ZVÍŘE

ROBERT MUCHAMORE

Přeložila Petra
Klůfová

Vydalo nakladatelství BB/art

s.r.o.
spolupráci s nakladatelstvím Jiří Buchal
– BB/art v roce 2009
 Bořivojova 75, Praha
3
Copyright © 2006 Robert
Duchamore
All rights reserved.

Z anglického originálu Cherub:

Man vs Beast
(First published in Great
Britain in 2006
by Hodder Children’s
Books)
přeložila © 2009 Petra
Klůfová
Redakce textu: Táňa
Holasová
Jazyková korektura: Miroslava
Pelnářová
Grafická úprava obálky © 2009
Jan Matoška

Tisk: CENTA, spol. s r. o.,

Vídeňská 113, Brno

První vydání v českém

jazyce

ISBN 978-80-7381-635-
3

CO JE CHERUB?

CHERUB je samostatná jednotka britské špionážní služby. Jeho agenty tvoří děti ve
věku od deseti do sedmnácti let. Všichni členové CHERUB jsou
sirotci, kteří se dostali do dětských domovů a jiných zařízení a pak prošli
výcvikem pro práci v tajné službě. Žijou v kampusu CHERUB, tajném
zařízení skrytém na anglickém venkově.

JAK JSOU DĚTI UŽITEČNÉ?

Hodně. Nikdo je ze špionážní činnosti nepodezírá, takže se dokážou dostat k mnoha

materiálům a informacím, na které dospělí prostě nemají šanci.

KDO JSOU?

V kampusu CHERUB žije přibližně tři sta dětí. JAMES ADAMS je náš čtrnáctiletý
hrdina, uznávaný agent CHERUB s několika úspěšnými misemi na
kontě. KERRY CHANGOVÁ je mistryně v karate původem z Hongkongu a Jamesova dívka.
Mezi Jamesovy další blízké kamarády v kampusu patří BRUCE
NORRIS, SHAKEEL DAJANI a KYLE BLUEMAN.
Jamesově sestře LAUREN ADAMSOVÉ je teprve jedenáct, ale už si vysloužila pověst
jednoho z nejlepších agentů CHERUB. V kampusu je jedno tělo
jedna duše se svou nejlepší kamarádkou BETHANY PARKEROVOU. Blízce se přátelí rovněž
s GREGEM „RATEM“ RATHBONEM, který byl do CHERUB naverbován
poté, co se s Jamesem a Lauren skamarádil při jejich poslední misi.

PERSONÁL V CHERUB

Vzhledem k rozsáhlým pozemkům, speciálním výcvikovým zařízením a kombinované roli

internátní školy a tajné služby má CHERUB ve skutečnosti víc
personálu než žáků. Patří k nim kuchaři a zahradníci a učitelé a výcvikoví
instruktoři, zdravotníci, psychiatři a vedoucí misí. V čele CHERUB
stojí předseda dr. Terence McAfferty, který je všem běžně známý jako Mac.

ÚLOHA TRIČEK V CHERUB

Zařazení dětí v CHERUB poznáme podle barvy trička, které nosí v kampusu. ORANŽOVÁ
je pro hosty, ČERVENÁ pro děti, které v kampusu žijí trvale,
ale jsou ještě příliš malé, než aby mohly absolvovat výcvik na tajného agenta.
MODRÁ barva je pro děti procházející tvrdým stodenním výcvikovým
režimem. ŠEDIVÉ tričko znamená, že děti mají kvalifikaci na plnění misí. TMAVÉ
MODRÉ tričko – jaké nosí i James – je odměna za vynikající
zvládnutí samostatné mise. Lauren chodí v ČERNÉM; nejúspěšnější agenti zakončí
kariéru u CHERUB právě v něm, což je výraz nejvyššího uznání za
výjimečné úspěchy při řadě misí. Při odchodu z jednotky CHERUB dítě dostane BÍLÉ
tričko, jaké v kampusu nosí i někteří členové personálu.

1. RÁNO

Andy Pierce považoval svou postel za fantastické místo. Přikrývku měl obalenou
kolem brady, svaly uvolněné a vyhřátý polštář zastrčený
pohodlně pod hlavou. Otravoval ho pouze zásek slunečního světla, pronikajícího mezi
dvěma závěsy.
Čtrnáctiletý chlapec neměl dost odvahy zvednout hlavu a juknout na budík, který
stál na nočním stolku, ale přesto věděl, že je načase
vstávat. Za necelou hodinu se s kravatou u krku bude lokty opírat o lavici a trpět
při každopondělních nočních můrách: angličtině, francouzštině
a dramatické výchově. Dnes to mělo být ještě horší než jindy, protože Andyho čekal
trest za to, že neudělal domácí úkol z Macbetha.
Zrovna si představil ten zlovolný pohled, jaký vyfasuje od paní učitelky
Walkerové, když se dveře ložnice prudce rozlétly.
„Volala jsem tě už třikrát!“ houkla Andyho maminka a po koberci se rozběhla k
oknu.
Christine Pierceová vypadala jako zatrpklý anděl: na sobě měla bílou košili na
pólo, bílé kalhoty a bílé plátěné tenisky.
„Na stole v kuchyni na tebe čeká toast. Hádám, že teď už je studený jako
kámen.“
V pokoji vybuchla záře, protože Christine prudce roztáhla závěsy, a pak jediným
pohybem strhla ze svého nejstaršího syna přikrývku.
„Mmmmmm,“ zanaříkal Andy, jednou rukou si zastínil oči a druhou si přiklopil
genitálie.
„Ale, jen se zklidni!“ zazubila se Christine a přátelsky pleskla syna přes
kotník. „Tam dole nemáš nic, co bych neviděla už tisíckrát
předtím.“ Pak ovšem zavětřila, chytila puch přikrývky, kterou držela přehozenou
přes ruku. „Kdy přesně sis naposledy měnil povlečení?“
Andy pokrčil rameny, překulil se na zadek a popadl čisté boxerky, co si
připravil už večer.
„Nevím… Možná minulý týden.“
„To vykládej někomu jinému. Ty povlaky na polštářích jsou tak žluté, že si
radši ani nechci představit, jak musejí smrdět zblízka.“
„Tak strašný to zase nebude!“
Když si Andy navlékal rukávy školní košile, povšiml si, že maminka sevřela rty
do tenké čárky, což znamenalo, že se musí mít hodně na pozoru:
sevřené rty znamenaly, že Christine co nevidět vybuchne jak atomovka.
„Až se dnes večer vrátím z práce, chci vidět tohle nechutné povlečení vyprané a
pověšené na té prádelní šňůře za domem. A když už to budeš
dělat, vyper i bratrovo.“
„Cože?“ lapí Andy po dechu. „Proč zrovna já musím převlíkat Stuartovu postel?“
Andy ucukl, protože matka mu málem zabodla ukazovák přímo do nosu. „Tvrdíš mi,
že jsi dost starý, aby ses ve čtvrt na dvanáct v noci vracel s
kamarády pěšky z kina. Podle mého jsi tedy dost starý, abys v tomhle domě převzal
víc zodpovědnosti. Tohle není hotel a já jsem tvoje matka, ne
tvoje uklízečka.“
„Jasně, Vaše Výsosti!“ huhlal Andy načuřeně.
Christine mrkla na hodinky a už na odchodu trochu přátelštěji dodala: „Musím
běžet. Pochop, usnadnilo by mi život, kdybych z tebe vyždímala
kapku víc spolupráce.“
Andy tuhle vyděračskou taktiku moc dobře znal a nedal se na ni nachytat. „Kde
mám peníze na oběd?“ zeptal se a přitom vleže vyhoupl obě kyčle
nahoru a navlékl si černé školní kalhoty.
„Na kuchyňské lince máš peníze na autobus. V lednici najdeš sendvič se šunkou,
rajčetem a hořčicí.“
„Nemůžu dostat na hranolky?“
„Nezačínej s tím zase. Vždyť víš, že nemám třicet liber týdně jen na to, abyste
si se Stuartem kupovali k jídlu ty sračky.“
Andy podrážděně sykl: „Hranolky si kupují všichni. Sendvič je totální
trapárna.“
„Běž kňourat k tatínkovi, jo? Jeho manželka si vozí zadek v novém focusu,
zatímco já mám na všech třech kreditkách přečerpáno.“
Tak tohle vydírání fungovalo líp. Andy si postupně sám uvědomil, že jeho otec
je absolutní darebák. Maminka se dřela s příšernými přesčasy,
aby vůbec udrželi hlavu nad vodou.
„Měla bych se vrátit do sedmé,“ řekla Christine, předklonila se a políbila syna
na tvář. „A s těmi převlečenými postelemi to nebyl vtip,
slyšíš?“
Nechala na synově tváři šmouhu od rtěnky. Vyšla z pokoje a zamířila po
schodišti do přízemí. Student seběhl dolů o půl minuty později a v
chůzi si navlékal pásek do kalhot.
Stuart seděl v kuchyni a naštval staršího bratra už jenom tím, že byl čilý a
upravený jako obvykle. Jedenáctiletý chlapec byl učesaný, na
sobě měl sako a kravatu; z přenosného televizoru vyřvával další díl králíčka
Buggse. Když Andy sáhl po studeném trojúhelníkovém toastu, oba
bratři zabručeli něco na pozdrav.
„Mamka je celá vynervovaná,“ zavyčítal Stuart kysele. „Proč ji musíš v jednom
kuse vytáčet?“
Andy nebyl na svoje hloupé spory s maminkou vůbec pyšný, ale nehádal se
naschvál. Zkrátka se to vždycky stalo, asi to nějak patřilo k
pubertě, nebo tak něco. Ale ať už si Andy ve skutečnosti myslel cokoliv, nehodlal
bratrovi odpovědět na rovinu a dopřát mu tak zadostiučinění.
„Nechceš se radši starat sám o sebe?“
Stuart sykl mezerou mezi zuby. „Jsi hnusný sobec.“
„Trhni si.“
„Nezačínejte, vy dva!“ křikla Christine z chodby. Už měla kabelu přes rameno a
v ruce držela klíčky od vozu, připravená k okamžitému odchodu.
„Máte deset minut, jinak přijdete pozdě do školy. A až budete odcházet, nezapomeňte
na vstupních dveřích zamknout i závoru!“
Andy na maminku kývl. „Tak zatím, mamko, a měj se v práci pěkně.“
„Moc šancí tomu nedávám,“ zahučela ponuře.
 Andy počkal, až se domovní dveře zavřou, a pak se opět obrátil k bratrovi. „S
tou svou drzostí si koleduješ o nakládačku.“
Než Stuart stačil vymyslet dostatečně jedovaté odseknutí, ovšem ne natolik
jedovaté, aby mu vysloužilo zkroucení ruky za zády, z příjezdové
cesty k nim dolehlo zavřísknutí.
Mohla to být jenom maminka a nebyl to křik typu Právě jsem zahlídla pavouka ani
to nepřipomínalo styl, jakým ječela na jejich otce během
rozvodu. Vycházel odkudsi z hloubi, jako by maminka trpěla krutou bolestí.
Oba chlapci vyskočili ze židlí u jídelního stolu a tryskem prolétli chodbou k
domovním dveřím.
Zrovna když Andy vyběhl na příjezdovou cestu, muž v pletené kukle roztříštil
baseballovou pálkou čelní sklo jejich vozu. Na štěrku se svíjela
Christine, křičela a prskala. Obličej i ruce se jí leskly rudou barvou, kterou jí
předtím výtržníci chrstli do obličeje.
Muž roztříštil další dvě boční okna, ale Andy se soustředil na druhého kumpána,
podsaditého chlápka, který se skláněl nad jeho maminkou. Měl
na sobě maskáče, černou lyžařskou kuklu a vypadal výhružně, jako by chtěl na ležící
tělo tvrdě dupnout bagančetem. Andy nebyl ani obutý, ale
nemohl jenom tak přihlížet, když někdo útočil na jeho maminku.
„Je po tobě, grázle!“ zařval Andy a vrhl se na chlápka.
Nebyl sice žádná třasořitka, ale pubertální kluk neměl ve rvačce s dospělým
mužem žádnou šanci. Maskovaný chlápek ovinul paži kolem Andyho
šíje a pěstí ho tvrdě praštil do nosu.
„Tady to nejsem já, kdo je vrah!“ zavrčel chlápek, zatímco Andymu nos
explodoval úděsnou bolestí.
Andy pozpátku a vrávoravě padl na živý plot, ale to už se mu hluboko do břicha
zarylo obrovské baganče a vmáčklo ho do spleti větví. Než si
Andy otřel zkrvavený nos do bílého rukávu, maskovaní muži doběhli k otřískanému
citroenu, parkujícímu napříč výjezdu z cesty vedoucí k domu.
Malé auto odsvištělo pryč, zatímco Andy prožíval ten nejzoufalejší okamžik
svého života. Nemohla za to jen bolest v nose nebo strach o
maminku, ale pocit bezvýhradné bezmoci; nechal utéct grázly, kteří ji napadli, a
nedokázal je zastavit jen proto, že byl ještě pouhý kluk. Celou
tu dobu, co se Andy vymotával ze spleti živého plotu a zvedal se na nohy, slyšel
maminčino sténání.
„Vůbec nevidím!“ vzlykala Christine.
Stuart stál na domovních schodech, bílý jako křída a zkamenělý strachy.
„Nestůj tam jak dřevo, ty idiote!“ vřískl Andy, když klopýtal k mamince. „Padej
dovnitř a zavolej rychle záchranku!“
Stuart se konečně vzpamatoval a rozběhl se k telefonu a Andy si mezitím všiml,
že na vratech garáže je sprejem nakreslená katovská oprátka a
vedle ní napsaný vzkaz:

PŘESTAŇ PRACOVAT S
LABORATORNÍMI ZVÍŘATY
PŘÍŠTĚ ZEMŘE�
TO JE ROZKAZ! BOJOVNÍCI ZA
SVOBODU ZVÍŘAT

2. VTÍPEK

„Lékaři se obávají, že šestatřicetiletá žena utrpěla trvalé a úplné poškození

zraku. Jde o poslední z dlouhé řady stále násilnějších útoků ze
strany Hnutí za svobodu zvířat. Avonská policie tvrdí, že dělá maximum, aby
ochránila zaměstnance Laboratoří Malarek, ale protože v laboratoři
pracuje přes dvě stě lidí, jejich možnosti jsou v tomto směru velmi omezené…“
 Zpráva zazněla z televizní obrazovky zavěšené blízko hlavy Jamese Adamse, ale
on ji nevnímal. Seděl v jídelně kampusu CHERUB a kolem jejich
oblíbeného stolu seděli i všichni jeho kamarádi, kteří zrovna nebyli někde na misi:
Kerry, Bruce, Callum, Connor a Shak.
Už uběhlo pár minut od chvíle, co Bruce cestou ke stolu předvedl velkolepý
držkopád, při kterém vyklopil makaróny a pití na dívku obědvající
kousek od nich, ale všichni si z něho kvůli tomu ještě nepřestali utahovat.
James měl na talíři před sebou hraničku kuřecích kostí. Nacpané břicho se mu
zařezávalo do opasku kalhot; spokojeně si hověl a nechával
konverzaci plynout kolem sebe. Kerry také dojedla, rozvalovala se na židli a
chodidla vyzutá ze sandálů měla položená v Jamesově klíně.
Klidně si mohla nohy opřít o jednu z prázdných židlí u sousedního stolu, ale
neudělala to a James její láskyplné gesto ocenil. Znamenalo to,
že Kerry má dobrou náladu, a pokud mu bude jen trochu přát štěstí, zamíří spolu
nahoru dělat domácí úkoly a trochu se mazlit, jenom co jim jídlo
v břiše maličko slehne.
Po Jamesově pravé ruce seděl Shak, který zběžně mrkl na Kerryina chodidla.
„Hele, ty máš fakt mrňavý šlapky, Kerry. Jaký máš číslo bot?“
„Dvojky.“
Shak pokýval hlavou. „Tuhle jsem zjistil, proč ženy mají menší nohy než muži.“
Kerry se tvářila nechápavě. „V průměru jsou ženy úplně všude menší než muži.“
„Kdo chce slyšet, proč ženy mají menší chodidla než muži?“ otázal se Shak s
lišáckým úsměvem.
Děti kolem stolu se moc dychtivě netvářily.
„Má to snad být další z tvých přiblblých vtípků?“ zajímal se Bruce.
Shak se zazubil. „Moje vtipy mají úroveň!“
Všichni až na Shaka vyprskli nebo potřásli hlavou.
Callum shrnul kolektivní mínění. „No, když to říkáš ty, kámo.“
„Tak fajn, pokud to nechcete slyšet…“
Bruce nakonec pohrdavě mlaskl. „Tak ten hloupý vtip vyklop, Shaku, jinak nás
budeš otravovat donekonečna. Proč tedy ženy mají menší chodidla
než muži?“
Shak se rázem začal usmívat od ucha k uchu. „Přece aby mohly stát blíž u dřezu,
když myjou špinavý nádobí.“
Vtip byl přesně tak špatný, jak všichni předpokládali předem, ale vyvolal
smích, protože chlapci už beztak měli dobrou náladu. James stihl
bleskový úsměv, než se ohlédl a zachytil mrazivý výraz v Kerryině obličeji.
„Chlapi jsou šovinistický prasata!“ vyštěkla Kerry, odtáhla nohy z Jamesova
klína a zadívala se na něho s rukama opřenýma v bok.
„Hele, já ten vtip neřekl!“ zvedl James defenzivně dlaně.
Kerry se škaredila dál. „Ale smál ses mu.“
Ozvalo se hlasité plesknutí, jak Jamesovi vrazila facku.
„Ježíši, Kerry!“ vyhrkl James a kryl si hlavu pažemi, aby ho nemohla praštit
podruhé. „Nemohla bys všechno nazírat ve správné perspektivě?“
„A vy všichni se ve vlastním zájmu přestaňte chechtat!“ loupla Kerry vražedným
pohledem po ostatních chlapcích kolem stolu. A nakonec se
zaměřila na Shaka: „Tak tobě sexistický vtipy připadají zábavný? Jak by se ti
líbilo, kdybych si tady utahovala z Pákistánců?“
V napjatém tichu pak Kerry popadla svůj podnos s jídlem a vztekle odklusala od
stolu. James si rozpačitě mnul pálící rudou skvrnu na tváři.
Callum a Bruce zařvali smíchy v tu vteřinu, co Kerry zmizela z dohledu.
„Slyšels, jak to prásklo!“ ječel Callum.
„Ta teda sedla!“ povykoval Bruce a nadšeně bušil dlaní do stolu.
James se dopáleně obrátil k Shakovi. „Fakt díky, že jsi naštval moji holku.“
„Jo, dneska má pan Adams s mazlením utrum!“
Všichni chlapci se náramně bavili na Jamesův účet.
„Vážně nechápu, proč se všichni tváříte tak spokojeně,“ brblal James. „Kdepak
se dnes večer poflakujou vaše holky, co?… A jo, moment, já
zapomněl. Ani jeden z vás chcípáků nemá svou holku.“
 „Já mám Nairu!“ pochlubil se Callum.
Bruce se zasmál. „Dvakrát jste si dali pusu a ji pak poslali na šestiměsíční
misi!“
„Stejně se to počítá!“ zamračil se Callum na Bruce. „Skoro každý den mi posílá
e-maily. S kým ses ty kdy líbal, cha?“
„Jo, líbal jsem se s holkama.“
James se zasmál. „To jako s kterýma?“
„Tady ne,“ vymlouval se Bruce. „Jako na misích a tak.“
Všichni zavyli, protože mu nikdo nevěřil. Bruce se děvčat styděl.
„Mazlí se akorát s tím modrým medvídkem, se kterým vždycky spí,“ zahihňal se
Shak.
„Polib si!“ vyštěkl Bruce vztekle. „A s Jeremym náhodou nespím! Jednou ke mně
spadl z poličky nad postelí a Kyle to hned roztroubil do celýho
světa!“
„To mě podrž, copak je Jeremy jméno pro medvěda?“ ušklíbl se James.
„No jo,“ přikyvoval Connor. „Člověk by čekal, že se bude mazlit s medvědem, co
má aspoň holčičí jméno!“
Bruce vyskočil ze židle a zaškaredil se na Connora. „Jestlipak to zopakuješ i
za pět minut, až ti vyrazím všechny zuby?“
James se s židlí odsunul od stolu, vstal a zazubil se na kamarády. „Nechám tady
vás čtyři kočindy, abyste si to mezi sebou hezky vyříkaly. Já
bych měl radši čekat v pokoji, až Kerry zaklepe.“
„Myslíš?“ pochyboval Shak. „Vážně přijde, když ti zrovna jednu ubalila?“
„Čirou náhodou mám eso v rukávu,“ zakřenil se James. „Naše slečinka Dokonalá
pokulhává v algebře. Bez mýho supervýkonnýho mozku by se v těch
iksech a ypsilonech totálně ztratila.“
Connor ohrnul ret. „Jsi děsný klikař, Jamesi. Holky se na tebe doslova lepí.“
James se samolibým výrazem mířil ke dveřím jídelny. „Co vám na to mám říct,
kámoši? Holky mi prostě nedokážou odolat – jsou v mých rukách
tvárný jako plastelína.“

James vyšel nahoru do svého pokoje, překročil hromadu špinavého prádla a posadil se
na dvoulůžko, aby se začetl do Nadějných vyhlídek, kterými
ho potrestal jeho učitel angličtiny. Správně měl být už na stránce dvě stě padesát,
ale plácal se teprve u nějaké sedmdesáté a nedokázal se
soustředit, protože čekal, že každou minutu na dveře zaťuká Kerry.
Než však dočetl stránku sto šest, už o tom pochyboval, a když se zaklepání
skutečně ozvalo, bylo trojité.
„Lauren!“ houkl James, když se ve dveřích zhoupla dlouhá plavá hříva jeho
sestry.
„Ha-há!“ zasmála se Lauren a ukázala na Jamese. „Pořád ještě máš pěkně rudou
tvář. Kerry říkala, že ti ji vrazila pořádnou.“
James strčil mezi stránky záložku a napřímil se v zádech. „Ty jsi Kerry viděla?
Přijde sem?“
„To bych se divila,“ odvětila Lauren. „Právě byla u mě, abych jí pomohla s
domácím úkolem z matiky.“
„Ty zrádkyně mrňavá!“ vyjekl James. „Proč jsi to udělala? Jsem v matice stokrát
lepší než ty.“
„Nemá na tebe náladu, Jamesi. A já možná nejsem v matice tak dobrá jako ty, ale
stejně dostávám samý áčka a před Kerry mám obrovský náskok.
Každopádně ti to patří, když se chechtáš sexistickým vtipům.“
„Ten vtip říkal Shak, já se skoro ani nezasmál.“
„To je fuk,“ pokrčila Lauren rameny. „Vy dva s Kerry jste takové hysterky!
Zítra už zase po sobě polezete!“
„Hele, a to jsi sem přišla jenom proto, aby ses mi vysmívala kvůli té facce?“
Lauren se usmála. „Popravdě, přišla jsem tě požádat o laskavost.“
„To zní zlověstně.“
Lauren se posadila na okraj postele. „Znáš Kirsten McVicarovou?“ James zavrtěl
hlavou.
 „Ale jo, znáš, Jamesi. Byla na mým narozeninovým mejdanu. Kamarádí se s
Bethany, ale je o rok mladší. Měla na sobě černý punčocháče se
zelenýma puntíkama, pamatuješ?“
„Neznám,“ stál James na svém. „Všechny tvoje kamarádky žvaní stejný věci a
pořád si půjčujou oblečení. Takže na tom vlastně nezáleží.“
„Kirsten minulý týden vypadla z kurzu základního výcviku. A věděl jsi, že na
kurzu je i Bethanyin brácha Jake?“
James přikývl. „Jak to ten mrňous zvládá?“
„Kirsten říká, že Jake má co dělat. Teprve teď mu bylo deset. Vykloubil si
palec na ruce a na svůj věk není zrovna obr, takže běhat dlouhé
vzdálenosti s batohem a tak je pro něho docela zabíračka.“
„Škoda,“ poznamenal Jake. „Doufám, že Jake vydrží. Občas se děsně vytahuje, ale
–“
„Většího vejtahu fakt neznám,“ skočila mu do řeči Lauren. „Zkrátka, já a
Bethany jsme vymyslely plán, že dáme Jakeovi doping. Znáš to, takový
baliček s dobrotama, čokoládový tyčinky na doplnění energie, suchý boty a spodní
prádlo a polstrovaný popruh, aby se mu batoh nesl snáz.“
James šokované vykulil oči. „Lauren, ale já nemůžu jenom tak vtančit do
výcvikovýho centra, chápeš? Na bráně je alarm a všude kolem je
ostnatý drát a bezpečnostní kamery!“
„S Bethany jsme to už všechno vykoumaly, ale hodila by se nám k tomu pomoc
ještě někoho staršího.“
„Ne, ne, ne!“ rozesmál se James. „Na mě nekoukej. Kdyby nás čapli, tak z nás
nadělají strouhanku. Jake je milý mrňousek, ale bude se muset
zkrátka protrpět kurzem základního výcviku stejně jako my všichni ostatní.“
„Prosím, Jamesi!“
„A kromě toho, co se do toho pleteš? Myslím jako, že beru, že Bethany chce
riskovat krk pro mladšího brášku, ale ty? V životě jsem neslyšel,
že bys o Jakeovi utrousila vlídný slůvko. A když ti ucpal záchodovou mísu
popcornem, tak jsi ho spráskala jako psa.“
„Bethany je moje nejlepší kámoška. Dělám to kvůli ní.“
„Tak moment,“ vyjekl James a z obličeje se mu dalo vyčíst, že si dal dohromady
dvě a dvě. „Ty to vůbec neděláš pro Jakea. Na výcvikovém kurzu
je i tvůj miláček Rat, viď? Tohle všechno děláš pro Rata.“
„Ne!“ dupla si Lauren. „Akorát že Rat je na cvičení Jakeův parťák. Ale není to
můj kluk!“
„Hele, Lauren, já vím, že jsi do Rata komplet udělaná, ale já už teď podobný
blbiny nevyvádím. Všechny domácí úkoly stíhám včas a nemám úplně
nejhorší známky. Od příchodu do CHERUB jsem strávil nejmíň tisíc hodin tím, že jsem
na oválu běhal trestný kolečka a drhnul hajzly. Odmítám pro
někoho nasazovat krk, pokud to není otázka života a smrti!“
„Myslela jsem si, že to řekneš,“ usmála se Lauren. „Proto tě taky žádám o
laskavost na oplátku.“
„Jakou laskavost? Nedlužím ti ani ň.“
Jamesovi při pohledu na Laurenin vítězoslavně škodolibý úsměv klopýtlo srdce.
Sestřin obličej se od batolecích let změnil, ale ten výraz měla
pořád nachlup stejný. Přesně takhle se tvářila předtím, než mu vrazila zmrzlinový
kornout do obličeje. A tvářila se tak i ve chvíli, kdy rozbila
videopřehrávač a žalovala mamince, že viděla Jamese, jak to udělal on…
„Pamatuješ, jak jsme loni byli v Idaho?“ prohodila Lauren jakoby mimochodem.
„Pamatuješ, jak jsi Kerry zahýbal s tou Becky?“
James zachmuřeně přikývl.
„Nikdy jsem to nikomu nepráskla, ale můžu se kdykoliv úplně náhodou podřeknout
a Kerry ti nakope zadek. Takže hele, chci akorát maličkou
laskavůstku za svůj slib věčnýho mlčení.“
„Cože!“ zavyl James. „Ty přece nežádáš o žádnou laskavost, ty mě normálně
vydíráš!“
„Jo, asi by se to tak dalo říct,“ souhlasila posměšně Lauren. „Ale Jamesi, ty
máš rád Rata i Jakea. Vážně to je tak veliký problém?“
 „Co je to za špínu, že vydírá vlastního bratra!“ vybuchl James rozhořčeně.
Lauren se odpovědi na otázku vyhnula. „Jamesi, s Bethany jsme všechno
naplánovaly. Prostě nepřichází v úvahu, že by nás chytili.“
„Hele, milá ségro,“ pokusil se James o sebevědomý tón. „Podle mě blafuješ. Ta
věc s Becky je stará víc než rok a Kerry ví, že nejsem žádný
andílek. Pochopí to.“
Lauren s úsměvem zamířila ke dveřím. „Fajn. Tak já o tom povím Kerry hned teď.“
James se tvářil, že je nad věcí, až do chvíle, kdy Lauren vyšla na chodbu a
odbočila ke Kerryinu pokoji, ale dál to divadýlko hrát nevydržel
a rozběhl se za ní.
Ke dveřím Kerryina pokoje zbývalo sotva dvacet metrů a Lauren byla očividně
odhodlaná na ně zaklepat, když ji udýchaný James dohonil.
„Tak jo, vyhrála jsi,“ zašeptal trpce.
Lauren spokojeností přímo zářila. „Jo, měla jsem slušnou šanci.“
James se dotčeně načepýřil. „Ale nemůžeš mě vydírat donekonečna. Musíš přísahat
u hrobu naší maminky, že to nikdy nikomu neprozradíš!“
„To je fér,“ přikývla Lauren a pak se usmála a sevřela bratra do náruče.
„Děkuju, Jamesi.“
James byl příliš naštvaný, než aby Lauren to objetí oplatil, nicméně její
drzost si u něho vysloužila zdráhavý obdiv. Pak se dveře Kerryina
pokoje rozletěly.
„Zdálo se mi, že tady slyším vás dva,“ vykoukla Kerry. „Co se děje?“
„Nic,“ kníkl James nepřesvědčivě.
Lauren se na Kerry usmála. „Přemluvila jsem toho idiota, aby se ti přišel
omluvit.“
Jamesovi se při pohledu na rozzářený výraz, se kterým se k němu Kerry obrátila,
propastně ulevilo. „Promiň, že jsem to přehnala,“ řekla.
James pokrčil rameny. „Promiň, že jsem se smál tomu vtipu.“
„Nějak to přežiju,“ dodala Kerry, popošla blíž a dala Jamesovi pusu na tvář.
„Neříkal jsi předtím, že jsi pozadu se čtením Nadějných
vyhlídek?“
„Jsem na sto dvanáctý stránce,“ přikývl James.
„Tak to jsi dál než já,“ svěřila se Kerry. „V životě to nemůžu dohnat, takže
jsem v knihovně vypůjčila filmový zpracování. Nechceš jít
dovnitř a zkouknout to se mnou?“
„Zachránila jsi mi život!“ zazubil se James, ale na prahu Kerryina pokoje se
ještě ohlédl po Lauren. „Později k tobě skáknu, ségro.“
„Pošlu ti text s podrobnostmi,“ slíbila Lauren. „Nechoď spát pozdě.“
Kerry se zatvářila maličko zmateně. „Co má Lauren za lubem?“
James vešel do pokoje a oplatil Kerry její předchozí pusu. „S tím si nelámej
hlavu,“ pošeptal jí blaženě, objal ji kolem ramen a teniskou
kopl do dveří, aby je zavřel.

3. TMA

James samou nervozitou nemohl usnout a z postele se vykulil dokonce pár minut
předtím, než ve dvě hodiny po půlnoci zazvonil budík. Naházel
na sebe oblečení, ve kterém bude ve tmě nenápadný: tmavě modrou teplákovou
soupravu, baseballku a černé adidasky.
Lauren a její nejlepší kamarádka Bethany na něho čekaly o šest pater níž,
schované v prostůrku pod požárním schodištěm.
„Fakt díky, že jdeš s námi,“ zadrmolila vděčně Bethany. „Nechápu, jak se Lauren
povedlo tě přesvědčit. Myslela jsem, že na to nekývneš ani za
milion let.“
„V pohodě,“ broukl James kysele, zatímco se škaredil na sestru.
James nemohl Bethany ani cítit. Byla inteligentní a zábavná, ale její posměšný
hlas a záchvaty hihňání ho doháněly k šílenství.
„Víš určitě, že tě nikdo neviděl, jak se plížíš sem dolů?“ vyzvídala Lauren.
James pokrčil rameny. „Pokud vím, tak ne.“
 „Super,“ kývla Lauren. „Vedle tréninkového centra je střelnice, takže kdyby nás
odchytili, můžeme tvrdit, že nás čeká mise a že si jdeme
vyzvednout pár paralyzérů.“
„To ale může zabrat jedině v případě, že nás ten dotyčný nezná,“ poukázal
James.
„Jasně,“ souhlasila Bethany. „Ale kolik lidí se bude v tuhle noční dobu flinkat
po kampusu, co myslíš?“
„No dobře,“ připustil James. „A jaký plán jste teda vymyslely?“
„Čím kratší dobu budeme mimo ložnice, tím je větší šance, že si toho nikdo
nevšimne,“ řekla Lauren. „Vysvětlím ti to cestou. Popadni ten
batoh a padáme.“
„A jseš si jistá, že požární východ není napojený na alarm?“ shýbl se James pro
velký modrý batoh.
Lauren zavrtěla hlavou. „Zkus mi kapku věřit, brácho. Já a Bethségra jsme
všechno dotáhly do detailu.“
James si hodil batoh na ramena a cítil, jak ho ta tíha táhne k zemi. „Kriste,
já myslel, že jim neseme něco k zakousnutí a tak. Co tam máte,
olověný závaží?“
„My s Lauren neseme jídlo a čistý oblečení,“ vysvětlila Bethany. „A ty neseš
všechno naše vybavení: nůžky na drát, elektrické nářadí a tři
páry rybářských bot.“
„My tady představujeme mozek akce a ty zase svaly,“ dodala Lauren posměšně a
otevřela požární dveře. Byl začátek léta, ale takhle časně po
ránu visel ve vzduchu štiplavý chlad. Žádný alarm se neozval a Lauren se ohlédla po
bratrovi s výrazem Vždyť jsem ti to říkala.
Všichni tři věděli, že kdyby se pokusili o běh, obsah batohů by cinkal a
řinčel, proto zůstali u svižné chůze. Přešli přes vodou nasáklý roh
fotbalového hřiště a zamířili do lesa, jenž pokrýval všechny nezastavěné nebo
jinak nevyužívané plochy pozemků kampusu CHERUB. Chvíli se
prodírali spletitým podrostem a pak pod nohama ucítili vyšlapanou stezku.
„Zabere to víc času, než kdybychom šli přes hřiště a louku, ale tuhle cestičku
nikdo nepoužívá, pokud se zrovna nekoná přespolní běh,“
objasnila Lauren.
„A i kdybychom na někoho narazili, stihneme se schovat za stromy,“ doplnila
Bethany.
James se maličko uklidnil; děvčata měla svůj plán podle všeho vážně promyšlený.
Jakmile se dostali dál od budov, Lauren se pustila do klusu. Moc rychle však
utíkat nemohli, protože skrz větve pronikalo jenom tolik
měsíčního světla, že stezku rozeznali taktak. James se přesunul k sestře.
„Doběhneme až na samý okraj kampusu,“ vykládala udýchaně Lauren. „Pamatuješ,
tam kde jsme s Kylem měli za trest vykopat všechny ty zanesené
příkopy?“
„Uch-jo.“
„Většina z nich odvádí vodu z farem, které obklopují celý kampus. Všechny ty
kanály vtékají do potoka, který protéká pozemkem výcvikového
centra. Na pár místech jsme dokonce čistily i kanály, které se k potoku připojují
až uvnitř cvičiště. V průchodu do něj brání člověku jen
několik ostnatých drátů, a ty můžeme snadno přestřihnout.“
„Ještě než se zeptáš, tak jsme si ověřily, že nejsou pod proudem ani napojené
na alarm,“ doplnila Bethany.
„A co videokamery?“ vzpomněl si James. „Ty jsou přece všude. Instruktoři ve
výcvikovém středisku vědí o každém veverčím uprdnutí.“
„Je tam padesát tři kamer,“ přikývla Lauren souhlasně. „Ale všechny jsou
napojené na jediný elektrický obvod. Když vyhodíme pojistku,
přestanou fungovat všechny naráz.“
„Jak jste to zjistily?“
„Martin Newman dostal za trest úklid v administrativní budově,“ odpověděla
Bethany. „Přemluvily jsme ho, aby nám obšlehl plánek elektrických
rozvodů celýho kampusu.“
 Lauren se zahihňala. „Ale teď s ním za to musíš jít do kina.“
„Nech toho!“ sykla Bethany. „Můžeš být v klidu. Já vím, že jsem mu to slíbila,
ale nějak se z toho vyvlíknu.“
„Martin bude hrozně nešťastný,“ šklebila se Lauren. „Neumíráš náhodou smíchy
nad tím, jak mu jedno ucho odstává a jedno má přilepený k
hlavě?“
„Ty máš co říkat, Lauren. Jsi blázen do Rata, a ten teda žádný filmový herec
není.“
Obě děvčata se svému vzájemnému špičkování blaženě hihňala, což Jamese vytáčelo
k nepříčetnosti.
„Hele, nechtěly byste náhodou dělat ještě větší rámus?“ napomenul je.
„Tady přece není ani noha,“ ohrnula Lauren nos, ale obě dívky si přesto
uvědomily, že se chovají hloupě, a honem se ztišily.
Po desetiminutovém klusání klikatou cestičkou se tři děti dostaly za pozemek
výcvikového střediska. Postupně se v měsíčním světle rozkoukaly
a úměrně tomu i zrychlovaly tempo.
Děti měly dobrou fyzičku, takže když se zastavily u půl metru hlubokého
příkopu, nikdo nebyl příliš udýchaný. Lauren ze zadní kapsy džín
vylovila baterku a přejela kuželem světla po okolí.
„Tohle je to místo,“ šeptla. „Jamesi, vytáhni rybářský boty.“
James s úlevou shodil těžký batoh a zatáhl za zip. Celý týden nepršelo, a tak
našli brzy ostrůvek suché země, aby se přezuli. Cestou sem
stejně museli projít několika bahnitými úseky a tenisky měli obalené bahnem.
James hodil dívkám dva menší páry rybářských bot, které sahaly až do pasu jako
kalhoty, a když se pak soukal do těch větších a přehodil si
šle přes ramena, ovanul ho smrad zpocených nohou.
„Kde jste je sebraly?“ zakvílel. „To je fakt hnus.“
„Měl je Kyle, když tu makal za trest,“ vysvětlila Bethany. „Nosil je šest týdnů
den co den, takže se ani nedivím, že jsou kapku zasmrádlý.“
„Jen co vlezeš do toho příkopu, bude Kyleův smrad to poslední, z čeho si budeš
dělat těžkou hlavu,“ poznamenala Lauren a mrskla čímsi po
Jamesovi.
Minulo ho o fous, a když předmět sebral ze země, uvědomil si, že to je takzvaná
lampa čelovka.
„Dosvítí na padesát metrů, ale použij ji jedině v nejnutnějším případě,“
varovala ho Lauren.
James si kolem hlavy přetáhl pružný pásek a na zlomek vteřiny světlo rozsvítil
a zase zhasl, aby se přesvědčil, že drobounké LED fungují.
Bethany se pořád ještě soukala do svých rybářských bot a Lauren si je teprve
upravovala; James si hodil na záda teď už mnohem lehčí batoh a
zamířil rázně k příkopu.
Původně chtěl do té bahnité vody seskočit, ale šplouchla by mu až k ramenům, a
navíc by to způsobilo hluk, proto zvolil opatrnější postup.
Posadil se na okraj kanálu s nohama bimbajícíma přes okraj a opatrně se spustil
dolů.
Boty se Jamesovi s čvachtnutím zabořily do vrstvy bahna hluboké dvacet
centimetrů, ležící pod stojatou, až ke stehnům sahající hladinou vody.
Než se postavil na dno, přidržoval se dlaněmi hlinitého břehu, aby neztratil
rovnováhu.
Děvčata se zatím objevila u okraje příkopu a Bethany viditelně zpanikařila.
„Možná bychom přece jenom neměli,“ vyhrkla bojácně.
Jamese nadchla naděje na odpískání Laurenina za vlasy přitaženého plánu.
„No, možná máš pravdu!“ vyhrkl, nejspíš až s přehnanou dychtivostí. „Je to
riskantní, a pokud nás chytnou, instruktoři určitě potrestají i
Rata a Jakea.“
„Nedošli jsme takhle daleko, abychom zbaběle vycouvali!“ prohlásila Lauren
škrobeně.
Bethany bojácně přikývla. „Lauren má pravdu – já mám vždycky v kalhotách.“
Lauren se zamračila na Jamese. „A ty ji v tom ještě podporuj.“
 James zasmušile civěl na hladinu, zatímco obě dívky se chytly za ruce a
společně sklouzly do vody. Bethany byla při prvních krocích trochu
nejistá, ale Lauren za sebou měla měsíce zkušeností s broděním a nasadila takové
tempo, že jí James s Bethany skoro nestačili.
Po necelých deseti metrech došli k chumlu ostnatého drátu, lemujícího zadní
stranu výcvikového střediska, mezitím měl James pořádně
rozbolavělá stehna, jak přemáhal odpor rozvířeného bahna.
Lauren rozsvítila čelní lampičku, aby si mohla propletené ostnaté dráty
prozkoumat. Zkusila je roztáhnout, ale byly pevně napjaté.
„Od té doby, co jsem si tu kroutila trest, ten plot ještě posílili,“ špitla
Lauren úzkostlivě. „Doufala jsem, že se nám povede dráty stáhnout
níž a roztáhnout v nich díru, kterou bychom prolezli skrz, ale budeme se muset
prostříhat.“
James se obrátil k Lauren zády, aby mohla otevřít zip batohu a vytáhnout z něj
mohutné nůžky na stříhání drátu.
„Uvědomuješ si, že jde o vandalismus na pozemcích CHERUB?“ zeptal se James.
„Jestli nás čapnou, jsme v pořádným průšvihu.“
Lauren ho naštvaně okřikla: „Přestaň už kňučet, Jamesi! Snažím se přemýšlet!“
James sledoval sestru, jak šikovně přestřihla jeden z drátů. V jednom rohu
příkopu tak vznikl otvor asi půl metru v průměru, těsně u břehu.
„Kapku se zablátíme, ale skrz se dokážeme protáhnout,“ oznámila Lauren.
Ještě odstřihla volně plandající konec drátu, ohnula ho a odhodila mezi stromy.
„Sem nikdo nepřijde až do doby, dokud se příkop zase neucpe,
takže si ani nevšimnou, že chybí jeden kus drátu.“
James se sestřinou logikou souhlasil, ale nebyl v rozpoložení skládat jí
poklony.
Prolézání otvorem v drátech byla nepříjemná dřina; protáhli se jeden po druhém
a dírou prostrčili batohy. James byl širší než obě dívky a
díky tomu si zamazal bahnem teplákovku na zádech.
Jakmile byli na druhé straně, bylo by nejrychlejší vylézt na břeh a utíkat
podél příkopu, ale nechtěli riskovat, že je zachytí bezpečnostní
kamera, proto se dál brodili vodou sehnutí co nejníž k hladině, bílé obličeje
schované pod baseballkami.
Sedmdesát metrů za drátěným plotem se Lauren opřela o břeh a kratičce blýskla
kuželem světla čelní lampy. Zahlédla jednu stranu betonové
kůlny a honem se přikrčila.
„Začíná mejdan!“ zazubila se Lauren.
Příkop tu byl mělčí než v místě, kde do něj vlezli. Tři puberťáci vyšplhali na
břeh a rozběhli se ke kůlně; cestou jim od rybářských bot
odletovaly kusy bahna. Sotva se dostali ke zdi, Lauren a Bethany si honem strhly
šle, které jim přidržovaly rybářské boto-kalhoty na těle.
„Honem svlíkat a nazuj si tenisky, Jamesi!“ zavelela Lauren.
„O co jde?“ nechápal James. „Musíme se přece vrátit stejnou cestou, kudy jsme
přišli.“
„Ne, to nemusíme,“ vysvětlila Lauren. „V noci vždycky slouží jen jeden
instruktor. Jakmile na vedení zjistí, že kamery přestaly fungovat,
přiběhnou sem. My zdrhneme opačným směrem, až k hlavní budově. Tam zvládneme předat
balíčky lidem z kurzu a tryskem zmizet hlavní bránou.“
„A co alarm?“ zajímal se James.
„Na ten kašli!“ odbyla ho Bethany. „Oni později samozřejmě zjistí, že se
zapnul, ale v dané chvíli instruktor nebude tak blízko, aby ho
slyšel.“
„A nespustí se alarm ještě někde jinde, třeba na řídicím pultu ostrahy u hlavní
brány?“
Lauren pokrčila rameny. „Pokud vím, tak ne.“
James vykopal nohy z rybářských bot, vytáhl tenisky a přitom otráveně potřásal
hlavou. „Chceš tedy říct, že to nevíš úplně jistě?“
„Je to hrozně nepravděpodobný, Jamesi. Uznej přece, proč by se někdo u hlavní
brány měl zajímat o to, že se ve výcvikovým středisku spustil
alarm?“
„Ale jistá si nejseš!“ zasyčel James zuřivě. „Přitom ses zaručila, že nás
nechytnou!“
„Jasně,“ pokrčila Lauren rameny. „Ale současně jsem si od začátku přiznávala,
že nějaký risk tu je. Chci říct, že o té záruce jsem se zmínila
akorát proto, abys s námi fakt šel.“
James si uvědomil, že Lauren navrch k tomu vydírání ještě lhala, a děsně se
rozzuřil. Už si stačil nazout tenisky, takže přistoupil těsně k
sestře a probodl ji pohledem. „Tak tohle si odskáčeš. Vážně jsi to přehnala!“
„Jestli se mi pomstíš, prásknu tě Kerry!“ zazubila se Lauren.
„Přísahala jsi na maminčin hrob!“
„Práskneš Kerry co?“ zajímala se Bethany.
James i Lauren na ni jednohlasně štěkli: „Starej se o sebe!“
Bethany věděla, že James ji nesnáší, ale tentokrát ji náramně dožrala Lauren.
„Momentálně jsme uprostřed výcvikovýho střediska,“ připomněla
kysele. „Nemohli byste to vydržet bez rodinných hádek, dokud se nedostaneme zpátky
do svých pokojů?“
Měla samozřejmě pravdu.
„Tak jo,“ ohlédla se Lauren po Bethany. „Ty nacpi rybářský boty zpátky do
batohu. Jamesi, v přední přihrádce batohu najdeš elektrikářskou
výbavu. Drapni ji a pojď se mnou.“
James obešel malou budovu k předním dveřím; byl rád, že aspoň unikl špinavé
práci, jakou bylo nacpání tří párů kluzkých rybářských bot s
kalhotami zpátky do batohu. Dveře betonového stavení byly z hliníku, s přitlučeným
žlutočerným varovným nápisem.

POZOR NA ÚRAZ ELEKTRICKÝM

PROUDEM
640 VOLTŮ
VSTUP POUZE PRO VYŠKOLENÝ
PERSONÁL
NEBEZPEČÍ SMRTELNÉHO
ÚRAZU

„Ale vždyť jsi tvrdila, že jde jenom o krabici s pojistkami!“ lapl James po
dechu.
Lauren mávla rukou. „Určitě tam budou ještě další věci, ale to zvládnu.“
James se skoro rozesmál úlevou, když na dveřích spatřil těžký visací zámek.
„Nemáme s sebou paklíče,“ připomněl. „Vyloučeno, abychom tohle
jenom tak vypáčili.“
„To ani nemusíme,“ kývla Lauren, z kapsy džín vylovila klíč a strčila ho do
zámku. „Starý dobrý Martin. Klíč byl ve stejný kartotéce jako
plány všech elektrických rozvodů.“
Vešli do malé rozvodny, kde bzučel transformátor velikosti pračky. Panel
upevněný na stěně naproti dveřím obsahoval dvanáct řad vypínačů, pod
kterými byly seřazené pojistky.
„Otevři krabici – potřebuju akušroubovák.“
James měl prsty zmrtvělé od vody v příkopu, a tak mu chvilku trvalo, než zvedl
plastové víko.
„Co je akušroubovák?“
Lauren po něm loupla pohrdavým pohledem a popadla nástroj. „Že by tahle věc, co
vypadá jako šroubovák? Namiř na mě svoje světlo a nehýbej
hlavou, dokud tu práci nedokončím.“
Rozhlédla se po řadách vypínačů. Každý z nich ovládal odlišný systém uvnitř
výcvikového střediska a byl označený proužkem pásky s vybledlým
popiskem: SPRCHY, SVĚTLA (INT), SVĚTLA (EXT: REFLEKTORY), SVĚTLA (PŘEKÁŽKOVÁ
DRÁHA), BOJLER, GOLFOVÝ VOZÍK (DOBÍJEČKA). Obvod označený jako
BEZPEČNOSTNÍ KAMERY se nacházel zhruba uprostřed třetí řady shora.
„Tak jdeme na věc,“ zazubila se Lauren. „Tuhle pojistku vyměním za jinou,
spálenou. Až sem nakluše instruktor, bude to vypadat, jako že obvod
zkratoval kvůli prudkému zvýšení napětí v síti nebo tak.“ Předklonila se a přečetla
nápis na pouzdru pojistky. „Patnáct ampérů, velikost C.“
Lauren sáhla do přihrádky s elektrikářským nářadím a vytáhla širokou válcovitou
pojistku se zeleným štítkem. Vypnula spínač pro obvod s
kamerami a pak šroubovákem uvolnila funkční pojistku. Bleskově ji nahradila
spálenou pojistkou a obvod opět zapnula. Rozsvítilo se červené
světýlko na důkaz toho, že pojistka je mrtvá.
„Fajn,“ rozzářila se Lauren sebejistě. „Prozatím všechno klape.“
Oba vypnuli čelovky a vyšli ven. Bethany měla od cpaní rybářských bot zpátky do
batohu ruce a celé paže omatlané bahnem.
„Všechno v pohodě?“ zeptala se.
Lauren přikývla a podívala se na hodinky. „Dvě třicet jedna!“ oznámila.
„Tipuju, že máme tak deset minut, než sem nakluše instruktor, aby tu
pojistku vyměnil za novou.“

4. HOSTINA

Kurz základního výcviku byl peklo. Frekventant z něj mohl kdykoliv odstoupit,
ale kdo se chtěl stát v CHERUB agentem, musel kurzem zkrátka
projít. Mozek i tělo trpěly, protože je po samu mez únosnosti bičovali instruktoři,
kterým bylo jedno, jestli děti pláčou, jsou zraněné, hladové
nebo nemocné. Měli jediný cíl – zocelit děti natolik, aby zvládly všechno špatné,
co se jim může přihodit na jejich tajných misích. Každý, kdo
zvládne dokončit stodenní kurz, bude schopný snést prostě všechno na světě.
Když James vykoukl mezi větvemi na betonovou budovu bez oken, kde účastníci
kurzu spali, na okamžik se mu všechno vybavilo. Vzpomněl si, jak
se před dvěma lety uvnitř choulil po vyčerpávajícím dni nabitém výcvikem, jak ho
péra v navlhlých matracích dloubala do zad a do střechy z
vlnitého plechu bušil déšť.
„Nevidím, že by ven vyběhl nějaký instruktor,“ zašeptala Lauren.
Bethany pokrčila rameny. „Přece si museli všimnout, že všechny kamery zhasly.“
Trojice se v úkrytu keřů plížila až k dvojitým dveřím budovy. Lauren na okamžik
rozsvítila světlo čelové lampy a tím k smrti vyděsila
desetiletou holčinu s dlouhýma hubenýma nohama, která trávila noc stáním na jedné
noze, zády ke stěně a s rukama na hlavě. Frekventanti kurzu
dostávali podobné tresty za sebemenší porušení pravidel, občas i úplně bezdůvodně.
„Kdo je tam?“ zeptala se dívka snobským přízvukem, který napovídal o původní
zámožné rodině.
„Natašo?“ vystoupila Lauren z úkrytu.
„Zalez zpátky!“ kvíkla Nataša zoufale. „Každou vteřinu sem nakluše pan Large, a
navíc přímo na nás míří kamera.“
„Ale nemíří!“ usmívala se Lauren, zatímco z keřů se za ní vynořil James a
Bethany. „Vyřadili jsme pojistku. Nejspíš ji odešel dát do
pořádku.“
Jakmile Nataša uslyšela, že kamery neběží, sundala si ruce z hlavy a začala si
masírovat bolestí ztuhlé lýtko.
„Auuuuu!“ naříkala. „To stání na jedný noze pekelně bolí. Ale říkám vám, že pan
Large je pořád ještě uvnitř. Viděla bych, kdyby vycházel.“
„Hernajs!“ broukla Lauren.
„Jak by tam mohl sedět jenom tak, když jsme zrovna vyřadili všechny kamery?“
nechápala Bethany.
„Leda by spal!“ nadhodil James.
„A vůbec, co tady děláte?“ vyzvídala Nataša.
„Jsme na záchranný výpravě,“ usmála se Lauren. „Teda, tebe zachránit nemůžeme,
ale vám všem jsme donesli jídlo navíc a suchý spodní prádlo.“
„To je fantazie!“ jásala Nataša a šťastně hopsala na špičkách bosých nohou.
„Teda lidi, jste příšerně stateční!“
Bethany se shýbla ke svému batohu a vytáhla balíček zabalený do celofánového
sáčku, určeného pro mrazničky. „Tři tyčinky Snickers, jeden
flapjack, dvě krabičky pomerančové šťávy a dvoje čistý prádlo,“ vysvětlila. „Dali
jsme do balíčku co nejmíň jídla, ale stejně si dávejte majzla,
ať vás instruktoři nenachytají s něčím zakázaným, abyste nakonec ještě nevyfásli
trest.“
Nataša se skoro rozbrečela, když roztrhla obal a ukousla si z tyčinky Snickers
pořádný kusanec.
„Mmmmmm,“ povzdechla si. „Normálně padám hlady. Včera jsme tři hodiny lítali po
překážkový dráze a k večeři jsme dostali jen vodovou zelenou
polívku.“
„Och bože!“ ušklíbl se James. „Na výcvikovou polívku jsem už dočista zapomněl!
Z té břečky se mi vždycky zvedal žaludek, i když jsem měl
sebevětší hlad.“
James, Lauren a Bethany se po sobě koukli, zatímco Nataša do sebe cpala
flapjack.
„Co uděláme, jestli je pan Large vážně pořád uvnitř?“ zeptal se James.
„No, určitě spí,“ tvrdila Lauren.
„Ale my měli v plánu odlákat ho na opačný konec cvičiště,“ připomínala Bethany.
„Každou vteřinu se sem může přiřítit.“
Ještě před půl minutou by James dívky přemlouval k útěku, ale emotivní pohled
na obytnou budovu výcvikového centra a na Natašino extatické
vytržení z balíčku ho přimělo změnit názor. „Když už jsme to dotáhli tak daleko,“
řekl, „hlasuju pro to, že se proplížíme dovnitř, pokud vy dvě
nejste proti.“
Lauren a Bethany si navzájem vyměnily udivený pohled a pak souhlasně přikývly.
James otevřel dveře do ubytovny a vplížil se do ponuré chodby.
Ovanul ho navlas stejný smrad, v jakém spával během té výcvikové noční můry.
Po třech krocích se dostal k otevřeným dveřím instruktorovy ložnice a natáhl
krk do dveří. A skutečně, děsivá postava Normana Large ležela
bezvládně na odřené pohovce, zatímco na psacím stole naproti němu na šesti
černobílých monitorech prskala a zrnila statická elektřina.
Nejodpornější zaměstnanec CHERUB se od ponižujícího odvolání z funkce hlavního
instruktora, k němuž došlo před rokem, začal zanedbávat. Nyní
nosil neupravený plnovous a v pase dvanáct kilo špeku navíc.
A náhle: „Rybí prsty ne!“ zaprosil pan Large a James nervózně uskočil dozadu.
Ale instruktor jen mluvil ze spaní a Lauren posměšně povytáhla koutek rtů, jako
by se chtěla zeptat: „Komu se propána může zdát o rybích
prstech?“
„Fajn,“ šeptl James děvčatům. „Vy dvě vklouzněte dovnitř a bleskově rozdejte
balíčky. Kdyby se Large probudil, jsme mrtví.“
Devět dětí ve společné ložnici bylo ve věku od deseti do dvanácti let a všechny
tvrdě spaly, jak se po třiašedesáti dnech krutého výcviku
dalo ostatně očekávat. James hlídal u dveří, zatímco Lauren probudila Rata a
Bethany se vrhla ke svému bratříčkovi Jakeovi.
Jediné světlo vycházelo ze zeleného nápisu EXIT nad únikovým východem. James
nepatřil mezi přecitlivělé duše, ale přesto se mu sevřelo hrdlo,
když Bethany probudila bratříčka a prudce si ho přitáhla do náruče.
„Co tady děláš?“ kulil Jake oči, když Bethany z batohu vytahovala další
přídělový balíček. „Jeminkote, to je vážně Snickers?“
Zatímco Jake se střídavě zubil na sestru, pobrekával a cpal si čokoládu do
krku, Lauren kratičce objala Rata a začala postupně budit ostatní
účastníky kurzu a rozdávala jim jejich příděly.
Během minutky sedělo všech devět dětí na postelích, všechny se vzrušeně
ládovaly čokoládou a z krabiček srkaly pomerančovou šťávu. Vypadaly
blaženěji, než by se podle jejich vyčerpaných a modřinami pokrytých těl dalo
soudit.
K Jamesovi přišli dva kluci, které doučoval matematiku, a zajímali se o
nejnovější drby ze života kampusu, zatímco Lauren sbírala krabičky a
obaly, aby instruktoři při ranním buzení družstva nezahlédli ani jedinou stopu po
tajné návštěvě.
Z místnůstky vzdálené od Jamese pouhé dva metry se ozvalo zachrápání. James se
ohlédl a rázem zapomněl na rozjařenou atmosféru mezi dětmi,
protože si uvědomil akutní nebezpečnost celé situace.
„Padáme!“ zašeptal. „Tohle není žádný mejdan.“
Zatímco Bethany naposledy objala Jakea, Lauren zatáhla zip na batohu plném
odpadků a zamířila k Jamesovi. Pak se však ještě ohlédla po
Ratovi, na vteřinku se zarazila a vzápětí se rozběhla k jeho posteli, aby mu dala
pusu.
Samozřejmě mu ji chtěla vlepit na tvář, ale Rat v nesprávný okamžik pootočil
hlavu a nakonec se ocitli tváří v tvář. Lauren při pohledu do
Ratových rozespalých hnědých očí váhala jen zlomeček vteřiny, pak si v duchu řekla
čert to vem a políbila ho na rty. Pusa netrvala dost dlouho,
aby se dala považovat za mileneckou, ale byla hodně jiná než pusa, kterou člověk
dává na tvář milé tetičce.
A skutečně, ani Lauren nevěděla přesně, jak to pojmenovat, ale když couvala ke
dveřím společné ložnice, cítila, že srdce jí dělá kotrmelce.
„Bude z tebe fantastický agent CHERUB, Rate,“ zajíkla se Lauren a s námahou
zadržovala slzy. Rozhlédla se po ostatních dětech v místnosti a
snažila se před Jamesem čekajícím u dveří nedat najevo, jak ji to citově rozhodilo.
„A vy všichni zvládnete kurz až do konce,“ dodala ještě.
James zamával na rozloučenou, zatímco všechny děti z kurzu jim děkovaly, že
kvůli nim nasadili krk.
„Nenechte se od těch hajzlů zadupat do země,“ zazubil se James. „Hodně štěstí.“
Ještě nakoukli do malé ložnice, jestli pan Large skutečně tvrdě spí, a pak už
James, Lauren a Bethany vyběhli před budovu, chvatně řekli ahoj
Nataše a klusem se pustili směrem k hlavní bráně.
„To bylo vážně super!“ zářil James. „Large ty kamery hned tak nezprovozní. Jak
často dostane člověk šanci udělat lidem tak obrovskou radost,
že jo?“
Bethany neskrývala smutek. „Jen doufám, že Jake ten kurz vydrží do konce.“
„Bude v pohodě, Bethany,“ uklidňoval ji James; vůbec poprvé s ní cítil soucit.
„Když on je pořád ještě mrňous, Jamesi.“
„Ale i tak je odolný jak stará holínka!“ tvrdil James.
Cituplné výjevy v ložnici frekventantů způsobily nečekané obrácení rolí.
Vedoucí role se teď ujal James, protože Bethany byla nešťastná a
Lauren si pro změnu plula na růžovém obláčku.
„Právě jsem políbila kluka – na pusu!“ vydechla, jako by tomu sama měla problém
uvěřit.
James se na ni shovívavě usmál. „Dřív nebo později jsi s tím musela počítat.“
Lauren zaklonila hlavu a vzhlédla ke hvězdám. „Kluka,“ opakovala a sama si
nebyla jistá, jestli se má smát nebo se zhnuseně ušklíbnout.
Od ubytovací budovy vedla k hlavní bráně jen krátká stezka. Než James bránu
otevřel, ještě na okamžik zaváhal.
„Zpátky na zem, Lauren,“ zamával jí rukou před obličejem. „Vzpamatuj se, holka.
Až strčím do vrat, spustí se alarm a pan Large se probudí z
pohádky o rybích prstech. To už bychom měli být dávno v tahu.“
„Mmm,“ broukla Lauren zasněně.
Sotva James rozrazil bránu, ozvala se siréna a po celém obvodě výcvikového
střediska se rozžehly reflektory. James dal přednost rychlosti
před nenápadností, a tryskem vedl dívky napříč fotbalovým hřištěm, místo aby běželi
klikatou stezkou mezi stromy, kudy sem přišli původně.
K hlavní budově to byl zhruba šestiminutový běh po rovině a víceméně rovnou
čarou. Potom zabočili k zadním dveřím, které Lauren předtím
zapřela klínkem, aby nezacvakly.
Tenisky měli skrz naskrz promočené, takže si je vyzuli a nesli v rukou, zatímco
pádili po schodech jen ve vlhkých ponožkách. James se s
děvčaty rozloučil v šestém patře, protože ony musely vyběhnout až do osmého patra,
kde měly pokoje dívky.
James do své ložnice vcházel s podivnou směsicí pocitů. Byl na Lauren kvůli
tomu vydírání vážně naštvaný, i když si teď dodatečně uvědomil,
že to všechno bylo pro dobrou věc.
Shodil svrchní oblečení a sesul se na sedací pytel před televizor. Byl totálně
vyřízený. Hodiny ukazovaly tři nula šest, James za celou noc
nezamhouřil oka a nohy ho vražedně bolely od brodění se bahnem a běhu. Za necelé
čtyři hodiny měl mít tělocvik, a to ho před ulehnutím do
postele ještě čekala sprcha a taky musel dát odmočit zablácené šaty.
Ještě předtím se však potřeboval napít. Zrovna když přidřepl před miniaturní
ledničku a rozhodoval se mezi pepsi a spritem, telefon na nočním
stolku zazvonil.
Ve tři nula šest telefony normálně nezvoní. James nejistě zvedl sluchátko;
domýšlel si, že volá Lauren nebo Bethany s nějakým dotazem na
právě proběhlé dobrodružství, ale hlas byl mnohem starší a měl lehký skotský
přízvuk.
„Zdravím.“
Jamesovi srdce přepnulo na milion úderů za minutu. Volal Mac, předseda CHERUB a
nejstarší ze všech zaměstnanců v kampusu.
„Uch,“ předstíral James zívnutí. „Probudil jste mě.“
„Opravdu?“ zasmál se dr. McAfferty. „V tom případě předpokládám, že jsi celou
tu cestu mezi stromy, přes tréninkové středisko do ubytovny
frekventantů a pak zpátky urazil ve spánku?“
„Vy…“ James vzteky praštil pěstí do koberce, protože mu rychle došlo, že
kolosální průser je na světě.
„Seděl jsem tady a sledoval celou akci na našich záložních videokamerách,“
dořekl Mac větu za Jamese. „Takže v půl desáté ráno uvidím tebe,
tvou sestru Lauren a Bethany Parkerovou u mě v kanceláři. Je to jasné?“
„Ano, pane!“ potvrdil James zasmušile. Pak mu sluchátko u ucha oněmělo a on
mohl pouze zuřit, jaký má pech.

