se v n m cosi lámalo, ješt zesílil. Hrozil, že ho zadusí, jak mu bobtnal v hrdle.
Znehybn l. Bál se ji znovu vyprovokovat. Jediné, co mohl, bylo dívat se jí up en do očí,
pokusit se jí sd lit, jak mu je, poprosit ji, aby mu n co ekla. Cokoli.
Velice dlouho bylo ticho. To, jak se t ásla po celém t le, že to skoro vypadalo, jako by
zápasila s n čím neviditelným... mu p ipomn lo...
P ipomn lo mu to, jak se choval Gally poté, co se jim poda ilo uniknout z Placu a Gally p išel
do sálu v doprovodu té ženy v bílé košili. T sn p edtím, než všechno propadlo šílenství. T sn p
edtím, než zabil Chucka.
Thomas musel n co íct, nebo by explodoval. „Tereso, od chvíle, co t odvedli, jsem na tebe
myslel každou sekundu. Jsi –“
 Nenechala ho domluvit. Vyrazila, dv ma dlouhými kroky se dostala p ed n ho, popadla ho
za ramena a p itiskla se k n mu. Thomas ji ohromen ovinul rukama a stiskl, objal ji tak pevn , až
si najednou začal d lat starosti, že nebude moci dýchat. Teresiny ruce našly týl jeho hlavy a pak
jeho líce, p im ly ho, aby se na ni podíval.
V dalším okamžiku už se líbali. Cosi mu vybuchlo v hrudi a spálilo nap tí, zmatek a
strach. Spálilo bolest p edchozích sekund. Na chvíli to bylo, jako by už nic nebylo d ležité.
Jako by už nic nem lo být d ležité. ůle pak se odtáhla. Vrávorav couvla, až narazila do zdi.
Do její tvá e se vrátila hr za, ovládla ji jako démon. Když pak promluvila, šeptala, ale její hlas
byl prostoupený naléhavostí.
„Jdi ode m pryč, Tome,“ ekla. „Všichni musíte jít... pryč... ode m . Nedohaduj se. Prost
odejdi. B ž.“ Krk se jí napjal námahou, kterou musela vynaložit, aby ze sebe ta poslední slova
dostala.
Thomase nikdy nic tak nezasáhlo. ůle sám sebe šokoval tím, co ud lal vzáp tí. Už ji
znal, vzpomněl si na ni. A v d l, že mluví pravdu – n co tady bylo špatn . N co bylo strašn
špatn – mnohem víc, než si v první chvíli domýšlel. Kdyby z stal, dohadoval se s ní, snažil se
ji p inutit, aby šla s ním, byla by to facka do tvá e neuv itelného množství v le, kterou
musela sebrat, aby se odpoutala a varovala ho. Musel ud lat, co ekla.
„Tereso,“ promluvil. „Najdu si t .“ I jemu se do očí hrnuly slzy, když se od ní odvrátil a vyb hl
z budovy.

21. KAPITOLA

Thomas klopýtal od teď už tmavého domku a mžoural očima zalitýma slzami. Vrátil se k
Placer m a odmítl jim odpov d t na otázky. ekl jim, že musejí jít, b žet, co nejrychleji zmizet. Že
jim to vysv tlí pozd ji. Že jejich životy jsou v ohrožení.
Nečekal na n . Nenabídl se, že si od ůrise vezme batoh. Jednoduše vyrazil sm rem k m
stu a sprintoval tak dlouho, až nakonec musel zpomalit na tempo, které se dalo udržet. Vyt
snil ostatní, vyt snil celý sv t. B žet od ní bylo to nejt žší, co kdy ud lal, o tom nebylo pochyb.
Ocitnout se v Placu s vymazanou pam tí, adaptovat se na tamní život, být uv zn ný v
Labyrintu, bojovat se rmuty, dívat se, jak Chuck umírá – nic z toho se nevyrovnalo tomu, co
teď cítil.
Byla tam. Byla v jeho náruči. Znovu byli spolu.
Políbili se a on ucítil n co, co by považoval za nemožné.
A teď utíkal. Nechával ji tam.
Vydraly se z n j p idušené vzlyky. Zasténal a uslyšel žalostný zvuk, jak se mu zlomil
hlas. V srdci cítil bolest, která ho málem donutila se zastavit, padnout na zem a vzdát to.
Stravoval ho smutek a on nejednou svedl souboj s pokušením se vrátit. ůle n jak se mu poda ilo
dodržet, co mu na ídila. Povzbuzoval se slibem, který jí dal, slibem, že ji znovu najde. ůlespo
že žila. ůlespo že žila.
To si neustále opakoval. To mu dodávalo sílu b žet.
Byla naživu.
 Jeho t lo m lo své meze. V určitém okamžiku, možná dv nebo t i hodiny poté, co ji tam
nechal, se zastavil, protože byl p esv dčený, že mu srdce vyskočí z hrudi, jestli ud lá byť už jen
jediný další krok. Otočil se, podíval se za sebe a uvid l, jak se v dálce pohybují stíny – ostatní
Place i, po ádný kus za ním. Mocnými nádechy do sebe nasával suchý vzduch. Thomas si klekl a
op el se p edloktími o koleno. Pak zav el oči, aby si odpočinul, dokud ho nedoženou. Minho,
jejich v dce, ho dostihl jako první a žádnou radost neprojevoval. I ve slabém sv tle – východní
obloha práv začínala sv tlat novým dnem – bylo vid t, že to v n m v e.
T ikrát Thomase obešel kolem dokola, než n co ekl.
„Co... Proč... Frase, hráblo ti a stal se z tebe idiot, Thomasi?“
Thomasovi se o tom necht lo mluvit. O ničem se mu necht lo mluvit.
Když neodpov d l, Minho si k nmu klekl. „Jak jsi to mohl ud lat? Jak jsi odtamtud mohl p
ijít a tak zdrhnout? ůniž bys cokoli vysv tlil? Odkdy se tak chováme? Ty grinde.“ Mohutn si
povzdechl, p evážil se dozadu a sedl si na zadek. Vrt l p i tom hlavou.
„Promi ,“ zamumlal Thomas. „Byl to traumatizující zážitek.“
Tou dobou už je dostihli také ostatní Place i. Polovina se jich postavila do p edklonu, aby
popadli dech, druhá polovina se natlačila k nim, aby slyšeli, o čem spolu Thomas a Minho mluví.
Byl tam i Newt, ale vypadalo to, že veškeré vyslýchání s cílem zjistit, co se stalo, rád p enechá
Minhovi.
„Tak traumatizující zážitek?“ zeptal se Minho. „Koho jsi tam vid l? Co ti ekl?“
Thomas v d l, že nemá na výb r – nejednalo se o n co, co by mohl nebo m l p ed ostatními
zatajit. „Byla to... byla to Teresa.“
Čekal lapání po dechu, p ekvapené výk iky, obvi ování, že je blbý lhá . ůle v tichu, které
se rozhostilo, bylo slyšet, jak se prašnou krajinou kolem nich prohání vítr.
„Cože?“ zeptal se nakonec Minho. „To myslíš vážn ?“
Thomas jednoduše p ikývl. Hled l p i tom na kámen trojúhelníkového tvaru na zemi. Jen
za posledních n kolik minut se vzduch značn projasnil.
Minho byl pochopiteln šokovaný. „ů tys ji tam nechal? Vogo, musíš začít mluvit a íct nám, co se
stalo.“
I když ho to bolelo, i když mu ta vzpomínka drásala srdce, vypov d l jim to. Jak ji vid l,
jak se t ese a pláče, jak se chovala. Tém bez kontroly nad sebou – jako Gally t sn p edtím,
než zabil Chucka. Jak ho varovala. ekl to všechno; jediné, co vynechal, byl polibek.
„Páni,“ hlesl unaveným hlasem Minho. N jak se mu poda ilo to tím jediným slovem všechno
shrnout.
Ub hlo n kolik minut. Suchý vítr se šustiv prohán l po zemi a zvedal do vzduchu prach.
Jasn oranžová kupole slunce se vyhoupla nad obzor a oficiáln zahájila den. Nikdo nemluvil.
Thomas slyšel posmrkávání, dýchání a n kolik zakašlání. Zvuky, jak lidé pijí z pytlík s vodou. M
sto jako by p es noc vyrostlo, jeho budovy se vytáhly k bezmračné, fialovomodré obloze. Na to,
aby do n j došli, budou pot ebovat už jenom den nebo dva.
„Byla to n jaká past,“ ekl nakonec. „Nevím, co by se stalo, nebo kolik by nás zem elo.
Možná všichni. ůle poznal jsem, že v jejích očích nebyly žádné pochyby, když se odtrhla od toho,
co ji drželo. Zachránila nás, a já se vsadím, že ji donutili...“ Polkl. „Vsadím se, že ji donutili za to
zaplatit.“
 Minho zvedl ruku a stiskl Thomasovi rameno. „Vogo, kdyby ji ti frasáci ze ZLOSINu cht li
zabít, tak už by hnila pod velkou hromadou kamen . Je stejn drsná jako všichni ostatní, možná
ješt drsn jší. P ežije.“
Thomas se zhluboka nadechl a pak nechal vzduch zase uniknout. Cítil se líp. Bylo to
neskutečné, ale cítil se líp. Minho m l pravdu. „Já vím. N jakým zp sobem to vím.“
Minho vstal. „M li jsme si p ed pár hodinami ud lat zastávku a trochu se vyspat. Ale
zásluhou tady pana pouštního b žce,“ – zlehka plácl Thomase po hlav – „jsme se štvali až
doteď, kdy znovu vychází to pod laný slunce. ůle stejn si myslím, že si pot ebujeme chvíli
odpočinout. Zalezte si pod prost radla, nebo co vás napadne, ale zkusme to.“
Nakonec to pro Thomase nebyl v bec žádný problém. I když mu sílící slunce barvilo
spodní stranu víček tmav rudou barvou s černými fleky, usnul prakticky okamžit , s prost
radlem p etaženým p es celou hlavu, aby se chránil p ed úžehem – a p ed svými starostmi.

22. KAPITOLA

Minho je nechal spát skoro čty i hodiny. Ne že by bylo mnoho t ch, které musel budit.
Stoupající a sílící slunce mučilo krajinu svým žárem a stalo se nesnesitelným – n čím, co se
nedalo ignorovat. Thomas byl vzh ru a po snídani m l jídlo znovu sbalené. Jeho oblečení už bylo
nasáklé potem. T lesné pachy se nad nimi vznášely jako smradlavá mlha a on jenom doufal, že
není hlavním viníkem tohoto stavu. Sprcha na ubikaci teď p ipadala jako vyložený p epych.
Place i se p ipravovali na další cestu. Z stávali p i tom rozmrzelí a zamlklí. Čím víc o tom
Thomas p emýšlel, tím víc si uv domoval, že není mnoho d vod k radosti. P esto byly dv v ci,
které ho pohán ly dál, a on doufal, že stejn to funguje u ostatních. První byla obrovská zv davost
na to, co je v tom pitomém m st – jak se k n mu blížili, vypadalo čím dál víc jako velkom sto. ů
druhá byla nad je, že Teresa je živá a zdravá. Možná také prošla n jakým PlaniTransem. T eba
teď byla p ed nimi. Dokonce ve m st . Thomas cítil, jak ho to povzbudilo.
„Pojďme,“ vybídl Minho, když byli všichni p ipravení. Vzáp tí vyrazili.
Šli vyprahlým, prašným terénem. Nikdo to nemusel íkat, ale Thomas v d l, že všichni
uvažují stejn – když vyjde slunce, nemají už energii na to, aby b želi. ů i kdyby b želi, nemají
dost vody, aby p i rychlejším tempu z stali naživu.
A tak tedy šli a nad hlavou si drželi prost radla. Jak ubývalo jídla a vody, víc batoh se dalo
použít na ochranu p ed sluncem a mí Placer muselo chodit po dvojicích. Thomas byl jedním z
prvních, kdo z stal sám, možná proto, že s ním po vyslechnutí historky s Teresou nikdo necht l
mluvit. Rozhodn si nehodlal st žovat – samota teď pro n ho byla požehnání.
Ch ze. P estávky na jídlo a pití. Ch ze. Horko, jako by to byl suchý oceán, kterým musejí
plavat. Vítr, který teď byl siln jší a p inášel spíš prach a drobné kamínky než úlevu p ed vedrem.
Škubal prost radly, znesnad oval snahu udržet je nad hlavou. Thomas neustále kašlal a mnul si
koutky očí, aby z nich dostal nahromad nou špínu. M l pocit, jako by každé polknutí vody m lo za
následek jedin to, že začal toužit po dalším hltu, jenže jejich zásoby dosáhly nebezpečn nízké
úrovn . Jestli ve m st nebude pitná voda, až se do n j dostanou...
Tento sm r úvah ho nevedl k dobrému konci.
 Šli dál. Každý krok byl o maličko mučiv jší než ten p edchozí a rozhostilo se ticho. Nikdo
nemluvil. Thomas m l pocit, že kdyby m l íct t eba jen n kolik slov, stálo by ho to p íliš mnoho
energie. Jediné, na co se zmohl, bylo klást nohu p ed nohu, znovu a znovu, a mrtv civ t na jejich
cíl – v čn se p ibližující m sto.
Vypadalo to, jako by budovy byly živé a rostly jim p ímo p ed očima, jak p icházeli blíž.
Zanedlouho Thomas rozeznal n co, co musely být kameny, a okna t pytící se ve slunečních
paprscích. Zdálo se, že n která jsou rozbitá, ale bylo jich takových mnohem mí než polovina. Z
Thomasovy pozice to p sobilo, že ulice jsou prázdné. Ve dne neho ely žádné ohn . Pokud to
mohl posoudit, neexistovaly tam stromy ani žádné jiné rostliny. Jak by mohly, v takovém
podnebí? Jak by tam v bec mohli žít lidé? Jak by si vyp stovali potravu? Co tam najdou?
Zítra. Trvalo to déle, než čekal, ale Thomas nepochyboval o tom, že dalšího dne do m sta
dojdou. A i když by nejspíš ud lali líp, kdyby je obešli, nem li na vybranou. Pot ebovali doplnit
zásoby.
Ch ze. P estávky. Horko.
Když konečn nastal soumrak a slunce tempem loudavým k zešílení zmizelo za západním
obzorem v dáli, vítr ješt víc zesílil a tentokrát s sebou p inesl nepatrné ochlazení. Thomas si to
užíval, byl vd čný za jakoukoli úlevu od horka.
Ale o p lnoci, když na n Minho konečn zak ičel, aby se zastavili a ješt se prospali, s m
stem a ohni, které v n m teď ho ely, skoro na dosah, vítr ješt nabral na prudkosti. P icházel v
poryvech, které bičovaly a ví ily čím dál intenzivn ji.
Krátce poté, co se zastavili, už Thomas ležel na zádech, prost radlo m l omotané kolem
sebe a p itažené až po bradu a díval se nahoru na oblohu. Ten vichr na n ho p sobil skoro až
konejšiv , ukolébával ho. Ve chvíli, kdy se mu myšlenky zast ely vyčerpáním, hv zdy jako by se
vytratily a spánek mu p inesl další sen.

Sedí na židli. Je mu jedenáct. Teresa – vypadá úpln jinak, mnohem mladší, ale po ád je
to evidentn ona – sedí proti n mu, z druhé strany stolu. Je jí p ibližn stejn jako jemu. V
místnosti, tmavé prosto e s jediným zdrojem sv tla – matným žlutým čtvercem ve strop , p ímo
nad nimi – s nimi nikdo další není.
„Tome, musíš se víc snažit,“ ekne. Ruce má založené na prsou a ve tvá i výraz, který ho
na ní ani v takto mladém v ku nep ekvapuje. Je mu velice pov domý. Jako by ji znal už dlouho.
„Já se snažím,“ znovu promluví on, i když to ve skutečnosti není on. Nedává to smysl.
„Nejspíš nás zabijí, jestli to nezvládneme.“
„Já vím.“
„Tak se snaž!“
„Já se snažím!“
„Tak jo,“ ekne. „Víš co? Nebudu už na tebe mluvit nahlas. Už nikdy, dokud to nedokážeš.“
„ůle –“
Ani telepaticky. Mluví mu uvnit hlavy. Používá ten trik, který ho p ivádí k šílenství
a který on stále nedokáže napodobit. Od tohoto okamžiku. „Tereso, dej mi ješt pár
dní. Já to zvládnu.“
Neodpoví.
„Tak jo, ješt jeden den.“
Jenom se na n ho dívá. Pak už ani to. Sklopí zrak ke stolu, natáhne ruku a začne nehtem
škrábat skvrnku na d ev .
 „Nedokážeš se mnou nemluvit, nev ím.“
Nedostane žádnou odpov ď. ů navzdory tomu, co práv ekl, ji zná. Dob e ji zná. „Tak
jo,“ ekne. Zav e oči a ud lá to, co mu poradil instruktor. P edstaví si mo e černé nicoty, které p
erušuje jen obraz Teresina obličeje. Potom každým kousíčkem své v le zformuje slova a hodí je
po ní.
Smrdíš jako pytel hoven.
Teresa se usm je a v hlav mu odpoví.
Ty taky.

23. KAPITOLA

Thomase probudil vítr, který mu bušil do tvá e a škubal mu vlasy a oblečením. P sobilo
to, jako by se mu je snažily trhat neviditelné ruce. Po ád byla tma. ů taky chladno, ze kterého se t
ásl po celém t le. Zvedl se na lokty a rozhlédl se kolem. Schoulené postavy spící v jeho blízkosti,
s prost radly p itaženými t sn k t lu, skoro ani nevid l.
Prost radla.
Frustrovan vyjekl a vyskočil – jeho prost radlo se n kdy v pr b hu noci uvolnilo a odlet
lo. Vzhledem k prudkému v tru mohlo být v tuhle chvíli deset kilometr daleko. „Frase,“
zašeptal; skučení v tru mu to slovo ukradlo d ív, než ho v bec uslyšel. Znovu se mu vybavil ten
sen – nebo to byla vzpomínka? Určit . Krátké nahlédnutí do doby, kdy byli s Teresou mladší a
učili se svému telepatickému triku. Ucítil, jak na n ho padla mírná skleslost, když si uv domil,
jak mu Teresa chybí, a pocítil provinilost nad dalším d kazem, že byl p ed p íchodem do
Labyrintu součástí ZLOSINu. Necht l o tom p emýšlet, a tak to ze sebe set ásl.
Když se dostatečn snažil, dokázal to zablokovat.
Zvedl oči k černé obloze a vzáp tí do sebe prudce nasál vzduch, když se mu neodbytn vrátila
vzpomínka na to, jak z Placu zmizelo slunce. To byl začátek konce. Začátek hr zy. Zdravý
rozum mu však srdce brzy zklidnil. Vítr. Studený vzduch. Bou e. Určit to byla bou e.
Mraky.
S trapným pocitem si znovu sedl, potom si lehl na bok, ovinul se rukama a stočil se do klubíčka.
Chlad nebyl nesnesitelný, jenom to byla obrovská zm na proti strašlivému horku posledních n
kolika dní. Zapátral v hlav a zamyslel se nad vzpomínkami, které se mu poslední dobou vybavily.
Bylo možné, že jsou to dlouhodobé d sledky prom ny? Vracela se mu pam ť? M l z té p edstavy
smíšené pocity. Cht l sv j pam ťový blok konečn nadobro prolomit – cht l v d t, kdo je a odkud
pochází. Tuto touhu však podrýval strach z toho, co by se o sob mohl dozv d t. O své roli práv v t
ch záležitostech, které ho p ivedly na toto místo, které toto zp sobily jeho p átel m.
Zoufale se pot eboval vyspat. I když mu v uších bez ustání burácel vítr, nakonec se
pohroužil do spánku, tentokrát prázdného, beze sn .

Sv tlo ho probudilo do kalného, šedivého svítání, které konečn odhalilo silnou vrstvu mrak
zakrývající nebe a také dodalo nekonečné poušti kolem ješt pochmurn jší vzhled. M sto bylo už
blízko, jen n kolik hodin ch ze. Domy byly opravdu vysoké; jeden z nich dokonce šplhal vzh ru a
mizel v nízko visící mlze. A sklo ve všech t ch rozbitých oknech vypadalo jako rozeklané zuby v
ústech, která jsou otev ená, aby zachytila potravu, již by mohl p inést ten bou livý vítr.
Nárazy v tru jím škubaly dál a silná vrstva prachu jako by se mu už navždy p ipekla na
obličej. P ejel si rukou po hlav a ucítil, že má vlasy ztuhlé špínou vysušenou v trem. V tšina
ostatních Placer už byla vzh ru a na nohou. Vyrovnávali se s neočekávanou zm nou počasí a
byli zabraní do rozhovor , které neslyšel. V uších mu zn lo jenom burácení v tru.
Minho si všiml, že se probudil, a p išel k n mu; p i ch zi se naklán l proti v tru a
oblečení na n m vlálo. „Bylo na čase, aby ses probral!“ K ičel z plných plic.
Thomas si promnul oči, aby se zbavil ztvrdlého povlaku, který se mu tam ud lal, a postavil se.
„Odkud se to všechno vzalo?“ zak ičel. „Myslel jsem, že jsme uprost ed poušt !“ Minho zvedl
zrak k ví ící šedivé mase mračen a pak se pohledem vrátil k Thomasovi. Naklonil se blíž, aby
mu mohl mluvit p ímo do ucha. „V poušti asi občas musí zapršet. Hoď sebou a najez se –
musíme vyrazit. T eba se tam dostaneme a najdeme n jaký úkryt, než nás promočí bou ka.“
„Co když se tam dostaneme a pokusí se nás zabít banda rapl ?“
„Tak s nimi budeme bojovat!“ Minho se zakabonil, jako by ho zklamalo, že se ho Thomas
zeptal na takovou hloupost. „Co jiného bys cht l d lat? Už skoro nemáme jídlo ani vodu.“
Thomas v d l, že Minho má pravdu. Krom toho, když se jim poda ilo p emoci tucty rmut , tlupa
pološílených, vyhladov lých marod by pro n nem la p edstavovat žádný velký problém. „Tak
dobrá. Pojďme. Cestou si sním jednu cereální tyčinku.“
O n kolik minut pozd ji už znovu postupovali k m stu. Šedivá obloha nad nimi byla p
ipravená v kterémkoli okamžiku puknout a vychrlit na n vodu.
Když narazili na starce, který ležel v písku na zádech, zabalený do n kolika dek, zbývalo
už jim k nejbližší budov jen n kolik kilometr . První si ho všiml Jack. Krátce nato se v kroužku
kolem n ho spolu s ostatními mačkal i Thomas a prohlížel si ho.
Když se na muže zadíval pozorn ji, vzbou il se mu žaludek, ale zárove nedokázal pohled
odtrhnout. Neznámému muži muselo být tak sto let, i když se to dalo t žko odhadnout – za tím,
jak vypadal, klidn mohlo být dlouhodobé vystavení slunci. Vrásčitý, kožnatý obličej. Strupy a
boláky v místech, kde m ly být vlasy. Sn dá, tmavá k že.
Byl naživu a zhluboka dýchal, ale na oblohu hled l s prázdnotou v očích. Jako by čekal, že
odtamtud sestoupí n jaký b h a odvede ho, ukončí jeho bídný život. Nedal nijak najevo, že by si
blížících se Placer všiml.
„Hej! D do!“ zak ičel Minho, proslulý svým taktem. „Co d láte tady venku?“
Thomas m l co d lat, aby ta slova ve v tru, který je rval od úst, slyšel; nedovedl si p edstavit, že
by sta ec mohl n čemu z toho rozum t. Byl však zárove i slepý? Možná ano. Thomas
odstrčil Minha stranou a klekl si hned vedle mužova obličeje. Smutek, který se v n m zračil,
byl srdcervoucí. Zvedl ruku a zamával jí starci p ímo p ed očima.
Nic. Žádné mrknutí, žádný pohyb. Teprve když Thomas stáhl ruku zpátky, mužovi
pomalu poklesla víčka a potom se znovu rozev ela. Jenom jednou.
„Pane?“ promluvil Thomas. „Pane?“ Nepoužil to slovo od okamžiku, kdy ho poslali do
Placu a do Labyrintu, a tak mu teď zn lo zvláštn , jako by bylo vyčarované z mlhavých
vzpomínek na minulost. „Slyšíte m ? M žete mluvit?“ Muž znovu pomalu mrknul, ale ani
teď nic ne ekl.
Newt si klekl vedle Thomase a nahlas p ehlušil vítr: „Ten chlap m že být zlatej d l, jestli z n ho
dokážeme dostat n co o m st . Vypadá neškodn a nejspíš ví, co m žeme čekat, až tam dorazíme.“
 Thomas si povzdechl. „Jo, jenže to vypadá, že nás ani neslyší, natož aby se s ním dalo dlouze
povídat.“
„Tak to dál zkoušej,“ ekl za jejich zády Minho. „Jsi oficiáln náš zahraniční velvyslanec,
Thomasi. P esv dč toho chlapa, aby se rozpovídal a povypráv l nám o starých dobrých časech.“
Thomas cht l z n jakého zvláštního d vodu odpov d t n jak vtipn , ale nic ho nenapadlo. Jestli byl
zábavný ve svém starém život , tak p i vymazání pam ti se i ta poslední špetka humoru
každopádn ztratila. „Fajn,“ ekl.
Posunul se co nejblíž k mužov hlav a zaujal takovou pozici, aby jejich oči byly proti sob ,
jen n kolik desítek centimetr od sebe. „Pane? Velice pot ebujeme vaši pomoc!“ M l špatný pocit,
že k ičí, trápilo ho, že by si to starý muž mohl špatn vyložit, ale nem l jinou možnost. Poryvy v
tru byly čím dál tím prudší. „Pot ebujeme, abyste nám ekl, jestli je bezpečné jít do m sta! M žeme
vás tam odnést, jestli sám pot ebujete pomoct. Pane? Pane!“ Mužovy tmavé oči se doteď
dívaly mimo n j, vzh ru k obloze, ale nyní se daly do pomalého pohybu, až se zaost ily na jeho
oči. Vyplnilo je poznání, jako když se do sklenice pomalu nalije tmavá tekutina. Rozev el rty, ale
krom tichého zakašlání z nich nevyšlo nic. Thomasovy nad je se zv tšily. „Jmenuju se Thomas.
Tohle jsou moji p átelé. Máme za sebou n kolik dní pochodu p es poušť a pot ebujeme další vodu
a jídlo. Co si...“ Odmlčel se, když mužovy oči zat kaly sem a tam, nenadále se v nich objevil
náznak paniky.
„To nic, nechceme vám ublížit,“ ekl rychle Thomas. „Jsme... my jsme ti dob í. ůle
opravdu by nám pomohlo, kdybyste –“
Muž bleskov vymrštil ruku schovanou pod dekami, do kterých byl zabalený, chytil
Thomase za záp stí a stiskl je mnohem v tší silou, než jaká se zdála být možná. Thomas p
ekvapen vyjekl a instinktivn se pokusil ruku vyškubnout, ale nešlo to. Mužova síla ho
šokovala. S želízky jeho p sti prakticky ani nepohnul.
„Hej!“ vyk ikl. „Pusťte m !“
Muž zavrt l hlavou. Ty tmavé oči byly plné spíš strachu než n jaké agresivity. Znovu
rozev el rty a z úst se mu vydral chraptivý, nesrozumitelný šepot. Sev ení nepovolil.
Thomas další snahu o vysvobození své ruky vzdal; rad ji se uvolnil a p edklonil se, aby
dostal ucho co nejblíž k cizincovým úst m. „Co jste íkal?“ zak ičel.
Muž promluvil znovu, ezavým chrapotem, zneklid ujícím, strašidelným. Thomas zaslechl
slova bou ka, hrůza a zlé lidi. Nic z toho nezn lo p íliš povzbudiv .
„Ješt jednou!“ zak ičel Thomas. Hlavu m l po ád zvednutou tak, že jeho ucho bylo jen n kolik
centimetr nad mužovým obličejem.
Tentokrát Thomas porozum l lépe, uteklo mu jen n kolik slov. „Žene se bou ka... plná hr
zy... vytáhne ven... zlé lidi... nechoďte tam.“
Muž se zprudka posadil. Oči m l velké a kolem duhovek bílé. „Bou ka! Bou ka! Bou ka!“
nep estal, opakoval to slovo po ád dokola; proud slin hustých jako hlen se mu nakonec p elil p es
spodní ret a houpal se sem a tam jako hypnotizérovo kyvadlo. V okamžiku, kdy Thomasovu paži
pustil, toho chlapec využil a po zadku se odhrabal pryč, aby mu unikl. Ve stejném okamžiku vítr
zesílil, jako by p ešel od prudkých náraz k hr zným vich icím o síle hurikánu, p esn jak to ten
starý muž ekl. Sv t zanikl ve zvuku burácejícího, ryčícího vzduchu. Thomas m l pocit, že každým
okamžikem p ijde o vlasy a šaty. Prost radla tém všech Placer odlétla, zat epetala se nad zemí
a vznesla se do vzduchu jako armáda duch . Jídlo se rozsypalo na všechny strany.
 Thomas se postavil, což byl v situaci, kdy se ho vítr snažil povalit, skoro až nemožný
úkol. Vrávorav ud lal n kolik krok dop edu, než se proti v tru naklonil; neviditelné ruce ho
podržely.
Minho stál opodál a zu iv mával rukama, jak se snažil, aby si ho všichni všimli. V tšina to
uvid la a shromáždila se kolem n ho, Thomas mezi nimi. Potlačil paniku, která se mu rozlézala
útrobami. Byla to p ece jenom bou ka. Mnohem lepší než rmutové nebo rapli s noži.
Nebo s provazy.
Sta ec, kterému deky odnesl vítr, se schoulil do klubíčka, zav el oči a vyhublé nohy si p
itiskl na hruď. Thomasovi blesklo hlavou, že by ho m li odnést n kam do bezpečí, zachránit ho za
to, že se je aspo pokusil p ed bou í varovat. ůle n co mu íkalo, že by se bránil zuby nehty, pokud
by se ho pokusili zvednout, nebo se ho cht li jen dotknout.
Place i teď byli namačkaní k sob . Minho ukázal na m sto. Nejbližší budova byla n jaké
p l hodiny daleko, pokud by b želi slušným tempem. S ohledem na to, jak jimi vítr lomcoval, jak
mraky nad nimi houstly, kyp ly a tmavly do temn nachové, skoro až černé, jak vzduchem
poletovaly kamínky a prach, se dosažení budovy jevilo jako jediná rozumná volba. Minho
se rozb hl. Ostatní se za adili za n ho a Thomas počkal, aby zástup uzav el, protože v d l, že to po
n m Minho chce. Nakonec vyrazil svižným poklusem a byl rád, že neb ží p ímo proti v tru.
Teprve tehdy se mu v hlav vyno ilo n kolik slov z toho, co sta ec ekl. Ta slova zp sobila, že ho
polil pot, ale ten se rychle vypa il a jeho k že z stala suchá a slaná. Zlí lidé. Nechoďte tam.

24. KAPITOLA

Jak se k m stu blížili, vid l je Thomas ve skutečnosti čím tím dál h . Prach ve vzduchu
zhoustl na hn dou mlhu a on jej cítil p i každém nadechnutí. Vytvá el mu povlak na očích, nutil je
slzet a m nil se v sajrajt, který si musel neustále utírat. Z velké budovy, k níž se hnali, se stal stín
rýsující se za mrakem prachu a čnící čím dál tím výš, jako rostoucí obr.
Vítr získal hrubost, ost eloval ho pískem a drobnými kamínky, až to bolelo. Kolem prolétl
každou chvíli n jaký v tší p edm t a vyd sil ho skoro k smrti. V tev. Cosi, co vypadalo jako malá
myš. Kus st ešní tašky. ů nespočet cár papíru. To všechno ví ilo ve vzduchu jako sn hové vločky.
Pak se zablesklo.
Urazili už skoro polovinu cesty k budov , když tu se z ničeho nic objevily blesky a sv t kolem
explodoval prudkým sv tlem a h m ním.
Blesky se míhaly nebem po rozeklaných drahách, jako proudy bílého sv tla, mlátily do
zem a vyvrhovaly vzh ru obrovská množství sežehnuté hlíny. Ten drtivý zvuk byl nesnesitelný a
Thomasovy uši začaly ztrácet citlivost. D sivý hluk slábl do vzdáleného hukotu, jak p icházel o
sluch.
Stále b žel, teď už skoro slepý a hluchý. Budovu tém nevid l. Lidé padali a
zaostávali. Thomas klopýtl, ale poda ilo se mu udržet rovnováhu. Pomohl na nohy Newtovi a
potom i Pánvičkovi. Postrčil je dop edu a sám pokračoval v b hu. Byla jen otázka času, než jedna
z t ch obrovských sv telných dýk n koho z nich zasáhne a spálí na zčernalý škvarek. P estože
foukal prudký vítr, vlasy mu na hlav stály a statická elekt ina ve vzduchu sršela a bodala jako
poletující jehly.
Thomas cht l k ičet, cht l slyšet sv j hlas, i když jen jako tlumené vibrace uvnit lebky. ůle
v d l, že vzduch plný prachu by ho udusil; bylo už tak dost t žké krátce a rychle dýchat nosem.
Obzvlášť když blesky t ískaly do zem všude kolem nich, sežehávaly vzduch a všemu dodávaly
pach m di a popela.
Obloha ješt víc zčernala, prachový mrak zhoustl. Thomas si uv domil, že už nevidí
všechny Placery, jenom t ch n kolik p ímo p ed sebou. Sv tlo z blesk je vždy na kratičký okamžik
ozá ilo krátkými výtrysky zá iv bílého jasu. To vše se sčítalo a oslepovalo Thomase ješt víc.
Museli dob hnout k té budov . Museli se tam dostat, nebo už dlouho nevydrží.
A kde je déšť? pomyslel si. Kde je déšť? Co je to za bou ku?
Čist bílý blesk klikat sjel z oblohy a explodoval na zemi p ímo p ed ním. Vyk ikl, ale
neslyšel se. Pevn zav el oči práv ve chvíli, kdy ho n co – n jaký výbuch energie nebo tlaková vlna
– odhodilo stranou. P istál s vyraženým dechem na zádech a byl zasypán sprškou hlíny a kamen .
Zaprskal, ot el si obličej, zalapal po dechu a t žce se postavil nejd ív na všechny čty i a potom na
nohy. Vzduch se konečn rozproudil a on ho nasál hluboko do plic.
Uslyšel zvon ní, vytrvalý pronikavý bzukot, který vyvolával pocit, jako by m l v ušních
bubíncích h ebíky. Vítr se mu snažil sežrat, co m l na sob , hlína ho pálila na k ži, tma kolem n
ho ví ila jako oživlá noc, narušovaná pouze zákmity blesk . ů pak to uvid l, d sivý obraz, který
to blikajícího sv tlo činil ješt strašideln jším.
Byl to Jack. Ležel na zemi v malém kráteru, svíjel se a držel si koleno. Pod ním nebylo
nic – hole , kotník a chodidlo výtrysk čisté energie z oblohy spálil. Z ohavné rány st íkala krev,
která vypadala jako černý tér a mísila se s hlínou v hr znou kaši. Oblečení m l spálené, takže byl
prakticky nahý a bylo vid t, že rány má rozeseté po celém t le. Nem l žádné vlasy. ů vypadalo to,
jako by mu oči...
Thomas se prudce otočil, padl na zem a kašlav ze sebe dostal všechno, co m l v žaludku.
Pro Jacka nemohli nic ud lat. Nic. Nijak mu pomoci. Jenže on po ád žil. I když se Thomas p i té
myšlence zastyd l, byl rád, že neslyšel k ik. Nev d l, jestli by snesl t eba jen to, kdyby se na n j m
l znovu podívat.
Pak ho n kdo popadl a postavil na nohy. Minho. N co ekl, a Thomas se soust edil natolik,
aby mu dokázal odečítat ze rt . Musíme jít. Nemůžeme nic dělat.
Jack, pomyslel si. Chudák Jack.
Klopýtal, od zvracení ho bolel žaludek, v uších mu bolestiv hučelo, byl v šoku ze
strašlivého pohledu na Jacka roztrhaného bleskem na kusy, ale rozb hl se za Minhem. Nalevo a
napravo vid l nez etelné tmavé siluety: ostatní Place i, ale bylo jich jen pár. Byla moc velká tma
na to, aby se dalo dohlédnout daleko, a blesky se rozsv cely a pohasínaly p íliš rychle, než aby
toho mnoho ukázaly. Jen prach, kamínky a tu k nebi se vzpínající budovu, která byla už tém
nad nimi. Ztratili již veškerou nad ji, že z stanou organizovaní, nebo se udrží pospolu.
Každý Placer teď byl sám za sebe – museli jen doufat, že se jim to všem poda í.
Vítr. Exploze sv tla. Vítr. Dusivý prach. Hučení v uších, bolest. Vítr. B žel dál, očima p
ilepený k Minhovi, který byl jen pár krok p ed ním. K Jackovi necítil v bec nic. Bylo mu jedno,
jestli natrvalo ohluchl. Už mu nezáleželo na ostatních. Chaos kolem n ho jako by odsál jeho
lidskost pryč, ud lal z n j zví e. Jediné, co cht l, bylo p ežít, dosáhnout té budovy, dostat se
dovnit . Žít. Získat další den.
 V místech p ed ním detonovalo spalující bílé sv tlo a znovu ho odhodilo vzduchem pryč.
Let l pozpátku, k ičel p i tom a snažil se znovu najít p du pod nohama – k výbuchu došlo p esn v
míst , kde p edtím b žel Minho. Minho! Thomas s prudkým žuchnutím dopadl na zem. Bylo to,
jako by se mu všechny klouby v t le uvolnily a pak zapadly zpátky na místo. Ignoroval bolest,
vstal a znovu vyrazil vp ed. Jeho vid ní bylo plné tmy smíchané s rozmazanými paobrazy,
amébami nafialov lého sv tla. Pak zahlédl plameny.
Jeho mozku chvíli trvalo, než vyhodnotil, co vidí. Ohnivé pruty roztančené jako magické,
žhavé šlahouny bičující tím sm rem, kterým fouká vítr. V dalším okamžiku se to všechno
sesypalo na zem na hromádku svíjejících se plamen . Thomas k tomu dob hl a pochopil.
Byl to Minho. Ho elo na n m oblečení.
Thomas zaječel tak, že mu hlavou projela ostrá bolest, a padl na zem vedle p ítele. Zaryl
prsty do hlíny – našt stí rozm ln né zásahem elekt iny –, načež začal zb sile hrabat ob ma
rukama a házet na Minha hlínu. Mí il tam, kde plameny ho ely nejjasn ji, a byl úsp šný. Minho
mu pomohl tím, že se válel po zemi a ob ma rukama se plácal po horní části trupu. Ohe v
n kolika sekundách uhasl a zanechal po sob spálené oblečení a nespočet ošklivých ran. Thomas
byl rád, že neslyší zmučený ná ek, který podle všeho z Minha vycházel.
V d l, že nemají čas se zastavovat, a tak jejich v dce popadl za ramena a zt žka ho postavil na
nohy.
„Pojď! Musíme dál!“ zak ičel Thomas, i když mu ta slova p ipadala jen jako n kolik
nehlučných záchv v v jeho mozku.
Minho zakašlal, znovu zk ivil obličej bolestí, ale pak p ikývl a jednou rukou se ho chytil kolem
krku. Společn zamí ili nejrychleji, jak to šlo, sm rem k budov . V tšinu práce musel samoz ejm
oded ít Thomas.
Všude kolem nich dál dopadaly blesky jako šípy bílého ohn . Thomas ty neslyšné účinky
explozí cítil, každá mu rozdrnčela lebku, zat ásla kostmi. Blýskalo se všude kolem. U budovy, k
níž klopýtali, se rozho ely další ohn ; dvakrát nebo t ikrát zahlédl, jak blesk uhodil p ímo do
horních partií stavby a zasypal ulice dole dešt m cihel a skla.
Tma začala získávat jiný odstín, byla spíš šedá než hn dá, a Thomas si uv domil, že bou
kové mraky určit zhoustly a klesly k zemi, vytlačily prach a mlhu z cesty. Vítr trochu zmírnil,
ale blesky se zdály být siln jší než kdy p edtím.
Place i byli nalevo i napravo a všichni mí ili stejným sm rem. Zdálo se, že je jich mí , ale
Thomas po ád nevid l dost dob e, aby si mohl být jistý. P eci jen ale zahlédl Newta a po n m
Pánvičku. ů taky ůrise. Všichni m li ve tvá i stejný d s, jaký pociťoval on, a b želi s očima p
ikovanýma ke svému cíli, od kterého je teď už d lil jenom kousek.
Minho špatn došlápl, vyklouzl z Thomasova sev ení a upadl. Thomas se zastavil, otočil
se, postavil popáleného mladíka zpátky na nohy a znovu si ovinul Minhovu paži kolem ramen.
Chytil ho teď kolem trupu ob ma rukama a nap l ho nesl, nap l táhl za sebou. Oslepující oblouk
blesku se jim mihl p ímo nad hlavou a ude il do zem za nimi. Thomas se tam ani nepodíval, šel
dál. Nalevo od n ho jeden Placer padl k zemi; nepoznal, kdo to je, neslyšel výk ik, o n mž v d l,
že musel p ijít. Další chlapec upadl napravo a znovu se zvedl. Úder blesku, p ímo p ed ním,
kousek napravo. Další nalevo. Jeden p ímo p ed ním. Thomas se musel zastavit a chvíli prudce
mrkat, dokud se mu nevrátil zrak. Znovu vyrazil vp ed a Minha strhl škubnutím s sebou. A
pak tam byli. U první budovy ve m st .
V tísnivé temnot bou ky byla stavba celá šedivá. Mohutné kamenné kvádry, oblouk z
menších cihel, nap l vytlučená okna. ůris dob hl ke dve ím jako první a ani se je neobt žoval
otev ít. Byly zhotoveny ze skla, které bylo z v tší části pryč, a tak opatrn vytloukl zbývající st
epy loktem. Mávl na n kolik Placer , aby šli, a pak sám prolezl dál, kde ho spolkl vnit ek
budovy.
Thomas dorazil ve stejném okamžiku jako Newt a gestem si ekl o pomoc. Newt a další
chlapec si od n ho Minha p evzali a pozpátku ho opatrn p etáhli p es práh otev eného vstupu.
Jak ho protahovali skrz, ude il se o práh nohama.
A pak do tmy vstoupil Thomas, který se ješt po ád nemohl vzpamatovat z úžasu nad tou
obrovskou energií bleskových výboj .
Otočil se práv včas, aby uvid l, že venku začalo pršet, jako by bou ka konečn dosp la k
rozhodnutí, že se rozpláče hanbou nad tím, co jim zp sobila.

25. KAPITOLA

Déšť se valil v proudech, jako by B h vypil oceán a vztekle jim ho plivl p es hlavu.
Thomas p i jeho sledování sed l dv hodiny p esn na jednom a tomtéž míst . Tiskl se ke zdi,
vyčerpaný a rozbolav lý, a snažil se p esv dčit sluch, aby se mu vrátil. Vypadalo to, že funguje –
tlak tepavého ticha se zmírnil a hučení zmizelo. Když zakašlal, zdálo se, že cítí víc než jenom
zachv ní. V náznacích to slyšel. A z dálky, jako by z druhé strany snu, se ozývalo vytrvalé
bubnování dešt . Možná nakonec nebude úpln hluchý.
Kalné šedé sv tlo, které pronikalo okny, d lalo málo pro potlačení studené tmy, která v
budov panovala. Ostatní Place i shrben sed li nebo polehávali na boku po místnosti. Minho byl
schoulený do klubíčka u Thomasových nohou a skoro se nehýbal; vypadalo to, jako by mu každý
pohyb vysílal do nerv vlny spalující bolesti. Nedaleko byli i Newt a Pánvička. ůle nikdo se
nesnažil mluvit nebo n co organizovat. Nikdo Placery nepočítal a nesnažil se zjistit, kdo chybí.
Všichni sed li nebo leželi stejn apaticky jako Thomas a možná p emýšleli o stejné v ci jako on –
jaký pod laný sv t mohl zplodit takovou bou ku?
Tiché bubnování dešt tak dlouho zesilovalo, až Thomas p estal pochybovat – skutečn to
slyšel. Navzdory všemu to byl zvuk, který p sobil konejšiv , a jemu se nakonec poda ilo usnout.

Když se probudil, t lo m l ztuhlé tak, že mu to p ipadlo, jako by mu v žilách a svalech

ztvrdlo lepidlo. Veškeré mechanismy v uších a v hlav byly však op t pln funkční. Slyšel t žký
dech spících Placer , slyšel k ouravé steny Minha, teď už slyšel i dunivý vodní p íval, který venku
bušil do dlažby.
Ale byla tma. Absolutní. Nkdy mezitím padla noc.
Thomas potlačil pocit nepohodlí a vydal se na pospas únav . Tak dlouho m nil polohu, až
ležel rovn , s hlavou podep enou čísi nohou – a pak znovu usnul.

Definitivn ho probudily dv v ci: zá vycházejícího slunce a nenadálé ticho. Bou ka skončila a

on prospal celou noc. ůle ješt než ucítil ztuhlost a bolesti, které čekal, uv domil si n co
mnohem intenzivn jšího.
 Hlad.
Sv tlo se linulo dovnit rozbitými okny a hrálo si na podlaze kolem nich se stíny. Když se
podíval nahoru, uvidl, že budova je ruina. V každém pat e až po st echu, která se nacházela o n
kolik desítek podlaží blíž obloze, zely obrovské díry. Vypadalo to, že jediné, co zabra ovalo
úplnému zhroucení, byla kovová konstrukce. Nedovedl si p edstavit, jak se mohlo n co takového
stát. ůle vysoko naho e bylo vid t zubat ohraničenou jasnou mod , n co, co se zdálo být nemožné,
když byl naposledy venku. Bez ohledu na to, jak hr zná ta bou ka byla, jaké vrtochy zemského
klimatu mohly n co takového stvo it, to skutečn vypadalo, že prozatím je pryč. V žaludku,
který kručel a prahl po potrav , cítil palčivou bolest. Když se rozhlédl, uvid l, že v tšina ostatních
Placer ješt spí, ale Newt ležel op ený zády o st nu a smutn hled l do prázdna uprost ed místnosti.
„Hej, jsi v poádku?“ zeptal se. Dokonce i čelisti m l ztuhlé.
Newt se k n mu pomalu otočil; oči m l dlouho nep ítomné, až do okamžiku, kdy jako by
se vytrhl ze zamyšlení a soust edil se na Thomase. „V po ádku? Jo. ůsi jsem. Jsme živí – to je
nejspíš jediný, na čem ješt záleží.“ Ho kost v jeho hlase nemohla být siln jší.
„Občas o tom p emýšlím,“ ekl polohlasn Thomas.
„O čem?“
„Jestli je d ležité být naživu. Jestli by nebylo mnohem jednodušší být mrtvej.“
„Prosím t . ůni na sekundu nev ím, že si to vážn myslíš.“ Poté co popustil uzdu
skličujícímu sentimentu, nechal Thomas pohled klesnout. P i Newtov odpov di prudce zvedl
hlavu. Pak se usmál, a ono to bylo p íjemné. „Máš pravdu. Jenom se snažím, abych mluvil stejn
nešťastn jako ty.“ Skoro se p esv dčil, že je to pravda. Ženemá pocit, jako by um ít byla
nejjednodušší cesta úniku.
Newt unaven pokynul sm rem k Minhovi. „Co se mu u všech všudy stalo?“
„Úder blesku mu n jak zapálil oblečení. Netuším, jak to ud lal, aniž by mu zárove spálil
mozek. Myslím ale, že se nám to poda ilo uhasit, než to napáchalo opravdu velké škody.“
„Než to napáchalo opravdu velké škody? Vážn bych necht l vid t, jak si p edstavuješ opravdu
velkou škodu.“
Thomas na okamžik zav el oči a op el si hlavu o zeď. „Hej, jak jsi sám ekl – je naživu, ne?
A oblečenej je po ád, což znamená, že to jeho k ži nemohlo popálit zas na tolika místech.
Zvládne to.“
„Jo, guty.“ odpov d l Newt a ezav se u toho zasmál. „To mi p ipomíná, abych si t v
nejbližší budoucnosti nenajímal jako doktora.“
„Ááách.“ To vyšlo z Minha: dlouhý, dlouhatánský sten. T epetav otev el oči a pak jimi
zamžoural, když si všiml Thomasova pohledu. „Ty vogo. Jsem zfrasenej. Totáln zfrasenej.“
„Bylo to moc ošklivý?“ zeptal se ho Newt.
Minho se místo odpov di velice pomalu posadil, i když p i sebemenším pohybu vrčel a
šklebil se bolestí. ůle nakonec to dokázal a z stal sed t, s nohama zk íženýma pod sebou. Oblečení
m l zčernalé a potrhané. Na n kolika místech, kde bylo vid t k ži, vykukovaly mokvavé, rudé
puchý e jako hrozivé oči n jakých mimozemšťan . ůle t ebaže Thomas nebyl léka a nem l o
takových v cech nejmenší pon tí, instinkty mu íkaly, že ty popáleniny se dají zvládnout a celkem
rychle se zahojí. V tšina Minhova obličeje byla ušet ena a po ád m l všechny vlasy – i když byly
špinavé.
„Když dokážeš tohle, tak to tak hrozný nebude,“ ekl Thomas s potutelným úsm vem.
„Frase,“ odv til Minho. „Jsem pevn jší než h ebík. Dokázal bych t nakopat do toho tvýho zm
kčilýho, poníkymilovnýho zadku i s dvojnásobnou bolestí.“
 Thomas pokrčil rameny. „ůle já mám vážn rád poníky. V tuhle chvíli bych n jakého
samou láskou sn dl.“ V žaludku mu hlasit zakručelo.
„To byl fór?“ zeptal se Minho. „Vážn je to tak, že nudnej grind Thomas ud lal fór?“
„Já myslím, že jo,“ odpov d l Newt.
Thomas pokrčil rameny. „Náhodou, se mnou je zábava,“ prohlásil.
„Jo, to jo.“ ůle Minho viditeln ztratil zájem pokračovat v nezávazné konverzaci. Otočil
hlavu, aby se rozhlédl po ostatních Placerech, z nichž v tšina spala, nebo ležela bez hnutí s
prázdným výrazem ve tvá i. „Kolik?“
Thomas je spočítal. Jedenáct. Po všem, čím prošli, jich zbylo jenom jedenáct. ů to počítal
i toho nového kluka, Arise. V Placu jich žilo čty icet nebo padesát, když tam Thomas p išel, p ed
pouhými n kolika týdny. Teď jich bylo jedenáct.
Jedenáct.
Když mu to došlo, zjistil, že ze sebe nahlas nedokáže nic dostat. Odlehčený okamžik p ed
n kolika sekundami mu najednou p ipadal jako vyložené rouhání. Jako ohavnost.
Jak jsem mohl být součástí ZLOSINu? pomyslel si. Jak jsem se mohl na tomhle jakkoli
podílet? V d l, že by jim m l o svých snových vzpomínkách íct, ale nedokázal se k tomu
odhodlat.
„Je nás jenom jedenáct,“ ekl nakonec Newt. Tak. ů bylo to venku.
„Takže kolik um elo v té bou i, šest? Sedm?“ Minho to íkal naprosto nezaujat , jako by
počítal, o kolik p išli jablek, když jim batohy odnesl vítr.
„Sedm,“ ekl Newt ost e a dal tak najevo sv j nesouhlas s p ezíravým p ístupem. Potom p
ív tiv ji dodal: „Sedm. Pokud n kdo nezab hl do jiné budovy.“
„Ty vogo,“ ekl Minho. „Jak se máme probojovat p es tohle m sto, když je nás jenom
jedenáct? Klidn tady m žou být stovky rapl . Tisíce. ů my nemáme pon tí, co od nich m žeme
čekat!“
Newt hlasit vydechl. „ů to je jediný, o čem dokážeš p emýšlet? ů co ti lidi, kte í um eli,
Minho? Chybí Jack. A taky Winston – nem l v bec šanci. ů“ – rozhlédl se – „nevidím Stana ani
Tima. Co oni?“
„Hele, hele, hele.“ Minho zvedl ruce, dlan mi obrácené k Newtovi. „Hoď se hezky do
chládku a do pohody, brácho. Já jsem se o to nerval, abych d lal v dce, frase. Jestli chceš celej
den brečet nad tím, co se stalo, fajn. Jenže to v dce ned lá. V dce vymýšlí, kam jít a co d lat, když
se to stane.“
„Nejspíš proto to padlo na tebe,“ odv til Newt. Pak se ale v jeho tvá i usadil omluvný
výraz. „Kašli na to. Vážn , promi , prost jsem...“
„Jasn , m to taky mrzí.“ Minho ale obrátil oči v sloup a Thomas zoufale doufal, že si toho
Newt nevšiml, protože znovu sklopil oči k podlaze.
Našt stí se k nim p ihnal ůris. Thomas cht l, aby se rozhovor stočil jiným sm rem.
„Vid li jste n kdy n co, co by se týhle bou ce podobalo?“ zeptal se nový chlapec.
Thomas zavrt l hlavou, protože ůris se díval na n ho. „Nevypadalo to p irozen . Mám jenom
plopákovou pam ť, ale vsadil bych se, že se to normáln ned je.“
„ůle vzpome si, co íkal Krysák, a co ti ekla ta ženská v autobusu,“ ozval se Minho. „O
slunečních erupcích a o tom, jak celý sv t ho el jako peklo. To by určit rozhasilo klima dostatečn ,
aby se objevily takový šílený bou ky. Mám pocit, že jsme m li št stí, že to nebylo horší.“
„Nejsem si jistej, jestli štěstí je to první slovo, který by m napadlo,“ promluvil ůris.
„No jo, jasn .“
 Newt ukázal na rozbité sklo ve dve ích, kde zá vycházejícího slunce zesílila v tentýž bílý
jas, na který si v prvních n kolika dnech svého pohybu po Spáleništi zvykli. „ůspo že je to pryč.
Ud láme líp, když začneme p emýšlet o tom, co podnikneme dál.“
„Vidíš,“ ekl Minho. „Jsi stejn bezcitný jako já. ů máš pravdu.“
Thomas si vybavil, jak vypadali raplové v oknech ubytovny. Jako oživlé noční m ry,
kterým chyb l jen úmrtní list, aby se z nich mohli stát oficiální zombie. „Jo, ud láme líp, když
všechno rozmyslíme, než se objeví první banda t ch blázn . ůle íkám vám, že nejd ív se pot
ebujeme najíst. Musíme najít jídlo.“ Poslední slovo skoro bolelo, jak moc toužil dostat n co do
žaludku.
„Jídlo?“
Thomas se p ekvapen , zajíkav nadechl. Ten hlas se ozval shora. Podíval se nahoru ve
stejném okamžiku jako ostatní. Z roztrhaných zbytk druhého patra na n hled l obličej pat ící
mladému Hispánci. V očích m l trochu divoký výraz a Thomas ucítil, jak ho svírá nap tí.
„Kdo jsi?“ zak ičel Minho.
Pak se stalo n co, čemu Thomas naprosto nedokázal uv it. Muž skočil do rozeklané
díry ve stropech a začal padat k nim. V posledním okamžiku se stočil do klubka, ud lal t i
kotrmelce, potom se vymrštil a p istál vstoje na nohách.
„Jmenuju se Jorge,“ prohlásil s rukama rozp aženýma, jako by čekal, že bude za své
akrobatické číslo odm n n aplausem. „A jsem rapl, který tomu tady šéfuje.“

