Dva v jednom

napsala Šárka Fenyková

Tento text je autorským dílem a je chráněn dle autorského zákona. Bez příslušného svolení není nikdo oprávněn tento text jakýmkoliv
způsobem upravovat a užívat. Poskytnutí tohoto textu další osobě za jiným účelem než je jeho divadelní nastudování je povoleno pouze se
souhlasem DILIA. Porušení tohoto zákazu a užití textu bez příslušného svolení je porušením autorského práva resp. práv souvisejících
Osoby a obsazení:
s autorským právem a zakládá občanskoprávní i trestněprávní odpovědnost.

Edita Dvořáková
V případě – mladá
zájmu o užití tohoto textu seherečka
obraťte na těsně
divadelnípo škole,
oddělení energická,
DILIA rázná,
na tel. 266 199 826, nesystematická, a
částečně i nepraktická - TEREZKA
amatérská sdružení se mohou obracet přímo na tel. 266 199 845.

Ladislav Putna – muž ve středním věku, IT specialista se smyslem pro pořádek a

systematičnost - MATĚJ

Leona Veselá – submisivní, naivní mladá herečka, kamarádka Edity - ANIČKA

Norbert Malý – svobodný čtyřicátník, žijící s rodiči, bezelstný, přátelský člověk, kamarád
Ládi - SPEEDY

Vanda Gombi – zkušená herečka protřelá životem - ANIČKA R.

Marta Putnová – bývalá manželka Ladislava, excentrická a teatrální - RICHARD

Míra – mladý režisér, přítel Leony, za usměvavou tváří skrývá až despotického ducha -
MATIAS

Víťa Holík – mladý, hezký hokejista potvrzující všechna klišé, která si umíte představit -
MÍRA

Dvořáková – matka Edity, důsledná ochránkyně „smečky“ - LUCKA

inspektor Hora – rozvážný strážce zákona - JERRY

strážmistr Rychlý – přesný opak inspektora

1
1.scéna

2
Je slyšet odemykání dveří. Do bytu vstupuje Edita a její kamarádka Leona. Obě nesměle
vstoupí. Edita pak zavře dveře, chvíli je úplné ticho – pak se ty dvě na sebe podívají a začnou
ječet jak pominuté.

Edita: Jsem tady!!! Je to moje, chápeš moje.

Leona: Cože? Promiň, nějak mi zalehlo ucho.

Edita: Kašli na ucho, zaplatím ti implantát. (pak se konečně taky uklidní, protože jí dojde, že
za ten byt dala všechny prachy, které měla. Říká už klidně) Vlastně nezaplatím, protože jsem
do toho vrazila všechno, co jsem měla..i to co jsem neměla.

Leona: Pujčili ti vaši?

Edita: Blázníš? Máma vyváděla jak pominutá, když jsem jí oznámila, že se stěhuju do Prahy.
A ještě víc, když zjistila, že nebudu bydlet s tebou.

Leona: Tak už mi to odpusť.

Edita: Ale no jo. Snažím se pochopit, co je na mladým, hezkým, úspěšným a bohatým

režisérovi lepšího než na mě. (pak se obě zahihňají, jak puberťačky)

Leona: Vaří!

Edita: Cože? Né! To už si vymýšlíš Leono.

Leona: No fakt Edit. Od tebe jsem za celý ty roky na kolejích nedostala ani míchaný vajíčka,
ale Míra mi včera udělal čínu.

Edit: Teď teda kecáš. Vajíčka náhodou umím a ve druhým ročníku jsem ti k narozeninám
upekla dort.

Leona: To jako myslíš ten vanilkovej pudink se svíčkou, která do něj zajela dřív, než jsem jí
sfoukla?

Edita: Chtěla jsem ti dopřát a dala jsem víc mlíka. Co to futr vytahuješ.

Leona: Já? Ty jsi s tím začala.

Edita: Ale no jo…kašlem na vaření, herci stejně nejí. Nemají kdy, když pořád zkouší a hrají
ne? A my Leontýno, dobudeme prkna, co znamenají svět a nejen je. Vidím to v růžových
barvách – nejdřív cena Thalie, pak Český lev, brzy na to Oskar a nakonec …

Leona: (skočí jí do řeči, říká to sarkasticky) nakonec světová encyklopedie Whu is Whu.

Edita: Hele nebuď negativní jo? Dneska prosím ne. A jdeme to tady prošmejdit.

Leona: Jak prošmejdit? Copak tys to tady ještě neviděla?

3
Edita: Jasně…že ne!

Leona: Počkej, to mi chceš říct, že sis koupila byt, který jsi před tím ani neviděla?

Edita: Teda Leono, teď mluvíš, jako moje máti. Prostě jsem spontánní…..a co?

Leona: (chce ještě dodat něco o nezodpovědnosti, ale pak si to rozmyslí)….a NIC!

Edita: Vidíš, už jsi zase negativní. Přestaň s tím kázáním a pojď se mrknout na ložnici. (jdou
ke dveřím do ložnice, otevřou je a vejdou. Je slyšet Editu jak nadšeně volá – jů postel, stůl,
knihovna, pak volá Leona, respektive ječí: fůůůj pavouk!!!

Leona vybíhá na scénu.

Leona: Dej to strašný zvíře někam pryč.

Edita: (nese něco titěrného na dlani) Hele tak pozor, je to moje první domácí zvířátko.

Leona: Nech toho a běž ho spláchnout.

Edita: Zavolám na tebe ochránce zvířat.

telefon – volá matka Edity

Edita: (mrkne na displej) Už volají sami!

Leona: Cože?

Edita: Klíd. (bere telefon) Ano mami?!

Dvořáková: Editko, kolikrát ti mám říkat, jak se představuje do telefonu?

Edita: Mami! (chce pokračovat, ale matka jí skočí do řeči)

Dvořáková: Editko, nediskutuj se mnou. Už bydlíš? Nakoupila sis jídlo? Nekoupila sis jen
sladkosti? Máš dost zeleniny? Co máš na sobě? Ten tlustý svetr sis nechala doma. Dávej si
pozor, ať ti nenastydnou vaječníky. Mě je jasný, jak se teď tváříš, takže ti rovnou říkám –
NEDĚLEJ ty KSICHTY!!!.

Edita odloží telefon na stůl?? – někam tak, aby ho hned neviděl Láďa, až vejde a z něj se ještě
ozývá – Doufám, že mi budeš často volat. Mít dítě tak daleko, je pro matku strašný. …zvuk
z telefonu se ztlumí, jde o psychické „vydírání“, pokračuje jen v pozadí a je slyšet dialoga
Edity a Leony.

Leona: Dávej pozor, ať ti to zvíře neuteče.

Edita: Tak jo, pojď radši do té koupelny. (kouká na Leonu, vidí, že je stále ve stresu
z pavouka, pak koukne na pavouka) Už jsi byl někdy v aquaparku? (holky zajdou do
koupelny)

4
Dvořáková: (z mobilu) Tak jo Editko, ty už nic neříkáš. Doufám, že tam sama nepláčeš.
Neboj se, já za tebou brzy přijedu. Tak pa (smrká) papapa. Ňufinky, papinky.

( je slyšet klíč v zámku, na scénu vchází Láďa)

Láďa má s sebou kufr. Odloží ho uprostřed pokoje a dopadne na křeslo. Zvoní mu telefon.

Láďa: Berte? …ahoj. Teprve jsem přišel a ty už vyzvídáš, jaký to tady je. Co? Kuchyň? Jestli
tady mám kuchyň? No jasně…teda vlastně jen takový kuchyňský kout. Ne jiný zařízení tady
není. …Celkově? Hele jsem u výslechu nebo co? Aha jo, že jsem. Víš co? Nebude lepší, když
sem přijedeš okouknout si to sám? Cože? Proč jsem tě nevzal, když jsem tady byl poprvé?
Teď jsem tady poprvé! Jo, prostě jsem potřeboval vypadnout od Marty hned a neměl jsem
kam. Tys nikdy neudělal nic impulzivního nebo co? …Berte? Berte!!! (udiveně kouká na
mobil) Že já raději nedržel hubu, za chvíli ho tady mám. Bert jiný než impulzivní věci
v životě nedělá. (pak se rozhlídne a komentuje to pro sebe) Hm, kuchyňská linka už něco
pamatuje. Křeslo je asi z třicetileté války, bych tak tipl a ta kytka? (nějaký uschlý pahýl)
zřejmě druhohorní kapradina v zakonzervovaném stavu. Nevím, jestli bych neměl dát zprávu
NPU. Ale za ty prachy je to vlastně luxusní bejvák. (vezme kufr a míří do pokoje) Takže Láďo
vítej doma. (zajde)

Z koupelny vyjdou vyděšené holky

Leona: Já jsem nevěděla, že tady budeš mít spolubydlícího.

Edita: blbost! To je můj byt. Asi je to bytař.

Leona: (ironicky) A co tady jako bude krást?

Edita: Co co? Nevím, moji počestnost.

Leona: Nepřeháněj, o tu jsi přece přišla v prváku s Látalem.

Edita: Kušuj! A přikrč se. (obě se plíží kolem zdi, Edita má v ruce štětku na záchod)

Leona: A nezavoláme raději policii?

Edita: Jo a než někdo dorazí, sejdeme věkem.

Leona: Tak co chceš dělat?

Edita: Vůbec nevím. Asi udělám, co mě první napadne!

Vtom vychází Láďa z pokoje, Edita se na něj vrhá a mlátí ho štětkou na záchod.

Edita: Vzdej to násilníku!! Mě nedostaneš!

Leona tomu jen konsternovaně přihlíží, pak bere mobil a volá:

Leona: Policie? Pomozte nám, tady se lidi vraždí štětkami na záchod! Co? Jak se jmenuju?
Leona. Příjmením? Veselá. Bydliště? Proboha, proč vás zajímá moje bydliště? Já tady

5
nebydlím, já tady volám o pomoc. (pak zaklapne mobil a přidá se k Editě) Máš pravdu,
nejlepší je jít vlastní cestou. (Bere kabelku a chce Láďu taky majznout, ale ten se oběma
vytrhne a uteče na druhou stranu pokoje. Drží před sebou koště, které bude opřené
v kuchyňském koutě)

Láďa: Klid jo, klid. Když teď v klidu opustíte můj byt, nebudu to ani nikde hlásit.

Edita: (štětku drží stále výhružně před sebou) Ses posral ne?

Láďa: (reaguje na tu štětku) To byl asi poslední majitel, já tady bydlím teprve ode dneška.

Edita: (teprve teď si to uvědomí, že drží štětku a štítivě ji odhodí – nejlépe do diváků!!) Fůj…
(nejistě k Láďovi) Bydlíte? Jak to chcete dokázat?

Láďa: Proč bych vám měl něco dokazovat?

Edita: Protože já tady taky ode dneška bydlím.

Láďa: Tak moment! Máte kupní smlouvu? (vítězoslavně) Áha.

Edita: Mám!

Láďa: (nevěřícně) Aha.

Edita: (jde ke kabelce a vytáhne úplně zmuchlaný papír, který rozloží a podá Ladislavovi)
Tady

Láďa: (kouká do papíru, pak běží ke své aktovce a vytahuje desky, z nich fólii a z ní ještě
něco – prostě aby bylo už v přístupu k dokumentům jasné, jaké typy se tady potkávají. Kouká
na papír od Edity, pak do svého a znovu k Editě a pak řekne dost překvapeně) Aha. (nabídne
papíry k nahlédnutí Editě, ta si je prohlíží spolu s Leonou)

Edita: Aha.

Leona: Já to nechápu Edit. To jako tady pan…pan …(kouká do papíru a hledá jméno)

Edita: (mávne rukou) Ale to máš putna, jak se jmenuje…

Láďa: (skočí ji do řeči) …Ladislav ne Tomáš.

Edita: Co?

Láďa: Ladislav Putna.

Leona: (vyprskne smíchy)

Edita: (drbne do Leony, pak se sama představí) Edita Dvořáková a tohle je moje kamarádka a
kolegyně z divadla Leona Veselá.

Láďa: Rád bych řekl, že mě těší, ale…

6
Edita: Hm…to si nechte.

Leona: Ty Edit, já nevím, jestli chceš, abych to řekla nahlas, ale myslím, že jste někomu
pěkně naletěli.

Edita: A to jsem tě prosila, abys dneska nebyla negativistická, že!

Leona: (provinile) Promiň.

Láďa: Vaše přítelkyně má bohužel pravdu. Prostě nás pan Drozd pěkně vypekl, když ten byt
prodal dvakrát.

Edita: Ten můj se jmenoval Kos, ale teď už na jménu nesejde. No tak prostě ptáčka předáme
policii a než se to vyřeší, tak vy se někam odstěhujete.

Láďa: Proč já?

Edita: Protože necháte byt dámě.

Láďa: Najednou.

Edita: Co najednou?

Láďa: Mně se líbí, jak vy ženský vždycky vytáhnete Guta.- Jarkovskýho, když se vám to
hodí. Jindy máte plnou hubu keců o emancipaci a rovným přístupu, ale jak jde o ústupky, tak
to vždycky musí chlap, protože žena má přednost. A zrovna ne!

Edita: Ne?

Ladislav: Ne!

Edita: Ale my jsme dvě a máme ze školy základy šermu a bojovýho umění, takže..(mrkne na
Leonu a spolu se postaví do bojových pozic) …bude …boj.

Ladislav: (opět se chopí koštěte)

Zvoní zvonek u dveří…

Ladislav: (vítězně) a máte po boji, krasotinky. Mě přišla posila.

(jde otevřít, ve dveřích stojí Bert)

Láďa: Ani nevíš, jak rád tě vidím.

Bert: (trochu vyčítavě) Aha! Ale do telefonu to znělo, jako že tě otravuju.

Láďa: Blbost, přišel jsi právě včas.

7
Bert: No, vidím, zahajovací večírek? Ale koukám, že je to tady jak u Suchánků. Ještě, že Bert
nepřišel s prázdnou. (vytáhne láhev) Nepředstavíš nás?

Láďa: Jo. (směrem k Editě) Kudlanka a její kamarádka.

Bert: (chce se seznamovat, nic nechápe, natahuje ruku k Editě) Já jsem Nor…

Edita: (zlostně k Láďovi) Když Kudlanka, tak to ještě něco zažiješ. (sebere Norbertovi láhev)
Pojď Leontýno…(a odejde zlostně do pokoje).

Bert: Ta je teda vostrá. Nějaká nová známá?

Láďa: Jo, znám ji asi 10 minut a už si tykáme. Vidím náš vztah v růžových barvách.

Bert: Myslel jsem si, že chceš mít po rozvodu chvíli od ženských klid.

Láďa: Víš, Berte, to je můj osud. Jsem prostě magnet.

Bert: (celou dobu nechápe situaci a tak nevnímá tu Láďovu ironii, prohlíží si byt) Teda Láďo,
to bych taky potřeboval.

Láďa: Co? To křeslo? Si ho vem…

Bert: …být magnet na ženský. (dál šmejdí) Tady je koupelna? Můžu? (nečeká na odpověď a
vejde do koupelny a tím zmizí ze scény)

Láďa: (povzdechne si) Jenže já nejsem magnet na ženský, ale na průsery… (a zajde za
Bertem do koupelny)…

Scéna končí ve tmě a hudebním předělem, během něhož se musí upravit scéna na zabydlenější
pokoj…jako že o několik dnů později

2.scéna
Scéna začíná tím, jak Edita na kuchyňské lince loupe salátovku, přitom mluví do telefonu.

