Vývoj překladatelských teorií a metod české literatuře (J.

Levý, České teorie překladu)

Středověk

Římská literatura začíná překlady z řečtiny, evropské literatury z latiny

Z hlediska překladatelských teorií – středověk je předhistorická doba, známky o překladatel. jsou
ojedinělé
Počátky překladatelství – co se dá považovat za překlad? – zčešťování dochováno nejdřív u
izolovaných slov, zčeštěná slova v žaltáři, splývání překladu a slovníku vznik veršovaných lexik a
tezaurů, vokabulářů, bohemářů – terminologická fce – pro známý pojem najít slovní označení
V klášterech – meziřádkové glosy – osvětlit význam cizího textu
Kritériem vyspělosti – bohatství derivačních prostředků
Od 13. stol – souvislé převody – kanonická literatura se tlumočí doslovně, nesledují myšlenku jako
celek
U „beletrie“ nechápe středověk rozdíl mezi překladem a originálem, překladatel se neodlišuje od
původního autora, často kombinuje několik předloh, není pojen originálu, ale překládají se překlady
překladů, středověký překlad parafrázuje – zkracování, často rozumování, rozvíjení, kompoziční
přestavba, Tomáš Štítný se ke zkracování přiznává při převodu Zjevení sv. Brigity (dokonce 2 verze)
Podřízenost překladu společenskému úkolu – někdy i 2 verze – ta kratší pro prostší obecenstvo
Teorie 3 stylů – pro lid, umělá poezie a próza: Tkadleček z Nj, nejen prostý překlad ale i převod
z jednacího stylu do vysoké prózy
Stírání rozdílu mezi mým a tvým - v objektivní předloze najdeme osobní projevy tlumočníka
Řemeslo a umění není protikladné, překladatelské dílny, kolektivní umění,
Vrchol přeložené prózy – Tomáš Štítný
Husitství –rozšíření fce překladu – lit. nábožensky výkladová a duchovní písně
Hranice mezi žánry a formami nezřetelné, ale diferenciace podle účelu, rozdíl jestli bude překlad
učební pomůckou, nebo uměleckým dílem
Až v husitství vznik českých verzí určených pro zpěv
Ale právě interpretace odlišuje humanist. a reformační překlad od středověkého

Renesance a humanismus

Humanismus: jasné oddělení tvorby původní a přeložené

metodicky navazuje na římskou teorii, Horatius: věrný překladateli, snaž se, abys nepřekládal slovo
od slova. Cicero: slova netřeba odpočítávat, ale odvažovat
sv. Jeroným - překlad Vulgáta, nejvýznam. středověk. překlad – první soustavná teoretic. úvaha o
překladu – nepřekládat slovo slovem ale význam významem
Polemika proti doslovismu – teoretické ospravedlnění adaptací
Sílí národ. uvědomění, zájem o mateřský jazyk
Čeští humanisté: Viktorin Kornel, Daniel Adam – často překládali jen aby dokázali že mateřština
schopna vyjádřit totéž co vyspělé cizí jazyky
Zájem o jazykovou stránku díla (jako byl pro romantiky, ale v jiném smyslu, ukazují, že každý jazyk
má své, vlastní vyjadřovací schopnosti)
Vzdělávací fce humanist. překladu, záměr spíš sdělovací než formální, cílem ne umělecká virtuozita,
ale srozumitelnost
Výrazný demokratismus – ne pro panovníka, ale často pro nižší šlechtu, měšťanstvo
Aby se zachovala srozumitelnost pro jinou kultur. oblast a méně vzdělané publikum – vysvětlování,
poznámkový aparát mimo text, vysvětlivky
Řehoř Hrubý proklamuje v Chvále bláznovství vnitřní vysvětlivky
Humanistické adaptace – zpřístupnění, latinská Campanie – Champagne – interpretační charakter
Zabývá se jí humanist. učenec i umělec – Vinci – malování je filosofie, nechce přírodu jen malovat
ale i vykládat

1
Protiklad význam-slovo, vztah mezi pojmem a slovním označením, pojem a slovo se nekryjí ve
význam, rozsahu – význam cizího slova může odpovídat několika českým
Napětí mezi význam. rozsahem pojmu a sova, pro humanist. překladatele je příznačné rozšiřování
textu, používá slovní dvojice místo jednoho výrazu, amplifikace i přidávanými adjektivy, adverbii
Rozšiřování textu tam, kde se obrací ke širší veřejnosti
Základním cíle překladu není krása, ale užitečnost, překládá se lit. věcná, či krásná s mravoučným
zaměřením (Ezopovy bajky), obrušování ostřejších hrotů a vynechání míst eroticky ožehavých
(Boccaccio – Dekameron)
Překlady nechtěly být uměleckým dílem, ale pomůckou k interpretaci či naučení jazyka
Vztah humanismu a renesance:
Humanismus – učenecké hnutí, seznámit se s antickou lit.
Renesance – umělecký směr
Humanistický překlad – kde záměr filologicko-interpretační převažuje nad uměleckým
V Čechách se překlady básnických děl nevydávají, verše kdyžtak převáděny prózou
Pokud humanisté přebásňují – rytmizovaná próza rozdělena do řádků. Rým je zpravidla jediným
formálním příznakem verše
V českém překladatelství neproběhl plně vývoj od humanismu k renesanci, převaha humanistických
rysů – podtržena užitkovost a spíše charakter sdělný

