Z 
Dieppe do Newhavenu
a zase zpátky
Šlo o to, že jsem chtěl zas mezi lidi, co mluví
anglicky, aspoň na krátkou chvíli. Neměl jsem
nic proti Francouzům, právě naopak, konečně
jsem se v Clichy trochu zabydlil a všechno by
bylo skvělé, nebýt toho, že jsme zrovna se ženou
prodělali krizi. Ona bydlela na Montparnassu a já
bydlel u kamaráda Freda,26 který si zrovna prona-
jal byt v Clichy, hned za Porte. Shodli jsme se na
tom, že půjdeme od sebe; ona se vrátí do Ameriky,
jen co přijdou peníze na loď.
Takže fajn. Rozloučili jsme se a myslel jsem,
že je konec. Pak, když jsem jednou vešel do
krámu na rohu, mi stařena řekla, že se tam před
chvílí stavila moje žena s nějakým klukem a že
si odnesli pořádnou zásobu potravin a napsali to
na můj účet. Stařena z toho byla trochu perplex
a trochu měla starost. Řekl jsem jí, že je to o. k.
A ono to o. k. bylo, protože jsem věděl, že žena je
bez peněz a manželka musí koneckonců jíst jako
každý jiný. I to s tím mladíkem bylo o. k.: byl to
teplouš, bylo mu jí líto a nechal ji prozatím bydlet
u sebe. Všecko bylo vlastně o. k., až na to, že byla
pořád v Paříži a já si jenom říkal, kdy už do toho
sakra praští.
Pár dní uběhlo a pak se u nás stavila jedno
odpoledne na večeři. Proč ne? U nás šlo něco
k jídlu vyškrábat skoro vždycky, zatímco mezi
lůzou na Montparnassu, kde se musela pohybovat,
26 Alfred Perlès, „Alfík“ z eseje Hamlet (dopis), autor knihy
My Friend Henry Miller.
176
nešlo jídlo sehnat skoro vůbec. Po večeři začala
být nepříčetná: řekla, že od chvíle, co ode mě
odešla, má úplavici, že je to moje chyba, že jsem
se ji snažil otrávit. Doprovodil jsem ji na metro
u Porte, aniž bych cokoli řekl. Tohle mě fakt
sakra vzalo, hrůza, skoro jsem nemohl mluvit. Ji
ostatně vzalo zase to, že jsem s ní o tom odmítl
mluvit. Říkal jsem si cestou zpátky, tak tohle byla
poslední kapka, teď už určitě nepřijde. Otrávil
jsem ji. Dobře, jestli chce takhle uvažovat, ať si
tak uvažuje! To by mělo věci vyřešit.
Pak jsem od ní po pár dnech dostal dopis, kde
mě prosila o peníze, kterýma by zaplatila nájem.
Tak už asi nežila s tím teploušem, ale zase v lev-
ném hotelu na Gare Montparnasse. Nemohl
jsem jí ty peníze dát rovnou, protože jsem sám
žádné neměl, tak uběhlo pár dní, než jsem se
za ní dostal a účet uhradil. Už jsem klusal k ní
do hotelu, když ke mně přilítla celá udýchaná
s tím, že prostě potřebuje ty peníze, nebo že ji
vyhodí na ulici. Kdybych měl něco peněz, tak
bych samozřejmě nedopustil, aby všechno tohle
podstupovala, ale šlo o to, že jsem žádné peníze
neměl. Jenže mi nevěřila. A i kdyby to prý byla
pravda, tak že pro ni prý stejně můžu nějaké
peníze sehnat. Což byla taky pravda. Ale mně se
nikdy moc nedařilo si půjčit větší sumy peněz,
celý život jsem si půjčoval jenom po hrstkách,
pár babek, a byl jsem pokaždý hrozně vděčnej,
když jsem je dostal. Zdálo se, že tohle zapomněla.
Bylo by to normální, protože byla zahořklá a zhr-
zená. Ale pro spravedlnost musím dodat, že kdyby
to bylo opačně, tak by se peníze našly: vždycky
dokázala sehnat peníze pro mě, ale nikdy pro
sebe. To uznávám.
177
 Začal jsem se do toho nějak zamotávat. Připa-
dal jsem si jako veš. A čím hůř mi bylo, tím míň
jsem byl s to cokoli dělat. Dokonce jsem jí nabídl,
aby šla bydlet zpátky k nám, než přijdou ty peníze
na loď. Ale o tom nechtěla ani slyšet, což je asi
normální. Je to normální? Já už byl ze všeho tak
perplex a poníženej a zmatenej, že už jsem ani
nevěděl, co je normální a co ne. Peníze. Peníze.
Celej můj život se točil kolem peněz. Nikdy jsem
ten problém nevyřešil, a asi ani nevyřeším.
Tak jsem se v tom motal pořád dokola jako
krysa v kleci, až jsem dostal ten vynikající nápad,
že do toho prásknu sám. Prostě vypadnout, to
bylo vždycky nejsnazší. Už nevím, jak mě to
napadlo, ale rozhodl jsem se odjet do Londýna.
Kdybyste mě pozvali na zámek v Touraine, tak
bych odmítl. Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu,
rozhodl jsem se pro Londýn, a šlus. Zdůvodnil
jsem si to tak, že hledat mě v Londýně ji nikdy
nenapadne. Věděla, že to tam nenávidím. Ale
opravdový důvod, jak jsem záhy zjistil, byl ten,
že jsem chtěl být mezi lidmi, co mluví anglicky;
chtěl jsem slyšet angličtinu dvacet čtyři hodin
denně, a nic než angličtinu. Při mém tehdejším
stavu to bylo jako padnout Pánubohu do náručí.
Mluvit anglicky a slyšet angličtinu znamenalo
prostě menší stres. Bůh ví, co to je, mluvit cizím
jazykem nebo ho jenom poslouchat – protože,
marná sláva, uši si prostě nezacpete – je to
zkrátka rafinovaná forma mučení. Neměl jsem
vůbec nic proti Francouzům ani proti jejich
jazyku. Než se má žena objevila na scéně, žilo se
mi jako v Ráji. Najednou všecko zhořklo. Najed-
nou jsem se přistihl, jak na Francouze nadávám,
a hlavně na tu řeč, což by mě nikdy nenapadlo,
178
kdybych byl při smyslech. Věděl jsem, že je to
ve mně, ale tím to bylo horší. Tak tedy dobře,
pojedu do Londýna. Krátké prázdniny, a třeba až
se zase vrátím, bude už pryč. To je vše.
Schrastil jsem peníze na vízum a zpáteční
lístek. Koupil jsem si roční vízum s tím, že když
si na Angličany poopravím názor, vrátil bych se
tam podruhé potřetí. Vánoce byly za dveřmi a já si
říkal, jak musí být v tom starém dobrém Londýně
o svátcích hezky. Třeba najdu jiný Londýn, než
jaký jsem znal, takový Dickensův Londýn, o kte-
rém si nechávají všichni turisti zdát. Měl jsem
vízum a lístek v kapse a peněz tak na deset dní.
Co se týče výletu, byl jsem skoro v sedmém nebi.
Když jsem se vrátil do Clichy, byl čas zased-
nout k večeři. Vešel jsem do kuchyně a tam našel
svou ženu, jak pomáhá Fredovi s vařením. Když
jsem vcházel do dveří, smáli se a žertovali. Věděl
jsem, že Fred by jí nic o mým odjezdu neřekl,
a tak jsem si sedl ke stolu a smál se a taky tro-
chu žertoval. Musím říct, že jídlo bylo skvělé
a všecko by dopadlo výborně, kdyby Fred nemusel
po večeři do redakce. Mě vylili před několika
týdny, ale on měl pořád práci, i když ho měl brzy
potkat podobný osud jako mě. Vylili mě, protože
jsem jako Američan ztratil právo dělat korektora
v amerických novinách. Francouzi měli teorii,
že stejnou práci by mohl klidně zastávat anglicky
mluvící Francouz. To mě žralo a určitě to i při-
spělo k tomu, že jsem během posledních týdnů
k Francouzům trochu zahořkl. Ale co, to už bylo
pryč a já byl zase svobodný člověk a za chvíli
budu v Londýně a budu mluvit anglicky celý den
a klidně celou noc, když budu chtít. Navíc mi má
brzo vyjít kniha, a to třeba všecko změní. Když
179
se to tak vezme, věci už se nejevily ani způlky
tak černě, jako se mi jevily ještě před pár dny.
A že jsem si tak říkal, jak pašácky jsem z toho
vyváznul, trochu jsem vypnul a v návalu opojení
skočil pro láhev Chartreuse, protože jsem věděl,
že ho má ze všeho nejradši. To byla osudová chyba.
Chartreuse ji rozněžnilo, a s tím přišla nejdřív
hysterie a pak výčitky. Seděli jsme u stolu, ona
a já, a znova jsme otevřeli ty věci, na které by bylo
nejlíp zapomenout. Nakonec mě přepadl takový
pocit viny a taková něha, že jsem jí to všecko
vykecal – o výletu do Londýna, penězích, co jsem
si půjčil, atd. atd. Vylovil jsem to všecko z kapes
a dal na stůl. Všecko to bylo na stole, ani nevím
kolik liber a šilinků, všecko v nablýskané anglické
měně. Omluvil jsem se jí za všecko, a že na výlet
se můžu vysrat a že zítra zkusím vrátit ty lístky
a prachy za ně že jí taky dám.
A zase musím učinit spravedlnosti zadost.
Vlast­ně ty peníze nechtěla. Cuklo to s ní, to bylo
vidět, ale nakonec je přesto zdráhavě přijala
a nacpala si je do kabelky. Když odcházela,
kabelku zapomněla a musel jsem se za ní rozběh-
nout po schodech dolů a tu kabelku jí dát. Když
si ji brala, ještě jednou jsme se loučili a já měl
pocit, že tentokrát je to opravdu naposled. Řekla
čau a stála tam na schodech s tím svým zvlášt-
ním úsměvem plným bolesti. Věděl jsem, že stačí
to nejnepatrnější gesto, aby vyhodila ty prachy
z okna, vrhla se mi do náruče a zůstala se mnou
navždy. Já se na ní jenom dlouho díval, pomalu
pak vyšel zpátky ke dveřím a zavřel za sebou.
Vešel jsem do kuchyně, pár minut tam seděl nad
prázdnými sklenicemi, a pak jsem se rozbrečel
jako malé dítě.