Edita: Hele je to peklo! Bin Ládin mě buzeruje za každej chlup na umývadle. Je fakt, že jsem
dala průchod své nespoutanosti, protože mu to nehodlám usnadňovat, ale kolikrát mě peskuje
i za věci, o kterých nemám ani tucha, že jsem je chtěla nechat rozbordelený…(je slyšet
odemykání) ..Leono končím, IT (í tý) expert je tady. Čau.

8
Láďa: (vchází, hned u dveří se zouvá a odkládá kabát na věšák, snaží se Editu ignorovat –
Zatím!!!)

Edita: (taky dělá, že si Ládi nevšimla, doloupe okurku, neuklidí slupky a nechá je na
kuchyňské lince, když míjí po cestě do svého pokoje Láďu, významně si kousne do okurky…
pak zajde)

Láďa: (přijde bez řečí k lince, vezme slupky, jde ke dveřím Editina pokoje, otevře je a hodí je
dovnitř) Něco sis tady zapomněla, Kudlanko.

Edita: (přijde evidentně rozhozená se slupkou na hlavě) Tak to už trochu přeháníš ne?

Láďa: Myslel jsem, že sis dělala pleťovou masku a zapomnělas ji na lince.

Edita: Á pan vtipnej.

Láďa: …a pozornej…si zapomněla dodat.

Edita: (ironicky) Hm, naprostej miláček. Já se fakt divím, že tě ta tvoje manželka pustila
k vodě.

Láďa: To já pustil ji.

Edita: Aha. (ironicky) Chudinka, určitě si teď někde rve vlasy žalem. Co provedla? Zaprskala
při každým čištění zubů zrcadlo nebo neměla do hladka ustlanou postel? Ne počkej, určitě
mačkala pastu od prostředka že.

Láďa: Ne, neměla systém v ukládání potravin do ledničky.

Edita: (hraný údiv) Nešťastnice, jak jen mohla. (pateticky) „Mor na její další pokolení“ Já se
dopustit takového prohřešku, chodím kanálama.

Láďa: Ty se nemusíš bát. (nahlédne do ledničky) Ten TVUJ kečup a hořčice jsou srovnaný
raz dva. (nevzrušeně) Jo a nepřehrávej, za tenhle výkon by tě na nezávislé scéně nepochválili.

Edita: (už to v ní bublá, chvíli se snaží v sobě ovládnout vztek, ale pak to nevydrží) Tak
poslouchej ty IT (aj tý) suchare, mě, mě neurazíš, protože mě může urazit jen..jen opravdovej
chlap a ne taková karikatura mužství, co musí mít voňavý mejdlíčka v prádle, srovnaný jídlo
v ledničce podle velikosti a barvy a vyžehlený spoďáry.

Láďa: A mě zase nebude režírovat život podprůměrná herečka, která neumí ani bezchybně
citovat Shakespeara a myslí si, že intelektuál se pozná podle toho, že si i na záchodě čte
Freuda nebo Stanislavského.

Edita: Lepší než ty tvoje komiksy Star Trek a Y-Men.

Láďa: X-Men. Jak si můžeš pamatovat divadelní texty, když si nezapamatuješ ani tak krátkej
název jako je X-Men.

9
Edita: Protože si nechci pamatovat nic, co souvisí s tebou!!

Láďa: Tak se odstěhuj a zapomeň na mě jednou pro vždy!!

Edita: Ty se odstěhuj!!

(je slyšet zvonek)

Edita: Ty srágoro, ani pohádat se neumíš. Zase posila co? Kamarádíček z vaření?
(Edita jde otevřít, za dveřmi ale nestojí Bert, ale dva policisté v civilu)

Hora: Dobrý den, inspektor Hora (ukazuje služební průkaz) to je strážmistr Rychlý.
Vyšetřujeme ten údajný podvod. Doufám, že jsme nepřišli nevhod.

(Rychlý se hned vecpe do bytu a začne si rozbalovat sadu na sbírání otisků prstů)

Edita: Vy..vy? Jak to víte, že jsme byli podvedeni?

Hora: Tak celkem jednoduše. Kontaktoval nás pan Putna. Předpokládám, že to budete vy ne?
(otočí se na Láďu)

Láďa: Ano, inspektore. Těší mě, jsem rád, že to začala policie okamžitě řešit.

Rychlý: Šéfe, chcete otisky i těch dvou?

Hora: Pro jistotu ano, díky Pete (kolega se jmenuje Petr, ale chce, aby se mu říkalo Pít, hraje
si trochu na americkýho detektiva) (k Editě a Láďovi) Je to jen formalita. Pochopte, musíme
mít vaše otisky k porovnání s těmi, co se tady najdou.

Edita: Jasně, cokoliv, jen když to rychle vyřídíte.

Rychlý: Šéfe a DNA?

Láďa: Není to už trochu moc? Vyšetřujete podvod ne vraždu ne?

Hora: To nikdy nevíte. Začne to podvodem a vyklube se z toho kostlivec ve skříni. Co si

budeme povídat, skoro každý tam nějakého má. (chce být jako vtipný)

Edita: (posměšně k Láďovi) Tenhle tam má jen komínky.

Rychlý: Šéfe a co..(přitočí se k Horovi a šeptá mu něco do ucha a přitom ukazuje na Láďu,
je celkem jasné, že se ptá na to, zda nemá L. odebrat i vzorek spermatu)

Hora: Rychlý, brzděte! Tak závažný případ to zase není…

Rychlý: No jak myslíte, já jsem si říkal, abychom se nemuseli vracet.

Láďa: A nezajímá vás spíš průběh našich schůzek s tím podvodníkem a takové věci?

Hora: Tak poslyšte, na určování vyšetřovacích priorit jsem tady já. Vy jste vyšetřovaný.

10
Láďa: Já jsem především poškozený, oběť – chápete?

Hora: To tvrdíte vy.

Rychlý: Šéfe, nějak se cuká, von nebude asi úplně čistej. Já bych vzal pro jistotu i vzorek
krve na toxikologickej rozbor co?

Edita: No jen si ho proklepněte, strážmistře. Mně se zdál podezřelej od prvního dne.

Hora: A mně se zdáte podezřelá zase vy. Jak to, že jste byla údajně podvedena a doteď jste to
nenahlásila?

Edita: Nebyl čas.

Hora: Aha. Banálnější odpověď nemáte? A máte vy vůbec alibi na večer 25. srpna mezi
22:00 a 22:15?

Edita: Co je to za blbost? Jak to s tím souvisí?

Hora: Aha. Rázem se karta obrací, že? Kolego, nechte si něco od slečny napsat na posudek
grafologem.

Rychlý: Hned šéfe, jen co dokončím ten odběr krve. (chce se vrhnout na Láďu, ten když ho
zmerčí se stříkačkou, začne zdrhat)

Do toho zvoní Horovi telefon

Hora: Příjem! …ale šéfe, jsme v akci….rozumím, počká…Rychlý? Co dělá Rychlý? Ale nic,
nemějte obavy, mám ho pod kontrolou. Jistě, za pár minut u vás. Končím.
Pete, odcházíme.

Rychlý: Ale šéfe, ještě nemám ten vzorek.

Hora: (otráveně) Teda dneska vám to nějak trvá, jděte se bodnout.

Rychlý: Provedu! (otočí se a píchne jehlu do sebe) Au.

Hora: Rychlý? Peete? Petře? Co děláte?

Rychlý: Plním rozkaz.

Edita mu ochotně pomáhá, vytahuje kapesník, utírá krev.

Hora: To snad není možný. To byl idiom.

Rychlý: Jo byl to idiotskej rozkaz, ale….

Hora: Prosím vás jdeme. (bere Rychlého a lifruje ji ze dveří, pak se podívá na Editu a Láďu)
A s vámi se ještě uvidím. Já se vrátím…(významná pauza) brzy. (pak za ním zaklapnou dveře)

11
Edita: Jo a s ním přijde i zákon.

Láďa: Bože chraň, když chce někdo „pomáhat a chránit“!

(je slyšet klepání, Láďa otevírá, ve dveřích stojí ještě Hora a Rychlý)

Láďa: Tak brzo jsme vás teda nečekali.

Hora: Nechte si to laskavě jo. Nebo vám napařím urážku úřední osoby

Rychlý: (se mezi tím protáhne do bytu a balí kufřík s nářadím a vzorky) Mám to, šéfe.
(odejdou)

Láďa: Teda ještě chvíli a musel by mi napařit napadení úřední osoby.

Edita: Hm, škoda, třeba by tě zavřeli a já bych měla od tebe pokoj. (pak se otočí a práskne za
sebou dveřmi do svého pokoje)

Láďa: (volá za ní) A víš, že to není špatný nápad. Asi je ještě dohoním a roztrhám tomu
Horovi blok. Všechno bude lepší než sdílet jeden byt s tebou!! (pak vezme kabát a vyjde ze
dveří)

3. scéna
Hudební předěl je i časovým předělem. Děj se odehrává jiný den. Na scénu přichází Edita,
vede s sebou Leonu a Vandu. Venku evidentně prší, protože přichází s deštníky.

Edita: (přichází a telefonuje) Ano, mami. Ne mami. Jasně MAMI! Zavolám. (položí telefon a
dodá) Někdy, určitě. (pak se rozhlídne, kouká, že Vanda už nakráčela dovnitř) Holky
nezouvejte se, jako doma, jo?

Leona: No já nevím Edit, venku je docela marast a ten tvůj „í tý“ to tady má naklizený.

12
Vanda: (k Leoně) Uvolni se miláčku, když si hostitelka nedělá vrásky, proč bys to měla řešit
ty. (projde byt, světácky ho shlédne a pak se posadí na křeslo, vyndá si cigaretu a zapálí si)
Smí se tady kouřit ne?

Edita: No jasně.

Vanda: (nabízí Editě a Leoně cigaretu)

Leona: Ne, dík.

Edita: (Edita nekouří, ale nechce se před protřelou kolegyní shodit) No já…mě to zakázal
zubař.

Vanda: A proč?

Edita: Strašně po tom žloutnou zuby….říkal.

Vanda: Tak si zajdeš na bělení ne?

Edita: Nemám kdy.

Vanda: Miláčku, na takový věci si ale musíš najít čas. Jinak seš za pár let v branži úplně
vyřízená.

Leona: To je fakt, mě to Míra taky připomíná, abych o sebe pečovala, že rolí pro tlustý a
ošklivý herečky je málo a většinou jsou dávno dopředu obsazený těma, co aspoň umí hrát.

Edita: Teda Leontýno, jestli ti to říkal takhle, tak je to magor a ne přítel.

Leona: Když Míra to se mnou myslí dobře, snaží se mě motivovat.

Vanda: (k Editě) Je to režisér, tak si nebere servítky. Tady ale vidíš, jak to ve skutečnosti
chodí. To je furt talent talent…všechny oblastní divadla jsou narvaný talentovanýma
herečkama. Když míříš dál, musíš vědět jak na to. Co vyzdvihnout, co potlačit (gesty
nazvedává prsa, vytahuje si tvář, jako že potlačit vrásky…) Za kým zajít, co mu nabídnout
(říká to až lascivně)

Edita: Ty myslíš, jako úplatky? U divadla? A z čeho?

Vanda: Hele drahoušku, ještě na tobě budu muset zapracovat. Nebylo by něco k pití?

Edita: Jasně, voda, šťáva, kafe, čaj….(pak koukne na Vandu a je jí jasný, že tak to nemyslela)
…totiž (kouká v kuchyni co tam má Láďa) ještě bych tady měla víno – bílé – Veltlín a
nebo..nebo..vodku.

Leona: Já si dám čaj.

Vanda: Kuřátka moje, jednou vás mám něco naučit, tak zapomeňte na čaje. Dáme si třikrát
vodku a dost řečí.

13
Leona: Když Míra to určitě pozná…a…bude se zlobit.

Edita: Tak to ti naliju dvojitou. Ať se ten tvůj krásnej, bohatej a úspěšnej režisér třeba
zblázní. A přespíš u mě.

Vanda: To je řeč, tak se mi to líbí.

Leona: (je trochu dotčená) Hele Edit, to že ty se svým chlapem nevycházíš, ještě neznamená,
že zničíš vztah i mě. Ty žárlíš, že s tebou nebydlím a že mě má někdo rád!

Edita: Tak za prvé, Bin Ládin, není můj chlap a tobě nic neničím, ty to zvládáš sama. Dyť se
podívej co se z tebe za tu krátkou dobu, co bydlíš u Míry, stalo. Máš normálně nervy na
pochodu, pořád se hlídáš, abys něco neudělala jinak, než jak to schvaluje „pan režisér“.

Leona: Tohle nebudu poslouchat. (bere si věci a odchází) Pěknej večer Vando.

Edita: Co děláš? Leono neblázni. (Leona zabouchne dveře) Vidělas to?

Vanda: Jo, jste obě tak trochu v prdeli. To s sebou nese to emočně nevybouřené mládí.
(vyfoukne kouř cigarety, vezme si skleničku s vodkou) Nech to bejt. Třeba je ve fázi, kdy si
sama něco ujasňuje a jen to nechce slyšet od jiných. (pozvedne skleničku k přípitku) Tak na
naše kariéry ne? (obě se napijí) A teď mi řekni, co ten kretén, co tady s tebou bydlí, jak to
pokračuje? Jsem napnutá.

Edita: To já bych radši poslouchala nějaký divadelní rady.

Vanda: Chceš radu? Vyprdni se na ztělesňování podle Stanislavského a čerpej inspiraci

v životě. Tak a teď ten tvůj „Ajťák“

Edita: On není můj.

Vanda: Ale no jo, to už jsem slyšela.

Edita: No co ti mám povídat, je to mamlas, ale drží se. Snažím se mu z hloubi své nespoutané
duše ukázat, jak ležérního stylu jsem v bydlení a domácnosti schopná a on…Nádobí mi nosí
neumyté do pokoje, umyvadlo v zájmu sebezáchovy umývá a moje hadry jen bez řečí
vždycky smete na hromadu uprostřed pokoje. Myslím, že ho to strašně točí, ale dělá, jako že
nic a tím paradoxně šíleně vytáčí mě.

Vanda: Je rozvedenej co?

Edita: Jak to víš?

Vanda: To je jasný, má školu z manželství. Léta praxe a odříkání holka, udělají svoje. Vím, o
čem mluvím.

Edita: Cože? Ty jsi byla vdaná, Vando?

Vanda: Třikrát….ale žádnej neobstál.

14
Edita: Proč? (napůl spiklenecky, napůl jako že ví) ..všem šlo akorát vo to jedno co?

Vanda: Přesně ….o teplý večeře.

Edita zrovna pije a trochu jí při té větě zaskočí…

Edita: Hm, tak to bys s Ládinem nemusela mít strach. On strašně rád vaří. Dokonce normálně
chodí i na nějaký kurzy nebo co. No prostě „í tý“

(je slyšet, klíče v zámku)

4. scéna

Edita: Á to bude naše kuchtička

Láďa: (vejde, za ním jde Bert, Láďa si všimne mokré stopy od dveří, začichá a je mu jasný,
že v bytě se kouří, hodí strašný pohled na Editu a pak na Norberta) Dělá si ta holka ze mě
prdel?!!

