Platón

Cielom vychovy je podla platona priprava dobrych obcanov, ktori budu zodpovedne a uspesne plnit
svoje obcianske a socialne ulohy

Hlavny doraz kladie na rozumovu vychovu az potom na telesnu, esteticku, mravnu.

Otvoril filozoficku skolu Akademia, kde vyucoval mladysch adeptov filozofie.

Jeho pedagogicka koncepcia je casto chapana ako jeden z prvych pokusov o hlboku reflexiu podstaty
vychovy, snaha o poludstenie a oslobodenie cloveka, jeho sustavne formovanie a plny rozvoj jeho
kognitivnych procesov

Zdôraznuje obciansky aspekt vychovy, ktora ma byt verejna, len pre slobodnych obcanov a su z nej
vylucene zeny.

Aristoteles
Rozvinul platona v dielach Politika, Metafyzika a Etika Nikomachova. Kriticky prehodnotil jeho
filozofiu

V jeho filozofii rozlisuje tri zlozky duse  vegetativnu ( riadi vseobecne procesy zivota), senzitivnu
(umoznuje zakladne funkcie (citenie a chcenie)) a rozumovu (nastroj poznavania a myslenia) 
zodpovedaju nim zlozky vychovy, ktore sa snazi spojit

Cielom vychovy je rozumovy rozvoj jedinca a formovanie jeho moralneho profilu

Obciansky aspekt vychovy ako platon.

Vychovu rozdeluje do troch sedemrocnych obdobi. Do 7r  odporuca vychovu v rodine, zbytok to co

je v prezentacii

Zalozil Lykeion predchodca univerzity, v platonovej skole iba prednasky tu vedecky vyskum.

Aristoteles uvazoval nad metodikou vyucovania mozeme ho pokladat za zakladatela vysokoskolskej

didaktiky.

SPARTA
V 8. - 6. storočí pr. Kr. bola Sparta metropolou helénskej civilizácie a jedným z najmocnejších
gréckych štátov. Disponovala veľkou vojenskou silou, ale darilo sa v nej aj kultúre a umeniu. Sparta je
v tomto období duchovným a kultúrnym centrom. Dôležité miesto vo výchove mal šport a hudba.

Zlom v rozvoji Sparty nastal v polovici 6. st. pr. Kr. Kým iné grécke štáty začínajú v tomto období
zavádzať demokratickú formu zriadenia, Sparta sa vydáva opačným smerom. Moc a vládu majú
vojaci, ktorí sú stále v stave pohotovosti brániť svoju vlasť. Zo Sparty sa stáva čisto vojenský štát. 7
Výchova je úplne podriadená potrebám štátu. V snahe udržať si svoje silné postavenie v rámci
gréckych štátov podriadila výchovu jedinému cieľu – výchove vojaka.

Výchova dieťaťa bola ponechaná rodine do dovŕšenia siedmeho roku. Potom chlapec prechádzal
úplne do rúk štátu. Od siedmich až do dvadsiatich rokov sa o jeho výchovu staral špeciálne na to
určený štátny úradník – pajdonomos. Do veku 12 rokov dieťa bývalo doma, ale bolo povinné
zúčastňovať sa na organizovaných cvičeniach. Po dovŕšení dvanásteho roku dieťa opustilo rodinu a
začalo žiť v internáte, kde všetky výchovné metódy mali za cieľ vychovať z mladého muža odvážneho
bojovníka. Najväčší dôraz sa teda kládol na telesnú výchovu, intelektuálnu formáciu, vedomostiam z
oblasti hudby alebo literatúry bol pripisovaný oveľa menší význam

Výchova dievčat bola takisto podriadená potrebám štátu. Dievčatá sa museli venovať rôznym druhom
športu, aby boli zdravé a fyzicky zdatné. Aj v ich výchove boli dôležitejšie cvičenia a šport, ktoré mali
dievča zbaviť prílišnej jemnosti a krehkosti. Po svadbe sa starali o domácnosť a výchovu detí. Ideálna
sparťanská žena mala byť hlavne schopná porodiť zdravé a fyzicky zdatné dieťa. V sparťanskom
výchovnom modeli je cieľom rozvíjať v človeku od najmladších rokov zmysel pre spoločnosť
(občianska výchova) a viesť ho k poslušnosti. Správny Sparťan mal byť oddaný svojmu štátu, poslušný
zákonom a každému dospelému, ktorého stretol

Dětem ve Spartě byl však již od útlého věku odepírám veškerý komfort i přehnané projevy lásky ze
strany rodiny. Matky se ke svým synům citově nevázaly, věděly, že děti nepatří jim, ale státu, který
jejich výchovu převezme od jejich 7. roku života

