OVN

KULTURALNICH
STUDII
aktivní publikum
ora
fiske john
^lokalizace
■emonie
identita
komodifikace
laclau ernesto
marxismus
narace
populární kultura
queer teorie
radwayjane
simulakrum
zanr

Chris Barker portál

Chris Barker
B21.277v2
SLOVNÍK
KULTURÁLNÍCU

STUDII
Kulturální studia jsou mladým oborem především mediálních studií. Vycházejí
z neomarxistických zdrojů a z literární kritiky meziválečné frankfurtské školy,
která se jako první kulturní disciplína začala systematicky věnovat „druhořadému“
kulturnímu průmyslu. Přehledný slovník mapuje nejen kulturální studia, ale také
obory, které k mm mají velmi blízký vztah: frankfurtskou školu (Adorno,
Horkheimer, Habermas), postmoderní proud filozofie (Lyotard, Derrida)
a sémiotiku (Barthes, Eco). Slovník obsahuje na 200 hesel, která shrnují základní
koncepty a teorie oboru, charakterizují klíčové osobnosti (Williams, Hall, Hoggart
a další) a popisují kulturní obsahy a žánry, kterými se tato disciplína zabývá
(seriálové narace, mýdlové opery, romance). Slovník má mnoho přesahů do dalších
příbuzných včd (do postmoderní filozofie, sémiotiky, popkultury, postfeminismu).
Kníhaje určena studentům sociálních věd - především mediálních studií,
žurnalistiky, ale také studentům divadelních a filmových fakult, žurnalistům
a pracovníkům v médiích, kulturním teoretikům i zájemcům z řad veřejnosti.

Chris Barker vyučuje na Universities of Humberside and Wolverhampton

a současně je profesorem komunikačních věd a kulturálních studií na University
of Wollongong v Austrálii.

www.portal.cz

Doporučená cena 299,- Kč

SLOVNÍK
KULTURÁLNÍCy
STUDII

Chris Barker portál

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Barker, Chris
Slovník kulturálních studií/Chris Barker ; [z anglického originálu ... přeložila
Irena Reifová, Kateřina Gillárová a Michal Pospíšil]. - Vyd. I. - Praha : Portál, 2006. - 208 s.
Název originálu: SAGE dictionary of cultural studies
ISBN 80-7367-099-2

130.2 * 81’373.46
• kulturologie
• oborová terminologie
• výkladové slovníky
• terminologické slovníky

316.7 - Sociologie kultury. Kulturní život

JIHOČESKA ! •HíVERZíTA
JOÉJůVSCfCH
v ČESKÝCH G
teolqgick i. FAKULTA
knihovna
Kněžská 8
370 01

Anglické vydání:
The SAGE Dictionary ofCultural Studies, vydavatelství Sage Publications Ltd
© 2004

České vydání:
Translation © Irena Reifová, Kateřina Gillárová, Michal Pospíšil, 2006
© Portál, s. r. o., Praha 2006

ISBN 80-7367-099-2
 Obsah
Úvod............................................ 9 D
De Certeau Michael................................ 35
A Dekonstrukce ......................................... 35
Adorno, Theodor................................... 19 Deleuze, Gilles........................................ 36
Aktivní publikum.................................... 19 Deregulace.............................................. 36
Alienace ................................................... 20 Derrida, Jacques...................................... 37
Althusser, Louis ...................................... 20 Determinismus....................................... 37
Angová, lan.............................................. 21 Dezorganizovaný kapitalismus.............. 38
Antiesencialismus ................................... 21 Dialogičnost............................................ 38
Archeologie ............................................ 22 Diaspora................................................... 39
Artikulace................................................. 22 Diference................................................. 40
Autenticita............................................... 23
Différance............................................... 40
Autor....................................................... 24
Diskurz.................................................... 41
Avantgarda.............................................. 25
Diskurzivní analýza................................. 42
B Dozor....................................................... 43
Bachtin, Michail...................................... 26
E
Barthes, Roland ...................................... 26
Écriture feminine.................................... 44
Baudrillard, Jean.................................... 27
Emoce...................................................... 44
Bennett, Tony......................................... 27
Enkulturace ............................................ 45
Běžná kultura........................................... 27
Epistémé.................................................. 46
Bhabha, Homi, K..................................... 28
Epistemologie......................................... 46
Bourdieu, Pierre...................................... 28
Esencialismus........................................... 46
Brikoláž.................................................... 29
Estetika.................................................... 47
Butlerová, Judith.................................... 29
Etnicita.................................................... 48
C Etnocentrismus........................................ 49
Centrum pro současná kulturální studia 30 Etnografie............................................... 50
Common sense........................................ 31 Evoluční psychologie............................ 51

Č F
Časoprostorová geografie...................... 32 Falocentrismus ........................................ 52
Černý Atlantik......................................... 32 Femininita............................................... 52
Čtení ....................................................... 33 Feminismus.............................................. 53

5
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ

Fiske, John............................................... 54 Intertextualita......................................... 79

Flâner....................................................... 54 Irigarayová, Luce.................................... 80
Foucault, Michel.................................... 55 Ironie....................................................... 80
Freire, Paulo............................................ 55
Freud, Sigmund...................................... 55 J
Fundamentalismus................................. 56 Jameson, Frederic................................... 82
Jazyk......................................................... 82
G Jednání.................................................... 84
Geertz, Clifford...................................... 57
Jazyková hra............................................ 84
Gender.................................................... 57
Jinakost.................................................... 85
Genealogie.............................................. 58
Giddens, Anthony................................. 58 K
Gilroy, Paul.............................................. 59 Kánon...................................................... 87
Globalizace.............................................. 59 Kapitalismus............................................ 87
Glokalizace.............................................. 60
Karneval.................................................. 88
Govemmentalita.................................... 61
Kellner, Douglas .................................... 89
Gramsci, Antonio ................................... 61
Kód.......................................................... 89
Grossberg, Lawrence.............................. 62
Komodifikace ......................................... 90
H Komunikace............................................ 91
Habermas,Jürgen................................... 63 Konstrukcionismus................................. 92
Habitus.................................................... 63 Kontrakultura......................................... 92
Hall, Stuart.............................................. 64 Konvergence........................................... 93
Haraway, Donna.................................... 64 Konverzace.............................................. 94
Hartley, John........................................... 64 Kristeva, Julia........................................... 95
Harvey, David......................................... 65 Kritická teorie ......................................... 95
Hebdige, Dick......................................... 65 Kultura .................................................... 95
Hegemonie........................................ 65 Kultura mládeže...................................... 97
Hermeneutika......................................... 67 Kulturalismus........................................... 98
Hodnoty................................................... 67 Kulturální studia .................................... 98
Hoggart, Richard.................................... 68 Kulturní imperialismus........................... 99
Holismus................................................. 68 Kulturní kapitál.........................................100
Homologie.............................................. 69
Kulturní materialismus.............................101
hooks, bell - též Gloria Watkinsová .... 70
Kulturní obvod....................................... 101
Humanismus........................................... 70
Kulturní politika....................................... 102
Hybridita................................................. 71
Kulturní politika, její rámec.....................103
Hyperrealita............................................ 72
Kulturní Populismus................................104
I Kulturní průmysl...................................... 104
Ideální řečová situace ............................ 73
Identifikace.............................................. 73 L
Identita.................................................... 74 Lacan, Jacques.......................................... 106
Ideologický státní aparát........................ 75 Laclau, Emesto......................................... 106
Ideologie................................................. 76 Liberalismus.............................................. 107
Imaginární komunita.............................. 78 Logocentrismus....................................... 108
Intelektuálové......................................... 78 Lyotard, Jean-François............................ 108

6
 SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ

M Pohlaví .................................................... 141

Marx, Karl................................................. no Politická ekonomie................................. 142
Marxismus................................................. no Politika .................................................... 142
Maskulinita.............................................. 112 Politika identity ........................................ 143
Masová kultura........................................ 112 Polysémie................................................... 144
Masová média......................................... 113 Populární kultura.................................... 145
McRobbie, Angela................................. 114 Postfeminismus........................................ 145
Mem......................................................... 114 Postfordismus...........................................146
Město....................................................... 115 Posthumanismus.................................... 147
Metafora.................................................. 117 Postindustriální společnost...................... 148
Metanarace.............................................. 117 Postkoloniální teorie............................... 149
Metodologie............................................ 118 Postmarxismus......................................... 150
Místo ....................................................... 118 Postmaterialismus................................... 151
Mluvní akt............................................... 119 Postmodernismus................................... 152
Moc............................................................ 119
Postmodernita......................................... 153
Modernismus........................................... 121
Poststrukturalismus..................................154
Modernita............................................... 122
Power/knowledge.................................... 156
Morální panika..........................................123
Pozice objektu........................................... 156
Morley, David......................................... 124
Pozicionalita.............................................. 156
Multikulturalismus................................... 124
Multimediální korporace........................ 125 Pragmatismus........................................... 157
Multiplicitní identita.............................. 125 Praktika.................................................... 158
Mužské hnutí............................................ 126 Pravda....................................................... 159
Mýdlová opera......................................... 126 Praxis........................................................ 160
Mýtus....................................................... 127 Projekt identity........................................ 161
Prostor...................................................... 161
N Psaní...........................................................162
Narace....................................................... 129 Psychoanalýza........................................... 162
Národní identita....................................... 130
Národní stát.............................................. 130 Q_
Nevědomí............................................... 131 Queer teorie.............................................. 164
Norma (normování)................................ 132
Nová sociální hnutí................................... 132 R
Nové časy................................................... 133 Racionalita................................................. 166
Radwayová, Janice .................................. 166
O Rasa.......................................................... 167
Občanská společnost.............................. 135 Realismus.................................................. 168
Občanství ............................................... 135 Redukcionismus....................................... 169
Oidipův komplex.................................... 136
Reflexivita.................................................169
Orientalismus ......................................... 137
Reklama.................................................... 170
Osvícenství.............................................. 137
Relativismus............................................ 171
P Reprezentace........................................... 172
Paradigma................................................. 139 Rezistence............................................... 173
Patriarchát................................................. 140 Rizoma.................................................... 174
Performativita.......................................... 140 Rorty, Richard......................................... 174

7
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
s Text........................................................... 190
Said, Edward........................................... 175
Saussure, Ferdinand de......................... 175
Sebeidentita............................................ 175
Sémiotika...................................................176
Simulakrum............................................ 177
Sociálno................................................... 177
Spivaková, Gayatri Chakravorty........... 178
Společenská formace................................ 178
Spotřeba.................................................... 179
Stereotyp.................................................. 180
Strategický esencialismus......................... 180
Struktura ................................................. 181
Strukturace.............................................. 181
Strukturalismus......................................... 182
Styl ............................................................ 183
Subalterní ................................................. 184
Subjektivita............................................... 184
Subkultura............................................... 185
Symbolická ekonomie.............................. 186
Symbolický řád......................................... 186
Symbolično.............................................. 187
Synergie.................................................... 187
T Ž
Televize..................................................... 188
Tělo............................................................ 189
Teorie........................................................ 190
8
Třída...........................................................191
U
Under erasure...........................................193
Urbanizace............................................... 193
V
Veřejná sféra.............................................. 195
Význam..................................................... 196
W
West, Comel ............................................ 198
Williams, Raymond................................. 198
Willis, Paul................................................ 199
Wittgenstein, Ludwig.............................. 199
Z
Základna a nadstavba............................. 200
Zakódování a dekódování..................... 200
Zkušenost................................................. 201
Znak.......................................................... 202
Zpravodajství............................................ 202
Zrcadlová fáze.......................................... 204
Žánr.......................................................... 205
Ženské hnutí............................................206
Životní politika........................................ 206
 Úvod
Jak mluvit o kulturálních studiích?
Kdykoli jsem někomu poprvé představen a vy­
slovím své jméno, lidé se obvykle ptají, čím
se živím. Další otázka proto nevyhnutelně zní
„A co jsou to ta kulturáku studia“?* Jelikož ne­
chci nového přítele unudit k smrti, většinou
zamumlám něco o podobnosti s antropolo­
gií, která se však týká spíš industrializované
společnosti, nebo svůj obor přirovnám ke
známější sociologii, „ovšem s důrazem na kul­
turu“. Nikdy s tou definicí nejsem spokojen,
ale pro účely příležitostného společenského
rozhovoru dostačuje. V kontextu odbornější­
ho intelektuálního pátrání by to však nebyla
přiměřená odpověď. Autoři spojení s kultu-
rálními studii jsou tedy od dob zrodu oboru
vystaveni otázkám po jeho povaze a stejně
jako se moji známí ptají mě, rádi se dota­
zují i sami sebe, „co jsou vlastně kulturální
studia“?
Tato otázka je sice pochopitelná, ale do
určité míry také zavádějící. Domnívám se, že
když se ptáme, co kulturální studia „jsou“,
gramatika nás svádí na scestí. Jádru problé­
mu nás přiblíží spíš zájem o to, „jak a proč
o kulturálních studiích mluvíme?“ než otázka
„co jsou kulturální studia?“. Slovo „jsou“ totiž
obsahuje předpoklady o možnostech repre­
zentace světa. Ptáme-li se, co „jsou“ kulturální
* Pojmy, které se ve slovníku objevují jako věcná hesla, označuji v Úvodu tučným písmem; odkazy na
jmenná hesla jsou zvýrazněny tučným bezpatkovým písmem.
studia, užití slovesa „jsou“ sugeruje, že něco
jako kulturální studia existuje v nezávislém
objektovém světě a my to můžeme poznat
a pojmenovat. Jinak řečeno, znak „kulturální
studia“ vlastně poukazuje na předpokláda­
nou podstatu věci.
Pokud však sloveso „být“ odkazuje buď
k metafyzické univerzální pravdě nebo k přes­
né reprezentaci nezávislého objektového svě­
ta, nemůžeme vědět, čím něco „je“. Jazyk
nezprostředkovává přesný otisk světa, je to
nástroj sloužící k dosahování cílů. Cílem po­
znání není získat přesný obraz skutečnosti,
ale naučit se, jak se úspěšně utkat se světem.
Vzhledem k tomu, že jednáme za mnoha růz­
nými účely, vyvíjíme různé jazyky. Ptáme-li
se tedy „jak mluvíme o kulturálních studiích
a za jakým účelem?“ místo „co jsou to kultu­
rální studia?“, odvracíme se od problematiky
reprezentace k otázce týkající se užití jazyka.
Představa, že nelze jednoznačně určit, co
něco „je“, a že k dosažení různých účelů
užíváme různé jazyky, není jednoduše jen
hájemstvím filozofie jazyka; patří i do „tvr­
dých“ věd. Například jádrem kvantové fyziky
je dualita vlnění a částic, na jejímž základě
lze každou kvantovou entitu považovat jak
za vlnění, tak za částice, protože se vyskytuje
9
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
(částice) i nevyskytuje (vlnění) na určitém
konkrétním místě. Fotony (jednotky světla)
je za určitých okolností užitečné považovat za
částice a jindy je zase výhodnější pohlížet na
ně z hlediska vlnových délek. Stejně tak elek­
tron považuje klasická newtonovská fyzika za
částici obíhající kolem jádra atomu (protony
a neutrony), zatímco kvantová mechanika jej
pokládá za vlnění obklopující atomové jádro.
Oba popisy „pracují“ ve prospěch účelu, kte­
rý člověk zamýšlí; fyzikální jevy se dostávají
„pod nadvládu popisu“ (Davidson, 1984) růz­
ných modelů, sloužících k dosažení různých
cílů.
Jsem proto příznivcem přístupu, který do­
voluje formulovat problémy bez důrazu na
reprezentaci - tedy otázku „co něco je?“ -,
držet se více při zemi, zajímat se spíš o pragma­
tičtější záležitosti užití jazyka a ptát se „jakým
způsobem o něčem mluvíme a za jakým úče­
lem?“. Také Wittgenstein v práci Theology as
grammar uvádí, že „co určitá věc je, nám ří­
ká gramatika“. (Wittgenstein, 1957: 373) Co
něco „je“, vzniká na základě užití jazyka v rám­
ci konkrétních jazykových her. Když otázku
„co jsou to kulturální studia“ takto terapeu­
ticky převedeme na zájem o to, jak o nich
mluvíme a za jakým účelem, získáme mož­
nost dívat se na ně jinak než jako na objekt.
Kulturální studia totiž nejsou věc, která se dá
přesně a pravdivě popsat, ale sestávají z mno­
ha pohledů na svět motivovaných různými
účely a hodnotami.
Historicky vzato se kulturální studia ustavi­
la jako sbor mnoha hlasů či jazyků, které však
mají dost společného na to, aby se utvořil
samostatný „klan“ propojený „příbuzenský­
mi vazbami“ s jinými rodinami. Kulturální
studia lze proto chápat jako jazykovou hru
rozehranou kolem teoretických pojmů vyvi­
nutých a užívaných lidmi, kteří své činnosti
říkají kulturální studia. Stuart Hall v podobné
10
polemice popsal kulturální studia jako diskur-
zivní formaci, tedyjako seskupení (či formaci)
myšlenek, představ a praktik, které zajišťují,
aby se o určitém tématu, sociální aktivitě ne­
bo institucionální pozici ve společnosti dalo
mluvit (shromažďovat k nim poznatky a při­
měřeně jednat). (Hall, 1997: 6) Kulturální
studia tak konstituuje řícený způsob rozpravy
o tématech, jimž tato perspektiva dovoluje
vyniknout a které se shlukují kolem klíčových
pojmů, myšlenek a zájmů.
Kulturální studia se skutečně propracova­
la do stadia jisté, přinejmenším minimální
shody o problémech, tématech a slovní zá­
sobě, ustavujících tento obor. Jak uvádějí
Crossberg a kol., pod hlavičkou kulturálních
studií vznikla dlouhá řada pojmů, které přišly
vhod na mnoha místech země. Ty vytváře­
jí „historii skutečně úspěšných průlomů, jež
dnes tvoří součást tradice kulturálních stu­
dií. Kdybychom se bez nich pokoušeli obejít,
dobrovolně bychom přijímali vážná omeze­
ní.“ (Grossberg a kol., 1992: 8)
Pokud platí teze mnoha autorů kulturálních
studií o tom, že slova vytvářejí význam mate­
riálních předmětů a sociálních praktik, které
zviditelnil jazyk a jimž rozumíme v pojmech
vymezených opět jen jazykem, pak kulturál-
ním studiím dává vzniknout slovní zásoba
kulturálních studií. Kulturální studia vytváří
jazyk, který užíváme, když říkáme, že se vě­
nujeme kulturálním studiím, a lze je proto
chápat z hlediska performativity. Jinak řeče­
no, o kulturálních studiích můžeme hovořit
jen proto, že užíváme určitýjazyk, a tímje také
uvádíme do života či „vykonáváme“. Součástí
odpovědi na otázku, „co jsou to kulturální
studia“, je tedy i tento slovník a současně je
také vytváří, ukazuje a konkrétním způsobem
je realizuje. Slovník je projevem jazykové hry
kulturálních studií, která přispívá k existenci
předmětu zájmu, o němž promlouvá.

Kulturální studia — příběh stvoření
Přirovnání kulturálních studií k jazykové hře
jsem zvolil s cílem zdůraznit dva aspekty:
zaprvé to, že tento obor je definován spíš
způsobem mluvy než pevným předmětem
zájmu, a dále pak pluralitu směrů, z níž kultu­
rální studia povstávají, ačkoli jsou jejich linie
propojeny příbuzenskými vazbami. Při psaní
slovníku jsem se skutečně snažil obsáhnout
mnoho různých tradic kulturálních studií. Na
druhou stranu však platí, že i já jsem se nau­
čil chápat kulturální studia určitým konkrét­
ním způsobem a historie mého porozumění
oboru slovník nutně ovlivňuje. Tento příběh
kulturálních studií - která jsou sama o sobě
tvořena mnoha směry - je tedy výsledkem
vlivu různých okolností, s nimiž se setkal je­
ho autor. Jak napovídá pojem pozicionalita,
který upozorňuje na to, že produkce vědění
se vždy nachází v silovém poli času, prostoru
a sociální moci, i tento slovník byl vytvořen
z určité pozice.
Po předchozích slovech cítím povinnost
stručně převyprávět příběh vzniku kulturál­
ních studií ze svého hlediska, přestože vím,
že je k tomu mnoho povolanějších. V letech
1975-1978, kdy bylo Centrum pro současná
kulturální studia (CCCS)
* pod ředitelským
vedením Stuarta Halla na vrcholu slávy, jsem
na birminghamské univerzitě studoval socio­
logii. Členem CCCS jsem se nikdy nestal,
ale jeho existenci jsem si uvědomoval; četl
jsem texty jeho členů, navštěvoval přednáš­
ky Stuarta Halla a vmísil se do politického
prostředí kampusu, v němž aktivně působili
i někteří členové Centra. Párkrát jsem do­
konce nepozorovaně proklouznul na seminář
CCCS. Když jsem v areálu univerzity potkal
Stuarta Halla, žasl jsem nad ním v posvátné
úctě a kulturální studia jsem považoval za
nejvíce vzrušující intelektuální projekt, s ja­
kým jsem kdy měl tu čest. Později byla mou
* Zkratka CCCS pochází z anglického Centrum for Contemporary Cultural Studies. Pozn. překl.
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
školitelkou v rámci doktorského studia na uni­
verzitě v Leedsu Janet Wolffová, která sama
získala doktorát na půdě CCCS. Úzce jsem
se přátelil s bývalým členem Centra Chrisem
Pawlingem a na univerzitě ve Wolverhampto-
nu jsem pracoval s Paulem Willisem. Na cestě
do hlubin kulturálních studií byla a je tedy
i tnou startovní čárou takzvaná birmingham-
ská škola.
Mezi studiem kultury a institucionálně za­
kotvenými kulturálními studii je podle mé­
ho názoru třeba vést dělicí čáru. Kultura je
zkoumána na půdě různých akademických
disciplín - v rámci sociologie, antropologie,
literární teorie atd. - i v různých geografic­
kých a institucionálních prostorech, přitom
se ale nutně nemusí jednat o kulturální studia.
Studium kultury nemá žádné jasné kořeny
a neznamená to, že „nemáme brát jméno
kulturálních studií nadarmo“, rozhodujícím
momentem se však stalo založení Centra pro
současná kulturální studia v 60. letech na bir­
minghamské univerzitě. Od té doby kulturál­
ní studia rozšířila svou intelektuální základnu
i zeměpisný rozsah a ve Spojených státech
amerických, Austrálii, Africe, Asii, Latinské
Americe i Evropě působí mnoho vědců, kteří
se sami hlásí ke kulturálním studiím, ačkoli
každá kulturální „formace“ pracuje trochu
jinak. Aniž bych chtěl upřednostňovat britská
kulturální studia, poukazuji na jejich ustavení
v Birminghamu jako na institucionálně vý­
znamný okamžik. Současná sociologie není
tvořena dílem Marxe, Durkheima či Webera
o nic víc, než nakolik dnešní přírodní vědy
staví pouze na Newtonovi nebo Einsteinovi,
je však těžké dané obory studovat a přitom
tyto osobnosti pominout. Stejně tak současná
kulturální studia nejsou jen birminghamská
škola, ale každý průzkum tohoto oboru musí
vejít v kontakt s jejím dědictvím.
11
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
Moje verze kulturálních studií tedy začíná
u neo-marxismu a jeho vztahu ke struktura-
lismu i k dílu Antonia Cramsciho. Klíčovými
koncepty kulturálních studií jsou z tohoto
hlediska text, ideologie a hegemonie. V rám­
ci kulturálních studií se také rozvinul proud
empirické a etnografické práce, která často ne­
byla tak vznešená jako textuální analýza, ale
já s ní sympatizuji. Dokonce si ani nemyslím,
že etnografie a textuální analýza se vzájem­
ně vylučují. Později, zhruba v době nástupu
Stuarta Halla, jsem svou pozornost rozšířil na
aspekty poststrukturalismu (a zejména Fou-
caultovo dílo), k jehož centrálním pojmům
patří diskurz a subjektivita spolu s tématy
pravdivosti a reprezentace. V tomto smyslu
pohltila kulturální studia i mě otázka identity.
Spojení s poststrukturalismem vedlo k pře­
hodnocení pojmů ideologie a hegemonie.
Například Hall, Laclau a Mouffeová se stali
průkopníky poststrukturalisticky inspirova­
ného postmarxismu, kterého si vážím, ačkoli
dnes považuji pojem ideologie v ortodoxně
marxistickém pojetí za ještě méně užitečný
než oni. Dosud se jedná o poměrně jedno­
značnou cestu založenou na birminghamské
inspiraci a vzájemných vztazích a tato trajek­
torie se také odráží v celkové stavbě slovníku.
Současně si však s trochou ironie dovolím
pochlubit se i svým osobním zájmem, který
představuje odklon od hlavní osy kulturál­
ních studií, a to tím, jak moje myšlení ovlivnil
Richard Rorty a neopragmatismus a skrze
ně i Wittgensteinovo dílo (které hraje roli
například i u Mouffeové).
S postrukturalistickým myšlením, které je
dnes v kulturálních studiích na vzestupu, sdílí
pragmatismus skepsi vůči možnosti dobrat se
pevných podstat (antiesencialismus) a prav­
12
divě je vyjádřit (antireprezentacionalismus).
Pragmatismus však na rozdíl od poststruktu­
ralismu prokládá tyto argumenty důrazem
na sociální reformu. Pragmatismus tvrdí, že
boj za sociální změnu je otázkou jazyka/tex-
tu a věcného jednání na bázi praxe/politiky.
Pragmatismus se v úsilí o „lepší“ svět stejně
jako kulturální studia pokouší poukázat na
podmíněnost toho, co vypadá zdánlivě „při­
rozeně“. Pragmatismus však na rozdíl od revo­
luční rétoriky některých příznivců poststruk­
turalismu vyznává cestu postupné a praktické
politické změny. V tomto smyslu pohlíží prag­
matismus na život „tragicky“, protože v sobě
nemá, jako třeba marxismus, onen utopický
elán. Dává naopak přednost experimento­
vání ve stylu pokusů a omylů, jímž hledá
nové způsoby konání, které se ve srovnání
s „našimi“ hodnotami jeví jako „lepší“. Jsem
přesvědčen, že z hlediska kulturálních studií
k těmto hodnotám patří, nebo by měla patřit,
moderně postmoderní kombinace rovnosti,
solidarity, tolerance, rozdílnosti, mnohosti
a spravedlnosti.
Souhrnně vzato moje myšlení kolísá mezi
postmarxismem a neopragmatismem a když
mě jeden nejmenovaný kritik vylíčil jako „neo-
marxistu, který se stal postmodernistou“, ne­
byl daleko od pravdy. Pro zájemce dodávám,
že tato směsice tvoří jádro mé knihy Ma­
king Sense ofCultural Studies: Central Problems
and Critical Debates. (Barker, 2002) Tím ne­
chci říci, že jiné proudy kulturálních studií
inspirované například hermeneutikou, femi­
nismem nebo postkoloniální teorií nejsou
důležité. Zcela jistě jsou. Snažím se jen čtená­
ři pomoci dekonstruovat zdánlivou pevnost
slovníku a poukázat na některé vlivy, které
na něj při jeho vzniku působily.