Reformační překlady

Vrchol překlad. práce – reformační překlad Bible do národních jazyků, 1534 zahájil Luther, Bible
Kralická
Reformační překladatelé převádí teorie humanistů do náboženských termínů, překladatelství je
zideologizováno, překlad má význam politicků, do sporu překlad. teorie katolická x protestantská
Pro katolickou církev – Písmo nedotknutelné, nepřístupné výkladu, proti překladu Bible do
národních jazyků, pokusy o převod – kacířství a když už – zásada co největší doslovnosti
Poprvé zde máme v katolickém názoru formulovanou zásadu nepřeložitelnosti a požadavek doslovné
věrnosti – (neo)romantické překladatelské školy
Židovská církev – překlad Tory se nesmí stát samostatným dílem, jen interpretační pomůckou, zákaz
překlad zachytit písemně, velká role mystiky čísel – zachovávají číselné poměry textu-pořadí slov,
rod substantiv
Reformace – požadavek překladu bible do národních jazyků
Hus – přípustnost českého překladu – Bůh k židům mluvil jejich řečí, opakuje argumenty Štítného
Katolíci se bojí překladu: překlad je výklad, možnost texty ideově přehodnocovat
Protestanti vědomě vykládali Písmo dle své ideje
Humanist. překlad hledá ve slově jeho „rozum“ – objektivní pojmový význam, teolog hledá „pravdu“
Protestant. překladatelé si uvědomují rozdíly mezi jazyky
Jan Blahoslav – Gramatiky česká (1571) – vrchol tehdejšího teoretického myšlení o překládání na
naší půdě, formulace zásady nesouměrnosti lexikálních jednotek 2 jazyků, všímá si výhody Čj nad
latinou v bohatství předpon
Biblické texty – potřeba co nejpřesnějšího přetlumočení co největší srozumitelnosti – slovní
bohatství biblických textů
Českobratrská tradice vrcholí Komenským, na přechodu od reformačního překladu k baroknímu,
zabývá se i formální stránkou, jde mu o stylistickou korespondenci slov, básnické převody – kraličtí
překladatelé převáděli prózou i žalmy, překládal je jako text lit. i zpěvný, teoreticky formuluje
základní princip hudebního překladu – zahajuje tradici časoměrného překládání poezie, otázky: jaké
má čeština fonetic. předpoklady pro časomíru a syntakt. Výhody pro básnic. převod vůbec – opět
vyvstaly za obrození
Metodické principy z konce 16. stol – páteří překlad. vývoje na 150 let

Protireformační období - baroko

2
Po Bílé Hoře – žádná nová axiomata, spíš zbytnění některých tendencí českobratrského překladu,
opět nástroj protireformační propagandy, formalistické tendence barokní estetiky, lidovost často
přechází až v jazykový naturalismus
Propagační ráz – posílení lidovosti jazyka
Jde o ohlas díla mezi lidem, ostatní vrstvy obyvatelstva se češtině odcizily – přebarvování jazyka
lidovým výrazivem zájem o lidová rčení a přísloví, sbírají se. Komenský: Moudrost starých Čechů
Překlady jsou ještě více volné, často dílo radikálně přepracované, zkrácené, prodloužené apod.
Obsahová úprava děl – snaha zpřístupni a zvýraznění motivů, odpovídajících konfesijnímu zabarvení
překladatele (u nás jezuiti a františkáni), u básnických děl věrnost strofické formě
Běžné je rozšiřování, často se vyžívají v drastických motivech – rozšiřují
Volnost v obsahu, ale lpění na strofě
Teorie – k překladatelským otázkám se nevyslovují autoři, ale romantikové, a spíš to popisují, než
nějaké stanovisko hodnocení odkazu našeho 17. a 18. stol – překlady životopisů svatých apod. -pro
lit. vývoj bezvýznamné, období umělecky oslabeno bělohorskou katastrofou, renesance se plně
nerozvinula
Jinde ve světě klasicismus – za kterého se z překladu stává uvědomělé umění

OBROZENSKÁ DOBA

a) Klasicismus a romantismus v evropském překladatelství

Klasicistický překlad navazuje na renesanční tradice, ale větší sebevědomí, překladatel už nechce jen
zprostředkovat vědomosti, ale dokázat, že je schopen stejného vzletu a formy jako autor
Jazyková rivalita typická pro humanisty, za humanismu – věcné překlady, za klasicismu – krásná
literatura, poezie, pozornost od sdělného obsahu na uměleckou formu
Jde o obecný princip formální organizovanosti – tehdejší estetika nepřipouští prozaické překlady
poezie
Zbavování díla specificky národních znaků, aby je učinili přijatelným, aby dodali univerzální
platnost, vymýcení motivů příčících se klasicist. Požadavkům umírněnosti, vkusu, harmonie,
elegance.
→ Shakespeare – Desdemona pustí lístek, ne kapesník, není uškrcena, ale probolena,
v Romeo a Julii vynechána postava vulgární chůvy apod.
Chtěli díla zlepšit, zbavit historické vázanosti n mateřské prostředí a jazyk.
→ John Dryden - překlad Aeneidy: „snažil jsem se, aby Vergilius mluvil jako by se
narodil v současné Anglii“
Ale stejně by měl zůstat překladatel věrný duchu originálu
Příčinou klasicistních adaptací není demokratismus či propagační působivost, ale absolutizace e
estetické normy doby, co nevyhovuje jejich poetice – méněcenné, povinnost předlohu zdokonalit,
nejen dohnat autora, ale předehnat ho, v překladatelství vyvrcholila klasicistní škola ve Francii
Lexikální zvláštnost předlohy není možno reprodukovat – jen část slovníku je považována za
vhodnou pro vážnou literaturu, nivelizace dialektismů, profesionalismů, adaptace nejradikálněji ve
stylistickém výrazu, verš
Uvědomují si, že svými úpravami mnohdy ochuzují originál – kompenzují
Teze o nadřazenosti vlastní estetické formy odvrací pozornost od národního, historického,
individuálního – 1. náznaky zájmu encyklopedistů, připravují cestu novodobému individualismu
Romantici se pak v době zesíleného národního cítění zajímají o kolorit předlohy, kult individua je
vede zachování individuality autora, žádají překlad absolutně věrný, doslovný, požadavku doslovné
věrnosti často obětují u veršovou formu, jde jim ale více než o zachování prozodické formy (např. 5ti
stopého jambu) - spíš o slovosled, způsob vyjadřování
Někteří chtějí zachovat stopy cizího jazyka, aby byl nejasný dojem čtení cizího díla – idea
„překladatelského jazyka“ – nejnebezpečnější teze romantické překlad. teorie
Uvědomují si, že překlad je historicky podmíněn dobou ve které vznikl - je pomíjivý
3
Teze že překlad nemůže nahradit originál, nedokonalá kopie, není dílem, ale cestou k němu. za
klasicismu se překlad a původní dílo sblížily, za romantismu se zas vzdalují - na původní dílo se
klade požadavek originálnosti, na překlad věrnosti
Přínos romantismu k teorii překladu: upozornění na národní a dobovou specifičnost díla, požadavek
zachovat individuální styl autora
Tímto vývojem se do počátku 19. stol vyhranily ě protichůdné teoretické systémy – adaptační
překlad volný a doslovný překlad věrný