Norbert jen pokrčí rameny...

Láďa: (je v rauši) Ne nedělá...protože si ze mě dělá DVĚ prdele!!! (křičí na Editu) Co to tady
provozuješ? A co je tohle za vyžilou kreaturu?? Proč tady hulí?

Vanda: (se šarmem, foukne Láďovi kouř do obličeje) Asi byste měl taky začít, dost to
uklidňuje. (podá mu ruku) Vanda Gombi.

Láďa místo ruky vezme Vandě cigaretu a významně ji típne.

Norbert je ovšem okouzlen a vrhá se k Vandě.

Bert: Těší mě. Norbert Malý.

Láďa: Navíc, absolutně nechápu, proč máš pořád potřebu se roztahovat na mé polovině bytu.
A už mě to fakt unavuje, takže jestli okamžitě, ale okamžitě nevypadneš i s tou svou pouští

Bert: (skočí mu do řeči, je uchvácen Vandou) GoMbi..jmenuje se Gombi.

Láďa: Mě je to jedno. (jde ke dveřím do pokoje, otevře je) Já jen říkám, že jestli hned
nevypadnou z mé poloviny bytu, tak volám policii!! (Láďa vytáhne mobil)

(zvonek)

Láďa: Copak, pozvala sis ještě Kalahari? (jde otevřít. Ve dveřích stojí Hora s Rychlou, ale
tentokrát převlečení za pochůzkáře) No vida, konečně jste někde včas.

Edita: Nepřeháníš to už trochu? Tys na nás fakt zavolal policii kvůli cigaretě a špinavé
podlaze?

Vanda: Teda to je úroveň!

15
Bert: Ty Láďo, chci být na tvé straně, ale není to fakt zbytečně hysterický řešení.

Láďa: Co všichni blbnete, copak jsem telepat? ..jsem ani neodblokoval klávesnici.

Hora: To je ale překvapení co?

Rychlý: (vytahuje klepeta) Tak kterýho prvního inspektore?

Hora: Kolikrát vám mám říkat, že díky vám už nejsem inspektor!!! A nechte si tu aktivitu
nebo za chvíli nás stáhnou z terénu úplně a budeme obsluhovat skartovačku v archivu.

Láďa: To jste vy? No jistě – inspektor Hora. Nesete nám nějaké zprávy k průběhu
vyšetřování?

Rychlý: (k Horovi) Tak toho bereme jako prvního ne? Nepozná, že nejste inspektor, napaříme
mu třeba urážku úřední osoby. (jde k Láďovi a začne mu nasazovat pouta)

Edita: (dostane záchvat smíchu) Ty jo, Vando, tak tohle nevymyslíš!! To je fakt nejlepší fót
večera. (vezme sklenku, ťukne si s Vandou a obě se se smíchem svalí na křeslo, případně jiné
sedátko)

Bert: (k Rychlému) Promiňte, to bude asi nějaké nedorozumění, proč On?

Rychlý: Nebojte se, na vás se taky dostane. (přitom ukáže zásobu pout)

Hora: Kolego! Tady nejsme v Bronxu, nechte ty pouta, těmhle napaříme jen pokutu.

Rychlý: Jste si jistej? (vidí, jak se Hora tváří) …

Hora: Chlape! Povídám nechte toho, nebo půjdete pokutovat pejskaře!

Rychlý: …tak snad se tolik nestalo (zastrkuje želízka a může si u toho brblat)…to je na hovno

Hora: (vytahuje pokutový bloček) A vy zaplatíte 1000 Korun.

Láďa: Kdybych neznal tady tu...tu kudlanku (ukazuje na Editu) byl byste mou nejhorší noční
můrou vy! Za co???!!!!

Hora: Za rušení nočního klidu.

Láďa: Jakýho nočního klidu? Vždyť je půl osmé.

Hora: No právě! V Událostech dávají téma dne a vaši spoluobčané se nemohou dívat.

Bert: To nechápu? Někdo si stěžoval?

Rychlý: Naštěstí jsme tomu předešli tím, že jsme to tady začali řešit včas. Že jo šéfe.

Láďa: A ven!! Okamžitě všichni!

16
Hora: To vás bude mrzet, pane.

Láďa: Jestli neodejdete dobrovolně, bude to mrzet vás! Ještě znám svý práva, a i když žijeme
v době legislativní džungle, policejní buzerace ještě není uzákoněná.

Rychlý: Šéfe, vono to není přidaný do zákona o ochraně ovzduší?

Láďa: VEEEN!!! (vyrazí Horu i Rychlého, pak otevře opět dveře do Editina pokoje) A vy
taky. Počítám do tří a pak...

Edita: (k Vandě) a taťuldovi dochází dech, začíná vyhrožovat. Pojď, uděláme si mejdlo u mě.

Vanda: (když prochází kolem chlapů, řekne nejdřív Bertovi) Čau čertíku bertíku, ráda jsem tě
poznala (pak k Láďovi) Když se rozčílíš, seš docela sexy.

Láďa: A ven! Totiž dovnitř!!!

(pak za holkama zabouchne dveře a zhroutí se do křesla) Odpouštím svý bývalý ženě!

Bert: Hele Láďo, já už ti to chci dávno nabídnout. Vykašli se na to a pojď bydlet k nám.

Láďa: (ironicky) Myslíš jako do garsonky s tebou a tvými rodiči?

Bert: Co máš proti našim?

Láďa: ...ale nic....

(z pokoje je slyšet smích, pak vykoukne Vanda – je mírně přiopilá)

Vanda: Hele ítý (vyprskne smíchy) máš tady nějakej koridor, kterým je povoleno chodit na
záchod?
(nečeká na odpověď a vydá se vrávoravým krokem ke koupelně) Připadám si tady trochu jako
při ilegálním přechodu hranic. (zajde na záchod)

Láďa: Berte, beru to zpět, možná, že ten tvůj návrh ještě příjmu.

Bert: (Láďu neposlouchá a kouká na dveře od koupelny za Vandou) Cože? Návrh? Myslíš, že
bych jí měl udělat nějakej návrh?

Láďa: Komu?

Bert: Taky jsem si všiml, že po mně jede.

(je slyšet spláchnutí, pak Vanda vychází z koupelny)

Vanda: (k Bertovi) Vzduch je čistej? Můžu? (vydá se na cestu zpět a přitom zavávorá)

Bert: (zachytí Vandu a vede ji do pokoje) Vy můžete skoro cokoliv.

Vanda: Dík cukrouši. (pak ho chce zatáhnout do pokoje) Pojď, nekaž si večer s kyselou
okurkou a pojď na laskonky

17
Bert: (už jednou nohou v pokoji) Promiň, Láďo.

Láďa: Jen si běž, kam tě srdce táhne. (pak vstane a jde do koupelny, ze které přinese kýbl s
hadrem a dá se do úklidu) Nejlepší terapie je terapie prací. (jak se posunuje – hadr má na
koštěti – tak couvá a ani si nevšimne, že ze svého pokoje vycouvala Edita, oba postupují vzad
až do sebe vrazí)

Edita: (v úleku) sorry

Láďa: (současně s Editou) Promiň

pak se zatváří vyděšeně, je to jejich první omluva za celou dobu...

Láďa: Řekla jsi to, co si myslím, že jsem slyšel?

Edita: To byl reflex. Do někoho jsem vrazila, tak jsem se omluvila. (dělá ramena) Jsem
nevěděla, že jsi to ty.

Láďa: (ironizuje) Jo, to zní logicky, pořád se nám tady někdo promenáduje, co kdybys
vrazila třeba do Hory a on tě zato poslal do cely předběžného zadržení.

Edita: nono..tys taky řekl promiň.

Láďa: Hele, tak to vrátíme o krok zpět. Znovu do sebe vrazíme a vynadáme si jo?

Edita: Tak jo.

(oba jdou zpět – jeden ke dveřím do koupelny, druhý k pokoji a začnou couvat, když do sebe
vrazí, otočí se na sebe a...)

Edita: Promiň.

Láďa: Teď jsi to udělala zase. Hele kontroluj se, nebo ti zakážu pít. (a sebere jí láhev) a proč
vůbec nejsi ve svým pokoji.

Edita: Je tam trochu těsno...

Láďa: Aha. Tak to jsi bezdomovec. (a začne vytírat, Edity si nevšímá)

Edita: Ládine, přece mě nevyženeš na noc ven.

Láďa: Ne. Ještě je volná koupelna.

Edita: (trochu s prosíkem) Láďo...a co když ti pomůžu uklízet?

Láďa: Ještě před chvílí jsme tady na sebe řvali jak manželé těsně před rozvodem a teď ve
mně chceš vzbudit soucit?

18
následuje etuda, při které dělá Edita na Láďu psí oči a snaží se nějak přidat k úklidu…Láďa
se to snaží ignorovat, ale je vidět, že je to těžký

Láďa: A dost….Nic na mě nehraj!

Edita: Já nic nehraju, prostě se chci usmířit. Je to tak nepochopitelný?

Láďa: Nemáš kde spát co? Tak se lísáš.

Edita: Taky se na to můžu vykašlat! (naštve se a jde do koupelny, práskne za sebou dveřmi)

Láďa: (nejdřív začne zase uklízet, ale nedá mu to, mrskne s hadrem o zem) Kurnik šopa, jestli
mám todle zapotřebí. (jde ke dveřím do koupelny, otevře je a říká Editě) Pojď sem..no tak
Edito, netrucuj a pojď. (nechá otevřené dveře do koupelny a jde ke kuchyňské lince, kde
vezme dvě skleničky a nalije do nich trochu alkoholu z láhve, kterou před chvílí zabavil
Editě).

Edita: (pomalu vychází z koupelny)

Láďa: (nabízí jí skleničku)

Edita si bere skleničku – taková trapná pauza, jestli si budou ťukat, nebo ne…nakonec se
Láďa napije rychleji než si stihnou ťuknout

Láďa: Ty se fakt jmenuješ Edita? Nebo je to umělecký jméno?

Edita: Máma miluje hudbu, tak nám s bráchou vybrala jména podle svých oblíbenců.

Láďa: Aha. A brácha je Gilber (žilbér...pozn. Podle Becouda – taky fr.).

Edita: Ne...Tonda.

Láďa: Tak to nedopadl tak zle…promiň.

Edita: no...jsme Dvořákovi.

Láďa: (neví co říct) ...ale tak jsou horší jména, ne? (chce tu svoji zvláštní poklonu nějak
zachránit) A jak ti vlastně mám říkat? Edito je takový tvrdý. Co jen Dito?

Edita: Tak ne. Tak mi říkala třídní na základce. Za celých pět let nepochopila, že je to úplně
jiný jméno.

Láďa: Tak ti budu říkat Éďo.

Edita: (chvíli se na Láďu dívá a pak se rozesměje) tak jo, Láďo. (konečně si ťuknou, pak jim
Láďa dolije)

v té chvíli je slyšet výbuch smíchu z ložnice – na scénu se vypotácí Bert – kouká, co by si vzal
v lednici…

19
Láďa: Jako doma, Berte, jen se nežinýruj (říká to ironicky)

Bert: (nepochopí ironii) Dík. Seš fakt kamarád. (když nic nenajde, vezme Láďovi z ruky lahev
a odejde)
rozhostí se trapné ticho…další konverzace vázne

Edita: Proč ses vlastně rozvedl?

Láďa: A jéje…konverzační nouze.

Edita: Tak promiň, nemusíš mi to říkat

Láďa: ….tak…znáš to…

Edita: …neznám…

Láďa: ….hm...nepřekonatelné názorové rozdíly….

Edita: …aha…

Láďa: Kecy…prostě nejdřív jsme spolu mluvili moc a dost nahlas a pak vlastně vůbec, takže
nás vyděsilo i to, když jeden z nás řekl ahoj.

Edita: ...(už trochu připopile) Ty si ze mě děláš srandu...

Láďa: (taky už je trochu přiopilý) né fakt. Jednou jsme se náhodou sešli při cestě z práce u
výtahu v našem domě a pozdravili jsme se a pak jsem se své ženy zeptal, do jakýho jede
poschodí...

Edita: No tak to ji muselo pořádně naštvat.

Láďa: Je to horší. Řekla: „ do třetího a vy?“

Edita: To je tak smutný...(začne natahovat)

Láďa: Nebul cíťo....

Edita: Když já jsem strašně emotivní...(vzlyká Láďovi na rameně)

Láďa: Tobě tak ještě někdy něco řeknu. (začne Editu neuměle poplácávat po zádech –
stydlivě, spíš jako otec, který neví jak utišit dospělou dceru).

5. scéna
Tma, hudební předěl, během kterého se dvojice přesune na pohovku nebo jiné místo, kde
Láďa přespává, Láďa si sundá tričko a kalhoty – má jen nátělník a trenky a Edita si sundá
ponožky, když se opět rozsvítí světlo, leží pod dekou.

Edita: (vzbudí se, trochu kolem sebe šátrá a najednou našátrá Láďu a zařve) uáá...

20
Láďa: Co, co je, co se děje?

Edita: (vyskočí ze společné postele a kouká se, jestli je oblečená, pak zjistí, že je naboso) Kde
mám ponožky?

Láďa: Vím já? Asi někde tady. (rozespale šátrá kolem sebe v posteli/na pohovce).

Edita: Jak to, že je nemám na nohách?

Láďa: Éďo, promiň, ale máš po ránu vždycky tak divný otázky? (našel ponožky a tak vstává,
Edita si všimne, že má jen nátělník a slipy)

Edita: Nevstávej (zakryje ho dekou) já, já si jdu pro čistý ponožky (couvá) k sobě.
(zapomněla, že tam je obsazeno, takže vejde a hned zase vyběhne, zavře a opře se o dveře)
Vlastně to počká.. (v tom jí někdo začne narážet dveřmi do zad)

Bert: (snaží se dostat z pokoje, když Edita uteče od dveří, vpadne dovnitř, je značně rozespalý
a viditelně neupravený, uvidí Láďu) Teda to byla jízda, kamaráde. (pak koukne na Editu, pak
znovu na Láďu) Nestrádal jsi beze mě ne? (koukne na hodinky) Ty jo, průšvih. Naši už si asi
všimli, že jsem nebyl v noci doma.

Láďa: Klid Berte, je ti čtyřicet.

Bert: No právě. Už jsme si na sebe hodně zvykli. Tak já letím. Čau. (rychle za sebou zavře
dveře)

Vanda: (vypotácí se ze dveří, drží se za hlavu..evidentně to včera vážně přehnala, v puse má

cigaretu, ještě nezapálenou a hledá sirky) …

Edita: (koukne na Láďu, pak vezme Vandě cigaretu z pusy) promiň, tady se nekouří. Nechceš
raději kafe?

Vanda: (rozhlídne se a vidí, že Láďa je jen v negližé a myslí si, že Edita a Láďa se dali
dohromady) Aha...tady se nekouří...od dnešní noci, že? Já to chápu a gratuluju zlato, asi jsi
měla lepší volbu. Ten čertík bertík...(mávne rukou, jako že to nestálo za to) ...nomen omen.
Nebudu rušit. Tak někdy... (zavře za sebou vchodové dveře).

