Masetto z Lamporecchia se staví němým a stane se zahradníkem v jednom ţenském klášteře,

kde se jedna řeholnice přes druhou sňali, aby s ním leţela.

Překrásné paní, mnoho přemnoho muţŧ a ţen ve své pošetilosti hluboce věří, ţe děvče,
kterému byla dána na hlavu bílá rouška a na tělo černá kutna, není uţ více ţenou a nemá uţ
ţenské tuţby, jako by se tím, ţe se stala řeholnicí, proměnila v kámen; a kdyţ pak třeba

jen zaslechnou něco, co se téhleté jejich víře příčí, rozkatí se, jako by bylo bývalo došlo k
nějaké převeliké a zločinné hanebnosti proti přírodě, a ani je nenapadne, ba ani se nechtějí
vzpomenout sami na sebe, ţe totiţ mají naprostou volnost dělat si, co chtějí, a přece jim to
nestačí. A co teprve mají dělat lidé ţijící pod velikým tlakem zahálky a samoty! Najdou se ale
i jiní; ti zase hluboce věří, ţe motyka s rýčem a prosté jídlo s těţkou prací odnímá lidem
pracujícím na poli vilné tuţby a činí jejich chápání a soudnost převelice hrubými.

Chci vám proto ukázat, jak se všichni tihle lidé dohromady mýlí, a povím vám o tom malý
příběh, kdyţ mi to královna přikázala - aniţ se přitom odchýlím od vytčeného námětu.

V našich končinách byl a ještě je jeden ţenský klášter velmi proslulý svou svatostí - pročeţ ho
nebudu jmenovat, abych nějak nezlehčil jeho pověst - a v něm před nedávným časem, kdy
tam nebylo víc neţ osm jeptišek a abatyše, pracoval jako zahradník v překrásné klášterní
zahradě jakýsi dobrý chlapík; protoţe však nebyl spokojen se mzdou, kterou tam dostával,
vyrovnal své účty se šafářem řeholnic a vrátil se do Lamporecchia, odkud pocházel.

Mezi těmi, co ho v Lamporecchiu radostně přivítali, byl i jeden mladý, statný a silný chasník,
jenţ měl na venkovana pěknou postavu a slul Masetto. Ten se ho zeptal, kde tak dlouho
pobýval, onen dobrý muţ, zvaný Nuto, mu to pověděl. Masetto se ho tedy zeptal, jak klášteru
slouţil, a Nuto mu odvětil:

"Obdělával jsem jim krásnou a velikou zahradu a krom toho jsem jim někdy chodil do lesa na
dříví, čerpal vodu a dělal všelijaké takovéhle sluţbičky. Jenţe jeptišky mi dávaly tak malou
mzdu, ţe mi nestačila pomalu ani na boty. A nejen to! Jsou všechny mladé a mají takového
čerta v těle, ţe se jim nelze ničím zavděčit. Kdyţ jsem třeba někdy pracoval v zahradě, řekla
jedna: ,Vsaď to tadyhle!' Druhá však pravila: ,Vsaď to tamhle!' Třetí mi brala motyku z ruky a
říkala: ,Takhle to není dobře!' Sekýrovaly mě prostě tak, ţe jsem nechal práci prací a šel jsem
ze zahrady. A jedno k druhému, aţ mě to znechutilo, a tak jsem toho tedy nechal a jsem tu.
Jejich šafář mě sice prosil, kdyţ jsem odcházel, abych mu poslal někoho za sebe, kdo by se k
té práci hodil, kdyby mi někdo padl do ruky, ale to si setsakramentsky počká, neţ mu někoho
seţenu nebo pošlu."

Kdyţ Masetto vyslechl Nutova slova, posedla ho tak veliká ţádostivost, aby uţ byl u těch
jeptišek, ţe se celý jen rozplýval, neboť z Nutových slov pochopil, ţe by se mohlo konečně
stát skutkem to, po čem touţil. A protoţe měl za to, ţe by se mu věc nevydařila, kdyby se o ní
Nutovi zmínil, řekl mu:

"To jsi tedy udělal dobře, ţe jsi odtud odešel. Copak mŧţe muţský se ţenskými vydrţet? To
by se spíš snesl s čerty: v šesti případech ze sedmi samy nevědí, co by vlastně chtěly."

