NEIL STRAUSS

HRA
Průnik do tajné společnosti mistrů svádění

Argo
 Neil Strauss
HRA
Průnik do tajné společnosti mistrů svádění

Z anglického originálu The Game, Penetrating the Secret Society of Pickup Artists,
vydaného nakladatelstvím HarperCollins v New Yorku roku 2005,
přeložil Lukáš Houdek.
S použitím ilustrací Bernarda Changa
obálku navrhl a knihu graficky upravil Libor Batrla.
Odpovědná redaktorka Eva Slámová.
Technický redaktor Milan Dorazil.
Vydalo nakladatelství Argo,
Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
argo@argo.cz, www.argo.cz,
roku 2007 jako svou 1010. publikaci.
Vytiskla tikárna Finidr.
Vydání první – dotisk.

ISBN 978-80-7203-905-0

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS

sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice
tel: 226 519 383, fax: 226 519 387
e-mail: odbyt@kosmas.cz
www.firma.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví

www.kosmas.cz
 KROK #1

ZVOLTE CÍL
 Muži nebyli skuteční nepřátelé – byli
spoluoběti, trpící zastaralou mužskou
mystikou, probouzející v nich pocit
zbytečné nedostatečnosti, nemaje kolem
sebe žádné medvědy, které by mohli
zabíjet.
_____________
Betty Friedanová
Ženská mystika
 L
CÍ
TE
OL
ZV
SEZNAMTE SE, MYSTERY

Dům připomínal kůlničku na dříví.

Dveře byly rozštípnuté a vyvrácené z pantů, stěny zvlněné otisky pěstí, te-
lefonů a květináčů. Herbal se z obavy o život ukryl do bezpečí hotelového po-
koje. Mystery ležel zhroucený na koberci v obýváku a brečel. Brečel už dva dny
bez přestání.
Nebyl to obyčejný pláč. Obyčejné slzy by se daly pochopit. Mystery se veš-
kerému chápání vzpíral. A nejen to – vymykal se vší kontrole. Už týden kolísal
mezi okamžiky nezvladatelného vzteku a zuřivosti a záchvaty štkavého, katar-
tického vzlykání. Teď vyhrožoval, že se zabije.
V domě nás žilo pět: Herbal, Mystery, Papa, Playboy a já. Ze všech koutů svě-
ta se za námi sjížděli chlapci i chlapi, aby se s námi vyfotili, potřásli si s námi
rukou, něčemu se přiučili, zkrátka aby byli jako my. Mně říkali Style. Byla to
zasloužená přezdívka.
Nikdy jsme nepoužívali skutečná jména, jen přezdívky. Dokonce i naše ho-
nosné sídlo, stejně jako všechna ostatní, která jsme rozeseli od San Francisca
až po Sydney, mělo svoji přezdívku. Jmenovalo se Projekt Hollywood. A Projekt
Hollywood byl v troskách.
Gauče s desítkami polštářů, lemující sníženou podlahu obýváku, byly potřís-
něné mužským potem a ženskými šťávami a nepříjemně páchly. Bílý koberec
zešednul pod neustálým náporem mladých, naparfémovaných davů, proudí-
cích sem každý večer ze Sunset Boulevardu. Na hladině výřivky se neutěšeně
vznášely cigaretové špačky a použité kondomy. O zbytek se postaralo Mystery-
ho několikadenní běsnění, které vyplašilo všechny spolubydlící. Mystery měřil
dva metry a propadal hysterii.
„Nemůžu ti ani říct, jakej je to pocit,” vykuckával ze sebe mezi jednotlivý-
mi vzlyky, tělo schvácené křečí. „Nevím, co udělám, ale určitě to nebude nic
rozumnýho.”
Nadzdvihl se a praštil pěstí do flekatého červeného čalounění gauče. Siré-
novité kvílení jeho malomyslnosti nabíralo na intenzitě a místnost se plnila

