Bakalarska Diplomova Prace

Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví
Český jazyk a literatura
Iva Šilarová
Komenského pozdní útěšné spisy a jejich

biblické zakotvení
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Hana Bočková, Dr.
2013
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala
samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
……………………………………………..
Podpis autora práce
Za odborné, ale také velmi laskavé a povzbudivé vedení při psaní této práce děkuji paní
doc. PhDr. Haně Bočkové Dr. Děkuji také své rodině a přátelům za podporu během studia,
a obzvláště děkuji svému milému snoubenci, který mne přivedl k zájmu o Komenského,
vydržel to se mnou v perných chvílích během psaní práce a byl mi velkou oporou.
Obsah
1 Úvod 5
2 Komenského náboženské smýšlení 6
2.1 Význam víry pro Komenského 6
2.2 Charakteristické rysy Komenského víry 8
3 Bible a intertextovost 11
3.1 Komenského vztah k Bibli 12
3.2 Intertextovost 14
4 Útěšné spisy 16
4.1 Dějiny útěchy 16
4.2 Komenského útěšné spisy 17
4.3 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské 21
4.4 Řvání hrdličky 25
4.5 Smutný hlas 29
5 Závěr 37
Použitá literatura 39
Úvod
V letošním roce si český národ připomíná významné jubileum – uplynutí 400 let od
dokončení Bible kralické. Toto dílo se stalo pro český národ velmi významným, a to nejen
jako duchovní posila v těžkých časech, ale také svým vytříbeným jazykem, který se stal
jedním ze základů pro obnovu českého jazyka během národního obrození. Toto výročí je také
příležitostí zamyslet se nad přínosem Bible českému národu – ve skromném rozsahu by
k tomu chtěla přispět i tato práce.
Cílem této práce je prozkoumat tři z Komenského útěšných spisů, Kšaft umírající
matky Jednoty bratrské, Řvání hrdličky (Truchlivý III) a Smutný hlas (Truchlivý IV) z málo
probádaného hlediska, z hlediska autorovy práce s Biblí. U Komenského se totiž zdaleka
nejedná o okrajovou záležitost, jeho spisy jsou pozoruhodné tím, jak moc z Bible čerpají
– například krátký spis Řvání hrdličky, vybraný pro naši analýzu, je vlastně celý sestaven
z citátů a ohlasů biblických vět.
Pro pochopení Komenského vztahu k Bibli je potřeba se nejprve pozastavit se nad
úlohou křesťanské víry v jeho životě vůbec – tomu je věnována první část práce. Domníváme
se, že v jeho případě nešlo o pouhou formální záležitost, ale že jeho víra byla pro něj do velké
míry určující. Veškeré své jednání směřoval k vyššímu cíli a při svém úsilí o nápravu světa
nespoléhal na síly lidské, ale Boží. Přesto má i člověk v jeho koncepci světa důležitou, aktivní
úlohu. První kapitola práce shrnuje význam víry pro Komenského a charakteristické rysy jeho
křesťanství, ovlivněné do velké míry Jednotou bratrskou, v níž vyrostl a působil, ale také
v mnohém její rámec přesahující.
V další části práce se pak budeme zabývat Komenského vztahem k Bibli. Pokusíme se
shrnout, čím vším pro něj Bible byla, proč se k ní ve svém díle stále vrací. Obzvláště se
zaměříme na kralický překlad, v jeho době téměř nový, který se tak často ozývá z českých
spisů Komenského. Bible kralická byla zřejmě Komenskému inspirací nejen po stránce
obsahové, teologické, z jeho díla je patrná také úcta k jejímu bohatství jazykovému, které na
mnohých místech jeho spisů úplně splývá s Komenského vlastním jazykem. Nastíníme také
krátce intertextové vazby, které při jeho práci s Biblí vznikají mezi Biblí a jeho spisy.
V závěrečné části práce pak přistoupíme k rozboru tří zmíněných útěšných spisů,
abychom měli možnost v praxi prozkoumat, jak Komenský s Biblí pracuje. Budeme se
zabývat otázkami, jakou funkci plní Písmo v jeho textech, v jaké podobě se v nich vyskytuje,
zda přispívá k útěšnému působení spisů a zda využití Bible potlačuje tvůrčí originalitu autora,
nebo naopak přispívá k jejímu obohacení.
5
1 Komenského náboženské smýšlení
Život a dílo Jana Amose Komenského může být nazíráno z mnoha různých úhlů pohledu.
V komeniologii byl dříve často opomíjen pohled na Komenského jakožto na křesťana
a teologa, avšak právě tato stránka Komenského života byla pro samotného myslitele centrální
a do velké míry ovlivňovala jeho dílo i jeho životní pouť.1 To je také jedním z důvodů, proč se
současní komeniologové shodují, že by náboženská stránka Komenského života neměla být
ponechána stranou, a věnují jí větší prostor ve svých výzkumech. V první části této práce se
tedy i my zaměříme na Komenského náboženské smýšlení a jeho vliv na Komenského dílo.
1.1 Význam víry pro Komenského
Pestrá životní pouť Jana Amose Komenského je ohraničena lety 1592 a 1670. Jeho život se
odehrával na pozadí třicetileté války, celoevropského nábožensko-politického konfliktu, jímž
byl jakožto člen a později duchovní Jednoty bratrské zásadně ovlivněn. Politická převaha
katolických mocností znamenala pro jeho malou protestantskou církev nucený odchod
z vlasti. Komenský, jakožto významný představitel Jednoty a později její biskup, byl pověřen
nelehkým úkolem: postarat se o rozptýlené řady bratrských exulantů. Usiloval o pomoc
politickou i finanční ze strany protestantských mocností, a zároveň poskytoval svým
souvěrcům podporu duchovní a duševní prostřednictvím svých útěšných spisů.
Komenský po celý život označoval sám sebe především za teologa.2 Silná víra v Boha
stojí v jádru jeho útěšných spisů, ale také v jádru jeho snah pedagogických a všenápravných.
Sám Komenský, ohlížejíc se za svým životem ve spisu Unum necessarium, píše: „všechny
dosavadní snahy mého života byly podobny pečlivosti Martině pro Pána a učedníky jeho
z lásky, a zajisté jinak tomu nerozumím. Nebo zlořečena budiž každá hodina a každý okamžik
kterékoli práce, jestliže jsem je na něco jiného vynaložil“. 3 Hned vzápětí výslovně uvádí, že
se toto tvrzení týká například didaktické činnosti, o níž „někteří soudili, že se to nesrovnává
s povoláním bohoslovcovým“.4 Radim Palouš ve svém příspěvku na kolokviu Jan Amos
Komenský – teolog a náboženský myslitel podotýká, že cílem Komenského pojetí výchovy
1 Srov. např. Studia Comeniana et historica. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51,
s. 6.
2 Např. v předmluvě Komenského sebraných didaktických spisů najdeme tuto (hojně citovanou) větu: „Vše, co
jsem napsal pro mládež, nenapsal jsem jako pedagog, ale jako teolog“ (citace převzata z: PALOUŠ, Radim.
Komenského Boží svět. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 99).
3 KOMENSKÝ, J. A. O sobě. Praha: Odeon, 1989, s. 292.
4 Ibid.
6
byla především zbožnost, Komenskému šlo o to, jak „zajistit, aby Boží učitelství bylo přijato,
jak se stát skutečným žákem tohoto pravého Učitele (…) Jde o dílnu zbožnosti, jejímž
výrobkem není vzdělanec, nýbrž dělník na vinici Páně“.5 Láska k Bohu i člověku byla tedy
primární motivací, ale i primárním cílem Komenského pedagogických snah.
Podobně je tomu také s Komenského málo chápanou pansofií a panorthosií,
všenápravou. Dagmar Čapková píše, že zredukování pansofie na pouhou sumu
encyklopedického vědění v dnešním slova smyslu je „zásadní omyl o Komenského pansofii
vůbec. Pansofie nebyla jen encyklopedií poznatků, vědění, ale všemoudrost jako výbor
z nejdůležitějších poznatků, ale i filozofických principů o vztahu člověka k celku světa,
k přírodě, k lidem, k Bohu“.6 Komenského pojetí poznání světa bylo pevně zakotvené
v náboženském, biblickém kontextu, soustředilo se na otázky vědecké stejně tak jako na
otázky o smyslu lidské existence. Ani Komenského všenáprava není samoúčelnou lidskou
snahou bez vztahu k Bohu. Odvážná myšlenka univerzální nápravy světa je motivována
vědomím lidské odpovědnosti před Bohem, a zároveň není bez Boha ani možná: „Náprava
člověka i věcí vyžaduje naší spolupráce s Bohem. K této spolupráci vyzývá Komenský
vzdělance své doby, zejména theology, filosofy a státníky. »Všeobecná náprava věcí bude
dílem Krista, obnovujícího všechno v ten stav, z něhož se vše vysmeklo. Přesto vyžaduje naší
spolupráce, ale ta nebude již těžká za nynějšího stavu věcí.«”, cituje Komenského Molnár.7
Podobně jako o Komenského díle pedagogickém se tedy dá i o jeho spisech všenápravných
a pansofických říci, že jsou pevně spjaty s jeho náboženským přesvědčením. Toto tvrzení se
samozřejmě vztahuje i na spisy útěšné a teologické, u nichž je souvislost s jeho vírou více než
zřejmá.
Mluvíme-li o Komenském jakožto o teologovi, je nutné zmínit, že pojetí teologie se
v jeho době zásadně lišilo od pojetí dnešního. Křesťanství bylo tehdy v Evropě všeobecně
akceptovaným světonázorem, moderní ateismus a racionalismus byly za Komenského života
teprve v plenkách. „V současnosti je religiozita zpravidla jedním z možných životních
postojů“, píše Radim Palouš. „Náboženské zaujetí považujeme za cosi neobjektivního, za
privátní dimenzi jakkoli třeba i ctihodnou a kulturně a společensky významnou (…) Takové
chápání religiozity je plodem jiného spirituálního ladění, než jakým stále ještě žila
5 PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel. Studia Comeniana et historica, 1994, roč. 24,
č. 51, s. 9.
6 ČAPKOVÁ, Dagmar. Vztah vědy a víry u Komenského. Studia Comeniana et historica, 1994, roč. 24, č. 51,
s. 93.
7 MOLNÁR, Amedeo. Eschatologická naděje české reformace. In Od reformace k zítřku. Praha: Kalich, 1956,
s. 95.
7
Komenského doba“.8 Náboženská víra byla tehdy všeobecnou, sdílenou hodnotou, a proto
byla pokládána za objektivní východisko k vykládání světa. Víra také nebyla odtržena od
běžných životních záležitostí a od jiných stránek života. Josef Polišenský například uvádí, že
„teologie byla v jeho [Komenského – pozn. I.Š.] době nerozlučně spjata s filozofií
a politikou“,9 což dokládá i Komenského život a dílo.
1.2 Charakteristické rysy Komenského víry
Jakožto člen Jednoty bratrské byl Komenský ve svém náboženském smýšlení touto
křesťanskou denominací výrazně ovlivněn. Její vliv ještě podrobněji rozebereme, na úvod
bychom však chtěli připomenout jeden její výrazný rys, který je podle našeho názoru pro
chápání Komenského duchovního odkazu stěžejní. Teologie Jednoty byla totiž, slovy Radima
Palouše, „velmi prakticky či pragmaticky orientovaná“.10 Hermann Ferdinand von Criegern
dokonce soudí, že Jednotě „chyběl smysl pro vědeckou teologii“.11 Zde nejspíš leží důvod,
proč po sobě Komenský nezanechal vlastní ucelený teologický systém. Svou zbožnost
projevoval spíše spíše činy, snahou o zlepšení poměrů (ať už ve školství či v názorově
rozdělené Evropě).
Dagmar Čapková uvádí, že před „dogmatickými teologickými systémy“ dával
Komenský přednost „křesťanské životní praxi“.12 Stejně jako teologie Jednoty byla i ta jeho
„dána především přimknutím k podstatným věcem křesťanské víry, jak je dosvědčuje
uprostřed obecenství vyznavačů Kristových Písmo svaté“.13 S tímto postojem je nutné
přistupovat k jeho duchovnímu odkazu. Kvůli praktičtějšímu zaměření víry se u Komenského
nejedná o propracovanou, komplikovanou teologii. Jeho víra je v zásadě prostá. Zkoumáme-li
Komenského náboženské smýšlení, musíme jako samozřejmý základ akceptovat jádro
křesťanské víry jako takové, a na tomto základu je postaveno několik specifických rysů
Komenského víry.
Odkaz Jednoty bratrské se u Komenského projevuje ve více rovinách. Spolu
s náboženskou jednoduchostí byla pro Jednotu již od počátku charakteristická snaha
8 PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel, s. 7.