Slovník jako sada nástrojů
Těžištěm této knihy je soubor pojmů, které
pokládám v kulturálních studiích za podstat­
né. Ostatní autoři oboru by je používali jinak
a lišili by se v názoru na to, které z nich jsou
nejdůležitější. Stejně tak připouštím, že jiní
členové komunity kulturálních studií by hla­
sitě nesouhlasili i s tím, které myšlenky jsem
do slovníku zahrnul a které potlačil. Byl bych
však velmi překvapen, kdybychom se neshod­
li na tom, že se z velké většiny jedná o nutnou
součást současné podoby kulturálních stu­
dií. Oblast bádání, která by s jistými pojmy
(jmenujme jich alespoň několik: artikulace,
kultura, diskurz, hegemonie, identita, ideo­
logie, populární kultura, moc, reprezentace,
znak, subjektivita, texty) vůbec nepracovala,
bychom jen stěží nazvali kulturální studia.
Tyto pojmy patří k teoretickým konceptům
tvořícím rámec, v němž autoři kulturálních
studií rozumějí světu, a jenž jim umožňuje
provádět empirický výzkum a interpretovat
důkazy.
Kulturálním studiím dává zvláštní nádech
právě jejich teoretický jazyk. Je to sada nástro­
jů, převzatých z mnoha různých teoretických
proudů a metodologických přístupů, jimiž
jsou kulturální studia tvořena. V širším pojetí
do kulturálních studií přispěly tyto obory:
Etnografie Postmarxismus
Feminismus Poststrukturalismus
Filozofie jazyka Pragmatismus
Marxismus Psychoanalýza
Politická ekonomie Strukturalismus
Postkoloniální teorie Textuální analýza
Přesně určit hranice kulturálních studií jakož­
to soudržné, jednotné akademické disciplíny
s jednoznačně vymezenými tématy, pojmy
a metodami bylo proto vždycky velmi ob­
tížné. Problémy s vymezením a ohraničením
oboru či komplexností, která z nich plyne,
se však netýkají jen kulturálních studií. Stej­
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
ně složité je vymezit hranice sociologie, žen­
ských studií, fyziky, lingvistiky a buddhismu.
Když Durkheim zakládal sociologii jako ko­
herentní disciplínu, podařilo se mu ustavit
proud myšlení, kteiý získal vliv v čase i prosto­
ru. Jeho definice však nezískala nadčasovou
platnost, protože tato jazyková hra se dále
proměňovala a štěpila.
Kulturální studia byla vždycky multidisci-
plinární či postdisciplinární oblastí bádání,
která hranice mezi sebou a ostatními „před­
měty“ zamlžuje. Kromě toho v sobě odjakživa
skrývají něco z kleptomanského chování stra­
ky: ačkoli mají vlastní domov, ráda si vypůjčují
třpytivé koncepty z jiných hnízd. Současná
slovní zásoba či sada nástrojů kulturálních
studií však naznačuje, že ústředním zájmem
oboru je kultura jakožto fenomén tvořený
znaky, významy a reprezentacemi, které ge­
neruje mechanismus označování v kontextu
lidských činností. Kulturální studia se dále
zajímají i o to, jak a s jakými důsledky jsou tyto
reprezentace konstruovány, a logicky proto
studují i problematiku moci, jelikož vzorce
označujících praktik utvářejí instituce a smys­
ly nepostižitelné struktury, popřípadě jsou
jimi utvářeny. V tomto bodě jsou si kulturální
studia velmi blízká s kulturní politikou.
Poznání není jen prostý sběr faktů, z nichž
lze odvodit teorii nebo ji na nich ověřovat.
„Fakta“ nejsou neutrální a ať jich nashromáž­
díme, kolik chceme, bez teorie z nich příběh
o životě nikdy nevznikne. Příběhem o lid­
skosti, který zasahuje do toho, jak jednáme
a jak důsledky svého jednání hodnotíme, je
právě teorie. Teorie však neposkytuje vícemé­
ně přesný obraz světa; je to spíš náčiní, nástroj
nebo logika vměšování se do světa. (Foucault,
1980) Budování teorie je sebereflexivní dis-
kurzivní činnost, která se snaží svět vykládat
a vstupovat do něj: vzniká tak, že se promýš­
lejí koncepty či argumenty, přičemž cílem je
nabídnout nové způsoby přemýšlení o nás
13
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
samotných. Teoretickou práci lze chápat ja­
ko výrobu kulturních ukazatelů nebo map,
podle nichž se řídíme, a teoretické pojmy
jsou nástroje, s jejichž pomocí v rámci tohoto
světa myslíme a jednáme. V daném smyslu
lze tento slovník brát jako nástroj, který nám
má pomoci přemýšlet.
Slovajsou ale přesto kluzký nástroj, jak nám
připomíná Derrida svým pojmem différence -
kombinací „rozdílu“ a „odkladu“.* Z Derri-
dova pohledu význam neexistuje mimo svět
znaků a význam znaků navíc není jasný ani
pevný. Ustavení významu je v procesu ozna­
čování neustále odkládáno a doplňováno,
K čemu jsou kulturální studia?
Jestliže jsou pojmy z oboru kulturálních stu­
dií jakési nástroje, můžeme se ptát, k jakým
účelům se používají? Tedy jaká je povaha
kulturálních studií jakožto činnosti? Většina
autorů by asi souhlasila s tím, že kulturální
studia slouží účelům analytickým, pedagogic­
kým a politickým. Zvláštní důraz kladla na to,
aby vyvinula možnosti přemýšlení o vztahu
kultuty a moci, které by se dalo využít v rámci
sociálního jednám při snaze o dosažení so­
ciální změny. Právě toto spojení s politikou
z Hallova (1992) hlediska odlišuje kulturál­
ní studia od jiných oblastí. Kulturální studia
lze tedy vnímat jako sumu teorie, kterou vy­
tvořili myslitelé považující tvorbu teorie za
politickou praxi.
Kulturální studia, tak jak jsou provozována
při výuce a psaní, jdou cestou intelektuální­
ho vyjasňování a legitimizování. Autoři to­
hoto oboru nabízejí množství příběhů, které
mohou sloužit jako symbolický průvodce či
významová mapa vesmíru. Kulturální studia
jsou v tomto smyslu možností, jak chápat
svět a účastnit se jeho proměn. Aktivisté a ti,
* V angl. originále je Derridův pojem „différence' složeninou z výrazů difference (rozdíl) a deferral
(odklad, odložení). Pozn. překl.
14
takže význam klouže po řetězci označujících
a jakékoli stálé označované tím ruší. Slova
nesou mnoho významů, včetně ozvěn a stop
po významech příbuzných slov v jiných kon­
textech. Používat slovník skutečně znamená
prozkoumávat pojem différence. Hledáme-li
ve slovníku význam nějakého slova, odkazuje
nás na jiná slova v nekonečném procesu inter-
textuálního odkladu. Žádný pojem v tomto
slovníku nemá jen jeden neměnný význam.
Budeme-li předpokládat, že význam je dán
způsobem užití, pak čtenáře nanejvýše navá­
dím na to, jak jsou dané pojmy v kontextu
kulturálních studií nejběžněji užívány.
kteří stanovují rámce politického jednání, je
mohou používat jako nástroj při řešení problé­
mů, tedy při tvorbě nových definic a popisů
světa. Měli bychom však dávat pozor, aby se
psaní jakožto politicky inspirovaná činnost
nepletlo s jinými formami občanské a vládní
politické praxe.
Kulturální studia se jako soubor činností
soustřeďují převážně v akademických insti­
tucích, například na univerzitách nebo v na­
kladatelstvích. Vzhledem k tomu, že se stala
něčím, co by se mělo vyučovat, získala velké
množství institucionálních základen, kursů,
učebnic a věnuje se jim mnoho studentů.
Kursy, které dnes nabízejí univerzity magis­
terským studentům, jsou zdrojem velmi širo­
kého vymezení aspektů kulturálních studií.
Na to navazuje vydávání učebnic, které (a ta
moje - Barker, 2000 - není výjimkou) tento
proces dále posilují. Mnozí „staří praktikové“
kulturálních studií se obtížně smiřují s rozši­
řováním institucionálních hranic oboru. Hall
vyslovil obavu, že profesionalizovaná a insti-
tucionalizovaná kulturální studia „by mohla

formalizací problematiky moci, dějin a politi­
ky způsobit její zánik“. (Hall, 1992: 286)
Ačkoli je vyšší vzdělávání odvětvím vlády
a učitelé jsou v tomto smyslu prodlouženou
rukou státu, alespoň v liberálních demokra­
ciích vysoké školství stále zůstává privilegova­
nou oblastí kritického myšlení. Autoři a bada­
telé z oboru kulturálních studií se možná ne­
stali „organickými“ intelektuály, jak v to dou­
fali jejich zakladatelé, na základě své role však
mohou komunikovat s Novými sociálními
hnutími a vytvářet pro ně intelektuální zdro­
je nebo být ve spojení s „dělníky“ kulturního
průmyslu a těmi, kteří stanovují rámce kultur­
ní politiky. Institucionalizace kulturální stu­
dia do jisté míry omezuje, přesto si však zacho­
vávají své kritické ostří. Jsou sice akademickou
disciplínou univerzitního systému, nicméně
se jim daří odpoutávat se od svého ukotve­
ní a brázdit po hladině kultury, nekonečně
rozsáhlého předmětu jejich zájmu a touhy.
Souhrnně řečeno lze kulturální studia po­
važovat za intelektuální činnost tvořenou pře­
Povaha slovníku
Slovník kulturálních studií se svým formátem
podobá většině jiných slovníků: obsahuje abe­
cední seznam pojmů, k nimž se může uživatel
obrátit, pokud se setká s nejasností ohledně
jejich významu a užití v kontextu kulturálních
studií. Už jsem tu však upozornil, že významy
a použití těchto termínů závisejí na vztazích
a nacházejí se v síti ostatních konceptů. Na
konci každého hesla proto uvádím seznam
idejí, které s vyhledaným heslem souvisejí.
Po vzoru hypertextu je nazývám „odkazy“,
abych naznačil, že se jedná o vícerozměrné
pojmy a že jejich význam lze dále sledovat tak,
jak k tomu navádí pojem différance (viz výše).
I když v případě slovníku je vnitřní prostor
pro vzájemné vztahování a „pronásledování“
významu samozřejmě svévolně omezen.
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ
krývajícími se jazykovými hrami. Čtenářům,
které frustruje moje soustavné uhýbání před
jakoukoli definicí kulturálních studií, chci na
závěr přece jen sdělit, že na základě průzku­
mu současné slovní zásoby oboru můžeme
kulturálním studiím rozumět zhruba takto:
Kulturální studia zkoumají kulturu jakožto
oblast tvořenou významy a reprezentacemi,
které jsou generovány v rámci praktik označo­
vání a s nimi souvisejících kontextů. Zvláště se
zajímají o mocenské vztahy a politické důsled­
ky v těchto kulturních praktikách obsažené.
Kulturální studia, vyskytující se zejména na
univerzitách, v nakladatelstvích a knihkupec­
tvích, spatřují svůj hlavní smysl v intelektuál­
ním objasňování, které může nabízet užitečné
nástroje kulturním a politickým aktivistům
nebo těm, kteří stanovují politické rámce.
Nástroji kulturálních studií jsou přirozeně
slova a pojmy - význam slovníku proto podle
mého názoru není nutné dále vysvětlovat.
Kromě klíčových pojmů jsem do slovní­
ku zařadil také klíčové autory, kteří jsou tak
či onak spjati s rozvojem kulturálních stu­
dií. Jejich výčet rozhodně není vyčerpávající
a netoužím tu vystavit jakousi „tabuli cti“ skvě­
lých a zasloužilých pracovníků kulturálních
studií. Je to spíš jen něco na ochutnání než
vydatné menu. Někteří z autorů jsou nad­
to zřetelně zapojeni do kulturálních studií
a spojeni s jejich vývojem (např. Fiske, Gilroy,
Hall, Willis atd.), zatímco jiní tomuto obo­
ru poskytli významné filozofické myšlenky,
ačkoli s kulturálními studii jako takovými se
nikdy neztotožnili (např. Derrida, Foucault,
Giddens, Rorty atd.)
Při rozhodování, koho do slovníku zařadit
a koho opomenout, jsem se ani tak nesnažil
15
SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ

nabídnout srozumitelný seznam, ale usiloval
jsem, aby výběr autorů protínal různá období,
místa a filozofická hlediska, která kulturální
studia ovlivnila. Také jsem se samozřejmě
nemohl vyhnout vlivu osobních preferencí
a limitovanosti svých znalostí. Všichni, kteří
by si zařazení do slovníku zasloužili a byli
opomenuti, mají mou omluvu. Stále však tr­
vám na tom, že jádro této práce je spojené
spíš s přemýšlením o konceptech než o lidech.
Rád bych také zdůraznil, že pojmy kulturál-
ních studií nepatří do osobního vlastnictví.
Spíš by se dalo říci, že obíhají v komunitě mys­
litelů, kteří jejich významy průběžně propra­
covávají a doplňují. Proto také nepoužívám
citáty, jak je v akademickém světě zvykem, ale
představuji vybrané myšlenky jako kolektivní
vlastnictví, které nutně nemusí být připsáno
*
někomu konkrétnímu.
Slovník kulturálních studií je tedy směs
či brikoláž myšlenek, příkladů, témat atd.,
která vznikla mým „vypleněním“ společné
knihovny kulturálních studií - nebo spíš vý­
běrem pojmů, které mají kulturální studia
symbolizovat a vymezovat. Slovník tohoto
typu tedy na jednu stranu prozrazuje svou
arbitrární povahu a na druhou stranu je zá­
vislý na interpretativní komunitě. Podobně
se snaží podchytit význam slov a současně
tvrdí, že význam je intertextuální a vzpírá
se svému uzavření. Jenže právě někde tam,
v kolísání mezi individualitou a komunitou či
pevností a proměnlivostí, žijí klíčová témata
kulturálních studií.

Literatura

Barker, C. (2000). Cultural Studies: Theory and Practice. London, Thousand Oaks: Sage.
Barker, C. (2002). Making Sense ofCultural Studies: Central Problems and Critical Debates.
London: Sage.
Davidson, D. (1984). Inquiries into Truth and Interpretation. Oxford: Clarendon Press.
Derrida, J. (1976). OfGrammatology. Baltimore: John Hopkins University Press.
Foucault, M. (1980). Power/Knowledge. New York: Pantheon.
Grossberg, L., Nelson, C„ Treichler, P. (1992). Cultural Studies: An Introduction. In:
Grossberg, L., Nelson, C., Treichler, P. (eds.J. Cultural Studies. London, New York:
Routledge, s. 1-22.
Hall, S. (1992). Cultural Studies and Its Theoretical Legacies. In: Grossberg, L., Nelson, C.,
Treichler, P. (eds.J. Cultural Studies. London, New York: Routledge, s. 277-294.
Hall, S. (1997). The Work of Representation. In: Hall, S. (ed.). Representations. London,
Thousand Oaks: Sage, s. 13-74.
Wittgenstein, L. (1957). Philosophical Investigations. Oxford: Basil Blackwell.

Doporučená literatura: úvody do kulturálních studií

Těm, kteří nejsou s kulturálními studii podrobně obeznámeni a chtějí se do nich nechat
zasvětit, by mohlo pomoci následujících deset knih.

* V případech, kdy určitou myšlenku rozvíjel autor zařazený do slovníku, však dodržuji pravidlo
vnitřního odkazu na jeho jméno a upozorňuji, že by se čtenář o jeho díle možná rád dozvěděl více.

16
 SLOVNÍK KULTURÁLNÍCH STUDIÍ

Barker, C. (2000). Cultural Studies: Theory and Practice. London, Thousand Oaks: Sage.
Du Gay, P., Hall, S„ Janes, L., Mackay, H., Negus, K. (1997). Doing Cultural Studies. London,
Thousand Oaks: Sage.
Gray, A. (2003). Research Practicefor Cultural Studies. London, Thousand Oaks: Sage.
Hall, S. (ed.) (1997). Representations. London, Thousand Oaks: Sage.
Hartley, J. (2003). A Short History ofCultural Studies. London, Thousand Oaks: Sage.
Jordan, G., Weedon, C. (1995). Cultural Politics: Class, Gender, Race and the Postmodern World.
Oxford: Blackewell.
Lewis, J. (2002). Cultural Studies: The Basics. London, Thousand Oaks: Sage.
McGuigan, J., Gray, A. (eds.) (1990). Studying Culture: An Introductory Reader. London:
Edward Arnold.
Storey, J. (ed.) (1997). What is Cultural Studies? London: Routledge.
Woodward, K. (ed.) (1997). Identity and Difference. London, Thousand Oaks: Sage.

Odkazy na literaturu jsou připojeny také ke každému heslu věnovanému konkrétnímu

autorovi, což představuje dalších padesát knih, jejichž studiem může čtenář pokračovat...