Edita: (evidentně rozhozená) Tak já se jdu převlíknout. (zajde k sobě do pokoje)

Láďa: Konečně prostor. (slyší, jak Edita tříská se skříněmi)…hm…hotová reklama na ticho.
(vzdychne a odchází do koupelny)

Edita: (Vyjde z pokoje, má čisté tričko a ponožky, bere rychlovarnou konvici a chystá snídani
– pro dva)

Láďa: (vyjde z koupelny a začne uklízet deku na spaní, přitom se s Editou na sebe dívají,
každý ale ve chvíli, když si myslí, že ten druhý se nedívá)

Edita: Dáš si kafe nebo čaj?

21
Láďa: Nemusíš mi chystat snídani.

Edita: V pohodě, dělám si taky, tak můžu něco zalít i tobě.

Láďa: A chleba si taky děláš běžně na dva talířky?

Edita: No tak se snažím být milá. (má na krajíčku)

Láďa: (pochopí vážnost situace, vezme Editu a posadí ji na pohovku) Proč?

Edita:...nechci být jen tak... na jednu noc.

Láďa: …Edo, probudila ses oblečená?

Edita: Jo, ale...

Láďa: Ale co?

Edita: Tak ty myslíš?...že jako ...nic?

Láďa: Já to vím!

Edita: (viditelně ožije) Fakt? Jé dík Láďo. (a vlepí Láďovi pusu na čelo - od radosti, pak běží
zpět ke kuchyni)

Láďa: (pro sebe) Teda snad.

Edita: (neslyšela to) Už to ale skoro mám, tak fakt si nedáš se mnou?

Láďa: Tak jo, dej, co máš.

Edita: Kafe a chleba s máslem. (podává to Láďovi)

Láďa: Hm. Kulinářský zážitek.

Edita: (nepochopí tu ironii v Láďově hlase a už se cpe) Že? Já to taky říkám. Úplná mana
nebeská.

Láďa: (ochutná kafe a vyprskne) Ty mě chceš zabít, Maryšo?

Edita: (bezelstně) Proč, když jsme se právě usmířili?

Láďa: Že jsi mi to kafe osolila.

Edita: Jejda, fakt? To jsem se asi přehmátla v poličce. Promiň. Tak já ti udělám nový...chceš?

Láďa: To je dobrý, seď. Já už nemám na kafe chuť. (ukousne si krajíc)

Edita: Hele Láďo a co to všechno teď vlastně pro nás znamená?

22
Láďa: No já doufám, že nic moc. Nechceš se mnou bydlet napořád ne?

(oba se na sebe podívají a pak řeknou současně)

Edita, Láďa: Néé!!!

Láďa: No to se mi ulevilo. Teda, ne že by to bylo tak strašný, totiž chtěl jsem říct, že když mě
zrovna nemlátíš štětkou na záchod a nenadáváš mi, tak je to s tebou snesitelný....(dost se do
toho zamotal)

Edita: Ty jsi odborník na komplimenty, Láďo co?

Láďa: Já tohle prostě neumím. Tak prakticky jo? Na začátek si určíme nějaký pravidla a
budeme čekat, až se pohne policejní vyšetřování.

Edita: Pravidla? Jako, že svý hadry si mám nechávat jen u sebe v pokoji a umývat po sobě
hrnky..a tak?

Láďa: Vidíš, jak jsi vnímavá. No tak ruku na to (etuda s přehazováním talířů v rukách) ...a já
jdu do práce. Tak ahoj a moc tady nezlob.

Edita: Bez obav, máme přece pravidla.

Láďa odchází do práce, Edita odloží nádobí od snídaně na linku a chce odejít do svého
pokoje, pak se ale vrátí a začne po sobě uklízet...do toho už jede hudba a celá scéna se
ztlumuje.

6. scéna

Jiný den, Láďa přichází z práce, vejde do bytu a potěšeně se rozhlédne. Pak nakoukne do
ledničky a zjistí, že je taky srovnaná, vytáhne z ní kastrůlek a postaví ho na sporák. V tom
přichází Edita.

Edita: Ahoj.

Láďa: Ahoj. Nějak brzy ne?

Edita: Zapomněla jsem si něco doma, tak jsem si říkala, že to ještě mezi zkouškou a
představením na otočku stihnu. (jde si pro to do pokoje)

Láďa: Kolik máš času? Nedáš si se mnou hovězí na houbách s rýží?

Edita: Ne dík, mám v ledničce okurku.

Láďa: Prosím tě, jak můžeš být živá jen z okurek?

Edita: To víš, divadlo je řehole, nesmím přibrat.

23
Láďa: To je pitomost. Moje nejoblíbenější herečky byly Růžičková a Míla Myslíková.

Edita: Jo jasně, a když začali po revoluci vysílat pobřežní hlídku, díval ses na ni kvůli Davidu
Hasselhofovi, že?

Láďa: (ironicky) Mě se líbí, jak nás vy ženský máte přečtený...všichni chlapi jsou prostě
nezodpovědní bordeláři, co je zajímá jen sex a to ještě jen s prsatou blondýnou.

Edita: Chceš připomenout, jak zareagoval tvůj kamarád Norbert, když tady potkal Vandu?

Láďa: Připouštím, že Bert nám tu pověst trochu kazí. Budu si s ním muset promluvit. (mezi
tím rozdělil jídlo na dva talíře a teď jeden podává Editě) A ty si sedni a jez.

Edita: (ještě se snaží protestovat) Ale...

Láďa: Hele nemel a jez. Dělám to v sebeobraně. Když jsi hladová, býváš protivná.

Edita: No promiň....(pustí se do jídla) ...Nemysli si, že když teď máme příměří, že se budeme
nějak moc to...

Láďa: Co??

Edita: Kamarádit.

Láďa: Tak toho se nebojím. Nemáme moc společných témat, krom toho, že si oba přejeme,
aby už chytli toho podvodníka a my dostali zpět svoje prachy.

Edita: Taky si myslím...my jsme jako den a noc.

(chvíli oba mlčky jí)

Edita: Fakt nenajdeme ani jedno normální, společný téma?

Láďa: Co čteš?

Edita: scénáře, někdy psychologii – hodí se mi to. A ještě životopisy slavných, nebo
Viewegha, Pottrovou...

Láďa: Hm...já scifi, literaturu faktu a kuchařky

Edita: Co koníčky?

Láďa: To, že chodím na kurz vaření víš, pak už jen práce...

Edita: Trochu nuda ne?

Láďa: Tak mohl bych ti říct, že se zajímám o divadlo, film a rád sportuju.....

Edita: (pookřeje) no vida...

24
Láďa: ...ale nebyla by to pravda.

Edita: Aha. Takže bys to řekl, jen pokud bys chtěl, abych na to zabrala?

Láďa: Tak nějak.

Edita: Hele a to vám chlapům stojí zato dělat se před ženskou lepší než jste?

Láďa: (pohrdavě) Jako byste to vy nedělaly. Nejdřív jste všechny holky do nepohody a stačí
pár měsíců a chlap si nesmí ani svobodně prdnout, abyste to hned nekomentovaly.

Edita: (pohoršeně) No jestli měříš kvalitu partnerky počtem nekomentovaných prdů...

Láďa: To byl příměr, Edo!! Ale je fakt, že časem ti sto a jeden prd může vztah úplně rozložit.

Edita: Hele nezlob se, ale tahle debata je fakt na prd.

Láďa: A víš co, já mám pocit, že jsem si konečně po dlouhé době normálně pokecal.

Edita: Hm...tak dík za večeři, já musím běžet.

Láďa: Ty Edo, já mám ještě jednu to...

Edita: (skoro vyděšeně) Co??

Láďa: (neochotně mu to vychází z pusy, jen to tak zašumluje) prosbu.

Edita: (zaslechla to, ale chce si to vychutnat) Cože?

Láďa: Že bych tě chtěl o něco poprosit...

Edita: Tak popros.

Láďa: Jasně...chápu...no jen si to vychutnej, však já si to ještě vyberu.

Edita: To klidně můžeš, ale teď popros.

Láďa: Prosím tě, Edito, potřeboval bych zítra volný byt.

Edita: Aha, chápu, nějaká avantýra, co? Proč jsi to neřekl hned, nejsem nepřející.

Láďa: Ale houby. Příjde bejvalka. Musíme se domluvit na nějakých porozvodových

záležitostech. Chci, aby to proběhlo v klidu, bez obecenstva. Proto se nechci scházet v
kavárně. Ona jak má publikum, tak jede...héérečka. (pak si uvědomí co před Editou řekl)
Promiň.

Edita: To je dobrý, chápu, nemáš rád divadlo. Tak jo. Kdy můžu přijít?

Láďa: Jsme domluvení na čtvrtou, dýl jak dvě hodiny to spolu nevydržíme, to mám
odzkoušený, takže v šest máš volno. Dík.

25
Edita: Tak platí a teď už běžím. Čus a dík za véču taťko. (vezme věci a mizí)

Láďa: Já ti dám taťku jezinko...

7. scéna
hudební předěl, děj se odehrává o den pozdeji

na scéně je Láďa, který ještě připravuje na stůl nějaké občerstvení

(zvonek) Láďa jde otevřít, ve dveřích stojí exmanželka Marta, za ní mladý, vysoký, urostlý
přítel Víťa

Marta: Teda co to je za barák? Nejezdí vám tady výtah, víš to?

Láďa: Milá jako vždy!(zavře Víťovi před nosem) Domy do čtyř nadzemních pater nemusí
mít výtah a tento dům tudíž výtah vůbec nemá. Mimo to, bydlím ve druhém patře.

Marta: Zase nejchytřejší! (všimne si, že s nimi vevnitř není Víťa) Ale že jsem nepřišla sama
sis nevšiml. (jde Víťovi otevřít)

Láďa: Ten patří k tobě? Myslel jsem, že ti jen do toho druhého patra vynesl kabelku.

Marta: Cccc….Můj přítel Vítek Holík, střední útočník první pětky Dejvických draků.

Vítek: (žvejká) Víťa, zdravím.

Láďa: (moc si ho nevšímá) A to je co?

Marta: No hokejovej tým ne? Ale tys byl vždycky sportovní ignorant.

Láďa: Prosím tě, od kdy hrají Dejvice hokej?

Marta: (k Víťovi) No neříkala jsem to? A s tímhle jsem žila 18 let.

Víťa: (k Láďovi, snaží se být kamarádský) My teprve stavíme mančaft ..Já to tady Martičce
pořád říkám, že to nemá zmiňovat. Snad až budu hrát za nároďák, ale zatím...

Marta: A Víťa bude! (přitulí se) Je vážně dobrej.

Víťa: (jako skromně) No tak vím jak udělat kličku do bekhendu (předvádí to) a jak vystřelit
na svatyni...chápeš?

Láďa: (jen kroutí hlavou)

Víťa: ...jako na bránu ne? A když do toho dáme všichni trochu toho srdíčka a přidá se i
štěstíčko, tak na konci sezóny hrajeme vo postup.

Láďa: (ironicky) Do třetí pralesní. Chápu. No tak to držím palce.

26
Víťa: Dík (plácne ho do zad) Hele a prosím tě, kde tady máte střídačku? (zasměje se..myslí
záchod)

Láďa: Co?

Víťa: No dyť víš ne? Jako kde tady chodíte s pískem?

Láďa: (jen konsternovaně hledí a pak natáhne ruku směrem k záchodu) Tam.

Víťa: (opět plácne Láďu po zádech) Dík. (pak zajde do koupelny)

Láďa: Prosím tě co to je??????

Marta: Žárlíš co? Má figuru, charisma, bojovýho ducha.

Láďa: Charisma? Víš ty vůbec, co ten pojem znamená? A kolik mu je? Má už za sebou aspoň
střední?

Marta: Vůbec nechápu, proč bych se ti měla zpovídat.

Láďa: Prosím tě, pojďme to vyřídit, ať to máme jednou pro vždy uzavřený.

Marta: Moje řeč. Asi jediná, kterou máme ještě společnou.

Marta a Láďa si sedají, vytahují papíry a vtom je slyšet klíč v zámku a vchází Edita

Edita: (je strašně vyděšená, telefonuje) Leono!! Jak mám být asi klidná? Prostě přijeď, ano?
Dík. (omluvně se kouká na Láďu) Já vím, já vím, promiň.

Marta: (k Láďovi) Ale? Křepelička? Má už za sebou devítku?

Láďa: (nejdřív vyděšeně hledí, ale pak se chytne Martiny poznámky a napadne ho, že Editu
představí, jako svoji přítelkyni) To je v pořádku Edo, pojď dál, rád bych tě představil. (k
Martě) Chtěl jsem tě šetřit, aby sis nepřipadala hloupě, ale vidím, že si nemusím dělat násilí.
Takže tohle je moje Edita. Co bylo v divadle, lásko? Edita je herečka, přetahuje se o ni
Národní s Vinohradským...že miláčku.

Edita chce něco říct, ale Láďa jí ohne v pase a velmi teatrálně políbí, pak jí ještě v záklonu
říká...prosím tě promiň, když to teď sehraješ, udělám, co budeš chtít (a zase jí postaví)

Láďa: (k Martě) Nezlob se, je to silnější než já. Edo, to je moje bývalá žena Marta. Ale teď
už je to putna, že?

Marta: Trapáku.

Edita:(neví co říct) Jo…moc mě těší. (odtáhne Láďu stranou, může udělat druhou „jako“
líbací scénu) Ládine, mám problém, žene se sem moje matka na kontrolu. Potřebuju, abyste
vyklidili byt.

27
Láďa: (Editě do ucha) To nepůjde. (pak teatrálně) Promiň. Je to neovladatelný.

Ze záchodu vyleze Víťa.

Láďa: A to je současná ozdoba mé ženy. Vítek ..promiňte jak jste to říkal?

Víťa: (žvejká, podává ruku Editě) To máš jedno, prostě Víťa. Zdar.

Edita: Mě je to vážně trapný, ale mám před opravdu těžkým konkurzem a musím se připravit.
Zapomněla jsem o tom tady Láďovi říct.

Marta: Tak chápu, že byste byli raději sami, ale tu chvilku, než vyřídíme těch pár papírů, to
snad vydržíte, ne?

Edita: Vy to nechápete, tady jde o život.

Marta: S Ladislavem šlo o život vždycky. Málo kdo o tom ví víc než já.

(zvonek)

Edita: (v pokoji) Kdo je?

Marta: Takhle vítáte hosty vždycky?

Leona: (za dveřmi) To jsme my.

Edita: Uf. (otvírá dveře) Holky změna plánu, tohle bude hromadná zkouška.

Leona: (vchází společně s Vandou a hledí na dav v pokoji) No ty kráso!

Vanda: (k Editě a Leoně) Klid. Na beznadějný situace jsem expert. To vyřešíme stranou 63!
Dámy a pánové, prosím o pozornost. Jsem divadelní režisérka Van…

Edita: (skoří jí do řeči): Dam.

Vanda: Ano. To je moje umělecké jméno Van Dam. (pak mrkne na Editu a může ještě
polohlasem dodávat Jean Clode?? .- jako ve smyslu, jak moc umělecké má to jméno být??) A
připravuji tady Editu na casting na zahraniční film točený pro HBO.