9 POLIŠENSKÝ, Josef. Jan Amos Komenský – Comenius. Praha: Eva-Milan Nevole, 1997, s. 5.
10 PALOUŠ, Radim. Komenského Boží svět, s. 99.
11 KORTHAASE, Werner. Hermann Ferdinand von Criegern o teologovi Komenském. Studia Comeniana et
historica, 1994, roč. 24, č. 51, s. 68.
12 ČAPKOVÁ, Dagmar. Vztah vědy a víry u Komenského, s. 101.
13 MOLNÁR, Amedeo. O bratrské teologii. In Říčan, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské. Praha: Kalich, 1957,
s. 409.
8
o „radikální zbožnost“,14 mravnost a vnitřní čistotu. Těchto hodnot však nikdy nesmělo být
dosaženo násilím, vnějším tlakem, byly přijaty pouze na základě svobodného rozhodnutí
každého jedince. S tím souvisel i důraz na lidskou aktivitu – Jednota věřila sice ve spasení
z víry, ale věřila také, že každý křesťan má být zároveň „dělník na vinici Páně, usilující
o absolutní výtěžky v podobě univerzální spásy“.15 Amedeo Molnár k tomu dodává, že úsilí
o vlastní čistotu i spásu druhých je nejspíš motivováno eschatologickým očekáváním bratří.
Toto eschatologické očekávání je v křesťanské církvi přítomno po celou dobu její existence,16
nejedná se vyloženě o chiliasmus,17 spíše o vědomí věčného života, posledního soudu, a tedy
nepřímo i odpovědnosti za vlastní život a povolání k „ukládání pokladů v nebi“.18
Velmi podstatnou složku Komenského náboženského smýšlení tvoří irénismus.19
V tomto směru byl ovlivněn Jednotou, svým heidelberským profesorem Davidem Pareem, ale
určitě i nástupem třicetileté války, která s sebou přinášela mnohé zlo. Jeho spisy dokazují, že
válka se zásadně neshodovala s jeho chápáním křesťanství.20 Evangelium označuje za
„evangelium míru“ a na tomtéž místě důrazně doporučuje svým současníkům, aby jednali „ve
všem evangelicky“.21 Válka je podle něj způsobena především materiální chtivostí, která
člověka odvádí od jeho duchovní podstaty, od spojení s Bohem, a proto nemůže být slučitelná
s křesťanskou vírou. Není snad ani nutno dodávat, že kromě toho se válka zásadně míjí
s křesťanským požadavkem lásky k druhým lidem. Věra Soudilová shrnuje: „válka byla pro
něho vychýlením z psychické normality, doslova šílenstvím“.22
Namísto násilí a válek prosazoval Komenský dialog, „poradu“ – rozumnou dohodu
a následné názorové usmíření. V době děsivého náboženského konfliktu se jednalo především
o smíření názorů mezi reformovanými křesťanskými církvemi. Katolická církev nebyla v té
době ochotna ke kompromisu, ale i protestantské církve mezi sebou vedly ostré polemiky
o okrajové problémy, a tak se stalo, že „často nepodstatné věroučné rozdíly“ bránily
14 HÁBL, Jan. Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského. 2. vyd. Praha: Návrat domů, 2011,
s. 11.
15 PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel, s. 9.
16 MOLNÁR, Amedeo. Eschatologická naděje české reformace, s. 63-64.
17 Chiliasmus neboli milleniarismus je očekávání (brzkého) příchodu tisíc let trvající pozemské Boží říše, jíž
budou ukončeny světové dějiny a v níž povstanou jen spravedliví. Toto očekávání má svůj původ v židovské
apokalyptice a odtud přešlo do křesťanství – křesťanský chiliasmus se opírá hlavně o novozákonní Zjevení
sv. Jana (ELSER, M., S. EWALD a G. MURRER. Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 1997, s. 112).
18 Z Bible – Matouš 6, 20.
19 Nový akademický slovník cizích slov definuje irénismus jako „úsilí o mír, pokoj, klid, nenásilnost, smíření
(zejm. církevní a konfesionální)“ (KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. – dotisk.
Praha: Academia, 2007, s. 365).
20 Viz SOUDILOVÁ, Věra. K teologickoetickému aspektu Komenského irénismu. Studia Comeniana et
historica, 1994, roč. 24, č. 51, s. 25-29.
21 Ibid., s. 26.
22 Ibid., s. 28.
9
„vytvoření politického společenství evangelických států, které by bylo schopné čelit
mocnému a poměrně jednotnému habsbursko-papežskému bloku“.23 Mnozí teologové té doby
(např. Pareus) tyto souvislosti viděli a čím dál intenzivněji vyzývali k jednotě protestantských
církví. Komenský v tomto směru překračuje dobový standard. Nejenže zastává toto
menšinové stanovisko, ale v průběhu života zaujímá tolerantnější postoj i vůči katolické
církvi24 – posouvá se tím k úsilí o jednotu všech křesťanů, čímž předznamenává moderní
ekumenické hnutí.25
Komenského ekumenismus měl však také své hranice. Již v mládí přišel do styku se
sociniány, protestantskou sektou, která zpochybňovala základní křesťanské dogma o svaté
Trojici (Bůh Otec, Syn a Duch svatý). Tito lidé „pokládali Ježíše Krista za pouhého člověka
a odmítali uznat jeho božství“.26 Neexistoval pro ně dědičný hřích, a proto nebylo potřebné
ani vykoupení skrze smrt a vzkříšení Božího syna. Komenský s nimi vedl až do pozdního stáří
polemiky a jejich antitrinitářské učení důsledně odmítal.27
Myšlenkový rámec své církve a do jisté míry také myšlenkový rámec své doby
překračuje Komenský svým chiliasmem. Amedeo Molnár uvádí, že „už současníci tušili
v chiliastickém zbarvení Komenského eschatologie blud“,28 na druhou stranu však nebyl
Komenský rozhodně ojedinělý případ, jeho chiliastické přesvědčení sdílelo mnoho soudobých
učenců (mj. Komenského univerzitní učitel Johannes Fischer-Piscator). Brzké očekávání
konce dějin bylo vždy silnější v období krizí, válek, krušných časů – Komenského doba tedy
nabízela pro chiliasmus příhodné ovzduší. Pro Komenského je silné chiliastické přesvědčení
hlavní motivací k úsilí o nápravu světa. Vědomí blízkého konce dějin mu připomíná, že „čas
je třeba bráti vážně“,29 nepromarnit ho. Na druhou stranu je jeho chiliasmus spojen i s nejvíce
rozporuplnou stránkou jeho činnosti, a tou je šíření prorockých vizí jeho současníků.
Komenský totiž věnoval během svého života poměrně velké úsilí tomu, aby se
k veřejnosti dostaly zápisy prorockých vizí lidí z jeho okolí, kteří se domnívali, že se jim
dostalo zvláštního zjevení od Boha. Jednalo se především o Kryštofa Kottera, Kristinu
Poniatowskou a Mikuláše Drabíka. Obsah těchto revelací byl převážně politický
– předpovídaly převahu evangelických mocností v třicetileté válce, navrácení
23 KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský: poutník na rozhraní věků. Ostrava: Amosium servis, 1992, s. 33.
24 VÁLKA, Josef. Komenský a nadkonfesijní křesťanství. Studia Comeniana et historica, 1994, roč. 24, č. 51,
s. 128.
25 Ekumenismus je „úsilí o překonání konfesijních, rituálních i národnostních rozdílů mezi křesťany. (…) Od
konce 19. stol. nabývalo ekumenické hnutí organizovaných podob“ (PAVLINCOVÁ, Helena. Slovník:
judaismus, křesťanství, islám. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 170).
26 KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský: poutník na rozhraní věků, s. 21.
27 Srov. Ibid.
28 MOLNÁR, Amedeo. Eschatologická naděje české reformace, s. 88.
29 Ibid., s. 94.
10
předbělohorských poměrů v českých zemích. Šíření těchto proroctví bylo a je
nejrozporuplnější stránkou Komenského odkazu. Už za jeho života se proti vydávání revelací
ozývaly hlasy, které se na celou věc poukazovaly jako na zradu pravé víry a nebezpečný blud.
Nejsilnějším z těchto hlasů byl Komenského žák a někdejší přítel, Simon Maresius. Jeho
polemika proti Komenskému, tehdy již v pokročilém věku, byla tak silná, že donutila starce
sepsat na svou obranu vlastní životopis, v němž mimo jiné vysvětluje, proč se nakonec
rozhodl revelace vydávat.
Po dlouhou dobu bylo Komenského jméno kvůli šíření těchto proroctví poskvrněno
– kupříkladu francouzský filosof Pierre Bayle ho ve svém encyklopedickém slovníku z roku
1695 (jenž byl po celé 18. století nesmírně populární a rozšířený) označuje de facto za
nebezpečného fanatika. I pozdější vědci byli dlouhou dobu v rozpacích, jak k proroctvím
přistupovat, Jan Kumpera píše, že „tato mystická stránka Komenského bývala dříve buď
zavrhována či obezřetně obcházena jako jakási vada na kráse jinak pokrokové osobnosti“. 30
Hned vzápětí však dodává, že „současní komeniologové však správně poukazují na dobovou
podmíněnost revelací“.31 O tom svědčí nejen fakt, že jim věřili mnozí Komenského současníci
(např. Isaac Newton), ale i Komenského vlastní životopis, kde osvětluje, že „při vší
opatrnosti“ uvěřil v pravost proroctví, ale „stalo se tak po nesmírných duševních bojích tolika
let a po všemožném zkoumání duchů“.32
Zda se ze strany „proroků“ nejednalo o promyšlenou manipulaci, zůstává otázkou.
Kryštof Kotter působí z podání Komenského životopisu jako prostý a přímý muž bez
postranních úmyslů. Kristina Poniatowská byla mladá nemocná dívka, která čas od času
upadala do jakýchsi exaktických záchvatů, a její proroctví mohla být podporována hojnou
četbou knihy Zjevení. Nejpodezřeleji působí Mikuláš Drabík, někdejší Komenského spolužák,
který nejenže se vyznačoval „láskou k penězům a pitím“,33 ale také panovačnou povahou
a podmanivým charismatem. Na Komenského často vyloženě naléhal, aby jeho proroctví
vydával, a také neúnavně předpovídal smrt těm, kdo se odmítali jimi řídit (především uherský
panovnický rod Rákócziů, který se v jeho vizích měl stát hlavním protestantským
osvoboditelem).

31 Ibid.
32 KOMENSKÝ, J. A. O sobě, s. 265-6.
33 ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský: muž víry, lásky a naděje. Vyd. 1. Praha: Kalich, 1971, s. 52.
11
2 Bible a intertextovost
Pro Komenského jakožto pro křesťana a předního představitele Jednoty bratrské byla Bible
knihou zásadního významu. „Dokonale znal její text“,34 byla mu útěchou v těžkých chvílích,
oporou jeho víry, hlavním zdrojem poznání i literární inspirace. V této části práce se pokusíme
přiblížit Komenského vztah k Bibli a jeho práci s ní, při níž využívá intertextových postupů.
Tato kapitola bude také částečným teoretickým východiskem pro zkoumání Komenského
textů v kapitole následující.
2.1 Komenského vztah k Bibli
Už od raného dětství se Jan Amos s biblickým textem setkával a učil se mu rozumět. Jednota
bratrská, v jejímž prostředí vyrůstal, kladla na znalost Bible velký důraz. Pěstovala „lásku
k čistému slovu božímu“,35 jakožto i „snahu slovu tomu stále hlouběji a jasněji rozuměti“.36
Bibli poznával Komenský nejen ve sboru Jednoty bratrské, ale zřejmě i doma a později
i v bratrské škole v Přerově. Jeho znalost Bible se ještě prohloubila při studiu teologie
v zahraničí, neboť někteří z jeho pedagogů byli uznávanými vykladači Písma (David Pareus,
Johannes Fischer-Piscator).
Spolu s láskou a úctou k biblickému textu zanechala Jednota Komenskému také
vlastní biblický překlad, Bibli kralickou. Když Komenský ve svém česky psaném díle cituje
Bibli, jedná se výhradně o tento překlad (v latinských textech se drží textu Vulgaty). Bible
kralická byla v Komenského době v podstatě novinkou, její první, šestidílné vydání bylo
dokončeno v roce 1594, tedy v době, kdy byly malému Janu Amosovi dva roky. Je unikátní
tím, že se jedná o „první český překlad všech biblických knih podle jejich originálního
znění“.37 Bratrští překladatelé dovedně spojili „úsilí o významově přesné vystižení
originálu“38 s úsilím o „vyjádření jemnosti a barevnosti slohových odstínů“.39 Výsledkem je
mimořádně zdařilé dílo po stránce obsahové i stylistické, které po několik staletí zůstávalo
34 KUČERA, Karel. Český jazyk J. A. Komenského. In Pocta Univerzity Karlovy: J.A. Komenskému. Vyd. 1.
Praha: Karolinum, 1991, s. 168.
35 SOUČEK, Stanislav. Komenský a Bible kralická. Chudým dětem: ...ročenka Dobročinného komitétu
dámského v Brně: Bible a český národ. Brno: Pokorný a spol., 1935, roč. 47, s. 91.
36 Ibid.
37 Kralická bible. In FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Vyd. 1. Praha:
Academia, 1993, s. 917.
38 Ibid., s. 918.
39 FABIÁNOVÁ, Jiřina. Příběh české tištěné bible. 1. vyd. Valašské Meziříčí: Muzeum regionu Valašsko, 2007,
s. 49.
12
vzorem pro české překlady Bible.40 Sám Komenský označuje Bibli kralickou za „klénot“
a míní, že „málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně, jasně svaté proroky
a apoštoly v svém jazyku mluvící slyšeli“.41
Bible kralická měla ještě další jedinečnou funkci: byla výrazem nezávislosti,
svébytnosti českých protestantských církví. Katolická církev tehdy tvořila pouhých deset
procent populace, ale její členové byli oproti protestantům, jejichž svobodné vyznání bylo
v neustálém ohrožení, v privilegovaném postavení. Vlastní biblický překlad byl tedy
pravděpodobně pro protestantské církve silným zdrojem útěchy, sounáležitosti, i vědomí
nezávislé identity. I tato skutečnost mohla vést Komenského k tomu, že se rozhodl vydat
Manualník, aneb jádro celé Biblí svaté, tedy jakýsi příruční výtah z Bible kralické jako
duchovní posilu pro protestantské exulanty.
Komenského vztah k Bibli je asi nejpatrnější z jeho Zprávy a naučení o kazatelství.
Tato kniha je, slovy Stanislava Součka, jakousi „theorií kázání na texty z bible Kralické“.42
Správné kázání by se podle Komenského mělo vyznačovat „bibličností obsahu i výrazu“.43
Text kázání by měl tedy nejen zpracovávat biblické téma, ale měl by také hovořit
k posluchačům biblickým jazykem. Tuto zásadu sám Komenský ve svém kazatelském díle
uplatňoval. Podstatné pro naši práci však je, že je možné ji vztáhnout i na jeho dílo umělecké,
útěšné. Také zde čerpá z Bible nejen obsahově, ale i výrazově. Eduard Petrů připomíná, že
Biblí je ovlivněno i samotné Komenského obrazné myšlení, takže i jeho originální motivy
často nesou (byť na první pohled skrytou) vazbu na biblický text.44
Po obsahové stránce byla Bible Komenskému „psaným zjevením božím, poučujícím
(podle předmluvy k čtenáři »Manuálníku«) člověka o tom, »co by o Bohu, stvořiteli
a opatrovníku svém, smýšleti a věřiti měl, … co k zalíbení jemu činiti … a čeho zase od něho,
slitovníka svého, za poslušenství své očekávati zde i věčně«“.45 Bible pro něj byla nejvyšším
zdrojem poznání, textem nejvyšší autority. Ve svém díle často používá biblický text jako
rozhodující argument při řešení problémů či sporů.46 Bible má pro něj také velkou hodnotu
emocionální, její slova užíval i „v projevech citově vypjatých (pohřební a útěšná kázání, spisy
burcující proti zlořádům v církvi ap.)“.47
40 Zcela nezávislý na Bibli kralické je až Český ekumenický překlad z konce 20. století.
41 KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha:
Academia, 1978, s. 603.
42 SOUČEK, Stanislav. Komenský a Bible kralická, s. 97.
43 Ibid.
44 Srov. PETRŮ, Eduard. Teologická inspirace Komenského obraznosti. Studia Comeniana et historica, 1994,
roč. 24, č. 51, s. 185-190.
46 Srov. KUČERA, Karel. Český jazyk J. A. Komenského, s. 168.
47 Ibid.
13
Na Bibli kralickou navazuje Komenský i svým jazykem, míra „prosáknutí biblí“48 je
u něj obzvláště vysoká, a to z více důvodů. Jak už bylo uvedeno výše, spojoval Komenský
úctu k obsahu Bible s úctou k jejímu jazyku. K tomu se však přidává ještě jeden důvod:
čeština Komenského doby byla totiž dosud nedostatečně kodifikovaná, proto „bylo přirozené
a obvyklé se zvýšenou měrou opírat o jazykové vzory či autority (…), z nichž Bible kralická
byla Komenskému jazykovým vzorem a oporou primární“.49 Ke kralickému překladu však
uměl přistupovat i kriticky, což dokazuje jeho Manualník, ve kterém kralický text místy
upravuje.
Komenský měl v oblibě především Starý zákon a „bezpočtukrát se vracel k postavám
starozákonních dějství, jako byl Noe, Mojžíš, Gedeon, Elijáš, Jeremjáš a další, aby pak tyto
postavy aktualizoval a uvedl je do nových souvislostí“.50 Často se stylizoval do role některého
ze starozákonních proroků - vybíral si vždy proroka, který byl jeho aktuální situaci nejbližší.
Jména proroků tedy používal vlastně jako symbolické narážky, kterými chtěl čtenáře znalé
Bible upozornit na nějakou důležitou skutečnost. Tato obliba proroků se promítá i do
samotných názvů jeho děl – připomeňme si například Výzvy Eliášovy, Oživlého Aggea či
Tajnou řeč Nátana k Davidovi.51
2.2 Intertextovost
Komenského práce s Biblí úzce souvisí s pojmem intertextovosti.52 Bibli často využívá jako
tzv. pretext, tedy text, k němuž se odkazuje. Jiří Homoláč dělí odkazy na pretext na ty, které
jsou v textu nějakým způsobem signalizovány (v Komenského případě např. uvedením
biblického verše) a na ty, které signalizovány nejsou. Rozpoznání takových
nesignalizovaných odkazů závisí na tzv. aluzivní kompetenci čtenáře, tedy schopnosti čtenáře
rozeznat narážku na základě znalosti pretextu. Rozpoznání intertextových vazeb „vede čtenáře
k (přinejmenším) rámcové konfrontaci obou textů, a zakládá možnost dalších vztahů mezi
nimi“.53 Díky rozpoznání intertextovosti je tak čtenářova interpretace „plnější“.54
Právě ve znalosti pretextu se nachází potenciální problém dnešního čtenáře
s Komenského texty. Komenský předpokládá u svých čtenářů důkladnou znalost Bible, která