5. PENZE

Kdykoliv si někdo zavařil průšvih, doktor McAfferty ještě prodloužil jeho

utrpení tím, že ho nechal před svou pracovnou čekat co nejdéle.
Zatímco James, Lauren a Bethany seděli na koženkových křesílkách a nervózně
bubnovali prsty a kroutili různými částmi děla, půl desátá se
přehoupla na desátou. Mácova sekretářka seděla u psacího stolu uprostřed kanceláře,
psala dopisy, vyřizovala telefonáty, a kdykoliv si děti
troufly vydat sebemenší hlásek, zamračeně vzhlédla k nápisu TICHO.
Děti chtěly zapůsobit co nejlepším dojmem, takže všechny si oblékly čisťoučké
uniformy agentů CHERUB: čerstvě naleštěné kanady, olivové
kapsáče a trička, která svědčila o jejich hodnosti. Šedivé pro Bethany, tmavě modré
pro Jamese a černé pro Lauren.
Čím déle tu James seděl a rovnal si celou situaci v hlavě, tím byl na Lauren
naštvanější, že ho do té polízanice zatáhla.
Do pracovny je Mac zavolal až těsně před jedenáctou. Místnost byla majestátní,
s obřím dubovým psacím stolem a policemi knih, sahajícími od
podlahy až ke stropu. Řada z těchto polic teď zela prázdnotou a knihy byly
naštosované do kartónových krabic a připravené k odvozu.
James se zatvářil překvapeně. „Myslel jsem, že tu ještě dva měsíce budete.“
Mac se od stolu smutně rozhlédl po policích. „Končím až posledního července,“
potvrdil. „Ale je jednodušší vozit věci domů postupně.“
„Je pravda, že sám jste nechtěl odejít?“ odvážila se Bethany.
Mac se usmál. „CHERUB může stokrát být výjimečnou organizací, ale já musím
do penze v pětašedesáti, stejně jako každý jiný státní
zaměstnanec. Kromě toho, tohle je práce pro mladého člověka – konkrétně, pro mladou
ženu. Povinnosti ředitele školy, politika i šéfa tajné
služby nabalené na jednu funkci. Už nemám tolik energie jako dřív a v kampusu je
řada osob, které jsou více než schopné mě nahradit.“
„Například kdo?“ zajímala se Lauren.
Jak se blížil Macův odchod na odpočinek, totožnost nového předsedy
představovala v kampusu stále to nejžhavější téma diskuzí a dohadů.
Mac se na děti podíval s hrozně zvláštním výrazem, zčásti vážným, zčásti
nostalgickým, a pak netypicky přísným tónem začal: „Laskavě se
posaďte ke stolu. Máme tady probrat vaši budoucnost, ne moji. Konkrétně jde o
důsledky nepovolené mise z minulé noci.“
„Jak jste se o tom dozvěděl?“ zeptal se James, jenž seděl mezi oběma děvčaty.
Mac hlas zmírnil a očividně potlačoval smích. „Jeden člověk z personálu
nachytal Martina Newmana při krádeži klíčů od elektrorozvodný.“
Lauren a Bethany jednohlasně vyjekly.
„Jak dobře víš, Bethany,“ pokračoval Mac, „mladý Martin je do tebe zamilovaný.
Nechtěl na tebe žalovat, a teprve když jsem mu pohrozil
zákazem všech tajných misí, přiznal jen tolik, že klíč krade pro vás dvě.
Zatímco jste byli na vyučování, nechal jsem prohledat Laurenin pokoj, kde jsme
objevili její plán,“ pokračoval Mac a zvedl velký arch s
oxeroxovaným textem. „Jakmile jsem měl jistotu, že nejde o vážné bezpečnostní
ohrožení, rozhodl jsem se nechat vám volnou ruku. Je vždycky
zajímavé se přesvědčit, co všechno děti dokážou.“
Během Macovy řeči si James pročítal písemnou podobu plánu, sepsanou Laureniným
nejúhlednějším písmem, i s diagramy, mapkami a podrobnostmi,
kdy k akci dojde a jaké vybavení budou potřebovat s sebou. Jamesův pohled však
upoutala poznámka na dolním okraji papíru, pod podtrženým
nadpisem:

Pro a proti zapojení Jamese:

Pro:
Je zabouchnutý do Kerry, takže se dá snadno vydírat
a bude poslouchat na slovo.
Síla – James unese tunu věcí!
Proti:
Nesnáší Bethany – POŘÁD se štěkají.
Je kapku idiot.

„Co to dopr…,“ zamumlal James, když dočetl, a při posledním slově se zarazil až
v okamžiku, kdy si připomněl, kde právě sedí.
Lauren zrudla a svezla se v židli co nejníž; Mac se usmál. Ten dokument ji
zahanbil přesně tak, jak měl v úmyslu.
„Jamesi, ty se můžeš vrátit do vyučovací hodiny,“ řekl Mac. „Z tvé role v téhle
akci nejsem ani trochu nadšený a tímto ti uděluji vážné
varování. K přestupku tě však donutila Lauren s Bethany a já věřím, že trest si
zaslouží právě tahle dvojice.“
James by měl správně cítit úlevu, že mu to prošlo, ale Laurenin seznam
bratrových pro a proti byl tak necitelný, že teď si připadal jako
kopnutý do hlavy. Svou sestru miloval nejvíc ze všeho na celém světě, ale zrovna
teď nic nenasvědčovalo tomu, že ten cit je vzájemný.
„Ale ono to je jinak, než to vypadá, Jamesi!“ zaječela Lauren, vyskočila ze
židle a obrátila se k Jamesovi, jenž se ploužil z pracovny ven.
„Lauren Adamsová, posaď se!“ vyštěkl Mac. „Nerozzuřím se často, ale vy dvě jste
překročily meze, a to v každém směru!“
Lauren se s pocitem nevolnosti spustila zpět na židli. Rozběsněného Maca viděla
poprvé, což bylo divné, protože věřila, že měla daleko větší
průšvih tehdy, když majzla pana Large rýčem po hlavě.
„V tomhle kampusu řeším spoustu nejrůznějších problémů,“ hulákal Mac. „Rvačky
dětí, jejich drzé chování k učitelům, zanedbávání učiva. To
všechno snesu, protože jde o normální projevy dospívání. Co ale nesnesu, to je
šikana!
Učíme vás, jak manipulovat lidmi během tajných operací, ovšem je absolutně
nepřijatelné zneužívat těchto dovedností k tomu, abyste donutili
svoje kamarády agenty dělat něco, co dělat nechtějí. Bethany Parkerová, ty jsi
věděla, že Martin Newman je do tebe zamilovaný, a tak jsi mu
naslibovala věci, které jsi neměla v úmyslu dodržet. Lauren se snížila k ještě
horšímu chování: vydírala vlastního bratra, aby se zúčastnil
akce, která ho mohla namočit do vážného průšvihu.“
„To není fér!“ kníkla Lauren. „Žádná šikana to nebyla! Dělaly jsme to všechno
jen proto, abychom pomohly Jakeovi a ostatním kámošům z kurzu!“
„No, tak vám tedy sláva!“ ušklíbl se Mac jízlivě. „Sice jste použily jemnější
taktiku, než abyste chytily někoho pod krkem a vyhrožovaly mu
zmlácením, ale já osobně považuju za šikanu všechno, co nutí lidi jednat proti
jejich vůli.“
„Já ale ani netušila, že Jamese vydírá!“ ozvala se Bethany.
Lauren se ke své nejlepší kamarádce obrátila s neskrývaným vztekem. „Hele,
skoro celý plán jsi vymyslela ty!“
Bethany zvedla omluvně ruce dlaněmi k Lauren. Nechtěla se vykroutit ze svého
podílu viny, i když to tak vyznělo.
„Víš, co si myslím, Lauren?“ pokračoval Mac. „Jsi jedním z našich
nejschopnějších agentů, což jsi dokázala i naplánováním a realizací své
malé noční nerozvážnosti. Současně jsi jedním z nejmladších černých triček v celé
historii CHERUB. Ani stínkem nevěřím, že v hloubi srdce jsi
zlá, ale přesto věřím, že úspěchy dosažené během loňského roku ti stouply do hlavy.
Začínáš se chovat příliš namyšleně.
Oběma vám tedy dávám za trest čtyři sta kol po atletické dráze. Při běhu se
možná zamyslíte nad svou neúctou k našim pravidlům a k majetku
kampusu a – což je mnohem důležitější – nad tím nepopsatelně odporným způsobem,
jakým se chováte vůči Jamesovi a Martinovi.
Současně vám odebírám měsíční kapesné, protože jím uhradíte škodu na plotě z
ostnatého drátu, a navíc od vás obou očekávám v nejbližší době
poctivě zamýšlený omluvný dopis vašim obětem.“
Děvčatům těch čtyři sta trestných koleček po běžecké dráze vyrazilo dech a
jejich obvykle až moc aktivní čelisti dostaly pauzu, protože jim
šokované poklesla brada.
Pak se Mac maličko pousmál. „Samozřejmě to nemusíte uběhnout všechno najednou.
Dávám vám na to tři týdny. Dvacet kol dělá osm kilometrů
denně, a uprostřed té doby si dokonce můžete dopřát celý jeden den odpočinku.“
Lauren cítila, jak se jí do očí derou slzy. Běh bude dřina, ale přežila už
horší věci. Daleko víc se užírala při vzpomínce na Jamesův zsinalý
obličej, když naštvaně klusal z Macovy pracovny. Jako by mu vyrvala srdce z těla.

6. SMÍŘENÍ

O 320 trestných kol později

Uběhnout osm kilometrů Lauren zvládala normálně s přehledem, ale běhat je
denně, to byla úplně jiná káva. Protože neměla čas se zotavit,
svaly a otlaky se nehojily, a už po čtyřech dnech byl padesátiminutový běh
nesnesitelný. Meryl Spencerová, atletická trenérka CHERUB, poradila
Lauren, ať si kolečka rozdělí na ranní a večerní dávku a dělá je v pomalejším
tempu, většinou jen chůzí nebo klusáním.
Díky tomu bylo těch osm každodenních kol zvládnutelnějších, ale současně
ukrajovalo celé dvě hodiny z Laurenina dne, který měla jako všichni
cherubové vrchovatě vyplněný školou, úkoly, vojenským výcvikem a občasným tréninkem
na mise.
A vrcholem všeho byl fakt, že výtahy v obytných budovách měly odstávku kvůli
každoroční revizi. Lauren s Bethany se do osmého patra dohrabaly
viditelně zničené. Po večerní dávce koleček si daly sprchu; po zádech jim splývaly
mokré vlasy a v rukou vlekly kabely nacpané vlhkými ručníky a
běžeckým úborem.
„Tumáš,“ podala Lauren Bethany svou tašku. „Hodíš mi to do pokoje, viď?
Rozhodla jsem se, že se skáknu mrknout za Jamesem, teda, jestli je
zrovna u sebe.“
„Nedělej to!“ sykla Bethany ostře. „Jen ať se ještě chvilku dusí ve vlastní
šťávě. Však on přiběhne, až od tebe bude něco potřebovat.“
„AAAGRRRR!“ zavyla Lauren a nesouhlasně zatřepetala prsty ve výši spánků.
„Přestaň s takovými řečmi, Bethany! Právě tenhle způsob tvýho
uvažování nás dostal do průšvihu, pochop to konečně!“
„Jakýho uvažování?“ vybuchla Bethany rozhořčeně.
„Vždycky máš předem naplánováno, jak kdo zareaguje,“ prskla Lauren. „Vždycky
myslíš na pět kroků dopředu.“
„Fajn. Dej mi to svoje špinavý prádlo,“ ušklíbla se Bethany. „Ale až se ti
všechno zvrtne, mně to teda nevyčítej!“
Když jsou lidi nejlepší kamarádi/dky, patří k tomu i rýpání, které si člověk k
jiným lidem nedovolí, ale nikdy nepřeroste v opravdovou hádku.
„Popřeješ mi hodně štěstí?“ usmála se Lauren, když Bethany natáhla ruku po její
kabele.
„Jasně,“ oplatila jí Bethany úsměv. „Ale kdyby nám nezabavili kapesný, vsadila
bych i to poslední penny, že James tě pošle někam.“
„No jo, když mám takový kamarádky…,“ broukla Lauren a zabočila do chodby v
šestém patře směrem k bratrovu pokoji.
Sotva se Lauren zastavila před Jamesovými dveřmi, uvědomila si, že ji čeká
trapas, a trošičku zadoufala, že bratr není doma. Nezaklepala svým
obvyklým způsobem, protože netoužila po odmítnutí ještě dřív, než vůbec překročí
práh.
„Co je?“ vybuchl James útočně, když se odvrátil od hromady úkolů vyrovnaných na
psacím stole, a spatřil sestru.
Lauren vklouzla do pokoje s pocitem olověného smutku. „Hele, vážně mě
nenávidíš, Jamesi? Že ne, viď?“
To byla hodně složitá otázka a James na ni vlastně nechtěl odpovědět. „Píšu
těžkou esej v ruštině,“ zavrčel podrážděně. „Na tohle nemám teď
čas.“
Lauren si celou tu dobu, co běžela kolečka, připravovala v duchu řeč, ale teď
měla v hlavě místo mozku jen prázdnou díru a vzmohla se nejvýš
na kňourání.
„Už jsem se ti omluvila nejmíň padesátkrát, Jamesi. Dokonce jsem ti koupila tu
hru pro tvůj Playstation. Co dalšího mám ještě udělat?“
„Nic od tebe nechci. Přece jsem ti řekl, ať tu hru vrátíš do obchodu.“
Od té schůzky v Macově pracovně se Lauren cítila vážně bídně, ale na druhou
stranu ji lehce míchalo, že jí James neodpustil.
„Nehraj si, že ty sám jsi jediný dokonalý!“ zavrčela Lauren. „Právě ty jsi mě
zatáhl do hromady průserů, rozbil jsi mi spoustu věcí, a
dokonce jsi mě i uhodil.“
„Já přece vím, že jsem blbě vzteklej!“ odštěkl James. „Ale nikdy jsem neseděl s
kámoši, abych vymýšlel intriky proti tobě a ještě všem
vykládal, co jsi za idiota.“
„Přísahám, že takhle to nebylo,“ vyhrkla Lauren zoufale. „Já vím, že takhle na
papíře to vypadalo surově, ale já vážně myslela jen na to, jak
pomoct Jakeovi a Ratovi. Prostě jsem se snažila, aby ten plán klapl, a zapsala jsem
všechno, co mi vytanulo v hlavě. Bethany to taky viděla až v
Macově kanceláři.“
„Kompletně jsi kašlala na moje city a na to, že mě do něčeho namočíš!“
„Jo, udělala jsem chybu, Jamesi,“ zalykala se Lauren, „a vážně, vážně moc mě to
mrzí. Nemyslím, že jsem někdy v životě něčeho tolik litovala
nebo se něčím tak trápila. Ale vyfásla jsem za to trest a jsem totálně vyřízená.
Bolí mě nohy, stehna mám odřená a na patách obrovský puchýře.“
James se pousmál. Lauren na okamžik zadoufala, že bratra přesvědčila, ale hned
jí bylo jasné, že to byl jedovatý úsměv, a ne důkaz odpuštění.
„Já totiž vím, co tímhle sleduješ,“ pohrozil jí James ukazováčkem. „Navedl tě
Kyle, je to tak?“
Lauren to zmátlo. „Co s tím má ksakru společnýho Kyle? Teprve před týdnem se
vrátil z mise a já poslední dobou nemám na nějaký klábosení
zrovna moc času. Jednou jsem ho potkala na chodbě a gratulovala mu k černýmu
tričku, ale to je všechno.“
„Takže ty nevíš o misi, na kterou vyrážíme?“ zeptal se James, který jí očividně
nevěřil. „Je to tedy čirá náhoda, že jsi sem přitančila
zrovinka dnes večer, když jsme odpoledne měli s Kylem instruktáž k misi?“
„Jamesi, přišla jsem se ti akorát omluvit,“ zanaříkala Lauren. „Bethany měla
pravdu, mohla jsem si ušetřit námahu. Chci říct, stýská se mi po
našich posezeních a klábosení, Jamesi, ale pokud nevěříš ani slovu z toho, co
říkám, tak asi nemůžu nic dělat.“
„Ale nejde o to, že bych tě nenáviděl,“ namítl James. „To jen že…“
James zuřil sám na sebe, že podléhá Laureniným argumentům. Vstal a ukázal na
koberec přímo před sebe. „Stoupni si sem!“ nakázal.
Lauren netušila, jestli ji obejme nebo praští, ale pokročila kupředu.
„Ty si myslíš, že znáš lidi,“ položil jí James ztěžka ruce na ramena. „A já
myslel, že znám tebe.“
Lauren při pohledu na Jamesův zamračený výraz mrazilo v zádech. Nedíval se na
ni, spíš jako by hleděl skrz ni. Pronikavost jeho pohledu jí
nepěkně připomínala, jak hrozně ranila bratrovy city.
„Dokážeš se mi podívat do očí a potvrdit, že Kyle ti o té schůzce k misi nic
neřekl?“
Lauren to trochu vystrašilo. „O žádné misi nic nevím, Jamesi. Co se děje? Jsem
z tebe strachy úplně mimo.“
James si uvědomil, že se chová divně, a vzpamatoval se.
„Promiň,“ broukl a prsty si pročísl čupřinu. „Jen že to je sakra divná shoda
okolností, to je všechno. Radil bych ti, abys nelhala!“
Lauren si pleskla dlaní do stehna. „Kolikrát ti to mám zopakovat? Slyšíš?“
„Já a Kyle jsme dostali příkaz od Zary Askerový, ať se dnes odpoledne ukážeme v
budově na přípravu misí,“ vysvětlil James, jenž se konečně
rozhodl sestře věřit. „Jak to vypadá, asi za týden vyrazíme na misi, ale
potřebujeme třetí osobu, aby nám v každém ohledu kryla záda. Někoho
mladšího, než jsme my, radši holku. Ty jsi byla první na řadě, ale já řekl Zaře, že
jsem proti.“
Lauren potřásla hlavou. „Jo, mockrát děkuju.“
„Zara souhlasila, že by nebylo vhodné, abychom spolu vyrazili na misi, když se
hádáme. Chtěla po mně a po Kyleovi, ať vybereme jiné děvče v
tvém věku, co by tě mohlo nahradit. No, a tak jsem uvažoval o Bethany a Victorii a
Melanii a Chloe a všech těch holkách, co se s nimi kámošíš… A
stejně jsem si uvědomil, že bych na misi jel radši s tebou než s kteroukoliv z
nich.“
Lauren to zalichotilo, ale snažila se nedat své emoce najevo.
„Kyle do mě pořád hučí, ať se s tebou usmířím,“ pokračoval James. „A taky proto
jsem po tobě tak paranoidně vyjel, když ses objevila ve
dveřích.“
„Tak jo,“ hlesla Lauren a přitom rozpačitě kroutila nohou a civěla do podlahy.
„A dál…?“
„Tak, zítra v jedenáct je další pracovní schůzka. Jestli chceš na misi s námi,
tak se tam můžeš klidně ukázat.“

7. TRAPAS

Druhý den ráno o sebe Lauren a James zakopli, když po druhé vyučovací hodině
mířili na informační schůzku ohledně mise. Bavili se spolu, ale
vlastně tomu druhému nic nesdělovali, pečlivě zvažovali každé slovo, aby neotevřeli
ještě nezhojené rány.
 Jako obvykle byl identifikační bezpečnostní systém, který poznával příchozí
podle sítnice, mimo provoz. Na dveřích visel přilepený arch
papíru s mnohem primitivnějším bezpečnostním opatřením:

KAŽDÝ AGENT, KTERÝ TU BUDE

PŘISTIŽEN
NAVZDORY TOMU, ŽE TADY
NEMÁ CO
POHLEDÁVAT, BUDE BĚHAT
TRESTNÁ
KOLEČKA TAK DLOUHO,
DOKUD SE Z TOHO
NEPOBLINKÁ.

K Zařině prostorné pracovně se šlo padesát metrů dlouhou, do mírného oblouku se

stáčející chodbou. Zaře bylo kolem pětatřiceti, ale vypadala
starší, takový maminovský typ, i když seděla za psacím stolem, který očividně
patřil osobě ve významné funkci.
U jedné stěny se na semišové pohovce rozvaloval šestnáctiletý Kyle Blueman s
nohama opřenýma o stolek se skleněnou deskou, držel vanilkově
žlutý spis a pročítal si policejní hlášení o sledování osob. Kyle byl vždycky spíš
drobný, a teprve nedávno prudce vytáhl do výšky, a navíc mu
pod odbarvenými vlasy vyrašil stínek knírku, takže začínal aspoň trochu vypadat na
svůj věk.
„Á, vida,“ usmála se Zara, když James s Lauren přistoupili k psacímu stolu. „Už
jste se vy dva příšerňáci usmířili?“
Než James stačil odpovědět, od podlahy vedle psacího stolu se ozvalo teninké
vřísknutí. Z hromady hraček se vyhrabal Zařin tříletý syn Joshua
a doběhl k Jamesovi, u kterého žadonil, ať ho zvedne do náruče.
„James, James, James,“ brebentil tříletý človíček vzrušeně, když ho jeho hrdina
skutečně zvedl.
„Už jsi tááák velký kluk, že tě skoro neunesu,“ zalhal James.
„Omlouvám se, že tě otravuje, Jamesi,“ zazubila se Zara. „Naše chůva odsvištěla
na Korfu se svým přítelem a vůbec se neobtěžovala dát nám
předem avízo, a Ewart musel vzít Tiffany k doktorovi, protože má teplotu.“
„Fakt horor,“ zasmál se James. „Připomeň mi, ať si nikdy nepořizuju děti.“
Zara přikývla. „Ať už bude novým předsedou kdokoliv, okamžitě za ním naklušu s
tím, že chci školku pro děti zaměstnanců.“
Malý Joshua se prosebně podíval na Jamese. „Hraj si se mnou!“ James netušil, co
má Zara v plánu, takže se po ní nejistě ohlédl.
Zara nasadila tón přísné matky. „James si s tebou smí hrát deset minut, ale pak
se musí pustit do práce.“
James postavil chlapečka na podlahu, ale ten zavrtěl hlavou. „Ne! Dokud nepůjdu
do postýlky!“
„Kdepak, James si s tebou tak dlouho hrát nemůže. Je velký kluk, musí dělat
spoustu věcí.“
James si uvědomil, že je vážně velký kluk, protože vsedě mezi hračkami si
připadal jak idiot.
Kyle se zakřenil. „Ty a Joshua jste fakt rozkošná dvojka.“
Lauren užuž měla na jazyku: Ale duševně na tom budou navlas stejně, ale hned si
to rozmyslela, protože James se na ni pořád ještě dost
hněval.
Zatímco pomáhal Joshuovi seřadit autíčka k závodu přes koberec, vzhlédl James k
Zaře. „Takže Joshua pojede na misi s námi?“
Zara odpověděla s dost vystresovaným výrazem: „To šlo, dokud byl miminko, ale
když teď mluví, na další mise nemůže.“
„Chci na výlet!“ zavřískl Joshua. „Chci mámu a Jamese!“
 Zara se diplomaticky usmála. „Miláčku, vždyť nebudu pryč dlouho, a ty tady
budeš s tatínkem a Tiffany.“
Ale s Joshuou už nebyla rozumná řeč. „Chci jet taky!“ zahulákal, nakopl autíčko
a dostal nefalšovaný záchvat vzteku.
James se rozpačitě podíval na Zaru. „Promiň…“
Kyle ukázal Jamesovi zvednutý palec na důkaz toho, že je borec, a překřikl
Joshuův jekot: „Tos teda šlápnul do lejna, kámo!“
„CHCÍ JET S MAMINKÓU A JAMESÉM!“
„Hele, pojď se hezky posadit, budeme si spolu pouštět autíčka,“ navrhl James
optimisticky.
„Ty už nejsi můj kamarád!“ kvílel Joshua, překulil se na záda a začal
blikajícími teniskami zběsile kopat do vzduchu.
Kyle mrkl na Lauren a kývl na ni, ať se nakloní blíž.
„Skoro by se dalo tvrdit, že tvůj brácha je kapku idiot,“ pošeptal jí.
Lauren se poctivě snažila potlačit smích. „Já se ale nesmím chechtat, Kyle,“
vyhrkla maličko ustrašeně. „Přehnala jsem to a pořád ještě
našlapuju mezi vejci.“
Kyle sáhl pod štos desek a podal Lauren několikastránkový dokument.
„Tumáš, mrkni na tu hrůzu, co nás čeká na misi,“ vybídl ji. „To ti zaplaší
úsměv z tváře.“

*** TAJNÝ MATERIÁL NA

MISI***
PRO KYLEA BLUEMANA, JTAMESE
ADAMSE
A JEDNU DALŠÍ OSOBU
TENTO DOKUMENT JE
CHRÁNĚN
IDENTIFIKAČNÍM BEZPEČNOSTNÍM
ČIPEM,
KAŽDÝ POKUS ODNÉST HO MIMO
PROSTORY
BUDOVY SPUSTÍ ALARM.
NEPOŘIZUJTE FOTOKOPIE A
NEDĚLEJTE SI
POZNÁMKY

Materiál k misi – SVOBODA ZVÍŘATŮM

Často se tvrdí, že Británii obývá národ milovníků zvířat. První bojovníci za
práva zvířat byli právě Britové a britský parlament už v roce
1824 vydal první zákon na ochranu zvířat.
Hlavní proudy ochránců zvířat se vždy držely v mezích zákona a blízce
spolupracovaly s vládou, farmáři, majiteli domácích mazlíčků a dalšími
skupinami osob, které měly se zvířaty co do činění. Ovšem koncem šedesátých let
dvacátého století se objevila nová vlna radikálních bojovníků za
práva zvířat. Vystupovali jako osvoboditelé zvířat, jinak řečeno liberacionisté, a
věřili, že musí skončit veškeré zneužívání zvířat lidmi.
Osvoboditelé argumentovali tím, že každá myslící bytost si zaslouží stejné
zacházení jako lidé. Tvrdili, že neexistuje žádné ospravedlnění
pro ubližování kterémukoliv živému tvoru jenom proto, že se jeví méně inteligentní
než člověk.
Liberacionisté vystupují proti požívání masa a ryb, mléčných produktů, proti
kožešinovým farmám, zpracování vlny, cirkusům, zoologickým
zahradám, zvířecím rezervacím a využívání zvířat při vědeckých experimentech. Řada
osvoboditelů zastává dokonce názor, že i chov zvířat coby
domácích mazlíčků je nepřijatelný způsob jejich vykořisťování.
 Přímé akce
Vzhledem k malému počtu stoupenců a nedostatku financí jistí liberacionisté
usoudili, že nejlépe pomohou zvířatům a prosadí své radikální
názory nenásilnými a konkrétními akcemi: organizováním nájezdů a osvobozováním
zvířat ze zajetí.
Většinu původních osvoboditelů tvořili univerzitní studenti a profesoři, takže
bylo přirozené, že jejich první akce se konaly v univerzitních
kampusech; šlo o osvobozování zvířat používaných k vědeckým pokusům.
Tyto první nájezdy uskutečněné pár desítkami aktivistů slavily pozoruhodný
úspěch. Sdělovací prostředky se vyžívaly v líčení loupežných
nájezdů idealistické mládeže do laboratoří a záchrany bezbranných zvířátek před
krutými vědci. Aktivisté fotografovali zmrzačená a vystresovaná
zvířata, která zachránili, a rovněž příšerné podmínky, v nichž tvorové často žili.
Noviny otiskovaly úděsné snímky, které vyfotografovali aktivisté během svých
nájezdů. Ukazovaly zvířata, na kterých byly prováděny velké
mozkové operace bez použití anestetik či kterým vědci vypálili oči při testování
toxicity chemikálií užívaných v domácnosti.
Veřejnost byla těmi prvními informacemi o dosud neznámém světě experimentování
se zvířaty šokovaná a kampaň liberacionistů získala masivní
podporu.
V průběhu několika dalších let se počet aktivních osvoboditelů rozrostl na
několik stovek; kazili hony na lišku a psí dostihy a hnutí proti
kožešinovým farmám vysvobodilo desítky tisíc zvířat z kotců a odstartovalo
kampaně, podle nichž nošení zvířecích kožešin bylo společensky
nepřijatelné.
Tito raní britští aktivisté se těšili zájmu a podpoře na celém světě. Do
osmdesátých let se hnutí za práva zvířat stalo celosvětovým
fenoménem a aktivistické skupiny působily v celé Evropě, Austrálii a Severní
Americe.

Potíže
Ovšem po počátečních úspěších se situace pro spasitele zvířat velmi
zkomplikovala.
Britská vláda na jednu stranu zpřísnila kontrolu experimentů na zvířatech, ale
současně vydala i zákony, jež usnadňovaly uvěznění aktivistů a
vyžadovaly od policie vytvoření speciálních jednotek, jež by se zabývaly ilegálními
aktivitami Osvoboditelů zvířat.
Lovci, vědci a majitelé kožešinových farem začali zarputile hájit svůj způsob
obživy. Většina laboratoří si nechala nainstalovat supermoderní
bezpečnostní systémy, které vloupání natolik zkomplikovaly, že se to vyrovnalo
vypáčení bankovního sejfu.
Vědci navíc získali většinu ztraceného respektu, protože si najali PR
odborníky, kteří zdůraznili pokroky, k nimž by nedošlo, kdyby léky a
vakcíny nebyly testovány na zvířatech. Aktivisté, kteří se vloupali do laboratoří,
zničili zařízení a vypustili zvířata, teď mohli být obviněni
ze zničení cenných poznatků vědeckého výzkumu, který by mohl zachránit tisíce
životů.
Ale co bylo nejdůležitější, hnutí liberacionistů ztratilo svůj náboj
překvapivosti. Zájem sdělovacích prostředků opadl a lidé, kteří byli při
první konfrontaci s realitou pokusů na zvířatech v šoku, po třetím čtvrtém
opakování stejných záběrů ztratili zájem. A zatímco veřejnost
projevovala hnutí osvoboditelů podporu v aktivitách, které většinu občanů míjely –
jako jsou experimenty na zvířatech, nošení kožešin a hony na
lišku – podpora dramaticky poklesla, když se liberacionisté zaměřili na běžnější
aktivity, jako je pojídání masa, pití mléka, rybaření, nošení
kožených oděvů.
 Schizma
Zmíněné neúspěchy vyvolaly v rámci hnutí za práva zvířat rozkol. Mnozí z méně
zapálených aktivistů couvli pod zvýšeným policejním nátlakem a
boj vzdali. Další vyfasovali tresty od nejnižších až po deset let vězení za
krádeže, žhářství a vandalismus se závažnými důsledky.
Všichni z prvních osvoboditelů byli proti násilí. Jejich argumenty byly prosté:
lidé a zvířata si jsou rovni, a z toho důvodu je násilí na
lidech stejně nepřijatelné jako násilí vůči zvířatům, za jejichž práva bojovali.
Ovšem nová generace radikálních liberacionistů se vytasila s jiným argumentem:
pokud si lidé i zvířata jsou rovni, není snad správné ohrozit
lidský život v zájmu spasení mnoha zvířecích životů?

Ryan Quinn
Ryan Quinn patřil mezi úplně první zvířecí liberacionisty. Narodil se v roce
1952 v Belfastu a už od deseti let odmítal jíst maso, protože
viděl, jak otec na rodinném výletu autem srazil a zabil ovci.
Brzy po zahájení studia na Bristolské univerzitě se zapojil do prvního velkého
útoku liberacionistů, kteříž laboratoře vysvobodili šedesát
osm králíků, dostávajících experimentální elektrické šoky do míchy.
Quinna zatkli, a třebaže policie pro nedostatek důkazů ustoupila od stíhání,
patřil do dvanáctky studentů – liberacionistů, jež vyrazili z
univerzity.
Quinn byl zamlklý typ, který daleko radši pracoval v pozadí a necpal se kupředu
s plamennými projevy, a znal skoro každého ze zhruba stovky
členů tvrdého jádra aktivistů britského hnutí za práva zvířat. Vysloužil si pověst
jako přeborník na důmyslné plánování útoků na věznitele
zvířat a zapojoval se do pořádání výcvikových táborů pro školení
liberacionistických aktivistů z celého světa.

Zebra 84
V září r. 1984 Ryana Quinna propustili z vězení, kde si odseděl tři měsíce za
krádež videokazet se záznamy pokusů na zvířatech z výzkumné
laboratoře v Royal Navy, kde se nechal zaměstnat. Svůj pobyt za mřížemi využil
Quinn k tomu, aby si promyslel budoucnost hnutí za osvobození
zvířat a došel k názoru, že jeho hlavním problémem je nedostatek soustředění a
organizovanosti.
Žádná z prvních liberacionistických organizací neměla formální strukturu.
Umožňovaly všem svým členům vymyslet a bez konzultace provést
jakoukoliv operaci proti každému cíli, na který se zaměřili. Potíž s tímto postojem
byla v tom, že velké firmy a organizace většinou z těch
izolovaných útoků neutrpěly žádnou větší škodu.
Quinn se rozhodl založit nové hnutí zvané Zebra 84, jež mělo fungovat odlišnými
metodami. O pár let později Ryan objasnil význam názvu hnutí
v jednom televizním dokumentu.
„Zebra je v podstatě pruhovaný kůň, ale jezdce na ní nikdy neuvidíte, protože
jde o agresivní zvíře. Kdybyste se jí pokusil vyhoupnout na
hřbet, otočí se a hryzne vás do zadku. A co hůř, čelisti zeber mají zamykací
mechanismus, takže jakmile se jednou do vás zahryzne, neuniknete
ani na krok, leda byste jí v zubech nechali kus vlastního zadku.“
Stejně jako zvíře, po němž neslo jméno, i Quinnovo nové hnutí se mělo
zakousnout do jedné organizace po druhé a nepustit, dokud nedojde k
absolutní likvidaci kořisti.
Prvními terči Zebry 84 se staly skotské farmy na chov kožešinových zvířat.
Běžný útok vypadal tak, že Quinn se třemi či čtyřmi svými
společníky vnikl do prostor farmy, pustili na svobodu co nejvíc zvířat a pak
zdemolovali či zapálili budovu, ve které byla zvířata původně
chována.
V následujících týdnech aktivisté Zebry 84 nelítostně obtěžovali všechny, kdo
měli něco společného s vybranými farmami. Přísně nenásilná
taktika zahrnovala ničení automobilů, krádeže pošty, zalepování zámků, přerušení
dodávek vody a elektřiny; zkrátka, dělali ze života peklo nejen
farmářům, ale i všem, kdo s nimi měli něco společného.
Farma či laboratoř, na kterou se Zebra 84 zaměřila, musela většinou už po pár
měsících ukončit provoz, jelikož po útocích a opakovaných
požárech s ní dodavatelé základních surovin i pojišťovací společnosti odmítali mít
cokoliv společného.
Tato kontroverzní taktika udělala během následujících patnácti let ze Zebry 84
nejproslulejší a nejúčinněji působící hnutí za práva zvířat v
celé Británii. Navzdory úspěšnosti zvolené taktiky Quinn odolával pokušení rozšířit
počet osob ve své buňce, protože se rád spoléhal na malou
skupinu oddaných aktivistů, s nimiž v daném okamžiku nikdy neútočil na víc než
jednu organizaci.
Tento elitní postoj ještě umocnil prestiž Quinnovy buňky a Zebra 84 si postupně
vysloužila pověst speciální zásahové jednotky v hnutí za
osvobození a práva zvířat.

Quinn si ukousl větší sousto, než dokázal spolknout

Rok 2001 proběhl ve znamení největších úspěchů ZEBRY 84. Po dvaceti žhářských
útocích, desítkách studentských pochodů a soustavném vandalském
ničení stavebních strojů – včetně převrhnutí čtyřicet metrů vysokého jeřábu – se
Quinnově buňce podařilo zarazit výstavbu laboratoře na
experimentování se zvířaty, kterou za cenu sedmnáct milionů liber budovaly britské
nejprestižnější univerzity z prostředků získaných sbírkami
pro boj s rakovinou a poskytnutých ministerstvem obrany.
Quinn se tímto úspěchem nebývale namlsal a rozhodl, že dalším terčem Zebry 84
se stane Malarek Research. Firma má v laboratořích v Británii,
Kanadě a Spojených státech celkem jedenáct set zaměstnanců a každoročně uskuteční
deset procent celosvětového objemu všech pokusů na zvířatech,
a to včetně pokusů prováděných dvěma největšími světovými výrobci spotřebního zboží
(pracích prášků, pěn na holení, barev na vlasy a podobně) a
mnoha dalších pokusů prováděných největšími světovými výrobci léčiv. V jejich
laboratořích ročně zahyne čtrnáct milionů zvířat.
Quinn si uvědomoval, že kampaň proti Malareku bude nejdelší a nejnáročnější v
jeho životě. Bohužel, jeho malá skupinka stoupenců neměla
zdroje potřebné na porážku obrovské nadnárodní společnosti, takže využil svého
respektovaného a výjimečného postavení v hnutí za práva zvířat,
aby uzavřel spojenectví s dalšími liberacionistickými skupinami ve všech zemích,
kde Malarek podnikal.

Bodák
Alianci Zebra pak tvořilo víc než tucet skupin. Ke Quinnově smůle do jedné z
amerických skupin, kterou zkontaktoval, infiltroval agent FBI.
Britským úřadům byly poskytnuty videonahrávky pořízené tajným agentem, na kterých
Quinn žertuje o převržení jeřábu.
Pouhých pár týdnů po zahájení kampaně Aliance Zebra byl Quinn zatčen a obviněn
ze žhářství, spiknutí za účelem spáchání teroristického činu a
vlastnictví nelegálních výbušnin. Původně mu hrozilo doživotí, ale po šestitýdenním
soudu porota Quinna shledala vinným pouze ze žhářství a
soudce ho odsoudil na šest týdnů ve vězení.

BSZ
Vládlo přesvědčení, že kampaň proti Malareku se bez Quinnova velení nakonec
zhroutí. Zatímco kanadské a americké snahy o sabotáže firmy byly
pod pečlivým dohledem agentů FBI a nevedly k ničemu zásadnějšímu, než bylo pár
protestních pochodů pod silným policejním dohledem, akce proti
britským experimentálním Laboratořím Malareku byly mnohem účinnější.
Mnoho dodavatelů vypovědělo smlouvy Malareku poté, co se stali obětí šikany.
Zákazníkům i zaměstnancům bylo anonymně vyhrožováno zničením
majetku a pojišťovna odmítla obnovit smlouvu se společností.
Ovšem po osmnácti měsících Quinnova uvěznění jako by Aliance Zebra narazila na
cihlovou zeď. Britská odnož Laboratoří Malarek dostala
speciální pojistku, za kterou se zaručila britská vláda, a její hlavní společnost
právě oznámila navýšení zisků.
Dva dny po vydání této zprávy ležel Fred Gibbons, předseda britského Malareku,
zrovna v posteli, když do jeho ložnice vpadly čtyři maskované
ženy, vrhly se na něho a zmlátily ho hliníkovými baseballovými pálkami.
Gibbons vyfasoval šestnáct zlomenin, a to včetně fraktury lebky. Jeho manželka
se snažila odrazit útočnice golfovou holí, ale ženy surově
zbily i ji.
Aliance Zebra se od popsaného útoku rychle distancovala. Zdůraznila, že je
nenásilnou koalicí, a útok na manžele Gibbonsovy odsoudila. Vzkaz
zanechaný na místě činu vyjadřoval nesmiřitelné varování:

Bojovníci za svobodu zvířat

(BSZ)
důrazně vyzývají pana
Fredericka Gibbonse,
aby ukončil pracovní poměr pro
Laboratoře Malarek.
Jinak ho příště
zabijeme!
P.S.: Víme také, kde bydlí
vaše děti!

Quinn
Fred Gibbons strávil dva měsíce v nemocnici a pak na svou pozici v Laboratořích
Malarek rezignoval ze zdravotních důvodů, ale to byl teprve
začátek tažení Bojovníků za svobodu zvířat.
V následujících měsících došlo v okolí města Avon k jedenácti násilným útokům
na zaměstnance Laboratoří Malarek. Kurýr, který do firmy dovezl
zásilku, skončil s vypáleným domem a vedoucímu manažerovi obchodní banky, která
Malareku poskytla půjčku, kdosi vychrstl kyselinu do obličeje.
Mezitím Ryan Quinn trčel ve vězení a sledoval, jak nenásilná a nátlaková
strategie, kterou nastolil v Zebře 84 hned od chvíle jejího zrodu,
je nenapravitelně devastovaná ultra extremisty. Blížil se první termín jeho možného
propuštění na podmínku. Quinn věřil, že mezi krajními členy
Aliance Zebra a Bojovníky za svobodu zvířat existují blízké vazby.
Quinn toužil BSZ zlikvidovat dřív, než trvale pošpiní pověst všech hnutí a
skupin za práva zvířat, ale dokud hnil v lochu, byl naprosto
bezmocný. Quinn i přesto zkusil kontaktovat tajnou službu a učinil jí nabídku:
pokud dostane podmínku a bude propuštěn na svobodu, pomůže tajné
službě infiltrovat do Aliance Zebra a pokusit se podkopat podezřelou organizaci BSZ
zevnitř.
Quinn si kladl jedinou podmínku, a sice aby MI5 zničila všechny důkazy o
sabotážních činech těch členů Aliance Zebra, kteří nesouhlasí s
násilím.
Nabídka ke spolupráci znamenala obrovské překvapení a bezpečnostní služby
projevily zájem ji využít, ovšem v živé paměti pořád ještě
přetrvávala vzpomínka na úspěšnou operaci FBI, při níž do četných amerických
liberacionistických skupin infiltrovali tajní agenti, takže členové
Aliance Zebra byli celkem přirozeně podezřívaví vůči všem novým členům. Vládl
názor, že navzdory Quinnově pomoci bude naprosto vyloučeno, aby do
Aliance Zebra pronikl někdo dospělý a odhalil totožnost členů s vazbami na BSZ.
Lidé v nejvyšších funkcích tajné služby si tedy uvědomili, že šanci na úspěšné
odhalení členů Bojovníků za svobodu zvířat mají jedině a pouze
cherubové.

Mise Cherubů
V průběhu čtyř měsíců hned od chvíle, kdy se Quinn uvolil spolupracovat s
tajnou službou, ho pravidelně navštěvovala Zara Askerová, jež se
vydávala za Zaru Wilsonovou, spolužačku, která se s ním zkontaktovala poté, co se
dozvěděla, že je vězněný blízko jejího bydliště.
Hned po svém propuštění měl Quinn prohlásit, že se do Zary zamiloval, a mělo
následovat zasnoubení. Dvojice se odstěhuje do vesnice Corbyn
Copse, necelou míli od budov Laboratoří Malarek, a s nimi se tam přesunou tři
agenti, kteří se budou vydávat za Zařiny děti z předchozího
manželství.
Kyle Blueman měl hrát roli Kylea Wilsona. Měl vystupovat jako o půl roku
starší, sedmnáctiletý, aby mohl řídit automobil. Z Jamese Adamse se
měl stát James Wilson, žák devátého ročníku. Třetím členem rodiny Wilsonovy měla
být dívka, mladší než chlapci, nejlépe ze sedmého ročníku.
V zájmu toho, aby co nejlépe zapadli mezi aktivisty hájící práva zvířat, měli
dodržovat veganský styl života. To znamená nejíst maso, ryby
ani mléčné výrobky a nenosit oblečení vyrobené z živočišných materiálů, jako je
vlna nebo kůže.
Děti měly navštěvovat místní střední školu a přitom se pokoušet o zapojení do
Aliance Zebra, aby z hnutí vylákaly informace o Bojovnících za
svobodu zvířat.

ETICKÁ KOMISE CHERUB JEDNOMYSLNĚ ODSOUHLASILA TENTO MATERIÁL K MISI. VŠICHNI

KANDIDÁTI NA ÚČAST V MISI BY MĚLI PEČLIVĚ PROMYSLET NÁSLEDUJÍCÍ
FAKTORY:
(1) Tato mise je klasifikována jako STŘEDNĚ NEBEZPEČNÁ. Organizace BSZ sice není
teroristická skupina s takovými kontakty či prostředky jako
Zachraň Zemi, nicméně je známá záškodnickými a násilnými praktikami. S každou
osobou, jež je podezřelá z příslušnosti k BSZ, je třeba zacházet
s maximální obezřetností.
(2) Agenti se zřejmě osobně setkají s realistickými podmínkami experimentů na
laboratorních zvířatech a kožešinových farmách. Doporučujeme z
mise předem vyřadit agenty se slabším žaludkem a choulostivou povahou.

8. SEZNÁMENÍ

Následující neděli se James, Kyle, Lauren a Zara rozjeli do Cambridgeshire na

schůzku s Ryanem Quinnem. Už tři a půl roku se choval vzorně a
tím si vysloužil právo strávit poslední čtyři měsíce trestu ve věznici s minimální
ostrahou.
Bylo slunné odpoledne, když Zara v malém BMW zastavila u brány a baňatému
bachaři, jenž vyšel z vrátnice, zamávala pod nosem potvrzením, že
smí na návštěvu.
„No jo, vás už tady nepotkám,“ poznamenal, když si zběžně prohlížel povolení.
„Pan Quinn od nás příští týden odchází, je to tak?“
„To tedy doufám,“ přikývla Zara. „Měli bychom se brát.“
„No, gratuluju,“ usmál se hlídač. „A čípak je ta mládež?“
„Všichni jsou moji.“
Bachař se popadl za břicho a zařval smíchy. Zatímco zadním okénkem švidral na
Jamese a Lauren, šklebil se: „Pár týdnů s touhle pubertální
bandou a bude nás nejspíš prosit, ať ho vezmeme zase zpátky.“
Lauren se na bachaře usmála, ale sotva Zara projela branou a oni se dostali
mimo bachařův doslech, zatvářila se navztekaně. „Tak jste ho
viděli,“ zahučela jízlivě. „Nejzábavnějšího maníka pod sluncem.“
Kyle se neudržel smíchy. „Kdopak ti šlápl na kuří oko, milá slečno?“
„Nesnáším týpky, co se mnou vedou řeči, jako bych byla pětiletá!“ brblala
Lauren.
Přes zpomalovací pruhy kodrcali k parkovišti; cestou míjeli květinové záhony a
dva chovance bez triček, kteří strkali sekačku na trávu.
„Tomuhle fakt říkají vězení?“ divil še James, když vystoupil a rozhlížel se po
řadách světle fialových budov, ve kterých vězni přespávali.
„Mně osobně to připomíná spíš letní tábor.“
Zara vedla děti podél parkujících aut k bloku určenému pro návštěvy. Byla to
přízemní rozlehlá budova a spousta nesourodých skládacích
plastových židlí a výtvarná dílka vězňů na stěnách Jamesovi připomněla třídy v jeho
staré základní škole.
Byl příjemný den, proto většina chovanců vyvedla své návštěvy ven, posedět na
sluníčku. Jedinou společnost osamělému bachaři dělala dvojice,
jež se zběsile líbala v tmavém koutě.
Ryan Quinn čekal v jedné ze soukromých místností, kde se vězni setkávali se
svými advokáty. Zara zavedla děti dovnitř a posadila se ke stolu.
Byly tam jen tři židle, takže James a Kyle se opřeli o stěnu.
James usoudil, že Quinn vypadá spíš jako učitel v divadelní škole nebo
zaměstnanec radnice než jako zločinec. Byl obutý do hnusných
plastových sandálů, trubkových džín a vyšisované sportovní džínové košile, jaká se
nosívala v osmdesátých letech. Byl to ten typ, co je v mládí
hodně štíhlý, ale střední věk mu přidal cejchu a velké trsy chlupů, jež se mu
ježily z nosních dírek při každém vydechnutí.
„Tak tohle má být ta tajná vládní zbraň,“ pronesl Ryan silným belfastským
přízvukem a suše se na děti usmál. „Tohle je ta nejodpornější
přehlídka státního fašismu, na jakou jsem kdy narazil, samá loga nesoucí zisk pro
Nike, Metalliku a fotbalový klub Arsenal.“
„Taky mě těší,“ řekl Kyle a předklonil se, aby Ryanovi potřásl rukou. „To ťalo
do živýho. Dělám, co můžu, abych globální tyrany podpořil v
ekonomickém i morálním vykořisťování rozvojových států, i když sám coby liberální
gay stojím trochu mimo hlavní proud dění.“
Ryana ta Kyleova dokonale poučená odpověď zaskočila; Zara při pohledu na jeho
vyjukaný výraz vyprskla smíchy.
„Jeden z důvodů, proč si cherubové vedou tak dobře, Ryane, je i fakt, že lidi
jako ty je podceňují,“ zazubila se. „Kyle chce po odchodu z
CHERUB studovat práva v Cambridge, James zrovna teď o čtyři roky dřív složil
maturitní zkoušku z matematiky, na kterou se připravoval pouhých
deset měsíců. Lauren má druhý dan černého pásu v karate, plynně se domluví rusky
a španělsky a loni hotelovou propisovačkou málem zabila
zločince, který byl čtyřikrát větší než ona. Všichni tři absolvovali špičkový
špionážní výcvik a schopnostmi se zcela vyrovnají speciálním
jednotkám sestaveným z dospělých jedinců.“
„Nebo výcvikovému táboru Zebry z osmdesátého čtvrtého,“ ušklíbl se Kyle
posměšně.
Ryan zařval smíchy. „Koukám, mladý Kyle, že ses pěkně našprtal! Možná až budeš
moc starý pro CHERUB, mohl bys přejít k nám a pro změnu
pracovat po boku těch kladných hrdinů!“
James přikývl. „Jo, máte hodně společnýho, vy dva. Chci říct, vegetariáni a
homosexuálové, to je všechno jedno a totéž, ne?“
James se ozval jedině proto, aby dokázal, že rozhovor sleduje, ale sotva
zjistil, jak se na něho všichni mračí, už trpce litoval, že pusu
nedržel dál zavřenou.
„Jamesi, co kdybys vykopal hodně velkou díru a skočil do ní?“ sykl Kyle.
 „Já jen… Ježíši, Kyle, snad nemusíš být hned tak vztahovačný!“
Kyle zhnuseně mlaskl: „Něco ti poradím, Jamesi: odteď zkus použít mozek dřív,
než otevřeš klapačku.“
„Uklidněte se, oba a hned!“ poručila Zara, hrábla do kabelky a vylovila
peněženku. „Jsem si jistá, že náš znalec politické korektnosti to tak
ve skutečnosti nemyslel. Jamesi, na chodbě jsou nějaké automaty. Vezmi si ode mě
drobné a zjisti, co si dá každý k jídlu a pití.“
Na chodbě byla fronta před automatem, který vyplivoval depresivně mrňavé šálky
instantní kávy, takže trvalo skoro deset minut, než se James
vrátil zpátky a hodil na stůl podnos s pitím, čipsy a piškotovými koláčky. Kyle
mezitím donesl z chodby další dvě židle.
Zrovna když si James sedal, Lauren otevřela sáček čipsů, ale než stačila strčit
ruku dovnitř, Ryan jí sáček vyškubl z prstů a hlasitě přečetl
nápis pod vinětou.
„Tylerovy silně krájené brambůrky s příchutí pečeného kuřete. Ingredience:
brambory, rostlinný olej, práškový kuřecí tuk, glutamát sodíku,
barvivo, sůl.“
Ryan se naklonil přes stůl a pronikavě se na Lauren zadíval. „Navštívila jsi už
někdy prostory kuřecí farmy?“
Lauren zavrtěla hlavou.
„Ptáci jsou naštosovaní v síťových klecích v mnoha řadách nad sebou, vždy deset
dvanáct ptáků v jedné malé kleci. Kuřata z toho stísněného
prostředí propadají stresu, proto jim farmáři hned po vylíhnutí odštípnou zobák,
aby se navzájem neuklovala k smrti.
Bohužel, zobák není mrtvá tkáň jako koňské kopyto, ale obsahuje stovky tisíc
nervových zakončení, takže to bolí navlas stejně, jako kdyby
tobě bez umrtvení ustřihli nos.
Po šesti týdnech, co kuřata stráví namačkaná v klecích bez toho, že by se
jedinkrát postavila na stéblo trávy nebo zahlédla záblesk
slunečního světla, jsou ptáci dost velcí k vraždění. Celou tu dobu kálí na ptáky v
klecích pod sebou. V nejspodnější kleci se lepkavý bílý
kuřecí trus nastřádá v tak vysoké vrstvě, že když chovatelé vytahují kuřata z
klecí, aby je odvezli na jatka, vytrhnou jim přitom přilepené nohy
z kloubů.
Hned po příjezdu na jatka zavěsí všechna kuřata hlavou dolů na pásový
dopravník. Rotující čepel by správně měla přetnout kuřeti krk, ale
kuřata se často mrskají a nůž tak každé šesté sedmé kuře netrefí. Ty si možná
myslíš, že nepodříznutý krk je nějaká velká výhra, ale to se
pleteš, protože všechna ta visící a zakrvácená drůbež se veze až k nádrži s vařící
vodou, kam se všechna ponoří, aby se uvolnilo peří z kůže. To
znamená, že ti ptáci, kteří unikli čepeli, jsou uvaření zaživa.“
Ryan přistrčil Tylerovy chutné kuřecí čipsy přes stůl zpátky k Lauren. „Dobrou
chuť,“ zazubil se.
Lauren zírala do sáčku stejným způsobem, jako by nečekaně zjistila, že na klíně
jí leží zakrvácená sekera. „Teda…,“ hlesla nejistě.
„Jsem tady ve vězení právě proto, že vykořisťování zvířat považuju za zlo!“
vybuchl Ryan vášnivě. „V budoucnu pravděpodobně vyfásnu mnohaletý
trest a nakonec pojdu za mřížemi. V životě jsem nevlastnil auto ani pěkný dům.
Neměl jsem žádné děti a moc bych se divil, kdyby mi na pohřeb
přišel někdo jiný kromě kněze a funebráka. Ale pokud se mi povede pár děvčat, jako
jsi ty, přimět k přemýšlení nad tím, co dávají do úst, a
přemluvit je, aby nejedly maso a neobouvaly si střevíce z kůže zabitých zvířat, tak
ten můj život přece jen bude mít smysl, co?“
James si uvědomil, že Lauren má z toho vyčouhlého Irčana strach, a rázem
podlehl instinktivní potřebě bránit sestřičku. „Přestaňte s tím, jo?
Je jí teprve jedenáct.“
Lauren hodila po bratrovi pohled, kterým mu sdělila: Nehraj si na ochránce! a
pak se uctivě obrátila k Ryanovi. „Je fakticky super, s jakým
nasazením bojujete za všechno, čemu tak silně věříte. A teda uznávám, že jíst
zvířata je dost hnus. Na téhle misi maso jíst stejně nemůžeme, tak
s tím přestanu hned a uvidím, jaký to bude.“
Ryan se vítězoslavně rozzářil. „A možná po skončení mise nebudeš mít dvakrát
naspěch, aby ses zařadila mezi masožravce, co?“
Lauren pokrčila rameny. „Možná. V kampusu je stejně moře holek, co jsou
vegetariánky.“
Zara si odkašlala. „Nezapomínej, Ryane,“ přerušila diskuzi, „že v následujících
týdnech budeš mít hromadu času na ovlivňování téhle bandy.
Zrovna teď nutně potřebujeme probrat detaily: jména, data, tváře a termíny. Odtud
se dostaneš za necelý týden a my musíme zvládnout řadu věcí,
abychom to divadýlko odstartovali.“
James se natáhl přes Zaru a popadl Laureniny čipsy. „Když je teda jako nebudeš
jíst.“
Zara hřbetem ruky odrazila Jamesovu paži. Bohužel, jeden z jejích prstenů ho
bolestivě klepl do kloubů prstů.
„Hernajs!“ zaskučel James.
Lauren se hihňala. „Patří ti to.“
„Nechtěla jsem ti ublížit, Jamesi,“ sykla Zara rázně. „Ale nemohl bys projevit
aspoň špetku ohleduplnosti vůči citům ostatních lidí?“

9. CORBYN

O pět dní později Zara a děti vstaly časně a naložily svoje zavazadla do
sedmimístné osobní dodávky. Brečícího Joshuu museli uchlácholit
příslibem dárků a pak už vyrazili směrem k Bristolu v jihozápadní části Anglie.
Patnáct kilometrů před městem navigace poradila Zaře, ať na příští odbočce
sjede z dálnice a na kruhovém objezdu zvolí druhý výjezd. Minuli
několik supermarketů a skladů a sídliště, které se rozkošatělo kolem dálnice, a pak
se před nimi rozevřela pole, jimiž se vinula živými ploty
lemovaná silnice třídy A.
Kyle stáhl okénko, aby si užili svěží venkovský vzduch, ale hned po pár
vteřinách ho zase zavřel, protože vůz se prudce zalil čpavým puchem
hnoje.
„Fuj!“ lapla Lauren po dechu a rukou si ovívala obličej. „Úplně mi z toho slzí
oči. To je ještě horší než jít na záchod po Jamesovi.“
„Mám dojem,“ oznámila Zara, která ignorovala výzvu navigace k odbočení doleva,
„že pokud ze silnice sjedeme až na dalším rozcestí, stejně se
dostaneme do vesnice, ale cestou navíc zahlédneme Laboratoře Malarek.“
„Ale už tam budeme brzy, že jo?“ vyptával se James úzkostlivě. „Děsně se mi
chce na malou.“
„Za dvě tři minuty,“ odpověděla Zara. „Ale jestli to je vážně akutní, můžu ti
zastavit.“
James zavrtěl hlavou. „Deset minut to ještě vydržím.“
„Využijte nejbližší možnosti otočit vůz do protisměru,“ doporučoval zdvořile
syntetizovaný hlas.
Zara se naklonila přes palubní desku a monitor navigace vypnula. Zdejší oblast
navštívila v rámci přípravy na misi a cesty tu znala.
„Tady to je,“ řekla a zpomalila, aby řízla zatáčku. Rozcestník ukazoval k
vesnici Corbyn Copse, 1 km, ale sotva vyjeli na rovný kus cesty,
nabídl se jim velmi nevenkovský pohled.
Všechny živé ploty tu nahrazovaly vysoké betonové panely, nahoře lemované
ostnatým drátem a bezpečnostními kamerami. Avonská policie kolem
rozmístila reflexní žluté varovné cedule: Zákaz zastavení a stání, Zpomalte na 15
km v hodině a Řidiči vjíždějící do areálu Laboratoře Malarek
IHNED zamknou dveře a okna vozu.
Zara poslechla příkaz ke zpomalení, čímž dětem umožnila pořádně si prohlédnout
tu spoušť kolem travnatých krajnic: tuny odpadků a promočených
transparentů, jež tu zanechali demonstranti, kteří rovněž nasprejovali tisíce hesel
na betonové zdi.
 Auto projelo mírnou zatáčkou, a jak se blížilo k bráně do areálu, silnice se
rozšířila do plochy vyplněné abstraktním uměním – tlusté vrstvy
cákanců červených, modrých a žlutých barev a sprejů mířily vstříc blížícím se
vozidlům a doprovázely ty odjíždějící.
James poznal oblast z archivní zprávy, kterou studoval v Zařině kanceláři.
Pojednávala o bitce mezi policií, ostrahou Malareku a více než
stovkou protestujících, kteří provolávali hesla, házeli předměty na auta a snažili
se zdemolovat vstupní bránu. Několika demonstrantům se
podařilo dostat se do vnitřního areálu, kde před svým zatčením stihli rozbít více
než stovku oken.
Ovšem teď, v pátek, v době oběda, se tady toho moc nedělo. Výjev před branou
z vlnitého plechu byl pokojný. Hlídku tam drželi dva
uniformovaní policisté a další dva seděli v mobilní buňce na protější straně
silnice.
Současný protest se odehrával pouze před zábranami, rozestavěnými asi padesát
metrů od brány, a jeho autory byly tři ženy středního věku a
postarší muž. Seděli na zahradních židličkách, jedli sendviče a dělili se o
termosku kávy, zatímco transparenty měli opřené o stěnu za sebou. Ke
kovovým policejním zátarasům bylo připevněné prostěradlo s nasprejovaným nápisem:
HURÁ STOP UTRPENÍ!
Tito demonstranti patřili k lidem, se kterými se Zara a děti v příštích týdnech
měly seznámit, takže jim zamávaly přes okénko a pozdravily
dlouhým stisknutím klaksonu. Čtyři protestující jim zamávání s úsměvem oplatili.
Jakmile minuli bránu do laboratoří, Zara dupla na plyn a po dalších pár stech
metrech se dostali na miniaturní kruhový objezd, ze kterého se
už dalo dohlédnout k bílým chalupám na okraji Corbyn Copse.
Když se přiblížili k vesnici, landrover, který je sledoval v těsné vzdálenosti,
je náhle prudce předjel a se skřípěním brzd zastavil kolmo
před nimi. Řidič, něco přes dvacet, byl oblečený do špinavé modré kombinézy, takže
zřejmě pracoval na některé ze sousedních farem.
„Co kdybyste si to odsrali zpátky tam, odkud jste přijeli?“ zahulákal.
Zaru ten útok zaskočil. „Prosím?“
„Slyšeli jste!“ zařval vztekle. „Zasraný lufťáci, pořád sem jezdíte očumovat!
Už jste si to všechno prohlídli, tak si dejte čelem vzad a
zalezte zpátky do díry.“
James otevřel elektricky ovládané okénko u hlavy, ukázal mu fakáč a houkl:
„Polib si, ty burane!“
„Co to mělo znamenat?“ nechápala Lauren.
Zara vjela na kruhový objezd a zamířila rovnou do vesnice. „Místní nesnášejí
demonstranty. Pochop, bydlíš si klidně tady v zapadákově, a
najednou zjistíš, že dvakrát týdně máš přímo u dveří stovky demonstrantů a
televizních štábů.“
Auto vyšplhalo po strmém svahu skrz Hlavní ulici, tvořenou řadou obchodů a
hostincem ve velké zahradě. S výjimkou koloniálu na rohu ulice
byly všechny obchody přestavěné na činžovní byty.
Za Hlavní ulicí ležely dvě moderní obytné čtvrti, kde žila většina vesničanů,
ale Zara zajela na příjezdovou cestu osaměle stojící chalupy,
stále v rámci takzvané Staré vesnice.
Mrňavá přední zahrádka byla zarostlá plevelem a fasáda vypadala omšele, ale
stačilo by jen zahrádku okopat a fasádu přelíznout barvou, aby
domeček vypadal jak reklamní pohlednice na anglickou vesnici.
„Páni, to je ale díra,“ poznamenal James při vstupu do domovní chodby a
zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu, než se vyřítil do patra, aby
našel záchod.
„Tohle nejspíš stavěli hobiti,“ zabručel Kyle a sklonil hlavu, aby se vyhnul
stropním trámům. Na koberec v ubohém obývacím pokoji hodil kufr.
„Majitel nebyl zrovna nadšený, že chalupu pronajímá rodině s dětmi,“ svěřila se
Zara. „Nakonec jsme ji rovnou koupili, protože poloha je
prostě ideální. Vzadu stačí přejít pole a do pěti minut jste u brány Laboratoří
Malarek, a řada demonstrantů chodí popíjet do hospody na konci
téhle ulice. Potíž je pouze v tom, že dům má jenom tři ložnice.“
„Ale o kufry se nedělím!“ zavřískli Kyle a Lauren jednohlasně ve chvíli, kdy se
James vrátil s mokrýma rukama z toalety.
„Není tam ručník,“ vysvětlil suše a utřel si dlaně do zadku tepláků.
„Dva z nás musejí spát v jedny ložnici!“ oznámil mu Kyle.
„No super,“ ucedil James kysele. Uvědomil si, že nemá sebemenší špetku naděje
na samostatný pokoj, protože může bydlet buď se sestrou, nebo s
dalším chlapcem, zatímco Kyle a Lauren spolu bydlet nemohou.
„Nechápu, na co si vy dva stěžujete,“ ušklíbla se Zara. „Já musím spát v jedné
posteli s Ryanem Quinnem.“
James zařval smíchy. „A že po těch třech letech v lochu bude nějak nadrženej!“
„To není k smíchu, Jamesi,“ pokárala ho Zara. „V té ložnici máme velké
manželské dvojlůžko a já dala Ryanovi jasně na srozuměnou, že jestli
třeba jen prstíčkem sáhne přes dělicí čáru, udělám si z jeho koulí kompot.“

10. START

Házeli si mincí a potřetí během svého krátkého života James skončil ve společné
ložnici s Kylem. Další hod mincí rozhodl, že Kyle dostane
horní palandu. Neznamenalo to žádný konec světa, ovšem James byl zvyklý na svoje
pohodlné dvojlůžko v kampusu a hnusilo se mu, že přes okraj
horní postele se bimbaly něčí nohy a že nad hlavou mu zavrzala péra matrace
pokaždé, když se Kyle obrátil. Na druhou stranu to bylo lepší než
společná ložnice s Lauren, která chrápala jak prase.
V sobotu ráno byl James v deset hodin ještě zavrtaný pod přikrývkami, když ho
probudil Kyle, který seskočil z palandy a rozběhl se chodbou do
sprchy. James usoudil, že je načase, aby se také zvedl, odhodil přikrývku, začal se
drbat a jen v boxerkách se doštrachal k oknu. Roztáhl
závěsy.
„Panenko skákavá…,“ zajíkl se James při pohledu asi na půltucet lidí, stojících
na zatravněném miničtverečku před domem. Všichni drželi
plastové kelímky a některým se na krku houpal fotoaparát.
„Kyle, pojď sem!“ houkl James.
„Co je?“ zahulákal Kyle. „Jsem ve sprše!“
James se vyklonil do chodby. „Do prkýnka, Kyle, před domem stojí asi milion
žurnalistů! Co s tím máme jako dělat?“
Kyle zabalený jen do malého ručníku a pokrytý kapkami vody vyběhl nevěřícně z
koupelny a vrhl se k přednímu oknu, aby vykoukl škvírou v
záclonách.
„Někdo jim musel vyžvanit, že dnes vyleze Ryan z lochu.“
„No bezva,“ povzdechl si James. „A jak se na to máme tvářit my?“
„Hlavně nepanikař,“ napomenul ho Kyle. „Už jsme přece zažili i mise, kde se
motali reportéři.“
„Ale nemáme se náhodou držet stranou sdělovacích prostředků?“ brblal ustaraně
James. „Pochop přece, když ti na titulní stránce všech novin
otisknou fotku, máš s kariérou v CHERUB utrum. Už nikdy bys nemohl na tajnou misi.“
Kyle přikývl na souhlas. „Jako Jacob Rich, ale ten sloužil dávno přede mnou.
Mám dojem, že pracoval na odhalení vyděrače, co hrozil
odprásknout některé z dětí královské rodiny. Čtrnáctiletá princezna slítla z koně
před dvěma stovkami fotografu, a toho idiota nenapadlo nic
lepšího než se k ní rozběhnout a zvednout ji ze země. Ona mu poděkovala pusou na
tvář a hned druhý den na všech titulních stránkách psali, že je
princeznina nová láska.“
„Ale co když se něco podobnýho stane nám?“
„Nevycházej bez baseballky a pořád měj hlavu skloněnou k zemi. Kdyby začali
fotit, drž se vzadu. Ale jinak bych byl v klidu, protože Quinn se
s královskou rodinou nemůže měřit. Bude mít sakra kliku, když se jeho fotka objeví
tak na šestnáctý straně.“
 „Asi máš pravdu,“ připustil James. „Neviděl jsi Lauren?“
Kyle zavrtěl hlavou. „Nejspíš odjela se Zarou do Bristolu. Čekají tam na
nádraží na Ryana.“
„Dáš si teplou snídani?“ zeptal se James.
Kyle přikývl. „Vajíčka nemáme, ale mám dojem, že v lednici jsou vegetariánské
párky a kus tofu.“
„Svinská práce!“ zasténal James a zhnuseně zkřivil obličej. „Ty vegetariánský
blafy nemůžu ani cítit!“
„Já vím, ale klukovi se sklonem k vypasenosti jako ty by trochu vegetariánství
nemělo uškodit. Navíc, včera jsi ty Zařiny vegetariánský
lasagne zbodnul docela nadšeně.“
James pokrčil rameny. „Jo, Zařino kuchařský umění se od mise v Luttonu hodně
zlepšilo, ale stejně mu chybí ještě trochu lesku, jako třeba
čtvrtkilový biftek nebo tak něco.“

Kyle přichystal pozdní snídani z vegetariánských párků, hub a opečených toastů.