Marta: (zatleská) No né. To bude jistě pokračování Hry o trůny!

Víťa: Hustý a kdo s kým hraje?

Editě zvoní telefon

Edita: Prosím, Dvořáková.

matka Dvořáková se objeví mezi lidmi v sále: Editko? To jsem já, snad vidíš, kdo ti volá ne?
Prosím tě, kudys mě to poslala? Nejsem si úplně jistá, ale obešla jsem nějaký blok a jsem na
stejném místě, jako před chvílí.

28
Edita: (k Vandě) Přidej! (pak do telefonu) To není možný. A šlas doleva, doprava, doprava,
doleva? A nebo doprava, doleva, doleva, doprava?

(během tohoto hovoru se snaží Vanda rozdat papíry, které přinesla část scénáře Snu noci
svatojánské…má jich málo, takže je různě lidem dává a pak bere a dává je někomu
jinému..etuda)

Dvořáková: Říkalas doprava, rovně a pak znovu doprava.

Edita: No tak to je jasný. To je úplně špatně. To jsi měla jít..

Dvořáková: Editko, nepanikař a neboj se, maminka si poradí. (v sále si vybere osobu, které
se začne vyptávat na adresu, může donutit člověka zprovoznit GPS a ukázat jí
směr….improvizace) Editko, jsi tam? Tak si představ, že mám ten tvůj dům celou dobu před
sebou! Za minutku jsem tam.

Edita: (zaklapne mobil) Jde sem!

Vanda: Vážení. Honem na svá místa. Držte se textů a nechte hrát hlavně Editu, jde sem paní
z castingové agentury.

Marta: (k Láďovi) No to jsem na Křepeličku zvědavá.

Láďa: Já spíš na paní z agentury.

Vanda: Připravte se, AKCE!

Víťa: (hvízdne na prsty, všichni se leknou, nejvíc Leona)

Leona: Šmarja, co děláš?

Víťa: Říkala akce, nevidím píšťalku, tak jsem chtěl pomoct.

Vanda: Takhle by to nešlo. Akce je povel pro Titánii. (ukazuje na Editu) Tak ještě jednou,
soustřeďte se. (je ticho) AKCE!

(zvonek)
všichni se opět vyděsí, Edita vypískne.

Vanda: Tady se opravdu nedá zkoušet! Kdo to byl teď?

Víťa: Dveře! No fakt, já to nebyl…já jsem..(kouká do scénáře) Hrachový semínko.

Láďa: (pro sebe) To je debil. (pro ostatní) Hrachový květ. Já jsem semínko – hořčičný.

(zvonek)

Marta: (myslí to ironicky) A za dveřma je asi Oberon.

29
Víťa: (nechápe, ale kouká do scénáře) A jo. Tady se to píše, v závorce – Oberon v pozadí,
neviděn.

Edita: (zoufale k Leoně – šeptem - divadelním) To bude moje máma.

Leona: (k Editě) Klid. Soustřeď se na Titánii. (jde ke dveřím a otevírá, Dvořáková se hrne
jako velká voda, dveře zůstanou otevřené)

Dvořáková: Tak jsem tady.

Edita jí nesměle zamává, na to dá Vanda rychlý pokyn – následující texty musí odsýpat větu
po větě, s tím, že Edita dělá v přednesu dramatické pauzy..aby bylo textu rozumět, ale aby to
vypadalo, jako že obě scény probíhají současně.

Vanda: Akce!

Edita: (text Titánie) Pojď drahý…

Leona: (strašně rychle stranou vysvětluje Dvořákové) Paní Dvořáková, to jsem ráda, že vás
vidím.

Edita: (jako Titánie) …sedni na kvetoucí trávu…

Dvořáková: (je ráda, že Leonu vidí) Leonko!

Edita: (text Titánie) Chci roztomilá líčka hladit tobě.

Leona: My tady zkoušíme, paní Dvořáková.

Edita: (text Titánie) a věnčit růžemi

Leona: Je to děsně důležitý

Edita: (text Titánie) …tvou hebkou hlavu.

Leona: To je divadelní režisérka (ukazuje na Vandu), Edita bude hrát hlavní roli.

Edita: (text Titánie) A zlíbat krásné…

Dvořáková: A nebude to hambatý?

Edita: (text Titánie) ….dlouhé uši obě.

Leona: Je to klasika.

Vanda: Klubko. Kdo je Klubko?

Leona: Já. (hledá ve scénáři, ještě mrkne na Dvořákovou) Shakespeare. (pak si s Dvořákovou
vymění neverbální signály – jako aby máma držela pusu a palce dceři, Dvořáková přitaká,
protože klasika je klasika)

30
Leona: (jako Klubko) Kde je Hrachový květ?

Víťa: Zde!

Láďa: (přistrkuje mu scénář) Tady.

Víťa: Já mám svůj.

Láďa: Tak do něj koukej. Máš říct „tady“.

Víťa: A jo. Tady.

Leona: (jako Klubko) Podrbej mě na hlavě, Hrachový květe.

Víťa: (hrne se k Leoně, protože je to hezká holka) Takhle?

Leona: (Snaží se nevypadnout z role) Kde je musjé Pavučinka?

Marta: Tady! (teatrálně směrem k Dvořákové) Tady jsem rozmilý Klubko…ano JÁ! Já
Pavučinka. Tak jemná a přitom tak SILNÁ.

Láďa: Dyť máš říct taky jen TADY.

Edita: (hází zoufalé pohledy na Vandu i Leonu)

Vanda: Stop! Držte se prosím textu.

Dvořáková: (pro sebe) No ta ženská to té mé holce ještě zkazí. (nenápadně se přibližuje

k Martě)

Vanda: Znovu od Klubka.

Leona: (přidušeně) Kde je musjé Pavučinka?

Dvořáková: (bokem odstrčí Martu) TADY!

Marta se zvedá ze země neschopná slova…ale akce pokračuje

Leona: Musjé Pavučinko, dobrý Musjé, seberte své zbraně do rukou a zabijte mi čmeláka
s červenými stehýnky….

Dvořáková: Prej klasika - Sodoma Gomora to je!

Láďa: (pro sebe) To nedopadne dobře.

Marta: Jestli tahle je z castingové agentury, tak já jsem Merylin.

31
Leona: (stále se ještě snaží zachraňovat situaci a pokračuje v textu, do toho jí Víťa stále
nějak jemně drbe na hlavě nebo případně i na zádech ) …a dobrý musjé, přineste mi z něho
medový váček a jen se mi v boji tuze moc neuhřejte

otevřenými dveřmi vchází režisér Míra

Leona: A dobrý panáčku, dejte pozor, aby se ten medový váček neroztrhl, to bych nerad.

Míra: Já ti dám panáčka!

Leona: (vypískne) Míro!

Míra: Tak ty nemáš čas si přečíst moji novou hru? Teď už vím proč!

Leona: Já ti to všechno vysvětlím, lásko.

Míra: Není co. Prostě ti nejsou mý umělecký aktivity dost dobrý. (na Víťu) A já asi taky ne!
Přestaň ji osahávat!

Marta: (na Dvořákovou) Jo! A vy už se ke mně taky nepřibližujte!

Dvořáková: Až nebudete ohrožovat kariéru mé dcery! (Dvořáková se ožene kabelkou a trefí

Martu, to odstartuje „bitvu“ – Míra honí Leonu, Víťa Míru, Marta se pere s Dvořákovou,
Vanda scénářem, mlátí obě. Edita a Láďa se tisknou k sobě a zděšeně hledí na to
panoptikum)

vstupuje Hora a Rychlý!

Rychlý: (píská na píšťalku, tím dav utiší. Pak k Horovi) Já vám říkal, že je to na zásahovku!

Hora: Všichni jste zatčeni! Za násilné střety! A jestli se mě dotknete, tak i za napadení úřední
osoby.

Rychlý: A za nepovolenou demonstraci!

Hora: Dobrý, Rychlý! Jsou vaši!

Rychlý: Díky šéfe. (vezme provaz, jeden konec dá Horovi do ruky a se zbytkem oběhne
skupinu, všechny tím sváže) Vychytávka šéfe….moje.

Láďa: (křičí) Máme svoje práva

Hora: Jo, máte právo nevypovídat!

tma – konec první části!!!!

--------2. polovina hry-----

32
 1. scéna

(na scénu vchází Láďa a Edita – vracejí se z policie, oba jsou viditelně unavení, mohou mít i
natržené tričko, Edita rozcuchané vlasy, Edita dosedne na pohovku, Láďa jde k lednici,
vezme si pivo, rozdělá ho a dosedne vedle Edity…napije se a mlčky podá pivo Editě…oba
koukají tupě před sebe do lidí)

Láďa: Fiasko

Edita: Hm

Láďa: Ze Shakespearovy komedie se vyklubalo celkem slušný antické drama. Ale musím
uznat, že tvoje máma má páru.

Edita: Chvíli jsem se bála.

Láďa: Já ne, ta by se dostala z čehokoliv.

Edita: Já se taky nebála o ni, ale o ty policajty.

Láďa: Nakonec nás ale díky ní pustili. Ten hysterák, při kterým chrlila paragrafy…to byl
výstup na Oskara. Je právnička?

Edita: Ne…. Naštěstí. Jinak už by na mě určitě poslala Probační službu… Všechno to má ze

seriálů.

Láďa: A nepomohla by nám vypátrat i toho podvodníka?

Edita: Hele, Láďo, moji mámu z toho vynech. Ta se o tom podvodu nesmí dozvědět. Ta se
nic nesmí dozvědět. Víš, co mi dalo práce ji přesvědčit, aby mě sem nedoprovázela, že to
zvládnu? Jak bylo těžký ji nechat při tom, že tady bydlím sama?

Láďa: No jo…ale policajti nám asi už nepomůžou.

Edita: No po tom, co Marta pokousala Horu asi fakt ne.

Láďa: Hm…jak říkám – fiasko.

Edita: Láďo, my si musíme nějak pomoct sami.

Láďa: (ironicky) Tak tomu říkám nápad!

Edita: Ale já to myslím vážně. Co kdybychom ten byt prodali.

Láďa: Jako za tu půlku prachů, co na tom utržíme, si každej koupíme leda kabinku na
veřejných záchodcích.

Edita: Tak já nevím. Ale přece nemůžu doživotně tvrdit mámě, že tady bydlím sama, když
ten byt sdílíme a co až ho budu chtít sdílet s někým….

33
Láďa: Počkej, co jsi říkala?

Edita: (omluvně, ale sebevědomě) Jako promiň, ale je ujetý, abys na mě žárlil.

Láďa: Ale s žárlením jdi do háje, to mě už dávno nebere. Říkala jsi sdílet?

Edita: No, říkala….

Láďa: To je výbornej nápad Edo! My musíme rozjet nějakej sdílenej byznys. Na to dnes lidi
slyší, to se chytne. Vyděláme prachy a pak to teprve prodáme!

Edita: Hm…

Láďa: Geniální! Jen vymyslet, co budeme sdílet.

Edita: A to na mě nežárlíš ani trochu?

Láďa: Tohle na vás ženských taky miluju! Nikdy nevíte, co chcete. A máte talent točit se na
nepodstatných detailech.

Edita: Ok. Asi Martu začínám chápat. Pojďme se rychle domluvit, ať to tady spolu nemusíme
sdílet moc dlouho.

(zvonek)

Láďa: Néé, teď ne! Kdo sem zase…

Edita: Budeme dělat, jako že nejsme doma. Co když je to moje máma.

(zvonek)

Láďa: Posadili jsme ji na vlak, směr Brno.

(zvonek, klepání a za dveřmi se ozve Leona)

Leona: Edit…

Edita: To je Leontýna. (hrne se ke dveřím)

Láďa: Děláme přece, že nejsme doma.

(je slyšet, jak se Leona opřela o dveře a sjela po nich dolů)

Edita: Něco se stalo, musíme ji otevřít. (otevře, na prahu sedí přiopilá Leona s lahví v ruce)

Leona: Míra se se mnou rozešel. (pláče)

Edita: Leontýnko, neplakej, pojď dál. (vidí, že Leona vážně přebrala, otočí se na Láďu) Tak
mi přece pomoz.

34
Láďa: Teda to je fakt očistec.

Leona: On se strašně naštval…

Edita: To ho přejde.

Leona: Nepřejde. (vzlyká) Já jsem teď vlastně bezdomovec.

Edita: Ale nejsi.

Láďa: Ale je!

Leona: Nemám kde spát, kde (hledá slova) jíst, kde (začne se jí zvedat žaludek)

Edita i Láďa gestikulují a ukazují na koupelnu: Tam!

Edita rychle odvede Leontýnu do koupelny a pak vyjde ven, protože jí pohled na zvratky
nedělá dobře.

Edita: Asi je fakt nešťastná.

Láďa: To já taky! Ať se vyspí a pak si něco najde.

Edita: Já už jsem jí našla. Bude bydlet v mém pokoji. Zvládly jsme spolu vysokou, dáme to i
dál.

Láďa: Tak to pr…..nenenenene. Tohle není to sdílení, o kterým jsem mluvil.

Edita: Ty seš tak neuvěřitelnej sobec!

Láďa: Já jsem sobec? Fajn! A ty seš zase nezodpovědná, lehkomyslná…

Edita: No to sis našel někde ve slovníku, ne? (paroduje) Lehkomyslná…(je slyšet, jak Leona
blije a tak Edita zaleze do koupelny)

Láďa: Lezeš mi na nervy! Dneska spím v pokoji na normální posteli! Protože jsem děsnej
sobec! (práskne za sebou dveřmi Editina pokoje)

Edita: (Edita vyleze z koupelny) Ty…ty…(vezme botu a mrskne ji na dveře) ..Ty mě

víc!...lezeš na nervy.

Leona: (Z koupelny) Já jsem tak nešťastná!

Edita (zakroutí očima, nadechne se a vleze za Leonou do koupelny)

2. scéna

35
(scéna začíná tím, že holky leží na kanapi, Láďa ráno vstane, projde na záchod, potom si chce
udělat kávu, ale jak zapne rychlovarnou konvici, tak mu přistane na hlavě polštář, tak to vzdá
a odejde z bytu)

Láďa: A pěknej den!

Edita: (nejdřív se překulí, pak zjistí, že už neusne, tak vstane a jde zapnout konvici, pak jde
jemně budit Leonu) Leontýnko…vstávej.

Leona: (drží se za hlavu) Musíš tak křičet?

Edita: A jéje…chystám kávu.

Leona: A vývar bys neměla?

Edita: Ne.

Leona: Tak česnečku? Míra vždycky….(pak se rozpláče) Mírááá.

Edita: Tak to bude těžký. (otočí se na Leonu) Co by ti pomohlo, aby to tak nebolelo?

Leona: (pláče) Já nevím.

Edita: Půjdeme nakupovat!

Leona: (kroutí hlavovou) Nemáme prachy.

Edita: No jo, to nemáme. Tak půjdeme do cukrárny a přejíme se dortů

Leona: Budeme tlustý

Edita: Záleží na tom?

Leona, Edita: (podívají se na sebe) Záleží!

Edita: Tak půjdeme běhat!

Leona: Co??

Edita: Ale nic, máš pravdu, to je blbej nápad, stejně ani nevíme, jak se to dělá.