180
Fred se z práce vrátil kolem třetí ráno. Hned
poznal, že se něco stalo. Řekl jsem mu co a pak
jsme si sedli a jedli a po jídle jsme pili alžírský
víno a pak chartreuse a pak trochu koňaku. Fred
říkal, že je to fakt škoda, že jsem kus vola, že jsem
jí ty peníze dával. S tím jsem souhlasil, ale i tak
jsem z toho zároveň měl dobrý pocit.
„A co teda bude s tím Londýnem? Chceš mi
říct, že do Londýna nepojedeš?“ říká.
„Nepojedu,“ já na to, „vzdal jsem to. A navíc,
nemůžu jet, ani kdybych chtěl. Kde na to mám
sebrat prachy?“
Fredovi přišlo, že nula peněz by mě zastavit
nemělo. Říkal, že pár stovek si půjčí v redakci,
a až bude za pár dní brát, tak mi ještě něco pošle.
Tak jsme seděli a probírali to až do rána a k tomu
samozřejmě trochu popíjeli. Když jsem šel na kutě,
slyšel jsem westminsterské zvony – a ještě několik
orezlých rolniček na saních. Viděl jsem překrás-
nou sněhovou peřinu nad špinavým Londýnem
a všichni mi přáli „Merry Chistmas!“ – anglicky,
no jasně.
Přes kanál jsme přeplouvali v noci. Byla to
strašná noc, všichni jsme zůstali uvnitř a třásli
se zimou. Měl jsem všeho všudy stofrankovku
a hrst drobných. Dohoda byla, že jak najdu nějaký
hotel, pošlu Fredovi telegram a on mi obratem
pošle další peníze. Seděl jsem v salonku u baru
a poslouchal okolní rozhovory. Pořád jsem musel
myslet na to, jak vyjít s těma sto franky co nejdýl,
protože čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím
nejistější bylo, jestli se Fredovi podaří ty peníze
tak rychle schrastit. Útržky rozhovorů, které jsem
zaznamenal, se taky točily kolem peněz. Peníze.
Peníze. To samý vždycky a všude. Podle všeho
181
právě ten den splatila Anglie svůj dluh Americe,
i když dost proti své vůli. Dodržela slovo, tak to
kolem mě říkali. Anglie vždycky drží slovo. A tak
pořád dokola, až jsem dostal chuť je všechny pro
tu jejich debilní poctivost uškrtit.
Řekl jsem si, že tu stofrankovku rozměním
až ve chvíli, kdy prostě nebude zbytí, ale ta de­-
mentní konverzace o Anglii, která vždycky drží
slovo, a vědomí, že ve mně odhalili Američana,
mě nakonec tak vytočila, že jsem si objednal
pivo a sendvič se šunkou. Tím jsem se dostal do
přímého kontaktu se stevardem. Chtěl vědět, co
si o tom všem myslím. Bylo na něm vidět, že to,
co jsme napáchali na Anglii, považuje za šeredný
zločin. Naštvalo mě, že mě z toho viní vlastně
jenom proto, že jsem se náhodou narodil jako
Američan. Tak jsem mu řekl, že o tom nic nevím,
že se mě to celý vůbec netýká a že mě ani trochu
nezajímá, jestli Anglie zaplatila, nebo nezaplatila
ten dluh. To se mu moc nelíbilo. Člověk by se měl
zajímat o záležitosti své vlasti, a to i když zrovna
nejsou košer, to si myslel. Já na to, že mně na
Americe a Američanech nezáleží ani za mák a že
mi v žilách nekoluje ani kapka vlastenectví. V tu
chvíli se člověk, co se pořád motal kolem baru,
najednou zastavil a poslouchal. Napadlo mě, že to
musí být špion nebo detektiv. Sklapnul jsem skoro
okamžitě a otočil se ke klukovi vedle mě, kterej si
taky objednal pivo a sendvič.
Byl zvědavej, co řeknu. Ptal se, odkud jsem
a co chci dělat v Anglii. Řekl jsem mu, že jedu na
menší výlet, a pak se ho bez rozmyslu zeptal, jestli
mi může doporučit nějaký hodně levný hotel.
Odpověděl, že už delší dobu v Anglii nepobývá
a Londýn že stejně moc nezná. Že už prý pár let
182
žije v Austrálii. Pak šel kolem stevard a ten kluk
na něj vybafl, jestli neví v Londýně o nějakém
dobrém levném bydlení. Stevard zavolal číšní­ka
a zopakoval otázku, a jak se ho ptal, tak se k nám
přitočil ten člověk, co vypadal jako špion, aby to
taky slyšel. Hned jsem věděl, že jsem to zvoral.
Člověk by se na takový věci neměl ptát stevardů
nebo číšníků. Cítil jsem, že se na mě dívají
s podezřením, že mi rentgenujou peněženku.
Vyzunkl jsem pivo na jeden hlt, a abych ukázal,
že peníze je ta poslední věc, co mě zajímá, řekl
jsem si o další a pak jsem se otočil k tomu klukovi
a zeptal se ho, jestli ho můžu pozvat na pivo. Když
stevard donesl piva, byli jsme už hluboko v aus-
tralských lesích. Začal něco vykládat o jakémsi
hotelu, ale hned jsem mu řekl, ať to nechá být.
Ptal jsem se jen tak, aby řeč nestála. Jeho to ale
vykolejilo. Dobrou chvíli vůbec nevěděl, co má
dělat, a pak mi náhle, spontánně a kamarádsky
navrhl, že mě může ubytovat u sebe v Newha-
venu, kdybych chtěl zůstat přes noc tam. Od srdce
jsem mu poděkoval, ale ať si nedělá starost, že
prostě pojedu do Londýna. O nic nejde, řekl jsem.
A hned mi došlo, že i tohle byla chyba, protože
všem mým plánům navzdory to najednou všechny
začalo hrozně zajímat.
Ještě bylo něco času nazbyt, tak jsem poslou-
chal toho kluka z Anglie, který v Austrálii zažíval
docela bizarní věci. Mluvil o tom, jak hlídal stádo
ovcí a jak kastrovali bůhví kolik tisíc beranů
denně. Muselo se dělat rychle. Tak rychle, že jako
nejefektivnější se ukázalo varlata skousnout do
čelistí a pak rychle šmiknout nožem a vyplivnout
je. Snažil se vyčíslit, kolik tisíc párů koulí takhle
v Austrálii odkousnul metodou pusa–ruka. A když
183
to tak v duchu počítal, utíral si přitom pusu hřbe-
tem ruky.
„To asi chutnalo dost divně, ne?“ řekl jsem
a instinktivně jsem si sám otřel pusu.
„Nebylo to tak hrozný, jak se to zdá,“ odpově-
děl klidně. „Člověk si zvykne na všechno – chce to
čas. Ne, nechutnalo to divně... zní to hůř, než jaký
to ve skutečnosti bylo. Přesto jsem si ale nemyslel,
když jsem opouštěl ten náš domek v Anglii, že se
budu živit vyflusáváním těhle věcí. Ale když jde do
tuhýho, zvyknete si skoro na všecko.“
Myslel jsem si totéž. Vzpomněl jsem si na časy,
kdy jsem vypaloval křoví v pomerančovém hájku
v Chula Vistě. Deset hodin denně na pražícím
slunci jsem pobíhal od jednoho ohně k druhému
a komáři mě žrali jako šílení. A proč? Asi abych si
dokázal, že jsem chlap, v tom byl ten vtip. A jindy
jsem zas pracoval jako hrobník: abych ukázal, že
se umím porvat se vším. Hrobník! S Nietzschem
pod paží a cestou do práce jsem se snažil memo-
rovat poslední part Fausta. No přesně, jak říkal
ten stevard – „Angličané prostě hrají fér!“ Loď se
pomalu zastavuje. Ještě hlt piva, abych spláchnul
chuť beraních varlat, a číšníkovi dávám pořádný
dýžko, abych ukázal, že Američani taky někdy
splácí svoje dluhy. V tom vzrušení najednou
zjistím, že jsem se ocitl za obtloustlým Angliča-
nem v ohromném plášti a s kostkatou čepicí. Při
přistávání kdekoli jinde by v té kostkaté čapce
vypadal směšně, ale je to jeho vlast, a tak dělá,
jak se mu zlíbí, a já ho za to navíc skoro obdivuju,
protože je v ní tak veliký a nezávislý. A napadá mě,
že nakonec nejsou tak špatný plemeno.
Na palubě bylo tma a sychravo. Když jsem v Ang-
lii přistával posledně, bylo taky tma a sychravo
184
a obličeje byly popelavě šedivé a uniformy černé
a domy ponuré a špinavé. A po High Holborn
Street, jak si vzpomínám, procházeli ti nejcti­hod­
nější, nejžalostnější, nejzchátralejší chudáci, jaké
pámbů stvořil. Šedaví, vodnatí žebráci s buřin-
kami a žakety, které splašili navzdory nepříz­ni
osudu, jak to svedou jenom Angličani. Ale najed-
nou je té řeči nějak moc, což se mi vůbec nelíbí:
zní mastně, rosolovitě, servilně, úlisně. Vnímám,
jak se z akcentů klubou společenské vrstvy. Z tlouš-
tíka v plášti a kostkaté čapce je rázem nabubřelý
kretén; jako by mluvil na portýry apačsky. Všude
slyším „sire“. Mohu, sire? Kudy, sire? Ano, sire.
Ne, sire. Je mi z toho na blití, z toho všeho ano,
sire, ne, sire. Posirte mi všichni prdel, říkám si
v duchu.
U imigračního úředníka. Čekám, až na mě
přijde řada. První jdou pracháči, jako obvykle.
Postupuje to po centimetrech. Těm, co pokro-
čili, teď ve frontě kontrolujou zavazadla. Portýři
se rojí, ověšení jak muly. Zbývají dva lidi přede
mnou. Mám v ruce pas, lístek na vlak a lístky
na zavazadla. Teď už stojím přímo proti němu
a podávám mu pas. Pohlédne na velký bílý arch
vedle sebe, najde moje jméno a zaškrtne ho.
„Jak dlouho plánujete zůstat v Anglii, pane
Millere?“ a jako by mi už podával pas.
„Týden nebo dva,“ odpovím.
„Cestujete do Londýna, že?“
„Ano.“
„Ve kterém hotelu hodláte přenocovat?“
Musím se usmát. „Ještě nevím. Třeba mi
nějaký můžete doporučit.“
„Máte v Londýně přátele?“
„Ne.“
185
 „Mohu se vás zeptat, co hodláte v Londýně
dělat?“
„Jedu na menší výlet.“ Ještě se usmívám.