b) Obecné rysy obrozenské epochy

O. Fischer – dělí dějiny novočeského překladu na 3 epochy.

1. doba - Jungmannova – buditelská, nadšení, radost že můžeme mít svého Miltona, Buergera. .
2. období – Vrchlický: rozmach, šíře, skvělost formy, patos, lyrismus, dohánění Evropy
3. období – počátek 20. stol – nové požadavky mluvnosti, oproštění, revize
Jaká je obecná fce překladu v obrozenském období podle Vodičky je obrození v literatuře
charakterizováno úsilím o literaturu s vyhraněnou fcí estetickou, obrozenský překlad ještě nemá plně
fci estetickou, převažuje zřetel vlastenecky utilitární – zčešťování terminologie překlady odbornými,
služebnost – nechce být autonomním dílem, ale prostředkem k rozvoji literatury, podřízení
estetického zřetele národním
Primitivní stav organizace českého kulturního života, překládání z druhé ruky
Často tlak cenzury – Jungmann neuvedl Voltairovo jméno pod překlady z Fj, někdy možnost
vyslovit názor-pod rouškou překladu zaštítil politicky aktuální dílo
Diskuse o možnosti překladu se u nás řeší vztahem k vývojovému stylu jazyka-je čj schopná vyjádřit
to co jazyky s tradicí?, otázka užitečnosti pro vývoj české literatury
Není to celek jednotný, tato epocha – mění se obrozenský úkol literatury a metody
Členění Levého:
- přípravné období obrozenské (Vodičkův termín) – Dobrovský, Puchmajer
- vrcholné období – Jungmann
- období předromantismu a romantismu: Čelakovský, Hanka

Přípravné období obrozenské

Teorie a kritika záležitostí gramatiků, zájem o jazykové otázky

Jiří Petrmann – pojednání o zpěvomluvnosti – základní teze známé už od humanismu:
vycházet ze smyslu, ne ze slov, rozdíl ve vyjadřovacích prostředcích dvou jazyků. .
I Dobrovský vychází z podobných premis, odpoutat se od jazykové formy, jít po smyslu, byl proti
jazykové závislosti na předloze, napodobování svébytnosti originálu, kritizuje německé romantické
překlady, zčešťování německých a latinských termínů
Spor o způsoby tvorby nových slov – zaměstnávají české gramatiky 17. a 18. stol (Rosa, Šimek) –
spor o metodu doslovného překladu či substituce
Jazyky mají různé vyjadřovací možnosti – č byla tom nejzuboženějším stavu – zamyšlení nad
přeložitelností díla závislé na vývojovém stadiu jazyka – nedostatek jazyk. Prostředků pro oblast
vyššího stylu
V centru zájmu Dobrovského období je sdělovací funkce jazyka – přesnost, správnost ,
srozumitelnost
Raně obrozenský překlad má s překladem protireformačním společný propagandistický záměr-
mnohé společné pracovní prostředky – lidové zaměření, vysvětlující a zjednodušující interpretace,
příklon k lidovým formám, ideologizování – už ne náboženské, ale vlastenecké
Obrození možné tehdy, když ideji náboženské je nadřazena idea národní – antiklerikalismus
obrozenské literatury, interpretace – odkatolizování Ataly
Hlavním úkolem je
- vytvořit společenskou bázi pro českou kulturu

4
-vytvořit jazykové prostředky pro uměleckou lit.
Příznačné pro období Puchmajera a Jungmanna: sociální rozvrstvenost tvorby: určeno pro
nejpočetnější vrstvu: drobní měšťani a venkov, či pro úzkou vrstvu inteligence – náročnější
překladatelská řešení
Snaha o co nejširší publicitu – estetické ústupky – přitáhnout už názvem – co nejkřiklavější – Chňap
Lap Šňůra apod.
Postupně už zvyšování umělecké náročnosti, Tyl je už proti nadbíhání divákovi
Prozaická četba pro lid – knížky lidového čtení – kontinuita se starším písemnictvím, látka rytířských
románů, kronik cestopisů
Užitečnost cizích odborných děl zvyšována adaptacemi – omezují doklady cizí, vsouvají doklady
domácí – jde o překladatelskou lokalizaci v tomto lit. žánru
Zpřístupnění i poznámkami
Překlady beletrie jsou často parafráze – volnost až ke změně žánru – Shakesp. Hry parafrázovány ve
formě povídek
Parafráze – význam: přenesení do Čj díla, která by v autentic. stylizaci byla pro překladatele
problematická
Pro vytváření nového liter. jazyka – nejplodnější je nejnáročnější typ překladu – anakreont. poezie –
A. J. Puchmajer, lexik. a synt. živost ; nedoceněno, tato linie – tradice rokokového zkrášlování,
zdrobňování – pak se zvrhá v manýru

Vrcholné období obrozenské

Jungmannova doba – jiná fce překladu, už ne tolik popularizační, jako tvůrčí cíl, ne učit česky, ale
vytvářet nové výrazové možnosti češtiny
Teorie období Puchmajera a Jungmanna – klasicistická
Dobrovský – pro volný překlad, Jungmann umírněnější, už vliv romantické ideologie
Obě generace adaptují díla ideově i formálně, zásada klasicistů překládat jak by psal cizí básník –
lokalizace, přenášení dějiště do Čech, zdůvěrňují se osobní jména, počešťována často ne dle
významu, ale zvuku
Formální adaptace jungmannovců – volba metra, vnitřní rytmické organizace
Prostředky našich obrozenců v podstatě neodlišné od překl. metody zapadoevrop. klasicistů – ale
uplatnění v jiné situaci, jiný záměr – opačné výsledky lit. vývoje – Jungmann a spol. neodsuzují lit.
slovník, nezavrhují lidová slova, naopak český básnický jazyk rozšiřují, nepsali pro úzkou vyšší
vrstvu, překlad – 1 z prostředků obohacování jazyka
Jedno z prvních děl splňující cíle nové epochy – Jungmann. : Atala a Ztracený ráj: pojmy, pro které
čeština nemá pojmenování
Romantik by ponechal původní názvy v cizím znění či graficky počeštil, Jumgmann vnášel slova
stará či lidová, přejímal z jiných slovanských jazyků, či odvozeniny ze známých kořenů - na úkor
srozumitelnosti, napadá ho konzervativní kritika, ve své době jeho dílo experimentální a jazykově
exkluzivní, nesrozumitelnost – seznam „pozatmělejších slov“, poznámkový aparát – překlenutí mezi
vysokými uměleckými cíli a nepřipraveností Čj
Divadlo – adaptace bez ohledu na estetiku období
Jazykové poslání překlad – vlastenecká hierarchizace – vzorem antické jazyky – důkazy, že se jim
čeština podobá
Experiment karlovarského lékaře de Carra – 23 překladů Hasištejnského Ódy na Karlovy vary –
podnítil Palackého k výkladu o překlad. Otázkách – rozvoj srovnávacího studia jazyků, srovnávací
lingv. Studie plní časopisy – Hanka, Kollár, zpočátku nejde o ocenění svébytnosti jazyka, , Palacký
– přívrženec časomíry, nejdokonalejší ten jazyk, kt. nejlépe schopen časoměr. napodobení předlohy –
kromě řečtiny a hebrejštiny – předpoklad čeština a maďarština, pže kvantita a přízvuk jsou odděleny
Přednost Čj - stručnost, slovosledná ohebnost, vhodnost pro časomíru, hudebnost (statistický poměr
mezi samohl. a souhl. ) – vlna překladů operních libret 1824 - boj o českou časomíru