JIHOČESKA UHiVERZÍ.A
V ČESKÝCH BUDÉJOVíCtCH
TEOLOGICKÁ FAKULTA
knihovna
Knóžské 8
.979 01

17
Adorno, Theodor (1903-1969)
Spoluzakladatel (s Maxem Horkheimerem)
Institutu pro sociální výzkum na univerzi­
tě ve Frankfurtu nad Mohanem. Theodor
Adorno byl klíčovou osobností tzv. frank­
furtské školy, která se později před hrozbou
nacismu přestěhovala do Spojených států
amerických. Adomo při zkoumání kultury
využívá marxistickou a psychoanalytickou
teorii a tvrdí, že komodifikovaná kultura
podvádí masy, vyvolává u nich standardi­
zované reakce a potvrzuje tak status-quo.
Tohoto procesu se neúčastní jen otevřené
ideologické významy, ale i strukturování
lidské mysli do konformní podoby. Kritické
umění se v Adornově pojetí nezaměřuje na
trh, ale naopak zpochybňuje a provokuje
měřítka snadné srozumitelnosti reifikované
společnosti. Adomo oceňuje zvláště „vzdá­
lenou“ povahu avantgardního modernistic-
kého umění, například atonální Schoenber-
govu hudbu.
SOUVISEJÍCÍ POJMY avantgarda,
kapitalismus, komodifikace, kulturní
průmysl
VÝCHODISKA kritická teorie, marxismus,
psychoanalýza
literatura Adomo, T. W., Horkheimer,
M. (1976, orig. 1946). Dialectic of
Enlightenment. London: Verso.
Aktivní publikum
Koncept aktivního publika naznačuje, že
čtenáře lze chápat jako dynamického tvůrce
významu spíš než jako prostého příjemce
sdělení textu. Toto paradigma se objevi­
lo v reakci na komunikační výzkum, který
předpokládal, že publikum vstřebává význa­
my a sdělení masových médií (jak je nazývají
kritikové) zcela pasivně. Daný přístup vešel
hovorově ve známost jako tzv. injekční mo­
del publika, protože významy a sdělení jsou
v tomto pojetí jakoby přímo vstřikovány do
mysli čtenářů bez jakékoli změny. Souhrnně
řečeno představovalo paradigma aktivního
publika přesun pozornosti od čísel k význa­
mům a od obecného publika ke konkrétním
publikům.
Paradigma aktivního publika bylo inspiro­
váno modelem zakódování a dekódová­
ní a hermeneutikou. Následující empiric­
ké studie Davida Morleyho a lan Angové
z 80. let 20. století tvrdily, že kulturní kon­
text, v němž se čtení odehrává, poskytuje
rámec a kulturní zdroje pro odlišné porozu­
mění textům. Význam se podle nich nena­
chází v textu samém, ale ve vzájemné hře
mezi textem a publikem. Angová ve studii
divaček Dallasu zjistila, že zastávají celou šká­
lu postojů a porozumění. Autorka proto ve
své základní tezi uvádí, že divácky Dallasu
19
ALIENAGE

jsou aktivně zapojeny do produkce škály dynamiky kapitalismu, v němž musí nema­
významů a slastí, které nelze zjednodušit na jetní příslušníci proletariátu kvůli přežití pro­
strukturu textu, „ideologický efekt“ nebo dávat svou pracovní sílu. Následně se proto
politický projekt. setkávají s produkty vlastní práce v podobě
Mnohé studie národní či etnické kulturní zboží, které má nad nimi moc a vliv. Dělníci
identity a sledování televize nabízejí důkazy takto podléhají dvojí alienaci: zaprvé v rámci
o odlišném čtení naraď, které je zakořeněno proměny podstaty lidské činnosti, zejména
v odlišném kulturním pozadí. Publika tedy pracovního procesu, na činnosti, které ne­
při dekódování pořadů užívají pozici vlast­ dávají smysl a zadruhé prostřednictvím od­
ního pojetí národní či etnické identity, takže dělení od výsledků své práce. Kapitalismus
americké televizní vysílání nemusí být nut­ podle Marxe také odcizil dělníky od sebe na­
ně přijímáno nekriticky s nevyhnutelným vzájem, a to konkurencí, dělbou práce či in­
důsledkem v podobě rozpadu „původní“ dividualismem, i od svého „rodového bytí“,
identity. Kulturální studia v současnosti dis­ čímž myslí lidskou schopnost sebeurčení.
ponují značným množstvím vzájemně se Jiné užití pojmu alienace, které není tak
podporujících výzkumů publika, z nichž silně zakotvené v konkrétní teorii, se od­
lze odvodit tyto závěry: vozuje od pocitu, že typickými kulturními
- Publikum je chápáno jako aktivní a eru­ okolnostmi modernity jsou nepůvodnost
dovaný producent významu, nikoli jako a odloučení od místa. Zejména kulturní
produkt textu. zkušenost moderního městského života je
- Významy jsou vázány na strukturu textu vykládána jako zážitek anonymity, izolace
a domácí a kulturní kontext sledování. a úzkosti, jak je také vyjadřují témata a es­
- Publika je nutno chápat v kontextech, tetický styl modemismu. Alienace v tomto
v nichž čtení probíhá, a to z hlediska kon­ případě odkazuje k psychologické situaci
strukce významu i rutin každodenního ži­ odcizení, ztráty důvěry a emocionálního
vota. vzdálení jakožto k důsledkům neosobnosti
- Publika dovedou snadno rozlišovat mezi a rychlosti, které navozují moderní techno­
fikcí a skutečností, s touto hranicí si dokonce logie, komodifikace a městský život.
aktivně pohrávají. ODKAZY kapitalismus, komodifikace,
- Procesy tvorby významu a role textu v ru­ marxismus, modemismus, modernita,
tinách každodenního života se v různých urbanizace
kulturách liší; v rámci téže kulturní komuni­
ty se liší z genderového a třídního hlediska. Althusser, Louis (1918-1990)
ODKAZY čtení, hermeneutika, konzumace, Althusser byl marxistický filozof a teoretik
rezistence, text, zakódování a dekódování Francouzské komunistické strany, který je
spojován s pokusem vytvořit strukturalis-
Alienace tický marxismus. Odmítl zejména huma­
Nejvýznamnějším teoretickým zdrojem nismus, který nacházel v raném Marxově
konceptu alienace neboli odcizeníje pro kul­ díle a vyzdvihoval pozdější Kapitál a to, co
turální studia marxismus a jeho pojetí kapi­ v něm chápal jako vědecký Strukturalismus.
talismu a pracovního procesu. Podle Marxe Kulturální studia zásadně ovlivnil zejména
je nejpodstatnější prioritou lidských bytostí tezí, podle níž je každá společenská formace
produkce prostředků přežití prostřednic­ tvořena komplexním naddeterminovaným
tvím práce (čímž člověk vytváří také sám vztahem mezi různými samostatnými prak­
sebe). Těžištěm Marxova díla byla analýza tickými úrovněmi. Althusser hrál význam-

20

nou roli při rozchodu kulturálních studií
s ekonomickým determinismem, na jehož
základě byla kulturní a ideologické rovi­
ně připsána teoretická autonomie. Hvězda
kdysi (zejména v 60. a 70. letech) vlivného
myslitele dnes pohasíná, a to zejména kvůli
složitosti jeho vyjadřování a dogmatismu,
scientismu a redukcionismu v myšlení.
SOUVISEJÍCÍ POJMY ideologický státní
aparát, ideologie, posthumanismus,
společenská formace
VÝCHODISKA marxismus,
Strukturalismus
literatura Allthusser, L. (1969). For
Marx. London: Allen Lane Press.
Angová, lan (1954)
Průkopnická studie lan Angové o způso­
bech čtení u televizního publika Watching
Dallas se stala „základním kamenem“ para­
digmatu „aktivního publika“ v rámci kul­
turálních studií. Ve své základní tezi uvádí,
že diváci Dallasu jsou aktivně zapojeni do
tvorby celé škály reakcí, které nelze zjed­
nodušeně vysvětlit poukazem na strukturu
textu. Její následující bohaté dílo se týká
problematiky médií, kultury, migrace a glo-
balizace. I nadále svou prací klade důraz na
empirický výzkum, v němž je obsažen zájem
o etnicitu a kultury přistěhovalců v Austrálii.
Působí jako profesorka kulturálních studií
a ředitelka Centre for Cultural Research na
University ofWest Sydney.
SOUVISEJÍCÍ POJMY aktivní publikum,
čtení, etnicita, gender, globalizace,
konzumace
VÝCHODISKA feminismus, hermeneutika,
kulturální studia, postmodernismus
LITERATURA Ang, I. (1985). Watching
Dallas: Soap Opera and the Melodramatic
Imagination. London: Methuen.
Antiesencialismus
Tento koncept je odvozen od myšlenky, po­
dle níž slova nemají referent v nezávislém
ANTIESENCIALISMUS
objektovém světě, vybaveném vnitřními či
univerzálními vlastnostmi. Kategorie pozná­
ní jsou spíš diskurzivními konstrukcemi, je­
jichž význam se proměňuje v závislosti na
čase, místě a způsobu užití. Pravdy, subjekty
nebo identity se zejména nevyskytují vně
jazyka, který sám nemá stálé referenty, takže
v něm neexistují ani stálé pravdy či identity.
Jazyk nepojednává o daných nebo univerzál­
ních věcech, nabízí spíš popisy s významem,
který se na základě sociální konvence stá­
vá tím, „co je chápáno jako pravda“ (tedy
dočasným ustálením významu).
Antiesencialismus upozorňuje na podmíně­
nou a konstruovanou povahu našich věr
a způsobů, jimiž chápeme svět, které postrá­
dají pevné univerzální základy. To nezna­
mená, že nemůžeme mluvit o pravdě nebo
identitě jako takové. Antiesencialismus však
obojí vykládá spíš jako kulturní produkty
umístěné v konkrétních časoprostorových
souřadnicích, nikoli jako přírodní univerzá-
lie. Promlouvající subjekt je v tomto smyslu
závislý na předchozí existenci diskurzivních
pozic a pravda se spíš vyrábí, než nachá­
zí. Vzhledem k tomu, že slova neodkazují
k žádným podstatám, není například iden­
tita stálým, univerzálním fenoménem, ale
popisem v jazyce, ktetý je pružný, takže být
„ženou“ nebo „Američanem“ je něco, co
podléhá soustavným proměnám.
Tvrzení, podle nějž sociální kategorie nema­
jí žádné univerzální vnitřní vlastnosti a vzni­
kají pod vlivem toho, jak o nich mluvíme, je
odvozeno od chápání jazyka, které popírá
jeho schopnosti reprezentace. Jazyk tedy ne­
reflektuje předem existující vnější svět nezá­
vislých objektů, ale spíš význam konstruuje
sám sebou a svými pojmovými a fonetickými
diferencemi. Označující „dobrý“ z tohoto
hlediska nemá význam díky odkazu k nějaké
univerzální vlastnosti, ale na základě jeho
vztahů k jiným souvisejícím označujícím,
zvláště pak špatný, spravedlivý, hodnotný,
čestný atd.
21
ARCHEOLOGIE

Filozof Derrida tvrdí, že význam jako něco, toda ukazuje, jak je diskurz v přechodu
co není uloženo v odkazu k nezávislému z jedné historické éry do jiné nesouvislý
objektovému světu a tvoří se až v rámci vzá­ a přerušovaný. Sociální svět je poznamenán
jemné hry označujících, nelze nikdy ustá­ existencí různých epistémé neboli konfigu­
lit. Slova nesou mnoho významů, včetně rací poznání, takže není vnímán, popisován,
ozvěn nebo stop po dalších souvisejících tříděn a poznáván stejně, ale vyznačuje se
významech jiných slov v různých kontex­ spíš předěly ve způsobech porozumění svě­
tech, takže jazyk je od základu nestabilní tu. Foucaultův důraz na diskontinuitu je
a význam nám vždy uniká. Derridovým klí­ základem pro zpochybňování moderních
čovým konceptem différence je tedy míněna témat zrodu, teleologie, kontinuity, totality
kombinace „diference a odkladu“.* Podob­ a jednotného subjektu. Hledání předělů his­
ně Wittgenstein tvrdil, že význam slov není torie je předmětem jeho další preferované
odvozován z jejich odkazu k objektům, ale metodologie - genealogie.
prostřednictvím užití v rámci konkrétních ODKAZY diskurz, epistémé, genealogie,
jazykových her a sociálních kontextů. poststrukturalismus, power/knowledge,
ODKAZY différence, esencialismus, identita, pravda
jazyková hra, poststrukturalismus,
sémiotika Artikulace
Koncept artikulace byl použit při úvahách
Archeologie o vztahu mezi diskurzivními prvky a/nebo
V kontextu kulturálních studií je idea arche­ složkami společenské formace. Pojem arti­
ologie spojena s metodologií raného Fou- kulace je založen na Laclauově tvrzení, že
caultova díla. Ten chápe archeologii jako mezi diskurzivními koncepty nebo „rovina­
průzkum specifických historických podmí­ mi“ společenské formace není žádné nutné
nek, na jejichž základě vznikají diskurzy propojení, každé jejich navázání je pouze
a jsou upravovány tak, aby definovaly urči­ dočasné a vytvořené začleněním či propoje­
tou oblast poznání nebo věcné pole. Říše ním na základě zvyku a konvence. Koncept
poznání vyžaduje pojmy, vymezující kon­ artikulace tím podle Halla poukazuje na do­
krétní „režim pravdy“ (tedy toho, co je za časnou jednotu diskurzivních prvků, které
pravdu pokládáno), a Foucault se pokouší k sobě nemusí patřit, takže artikulace je for­
identifikovat historické okolnosti a určující ma propojení, které za určitých podmínek
pravidla jejich tvorby. mů^e vytvořit jednotu dvou rozdílných prv­
Archeologie navádí na odkrytí konkrétně ků. Artikulace znamená stejně tak vyjádření
umístěné minulosti a obsahuje v sobě „vyko­ či reprezentování jako propojení do celku.
pávání“ lokálních úložišť diskurzivních prak­ Například zjevná jednota „identity“ může
tik. Foucault uvádí, že archeologie je přimě­ být chápána jako artikulace různých a od­
řenou metodou analýzy lokálních diskurzi- lišných prvků, které lze za jiných historic­
vit; není však transcendentální, nesnaží se kých a kulturních okolností re-artikulovat,
odhalit univerzální struktury veškerého po­ tedy propojit jinak. Jednotlivci jsou v tomto
znání nebo všeho morálního jednání a chápe smyslu chápáni jako jedinečná a historicky
projevy diskurzu jako historické události. specifická artikulace diskurzivních prvků,
Foucault tvrdí, že jeho archeologická me­ které jsou nejisté, ale současně také sociál­

* V angl. originále je Derridův pojem „différence“ složeninou z výrazů difference (rozdíl) a deferral
(odklad, odložení). Pozn. překl.

22

ně determinované a regulované. Vzhledem
k tomu, že neexistuje automatické propo­
jení různých diskurzů identity, jako jsou
třída, gender, rasa, věk atd., lze je artiku­
lovat různě. Všichni bílí muži střední třídy
tedy nemají stejnou identitu o nic víc než
všechny černé ženy příslušející k dělnické
třídě. V rámci národního diskurzu může být
dále artikulována etnická čistota s národnos­
tí a při konstrukci národa hrají významnou
roli i genderové metafoiy, například otčina,
matka národa atd.
Koncept artikulace umožňuje chápat zjev­
ně jednotící pojmy typu „společnost“ nebo
„národ“ jako jedinečná, historicky konkrétní
a dočasná ustálení vztahů a významů. Napří­
klad národní identita tak může být pojímá­
na jako jednotící kulturní různost. Národní
kultura je tedy diskurzivní nástroj, který vy­
kládá různost jako jednotu nebo identitu.
Pojem artikulace se používá také při rozboru
vztahů mezi kulturou a politickou ekonomií,
takže kultura je v tomto smyslu „proartiku-
lovaná“ s jednotlivými fázemi produkce, ale
není jimi nijak „nutně“ určená a naopak.
Kulturní význam se z tohoto hlediska tvoří
na všech úrovních „kulturního obvodu“ a je
do nich zasazen. Fungování každého mo­
mentu či fáze „kulturního obvodu“ je nutné,
ale nestačí na to, aby determinovalo dění
v momentě následujícím. Každá fáze - pro­
dukce, reprezentace, identita, konzumace
i regulace - zahrnuje tvorbu významu, který
je artikulován, propojen, s následující fází,
aniž by rozhodoval o tom, jaké významy
budou dešifrovány nebo vytvořeny na této
úrovni.
ODKAZY identita, kulturní obvod, národní
identita, postmarxismus, společenská
formace
Autenticita
Říkáme-li, že je něco autentické, tvrdíme,
že je to původní, přirozené, pravdivé a čis­
té. Za autentickou lze prohlásit například
AUTENTICITA
kulturu určitého místa, protože není zkaže­
ná turismem, nebo čistou a kapitalismem
nezkorumpovanou kulturu mládeže. Kon­
cept autenticity má v tomto smyslu blízko
k pojmu esencialismu, jelikož autenticita
s sebou nese neposkvrněné kořeny. Z toho
vyplývá, že antiesencialismus poststruktura-
lismu a postmodernismu myšlenku autenti­
city odmítá a místo toho hovoří o „prohlá­
šení za autentické“. Metafyzická autenticita
tedy neexistuje, různé kultury však konstru­
ují určitá místa, činnosti, artefakty atd., které
za autentické pokládají.
V rámci kulturálních studií lze otázku auten­
ticity ilustrovat na příkladu studia mládeže.
V tomto oboru se vytvořil sklon zkoumat
raději efektní a okázalé kultury mládeže -
nápadně viditelné, halasné, odlišující se,
avantgardní styly mládeže, které vybočily
z řady a dožadovaly se pozornosti. Tyto
činnosti byly obecně chápány jako auten­
tická zkušenost odporu mladých lidí proti
hegemonii konzumní společnosti a svévol­
né nadvládě dospělých. Subkulturám byla
připisována role prostoru, v němž mohou
kultury rozcházející se s normou opakovaně
„vyjednávat“ své postavení nebo si vydobýt
své „místo na slunci“. Tvrdí se, že kultu­
ry mládeže se zvláště vyznačují rozvojem
konkrétních stylů, které se jakožto ztvárnění
rezistence opíraly právě o prvky původnosti,
čistoty a autenticity.
Odlišit opoziční autentickou kulturu mláde­
že od mediálního a kulturního průmyslu je
však obtížné, neboť je silně ovlivněna a utvá­
řena globálním průmyslem volného času.
Jestliže kultury mládeže zevrubně podléha­
jí kontrole a jsou zapojeny do mediálního
a kulturního průmyslu, znějí tvrzení o au­
tenticitě z úst členů a analytiků Subkultur
podezřele. Dnes se tvrdí, že styl zahrnuje bri-
koláž, je tvořen směsicí různých vlivů, která
neodkazuje k významu původních složek
a neobsahuje žádné skryté poselství o jejich
ironickém posunu. Jde jen a jen o vzhled -
23
AUTOR
je to zkrátka jen jiný druh módy, spíš pastiš
než parodie.
Kvůli tomu, že se móda a styl mládeže rodí
v médiích, se však styl nestává bezvýznam­
ným. Smrt autenticity neznamená smrt vý­
znamu, neboť i brikoláž v sobě může ob­
sahovat kreativní tvorbu nových kombina­
cí ze starých prvků, která nastoluje nové
významy. Tato kreativita ovšem probíhá
„v břiše velryby“ postmodemího spotřební­
ho kapitalismu, kde se protiklady vnitřku
a vnějšku či původního a vyrobeného hroutí.
Styl ulpívá na povrchu, kultura se promě­
nila v průmysl, subkultury přešly v hlavní
proud, vysoká kultura se stala subkulturou,
avantgarda zmutovala v komerční pop art,
móda se inspiruje minulostí. Dekonstrukce
autenticity na teoretické rovině však účast­
níkům mládežnických Subkultur nebrání
v tom, aby ji nadále deklarovali. Empirický
výzkum skutečné prokazuje, že volání po au­
tenticitě v srdci současných mládežnických
Subkultur a klubové kultury stále žije.
ODKAZY antiesencialismus, autor,
esencialismus, postmodernismus, styl,
subkultura
Autor
Tradice vysoké kultury i zdravý rozum chá­
pou pod pojmem autor tvůrčího původce
textu, z jehož záměrů pocházejí autentické
významy díla. Tento popis autora je pev­
ně zasazen do humanistické tradice, která
pojímá význam jako produkt jedinečných
a jednotných bytostí vyznačujících se vnitř­
ní podstatou, z níž význam a kreativita
vyvěrají.
Tento pohled byl však z mnoha teoretic­
kých směrů zpochybněn otázkou, zda je
jednotlivec tou nejpatřičnější rovinou, na
níž se má hledat vznik významu. Hermeneu-
tika tak polemizuje s představou, že „autor“
má jakýsi zvláštní vhled do významů textu,
protože významy jsou obnovovány čtenáři,
kteří se přitom mohou od autorských zámě­
24
rů lišit. Z hlediska hermeneutické teorie se
porozumění a významy pohybují v „herme­
neutickém kruhu“, ktetý vzniká ve vzájemné
hře mezi texty a čtenáři.
Barthes, Derrida a Foucault jakožto mys­
litelé spojení s poststrukturalismem rov­
něž zpochybnili ústřední postavení autor­
ství. Barthes se dokonce proslavil tvrzením
o „smrti autora“, když prohlásil, že text se
neskládá z jediného významu („velkého sdě­
lení“ autora-boha) a je ho třeba chápat spíš
jako mnohorozměrný prostor, v němž se
mísí a sváří různé rukopisy. Jinak řečeno,
význam textu není stálý a nelze ho uzavřít
do jednotlivých slov, vět a konkrétních tex­
tů. Význam nepochází z jediného zdroje; je
výsledkem vzájemného vztahu mezi texty,
tedy intertextuality. Tuto myšlenku svým
dílem dále rozvíjí Derrida, zvláště pak pro­
střednictvím pojmu „différance“. Foucault
souběžně tvrdí, že v „autorovi“ nelze spatřo­
vat „reálného a ve vnějším světě existujícího
jednotlivce“, je to spíš znak, který vymezu­
je „autorskou funkci“ v kontextu diskurzů
individualismu a umělecké tvorby. „Autor“
je tak chápán jako znak určitého „režimu já“
a souvisejících procesů tvorby subjektu.
Pojetí subjektů a textů jako výsledků sociál­
ních a kulturních procesů, které probíhají
mimo jednotlivce, neznamená, že osobnosti
nebo umělecká díla nejsou původní. Původ­
nost nesmí naznačovat, že subjekty nebo
texty spontánně pocházejí ze sebe sama;
ukazuje se na nich totiž specifické a jedineč­
né uspořádání kulturních zdrojů, z nichž
jsou vytvářeny. Stejně jako se liší pořadí slov
a narativní struktura dvou románů, i všech­
ny subjekty mají své typické vzorce vztahů
k rodině, přátelům, práci a diskurzivním
zdrojům. Subjekty i texty jsou původní, tak
jako sněhová vločka sama vzniká z přísad,
které dohromady vytvářejí sníh.
ODKAZY différance, hermeneutika,
humanismus, poststrukturalismus,
subjektivita, text, význam
 AVANTGARDA

Avantgarda ré přeřazují znaky v čase a prostoru a rozvíjejí

Francouzský termín „avant-garde“ odpoví­ tak novýjazyk. „Femininitu“ chápe Kristeva
dá anglickému „vanguard“ a vztahuje se jako situaci či subjektovou pozici marginali­
k vojenskému předvoji či první armádní ty, kterou mohou zaujmout i někteří muži,
linii, která je často vysílána se zvláštním úko­ například avantgardní umělci.
lem před hlavním vojskem. Představu avant­ Kulturální studia však vzhledem ke svému
gardy přijala jako metaforu estetická teorie kulturnímu populismu - tedy pocitu, že
a poukazuje tak na experimentální, zejména populární kultura je stejně hodnotná jako
modernistická umělecká hnutí z počátku vysoká kultura - zahrnují i proud myšle­
20. stol., mezi něž jsou na základě vlastního ní, který s avantgardní tvorbou sympatizuje
prohlášení zařazovány kubismus, dadais- mnohem méně a považuje ji za obtížně sro­
mus a surrealismus. Myšlenka avantgardy zumitelnou a povýšenou. Někdy se proto
s sebou nese skryté významy kulturního vůd­ tvrdí, že překážky mezi uměním a populární
covství a pokroku. Ačkoli se mnohým jeví kulturou se podařilo zbořit spíš postmoder­
jako vrchol estetického elitářství, avantgard­ nismu s jeho zamlžováním hranic mezi umě­
ní hnutí se často snažila zlikvidovat nebo ním, obchodem a populární kulturou než
alespoň dekonstruovat samotnou myšlenku modernistické avantgardě. Postmodernis­
velkého umění. mus s avantgardní tvorbou často sdílí užívá­
Pojem avantgarda přijali i někteří autoři ne­ ní nelineárních forem vyprávění, montáže,
bo inspirátoři kulturálních studií. Adorno juxtapozice, dekontextualizace obrazů a es­
tak oceňuje nerealismus a „vzdálenou“ pova­ tetické sebereflexivity. Postmodernismus si
hu avantgardního umění, které nás, jak tvrdí, však pohrává s populární kulturou zřetelněji
inspiruje „utopickou negativitou“. U tohoto a s větším smyslem pro ironii než modemis-
druhu umění se předpokládá, že nás pro­ tické avantgardní umění. Postmodernismus
střednictvím nekonvenčního užití formy nu­ v umění však vzhledem ke svému odlouče­
tí pohlížet na svět nově. Kristeva podobně ní od hlavního proudu populární kultury
tvrdí, že v některých druzích avantgardní přesto zůstává avantgardou.
modernistické literatury a uměleckých prak­ ODKAZY estetika, kritická teorie,
tik je zvýrazněna „transgrese“, a to použitím modernismus, populární kultura,
rytmu, pomlkami a výpustkami v textu, kte­ postmodernismus