James se zatím osprchoval. Zrovna dojídali, když Lauren se Zarou
nenápadně vystoupily na odvrácené straně auta a z kufru vytáhly krabici knížek a
velký sportovní pytel, zatímco ze dveří vozu na straně
spolujezdce se vítězoslavně vynořil Ryan Quinn. Zvedl obě paže nad hlavu a prsty
předvedl vítězoslavné véčko; za to rozjařené gesto byl odměněn
salvou půl tuctu fotografických blesků.
Vychrtlý reportér mu strčil pod nos diktafon. „Ryane, jste rád, že jste venku z
vězení?“
„Proklatě šťastný!“ zabručel Ryan a nepatrně zavrtěl hlavou na důkaz, že tu
otázku považuje za pitomou.
„Vzhledem k mohutnému finančnímu zastoupení Malareku na americké burze, jak ho
známe z výsledků posledního měsíce, vážně věříte, že kampaň
Aliance Zebra může být úspěšná?“
„Stoprocentně.“
Slovo si vzala reportérka. „A znamená fakt, že hned po propuštění z vězení jste
se nastěhoval do Corbyn Copse, že chcete být přímo v samém
středu kampaně?“
Ryan přikývl. „Doufám, že moje přítomnost vlije do kampaně novou energii.“
„Stanete se vůdcem Aliance Zebra?“
Ten dotaz přiměl Ryana zvážnět. „Víte…,“ zamumlal nejistě. „Během doby, kdy
jsem byl hostem Jejího Veličenstva, vedli kampaň jiní lidé. V
nejbližších dnech se setkám s výborem Aliance a proberu s nimi charakter mé budoucí
role. Teď se půjdu dovnitř naobědvat, ale později zaskočím
na místo, kde probíhají protesty, a upřímně doufám, že se tam setkám s vámi všemi.“
„Poslední otázka,“ vyhrkla žurnalistka. „Jak se stavíte k aktivitám Bojovníků
za svobodu zvířat?“
„Odsuzuji všechno násilí vůči všem živočišným druhům včetně lidí.“
„Domníváte se, že Bojovníci vaši kampaň poškodili?“
„Pokud došlo k nějakému negativnímu hodnocení našeho hnutí, bude jen
krátkodobé. Před sto lety lidé věřili, že rodič a učitel mají právo bít
neposlušné děti. Jsem přesvědčen, že ode dneška za sto let bude lidi stejně
odpuzovat představa zotročování, mučení a brutálního vraždění zvířat
kvůli potravě, oblečení či vědeckým experimentům.“
Quinn s dětsky naivním úsměvem došel k domku a otevřel vchodové dveře.
„Zdravím, hoši,“ podíval se na Jamese a Kylea. „To je ale proklatě dobrý pocit,
být zase v samém centru dění.“

Navzdory Ryanově prosbě, aby zůstali, žurnalisté už ulovili jeho fotky a citace,
kvůli čemuž sem jeli, a nehodlali strávit v Corbyn Copse ani o
vteřinu déle, než bylo nezbytné.
„Teda, ne že bych čekal něco jiného!“ poznamenal Ryan trpce, když skrz záclony
v obýváku sledoval opuštěnou příjezdovou cestu. „Hajzlové
líní, copak se nemohli zdržet ještě aspoň pitomou půlhodinku?“
 „Ale na to shromaždiště demonstrantů jít stejně musíme,“ řekla Zara. „Od svého
kontaktu u místní policie jsem se dozvěděla, že o víkendech
tam bývá docela slušný dav, a já bych chtěla, aby se děti zařadily mezi
protestující co nejdřív.“
„Ale samozřejmě že tam půjdeme,“ přikývl Ryan, zatímco dojídal sendvič, který
mu připravila Lauren. „Už jsem si tam dojednal schůzku s
Madeline Laingovou.“
„To je ta, co teď stojí v čele Aliance, že jo?“ ujistila se Lauren.
Ryan přikývl. „Mladá, zapálená a úplně děsivě neschopná.“
Děti si o Laingové přečetly metráky lichotivých novinových hlášek, proto je
zarazilo, že Ryan ji tak pohrdavě neuznává.
„Netušila jsem, že s ní máš problém,“ poznamenala Zara.
„Hezký vlasy, na fotce vypadá báječně,“ ušklíbl se Ryan. „Proto se z ní
reportéři můžou podělat. Ale vůbec nechápe, jak se správně dělá
kampaň a jak jednou rozjetou akci udržet v pohybu. Už jsem mluvil s pár lidma, a
jak se zdá, ten boj proti Malareku budeme muset utnout,
předělat a odstartovat komplet od začátku.“
„Ale velení nemůžeš převzít, dokud se nedostaneš zpátky do výboru Aliance
Zebra,“ připomněl mu Kyle.
Ryan mu sebejistě pohrozil ukazovákem. „Jen se neboj, mladíčku. Já si hrál v
politice, když o tobě tvoje máti ještě neměla ani potuchy. Budu
držet taktovku dřív, než napočítáš do tří.“
Po těch slovech Ryan popadl z pohovky maskáčovou bundu a zamířil ke dveřím.
„Tak jdete se mnou, nebo ne?“ zeptal se vzrušeně.
Zkratka k Laboratořím Malarek vedla Ryana, Zaru a tři pubertální agenty přes
louku plnou vysoké trávy. Pak přešli prázdnou silnici poblíž
kruhového objezdu na okraji vesnice. Asi dvě stě metrů se drželi podél zdi popsané
a počmárané graffiti a přitom minuli partu dětí, které
patřily do rodin dospělých demonstrantů, navzájem se honily a pokřikovaly na sebe.
Skupinka za policejními bariérami teď vypadala impozantněji než předchozího
odpoledne, ale pořád tam bylo sotva třicet osob.
Madeline Laingová v slušivých černých legínách a s tělem, pro které by se dalo
umřít, nápadně vynikala mezi postavami v jednotvárných
polobotkách a flísu.
„Hej, zdravím!“ zahlaholil Quinn žoviálně.
Ozval se mdlý potlesk na znamení toho, že demonstranti si všimli příchodu Ryana
Quinna na scénu. Madeline a Ryan se krátce objali a se
zdvořilostním vrkáním se políbili na obě tváře.
„Pořád bojujete jako lvi,“ zazubil se Ryan. „Slyšel jsem, že odvádíš
fantastickou práci.“
Madeline ta lež zalichotila. „Byly to těžké roky,“ usmála se, „ale nevzdali
jsme se. A jak vidím, ty ses vrátil už k hotové rodince.“
Zatímco Ryan, Zara a Madeline si vyměňovali zdvořilůstky, James, Kyle a Lauren
přepnuli na svou špionážní roli. Nedalo se čekat, že z chumlu
demonstrantů vyskočí člen Bojovníků za svobodu zvířat a veřejně se přihlásí ke
svému světovému názoru, nicméně tohle byla ideální příležitost
začít se kámošit s aktivisty Aliance Zebra.

11. POMOCNÍČEK

Neděle přilákala k zábranám kolem Laboratoří Malarek vždy nejvíc demonstrantů a

kombinace pěkného počasí a článků o Ryanu Quinnovi v ranních
novinách sem přivedla víc než stohlavý dav. Zara dětem nařídila, ať se drží v
centru dění, ale sama zůstávala stranou, protože nový dospělý –
dokonce i trojnásobná matka – by mohl vzbudit podezření. Lauren hrála roli ochotné
a přehnaně aktivní holčičky.
Normálně nebyla typ překypující elánem, ale vyřizování různých pochůzek byl ten
nejlepší způsob, jak si přiřadit jména k obličejům. Byly dvě
odpoledne a ona skoro celý den strávila přebíháním z místa demonstrace do vesnice a
zase zpátky. Mezi její četné dobré skutky patřilo doplňování
termosek čajem a kávou, obstarání papírových kapesníčků muži, kterého mučila senná
rýma, a zaběhnutí do obchůdku pro lepicí pásku a sešívačku,
jichž bylo třeba k opravě rozbitého transparentu.
„Ty jsi vážně zlatíčko,“ rozplývala se obtloustlá žena v dřevorubecké košili,
když jí Lauren podávala dva zeleninové pirohy, které doma
rozpekla v mikrovlnce.
„Buďte opatrná, uvnitř jsou nejspíš hrozně horký.“
Žena se na Lauren usmála. „Mockrát ti za tvou ochotu děkuju.“
„To je v pohodě,“ oplatila jí Lauren zářivý úsměv.
Sotva se však od ženy odvrátila, úsměv ji ihned přešel. Měla pátrat po členech
tvrdého jádra Aliance Zebra, ale rychle jí docházelo, že tihle
víkendoví válečníci v gumovkách a se čtyřkolkami zaparkovanými na travnatých
krajích okolních polí mají k tvrdému jádru daleko jako nikdo jiný.
Tohle shromáždění nesouhlasilo s pokusy na zvířatech, ale nemělo páru o
liberacionistickém pojetí lidstva, jako měl třeba Ryan Quinn. Dokonce
mezi nimi zahlédla jednu dvojici, jak se cpe šunkovými sendviči a vejci v rosolu.
Potíž byla v tom, že ačkoliv Lauren měla stále větší jistotu, že marní čas, na
druhou stranu nevěděla, co dělat jinak. Nakonec se rozhodla
zjistit, jaké pokroky dělají chlapci.
„Neviděla jste náhodou tady kolem moje bráchy?“ zeptala se Lauren ženy s
pirohy, která se mezitím zapovídala s nějakým vousáčem o tom, jakou
prožívá noční můru s pořizováním nové kuchyňské linky.
Žena dost podrážděně odbroukla: „Ano, děkuju, drahoušku, je to vynikající!“
Lauren si uvědomila, že žena jí ve skutečnosti sděluje něco jiného. Říkala:
Tady se baví dospělí, tak laskavě nezacláněj. Rázem si připadala
jako milimetrový drobeček.
„Ale já se ptala, jestli jste neviděla moje bráchy!“ odsekla Lauren s
neskrývaným naštváním.
„Och!“ ujelo ženě, jež se konečně ráčila odvrátit od svého kamaráda. „Ne, to
jsem neviděla, ale zkus pole na opačné straně silnice. Vždycky
se tam schází spousta mladých.“
„Dík,“ kývla Lauren napůl neupřímně. „Skáknu to omrknout.“
Přesvědčila se, jestli po silnici nic nejede – nejezdilo tam skoro nikdy nic –
pak se šikovně přehoupla přes kovový zátaras a dírou v živém
plotě prolezla na pole za silnicí.
Sluncem zalitá pláň byla porostlá zářivě žlutou, po pás sahající řepkou, jejíž
pyl zalechtal Lauren v nose. Těla neviděla, ale všimla si, že
z nezarostlého plácku vzdáleného asi padesát metrů stoupá cigaretový dým.
Když se Lauren přiblížila k trávníku, spatřila asi dvanáct mladých
demonstrantů, jak se lenivě opalují; věkem byli tak mezi šestnácti až
osmnácti lety, snad jen jedna studentská dvojice mohla mít kolem dvacítky.
James byl nejmíň o rok mladší než nejmladší z ostatních, ale to mu nebránilo v
tom, aby se nezapojil do všeobecné zábavy. S nahým hrudníkem
se rozvaloval v trávě, tenisky vyzuté a sportovní košili srolovanou pod hlavou
místo polštáře. Jeho společnice vypadala nejmíň o rok dva starší.
Byla macatá a měla obří prsa; teď seděla na bobku a otrhávala žluté okvětní plátky
z řepky a pobaveně je sypala Jamesovi na hlavu.
„Ahoj!“ vyhrkl James, prudce se posadil a provinile setřásl žlutá smítka z
vlasů. „Tohle je Robyn. Hele, Robyn, tohle je moje sestra Lauren.“
Jamesův zvyk flirtovat s čímkoliv, co aspoň vzdáleně připomínalo ženu, a
zapomínat na svoji dívku v kampusu šel Lauren proti srsti. Bohužel,
po té aféře s vydíráním byla v nevýhodě a věděla, že kdyby si troufla utrousit
třeba jen poznámku, rázem by vyvolala kolosální hádku.
Lauren se utěšovala tím, že Kerry není hloupá a dříve nebo později prokoukne,
co jí James vyvádí za zády, a odmění se mu pořádnou ránou do
zubů, kterou si James vrcholně zaslouží.
„Co novýho?“ nadhodila Lauren.
James se zakřenil na Robyn a pokrčil rameny. „Tak se jenom flinkáme, znáš to…“
 „Kyle tu je taky?“
„Támhle,“ ukázal James. „Sedí mezi těma dvěma ragbyovýma košilema.“
Lauren spatřila dva svalovce, přes které nebylo na Kylea skoro ani vidět. Celá
trojice vedla zanícenou debatu. „Tý jo, ti maníci jsou ale
namakaní,“ zazubila se.
Robyn přikývla a poprvé pohlédla Lauren do očí. „Ragbisti jsou totálně super.
Nevím ani, jak se jmenují, ale občas se tu ukážou, a docela
ráda bych se o nich něco dozvěděla.“
„Já hraju ragby skoro pořád,“ zalhal James, jehož urazilo, že Robyn věnuje
pozornost těm dvěma starším chlapcům.
Lauren by Jamese nejradši práskla a vyčetla mu, že je lhář, ale agenti si za
chodu museli vymýšlet spoustu faktů ze svého fiktivního
životopisu, a jedno absolutně závazné pravidlo špionážní práce nařizovalo za
žádných okolností nezpochybnit jediné slovo z toho, co tvrdil
kolega.
„Jo, svaly máš podle toho, Jamesi,“ zapředla Robyn a rozsypala mu po hlavě
další hrst žlutých lístků.
Pokud se James s Robyn ještě necicmal, zřejmě to byla jen otázka času, a Lauren
usoudila, že kdyby se na to musela koukat, asi by blinkala.
Měla chuť zajít za Kylem, ale jeho noví kámoši byli o hodně starší a ona usoudila,
že by se z toho mohl vyklubat trapas.
„Hm, asi se toho extra moc neděje,“ poznamenala a se zakloněnou hlavou
nastavila obličej hřejivému slunci. „Nejspíš odklušu domů a budu čučet
na bednu.“
„Všiml jsem si, že před chvílí jsi dělala sendviče,“ řekl James. „Neexistuje
aspoň mrňavá šance, že bys jich pár přikutálela i naším směrem?“
„Trefil jsi to, neexistuje,“ potvrdila Lauren kysele. „Tak zatím, kuřátka.“
Když se obrátila a zvolna se vlekla k chalupě, cítila se dost na dně. Všechno
nasvědčovalo tomu, že James a Kyle se úspěšně vřazují mezi
lidi, zatímco ona si vysloužila jen puchýře na chodidlech.

Kyle soudil, že u Toma a Viva Carterových udeřil hřebík na hlavičku. Bratrům bylo
sedmnáct a devatenáct let, měli tmavé vlasy a postavou
připomínali cihlové kadibudky. Vypadali a mluvili jako dva hulvátští středoškoláci,
ale člověk nemusel hrabat moc hluboko pod povrch, aby získal
mnohem výstřednější obrázek.
Před hodinou do bratrů skoro narazil v okamžiku, kdy vylézali ze zrezivělého
MCB sportaku poblíž vesnické hospody. Houf místních, co popíjeli
pivo v zahrádce, v nich rázem poznal demonstranty. Viv zareagoval tím, že si v
předklonu stáhl vzadu šortky a párkrát si popleskal chlupatý
zadek. Kyleův smích rázem prolomil ledy, a ještě než dorazili na místo demonstrace,
už se rozproudila pohodová debata.
Zábavě udával tón především Viv. Sedmnáctiletý Tom byl z bratrů ten rozumný;
zrovna udělal závěrečné zkoušky na bristolské šestileté střední
škole. Oblékal se a vystupoval konvenčně a moc toho nenamluvil, ale pokud už něco
řekl, pak to většinou stálo za vyslechnutí. Viv byl jeho
absolutní protiklad, student avonské univerzity s blond pruhem ve vlasech a
piercingem v jazyku. Byl svérázný až hanba a hrozně rád šokoval
okolí.
Když se tak všichni tři chlapci rozvalovali na travnatém plácku v řepkovém
poli, Kyle do Vivova žvanění přimíchal pár zvídavých otázek, které
zběsile skákaly od cédéčka Scotta Walkera k Barceloně a odtud k historce o koncertu
skupiny Green Day, kde uklouzl na záchodě a vletěl přímo do
mušle.
Kyle potřeboval vědět, jak si bratři Carterovi vedou, pokud jde o svobodu
zvířat, a přesvědčil se, že oba stojí v tom nenávistnějším táboře.
Oba bratři zastávali názor, že je omluvitelné zabít člověka, pokud se tak
zachrání spousta zvířat, ačkoliv Tom zřejmě nebyl tak silně
přesvědčený, že útoky na zaměstnance Laboratoří Malarek jsou extra dobrý nápad,
protože to kazí pověst celému hnutí.
Deset minut poté, co Kyle viděl Lauren zmizet v živém plotě, se k mladíkům
připojil podivný maník v maskáčové bundě. Jmenoval se George a
probodl Kylea zlým pohledem, načež začal vztekle vyzvídat, o koho, ksakru, jde.
„Kyle je košer,“ uklidňoval ho Viv. „Právě se přistěhoval do vesnice s Ryanem
Quinnem.“
George vypadal překvapeně. „To jsem netušil, že Quinn měl děti.“
„Není to můj táta,“ vysvětlil Kyle. „Moje mamka se s ním dala do kupy, zatímco
byl zavřený.“
Vivův smích připomínal dávku ze samopalu. „Tvoje máti musí být fakt ujetá, když
si nabalí maníka, co sedí v báni.“
„To máš fuk,“ pokrčil Kyle rameny. „Kdopak si vybírá rodiče?“
„Quinn je obdivuhodný charakter,“ pronesl George maličko pompézně. „Prakticky
napsal učebnici tajných operací a Zebra osmdesát čtyři se stala
legendou.“
„Všichni milujou slavnýho Quinna,“ zavrčel Viv neomaleně, „ale radši by neměl
vylézat z křoví, hele, Aliance Zebra je trapná. Banda
maloměšťáckých strejdů a vypatlaných hlav, co se podělávaj strachy, když slyší
vlastní uprdnutí.“
Sotva si Viv pohrdavě uplivl na zem, Kyle se zazubil, ale George se netvářil
dvakrát potěšené.
„Bez těch maloměšťáckých strejdů a jejich měsíčních příspěvků bychom se
nedostali nikam!“ vyštěkl na Viva.
„Poslyš, tak všechno je zařízený?“ změnil Tom téma dřív, než se mezi Georgem a
Vivem stačila rozhořet regulérní hádka.
„Mel to všechno přivezla ve volvu svýho táty,“ odpověděl George a obrátil se ke
Kyleovi. „Poslyš, cizinče, bez urážky, ale máme tady práci.
Mohl bys laskavě zmizet?“
„Jasně, rozumím,“ přikývl Kyle a zařadil zpátečku. „Tome, mám číslo tvýho
mobilu, tak ti brnknu kvůli schůzce na univerzitě.“
„Moment, neodcházej!“ houkl Viv. „Georgi, čéče, Kyle je hotový poklad, a zrovna
ty jsi zabil polovičku minulýho týdne pobíháním po kampusu a
verbováním dalších lidí pro tuhle akci. Když mu vyklopíš, o co kráčí, nejspíš do
toho půjde s námi.“
„Tak slyšíš, Kyle,“ nedal se přesvědčit George, „bez urážky, ale operuju
výhradně s lidmi, co znám.“
Kyle chtěl samozřejmě vědět, o co kráčí, ale uvědomoval si, že kdyby se tvářil
příliš dychtivě, mohlo by se to snadno obrátit proti němu.
„Jen klid,“ broukl tedy a zamával rukama nad hlavou coby důkaz, že se neurazil.
„Hodně štěstí, ať už chystáte cokoliv.“
Zrovna když se Kyle obrátil k odchodu, zahlédl přibíhajícího Jamese, kterému z
hlasu čišel náznak úzkosti.
„Něco se děje u brány!“ hlásil. „Objevila se maminka Robyn a odtáhla ji pryč.
Opatrnější lidi odjíždějí, protože sem dorazily dva autobusy
naštvaných studentů a všichni skandujou hesla a vyvádějí jak magoři.“
George se podíval na hodinky. „To budou akční jednotky Madeline Laingové,
zrovna včas.“
„A co vlastně dělají?“ zajímal se Kyle.
„Prosákla sem informace, že Malarek dnes čeká dodávku opic,“ objasnil mu Viv.
James to nechápal. „A proč ji sem nedovezou během týdne, když tu nejsou skoro
žádní demonstranti?“
Tom a Viv se už s Jamesem krátce setkali, ale George neměl páru, o koho jde.
„Kolik ti je, hochu?“ zeptal se.
„Čtrnáct.“
George se zasmál. „A dokážeš prokouknout chytráckou policejní lest?“
„Hele,“ přistoupil Viv těsně k Georgeovi a jakoby mimoděk využil svou fyzickou
převahu k nenápadnému zastrašení, „co kdybys těm klukům
vyklopil, oč kráčí, Georgíčku, a pozval je na parket? Jsou prověření. Pochop,
jejich matička to táhne s Ryanem Quinnem, prokristapána!“
 „Ne, Vive!“ vybuchl George zuřivě a přitom se díval na hodinky. „Zkus si
vtlouct do hlavy, že deset minut před profesionálně naplánovanou
operací nemůžeš jenom tak sbalit párek cizích lidí na ulici. Tak by nás nakonec
všechny akorát sebrali.“
„Jasně, ty se můžeš podělat z toho, jak jsi důležitý, a musíš si hrát na
zločince velkýho formátu!“ poškleboval se mu Viv. „Profesionální
operace! Cha! Můj pinďour je větší profík než ty!“
George se opět podíval na hodinky. „Na tohle nemáme čas!“ štěkl podrážděně. „No
tak dělej, vyklop to svým novým kámošům! Ale tohle je
naposledy, co s tebou pracuju, Vive. Nemáš v sobě špetku sebekázně! Jsi totální
pablb!“
„Polib mi!“ utrhl se na něho Viv a uvedl Kylea a Jamese do obrazu.
„Před deseti dny zázračně prosákla ven hláška, že dnes kolem čtvrté odpoledne
sem dorazí dodávka plná opic. Výbor Aliance Zebra během vteřiny
došel k názoru, že informace je falešná.
Policie nás chce rozběsnit, obsadit oblast svými lidmi a pak zatknout tolik z
nás, kolik jen bude v jejich silách. Policie ovšem netuší, že
ti opilci u brány dostali příkaz, aby dodávku nechali projet bez jedinýho
kvíknutí.“
„Jo, aby policajti vypadali jako blbci!“ přikývl Kyle s úsměvem, protože věřil,
že fígl prokoukl.
„Teda, hádám, že policajti budou vypadat kapánek debilně,“ připustil Viv. „Ale
uvědom si jednu věc: zdejší silnice jsou úzký a policie bude
muset svoje vozy zaparkovat dost daleko odtud. No, a zatímco budou trčet u vchodu a
sledovat tři autobusy plný vzorně se chovajících studentů,
my vyskočíme z houští a trošinku jim přetvarujeme jejich autíčka.“
Kyle nad tím plánem uznale pokýval hlavou, ale James zařval smíchy.
„Hustý!“ skučel James. „Pusťte mě na ty debílky – udělám jim z auta popelnici!“
„Tomu říkám správný přístup, kámo!“ zazubil se Viv a nadšeně plácl Jamese přes
záda.
George zkřivil obličej, jako by věděl, že to je mizerný nápad, ale zdráhavě
přikývl.
Tom se obrátil ke Kyleovi. „Tak co, jdeš do toho s námi, nebo ne?“
„Zní to trochu šíleně,“ zazubil se Kyle, „ale já osobně všechno zkusím aspoň
jednou, takže jo!“
„Tak fajn,“ zavrčel George unaveně. „Ale máme tak zatracený zpoždění, že teď to
musíme vzít tryskem.“

12. DEMOLOVÁNÍ

James musel přemáhat smích při pohledu na George, který neohrabaně sprintoval
řepkou, přičemž mu vychrtlé údy povlávaly a maskáčová bunda se
nadouvala jako Supermanova kápě.
Střihli to přes dvě sousední pole, přelezli plechová vrata a ocitli se na
krajnici hlavní silnice, která sem vedla od dálnice. Stála tam
prázdná policejní auta, minibusy a dodávky, parkující jen v několikametrových
odstupech. Místy blokovaly dopravu na jediný pruh a prchající
demonstranti tak vytvářeli kratičké kolony.
„Kolik myslíš, že jich tady je?“ ohlédl se James na běžícího Toma, protože
rozsah policejního nasazení ho zaskočil.
„Pár set policajtů a hádám tak sedmdesát až osmdesát vozidel. Na každý
plánovaný zatčení je třeba nejmíň dvou policajtů.“
„A tebe už někdy sebrali?“ zajímal se James.
Tom se usmál. „Šestkrát. Na pochodech, při přímých útocích a tak. A tebe?“
Tohle byl jeden z těch okamžiků tajné akce, kdy si agent musel vymyslet něco
přímo za pochodu. „Ne-e,“ odpověděl James. „A to tě dotáhli až
před soud?“
„Dvakrát jsem dostal pokutu za vandalismus. Nic velkýho, ale Viv vyfásl
šestiměsíční podmínku za zdemolování řeznictví.“
 „Super!“ zazubil se James a v duchu si poznamenal, že po návratu do domku se o
Tomově a Vivově kriminální minulosti musí zmínit před Zarou.
Doběhli k díře v živém plotě a odtud je štěrkem vysypaná cesta zavedla k
polorozpadlé stodole. George prošel dovnitř jako první velkými
vraty, jež visely šikmo na uhnilých pantech.
Uvnitř čekalo asi patnáct členů Aliance, ozářených paprsky slunce, které sem
pronikaly děravou střechou. Byli převážně mladí, dvě třetiny
mužů, zbytek ženy, a na sobě měli tmavé oblečení a mikiny s kapucemi. Někteří měli
tetování a piercing, ale většinu z nich tvořili lidé, jež
byste na ulici minuli bez mrknutí oka.
George se nervózně rozběhl k ženě s vysílačkou, která ho rázem seřvala za
pozdní příchod. James, Kyle, Tom a Viv zamířili k muži, který
rozdával kukly a jednorázové rukavice.
„Tak teď jsme konečně všichni!“ houkla žena s vysílačkou na shromážděný dav a
opět se zachmuřeně ohlédla po Georgeovi. „Natáhněte si rukavice
a každý si vezměte jedno kladivo a jednu plechovku se sprejem. A nestojím o žádné
hrdinské výkony, takže každý napadněte jedno dvě auta a potom
se postupně rozptýlíte v polích. Nezapomínejte, že řada těch vozidel má
nainstalované kamery, které jsou stále v chodu, tak kuklu nesundávejte
dřív, dokud nebudete mimo dohled.
Pak svoje kladívka a spreje můžete odhodit, tedy pokud na nich nenecháte otisky
prstů, ale na rukavicích a kuklách zůstanou stopy DNA, takže
si je vezměte domů a zničte je.
A poslední bod, pokud vás zatknou, nemluvte s policií. Chovejte se zdvořile, i
kdyby vás provokovali, a chtějte právního zástupce z firmy
Parker, Lane a Figgis. Náklady na obhajobu vám uhradí Aliance Zebra, ovšem jen za
předpokladu, že nebudete s policií spolupracovat. Tak znovu,
jak se jmenuje ta právnická firma?“
„Parker, Lane a Figgis,“ zahučel dav.
„Hlavně to nezapomeňte!“ křikla ještě žena s vysílačkou.
Všichni přítomní si navlékli rukavice a kukly a až potom vyšli ven. Každý si ze
zadního prostoru dodávky značky volvo vzal kladivo a malé
spreje s barvou. James a Kyle měli tu kliku, že hezká řádka aktivistů nakonec ze
strachu vycouvala, a proto zbývala výstroj navíc.
„Co je tohle?“ zeptal se Kyle Viva, když si přes rameno přehodil popruh velkého
válce se světle modrou tekutinou.
„Průmyslový barvožrout,“ vysvětlil Viv. „Vysoce leptavý a hořlavý. Odloupne
barvu z kovu během vteřinky. Navíc rozpouští určité plasty a
syntetické tkaniny, a to včetně těch, ze kterých jsou vyrobené potahy v autech.
Hlavně bacha, ať se ti to nedostane na kůži.“
„Héj, lidi!“ křikla žena s vysílačkou. „Právě jsem dostala signál, že máme
vyrazit. Policie je v plné výzbroji seřazená u brány a náš zvěd
zrovna zahlédl dodávku s opicemi, jak sem odbočuje z dálnice. Hodně štěstí a
nezapomeňte zlaté pravidlo: Jakmile si nebudete něčím jisti,
okamžitě vezměte nohy na ramena!“
Pár aktivistů provolalo slávu a Viv bujaře zajódloval; pak se všichni rozprchli
různými směry od stodoly. James a Kyle se pustili za Tomem a
Vivem, ale náhle zjistili, že George jim všem zablokoval cestu.
„Ve středu večer tě nahlásím na schůzi výboru!“ štěkl vztekle na Viva. „Jsi
odpadlík a mně je nad slunce jasné, že tvoje chování přivede
Alianci do pořádného průšvihu!“
Viv zvedl ruku, skoro jako by chtěl Georgeovi dát jednu za uši. „Georgi, jsi
nudný, zbabělý a otravný páprda. Je mi u prdele, co děláš nebo
říkáš, hlavně mi nelez na oči, jasný?“
„Uvidíme, jestli výbor bude stejného názoru,“ pronesl George zpupně, načež
bleskově před Vivem uskočil do strany a přitom se málem přerazil.
„Měl by sis dávat pozor,“ varoval Tom bratra, když opět vyrazili. „Výbor si na
prťouska George potrpí. Když se nebudeš trochu krotit, nakonec
tě vykopnou z Aliance.“
 „Jsem přece anarchista,“ mávl Viv pohrdavě rukou. „Nikdy jsem neměl vstupovat
nikam, kde mají výbor.“
Všichni čtyři mladíci běželi asi půl kilometru v krytu živých plotů, až nakonec
dorazili k prašnému vjezdu na farmu, kde bok po boku
parkovaly tři policejní dodávky a dvě auta. Omrkli si je už cestou sem, proto
věděli, že v nich nezůstali sedět žádní policisté.
Když se vyřítili z úkrytu, Jamese zaplavila vlna vzrušení.
„Viva la révolution!“ zahulákal Viv a zběsile se ohnal kladivem po policejním
autě.
James přeběhl k policejnímu BMW a prvním úderem urazil zrcátko, pak vůz oběhl a
rozbil boční okénka. Třikrát udeřil do čelního skla, ale
bezpečnostní sklo vydrželo.
„Postříkej vnitřek sprejem!“ houkl Tom, který s Kylem demoloval sousední
vozidlo.
James sundal tlakovou láhev z ramen, otevřeným okénkem prostrčil trysku dovnitř
a všechno tam pocákal agresivní tekutinou. Slyšel, jak
ostatní aktivisté rozbíjejí další vozy po obou stranách silnice; barva na jeho
terči zatím vypěnila tisícovkami miniaturních bublinek.
Měl v úmyslu stříknout poslední dávku do zavazadlového prostoru, ale zabránil
mu v tom šedivý kouř nějaké divné chemické reakce, jenž se
vyvalil rozbitými okny. Uvnitř se tavily plasty.
Jak couval před smradem, v dodávce parkující přímo za ním se ozval kovový
výbuch a ohnivá koule rozrazila zadní dveře.
„Ježíši!“ lapl James po dechu a pažemi si honem zakryl obličej. Pozpátku
narazil do Viva.
„Není to boží?“ zazubil se Viv.
„Co je, k čertu, tohle?“ vřískl James a mával rukou před nosem, aby rozehnal
čoud, který se na něho valil ze všech stran.
Viv mu odpověděl tím, že ukázal malou kartónovou tubičku.
„Bouchací kuličky!“ vysvětlil a jednu podal Jamesovi. „Napadlo mě, že by to
mohlo věci kapku rozpohybovat.“
Zatímco James se snažil rozkoukat přes štiplavý kouř a současně potlačit
záchvat kašle, zahlédl osamělého policistu, jak po travnaté krajnici
běží přímo k nim.
„Zbav se toho, Jamesi!“ zavelel Viv.
James si v tom okolním hluku a kouři uvědomil až příliš pozdě, že světlice je
zapálená. Vší silou se rozmáchl a světlice přelétla auta a
vybuchla ve vzduchu několik metrů před policistou.
„Ty magore!“ zařval Viv blaženě. „Tys to hodil rovnou na tu svini!“
„No, musel jsem to přece zahodit,“ vykoktal James a úzkostlivě se díval skrz
kouř; s úlevou zaregistroval, že úhony došly zřejmě jen
policistův knír a možná límeček. James měl za sebou pár střetů s policií a nepatřil
k jejím nadšeným fanouškům, nicméně vyhazovat je do vzduchu
odmítal.
„Radši se odtud vypaříme, kámo,“ sykl Viv, drapl Jamese za košili a vlekl ho
pryč do polí. „Kdyby nás teď dostali do rukou, určitě by nás
zaškrtili!“
Kyle a Tom už dávno zmizeli v polích; zničili dodávku pro převoz zatčených a
dva osobní vozy a kladiva i spreje odhodili hned v tu vteřinu,
kdy zvnitřku dodávky zaslechli explozi.
„Stáhni si kuklu a rukavice!“ poručil Viv a sám si je v běhu přes pole svlékal.
„Ty jsi vážně frajer, Jamesi. Správně ujetý magor, přesně
podle mýho gusta – šílenec, co vraždí policajty, jo!“
Jamesovi se povedlo hodit Vivovým směrem mdlý úsměv, ale chybělo pouhých pár
vteřin k tomu, aby mu světlice utrhla všechny prsty, a byl z
toho pořád v těžkém šoku.
Viv Carter byl přesně ten typ cvoka, co dřív nebo později někoho zabije.

13. UNIFORMA
…po útocích došlo k zatčení dvou vysokých funkcionářů Aliance Zebra, ale nakonec
byli propuštěni bez obvinění. Celkem bylo poškozeno třicet tři
vozidel, z toho dvacet pět je totálně na odpis. Policejní zdroje odhadují, že
celková škoda dosáhne výše přes půl milionu liber.
Derek Miller, vrchní komisař Avonského okrsku, připustil, že bude řešit
problémy s nedostatkem vozidel, popřel však, že by akceschopnost
policejních sil v oblasti byla vážněji ohrožena. Miller odmítl komentovat pověsti,
že policii se krutě nevyplatil pokus o podstrčení falešné
informace aktivistům za práva zvířat. Na druhou stranu přiznal, že až do vyřešení
případu jsou tři policejní důstojníci postaveni mimo službu…
BBC, Rádio Bristol

Lauren odjakživa zbožňovala okamžik, kdy strhává celofánový nebo papírový obal
z oblečení, které ještě nikdy neměla na sobě, kdy odloupává
samolepky a odstřihuje cedulky. Tentokrát ale ne.
Bylo pondělí ráno a balíčky obsahovaly šedou sukni, podkolenky a bílou halenku.
Slyšela Jamese a Kylea, jak se nahoře hádají o koupelnu, v
kuchyni Ryan hulákal na někoho do telefonu cosi v tom smyslu, že ta zatracená
Madeline Laingová tohle a ta zatracená Madeline Laingová tamto.
Lauren si přetáhla přes hlavu dospělé tričko s Gorillaz, ve kterém spala, a
když se začala oblékat, v duchu se utěšovala, že už za měsíc
začnou letní prázdniny, takže i kdyby se mise protáhla, stejně škola nebude. Moc
velkou úlevu jí to však nepřineslo, protože pořád nemohla
uniknout tomu, co nenáviděla ze všeho nejvíc: roli nového studenta ve třídě.
Od cherubů se očekává, že se na misi budou chovat jako normální děti, takže
musejí vždy nastoupit do školy. A zatímco Lauren dokázala
uběhnout deset kilometrů s těžkým batohem, mluvit třemi jazyky a ukuchtit veverku
na pět různých způsobů, nikdy se nepřestala děsit role nové
žačky sedmé třídy.
Štvali ji kluci, co si z ní dělali šprťouchlata a vykládali, že jejich kámoš se
do ní zamiloval, děvčata, která nad ní ohrnovala nos, protože
nepatřila do jejich party, a učitelé, co kašlali na všechno tak dlouho, dokud je
nic neobtěžovalo.
Při natahování podkolenek si Lauren zkoušela vylepšit náladu představou, že
tentokrát proběhne všechno v pohodě. Přijde do učebny a zjistí,
že má milou třídní učitelku, a najde tam jednu dvě spolužačky, se kterými bude
legrace a nebudou jí vymýšlet žádné schválnosti.
Pak se však podívala na ty divné střevíce, co si musela obout, a uvědomila si,
že si dělá marné naděje. Zara je objednala z katalogu obuvi
pro vegany a na fotografii vypadaly obstojně, ovšem skutečnost byla trochu jiná.
Svršek byl z tlustého lesklého plastu a podrážky z…
Lauren zvedla jednu botu blíž k očím, dloubla do materiálu a usoudila, že
jediná věc, kterou jí to připomíná, je plátek křupavého chleba,
který maminka jedla pokaždé, když se rozhodla držet dietu. A bylo prostě vyloučeno,
‚že by mohla přijít do školy v takové hrůze a nevyfasovat
nálepku mentála.
Přesto si je nazula a vyšla z pokoje, aby se nasnídala. V duchu si připomínala,
že na světě existují lidi bez rukou a bez nohou a taky
hladovějící dětičky a že v porovnání s tím vším jsou tyhle hnusné boty vlastně
prkotina. Pak ale zahlédla na schodišti Jamese, jak sbíhá dolů ve
školní uniformě a je obutý do černých kožených tenisek.
„Kde máš veganský školní boty?“ podivila se Lauren.
James vybuchl smíchy. „Koukli jsme s Kylem do krabice a rozhodli se, že to
prostě nepřichází v úvahu. Kdyby se někdo ptal, budeme tvrdit, že
na veganství jsme se dali až po tom, co se naše mamka seznámila s Ryanem, a že
zatím si nový boty nemůžeme dovolit.“
„Ale co když ti ve škole tenisky nedovolí?“ zamračila se Lauren.
 James pokrčil rameny. „Většina škol to nezakazuje, pokud jsou černý. V
nejhorším mi nařídí, abych si zítra obul něco jinýho.“
Lauren se s mnohem lepší náladou rozběhla zpátky do svého pokoje a shýbla se
pod postel, aby vytáhla černé tenisky; bohužel, spatřila jen
bílé plátěné Nike a tmavě modré Converse. Rázem si vzpomněla, že černé tenisky
nechala v kampusu spolu s černými plátěnými cvičkami, které by
byly absolutně perfektní…
Lauren vztekle praštila pěstí do matrace a vstala, vzápětí leknutím skoro
vyskočila z kůže, protože okno za jejími zády se roztříštilo.
Polovička cihly se mohutně odrazila od koberce a se zvučným břinknutím udeřila do
radiátoru.
„Šupáci!“ vřískl ječivý klučicí hlas ze sotva dvacetimetrové vzdálenosti.
„Táhněte z naší vesnice!“
Lauren na vteřinku zahlédla chlapeckou šedivou školní uniformu, ale vtom už do
dveří vpadla Zara a šokované třeštila oči na střepy rozsypané
po koberci.
„Nestalo se ti nic?“
„Jsem v pořádku!“ lapla Lauren po dechu, proklouzla pod Zařinou paží a otevřela
dveře vedoucí do zadní zahrady. „Viděla jsem ho. Je starý asi
jako já.“
S podrážkami z křupavého chleba se utíkalo nepohodlně, ale pak Lauren
zaregistrovala, jak chlapec pádí přes zarostlou louku, a nasadila
maximální tempo.
„Tohle si odskáčeš!“ zařvala, zatímco ji dlouhá stébla švihala do lýtek.
Na prvních dvou stech metrech se Lauren k útočníkovi nepřiblížila ani o fous,
ale měla větší výdrž než její kořist. Chlapec přeskočil kovovou
branku a pustil se po rovné silnici, která vedla k moderním domům na severním
okraji vesnice. Než konečně útočníka dohonila, stačil doběhnout na
trávník vmáčknutý mezi dva domy.
„A mám tě!“ zavyla Lauren vítězoslavně, když chlapci ovinula paže kolem
hrudníku a srazila ho na boční stěnu domu.
Nedržela ho však dost pevně; chlapec se obrátil a zběsile se po ní ohnal.
Lauren před úderem uhnula, chodidlo mu zahákla kolem pravého
kotníku a podtrhla mu nohy. Pak se na něho vrhla, překulila ho na záda a paže mu
přidržela koleny. Chlapec byl vyšší než Lauren a ani neskrýval
zděšení nad tím, jak snadno ho dívka sejmula.
„Ty střepy mi mohly vypíchnout oko!“ zavrčela Lauren.
Chlapec pohodil hlavou a plivl jí do obličeje. „Fajn! To by ti patřilo!“
Lauren ten plivanec děsně rozzuřil, ale ovládla se a blbečka nepraštila. „Co
jsem ti udělala?“ zeptala se naléhavě.
„Až mé pustíš, budeš litovat.“
Lauren sevřela chlapcův nos mezi prsty a pořádně s ním zakroutila. „Jo, vážně
budu litovat?“
„Nech toho, krávo!“ řval kluk.
Honička se seběhla tak rychle, že si Lauren ani nestihla promyslet, co udělá,
až útočníka dohoní. Mohla by chlapce dotáhnout do domku a
přivolat policii, ale pak by se z toho vyklubala monstr záležitost, a Ryan by jistě
nebyl nadšený, kdyby kolem nich čmuchali policajti. Její
výcvik v bojových uměních ji vybavil řadou schopností; mohla ho omráčit nebo mu
zlámat paže a třeba ho i zabít. Všechny ty metody byly přitažené
za vlasy, ale on jí hodil cihlu do pokoje a plivl jí do obličeje, takže
nepřicházelo v úvahu, aby vyvázl jen s obyčejným varováním.
„Vstávej, ty hajzle!“ poručila Lauren a chlapce pustila.
Nemohl vědět, že Lauren má za sebou dva roky tréninku bojových umění pro
pokročilé, a myslel si, že proti němu stojí jen holka mladší než on
sám, která měla prostě kliku. Sotva tedy Lauren vstala, opět se po ní ohnal a
šněrovací kotníkovou teniskou značky Timberland ji bolestivě kopl
do holeně.
Lauren nemilosrdně zareagovala; drapla chlapce za zápěstí, trhla s ním a
zabořila se mu patou mezi lopatky, načež mu paži bolestivě zkroutila
za zády.
„Myslíš si, co jsi za drsňáka, co?“ vyštěkla a probodla soka pohledem. „Stačí
mi jedinkrát zakroutit a budeš muset kámošům vysvětlovat, že ti
ruku zlomila holka.“
„Prosím,“ žebral chlapec, protože Lauren mu bolestivě zvedla paži tak vysoko,
div mu nevyskočila z ramene.
„Tak žádný blbnutí, až tě teď pustím, jasný?“
„Jo,“ vyjekl chlapec.
Sotva ho Lauren pustila, překulil se na záda a krotce vzhlédl; přitom si mnul
bolestivé rameno.
„Pěkný boty,“ poznamenala a koukla na skoro nové boty Timberland na sokových
nohou. „Jakou máš velikost?“
„Dva a půl.“
„Skoro přesně. Podej mi je, a kalhoty taky.“
Chlapec na okamžik zaváhal a Lauren se přidrzle zazubila.
„Hele, blbečku, je to na tobě. Buď si je zuješ sám, nebo tě seřežu jak psa a
stáhnu ti je vlastnoručně.“
Chlapec se předklonil a začal si boty rozvazovat. Když se vyzul, rozepnul pásek
a vykroutil se z kalhot.
„Naval,“ poručila Lauren, vyškubla mu kalhoty z ruky a začala zkoumat obsah
kapes.
Chlapcovy domovní klíče hodila na zem a jedním z čistých papírových kapesníčků
si otřela slinu z obličeje. Pak rozepnula zadní kapsu a
vytáhla nylonovou peněženku.
„Vida, vida, vida,“ broukla Lauren, když rozloupla suchý zip a prostudovala si
členskou kartu sportovního klubu a průkazku na autobus.
„Stuart Pierce, narozený osmýho května devadesát čtyři, adresa Nicholson Villas,
číslo dvacet jedna, Corbyn Copse, okres Avon. Ta fotka ti dost
křivdí, co?“
Lauren hodila peněženku Stuartovi na hlavu. Bylo znát, že se musí hodně držet,
aby nevybudil vzteky, když tam stál jenom v ponožkách a
boxerkách. Jeho kalhoty zmuchlala do koule a hodila vysoko na nejbližší strom.
Zachytily se na větvi a rozbalily se; nohavice se smutně pleskaly
hezkých pár metrů nad zemí.
„Jestli se ještě někdy ty nebo tvoji kámoši přiblížíte k našemu domu, zpřerážím
vám všechny kosti v těle!“ pohrozila Lauren a shýbla se pro
boty. „A za tohle díky, kámo. Přesně to jsem potřebovala.“

Lauren obuv pořádně vystříkala deodorantem a vzala si dva páry ponožek, protože
boty jí byly trošku větší. Všichni tři pak utíkali na školní
autobus, a když James klusal na zastávku s Kylem, pořád ještě se hihňal.
„No teda, utíkat domů jenom ve spoďárách,“ bavil se. „Jsi fakt hnusná, Lauren.“
„Jasně, a představ si, kdyby mě tou cihlou poranil – a navíc mi ten špína
naflusal přímo do obličeje. Ale uznávám, že jsem si to užila až
moc. Asi je pravda, co se říká, že člověku stoupne sláva do hlavy.“
„Jestli tě napráská, můžeš se dostat do průšvihu,“ připomněl James.
Lauren se ušklíbla. „Ale nenapráská, Jamesi, protože kdyby žaloval kvůli botám,
musel by vybalit i tu cihlu hozenou do okna, a to je
desetkrát horší.“
„Já vím, o koho jde!“ oznámil Kyle vítězoslavně.
„Jo?“ zajímala se Lauren.
„To jméno, Stuart Pierce,“ vysvětlil Kyle. „Celou snídani mi to vrtalo hlavou.
Četl jsem hlášení o tom útoku BSZ na ženu jménem Christine
Pierceová. Bydlela v Corbyn Copse a měla dva syny, Stuarta a Andyho. Vsadím se, že
právě proto po nás hodil tu cihlu.“
„Jo, četl jsem o tom,“ přikývl James. „Vychrstli jí emailovou barvu do obličeje
a oslepili ji.“
Lauren se zastavila a provinile se koukla na svoje kanady. „Chudák kluk,“
zašeptala. „Nemůžu v nich jít, všichni by mě nenáviděli. Radši
ještě skáknu domů a nazuju si to veganský obutí.“
James se mrkl na hodinky. „To těžko, pokud chceš stihnout školní autobus.“
Zastávka byla mezi starou a novou částí vesnice, nedaleko od uličky, kde
Lauren ponížila Stuarta. Na autobus tam čekalo asi dvanáct
středoškoláků. Tři největší se vztekle vrhli kupředu a zablokovali Jamesovi,
Kyleovi a Lauren cestu.
„Nechceme problémy,“ ozval se Kyle. „Jdeme akorát na autobus.“
Lauren zahlédla Stuarta, který seděl na zídce asi o dvacet metrů dál. Zaběhl si
domů pro náhradní boty a kalhoty, ale rameno držel tak, jako
by ho pořád ještě bolelo, a oči měl orámované rudými kruhy, jež svědčily o pláči.
„Tak vy nechcete problémy?“ ušklíbl se jeden z drsňáků a přistoupil těsně ke
Kyleovi.
Byl větším vydáním Stuarta vylepšeným o uhry a Lauren si uvědomila, že to musí
být Stuartův starší bratr Andy.
„No, ale problémy už máte,“ zasyčel další mladík a vyzývavě si měřil Jamese.
„Tak si začni!“ pohodil James sebejistě hlavou a do chlapce strčil. „Uvidíme,
kam tě to dostane.“
Kyle věděl, co je James za vzteklouna, a odtáhl ho kus dozadu.
„Jen klid, člověče,“ zvedl Kyle mírumilovně ruce. „Vím, že jsi Andy Pierce. V
novinách jsem četl, co se stalo vaší mamince, a je mi to líto.
Ale teď tady budeme žít všichni pohromadě a –“
„Nemluv o mojí mámě!“ štěkl Andy Pierce. „Je slepá! Ztratila práci a přijdeme i
o náš dům, a to kvůli sviním, jako jste vy.“
Několik dalších chlapců, včetně pár buclatých šestáků, mručivě vyjádřilo Andymu
podporu.
„Hele, naše maminka se zase scukla s cizím chlápkem a dotáhla nás sem,“
objasnil Kyle. „To není náš boj, chápeš?“
Zatímco se Kyle a Andy štěkali, chlapec, kterého James strčil, k němu opět
přistoupil a němě naznačil rty: Tvoje máti.
„Co je, ty pinďoure?“ pohodil James hlavou.
„Řekl jsem: Tvoje máti.“
James ucouvl a natáhl paže před sebe. „No tak, frajere. Do toho, předveď se, co
v tobě je!“
„Nezačínej, Jamesi,“ vyhrkla Lauren rozpačitě.
Mládenec se po Jamesovi rozmáchl. James uhnul, přikrčil se a zasadil sokovi
bleskový úder přímo do zubů. Byla to šeredná rána, ale zdaleka se
neblížila drtivému úderu, jaký by mu James mohl uštědřit, kdyby chtěl.
„Nechte toho!“ okřikl je Kyle.
„Chce to zkusit ještě někdo?“ zahulákal James, když se chlapec, kterého
praštil, opřel zády o stěnu autobusové zastávky a plival krev na
chodník.
Ten úder vyšrouboval napětí přímo nebetyčně a místní kluci hulákali a řvali
rady od uklidněte se až po nakopejte je do palice!
Lauren měla pocit, že se užuž strhne kolosální rvačka, ale pak ke své propastné
úlevě spatřila, jak se zpoza rohu vynořil školní autobus.
Následovalo mohutné pošťuchování a nadávání, jak se všichni hrnuli dovnitř, ale
Kyle zařídil, že s Jamesem seděli co nejdál od bandy, s níž si
vyhrožovali, a ještě než se autobus rozjel, hodně napětí mezi oběma tábory
vyprchalo.
„Ty kreténe!“ zamračil se Kyle na Jamese. „S tou agresivitou to fakt přeháníš!“
James bez špetky kajícnosti pokrčil rameny. „Chtěl jsem jim ukázat, že nejlíp
je nesrat se do nás. Jsou o metr vyšší než Lauren a mně se
nezamlouvá představa, že na ni vystartujou, až náhodou nebudu blízko.“
Mezitím Lauren zaregistrovala Stuarta, který seděl na protější straně uličky
řadu před ní, a vklouzla na prázdné sedadlo těsně za něj.
„Vážně jsem nevěděla, co se stalo tvý mamince, dokud mi to neřekl Kyle,“
šeptla. „Nemůžu chodit celý den bosá, ale večer ti boty donesu k
domu, platí?“
 Stuart se k ní obrátil s nenávistným výrazem. „Nech si je!“ sykl. „Už o ně
nestojím, když jsi do nich strčila ty svoje smradlavý haksny!“

14. HOUSTIČKY

Během prvních tří dnů ve škole si Lauren nenašla žádné dobré kámoše, ale děti
ve třídě byly fajn a nikdo si netroufl ji šikanovat. Jediné
stresující okamžiky představovalo každodenní štěkání mezi Jamesem a Andym Piercem
na autobusové zastávce. Zatím zůstávalo jen u slov, ale Lauren
měla nepříjemný pocit, že se to časem zvrhne do něčeho horšího.
Mise dělala pokroky, i když od víkendu se nic nestalo. Zatímco děti byly ve
škole, Ryan rozesílal e-maily a seděl u nekonečných telefonátů se
svými kontakty. Zara strávila spoustu času domácími pracemi, aby početná rodina
mohla vůbec fungovat, a po zbytek času vyřizovala hromady
lejster, což tvořilo podstatnou část pracovní náplně všech vedoucích misí.
Rovněž dohlížela na děti, aby denně seběhly dolů z kopce a ukázaly se na místě
demonstrací. Lauren tam chodívala hned po škole a pokračovala
ve své roli hodné holčičky, která roznáší pití a horké houstičky důchodcům, kteří
oddaně stáli u svých transparentů třeba i deset hodin denně.
Většinou byli docela slušní a nad Lauren se rozplývali blahem a její šikovnost při
vaření čaje vynášeli až do nebes.
Většina těch starších lidí byla ovdovělá a měla dospělé děti; Lauren získala
dojem, že jejich každodenní hlídka za policejními bariérami
vyplňuje propastné prázdno nenaplněného života. A pobyt v jejich společnosti nebyla
úplná ztráta času.
Třebaže patřili k tomu nejměkčímu jádru Aliance Zebra, jaké si jenom člověk
dokáže představit, donesly se k nim miliony drbů a vždycky
člověka nadšeně poučili, zda ten přicházející aktivista je drahoušek nebo magor či
někdo, o kom se šušká, že je nastrčený policajty.
Nic z toho nebylo podloženo důkazy, ale Lauren si poznamenala jména všech lidí,
které důchodci nesnášeli, a když si je doma projela databází
osob se záznamem v trestním rejstříku, našla překvapivě vysokou shodu s tímto
jmenným seznamem. Navíc se ukázalo, že důchodci trefili hřebík na
hlavičku i s tou nastrčenou policistkou.
Kyle a James sem většinou chodili až poté, co si napsali domácí úkoly a
navečeřeli se; to už se obvykle blížil soumrak. Do té doby důchodci
posbírali svoje skládací židličky a noviny a vyklidili prostor mnohem akčnějšímu
davu studentů, mladých dvojic a mládeži vůbec. Převážně se
chovali přátelsky, ale tu a tam nějaký mladý a přehnaně zapálený nadšenec –
většinou byl opilý nebo se snažil udělat dojem na dívku, případně
obojí – zaútočil na zaměstnance vjíždějící či vyjíždějící z areálu Laboratoří
Malarek barvou, vajíčky nebo sáčkem mouky.
Existovala možnost tak padesát na padesát, zda útočník unikne nebo skončí v
rukou jednoho z policistů, kteří číhali za živými ploty pokaždé,
když to v davu demonstrantů začalo vřít. Zatčení proběhlo zpravidla v přátelském
duchu, a zatímco podezřelému nasazovali pouta a nakládali ho do
vozu, aby ho dopravili na dvanáct kilometrů vzdálenou policejní stanici, dav ho
hlučně povzbuzoval a provolával mu slávu.