50 KUBÁČ, Vladimír. Komenský, Starý zákon a Židé. Studia Comeniana et historica, 1994, roč. 24, č. 51, s. 22.
51 Původní latinské názvy děl: Haggeus redivivus, Clamores Eliae, Sermo secretus Nathan ad Davidem.
52 V této práci budeme vycházet z koncepce J.Homoláče, který pojímá intertextovost jako jeden ze tří možných
transtextových vztahů (dvěma zbývajícími vztahy jsou architextovost a metatextovost).
53 HOMOLÁČ, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu v textu. Praha: Karolinum, 1996, s. 71.
54 Ibid., s. 51.
14
se ale v dnešní době z obecného povědomí spíše vytrácí. Pro správné pochopení některých
Komenského textů je tedy potřeba některé biblické souvislosti připomenout, jak se o to
pokusíme ve třetí části práce.
Intertextovost je v textu realizována pomocí konkrétních literárních prostředků. Mezi
nejběžnější prostředky patří doslovný citát, parafráze a aluze, méně obvyklé jsou pak
kontrafaktury,55 centa,56 montáže a koláže.57 Pro Komenského dílo pak platí, že
nejužívanějšími prostředky jsou citace a parafráze biblického textu. Hojně užívá také aluze,
a to především ve formě lexikálních biblismů (např. Babylon, Marta) či syntagmatických
uskupení (král králů, pán pánů).58 V některých Komenského dílech se pak setkáme i s montáží
či centonem.
55 Kontrafaktura je původně termín muzikální, označuje nahrazení textu dobře známé písně textem novým,
který je potom přirozeně pociťován jako určité narušení, aktualizace. Ve smyslu literárním se kontrafakturou
myslí „přenesení většiny jednotek a postupů výstavby jazykové roviny pretextu se změnou jejich základního
smyslu; např. politické přetvoření modlitebních textů“ (HOMOLÁČ, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu
v textu, s. 24).
56 Centon, nebo také centón je „ucelený literární text sestavený technikou montáže nebo mozaiky z citátů
a hlasů jiného literárního díla“ (ŠKARKA, Antonín. Slovesné umění J. A. Komenského. In Vybrané spisy
Jana Amose Komenského, svazek VII. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 32).
57 Srov. HOMOLÁČ, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu v textu, s. 24 nebo VESELSKÁ, Michaela. Bible
v díle Jana Amose Komenského. Brno, 2006, s. 26.
15
3 Útěšné spisy
Útěšné spisy tvoří podstatnou část Komenského díla. V jeho válkou poznamenané době byla
potřeba útěchy obzvláště velká a Komenský tento úkol přijal za svůj, jednak jakožto biskup
Jednoty bratrské, ale také coby nadaný spisovatel, kterému bylo dáno vyjádřit palčivé otázky
ohledně tehdejšího utrpení a nalézat útěchu v Bohu. Některé z jeho útěšných spisů jsou
považovány za umělecky nejhodnotnější Komenského díla (Labyrint světa a ráj srdce, Kšaft
umírající matky Jednoty bratrské). V této části práce se budeme zabývat Komenského
útěšnými spisy, jejich společnými znaky i dějinami útěchy. Největší prostor však bude
věnován analýze tří vybraných útěšných spisů (Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Řvání
hrdličky, Smutný hlas) a jejich vztahu k Bibli.
3.1 Dějiny útěchy
S tématem útěchy neboli konsolace se můžeme setkat již v antické literatuře. Je

pravděpodobné, že již od dob mytických přemýšleli lidé nad těžkostmi lidského údělu
(utrpení, smrt) a hledali jejich smysl.59 V antice byly útěšné myšlenky rozpracovávány, a to
především v rétorických vystoupeních filosofů. Setkáme se s nimi však i v jiných literárních
žánrech, například v listu, v dialogu, ve volných filosofických úvahách, či v neposlední řadě
také při pohřební řeči.
Na základě antické filosofie se postupně vytvořily dva základní typy útěšné
argumentace. První z nich hledá východisko z bolesti v lidské psychologii a ctnosti, klíčem
k překonání bolesti je uvědomění si, že je bolest vlastně nerozumná, je přirozenou součástí
života a neměli bychom se jí tedy příliš poddávat. Toto pojetí útěchy v antice převládalo
a jeho hlavními zastánci byli stoikové a epikurejci. Druhý typ útěchy se naproti tomu snaží
„poukázat na zakotvenost lidské bytosti mimo sebe samu; ústřední myšlenkou je přesah
individua do transcendentní oblasti, zdroj útěchy leží mimo možnosti a vlastnosti člověka“.60
Toto pojetí vychází z platonismu, z názoru, že tento svět je pouze druhotný a nedokonalý a že
existuje jiný, lepší svět, se kterým může lidská duše přicházet do kontaktu během života
a plně s ním splynout po smrti.
Pro křesťanskou kulturní éru je nosné právě toto druhé pojetí, autoři až na výjimky
59 Epos o Gilgamešovi je mimo jiné dokladem toho, že lidé hledali také způsoby, jak se utrpení či smrti vyhnout
– srov. NECHUTOVÁ, Jana. Úděl a útěcha. Brno: Eman, 1995, s. 7.
60 NECHUTOVÁ, Jana. Úděl a útěcha, s. 14.
16
hledají zdroj útěchy v Bohu a v existenci posmrtného života. Přesto se křesťanská tradice
téměř po celý středověk prolíná v útěšných spisech s antickou filosofickou argumentací.
Křesťanství však na základě Bible zásadně zkonkrétnilo obecné představy o smrti i smyslu
utrpení. Strach ze smrti se díky představě nebe mění v naději, úzkost ze samotné smrti se
přesouvá spíše na strach z pekla, což motivuje křesťana k lepšímu životu. Utrpení je
přijímáno kladně ve smyslu nástroje, kterým Bůh vychovává své věrné. 61 Utrpení i smrt tedy
v křesťanství obsahují zásadní pozitivní prvek, který je zdrojem útěchy. A tím se dostáváme
přes celý středověk až ke Komenskému.
3.2 Komenského útěšné spisy
Komenského útěšné spisy jsou svým obsahem jednoznačně křesťanské, zdroj útěchy a naděje
je spatřován v Bohu. Z lidské strany je pak žádoucí reakcí na utrpení pokání, odvrácení se od
hříchů a návrat k poslušnosti Boha. Komenského útěšné spisy vznikaly většinou jako reakce
na osobní bolestné prožitky, obzvláště pobělohorský exil, ale jeho bolest byla vždy úzce spjata
s protestantským společenstvím, které pokládal zároveň za jádro českého národa (není divu,
vždyť protestanti před Bílou horou tvořili 90% české populace) – v centru jeho zájmu stojí
samozřejmě především jeho bratrští souvěrci. Proto se svými útěšnými spisy Komenský
obrací jak sám k sobě, tak k širšímu okruhu čtenářů.
Komenského útěšné spisy se dají rozdělit „zhruba na dvě skupiny, z nichž však žádná
žádná neodpovídá přesně tomu, co bychom v běžném smyslu nazvali konsolací“. 62 Jednu
skupinu tvoří spisy, ve kterých velmi silně vyvstávají otázky sociální, nábožensko-politické
a národní. Mezi tyto spisy patří Listové do nebe, Truchlivý, Polnice milostivého léta a Kšaft.
Druhá skupina spisů se tematicky zabývá uvažováním o „křesťanské dokonalosti“,
o křesťanském životě a důvěře v Boha. Jejich motivace aktuálními otázkami doby je spíše
skrytá, i když s nimi také souvisí – Komenský bez výhrad nachází odpověď na palčivé otázky
doby v oddanosti Bohu. Do této druhé skupiny spisů patří Přemyšlování o dokonalosti
křesťanské, Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo, Pres Boží, O sirobě, Hlubina
bezpečnosti, Výhost světu. Labyrint světa a ráj srdce „v sobě slučuje prvky jedné i druhé
skupiny a zároveň je povyšuje na rovinu básnické alegorie“.63
61 Srov. ŠKARKA, Antonín. Jan Amos Komenský. In Daňhelka, Jiří, et al. Dějiny české literatury .I. Starší
česká literatura. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959, s. 419.
62 MOLNÁR, Amedeo, SOUSEDÍK, Stanislav. Spisy útěšné, publicistické a informační z let 1617-1660. In
Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha: Academia, 1978, s. 7.
63 Ibid.
17
Listové do nebe (asi 1616) vznikly ještě v době Komenského působení na rodné
Moravě, kde po ukončení studia v zahraničí pracoval jako učitel a bratrský kazatel. Sám na
dobu vzniku tohoto spisu vzpomíná takto: „stav se (roku 1616) pastýřem církve, byl jsem
nucen zabývat se spornými otázkami a případy svědomí, napsal jsem knížku Listové do
nebe“.64 Knížka reaguje na narůstající majetkové rozdíly a napětí mezi chudými a bohatými,
které se projevovalo i ve sboru, kde byl Komenský kazatelem. Komenský se zde snaží
vyjádřit správný křesťanský postoj k sociálním nerovnostem. Dílo je psáno formou listů, které
píší chudí i bohatí Kristu a prosí ho, aby posoudil jejich věc. Kristus jim odpovídá, zdůrazňuje
rovnost lidí před Bohem, chudým doporučuje trpělivost a bohatým důrazně domlouvá, aby se
k chudým chovali milosrdně.
Prvním ryze útěšným spisem je však až Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
(1622). Komenský tímto dílkem reaguje na těžkou situaci po bitvě na Bílé hoře, kdy byl
stejně jako mnoho dalších protestantských kněží donucen opustit sbor i rodinu a skrýt se před
katolickou vrchností. Trvalejší útočiště nalezl především na panství Žerotínů v Brandýse nad
Orlicí, kde pravděpodobně vznikl i tento spis. Je věnován jeho manželce Mandaleně, kterou
v předmluvě Komenský oslovuje „klénote můj po Pánu Bohu nejdražší“.65 Spisek se soustředí
na jednotlivé aspekty křesťanského života, jako je láska k bližním i k Bohu, modlitba,
trpělivost v soužení atd. Vysvětluje, co je to křesťanská dokonalost a jak se jí nejlépe přiblížit
– křesťanská dokonalost podle Komenského nespočívá ani tak v bezchybnosti, jako spíše
v hledání a naplňování Boží vůle.
Dalším spisem podobného zaměření je Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (1622).
Z díla je patrná prohlubující se sklíčenost autora, která však ještě zintenzivňuje hledání
záchrany a spočinutí u Hospodina, Boha. Krátký spisek začíná popisem všelijakých běd
a utrpení, které člověka během života potkávají. Dále Komenský rozebírá falešné jistoty, na
které lidé spoléhají ve snaze se před utrpením zajistit, jako například hromadění peněz.
Poukazuje na marnost takových snah a vyslovuje závěr, že největší a zároveň trvalé bezpečí
nachází člověk u Boha. Pokud je člověk oddán Bohu, je to jako když sídlí v nedobytném
hradě, neboť žádné útrapy nejsou silnější než Bůh a nemohou vzít křesťanovi vnitřní pokoj.66
Mezi nejvýznamnější z útěšných spisů patří Truchlivý. „Truchlivý nalezl široký ohlas,
byl hojně opisován a také tajně vytištěn“.67 První dva díly (1623 a 1624) využívají působivou
64 KOMENSKÝ, J. A. O sobě, s. 53.