Sotvaţe však jejich rozmluva skončila, jal se Masetto uvaţovat, jak to udělat, aby mohl být s
jeptiškami, jeţto byl jist, ţe všechny ty sluţby, o nichţ mluvil Nuto, ovládá, a nepochyboval
tedy, ţe jeho záměr z této příčiny neztroskotá: bál se však, ţe ho nepřijmou, protoţe je příliš
mladý a hezky vyhlíţí.

Kdyţ proto sám v sobě dlouho přemítal, rozhodl se: Místo je odtud hodně daleko a nikdo mě
tam nezná; budu dělat, ţe jsem němý a tak mě jistě přijmou! A při tomto rozhodnutí uţ zŧstal;
vzal sekeru na rameno, neřekl nikomu ani slova o tom, kam jde, a bral se oděn jako chuďas do
kláštera. Kdyţ tam dorazil a vešel dovnitř, zastihl náhodou na dvoře šafáře a posuňky - jak to
dělávají němí - mu dal na srozuměnou, ţe ho pro lásku boţí prosí, aby mu dal najíst, ţe mu za
to naštípe dříví, bude-li třeba.

Šafář mu dal ochotně něco k snědku a pak ho zavedl k několika pařezŧm; Nuto je kdysi
nemohl rozštípat, ale Masetto je rozštípal celkem v krátké době. A protoţe šafář musel jít
právě do lesa, vzal s sebou Masetta a tam mu nakázal nasekat dříví. Potom před něho postavil
osla a posunčinou mu sdělil, aby odvezl dříví domŧ.

Masetto vše velmi dobře vykonal, a šafář si ho proto nechal u sebe několik dní, neboť ho
potřeboval ještě k nějaké práci.

Jednoho dne však Masetta spatřila abatyše a hned se tázala, kdo to je. A šafář jí řekl:

"Paní, je to nějaký chudý a němý uboţák, ţadonil tu před několika dny o almuţnu, tak jsem
mu ji tedy dal a svěřil jsem mu na práci dost věcí, které bylo třeba udělat. Kdyby uměl ještě
obdělávat zahradu a chtěl tu zŧstat, myslím, ţe by z něho mohl být dobrý čeledín, jakého
potřebujeme - je silný a člověk by si s ním mohl dělat, co by chtěl. A krom toho byste se
nemusela bát, ţe by vtipkoval s těmi vašimi děvčaty."

Abatyše mu pravila:

"Při víře Kristově, to máš pravdu! Okoukni, jak se vyzná v práci, a pokus se ho tady udrţet;
dej mu nějaký pár bot, nějaký starý plášť, měj se k němu, nalákej ho a dej mu dobře jíst."

Šafář odvětil, ţe to udělá.

Masetto byl v té chvíli nedaleko odtud a stavěl se, ţe poklízí dvŧr; vyslechl však celou
rozmluvu a zvesela řekl sám sobě: "Jen mě na ni pusťte a obdělám vám zahradu tak, jak ji
ještě nikdo neobdělal!"

Kdyţ se tedy šafář přesvědčil, ţe Masetto dovede znamenitě pracovat, otázal se ho pomocí
posuňkŧ, zda tu nechce Masetto zŧstat; ten mu opět posuňky odpověděl, ţe bude dělat, co
bude šafář chtít, načeţ byl Masetto přijat, a šafář mu přikázal, aby obdělával zahradu, a ukázal
mu také, co všechno má dělat. Pak odešel za svými záleţitostmi v klášteře a nechal tu Masetta
samotného.