Byla středa odpoledne, za deset minut pět. Lauren zrovna běžela přes louku za
domkem a nesla podnos s prázdnými plastovými kelímky a
poloprázdným balíčkem sušenek, když o třicet metrů dál zahlédla Stuarta Pierce;
stál až po kolena v bodláčí a trávě. „Tak hele,“ spustil tím
nejméně výhrůžným tónem, na jaký se vzmohl, a k tomu připojil výraz buď tak hodná a
nenakopej me znova do řiti. „Já vím, že jsi mi sem zakázala
chodit, ale mohli bychom hodit řeč?“
Stuart byl v Laurenině ročníku, a při tělocviku dokonce hráli ve stejném
basketbalovém týmu, ale tohle bylo od pondělka poprvé, co spolu
mluvili.
 „Nejspíš to dokážu přežít,“ pokrčila Lauren rameny, ten chlapec, kterému BSZ
oslepili maminku, ale který jí na druhou stranu plivl do
obličeje, v ní probouzel prazvláštní směs emocí.
Stuart se s rozpačitým úsměvem přiloudal blíž. „Uznávám, že jsme měli mizerný
start.“
„Rozumím dobře, že mluvíš o cihle, co mi proletěla oknem do pokoje?“
„Omlouvám se, Lauren… Můžu ti říkat Lauren?“
Lauren tou dobou už pochopila, že Stuart je zakřiknutý kluk. Ve škole měl
jediného kámoše, hubeného Asiata, který ani nebydlel v Corbyn
Copse. „No, a jak jinak bys mi chtěl říkat?“ ušklíbla se.
Stuart si uvědomil, že plácl pěknou hloupost, a rázem zčervenal.
„Já nejsem vandal nebo tak něco, chápeš? Nikdy předtím jsem neudělal nic
podobnýho, fakt. Už to okno spravili? Mám našetřený peníze, tak bych
to třeba zaplatil.“
„Zatím na okno dali překližku, ale nový okno dá práci, protože budou muset
zasadit tu spoustu čtverečků skla do olověných rámečků.“
„Aha,“ hlesl Stuart mdle.
„To je v pohodě,“ uklidnila ho Lauren. „Mamce jsem neřekla, že jsi to byl ty, a
tak škodu zaplatí pojišťovna.“
„Super,“ zahučel Stuart a sklopil oči k černým plastovým střevícům, které
Lauren měla na nohou. „Víš ještě, jak jsi v autobuse řekla, že bys
mi ty boty vrátila?“
Lauren přikývla. „Mám je v pokoji. Chtěla jsem ti je odnést ke dveřím, ale
nerada bych zakopla o tvýho bráchu a jeho kámoše.“
Stuart se ušklíbl. „Můj brácha je totální blb, když tak na každým kroku
předstírá, že stojí při mně. Když ještě maminka bývala pořád v práci,
bušil do mě od rána do večera.“
Lauren zamířila k domku. „To s tvou maminkou je moc smutný, ale ani Ryan, ani
moje mamka nemají s BSZ vůbec nic společnýho. Jsou bezvýhradně
proti násilí.“
„Dala jsi mi fakt hnusnou nakládačku. Kde ses naučila tak suprově bojovat?“
Lauren použila obvyklou výmluvu agentů CHERUB. „Můj táta byl instruktor
karate.“
„Hustý! Tak to máš nejmíň černý pás nebo tak něco.“
Lauren přikývla. „Druhý dan černýho pásu. Moji bráchové – James a Kyle – mají
oba třetí dan.“
„Taky bych se chtěl umět prát,“ svěřil se Stuart. „Ne že bych byl sralbotka,
ale nikdy jsem nechodil na pořádný lekce. Ale jednou, když mě
Andy sejmul, jsem popadl takovou obrovskou bichli a praštil jsem ho s ní do kebule.
Blinkal nejmíň osmkrát, fakt.“
„To muselo být k popukání!“ zahihňala se Lauren; to už procházeli dřevěnou
brankou k zadním dveřím jejich chalupy.
Laurenin pokoj byl na konci přízemní chodby, a třebaže tu bydlela jenom necelý
týden, už se jí podařilo vyrobit z něj díru od kráteru,
posetou změtí odhozeného oblečení, učebnic a prázdných plechovek od pití.
Stuart se provinile ohlédl po zabedněném okně a Lauren zatím zpod bundy a
špinavých džin vylovila jeho kanady.
„Nohy mi zase tak moc nesmrděj a chodila jsem v nich akorát jeden den.“
„Díky,“ zazubil se Stuart. „Tetě jsem napovídal, že jsem je nějak ztratil, když
jsem se převlékal na tělocvik. Lezla vzteky po zdi, protože
za ně vyplázla osmdesát liber a koupila mi je teprve před měsícem.“
„Tvoje teta?“ vyptávala se Lauren zvědavě.
Stuart přikývl. „Přistěhovala se k nám po tom útoku na mamku, aby jí pomohla
starat se o nás a tak. Vyčítá si, že to byla ona, kdo mamce
sehnal práci v Malareku.“
„A tvoje teta tam dělá dál?“
„Ne, dostala strach a dala výpověď brzy po tom, co BSZ začali útočit na lidi.
Mamka tam ale taky nepracovala ráda.“
„Tak proč si nesehnala jiný místo?“
 „Můj táta odešel za jinou ženskou a nechal tady vysokou hypotéku. Malarek musí
dávat příplatky za rizikovou práci. Je to třikrát víc, než
dostaneš někde na farmě nebo v supermarketu, a navíc mají pořád málo lidí, takže
každý si může nabrat tolik přesčasů, kolik se mu jen zachce.
Mamince se taky nelíbilo, co tam provádějí se zvířaty. Párkrát jsem ji dokonce
slyšel plakat. Ona tam zvířata akorát krmila a vymývala jim
klece a tak. Nabídli jí školení, že by pak mohla taky dávat injekce a kapat do očí
a tohle všechno. Měla by za to víc peněz, ale jí se dělalo
zle už při pohledu, jak to dělají ostatní.“
„To je vážně smutný,“ povzdechla si Lauren a mžikla na hodinky. „Hele, neber to
tak, že tě chci vykopnout, ale celá naše rodina jde dnes na
nějakou schůzku Aliance Zebra, co se koná na univerzitě, a tak si musím převléknout
uniformu a podobně.“
„Jasně,“ kývl Stuart. „A díky za kanady.“
Lauren se usmála. „Zatím tu nemám žádný kámoše, tak kdyby ses chtěl někdy
zastavit na večeři nebo třeba jen tak, bylo by to bezva.“
„Tak jo,“ souhlasil Stuart. „Od toho útoku je moje maminka pořád v depresi a
fakt není nic extra trčet doma, když má zase tu svou náladu.
Občas se pak flinkám po vesnici a mám takový zlý nápady, jako třeba Možná že do
tohohle okna mrsknu cihlu.“
Lauren se rozesmála. „Tak příště jen zazvoň u dveří, jo? Ahoj zítra u ranního
autobusu.“

15. UNIVERZITA

Ryanův hluboký hlas se severoirským přízvukem bez problémů pronikal stropy i

stěnami. Jeho nekonečné telefonáty doháněly celou domácnost k
šílenství, a ještě horší bylo, když s ním někdo zůstal uvězněný v kombíku. Zara
řídila a Ryan seděl v prostřední řadě sedadel a hulákal do
nokie: „Susan… Susan, to jsem já, Ryan. Nazdárek… Jo, právě jedu na tu schůzi.
Pokud vím, zmínila ses, že si promýšlíš všechny možnosti, tak
bych se chtěl akorát optat, jestli dneska večer můžu počítat s tvým hlasem…? Jasně,
rozumíš, jak to myslím. Uznávám, že Madeline dokáže skvěle
obstarat peníze, ale upřímně, kampaň Aliance Zebra je totálně v troskách.
Zatraceně, nevidím tam žádnou jednotnou linii. Všechno to jsou jenom fragmenty
kampaně. Báječný nápady, fantastický lidi, ale ani zatracený
stín strategie, bez které toho nadnárodního obra nezdoláme. Musíme chytnout pod
krkem všechny menší dodavatelské firmy, které mají s Malarekem
smlouvy, ať už jde o laboratorní vybavení za půl milionu, nebo o toho chlápka, co
tam chodí doplňovat automaty na kávu.“
Ryan pár vteřin poslouchal hlas ve sluchátku a pak vybuchl ukřivděným tónem
šikanovaného školáčka. „No… Dobrá, Susan, asi už nemám, co bych k
tomu dál dodal. My dva se známe dost dlouho a věř mi, že bolí, když tě slyším
takhle mluvit.“
Ryan ukončil hovor a chvíli tupě civěl z okénka. „Tak tohle je další hlas pro
Madeline Laingovou.“
„Možná by ses měl spokojit s funkcí ve výboru Aliance, dokud nenajdeš pevnou
půdu pod nohama,“ navrhla mírně Zara. „Ve vězení jsi byl dlouhé
tři roky a Madeline si přivedla spoustu vlastních lidí. Nemůžeš čekat, že ti
všechno předají na podnosu a s úklonou.“
Ryan zuřil: „Vždyť beze mě by žádná Aliance Zebra ani neexistovala!“ Odvrátil
se od Zary a začal na mobilu vyťukávat další číslo. „Haló,
Sebastiane. Jak ti…? Senzace. Poslyš, nerad bych tě otravoval, ale udělalo by mi
proklatě dobře, kdybych předem věděl, jestli dnes večer můžu na
schůzi spoléhat i na tvůj hlas.“

Po třiceti minutách jízdy se z Corbyn Copse dostali do omšelého kampusu Avonské

univerzity, vystavěného v brutalistickém slohu. Začínalo se
stmívat, a zatímco Zara kličkovala s minivanem pekelným systémem jednosměrek, James
čelním oknem okukoval studentky. Minuli ubytovny a budovy z
betonu a skla, kam studenti chodili na přednášky.
„Málem jsem tady absolvovala,“ prohodila Zara, když zastavila u přechodu, aby
nechala projít dva hokejové týmy. „Tedy, absolvovala bych,
kdybych nedostala stipendium na Yale.“
„Koukněte na tohle,“ vyjekl James a mnul si mlsně ruce při pohledu na rozkošnou
vyznavačku gotického stylu v minisukýnce a s piercingem ve
rtu. „Už se nemůžu dočkat, až budu na univerzitě!“
Lauren se ušklíbla: „A laskavě neslintej na čalounění, slyšíš?“ James jí ani
neodsekl, protože Kyleův mobil vítězoslavně zavyl na důkaz toho,
že přišla esemeska.
„To je Tom?“ zeptal se James.
„Jo, konečně,“ přisvědčil Kyle a zařval smíchy. „Prý na nás počká u baru před
kanceláří Zebry. Jak se zdá, Viv je zrovna před komisí za
házení těch petard.“
„Co je na tom legračního?“ nechápal James. „Viva by měli vykopnout. Ten
vypatlanec mě málem vyhodil do vzduchu.“
„Já vím,“ nepřestával se chichotat Kyle. „Ale tomu se nesměju.“
James se natáhl po Kyleově mobilu, ale Kyle s ním prudce uhnul.
„Soukromá věc!“ prohlásil Kyle nesmlouvavě. „Pracky pryč.“
James se tvářil naštvaně. „Hele, nedělej si ze mě srandu, jo?“
„Jsi děsně namyšlenej,“ pokáral ho Kyle, zatímco psal Tomovi odpověď. „Uvědom
si, že celý svět se netočí jenom kolem tebe.“
Trvalo ještě pár minut, než dojeli na parkoviště za jídelnou. Tahle velká
pětipodlažní budova představovala společenské centrum celé
univerzity s pěti restauracemi, několika bary, nočním klubem a více než tuctem
zasedacích sálků.
Ryan všechny zavedl hlavním vchodem do nenápadného betonového atria,
oživeného hloučky studentů postávajících v kroužcích nebo se
povalujících na prastarých kožených pohovkách, které stály u oken sahajících od
podlahy až ke stropu. Na jedné stěně visela nástěnka dlouhá
dvacet metrů a pokrytá několika vrstvami vzkazů. Inzeráty nabízely všechno, od
ojetého kola až po schůze Asociace mladých konzervativců.
Trvalo jim půl minuty, než objevili plakát Aliance Zebra ohlašující pravidelnou
středeční schůzi spojenou s vybíráním dotací; hosté měli
vyhledat Purcellův sál ve druhém patře. Dole stálo velkými písmeny: Vstup 1 £, 2
nápoje za cenu 1 až do 21. hod.!
„Jak můžou něco vydělat, když rozdávají pití?“ divila se Lauren, zatímco
stoupali po schodišti nahoru.
Ryan se rozesmál. „Ach, ta nevinnost mládí! Jakmile do studenta naliješ pár
drinků, pořád se vrací pro další.“
Purcellův sál byl dost velký, aby se do něj vešlo pár set lidí. Lauren zamávala
několika tvářím, které znala z demonstrací před Malarekem.
Přešli prázdný taneční parket a přitom uhýbali houfu mrňousů, kteří se klouzali po
vyleštěných parketách. Vlastní dění se zřejmě odehrávalo
kolem baru na vzdáleném konci sálu, kde byl položený koberec.
Bylo tam zhruba čtyřicet lidí, směsice studentů a členů Aliance Zebra. Seděli u
šestiúhelníkových stolů, před sebou prázdné sklenice a oblaka
cigaretového dýmu nad hlavou.
Ryan zamířil k baru se Zarou a Lauren po boku. S širokánským úsměvem potřásal
přítomným rukou a objímal dávné přátele.
James a Kyle se od rodiny odtrhli, protože zahlédli Toma a Viva, kteří seděli
ve výklenku u okna. Viv měl na sobě tričko s bezhlavým
policistou, pod nímž byl nápis: Hip, hip, hurá! Svalnatou paží objímal nohatou
dívku, která jako by vypadla ze stránek módního časopisu.
„Zdravím, kluci,“ usmál se Viv. „Tohle je moje přítelkyně Sophie.“
Kyle potřásl dívce rukou a pak se posadil vedle Toma.
„Tenhle mrňavý magor je James,“ oznámil Viv hrdě. „Ten, jak jsem ti o něm
povídal.“
 Sophie se rázem začala usmívat od ucha k uchu a dala Jamesovi vzdušný polibek
na tvář. Honem si dřepl na židli po jejím boku.
„Zabiják policajtů,“ zubila se Sophie. „Tou petardou jsi dal Vivovi ten
nejhezčí dárek ze všech.“
James se Kyleovi a Zaře přiznal, že tou petardou nemířil na nic konkrétního,
ale Vivovi nic nevymlouval, protože to hrálo v jeho prospěch.
„Co tady všichni děláte?“ zajímala se Sophie.
James pokrčil rameny. „Prostě tu okouníme, no. Kyle se domluvil s Tomem a Ryan
chtěl mojí mamce ukázat všechny ostatní. Tak jsem si říkal, že
všechno je lepší než sedět doma na zadku a úplně sám čučet na EastEnders.“
„Hele, ty lakomce,“ ohlédla se Sophie po Vivovi. „Doneseš nám něco k pití?“
„Nemám ani floka,“ ušklíbl se Viv.
„Mě poser,“ ohrnula nos Sophie. „Vždyť tvýmu zatracenýmu fotrovi patří půlka
Lincolnshire.“
„Jo, ale já se k ničemu z toho ještě nedostal. To nejdřív budu muset zajet na
sever a toho starýho páprdu odbouchnout.“
Při těch slovech sáhl Viv do peněženky, odloupl dvacetilibrovku a zamával s ní
Sophii pod nosem.
„Tak jo, mám to pití donést?“
„Jsi nejblíž,“ zasmál se na ni Viv.
Kyle a Tom se bavili spolu a zrovna se rozesmáli něčemu, co James přeslechl.
„Na jakým jedu ujíždíš ty, Kyle?“ zeptala se Sophie.
„Pivo Fosters,“ požádal Kyle.
Sophie se podívala na Jamese. „To samý,“ řekl.
Sophie mu věnovala pohled typu si snad děláš srandu. „Kolu nebo pomerančový
džus?“ zeptala se významně.
Ucítil, jak rudne rozpaky. „Asi kolu.“
Sophie zamířila k baru a James se snažil neokukovat její fantastickou postavu
moc okatě.
Kyle se ohlédl po Vivovi. „Tak co se odehrálo před komisí?“
„Bezpáteřní pinďouři,“ posmíval se Viv. „Vykopnou mě, ale spaní si kvůli tomu
kazit nebudu. Na schůzi jdu jen z toho důvodu, abych jim osobně
vmetl do obličeje, kam si tu ubožačkou alianci mají strčit.“
„A co budeš tedy dělat?“ zajímal se Kyle. „Vykašleš se na práva zvířat?“
Viv se zatvářil samolibě. „Ani náhodou, člověče. Můj fotr má půl milionu
prasat, a tak jsem viděl, jak se s nimi zachází. Už od čtrnácti jsem
vegetarián.“
Jamese ta odpověď šokovala. „Tvůj otec je farmář?“
„Ne snad že by vstával denně ve čtyři, aby čuníkům vlastnoručně vykydal, ale
jeho farma je jedním z největších producentů vepřovýho v zemi.
Ale fotrovi je už sedmdesát, takže podnik vede náš nevlastní brácha Clyde.“
Tom ukázal rukou fakáč.
„Přesně,“ kývl Viv. „Je mu teprve osmadvacet, ale naparuje se v rangeroveru a v
zelených holinách a soukenný čapce a s vycházkovou holí jako
majitel panství.“
„Nemluví s námi od chvíle, kdy mu před loňskými Vánocemi dal Viv do nosu.“
James zařval smíchy.
„Je to pravda!“ chechtal se Tom. „Navždycky mu rozplácl kořen nosu. Zahlídl
jsem ho před pár měsíci, když jsem byl navštívit máti, a vypadal
jako boxer v důchodu.“
Viv si mohutnou pěstí udeřil do dlaně. „Když někoho praštím, zůstane
praštěnej!“
James se náhle přestal smát. S Vivem byla psina, ale člověk nesměl zapomínat,
že je magor.
„Tak, co budeš dělat teď?“ zopakoval Kyle otázku.
Viv pokrčil rameny. „Existuje ještě další skupina, která spíš jedná, než
žvaní.“
„Spousta z nich jsou drsňáci,“ dodal Tom. „Aliance Zebra stojí za prd. Všichni
se zajímají jen o to, aby se jejich fotka dostala do novin.
Jsou podělaný strachy, aby náhodou nešlápli do hovna, protože moderátoři by jim
přestali platit za interview.“
Viv přikyvoval. „Už dávno to nejsou žádní liberacionisti. Houby osvoboditelé!“
Kyle usoudil, že v daném kontextu může bezpečně vyzvídat dál. „Hele, a jaký
konkrétní akční skupiny sis vyhlídl?“
„Hm, jednu dvě,“ mávl Viv rukou.
Kyle další otázku postavil jako vtip, ale zajímalo ho, jak Tom a Viv zareagují.
„Možná bychom se měli všichni přidat k BSZ. Víte o té bandě
něco?“
„Možná to uděláme!“ zasmál se Viv. Pak zvýšil hlas, aby ho slyšel celý bar.
„BSZ jsou stokrát lepší než ti budižkničemové z Aliance Zebra!“
Viv získal pozornost, o kterou se snažil, protože lidé u sousedních stolů se po
nich zamračeně ohlédli.
Mezitím se Sophie vrátila s pitím. Posadila se na židli a pak před Jamese
postavila pintu Fosters, jen to cvaklo.
„Tak mě napadlo, že náš malý vrahounek policajtů si trošku piva zaslouží,“
usmála se. „Ale vypij ho tady, nikam s ním nechoď, ať tě při tom
nikdo nevidí.“
James se samolibým úsměvem zvedl pintu k ústům a pětkrát si lokl, ale vzápětí
sklenici prudce postavil na stůl, protože k nim přišla Zara s
Ryanem a Georgem.
George měl na sobě špatně padnoucí oblek, v němž vypadal obzvlášť cirkusácky.
„Jdu s Ryanem a Zarou na schůzi výboru,“ oznámil svým typicky
zpupným tónem a díval se významně na Viva. „Půjdeš taky, nebo tam mám prostě
oznámit, že tě donutili rezignovat?“
„Si děláš prdel, ne?“ sykl Viv. „Kdypak jsem odmítl příležitost pořádně si
požvanit? Super kvádro, Georgíčku. Kolik topinkovačů jsi prodal
dneska?“
„Někteří z nás se musejí živit prací,“ ucedil George škrobeně. „Všichni
nemůžeme žít z dědictví po babičce.“
James se zatvářil maličko zmateně, když George vedl Ryana, Zaru a Viva přes sál
ven ze dveří. „Copak schůze není tady?“ divil se.
Tom zavrtěl hlavou. „Kdepak, výbor se vždycky schází na tajným místě. Pro
některý členy by nebylo rozumný ukazovat se na veřejnosti, a navíc
úplně paranoidně předpokládají, že je sleduje policie. Obvykle se sejdou v něčím
pokoji nebo na chodbě ubytovny.“
Když James dopil pintu do polovičky, Sophie do něho šťouchla a jemně ho popadla
za límec trička. „Hele, pojď se mnou.“
James neměl potuchy, co se děje, když Sophie vzala do každé ruky jednu sklenici
a odváděla ho k jinému stolu, aby si přisedli k jejím dvěma
kamarádkám.
„Proč jsme se přesunuli?“ vyzvídal James.
Sophie se významně podívala na obě kamarádky. „Myslím, že Tom a tvůj bráška
ocení kapku soukromí.“
„Proč?“ zajímal se James.
Všechny tři devatenáctileté dívky u stolu se rozesmály.
„Kyle je gay, ne?“ zeptala se Sophie.
„Jo,“ připustil James neochotně.
A pak mu všechno došlo, když se po té dvojici ohlédl: ty esemesky, smích, když
tak seděli ponoření do vlastního světa – zčistajasna všechno
dávalo smysl.

16. DLAŽEBNÍ KÁMEN

Jak večer pokračoval, v sále bylo pořád živěji. Počet studentů narůstal, a když
už v baru nebylo kam se posadit, opírali se o stěny kolem
tanečního parketu. Ke vchodu kdosi přinesl dva rozkládací stolky. U jednoho svištěl
prodej letáků a liberacionistických brožur a plakátů s
nápisem STOP Malareku. U dalšího stolu pomáhala Lauren s nabídkou veganského
pohoštění zdarma.
Docela slušná řádka studentů vypadala, jako by jim pořádné jídlo mohlo jen
prospět, a tak jim Lauren ochotně nabírala pomazánku z avokáda,
fazolovou omáčku, kukuřičné čipsy, marinované houby a ovocný salát. Každou chvíli
se ze sousedního baru nebo nějaké schůze přiflinkala banda
frajerů, co chtěli vyvolat rvačku či přinejmenším vytočit některé z vegetariánů.
Jeden maník v košili značky Fred Perry se Lauren zeptal, jestli
má pod pultem v zásobě grilovaná kuřecí stehýnka.
Lauren byla ochotná ten vtípek brát až do chvíle, kdy maník zkusil ponořit
špinavý ukazovák do fazolové omáčky. Chytila ho za palec,
zkroutila mu ho nadoraz a mávla vidličkou v druhé ruce, načež předvedla úsměv hodné
holčičky.
„Zmiz!“ zavrčela. „Jinak si najdu díru, do který ti tu vidličku zabodnu.“
Ponížený student odklopýtal z Purcellova sálu a Lauren od svých společníků
sklidila poklony a potlesk.
Jídlo připravila žena ve středním věku jménem Anna Kentová. „Tys mi nějak
kurážná holčina,“ prohodila, když se opilci vyštrachali ze dveří.
Anna pocuchala Lauren vlasy, což Lauren podivně rozrušilo; totéž dělávala její
vlastní maminka, když na ni byla pyšná.

James se ve společnosti Sophie a jejích dvou kamarádek bavil. Vyptávaly se ho,

jestli má holku, a když přiznal, že ne, pustily se do vzpomínání
na své první kluky.
Smál se jejich historkám o prvních pusách a jak je v kompromitujících polohách
načapali rozzuření rodiče, a děvčata mu kupovala další pinty –
či častěji půlpinty – až byl přiopilý a rozhihňaný. Současně však na něho dolehl
náznak smutku, protože ta trojice krásných a inteligentních
dívek byla o pět let starší než on, a i když se mu všechny líbily moc a moc, v
jejich očích byl pořád jenom malý kluk.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptala se Sophie, když se vedle ní konečně posadil
zrudlý Viv.
„Začíná se tam schylovat k přestřelce,“ odpověděl. „Vidím to na kanonádu
houskama kvůli tomu, kdo povede Alianci.“
James v minulých dnech vyslechl dost Ryanova žvanění, aby se neubránil
zvědavosti nad tím, jak se situace vyvíjí. „Už hlasovali?“
„První hlasování měli hned na začátku, jednohlasně zvolili Ryana do výboru, ale
on se vyjádřil v tom smyslu, že chce sebrat funkci Madeline.
Navíc všechny parádně načuřil i tím, že na tajné zasedání přivedl Zaru.“
„A jak to dopadlo s tebou?“ zajímal se James. „Vážně tě vykopli?“
„Ve skutečnosti prohlásili, že jsem přínosný aktivista, a chtěli mi akorát na
tři měsíce pozastavit členství. Ale hele, já jim přesně
vysvětlil, kam si ten nápad můžou strčit. A pak, když už jsem odcházel, jsem ukázal
na Georgíčka a upozornil jsem ho: Jestli o tebe ještě někdy
zakopnu, přikleknu tě a vyseru se ti na hlavu. Měli jste vidět, jak se ten debílek
tvářil!“
James, rozjařený pivem, se hystericky rozřehtal představě, jak na chcípáčka
George padají lejna.
„To bylo hodně dospělý,“ broukla Sophie a kysele se usmála na svoje kamarádky.
„Tak co myslíš, že podniknem dál?“ zeptal se Viv. „Tuhle dusnou díru už nemůžu
vystát. Co někam popojet a chvíli výt na měsíc? V autě mám
Jacka Danielse a vodku.“
Sophie pokrčila rameny. „Ále, klidně.“
Viv se ohlédl po Kyleovi a Tomovi, kteří se k sobě tulili a navzájem se
objímali kolem ramen.
„Héj, vy teplouši!“ houkl na ně. „Zvedáme kotvy. Přidáte se?“
Tom i Kyle souhlasně přikývli a Viv se vzápětí obrátil k Jamesovi: „A co ty,
zabijáku policajtů? Švihneš si s námi jízdu nebo tě maminka
šoupne do pelíšku hodně brzy, když teda musíš zítra do školičky?“
Jamesovi se vůbec nezamlouvala role křena mezi dvěma páry, ale měl úkol a Zara
od něho jistě čekala, že pojede.
„Mamka si potrpí na to, abych byl doma do jedenácti,“ zazubil se na Viva. „Ale
teď tady není, aby mi to mohla zatrhnout, takže jdu s vámi.“
Když se zvedl, prošel kolem něho Kyle mířící na záchody a dloubl do něho s
jasnou výzvou pojď se mnou.
Záchody byly nechutné, ze smradu člověku doslova slzely oči, kanálek přetékal
močí, která změnila celou podlahu v jednu velkou kaluž.
„Tak hele,“ ohlédl se Kyle přes rameno, aby se přesvědčil, že u kanálku stojí s
Jamesem sami. „Mám rozdělanýho Toma. Je přesvědčený, že Viv
se chce přidat k jiné skupině. Asi to nějak souvisí se Sophiinou kamarádkou.“
„A jde tedy o BSZ?“ ujistil se James a začal čurat.
„Mluví o nějakých extremistech,“ vysvětlil Kyle. „Pochybuju, že jde přímo o
BSZ, ale podle všech hlášení tajný služby platí, že počet
radikálů tu není moc vysoký, takže se vší pravděpodobností budou navzájem
propojeni.“
„A jaký máš plán?“
„Nemůžeme zatím dělat nic jinýho než se ometat kolem Toma a Viva. Zůstávej na
scéně a snaž se jim postupně naočkovat nápad, že nám by se
zapojení do extremistických skupin taky zamlouvalo.“
„Ale to asi nepůjde tak snadno,“ namítl James. „Pochop, vy dva s Tomem se
navzájem skoro svlíkáte na veřejnosti, ale mezi mnou a Vivem je
hodně velký věkový rozdíl. Ta věc s petardou byla v mém případě klika, i když
hnusně zvrhlá, ale až to pro něho nebude taková novinka, těžko
dovolí čtrnáctiletýmu klukovi, aby se mu pořád držel v patách.“
Kyle přikývl a zatáhl si zip poklopce. „No, koukám, že jsi přesně otipnul, jak
si u Viva stojíš. Budeš to prostě muset využít na maximum, a
navíc vyvádět ještě šíleněji než on.“

Bylo už po jedenácté, když Ryan a Zara dorazili domů do Corbyn Copse. Lauren
klimbala na zadním sedadle, ale probudila se, sotva se ji Ryan
pokusil odnést do domku v náruči.
„Radši bych se měla před spaním ještě osprchovat,“ zívla. „Smrdím jako
popelník.“
Rozespale odklopýtala do koupelny a Ryan se zatím sesul do křesla a zabořil si
obličej do dlaní.
„To byla podělaná a absolutní zrada,“ hlesl vyhasle. „Tři roky za mřížemi. Pět
hlasů ze čtyřiadvaceti. S tím zatraceným výborem se můžou jít
bodnout. Založím si vlastní hnutí.“
„Ale ne dřív, dokud tahle mise neskončí!“ upozornila ho Zara přísně.
Ryan překvapeně vzhlédl: „Prosím?“
„Potřebujeme tě v řadách Aliance Zebra,“ připomněla Zara.
„Takhle jsme se nedohodli!“ vybuchl Ryan rozhořčeně. „Chtěl jsem z Aliance
Zebra vykořenit BSZ, ale když teď už do Aliance ani nepatřím, nemá
to smysl.“
„Pro tebe možná!“ odsekla Zara. „Ale cílem naší mise je odkrýt identitu BSZ.
Potřebuju tě v tom výboru, abys nás mohl zásobovat informacemi.“
„Copak se tam ještě můžu vrátit?“ lkal Ryan. „Příšerně mě ponížili.“
„Tak spolkni svou hrdost a dělej svou práci.“
„Jinak co?“ ušklíbl se Ryan posměšně.
„Nepokoušej mou trpělivost!“ vyštěkla Zara. „Jsem k smrti utahaná a od půl
sedmé ráno poslouchám tvoje telefonáty. Propustili tě na podmínku,
takže nesmíš vytáhnout paty z okresu Avon. Jestli mi chceš odporovat, postarám se o
to, aby ses zítra probudil v londýnské cele a pak si
odkroutil zbylé tři roky trestu!“
„Tak teď konečně vystrkuješ drápy, co?“ zahulákal Ryan. „Co se ale dá čekat od
britské vlády a její bandy nezletilých fašistů!“
„Ryane, někde tady řádí BSZ a zabíjejí lidi. Téhle misi jsem obětovala šest
měsíců tvrdé práce. Máme tu nasazené tři agenty, za dům a auto
jsme zaplatili dvě stě padesát tisíc liber, a já navíc nevidím vyrůstat vlastní
děti. Jakmile získáme konkrétní informace o BSZ, můžeš si
založit vlastní hnutí a nemusíš se ohlížet na nikoho než na svého kurátora. Do té
doby ale budeš plnit svou část dohody.“
Ryan podrážděně poposedával v křesle, protože mu bylo jasné, že prohrál. „Zítra
promluvím s Madeline. Omluvím se a vyjádřím naději, že v
budoucnu se nám podaří smysluplně spolupracovat.“
Zara se k těm výhrůžkám neuchýlila nijak ráda, ale kdyby Ryan porušil pravidla,
mohlo by to ohrozit děti, proto musela mít jistotu, že Ryan
nezapomíná, kdo je tady šéf.
„Ohřeju v mikrovlnce trochu kakaa,“ řekla. „Dáš si taky hrnek?“
„Ze sójového mléka,“ připomněl. „Jiné ani nemáme,“ přikývla Zara.
„Omlouvám se,“ promnul si Ryan oči. „Čekal jsem, že po návratu mě uvítají jako
hrdinu, ale lidi nejspíš zapomínají mnohem rychleji, než
člověk předpokládá.“

Viv měl starožitný mercedes saloon. Byl tak namazaný, že řízení by nezvládl, proto
za volant pustil Sophii. Na konci uličky vyhrazené pro pěší
prudce odbočila mezi dva obchodní domy s kovovými stěnami.
„Takhle?“ zeptala se Sophie a upřeně hledala do tmy.
„To bude stačit,“ broukl na sedadle spolujezdce Viv a otevřel dveře vozu. James
vzadu otevřel také.
„Motor nech běžet,“ poručil Viv a ohlédl se po Sophii. „Dej nám loknout toho
vizoura!“
Tom natáhl ruku k přednímu sedadlu a jeho starší bratr mu vyškubl láhev Jacka
Danielse a začal lokat.
„Dodej si kapku odvahy,“ vyzval Viv Jamese a podal mu láhev.
Stékající doušek whisky popálil Jamesovi hrdlo; rozkašlal se, div se nezlomil v
pase.
„Ježíši!“ zasípal James a držel se za krk.
Zatímco trojice v autě se chechtala Jamesovu utrpení, Viv otevřel kufr auta.
Jamese při pohledu na spreje, nářadí, páčidla, kukly, rukavice,
letáky Aliance Zebra a videokameru udivilo, že Viv je tak neopatrný. Kdyby policie
někdy jeho vůz prohledala, měla by svátek.
„Fajn,“ zabručel Viv a popadl plechový sprej s barvou a šablonu vystřiženou z
kartonu; pak ukázal na velký trojúhelníkový kus kamene,
odlomeného od dlažebního kamene. „Máš dost síly, abys tohle unesl, Jamesi?“
„To zvládnu,“ pronesl James ztěžklým jazykem; sáhl pro těžký kámen a ucítil,
jak se mu napjaly svaly.
Viv se rozběhl uličkou a vzápětí se přerazil o hromadu černých igelitových
pytlů, které ve tmě byly úplně neviditelné. James se navzdory
tíze, kterou vzpíral, mohl potrhat smíchy.
„Kurva prdel!“ zavřískl Viv a rozzuřeně kopl do pytlů, až jeden z nich obloukem
odletěl pár metrů stranou a žuchl dolů za hlučného řinčení
prázdných plechovek.
Dvojice doběhla na konec uličky, kde byl vchod do supermarketu. Posuvné dveře
byly na noc zamčené, ale uvnitř se svítilo. Uličky byly plné
obrovských kovových vozíků a načuřeného personálu, který doplňoval zboží do regálů.
„Dobrá,“ šeptl Viv. „Jsi připravený?“
James přikývl a přitom mu do krku stouplo zdušené krknutí, odstartované whisky.
Vivova šablona byla dlouhá asi půl metru. Přesvědčil se, že nikdo z personálu
nekouká jeho směrem, načež ji přitiskl na skleněné dveře
hlavního vchodu a přestříkl ji barvou ze spreje. Tato technika byla mnohem
rychlejší než psaní graffiti; když šablonu odtáhl, zůstal po ní
úhledně vytištěný slogan: MASO JE VRAŽDA.
„Takže to bychom měli,“ řekl Viv. „Jsi teď na řadě, ty vrahu policajtů.“
James si dal tři kroky rozběh a vhodil ten kus dlažebního kamene přímo do
výlohy. Nerozbitné sklo se rozsypalo na milion nazelenalých oblázků
a kámen proletěl do obchodu a zničil stojan s vystavenými formuláři na získání
zákaznické karty.
 Viv se tryskem rozběhl zpátky k autu ještě dřív, než se sklo rozprsklo, a James
věnoval užaslým zaměstnancům jen vteřinový pohled a letěl za
ním.
Sophie dupla na plyn současně s tím, jak James skočil na zadní sedadlo a vmáčkl
se vedle Kylea a Toma. Než za sebou zabouchl dveře, Sophie
stačila zařadit dvojku.
„Jííí-ha!“ zařval Viv a ukázal okénkem dva vítězoslavně zdvižené prsty, zatímco
jeho starý mercedes s vytím řízl zatáčku z opuštěného
parkoviště na hlavní silnici.

17. SNÍDANĚ

Lauren se usmála na bratra přes stůl s prostřenou snídaní. „Vypadáš děsně

zdrchaně.“
„Hlavně se tak cítím,“ zakňučel James a mdle míchal cereálie Weetabix,
vznášející se v sójovém mléce.
„V kolik ses dostal domů?“
„Asi ve tři čtvrti na tři.“
„Kolik jsi toho musel vypít?“
„Většinou to byly pulčíky, ale dohromady to dělalo tak tři čtyři pinty, no a v
autě jsme chlastali bourbon.“
Do dveří se přištrachal Kyle jen v boxerkách. Vlasy mu legračně trčely do všech
stran a na ušním lalůčku měl zaschlou krev.
„Vůbec si nevzpomínám, že se ti něco takovýho stalo,“ podivil se James.
„Já taky ne,“ ujistil ho Kyle. „Normálně mám zakrvácený celý polštář. Asi jsem
se uchem někde zaháknul a byl jsem tak zlitý, že jsem to vůbec
nezaregistroval.“
„To byla teda noc,“ ušklíbl se James pobaveně a snažil se nevyblinknout
spolknuté sousto cereálií.
„Všimla jsem si v baru, jak se k sobě s Tomem máte,“ poznamenala Lauren. „To
děláš akorát kvůli misi, nebo se ti vážně líbí?“
Kyle se usmál. „Co myslíš ty?“
„Že vypadá proklatě dobře,“ zahihňala se Lauren. „Každý říká, že je nejvyšší
čas, aby sis našel kluka.“
„Kdo každý?“ zajímal se Kyle, který si do hrnku nasypal horu instantní kávy v
naději, že kofein pomůže jeho zuboženému mozku pořádně
vystartovat do nového dne.
Lauren se nechtělo uvádět jména. „Vždyť víš, Kyle, jak se v kampusu drbe.“
„Ale, ale, ale,“ zvolala bujaře Zara, která se vynořila z kuchyně. „Tohle vážně
není hezký pohled. Vy kluci koukejte bleskově skočit do
uniformy, jinak nestihnete autobus.“
Měla střevíčky s podpatky a elegantní hnědý kostým. James ji ještě nikdy
neviděl s vlasy vyčesanými nahoru.
„Sluší ti to,“ ocenila Lauren a vzápětí na celé kolo zívla.
„Jo,“ přikývl James. „A kvůli čemu ses takhle načinčala?“
Lauren ho pod stolem nakopla. Nebuď hulvát, naznačila němě ústy.
„Musím se zúčastnit schůze zaměstnanců doma v kampusu,“ objasnila Zara, a když
zahlédla v okně svůj odraz, trochu si přihladila vlasy.
„A co Ryan?“ zajímal se Kyle.
„Trucuje v posteli. Musela jsem ho včera trochu seřvat. Začal vést řeči o tom,
že vystoupí z Aliance. Chci, abyste všichni tři na něho v
příštích pár dnech byli extra hodní – potřebuje povzbudit.“
„Je mi ho líto,“ přiznala Lauren. „Vyjít z vězení a zjistit, že mu všichni
vrazili kudlu do zad.“
„Ty si s Ryanem často povídáš, viď?“ usmála se Zara.
„Není to špatný člověk,“ hájila ho Lauren. „Svět je plný lidí, co mají akorát
hubu samých keců. Ryan je možná kapku zvláštní, ale celý život
zasvětil tomu, co považuje za správné. Za tohle si fakt zaslouží obdiv.“
„Jen škoda že to jsou jenom vegetariánský kecy,“ ušklíbl se James.
 „Žádný kecy to nejsou, Jamesi,“ namítla Lauren trpce.
„Možná že kdybys místo hraní na Playstationu a běhání za každou sukní opravdu
prostudoval všechny doporučené materiály, nakonec by ti došlo,
jak krutě se lidi chovají ke zvířatům.“
„Rozumím tomu stoprocentně,“ posmíval se jí James. „Zvířata jsou hloupý, zato
chuť mají božskou.“
„Vedeš řeči jak malý, Jamesi,“ rozkřikla se Lauren a vyskočila od stolu.
„Miliony zvířat denně trpí v průmyslových velkochovech a při
experimentech, a idiotům jako ty je to úplně ukradený!“
„Dobrá, dobrá,“ ukončila Zara diskuzi. „Uklidněte se, oba dva. Jamesi a Kyle,
máte necelých deset minut, abyste se vypravili do školy.“
„Vlastně,“ ozval se Kyle, „jsem se chtěl zeptat, jestli bychom s Jamesem
nemohli dnes zůstat doma. Spali jsme sotva čtyři hodiny.“
„A já jsem taky děsně utahaná,“ připojila se Lauren. „Cha, ta do školy jít
může,“ ohrnul James ret. „Nemá kocovinu a v kampusu beztak půlku
noci prožvaní s Bethany.“
„Trhni si, Jamesi!“
Zara se nervózně podívala na hodinky. „Mám důležitou schůzku,“ zopakovala, „a
nehodlám se celý den užírat strachy, že vy tři se tady doma
rvete jako psi. Půjdete do školy, jasné?“
„Tak moment!“ vyletěl Kyle naštvaně. „To James a Lauren se hádají, ne já!“
„Všichni tři!“ dodala Zara. „Už mám zpoždění. Večer se vrátím, a jestli se
dozvím, že některý z vás se ulil ze školy, bude mít průšvih!“
Zara se dopáleně vyřítila ven k autu, pak se vrátila a z kuchyňské linky drapla
kabelku.
„Jste oba idioti,“ zavrčel Kyle a tryskem se hnal oblékat. „Jestli se vy dva
nepřestanete aspoň na pět minut štěkat, nejspíš nás ještě
vykopnou ze školy!“

* * *

Pro Jamese bylo to ráno jako noční můra. Když je člověku na zvracení a touží
jen po klidu a tichu, dvouhodinovka výtvarné výchovy v devátém
ročníku není to pravé ořechové. Studenti hulákali přes celou učebnu, učitelka
ječela na studenty, že to zátiší flákají, a navíc probíhala hra
hoď gumu nebo cokoli jiného spolužákovi co nejprudčeji na hlavu. Hodina angličtiny
před obědem byla mnohem klidnější, ale James se při pohledu
na rozvrh zhrozil, protože celé odpoledne byl tělocvik.
Zapomněl si sportovní oblečení, což znamenalo, že buď bude po hřišti běhat v
nehygienických hadrech, co mu půjčí učitel, nebo se vymluví na
nemoc. James se s tělocvikáři na zdejší škole ještě nesetkal, ale z předchozích
zkušeností věděl, že učitel žáka omluví jen v případě, že
dostane vzkaz od rodičů nebo vidí nějaký nezpochybnitelný problém, třeba chybějící
končetinu nebo sekyrku trčící ze studentovy hlavy.
James usoudil, že jedinou možností je zdrhnout. Sotva se ozval zvonek
ohlašující oběd, se stovkami dalších dětí vyběhl z hlavní brány ke
krátké řádce obchodů a odtud běžel pořád dál. James to tam moc neznal, ale asi dva
kilometry od školní budovy autobus projížděl slušně rozlehlou
nákupní zónou, a tam tedy zamířil.
Spěchal úzkou nedlážděnou uličkou. Doprava byla mírná, ale všichni jezdili jak
vrazi, takže v zatáčce si člověk musel dávat pozor. Slunce
bylo skryté za mraky a kombinace venkovského vzduchu a svižné chůze projasnila
Jamesovi hlavu. U snídaně do sebe nasoukal jenom pár soust
cereálií, a než dorazil k obchodům, cítil už pořádný hlad.
Ze všeho nejdřív přemýšlel, kde se dá koupit veganské jídlo. Když ale míjel
cestovní kancelář a pekařství s perníkovými panáky a velkými
šlehačkovými dorty ve výloze, uvědomil si, že tam je úplně sám a že může jíst, co
se mu zachce. Prošacoval kapsy saka a s úlevou objevil
pětilibrovku a pár drobných.
 A co bylo ještě lepší, na protější straně ulice zahlédl bufet s hamburgery. Byl
to takový staromódní podnik, kde na umakartových stolcích
stály jídelní lístky zatavené v laminátu a vedle nich byl kečup v nádobkách ve
tvaru obřího rajčete. Bylo tam rušno, ale ne narváno. Číšnice na
Jamese broukla, ať se posadí, kam chce.
O deset minut později před něho postavila kolu a oválný talíř vrchovatě
naložený hranolky a mamutím dvojitým masovým hamburgerem, který byl
plněný houbami a grilovanou cibulí.
James byl po alkoholu z předchozí noci ještě dehydrovaný, takže nejdřív do sebe
nalil polovičku koly a potom se vrhl na jídlo a ukousl si
obrovitý kus.
Byla to ta nejchutnější věc, jakou vzal do úst už po řadu dní, takže se nemohl
nabažit horkého pramínku tuku, který vytékal z masa, a ostré a
chrupavé cibule. Když se však chystal urafnout druhé sousto, zadíval se na dva
pláty mletého hovězího a musel se zamyslet.
Vzpomněl si, jak četl, že hamburgery se vyrábějí z tuhého starého masa, které
pochází z dojnic, jež jsou na produkci mléka příliš staré.
Továrny na mléko, jak je označili v jedné knize. Většinu života stráví nacpané
do malých plechových boxů, jsou napumpované hormony a
antibiotiky, neustále březí, aby vyráběly maximum mléka. A teď si James při pohledu
na svůj roztavený sýr vybavil fotografii z knihy, na které
byla kráva se zánětem vemene, a historky o tom, jak do mléka prosakuje hnis plný
bakterií.
„Jak ti chutná, mladíku?“ zeptala se číšnice.
„Mmm, dobrota,“ přikývl James a konečně si ukousl podruhé.
Byl to vážně stejně dobrý hamburger jako ty, které snědl kdykoliv předtím, ale
informace nastudované k misi mu nedovolily oddělit kruté
výjevy od jídla, které si kladl do úst.
James neměl v úmyslu stát se vegetariánem, ale zatímco si cpal jídlo do úst,
měl nepříjemný dojem, že odteď ho bude hryzat svědomí pokaždé,
když dostane chuť na kousek masa.

18. OBĚD

James vůbec netoužil nechat se nachytat, jak se plíží ke školnímu autobusu, ale
z toho důvodu byl vydán na milost místní autobusové dopravě;
spoj jezdil jen jednou za hodinu a vesnici Corbyn Copse míjel ve čtyřkilometrové
vzdálenosti. Dva kilometry šel z vedlejší vesnice pěšky, ale
pak se na něho usmálo štěstí a zastavil mu jeden z postarších demonstrantů.
„Volala jsem ti šestkrát na mobil,“ vyjela na něho Lauren. „K nám do třídy
vtrhla slečna Hunterová a vyptávala se, jestli vím, proč jsi nebyl
na tělocviku.“
Pravda doslova bila do očí a James se ani nesnažil zapírat. „Šíleně mě bolela
hlava, tak jsem to zabalil.“
„Zara bude blahem bez sebe. Poslali domů dopis a zítra máš jít k vedoucímu
ročníku.“
„No super,“ zabručel James otráveně a sesunul se na židli. „Ale hele, když budu
mít kliku, tak mě na pár dní vyloučí ze školy, jupí.“
„A co tvůj mobil?“ dorážela Lauren.
„Dnes ráno tu byl takový zmatek, že jsem ho nejspíš nechal nahoře v džínách, co
jsem měl na sobě včera večer.“
„Potřebujeme nutně mluvit se Zarou, ale nemůžeme se jí dovolat,“ vysvětlila
Lauren.
„Co se děje?“
Ryan si vzal slovo. „Ozvala se jedna moje sympatizantka z Aliance. S Annou se
známe už dlouho, ještě z dob, než vznikla Zebra osmdesát
čtyři.“
„To je ta paní, co pomáhala včera večer s pohoštěním na univerzitě,“ dodala
Lauren.
 James přikývl. „Jo, vzpomínám si; milá a přátelská.“
„No, tak Anna mi dnes ráno volala,“ pokračoval Ryan. „Většinu experimentů
provádí Malarek na myších, krysách a králících, ale pořád ještě
využijí měsíčně tak dvě stovky psů, no, a Aliance strávila roky pátráním, kde je
chovají. Anna teď dostala tip na psí kotce v Trowbridge, asi
padesát kilometrů jižně odtud.“
„Ta informace je solidní?“ zajímal se James.
Ryan přikývl. „Poslala tam dolů lidi, aby trochu čmuchali, a zdá se to jisté.
Mají tam klece a kůlny, kde chovají psy na domácí mazlíčky, ale
taky tam jsou speciální kotce, kde v izolaci rostou štěňata určená k experimentům.“
„Proč v izolaci?“ nechápal James.
„Vědci nepotřebují štěňata, která se válejí v trávě a chytají nemoci a
parazity, co by jim mohly pokazit výsledky pokusů. Potřebují psy, co
hned po narození byli odděleni od matky a drženi o samotě.“
„Anna vede misi za záchranu co největšího počtu psů a akce se má uskutečnit
právě dnes v noci,“ vysvětlovala Lauren, zatímco sypala
nakrájenou cuketu do pánve plné zpěněné cibule.
„Stáhni oheň, ať to nespálíš!“ napomenul ji Ryan naléhavě. „Vtip je v tom, že
mě na tu akci pozvala taky. Než se ale do něčeho podobného
pustím, potřebuju Zařin souhlas.“
„Proč?“ divil se James.
Do Ryana vjel náhle vztek. „Včera večer jsme se Zarou měli rozhovor a ona se
naprosto jasně vyjádřila v tom smyslu, že pokud jedinkrát
vybočím z lajny, skončím zase za mřížemi.“
„Kdy jste Zaře volali naposledy?“ zajímal se James.
„Těsně předtím, než ses objevil ve dveřích,“ řekla Lauren. „Už jsem jí nechala
moře vzkazů v hlasový schránce.“
„Zkusila sis promluvit s operátorem nebo někým, kdo má na ústředně přidělenou
naši misi?“
„Jo,“ povzdechla si Lauren. „Tvrdili, že Zaru nemůžeme rušit, protože má něco
naléhavýho. Ptala jsem se, jestli do naší mise může mluvit i
někdo jiný než Zara, ten operátor se dokonce poptával kolem, ale nikdo nic
nevěděl.“
„V takovém případě to je na nás,“ rozhodl James. „Co na to říká Kyle?“
„Není tady,“ odpověděla Lauren. „Po škole se tu objevil Tom a odjeli jeho autem
do města na kari.“
„Bezva,“ zavrčel James, protože mu došlo, že pokud je Kyle s Tomem, nemůže mu
zavolat ohledně žádné věci týkající se mise. „Takže musíme
rozhodnout my sami. Jestli tě zajímá můj názor, Ryane, potřebujeme, aby ses do
Aliance zapojil co nejdřív.“
„Přesně to tvrdím i já,“ přikývla Lauren a ze skříňky vyndala tři talíře.
Ryan mezitím z trouby vytáhl ořechovou sekanou.
„Ale jeden z nás by tě měl doprovodit,“ dodal James. „Třeba bychom tam poznali
pár zajímavých aktivistů.“
Ryana i Lauren jeho návrh zřejmě překvapil. „Přece se tam nemůžu objevit s
puberťákem v patách!“ namítl Ryan.
„Nejspíš máš pravdu,“ souhlasil James, který si teď připadal maličko hloupě.
„To jsem akorát myslel nahlas.“
„Ale dobrý by to bylo,“ dumala Lauren. „Anna je vážně moc milá a má čtyři
dcery. Možná bys jí mohl napovídat, že Zara je pryč a já že jsem
ještě moc malá, než abych zůstala sama doma. Pak bych mohla spát v autě nebo tak
něco.“
Ryan si ten návrh rovnal v hlavě a zatím rozděloval ořechovou sekanou na tři
talíře. „Anebo,“ zvedl vzrušeně ukazováček, „máš ráda pejsky,
Lauren?“
Lauren se usmála. „Miluju pejsky. Vždycky jsem moc chtěla pejska, když jsem
ještě byla malá, ale v našich činžácích byli zakázaní.“
„Ne snad, že by to místním darebákům znemožnilo vlastnit rotvajlery a pitbuly,“
dodal James.
 „Dobrá,“ zazubil se Ryan. „V tom případě máme záminku, aby Lauren mohla jet se
mnou a pomáhat. Víte oba určitě, že tohle u Zary projde?“
„Beru si za to zodpovědnost!“ prohlásil James. „Je to přece zatraceně komický,
když si Zara kliďánko zmizí uprostřed mise. O co jí jde?“
„Nenadávej na ni, dokud to nezjistíš!“ okřikla ho Lauren přísně. „Co ty víš,
třeba se objevila krizová situace na jiný misi, nebo něco
jinýho.“
Ryan sáhl zatím po mobilu. „Anno, mám dobré i špatné zprávy. Dobrá zpráva je,
že pokud ještě stojíš o mou pomoc, jsem dnes večer k dispozici.
Špatný je to, že Zara je mimo a já mám menší problém s hlídáním té nejmenší. Co
bys řekla, kdybych malou Lauren přivedl jako dalšího
pomocníčka?“

Jejich jediné auto měla Zara, takže Ryan objednal taxi, které je zavezlo k
patnáct kilometrů vzdálenému mnohaposchoďovému parkovacímu domu
uprostřed Bristolu.
Po betonovém schodišti páchnoucím močí vyšlapali do pátého patra, kde Ryan
zaklepal na dveře s nápisem SANITA. Dveře otevřel muž s dredy,
který se jmenoval Lou, a všichni vešli k němu do pochmurné místnosti, kde podél
jedné stěny stály mopy v plechových kbelících a police byly plné
čisticích prostředků.
„Znáš pravidla,“ řekl Lou. „Všechny musím prohlídnout kvůli odposlechu.“
„Ta pravidla jsem dělal já!“ zazubil se Ryan a nechal si bez odporu popleskat
po kapsách. Pak si stáhl tričko, vyzul tenisky a kalhoty
spustil ke kotníkům. Sotva Lou skončil s kontrolou jeho obuvi, rozpačitě se obrátil
k Lauren.
„Ale to samý musím udělat i se slečinkou,“ zabručel, i když se mu očividně
nezamlouvalo, že by jedenáctileté holce měl nařídit, ať se
svlékne.
„To je v pohodě,“ usmála se Lauren a přetáhla si tričko přes hlavu. Ryan jí
doporučil, ať mobil nechá doma, takže u sebe měla jen klíče od
domu a pár liber v drobných.
Jakmile měli formality za sebou, Ryan a Lou si padli do náruče.
„To byla doba,“ křenil se Lou. „Promiň, že jsem tě do lochu nikdy nepřišel
navštívit, ale já nikdy moc nevylézám na světlo.“
„S tím si nelam hlavu,“ uklidnil ho Ryan. „Ocenil jsem každého, kdo si dal tu
práci a přišel, ale upřímně, návštěvy mi to dělaly ještě
horší.“
Lauren si opět nazouvala tenisky; Lou v ní probudil zvědavost. Domnívala se,
že policie jim poskytla snímky všech Ryanových blízkých
spolupracovníků, ale tento svérázný černoch by se zapomenout nedal. Byla si jistá,
že jeho fotku nikdy neviděla.
Všichni pak zamířili zpátky na parkoviště, kde vyhledali otřískaný opel astra.
Ryan se posadil dopředu vedle Loua a Lauren vklouzla dozadu.
„Auta jsou dneska kapku problém,“ vysvětloval Lou, když couval z parkoviště.
„Všude jsou kamery na měření rychlosti, co dokážou přečíst každé
poznávací číslo. Na žádnou útočnou akci nejedeme ve vlastních vozech. Na dražbách
si vybírám levný a nenápadný auta a dávám na ně falešný
značky.“
Ryan přikývl. „To asi přijde na pěkný prachy.“
„Aby ne. Vím, že Madeline Laingovou nemůžeš vystát, ale peníze nám nikdy
nechybějí. A jestli do budoucna policie zavede lepší sledovací
technologie, automaticky se nám operace v terénu prodraží.“
„Pomalu se měníme na policejní stát,“ povzdechl si Ryan.
„Moje řeč,“ přikývl Lou; auto vyjelo z mnohapatrových garáží do denního světla.
„Takže vy s Annou to držíte v utajení?“
„V sakra utajení,“ potvrdil Lou. „V podstatě to jsme my dva a hrstka lidí ze
starých časů. Jsme součást Aliance, ale nepleteme se do ničeho,
co se koná dál od Malareku, držíme se svých konkrétních operací. Z našich lidí,
kteří s námi dělají pravidelně, neznáš asi jen Anniny dvě
nejstarší dcery.“
„Ve skutečnosti jsem jejich kmotr,“ pochlubil se Ryan. „Kdybych měl aspoň pár
drobáků, koupil bych jim dárek k osmnáctinám.“
„Slyšel jsem, že v Corbyn Copse máš pěkný domek.“
„Ten je za Zařiny peníze; její manžel dělal do ropnýho průmyslu a při rozvodu
jí vyplatil obstojnou sumičku.“
„Zvláštní,“ zazubil se Lou. „V životě by mě nenapadlo, že se usadíš v domě, s
dětmi a tak.“
„Mě jakbysmet,“ přikývl Ryan a Lauren ve zpětném zrcátku zahlédla odraz jeho
obličeje. Bylo znát, jak moc je mu nepříjemné, že musí lhát
kamarádovi.

19. DĚVČATA

Už se snášela tma, když astra zajela na odpočívadlo u křižovatky dvou rušných

silnic A-třídy. Lauren vystoupila z vozu a Lou jí vysvětlil
cestu.
„Zavezl bych tě tam, ale máme zpoždění. Teď jdi rovně asi kilometr. Je to
bezpečné, celou tu dobu se můžeš držet na travnaté krajnici. Je to
hned první dům, na který narazíš: moderní, z červených cihel, s plastovými okny a
vzadu se stájí. Vědí, že přijdeš.“
„V kolik byste se měli vrátit?“
„Těžko říct,“ pokrčil Lou rameny. „To záleží na tom, jak to bude odsejpat.
Hádám někdy mezi půlnocí a třetí ráno.“
„Nebo vůbec, pokud nás skřípnou,“ dodal Ryan.
„Fajn,“ kývla Lauren, naklonila se do auta a vlepila Ryanovi pusu na tvář.
„Hodně štěstí, lidi. Doufám, že všechno klapne podle plánu.“
„Díky,“ rozzářil se Ryan, zaskočený Laureniným náhlým a nepředstíraným projevem
láskyplnosti.
Jakmile auto zmizelo z dohledu, Lauren se pomalu vydala k domu. Cestou si
uvědomila, že si upřímně přeje, aby Ryan, Lou a Anna ty pejsky
zachránili. Mrzelo ji, že nemůže jít s nimi, protože její výcvik špiona by se jim
jistě hodil.
„Ty jsi určitě Lauren,“ usmála se mladá žena o pár minut později, když Lauren
prošla přední brankou. Žena se pohybovala jen obtížně, protože
v každé ruce jí visel jeden barel dezinfekce.
„A ty jsi určitě Annina dcera,“ usmála se Lauren. „Jsi jí děsně podobná.“
Dvacetiletá dívka přikývla. „Já jsem Miranda. Moje sestra Adelaide je v domě a
ukládá k spánku obě mrňata.“
„Mrňata?“ podivila se Lauren.
„Naše nevlastní sestřičky, Polly a Cat. Jsou jim tři a čtyři roky.“
„Ale tady nebydlíte, viď?“ nadhodila Lauren.
Miranda zavrtěla hlavou. „Dům patří jednomu z našich stoupenců, který ho
obvykle pronajímá, ale jeho poloha je pro dnešní akci ideální. Chceš
se zajít podívat dozadu do stájí, jak jsme to připravili?“
„Jasně,“ přisvědčila Lauren. „A nechceš pomoct s jedním tím barelem?“
„To už zvládnu,“ řekla Miranda a s námahou obešla dům.
Stáje měly boxy pro deset koní a svítily čistotou. Patřil k nim travnatý padok
obehnaný úhledným dřevěným plotem, ale nikde nebylo vidět
jediného koně. Většina dveří do boxů byla otevřená a uvnitř každého bylo vidět
dřevěný stůl s řádkou plastových misek.
„K čemu to má sloužit?“ nechápala Lauren. „Myslela jsem, že ty psy už drželi v
izolaci.“
„Nikdo z našich lidí uvnitř těch izolačních kójí nebyl, ale naše zdroje soudí,
že psi jsou chovaní v hodně nečistých podmínkách. Štěňata jsou
nesmírně hravá, a když je oddělíš od sourozenců a strčíš je do mrňavý klece bez
hraček, nemají na hraní nic než vlastní výkaly.“
„Myslíš jako moč a hovínka,“ pokrčila Lauren při té představě nos.
 „No jo, promiň. Náš tipař tvrdí, že klece se jednou týdně vystříkají hadicí,
ale psy dezinfíkujou až těsně předtím, než je odešlou do
Laboratoří Malarek.“
„Fuj, to je fakt hnusný!“ povzdechla si Lauren. „Jak někdo může zvíře nechat
žít v takových podmínkách?“
„Já vím, člověku se tomu nechce ani věřit, co? Vážně oceňuju, že nám chceš
pomoct. Podobnou situaci jsem už zažila a umýt všechna zvířata
chce silný žaludek; mně ovšem bude stačit, když budeš běhat do domu pro kbelíky
horké vody.“
„Udělám všechno, co zvládnu,“ slíbila Lauren. „A co se s těmi štěňaty stane
pak?“
„Dlouho je tady nechat nemůžeme; během těch let jsme vybudovali síť
neoficiálních útulků pro zachráněná zvířata, takže nakonec každé najde
dobrý domov.“

Než bylo ve stájích všechno hotovo, obě malé holčičky usnuly. Dům nebyl velký, ale
v porovnání s omšelou chalupou v Corbyn Copse připadal Lauren
prostorný. Seděla v obývacím pokoji mezi Adelaide a Mirandou, nohy v ponožkách si
opírala o konferenční stolek a na klíně držela misky s
ochucenými čipsy, které všichni společně ujídali.
Televize byla puštěná, ale děvčata ji ve skutečnosti nesledovala. Lauren spíš
naslouchala historkám, které jí vyprávěly obě starší dívky.
Podle všeho měly hodně zvláštní dětství. Jejich otec odešel od rodiny, když byly
ještě batolata, a Anna se hnutí za osvobození zvířat věnovala
na plný úvazek, takže rodinu živila jen z darů a sociálních dávek. Jednou obě děti
dokonce strávily osmnáct měsíců v pěstounské péči, protože
jejich matka byla ve vězení.
Ale dívky kvůli ničemu ze svého dětství nezatrpkly. Maminku neskrývaně
zbožňovaly, i když z nevlastního otce tak odvázané nebyly, a vyprávěly
Lauren svoje neuvěřitelné zážitky z mnoha dobrodružství. Jako desetileté holky
utekly o půlnoci jen v županech, aby ukryly klece s králíky,
protože jejich dům prohledávala policie. V pubertě je dospělí pašovali v kufru auta
z Rumunska, kde se všichni zúčastnili protestů proti krvavým
zábavám se psy, a po žhářském útoku na obchod s masem strávily tři měsíce v
pasťáku.
Lauren byla rozený cynik, ale tyhle vtipné a chytré mladé ženy na ni udělaly
hluboký dojem. Mohly však vyprávět sebevíc zajímavě, včera večer
Lauren šla spát až po půlnoci a nakonec bitvu s padajícími víčky prohrála.