5
ZV
OL
TE
CÍ
L

hlasem dospělého jedince, ve kterém se mazal rozdíl mezi mužem, dítětem

a zvířetem.
Na sobě měl o několik čísel menší zlatě hedvábný župan, který odhaloval jeho
strupatá kolena. Konce pásku dávaly tak tak dohromady uzel a mezi předními
díly županu zela patnácticentimetrová mezera, vyplněná bledou, neochlupe-
nou hrudí, plynule přecházející do splihlých šedých trenek značky Calvin Klein.
Jediným dalším kusem oblečení na Mysteryho rozechvělém těle byla zimní če-
pice, těsně přiléhající k jeho lebce.
Byl zrovna červen, v Los Angeles.
„Tohleto žití…” ozval se znovu. „Nedává to žádnej smysl.”
Otočil se a upřel na mě své rudé, uslzené oči. „Je to jak piškvorky. Prostě ni-
kdy nemůžeš vyhrát. Takže nejlepší je vůbec s tím nezačínat.”
Kromě nás dvou v domě nikdo jiný nebyl. Musel jsem zasáhnout. Mystery
potřeboval utišit dřív, než slzy zase vystřídá vztek. Každý jeho další emoční
cyklus byl horší než ten předchozí. Měl jsem strach, že tentokrát udělá něco,
co už nepůjde vrátit.
Nemohl jsem Mysteryho nechat umřít. Byl víc než kamarád; byl můj učitel.
Změnil mi život, stejně jako tisícovkám mně podobných. Musel jsem sehnat
valium, xanax, vicodin, cokoliv. Popadl jsem svůj telefonní seznam a hledal
všechny, kdo by u sebe mohli mít nějaké prášky – kluky z kapel, ženy po plas-
tické chirurgii, zestárlé dětské hvězdy. Ať jsem ale volal komukoliv, buď neby-
li doma, nebo žádné prášky neměli, nebo alespoň tvrdili, že je nemají, aby se
o ně nemuseli dělit.
Zbývalo poslední telefonní číslo. Patřilo ženě, která stála u počátku Myste-
ryho pádu. Byla to party girl – musela u sebe něco mít.
Katya, drobná ruská blondýnka s hlasem Šmoulinky a energií štěněte ně-
meckého špice, stála za deset minut za dveřmi s xanaxem v ruce a ustaraným
výrazem ve tváři.
„Nechoď dál,” varoval jsem ji. „Nejspíš by tě zabil.” Ne snad, že by si to tak
úplně nezasloužila. To jsem si alespoň tenkrát myslel.
Podal jsem Mysterymu prášek a sklenici vody a čekal jsem, až přestane vzly-
kat a začne popotahovat. Pak jsem mu pomohl do vysokých černých bot, džín
a šedého trika. Byl poddajný jako přerostlé děcko.
„Vezmu tě někam, kde ti pomůžou,” řekl jsem.
Odvedl jsem ho ke svojí staré rezaté Corvettě a vmáčknul ho na maličké přední
sedadlo. Jeho tváří občas zacukal vztek a z očí se vykoulela slza. Doufal jsem,
že vydrží v klidu, dokud neseženu pomoc.