Tak Masetto den po dni pracoval v zahradě, a tu začaly přicházet jeptišky, tropily si z něho
šašky, jak se často dělává němým, a říkaly mu ta nejohavnější slova na světě - protoţe si
myslely, ţe on jim nerozumí. A abatyše, mající patrně za to, ţe je Masetto bez ohonu, zrovna
tak jako bez řeči, se o to pramálo starala, ba zhola o to nedbala.
Tak se jednoho dne stalo, ţe Masetto hodně pracoval, a kdyţ se natáhl k odpočinku, vešly do
zahrady dvě mladičké jeptišky, přiblíţily se aţ k místŧm, kde leţel, a zatímco on dělal, ţe spí,
začaly si ho prohlíţet. Tu pravila ta odváţnější:

"Kdybych věděla, ţe to zachováš v tajnosti, řekla bych ti, co mě uţ kolikrát napadlo - a moţná
ţe i tobě by se to zalíbilo."

I odvětila jí druhá:

"Jen mi to pověz, já to jistojistě nikomu nepovím."

Tu jí pravila ta smělejší:

"Nevím, zda jsi někdy přemýšlela o tom, jak jsme zde drţeny zkrátka a ţe sem nikdy nesmí
vstoupit ţádný jiný muţ kromě tady toho němého a šafáře, který je starý. Mnohokrát jsem
však uţ slyšela vyprávět od ţen, které k nám přišly, ţe všecky slasti na světě jsou pro smích
ve srovnání se slastmi, které proţívá ţena s muţem, a proto jsem se uţ několikrát rozhodla, ţe
se o tom přesvědčím aspoň s tímhle němým, kdyţ nemohu s jiným. Hodí se k tomu ostatně ze
všech nejlíp, protoţe i kdyby chtěl, nemŧţe o tom povídat dál. Vidíš sama, ţe je to mladý
trumpetr, který vyrostl víc neţ jeho rozum. Nu, ráda bych slyšela, co ty na to?"

"Co to proboha říkáš," pravila druhá. "Copak nevíš, ţe jsme zaslíbily své panenství Bohu?"

"Ach," řekla ta první, "tomu se kaţdý den slibuje tolik věcí - a ţádná z nich se nakonec
nesplní. I kdyţ jsme mu je slíbily, co na tom? Však ona se uţ najde nějaká řeholnice, která ho
o ně nepřipraví."

Druţka jí řekla:

"Ale co si počneme, kdyţ obtěţkáme?"

Přítelkyně jí však na to pravila:

"Myslíš na neštěstí, ještě neţ přišlo; na tohle je dost času přemýšlet,

aţ se to stane, a je na tisíc zpŧsobŧ, jak to udělat, aby se o tom nikdo nedověděl, pokud to
samy nepovíme."

Kdyţ to slyšela ta druhá, jeţ uţ měla větší chuť neţ ta první vyzkoušet, jaké zvíře je muţský,
pravila:

"Dobrá, ale jak to uděláme?"

"Pohleď," odvětila jí ta první, "táhne na třetí hodinu, a tak si myslím, ţe všechny sestry kromě
nás spí. Rozhlédneme se po zahradě, zda tu někdo není, a není-li tu nikdo, neuděláme nic
jiného neţ to, ţe ho vezmeme za ruku a zavedeme ho do tamhleté chýše, kam se utíkáme před
deštěm. Jedna bude s ním uvnitř a druhá bude hlídat. Je tak hloupý, ţe udělá vše, co budeme
chtít."
Masetto vyslechl celou tuto rozmluvu, a protoţe byl ochoten jim vyhovět, nečekal na nic
jiného neţ na to, aby uţ mohl být s několika z nich.