„Předpokládám, že máte dost prostředků na
svůj pobyt v Anglii?“
„Ano mám,“ já na to, ještě pořád nonšalantně.
A říkám si, že takovýma otázkama zkušeně pro-
pluju.
„Mohl bych prosím vidět vaše peníze, pane
Millere?“
„Samozřejmě,“ zalovím v džínech a vytáhnu
zbytek stofrankovky. Lidi kolem se rozesmějí.
Snažím se taky smát, ale moc se mi to nedaří.
Inkvizitor se uchichtne, zpříma se mi zadívá do
očí a říká tak sarkasticky, jak to jenom jde: „Na
jak dlouho vám to myslíte v Londýně vystačí, pane
Millere?“
Co má furt s tím pane Millere, přišpendleným
na každé větě? Toho kreténa přestávám mít rád.
Navíc mě opouští klid.
„Podívejte,“ řeknu, pořád přátelským tónem
a pořád aspoň navenek nonšalantně, „neplánuju
žít jenom z toho. Hned, jak se ubytuji, nechám si
poslat peníze. Odjížděl jsem z Paříže v hrozném
spěchu...“
Přeruší mě. Jestli mu prý mohu poskytnout
jméno své pařížské banky.
„Nemám bankovní konto,“ jsem nucen odpo-
vědět. To udělalo špatný dojem, jak mi hned došlo.
Cítím, že atmosféra kolem houstne. Ti, co drželi
zavazadla, je teď pokládají na zem s vědomím,
že konec je v nedohlednu. Pas, který celou dobu
držel v ruce jako možný důkazní materiál, si teď
nataženými prsty položí před sebe na přepážku
a z mého pasu je teď zničující corpus delicti.
186
„Odkud chcete ty peníze vzít, pane Millere?“
Tupěji už by se zeptat nemohl.
„Od kamaráda, bydlíme spolu v Paříži.“
„A on konto má?“
„Ne, ale má práci. Pracuje pro Chicago Tri-
bune.“
„A myslíte, že vám pošle peníze na vaši dovo-
lenou?“
„Nemyslím si to, vím to,“ řeknu tvrdě. „Nesna­
žím se vám tady nic nalhávat. Už jsem vám říkal,
že jsem odešel ve spěchu s tím, že mi ty peníze
pošle, až přijedu do Londýna. Navíc jde o moje
peníze, ne jeho.“
„Je to tedy tak, že jste si dal peníze raději
k němu než do banky, pane Millere?“
„Víte,“ říkám a postupně začínám ztrácet
nervy, „nešlo sakra o nějak velkou sumu, a navíc
vůbec nechápu smysl toho všeho tady. Jestli mi
nevěříte, počkám tady a vy mu můžete poslat
telegram a přesvědčit se sám.“
„Ještě něco, pane Millere. Řekl jste, že bydlíte
ve dvou... bydlíte v nějakém hotelu nebo v bytě?“
„V bytě.“
„A ten byt je psaný na vaše jméno?“
„Ne, na jeho. Chci říct, že patří oběma, ale
je to psané na něho, kvůli úřadům, protože je
Francouz.“
„A on spravuje vaše finance?“
„Ne, normálně ne. Chápejte – odjížděl jsem za
poněkud neobvyklých okolností...“
„Moment, pane Millere,“ a pokyne mi, abych
si vystoupil z řady. Zároveň zavolá nadřízeného
a podá mu můj pas. Ten pas vezme a poodejde za
plentu o kus dál. Stojím a sleduju, jak se ostatní
odbavují.
187
 „Mezitím si můžete dát zkontrolovat zavaza-
dla,“ slyším jako u vytržení. Popojdu ke kabince,
kde rozepnu zavazadla. Vlak čeká. Vypadá jako
smečka eskymáckých psů, co napíná popruhy. Lo­-
komotiva pobafává a upouští páru. Nakonec se oto-
čím, abych stanul svému vyšetřovateli tvá­ří v tvář.
Spěšně kontrolují poslední zbytky pasažérů.
A nyní ten vysoký vyzáblý muž vyjde zpoza
plenty a v ruce drží můj pas. Zřejmě už se pře-
dem rozhodl, že jsem zločinec.
„Jste americký občan, pane Millere?“
„Jistě,“ odpovídám. Teď to bude bez pardonu.
Tenhle člověk v sobě nemá ani špetku vtipu.
„Jak dlouho jste pobýval ve Francii?“
„Dva tři roky asi. Máte tam datum. Proč? Co
to má co dělat s tímhle?“
„Chtěl jste zůstat v Anglii několik měsíců,
že?“
„Ne, to nechtěl. Chtěl jsem tam strávit týden,
deset dnů, toť vše. Ale teď si říkám...“
„Zakoupil jste si tedy roční vízum, abyste tu
zůstal jenom týden.“
„Koupil jsem si i zpáteční lístek, jestli to
chcete vědět.“
„Zpáteční lístek se dá zahodit vždycky,“ pro-
hodí se zlým úsměvem.
„Totální kretén by ho možná zahodil. Já vás
nechápu. Podívejte, mám všech těch nesmyslů
tak akorát po krk. Přespím v Newhavenu a příští
lodí se vrátím zpátky. Nemusím trávit dovolenou
v Anglii.“
„Počkejte, pane Millere. Myslím, že bychom
se na to měli podívat zevrubněji.“
A jakmile to vyslovil, slyšel jsem, jak průvodčí
zapískal. Všichni byli ve vlaku a ten se pomalu
188
rozjížděl. Došlo mi, že i s mým lodním kufrem,
který prošel odbavením do Londýna. Měl jsem
v něm skoro všechny rukopisy a taky psací stroj.
To je fakt v prdeli, říkal jsem si v duchu. A to
všechno kvůli těm kravinám, co jsem vyslepičil
u baru. Najednou se k nám nachomýtl ten malý
tlusťoch s tupým a klidným výrazem. Vypadal,
jako kdyby čekal na karamelku.
Vlak už byl dávno pryč, a tak jsem se plně
oddal výslechu. Povídám si, vyjebali se mnou, tak
schválně, jak dlouho mě ještě budou mučit. Ale
nejdřív jsem požádal o pas. Jestli mě mají ještě
chvíli smažit, tak o. k. V tuhle hodinu se už stejně
nic kloudnýho dělat nedá, a než v Newhavenu
půjdu na kutě, s chutí dojím tenhle guláš.
K mému úžasu mi ten vyzáblý dlouhán pas
odmítl vrátit. To mě rozzuřilo. Trval jsem na
spojení s americkým konzulem. „Poslouchejte,“
řekl jsem, „můžete si myslet, co chcete, ale ten
pas patří mně a chci ho zpátky.“
„Nerozčilujte se, pane Millere. Pas vám vrá-
tíme před odjezdem. Ale mám na vás ještě něko-
lik otázek... Čtu tady, že jste ženatý. Žije vaše
manželka s vámi – a vaším přítelem? Nebo žije
v Americe?“
„Myslím, že tohle není vaše starost,“ řekl
jsem. „Ale když už se ptáte, tak vám něco řeknu:
Mám s sebou tak málo peněz z toho důvodu,
že jsem peníze na výlet před odjezdem dal svojí
ženě. Už nebudeme žít spolu a ona se za několik
dnů vrací do Ameriky. Dal jsem jí ty peníze, pro-
tože byla bez prostředků.“
„Kolik jste jí dal peněz, mohu se zeptat?“
„Dáváte mi sakra tolik otázek, které mi ne­-
máte co klást, tak nevím, proč byste se neměl
189
zeptat ani na tohle. Tak když to chcete vědět, dal
jsem jí šedesát liber. Počkat, možná mám pořád
ten útržek v peněžence...“ A naoko jsem v ní zalo-
vil, že mu ho vytáhnu.
„A nemyslíte, že to bylo z vaší strany poně-
kud nerozvážné, že jste dal všechny ty peníze
manželce a vydal se do Anglie takřka bez pro-
středků?“
Trpce jsem se usmál. „Milej pane, snažil
jsem se vám vysvětlit, že nepřijíždím do Anglie
jako žebrák. Kdybyste mě nechal odjet do Lon-
dýna a zatelegrafovat si o peníze, všechno by
bylo v pořádku. Asi ztrácíme čas, ale pokuste se
mě pochopit, můžete? Jsem spisovatel. Jednám
impulzivně. Nemám bankovní konta a neplánuju
věci roky dopředu. Když něco chci, tak to udělám.
Z nějakého důvodu se domníváte, že jedu do Ang-
lie, abych tady... Upřímně řečeno, opravdu netu-
ším, co se vám honí hlavou. Jel jsem do Anglie
poslouchat angličtinu, věříte tomu? A taky abych
utekl před svojí ženou, rozumíte? Dává vám to
nějaký smysl?“
„Ano, to tedy ano,“ řekne ten vyzáblý dlouhán.
„Chcete utéct od své ženy a chcete, aby se o ní
postaral stát, že? Jak víte, že za vámi nepojede do
Anglie? A jak se o ni chcete starat v Anglii, když
nemáte peníze?“
Přišlo mi, že mluvím do zdi. Proč to všechno
omílat znovu? „Poslyšte,“ řekl jsem, „abych pravdu
řekl, je mi jedno, co s ní bude. Jestli bude na pod-
poře, je to její věc, ne moje.“
„Říkal jste, že pracujete v Chicago Tribune?“
„Nic takovýho jsem nikdy neřekl. Říkal jsem,
že můj kamarád, ten muž, který mně měl poslat
ty peníze, že on pracuje v Chicago Tribune.“
190
„Vy jste tedy v tomto deníku nikdy nepraco-
val?“
„Ale ano, pracoval jsem tam, ale teď už nepra-
cuju. Před několika týdny mě vyhodili.“
Okamžitě na mě vystartoval. „Takže jste pro
pařížské noviny pracoval?“
„Neříkal jsem to teď? Proč? Proč se ptáte?“
„Pane Millere, mohl bych vidět vaši carte
d’identité... věřím, že máte carte d’identité, když
žijete v Paříži.“
Vylovil jsem mu ji. Oba ji společně zkoumali.