26. KAPITOLA

Thomas v prvním okamžiku nemohl uv it, že chlapík, který mezi n vpadl – a to

doslova – je skutečný. Bylo to naprosto nečekané a to, co ekl, a jak to ekl, bylo podivn hloupé.
ůle byl tam. A pestože nevypadal, že by byl odepsaný tolik jako n kte í jiní, které vid li, sám už se
jim p iznal, že je rapl.
„Co je, lidi, zapomn li jste mluvit?“ zeptal se Jorge. Na tvá i m l úsm v, který vypadal v
té rozbité budov naprosto nemístn . „Nebo máte z rapl tak nahnáno? Bojíte se, že vás strhneme
na zem a sežereme vám oči? am am, dobrota. Miluju dobrý oko, když docházejí červi. Chutná
jako nedova ený vajíčko.“
Úkol odpov d t na sebe vzal Minho. ů skv le se mu poda ilo zamaskovat bolest, která ho
sužovala. „Ty p iznáváš, že jsi rapl? Že je z tebe magor?“
„Práv ekl, že má rád chuť očí,“ ozval se Pánvička. „Myslím, že to z n ho magora d lá.“
Jorge se zasmál a jeho smích v sob rozhodn m l výhružný tón. „Jen pojďte, pojďte, moji noví p
átelé. Oči bych vám sn dl jenom v p ípad , že byste byli už mrtví. Jist , mohl bych vám k tomu
dopomoct, kdyby to bylo nutné. Chápete, co íkám?“ Veškeré veselí z jeho výrazu vyprchalo a
nahradil je pohled, ve kterém bylo drsné varování. Skoro jako by je vyzýval, aby se mu zkusili
postavit.
Dlouho nikdo nepromluvil. Potom se Newt zeptal: „Kolik vás tady je?“
Jorgeho pohled se rychle p esunul k Newtovi. „Kolik? Kolik rapl ? Tady jsme raplové všichni,
hermano.“
„Tak jsem to nemyslel, a ty to víš,“ odpov d l zp íma Newt.
 Jorge začal p echázet po místnosti, p ekračovat jednotlivé Placery, nebo je obcházet, a p
itom si je všechny prohlížel. Zárove mluvil: „Musíte pochopit spoustu o tom, jak to v tomhle m st
funguje. O raplech, o ZLOSINu, o vlád , o tom, proč nás tady nechali, abychom v té své nemoci
shnili, navzájem se pozabíjeli, úpln a totáln zmago ili. O tom, že erupce má r zný stupn . O tom,
že pro vás už je pozd – nemoc si vás najde, jestli už jste ji nechytili.“ Thomas cizince
sledoval očima, když p echázel po místnosti a pronášel tato strašlivá prohlášení. Erupce. Myslel
si, že si už na strach z toho, že tu nemoc má, stačil zvyknout, ale když teď p ed ním stál tenhle
rapl, byl vystrašený víc než kdy jindy. ů nedokázal s tím nic d lat. Jorge p istoupil k n mu
a jeho p átel m. Nohama se skoro dotýkal Minha. Mluvil dál. „Jenže tak to nebude,
comprende? V nevýhod jsou ti, kte í mluví jako první. Chci se o vás dozv d t všechno. Odkud jste
p išli, proč jste tady, co by proboha mohlo být vaším zám rem. Hned teď.“
Minho se tiše, nebezpečn zasmál. „My že jsme v nevýhod ?“ Posm šn otočil hlavou.
„Jestli mi ta bou ka nespálila sítnice, ekl bych, že nás je jedenáct a ty jsi jeden. Možná bys m l s
mluvením začít ty.“
Thomas si up ímn p ál, aby to Minho ne ekl. Bylo to hloupé a arogantní a mohlo je to
lehce stát život. Ten chlapík evidentn nebyl sám. V rozervaných zbytcích horních pater se mohla
skrývat stovka rapl , kte í je špehovali a vyčkávali s b hví jakými hrozivými zbran mi. ůnebo, což
bylo ješt horší, s barbarskostí vlastních rukou, zub a šílenství.
Jorge si Mihna dlouho prohlížel. Tvá m l p i tom bez výrazu. „To jsi ne íkal mn , že ne?
Prosím, ekni mi, žes na m práv nepromluvil jako na psa. Máš deset sekund na omluvu.“
Minho se s úšklebkem podíval na Thomase.
„Jedna,“ ekl Jorge. „Dv . T i. Čty i.“
Thomas se pokusil st elit po Minhovi varovným pohledem a kývl hlavou. Udělej to.
„P t. Šest.“
„Ud lej to,“ ekl Thomas nakonec nahlas.
„Sedm. Osm.“
Jorgeho hlas se s každým číslem zvyšoval. Thomasovi se zdálo, že n kde daleko naho e
zahlédl náznak pohybu, jen nez etelný, rozplizlý stín. Možná si toho všiml i Minho, protože
veškerá arogance z jeho tvá e vyprchala.
„Dev t.“
„Omlouvám se,“ vyhrkl Minho, nijak zvlášť procít n .
„Podle m jsi to nemyslel vážn ,“ prohlásil Jorge. Pak kopl Minha do nohy.
Thomas zatnul ruce v p st, když p ítel vyk ikl bolestí; raplovi se nejspíš poda ilo zasáhnout
ho p ímo do popáleného místa.
„ ekni to tak, aby bylo poznat, že to myslíš vážn , hermano.
Thomas k raplovi zvedl oči. Nenávid l ho. Hlavou mu začaly proplouvat iracionální
myšlenky – m l chuť vyskočit a vrhnout se na n ho, zmlátit ho stejn , jako zmlátil Gallyho po
úniku z Labyrintu.
Jorge stáhl nohu zpátky a kopl Minha znovu do stejného místa, dvakrát prudčeji. „ ekni to tak,
aby bylo poznat, že to myslíš vážně!“ Poslední slovo zak ičel s krutostí, která zn la nep íčetn .
Minho zana íkal a chytil si ránu ob ma rukama. „Já se... omlouvám,“ dostal ze sebe mezi
prudkými nádechy. Jeho hlas byl ztrápený a plný bolesti. Ale jen co se Jorge usmál a uvolnil,
spokojený s ponížením, jehož dosáhl, Minho vymrštil ruku a praštil jí rapla do holen . Muž p
eskočil na druhou nohu a v dalším okamžiku upadl, skácel se na zem a sám p i tom vyjekl,
vyrazil ze sebe výk ik, v n mž bylo nap l p ekvapení a nap l bolest.
 Vzáp tí ležel Minho na n m a chrlil ze sebe proud nadávek, jaké Thomas z úst svého p
ítele ješt nikdy neslyšel. Jejich v dce stiskl stehna k sob , aby Jorgeho t lo znehybnil, a pak do
n ho začal bušit p stmi.
„Minho!“ vyk ikl Thomas. „P esta !“ Postavil se. Ignoroval ztuhlost kloub , bolestivost
sval . Jak p iskočil k Minhovi, p ipravený ho z Jorgeho t la sundat, rychle zalétl pohledem nahoru.
Byl tam pohyb, hned na n kolika místech. Nato uvid l lidi, jak se dívají dol a p ipravují se
seskočit. V dalším okamžiku se objevila lana, visící p es okraje t ch zubatých otvor ve stropech.
Thomas do Minha vrazil a strhl ho z Jorgeho t la pryč; společn spadli na zem. Thomas se
pohotov otočil, aby po p íteli ch apl, ovinul mu ruce kolem hrudi a stiskem znemožnil jeho snahu
uniknout.
„Naho e jsou další!“ zak ičel mu Thomas zezadu do ucha. „Musíš toho nechat. Zabijou t
! Všechny nás zabijou!“
Jorge se vrávorav postavil a pomalu si ut el tenký pramínek krve, který mu prýštil z
koutku úst. Výraz jeho tvá e úpln stačil, aby Thomasovi zarazil do srdce kopí strachu. Nedalo se
poznat, co ten člov k ud lá.
„Počkejte!“ vyk ikl Thomas. „Prosím, počkejte!“
Jorge s ním navázal oční kontakt ve stejném okamžiku, kdy se shora spustilo na zem n
kolik dalších rapl . N kte í p edvedli skok a kotoul, stejn jako p edtím Jorge, jiní sklouzli po
lanech a p istáli p ímo na nohou. Všichni se rychle shlukli do smečky za svého v dce. Mohlo jich
být kolem patnácti. Byli to muži a ženy, n kte í v pubertálním v ku. Všichni špinaví a v
roztrhaném oblečení. V tšinou byli vyhublí a vypadali k ehce.
Minho p estal zápasit a Thomas konečn povolil své sev ení. Jak to vypadalo, zbývalo jen
n kolik sekund, než by se ošemetná situace zm nila v jatka. Jednu ruku p itiskl pevn na Minhova
záda a druhou pak zvedl ve smí livém gestu sm rem k Jorgemu.
„Prosím, dejte nám chvilku,“ ekl Thomas. Naléhav prosil své srdce a hlas, aby zachovaly
klid. „Nijak si tím nepom žete, když nám... n co ud láte.“
„Nijak si tím nepom žeme?“ promluvil rapl a vyplivl z úst chuchvalec červené kaše. „Já si tím
hodn pom žu. To ti m žu garantovat, hermano.“ Ob ruce, které m l podél t la, zatnul v p st.
Pak zvedl hlavu, sotva tak, aby to stálo za povšimnutí, ale ve chvíli, kdy to ud lal, vytáhli
raplové za ním ze skrytých hlubin svých potrhaných šat nejr zn jší oškliv vyhlížející v ci. Nože.
Rezivé mačety. Černé h eby, které možná kdysi byly součástí n jaké železnice. Sklen né st epy,
které m ly na hrotech, ostrých jako b itva, načervenalé šmouhy. Jedna dívka, jíž nemohlo být víc
než t ináct, držela rozlomenou lopatu, jejíž kovová lžíce končila rozeklaným ost ím podobným
zub m pily.
Thomase se zmocnila nenadálá a absolutní jistota, že teď prosí o jejich životy. Souboj s
t mito lidmi Place i nemohli vyhrát. V žádném p ípad . Nebyli to rmutové, ale zárove se nedali
vypnout žádným magickým kódem.
„Poslouchejte,“ ekl Thomas. Pomalu se postavil. Doufal, že Minho nebude tak pitomý,
aby se o n co pokusil. „M li byste o nás n co v d t. Nejsme jenom tak n jaká náhodná banda čón ,
která se ukázala u vašich dve í. Máme cenu. Živí, ne mrtví.“
Hn v v Jorgeho tvá i nepatrn polevil. Možná se v n m objevila jisk ička zv davosti. „Co je to
čón?“
Thomas se málem – málem – rozesmál. Iracionální reakce, která by se za jistých okolností
zdála být na míst . „My dva. Deset minut. Mezi čty ma očima. O nic víc nežádám. Vezmi si
veškeré zbran , které pot ebuješ.“
 Tomu se Jorge p eci jen zasmál, i když to spíš než cokoli jiného p ipomínalo bublavé
popotáhnutí nosem. „Je mi líto, že ti tu tvou bublinu musím propíchnout, chlapče, ale myslím, že
žádný pot ebovat nebudu.“
Odmlčel se. Dalších n kolik sekund jako by trvalo celou hodinu.
„Deset minut,“ promluvil rapl nakonec. „Vy ostatní z stanete tady a budete ty syčáky
hlídat. Jestli dám pokyn, začnou smrtelné hry.“ Zvedl ruku a pokynul k tmavé chodb , která
vycházela z místnosti proti rozbitým dve ím.
„Deset minut,“ zopakoval.
Thomas p ikývl. Když Jorge z stal na míst , vykročil jako první k místu jejich sch zky a
možná nejd ležit jšímu rozhovoru ve svém život .
A taky možná poslednímu.

27. KAPITOLA

Thomas cítil, že když vstoupil do tmavé chodby, Jorge mu byl v patách. Páchlo to tam
hnilobou a plísní; ze stropu kapala voda a rozesílala do prostoru strašidelné ozv ny, které v n m z
n jakého hrozného d vodu vyvolávaly p edstavu krve.
„B ž dál,“ ozval se zezadu Jorge. „Na konci je místnost a v ní židle. Stačí, abys proti mn
ud lal ten nejnepatrn jší pohyb, a všichni zem ou.“
Thomas m l chuť se otočit a zak ičet na n ho, ale pokračoval v ch zi. „Nejsem idiot.
Celou tu hru, jakej seš tvrďák, m žeš vypustit.“
Rapl se místo odpov di jenom uchechtl.
Po n kolika minutách mlčení se Thomas konečn p iblížil ke d ev ným dve ím, které m ly
kulatou st íbrnou kliku. Bez zaváhání zvedl ruku a otev el je, aby se pokusil Jorgemu ukázat, že
po ád má určitou d stojnost. Jakmile se však ocitl uvnit , nev d l, co d lat. Byla tam inkoustová
tma.
Vycítil, že ho Jorge obešel. Potom se ozvalo hlasité ffft, jako když vzduchem prosviští n
jaká t žká látka. V dalším okamžiku vytrysklo žhavé, oslnivé sv tlo a Thomas si musel zakrýt oči
p edloktím. V první chvíli dokázal jen mhou it oči, pak konečn dal ruce dol a mohl vid t normáln
; uv domil si, že rapl strhl z okna velký kus plátna. Z nerozbitého okna. Venku byla jen sluneční
zá a beton.
„Sedni si,“ vyzval ho Jorge hlasem, který byl mén nevrlý, než by Thomas čekal. Doufal,
že rapl konečn pochopil, že jeho nový host zaujme k situaci rozumný a klidný p ístup, a proto sv j
postoj zm nil. Pochopil, že tato debata v sob skutečn m že mít n co, co by nakonec mohlo být pro
současné obyvatele zchátralé budovy p ínosné. ůle byl to samoz ejm rapl, takže Thomas nem l
pon tí, jak zareaguje.
V místnosti nebylo jiné vybavení než dv malé d ev né židle a mezi nimi st l. Thomas si p
itáhl jednu židli blíž a posadil se. Jorge si sedl na druhou stranu, pak se naklonil dop edu a
položil lokty na st l. Ruce sepnuté. Výraz tvá e m l prázdný a očima visel na Thomasovi.
„Mluv.“
 Thomas litoval, že nemá chvilku, aby mohl ut ídit všechny myšlenky, které mu prob hly
hlavou ješt p edtím ve v tší místnosti, ale v d l, že na to není čas.
„Dob e.“ Zaváhal. Jedno slovo. Zatím se to moc dob e nevyvíjelo. Nadechl se. „Podívej,
slyšel jsem, že ses p edtím zmínil o ZLOSINu. Víme o t ch lidech. Bylo by opravdu zajímavé si
poslechnout, co o nich m žete íct vy.“
S Jorgem to nepohnulo; jeho výraz se nezm nil. „Teď nemluvím já. Mluvíš ty.“
„Jasn , já vím.“ Thomas si p isunul židli maličko blíž ke stolu. Pak ji odsunul zpátky a položil
si nohu na koleno. Pot eboval se uklidnit a nechat slova plynout. „Je to t žké, protože netuším,
co víš ty. Tak prost asi budu d lat, jako bys byl idiot a v d l o tom houby.“ „D razn ti
doporučuju, abys v souvislosti se mnou už nikdy nepoužíval slovo idiot.“ Thomas se
musel p inutit polknout, jak m l hrdlo sev ené strachem. „To byl jen takový slovní obrat.“
„Pokračuj.“
Thomas se znovu zhluboka nadechl. „Byli jsme skupina p ibližn padesáti chlapc . ů...
jedna holka.“ Ucítil p i tom bodnutí. „Teď nás zbývá jedenáct. Všechny podrobnosti neznám, ale
ZLOSIN je n jaká organizace, která nám z n jakého d vodu provádí spoustu ošklivých v cí. Začali
jsme v míst jménem Plac, uvnit kamenného labyrintu obklopeného tvory, kterým se íkalo
rmutové.“
Odmlčel se a pátral v Jorgeho obličeji po n jaké reakci na lavinu neznámých informací.
ůle na raplovi nebylo znát žádný zmatek ani poznání. V bec nic.
A tak mu Thomas ekl všechno. Jaké to bylo v Labyrintu, jak se jim poda ilo uniknout, jak
si mysleli, že jsou v bezpečí a jak se ukázalo, že je to jenom další vrstva plánu, který si pro n
ZLOSIN p ichystal. ekl mu o Krysákovi a úkolu, který jim dal: p ežít tak dlouho, aby urazili sto
padesát kilometr severním sm rem, na místo, o kterém mluvil jako o bezpečném útočišti.
Odvypráv l, jak prošli dlouhým tunelem, byli napadeni létajícím st íbrným sajrajtem a p šky
zdolali první kilometry své pouti.
ekl Jorgemu všechno. ů čím déle mluvil, tím mu p ipadalo šílen jší, že se s tím n komu sv
uje. P esto mluvil dál, protože ho nic jiného nenapadalo. D lal to s nad jí, že pro raply je ZLOSIN
stejný nep ítel jako pro n .
Ale o Terese se nezmínil – byla tím jediným, co vynechal.
„Takže musíme být n čím zvláštní,“ ekl Thomas ve snaze n jak to celé shrnout. „Není
možné, aby nám to d lali jen tak ze zlomyslnosti. O co by jim asi tak mohlo jít?“
„Když už o tom mluvíš,“ odv til Jorge. Ozval se poprvé po nejmí deseti minutách.
Stanovený čas již vypršel. „O co jde tob ?“
Thomas čekal. Bylo to tady. Jeho jediná šance.
„Tak o co?“ pobídl ho Jorge.
Thomas se odhodlal. „ůbyste nám... pomohli. Totiž, kdybyste šli s námi, t eba jen n
kolik, a pomohli nám dojít do toho bezpečného útočišt ...“
„Co?“
„T eba by to pomohlo do bezpečí i vám...“ Práv na to se Thomas celou dobu chystal, k
tomu sm oval – k nad ji, kterou p edest el Krysák. „ ekli nám, že jsme nakažení erupcí. ů že
když se dostaneme do bezpečného útočišt , všechny nás vyléčí. Tvrdili, že mají lék. Jestli nám
pom žete se tam dostat, t eba ho dají i vám.“ Thomas se odmlčel a naléhav se na Jorgeho
podíval.
 P i t ch posledních slovech se v raplov obličeji cosi zm nilo, i když jen nepatrn , a
Thomas poznal, že vyhrál. Ten pohled byl krátký, ale rozhodn v n m byla naděje, kterou
rychle vyst ídala prázdná lhostejnost. P esto Thomas v d l, co zahlédl.
„Lék,“ zopakoval rapl. „Lék.“ Thomas byl odhodlán íkat od tohoto okamžiku co nejmí –
svého maxima již dosáhl.
Jorge se na židli op el a založil ruce; d evo p i tom zask íp lo, jako by se chystalo se
rozlomit. Sklopil obočí v zamyšleném výrazu. „Jak se jmenuješ?“
Thomase otázka p ekvapila. Byl si totiž jistý, že už mu to ekl. ůnebo mu alespo p
ipadalo, že mu to m l v určitém okamžiku íct. Na druhou stranu, celý scéná toho, co se tu
odehrávalo, se nepodobal b žnému seznamování.
„Jak se jmenuješ?“ zopakoval Jorge. „P edpokládám, že n jaké jméno máš, hermano.“
„Jo. Jasn . Promi . Jsem Thomas.“
V Jorgeho tvá i se znovu n co mihlo – a tentokrát se to podobalo... poznání. Smíšenému s
údivem. „Tak Thomas. Necháváš si íkat Tommy? Nebo t eba Tom?“
To poslední zabolelo, protože mu to p ipomn lo jeho sen o Terese. „Ne,“ odpov d l,
možná až p íliš rychle. „Jednoduše... Thomas.“
„Fajn, Thomasi. Na n co se t zeptám. Máš v tom svým rozm klým mozku aspo nepatrnou
p edstavu o tom, co erupce s lidmi ud lá? P ipadám ti jako n kdo, kdo má strašnou nemoc?“
Vypadalo to jako otázka, na kterou se nedá odpov d t, aniž by člov k koupil n jakou
ránu do obličeje, ale Thomas se rozhodl pro nejbezpečn jší volbu. „Ne.“
„Ne? Platí to pro ob otázky?“
„Jo. Vlastn ne. Chci íct... jo, odpov ď na ob otázky zní ne.“
Jorge se usmál – nebylo to víc než škubnutí pravého koutku úst sm rem vzh ru – a
Thomas usoudil, že si rapl z ejm vychutnává každou sekundu tohoto rozhovoru. „Erupce má
svoje stádia, muchacho. Má ji každý člov k v tomhle m st , a proto pro m není žádný šok, když
slyším, že ty a tvoji strachy pod laní kamarádi ji máte taky. N kdo jako já je na začátku rapl
jenom podle označení. Dostal jsem ji teprve p ed n kolika týdny, na karanténním stanovišti jsem
m l pozitivní test – vláda d lá, co m že, aby nemocné a zdravé udržela od sebe. Nefunguje to.
Najednou jsem vid l, jak celej m j sv t jde rovnýma nohama do hajzlu. Poslali m sem.
S bandou dalších zelenáč jsme vybojovali tuhle budovu.“
Thomasovi se p i zaslechnutí toho slova zadrhl v hrdle dech jako zrnko prachu.
Evokovalo p íliš mnoho vzpomínek na Plac.
„Moji p átelé, kte í jsou se zbran mi tam venku, jsou na stejné lodi jako já. ůle b ž se
hezky projít po m st a uvidíš, co se postupem času stane. Uvidíš jednotlivá stádia, uvidíš, jaké to
je, když jsi odepsanej, i když se možná nedožiješ toho, aby sis to pamatoval moc dlouho.
A nemáme tady ani žádnej oblbovací prost edek. Žádnou Nirvánu. Nic.“
„Kdo t sem poslal?“ Zv davost ohledn zmín ného otupujícího prost edku si schoval na pozd ji.
„ZLOSIN – stejn jako tebe. Jenomže my nejsme zvláštní, jak to o sob tvrdíš ty. ZLOSIN
vytvo ily vlády, které p ežily, pro boj s nemocí. Tohle m sto prý s tím má n co společnýho. O
moc víc toho nevím.“
Thomas ucítil sm s p ekvapení a zmatku, po níž p išla nad je, že se dobere n jakých odpov
dí. „Kdo je ZLOSIN? Co je ZLOSIN?“
V Jorgeho výrazu byl stejný zmatek, jaký pociťoval Thomas. „ ekl jsem ti všechno, co
vím, Proč se m na to v bec ptáš? Myslel jsem, že tady jde o to, že jste pro n zvláštní, že oni stojí
za celou tou historií, kterou jsi mi odvypráv l.“
 „Hele, všechno, co jsem ti ekl, je čistá pravda. Cosi nám slíbili, ale po ád toho o nich moc
nevíme. Žádné podrobnosti nám neprozradili. Jako by nás testovali, aby zjistili, jestli se
dokážeme protlouct p es všechna ta svinstva, i když nemáme pon tí, co to všechno znamená.“
„ů co t vede k tomu, aby sis myslel, že mají lék?“
Thomas musel vynaložit úsilí, aby zachoval pevný hlas, a zavzpomínat, co vlastn od
Krysáka slyšel. „Ten chlapík v bílém obleku, o kterém jsem ti ekl. Tvrdil nám, že proto se
musíme do bezpečného útočišt dostat.“
„Mmm-hmm,“ ud lal Jorge. Byl to jeden z t ch zvuk , které zn ly jako souhlas, ale
znamenaly pravý opak. „ů proč si proboha myslíš, že když se tam p ihrneme s vámi, tak nám ten
lék taky dají?“
Thomasovi nezbývalo než z stat v klidu a hrát to dál. „To samoz ejm v bec nevím. ůle
proč to aspo nezkusit? Když nám pom žete se tam dostat, budete mít aspo malou nad ji. Když nás
zabijete, vaše šance budou nulové. Tu druhou možnost by si zvolil jenom totáln odepsanej rapl.“
Jorge znovu p edvedl ten smutný úsm v a potom se krátce, št kav zasmál. „N co v sob
máš, Thomasi. Ješt p ed n kolika minutami jsem cht l tvýmu kamarádovi vypíchnout oči a potom
ud lat totéž vám ostatním. ůť m n kdo praští, jestli jsi m nap l nep esv dčil.“ Thomas pokrčil
rameny a dál se snažil zachovat klidný obličej. „Jediné, na čem mi záleží, je p ežít další den.
Jediné co chci, je dostat se p es tohle m sto, a pak se budu trápit tím, co p ijde potom. A víš co
ješt ?“ Dodal si odvahu, aby vystupoval drsn ji, než na kolik se cítil.
Jorge povytáhl obočí. „Co ješt ?“
„Kdyby mi k zít ku mohlo dopomoct, že ti vypíchnu oči, tak neváhám a ud lám to.
Jenomže t pot ebuju. My všichni t pot ebujeme.“ Ve chvíli, kdy to ekl, ho napadlo, jestli by n
kdy n co takového doopravdy dokázal.
Ale fungovalo to.
Rapl si Thomase nejd ív dlouze prohlížel a potom mu p es st l podal ruku. „Myslím, že
jsme spolu uzav eli dohodu, hermano. Z mnoha d vod .“
Thomas zvedl ruku a pot ásl si s ním. A t ebaže ho zaplavila úleva, musel vynaložit
veškeré své úsilí na to, aby to na sob nedal znát.
Jenže potom to Jorge všechno rozboural. „Mám jenom jednu podmínku. Ten podvraťák,
kterej m srazil na zem. Ne íkal jsi mu Minho?“
„Jo. Co je s ním?“ zeptal se tichým hlasem Thomas. Srdce se mu znovu divoce rozbušilo.
„Zem e.“

28. KAPITOLA

„Ne.“
Thomas do toho dal veškerou definitivnost a pevnost, kterou dokázal sebrat.
„Ne?“ zopakoval s p ekvapeným výrazem Jorge. „Já ti nabízím šanci p ekonat m sto plné
brutálních rapl , kte í jsou p ipravení sežrat vás zaživa, a ty íkáš ne? Na mou prťavou žádost?
To se mi nelíbí.“
 „Nebylo by to chytré,“ prohlásil Thomas. Nechápal, jak se mu da í zachovávat klidný výraz,
odkud se v n m ta odvaha bere. ůle n co mu íkalo, že jedin tak se dá s tímhle raplem p ežít.
Jorge se znovu naklonil dop edu a op el se lokty o st l. Tentokrát ale ruce nepropletl,
místo toho je zatnul v p sti. V kloubech na prstech mu zapraskalo. „To je tv j životní cíl, vytáčet
m tak dlouho, až ti roz íznu tepny jednu po druhé?“
„Vid l jsi, co ti ud lal,“ odpov d l Thomas. „Víš, jakou k tomu musel mít kuráž. Jestli ho
zabiješ, p ijdeš o schopnosti, které v sob nosí. Je to náš nejlepší bojovník a ničeho se nebojí.
Možná je blázen, ale pot ebujeme ho.“
Thomas se snažil mluvit velice prakticky. Pragmaticky. ůle jestli byl krom Teresy na
planet n kdo, koho mohl skutečn označit za p ítele, byl to Minho. ů nedokázal se vyrovnat s
tím, že by m l ztratit i jeho.
„ůle on m vytočil,“ ekl tvrd Jorge; jeho p sti ani trochu nepovolily své sev ení. „Zavinil, že
jsem p ed svými lidmi vypadal jako malá holka. ů to je... nep ijatelné.“ Thomas pokrčil
rameny, jako by mu to bylo jedno, jako by to byla bezvýznamná drobnost. „Tak ho potrestej. Ud
lej n co, aby vypadal jako malá holka on. ůle tím, že ho zabiješ, nám nepom žeš. Čím víc mám t
ch, kte í se um jí bít, tím jsou naše šance vyšší. Ty tady p ece žiješ. Vážn ti n co takového musím
íkat?“
Konečn , konečně Jorge povolil sev ení, z n hož mu b laly prsty. Také vypustil dech, který
zadržoval, aniž si toho Thomas všiml.
„Tak dobrá,“ ekl rapl. „Dobrá. ůle s tvým chabým pokusem m p esv dčit to nijak
nesouvisí. Ušet ím ho proto, že jsem teď učinil rozhodnutí v jisté v ci. Vlastn ze dvou d vod .
Jeden z nich m l napadnout i tebe.“
„Který?“ Thomasovi už nevadilo, že je na n m úleva vid t – vyčerpávalo ho, že musí n
co skrývat. Navíc ho siln zajímalo, co se Jorge chystá íct.
„První je ten, že ve skutečnosti neznáš veškeré podrobnosti tohoto testu, experimentu,
nebo co to vlastn je, čemu vás ZLOSIN vystavuje. Možná je to tak, že čím víc se vás vrátí – do
toho bezpečného útočišt –, tím v tší budete mít šanci, že lék dostanete. Ta skupina B, o které ses
zmínil, jsou p ece nejspíš vaši konkurenti? Myslím, že pro mé zájmy je nejlepší postarat se, aby
to dokázalo všech jedenáct, kolik je vás teď.“
Thomas p ikývl, ale ne ekl nic. Necht l nijak riskovat, že zdejší vít zství zma í: Jorge mu
ve v ci Krysáka a léku v il.
„ů to m vede ke druhému d vodu, který mám,“ pokračoval. „K rozhodnutí, které jsem
učinil.“
„ů to je které?“ zeptal se Thomas.
„Nevezmu s sebou na cestu všechny raply. S námi.“
„Cože? Proč? Myslel jsem, že jde v první ad o to, že nám m žete pomoci probít se p es m sto.“
Jorge neústupn zavrt l hlavou. Op el se na židli, paže založil na prsou a zaujal postoj,
který nebyl zdaleka tak výhružný. „Ne. Jestli do toho p jdeme, nenápadnost bude fungovat
mnohem líp než svaly. Plížíme se tímhle peklem od chvíle, kdy jsme se tady ocitli, a podle m
máme značn v tší šance, že projdeme – a získáme pot ebné jídlo a zásoby –, když vezmeme, co
jsme se naučili, a použijeme to. Raply, kte í už dávno zmago ili, obejdeme po špičkách, místo
abychom si p es n cht li prorazit cestu jako banda rádoby bojovník .“
„Ve vás se jeden t žko vyzná,“ prohlásil Thomas. „Nechci se nikoho dotknout, ale vypadá to, že
bojovníci jsou p esn to, za co se chcete vydávat. Když vezmu všechnu tu ošklivou výstroj a ostré
v ci.“
 Na dlouhou dobu se rozhostilo mlčení. Thomas už si začínal myslet, že ud lal chybu, když
Jorge vyprskl smíchy.
„ůch, muchacho, máš št stí, že jsi mi sympatickej, mizero. Nevím jist proč, ale je to tak.
Jinak bych t už t ikrát zabil.“
„To bys dokázal?“ zeptal se Thomas.
„Co?“
„Zabít n koho t ikrát.“
„N co bych vymyslel.“
„V tom p ípad se budu snažit být milejší.“
Jorge bouchl do stolu a vstal. „Fajn. Takže jsme dohodnutí. Pot ebujeme dopravit všech
vás jedenáct šmejd do bezpečnýho útočišt . Vezmu si na to jenom jednu jedinou osobu –
jmenuje se Brenda a je geniální. Pot ebujeme její hlavu. ů asi ti nemusím líčit, jaké to bude mít
d sledky, pokud to vážn dokážeme, a pak se ukáže, že pro nás lék není.“ „Nech toho,“ ekl
sarkasticky Thomas. „Já myslel, že jsme teď p átelé.“ „Pche. P átelé nejsme, hermano.
Jsme partne i. Já vás dopravím ZLOSINu. Vy mi opat íte lék. Taková je dohoda, jinak bude
spousta mrtvol.“
Thomas také vstal; jeho židle zavrzala o podlahu. „Na tom jsme se už dohodli, ne?“
„Jo, jasn , dohodli. ů teď m poslouchej. ůť t ani nenapadne n co jim tam venku vyžvanit. Zbavit
se t ch ostatních rapl bude... komplikovaná záležitost.“
„Jaký je plán?“
Jorge se na chvíli zamyslel, očima p ilepený na Thomasovi. Pak své mlčení ukončil.
„Stačí, když budeš držet hubu a necháš to na mn .“ Vykročil ke dve ím na chodbu, ale pak se
zarazil. „Jo, a myslím, že tv j compadre Minho z toho dvakrát nadšenej nebude.“

Jak šli chodbou, aby se p idali k ostatním, Thomas si uv domil, jak palčivý má hlad. K
eče v žaludku se rozší ily do zbytku t la, jako by se vnit ní orgány a svaly začaly navzájem
požírat.
„Tak fajn, všichni poslouchejte!“ vyhlásil Jorge, když se vrátili do velké, rozervané
místnosti. „Já a tady ptačí ksicht jsme dosp li k ešení.“ Ptačí ksicht? pomyslel si
Thomas.
Raplové dál stáli v pozoru, pevn svírali své nep íjemn vyhlížející zbran a zlostn si m
ili Placery, kte í všichni sed li po okrajích prostoru, zády ke zdi. Rozbitými okny a dírami ve
stropech pronikaly proudy sv tla.
Jorge se uprost ed místnosti zastavil a pomalu se otočil, aby promluvil k celé skupin .
Thomasovi p ipadalo, že vypadá komicky – jako by se snažil až p íliš.
„Za prvé pot ebujeme t mhle lidem sehnat jídlo. Vím, že vypadá jako šílenství d lit se o
náš t žce vybojovaný žvanec s bandou cizák , ale myslím, že by se nám jejich pomoc mohla
hodit. Dejte jim vep ové s fazolemi – stejn už mi ty ko ský sračky lezou krkem.“ Jeden z rapl ,
vychrtlý skrček, kterému oči neustále t kaly sem a tam, se zahih al. „Za druhé, jelikož jsem
šlechetný gentleman a sv tec, rozhodl jsem se, že toho ničemu, který m napadl, nezabiju.“
Thomas zaslechl n kolik zklamaných zabručení, které ho p ivedly k úvahám, v jak pokročilém
stádiu erupce n kte í z t chto lidí jsou. ůle jedna dívka, hezká, s dlouhými vlasy, o n co starší než
ostatní, která byla p ekvapiv čistá, obrátila oči v sloup, jako by jí ten zvuk p ipadal hloupý.
Thomas zadoufal, že je to Brenda, o níž se p edtím zmínil Jorge.
 Jorge ukázal na Minha, který ud lal n co, co Thomase v bec nep ekvapilo: usmál se a
zamával davu.
„Máš celkem dobrou náladu, co?“ zavrčel Jorge. „To je p íjemné zjišt ní. Znamená to, že tu
zprávu uneseš.“
„Jakou zprávu?“ zeptal se ost e Minho.
Thomas se na Jorgeho podíval. Sám byl zv davý, co z jeho úst vyjde.
V dce rapl promluvil naprosto v cn . „ůž vás nakrmíme, zbloudilí poutníci, abyste nám
tady neum eli hlady, budeš muset p ijmout trest za to, že jsi m napadl.“
„Vážn ?“ Jestli se Minho bál, nedával to na sob nijak znát. „ů copak to bude?“ Jorge
se Minhovi klidn podíval do očí – obličej mu ovládl prapodivn prázdný výraz. „Mlátil jsi do
m ob ma p stmi. Takže ti na každé ruce u ízneme jeden prst.“

29. KAPITOLA

Thomas ani v nejmenším nechápal, jak má hrozba u íznutí Minhových prst vytvo it p edpoklady
pro to, aby se jim poda ilo uniknout ostatním rapl m. ů rozhodn nebyl tak hloupý, aby po jednom
krátkém setkání Jorgemu v il. Začal propadat panice, že se situace strašliv , d siv zvrhne.
ůle pak se na n ho Jorge podíval, ve stejnou chvíli, kdy jeho raplovští p átelé začali hučet
a vát, a jeho pohled v sob cosi m l. Cosi, co Thomase uklidnilo.
Naproti tomu Minho byl úpln jiná kapitola. Jakmile Jorge trest vyslovil, vztyčil se a byl
by zaútočil, kdyby k n mu nep istoupila ta hezká dívka a nestrčila mu pod bradu sv j n ž. Ost í
ízlo dokonce až do krve; v denním sv tle, které se linulo dovnit vyraženými dve mi, jasn zazá
ila rudá kapka. Minho nemohl ani promluvit, aniž by tím riskoval vážné t lesné poran ní.
„Plán je následující,“ ekl klidn Jorge. „Brenda a já odvedeme tyhle p íživníky k zásobárn a
necháme je najíst se. Potom se všichni sejdeme na V ži, ekn me odteď za hodinu.“ Podíval se na
hodinky. „Domluvme se p esn na poledne. P ineseme svačinu i vám ostatním.“
„Proč jenom ty a Brenda?“ zeptal se n kdo. Thomas v první chvíli nevid l, kdo to byl, až
pak si uv domil, že to ekl muž – pravd podobn nejstarší člov k v místnosti. „Co když vás p
epadnou? Je jich jedenáct proti vám dv ma.“
Jorge p imhou il oči a nasadil posm šný pohled. „Díky za hodinu matematiky, Barkley.
ůž p íšt zapomenu, kolik mám prst , určit si t pozvu a budeme spolu počítat. ůle teď zav i
klapačku a odveď všechny do V že. Jestli se tihle grázlové o n co pokusí, Brenda roz eže pana
Minha na maličké kousíčky a já vymlátím duši z ostatních. Jsou tak slabí, že se sotva udrží na
nohou. Tak se seberte a běžte!“
Thomasem se rozlila úleva. Jakmile se odd lí od ostatních, Jorge se určit bude chtít vnovat út
ku. Určit necht l trest zrealizovat.
Muž, který se jmenoval Barkley, byl starý, ale vypadal houževnat . Rukávy u košile mu
napínaly svaly protkané žílami. V jedné ruce držel ošklivou dýku a ve druhé velké kladivo. „Tak
jo,“ ekl poté, co s v dcem svedl dlouhý souboj pohled . „ůle jestli to fakt ud lají, vrhnou se na vás
a pod íznou vás, snadno si bez vás poradíme.“
„Díky za laskavá slova, hermano. A teď do toho, nebo si na V ži užijeme zábavy dvojnásob.“
 Barkley se zasmál, jako by si cht l zachránit trochu d stojnosti, a pak vyrazil pryč stejnou
chodbou, kterou p edtím použili Thomas a Jorge. Mávl rukou na znamení „pojďte za mnou“ a
krátce nato se už všichni raplové šourali za ním, až na Jorgeho a tu hezkou dívku s dlouhými hn
dými vlasy. Po ád držela n ž Minhovi u krku, ale dobrá zpráva byla, že se určit jednalo o Brendu.
Jakmile hlavní skupina lidí nakažených erupcí opustila místnost, Jorge si s Thomasem vym nil
pohled, v n mž byla skoro až úleva; nato nenápadn zavrt l hlavou, jako by ho ostatní ješt po ád
mohli slyšet.
Thomasovu pozornost upoutal Brendin pohyb. Uvid l, jak dala n ž od Minha pryč, couvla
a bezd čn si ut ela stopu krve, která na n m ulp la, do kalhot. „Já bych t totiž doopravdy zabila,“
prohlásila lehce sk ípavým hlasem. Skoro až chraplavým. „Ješt jednou proti
Jorgemu vyjedeš, a p e íznu ti tepnu.“
Minho si ot el ranku palcem a zadíval se na jasn červenou šmouhu. „Tomu íkám ostrý n ž.
Hned se mi líbíš víc.“
Newt a Pánvička současn zaúp li.
„Jak to tak vypadá, tak z nás dvou z ejm nejsem já ten v tší rapl,“ odv tila Brenda. „Seš
odepsanej ješt víc než já.“
„Z nás ješt není blázen nikdo,“ dodal Jorge, došel k Brend a postavil se vedle ní. „ůle
nebude to dlouho trvat. Pojďte. Pot ebujeme se dostat do zásobárny a nacpat do vás n jaké jídlo.
Vypadáte všichni jako banda vyhladov lých zombík .“
Minhovi se ten nápad podle všeho nezamlouval. „To si myslíš, že tam hezky odklušu,
abych si s blázny, jako jste vy, ud lal posezeníčko, a potom si od vás nechal ušmiknout prsty?“
„Zav i aspo jednou hubu,“ utrhl se na n ho Thomas. ůle zárove se očima snažil sd lit n co jiného.
„Pojďme se najíst. Je mi šumafuk, co potom bude s t ma tvýma krásnýma rukama.“ Minho
nechápav p imhou il oči, ale podle všeho zaregistroval, že se n co d je. „No tak jo. Pojďme.“
Brenda se nečekan postavila p ed Thomase tak, až byl její obličej jen n kolik centimetr od
jeho. Oči m la tak tmavé, že její b lma vypadala, jako by jasn zá ila. „Ty jsi v dce?“ Thomas
zavrt l hlavou „Ne – to je ten, koho jsi práv ízla nožem.“
Brenda p ejela očima k Minhovi a potom zpátky k Thomasovi. Vesele se ušklíbla. „To je
teda p kná blbost. Vím, že jsem na prahu šílenství, ale já bych zvolila tebe. P sobíš jako v dčí
typ.“
„Ehm, díky.“ Thomas ucítil p íval rozpak , načež si vzpomn l na Minhovo tetování.
Vzpomn l si taky na své, že má být údajn zabit. Pátral po n čem, co by ekl, aby nenadálou
zm nu své nálady zamaskoval. „ů já bych zase vybral tebe místo tuhle Jorgeho.“
Dívka se p edklonila a políbila Thomase na tvá . „Jsi milý. Vážn doufám, že nakonec ušet íme
aspo tebe.
„Tak fajn.“ Jorge už všem ukazoval, aby se dali do pohybu sm rem k rozbitým dve ím, jež
vedly ven. „Dost už toho cukrování. Brendo, musíme si o spoust v cí promluvit, až dorazíme do
zásobárny. Tak honem, pojďme.“
Brenda z Thomase nespoušt la oči. Pokud šlo o n ho, po ád cítil to chv ní, které mu
projelo celým t lem, když se ho dotkla svými rty.
„Líbíš se mi,“ prohlásila.
Thomas polkl. V hlav nenašel nic, čím by odpov d l. Brenda se špičkou jazyka dotkla
koutku úst a zazubila se. Potom se od n ho konečn odvrátila a zamí ila ke dve ím. N ž si zastrčila
do kapsy kalhot. „Pojďme,“ k ikla, aniž se ohlédla.
 Thomas v d l, že všichni Place i do jednoho na n j hledí, ale odmítal se komukoli z nich
podívat do očí. Místo toho si vykasal košili a vykročil. Bylo mu jedno, jestli má na tvá i lehký
úsm v. Ostatní se zanedlouho za adili za n ho. Skupina opustila budovu a vyšla do bílého
slunečního žáru, který se opíral do rozbitých betonových ploch venku.

Brenda šla jako první a Jorge zástup uzavíral. Thomas m l problémy, aby si na venkovní
jas zvykl, musel si zakrývat oči a p ivírat je, když šli podél zdi, aby z stali jakž takž ve stínu.
Ostatní budovy a ulice kolem p sobily dojmem, že zá í nep irozeným sv tlem, jako by byly
zhotoveny z n jakého kouzelného kamene.
Brenda je vedla kolem st n stavby, již práv opustili, až dorazili ke stran , kterou Thomas
považoval za zadní. Byly tam schody, které mizely v betonové ploše a p ipomínaly mu n co z
jeho minulého života. Možná vstup do n jaké podzemní vlakové soustavy.
Dívka nezaváhala. ůniž počkala, aby se ujistila, že ostatní jsou za ní, začala skákat po
schodech dol . Thomas si všiml, že se jí v pravé ruce znovu objevil n ž. Pevn ho svírala a držela
ho pár centimetr od boku svého t la v nenápadné snaze být kdykoli p ipravená zaútočit – nebo se
bránit.
Šel za ní. Nemohl se dočkat, až bude pryč ze slunce, a co bylo ješt d ležit jší, dostane se k
n jakému jídlu. Jeho útroby se s každým okamžikem palčiv ji dožadovaly potravy. Ve skutečnosti
ho p ekvapovalo, že se v bec ješt dokáže hýbat; slabost jím prostupovala, jako by se jím rozlézalo
n co jedovatého a nahrazovalo to životn d ležité orgány bolestivou rakovinou. Nakonec je
pohltila tma, vítaná a chladivá. Thomas se držel zvuku Brendiných krok , až došli k malým dve
ím, kterými prosvítala oranžová zá e. Dívka vstoupila dovnit , ale Thomas na prahu zaváhal. Byla
to malá, vlhká místnost plná krabic a plechovek. Uprost ed stropu visela jediná žárovka.
Vypadalo to p íliš stísn n , než aby se dovnit vešli všichni.
Brenda z ejm jeho úvahy vycítila. „Ty a ostatní m žete z stat na chodb . Najd te si n
jakou zeď a sedn te si k ní. Já vám za chviličku začnu nosit n jaké dobroty.“
Thomas p ikývl, i když se na n ho Brenda nedívala, a klopýtav couvl zpátky do chodby.
Sesul se ke st n kus od ostatních Placer , hloub ji ve tm tunelu. ů s jistotou v d l, že už se nikdy
znovu nezvedne, pokud n co nesní.

Ukázalo se, že „dobroty“ jsou fazole v plechovce s jakousi klobásou – podle Brendy byla
slova na etiket špan lsky. Sn dli je studené, ale Thomasovi to chutnalo jako to nejskv lejší jídlo,
které kdy m l, a zhltl každý kousíček. Ze zkušenosti už v d l, že po tak dlouhých obdobích hladov
ní není rozumné do sebe jídlo rychle naházet, ale bylo mu to jedno. Jestli to všechno vyzvrací, tak
si na tom pochutná znovu. Pokud možno na čerstvé dávce.
Poté, co Brenda rozdala hladov jícím Placer m jídlo, došla k Thomasovi a sedla si vedle n
ho. M kká zá e z místnosti osv tlovala tenké pramínky vlas její tmavé ofiny. Vedle sebe položila
n kolik batoh napln ných dalšími konzervami.
„Jeden z nich je pro tebe,“ ekla.
„Díky.“ Thomas se již dopracoval do dolní poloviny své plechovky a dál nabíral jednu
lžičku za druhou. V chodb nikdo nemluvil; jediné, co se ozývalo, bylo srkání a polykání.
„Chutná?“ zeptala se, když se pustila do vlastní plechovky.
„Že se ptáš. Shodil bych ze schod vlastní mámu, abych se toho mohl najíst. Kdybych ješt
n jakou mámu měl.“ Musel se v myšlenkách stále vracet ke svému snu a k tomu, jak ji krátce
zahlédl, i když d lal vše pro to, aby zapomn l – bylo to p íliš skličující.
 „Rychle se ti to zhnusí,“ prohlásila Brenda a vytáhla tak Thomase z jeho hlavy zpátky
ven. Všiml si, jak sedí, pravým kolenem p itisknutá k jeho holeni, a jeho úvahy skočily k
absurdní p edstav , že tak svou nohu p isunula schváln . „Máme jen asi čty i nebo p t r zných
jídel.“
Thomas se soust edil na to, aby si vyčistil hlavu, vrátil se v myšlenkách do p ítomnosti.
„Kde jste to jídlo vzali? A kolik ho zbývá?“
„Než tuhle oblast sežehly sluneční erupce, bylo v tomhle m st n kolik potraviná ských
závod a spousta skladišť jídla. Občas si myslím, že to je d vod, proč sem ZLOSIN raply posílá. M
že si aspo íkat, že nezem eme hlady, až budeme pomalu propadat do šílenství a navzájem se
zabíjet.“
Thomas vybral ze dna své plechovky poslední trošku omáčky a olízal lžičku do čista.
„Jestli je jídla dost, tak proč máte jenom n kolik r zných druh ?“ Napadlo ho, že možná k ní pojali
d v ru až p íliš rychle. Klidn bylo možné, že teď jí jed. ůle ona jedla totéž co oni, takže jeho
obavy snad byly p itažené za vlasy.
Brenda ukázala palcem ke stropu. „Prohledali jsme jenom ty nejbližší. N jaká firma se
specializovanou výrobou, žádná velká pestrost. Já bych tvou mámu zabila pro n co čerstvého ze
zahrady. Dobrý salát.“
„Tak se mi zdá, že by máma nem la velkou šanci, kdyby snad n kdy stála mezi námi a
obchodem s potravinami.“
„ůsi ne.“
Nato se viditeln usmála, i když v tšina její tvá e byla schovaná ve stínu. Úsm v tmou p
esto prozá il a Thomas si uv domil, že se mu ta dívka líbí. Práv ízla nožem jeho kamaráda, ale
byla mu sympatická. Ne p esto – n jakou malou částí možná práv proto.
„Jsou na sv t ješt obchody s potravinami?“ zeptal se. „Jak to vlastn vypadá venku, co
začaly erupce a propukla tahle nemoc? Je horko a pobíhají tam tlupy šílenc ?“
„Ne. Vlastn nevím. Sluneční erupce spoustu lidí zabily, než stačili utéct na sever nebo na
jih. Moje rodina žila v severní Kanad . Rodiče pat ili k prvním lidem, kte í se dostali do tábor
vybudovaných mezinárodní koalicí. Tím, z čeho pozd ji vznikl ZLOSIN.“
Thomas z stal vte inu hled t s ústy doko án. Dívka mu práv t mi n kolika v tami prozradila
o stavu sv ta víc, než se dozv d l z čehokoli jiného, co slyšel od chvíle, kdy mu vymazali
pam ť.
„Počkej... počkej chvilku,“ promluvil. „Pot ebuju si to poslechnout všechno. Mohla bys začít od
začátku?“
Brenda pokrčila rameny. „Vlastn není moc co vypráv t – stalo se to už dávno. Sluneční
erupce byly naprosto nečekané a nep edvídatelné, a když se v dci pokusili n koho varovat, bylo
už pozd . Zpustošily polovinu planety, zahubily všechno kolem rovníkových oblastí. Všude jinde
zm nily podnebí. Ti, kte í p ežili, m li tendenci se shromažďovat, n které vlády se spojily.
Zanedlouho se pak p išlo na to, že z n jakého st ediska pro kontrolu nemocí unikl jakýsi svinský
virus. Hned od začátku se tomu začalo íkat erupce.“
„Páni,“ zamumlal Thomas. Zadíval se chodbou sm rem k ostatním Placer m a p emýšlel,
jestli n co z toho zaslechli, ale nevypadalo to, že by n kdo poslouchal, jak byli všichni zabraní do
jídla. Stejn byli nejspíš moc daleko. „Kdy se –“
Zvedla ruku a umlčela ho. „Počkej,“ ekla. „N co se d je. Myslím, že máme návšt vu.“
Samotný Thomas nic neslyšel a ani na ostatních Placerech nebylo znát, že by si n čeho všimli. ůle
Jorge byl už vedle Brendy a n co jí šeptal do ucha. Práv se chystala vstát, když se chodbou
rozlehla exploze – od schod , kterými se k zásobárn dostali. Byl to d siv hlasitý zvuk, jak se
stavba deformuje a praská, beton se láme, kov se trhá. Jako mlha se k nim p ivalil oblak prachu a
udusil slaboučké sv tlo z místnosti s jídlem.
Thomas sed l a zíral, ochromený strachem. Tak tak zahlédl Minha, Newta a všechny
ostatní, jak b ží zpátky ke zničenému schodišti. Pak se obrátili a zahnuli do odbočující chodby,
které si p edtím nevšiml. Brenda ho popadla za košili a postavila ho na nohy.
„Utíkej!“ vyk ikla a začala ho táhnout od zničeného schodišt hloub ji do podzemí. Thomas se
probral ze strnulosti a plácl ji po ruce, ale nepustila ho. „Ne! Musíme za mými p áte-“
D ív než stačil dokončit, co cht l íct, se na podlahu p ed ním z ítila celá část stropu.
Betonové bloky s hromovým rachotem padaly jeden na druhý. Od ízlo ho to od sm ru, který
zvolili jeho p átelé. Uslyšel další lámání kamene nad sebou a pochopil, že už nemá na vybranou –
a nemá ani čas.
Zdráhav se otočil a rozb hl se s Brendou pryč. Po ád ho rukou držela za košili, když
společn vyrazili do tmy.