6
 L
CÍ
TE
OL
ZV
„Chtěl bych se naučit nějaký bojový umění,” řekl Mystery docela klidně. „Když
budu chtít někoho zabít, budu aspoň vědět, jak na to.”
Přidal jsem plyn.
Mířili jsme do Střediska duševního zdraví na hollywoodské Vine Street. Byla
to ošklivá betonová krabice, dnem i nocí obležená bezdomovci pokřikujícími
na sloupy veřejného osvětlení, transvestity žijícími z nákupních košíků a dal-
šími ztracenými existencemi, které rozbíjejí svůj tábor všude tam, kde se bez-
platně nabízejí sociální služby.
Uvědomil jsem si, že Mystery je vlastně jedním z nich. Charisma a talent,
kterých měl náhodou dostatek, ale působily na lidi jako magnet, a tak nezů-
stal na světě sám. Mystery měl dva charakteristické rysy, které jsem zazname-
nal skoro u každé rockové hvězdy, se kterou jsem kdy dělal rozhovor: šílený,
posedlý lesk v očích a naprostou nesamostatnost.
Zavedl jsem ho do vestibulu, nahlásil a společně jsme čekali, až na něj přijde
řada v některé z poraden. Mystery seděl na černé plastové židli, s pohledem
katatonicky upřeným na modré ústavní zdi.
Uplynula hodina. Mystery se začal ošívat.
Uplynuly dvě hodiny. Na čele mu naskákaly vrásky, jeho tvář potemněla.
Uplynuly tři hodiny. Spustily se slzy.
Uplynuly čtyři hodiny. Mystery vyskočil ze židle, vyběhl z čekárny a hlavním
vchodem zamířil ven.
Přestože Projekt Hollywood byl tři míle daleko, Mystery kráčel svižně, jako
člověk, který přesně ví, kam jde. Přeběhl jsem silnici a před malým nákupním
střediskem jsem ho dohonil. Chytil jsem ho za ruku, udělal s ním čelem vzad
a po rodičovsku jsem ho přemluvil, aby se se mnou vrátil do čekárny.
Pět minut. Deset minut. Dvacet minut. Půl hodina. Mystery znovu vstal a vy-
razil ze dveří.
Utíkal jsem za ním. Ve vestibulu postávali dva zřízenci.
„Zastavte ho!“ křičel jsem.
„Nemůžeme,“ řekl jeden z nich, „už je venku.“
„To odsuď prostě necháte odejít potenciálního sebevraha?“ Neměl jsem čas se
s nimi hádat. „Kdyby se mi povedlo dostat ho zpátky, sežeňte mu aspoň terapeuta.“
Vyběhl jsem ze dveří a podíval jsem se doprava. Mysteryho jsem neviděl. Po-
díval jsem se doleva. Nic. Rozběhl jsem se na sever k Fountain Avenue, zahlédl
ho na rohu a dovlekl zpátky.
Zřízenci Mysteryho odvedli dlouhou potemnělou chodbou do klaustro-
fobně působící kóje, s podlahou polepenou linoleem. Terapeutka seděla za