25
Bachtin, Michail (1895-1975) Barthes, Roland (1915-1980)
Bachtin se narodil v Rusku, vystudoval pe­ Francouzský spisovatel, kritik, učitel a teo­
trohradskou univerzitu a po dlouhém exilu retik Roland Barthes velmi významně ovliv­
v Kazachstánu působil jako profesor v měs­ nil kulturální studia, zejména jejich posun
tečku Saransk. Značná část jeho díla vy­ od kulturalismu ke strukturalismu v 70. le­
cházela ze skupiny myslitelů známé jako tech 20. století. Jeho dílo výrazně napomoh­
„Bachtinův kroužek“ a u některých jeho lo myslitelům z okruhu kulturálních studií
prací se předpokládá, že byly vydány pod odpoutat se od pojetí textu jako nositele
jinými jmény, zejména pod jménem Volo- transparentního významu. Barthes ukázal,
šinovým. Bachtin se vyznačoval kritickým že sémiotické metody lze aplikovat na širo­
postojem k formalismu; jazyk pojímal jako kou škálu kulturních fenoménů a vyjasnil tak
rozbíhavý, živý a dějově zaměřený fenomén, tvrzení, podle něhož jsou všechny texty tvo­
v jehož rámci význam povstává z dialogic­ řeny znaky v sociálních kontextech. Jádrem
kých vztahů mezi mluvčími a účastníky ko­ Barthesova díla je role znaků při generování
munikace. Razil termín heteroglosie, jenž významu a vytváření rámce pro čtení textů.
odkazuje na mnohohlasost jazyka a kultury, Prozkoumal tak způsob, jímž se kulturní
které ustavují pole znaků, v němž probí­ konotativní významy prostřednictvím natu-
há zápas o význam. Projevem heterogenity ralizace jeví jako předem dané univerzální
kultury a podnětem k odporu proti ofici­ pravdy, kterým říkal mýty. Svým slavným
álním jazykům moci je pro Bachtina rene­ konstatováním „smrti autora“ Barthes ilu­
sanční „karneval“, tak jak jej popsal Rabe­ stroval tezi, v jejíž dikci se význam nenachá­
lais. zí v jednotlivém autorovi, ale spíš v rámci
SOUVISEJÍCÍ POJMY antiesencialismus, vzájemné hry mezi širšími strukturami kul­
dialogičnost, intertextualita, jazyk, turního významu a interpretativními akty
karneval, polysémie, význam na straně čtenáře.
VÝCHODISKA hermeneutika, marxismus SOUVISEJÍCÍ POJMY autor, čtení, mýtus,
LITERATURA Bachtin, M. (1965). Rabelais text, význam, text
and his World. Bloomington: Indiana VÝCHODISKA kulturální studia,
University Press. poststrukturalismus, sémiotika,
Strukturalismus

26
 BĚŽNÁ KULTURA

literatura Barthes, R. (1972). zohlednění rámce kulturní politiky. V tom­

Mythologies. London: Cape. to směru vychází z Foucaultova díla a jeho
pojmu governmentality. Jako ředitel Aus­
Baudrillard, Jean (1929) tralian Key Centre for Cultural and Media
V rané fázi ovlivnily francouzského teoretika Policy na Griffith University hrál Bennett
Jeana Baudrillarda zejména Strukturalismus významou roli při prosazování kulturní po­
a marxismus, které se později staly základ­ litiky jako tématu kulturálních studií. V sou­
ním terčem jeho hlavních prací, v nichž časné době působí jako profesor na Open
kritizuje jejich předpoklady a vyvíjí své vlast­University ve Velké Británii.
ní teorie postmodernismu. K Baudrillardo- SOUVISEJÍCÍ POJMY governmentalita,
vým klíčovým tématům patří myšlenka, po­ hegemonie, ideologie, kultura, kulturní
dle níž marxistické rozlišení užitné a směn­ politika, praktika
né hodnoty zkrachovalo a bylo nahrazeno VÝCHODISKA kulturální studia,
směnou znaků. Zboží tak není jen před­ marxismus, poststrukturalismus
mět s užitnou hodnotou určený pro proces literatura Bennett, T. (1998). Culture:
směny, ale zboží-znak. Postmodemí kul­ A Reformer’s Science. St Leonards: Allen
tura je podle Baudrillarda tvořena souvis­ & Undin.
lým tokem obrazů, které nezakládají žádné
hierarchie konotací, jsou jednorozměrné Běžná kultura
a „povrchní“. Baudrillard tvrdí, že moderní Pojem „běžná kultura“ není jednoznačný.
distinkce - včetně rozdílu mezi skutečným Na jednu stranu běžná kultura ustavuje ko­
a neskutečným, veřejným a soukromým či lektiv nebo komunitu (například národ, sku­
uměním a realitou - se zhroutily (nebo­ pinu mládeže, třídu atd.). Na druhou stranu
li byly vtaženy do „černé díry“, jak uvádí je třeba sdílenou, demokratickou a partici-
Baudrillard), což vedlo ke vzniku kultury pativní běžnou kulturu teprve vybudovat,
simulaker a hyperreality. protože četné hranice rozdílnosti vymezují
SOUVISEJÍCÍ POJMY ironie, hyperrealita, také kulturu.
komodifikace, simulakrum, symbolično, Myšlenka běžné kultury v prvně uvedeném
znak smyslu souvisí s pojmem komunity a s před­
VÝCHODISKA marxismus, stavou, že kulturaje něco „obyčejného“, tak
postmodernismus, sémiotika, jako v pojetí Raymonda Williamse. Pojem
poststrukturalismus běžné kultury jako celek je v kulturálních
literatura Baudrillard, J. (1983). studiích spjat s „kulturalismem“ a důrazem
Simulacra and Simulations. New York: na sdílený komunitní prvek ve srovnání se
Semiotext(e). selektivní tradicí kultury elitní třídy. Pokud
je kultura vnímána jako obyčejný a celist­
Bennett, Tony (1947) vý způsob života, pak jsou její hranice -
Bennett byl členem birminghamského Cen­ alespoň ve Williamsově díle - omezeny hra­
tra pro současná kulturální studia (CCCS), nicemi národnosti a etnicity.
kde pomáhal rozvíjet a prosazovat Grams- Idea „běžné kultury“ ve Williamsově po­
ciho vliv, a to zejména ve vztahu k televizi jetí byla zachována v pracích Paula Willi-
a populární kultuře. Následně gramsciovský se. Zatímco však Williams v rámci tohoto
proud v kulturálních studiích kritizoval pro pojmu původně zdůrazňoval generování
přehnaný důraz na proces označování a vě­ významu v momentě produkce, u Willise
domí, který se šíří na úkor pragmatického vzniká běžná kultura prostřednictvím prak-

27
BHABHA, HOMI, K.
tiky tvůrčí spotřeby. Willis například tvrdí,
že mládež má aktivní, tvořivý a symbolicky
produktivní vztah ke zboží, které zakládá je­
jí kulturu. Význam podle něj není přítomen
přímo v komoditách a je produkován až
jejich aktivním užitím v procesu nazývaném
„zakotvená estetika“. Z Willisova hlediska
současná kultura zahrnuje aktivní tvorbu
významů prostřednictvím aktů symbolické
kreativity za účasti všech lidí jakožto kultur­
ních producentů.
Pod vlivem poststrukturalismu se kulturál­
ní studia odklonila od důrazu na sdílenost
ke zdůrazňování diference. S příklonem ke
strukturalismu a poststrukturalismu bylo
obecně přijato, že význam vzniká na zákla­
dě hiy diferencí v rámci řetězce označujících.
Růzností je krom toho formován i subjekt,
takže jsme částečně utvářeni tím, čím nejsme.
V tomto kontextu se začal klást důraz spíš
na různost než sdílnost v kulturním živo­
tě. Kultura je to, co není „jediné“, ale spíš
rozdělené podle třídy, genderu, rasy, věku
a dalších forem „diference“. Kultura - ačkoli
byla kdysi skutečně chápána jako „celistvý
způsob života“ - je dnes pojímána jako tříšť
v kaleidoskopu distinkcí.
ODKAZY diference, konzumace, kultura,
kulturalismus, kulturální studia,
poststrukturalismus
Bhabha, Homi, K. (1949)
Homi Bhabha se narodil v Indii a vystudoval
univerzitu v Bombaji a oxfordskou Christ­
church College ve Velké Británii. V současné
době působí jako profesor literatury na Uni­
versity ofChicago, kde vyučuje na katedrách
anglické literatury a umění. Díky silnému
vlivu Derridova, Lacanova a Foucaultova
poststrukturalismu Bhabha vystupuje pro­
ti snahám redukovat země třetího světa na
jakousi esenci homogenní identity a tvrdí,
že jakékoli pojetí národnosti je určováno
narací. Také tvrdí, že koloniální dominance
je nejednoznačná, protože kolonizátor i ko­
28
lonizovaný si navzájem pomáhají ustavovat
jeden druhého. Podle Bhabhy nás nesta­
bilita významu v jazyce inspiruje k pojetí
kultury, identit a identifikací jako prostoru
hranic a hybridity spíš než pevných entit;
tento pohled je u něj vtělen do pojmů jako
jsou mimikry, mezera, hybridita a prahovost
(liminalita).
SOUVISEJÍCÍ POJMY antiesencialismus,
différence, etnicita, hybridita, národní
identita
VÝCHODISKA kulturální studia,
postkoloniální teorie, poststrukturalismus
literatura Bhabha, H. (1994). The
Location of Culture. London, New York:
Routledge.
Bourdieu, Pierre (1930-2002)
Bourdieu byl předním francouzským soci­
ologem kultury, profesorem sociologie na
Collège de France a ředitelem Centra pro ev­
ropskou sociologii. V jeho díle se nezvykle
prolínaly empirické metody, včetně statis­
tických, a filozofická teorie. Bourdieu se
pokusil vyřešit hádanku struktury a činnosti
v rámci toho, co nazýval obecný Struktura­
lismus. Tvrdil, že praxe v sobě nese známky
činnosti, ale je nutno ji chápat v kontextu
„objektivních“ struktur kultury a společnos­
ti. Bourdieu se zvláště zajímal o určující moc
třídy jakožto strukturního omezení, takže
někteří kritici pokládají jeho dílo za reduk-
cionistické. Nejznámější je pravděpodobně
díky tvrzení, podle něhož je kulturní vkus
sociálním konstruktem, jehož ložiskem je
• třídně zaměřený habitus.
SOUVISEJÍCÍ POJMY habitus, jednání,
konzumace, kultura, kulturní kapitál,
struktura
VÝCHODISKA hermeneutika, marxismus,
Strukturalismus
LITERATURA Bourdieu, P. (1984).
Distinction: A Social Critique of the
Judgement ofTaste. Cambridge: Harvard
University Press.

Brikoláž
Pojem brikoláž se vztahuje k přeskupení
a novému spojení (juxtapozici) původně
nepropojených označujících objektů tak,
aby vytvářely nový význam v neotřelém
kontextu. Brikoláž zahrnuje proces resigni-
fikace, jímž se kulturní znaky s ustavenými
významy přeorganizují do nových význa­
mových kódů. Objekty, které již nesly usa­
zený symbolický význam, se tedy za nových
okolností nově označí ve vztahu k jiným
artefaktům. Autoři kulturálních studií na­
příklad poukázali na nástup módy ve stylu
Teddy Boy (objevila se v 50. letech a v 60. le­
tech byla pozměněna), která se zformova­
la kombinací jinak nesouvisejících prvků
stylu edwardovské vyšší třídy, tkaničkovi-
té kravaty a brothelcreepers, jako například
brikoláž v kontextu kulturního stylu mlá­
deže. Podobně byla během 70. let chápána
jako symbolická brikoláž na bázi stylu móda
skinheads - těžká obuv, šle, krátce střižený
účes, nemačkavé košile a hudba ska, které
měly přinášet zprávu o drsnosti dělnické
maskulinity.
Pojem brikoláž se také hojně užívá k označe­
ní juxtapozice znaků vizuálních médií v si­
tuaci, kdy se z nich vyrábějí koláže obrazů
z různých dob a míst. Globální zmnože­
ní komunikačních technologií tak vytváří
stále složitější sémiotické prostředí soutěží­
cích znaků a významů. Vzniká tok obrazů
a juxtapozic, který směšuje zprávy, drama,
reportáže a reklamu atd. do elektronické
brikoláže. Tento druh brikoláže jakožto kul­
turního styluje základem postmodemí kul­
tury a můžeme jej pozorovat v architektuře,
filmu a videoklipech k populární hudbě.
Nákupní centra si udělala z míšení stylů růz­
ných dob a míst svou „obchodní značku“
a také MTV je známá míšením populární
hudby různých období a lokalit.
Lidem, kteří vytvářejí brikoláž - nejčastě­
ji tak, že si budují styl z oděvů a artefak­
tů populární kultury - se říká „brikolér“.
BUTLEROVÁ, JUDITH
V kontextu kulturálních studií se o briko-
lérech diskutovalo v souvislosti s tím, jak
zboží - obvykle ze světa módy - vytváří
základnu pro konstruování zmnožené či
multiplicitní identity. Z tohoto hlediska se
pozornost upírá k významotvomé činnosti
spotřebitelů, kteří vybírají a upravují prv­
ky materiálního zboží a znaky nesoucí vý­
znam do brikoláže, jež tvoří část budování
identity.
ODKAZY artikulace, identita, kultura
mládeže, multiplicitní identity,
postmodernismus, styl
Butlerová, Judith (i960)
Americká filozofka a feministická myslitel-
kajudith Butlerová se představila jako jed­
na z prvních autorek zabývajících se téma­
ty pohlaví/genderu, subjektivity a identity.
Její originalita spočívá v tom, že propoje­
ním poststrukturalismu Michela Foucaulta
ajacquese Derridy s psychoanalýzou (pocta
Lacanovi) a teorií mluvních aktů vytvořila
teorii, která přisuzuje pohlaví performativní
roli. Butlerová tvrdí, že „pohlaví“ je norma­
tivní „regulatomí ideál“, který produkuje
tělo a následně jej prostřednictvím opakova­
ných apelů hegemonních diskurzů (hetero-
sexuální imperativ) ovládá tak, aby vznikla
performativita, která je vždy pouze odvoze­
ná. Butlerové projekt obsahuje dekonstruk-
ci povinného genderového východiska. Na
travestii poukázala jako na parodický žánr,
který může mít schopnost otřást gendero-
vými normami. Pro Butlerovou jsou však
všechny identity jen nutné fikce, které musí
být zpochybněny.
SOUVISEJÍCÍ POJMY diskurz, gender,
identita, moc, performativita, pozice
subjektu, sex, subjektivita
VÝCHODISKA feminismus,
poststrukturalismus, psychoanalýza, queer
teorie
literatura Butler, J. (1993). Bodies That
Matter. London, New York: Routledge.
29
Centrum pro současná kulturální
studia (1964-1988)
Mezi studiem kultury a institucionálně za­
kotvenými „kulturálními studii“, která se
tak sama pojmenovávají, existuje rozdíl.
Přestože je moment pojmenování jen stři­
hem či „cvaknutím fotoaparátu“ v rámci
nikdy nekončícího intelektuálního projek­
tu, v určitém okamžiku se tato práce sou­
středila do centra pro současná kulturál­
ní studia (CCCS) při University of Bir­
mingham ve Velké Británii. CCCS bylo
založeno v roce 1964 jako středisko postgra­
duálního vzdělávání nejprve pod vedením
Richarda Hoggarta (1964-1968) a pozdě­
ji Stuarta Halla (1968-1979). Právě v do­
bě, kdy Hall působil jako ředitel centra,
můžeme poprvé hovořit o zformování zře­
telné a svébytné oblasti zvané kulturální
studia.
CCCS se původně zaměřovalo na „žitou“
kulturu s důrazem na kultury jednotlivých
tříd, který se ozýval z díla Hoggarta a Ray-
monda Williamse. Tato orientace na kul-
turalismus - amalgam sociologie a literár­
ní kritiky - však byla překonána vlivem
strukturalismu, zvláště jeho marxistickým
uchopením. Rozhodujícími intelektuální­
mi zdroji se v tomto směru stali Barthes,
Allthusser a především Cramsci. Ke klí­
30
čovým pojmovým nástrojům patřily text,
ideologie a hegemonie prozkoumávané op­
tikou pojmu populární kultury jako ob­
lasti sociální kontroly i rezistence. Mezi
základní témata výzkumu se zařadila ma­
sová média, subkultury mládeže, výcho­
va a vzdělávání, gender, rasa a autoritář­
ský stát.
Od založení CCCS získala kulturální studia
v celosvětovém měřítku množství institu­
cionálních základen. V roli rozhodujícího
teoretického paradigmatu byl strukturalis-
tický marxismus vystřídán poststrukturalis-
mem. V roce 1988 přestalo CCCS fungovat
jako středisko postgraduálního výzkumu
a stalo se univerzitní katedrou zahrnující
také pregraduální výuku a v roce 1990 zcela
zaniklo.
SOUVISEJÍCÍ POJMY hegemonie, ideologie,
kultura, kulturní politika, populární
.kultura, rezistence, text,
zakódování-dekódování
VÝCHODISKA kulturalismus, kulturální
studia, marxismus, poststrukturalismus,
psychoanalýza, Strukturalismus
LITERATURA Hall, S. (1992). Cultural
Studies and its Theoretical Legacies. In:
L. Grossberg, C. Nelson, P. Treichler
(eds.). Cultural Studies. London, New York:
Routledge.
 COMMON SENSE

Common sense světě každodennosti. V oblasti common

Kategorie common sensu (běžného vědění) sensu musí obstát, a jsou proto pozměňová­
byla důležitá pro kulturální studia ovlivněná ny soudržnější soubory filozofických idejí
Cramscim a jejich zájmem o otázky ideo­ a každý filozofický proud proto za sebou
logie a hegemonie. Pojem common sense nechává usazeninu v oblasti common sen­
v tomto smyslu odkazuje k zakořeněným su. Common sense není rigidní či neměnný
a nesoudržným přesvědčením a předpo­ a je průběžně transformován a obohacován
kladům, které jsou pro daný sociální řád vědeckými myšlenkami či filozofickými ná­
typické. Common sense tedy zahrnuje ostře zory, které vstoupily do běžného života.
střeženou oblast těch aspektů kulturního ži­ Využití Gramsciho pojmů bylo pro kultu­
vota, které jsou pokládány za samozřejmé. rální studia dlouhodobě důležité částečně
Podle Gramsciho všichni lidé reflektují svět i kvůli zásadnímu významu, jenž připisovali
a své životy a zkušenosti organizují právě populární kultuře jakožto oblasti výskytu
z perspektivy common sensu populární kul­ common sensu, a proto také ideologického
tury. Common sense se tedy stává zásadním boje. Common sense je v tomto smyslu
místem ideologického konfliktu. Zvláště je oblastí, kde je nutné soustavně upevňovat
pak common sense bojištěm, na němž - jak a opakovaně vyjednávat hegemonii v rámci
doufal Gramsci - může povstat „good sen­ nekonečného procesu, jímž se populár­
se“, jenž by v sobě obsahoval rozpoznání ní kultura stává územím trvalého zápasu
třídního charakteru kapitalismu. Common o významy.
sense je nejvýznamnějším místem ideolo­ ODKAZY hegemonie, ideologie,
gického střetu, protože se jedná o oblast kapitalismus, populární kultura
praktického vědomí, která řídí jednání ve

31
Časoprostorová geografie Časoprostorové rozpojení se podle Gidden-
Vzhledem ke složitosti současného života se vztahuje k procesům, jimiž se společ­
se všichni musíme pohybovat napne mno­ nosti „rozpínají“ přes kratší či delší oblasti
ha prostory a místy, včetně zón pro práci, času a prostoru. Zvláště významný je vývoj
odpočinek, spánek, jídlo, nakupování atd. abstraktního systému měření času pomocí
Časoprostorová geografie je oblast studia, hodin, který dovoluje oddělit čas, prostor
která se pokouší zmapovat lidské pohyby a místo (dějiště) a umožňuje tak vznik sociál­
a trasy, jež tato fyzická prostředí protínají, ních vztahů mezi lidmi, kteří nejsou součas­
a zvláště se zajímá o jejich fyzická, tech­ ně přítomni na tomtéž místě. Vývoj nových
nologická, ekonomická a sociální omezení. forem komunikace a kontroly nad informa­
Odborníci z této oblasti sledují probíhající cemi rovněž dovoluje provádět vzájemné
sociální činnosti a studují materiální a so­ výměny v čase a prostoru tak, že určité kon­
ciální faktory, které vzorce pohybu omezují. krétní místo je utvářeno a prostupováno
Snaží se ukázat, jak je společnost a kultu­ značně vzdálenými sociálními vlivy. Rozvoj
ra ustavována pod vlivem nezamýšlených peněžní a elektronické komunikace napří­
důsledků opakovaného lidského jednání. klad umožňuje rozpínání sociálních vzta­
V širším měřítku časoprostorová geogra­ hů v čase a prostoru v podobě finančních
fie vysvětluje procesy globalizace, a to po­ transakcí probíhajících v celoplanetárním
mocí pojmů, jako jsou „stlačování času rozsahu a po čtyřiadvacet hodin denně.
a prostoru“ nebo „časoprostorové rozpo­ ODKAZY globalizace, glokalizace, město,
jení“. Globalizaci tak lze rozumět z hle­ . místo, modernita, prostor
diska sílícího stlačování světa, což zname­
ná, že je tvořena neustále se zvyšujícím Černý Atlantik
množstvím globálních propojení. Podle Paul Gilroy zavedl pojem černý Atlantik do
Harveyho jsme od počátku 70. let svědky kulturálních studií na počátku devadesá­
fáze zrychlené globalizace, vyznačující se tých let 20. století jako konkrétní příklad
novou dimenzí časoprostorové komprese, „proměnlivé stálosti“ diaspory. Je to také ilu­
která je poháněna nadnárodními společ­ strace „identit v pohybu“, což kontrastuje
nostmi a jejich hledáním nových zdrojů s chápáním identit jako absolutních daností
zisku. v rámci přírody a kultuty. Černé identity po­