5
Jungmann – přínos – vystihl rysy předlohy, Atala – podněty, které dal české prózy, vycházely
z podnětů franc. prózy – do Čj nové stylistické prostředky, vystihl rysy předloh – převáděl díla, kt.
nutila k vytvoření chybějících stylist. odstínů

Předromantická a romantická estetika v obrozen. překladatelství

Vývojové etapy, které jinde trvaly mnohem déle století, u nás urychleně – dílo některých autorů
mnoho kvalitat. změn – těžce zařaditelné
Evropa – protiadaptační teorie
Romant. překlad. teorie – hlásí se k doslovnému překladu
Diferenciace básnic převodů na 2 typy:
Doslovnost: básně prózou
Věrnost metrické formě: překlad rozměrem originálu
Oslaben zájem o jedinečné rysy autorů. Úsilí postihnout národní znaky cizích lit. – hlavně lidová
poezie, kult lidovosti, staročeské padělky, pro zachování autorského stylu občas archaizace

Poobrozenská doba

1848, končí obrození národní a začíná politické obr. – v popředí ne problematika jazyková, ale
ideová, překlad – ne prostředkem obohacování jazyka, ale sdělování nových myšlenek
V obrozenství – není rozdíl mezi překladem a původním dílem – směřují k tvorbě jazykových
předpokladů pro kulturní život, překlad nahrazuje liter. původní, a naopak původní díla občas
přebírají fce, patřící překladu – česky psaná vědecká díla – jde o vytvoření názvosloví než vědecké
poznatky, překlad se stal obsahovou interpretací předlohy, změna ve výběru – vrcholná díly i brak –
mohou získat širší čtenářské vrstvy, cíl vytvořit chybějící článek v české lit., překladat. produkce
ovlivňována požadavkem aktuálnosti a soustavnosti
Aktuální – i staré dílo, ale blízké potřebám doby
Soustavnost – třeba překladatelství lépe organizovat – vytvořit publikační možnosti – Bibliotéka
klasiků (Vinařický, Čelakovský)

Májovci

Nové pojetí úkolů překladatele

Nové poslání překladu – Havlíčkova předmluva k Gogoloým Mrtvým duším 1849
Almanach nové lit. generace Lada Niola – spory, odsudky konzervativní kritiky, autoři z Lady Nioly
či Máje překládají volně, potírají doslovnost, reagují proti věrnosti romant. překladatelů,
s Májem – ideový střet mezi 2 proudy – staromilská národní škola a generací, kt. chtěla lit. „otvírat
okna do ciziny“, stejně jak později Lumírovci x Ruchovci, dekadenti x realisti
Krédo věcnosti – Havlíček, Neruda – překladatelský realismus – vše co přispívá k správnější a
umělecky hodnotnější interpretaci předlohy, problém stylistických ekvivalentů za prostředky
jednotlivých jazyků, heslo „umění pro život“
Teoret. příspěvky J. Durdíka – přechod k lumír. období – překládáni nutné, pcq moc děl, které nutné
mít v lit., cílem překladu se co nejvíce podobat originálu – reprodukční umění, na čtenáře má působit
jako originál, přináší pojmy: forma vnitřní – estetické přetvoření skutečnosti do díla vstupující a
forma vnější – postavení díla, kompozice
Romantici – požadavek věrnosti vnitřní i vnější formě, i když vědí že v praxi nemožné – přednost té
vnitřní x Durdík požaduje věrnost vnější formě, zvukové – podklad pro zásadu „přeloženo
rozměrem originálu“ – deviza lumírovců
Opačná zásada – zachování vnitřní na úkor vnější formy – česká moderna (Puškin - Koubek)

6
Hrala a kol., Kapitoly z dějin českého překladu

České překlady z francouzské literatury

Do ½ 19. stol. výrazně méně než z Nj, ale ve 30. a 40. letech posilování pozice vzhledem k př. z Aj,
často přes Nj
Zásadní význam pro českou lit.: Jungmannův překlad Ataly (1805) – př. vysoké lit. zpočátku vzácné,
jen pro úzkou skupinu vzdělanějších čtenářů.
x Zábavná literatura – knížky lidového čtení, divadlo: širší ohlas – mimojiné i z fr. zdrojů, ale
nejasná hranice mezi překladem, adaptací a původnm zpracováním cizího námětu:
České expedice – M. V. Kramerius, pak V. R. Kramerius
ex. Pohádka o Popelce – původně nejspíš arabská látka, v Evropě známá díky zpracování Mme
d’Aulnoy – u nás několik verzí, přetisky s úpravami, důraz na mravoučnost, někde národně-politická
aktualizace, jinde lokalizace: Popelka varšavská, Zábavné čtení o mladé slezské kněžně Popelce, B.
Němcová: Popelka v Národní báchorky a pověsti
Václav Thám – Don Žuán aneb Kamenná hostina – „asi z Molièra“

Od poč. 19. stol.: fr. román:

Obrození navazovalo na osvícenství → nutnost př. fr. lit. 18. stol. x cenzura, Bachův absolutismus…
→ překladatelé někdy z opatrnosti neuvádějí své jméno – ex.: Voltaire: K. H. Borovský (z Nj),
Voltaira překládal i Jungmann

Puchmajer: Montesquieu, Chrám gnídský (přes PL) (1804)

Jungmann: Atala aneb Lásky dvou divochů na poušti (1805, pak 1832 přepracované vydání)
Štěpánek: Marivaux, Půjčka za oplátku (z Nj)
P. Ondrák: Paul et Virginie
F. B. Tomsa: Alain-René Lesage, Le diable boiteux – Kulhavý šotek ve Španělsku (1850)
J. K. Zbraslavský: Alain-René Lesage, Gil Blas (1848)

Josef Jungmann se narodil 16. 7. 1773 v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka. Vystudoval
filozofii na univerzitě v Praze, kde na něj měl velký vliv vlastenecky zaměřený profesor Vydra. Po studiu
vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích a v Praze. Zde také vytvořil vlasteneckou společnost a rovněž
soukromě vyučoval češtinu. Josef Jungmann byl básníkem, překladatelem, jazykovědcem, literárním
historikem i organizátorem kulturního života.