7
ZV
OL
TE
CÍ
L

stolem a prstem si rozčesávala spletenec černých vlasů. Byla to sotva třiceti-

letá štíhlá Asiatka s vysedlými lícními kostmi a temně rudou rtěnkou. Na sobě
měla proužkový kalhotový kostým.
Mystery se svezl do židle naproti ní.
„Tak jakpak se dnes cítíme?“ zeptala se žena s profesionálním úsměvem.
„Připadá mi, že nic nemá smysl,“ řekl Mystery a propukl v pláč.
„Poslouchám,“ řekla žena a načmárala si do bloku nějakou poznámku. Pří-
pad byl pro ni pravděpodobně uzavřený.
„Dobrovolně proto vystupuju z genofondu,“ zavzlykal Mystery.
Žena sledovala Mysteryho pokračující zpověď s předstíranou účastí. Pro ni
to byl jen další z magorů, s jakými se tu setkávala každý den. Z jejího pohledu
zbývalo jen zjistit, jestli potřebuje prášky nebo ústavní péči.
„Nemůžu dál,“ pokračoval Mystery, „všechno je marný.“
Terapeutka sáhla nacvičeným pohybem do zásuvky, vytáhla balíček papí-
rových kapesníků a podala mu ho. Když se Mystery natahoval pro kapesníky,
zdvihl hlavu a jejich pohledy se poprvé setkaly. Mystery strnul a chvíli na ni
zůstal tiše zírat – na podobné zařízení byla překvapivě hezká. V jeho tváři se
objevil záblesk života, který ale zase rychle zhasnul. „Kdybych vás potkal jin-
dy a jinde,“ řekl, mačkaje přitom v ruce papírový kapesník, „bylo by všechno
úplně jinak.“
Jeho tělo, jindy hrdě vzpřímené, se teď kroutilo na židli jako převařená špa-
geta. Mystery pokračoval s očima upřenýma do země: „Vím přesně, co bych měl
říct a udělat, abych pro vás byl přitažlivej. Nosím to všechno v hlavě. Každý
pravidlo. Každej krok. Každý slovo. Jenže… teď prostě nemůžu.“
Žena mechanicky přikývla.
„Měla byste mě vidět, když jsem na tom líp,“ popotáhnul Mystery a po krát-
ké odmlce dodal. „Chodil jsem s nejkrásnějšíma ženskejma na světě. Potkat se
jinde a jindy, byla byste moje – o to už bych se postaral.“
„Ano,“ odpověděla žena blahosklonně, „vůbec o tom nepochybuji.“
Neměla nejmenší tušení. Jak by také mohla? Ten vzlykající obr se zmuchla-
ným kapesníkem v ruce byl největší pickuper na světě. To byl prostý fakt, mimo
jakoukoliv diskusi. Během uplynulých dvou let jsem potkal mnoho těch, kteří
se sami za nejlepší prohlašovali. Mystery by je všechny strčil do kapsy. Svádění
žen byl jeho koníček, jeho vášeň, jeho v pravém slova smyslu povolání.
Na celém světě byl pravděpodobně jediný muž, který se mohl s Mysterym mě-
řit. Také ten teď seděl naproti ní. Z beztvaré nekňubovité hroudy mne Mystery
vymodeloval do podoby superstar, abychom společnými silami vládli svůdcov-

8
 L
CÍ
TE
OL
ZV
skému světu. Spolu jsme uskutečnili ohromující pickupy přímo před nevěřícími
zraky našich žáků a učedníků v Los Angeles, New Yorku, Montrealu, Londýně,
Melbourne, Bělehradě, Oděse a jinde.
A spolu jsme teď seděli ve cvokhauzu.

9
ZV
OL
TE
CÍ
L

SEZNAMTE SE, STYLE

Nejsem zrovna atraktivní člověk. Můj nos je v poměru ke zbytku obličeje moc
velký – sice ne orlí, zato s hrbolkem uprostřed. I když nejsem plešatý, označit
mé vlasy za řídnoucí by bylo příliš velkorysé. Temeno mé hlavy pokrývá nedu-
živý porost připomínající chmýří, vyhnaný s pomocí kosmetických přípravků.
Očka mám, řekl bych, prasečí. Nepostrádají sice jiskru, která je ale před zra-
ky ostatních skryta za skly brýlí. S čím jsem naopak spokojen, jsou důlky po
obou stranách čela. I když mi je nikdy nikdo nepochválil, myslím, že dodávají
mé tváří na zajímavosti.
Jsem menší, než bych si přál, a tak hubený, že mě většina lidí považuje za
podvyživeného, a to bez ohledu na to, jak moc jím. Podívám-li se na své bledé
povislé tělo, nechápu, proč by vedle něj měla nějaká žena chtít spát, nebo ho
dokonce objímat. Navazování vztahů tedy v mém případě vyžaduje jisté úsilí.
Nejsem typ muže, kvůli kterému by se ženy v baru významně chichotaly, nebo
kterého by si chtěly odvést domů, když se opijí a dostanou chuť na dobrodruž-
ství. Nemůžu nabídnout ani podíl na své slávě a důvod k vychloubání jako rock-
ové hvězdy, ani kokain a obrovskou vilu jako tolik jiných mužských obyvatel Los
Angeles. Mám jen to, co nosím v hlavě, a do té mi nikdo nevidí.
Možná jste si všimli, že vůbec nemluvím o své osobnosti. Má osobnost totiž
prošla zásadní proměnou. Přesněji řečeno: byl jsem to já, kdo svou osobnost od
základů proměnil. Vymyslel jsem si alter ego jménem Style a Style si během dvou
let vydobyl mnohem větší oblibu, než jaké jsem se kdy těšil já – především u žen.
Měnit svou osobnost a běhat po světě pod smyšlenou identitou přitom nikdy
nebyl můj cíl. Byl jsem vlastně sám se sebou i svým životem spokojený. Ales-
poň do okamžiku, kdy mne jeden nevinný telefonát (všechno vždycky začíná
nějakým tím nevinným telefonátem) přivedl na stopu jedné z nejzvláštnějších
a nejpodivuhodnějších podzemních komunit, s jakými jsem se za svou více než
dvanáctiletou novinářskou kariéru setkal. Volajícím byl Jeremie Ruby-Strauss
(bez příbuzenského vztahu), nakladatelský redaktor, který na internetu na-
razil na dokument pojmenovaný Baličův průvodce, což byla zkrácená verze