32
 ČTENÍ

dle Gilroye nelze vnímat z hlediska toho, že Čtení

je někdo Američan, Brit nebo západní Ind. Myšlenka „čtenáře“ a „čtení“ je v kulturál-
Nelze je ani vykládat optikou etnického ab­ ních studiích široce rozšířená metafora, kte­
solutismu (názor, podle nějž existuje jakási rá je užívána jako stále oblíbenější synony­
globální esenciální černá identita), mělo by mum praktik spojených s interpretací textu.
se na ně pohlížet spíš z perspektivy černé V rámci kulturálních studií je za text považo­
diaspory v atlantickém prostoru. vána jakákoli označující jednotka vytvořená
Kulturní směna uvnitř a mezi různými lokali­ na základě organizace znaků a fungující ja­
tami černé dispoty vytváří hybridní identity ko reprezentace obdařená významem. Tak
a podobné či odlišné kulturní formy, tak­ jako text je literární metaforou označujících
že sebepojetí nositelů černé identity a jeho praktik, čtenář je metaforou recepce a dekó­
projevy čerpají z plurality černých dějin a po­ dování textů.
litik. Být černý není panglobální absolutní V kulturálních studiích můžeme narazit na
identita, jelikož kulturní identity černých jisté napětí mezi „demokratickou“ a „elitis-
Britů, Američanů a Afričanů se liší. Gilroy tickou“ koncepcí čtenáře. Na jednu stranu
nicméně poukazuje na kulturní formy, které je čtení chápáno jako aktivita jakéhokoli
byly v prostoru černého Atlantiku historicky kompetentního čtenáře, někdy jsou však
sdíleny, a to navzdory různým významům touto činností myšleny pouze zvláště pro­
a dějinám „rasy“ uplatňujícím se v Británii, nikavé interpretační akty kritiků, vyzbroje­
Americe, Africe a karibské oblasti. Pohrává ných nástroji sémiotiky, analýzy diskurzu
si s myšlenkou, že společná zkušenost bez­ či literární teorie. Textuální analýza nadto
moci zakoušená skrze kategorii rasy možná běžně přiděluje „pozici čtenáře“ vzhledem
stačí na to, aby se na jejím základě v pro­ ke struktuře textu; text z tohoto hlediska
storu černého Atlantiku vyvinula spřízně­ empirického čtenáře „usazuje“, manipuluje
nost. jej do určité pozice, z níž má textu rozumět.
V Gilroyově pojetí prostoru černého At­ Kulturální studia zaměřená na procesy re­
lantiku zaujímá výsostné postavení hudba. cepce naopak zdůrazňují potřebu zkoumat
Například u rapu nelze určit jediné místo reálně zakotvená čtení kulturně situovaných
původu ani jedinou autenticitu, protože se čtenářů, jejichž produkce významů se může
(kromě jiných míst) vyvíjel v Americe, na od kritického čtení lišit. Kritik je z tohoto
Jamajce, v západní a jižní Africe a v Britá­ pohledu jen jedním druhem čtenáře a nemá
nii. Rap je vzhledem k tomu vždycky už privilegovaný přístup k jeho významům.
kulturní hybridizací. Například jihoafričtí Základním tématem hermeneutiky, filozo­
rappeři přebírají zjevně „americkou“ formu, fického bádání zajímajícího se o interpretaci
obracejí ji do africké podoby a vytvářejí textuje otázka, nakolik je význam uložen
tak hybridizovanou hudbu, která se dnes v textu samém a nakolik je vytvářen čtená­
vyváží nazpět do USA. Kořeny rapu nad­ řem. Také model zakódování a dekódování
to vedou až k vlivům západoafrické hudby popisující vztahy mezi textem a publikem
a ovlivnění otroctvím. Jakákoli jasná demar- zkoumá shodu a/nebo rozdíl „čtení“ vzni­
kační čára mezi „vnějším“ a „vnitřním“ je tak kající na straně producentů textů a jejich
smetena, protože rap nemá jasné „rodiště“ publikem/čtenáři. Obecně však lze říci, že
a jeho populární americká forma je africkým ať kritik použije jakoukoli textuální analýzu,
dědictvím. zůstává zcela nejisté, kteiý z vysledovaných
ODKAZY antiesencialismus, autenticity, významů bude nakonec skutečnými čtenáři/
diaspora, etnicita, hybridita, identita, rasa publiky/konzumenty aktivován. Je zřejmé,

33
ČTENÍ

že publika do textu vnášejí předchozí kul­ ODKAZY aktivní publikum, hermeneutika.

turní kompetence a stávají se tak aktivními pozice subjektu, text,
tvůrci významu. zakódování-dekódování

34
De Certeau Michael (1925-1986)
Francouzský spisovatel Michel De Certe­
au studoval na univerzitě v Lyonu, stal
se jezuitským knězem, poté pokračoval ve
studiích na Sorbonně a byl jmenován pro­
fesorem pařížského Katolického institutu
a univerzity Paris VII. Působil také na kali­
fornské University of San Diego. V rámci
kulturálních studií získaly uplatnění jeho
práce o moci, rezistenci a každodenním
životě, které nesou stopy Foucaultova vli­
vu. De Certeau tvrdí, že moc není ome­
zena žádnými „okraji“, zpoza nichž by se
na ni dalo útočit nebo deklarovat autenti­
citu, takže poetické nebo rezistentní prak­
tiky každodennosti se vždy nacházejí už
v prostoru moci samé. De Certeau rozlišuje
strategie moci, jimiž si moc vyznačuje svůj
prostor a odděluje se od okolí a rezistentní
taktiky narušitele (či přímo pytláka), který
operuje na území podřízeném zákonu cizí
moci.
SOUVISEJÍCÍ POJMY kulturální
Populismus, kulturní politika, moc,
populární kultura, rezistence
VÝCHODISKA poststrukturalismus,
psychoanalýza
literatura De Certeau, M. (1984). The
Practice ofEveryday Life. Berkeley, CA:
University of California Press.
Dekonstrukce
Tento pojem je spjat s dílem Derridy a je­
ho „rozložením“ binárních opozic západní
filozofie i rozšířením tohoto myšlení do ob­
lasti literatury (např. De Man) a postkoloni-
ální teorie (např. Spivaková). Dekonstruo-
vat znamená rozebrat na díly či rozložit za
účelem nalezení a předvedení předpokla­
dů textu. Dekonstrukce zahrnuje zejména
odhalení hierarchických pojmových binár­
ních opozic, jako jsou muž/žena, čemý/bílý,
realita/zdání, příroda/kultura, rozum/šílen-
ství atd., které zaručují status a moc jistým
pravdivostním tvrzením tak, že jednu část
opozice vylučují a devalvují.
Smyslem dekonstrukce není jen obrátit po­
řadí jednotlivých složek binárních opozic,
ale ukázat, jak jedna z druhé navzájem vyplý­
vají. Dekonstrukce se pokouší poukázat na
slepá místa textů a nepřiznané předpoklady,
na jejichž základě texty operují. K nim patří
místa, kde rétorické strategie textu působí
proti logice jeho argumentů. Dekonstrukce
tedy zvýrazňuje napětí mezi tím, jaké sdě­
lení je záměrem textu a v jakém sdělení je
omezován.
Jedním z hlavních problémů dekonstrukce
je to, že musí používat tentýž pojmový jazyk,
který se snaží rozložit. Například dekonstru-
ovat západní filozofii znamená používat její
35
DELEUZE, CILLES

jazyk. Derrida na tuto tenzi upozorňuje tím, Deregulace

že své pojmy podrobuje proceduře, kte­ V komunikačním kontextu se myšlenka de­
rou nazývá „smazáno“ („under erasure“). regulace vztahuje ke zvolnění aktivity státu
„Smazáním“ obvyklých a známých pojmů v oblasti tvorby předpisů řídících vlastnictví
chce destabilizovat známé, označit je za a obsah masových médií. V nedávné době
praktické, nutné, nepřesné a chybné. Tímto se do této oblasti zařadila náhrada dosavad­
způsobem se Derrida snaží zdůraznit neroz- ních regulativů novými, obsahujícími méně
hodnutelnost významů. přísné restrikce. Deregulace je tedy také re-
ODKAZY différence, písmo, regulace. Například 80. léta a počátek 90. let
poststrukturalismus, smazáno, text, byla obdobím deregulace, které se setkalo
význam s nástupem multimediálních konsorcií usi­
lujících o spolupráci a konvergenci. Tento
Deleuze, Gilles (1925-1995) a Guatarri, proces doprovázelo zmírnění státní regu­
Félix (1930-1992) lace omezující křížové vlastnictví a vstup
Francouzský filozof Deleuze a filozof a psy­ nových hráčů na trh.
choanalytik Guatarri ovlivnili kulturální teo­ Deregulační proces byl vyvolán růstem „no­
rii zejména objemným dvousvazkovým spi­ vých“ technologií, jenž oslabil námitku, že
sem Capitalism and Schizophrenia. Silným oblast komunikace si žádá státní vlastnictví
motivem jejich díla je mnohostrannost a od­ založené na „přirozeném“ monopolu. Tak
por vůči redukcionismu a reifikaci, k nimž tomu bylo do doby, než digitální techno­
dochází, když se rozbíhavá touha uzavírá logie začala umožňovat rozložení frekvencí
do fixních forem, například trojúhelníkové­ a využití alternativních systémů distribuce.
ho oidipovského modelu. Prostřednictvím Navíc různá soudní nařízení obhajují právo
pojmů, jako je „schizoanalýza“, „nomadolo- komunikovat a rozvíjet diverzitu jako klí­
gie“ a rizoma, zdůrazňují vše, co je pohyb­ čové veřejné principy. Především se však
livé, ubíhající a uskutečňuje se v podobě objevilo nové vládní nadšení trhem, kte­
mnoha deteritorializovaných toků energie ré zahrnuje i podporu financování médií
překračujících fixní vztahy identity. Dele­ komerčními prostředky spíš než z daní.
uze pracoval na Sorbonně, na univerzitě Deregulace se stala jedním z aspektů stoupa­
v Lyonu a na pařížské univerzitě, zatímco jící komercionalizace komunikačního pro­
Guatarri strávil převážnou část kariéry na cesu, která pozměnila tvář mediální krajiny.
psychiatrické klinice v La Borde. Oba byli V rámci „starých pořádků“ bylo například
politicky činní na levici a Guatarri později vysílání mimo území Spojených států ame­
vstoupil do Strany zelených. rických podřízeno cílům veřejné služby, sta­
SOUVISEJÍCÍ POJMY antiesencialismus, noveným v rámci politického procesu re­
kapitalismus, Oidipův komplex, gulace. Televize tak měla většinou národní
posthumanismus, redukcionismus (anti), charakter a byla v zásadě nekomerční. „No­
rezistence, rizoma vé pořádky“ naopak zahrnují koexistenci
VÝCHODISKA psychoanalýza, veřejného a komerčního vysílání. Zejmé­
Strukturalismus na deregulace komerční televize podnítila
LITERATURA Deleuze, G., Guatarri, F. vzrůstající moc multimediálních nadnárod­
(1988). A Thousand Plateaus. Minneapolis, ních korporací, jejichž vliv se připojil k tla­
MN: University of Minnesota Press. kům na to, aby i televize veřejné služby
fungovala na bázi komerční logiky. V sou­
hrnu se jedná o celosvětové trendy, které

36

jsou oporou nástupu globální elektronické
kultury.
odkazy globalizace, konvergence,
multimediální korporace, synergie, veřejná
sféra
Derrida, Jacques (1930)
Derrida je francouzský filozof alžírského pů­
vodu, jehož dílo poznamenalo kulturální
studia a je spojeno s tématy dekonstruk-
ce a poststrukturalismu. Derrida ovlivnil
kulturální studia zejména svým antiesenci-
alismem, podle nějž slova neodkazují k vě­
cem, vybaveným absolutními vnitřními pod­
statami. Derrida rozkládá strukturalistický
předpoklad o existenci stálých binárních
opozic v jazyce a tvrdí, že klouže po ře­
tězci označujících, takže je vždy odložený
a nahrazovaný. Pokouší se dekonstruovat
epistemologické základy západní filozofie,
včetně představy, že jakýkoli transparentní
význam přítomný sám o sobě se může vysky­
tovat mimo „reprezentaci“. Dekonstruuje
také hierarchické pojmové opozice filozo­
fie, jako jsou řeč/písmo nebo realita/zdání
a obhajuje „nerozhodnutelnost“ v rámci
binárních opozic.
související pojmy antiesencialismus,
rekonstrukce, différence, logocentrismus,
písmo, smazáno
VÝCHODISKA postmodernismus,
poststrukturalismus
LITERATURA Derrida, J. (1976).
OfGrammatology. Baltimore, MD: John
Hopkins University Press.
Determinismus
Determinismus je druh analýzy, která vysvět­
luje jeden jev jiným. V umírněné podobě
pouze chápe dění jako řetězec příčin a dů­
sledků. Poukazovat na kauzální příčinu mezi
prvky, například mezi materiálními podmín­
kami a lidským jednáním, ještě neznamená
popírat jedinečnost závislého prvku. Fakt,
že jevy mají materiální příčiny, nijak nesni­
DETERMINISMUS
žuje jejich význam ve vztahu k příčinám,
ani jim neubírá na svébytnosti. Například
každý z nás může vysledovat biologické,
historické a kulturní explanace svého bytí,
a přesto stále zůstáváme jedinečnými osoba­
mi schopnými činů.
V radikálnější podobě stanovení a připisová­
ní příčin popírá „svobodnou vůli“ člověka
a jeho možnost být činný. Lidské jednání je
v tomto smyslu chápáno jako důsledek spo­
lečenských struktur. Objasněním problému
struktury a činnosti se zabýval mimo jiné
Giddens. Pokud je nějaký výklad determi­
nistický v tom smyslu, že vylučuje tvůrčí sílu
lidského jednání, má velmi blízko k redukci-
onismu. Radikální forma determinismu však
čelí paradoxnímu problému: i vlastní tvorbu
deterministů je totiž třeba zahrnout do toho­
to výkladového rámce lidského chování.
Další úvahy o determinismu se odvíjejí od
otázky předvídatelnosti. Determinismus evi­
dentně chápe analyzované jevy z hlediska
předvídatelnosti výsledků a některé stránky
lidského jednání skutečně budí dojem, že
jsou předvídatelné a dají se vysvětlit struktu­
rálně. Vysvětlení, které bere v úvahu lidské
motivy, významy, důvody, city atd., však
s předvídatelnosti počítat nemůže; brání
tomu proměnlivost lidských záměrů a neza­
mýšlené důsledky jednání. Složitost a nad-
determinace lidského chování zamezuje to­
mu, aby bylo v úplnosti předvídatelné.
Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný bod
mimo nás, odkud bychom si zvenčí mohli
ověřit okolnosti našeho bytí, na metafyzic­
kou otázku po tom, zda jsou lidé „skutečně“
svobodní nebo „skutečně“ determinovaní,
nelze podat absolutní metafyzickou odpo­
věď. Diskurzy svobody a determinace jsou
spíš sociálně vytvářené narace, které slouží
různým účelům a uplatňují se různými způ­
soby. Jazyky svobody a determinace jsou
vytvářené sociálně, a to z různých důvo­
dů a v různých oblastech. Například jazyk
činnosti nás povzbuzuje k tomu, abychom
37
DEZORGANIZOVANÝ KAPITALISMUS

jednali, hledali zlepšení lidské situace a pře­

riích postindustrialismu, čímž se od nich
bírali odpovědnost za své jednání. Jazyk odlišuje.
determinace nám může pomoci chápat dru­ Dezorganizovaný kapitalismus je založen na
hé a soucítit s nimi nebo vytvářet politické dekoncentraci kapitálu v kontextu růstu ka­
rámce obsahující návrhy na změnu sociál­ pitalismu v „rozvíjejícím se světě“ od počát­
ního prostředí vně konkrétního člověka. ku 70. let, který na Západě vedl ke zvýšení
Paradoxně je činnost sama determinována, konkurence v oblasti těžařského a zpraco­
ale přesto je také kulturně srozumitelným vatelského průmyslu a následnému úpadku
způsobem vnímání existenciální zkušenosti těchto odvětví v rámci západních ekono­
s nutností čelit volbám a provádět je. mik. Související reorganizace sektorů přímo
Na hlubší projev debaty o determinismu lze vedla k poklesu absolutního i relativního
v kulturálních studiích narazit při rozboru počtu příslušníků dělnické třídy a vzestu­
diskusí o kulturním materialismu, v jejichž pu servisní třídy. Výsledkem je také snížení
rámci byl marxistický model základny a nad­ regionální i městské koncentrace plynoucí
stavby chápán jako ekonomicko determinis­ z posílení pružné organizace práce a oslabe­
tický. V kulturálních studiích se uplatnil ní obchodních operací na národní bázi.
obecný směr odklonu od ekonomického V těchto změnách v ekonomických prakti­
determinismu, podle nějž lze všechny kul­ kách a třídním složení je spatřována souvis­
turní produkty a praktiky vysvětlit z hlediskalost s proměnami politického myšlení. Pro­
výrobního procesu. Kulturální studia se ne­ jevuje se to snižováním závislosti velkých
gativně vymezila také proti biologickému korporací na státní regulaci, zhroucením
determinismu (například proti raným po­ korporátní autority státu a zpochybněním
dobám sociobiologie), který tvrdí, že lidské centralizovaného přerozdělování bohatství.
chování lze v úplnosti vysvětlit ústupem na Změna role státu je aspektem obecného
úroveň genetiky. úpadku významu a třídního charakteru poli­
ODKAZY jednání, kulturní materialismus, tiky a politických stran. Jedná se o důsledek
strukturace, základna a nadstavba toho, že stratifikační systém je odvozován
od vzdělání, což rozkládá původní vazby
Dezorganizovaný kapitalismus mezi povoláním a třídní politikou.
Tato myšlenka, spojovaná se jmény Lashe ODKAZY globalizace, kapitalismus,
a Urtyho, se snaží propojit současné široce postfordismus, postindustriální
rozšířené ekonomické, organizační a tech­ společnost
nologické změny směřující k restrukturová-
ní a obrodě globálního kapitalismu.^ezor- Dialogičnost
ganizovaný kapitalismus zahrnuje rozsáhlou Koncept dialogičnosti pochází z Bachtinova
reorganizaci kapitalismu se zvláštním důra­ díla a vztahuje se k myšlence „dvojznačnos­
zem na rozptýlení kapitálu cestou globalizo- ti“ nebo „mnohoznačnosti“ znaků a význa­
vané produkce, přesun váhy mezi sektory mu. Slova jsou z tohoto hlediska namířena
směrem ke službám a zvýšení pružnosti v or­ jak k druhému promlouvajícímu subjektu,
ganizaci práce. Z tohoto hlediska vykazuje tak k jinému slovu. Význam znaků je proto
podobnosti s „postindustriální společností“. aspektem vzájemného vztahu mezi znaky,
Zdůrazňuje však spíš význam kapitalistic­ stejně jako vztahu mezi mluvčím a publikem,
kých společenských vztahů a akumulace jemuž je promluva určena. Koncept dialo­
kapitálu než roli informací či managemen­ gičnosti poutá pozornost k vnitřní dvojznač­
tu vědění, které se běžně objevují v teo­ nosti jazyka a prostředkům, jimiž subjekty

38
 DIASPORA

vytvářejí význam na bázi dialogu prostřed­ nictvím kulturní sítě jazyka. Domnívá se, že
nictvím sociálně odvozeného a sdíleného jazyku se učíme internalizací hlasů jiných
média jazyka. Dialog je z tohoto hlediska lidí a většinu dalšího života trávíme tím, že
trvalý stav, do něhož každé slovo vstupuje. seje snažíme v soustavném dialogu s ostatní­
Bachtin tvrdí, že každý význam je ze své pod­ mi opět externalizovat. Subjekt se z tohoto
staty dialogický; byl předán od úst k ústům hlediska ustavuje jako dialogické já.
a použit v různých kontextech s různými zá­ ODKAZY différence, ideologie,
měry. Význam je v tomto smyslu výsledkem intertextualita, karneval, polysémie,
vztahu mezi znaky a vyjednáváním významu postmarxismus, význam
mezi mluvčím a adresátem. Jazyk získává
tvar a produkuje významy v prostoru me­ Diaspora
zi námi a naším publikem, zatímco text je Pojmem diaspora se označuje rozptýlená síť
třeba zkoumat jako dialogický vztah mezi etnicky a kulturně spřízněných lidí. Tento
subjektem-adresátem a textem-kontextem. termín se dotýká problematiky cest, migra­
Další z Bachtinových klíčových pojmů, he- ce, minorit, vysídlování, domova a hranic.
teroglosie, proto odkazuje k různosti a vrs- Diaspory vznikají jako sítě tvořené nadná­
tevnatosti jazyků či hlasů, které se v rámci rodní příslušností, které zahrnují „imagi­
díla vyskytují. Pojem dialogičnosti se stal zá­ nární komunity“, takže často vstupují do
kladem pro „intertextualitu“ definovanou politiky a sociální dynamiky paměti a uctí­
Julií Kristevou a ozývá se také v Derridově vání památek. Obvykle, ačkoli to není pra­
pojmu „différence“. vidlem, diaspora vyvolává také představu
V Bachtinově porozumění jazyku je skrytě vetřelců, vyděděnců, tuláků a lidí na nuce­
přítomná kritika Sausserovy sémiotiky ope­ ném a nedobrovolném útěku. V nedávné
rující s představou mrtvého, neutrálního době, zejména v 90. letech, se stala kontex­
a statického objektu výzkumu a rýsuje se tem zvýšeného zájmu o výzkum disapoty
v něm řada z tezí poststrukturalismu. Dialo- globalizace. Jde hlavně o to, že vzorce popu­
gičnost tedy zdůrazňuje konstrukci význa­ lačního přesunu a osídlování, které začaly
mu jako aktivní, dynamický proces nakláda­ fungovat v rámci kolonialismu a jeho dů­
jící se znaky, které na sebe mohou brát pro sledků, ustavily diaspory v srdci západních
různé sociální aktéry v různých sociálních, kultur a národních států.
kulturních a historických podmínkách od­ Síla pojmu diaspory spočívá v tom, že nás
lišné významy. Znaky jsou bitevním polem, nutí přemýšlet o identitách z hlediska naho­
na němž probíhá soustavný zápas o nad­ dilosti, neurčitosti a konfliktu; identity tak
vládu nad významem, a skupiny mocných vnímáme spíš jako pohyb než jako danost
se snaží význam věcí ideologicky zafixovat plynoucí z národa či kultury. Podle Cilroye
(monoglosie) tak, aby sloužil jejich zájmům. tento proces charakterizují spíš trasy než ko­
V pojmu dialogičnosti zachycený vliv před­ řeny, „proměnlivá stálost“ diaspory zahrnu­
stavy o zápasu o mnohost významů slov je hybridizované kulturní formy. Jeho prvo­
(tedy polyglosie či spor jazyků) lze najít řadým příklademje koncept černého Atlanti­
v postmarxistickém chápání ideologie a he­ ku. Kulturní výměna v rámci černé diaspory
gemonie u Halla, Laclaua a Mouffeové. v tomto případě vytváří hybridní identity
Bachtin také tvrdil, že individuální jazykový a kulturní formy podobnosti a odlišnosti
projev, psaný i mluvený, je výsledkem vnitř­ uvnitř jednotlivých lokalit i mezi nimi.
ního procesu, v němž se různé hlasy naší Jedním z příznaků dnešní doby je to, že hyb­
minulosti a přítomnosti proplétají prostřed­ ridní kulturní identity spojené s populacemi