„Máte průkaz nezaměstnaného – ale pracoval
jste pro Chicago Tribune jako korektor. Jak nám
to vysvětlíte, pane Millere?“
„Nijak, to se mi nepovede. Myslím, že nemá
cenu vám vysvětlovat, že jsem Američan a že Chi-
cago Tribune jsou americké noviny, a že proto...“
„Když dovolíte – proč jste přišel o práci v těch
novinách?“
„To jsem měl právě na jazyku. Víte, francouz-
ští úředníci s červenými razítky mají podobný
pohled na věci jako vy. I tak bych možná v Tribune
vydržel, ale já byl špatný korektor. Tak abyste
věděl, to je ten hlavní důvod, proč mě vyhodili.“
„Říkáte to skoro s hrdostí.“
„Ano, jsem na to hrdý. Je to známka inteli-
gence.“
„A když jste ztratil práci v Tribune, vydal jste
se do Anglie na malé prázdniny. A pořídil jste si
vízum na rok a zpáteční lístek.“
„Taky jsem chtěl slyšet angličtinu a utéct před
svou ženou,“ dodal jsem.
Teď promluvil tlouštík s kulatým obličejem.
Vypadalo to, že dlouhán se už té tahanice docela
rád vzdá.
191
 „Tak vy jste spisovatel, pane Millere?“
„Ano.“
„Tím chcete říct, že píšete knihy a povídky?“
„Ano.“
„Přispíváte do amerických časopisů?“
„Ano.“
„Do kterých... můžete jich pár jmenovat?“
„Jistě. The American Mercury, Harper’s,
Atlantic Monthly, Scribner’s, The Virginia Quar-
terly, The Yale Review...“
„Počkejte.“ Zacouval za přepážku, ohnul se
a vytáhnul tlustý seznam. „American Mercury...
American Mercury...,“ mumlal, když otáčel
stránky. „Henry V. Miller, jste říkal? Henry V. Mil-
ler... bylo to letos, nebo loni, pane Millere?“
„Jsou to už asi tři roky – tedy to, co jsem psal
pro Mercury,“ řekl jsem mírně.
Zjevně neměl žádnou knihu, která by šla tak-
hle daleko. Jestli mu můžu udat jméno časopisu,
kam jsem přispěl během posledních dvou let?
Říkám, že ne, že jsem poslední dva roky měl plné
ruce práce s psaním knihy.
„Vyšla ta kniha? Jak se jmenoval americký
vydavatel?“
Řekl jsem mu, že ji vydal Angličan.
„Jak se jmenuje?“
„The Obelisk Press.“
Podrbal se na hlavě. „To je anglické naklada-
telství?“ Zdálo se, že si nevybavuje žádné anglické
nakladatelství toho jména. Zavolal si parťáka,
který mezitím zas zmizel s mým pasem za plentu.
„Slyšels někdy o Obelisk Press?“ vykřikl.
V tuto chvíli mi přišlo vhodné ho upozornit, že
to anglické vydavatelství působí v Paříži. Když to
slyšel, málem vylítl z kůže. Anglické nakladatelství
192
v Paříži! To byl zločin proti přírodě. Hm, přesto,
jakže se jmenovaly ty knihy?
„Je to jedna kniha,“ řekl jsem, „jmenuje se
Obratník Raka.“
Vypadal, že ho trefí. Vůbec jsem netušil, co ho
popadlo. Nakonec se zdálo, že se částečně ovládl
a tím nejuhlazenějším, nejironičtějším tónem,
jaký si dovedete představit, řekl: „Ale, ale... pane
Millere, nechcete mi snad říct, že píšete také
lékařské knihy?“27
Teď byla řada na mně, abych vylítl z kůže.
Stáli tam proti mně a provrtávali mě očima jako
nebozezy.
„Titul knihy,“ odpověděl jsem, „je symbolický.
Učebnice zeměpisu mají za to, že obratník Raka
tvoří nadrovníkové pásmo mírného podnebí. Pod
rovníkem naleznete obratník Kozoroha, tedy jižní
mírný podnební pás. Kniha samozřejmě nemá
nic společného s klimatickými podmínkami, snad
s výjimkou klimatu duševního. Rak je jméno,
které mě odjakživa fascinovalo: setkáte se s ním
i v učení o zvířetníku. Etymologie toho slova je
z „chancre“, což znamená prostě krab. Je to znak
těšící se velkému významu v čínské symbolice:
krab je jediný živý tvor, který se pohybuje pozadu
a dopředu a do stran se stejnou lehkostí. Moje
kniha se samozřejmě tímto vším nezabývá expli-
citně. Je to román nebo spíš autobiografický spis.
Kdybych tu měl kufr, třeba bych vám jeden výtisk
ukázal. Určitě by vás to zaujalo. Mimochodem,
vydali mi to v Paříži, protože pro Anglii a Ameriku
to bylo neskousnutelně obscénní. Příliš mnoho
rakoviny, jestli mi rozumíte...“
27 Tropic of Cancer, „cancer“ – 1. rak, 2. rakovina.
193
 Tím náš rozhovor skončil. Vyzáblý dlouhán
si sbalil aktovku, narazil klobouk a vlezl si do
kabátu a nemohl se dočkat, až bude hotov ten
druhý. Znovu jsem žádal o pas. Dlouhán odešel
za přepážku a přinesl mi ho. Otevřel jsem ho
a zjistil, že načmáral přes vstupní vízum velké
černé X. To mě rozzuřilo. Černý flek potřísnil mé
dobré jméno. „Kde v této citadele najdu nocleh?“
zeptal jsem se a snažil se do slov vetřít tolik hlenu
a jedu, kolik se mi jenom podařilo vyždímat.
„Tady konstábl se o to postará,“ řekl ten tlouš-
tík, zašklebil se na mě a otočil se jako na obrtlíku.
A tu ke mně z ponurého vzdáleného kouta zamíří
velmi vysoký muž v černé uniformě s obrovskou
helmou a vychrtlou tváří.
„Co tím chcete říct?“ vykřikl jsem, „chcete
říct, že mě zatýkáte?“
„To neříkám, pane Millere. Konstábl se vám
postará o nocleh a ráno vás doprovodí na trajekt
do Dieppe.“ A měl se k odchodu.
„O. k.,“ řekl jsem, „uvidíme se brzy, třeba už
za týden.“
Teď už stál konstábl po mé pravici a držel mě
za paži. Byl jsem rudý vzteky, ale pevný stisk jeho
paže mi dával jasně najevo, že už nemá cenu říkat
nic dalšího. Bylo to jako stisk samotné smrti.
Cestou ke dveřím jsem poklidně vyložil kon-
stáblovi, že můj kufr teď jede do Londýna a že
jsou v něm všechny mé rukopisy a taky další věci.
„To zařídíme, pane Millere,“ řekne tichým,
hlubokým, pevným hlasem. „Pojďme tudy,“ a za­
mířili jsme k telegrafní kanceláři. Podal jsem mu
nezbytné informace a on mě ujistil svým tichým,
klidným hlasem, že budu mít své věci ráno k dis-
pozici, že to bude ráno to první. Poznal jsem, že
194
co řekne, to platí. Pocítil jsem k němu okamžitý
respekt. Přál jsem si jenom, aby mě přestal držet
za paži. Přeci kurva nejsem žádný kriminálník,
a i kdybych chtěl zdrhnout, tak nevím kam. Co
tak skočit do moře? Nemělo ale cenu se s ním do
něčeho pouštět. Byl to muž, který poslouchal roz-
kazy, a na první pohled bylo zřejmé, že je cvičený
jako pes. Jemně a pevně mě vedl do basy. Museli
jsme projít několika tlumeně osvětlenými pokoji
nebo předpokoji, než jsme se dostali až k cele.
Vždycky když jsme prošli dveřmi, zastavili jsme
se, on vytáhl svazek klíčů a zase za námi zamkl.
Bylo to působivé. Docela mě to začalo bavit. Bylo
to směšné a děsivé zároveň. Bůh ví, co by dělal,
kdybych byl opravdu nebezpečný kriminálník.
Asi by mi nejdřív nasadil pouta. Zkrátka a dobře,
když jsme se nakonec dostali do basy, vypadala jako
velká ponurá čekárna, dost málo osvětlená. Nebylo
tam ani živáčka, nic než pár dlouhých prázdných
lavic. To bylo aspoň všechno, co jsem viděl.
„Tak tady strávíme noc,“ řekl konstábl tím
stejným tichým, pevným hlasem. Mluvil opravdu
krásně jemně. Začínal jsem ho mít rád. „Tamhle
je koupelna,“ dodal a ukázal na dveře za mnou.
„Nepotřebuju se sprchovat,“ řekl jsem, „ako-
rát bych se hrozně rád vysral.“
„To tam najdete taky,“ odpověděl, otevřel ty
dveře a rozsvítil.
Vešel jsem dovnitř, sundal si kabát a sako
a posadil se na nádobu. A jak tam sedím a seru,
zvednu oči a k svému úžasu vidím, že konstábl
sedí u dveří na malé stoličce. Nemůžu říct, že
na mě civěl, ale jedním okem mě merčil, jak se
říká v Anglii. Okamžitě mi ztuhly střeva. Teda,
řekl jsem si, tohle je fakt síla! A vlepil jsem si
195
v tu chvíli do hlavy poznámku, že tenhle příběh
sepíšu.
Když jsem si zapínal poklopec, dal jsem svůj
údiv trochu najevo. Vzal to dobře a odpověděl
velmi prostě, že to patří k jeho povinnostem.
„Musím vás mít pod dohledem do té doby, než vás
ráno předám lodnímu kapitánovi,“ řekl. „Takové
jsem dostal rozkazy.“
„A stalo se, že někdo chtěl utýct?“ zeptal jsem
se. „Ani ne,“ řekl. „Ale doba je zlá, rozumíte, do
Anglie se chce dostat spousta lidí, kteří sem nepa-
tří. Hledají tady práci, rozumíte.“
„Ano, rozumím,“ řekl jsem. „Všecko jde pos­led­-
ní dobou nějak šejdrem.“
Chodil jsem po velké čekárně sem a tam. Po
chvíli mi bylo trochu zima. Šel jsem k velké lavici,
kde ležel můj plášť, a přehodil si ho přes ramena.
„Je-li to vaše přání, pak mohu zatopit v krbu,
pane,“ navrhl najednou konstábl.
Tohle mi od něj přišlo dost ohleduplné, a tak
jsem řekl: „No, já nevím. A co vy? Je zima vám?“
„O to nejde, pane,“ řekl. „Jde o to, že na to
máte ze zákona právo, pokud si to přejete.“
„Na to kašlu!“ řekl jsem, „jde o to, jestli to
nebude moc práce. Ale rád vám pomůžu.“
„Ne, zatopit vám v krbu je moje povinnost,
když si to budete přát. Mám se o vás postarat.“
„Tak dobře, tak ať máme víc tepla,“ řekl jsem.