65 KOMENSKÝ, Jan Amos. Přemyšlování o dokonalosti křesťanské. In Dílo Jana Amose Komenského 3.
Praha: Academia, 1978, s. 191.
66 Obsah díla volně parafrázován podle: LOSKOTOVÁ, Eva. Komenského útěšná tvorba: Truchlivý I a II.
Brno, 2008, s. 17.
67 ŠKARKA, Antonín. Jan Amos Komenský, s. 419.
18
formu napjatého dialogu mezi Truchlivým (ten představuje Komenského, ale také jeho
souvěrce), Rozumem, Vírou, a nakonec samotným Kristem. Truchlivý se dožaduje odpovědí
na otázky, proč spravedliví trpí a proč Bůh nezasáhne. Rozum před ním kapituluje, a ani Víra
není schopna ho uspokojit, až nakonec samotný Kristus poskytne Truchlivému kýženou
útěchu. Komenský zde zachytil trpkou pobělohorskou zkušenost, kdy se zdálo, že Bůh mlčí
a odmítá přijít na pomoc svým věrným, ale také útěchu, které se mu dostalo skrze Bibli.68
K Truchlivému se vrací v roce 1651 třetím dílem, tragickým monologem sestaveným
z biblických citátů nazvaným Řvání hrdličky, a naposledy v roce 1660 Smutným hlasem,
kterým se definitivně loučí s Jednotou bratrskou.
Téhož roku jako první díl Truchlivého vznikalo také Komenského nejznámější dílo,
Labyrint světa a ráj srdce (poprvé vydán pod názvem Labyrint světa a lusthaus srdce). Od
ostatních útěšných spisů ho odlišuje především jeho beletristická forma, blízká dnešnímu
čtenáři. Komenský, skrytý v hlavní postavě poutníka, bere čtenáře na úchvatnou pouť po
světě plném lopotících se lidí, nesmyslné přetvářky, hlouposti, a Marnosti, která celému světu
vládne (alegorizována do postavy královny, kterou ale oklamaní lidé nazývají Moudrostí).
Poutník v tomto světě marně hledá smysl a opravdovost, až je nakonec nalezne uvnitř svého
srdce při setkání s Kristem. Toto setkání také proměňuje jeho pohled na svět, sundává mu
brýle Mámení a uzdu Všetečnosti, přináší mu svobodu i opravdovost. Dílo bylo
pravděpodobně inspirováno zahraničními spisy, nejpatrnější je vliv Jana Valentina Andreae,
německého filosofa a teologa, jehož dílo Komenský v té době četl.
Dalším útěšným spisem je kratičké dílko Pres Boží (1624). Komenský v něm reaguje
na biblický obraz proroka Jeremiáše: „Tlačil Pán presem Pannu, dceru jůdskou“.69 Presem se
myslí lis, který se ve staré Palestině používal k získávání vinné šťávy z hroznů. 70 Komenský
využívá tento symbol k tomu, aby poukázal na to, že skrze utrpení Pán Bůh svůj lid
vychovává k dobrému (stejně tak jako z hroznů pošlapaných v lisu vzniká dobré víno).
I v utrpení se může tedy člověk radovat z toho, že na něj Pán Bůh myslí (jinak by ho
nevychovával) a také že utrpení nebude víc, než člověk unese, protože jinak by to nebylo
k dobrému.
Ze stejné doby pochází i traktát O sirobě (1624). Zdeněk Kožmín poukazuje na to, že
toto dílo „zvláště podtrhuje skutečnost, že Komenský měl ve svých pracích vždy velice
68 Ve svém dopise Petru Montanovi (citovaném např. zde: ŠKARKA, Antonín. Slovesné umění J. A.
Komenského, s. 30) vzpomíná Komenský na hluboký duchovní zážitek za jedné bezesné noci, kdy se sevřen
úzkostí a beznadějí modlil, aby mu Pán Bůh neodpíral svou duchovní útěchu, poté namátkou otevřel Bibli
a načerpal nebývalý klid a posilu z knihy Izaiáš.
69 Bible, Pláč 1,15.
70 NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P. Praha: Kalich – Česká biblická společnost, 1992, s. 718-719.
19
reálnou životní inspiraci. Snad většina podob siroby, o nichž píše, byla také jeho vlastním
prožitkem“.71 Sirobou myslí Komenský ztrátu blízkých osob (rodičů, manželských partnerů,
dětí) ale i ztrátu lidí z rodiny církve (např. osiřelý kazatel, který nemá, komu by kázal). I přes
tíhu takových ztrát se celým spisem prolíná víra v Boží dobrotu a neomylnost při řízení
lidských osudů.
Centrum securitatis neboli Hlubina bezpečnosti vznikla o rok později (1625).
Komenský tímto dílem uzavírá řadu útěšných spisů napsaných ještě ve vlasti. Jedná se
o filosoficko-teologický traktát, ve kterém se Komenský snaží vyložit křesťanskou filosofii
pomocí dvou alegorických obrazů (převzatých ze starší literatury). První z nich je obraz světa
jako stromu, jehož kořeny symbolizují Boha, na kterém všechno závisí. Druhým obrazem je
pak přirovnání světa k vířícímu kolu, jehož středem je Bůh. Čím blíže je člověk Bohu, středu,
tím méně je vláčen kolotáním světa, různými útrapami. V této myšlence se nachází hlavní
útěšné jádro spisu. „Centrum doplňuje ještě krátký alegorický projev Renutiatio mundi, to jest
Výhost světu, plný citového napětí a obrazného vzrušení, kterým se autor nápodobou
výhostného listu zříká světa (přirovnávaného k ďáblovu hostinci)“.72
Souborné vydání útěšných spisů Dílo Jana Amose Komenského 3 řadí mezi útěšné
spisy také nedlouhý spisek Polnice milostivého léta (také Trouba či Pozoun milostivého léta),
který se dochoval pouze v holandském překladu Bazuine des genaden jaar. Dílo, sestavené
podobně jako Řvání hrdličky výhradně z biblických vět a ohlasů, má burcující ráz a vzniklo
v roce 1631, kdy bratrským exulantům díky úspěchům švédského (protestantského) vojska
svitla naděje na návrat do vlasti. Komenský se zde vrací k formě dialogu, střídá se „hlas boží
trouby s hlasem rozptýlených, hlásá a zvěstuje se pád Babylóna, tj. papežství a Habsburků“.73
Jeho útěšná váha tedy spočívá v naději politické, spis graduje až k závěrečnému jásavému
díkůčinění rozptýlených Hospodinu. Spis je „jakousi básnickou předmluvou k jiné jeho
soudobé, ale konkrétnější výzvě Haggeus redivivus“,74 která reaguje na tutéž situaci.
Jako reakce na uzavření vestfálského míru, který pro bratrské exulanty znamenal
definitivní odsouzení k životu mimo nábožensky nesvobodnou vlast, vznikl Kšaft umírající
matky Jednoty bratrské (1650). V tomto citově vypjatém alegorickém projevu se Jednota
bratrská na smrtelné posteli loučí se svými dítkami, nabádá je k pokání a k zachovávání
dobrých darů, které jim odkázala. I přes tíživou situaci nachází matka pro své děti také slova
útěchy a povzbuzení, vyjadřuje silné přesvědčení, že jednou bude lépe – pokud ne na tomto
71 KOŽMÍN, Zdeněk, KOŽMÍNOVÁ Drahomíra. Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007, s. 56.
73 ŠKARKA, Antonín. Slovesné umění J. A. Komenského, s. 45.
74 Ibid.
20
světě, tedy alespoň v posmrtném životě s Bohem.
Jak jsme uvedli již výše, východiskem a základem Komenského útěchy je silná víra
v Boha. Zajímavým a literárně působivým prvkem útěšných spisů je, že „ve většině svých
útěšných spisů, obzvláště v Truchlivém a Labyrintu, přistupuje Komenský ke zvolenému
tématu, jako by sám teprve řešení problému hledal a postupně se k němu dopracovával, jako
by mu řešení při početí spisu nebylo ještě známo, a podle toho volí také literární formu
vhodnou pro takový postup (hádka, spor, pouť, pochybnosti nebo aspoň otázky)“. 75 Zbývá
ještě dodat, že se v komeniologii běžně setkáváme s rozdílnými výčty útěšných spisů, je
zřejmě obtížné objektivně určit, které Komenského spisy by měly být považovány za útěšné
a které ne. Pro účely této práce byl výběr útěšných spisů převzat ze souboru Dílo Jana Amose
Komenského 3.
3.3 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské
Kšaft byl napsán ve velmi vypjaté době. Zmínili jsme, že toto dílo je literární reakcí na
uzavření vestfálského míru, je však vhodné připomenout, co všechno s sebou jeho schválení
přinášelo. Už po bitvě na Bílé hoře byly české země vystaveny tvrdé rekatolizaci. Když
Komenský píše své útěšné spisy, nejedná se jen o reflexi jeho vlastní tíživé situace – on sám
byl jeden z těch, kteří z pronásledování vyvázli ještě relativně šťastně. Otřesnější pro něj
možná bylo to, co se dělo kolem něj, a čemu nemohl zabránit. Nevinní lidé byli mučeni nebo
dokonce vražděni pro své náboženské vyznání, už tak křehké životní jistoty se bortily před
očima.76
Situace byla o to tíživější, že nebrala konce. Mnoho členů protestantských církví raději
zvolilo dobrovolný odchod z vlasti, která se jim stala nebezpečnou. Bratrští exulanti (mezi
nimi i Komenský) se uchýlili především do polského Lešna a odtud s obavami pozorovali
táhlou bitvu o osud svého národa a církve, neustále kolísali mezi beznadějí a záblesky naděje.
Ne všichni členové Jednoty však odešli do exilu, někteří ve vlasti zůstali a doufali ve změnu
k lepšímu. Komenský jakožto biskup Jednoty (zvolen roku 1632) nesl na svých bedrech plnou
tíhu péče o rozptýlenou církev, snažil se přesvědčit protestantské mocnosti k politické
intervenci a posiloval souvěrce vydáváním rozličných spisů (mimo jiné i oněch neblaze
proslulých proroctví).
V roce 1648 byl podepsán vestfálský mír, který ponechával české země v držení

21
Habsburků. V lednu 1650 měl však být v Norimberku ratifikován se všemi podrobnými
dodatky, což znamenalo pro bratrské exulanty malou jiskřičku naděje, že by se jim snad
mohlo ještě podařit vydobýt pro svůj národ nějaké ústupky. Tato snaha se však nezdařila
a vestfálský mír byl v Norimberku potvrzen se všemi drtivými důsledky, které z něj pro české
země vyplývaly. Hlavním z nich byla definitivní náboženská nesvoboda, a tedy i konec nadějí
na návrat bratrských exulantů do vlasti. To vedlo k dočasné krizi bratrského vedení v Lešně,
„bezprostředně v době kolem norimberského prohlášení převládl mezi lešenskými na čas
názor, že by se jednota bratrská měla rozpustit a splynout s jinými národy a církvemi“. 77
Za této situace vzniká počátkem roku 1650 v Lešně Kšaft umírající matky Jednoty
bratrské. Výborně zvolená forma závěti dodává projevu ráz „tklivé vroucnosti“78 a zároveň
slavnostní důstojnosti a vyrovnanosti.79 Inspirací mohla být Komenskému „starožidovská
požehnání pojatá do bible, jimiž se některé významné osobnosti izraelského národa loučily
před svou smrtí s národem nebo s rodinou“80 a jejich středověká umělecká zpracování, ale
také smutná životní událost, smrt druhé manželky Doroty. Obraz církve jako matky je
inspirován Biblí, kde se mluví o církvi jako o nevěstě Kristově81 a v tehdejším bratrském
chápání byla běžná představa této nevěsty Kristovy jako matky všech věřících.82 Silně
rozvinutá obraznost spisu je příznačná pro barokní literaturu a přispívá k jeho působivosti.
Barokní je také „představa Boha jako velkého Tvůrce a zároveň Ničitele, který neustále
buduje, ale také boří, aby dospěl k nejdokonalejším realizacím svých záměrů“.83
Jedním z typických znaků Kšaftu je také spjatost tematiky církevní s otázkou národní.
Antonín Škarka to vysvětluje takto: „Komenskému, příslušníku církve soustředěné jenom
v hranicích vlasti, tedy v jistém smyslu církve národní na rozdíl od univerzální církve římské,
sdružující členy všech zemí a národů, splývaly namnoze představa a pojem církve s pojmem
a představou národa a vlasti“.84 To, že je úloha českého národa v Kšaftu i oproti jiným
Komenského spisům silně zdůrazněna, je určitě zapříčiněno také vestfálským mírem
– Komenský se k němu ústy matky Jednoty bratrské vyjadřuje nejen jako biskup Jednoty, ale
také jako Čech, který cítí bolest svého národa. Matka Jednota proto odkazuje své dary a slova
útěchy nejen církvi, ale i českému národu.85
77 Ibid.
78 MOLNÁR, Amedeo, SOUSEDÍK, Stanislav. Spisy útěšné, publicistické a informační z let 1617-1660, s. 10.
79 Ibid., s. 9.
80 ŠKARKA, Antonín. Dvojí poselství Jana Amose Komenského k českému národu. In Komenský, J. A. Dvojí
poselství k českému národu [Kšaft/ Smutný hlas]. Praha: Vyšehrad, 1970, s. 68.
81 Efezským 5,22.
82 ŠKARKA, Antonín. Dvojí poselství Jana Amose Komenského k českému národu, s. 68.
83 Ibid., s. 80.
84 Ibid., s. 70-71.
85 V odkazu českému národu je „právem a bez nadsázky“ (Škarka) zdůrazněn kulturní přínos Jednoty, výslovně
22
Komenský pracuje v Kšaftu s Biblí mnoha různými způsoby – cituje, odkazuje,
parafrázuje, využívá ojedinělé lexikální biblismy jako symbolické narážky, přejímá a rozvíjí
biblickou metaforiku. Stejně jako v mnohých jiných spisech tak rozšiřuje významovou rovinu
díla o intertextovou rovinu, dílo tak vstupuje do kontinuálního dialogu s Biblí. Takové využití
Bible pak ovlivňuje čtenářovo vidění vlastní situace, připomíná věřícím neustálou Boží
přítomnost, jeho svrchované řízení dějin i naději, kterou v Bohu mají, pomáhá praktikovat
křesťanskou víru v aktuální životní situaci.
Karel Kučera si všímá, že doslovné citace jsou v Komenského spisech často užity ve
spojení s autoritativním, intelektuálním vyzněním pasáže/spisu, zatímco parafráze jsou
využívány spíše tam, kde autor více zabíhá do emocionální roviny.86 U Kšaftu toto rozdělení
vesměs platí. Přímé citace jsou využity ve zmínkách o pomíjivosti věcí: „prohlášeno jest
v Písmě božím, že věk jeden pomíjí a jiný nastává, ačkoli země navěky trvá“ (Kaz. 1, 4),87
o Božím trestu a soudu: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, kterýž kamenuješ ty, jenž
byli k tobě posíláni: kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje
kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. Aj zanechává se dům váš pustý“ (Mat. 23, 37),88 při
nabádání k určitému chování: „Sprostnost a upřímnost nechať mne ostříhají“ (Žalm 25, 21),89
ale také v Božích zaslíbeních: „Vy jste ti, kteříž jste v mých pokušeních se mnou zůstali. A jáť
vám způsobuji, jakož mi způsobil Otec můj, království, abyšte jedli a pili za stolem mým
v království mém“ (Luk. 22, 28-30)90 a modlitbě Kristově: „aby (pry) všickni jedno byli, jako
ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli“ (Jan 17, 21). 91 Ve všech těchto
příkladech má biblický text funkci autority, která reprezentuje autoritu samotného Boha,
připomíná jeho svrchovanost.
Parafrázování biblického textu má zásadní emocionální význam v začátku spisu
(kapitoly 5.–7.). Umírající Jednota činí časté narážky na celý příběh Kristova ukřižování, obě
události jsou dávány do paralely. Pietní nálada Kristova umučení se tak přenáší na smrt
Jednoty a podtrhuje melancholičnost a závažnost situace. Mezi takové parafráze patří
například: „neměvši na zemi, jako i Pán můj, kde téměř hlavu skloniti. A měla-li jsem co
z drobnějších vezdejších věcí, (…), i z toho mne zvlékli, vyhnavše mne, jako Pána mého
pochválen je překlad Bible kralické, avšak Jednota byla pro Čechy přínosem nejen literárním, ale například i
v modernizaci školství. Z povzbudivých slov věnovaným českému národu se nesmrtelnou stala věta „Věřímť
i já Bohu, že po přejítí vichřic hněvu, hříchy našími na hlavy náše uvedenému, vláda věcí tvých k tobě se
zase navrátí, ó lide český“ (KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské, s. 602).
86 KUČERA, Karel. Český jazyk J. A. Komenského, s. 168.
87 KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské, s. 595.
88 Ibid., s. 600.
89 Ibid., s. 602.
90 Ibid., s. 596.
91 Ibid., s. 602.
23
z roucha jeho, když ho na kříž přibili, rozdělivše to mezi sebe“, 92 dále „následovali jste mne
pod křížem klesající“93 či „píti spolu se mnou kalicha hořkosti“.94 Bázlivá nevěrnost Jednotě
je pak dávána do paralely se zapřením Petrovým: „Čiňte, co po svém pádu učinil Petr. …
dokudž na vás kohouti boží ještě kokrhají“95 a jako odstrašující příklad pro bázlivé a dvojaké
je zmíněn Jidáš: „Čekati-li chcete, až se svědomí jako na Jidáše oboří?“.96
Parafráze jsou místy skládány do rozsáhlejších kompilací několika veršů,97 dovedně
spojených dohromady, jako například v závěrečném požehnání českému národu: „Živ buď,
národe posvěcený Bohu, a neumírej! Muží tvojí ať jsou bez počtu. Požehnejž, ó Hospodine,
rytěřování jeho a v práci rukou jeho zalib se tobě. Slomuj ledví nepřatel jeho a těch, kteříž ho
nenávidí, aby nepovstali. Přijdiž čas tvůj, aby říkali národové: Blahoslavený jsi, Izraeli, kdo
jest podobný tobě? Lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého
a meč důstojnosti tvé. Tvoji zajisté nepřátelé padnou a ty po vyvýšenosti jejich šlapati budeš
(5. Mojž. 33, 6. 11. 29)“.98 Takováto pasáž prosycená biblickými výrazy navozuje dojem
slavnostnosti až jakési posvátnosti textu.
Volnější vztah k biblickému textu mají narážky a symboly. Ty jsou v Kšaftu často
pouze jednoslovné – např. Babylon jako symbol „Bohu nepřátelské, svět ovládající moci“,99
v přeneseném smyslu pýchy a hříchu. V textu se vyskytuje ve spojení „vyšla z Babylona
ohavností svých“100 a „bořiti Babylon“.101 Symbolicky je užito také spojení „prvorození
moji“.102 Podle izraelské tradice byli všichni prvorození synové zasvěceni Hospodinu, což
v podstatě znamenalo, že měli vykonávat kněžskou službu,103 proto je v Kšaftu výraz
„prvorození“ použit jako označení pro kněží. Dalším biblickým symbolem je například vinná
réva, symbol církve, Božího lidu. Stejně jako vinná réva může i církev nést dobré či špatné
plody a působit radost nebo zármutek svému majiteli, tedy Bohu.104
Do Kšaftu proniká i biblická metaforika. Stojí za to se pozastavit například nad tím,
jakým způsobem je v Kšaftu jmenován Bůh, který je v textu často zmiňován. Někdy je
92 Ibid., s. 595, biblická paralela např. Matouš 27,35.