Bojoval proti germanismu ve školách a ve svých literárních dílech se zaměřil na vyzdvihování nutnosti
literatury, která by hájila zájmy české společnosti. To je zřejmé například z jeho časopisecké stati
Rozmlouvání o jazyku českém a O klasičnosti literatury a důležitosti její. Roku 1820 vyšla jeho učebnice
Slovesnost, která byla významnou pomůckou při výuce českého jazyka ve školách. Jedná se zároveň o
první českou teorii literatury a čítanku. V roce 1825 vyšla jeho kniha Historie literatury české. V letech
1834 – 1839 vycházel jeho pětidílný česko – německý slovník. Jedná se o dílo mimořádného významu,
které je největším pramenem poznání obrozenecké češtiny. Jungmann sám se zasloužil o vydání tohoto
díla i finančně.

Jungmannova hluboká znalost češtiny sahající až k nepatrným významovým nuancím je zvěčněna v jeho
česko-německém slovníku, kolik dalších jazyků si během svého života dokázal osvojit, můžeme vidět na
jeho překladech. Básně a uměleckou prózu (příležitostně také části dramat a operní libreta) překládal
z angličtiny (J. Dryden, B. Franklin, O. Goldsmith, T. Gray, J. Milion, A. Pope, W. Shakespeare) , němčiny
(Ch. F. Bretzner a G. Stephanie ml., G. A. Bürger, J. W. Goethe, J. G. Herder, F. G. Klopstock, F. Schiller) ,
francouzštiny (N. Boileau, F. R. Chateaubriand, Molière, Voltaire), ze slovanských jazyků (N. M. Karamzin,
J. U. Niemcewicz, N. I. Novikov, M. K. Sarbiewski, Slovo o pluku Igorově), z řečtiny a latiny (Aristofanés,
Horatius, D. Ludovici, Lúkiános, Moschos, M. Palingenius, I. Pontanus) a překvapivě také z indické
literatury. Jak už bylo naznačeno, Jungmann si nevybíral texty jen podle obsahových kvalit
(motiviky, tematiky), ale mnohem podstatnější pro něj byly hodnoty stylové. Jejich převodem do
mateřského jazyka sledoval – v souladu se svým jazykově-kulturním programem – především záměr
rozšířit výrazové možnosti češtiny. Tím se v první řadě odkláněl od normativní estetiky klasicismu,
tedy směru, jenž zaujímal výsadní postavení v době jeho studií. Svými překlady tak pouze nedoplňoval
původní českou básnickou a prozaickou produkci, ale právě naopak průkopnickým způsobem demonstroval

7
skutečnost, že lexikálně a stylově obohacená čeština může disponovat dostatečnými prostředky pro vznik
původních děl vysokého, vznešeného slohu.

Možnosti individualizovaného uměleckého projevu, který není ochuzen ani o zvukové kvality textu,
prezentoval Jungmann zejména v rozsáhlejších dílech (např. Goethův idylický epos Heřman a Dorota), a to
především v překladu Miltonova duchovního eposu Ztracený ráj (1800–1804, knižně 1811) a
Chateaubriandovy básnické povídky Atala (1805). Právě v těchto dílech Jungmann nejúčinněji uváděl do
praxe svůj jazykový program rehabilitace češtiny v jedné z jejích dlouhodobě nenaplňovaných funkcí, tj.
svébytně básnické (estetické), zároveň zde v plné míře uplatňoval dobový přístup k překladu
cizojazyčného díla. Jednou z běžných překladatelských strategií oné doby bylo přihlížení k paralelním
převodům do jiných, především slovanských jazyků. Na počátku 19. století vznikaly velmi vlivné přímé
překlady z ruštiny a polštiny, k nimž byla dobová kritika ve všeobecném ovzduší všeslovanské vzájemnosti
značně shovívavá. Až do začátku 40. let bylo běžným postupem, kdy mezi českým překladem a originálem
existovala na jedné straně silná závislost, zároveň však býval původní text běžně zkracován a podle ideové
orientace překladatele aktualizován. Týkalo se to především pasáží o jazyce a národu. Autorský vklad
býval o to větší, pokud se stala výchozím jazykem němčina, tedy (všeobecně ovládaný) druhý zemský
jazyk. Jak poznamená ve svých pracích V. Macura (1974 a 1995), sám Jungmann jako tlumočitel
německých odborných textů vstupoval mezi autora a čtenáře velmi iniciativně, zdůrazňoval svou
individualitu a často své názory a stanoviska na tehdy aktuální otázky vyjadřoval právě touto cestou. Ráz
takového překladu pak nutně někdy připomínal spíše dialog dvou autorských subjektů.

V souladu se svou ambicí obohacovat českou slovní zásobu ze slovanských zdrojů měl Jungman při práci
na svých stěžejních překladech (z francouzštiny a angličtiny) podle dostupných informací k dispozici polské
(Ztracený ráj, Atala) i ruské znění (jen Atala). Vědomě se o ně opíral při hledání vhodného českého
výrazu, ostatně nikoli náhodou pocházejí četná básnická synonyma především z ruštiny (např. jaro –
vesna) a polštiny (podzim – jeseň). Jungmannovy zásahy do původních předloh zde nebyly ani tak
motivovány rozporem s ideologickou soustavou Jungmannovy generace, jako se týkaly hlavně oslabování
účinků pasáží prodchnutých náboženským mysticismem (Atala), tak vzdálených Jungmannovu
osvícenskému vzdělání a jisté zdrženlivosti v jeho katolickém vyznání. Jeho umělecké překlady sehrály
nezastupitelnou úlohu v dějinách české literatury, stejně tak jako ve vývoji českého jazyka, resp. jazykové
kultury. Takovýto úspěch by se nejspíš nedostavil, pokud by se Jungmann býval neprokázal jako
kultivovaný znalec češtiny s vytříbeným smyslem pro zvukové (eufonické) a rytmicko-melodické kvality
poezie i prózy. Ač vlastně nikdy nebyl typickým teoretikem jazyka, oplýval nad to rozlišovací schopností ve
věci svébytného uměleckého projevu (vyznačujícího se autorskými novotvary) a ustálených,
lexikalizovaných jazykových forem (patřících do slovníku národního jazyka). Díky tomuto všemu se
Jungmannovo jméno v názvu novodobé překladatelské ceny vyjímá s mimořádnou patřičností.

Z jeho básnického díla je nejvýznamnější první česká romance Oldřich a Božena.