Sedl jsem si na lavici a sledoval, jak se do toho
pouští. Fajn, fakt fajn, říkal jsem si. Takže podle
zákona máte právo na oheň. Tak to je teda fakt
něco!
Když rozdělal oheň, řekl mi, že se mám natáh-
nout na lavici a udělat si pohodlí. Odněkud vyštra-
chal polštář a deku. Tak jsem tam ležel a díval
196
se na plameny a říkal si, co je to za podivný svět,
v kterém žijeme. Nejdřív vás zatknou a pak o vás
pečujou jako o kojence. Všechno je to ve stejné
knize, jak sloupky aktiva a pasiva v účetnictví.
Vláda je ten neviditelný účetní, který zapisuje
položky, a můj konstábl je člověk – savý papír, co
vysušuje ten inkoust. A když vás někdo kopne do
zadku nebo vám vyrazí pár zubů, tak to máte gra-
tis a nikdo to nikdy nikam nezapíše.
Konstábl seděl na stoličce u krbu a četl večerní
noviny. Řekl, že si sedne, a než usne, že si prolis-
tuje noviny. Řekl to mile, beze stopy zlé vůle nebo
ironie. Ten člověk byl z úplně jiného plemene,
ani za mák se nepodobal těm dvěma kokotům, od
kterých jsme odešli.
Tak jsem se chvíli díval, jak čte ty noviny, a pak
jsem na něj promluvil jako člověk, prostě tak,
normálně, ne jako vězeň k vězniteli. Nebyl hloupý
a nechyběla mu vnímavost. Přišel mi vlastně jako
pěstěný šedý chrt, s dobrou krví a rodokmenem.
Ty dva kokoti taky pracovali pro vládu, ale byl to
párek sadistických vtipálků, co je špinavá práce
vyloženě těšila. Jsem si jistý, že kdyby můj kon-
stábl musel někoho ve výkonu služby zabít, tak by
mu to šlo odpustit. Ale ty dva zmrdi! Fuj! Hnusem
jsem si odplivnul do ohně.
Zajímalo mě, jestli konstábl taky někdy četl
něco pořádného. Překvapilo mě, když mi řekl,
že četl Shawa a Belloca a Chestertona a leccos
od Somerseta Maughama. O údělu člověka je
veliké dílo, říkal. Myslel jsem si totéž a na papírku
v hlavě jsem přidal konstáblovi další čárku.
„A vy jste také spisovatel?“ zeptal se, velmi
jemně, skoro plachým tónem, přišlo mi.
„Trochu,“ řekl jsem rozpačitě. A pak jsem
197
začal impulzivně, zadrhávaně a koktavě mluvit
o Obratníku Raka. Říkal jsem mu o těch ulicích
a kavárnách. Říkal jsem mu, že jsem se do té
knihy snažil narvat všechno a že nevím, jestli se
mi to povedlo, nebo ne. „Ale je to lidská kniha,“
říkal jsem, vstal jsem z lavičky a sedl si k němu,
jak nejblíž to šlo. „A jestli vám můžu něco říct,
konstáble, tak na mě děláte dojem opravdu lid-
ského člověka. Mám radost, že jsem tento večer
mohl prožít s vámi, a chci, abyste věděl, že k vám
mám respekt a obdiv. A pokud vám to nepřijde
jako drzost, rád bych vám poslal jeden výtisk, až
budu zpátky v Paříži.
Napsal mi do sešitu jméno a adresu a řekl
mi, že by si tu knihu přečetl s velkým potěšením.
„Jste velmi zajímavý člověk,“ řekl, „a je mi líto, že
jsem se setkali za tak nepříjemných okolností.“
„Ale o tom nemluvme,“ řekl jsem. „Možná
bych si trochu zdřímnul. Co vy na to?“
„Ale jistě,“ řekl, „udělejte si pohodlí tam-
hle na té lavici. Já zůstanu tady a taky si tro-
chu zdřímnu. Mimochodem, mám pro vás ráno
objednat snídani?“
S myšlenkou, že je to fakt výborný chlap, že
lepší se už ani dneska nedá sehnat, jsem zavřel
oči a usnul.
Ráno mě konstábl vzal na palubu a předal
lodnímu kapitánovi. Pasažéři ještě nenastoupili.
Zamával jsem konstáblovi, šel na příď a pořádně
si prohlídnul Anglii. Bylo jedno z těch tichých,
klidných rán s jasným nebem a spoustou racků
kolem. Vždycky když se dívám na Anglii z moře,
zasáhne mě ten jemný, mírumilovný, spavý ráz
její přírody. Anglie se tak něžně dotýká moře, že
je to skoro dojemné. Všechno je tak tiché, tak
198
civilizované. Stál jsem tam a díval jsem se na
Newhaven se slzama v očích. Říkal jsem si,
kde asi bydlí náš stevard, jestlipak je už vzhůru
a zrovna snídá, anebo už okopává na zahradě
kytky. V Anglii by každý měl mít zahradu: patří
se to, na to přijdete hned. Jak říkám, nemohl být
krásnější den a Anglii to nikdy nemohlo slušet
víc, nemohla být krásnější, svůdnější než zrovna
teď. Pomyslel jsem na konstábla, na to, jak krásně
zapadá do krajiny. Chci, aby věděl, jestli tohle
bude někdy číst, jak moc mě mrzí, že musel být
u toho, když jsem sral. Ve snu by mě to nenapadlo,
jinak bych samozřejmě vydržel až na moře. Chci,
aby to věděl. A co se týče těch dvou kokotů, tak je
chci varovat tady a teď, že jestli je v tomhle životě
ještě někde potkám, naplivu jim do očí. A ať na
ty dva padne kletba Jobova! Ať umřou v agonii
v cizí zemi!
Bylo to ráno z těch nejkrásnějších. Vesnička
Newhaven hnízdila v bílých, křídových skalách.
Cíp země, kde civilizace pomalu sjíždí do moře.
Dlouze jsem tam stál a snil, až se ve mně rozhos-
til hluboký klid. V takových chvílích máte pocit,
že ať se děje co se děje, má to smysl a je to dobře.
Jak jsem tam stál, v klidu a míru, tak jsem si
vzpomněl na náš vlastní New Haven v Connecti-
cutu, kam jsem kdysi jel za jedním člověkem do
vězení. Pracoval u mě jako poslíček a skamarádili
jsme se. A pak jednoho dne v záchvatu žárlivosti
vzal pistoli a napálil to do manželky a pak do
sebe. Naštěstí se z toho oba dostali. Po převozu
z nemocnice do vězení jsem za ním skočil na
návštěvu, dlouho jsme mluvili přes ocelovou
síťku. Když jsem opouštěl vězení, najednou mě
trklo, jaký je krásný den, a bez přemýšlení jsem
199
šel na pláž, co byla kousek odtamtud, a skočil do
vody. Byl to jeden z nejpodivnějších dnů, jaký jsem
kdy strávil u oceánu. Když jsem skákal z lávky,
připadlo mi, že opouštím zemi jednou provždy.
Nechtěl jsem se utopit, ale kdybych se utopil, bylo
by mi to fuk. Bylo nádherné odlepit se od země
a nechat za sebou všechnu tu lidskou špínu, co
ji velebíme pod pojmem civilizace. Rozhodně
mi ale přišlo, jak jsem tak plaval, že se koukám
na svět novýma očima. Nic nebylo jako dřív.
Přišlo mi, že jsou všichni podivuhodně vzdálení
a izolovaní; seděli všude kolem jako tuleni, co se
suší na slunci. Chci říct, že se mi zdáli naprosto
bez významu. Byli prostě součástí krajiny jako
skály a krávy na loukách. Že si vydobyli takovou
kolosální planetární důležitost, to pro mě byla
záhada. Viděl jsem je prostě jako přírodní objekty,
jako zvířata nebo kytky. Toho dne jsem cítil, že
bych dokázal spáchat ten nejohavnější zločin
s čistým svědomím. Zločin bez důvodu. Ano,
přesně tohle jsem silně pociťoval: bez důvodu
zabít nevinného člověka.
Když se loď obrátila čumákem k Dieppe, na­-
braly moje myšlenky jiný směr. Až doposud jsem
neopustil Francii a teď jsem se s ostudou vracel
s tím černým škrtem přes vízum. Co na to řeknou
Francouzi? Třeba se mnou taky začnou křížový
výslech. Co pohledávám ve Francii? Jak si obstará-
vám peníze na živobytí? Budu brát francouzským
dělníkům chléb z úst? Pobírat státní podporu?
Nejednou jsem začal panikařit. Co když mi
nedovolí vrátit se do Paříže? Co když mě jen
posadí na jinou loď a pošlou mě zpátky do Ame-
riky? Pocítil jsem strašný strach. Do Ameriky!
Dovezou mě do New Yorku a tam mě vyklopí jako
200
náklad shnilých jablek! Ne, jestli na mě tohle
vytáhnou, skočím přes palubu. Představa návratu
do Ameriky byla nesnesitelná. Chtěl jsem zas
vidět Paříž. Už nikdy v životě nebudu remcat. Ani
by mi nevadilo, kdybych měl prožít zbytek života
v Paříži jako žebrák. Je lepší být žebrák v Paříži
než milionář v New Yorku!
Nacvičil jsem si skvělou řeč ve francouzštině,
abych ji přednesl těm úředníkům. Byla to tak
velkolepá a melodramatická řeč, že přeplutí
kanálu uplynulo jako sen. Zrovna když jsem kon-
jugoval subjunktivy, se najednou vynořila pevnina
a pasažéři se začali houfovat u zábradlí. Tak teď
to přijde, říkal jsem si. Teď se drž, vole, a napal
jim tam všechny subjunktivy!
Držel jsem se instinktivně dál od ostatních,
jako bych je nechtěl nakazit. Netušil jsem,
jak to bude probíhat – jestli tam na mě čeká
agent, anebo jestli mě prostě zadrží, když půjdu
po můstku. Nakonec ale bylo všechno jedno-
dušší, než jak mi to sugerovala úzkost. Když loď
vplula do přístavu, přišel kapitán a vzal mě za
ruku, stejně jako předtím konstábl, a dovedl mě
k zábradlí, aby na mě bylo vidět přímo ze břehu.
Když se očima setkal s člověkem, kterého hledal,
zvedl levou ruku a vztyčil ukazováček směrem
k nebi a pak ukázal na mě. Bylo to, jako by řekl:
Jedna! Tak dneska máme jednu hlávku zelí!