Leona: Já jsem tak nešťastnááááá…

Edita: Já taky.

Leona: Prosím tě, z čeho ty můžeš být nešťastná?

Edita: (naštvaně) A to jako máš na neštěstí monopol nebo co?

Leona: Ty seš tak sebestředná. Nevydržíš, chvíli řešit někoho jinýho než sebe.

36
Edita: A ty seš hysterická

Leona: Já, že jsem hysterická? (hlas jí jde do fistulí…) Já nejsem hysterická!

Edita: Seš!

Leona: Nejsem!

Edita: Povídám, že seš…

(holky se do sebe pustí pěstičkami nebo polštáři, nadávky jedou strašně rychle)

Leona: Ty obludo.

Edita: Ty nosále

Leona: Ty bambulo!

Edita: Ty lavooore!

(holky se začnou smát)

Leona: Jó, pořád to funguje. A ten lavór mě vždycky rozesměje….Díky Edit.

Edita: Trochu jsem se bála, že jsi na tu uvolňovací hru už zapomněla.

Leona: Já se zase trochu lekla, že seš fakt nešťastná.

Edita: No, trochu jsem. Včera jsme se s Láďou pohádali.

Leona: To je mi líto, a kvůli čemu?

Edita: Ále, to neřeš. Blbý jenom je, že měl geniální podnikatelskej nápad a nestihli jsme ho
dotáhnout. Ještě kafe?

Leona: Ne dík (Leoně začíná být po kafi blbě a v následujícím hovoru se to ještě horší) Jakej
nápad?

Edita: Že bychom podnikali ve sdíleným byznysu.

Leona: A to je co?

Edita: Neznáš? Třeba UBER.

Leona: Kde?

Edita: Jak kde? Ježíííš Uber ta taxislužba, co není taxislužba.

Leona: Není, jo? A co to je?

37
Edita: Sdílená ekonomika.

Leona: Fakt jo? Ale ty nemáš auto.

Edita: Ale mám byt. Pravda, už ho s někým sdílím, ale ještě by se určitě dalo sdílet něco
dalšího, ne? No řekni, co bys ocenila, když takhle jdeš po ulici?

Leona: (udělá se jí opravdu nevolno) záááchod…(uteče do koupelny)

Edita: Ale to není úplně blbý. Takovej záchod a koupelna to by stálo za úvahu. Kolik by si
tak člověk mohl za použití záchodu účtovat, aby se to lidem vyplatilo? (je slyšet, že Leona
pouští sprchu) Sprcha by mohl být bonus!

Leona: (Vyjde a utírá si obličej do ručníku)

Edita: Nebo ručník…? Ale ten bych musela prát. To ještě domyslím.

Leona: Edit, promiň.

Edita: Vůbec se neomlouvej, perfektně jsi to vymyslela.

Leona: Co?

Edita: Už jen schází, jak dát o sobě vědět. Jak oslovit davy.

Leona: No a co takový ty letáčky s nastříhaným telefonním číslem?

Edita: Myslíš, jako ty: „Chcete opravdového Mikuláše, anděla a čerta?“

Leona: Přesně.

Edita: Seš si jistá, že to v dnešní době funguje?

Leona: Před Mikulášem je to vždycky otrhaný.

Edita: A seš si jistá, že to netrhají ti haranti, kteří se bojí, že by na ně rodiče někoho fakt
zavolali?

Leona: Prosím tě, dnešní děti se nebojí čerta, ale toho, že jim doma vypnou wifinu.

Edita: Tak jo, jdeme to sepsat. (zajdou do Editiny ložnice)

3. scéna

(na scénu vchází Láďa a Bert)

Bert: A fakt se chceš o něco dělit?

38
Láďa: Když za to lidi zaplatí, tak proč ne? Akorát jsem ještě nedomyslel, co budu sdílet.

Bert: Ty Láďo, já možná víc rozumím vaření než sdílené ekonomice, ale jak já chápu ten
princip, tak lidi nabízej svoje přebytky ne? Prostě sdílíš něco, co celý nevyužiješ. A ty máš
opačnej problém

Láďa: Něco vymyslíme. Počkej, hodíme to do googlu. (Láďa otvírá počítač a zadává heslo)
Sdí-le-ná ekonomika. Koukej – čtvrtina Čechů využila služby sdílené ekonomiky.

Bert: (ironicky) Jo vidím. Třeba sdílený ubytování. Se divím, že ti to nevynáší.

Láďa: (ironicky) Haha.. (věcně) Náhodou, koukej - sdílí se i kola nebo auta

Bert: Promiň, ale ty nemůžeš sdílet ani lítačku, protože jezdíš na černo.

Láďa: Tady píšou, že se sdílí i venčení psů. Tomu nerozumím, kde je ten přebytek? Musíš
mít na takový venčení už svýho psa? Abys mohl přibrat nějakýho dalšího?

Bert: Hele, Láďo, tady někdo nabízí sdílení ženské…

Láďa: Mně zrovna taky jedna přebývá…

(otevřou se dveře a do pokoje vejde Leona a Edita s taškou a papírovým letákem v ruce)

Láďa:..teda vlastně dvě.

Bert: Zdravím.

Edita: …já taky.

Leona: (nervózně směrem ke dveřím) ..my jdeme.

Láďa: (nadšený výraz) …Jo!

Edita: Na chvíli ven!

Láďa: Aha.

(holky odejdou)

Bert: Láďo, já nevím, ale když je vidím, já bych sdílel, až bych brečel.

Láďa: Víš co? Podej mi pivo.

Bert: (otevře lednici) Tady teda taky nehýříš přebytkama. (podá Láďovi pivo).

Láďa: Vem si taky.

Bert: Není co. Přebývá tam už jen hořčice a kečup a prázdno.

39
Láďa: Cos to říkal?

Bert: Že máš úplně prázdnou lednici, kámo!

Láďa: Ale to není vůbec špatný mít prázdnou lednici. Nabídnu přebývající prostor někomu
k užívání.

Bert: Hele…a komu myslíš, že se bude hodit lednička v cizí kuchyni?

Láďa: Tak nabídnu celou kuchyň. Prostě lidem, co jsou v cizím městě, nechtěj do restaurace,
ale rádi by si ohřáli nějaký jídlo nebo uvařili špagety.

Bert: Ty Láďo, jako přes počítače seš fakt machr, ale kolik lidí si tak vozí v batohu syrový
špagety a hledá byty, kde by si je mohli uvařit…

Láďa: Musíš umět najít ty, co si začnou myslet, že bez takový výhody, už dýl nemůžou žít.
Chápeš?

Bert: Nechápu.

Láďa: (ukáže Bertovi, aby si sedl vedle něho na pohovku a koukají oba do počítače) Je
potřeba se napojit na takový ty mimískový weby.

Bert: Na co?

Láďa: No jak se tam ty matky informujou, kde maj levnější bambusový přesnídávky a 100
procentní plíny.

Bert: Co?

Láďa: Nebo naopak. To máš jedno. Prostě vytvoříš si falešnej účet…. (kluci se skloní nad
počítač a píšou, jeviště trochu ztmavne, je štych do sálu, kde prochází Edita s Leonou
s letáčky)

Edita: (vybírá místo, kam letáček připevní) Tak kam?

Leona: Já bych to dala na zastávku.

Edita: To se nesmí, ne?

Leona: Nesmí, ale každej to tam lepí, protože tam je nejvíc lidí.

Edita: Ale tady je vyloženě napsaný, zákaz lepení reklamních letáků.

Leona: Tak to přelep tím letákem a nikdo to neuvidí.

Edita: Není to vysoko? (etuda, vysoko, nízko…)

40
Leona: (osloví někoho z publika, ten přirozeně sedí) Prosím vás, můžete se podívat před
sebe? Abychom věděly, jaká je běžná výška očí? (pak tu výšku ukáže Editě)

Edita: Prosím tě, to je výška pro vozíčkáře, ne? (etuda se může rozvinout nebo i zkrátit podle
času inscenace, celé to končí přilepením)

Leona: A je to!

Edita: (vytáhne z tašky pakl dalších) Tak teď už jen těch dalších 30 a máme to!

pozornost se opět vrací na jeviště

Bert: Hele, hele, už někdo napsal pod ten tvůj příspěvek. (Bert čte) Díky, Laskonko, skvělej
tip. Často si lámu hlavu, kde při návštěvě centra ňufánkovi ohřát jídlo. Ty mikrovlnky
v restauracích jsou soda!

Láďa: Počkej, tady jí nějaká radí, ať vozí termosku s horkou vodou …Nenenene…to
smažeme. Takový řešení nepotřebujeme! Jen ať s náma pěkně sdílí kuchyň

Bert: Mohl bych taky něco napsat?

Láďa: Jasně. Jen tě zaregistruju. Jaký chceš jméno?

Bert: Norbert, ne?

Láďa: Seš na ženským webu, musíš být uvěřitelnej. Budeš Babetka. Tak teď tam můžeš něco
připsat.

Bert: Babetka?

Láďa: Berte, neser a piš!

Bert: (píše) Bezva nápad! Můj manžel je šetrný člověk, jistě ocení, když mu budu moct i na
výletě do Prahy uvařit já a nebudeme utrácet za restauraci. (otočí se na Láďu) Dobrý? Můžu
to poslat?

Láďa: Počkej. (ťuká do počítače)..tak teď.

Bert: (kouká, co Láďa napsal a čte) Můj manža je škudlil a taky si potrpí na prdelčino vaření,
jedeme teď do Prahy, jsme první v pořadníku! (diví se) a co to je za strašnou spoustu
smajlíků? Vždyť je to úplně jinak!

Láďa: Náhodou „Bezva nápad!“ jsem tam nechal.

Bert: Hele, sbírám lajky!

Láďa: Ty jo, víc než Laskonka, jo?

Bert: Počkej, neber mi to. Holky mi posílají srdíčka. (strhne se bitka o notebook)

41
Láďa: To není seznamka, Babetko. Ještě musíme sdílet odkaz na ten inzerát, kde nás najdou a
za jakých podmínek se tady sdílí.

Bert: (notebooku dojde baterka) Chcíplo ti to.

Láďa: A do prdele. A trafo mám v práci. No nic, padáme, ať se nám maminy nezačnou bavit
o něčem jiným.

4. scéna

(hudební předěl, během kterého se holky hodí „do domácího“, je vidět, že holky stále
přespávají na kanapi, obě sedí a probírají se…pijí kávu Edita je trochu rozcuchaná a v ruce
drží kartáček, kterým nepřítomně míchá tu kávu)

(Editě zvoní mobil)

Leona: (vyskočí) A je to tady!! Někdo volá!

Edita: (nadšeně) Jo, náš první sdílenej špindíra!

Leona: Dělej, zvedni to, zvedni to!

Edita: (nadšeně se vrhá k mobilu, pak uvidí, kdo volá) A jéje, hračky jsou zas v kanálu. Volá
máma. (pak nasadí nenucený tón) Ahoj mami.

Dvořáková: (do telefonu) No to je dost, Editko, už jsem se lekla, že se ti něco přihodilo. Proč
to nebereš?

Edita: Mami, tak asi jsem nemohla ne? …(vymýšlí si) Sem byla na záchodě.

Dvořáková: Editko, já mám o tebe od toho zásahu policie vážně strach. Já tě v té Praze
nemůžu nechat samotnou.

Edita: Mami, nešil.

Dvořáková: No Edito Dvořáková? Jak to se mnou mluvíš? Jsem tvoje matka! Já jsem tě
porodila, odkojila, zbavila jsem tě plínek a to nebylo zrovna lehký!!!

Edita: Já vím, mami! Ale už se nemusíš bát, sebeobsluhu zvládám fakt dobře. (pak si všimne,
jak vypadá i že míchá kafe kartáčkem).

(zvonek u dveří)

Edita: Mami, nezlob se, ale já už musím končit.

Dvořáková: Tobě tam něco zvoní.

Edita: Zvonek.

42
Dvořáková: (spustí litanii) Není to zase policie? Nebo někdo, kdo se vydává za poslíčka a
přitom je to násilník?? Editko, nikomu neotvírej, sedám na vlak a jedu tě zachránit!!! (položí
telefon)

(zvonek znovu zazvoní, Leona už je nervózní, mezi prvním a druhým zazvoněním rychle uklízí
byt a nějak se kultivuje)

Edita: (křičí do telefonu) Mami, mami….do háje.

Leona: Teď to neřeš. Máti to má do Prahy dvě hodiny. Běž otevřít.

Edita: (rychle se „upraví“ a jde otevřít) Dobrý den.

Míra: (v přestrojení, nalepovací vousy, možná dokonce paruka) Dobrý den. Prosím vás jsem
tady dobře na adrese Jasanová 34?

Edita: To jste naprosto správně.

Míra: Já jsem si všiml, vašeho inzerátu….

Edita: (s nadějí) Ano…

Míra: Máte pračku?

Edita: (zaskočeně) no..

Leona: Máme.

Míra: A mohl bych ji vidět?

Edita: (k Leoně) Mě se nezdá, je nějakej divnej.

Leona: Je to první zájemce.

Edita: (k Mírovi) A vy byste potřeboval něco vyprat?

Míra: Jo! Peníze. (zasměje se svému vtipu) Vtip, ne? (vytáhne igelitku s prádlem) Tady!

Leona: No vidíš.

Edita: (zdrženlivě) Tak pojďte, já vám ji ukážu. Prášek máte?

Míra: Jo, na hlavu.

Edita: (je trochu v šoku) Tak jo, já vám dám svůj na praní a vy se se mnou podělíte o ten na
hlavu, ano?

Míra: Good job, baby!

(zajdou do koupelny, vzápětí z ní Leona Editu vystrká)

43
Leona: Ten chlap je divnej.

Edita: Super postřeh.

Leona: Vidělas ty jeho trenky?

Edita: Promiň, ale tak důvěrně…

Leona: Já myslím, ty co si přišel přeprat. Já je znám.

Edita: Cože?

Leona: Stejný nosí Míra.

Edita: To se ti jen zdá.

Míra: (vykoukne z koupelny) Pardon, jakej program?

Edita: Nejlepší je trojka na 40.

Míra: Dík. (zaleze)

Leona: Hele, kdyby neměl ten knír…

Edita: Nechceš taky prášek? (podává jí platíčko)

Míra: (z koupelny) Do prkýnka dubovýho! Já jsem asi přelil ten tekutej gel.

Leona: Míro?

Míra: (vyleze zkroušeně z koupelny, už nic nehraje) Jak jsi mě poznala?

Leona: Do prkýnka dubovýho?….měl bys umět používat vulgarismy aspoň v rámci role.

Míra: Nemám to rád.

Leona: Ale křičet umíš.

Míra: (prosebně) Leonko.

Leona: A taky vyčítat.

Míra: (dělá na ni psí oči)

Edita: (jde k Mírovi a sundá mu paruku) Asi si dám ještě jeden prášek.

Leona: (nevěnuje Editě pozornost, kouká na Míru, který na ni dělá oči) A vydírat….(Míra se
blíží a chytá ji nesměle kolem pasu) …citově.

44
Míra: (ještě prosebněji) Leontýnko

Leona: (odtrhne mu knír) Ale Leonka na sebe nenechá křičet.

Míra: Já už budu jen šeptat. (šeptá – divadelně) Vrať se ke mně.