30. KAPITOLA

Thomas si nevšiml, jak mu buší srdce, a nem l ani čas p emýšlet o tom, co mohlo explozi
zp sobit. Jediné, na co byl schopen myslet, byli ostatní Place i, kte í teď od n ho byli odd leni.
Naslepo b žel s Brendou – nucený jí beze zbytku sv it sv j život.
„Sem!“ vyk ikla. Prudce zahnuli doprava. Málem zakopl a spadl, ale Brenda mu pomohla z stat
na nohou. Jakmile se dostal do slušného tempa, konečn jeho košili pustila. „Drž se blízko m .“
Zvuky zkázy za nimi zeslábly, když b želi touto novou trasou, a v Thomasovi se rozho
ela panika. „Co moji p átelé? Co když –“
„Nemluv a b ž! Tak jako tak je pro všechny lepší se rozd lit.“
Jak postupovali dlouhou chodbou hloub ji, vzduch chladnul a tma se prohlubovala.
Thomas cítil, jak se mu pomalu vrací síla, a rychle popadl dech. Zvuky za ním tém utichly.
D lal si o Placery starosti, ale instinkt mu napovídal, že ud lá dob e, když z stane s Brendou – že
jeho p átelé se budou schopni ubránit, pokud se dostanou ven. ůle co když ten, kdo explozi
nastražil, n které z nich zajal? Nebo zabil? A kdo na n vlastn zaútočil? Obavy jako by mu ze
srdce vysávaly krev, zatímco dál b želi tmou.
Brenda ješt t ikrát zm nila sm r; Thomas netušil, jak m že v d t, kam jde. Práv se chystal,
že se jí zeptá, když se zastavila a položila mu ruku na prsa, aby ho zadržela.
„Slyšíš n co?“ zeptala se p es hlasité sup ní.
Thomas poslouchal, ale jediné, co slyšel, byl jejich dech. Všechno ostatní bylo ticho a
tma. „Ne,“ odpov d l jí. „Kde jsme?“
„Budovy na téhle stran m sta propojuje n kolik tunel a tajných chodeb. Možná se táhnou p
es celé m sto – tak daleko jsme se ve svých pr zkumech ješt nedostali. íká se tomu Spodek.“
Thomas jí nevid l do obličeje, ale byla tak blízko, že nosem i na k ži cítil její dech.
Nezapáchal, což ho s ohledem na její životní podmínky p ekvapilo. Jako by m l určitou nev ni,
která byla n jakým zp sobem p íjemná. „Spodek?“ zopakoval. „To zní hloup .“
 „Já jsem to nevymyslela.“
„Jak velkou část se vám prozkoumat poda ilo?“ Nezamlouvala se mu p edstava, že by m
l tam dole pobíhat, aniž by v d l, co má p ed sebou.
„Moc velkou ne. Obvykle jsme narazili na raply. Opravdu t žké p ípady. Už dávno odepsané.“
To zp sobilo, že se Thomas otočil kolem dokola a propátral tmu. Sám po ádn nev d l, co v
ní hledá. Celé jeho t lo se napjalo strachem, jako by práv skočil do ledové vody. „No a...
jsme v bezpečí? Co se vlastn stalo p i té explozi? Musíme se vrátit a najít moje p átele.“
„ů co Jorge?“
„Cože?“
„Nem li bysme jít hledat taky Jorgeho?“
Thomas se jí necht l dotknout. „Jasn , Jorgeho, moje p átele, všechny čóny. Nem žeme je tam p
ece nechat.“
„Co je to čón?“
„To ne eš. Rad ji... co se tam podle tebe stalo?“
Povzdechla si a p istoupila k n mu ješt blíž, p itiskla se k n mu svou hrudí. Cítil, jak se jí rty
otírají o jeho ucho, když mluví. „Cht la bych, abys mi n co slíbil.“ ekla to potichu, sotva víc než
šepotem.
Thomasovi naskočila po celém t le husí k že. „Ehm... co?“
Neodtáhla se, jednoduše mu dál mluvila do ucha. „Bez ohledu na to, co se stane, i kdybychom
museli jít sami, odvedeš m až na konec. ůž ke ZLOSINu, k léku, který jsi slíbil Jorgemu – v
zásobárn mi o tom ekl. Nem žu tady z stat a pomalu propadat šílenství. Nedokážu to. Rad ji um
u.“
Chytila ob jeho ruce do svých a stiskla je. Potom mu položila hlavu na rameno; tak, že se
mu p itiskla nosem ke krku – musela p i tom stát na špičkách. P i každém jejím vydechnutí se mu
po k ži rozb hla nová vlna mrazení.
Thomasovi bylo p íjemné, že je tak blízko, ale zdálo se to být hrozn bizarní a p išlo to z
čistého nebe. Poté ale pomyslel na Teresu a vzedmul se v n m pocit viny. Všechno to byla
hloupost. Byl uprost ed krutého, nemilosrdného pokusu o p ekonání pustiny. Jeho život visel na
vlásku, jeho p átelé možná byli mrtví. Teresa možná byla mrtvá. Sed t tady a objímat se ve tm s
n jakou neznámou dívkou bylo možná to nejabsurdn jší, co by dokázal vymyslet.
„Hej,“ promluvil. Vykroutil ruku z jejího sev ení, uchopil ji za paži a odtáhl ji od sebe. Po
ád nic nevid l, ale p edstavoval si ji, jak tam je, dívá se na n ho. „Nezdá se ti, že pot ebujeme
vymyslet, co dál?“
„Ješt po ád jsi mi nedal ten slib,“ odv tila.
Thomasovi se cht lo k ičet. Nemohl uv it, jak podivn se ta dívka chová. „Tak fajn,
slibuju. ekl ti Jorge všechno?“
„Myslím, že z v tší části. I když jsem to vytušila už v okamžiku, kdy ekl naší skupin , že
má pokračovat bez nás a shromáždit se na V ži.“
„Co jsi vytušila?“
„Že vám pom žeme p ejít p es m sto a vy nás za to dostanete zpátky do civilizace.“
V Thomasovi to probudilo obavy. „Když jsi na to ty p išla tak rychle, nemyslíš, že to
docvaklo i n kterým vašim p átel m?“
„P esn tak.“
„Jak to myslíš, p esně tak? Zní to, jako bys na n co p išla.“
 Zvedla ruce a položila mu je na hruď. „Myslím, že se to tak stalo. V první chvíli jsem se
bála, že se jedná o skupinu víc odepsaných rapl , ale jelikož nás nikdo nepronásledoval, myslím,
že Barkley s n kolika svými kamarády nastražili nálož ve vstupu do Spodku a pokusili se nás
zabít. V dí, že m žou p ijít ke spoust jídla n kde jinde, a sem dol se dá navíc dostat i jinými
cestami.“
Thomas po ád nechápal, proč se k n mu tak má. „To nedává smysl. Proč by nás zabíjeli?
Necht li by nás taky využít? Jít s námi?“
„Ne, ne, ne. Barkley a ostatní jsou tady spokojení. Myslím, že jsou odepsaní trochu víc než my,
začínají ztrácet svou racionální stránku. Pochybuju, že je n co takového v bec napadlo. Vsadím
se, že si prost mysleli, že se všichni spolčíme a... zlikvidujeme je. Že tady dole sp ádáme n jaké
plány.“
Thomas ji pustil a op el se hlavou o st nu. Brenda se k n mu znovu natlačila a ovinula mu paže
kolem pasu.
„Och... Brendo?“ dostal ze sebe. S touhle dívkou nebylo n co v po ádku.
„Co je?“ zamumlala mu do hrudi.
„Co to d láš?“
„Jak to myslíš?“
„Nezdá se ti, že se chováš trochu divn ?“
Rozesmála se. Byl to tak nečekaný zvuk, až Thomase na okamžik napadlo, že dostala
záchvat erupce – stala se raplem se vším všudy. Hih ala se i pak, když se od n ho odtáhla.
„Co je?“ zeptal se.
„Nic,“ odpov d la, ale chichotala se p i tom jako n jaká školačka. „ůsi prost pocházíme z
jiných míst, to je všechno. Promi .“
„O čem to mluvíš?“ Najednou se p istihl, že by cht l, aby ho znovu objala.
„Tím se netrap,“ ekla. Pobavení na jeho účet z ní konečn vyprchalo. „Promi , že jsem byla
tak... opovážlivá. Tam, odkud pocházím, je to prost ... docela normální.“
„Ne... o nic nejde. Jenom... vlastn nic, guty. Jsem v pohod .“ Byl rád, že mu Brenda
nevidí do obličeje, protože musel ho et tak rud , že by se začala znovu smát.
Pak pomyslel na Teresu. Vzpomn l si na Minha a ostatní. Pot eboval p evzít iniciativu.
Teď.
„Hele, sama jsi to ekla,“ prohlásil a pokusil se do hlasu napumpovat sebejistotu. „Nikdo
nás nepronásledoval. Musíme se vrátit.“ „Víš to jist ?“ Její tón byl podezíravý. „Jak to
myslíš?“
„Mohla bych t provést p es m sto. Najít dost jídla, které bychom si s sebou mohli vzít.
Proč je všechny nenechat být? Vyrazit do toho bezpečného útočišt sami?“
Thomas v tomto rozhovoru nehodlal pokračovat. „Jestli se nechceš vrátit se mnou, nevadí.
Já ale jdu.“ Položil ruku na st nu, aby se jí nechal vést, a vykročil sm rem, ze kterého p ib hli.
„Počkej!“ vyk ikla a pak ho dohonila. Chytila ho za ruku a propletla jejich prsty, takže
teď šli vedle sebe, ruku v ruce jako sta í milenci. „Promi . Vážn m to mrzí. Jenom... prost si
myslím, že by bylo jednodušší to dokázat s menším počtem lidí. Ve skutečnosti se s nikým z t ch
rapl nijak moc nekamarádím. To není jako ty a tvoji... Place i.“
ekl to slovo v její p ítomnosti? Nevzpomínal si, ale v jistou chvíli to mohl ud lat kdokoli,
aniž by si toho všiml. „Vážn si myslím, že je t eba, aby nás do bezpečného útočišt dorazilo co
nejvíc. I když se nám poda í dostat se p es m sto, kdo ví, co p ijde potom? T eba pak bude počet d
ležitý.“
 Zamyslel se nad tím, co práv ekl. Skutečn mu záleželo jen na tom mít nakonec hodn lidí,
aby m li lepší šanci, že budou v bezpečí? Skutečn byl tak lhostejný?
„Fajn,“ byla její jediná odpov ď. N co se v ní zm nilo. P sobila mén sebejist . Mén jako v dce.
Thomas vyprostil ruku z jejího stisku, a aby pro to m l záminku, rozkašlal se a zakryl si jí
ústa. Když s kašláním skončil, už k ní ruku nenatáhl.
Dalších n kolik minut spolu nehovo ili. Thomas šel za ní. Cítil ji, p estože stále nevid l.
Po n kolika zabočeních se vp edu naho e objevilo sv tlo, které rychle sílilo, jak se k n mu blížili.
Ukázalo se, že je to sluneční sv tlo, které proniká dovnit zubatými otvory ve strop – následky
exploze. P ístup k místu, kde bylo schodišt , p ehrazovaly obrovské balvany, pokroucené kusy
oceli a rozlámané trubky – a vypadalo to, že p elézat p es trosky bude nebezpečné. Všechno halil
oblak prachu, ve kterém paprsky slunečního sv tla vypadaly tlust a živ a zrnka prachu tančila jako
komá i. Ve vzduchu byla cítit sádra a n jaká spálenina. Nemohli se dostat ani do zásobárny s
veškerým jídlem, ale Brenda našla dva batohy, které z místnosti p edtím vynesla.
„Nevypadá to, že by tady n kdo byl,“ prohlásila. „Nevrátili se. Je dokonce možné, že se
Jorgemu a tvým p átel m n jak poda ilo dostat se nahoru a ven.“
Thomas ve skutečnosti nev d l, co doufal najít, avšak p inejmenším jedna dobrá zpráva
byla zjevná: „ůle t la žádná, ne? Nikdo p i explozi nezem el?“
Brenda pokrčila rameny. „Raplové mohli jejich t la odtáhnout. ůle pochybuju o tom.
Nem lo by to smysl.“
Thomas p ikývl, jako by tím její prohlášení potvrzoval, držel se ho. Nem l však pon tí, co
d lat dál. Odešli do chodeb – do Spodku – hledat další Placery? Nebo vyšli ven do ulic? Zp t do
budovy, kde se zbavili Barkleyho a ostatních? Každý ten nápad zn l hrozn . Rozhlédl se, jako by
se odpov ď m la n jakým kouzlem zjevit.
„Musíme projít Spodkem,“ oznámila po dlouhé chvíli Brenda; nejspíš zvažovala jejich
možnosti stejn jako Thomas. „Jestli ostatní vyšli nahoru, budou už dávno pryč. Navíc p itáhnou
pozornost na sebe a odvedou ji od nás.“
„ů jestli jsou tady dole, tak je najdeme, ne?“ zeptal se Thomas. „Všechny ty tunely se
nakonec zase n kde sejdou, ne?“
„Jo. V každém p ípad vím, že Jorge je nasm ruje ke druhé stran m sta, k horám.
Musíme se tam prost dostat, abychom se znovu dali dohromady a pokračovali dál.“
Thomas se na Brendu zamyšlen podíval. Možná jenom p edstíral, že p emýšlí, protože ve
skutečnosti nem l jinou možnost, než se jí držet. Pravd podobn byla jeho nejv tší – možná
jedinou – šancí, že dosáhne n čeho víc než rychlé a strašlivé smrti z rukou dávno odepsaných
rapl . Co jiného mohl ud lat?
„Tak jo,“ ekl. „Pojďme.“
Usmála se drobným úsm vem, který prozá il špínou na jejím obličeji, a Thomas nečekan
zatoužil po tom okamžiku, kdy spolu byli ve tm . ůle skoro stejn rychle, jako se ten nápad
zformoval, zase zmizel. Brenda mu podala jeden batoh, pak sáhla do toho svého, vytáhla svítilnu
a zapnula ji. Jak svítila na tu či onu stranu, kužel paprsk proza oval prach. Nakonec ji namí ila do
dlouhé podzemní chodby, kterou prošli p edtím již dvakrát.
„Zkusíme to?“ zeptala se.
„Zkusíme,“ zamumlal Thomas. Nem l dobrý pocit z toho, jak se to s jeho p áteli vyvinulo,
a uvažoval, jestli d lá dob e, když se drží Brendy.
Když však vykročila, vydal se za ní.
 31. KAPITOLA

Spodek byl vlhké, ohavné místo. Thomas byl skoro vd čn jší za naprostou tmu, než aby musel
sledovat, co je kolem n ho. Zdi a podlahy byly jednotvárn šedé, nic víc než beton nat ený barvou,
po n mž tu a tam stékaly č rky vody. Každých p t až deset metr minuli dve e, ale v tšinou byly
zamčené, když zkusili vzít za kliku. Dávno zhasnutá osv tlovací t lesa na strop pokrýval prach a p
inejmenším polovina jich byla rozbitá, jen sklen né st epy našroubované do rezivých otvor .
Celkov vzato to p sobilo jako hrobka, ve které straší. Jméno Spodek se k tomu nakonec
hodilo. Thomas uvažoval, k čemu v bec byla taková podzemní stavba vybudována. Byly to
spojovací chodby a kancelá e pro nejr zn jší činnosti? Pr chody mezi budovami pro deštivé dny?
Nouzové trasy? Únikové trasy p ed jevy, jako byly silné slunečné erupce a útoky šílenc ?
Moc toho nenamluvili, když Brendu následoval jednou chodbou za druhou. Na k ižovatkách
nebo rozbočeních občas zahýbali doleva, občas doprava. Jeho t lo rychle spot ebovalo energii,
kterou mu dodalo, jak se p edtím nacpal. M l pocit, že mají za sebou n kolik hodin ch ze, když ji
konečn p esv dčil, aby si ud lali zastávku a znovu se najedli. „P edpokládám, že víš, kam
jdeme,“ ekl jí, když se vydali na další pochod. Všechna místa, kudy prošli, mu p ipadala úpln
stejná. Fádní a tmavá. Prašná, tam kde nebylo vlhko. V tunelech vládlo ticho až na kapání vody
v dálce a šust ní jejich oblečení p i ch zi. Jejich kroky, tupé dusání o beton.
Najednou se Brenda zastavila a prudce se k n mu otočila. Zespodu si osvítila obličej.
„Baf,“ zašeptala.
Thomas nadskočil a pak ji od sebe odstrčil. „Nech si ty blbiny!“ zak ičel. P ipadal si jako
idiot – srdce mu málem puklo strachem. „Vypadáš tak jako...“
Nechala sv tlo baterky klesnout k boku, ale svýma očima dál visela na jeho. „Jako co?“
„Nic.“
„Rapl?“
To slovo se Thomasovi za ízlo do srdce. Necht l o ní tak p emýšlet. „No... vlastn jo.
Promi .“
Odvrátila se od n ho a znovu vykročila. Její sv tlo zazá ilo dop edu. „Já jsem rapl,
Thomasi. Mám erupci, takže jsem rapl. Ty taky.“
Musel se na n kolik krok rozb hnout, aby ji dostihl. „Jasn , ale ješt nejsi úpln odepsaná.
ů... já taky ne, nemám pravdu? Než úpln zmago íme, dostaneme lék.“ V duchu Krysákovi
doporučil, aby mluvil pravdu.
„Už se nem žu dočkat. ů mimochodem, já doopravdy vím, kam jdeme. Díky za d v ru.“
Pokračovali, zahýbali hned tam a hned zase jinam, postupovali jedním dlouhým tunelem
za druhým. Pomalá, ale vytrvalá t lesná zát ž odvedla Thomasovy úvahy od Brendy a dodala mu
dobrý pocit, jaký nezažil už n kolik dní. Myšlenky se pono ily do lehkého oparu. P emýšlel o
bludišti, o svých útržkovitých vzpomínkách a o Terese. V tšinou o Terese.
Nakonec vešli do prostorné místnosti, z níž vybíhalo n kolik východ nalevo a napravo, víc
než kolik jich vid li doposud. Vypadalo to skoro jako n jaké shromaždišt , do n hož vedly
podzemní chodby ze všech ostatních budov.
„To je st ed m sta nebo n co takového?“ zeptal se.
 Brenda ud lala zastávku na odpočinek a sedla si na zem, zády ke st n . Thomas se k ní p ipojil.
„Vícemén ano,“ odpov d la. „Vidíš? Už máme za sebou p lku cesty na druhou stranu m sta.“
Thomasovi se líbilo, jak to zní, ale nebylo mu p íjemné myslet na ostatní. Minho, Newt,
všichni Place i. Kde byli? P ipadal si jako frasák, že je v bec nehledá, nesnaží se zjistit, jestli
nemají potíže. Bylo možné, že se již bezpečn dostali ven z m sta?
Ozvalo se hlasité prasknutí, jako když se rozbije sklen ná žárovka. Thomase to polekalo.
Brenda okamžit posvítila baterkou zpátky do sm ru, odkud p išli, ale chodba mizela ve stínu,
prázdná až na n kolik ošklivých šmouh, černých na šedém podkladu, které na st nách zp sobila
voda.
„Co to bylo?“ zašeptal Thomas.
„ůsi praskla stará žárovka.“ V jejím hlase nebyly žádné obavy. Položila baterku na zem
tak, aby svítila na st nu proti nim.
„Proč by se stará žárovka jenom tak sama od sebe rozbila?“
„Nevím. Že by krysa?“
„Žádné krysy jsem nevid l. ů krom toho, jak by se krysa dostala na strop?“
Podívala se na n ho s výrazem, který snad ani nemohl být posm šn jší. „Máš pravdu. Musela
to být létající krysa. M li bysme odtud rychle zmizet.“
D ív než tomu Thomas dokázal zabránit, krátce a nervózn se zasmál. „Strašná legrace.“
Další prasknutí, tentokrát následované cinkotem skla rozsypaného po podlaze. Určit se ozvalo z
prostoru za nimi – tentokrát si byl Thomas jistý. N kdo je stoprocentn sledoval. A Place i to být
nemohli – zn lo to spíš jako n kdo, kdo se snaží nahnat jim strach. Vyd sit je. Ani Brenda
nedokázala zamaskovat svou reakci. Když svýma očima našla jeho, její pohled byl plný obav.
„Vsta ,“ zašeptala. Oba se společn postavili a pak si tiše upevnili batohy. Brenda ješt
jednou zasvítila baterkou do chodby, kterou p išli. Nic tam nebylo.
„Nem li bychom to prov it?“ zeptala se tlumeným hlasem. Šeptala, ale v tichu podzemní chodby
to zn lo hrozn hlasit – jestli byl n kdo nablízku, slyšel každé slovo, které Brenda a Thomas íkají.
„Prov it to?“ Thomasovi to p ipadalo jako ten nejhorší nápad, jaký za poslední dobu
slyšel. „Ne, m li bychom odsud zmizet, jak jsi ekla.“
„Co? Ty chceš toho, kdo to je, nechat, aby nás dál sledoval? P ípadn dal dohromady pár
kamarád a n kde si na nás počkal? Bude lepší vy ídit to teď.“
Thomas ji chytil za ruku, ve které držela svítilnu, a nasm roval ji na zem. Pak se naklonil
blíž, aby jí mohl pošeptat do ucha. „Klidn to m že být past. Tam, odkud jsme p išli, na zemi
žádné sklo nebylo – museli se n jak natáhnout ke stropu a rozbít n které ze starých sv tel. Proč by
to n kdo d lal? Určit je to n kdo, kdo se nás snaží nalákat, abychom se tam vrátili.“
Oponovala mu: „Jestli je jich dost, aby zaútočili, proč by nás n kam lákali? To je pitomost. Proč
sem jednoduše nep ijít a neskoncovat s tím tady a teď?“
Thomas se nad tím zamyslel. Na tom, co íkala, n co bylo. „Ješt v tší pitomost je
každopádn sed t tady a celý den o tom žvanit. Co ud láme?“
„Co kdybychom prost –“ Jak mluvila, začala zvedat baterku, ale zarazila se a hr zou vyt eštila
oči.
Thomas prudce otočil hlavu, aby zjistil p íčinu.
T sn na okraji prostoru oza ovaného sv tlem její baterky stál n jaký muž.
Vypadal jako zjevení. M l v sob cosi neskutečného. Naklán l se na pravou stranu, levá noha se
mu i s chodidlem trochu škubala, jako by m l nervový tik. Levá ruka sebou cukala taky a její
prsty se zatínaly v p st a zase povolovaly. Na sob m l tmavý oblek, který kdysi mohl být hezký,
ale teď byl špinavý a potrhaný. Ob kolena kalhot byla nasáklá vodou nebo n čím nechutn jším.
ůle to všechno Thomas zaregistroval ve chvilce. V tšinu jeho pozornosti p itáhla mužova
hlava. Thomas se nedokázal p inutit, aby na ni p estal fascinovan civ t. Vypadalo to, jako by muž
m l vlasy z k že na hlav vyškubané, takže po nich z staly jen krvavé strupy. Tvá m l sinalou a
mokvavou, plnou jizev a bolák . Jedno oko bylo pryč; tam, kde m lo být, se nacházela jen lepkavá
červená hmota. Taky mu chyb l nos a Thomas dokonce v jeho lebce pod d siv znetvo enou k ží
zaregistroval stopy otvor dýchacích cest.
A pak tu byla jeho ústa. Ohrnuté rty, jako když vrčí pes, odhalené blyštiv bílé zuby, pevn
stisknuté. Pravé oko se dívalo zlostným pohledem, ve kterém bylo cosi krutého, jak t kal mezi
Brendou a Thomasem.
Pak ten muž n co ekl bublavým hlasem, ze kterého Thomasovi p eb hl mráz po zádech. Bylo to
jen n kolik slov, ale byla tak absurdní a nemístná, že dodala celé situaci ješt d siv jší rozm r.
„ íkal kos, že p išla Rose a vzala mi nos.“

32. KAPITOLA

Z hloubi Thomasovy hrudi se prodral tichý výk ik. Nev d l, jestli ho bylo venku slyšet,
nebo to bylo jen n co, co cítil uvnit , co si p edstavoval. Brenda stála mlčky vedle n ho – možná
byla ochromená – a dál mí ila svítilnou p ímo na šeredného cizince.
Muž t žkopádným krokem postoupil sm rem k nim. Musel p i tom mávat zdravou rukou,
aby udržel rovnováhu na noze, kterou m l v po ádku.
„ íkal kos, že p išla Rose a vzala mi nos,“ zopakoval. Bublání hlen v jeho hrdle p ešlo v
odporné zachrčení. „Teď mi teče jak šos.“
Thomas zadržoval dech. Čekal, až Brenda zareaguje jako první.
„Chápete to?“ zeptal se muž a jeho ústa se pokusila prom nit škleb v úsm v. Vypadal jako
zví e, které se chystá vrhnout se na svou ko ist. „Teď mi teče jak šos. M j nos. Co mi vzala Rose,
íkal kos.“ Nato se zasmál. Byl to bublavý chechot, který v Thomasovi probudil obavu, že už
nikdy nebude klidn spát.
„Jo, chápu,“ ekla Brenda. „To má být n jaká legrace.“
Thomas vycítil pohyb a podíval se za ni. Rafinovan vytáhla ze svého batohu plechovku a
svírala ji teď v pravé ruce. Než se stačil zamyslet nad tím, jestli je to dobrý nápad, nebo jestli by
se m l pokusit ji zadržet, nap áhla ruku dozadu a mrštila plechovkou po raplovi. Thomas se díval,
jak plechovka letí a naráží muži do obličeje.
Muž ze sebe vyrazil sk ek, z n hož Thomasovi ztuhla krev v žilách.
A pak se objevili další. Dvoučlenná skupinka. Pak t i. Potom čty i další. Muži a ženy.
Všichni se šourav vyno ili ze tmy a postavili se za prvního rapla. Všichni byli stejn odepsaní. A
stejn šerední, zdevastovaní erupcí, šílení a poznamenaní zran ními od hlavy k pat. Thomas si
všiml, že nos chybí všem.
„Zas tak hrozn to nebolelo,“ prohlásil v dce rapl . „Máš moc hezký nos. Vážn bych cht l
mít znovu nos.“ P estal cenit zuby, aby si mohl olíznout rty, a hned se k tomu zase vrátil. Jeho
jazyk byl cosi hr zn zjizveného a nachového, jako by se do n ho kousal, když se nudil. „ů moji p
átelé zrovna tak.“
Strach se dral Thomasovou hrudí nahoru a ven, jako toxický plyn, který jeho žaludek
odmítl. V d l teď líp než kdy p edtím, co erupce s člov kem ud lá. Vid l to už d ív v oknech
ubytovny – ale teď tomu čelil v osobn jší rovin . M l to p ímo p ed sebou a ned lily ho od toho
žádné m íže. Obličeje rapl byly primitivní a zví ecí. V dce postoupil o další t žkopádný krok, pak
k n mu p idal druhý.
Byl čas jít.
Brenda ne ekla nic. Nebylo t eba. Poté, co vytáhla další plechovku a mrštila ji sm rem k
rapl m, se Thomas zárove s ní otočil a vyrazili pryč. Šílený jekot z úst jejich pronásledovatel se
za nimi spustil jako bojový ryk armády démon .
Sv tlo Brendiny baterky rozt esen p ejížd lo zleva doprava, poskakovalo, jak sprintovali spoustou
zákrut na tu či onu stranu. Thomas si byl v dom, že mají výhodu. Raplové vypadali jako nap l
zmrzačení, posetí zran ními. Určit nem li na to, aby s nimi udrželi tempo. Pak ale p išla
myšlenka, že by tady mohli být ješt další raplové, dokonce by na n mohli čekat n kde vp edu...
Brenda se zarazila a zahnula doprava. Thomase chytila za rameno, aby ho strhla za sebou.
Prvních n kolik krok vrávoral, pak znovu získal jistý krok a vybičoval se do maximální rychlosti.
Vzteklý k ik a pískot rapl maličko zeslábl.
Pak Brenda zahnula doleva. Pak zase doprava. Po této druhé zm n sm ru zhasla baterku, ale
nezpomalila.
„Co to d láš?“ zeptal se Thomas. Natáhl p ed sebe ruku, p esv dčený o tom, že každým
okamžikem narazí do zdi.
Jedinou odpov dí, které se mu dostalo, bylo: psst. Zamyslel se nad tím, jak moc vlastn Brend
v í. Vložil sv j život do jejích rukou. Nem l ale pocit, že by si – obzvlášť teď – mohl n jak
vybírat.
O n kolik sekund pozd ji znovu zabrzdila a tentokrát se zastavila úpln . Stáli v tm
a lapali po dechu. Raplové byli daleko, ale po ád dost hlasití a p ibližovali se.
„Bezva,“ zašeptala. „N kde p ímo... tady.“ „Cože?“ zeptal se.
„Nekecej a pojď za mnou do téhle místnosti. Je tady dokonalý úkryt – našla jsem ho
jednou p i pr zkumu. Určit na n j nenarazí. D lej.“
Její ruka zesílila stisk jeho paže a strhla ho doprava. Poznal, že procházejí úzkým dve ním
otvorem. Potom ho Brenda stáhla k podlaze.
„Je tady starý st l,“ ekla. „Nahmatáš ho?“
Postrkovala jeho ruku dál, až ucítil tvrdé, hladké d evo.
„Jo,“ odpov d l.
„Hlavn dávej pozor na hlavu. Vlezeme pod n j a pak se protáhneme škvírou ve zdi, která
vede do tajné komory. Kdo ví, k čemu je, ale ti raplové ji určit nenajdou. I kdyby m li sv tlo,
o čemž pochybuju.“
Thomas se neubránil myšlence, jak to bez sv tla dokázali oni, ale nechal si tu otázku na
pozd ji – Brenda již byla v pohybu a on ji necht l ztratit. Držel se nablízku, svými prsty udržoval
kontakt s její nohou a vlezl za ní po všech čty ech pod st l a dál ke st n . Potom se proplížili
úzkým čtvercovým otvorem do dlouhého, úzkého prostoru. Thomas hmatal kolem sebe,
poplácával okolní povrchy rukama, aby získal p edstavu o tom, kde je. Strop byl jen asi šedesát
centimetr od zem , a tak se soukal do škvíry hloub ji.
 Když se Thomasovi poda ilo dostat se nemotorn dovnit , Brenda ležela p itisknutá zády ke
vzdálen jší st n . Nem li jinou možnost než ležet natažení na boku. Prostor byl t sný, ale vešel se
tam, otočený stejným sm rem jako ona, takže se na ni zep edu tiskl svými zády. Cítil na šíji její
dech.
„Prvot ídní pohodlí,“ zašeptal.
„Hlavn buď zticha.“
Thomas se posunul maličko dál, aby se mohl op ít hlavou o st nu, a pak se uvolnil. Co to šlo se
uvelebil, pomalu zhluboka dýchal a poslouchal, jestli neuslyší n jaký náznak p ítomnosti rapl .
Zpočátku bylo ticho tak hluboké, že skoro až bzučelo, hučelo mu v uších. ůle pak se
ozvaly první stopy zvuk vydávaných raply. Kašlání, náhodné výk iky, šílené hih ání. Každou
sekundou se p ibližovali a Thomas na okamžik propadl panice. Znepokojilo ho, že byli tak hloupí
a vlezli do takové pasti. ůle pak se nad tím zamyslel. Pravd podobnost, že raplové tajný úkryt
najdou, byla mizivá, ve tm obzvlášť. P jdou dál a s trochou št stí odtáhnou pryč. Možná dokonce
na n ho a Brendu úpln zapomenou. Bylo to lepší než dlouhé pronásledování. A pokud by
došlo na nejhorší, mohli se s Brendou maličkým vstupním otvorem snadno bránit. Možná.
Raplové byli už blízko. Thomas musel bojovat s nutkáním zadržovat dech. Nejmí ze
všeho pot ebovali, aby je prozradilo nečekané zalapání po kyslíku. P estože byla tma, zav el oči a
snažil se soust edit se na poslouchání.
Šustivý zvuk šouravé ch ze. Bručení a namáhavý dech. N kdo zabušil do st ny, n kolika
utlumenými údery do betonu. Strhla se hádka, zu ivá vým na názor vedená v nesrozumitelné
hatmatilce. Zaslechl: „Tudy!“ a „Tamtudy!“ Další kašlání. Jeden z nich vydal dávivý zvuk a n co
vyplivl, jako by se snažil zbavit se jednoho nebo dvou orgán . N jaká žena se zasmála. V tom
zvuku bylo tolik šílenství, až se Thomas zachv l.
Brenda našla jeho ruku a stiskla ji. Thomas znovu pocítil, jak se v n m vzedmul absurdní
pocit provinilosti, jako by Teresu podvád l. Nemohl za to, že tahle dívka byla tak emocionální. A
byla p kná pitomost myslet na n co takového, když byl teď –
Do místnosti hned vedle úkrytu vešel n jaký rapl. Thomas slyšel hvízdavé nádechy, t ení
noh o podlahu. Pak vstoupil další, jehož kroky m ly charakter dlouhého sklouznutí a zadun ní.
Thomase napadlo, že by to mohl být první muž, kterého vid li, ten, který na n mluvil – ten, jemuž
se t ásly ruce a noha tak, že nebyly k užitku.
„Chlapečk ,“ zavolal posm šn muž. Byl to určit on – ten hlas Thomas nedokázal
zapomenout. „Holčičkóóó! Pojďte ven, pojďte ven, ozv te se, ozv te se, chci vaše nosy.“
„Nic tady není,“ zavrčela žena. „Jenom starej st l.“
Vzduch pro ízlo sk íp ní d eva po podlaze. Skončilo stejn rychle, jak začalo. „T eba
ty svoje nosánky schovávají pod ním,“ odv til muž. „T eba je mají po ád spojené s t mi jejich
hezkými ksichtíky.“
Thomas se p ikrčil dozadu k Brend , když uslyšel, jak ruka nebo noha šmátrá po podlaze t
sn p ed vstupem do jejich maličkého úkrytu. Jen n jakého p l metru daleko.
„Tady dole nic není!“ ekla znovu žena.
Thomas slyšel, jak se vzdaluje. Uv domil si, že celé jeho t lo se stáhlo jako klubko
napružených drát ; p inutil se uvolnit se a dál si dával pozor, aby si hlídal dech.
Další šourání nohou. Pak strašidelný šepot, jak se trojice setkala uprost ed místnosti, aby
se poradila o dalším postupu. Thomas uvažoval, jestli jim to po ád myslí dost dob e, aby byli n
čeho takového schopni. Napínal uši, snažil se zaslechnout každé slovo, avšak chraplavé
výtrysky slov z stávaly nesrozumitelné.
 „Ne!“ zak ičel jeden z nich. Muž, ale Thomas nedovedl poznat, jestli ten. „Ne! Ne ne ne
ne ne ne ne ne.“ Slova se ztišila do huhlavého koktání.
Žena ho umlčela vlastním pok ikem: „Jo jo jo jo jo jo jo jo.“
„Buďte ticho!“ obo il se na n v dce. Určit to byl v dce. „Ticho, ticho, ticho!“
Thomas cítil ve svém nitru chlad, p estože se mu na k ži perlil pot. Nev d l, jestli má tento
rozhovor n jaký význam, nebo je to pouze další d kaz šílenství.
„Já odcházím,“ ekla žena a její hlas zlomil vzlyk. Mluvila jako dít vynechané ze hry.
„Já taky, já taky.“ To byl ten druhý muž.
„Ticho, ticho, ticho, ticho,“ za val v dce, tentokrát mnohem hlasit ji. „Jd te pryč, jd te pryč, jd te
pryč!“
To náhlé opakování slov Thomase vyd silo. Jako by se jim v mozku zapnulo n jaké
ovládání jazyka. Brenda mu tiskla ruku tak siln , až to bolelo. Její dech ho v potu na šíji studil.
Venku bylo slyšet šouravé kroky a šustot oblečení. Že by odcházeli?
Když vyšli do chodby, tunelu, nebo co to bylo, zvuky se prudce ztišily. Vypadalo to, že
ostatní raplové z jejich skupiny už odešli. Brzy znovu všude zavládlo ticho. Jediné, co Thomas
slyšel, byly tenoučké zvuky jeho a Brendina dechu.
Leželi na tvrdé zemi, čekali ve tm a potili se, obrácení čelem k malému vstupnímu otvoru,
p itisknutí k sob . Ticho se protahovalo, znovu p ešlo v hučení nep ítomnosti zvuku. Thomas dál
napínal uši, protože v d l, že musejí mít absolutní jistotu. Bez ohledu na to, jak moc cht l z té t sné
kom rky pryč, jak nepohodlné to uvnit bylo, museli počkat.
Ub hlo n kolik minut. Pak n kolik dalších. Nic než ticho a tma.
„Myslím, že jsou pryč,“ zašeptala nakonec Brenda. Rozsvítila baterku.
„ůhoj, nosánkové!“ zak ičel z místnosti odporný hlas.
Pak se otvorem protáhla zakrvavená ruka a chytila Thomase za košili.

33. KAPITOLA

Thomas vyjekl a začal do zjizvené, pohmožd né ruky mlátit. Jeho oči se ješt p izp
sobovaly jasu Brendiny baterky; musel p imhou it oči, aby uvid l pevné sev ení, kterým ho muž
držel za košili. Rapl zatáhl a p irazil Thomasovo t lo ke st n . Narazil obličejem do tvrdého
betonu a kolem nosu mu explodovala bolest. Cítil, jak mu z n j vytéká pramínek krve. Muž ho
postrčil n kolik centimetr zpátky a potom ho znovu p itáhl dop edu. Odstrčil a zase p itáhl. ů ješt
jednou, p ičemž pokaždé Thomasovi narazil obličej na st nu. Thomas nemohl uv it, jakou má ten
rapl sílu – s ohledem na to, jak vypadal – slabý a d siv poran ný –, se to zdálo být neskutečné.
Brenda vytáhla n ž a pokusila se ho p elézt, dostat se do takové pozice, aby mohla po
ruce seknout.
„Opatrn !“ vyk ikl Thomas. Ten n ž byl strašn blízko. Popadl muže za záp stí
a zakroutil mu jím na jednu a na druhou stranu, pokusil se ten železný stisk zmírnit. Nic
nefungovalo a muž pokračoval v tom, že Thomase odstrkával a p itahoval, otloukal mu t lo, jak
jím narážel o zeď.
 Brenda za vala a zaútočila. Máchla rukou p es Thomase a její n ž se zaleskl, jak jej
zarazila p ímo do raplova p edloktí. Muž ze sebe vyrazil démonické zaskučení a Thomasovu
košili pustil. Ruka mu zmizela v otvoru a zanechala po sob na podlaze krvavou stopu. Jeho
bolestivé výk iky pokračovaly, hlasit a s dlouhotrvajícími ozv nami.
„Nem žeme ho nechat utéct!“ zak ičela Brenda. „D lej, vylez ven!“
Thomase bolelo celé t lo, ale v d l, že Brenda má pravdu, a již se kroutil, aby své t lo
správn natočil. Pokud by muž dostihl ostatní raply, vrátili by se všichni. Bylo možné, že zaslechli
rozruch a už teď se obracejí.
Thomasovi se konečn poda ilo protáhnout otvorem paže a hlavu; pak už to šlo snáz.
Použil st nu jako oporu a s její pomocí se vytáhl z otvoru úpln . Očima p i tom visel na raplovi a
očekával další útok. Muž byl jen n jaký metr daleko a poran nou ruku si choval na prsou. Když se
jejich oči setkaly, rapl vycenil zuby jako ran né zví e a naprázdno skousl.
Thomas se začal stav t na nohy, ale hlavou narazil zespodu do stolu. „Frase!“ zak ičel a
vylezl zpod staré d ev né desky ven. Brenda mu byla v patách a krátce nato už oba stáli nad
raplem, který ležel na zemi v embryonální poloze a na íkal. Krev mu kapala z rány na podlahu,
kde již stačila vytvo it malou loužičku.
Brenda držela v jedné ruce svítilnu a ve druhé n ž, jehož hrotem mí ila na rapla. „M l jsi
jít s t mi svými bláznivými kamarády, d dku. Nem l sis s námi zahrávat.“
Muž se místo odpov di najednou zkroutil v ramenou a s ohromující rychlostí a silou
vykopl svou zdravou nohou. Nejd ív zasáhl Brendu a odmrštil ji na Thomase, načež oba společn
spadli na podlahu. Thomas slyšel, jak n ž a baterka s rachotem odskákaly po betonové podlaze
pryč. Po st nách tančily stíny.
Rapl se vrávorav postavil a rozb hl se k noži, který se zastavil u dve í na chodbu. Thomas
se zvedl, vrhl se vp ed, vrazil muži zezadu do kolen a složil ho tak na zem. Muž se prudce otočil
a ohnal se p itom loktem. Zasáhl Thomase do spodní čelisti. Padající Thomas ucítil další explozi
bolesti a instinktivn zvedl ruku k obličeji.
V dalším okamžiku tam byla Brenda. Skočila na rapla a dvakrát ho ude ila do obličeje.
Vypadalo to, že ho omráčila. Využila té krátké chvilky a n jakým zp sobem se jí poda ilo
škubnout mužem tak, že ho otočila, aby znovu ležel na b iše, rozpláclý na podlaze. Chytila ho za
ruce a znehybnila mu je za zády. Opírala se do nich a zvedala je zp sobem, který se zdál být
nesmírn bolestivý. Rapl se kroutil a házel sebou, ale Brend se poda ilo ho znehybnit také svýma
nohama. Začal k ičet, vyrážet ze sebe d sivý, pronikavý ná ek čisté hr zy.
„Musíme ho zabít!“ p ek ičela to.
Thomas se zvedl na kolena a v nečinném omámení jenom p ihlížel. „Cože?“ zeptal se, jak
byl otup lý vyčerpáním, p íliš šokovaný, než aby její slova dokázal zpracovat. „P ines ten n ž!
Musíme ho zabít!“
Rapl dál val. Byl to zvuk, který v Thomasovi probouzel nutkání utéct nejdál, co jen šlo.
Byl nep irozený. Nelidský.
„Thomasi!“ vyk ikla Brenda.
Doplazil se k noži, zvedl ho a podíval se na mazlavou rudou hmotu na jeho ostré čepeli.
Otočil se zpátky k Brend .
„D lej!“ popohnala ho. Z očí jí čišel vztek. N co mu eklo, že její hn v už není namí ený jen
proti raplovi – zlobila se na n ho, že mu to trvá tak dlouho.
Jenže byl toho schopný? Ubodat člov ka? P estože to byl pomatený šílenec, který ho cht
l zabít? Který cht l jeho pod laný nos, pro boha živého?!
 Odvlekl se zpátky k ní. N ž p i tom držel, jako by m l na špičce jed. Jako by jenom tím,
že ho drží, mohl chytit stovku nemocí a zem ít pomalou, mučivou smrtí. Rapl s pažemi
vyvrácenými za zády a p imáčknutý k podlaze val dál.
Brenda našla Thomasovy oči a odhodlan ekla: „Obrátím ho – musíš ho bodnout do srdce!“ román
Thomas začal vrt t hlavou, ale pak se zarazil. Nem l na vybranou. Ten muž musel zem ít. P ikývl
tedy.
Brenda ze sebe vyrazila výk ik, z n hož bylo patrné, kolik úsilí do toho dává, a padla na
pravou stranu rapla. Použila p i tom své t lo a sev ení mužových paží k tomu, aby ho otočila na
bok. Zdálo se to nemožné, ale jeho ev ješt zesílil. Jeho hruď se teď nabízela, prohýbala se a
vyčnívala p ímo p ed Thomasem, jen n kolik centimetr daleko.
„Teď!“ k ikla Brenda.
Thomas stisk n ž pevn ji. Pak k n mu p iložil druhou ruku, aby první ruku podpo il.
Rukojeť nože, jehož čepel sm ovala k podlaze, tak pevn svíralo všech deset prst . Musel
to ud lat. Musel to ud lat.
„Teď!“ vyk ikla znovu Brenda.
Rapl val.
Thomasovi se z obličeje inul pot.
Srdce mu pumpovalo, bušilo, rachotilo.
Pot v očích. Bolest v celém t le. Strašlivý, nelidský ev.
„Teď!“
Thomas použil všechnu svou sílu a zarazil n ž raplovi do hrudi.

34. KAPITOLA

Dalších t icet sekund bylo pro Thomase d sivým, ot esným zážitkem.

Rapl zápasil. Svíjel se v k ečích. Dusil se a plival. Brenda ho držela, zatímco Thomas
nožem kroutil v rán . Tlačil jej hloub ji. Život si dával na čas, než z toho muže vyprchal, než sv
tlo v jeho šílených očích vyhaslo, než chropt ní a fyzické projevy snahy udržet se na sv t
pomalu umlkly a ustaly.
Ale nakonec muž nakažený erupcí zem el a Thomas padl na záda. Celé jeho t lo bylo jako
napružená cívka rezavého drátu. Lapal po dechu, bojoval s nep íjemným dmutím v prsou.
Práv zabil člov ka. P ipravil n koho jiného o život. P ipadal si, jako by m l útroby plné jedu.
„Musíme jít,“ vyhrkla Brenda a vyskočila na nohy. „Není možné, že by ten kravál neslyšeli. D
lej.“
Thomas tomu nemohl uv it, jak je nad v cí, jak rychle dokázala nechat za sebou, co
ud lali. ůle na druhou stranu nem li moc na výb r. Chodbou se rozlehly první zvuky ostatních
rapl . Zn lo to, jako když hyeny skáčou ka onem.
Thomas se p inutil vstát. Potlačil vinu, která hrozila, že ho pohltí. „Fajn, ale už toho bylo
dost.“ Nejd ív ty st íb ité koule požírající hlavy. Teď boj ve tm s raply.
„Jak to myslíš?“
 M l už po krk dlouhých černých tunel . M l jich dost na celý život. „Chci denní sv tlo. Je
mi jedno, co to bude obnášet. Chci denní sv tlo. Hned teď.“

Brenda se nehádala. Provedla ho n kolika zákruty a zanedlouho našli dlouhý železný žeb
ík, který vedl k obloze, pryč ze Spodku. V dálce se stále ozývaly znepokojivé zvuky vydávané
raply. Smích, pok ikování a chichotání. A občas n jaké zaječení.
Odsunutí kulatého krytu kanálu si vyžádalo trochu víc námahy, ale nakonec poklop
povolil a oni vylezli ven. Zjistili, že stojí v šedivém soumraku, obklopení ze všech stran nesmírn
vysokými budovami. Rozbitá okna. Odpadky rozházené po ulicích. N kolik povalujících se
mrtvých t l. Puch hniloby a prachu. Horko.
ůle lidé žádní. ůlespo žádní živí. Thomas se v první chvíli lekl, že by mezi mrtvými mohli
být jeho p átelé, ale nebyli. Poházená t la pat ila starším muž m a ženám a již se začala rozkládat.
román
Brenda se pomalu otočila kolem dokola, aby se zorientovala. „Tak jo, k horám by se m lo
jít tamtudy.“ Ukázala, ale poznat se to nedalo, protože nem li volný výhled a zapadající slunce
jim zakrývaly budovy.
„Víš to jist ?“ zeptal se Thomas.
„Jasn , pojď.“
Vyrazili dlouhou, opušt nou ulicí. Thomas m l neustále oči na stopkách, pátrav si
prohlížel každé vytlučené okno, každou uličku, každé rozpadlé dve e. Doufal, že zahlédne n
jakou stopu po Minhovi a Placerech. A pokud možno neuvidí žádné raply.

Postupovali až do tmy a vyhýbali se kontaktu s kýmkoli jiným. Občas zaslechli v dálce k

ik, nebo tu a tam zvuky, jak v kterési budov t ískaly n jaké v ci. Jednou Thomas zahlédl, jak o n
kolik blok dál p eb hla p es ulici skupina lidí, ale vypadalo to, že si jeho a Brendy nevšimli. T
sn p edtím než slunce pro ten den zmizelo úpln , zahnuli za roh a ocitli se na dohled okraje m sta,
který mohl být n jakého p ldruhého kilometru daleko. Budovy náhle končily a za nimi se v celé
své majestátnosti zvedaly hory. Byly n kolikrát vyšší, než by Thomas hádal na základ toho, jak je
p ed n kolika dny zahlédl poprvé, a byly vyschlé a kamenité. V této části sv ta nebyly žádné
krasavice se sn hovými čepicemi, na n ž si mlhav vzpomínal ze své minulosti.
„Dojdeme až na konec?“ zeptal se.
Brenda se rozhlížela po míst , kde by se mohli ukrýt. „Je to lákavé, ale ne. Za prvé je moc
nebezpečné pobíhat tady v noci. A za druhé, i kdyby se nám to poda ilo, nem li bychom se kde
schovat, pokud bychom nedošli až úpln k horám. A to bychom podle m nedokázali.“ Jakkoli se
Thomas d sil strávit v tomhle žalostném m st další noc, souhlasil. ůle uvnit ho sžírala frustrace a
obavy o osud ostatních Placer . Chab odpov d l: „Fajn. Kam tedy p jdeme?“
„Drž se m .“

Zakotvili v uličce, která končila mohutnou cihlovou zdí. Thomasovi to v první chvíli p
ipadalo jako hodn špatný nápad, spát na míst , z n hož se dá uniknout jen jedinou cestou, ale
Brenda ho p esv dčila, že je to jinak – raplové nebudou mít d vod do uličky chodit, protože nikam
nevede. Navíc, jak poukázala, tam bylo n kolik velkých rezivých náklaďák , ve kterých se mohli
schovat.
Skončili v jednom, který vypadal, jako by z n j bylo vytrhané všechno, co se dalo použít.
Sedadla byla rozpáraná, ale byla m kká a kabina byla prostorná. Thomas si sedl za volant a
odsunul sedadlo co nejdál. Když se usadil, p ekvapiv se v n m rozhostil určitý p íjemný pocit,
Brenda byla jen kousek napravo od n ho, d lala si své místečko. Venku zatím padla absolutní
tma. Rozbitými okny se dovnit linuly vzdálené zvuky aktivních rapl .
Thomas byl vyčerpaný. Všechno ho bolelo. Všude na oblečení m l zaschlou krev. Už p
edtím si očistil ruce. Drhl si je tak usilovn , až na n ho Brenda zak ičela, aby p estal plýtvat
vodou. Jenže mít na prstech a na dlaních krev toho rapla... bylo nesnesitelné. Pokaždé, když na to
pomyslel, propadl depresi, ale nemohl již popírat strašlivou pravdu: jestli p edtím erupci nem l –
existovala nepatrná nad je, že Krysák lhal –, teď už ji chytil určit .
A nyní, když sed l ve tm , s hlavou op enou o dve e náklaďáku, se myšlenky na to, co ud
lal, vrátily s novou vervou.
„Zabil jsem toho člov ka,“ zašeptal.
„Jo, zabil,“ odv tila tichým hlasem Brenda. „Jinak by on zabil tebe. Z toho celkem jasn
plyne, že jsi ud lal správnou v c.“
Cht l tomu v it. Ten člov k byl totáln odepsaný, rozežraný erupcí. Nejspíš by stejn
brzo zem el. Nemluv o tom, že d lal všechno možné, aby jim ublížil. ůby je zabil. Thomas
udělal správnou v c. ůle pocit viny v n m stejn hlodal, plížil se jeho kostmi. Zabít jiného
člov ka. Nebylo jednoduché se s tím smí it.
„Já vím,“ odpov d l nakonec. „ůle bylo to tak... surové. Tak brutální. Nejrad ji bych ho
jenom zast elil z dálky pistolí nebo tak n co.“
„Jo. Mrzí m , že se to muselo stát takhle.“
„Co když teď uvidím tu jeho odpornou tvá pokaždé, když p jdu spát? Co když se mi o
n m bude zdát?“ Ucítil, jak se v n m vzedmula vlna naštvání na Brendu, že ho p inutila, aby
toho rapla bodl on. Možná nemístná, když se po ádn zamyslel nad tím, jak byla jejich situace
zoufalá.
Brenda zm nila polohu na sedadle, aby byla čelem k n mu. M síční svit ji oza oval tak
akorát, aby vid l její tmavé oči a špinavou, ale hezkou tvá . Možná to bylo špatné, možná byl
pitomec. ůle p i pohledu na ni cht l, aby se mu vrátila Teresa.
Brenda ho vzala za ruku a stiskla ji. Nechal ji, ale stisk jí neoplatil.
„Thomasi?“ ekla jeho jméno, p estože se díval p ímo na ni.
„Co?“
„Nezachránil jsi k ži jenom sám sob . Zachránil jsi ji taky mn . Nemyslím si, že bych toho
rapla dokázala p emoct sama.“
Thomas pokýval hlavou, ale nic ne ekl. D vod , proč uvnit cítil bolest, bylo až p íliš
mnoho. Všichni jeho p átelé byli pryč. Klidn mohli být mrtví. Chuck byl mrtvý každopádn .
Teresu ztratil. Byl teprve v p li cesty do bezpečného útočišt , spal v náklaďáku s dívkou, která
nakonec podlehne šílenství, a kolem bylo m sto plné krvežíznivých rapl .
„Ty spíš s otev enýma očima?“ zeptala se ho.
Thomas se pokusil o úsm v. „Ne. Jenom p emýšlím o tom, jak moc m j život nestojí za
nic.“
„To m j taky. Stojí za starou belu. ůle jsem ráda, že jsem s tebou.“
Toto prohlášení bylo tak jednoduché a tak milé, že Thomas musel zav ít oči, pevn je
zamáčknout víčky. Veškerá bolest v n m se prom nila v cosi souvisejícího s Brendou, co bylo
skoro stejné jako to, co cítil k Chuckovi. Nenávid l lidi, kte í jí to provedli, nenávid l nemoc,
která to všechno zp sobila, a cht l to napravit.
Nakonec se na ni znovu podíval. „Já jsem taky rád. Kdybych byl sám, bylo by to ješt
horší.“
„Zabili mi tátu.“
Thomas zvedl hlavu, p ekvapený nenadálou zm nou tématu.
Brenda pomalu pokývala hlavou. „ZLOSIN. Snažil se jim zabránit, aby m odvedli, val
jako šílenec a útočil na n ... myslím, že to byl d ev ný váleček.“ Tiše se zasmála. „Potom ho st
elili do hlavy.“ V očích se jí zaleskly slzy, zajisk ily ve slabém sv tle.
„To myslíš vážn ?“
„Jo. Byla jsem u toho. Vid la jsem, jak z nho vyprchal život, ješt než dopadl na podlahu.“
„Pane jo.“ Thomas zapátral po slovech. „To m doopravdy mrzí. Já jsem vid l, jak byl
ubodán možná m j nejlepší kamarád na sv t . Zem el mi v náručí.“ Znovu se odmlčel. „Co tvoje
máma?“
„Moc dlouho s námi nez stala.“ Víc k tomu ne ekla a Thomas na ni nenaléhal. Ve skutečnosti to
necht l v d t.
„Mám hrozný strach, že se zblázním,“ ekla Brenda po dlouhém mlčení. „Cítím už, jak to
začíná. R zné v ci divn vypadají, divn zní. Z ničeho nic začnu myslet na v ci, které nedávají
žádný smysl. Vzduch kolem m mi chvílemi p ipadá... tvrdý. Po ádn nevím, co to znamená, ale jde
z toho hr za. Určit to u m začíná. Erupce stahuje m j mozek do pekla.“
Thomas nedokázal snést výraz jejích očí a nechal sv j pohled klesnout k podlaze. „Zatím
to nevzdávej. Dostaneme se do bezpečného útočišt a získáme lék.“ „Falešná nad je,“ ekla.
„ůle asi je to lepší, než v bec žádná.“
Stiskla mu ruku. Tentokrát jí Thomas stisk oplatil. A pak, i když se to zdálo nemožné, oba
usnuli.

35. KAPITOLA

Thomase probudil t žký sen – n co o tom, jak Minha a Newta zahnala do úzkých tlupa totáln
odepsaných rapl . Rapl s noži. Rozzu ených. Když došlo na první krev, Thomas se konečn
prudce probudil.
Rozhlédl se kolem, polekaný, že vyk ikl, nebo n co ekl. Kabina náklaďáku stále tonula v noční
tm – Brendu vid l jen taktak, dokonce ani nepoznal, jestli má otev ené oči. Pak ale promluvila.
„Zlý sen?“
Thomas se posadil a zav el oči. „Jo. Nedokážu se zbavit starostí o své ostatní p átele.
Hrozn m štve, že jsme se rozd lili.“
„Mrzí m , že k tomu došlo. Opravdu m to mrzí. “ Poposedla na svém sedadle. „ůle po
pravd si nemyslím, že je t eba, aby sis d lal starosti. Tvoji placerští kamarádi se zdáli být
celkem schopní, ale i kdyby nebyli – Jorge je tvrďák. Dostane je p es m sto v po ádku. Nep
idávej svému srdci zbytečnou zát ž. O nás by sis m l d lat starosti.“
„Skv le se ti da í pracovat na tom, aby mi bylo líp.“
Brenda se zasmála. „Promi – když jsem ekla to poslední, usmívala jsem se, ale ty jsi m nejspíš
nevid l.“
 Thomas se podíval na svoje podsvícené hodinky a pak ekl: „Po ád zbývá n kolik hodin,
než vyjde slunce.“
Po krátkém mlčení promluvil znovu. „Vypráv j mi n co o tom, jak se teď žije. P ipravili
nás o v tšinu vzpomínek – n jaké se mi vrátily, ale jsou útržkovité a já nevím, jestli jim m žu v
it. ů o venkovním sv t v nich toho stejn moc není.“
Brenda si zhluboka povzdechla. „Venkovní sv t? Tak ten stojí za houby. Teploty konečn
začínají klesat, ale bude trvat celou v čnost, než totéž ud lají hladiny mo í. Od slunečních erupcí
ub hla už dlouhá doba, ale zem elo hrozn moc lidí, Thomasi. Hrozn moc. Je vlastn svým zp
sobem úžasné, že se všichni, kte í p ežili, dokázali tak rychle stabilizovat a civilizovat. Nebýt té
pod lané epidemie, myslím, že by se z toho sv t v dlouhodobém horizontu dostal. Jenže kdyby
ryby byly raci... ach, nem žu si vzpomenout, jak je to dál. M j táta to íkával.“ Thomas
m l co d lat, aby zkrotil zv davost, která se v n m teď vzpínala. „Co se tedy stalo? Existují
nové zem , nebo jenom jedna velká vláda? ů jak do toho všeho zapadá
ZLOSIN? Pat í k vlád ?“
„Zem jsou po ád, ale jsou... sjednocen jší. Jakmile se erupce začala ší it jako šílená,
spojily veškeré své síly, technologie, zdroje a všechno možné, aby rozb hly ZLOSIN. Jeho šéfové
zavedli šílen složitý testovací systém a vynaložili obrovské úsilí na to, aby byla na n které oblasti
uvalena karanténa. Zpomalili ší ení erupce, ale zastavit je nedokážou. Myslím, že jedinou nad jí
je nalezení léku. Doufám, že máš pravdu, že se jim to poda ilo – ale jestli je to tak, rozhodn se o
to zatím nepod lili s ve ejností.“
„Tak kde vlastn jsem?“ zeptal se Thomas. „Kde to teď jsme?“
„V náklaďáku.“ Když se Thomas nezasmál, pokračovala. „Promi , nevhodná chvíle pro
vtipkování. Podle etiket na jídle si myslíme, že jsme v Mexiku. Nebo na území bývalého Mexika.
Je to nejlogičt jší. Teď se tomu íká Spáleništ . V podstat každá oblast ležící mezi ob ma obratníky
– Raka a Kozoroha – je teď naprostá pustina. St ední a Jižní ůmerika, v tšina ůfriky, St ední
východ a jižní ůsie. Spousta mrtvých území, spousta mrtvých lidí. Takže vítej ve
Spáleništi. Není to od nich hezké, že nám sem posílají milé raply?“
„Páni.“ Thomasovi ví ily hlavou myšlenky, v tšinou související s jeho v domím, že byl
součástí ZLOSINu – významnou součástí – a s tím, že jeho součástí jsou také Labyrint, skupina
A a B a všechno to svinstvo, které absolvovali. ůle nedokázal si vybavit dost, aby to dávalo n
jaký smysl.
„Páni?“ podivila se Brenda. „To je maximum, co ze sebe dostaneš?“
„Mám až p íliš mnoho otázek – jako bych se nedokázal upnout na jednu jedinou, kterou bych
vyslovil.“
„Víš n co o otupujícím prost edku?“
Thomas se na ni podíval a zalitoval, že z její tvá e nedokáže poznat víc. „Myslím, že
Jorge se o tom n jak zmínil. O co jde?“
„Víš, jak to na sv t chodí. Nová nemoc, nové léky. Vyráb jí to, i když to s nemocí jako
takovou nezm že v bec nic.“
„Co to d lá? Máš n jaký?“
„Cha!“ zvolala pohrdav Brenda. „Myslíš, že by zrovna nám n co dali? K tomu svinstvu
se dostanou jenom d ležití lidé, boháči. íká se tomu Nirvána. Otupí ti to emoce, otupí to
mozkové procesy, zpomalí t to do opileckého omámení, takže toho moc necítíš. Drží to erupci v
určitých mezích, protože viru se da í v tvém mozku. Požírá ho, ničí ho. Pokud nedochází k
žádné velké aktivit , virus slábne.“
 Thomas si založil ruce. V tom, co íkala, bylo n co velmi d ležitého, ale on tomu nedokázal
p ijít na kloub. „Takže... to není lék? P estože to virus zpomalí?“
„ůni náhodou. Jenom to oddálí nevyhnutelné. Erupce nakonec vždycky zvít zí. Ztratíš
šanci chovat se rozumn , mít zdravý rozum. Mít soucit. Ztratíš svou lidskost.“
Thomas mlčel. Možná víc než kdy p edtím cítil, že trhlinami ve zdi, která ho od ezává od
minulosti, se snaží procpat n jaká vzpomínka – d ležitá vzpomínka. Erupce. Mozek. Šílenství.
Otupující prost edek, Nirvána. ZLOSIN. Testování. O čem to mluvil Krysák, tady jde v první ad
o reakce na prom nné.
„Tys usnul?“ zeptala se ho po n kolika minutách mlčení Brenda.
„Ne. Jenom to na m bylo moc informací najednou.“ Cítil se neurčit znepokojený tím, co
ekla, ale stále se mu neda ilo dát nic dohromady. „Je t žké to všechno zpracovat.“
„Tak já zmlknu.“ Otočila se na druhou stranu a op ela si hlavu o dve e. „Vyže to z hlavy.
Nijak ti to nepom že. Pot ebuješ si odpočinout.“
„No jo,“ zamumlal Thomas, ztrápený tím, že má tolik vodítek, ale žádné po ádné odpov
di. ůvšak Brenda m la pravdu – po ádn se vyspat se mu mohlo určit hodit. Našel si pohodlnou
polohu a opravdu se snažil, ale i tak mu trvalo dlouho, než konečn usnul. ů zdál se mu sen.