39
DIFERENCE
v diaspoře se vyskytují po celém světě; od
Spojených států amerických po Austrálii, od
Evropy po Jižní Afriku. Fyzická setkávání
a míšení lidí, které disapora jen umocňuje,
zpochybňují celý koncept výhradně etnic­
kých nebo národních kultur. V karibské
oblasti například získala vážnost myšlenka
„kreolského kontinua“. Myslí se tím návazné
překrývání jazyků a střídání kódů, které ne­
ní založeno jen na specifickém využití jiných
jazyků, například angličtiny či francouzšti­
ny, ale i na vzniku tvarů typických jen pro ně
samotné. Koloniálním ani kolonizovaným
kulturám a jazykům tak nelze rozumět ja­
ko „čistým“, vzájemně odděleným formám,
ale spíš jako prvkům v konstrukci nových
hybridních kulturních forem.
ODKAZY černý Atlantik, etnicita,
globalizace, hybridita, identita, rasa
Diference
Zájem o myšlenku diference se v 90. letech
rozmohl natolik, až se z tohoto pojmu stalo
zaklínadlo kulturálních studií 21. století. Di­
ference se týká nestejnosti a nepodobnosti.
Pojednává o distinkcích, rozdělení, mno­
hosti a jinakosti. Diference tedy není pod­
stata nebo vlastnost nějaké věci, ale vztah
a pozice nebo hledisko připisování význa­
mu. Váha pojmu diference plyne také z jeho
schopnosti propojovat témata současných
kulturálních studií. Koncept diference je pro
kulturální studia důležitý ve dvou vzájem­
ně se prolínajících směrech: jako odkaz na
lingvistické generování významu a soužití
rozdílných kulturních identit.
Strukturalismus a poststrukturalismus popi­
suje diferenci jako mechanismus generová­
ní významu. Význam nevzniká na základě
vnitřního významu objektu či referentu, ale
je vytvářen díky tomu, že znaky se od se-
be foneticky a konceptuálně liší. Jak praví
známé tvrzení, v jazyce nejsou žádné pozitiv­ Différence
ní významy, jen rozdíly; znaky tedy nemají
pevný význam odvozený od nezávislého ob­ a odkladu (deferral) - je jádrem díla filozofa
40
jektu. Derrida tuto myšlenku rozšiřuje o svůj
koncept différence (viz níže), podle níž vý­
znam vznikající v rámci hry označujících
nelze nikdy zafixovat, a je tedy soustavně
nahrazovaný či odložený.
Z těchto základních strukturalistických
a poststrukturalistických tezí plyne, že u žád­
né z kategorií, které se používají při popi­
su a hovoru o lidských bytostech - jako
jsou „kultura, identita“, „žena“, „třída“, „zá­
jmy“ atd. - nelze předpokládat pevný vý­
znam. Nemůžeme je chápat jako jednotné
objekty s jedinými vnitřními strukturami
a určeními; spíš je jim třeba rozumět ja­
ko diskurzivním konstruktům. A to je také
základ antiesencialismu, který prostupuje
současná kulturální studia.
Ústředním tématem kulturálních studií
v 90. letech a na počátku nového tisíciletí se
stala identita. Slovo identita v obecné mluvě
vyvolává představu totožnosti. Kulturální
studia ji však chápou mnohem intenzivněji
prostřednictvím pojmu diference. Identita
z tohoto hlediska není „stabilní“ věc, kte­
rou bychom mohli vlastnit, ale emocionálně
zatížený symbolický popis sebe sama. Opti­
kou diference a odkladu (différence) není
identita nic stabilního, je to proces stáváníse.
Pro Halla to znamená, že dosáhnout identi­
ty je „nemožné“ a že má „politický význam“.
Ten je uložen ve významech spojených s di­
ferencí a z nich vyplývajícího jednání, takže
hlavním úkolem současných kulturálních
studií je podle Halla naučit se žít s diferen­
cí projevující se různými formami kulturní
identity. Odtud také vyplývá zájem o růz­
né druhy kulturní politiky týkající se rasy,
genderu, sexuality atd.
ODKAZY antiesencialismus, différence,
identita, poststrukturalismus,
Strukturalismus
Pojem différence - kombinace diference
 DISKURZ

Derridy a základním zdrojem poststruktura- Derrida se snaží doložit tvrzení, že sama idea
listického vlivu v rámci kulturálních studií. doslovného významu je založena na předsta­
Derrida vychází ze strukturalistické teze, vě „psaného slova“, tedy písma. Doslovný
podle níž je jazyk třeba chápat jako systém význam se vlastně opírá o metaforu - je to
navzájem odlišných znaků, které generují pravý opak významu ve smyslu „psaného
význam díky fonetické a konceptuální di­ slova“. Derrida v tomto kontextu kritizuje
ferenci, nikoli na základě korespondence to, čemu říká „logocentrismus“ a „fonocen-
se stálými transcendentními významy ne­ trismus“ západní filozofie. Nekonečná hra
bo odkazování k nezávislému objektovému označování, kterou zkoumá Derrida, je však
světu. Derrida dále tvrdí, že význam - je­ současně regulována a částečně „stabilizo­
likož je vytvářen v rámci hry označujících, vána“, protože zvuky a písmena jazyka na
a nikoli z odkazů k nezávislému objektové­ sebe nabírají pragmaticky ustálené významy,
mu světu - proto nemůže být nikdy ustálen což souvisí s potřebou dosahovat v rámci
a zafixován. Slova se vyznačují mnohostí vý­ sociální praxe určitých cílů.
znamů, do níž spadají i ozvěny nebo stopy ODKAZY dekonstrukce, logocentrismus,
po jiných významech jiných souvisejících poststrukturalismus, smazáno, význam
slov z jiných kontextů. Jazyk nemá repre­
zentační povahu a význam je ze své podstaty Diskurz
nestálý, takže soustavně uniká. V běžném každodenním užití se diskurzem
Jednou z možností, jak pochopit pojem di- myslí jednoduše soudržný úsek textu nebo
fférance, je vyhledat si význam nějakého promluvy v podobě smysluplného výkla­
slova ve slovníku. Ten nás odkazuje jen na du. Zkušení představitelé kulturálních stu­
další, další a další slova v nekonečném proce­ dií však většinou používají pojem diskurz
su odkladu a význam tedy klouže po řetězci v odbornějším pojetí odvozeném z díla his­
označujících, přičemž ruší pevné označo­ torika a filozofa Foucaulta. V tomto smyslu
vané. Produkce významu je tedy v procesu je diskurz „sjednocením“ jazyka a praxe a vy­
označování neustále odkládána a nahrazo­ stihuje usměrněné formy hovoru o určitém
vána v rámci hry, které se nikdy neúčastní subjektu, jejichž prostřednictvím objekty
jen jeden význam. a praktiky získávají význam. Zmíněné tvor­
Logika „nahrazování“ v tomto smyslu zpo­ bě vědění prostřednictvím jazyka, jež dává
chybňuje logiku „identity“. Zatímco logika význam materiálním objektům a sociálním
identity spatřuje ve významu totožnost se praktikám, můžeme říkat také diskurzivní
stabilní entitou, na kterou slovo odkazu­ praktika.
je, náhražky význam rozšiřují a zastupují. Foucaultův přístup je jednoznačně historic­
Význam slova je tedy nahrazován odlesky ký - trvá na tom, že významy se v jazyce
jiných slov. I toto pojetí „náhražky“ je však vyvíjejí a generují za specifických materiál­
problematické, protože předpokládá, že ná­ ních a historických podmínek. Zkoumá kon­
hražka jen něco přidává k existujícímu pů­ krétní historické okolnosti, podílející se na
vodnímu významu. Jenže náhražka je vždy regulaci a kombinaci tvrzení, čímž se vy­
už součástí nahrazované věci. Význam je mezuje pole vědění a jeho předmětů, které
vždy nahrazený a odložený. Soustavné na­ vyžaduje konkrétní sadu pojmů a nastoluje
hrazování významu, tedy soustavná záměna specifický „režim pravdy“ (toho, co je za
a přidávání významů prostřednictvím hry pravdu pokládáno). Foucault se pokouší
označujících, zpochybňuje identitu zvuků rozpoznat historické okolnosti a určující
a písmen se stálými významy. pravidla vzniku usměrňovaných způsobů

41
DISKURZIVNÍ ANALÝZA

vyjadřování se o věcech, které nazývá dis- ně konstruuje, definuje a produkuje objekty

kurz. vědění, a jiné způsoby uvažování naopak
Foucault tvrdí, že diskurz neřídí jen to, co vylučuje jako nesrozumitelné. Rozhoduje
a zajakých sociálních a kulturních podmínek o tom, které významy promlouvající subjek­
může být řečeno, ale i to, kdo, kdy a kde mlu­ ty za určitých historických okolností mohou,
ví. Významy se z tohoto hlediska dočasně nebo nemohou užívat.
stabilizují a regulují prostřednictvím fungo­ ODKAZY diskurzivní analýza, jazyk,
vání moci v oblasti sociální praxe. Témata či poststrukturalismus, power/knowledge
soubory idejí, praktiky a formy vědění, které
se opakovaně vyskytují na mnoha místech, Diskurzivní analýza
tvoří diskurzivní formaci. Je to právě vzo­ Diskurzivní analýzaje způsob lingvistického
rec diskurzivních událostí, který se vztahuje bádání, které se zajímá o to, jak fungují úseky
k různě rozloženému předmětu běžného textu. Z tohoto hlediska není nutné užívat
vědění nebo mu dokonce dává vzniknout. pojetí diskurzu, s nímž přišel Foucault (viz
Jedná se o usměrněné významové mapy či výše); diskurz je zde mnohem častěji chá­
způsoby vyjadřování, jejichž prostřednic­ pán v prostším smyslu jako jazykový úsek
tvím se objekty a praktiky stávají důležitými. rozsáhlejší než věta. Z technického hlediska
Například Foucaultův výzkum diskurzů ší­ diskurz v tomto pojetí zahrnuje propojení
lenství zahrnoval: lingvistických prvků vytvářejících významo­
- tvrzení o šílenství, která nám zprostředko­ vou strukturu, která je rozsáhlejší než jen
vávají související poznání souhrn svých částí.
- pravidla, která určují, jak lze o šílenství Diskurzivní analýzaje založena na podrob­
přemýšlet a mluvit ném zkoumání psaného či mluveného textu
- subjekty ztělesňující diskurzy šílenství, te­ a provádí se tak, aby metafora textu ne­
dy „blázny“ bránila analýze vyjadřujícího se subjektu.
- procesy, jimiž diskurzy o šílenství získávají Diskurzivní analýzu tak lze uplatnit na so­
v daný historický okamžik autoritu a prav­ ciální jednání uživatelů jazyka, kteří komu­
divost nikují v rámci specifických sociálních a kul­
- praktiky uvnitř institucí zabývajících se turních situací. Diskurzivní analýza se za­
šílenstvím jímá o spontánní (psané) texty nebo (ver­
- představu, že v pozdějších historických bální) promluvy a zkoumá je v rámci je­
momentech se různé diskurzy o šílenství ob­ jich celkového i lokálního kontextu. Spon­
jeví znovu, ale budou vytvářet nové vědění tánní diskurz je typem sociální praktiky,
a novou diskurzivní formaci. z níž vzniká linearita a sekvenčnost, při­
Diskurz není neutrálním médiem pro tvor­ čemž konstitutivní jednotky diskurzu mo­
bu a přenos hodnot, významů a vědění, hou vytvářet rozsáhlejší celky. Diskurziv­
které existují i mimo něj, spíš je sám usta­ ní analýza proto studuje jednotlivé roviny
vuje. Diskurz bychom neměli chápat jako či úrovně diskurzu a jejich vzájemné vzta­
nevinný odraz mimolingvistického význa­ hy. Analytikové diskurzu se zajímají o to,
mu ani jako výsledek záměrů uživatelů ja­ jak je význam generován v rámci činnos­
zyka. Diskurz význam konstruuje. Přestože tí usměrňovaných pravidly, jejichž zkou­
materiální objekty a sociální praktiky exis­ mání objasňuje mikroprocesy, při nichž li­
tují i mimo jazyk, význam a možnost být dé tvoří výpovědi o sobě samotných. Dis­
vnímány získávají až díky jazyku, takže jsou kurzivní analýza je proto schopna doká­
diskurzivně formované. Diskurz srozumitel­ zat, že jsme všichni unášeni vzorci lingvis-

42

tického pohybu, jehož si přitom nejsme
vědomi.
ODKAZY diskurz, jazyk, konverzace,
reprezentace, text, význam
Dozor
V rámci procesu dozoru jsou lidé sledováni
a shromažďují se o nich informace se zvlášt­
ním důrazem na kontrolu a usměrnění toho,
co dělají. Idea dozoru se tedy vztahuje ke
sběru, skladování a opětovnému používání
informací, stejně jako k přímému dozoru
nad činnostmi a užívání informací ke sledo­
vání lidí. Všeobecně se tvrdí, že modernita
sice dozor jako takový nevynalezla, zavedla
však jeho nové, propracovanější a rozsáh­
lejší formy. Patří mezi ně posun od osobní
k neosobní kontrole, který je obsažen v by­
rokratizaci, racionalizaci a profesionalizaci -
základních institucionálních konfiguracích
modernity.
Nástup modernity je zejména spojen se
vznikem organizací, které se typicky vyzna­
čují snahou regulovat sociální vztahy v čase
a prostoru. Například průmyslový pracovní
DOZOR
proces přinesl zvýšení objemu a dělby práce,
které kráčely ruku v ruce s její mechanizací
a zintenzivněním. Pracovní dílna a továrna
tedy posloužily jako prostředky zavedení
disciplíny a tvorby nových pracovních ná­
vyků, což znamenalo nástup nových forem
dozoru.
V současné době se projevuje zvýšená sociál­
ní a institucionální reflexivita tím, že institu­
ce mají potřebu vědět toho o svých zaměst­
nancích, zákaznících a klientech co nejvíc.
Dnešní život stále silněji probíhá pod dozo­
rem za použití elektronických technologií,
jako jsou například kamery uzavřených te­
levizních okruhů v centrech měst, domovní
bezpečnostní systémy, policejní vrtulníky
s infračervenými kamerami a nákupní kar­
ty, které umožňují shromažďovat informace
o vzorcích spotřebního chování zákazníků.
Dalo by se říci, že to není jen doména kapi­
talismu, ale příznačné chování státu, který
si začal osobovat moc v otázkách „práva
a pořádku“, morálky a vnitřního dozoru.
ODKAZY kapitalismus, město, modernita,
reflexivita, urbanizace
43
Écriture feminine Irigarayová při probádávání ženskosti sta­
Pojmy écriturefeminine (ženské psaní) a le ví filozofii mimo hru a pokouší se dekon-
parlerfemme (ženské mluvení) jsou spojené struovat západní filozofii, protože podle
s feministickou teoretickou Lucy Irigaray- ní ospravedlňuje nároky maskulinního řá­
ovou a jejím pokusem o vepsání ženskosti du na vlastní prapočátek a sevřené, ničím
nebo - v jejím pojetí - o napsání nenapsatel- nepodmíněné jednání. Irigarayová se však
ného. Irigarayová rozvíjí úvahy o ženském stejně jako Derrida potýká s tím, že filozofii
„prostoru“ nebo „zkušenosti“, které nejsou napadá za její opomenutí vlastním jazykem
poznamenány žádnými symboly, jsou tvo­ této filozofie. K její strategii patří pokus
řeny ženskou rozkoší či sexuální slastí, hrou o „pantomimické“ napodobení diskurzu fi­
a radostí a vymykají se možnosti pochopení. lozofie - cituje jej, mluví jeho jazykem, ale
Tyto úvahy zakládá na preoidipovské fanta­ tak, aby zpochybnila schopnost filozofie po­
zii jakožto zdroji ženskosti, kterou, jak tvrdí, ložit základy pro svá vlastní tvrzení. Écriture
nelze symbolicky zachytit, protože předchá­ feminine tedy pantomimicky napodobuje
zí vstupu do řádu symbolů. Nelze ji napsat, „falocentrismus“ jen proto, aby odhalilo, co
protože předchází jakýmkoli symbolům, ale je v něm překryto.
Irigarayová o to musí prostřednictvím écri­ ODKAZY dekonstrukce, falocentrismus,
turefeminine usilovat. jinakost, logocentrismus, Oidipův
Irigarayová si pohrává s myšlenkou, že exis­ komplex, psychoanalýza
tuje cosi jako „jinakost“ ženskosti a snaží
se najít její základy v ženském těle. Ženy Emoce
jsou jiné, protože stojí mimo zrcadlovou Koncept emocí obvykle nebývá spojován
(vizuální) ekonomii oidipovského okamži­ s kulturou a kulturálními studii. Zde je však
ku, a tedy i mimo reprezentaci (to jest řád zahrnut jako příklad toho, jak lze pojem
symbolů). Vzhledem k tomu, že řád sym­ běžně spojovaný s tělem vykládat z hlediska
bolů postrádá gramatiku, kterou by bylo kultury. Emoce jsou široce pojímány jako
možné zachytit předoidipovský vztah mezi projev biochemie mozku, která zahrnuje
matkou a dcerou, ženskost se podle Iriga- a vyvolává řadu fyziologických změn. Emo­
rayové může vrátit jedině jako „jinakost“ ve ce tak bývají zařazovány do oblasti univer­
vztahu k mužskosti. zálních tělesných reakcí, které se ustavily

44
 ENKULTURACE

během naší evoluční historie. Mnozí součas­ kají lidských emocí a kulturního hledání
ní evoluční teoretikové se na tomto zákla­ významu.
dě domnívají, že máme soubor „tvrdých“ Z tohoto hlediska už je téma emocí pro
základních emocí (smutek, překvapení, od­ kulturální studia důležité, protože hlavním
por, zlost, naděje, radost, přijetí, strach) zájmem této disciplíny je západní kultura
a pak některé mladší emoce, které vznik­ a mnohé její zásadní problémy plynou spíš
ly jako směs „základních“ emočních stavů z psychologického neklidu než z materiální­
(přátelství, ostražitost, vina, podrážděnost, ho nedostatku (což neznamená, že tyto dva
potěšení, nadšení atd.). fenomény často nechodí ruku v ruce). Jedná
Ačkoli emoce jistě stojí na biologických se o potíže ve vztazích s druhými lidmi (izo­
a evolučních základech, mají i kognitivní lace, ztroskotaná manželství, agrese a násilí),
klasifikační a hodnotící funkci, která za­ s pocity ztráty významu, závislostmi a dušev­
hrnuje naučené reakce. Vykazujeme tedy ním zdravím. Jinými slovy, západní kultura
sice množství tělesných reakcí (například je zaplavena emocionální nespokojeností.
bušení srdce), z nichž se tvoří složky růz­ ODKAZY diskurz, evoluční psychologie,
ných emocí, ty jsou však uspořádávány a po­ konstruktivismus, kultura, tělo
jmenovávány pomocí vyšších kognitivních
funkcí (hodnocení). Tělesné reakce pro­ Enkulturace
to obohacujeme o vědomé „pocity“ ulo­ Schopnost pohybovat se v rámci jakékoli
žené v naší pracovní paměti a vyjadřuje­ kultury vyžaduje osvojení jazyka, norem
me je slovy, která pojmenovávají konkrét­ a hodnot této kultury, které probíhá na bázi
ní reakce, jako jsou „strach“, „zlost“, „lás­ nápodoby, praxe a experimentování. Pojem
ka“ atd., a nadto mohou sama spouštět další enkulturace odkazuje k sociálním procesům,
emocionální reakce. To, jak máme těles­ jimiž nabýváme znalostí a dovedností, kte­
né reakce v určitých kontextech chápat, je ré nám umožňují být členy určité kultury.
skutečně regulováno a organizováno pro­ Mezi hlavní epicentra enkulturace patří ro­
střednictvím diskurzů o emocích. Projevy dina, vrstevníci, škola, pracovní organizace
a předvádění emocí jsou důkazem kultur­ a média. Proces enkulturace představuje
ních diferencí. Autoři vyznávající sociální pól výchovy v tzv. debatě „příroda versus
konstruktivismus proto vnímají emoce ja­ výchova“ a teoretici kultury ho chápou ja­
ko něco, co formuje kultura, a poukazují ko základnu, na níž aktéři získávají určitý
na různost emocionálních reakcí, na niž na­ způsob života a vidění světa.
rážíme v odlišných kulturách a sociálních K ústředním tvrzením kulturálních studií
situacích. patří teze, podle níž se člověk stává osobnos­
Emoce fungují na propustném rozhraní ja­ tí právě v procesu enkulturace. Osobnost je
zyka, tedy kultury, a těla, skrze nějž prochá­ z tohoto hlediska kulturně podmíněný a spe­
zejí řetězce příčin a důsledků oběma směry. cifický výtvor, takže být osobností znamená
Myšlení tedy vyvolává a může změnit bio­ být „od hlavy až k patě“ kulturní a sociální.
chemické emocionální reakce a stejně tak Vzhledem k tomu, že neexistuje kultura,
chemické děje mohou spustit proud myšle­ která by neužívala zájmeno „já“ a která by
nek. Současná neurověda tvrdí, že všechny tedy neměla koncept „jáství“ a „osobnos­
myšlenky mají i afektivní rozměr a považu­ ti“, způsob zacházení s „já“ a jeho významy
je za užitečný koncept „emoční myšlenky“. se kulturu od kultury liší. Individualistické
Jazyk proniká hluboko do lidského těla, pojetí jedinečnosti a vědomí sebe sama, tak
takže otázky související s biochemií se tý­ rozšířené v západní společnosti, je mnohem

45
EPISTÉMÉ

méně časté v kulturách, jejichž pojetí osob­
nosti nelze oddělit od sítě příbuzenských
vztahů a společenských závazků. Subjek­
tivitu můžeme tedy chápat jako výsledek
enkulturace.
ODKAZY identita, jazyk, konstruktivismus,
kultura, subjektivita
Epistémé
Tento termín je spojen s Foucaultovým dí­
lem a vystihuje určitou formu či řád vědění.
Epistémé je ustavována převažujícími způ­
soby poznávání, které dodávají historické
epoše nebo intelektuální éře osobitou pova­
hu, k níž patří specifická pravidla formující
pole předmětů poznání. Foucault zkoumal
historické okolnosti, za nichž jsou tvrzení
propojována a usměrňována tak, aby vytvá­
řela a definovala konkrétní epistémé, usta­
venou kolem souboru konkrétních pojmů.
Koncept epistémé tak úzce souvisí s ideou
diskurzu (usměrněného způsobu podává­
ní výpovědí), „režimu pravdy“ (tedy toho,
co je za pravdu pokládáno) a diskurzivní
formace (témat či trsů idejí, praktik a fo­
rem vědění, které se opakovaně vyskytují
na mnoha místech). Moderní epistémé se
podle Foucaulta nejnápadněji vyznačuje hu­
manismem, který je oporou paradigmat, ja­
ko jsou psychologie nebo sociologie, a také
řídí definice pravdy či vědění v současném
životě.
ODKAZY diskurz, epistemologie,
humanismus, posthumanismus,
poststrukturalismus, pravda
Epistemologie
Epistemologie je filozofické odvětví zajíma­ Esencialismus
jící se o zdroje vědění a jeho status. Otázka Koncept esencialismu odvozuje svůj vý­
po tom, co zakládá pravdu, tedy spadá do
problematiky epistemologie. Nejdůležitější
debata, která se v rámci kulturálních stu­ vztahu k nezávislému objektovému světu
dií dotýkala epistemologie, proběhla mezi
reprezentacionalismem (realismus) a jeho
oponenty (poststrukturalismus, postmoder­
nismus a pragmatismus). Myslitelé obha­
jující stanovisko realismu tvrdí, že nezávis­
lý objektový svět (reálný svět) je do jisté
míry poznatelný, ačkoli je třeba zachová­
vat metodologickou ostražitost a reflexivitu.
Poststrukturalisté a postmodernisté naopak
přejali Nietzscheho charakteristiku pravdy
jako „pohyblivého vojska metafor a meto-
nymií“*. Pravdivé nebo nepravdivé mohou
být tedy jenom jednotlivé věty. Vědění není
otázkou odhalení pravdy, ale konstrukce
interpretací o světě, jež se za pravdu poklá­
dají. Vzhledem k tomu, že idea pravdy je
zasazena do historie, bývá důsledkem mo­
ci, respektive těch, jejichž interpretace jsou
chápány jako pravdivé.
Moderní pravdivostní tvrzení obnažují své
vnitřní rozpory. Najednu stranu jsou univer-
zalizující a prosazují své pravdy pro všech­
ny a všude. Současně však také ztělesňují
metodologický princip pochybování, jež
vystavuje vědění soustavnému prověřování.
Poststrukturalisté a postmodernisté kladou
důraz na to, že pravdy jsou produkovány
v rámci jazykových her, které tyto pravdy za­
kládají, a uznávají proto legitimitu celé škály
pravdivostních tvrzení, diskurzů a reprezen­
tací „reality“. Postmodemí pojetí vědění je
v rámci kulturálních studií na vzestupu, stále
však zůstává předmětem debat.
ODKAZY pragmatismus, pravda,
postmodernismus, poststrukturalismus,
realismus, reprezentace
znam (spolu s „protějškem“ antiesencialis-
mem) z názorů na to, jak jazyk funguje ve

* Překlad podle Nietzsche, F. (1993). O pravdě a 1$ ve smyslu nikoli morálním. In: Filozofický časopis, roč.
XLI, č. 4, str. 678-688. Přeložila Věra Koubová. Pozn. překl.