Jeden kousek! Můj úžas byl větší než stud. Bylo
to natolik přímé a zároveň logické, že nebylo
o čem se bavit. Vždyť nakonec tady přistávala loď
a na ní jsem já byl ten, kterého hledali, tak nač
telegrafovat nebo telefonovat, když stačí prostě
zvednout ruku a takhle ukázat? Co může být
jednodušší, levnější?
201
 Když jsem spatřil člověka, kterému mě měli
předat, padl na mě smutek. Byl to surový obr, měl
černá řídítka místo kníru a obrovskou buřinku,
která způlky drtila jeho veliké, lákavé rozkošné
uši. Jeho ruce vypadaly i na dálku jako velké
šunky. A byl celý v černém. Evidentně se všecko
proti mně spiklo.
Když jsem šel po můstku, zoufale jsem se
snažil vybavit si aspoň pár cárů z promluvy, kte-
rou jsem si ještě před chvílí nacvičoval. Všecky
květnaté fráze se mi vykouřily z hlavy. Jediné, co
jsem si pořád opakoval, bylo: „Oui, monsieur, je
suis un Américain – mais je ne suis pas un men-
diant. Je vous jure, monsieur, je ne suis pas un
mendiant.“
„Votre passeport, s’il vous plaît!“
„Oui, monsieur!“28
Pochopil jsem, že je mi souzeno říkat „Oui,
monsieur“ znovu a znovu. Kdykoli to ze mě
vypadlo, nadával jsem si, že jsem to vyslovil. Ale co
si máte počít? To je to první, co se vám po příjezdu
do Francie uhnízdí v hlavě. Oui, monsieur! Non,
monsieur! Připadáte si nejdřív jako šváb. A pak
si na to pomalu zvyknete a říkáte to nevědomky,
a když to ten druhý neříká, tak si toho všimnete
a máte mu to za zlé. A když jste v maléru, tak je to
to první, co vám vypadne z pusy. „Oui, monsieur!“
Jako starý mezek.
Ale stačilo to říct jenom jednou nebo dvakrát,
protože tenhle byl stejně tichý jako konstábl. Jeho
povinnost, jak jsem s radostí zjistil, spočívala
28 „Ano pane, jsem Američan – ale nejsem žebrák. Zapřísa-
hám vás, pane, že nejsem žebrák.“
„Váš pas, prosím!“
„Ano, pane!“
202
jenom v tom, že mě eskortoval do kanceláře
dalšího úředníka, který si zase řekl o můj pas
a průkazku. Slušně mě vybídl, abych se posadil.
Což jsem učinil s velkou úlevou a zároveň jsem si
naposledy prohlídl toho brunátného obra, který
byl na odchodu. Pořád jsem si říkal, že jsem ho
už někde viděl.
Ve srovnání s tím nočním grilováním byl tady
jeden zásadní rozdíl: Respekt k jedinečnosti dru-
hého! Přišlo mi, že i kdyby mě teď posadili na loď
do Ameriky, přijal bych svůj osud pokojně. A pak –
úředníkova promluva měla vnitřní řád. Neříkal
nic ironického, nic urážlivého, nic zlého, nic
sprostého, nic pomstychtivého. Mluvil jazykem
svého lidu a tento jazyk měl formu, vnitřní
formu, která vznikla z hluboké zkušenosti se živo-
tem. Tahle průzračnost bila do očí, protože ostře
kontrastovala s vnějším chaosem, v němž se
pohyboval. Ten nepořádek, který ho obklopoval,
byl skoro k smíchu. Ale úplně směšný nebyl, pro-
tože co ho způsobilo, nebyly než lidské, obyčejné
lidské slabiny a lidské omyly. Byl to nepořádek,
ve kterém se cítíte jako doma, právě takový je
francouzský nepořádek. Položil mi pár zběžných
otázek a já zůstal v klidu. Pořád jsem neměl
ani ponětí o tom, co mě čeká, ale věděl jsem
přesně, že ať už bude verdikt jakýkoli, určitě
nevzejde z rozmaru nebo zlé vůle. Seděl jsem
tam potichu a pozoroval ho při práci. Vypadalo
to, že nic nefunguje úplně tak, jak by mělo. Ani
pero, ani piják, ani inkoust, ani pravítko. Bylo
to, jako by si právě otevřel novou kancelář a já
byl jeho první klient. Ale on už dělal v jiných
kancelářích, v milionech kanceláří, a tak ho
nijak zvlášť nerozčilovalo, že nešlo všecko hned
203
úplně hladce. Nejdůležitější, jak dobře věděl,
bylo vepsat to celé do správných kolonek. A mít
všecka důležitá razítka a pečetidla, která celému
případu dodají legální, pravověrný glanc. Kdo
jsem? Co dělám? – Ça ne me regarde pas! 29 Skoro
jsem ho slyšel, jak si to mumlá. Ptal se akorát –
Kde jste se narodil? Kde žijete v Paříži? Kdy jste
přijel do Francie? Měl tyto tři údaje a vytvořil
z nich krásný dossier 30 na mé jméno, který nako-
nec se vší parádou podepsal a pak opatřil razítky
a příslušnou pečetí. Byla to jeho práce a on věděl
přesně, co a jak.
Je pravda, že mu chvíli trvalo, než to celé vyho-
tovil. Ale čas byl teď na mojí straně. Klidně bych
tam seděl do dalšího rána a pozoroval ho, kdyby
nebylo zbytí. Cítil jsem, že pracuje v zájmu mém
a v zájmu francouzského lidu a že naše zájmy se
shodují, protože jsme oba inteligentní a rozumní,
tak proč bychom si komplikovali život? Byl to
člověk, kterého by Francouzi označili jako quel-
conque, což není vůbec stejné jako anglický pan
Nikdo, protože pan Kdokoli nebo pan Každý se
druhově liší od amerického a anglického pana
Nikdo. Quelconque není ve Francii nikdo. Je to
člověk jako každý jiný, ale stojí za ním historie
a tradice a národ, a tak často bývá mnohem
víc než takzvaní páni Někdové v jiných zemích.
Přesně jako tento trpělivý mužík, který cizeloval
můj dossier, vypadají tito lidé trochu omšele, třepí
se jim rukávy a někteří, musím dodat, se moc
často nemyjí. Ale vědí, jak si hledět svého, a to je
velká věc.
29 To se mě netýká!
30 Úřední spis.
204
Jak už jsem řekl – chvíli mu trvalo, než pře-
psal všechny údaje z jedné složky do druhé. Bylo
zapotřebí vkládat kopíráky, odtrhávat útržky, při-
lepovat miniaturní nálepky a tak dál. Mezitím
bylo zapotřebí ořezat tužku, vložit nové perko do
násadky, bylo zapotřebí najít nůžky, nakonec se
našly v odpadkovém koši, bylo zapotřebí doplnit
inkoust, vylovit nový piják... bylo zapotřebí udělat
spoustu věcí. A aby toho nebylo málo, na poslední
chvíli zjistil, že mi vypršelo francouzské vízum.
Bylo asi jenom věcí taktu, že mi pouze naznačil,
že by bylo dobré obnovit si francouzské vízum,
pokud tedy, jak řekl, mám v plánu zase vycestovat
z Francie. Velmi vřele jsem s nabídkou souhlasil
a zároveň jsem cítil, že vytáhnout paty z Francie
mě drahnou chvíli ani nenapadne. Souhlasil
jsem spíš ze zdvořilosti a ze zřetele k jeho chrab-
rým skutkům vykonaným pro mou osobu.
Když bylo všecko vyřízeno a můj pas a carte
d’identité mi krásně zapluly do kapsy, velmi
zdvořile jsem navrhl, že bychom mohli zajít na
skleničku do baru naproti. Velmi laskavě nabídku
přijal a společně jsme se vykolébali do bistrot přes
ulici naproti nádraží. Ptal se mě, jestli mě baví
žít v Paříži. Děje se tam víc věcí než v týhletý díře,
ne? dodal. Neměli jsme moc času na rozhovor,
protože vlak měl za pár minut odjet. Myslel jsem,
že nakonec řekne – „a jak jste se do tý šlamastyky
vůbec dostal?“ – ale ne, vyhnul se jakékoli narážce
na tu věc.
Šli jsme zpátky k přístavní hrázi, a když loko-
motiva zapískala, srdečně jsme si potřásli rukou
a on mi popřál bon voyage. Když jsem si sedal,
tak tam pořád stál. Mával na mě a říkal: „Au
revoir, Monsieur Miller, et bon voyage!“ Teď to
205
Monsieur Miller znělo krásně a úplně přirozeně.
Vlastně to znělo tak krásně, že mě to dojalo
k slzám. Ano, přesně si pamatuju, že když vlak
vyjížděl z nádraží, skutálely se mi po tvářích dvě
veliké slzy a spadly mi na ruce. Připadal jsem si
zase v bezpečí, mezi lidskými bytostmi. To „bon
voyage“ mi cinkalo v uších. Bon voyage! Bon
voyage!
Na Picardi zlehka mrholilo. Doškové střechy
byly tak svůdně černé a tráva byla zelenější. Tu
a tam se před očima vyhoupl cár oceánu, aby ho
hned pohltily vlnící se písečné duny, potom farmy
a louky a potoky. Tichá, pokojná krajina, kde si
každý hledí svého.
Najednou mi bylo tak strašně dobře, že jsem si
chtěl stoupnout a řvát anebo zpívat. Ale jediné, co
mě napadlo, bylo: Bon voyage! To je slovní obrat!
Celý život se koulíme sem tam a mumláme si
tahle dvě slova, která máme od Francouzů, ale co
vůbec je bon voyage? Uvědomujeme si, že i když
jdeme do bistra nebo do krámku za rohem, že je
to cesta, ze které se už nemusíme vrátit? Kdyby-
chom vnímavěji cítili, že kdykoli opustíme přístav
svého domova, vyplouváme vlastně na dalekou
cestu – nežili bychom trochu jinak? Zatímco my
vyrážíme na výlet za roh nebo do Dieppe nebo do
Newhavenu nebo kamkoli, i Země si udělala výlet,
a neví se kam, ani astronomové to nevědí. Ale
my všichni, ať už vyrážíme odsud za roh, anebo
odsud do Číny, jsme na cestě s naší matkou Zemí
a Země cestuje se Sluncem a se Sluncem cestují
další planety... Mars, Merkur, Venuše, Neptun,
Jupiter, Saturn, Uran. Cestuje celá nebeská báň,
a když se zaposloucháte, uslyšíte: Bon Voyage!