Je op t starší, tentokrát mu m že být kolem čtrnácti. Klečí s Teresou na zemi, uši mají
p itisknuté k pootev eným dve ím a poslouchají. Potají. Uvnit spolu hovo í muž a žena a
Thomas je slyší docela z eteln .
Nejd ív muž: „Doplnila jsi seznam prom nných?“
„Včera večer,“ odpoví žena. „Líbí se mi, co Trent p idal na konec testování v Labyrintu.
Je to kruté, ale pot ebujeme, aby se to stalo. M lo by to vést ke vzniku zajímavých struktur.“
„To rozhodn . ů stejné je to s variantou zrady, jestli na ni bude muset dojít.“
Žena ze sebe vydá zvuk, který musí být smích, ale zní nervózn a nevesele. „Jo, taky m to
napadlo. Panebože, kolik toho tyhle d ti dokážou snést, než se z toho samy zblázní?“
„Nejenom to, je to riskantní. Co když zem e? Všichni se shodujeme, že tou dobou bude určit
jedním z hlavních kandidát .“
„Nebude. Nedovolíme mu to.“
„ůle stejn . Nejsme bohové. Může se stát, že zem e.“
Následuje dlouhá odmlka. Pak muž ekne: „T eba na to nedojde. ůle pochybuju.
Psychologové tvrdí, že to povede ke stimulaci mnoha struktur, které pot ebujeme.“
„Jist , n co takového má v sob po ádnou nálož emocí,“ odv tí žena. „ů podle Trenta to pat í
ke strukturám, které se vytvá ejí nejobtížn ji. Myslím, že plán t ch prom nných je asi to jediné, co
bude fungovat.“
„Ty si doopravdy myslíš, že testy budou fungovat?“ zeptá se muž. „ůle vážn . Z pohledu
rozsahu a logistiky je to n co neuv itelného. P edstav si, kolik v cí se m že pokazit!“ „Máš
pravdu, může. ůle máme jinou alternativu? Vyzkoušet to, a pokud to nevyjde, budeme p esn ve
stejné situaci, jako bychom nezkusili nic.“ „ůsi to tak bude.“
Teresa zatahá Thomase za košili; podívá se na ni a zjistí, že ukazuje do chodby. Je čas jít.
P ikývne, ale nakloní se zpátky, jestli by se mu nepoda ilo zachytit ješt poslední v tu či dv .
A zada í se. Mluví žena.
„Škoda že se konce zkoušek nedožijeme.“
„Já vím,“ odpoví muž. „ůle budoucnost nám pod kuje.“
 Tím, co Thomase probudilo podruhé, byly první nachové stopy svítání. Nevzpomínal si,
že by n kdy po tom p lnočním rozhovoru s Brendou – a dokonce ani po tom snu – zm nil polohu.
Ten sen. Zatím nejpodivn jší ze všech. Zazn la v n m spousta v cí, které se už vytrácely,
obtížn se chápaly a zasazovaly do útržk jeho minulosti, které se pomalu, velice pomalu začínaly
znovu spojovat. Dop ál si slabý pocit nad je, že možná nem l s testováním společného tolik, jak
už si začal myslet. Velkou část snu sice nechápal, ale skutečnost, že s Teresou poslouchali za dve
mi, znamenala, že nebyli zapleteni do všech stránek testování. ůle jaký to všechno mohlo mít
smysl? Proč t mto lidem budoucnost pod kuje? Prot el si oči, protáhl se a pak se podíval na
Brendu. Oči m la stále zav ené a hruď se jí pohybovala pomalými, rovnom rnými nádechy. Ústa
m la maličko otev ená. P estože mu jeho t lo p ipadalo ješt ztuhlejší než p edchozího dne,
poklidný spánek ud lal pro jeho ducha zázraky. Cítil se odpočatý. Posílený. Po dalším
vzpomínkovém snu a všech v cech, o nichž mu vypráv la Brenda, lehce zmatený a vygumovaný,
p esto však posílený. Znovu se protáhl a práv se chystal dlouze zívnout, když na st n uličky n co
zahlédl. Velkou kovovou desku p ipevn nou šrouby. Ceduli, které vypadala velmi pov dom .
Otev el dve e, klopýtav vystoupil na ulici a došel k ní. Byla tém stejná jako cedule v
Labyrintu, na níž stálo ZÁNIK LIDSTVů – ODD LENÍ SMRTÍCÍ IZOLůCE
NEZLETILÝCH. Stejný matný kov, stejné písmo. ůž na to, že na této bylo n co hodn
odlišného. ů on na to hled l bez p erušení nejmí p t minut, než se o centimetr pohnul.
Bylo tam napsáno:
THOMůSI, OPRůVDOVÝ V DCE JSI TY

36. KAPITOLA

Thomas by na tu desku možná hled l celý den, kdyby z náklaďáku nevylezla Brenda. „Čekala
jsem na správný okamžik, kdy ti to íct,“ promluvila nakonec a dokonale ho tak vytrhla z
omámení.
Škubl hlavou, aby se na ni podíval. „Cože? O čem to mluvíš?“
Nepohlédla mu do očí, dál upírala zrak na ceduli. „Od chvíle, kdy jsem zjistila, jak se
jmenuješ. Jorge zrovna tak. Nejspíš to byl d vod, proč se rozhodl riskovat a vydat se s tebou p es
m sto do toho vašeho bezpečného útočišt .“ „Brendo, o čem to mluvíš?“ zopakoval
Thomas.
Konečn se mu podívala do očí. „Ty cedule jsou po celém m st . Na všech je napsané totéž. P esn
totéž.“
Thomas pocítil slabost v kolenou. Otočil se, klesl k zemi a op el se zády o st nu. „Jak...
jak by se n co takového mohlo stát? Vždyť to vypadá, jako by tam byla už n jakou dobu...“
Opravdu ho nenapadalo, co jiného íct.
„Nevím,“ odpov d la Brenda a p isedla si k n mu na zemi. „Nikdo z nás netušil, co to
znamená. ůle když jste se objevili vy a ty jsi nám ekl, jak se jmenuješ... prost nám došlo, že to
nebude náhoda.“
Thomas se na ni p ísn podíval. Cítil, jak si z n j razí cestu hn v. „Proč jsi mi o tom ne
ekla? Bereš m za ruku, vyprávíš mi o tom, jak byl zabit tv j táta, ale tohle ne?“
 „Ne ekla jsem ti to, protože mi d lalo starosti, jak na to zareaguješ. íkala jsem si, že se
nejspíš rozb hneš do m sta, začneš ty cedule hledat a na m úpln zapomeneš.“
Thomas si povzdechl. M l už toho všeho plné zuby. P estal sv j hn v ovládat a dlouze ze
sebe vypustil vzduch. „Nejspíš je to jenom další součást celého tohohle zlého snu, který nedává
smysl.“
Brenda se zkroutila, aby si ceduli nad sebou mohla prohlédnout. „Jak bys mohl nev d t, co
to znamená? Dalo by se to íct n jak jednodušeji? Máš být v dce, ujmout se vedení. Pom žu ti,
vysloužím si možnost být u toho. Vysloužím si místo v bezpečném útočišti.“
Thomas se zasmál. „Jsem ve m st plném totáln pošahaných rapl , je tady skupinka holek,
které m cht jí zabít, a já si mám d lat starosti ohledn toho, kdo je opravdovým v dcem mé
skupiny? To je absurdní.“
Brendin hladký obličej se zkrabatil vráskami zmatku. „Holky, které t cht jí zabít? O čem to
mluvíš?“
Thomas neodpov d l. Váhal, jestli by jí m l doopravdy odvypráv t celý p íb h od začátku
do konce. Uvažoval, jestli má dost síly na to, aby se tím vším znovu probral.
„Tak jak to je?“ uhodila na n ho.
Došel k záv ru, že by mohlo být p íjemné se toho balvanu zbavit, a m l pocit, že Brenda si
jeho d v ru zaslouží. Vzdal to tedy a vypov d l jí všechno. Už p edtím leccos naznačil, nebo jí n
jaké útržky ekl, ale teď si ud lal čas na podrobnosti. O Labyrintu, o záchran , o tom, jak vyšli ven
a zjistili, že všechno zase nestojí za nic. O Arisovi a skupin B. U Teresy se nijak moc nezdržoval,
ale poznal, že si Brenda n čeho všimla, když se o ní zmínil. Možná v jeho očích. „Takže
ty a ta Teresa spolu n co máte?“ zeptala se, když skončil.
Thomas nev d l, co odpov d t. M li spolu n co? Byli si blízcí, byli p átelé, to v d l. T
ebaže se mu vrátila jenom část vzpomínek, cítil, že p ed Labyrintem možná byli n co víc než p
átelé. V tom strašlivém období, kdy fakticky pomáhali tu hloupost vymýšlet.
A pak tam byl ten polibek...
„Tome?“ zeptala se Brenda.
Ost e se na ni podíval. „Ne íkej mi tak.“
„Cože?“ zeptala se, viditeln p ekvapená a možná dokonce dotčená. „Proč?“
„Prost ... ned lej to.“ Bylo mu hrozn , že to ekl, ale už to nemohl vzít zpátky. Takhle ho
oslovovala Teresa.
„V pohod . Mám ti íkat pane Thomasi? Nebo t eba králi Thomasi? Nebo ješt líp, prost Vaše
Veličenstvo?“
Thomas si povzdechl. „Promi . íkej mi, jak chceš.“
Brenda se kousav zasmála a potom se oba odmlčeli.

Thomas a Brenda sed li zády ke zdi a minuty se natahovaly. Bylo to tém pokojné ticho,
dokud Thomas nezaslechl zvláštní dunivý zvuk, který ho vylekal.
„Slyšela jsi to?“ zeptal se, najednou pln probraný.
Brenda z stala bez hnutí. Hlavu m la naklon nou na stranu, jak pozorn poslouchala. „Jo.
Zní to, jako by n kdo mlátil do bubnu.“
„Myslel jsem, že zábava a hry skončily.“ Vstal a pak pomohl Brend ud lat totéž. „Co to podle
tebe je?“
„Je pravd podobné, že nic dobrého.“
„ůle co když to jsou naši p átelé?“
 Tiché bum – bum – bum jako by se najednou ozývalo ze všech stran současn , ozv ny se
mezi st nami uličky odrážely sem a tam. ůle po n kolika dlouhých sekundách Thomas získal
jistotu, že zvuk vychází z jednoho kouta slepého konce. I když to bylo riskantní, rozb hl se tím
sm rem, aby se tam podíval.
„Co to d láš?“ vyk ikla za ním Brenda, ale když si jí nevšímal, vyrazila za ním.
Na úplném konci uličky Thomas dob hl ke st n z rozpraskaných, zašlých cihel, od které
vedly čty i schody dol k poškrábaným, otlučeným d ev ným dve ím. T sn nad nimi bylo maličké
obdélníkové okno, ve kterém chyb lo sklo. Naho e po ád, jako n jaký rozeklaný zub, visel
osamocený st ep.
Thomas slyšel hrát hudbu, teď mnohem hlasit ji. Byla vášnivá a rychlá: d razná basa,
hlasité bicí, v ískající kytary. Do toho se mísily zvuky lidí, kte í se sm jí, vyk ikují a zpívají.
A nic z toho nezn lo dvakrát... normáln . Bylo v tom cosi zneklid ujícího a d sivého.
Vypadalo to, jako by raplové jenom nehledali nosy, které by mohli n komu ukousnout, a
Thomas z toho m l velice nep íjemný pocit – ten kravál nem l s jeho p áteli nic společného.
„M li bychom odsud zmizet,“ ekl.
„Vážn ?“ odv tila Brenda, která stála hned vedle jeho ramene.
„No tak.“ Thomas se otočil k odchodu ve stejném okamžiku jako ona, ale oba ztuhli na
míst . Zatímco v novali svou pozornost n čemu jinému, v uličce se objevili t i lidé, dva muži a
jedna žena. Teď stáli jen pár metr daleko.
Thomasovi se úzkostí sev elo b icho, když po nov p íchozích rychle p elétl zrakem.
Oblečení m li potrhané, vlasy zcuchané, tvá e špinavé. Když se však podíval pozorn ji, zjistil, že
nemají žádná viditelná zran ní a z očí jim vyza uje inteligence. Raplové, ale ješt ne totáln
odepsaní raplové.
„ůhoj,“ promluvila žena. Dlouhé zrzavé vlasy m la stažené do ohonu. Její tričko m lo tak
hluboký výst ih, že Thomas musel vynaložit jisté úsilí, aby se jí vydržel dívat do očí. „P išli jste
se p idat k večírku? Spousta tance. Spousta lásky. Spousta chlastu.“
V jejím hlase bylo nap tí, z n hož Thomas znervózn l. Nev d l, co to znamená, ale tahle
dáma nebyla p íjemná. Vysmívala se jim.
„Ehm, díky, ale ne,“ ekl Thomas. „Byli jsme jenom to –“
Brenda mu skočila do eči: „Jen jsme se snažili najít své p átele. Jsme tady noví, teprve se
rozkoukáváme.“
„Vítejte ve ZLOSINském Rapl City.“ Tentokrát promluvil jeden z muž , vysoký, ošklivý,
s mastnými vlasy. „Nemáte se čeho bát, v tšina lidí tam dole,“ – kývl hlavou ke schod m – „je
odepsaná maximáln z p lky. Je možné dostat loktem do obličeje, možná i kopanec do koulí. Ale
nikdo vás nebude chtít sežrat.“
„Do koulí?“ zopakovala Brenda. „Prosím?“
Muž ukázal na Thomase. „Mluvil jsem s tím klukem. Pro tebe to m že být maličko horší,
když se nás nebudeš držet. Tím, že jsi ženská a tak.“
Thomasovi se z celého toho rozhovoru d lalo špatn . „Vypadá to jako fajn zábava. My ale
musíme jít. Najít své p átele. Možná se vrátíme.“
Druhý muž postoupil dop edu. Tenhle byl malý, ale pohledný, s plavými, nakrátko ost
íhanými vlasy. „Vy dva jste jenom d ti. Je na čase, abyste se dozv d li n co o život . Je čas, abyste
se trochu pobavili. Oficiáln vás zveme na mejdan.“ Každé slovo poslední v ty vyslovoval velice
pečliv a bez jakéhokoli náznaku vlídnosti.
„D kujeme, ale nemáme zájem,“ ekla Brenda.
 Blonďák vytáhl z kapsy své dlouhé bundy zbra . Byla to pistole, st íbrná, ale ušpin ná a
matná. P esto vypadala jako ta nejhroziv jší a nejvražedn jší v c, jakou kdy Thomas vid l.
„Vy mi asi nerozumíte,“ ekl muž. „Zveme vás na náš mejdan. To není n co, co m žete
odmítnout.“
Vysoký a ošklivý vytáhl n ž. Ohá ka se vytasila se šroubovákem, jehož špička byla
zčernalá n čím, co musela být stará krev.
„Co íkáte?“ zeptal se Blonďák. „Tak cht li byste na náš mejdan?“
Thomas se podíval na Brendu, ale ona jeho pohled neop tovala. Očima byla p ilepená k
plavovlasému muži a její obličej prozrazoval, že se chystá ud lat n jakou velkou hloupost.
„Tak jo,“ ekl rychle Thomas. „P jdeme. Ud lejme to.“
Brenda škubla hlavou. „Cože?“
„Jeden má pistoli. Druhý má n ž. Ona má šroubovák, frase! Nemám chuť nechat si zarazit
oko do lebky.“
„Vypadá to, že tv j kamarád není hloupý,“ prohlásil Blonďák. „ ů teď si pojďme konečn
trochu užít.“ Ukázal pistolí ze schod a usmál se. „Klidn m žete jít první.“
Brenda byla viditeln vzteklá, ale její oči prozrazovaly, že ví i to, že nemají jinou možnost.
„Tak jo.“
Blonďák se znovu usmál; na hadovi by ten výraz vypadal p irozen . „To je ten správný p
ístup. Bude to super, není se čeho bát.“
„Nikdo vám neublíží,“ dodal Vysoký a ošklivý. „Jestli nebudete d lat problémy. Jestli se
nebudete chovat jako spratci. ůž mejdan skončí, budete se chtít k naší skupin p idat. To mi v te.“
Thomas musel vynaložit značné úsilí, aby se nenechal p eválcovat panikou. „Tak pojďme,“ ekl
Blonďákovi.
„Čeká se jenom na vás.“ Muž znovu ukázal pistolí na schody.
Thomas chytil Brendu za ruku a p itáhl ji t sn k sob . „Pojďme na ten mejdan, lásko.“
Dal do toho tolik sarkasmu, kolik šlo. „Bude to skv lá zábava!“
„Tak se mi to líbí,“ prohlásila Ohá ka. „Chce se mi brečet, když vidím dva zamilované.“
D lala, že si ze tvá í otírá slzy.
Thomas se s Brendou po boku otočil ke schod m. Po celou dobu cítil pistoli, jak mu mí í
na záda. Sešli po schodech ke starým masivním dve ím. Prostor byl široký tak akorát, aby mohli
jít vedle sebe. Když byli dole, Thomas nemohl najít kliku. S povytaženým obočím se ohlédl po
Blonďákovi, který stál dva schody nad nimi.
„Musí se zvláštním zp sobem zaklepat,“ ekl muž. „T i pomalé rány p stí, t i rychlé a
potom dv klepnutí klouby na prstech.“
Thomas tyhle lidi nenávid l. Vadilo mu, že mluvili tak klidn a íkali v tšinou milá slova, z
nichž však čišel posm ch. V jistém smyslu byli tihle raplové horší než ten chlap bez nosu, kterého
ubodal den p edtím – v jeho p ípad alespo p esn v d li, na čem jsou.
„Ud lej to,“ vybídla ho Brenda.
Thomas zatnul ruku v p st a zabušil, nejd ív pomalu a pak rychle. Potom dvakrát klepl na d evo
klouby prst . Dve e se okamžit otev ely a dunivá hudba se z nich vyvalila jako prudký závan v
tru.
Muž, který je p ivítal, byl obrovský. Na uších a obličeji m l n kolik piercing , všude samé
tetování. Dlouhé bílé vlasy mu sahaly hluboko pod ramena. ůle Thomas skoro ani nem l čas tohle
všechno po ádn zaregistrovat, když muž zahlaholil:
„ůhoj, Thomasi. Čekali jsme na tebe.“
 37. KAPITOLA

Další p ibližn minuta byla ohromeným chaosem p tice smysl .

Uvítací prohlášení Thomase šokovalo, ale než na n mohl zareagovat, dlouhovlasý muž
prakticky vtáhl jeho a Brendu dovnit , načež jim začal razit cestu hust namačkaným davem
tanečník , kte í skákali, objímali se, točili se a ví ili. Hudba byla ohlušující, každý úder bubn byl
pro Thomase jako rána kladivem do hlavy. Ze stropu viselo n kolik svítilen; houpaly se, jak do
nich lidé plácali dlan mi, a vysílaly kužely sv tla hned na jednu stranu a hned zase jinam.
Vlasatec se naklonil a promluvil na Thomase, zatímco se pomalu prodírali tanečníky.
Thomas ho skoro neslyšel, i když k ičel.
„Zaplať pánb h za baterie! ůž dojdou, nebude život stát za nic!“
„Odkud víte, jak se jmenuju?“ zak ičel na n ho Thomas. „Proč jste na m čekali?“
Muž se zasmál. „Sledovali jsme t celou noc. Pak jsme dnes ráno vid li, jak jsi zareagoval na tu
ceduli – a došlo nám, že ten slavný Thomas musíš být ty!“
Brenda objímala Thomase ob ma rukama kolem pasu a pevn se ho držela, nejspíš proto,
aby se nerozd lili. Nejspíš. ůle když to slyšela, stiskla ho ješt pevn ji.
Thomas se ohlédl a uvid l, že Blonďák a jeho dva kumpáni se drží t sn za nimi. Pistole
zmizela, ale Thomas v d l, že se m že rychle znovu objevit.
Hudba burácela. Basy dun ly a rozechvívaly celý sál. Všude kolem nich tančili a skákali
lidé, temný vzduch k ižovaly meče sv tla. Raplové byli lesklí a kluzcí potem a ze všeho toho t
lesného tepla bylo v místnosti nep íjemné horko.
N kde p ímo uprost ed se Vlasatec zastavil a otočil se čelem k nim. Zvláštní bílá h íva se na n m
zakymácela.
„Opravdu chceme, abyste se k nám p idali!“ prohlásil. „Musíš být n čím zvláštní.
Ochráníme t p ed špatnými raply!“
Thomas byl rád, že nev dí víc. T eba to nakonec tak hrozné nebude. Když p istoupí na
jejich hru a bude ze sebe d lat zvláštního rapla, t eba to s Brendou zvládnou dostatečn dlouho, aby
se jim v pravý okamžik poda ilo se nepozorovan vytratit.
„P jdu a p inesu vám pití!“ zak ičel Vlasatec. „Bavte se!“ Nato odb hl a zmizel v hustém,
zmítajícím se davu.
Thomas se otočil a uvid l, že Blonďák a jeho dva p átelé jsou tam po ád, v bec netančí –
jenom se dívají. Ohá ka upoutala jeho pozornost tím, že zamávala.
„M žete si zatančit!“ zavolala. ůle sama se svou radou ne ídila.
Thomas se otočil, až byl čelem p ímo k Brend . Pot ebovali si promluvit.
Jako by mu četla myšlenky, Brenda zvedla ruce a ovinula mu je kolem krku. P itáhla si ho
k sob , až m la ústa hned vedle jeho ucha a její dech ho ve vrstv potu pálil a mravenčil.
„Jak se to stalo, že jsme se do téhle pod lané situace dostali?“ zeptala se.
Thomas nev d l, co jiného d lat, než obejmout její záda a pas. P es zvlhlé oblečení cítil
její žár. Cosi se v n m probudilo. Mísilo se to s pocitem provinilosti a touhou po Terese.
„Ješt p ed hodinou bych si n co takového nedokázal p edstavit,“ ekl nakonec do jejích vlas .
Bylo to to jediné, co ho napadlo.
Píse se zm nila, teď hrálo n co temného a znepokojivého. Rytmus trochu zvolnil, bicí
zn ly o n co hloub ji. Slov m Thomas nerozum l, ale bylo to, jako by zp vák ho ekoval nad n
jakou strašnou tragédií. Hlas m l kvílivý, pronikavý a plný smutku.
„Možná bychom s t mi lidmi m li chvíli z stat,“ navrhla Brenda.
Thomas si najednou všiml, že oba tančí, aniž by cht li nebo o tom p emýšleli. Pohybují se
v rytmu hudby, pomalu se otáčejí, objímají se, s t ly p itisknutými t sn k sob .
„Co t to napadá?“ zeptal se p ekvapen . „Ty už to chceš vzdát?“
„Ne. Jenom jsem unavená. Možná bychom tady našli v tší bezpečí.“
Cht l jí d v ovat a m l pocit, že m že. ůle n co ho na tom všem znepokojovalo –
p ivedla ho sem snad zám rn ? Vypadalo to jako p itažené za vlasy. „Brendo, ješt to se mnou
nevzdávej. Jediná možnost, kterou máme, je dostat se do bezpečného útočišt . Tam je na tohle
lék.“
Brenda maličko zavrt la hlavou. „Prost je moc t žké uv it, že je to pravda. Je t žké v to
doufat.“
„Nemluv tak.“ Necht l o tom p emýšlet a necht l to poslouchat.
„Proč by sem všechny ty raply posílali, kdyby existoval lék? Nedává to smysl.“
Thomas se odtáhl, aby se na ni podíval. Ta náhlá zm na Brendina p ístupu ho znepokojila. Oči
m la zvlhlé slzami.
„Plácáš šílenosti,“ ekl a pak se odmlčel. Samoz ejm m l své pochybnosti, ale necht l ji
zrazovat. „Ten lék je opravdový. Musíme...“ Podíval se na Blonďáka, který na n j po ád up en
hled l, a odmlčel se. Nejspíš nic neslyšel, ale opatrnost byla na míst . Thomas se znovu naklonil,
aby mohl Brend mluvit p ímo do ucha. „Musíme odsud vypadnout. Nebo chceš z stat s lidmi, kte
í na tebe vytahují pistole a šroubováky?“
D ív než mohla Brenda odpov d t, se Vlasatec vrátil a v každé ruce držel pohár. Nahn
dlá tekutina uvnit šplouchala, jak do n ho ze všech stran naráželi tanečníci. „Vypijte to!“ zvolal.
V tu chvíli jako by se v Thomasovi n co probudilo. Vzít si pití od t chto cizích lidí mu
najednou p ipadalo jako hodn špatný nápad. Bylo to neskutečné, ale toto místo a tato situace
byly rázem ješt nep íjemn jší. ůle Brenda už začala sahat po pití.
„Ne!“ vyk ikl Thomas, než se stačil zarazit. Sp šn se pokusil svou chybu zamaskovat.
„Chci íct, že bychom nem li pít n co takového. Byli jsme dlouho bez vody – tu pot ebujeme nejd
ív. Cht li bychom si chvíli zatančit.“ Snažil se vystupovat p irozen , ale uvnit m l vztek, protože v
d l, že mluví jako idiot – obzvlášť když mu Brenda v novala zvláštní pohled.
Na boku ucítil tlak n čeho malého a tvrdého. Nemusel se otáčet, aby poznal, co to je:
Blonďákova pistole.
„Nabídl jsem ti pití,“ ekl znovu Vlasatec, ale tentokrát už z jeho potetované tvá e veškeré
známky vlídnosti zmizely. „Bylo by velice neslušné takovou nabídku odmítnout.“ Znovu jim
poháry podal.
V Thomasovi se vzedmula panika. Veškeré drobné pochybnosti se rozplynuly – s tím
pitím nebylo n co v po ádku.
Blonďák mu vrazil pistoli do boku ješt tvrd ji. „Budu počítat do jedné,“ ekl mu do ucha.
„Jenom do jedné.“
 Thomas se nemusel rozmýšlet. Zvedl ruku a pohár si vzal. Nalil si tekutinu do úst a polkl
ji všechnu najednou. Pálila jak ohe , cestou dol mu spalovala hrdlo a hruď; divoce, drásav se
rozkašlal.
„Teď ty,“ ekl Vlasatec a podal Brend druhý pohár.
Podívala se na Thomase, pak si ho vzala a jeho obsah vypila. Zdálo se, že ji to v bec
nevyvedlo z míry; jen maličko p iv ela oči, když ho polykala.
Vlasatec si vzal prázdné poháry zpátky, s obličejem roztaženým do širokého úsm vu.
„Tak to má být! ů teď si m žete znovu zatancovat!“
V tu chvíli už m l Thomas v útrobách zvláštní pocit. Uklid ující teplo, klid, který nar stal a
ší il se t lem. Znovu Brendu objal a pevn ji držel, když se pohupovali v rytmu hudby. Znovu m l
na šíji její ústa. Pokaždé, když se mu její rty ot ely o k ži, jím projela vlna slasti.
„Co to bylo?“ zeptal se. Víc cítil, než slyšel, jak polyká hlásky.
„Nic dobrého,“ odv tila; skoro ji neslyšel. „N co omamného. D lá to se mnou podivné
v ci.“
Jo, pomyslel si Thomas. Něco divného. Místnost se kolem n ho začala točit, mnohem
rychleji, než aby to mohlo mít na sv domí jejich pomalé tancování. Lidem jako by se protahovaly
obličeje, když se smáli, jejich ústa se zm nila v široce otev ené černé díry. Hudba zpomalila a
zhoustla, zpívající hlas se prohloubil a začal znít protahovan .
Brenda od n ho odtáhla hlavu a rukama si stiskla spánky. Hled la na n ho, ale její oči jako
by sebou cukaly. Vypadala nádhern . Krásn ji než všechno, co do té chvíle spat il. Všechno
kolem nich zaniklo ve tm . Mozek se mu vypínal a on to v d l.
„Možná je to tak lepší,“ ekla. Slova, která íkala, neodpovídala jejím rt m. Obličej se jí
pohyboval v kruhu, jako by nebyl v bec spojený s jejím krkem. „T eba bychom mohli z stat s
nimi. T eba bychom mohli být šťastní, dokud nebudeme totáln odepsaní.“ Nato se usmála. Byl to
znepokojivý, znechucující úsm v. „Potom m m žeš zabít.“
„Ne, Brendo,“ ekl, ale jeho hlas se zdál být milion kilometr daleko, jako by p icházel z
nekonečného tunelu. „Ned lej...“
„Dej mi pusu,“ vybídla ho. „Dej mi pusu, Tome.“ Její ruce mu stiskly obličej siln ji.
Začala ho stahovat dol k sob .
„Ne,“ vzep el se jí.
Tma ho mezitím pohltila skoro úpln . „Ty nejsi... ona.“ Jeho hlas, jakoby z dálky. Pouhá
ozv na. „Nikdy bys nemohla být ona.“
V dalším okamžiku odpadla a jeho mozek ud lal totéž.

38. KAPITOLA

Thomas se probudil do tmy. Bylo to, jako by ho vsadili do n jakého st edov kého
mučícího za ízení a ze všech stran mu do lebky pomalu zaráželi h ebíky.
Zasténal. Byl to nejistý, strašlivý zvuk, který bolest v jeho hlav jedin zesílil. P inutil se z
stat zticha a pokusil se zvednout ruku, aby si sáhl –
 Jeho ruce se odmítaly pohnout. N co je drželo, n co, co mu lepkav svíralo záp stí. Izolační
páska. Pokusil se vykopnout nohama. ůle taky je m l spoutané. Jeho snažení zvedlo další vlnu
bolesti, která se prohnala jeho hlavou a t lem; ztratil sílu a tiše zasténal. Napadlo ho, jak dlouho
asi byl v bezv domí.
„Brendo?“ zašeptal. Nedostal žádnou odpov ď.
Pak se rozsvítilo.
Sv tlo bylo jasné a bodavé. Pevn zav el ob oči a pak jedno otev el jen natolik, aby se mohl
mžourav rozhlédnout. Stáli p ed ním t i lidé, ale jejich obličeje byly ve stínu, zdroj sv tla byl až za
nimi.
„Vstávat, vstávat,“ promluvil chraplavý hlas. N kdo se zahih al.
„Dal by sis ješt trochu té ohnivé šťávy?“ To byla žena. Stejná osoba se znovu zahih ala.
Thomas konečn p ivykl sv tlu a otev el oči doko án. Sed l v d ev ném k esle. Široká šedá izolační
páska mu pevn poutala záp stí k područkám a kotníky k nohám k esla. P ed ním stáli dva muži a
jedna žena. Blonďák. Vysoký a ošklivý. Ohá ka.
„Proč jste m jednoduše n čím nepraštili už v té uličce?“ zeptal se Thomas.
„Nepraštili?“ podivil se Blonďák. Jeho hlas se p edtím nezdál být chraplavý; zn l, jako by
posledních n kolik minut vy vával na tanečním parketu. „Za koho nás máš, za n jaký mafiánský
klan z dvacátého století? Kdybysme t cht li praštit, bylo by už po tob a tvá krvácející mrtvola by
se válela na ulici.“
„My t nechceme zabít,“ skočila mu do eči Ohá ka. „Maso by se tím zkazilo. Rádi své ob ti
jíme, když ješt dýchají. Sníme co nejvíc, než vykrvácejí. Nev il bys, jak to chutná šťavnat a...
sladce.“
Vysoký a ošklivý se zasmál, ale Thomas nedokázal poznat, jestli to Ohá ka myslí vážn . V
každém p ípad ho to vyd silo.
„Ona si d lá legraci,“ promluvil Blonďák. „Jiné lidi jsme sn dli jenom tehdy, když byla
situace totáln zoufalá. Lidské maso chutná jako prasečí hovínka.“
Vysoký a ošklivý se znovu zahih al. Nebylo to uchechtnutí ani smích. Hih ání. Thomas
nev il, že to myslí vážn . Mnohem v tší starosti mu d lalo, že podle všeho jsou duševn ...
mimo.
Blonďák se poprvé za dobu, co ho Thomas znal, usmál. „Další vtip. Tolik jsme ješt
nezraplovat li. ůle vsadil bych se, že lidi moc dob e nechutnají.“
Vysoký a ošklivý a Ohá ka p ikývli.
Páni, těmhle lidem vážně začíná hrabat, pomyslel si Thomas. Z míst nalevo od sebe
uslyšel tlumené zasténání a podíval se tam. Brenda byla v kout místnosti, spoutaná stejn jako on,
jen m la páskou p elepená i ústa. Napadlo ho, že možná kladla v tší odpor, než upadla do bezv
domí. Vypadalo to, jako by se teprve teď probírala. Když si všimla trojice rapl , poposedla a zavrt
la sebou na k esle. P es zalepená ústa jí uniklo zasténání. V očích se jí rozho el ohe . Blonďák
na ni ukázal. N jakým kouzlem se objevila jeho pistole. „Zav i hubu. Zav i hubu, nebo tv j mozek
rozst íknu po zdi!“
Brenda p estala. Thomas čekal, že začne pof ukávat, brečet nebo tak n co. ůle ona nic
takového neud lala a jemu okamžit p išlo hloupé, že ho n co takového v bec napadlo. Dokázala
už, jak je tvrdá.
Blonďák nechal pistoli klesnout k boku. „Tak je to lepší. Panebože, m li jsme ji zabít
hned, když tam dole začala tak v ískat. ů kousat.“ Podíval se na p edloktí, kde rud zá il oblouk
podlitiny.
 „Pat í k n mu,“ prohlásila Ohá ka. „Zatím ji zabít nem žeme.“
Blonďák odtáhl židli od prot jší st ny a posadil se jen asi metr p ed Thomase. Ostatní
následovali jeho p íklad. Viditeln se jim ulevilo, jako by na svolení čekali celé hodiny. Blonďák
si položil pistoli na stehno, hlavní namí enou p ímo na Thomase.
„Fajn,“ ekl muž. „Je toho dost, o čem si pot ebujeme promluvit. ů taky s tebou nehodlám
absolvovat obvyklé opičárny. Jestli budeš blbnout, odmítneš odpovídat nebo tak n co, prost elím
ti nohu. Potom druhou. Pot etí koupí tvoje kamarádka kulku do obličeje. Myslím, že n kam
rovnou mezi oči. ů vsadím se, že uhodneš, co se stane, až m naštveš počtvrté.“
Thomas p ikývl. Cht l si myslet, že je tvrdý, že se t mhle rapl m dokáže postavit. ůle
zdravý rozum zvít zil. Byl p ipoutaný páskou ke k eslu, žádné zbran , žádní spojenci, nic. I když
po pravd ečeno ani nem l co skrývat. Byl ochotný odpov d t na všechno, na co se ho ten muž
zeptá. Bez ohledu na to, co se nakonec bude dít, o žádné kulky v nohách nestál. A pochyboval, že
ten chlap blufuje.
„První otázka,“ promluvil Blonďák. „Kdo jsi a proč je tvoje jméno na cedulích po celým tomhle
zavšiveným m st ?“
„Jmenuju se Thomas.“ Jakmile to bylo venku, Blonďákova tvá se zk ivila hn vem.
Thomas si uv domil hloupou chybu, kterou ud lal, a pospíšil si, aby ji napravil. „To už jste v d
li. To, jak jsem se sem dostal, je hodn divný p íb h a pochybuju, že byste mu uv ili. ůle p
ísahám, že mluvím pravdu.“
„Ty ses sem nedostal bergem jako my ostatní?“ zeptala se Ohá ka.
„Bergem?“ Thomas nev d l, co to znamená, ale jenom zavrt l hlavou a pokračoval. „Ne.
Vyšli jsme z n jakého podzemního tunelu dobrých padesát kilometr na jih. P edtím jsme prošli n
čím, co se jmenovalo PlaniTrans. A ješt p edtím –“
Blonďák zvedl ruku. „Zadrž, zadrž, zadrž,“ ekl. „Už bych t byl st elil, ale to sis nemohl
vymyslet.“
Thomas nechápav svraštil čelo. „Proč ne?“
„Byla by pitomost zkoušet, jestli ti projde tak evidentní lež. Tak vy jste prošli p es
PlaniTrans?“ Bylo na n m vid t, jak je p ekvapený.
Thomas zalétl pohledem k ostatním rapl m. Oba m li ve tvá i podobné šokované výrazy.
„Jo. Proč je tak t žké tomu uv it?“
„Máš p edstavu, jak je planární transport drahý? Na ve ejnost s ním p išli t sn p ed
slunečními erupcemi. Mohli si ho dovolit jenom vlády a miliardá i.“
Thomas pokrčil rameny. „Vím, že pen z mají spoustu, a ten člov k o tom tak mluvil. Jako
o PlaniTransu. Taková šedá st na, která štípe jako led, když se jí projde.“
„Který člov k?“ zeptala se Ohá ka.
Thomas ješt po ádn ani nezačal a už m l v hlav zmatek. Jak se dá n co takového vypráv
t? „Myslím, že byl ze ZLOSINu. Nutí nás absolvovat n jaký experiment nebo test. Vážn nevím
všechno. Vzpomínky... nám vymazali. N které se mi vrátily, ale všechno ne.“ Blonďák v
prvním okamžiku nezareagoval, jenom tam sed l a hled l na n ho. Skoro hled l skrz n ho, na zeď
za jeho zády. Nakonec ekl. „Býval jsem právník. P edtím, než sluneční erupce a tahle nemoc
všechno zničily. Poznám, když n kdo lže. Byl jsem ve svém oboru hodn dobrý.“
Thomas se kupodivu uvolnil. „V tom p ípad víte, že já ne-“
„Jo, vím to. Chci slyšet všechno. Začni vypráv t.“
A Thomas začal. Nedovedl íct proč, ale p ipadalo mu to správné. Instinkty mu íkaly, že
tihle raplové jsou na tom stejn jako všichni ostatní – poslali je sem prožít posledních n kolik hr
zných let, v nichž budou podléhat erupci. Jediné, o co jim šlo, bylo najít n jakou výhodu, nalézt
cestu ven, jak by to ud lal každý. ů potkat n koho, kv li komu jsou po celém m st rozv šeny
zvláštní cedule, byl skv lý první krok. Kdyby byl Thomas na jejich míst , nejspíš by d lal totéž.
Jen pokud možno beze zbran a spoutávání.
Bylo to jen p edchozího dne, co odvypráv l v tšinu svého p íb hu Brend , a teď jej podal
do značné míry stejn . Labyrint, út k, ubikace. Úkol p ekonat Spáleništ . Dal si obzvlášť záležet,
aby to zn lo velice d ležit , a zd raznil, že na konci je čeká lék. Jelikož ztratili šanci, že jim s p
ekonáním m sta pom že Jorge, možná by to s t mihle lidmi mohl zkusit znovu. Vyjád il také
znepokojení nad osudem ostatních Placer , ale když se zeptal, jestli je náhodou nevid li – anebo
velkou skupinu d včat –, odpov ď zn la ne.
Znovu moc nemluvil o Terese. Prost necht l riskovat, že ji n jakým zp sobem ohrozí, i
když netušil, jak by to mohl mluvením o ní ud lat. Taky trochu zalhal o Brend . Tedy, nikdy
nezalhal p ímo. Jenom to podal tak, aby to vyzn lo, že s ním byla od začátku.
Když skončil u toho, jak se v uličce setkal s trojicí, kterou m l p ed sebou, zhluboka se
nadechl a poposedl v k esle. „Mohli byste mi teď sundat tu pásku, prosím?“
Jeho pozornost upoutal prudký pohyb ruky Vysokého a ošklivého. Když se na ni podíval,
zjistil, že se mu v ní náhle objevil velice ostrý, blyštivý n ž. „Co myslíš?“ zeptal se Blonďáka.
„Jasn , proč ne?“ Po celou dobu vypráv ní zachovával kamenný obličej a nedal zatím v bec
najevo, jestli historce v í.
Vysoký a ošklivý pokrčil rameny, vstal a došel k Thomasovi. Práv se k n mu sklonil, n ž
natažený p ed sebe, když se venku naho e strhl n jaký rozruch. Uslyšel rány do stropu, po nichž
následovalo n kolik výk ik . Potom to zn lo, jako by prob hla stovka lidí. Horečné kroky, skákání
a pak další rány. Další výk iky.
„Nejspíš nás našla jiná skupina,“ ekl Blonďák, náhle bledý v obličeji. Vstal a dal znamení
ostatním dv ma, aby ho následovali. O n kolik sekund pozd ji byli pryč, zmizeli po schodech
naho e ve stínech. N jaké dve e se otev ely a zase zav ely. Chaos naho e pokračoval. Všechno
to dohromady vyd silo Thomase tak, že z toho málem p išel o rozum. Podíval se na Brendu, která
sed la naprosto nehybn a poslouchala. Konečn se mu podívala do očí. Jak m la stále zalepená
ústa, mohla tak nanejvýš povytáhnout obočí.
Nelíbilo se mu, jaké mají vyhlídky, když jsou ponecháni takto, p ipoutaní ke k esl m. Proti
n komu jako pan Nos nem l nikdo z rapl , které tu noc potkal, nejmenší šanci. „Co když tam naho
e je banda totáln odepsaných rapl ?“ zeptal se.
Brenda p es pásku n co zamumlala.
Thomas napnul všechny svaly a začal s k eslem po kousíčcích poskakovat k místu, kde
sed la. Urazil zhruba metr, když zvuky boje a dun ní najednou ustaly. Ztuhl a zvedl oči ke stropu.
N kolik sekund se ned lo nic. Pak po podlaze naho e šourav p ešly kroky, možná dvoje.
Ozvala se hlasitá rána. Pak další. Ješt jedna. Thomas si p edstavil t la házená na zem.
Dve e na horním konci schod se otev ely.
Bylo slyšet, jak dol b ží kroky, rázné a t žké. Všechno se utáp lo ve stínu a Thomasovo t
lo zaplavila mrazivá panika, jak tak čekal, kdo ze schod sejde.
Konečn n kdo vyšel na sv tlo.
Minho. Špinavý a zakrvácený, se spáleninami na obličeji. V obou rukou m l nože. Minho.
„Vypadáte, že si tu hovíte,“ prohlásil.
 39. KAPITOLA

P es všechno, čím prošel, si Thomas nedokázal vzpomenout, kdy se mu naposledy tak

nedostávalo slov. „Co... jak...“ vykoktal ve snaze dostat ze sebe aspo n co.
Minho se usmál. Byl to velice p íjemný pohled. Obzvlášť s ohledem na to, jak strašn
vypadal. „Práv jsme vás našli. Mysleli jste si, že téhle band frasák dovolíme, aby vám n co ud
lali? Mám to u vás, to si pište.“ Došel k n mu a začal p e ezávat pásku.
„Jak to myslíš, že jste nás práv našli?“ Thomas m l takovou radost, že m l chuť se hih
at jako idiot. Nejen že byli zachrán ni, ale jejich p átelé byli živí. Byli živí!
Minho pokračoval v ezání. „Jorge nás vedl p es m sto – vyhýbal se rapl m a vyhledával
jídlo.“ Skončil s Thomasem a odešel vysvobodit Brendu. Mluvil ale dál, p es rameno. „Včera
ráno jsme se rozd lili, zkusili jsme rozhodit sít a n co vypátrat. Pánvička nakukoval zpoza rohu do
té uličky, práv když na vás ti čóni vytáhli bouchačku. Když se vrátil, rozčílilo nás to a začali jsme
plánovat p epad ze zálohy. V tšina t ch frasák byla vy ízená nebo spala.“
Jakmile m la Brenda pásku p e ezanou, odstrčila se od k esla a protáhla se kolem Minha.
Vykročila k Thomasovi, ale zaváhala – nepoznal, jestli je rozčílená, nebo má jenom starosti. Pak
ušla zbytek cesty, a když dorazila k n mu, strhla si pásku z úst.
Thomas vstal. V hlav mu okamžit znovu spustili permoníci, místnost se s ním zhoupla a
ud lalo se mu nevolno. Praštil sebou zpátky do k esla. „Páni. Nemáte n kdo aspirin?“ Minho
se jenom zasmál. Brenda došla na dolní konec schod , kde z stala s rukama založenýma stát. eč
jejího t la jí skutečn n čím dodávala výraz, jako by se zlobila. Potom si vzpomn l, co jí ekl t sn p
ed tím, než ho omamná látka p ipravila o v domí.
Do hajzlu, pomyslel si. ekl jí, že nikdy nem že být Teresa.
„Brendo?“ promluvil pokorn . „Jsi v po ádku?“ P ed Minhem nehodlal za žádnou cenu
vytahovat na sv tlo jejich zvláštní tanec a rozhovor, který se p i n m odehrál.
P ikývla, ale neohlédla se po n m. „Nic mi není. Pojďme. Chci vid t Jorgeho.“ Slova jako
šlehnutí bičem. Bez emocí.
Thomas zaúp l. Byl rád, že se m že vymluvit na bolest hlavy. M la na n ho vztek, určit .
I když vztek možná nebylo to správné slovo. Vypadala spíš ublížen .
ůnebo si možná moc domýšlel a jí to bylo úpln jedno.
Minho k n mu došel a podal mu ruku. „Hoď sebou, vogo. Hlava nehlava, musíme jít.
Nedá se odhadnout, jak dlouho se nám poda í udržet ty frasný zajatce naho e potichu a v klidu.“
„Zajatce?“ zopakoval Thomas.
„Klidn jim íkej, jak chceš – nem žeme riskovat a pustit je, dokud nebudeme venku. Tucet
našich jich drží v šachu víc než dvacet. ů nemají z toho dvakrát radost. Brzo si m žou začít
myslet, že si na nás m žou vyšlápnout. ůž je p ejde kocovina.“
Thomas znovu vstal, tentokrát mnohem pomaleji. Bolest v jeho hlav se kolébala a tepala
jako neúnavný buben. S každým pulsem jako by mu zezadu tlačila na oční bulvy. Zav el oči a
nechal je zav ené, až se v ci kolem n ho p estaly točit. Zhluboka se nadechl a podíval se na
Minha. „Zvládnu to.“
Minho se na n ho usmál. „Jsi frajer. Pojďme.“
 Thomas následoval p ítele ke schod m. Vedle Brendy se zastavil, ale ne ekl nic. Minho se
po Thomasovi ohlédl s výrazem, který íkal: Co s ní je? Thomas jen nepatrn zavrt l hlavou.
Minho pokrčil rameny a pak dusav vyrazil z místnosti a po schodech nahoru, ale Thomas ješt
chvilku z stal pozadu s Brendou. Vypadalo to, že se zatím nechystá odejít. ů odmítala se mu
podívat do očí.
„Promi ,“ ekl. Litoval necitlivých slov p ed ztrátou v domí. „ůsi jsem ekl n co, co bylo trochu
hnusné –“
Prudce zvedla oči a probodla ho jimi. „Ty myslíš, že mi záleží na tob a n jaké tvé
kamarádce? Jenom jsem tancovala, snažila jsem se trochu pobavit, než se všechno zvrtlo. Co je,
ty si myslíš, že jsem do tebe zamilovaná nebo tak n co? Nem žu se dočkat dne, kdy m požádáš,
abych se stala tvou raplovskou nev stou? Vzpamatuj se.“
V jejích slovech bylo tolik hn vu, že Thomas maličko couvl. Bolelo to totiž, jako by mu
dala facku. D ív než mohl zareagovat, zmizela po schodech nahoru. Bylo slyšet jen t žké
oddechování a vzdechy. Teresa mu nikdy nechyb la tolik jako v tom okamžiku. Zkusil na ni
telepaticky zavolat. Ale nebyla tam.

Zápach ho ude il do nosu ješt p edtím, než v bec do sálu, kde p edtím tančili, stačil vejít.
Páchlo to jako pot a zvratky. Podlaha byla posetá t ly lidí. N kte í spali, n kte í se choulili k sob a
t ásli se, n kte í dokonce vypadali mrtví. Jorge, Newt a Aris tam byli a hlídali, s vytasenými noži
nap aženými p ed sebe se pomalu otáčeli kolem dokola.
Thomas uvid l Pánvičku a taky ostatní Placery. Tepavou bolest m l v hlav po ád, ale
rozlila se jím vlna úlevy a vzrušení. „Co s vámi bylo, kluci? Kam jste se pod li?“
„Hej, to je Thomas!“ za val Pánvička. „Stejn šerednej a živej jako vždycky!“ Newt k n
mu došel a up ímn se na n ho usmál. „Jsem rád, že nejsi mrtvej, Tommy.
Fakticky jsem moc rád.“
„Nápodobn .“ Thomas si s podivnou otup lostí uv domil, že takovým se jeho život stal.
Tak se vítal s lidmi po jednodenním nebo dvoudenním odloučení. „Zvládli to zatím všichni? Kam
jste šli? Jak jste se dostali sem?“
Newt p ikývl. „Po ád je nás jedenáct. Plus Jorge.
Thomasovy otázky se sypaly rychleji, než na n n kdo stačil odpovídat. „N jaké stopy po
Barkleym a ostatních? Byli to oni, kdo odpálil ten výbuch?“
Odpov d l Jorge – Thomas si všiml, že stojí nejblíž ke dve ím a v ruce má velice oškliv
vyhlížející meč, který momentáln ost ím spočíval na rameni samotného Vysokého a ošklivého.
Ohá ka byla vedle n ho a oba se choulili na zemi. „Od té doby jsme je nevid li. Unikli jsme
celkem rychle a oni mají moc velký strach, než aby se pustili hloub ji do m sta.“
Pohled na Vysokého a ošklivého spustil v Thomasovi malý poplach. Blonďák. Kde byl
Blonďák? Jak by si Minho a ostatní poradili s jeho pistolí? Rozhlédl se, ale nikde v místnosti ho
nemohl najít.
„Minho,“ zašeptal Thomas a pak mu ukázal, aby šel blíž. Jakmile byli s Newtem hned
vedle n ho, naklonil se k nim. „Chlapík s hodn krátkými sv tlými vlasy. Vypadal jako v dce.
Co se s ním stalo?“
Minho pokrčil rameny a očima vyhledal odpov ď u Newta. „Nejspíš utekl,“ odv til Newt.
„N kolika se to poda ilo – nedokázali jsme je všechny zastavit.“
„Proč?“ zeptal se Minho. „D lá ti starosti?“
 Thomas se rozhlédl kolem sebe a ztišil hlas ješt víc. „M l pistoli. Je jediný, u koho jsem
vid l n co nebezpečn jšího než n ž. ů nebyl zrovna milý.“
„Koho to zajímá?“ prohlásil Minho. „Do hodiny budeme z tohohle pitomýho m sta venku.
A m li bysme jít. Hned.“
Thomasovi to zn lo jako nejlepší nápad, jaký za n kolik posledních dní slyšel. „Jasn , chci
odsud vypadnout, než se vrátí.“
Minho poodstoupil a prošel davem. „Poslouchejte!“ zvolal. „Odcházíme. Nezkoušejte nás
pronásledovat a nic se vám nestane. Když p jdete za námi, budete mrtví. Celkem jasná volba,
nemyslíte?“
Thomas uvažoval, kdy a jak se stalo, že Minho p evzal od Jorgeho zpátky v dcovskou roli.
Podíval se po starším muži a všiml si Brendy, která stála mlčky u zdi a upírala oči na podlahu. M
l z toho, co se p edchozí noc stalo, hodn nep íjemný pocit. Skutečn ji chtěl políbit. Ale z n jakého
d vodu současn cítil odpor. Možná to bylo tou omamnou látkou. Možná to bylo Teresou. Možná
to bylo –
„Hej, Thomasi!“ k ičel na n ho Minho. „Prober se, vogo! Zvedáme kotvy!“ N
kolik Placer již vyšlo dve mi do slunečního sv tla. Jak dlouho byl p sobením omamné láky
mimo? Celý den? Nebo jen n kolik hodin, od rána? Vykročil, aby je následoval, ale vedle
Brendy se zastavil a maličko ji postrčil. Na okamžik si d lal obavy, že s nimi nep jde, ale ona
jen krátce zaváhala, než zamí ila ke dve ím.
Minho, Newt a Jorge čekali, hlídkovali se zbran mi ve st ehu, dokud nebyli venku všichni
krom Thomase a Brendy. Thomas od dve í sledoval, jak t i Place i couvají a pomalu p i tom p
ejížd jí hroty svých nož ze strany na stranu. ůle nevypadalo to, že by se n kdo chystal rozpoutat n
jaký zmatek. Všichni byli pravd podobn p ipravení jít dál, byli jednoduše rádi, že jsou naživu.
Všichni se shromáždili v uličce venku p ed schodišt m. Thomas z stal v blízkosti
nejvyššího schodu, ale Brenda p ešla na druhou stranu skupiny. Odp isáhl si, že si ji vezme
stranou, jakmile budou v bezpečí n kde jinde, a dlouze si s ní promluví. M l ji rád a cht l se s ní
aspo p átelit, když nic jiného. Co bylo d ležit jší, cítil k ní teď do značné míry totéž, co cítil k
Chuckovi. Z n jakého d vodu na n ho dolehlo, že za ni má odpov dnost.
„– a vyrazit tam.“
Thomas zakroutil hlavou a uv domil si, že tím, kdo práv mluvil, byl Minho. Lebku mu
probodávaly nože bolesti, ale soust edil se.
„Zbývá n jakého p ldruhého kilometru,“ pokračoval Minho. „Nakonec není tak t žké se s t
mihle raply utkat. Takže pojďme –“
„Hej!“
Ten výk ik se ozval zpoza Thomasových zad, hlasitý a v ískavý, prosycený víc než
náznakem šílenství. Thomas se prudce otočil a spat il Blonďáka, jak stojí dole na posledním
schodu, paži nataženou p ed sebe. V prstech, jejichž klouby byly úpln bílé, držel pistoli, p
ekvapiv jist a klidn . Mí ila p ímo na Thomase.
D ív než se n kdo stačil pohnout, vyst elil. Byla to exploze, která rozhoupala úzkou uličku
hromovým burácením.
Thomasovo levé rameno rozervala ryzí bolest.
 40. KAPITOLA

Náraz Thomase odmrštil dozadu a otočil jím tak, že dopadl na obličej a nosem narazil o
zem. P es bolest a tlumené zvon ní v uších se mu poda ilo zaslechnout, že zbra vyst elila ješt
jednou. Následovaly chroptivé zvuky a rány, po nichž se ozval klapot kovu o beton.
P evalil se na záda, p itiskl ruku na místo, kde byl zasažen, a pokusil se sebrat odvahu,
aby se na ránu podíval. Zvon ní v uších zesílilo a on si jen tak tak koutkem oka všiml, že
Blonďáka složili na zem. Kdosi se z n ho snažil vymlátit duši.
Minho.
Thomas se konečn podíval dol na své zran ní. To, co spat il, zdvojnásobilo tepovou
frekvenci jeho srdce.
Malou dírkou v košili bylo vid t červenou kaši p ímo ve svalu nad podpažní jamkou.
Z rány se inula krev. Bolelo to. Hodně to bolelo. Jestli si myslel, že bolest hlavy, kterou zažil
dole, byla krutá, tak tohle bylo jako t i nebo čty i takové, stlačené do trýznivé spirály p ímo v
jeho rameni. A ší ilo se to do zbytku t la.
Newt byl vedle n j a znepokojen si ho prohlížel.
„On m st elil.“ Jednoduše to z n j vypadlo. Nové první místo na seznamu nejpitom jších v
cí, které kdy ekl. Ta bolest byla, jako by m l v útrobách oživlé kovové skobičky do sešívačky,
které svými malými ostrými hroty bodají a škrábou. Podruhé za ten den ucítil, jak se mu
zatmívá v domí.
N kdo podal Newtovi košili a on ji Thomasovi p itiskl na ránu. Zp sobilo to, že jím prob
hla další vlna agónie. Vyk ikl a bylo mu jedno, jak slabošsky to zní. Takovou bolest ješt nikdy v
život nezažil. Sv t kolem n ho o dalších n kolik stup potemn l.
Omdli, vybízel sám sebe. Prosím tě, omdli, ať to p estane.
Z dálky se znovu ozvaly hlasy, tak jako ten jeho na tanečním parketu, když požil tu omamnou
látku.
„Dostanu z n j to svinstvo ven.“ To byl p ekvapiv Jorge. „ůle budu pot ebovat ohe .“
„Tady to ud lat nem žeme.“ Byl to Newt?
„Navrhuju, abysme z tohohle frasáckýho m sta vypadli.“ Určit Minho.
„Tak jo. Pomozte mi ho nést.“ Netušil kdo.
Zespodu ho uchopily ruce, chytily ho za nohy. Bolest. N kdo n co ekl o počítání do t í.
Bolest. Bolelo to vážn moc. Raz. Bolest. Dva. Au. T i!
Zvedl se k obloze a bolest explodovala nanovo, čerstvá a velice krutá.
V tom okamžiku se jeho p ání omdlít vyplnilo a temnota spláchla jeho útrapy.