46
 ESTETIKA

(realita). Esencialismus předpokládá, že zna­ byly stálé. Uvádí se, že ačkoli umíme dekon-
ky mají stálý význam pocházející od stejně struovat slovo „žena“, lidé se stále budou
stálých referentů v realitě. Slova tak odkazují sdružovat kolem ideje „ženství“ z politic­
na esenci či podstatu předmětu nebo kate­ kých důvodů. Tento argument má snad
gorie, které údajně odrážejí. Také lze říci, praktický význam a ve skutečnosti se tak
že slova a jejich referenty jsou z tohoto hle­ možná opravdu děje. Strategický esencialis-
diska identické. V tomto podání není těžké mus lze však kritizovat za to, že v určitém
pochopit, proč se v kontextu kulturálních momentě některé hlasy vylučuje. Například
studií debaty o esencialismu a antiesencialis- strategický esencialismus feminismu, který
mu soustřeďují na otázky kulturní identity. z taktických důvodů pokládá ženy za univer­
Koncept esencialismu se v tomto kontextu zální kategorii, může u některých žen, napří­
vztahuje k předpokladu, že v oblasti kate­ klad u černošek nebo Hispánek, vyvolávat
gorií identity lze nalézt fixní pravdy, takže potřebu vysvětlovat bílým ženám, že berou
například ženy, Australané, pracující třída v úvahu pouze podobnosti, a už ne rozdí­
nebo Asiaté mají základní podstatu. Slova ly. Strategický esencialismus má tendenci
z tohoto hlediska odkazují ke stálým esen­ sklouzávat k etnickému nebo genderovému
cím, a proto jsou také identity chápány jako absolutismu.
stálé entity. Je nutné stále oscilovat mezi teoretickým
Poststrukturalismus se naopak snaží dekon- objektivismem, který se snaží nabízet nezá­
struovat samotný pojem stálých jazykových vislý popis jazyka a objasňuje přitom fakt,
struktur. Tvrdí, že význam nelze uzavřít do že význam se nedá ustálit, a lingvistickou
jednotlivých slov, vět nebo konkrétních tex­ praxí, v níž z praktických důvodů dochází
tů a je výsledkem jejich vzájemných vztahů. k dočasným stabilizacím významů. Napří­
Znaky tedy nedávají smysl jen ze své pod­ klad z Wittgensteinova hlediska se významy
staty nebo díky propojení s referenty, ale sice odvozují ze vztahů diference (nemají
generují význam spíš tím, že odkazují jeden tedy stálé podstaty), v rámci pragmatických
na druhý. Význam je chápán jako sociální narací však získávají jistou míru usměrněné
konvence zajišťovaná prostřednictvím vzta­ stability. Třeba význam slova „přítel“ po­
hů mezi znaky. Ani sociální kategorie proto vstává ze vztahů s jinými označujícími, jako
nemají univerzální, esenciální charakteristi­ jsou „kolega“, „společník“, „známý“, „part­
ky nebo vlastnosti a jsou ustavovány tím, jak ner“, „důvěrník“ atd., a jako takový je tedy
o nich mluvíme. Právě tento antiesencialis- proměnlivý a nerozhodnutelný. V praxi je
mus vede kulturální studia k pojetí identity však jeho význam ustálen sociální znalostí
jako stávání se, nestabilizovatelné katego­ slova přítel a toho, kdy, za jakých okolností
rie, která získává význam díky „střihům“ a pro jaké lidi se užívá. Slova tedy nemají
či dočasným ustálením jinak nekonečně se stálé významy, spíš mají rozdílné funkce.
rozvírajících významů jazyka. Význam toho, ODKAZY antiesencialismus, identita,
co to znamená být muž nebo žena, černý jazyková hra, poststrukturalismus,
nebo bílý, starý nebo mladý, je neustále se pragmatismus, Strukturalismus
proměňující konstrukce jazyka.
Z důrazu na praktickou hodnotu konven- Estetika
cionalizovaných významů se zrodil pojem Estetika je filozofický obor, který se zabý­
strategický esencialismus, který nám dovolu­ vá problematikou umění a krásy. Původní
je chovat se kvůli konkrétním politickým filozofická estetika se snažila nabízet univer­
a praktickým účelům, jako kdyby identity zální kritéria definice umění, jako například

47
ETNICITA

v Kantově díle, a směřovala tak k esencialis- v němž vzniká populární kultura. I umění
mu. Estetické hodnocení se pokouší rozlišit, je průmysl a má své vlastníky, manažery
co je a není umění a odlišit od sebe dob­ adglníky.
ré a špatné umění. Estetické hodnocení je I kulturální studia samozřejmě přicházejí
oporou pro tvorbu uměleckého nebo lite­ s estetickými soudy týkajícími se kultury.
rárního kánonu. Estetická filozofie rovněž Tyto soudy jsou však spíš ideologické a poli­
nabízí přehled vztahů mezi uměním a jinými tické, než aby se zakládaly na estetických kri­
oblastmi lidské činnosti, jako jsou morálka, tériích. Kulturální studia tedy propracovala
politika nebo obchod. teze, které se točí kolem sociálních a politic­
Kulturální studia se částečně vyvinula na kých důsledků tvorby a šíření konkrétních
základě kritiky univerzálních estetických diskurzivních konstrukcí světa s důrazem na
kritérií a s nimi souvisejícího třídně založe­ výklad propojení kulturních a symbolických
ného kulturního elitářství. Antropologické procesů a moci.
pojetí kultuiy ve smyslu „běžné“ kultury, ODKAZY autor, esencialismus, ideologie,
jinak také základní kámen kulturálních stu­ kánon, kultura, kulturální studia,
dií, se rozvinulo v opozici k elitářskému symbolično
chápání kultury jako oblasti, do níž pat­
ří jen vysoká kultura, tedy kulturní formy, Etnicita
které elitářští kritici pokládali za esteticky Pojem popisující formování kulturních hra­
správné. Estetická teorie střežila hranice ká­ nic mezi skupinami lidí, kteří na základě
nonu „dobrého díla“, což historicky vedlo diskurzivní konstrukce sdílejí hodnoty, nor­
k vyloučení populární kultury. Myslitelé za­ my, praktiky, symboly či artefakty a sami
bývající se populární kulturou však tvrdí, sebou i druhými jsou tak chápani. Koncept
že vytyčování hranic mezi cenným a bez­ etnicity koresponduje s pojmem rasa, ale
cenným nemá žádné pevné základy, takže jeho přidružené významy spadají spíš do ob­
hodnotící přístup kritiků není udržitelný. lasti kultury. Etnicita je soustředěna kolem
Povinností kritika není vytvářet hodnotí­ shodných kulturních přesvědčení a praktik.
cí soudy, ale analyzovat kulturní produkci Formování „etnických skupin“ spočívá ve
významu. Toto hledisko mělo obrovský vý­ sdílení kulturních označujících, která se vyvi­
znam a otevřelo textům populární kultury nula ve specifických historických, sociálních
cestu k tomu, aby se mohly stát předmětem a politických kontextech a podporují pocit
legitimní rozpravy. sounáležitosti, alespoň částečně plynoucí ze
Z perspektivy kulturálních studií je estetická společného mytologického původu.
teorie problematická, protože koncept krá­ Podle antiesencialistického názoru kulturál­
sy, harmonie, formy a kvality lze aplikovat ních studií nejsou etnické skupiny odvozeny
na parní lokomotivu stejně jako na román či z prapůvodních vazeb nebo univerzálních
malbu, takže jsou kulturně relativní. Vysoká kulturních charakteristik, nýbrž jsou vytvo­
kultura je v tomto smyslu jen další subkultu- řeny prostřednictvím diskurzivních praktik.
rou. Umění lze nadto chápat jako sociálně Etnicita se tedy formuje na základě toho, jak
vytvořenou kategorii, která byla navázána vyjadřujeme kulturní identity nebo identi­
na určité vnější a vnitřní známky, podle tu s pomocí znaků a symbolů jazyka, které
nichž se umění rozpoznává. Vezměme si etnicitu ustavují. Etnicita je proto relativní
„umělecké galerie“ a divadla. Umění není a souvisí s kategoriemi sebepojetí a sociál­
výsledkem mystického díla génia, jiné orga­ ního nabytí statusu. To, co pokládáme za
nizace práce, naprosto odlišné od procesu, svou identitu, je závislé na tom, čím se být

48
 ETNOCENTRISMUS

necítíme, takže například Srbové nejsou Německo, apartheid Jižní Afriky a „etnické
Chorvati, Bosňané nebo Albánci. Tvrzení, čistky“ v Bosně, ale na etnicitu jako me­
podle nějž etnicita nespočívá v předem da­ taforu nadřazenosti a podřízenosti lze na­
ných kulturních rozdílech, ale v procesu razit i v současné Británii, Americe nebo
formování a udržování hranic, však nevylu­ Austrálii.
čuje, že by tato odlišnost nemohla být so­ ODKAZY diaspora, diference, hybridita,
ciálně konstruována pomocí označujících, identita, národní identita, rasa,
jejichž přidružené významy se týkají uni­ reprezentace
verzality, území a čistoty. Diskurzy etnicity
se například často opírají o metafoiy krve, Etnocentrismus
příbuzenství nebo vlasti. Pojmem etnocentrismus se obvykle označu­
Pojem etnicity je důležitý, protože v kon­ je proces, při němž jsou hodnoty a způsoby
strukci subjektivity a identity přiznává roli nazírání světa zakořeněné v jedné kultuře
dějinám, jazyku a kultuře. Jeho užívání však používány k porozumění a posuzování ji­
provázejí problémy a zůstává předmětem né kultury. Etnocentrismus proto potvrzuje
sporů. Bílí Anglosasové tento koncept na­ ústřední postavení a předpokládanou nadřa­
příklad často užívají, když hovoří o jiných zenost určité kulturní identity nad ostatními.
lidech, většinou s jinou barvou pleti - takže V tomto případě koncept popisuje, jak sub­
Asiaté, Afričané, Hispánci a Afroameričané jekty ustavují nositele „jinakosti“ jako vetřel­
jsou etnické skupiny, zatímco bílí anglosaští ce a podrobují je svému světonázoru. Tento
Američané nebo Australané nejsou. Je důle­ význam pojmu můžeme nalézt v díle Ed­
žité naopak zdůrazňovat, že i bílí Angličané, warda Saida o orientalismu a v jeho kritice
Američané nebo Australané také zakládají antropologie a dalších forem intelektuální­
etnické skupiny. Význam studia bělošství ho bádání, které se vyřazují stranou a vně
spočívá v tom, že se nechápe jako samozřej­ své původní kultury. Idea etnocentrismu
mý univerzální prubířský kámen humanity, se používala zvláště v rámci kritiky předpo­
ale podtrhuje se jeho zvláštnost. kládané nadřazenosti evropských etnických
Kritici také namítají, že pojem etnicity od­ skupin a byla chápána jako kritika rasismu.
souvá na vedlejší kolej otázky moci a rasis­ Dílo Derridy, Rortyho a dalších, kteří tvrdí,
mus, neboť například v rámci diskusí o mul- že každé vědění je bytostně etnocentrické,
tikulturalismu se s jeho pomocí naznačuje, však užití pojmu zkomplikovalo. Z Rortyho
že sociální formace funguje spíš na základě hlediska se pravda, vědění a porozumění
plurality a rovnosti než v prostředí hierar­ nacházejí uvnitř jazykových her konkrét­
chických skupin. Někteří myslitelé proto ních kultur. Zastává názor, že sebevětší
dávají přednost pojmu „rasalizace“, nikoli nadhled, který by mohla poskytnout jaká­
však v kontextu biologických či kulturních koli forma současného nebo budoucího
daností, ale protože se vztahuje ke zkoumá­ vědění, nás nemůže osvobodit od toho, že
ní otázek moci. jsme náhodou prošli naší konkrétní cestou
Diskurzy, které zdůrazňují centrální nebo enkulturace. Jeho tvrzení o etnocentrické
okrajové postavení etnicity, jsou běžně za­ povaze vědění je tedy blízko konceptu „po-
členěny do diskurzů národnosti, takže dě­ zicionality“ v kulturálních studiích. Ríká-li,
jiny jsou lemovány příklady toho, jak byla že vědění je etnocentrické, říká vlastně, že
jedna etnická skupina vymezena jako hlavní je vázáno na kulturu.
a nadřazená ve vztahu k „jiné“, upozadě- Nebezpečí se však sktývá v tom, že prav­
né. Nejzřetelnějšími příklady jsou nacistické da získaná v procesu enkulturace, se může

49
ETNOGRAFIE
stát zúženým hledím oddanosti určité kul­
tuře nebo způsobu života. Abychom se mu
vyhnuli, navrhuje Rorty zachovávat otevře­
nost co největšímu množství popisů světa
a jejich „předělávkám“. Člověku to podle
něj umožňuje rozvíjet se prostřednictvím
získávání nových slovníků a kultur a zvy­
šuje to jeho schopnost naslouchat hlasům
jiných, kteří možná trpí. Jde o způsob, jak
posílit „kosmopolitní konverzaci“ lidstva.
Podobně i Derrida chápe etnocentrismus
jako kulturně vázanou perspektivu, která je
nevyhnutelná a není před ní úniku. Nelze
sejí zbavit, aleje možněji vědomě podrobit
přísné kritické kontrole.
ODKAZY etnicita, jinakost, kultura,
orientalismus, postkoloniální teorie,
pozicionalita, pragmatismus
Etnografie
Etnografie je empirický a teoretický přístup
zděděnýz antropologie, jehož cílem je získá­
vání podrobných celistvých popisů a rozbo­
rů kultur, založených na intenzivní terénní
práci. Smyslem dané metodologie je pro­
dukce toho, co Ceertz nazval „hustý popis“
mnohosti a složitosti kulturního života, včet­
ně jeho nevyřčených nebo samozřejmých
předpokladů.
Etnografická kulturální studia se soustředila
na kvalitativní výzkum kulturních hodnot,
významů a životních světů ve snaze nechat
(zprostředkovaně) „promluvit“ ty, kterým
západní odborná literatura dlouhodobě ne­
věnuje dostatečnou pozornost. V kontextu
kulturálních studií zaměřených na výzkum
médií se etnografie také stala označením
pro řadu kvalitativních metod, jako jsou
zúčastněné pozorování, hloubkové rozho­
vory a focus groups. V tomto případě byl
v rámci polemiky s tradičním kvantitativním
komunikačním výzkumem do opozice po­
staven „duch“ etnografie (tedy kvalitativní
porozumění kulturní aktivitě zasazené do
kontextu).
50
Ve snaze reprezentovat významy, pocity
a kultury jiných se etnografie spolehla na
realistickou epistemologii a vystavila se tak
nepominutelné kritice. Etnografie je nevy­
hnutelně „pozicionálním“ či etnocentric-
kým věděním a nadto se jedná o žánr, který
se pokouší obhajovat realistická tvrzení po­
mocí rétorických a často neprůhledných
nástrojů. Tato námitka vedla k prověřování
rétorických nástrojů etnografických textů
a přidal se k tomu i více reflexivní a dialo­
gický přístup k etnografii, který vyžadoval,
aby autoři podrobněji objasňovali své před­
poklady, pohledy a pozice.
Trváme-li na tom, že etnografie a jiné for­
my kvalitativní empirické práce mají odkrý­
vat přesné reprezentace objektivní reality,
pak je její kritika skutečně zničující. Kritika
epistemologických nároků etnografie ji však
neodsuzuje k bezcennosti či bezvýznamnos­
ti, protože její smysl není nutno spatřovat
v tvorbě „pravdivého“ zobrazení světa. Na
obhajobu etnografie je však nutno zdůraz­
nit její osobní, poetický a politický aspekt,
nikoli epistemologický rozměr.
Problematiku etnografie netvoří univerzální
či objektivní pravda, ale témata překládání
a obhájení. Chápeme-li jazyky (a tedy i kul­
turu a vědění) jako něco, co není tvořeno
nepřeložitelnými a nekompatibilními pra­
vidly, ale spíš osvojitelnými dovednostmi,
pak lze etnografii pokládat za součást sou­
stavného „předělávání“ popisů světa, které
přichází s novými návrhy obohacujícími kul­
turu novátorskými myšlenkami.
To neznamená, že etnografický výzkum mů­
že zcela ignorovat veškerou metodologic­
kou disciplínu. Za prvé, důkaz a poetický
styl jsou z pragmatického hlediska užitečný­
mi zdůvodněními pravdy a jednání a epis-
temologicky se rovnají procedurálním sho­
dám přírodních věd. Za druhé, etnografii
odlišují od psaní románů jazykové konven­
ce pozorování a podávání důkazů. Za třetí,
odmítnutí univerzální objektivní pravdy je

založeno na nemožnosti nalézt korespon­
denci mezi slovy a věcmi, a tedy i přesnou
a odpovídající reprezentaci. To však nezna­
mená, že musíme odmítnout také pokusy
překládat slova do jiných slov. Pokud si
tedy neděláme nároky na dosažení univer­
zální pravdy, můžeme podávat „vyhovující“
zprávy o tom, jak jiní lidé mluví a jednají.
ODKAZY etnocentrismus, metodologie,
pozicionalita, pravda, reprezentace, text
Evoluční psychologie
Evoluce je proces adaptivní změny, kterým
se organismus přizpůsobuje podmínkám
přežití a který strukturuje dlouhodobý vývoj
druhů. Přirozený výběr, hnací síla evoluční
změny, je nevyhnutelný výsledek interakce
fenotypové různosti, rozdílné přizpůsobi­
vosti a dědičnosti. Evoluční psychologie se
zajímá o evoluci kognitivních mechanismů,
které se objevují jako důsledky snah o po­
sílení přizpůsobivosti v kontextu prostředí
dědičnosti.
Význam evoluční psychologie pro kulturální
studia spočívá v jejím tvrzení o tom, že zákla­
dy kultury jsou uloženy v našich psycholo­
gických mechanismech, které se vyvíjely po­
stupně a následně využily sociální a kulturní
vstupy a „podmanily“ šije. Kulturní diver-
zita je z tohoto hlediska zapříčiněna rozdíl­
nou aktivací psychologických mechanismů
prostřednictvím různých vstupů v různých
kontextech. Například kategorie možných
lidských jazyků, která je pro kulturu tak
důležitá, takto závisí na jediném „nástroji
pro osvojování jazyka“ v mozku, ten však
v různých prostředích funguje různě, což vy­
světluje řadu existujících lidských jazyků.
EVOLUČNÍ PSYCHOLOGIE
K základním tvrzením evoluční psycholo­
gie patří předpoklad, že k utváření kultury
přispívají moduly v mozku vázané na kon­
krétní oblasti, které poskytují šablony lid­
ského myšlení a parametry řešení problémů,
s nimiž se lidé s jistou pravděpodobností se­
tkávají. Patří sem existence specializovaných
inferenčních mechanismů, které umožňu­
jí přenos kulturních reprezentací od jedné
mysli ke druhé prostřednictvím pozorování
a/nebo interakce. Některé projevy kultury,
jako jsou umění, literatura, film, hudba atd.
nevyvolávají dojem těsného sepětí s přeži­
tím a reprodukcí. Přesto lze však prohlásit,
že mechanismy pocitů, díky nimž se lidé
těší z tvarů, barev, zvuků, příběhů atd., se
vyvinuly ve vztahu k jiným evolučním úko­
lům, jimž čelili naši předchůdci, a které nám
nyní umožňují oceňovat a rozvíjet umělecké
snažení.
Evoluční psychologie tedy odmítá dělbu
práce mezi evoluční a kulturální teorií. Kul­
turní diverzita není podle ní tak hluboká,
jak se na první pohled zdá, a nadto ji lze
vysvětlit evolučně. Dále tvrdí, že minimálně
jedním z prostředí selekce byla pro naše
předchůdce lidská sociální skupina. Nejdů­
ležitější strategií přežití mohla být napří­
klad spolupracující skupina, která vybírala
adaptace vhodné pro kooperativní život.
Mnohé nejvýznamnější psychologické me­
chanismy, které se v průběhu evoluce vy­
vinuly, mohou být proto ze své podstaty
sociální, neboť sociálně adaptivní problémy
byly (a jsou) pro přežití člověka naprosto
zásadní.
ODKAZY emoce, kultura, jazyk, tělo
51
 MB