(chtějí si dát polibek)

Edita: (konečně se do toho vloží) Ehm…ehm…tady se sdílí koupelna a ne Leona.

Míra: No jistě, ještě to musím zapnout. (zajde do koupelny)

Leona: (k Editě, sděluje jí to jako puberťačka) Edit, on mě zase chce.

Edita: Nesmíš mu jít hned tak na ruku. Vždyť byl na tebe zlej.

Leona: On už nebude. Žárlil. To je hezký, ne?

Míra: (vychází z koupelny) Tak kdy odcházíme, lásko?

Leona: (neví, co říct, chce odejít s Mírou, ale je jí to vůči Editě blbý) …no…

Edita: Až dopere pračka.

Míra: A to je za jak dlouho?

Edita: Je to eko program – za hodinu a půl.

Míra: (vyšiluje) Cože? Já musím do divadla. (začne nervózně pochodovat)

Leona: Uklidni se zlato. Já tady počkám a donesu to vypraný prádlo domů.

Edita: (kouká jako opařená, dělá na Leonu posuňky, jako že to si snad nenechá zase líbit,
ne??)

Míra: (najednou změní taktiku, uklidní se a je věcný) Skvěle. Jsi miláček. Máš klíče?

Leona: Mám.

Míra: Tak to pověs na balkon. Ponožky zásadně gumičkou nahoru, ano?

Leona: Spolehni se.

Míra: Tak papa pusinko a k obědu jen salát, jo? Velký role čekají na krásnou Leontýnu. (dá
ji pusu a odchází, Edity si nevšímá)

Edita: To se mi snad jenom zdá.

Leona: Je snovej, že?

45
Edita: Já tě prostě nechápu, Leono! Vždyť on tě zneužívá…

Leona: (zasněně) Má starost o moji budoucnost.

Edita: No o tu já mám teda strach.

Leona: (vůbec Editu neposlouchá) Já jsem tak šťastná.

Edita: Já teda ne! …(ohlídne se na dveře) A ani nezaplatil!!

5. scéna

(zvonek u dveří)

Edita: Že bych byla jako jeho černé svědomí? (jde otevřít) Dělá to dvě stě korun rovných.
(otevře, ale ve dveřích stojí Víťa)

Vítek: Brej den! Jako za umytí ruk, jo? Tý vole…

Edita: (zmateně) promiňte, e…promiň, tykali jsme si?

Vítek: Na tuty! Čau. (vejde dovnitř a rozhlíží se, spatří Leonu a začne na ni dělat oči)
Zdravím!

Edita: Co tě sem vede?

Víťa: (ukazuje Editě celý letáček, ale přitom nespouští oči z Leony)

Edita: Jasně. Stačilo si utrhnout jen ten lísteček. A chtěla bych říct, že pračka už je obsazená.
(Vidí, že Víťa pořád kouká na Leonu, Leona před ním různě uniká po bytě, může upravovat
polštáře na pohovce nebo honem jako zalévat kytky) …(Edita si další větu říká spíš pro sebe)
…a Leona taky. (nahlas) Takže čím můžeme posloužit?

Vítek: (trochu v tranzu) Pivo!

Edita: Cože?

Vítek: Pardón, to je reflex. Já vlastně…já…potřebuju si umýt ruce.

Leona: (už je z něho nervózní) Koupelna je tam.

Vítek: Já vím. Eee..vlastně, bych potřeboval, kdybys mi ukázala, kde je tam ručník.

Edita: (je už naštvaná) Platba předem.

Vítek: (je v transu, kouká stále na Leonu) Za co?

46
Edita: Za co? Já se asi zblázním!!! Za koupelnu, za vodu, zvlášť za teplou a zvlášť za
studenou, za ručník a použití mýdla.

Vítek: (sáhne do kapsy a podá Editě dvacku, dál ale hledí na Leonu) Drobný si nech.

Edita: (jde k Vítkovi, celého ho nasměruje na koupelnu a zařve) Koupelna je tam!!

Vítek: (popojde ke koupelně, pak se zarazí a otočí) Já….já tam nepotřebuju. Já jsem od tý
doby, co jsme tady hráli to divadlo úplně vyautovanej. (jde k Leoně)

Leona: Můžu nějak pomoct?

Vítek: Jo. …To…nechceš vidět ….sbírku mých puků? (chytne Leonu za ruku)

(zvonek)

Edita: No bezva domácí už prohrávají 0:2. Doufám, že jde někdo, kdo zaskóruje. (otevře
dveře a zase je rychle zavře, takže do nich Míra narazí hlavou) Míra!

Míra: (za dveřmi) Auu!

Leona: (panika) Vůbec se mě nedotýkej.

Edita: Zažeň ho do koupelny.

Leona: Padej. A hlavně ani nedýchej. Pusť si tam vodu.

Vítek: (nic nechápe) Proč? (ale nechá se nacpat za dveře koupelny)

Edita: (otevírá) Promiň Mirku, asi průvan.

Míra: (drží si čelo) Jsi mě málem zmrzačila.

Leona: Ukaž, lásko. Nic tam nemáš. Já ti tam dám pusinku.

Míra: Já jsem v té tašce s prádlem zapomněl svoje klíče. (stále si ne čelo) Au. Budu vypadat
jako debil. Musím si to zchladit. (vydá se ke koupelně)

Edita a Leona: Ne!

Edita: Máme tam zákazníka.

Leona: Sprchuje se.

Míra: (koukne se přísně na Leonu) Chlap? A nahej?

Leona: Ne, v neoprenu.

Edita: Co to je za výslech?! To je prostě princip našeho podnikání. Někdo potřebuje

koupelnu, tak si ji za úplatu pronajme. Což mi připomíná…

47
Míra: (Edity ani narážky na zaplacení si nevšímá) Leono, já si prostě nepřeju, abys tady byla
dýl, než bude nutný.

Vítek: (vyleze z koupelny jen v ručníku kolem pasu) Tak jsem to nakonec fakt zkusil. Super
sprcháč.

Míra: Tenhle? No Leono?!!!

Leona: Ale já…

Edita: (vidí, že Leona je zoufalá) Ten je můj. (jde k Vítkovi a dělá na něho obličeje) Jo…to
už tak život přináší. Prostě to mezi námi posledně zajiskřilo.

Míra: Já si to pamatuju jinak.

Edita: No promiň! (už je u Vítka a „neviditelně“ na něj mumlá) Zvorej to a máš to na pět a
do konce utkání! (nejistě chytá Vítka kolem pasu a dělá, že se k němu má) Tak k tomu taky
něco řekni, Víťo.

Vítek: (zmateně) Já…já…už asi půjdu. (jde v ručníku ke dveřím z bytu, otevře je a v nich
stojí Dvořáková)

Dvořáková i Vítek strašně zaječí – pak se dveře zase zavřou

Edita: Máma! Co budeme dělat?

Leona: Do koupelny.

Edita: Někam se tam schovejte.

Vítek: Ale kam?

Edita: Nevím, do pračky, do záchodu, kam chcete. Zmizte!

Míra: Cože? Proč?

Leona: Lásko, nemel a běž. (pak se obrátí na Vítka) Je to otázka života a smrti.

Vítek: Jasně, chápu. Otázka, života a smrti. (podívá se na Míru a pak ho lapne za ruku a
odtáhne ho do koupelny) padáme, kámo.

Dvořáková: (tluče na dveře) Editko!!!

Edita: (na Leonu) Hoď se do pohody, nic se nestalo, mámě se to jen zdálo, jasný?

Leona: (hledí ještě za klukama) pračka je obsazená a záchod malej…(otočí se na Editu) Já

jsem to s tou smrtí neměla říkat.

Edita: Do pohody Leo! (otevírá dveře) Ahoj mami. Ty už jsi tady? To jsi musela letět, ne?

48
Dvořáková: (vpadne do bytu) Kde je? Kde je ten násilnej chlípník! Neudělal ti nic? Nezranil
tě? Zneužil tě? No jistě, že tě zneužil, vždyť byl nahej. Ale já to říkala, já to předpokládala.
Ahoj Leonko. Ona je tu i Leonka? Holky moje nešťastný! Až já ho dostanu do ruky, ten bude
prosit, aby ho zatkla policie a vyfasoval doživotí!!!

Edita: (dělá, že vůbec nechápe) Mami klid. Prosím tě, co se stalo?

Leona: Paní Dvořáková, my jsme úplně v pořádku. Asi se vám něco zdálo.

Dvořáková: Mně, že se něco zdálo? Na tydle svý voči jsem ho viděla. Velkej, mladej,
nahej…skoro. On vás vydírá, že jo? Proto děláte, že o něm nevíte! Ale to je nehorázná
zbabělost. Kde seš, zmetku?! (vběhne do ložnice)

Leona: Edit, já mám strach. Ona mi Míru zabije.

Dvořáková: (vyběhne z ložnice) Tam není. Ha koupelna.

Edita: Mami ne, mami uklidni se, něco se ti stane. Já ti všechno vysvětlím.

Dvořáková: Neboj se o mě, holčičko. Přežila jsem dva porody! Já něco vydržím! (vběhne do
koupleny, je slyšet, rachot plastového kbelíku a jak Dvořáková úpí)

Edita: A je to v loji.

Leona: Nemám volat záchranku?

Edita: Mami! (obě vběhnou do koupelny, vzápětí vyvádí Dvořákovou a podpírají ji)

Dvořáková: Editko? Kolikrát jsem ti říkala, že věci patří na svá místa!

Edita: Nestalo se ti nic? (posazují Dvořákovou na pohovku a baví se nad její hlavou)

Leona: (k Editě) Jak to dokázali?

Edita: (k Leoně) Jak to mám asi vědět?

Dvořáková: Auuu. (chytá se za kotník)

Edita: Co s tím máš?

Dvořáková: Nevím. Asi vymknutý. To je bolest.

Leona: Seďte paní Dvořáková, já vám dám prášek na bolest.

Dvořáková: Raději dva.

Edita: Co tě to proboha popadlo?

49
Dvořáková: Editko, já mám od té doby, co jsi z domu takový strach, že se ti něco stane. Já už
jsem se z toho asi úplně pomátla. Já bych přísahala, že jsem v těch dveřích viděla chlapa
v ručníku. To bude tím, že mi vůbec nevoláš! No ano, netvař se tak. To Naděnka od sousedky
je taky v Praze na škole a ta volá každý den třikrát!! Ty nezavoláš, nenapíšeš, a já mám pak
strach.

Edita: To bude dobrý mami.

Leona: (přináší sklenici vody, zatím co Dvořáková mluví, vytahuje z kabelky kosmetickou
taštičku. Nejdřív vytáhne lahvičku s nějakým sedativem, pak teprve loví v kabelce ibalgin,
Dvořáková si ale při povídání s Editou automaticky a bez zaváhání bere lahvičku, Edita si
toho nevšimla a Leona šátrá stále v kabelce. Po svém posledním slově si do pusy obratně
vysype pár tablet a zapije je)

Leona: Tak jsem našla….(ustrne s ibalginem v ruce, Edita ani Dvořáková to ale nezachytí)

Dvořáková: Děkuju, kočičky. Vzala jsem si raději tři, bolí to jako čert. Nebyla by ještě voda,
prosím?

Leona: Jasně. (odtáhne Editu k dřezu) Edit!! (ukazuje jí ibalgin)

Edita: (ohlédne se po matce, ta se snaží dát obě nohy na pohovku, ale moc se jí to nedaří,
léky začínají působit) Cos jí to dala?

Leona: Já jí nic nedala, vzala si to sama.

Edita: Vyprdni se na detaily. Co spolkla?

Leona: Jen léky na uklidnění.

Edita: Od kdy máš v tašce sedativa?!!

Dvořáková: (zpívá) Voda má, voda má, voda má rozpuštěné vlasy….

Leona: Už se to nese, paní Dvořáková.

Edita: Jak je to silný?

Leona: Slabý….(vidí, jak Dvořáková usíná) …když si vezmeš půlku.

Edita: Pojď mi s ní pomoct, ať si aspoň lehne pohodlně. (berou Dvořákovou pod ramena a
vlečou ji do ložnice) Jak dlouho ty prášky bereš?

Leona: Kašli na to!

Edita: Zdrogovalas mi matku! Musím vědět, jakou máš s nimi zkušenost.

Dvořáková: (zpívá) Kalamajka mik mik mik, oženil se kominík…

Leona: Tři zvládne, trochu si pospí. (dotáhnou ji do pokoje)

50
Dvořáková: (z pokoje) Hajduli, dajduli, aby víčka sklapnuly…

Edita: (couvá ze dveří a zpívá) ….dřív než začne venku slunko hřát, dobrou noc a spát.

Dvořáková: (z pokoje) Jo! Dobrou noc a spát…

Leona: (vycouvala ještě před Editou, teď jí dochází, že něco je divně) Míra! (běží do
koupleny)

Edita: No jo, kam vlastně zmizeli?

Leona: Edit! Pojď mi pomoct, visí ve světlíku, honem.

Edita: (vezme potah z pohovky) Držte se! (je slyšet různé zvuky z koupeny, pak všichni
vejdou na scénu, všichni oddechují) Ani jsem si nevšimla, že tam ten světlík je.

Leona: Míro, není ti nic?

Míra: Málem mě zabil.

Edita: No pokud nechcete, aby vás zabila moje matka, tak doporučuji urychleně opustit tento
byt.

Vítek: Jsem nahej.

Leona: (hází mu přehoz) Tady máš a už běžte.

Edita: (otevře dveře a přitom zaslechne hlasité lamentování)

Marta: (přichází po schodech, je slyšet už ze zákulisí) Teda, že tu nemají ten výtah je fakt
naprosto nemožný!!!

Edita: Zpátky. Marta!

Vítek: Martička!?

Edita: Jo, ta.

Leona: A do prdele.

Míra: No Leo!? Od kdy mluvíš sprostě?

Leona: Ode dneška!

Edita: Do koupelny!

Míra: Já nechci do světlíku!

Vítek: Já chci do světlíku!

51
(kluci opět zajdou do koupelny)

6. scéna

(Marta skoro ani nezazvoní)

Edita: Á dobrý den!

Marta: Jéje…to byla ale rychlost. Je doma Láďa?

Edita: Není. (zavře dveře)

Marta: (klepe na dveře, Edita je otevře) Jste pořád takhle pohotová? Můžu dál? (už se hrne)

Edita: Ne.

Marta: (nevšímá si jí a vejde dovnitř) Díky. (všimne si Leony, která je zády opřená o dveře
do koupelny, ironicky) Koukám, že se zase schyluje k velkému umění.

Leona: Zdravím

Edita: Čemu vlastně vděčíme za vaši návštěvu?

Marta: Vlastně vašim uměleckým ambicím. Bohužel jsme posledně s Ladislavem kvůli vaší
zkoušce nepodepsali ani jeden papír. A od té doby nemá čas ani na telefonát. Tak jsem si
řekla, že když on nepřijde za mnou, musím já za ním. Určitě vám to nevadí, viďte?

Edita: Vadí, ale nemyslím si, že to něco změní.

Marta: Přesně, dušinko. Uděláte mi kávu? Já si zatím opláchnu ruce. (míří ke koupelně)

Leona: (v panice) Je tam plno.