93 Ibid., s. 596.
94 Ibid., biblická paralela např. Matouš 26,39.
95 Ibid, s. 597, biblická paralela např. Matouš 26,69-74.
96 Ibid., biblická paralela např. Matouš 27, 1-10.
97 VESELSKÁ, Michaela. Bible v díle Jana Amose Komenského, s. 49.
99 NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P, s. 52.
101 Ibid., s. 601.
102 Ibid., s. 597.
103 Podle Numeri 8,13-19 však byli nakonec pro kněžskou službu vybráni levité, jeden z izraelských kmenů.
Prvorozeného syna mohla jeho rodina z kněžské služby vykoupit, a místo syna se stal knězem levita. Cílem
tohoto nařízení bylo, aby každá izraelská rodina pamatovala na Hospodina a brala jeho věci za své.
(NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P, s. 732).
104 NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: R-Ž. Praha: Kalich – Česká biblická společnost, 1992, s. 1213.
24
jmenován přímo – Bůh, Hospodin, Kristus či Duch svatý. Autor však často používá
i metaforická označení Boha převzatá z Bible, např. Pán, Beránek, Všemohoucí, Slitovník,
Otec věčný, Otec duchů, Mocný Jákobův nebo dokonce „ten, kterýž od domu božího začínaje
soud“.105 Některá z těchto spojení jsou běžná a i v Bibli hojně opakovaná (např. Beránek),
jiná jsou originálnější (Mocný Jákobův), nicméně také biblická. Místy Komenský biblickou
metaforiku rozvádí za její původní rámec, například starozákonní historickou událost, stavbu
Šalamounova chrámu, propojuje s novozákonní myšlenkou církve jako chrámu Ducha
svatého:106 „kdež nebeský Šalomoun k věčnému chrámu svému shledávaje a hotově živé dříví
a kamení, roubati je, a sekati, a štípati, a tesati, a hoblovati; a nás, kovy své, rozpouštěti
a nádoby sobě příhodné slévati dá zde před Jordánem v zemi jílovaté“.107
Vliv Bible na Kšaft je patrný také ze způsobu, jakým Komenský pracuje s výrazovými
prostředky. Často užívá oslovení, které je i v určitých útvarech Bible časté (epištoly, Píseň
Písní, prorocké knihy...) – v Kšaftu např. „ó synové“ „ach dítky“ „ó přátelé mojí“.108 Dalším
prvkem, který je pravděpodobně inspirován Biblí, jsou výčty, hromadění a opakování slov:
„(...) vezdejších věcí, domečků, sborečků, rolíček, viniček“,109 „nedověra, podhlídání, různice,
sváry, svých věcí hledání, z toho hrdost proti sobě vespolek a různolezení“,110 „milost, milost,
milost stala se nám“.111 To je v Bibli typické hlavně pro epištoly, např. „Skutky lidské svévole
jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky,
žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost … Ovoce Božího
Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost
a sebeovládání“ (Galatským 5, 19-23).112
Michaela Veselská ve své magisterské diplomové práci Bible v díle Jana Amose
Komenského podává velmi výstižné shrnutí funkcí, které má Bible v Kšaftu: „V tomto díle
Komenský k bibli sahá jednak v případě dramatizace děje, jednak ve snaze šířit naučná
sdělení a do třetice pro sílu slova, která z biblického textu vychází. Právě chvalozpěvné, ale
i apelativní pasáže nechávají svým vyjádřením ke čtenáři proniknout jakousi nadčasovou
svatost, nezaměnitelnost božích promluv“.113 Pozoruhodné také je, že Kšaft je zřejmě jeden
z nejvíce novozákonních Komenského útěšných spisů, narážky na Nový zákon jsou zde,
vzhledem ke Komenského velké oblibě Starého zákona, poměrně časté.

106 NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P, s. 248.
110 Ibid., s. 598.
111 Ibid., s. 600.
112 Český ekumenický překlad.
25
3.4 Řvání hrdličky
V březnu 1950 bylo na synodním shromáždění v Lešně nakonec rozhodnuto, že Jednota

bratrská rozpuštěna nebude. To byl samozřejmě pro exulanty radostný impuls, ale také zdroj
další nejistoty. Počátkem roku 1650 nebo 1651114 byl napsán krátký spisek Řvání hrdličky,
připojený k Truchlivému jako jeho třetí díl. Od Truchlivého i Kšaftu se však zásadně liší svou
formou, jedná se o monologický nářek, kterým Komenský za českou a moravskou církev volá
k Bohu. Tento nářek je vložen do úst hrdličce, která je symbolem něhy a čistoty (to může být
opět narážka na církev jako nevěstu Kristovu), věrnosti (oddanost Jednoty bratrské Bohu),
a také symbolem posla mezi nebem a zemí (Duch svatý, holubice Noemova), může značit
autorovu naději, že jeho nářek vzlétne až k nebi.115 Nářek má lehce vyčítavý tón, připomíná
Bohu nevyslyšené modlitby a trvající oddanost jeho církve, „výčitky jsou ovšem stylizovány
tak, že obnažují vlastní vinu a uznávají správnost božích trestů a neuzavírají se naději v boží
ochranu“.116
Řvání hrdličky patří k vrcholům Komenského stylistického umění. Jedná se totiž
o tzv. centon (viz výše v kap. 3.2), obratně sestavený z biblických vět a výrazů. Centon není
Komenského původní vynález, „humanisté i barokní básníci skládávali takové texty,
především básnické, z antických autorů, nejčastěji Vergilia. Komenský se ovšem jak ve svých
centónech českých, tak latinských uchyluje k bibli, kterou dokonale ovládal a dovedl zpaměti
citovat (…) Vznikají tak sice díla odvozená, ale přece původní, na nichž nelze poznat nějaké
myšlenkové a syntaktické švy, ani skladbu z různorodého biblického materiálu, který ovšem
musel Komenský pro svůj ideový i stylistický záměr všelijak přizpůsobovat (…) a nakonec
také zkomponovat a sestavit v harmonický celek“.117 Podobu centonu mají v Komenského
díle většinou modlitby, ale také řeči nebo sdělení Boží, například v Listech do nebe,
Labyrintu, Truchlivém.
Úplný název spisu zní Truchlivého třetí díl, v němž se zdržuje: Řvání hrdličky
v rozsedlinách skálních a skrýši přikré dlouho zustávající. Už samotný název poukazuje na
Bibli, neboť se jedná o ohlas tohoto verše: „Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši
příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj
žádostivý“ (Píseň písní 2, 14). Není náhoda, že text je vybrán z Písně písní. Tato biblická
114 Data se v komeniologické literatuře různí. Jan Kumpera uvádí jako datum sepsání Řvání hrdličky počátek
roku 1650, což by ukazovalo na silnou souvislost s Kšaftem a vestfálským mírem. Škarka, Molnár a Sousedík
uvádí rok 1651, kdy mohla být situace Jednoty díky úspěchu protestantských vojsk nadějnější, ale i přesto
považují zklamání z vestfálského míru za primární impuls k napsání Řvání hrdličky.
115 Biblická symbolika hrdličky=holubice viz NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P, s. 214-215.
117 Ibid.
26
kniha pojednává o milostném vztahu dvou lidí, ale v přeneseném mystickém smyslu může být
vykládána také jako zachycení Boží lásky k jeho lidu, církvi i jednotlivci.118 Verš je převzat
z pasáže, kde mluví milý (symbol Boha) ke své milé (symbolizuje Boží lid, lidskou duši),
kterou touží spatřit. Komenský převzal situaci a výrazivo, ale posunul kontext. V jeho podání
je hrdlička (neboli holubička) skrytá příliš dlouho, její milý ji nehledá, a tak se mu připomíná
svým „řváním“. Idyličnost Písně písní je zde tedy postavena do kontrastu s osamělostí
hrdličky Komenského. Stejně jako Píseň písní je spis Řvání hrdličky lyricky laděný, plný
hlubokého citu, ale už jeho název předznamenává konfrontaci citu harmonického
a opětovaného (Bible) s pocitem zklamání (Komenského hrdlička).
Komenského práci s Biblí v textu vystihuje použitá metoda centonu – nenajdeme zde
ani jednu větu, která by se určitým způsobem nevázala na biblický text. Některé věty jsou
přímými citacemi z Bible, jiné parafrázemi a jiné tzv. ohlasy, tedy větami sestavenými
v biblickém stylu, které jsou téměř k nerozeznání od skutečných biblických vět. Citací je
v textu nejvíce, četné jsou i parafráze, nejméně je vět ohlasových. Ty najdeme hlavně v úvodu
a v závěru textu. Citace a parafráze z Bible totiž vnáší do Řvání hrdličky něco
z mnohovrstevnatosti a nadčasovosti biblického textu a ohlasové věty v úvodu a v závěru
pomáhají naznačit alespoň rámcový kontext vzniku spisu, tragickou situaci rozptýlené
Jednoty: „Ach Pane, nevíme již, kam se pod nebem my bídní paběrkové díti a kde před
vichřicí hněvu tvého ostáti, když nás tak všudy zůřivost tvá stíhá. Vidíme to, ach již vidíme,
že není kam utéci před Bohem leč k Bohu: před rozhněvaným Bohem k milostivému
Bohu“.119 Ještě důležitější úlohu z hlediska kontextu má v textu nepatrná vysvětlující
poznámka, která jako jediná není vázána na Bibli: „Já (česká a moravská cirkev) (…)“.120
Protože je téměř celé Řvání hrdličky sestaveno z biblických citátů, je velmi důležitá
kompozice díla a skládání jednotlivých veršů za sebe – zde se nejvíce projevuje autorův
záměr i tvůrčí individualita. Úvodní pasáž začíná oslovením Hospodina: „Hospodine, Bože
všemohoucí, který jsi stvořil nebe i zemi se vší okrasou jich (…)“121 a pokračuje jeho
charakteristikou pomocí ohlasových vět: „nesnesitedlná jest velebnost slávy tvé a nelze
odolati hněvu pohrůžky tvé proti hříšníkům. Kterýž však podle nesmírného milosrdenství
svého zase lituješ bíd lidských a podle množství dobroty své času přeješ ku pokání“. 122 Poté
autor přechází k člověku, církvi – činí pokání a prosí o milost: „Nebo k tobě, k tobě, jemuž
118 Píseň písní. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická
společnost, 2005, s. 619.
119 KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého třetí díl. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha: Academia, 1978,
s. 110.
120 Ibid., s. 106.
121 Ibid., s. 105.
122 Ibid.
27
jsme samému hřešili a zlého před oblíčejem tvým se dopouštěli (Žal. 51,6), obracíme se
celým srdcem s postem a pláčem i kvílením; kterýž milostivý a litostivý jsa a snadně želeje
zlého (Joel. 2,12. 13)“.123 Všimněme si, že již v úvodu je čtenář postaven před sérii kontrastů:
Bůh – člověk, Boží hněv – Boží milosrdenství, smutek – naděje.
Právě postupná gradace kontrastů je totiž zřejmě záměrem autorovým, jí se řídí výběr
veršů a v ní tkví strhující citová působivost Řvání hrdličky. Záměrné užívání kontrastů je
přitom dovedně skryté, čtenář si jej nejprve neuvědomuje, nepůsobí násilně ani prvoplánově.
Po pasáži úvodní následuje krátký odstavec, jehož obsahem je sdělení, že Bůh netrápí lidi ze
škodolibosti, a když dopouští zlo, pak pro jejich dobro: „když trápíš syny lidské, netrápíš
z srdce (Pláč 5, 33); ale trápením odvíráš oči“.124 Hned vzápětí však následuje dlouhá pasáž,
vypočítávající bídy, které dopadají na českou a moravskou církev, uvozená větou:
„Spravedlivý zůstaneš, Hospodine, povedeme-li odpor proti tobě: avšak o soudech tvých
mluviti budeme s tebou (Jer. 12, 1)“.125 Výčet běd, lkaní, sestavené především z citátů z knihy
Pláč, tvoří téměř jednu šestinu celého spisu, a jako červená nit se jím táhne otázka, proč Pán
Bůh dopouští utrpení spravedlivých.
Tato otázka zůstává bez odpovědi, ale na Boží mlčení reaguje opět „hrdlička“ těmito
slovy: „Avšak uvěřivše my, že ty i v soužení našem pamatuješ na nás (nebo to usta tvá
mluvila) a že díla rukou svých neopouštíš … Nezbedně volati budeme jako David, až vyslyšíš
hlas naš (Žal. 55, 18). Zápasiti budeme s tebou jako Jákob, dokudž nám nepožehnáš (1 Mojž.
32, 26). Nedámeť pokoje jako Izaiaš, připomínajíce vždy jméno tvé, dokudž neutvrdíš slova
svého a nesmiluješ se nad Jeruzalémem (Iz. 62,7)“.126 Tento kontrast, kontrast utrpení,
zklamání, zdánlivého Božího mlčení, a naproti tomu neochvějné naděje a víry se dále rozvíjí
a monumentálně graduje v následujících sedmnácti (očíslovaných) odstavcích. Ty jsou
postaveny na následujícím schématu: Komenský vždy nejprve uvede (většinou starozákonní)
biblický příběh nebo situaci, kdy Bůh mocně zasáhl ve prospěch svých věrných, poté s bolestí
připomene, že v případě jeho církve Pán takto nezasáhl, a nakonec vždy přesto znovu
vyznává, že Bohu stále věří a v něj skládá svou naději, že ani kvůli prodělanému zklamání
k němu nepřestane volat.
Příkladem takového odstavce je: „13. Prosívali jsme, aby Danielů svých, tobě sámému
věrně a stále sloužících, nedával v moc soků těch, kteříž je pro tvou poctu zubům lvů strojili:
a tys předce Danielům svým do jámy lvu dostati se a vypověd o zanechání jich v hrdle šelem
123 Ibid.
124 Ibid.
125 Ibid.
126 Ibid., s. 107.
28
prstenem kralů zpečetiti dopustil. My však i z této jámy zahynutí svého k tobě volati, a aby
zacpal tlamy těch šelem, k vysvobození pak našemu nějakého Daria poslal, očekávati
nepřestaneme (Dan. 6,5 etc.)“.127 Díky tomu, že je toto schéma sedmnáctkrát opakováno a tím
gradováno, vyniká síla oddané, dospělé víry – víry, která není pouhou reakcí na příjemné
pocity nebo bezproblémový život, nýbrž víry, která i přes těžké životní zkoušky
a nezodpovězené otázky věří v Boží milosrdenství. Věřit v slunce, které svítí, není těžké, ale
Komenského víra zde dokazuje obdivuhodnou sílu, když nepřestává věřit v slunce schované
dlouho za mraky. Právě v tom spočívá silná citová působivost spisu, autor zde odstupuje od
jakéhokoli intelektuálního vysvětlování či nabádání, prostě jen zaznamenává své neochvějné
niterné přesvědčení.
Niterný citový výlev dosahuje své největší síly v závěrečné pasáži, která zachycuje
„utíkání před rozhněvaným Bohem k milosrdnému Bohu“.128 Komenský už upouští od
kontrastu, od líčení běd a zklamání spolu s nadějí, a soustředí se pouze na naději. Ta je
vyjádřena opět pomocí parafrází biblických příběhů – ale tentokrát místo bolestné výčitky
následuje výzva k milosrdenství: „Jaks ukázal Noemovi korab k zachování ho před potopou
(…) Jaks ukázal Lotovi horu, na níž by ujda zachoval duši svou v čas podvrácení Sodomy
(…) Jakžs ukázal Eliašovi jeskyni, do níž by zajda ušel meče Jezábel (…) A jaks ukázal
věrným svým Pellu v čas podvrácení Jeruzaléma (…) Tak ukaž i nam (…), jak komu chceš
koráb nějaký, Ségor nějaké, Pellu nějakou, horu neb jeskyni nějakou“.129 Tuto výzvu
k milosrdenství dále rozvíjí, především slovy knihy Žalmů, aby pak zakončil opětovným
vyjádřením neochvějné naděje: „V ruce tvé poroučíme ducha svého (byť se i svět
podvracoval), tys nás vykoupil, Bože silný a věrný (Žal. 31, 6 a 46, 3). Budiž milosrdenství
tvé nad námi, Hospodine (Žal. 51, 22), jakož naději máme v tobě, amen i amen“.130
Funkci biblického textu v Truchlivém III příhodně vystihl Rudolf Říčan, který
o Komenského literárním postupu napsal toto: „Na rozdíl od prvních dvou dílů nepouští se
zde do diskuse s Rozumem a Vírou. Prostě se modlí; se steskem i důvěrností, s nářkem
i s pokorným odevzdáním do ruky Hospodinovy. Knížka plná biblických ohlasů a citátů
náleží jako literární výtvor k nejkrásnějším projevům, které vzešly z pera Komenského“.131
127 Ibid., s. 110.