Probudil se. Jeho v domí obestírala mlha.

Sv tlo ho oslepovalo; nemohl otev ít oči úpln . Celé jeho t lo sebou škubalo a
nadskakovalo, stále byl v pevném sev ení rukou. Slyšel dýchání, namáhavé a rychlé. Dusot nohou
po zpevn ném povrchu. N kdo k ičel, ale on slov m nerozum l. V dálce bylo slyšet šílené v ískání
rapl . Natolik blízko, aby to mohli být pronásledovatelé.
Horko. Vzduch spaloval.
 Rameno m l v jednom ohni. Bolest jím cloumala jako série jedovatých explozí a on znovu
uprchl do temnoty.

Pootev el oči.
Tentokrát bylo sv tlo mnohem mén intenzivní. Zlatá zá soumraku. Ležel na zádech a
pod sebou m l tvrdou zem. Do k íže se mu zarýval n jaký kámen, ale v porovnání s pálením v
rameni to bylo jako pohlazení. Lidé byli nahrnutí kolem n ho a mluvili úsečným, napjatým
šepotem.
Sk ehotavé zvuky rapl se vzdálily. Nevid l nic než oblohu nad sebou, žádné budovy.
Bolest v rameni. Ach, ta bolest.
N kde blízko šlehal a praskal ohe . Cítil na t le závany žáru, horký vítr v horkém vzduchu.
N kdo ekl: „Rad ji ho p idržte. Za nohy a za ruce.“
V domí se mu nadále vznášelo v mlze, ale ta slova nezn la dob e.
Zahlédl záblesk sv tla na n čem st íbrném, odraz slábnoucího slunce na... noži? Zá ilo rud ?
„Bude to bolet jak čert.“ Netušil, kdo to ekl.
Uslyšel sykot. Okamžik nato mu v rameni explodovalo milion tun dynamitu.
V domí se s ním pot etí rozloučilo.

Cítil, že tentokrát ub hla dlouhá doba. Když znovu otev el oči, hv zdy zá ily z tmavé
oblohy jako denní sv tlo prosvítající skrz špendlíkové dírky. N kdo ho držel za ruku. Zkusil otočit
hlavu, aby se tam podíval, ale páte í mu z toho pohybu projela čerstvá vlna agónie.
Nepot eboval se dívat. Byla to Brenda.
Kdo jiný by to byl? Navíc ta ruka byla drobná a hebká. Určit Brenda.
P edchozí intenzivní bolest vyst ídalo n co jiného. V jistých ohledech se teď cítil h .
Vnit ním fungováním jeho t la se rozlezlo n co, co se podobalo nemoci. Jakýsi hlodavý, sv divý
hnus. Cosi odporného, jako by se mu v žilách, v dutinách kostí a mezi svaly svíjeli červi. Užírali
ho.
Bolelo to, ale teď to byla jiná bolest. Hluboká a syrová. B icho, bublavé a nejisté. Ohe v
žilách.
Nev d l, jak to poznal, ale byl si tím jistý. N co bylo špatn .
V hlav mu vyskočilo slovo infekce a už tam z stalo. Odpadl.
Ráno probudil Thomase východ slunce. První, co si uv domil, bylo to, že Brenda už ho
nedrží za ruku. Potom zaznamenal na k ži chladivý vzduch časného rána, který mu poskytl
kratičký okamžik n čeho p íjemného.
Vzáp tí si pln uv domil pulsující bolest, která stravovala jeho t lo, uhnízd ná v každičké
molekule. Už to nijak nesouviselo s ramenem a ránou po kulce. N co strašného se pokazilo v
celém jeho systému.
Infekce. Znovu to slovo.
Netušil, jak p ekoná dalších p t minut. ůnebo další hodinu. Jak mohl vydržet celý den?
Pak usne a všechno to začne znovu? Zacloumalo jím zoufalství, černá zející prázdnota, která ho
hrozila stáhnout do strašlivé propasti. Zasáhla ho vlna šílenství prostoupeného panikou. Utopila
všechno, i bolest.
Potom se začaly dít bizarní v ci.
 Ostatní to uslyšeli d ív než on. Minho a všichni se najednou zvedali, po n čem pátrali,
mnozí prohledávali oblohu. Oblohu? Proč by to d lali? „N kdo – domníval se, že Jorge –
zak ičel slovo berg.
Pak to uslyšel i Thomas. Hluboký hukot plný temných ran. Než si stačil uv domit, co se d
je, zvuk zesílil a zanedlouho to p sobilo, jako by m l ten rachot v hlav . Drnčela mu z n j čelist a
ušní bubínky, projížd l mu páte í dol . Vytrvalé, rovnom rné dun ní, jakoby z nejv tších bubn na
sv t ; a pod tím vším silný hukot t žké techniky. Zvedl se vítr a Thomas se v prvním okamžiku
vylekal, že znovu začíná bou ka, ale obloha byla dokonale modrá. Nebylo vid t ani obláček.
Hluk jeho bolest zhoršoval, nutil ho k tomu, aby začal znovu ztrácet v domí. ůle vzep el
se tomu, protože zoufale cht l zjistit zdroj t ch zvuk . Minho n co zak ičel a ukázal k severu.
Bolest, která Thomase sužovala, byla tak silná, že se nedokázal otočit a podívat se tam. Vítr
zesílil, v nárazech se p es n ho p ehán l a škubal mu oblečením. Prach ví il a zakaloval vzduch.
Najednou byla Brenda znovu vedle n ho a tiskla mu ruku.
Naklonila se k n mu, až byl její obličej jen n kolik centimetr nad tím jeho. Vlasy jí
poletovaly do všech stran.
„Promi ,“ ekla, i když ji skoro neslyšel. „Necht la jsem – já p ece vím, že ty...“ Zapátrala
po slovech a odvrátila zrak.
O čem to mluvila? Proč mu ne ekla, co d lá ten strašný hluk! M l tak hrozné bolesti...
Po obličeji se jí rozší il výraz zvláštního zd šení. Vyt eštila oči, nechala poklesnout bradu. A pak
ji najednou odstrkovali dva...
Thomas propadl panice. Dva lidé, navlečení do nejpodivn jších oblek , jaké kdy vid l.
Z jednoho kusu, volné, tmav zelené – p es prsa písmena, která nedokázal p ečíst. Tvá e jim
zakrývaly ochranné brýle. Ne, to nebyly brýle. N jaká plynová maska. Vypadali ohavn a
mimozemsky. Vypadali nebezpečn , jako n jaký ob í, šílený, lidožravý hmyz zabalený do
plastu.
Jeden z nich chytil jeho nohy v kotnících. Druhý dal ruce pod n ho a uchopil ho v podpaží.
Thomas vyk ikl. Když ho začali zvedat, jeho t lem se rozproudila bolest. Už si na ta muka
skoro zvykl, ale teď to bylo ješt horší. Bolelo to p íliš, než aby kladl odpor, a tak z stal malátn
viset.
Nato se dali do pohybu, začali ho odnášet, a Thomasovi se poprvé poda ilo zaost it pohled
natolik, že p ečetl písmena na hrudi osoby u jeho nohou.
ZLOSIN.
Tma hrozila, že ho znovu uchvátí. Nechal ji, ale bolest šla s ním.

41. KAPITOLA

Znovu ho probudilo oslnivé bílé sv tlo – a tentokrát mu zá ilo shora p ímo do očí. Okamžit
poznal, že to není slunce – bylo jiné. Navíc svítilo zblízka. P estože oči hned zase pevn zav el,
tmou pod víčky dál plula sv telná stopa žárovky.
Slyšel hlasy – podobné spíš šepotu. Nerozum l ani slovo. Byly p íliš tiché, t sn za hranicí,
kdy z stávaly nesrozumitelné.
 Slyšel také cinkání a klepání kovu o kov. Tiché zvuky, a jeho v první chvíli napadlo, že
jsou to léka ské nástroje. Skalpely a ty tyčinky se zrcátky na konci. Tyto obrazy vypluly z
kalných vod jeho pam ťové banky a p ibraly k sob to sv tlo, které již znal.
Odvezli ho do nemocnice. Nemocnice. Poslední v c, jejíž existenci si ve Spáleništi dovedl
p edstavit. ůnebo byl p epraven n kam pryč? Daleko pryč? Možná PlaniTransem?
P es sv tlo se mihl stín a Thomas otev el oči. N kdo se na n j shora díval, navlečený do
stejn bizarní výstroje jako ti, kte í ho sem p inesli. Plynové masky, nebo co to bylo. Obrovské
brýle. Za ochrannými skly uvid l tmavé oči zaost ené na n ho. Oči ženy, i když nev d l, jak to
poznal.
„Slyšíš m ?“ zeptala se. ůno, byla to žena, t ebaže maska její hlas tlumila.
Thomas se pokusil p ikývnout, ale nev d l, jestli se mu to ve skutečnosti poda ilo, nebo ne.
„Tohle se nem lo stát.“ Maličko odtáhla hlavu a podívala se jinam, což Thomase p ivedlo
k myšlence, že tato poznámka nebyla určena jemu. „Jak se do m sta dostala funkční pistole? Máte
n jakou p edstavu, kolik rzi a sajrajtu muselo na té kulce být? O bakteriích ani nemluv .“
Její hlas zn l velice rozzloben .
N jaký muž jí odpov d l: „Nechte si ty eči a dod lejte to. Musíme ho poslat zpátky.
Rychle.“
Thomas skoro nem l čas zpracovat, co íkají. Z ramene mu vytryskla nová bolest, nesnesitelná.
Kdovípokolikáté ztratil v domí.

Znovu vzh ru.

N co bylo špatn . Nedokázal poznat co. Ze stejného místa naho e svítilo stejné sv tlo;
tentokrát se podíval stranou, místo aby zav el oči. Mohl tak vid t víc, lépe zaost it. St íbrné
čtverce stropních kachliček, ocelové za ízení plné nejr zn jších číselník , tlačítek a monitor .
Nic z toho nedávalo smysl.
Pak mu to došlo. Došlo mu to s takovým šokem a ohromením, až skoro nev il, že to m že být
pravda.
Necítil bolest. Žádnou. V bec nic.
Kolem n ho nestáli žádní lidé. Žádné šílené zelené skafandry mimozemšťan , žádné
ochranné brýle, žádné skalpely trčící z jeho ramene. Zdálo se, že je sám, a absence bolesti byla
totální blaho. Nev d l, že je možné cítit se tak dob e.
Nebylo. Musela to být n jaká omamná látka.
Usnul.

Když uslyšel tiché hlasy, pohnul se, t ebaže k n mu doléhaly p es opar um le navozeného
omámení.
N jakým zp sobem m l dost rozumu, aby nechal oči zav ené a zkusil, jestli by se o t chto
lidech, kte í se ho zmocnili, nemohl n co dozv d t. O lidech, kte í ho z ejm dali dohromady a
zbavili jeho t lo infekce.
Hovo il n jaký muž. „Víme jist , že se tím nic nepod lá?“
„Vidím to optimisticky.“ To promluvila žena. „Tak optimisticky, jak to jde. Když nic
jiného, m že to v podmínkách smrtící zóny iniciovat strukturu, kterou jsme nečekali. Že by
bonus? Nedovedu si p edstavit, že by to jeho nebo kohokoli jiného obrátilo sm rem, který by
zabránil vzniku jiných struktur, jež hledáme.“
„Dobrý bože na nebesích, doufám, že máš pravdu,“ odpov d l muž.
 Pak promluvila další žena. M la vysoký, skoro až k išťálov čistý hlas. „Kolik z t ch, kte
í z stali, jsou podle vás ješt životaschopní kandidáti?“ ekla to tak, jako by poslední slovo m lo
na začátku velké písmeno – Kandidáti. Ve svém zmatku se snažil vydržet bez hnutí a
poslouchat.
„Zbývají nám čty i nebo p t,“ odpov d la první žena. „Tady Thomas je naše zdaleka nejv
tší nad je. Reaguje na prom nné opravdu byst e. Počkejte, myslím, že jsem zahlédla, jak se mu
hýbou oči.“
Thomas znehybn l a pokusil se hled t p ímo p ed sebe do tmy svých očních víček. Bylo to
t žké, ale donutil se dýchat pravideln , jako by spal. Nev d l p esn , o čem ti lidé mluví, ale
zoufale cht l slyšet víc. Věděl, že pot ebuje slyšet víc.
„Koho to zajímá, jestli poslouchá?“ zeptal se muž. „Nemohl pochopit tolik, aby to jeho
reakce tak či onak ovlivnilo. Pom že mu, když bude v d t, že jsme ud lali obrovskou výjimku,
abychom z n ho tu infekci dostali. Že ZLOSIN ud lá, co je t eba, když je to nutné.“ Žena s
vysokým hlasem se zasmála. Byl to jeden z nejp íjemn jších zvuk , jaké kdy Thomas slyšel.
„Jestli posloucháš, Thomasi, tak se moc neraduj. Chystáme se t vyklopit p esn tam, odkud jsme
t vzali.“
Omamné látky, které kolovaly Thomasovými žilami, jako by se vzedmuly a on ucítil, jak
se ho zmoc uje blaženost. Pokusil se otev ít oči, ale nešlo to. D ív než odpadl, zaslechl ješt
poslední slova té první ženy. Byla velice zvláštní.
„Sám bys cht l, abychom to ud lali.“

42. KAPITOLA

Ti záhadní lidé dodrželi slovo.

Když Thomas znovu p išel k sob , visel ve vzduchu, pevn p ivázaný k látkovým nosítk m
s madly, která se kolébala sem a tam. Zatímco byl spoušt n z čehosi obrovského, drželo ho silné
lano p ipevn né ke kruhu z modrého kovu, a operaci po celou dobu provázela stejná exploze
hukotu a t žkých ran, které slyšel, když si pro n ho p išli. Vyd šen se chytil okraj nosítek.
Nakonec ucítil jemný náraz, načež se kolem n j objevilo milion tvá í. Minho, Newt,
Jorge, Brenda, Pánvička, ůris a ostatní Place i. Lano, které ho drželo, se odpojilo a vymrštilo se
do vzduchu. Pak, tém ve stejném okamžiku, se plavidlo, z n hož byl spušt n, vyhouplo vzh ru a
zmizelo v jasu slunce p ímo nad hlavou. Zvuky jeho motor zeslábly a zanedlouho bylo pryč úpln
.
Pak spustili všichni najednou.
„Co to m lo znamenat?“
„Jsi v po ádku?“
„Co s tebou d lali?“
„Kdo to byl?“
„Užil sis to v bergu?“
„Co d lá rameno?“
 Thomas to všechno ignoroval a pokusil se vstát, ale zjistil, že provazy, které ho poutají k
nosítk m, ho na nich stále pevn drží. Očima vyhledal Minha. „Mohl bys mi trochu pomoct?“
Zatímco Minho a n kolik dalších pracovali na jeho vysvobození, Thomasovi bleskla hlavou
znepokojivá v c. Lidé ze ZLOSINu se na jeho záchranu objevili velice rychle. Podle toho, co
íkali, to bylo n co, co nem li v plánu, ale stejn to ud lali. Což znamenalo, že je sledují a mohou se
vyno it, aby je zachránili, kdykoli se jim zachce.
ůle až doteď to neud lali. Kolik lidí v posledních n kolika dnech zem elo, když ZLOSIN stál
opodál a díval se? A proč v Thomasov p ípad taková zm na, jen proto, že byl post elen rezavou
kulkou?
M l toho hodn k p emýšlení.
Jakmile byl volný, vstal a protáhl si svaly. Odmítl p i tom brát na v domí druhou salvu
otázek, která se na n ho sesypala. Den byl krut horký a on si p i protahování t la uv domil, že
krom nepatrného píchání v rameni necítí žádnou bolest. Když pohlédl dol , uvid l, že má na sob
čisté oblečení a levé rameno košile se mu nadouvá obvazem. Jeho myšlenky ale okamžit p elétly
k n čemu jinému.
„Co d láte venku, lidi? Spálí vám to k ži!“
Minho neodpov d l, jenom ukázal n kam za sebe. Thomas se tam podíval a spat il velice
vetchou chatrč. Byla postavená z vyschlého d eva, které p sobilo dojmem, že se m že v
kterémkoli okamžiku rozpadnout na prach, byla však dost velká, aby poskytla úkryt všem, kte í
tam byli.
„M li bysme se tam vrátit,“ ekl Minho. Thomas si uv domil, že museli vyb hnout jen
proto, aby vid li, jak je spoušt n z obrovského létajícího... bergu? Jorge to nazval berg.
Skupinka se loudav odebrala do p íst ešku. Thomas jim ekl nejmí desetkrát, že jim všechno vysv
tlí od začátku do konce, jakmile si sednou. Brenda ho vyhledala a šla vedle n ho. Ruku mu ale
nepodala. Thomas p esto pocítil nejistou úlevu. Také nic ne íkala, mlčela stejn jako on.
Žalostné m sto rapl leželo n kolik kilometr daleko, krčilo se v celém svém rozkladu a
šílenství na jihu. Po nakažených lidech nebylo nikde ani památky. Na severu se teď tyčily hory,
vzdálené jen asi den. Skalnaté a mrtvé, stoupaly výš a výš, až končily rozeklanými hn dými štíty.
Ostré zá ezy do skal dodávaly celému poho í vzez ení, jako by do n j n jaký obr celé dny mlátil
sekerou, aby si vybil sv j ob í pocit zmaru.
Dorazili do p íst ešku, jehož d evo bylo vyschlé na troud. Vypadalo to, jako by tam stál
stovku let – možná ho postavil n jaký farmá v dobách p ed zpustošením sv ta. To, jak všechno p
estál, byl naprostý zázrak. ůle stačilo by jedno škrtnutí zápalkou a nejspíš by sho el v n kolika
sekundách.
„Tak fajn.“ ekl Minho a ukázal na místo na druhé stran stínu. Ty si sedni tam, ud lej si
hezky pohodlí a začni povídat.“
Thomas nedokázal uvit, jak je mu p íjemn – necítil víc než tupou bolest v rameni. A
nemyslel si, že v sob ješt má n jaké utišující prost edky. ůť už to bylo cokoli, co na n ho léka i
ze ZLOSINu vyzkoušeli, v tom, co d lali, byli skv lí. Posadil se a počkal, až si p ed ním najdou
své místečko všichni. Sed l na p ek ížených nohách na horké a prašné zemi. Byl jako učitel,
který se p ipravuje na hodinu – rozmazaný záblesk z jeho minulosti.
Minho si sedl jako poslední, hned vedle Brendy. „Tak jo, vypráv j nám o svých
dobrodružstvích s mimozemšťany v obrovské kosmické lodi.“
„Víš jist , že je to dobrý nápad?“ zeptal se Thomas. „Kolik máme dní, abychom p ešli p
es ty hory do bezpečného útočišt ?“
 „P t dní, vogo. ůle sám dob e víš, že se v tomhle žáru nem žeme pustit na žádný výšlap,
když se nemáme čím chránit. Budeš nám vypráv t, potom se vyspíme a pak si všichni po ádn
mákneme, jak budeme celou noc šlapat. Tak se do toho pusť.“
„Guty,“ ekl Thomas. Uvažoval, co asi d lali v dob , kdy byl pryč, ale uv domil si, že to
není zas tak d ležité. „Všechny otázky si schovejte až na konec, d ti.“ Když se nikdo nezasmál a
dokonce ani neusmál, zakašlal a rychle spustil. „Ti, co si pro m p ijeli, byli ze ZLOSINu. Po ád
jsem ztrácel v domí, ale odvezli m k n jakým doktor m, kte í m dali perfektn do po ádku. Slyšel
jsem, jak íkají n co o tom, že se to nem lo stát, že ta pistole byla faktor, se kterým nepočítali.
Kulka ve mn nastartovala nebezpečnou infekci a oni z ejm byli hodn p esv dčení, že zatím nep
išel čas, abych um el.“ Hled ly na n ho tvá e bez výrazu.
Thomas v d l, že pro n bude t žké se s tím smí it – dokonce i poté, co jim odvypráv l
všechno. „ íkám vám jenom, co jsem slyšel.“
Pokračoval, aby to líp vysv tlil. Každý detail toho, co si pamatoval, z té podivné debaty
vedle postele, kterou vyslechl. O strukturách v podmínkách smrtící zóny a kandidátech. Další v
ci o prom nných. Nic z toho nedávalo valný smysl ani napoprvé a teď, když se snažil vybavit si
to slovo od slova, ješt mí . Place i – plus Jorge a Brenda – m li ve svých tvá ích stejný pocit
zmaru, jaký cítil i on.
„Tak jo, tím se nám to vážn vyjasnilo,“ prohlásil nakonec Minho. „Určit to m lo n
jakou souvislost se všemi t mi cedulemi, co o tob n kdo rozv sil po celém m st .“
Thomas pokrčil rameny. „T ší m , že máte takovou radost, když m vidíte naživu.“
„Hele, jestli chceš být v dce, nemám s tím nejmenší problém. Já jsem rád, že t vidím naživu.“
„Díky, ale ne. Nech si to.“
Minho na to nic neodpov d l. Thomas nemohl pop ít, že ty cedule jsou pro n j t žké b emeno
– co to ve skutečnosti znamenalo, že ho ZLOSIN cht l mít v dcem? ů co s tím m l d lat?
Newt se zvedl. Tvá m l zachmu enou soust ed ním. „Takže my všichni jsme potenciální
kandidáti na něco. A smyslem celé té hory plopák , p es kterou jsme se museli prohrabat, je vyt
ídit ty, kte í nejsou dost dob í. ůle celá ta záležitost s pistolí a rezavou kulkou z n jakého d vodu
nebyla součástí... normálních test . Nebo prom nných, nebo co to vlastn je. Jestli má Thomas
natáhnout brka, nemá se to stát následkem n jaké pitomé infekce.“ Thomas našpulil rty a
p ikývl. P ipadalo mu to jako skv lý souhrn.
„Znamená to, že nás sledují,“ pokračoval Minho. „Tak jako to d lali v Labyrintu. Všiml si n kdo,
že by tady n kde pobíhal b itvoun?“ N kolik Placer zavrt lo hlavou.
„Co je to sakra b itvoun?“ zeptal se Jorge.
Odpov d l mu Thomas. „Malé robotické ješt rky, které nás v Labyrintu špehovaly kamerami.“
Jorge obrátil oči v sloup. „No jasn . Omlouvám se, že jsem se ptal.“
„Labyrint byl určit n jaké vnit ní za ízení,“ ozval se ůris. „ůle teď už nep ipadá v
úvahu, že bychom byli n kde uvnit . I když by asi mohli používat satelity nebo dálkové
kamery.“
Jorge si odkašlal. „Čím je vlastn Thomas tak zvláštní? Cedule ve m st , že je pravý v
dce, pak to, jak se sem p ihnali a zachránili mu zadek, když si uhnal bolístku.“ Podíval se na
Thomase. „Nesnažím se bejt hnusnej, muchacho – jsem jenom zv davej. Čím jsi lepší než
ostatní?“
„Nejsem zvláštní,“ ohradil se Thomas, i když v d l, že n co tají. Jenom nev d l co.
„Slyšel jsi, co ekli. Je spousta zp sob , jak tady m žeme zem ít, ale ta pistole k nim pat it nem la.
Myslím, že by zachránili každého, kdo by byl post elený. Nešlo o m – tím rušivým elementem
byla kulka.“
„ůle stejn ,“ odv til Jorge a ušklíbl se. „Myslím, že odteď se ti budu držet nablízku.“
Propuklo n kolik dalších diskusí, ale Minho jim nedop ál dlouhého trvání. Trval na tom, že se
všichni musejí vyspat, jestli se v noci chystají pochodovat. Thomas si nest žoval – s každou další
sekundou, kdy sed l v tom horkém vzduchu na té horké zemi, ho víc zmáhala únava. Možná to
bylo tím, že se jeho t lo ješt zotavovalo, možná to bylo jen žárem. Tak či tak, spánek se u n ho
hlásil o slovo.
Nem li deky ani polštá e, a tak se Thomas stočil do klubíčka p ímo na míst , kde p edtím
sed l, a hlavu si podložil spojenýma rukama. N jak se stalo, že Brenda skončila hned vedle n ho, i
když nic ne ekla a určit se ho nedotkla. Thomas nev d l, jestli se v ní n kdy dokáže vyznat.
Dlouze, pomalu se nadechl, zav el oči a uvítal odpočinek, uvítal ten t žký pocit d ímoty, který ho
začal stahovat do svých hlubin. Zvuky kolem n ho jako by zeslábly, vzduch zhoustl.
Obest el ho klid a pak i spánek.
Na obloze po ád plálo slunce, když se mu v hlav ozval hlas a probudil ho.
Dívčí hlas.
Teresa.
Po mnoha dnech totálního mlčení na n ho Teresa začala telepaticky mluvit, z ničeho nic
ho zasypala p ívalem slov.
Tome, vůbec se mi nesnaž odpovídat, jenom poslouchej. Zítra se ti stane něco hrozného.
Strašná, p íšerná věc. Budeš zraněný a budeš mít obrovský strach. Ale musíš mi vě it. Bez ohledu
na to, co se bude dít, co uvidíš, co uslyšíš, nebo co si budeš myslet. Musíš mi vě it. Nebudu s
tebou moct mluvit.
Odmlčela se, ale Thomas byl tak vyvedený z míry a tak usilovn se snažil pochopit, co
ekla – určit si to zapamatovat –, že ze sebe nedokázal dostat ani slovo, než znovu spustila.
Musím jít. Nějaký čas se ti neozvu.
Další odmlka.
Dokud nebudeme zase spolu.
Zapátral po n čem, co by ekl, ale její hlas a její p ítomnost se vytratily a zanechaly ho znovu
prázdného.

43. KAPITOLA

Thomasovi trvalo dlouho, než dokázal znovu usnout.

Nepochyboval o tom, že to byla Teresa. ůni v nejmenším. Stejn jako p edtím, když spolu
mluvili, vnímal její p ítomnost, cítil její emoce. Byla s ním, i když jen tak krátce. ů když se zase
vytratila, bylo to, jako by se v n m znovu rozev ela ta obrovská prázdnota. Jako by se ode dne,
kdy zmizela, ta komora napoušt la pomalu prosakující hustou tekutinou, kterou n co zas kompletn
odsálo, když p išla a odešla.
O čem to vlastn mluvila? Stane se mu n co hrozného, ale musel jí d v ovat? Nedokázal
to ve své mysli poskládat natolik, aby v tom našel n jaký smysl. ů p estože její varování zn lo
hroziv , myšlenky mu neustále utíkaly k té poslední části, že budou znovu spolu. Byl to n jaký
pramínek falešné nad je? Nebo to znamenalo, že podle ní tu špatnou v c n jak p ekoná a nakonec
bude v po ádku? Znovu se s ní shledá? Hlavou se mu honily r zné možnosti, ale všechny jako by
končily ve skličující slepé uličce.
Den byl jedin čím dál parn jší, jak sebou házel a p evaloval se, pronásledovaný svými
myšlenkami. Už si skoro zvykl, že Teresa je pryč. Stáhl se mu z toho žaludek. ůby to bylo ješt
horší, m l pocit, že ji zradil, když dopustil, aby se Brenda stala jeho kamarádkou, když se s ní tak
sblížil.
Bylo ironické, že jeho prvním popudem bylo natáhnout ruku k Brend , probudit ji a
promluvit si o tom s ní. Bylo to špatn ? P ipadal si tak zoufalý a hloupý, že se mu cht lo k ičet.
Ideální rozpoložení pro n koho, kdo se snaží znovu usnout v nep íjemném horku. Než se mu to
konečn povedlo, slunce se dovleklo do p lky cesty k obzoru.
Pozd večer, když jím Newt zat ásl, aby se probudil, se cítil o n co líp. Teresina krátká
návšt va v jeho hlav mu teď p ipadala jako sen. Skoro dokázal uv it, že se to nikdy nestalo.
„Spal jsi dob e, Tommy?“ zeptal se Newt. „Co d lá rameno?“
Thomas se posadil a prot el si oči. Sice určit nespal déle než t i nebo čty i hodiny, ale byl
to spánek hluboký a nerušený. Promnul si rameno, aby je vyzkoušel, a znovu zažil p ekvapení.
„Vážn z n ho mám dobrý pocit – trochu bolí, ale moc ne. Nechce se mi ani v it, že ta bolest
byla p edtím tak hrozná.“
Newt se ohlédl po Placerech, kte í se p ipravovali k odchodu, a pak se očima vrátil k
Thomasovi. „P ipadá mi, jako bysme spolu moc nemluvili, co jsme vypadli z té pod lané
ubikace. ůsi to bude tím, že nebylo zrovna moc času si sednout a popíjet čaj.“
„Je to tak.“ Thomasovi to z n jakého d vodu p ipomn lo Chucka a znovu ho zaplavila
všechna bolest, kterou cítil p i jeho smrti. Což vedlo jedin k tomu, že k lidem, kte í za tím vším
stáli, pocítil ješt v tší nenávist. Vzpomn l si na Teresin výrok. „Nechápu, jak by ZLOSIN mohl
být dobrý.“
„Cože?“
„Vzpomínáš, co m la Teresa napsané na ruce, když se prvn probudila? V d l jsi o tom v bec?
Stálo tam, že ZLOSIN je dobrý. Prost se mi tomu nechce uv it.“ Kousavost v jeho hlase nebyla v
bec mírná.
Newt m l na tvá i zvláštní úsm v. „Práv ti zachránili kejhák.“
„Jo, jsou to fakt úplní sv tci.“ Thomas nemohl pop ít, že je zmatený. Byla pravda, že mu
život zachránili. Zárove v d l, že pro n pracoval. Netušil však, co to všechno znamená. Brenda,
která se ve spánku p evalovala, se konečn posadila a mohutn zívla. „Dobré ráno. Nebo večer.
Vždyť je to jedno.“
„Další den naživu,“ odv til Thomas. Nato si uv domil, že Newt možná v bec netuší, kdo
Brenda je. Nev d l, co se ve skupin od jeho post elení d lo. „P edpokládám, že jste m li čas, abyste
se seznámili. Jestli ne, tak tohle je Newt, Brendo. Newte, to je Brenda.“
„Jo, už se známe.“ Newt se natáhl a d lal, že si s ní t ese rukou. „ůle ješt jednou díky, že
ses postarala, aby tuhle padavku nikdo neodd lal, když jste si vy dva vyrazili na soukromou
párty.“
Brend se ve tvá i mihl nepatrný náznak úsm vu. „Soukromá párty. Jo, nejvíc ze všeho se
mi líbil ten okamžik, kdy nám cht li u ezat nosy.“ Její obličej dostal zvláštní výraz, v n mž se
rozpačitost mísila se zoufalstvím. „ůsi to nebude dlouho trvat a budu k t m magor m pat it i já.“
Thomas nev d l, co na to íct. „Tvoje stádium nejspíš nebude o moc pokročilejší než naše.
Nezapome , že –“
Brenda ho nenechala domluvit. „Jo, já vím. Vezmete m tam, kde dostanu zázračný lék.
Já vím.“ Vstala. Rozhovor pro ni z ejm skončil.
Thomas se podíval na Newta, který zareagoval pokrčením ramen. Pak, když si klekl, se
k n mu naklonil a zašeptal. „To je tvoje nová holka? Prásknu to Terese.“
Zahih al se sám pro sebe a byl pryč.
Thomas tam ješt chvíli sed l, válcovaný tím vším. Teresa, Brenda, jeho p átelé.
Varování, které dostal. Erupce. Skutečnost, že na p ekonání t ch hor m li už jen n kolik dní.
ZLOSIN. Neznámo, které na n čekalo v bezpečném útočišti a v budoucnosti.
P íliš. Bylo toho p íliš.
Musel p estat p emýšlet. M l hlad, a s tím n co ud lat mohl. Vstal tedy a vydal se hledat n
co k sn dku. ů Pánvička nezklamal.

Vyrazili v okamžiku, kdy se slunce pono ilo pod obzor a dodalo prašné oranžové krajin
barvu skoro až nachovou. Thomas m l k eče a cítil únavu. Nemohl se dočkat, až ze sebe ch zí
upustí trochu páry a uvolní si svaly.
Hory se pomalu prom nily v rozeklané tmavé štíty. Jak šli, rostly čím dál víc. O žádném
po ádném podh í se nedalo mluvit; ploché údolí se jednoduše táhlo po ád dál až tam, kde se
zem kolmými skalami a strmými svahy vrhla k obloze. Všechno bylo hn dé a šeredné, mrtvé.
Thomas doufal, že až dojdou sem, ukáže se jim n jaká z etelná cesta.
Za pochodu toho nikdo moc nenamluvil. Brenda se držela nablízku, ale mlčela. Nebavila
se ani s Jorgem. Thomase štvalo, jak to teď je. Jak se všechno mezi ním a Brendou najednou utáp
lo v rozpacích. M l ji rád, možná víc, než m l rád kohokoli jiného krom Newta a Minha.
A samoz ejm Teresy.
Newt ho vyhledal, když padla tma a jejich jedinými pr vodci se staly hv zdy a m síc.
Jejich sv tlo bylo dostačující – člov k moc nepot eboval, když byl terén rovný a úpln stačilo
kráčet k tyčící se skalní st n . Vzduch se plnil k upáním jejich krok o zem.
„P emýšlel jsem,“ začal Newt.
„O čem?“ Ve skutečnosti to Thomasovi bylo jedno; byl prost rád, že si m že s n kým
promluvit a pustit z hlavy to, čím se zaobíral on.
„O ZLOSINu. Je ti jasný, že ve tvým p ípad porušili ty svý pitomý pravidla?“
„Jak to?“
„Tvrdili, že žádný pravidla nejsou. Tvrdili, že máme určitý čas na to, abychom se dostali
do toho pod lanýho bezpečnýho útočišt , a tím to hasne. Žádný pravidla. Lidi umírají napravo a
nalevo, ale pak si p iletí n jakou obludou, aby tob krk zachránili. Nedává to smysl.“ Odmlčel se.
„Neber to tak, že si st žuju – jsem rád, že jsi naživu. Víš, jak to myslím.“
„Bezva, dík.“ Thomas v d l, že ta p ipomínka je na míst , ale už ho nebavilo se tím
zabývat.
„ů pak všechny ty cedule ve m st . Divný.“
Thomas se na Newta podíval. V té tm p ítelovu tvá skoro nevid l. „Copak, snad
nezávidíš?“ zeptal se. Snažil se, aby to vyzn lo jako žert. Snažil se p ehlížet skutečnost, že ty
cedule musely být d ležité.
Newt se zasmál. „To zrovna, čóne. Jenom by m hrozn zajímalo, co se to tady vlastn d je.
O co tady ve skutečnosti jde.“
 „Jo.“ Thomas p ikývl. Nemohl víc souhlasit. „Ta ženská íkala, že jen n kolik z nás má na
to, aby byli kandidáti. A opravdu ekla, že já jsem nejlepší kandidát a oni necht jí, abych um el na
n co, co nebylo v jejich plánech. ůle nevím, co to všechno znamená. N jak to souvisí se všemi t
mi plopáky kolem struktur ze smrtící zóny.“ ůsi minutu šli mlčky, než Newt znovu
promluvil. „Nejspíš nemá smysl trápit si tím mozek. Co se stane, se prost stane.“
V tu chvíli nechyb lo mnoho, aby mu Thomas prozradil, co mu telepaticky ekla Teresa,
ale z n jakého d vodu mu to nakonec nep išlo jako dobrý nápad.
Z stal zticha a Newt se nakonec postupn vzdálil, až šel Thomas tmou znovu sám.

Ub hlo n kolik hodin, než zap edl další rozhovor, tentokrát s Minhem. Vzduchem mezi
nimi prolétlo mnoho slov, ale nakonec toho ve skutečnosti moc ne ekli. Jen si krátili čas a
opakovali tytéž otázky, jimiž se všichni v duchu probrali už milionkrát.
Thomas v nohách trochu cítil únavu, ale nebylo to nic hrozného. Hory byly čím dál tím
blíž. Vzduch se citeln ochladil a bylo velice p íjemn . Brenda z stávala mlčenlivá a odtažitá.
Postupovali dál.

Když první známky svítání zbarvily oblohu do sytého odstínu tmav modré a hv zdy
začaly ustupovat p icházejícímu dni, Thomas konečn získal kuráž zajít za Brendou a zavést s ní
eč. O čemkoli. Skály narostly do nebetyčné výše a oči začínaly rozeznávat mrtvé stromy a kusy
poházených balvan . Thomas si byl jistý, že než se slunce vyhoupne nad obzor, dorazí k úpatí
hor.
„ůhoj,“ ekl jí. „Jak to zvládají tvoje nohy?“
„Dob e.“ Vyzn lo to úsečn , ale krátce nato Brenda promluvila znovu, možná aby se to
pokusila odčinit. „ů co ty? Vypadá to, že rameno se drží.“
„Nem žu uv it, jak je to v pohod . Skoro to nebolí.“
„To je dob e.“
„Jo.“ Lámal si hlavu, snažil se vymyslet, co íct. „Víš, ehm, cht l bych se omluvit za
všechny ty divný v ci, co se staly. ů... za všechno, co jsem ekl. M l jsem to v hlav úpln
pomotané.“
Podívala se na n ho a on v jejích očích zahlédl určitou vlídnost. „Prosím t , Thomasi.
Omlouvat se je to poslední, co pot ebuješ.“ Znovu nasm rovala sv j pohled nahoru p ed sebe.
„Jsme prost jiní. ů ty máš navíc tu svou holku. Nem la jsem se t snažit líbat a všechny ty blbiny.“
„Ve skutečnosti to není moje holka.“ Jakmile to bylo venku, začal toho litovat – ani nev
d l, odkud se to vzalo.
Brenda zareagovala rozzloben . „Ned lej ze sebe osla. ů neurážej m . Jestli se tomu
chceš bránit“ – odmlčela se, vykouzlila dráždivý úsm v a mávnutím rukou se obsáhla od hlavy
k pat –, „tak ať k tomu máš aspo po ádný d vod.“ Thomas se rozesmál – veškeré nap tí a
rozpaky z n j rázem spadly. „Jasn . S tvým líbáním to stejn nejspíš nebude žádná sláva.“
Štípla ho do ruky – našt stí do té zdravé. „ůni nevíš, jak moc se pleteš. To mi v .“
Thomas se práv chystal íct n jakou hloupost, když se rázem zastavil na míst . Zezadu
do n ho n kdo málem nab hl, klopýtl a na poslední chvíli se mu vyhnul, ale nepoznal, kdo to byl –
oči m l p ilepené p ed sebe a srdce mu dočista ztuhlo.
Obloha značn zesv tlala a k pat horského úbočí zbývalo n jakých sto či dv st metr . V
polovin této vzdálenosti jako by se z ničeho nic objevila dívka, zvedla se ze zem . ů svižným
krokem se blížila k nim.
V ruce držela dlouhou d ev nou násadu, k jejímuž konci byla provazem p ipevn na velká,
nebezpečn vyhlížející čepel.
Byla to Teresa.

44. KAPITOLA

Thomas dost dob e nev d l, jak v hlav zpracovat co vidí. Necítil žádné p ekvapení nebo
radost, že Teresa žije – už to v d l. Den p edtím na n ho telepaticky promluvila. ůle i tak mu
zvedlo náladu, že ji vidí na vlastní oči. Dokud si nevzpomn l na varování, že se stane n co
strašného. Dokud si neuv domil, že drží v ruce ošt p s čepelí.
Ostatní Place i si jí všimli hned po n m. Krátce nato už proto všichni stáli a s otev enými
ústy hled li na Teresu, jak pochoduje proti nim, v rukou t ímá zbra a tvá má tvrdou jako kámen.
Vypadalo to, že je p ipravená bodnout, cokoli se pohne.
Thomas ud lal krok dop edu. Ve skutečnosti si nebyl jistý, co se chystá ud lat. Vzáp tí ho ale
zarazil další pohyb.
Po obou stranách Teresy se objevily dívky; také ony jako by spadly z nebe. Otočil se, aby
se ohlédl. Byli v obklíčení p inejmenším dvaceti dívek.
A všechny držely zbran , nejr zn jší nože, rezivé meče a zubaté mačety. N kolik dívek m
lo luky a šípy, jejichž hroty už výhružn mí ily na skupinu Placer . Thomas pocítil svíravý strach.
Teresa mu sice ekla, že se stane n co zlého, ale určit by t mto lidem nedovolila, aby jim ublížili.
Nebo snad ano?
Vzpomn l si na skupinu B. A na své tetování, které íkalo, že ho má skupina B zabít.
Jeho další myšlenky p erušilo, když se Teresa n jakých deset metr od skupiny zastavila.
Její společnice ud laly totéž a vytvo ily kolem Placer nep erušený kruh. Thomas se znovu otočil,
aby to všechno obsáhl zrakem. Každá z návšt vnic zaujímala toporný postoj, mhou ila oči a zbra
držela p ipravenou p ed sebou. Luky mu nahán ly nejv tší strach – v d l, že on ani ostatní by nem
li šanci nic ud lat, než by ty šípy vzlétly a našly cíl v n čí hrudi.
Zastavil se, obrácený k Terese. Oči m la zaost ené na n ho.
Jako první promluvil Minho. „Co je to za blbiny, Tereso? Hezký zp sob, jak se p ivítat s
dlouho ztracenými kamarády.“
P i zmínce jména Teresa se Brenda prudce otočila a ost e se na Thomase podívala.
Úsečn p ikývl. Údiv v její tvá i ho z n jakého d vodu rozesmutnil.
Teresa na otázku neodpov d la a skupinu obest elo podivné ticho. Slunce dál stoupalo,
pomaličku se blížilo k bodu, odkud na n nesnesiteln ude í svým žárem.
Teresa znovu vykročila sm rem k nim a zastavila se asi t i metry od místa, kde vedle sebe stáli
Minho a Newt.
„Tereso?“ promluvil Newt. „Co to má –“
„Zmlkni,“ ekla Teresa. Nevyšt kla to ani nezak ičela. ekla to klidn a sebev dom , což
na Thomase zap sobilo o to d siv ji. „ů jestli se kdokoli z vás pohne, luky začnou st ílet.“
Teresa zvedla sv j ošt p do hroziv jší polohy a začala jím mávat ze strany na stranu. Takto
prošla kolem Newta a Minha a mezi ostatními Placery, jako by n co hledala. Došla k Brend a
zastavila se. Žádná z nich ne ekla ani slovo, ale jejich vzájemná nenávist byla dob e vid t.
Teresa p ešla kolem, ale mrazivý pohled z ní ani na okamžik nespustila.
A pak byla p ed Thomasem. Snažil se namluvit si, že by tu zbra proti n mu nikdy
nepoužila, ale p i pohledu na nabroušené ost í čepele nebylo snadné tomu v it.
„Tereso,“ zašeptal, než se stačil zarazit. Navzdory ošt pu, navzdory tvrdému pohledu v
její tvá i, navzdory tomu, jak se jí napínaly svaly, jako by se chystala po n m seknout, jediné, co
cht l, bylo natáhnout k ní ruce. Nedokázal se ubránit vzpomínce na polibek, který mu dala. Na
pocit, který p i tom m l.
Nepohnula se, jenom na n ho dál hled la a její obličej z stával až na viditelný hn v nečitelný.
„Tereso, co se –“
„Zmlkni.“ Stejný klidný hlas. Rozkazovačný. V bec se k ní nehodil.
„ůle co –“
Teresa se rozmáchla, ohnala se po n m násadou svého ošt pu a ude ila ho do pravé strany
obličeje. Lebkou a krkem mu projel výbuch bolesti. Padl do kolen a rukou se chytil místa, kam
ho praštila.
„ ekla jsem, že máš zmlknout.“ Sklonila se, chytila ho za košili a škubla s ním nahoru, až
se znovu postavil. Zm nila držení d ev né násady, namí ila ji p ímo na n ho. „Jmenuješ se
Thomas?“
Vyt ešt n se na ni podíval. Jeho sv t se na n j z ítil, i když si p ipomn l, že ho varovala. ekla mu,
že jí musí v it, ať se d je, co se d je. „Ty p ece víš, kdo jsem –“
Tentokrát se ošt pem ohnala ješt prudčeji a praštila ho tupým koncem z boku do hlavy, p
ímo do ucha. Bolest byla dvakrát horší než p i první rán ; Thomas vyk ikl a chytil se za hlavu.
Tentokrát však neupadl. „Ty p ece víš, kdo jsem!“ zak ičel.
„Tak nebo onak jsem to v d la,“ ekla hlasem, který byl zárove smí livý a zhnusený.
„Zeptám se t teď ješt jednou. Jmenuješ se Thomas?“
„Ano!“ za val na ni. „Jmenuju se Thomas!“
Teresa p ikývla a začala p ed ním couvat, s hrotem čepele znovu namí eným na jeho hruď.
Lidé jí uhýbali, jak postupovala skupinou, až se znovu p ipojila ke kruhu dívek, které je
obkličovaly.
„P jdeš s námi!“ zavolala. „Thomasi. D lej. Myslete na to, že když se n kdo o n co pokusí,
začnou létat šípy.“
„Tak to ani náhodou!“ vyk ikl Minho. „Nikam ho odvád t nebudete.“
Teresa d lala, jako by ho neslyšela. Dál visela tím zvláštním mžouravým pohledem na
Thomasovi. „Tohle není žádná hloupá hra. Začnu počítat. Pokaždé, když napočítám do násobku p
ti, zabijeme šípem jednoho z vás. Budeme v tom pokračovat tak dlouho, než z stane Thomas jako
jediný, a pak si ho stejn odvedeme. Je to na vás.“
Thomas si poprvé všiml, že se ůris chová divn . Stál jen kousek napravo od Thomase
a neustále se pomalu otáčel, prohlížel si dívky jednu po druhé, jako by je dob e znal. ůle n
jakým zp sobem držel jazyk za zuby.
Pochopitelně, uv domil si Thomas. Jestli tohle opravdu byla skupina B, ůris s nimi byl.
Znal je.
„Jedna!“ zvolala Teresa.
Thomas nehodlal riskovat. Vykročil vp ed, protlačil se mezi Placery, až se ocitl na
volném prostranství, a pak zamí il p ímo k Terese. Poznámek Minha a ostatních si nevšímal.
Ničeho si nevšímal. Oči m l p ilepené k Terese a snažil se nedávat na sob znát žádné emoce.
Takto šel tak dlouho, že se jejich nosy skoro až dotýkaly, když se zastavil.
Stejn to cht l, ne? Cht l být s ní. I p esto, že se n jak obrátila proti n mu. I p esto, že s ní
lidé ze ZLOSINu manipulovali, tak jako to d lali s Albym a Gallym. Klidn se mohlo stát, že jí
znovu vymazali pam ť. Nebylo to d ležité. Vypadala, že to myslí vážn , a on nemohl riskovat, že
n kdo zast elí šípem kteréhokoli z jeho p átel.
„Tak dob e,“ ekl. „Odveďte si m .“
„Napočítala jsem jenom do jedné.“
„Jo. Takovou já mám kuráž.“
Švihla ho ošt pem tak prudce, že se neudržel a znovu upadl na zem. Čelist a hlava ho
bolely, jako by mu v nich doutnal ohe . Když si odplivl, uvid l, jak se v prachu rozst íkla krev.
„P ineste pytel,“ poručila shora Teresa.
Perifern vid l, jak se k n mu blíží dv dívky. Zbran m ly n kde schované. Jedna z nich – sn
dá, ost íhaná skoro dohola – držela velký, rozt epený pytel. ůsi p l metru od n ho se zastavily.
Thomas se zvedl na všechny čty i, ale m l strach ud lat n co víc, aby neschytal další ránu.
„Bereme si ho s sebou!“ k ikla Teresa. „Jestli nás n kdo bude sledovat, koupí další ránu a
začneme po vás st ílet. Nebudeme se dvakrát obt žovat mí ením. Prost necháme šípy létat, jak se
jim bude chtít.“
„Tereso!“ ozval se Minh v hlas. „Tos chytila erupci tak rychle? Evidentn jsi už totáln odepsaná.“
Násada ošt pu t ískla Thomase do týla; padl na b icho a v prachu jen n kolik centimetr od
jeho tvá e se roztančily černé hv zdičky. Jak mu mohla n co takového ud lat?
„Chcete íct ješt n co dalšího?“ otázala se Teresa. Po dlouhém mlčení ekla: „Myslela jsem
si, že ne. P etáhn te p es n ho ten pytel.“
Ruce ho hrub popadly za ramena a otočily ho na záda – svým stiskem se zaryly do rány
po kulce tak, že mu poprvé od chvíle, kdy ho ZLOSIN dal dohromady, projela horní polovinou t
la hluboká bolest.
Zasténal. Nad sebou m l dv tvá e – dokonce ani nevypadaly zlostn –, jak mu dvojice dívek
podržela rozev ený konec pytle p ímo nad hlavou.
„Nebra se,“ ekla ta sn dá. Obličej se jí leskl potem. „Nebo to jedin ud láš horší.“
Thomas byl zmatený. Poznal jí z očí a z hlasu, že s ním up ímn soucítí. Její další slova však snad
ani nemohla být rozporn jší.
„Ud láš líp, když se pod ídíš a necháš se od nás zabít. Nijak si nepom žeš, když cestou
protrpíš spoustu bolesti.“
Pytel mu sklouzl p es hlavu a jediné, co vid l pak, bylo šeredné hn dé sv tlo.

45. KAPITOLA

Manipulovaly s ním na zemi tak dlouho, až nasunuly pytel p es celé jeho t lo. Pak svázaly
otev ený konec u jeho nohou provazem, ud laly na n m pevný uzel a konce ovázaly kolem jeho t
la, čímž ho v pytli znehybnily. Další uzel mu zavázaly t sn nad hlavou.
 Thomas cítil, jak se pytel napíná. Pak byl donucen zvednout hlavu. P edstavil si dívky, jak
drží oba konce toho neskutečn dlouhého provazu. Mohlo to znamenat jenom jediné – že se ho
chystají táhnout. Už to nevydržel a začal se kroutit, i když v d l, co si tím vykoleduje.
„Tereso! Ned lej mi to!“
Tentokrát ho p st zasáhla p ímo do b icha, až zaskučel bolestí. Zkusil se p ehnout v pase,
chytit se za b icho, ale kv li tomu pitomému pytli nemohl. Projela jím vlna nevolnosti; popral se s
ní a udržel jídlo v žaludku.
„Jelikož na sob ti evidentn nezáleží,“ ekla Teresa, „ud láme to tak, že když ješt jednou
promluvíš, začneme st ílet po tvých p átelích. To by se ti líbilo?“
Thomas neodpov d l; škubl sebou v n mém, zmučeném vzlyku. Opravdu si ješt včera
myslel, že se sv t obrací k lepšímu? Vyléčený z infekce, s ránou zahojenou, pryč z m sta rapl , od
bezpečného útočišt odd lený jen svižným, namáhavým p echodem hor. Po všem, co m l za sebou,
to m l čekat.
„To, co jsem ekla, jsem myslela vážn ,“ zak ičela Teresa na Placery. „Žádná výstraha
nebude. Zkuste nás sledovat a začnou létat šípy.“
Thomas zahlédl její siluetu, jak si klekla vedle n ho, a uslyšel, jak jí pod koleny zak upala
hlína. V dalším okamžiku ho p es materiál pytle popadla, p itiskla svou hlavu k jeho, s ústy jen
centimetr od jeho ucha. Začala šeptat tak tiše, že musel napnout uši, aby ji slyšel, soust edit se,
aby její slova odd lil od šum ní v tru.
„Brání mi, abych s tebou mluvila telepaticky. Nezapome , že mi máš v it.“
Thomas byl tak p ekvapený, že m l co d lat, aby udržel jazyk za zuby.
„Co mu to íkáš?“ To byla jedna z dívek, které držely provaz uvázaný k pytli.
„Informuju ho, jak moc se mi to líbí. Jak moc si vychutnávám svou pomstu. Vadí ti to?“
Thomas od ní takovou aroganci ješt neslyšel. Buď byla opravdu dobrá herečka, nebo skutečn
začala propadat šílenství. Vytvo ila si jednu nebo dv další identity.
„Tak fajn,“ odv tila druhá dívka. „Mám radost, že si to tak užíváš. ůle musíme sebou
hodit.“
„Já vím,“ ekl Teresa. Uchopila Thomasovu hlavu na spáncích ješt pevn ji, stiskla a zat
ásla s ní. Pak p itiskla na hrubou tkaninu ústa, p ímo tam, kde m l ucho. Když promluvila,
znovu tím sv dným šepotem, ucítil p es pytlovinu její horký dech. „Vydrž. Brzo to skončí.“
Její slova m la na Thomas v mozek paralyzující účinek; netušil, co si má myslet. Byl to snad
sarkasmus?
Pustila ho a znovu vstala. „Tak jo, padáme odsud. Dejte si záležet, ať to cestou vezmete p
es co nejvíc kamen .“
Jeho v znitelky vykročily a táhly ho za sebou. Cítil nerovný terén, po kterém byl vlečen, a
p ed nímž velký pytel absolutn nijak nechránil. Bolelo to. Prohnul se v zádech, p enesl veškerou
svou váhu do nohou a nechal boty, ať schytávají hlavní nápor náraz . V d l však, že mu síly
nevydrží napo ád.
Teresa šla hned vedle n ho, když jeho t lo táhly po zemi. P es pytlovinu se mu ji da ilo
zahlédnout.
Pak Minho začal k ičet. Jeho hlas již zanikal v dálce a zvuky, které doprovázely jeho
vlečení po zemi, snahu n co slyšet komplikovaly ješt mnohem víc. P esto mu to, co zaslechl,
dodalo jistou nad ji. Mezi zkomolenými, nelichotivými pojmenováními Thomas rozeznal slova:
„najdeme t “, „je ta pravá chvíle“ a „zbran .“
Teresa znovu praštila Thomase p stí do b icha a Minha tak umlčela.
 Vydali se p es poušť. Thomas poskakoval po zemi jako pytel starých hadr .