Marta: Je tam Láďa? Ale to je v pořádku. Už jsem ho viděla nahého.

Leona: (očima těká po Editě, která krčí rameny, pak ji něco napadne) Nenenene…jsem tam
já! Je mi strašně špatně. (vběhne do koupelny)

Marta: Chudinka. Nepotřebuje pomoc.

Edita: Ne!

Marta: Koukám, že jste pěkně vostrá.

Edita: Jo! Sednout! Kafe!

Marta: (toporně si sedá, ironicky) Můžete na mě spustit i těsnopisem, ovládám ho.

52
(otevírají se dveře, vstupuje Láďa, zmerčí Martu a začne couvat, v tom ho ale uvidí Edita)

Edita: Á je to tady!

(než se Marta ohlédne, Láďa zabouchne dveře)

Marta: Bože, vy jste agresivní! Vy těmi dveřmi jednou někoho zmrzačíte. (jde ke dveřím)
Měla byste mít ve vstupu korálky.

Edita: (chce se bránit, že ona nic neudělala) Ale já…

Marta: (otevře dveře za nimi vidí Láďu, otočí se na Editu a pak dveře zabouchne sama) Jak
že to děláte?

Edita: (zděšeně) Ale vy jste ho fakt praštila…

Marta: (dělá, že neví, o čem je řeč) Vážně? (hraje soucitnou) Ale to mě strašně mrzí (otevírá
dveře, za nimi stojí otřesený Láďa) Nestalo se ti nic, brouku?

Dvořáková: (vykoukne ze dveří pokoje, ospale) Editko…?

Marta: (vypískne) Vy??!!

Láďa: Stalo! Vidím moc ženských pohromadě a to nikdy nevěstí nic dobrýho.

Edita: Ty se věnuj jen té jedné. Jak to, že jí nebereš telefon?

Dvořáková: (stojí stále zmateně mezi dveřmi, pak se vrávoravě vydá ke koupelně, kulhá)

Marta: Držte tu ženskou ode mě dál!!!

Edita: (zachytí maminku, pak se obrátí k Martě) Když si vzpomenu na tu policejní stanici,
tak nevím, kdo by měl koho před kým chránit.

Láďa: Já! Já bych chtěl být pod ochranou boží.

Edita a Marta: (současně) Sklapni!

Marta: Podepiš mi ty papíry a já padám.

Láďa a Marta jdou k pohovce, Edita dál podepírá maminku

Dvořáková: Editko, vy tady máte zase nějakou zkoušku? Já bych se přidala…

Edita: A nechceš si raději ještě lehnout, mami? (bezradně volá na Leonu) Leono!! (pak
k mamince) My stejně teprve škrtáme v textech. Podívej. (ukazuje na Martu a Láďu, kteří
sedí nad papíry)

Leona: (vychází z koupelny)

53
Edita: (k Leoně) Nemáš ještě jeden prášek?

Leona: Ale vždyť jsi byla naštvaná…

Edita: Jo, ale teď hrozí, že budu mrtvá…jestli se všechno provalí naráz.

Dvořáková: (jako přiopile) Co si to tam špitáte? Vy už si zkoušíte role a mě z toho pořád

vynecháváte. Leonko, po kom myslíš, že má Editka talent!? No? Po kom? Po mně! Kde já
mohla být…ale dala jsem přednost rodině. Jé, mě bolí noha…a hlava.

Leona: Hlava? To je lehká pomoc, paní Dvořáková. (během toho, co Dvořáková mluvila,
vylovila prášek) Dáte si prášek a ono to přejde.

Edita: To je nápad. Mami, neboj, jak to proškrtáme, dáme ti vědět. Běž si ještě lehnout.
(předá maminku Leoně, ta na ni mrkne a odvádí mámu do pokoje) Prosím tě, ale jeden!

Leona: Spolehni se!

7.scéna

(zvonek u dveří)

Edita: Asi ten zvonek odmontuju! (pak jde ke dveřím a v amoku otvírá, aniž by věděla, kdo
je za dveřmi, zakřičí) Co je zase????!!!

Hora: (klidně) No koukám, že jste rozená podnikatelka s vybranými mravy!

Marta: (jakmile uvidí Horu, zajede do sedačky, protože si vzpomene, že ho pokousala, Hora
může mít ještě něco ovázaného, Marta se snaží, aby ji nebylo vidět) A do prdele!

Rychlý: (mává letáčky s inzeráty) Nelegální podnikatelka! Ha. A teď nám ukažte, jestli máte
živnostenské oprávnění – ha! A jestli máte EET (řekne to ne jako éété, ale vyloženě eet) Ha.
Nemáte, co? Tak to máte, víte co?

Edita: Leoooo….

Rychlý: Takže vy přechováváte i pornografii?

Hora: Rychlý brzděte.

Leona: (vykoukne z pokoje) Co tu řveš? Máti ještě nes… (uvidí policii)…a do pr!

Edita: Máš ještě nějakej prášek? (myslí pro sebe)

Hora: Prášek nepotřebujeme, nepřišli jsme si vyprat, ale prověřit vaše podnikání.

54
Láďa: Tak moment. O co tady zase jde? (jde a vytrhne Rychlému papíry z ruky, v mžiku je
mu jasný, o co tady jde)

Rychlý: Šéfe! To je zasahování do výkonu úředního toho…výkonu, ne?

Hora: Jen ať si to tady pan Putna prohlédne, bude náš svědek.

Láďa: Jak já to vidím, tady nemáte co postihovat. Sdílená ekonomika není ukotvená
v zákonech. A tohle je jen něco jako PARODIE na sdílenou ekonomiku.

Edita: Parodie? (chce se naštvat, ale pak si uvědomí, že Láďa jí tím vlastně pomáhá) ..teda
vlastně ano. Tohle je umělecká reakce na současný trend sdílené ekonomiky.

Leona: Takový street art!

(bušení na dveře, za nimi je Vanda a volá…Edito…prosím, otevři…já musím na záchod)

Hora: No jen otevřete.

Rychlý: (Vezme Láďovi papíry zase z ruky) Já vám dám stréét art! (a jde otevřít sám)

Vanda: (vletí dovnitř, nekouká nalevo, napravo) Jééé to je dost. Ještě že tě mám po cestě.
Promiň, já fakt strašně musím. (vběhne do koupelny)

Hora: A je to tady! Vybíráte za to při příchodu nebo při odchodu?

(z koupelny se ozve ženský i mužský jek..na to vybíhají z koupelny Míra a Víťa ještě pořád
obalený jen v dece)

Rychlý: Šéfe, todle je podnikání ve velkým!

Míra: Ta ženská si sundala kalhotky sama. V tom nejedu!

Víťa: Já taky ne! To já nedělám.

Marta: (schovaná za pohovkou uslyší Víťu) Víťo!

Hora: (uvidí Martu, je vyděšený) Vy? Rychlý,máte svolení mě bránit!

Rychlý: Šéfe, rád bych, ale vona nejde po vás, vona jde po tom nahatým.

Marta: (jako smyslů zbavená) Tak to ty neděláš?! A co děláš?!! Scházíš se s cizíma chlapama
po cizích bytech?

Víťa: Cože? Jako já? Já a to? (koukne zmateně na Míru) No to ne, to já – to!

Marta: (vytrhne Rychlému z ruky papíry a začne Víťu mlátit) Slovník jsi měl vždycky
omezený, ale aspoň jsem si myslela, že jsi chlap!

55
Víťa: Marto??!!! Marto, přestaň, já ti to dokážu! (nenapadne ho ale nic jiného, než přiskočit
k Leoně a v záklonu ji začít líbat)

Marta: Víťo??!!

Míra: No Leono!!! (běží k dvojici a snaží se je od sebe roztrhnout, začne honička kolem
pohovky – Marta honí Vítka, Míra honí Leonu)

Dvořáková: (vychází z pokoje, je ještě sjetá prášky, chová se trochu jako dítě) Teda to je
hrozně nefér! (jde k Editě a je poměrně hlasitá a hraje umírajícího Merkucia z Romea a
Julie) Mám ji! Mor na oba vaše rody!!! Dostal mě! Utek a neslíz nic! (pak se zřítí)

(všichni zkoprní)

Edita: Mamííí!!

Hora: Rychlý, volejte rychlou.

Rychlý: Šéfe, já ale nejsem ženatej.

Dvořáková: (posadí se) To sem dobrá, co? A vy si tady klidně zkoušíte beze mě.

Edita: Já asi omdlím.

(Láďa přiskočí k Editě, aby ji podepřel, Marta, Míra, Víťa a Leona se opět dají do potyčky,
všichni u toho vytváří dost hluk, jen Dvořáková usne opřená o pohovku )

následující texty se překrývají a dělají jen všeobecný hluk

Marta: Ty nevděčníku! Ty puku vypatlaná!

Víťa: Nedělej to nebo použiju kobru!

Leona: Míro, to je nedorozumění…musíš mi věřit

Míra: Já to všechno viděl. Těmahle očima jsem to viděl!

Hora: (zvoní mu telefon, bere píšťalku a hvízdne)

(všichni ztichnou)

Rychlý: Šéfe, zvoní vám telefon!

Hora: Já vím, sakra! (naštvaně do telefonu) Příjem! Jakej orel? Co je to zase za pitomost?!
Tady Sokol, tady Sokol, jak mě slyšíte??? Proč z nás policajtů pořád všichni dělají voly!! Jako
by nestačilo, že je naše povolání samej stres! (rozhlídne se po ostatních, pak mu definitivně
hrábne a začne křičet) Jako by nestačilo, že nás pořád ohrožujou nějací blázni! Jako by
nestačilo, že je nás tak málo!!! Ještě si vymyslíte krycí jména! Co si vymyslíte příště? Koho,
že chcete k telefonu? Rychlýho? Neprodleně??

56
Rychlý: (bere si ho od Hory, velmi nesměle) Tady…Poštolka? Aha? Rozumím, nevtipkovat!
Provedu! (podívá se na všechny) Chytli toho kšeftaře s bytama – nějakej Orel. (do telefonu)
Rozumím! Přebírám velení, Hora na stanici! Kárné řízení! Ale my tady….jasně, všeho
nechat! Akce Sněžka… Provedu! (sklapne telefon a podívá se na Horu) Je mi líto, pane Horo.
(pak vytáhne klepeta)

Hora: Na to nemáte právo!

Rychlý: Mám něco lepšího (zatřepe pouty) A nedělejte si to ještě těžší!

Hora: Já protestuji! Já znám svoje práva!

Rychlý: No dyť já vám to neberu. Jen se mi necukejte. (otevírá dveře, v nich stojí Bert)

Bert: (vbíhá na scénu a v ruce mává s paklem papírů) Láďo, tomu neuvěříš! Ten sdílenej
kuchyňskej byznys fakt pofčí!!

Láďa a Edita: Nééé

Rychlý: A dost!! (vezme Horovi z krku píšťalku) Okamžitě se všichni rozejděte!! Rozumíte!!
(všichni vezmou roha ven jen Edita a Láďa zaletí do pokoje) Máte jediný štěstí, že jsem
uprostřed akce Sněžka! (pak vystrčí Horu a práskne za sebou dveřmi)

Dvořáková: (probudí ji prásknutí dveří) Už jsem na řadě s replikou?

(tma hudební předěl, během kterého se scéna vyklidí)

8.scéna

(Edita vychází z koupelny s kosmetickou taštičkou a dává si ji do batohu, Láďa si do pečlivě

urovnaného kufru dává do ubrousku zabalený hrnek)

Edita: Tak a je to.

Láďa: Hotovo.

Edita: Je fajn, že toho podvodníka chytili.

Láďa: Byl to debil.

Edita: A nebo amatérskej ornitolog, když měl všechny falešný jména ptačí.

Láďa: To se nevylučuje.

Edita: Jen ty peníze…

Láďa: ..no jen to řekni. Uletěly.

Edita: Myslíš, že je ještě někdy dostaneme zpátky?

57
Láďa: Vím, já?

Edita: (Edita se blíží k Láďovi s úmyslem ho obejmout na rozloučení) Láďo, tak já bych se
s tebou…(už napřahuje ruce, ale Láďa to nevidí, protože mu zvoní mobil a zrovna se po něm
ohlédl)

Láďa: (zády k Editě) Vydrž, prosím, to je Bert, hned to vyřídím. Ano Berte? Jo, už mám
dobaleno. Ne, zvládnu to. Jasně, tak za chvíli u vás. Nazdar. (otočí se zase k Editě) Promiň, to
byl Bert, je jak malej kluk, musel mi říct, že mám u nich doma připravený lehátko. Doufám,
že si do týdne něco najdu, jinak bude chtít založit nový Bratrstvo kočičí pracky. Co jsi to
chtěla?

Edita: (rozpačitě se stáhne) Ale nic.

Láďa: Tak já bych teda ale něco rád…(větu nedokončí, protože zazvoní telefon Editě)

Edita: (koukne na Láďu) Jasně, nezapomeň to. (do telefonu) Ahoj maminko.

Láďa: (pro sebe) A nebo ne.

Edita: (do telefonu – věty rozfázovat, aby v nich mohl Láďa provést to, co je popsáno níže.
Edita je zády k Láďovi, takže to nevidí) Ano už mám sbaleno. Vyzvedne mě Leona. Ano,
neboj se.

Láďa: (ještě chvíli bude pozorovat telefonující Editu a pak nepozorovaně a tiše odejde. Klíč
odloží na stolek, vezme si kufr a tiše za sebou zavře dveře)

Edita: (do telefonu) Mami, já tě úplně chápu, ale hned zítra můžeš přijet a ten náš podnájem
si prohlídnout. Bydlíme u jedné paní. Ne, není to Vanda. Klidně ti na ni dám číslo. Nebydlí
tam s námi žádný chlap. Ani Míra. …jo neboj, dáme na sebe pozor. Tak teda zítra papa.
(zaklapne telefon, rozhlédne se po bytě a zjistí, že je prázdný, všimne si i těch klíčů a je jí to
líto) Do pytle! (zvonek, Edita jde otevřít, uvidí Láďu a nasadí lehce ironizující výraz) Co sis
zapomněl?

Láďa: Člověče, budeš se divit, ale tebe, Edo!

Edita: (neví, co říct)

Láďa: Jako balit tě nehodlám, na to mám malej kufr.

Edita: Vtipe.

Láďa: Ale tak si říkám….co zajít na pivo?

Edita: Kdy?

Láďa: Hned?

Editě i Láďovi zazvoní současně mobil – oba na něj kouknou

58
Láďa: Bert.

Edita: Leona.

Láďa: A co když jim to nevezmeme?

Edita: A co když jim to vezmeme? (spiklenecky na Láďu kývne, aby jí dal mobil, pak je oba
zvedne a dá je k sobě, pak vezme Láďu za ruku, vezme klíč a oba vyběhnou z bytu. Věci a
mobily tam nechají)

Bert: (z mobilu) Halo, jsi tam?

Leona: (z mobilu) Kdo je tam?

Bert: No já, Bert.

Leona: To jste vy? Tady Leona. Co tam děláte?

Bert: Telefonuju.

Leona: Jé to je legrační, já taky..

Bert: Tak to máme hodně společného…

Leona: No to máme (smích)….hovor se ztrácí v závěrečné hudbě a smíchu…

KONEC

59