Lauren se s úlekem vytrhla ze sna, který vmžiku zapomněla. Televizor byl vypnutý a
Miranda s Adelaide v pokoji nebyly; z chodby však slyšela
rozhovor.
Honem si nazula tenisky a hnala se do kuchyně; přitom se v duchu modlila,
aby nezaspala to nejlepší vzrušení. Kolem jídelního stolu
posedávalo či postávalo šest lidí, kteří zaháněli spánek hrnky kávy.
Nově příchozími byli Phyllis a Ken, manželé ve středním věku, student Jay, se
kterým chodila Adelaide, a starší muž, který se podle typického
koženého kufříku dal snadno zařadit jako lékař, v tomhle případě veterinář.
„Aáá, tady jsi,“ kývla Miranda.
„Přišla jsem o něco?“ vyhrkla Lauren dychtivě. „Nenechali jste mě všechno
zaspat, že ne?“
„Žádný strach!“ usmála se Miranda. „Před půlhodinou volal Lou. Bezpečnostní
opatření byla k smíchu; dovnitř a ven se jim povedlo dostat bez
problémů. Měli by se tu ukázat za deset nebo patnáct minut. Teď tedy máme jediný
problém, a to postarat se o sedmdesát tři štěňat bíglů.“
„S kolika jste počítali?“ vyzvídala Lauren.
„Tak s třiceti až čtyřiceti,“ odpověděla Miranda. „Dobře, že jsi tady. Vážně
musíme psy umýt a odvézt do útulků ještě před rozedněním.“
20. PSI

Když pak dorazila dvě vozidla, vypuklo nefalšované peklo – Ryan a Anna v
sedmitunovém náklaďáku a Lou ve vauxhall astra. Vládla černočerná
tma, takže Lou namířil reflektory svého auta na náklaďák a nechal je rozsvícené,
aby mohli pracovat při světle.
Lauren a ostatní si nasadili roušky na ústa a nos a navlékli si tlusté gumové
rukavice. Anna zvedla ocelové dveře vzadu na náklaďáku.
Vyvanula z něj vlna takového puchu, že Lauren by nikdy nevěřila, že něco takového
je vůbec možné. Strhla si masku a odklopýtala ke krajnici, aby
se vyblinkala. Phyllis reagovala navlas stejně a ostatním se zvedal žaludek
naprázdno.
„Už je to dobré?“ zeptala se Miranda jemně a pohladila Lauren po zádech.
„Nechceš třeba trochu vody?“
„Pomáhej psům,“ lapla Lauren po dechu a vrávorala zpátky do domu. „Budu v
pohodě.“
Vběhla do kuchyně a vypláchla si ústa vodou. Cítila se mizerně, ale byla
odhodlaná vrátit se ven a být trochu užitečná.
Štěňata přivezli na podlaze náklaďáku v kartónových psích přepravkách. Každá
byla určena pro jedno zvíře, ale štěňat bylo oproti očekávání
tolik, že zachránci museli do některých z nich strčit hned dva tvorečky.
Lauren statečně bojovala s tím puchem; popadla dvě přepravky, které jí z ložní
plochy podávala Anna. Když s nimi běžela ke stájím za domem, z
jedné přepravky znělo kňučení dvou vyděšených štěňat, jež drápala do stěn vězení,
zatímco osamělé štěně v druhé přepravce se vyděšeně tisklo ke
stěně.
V každém boxu byl samostatný kohoutek se studenou vodou. Teplá voda přitékala
jedinou společnou dlouhou hadicí, nataženou z kuchyně, a
Adelaide všechny požádala, ať s ní šetří, protože bojler není bezedný.
Lauren zamířila do prázdného stájového boxu, na kamennou podlahu postavila
přepravky a zmáčkla vypínač. Ve světle spatřila skládací stůl se
třemi miskami. To tiché štěně jí dělalo starosti, proto chtěla začít s ním, ale
sotva přepravky odložila, ti dva se začali rvát a Lauren viděla,
jak drápou do dýchacích otvorů.
Nebyla zvyklá zacházet se zvířaty, proto se jí srdce bláznivě rozbušilo, když
otevřela kartónové víko a – se zakloněným obličejem, aby
nevdechla puch a opět se nepozvracela – vytáhla vychrtlou a svíjející se věcičku,
sotva větší než morče. Gumovou rukavicí pejska sevřela kolem
tělíčka, ale ten se začal zběsile kroutit a ňafat.
Lauren bylo při pohledu na stav tvorečka až do pláče. Očka měl zářivá, ale
hnědobílý kožíšek byl zmazaný dožluta a srst slepená zaschlými
šmouhami výkalů.
„Chudáčku,“ dusila se Lauren, ale pak vyděšené štěně skoro pustila na zem,
protože jí vystříklo proud teplé moči po celé dálce paže. Honem
štěnětem plácla do první z prázdných misek; v tom okamžiku se v stájovém boxu
objevila Phyllis s hadicí horké vody.
„Mám ti napustit teplou vodu?“
„Asi jo,“ usmála se Lauren rozpačitě.
Phyllis zvracela současně s Lauren, ale zřejmě jí chyběla stejně silná vůle
nevolnost překonat, takže pořád vypadala dost zeleně. Se
zadrženým dechem naplnila druhou i třetí misku.
Mezitím Lauren popadla z podlahy hadici se studenou vodou a otočila kohoutkem.
S pocitem surovce začala studenou vodu ukapávat do první mísy
a pejsek naříkavě ňafal, jak mu voda šplouchala na packy.
Zvířátko se vzpínalo po straně misky a snažilo se vyškrábat ven, takže Lauren
ho musela jemně přidržet ve středu misky, aby mu mohla namočit
kožíšek. Vymývala mu z něj špínu, ale pejsek žalostně kvílel.
„Já vím, že to není příjemný,“ konejšila ho Lauren. „Ale až skončíme a najdeme
ti hezký nový domov, budeš se cítit o moc líp, uvidíš.“
 „Výborně, už jsi začala,“ pochválil ji Ryan, který k ní přistoupil a přitom si
natahoval rukavice. „Něco ti navrhnu, já si vezmu na starost
tu nejhorší špínu a ty provedeš dezinfekci a závěrečný opláchnutí.“
Lauren podala Ryanovi hadici a sledovala, jak předvádí techniku vybroušenou
zkušeností z mnohaletého zachraňování zvířat.
„Začneš u hlavy a pak pomalu kloužeš dlaněmi po délce těla,“ vysvětloval.
„Vždycky postupuj od hlavy k ocasu; tak je menší pravděpodobnost,
že chytnou nějakou šerednou infekci do očí nebo tlamy.“
Zatímco Ryan zručně vymýval z pejska výkaly a nůžkami odstřihoval zknocené
uzlíky srsti, Lauren do druhé mísy nalila dezinfekci s roztokem
psího šamponu.
„Štěňata vždycky pijí z vody na koupání, a sotva ucítí chuť šamponu, začnou
vyvádět,“ upozornil ještě Ryan. „Počítej s tím, že budeš skrz
naskrz promočená.“
A skutečně, sotva Lauren posadila roztřesené štěně do teplé, napěněné vody,
začalo šílet. Stříkla šampon rovnou do kožíšku a rozemnula ho do
pěny. Asi po minutce se ten nebožáček uňafal do stavu absolutního vyčerpání, takže
než ho Lauren přendala do třetí mísy, aby mu z kožichu
vypláchla šampon, horečně oddechující štěně se už ani nebránilo.
Pak na pejska stříkla deodorant, poprášila ho pudrem proti blechám a bleskově
ho vydrbala v ručníku. Nakonec ukázala uzlíček Ryanovi, který
už hadicí oplachoval další štěně.
„Teď konečně vypadá jako pes!“ prohlásila a zubila se dojatě na naštvané
klubíčko v dlaních.
„Výborně,“ kývl Ryan. „Dobrá práce. Odnes ho k veterináři v boxu číslo dvě a
zase se vrať.“
„Tak jdeme, pejsku,“ zářila Lauren a vyběhla z boxu. Minula další očistné
operace v sousedství. „Ten velkej pán ti nejspíš vrazí pigáro do
prdelky, ale pak už tě čeká jen stáj s vodou a vegetariánskou pejsci baštou. A
konečně se budeš moct zkámošit s ostatními štěňaty.“

O devadesát minut později Lauren donesla k veterináři už jedenácté vlhké štěně.

Veterinář se zdál být sympatický chlapík, ale ze čtyř stran
současně se na něho valila umytá štěňata, takže na klábosení vážně neměl čas.
Když se Lauren vracela do boxu za Ryanem, objevila se před ní Miranda.
„Vypadáš vyřízené,“ prohodila. „Phyllis chystá v kuchyni něco teplého k pití.
Nechceš si dát na deset minut pauzu?“
„Ale co Ryan?“ zeptala se Lauren.
„Zatím mu pomůžu já, a až se vrátíš, udělá si přestávku on.“
Teprve v kuchyni si Lauren naplno uvědomila, jak příšerně vypadá. Džíny i
tričko měla postříkané mydlinkami, špinavou hnědou vodou a stopami
několika psích počurání a jednoho poblinkání. Na smrdutý puch si postupně zvykla,
ale uměla si domyslet, že tak děsně ještě v životě nesmrděla,
a to včetně doby, kdy při základním výcviku na agenta CHERUB strávila pět dní v
tropické divočině.
Podlaha původně čisťounké kuchyně byla zalitá hnědavou břečkou.
„Posaď se,“ vybídla ji Phyllis. „S tím nepořádkem si nedělej starosti; až
vykoupeme všechny psy, vydrbu to tady louhem. Co bys chtěla k pití?
Caj, kávu, kakao ze sójového mléka?“
„Kakao,“ usmála se Lauren, posadila se ke stolu a vysloužila si tím hnusně
svědivý pocit mokrých kalhotek přilepených na zadek.
Než mikrovlnka ohřála hrnek kakaa, Lauren si stáhla z obličeje roušku a z rukou
gumové rukavice, ze kterých vykoukly scvrklé prstíky. Na
opačné straně osmimístného jídelního stolu Adelaide zuřivě pracovala na moderním
laptopu se dvěma videokamerami a mnoha USB zasunutými do
zadních portů.
„Chceš vidět samu sebe při práci?“ nabídla se Adelaide.
Lauren si odnesla kouřící hrnek kolem stolu a zadívala se na největší monitor,
jaký kdy u laptopu viděla. Nahoře byl rozdělený do řady video
okének a dole byla spousta časových tabulek, diagramů frekvencí a tlačítek.
„Cú je to?“ zajímala se Lauren.
„Adobe Premiére, software na editování videa,“ objasnila Adelaide. „Sestavuju
ukázky pro tisk. Už jsme poslali e-mail BBC a ostatním velkým
sdělovacím organizacím se souborem fotografií, které jsme udělali v těch původních
kotcích. Teď tady edituju desetiminutový film, který pověsíme
na webovky Aliance Zebra.“
Při řeči Miranda přepnula na jeden ze záznamů ze stájí. Kamera zabírala Lauren
zezadu, jak zběsile drhne jedno ze štěňat, než ho přenese do
misky s dezinfekcí k poslednímu opláchnutí.
„Hustý!“ nadchla se Lauren. „Ale vůbec jsem neslyšela, že tam filmuješ.“
Ozvala se Miranda. „Byla jsi tak zabraná do práce, že jsi přeslechla, jak
přicházím ke dveřím stáje, a já tě nechtěla vyrušovat, protože ta
školačka, která pomáhá koupat zachráněné psy, byla prostě perfektní.“
„Hele, Ryan je v podmínce, a pokud ho někdo pozná…“
„Nedělej si těžkou hlavu,“ usmála se Miranda. „Na každičkém záznamu rozmažu
obličeje a pak zničím původní záznámy a smažu je i z harddisků
laptopu. A abychom měli ještě větší jistotu, Aliance má právníka, který sleduje
všechny naše výstupy sdělovacím prostředkům a překontroluje
každé video i fotografii. Nakonec pošle někoho ze svých asistentů, aby to
sdělovacím prostředkům odeslal z nějaké internetové kavárny, co má
provoz čtyřiadvacet hodin denně. Bude pak nemožné vystopovat právě naši lokalitu.“
„A kdy se to moje rozmazaný já objeví na webovkách Zebry?“
„Nejpozději za tři hodiny, aspoň doufám. Máme fantastické video o těch hnusných
podmínkách v psích kotcích. Lou dokonce natočil i dvě
štěňata, která v těch klecích pošla na infekci v ranách po celém těle.“
„Chudáčci,“ povzdechla si Lauren smutně.
„Je to hrůza, jak hnusně se dnes zachází se zvířaty,“ přikývla Miranda. „Ale
naštěstí hned po začátku úřední doby můžeme na věc upozornit
zvířecí policii a místní úřady. Té chovné stanici vezmou licenci a donutí ji zavřít
chov a přestat s podnikáním.“
„Aspoň to,“ řekla Lauren. „A vsadím se, že pak už žádná chovná stanice nebude
mít zájem zásobovat Malarek štěňaty.“
Adelaide přikývla. „Ale pokud ano, měli by to před námi radši utajit.“
Lauren dopila kakao a rázně postavila prázdný hrnek na stůl. „No,“ broukla,
„měla bych se vrátit do stájí, aby si Ryan mohl odskočit na kafe.
Hádám, že už zbývá vykoupat jenom tak dvanáct štěňat.“
Když Lauren otevřela dveře, za řadou stromů spatřila vycházející slunce.
Ohlédla se na kuchyňské hodiny a s ohromením zjistila, že je tři
čtvrti na pět.

21. KARBOŠEK

„Hej,“ zahučel Ryan a konečky prstů přejel Lauren po tváři, aby ji probudil.
Chlupatou hruď měl obnaženou a oblečený byl do Louových džin,
zjevně o hezkých pár čísel větších.
Lauren rozlepila oči a zjistila, že leží na pohovce, zavrtaná do spacího pytle
s obrázkem Bořka Stavitele. Skrz závěsy sálalo slunce.
„Anna ti chystá oběd,“ hlásil Ryan.
„Oběd?“ vyjekla Lauren. „Kolik je hodin?“
„Deset minut po jedné.“
„Tý jo! Zara už ví, kde jsme?“
„Mluvil jsem s ní,“ přikývl Ryan. „Tu noční akci a všechno odsouhlasila. Teď
sem jede a vyzvedne nás.“
Lauren zatáhla za zip na spacáku a posadila se, načež se jí vmžiku vrátily
vzpomínky na včerejší noc. Jakmile vykoupali poslední várku
štěňat, všichni zamířili do domu, aby se také opláchli, ovšem došla horká voda. Po
ledově studené sprše se Lauren vydrbala osuškou a oblékla si
příliš velké tričko a kraťasy, které patřily Mirandě.
 Jak se Lauren loudala do kuchyně, paže i ramena měla celé rozbolavěné od
včerejšího drhnutí psů.
„Ahoj!“ přivítala ji Anna zvesela; přistoupila ke stolu a nalila Lauren
sklenici pomerančové šťávy. „Měla bys chuť na veganskou vaječnou
topinku?“
„To zní super,“ usmála se Lauren a povytáhla si obří kraťasy, aby si mohla
sednout. Rozhlédla se a zjistila, že všechno kolem je bez
poskvrnky, nikde ani stopy po vybavení a potřebách, které používali v noci.
„Všichni psi jsou už pryč?“
Ryan si přisedl vedle Lauren. „Něco odvezl Lou a Adelaide s Mirandou pak
naložili zbytek.“
„Och,“ broukla smutně Lauren, protože by se moc ráda podívala, jak jsou ti
tvorečkové čisťoučcí a šťastní.
Annina topinka se objevila poprášená cukrem a obložená jahodami a kusem
melounu. Po námaze ze včerejší noci Lauren připadal ten horký sladký
chléb jako hotový balzám.
„Radši už pojedu, Ryane!“ oznámila Anna, když vypnula sporák a pod kohoutkem
opláchla pánvičku. „Ve tři musím Cat a Polly vyzvednout ze
školky. Mohla by Lauren domýt nádobí? Ty pak zamkni a klíče odevzdej zase Phyllis;
každý víkend ji najdeš demonstrovat před laboratořemi.“
„Žádný problém,“ souhlasil Ryan. „Vážně se nezdržuj, nás za půl hodiny vyzvedne
Zara.“
Když Lauren dojedla a ze dveří zamávala odjíždějící Anně, našla své tenisky a
vyšla ven trochu se nadýchat čerstvého vzduchu a naposledy se
kouknout do stájí. Se sevřeným hrdlem si představila ty desítky vyděšených štěňat v
autě a náklaďáku, jak v pachu dezinfekce míří do psích
útulků.
A připadala si taky hrdá. Tvrdě pracovala, tvořila součást bezvadného týmu a
neměla pochyb, že záchrana pejsků je správná věc. Krádež zvířat
byla samozřejmě protizákonná a některé pokusy na zvířatech byly určitě důležité pro
rozvoj lékařské vědy, ovšem nic z toho nemohlo omlouvat tu
krutost, s jakou majitelé chovné stanice nutili tvorečky žít ve vlastních výkalech.
Sotva Lauren zamířila zpátky k domu, zaslechla teninké kníknutí. Pár vteřin
stála jako socha a snažila se sama sobě namluvit, že to jen ve
větru vrzly dveře u stáje. Zamířila pryč, ale zvuk se opakoval a tentokrát
jednoznačně zněl jako naříkající štěně.
„Co je?“ zvolala Lauren hlasitě, ale hned ji trklo, že se chová jako idiot.
Štěně si s ní mohlo jen těžko popovídat, no ne?
Nejdřív se chtěla rozběhnout do kuchyně a přivést Ryana, ale pejsek byl někde
blízko a ona ho nechtěla ztratit. Na třicet metrů kolem sebe
neviděla nic, což znamenalo, že tvoreček musí být v jednom ze stájových boxů.
Boxy měly dveře rozdělené vodorovně vpůli, aby koně mohli vystrkovat hlavu ven.
Lauren otevřela horní část nejbližších dveří a naklonila se
dovnitř, aby cvakla vypínačem.
„Ale kuk na tebe!“ zahihňala se při pohledu na minipejska, jenž se u zadní
stěny krčil na holé betonové podlaze. „Tak oni tě tu zapomněli?“
Strčila do dolní půlky dveří a vešla do boxu. Štěně s hnědou tvářičkou z lidí
zatím poznalo jen pomocníky v útulku, veterináře a další osoby,
které neměly na práci nic lepšího než mu strčit hlavu do mísy s dezinfekcí, proto
ho setkání s Lauren nijak nenadchlo. Dalo to jasně najevo
vyceněním zoubků.
„Já ti neublížím,“ konejšila Lauren pejska něžně, když nacouval do rohu.
Lauren se shýbla, aby vrčící mládě popadla, ale v tom jí ty obří kraťasy
sklouzly z boků a štěně vyrazilo ze stájových dveří, které nechala
hloupě dokořán.
Než si kaťata stačila vytáhnout, štěně už běželo po dvoře před stájemi.
„Ryane!“ zavřískla Lauren zběsile, zatímco štěně pádilo po štěrkové cestičce
vedoucí k padoku.
Lauren věděla, že za každou cenu musí štěně chytit dřív, než se dostane ke
stromům za plotem, protože v podrostu by ho už nikdy nenašla.
Naštěstí pejsek strávil celý svůj dosavadní život v kleci a v běhu extra nevynikal.
Jak se k němu Lauren blížila, jednou rukou si přidržovala
kraťasy a druhou se natahovala po štěněti, tvoreček zakopl o vlastní přední packy a
udělal kotrmelec, po kterém přistál na zádech.
Kupodivu se mu povedlo odkulit se z Laurenina dosahu a pak se tryskem pustil
zpátky na dvůr k Ryanovi, který vyběhl ven od dřezu s nádobím,
aby zjistil, co znamená to ňafání. Zůstal stát uprostřed cestičky a doširoka se
rozkročil, aby chytil štěně prchající před Lauren.
Ryanovi se povedlo dotknout se dlaní psího kožichu, ale štěně se překulilo do
strany a vykroutilo se mu.
„Já vůl!“ zařval Ryan a Lauren dál pokračovala v pronásledování.
Štěněti docházely síly a ona ho už málem držela, když náhle uhnulo z cestičky u
domu směrem k silnici. Lauren od něj dělily sotva dva metry,
když doběhlo na štěrkem vysypanou příjezdovou cestu před domem. Zaslechla troubení
a od štěněte vzhlédla na poslední chvíli, aby spatřila
blížící se Zařin veliký modrý minivan.
Lauren při tom pohledu zalil slepý děs. Čas se zastavil a ona jenom němě
třeštila oči na Zařiny sluneční brýle a ústa otevřená úlekem
dokořán. Vůz jel příliš rychle a nebylo možné ho zabrzdit včas. Lauren stihla pouze
zvednout paže před obličej, aby přitlumila nevyhnutelný
náraz.
Naštěstí Zara měla nohu na brzdě, a tak než do Lauren s tupým buchnutím
narazila karosérie, auto v podstatě stálo. Loktem se o čelní sklo
udeřila do brňavky a rázem se jí celou paží rozlila elektrizující bolest.
Lauren však přežila horší věci, a navíc byla odhodlaná chytit pejska dřív, než
definitivně uteče. Taky byla příliš hrdá, než aby dala bolest
najevo; jen se skulila z karosérie, zaskřípala zuby a přidřepla, aby se podívala,
kam se podělo zvířátko poté, co zmizelo mezi předními koly.
„Zahlídla jsi ho?“ vřískla zoufale na Zaru, která zrovna vyskočila z auta.
„A co jako?“ běsnila Zara. „Jsi snad pomatená, že jsi vyběhla na cestu takhle
bez rozhlížení? Málem jsem tě rozmázla na placku!“
„Honím štěně,“ vysvětlila Lauren a napřímila se.
„Sakra práce, stojí na silnici!“ zavyl Ryan, když oběhl auto podél strany
spolujezdce.
Zara a Lauren se ohlédly a zjistily, že uprostřed silničky skutečně stojí
hnědobílý pejsek, lapá po dechu a otáčí hlavou kolem dokola, jako
by se rozhodoval, kudy pokračovat v útěku. O vteřinu později se z mírné zatáčky
vynořil malý nissan a skoro osmdesátikilometrovou rychlostí se
hnal přímo na štěně.
„Ne!“ vyjekla Lauren a v očekávání toho nejhoršího si zakryla oči. Ryan však
zachoval chladnou hlavu a vrhl se na asfalt. Proud vzduchu za
autem podrazil štěněti nožičky a Ryan to zmatené mládě polapil dřív, než si
uvědomilo, že ho málem přejelo auto. Ten skok přenesl Ryana do
druhého pruhu silnice a svištící náklaďák vztekle zatroubil a zakličkoval současně
s tím, jak Ryan dopadl na travnatou krajnici a sklouzl po
mírném svahu, pod kterým nakonec přistál ve změti planých květin.
Lauren a Zara nechaly projet ještě několik aut, než se v pauze mezi vozidly
rozběhly na druhou stranu. Lauren se pekelně ulevilo, když
zjistila, že Ryanovi se podařilo udržet mrskajícího se pejska v dlaních.
„Neublížil sis?“ starala se.
„Přežiju to,“ funěl Ryan, zatímco Zara mu pomáhala vstát. „Ale vinou toho
náklaďáku jsem zestárl o hezkých pár let.“
„A víš, co ti povím?“ zazubila se Lauren. „Toho pejska poznávám: hnědý obličej
a jedno oko maličko níž než to druhé. Tohle štěně jsem včera
večer vykoupala jako první!“
Ryan s úsměvem natočil štěně k sobě a pohlédl mu do očí. „Ten chudáček se
potřebuje pořádně napít, aby se co nejrychleji zchladil. Mám pocit,
jako bych držel ohřívací láhev s horkou vodou.“
 „Co s ním uděláme?“ naléhala Lauren.
„V tomhle domě ho nechat nemůžeme,“ rozhodl Ryan. „Musíme si ho odvézt k nám do
chalupy.“
„Může bydlet u mě v pokoji,“ zářila Lauren. „Podle mě to je osud – odjakživa
jsem si přála pejska.“
„Jenom na pár dní, dokud mu nenajdeme nový domov,“ upozornila Zara. „Mazlíčky
smějí mít jen červená trička, takže se do něj moc nezamiluj.“
„A navíc to je parádní risk,“ dodal Ryan. „Já a štěně bígla v jednom domě,
zrovna když jich Aliance osvobodila sedmdesát tři.“
„Karbošek,“ usmála se Lauren bez ohledu na všechna varování. „Bude se jmenovat
Karbošek.“

22. ČERVENEC

O tři týdny později

Byl nádherný červencový den a James se vrátil ze školy s vyhrnutými rukávy a s
čelem lesklým od potu. „Jsem doma,“ zahulákal.
Zara cosi houkla z kuchyně, ale James zamířil do obývacího pokoje. Karbošek se
zvedl, přiťapkal k němu a přátelsky vrtěl ocasem. Od toho dne,
co ho Lauren honila po stájích, vyrostl skoro dvojnásobně, a i když měli řadu
dobrých důvodů se štěněte zbavit, nikdo neměl srdce to udělat.
„Ahoj, kámo,“ zakřenil se James, když přidřepl a pročísl pejskovi hnědobílý
kožich. „Máš horečku, viď? Nevadí, už jsi dostal druhý očkování.
V příštím týdnu si vyrazíme na procházku, slibuju.“
Karbošek se překulil na záda a nechal se drbat na břiše.
„Ty jsi ale roztomilej,“ usmál se James. „Kdepak je balónek, co?“
Sáhl pod křeslo a vylovil růžový gumový míček. Karbošek věděl, co to znamená, a
nadšeně vyskakoval, když mu James hodil míček za pohovku. Pes
pohovku oběhl a objevil se s míčkem v tlamě.
„No ty jsi ale chytrý kluk!“
Karbošek sice rychle pochopil, že má míček přinést, ale trochu míň ochotně ho
odevzdával. James pejskovi páčil míček z čelistí a pejsek
mhouřil oči a vrčel, seč mu síly stačily.
„Hodnej kluk,“ usmál se James, když Karbošek hračku konečně pustil.
Sklonil se k pejskovi, pohladil ho a nechal si olíznout tvář. Při pohledu do
těch oddaných hnědých očí nemohl prostě cítit nic než lásku.
Když James vyfasoval další olíznutí, zvedl Karboška do náruče a vlepil mu pusu na
hlavu.
„Ty jsi ten nejroztomilejší pejsek na světě, viď?“ hladil štěně. „Kdopak je
roztomilý pejsek, pověz!“
„Takhle se nad zvířaty rozplývá vždycky, když sbalí holku,“ prohlásila Lauren
kysele.
James se ohlédl ke dveřím a spatřil Lauren a Stuarta Pierce, kteří se smíchy
popadali za břicho.
„Nazdar, Stu,“ kývl James. „Aspoň že někteří z nás tu holku mají, co?“
Lauren se ušklíbla. „Akorát spolu děláme úkoly.“
„Když to říkáte, hrdličky,“ chechtal se James.
Karbošek trávil skoro celý den o samotě podřimováním ve vyhřátém pokoji a
nějak nedokázal citově zvládnout nadšení z té nádhery, že
zčistajasna má na hraní hned tři lidi najednou. Ocásek si mohl radostí uvrtět a
pobíhal sem a tam, jak se nemohl rozhodnout, čí pozornost právě
upoutat.
„Půjdeme ke mně do pokoje?“ zeptala se Lauren, zatímco se Karbošek postavil na
zadní a packami se jí opřel o dolní lem školní sukně. „Nemáš
námitky, Jamesi?“
James pokrčil rameny. „Ne, skáknu se nahoru osprchovat. Jsem zpocený jako
prase.“
„Tak pojď, Karbošku,“ řekla Lauren, ucouvla do chodby a otevřela dveře své
ložnice.
 Karbošek přeletěl přes chodbu a přistál v Laurenině posteli.
„Přece dobře víš, že bys neměl olizovat Jamese po obličeji,“ pohladila Lauren
vyčítavě pejska. „Copak chceš chytit všechny jeho bacily?“
„Bacha!“ křikl James, který popadl batoh a mířil ke schodišti. „Já to slyšel.“
„Jo, pak, Jamesi,“ zasmála se Lauren a zavřela dveře pokoje.
„Radši si ty kalhoty nespouštěj, Stuarte, protože jestli mi sestřičku
zbouchneš, vážně tě nakopu do zadku, slyšíš?“
Lauren na okamžik opět vykoukla ze dveří a ukázala bratrovi fakáč. „Každým dnem
jsi víc k smíchu, všiml sis taky, Jamesi?“

Po osprchování James přeběhl chodbou zabalený do ručníku a vešel do pokoje, kde si

Kyle jen v kraťasech četl na horní palandě Hlavu XXII.
„Díkybohu, že je pátek,“ zahučel James, když se posadil na postel a popadl
čistší kapsáčové bermudy z podlahy. „Jak to jde se studijním
volnem?“
„Nestěžuju si,“ zazubil se Kyle. „Vstávám v deset, do oběda se opaluju na
zahradě a pak přijede Tom na dvě hodinky učení.“
James přísně mlaskl. „Copak on taky nemusí chodit do školy? Šestý ročník je
vážně flákárna.“
„Tom už složil maturitní zkoušky a v září začne na univerzitě. Tedy, pokud ho
vezmou kvůli průměru.“
Letní vedro Jamese štvalo, a tak spustil svoje oblíbené nářky. „Do prkýnka, jak
já nesnáším to pitomý vyučování v pitomý škole, kde se člověk
stejně nic nenaučí. Je tak nádherný den a já musel trčet dvě hodiny ve třídě a jako
se učit matiku. Už jsem z ní složil maturitní zkoušku, a
tohle snad nebylo ještě ani učivo pro konec základky. Nejradši bych všem spolužákům
vlepil facku a zařval jim do ucha: Proboha, proč jste
všichni tak natvrdlí?“
Kyle se rozesmál. „Všichni nemůžeme být géniové přes matiku, Jamesi. Loni jsem
si málem ušoupal zadek, abych z ní prolezl u maturity, a
vydřel jsem akorát C.“
„Co Tom říkal?“
„Vlastně nic novýho. Sophie a Viv pořád ještě využívají všechny možný kontakty,
aby se směli zapojit do některý z radikálních skupin, ale
všichni jsou tak podělaný z infiltrace, že zatím velký pokrok neudělali.“
„Víš, jak to dopadne? Letos jsme my všichni, já, Lauren a Kerry, měli jet na
letní prázdniny do hostelu vůbec poprvé společně. Vsaď se, o co
chceš, že se tahle mise potáhne ještě měsíce a my prázdniny propásneme!“
„Ty jsi dneska vážně pytel optimismu, co, Jamesi?“ zasmál se Kyle. „Já před pár
lety taky propásl letní hostel, a to jenom kvůli falešnýmu
tipu na pašeráka heroinu. Tys měl prozatím kliku, z každý mise jsi vyšel jako
vítěz. Dřív nebo později se ti štěstí prostě musí zvrtnout.“
„Myslíš, že právě tohle bude ten případ?“
Kyle potřásl hlavou. „Jsem optimista, ale zatím všechno ukazuje na to, že BSZ
mají jen deset dvanáct členů. Není pravděpodobný, že tak malou
skupinu bychom mohli rozkrýt rychle. A myslím, že zatím jsme zabodovali už jen tím,
že jsme se na Torna a Viva nalepili hned na začátku.“
„Asi máš pravdu,“ povzdechl si James trochu klidněji, padl na záda a zvedl nohy
na pelest. „Ale škola skončí už příští týden. Až začnou letní
prázdniny, tahle mise bude pak vážně lehárna.“
Pod zády James ucítil bouli. Sáhl pod přikrývku a ze záhybů na prostěradle
vylovil červenozelenou ragbyovou ponožku. Rozhodně nebyla jeho a
Kyle se v nošení sportovního oblečení nijak nevyžíval.
James rázem vyskočil z postele. „Kyle, co, ksakru, dělá fusekle tvýho kluka v
mojí posteli?“
„Aha, tak tam zmizela,“ prohodil Kyle ležérně. „Prohledali jsme snad všechno.“
„To jste s Tomem byli v mé posteli, když jste… víš, dělali ty teplý věci?“
„Kde jinde se dá v tomhle kumbálu posadit?“
„Mohl sis třeba vylézt na svou palandu!“ poukázal James rozhořčeně.
 Kyle zvedl z palandy paži ke stropu. „Mezi matrací a stropem je sotva půl
metru. Kromě toho, Tom je pěkný vazoun; palanda by se pod námi
dvěma nejspíš probořila.“
„Tak co přesně jste vy dva na mojí posteli dělali?“
„Nic,“ tvrdil Kyle. „Akorát jsme se chvilku mazlili a líbali.“
„Ale nejdřív jste se svlíkli,“ dodal James.
„Svlíkli jsme jen něco,“ upřesnil Kyle a ukázal na sluneční záři, linoucí se
dovnitř oknem. „Venku je přes třicet stupňů. To chceš, abychom
na to šli v kabátech?“
„Hele, tobě i Tomovi už bylo šestnáct. Je mi jedno, že jste gayové a co spolu,
ksakru, děláte. Jen to prostě nedělejte v mý posteli, jasný?“
Kyle seskočil z palandy a prudce se obrátil k Jamesovi. „Jsi hnusný homofob!“
vybuchl dopáleně.
„Nejsem!“ bránil se James. „Vím přece už milion let, že jsi gay, ale nezměnilo
se mezi námi ani ň!“
„Chceš něco slyšet?“ pěnil Kyle. „Jsi ten nejhorší homofob na světě, co znám!
Byl bych stokrát radši, kdybys mi na rovinu vpálil, že tě štve,
že jsem gay! Ale ty ne, do očí mi hraješ, jak je to v pohodě, ale za zády nade mnou
tajně ohrnuješ nos!“
„Tohle mi podsouváš!“ vyjekl James dotčeně. „Řekl jsem akorát tolik, že nechci,
abyste mi vy dva nahatý blbli na posteli. Co je na tom
zlýho?“
„Batman přichází!“ zabodl Kyle ukazovák Jamesovi do prsou. „V kampusu jsme to
DVD sledovali u tebe v pokoji. Já seděl na zemi a všichni
ostatní byli na posteli. Ty ses mazlil s Kerry, Gabrielle s Danielem Satterem a
Callum se snažil osahávat kdoví koho. A ani jsi nemrknul, když
Gabrielle a Daniel to tam spolu skoro dělali.“
„No…,“ kníkl James chabě.
„Tomu se říká jasný dvojí měřítko,“ dodal Kyle hořce. „Kdybych na tvojí posteli
ležel na holce, neřekl bys ani slovo, je to tak?“
James si uvědomil, že Kyle má pravdu, ale nebyl ještě připravený to přiznat.
„Prostě, ať mi tvůj kluk laskavě neleze do postele, to je
všechno.“
„Trhni si!“ štěkl Kyle, prudce Jamese odstrčil a zamířil ke dveřím. „Ty jsi
vážně povedenej kámoš!“
Na chodbu se však nedostal, protože dovnitř zrovna vcházela Zara a mluvila na
ně sice tiše, ale velmi rozzuřeně. „Nevím pořádně, kvůli čemu
se vy dva tady dohadujete,“ zasyčela, „ale vaše řeči o kampusu jsou slyšet až dolů
do kuchyně, a pro případ, že byste zapomněli, máme v domě
hosta. Naštěstí Lauren měla dost rozumu, aby pustila hudbu.“
James lapl po dechu. Na Stuarta dočista zapomněl.
„Jdu se projít,“ ucedil Kyle kysele, popadl tenisky a tričko a vyběhl z
ložnice.
„Nechceš mi vysvětlit, co to znamená?“ udeřila Zara na Jamese, sotva byl Kyle v
přízemí.
„Zjistil jsem, že Kyle a Tom to dělali v mojí posteli. No, a já řekl Kyleovi,
že nechci, aby se to opakovalo.“
„Nechali po sobě binec, nebo tak něco?“
„Ne, to jen že…“
Zara se usmála, jako že jí je všechno jasné. „Není ti to příjemné, protože je
gay.“
James přikývl; znovu si uvědomil, proč má Zaru tak rád. Vždycky chápala, o co
člověku jde.
„Hele, já vím, že nemáme mít vůči gayům předsudky,“ přiznal se James. „Chci
říct, že Kylea mám vážně rád, ale kdykoliv pomyslím, jak dva
teplí šoustají jeden druhýho, prostě mi je z toho BLÉÉÉ!“
Zara se usmívala. „Ale to je normální reakce, zvlášť u pubertálních chlapců. Už
jsi Kyleovi vysvětlil, jaké pocity v tobě vyvolává jeho
sexuální orientace?“
 James zavrtěl hlavou. „Ani náhodou, děsně by se na mě naštval.“
„Tak až se vrátí, zkusím si s ním promluvit,“ slíbila Zara. „Doufejme, že ode
mě to vezme líp. Vždyť jste tak skvělí kámoši, že by byla
škoda, kdybyste si to pokazili.“
„Moje řeč,“ zazubil se James.

23. ŽENY

Jamese vždycky zaskočilo, že celý víkend prosvištěl rychleji než

padesátiminutová hodina dějepisu, kterou začínalo pondělní vyučování. Hlavou
se opíral o lavici a sledoval ubíhající vteřiny na hodinkách značky Fossil, které
mu Lauren koupila k Vánocům. Učitelka se jmenovala Chokeová –
stejně jako Jamesova maminka, která umřela – a zatímco mlela něco o třicáté osmé
rovnoběžce, generálu Walkerovi a korejské válce, James si v
duchu kladl otázku, jestli učitelka náhodou není jeho hodně vzdálená sestřenice.
James soustředěně zíral na hodinky, aby mu neušel okamžik, až displej zobrazí
11:11:11, když mu mobil v kapse pípnutím oznámil příchozí
zprávu. Nenápadně vytáhl samsung z kapsy a otevřel ho.
„Pane Wilsone!“ napomenula ho učitelka ostře.
Jamesovi asi půl vteřinky trvalo, než zaregistroval, že tohle je jeho současné
příjmení.
„Chápu, že jsi ve škole nový, Jamesi, ale přesto bych ti neměla připomínat, že
studenti mají své mobily během hodin vyučování vypínat!“
„Omlouvám se, paní učitelko,“ zahučel James, ale daleko víc se soustředil na
esemesku, kterou právě dostal od Kylea:
JSEM U HLAVNÍ BRÁNY. PŘIJĎ HNED! MEGA KRIZE!
Od páteční hádky vládlo mezi Jamesem a Kylem napětí, takže se to muselo týkat
mise.
„Echrm…,“ vyhrkl James, vstal a zvedl batoh. „Průšvih v rodině. Omlouvám se,
paní učitelko, ale musím padat.“
Učitelka se zatvářila vyjukaně a Jamesovi spolužáci se k němu obrátili s
výrazem hoďte na něho deku!
„I když máme poslední týden školy, ještě to neznamená, že si můžeš přicházet a
odcházet, jak se ti zamane!“ zlobila se slečna Chokeová, když
si James cpal učebnice do batohu.
„Jasně,“ broukl James už cestou ke dveřím a venku na chodbě se pustil do běhu.
„Se omlouvám!“
Seběhl po dvou řadách schodiště a ignoroval paní za recepčním pultem, která za
ním volala, co že si to dovoluje? Kyle stál před školou na
protější straně chodníku, na sobě džíny a sportovní košili, batoh přehozený přes
rameno.
„Co se děje?“ vyhrkl James a nervózně se kolem sebe rozhlédl. „Radši se odtud
vypaříme. Školní sekretářka leze po zdi a co nevidět za mnou
někoho pošlou.“
Kyle kývnutím ukázal na staré mondeo, parkující sotva o dvacet metrů dál.
„Žádné strachy, čeká tu taxi. Musíme na návštěvu.“
„Na jakou návštěvu?“
„Ty kontakty, co Viv oťukával,“ vysvětlil Kyle. „Jak se zdá, Viv a Tom se včera
večer sešli v univerzitním kampusu s nějakým maníkem. Dnes
ráno mi volal Tom a asi o hodinu později aktivisté. Chtějí se s námi sejít, co
nejdřív to bude možný.“
„Senzace,“ souhlasil James, zatímco oba běželi k autu. „Tak už spolu zase
mluvíme?“
Kyle jen pokrčil rameny a otevřel přední dveře u místa spolujezdce. „Nepatříš k
mým nejoblíbenějším lidem na světě, ale Zara si se mnou
promluvila a čeká nás práce.“
James skočil na zadní sedadlo a vtom zahlédl zástupce ředitele, jak stojí na
opačné straně ulice a čeká na mezeru v koloně vozidel, aby mohl
přeběhnout.
 „Kam to bude, šéfe?“ zeptal se taxikář východoevropským přízvukem.
„Do Bristolu,“ odpověděl Kyle. „Nějaké nákupní centrum, co se jmenuje King
Street Parade. Víte, kde to je?“

Řidič v labyrintu jednosměrek bristolského centra zabloudil, takže chlapci nakonec

platili přes dvacet liber.
„A co máme dělat teď?“ zajímal se James, když jeli po eskalátoru do patra s
občerstvením, jež vystřídalo původní butiky obchodního domu.
„Prý se máme posadit ke stolu a čekat na instrukce,“ vysvětlil Kyle. „Nemám
představu, jak jsou ty radikální skupiny důkladný, takže pro
jistotu budeme předpokládat, že nás odposlouchávají. Celou dobu se drž role.“
„Beru na vědomí,“ přikývl James a na konci eskalátoru se málem přerazil,
protože se soustředil na sundávání školní kravaty.
Patro s občerstvením bylo stejné jako jinde, dvanáct opuštěných stánků a fronta
dvaceti lidí před McDonaldem. Ještě nebyl čas oběda, takže si
místo k sezení mohli dokonce vybrat.
„Máme si dát něco k jídlu?“ zajímal se James, když se posadili ke stolku.
Kyleův mobil zazvonil ve stejném zlomku vteřiny, kdy se chlapec zadkem dotkl
židle. „Haló!“
Ozval se ženský hlas. Kyle se neubránil dojmu, že zní zlověstně, ale možná to
souviselo s vědomím, že ho někdo pozoruje.
„Vidím, že jste to nakonec zvládli,“ prohodila žena. „Ale dali jste si na čas,
co?“
„Přece jsem říkal, že nejdřív musím vyzvednout Jamese ze školy.“ Kyle se
rozhlížel kolem dokola, zda tu telefonující ženu někde nezahlédne.
„Hledáš mě zbytečně, Kyle. Stejně se setkáme co nevidět. Jaké máš s sebou
vybavení?“
Kyle nechápal. „Vybavení?“
„Telefony, náramkové hodinky, tužky, pera, diktafony, kapesní nože, náprsní
tašky. Něco z toho máš jistě u sebe.“
„Samozřejmě, pár těch věcí jo.“
„Dobrá. Jak vidím, oba s sebou máte batoh. Teď chci, abyste všechno, o čem jsem
se zmínila, vzali a strčili do batohu, a to včetně mobilů.
Jasné?“
„Jako křišťál,“ potvrdil Kyle.
„Jakmile to uděláte, počkejte u stolu ještě devadesát vteřin. Potom zamíříte k
výtahu a sjedete až do suterénních garáží na třetím podlaží.
Vyjdete z výtahu a uvidíte dodávku. Vlezete do zadní části, podáte nám batohy bez
toho, že by došlo k očnímu kontaktu, a pak si lehnete
obličejem dolů na podlahu.“
Telefon u Kyleova ucha oněměl.
„Takže?“ otázal se James.
Kyle si dopřál spokojený úsměv. „Jak se zdá, už se vezeme.“
O dvě minuty později se dveře výtahu otevřely a James s Kylem vystoupili v
garážích a rozhlíželi se po řadě parkujících vozidel, které by
mohlo být to jejich. Ostatní cestující z výtahu mířili ke svým autům, ale Kyle
zůstal stát vedle dveří a tvářil se zmateně.
„Hele, a nespletl sis číslo podlaží?“ nadhodil James.
„Stoprocentně řekla suterén tři.“
Kyle začal mít podezření, jestli to není jeden z Vivových šílených vtípků, když
od příjezdové rampy zabočil červený volkswagen transportér a
blížil se k nim. Žena za volantem se k nepoznání zamaskovala baseballovou čapkou a
slunečními brýlemi. Pomalu zastavila a zadní posuvné dveře se
otevřely.
James a Kyle podle instrukcí vlezli dozadu a lehli si obličejem dolů na
vroubkovanou kovovou podlahu.
„Jedem!“ houkla žena, kdosi ty zadní dveře zavřel a všechno zaplavila tma.
Když se dodávka rozjela, James zkusil juknout kolem sebe.
„Koukej se dolů, chlapče!“ okřikla ho žena a zdůraznila svoje slova dupnutím na
kovovou podlahu před Jamesovou hlavou. Dodávka kličkovala
sérií ramp k výjezdu z garáží a během té doby jedna ze dvou žen rozsvítila v zadním
prostoru stropní světlo. Obě dvě si pak dřeply na sklápěcí
sedadla, jaká bývají v kině, a začaly se chlapcům prohrabovat v batohu.
„Sešit na domácí úkoly!“ usmála se jedna žena. „Vzpomínám si, že před pár lety
jsem měla stejný. Propisovačky, knihy, mobil…“
Žena otevřela Jamesův mobil véčko a začala projíždět uložená jména. James měl,
jako ostatně vždy, speciální SIM kartu upravenou pouze pro
potřeby mise, takže v kontaktech neměl žádného ze svých kamarádů ani čísla do
kampusu. Jakmile žena překontrolovala oba mobily – Jamesův a ten
Kyleův – vypnula přístroje, aby je podle signálu nebylo možné vysledovat.
„Věřím, že vy dva jste příliš mladí, než abyste byli tajní špiclové,“ zazubila
se žena, když konečně zatáhla zip na Jamesově batohu. „Oba se
posaďte obličejem k zadním dveřím a svlékněte si všechno až na boxerky. A nesnažte
se ohlížet dozadu, jinak slíznete pořádný kopanec.“
Svlékání bylo dost složitá záležitost, protože dodávka se v hustém provozu
pořád zastavovala a zase rozjížděla. Ženy přehrabaly všechny kapsy
a každý kus oblečení obrátily naruby, než ho odhodily stranou. Ven z dodávky
chlapci neviděli, ale než dostali svolení znovu se obléknout, vůz
očividně stačil vyjet z města a poměrně rychle ujížděl po rovné volné silnici.
O čtvrt hodiny později dodávka sjela z rychlostní komunikace a po pár
odbočeních, kdy pod pneumatikami čvachtalo bahno, konečně zastavila.
Jedna z žen zavázala Jamesovi a Kyleovi oči. Pevně utáhla uzly a potom chlapce
přes rozbahněný terén obě dovedly do prostoru, kde se jejich
kroky rozléhaly ozvěnou.
Pak jim šátky z očí strhly; Jamesovi a Kyleovi trvalo půl minuty, než se v
zářivě osvětlené místnosti rozkoukali. Budova byla podle všeho
moderní, postavená z tvárnic. Měla betonovou podlahu, do střechy byly vyříznuté
obrovské světlíky; James si domyslel, že původně jde o
přebudovanou malou továrnu.
Všechny tři ženy byly vyšší, než je průměr, ale vůbec nepůsobily zlověstně. Na
sobě měly kalhoty a bagančata; než chlapcům sundaly pásky z
očí, nasadily si lyžařské kukly. James si šokované uvědomil, že ta nejvyšší, která
stála uprostřed, mu na hrudník míří pistolí.
„Jamesi, Kyle,“ pravila s náznakem amerického přízvuku, „díky, že jste přišli.
Omlouvám se, že s vámi musíme takhle zacházet, ale policie a
tajné služby jsou hodně nažhavené odhalit skupiny našeho typu, takže děláme všechny
možné kroky, abychom svou totožnost uchránili. Pro účely
této schůzky mi můžete říkat Jo, i když to moje pravé jméno není.“
James a Kyle si od další z trojice žen vzali malou láhev minerální vody. V
dodávce bylo dusno na padnutí a oba chlapci honem odšroubovali
uzávěr a dychtivě se napili. Jedním okem přitom sledovali pistoli.
„Takže vy jste BSZ?“ ujistil se James.
„Někteří z nás pod tím názvem podnikli řadu akcí,“ přikývla Jo. „Ale mezitím
jsme se posunuli dál. Zakládáme novou organizaci Armáda za
svobodu zvířat. Pokud vás skutečně zajímá osvobození trpících zvířat, pak lepší
příležitost zřejmě nedostanete.“
„Hele, a je vážně nutný na nás mířit tou bouchačkou?“ zeptal se Kyle
podrážděně. „Možná jsem akorát viděl moc filmů, ve kterých náhodou
někoho odpráskli, ale fakt mě to znervózňuje.“
„Nemusíš se hned urážet. Tvou sestru někde zaslechli, jak se chlubí, že oba dva
její bráchové mají třetí dan černého pásu v karate,“
vysvětlila Jo. „Ber to jako poklonu. Tu pistoli mám jen z toho důvodu, že vy dva
byste nás v přímém boji snadno přemohli.“
„A nemohla byste aspoň mířit do země?“ zazubil se Kyle.
James měl dojem, že když Jo sklonila hlaveň pistole k podlaze, pod lyžařskou
kuklou se jí mihl úsměv. „Váš nevlastní otec Ryan Quinn
uplatňoval moudrou strategii, když Zebra osmdesát čtyři zůstávala pod jeho velením
jen malou skupinkou. Pro každou protivládní organizaci je
totiž verbování členů tou nejriskantnější operací ze všech. Čím méně nových členů
přijímáme, tím déle se udržíme v akčním stavu. Ale to dá
rozum, že tenhle postoj má i svoje zápory.“
James jí skočil do řeči: „Těžko můžete rozjet něco pořádnýho, když nemáte
členy.“
„Přesně tak,“ přikývla Jo. „Jsme součástí nové organizace, která se chce
zapojit do boje za osvobození zvířat. Právě chystáme jedinečný,
zřejmě nejpromyšlenější útok v dějinách liberacionistického hnutí. K jeho
odstartování potřebujeme několik zdatných mládenců, jako jste právě
vy. V případě úspěchu pomůžete zajistit nebývalou globální publicitu našemu úsilí.“
„No, a co je to teda za super plán?“ zeptal se James drze; samozřejmě nečekal,
že dostane odpověď.
„Je mi líto, ale detaily vám smíme sdělit až těsně před začátkem operace,
nicméně budu k vám oběma upřímná. Ta plánovaná operace bude
příšerně riskantní. Jsem si jistá, že můj plán klapne, ale nebudu před vámi
zastírat nebezpečí: kdyby dopadli kteréhokoliv z vás, pravděpodobně
musíte počítat s obviněním podle protiteroristických zákonů, což by vám vyneslo
mnohaleté vězení. Oba jste velmi mladí – jste ochotni tuhle
možnost riskovat?“
Kyle váhavě pokrčil rameny. „No, jak se říká, není kouře bez ohýnku.“
„A Tom s Vivem do toho jdou taky?“ zajímal se James.
Jo přikývla. „Oba nám slíbili spolupráci.“
„Když oni dva, tak jsem pro taky,“ prohlásil Kyle.
Jo se usmála. „Je fajn, že jste oba tak zapálení pro věc. Ovšem při plánování
rozsáhlé a složité operace je nevyhnutelné, aby každý člen týmu
projevil absolutní oddanost věci. Pokud chci mít jistotu, že v zátěžové situaci
necouvnete, musím otestovat vaše schopnosti.“
„A jak?“ zeptal se James.
„Přijmete-li nabídku a zapojíte se do naší skupiny, pověříme vás dva a Toma s
Vivem provedením jisté operace. Stanovíme vám sice riskantní,
ale poměrně jednoduchý úkol. Dotáhnete-li ho úspěšně do konce, začneme vás
považovat za rovnoprávné členy naší skupiny a zřejmě uvidíte i naše
obličeje.“
„To zní fér,“ přikývl James.
„No, a testovací akci nám vysvětlíte už teď nebo později?“ ozval se Kyle.
Jo zavrtěla hlavou. „Moji kolegové vás odvezou zpátky do města a my se vám v
průběhu příštích dvou týdnů ozveme. A žádám vás, abyste se oba
dva vážně zamysleli nad tím, co po vás chceme.
Ucítíte-li sebemenší pochybnosti, stačí říct slovo a můžete volně odejít.
Jakmile se však skupině upíšete, očekávám, že jí budete bezvýhradně
oddaní. Kdyby některý z vás zpanikařil a ze zbabělosti pokazil hlavní operaci, pak
nebudeme mít jinou možnost a v zájmu své bezpečnosti vás
budeme muset zabít. Je vám to jasné?“
James i Kyle mlčky přikývli.
„Mám je teď odvést zpátky do vozu?“ zeptala se jedna z doprovodné dvojice žen.
Jo přikývla, ale náhle změnila názor. Popošla kupředu a hlavní pistole namířila
na Jamesovy černé tenisky. „To je kůže?“ vybuchla vyčítavě.
„Jo, naše mamka byla odjakživa vegetariánka, ale na veganství se dala až teď,
co začala žít s Ryanem.“
Jo pohrdavě potřásla hlavou. „Jestli tě příště uvidím zase s těmi kusy mrtvé
krávy na nohou, tak ti na nich, ksakru, ustřelím palce!“

24. ŠKOLNÍ TREST

Zara zavolala Lauren, když se právě školním autobusem vracela domů, a řekla jí,
ať k nim dnes Stuarta nebere. Karbošek přivítal Lauren v
chodbě štěkáním a vrtěním ocásku, ale neměla na něho čas, jak se hnala zjistit
příčinu všeho rozruchu.
„Neuvěřitelný,“ zazubila se Lauren, když si vyslechla nejnovější zprávy. Pak
smutně protáhla obličej. „Škoda že se do toho nemůžu zapojit
taky já.“
James, Kyle a Zara se nakláněli nad kuchyňským stolem, na který rozložili mapu
okolí Bristolu. Chlapci se snažili logicky vyvodit, kam je
ženy asi zavezly; přitom vycházeli z počtu a směrů zabočení vozu, typu povrchu
vozovky a z doby strávené uvnitř dodávky.
Potíž byla v tom, že Bristol je křižovatkou dálnic M4 a M5 a pokrývá ho síť
menších silnic, jež vedou dopravu přes mosty do Walesu.
Uvědomovali si, že dodávka mohla snadno zabočit na vedlejší silnici a jet nějakou
dobu zpátečním směrem, aniž by si toho všimli. Jistí si byli
jen jedinou věcí, a sice že během pětadvacet minut trvající jízdy nemohli z centra
Bristolu urazit víc než padesát kilometrů.
„Zapamatovali jste si poznávací značku dodávky?“ vzpomněla si Lauren.
„Samozřejmě,“ přisvědčil James.
„Třeba vůz zachytila některá z kamer dopravní policie,“ nadhodila Lauren.
Zara přikývla. „Můžeme poznávací značku projet policejním softwarem, který ji
ze záznamů odchytí, ale to bychom museli podat oficiální žádost
přes MI5. Výsledek nedostaneme dřív než za dva tři dny, a navíc nebude stoprocentně
spolehlivý, zvlášť v té zdejší husté dopravě.“
„Ty ženský dobře věděly, co dělají,“ doplnil James. „Poznávací značka je
nejsnazší způsob, jak vystopovat vůz. Vsadil bych koule, že dodávka
měla falešnou značku a ty baby ji vyměnily ihned, kdy mě a Kylea vysadily zase v
centru.“
„Budova, kterou jste popsali, je poměrně jedinečná,“ pokračovala Zara. „Je
moderní a přitom nepoužívaná. Pověřím naše asistenty v kampusu,
aby obvolali realitní makléře s dotazem, zda v záznamech nemají něco podobného.
Pokud to nepovede k žádnému výsledku, můžou navštívit místní
stavební úřad a v plánech a stavebních povoleních zjistit, co se tu kolem postavilo
v posledních deseti či kolika letech.“
„Jak dlouho to potrvá?“ zajímala se Lauren.
Zara pokrčila rameny. „Dny, možná týdny. Mám dojem, že věci jdou kupředu příliš
rychle, než aby nám ty informace byly extra k užitku, ale
jeden nikdy neví.“
James se podíval na sestru. „Už jsem ti řekl, proč Jo na nás mířila pistolí?“
Lauren zavrtěla hlavou.
„Tvrdila, že tě jeden z jejich společníků zaslechl, jak někomu vykládáš, že já
a Kyle máme černý pás v karate.“
„Oóóch,“ vyhrkla Lauren zamyšleně. „To musel být někdo, s kým jsem se bavila
před branou do Laboratoří Malarek. Ale kdo z těch důchodců s
termoskami a sendviči může být zapletený s radikály?“
„Čím víc času strávíš mezi nimi, tím větší budeš mít šanci to zjistit,“
připomněla jí Zara. „A sama vidíš, jak to je; jen proto, že tvoje
role v téhle misi nepatří k nejokázalejším, ještě neznamená, že bys měla na každém
kroku kňourat, že to je ztráta času.“
„Ne, je to zábava,“ ušklíbla se Lauren. „Ale jestli uslyším ještě jednu
historku o operaci prostaty a jestli mi ještě jedna z těch milých
stařenek řekne, že jsem zlatíčko, tak se…“
„No, nemůžeme se jenom radovat,“ ozval se James. „Uznávám, že děláme pokroky,
ale jinak bychom se měli mít na pozoru. Vůbec netušíme, co jsou
zač ti lidé, kteří nás chtějí zatáhnout do špinavé akce. A nevíme, kdy nás čeká ten
test a co obnáší. Chci říct, taky nám můžou poručit, ať
někoho zmlátíme, nebo ještě něco horšího.“
Kyle souhlasil: „A s Vivem v partě se věci můžou snadno vymknout z ruky.“
James se při vyhlídce na spolupráci s Vivem zamračil. „Ten maník mě fakt
vytáčí. S magorem v závěsu se může i docela obyčejný úkol zvrtnout
na desetkrát větší průšvih.“
Zara zadumaně pokývala hlavou. „Tady jsou pohyblivé hranice,“ řekla.
„Samozřejmě že pokud vám ty ženy poručí někoho zavraždit, musíte zařadit
zpátečku. Jestli však k přijetí do téhle záhadné skupiny stačí rozmlátit pár oken
nebo nastříkat nějaké graffiti, tak do toho zřejmě půjdete.
Potíž je v tom, že mezi těmito dvěma extrémy je obrovské rozpětí, kam se vejde v
podstatě cokoliv. Budete muset sami rozhodovat podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí i podle toho, jak se situace v dané chvíli zrovna
vyvine.“
„A třeba budete mít štěstí a ukáže se, že ta trojice jenom blafovala,“ dodala
Lauren. „Vzpomínáte, jak James a Kerry byli na té drogové misi?
Poslali je doručit kokain, ale ukázalo se, že to je akorát neškodný bílý prášek.“
Kyle přikývl. „Jo, doufejme.“

Vedoucím Jamesova ročníku byl pan Snow, jinak rodilý Australan. Klusal po školní
budově v kraťasech, předváděl obří úsměv a chlupaté nohy. Byl
to ten typ pedagoga, do kterého se dívky zamilovávají a chlapci ho považují za
kreténa. James a Zara se za ním měli dostavit v úterý hned po
ránu.
„Na téhle škole nejsi ještě ani měsíc,“ kázal Snow a přitom se nakláněl nad
stůl, o který opíral ruce s propletenými prsty. „A máš hned dva
případy záškoláctví za tak krátkou dobu, to je prostě nepřijatelné!“
Jamesovi to bylo fuk, protože Zara to všechno brala v pohodě, ale kvůli misi
museli zachovávat zdání normální rodiny.
„James špatně snáší zabydlování v naší vesnici,“ vysvětlovala Zara. „A včera mu
skutečně volal starší bratr, protože se hroutil z nešťastné
lásky.“
Pan Snow jim věnoval úsměv, z nějž čišelo já vím své. „Mobily musí být během
vyučování vypnuté nejen v téhle škole, ale v každé z těch, o
kterých jsem se doslechl. Pokud musí student z naléhavých důvodů opustit vyučování,
pak by správně měl někdo z jeho zástupců zavolat školní
sekretářce, která studenta vyzvedne z učebny, promluví s vedoucím ročníku a získá
nezbytné povolení, aby student mohl opustit školní budovu.
Vyjádřil jsem se jasně, Jamesi?“
„Ano, pane učiteli,“ přikývl James.
„Uznávám, že tu jsi nový, a chápu, že zvyknout si na nové prostředí bývá
problém. Ovšem, my razíme politiku nulové tolerance vůči záškoláctví
a nemůžeme si dovolit, aby ostatní studenti viděli, že podobné chování ti projde
bez trestu. Z toho důvodu navrhuji, abys byl na zbývající tři
dny, které chybějí do konce letního semestru, vyloučen z vyučování.“
James se musel hodně přemáhat, aby se nahlas nerozesmál. Děsil se toho, že bude
po škole, ale vyloučení bylo super – zvlášť když bylo tak
nádherné počasí!
„Doufejme, že v září se objevíš se zodpovědnějším přístupem ke studiu. V
desátém ročníku tě bude dělit jen krůček od závěrečných zkoušek,
takže bez diskuze půjde o významný rok pro celé tvé budoucí vzdělání.“
Sotva James vyšel se Zarou z budovy a zamířili spolu k parkovišti, strhl si
školní kravatu a zběsile s ní zakroužil nad hlavou. Existovalo
nepatrné nebezpečí, že se po sedmi týdnech bude muset do školy vrátit, ale bylo
dost nepravděpodobné, aby se mise protáhla tak dlouho.
„Lauren musí ještě tři dny trčet ve škole,“ řehtal se James. „Ta se pomine, až
zjistí, že mě vyloučili.“
„Snaž se chovat míň blaženě a víc jako normální žák, který si právě zavařil
kolosální průšvih,“ napomenula ho Zara unaveně. Jamese měla ráda,
ale občas jí svou sebestředností lezl na nervy.
James si uvědomil, že Zara má pravdu, a přestal šaškovat; mezitím stejně došli
až k minivanu.
Když se rozjeli k domovu, Zaře zazvonil mobil. Podívala se na palubní desku,
ale vzápětí si vzpomněla, že mobil zůstal v jejím lněném saku,
které hodila na prostřední řadu sedadel.
„Sáhni tam dozadu, buď tak laskav,“ požádala Jamese, který seděl vedle ní.
James prostrčil ruku mezerou mezi opěradly a vylovil mobil. Tou dobou zvonění
znělo dlouho, proto radši odpověděl sám. „Zařin mobil.“ Byl to
její manžel Ewart.
„Ať počká,“ poručila Zara a popadla handset. „Jen zastavím někde vůz.“
Zajela ke krajnici, protože při jízdě nerada telefonovala.
„Uch, takže to máš u sebe,“ vyhrkla Zara rozechvěle. „No, a je to dobrá zpráva
nebo co… Jasně, ty dutá hlavo, samozřejmě chci, abys tu obálku
otevřel!“
Jamese probíhající dramatický rozhovor zaujal, třebaže neměl páru, o čem Zara
mluví.
„Můj bože, já tomu nemůžu uvěřit,“ lapla Zara po dechu. „No ano!“
James ohromeně sledoval, jak Zara nadšeně zahopsala na sedadle, a přitom se jí
z oka vykulila slza. „V životě by mě nenapadlo, že ve svém
věku a se dvěma mrňaty pod pět let mám vůbec nějakou šanci… A kdy že to bude?“
Telefonát trval ještě minutu a skončil Zařiným a Ewartovým vzájemným miluju tě.
„Jsi zase těhotná?“ vyzvídal James, když Zaře podával papírový kapesníček,
který vylovil z přihrádky na rukavice, aby si mohla otřít oči.
Zara se hihňala a popotahovala současně. „Ne. Echm… Asi si po té scéně
zasloužíš nějaké vysvětlení, ale buď tak laskav a nevykládej to po
kampusu. A neprozraď to ani Kyleovi a Lauren, rozumíš?“
James přikyvoval a přitom se snažil vypadat ležérně, i když pukal zvědavostí.
„Pamatuješ, jak jsem musela odjet do kampusu právě toho dne, kdy jste
zachránili Karboška?“
„Jasně, na nějakou schůzi vedení.“
„No, tak to byla účelová lež,“ zazubila se Zara. „Byl to pracovní pohovor.“
„Pracovní pohovor? Jak to?“
„Původně jsem do toho konkurzu nechtěla. Byla tam hezká řádka schopných
kandidátů a já myslela, že jsem moc mladá, a navíc že mě znevýhodňují
ty dvě malé děti. Ovšem Ewart mě k tomu dokopal; když nic jiného, že prý to pro mě
bude dobrá zkušenost…“
Jamese nejprve zaplavil příšerný pocit ztráty z vědomí, že Zara odchází, ale
pak si rychle našel souvislost mezi Zařiným konkurzem a tím
jediným místem, o kterém věděl, že se uprázdní.
„Ty budeš nový předseda CHERUB?“ vyjekl.
„Ne tak docela,“ zubila se Zara. „U pohovoru bylo celkem osm uchazečů a Ewart
mi volal informaci, že jsem se dostala do užšího výběru, což
jsou jen dva kandidáti. Příští úterý musím odjet do Londýna na pohovor v čísle
deset.“
„Myslíš do Downing Street?“
Zara přikývla. „Poslední pohovor se koná před tříčlennou komisí, složenou z
doktora McAffertyho, ministerského předsedy a ministra pro tajné
služby.“
James své oblíbené nadřízené z CHERUB tuhle šanci moc přál. „Fakt nemůžu
uvěřit, že jsi to tak dlouho dokázala udržet pod pokličkou,“ usmíval
se. „Namouduši doufám, že tu funkci dostaneš. Kdo je ten druhý kandidát?“
Zara se maličko zavrtěla. „No, v tom je kapku potíž. Jmenuje se Geoff Cox. S
CHERUB žádné osobní zkušenosti nemá, ale jinak má mnohem lepší
kvalifikaci než já. Je mu přes padesát, v sedmdesátých letech dělal jako tajný
agent a pak odešel kvůli pedagogické kariéře. Posledních sedm let
strávil ve funkci ředitele jedné ze státních středních škol v Londýně, kterou z
ústavu s úděsnou úrovní změnil na vědeckou a technologickou
akademii, která dosahuje nejlepších studijních výsledků v celé zemi.“
„To vypadá na dost velkýho idiota,“ konstatoval James s pohrdavým mávnutím. „Já
hlasuju pro tebe.“
„Většina lidí mě zřejmě bude považovat za outsidera, Jamesi. Ale člověk nikdy
neví. Původně by mě ani ve snu nenapadlo, že se dostanu do
nejužšího výběru.“
„To je vážně skvělý, Zaro! Problém je akorát v tom, že si ty tři dny volna
vůbec neužiju, protože nezamhouřím oko starostí, jestli tu práci
dostaneš.“
Zara vybuchla smíchem. „Ty že kvůli tomu neusneš, Jamesi? A jak myslíš, že je
mně?“