Jungmannovo dílo má význam nejen význam literární, vědecký a kulturní, ale je třeba vyzdvihnout také
vlastenecký postoj tohoto velikána českých dějin. Byl člověkem neobyčejně pracovitým, nadaným,
s jedinečnými organizačními schopnostmi a svým dílem ovlivnil takové osobnosti jako byl například F.
Palacký, P. J. Šafařík, F. L. Čelakovský, J. Kollár.

Josef Jungmann zemřel 14. 11. 1847.

Atala: systematicky vypouští katolické pasáže (mariánský kult) → text výrazně kratší než originál,
ale překvapivá přesnost v zachování romantických popisů exotické scenerie – obraznost, i rytmus
francouzské periody, výpůjčky z pl., rus., staroslověnštiny, jazyk Kralické bible, vlastní neologismy
– Jungmann od některých příliš novátorských výrazů v opraveném vydání z r. 1832 ustupuje, jednak
spousta z nich se ujala (Levý: 21 z 26)

→ „Jungmannovo překladatelské dílo bylo ve své době experimentální a jayzykově exkluzivní.

Novotvaření nutně ohrožovalo srozumitelnost textu.“ – připojovali vysvětlivky – použil je „nikoli
pro popularizaci (jako humanističtí překladatelé), nýbrž k překlenutí rozporu mezi vysokými
uměleckými cíli překladu a nepřipravenosti českého jazyka i čtenáře. Prostředek, který vznikl jako
součást adaptační metody a byl potřebný pro interpretaci neologismů, degeneruje později
v samoúčelnou manýru, která nevysvětluje, ale přitom jej esteticky znehodnocuje.“ (ex.: Liškova
Odyssea)

8
→ Atala, Ztracený ráj (Milton): „Snad nejcennější na Jungmannově překl. díle je, jak dovedl spojit
vytváření nových prostředků české literatury s tvorbou nových řešení překladatelských.“ „Podněty,
kt. dal Jungmann vývoji české prózy, vycházely z hodnot, kt. přinesla Atala do vývoje prózy
francouzské. Nové stylistické prostředky, kt. vytvořil pro češtinu, mu umožnily vystihnout podstatné
rysy předloh, což by nebyl mohl učinit prostředky, kt. měla česká lit. k dispozici před ním; a jeho
volba předloh byla šťastná v tom, že převáděl právě díla, kt. nutila k vytvoření stylistických odstínů,
kt. v daném vývojovém stadiu české literatury byly nejpotebnější. → shoda cílů překladatelských a
vývojových potřeb české lit.“ Ztracený ráj, Atala, Heřman a Dorota (Goethe) i Slovo o pluku
Igorově byly již ve své době exkluzivní, jejich cílem nebyla čtivost, jako tomu bylo např. u překladů
Puchmajerových; ještě jasnější je paj umělost jejich dikce pro pozdější čtenáře. Vývojový význam
Jungmannových překladl není v líbívosti a v přístupnosti dnešnímu čtenáři, ale v tom, jak takřka
násilím vnucovaly češtině nové možnosti.“

Boj o časomíru: Palacký: „nejdokonalejší ten jazyk, kt. dokáže nejlépe napodobit časomíru“ – po
boku Jungmanna v boji za časomíru (pro Jungmanna: součást úsilí o vytvoření vyššího stylu – má
své historické oprávnění) – pro: také Doucha (Thomson, Počasy)
Součást boje o časomíru: překlad libret – dl./kr. slabika v závislosti na délce tónu (Jungmann: Únos
ze serailu, pak jungmannovci: K. S. Macháček, Fr. Šíra – další libreta)

20. léta: jazyková podmíněnost lit. díla – jazyk pasivně předurčuje básníka → V. Žák přeložil
Osvobozený Jeruzalém hexametry (originál je v ottava rima) – „kdyby to italština umožňovala,
Tasso by určitě psal v hexametrech“

Jaroslav Vrchlický

Práce překladatelská:
Z Vrchlického činnosti je kvantitativně nejbohatší jeho práce překladatelská. Autor si dal za cíl
převést do češtiny nejznámější díla světové literatury a na tomto nadlidském úkolu pracoval s
nejvyšším úsilím. Přeložil např.
Dantovu Božskou komedii
Goethova Fausta
Tři mušketýři - Dumas
Pohádky - Andersen

Dále to byli např. F. Petrarca, E. Rostand, V. Hugo, A. France, F. Schiller, W. Shakespeare, E. A.

Poe aj.
Překládal i moderní francouzské básníky, Ch. Baudelaira, J. A. Rimbauda, P. Verlaina apod.
Překlady doprovázel literárními studiemi a eseji.

Vrchlický se svými překlady snažil veřejnost seznámit s dosud neznámými autory.

Poezie francouzské nové doby
Poezie italská nové doby

Vrchlického dílo bylo zpočátku velice ceněno, byl nazýván knížetem české poezie. V devadesátých
letech 19. století byl však kritizován ze strany mladé generace za nepůvodnost a malou originalitu.

Až další básnická generace se opět k Vrchlickému hlásila a ocenila jeho snahu objevovat krásy světa
a života - Neumann, Šrámek, Seifert.

9
Překlady Božské Komedie

Obecně k překladu

Překlady tohoto díla se potýkají s mnoha problémy, lze říct, že toto dílo patří mezi ta díla, jejichž
překad je obtížný a na nichž se osobnost překladatele podepíše obrovským způsobem. Vzhledem k
formě jakou je dílo psáno a určitým specifikům italštiny si překladatel musí zvolit zda zachová formu
tohoto díla, pak samozřejmě musí slevit z obsahu díla, anebo zda obětuje rým a překlad pak bývá
věrnější, ale dílo je ochuzeno o svoji strukturu.

Prakticky ve všech významnějších jazycích existuje řada úplných překladů (doslov českého vydání
Božské komedie z r. 1958 uvádí např. 48 úplných překladů v němčině), kdy překladatelé dílo
přeložili jako prózu, ale i překlady které velice věrně zachovávají strukturu díla. Velmi časté jsou
neúplné (částečné) překlady.

Překlad Františka Douchy

Do češtiny se toto dílo jako první pokusil přeložit František Doucha, překlad několika zpěvů
uveřejnil již roku 1854, tento neúplný překlad nepatří mezi zdařilé ani čtivé.