Jeptišky se všude dobře podívaly, a kdyţ seznaly, ţe je nikdo odnikud nemŧţe vidět,
přistoupila ta, co začala rozmluvu, k Masettovi, probudila ho a Masetto neprodleně vyskočil
na nohy. Jeptiška ho polaskala - a zatímco se Masetto přihlouple smál, odvedla ho do chýše,
kde se Masetto nedal příliš pobízet a udělal, co jeptiška chtěla. Kdyţ dosáhla, čeho si přála -
udělala místo druhé a Masetto, tvářící se jako prosťáček, byl po vŧli i jí. Tak se tedy jeptišky
rozhodly, ţe kaţdá ještě jednou vyzkouší - neţ odtud odejdou - jak dovede němý jezdit na
koni, a kdyţ si později o tom spolu někdy povídaly, usoudily, ţe je to opravdu sladká věc, ba
ještě sladší, neţ slýchaly; i vyuţívaly proto kaţdé vhodné chvíle a chodily dovádět s němým.

Jednoho dne se však stalo, ţe jedna jejich druţka zpozorovala jejich počínání z okna své cely
a ukázala to dvěma jiným. I soudily nejprve, ţe by to měly jít ţalovat abatyši, ale pak svŧj
záměr změnily, dohodly se s oněmi dvěma jeptiškami a jaly se s nimi brát podíl na
Masettových statcích, k čemuţ se pak časem za rŧzných okolností připojily ještě další tři.

Abatyše si těchto věcí nevšimla, ale tu se stalo, kdyţ jednoho parného dne chodila sama po
zahradě, ţe zastihla Masetta (jenţ musel následkem nočních jízd odpočívat i po nepatrné
denní práci), jak leţí ve stínu mandlovníku a spí; a protoţe mu vítr zdvihl vpředu šat, leţel
všecek odkrytý.

Abatyše vidouc, ţe je zde sama, prozkoumala tu věc a tu ji posedly tytéţ choutky, které přišly
předtím i na její řeholničky; probudila tedy Masetta, odvedla si ho do své cely a zde si ho
podrţela několik dní k náramnému ţalu jeptišek truchlících, ţe jim zahradník

nepřichází obdělávat zahradu. A zkoušela a znovu okoušela oné slasti, za kterou předtím
ostatní kárávala.

Posléze ho ze své cely poslala zase do jizby, ale velmi často po něm zatouţila a chtěla od
něho větší díl, neţ jaký jí příslušel, takţe Masetto uţ nemohl všechny tak uspokojit a usoudil,
ţe jeho němota by mu mohla zpŧsobit převeliké škody, kdyby v ní nadále setrvával. Proto
jedné noci, kdyţ byl zase u abatyše, spustil svou vyřídilku a pravil:

"Paní, slýchal jsem, ţe jeden kohout stačí na deset slepic, ale ţe deset muţŧ špatně či s velkou
námahou uspokojí jednu ţenu. A já jich mám obsluhovat devět, na coţ uţ za nic na světě
nestačím. Tím, co jsem aţ dosud dělal, jsem uţ v takovém stavu, ţe nemohu dokázat ani
málo, ani mnoho, proto buď mě necháte spánembohem odejít, anebo to budete dělat s mírou."

Kdyţ paní uslyšela mluvit toho, jejţ měla za němého, byla celá zkoprnělá a pravila:

"Co má tohle znamenat? Já myslela, ţe jsi němý."

"Paní," řekl Masetto, "byl jsem němý, ale nikoliv od narození, nýbrţ následkem nemoci, která
mě připravila o řeč, a teprve dnes v noci jsem poprvé seznal, ţe se mi vrátila, za coţ velebím
Pánaboha, jak mohu nejvíc."

Paní mu to uvěřila a otázala se ho, co chtěl říci tím, ţe jich musí obsluhovat devatero, a
Masetto jí pověděl, co se přihodilo. Kdyţ to abatyše uslyšela, seznala, ţe všechny její
řeholnice jsou chytřejší neţ ona, ale protoţe byla rozváţná, nenechala Masetta odejít a
rozhodla se, ţe najde se svými řeholnicemi zpŧsob, jak tyhle věci zařídit, aby Masetto neuvedl
klášter do hanby.