Cestou si Thomas p edstavoval strašlivé v ci. Nohy mu slábly každou sekundou a on

v d l, že zanedlouho bude muset svoje t lo nechat klesnout na zem. V duchu vid l krvácející
rány, jizvy, které z stanou natrvalo. ůle t eba to nebude d ležité. Stejn se ho chystaly zabít.
Teresa ekla, že jí má v it. ů i když to pro n ho bylo obtížné, snažil se o to. Bylo
skutečn možné, že všechno, co ud lala od chvíle, kdy se objevila se zbran mi a skupinou B, jenom
hrála? Jestli ne, proč by mu to po ád šeptala? ůby jí v il?
Probíral se tím stále dokola tak dlouho, až se už nedokázal soust edit. Začínal mít t lo rozed ené
do krve a pot eboval vymyslet, jak zabránit tomu, aby nem l sed ený každý centimetr k že.
Zachránily ho hory.
Když začaly zdolávat strmý svah, pro dívky z ejm bylo obtížné táhnout jeho t lo tak, jak
to d laly po rovné zemi. Snažily se ho smýkat prudkými škubnutími – po nichž ho nechaly
sklouznout n jakého p l metru nebo metr zpátky, načež jím znovu škubly nahoru, aby ho nechaly
op t sklouznout. Teresa nakonec prohlásila, že by pravd podobn bylo jednodušší nést ho za
ramena a za kotníky. A že se p i tom mají st ídat.
Thomase napadla v c, která byla tak jasná, že mu v jeho úvahách určit n co unikalo. „Proč
m nenecháte jít jednoduše po vlastních?“ zavolal p es pytlovinu. Hlas m l tlumený žízní,
vypovídal mu službu. „Máte p ece zbran . Co bych asi tak zvládl ud lat?“
Teresa ho kopla do boku. „Zmlkni, Thomasi. Nejsme žádné blbky. Čekáme, až zmizíme
tvým placerským kamarád m z dohledu.“
Vynasnažil se potlačit zaúp ní, jak její noha našla jeho hrudník. „Cože? Proč?“
„Protože nám to tak bylo ečeno. A teď zmlkni!“
„Proč jsi mu to vyzradila?“ zašeptala rozmrzele jedna z ostatních dívek.
„ů záleží na tom?“ odv tila Teresa. ůni se nesnažila maskovat, co íká. „Stejn ho
zabijeme. Tak koho by mohlo trápit, jestli ví, jaké jsme dostaly pokyny?“
Dostaly pokyny, pomyslel si Thomas. Od ZLOSINu.
Pak promluvila jiná dívka. „Už je skoro nevidím. ůž dojdeme nahoru k té pr rv ,
zmizíme jim z dohledu a pak už nás nikdy nenajdou. I kdyby nás cht li pronásledovat.“
„Tak dob e,“ ekla Teresa. „ůž tam ho doneseme.“
Krátce nato uchopily Thomase ruce ze všech stran a zvedly ho do vzduchu. Podle toho, co
vid l p es pytel, ho nesla Teresa a t i její nové kamarádky. Hledaly cestu p es balvany a kolem
mrtvých strom , šly stále vzh ru a vzh ru. Slyšel, jak supí námahou, cítil jejich pot, a s každým
dalším škubavým krokem je víc nenávid l. I Teresu. Naposledy se pokusil oslovit ji v mysli, aby
zachránil d v ru, kterou k ní m l, ale nebyla tam.
Trmácivá cesta vzh ru úbočím hory pokračovala možná hodinu – s p estávkami tu a tam,
aby se dívky vyst ídaly – a p inejmenším dvojnásobná doba uplynula od chvíle, kdy za sebou
nechali Placery. Slunce dosahovalo bodu, kdy začne být nebezpečné, horko bylo dusivé. Pak ale
obešli mohutnou st nu, terén se trochu narovnal a oni se ocitli ve stínu. Chladn jší vzduch p inesl
úlevu.
„Tak jo,“ ekla Teresa. „Pusťte ho.“
Vyplnily její pokyn bez jakýchkoli ob adností a on se zachrčením žuchnul na tvrdou zem.
Vyrazilo mu to dech, takže když ho začaly rozvazovat, dokázal jen ležet a lapat po vzduchu. Než
se mu poda ilo popadnout dech, pytel z n j sundaly.
 Zamžoural a podíval se nahoru na Teresu a její kamarádky. Všechny na n ho mí ily zbran
mi, což mu p išlo až komické.
Odn kud vydoloval špetku odvahy. „Musíte o mn mít vysoké mín ní, když je vás dvacet s
noži a mačetami a já nemám nic. Úpln mi to dodává pocit výjimečnosti.“ Teresa nap áhla
ruku s ošt pem.
„Počkej!“ vyk ikl Thomas a ona se zarazila. Poddajn zvedl ruce a pomalu vstal. „Hele,
nebudu na vás nic zkoušet. Zaveďte si m tam, kam jdeme, a tam m m žete zabít. Budu hodný.
Stejn nemám pro co žít, frase.“
Podíval se p ímo na Teresu, když to ekl, a pokusil se dát do svých slov co nejvíc zášti.
Stále se držel chabé nad je, že to nakonec dostane n jaký smysl, ale tak či onak, po tom, jakého se
dočkal zacházení, v sob n jaký optimismus hledal t žko.
„Pohyb,“ ekla Teresa. „Mám toho už po krk. Pojďme do Pr smyku, ať se m žeme p es den
vyspat. V noci se vydáme na druhou stranu.“
Jako další promluvila dívka se sn dou pletí, která p es n ho pomáhala p etáhnout pytel.
„ů co tenhle frajer, se kterým jsme se posledních pár hodin vlekly?“
„Žádný strach, zabijeme ho,“ odpov d la Teresa. „Zabijeme ho p esn tak, jak nám to ekli.
Je to jeho trest za to, co mi provedl.“

46. KAPITOLA

Thomas nemohl p ijít na to, co Teresa svým posledním prohlášením myslela. Co jí

provedl? ůle hlava mu otup la, jak šli po ád dál a dál, z ejm zpátky do tábora, který si skupina B z
ídila. Vytrvale šplhali vzh ru. Od námahy m l nohy v jednom ohni. Díky strmé skalní st n nalevo
od nich z stávali ve stínu, ale všechno bylo po ád rudohn dé a rozpálené. Vyprahlé. Plné prachu.
Dívky mu dop ály n kolik doušk vody, ale byl p esv dčený, že se vypa ila do poslední kapky, ješt
než doputovala do žaludku.
Do obrovského zá ezu ve východní st n dorazili práv ve chvíli, kdy se nad n vyhouplo
polední slunce, zlatá ohnivá koule odhodlaná spálit je na popel. M lká jeskyn zabíhala n co p es
deset metr do úbočí hory; bylo jasné, že práv ona je jejich táborem, a vše nasv dčovalo tomu, že
tam už den nebo dva pobývají. Poházené deky, zbytky ohn , na okraji hromádka n jakých
odpadk . Když p išli, byli tam jen t i lidé – rovn ž dívky –, což znamenalo, že k Thomasovu
únosu pot ebovaly využít tém všechny.
I když m ly luky, šípy, nože a mačety? P sobilo to skoro až hloup . Úpln by jich stačilo jen n
kolik.
Thomas se cestou dozv d l pár dalších v cí. Sn dá dívka se jmenovala Harriet a ta, která
se tém neustále držela v její blízkosti, s nazrzlými sv tlými vlasy a b lostnou pletí, byla Sonya.
Jistý si nebyl, ale tušil, že do p íchodu Teresy skupinu vedly p edevším tyto dv . Vystupovaly s
určitou autoritou, ale nakonec se jí vždy pod ídily.
„Fajn,“ ekla Teresa. „P ivažme ho k tomu ošklivému stromu.“ Ukázala na uschlý strom,
bílý jako kost, který se ko eny stále držel kamenité p dy, p estože musel být už roky mrtvý. „ů
mohly bychom mu dát n co k jídlu, jinak bude celý den skučet a na íkat a my se nevyspíme.“
Už to s tím lhaním trochu p ehání, ne? pomyslel si Thomas. ůť byly její pravé úmysly jakékoli,
její slova začínala být trochu absurdní. ů už to nedokázal popírat – skutečn ji začínal nenávid t,
bez ohledu na to, co tvrdila na začátku.
Nekladl odpor, když jeho trup p ivázali ke kmeni a ruce mu nechali volné. Jakmile ho m
ly zabezpečeného, daly mu n kolik tyčinek müsli a láhev vody. Nikdo na n ho nepromluvil a
nepodíval se mu do očí. ů kupodivu si všiml, jestli se nemýlil, že se všechny tvá í trochu
provinile. Začal jíst a p i tom se snažil pozorn vnímat všechno kolem sebe. Zatímco se dívky
začaly ukládat, aby zbývající část denního sv tla prospaly, t kal myšlenkami všude kolem. N co
mu na tom všem nesed lo.
Teresiny projevy rozhodn nep sobily hran . V bec nikdy. Bylo možné, že d lá pravý opak
toho, co mu ekla – p esv dčuje ho, aby jí v il, když jejím skutečným plánem bylo a je –
Škubl sebou, když si vzpomn l na lístek u jejích dve í v ubikaci. Zrádce. ůž do toho okamžiku na
n j úpln zapomn l. V ci začaly dávat víc smyslu.
Tady m l hlavní slovo ZLOSIN. V n m m ly skupiny jedinou nad ji na p ežití. Jestli jí opravdu
ekli, aby ho zabila, ud lala by to? ůby se zachránila? ů co to na n ho vychrlila, že jí n co
provedl? Bylo možné, že manipulovali dokonce její myšlenky? Bránili jí, aby ho nadále m la
ráda?
Pak tu bylo jeho tetování a cedule ve m st . Tetování ho varovalo; cedule mu tvrdily, že
opravdovým v dcem je on. Popiska vedle Teresiných dve í byla další výstraha.
P esto – nem l žádné zbran a byl p ivázaný ke stromu. Skupina B nad ním m la více než
dvacetinásobnou p evahu a všechny její členky byly ozbrojené. Jasné jak facka.
S povzdechem dojedl. Fyzicky se teď cítil o n co líp. ů i když po ádn nev d l, jak do
sebe všechno zapadá, nabyl novou d v ru, že se pochopení p iblížil. ů že to nem že zabalit.
Harriet a Sonya si slamníky rozložily nedaleko; jak se p ipravovaly ke spánku, neustále po n m
kradmo pokukovaly. Thomas si znovu všiml t ch zvláštních výraz zahanbení a provinilosti.
Vid l v tom šanci bojovat o sv j život slovy.
„Ve skutečnosti m zabít nechcete, že ne?“ zeptal se tónem, který íkal, že je p istihl p i lži.
„Už jste n kdy n koho zabily?“
Harriet se zarazila t sn p edtím, než položila hlavu na smotané deky, a p ísn se po n m
podívala. Zvedla se na loket. „Podle toho, co nám ekla Teresa, jsme z našeho Labyrintu unikly o
t i dny d ív než vaše skupina. Ztratily jsme p i tom mí lidí a zabily víc rmut . Myslím, že vy ídit
jednoho bezvýznamného mladíčka nebude zas tak t žké.“
„P edstav si, jakou budete cítit vinu.“ Mohl jen doufat, že se k nim ta myšlenka propracuje.
„S tím se n jak vyrovnáme.“ Vyplázla na n ho jazyk – skutečn na n ho vyplázla jazyk!
–, pak položila hlavu a zav ela oči.
Sonya sed la na p ek ížených nohách a vypadala, že má k spánku tak daleko, jak jenom m
že člov k mít. „Nem ly jsme na výb r. Lidi ze ZLOSINu ekli, že je to náš jediný úkol. Když to
neud láme, nepustí nás do bezpečného útočišt . Zem eme tady na Spáleništi.“
Thomas pokrčil rameny. „Hej, já to chápu. Chcete m ob tovat, abyste se zachránily. Velice
ušlechtilé.“
Dlouho se na n ho up en dívala; musel vynaložit úsilí, aby neuhnul pohledem. Nakonec
odvrátila zrak a lehla si zády k n mu.
Nato se objevila Teresa, s obličejem zk iveným zlostí. „O čem to tady mluvíte?“ „O
ničem,“ zamumlala Harriet. „ ekni mu, aby zav el hubu.“ „Zav i hubu,“ ekla Teresa.
 Thomas potlačil jízlivé zasmání. „ů když ne, co mi ud láte, zabijete m ?“
Ne ekla nic, jenom se na n ho dívala a její obličej z stával bez výrazu.
„Proč m najednou tak nenávidíš?“ zeptal se. „Co jsem ti ud lal?“
Sonya i Harriet se otočily, aby poslouchaly, a p ejížd ly pohledem mezi ním a Teresou.
„Ty víš, co jsi ud lal,“ promluvila nakonec Teresa. „V dí to tady všichni – všechno jsem jim to
ekla. ůle p esto bych neklesla na tvou úrove a nepokusila se t zabít. D láme to jen proto, že
nemáme na výb r. Promi . Život je krutý.“
Nemihlo se v jejích očích něco? pomyslel si Thomas. Co se mu snažila íct? „O čem to
mluvíš, klesnout na mou úroveň? Já bych nikdy p ítele nezabil, jen abych si zachránil krk.
Nikdy.“
„Já taky ne. ů proto jsem ráda, že nejsme p átelé.“ Začala se odvracet.
„Tak co jsem ti tedy ud lal?“ zeptal se rychle Thomas. „Promi , mám n jaký výpadek pam
ti – to je tady celkem časté. P ipome mi to.“
Prudce se otočila zpátky a probodla ho vzteklýma očima. „Neurážej m . Jak se opovažuješ takhle
sed t a chovat se, jako by se nic nestalo? Zav i hubu, nebo ti na tu tvou hezkou tvá ičku p idám
další mod inu.“
Odkráčela a Thomas z stal zticha. M nil polohu, až sed l aspo trochu pohodln , s
hlavou op enou o mrtvé d evo stromu. Všechno na současné situaci smrd lo, ale on byl
odhodlaný p ijít na to, co za tím je, a p ežít.
Nakonec usnul.

47. KAPITOLA

Thomas spal p erušovan n kolik hodin. Vrt l sebou a otáčel se, snažil se najít na tvrdé
skále pohodlnou polohu. Nakonec upadl do hlubokého spánku, ve kterém se mu dostavil sen.

Je mu patnáct. Netuší, odkud to ví. N jak to souvisí s časovým ukládáním pam ti. Je to v bec
pam ť?
Stojí spolu s Teresou p ed obrovskou soustavou obrazovek, z nichž každá ukazuje r zné
výjevy z Placu a z Labyrintu. N které záb ry se pohybují a on ví proč. P icházejí od b itvoun , kte
í musejí jednou za čas zm nit polohu. Když to d lají, je to jako dívat se očima krysy.
„Nem žu uv it, že jsou mrtví,“ ekne Teresa.
Thomas je zmatený. Op t dost dob e nechápe, co se d je. Je uvnit chlapce, který má být
on, ale neví, o čem Teresa mluví. O Placerech evidentn ne – na jedné obrazovce vidí Minha a
Newta, jak jdou k lesu; na další sleduje Gallyho sedícího na lavičce. Pak ůlbyho, jak k ičí na n
koho, koho Thomas nepoznává.
„V d li jsme, že k tomu dojde,“ odpoví nakonec, i když si není jistý, proč to ekl. „Stejn
je t žké se s tím smí it.“ Nedívají se jeden na druhého, jenom analyzují obrazovky. „Teď je to
na nás. ů na lidech v ubikacích.“
„To je dob e,“ odv tí Thomas.
 „Je mi jich líto skoro stejn jako Placer . Skoro.“
Zatímco si jeho mladší verze odkašlává, Thomas p emýšlí, co to znamená. „Myslíš, že
jsme se naučili dost? Vážn si myslíš, že to m žeme zvládnout, když p vodní Tv rci jsou mrtví?“
„Musíme, Tome.“ Teresa k n mu p ejde a uchopí ho za ruku. Sklopí k ní oči, ale v jejím
výrazu se nevyzná. „Všechno je na míst . Máme rok, abychom zaškolili náhradníky a p ipravili
se.“
„ůle tak to není správné. Jak po nich m žeme chtít, aby –“
Teresa obrátí oči v sloup a stiskne mu ruku tak tvrd , až to zabolí. „Oni v dí, do čeho jdou.
Dost takových ečí.“
„Jasn .“ Thomas n jakým zp sobem ví, že tato jeho verze ve vid ní, které sleduje, se uvnit
cítí mrtvá. Jeho slova nic neznamenají. „Jediné, na čem teď záleží, jsou struktury. Smrtící zóna.
Nic jiného.“
Teresa p ikývne. „Nezáleží na tom, kolik jich zem e, nebo se zraní. Jestli prom nné
nebudou fungovat, tak jako tak nakonec dopadnou stejn . Všichni tak dopadnou.“
„Struktury,“ zopakuje Thomas.
Teresa mu stiskne ruku. „Struktury.“

Když se probudil, sv tlo sláblo do jednotvárné šedi, jak slunce klesalo k obzoru, který
nevid l. Harriet a Sonya sed ly jen kousek od n ho. Ob si ho se zvláštním výrazem prohlížely.
„Dobrý večer,“ ekl s hraným nadšením. Znepokojivý sen byl v jeho hlav ješt čerstvý.
„M žu vám n jak pomoct, dámy?“
„Chceme se dozv d t, co víš,“ ekla tiše Harriet.
P etrvávající opar spánku se rychle rozplynul. „ů proč bych vám m l pomáhat?“ Cht l sed t
a p emýšlet o tom, co se mu zdálo, ale poznal, že se n co zm nilo – poznal to v Harrietin pohledu
– a nemohl si nechat ujít šanci na záchranu.
„Já myslím, že moc na výb r nemáš,“ ekla Harriet. „ůle jestli se pod líš o to, co ses
dozv d l, nebo na co jsi p išel, t eba budeme moci pomoct my tobě.“ Thomas se
rozhlédl po Terese, ale nikde ji nevid l. „Kde je –“
Sonya ho p erušila. „ ekla, že chce propátrat oblast, aby zjistila, jestli nás tvoji p átelé
sledovali. Je pryč už asi hodinu.“
Thomas si v duchu vybavil Teresu ze svého snu. Jak sleduje obrazovky, mluví o mrtvých
Tv rcích a smrtící zón . Mluví o strukturách. Jak to do sebe všechno zapadalo?
„Zapomn l jsi mluvit?“
Zaost il pohled na Sonyu. „Ehm, ne... znamená to, že si rozmýšlíte, jestli m máte zabít?“ Slova
mu zn la hloup a hlavou mu blesklo, kolik že lidí v d jinách sv ta asi takovou otázku n kdy
položilo.
Harriet se uculila. „Ned lej ukvapené záv ry. ů nemysli si, že v nás najednou zvít zil
charakter. ekn me, že prost máme určité pochybnosti a chceme si promluvit – ale tvoje šance jsou
mizivé.“
Sonya na její myšlenky navázala. „Momentáln se jeví jako nejrozumn jší ud lat, co nám bylo
ečeno. Nás je spousta, ty jsi jediný. Tak to sám uvaž. Kdyby bylo rozhodování na tobě, co bys ud
lal?“
„Vím docela jist , že bych zvolil možnost nezabít se.“
„Ned lej ze sebe idiota. Tohle není legrace. Kdyby sis mohl vybírat a možnosti by byly, že
zem eš ty, nebo zem eme všichni, kterou bys zvolil? Stojí to tak, že buď ty, nebo my.“ Bylo jí
vid t v obličeji, že mluví velice vážn , a Thomase ta otázka zasáhla, jako by dostal ránu do prsou.
Na určité úrovni m la pravdu. Pokud by k tomu skutečn došlo – pokud by všechny m ly zem ít,
jestliže se ho nezbaví –, jak by mohl čekat, že to neud lají?
„Tak odpovíš?“ pobídla ho Sonya.
„P emýšlím.“ Odmlčel se a ot el si z čela trochu potu. Do pop edí jeho úvah se znovu
pokusil proniknout ten sen a on ho musel zatlačit zpátky. „Dobrá, budu k vám up ímný. Slibuju.
Kdybych byl na vašem míst , zvolil bych možnost nezabít m .“
Harriet obrátila oči v sloup. „To se ti snadno ekne, protože to, o co se hraje, je tv j život.“
„Nejde jen o to. Podle m je to n jaký test a vy to možná ve skutečnosti ud lat nemáte.“
Thomasovi zrychlil tep – skutečn myslel vážn , co ekl, ale pochyboval, že mu budou v it, i
kdyby se to pokusil vysv tlit. „Možná bychom se měli pod lit o to, co víme, a n co vymyslet.“
Harriet a Sonya se na sebe dlouze podívaly.
Sonya nakonec p ikývla; nato Harriet ekla: „Od začátku jsme m ly o celé té v ci určité
pochybnosti. N co na tom nesedí. Takže jo, ud láš dob e, když budeš mluvit. ůle nejd ív počkej,
než sem všechny p ivedeme.“ Vstaly a odešly vzbudit ostatní.
„Tak sebou hoďte,“ ekl Thomas. Uvažoval, jestli má skutečn šanci se z téhle šlamastyky
vyvléknout. „M li bychom to ud lat d ív, než se vrátí Teresa.“

48. KAPITOLA

Shromáždit všechny jim netrvalo dlouho – Thomas usoudil, že poslechnout si, co ekne
chodící mrtvola, bylo prost p íliš lákavé, než aby si to n kdo cht l nechat ujít. Dívky stály v sev
eném hloučku p ed ním; on z stával uvázaný k ošklivému mrtvému stromu.
„Tak dob e,“ začala Harriet. „Nejd ív budeš mluvit ty a potom my.“
Thomas p ikývl a odkašlal si. Spustil, p estože si zatím úpln nenaplánoval, co ekne.
„O vaší skupin vím jenom to, co jsem se dozv d l od ůrise. ů vypadá to, že jsme všichni v
Labyrintu absolvovali do značné míry totéž. ůle od chvíle, co jsme se dostali ven, byla spousta v
cí jinak. ů já si nejsem jistý, co víte o ZLOSINu.“ „Moc ne,“ ozvala se Sonya.
Thomase to povzbudilo, dodalo mu to pocit, jako by m l výhodu. ů p sobilo jako velká
chyba, že Sonya p iznala, co ekla. „Dozv d l jsem se o nich docela hodn . Všichni jsme n jakým
zp sobem výjimeční – testují nás nebo n co takového, protože s námi mají n jaké plány.“
Odmlčel se, ale na nikom nebylo vid t žádnou zvláštní reakci, tak pokračoval.
„Spousta v cí, které s námi provád jí, nedává smysl, protože jsou to jenom součásti test –
toho, čemu ZLOSIN íká prom nné. Sledování, jak budeme v jistých situacích reagovat. Všechno
to nechápu, zdaleka ne, ale myslím si, že celá tahle záležitost s mým zabitím je jenom další
vrstva. Nebo další lež. Takže... podle m je to jenom další prom nná, která má ukázat, co my
všichni budeme d lat.“
„Jinými slovy,“ navázala Harriet, „chceš, abychom kv li tvé geniální dedukci riskovaly
vlastní životy.“
„Vy to nechápete? Zabít m nemá žádný smysl. Možná je to vaše zkouška. Nevím. Ale
vím, že vám budu moci pomoct, když budu živý, ne když budu mrtvý.“
 „ůnebo,“ odv tila Harriet, „nás zkouší, aby zjistili, jestli máme dost silný žaludek na to,
abychom zabili v dce svých konkurent . Není to celý smysl? Zjistit, která skupina usp je?
Vyt ídit slabé a ponechat silné?“
„Já jsem v dce ani nebyl – to byl Minho.“ Thomas neústupn zavrt l hlavou. „Ne, zkuste p
emýšlet o tomhle. Jak tím dokážete n jakou sílu, když m zabijete? Je vás obrovská p esila a máte
všechny zbran . Jak to dokazuje, kdo je siln jší?“ „Tak s čím to tedy souvisí?“ vyk ikla dívka
zezadu.
Thomas se odmlčel. Pečliv volil slova. „Myslím, že je to test, který má zjistit, jestli
uvažujete samostatn , m níte plány, rozhodujete se racionáln . ů čím je nás víc, tím v tší máme
šanci, že do bezpečného útočišt dojdeme. Zabít m nemá smysl, nikomu to neprosp je.
Pot ebnou sílu jste prokázaly tím, že jste m zajaly. Ukažte jim, že to slep nedotáhnete do konce.“
Zarazil se a op el se zpátky o strom. Nic dalšího ho nenapadalo. Teď to bylo na nich.
Svoje trumfy už vyložil.
„Zajímavé,“ prohlásila Sonya. „Zní to hodn jako n co, co by íkal člov k, který zoufale nechce
zem ít.“
Thomas pokrčil rameny. „Vážn to takhle cítím, že je to pravda. Myslím si, že když m
zabijete, propadnete ve skutečné zkoušce, které vás ZLOSIN vystavuje.“
„Jo, vsadím se, že si to myslíš,“ ekla Harriet. Vstala. „Hele, abych byla up ímná,
uvažovaly jsme stejným zp sobem. ůle cht ly jsme v d t, co k tomu m žeš íct ty. Slunce by m lo
brzy zapadnout a já jsem si jistá, že Teresa se vrátí každou chvíli. ůž p ijde, promluvíme si o
tom.“
Thomas si d lal obavy, že Teresa se zviklat nenechá, proto rychle promluvil: „To ne! Ona
je p ece ten, kdo je nejvíc hrr m zabít.“ ekl to, p estože v hloubi doufal, že to nemyslí vážn .
Chovala se k n mu sice hnusn , ale určit to necht la nechat dojít až k vražd . „Myslím, že
rozhodnout byste m ly vy.“
„Zklidni se,“ ekla Harriet s pousmáním na tvá i. „Jestli se rozhodneme, že t nezabijeme,
tak s tím nic nenad lá. ůle jestli...“ Zarazila se a v obličeji se jí mihl zvláštní výraz. D lala si
starosti, že možná ekla p íliš? „My to vymyslíme.“
Thomas se snažil, aby na n m nebyla vid t úleva. Možná trochu hrál na jejich hrdost, ale
snažil se nedopustit, aby si začal d lat moc velké nad je.
Thomas sledoval, jak si dívky posbíraly své v ci a sbalily je do batoh – Kde k nim p išly?
napadlo ho –, p ipravily se na noční cestu, ať už je m la zavést kamkoli. Ve vzduchu se vznášel
šepot rozhovor , jak po n m dívky ustavičn pokukovaly a evidentn diskutovaly o tom, co ekl.
Tma byla čím dál hlubší a ze sm ru, kterým v d ív jších hodinách p išli, se konečn vyno
ila Teresa. Ihned si všimla, že se n co zm nilo, pravd podobn vnímala, jak všechny dívky
neustále t kaly pohledem mezi ní a Thomasem.
„Co je?“ zeptala se. Ve tvá i m la tentýž tvrdý výraz, se kterým chodila už od p
edchozího dne.
Odpov d la jí Harriet. „Musíme si promluvit.“
Teresa se zatvá ila nechápav , ale odešla se zbytkem skupiny na druhou stranu výklenku
ve skalní st n . Vzduch se okamžit vyplnil divokým šepotem, ale Thomas nerozeznal z toho, co
kdo íkal, jediné slovo. B icho se mu sev elo očekáváním verdiktu.
Ze svého místa vid l, že rozhovor začíná být vášnivý a Teresa svou vytočeností za nikým
nezaostává. Pozoroval stup ování jejího výrazu, jak se snažila n co vyargumentovat. Vypadalo
to, že stojí sama proti všem ostatním, což v Thomasovi probouzelo silnou nervozitu. Nakonec,
když už byla skoro úplná tma, se Teresa otočila, dusavým krokem skupinu opustila a začala z
tábora odcházet sm rem na sever. P es jedno rameno m la pov šený sv j ošt p, p es druhý batoh.
Thomas se za ní díval, dokud nezmizela mezi úzkými st nami Pr smyku.
Ohlédl se po skupin , na jejíž mnohých členkách byla patrná úleva. Harriet k n mu zamí
ila. Beze slova si klekla a uvolnila provaz, který ho poutal ke stromu.
„Tak co?“ zeptal se konečn Thomas. „Rozhodly jste n jak?“
Harriet neodpov d la, dokud ho úpln nevysvobodila; potom si sedla na paty a zadívala se
na n ho. V jejích tmavých očích se odrážela slabá zá e m síce a hv zd. „Máš dnes šťastný den.
Rozhodly jsme se, že t nakonec nezabijeme. Nem že být náhoda, že jsme všichni hluboko uvnit
uvažovali stejn .“
Očekávaný p íval úlevy Thomas necítil. V tom okamžiku si uv domil, že v d l od začátku,
že se tak rozhodnou.
„ůle eknu ti jedno,“ pokračovala Harriet, když vstala a podala mu ruku, aby mu pomohla
ud lat totéž. „Teresa t ráda nemá. Na tvém míst bych si v její blízkosti hlídala záda.“ Thomas
se nechal od Harriet zvednout. O nadvládu se v n m rval zmatek s ublížeností. Teresa si
skutečn p ála jeho smrt.

49. KAPITOLA

Thomas mlčel, když jedl se skupinou B a p ipravoval se na odchod. Nedlouho nato se

vydali na cestu temným horským pr smykem; mí ili k bezpečnému útočišti, které je m lo čekat na
druhé stran . Po tom, co mu tyto dívky ud laly, bylo zvláštní se s nimi najednou p átelit, ale ony
se chovaly, jako by se nestalo v bec nic neobvyklého. Vlastn se k n mu chovaly, jako by byl další
z d včat.
On si však p eci jen udržoval jistý odstup, držel se spíš na konci a uvažoval, jestli m že
zm n jejich postoje beze zbytku v it. Co m l d lat? I kdyby mu Harriet a ostatní dovolily
odejít, m l se pokusit najít svou skupinu, Minha, Newta a všechny ostatní? Zoufale cht l být
znovu se svými p áteli a s Brendou. V d l však, že čas se krátí, a nem l jídlo ani vodu, aby si
vystačil sám. Musel doufat, že si najdou do bezpečného útočišt vlastní cestu.
Šel tedy dál a držel se blízko skupiny B, ale moc blízko zase ne.
Ub hlo n kolik hodin, ve kterých mu společnost ned lalo nic než vysoké skalní st ny a k
upání hlíny a kamínk pod nohama. Bylo p íjemné se znovu pohybovat, protáhnout si nohy a
svaly. ůle lh ta se rychle blížila. ů kdo mohl v d t, jaké p ekážky se vyno í jako další v po adí?
Nebo s ním dívky m ly jiné plány? Hodn p emýšlel o snech, které se mu zdály, ale po ád se mu
neda ilo dát toho dohromady tolik, aby skutečn pochopil, co se d je.
Harriet pomalu zaostávala, až šli oba vedle sebe.
„Omlouvám se, že jsme t táhly p es poušť v pytli,“ ekla. V slábnoucím sv tle jí nevid l
moc dob e do obličeje, ale p edstavoval si tam potutelný úsm v.
„V pohod , bylo p íjemné na chvíli vypnout.“ Thomas v d l, že musí sehrát divadlo, p
edvést trochu humoru. Zatím dívkám nedokázal úpln d v ovat, ale žádné jiné možnosti nem
l.
 Harriet se zasmála. Byl to zvuk, který ho maličko uklidnil. „Jo, ten chlapík ze ZLOSINu
nám ohledn tebe dal velice specifické instrukce. ůle Teresa z tebe byla celá pryč. Skoro jako by
to byl její nápad, zabít t .“
Pro Thomase to byla tvrdá rána, ale konečn m l šanci n co se dozv d t a necht l si ji nechat
utéct. „M l ten chlapík bílý oblek a vypadal trochu jako krysa prom n ná ve člov ka?“
„Jo,“ odpov d la bez zaváhání. „Stejný jak ten, který mluvil s vaší skupinou?“
Thomas p ikývl. „Co byly ty... specifické instrukce, které vám dal?“
„V tšinu cesty jsme absolvovaly podzemními chodbami. Proto jste nás nevid li v poušti. První,
co jsme m ly ud lat, byla ta divná v c, jak jste spolu s Teresou mluvili v tom domku na jižní
stran m sta. Vzpomínáš?“
Pod Thomasem jako by n kdo podtrhl židli. Teresa pat ila ke skupin už tenkrát? „Ehm,
jo, vzpomínám si.“
„Nejspíš jsi to prokoukl, ale bylo to všechno nahrané. Taková n jaká finta, abys získal
falešný pocit bezpečí. Dokonce nám tvrdila, že ji n jak... ovládli na tak dlouho, aby t musela
políbit. Je to pravda?“
Thomas se zastavil, p edklonil se a op el se rukama o kolena. N co jako by z n j vysálo
vzduch. A bylo to. Oficiáln a absolutn ztratil poslední stopy pochybností. Teresa se obrátila proti
n mu. ůnebo možná na jeho stran nikdy nebyla.
„Vím, že je to blbý,“ ekla tiše Harriet. „Vypadá to, že ti kdysi byla doopravdy blízká.“ Thomas
se znovu narovnal a pomalu, dlouze se nadechl. „Já... jenom jsem doufal, že to bylo naopak. Že
ji nutili, aby se nám snažila ubližovat, a že se tomu na okamžik vymanila, aby... m políbila.“
Harriet ho chytila za ruku. „Od chvíle, kdy se k nám p idala, t líčila jako netvora, který jí
provedl n co opravdu hrozného, jenom nám nikdy ne ekla, co to bylo. ůle musím ti íct – jsi úpln
jiný, než jak t popisovala. To je nejspíš ten pravý d vod, proč jsme zm nily názor.“ Thomas
zav el oči a pokusil se zklidnit své srdce. Potom to ze sebe set ásl a znovu vykročil. „Tak jo, ekni
mi i zbytek. Pot ebuju to slyšet. Všechno.“
Harriet s ním srovnala krok. „Všechny ostatní instrukce k tomu, že t máme zabít,
obnášely, že t máme chytit v poušti, jak jsme to ud laly, a odvést zpátky sem. Dokonce nám
bylo ečeno i to, že t máme nechat uvnit toho pytle, dokud nezmizíme skupin ů z dohledu.
Potom... ten velký den m l p ijít pozít í. V horském úbočí má být ze severní strany vestav né n
jaké místo. Zvláštní místo pro... tvoje zabití.“
Thomas m l chuť se znovu zastavit, ale p inutil nohy, aby se pohybovaly dál. „Místo? Co to
znamená?“
„Nevím. ekl nám jenom, že až tam p ijdeme, budeme v d t, co máme d lat.“ Odmlčela se.
Pak luskla prsty, jako by ji práv n co napadlo. „Vsadím se, že je to místo, kam p edtím šla.“
„Proč? Jak blízko to je na tu druhou stranu?“
„ůbych pravdu ekla, nemám tušení.“ Zmlkli a
pokračovali v ch zi.

Trvalo to déle, než by byl Thomas čekal. M li za sebou p lku druhé noci pochodu, když
pok ik zep edu ohlásil, že dorazili na konec Pr smyku. Thomas, který se držel v zadní části
skupiny, se rozb hl, aby tam byl co nejd ív; zoufale cht l vid t, co leží na severní stran poho í.
Tak nebo tak, čekal tam jeho osud.
Skupina dívek se shromáždila v širokém pásu rozlámaných skal, který vybíhal z úzkého ka
onu Pr smyku, než se prudkým svahem spustil k úpatí hor hluboko dole. Údolí p ed nimi osv
tloval m síc ve t etí čtvrti, barvil je do tmav nachového odstínu a dodával mu strašidelné vzez
ení. ů ukazoval, že je velice ploché. Kilometry a kilometry nebylo nic než jednotvárná, mrtvá
zem . ůbsolutn nic.
Žádná známka n čeho, co by mohlo být bezpečné útočišt . P itom od n ho m li být jen n kolik
kilometr .
„T eba to jenom nevidíme.“ Thomas nev d l, kdo to ekl, ale bylo mu jasné, že všichni p
ítomní dokonale chápou, proč to dotyčná ekla. Snažila se zachovat nad ji.
„Jasn ,“ dodala Harriet. Zn lo to povzbudiv . „T eba to bude prost další vstup do
jednoho z t ch jejich podzemních tunel . Jsem p esv dčená, že to tam je.“ „Kolik
myslíš, že nám ješt zbývá kilometr ?“ zeptala se Sonya.
„Podle toho, kde jsme začaly, a jak daleko jsme podle informací toho muže m ly jít, to
nem že být víc než deset,“ odpov d la Harriet. „Pravd podobn ji sedm nebo osm. Myslela jsem, že
sem p ijdeme a uvidíme krásný velký d m, na kterém bude smajlík.“
Thomas po celou dobu pohledem propátrával tmu, ale ani on nic nevid l. Jen mo e černi
táhnoucí se k obzoru, kde jako by n kdo zatáhl záv s z hv zd. ů po Terese nebylo nikde ani
památky.
„Tak jo,“ ekla Sonya. „Moc jiných možností než pokračovat na sever stejn nemáme. M lo
nás napadnout, že nemáme čekat nic jednoduchého. T eba se nám poda í dojít do svítání na úpatí
hor. Vyspat se na rovné zemi.“
Ostatní s ní souhlasily a už už se chystaly zahájit sestup po st ží viditelné p šin , která z
pole balvan vybíhala, když tu se ozval Thomas. „Kde je Teresa?“
Harriet se po n m ohlédla. M síční sv tlo koupalo její obličej v bledé luminiscenci. „V
tuhle chvíli je mi to úpln jedno. Jestli je dost velká frajerka, aby utekla, když není po jejím, je
dost velká i na to, aby nás našla a dohonila, až ji to p ejde. Pojďme.“
Vyrazily klikatou p šinou dol . Volná hlína a kamínky jim k upaly pod nohama. Thomas
se neudržel a ohlédl se, aby propátral horské úbočí a úzký vstup do Pr smyku, jestli nenajde n
jaké známky Teresiny p ítomnosti. Byl z toho všeho hrozn zmatený, ale stále pociťoval zvláštní
nutkání se s ní setkat. P ejížd l pohledem po tmavých svazích, ale vid l jen potemn lé stíny a
odrazy m síčního svitu.
Otočil se a vykročil. Skoro jako by se mu ulevilo, že ji nezahlédl.

Skupina sestupovala po horském úbočí, mlčky si to šn rovala po p šin sem a tam.

Thomas se znovu držel vzadu. Byl p ekvapený, jak má v hlav prázdno. Jak je otup lý. Nem l
nejmenší pon tí, kde jsou jeho p átelé, a netušil, jaká nebezpečí na n ho mohou číhat. P ibližn
po hodin putování, když Thomase začaly z nepohodlné ch ze z kopce pálit nohy, skupina
dorazila ke shluku uschlých strom , který se v širokém pásu táhl po úbočí vzh ru a postupn se
zužoval. Skoro to vypadalo, jako by to zvláštní seskupení strom kdysi zavlažoval vodopád. I
když jestli to tak bylo, poslední kapku už dávno pohltilo Spáleništ .
Thomas, stále poslední v zástupu, práv procházel kolem strom na druhé stran , když tu n
jaký hlas ekl jeho jméno. Lekl se tak, že málem zakopl. Prudce se otočil a uvid l Teresu, jak
vystoupila zpoza tlustého spletence vyb lených kmen . V pravé ruce svírala sv j ošt p, její tvá z
stávala schovaná ve stínu. Ostatní z ejm nic neslyšely, protože šly dál.
„Tereso,“ zašeptal. „Co...“ V bec nev d l, co má íct.
 „Musíme si promluvit, Tome,“ odpov d la. Zn lo to skoro jako dívka, o níž si myslel, že ji
zná. „O n si ned lej obavy a pojď prost se mnou.“ Rychlým škubnutím hlavy ukázala ke strom m
za sebou.
Ohlédl se po dívkách ze skupiny B, které se od nho stále vzdalovaly, a pak se otočil
zpátky k Terese. „Možná bychom m li –“
„Nech toho a pojď. Divadlo skončilo.“ ůniž by čekala na odpov ď, otočila se a zašla do mrtvého
lesa.
Thomas celé dv sekundy usilovn p emýšlel. V hlav m l vír zmatku, instinkty na n ho k
ičely, aby to ned lal. ůle on vykročil za ní.

50. KAPITOLA

Stromy sice byly mrtvé, ale jejich v tve i tak chytaly Thomase za oblečení a škrábaly ho
na k ži. D evo v m síčním sv tle bíle zá ilo a pruhy a kaluže stín na zemi dodávaly celému místu
strašidelnou atmosféru. Teresa šla dál mlčky, plula po horském úbočí vzh ru jako zjevení.
Nakonec našel odvahu promluvit. „Kam jdeme? Vážn čekáš, že uv ím, že to všechno bylo
jenom divadlo? Proč jsi nep estala, když se všechny ostatní shodly, že m nezabijí?“ Její
odpov ď však byla zvláštní. Skoro ani neotočila hlavou a zeptala se: „S Arisem ses potkal, ne?“
Tempo nezvolnila, pokračovala dál.
Thomas se na okamžik zastavil, dokonale zaskočený. „S Arisem? Odkud o n m v bec
víš? Co má s tímhle společného?“ Znovu p idal do kroku, aby ji dohonil. Byl zv davý na odpov
ď, ale zárove se jí z n jakého d vodu bál.
Neodpov d la mu hned, protože si hledala cestu obzvlášť hustým propletencem v tví; jedna se
vymrštila a švihla ho do obličeje, když ji pustila. Když však prošla, konečn se zastavila a otočila
se k n mu, práv na míst , kde jí obličej ozá il proud m síčního sv tla. Vypadala smutn .
„ůrise znám náhodou moc dob e,“ ekla napjatým hlasem. „Mnohem líp, než se ti bude
líbit. Nejen že byl p ed Labyrintem d ležitou součástí mého života, ale dokážeme spolu mluvit
telepaticky, tak jako jsme to d lávali ty a já. Byli jsme ve stálém kontaktu dokonce i v dob , kdy
jsem byla v Placu. A v d li jsme, že nakonec nás dají zase dohromady.“
Thomas pátral po slovech. To, co ekla, bylo tak nečekané, že to v první chvíli považoval
za žert. Další trik ze strany ZLOSINu.
Čekala s rukama založenýma, jako by si užívala pohled na to, jak t žce hledá, co íct.
„Lžeš,“ promluvil nakonec. „Nic jiného ned láš, než lžeš. Nechápu, proč to tak je, nebo co se d
je, ale –“
„ůle no tak, Tome,“ ekla. „Je možné, abys byl tak hloupý? Po všem, co se ti p ihodilo, jak
t ješt v bec m že n co p ekvapit? Všechno kolem nás bylo součástí n jakého absurdního testu. A je
konec. Aris a já ud láme, co jsme dostali za úkol, a život p jde dál. Jediné, na čem teď záleží, je
ZLOSIN. To je všechno.“
„O čem to mluvíš?“ Nemohl se cítit prázdn jší.
Teresa se podívala za n ho, n kam p es jeho rameno. Uslyšel prasknutí, jak se na zemi
zlomila v tvička. N jak se mu poda ilo zachovat si d stojnost natolik, že se neotočil, aby se
podíval, kdo se k n mu zezadu p iplížil.
 „Tome,“ ekla Teresa. „ůris je hned za tebou a má hodn velký n ž. Jestli se o n co pokusíš,
pod ízne ti krk. P jdeš s námi a ud láš p esn to, co ti ekneme. Je to jasné?“
Thomas na ni hled l a doufal, že hn v, který cítí uvnit , je mu z eteln vid t ve tvá i. Ješt
nikdy v život takový vztek necítil – alespo v tom život , na který si pamatoval.
„Pozdrav, ůrisi,“ vybídla Teresa. A pak, to z toho všeho bylo zatím nejhorší – se usmála.
„ůhoj, Tommy,“ ozval se chlapec za jeho zády. Určit to byl on, jen nebyl tak p átelský jako p
edtím. „Je to vzrušující být zase s tebou.“ Hrot jeho nože se v tom okamžiku dotkl Thomasových
zad.
Thomas z stal zticha.
„Tak jo,“ ekla Teresa. „ůspo to bereš jako dosp lý. Pojď za mnou – už tam skoro jsme.“
„Kam jdeme?“ zeptal se Thomas pevným hlasem.
„To se brzo dozvíš.“ Otočila se a znovu vykročila mezi stromy. Sv j ošt p p i tom
používala jako h l.
Thomas si pospíšil za ní, než si ůris mohl dop át uspokojení z toho, že ho postrčí. Stromy
zhoustly a namačkaly se k sob . M síční svit se vytratil. Dovnit se natlačila tma a vysála z n ho sv
tlo a život.

Dorazili k jeskyni. Hustý porost strom p ed jejím ústím sloužil jako neprostupná zeď.
Thomase nic nevarovalo – v jednom okamžiku se prodírali pichlavými v tvemi, v dalším se ocitli
ve vysoké, úzké dí e v úbočí hory. Z hloubi zá il n jaký tlumený zdroj sv tla, nezdrav zelený
obdélník, který dodal Terese vzez ení zombie, když ustoupila na stranu, aby oni dva mohli vejít.
ůris ho obešel. Čepelí nože mí il na Thomasovu hruď jako pistolí, když couvl ke st n proti Terese
a op el se o ni. Thomas nemohl d lat nic než p ejížd t pohledem od jednoho k druhému. Dva lidé,
o nichž mu všechny instinkty tvrdily, že jsou jeho p átelé. ůž do této chvíle.
„Tak jsme tady,“ ekla Teresa a pohlédla na Arise.
Mladík z Thomase nespoušt l oči. „Jo, je to tak, jsme tady. To myslíš vážn , že ukecal
ostatní, aby ho ušet ily? Co je zač, n jaký superpsycholog?“
„Vlastn to svým zp sobem pomohlo. Bylo pak jednodušší ho sem dostat.“ Teresa vrhla
sm rem k Thomasovi povýšený pohled a p ešla p es jeskyni k ůrisovi. P ed Thomasovýma
očima se postavila na špičky, aby ůrise políbila na tvá , a zahrnula ho širokým úsm vem. „Jsem
moc ráda, že jsme zase spolu.“ ůris se usmál. St elil po Thomasovi varovným pohledem a
pak se odvážil odhlédnout na tak dlouho, aby naklonil hlavu k Terese. A políbil ji na rty.
Thomas od nich odtrhl oči a zav el je. Její prosby, aby jí v il, chvatný šepot, aby vydržel –
účelem toho všeho bylo dostat ho sem. Dovést ho snadn ji na toto místo.
ůby mohli vyplnit n jaký zlý zám r vymyšlený ZLOSINem.
„Skončete to,“ ekl nakonec. Nem l odvahu znovu otev ít oči. Necht l v d t, co d lají, proč
jsou zticha. ůle cht l, aby si mysleli, že rezignoval. „Prost to skončete.“
Když neodpov d li, nezbylo mu než se podívat. Šeptali si a p itom si dávali kradmé
polibky. V b iše ucítil žár, jako by mu tam ho el olej.
Znovu odvrátil zrak a zam il se na ten podivný zdroj sv tla vzadu v jeskyni. Velký,
sv tle zelený obdélník, zasazený do tmavé skály, pulsoval éterickou zá í. Byl vysoký jako pr m
rný člov k a široký n co p es metr. Jeho matný povrch byl umazaný skvrnami – špinavé okno
do n čeho, co vypadalo jako radioaktivní bahno, zá ící a nebezpečné.
Koutkem oka zahlédl, jak Teresa od ůrise odstoupila. Jejich p ehlídka n žností z ejm
skončila. Podíval se na ni a hlavou mu blesklo, jestli je mu vid t na očích, jak moc ho zdrtila.
„Tome,“ promluvila. „Jestli to pom že, opravdu m mrzí, že jsem t zranila. V Labyrintu jsem d
lala, co jsem musela, a zdálo se, že jako velká kamarádka budu mít nejv tší šanci na získání
vzpomínek, které jsme pot ebovali, abychom vyluštili ten kód a dostali se ven. A tady ve
Spáleništi jsem moc na výb r nem la. Pro úsp ch v testu stačilo ud lat jediné – dostat t sem. Je to
postavené buď ty, nebo my.“
Teresa se na okamžik odmlčela a v očích se jí zvláštn zalesklo. „ůris je m j nejlepší kamarád,“
ekla klidn , vyrovnan .
A to byla v c, která Thomase definitivn zlomila. „Mn ... je to... jedno!“ zak ičel, t ebaže
nic nemohlo být vzdálen jší pravd .
„Jenom vysv tluju. Jestli ti na mn záleží, tak bys m l pochopit, proč jsem byla ochotná ud
lat cokoli, co bylo zapot ebí, abych to p ežila a zajistila mu bezpečí. Neud lal bys snad to samé
pro m ?“
Thomas nemohl uv it, jak mu dívka, kterou kdysi považoval za nejlepší kamarádku, p
ipadá vzdálená. Dokonce i ve všech vzpomínkách, které m l – oni dva byli vždycky spolu. „Co to
má být? Snažíš se najít všechny zp soby, které ve vesmíru existují, jak mi ublížit? Zav i tu svoji
frasnou hubu a ud lej to, kv li čemu jsi m sem p ivedla!“ Hruď se mu zvedala rozčileným
dechem, srdce mu bušilo vražedným tempem.
„Tak dobrá,“ odv tila. „Otev eme dve e, ůrisi. Je na čase, aby Tom šel.“

51. KAPITOLA

Thomas už s nimi domluvil, s ob ma. ůle rozhodn nehodlal odejít bez boje. Rozhodl se, že
zkusí počkat na nejlepší p íležitost.
ůris na n ho dál mí il nožem, zatímco Teresa p ešla k velkému obdélníku osv tleného
zeleného skla. Thomas nemohl pop ít, že ho ty dve e zajímají.
Ocitla se v míst , kde zá vykreslila siluetu celého jejího t la. Rozmazala jí okraje, jako by
se rozpoušt la. Nakonec sv tlo úpln opustila. Když pak dorazila ke kamenné st n , začala píchat
prstem do n čeho, co musela být n jaká klávesnice, kterou Thomas nevid l.
Skončila a postoupila zpátky k n mu.
„Uvidíme, jestli to bude fakt fungovat,“ prohlásil ůris.
„Bude,“ odpov d la Teresa.
Ozvala se hlasitá rána, po níž následoval ostrý sykot. Thomas spat il, že se pravý okraj
skla začíná odkláp t jako dve e. Rozši ující se mezerou p i tomto otevírání unikaly chomáčky bílé
mlhy, které se tém okamžit rozplývaly v nic. Bylo to jako dlouho nepoužívaný mrazák, který
vypouští chladný vzduch do tepla noci. Ze sklen ného obdélníku se dál linula ta zvláštní zelená zá
e, ale uvnit číhala tma.
Takže ty dve e nakonec nejsou okno, pomyslel si Thomas. Jenom zelené dve e. Jeho
nejbližší budoucností nakonec možná nebyl toxický odpad. ůlespo doufal.
 Dve e s mrazivým zask íp ním narazily do rozeklané skalní st ny a konečn se zastavily. V
míst , kde byly, se teď otevírala černá propast – sv tla nebylo dost, aby bylo poznat, co se nachází
uvnit . Také mlha úpln zmizela. Thomas cítil, jak se pod ním otevírá propast úzkosti.
„Máš baterku?“ zeptal se ůris.
Teresa odložila ošt p na zem, potom si ze zad sundala batoh a prohrabala se jeho obsahem.
Krátce nato vytáhla svítilnu a zapnula ji.
Aris kývl hlavou sm rem k otvoru. „Podívej se tam, já ho zatím budu hlídat. O nic se
nepokoušej, Thomasi. Jsem si docela jistý, že to, co pro tebe p ichystali, je jednodušší, než nechat
se ubodat.“
Thomas neodpov d l a dál dodržoval trapný slib, který si dal, že už nepromluví.
P emýšlel o noži a o tom, jestli by ho Arisovi dokázal vzít.
Teresa p istoupila k boku široce rozev eného obdélníkového otvoru a posvítila baterkou
dovnit . P ejela s ní nahoru a dol a zleva doprava. Sv tlo se muselo probít jemným oblakem mlhy,
ale ubývající vlhkost byla dost ídká, aby se vnit ek ukázal.
Byla to malá kom rka, hluboká nanejvýš dva metry. Vypadalo to, že st ny jsou z n
jakého st íb itého kovu. Jejich povrch narušovaly malé výstupky, vysoké dva až t i centimetry, z
nichž každý m l na konci černý otvor. Tyto knoflíky nebo trysky mezi sebou m ly rozestup p
ibližn patnácti centimetr a vytvá ely na st nách čtvercovou síť.
Teresa se otočila k Arisovi a zhasla baterku. „Zdá se, že je to ono,“ prohlásila.
Aris cukl hlavou zpátky a podíval se na Thomase, kterého ta zvláštní místn stka upoutala
natolik, že propásl další šanci n co ud lat. „P esn jak íkali, že to bude vypadat.“ „Takže... asi to
máme, ne?“ zeptala se.
ůris p ikývl. Pak si p endal n ž do druhé ruky a sev el jej pevn ji. „Je to ono. Thomasi, ned
lej blbosti a b ž dovnit . Kdo ví, t eba je to všechno jenom n jaká velká zkouška, a až budeš
uvnit , pustí t a budeme moci všichni oslavit, že jsme zase šťastn spolu.“
„Zmlkni, ůrisi,“ ekla Teresa. Byla to vlastn po dlouhé dob první v c, kterou ekla, aniž by
Thomas m l chuť jednu jí vrazit. Když se pak otočila zpátky k Thomasovi, vyhnula se jeho očím.
„Skončeme to.“ ůris mávl nožem a pokynul Thomasovi, aby šel dál. „D lej. Nenuť m ,
abych t tam odtáhl.“
Thomas se na n j podíval. Myšlenky v hlav mu ví ily do milionu sm r a on m l co d lat,
aby zachoval prázdný výraz. Vzedmula se v n m vlna paniky. Bylo to teď nebo nikdy.
Bojuj, nebo zem eš.
Natočil pohled k otev eným dve ím a pomalu k nim vykročil. T i kroky a m l za sebou
polovinu vzdálenosti. Teresa se narovnala a napjala paže pro p ípad, že by cht l d lat problémy.
ůris dál mí il svou zbraní na Thomas v krk.
Další krok. ů ješt jeden. ůris teď stál p ímo po jeho levé ruce, ani ne metr daleko. Teresa
byla za ním, mimo jeho zorné pole. Otev ené dve e a tu zvláštní st íbrnou místn stku se st nami
pokrytými otvory m l p ímo p ed sebou.
Zastavil se a podíval se po ůrisovi úkosem. „Jak vypadala Rachel, když krvácela a
umírala?“ Byl to risk, provokace, která ho m la rozhodit.
Šokovaný, dotčený ůris ztuhl a poskytl tak Thomasovi zlomek sekundy, který pot eboval.
P iskočil k chlapci a švihl levou paží tak, aby mu n ž vyrazil z ruky. Zbra inčiv odskákala po
kamenech. Thomas praštil ůrise pravačkou do b icha a poslal ho k zemi, kde se chlapec zoufale
snažil popadnout dech.
 Cvaknutí kovu o skálu Thomasovi zabránilo kopnout ůrise do nohou. Když vzhlédl, uvid
l, že se Teresa chopila svého ošt pu. Jejich oči se na okamžik setkaly; pak na n ho zaútočila.
Thomas vymrštil ruce, aby se chránil, ale bylo již pozd – násada zbran prosvišt la vzduchem a
švihla ho z boku do hlavy. P ed očima se mu roztančily hv zdičky a on m l co d lat, aby z stal p i
v domí. Jakmile dopadl na zem, začal se po všech čty ech hrabat pryč.
Uslyšel však, jak Teresa zav ískla. V další sekund mu d ev ná násada t ískla do temene
lebky. Thomas se znovu zhroutil na zem; n co vlhkého mu prosakovalo vlasy a v č rcích stékalo
na oba spánky. Hlavou mu projela bolest, jako kdyby mu n kdo zarazil sekeru p ímo do mozku.
Vzáp tí se rozší ila do zbytku t la a vyvolala u n ho nevolnost. N jakým zp sobem se mu poda ilo
odstrčit se od zem a p evalit se na záda. Uvid l Teresu, jak stojí nad ním a zbra má znovu
zdviženou.
„B ž do té místnosti, Thomasi,“ ekla mezi namáhavými nádechy. „B ž dovnit , nebo t
praštím znovu. P ísahám, že to budu d lat tak dlouho, dokud neomdlíš nebo nevykrvácíš.“
Aris se mezitím vzpamatoval a znovu se postavil; stál hned vedle ní.
Thomas p itáhl ob nohy k t lu, prudce vykopl a oba je zasáhl do kolenou. Vyk ikli,
ztratili rovnováhu a spadli jeden na druhého. Námaha, kterou ho to stálo, vyvolala vlnu strašlivé
bolesti, která mu prob hla celým t lem. Oslepily ho bílé záblesky; sv t se s ním roztočil. Se
sténáním se pokusil pohnout, otočit se zpátky na b icho, dostat pod sebe ruce, aby se na nich
vzep el. Poda ilo se mu zvednout se sotva o n kolik centimetr , než mu ůris p istál na zádech a
srazil ho zpátky. V dalším okamžiku ovinul Thomasovi paže kolem krku a stiskl.
„Ty do té místnosti p jdeš,“ zasyčel mu do ucha. „Pomoz mi, Tereso!“
Thomas nedokázal najít žádnou sílu, aby jim vzdoroval. Ty dv rány do hlavy z n ho n jak
všechno vysály, jako by všechny jeho svaly usnuly zimním spánkem, protože mozek nem l dost
energie, aby jim ekl, co mají d lat. Krátce nato ho Teresa popadla za ob paže a začala ho táhnout
k otev eným dve ím. ůris ho postrkoval. Thomas se snažil kopat. Kameny se mu zarývaly do k že.
„Ned lejte to,“ zašeptal. Byl zoufalý. Každé slovo vysílalo do jeho nerv nával bolesti.
„Prosím...“ Jediné, co teď vid l, byly bílé záblesky na černém pozadí. Ot es mozku, uv domil si.
Utrp l strašlivý ot es mozku.
Skoro ani nevnímal, jak jeho t lo p ekonalo práh, jak mu Teresa položila ruce na chladivý kov
zadní st ny, p ekročila ho a pomohla ůrisovi p etáhnout mu dovnit nohy a obrátit je, takže
Thomas teď ležel na hromádce, obličejem k boční st n . Nedokázal najít sílu ani na to, aby se na n
podíval.
„Ne,“ dostal ze sebe, ale byl to jenom šepot. V mysli mu vyplaval obraz nemocného
chlapce, Bena, jak je vyhán n z Placu. Byla to zvláštní chvíle na takové úvahy, ale aspo už
v d l, jak tomu chlapci bylo v t ch posledních sekundách, než se st ny s t eskem uzav ely a
navždy ho uv znily v Labyrintu.
„Ne,“ zopakoval; ekl to tak tiše, že ho snad ani nemohli slyšet. Od hlavy k pat ho všechno
bolelo.
„Jsi hrozn umín ný,“ slyšel íct Teresu. „Musel sis to sám zkomplikovat! Nám všem jsi to
musel zkomplikovat!“
„Tereso,“ zašeptal Thomas. P ekonal bolest a pokusil se na ni telepaticky zavolat, t ebaže
to už dlouho nefungovalo. Tereso.
Promiň, Tome, odpov d la, znovu v jeho hlav . Ale díky, že nám posloužíš jako oběť.
ůni si neuv domil, že dve e se zavírají, ale zabouchly se práv v okamžiku, kdy jeho myšlenkami
obestíranými temnotou proplulo to poslední slovo, které pronesla.
 52. KAPITOLA

Zadní strana dve í, které ho od ízly od sv ta, zelen zá ila a d lala z místn stky
strašidelnou, odpornou kobku. Možná by brečel, možná by otev el stavidla slzám a sopl m a
kvílel jako malé dít , kdyby ho tak strašn nebolela hlava. Bolest mu provrtávala lebku. M l
pocit, jako by se mu oči va ily v láv .
Ale i za té situace, p es to všechno, mu srdce užírala hlubší bolest, že doopravdy ztratil
Teresu. Jenom si nemohl dovolit rozplakat se.
Jak tam tak ležel, ztratil jakoukoli p edstavu o čase. Bylo to, jako by mu ti, kte í za tím
vším stáli, cht li p i čekání na konec dát šanci zamyslet se nad tím, co se stalo. Nad tím, jak se
nakonec ukázalo, že Teresin vzkaz, aby jí za všech okolností d v oval, byl jen krutý trik, který
jenom podtrhl její licom rnou zradu.
Ub hla hodina. Možná dv nebo t i. Možná jenom t icet minut. Netušil.
A pak se ozval sykot. Slabé sv tlo vydávané dve mi ukázalo, že z otvor , jimiž byla prod
rav na kovová st na p ed ním, tryská mlha. Otočil hlavu, p ičemž mu lebkou projela nová vlna
bolesti, a uvid l, že podobné proudy mlhy vycházejí ze všech otvor .
A všechny syčely jak svíjející se klubko jedovatých zmijí.
To je tedy ono? pomyslel si. Po všem, co podstoupil, po všech záhadách, bojích a
prchavých okamžicích nad je, ho jednoduše zabijí n jakým jedovatým plynem? To byla p kná
pitomost. Vážn pitomost. Postavil se rmut m a rapl m, p ežil post elení a infekci. ZLOSIN.
Zachránili ho! A teď ho cht li jen tak otrávit?
Posadil se a vyk ikl prudkou bolestí, kterou mu tento pohyb zp sobil. Rozhlédl se kolem
sebe, pokusil se najít n co, co by mohl...
Byl unavený. Strašn unavený.
V jeho hrudi jako by nebylo n co v po ádku. Nebylo mu dob e.
Plyn. román
Únava. Bolest. T lesné vyčerpání.
Vdechování plynu.
Nemohl s tím nic d lat.
Tak hrozn ... unavený.
Uvnit . N co špatn .
Teresa. Proč to muselo skončit takhle?
Unavený...
N kde na pokraji v domí registroval, že mlátí hlavou do podlahy.
Zrada.
Tak hrozn ...
Unavený...
 53. KAPITOLA

Thomas nev d l, jestli je mrtvý nebo živý, ale p ipadalo mu, jako by spal. Vnímal sám
sebe, ale jakoby p es n jaký opar. Pohroužil se do dalšího vzpomínkového snu.