25. TELEFONÁT

Lauren seděla v obývacím pokoji jenom v noční košili. V rukou držela misku
cereálií a ubohý televizní program pro děti, typický pro sobotní
rána, nebrala skoro na vědomí. Vedle ní na polštáři napůl klimbal Karbošek.
Nevšimla si, že předním oknem domu na ni nenápadně jukli James s
Kylem, a ani neslyšela, jak se zadním vchodem vplížili do domu a v chodbě si
svlékli trička, kraťasy a ponožky.
Když potom chlapci vpadli do pokoje a začali ji bombardovat zmuchlaným běžeckým
oblečením, Lauren nadskočila leknutím; při uhýbání před
Jamesovou ponožkou a Kyleovými kraťasy převrhla misku se snídaní.
„Nechte toho!“ zavřískla Lauren při pohledu na obrovskou mléčnou skvrnu,
vsáklou do noční košile. „Vy idioti!“
James řval smíchy. „Ale ten tvůj výraz byl k nezaplacení!“
Karbošek usoudil, že hon za letícími kusy šatstva je báječná hra, a rozběhl se
za nimi. V plném trysku však naboural do trička bimbajícího se
na opěradle křesla a předními tlapkami se zapletl do otvoru u krku. Rozesmátý Kyle
přidřepl a pejska z pasti vymotal.
„Vy dva,“ vyštěkla Lauren a vztekle si založila paže na prsou, i když se přitom
prostě musela usmívat. „Snažím se tady v klidu dospat, a teď
jsem promočená skrz naskrz.“
„Jééé,“ udělal James miminkovským hláskem. „Ale já vím, že moje sestřička se
nevydrží dlouho hněvat na velkýho brášku Jamese. No tak, pojď mi
dát pusu!“
„Neopovažuj se, Jamesi!“ zaječela Lauren a natáhla před sebe paže, aby ho
zastavila. „Smrdíš potem.“
James usoudil, že kdyby pokus o pusu dotáhl do konce, sestře by vážně mohly
rupnout nervy, takže zařadil zpátečku a radši začal sbírat
oblečení poházené po podlaze.
„Jak jste si zaběhali?“ zeptala se Lauren.
„Bezva,“ přikývl Kyle. „Udělali jsme nějakých sedm kilásků, oběhli jsme pozemek
Laboratoří Malarek a pak přes pole a tu novou část vesnice
jsme prolítli sprintem.“
„Stuartovy kalhoty pořád ještě visí na stromě,“ doplnil James.
„Měla sis zaběhat s námi,“ usmál se Kyle. „Ani bys nevěřila, jak rychle se
člověku zhorší fyzička, když je na misi a pravidelně netrénuje.“
„Přesně,“ potvrdil James. „Můžeš mi věřit, že by se ti vůbec nelíbilo, kdyby ti
po návratu do kampusu nasadili krizový fitness plán. Přece
víš, co jsou naši instruktoři za úchyly.“
„To vím,“ kývla Lauren. „Ale na rozdíl od vás dvou hnusných ulejváků jsem celý
týden dřepěla ve škole. Hádám, že jedno ráno před televizorem
a s vločkama s kolovou příchutí si fakt zasloužím.“
„Takže příště?“ ujišťoval se Kyle.
„Spolehni se,“ slíbila Lauren. „A jo, Kyle,“ dodala, „když jsem seděla na
záchodě, slyšela jsem zvonit tvůj mobil. Radši si překontroluj
zprávy.“
„Jasně, díky,“ řekl Kyle. „Klidně běž do sprchy první, Jamesi. Mrknu se, kdo
volal.“
Zatímco James ze skříňky nad schody popadl ručník a zamkl se v koupelně, Kyle
zamířil do ložnice, překročil Jamesův nepořádek na podlaze a z
okenního parapetu vzal mobil.
Propásl dva telefonáty od Toma. Doufal, že jde o pozvání na návštěvu kina nebo
společnou večerní akci, ale sotva se v mobilu ozval vyzváněcí
tón, bleskově mu svitlo, že Tom s Vivem vedou mládenecký styl života, vytloukají
mejdany skoro do rána a o víkendech se jen výjimečně probudí
před polednem.
„Kyle, broučku,“ ohlásil se Tom nadšeně.
 „Tipuju, že se ti ozvali naši terorističtí kámoši,“ prohlásil sebejistě Kyle.
„Jak to víš?“
„Ten první promeškaný hovor byl v devět třiačtyřicet. V tuhle dobu nebýváš při
vědomí, natož aby ses zmotal na zavolání.“
Tom byl očividně ustaraný. „Nadiktovala mi instrukce, ale máme tu obrovský
problém. Viv pozval Sophii do nějaký nový veganský restaurace ve
městě. Celou noc byl vzhůru s průjmem a pořád s ním lomcuje zimnice.“
„A prozradil jsi to osobě, co volala?“
„Jo, a ta ženská mi málem ukousla ucho: Očekáváme výsledky, ne výmluvy. Pokud
nedokážeš tuhle jednoduchou operační komplikaci vyřešit, pak o
tebe naše organizace nemá zájem. A pak típla telefon.“
Kyleovi se ulevilo, že Viv se nemůže k akci připojit, ale Tomovi to mohl
prozradit jen těžko. „Hele, my s Jamesem jsme si byli zaběhat, takže
jsme ve špičkový kondici. Co říkala dalšího?“
„Nic moc, ale přece víš, co nadělají s tou opatrností. Rozhovor netrval ani
minutu. Máme dojet na benzínku v Rigsworthu na M5. Objevit se
musíme do šesti večer a zamířit rovnou do bufetu.“
„Někdo tam na nás bude čekat?“ vyzvídal Kyle.
„Do detailů nezacházela, jenom štěkla, ať přijdeme včas. Do Rigsworthu je to
jen hodinu jízdy, ale vyjedeme s půlhodinovým předstihem pro
případ, že by byl hustý provoz. Takže v půl pátý se objevím s Vivovým mercedesem a
tebe i Jamese vyzvednu.“

* * *

Tom si řidičák udělal teprve před pár měsíci a za volantem mercedesu, jenž byl
dvakrát větší než jeho autíčko, vypadal dost nervózně. Držel se v
pomalém pruhu a tvářil se ustaraně pokaždé, kdykoliv musel objet traktor nebo
karavan.
Byl první víkend školních prázdnin, takže polovička národa měnila místo pobytu
a benzinky se změnily na živoucí peklo. Tom kroužil po
parkovišti rovných deset minut, než objevil místo na parkování. Uvnitř si museli
vystát frontu na záchodcích a restaurace byla nacpaná do
posledního místa a každý spratek v podniku řval, že brácha mu něco provedl nebo že
si chce koupit v obchodě se suvenýry něco, co mu rodiče
zakázali.
Nakonec Kyle koupil v automatu tři lahve minerálky a chlapci se opřeli o
kachlíkovanou okenní římsu u zadní stěny restaurace. Na puntík
přesně v šest zazvonil Jamesův mobil.
„Jak to jde, mládeži?“ ozval se ženský hlas. Žena se nepředstavila, ale zřejmě
to byla Jo.
„Ujde to,“ odpověděl James. „Tak co máme udělat? Přijde sem za námi někdo?“
„Čeká vás schůzka se starým kámošem, tedy v jistém smyslu slova. Jděte na
parkoviště, třetí řada od konce. Klíče jsou přilepené páskou pod
blatníkem na straně řidiče. Uvnitř vozidla pak najdete všechny instrukce a nezbytné
vybavení.“
Telefon oněměl. James si ho strčil do zadní kapsy černých tepláků, napřímil se
a vedl ostatní ven. Vyšli do podvečerního soumraku a uhýbali
před automobily, které kličkovaly po parkovišti.
„Todle bude vono, brrraši,“ napodobil James kdovíproč pirátský slang, když
zahlédl červenou dodávku VW.
Byl to stejný vůz, v jakém před třemi dny vezli jeho a Kylea, ačkoliv dolní
polovina karosérie byla přestříknutá kanárkově žlutým sprejem a
po obou bočních stranách i vzadu bylo přilepené logo: Rychlodoprava – speciální
kurýr. James sáhl pod blatník na řidičově straně a klíč hodil
Kyleovi.
Tom se zatvářil maličko dotčeně. „Myslel jsem, že řídit budu já.“
„Nic ve zlým, kámo,“ zakřenil se Kyle, „ale řídíš jako moje babička.“
Všichni tři se nasoukali do vozu – Kyle za volant, Tom do střední řady a James
na místo spolujezdce. James otevřel přihrádku na rukavice a do
klína mu vyklouzla hromada lejster.
„Kruciš!“ zakvílel James, když se pro ně shýbal k vinylové podlaze.
Jako první mu do ruky padl leták propagující Rychlodopravu: Ať už jde o lidskou
ledvinu, atypicky rozměrné umělecké dílo či šestipatrový
svatební dort, Rychlodoprava se stará o bleskové doručení už déle než třicet let.
Zřejmě kvůli zdůraznění textu tam byla fotografie lékaře v
bílém plášti, jak očkuje miminko, zatímco v pozadí pózuje zdravotní sestřička s
červenožlutým balíčkem, který nesl logo Rychlodopravy.
Další dokument, na který James narazil, byla mapa Walesu. Byla přeložená,
ale přes papír byla vidět část podrobné trasy, vyznačené
zvýrazňovačem. Nakonec objevil velkou obálku s nápisem Přečíst!
James odloupl samolepicí chlopeň a vylovil čtyři stejné spisky, s listy
scvaknutými sešívačkou. Dal jeden Kyleovi a další Tomovi a až potom
se začetl:

Zdravím, chlapci!
Dnešním dnem vzniká nová skupina bojující za práva zvířat. Vaše akce je pouze
jednou ze tří souběžně probíhajících operací, jež budou
uskutečněny pod vlajkou Armády za svobodu zvířat. Tento dokument obsahuje všechny
detaily, které potřebujete k úspěšnému provedení své operace.
Nezbytné vybavení najdete v kufru vozu.
V průběhu posledních tří let jsme vyvíjeli tlak na všechny velké mezinárodní
kurýrní firmy, a nakonec všechny souhlasily, že přestanou s
doručováním zásilek do prostor Laboratoří Malarek v rámci UK. Ovšem firma
Rychlodoprava se odmítla se členy Aliance Zebra třeba jen setkat a dál
pokračovala s doručováním zásilek, k nimž patří i převoz živých myší a ptáků,
používaných při pokusech.
V březnu 2006 si Rychlodoprava dokonce opatřila neznačenou dodávku, aby mohla v
lukrativním obchodování s Malarekem pokračovat snáz. Jde o
poslední dopravní firmu, kterou má Malarek k dispozici, a jednu z hlavních
společností, které laboratořím umožňují dosud fungovat. Tato operace
dá vedení firmy Rychlodoprava jasně najevo, že vydělávat peníze na experimentech se
zvířaty je prostě nepřijatelné.
Prosím, přečtěte si zbytek instrukcí velmi pečlivě a obzvláštní pozornost
věnujte oddílu o zanechání DNA, otisků prstů a dalších
biometrických důkazů na místě činu a o bezpečné likvidaci vašeho vozidla.
Hodně štěstí,
tým ASZ

26. NAPALM

Volkswagen poskočil na hrbolu špatně osvětleného úseku dvouproudé silnice.

James a Tom seděli vzadu a potili se v lyžařských kuklách a
jednorázových rukavicích. A aby jízda byla ještě nepříjemnější, z barelu s vysoce
výbušným napalmem, který byl nacpaný do zadní části vozu,
prosakovaly čpavé petrolejové výpary.
„Viděl jsi někdy film Apokalypsa?“ zeptal se Tom.
„Nejspíš ne,“ řekl James.
„Tam odpálej všechny ty Vietnamce obříma napalmovýma bombama a potom se ten
šílený plukovník zhluboka nadechne nosem a povídá Zbožňuju vůni
napalmu hned takhle po ránu.“
James se usmál, třebaže Tom to skrz kuklu nemohl vidět. „A je to dobrý film?“
Tom přikývl. „Mám ho na DVD. Pokud dnes v noci nevyhodíme do luftu sami sebe,
můžeš si ho půjčit.“
„Super,“ přisvědčil James. „Jsou letní prázdniny, tak budu muset nějak zabít
spoustu volnýho času.“
James měl dojem, že s Tomem vychází docela dobře, takže snad nastala vhodná
chvíle na zvídavější otázku.
„Hele, a kde se podle tebe ASZ mohla dostat k napalmu?“
„Nejspíš si ho vyrobili na koleně,“ vysvětlil Tom. „Viv ten návod taky jednou
objevil na internetu a sami jsme uvažovali, že si dávku
upadáme. Je to akorát benzin nebo petrolej a do toho rozmícháš želatinační
činidlo.“
„Tak to jsem nevěděl,“ divil se James.
„Pokud chceš něco vypálit do základů, tak napalm je to pravý,“ pokračoval Tom.
„Benzin hoří tak rychle, že spálí sám sebe dřív, než stačí
zapálit něco kolem sebe. Napalm se na všechno nalepí a hoří hodně žhavě a pomalu.“
James se o napalmu a dalších nejrozšířenějších zbraních teroristů učil během
základního výcviku, ale teď dával najevo okázalý obdiv nad
znalostmi staršího chlapce.
„A proč jste si s Vivem teda žádný napalm nakonec nevyrobili?“
Tom se zazubil. „Za prvý, je to fakt nebezpečně výbušný. Stačila by jiskra, aby
celý barel vyletěl do vzduchu. Za druhý, nějak mi nesedla
představa, že můj brácha pobíhá po světě právě s napalmem.“
„Viv je cvok,“ zahihňal se James. „Jako, bez urážky…“
„Neurážím se. On je cvok, ale taky je skvělý brácha. Naše rodina, to je hotová
sbírka šílenců, ale my s Vivem odjakživa drželi při sobě, už
jako mrňousové.“
James a Tom se ohlédli po Kyleovi, který zvedl plachtu oddělující kabinu a
zadní část vozu.
„Tak končíme se žvaněním,“ oznámil. „Za kopcem vidím sklady a parkoviště
Rychlodopravy.“
„Bezva,“ přikývl James.
„Hodně štěstí, kámo,“ popřál mu Tom. „Zachovej klid.“
Kyle měl pocit, jako by tu dodávku řídil snad celou věčnost. Jízda z předměstí
Bristolu k sídlu Rychlodopravy ve Wrexhamu v severním Walesu
správně neměla trvat déle než tři a půl hodiny, ale prázdninový provoz byl úděsný a
teď už bylo hodinu po půlnoci. Kolena i kotníky ho bolely od
šlapání pedálů a v usnutí přímo za volantem mu bránil strach z toho, co se zrovna
chystají udělat.
Samozřejmě nezapomínal, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř; operace, kterou
je ASZ pověřila, se týkala zničení rozsáhlé nemovitosti, ale
nešlo o žádné záměrné ublížení lidem; a ta Vivova nemoc představovala další
požehnání.
Zabočili do opuštěného průmyslového objektu; dodávka minula dva svítící nápisy
Rychlodoprava na fasádě moderní cihlové třídírny zásilek.
Budova byla otevřená čtyřiadvacet hodin denně sedm dní do týdne, ovšem o víkendech
tu byl jen nejnutnější personál; na stomístném parkovišti
stála necelá desítka aut.
Kyle ujížděl dál po přízračně tiché cestě, dokud nedorazil k menší značce
na opačné straně, která ukazovala na uzavřené parkoviště
Rychlodopravy. Když Kyle zastavil před kovovou branou, z malé vrátnice vyšla žena
ve středním věku, v černé uniformě ostrahy. Stáhl okénko vozu
a žena se usmála.
„Kdepak jsi trčel?“ zeptala se žena. „Myslela jsem, že poslední řidič se má
vrátit v devět.“
„Já se měl vrátit v osm,“ hrál Kyle nevrlého, „ale to je tím velkým letním
stěhováním národů. Hromadná bouračka na A9 – takovou zácpu jsem v
životě neviděl.“
„Ty musíš být nový,“ poznamenala žena. „Já jsem Eileen Riceová; hádám, že tebe
jsem tu ještě nezahlídla.“
„Právě jsem vyšel ze školy,“ odpověděl Kyle. „Jsem Eric Cartman. Jo, a těší
mě.“
„Taky tě ráda poznávám, Eriku,“ kývla žena, ucouvla do vrátnice a stiskla
tlačítko, aby otevřela bránu.
Sotva se kovová vrata vysunula nahoru, Kyle projel na parkoviště, kde stála
zhruba stovka firemních vozidel, od osobních až po velké dodávky.
Na každém z nich se skvělo logo Rychlodopravy. Kyle zaparkoval mezi dvěma VW
transportéry, jež byly stejné jako jeho vůz, vyskočil a přešel k
bočním posuvným dveřím, aby ven pustil i Jamese a Toma. Oba se na něho křenili.
„Co je tak k smíchu?“ divil se Kyle.
„Eric Cartman,“ chechtal se Tom. „Móc dobrý.“
Kyle nechápal, takže James mu to vysvětlil: „Eric Cartman: ten tlustý kluk ze
South Parku.“
„A, doprdele!“ sykl Kyle. „Já jsem fakt mentál. Ale mně se na tom jménu něco
nezdálo, hned jak jsem ho vypleskl.“
„Pustil bych to z hlavy,“ konejšil ho Tom. „Podle mě ta stará děvenka je
vysazená spíš na romantický seriály než na South Park.“
„Náhodou to byla docela milá paní,“ dodal James, když sáhl na podlahu dodávky a
sebral nůž na koberce a dvě velké cívky kobercové pásky.
„Hlavně ji nezačni litovat,“ napomenul ho Kyle. „Měla tam poplašný tlačítko a
při sebemenším podezření ho stiskne.“
Než se Tom s Jamesem poklusem vrátili k vrátnici, Kyle si navlékl černou mikinu
s kapucí a místo čapky s logem Rychlodoprava si natáhl
lyžařskou kuklu. Z dodávky vylovil kus gumové hadice.
„Klidně mě považuj za sexistu,“ zašeptal Tom, zatímco se plížili k vrátnici,
„ale tohle se mi dvakrát nezamlouvá. Skoro jako by mi nařídili
seřezat vlastní babičku.“
Nakoukli do vrátnice oknem; žena seděla u puštěného rádia a dumala nad sešitkem
křížovek.
„Ruce vzhůru!“ zařval Tom a docela drsňácky rozrazil dveře vrátnice a shodil
ženu ze židle na podlahu.
Ještě v pádu stačila zaječet.
„Drž hubu, ženská!“
James si klekl vedle ženy, a zatímco ji Tom podrážkou boty držel vleže, nacpal
jí do úst roubík a pak jí lepicí pásku omotal kolem hlavy, aby
ho nemohla vyplivnout. Potom zpod řídicího pultu vytáhl její kabelku a našel v ní
svazek klíčů.
„Mám je!“ oznámil.
„Super, ty stará vojno!“ zahulákal Tom a předvedl, jakou má sílu, protože bez
námahy vytáhl ženu jednou paží do stoje. „Tak jdeme, a žádný
blbosti!“
„Nic se vám nestane, když budete poslouchat,“ dodal James, který usoudil, že
vedle Tomova pana Zlého klidně může zahrát pana Hodného.
Žena se třásla strachy, když ji vedli z vrátnice podél řetězového plotu až na
zaplevelený okraj sousedního parkoviště, které zřejmě kdysi
využívala nějaká strojírenská firma.
„K zemi,“ zavelel Tom a hrubě do ženy strčil.
Když si lehla obličejem do trávy, James jí lepicí páskou svázal zápěstí a
kotníky a pak oboje pouta spojil dalším úvazkem, čímž ženě
znemožnil odtud se odkutálet.
„Tak to bychom měli,“ řekl James a podal klíčky od ženina vozu Tomovi. „Běž
zpátky na parkoviště a připrav její auto, já zatím jdu pomáhat
Kyleovi s ohněm.“
Tom přeběhl opuštěnou cestu a zamířil k parkovišti před třídírnou. James se
vracel k bráně, ale najednou si uvědomil, že úplně zapomněl, kde
Kyle zaparkoval.
„Kámo!“ houkl James opatrně, aby upoutal Kyleovu pozornost a přitom nevzbouřil
celý svět.
Kyle byl tak blízko, že se James vylekal; když se protáhl mezi dvěma dodávkami,
našel ho za nimi. Kyle už napojil hadici k nádrži s napalmem,
aby hořlavinu mohli rozstřikovat co nejdál.
„Radši bych si kontrolky na tom sudu ohlídal,“ řekl Kyle. „Nechceš jít dopředu
a odřídit to?“
„Jasně,“ kývl James.
 „A než vyskočíš, nezapomeň popadnout batoh s našimi věcmi.“
James se vyhoupl do vozu a otočil klíčky, které visely u tyče volantu.
„Hlavně pomalu!“ zahulákal ještě Kyle, který vlezl do ložného prostoru dodávky.
„Nechtěl bych se svalit do louže napalmu!“
James zařadil jedničku a pomaloučku se vyplazil z parkoviště; držadlo spojky
bylo v dlani nepovědomé, a nadto se nechtěl zdržovat víc, než
bylo nutné. Jel rychlostí chůze a Kyle se vyklonil s hadicí ze zadních dveří a
cákal napalm na předky aut parkujících po obou stranách uličky a
tu a tam cákl i na asfalt mezi nimi, aby měl jistotu, že oheň se bude od jednoho
vozidla k druhému šířit skutečně rychle.
Stály tam čtyři řady aut, ale Kyle si už v polovině té třetí začal dělat
starosti. Vlezl hlouběji do vozu a zabušil na nádrž s napalmem.
James přibrzdil a nadzvedl přepážku.
„Tlak v nádrži je skoro na nule,“ vysvětlil Kyle. „Pumpuju jako blázen, ale
vyždímám akorát čúrek. Potřebuju se ujistit, že zbytek stačí na
spálení téhle dodávky, protože je v ní plno našich otisků prstů.“
„Tomu rozumím,“ kývl James.
Potom vytáhl James klíčky z motoru a pocítil záblesk soucitu s dodávkou, kterou
čekal definitivní konec po necelých třech tisícovkách ujetých
kilometrů. Batoh se všemi mapami a dalšími věcmi si hodil přes rameno a vyskočil
ven; do obličeje ho naplno udeřil zápach rosolovitého paliva,
jež pokrývalo víc než šedesát náklaďáků a dodávek.
Žaludek mu udělal kotrmelec, protože si uvědomil, že stačí jediná jiskra
statické elektřiny, aby se změnil na hromádku popela. Kyle namířil
hadici na dodávku a pocákal ji posledním zbytkem napalmu.
„Úplně se klepu,“ zasmál se James nervózně nad rukama v rukavicích. „Pojď odtud
vymáznout. Máš tady ty lahvičky?“
Kyle přikývl. „A zapalovač v zadní kapse.“
Chlapci chvatně zamířili k bráně, ale sotva se podívali na svou jedinou
únikovou cestu, rázem se zastavili; nikde nebylo ani stopy po Tomovi,
ani po autě ostrahy, ale stálo tam vozidlo s logem Rychlodoprava a s běžícím
motorem a uniformovaný řidič stál ve vrátnici a telefonoval. Na
místo mířili další tři zaměstnanci Rychlodopravy.
„Doprdele,“ sykl James. „Co teď?“
„Kde je Tom?“ zeptal se Kyle a rozhlédl se po obou koncích silnice.
„Buď ho skřípli, když kradl auto té vrátné, nebo zdrhnul v tu ránu, když
zahlídl tu dodávku a řidiče, jak se shání po ostraze.“
„No super,“ zahučel James.
„Tak co myslíš?“ naléhal James. „Zdrháme?“
„Nic jinýho nám nezbývá,“ potvrdil Kyle. „Kdyby nás chytili, celá mise je v
řiti a já tady nebudu čekat, až se všichni usmažíme.“
James a Kyle se dali do běhu a povedlo se jim prosvištět kolem vrátnice dřív,
než chlápek uvnitř zahlédl jejich obrysy. Zahulákal a trojice
kráčející na scénu začala chlapce pronásledovat. Dva z mužů byli tlusťoši, ale ten
třetí byl statný černoch, který utíkal impozantním tempem.
Po třech stech metrech se černoch přiblížil a zaútočil na Jamese, který do něho
narazil v plné rychlosti, podvrtl si kotník a svalil se na
beton; jak před sebe natáhl obě ruce, aby si ochránil obličej, rozedral si obě
plastové rukavice.
James se pokusil vstát, ale do žeber ho trefil kopanec zkušeného karatisty,
takže se opět rozplácl na asfalt. Kyle si uvědomil, že jeho
kamarád je v průšvihu, a obrátil se. Černý ranař zaujal bojový postoj a Kyle si moc
nevěřil: chlápek byl pořádný vazoun dobře o půl metru vyšší
než on a očividně se uměl bránit.
Ale vzápětí přišla spása, protože tmou přiburácely dva reflektory. Tom se
objevil v zatáčce ve fiestě ženy z ostrahy a najel do obra
rychlostí padesát kilometrů za hodinu. Černoch přepadl na karosérii a pak sletěl na
zem s dutým žuchnutím, při kterém mrazilo v zádech. James a
Kyle na vteřinku šokované zkameněli.
 Auto smykem zastavilo a mezitím Kyle drapl Jamese za paži, aby mu pomohl vstát.
„Jsi v pořádku?“ vyptával se ustaraně.
„Nemůžu dýchat,“ sténal James a držel se přitom za prsa. „Z těch žeber se
pominu.“
Kyle otevřel zadní dveře vozu a podepřel Jamese, aby mu pomohl doklopýtat k
zadnímu sedadlu.
„Kam jsi zmizel?“ vybuchl Kyle naštvaně a zabouchl dveře u předního sedadla,
zatímco Tom už s mohutným burácením vyrazil do tmy.
„Čekal jsem na vás v autě,“ vysvětloval Tom, „ale pak se objevil ten maník v
dodávce Rychlodopravy. Všiml si, že ve vrátnici nikdo není,
takže zamířil rovnou ke mně; radši jsem nastartoval a objel blok.“
„Idiote!“ štěkl Kyle, když si strhl kuklu. „Je menší než ty, a navíc jsi měl na
své straně moment překvapení. Proč jsi k němu neskočil a
nesejmul ho? Místo toho jsi mu nabídl příležitost přivolat celou kavalerii.“
„Nenapadlo mě to,“ připomněl Tom a zabočil opět doleva a pak zastavil u zadní
strany parkoviště Rychlodopravy.
„Proč jsi zastavil?“ nechápal Kyle.
Důvod však pochopil ještě dřív, než zaslechl Tomovu odpověď. Jak zpanikařené
prchali, dočista zapomněli na hlavní poslání této akce. Spustil
okénko a popadl dvě připravené miniaturní lahvičky od whisky. Každé z nich trčel z
hrdla rozcupovaný papír a do třetiny byly naplněné extra
hustým napalmem.
„Nech nohu na plynu, protože tohle vážně bouchne,“ varoval Kyle.
Zapálil papírové cucky, trčící ze dvou miniaturních lahviček, a hodil je vysoko
přes řetězový plot. James a Kyle se ohlédli dozadu, ale Tom
dupl na plyn a rozjel auto i bez zařazené rychlosti.
Uběhlo však dvacet vteřin a nic se nestalo.
„Máme se vrátit?“ zpomalil Tom auto.
„To bychom byli bez šance!“ utrhl se na něho rozzuřeně Kyle. „Celý to místo je
prosáklý hořlavinou.“
„Já tomu nemůžu uvěřit!“ zuřil Tom a zabušil pěstí do volantu stojícího auta.
„Teď už se vrátit nemůžeme,“ vrčel Kyle. „Určitě sem jedou policajti. Je to
příliš nebez–“
Obloha se rozzářila dřív, než dořekl větu. Malý ford dělilo od parkoviště
Rychlodopravy několik stovek metrů, ale výbuch ho přesto
rozkolébal. Rázem se spustily alarmy v autech, okna v okolních budovách se
roztříštila a poryv žáru byl tak mohutný, že ho James ucítil na šíji,
znásobený sklem v zadním okénku.
Přední pneumatiky zavyly na asfaltu, jak Tom dupl na plyn. Vyjeli z
průmyslového parku a zrovna vjížděli na dvouproudou silnici, když druhý
výbuch vystřelil do vzduchu padesát metrů vysoké ohnivé věže. Když hluk utichl, v
dálce bylo slyšet policejní sirény.

27. ÚTĚK

O dvacet minut později James, Kyle a Tom dorazili k domu, postavenému jakoby v
tudorovském stylu. Bylo to zhruba sedm kilometrů za hranicí
Wrexhamu. Zajeli na příjezdovou cestu vedoucí ke garáži, ve které se svítilo. Ještě
ani nezastavili uvnitř a kolem auta oběhl hubený muž a stáhl
plechová garážová vrata dolů.
„Žádné známky pronásledování?“ zeptal se, když se otevřely troje dveře vozu
současně.
„Pokud víme, tak ne,“ odpověděl Tom.
„Já jsem Mark,“ představil se čahoun a Kyle si povšiml, že má navlečené
plastové rukavice a za pasem kraťasů zastrčenou pistoli. „Nechte v
autě mapy, špinavé rukavice a všechno, co jsme vám dali. Vyměním poznávací značku,
přejedu s ním na opačný konec města a zapálím ho na poli
ještě před východem slunce.“
Když se James vybelhal z vozu, musel se honem zachytit stěny garáže. „Jak to
jde?“ zeptal se ho Kyle.
„Už jsem popadl dech,“ kývl James. „Ale kotník mě bolí fakt svinsky.“
„Celou noc jsem poslouchal policejní vysílačky,“ ozval se Mark. „Zatím se zdá,
že vy tři jste to zvládli fakt skvěle. Na tom parkovišti byla
vozidla v hodnotě možná dvou milionů babek a já bych se moc divil, kdyby některé z
nich bylo po požáru použitelné.“
Tom se podíval na Marka. „S tím autem jsem srazil jednoho chlápka. Nezaslechl
jste něco o tomhle?“
„Jenom že na místo volali sanitku,“ odpověděl Mark a z kapsy u košile vytáhl
tři páry jednorázových rukavic. „Pojďte do domu, ale bohužel si
musíte navléknout tohle; a z bezpečnostních důvodů vám důrazně doporučuju, abyste
doma okamžitě spálili obuv a oblečení, ve kterých jste
provedli dnešní operaci.“
„Naše maminka bude blahem bez sebe, až vyplázne prachy na dvoje nový tenisky,“
utrousil Kyle, když pomáhal Jamesovi prokulhat spojovacími
dveřmi do moderně vybavené kuchyně.
„Zrovna peníze patří na seznam věcí, kvůli kterým si BSZ nemusejí dělat těžkou
hlavu,“ usmál se Mark. „Před odchodem vám dám dostatečně
velkou hotovost, abyste si mohli koupit nové věci.“
„Tenhle dům je váš?“ zajímal se James.
Mark zavrtěl hlavou, naklonil se do garáže a zhasl světla. „To je místo, které
pronajímají dovolenkářům. Je hezky stranou a my zaplatili
pronájem na dva týdny, takže máme dost času odklidit po vás všechny stopy.“ Podíval
se na hodinky. „Ale vy tři se tady nezdržujte moc dlouho.
Samozřejmě vím, že jste sem jeli řadu hodin, takže si tady můžete před odjezdem v
úplně jiném autě zdřímnout. Dal jsem vařit vodu na čaj a v
lednici jsou plněné taštičky nebo – pokud byste měli chuť – můžu vám připravit
sendviče.“
„Taštičky budou super,“ usmál se Kyle. „Ale dělá mi starosti Jamesův stav. Je
celý odřený a zakrvácený, a pokud nás policajti zastaví u
zátarasů a tak, prokouknou ho za vteřinu. Mohl by se osprchovat?“
„Jo, připadá mi to jako rozumné opatření,“ přikývl Mark. „Koupelna je nad
schody. Čisté ručníky visí přes zábradlí. Než odtud odjedu, nechám
všechno vydrbat louhem.“
„Pomůžu ti do schodů,“ obrátil se Kyle k Jamesovi.
James se vybelhal z kuchyně krátkou chodbou k patě schodiště. „To zvládnu,“
řekl.
„Postarám se, aby Mark ani Tom nešli nahoru,“ sykl Kyle chvatně. „Dej si tu
nejkratší možnou sprchu a pak prohledej ložnice, jestli tam
náhodou nenajdeš nějaký Markovy věci. Tohle je naše jediná šance, jak na ASZ sehnat
solidní důkaz dřív, než nás zatáhnou do té hlavní operace.“
„Jasně,“ přikývl James. „Ale nemůžu se hýbat rychle, takže pokud by přece jenom
někdo zamířil nahoru, musíš ho trochu zdržet.“

Mark jim dal jinou mapu, podle které se domů měli vrátit jinou trasou. Byla delší,
ale rychlejší, protože měli přejet zpátky do Anglie a celou
cestu urazit po dálnicích.
Dostali mohutný nissan X-Trail; vyjeli v půl třetí ráno, takže doprava byla
velmi řídká. Tom podřimoval na sedadle spolujezdce a James se
rozvalil vzadu.
Kyle byl příšerně vyčerpaný a musel bojovat, aby za volantem neusnul, protože
kočičí oči lemující jízdní pruhy se ho snažily zhypnotizovat. V
duchu hrál hry, aby zahnal dřímotu, počítal příklady a odříkával abecedu a snažil
se sestavit kompletní seznamy značek aut, rockových kapel nebo
jídel začínajících na stejnou hlásku.
Uvědomoval si, že při nevyspání je jízda nebezpečná; lákaly ho nápisy
inzerující pokoj za třicet devět liber za noc. Bylo však jasné, že
všechno obsadily rodiny, kterým se nechtělo trčet v zácpách, a bez kreditky že by
se ubytovat stejně nemohli.
 Ale přestože párkrát přejel dělicí čáru a v jednom hrůzném zlomku vteřiny
dokonce zjistil, že se zezadu řítí přímo na autobus, který neměl v
rychlém pruhu co pohledávat, ve tři čtvrti na šest konečně odbočil k benzínce v
Rigsworthu.
Obloha byla plná oranžových a fialových šmouh. Zastavil asi dvacet metrů od
místa, kde si před jedenácti hodinami vyzvedl malou dodávku.
Kyle si rozepnul bezpečnostní pás a šťouchl do Toma. „Vstávat, šup!“
„Řekni, že se mi to všechno jenom nezdálo,“ zasmál se Tom a mnul si ospalé oči.
„Vážně jsme někomu nakopali zadek, co?“
James se podíval na hodinky a pak prostrčil hlavu mezerou mezi předními
sedadly. „To jsi zvládl fakt v dobrým čase, Kyle.“
„Jsem totálně na dně,“ povzdechl si Kyle. „Co tvoje válečný zranění?“
James si vyhrnul tričko a prozkoumal fialové a černé skvrny na svém hrudním
koši. „Hodně to bolí,“ přiznal při opatrném doteku. „Ale zase ne
tolik, jako kdybych měl něco zlomenýho.“
„A co kotník?“
„Je napuchlý, ale dokud si nestoupnu a neopřu se o něj plnou vahou, tak těžko
říct.“
Všichni tři chlapci potřebovali na záchod. Sebrali svoje věci a pak otevřeli
dveře. James vystoupil jako první, přidržel se střechy vozu a
zkusil první opatrné krůčky. Při každém z nich mu do nohy vystřelila pronikavá
bolest, ale s podobným zraněním chodil i během základního
výcviku, a tentokrát s tím aspoň nemusel běhat po překážkové dráze, a navrch
poslouchat hulákání instruktora, že je líný chcípák a simulant.
„Klíčky musím zabouchnout ve voze,“ upozornil Kyle, sotva si naplnil plíce
douškem osvěžujícího vzduchu. „Tak se přesvědčte, že máte všechno,
protože auto se zamkne.“
James a Tom se naposledy rozhlédli po sedadlech a zamířili k budově. Kyle se
držel poblíž Jamese pro případ, že by se mu podlomil kotník, ale
Tom prohlásil, že mu praskne močák, a tryskem se pustil k toaletám.
Kyle vzrušeně vyhrkl otázku, která ho pálila na jazyku už dlouhých pět hodin:
„Tak co jsi v tom domě našel?“
„Pořádně jsem si prohlídl jeho řidičák. Ve skutečnosti se jmenuje Kennet
Marcussen. Našel jsem propisku a opsal všechna čísla z rychlý
předvolby na jeho mobilu a taky čísla dvou kreditek. Zatímco ty jsi řídil a Tom
spal, všechno jsem to odeslal do kampusu.“
„Skvělá práce,“ potlačil Kyle vítězoslavný úsměv, protože nezapomínal, že
poblíž může být někdo z ASZ, aby si vyzvedl nissan. „Ani jsem si
nevšiml, že posíláš nějaké esemesky. MI5 možná stihne nasadit na Marka sledování
ještě dřív, než odjede z domu.“
„Počítám, že někoho mají už tady, aby si vyfotil osobu, která přijde vyzvednout
nissan.“
„Na jednu noc to není špatný výkon,“ usmál se Kyle, když prošli automaticky
ovládanými dveřmi na čerstvě vytřenou dlažbu obchodu benzínky.
„Ale Tom přejel toho chlápka,“ připomněl James ustaraně. „A jak ty plameny tak
prudce vybuchly, co když zasáhly jednoho z těch troubů, kteří
se motali kolem vrátnice?“
„To by museli být mimořádně tupí, kdyby nevycouvali hned po tom, co nás viděli
zdrhat,“ namítl Kyle. „Z toho smradu paliva doslova slzely oči
a oni měli logicky předpokládat, že jsme tam někam nastražili načasovaný
detonátor.“
„Byl bych, krucisakra, moc rád, kdybys měl pravdu,“ povzdechl si James. „Jestli
jsme to neodhadli, budeme v kampusu řešit hodně nepříjemný
otázky.“
„Když si hrajeme s velkýma klukama, nikdy to není bez nebezpečí,“ poučil ho
Kyle. „Zatímco jsi spal, párkrát jsem pustil rádio a tam mluvili
o požáru a dalším žhářským útoku na jihu. Ale zmínili se jen o nepotvrzených
zprávách o obětech, nic konkrétního.“
Cestou na toalety chlapci míjeli dvojice a rodiny, jak se cpou bohatou
anglickou snídaní, a závistivě na ně pokukovali.
„Nutně potřebuju sendvič se slaninou,“ svěřil se Kyle. „A potom tak aspoň
patnáct hodin spánku a budu zase ve svý starý kůži.“

* * *

Tom vysadil Jamese a Kylea v Corbyn Copse. Bylo už skoro sedm ráno a v obývacím
pokoji seděla Lauren a sledovala televizní zpravodajství Sky
News.
„Jste v pořádku?“ vyskočila. „Armáda za svobodu zvířat je mezi hlavními
zprávami.“
James a Kyle zoufale prahli po novinkách. „A co o ní říkají?“
„Pokud jde o váš útok: sto šest automobilů kompletně zničeno a dva lidi v
nemocnici, protože se nadýchali kouře,“ oznámila Lauren. „A vážně
jste někoho přejeli?“
„Tom jo,“ přikývl James.
„Je v nemocnici ve vážným, ale stabilizovaným stavu. Pár minut vydržte, zase
ukážou fotografie požáru. Hasiči pořád ještě dohašujou budovy. A
navíc došlo k dalšímu útoku ještě víc na jihu.“
James a Kyle si všimli textu běžícího při dolním okraji obrazovky: AKTUÁLNĚ:
CLYDE WAINWRIGHT, PREZIDENT LABORATOŘÍ MALAREK UK, UTRPĚL
KRITICKÁ ZRANĚNÍ PŘI VÝBUCHU BOMBY V AUTĚ BĚHEM SVÉ DOVOLENÉ NA KANÁRSKÝCH
OSTROVECH.
„Ježíši!“ vyjekl James.
„Myslela jsem, že o tom víte,“ potřásla Lauren hlavou. „Copak jste v autě
neměli rádio?“
„Na dálnici jsem ho párkrát zapnul,“ odpověděl Kyle, „ale to ve Vivově autě je
rozbitý.“
„Kdy se zpráva o tom bombovým útoku objevila?“ zajímal se James.
„Jako aktualitu ji zařadili asi před půlhodinou.“
„Je to větší akce, než jsme mysleli,“ vrtěl Kyle užasle hlavou. „Původně jsme
ASZ považovali za frakci BSZ, ale teď to vypadá na něco
významnějšího. Uskutečnit tři operace podobného rozsahu, to chce dokonalou
organizaci a spoustu peněz.“
„Mark bez mrknutí oka vytasil tři stovky, abychom si s Kylem pořídili nový
tenisky a oblečení,“ dodal James a vzápětí vytřeštil oči, protože
na obrazovce se objevil Ryan.
Televizní maskéři zkrotili Ryanovy pačesy a navlékli ho do saka a kravaty.
James si musel nejdřív přečíst podtitulek, než uvěřil, že ho
neklame zrak: Ryan Quinn – zakladatel Aliance Zebra.
„Byl kapku namíchnutý,“ smála se Lauren. „Původně pro něho poslali vůz z BBC,
ale stornovali to, když odchytili Madeline Laingovou; nakonec
se vnutil aspoň do Sky.“
James s úsměvem poslouchal, jak Ryan odsuzuje teroristické útoky ASZ a
vysvětluje pozadí kampaně proti Laboratořím Malarek.
„Dobré ráno, chlapci!“ zvolala radostně Zara, která vpadla do pokoje a políbila
oba chlapce na tvář. „Je fajn, že jste se bezpečně vrátili
domů.“
„Už jsi slyšela, jestli ten výbuch napalmu někoho zranil?“ vyptával se James s
úzkostí.
Zara zavrtěla hlavou. „Právě jsem mluvila s kampusem, a jak se zdá, jediným
vážně zraněným je muž, kterého srazilo auto. Má zlomenou paži a
pánev, ale neexistuje žádný důvod, proč by se neměl zotavit bez následků.“
„Super!“ zajásal Kyle a vyměnil si s Jamesem úsměv plný úlevy.
„MI5 si proklepla Kenneta Marcussena,“ pokračovala Zara. „Je to Dán. V
osmdesátých a počátkem devadesátých let působil v britských a
evropských skupinách liberacionistů, ale pak zmizel ze scény. Všichni
předpokládali, že se vrátil do Dánska a založil rodinu nebo něco na ten
způsob. Býval členem dávno rozpuštěné skupiny zvané EZZ – Extremismus v zájmu
zvířat. Skupina byla malá, ale vždy měla dost peněz k dispozici a
většina jejích členů žila ve výhradně ženské komuně poblíž Birminghamu.“
James přikývl. „To by odpovídalo tomu, co jsme z ASZ zatím viděli. Známe jména
některých členů?“
„Většinu z nich má MI5 ve spisech,“ potvrdila Zara. „Už bylo zahájeno
vyšetřování a MI5 se snaží sestavit sledovací tým, který by na
Marcussena nasadila ještě před jeho odjezdem z Wrexhamu. Musíme však postupovat
opatrně, protože jakmile by začal mít podezření, že po něm někdo
jde, rázem by měli jasno, že jste agenti.
Navíc se musíme nenápadně pozeptat mezi místními automechaniky. Vaše dodávka
měla vzadu přivařenou tlakovou bombu, byla kompletně přelakovaná
a po straně měla nastříknuté logo Rychlodoprava. Moc podniků tohle za pouhé tři dny
nestihne. Začneme sestavením seznamu autodílen v kraji,
které se podobné práci věnují, a pak si zjistíme, jestli někdo z nich nemá vazby na
aktivisty v oboru práv zvířat.“
„Aspoň se konečně někam dostáváme,“ prohodil Kyle a se zívnutím se protáhl v
zádech, „ale jsem na dně. Mám ještě něco udělat, nebo můžu urvat
pár hodin spánku?“
Zara se zamyšleně poškrábala na hlavě. „Jamesovy esemesky byly hodně podrobné,
takže zvládnu všechno, co se případně vyskytne.“
„Asi taky na pár hodin zalezu.“ Jamese nakazilo Kyleovo zívání.
„To bohužel nemůžeš,“ řekla Zara. „Slízl jsi parádní kopanec do žeber, a tak
bych tě ráda nechala vyšetřit.“
„Jsem v pohodě,“ ušklíbl se James. „Půl noci jsem byl vzhůru. Šestihodinový
posedávání někde na pohotovosti potřebuju asi jako díru v hlavě.“
„Mojí představě zábavy to taky neodpovídá,“ chlácholila ho Zara. „Ale klidně
můžeš mít prasklé žebro. Chci, aby ti udělali rentgen a pořádně
tě vyšetřili.“

Kyle Jamese litoval, ale na druhou stranu byl vděčný, že může usnout bez jeho
věčného vrtění se na dolním lůžku a bez protivného hvízdání, které
Jamesovi ve spaní znělo z levé nosní dírky. Spal tvrdě, ale pořád měl v hlavě ty
dlouhé hodiny sezení za volantem, takže když s ním Lauren
zalomcovala, aby se probudil, zrovna se mu zdálo o dálnici.
„Tvůj mobil!“ hlásila Lauren, která stála na špičkách a před nevnímajícíma
očima mu bimbala telefonem. „Neznámý číslo, vezmi to!“
„Jo, haló!“ hekl Kyle rozespale, když otevřel véčko.
Rázem se však probral, protože zaslechl známý ženský hlas. „Včera večer jste
odvedli skvělou práci. Vítej v Armádě za svobodu zvířat.“
„Dík,“ řekl Kyle. „Docela jsme zaváleli, že jo?“
„Zkoušela jsem volat i Jamesovi, ale má vypnutý telefon.“
„Jo, když maminka uviděla, jak má zřízený žebra, odvezla ho na pohotovost, a v
nemocnici lidi musejí mobily vypínat.“
„Myslíš, že něco tuší?“
„Kdepak,“ odpověděl Kyle. „Žádný strachy, James je potlučený v jednom kuse.
Namluvili jsme jí, že jsme zůstali na noc u Toma a Viva a že tam
James sletěl ze schodů.“
„Takže jste připraveni jít do něčeho pořádného?“
„Jasně, ochotní a schopní!“ potvrdil Kyle nadšeně.
Kyle věděl, že detaily další velké operace nedostane, ale usoudil, že včerejší
úspěšná akce mu přece jen vysloužila nějaký respekt, a rozhodl
se oťuknout aspoň to, kdy ho budou potřebovat.
„Je tu jeden problém,“ vysvětlil. „Já si můžu odcházet a vracet se, jak se mi
zachce, ale Jamesovi je teprve čtrnáct a maminka ho pořád
kontroluje. No, a tak by bylo fajn vědět trochu s předstihem, kdy zase něco bude,
protože by nám to dost usnadnilo najít si včas výmluvu; zvlášť
kdyby to zase bylo přes noc.“
Kyle napůl čekal, že ho žena pošle někam, ale ta jenom chvíli váhala a pak
přátelsky řekla: „Vyzvedneme si vás ve středu odpoledne. Pokud
všechno klapne podle plánu, vrátíte se v pátek ráno. Dokážete si to zařídit?“
„Tak to je super,“ zasmál se Kyle. „Začnu maminku hned zpracovávat; napovídáme
jí, že zůstaneme u kamaráda ve městě, nebo něco na ten
způsob.“
„Zavolám v úterý a povím vám, co si vzít s sebou a kde se sejdeme,“ dodala
žena.
„Už se těším,“ řekl Kyle. „Tak nashle.“
Kyle zaklapl mobil a podal ho zpátky Lauren.
„Buď tak hodná, Lauren, a zavolej do kampusu. Pověz jim, že ASZ chystá operaci
někdy mezi středou a pátkem a že já a James se toho zaručeně
zúčastníme.“
„Tak jo,“ přikývla Lauren. „Víš, stejně by mě zajímalo, co mají v plánu. No
uznej, dva případy žhářství a skoro vraždu prezidenta Malareku, a
to podle všeho šlo teprve o začátek…“
„Mně o tom povídej,“ povzdechl si Kyle. „Cílem téhle mise bylo ulovit velkou
rybu, ale jak to vypadá, chytili jsme velrybu.“

28. OBĚD

K výhodám zjištění, že ASZ nebude chlapce potřebovat dřív než ve středu,

patřilo mimo jiné i to, že si mohli vyrazit na výlet, když Zara jela
v úterý do Londýna na pohovor v Downing Street.
Po dvaapůlhodinové jízdě do Londýna se mládež od Zary odpojila a celé dopoledne
strávila vymetáním obchodů na Oxford Street. Kyle sehnal dvě
cédéčka, po kterých pásl už celou věčnost, James poslední FIFA hru pro svůj
Playstation a Lauren si koupila tričko a do Karboškovy stále se
rozrůstající sbírky pár pískajících hraček.
Mac zamluvil stůl v luxusní restauraci na Piccadilly Circus, ale po příchodu
tam děti našly vzkaz, aby nečekaly: program ministerského
předsedy nabral zpoždění a Zara s Macem se naobědvají u něho.
Hosty tvořili především manažeři v oblecích a kostýmech; když číšník vedl děti
kolem originálního barového pultu s vodopádem ke stolu u okna,
hodně stranou od ostatních obědvajících, vysloužily si řadu udivených pohledů. Okno
nabízelo vyhlídku na tlačenici turistů a zákazníků, kteří se
hemžili na vydlážděném náměstí v hloubce osmi pater.
„Teda, jsem moc rád, že to nemusím platit,“ poznamenal James při pročítání
hlavních chodů, z nichž ten nejlevnější stál dvacet jedna liber.
Nakonec James s Kylem uspokojili svůj absťák po mase mohutným steakem s
hranolky za pětatřicet babek, zatímco Lauren si objednala pečenou
zeleninu v burákovo-máslové omáčce.
„Ty bereš svoje vegetariánství fakt vážně, co?“ zeptal se James, když číšník
postavil jídlo na stůl. „Nakonec budeš celá prozelenalá a
vychrtlá jako všichni vegetariáni.“
„Sklapni a láduj se svou mrtvou krávou,“ odsekla Lauren. „Jestli věříš, že ten
obří flák červenýho masa ti udělá líp než tohle jídlo mně, tak
jsi ještě pitomější, než jsem myslela.“
„Hele,“ napomenul je Kyle přísně. „Tohle má být volný den. Co kdybyste mi
dopřáli den volna od svýho vzájemnýho rejpání a změnili téma?“
„Co dělají dnes tvá žebra?“ zajímala se Lauren.
James pokrčil rameny. „Trochu ztuhlý, to je všechno. Vždyť jsem Zaře říkal, že
to nic není. V té nemocnici jsme tvrdli celých osm hodin a
nakonec jsme vyfásli akorát lahvičku prášků na bolest, co normálně mohla koupit v
místní lékárně.“
„Pořád je lepší mít jistotu než později litovat,“ připomněla Lauren.
„Asi jo,“ připustil James a sledoval holuba, který přistál na venkovní okenní
římse.
„Zajímalo by mě, jak si vede Zara,“ prohodil Kyle. „Asi je to divný, sejít se s
tak důležitou osobou. Zvlášť když jde o pracovní pohovor.“
„Dnes ráno jsem slyšel zvuky, jako by zvracela do záchodu,“ utrousil James.
 „Ranní nevolnost,“ zahihňala se Lauren a z vidličky uhryzla kus pečeného
pastiňáku. „Třeba je navrch ještě těhotná.“
„Já když jsem nervózní, dostanu vždycky děsný průjem,“ přiznal Kyle.
James vyprskl smíchy. „To je fakt boží! Sedíme v luxusní restauraci v centru
Londýna, objednali jsme si jídlo a pití za sto liber, a u stolu
se bavíme jen o blinkání a průjmu.“
„Víš, co si říkám?“ přemýšlela Lauren. „Že jsem si ty maskáčový kalhoty přece
jenom měla koupit. Myslíš, že máme čas se tam vrátit?“
„To ani náhodou!“ ujistil ji James nesmlouvavě. „Jako bych tě neznal. Půl
hodiny poklušeme zpátky do obchodu a ty si je tam pak vyzkoušíš a
zase změníš názor.“
„Copak jsem to už někdy udělala?“ usmála se Lauren rošťácky.
„A kromě toho, nechci za sestru vegetariánku v maskáčích.“
„Jestli nepřestaneš žvanit, znovu si obarvím vlasy na černo.“
„Ale s tím černým přelivem ti to slušelo,“ poznamenal Mac.
Všichni tři puberťáci koukali z okna a vůbec si nevšimli, že číšník ke stolu
přivedl Maca a Zaru a právě se jich ptá, jaké mají přání.
„Počkáme, až mládež dojí hlavní chod,“ odpověděla Zara. „Donesl byste nám
nabídku moučníků? Pak si všichni společně dáme moučník a kávu.“
Číšník úslužně přikývl a zmizel.
„No tak?“ vyhrkla Lauren, sotva byl z doslechu.
„Probíhalo to skvěle!“ odpověděla Zara, ověřila si, zda je někdo neslyší, a
zazubila se od ucha k uchu.
„Včera jsem byl u pohovoru Geoffa Coxe, a to bylo značně upjaté,“ vysvětlil
Mac. „Mluvil s ministry o školství a vzdělávací politice a o té
trošce zkušeností, co nasbíral u tajné služby.
Zařino interview bylo něco naprosto jiného. Ministerský předseda přímo hltal
její vyprávění o misích, na kterých se podílela, a jak jste se
vy dva hoši infiltrovali do ASZ dřív, než se o její existenci vůbec někdo stačil
dozvědět. Dokonce se Zary vyptával na její rodinu a nakonec si
prohlížel fotografie Tiffany a Joshuy. Když oba pohovory porovnám, jsem si jistý,
že Zara má vítězství v kapse.“
„No to je bomba!“ jásal James. „Ale až budeš rozdávat tresty, Zaro, snaž se
nezapomenout, že my dva jsme staří parťáci!“
„S protekcí nepočítej,“ zavrtěla Zara hlavou. „Budeš se muset zkrátka chovat
vzorně. Kromě toho, i když vím, že to proběhlo dobře, šampus
neotevřu dřív, dokud nebudu držet jmenování v ruce!“
Ke stolu došel číšník a rozdal pět jídelních lístků s nabídkou moučníků. James
byl steakem nacpaný k prasknutí, ale stejně neodolal, aby
aspoň nenakoukl.
„Šlehaná čokoládová pěna s kompotem z krvavého pomeranče,“ zasmál se potom.
„Tak do toho prostě musím jít.“
„Takže zítra vás, chlapci, čeká velký den,“ pravil Mac. „Budu pozorně sledovat,
jak si vedete.“
„A totéž platí i pro ministerského předsedu,“ dodala Zara. „Požádal ministra
pro tajnou službu, aby ho o vývoji operace průběžně informoval.“
Lauren neušel bratrův rozpačitý výraz a vydala zvuk te-dum, te-dum jako tlukot
srdce. „Cítíš se pod tlakem, Jamesi?“
Kyle se zasmál a objal Jamese kolem zad. „My si žádný starosti nepřipouštíme,
co, kámo? Nemáme na práci nic víc než dojet na neznámý místo,
tam zmařit neznámý plán a rozbít skvěle vyzbrojenou, špičkově financovanou a vysoce
nebezpečnou teroristickou skupinu.“
„A ještě zajistit, že během toho procesu se nikdo nezraní,“ doplnil James.
Mac se rozesmál a Lauren opět napodobila tlukot vyplašeného srdce. James ovinul
paži kolem Kyleových zad a pevně ho k sobě přitiskl.
„Víš, co si myslím, Kyle?“ ušklíbl se na svého nejlepšího kámoše.
„Co?“ zeptal se Kyle.
„Myslím, že jsme v totálním průseru.“
29. DODÁVKA

Jo zavolala Kyleovi v úterý večer; všechno nasvědčovalo tomu, že ASZ hodlá

uplatňovat maximální bezpečnostní opatření. Chlapcům nařídila jen
tolik, aby si vzali přesně jdoucí hodinky a před odchodem si nařídili správný čas.
Obléknout se měli do nenápadných sportovních šatů a vzít si
malou kabelu nebo batůžek. Do zavazadla měli dát šaty na převlečení, ručník, pár
potřeb na osobní hygienu a – pokud možno – knihu či časopis,
jež by podle Jo byly vhodné ke čtení během dlouhé cesty. IPody, mobily a
jakoukoliv elektroniku, jež by mohla obsahovat odposlouchávací
zařízení, Jo přísně zakázala.
Místo, kde měli chlapce vyzvednout, byla zchátralá stodola, v níž se před
měsícem setkali s aktivisty Aliance Zebra, než se vydali zničit
policejní automobily. Když se tam přiblížili, James a Kyle si všimli Tomova MG, a
za stodolou našli oba bratry usazené na převráceném žlabu.
Kyle popošel kupředu a dlouze se s Tomem políbil. Viv plácl Jamese mohutně do
zad, což byl jeho obvyklý pozdrav s lidmi, kteří mu byli
sympatičtí.
„Tě péro, vrahu policajtů, už jsem tě neviděl celou věčnost,“ ušklíbl se Viv a
pak se ohlédl po Kyleovi a Tomovi. „Je mi jasný, co si myslíš,
kámo. Jako, copak tohle je lepší než to, co jsem si včera v noci užil se Sophií?“
James se začal řezat smíchy. „Tak co tvoje střeva?“
„Už jsou zase jako nový!“ kasal se Viv. „Vážně mě naštvalo, že jsem propásl tu
pondělní akci. Podle Toma to bylo fantastický.“
„No, nuda to rozhodně nebyla,“ zachechtal se lišácky James a současně s tím se
před stodolou ozval klakson. Chlapci obešli roh a spatřili, že
na příjezdové cestě zastavuje prodloužená dodávka. Z ní vystoupila žena ve
slunečních brýlích, a sotva otevřela ústa, James si uvědomil, že je
to stejná žena, která se představila jako Jo. Na sobě měla vojenské maskáče a podle
boule na boku se dalo soudit, že má za pasem zastrčenou
pistoli.
„Zdravím, chlapci,“ řekla. „Už víte, jak to chodí, tak šup do stodoly a začněte
se svlékat.“
Z dodávky z místa spolujezdce vyskočila další žena. Bylo jí kolem dvaceti, byla
hezká, růžolící. James si v duchu říkal, že vypadá přesně
jako ten typ dívky, která se brzy usadí a v rychlém sledu vyklopí šest mrňousů za
sebou.

Adelaide Kentová, uvědomila si Lauren, které ohromením málem vypadl fotoaparát z

ruky.
Lauren hlídkovala v křoví asi dvacet metrů od stodoly. Nebyla úplně
neviditelná, ale rozhodně nebyla k rozeznání na první pohled, a kdyby ji
chytili, vždycky by stihla schovat digitální foťák dozadu do kalhotek a předstírat,
že je prostě jen hloupá sestřička, co strká nos do věcí, po
kterých jí je houby.
Když James, Kyle a Viv vešli do stodoly, aby je obě ženy mohly prohledat,
Lauren se vyplížila z keřů, až se ocitla v přímé lince se zadními
dveřmi vozu. Z téhle blízkosti by ji snadno zpozorovali, ale byl to jediný způsob,
jak vyfotografovat vnitřek dodávky v okamžiku, až se otevřou
zadní dveře do nákladního prostoru.
Přepnula minifotoaparát na mode video, opřela ho o větev a v té poloze
zafixovala popruhem, na kterém normálně visel člověku na krku. Hned
nato se bleskově vrátila do svého původního úkrytu a z kapsy vytáhla miniaturní
dálkový ovladač.
Jako první se o pár minut později objevil James. Stáhl si vpředu tepláky a
začal čurat na stěnu stodoly. Než skončil, všichni ostatní už
mířili k zadním dveřím dodávky. Když Jo dveře otevřela, Lauren stiskla tlačítko na
dálkovém ovladači.
„Vypadá to útulně!“ zasmál se James, sotva se vyhoupl do nákladního prostoru vozu.
V dlouhé plechové krabici se povalovaly polštáře a sedací
pytle. Vzadu ani po stranách nebyla žádná okna, takže chlapci nemohli poznat, kudy
pojedou, ale dodávka původně sloužila jako vůz bezpečnostní
služby a únikový poklop ve střeše byl odtržený, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch a
světlo.
V úložném prostoru byl jediný další člověk, který si už udělal pohodlí a jen v
boxerkách se rozvaloval hned na dvou sedacích pytlech
najednou. Byl to mládenec kolem dvacítky.
„Já jsem Jay,“ představil se a pěstmi se dotkl pěstí čtyř nových příchozích,
zatímco Jo zabouchla dveře, takže celou partu zaplavilo šero.
Sotva se všichni usadili, Jay pustil bílé album Beatles a upozornil, že z
chladicího boxu si každý může vzít kolu nebo minerálku.
„Té hudby si važte!“ zazubil se Jay. „Musel jsem svést bitvu, abych tohle mohl
s sebou vzít, ale oznámil jsem děvčatům, že nebudu čtyři
hodiny dřepět v dodávce a jenom tak čučet do plechu.“
„Tak dlouho se číst nedá,“ přisvědčil Kyle. „Zvlášť při tomhle světle.“
V prodloužené skříňové dodávce bylo dost místa, aby si všech pět mladíků mohlo
lehnout, a James si udělal pohodlí na obřím polštáři a jeden
menší si strčil pod hlavu. Při pomyšlení na příštích osmačtyřicet hodin cítil
nervozitu, ale Tom, Viv, Jay a Kyle začali klábosit, takže se
nakonec neubránil pocitu vzrušení, protože těch pět chlapců vyráželo za
dobrodružstvím.
Jediným problémem byl fakt, že vrcholilo léto a všichni byli uvězněni ve špatně
větrané plechové krabici. Ještě než dorazili k dálnici,
všichni napodobili Jaye a svlékli se do boxerek.