Překlad Jaroslava Vrchlického

První úplný překlad uveřejnil Jaroslav Vrchlický (ve spolupráci se znalcem italských poměrů této
doby J. Blokšou), na překladu začal pracovat pravděpodobně v r. 1875 a již roku 1879 vyšel překlad
Pekla o rok později vydal přeložený Očistec a v r. 1882 vydal Ráj. Jelikož v onu dobu byla česká
literatura na vážkách jaký postoj zaujmout k osobě J. Vrchlického, objevila se řada bezvýhradně
kladných kritik, tak kritik opačných. Dnes se většina kritiků přiklání k názoru, že se jednalo o
překlad zdařilý, každopádně lze říct, že překlad tohoto díla byla pravděpodobně největší a
nejsledovanější literární událostí na české scéně v rozmezí let 1850–1900.[zdroj?]

Překlad Karla Vrátného

Dalším významným českým překladem je nerýmovaná, ale velmi přesná verze Karla Vrátného, který
na překladu pracoval mezi lety 1906 a 1929.

Překlad O. F. Bablera

Dnes nejrozšířenějším překladem v češtině je překlad Otto Františka Bablera pořízený během druhé
světové války a později upravovaný (Jan Zahradníček).

České překlady Shakespearových sonetů

- od 19. st. u nás tradice překládání veršů verši (Doucha) x ve Španělsku prózou
- Doucha – kněz – proti homoseuálnímu podtextu → mění muže v ženu, přidával, prodlužoval verše
(problém sémantické hustoty Aj)
- Vrchlický: 21 sonetů v 19. st., 101 dalších nalezeno až v r. 1954 – 10-slab. verš v Čj (česká tradice
překladu sonetu dekasylabem – dekasylab (Čelakovský → Petrarca)), určité ochuzení textu (opět
spojené s problémem bohaté sémantiky Aj), apokopy, nadbytek inverzí, poetismy, staré rýmy,
zvýšení expresivity, význ. posuny…)

10
- x Jan Vladislav: v alexandrinech – insp. fr. tradicí; Levý označuje jeho př. za romantický – význ
posuny, eufemismy – 1. bilingvní vydání (pak Klub přátel poezie – 1976, pak M. Hilský)
- Zdeněk Hron: 1986: spíše parafráze než překlad, posuny
- Urbánková: také parafráze, konkretizace, stálé rýmové dvojice (jediný př.)
- 1923 : první úplný překlad (Klášterský) – ještě lumírovská norma
- E. A. Saudek: archaismy, eufemismy
- Miroslav Macek dodává k př. 154 sonetů 155. – věnovaný autorovi (!!!)
- 80. léta 20. stol.: Martin Hilský: asonance, Miloslav Uličný
- B. Hodek: vybočení z významu a estetiky kvůli rýmu

 Sonety, přeložil Antonín Klášterský, vyšlo tiskem a nákladem Jar. Šnajdra v Kladně, 1923
 Sonety, přeložil Jan Vladislav, Státní nakladatelství krásné literatry a umění, Praha 1955,
1956; Mladá fronta, Praha 1958; Československý spisovatel, Praha 1969
 Sonety, přeložili Jaroslav Vrchlický a Antonín Klášterský, in: Historie II, Básně, Státní
nakladatelství krásné literatry a umění, Praha 1964
 Sonety, přeložili Břetislav Hodek, Zdeněk Hron, František Hrubín, Erik Adolf Saudek, Pavel
Šrut, Miloslav Uličný, Jarmila Urbánková, Československý spisovatel, Praha 1976
 Sonety, přeložil Zdeněk Hron, Lyra Pragensis, Praha 1986
 Sonety, přeložil Miroslav Macek, Lyra Pragensis, Praha 1992
 Sonety, přeložil Břetislav Hodek, Lyra Pragensis, Praha 1995
 Sonety, Milenčin nářek, přeložila Jarmila Urbánková, Arca JiMfa, Třebíč 1997
 The Sonnets / Sonety, přeložil Martin Hilský, Torst , Praha 1997 (třetí vydání Atlantis 2007)
 Sonety, přeložil Martin Hilský, Vyšehrad, 2003
 Sonety, přeložil Miloslav Uličný, Mladá fronta, Praha 2005
 Sonety / Shakespeare´s Sonnets, přeložil Jiří Josek, Romeo [3], 2008

České překlady Dona Quijota

- Jungmann chtěl přeložit už 1810 (podle Floriana)

- 1840 – Kwěty – Josef Bok
- 1864: první knižní – Jan Pečírka (adaptace na základě Nj adaptace) (ve stejném roce začíná
vydávat i J. Pichl)
→ počešťování : Kychot, Sančo ; zkracuje, komprimuje, odstraňuje co je přebytečné pro č. čtenáře,
adaptační postupy – Mánesovy ilustrace
- Jan Červenka (Calderón), Kristian Stefan (jako 1 z mála umí šp.) – 1868
- J. V. Kabelík – 1897 – adaptace, neumí šp.
- 1900 – J. Pikhart – ze šp., se statí Vrchlického → Don Quijote už na hřebci (správně), ostatní př. :
na kobyle x zaměňuje Halič s Galicií
-

České překlady Bible

Překlady do staroslověnštiny a později do češtiny se vytvářely od okamžiku, kdy se na území Čech a

Moravy dostalo křesťanství a s ním i Písmo. Až na výjimku, kterou je Bible kralická, byly všechny
staročeské překlady Bible vytvořeny na základě nikoli původních textů (hebrejského, aramejského a
řeckého), ale na základě latinské Vulgáty, neboť ta byla oficielně používaným textem katolické
církve od doby, kdy pronikla na Západ a kdy přerušila kontakty s řeckým Východem.

11
Překlady Bible byly velmi důležité pro vývoj českého spisovného jazyka, neboť představovaly
„vznešené použití jazyka“ pro posvátný text. Díky překladům se také vytvořil a ustálil psaný český
jazyk a ze sporu o český jazyk používaný v biblických překladech vznikly i první české gramatiky
(srov. Grammatika česká v dvojí stránce).

První zlomkové překlady

Nejstarší dochované české překlady nejsou celé bible, ale překlady různých úryvků. Z 11. a 12.
století pocházejí tzv. staročeské glosy, tedy glosy vpisované mezi řádky latinské bible. První souvislé
překlady biblických textů (evangelia a žalmy) vznikaly v 13. a 14. století, zvláště v ženských
klášterech, kde byla znalost latiny omezená, a kde tedy byla potřeba porozumění textu v mateřštině
větší.

Dochované žaltáře z této doby pocházejí ze dvou překladových verzí. První (2. pol. 13. stol.) je
dosvědčena v pozdějších textech Žaltáře Wittemberského nebo v glosách tzv. Glosovaného žaltáře.
Objevuje se též v Bibli drážďanské. Druhá překladová verze (pol. 14. stol.) je snahou opravit a
vylepšit verzi první; je doslovnější, bohatší na české neologismy, vyznačují se i větší snahou o
poetičnost. Text je dochován např. v Žaltáři klementinském.