Je mu šestnáct. Stojí p ed Teresou a n jakou dívkou, kterou nepoznává.

A je tam Aris.
Aris?
Všichni t i si ho s vážnou tvá í prohlížejí. Teresa pláče.
„Je čas jít,“ ekne Thomas. ůris p ikývne. „ Do
mazáku a pak do Labyrintu.“ Teresa si jenom ut e
n kolik slz.
Thomas natáhne ruku a pot ese si s ní s ůrisem. Pak ud lá totéž s dívkou, kterou nezná.
Potom se k n mu Teresa vrhne a p itáhne si ho do náruče. Vzlyká a Thomas si uv domí, že pláče i
on. Jak ji pevn objímá, svými slzami jí smáčí vlasy.
„Musíš už jít,“ ekne ůris.
Thomas se na n ho podívá. Čeká. Snaží se vychutnat si tu chvíli s Teresou. Poslední
okamžik, kdy má kompletní pam ť. Teď už velice dlouho takovou možnost mít nebudou.
Teresa k n mu zvedne oči. „Vyjde to. Všechno to vyjde.“
„Já vím,“ ekne Thomas. Cítí smutek, který napl uje každý jeho kousíček bolestí.
Aris otev e dve e a kývne na Thomase, aby šel za ním. Thomas to ud lá, ale ješt se mu poda í
naposledy se ohlédnout po Terese. Snaží se tvá it optimisticky.
„Tak ahoj zítra,“ ekne.
Což je pravda, a to bolí.

Sen se vytratil a Thomas upadl do nejčern jšího spánku svého života.

54. KAPITOLA

Šepoty ve tm .
To Thomas slyšel, když se mu začalo navracet v domí. Byly tiché, ale ezavé, jako by mu
po ušních bubíncích p ejížd l smirkový papír. Ničemu z toho nerozum l. Byla taková tma, že mu
chvilku trvalo, než si uv domil, že má otev ené oči.
Na obličej mu tlačilo n co studeného a tvrdého. Zem. Od chvíle, kdy ho plyn omámil, se
nepohnul. P ekvapivé bylo, že ho už nebolela hlava. Vlastn ho nebolelo nic. Místo toho se jím
rozléval pocit osv žení a euforie, až se mu skoro zatočila hlava. Možná byl jenom šťastný, že je
naživu.
 P itáhl ruce pod sebe a vzep el se do sedu. Tím, že se rozhlédl kolem, nic nezískal –
absolutní tmu nenarušoval ani nejnepatrn jší záblesk sv tla. Napadlo ho, co se asi stalo se zelenou
zá í dve í, které za ním Teresa zabouchla.
Teresa.
Radost z n j vyprchala, když si vzpomn l, co mu ud lala. Na druhé stran ...

Nebyl mrtvý. Leda že by posmrtný život byl jenom mizerná tmavá místnost.
N kolik minut odpočíval, dop ával své mysli, aby se probudila a zklidnila, než se nakonec
postavil na nohy a začal ohmatávat své okolí. T i st ny z chladného kovu s pravideln rozmíst
nými vystouplými otv rky. Jedna hladká st na, která p sobila jako plast. Určit byl ve stejné
místnosti.
Zabušil na dve e. „Hej! Je tam n kdo?“
Hlavou mu začaly ví it myšlenky. Vzpomínkové sny, kterých bylo už n kolik – tolik
podn t ke zpracování, tolik otázek. V ci, které se mu poprvé vybavily p i prom n v Labyrintu,
začínaly dostávat konkrétní obrysy, zhmot ovat se. Byl součástí plán ZLOSINu, součástí toho
všeho. Byli si s Teresou blízcí – byli dokonce nejlepší p átelé. Zdálo se, že je to všechno v po
ádku. Tím, co d lají, napomáhají v tšímu dobru.
ůž na to, že Thomas teď z toho tak dobrý pocit nem l. Jediné, co cítil, byl hn v a
zahanbení. Copak by to, co ud lal, v bec bylo možné ospravedlnit? Co provád l ZLOSIN – co
provád li oni? I když tak o sob určit nep emýšlel, on a ostatní byli jenom d ti. D ti! Už sám sebe
nem l moc rád. Nebyl si jistý, kdy v n m k tomuto obratu došlo. ůle n co se v n m zm nilo.
A pak tam byla Teresa. Jak k ní n kdy mohl tolik cítit?
N co zapraskalo a vzáp tí zasyčelo. Narušilo jeho proud myšlenek.
Dve e se začaly otevírat, pomalu se odkláp t sm rem ven. V bledém sv tle časného rána
tam stála Teresa, s obličejem uslzeným. Jakmile byla škvíra dost veliká, vrhla se k n mu, objala
ho a p itiskla se obličejem k jeho šíji.
„Hrozn moc se ti omlouvám, Tome,“ ekla; její slzy mu zkráp ly k ži. „Hrozn moc se
omlouvám. Tvrdili, že t zabijí, když neud láme všechno tak, jak nám ekli. Bez ohledu na to, jak
to bude hrozné. Moc se omlouvám, Tome!“
Thomas nedokázal odpov d t, nedokázal se p im t k tomu, aby jí objetí oplatil. Cedulka na
Teresiných dve ích, rozhovor mezi lidmi v jeho snu. Jednotlivé dílky do sebe zapadaly. Klidn
bylo možné, že se ho jenom snaží znovu napálit. Zrada znamenala, že už jí nem že v it, a
srdce mu íkalo, že jí nem že odpustit.
Na určité úrovni si uv domil, že Teresa nakonec dodržela počáteční slib, který mu dala. D
lala ty hrozné v ci proti své v li. To, co ekla v té boud , byla pravda. Zárove však v d l, že to mezi
nimi už nikdy nem že být stejné jako d ív.
Nakonec od sebe Teresu odtlačil. Up ímnost jejích modrých očí zdaleka nedokázala
zmírnit jeho p etrvávající pochybnosti. „Eh... možná bys mi m la íct, co se stalo.“
„ íkala jsem ti, abys mi v il,“ odv tila. „ íkala jsem ti, že se ti stanou hrozné v ci. ůle
všechny ty špatné v ci byly divadlo.“ Usmála se. Bylo to tak hezké, až Thomas zatoužil najít
cestu, jak zapomenout, co ud lala.
„Jo, ale nevypadalo to, že by ses tomu n jak moc bránila, když ses snažila vymlátit ze m
tím ošt pem duši a hodila m do plynové komory.“ Nedokázal skrýt ned v ru, která mu ádila v
srdci. Pohlédl na ůrise, který vypadal zaražen , jako by mu bylo trapné, že poslouchá soukromý
rozhovor. román
 „Promi ,“ ekl chlapec.
„Proč jste mi ne ekli, že jsme se p edtím znali?“ odv til Thomas. „Co...“ Najednou nev d l, co
íct.
„Bylo to divadlo, Tome,“ promluvila Teresa. „Musíš nám v it. Od začátku nám
slibovali, že nezem eš. Že tahle komora má zvláštní účel a potom to všechno skončí. Moc se ti
omlouvám.“ Thomas se zadíval zpátky na dve e, stále zeširoka otev ené. „Myslím, že budu pot
ebovat n jaký čas, abych to všechno zpracoval.“ Teresa cht la, aby jí odpustil – aby hned všechno
bylo jako d ív. ů instinkt mu napovídal, aby své zaho klé pocity skryl, ale bylo to t žké.
„Co se tam uvnit vlastn stalo?“ zeptala se Teresa.
Thomas se vrátil očima k ní. „Co kdybyste nejd ív mluvili vy a potom já. Myslím, že aspo
to jsem si zasloužil.“
Zkusila ho vzít za ruku, ale on ji dal pryč. D lal, že se pot ebuje poškrábat na krku. Když
si všiml, jak se jí ve tvá i mihl náznak dotčenosti, ucítil nepatrnou dávku zadostiučin ní.
„Podívej,“ ekla. „Máš pravdu. Zasloužíš si vysv tlení. Myslím, že teď už ti m žeme íct všechno –
ne že bychom v d li mnoho o tom proč.“
ůris si odkašlal, evidentn cht l taky n co íct. „Ehm, ale m li bychom u toho jít. Nebo b
žet. Zbývá nám jenom n kolik hodin. Dnes vyprší lh ta.“
Ta slova Thomase dokonale vytrhla z omámení. Sklopil zrak ke svým hodinkám. Jestli m
l ůris pravdu, že dva týdny byly u konce, zbývalo jenom p t a p l hodiny – samotný Thomas n
jak ztratil p ehled, neboť netušil, jak dlouhý čas v komo e strávil. ů nic z toho kolem nebylo v
bec d ležité, jestli se nedostanou včas do bezpečného útočišt . Snad je Minho a ostatní už našli.
„Tak jo. Pojďme na to prozatím zapomenout,“ ekl a pak p ešel na jiné téma. „Zm nilo se
venku n co? Je pravda, že jsem to vid l ve tm , ale –“
„My to víme,“ nenechala ho domluvit Teresa. „Po n jaké budov tam není ani stopy. Nic.
Ve dne to vypadá dokonce ješt h . Jenom rovná pustina bez konce. Není tam jediný strom,
jediný kopec, natož pak n jaké bezpečné útočiště.“
Thomas se podíval na Arise a pak se očima vrátil k Terese. „Tak co máme d lat? Kam máme
jít?“ Pomyslel na Minha a Newta, na Placery, Brendu a Jorgeho. „Zahlédli jste n koho z
ostatních?“
Odpov d l mu ůris. „Všechny dívky z mojí skupiny jsou tam dole, jdou na sever, jak to
dostaly za úkol, už jsou n kolik kilometr daleko. Tvoje p átele jsme zahlédli na úpatí hor, n jaké
dva t i kilometry západn odtud. Nevíme to jist , ale zdá se, že nikdo další nechybí. Mí í stejným
sm rem jako holky.“
Thomase naplnila úleva. Jeho p átelé to dokázali – dokonce snad všichni.
„Musíme vyrazit,“ ekla Teresa. „To, že tam nic není, ješt nic neznamená. Kdo ví, co má
ZLOSIN za lubem? Musíme prost ud lat, co nám ekli. Jdeme.“
Thomas prod lal krátký okamžik, kdy m l chuť toho nechat, sednout si a na všechno
zapomenout – ať se stane, co se má stát. ůle skoro stejn rychle, jako se ten pocit objevil, zase
zmizel. „Tak fajn, pojďme. ůle ud láte dob e, když mi eknete všechno, co víte.“
„ eknu,“ slíbila Teresa. „Jste pro, abychom b želi, až se dostaneme z t chhle mrtvých strom ?“
ůris p ikývl, ale Thomas obrátil oči v sloup. „Prosím tě. Jsem p ece b žec.“ Teresa povytáhla
obočí. „V tom p ípad nezbývá než zjistit, komu dojdou síly d ív než ostatním.“
Thomas místo odpov di vykročil pryč z nevelké mýtinky a první se pono il do mrtvého
lesa. Odmítal se zabývat bou í vzpomínek a emocí, které se ho snažily zdeptat.
 Obloha s postupujícím ránem p íliš nezesv tlala. Vítr p ihnal mraky, šedivé a husté, tak
silné, že nebýt hodinek, Thomas by nem l v bec žádné pon tí o čase.
Mraky. Když se to stalo naposledy...
T eba tahle bou ka nebude tak hrozná. T eba.
Jakmile opustili houštinu uschlých strom , nezastavili se. Dol do údolí vedla viditelná p
šina, která se klikatila po horském úbočí sem a tam jako zubatá jizva. Thomas odhadoval, že n
kolik hodin jim zabere jenom dostat se dol – b hání po strmých, kluzkých svazích vypadalo jako
dobrý zp sob, jak si zvrtnout kotník nebo zlomit nohu. ů pokud by se to stalo, nem li by šanci to
stihnout.
Jejich trojice se shodla, že p jdou svižn , ale bezpečn , a pak, až se dostanou na rovnou
zem, to po ádn rozbalí. Pustili se dol – ůris, po n m Thomas a pak Teresa. Nárazy v tru p
icházely jakoby ze všech sm r a tmavá mračna nad nimi ví ila. P esn jak ekl ůris, vid l Thomas
v poušti dole dv odd lené skupiny lidí – nedaleko od úpatí hory jeho placerské p átele a pak
skupinu B, o dva až t i kilometry dál.
Znovu se mu ulevilo a m l pocit, že jeho kroky jsou p i dalším sestupu lehčí.
Po t etím zákrutu promluvila za jeho zády Teresa. „Tak asi bych m la s vypráv ním začít
tam, kde jsme skončili.“
Thomas jenom p ikývl. Nemohl uv it tomu, jak fyzicky dob e se cítil – b icho m l
zázračn plné, bolest z toho, jak byl zbit, zmizela, sv ží vzduch a čerstvý vítr mu dodávaly pocit,
že žije. Nem l pon tí, co bylo v tom plynu, který vdechoval, ale vypadalo to, že k jedovatosti m l
daleko. Ned v ra k Terese ho však nadále znervóz ovala; necht l být až moc milý.
„Všechno to začalo p esn tehdy, když jsme spolu mluvili uprost ed noci – tu první noc po
záchran z Labyrintu. Nap l jsem spala, když se v mém pokoji najednou objevili ti lidé. Všichni
byli divn oblečení. Šel z toho strach. M li plandavé kombinézy a ochranné brýle.“ „Vážn ?“
zeptal se p es rameno Thomas. Ten popis odpovídal lidem, které vid l, když byl post elen.
„Úpln m to vyd silo – a zkusila jsem t volat, ale najednou to vypadlo. Myslím ta telepatie.
Nevím, jak jsem to poznala, ale prost to zmizelo. Od toho okamžiku až doteď to fungovalo jen
nárazov .“
Pak mu promluvila v hlav . Teď mě slyšíš dokonale, nemám pravdu?
Jo. Opravdu jste s Arisem spolu mluvili, když jste byli v Labyrintu?
No...
Odmlčela se, a když se po ní Thomas ohlédl, m la na tvá i ustaraný výraz.
Co se stalo? zeptal se. P enesl pozornost zpátky k p šin , než ud lá n jakou hloupost jako t
eba to, že zakopne a skutálí se po svahu dol .
Do toho bych zatím nechtěla zacházet.
„Do čeho –“ Než to stačil íct nahlas, včas se zarazil. Do čeho zacházet?
Teresa neodpov d la.
Co to šlo, se na ni pokusil v duchu zak ičet. Do čeho zacházet!
Mlčela ješt n kolik sekund, než konečn odpov d la.
Jo, mluvili jsme spolu od chvíle, kdy jsem se objevila v Placu. Většinou v době, kdy jsem
byla v tom pitomém kómatu.
 55. KAPITOLA

Thomas musel vynaložit naprosto veškerou svou v li, aby se nezastavil a neotočil se k ní. Cože?
Proč jsi mi o tom ne ekla už v Labyrintu? Jako by pot eboval další d vod, aby k nim ob ma cítil
ješt v tší averzi.
„Co že jste p estali mluvit?“ zeptal se najednou ůris. „Žvaníte v t ch svých roztomilých
hlavinkách o mn , co?“ Bylo to neuv itelné, ale z jeho slov už nezaznívala v bec žádná hrozba.
Skoro jako by všechno, co se odehrálo v tom mrtvém lese, byl jenom výplod Thomasovy
fantazie.
Thomas t žkým oddechnutím vypustil vzduch, který se mu hromadil v plicích. „Nem žu
tomu uv it. Vy dva jste –“ Zarazil se, když si uv domil, že to pro n ho nakonec zas tak
velké p ekvapení není. V útržkovitých vzpomínkách posledního snu ůrise zahlédl. Byl součástí
toho všeho, ať to bylo cokoli. A podle toho, jak se k sob v té krátké vzpomínce chovali, se
zdálo, že jsou na stejné stran . Nebo alespo bývali.
„Frase,“ promluvil nakonec Thomas. „Nech toho a mluv dál.“
„Dobrá,“ ekla Teresa. „Je toho hodn na vysv tlování, takže odteď jenom mlč a
poslouchej. Platí?“
Thomase začínaly z vytrvalého tempa sestupu pálit nohy. „Tak jo, ale... Jak poznáš, kdy
mluvíš na m , a kdy mluvíš na n ho? Jak to funguje?“
„Prost to funguje. Je to stejné, jako bych se t zeptala, kdy íkáš pravé noze, aby se pohnula,
a kdy to íkáš levé. Prost ... to poznám. Mám to n jak zabudované do mozku.“
„My jsme to p ece d lali taky, člov če,“ ekl ůris. „To si nevzpomínáš?“
„Jasn že si vzpomínám,“ zamumlal Thomas, v mnoha sm rech rozčílený a otrávený.
Kdyby se mu tak mohlo vrátit všechno – každičká vzpomínka –, v d l, že dílky by do sebe
zapadly a on by se mohl pohnout dop edu. Nechápal, proč bylo pro ZLOSIN tak d ležité vymazat
jim z hlavy vzpomínky. A proč pozd ji ty občasné úniky? Byl to zám r nebo náhoda?
Dlouhodobý účinek prom ny?
Otázek bylo p íliš mnoho. P íliš mnoho frasných otázek, a všechny bez odpov dí. „Tak
jo,“ ekl nakonec. „Nechám pusu zav enou a mozek vypnutý. Pokračuj.“
„O Arisovi a mn si m žeme promluvit pozd ji. ůni si nevzpomínám, co jsme spolu
probírali – když jsem se probudila, skoro všechno jsem zapomn la. Naše kóma bylo určit součástí
prom nných, takže jsme možná mohli komunikovat proto, abychom se nezbláznili.
Pat ili jsme p ece k t m, kte í to všechno nachystali, ne?“
„Kte í to všechno nachystali?“ zeptal se Thomas. „Já to ne –“
Theresa natáhla ruku a pleskla ho do zad. „Myslela jsem, že budeš zticha, ne?“
„Jo,“ zabručel Thomas.
„Tihle lidé každopádn vpadli do mého pokoje, oblečení do t ch strašidelných hábit , a
moje telepatické spojení s tebou se p erušilo. Byla jsem vyd šená a vzh ru jenom nap l. Částečn
jsem si myslela, že je to jenom zlý sen. Než jsem se nadála, dali mi p es ústa n co, co strašn
páchlo, a pak jsem omdlela. Když jsem p išla k sob , ležela jsem na posteli v jiné místnosti a na
druhé stran té divné sklen né st ny sed la na židlích skupina lidí. Té st ny jsem si
nevšimla, dokud jsem se jí nedotkla – bylo to skoro jako silové pole nebo n co takového.“
„Jo,“ ekl Thomas. „Taky jsme m li n co podobného.“
 „ů pak na m začali mluvit. Tehdy mi ekli celý tenhle plán, co ti musíme s ůrisem ud lat –
a očekávali, že mu to vy ídím. Telepaticky, i když byl v té dob ve vaší skupin . V naší skupin .
Skupin ů. Odvedli m z mého pokoje a poslali m ke skupin B; pak nám ekli o úkolu dojít do
bezpečného útočišt a o tom, že jsme nakažené erupcí. Byly jsme vyd šené a zmatené, ale nem ly
jsme na výb r. Procházely jsme t mi podzemními tunely, až jsme se dostaly k horám – m stu jsme
se úpln vyhnuly. Jak jsme se my dva setkali v tom domku, a pak všechno, co se stalo od
okamžiku, kdy jsme za vámi p išly do údolí se všemi t mi zbran mi – to všechno bylo
naplánované.“
Thomas se zamyslel nad útržkovitými vzpomínkami, které se mu vyjevily ve snech. N co
mu íkalo, že možná v d l, že je t eba, aby se n co takového odehrálo, než se v bec vypravil do
Placu a do Labyrintu. M l na Teresu stovku otázek, ale rozhodl se s nimi ješt chvíli počkat. V
další zatáčce op t zm nili sm r a Teresa pokračovala: „Jist vím jenom dv v ci. Jednak to, že ekli,
že jestli ud lám n co proti jejich plánu, zabijí t . Tvrdili, že ‚mají jiné možnosti‘, ať už tím mysleli
cokoli. Druhá v c, kterou vím, je to, že d vodem pro tohle všechno bylo, že ses musel cítit
opravdu a dočista zrazený. Celým smyslem toho, co jsme ti provád li, bylo tohohle dosáhnout.“
Thomas se znovu zamyslel nad vzpomínkami. T sn p edtím, než Teresu opustil, oba
použili slovo struktury. Co to znamenalo?
„Takže?“ zeptala se Teresa poté, co chvíli šli mlčky.
„Takže... co?“ odv til Thomas.
„Tak co si o tom myslíš?“
„To má být všechno? Tohle je celé tvoje vysv tlení? To mám teď být úpln šťastný?“
„Tome, nemohla jsem riskovat. Byla jsem p esv dčená, že t zabijí, když nebudu spolupracovat. ůť
se d je, co se d je, nakonec jsi musel mít pocit, jako že jsem t úpln zradila. Proto jsem do toho
dávala tolik. ůle proč to všechno bylo tak d ležité? Nemám tušení.“
Thomas si najednou uv domil, že ho ze všech t ch informací začala znovu bolet hlava.
„Rozhodn jsi v tom byla dobrá, to se musí nechat. Co v tom domku? Když jsi mi dala pusu? ů...
proč musel do toho všeho být zapletený ůris?“
Teresa ho chytila za ruku a p inutila ho, aby se zastavil a otočil se k ní. „Oni to všechno
propočítali. Všechno v zájmu prom nných. Já nevím, jak to všechno do sebe zapadá.“
Thomas pomalu zavrt l hlavou. „Musím íct, že mi nic z t ch hovadin nedává smysl.
A promi , že se cítím trochu naštvan .“
„Fungovalo to?“
„Co?“
„Z n jakého d vodu cht li, abys na sob pocítil zradu, a ono to fungovalo. Nebo snad ne?“
Thomas se odmlčel a na dlouho se jí zahled l do modrých očí. „Jo. Fungovalo.“
„Mrzí m , co jsem ud lala. ůle ty žiješ a já taky. I ůris.“ „Jo,“ zopakoval. Opravdu
už nem l chuť s ní mluvit.
„ZLOSIN dostal, co cht l, a já jsem dostala, co jsem cht la já.“ Teresa pohlédla na Arise,
který ješt chvíli šel a teď stál na p šin o jednu úrove níž. „ůrisi, otoč se, obličejem do údolí.“
„Cože?“ zeptal se. Vypadal zmaten . „Proč?“
„Prost to ud lej.“ Už v hlase nem la p ím s protivnosti, vlastn tam nebyla už od plynové
komory, ale jestli to na Thomase m lo n jaký vliv, tak ten, že byl ješt podezírav jší. Co má za
lubem teď?
 Aris si povzdechl a obrátil oči v sloup, ale poslechl ji a otočil se k nim zády.
Teresa nezaváhala. Ovinula ruce Thomasovi kolem krku a p itáhla si ho k sob . Nem l dost v
le, aby jí kladl odpor.
Políbili se, ale v Thomasovi to nevyvolalo žádnou reakci. Nic necítil.

56. KAPITOLA

Vítr zesílil, bičoval a ví il.

Z tmavnoucí oblohy zaburácel hrom a poskytl Thomasovi záminku, aby se od Teresy
odtáhl. Znovu se rozhodl své trpké pocity skrýt. Čas se krátil a oni m li p ed sebou ješt dlouhou
cestu.
Položil se do role nejlíp, jak um l, usmál se na Teresu a ekl: „ůsi to chápu – ud lala jsi
spoustu divných v cí, ale byla jsi k nim donucena a já teď žiju. íkám to správn , ne?“
„Plus mínus správn .“
„Tak já se tím p estanu zabývat. Pot ebujeme dohonit ostatní.“ Nejvyšší šanci, že se do
bezpečného útočišt dostane včas, m l tehdy, když bude s Teresou a Arisem spolupracovat, a tak
to ud lá. P emýšlet o Terese a všem ostatním m že pozd ji.
„Když myslíš,“ ekla s nuceným úsm vem, jako by cítila, že n co není úpln v po ádku.
Anebo se jí po tom, co se stalo, vyhlídka na setkání s Placery nezamlouvala.
„Tak co, už jste skončili?“ k ikl ůris, který byl po ád ješt otočený na druhou stranu.
„Jo!“ zavolala na n ho Teresa. „ů nečekej, že t ješt n kdy budu líbat na tvá . Myslím, že mám teď
na rtech plíse .“
Thomasovi se málem ud lalo zle, když to slyšel. Pohnul se d ív, než se ho Teresa pokusila
chytit za ruku, a jal se pokračovat v sestupu po úbočí.

Dostat se na úpatí hory trvalo ješt hodinu. Když se p iblížili, terén se maličko vyrovnal a
dovolil jim zvýšit tempo. Nakonec serpentiny skončily úpln a oni mohli poslední necelé dva
kilometry, které je d lily od rovné, bezút šné pustiny táhnoucí se k obzoru, zdolat poklusem.
Vzduch byl horký, ale díky zatažené obloze a v tru z stával dýchatelný.
Thomas stále nem l moc dobrý výhled na skupiny ů a B vp edu, které se k sob pomalu p
ibližovaly – obzvlášť teď, když ztratil ptačí perspektivu a vzduch se zast el prachem. ůle jak
chlapci, tak dívky se stále drželi pohromad a postupovali na sever. I odtud to vypadalo, že se p i
ch zi naklán jí proti sílícímu v tru.
Od drobných kamínk poletujících vzduchem Thomase pálily oči. Neustále si je otíral,
čímž to ješt zhoršoval a rozdíral si okolní k ži. Jak mraky na obloze nad nimi houstly, sv t dál
tmavl.
Po krátké p estávce na jídlo a pití – zbývající zásoby se rychle tenčily – si ud lali chvilku
na pozorování ostatních skupin.
„Jenom jdou,“ ekla Teresa. Jednou rukou ukazovala dop edu a druhou si chránila oči p ed v
trem. „Proč neb ží?“ ůris se podíval na hodinky. „Protože do vypršení lh ty nám po ád zbývá víc
než t i hodiny,“ odpov d l. „Jestli jsme to celé nepochopili špatn , bezpečné útočišt by m lo být
jenom pár kilometr od této strany hor. ůle já nic nevidím.“
Thomas to nerad p iznával, ale nad je, že jim n co unikalo jen proto, že jsou daleko, se
rozplynula. „Podle toho, jak se loudají, to evidentn nevidí ani oni. Určit to tam není – krom další
poušt nemají nic, k čemu by b želi.“ ůris zvedl oči k šedočerné obloze. „Vypadá to hnusn . Co
když nás chytne další taková ta hezká bou ka?“
„Pokud by k tomu došlo, bylo by pro nás lepší z stat v horách,“ odv til Thomas. Nebyl
by to dokonalý zp sob, jak to všechno završit? Skončit spálený na škvarek elektrickými výboji p
i pátrání po n jakém bezpečném útočišti, které tam v bec nikdy nebylo?
„Pojďme je prost dohonit,“ navrhla Teresa. „Pak m žeme vymýšlet, co dál.“ Otočila se,
aby se na oba chlapce podívala, a dala si ruce v bok. „Jste p ipravení?“
„Jo,“ ekl Thomas. Snažil se nespadnout do propasti paniky a obav, která ho hrozila
pohltit. Určit existovala n jaká odpov ď, která to všechno vysv tlovala. Určit .
ůris místo odpov di jenom pokrčil rameny.
„Tak pob žme,“ vybídla Teresa. ů než jí Thomas mohl odpov d t, už byla pryč, s Arisem v t sném
záv su.
Thomas se zhluboka nadechl. Z n jakého d vodu mu to všechno p ipomn lo chvíli, kdy
poprvé vyrazil s Minhem do Labyrintu. Znepokojilo ho to. Vydechl a rozb hl se za vzdalující se
dvojicí.

P ibližn po dvaceti minutách ho vítr donutil vynakládat dvakrát v tší námahu, než jakou
ho kdy stál b h v Labyrintu. V hlav promluvil na Teresu. Myslím, že se mi poslední dobou vrátily
nějaké vzpomínky. Ve snech. Cht l jí to íct už d ív, ale ne p ed ůrisem. P edevším jako zkoušku,
aby zjistil, jak bude na to, co si vybavil, reagovat. ůby zjistil, jestli nenajde n jaká vodítka k jejím
skutečným zám r m.
Vážně? odpov d la.
Vycítil její ohromení. Jo. Jsou to podivné, nahodilé věci. Z doby, kdy jsem byl malý kluk.
A... ty jsi tam byla taky. Vybavily se mi útržky, jak se k nám ZLOSIN choval. Něco málo z doby
těsně p edtím, než jsme odešli do Placu.
Chvíli mlčela, než odpov d la. Možná se bála položit otázky, ke kterým nakonec dosp
l. A je to k něčemu? Pamatuješ si z toho hodně?
Většinu. Ale nebylo toho tolik, aby to dalo nějaký větší smysl.
Co jsi viděl?
Thomas jí ekl o každém útržku pam ti – nebo snu –, který za posledních n kolik týdn vid l.
O tom, jak vid l svou mámu, jak zaslechl kousky rozhovoru o operaci, o tom, jak spolu špehovali
členy ZLOSINu a vyslechli v ci, které nedávaly valný smysl. Jak si zkoušeli
a procvičovali telepatii. ů nakonec o tom, jak se rozloučili t sn p ed jeho odchodem do Placu.
Takže Aris tam byl taky? zeptala se, ale než mohl odpov d t, pokračovala. To už samoz ejmě
vím. Že jsme do toho pat ili všichni t i. Ale to, jak všichni zem eli, náhradníci a všechno kolem,
je divné. Co to podle tebe znamená?
Nevím, odpov d l. Ale mám pocit, že kdybychom si našli čas, abychom si sedli a
promluvili si o tom, mohlo by nám to pomoci získat to zpátky všechno.
Já taky. Tome, opravdu mě to mrzí. Poznám, že je pro tebe hodně těžké mi odpustit.
Byla bys jiná?
Ne. Tak nějak jsem se s tím smí ila. Že pro tvou záchranu stojí za to ztratit to, co mezi námi
možná bylo.
Thomas netušil, co na to odpov d t. Stejn se spolu nemohli bavit o moc víc, ani kdyby
cht l. V situaci, kdy vítr skučel, vzduchem poletoval prach a smetí, mraky tmavly a nar staly a
vzdálenost od ostatních se zmenšovala...
Prost nebyl čas.
A tak b želi dál.

Dv skupinky p ed nimi se v dálce nakonec setkaly. Pro Thomase však byl zajímav jší fakt,
že to v bec nevypadalo jako náhoda. Dívky ze skupiny B došly do určitého místa a zastavily se;
následn Minho – Thomas ho už rozeznal a ulevilo se mu, že ho vidí živého a zdravého – spolu s
ostatními Placery zm nili sm r víc na východ, aby se s nimi setkali.
A teď, když byli necelý kilometr daleko, všichni stáli kolem n čeho, co Thomas nevid l,
mačkali se v sev eném kroužku, aby si to mohli prohlédnout.
Co se to tam děje? zeptala se Thomase telepaticky Teresa.
Nevím, odpov d l.
Oba zrychlili tempo a Aris se k nim p idal.

Trvalo jim už jen n kolik minut b hu p es prašnou, v trem bičovanou plá , než skupiny A a B
dostihli.
Když byli konečn u nich, Minho se vyd lil z početn jšího hloučku lidí a postavil se čelem
k nim. Ruce m l založené, oblečení špinavé, vlasy umašt né, na obličeji bylo po ád vid t stopy
popálenin. ůle da ilo se mu vykouzlit úsm v. Thomas nemohl uv it, jak je p íjemné vid t zase ten
spokojený škleb.
„Už bylo na čase, abyste nás dohonili, flákači!“ zak ičel na n Minho.
Thomas se p ímo p ed ním zastavil a na n kolik sekund se ohnul v pase, aby popadl dech.
Pak se narovnal. „Myslel jsem, že po tom, co nám ty holky ud laly, s nimi budete zuby nehty
bojovat. Nebo alespo po tom, co ud laly mn .“
Minho se ohlédl po skupin chlapc a dívek, která se teď promíchávala, a potom se vrátil
očima k Thomasovi. „Tak hlavn mají nebezpečn jší zbran , o lucích a šípech ani nemluv . Krom
toho nám n jaká Harriet všechno vysv tlila. To my bysme m li být p ekvapení – že jsi po ád s
nimi.“ V noval ošklivý pohled nejd ív Terese a pak Arisovi. „ůni jednomu z t ch frasáckejch
zrádc jsem nikdy nev il.“
Thomas se snažil zamaskovat své smíšené emoce. „Jsou na naší stran . V mi.“ ů on tomu n
jakým pok iveným, p evráceným zp sobem začínal doopravdy v it. I když se mu z toho d lalo zle.
Minho se trpce zasmál. „Tušil jsem, že ekneš n co takového. Nech m hádat: je to dlouhé vypráv
ní?“
„Jo, hodn dlouhé vypráv ní,“ odpov d l Thomas. Pak zm nil téma. „Proč jste se tady
všichni zastavili? Na co se všichni dívají?“
Minho ustoupil stranou a napáhl ruku za sebe. „Jdi se kouknout sám.“ Pak na ob skupiny
k ikl: „Hej, lidi, ud lejte místo!“
N kolik Placer a d včat se otočilo a pomalu se odšouralo stranou, až v davu vznikla úzká
mezera. Thomas okamžit uvid l, že p edm tem, který na sebe poutá všeobecnou pozornost, je
obyčejná h l trčící z vyprahlé zem . Na jejím vršku visela a ve v tru se t epetala oranžová stuha.
Na tenkém praporci byla vytišt na písmena.
 Thomas s Teresou se na sebe podívali; potom se Thomas protlačil dop edu, aby se mohl
podívat líp. Slova vytišt ná na stuze, černá na oranžovém, se mu poda ilo p ečíst, ješt než se tam
dostal:

BEZPEČNÉ ÚTOČIŠTĚ

57. KAPITOLA

P es vítr a v avu lidí se sv t kolem Thomase na chvíli ztišil, jako by m l do uší nacpanou
vatu. Padl na kolena a otup le zvedl ruku, aby si na t epetající se oranžovou stuhu sáhl.
Tohle bylo bezpečné útočišt ? Žádná budova, p íst ešek, něco?
Potom se zvuky nahrnuly zpátky, stejn rychle jako p edtím zmizely, a uvrhly ho do
reality. V tšinou to byl svist v tru a brebent ní hovor .
Otočil se zpátky k Terese a Minhovi, kte í stáli vedle sebe. ůris jim zezadu nakukoval p es
ramena.
Thomas se podíval na hodinky. „Zbývá nám n co p es hodinu. Naše bezpečn útočišt je
klacek v zemi?“ Myšlení mu zatem oval zmatek – nebyl si po ádn jistý, co si myslet, nebo co íct.
„Když se to tak vezme, tak to zas tak hrozný nebylo,“ prohlásil Minho. „Došla nás sem
víc než polovina. Vypadá to, že z holčičí skupiny ješt víc.“
Thomas vstal. Snažil se ovládnout sv j hn v. „To už ses z erupce úpln zbláznil? Jo, jsme
tady. V po ádku a zdraví. U klacku.“
Minho se ušklíbl. „Vogo, bez d vodu by nás sem neposlali. Stihli jsme to ve lh t , kterou
nám dali. Teď prost počkáme, až dob hne čas, a n co se stane.“ „Práv to mi d lá starosti,“ ekl
Thomas.
„Nerada to íkám,“ ozvala se Teresa, „ale souhlasím s Thomasem. Po všem, co nám
provedli, by bylo moc jednoduché dát sem malou cedulku a pak pro nás za odm nu p ilet t
krásnou helikoptérou. Stane se n co zlého.“
„Jak myslíš, zrádkyn ,“ ekl Minho. Jeho tvá neskrývala nic z nenávisti, kterou k Terese cítil.
„Od tebe už nechci slyšet ani slovo.“ Odešel, rozzlobený tak, jak ho Thomas ješt nevid l.
Thomas se podíval na Teresu, která byla viditeln zaskočená. „Nem lo by t to p ekvapovat.“
Jenom pokrčila rameny. „Už m nebaví se omlouvat. D lala jsem, co jsem d lat musela.“
Thomas nedokázal uv it, že to myslí vážn . „To je jedno. Pot ebuju najít Newta. Chci –“
D ív než stačil domluvit, se z davu vyno ila Brenda a p elétla očima sem a tam mezi ním
a Teresou. Vítr jí strhával dlouhé vlasy, divoce jimi t epetal, takže si je musela zastrkovat za uši,
odkud se okamžit zase rozlétaly.
„Brendo,“ ekl. Z n jakého d vodu si p ipadal provinile.
„ůhoj,“ odpov d la Brenda, p išla blíž a postavila se p ímo p ed n ho a Teresu. „To je ta
holka, o které jsi mi vypráv l? Když jsme se k sob choulili v tom náklaďáku?“ „Jo.“
To slovo Thomasovi vypadlo z úst, než je mohl zadržet. „Ne. Vlastn ... jo.“
 Teresa podala Brend ruku, která si s ní pot ásla. „Já jsem Teresa.“
„T ší m ,“ odv tila Brenda. „Já jsem rapl. Pomalu propadám šílenství. Po ád si chci
ukousat prsty a náhodn zabíjím lidi. Tady Thomas slíbil, že m zachrání.“ I když evidentn
žertovala, ani se neusmála.
Thomas musel zamaskovat, jak sebou škubl. „Fakt legrace, Brendo.“
„Ráda vidím, že o tom ješt dokážeš žertovat,“ ekla Teresa. ůle její obličej by dokázal
prom nit vodu v led.
Thomas sklopil oči k hodinkám. Padesát p t minut. „Pot ebuju si to... promluvit s
Newtem.“ Otočil se a rychle odešel, než mohla n která z dívek n co íct. Cht l od nich obou být co
nejdál.

Newt sed l na zemi spolu s Pánvičkou a Minhem. Všichni t i vypadali, jako by čekali na konec
sv ta.
Vich ice získala vzdušnou vlhkost a kypící, ví ící mračna nad nimi značn poklesla, jako
temná mlha, která se snaží pohltit zem. Tu a tam se oblohou míhaly sv telné záblesky, planoucí
nachovooranžové skvrny v šedi. Blesk jako takový Thomas zatím nezahlédl, ale v d l, že p
ijdou. Ta první velká bou ka začala úpln stejn .
„Hej, Tommy,“ p ivítal ho Newt, když se k nim Thomas p idal. Sedl si vedle svého p ítele
a objal mu rukama kolena. Dv prostá slova, za kterými se nic neskrývalo. Bylo to, jako by
Thomas práv absolvoval p íjemnou procházku, místo toho, že byl unesen a málem zabit.
„Rád vidím, kluci, že jste došli až sem,“ ekl Thomas.
Pánvička ze sebe vyrazil obvyklý št kavý smích, který p ipomínal n jaké zví e. „Nápodobn
. ůle vypadá to, že ty sis užil víc zábavy. Dva dny se svou bohyní lásky, to muselo být n co.
Nejspíš líbačka a usmi ovačka, ne?“
„ůni ne,“ p iznal Thomas. „Nebyla to zábava.“
„Co se vlastn stalo?“ zeptal se Minho. „Jak jí po tom všem ješt m žeš v it?“ Thomas
nejd ív zaváhal, ale v d l, že jim musí všechno íct. ů lepší chvíle než teď pro to nebude. Zhluboka
se nadechl a spustil. ekl jim o plánech, které s ním ZLOSIN m l, o táboru, o jeho hovoru se
skupinou B a o plynové komo e. Nic z toho po ád nedávalo smysl, ale bylo mu trochu líp, když se
s tím mohl sv it p átel m.
„ů tys té čarod jnici odpustil?“ zeptal se Minho, když Thomas konečn domluvil. „Já jí
neodpustím. ůť si lidi ze ZLOSINu d lají, co cht jí, nemám s tím problém. Ty si klidn d lej, co
chceš, nemám problém. Jí ale nev ím, nev ím ůrisovi a ani jednoho z nich nemám rád.“
Zdálo se, že Newt se nad tím zamyslel hloub ji. „To všechno absolvovali – všechno to plánování
a hraní – jenom proto, aby ses cítil zrazený? To nedává smyslu, ani co by se za nehet vešlo.“
„Vypráv j mi o tom,“ zamumlal Thomas. „ů ne, neodpustil jsem jí. Ale pro tuhle chvíli si
myslím, že jsme na stejné lodi.“ Rozhlédl se kolem – v tšina lidí sed la na zemi a hled la do
dálky. P íliš se nemluvilo a nedocházelo k žádnému velkému míšení mezi skupinami. „ů co vy?
Jak jste se sem dostali?“
„Našli jsme sout sku skrz hory,“ odpov d l Minho. „Museli jsme se bít s n kolika raply,
kte í tábo ili v jeskyni, ale jinak jsme nem li problémy. ůle jsme skoro bez jídla a vody. A bolí m
nohy. Vsadím se, že až p ijde další frasáckej blesk, budu vypadat jako Pánvičkova slanina.“
„To jo,“ ekl Thomas. Ohlédl se k horám a odhadl, že od jejích úpatí urazili celkov n jakých šest
kilometr . „Možná bychom se m li na celé to bezpečné útočišt vykašlat a pokusit se najít n jaký
úkryt.“ ůle už ve chvíli, kdy to íkal, si uv domil, že taková možnost není.
P inejmenším do doby, než vyprší čas.
„V žádným p ípad ,“ odv til Newt. „Netáhli jsme se tak daleko proto, abychom se teď
vrátili. Doufejme, že ta pitomá bou ka se ješt chvíli zdrží.“ S úšklebkem vzhlédl k mrak m, které
byly skoro černé.
Ostatní t i Place i se odmlčeli. Vítr dál zesiloval a v jeho burácení a svišt ní teď stejn bylo
obtížné navzájem se slyšet. Thomas se podíval na hodinky.
P tat icet minut. Tahle bou ka nemohla za nic na sv t vydržet –
„Co to je?“ vyk ikl Minho a vyskočil. Ukazoval n kam p es Thomasovo rameno.
Thomas vstal a otočil se, aby se podíval, co se d je. Cítil, jak se v n m probouzí panika.
Zd šení v Minhov tvá i bylo jednoznačné.
P ibližn deset metr od skupiny se velký kus poušt jednoduše... otevíral. Dokonalý čtverec
– široký možná p t metr – se otočil kolem diagonální osy. Strana pokrytá hlínou se od nich
pomalu odvrátila a to, co leželo dole, se zvedlo místo ní. Vzduch pro ízlo sténání, kroucení oceli,
hlasit jší než burácení v tru. Nedlouho nato se otočný čtverec p eklopil úpln . Tam, kde kdysi byla
pouštní p da, teď ležel kus černého materiálu, na n mž tr nil zvláštní objekt. Byl podlouhlý,
bílý a m l zaoblené okraje. Thomas už n co takového vid l. Když unikli z Labyrintu a ocitli se v té
obrovské síni, odkud p icházeli rmutové, zahlédli n kolik t chto box p ipomínajících rakve.
Tenkrát nem l moc času, aby o nich p emýšlel, ale když to vid l teď, napadlo ho, že uvnit se určit
zdržovali – spali? – rmutové, když zrovna nelovili lidi v Labyrintu. Než m l čas zareagovat,
začaly se v širokém kruhu kolem jejich skupiny odkláp t další části pouštního terénu. Otevíraly se
jako tmavé, obrovské tlamy.
Byly jich desítky.

58. KAPITOLA

Sk íp ní kovu bylo ohlušující, jak se čtvercové díly pomalu p ekláp ly kolem osy. Thomas
si rukama zakrýval uši a snažil se k nim ten zvuk nepustit. Ostatní ve skupin d lali totéž. Všude
kolem nich, v pravidelných rozestupech a v kruhu kolem oblasti, kde stáli, se kusy pouštního
terénu otáčely, až zmizely, a každý byl nakonec, když s hlasitým zarachocením definitivn dosedl,
nahrazen velkým černým čtvercem, na n mž spočívala jedna z t ch bachratých rakví. Dohromady
jich bylo nejmí t icet.
Sk ípot kovu drhnoucího o kov ustal. Nikdo nepromluvil. Krajinou se honil vítr a
rozfoukával p es zaoblené boxy proudy prachu a drobných kamínk . Vydávalo to chrupavý,
cinkavý zvuk. Bylo ho tolik, že splýval v hukot, ze kterého Thomase sv dila páte ; musel mhou it
oči, aby se mu do nich to svinstvo nedostalo. Nic jiného se od chvíle, kdy se objevily ty neznámé,
skoro až mimozemské p edm ty, nepohnulo. Byl tam jen ten zvuk, vítr, chlad a bodání do očí.
Tome? zavolala na n ho Teresa.
Slyším.
Vzpomínáš si na ně, ne?
Jo.
 Myslíš, že uvnit jsou rmutové?
Thomas si uv domil, že p esn to si myslí, zárove se ale definitivn smí il s tím, že si nikdy
nem že být ničím jistý. P edtím než odpov d l, na to krátce nasadil dedukci. Já ti nevím. Rmutové
p ece měli úplně čvachtavá těla – bylo by to tady pro ně těžké. Vypadalo to jako hloupost, ale
chytal se čehokoli.
T eba se od nás čeká, že... vlezeme dovnit , ekla po odmlce. T eba jsou ony to bezpečné
útočiště, nebo nás někam p epraví.
Thomasovi se ta p edstava hodn nelíbila, ale usoudil, že by Teresa mohla mít pravdu.
Odtrhl oči od t ch obrovských schránek a rozhlédl se, kde je. Už k n mu kráčela, našt stí sama. Ji
a zárove i Brendu by v tu chvíli nezvládl.
„Hej,“ ekl nahlas, ale vypadalo to, že vítr ten zvuk odnesl ješt d ív, než mu vyšel z úst.
Cht l ji vzít za ruku, ale pak tu svou stáhl zpátky. Skoro zapomn l, jak se situace zm nila.
Vypadalo to, že Teresa si toho nevšimla. Došla k Minhovi a Newtovi a na pozdrav do nich zlehka
strčila. Otočili se k ní a Thomas postoupil blíž, aby se s nimi poradil.
„Tak co tady máme?“ zeptal se Minho. Podíval se na Teresu naštvan , jako by necht l, aby
se rozhodování účastnila.
Odpov d l mu Newt: „Jestli jsou uvnit rmutové, m li bysme se začít p ipravovat, jak si to s
t mi bestiemi rozdáme.“
„O čem to mluvíte, kluci?“
Thomas se otočil a spat il Sonyu a Harriet – to ona p edtím promluvila. ů Brenda stála
hned za nimi, s Jorgem po boku.
„No paráda,“ zamumlal Minho. „Dv královny slavné skupiny B.“
Harriet d lala, jako že to neslyšela. „P edpokládám, že jste ty schránky taky vid li
v prostorách ZLOSINu. Určit se v nich dobíjeli rmutové, nebo co to vlastn d lali.“
„Jo,“ poznamenal Newt. „To bude ono.“
Oblohou nad nimi t eskl a zadun l hrom a sv telné záblesky ješt zintenzivn ly. Vítr jim
škubal oblečením a vlasy a ze všeho bylo cítit zvláštní kombinaci vlhkosti a prachu. Thomas se
znovu podíval na hodinky. „Zbývá nám jenom p tadvacet minut. Buď nás čeká boj se rmuty,
nebo do t ch velkých rakví musíme ve správném okamžiku vlézt. T eba jsou to –“
Vzduch ze všech sm r pro ízl ostrý sykot. Ten zvuk probodl Thomasovi ušní bubínky a
donutil ho znovu si p itisknout ruce na spánky. Jeho pozornost upoutal pohyb v pásu kolem
nich. Pozorn se zadíval, co se s velkými bílými schránkami d je.
Na jedné stran každého boxu se objevila čára tmav modrého sv tla, která se vzáp tí rozší
ila, jak se horní polovina objektu začala pohybovat vzh ru, odkláp t se na pantech jako víko
rakve. Nevydávalo to žádný zvuk, alespo ne takový, aby jej bylo slyšet p es svist v tru a dun ní
hromu. Thomas vycítil, že Place i a ostatní pomalu postupují k sob a formují se do sev en jšího
hloučku. Všichni se snažili dostat se od t ch schránek co nejdál – a nedlouho nato z nich byl
namačkaný houf t l, který obkličovalo n jakých t icet zaoblených bílých box . Víka se
pohybovala dál, až se všechna úpln otev ela a klesla na zem. Uvnit každé schránky leželo n co
objemného. Thomas toho mnoho nerozeznal, ale z místa, kde stál, nevid l nic, co by p
ipomínalo četné p ív sky rmut . Nic se tam nehýbalo, ale v d l, že nesmí polevit v ostražitosti.
Tereso? oslovil ji v hlav . Neodvažoval se mluvit tak nahlas, aby to bylo slyšet – ale pot
eboval si s n kým promluvit, nebo by se zbláznil.
Co je?
Někdo by se tam měl jít podívat. Co je uvnit . ekl to, ale po pravd necht l být tím, kdo to ud lá.
 Pojďme společně, navrhla bezstarostn .
Svou odvahou ho p ekvapila. Občas máš ty nejhorší nápady, odpov d l. Pokusil se, aby to
vyznělo sarkasticky, ale v d l, že je to pravda mnohem víc, než si byl ochotný p iznat. Byl vyd
šený.
„Thomasi!“ zavolal Minho. Vítr, stále divoký, teď zanikal v blížících se hromech a
blescích, které efektn t askaly a explodovaly nad nimi i na obzoru. Bou e se chystala, že si na
nich konečn vybije sv j vztek.
„Co je?“ odpov d l k ikem Thomas.
„Ty, já a Newt! Pojďme to prov it!“
Thomas se práv chystal vykročit, když vtom z jedné schránky n co vyklouzlo. Z úst t ch,
kte í stáli Thomasovi nejblíž, uniklo sborové zalapání po dechu. Otočil se, aby se podíval líp. Ve
všech schránkách se n co pohybovalo, n co, co v první chvíli nedovedl dost dob e pochopit. ůť to
bylo cokoli, jisté bylo, že to ze svých obdélných p íbytk vylézalo. Thomas se zam il na
schránku, která mu byla nejblíž, a napnul zrak, aby rozeznal, s čím p esn mají tu čest. P es
okraj visela deformovaná paže, jejíž ruka se pohupovala n kolik centimetr od zem . Byly na ní čty
i znetvo ené prsty – tlusté pahýly nezdrav béžové barvy –, každý jinak dlouhý. Hýbaly se a ch
apaly po n čem, co tam nebylo, jako by tvor uvnit pátral po čemkoli, čeho by se chytil, aby se
vytáhl ven. Paže byla plná vrásek a boulí a v míst , kde se nacházelo n co, co m lo sloužit jako
loket, bylo cosi naprosto podivného. Dokonale kulatý výčn lek nebo výr stek, možná deset
centimetr v pr m ru, který zá il jasn oranžovou barvou.
Vypadalo to, jako by ten tvor m l na ruce p ilepenou žárovku.
Obluda pokračovala ve vylézání. Ven vypadla noha zakončená masitým chodidlem, na n
mž se podobn jako na rukách vrt ly čty i krátké tlusté prsty. ů na kolen byla další oranžová
svítící koule, která jako by vyr stala p ímo z k že.
„Co to je?“ zak ičel Minho p es hukot ženoucí se bou e.
Nikdo mu neodpov d l. Thomas na to omámen civ l – fascinovaný a vyd šený zárove .
Nakonec se mu poda ilo odtrhnout pohled na tak dlouho, aby spat il, že podobné obludy vylézají
ze všech schránek – všechny stejným tempem. Pak vrátil svou pozornost k té nejbližší.
N jakým zp sobem našla pravou rukou a nohou dostatečnou oporu, aby začala soukat ven
zbytek svého t la. Thomas vyd šen p ihlížel, jak se ta zr da plácá a vrtí tak dlouho, až se mocným
škubnutím p enesla p es okraj otev eného boxu a kymáciv se sesula na zem. Postava byla p ibližn
humanoidní, i když p inejmenším o p l metru vyšší než kdokoli kolem Thomase. T lo bylo nahé a
zavalité, poďobané a vrásčité. Nejznepokojiv jší ze všeho byly ty ba até výr stky, kterých mohlo
být dohromady p es dvacet, rozmíst né po celém t le a zá ící jasným oranžovým sv tlem. N kolik
jich bylo na hrudi a na zádech. Po jednom na každém lokti a koleni – když tvor dopadl na zem,
žárovka na pravém koleni s jisk ivým zasršením praskla – a n kolik jich vyčnívalo z velké
hroudy... toho, co musela být hlava, t ebaže to nem lo oči, nos, ústa ani uši. ůni žádné vlasy.
Obluda se postavila na nohy, trochu se zakymácela, jak hledala rovnováhu, a pak se
otočila čelem ke skupince lidí. Rychlé rozhlédnutí ukázalo, že každý box již vydal svého netvora.
Všichni teď stáli v kruhu kolem Placer a skupiny B.
Tvorové současn zvedli pravé paže, až sm ovaly k nebi. Nato všem najednou vyjely z
konc pahýlovitých prst na rukou a na nohou – a také z ramen – tenké nože. Záblesky z oblohy se
zat pytily na jejich čepelích, ostrých a blyštiv st íbrných. Po žádných ústech sice nebylo ani
stopy, ale jejich t la vydávala mrtvolné, strašidelné steny – byl to zvuk, který Thomas spíš cítil,
než slyšel. ů musel být hlasitý, když jej bylo slyšet p es to strašlivé h m ní.
 Rmutové by možná byli lepší, poznamenala Teresa uvnit Thomasovy hlavy.
Jsou jim každopádně dost podobní a je jasné, kdo tyhle věci stvo il, odpov d l. Usilovn se
snažil zachovat klid.
Minho se rychle otočil čelem k davu lidí kolem Thomase, kte í na to dál vyjeven hled li.
„Vyjde to p ibližn jeden na každého z nás. Chopte se, čeho m žete, a použijte to jako zbra .“
Žárovkoví netvo i, skoro jako by tu výzvu slyšeli, se dali do pohybu a vykročili vp ed. Prvních n
kolik krok bylo t žkopádných, ale pak se vzchopili a bylo vid t, jak získávají jistotu, sílu a hbitost.
Každým krokem se p ibližovali.