Lauren po odjezdu dodávky od stodoly počkala celou minutu, pak popadla fotoaparát a
tryskem se hnala přes pole k chalupě. Zara čekala v kuchyni
nad otevřeným laptopem. „Tak co neseš?“
„Udělala jsem fotky,“ lapala Lauren po dechu. „Ale především jsem jednu z těch
žen poznala: Adelaide Kentová, z té akce, kdy jsme zachránili
Karboška. Přitom se zdála tak něžná, když šlo o psy a uspávání malých sestřiček a
toho…“
„Už bys měla mít dost zkušeností, než abys lidi soudila jen podle prvního
setkání,“ napomenula ji Zara a přitom zasunula paměťovou kartu z
Laurenina fotoaparátu do laptopu. Všechny snímky překopírovala na harddisk a e-
mailem je přeposlala do kampusu CHERUB ještě předtím, než se na
ně sama podívala.
„Pusť to video,“ naléhala Lauren. „Zajímalo by mě, jestli rozeznám něco uvnitř
té dodávky.“
Na monitoru naskočil Windows Media Player. Prvních pár vteřin záznamu bylo
rozmazaných, jak si kamera automaticky upravovala kontrast mezi
sluncem odrážejícím se od plechu dodávky a jejím zšeřelým interiérem.
Vzápětí bylo vidět nohy a zadky chlapců šplhajících do dodávky, ale když se
začali usazovat na polštáře, Lauren konečně zahlédla něco
užitečného.
„Tohle je Jay,“ poklepala na monitor. „Adelaidin přítel.“
„Vzpomeneš si na jeho příjmení?“
„Jasně, Buckle,“ přikývla Lauren.
„Výborně, Lauren. Teď doufejme, že fotografie a jména té záhadné Jo nám pomůžou
sestavit komplexnější obraz ASZ.“
Ryan si navykl trávit všechna dopoledne v posteli a až teď zamířil do kuchyně,
na sobě jen pruhované kalhoty od pyžama.
„Brejtro,“ řekl, sáhl do ledničky a vylovil krabici s pomerančovým džusem.
„Slyšel jsem dobře, že mluvíte o Jayovi a Adelaide?“
„Fúúúj!“ vyjekla Lauren. „Nepij přímo z krabice, Ryane! Jsi stejně nechutný
jako James!“
Ryan se zazubil a z kuchyňské linky si vyndal skleničku, ale Zara mu vážně
odpověděla: „James a Kyle šli na tu domluvenou schůzku a Lauren se
stoprocentní jistotou identifikovala Adelaide Kentovou.“
„To si děláš srandu!“ povytáhl Ryan obočí tak rychle, až se Lauren vyděsila, že
se mu utrhne z čela.
Zara propisovačkou důrazně ťukla do monitoru. „Jen se koukni sám.“
„Vždyť je to moje kmotřenka!“ zalapal Ryan po dechu. „Hloupá, hloupá holčička.
A víte, kam mají namířeno?“
„Nemáme potuchy,“ řekla Lauren. „Co myslíš, jede v tom i Anna s Mirandou?“
„To pochybuju,“ zabručel Ryan. „I když, kdybyste mi před deseti minutami
tvrdili, že je v tom namočená Adelaide, asi bych vás poslal do
blázince. A ten Jay mi připadal jako docela milý mládenec. S Adelaide studujou na
univerzitě něco přes film a televizi. Vyprávěl mi, že dostal
smlouvu při natáčení velkofilmu, kde to je samá automobilová honička.“
„Cože?“ zavřískla Lauren. „A kde ten film točili?“
„To neříkal, ale poblíž Bathu jsou velké filmové ateliéry, takže nejspíš tam.“
Zara se podívala na Lauren. „Na co narážíš?“
„No,“ vykládala Lauren, „při natáčení filmu s velkými automobilovými honičkami
se pomlátí spousta aut a taky se musejí různě pozměnit a
přestříkat a tak. Je tedy možný, že Jay si tam nechal od jednoho z těch lidí
předělat dodávku na vozidlo Rychlodopravy, chápeš, jak v něm James
a Kyle jeli tuhle do Wrexhamu!“
„Už jsem slyšela horší teorie,“ zamyslela se Zara, zatímco do Googlu zadávala
Filmové ateliéry Bath. „Mám to!“ oznámila a přečetla odkaz na
monitoru. „Ve Walkerových ateliérech nedaleko Bathu probíhá v současnosti natáčení
Divoké jízdy II; jde o pokračování letního hitu z roku 2004.
Gang má tentokrát v úmyslu ukrást korunovační klenoty z londýnského Toweru a přitom
využít flotily závodních veteránů…“
„Asi by se vyplatilo to tam proklepnout,“ prohodila Lauren.
Zara přikývla. „Předám informaci do kampusu a jedna z našich výzkumných
asistentek se do toho může okamžitě pustit.“

30. VAŘENÍ

Pět mladíků se snažilo užít si cestu dodávkou co nejpříjemněji; strávili v ní

ostatně většinu dne. Poslouchali Jayova cédéčka, zaháněli horko
nekonečným pitím z lahví koly a minerálky. Jo jednou zastavila uprostřed zcela
anonymního pole, aby mohli na záchod, ale během druhé poloviny
cesty další zastávku tvrdě odmítala, i když chlapcům už skoro praskaly nalité
močové měchýře.
Viv vyřešil problém tím, že se vymočil do lahve od minerálky a vyhodil ji
větrákem ve střeše. James se mohl potrhat smíchy a nucení ho
přimělo Vivův příklad napodobit. O pár vteřin později se chlapci překulili na
podlahu, protože dodávka prudce zabočila ke krajnici.
„Který z vás idiotů to udělal?“ běsnila Jo, sotva rozrazila zadní dveře vozu.
James plaše zvedl ukazovák.
„V tom případě jsi pitomý hajzlík!“ prskala Jo. „Ještě tě netrklo, že nejedeme
stanovat? Co by se asi tak stalo, kdyby ta láhev zasáhla jiné
auto? Co kdyby si někdo zapsal naše poznávací číslo a o kus dál nás zastavila
policie?“
Viv rozzuřeně vyštěkl: „Hele, madam Nafrněná a Nejmocnější ze všech, vy dvě
jste v pohodě, když tam máte klimatizaci, ale my se tady pečeme
zaživa. Nalili jsme do sebe celý litry a stokrát jsme prosili, ať zastavíte, že
potřebujeme na malou!“
Jo vyškubla z kalhot pistoli a namířila na Vivovu hlavu. „Já vám přece
nezakazuju močit, ty idiote, ale vyhazovat ty lahve střechou je
zbytečné! Tak ty jsi ji vyhodil jako první?“
„Copak, odpráskneš mě za to, že jsem se vychcal?“
Jo očividně nebyla na odmlouvání zvyklá. Skočila do nákladního prostoru,
uvolnila pojistku a přirazila hlaveň na Vivův spánek. „Pokud tuhle
operaci poděláš, strčím ti bouchačku do úst a tvým mozkem ohodím nejbližší stěnu,
jasný?“
„No tak, no tak, no tak!“ zvedl Kyle chlácholivě ruce. „Všem nám je horko, jsme
znudění a tohle je akorát nedorozumění. Tak co kdybychom se
všichni uklidnili, slyšíte?“
„Jste ve společným týmu,“ dodal Tom.
„Na tebe si budu dávat extra pozor, Vive!“ zavrčela Jo a zastrčila si pistoli
zpátky za opasek.
„Tak to musíš do fronty. Mě má v merku spousta ženských!“ ušklíbl se Viv, i
když James měl dojem, že je nezvykle pokrotlý.
Jo jen pohrdavě potřásla hlavou, vyskočila z vozu, a jako by chtěla na chlapce
přivolat za trest ohluchnutí, zapráskla dveře tak hlasitě, jak
to jenom šlo.
Tom zamračeně zašeptal Vivovi: „Tyhle lidi myslejí všechno vážně. Kdy se už
konečně naučíš držet klapačku?“
Viv byl pořádně vyvedený z míry a dost uboze se to pokoušel zamaskovat. „Já se
o sebe postarám!“ broukl tónem osmiletého kluka, který zrovna
prohrál rvačku.

Zara ukončila dvacetiminutový telefonát a vyloudala se na zadní zahradu. Karbošek

už měl konečně všechna očkování za sebou a směl tedy ven.
Oslavoval nově získanou svobodu tím, že slízával brouky z kmene stromu. Lauren si
hověla na zahradním lehátku a četla si Podrobného rádce
chovatele bíglů.
„Tak co je nového?“ zajímala se.
„MI5 identifikovala Jo podle fotografie. Skutečným jménem Rhiannon Julesová. Je
to dcera Joea Julese.“
To poslední jméno mělo očividně něco znamenat, ale Lauren nic neříkalo.
„Dávno předtím, než ses narodila,“ usmála se Zara, „byl Joe Jules písničkář z
Los Angeles; policie ho v osmdesátém druhém zastřelila při
zátahu na dealery kokainu. Rhiannon je jeho jediná dcera a jeho alba se pořád ještě
prodávají, takže se můžeš vsadit, že je v balíku.“
„Má dost peněz, aby financovala ASZ?“
„Stoprocentně,“ přikývla Zara. „Pamatuješ si na EZZ?“
Lauren usilovným přemýšlením zkrabatila čelo. „Extremismus v zájmu zvířat. To
je ta skupina, ve který Kennet Marcussen působil v osmdesátých
letech, ne?“
Zara přikývla. „Většina členů EZZ byly ženy, co žily v komuně. Jeden z našich
asistentů zjistil, že komuna sídlila v rozlehlém venkovském
sídle, které kdysi patřilo americkému písničkáři…“
„Joeu Julesovi,“ zazubila se Lauren.
„Jak jsi to uhodla?“
Lauren zavřískla, protože Karbošek se postavil na zadní a olízl jí bosá
chodidla. „To lechtá!“ zahihňala se a štěně láskyplně odstrčila. „A
víš něco novýho o těch filmových ateliérech?“
„To si piš!“ přikývla Zara spokojeně. „Měla jsi správné tušení. V policejní
databázi si zadali jméno Jay Buckle. Byl už dvakrát zatčený na
demonstracích za práva zvířat, vždycky spolu s Adelaide Rentovou. Před dvěma týdny
ho zatkli při natáčení druhého dílu Divoké jízdy a vyslýchali
kvůli volkswagenu transportéru, který na pár dní zmizel z placu. Ještě ho
neobžalovali, protože policie nemá dost důkazů, aby ho obvinila.
V době krádeže byl vůz plný kamer, osvětlovací a jiné techniky v hodnotě tří
set tisíc liber, která sloužila k natáčení dokumentu o vzniku
nového filmu. A třešinkou na dortu je fakt, že na avonském policejním oddělení mají
hlášenou krádež výstroje na přelakování vozů a kovové
tlakové bomby.“
„Takže se vážně vyplatilo, že jsem tam číhala a udělala ty fotky,“ zaradovala
se Lauren.
Zara přikývla. „Začínáme sestavovat docela jasný obraz ASZ. Sesbírali jsme už
dost důkazů, abychom zasáhli a provedli zatčení. Má to ovšem
jeden obrovský háček: v téhle chvíli James, Kyle a všichni hlavní podezřelí z ASZ
míří na nějaké neznámé místo a nehodlají se znovu objevit
dřív, dokud nespáchají nevídaný a šokující teroristický čin.“
„To je fakt,“ souhlasila Lauren. „Ale zajímalo by mě, k čemu chtěli všechnu tu
televizní techniku.“

Dodávka konečně dojela k polorozpadlému farmářskému stavení, kde ve dvou podlažích

bylo asi dvanáct pokojů. Chlapcům řekli, ať si svoje osobní
věci dají do prázdného pokoje, kde se na podlaze válely jen spacáky a polštáře. V
přízemní kuchyni dva muži chystali veganskou pečeni nejmíň pro
deset krků.
Jay a Adelaide měli v domě sestavit vybavení a chvíli po příjezdu si na pomoc
přizvali i Viva. James, Kyle a Tom se tedy loudali po opuštěné
farmě a společně si lámali hlavu, jaký úkol je vlastně čeká.
„Ať jsme, kde jsme, je to hodně daleko od civilizace!“ prohlásil Kyle.
Zapadající slunce hledělo přes vzdálené kopce poseté ostrůvky vřesu a kamení.
„Ale je tu hezky,“ poznamenal James. „Co tipuješ, Skotsko?“
„Nejsem si jistý, jestli jsme dojeli tak daleko,“ odpověděl Kyle. „Spíš severní
Anglie. Northumberland, nebo tak něco.“
James se náhodou ohlédl k domu a spatřil Marka – neboli Kenneta Marcussena –
jak se brodí dlouhou trávou a mává pažemi.
„Vraťte se!“ hulákal. „Všichni čekají jen na vás!“
Mark je pak zavedl do obrovské jídelny s klenutým stropem a tmavými skvrnami na
stěnách tam, kde před mnoha lety původně visely obrazy. Na
jednom konci místnosti stálo cosi jako televizní studio, i s kamerami na
pojízdných trojnožkách, s mohutnými studiovými reflektory a
videoprodukčním pultem.
Malé jeviště se skládalo z pozadí tvořeného světle modrým panelem, ze dvou
moderních černých křesílek; uprostřed se tyčila klec výšky
dospělého člověka, která byla navržená spíš pro okázalost než pevnost. Měla
chromované mříže a uvnitř se bimbal zavěšený obojek.
Na protějším konci místnosti stála Jo před velikánskou tabulí, na kterou
napsala detaily operace. Jak se kolem ní scházeli lidé, Viv vyhledal
Jamese, Kylea a Torna. Převlékl se do elegantního obleku s luxusní kravatou.
„Že byste se s Jo dali dohromady a chystá se svatba?“ zakřenil se Tom.
„Skoro to tak vypadá, co?“ kývl Viv. „Právě jsem měl kamerový zkoušky. Budu tu
show uvádět.“
„Jakou show?“ podivil se Kyle.
Než Viv stihl odpovědět, Jo si zatleskáním zjednala ticho. Vypadala zpoceně,
jako by předtím tahala těžké předměty, a opět měla u pasu bouli
od pistole.
„Věnujte mi všichni svou pozornost, prosím!“ poručila stroze.
James tam kromě Kylea a sebe napočítal jedenáct dalších jemu neznámých lidí.
„Tak k věci,“ začala Jo. „Všem děkuji, že se dostavili. Mrzí mě, že pro řadu z
vás byla cesta dost nedůstojná, ale tahle operace může uspět
pouze v případě, že zachováme absolutní utajení. Myslím, že nikomu nemusím
připomínat, že je skutečně naprosto nezbytné neprozrazovat svá
příjmení a další osobní údaje lidem, které jste neznali už předem.
Zahajovací akce ASZ, které se odehrály před pár dny, znamenaly vynikající
úspěch. Podle nejnovějších zpráv je Clyde Wainwright stále v
kritickém stavu a možnost, že by se ještě někdy vrátil do funkce prezidenta
Laboratoří Malarek UK, se jeví jako nepravděpodobná. Široká
veřejnost však stále ještě nevěnuje dost pozornosti našim sdělením. Zachránci
zvířat si dnes nevyslouží zprávu ani v okresním deníku, a dokonce
i zničení rozsáhlého hmotného majetku si získá jen pomíjivou pozornost.
Žijeme ve společnosti, která pramálo dbá na náboženství, a ještě míň se zajímá
o politiky a podnikatele, kteří jí stojí v čele. Stále však
existuje skupina osob, o kterou se veřejnost vrcholně zajímá; jsou to celebrity.
 Za necelých dvanáct hodin budeme mít v kleci na druhém konci sálu hosta ze
světa celebrit a celá naše televizní show poběží živě na
internetu.“
Jo se samolibým výrazem udělala pauzu, aby mezi posluchači zvýšila napětí. „Po
dvacet čtyři hodin se v této místnosti bude odehrávat
nejsenzačnější událost, jaká se kdy do sdělovacích prostředků dostala, a to právě
díky liberacionistům.“
Jo se předklonila a dramatickým gestem strhla přední stránku otáčecí tabule,
čímž odhalila snímek formátu A3; muže na něm rázem všichni
poznali.
„Přátelé,“ usmála se, „seznamte se s naším význačným hostem Nickem Cobbem,
majitelem restaurace pro celebrity a šéfkuchařem populárních
televizních pořadů o vaření.“

11. FILMOVÉ STUDIO

Nick Cobb zíral v šatně do zrcadla. V kumbálu bez oken stálo světle růžové sofa
z roku pětaosmdesát, do odřeného koberce byly prošlapané
lesklé černé stopy. Cobb si ještě dokázal vybavit, jak to zařízení vypadalo, dokud
bylo nové, a – bohužel – zrcadlo naznačovalo, že on sám
stárne stejně nevzhledně jako nábytek.
Uběhlo hodně vody od časů, kdy se začal objevovat v televizních ateliérech
Tyneside, jako asistent proslulého šéfkuchaře v dávno zapomenuté
kuchařské show. Dnes byl majitelem osmi restaurací, měl na kontě jedenáct vydaných
kuchařských knih a vedl vlastní pořad o vaření, který měl
nejdelší tradici ve všech televizích Spojených států, a vlastnil zásadní podíl v
satelitním kanálu The Gourmet Network.
Cobb se odloudal k barové skříňce; měl chuť na panáka vodky, ale bylo deset
hodin dopoledne a jemu se při pohledu na lahve z matného skla a
osahané sklenky dělalo zle. Na dveře zaklepala jeho publicistka Amanda a bez
vyzvání vešla dovnitř.
Zrovna se jí chtěl zeptat, proč vlastně souhlasili, že se vrátí do téhle nory,
když se přes práh připlížily dvě šedé pneumatiky. Dívce na
vozíku bylo třináct, měla teninké paže a na nohách kovové podpěry. Znal její
srdceryvný příběh, ale teď si vzpomněl jen na to, že s její
návštěvou v šatně souhlasil především z toho důvodu, že na nějaké dohadování prostě
neměl sílu.
„Vítám tě, mladá dámo,“ přepnul Cobb na okouzlující chování; jeho přízvuk
kolísal mezi britským a kalifornským. „Ty jsi určitě Gaynor!“
Dívenka cosi s úsměvem odpověděla, či spíše zabublala, protože do krku měla
zavedenou dýchací trubici.
Naštěstí se její matka ujala role tlumočnice. „Upekla vám koláčky,“ vysvětlila
matka, sáhla do košíku pod invalidním vozíkem a vytáhla
vzduchotěsně uzavřenou krabici.
Gaynor byla slaboučká a trvalo jí dobře půl minuty, než zvedla víko. Cobb
vyplnil trapnou pauzu tím, že publicistku požádal o konvici čaje.
„A čisté šálky,“ dodal a hlavou mu bleskla otázka, zda se náhodou nechová jako
ty nafrněné celebrity, kterým se nikdy nechtěl podobat.
Cobb si vzal z krabice jeden piškotový koláček a zakousl se do něj s očekáváním
všeho nejhoršího.
„Tak tomu říkám fantastický piškot!“ rozzářil se.
A Cobb nelhal; koláček byl dokonalý: načechraný i bez toho, že by byl suchý, a
s přesným množstvím vanilky, aby nebyl mdlý. Sotva však
koláček pochválil, nenapadlo ho, co dodat dalšího, a ten povedený koláček vedle
usmívající se Gaynor působil úděsně depresivně.
V průběhu své mnohaleté kariéry zažil umírajících dětiček až nad hlavu, ale
pořád ještě pociťoval stejné rozpaky jako poprvé, před osmnácti
lety. Co by jim měl člověk říkat? Ahojky, Johnny, jakpak zvládáš to umírání na
rakovinu, hele? Ale ignorovat přítomnost smrti a bavit se o něčem
jiném mu připadalo stejně trapné: jako když se člověk snaží plavat v bazénu a
přitom ze všech sil ignorovat fakt, že na jeho opačném konci číhá
aligátor.
„Tááááák,“ vsrkl Nick vzduch mezi zuby a posloužil si dalším lahodným koláčkem.
„Přijela jsi autem? Nebyly na silnicích zácpy?“
Nenápadně mrkl na svoje hodinky Patek v hodnotě šestnáct tisíc liber a
zatoužil, aby si Amanda – přebornice ve zdvořilostním tlachání – s tím
čajem pospíšila.

Po neklidné noci strávené na holé prkenné podlaze se James probudil v pět hodin
ráno. Kyle mu pomohl obarvit si vlasy nahnědo a nagelovat je na
ježoura. Přitom spolu probírali možnosti, jak překazit operaci ASZ dřív, než se
pořádně rozjede. Ale stáli proti přesile jedenácti členů ASZ, z
nichž někteří byli ozbrojení střelnou zbraní; dva cherubové neměli potuchy, kde
jsou, a nevěděli jak se spojit s vnějším světem. Rozhodli se
zatím dělat všechno, co se od nich očekává, a doufali, že se naskytne šance
stopnout akci dřív, než někdo dojde k vážné úhoně.
James strávil další hodinu v uzavřeném zadním prostoru dodávky a pak se ocitl v
první řadě diváků ve studiu, kde ho zvolna opékaly reflektory
zavěšené nízko nad hlavou. Po jedné straně měl Marka a po druhé Adelaide.
ASZ udělala první poslední, aby James byl k nepoznání. Jeho obvyklé tepláky a
fotbalové tričko nahradil pankáčský zevnějšek: rozdrbané černé
kotníčkové boty, úzké džíny roztržené na kolenou a černá mikina s kapuci a na
zádech s nápisem Ramones. Mark a Adelaide se kvůli živému přenosu
namaskovali podobným způsobem.
Nick Cobb se z elegantní modré pohovky zubil do publika, zatímco manželský pár
Wendy a Otis Foxovi ho zahrnovali snadno zodpověditelnými
otázkami. Nadšené publikum tleskalo při každém slově místního rodáka.
„Poslyšte, Nicku,“ zářila Wendy Foxová, zatímco James jen zíral na tlustou
vrstvu make-upu, kterou měla připlácnutou k obličeji. „Napsal jste
neuvěřitelně tlustý životopis – osm set padesát šest stránek! Jak jste poznal, že
ve vašem životě nastal vhodný okamžik pro rekapitulaci?“
Nick ji oblažil úsměvem. „Prodal jsem moře kuchařských knih a nakladatelé už
dlouhé roky doráželi, ať napíšu autobiografii. Ale teprve když
jsem si promluvil se svou spoluautorkou Penny Marshallovou, uvědomil jsem si, že
konečně jsem potkal člověka, který má talent pomoct mi s
líčením mého života na papíře.“
„Přiznám se, že to bylo naprosto strhující čtení!“ rozplývala se Wendy Foxová.
„A rozumím dobře, že všechen zisk z knihy půjde na charitu?“
„Stoprocentně,“ přisvědčil Cobb. „Před pár lety se mi přehoupla padesátka.
Všechny manželky mě poslaly k vodě a synové studují na koleji,
takže jsem se rozhodl věnovat se taky něčemu jinému než hrabání peněz na účet.
Honorář z prodeje Na slovíčko s Cobbem bude podporovat řadu
organizací, včetně Oxfamu, Červeného kříže a Svazu šéfkuchařů. To je charita, která
financuje kuchařskou školu pro sociálně slabou mládež.“
Cobb si počkal na nevyhnutelný potlesk, zatímco James mrkl na hodinky. 11:54.
James si postrčil sluneční brýle výš ke kořeni nosu, natáhl si
kapuci přes hlavu a zavázal ji na tkanici, aby mu na hlavě držela. Současně s tím
Adelaide a Mark sáhli každý po své pistoli, kterou měli
schovanou v kapse.
„Nikdo ani hnout!“ zařvala Adelaide a s tasenou zbraní vyskočila ze sedadla.
V obecenstvu zavládla atmosféra nevěřícného šoku – je to snad studentský
žertík? Mark však vystřelil do vzduchu, čímž rázem rozptýlil všechny
pochybnosti.
Dávka projela jedním z obřích reflektorů na pojízdném jeřábu pod stropem.
Diváci ječeli pod prškou horkého skla a James s Adelaide se zatím
vyhoupli na pódium.
„Potřebuju tvůj bezdrátový mikrofon!“ štěkla Adelaide a mávla zbraní před Wendy
Foxovou.
 James sebral Wendy mikrofonek a přicvakl ho na Adelaidina bombera.
„Je mi líto, že vás vyrušujeme při zábavě!“ oznámila Adelaide roztřeseným
hlasem. „Ale Armáda za svobodu zvířat nebude nečinně přihlížet, jak
lidé typu Nicka Cobba vydělávají miliony liber díky zotročení a mučení zvířat!“
Zatímco Adelaide rozvinovala transparent s webovou adresou Armády za svobodu
zvířat, James přistoupil k zaskočenému Nicku Cobbovi a z džin
vylovil pouta.
„Nastavte zápěstí.“
Cobb se hloupě zazubil, protože nechápal závažnost situace; v tu chvíli Otis
Fox neohrabaně skočil po Jamesovi. Bohužel, břichatý moderátor v
posledních letech nesportoval, pokud se nepočítá těch pár kroků po golfovém
trávníku, takže James snadno uhnul, načež sevřel pouta v ruce a
moderátora jimi tvrdě praštil do kořene nosu.
Když se Otis s obličejem zalitým krví svezl po konci pohovky k zemi, Wendy
vykvikla jako prase.
„Nenavážejte se do nás!“ poručil James.
„Jestli někdo zkusí nějakou další pitomost, odprásknu naslepo jednoho z
diváků!“ hulákal Mark a zhoupl hlavní zbraně podél přední řady
obecenstva, takže nakonec mířil na Gaynořin invalidní vozík.
V obecenstvu zavládlo přízračné ticho, narušované jen vzlykáním ženy popálené
spadlým sklem. Cobb konečně nastavil zápěstí a James mu na ně
přicvakl zakrvácená pouta. Poté Mark ucouvl od diváků a namířil hlaveň na
kameramana, který byl nejblíž východu ze studia.
„Otevři!“
Do studia vtrhlo denní světlo a James nařídil Cobbovi, ať jde ven. Sám pak
vyšel do dopoledního mžení jako poslední a tryskem se s ostatními
hnal přes parkoviště ke dvěma motocyklům značky Honda.
Mark otevřel box za sedadlem bližšího motocyklu a hodil Jamesovi přilbu a
motorkářské rukavice. Adelaide si připnula helmu a zajistila zbraň,
načež nasadila přilbu i Cobbovi.
„Nemůžu řídit a střílet současně,“ sykl Mark a strčil svou automatickou zbraň
Jamesovi. „Je odjištěná!“
Se zbraní v ruce by James dokázal Cobba osvobodit, ale Kyle byl s Jo a ta by ho
jistě odpráskla hned při náznaku podezření, že zradil ASZ.
„Jak se mám držet!“ zakňučel Cobb a zatřásl pouty.
Adelaide si uvědomila, že tohle je zádrhel v jinak pečlivě. propracovaném
plánu. Z džín vylovila klíček, pouta odemkla a ukázala na Jamese.
„Zkus nějaký podraz a mladej tě odpráskne!“
Dva zaměstnanci studia se odvážili vyjít na požární schody v prvním patře a
jeden z nich statečně natáčel ruční kamerou. James po nich mávl
hlavní, pak skočil na tlustě polstrované sedlo obrovského motocyklu a pevně objal
Marka kolem pasu.
„Můžeme!“ křikl.
Adelaide s Nickem odburáceli jako první. Z parkoviště vyjela po kluzké vozovce
skoro stokilometrovou rychlostí, bleskově se ohlédla přes
rameno a pak se vyřítila na dvouproudou silnici, kde byla poměrně řídká doprava.
James sice řídil v Idaho dirt bike, ale ještě nezažil jízdu na
silném motocyklu v maximální rychlosti. ‚
ASZ je záměrně vybavila hodně přiléhavým oblečením, ale dokonce i na motocyklu
s širokým čelním sklem, které mělo chránit před nárazy
vzduchu, mu kalhoty plácaly jako zběsilé a James měl co dělat, aby vůbec dokázal
dýchat, protože obě hondy dvojnásobně překročily povolenou
rychlost sto kilometrů za hodinu.
Oba stroje se držely těsně za sebou. James se ohlédl, jestli někde nezpozoruje
policejní auto. Podle Joina plánku se nejbližší stanice
nacházela patnáct minut jízdy odtud, ale člověk nikdy nemohl mít jistotu, že
hlídkový vůz se nemotá někde blíž.
Kličkování mezi auty, s větrem svištícím kolem těla a s asfaltem ubíhajícím
jenom pár centimetrů pod podrážkami bot, bylo jedním z
nejděsivějších zážitků celého Jamesova života. Neměl na sobě správně polstrované
motorkářské kožeňáky a netušil, kolik zkušeností má Mark s
vedením těžkého stroje po vlhké vozovce. Snažil se nemyslet na příšerné
fotografie kožních štěpů a roztříštěných kostí, které znal z
motorkářských časopisů, ale stejně se mu míhaly hlavou současně s tím, jak mu jemný
déšť pronikal ze stran pod přilbu.
Naštěstí nejeli daleko. Mark a Adelaide zvládli třináct kilometrů za méně než
pět minut a závěrečný úsek po opuštěné silnici mezi zabedněnými
skladišti urazili už rozumnější rychlostí.
Zastavili v opuštěném krytém terminálu u břehů řeky Tyne. Čekaly tam na ně dvě
dodávky a dvě osobní auta. Jedna z dodávek měla zadní dveře
dokořán a na kovové hraně seděl Kyle s Jo. Kyle seskočil na zem současně s tím, jak
pasažéři sesedli z motocyklů, potom řidiči navedli stroje do
nákladního prostoru dodávky a vypnuli motor.
Za motocykly letěly přilby a rukavice, načež Kyle s Jamesem zvedli kovovou
nájezdovou rampu a hlučně ji zasunuli dovnitř. Jo namířila pistoli
na Cobba a poručila mu, ať dojde k modré dodávce parkující asi o dvacet metrů dál.
James se nejprve přesvědčil, že nikdo není v doslechu, a potom pošeptal
Kyleovi: „Mám u sebe Markovu bouchačku. Myslíš, že je dokážeme
sejmout?“
„Ani ve snu,“ zavrtěl Kyle hlavou. „Jo je ozbrojená a Adelaide jakbysmet. A za
rohem parkuje další dodávka s ozbrojeným chlápkem. A na střeše
hlídá Tom.“
„Doprdele,“ zamumlal James. „I kdybychom to zvládli, byl by to masakr.“
Nad hlavou jim zaburácela policejní helikoptéra. Všichni šokované vzhlédli, ale
letěla vysoko a rychle, zřejmě mířila k Ateliérům Tyneside.
K chlapcům zamířil Mark. „Na moment se mi zastavilo srdce v těle,“ zazubil se.
Kyle zabouchl zadní dveře dodávky.
„Tohle budeš řídit ty, Kyle?“ zeptal se James.
Kyle přikývl a pak Jamese krátce objal. „Tak zatím, brácho.“
„Dávej pozor,“ vydechl James, který cítil, jak mu Kyle strčil do kapsy kousek
papíru.
Kolem hlučně prosvištěla modrá dodávka s Jo za volantem a spoutaným Nickem
Cobbem na zadním sedadle; od zadních kol jí stříkalo bláto.
Mark před Jamesem zacinkal klíčky. „Radši sebou hoď,“ řekl. „Adelaide se už
převlékla. Musíme se dostat do bezpečí.“
Zatímco Kyle nasedal za volant dodávky s naloženými motocykly, Mark a James
rázně zamířili k malému renaultu, jenž parkoval za rohem.
Adelaide jim mávla, když je míjela ve svém mini. Tom seskočil ze střechy, protože
viděl, že zajatce už odvezli, a o pár vteřin později odjížděl
s Kylem.
Mark otevřel zadní dveře renaultu, skopl boty a chvatně se začal převlékat do
teplákové soupravy a bílých plátěných tenisek. James ze sebe
strhl svoje pankáčské oblečení, pod kterým měl bílé tenisové tričko značky Nike a
modré kraťasy, a potom ze sportovní tašky na zadním sedadle
auta vylovil bílé tenisky.
Oblečení, obuv a sluneční brýle, jež použili při přepadení, všichni nacpali do
černého odpadkového pytle, který později hodlali spálit. Mark
poručil Jamesovi, ať pistoli zazipne do plastového pouzdra k tenisové raketě.
Když vyjeli ze skladů, James se opět podíval na hodinky: 12:07. Před třinácti
minutami byli maskovaní za pankáče a mávali bouchačkami v
televizním studiu. Teď měli auto a vypadali spíš jako otec a syn, co vyrážejí za
tenisem na místní kurty.

32. KOLIBŘÍK

Jamesova, Markova a Adelaidina role v únosu skončila, ale Jo pro jejich další
pohyby určila přísná pravidla. Nedalo se vyloučit, že navzdory
maskování je v televizi někdo poznal, proto chtěla, aby se trojice držela stranou
až do konce operace. Poručila jim skrýt se na předem
připraveném místě, kde se měli hlídat navzájem. Nesměli vycházet ven a pokoušet se
o jakýkoli kontakt s přáteli nebo s rodinou.
Mini a renault dorazily pár minut po sobě a zaparkovaly u řadového domku v
pobřežním městě jménem Whitley Bay. V každém patře byl malý
zařízený byt. James tryskem vyběhl do horního patra, praštil na zem batohem s věcmi
na přespání a letěl na záchod. Bohužel, dveře byly zavřené
zevnitř na zástrčku.
„Bude to minutka!“ houkla Adelaide.
Mark odemkl přízemní byt a zamířil rovnou do obývacího pokoje, kde pustil
Zpravodajství 24.
„Jsme hlavní událost dne!“ zahulákal blaženě.
James najednou nevěděl, jestli chce víc čurat nebo kouknout na zpravodajství,
ale Adelaide už vycházela ze záchodu. Setřepla si kapky z
mokrých rukou a pak popadla Jamese a zaskočila ho vřelým objetím.
„Byl jsi zatraceně dobrý, kluku!“ prohlásila a vlepila mu mlaskavou pusu na
tvář. „Zatraceně dobrý.“
„Díky – tys taky nebyla zrovna špatná,“ zazubil se James a skočil za dveře
koupelny.
Na věšácích visely ručníky a na umývadle ležel rozmáčený plátek mýdla. Očividně
si půjčili něčí dům, ale žádný palác to teda nebyl.
James vytáhl z kapsy kousek papíru. Z farmy odjel vzadu v dodávce, proto
netušil, kde se nachází, ale Kyle řídil, takže musel vědět, kam má
namířeno. Kyleovým vzorným rukopisem tam stála jen čtyři slova: Kolibří farma
poblíž Rothbury.
Přesně tuhle informaci James potřeboval, ale současně věděl, že dostat ji odtud
ven nebude nic snadného. Plán ASZ po Jamesovi vyžadoval, aby
se z bytu po osmadvacet hodin nehnul na krok až do chvíle, než ho Mark zaveze na
nádraží a posadí na vlak zpátky do Bristolu. James neměl mobil,
venkovní dveře pod schodištěm byly zamčené a Mark i Adelaide měli zbraně.
James sice soudil, že by dokázal Marka i Adelaide přechytračit a utéct, ale
kdyby se na Kolibří farmu dostala zpráva o jeho zradě, ohrozilo
by to Kylea.
Když se James vyčural, sešel do obývacího pokoje, kde řvala televize. Mark a
Adelaide seděli na pohovce a vzrušený moderátor drmolivě
komentoval záběry z Ateliérů Tyneside. Na obrazovce běžel záznam únosu a dole se
stále dokola promítal nadpis ÚNOS TELEVIZNÍHO ŠÉFKUCHAŘE.
Třebaže oba kameramani na pódiu zpanikařili a přestali natáčet, režisér celé
show Wendy a Otise měl po celém studiu rozestavěné kamery, jež
zabíraly dění z větší dálky, a pokračoval v přenosu dramatického přepadení, dokonce
stihl i zkušeně střídat různé úhly pohledu.
„To bude bolet,“ zasmál se James, když na záznamu sledoval k nepoznání
zamaskované svoje já, jak zasazuje ránu do obličeje Otise Foxe.
Pak následoval střih – blízký záběr na Gaynor v invalidním vozíku, jak pláče
před Markovou namířenou hlavní. Moderátorka všechny záběry
komentovala vážným hlasem.
„Tento záznam vznikl před čtyřiceti minutami v Ateliérech Tyneside nedaleko
Newcastlu. Během živého vysílání došlo k únosu televizního
šéfkuchaře Nicka Cobba; únosci ho odvezli na silném motocyklu. V dané chvíli
policie nemá potuchy o místě, kde by se Cobb mohl nalézat, a
zahájila pátrání i po třech únoscích.
K zodpovědnosti za únos se přihlásila Armáda za svobodu zvířat, která vydala
prohlášení, že v jednu hodinu po poledni můžeme na jejich webu
sledovat živý přenos jejich vlastní show s Nickem Cobbem.“

Cesta od břehů řeky Tyne na Kolibří farmu trvala necelou hodinu. Kdyby po silnici
mezi poli svištěly vysokou rychlostí hned dvě dodávky za
sebou, mohlo by to vypadat podezřele, takže vyšší rychlostí ujížděl jen vůz, který
řídila Jo a kde pod namířenou hlavní seděl Nick Cobb, zatímco
Kyle s Tomem jeli vyhlídkovým tempem.
Vrata na farmě před Kylem otevřela statná žena jménem Chase. Na rameni měla
zavěšený samopal; pokud mohl Kyle soudit, byla to jediná
automatická zbraň v malém arzenálu ASZ.
„Zajeď s dodávkou dozadu a zaparkuj u stodoly,“ nařídila Chase a pak se
zasmála. „Radši sebou hoď, už začne to webové vysílání.“
Kyle s bušícím srdcem vystoupil z dodávky a nenápadně si pro jistotu vzal
klíčky.
„Tak co, jsi zvědavý?“ ušklíbl se Tom, když se oba mládenci na okamžik
zastavili u auta.
„Napůl zvědavý, napůl mám strach,“ přiznal Kyle rozpačitě.
Pak se chlapci objali a políbili. Kyle prožíval úděsný emocionální zmatek: s
Tomem byla zábava, měl senzační tělo a vůbec splňoval všechny
Kyleovy požadavky na partnera – až na to, že se prostě nedalo jenom tak ignorovat,
že patří mezi zločince.
„Až to skončí, měli bychom si vyjet na dovolenou,“ navrhl Tom. „Jenom my dva.
Mám dost peněz na levný letenky do Řecka a tam se můžeme
čtrnáct dní flákat někde v kempu. Myslíš, že tvoje máti by to skousla?“
Kylea ten Tomův plán rozesmutnil. Neměl na celém světě větší přání než si hovět
s Tomem u Středozemního moře, ale bylo zkrátka nesplnitelné.
„Pokud mě nepustí, tak s tebou uteču,“ slíbil Kyle.
„Tak já zamluvím letenky hned v tu chvíli, jak se vrátíme,“ řekl Tom a koukl na
hodinky. „Chceš se podívat na Vivův křest před kamerou?“
Od studiových reflektorů vládlo v jídelně nesnesitelné vedro. Starožitné
elektrické vedení v domě nemohlo všechno vybavení utáhnout, takže
skrz okna běžela klubka kabelů k dieselovému agregátu, který stál na trávníku za
domem.
Kamery obsluhovaly dvě ženy. Jay seděl u rozkládacího stolu před třemi monitory
a tolika tlačítky, že by stačila na odpálení raketoplánu, a
hulákal rozkazy na dva mladičké poskoky, kteří dělali poslední úpravy s reflektory
a mikrofony, zavěšenými nad minipódiem.
Uprostřed pódia stál Viv. Urostlý, mladý a výřečný by po všech stránkách
vypadal jako nadějný adept na moderátora, kdyby na hlavě neměl
navlečenou černou kuklu. Jo stejné lyžařské kukly podala i Tomovi a Kyleovi a až
potom jim potřásla rukou.
„Ve studiu je nesundávejte pro případ, že kamera udělá záběr po místnosti a
zachytí vás,“ varovala. „Mimochodem, ráno jste odvedli sakra
skvělou práci!“
„Kde je Cobb?“ zajímal se Tom.
„Ve vedlejší místnosti. Nechci, aby připravenou scénu uviděl dřív, než poběží
kamery. Ráda bych zachytila jeho reakci při pohledu na klec.“
„A kdo všechno to vysílání chytí?“ zeptal se ještě Kyle.
„Poběží živě na internetu. Pokud se napojí moc lidí, můžou webovky spadnout,
ale my už všem hlavním sdělovacím prostředkům poslali přístupové
kódy k našemu internetovýmu vysílání, což zaručí, že mohou přenášet kvalitní video
dál.“
„A nemůžou nás tady vystopovat podle signálu z internetu?“ vyptával se Kyle.
Jo s chlácholivým úsměvem zavrtěla hlavou. „Jen si nedělejte starosti, chlapci.
Technickou stránku téhle akce jsem vybrušovala celé tři roky.
Vysíláme přes zakódovaný satelitní link a obraz přenášíme na webové servery
rozmístěné po celém světě. Existuje jisté nebezpečí, že servery
někdo vyřadí a znemožní vysílání, ale osobně nás nemůžou odhalit – leda by nás
policie sledovala až sem nebo jim někdo dal na nás tip.“
„Fajn, tak se ztišíme!“ zahulákal Jay. „Vysílání začíná: pět, čtyři, tři, dva,
jedna.“

„Vítejte,“ zakoktal Viv hned při prvním slově, když si představil, že webové
vysílání ASZ sledují tisíce, možná miliony diváků. „Zdraví vás
televize Svoboda, vysílající živě přes internet z…“ Viv udělal dramatickou pauzu.
„No, tohle vám radši neprozradím.
Dnešní show je z dílny Armády za svobodu zvířat, která se snaží ukončit všechny
formy krutého zacházení se živými tvory a soužití se
svobodnými zvířaty využít k tomu, aby se v budoucnu přírodní prostředí naší planety
trvale rozvíjelo k lepšímu.“
Jay sáhl po přepínači a v televizi Svoboda se objevil záběr na počítačový
monitor:

1. DŮKAZ O KRUTOSTECH
Loni bylo odchováno 600 000 kusů ovcí, prasat a kuřat jen proto, aby je
zmasakrovali a vyrobili z nich krmivo pro domácí kočky a psy.
Množství zeleniny, kterou spotřebují tato zemědělská zvířata, by stačilo k
nasycení všech podvyživených dětí na naší planetě.

„Ale naším hlavním cílem není recitování statistik!“ pokračoval Viv přátelsky,
když Jay opět střihl na něho. „Především se máte setkat s
naším speciálním hostem, panem Nickem Cobbem.“
Na scénu dovedli Cobba oblečeného jen v triku sahajícím po kolena a s obrázkem
králíka na prsou.
„Posaďte se a vychutnejte si bouřlivý potlesk na uvítanou.“
Viv a Nick se posadili do moderních křesílek a jídelnou se ozvalo řídké
zatleskání.
„Vřelé díky, že jste přišel mezi nás,“ zazubil se Viv jízlivě pod černou
kuklou. „Jak vás máme oslovovat? Cobbe, Nicku, Posránku Nicky nebo
Cobbylinče?“
„Na tyhle hrátky vám kašlu!“ vybuchl Cobb rozzuřeně. „Držíte mě tady proti mé
vůli a nakonec za to skončíte za mřížemi!“
Měkký kalifornský přízvuk se z Cobbova hlasu vytratil beze stopy; štěkal tak
ostře, jako by se chtěl na místě pustit do rvačky.
„Nicku, ale vy jste jenom jeden,“ posmíval se mu Viv. „Miliardy vašich živých
přátel jsou drženy v laboratořích a farmách na celém světě, a
rozhodně v mnohem horších podmínkách, než nabízí tahle místnost.“
„Trhni si, ty arogantní fracku!“ odbyl ho Nick pohrdavě.
Viv se hlasitě rozesmál. „Cobbíčku drazemilovaný, pokud vím, poslední dobou
jste v mnoha televizních show žvanil o té své trapácké
autobiografii. Ovšem jednou z věcí, kterou v knize nezmiňujete, je vaše řada
čisticích kuchyňských prostředků vyráběná firmou Cobb Cleanse Inc.
Bohužel, tady v UK se neprodávají, ale jak jsem pochopil, za velkou louží
představují slušný trhák.“
Nick probodával svého věznitele vzdorným pohledem.
„Ovšem moji přátelé z Armády pro svobodu zvířat objevili pár zajímavých údajů o
vašem čističi kuchyňských odpadů. V roce dva tisíce tři se
tříletá holčička v Alabamě napila Cobbova čističe odpadů. Jistě nemusím dodávat, že
v důsledku tohoto omylu je vážně, velmi vážně, nemocná.
Potíž je v tom, že holčička se z lahve mohla napít jedině vinou toho, že jedna
šarže bezpečnostních uzávěrů byla vadná. Její rodiče žalovali
vaši společnost Cobb Cleanse Inc. a žádali odškodnění šedesát šest milionů dolarů.
A teď, pane Cobbe, co kdybyste ráčil našim posluchačům
prozradit, jak jste se zachoval, když jste se dozvěděl o té žalobě?“
Cobb neodpověděl a Viv se v křesle předklonil, aby mu zblízka pohlédl do tváře.
„Cobby, já si uvědomuju, že jste zvyklý rozhovor vést a mít
všechno pod kontrolou. Když ale odmítáte odpovídat na naše otázky, je to děsná
nuda, a znuděná televize Svoboda se může rozhodnout, že dodá
přenosu na zajímavosti tím, že si do vás někdo z nás střelí.“
„Ty přiblblý cucáku!“ zavrčel Cobb. „Rozmazlení spratci jako ty vědí o
skutečném životě houby, a upřímně řečeno, radši se nechám odprásknout,
než abych musel dál poslouchat tvoje levičácký žvásty.“
Cobbův výbuch vzteku uvedl Viva do rozpaků, ale přesto byl odhodlaný v téhle
slovní přestřelce zvítězit. „Dobrá, pane Cobbe, diváci snad
budou později mít to štěstí, že uvidí vaši popravu kulkou, ale teď bych rád
dokončil svoje vyprávění.
Víte, milí diváci, když se právníci Nicka Cobba dozvěděli, že rodiče děvčátka
je žalují kvůli těžkému poškození zažívací soustavy, rozhodli
se postavit obhajobu na tvrzení, že škody způsobené Cobbovým čističem jsou v podání
protistrany velmi přehnané.
Aby mohli své tvrzení podložit důkazy, firma Cobb Cleanse Inc. zaplatila
americké pobočce Laboratoří Malarek dvacet tři tisíc dolarů za
provedení experimentu. Během testu, který si objednal Nick Cobb, nalili do sto osmi
králíků Cobbův čistič kuchyňských odpadů. Po podání žíraviny
nechali králíky tři dny bez pomoci, zatímco čistič jim zvolna rozežíral vnitřnosti.
Dokonce jim nedali ani napít vody. Za tři dny bylo osmdesát
jedna králíků po smrti v důsledku vnitřního krvácení a zbytek usmrtili plynem. Poté
je v laboratořích pitvali, aby určili míru poškození,
způsobenou Cobbovým čističem.“ Jay na obrazovku promítl další text:

2. DŮKAZ O KRUTOSTECH
Od roku 1995 zemřelo více než 80 000 zvířat při laboratorních experimentech, jež
nesloužily vědeckým účelům, ale měly pouze poskytnout důkazy
při soudních žalobách.

Viv ponuře potřásl hlavou. „Jestlipak si uvědomujete, pane Cobbe, že když jste
si vyžádal tyhle testy, stal jste se zločincem? Armáda pro
svobodu zvířat vás sem dnes přivezla, aby pomstila sto osm zavražděných králíčků.
Teď vás zavřeme do klece a na osvěžení vám dáme napít Cobbova čističe
kuchyňských odpadů. Potom na vás namíříme kamery a umožníme všem našim
divákům, aby v příštích čtyřiadvaceti hodinách sledovali vaše utrpení. Co říkáte,
že to zní naprosto neodolatelně?“

33. VYSÍLÁNÍ

CNN, ITN, BBC, NBC, a dokonce i kanály zaměřené na ekonomické zpravodajství

ukazovaly přímý přenos, jak Nicka Cobba vlečou přes pódium.
James, Mark a Adelaide seděli ve Whitley Bay na pohovce a sledovali obrazovku.
„Tohle je teroristická reality show kombinovaná s mocí internetu,“ vykládal
komentátor. „Příšerná a současně zvrhle svůdná, takže proti
svévůli neodtrhnete oči z obrazovky.“
James se díval, jak Viv a dva maskovaní puberťáci, s nimiž se zběžně včera
večer setkal, Cobba násilím vtáhli do klece a krk mu uchytili do
obojku tak, aby měl obličej vmáčknutý do mezery mezi mřížemi. Pak dveře klece pevně
zabouchli.
„Přesně takhle to dělali i s těmi králíčky, Cobbísku,“ vysvětloval Viv. „A tady
bych rád zdůraznil, že ani moji kolegové, ani já nemáme žádné
lékařské vzdělání, stejně jako asistenti v Laboratořích Malarek.“
Sotva se dveře klece zavřeli, jeden z pomocníků podal Vivovi půllitrovou
sklenici a láhev Cobbova čističe.
„Mmmm – lesní vůně,“ zazubil se Viv, zatímco vymačkával vazkou tekutinu do
sklenice. „Že se vám při pohledu na tu dobrotu sbíhají sliny,
viďte? Co kdyby se diváci doma u televizorů začali mezi sebou sázet, jestli zemřete
nebo přežijete? A ti, co sledují přenos na internetu, by
možná mohli rozjet sázení on-line.“
Cobb zoufale zasténal, když mu Viv dvěma prsty sevřel nos, aby ho přiměl dýchat
ústy, zatímco jeden z asistentů se mu snažil rozpáčit čelisti
a druhý připravil žaludeční sondu a trychtýř.
„No tak, Cobbísku podělánku,“ posmíval se Viv zajatci pobaveně. „Buď hodný
králíček a hezky spapej všechny svoje bobky.“
Obraz na malém televizoru na vteřinku zčernal a pak se objevil záběr na lehce
šokovaného komentátora. „Jak to vypadá, režisér přerušil
vysílání těchto příšerných scén. Přesto vás o vývoji dramatické situace budeme
průběžně informovat.“
Mark projel další zpravodajské kanály, ale všichni vedoucí zpravodajství
ukončili přímý přenos v okamžiku, kdy únosci začali celebritě cpát
do jícnu žaludeční sondu.
Adelaide otráveně sykla: „Vždyť ukazujeme jen proceduru, kterou denně provádějí
s tisícovkami laboratorních zvířat!“
„Nemůžeme se koukat na internetu?“ zajímal se James.
„V tomhle domě ne,“ odpověděla Adelaide. „Není tu ani pevná telefonní linka.“
James pokrčil rameny. „Dáte si někdo čaj?“
„To si piš,“ usmála se Adelaide.
„Se mnou taky počítej,“ ozval se Mark. „Tři cukry.“
James se zvedl z prostředku pohovky, kde seděl mezi oběma dospělými, a odloudal
se do kuchyně. Napustil do konvice vodu, a zatímco čekal, až
se začne vařit, snažil se přemýšlet. Uvědomil se, že se až moc zabral do sledování
televize Svoboda a zapomněl na svůj hlavní úkol: najít
způsob, jak předat Zaře informaci o Kolibří farmě a přitom neohrozit Kyleovo
bezpečí.
Od příjezdu se nikdo z farmy s Markem ani Adelaide nekontaktoval. James
usoudil, že všichni mají plné ruce práce s vysíláním po webu a s
jejich hostem; kromě toho, k čemu by jim byli platní tři lidé v úkrytu, co můžou
nejvýš čučet na televizor?
Když voda v konvici konečně zabublala, James si uvědomil, že v jeho prospěch
hrají hned dvě důležité věci. Za prvé, nebyla tu pevná telefonní
linka a mobily byly hodně nespolehlivé, proto nikoho z lidí na Kolibří farmě zřejmě
nepřekvapí, pokud se mu nepovede dovolat Markovi nebo
Adelaide. Za druhé, Kyle byl špičkový agent. Povedlo se mu předat Jamesovi údaje o
názvu a poloze farmy a jistě podniká kroky, aby se ochránil
pro případ, že se věci zvrtnou.
Než James zalil čaj v konvici a popadl šálky, rozhodl se zneškodnit Marka i
Adelaide. Hlavní problém představovaly jejich zbraně. Věděl, že
Markova pistole je pořád ještě pod zipem pouzdra tenisové rakety, které teď leželo
na stole v obývacím pokoji. To znamenalo, že James se k ní
nedostane, ale stejně tak se k ní rychle nedostane ani Mark.
S Adelaidinou pistolí to bylo složitější. James neměl potuchy, kde teď je,
dokonce ani to, jestli si ji vyndala ze zadního nosiče motocyklu.
Bylo mu jasné, že nejdřív musí vyřešit tenhle problém.
Než se čaj vylouhoval, James prohrabal kuchyňské zásuvky a objevil nůžky a
klubko tlustého nylonového provázku. Pořádně za něj škubl, aby si
ověřil, že je silný, načež nastříhal tucet dvoumetrových kusů. Každý kus přeložil
vpůli a nahoře udělal smyčku. Dále z háčku strhl kuchyňskou
utěrku, namočil ji pod vodovodním kohoutkem, vyždímal ji, složil na čtvrtinu a
nechal ji ležet na kuchyňské lince vedle provázků.
Závěsy v obývacím pokoji byly zatažené, aby odpolední slunce nepřesvítilo
televizní obrazovku. James se vloudal do zšeřelé místnosti a předal
horký čaj.
„Díky, Jamesi,“ kývla Adelaide.
„Děje se něco?“ zeptal se.
Mark zavrtěl hlavou. „Živý přenos úplně ukončili. Akorát ve studiu dřepí pár
starých páprdů a špekulujou, co se stane dál.“
„Adelaide,“ řekl James, „myslím, že mi na hlavě vyskočila vyrážka, možná od té
barvy na vlasy, nebo co. Mohla by ses na to prosím podívat?“
„Jasně,“ přisvědčila a zvedla se.
James zamířil do kuchyně. „Kam to jdeš?“
„V kuchyni je větší světlo,“ vysvětlil James.
Adelaide jen něco otráveně zahučela, ale šla za ním. „Pokud máš kůži citlivou
na tu barvu, bylo by nejjednodušší skočit pod sprchu a pořádně
ji vymýt.“
Adelaide byla stejně vysoká jako James, a tak si věřil, že ji přemůže celkem
snadno. Háček byl jen v tom, aby je Mark nezaslechl.
„Posaď se na židli,“ nařídila mu Adelaide, „takhle vestoje ti na hlavu
nevidím.“
„Jo, mimochodem, kde máš bouchačku?“ zeptal se James jakoby lhostejně. „Nechala
jsi ji na motorce?“
Adelaide se nad náhlou změnou tématu zatvářila dost překvapeně. „Je tady,“
zvedla si cíp košile a ukázala pistoli zastrčenou za pás tepláků.
Sotva James uviděl zbraň, z kuchyňské linky popadl namočenou složenou utěrku.
Drapl Adelaide za zápěstí, jednou rukou jí zkroutil paži za
zády, hrubě ji strhl do předklonu a druhou rukou jí připlácí mokrou utěrku na ústa.
Vzápětí ji obličejem přirazil ke stěně a pevně ji držel. Tvrdě vykopla dozadu a
zasáhla Jamese do kolena, ale nesetřásla ho.
„Klidně ti zlomím ruku jak větývku!“ zasyčel James zle a zkroutil Adelaidinu
paži ještě bolestivěji, aby zdůraznil, že svou hrozbu myslí
vážně. „Otevři pusu!“
Adelaide poslechla a James jí vecpal utěrku do úst tak hluboko, až je měla
úplně ucpaná. Jakmile si byl jistý, že utěrku nevyplivne, pustil
ji a vyškubl jí od pasu pistoli.
„Dej zápěstí k sobě.“
Strčil si pistoli do kapsy kraťasů a popadl jednu ze smyček připravených na
kuchyňské lince. Přes každou Adelaidinu ruku přetáhl smyčku a
utáhl je, načež je zajistil stahovací smyčkou. Vykoukl do chodby, aby se ujistil,
že Mark je pořád ještě v obýváku, a pak zašeptal Adelaide
přímo do ucha.
„Neublížím ti, když uděláš, co ti řeknu. Platí?“
„Mfff,“ vyhekla Adelaide.
„Teď se mnou půjdeš do obývacího pokoje, sedneš si na zadek do křesla a ani se
nehneš!“
James popadl zbývající provazové smyčky a postrčil Adelaide ke dveřím.
„Kurva práce!“ zařval Mark vylekaně, když spatřil Adelaide s mokrou utěrkou
trčící z úst. Očima zatékal mezi Jamesem a pouzdrem na tenisovou
raketu.
„Nedostaneš se k ní včas,“ ujistil ho James a mávl pistolí. Mluvil nesmlouvavě
a pomalu, jak se naučil během výcviku. „Vezmi tenhle provázek
a svaž Adelaide kotníky.“
„Poslyš, Jamesi,“ zadrmolil Mark. „Chápu, že jsi mladičký a že to, co jsi viděl
v televizi, tě nejspíš vystrašilo. Útěkem od našeho hnutí
však nevyřešíš vůbec nic. Problémům se vyhneš jediným způsobem, a sice že se budeš
přesně držet plánu jako všichni ostatní.“
„Díky za poučení!“ sykl James. „A teď vezmi provázek a spoutej Adelaide nohy,
nebo tě odprásknu!“
Mark si pohodlně natáhl paži na opěradlo pohovky a sebejistě se usmál. „Za svůj
strach se nemusíš stydět, Jamesi, ale teď děláš hloupost.
Dokud se budeš řídit plánem, nikoho z nás nedopadnou.“
V pozadí zněl televizní komentátor: „Policie nás požádala, abychom z webu
Armády pro svobodu zvířat nevysílali žádné živé záběry, ale můžeme
vám sdělit následující: Nicku Cobbovi zavedli žaludeční sondu a násilím do něho
nalili asi pintu čistidla. V dané chvíli není jasné, jak silná
je to žíravina, ale náš lékař ve studiu naznačil, že dávka by mohla být smrtelná,
pokud se Cobbovi do dvou tří hodin nedostane lékařské pomoci…“
Ta slova Jamesovi připomněla, že na diskuzi s Markem nemá čas.
„Tak jo!“ zarval a vrhl se kupředu. „Zkoušel jsem to po dobrým!“
Není snadné udeřit osobu, která sedí na nízké pohovce, zvlášť když má člověk v
cestě její dlouhé paže a nohy. James si jednou nohou klekl na
pohovku a švihl pistolí po Markově hlavě, ale minul a Markovi se podařilo ovinout
mu paži kolem zad.
Nepřesný úder by pro Jamese zřejmě znamenal prohru, kdyby stál proti silnému
soupeři, jako byl Viv, ale Mark byl vychrtlý a Jamesovi se
povedlo z jeho neohrabaného sevření vykroutit a volnou rukou mu zasadit účinnější
ránu.
Zasáhl Marka ze strany do čelisti a dalším úderem pistole ho trefil do úst a
vyrazil mu několik zubů. Mark ale zůstal při vědomí, a když mu
James smyčkou poutal paže za zády, pořád se bránil.
„Koukni se, jak jsi teď zřízený!“ okřikl ho James naštvaně. „A kdo za to může,
no?“
James se zvedl a uvědomil si, že tenisové tričko má postříkané krví. Mezi dvěma
polštáři pohovky našel Markův mobil; než vyšel na chodbu,
ještě výhružně mávl hlavní po spoutaných obětech.
„Až doteď jsem byl hodnej!“ varoval je. „Ale jestli uslyším třeba jen pípnutí,
oběma vám prostřelím hlavu.“ Zavřel za sebou dveře, otevřel
mobil a zavolal Zaře. „Jamesi, díkybohu! Jsi v pořádku?“
„Prozatím jo,“ potvrdil James a přitom si všiml, že na kloubech ruky mu raší
krvavé krůpěje. „Jsem v nějakém domě ve Whitley Bay. Nicka Cobba
vězní na Kolibří farmě poblíž Rothbury a je tam taky Kyle.“

34. KREV

Něco tak odporně hnusného Kyle v životě neviděl. Nick Cobb vyzvracel žaludeční
sondu a po celou další hodinu nepřestal dávit. Nejdřív zvracel
jídlo smíchané s čističem odpadů, ale teď už z něho šla jenom krev, protože účinná
žíravina mu leptala vnitřnosti.
Viv si vychutnával záři reflektorů. Strkal mikrofon skrz mříže a nepřetržitě
mučil Cobba dotazy na bolest, kterou zažívá; dokonce z jedné
Cobbovy kuchařky přečetl recept na králičí sekanou.
Cobb se choval nejdřív vzdorně, ale jak bolest sílila, hodil hrdost za hlavu a
prosil o doušek vody.
„Zaplatil jste za navlas stejné utrpení sto osmi králíků,“ posmíval se mu Viv.
„Vodu jim nedali a nedostanete ji ani vy. ASZ chce dát na
vědomí všem – farmářům, vědcům, manažerům supermarketů, laborantům a nakupujícím –
že tohle je teprve začátek. Až si vás ASZ podá, budete trpět
navlas stejně jako ta zvířata, která trpěla vaší vinou.“
Kyle a Tom seděli bok po boku na červotočivé lavičce u zadní stěny jídelny.
Dveřmi za jejich zády vpadla dovnitř Jo s mobilem u ucha.
„Nemáme signál!“ oznámila a vztekle zaklapla mobil. „Nejsem si jistá, jak to
zařídili, ale žádný z přihlášených přijímačů nedostává satelitní
signál.“
Místností se rozlehlo otrávené hučení a Jay se odvrátil od řídicí konzole. „Mám
pokračovat v natáčení?“
„Radši jo,“ pokrčila Jo rameny. „Můžeme to použít později, jenomže pak to
bohužel nebude mít takový dopad jako živé vysílání.“
Viv si všiml, že Cobbovi se v očích zajiskřilo nadějí.
„Klidně se usmívej, králíčku,“ ušklíbl se a kopl do mříží. „Stejně v té kleci
nakonec chcípneš!“
Cobb nadzvedl hlavu z podlahy a znovu zvracel. V žaludku už mu dávno nic
nezůstalo, takže chvíli dávil naprázdno a opět se zhroutil na dno
klece.
Tom se zvedl a rázně vyšel z jídelny. Kyle ho následoval do dřevem obložené
chodby a pak ven na trávník. Dopolední mračna se rozplynula a
vyloupl se žhavý červencový den, ve kterém hučení generátoru bojovalo se zpěvem
ptáků a bzučením cikád z okolních polí.
„Co je?“ naléhal Kyle.
Tom vypadal rozrušeně. „Nemáš dojem, že můj brácha si to na tom pódiu užívá až
moc?“
Kyle zachmuřeně přikývl. „Myslím, že si vychutnává doslova každou minutu.“
„A je to podle tebe v pořádku?“ lámal si Tom hlavu.
„Já…,“ Kylea nenapadala vhodná odpověď. Neuměl si představit, že tohle by Tom
mohl považovat za něco jiného než za čiré zlo.
„Beru to jako oko za oko. Zabíjíš králíčky, tak zabijeme tebe.“ Tom si dlaněmi
sevřel spánky. „Ale koukat na chlápka v kleci, jak se
vyblinkává k smrti? Myslel jsem, že vyhodíme do vzduchu nějakou budovu nebo tak
něco. Sakra mě mrzí, že jsme se do toho svinstva vůbec
namočili.“
Kyle pocítil mocný příval láskyplné vděčnosti; hned od začátku věřil, že Tom je
v podstatě dobrý člověk, a teď mu nad tím důkazem vhrkly slzy
do očí.
„Jo, namočili jsme se do kolosálního průseru,“ usmál se kysele Kyle. „Tak si
říkám, jestli bychom neměli skočit do dodávky a raději
zdrhnout.“
„Viv neodjede; je tady ve svém živlu.“
„Viv ať si políbí!“ utrhl se Kyle. „Mluvím o nás?“
„To nemůžeme,“ zavrtěl Tom hlavou a otřel si slzy. „Kdybychom teď podrazili Jo,
určitě by si našla způsob, jak nás do toho namočit – obvinila
by nás z toho žhářského útoku. Vyvázneme jedině v případě, že tohle vydržíme až do
konce.“
Přes trávník k nim mířila Jo. „Héj, vy dva lenoši!“ houkla naštvaně. „Pojďte
nám sakra píchnout!“
„A jak?“ zeptal se Tom.
„Nevím sice, jak přenos mohl zkolabovat, ale v žádným případě se mi to
nezamlouvá!“
Kylea to zmátlo. „Ale copak jste neříkala předem, že nám to webový vysílání
možná utnou?“
„Webový stránky fungujou bez problému,“ vysvětlila Jo. „Jde o satelitní
spojení. Možná to je akorát technický zádrhel, ale taky to může
znamenat, že po nás někdo jde. Tak nebo onak, všichni budou mít oči na stopkách!
Vy dva běžte připravit všechny tři dodávky pro rychlý odjezd. Předjeďte s nimi
před hlavní vchod a nechte je s klíčky v zapalování. Ty dva
motocykly vyložte a přichystejte k rychlému odjezdu vedle aut.“
Tom zamířil k zadnímu dvoru za stodolou, kde parkovaly dodávky, zatímco Kyle se
rozběhl do domu, aby vyzvedl další dvě sady klíčků. V duchu
dumal, zda satelitní spojení bylo přerušeno v důsledku toho, že James přece jen
úspěšně předal informaci o poloze farmy Zaře, ale moc tomu
nevěřil. Zablokování satelitního signálu bylo snadné, pokud jste věděli, odkud
vychází, ale současně by soka upozornilo na hrozící nebezpečí.
„Máte někdo klíčky od dodávky?“ zeptal se Kyle hlasitě, sotva vešel do jídelny.
S údivem zjistil, že kolem klece stojí sedm maskovaných
teroristů, zabraných do zuřivé diskuze. Nick Cobb vykašlával pořád víc krve. Ležel
uprostřed klece a zběsile se svíjel. I ten pouhý pohled se
zdál Kyleovi nesnesitelný.
„Odvezte Cobba odtud!“ hulákal Jay.
„Vyserte se na něho!“ odsekl Viv. „Co když nevydrží tak dlouho, jak jsme
počítali? Věděli jsme, že může umřít, a pokud to zabalí, stačíme
zdrhnout a dostat se domů ještě před večerním seriálem Sousedi.“
Kyleova žádost o klíčky nikoho nezajímala, takže se rozhodl použít ty, které
měl chytře po celou dobu schované v kapse, a vyšel na dvůr.
„Co se stalo?“ nechápal Tom.
„Docela průšvih,“ vysvětlil Kyle. „Jak se zdá, Cobb upadl do šoku.“
„No super,“ potřásl Tom nešťastně hlavou.
„Za minutku seženu ty další klíčky, jen co se to všechno uklidní,“ odpověděl
Kyle. „Ale mezitím můžu předjet s naší dodávkou před vchod.“
„A co mám dělat já?“
„To nevím,“ pokrčil Kyle rameny a vyhoupl se do dodávky. „Už ses podíval,
jestli klíčky nezůstaly v zapalování?“
„Chytrý!“ přikývl Tom.
Kyle couval s dodávkou ze dvora a po vymleté cestě drkotal směrem k bráně a
přitom zvažoval svoje možnosti.
Vůbec se mu nezamlouvala představa, že sám zkusí sejmout devět lidí, a až do
téhle chvíle spoléhal na to, že James předá informaci Zaře a on
sám počká na příjezd policie. Bohužel, zdravotní stav Nicka Cobba se zhoršoval
rychleji, než všichni předpokládali, takže další vyčkávání by pro
šéfkuchaře televizní show znamenalo jistý rozsudek smrti.
Kyle by ze všeho nejradši pořádně dupl na plynový pedál, vyřítil se z vrat a
ujížděl jako šílený, ale Chase byla na stráži se svou britskou
automatickou puškou, a kombinace vyhaslého satelitního signálu a jeho útěku by
mohla Jo dohnat k ještě větší paranoie, takže by se po příjezdu
policie mohla uchýlit k násilí.
Když Kyle zastavil vůz a zatáhl ruční brzdu, uvědomil si, že Nick Cobb má
slušnou šanci na přežití pouze v případě, že z Kolibří farmy ho
zachrání on sám.