Bon Voyage! A když budete jako pěna a hloupé
206
otázky necháte plavat, přijdete na to, že vydat se
na cestu je jenom myšlenka, že život sám není
nic než cesta, cesta uvnitř cesty a že smrt není
poslední výprava, ale počátek nové, a nikdo neví
proč a kam, ale i tak bon voyage! Chtěl jsem vstát
a zazpívat to v c moll. Viděl jsem celý vesmír jako
síť cest, některé byly hluboké a neviditelné, jako
planetární dráhy uprostřed toho nesmírného
smýkání sem a tam, a v tomto přízračném puto-
vání z jedné říše do druhé jsem viděl všecky živé
a neživé věci, jak si vzájemně mávají, švábi švá-
bům, hvězdy hvězdám, člověk člověku, Bůh Bohu.
Všichni vypluli na dlouhou výpravu do nikam, ale
i tak Bon Voyage! Od osmózy ke kataklyzmatu,
vše v nesmírném, tichém, neměnném pohybu.
Stát klidně v tom ohromném, šíleném pohybu,
plout se zemí, ať už sebou hází, jak chce, přidat
se k švábům, hvězdám, bohům a lidem, to je vydat
se na cestu! A tam v tom prostoru, kam plujeme,
kam otiskujeme své neviditelné stopy, je to vůbec
možné, že tam někde slyším slabé ironické echo,
úlisný, anemický, anglický hlásek, který se nedů-
věřivě ptá – „Ale, ale... pane Millere, nechcete
mi snad říct, že píšete také lékařské knihy?“ Ano,
jako že je Bůh nade mnou, můžu to nyní říct s čis-
tým svědomím. Ano, drahý pane Nikdo z Newha-
venu, píšu lékařské knihy, nádherné lékařské
knihy, které léčí všechny nemoci času a prostoru.
A dokonce přímo v tuhle chvíli píšu o skvělém
purgativu lidského vědomí: o vědomí cesty!
A tak ve svých představách vidím toho idiota
z Newhavenu napínat uši, aby mě líp slyšel, když
vtom se najednou před ním vztyčí ohromný stín
a vysosne ho. A právě v té stejné chvíli se mi roz-
břesklo – vrtalo mi totiž v hlavě: odkud znám tu
207
tvář? Tvář toho chlapa v Dieppe s knírem jako
řídítka, ta tvář, kterou jsem už někde viděl: tak-
hle přece vypadal Mack Swain! Hrál zlého vlka
a Charlie Chaplin byl Samson Agonistes. Toť vše.
Jenom jsem si to potřeboval srovnat v hlavě. Et
bon voyage! Bon voyage à tout le monde!
1938
208
Pocta Blaisi Cendrarsovi
Je suis un homme inquiet, dur vis à vis de soi-
-même, comme tous les solitaires.
(Une nuit dans la forêt)31
Na Cendrarse vždycky myslím s láskou a s úctou,
neboť se v mých představách tolik podobá čín-
skému „muži mořského dna“ – je to možná můj
vlastní výmysl, který vznikl z nenávisti a pohrdání
k mužům, které kolem sebe dnes potkávám. Cend­
rars sám nabízí klíč ke své enigmatické povaze
v autobiografickém útržku, v knížce nazvané Une
nuit dans la forêt. „De plus en plus, je me rends
compte que j’ai toujours pratiqué la vie contem-
plative.“32
Ať už jeho psaní vypadá jakkoli chaoticky a tur-
bulentně, nese vždy křišťálově čistý význam. Cend-
rars kotví u samého srdce věcí. Je až k neuvěření
aktivní a zároveň je klidný jako láma. Dost špatně
mu rozumí ten, kdo hořekuje nad jeho rozporupl-
nou povahou. Tento muž je celý z jednoho kusu,
je jednou nevyčerpatelnou tvořivou substancí,
která se ustavičně naplňuje tím, že dává. Spousta
lidí by řekla, že se tou velkorysostí poškozuje. Ale
ve spojitosti se Cendrarsem bych slovo velkorysý
nevolil. Je daleko nad ním. On je živá síla, slepá
a bezcitná vůle, blíž přírodě než člověku. Je něžný
a krutý zároveň. Je antinomický. A je vždycky sám
sebou, Blaisem Cendrarsem, jediným na světě.
31 „Jsem neklidný člověk, tvrdý sám k sobě, jako všichni osa-
mělí lidé.“ Noc v lese (1929). Česky nevyšlo.
32 „Uvědomuji si čím dál víc, že jsem vždy vedl kontemplativ-
ní život.“
209
 Když pohlédnete na tituly jeho děl, zjistíte, že
u dobré půlky z nich je už sám titul vyčerpávající.
Ale když názvy těch děl prostudujete pořádně,
zjistíte, že on sám jako člověk je nevyčerpatelný.
Je tím nejsoučasnějším z našich současníků,
časový a nadčasový zároveň. Ví toho tolik, že je
mu úplně fuk, co se zrovna děje. Cendrars je
surovou rudou, ze které se dělají ty nejlepší kovy.
Navěší vám na nos snůšku těch nejobludnějších
lží a zároveň bude říkat pravdu a nic než pravdu.
Každý z příběhů, které vám upřede, je o poznání
životnější a faktičtější než celé opus magnum
Julese Romainse. V každé z knih, které od něho
máme, se Cendrars jakoby skloní a svou zdravou
levou rukou vyzdvihne hrst hlíny. V každé knize
nás jakoby obejme svou zmrzačenou rukou, v níž
pořád proudí teplá a rudá krev. Cendrars zná
jenom skutečnost a poctivost srdce. Gesta má
často tvrdá a zvláštní, jsou to však gesta muže.
Nikdy se nesnaží někoho potěšit nebo usmířit.
Jako nejhorší diplomat je nakonec ze všech nej-
lepší. Není realistický, ale reálný. Svými specificky
nelidskými způsoby jedná lidsky a reaguje jenom
na lidské věci. Pokud někdy vybuchuje jako dyna-
mitová nálož, může za to jeho neúplatná upřím-
nost a integrita.
Cendrars cestuje. Stěží najdete nějaký kout na
zeměkouli, kam nevkročil. Nejenže cestoval po
světě, ale daleko za svět. Navštívil Měsíc, Mars,
Neptun, Vegu, Saturn, Pluto, Uran. Je to vizionář,
který neodmítá ani obyčejný způsob cestování –
pohyb. Normálně cestuje inkognito a přejímá
přitom návyky a mluvu národů, které navštíví.
Nenosí s sebou pas, doporučující nebo průvodní
dopisy, to se rozumí. Ví, že ho všude čekají
210
stejné ciráty, ať už připluje kamkoli. Není to
otázka sebevědomí ani víry ve šťastnou hvězdu –
je to otázka přesnosti. Když líčí svoje nebeské
expedice, mluví prostě a čestně, jako by líčil cestu
do Formosy nebo Patagonie. Svět je jeden a ve snu
je stejný jako v bdění. Jedno plazma a magma.
Hranice potřebují jenom ustrašení lidé, chudí
a skoupí v srdci. Cendrars v životě nepoužil slovo
„hranice“: mluví o zeměpisné šířce a délce.
Vyptává se na klima, na druh zeminy, na místní
jídla a tak dál. Je tak přirozený, že z toho jde skoro
strach, skoro nelidsky lidský. „L’action seule
libère. Elle dénoue tout.“33
Má přátele všude na světě, i mezi Hotentoty.
A přesto je to ten největší samotář ze všech. Je
nejsvobodnější z lidí, které jsem kdy potkal, a je
nejpevněji srostlý se zemí. Kdybyste v souvislosti
s ním použili slovo „kosmický“, bral by to jako
urážku, protože by to naznačovalo, že přistoupil
na život. Cendrars na nic nepřistupuje. Cend-
rars neříká ani ano, ani ne. S takovými věcmi
se nepáře. Zničehonic děsivě zmlkne. A možná
proto je to ten nejlepší vypravěč, jakého jsem kdy
slyšel. Nemluví o samotě jako většina lidí – mluví
o absolutním okamžiku, o nicotě, o prchavosti
a metamorfóze. A je to plodné, magické, toxické.
Když mluví, ničí všechno, co k té chvíli nepa-
tří; je to přelud zrozený z té zvláštní duchovní
atmosféry, kterou kolem sebe utvořil a v níž žije.
Sleduje ji žíznivě, jako poutník na poušti. Ale
nikdy se neztratí, stejně jako jej nikdo neoklame.
Rovněž tak neopouští své tělo, jako zvláštní hle-
dači moudrosti v Tibetu. Ať už Cendrars směřuje
33 „Pouze čin osvobozuje. Rozčísne vše.“
211
kamkoli, jeho tělo jej doprovází – spolu s jeho
hladem a žízní. Pokud zrovna vyvázl z úzkých,
vypadá trochu vychrtle; pokud všechno během
plavby probíhalo normálně, vrací se s rudou
tváří a zvláštně hvězdným leskem v očích, který
se nedá zapomenout. Skoro byste řekli, že halu-
cinuje. Ale Cendrars nejenže probouzí touhu,
ale sám na ni také odpovídá. Vypráví jako muž,
který si bez ustání vyprazdňuje kapsy. Nevypráví
slova, vypráví věci, fakta, skutky, zážitky. Přídavná
jména nepotřebuje, stačí mu podstatná jména
a slovesa a spojky a spojky a spojky.
Jeho národnost se halí v temnotách. Taví se
v něm všechny rasy, všechny národy. Chtěl jsem
mu jednou napsat do knihy věnování: „Blaisi
Cend­rarsovi, prvnímu Francouzi, který mě poctil
královským gestem.“ – Ale jak jsem to psal, uvě-
domil jsem si, že bych Cendrarsovi nebyl práv,
kdybych ho nazval Francouzem. Takto se to
s ním nemá. Jak už jsem psal, je to Číňan na
mořském dně, vysněný v mých fantaziích, muž,
jakým se tolik chtěl stát D. H. Lawrence, muž
vesmíru, který věčně zůstává nepoznán, muž,
který obrozuje lidskou rasu tím, že lidskost podro-
buje zkoušce ohněm. „Je méprise tout ce qui est.
J’agis. Je revolutionne,“34 říká Cendrars.
V živé paměti mám Moravagine, byl to jeden
z mých prvních pokusů o četbu ve francouzštině.