A protoţe právě zemřel jejich šafář, vyjevily si všechny, co jedna druhé tropila za zády, a s
Masettovým souhlasem rozhodly, ţe okolním lidem namluví, ţe dík jejich modlitbám a
zásluhou svatého, jemuţ byl klášter zasvěcen, byla Masettovi vrácena řeč. Ustanovily ho pak
šafářem a rozdělily mu práci tak, aby ji mohl vydrţet. Masetto tu pak zplodil hodně
řeholníčkŧ, ale celá věc se udrţela v takové tajnosti, ţe se nikdo o ní nedověděl dříve neţ po
smrti abatyše, kdy Masetto byl uţ stár a jsa bohat zatouţil po tom, aby se mohl vrátit domŧ.

Kdyţ se v klášteře jeho přání dověděli, ochotně mu vyhověli, a tak se Masetto vrátil tam,
odkud kdysi odešel, se sekerou na rameni. Byl starý, bohatý, obdařený mnoha dětmi, ale
nemusel je ţivit a pečovat o ně, jen proto, ţe uměl dobře vyuţít své mladosti, a říkával pak, ţe
takto odplácí Bŧh těm, kdo mu nasazují parohy.

PŘÍBĚH DRUHÝ

Podkoní leţí s manţelkou krále Agilulfa, coţ Agilulf mlčky zpozoruje; nalezne čeledína a
ostříhá ho, ostříhaný však ostříhá všechny ostatní, a tak se vyhne pohromě.

Kdyţ nadešel konec Filostratova vyprávění, při němţ se paní několikrát trochu začervenaly a
jindy opět zasmály, zalíbilo se královně, aby ve vyprávění pokračovala Pampinea. Ta s
úsměvnou tváří začala a pravila:

Někteří lidé jsou tak málo rozváţní, ţe chtějí za všech okolností ukazovat, ţe znají a vědí to,
co by zrovna neměli znát, a často peskují druhé za vady, jichţ si nikdo nevšiml; a tak v
domnění, ţe zmenšují svou hanbu, zvětšují ji tím nad míru. Ţe je to pravda, vám snad ukáţi
vyprávěním o opačné cestě, kterou zvolil jeden mocný král, a zároveň vám povím o
prohnanosti jednoho člověka, kterou moţná neoceníte tolik jako Masettovu.

Agilulf, král Longobardŧ, si zvolil, jak učinili i jeho předchŧdci, za své vladařské sídlo
lombardské město Pavii, kdyţ si předtím vzal za ţenu Teodelindu, vdovu po králi Antarikovi,
jenţ byl rovněţ lombardským králem; Teodelinda byla překrásná paní, moudrá a velmi
počestná, leţ převelice málo zkušená ve věcech milostných. Dík ctnostem a dŧvtipu krále
Agilulfa se záleţitostem Longobardŧ dařilo a byly v pokoji, ale tu se stalo, ţe se do svrchu
řečené královny zamiloval její podkoní, člověk převelice nízkého pŧvodu, pokud se týče rodu,
nicméně jinak ducha mnohem ušlechtilejšího, neţ by se dalo čekat od tak nízkého zaměstnání;
měl postavu krásnou a velikou jako sám král a zamiloval se do královny bezměrně.

Protoţe mu však jeho nízký stav neodňal moţnost poznat, ţe tato láska nemá ţádné vyhlídky,
byl tak chytrý, zeji ţádnému neodhalil, ba neodváţil seji dát najevo očima ani jí samé. A
třebaţe ţil bez jakékoliv naděje, ţe se jí někdy bude moci zalíbit, přece jen se sání před sebou
holedbal, jak vysoko povznesl své myšlenky, a protoţe hořel milostným ohněm, vykonával
snaţivě všecko, o čem soudil, ţe bude královně milé, ba předstihoval v tom všechny své
druhy. Tak se stávalo - kdyţ si královna měla vyjet na koni -, ţe jela raději na oři, kterého
opatroval on, neţ na nějakém jiném, a podkoní, kdyţ se toto přihodilo, povaţoval to za
největší projev milosti;

nikdy se mu ani nechtělo odstoupit od třmene, neboť se cítil blaţeným, kdyţ se dotkl třeba jen
jejích šatŧ.