128 Ibid.
129 Ibid., s. 111.
130 Ibid.
131 ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský: muž víry, lásky a naděje, s. 51.
29
3.5 Smutný hlas
Mezi vydáním Kšaftu a Řvání hrdličky a Smutným hlasem leží „bolestné desítiletí“,132 v němž
postihly Jednotu další tragické ztráty. Největší z nich bylo vypálení a vyplenění Lešna roku
1656 za války mezi Švédskem a Polskem. „S pádem Lešna zahynulo zároveň kvetoucí
církevní a kulturní středisko Jednoty v exilu, které se už nepodařilo nikde jinde obnovit“, píše
Antonín Škarka.133 Komenský, který při vypálení Lešna přišel o většinu majetku i o cenné
spisy, s vděčností přijal pozvání do Amsterodamu – „po životě stráveném většinou v menších
provinčních městech se na prahu stáří ocitl v jedné z nejrušnějších západoevropských
metropolí“,134 kde se mu dostalo významné podpory.
Pobyt v Amsterodamu s sebou však nesl i stinné stránky. Hlavní z nich byla
Komenského velká pracovní vytíženost. V pokročilém věku měl náhle možnost díky štědrým
podporovatelům vydávat souborně své dílo, pustil se tedy do připravování sebraných spisů
didaktických a horečné práce na sepisování svých myšlenek pansofických. Zároveň se snažil
dostát svému úřadu církevního seniora, pečoval o vdovy a začínající duchovní, udržoval
korespondenci s rozptýlenými sbory, vydával náboženské a útěšné práce. Toto břímě leželo
stále více na jeho ramenou, staří duchovní umírali a nových bylo málo a péče o vzdálené
sbory byla přitom náročná.
V Jednotě se také vyskytly vnitřní rozpory ohledně vesměs nepodstatných záležitostí,
které ale vyžadovaly autoritativní zásah už tak dost vytíženého seniora. Do toho se přidaly
také neshody s jednotou polskou, a v neposlední řadě i Komenského osobní polemiky – ostře
napadán byl především pro šíření politických revelací, ale obnovila se i jeho stará polemika se
sociniány, kritizovali ho také někteří mladší teologové. Mnoho lidí se však o něj zajímalo
i v pozitivním slova smyslu, zahraniční učenci a studenti „přicházeli do Amsterodamu
a hledali u Komenského radu nebo jen chtěli slavného muže osobně poznat“.135 I tyto
návštěvy však přispívaly ke Komenského únavě a zaneprázdněnosti.
„Klid Komenského duše narušovaly též politické zprávy, sbíhající se v Amsterodamu
z celé Evropy, které ovšem vyznívaly pro český exil převážně pesimisticky“. 136 Jedna po
druhé padaly naděje, které bratrští exulanti vkládali v evropské protestantské panovníky –
Sedmihradsko137 utrpělo vážné porážky a jeho armáda byla v troskách, počátkem roku 1660
zemřel švédský král Karel X. Gustav a mezi Švédskem a Polskem byl uzavřen tzv. oliwský
133 Ibid.
134 PÁNEK, Jaroslav. Jan Amos Komenský. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1990, s. 32.
135 Ibid., s. 33.
137 Významná součást Uherska.
30
mír, který byl velmi důležitý pro zbytek bratrských exulantů v Polsku, protože znamenal
„rozhodný krok směrem k zániku náboženských svobod v Polsku“.138
V této situaci, v březnu 1660, vzniká Smutný hlas. Podnětem k jeho sepsání byla
zřejmě bezvýchodná situace Jednoty (nedostatek mladých nástupců) ale i rozčarování ze
situace politické (oliwský mír) a obrana proti ostré kritice, obzvláště kolem vydávání
Drabíkových proroctví. „Smutný hlas není alegorie, nýbrž skutečný pastýřský list na
rozloučenou s církví“, píše Antonín Škarka.139 Téma ho tedy spojuje s Kšaftem, zatímco
formou se liší. Tento pastýřský list, ač psán vysoce vybroušeným stylem, má osobní ráz,
Komenský v něm k církvi mluví sám za sebe, místy se i ohlíží za svým životem a zmiňuje
některá díla, obhajuje své kritizované názory. Smutný hlas vyznívá pesimističtěji než většina
útěšných spisů, čiší z něj „pocit žalu, opuštěnosti, nicoty, zmaru a osiřelosti“.140 Jistě se do něj
promítá i Komenského stáří a úbytek sil v mnoha náročných úkolech, do nichž byl postaven.
I to může být důvodem, proč je naděje vyjádřená v závěru spisu přesunuta z života
pozemského do života příštího a naplno se zde ozývá Komenského eschatologická teologie.
I přes svou melancholičnost však spis vyznívá nakonec povzbudivě. „Podle literárního
záměru Komenského a také podle výslovného označení v knižním titulu je Smutný hlas
posledním čtvrtým dílem spisu Truchlivý“, píše Antonín Škarka.141 „Jím uzavíral svůj
mladistvý bolestně zjitřený jobovský spor s Bohem“.142 Jako závěrečný díl Truchlivého
shrnuje vlastně Smutný hlas Komenského útěšnou argumentaci, a k ní přidává ještě ono silné
zdůraznění naděje eschatologické. Povzbudivé byly zřejmě pro hynoucí Jednotu také
konkrétní rady, jak si poradit s praktickými záležitostmi. Ve spisu záměrně „nejsou
zdůrazňovány dogmatické odchylky českobratrské věrouky od jiných evangelických církví,
snad také proto, aby se usnadnilo splynutí s nimi“.143
Kompozičně je spis členěn na 81 očíslovaných pasáží, odpovídajících jednomu
odstavci. Některé odstavce jsou kratičké, jiné dlouhé, v závislosti na tématu. Jako motto je
uvedeno několik biblických veršů, které předznamenávají ladění spisu. V úvodu se Komenský
uvádí jako pastýř rozptýleného stáda a zdůvodňuje, proč sepsal tento list. Vypočítává
pohromy, které na Jednotu dopadají, střízlivě hodnotí situaci Jednoty: „vidím, že boží vůle
jest, aby matka náše kšaftu svého smrtí svou potvrdila“.144 Poté v podstatě shrnuje své názory
138 MOLNÁR, Amedeo, SOUSEDÍK, Stanislav. Spisy útěšné, publicistické a informační z let 1617-1660, s. 8.
140 Ibid., s. 75.
141 Ibid., s. 77.
142 Ibid.
144 KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého díl čtvrtý a ostatní. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha: Academia,
1978, s. 117.
31
na utrpení, nastíněné již v předchozích útěšných spisech. Utrpení vidí jako Boží trest za
hříchy a za stálou neposlušnost a nekajícnost, a to jak členů Jednoty, tak i jejích pastýřů. Své
Jednotě pak odkazuje osm rad, jak se v nastalé situaci chovat, tyto rady rozvádí a v závěrečné
pasáži se loučí, žehná svému stádu a předává jim svou naději.
Práce s Biblí v Smutném hlasu se v zásadě podobá Kšaftu. Autor cituje, parafrázuje,
využívá biblickou symboliku. Vliv Bible na jeho jazyk je ale, pokud se to vůbec dá
vystopovat, menší. Biblické citáty a parafráze více vystupují z textu než u Řvání hrdličky či
Kšaftu, jsou s ním jazykově méně propojené. To může být způsobeno desetiletím, které leží
mezi vydáním Smutného hlasu a obou ostatních spisů, český jazyk za tu dobu jistě prodělal
určitý vývoj, nejinak tedy český jazyk Komenského.
Stejně tak jako Řvání hrdličky rozpracovává motiv osamělé hrdličky, české a moravské
církve, prolíná se Smutným hlasem motiv nemohoucího pastýře a zaplašeného stáda. Plný
název spisu totiž zní Truchlivého díl čtvrtý a ostatní, to jest Smutný hlas zaplášeného hněvem
božím pastýře k rozplášenému hynoucímu stádu. Jako by se v názvu ozýval ohlas verše,
v Smutném hlasu takto uvedeného: „Pán splnil pohrůžky své: Bíti budu pastýře a rozprchnou
se ovce stáda“ (Matouš 26, 31).145 Větu: „Nebo psáno jest: Bíti budu pastýře, a rozprchnou se
ovce stáda“ pronáší v Bibli Ježíš jako odkaz na starozákonního proroka Zachariáše (13,7)
a předpovídá jí své utrpení i odpadnutí učedníků (Petrovo zapření). Komenský zde tedy opět
dává do paralely ukřižování Spasitele s beznadějnou situací své církve.
Biblické citace jsou v Smutném hlasu, podobně jako v Kšaftu, využity většinou
v pasážích, které mají autoritativní tón. Citace ve Smutném hlasu vyhlašují hříšnost všech lidí
a trest za hříchy: „Cožť mám učiniti, Jákobe? Nechtěls poslouchati, Jůdo! Obrátím se k jiným
národům a dám jim jméno své, aby ostříhali nařizení mých. Poněvadž jste mne opustili, i já
opustím vás: když žádati budete milosrdenství, nesmiluji se (…) (4 Ezdr. 1)“, 146 vyhlašují
pokání: „Ach, každý s Pavlem říkej: Já jsem z hříšníků první (1. Timot. 1, v. 15).
A s Davidem: Já jsem hřešil, nechať je ruka tvá proti mně a proti domu otce mého (1. Chron.
21, v. 17). Nýbrž s Jonášem: Já jsem příčinou té bouře, mne vezměte a uvrzte do moře (Jon. 1,
v. 12)“.147 Slouží však také jako rady: „Ej, lide můj, vejdi do pokojů svých a zavři za sebou
dvéře: schovej se na maličkou chvílku, dokudž nepřejde hněv. Nebo aj Hospidon béře se
z místa svého, aby navštívil nepravost na obyvatelích země (Iz. 26, v. 20)“,148 povzbuzení:
„Neraduj se ze mne, nepřítelkyně má, že sem upadla: neboť vstanu zase. sedímť
145 Ibid., s. 115.