Bylo to jako číst fosforeskující text skrz zakouřená
skla. Musel jsem hádat, co Cendrars říká, ale pak
mi to došlo. Došlo by mi to, i kdyby psal tegalsky.
Dojde vám i takový kousek jako L’Eubage, dojde
vám to rychle, rychle až do žaludku, anebo nikdy.
34 „Pohrdám vším, co je. Agituji. Pobuřuji.“
212
Všechno je to psané krví, ale krví sycenou září
hvězd. Cendrars je jako průhledná ryba proplou-
vající planetárním spermatem, vidíte mu na
páteř, plíce, srdce, ledviny, střeva, vidíte pohyb
červených krvinek v proudu krve. Vidíte jím skrz­
naskrz a za ním se stáčejí planety. Vytváří ohlu-
šující ticho. Bere vás zpátky k počátkům světa,
k mlčení vrytému ve tváři tajemství.
Vídám ho na ose vesmíru, vír se pomalu
otáčí s ním. Za ním vidím jeho skosený klobouk
a potlučenou tvář. Vidím ho, jak „pobuřuje“, pro-
tože není jiná pomoc, protože nemá nic lepšího
na práci. Ano, je něco jako bráhman à rebours,35
jak o sobě sám prohlašuje, bráhman, který je
zplnomocněným delegátem samotného principu
aktivity. Je člověkem snu, který sní a který bude
snít, dokud sen neskončí. Nerozlišuje subjekt
a objekt. Je. Tranzitivní způsob vyjádřený intran-
zitivně, děj, který neguje aktivitu. Cendrars je
okem pupíku, tváří v zrcadle, která tam zůstane
i potom, co se k němu otočíte zády.
Ještě má tu zajímavou vlastnost, že toho dělá
co nejméně. Není líný – to vůbec ne! – a ani
nepropadá marnosti. Spíš je to tím, že je kous-
kem lidského radia pohřbeného v hromadě lid-
ských červů. I úplně na dně hromady se pořád
dokáže usebrat. Nemusí k tomu vstávat, chodit
nebo řvát; stačí mu jenom být a dávat v plen
svoji nezničitelnou vitalitu. Ztělesňuje opačný
princip, než je ten, který vládne světu; má se
to s ním jako s tou lží, která odkrývá pravdu. Je
vším, co kontrastuje, a tak nemusí ani pohnout
malíčkem. Stačil by jediný chtěný pohyb, a bylo by
35 Naruby.
213
po něm veta, explodoval by. A Cendrars to ví. Má
takřka geologickou moudrost, a proto je alogický,
nepravdivý, nevážný, nedoufá, nedůvěřuje, nikdy
nic „nedělá“. Tvrdošíjně ne, ne, ne. On je. Dosta-
nete se k němu, když si lehnete naznak, když
ustoupíte, když půjdete do minusu. Nesetkáte
se s ním tváří v tvář, nejde ho chytit napřaženou
rukou. Musíte se poddat, ponořit, zavřít oči.
Stojí na počátku cesty, ne na jejím konci. „Tak
se uvidíme včera, anebo ten den předtím,“ říká.
Nařizovat budík nemá cenu – nikdy nevstanete
dost brzo, abyste ho mohli potkat.
Mohl by se stát, čímkoli by chtěl, a uspěl by.
Nechce. Je jako mudřec z čínského příběhu,
který na otázku, proč nikdy nečiní zázraky jako
jeden z jeho učedníků, odpověděl: „Mistr takové
věci umí, ale zároveň se umí rozhodnout je nedě-
lat.“ Jeho nezaujatost je pozitivní, aktivní. Nečin-
nost nezná – odmítá, odporuje.
Právě tahle instinktivní, vysvěcená Cendrar-
sova vzdorovitost způsobuje, že slovo „rebel“
v jeho případě zní hloupě. Není to rebel, ale abso-
lutní zrádce celého pokolení, a za to před ním
smekám. To smekání vyjde naprázdno, samo-
zřejmě, protože Cendrarsovi nezáleží ani za mák
na tom, jestli smekáte, nebo nesmekáte. Smekali
byste před stromem, že se odívá listím? Ať už jste
na dně, nebo na vrcholu, Cendrarsovi je to fuk.
Vůbec ho nezajímá, co máte v plánu, zajímá ho
jenom, co jste zač. Prohlídne si vás skrznaskrz,
bez milosti. Jste-li dobré maso na chrupavky,
výborně!, sežere vás. Pokud jste samý lůj a špek,
pak do koše s vámi, pokud zrovna ten den nemá
chuť na něco tučnějšího. Je ztělesněním nespra-
vedlnosti, a to je taky důvod, proč se tváří tak
214
velkodušně. Neodpouští, nepardonuje, nezatra-
cuje, nepromíjí. Dá si vás na misku a zváží si
vás. Neřekne ani muk. Mluvíte vy. Sám na sebe
je stejně přísný. „Moi, l’homme le plus libre du
monde, je reconnais que l’on est toujours lié par
quelque chose, et que la liberté, l’indépendance
n’existe pas, et je me méprise autant que je peux,
tout en rejouissant de mon impuissance.“36
Obviňovali ho, že píše brak. Je pravda, že
nepíše vždycky úplně vyrovnaně – ale brak Cend-
rars nepíše nikdy. Není s to napsat brak. Neřeší,
jestli psát dobře, nebo špatně, ale jestli psát, nebo
nepsat. Psaním si na životě páchá násilí. Píše
proti srsti, víc a víc, jak roky letí. Když se z oka-
mžitého popudu nebo z naléhavé nutnosti pustí
do psaní reportáže, činí tak s grácií. I to nejtriviál­
nější psaní mu působí bolest, protože od základu
nerozlišuje triviální od důležitého. Není-li jeho
přístup ne-lidský, je určitě ne-morální. Znechu-
cení a zhnusení mu připadají stejně nechutné
jako pocit vzrušení nebo inspirace. Dobře ví, co
je úsilí, ale zároveň jím pohrdá.
Jeho psaní se stejně jako jeho život odehrává
na několika úrovních. Mění barvu, podstatu,
tempo, stejně jako život mění rytmus a rovnováhu.
Prochází metamorfózami, aniž by se kdy vzdal
vlastní identity. Jeho chování neovládají jen vnitřní
změny – psychické, chemické, fyziologické –, ale
i konstelace na nebi. Změny počasí – duchovního
počasí – na něj mají ohromný vliv. V duši zažívá
opravdová zatmění; ví, co to je, ocitnout se úplně
mimo dráhu, nebo si to šinout oblohou jako
36 „Já, nejsvobodnější člověk na světě, uznávám, že nás vždyc-
ky něco poutá, že svoboda a nezávislost neexistují, ale ze
všech sil to ignoruji a těším se ze své bezmoci.“
215
ohnivá kometa. Položili ho na skřipec, napínali ho
a čtvrtili ho, pronásledoval vlastní stín, ochutnal
šílenství. Zdá se mi, že jeho největším trápením
bylo přijmout tu velkolepost, kterou mu přiřknul
osud. Bojoval s vlastním životem, s majestátem,
který z jistých důvodů nikdy plně nepřijal. Skrze
zoufalství a ponížení si zvolil humánnější roli
coby odpůrce. Ale jeho osud byl tkán v královských
barvách. Nikam nezapadá, protože celý život žil ve
vzdoru proti vzorci, který mu byl přisouzen. A jak-
koli se taková cesta může zdát zoufalá a tragická,
nebo dokonce bláznivá, je právě ona tím nejlepším
Cendrarsovým rysem, článkem, který ho spojuje
s lidskou rodinou, který z něj dělá skvělého kum-
pána – úplný zázrak mezi ostatními lidmi, který
na sto honů rozpozná i slepec. Právě tenhle svár
nosí všude s sebou a čas od času jím mrskne o zem
ve chvílích šíleného opojení; právě tím si lidi trvale
získává, i ty, kteří ho poznali jenom trošku. Nemá
v tom prsty jeho velikášský heroismus, ale jeho
slepá a tragická řecká vzdorovitost. Do vzpoury
proti osudu až nadlidsky vynakládá všechny síly:
je to ta nejvyšší moudrost. Je to dionýský prvek,
který tryská ve chvílích nejvyššího jasu: křehký,
lidský hlas odmítá božský impulz, protože přijetí by
znamenalo smrt všeho, co je tvořivé, co je vpravdě
lidské. Cendrars se otáčí na tomto kole tvorby
a ničení, stejně jako se otáčí zeměkoule. Právě to
jej izoluje, to z něj činí samotáře. Odmítá se roz-
prostřít v tenké vrstvě v iluzorním schématu vel-
koleposti; svými svaly si klestí cestu stále hlouběji
a hlouběji do středu, hluboko k nekonečnému,
negativnímu principu vesmíru.
1938
216
Zlatý věk
V současné době je film velkým a populárním
uměleckým žánrem, což vlastně znamená, že
žádným uměním není. Už od jeho zrodu se mluví
o tom, že osloví masy, a že je možná i osvobodí.
Ve filmu se vidí možnosti, které jiná umění neský-
tají. Tím hůř pro film!
Neexistuje jedno jediné umění nesoucí název
Film, ale – jako v každém jiném umění – vzniká
produkce jednak pro mnoho lidí, jednak pro něko-
lik málo. Od smrti avantgardních filmů – Le Sang
d’un poéte 37 od Cocteaua byl tuším poslední –
zbývá už jen masová produkce Hollywoodu. Těch
pár filmů, které lze zařadit do přihrádky „umění“
a které se objevily za posledních čtyřicet let od
zrodu filmu, umřelo hned, jak spatřily světlo
světa. Je to jedno z mnoha zjištění, neblahých
a fascinujících, jež provázejí zrod nové formy.
Filmu se navzdory všemu úsilí nedaří etablovat
jako umění. Možná je to tím, že film je víc než
jiné žánry kontrolovaným průmyslovým odvětvím,
diktaturou, v níž je umělec podroben a umlčen.
Tak se ozřejmuje podivuhodná skutečnost, že
nejlepší filmy vznikly za málo peněz! Na umělecký
film nejsou potřeba miliony; vlastně skoro samo-
zřejmě platí, že čím víc se do filmu nastrká peněz,
tím hůř to celé dopadne. Proč tedy nevznikne fil-
mové umění? Proč zůstává film v rukou davu nebo
jeho diktátorů? A jsou ve hře jenom peníze?
Co se týče jiných druhů umění, je třeba připo-
menout, že v nich vyrůstáme. Ne, ne, cpou nám
37 Krev básníka, Francie, 1930, režie Jean Cocteau.
217