Dělení chlapců mělo jistě své opodstatnění a logiku. Chlapci byli děleni podle dosaženého věku do
skupin-družin. S těmi pak trávili celé dny. Vznikala tak samozřejmě nálada neustálé rivality, která je
podstatným rysem tohoto typu výchovy

Ateny
V jednotlivých gréckych štátoch spočiatku existoval podobný systém výchovy a vzdelávania –
dominoval občiansky a vojenský ideál, všetkému bola nadriadená služba štátu. Atény ako prvé
zanechali model, v ktorom výchova slúžila výhradne vojenským účelom. Dôsledkom toho bolo to, že v
gréckom svete začali preberať rolu lídra

V roku 508 pr. Kr. uskutočnil v Aténach Kleistenes reformu. Rozdelil ľudí podľa bydliska na desať fýl,
všetci občania si boli rovní a každý mal právo voliť a zastávať úrady. Najdôležitejším politickým
orgánom sa stalo ľudové zhromaždenie, na ktorého zasadnutiach sa mohol zúčastňovať a predkladať
návrhy zákonov každý dospelý občan. Týmto boli položené základy demokracie. V Aténach bola
najväčšia sloboda, akej sa občania mohli kedykoľvek dovtedy tešiť. Tak nič nebránilo tomu, aby sa z
Atén stalo intelektuálne a duchovné centrum

Prístup k vzdelávaniu a v gréckej kultúre veľmi populárnemu športu bol spočiatku výsadou elity, teda
aristokracie. Demokratizácia aténskej spoločnosti mala za následok, že prístup do gymnaziónu, ale aj
k vzdelávaniu dostali aj širšie vrstvy. Doterajší systém vzdelávania postavený na súkromnom
vyučovaní nemohol uspokojiť zvýšený počet záujemcov, čo malo za následok, že vyučovanie sa stáva
skupinové a môžeme hovoriť o vzniku školy ako inštitúcie (Marrou). Individuálna forma vyučovania
nezanikla hneď, ale skupinová forma sa začala čoraz viac rozširovať. Aténsky model výchovy a
vzdelávania bol spočiatku orientovaný hlavne na telesnú výchovu (beh, hod diskom a oštepom, skok
do diaľky, zápasenie) a hudobnú výchovu. Telesnú výchovu zabezpečoval paidotribes, hudobnú
výchovu kitharista. Gréci šport povýšili na ušľachtilú časť svojho života a vytvorili ideál kalokagatie, v
ktorom išlo o to, aby sa človek stal pekným a dobrým. Agathos (dobrý) predstavuje morálnu stránku a
kalos (pekný) predstavuje telesnú krásu. Povinná vojenská príprava efébia v Aténach sa obmedzila na
dva roky od 18 – 20 rokov.
V Grécku je človek pochopený ako bytosť, ktorá je schopná načúvať poriadku celku, je ho schopná
poznať aj vyjadriť slovom. Je bytosťou, ktorá k svojmu životu potrebuje vedieť, aký je svet v ktorom
žije, aký je zákon, ktorému sa podriaďuje a ktorý k svojej existencii potrebuje. Človek je vymedzený
vo vzťahu k polis. Je človekom len v spoločenstve, v obci, ktorá má svoj nomos, zákon. Zákon obce je
večný, božský, nedotknuteľný a človek nemá právo ho spochybniť, i keby to znamenalo jeho smrť
Kalokagatia (gr. καλοκαγαθία, z καλός κἀγαθός, καλός - fyzicky krásny, καί - spojka a, ἀγαθός -
dobrý) je ideál harmonického súladu a vyváženosti fyzickej a duševnej stránky človeka. Bol
formulovaný antickými Grékmi, pre ktorých bola telesná kultúra integrálnou súčasťou kultúry
spoločnosti.
Tento ideál platil len pre slobodných občanov. Podstatou bolo, že rozvoj duševných schopností
má byť harmonicky spojený s všestranným telesným rozvojom a naopak

Aténsky štát bol jedným z najvyspelejších štátov Grécka. Mal pomerne dobre organizovaný školský
systém. Starosť o výchovu bola vecou rodičov a štát na ňu iba dohliadal. Už Solónove zákony
nariaďovali rodičom, aby posielali svoje deti do školy najskôr po východe slnka a odvádzali si ich pred
súmrakom, aby sa deti vyhli nebezpečenstvu, že sa budú vracať domov potme. Školy boli len
súkromné, a preto dĺžka školskej dochádzky závisela na hospodárskych pomeroch rodiny. Mohli do
nich chodiť však len deti slobodných občanov. Cieľom výchovy bola kalokagatia (kalos kai agathos =
krásny a dobrý) – harmónia tela a ducha.