První nám známý překlad evangelií pochází pravděpodobně z Břevnova z přelomu 13. a 14. století.
Je dochován ve zlomcích a vznikl v polovině 14. století.

1. staročeská redakce

Nejstarší známý (bohužel nedochovaný) překlad celé Bible je tzv. Bible leskovecko-drážďanská z
doby okolo roku 1360. Stejnou verzi překladu najdeme i v Bibli olomoucké a v litoměřicko-
třeboňské. Kromě těchto úplných verzí překladu se nám první redakce dochovala u evangelií v
Čtenie zimnieho času (60. léta 14. stol.), v Prorocích kutnohorských či Rajhradských glosách. Do
první redakce se řadí i Matoušovo evangelium s homiliemi.

Překlad byl vytvořen dvěma překladateli nebo skupinami překladatelů. Jeden pocházel patrně z
Břevnova, druhým byl jinamk neznámý pražský dominikán, autor mimo jiné i Života Krista Pána a
Staročeského pasionálu. I tento překlad, podobně jako překlady předchozí, vznikl pro potřeby
ženského kláštera. na to ukazuje mimo jiné například i zmírňování popisu násilných a sexuálních
scén v biblickém textu. Překlad začal vznikat pravděpodobně před rokem 1357, jeho předlohou byla
Vulgáta pařížského typu.

Tato redakce měla velký vliv i na mimočeské slovanské překlady, zvláště na polský. Jeho znalost se
odráží např. v polském žaltáři Jadwigy. Verzi evangelií této redakce najdeme i v latinsko-německo-
českém evangeliáři královny Anny (sestry Václava II. provdané do Anglie, kam si s sebou svůj
exemplář odvezla).

Bible této redakce nebyly obvykle opatřovány prology s výjimkou Genesis, před Matoušovým
evangeliem, obecného prologu k novozákonním listům a obsahů Pavlových listů. Poprvé se překlad
prologů objevuje v Bibli litoměřicko-třeboňské.

2. staročeská redakce

Začátkem 15. století došlo k závažné revizi prvního překladu Bible, čímž se objevuje tzv. 2.
staročeská redakce. Zrevidován byl částečně Starý zákon (od knih Královských dále) a celý Nový
zákon. Mudroslovné knihy byly původně opsány. Do této skupiny patří následující bible: Bible
boskovická (nejstarší, s novým diakritickým pravopisem), Bible Bočkova, Bible litoměřická

12
jednosvazková, Bible hlaholská, Bible moskevská, Mlynářčina bible, Bible Duchkova a další. První
náznaky a části se však objevují již v Bibli olomoucké (epištoly a Skutky apoštolů). Fonetika zůstala
zachována, z jazykového hlediska došlo k částečnému ústupu aoristů a imperfekt. Změny nastaly též
v syntaxi a lexiku.

Žaltář (celkově již třetí staročeský překlad) druhé redakce se promítl opět do polštiny v Žaltář
floriánský.

Mezi biblemi druhé redakce je možné rozlišit tři fáze:

1. Střídání přepracovaných a starých částí (2. a 1. redakce)

2. Různé složení redakcí, přeloženy i knihy mudroslovné (Bible litoměřická jednosvazková)
3. Kontaminace vznikající 3. redakcí, jazykové revize

3. staročeská redakce

Třetí redakce staročeského textu byla vytvořena kvůli potřebě přetlumočení textu Starého zákona.
Jedná se o úplný nový překlad Starého zákona a o revizi druhé redakce překladu Nového zákona.
Tato redakce začala vznikat v okolí Husově okolo roku 1410. Překlad je založena na opraveném
textu Vulgáty pařížského typu. Překlad je dílem jediného autora, vykazuje jednotnou terminologii.
Překladatel omezil aoristy, jeho dílo vykazuje značné množství latinismů a germanismů. Dochází k
vypouštění pomocného slovesa u třetích osob préterita.

Nejstarším známým užitím této redakce překladu je Husova Postilla nedělní (1413), kde ji Hus
kombinuje s druhou redakcí. Třetí redakce pronikala často formou glos. V rámci této redakce vznikly
Bible Padeřova, Bible nymburská a další.

4. staročeská redakce

Čtvrtá a poslední staročeská redakce vznikla za doby Jiřího z Poděbrad nebo Vladislava
Jagellonského, někdy v 80. letech 15. století. Tento český text byl pořízen pro první české tištěné
bible. První český biblický tisk, který vyšel jen 20 let po prvním tištěném vydání latinském (Bible
Mazarinova), byl Dlabačův Nový zákon (před 1487) a český žaltář. První tištěné české bible jsou
Bible pražská, Bible kutnohorská, první v zahraničí tištěná česká Bible benátská, 2 Bible
Severýnovy, Bible norimberská, 5 biblí Melantrichových či Bible Veleslavínova. Objevuje se i
Klaudyánův Nový zákon (1518), který je významný tím, že jako bratrský tisk otevírá dlouholetou
polemiku o biblický sloh a pravopis.

V tisku Bible v národním jazyce je čeština výzamná, neboť spolu s francouzštinou a němčinou jsou
to jediné národní jazyky, v nichž vyšla Bible tiskem ještě před rokem 1501.

Tato redakce je spíše revizí redakce třetí, používá i některé prvky z prvních dvou redakcí. Překlad je
nejednotný, dílem více autorů, více dbá na srozumitelnost než na přesnost (oproti 3. redakci).

Samostatné překlady

Prvním samostatným překladem, dokonce z původních biblických jazyků, byl Blahoslavův Nový
zákon (přeložen z latiny s přihlédnutím k řeckému textu) [1] a následná Bible kralická (1579-1588).
Částečně konkurenční bylo katolické (jezuitské) vydání nového českého překladu, Bible
svatováclavská (1677-1715). Tato bible byla oficielní biblí používanou od té doby v česky mluvících
zemích Rakouské monarchie. Její 3., lidové vydání (na popud Marie Terezie) se nazývá Bible
císařská (1778-1780), 4. vydání ilustrované významnými světovými malíři, Zlatá bible (1884-1894).

13
Moderní překlady

Další překlady již byly tvořeny na základě původních biblických jazků (nebo aspoň s přihlédnutím k
nim) a řadí se mezi moderní české překlady. Všechny pocházejí z 20. století. Z nich nejvýznamnější
je český ekumenický překlad, který začal vycházet v roce 1970, ale celý vyšel až v roce 1979.

14