146 Ibid., s. 117.
147 Ibid., s. 118-119.
148 Ibid., s. 122.
32
v temnostech, ale mi svítí Hospodin (…) (Mich. 7, v. 8 etc.)149 a připomínky Božích zaslíbení:
„Vzývej mne v den soužení, a já tebe vytrhnu (Žal. 50, v. 15)“,150 „Živ jest Pán tvůj, i ty živa
budeš (Jan. 14, v. 19).151
Biblické citace slouží také v Smutném hlasu jako argumenty při vedení sporu
o věrohodnost politických proroctví, která Komenský vydával. Tomuto sporu věnuje v listě
dost prostoru, jistě i proto, že šlo o věc úzce spjatou s jeho pastýřskou službou – pro své
„ovečky“ byl autoritou, mnoho lidí mu věřilo, a pokud by v případě proroctví šlo o blud,
hrozilo oklamání lidí. Mnozí učenci se také domnívali, že pokud Komenský je nakloněn věřit
takovým proroctvím, může mít jeho víra i další závažné trhliny, které by vzhledem k jeho
vlivu mohly být nebezpečné. Na obranu Komenského je však třeba dodat, že vydaná proroctví
byla původně určena pouze úzkému okruhu lidí,152 jejich cílem tedy nemohla být masová
manipulace s věřícími, a také že sám celou věc dlouho a důkladně zvažoval podle svého
nejlepšího svědomí i podle Bible, než se rozhodl proroctví šířit, což svědčí o jeho vnitřní
poctivosti. Komenského argumentace je kromě citací z Bible podpořena také rozborem
biblických prorockých knih. Odstavec 28 shrnuje tři věci, které jsou charakteristické pro Boží
promluvu v prorockých knihách: „žehrání na hříchy světa“, „zvěstování pokut a ran pro
hříchy“, „milost zase kajícím“,153 a všechny tyto věci nachází Komenský i u proroctví svých
současníků, což je jeho hlavní argument pro jejich pravost.
Parafráze Komenský v tomto spisu využívá podobným způsobem jako citace, někdy
jsou dokonce citacím hodně podobné: „Zpronevěřili mi se: protož jsem opustil dům svůj,
zavrhl jsem dědictví své: to, což velice milovala duše má, dal jsem v ruce nepřatel jeho (Jer.
12. v. 7).154 Věta „zpronevěřili mi se“ je ve skutečnosti parafrází verše: „Nebo i bratří tvoji
i dům otce tvého zpronevěřili se tobě, a ti také povolávají za tebou plnými ústy. Nevěř jim,
byť pak mluvili s tebou přátelsky“,155 vyhlašuje Boží trest za hříchy a Komenský ji vkládá do
úst samotnému Bohu. Podobnou funkci má také například tato parafráze: „rozvodnilí všude
hříchové příčinu dali, aby Bůh nečistotu dcer sionských smýti a krev Jeruzaléma svého
spláknouti musel (Iz. 4, v. 4)“.156 Parafráze mu však slouží i k povzbuzení: „doufejte, že oblak
obrany jeho před vámi i za vámi půjde, jako když lid svůj z Ejipta vedl. A že anjel Hospodinů
pujde s vámi po poušti jako s Eliášem až na horu boží Oreb, kdež nějakou pro vás jeskyni
149 Ibid., s. 129.

150 Ibid., s. 123.
151 Ibid., s. 129.
152 ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský: muž víry, lásky a naděje, s. 57.
153 KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého díl čtvrtý a ostatní, s. 120.
154 Ibid., s. 117.
155 Jeremiáš 12,6.
33
najde Pán (1 Král. 19, v. 8. 9)“.157
Parafráze jsou také několikrát použity k charakteristice Boha, např: „Umí On na
Ezechiáše smrti šíp pustiti, avšak smrt zase zahnati.158 Umí na Jairovu dcerku i smrt dopustiti,
ale hned zase té hodiny vzkřísiti.159 Umí mládence v Naim až k hrobu dáti vynésti, a však
hrobu nedojda k životu navrátiti.160 Umí i Lazara čtyry již dny v hrobě ležícího a hnijícího
vyvolati.161 Umí nad to výš shnilé již a po polích rozházené Izraelitů kosti shromážditi,
spojiti, svázati, masem vyplniti, kůží přiodíti, duchem novým naplniti etc.162“.163 Komenský
zde dovedně graduje biblické obrazy, kdy Bůh zasáhl proti samotné smrti, kterou umí nejen
včas odvrátit, ale také překonat i poté, co už nějaký čas trvá. Toto svědectví o Boží moci je
zároveň silným povzbuzením pro Jednotu, připomíná, že u Boha není žádná těžká situace
bezvýchodná.
Pomocí parafrází vytváří autor paralelu, srovnává situaci Jednoty s biblickými příběhy,
a to často hned s několika naráz: „Já jsem ten opuštěný Sion, kterýž Pán hustým oblakem
prchlivosti své přikryl, shodiv slávu mou na zem (Pláč 2, 1). Já ta vdova u Ezdráše, pro
zahynutí syna svého kvílící (4 Ezdr. 9 a 10). Já ta zarmoucená Noemi, kteráž sem
v cizozemství manžela i synů svých pozbyla (Rut. 1). Já Maria, jejíž duší všecky meče
pronikají (Luk. 2). Já Ráchel, plačící synů svých a nedadoucí se potěšiti, protože jich není
(Mat. 2)“.164 V této smutné pasáži je Jednota přirovnávaná převážně k biblickým ženám. Jinde
však paralela slouží i k povzbuzení, obzvlášť v závěrečných pasážích: „Pakliť umírám, aj
umírám vesele, v plném potěšení božím, s plésáním a triumfem. Nebo mi Bůh můj dal viděti
spasení své jako umírajícímu Jákobovi (1 kn. Mojž. 49, 18) a jako Mojžíšovi slavný způsob
církve, kterýž bude, když věčný naš Jozue, proveda lid svůj přes Jordán nynějších
157 Ibid., s. 124.

158 Ezechiáš (v ekumenickém překladu Chizkijáš) byl izraelský král, věrný Hospodinu. Skrze proroka Izaiáše
mu Bůh oznámil, že se blíží hodina jeho smrti, ale on prosil Hospodina, aby ještě nezemřel, a Bůh jeho
modlitbu vyslyšel (2. Královská 20,1-11).
159 Jairos byl jeden z představených synagogy, tedy vysoký židovský hodnostář. Takoví lidé většinou nevěřili,
že Ježíš je Bohem poslaný mesiáš. Jairos však uvěřil a hledal u Ježíše pomoc, když jeho dcera umírala. Než
se ale dostali do Jairova domu, jeho dcera zemřela. Ježíš ji však vzkřísil (Lukáš 8,40-56).
160 Mládenec v Naim byl „jediný syn své matky a ta byla vdova“. To v tehdejší kultuře mimo jiné znamenalo,
že se o jeho matku neměl kdo finančně postarat (obživu zajišťovali pouze muži). Ježíš zahlédl, jak mládence
nesou do hrobu, bylo mu matky líto, a tak jejího syna vzkřísil (Lukáš 7,11-17).
161 Lazar patřil do jedné židovské rodiny, která se s Ježíšem blízce přátelila. Lazarovy sestry poslaly Ježíšovi
vzkaz, že je jejich bratr nemocen, ale než k nim Ježíš přišel, byl již Lazar mrtev. Ježíš ho však vzkřísil a
vyvedl z hrobu, kde už čtyři dny ležel (Jan 11,1-14).
162 Proroka Ezechiele vzal Hospodin na pláň plnou suchých kostí – pozůstatků dávného Izraelského vojska – a
přikázal mu prorokovat nad nimi. Z Boží moci suché kosti ožily, pokryly se šlachami, masem, kůží, Bůh jim
vdechl duši. Tento zázrak měl být povzbuzením pro Boží lid, aby poznali, že je Bůh může vysvobodit i ze
zdánlivě beznadějné situace (Ezechiel 37,1-14).
164 Ibid., s. 116.
34
rozvodnilých bíd, kananejské plémě z země vyhladí (5 Mojž. 34)“165 nebo „I bude náš také
pád jiným ku povstání: a umoření seménka našeho jiným k životu: a utonutí Jonáše našeho
Ninivtským ku pokání“.166
Parafráze jsou na některých místech spolu s citacemi poskládány do složitějších
konstrukcí metodou koláže či montáže. Na začátku díla jsou takovými konstrukcemi odstavce
6 a 7, složené především z citátů a parafrází z knih Pláč a Jeremiáš, jsou plné citu
a vypočítávají rány, které dopadají na Jednotu bratrskou. Svým stylem i obsahem připomínají
Řvání hrdličky. V závěrečném odstavci je pak podobně zpracován soubor důležitých
biblických rad, kterými se Komenský definitivně loučí se svou drahou Jednotou, např: „Čtěte
Pisma s. ustavičně (opatřil jsem to s pomocí milého Boha, že všeho jádro pospolu máte
v Manuálníku); modlte se ustavičně; chvalte Pána ustavičně (i Zpěvy chval božích vám
posílám), bojujíce o víru jednou danou svatým (Jud. v. 3). Bojovali jste posavad, i dobojujtež!
Běželi jste, doběhnětež! Víru jste chovali, dochovejtež, abyšte korunu spravedlnosti přijali,
kterouž vám i mně, i všechněm milujícím příchod jeho dá v onen den spravedlivý soudce
(2 Tim. 4, v. 7)“.167
Extenzivně je využita také biblická symbolika, např: „(…) hájila svícnu svého,
opravovala lampy své (…) Hasnou předce lampy naše, upadá předce svícen náš“. 168 Svícen je
v přeneseném slova smyslu symbolem církve, jejíž „palivo“ je doplňováno božskou,
nadpřirozenou mocí.169 Podobný symbolický význam má v Bibli i lampa, srov. např.
podobenství o deseti družičkách.170 Symbolicky je použit také název Sion (odstavec 5., 7., 8.
atd.). Jedná se o posvátnou horu, na níž byl vybudován Jeruzalém, v přeneseném významu se
může jednat i o Boží chrám v Jeruzalémě, o celý Jeruzalém nebo o Boží lid. V období poroby
Izraele byl Sion obsazen a znesvěcen pohanskými kulty a chrám byl zbořen. 171 Tuto událost
má zřejmě Komenský na mysli, když říká: „I náště již Sion osaměl a osiřel (Plač 1, v. 1)“.172
Dále jsou užity např. tyto symboly: žeň (sklízení dobrých i zlých duchovních plodů, poslední
soud), hořký kalich, pravice Boží (symbol Boží moci), 40 let (dle židovské mytologie číslo
plnosti).
Z Bible přebírá Komenský opět i obrazná vyjádření, metaforiku. Rozvádí například
165 Ibid., s. 128.