Boli určené pre chlapcov. Dievčatá boli vychovávané v rodinnom prostredí. Ani pre chlapcov nebola
školská dochádzka povinná, ale obec považovala za vec cti, aby sa jej občania mužského pohlavia
naučili, pokiaľ možno, aspoň základom čítania a písania a aj sirotám, ktorých otcovia zomreli v boji za
vlasť, platila učiteľa. Úplná negramotnosť bola teda v Aténach skôr vzácnosťou.

RIM
Marcus Fabius Quintilianus
Prvy verejny, statom plateny profesor retoriky

Najvyznamnejsi rimsky teoretik vychovy

Dielo Institutio oratoria  ako pripravit dobreho recnika a v com spociva jeho umenie. Ide skor
o pedagogicku prirucku.

Predpoklady dobrého rečníka musí byť aj dobrý človek, vychova cloveka ma predchádzať výchove
odborníka (ma zacat este pred 7rokom dietata), jej cielom je poznanie a mravnost (su vnutorne
spojene)

Vzdelanie ma byt co najvsestrannejsie  gramatika a retorika doplnane filozofiou, ,muzikou

dejepisom.aritmetikou,geometriou, astronomiou,gymnastikou a herectvom, dolezite je aj studium
jazykov  prostriedok ku kultivacii schopnosti vyjadrovania.

Neskor rim ovplyvnilo krestanstvo  z idealu recnika sa stal ideal knaz  pohansky vs krestansky rim

Otec, který chce mít ze svého syna řečníka, by mu měl „věnovat co nejhorlivější péči“ už od útlého
věku. On sám i matka dítěte by měli být vzdělanía měli by dbát na to, aby osoby, s nimiž se dítě bude
stýkat, a které se budou podílet na formování jeho osobnosti, chůvy a vychovatelé, stejně jako
později samotní učitelé, byli co nejlepší, měli dobré mravy a vzdělání a měli by dohlížet pravidelně na
výchovu a vzdělávání svého potomka. Odmítá násilí při vychovávání i ve školách, i přílišnou mírnost.
Dítě má být napomínáno a chváleno, to jsou prostředky vedoucí k pozitivní motivaci dítěte a
podporující zdravou soutěž mezi chlapci. Vzdělávání má postupovat od jednoduššího k složitějšímu a
dítě nemá být příliš zahlcováno, aby se mu studium nezprotivilo, je proto nutno střídat dobu studia a
dobu odpočinku a her, které též mohou být využity, zejména v raném dětství, k učení, k bystření
mysli a získávání nových vědomostí.
Je nutné přistupovat ke každému chlapci jednotlivě, podle jeho schopností a talentu a pomáhat je
rozvíjet. Quitnilian ve svém díle i pečlivě rozebírá jak a čemu by se dítě mělo učit, kdy je vhodné k
výuce daného předmětu přistoupit, metody jak se nejlépe naučit, číst, psát..., úlohu chůvy, rodičů,
učitelů (a jejich ideální vlastnosti) a školy. Zároveň v líčení svého programu na výchovu skvělého
řečníka poodkrývá nedostatky „systému“
. Je povinností otce řádně vést svého potomka a jít mu příkladem, obzvlášť v období dospívání je
důležité, aby rodiče měli pevnou ruku nad svým potomkem, aby nesklouzl k provádění nepřístojností,
typických pro mladý věk. Opět je kladen důraz na pečlivý výběr služebnictva, které bude dítě
obklopovat. Měli by být vybráni ti nejlepší, s nejlepšími charakterovými vlastnostmi, aby se od nich
dítě nenaučilo nepravostem a vulgární řeči a je povinností otce dohlížet na výchovu svého syna. Je
důležité obecné vzdělání, a nemá být zanedbáván ani fyzický trénink, ale nejvyšší metou vzdělání je v
očích autora filosofie. Rodiče mají dbát na vzdělání dítěte a zajistit nejlepší učitele, které si mohou
dovolit. Výchova a vzdělávání formují charakter budoucího občana a dobré vzdělání vede k mravní
skvělosti.