59. KAPITOLA

Teresa podala Thomasovi n ž, který byl opravdu dlouhý, skoro jako meč. Nechápal, kde
tyhle v ci schovávala, ale teď držela krom svého ošt pu ješt krátkou dýku.
Zatímco svítící ob i p icházeli čím dál tím blíž, Minho a Harriet oslovily své skupiny, p
esunuli je a rozestavili. Jejich výk iky a povely unášel vítr d ív, než mohl Thomas n co slyšet.
Odvážil se odtrhnout oči od blížících se monster na dost dlouho, aby vzhlédl k obloze. Ramena
blesk se v tvila a klenula po spodní stran tmavých mračen, která se zdála viset jen pár desítek
metr nad nimi. Vzduch byl prostoupený štiplavým pachem elekt iny.
Thomas sklopil zrak zp t k zemi a soust edil se na tvora, který mu byl nejblíž. Minhovi a
Harriet se poda ilo p im t ob skupiny, aby stály v tém dokonalém kruhu, čelem ven. Teresa
byla hned vedle Thomase. Byl by jí n co ekl, kdyby ho n co napadlo. On m l.
Nejnov jší zr dy z dílny ZLOSINu byly jen deset metr daleko.
Teresa ho nakonec dloubla loktem do žeber. Když se na ni podíval, zjistil, že ukazuje na
jednoho z tvor , sd luje mu – ujišťuje se, že to ví –, že si vybrala svého protivníka. P ikývl a
ukázal na toho, kterého považoval celou dobu za svého. Sedm metr .
Thomasovi náhle blesklo hlavou, že byla chyba na n čekat – že se pot ebovali víc
rozestoupit. Minha muselo napadnout totéž.
„Teď!“ za val jejich v dce. Ve zvucích bou e to bylo prázdné, vzdálené št knutí. „Na n !“
V tom okamžiku zaví ila Thomasovou hlavou spousta myšlenek. Starost o Teresu,
navzdory zm nám, k nimž mezi nimi došlo. Obavy o Brendu – která se stoickým klidem
zaujímala místo v ad jen n kolik lidí od n ho – a lítost nad tím, že spolu od chvíle, co se znovu
sešli, skoro v bec nemluvili. Napadlo ho, že možná absolvovala celou tu cestu, jen aby se nechala
zabít brutálním lidským výtvorem. Vzpomn l si na rmuty a na to, jak se v Labyrintu vrhli s
Chuckem a Teresou vp ed, aby pronikli k Útesu a k no e, jak za n Place i bojovali a umírali, aby
mohli zadat kód a učinit tomu všemu p ítrž.
Pomyslel na všechno, čím prošli, aby dosp li do tohoto bodu, kdy proti sob znovu mají
biotechnologickou armádu, kterou na n poslal ZLOSIN. Podivil se nad tím, co to všechno
znamená, a jestli v bec stojí za to snažit se ješt p ežít. V hlav se mu vyno il obraz Chucka, jak se
nechal zasáhnout nožem místo n ho. ů tím se to zlomilo. To ho vytrhlo z t ch nanosekund
strnulých pochybností a strachu. Za val z plných plic, uchopil n ž ob ma rukama, zvedl ho nad
hlavu a vrhl se vp ed, p ímo na svého netvora.
 Ostatní nalevo a napravo od n j se rovn ž pustili do útoku, ale on si jich nevšímal. Musel,
p inutil se k tomu. Pokud by nezvládl vlastní úkol, d lat si starosti o ostatní by nem lo žádný
smysl.
Blížil se. P t metr . T i. Dva. Tvor se zastavil, rozkročil se v bojovém postoji a rozp áhl
ruce. Nože mí ily p ímo na Thomase. Ta jasná oranžová sv tla teď pulsovala, rozho ívala se a
zhasínala, rozho ívala se a zhasínala, jako by ta ohavnost skutečn m la n kde uvnit srdce. Bylo
znepokojivé nevid t na té oblud žádný obličej, ale Thomasovi to pomáhalo nevnímat v ní nic víc
než stroj. Nic víc než člov kem vyrobenou zbra , která cht la jeho smrt. T sn p edtím, než k
tvorovi dob hl, se Thomas rozhodl. Padl do kolen, sklouzl se a mocn se svou meči podobnou
zbraní rozmáchl. Mocným, obouručným seknutím zarazil čepel oblud do levé nohy. N ž se
zakrojil dva t i centimetry do k že, pak ale narazil na n co, co bylo tak tvrdé, že ob ma
Thomasovými pažemi projelo silné škubnutí.
Tvor se ani nepohnul, nijak nezareagoval, nevydal žádný zvuk, lidský ani nelidský. Místo
toho máchl ob ma rukama posetýma noži dol do míst p ed sebou, kde teď klečel Thomas, s
čepelí zaraženou do tvorova masa. Thomas stačil zbra vyškubnout a uskočit zpátky práv v
okamžiku, kdy se nože inčiv srazily tam, kde se krátce p edtím nacházela jeho hlava. Padl na
záda a odhrabal se od tvora pryč. Monstrum postoupilo o dva kroky dop edu. Nože na nohách,
kterými vykopávalo, Thomase minuly jen taktak.
Tentokrát obluda za vala – zvukem, který byl tém totožný se strašidelným ná kem rmut
–, padla na zem a začala kolem sebe mávat pažemi ve snaze Thomase nabodnout. Thomas se na
t ikrát odkutálel pryč. Stačil jen zaslechnout, jak kovové hroty škrábou po udusané zemi.
Nakonec to riskl, vyskočil do stoje a bez rozmýšlení poodb hl n kolik metr , než se otočil, n ž
pevn sev ený v rukou. Tvor se práv stav l na nohy a krátkými, noži zakončenými prsty sekal do
vzduchu.
Thomas mocnými nádechy hltal vzduch a koutkem oka pozoroval, jak bojují ostatní.
Minho bodal a píchal, s nožem v obou rukách, a tvor dokonce pozpátku ustupoval, dál od n ho.
Newt se drápal po zemi, t žkopádn pronásledovaný tvorem, s nímž bojoval a který byl viditeln
zran ný. Zpomaloval. Teresa byla od n ho nejblíž. Skákala, uhýbala a bodala do svého protivníka
násadou ošt pu. Proč to d lala? Vypadalo to, že i její obluda je t žce zran ná.
Thomas p enesl pozornost zpátky ke svému boji. St íbrná šmouha prudkého pohybu ho p
im la, aby se sklonil. V dalším okamžiku mu vlasy rozčechral závan vzduchu od máchnutí
tvorovy paže. Thomas se otočil, skrčil se až k zemi a snažil se bodáním zasáhnout n jakou partii
tvora, jenž ho pronásledoval a p i n kolika dalších výpadech ho jen t sn minul. Thomasovi se
poda ilo trefit jeden z t ch oranžových svítících výr stk . Zablesklo se, rozlétly se jiskry a sv tlo
okamžit pohaslo. V d l, že takové št stí nebude mít po ád, a tak se vrhl k zemi, sbalil se a znovu
se n kolikrát p ekulil, než se o n kolik metr dál postavil.
Tvor znehybn l – alespo na tak dlouho, kolik Thomasovi trvalo provést únikový manévr
–, ale teď se znovu vrhl za ním. Thomasovi se v hlav zformovala myšlenka, která získala na z
etelnosti, když se ohlédl, jak bojuje Teresa, jejíž tvor se teď pohyboval p erušovanými, pomalými
výpady. Šla p ímo po t ch žárovkách a rozbíjela je. Explodovaly se stejnými pyrotechnickými
efekty. Zničila už nejmí t i čtvrtiny t ch zvláštních výr stk . Žárovky. Úpln mu stačilo
zničit ty žárovky. Byly n jakým zp sobem propojené s tvorovou energií, životem nebo silou. Bylo
možné, že je to doopravdy tak snadné?
Letmé rozhlédnutí po zbytku bojišt mu ukázalo, že n kolik dalších to pochopilo také, ale v
tšina ne. Se zoufalým odhodláním se snažili sekat do končetin, sval nebo k že, ale žárovky úpln
pomíjeli. Dv postavy již ležely na zemi, pokryté ranami, bez známek života. Jeden chlapec. Jedna
dívka.
Thomas zm nil celou svou taktiku. Místo aby útočil bezhlav , p iskočil a bodl po jedné
žárovce na krku obludy. Minul a za ízl se do vrásčité, žlutavé k že. Tvor se po n m ohnal, ale
Thomas se stáhl práv včas, takže mu konečky nož pouze rozpáraly košili a ud laly v ní dlouhé
zubaté díry. Podnikl další výpad a znovu sekl po stejné žárovce. Tentokrát zasáhl, rozbil ji a vyk
esal roj jisker. Tvor na celou sekundu znehybn l, než se p epnul zp t do bojového režimu.
Thomas kolem tvora kroužil, p iskakoval tam a zpátky, bodal, píchal a sekal.
Prásk, prásk, prásk.
Jedna z čepelí monstra ho ízla na ruce a zanechala po sob dlouhou, zá iv červenou čáru.
Thomas vyrazil k dalšímu výpadu. ů znovu. Ješt jednou.
Prásk, prásk, prásk. Jiskry sršely, tvor se p i každém rozbití žárovky t ásl a škubal sebou.
S každým úsp šným zásahem se pauza o n co prodlužovala. Thomas cítil n kolik dalších škrábanc
a íznutí, ale nic vážného. Pokračoval v útočení na ty oranžové koule.
Prásk, prásk, prásk.
Každé drobné vít zství tvorovi odčerpávalo sílu. Postupn bylo vid t, jak se začíná hrbit,
ale ani pak se nep estával snažit rozkrájet Thomase na kousky. Thomas neúnavn útočil, žárovku
za žárovkou, p ičemž každá následující byla snazší než ta p ed ní. Kdyby ho tak mohl rychle
dorazit, zabít ho. Potom by mohl b hat po bojišti a pomáhat ostatním. Ukončit to jednou pro-
Za jeho zády se oslniv zablesklo. V další chvíli ho zvuk, jako by explodoval celý vesmír, p
ipravil o krátký okamžik radosti a nad je. Vlna neviditelné energie ho srazila na zem. Padl na b
icho a zbra od n ho s inčením odskákala. Tvor se skácel také a vzduch nasytil pach spáleniny.
Thomas se p ekulil na b icho a uvid l obrovskou černou díru v zemi. Byla oho elá a kou ilo se z
ní. Na jejím okraji leželo chodidlo s čepelemi a ruka jednoho monstra. Po zbytku t la nebylo ani
stopy.
Byl to úder blesku. P ímo za ním. Bou ka konečn propukla.
Ve stejnou chvíli, kdy ho to napadlo, vzhlédl k obloze a uvid l, jak z černých mrak nad
jejich hlavami začínají padat tlusté, bíle žhnoucí st epy.

60. KAPITOLA

Blesky explodovaly všude kolem n ho, za doprovodu ohlušujícího burácení hromu; ze

všech stran vyletovala do vzduchu oblaka hlíny. N kolik lidí ječelo – jeden k ik, dívčí, náhle n co
uťalo. ů ten puch spáleniny. Dusivý. Elektrické výboje ustaly stejn rychle, jako začaly. ůle v
mracích se blesky míhaly dál a spustil se prudký liják.
Thomas se p i té první smršti blesk ani nepohnul. Nebyl d vod si myslet, že by na
kterémkoli jiném míst bylo bezpečn ji než tam, kde ležel. ůle když se nápor p ehnal, zt žka se
postavil, aby se rozhlédl a zjistil, co by mohl d lat, nebo kam by mohl utéct, než to p ijde znovu.
Tvor, se kterým bojoval, byl mrtvý, p lka jeho t la byla zčernalá a druhá p lka byla pryč. Teresa
stála nad svým protivníkem a mlátila do n ho násadou svého ošt pu, až rozbila poslední žárovku;
jiskry syčiv pohasly. Minho byl na zemi, ale pomalu se zvedal. Newt tam stál a hruď se mu
dmula hlubokými nádechy a výdechy. Pánvička se p edklán l a zvracel. N kte í leželi na zemi;
další – jako Brenda a Jorge – s obludami stále ješt bojovali. Všude kolem nich dun ly hromy a
liják prosv covaly blesky.
Thomas musel n co ud lat. Teresa nebyla daleko od n ho; stála pár krok od mrtvého tvora,
zlomená v pase, ruce op ené o kolena. Musíme najít nějaký úkryt! ekl jí telepaticky.
Kolik nám zbývá času?
Thomas zblízka zamžoural na hodinky. Deset minut.
Měli bychom si vlézt do těch schránek. Ukázala na nejbližší, která byla stále otev ená jako
dokonale roz íznutá vaječná sko ápka. Její poloviny byly v tuhle chvíli určit plné vody.
Ten nápad se mu zamlouval. Co když se nám je nepoda í zav ít?
Máš nějaký lepší plán?
Ne. Popadl ji za ruku a rozb hl se.
Musíme to íct ostatním! namítla, když se ke schránce p iblížili.
P ijdou na to sami. V d l, že nemohou čekat – další výboje je mohly zasáhnout v
kterémkoli okamžiku. Než by se jemu a Terese poda ilo dát všem v d t, už by byli mrtví.
Musel svým p átel m v it, že se zachrání sami. Věděl, že jim v it m že.
Dob hli ke schránce práv v okamžiku, kdy z nebe klikat sjelo n kolik elektrických výboj a
ude ilo spalujícími explozemi všude kolem nich. Hlína a déšť se rozst íkly do všech stran.
Thomasovi hučelo v uších. Podíval se do levé poloviny boxu a nespat il nic než nevelkou kaluž
špinavé vody. Linul se z ní strašlivý zápach.
„D lej!“ zak ičel a začal lézt dovnit .
Teresa ho následovala. Nepot ebovali mluvit, aby v d li, co mají dál d lat. Oba si klekli a
naklonili se dop edu, aby dosáhli na prot jší konec druhé poloviny – byl potažený elastickou
vrstvou, která se dala pohodln chytit. Thomas se zap el b ichem o okraj schránky a zatáhl sm
rem nahoru. Dal do toho všechnu sílu, která mu zbývala. Druhá polovina se zvedla a otočila se
k nim.
Ve chvíli, kdy Thomas m nil polohu, aby si sedl, k nim p ib hli Brenda a Jorge. Velice se
mu ulevilo, když uvid l, že jsou v po ádku.
„Najde se tam pro nás místo?“ p ek ičel Jorge rachot bou e.
„Vlezte dovnit !“ zak ičela v odpov ď Teresa.
Oba se protáhli p es okraj a s cáknutím sklouzli do prostorného boxu. Bylo tam t sno, ale vešli
se. Thomas se odhrabal na druhý konec, aby jim ud lal víc místa. Víko držel otev ené jen s
tenkou škvírou – na jeho venkovní povrch bubnoval déšť. Jakmile se všichni usadili, sklonili s
Teresou hlavu a nechali schránku, aby se úpln zav ela. ůž na monotónní hukot dešt , vzdálené
exploze blesk a prudké nadechování zavládlo relativní ticho. I když Thomas po ád slyšel v uších
stejné zvon ní.
Mohl jen doufat, že ostatní p átelé se v po ádku dostali do vlastních schránek.
„Díky, že jsi nás pustil dovnit , muchacho,“ ekl Jorge, když to vypadalo, že už všichni popadli
dech.
„Jasná v c,“ odv til Thomas. Uvnit boxu byla absolutní tma, ale hned vedle sebe m l
Brendu, potom byl Jorge a na druhém konci Teresa.
„ íkali jsme si, že si to t eba rozmyslíš a nepustíš nás,“ promluvila Brenda. „Byla by to
dobrá p íležitost, jak se nás zbavit.“
„Prosím t ,“ zamumlal Thomas. Byl p íliš unavený, než aby mu záleželo na tom, jak to
zní. Všichni málem zem eli a navíc bylo možné, že ješt nemají vyhráno.
 „Tak tohle je naše bezpečné útočišt ?“ zeptala se Teresa.
Thomas stiskl osv tlovací tlačítko na hodinkách; do vypršení lh ty jim zbývalo sedm minut.
„Momentáln v to doufám. T eba se za pár minut ty pitomé čtverce zem otočí a vyklopí nás do n
jaké pohodlné místnosti, kde budeme moci všichni spokojen žít až do smrti. ůnebo taky ne.“
Bác!
Thomas vyjekl – do víka schránky n co praštilo a vydalo nejhlasit jší zvuk, jaký kdy
slyšel, ránu, ze které praskaly uši. Ve strop jejich úkrytu se objevila dírka – jen škvírka šedivého
sv tla –, ve které se slévaly vodní kapky a rychle z ní kapaly.
„Určit to byl blesk,“ ekla Teresa.
Thomas si promnul uši, ve kterých mu teď ješt víc zvonilo. „Ješt pár takových a
budeme tam, kde jsme byli na začátku.“ Jeho hlas zn l prázdn .
Další mrknutí na hodinky. P t minut. Voda kapala do kaluže na dn ; strašlivý pach p
etrvával; zvon ní v Thomasov hlav se zmírnilo.
„P edstavoval jsem si to trochu jinak, hermano,“ promluvil Jorge. „Myslel jsem, že se
tady ukážeme a ty p esv dčíš velký šéfy, aby nás p ibrali. Dali nám ten lék. Nenapadlo m , že
skončíme zalezlí ve smradlavé van a budeme čekat na popravu elektrickým proudem.“ „Jak
ješt dlouho?“ zeptala se Teresa.
Thomas se podíval. „T i minuty.“
Venku zu ila bou ka, do zem bily blesky, déšť bubnoval.
Schránkou ot áslo další zadun ní a prudká rána. Prasklina ve strop se zv tšila natolik, že se
dovnit začala valit voda, až byli Brenda a Jorge celí post íkaní. N co syčelo a dovnit pronikala
také pára, jak blesk rozehál venkovní materiál.
„Bez ohledu na to, co se stane, už moc dlouho nevydržíme!“ k ikla Brenda. „Sed t tady a
čekat, až to p ijde, je skoro horší!“
„Zbývají jenom dv minuty!“ zak ičel na ni Thomas. „Vydržte!“
Venku se rozezn l n jaký zvuk. Zpočátku byl slabý, v hluku bou e se skoro nedal rozeznat.
Vrčení. Hluboké a tiché. Pomalu sílilo, jako by Thomasovi rozechvívalo celé t lo.
„Co to je?“ zeptala se Teresa.
„Netuším,“ odpov d l Thomas. „ůle podle toho, jaký jsme zažili den, jsem p esv dčený, že
to není nic dobrého. Musíme vydržet už jenom asi minutu.“
Zvuk sílil a prohluboval se. Byl teď hlasit jší než h m ní a déšť. St ny schránky vibrovaly.
Thomas venku slyšel svist v tru, čímsi odlišného od toho, který foukal celý den. Byl silný.
Skoro... um lý.
„Zbývá jenom t icet sekund,“ oznámil Thomas. Najednou začal m nit názor. „Možná máte
pravdu, lidi. Možná nám uniká n co d ležitého. Myslím... myslím, že bychom se m li podívat.
„Cože?“ odpov d l mu Jorge.
„Musíme zjistit, co d lá ten zvuk. D lej, pomoz mi to znovu otev ít.“
„ů když slétne z oblohy krásný velký blesk a usmaží mi zadek?“ Thomas p iložil dlan na
strop. „Musíme to risknout! Honem – zatlač!“
Má pravdu,“ ekla Teresa a zap ela se rukama, aby taky pomohla. Brenda
ji napodobila a nedlouho nato se k nim p ipojil i Jorge.
„Otev ít jenom tak z p lky,“ ekl Thomas. „Jste p ipravení?“
Poté, co mu odpov d lo n kolik souhlasných zamručení, zavelel: „Raz... dva... t i!“
Všichni zabrali sm rem k obloze a jejich síla byla nakonec p ehnaná. Víko vylet lo vzh ru, p
eklopilo se, praštilo do zem a nechalo schránku úpln otev enou. Déšť, který pršel horizontáln ,
unášený divokým v trem, do nich krut bušil.
Thomas se op el o okraj boxu a vyt eštil oči na v c, která se vznášela ve vzduchu jen n
jakých deset metr od zem a rychle klesala na p istání. Bylo to obrovské a kulaté, blikalo to a m
lo to trysky, z nichž šlehaly modré plameny. Byla to stejná loď jako ta, která ho zachránila,
když byl post elen. Berg.
Thomas pohlédl na hodinky práv včas, aby uvid l, jak vypršela poslední sekunda.
Podíval se zpátky nahoru.
Berg dosedl na p istávací podvozek, který vypadal jako pa áty, a obrovské nákladní dve e
v jeho kovovém b iše se začaly otevírat.

61. KAPITOLA

Thomas v d l, že už nemohou marnit čas. Žádné otázky, žádné obavy, žádné hašte ení.
Pouze akce.
„D lejte!“ zak ičel, vystoupil ze schránky a zatahal Brendu za ruku. Uklouzl, p epadl a s
vlhkým cáknutím p istál v blát . Zvedl se na rukou, vyplivl slizkou hmotu z úst a vyt el si ji z
očí. Potom se t žce postavil zp t na nohy. Déšť se valil v proudech, hrom práskal ze všech
stran, blesky prosv covaly vzduch hrozivými záblesky.
Jorge a Teresa se s Brendinou pomocí dostali ven. Thomas se podíval na berg, vzdálený
možná patnáct metr . Nákladní dve e teď byly úpln otev ené, rozev ená tlama vedoucí ke h
ejivému teplu uvnit . Ve stínech tam stály postavy, které držely zbran a čekaly. Očividn nem ly v
úmyslu vyjít ven a komukoli do bezpečného útočišt pomoci. Opravdového bezpečného útočišt .
„Utíkejte!“ za val. Sám byl už v pohybu. Pevn sev ený n ž držel p ed sebou pro p ípad, že by n
která z t ch oblud byla ješt naživu a prahla po boji.
Teresa a ostatní byli vedle n ho a drželi s ním krok.
Na zemi rozm klé dešt m bylo složité se po ádné zapírat. Thomas dvakrát uklouzl a
jednou upadl. Theresa ho chytila za košili a škubala s ním tak dlouho, až byl na nohou a znovu b
žel. Ostatní byli kolem nich, sp chali do bezpečí lodi stejn jako oni. Tma bou ky, závoj dešt a
jasné blýskání znesnad ovaly pokusy rozeznat, kdo je kdo. Nebyl čas lámat si s tím hlavu.
Zprava se od zadního konce letounu vyno il tucet žárovkových tvor ; t žkopádn zamí ili do míst,
kde by Thomase od ízli od otev ených nákladních dve í. Čepele se jim leskly dešt m, na n kterých
byly karmínové skvrny. P ibližn polovinu svých strašideln svítících žárovek m li rozbitou a na
jejich trhavých pohybech to bylo znát. Ale nevypadali o nic mí nebezpečn . ů lidé v bergu po ád
nic ned lali, jenom se dívali.
„Vezm te to p ímo p es n !“ zak ičel Thomas. Nato se objevili Minho, Newt a n kolik
dalších Placer a p ipojili se k útoku. Také Harriet a n kolik dívek ze skupiny B. Vypadalo to, že
plánu, jakkoli chabému, rozum jí všichni: p ekonat t chto n kolik posledních monster a
vypadnout odsud.
 Thomas možná poprvé od chvíle, co se p ed n kolika týdny ocitl v Placu, necítil strach.
Nev d l, jestli ho ješt n kdy bude cítit. Nev d l proč, ale n co se zm nilo. Kolem explodovaly
blesky, n kdo vyk ikl, déšť zesílil. Ženoucí se vítr ho bombardoval malými kamínky a kapkami
vody, které nebyly o nic mí bolestivé. Tvorové mávali ve vzduchu svými čepelemi, vydávali ten
zneklid ující ev a čekali na boj. Thomas zvedl n ž nad hlavu a b žel dál.
Beze strachu.
Metr od tvora uprost ed vyskočil do vzduchu a vykopl. Ob nohy p i tom držel pevn
u sebe. Nohama vrazil do oranžové žárovky, která tvorovi trčela ze st edu hrudi. Praskla a
zasyčela; tvor ze sebe vyrazil odporné zakvílení, pozpátku se sklátil a praštil sebou o zem.
Thomas p istál v blát a odkutálel se stranou. Okamžit ale vyskočil a začal kolem tvora
tančit, p ičemž sekáním a bodáním likvidoval další svítící výr stky.
Prásk, prásk, prásk.
Uhýbal a uskakoval p ed marným máváním tvorových nož . P echázel do protiútoku a
bodal. Prásk, prásk, prásk. Zbývaly jenom t i žárovky; tvor se už skoro nemohl hýbat. Thomas
si v návalu sebev domí na tvora obkročmo vyskočil a v rychlém sledu zasadil poslední kruté
údery, aby to ukončil.
Poslední žárovka praskla a se zasyčením zhasla. Byl mrtvý.
Thomas vstal a otočil se, aby se podíval, jestli n kdo jiný nepot ebuje pomoc. Teresa
svého protivníka dorazila. Minho a Jorge také. Newt bojoval a šet il p i tom svou špatnou nohu.
Brenda mu pomáhala bodáním zničit zbývající žárovky na jejich nep íteli.
O n kolik sekund pozd ji byl konec. ůni jeden tvor se nehýbal. Nezá ila žádná oranžová sv
tla. Bylo dobojováno.
Thomas udýchan vzhlédl ke vstupu do stroje, vzdálenému ani ne deset metr . P ímo p ed
jeho očima se trysky zažehly a loď se začala odlepovat od zem .

„Odlétá!“ zak ičel nejhlasit ji, jak mohl, a začal horečn ukazovat na jejich jediný únikový
prost edek. „Honem!“
To slovo ani po ádn neopustilo jeho rty, když ho Teresa popadla za ruku a začala ho
táhnout za sebou, jak b žela k lodi. Thomas zavrávoral, ale pak se narovnal a jeho nohy se dusav
rozb hly blátem. Uvid l, jak sv tlo blesku vyplnilo oblohu, a uslyšel za zády prásknutí hromu.
Další výk ik. Ostatní vedle n ho, kolem n ho, teď už i p ed ním, všichni b želi. Newt kulhal, ale
Minho klusal vedle n ho a hlídal ho očima, aby m l jistotu, že neupadne.
Berg se vznesl tak metr nad zem, pomalu stoupal a zárove se otáčel, p ipravený každou
sekundou zm nit nastavení trysek a vyst elit pryč. První k n mu dorazilo n kolik Placer a t i dívky.
Na nic nečekali a vyskočili na plošinu otev ených nákladních dve í. Stroj dál stoupal.
Další k n mu dob hli, vylezli na palubu a odhrabali se dovnit .
Pak bergu dosáhli Thomas s Teresou. Otev ené dve e byly teď ve výšce prsou. Vyskočil a
rukama se vzep el o rovný kov, paže ztuhlé, b icho p itisknuté na tlustý okraj. Vyšvihl pravou
nohu vzh ru, našel oporu a odkutálel se celým t lem do dve í. Loď dál stoupala. Ostatní šplhali
na palubu, nebo natahovali ruce a pomáhali vytáhnout do lodi další. Teresa byla p lkou t la naho
e a snažila se rukou nahmatat n co, čeho by se chytila.
Thomas ji popadl za ruku a vtáhl ji dovnit . Zhroutila se na n ho a pod lila se s ním o
kratičký výraz vít zství. Okamžik nato už byla pryč. Oba p istoupili k okraji, aby se podívali,
jestli n kdo nepot ebuje pomoc.
 Berg byl teď metr osmdesát nad zemí a začínal se naklán t. Z okraje viseli ješt t i lidé.
Harriet a Newt tahali dovnit jednu dívku. Minho pomáhal ůrisovi. ůle Brenda se držela jenom
rukama, t lo jí viselo dol , jak švihala nohama a snažila se vytáhnout nahoru.
Thomas si lehl na b icho, p ilezl blíž, natáhl se a chytil ji za pravou paži. Teresa ji chytila
za druhou. Kov nákladových dve í byl mokrý a kluzký; když Thomas zkusil zabrat, začal klouzat
ven, pak se ale prudce zastavil. Letmé ohlédnutí mu prozradilo, že Jorge použil zadek a nohy a
pevn drží jak Thomase, tak Teresu.
Thomas se podíval zpátky na Brendu a začal znovu tahat. S pomocí Teresy se nakonec
vysoukala p es okraj dost na to, aby se mohla zap ít b ichem; pak už to pro ni byla hračka.
Zatímco Brenda lezla na palubu a hloub ji do lodi, Thomas znovu pohlédl ven na zem, která se
pomalu vzdalovala. Nebylo tam nic než ti d siví tvorové, mrtví a mok í, posetí kapsami vytahané
k že, které byly kdysi plné a jasn prosv tlené. ů ješt n kolik lidských t l, ale nebylo jich mnoho a
nebyl to nikdo, kdo by byl Thomasovi blízký.
Pozpátku p elezl od okraje dovnit . Cítil p i tom obrovskou úlevu. Dokázali to, alespo v
tšina z nich. P ekonali raply i svítící, odporná monstra. Zvládli to. Vrazil do Teresy, otočil se k
ní, p itáhl ji k sob a pevn ji objal. Na okamžik zapomn l, co se stalo. Dokázali to.
„Kdo jsou tito dva lidé?“
Thomas odskočil od Teresy, aby se podíval, kdo to zak ičel – byl to muž s krátkými
zrzavými vlasy a mí il černou pistolí na Brendu a Jorgeho, kte í sed li vedle sebe a t ásli se, mok
í a plní pohmožd nin.
„Odpov zte mi n kdo!“ za val muž znovu.
Thomas promluvil d ív, než si to stačil rozmyslet. „Pomohli nám p ejít p es m sto – nebýt
jich, nebyli bychom tady.“
Muž škubl hlavou sm rem k Thomasovi. „Vy jste je... nabrali cestou?“
Thomas p ikývl. Nelíbilo se mu, jak se to vyvíjí. „Uzav eli jsme s nimi dohodu. Slíbili
jsme jim, že také dostanou lék. I tak je nás mí , než kolik nás bylo na začátku.“
„Na tom nezáleží,“ odv til muž. „Ne ekli jsme, že m žete p ivést civily!“
Berg pokračoval ve stoupání, ale doko án otev ené dve e se nezav ely. Širokým otvorem
se honil vítr; pokud by se dostali do turbulencí, kdokoli z nich mohl vypadnout a z ítit se.
Thomas p esto vstal, odhodlaný bránit úmluvu, kterou uzav el. „ ekli jste nám, abychom p
išli sem, a my jsme ud lali, co jsme museli!“
Hostitel s pistolí se zarazil a zdálo se, že o této logice p emýšlí. „Občas zapomínám, jak málo
chápete, co se d je. Dobrá, jednoho z nich si m žete nechat. Druhý p jde.“ Thomas se snažil
nedat na sob znát, jak ho to šokovalo. Jak to myslíte, že... druhý p jde?“
Muž na pistoli n čím cvakl a pak p istrčil její konec blíž k Brendin hlav . „Na tohle
nemáme čas! Máš p t sekund na to, abys vybral toho, kdo z stane. Když nevybereš, zem ou oba.
Jedna.“
„Počkejte!“ Thomas se podíval na Brendu a na Jorgeho. Oba hled li do podlahy a nic ne
íkali. V obličejích byli bledí strachem.
„Dv .“
Thomas potlačil sílící paniku, zav el oči. Nebylo to nic nového. Ne, už chápal, jak to
chodí. V d l, co musí ud lat.
„T i.“
Už žádný strach. Žádný šok. Žádné otázky. P ijmi, co p ijde. Zapoj se do hry. Zvládni testy.
Zvládni zkoušky.
 „Čty i!“ Muž zrudl v obličeji. „Vyber hned teď, nebo zem ou oba!“
Thomas otev el oči a ud lal krok dop edu. Pak ukázal na Brendu a ekl dv nejodporn jší
slova, jaká kdy vyšla z jeho rt .
„Zabij ji.“
Pod dojmem toho zvláštního prohlášení, že m že z stat jenom jeden, si Thomas myslel, že
chápe situaci, že ví, co se stane. Domníval se, že je to jenom další prom nná a oni vezmou toho,
koho nevybral. Ale zmýlil se.
Muž zastrčil pistoli do opasku kalhot, sáhl dol , ob ma rukama chytil Brendu za tričko a
škubnutím ji zvedl. Beze slova vykročil k otev eným dve ím a táhl ji s sebou.

62. KAPITOLA

Brenda pohlédla vystrašenýma očima na Thomase. Její obličej byl plný bolesti, jak ji ten
cizí muž táhl po kovové podlaze bergu. K nákladním dve ím a jisté smrti.
Když byli v p lce cesty, Thomas se jal jednat.
Vrhl se vp ed, trefil muže do kolen a srazil ho na podlahu; pistole zarachotila o zem vedle
n ho. Brenda upadla na bok, ale Teresa p iskočila, chytila ji a odtáhla ji od nebezpečného okraje
dve í zpátky. Thomas p itiskl levým p edloktím mužovo hrdlo a druhou rukou sáhl pro pistoli.
Jeho prsty ji našly, stiskly a p itáhly. Vyskočil a couvl. Pistoli držel ob ma rukama a mí il jí na
cizince ležícího na zádech.
„Nikdo další nezem e,“ ekl udýchan Thomas, lehce šokovaný sám sebou. „Jestli jsme
neud lali dost, abychom t mi vašimi pitomými testy prošli, máme prost sm lu. Testy skončily.“ V
okamžiku, kdy to ekl, mu blesklo hlavou, jestli se to tak mělo stát. Ale i tak to bylo jedno –
každé své slovo myslel naprosto vážn . To nesmyslné zabíjení a umírání muselo skončit.
Výraz tvá e cizího muže zm kl do nejnepatrn jšího náznaku úsm vu. Posadil se a pozpátku se
odhrabal pryč, až narazil do st ny. Zárove se velké nákladní dve e začaly uzavírat. Záv sy p i tom
sk ípaly, jako když kvičí prasata. Nikdo nic ne ekl, dokud se inčiv nezav ely. T sn p edtím se vnit
kem prohnal poslední náraz v tru.
„Jmenuji se David,“ ekl muž. Jeho hlas byl v tom novém tichu, narušovaném jenom
tichým hukotem lodních motor a trysek, hodn zvučný. „ů ned lejte si obavy, máte pravdu. Je
konec. Je konec.“
Thomas posm šn pokýval hlavou. „Jo, to už jsme n kdy slyšeli. ůle tentokrát to myslíme
vážn . Už nebudeme sed t a nechávat vás, abyste s námi zacházeli jako s krysami.
Skončili jsme.“
David se po velkém nákladním prostoru chvíli rozhlížel, možná se díval, jestli ostatní
souhlasí s tím, co Thomas práv ekl. ůle Thomas nem l odvahu pohlédnout jinam. Musel v
it, že všichni stojí za ním.
Nakonec se David podíval zpátky na Thomase a pak začal pomalu vstávat. Zvedl ruku ve smí
livém gestu. Jakmile stál, strčil si ob ruce do kapes. „Nechápete, že všechno prob hlo a nadále
bude probíhat podle plánu. ůle máte pravdu, zkoušky jsou ukončené. Odvezeme vás na
bezpečné místo – opravdové bezpečné místo. Už žádné testy, žádné lži, žádné léčky. Žádné p
edstírání.“
Odmlčel se. „Mohu vám slíbit jenom jediné. ůž uslyšíte, proč jsme vás tomu všemu
vystavili, a proč je tak d ležité, že tolik z vás p ežilo, pochopíte to.“
„To je nejv tší plopákovina, jakou jsem v život slyšel,“ vyrazil ze sebe pohrdav Minho.
Thomas se neubránil pocitu mírné úlevy, že jeho p ítel neztratil bojovnost. „ů co ten lék?
Slíbili jste nám ho. Pro nás a pro ty dva, kte í nám pomohli se sem dostat. Jak m žeme v it
čemukoliv, co nám íkáte?“
„V tuhle chvíli si myslete, co chcete,“ odv til David. „Od tohoto okamžiku se situace zm
ní a vy lék dostanete, tak jak jsme vám to ekli. Jen co se vrátíme do centrály. Mimochodem, tu
pistoli si m žeš nechat – dokonce vám dáme další, jestli budete chtít. Už nebudete s ničím dalším
bojovat, nebudou žádné testy nebo zkoušky, které byste mohli ignorovat nebo odmítat. Náš berg
p istane, vy uvidíte, že jste v bezpečí, a budete si moci d lat, co budete chtít. Jediné, co od vás
ješt n kdy budeme chtít, bude to, abyste poslouchali. Jenom abyste poslouchali. Jsem p esv
dčený, že vás p inejmenším zajímá, co za tím vším je.“
Thomas m l chuť začít na toho muže k ičet, ale v d l, že by tím ničemu neprosp l. Místo
toho odpov d l co možná nejklidn jším hlasem. „Už žádné další hry.“
„P i prvním náznaku problém zahajujeme boj,“ prohlásil Minho. „Jestli to bude znamenat
naši smrt, budiž.“
David se tentokrát usmál naplno. „To je totiž p esn to, co jsme p edpov d li, že v tomto
okamžiku ud láte.“ Rukou ukázal na dví ka v zadní části nákladního prostoru. „P jdeme?“
Tentokrát promluvil Newt. „Co je další bod toho pitomýho programu?“
„Jen jsme si íkali, že budete chtít n co sníst, nebo si t eba dát sprchu. Vyspat se.“ Začal
houf Placer a dívek obcházet. „Bude to hodn dlouhý let.“
Thomas a ostatní se na sebe n kolik sekund dívali. ůle nakonec se vydali za Davidem. Ve
skutečnosti žádnou jinou možnost nem li.

63. KAPITOLA

V pr b hu dalších n kolika hodin se Thomas usilovn snažil na nic nemyslet. Vzep

el se, ale pak z n j nap tí, odvaha a pocit vít zství n jak vyprchaly, jak se skupina v novala t m
nejobyčejn jším činnostem. Teplé jídlo. Chlazené nápoje. Léka ské ošet ení.
Nádhern dlouhá sprcha. Čisté oblečení.
Thomas celou tu dobu vyhodnocoval možnost, že se to všechno d je znovu. Že on a
ostatní jsou ukolébáváni a pomalu vedeni k dalšímu šoku, jako byl ten, který zažili, když se po
záchran z Labyrintu probudili na ubikaci. ůle co jiného se také dalo d lat? David a ostatní lidé z
personálu jim nijak nevyhrožovali a ned lali nic, čím by zavdali p íčinu ke znepokojení.
Thomas, občerstvený a s plným žaludkem, skončil usazený na sedačce, která se táhla úzkou st
ední částí bergu, rozlehlou prostorou plnou nesourodého, olivov hn dého vybavení. Terese se
vyhýbal, ale ona p išla sama a posadila se k n mu. Po ád pro n ho bylo t žké zdržovat se v její
blízkosti a mluvit s ní nebo s kýmkoli jiným. Uvnit ho spaloval ohe zmatku.
 ůle hodil to všechno za hlavu, protože se nic jiného d lat nedalo. Netušil, jak se berg
pilotuje, a i kdyby se ho dokázal zmocnit, stejn by nev d l, kam s ním odlet t. Pojedou tam, kam
je ZLOSIN zaveze, vyslechnou si, co jim chce íct, a pak se rozhodnou.
„O čem p emýšlíš?“ zeptala se nakonec Teresa.
Thomas byl rád, že promluvila nahlas – nebyl si jistý, jestli s ní chce ješt n kdy
komunikovat telepaticky. „O čem p emýšlím? V tšinou se snažím nemyslet v bec.“
„To jo. Možná bychom si chvíli m li jen tak užívat klid a mír.“
Thomas se na ni podíval. Sed la vedle n ho, jako by se mezi nimi v bec nic nestalo. Jako
by po ád byli nejlepší p átelé. ů on už to dál nemohl vydržet.
„Vadí mi, že se chováš, jako by se nic nestalo.“
Teresa sklopila oči. „Snažím se na to zapomenout úpln stejn , jako se na to nejspíš snažíš
zapomenout ty. Hele, nejsem pitomá. Vím, že to mezi námi nikdy nem že být stejné. ůle ani tak
bych nic nezm nila. Byl to plán a vyšlo to. Nejsi mrtvý a tím mi to stojí za to. T eba mi jednou
odpustíš.“
Thomas ji skoro nenávid l, že mluví tak racionáln . „Jediné, na čem mi v tuhle chvíli
záleží, je tyhle lidi zastavit. To, co nám provedli, není správné. ů je mi jedno, jak moc jsem do
toho pat il. Je to špatné.“
Teresa se maličko natáhla, aby si mohla položit hlavu na op rku sedačky. „ůle no tak,
Tome. Vzpomínky nám možná vymazali, ale mozek nám nevzali. Oba jsme do toho pat ili, a až
nám pov dí všechno – až si vzpomeneme, proč jsme do toho šli –, ud láme, co nám eknou.“
Thomas se nad tím krátce zamyslel a uv domil si, že by asi nemohl víc nesouhlasit. Kdysi to tak
možná cítil, ale teď ne. I když diskutovat o tom s Teresou bylo to poslední, o co stál.
„Možná máš pravdu,“ zamumlal.
„Kdy jsme naposledy spali?“ zeptala se. „P ísahám, že si nevzpomínám.“
Znovu ta hra, že všechno je v nejlepším po ádku. „Já jo. ůlespo pokud jde o m . M lo to n
co společného s plynovou komorou a tys m mlátila do hlavy velkým ošt pem.“ Teresa se
protáhla. „Nem žu se omlouvat do nekonečna. ůspo sis trochu odpočinul, když jsi byl mimo. To
já jsem nezamhou ila oči ani na okamžik. Myslím, že jsem byla vzh ru celé dva dny.“
„Chudinko.“ Thomas zívl. Nemohl s tím nic d lat – byl taky unavený.
„Mmmm?“
Když se na ni podíval, zjistil, že má oči zav ené a její dech se zpomalil. Prost usnula.
Rozhlédl se po ostatních Placerech a dívkách ze skupiny B. V tšina jich také odpadla. Krom
Minha – snažil se mluvit s n jakou hezkou dívkou, ale m la zav ené oči. Po Jorgem a Brend
nebylo nikde ani památky – což Thomasovi p išlo zvláštní, nemluv o tom, že mu to d lalo trochu
starosti.
A práv tehdy si uv domil, že mu Brenda strašn chybí, ale i jemu začala klesat víčka a vkradla se
do n ho únava a vyčerpání. V okamžiku, kdy se zabo il do sedačky hloub ji, došel k záv ru, že
pozd ji bude mít čas se po ní podívat. Pak se konečn podvolil a vydal se na pospas p íjemné tm
nev domí.

64. KAPITOLA
 Probudil se, zamžoural, prot el si oči a zjistil, že nevidí nic než čist bílou. Žádné tvary,
žádné stíny, žádné zm ny, nic. Jenom bílou.
Zachv l se panikou, než si uv domil, že se mu to určit zdá. Bylo to zvláštní, ale musel to
být sen. Cítil své t lo, cítil na k ži své prsty. Cítil, jak dýchá. Slyšel se, jak dýchá. P esto m l
kolem sebe kompletní a souvislý sv t zá ivého nic.
Tome.
Hlas. Její hlas. Mohla na n ho mluvit i ve snu? Ud lala to už n kdy p edtím? ůno.
Hej, odpov d l.
Jsi... v po ádku? Zn lo to znepokojen . Ne, působilo to znepokojen .
Co? Jo, jsem v pohodě. Proč?
Jen mě napadlo, že asi budeš trochu p ekvapený.
Ucítil osten zmatku. O čem to mluvíš?
Pochopíš víc. Už hodně brzo.
Thomas si poprvé uv domil, že s tím hlasem není n co v po ádku. N co v n m chyb lo.
Tome?
Neodpov d l. Do útrob se mu vkradl strach. Hrozný, odporný, toxický strach.
Tome?
Kdo... kdo jsi? zeptal se nakonec, ale už v tu chvíli se d sil odpov di.
Odmlčela se, než odpov d la.
To jsem já, Tome. Brenda. Vyvine se to pro tebe špatně.
Než si stačil uv domit, co d lá, vyk ikl. K ičel, k ičel a k ičel, až ho to nakonec probudilo.

65. KAPITOLA

Sed l zp íma, zbrocený potem. Ješt p edtím, než dokázal úpln zpracovat své okolí, než
všechny informace doputovaly nervovými drahami a prošly poznávacími funkcemi jeho mozku,
pochopil, že všechno je špatn . Že znovu o všechno p išel.
Ležel na zemi, sám v místnosti. St ny, strop, podlaha – všechno bylo bílé. Podlaha pod
ním byla houbovitá, tvrdá a hladká, ale zárove dost poddajná, aby byla pohodlná. Podíval se na
st ny – byly polstrované, pokryté velkými prohlubn mi, které m ly uprost ed knoflík, s p ibližn
metrovým rozestupem. Z obdélníku ve strop , který byl p íliš vysoko, než aby na n j dosáhl, zá
ilo jasné sv tlo. Von lo to tam čistotou, jako po čpavku a mýdle. Thomas pohlédl dol a zjistil, že
dokonce i jeho oblečení je bez barvy: tričko, plát né kalhoty, ponožky. N jaké čty i metry p
ed ním stál hn dý st l. Byla to jediná v c v celé místnosti, která nebyla bílá. St l byl starý,
otlučený a poškrábaný. Do výklenku na druhé stran byla zasunuta prostá d ev ná židle. Za ní
byly dve e, polstrované stejn jako st ny.
Thomas pocítil zvláštní klid. Instinkt mu íkal, že by m l vstát a k ičet o pomoc. M l by
bušit na dve e. ůle v d l, že by se neotev ely. V d l, že by nikdo neposlouchal. Byl znovu v
Kleci, a proto m l mít dost rozumu, aby si ned lal velké nad je.
 Nebudu panika it, ekl si. Určit to byla další fáze zkoušek a on byl tentokrát odhodlaný
bojovat, aby n co zm nil – aby to všechno ukončil. Bylo to zvláštní, ale pouhé v domí, že má
plán, že ud lá, co bude t eba, aby dosáhl svobody, mu p ineslo zvláštní klid.
Tereso? zavolal. V d l, že v této situaci jsou pro n ho ona a ůris jedinou nad jí, jak
komunikovat s vn jším sv tem. Slyšíš mě? Arisi? Jsi tam? Nikdo mu neodpov d l. Teresa
ani ůris. ůni... Brenda.
Ale to byl jenom sen. Musel to být jenom sen. Brenda nemohla spolupracovat se
ZLOSINem, nemohla na n ho mluvit telepaticky.
Tereso? zkusil to znovu. Vrhl do toho obrovské duševní úsilí. Arisi?
Nic.
Vstal a zamí il ke stolu, ale p l metru p ed ním vrazil do neviditelné st ny. Byla tam
bariéra, stejn jako tenkrát v ubikaci.
Nedopustil, aby jeho panika zesílila. Nenechal se p emoci strachem. Zhluboka se nadechl,
odešel zp t do kouta místnosti, sedl si a op el se. Zav el oči a uvolnil se.
Čekal. Usnul.

Tome? Tome!
Nev d l, kolikrát to ekla, než konečn zareagoval. Tereso? S trhnutím se probudil, rozhlédl
se kolem sebe a vzpomn l si na bílou místnost. Kde jsi?
Když berg p istál, zav eli nás do další ubikace. Jsme tady už několik dní, jenom sedíme a
neděláme nic. Co se s tebou stalo, Tome?
Teresa si d lala obavy – byla dokonce vystrašená. ůspo tím si byl jistý. Pokud šlo
o n ho samotného, cítil hlavn zmatek. Několik dní? Co –
Odvedli tě hned, jak berg p istál. Po ád nám íkají, že bylo moc pozdě – že máš v sobě
erupci zako eněnou už p íliš. ekli, že jsi zešílel a začal být agresivní.
Thomas se to pokusil udržet pohromad , nemyslet na to, jak ZLOSIN dokáže vymazávat
vzpomínky. Tereso... je to jenom další část zkoušek. Zamkli mě v téhle bílé místnosti. Ale... jste
tam už dny? Kolik?
Tome, je to skoro týden.
Thomas nedokázal zareagovat. Skoro cht l p edstírat, že neslyšel, co Teresa práv ekla.
Strach, který zadržoval, začal pomalu prosakovat do jeho hrudi. Mohl jí d v ovat? Už se
mu toho tolik nalhala. A jak v bec mohl v d t, že je to opravdu ona? Byl nejvyšší čas pouta s
Teresou p etrhat.
Tome? zavolala na n ho Teresa znovu. Co se tady děje? Jsem vážně zmatená. Thomas
ucítil p íval emocí. Pálily ho tak, že mu to skoro vehnalo do očí slzy. Kdysi ji považoval za svého
nejlepšího kamaráda. ůle to se už nikdy nemohlo vrátit. Jediné, co cítil, když na ni teď myslel,
byl hn v.
Tome! Proč nejsi –
Tereso, poslouchej mě.
Haló? Právě o to se snažím –
Ne, prostě... poslouchej. Nic jiného ne íkej, ano? Jenom mě poslouchej.
Odmlčela se. Dob e. Tichý, vystrašený hlas v jeho hlav .
Thomas už to nedokázal dál ovládat. Pulsoval v n m vztek. Našt stí si ta slova musel
pouze myslet, protože nahlas by je íct nikdy nedokázal.
 Tereso. Odejdi.
Tome –
Ne. Už ne íkej ani slovo. Jednoduše... nech mě o samotě. A můžeš vy ídit ZLOSINu, že
jsem s hraním jejich her skončil. Vy iď jim, že jsem skončil!
Počkala n kolik sekund, než odpov d la. Dob e. Další odmlka. Dob e. V tom p ípadě mi
zbývá jen jediná věc, kterou ti chci íct.
Thomas si povzdechl. Nemůžu se dočkat.
Nevyslovila to hned a on by si skoro myslel, že ho opustila, kdyby stále necítil její p
ítomnost. Nakonec promluvila znovu.
Tome?
Co je?
ZLOSIN je dobrý.
A pak byla pryč.

EPILOG

Interní sd lení ZLOSIN, datum ŇňŇ.Ň.1ň, čas Ň1:1ň

KOMU: Spolupracovník m OD: ůva
Paigeová, kanclé
RE: Testy na Spáleništi, Skupiny ů a B
Teď není vhodný čas, abychom do úkolu, který máme p ed sebou, nechali zasahovat
emoce. ůno, n které události nabraly sm r, který jsme nep edvídali. Ne všechno je ideální – ada v
cí se pokazila –, ale dosáhli jsme fantastického pokroku a shromáždili jsme mnoho pot ebných
struktur. Cítím velkou nad ji.
Očekávám, že všichni zachováme profesionální vystupování a vzpomeneme si, co je
naším cílem. Životy obrovského množství lidí leží v rukou hrstky. Proto je teď obzvlášť d ležitá
doba pro bd lost a soust ed nost.
Následující dny budou pro tento výzkum klíčové a já pln v ím tomu, že až našim subjekt
m obnovíme vzpomínky, budou všichni p ipraveni na to, o co se je chystáme požádat. Stále
máme kandidáty, které pot ebujeme. Nalezneme poslední dílky a zasadíme je na místo.
Budoucnost lidstva má p ednost p ede vším. Každá smrt a každá ob ť stojí za konečný výsledek.
Konec tohoto monumentálního úsilí se blíží a já v ím, že proces bude fungovat. Že své struktury
získáme. Že získáme detailní plán. Že získáme lék. román
Psychologové se momentáln radí. ůž eknou, že nastala ta pravá chvíle, odstraníme
mazák a oznámíme zbývajícím subjekt m, jestli jsou – nebo nejsou – v či erupci imunní.
To je prozatím všechno.

KONEC DRUHÉ KNIHY

 PODĚKOVÁNÍ

Ve skutečnosti to nedovedu vyjád it lépe, než jsem to ud lal v první knize. Zase t m
samým lidem, obzvlášť pak Lynette, Krist , Michaelovi a Lauren: d kuji vám. Navždy jste zm
nili m j život. Díky také všem z Random House, kte í vynaložili tolik úsilí, aby byl tento
cyklus úsp šný, včetn mých propagátor Noreen Heritsové a Emily Pourciauové, a všech
tamních úžasných obchodních zástupc . Opravdu nem žu uv it, jaké mám neuv itelné
št stí.
D kuji vám. ů nakonec svým čtená m: jste vážn skv lí a já vás zbož uju.
 SPÁLENIŠTĚ: ZKOUŠKA

James Dashner

román
Z anglického originálu The Scorch Trials,
vydaného nakladatelstvím Delacorte Press
v New Yorku roku 2010,
p eložil Petr Kotrle

Redigoval Pavel Ko ínek

Obálku s použitím ilustrace Chrise Stokera

zhotovila So a Šedivá

Vydala Euromedia Group, k. s. v edici YOLI

Nádražní ňŇ, 150 00 Praha 5,

v roce 2014

www.euromedia.cz

Knihy lze zakoupit na internetovém knihkupectví

www.bux.cz