10
 L
CÍ
TE
OL
ZV
názvu Průvodce balením holek. Na 150 patřičně žhavých stránkách tu prý byly
shromážděny vědomosti několika desítek pickuperů, kteří si už bezmála deset
let vyměňují své zkušenosti prostřednictvím diskusních skupin na internetu,
a tajně tak přispívají k přetvoření svůdcovského umění do podoby exaktní vě-
dy. Údaje bylo třeba stylisticky upravit a sestavit do podoby souvislé příručky
a Jeremie Ruby-Strauss se domníval, že se na tu práci hodím.
Měl jsem o tom své pochybnosti. Mým cílem bylo psát literaturu, a ne radit
nadrženým puberťákům. Odpověděl jsem nicméně, že mi nic neudělá, když se
na to mrknu.
Jakmile jsem začal číst, můj život se změnil. Baličův průvodce mi otevřel
oči dokonaleji než kterákoliv jiná kniha nebo text, ať už to byla Bible, Zločin
a trest nebo Vaříme s radostí. Nezasloužily se o to přitom ani tak informace,
které obsahoval, jako cesta, na kterou mě přivedl.
Když se ohlédnu za svou pubertou, lituji především jedné věci, která nijak ne-
souvisí s učením, s odmlouváním mámě, nebo s nabouráním školního autobu-
su tátovým autem. Prostě jsem si málo užíval s holkama. Jsem přemýšlivý muž
a každé tři roky si jen tak pro potěchu přečtu Odyssea od Jamese Joyce. Řekl
bych také, že mám přiměřenou intuici. V jádru jsem dobrý člověk a snažím se
neubližovat ostatním. Zároveň se mi ale jaksi nedaří posunout svou existenci
na další vývojový stupeň, protože věnuji příliš mnoho času přemýšlení o ženách.
Dobře vím, že v tom nejsem sám. Hughovi Hefnerovi bylo v době našeho prv-
ního setkání sedmdesát tři let. Přestože podle svých vlastních slov spal s ví-
ce než tisícovkou nejkrásnějších žen světa, nechtěl mluvit o ničem jiném než
o svých třech přítelkyních – Mandy, Brandy a Sandy – a o tom, jak je díky viagře
stále dokáže všechny tři uspokojit (jakoby zárukou dostatečné spokojenosti
nebyly už jeho peníze). Řekl mi také, že když chce spát s nějakou jinou ženou,
mají pravidlo, podle kterého to musejí udělat všichni čtyři společně. Z našeho
rozhovoru jsem vyrozuměl, že ačkoliv měl celý život sexu co hrdlo ráčí, ještě
v třiasedmdesáti si neumí dát pokoj. Kdy to skončí? Když se s tím ještě nevy-
pořádal Hugh Hefner, kdy se to podaří mně?
Kdyby se mi nedostal do rukou Baličův průvodce, mé názory na opačné pohlaví
by se zřejmě stejně jako u většiny ostatních mužů nikdy nepohnuly z místa. Má
startovní pozice byla přitom pravděpodobně ve srovnání s většinou ostatních
mužů ještě horší. Moje předpubertální léta zůstala nepoznamenána hrami na
doktora, holkami, které si nechaly za dolar nakouknout pod sukně, či lechtáním
spolužaček na zakázaných místech. Jako teenager jsem trávil většinu volného
času v domácím vězení, takže když se mi naskytla jediná sexuální příležitost