RIM
Jen málo informací poskytuje literatura o výchově dítěte z nižších vrstev. Byla zajišťována členy
rodiny a příbuznými, mohli se na ní podílet i sousedé či přátelé, byla-li nutná výpomoc například s
péčí o potomka, jehož rodič nebo oba zemřeli. Vzdělání ani gramotnost nebylo mezi chudými masami
příliš rozšířené a zahrnovalo spíše předávání zkušeností v rodině (například v zemědělství), nebo
vyučení se řemeslu, případně obchodu, které mohlo probíhat jak v rámci rodiny, tak mohlo být dítě
svěřeno coby učeň mistrovi.
Ovšem otázce řádné výchovy a vzdělání budoucího římského občana vysokých vrstev je v římské
literatuře věnováno poměrně dost prostoru. Otázka výchovy a vzdělání byla čistě soukromou
záležitostí. Plutarcohs v životopise krále Numy uvádí, že, v kontrastu se spartským králem Lýkurgem,
jemuž je připisován tradiční model spartské výchovy, ve vší své legislativní činnosti ponechal
vychování synů v rukou jejich otců, dle jejich vůle a potřeby (ať chtějí mít ze syna zemědělce nebo jej
dát vyučit řemeslu).
Ani v pozdější době není doloženo míchání se státu do záležitostí výchovy nebo vzdělání. O
eminentním zájmu urozených Římanů o výchovu a vzdělání svých potomků v řádné občany, dělající
čest svému otci, rodu a vlasti, svědčí existence teoretických děl zabývajících se výchovou dítěte a jeho
vzděláváním, které mohou sloužit jako „návody“ pro rodiče. Že této literatury byl větší počet, než jaký
se nám dochoval, nasvědčuje Seneca, který se v jednom ze svých filosofických listů zmiňuje o
existenci filosofů, kteří radí muži, jak se chovat k manželce, jak vychovávat děti, jak zacházet s otroky,
které neformují člověka obecně, ale slouží jako jednotlivé praktické návody. Podle Seneky jsou takové
jednotlivé praktické návody zbytečné, neexistuje-li vyšší koncept obecných zásad

Důležitou roli hrál ve výchově syna otec. Většinou se aktivněji ve výchově chlapce začíná angažovat
kolem jeho šestého či sedmého roku, kdy dítě opouští soustavnou péči chůvy a matky a začíná být
vzděláváno, začíná navštěvovat školu. Jako příklad vzorného a dobrého otce uvádí Plutarchos
Catona st., či Aemilia Paula, oba muže, osobně se věnující výchově svých synů.
Cato představuje vzor tradiční starořímské výchovy. „Jakmile začal chlapec chápat, vzal si ho Cato
sám do učení…ačkoli měl vzdělaného otroka Chilóna, který byl učitelem a měl mnoho žáků.
Nepovažoval za důstojné, aby otrok, jak sám říká, plísnil za ucho jeho syna, jestliže pomaleji chápe, a
aby syn za první vědomosti byl zavázán vděčností k otroku.“ Cato sám učil svého syna číst, psát,
základy vědění, zákony i tělesnou výchovu. „Napsal vlastní rukou, jak sám říká i dějiny, a to velkými
písmeny, aby syn měl možnost v otcovském domě získávat poučení o minulosti svého národa… Takto
Cato vzdělával a vychovával svého syna v řádného člověka.“
Aemilius Paulus pak představuje „modernější“ pojetí výchovy. Vychovával své syny „nikoli domácím,
po otcích zděděným způsobem, jak byl vychován on sám,“ ale nechal je vychovávat v řeckých
naukách, s pomocí učitelů jazyků, filosofů, řečníků, ale i sochařů, malířů, cvičitelů koní a psů a
řeckými učiteli lovu. Osobně se účastnil se výuky svých chlapců, nebránily-li mu v tom veřejné
povinnosti.
Příkladem otce osobně dbajícího o výchovu a vzdělání svého potomstva je i Cicero. Aktivně se podílí
na výchově svého syna („Ze všeho nejvíc ale budu dbát o to, abych každý den viděl tvého i našeho
Cicerona, a co nejčastěji dohlédnu na to, co se učí. A pokud mne neodmítne, nabídnu se mu za
učitele; v tom jsem za poslední dobu odpočinku získal nějakou zkušenost, když jsem se věnoval
výchově našeho mladšího Cicerona.“ (Marca)), jemuž později, již coby studentu filosofie v Athénách,
věnuje naučný spis O povinnostech s nadějí a očekáváním, že jeho syn bude následovat příkladu, píle
a snad i slávy svého otce
Jedná se ovšem o příklady, nikoli o obecnou skutečnost v antickém světě. Často to byli spíše
vychovatelé z řad otroků, či najatých občanů nižšího původu, kteří učili dítě těmto základů.