V domku ve vesnici Corbyn Copse zatím Zara během půl hodiny, jež uběhla od
Jamesovy zprávy o poloze hlavního stanu ASZ, skoro neodložila
telefon. Od Jamese získala podrobnosti nejenom o tom, kde se farma nachází a jaký
má půdorys, ale i co jsou aktivisté zač a jaké mají zbraně.
Pak všechno nahlásila velení národní protiteroristické jednotky v Milton Keyes.
S operacemi, na kterých se podílel CHERUB, byla jedna potíž, a sice že museli
zahladit stopy v každém případě, kdy bylo jasné, že agenti
nejsou obyčejné děti, a Jamesova situace v úkrytu s Adelaide a Markem patřila mezi
ně. Adelaide a Markovi už jistě vrtalo hlavou, jak je mohl
přemoct čtrnáctiletý kluk, a potom zmizet beze stopy.
To ovšem byl pouze jeden problém, který Zara řešila. Zrovna teď mluvila s
jejich kontaktem u protiteroristické jednotky a nepříčetně běsnila
kvůli přerušenému satelitnímu spojení.
„Na té farmě mám šestnáctiletého agenta!“ ječela. „Kašlu na to, co váš šéf
žvanil o přiškrcení kyslíku teroristům v podobě publicity a jak že
to je důležité. Bojím se o bezpečí svého agenta, a když jsem vám předávala přísně
tajnou informaci, počítala jsem, že ji využijete inteligentním
způsobem, a ne že ohrozíte moje lidi!“
„Ale tohle je mimo moji kompetenci,“ bránil se hlas ve sluchátku.
„Chápu, že jste to osobně nezavinil, Josephe, ale podle místní policie potrvá
nejmíň hodinu, než sestaví odpovídající ozbrojený tým a vyšle
ho do Rothbury, aby byl schopen zaútočit na Kolibří farmu. Ta naprosto poslední
věc, kterou jste měli udělat, bylo přerušit satelitní spojení a
tím dostat ASZ do stavu nejvyšší ostražitosti.“
Lauren zatím vyřizovala telefonáty, které Lara nestíhala, a zrovna teď přiběhla
z kuchyně s mobilem u ucha.
„Moment,“ řekla Zara do svého telefonu, „musím mluvit s Lauren.“
„Právě tu mám kampus,“ vysvětlila Lauren. „Zkontaktovali MI5; prý jim v
Gatesheadu operuje tým, který by sem mohl zajet a vyřešit tu situaci
s Markem a Adelaide.“
Zara chvatně kývla a přiklopila mikrofon dlaní. „Dobrá práce, Lauren. Mohla
bys detaily zavolat Jamesovi osobně? Číslo je napsané v
poznámkovém bloku na kuchyňské lince.“
„Jasně,“ potvrdila Lauren, načež odběhla do kuchyně a stáhla zvuk na přenosném
televizoru. Karbošek skákal jako míč a vybízel ji ke hře.
„Promiň, kámo, teď mám práci,“ pohladila Lauren pejska chvatně a vyťukala číslo
Markova mobilu.
„Zaro?“ vyhrkl James nervózně.
„To jsem já,“ řekla Lauren.
„Čau, sestřičko. Tvrdnu tady už hodinu při čekání na Zařiny instrukce. Mohla
bys jí vyřídit, ať něco vyjedná fakt pronto?“
„Zrovna teď zařizuje akci kvůli Kyleovi,“ vysvětlila Lauren, „ale já právě měla
hovor s řídicím centrem v kampusu, a nadiktuju ti instrukce.
Připraven?“
„Jo, a hoď sebou,“ zadrmolil James, „mobil mi hlásí vybitou baterii.“
„MI5 vysílá k vašemu domku jednotku, aby dala věci do pořádku, ale nemají
prověrku na operace CHERUB, takže musíš zmizet dřív, než se tam
ukážou. Máš tam nějaké auto nebo tak?“
„Jo, můžu si vybrat ze dvou,“ odpověděl James.
„Prima, tak si vezmi věci, skoč do auta a jeď do kampusu.“
„Ale jak po mně zametou stopy?“ vyzvídal James.
„Lidi z MI5 píchnou Markovi a Adelaide injekci na uspání, takže asi dvanáct
hodin o sobě nebudou vědět; nakonec se proberou na policejní
stanici ve stavu totálního zmatení a dozví se, že je zatkli na základě anonymního
udání od podezřívavýho souseda. Pak můžou klidně tvrdit, že
jsi je svázal, ale nikdo jim to neuvěří.“
„Fakt chytrý,“ uznal James. „A jak to bude se mnou?“
„Budou tvrdit, že když policie vykopla dveře, stačil jsi zdrhnout oknem.“
„Takže já jen seberu klíčky od vozu a padám,“ prohlásil James. „A tebe uvidím
asi až v kampusu, viď.“
James vypnul mobil přesně v okamžiku, kdy přístroj pípnutím ohlásil vybitou
baterii. Vrátil se do obývacího pokoje, kde teď ležel Mark s
Adelaide, oba zkušeně svázaní, s roubíkem a zavázanýma očima.
„Tak doufám, že se vám leží hezky pohodlně,“ ušklíbl se James, když sahal do
kapsy Adelaidiných maskáčů a vylovil klíčky od docela suprového
mini cooperu, který parkoval venku. Do kampusu to byla dlouhá cesta, proto se
rozhodl vybrat Adelaide z peněženky všechny bankovky pro případ,
že by něco potřeboval.
Pak si James bleskově odskočil na záchod a do sportovního pytle nacpal obě
pistole a láhev minerálky. Protože jen člověk s hodně velkou
fantazií mohl uvěřit, že James vypadá dost dospěle, aby mohl vlastnit řidičský
průkaz, odklusal k autu s hlavou sklopenou a bleskově skočil na
místo řidiče.
Okamžitě zapnul klimatizaci, aby zahnal dusné vedro, a pak se začal hrabat
kolem a pod sedadlem a v přihrádce na rukavice hledat mapu nebo
autoatlas. Objevil však pouze sluneční brýle, které si nasadil v naději, že ho
udělají starším, či aspoň že nebude tak nápadně vypadat na
čtrnáct.
James se rozhodl, že bez automapy pojede tak sto padesát kilometrů na jih, kde
si mapu koupí a vymyslí trasu, která povede co nejvíc po
dálnici.

35. HRDINA

Kyle vystoupil z dodávky a odloudal se k Chase.

„Co je?“ vyjela na něho podsaditá ženská.
„Posílá mě Jo,“ lhal Kyle. „Prý to tady mám chvíli vzít za vás, abyste mohla
dovnitř na hrnek čaje a něco k zakousnutí.“
„Díky,“ rozzářila se Chase. „Potřebuju si především odskočit a dřepnout si tu v
houští mi připadá nedůstojné.“
Zamířila k domu, ale Kyle si odkašlal. „Promiň, Chase, ale asi bych toho moc
neuhlídal, kdybych nepřítele musel odrážet holýma rukama.“
Chase zahýkala smíchy. „Bože, já jsem ale natvrdlá.“ Shodila popruh pušky z
ramene a podala zbraň Kyleovi. „Umíš s tím zacházet?“
„Mezi námi, umím,“ přikývl Kyle, zkušeně pušku odjistil a zvedl těžkou hlaveň,
aby mířila Chase přímo na hlavu. „Jdi k domu, rychle a tiše. A
chovej se jako rozumná holka, ať tě nemusím odprásknout.“
Chase cukla víčky, jako by slyšela neslušný vtip, ale pak ji vážný výraz
Kyleova obličeje přesvědčil, že nežertuje.
K domu to bylo dvě stě metrů a Kyle svou zajatkyni musel párkrát šťouchnout
hlavní do zad, aby trochu zrychlila; byli na volném prostoru, a
kdyby někdo vykoukl oknem ven, rázem by se strhla přestřelka.
S prstem na spoušti Kyle navedl Chase za dům, protože doufal, že na dvoře je
Tom, ale ten zřejmě sháněl klíčky od vozu. Zato tam stál
čtyřkolový vozík s nafukovacími pneumatikami, kterým včera převáželi těžší zařízení
filmového studia.
 Kyle na něj ukázal bradou. „Vezmi ho.“
„Ty ses zbláznil!“ ušklíbla se.
„Možná máš pravdu,“ souhlasil Kyle, který se samou nervozitou nevzmohl ani na
úsměv, protože ze všeho nejradši by vyrazil s vozem z vrat a tu
nebezpečnou část akce přenechal policii.
Se zvednutou hlavní Kyle provedl Chase s vrzajícím vozíkem zadním vchodem do
domu. Nakoukl do kuchyně a s úlevou zjistil, že je prázdná.
Popošel chodbou a jukl do obří jídelny, načež se obrátil k Chase.
„Vozík tu nech a běž dovnitř první!“
Kyle v místnosti napočítal osm členů ASZ: Chase, Viv, Jay, Jo a další dva
mladíčci, kteří u pódia fungovali jako poskoci, a pak ženy u kamer.
Chyběl pouze Tom.
Až na Chase stáli všichni kolem klece. Kyle přepnul z automatu na jednotlivé
výstřely a vypálil kulku do zdi, aby na sebe upoutal pozornost.
„Všichni ruce vzhůru!“ zařval.
Předem si odhadl, že největší problémy mu bude dělat Jo, která měla pistoli, a
Viv, který pro změnu ozbrojený nebyl. Jo vyřadil ze hry tím,
že jí namířil přímo na hlavu a promluvil tak přátelským tónem, jak jen mu to nervy
dovolovaly.
„Myslím, že jsme světu sdělili všechno, co jsme chtěli,“ řekl. „Teď pusťte
Cobba z klece a já ho odvezu do nemocnice. Než sem dorazí policie,
budete už dávno pryč.“
„Nemáš dost kuráže, abys nás oddělal,“ zasyčela Jo. „A copak ti nezáleží na
zvířatech?“
Při výcviku u CHERUB se člověk učí, jak prokouknout dynamiku skupiny, do níž se
snaží infiltrovat. Případ ASZ byl jednoduchý: Jo byla šéf a
ostatní z ní měli strach. Kyle tipoval, že jakmile zlomí Jo, bude mít pod palcem
všechny kromě Viva.
„Jo, když teď couvnu, tak buď vytáhneš bouchačku a na místě mě odděláš, nebo mě
strčíš do klece ke Cobbovi. Možná že nejsem chladnokrevný
zabiják, ale jsem dost chytrý, abych si domyslel, že v téhle situaci nemám jinou
možnost než tě zabít.“
Jo si Kyleova slova nechala projít hlavou, načež pomalu vytáhla pistoli a
podala mu ji pažbou napřed.
„Děkuju,“ vymáčkl Kyle kratičký úsměv a ohlédl se po Chase. „Přivez vozík ke
kleci.“ Pak nařídil Jo: „Otevři ji; ať mládenci položí Cobba na
vozík.“
Kyle si byl skoro stoprocentně jistý, že zbraň má pouze Jo, avšak přesto
zůstával neustále ve střehu a číhal na každý nečekaný pohyb.
Klec zařinčela, a když dva pomocníci přenášeli Cobba na vozík, tichounce
sténal. Vlasy měl zmáčené potem a dlouhé triko zmazané vrstvami
zvratků a krve.
„Kdo má klíčky od modrý dodávky?“ houkl.
„Já teda odjakživa věděl, že jsi impotent, Kyle!“ zahulákal Viv rozlícené.
„Tvůj malej brácha James má větší koule než ty!“
„Impotent, co ti míří na hlavu SA osmdesátkou!“ ušklíbl se Kyle, kterému se
teď, co se Jo vzdala, vrátilo sebevědomí. „Ty klíčky, povídám!“
„Odnesl si je tvůj miláček,“ posmíval se Viv.
Kyle v duchu zaklel. Tom zřejmě odešel předním vchodem zrovna ve chvíli, kdy on
sám sem zadním vchodem přivedl Chase.
„Potřebuju tvůj telefon, Jo!“ štěkl Kyle a usilovně se snažil zamaskovat, že si
není jistý, jak postupovat dál.
Jo mu ho bez problémů odevzdala. Strčil si mobil do kapsy a začal couvat ke
dveřím.
„Zůstanete v téhle místnosti a zachováte klid. Až uslyšíte, že jsem odjel,
klidně si dělejte, co uznáte za vhodný. Chase, ty budeš strkat
vozík. Jayi, ty půjdeš s námi a pomůžeš zvednout Cobba do dodávky.“
Kyle uvažoval o tom, že poručí Chase zajet s vozíkem k bílé dodávce parkující u
brány, ale i kdyby vozík zvládl předrkotat cestu plnou
výmolů, to nadskakování by Cobba zřejmě zabilo.
Kyle sem s dodávkou zajet nemohl, protože ze vzdálenosti dvou set metrů by
nemohl všechny kontrolovat, a měl podezření, že Jo má v patře
schované další zbraně; a kdyby pro vůz poslal někoho jiného, ten by to nejspíš
využil k vlastnímu útěku.
Až zpětně si Kyle uvědomil, že nejlepší by bývalo posadit Chase do dodávky a
přicouvat s ní až k domu. Teď neměl jinou možnost než vyběhnout
zadním vchodem ven a doufat, že Tom mu dá klíčky od některého z dalších dvou vozů.
„Vyvez ho ven!“ poručil.
Kyle se nejdřív přesvědčil, že Tom venku nečeká, a až potom dovolil Chase
vystrkat vozík s Cobbem chodbou ven na slunce.
„Jsi někde tady, Tome?“ houkl Kyle a snažil se o hodně ležérní tón, i když
horečně přemýšlel o tom, co se asi jeho příteli honí hlavou či
jestli si Tom vůbec uvědomil, že všichni ostatní jsou teď v roli rukojmích.
Chase postrkovala vrzající vozík po trávníku k autům. Kyle držel prst neustále
na spoušti a Jay šel poslušně vedle něho. Po půl minutě se
ocitli vedle obou dodávek.
Kylle znovu zahulákal: „Tome!“
Poodešel od vozíku, rozhlédl se a nakoukl i pod obě vozidla. Rozklepaný strachy
prudce rozrazil dveře modré dodávky a namířil hlaveň na haldu
polštářů a krámů, co se válely na podlaze.
„Tome, co se děje, chlape?“ naléhal Kyle a opatrně se plížil podél boku auta.
Když došel k otevřenému okénku na straně spolujezdce, Tom se zvedl z podlahy
dodávky a okénkem namířil na Kylea revolver. Od Kyleovy hlavy
zbraň dělilo sotva padesát centimetrů.
„Odhoď pušku!“ nařídil mu Tom.
Kyle se nepatrně pootočil, aby v zrcátku na dveřích viděl odraz Tomových
rozklepaných rukou.
„Udělal jsem to kvůli tobě, Tome,“ zalhal. „Sám jsi tvrdil, že to není
správný. Můžeme odtud utéct společně, Cobba vysadíme v místní
nemocnici a pak definitivně práskneme do bot!“
„Ale já ti řekl, že z toho průseru vyvázneme jen v případě, že tu vydržíme až
do konce!“ vybuchl Tom rozhněvaně. „Akorát jsi všechno příšerně
zvoral!“
„Myslel jsem…,“ začal Kyle, jenž horečně vymýšlel způsob, jak přesvědčit Toma,
který mu teď sklouzl hlavní k hrudníku.
„Ani hnout.“
„Myslel jsem, že my dva máme výjimečný vztah,“ vyhrkl Kyle a nutil se do
žalostného tónu.
„Ale Kyle, já…,“ zajíkl se Tom. „Nedokážu uvěřit, že jsi to vážně udělal,
zlato. Nechci tě zastřelit, ale taky nechci skončit v lochu.“
„Jo, asi jsem idiot,“ sklopil Kyle pokorně oči, jako by se vzdal vší naděje.
„Když teda se mnou nepůjdeš, můžu to rovnou zabalit.“
Sáhl přes hrudník, aby si odepnul popruh, který mu na rameni přidržoval pušku.
Dobře viděl, že Tom je strachy bez sebe, a bylo mu jasné, že
pokud se ozve výstřel, roztaje jako kus rosolu.
Zatímco koutkem oka sledoval Tomův odraz v zrcátku, natočil ústí pušky neškodně
k zemi, strhl si popruh z ramene, ale současně druhou rukou
sklouzl ke spoušti.
Kulka se přesně podle Kyleova očekávání zaryla do hlíny, ale Tom sebou trhl, s
čímž Kyle také počítal. Tomova pistole na okamžik ukázala k
obloze a Kyle prudce vrazil ruku do dodávky, přirazil Tomovy dlaně ke střeše vozu a
pistoli mu vykroutil. Ten okamžik si vybrala Chase, aby
skočila po pušce.
Kyle prudce vykopl dozadu, trefil Chase do břicha a srazil ji do hlíny. S
Tomovou pistolí v ruce provedl otočku o sto osmdesát stupňů a
přišlápl Chasein hrudník; současně s tím jí vyrval pušku z rukou.
Pak Kyle zařval na Toma: „Vylez ven a pomoz Jayovi naložit Cobba dozadu!“
Oba mladíci poslušně zvedli Cobba z vozíku a uložili ho na polštáře na podlaze
dodávky, a Kyle se zatím podíval dopředu a s úlevou zjistil,
že ze zapalování trčí klíčky. Sotva Cobb bezpečně ležel a zadní dveře dodávky
zabouchly, Kyle hodil pušku na sedadlo spolujezdce a nastartoval.
Dodávka se zatřásla a motor skoro zhasl, než se konečně rozjela. Na konci
příjezdové cesty Kyle nechal motor běžet, vyskočil a honem otevřel
vrata. Celou tu dobu ostražitě hlídal dům pro případ, že by někdo našel další
střelnou zbraň a rozhodl se mu v odjezdu zabránit.
Sotva se Kyle opět bezpečně usadil za volantem, vyjel na polní cestu a chvíli
bojoval s řazením, než z kapsy konečně vylovil Join mobil.
Vyťukal pohotovostní linku v kampusu CHERUB.
„Odjíždím z Kolibří farmy!“ křikl do sluchátka. „Nutně potřebuju nasměrovat k
nejbližší nemocnici!“
Kyle poznal hlas Chloe Blakeové, nedávno povýšené do funkce kontrolora misí.
„Jsi raněný vážně?“
„Už jsem přežil horší věci,“ vyhrkl Kyle a pohledem do zpětného zrcátka se
přesvědčil, jestli ho někdo nesleduje. „Ale vzadu vezu Nicka Cobba
a nemám sebemenší potuchy, jestli ho dovezu živýho.“

36. ODJEZD

V chalupě ve vesnici Corbyn Copse se věci výrazně zklidnily. Jamesova situace

už byla vyřešená a Kyle teď jednal přímo s řídicím centrem v
kampusu.
Lauren seděla na pohovce v obývacím pokoji vedle Ryana a nevycházela z údivu
nad tím, jak zpravodajské kanály dokážou ten šokující případ
omílat pořád dokola i bez toho, že by sdělily cokoliv nového. Už byla napůl
rozhodnutá jít na zahradu a chvíli házet Karboškovi míč, když do
místnosti vpadla Zara.
„Kyle je v bezpečí!“ zářila blaženě. „Veze s sebou Cobba, ale ten silně krvácí.
Jakmile se policie dozví, že se Cobb dostal ven, pošlou ke
Kolibří farmě všechny jednotky z okolí, aby s teroristy zametly. Jamese a Kylea pak
identifikují a policie je vystopuje až na tuhle adresu.
Radši zmizíme dřív, než se tu ukážou.“
„Hned?“ ujistila se Lauren.
„To dá rozum,“ přikývla Zara. „Sbalíme se a pak zajdeme do ložnice chlapců a
spakujeme i jejich věci.“
„A co bude se mnou?“ zeptal se Ryan.
„Tebe tu taky nechci nechat!“ oznámila Zara. „Ubytuju tě v hotelu, dokud ti
nesežeme byt, tedy pokud nechceš bydlet u nějakých svých přátel.“
„Ale co moje podmínka?“ připomněl Ryan ustaraně. „Tady mám úřední adresu a
neměl bych zmizet bez ohlášení.“
„S kurátorem se radši vůbec nekontaktuj. Zítra mi zavolej do kampusu a povíš
mi, kde jsi. Vyřeším tvůj problém s podmínkou a pošlu pár tisíc
liber na účet, abys pár měsíců měl za co fungovat.“
Lauren se nejisté koukla po Zaře. „Ale co Karbošek? V kampusu jsou mazlíčci
zakázaní.“
„Nejspíš ho musíme vzít s sebou. Potom ho přenecháš někomu z červených triček,
pokud ovšem si ho nechce třeba vzít tady Ryan.“
Lauren zastudilo srdce v těle při představě, že by Karbošek zmizel spolu s
Ryanem a ona by ho už v životě neviděla.
„Neumím si představit, že bych to zvládl,“ zabručel Ryan k její propastné
úlevě. „Hádám, žě se budu pořád stěhovat podle toho, kde bude
Aliance Zebra zrovna pořádat své kampaně, a nemůžu si pořád shánět chůvu pro psa.“
Zara s úsměvem shlédla na Lauren. „Proč tady ještě stojíš? Sypej, jdeme balit!“

„Bezva!“ houkl Kyle do telefonu současně s tím, jak na konci ulice řadových domů
modrá dodávka prosvištěla na červenou. „Tohle je zaručeně King
Edward Place. A co hledám konkrétně?“
Do ucha mu bzučel Chloein konejšivě klidný hlas: „Měla by to být druhá zatáčka
po pravé straně.“
Kyle zpomalil a vysloužil si tím zatroubení od ostatních řidičů, ale pak musel
dupnout na brzdu, protože uviděl Zákaz vjezdu.
„Je to jednosměrka,“ zařval Kyle; zezadu slyšel Nickovo bolestné sténání.
„Vydržte, Nicku! Bude to už jen chvilka.“
„Podle mapy, co mám na monitoru, tě na místo dovede kterákoliv z následujících
tří odboček,“ řekla Chloe. „Na jejím konci zaboč zase doprava
a měl bys vidět budovu nemocnice.“
Kyle se opět rozjel a vzápětí za sebou zaslechl policejní sirénu. Kolem Kolibří
farmy brázdily civilní hlídkové vozy.
Zřejmě ho zahlédli odjíždět a poslali za ním svoje městské uniformované kolegy.
„Jedou za mnou policajti!“ ječel Kyle do mobilu. „Ale nemůžu zastavit, dokud
Cobb nebude v nemocnici!“
„Rozumím,“ potvrdila Chloe. „Zkusím předat místní policii příkaz, aby tě
nechali projet.“
I další ulice byla jednosměrka, ale nic skrz ni neprojíždělo a Kyleovi
připadala dost široká, aby se tam případnému protijedoucímu vozidlu
vyhnul. Strhl volant stranou a dupl na plyn, takže svištěl skoro devadesátkou, ale
ve zpětném zrcátku viděl, že policejní vůz se pořád blíží. Už
byl téměř na konci ulice, když se na křižovatce před ním změnila světla a do
jednosměrky vtrhla kolona vozidel a řítila se proti němu.
První auto zpomalilo, protože Kyle pro výstrahu stiskl klakson, vjel na
chodník, ale přesto přitom urval přední nárazník od malé toyoty.
Ocitl se na rušné hlavní ulici a těsně za ním vyla policejní siréna.
Kyle ubral plyn, aby odbočil na příjezdovou cestu k budově, která nemohla být
nic jiného než nemocnice, ale ukázalo se, že to je k nemocnici
připojená léčebna dlouhodobě nemocných. Než si to Kyle uvědomil, hlídkový vůz zajel
do protějšího pruhu a pokusil se postavit napříč, aby ho
zablokoval. Kyle však tenhle trik znal z řidičských kurzů pro pokročilé a povedlo
se mu bleskově zrychlit a využít váhu dodávky, aby přední část
menšího vozu odstrčil z cesty.
Kyle konečně zahlédl dvě sanitky zaparkované pod stříškou rampy u nemocniční
pohotovosti. Klaksonem varoval dvojici chodců a vřítil se na
parkoviště. Hlídkový vůz se držel těsně za ním. Kyle vyskočil a začal křičet na
nemocniční personál.
K dodávce se rázem rozběhla posádka sanitky a dva nemocniční zřízenci.
„Pacient je vzadu!“ zařval Kyle.
Než zdravotníci otevřeli zadní dveře dodávky, stačili z hlídkového vozu
vyskočit policisté a rozzuřeně se hnali ke Kyleovi. Nebyli ozbrojení,
ale on neměl kam utéct a byl totálně vyčerpaný, takže jen zvedl paže nad hlavu na
důkaz toho, že se vzdává.
„Obličejem k vozu!“ poručil jeden z policistů a sáhl po obušku.
O dva metry dál se lékařka ze sanitky vyhoupla na ložní plochu dodávky.
Zřízenec k nirrt rychle strkal pojízdné lehátko.
„To je Nick Cobb!“ křikla lékařka.
„Neotáčej se od vozu!“ varoval policista nervózně. „Co ti to čouhá z kapes?“
„Revolver Smith a Wesson a automatická pistole.“
Šokovaný policista přistoupil blíž a vytáhl z Kyleových kapes obě zbraně. „To
je všechno?“
„Na sedadle leží automatická puška.“
Když první policista obcházel vůz, aby se podíval na sedadlo, z vysílačky mu
zachraptěla zpráva: Jednotky šedesát dva a sto osmdesát osm.
Jeden z vás zůstane hlídat dodávku. Druhý policista doprovodí řidiče dodávky na
letiště v Newcastlu.

Naložit minivan trvalo půl hodiny. Lauren s pocitem smutku naposledy

překontrolovala prostory pod postelemi a všechny šatníky a zásuvky. Když
pak vyšla ze záchodu, nad schody narazila na Ryana.
„Ahoj,“ vzhlédla k němu a cítila, jak jí začínají vlhnout oči.
 „Copak znamená ten kyselý ksichtík?“ zasmál se Ryan. „Na tvém místě bych se
netvářil tak nešťastně. Kampus CHERUB jsem osobně neviděl, ale z
vašeho vyprávění mi je jasné, že to je vážně fantastický místo.“
„Je to super,“ přikývla Lauren. „A těším se na kamarády a tak, akorát…
Pamatuješ se na naše první setkání? Tvrdil jsi, že nikdy nebudeš mít
rodinu a že nejspíš umřeš někde ve vězení, víš…“ Lauren se odmlčela, aby si otřela
nos papírovým kapesníčkem. „Hele, upřímně doufám, že ten boj
s Malarekem vyhraješ a že budeš žít do devětadevadesáti a umřeš v houfu dvaceti
dětí a vnoučat.“
Ryana tím dojala. „Nevěděl jsem, že ti na tom záleží,“ usmál se a objal Lauren,
přičemž teď se oči zamžily i jemu.
„Ale pokud se mi povede pár děvčat, jako jsi ty, přimět k přemýšlení nad tím,
co dávají do úst, a přemluvit je, aby nejedly maso a neobouvaly
si střevíce z kůže zabitých zvířat, tak ten můj život přece jen bude mít smysl,
co?“ citovala Lauren.
„A kruci,“ popotáhl Ryan. „Dobře sis to zapamatovala.“
Lauren se zakřenila. „V životě už nebudu jíst maso. No, na tajných misích možná
budu muset, ale jinak budu vegetariánka.“
Ryan se předklonil a vlepil Lauren pichlavou pusu na tvář. „Jsi bezvadná holka,
Lauren. Namouduši bych rád, kdybys u toho vydržela.“
„Vydržím. Přísahám. A všechny ty letáky o farmách na zvířata hodím na
internet, nasekám fotokopie a všechny svoje kamarádky zkusím
přesvědčit, aby se taky daly na vegetariánství.“
Pod schodištěm už čekala Zara s Karboškem v improvizované přepravce, kterou
vyrobila z koše na prádlo a dvou ručníků, ovinutých kolem dna.
„Pokud jsi hotová, radši poběžíme. Chceš někam svézt, Ryane?“
„Já to zvládnu,“ broukl Ryan, zatímco Lauren se řítila do přízemí a osušovala
si obličej kapesníčkem. „Pár dní zůstanu u Loua a pak se
rozhodnu, co bude dál. Vyzvedne si mě, jen co skončí práci.“
Auto se rozjelo a malý domek zmizel v dálce. Lauren se utěšovala hlazením
Karboška. Když naposledy míjeli bránu Laboratoří Malarek, zahlédla
pár známých tváří, a vzápětí zesmutněla ještě víc, protože si uvědomila, že se
Stuartem se ani nerozloučila.

James se učil řídit na kurzech, ujížděl v rangeroveru po pozemcích drogového

dealera a jel přes celou Arizonu a Kalifornii, zatímco ho hledaly
tisícovky policistů. Tohle však bylo poprvé, co mu auto sloužilo k relativně
prostému účelu – aby dojel domů.
Zatímco se vůz ve špičce ploužil zácpou na dálnici kolem Leedsu, v rádiu
poslouchal nejnovější zprávy, mezi které patřilo oznámení, že Nicka
Cobba dopravil mladý terorista do nemocnice a že ozbrojené policejní jednotky
zatkly dvě dodávky plné členů ASZ, kteří se snažili uprchnout z
farmy poblíž Rothbury.
Následovala informace, že mezi zatčenými je dcera Joea Julese, jinak popové
hvězdy známé v osmdesátých letech, a všechno korunovala zpráva,
že sedmnáctiletý podezřelý jménem Kyle Wilson spáchal sebevraždu ukrytým nožem,
když ho na zadním sedadle hlídkového vozu odváželi na policejní
stanici v Tyneside.
Tenhle detail Jamese upřímně pobavil; začalo mu vrtat hlavou, jakou výmluvu si
vedení vyfantazíruje o jeho vlastním zmizení. Rozjařenou
náladu mu kazil jen vybitý mobil a blikající kontrolka, která hlásila prázdnou
nádrž.
Zajel k nejbližší benzínce, ale dost se bál, že u stojanu na něho budou všichni
zírat, jako že je děsně mladý. Naštěstí před benzínkou bylo
skoro prázdno a zasmušilého pokladníka zajímalo jen grilované kuře a dušené houby,
kterými se ládoval jako o závod.
Po natankování James zaparkoval před restaurací a prodejnou. V obchůdku se
suvenýry si koupil automapu. Pak se posadil v Burger King a cpal
se dvojitým hamburgerem, který si objednal bez majonézy. Před odjezdem zavolal
Kerry z budky a ohlásil, že je v pořádku a že se objeví zhruba
kolem osmé večer.

37. DOMOV

Když se minivan blížil ke kampusu, Zara se podívala na hodinky. Bylo těsně po

sedmé.
„Vadilo by ti, kdybychom se na pár minut zastavili u mě doma?“ zeptala se.
„Ewart bude zrovna ukládat děti ke spaní a já si je poslední dobou
moc neužila.“
Lauren na prostřední řadě sedadel skoro podřimovala, takže si musela promnout
oči, než Zaře odkývla, že v pohodě. Askerovi bydleli v
samostatném bungalovu asi dva kilometry od kampusu. Sotva Ewart zaslechl
zastavující vůz, vyvedl syna a dceru před dům.
Tiffany zatím dokázala bez pomoci jenom pár krůčků, ale Joshua vyběhl ven v
pyžámku s kraťasy a obrázkem Buzz Lightyear na předním díle.
„Už budeš doma, mami?“ zeptalo se batole.
„Ano, maminka se už vrátila, miláčku,“ zářila Zara, zvedla synka do náruče a
dala mu pusu.
„A kde máš dárek?“
„Uch,“ vyhrkla Zara nejisté. „Je mi moc líto, ale dnes jsem se nedostala do
obchodu. Tak co kdybych tě zítra vzala na nákupy, a ty si vybereš
dárek, jaký sám chceš?“
„Nechci!“ zkrabatil Joshua tvářičku. „Chci dárek hned!“
Naštěstí Lauren mezitím připnula Karboškovi vodítko a vyvedla ho z auta, aby si
protáhl tlapky.
„Hezkej pejsek,“ usmál se Joshua a ukázal na zem, aby dal najevo, že chce dolů
a hrát si.
Karbošek přicházejícího Joshuu sledoval s podezřením.
„Opatrně ho pohlaď,“ radila Lauren. „Nedělej prudké pohyby, abys ho nevyděsil.“
Sotva Joshua přejel ručkou štěněti po zádech, pejsek shýbl hlavu a olízl
chlapečkovi prstíky u nohou. Tiffany začala vřískat, protože tu
legraci propásla, a Ewart ji vzal za obě ručky, aby se mohla dobatolit ke
Karboškovi a staršímu bratříčkovi.
„Je to moc krásný bígl,“ poznamenal Ewart uznale. „Míval jsem zlatého retrívra,
když jsem ještě patřil k červeným tričkům, víš?“
Lauren při pohledu na Zařinu rodinku rozplývající se nad Karboškem dostala
nápad. „A co kdybyste si ho vzali?“ navrhla. „Karbošek je po tom
všem hodně citlivý a mně se nezamlouvá představa, jak ho banda červených triček
tahá a mučí. Některá ta děcka jsou fakt magoři, hlavně kluci.“
Zara a Ewart si vyměnili pohled.
Ewart se usmál. „Mac si je zatraceně jistý, že jsi vyhrála ty.“ Joshua jejich
rozhovor rázně ukončil. „Můžu si ho nechat?“ Zara a Ewart si
vyměnili úsměv.
„Vážně, Lauren, je to od tebe laskavá nabídka. Karboška si vezmeme moc rádi,“
řekla Zara. „A navíc bydlíme blízko kampusu, takže ho můžeš
navštěvovat a brát ho na procházky.“
„Bezva!“ zajásala Lauren. „A smím přivést i Bethany? O Karboškovi jsem jí
vyprávěla, ale ještě ho neviděla!“
Ewart se naklonil k synkovi. „Co řekneš Lauren za to, že ti dala pejska?“
„Děkuju!“ zazubil se Joshua.
„A jo, mám ale jednu podmínku,“ vzpomněla si Lauren. „Nesmí žrát maso.“
„Ech?“
„V autě mám pár kapsiček psího vegetariánskýho krmení a na internetu seženete
další, kdyby ho neměli v supermarketu.“
Zara se na Lauren usmála. „Nedělej si starosti, dohlídnu na to, aby mu Ewart
nepasoval odřezky masa.“

James několikrát zabloudil a k bráně kampusu dojel až krátce před devátou.

Zaparkoval mini před hlavní budovou a párkrát zmáčkl klakson v
naději, že někdo seběhne dolů, aby zjistil, co je tam za auto.
Za letního večera se dalo čekat, že starší děti budou pořád ještě na tenisových
kurtech a fotbalových hřištích, ale všude bylo zřejmě
prázdno.
„Kde jsou všichni?“ zajímal se James, když došel k recepčnímu pultu v přízemí.
„V tělocvičně je charitativní turnaj v sálové kopané,“ vysvětlila postarší
recepční Violet. „S tím hnědým přelivem bych tě málem nepoznala,
Jamesi.“
James se zašklebil. „Sekne mi to?“
„Jsem si jistá, že by ti slušely vlasy v každé barvě, ale extra hezky nevoníš.
A nejsem si jistá, ale nemáš na tom tričku i krev?“
„Propána!“ vyjekl James, který si konečně uvědomil, že se nesprchoval od
chvíle, kdy před dvěma dny odjel z Corbyn Copse. „Radši se bleskově
opláchnu a kámoše půjdu hledat až potom.“
„Nezapomněl jsi na něco?“ dodala Violet, když James zamířil k výtahu. „Na co?“
„Ráda bych si vzala klíčky od vozu, děkuju mockrát. Nechtěli bychom, aby ses
potom vydal se svou partou na projížďku, chápeš?“
„Jako bych něčeho podobnýho byl schopný,“ zahrál James uraženou nevinnost a
položil klíčky na recepční pult.
„A pověz mi ještě tu o Karkulce,“ přikývla Violet. „A všechna ta předvolání do
pracovny doktora McAffertyho byla prostě důsledkem obyčejných
nedorozumění, co?“
„Přesně tak,“ potvrdil James, který si všiml, že dveře výtahu se otevřely,
takže se k nim tryskem rozběhl.
Vyjel do šestého patra. Většina pokojů měla dveře dokořán, protože bylo vedro,
ale nebyla tam živá duše. Největší zklamání pocítil, když
nakoukl do Kerryina prázdného pokoje, ale přesto ho potěšil pohled na její věci;
nadechl se její vůně a připomněl si, že se s ní uvidí, hned co
se osprchuje a vezme si čisté šaty.
Pokoj našel odemčený a na podlaze sportovní tašku s narychlo sbalenými věcmi a
na prahu pytel se špinavým prádlem, takže mu došlo, že Zara s
Lauren se vrátily ještě před ním. Otočil se, aby za sebou zavřel dveře, a v
protějším pokoji zahlédl Kylea rozvaleného na posteli.
„Ahoj,“ nakoukl do jeho pokoje. „Zvládl jsi to sem nějak rychle.“
Kyle se opřel o loket, aby na Jamese viděl. „Helikoptéra z letiště v Newcastlu.
Vysadili mě na placu za ragbyovým hřištěm.“
James si všiml, že Kyle nevypadá příliš šťastně; pokud přímo neplakal, neměl k
tomu moc daleko. „Co je?“
„Akorát… Tom,“ povzdechl si Kyle.
„Ty jsi s ním trávil spoustu času, viď?“
Kyle zdrceně přikývl. „Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že Kerry není ta
nejkrásnější holka na světě, ale je výjimečná, protože když jste spolu,
všechno do sebe perfektně zapadá? No, tak stejný pocit jsem měl s Tomem, když jsme
společně jenom tak jezdili v autě a chodili do kina –“
„A váleli se na mojí posteli, když jsem byl ve škole,“ doplnil James.
Kyle se zasmál. „Jenom jednou.“
„Nech to plavat,“ potřásl James hlavou. „Za tu scénu jsem se ti ani neomluvil
co? Tak ode dneška se mi smí v posteli válet absolutně každý,
kdo si nechá aspoň spodní prádlo.“
Kyle se mdle pousmál. „Tedy, co mi rozhodně nebude chybět, to je ta mrňavá
chalupa. Byli jsme tam tak nacpaní, až se divím, že jsme se
navzájem vzteky nesežrali.“
„To máš pravdu,“ kývl James. „Hele, dám si bleskovou sprchu a půjdu do
tělocvičny za partou. Přidáš se ke mně, nebo se tu radši budeš
užírat?“
„Spíš půjdu s tebou,“ odpověděl Kyle. „Těžko se až do smrti můžu ráchat v
sebelítosti, no ne?“
38. LETADLO

O dva dny později

Každý cherub, který se choval v mezích, směl strávit pět týdnů prázdnin na
letním hostelu CHERUB na středomořském ostrově C–. Děti, které se
z misí vrátily později, sem přilétly pravidelnými oficiálními linkami, ale hlavní
lety, které najednou přesunuly polovinu obyvatel kampusu,
zajišťovalo vojenské královské letectvo jedním ze svých omšelejších tryskáčů
Tristar.
Vzhledem k tomu, že letadlo bylo určené hlavně pro vojáky, bylo vybavené velmi
úsporně. Nenabízely se tam žádné možnosti zábavy, obyčejná
sedadla měla potrhané potahy, nebylo možné je naklonit a holá plechová podlaha byla
plná písku a bahna od vojenských bagančat. Bylo lepší
nestrkat nic do bočních kapes, protože mnohaleté vrstvy pomerančových slupek a
drobečků tam nabízely živnou půdu plísni, a popelníky ještě
přetékaly vajgly, i když na palubách vojenských letounů zakázali kouření už před
lety. Ne snad že by to některému ze sto šestnácti cherubů na
palubě vadilo. Všichni byli oblečení do kraťasů a triček a postupně se vrhali na
sáčky s obědem, které dostali při nástupu do letadla. Všude
bylo slyšet křik, smích a občasné sborové dotazy: Na co ještě čekáme?
Trčeli na asfaltové dráze, protože jeden z autobusů svážejících cheruby na
letiště měl poruchu, a trvalo přes hodinu, než postižené pasažéry
vyzvedla kolona taxíků. Mezi posledními byl James s Kerry a Lauren je ze svého
místa u okna zahlédla vybíhat chvatně po schodech.
„Koukám, že ti dva se konečně uráčili mezi lidi,“ zasmála se.
Bethany přikývla, až se jí na hlavě zahoupala papírová korunka s barevnými
fábory. „Dneska jsem je viděla třikrát, a pokaždý po sobě lezli.“
„James má štěstí,“ poznamenal Rat, který seděl u uličky.
„Poslední dobou Kerry vypadá vážně senza,“ dodal Bruce z řady přes uličku.
James vkročil do letadla a přes nos ho praštil dost hnusný smrad záchodků. Když
zabočil do uličky vlevo, zaregistroval pár známých lidí, se
kterými se od svého příjezdu ještě neviděl. Za paži ho popadl Bethanyin bratr Jake.
„Dík, že jsi nám pomohl při základním výcviku,“ řekl Jake.
James se u něho zastavil. „Jo, slyšel jsem, že ty a Rat jste to zvládli,“ kývl.
„Jste fakt třída.“
„Základní výcvik byla brnkačka!“ zasmál se Jake s ležérním mávnutím, zatímco
jeden z jeho kamarádů mu podával PSP.
„Když jsem tě viděl naposledy, tak ses moc sebejistě netvářil!“ ušklíbl se
James pobaveně a šel dál.
„Počkej!“ vyhrkl Jake naléhavě. „Mrkni na tenhle videoklip, bude se ti líbit.“
„Co je to?“ zajímala se Kerry, když James vzal od Jakea PSP a ťukl do tlačítka
play.
Na miniobrazovce se objevilo důvěrně známé pódium televizní show Otise a Wendy.
Otis se zrovna vrhl kupředu a režisér najel na záběr zblízka
přesně v tom okamžiku, kdy James vrazil Otisovi jednu do nosu. James nestačil
žasnout, jak brutálně při té ráně vypadal.
„Tak tomu se říká fakt hnusná čenichovka,“ zubil se Jake.
James Jakeovi a jeho přátelům předvedl kruhové řezné rány v místech, kde mu
pouta proťala kůži na prstech. „A tady mám důkazy.“
„Rozhodně nejsou tak hrozný jako Otisův nos,“ hihňali se Jakeovi kamarádi.
„Svůj PSP mám teď v batohu,“ řekl James. „Můžu si to v hostelu okopírovat?“
„Jasně že jo.“
Když pokračovali uličkou k Lauren, Kerry hodila po Jamesovi nesouhlasným
pohledem.
„Co jsem zase provedl?“ nechápal James.
„Těm dvěma je teprve deset,“ sykla Kerry. „Neměl bys je v tom ještě
povzbuzovat.“
„Jake se bez povzbuzování v pohodě obejde,“ zazubil se James. „Je totálně
ujetej tak jako tak.“
 Mezitím došli k řadě, v níž seděla Lauren, Bethany a Rat, James Ratovi
pogratuloval k zvládnutí základního kurzu chlapským zvednutím všech
pěti prstů a Kerry popřála Bethany k jejím dvanáctým narozeninám.
„A jo, všechno nejlepší,“ připojil se James nepříliš srdečně. „Už tě Lauren
přetáhla na vegetariánství?“
„Jo, už jsem ji přemluvila,“ usmála se Lauren. „A Rat o tom taky uvažuje.“
„Cože?“ vyjekl Rat.
„Přece jsi mi slíbil, že si přečteš všechny ty letáky!“ připomněla mu Lauren.
„Jo, ale to byl jediný způsob, jak tě donutit, abys o tom nemlela pořád
dokola!“ zasmál se Rat.
James kývl na Bruce, který až dosud mlčel, a Kyle se zvedl ze svého místa v
řadě za Lauren. „Tyhle sedadla držíme pro vás,“ oznámil.
„Dáš mi bágl nahoru?“ požádala Kerry Jamese, vrazila mu batoh a přesunula se na
prostřední sedadlo.
„A máte ještě nějaký přání, madam?“ poškleboval se James. „Chcete naši nabídku
z duty free, nahřátý ručník, čaj a rohlíčky?“
Když James zvedl poklop zavazadlového prostoru pod stropem, přímo do obličeje
ho udeřilo pronikavé zavřísknutí. Rázem se zvedlo několik
digitálních fotoaparátů a zachytilo Jamesův šokovaný výraz, s nímž klopýtl dozadu a
pustil batoh na podlahu.
„Zatraceně!“ lapal po dechu a držel se přitom za srdce.
Vzápětí se kolem rozlehl jásot a provolávání slávy, když Lyra, mrňavá
holčička v červeném tričku, přehoupla nohy přes dolní okraj
zavazadlového boxu a seskočila na plechovou podlahu.
„Dostali jsme tě, Jamesi!“ řehtala se Lauren, zatímco Lyra od Jamesových kámošů
zinkasovala šest čokoládových tyčinek jako bolestné za těch
deset minut, které strávila nacpaná v boxu pod stropem.
„Ukaž,“ sebral James sestře mobil a podíval se na snímek dokořán otevřené pusy.
Ještě než se stačil posadit a zapnout si bezpečnostní pás, už mu ten vtípek
připadal stejně zábavný jako ostatním.
„Teď už jde po schůdcích Zara!“ hlásil Kyle. „Podle všeho je poslední.“
Lauren vykoukla okénkem a spatřila Zaru, jež do letadla vynášela sportovní
kočárek. Za ní Ewart vedl Joshuu a nesl Tiffany v náruči.
„Ráda bych věděla, kdo se stará o Karboška, když budou pryč,“ zamračila se
Lauren.
„Nejspíš pan Large,“ odpověděl jí Kyle. „Bydlí v bungalovu hned vedle
Askerových a taky má psy.“
„Cože?“ zakvílela Lauren. „Largeovi psi jsou špinaví a hnusní obří rotvajleři!
Vždyť toho broučka sežerou!“
James se zachichotal. „Large dá Karboškovi budíčka už ve čtyři ráno a bude ho
honit po mini psí překážkový dráze a dělat psí kliky.“
„Drž klapačku, Jamesi,“ broukla Lauren, jež nijak neskrývala obavy.
Kyle ji zkusil uklidnit: „Vážně, Lauren, trápíš se kvůli tomu zbytečně. Large a
jeho partnerka mají pět nebo šest psů. Potkávám je ve městě s
jejich dcerou a malým Jack Russellem.“
„A kromě toho,“ dodala Bethany, „by Thatcherový a Saddámovi těžko dovolil
sežrat psa novýho předsedy Cherub, ne?“
James káravě mlaskl. „Lauren, ale tohle jsi Bethany vyžvanit fakt neměla.“
„Já jí neřekla ani slovo!“ bránila se Lauren rozhořčeně. „Včera večer nám všem
oficiálně oznámili, že novým předsedou se stane Zara. Taky bys
to slyšel na vlastní uši, kdyby ses s Kerry neflinkal někde u jezera.“
Pro Kerry to byla také novinka. „Zara je nový předseda?“ rozzářila se.
„Jo,“ přikývl Kyle.
„Tak to je super! Měla jsem strach, že to bude nějaký páprda zvenčí.“
Sotva Zara vkročila do letadla, všichni se bouřlivě roztleskali, jásali a
skandovali předseda, předseda, předseda. Dokrvava zrudlá Zara se
blaženě usmívala.
„Jen doufám, že vás to nadšení nepřejde, až si zavaříte průšvih,“ řekla.
„Děkuji vám.“
 „Copak ženská může být předseda?“ divil se Rat.
Lauren pokrčila rameny. „Tak možná bude předsedkyně.“
„Nebo si nechá změnit pohlaví,“ uvtípkl se James.
Z interkomu zazněl pilotův hlas. „Dostal jsem zprávu, že na palubě jsou všichni
cestující. Zrovna teď se vytahují schůdky a zavírají dveře
kokpitu. Žádám pasažéry, aby si zapnuli bezpečnostní pásy, zajistili jídelní stolky
a zůstali na svých místech, dokud nedosáhneme letové výšky.
Dostali jsme okamžité povolení ke startu, což znamená, že během necelých pěti minut
budeme ve vzduchu.“
Letadlo vzápětí začalo rolovat a děti zajásaly nadšením. Startovali z malého
vojenského letiště nedaleko kampusu CHERUB, takže na začátek
ranveje dojeli sotva za minutu. Po prudkém zastavení a kratičké pauze pilot pustil
motory na plný výkon a vzápětí se celé vnitřní vybavení
letadla sténavě rozklepalo, jak stařičký tryskáč svištěl po ranveji.
„Páni, to je naprostá fantazie!“ zazubil se James na Kerry. „Letos já, ty,
Lauren, Kyle a Bruce budeme v hostelu ve stejným turnusu!“
„Škoda že Gabrielle poslali na poslední chvíli na misi,“ povzdechla si Kerry.
„Ale stejně to asi bude naše nejlepší léto.“
V řadě před nimi Lauren sáhla do své sportovní tašky Nike a vytáhla časopis
Just Seventeen, přičemž si všimla, že na dně leží záhadný tmavý
předmět. Byl mastný na dotek a Lauren ho okamžitě vytáhla a škvírou mezi sedadly se
na bratra zamračila.
„Jamesi!“ vřískla přes burácení motorů, „co to, k čertu, je?“
„Mně osobně to připadá jako jehněčí řízek,“ odpověděl James, zatímco Kyle se
usmíval a Rat se začal řehtat jako blázen.
„Ale tohle vůbec není k smíchu, chápeš!“ hulákala Lauren. „Vždyť původně to
bylo nádherný živý zvíře!“
„Nádherný s mátovou omáčkou a vypečenou šťávou,“ ušklíbal se James.
Současně s tím, jak se letadlo odlepilo od země, Lauren hodila jehněčí řízek
bratrovi na hlavu.
„Jen počkej, až zhasnou světla a my si budeme moct odepnout pásy, Jamesi.
Nakopu ti zadek.“ Pak se Lauren obrátila a praštila Rata do paže.
„Tohle není k smíchu.“
James mrkl na Kerry, ale ta se tvářila pohoršené.
„Bezvadný začátek,“ zahučela. „Ty a Lauren dostanete trest za rvačku nejspíš
ještě dřív, než přistaneme.“
James se posměšně ušklíbl na Kylea, který jeho vtípek považoval za projev
kretenismu, ale přesto se neubránil smíchu.
„A jestli si myslíš, že teď Lauren zuří,“ pošeptal mu James, „tak si počkej, až
najde ten kuřecí nugget, co jsem jí schoval do plavek.“

EPILOG

RHIANNON JULESOVÁ alias JO byla jednou z třiadvaceti obviněných, kteří se

ocitli před soudem v souvislosti s únosem Nicka Cobba, jehož se
dopustila ASZ. Po třítýdenním procesu byla odsouzená na osmnáct let do vězení.
KENNET MARCUSSEN alias MARK, ADELAIDE RENTOVÁ a VIV CARTER
dostali shodně dvanáctiletý trest vězení a JAY BUCKLE devítiletý trest. TOM CARTER
vzhledem ke svému mládí a relativně pasivní roli při únosu a
mučení Nicka Cobba vyfasoval jen čtyři roky vězení.

Následné policejní vyšetřování členů ASZ odhalilo pečlivě ukryté vazby na původní
cíl mise CHERUB, což byli Bojovníci za svobodu zvířat. Několik
členů této organizace skončilo před soudem a ve vězení, a to včetně dvojice mužů,
kteří za oslepení Christine Pierceové dostali sedm let
nepodmíněně.
V poslední době nedošlo ze strany BSZ k žádnému útoku a policie je přesvědčená,
že skupina se rozpadla.
Věčné spory RYANA QUINNA s M AD ELINĚ LAINGOVOU, současnou předsedkyní Aliance
Zebra, ho v září 2006 vedly k odchodu ze skupiny. O pár týdnů
později si Ryan založil webové stránky a zahájil sbírku ve prospěch nového,
nenásilného liberacionistického hnutí, jež nazval Zebra 06. Lze
předpokládat, že Ryanova nová skupina bude téměř totožná s původní Zebrou 84, s
cíleně zaměřenými kampaněmi, do nichž se bude zapojovat
nepočetná, nicméně oddaná skupina aktivistů.

Ze sedmdesáti tří ŠTĚŇAT BÍGLŮ zachráněných Aliancí Zebra musel veterinář čtyři
utratit, protože psíci trpěli vážnou infekcí, kterou zavinily
nehygienické podmínky v CHOVNÉ STANICI RIDGEWAY.
Šedesát devět psů, kteří přežili očistná koupání, bylo rozděleno do útulků a
domovů po celé zemi. CHOVNOU STANICI RIDGEWAY brzy nato zavřeli
a odprodali novému majiteli, který zlepšil podmínky pro chov a nechal zbourat
izolační přístřešek, kde chovali psy pro experimenty.
Původní majitelé chovné stanice dostali pokutu ve výši 850 liber a zákaz chovu
zvířat na deset let. Aliance Zebra označila trest za „výsměch“
a snažila se prosadit změny v zákoně, podle nichž by lidé odsouzení za kruté
zacházení se zvířaty měli dostat nejméně pět let vězení.

Koncem roku 2006 Laboratoře Malarek oznámily, že v průběhu následujících osmnácti

měsíců dojde k postupnému utlumení a pak i konečnému zastavení
jejich provozu. Akcionáři Malareku uzavřeli výhodnou kupní smlouvu s developerskou
firmou, která na pozemcích původních laboratoří hodlala
vystavět více než tři stovky domů, a poté vydali prohlášení, že zisk využijí na
vybudování nových laboratoří pro pokusy na zvířatech, tentokrát
však v blíže neurčené lokalitě východní Asie.
Společnost zveřejnila následující prohlášení: „Nové prostory umožní Laboratořím
Malarek pokračovat ve vědeckém výzkumu v podmínkách méně
přísné regulace, nižších mzdových nákladů a plné podpory ze strany vlády, jež
společnosti dá i licenci na zřízení vlastní ostrahy, kterou
ochráníme svoje podnikání před stále hrozícími teroristickými útoky.“

NICK COBB přežil, nicméně účinky Cobbova speciálního čističe kuchyňských odpadů mu
nevratně poškodily zažívací systém. Po sedmi operacích v UK
Cobb odletěl na luxusní soukromou kliniku do Švýcarska, aby tam svoje zotavování
dotáhl do konce.
Společnost Cobb Cleanse Inc. se nakonec dohodla na mimosoudním vyrovnání
tříleté holčičky z Alabamy. Přesná výše odškodnění nebyla
zveřejněna, ale zdroje blízké Cobbovi se zmiňovaly o „osmiciferné částce“.
Dvacátého osmého července 2006 strávil DR. TERENCE MCAFFERTY poslední den ve
své funkci předsedy CHERUB. Vzhledem k tomu, že více než
polovina osazenstva kampusu si užívala prázdniny v letním hostelu, dopoledne
strávil v pracovně sepisováním rad pro Zaru a pak si šel dát svoje
obvyklé polední kolečko kolem kampusu.
Mac sice tvrdil, že o žádný rozlučkový večírek nestojí, ale přesto po obědě
pozval členy vedoucího personálu do své pracovny na společný
přípitek. Hned dalšího dne vyrazil s manželkou na čtyřtýdenní plavbu po Karibském
moři.
Mac počítá s tím, že v září téhož roku se do kampusu vrátí spolu s více než
pěti sty dalšími bývalými agenty CHERUB, aby oslavili šedesáté
výročí organizace, založené původně jeho otcem.
Každý den umírají tisíce zvířat při Laboratorních experimentech. Podle některých
lidí jsou tyto pokusy nenahraditelné při získávání zásadních
vědeckých informací, zatímco jiní lidé jsou schopni extrémně násilných činů, aby
těmto pokusům udělali přítrž.

James a Lauren Adamsovi se ocitnou mezi oběma tábory.

JSOU TO AGENTI CHERUB, VYCVIČENÍ PROFESIONÁLOVÉ S JEDNOU ZÁKLADNÍ VÝHODOU:
DOSPĚLÝCH SE NIKDY NEZMOCNÍ PODEZŘENÍ, ŽE BY JE ŠPEHOVALY DĚTI.

PRO OFICIÁLNÍ MÍSTA TYTO DĚTI NEEXISTUJÍ.