11
ZV
OL
TE
CÍ
L

za celou pubertu (v podobě návštěvy opilé prvačky s nabídkou orálního sexu),

musel jsem s ohledem na hrozící matčin hněv odmítnout. Na vysoké škole jsem
postupně začal poznávat sám sebe, ať už šlo o věci, které mě zajímají, o mou
osobnost, kterou jsem se vždycky styděl projevit, nebo o partu kamarádů, kteří
rozšiřovali mé obzory drogami a konverzací (v tomto pořadí). V ženské společ-
nosti jsem se ale necítil dobře nikdy. Ženy mi naháněly strach a během čtyřle-
tých studií jsem se na koleji nevyspal ani s jedinou.
Po škole jsem začal pracovat jako redaktor v kulturní rubrice New York Times,
kde jsem postupně získával sebevědomí a důvěru ve své vlastní názory. Na-
konec mi byl umožněn přístup do světa privilegovaných, ve kterém neplatila
žádná pravidla: měl jsem napsat knihu s Marilyn Manson a Motley Crue a vyjel
jsem s nimi za tím účelem na turné. Přestože jsem byl vybaven všemi zvláštní-
mi propustkami, nedostal jsem za celou dobu ani pusu, pokud nepočítám tu,
kterou mi dal Tommy Lee. V té době jsem se víceméně vzdal vší naděje. Někdo
to má, jiný ne. Já jsem byl zřejmě jeden z těch, kteří to neměli.
Problém přitom nebyl v tom, že bych si nikdy nevrznul. Potíž byla, že když
už se mi to občas poštěstilo, udělal jsem ze známosti na jednu noc známost na
dva roky. Nikdy jsem si totiž nemohl být jistý, kdy se to povede znovu. Baličův
průvodce označoval lidi, jako jsem byl já, zkratkou PFU, průměrný frustrovaný
ubožák. Byl jsem tedy PFU – na rozdíl od Dustina.
S Dustinem jsem se seznámil během posledního roku studií. Kamarádil se
s mým spolužákem Markem, falešným srbským aristokratem, který se mnou už
od mateřské školy sdílel osud starého mládence – do značné míry proto, že měl
hlavu jako meloun. Dustin nebyl ani větší, ani bohatší, ani slavnější, ani hezčí
než já nebo Marko. Uměl ale něco, co my jsme nedokázali: přitahovat ženy.
Když nás Marko seznamoval, Dustin na mě velký dojem neudělal. Byl malý
a snědý, s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy a strakatou gigolovskou koši-
lí, rozepnutou o jeden knoflík víc, než by bývalo bylo vhodné. Ještě ten večer
jsme všichni společně vyrazili do chicagského klubu jménem Drink. Když jsme si
odkládali v šatně, zeptal se Dustin: „Nevíte, jestli jsou tu nějaký tmavý kouty?“
Zeptal jsem se ho, k čemu tmavé kouty potřebuje, a Dustin odpověděl, že jsou
to nejlepší místa, kam zatáhnout holku. Pochybovačně jsem nadzdvihl obočí.
Jen pár minut poté, co jsme vstoupili do baru, ale Dustin navázal oční kontakt
se stydlivě se tvářící dívkou, která si povídala se svojí kamarádkou. Pak se bez
jediného slova zvedl a odešel. Dívka ho následovala… rovnou do tmavého kou-
ta. Když se dolíbali a doosahávali, zase se rozloučili; beze slova, bez obligátní
výměny telefonních čísel nebo nesmělého „tak zas někdy“.

12