166 Ibid., s. 129.
167 Ibid.
168 Ibid., s. 116.
169 Symbol pochází z vidění proroka Zachariáše (Zach 4,2), a v podobném významu je zmiňován svícen
i v knize Zjevení (Zj 1 a 2), kde je sedm církví symbolizováno sedmi svícny, mezi kterými prochází Kristus
a ošetřuje je. (NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: R-Ž, s. 1041).
170 Matouš 25, 1-13.
171 Jedná se o dobu proroka Jeremiáše, který žil v časech vpádu babylóňanů do Jeruzaléma. Jeremiáš byl jeden
z Komenského oblíbených proroků a mj. také autor Pláče.
35
biblickou metaforu Boha jako lékaře,173 srovnává odevzdání se Bohu s léčením nemocí:
„a kdyžť lékaři zkušenému zdraví své svěřujeme a i tehdáž, když hořké traňky dává, důvěrně
z ruky jeho přijímáme: přijímejmež ovšem z ruky nebeského lékaře! Vědouce, že se nám nic
zlého státi (ani vlas jeden z hlavy vzat býti) nemůž mimo vůli jeho: cokoli tedy dopustí, že
toliko z moudré rady a usudku jeho dopuštěno bude, vězme“.174 Metaforická označení
používá také pro svou osobu „poslední ovčince tohoto vrátný“ 175 (odstavec 10, 78), „váš
Ezdráš“ (odstavec 62).
V tomto spisu se Bible jako základní společný text všech věřících objevuje také v další
funkci: Komenský k ní odkazuje své čtenáře, doporučuje jim, co si v ní mají sami přečíst:
„(…) že ne všecko, co Buh prohlásiti dá, tak skutečně bývá, a proč nebývá (nahlédni do
Jerem., kap. 18 a uzříš)“.176 Nebo: „Vizte, čtěte, uvažujte, k srdci připouštějte, co o tom tytýž
v Slovu svém nařizuje Pán Bůh“,177 dále: „Přečtěte sobě aspoň zatím z Izaiáše kap. 1, 25 etc.
A kap. 4 a kap. 19, v. 22 (…) a kap. 25, a tak ve všech prorocích“178 či: „O čemž sobě
přečtěte, prosím, z druhé knihy Machab. kap. 2, 40 do konce“.179 Při svém loučení s církví se
tak vlastně vzdává i své role prostředníka při výkladu Bible, vede své svěřence
k samostatnému čtení a zamýšlení se nad Knihou knih.
173 Bůh v Bibli říká svému lidu:„Já jsem Hospodin, já tě uzdravuji“ (Exodus 15,26). Podobně také Ježíš:
„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).
175 Jan 10,3. Ovčinec je v Novém zákoně symbolem církve, Ježíš je jejím pastýřem, a Komenský sám sebe
přirovnává k vrátnému, který Bohu otevírá dveře do ovčince, aby mohl vejít a volat na své ovce.
176 KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého díl čtvrtý a ostatní. In Dílo Jana Amose Komenského 3, s. 120.
177 Ibid., s. 123.
178 Ibid., s. 125.
179 Ibid., s. 127.
36
4 Závěr
Jan Amos Komenský bývá připomínán v mnoha souvislostech, často však je přitom
opomíjena jeho silná víra v Boha jakožto základní motivace i cíl jeho činnosti, včetně činnosti
pedagogické a pansofické. Tyto oblasti přitom neměly být v jeho pojetí od Boha a od víry
oddělovány, například školskou výchovu viděl jako prostředek, jak přivádět mladé lidi
k Bohu, k samostatné víře, pevným morálním zásadám a odpovědnému životu.
Jeho víra v Boha je silně ovlivněna teologií Jednoty bratrské, v níž vyrostl a později
v ní sloužil jako kazatel a biskup. V některých aspektech však rámec své církve překračuje,
například svým tolerantním ekumenismem či silnou chiliastickou nadějí. Nejspornějším
projevem jeho náboženského přesvědčení je víra v soudobá politická proroctví a jejich šíření,
už za jeho života se tato snaha setkala s ostrou kritikou a též pozdější učenci ji odsuzovali. Je
však třeba mít na paměti, že víra v proroctví je z hlediska jeho doby i jeho mystického pojetí
víry částečně ospravedlnitelná.
Pro Komenského jakožto pro křesťana a zároveň kazatele měla velký význam také
Bible. Pokládal ji za Boží slovo, ve svých spisech se na ní často odkazuje, bere ji jako
autoritu, základní zdroj poznání i jako jazykový vzor – obzvláště si cení Kralického překladu,
který byl v jeho době téměř nový. Bible je v jeho spisech aktualizována, dávána do souvislosti
s událostmi jeho doby, je také zdrojem útěchy a povzbuzení. Četnými biblickými citacemi,
parafrázemi, narážkami či montáží různorodých veršů vytváří Komenský mezi Biblí a svými
spisy silné intertextové vazby, které zvyšují citovou působivost jeho textů, dodávají jim ráz
slavnostní nadčasovosti, rozšiřují bohatost jejich symboliky, posilují jejich autoritu,
povzbuzují věřící a připomínají jim, kde hledat pomoc v těžkostech.
Biblické zakotvení je obzvláště důležité pro tzv. útěšné spisy, které nezřídka řeší
nejtíživější otázky lidské existence, jako je smrt blízkých osob, válečné hrůzy,
pronásledování, utrpení. I přesto, že jsou Komenského útěšné spisy určeny širšímu okruhu
čtenářů (především pronásledované Jednotě), jsou zároveň velmi osobní a niterné, jejich
útěšná funkce a využití Bible nepotlačuje jejich autentičnost. Komenský, který sám všechny
tyto těžkosti se svou Jednotou zakusil, opakovaně hledá a nachází útěchu u samotného Boha,
a v tomto intenzivním hledání, v nezdolném zápasu o naději a víru tváří v tvář utrpení, se
skrývá ona nadčasová působivost jeho textů, ještě dnes mnohými vyhledávaná. Biblický jazyk
mu k vyjádření takových niterných stavů výborně pomáhá, stejně tak jako mu nejspíš Bible
pomáhala i v životě, když potřeboval povzbudit a načerpat naději.
Tři spisy, které byly v této práci analyzovány, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské,
37
Řvání hrdličky a Smutný hlas, se od sebe liší žánrem, dobou vzniku i použitými metodami
práce s Biblí. Kšaft je psán jako závěť, Komenský se stylizuje do umírající matky Jednoty
bratrské, která mluví ke svým dítkám. Spis vyjadřuje smutek a zklamání z vestfálského míru,
připravuje věřící na možný zánik Jednoty bratrské. Bible je do textu začleněna v hojných
citacích a parafrázích, symbolech a narážkách, místy přebírá Komenský také biblickou
metaforiku a biblický způsob práce s výrazivem. Biblickými slovy se loučí se svou církví,
zanechává jí poučení i požehnání. Pomocí parafrází také rozvíjí paralelu mezi zánikem
Jednoty a umučením Ježíše Krista, což dodává spisu novozákonní ráz, u Komenského
neobvyklý.
Řvání hrdličky je stylizováno jako lyrická modlitba, sestavená výhradně z biblických
citátů, parafrází a ohlasů – tzv. centon. Tento spis se tedy na rozdíl od Kšaftu a Smutného
hlasu neobrací na čtenáře, ale k samotnému Bohu. Komenský k němu volá s pokorou, ale
i s naléhavou upřímností a citovou vroucností. Pomocí biblických odkazů připomíná situaci
své církve a staví ji do kontrastu s Božími zaslíbeními. Dovedně gradované kontrasty však
nepůsobí násilně a neubírají spisu jeho autentičnost, takže vyniká síla upřímné víry v Boží
dobrotu, která se neumenšuje ani tváří v tvář utrpení a Božímu mlčení.
Smutný hlas vzniká v Amsterodamu, o deset let později než oba ostatní spisy.
Komenský upouští od alegorické formy, jedná se o jeho definitivní loučení s rozptýlenou
církví, na jejíž vedení už nestačí jeho slábnoucí síly. Práce s Biblí je v něm podobná jako
v Kšaftu, biblickými slovy dává pastýř sbohem svému církevnímu stádu, s láskou žehná
i napomíná. Oproti Kšaftu jsou však více využívány symboly a také je více zdůrazněna naděje
na obnovu Jednoty v posmrtném životě, zaslíbeném Bohem. Bible v Smutném hlasu také
vystupuje ve dvou nových funkcích: jako analyzovaný text (prorocké knihy) a jako text
doporučený ke čtení (vybrané pasáže).
Právě útěšné spisy nejsilněji vyjadřují Komenského hluboké náboženské přesvědčení,
které obstálo i v období utrpení a pochybností. Je přirozené, že ve snaze vyjádřit nejniternější
prožitky lidské duše Komenský často sahá pro inspiraci k Bibli, která pro něj měla značný
význam nejen po stránce obsahové, ale i jazykové. I dnes můžeme obdivovat obratnost, s níž
je Bible do jeho spisů zakomponována tak, aby podpořila autorův záměr a zároveň si
zachovala svou autonomnost i autoritu svatého a neměnného Božího slova, za které ji
Komenský pokládal.
38
Použitá literatura
Primární:
Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Česká
biblická společnost, 2005
Biblí svatá aneb Všecka svatá písma Starého i Nového zákona (podlé posledního vydání
Kralického z roku 1613). Praha: Britická i zahraniční společnost biblická, 1896
KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské. In Dílo Jana Amose

Komenského 3. Praha: Academia, 1978, s. 591–614
KOMENSKÝ, J. A. Labyrint světa a ráj srdce. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha:
Academia, 1978, s. 265–412
KOMENSKÝ, J. A. O sobě. Praha: Odeon, 1989. 379 s. ISBN 8020700161
KOMENSKÝ, J. A. Pres boži. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha: Academia, 1978,
s. 413–426
KOMENSKÝ, J. A. Přemyšlování o dokonalosti křesťanské. In Dílo Jana Amose

Komenského 3. Praha: Academia, 1978, s. 185–233
KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého díl čtvrtý a ostatní. In Dílo Jana Amose Komenského 3.

Praha: Academia, 1978, s. 113–130
KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého třetí díl. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha:

Academia, 1978, s. 103–111
Sekundární:
ČAPKOVÁ, Dagmar. Vztah vědy a víry u Komenského. Studia Comeniana et historica.

Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51, s. 91–104
ELSER, M., S. EWALD a G. MURRER. Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří:

Karmelitánské nakladatelství, 1997, 407 s. ISBN 8071921882
39
FABIÁNOVÁ, Jiřina. Příběh české tištěné bible: sepsaný a vytištěný podle starých tisků
uložených v Muzeu regionu Valašsko ve Valašském Meziříčí a ve Vsetíně. 1. vyd. Valašské
Meziříčí: Muzeum regionu Valašsko, 2007, 83 s. ISBN 9788086886213
FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Vyd. 1. Praha:
Academia, 1993, s. 597-1377. ISBN 80200046962
HÁBL, Jan. Lekce z lidskosti v životě a díle Jana Amose Komenského. Z anglického originálu
Lessons in Humanity from the Life and Work of Jan Amos Comenius přeložil František
Granát. 2. vyd. Praha: Návrat domů, 2011. ISBN 9788072552603
HOMOLÁČ, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu v textu. Praha: Karolinum, 1996. 114
s. ISBN 807184201X
KORTHAASE, Werner. Hermann Ferdinand von Criegern o teologovi Komenském. Studia

Comeniana et historica. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51,
s. 66–76
KOŽMÍN, Zdeněk, KOŽMÍNOVÁ Drahomíra. Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007
KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Vyd. 1. – dotisk. Praha: Academia,
2007, 880 s. ISBN 9788020014153
KUBÁČ, Vladimír. Komenský, Starý zákon a Židé. Studia Comeniana et historica. Uherský
Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51, s. 21–24
KUČERA, Karel. Český jazyk J. A. Komenského. In Pocta Univerzity Karlovy: J.A.

Komenskému. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1991, s. 167–173
KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský: poutník na rozhraní věků. Ostrava: Amosium servis,
1992. 372 s. ISBN 8085498030
LOSKOTOVÁ, Eva. Komenského útěšná tvorba: Truchlivý I a II. Diplomová práce na

Filozofické Fakultě Masarykovy Univerzity při Ústavu České literatury a knihovnictví.
Brno, 2008
MOLNÁR, Amedeo, SOUSEDÍK, Stanislav. Spisy útěšné, publicistické a informační z let

1617-1660. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha: Academia, 1978, s. 7–12
40
MOLNÁR, Amedeo. Eschatologická naděje české reformace. In Od reformace k zítřku.
Praha: Kalich, 1956, s. 11–101
MOLNÁR, Amedeo. O bratrské teologii. In Říčan, Rudolf. Dějiny Jednoty bratrské. Praha:
Kalich, 1957, s. 407–442
NECHUTOVÁ, Jana. Úděl a útěcha. Brno: Eman, 1995. 157 s. ISBN 8090069681
NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: A-P. Praha: Kalich – Česká biblická společnost, 1992,
s. 1–769. ISBN 8070175281 (Kalich) a 8090088112 (Česká biblická společnost)
NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník: R-Ž. Praha: Kalich – Česká biblická společnost, 1992,
s. 770–1399. ISBN 8070175281 (Kalich) a 8090088112 (Česká biblická společnost)
PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel. Studia Comeniana et historica.

Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51, s. 7–12
PALOUŠ, Radim. Komenského Boží svět. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992.
ISBN 8004256155
PÁNEK, Jaroslav. Jan Amos Komenský. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví,

1990. 56 s. ISBN 8070570296
PAVLINCOVÁ, Helena. Slovník: judaismus, křesťanství, islám. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta,
1994, 469 s. ISBN 8020404406
PETRŮ, Eduard. Teologická inspirace Komenského obraznosti. Studia Comeniana et

historica. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51, s. 185–190
Polišenský, Josef. Jan Amos Komenský – Comenius. Praha: Eva-Milan Nevole, 1997. 59 s.
ISBN 8090128130
ŘÍČAN, Rudolf. Jan Amos Komenský: muž víry, lásky a naděje. Vyd. 1. Praha: Kalich, 1971.
147 s
SOUČEK, Stanislav. Komenský a Bible kralická. Chudým dětem: ... ročenka Dobročinného
komitétu dámského v Brně: Bible a český národ. Brno: Pokorný a spol., 1935, roč. 47,
s. 90–113
41
SOUDILOVÁ, Věra. K teologickoetickému aspektu Komenského irénismu. Studia
Comeniana et historica. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51,
1994, s. 25–29
ŠKARKA, Antonín. Dvojí poselství Jana Amose Komenského k českému národu. In

Komenský, J. A. Dvojí poselství k českému národu [Kšaft/ Smutný hlas]. Praha: Vyšehrad,
1970, s. 65–82
ŠKARKA, Antonín. Jan Amos Komenský. In Daňhelka, Jiří, et al. Dějiny české literatury .I.
Starší česká literatura. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1959, s. 412–454
ŠKARKA, Antonín. Slovesné umění J. A. Komenského. In Vybrané spisy Jana Amose

Komenského, svazek VII. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 5–89
VÁLKA, Josef. Komenský a nadkonfesijní křesťanství. Studia Comeniana et historica.

Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského, 1994, roč. 24, č. 51, 1994, s. 124–130
VESELSKÁ, Michaela. Bible v díle Jana Amose Komenského. Diplomová práce na

Filozofické Fakultě Masarykovy Univerzity při Ústavu České literatury a knihovnictví.
Brno, 2006
42

Bakalarska Diplomova Prace

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Bakalarska Diplomova Prace

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Bakalarska Diplomova Prace

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Masarykova univerzita

Ústav české literatury a knihovnictví

Český jazyk a literatura

Komenského pozdní útěšné spisy a jejich

Vedoucí práce: doc. PhDr. Hana Bočková, Dr.

2 Komenského náboženské smýšlení 6

2.1 Význam víry pro Komenského 6

2.2 Charakteristické rysy Komenského víry 8

3.1 Komenského vztah k Bibli 12

4.1 Dějiny útěchy 16

4.2 Komenského útěšné spisy 17

4.3 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské 21

4.4 Řvání hrdličky 25

4.5 Smutný hlas 29

1.1 Význam víry pro Komenského

1.2 Charakteristické rysy Komenského víry

8 PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel, s. 7.

30 KUMPERA, Jan. Jan Amos Komenský: poutník na rozhraní věků, s. 188.

2.1 Komenského vztah k Bibli

48 SOUČEK, Stanislav. Komenský a Bible kralická, s. 113.

3.1 Dějiny útěchy

S tématem útěchy neboli konsolace se můžeme setkat již v antické literatuře. Je

3.2 Komenského útěšné spisy

64 KOMENSKÝ, J. A. O sobě, s. 53.

3.3 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské

75 ŠKARKA, Antonín. Jan Amos Komenský, s. 421.

92 Ibid., s. 595, biblická paralela např. Matouš 27,35.

105 KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské, s. 599.

V březnu 1950 bylo na synodním shromáždění v Lešně nakonec rozhodnuto, že Jednota

127 Ibid., s. 110.

145 Ibid., s. 115.

149 Ibid., s. 129.

157 Ibid., s. 124.

165 Ibid., s. 128.

KOMENSKÝ, J. A. Kšaft umírající matky, jednoty bratrské. In Dílo Jana Amose

KOMENSKÝ, J. A. O sobě. Praha: Odeon, 1989. 379 s. ISBN 8020700161

KOMENSKÝ, J. A. Přemyšlování o dokonalosti křesťanské. In Dílo Jana Amose

KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého díl čtvrtý a ostatní. In Dílo Jana Amose Komenského 3.

KOMENSKÝ, J. A. Truchlivého třetí díl. In Dílo Jana Amose Komenského 3. Praha:

ČAPKOVÁ, Dagmar. Vztah vědy a víry u Komenského. Studia Comeniana et historica.

ELSER, M., S. EWALD a G. MURRER. Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří:

KORTHAASE, Werner. Hermann Ferdinand von Criegern o teologovi Komenském. Studia

KOŽMÍN, Zdeněk, KOŽMÍNOVÁ Drahomíra. Zvětšeniny z Komenského. Brno: Host, 2007

KUČERA, Karel. Český jazyk J. A. Komenského. In Pocta Univerzity Karlovy: J.A.

LOSKOTOVÁ, Eva. Komenského útěšná tvorba: Truchlivý I a II. Diplomová práce na

MOLNÁR, Amedeo, SOUSEDÍK, Stanislav. Spisy útěšné, publicistické a informační z let

PALOUŠ, Radim. J. A. Komenský – náboženský myslitel. Studia Comeniana et historica.

PÁNEK, Jaroslav. Jan Amos Komenský. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví,

PETRŮ, Eduard. Teologická inspirace Komenského obraznosti. Studia Comeniana et

ŠKARKA, Antonín. Dvojí poselství Jana Amose Komenského k českému národu. In

ŠKARKA, Antonín. Slovesné umění J. A. Komenského. In Vybrané spisy Jana Amose

VÁLKA, Josef. Komenský a nadkonfesijní křesťanství. Studia Comeniana et historica.

VESELSKÁ, Michaela. Bible v díle Jana Amose Komenského. Diplomová práce na

You might also like