Falocentrismus vztahu mezi matkou a dítětem a vstup sub­

Koncept falocentrismu obecně odkazuje jektu do říše symbolična (bez nějž nastupuje
k diskurzu, v jehož středu se nachází masku- pouze psychóza).
linita, nebo perspektivě, která ji privileguje. - Umožňuje subjektu prožívat sebe sama
Konkrétně se tato myšlenka objevila v sou­ jako jednotu tak, že zakiývá vnímání prázd­
vislosti s užíváním termínu Falus v rámci psy- noty.
choanalytické teorie, kde je Falus považován V očích kritiků, jako je Irigarayová, odsouvá
za symbolické transcendentní univerzální ústřední postavení Falu v Lacanově myšle­
označení zdroje, původu a sjednocujícího ní „ženy“ pouze do pozice „doplňujícího“
jednání subjektu. Toto užití se připisuje pojmu, takže „ženskost“ je stále potlačová­
zvláště Lacanově pojetí psychoanalýzy. na a její vstup do řádu symbolů je vázán
Kritici falocentrické povahy psychoanalý­ na otce/Falus. Pro Irigarayovou má celá zá­
zy spatřují její kořeny ve Freudově tvrzení, padní filozofie falocentrickou povahu, tak­
podle nějž ženy na základě přirozenosti vní­ že samotná idea „ženy“ nemá svou vlastní
mají své genitálie jako méněcenné, s nímž podstatu a je spíš vytlačována. Ženskost je
úzce souvisí názor, že heterosexuální aktivi­ z tohoto hlediska chápána jako nemyslitelná
ta, která zdůrazňuje mužskou sílu a ženskou a nereprezentovatelná „jinakost“ ve vztahu
pasivitu, je normální formou sexuality. V La­ k falocentrickému diskurzu.
canově přepracování Freuda dále oidipov- ODKAZY écriture feminine, feminismus,
ský moment označuje zformování subjektu jinakost, psychoanalýza, sex, subjektivita
podle Zákona Otce a tím i vstup do řádu
symbolů jako takového. Síla a moc Falu Femininita
je tedy chápána jako nezbytná podmínka Pro kulturální studia je femininita katego­
samotné existence subjektů. Podle Lacana rií identity, která se vztahuje k sociálním
symbolický Falus: a kulturním charakteristikám ženské exis­
- Působí jako „transcendentní označující“ tence. Jedná se o diskurzivně performativní
moci řádu symbolů. konstrukci, která popisuje a kontroluje kul­
- Dovoluje formování subjektu jen tak, že turní významy ženství. Femininitu je třeba
jej odděluje od touhy po matce. chápat jako kulturně regulované chování
- Znamená nezbytné přerušení dyadického ženy, které je pokládáno za společensky

52

přiměřené. Pro kulturální studia tedy femi­
ninita není esenciální vlastností tělesných
subjektů, ale věcí reprezentace, jež ustavuje
sexuální identitu prostřednictvím toho, jak
se o ní mluví ajak je usměrňována tělesnost.
Femininita je proto stálým kolbištěm politic­
kých zápasů o významy; forem femininity je
mnoho, a nejenže je uvádějí do života různé
ženy, ale dokonce i tatáž žena se za různých
okolností chová podle různých koncepcí
femininity.
Podle Kristevy je femininita situací či sub­
jektovou pozicí na okraji, kterou dovedou
obsadit také někteří muži, například avant­
gardní umělci. Snaha pevně ukotvit ženy
jako feminní a muže jako maskulinní je sku­
tečně dílem konkrétního patriarchálního
symbolického řádu, který ženám propůj­
čuje roli „druhého pohlaví“. Kristeva tvrdí,
že samotnou dichotomii muž/žena jakožto
opozici mezi dvěma soupeřícími prvky lze
chápat jako součást metafyziky. Sexuální
identita se týká rovnováhy mezi maskulini-
tou a femininitou uvnitř konkrétních mužů
a žen. Tento zápas by podle jejího názo­
ru mohl vyústit v dekonstrukci sexuálních
a zrodovělých identit, které daný symbolic­
ký řád chápe jako marginální.
ODKAZY feminismus, gender, identita,
patriarchát, performativita,
reprezentace, sex
Feminismus
Pod pojem feminismus lze zahrnout jak pes­
trý a vnitřně rozporný soubor teoretické
práce, tak sociální a politické hnutí. V obou
případech se feminismus snaží zkoumat po­
zici žen ve společnosti a prosazovat jejich
zájmy. Feminismus ovlivnil kulturální studia
velmi výrazně, oba směry sdílejí názor na
to, že produkce vědění je pozicionální a po­
litická a oba se také snaží působit v rámci
politického hnutí mimo akademickou půdu,
nebo být alespoň jeho součástí.
Obecně feminismus tvrdí, že příslušnost
FEMINISMUS
k pohlaví je základní a nepřevoditelnou
páteří sociální organizace, která dosud pod­
řizovala ženy mužům. Ústředním zájmem
feminismu je tedy příslušnost k pohlaví ja­
kožto organizační princip sociálního života,
který je bezezbytku prosáklý mocenskými
vztahy. Většina feministek a feministů tvrdí,
že subordinace žen se vyskytuje napříč so­
ciálními institucemi a praktikami s takovou
mírou pravidelnosti, až se z ní stává struk­
turní fenomén. Strukturní subordinaci žen
popisuje feminismus jako patriarchát, k ně­
muž patří odvozeniny typu muž jako hlava
rodiny, jeho suverenita a nadřazenost.
Feminismus přejal řadu analytických přístu­
pů a strategií jednání. Takzvaný liberální
feminismus vnímá rozdíly mezi muži a že­
nami spíš jako socioekonomické a kulturní
konstrukty než výsledek nadčasové biologie.
Zdůrazňuje rovné příležitosti pro ženy ve
všech sférách, do nichž lze v západních de­
mokraciích na základě struktur stávajících
právních a ekonomických rámců pronik­
nout. Socialistický feminismus poukazuje
na těsné propojení třídy a genderu, včet­
ně základní role generových nerovností při
reprodukci kapitalismu. Podřízenost žen
mužům je vnímána jako jádro kapitalismu,
takže plné „osvobození“ žen by vyžadovalo
svržení kapitalistické organizace a sociálních
vztahů. Zatímco liberální a socialistický fe­
minismus klade důraz na rovnost a stejnost,
tzv. diferenční feminismus tvrdí, že mezi
muži a ženami nacházíme podstatné odliš­
nosti. Za zdroj těchto rozdílů - základních
a neřešitelných - je proměnlivě pokládána
kultura, psychika nebo biologie. Diference
je nicméně oslavována jako kreativní poten­
ciál ženy.
Jedna z kritik diferenčního feminismu a vlast­
ně celého konceptu patriarchátu namítá, že
kategorie ženyje vnímána jako jednotná a už
se v ní dále nerozlišuje. Černý feminismus
naopak poukazuje na rozdíly mezi zkuše­
nostmi, kulturními reprezentacemi a zájmy
53
FISKE, JOHN

černošek a bělošek. Tvrdí, že mocenské má jako prostor „sémiotické bitvy“. V tomto

vztahy mezi černými a bílými ženami by­ směru u něj nacházíme vliv De Certeaua. Při
ly strukturovány pod vlivem kolonialismu jakékoli kulturní analýze je podle Fiska sice
a rasismu. Gender tedy produkuje různé nutné brát v úvahu finanční ekonomiku, ta
zkušenosti s tím, co je to „být ženou“, až však neurčuje ani nevyvrací moc, kterou má
na základě toho, jak je začleněn do rasy, publikum jakožto producent významů na
etnicity a národnosti. úrovni spotřeby.
Feminismus ovlivněný poststrukturalismem SOUVISEJÍCÍ POJMY aktivní publikum,
a postmodernismem vychází z toho, že po­ čtení, konzumace, populární kultura,
hlaví a gender jsou sociální a kulturní kon­ rezistence, televize
strukce, které nelze vysvětlovat z hlediska VÝCHODISKA hermeneutika, kulturální
biologie ani je redukovat na jejich funkce studia, marxismus, poststrukturalismus
v rámci kapitalistického systému. Tento an- LITERATURA Fiske, J. (1989).
tiesencialistický pohled tvrdí, že femininita Understanding Popular Culture. London:
a maskulinita nejsou univerzální a nadča­ Unwin Hyman.
sové kategorie, ale diskurzivní konstrukty.
Femininita a maskulinita jsou tedy formy Flanér
popisu a dohledu nad lidskými subjekty. Označení přidělené zásadní postavě mo­
Poststrukturalistický feminismus se zajímá dernity vzhledem k tomu, že se objevila
o konstrukci subjektivity jako takovou a řa­ na konci 19. a počátku 20. století. Flanér
dí k tomu i škálu všech možných prožívání neboli „ten, kdo se prochází či poflaku­
maskulinity a femininity. Femininita a mas­ je“1 byl podle Baudelaira jedním z hrdinů
kulinita, spadající do problematiky repre­ moderního života. Flanér byl pokládán za
zentace mužů a žen, jsou bitevním polem, městský, moderní typ člověka dbajícího na
na němž se vede soustavný politický zápas styl, který prochází anonymními prostoty
o významy. moderního města. Setkával se v nich se vší
ODKAZY gender, identita, kulturní politika, složitostí, rozruchem a zmatkem ulic plných
patriarchát, pohlaví, postfeminismus, obchodů, výkladů, obrazů a různých lidí.
reprezentace, ženské hnutí Tato perspektiva zdůrazňuje urbánní pova­
hu modemismu. Flanér vstřebával prcha­
Fiske, John (1939) vou krásu a živé, i když přechodné, dojmy
Fiske, který působil v Británii, Austrálii z davů; sledoval vše nové z bezprostřední
a Spojených státech, se svým hlasem vý­ blízkosti a přece si od toho udržoval jistý
razně zapojil do šíření kulturálních studií odstup. Idea flanéra navádí naši pozornost
na akademické půdě, a to zejména během k estetizaci městské krajiny pomocí architek­
80. a 90. let. Ve svém díle se soustředil na tury, reklam, výloh, neonů a také módního
povahu populární kultury, zejména televize, óblečení, účesů, líčení atd.
a zdůrazňoval užití textu aktivními čtená­ Někteří představitelé feminismu protesto­
ři či producenty významů. Přestože jasně vali proti tomu, že flanér je mužská postava,
konstatuje, že populární kulturní texty jsou která procházela prostory, z nichž byly že­
ve velkém rozsahu vytvářeny kapitalistický­ ny většinou vyloučeny, a lze na ní ukázat
mi korporacemi, zajímá se spíš o populární hluboce genderovou povahu moderní zku­
taktiky, jejichž prostřednictvím se diváci s tě­ šenosti. Flanérská a moderní dobrodružství
mito silami vyrovnávají, obcházejí je nebo představují jednu z veřejných sfér, jejíž vý­
jim odporují, takže populární kulturu vní­ znam určili muži a ženy z ní byly vyloučeny

54
 FREUD, SIGMUND

(např. bulváry nebo kavárny), nebo měly studií, ale ovlivnil řadu jejích praktiků, ze­
přístup pouze jako objekty určené pro muž­ jména z oblasti vysokého školství. Vzdělání
skou spotřebu. Pohled flanéra byl totiž často podle Freira zahrnuje dialogický vztah mezi
zabarven eroticky a v jeho „hledáčku“ figu­ učitelem a studenty, přičemž se obě strany
rovaly ženy. učí, vyslovují pochybnosti, reflektují pro­
ODKAZY estetika, město, modemismus, ces a podílejí se na tvorbě významu. Freire
modernita, postmodernismus zdůrazňuje rozvoj kritického vědomí, které
lidem umožňuje zpochybňovat a zkoumat
Foucault, Michel (1926-1984) povahu jejich společnosti a jednat jako sub­
Foucault je velkolepou postavou francouz­ jekty vytvářející demokratičtější kulturu.
ské filozofie, jeho dílo je spojeno s post- SOUVISEJÍCÍ POJMY dialogičnost, kulturní
strukturalismem a stal se zdrojem silného politika, moc, praxis, psaní, rezistence
vlivu v rámci současných kulturálních studií. VÝCHODISKA humanismus, marxismus
Pod Nietzscheho vlivem zkoumal Foucault LITERATURA Freire, P. (1970). Pedagogy of
různé diskurzivní praktiky, které uplatňu­ the Oppressed. New York: Continuum.
jí moc nad lidským tělem, ovšem aniž by
se chtěl dopátrat jakéhokoli skiytého struk­ Freud, Sigmund (1856-1939)
turálního řádu nebo konečné determinují­ Freud proslul v první polovině 19. století
cí moci. Foucault se pokouší identifikovat jako zakladatel psychoanalýzy, kterou vyvi­
historické podmínky i určující pravidla for­ nul ve Vídni, předtím než byl nucen uprch­
mování diskurzu a ovlivňující sociální prak­ nout před nacistickou perzekucí Židů. Po­
tiky zabudované do vědění propojeného dle Freuda je „já“ tvořeno egem neboli vě­
s mocí (power/knowledge), které ovládá domým, racionálním myšlením, superegem
řád významů. Velký díl Foucaultova díla neboli sociálním vědomím a dále nevědo­
je věnován historickému bádání v oblasti mím, které představuje zdroj či odkladiš­
moci jakožto rozptýlené kapilární síly, která tě symbolických operací potlačené touhy
prostupuje sociálním řádem a není jen re­ vznikající na základě zpracování Oidipova
presivní, ale také produktivní (vytváří např. komplexu. Nejvýznamnějším dědictvím po
subjektivitu). Freudovi je jeho tvrzení o tom, že klíčovým
SOUVISEJÍCÍ POJMY archeologie, diskurz, faktorem subjektivity a kultury je sexuali­
epistémé, genealogie, governmentalita, ta, která pracuje prostřednictvím aktivních
power/knowledge, pozice subjektu zásahů nevědomí do každodenního života.
VÝCHODISKA postmodernismus, Jeho dílo je stále kontroverzní, řada autorů
poststrukturalismus kulturálních studií zapojila psychoanalýzu
literatura Foucault, M. (1979). The do zkoumání zrodovělé subjektivity, jiní ji
History ofSexuality. Vol. 1: The Will to Truth. odmítají jako falocentrickou a mytologic­
London: Penguin Lane. kou.
SOUVISEJÍCÍ POJMY identifikace,
Freire, Paulo (1921-1997) nevědomí, Oidipův komplex, pohlaví,
Brazilský filozof a pedagog Paulo Freire za­ subjektivita
světil život snahám rozvíjet filozofii vzdělání VÝCHODISKA psychoanalýza
a učení a propojit ji s empirickým výzku­ LITERATURA Freud, S. (1977, orig. 1905).
mem. Jeho zájem o vztah mezi mocí, třídou Three Essays on Sexuality. The Pelican Freud
a vzděláním spolu s jeho radikální pedagogi­ Library, Vol. 7. Harmondsworth:
kou nevstoupil přímo do teorie kulturálních Penguin.

55
FUNDAMENTALISMUS

Fundamentalismus jimi legitimizovat. V této námitce se odráží

Fundamentalismus je obecné označení filo­ ztráta vity ve fundamentalistická schémata
zofického pokusu položit univerzální zákla­ a univerzalizující epistemologii, které legi-
dy či legitimizaci pravdivého vědění nebo timizovaly racionální, vědecké, technolo­
hodnot. V rámci kulturálních studií je silně gické a politické projekty moderního světa.
zastoupen postmodernismus, poststruktu- Antifundamentalismus vychází z toho, že
ralismus a pragmatismus, které patří k an- svět můžeme k jeho většímu či menšímu
tifundamentalistickým filozofiím. Vytvořit užitku popsat a důsledky takových popisů
univerzální základy vědění či hodnot je po­ mohou být žádoucí, ale nelze je pokládat
dle nich nemožné a legitimizace se vždy za pravdu ve smyslu korespondence s nezá­
vztahuje k historicky a kulturně ohraniče­ vislou skutečností. Dějiny z tohoto pohledu
ným jazykovým hrám. dále nemají žádnou konečnou příčinu či
Převzetí fundamentalistické epistemologie bod, k němuž by směřovaly, takže „vývoj“
umožňuje myslitelům vynášet univerzální lidstva je nutno chápat jako výsledek mno­
pravdivostní tvrzení, přičemž pravda je chá­ ha náhodných aktů, na nichž je jeho „směr“
pána jako přesná reprezentace nezávislého závislý. „Pokrok“ nebo „účel“ dějin dostává
objektového světa. Z toho plyne, že zná- význam jedině v rámci zpětného převyprá­
me-li pravdu o tom, jak funguje sociální vění.
svět, můžeme do lidských záležitostí se­ Podle příznivců antifundamentalismu však
bevědomě a s důvěrou zasahovat. Zvláště k tomu, abychom usilovali o pragmatické
osvícenská filozofie a teoretické diskurzy zlepšení lidských podmínek na základě hod­
modernity prosazovaly „rozum“ jako zdroj not naší tradice, nepotřebujeme univerzální
pokroku ve vědění i společnosti. Moderní základy. Odpovědi na klíčové otázky týka­
rozum byl tedy pokládán za cestu vedoucí jící se toho, jakými lidmi chceme být nebo
k univerzálním pravdám, které prostřed­ v jaké společnosti chceme žít, nemají meta­
nictvím demystifikace náboženství, mýtů fyzickou či epistemologickou povahu; jsou
a předsudků položí základy dalšího roz­ spíš pragmatické a vázané na hodnoty. Tak
voje lidstva. Osvícenští myslitelé apelovali jako hodnoty nemůžeme metafyzicky zakot­
na lidskou kreativitu, racionalitu a vědecké vit, nemůžeme před nimi ani uniknout, tak­
bádání a spatřovali v nich oporu pro roz­ že historické a na hodnoty vázané vědění je
chod s tradicí, který zvěstovala modernita. nutnou a nevyhnutelnou podmínkou lidské
Osvícenská filozofie je fundamentalistická, existence. Stejně tak ani soudy nevznikají ve
protože pátrala po univerzálních tvrzeních, vztahu k transcendentní pravdě, ale k prav­
která by byla platná bez ohledu na čas, místo děpodobným či zamýšleným důsledkům,
a kulturní rozdílnosti. které poměřujeme s našimi hodnotami.
Antifundamentalismus naopak tvrdí, že vě­ ODKAZY epistemologie, etnocentrismus,
dění je vázáno na konkrétní jazykové hry, osvícenství, postmodernismus,
takže své jednání či přesvědčení nemůžeme poststrukturalismus, pragmatismus,
zakládat na univerzálních pravdách nebo je pravda

56
Geertz, Clifford (1923)
Geertz, americký kulturní antropolog
a v současnosti profesor sociálních věd na
Princeton University, charakterizuje svůj
přístup k chápání kultury jako sémiotic-
ký, ale nikoli strukturalistický. Kultura je
v tomto smyslu chápána prostřednictvím
interpretace znaků a praktik označování, ne­
předpokládá se však existence struktury či
univerzálního systému označování. Geer­
tz prozkoumává kulturu jako konkrétní
praktiky a interpretace naplněné významem
a situované v konkrétních a každodenních
kontextech. Porozumění žité kultuře po­
dle Geertze vyžaduje hloubkovou etnogra­
fickou práci, která přináší „husté popisy“
kulturního života. Jeho vliv v rámci kul-
turálních studiích proto nejsilněji pocítili
myslitelé spojení s etnografií a studiem žité
kultury.
SOUVISEJÍCÍ POJMY diference,
konstrukcionismus, kultura, praktika,
realismus, znak, zkušenost
VÝCHODISKA etnografie, hermeneutika,
sémiotika
literatura Geertz, C. (1973). The
Interpretation ofCultures. New York: Basic
Books.
Gender
Pojem gender lze chápat jako odkaz ke kul­
turním předpokladům a praktikám, které
ovládají sociální konstruování mužů, žen
a jejich sociálních vztahů. Koncept gende-
ru nabírá sílu a přesvědčivost zejména díky
tomu, že stojí v kontrastu k pojmu pohlaví
jakožto biologické tělesné formaci. Femini-
nita a maskulinita jako projevy genderu jsou
tedy výsledkem kulturní regulace chování,
pokládaného za sociálně přiměřené dané­
mu pohlaví. Vzhledem k tomu, že gender
je pokládán za záležitost kultury spíš než
přírody, vždy souvisí s tím, jak jsou muži
a ženy reprezentováni.
Značná část feministické literatury je věno­
vána zpochybňování esencialismu a biolo­
gického determinismu a používá k tomu
konceptuální dělbu mezi biologickým po­
hlavím a kulturně vytvořeným genderem.
Následně se tvrdí, že žádné fundamentál­
ní rozdíly mezi pohlavími neexistují a ty
zjevné jsou z hlediska sociální rovnosti ne­
významné. U kořenů subordinace žen leží
spíše sociální, kulturní a politické diskurzy
genderu a praktiky s nimi spojené.
Rozdíl mezi pohlavím a genderem, na němž
se tyto námitky zakládají, se však sám stal
předmětem kritiky. Za předpokladu, že pří­
stup k biologickým „pravdám“ mimo kul-
57
GENEALOGIE

tumí diskurzy neexistuje, se rozlišování me­ rý vytvořil genealogii moderního subjektu.

zi pohlavím jakožto biologií a genderem Jinými slovy, sledoval odvozenost a rodo­
jakožto kulturní konstrukcí hroutí, takže vou příbuznost subjektů napříč dějinami.
neexistuje ani pohlaví, které by současně Subjekt je v tomto smyslu radikálně „histo­
nebylo již kulturní. Těla zatížená pohlavím rizovaný“, je chápán zcela a pouze jako pro­
jsou vždy reprezentována již jako produkt dukt dějin. Úkolem Foucaultovy genealogie
usměrňujících diskurzů. Mezi nositeli to­ je zkoumat způsoby, jimiž dějiny ovlivňu­
hoto názoru vede Judith Butlerová, jež tvr­ jí tělo jakožto terč disciplinujících praktik,
dí, že kategorie „pohlaví“ je normativním z nichž se rodí subjekt. Tyto praktiky jsou
a usměrňujícím diskurzem produkujícím projevy specifických diskurzů zločinu, tres-
těla, která pak ovládá. Diskurzy pohlaví ve­ tů, medicíny, vědy, sexuality atd. Moc je
dou k opakovanému jednání, které ovládají, z tohoto hlediska tedy i kreativní; je schopna
a představují tak pohlaví jako nutnou nor­ produkovat subjektivitu.
mu. Pohlaví je z tohoto hlediska chápáno Diskurzy disciplinující moci a bio-moci vy­
jako sociální konstrukce; každý musí nějaké skytující se na mnoha místech včetně škol,
mít, už proto, že formuje subjekty a ovládá vězení, nemocnic, a útulků vytvářejí to, če­
materializaci těla. mu Foucault říkal „poslušná těla“, která se
Dílo Buttlerové je symbolem širšího proudu dají využívat, měnit a zdokonalovat. Gene­
feministického myšlení ovlivněného post- alogie pátrá po těchto diskurzech a prakti­
strukturalismem a postmodernismem. Ti­ kách z pohledu dějin a umísťuje konkrét­
to autoři nejenže zdůrazňovali, že pohlaví ní „režimyjá“ do konkrétních historických
a gender jsou sociální a kulturní konstrukce, a kulturních situací. Různé typy subjektu
ale tvrdili také, že existuje mnoho forem fe­ jsou tedy výsledkem konkrétních sociálních
mininity (a maskulinity). Sexuální identita a dějinných formací.
z tohoto hlediska souvisí spíše s rozlože­ ODKAZY archeologie, diskurz, moc,
ním femininity a maskulinity u jednotlivých praktika, subjektivita
mužů a žen než s konfliktem mezi dvěma
soupeřícími skupinami. Tento názor zdůraz­ Giddens, Anthony (1938)
ňuje jedinečnost i mnohost osobností stejně Britský myslitel Anthony Giddens, původně
jako relativní vztah symbolické a biologické profesor sociologie na University of Cam­
existence. bridge, byl až donedávna ředitelem London
ODKAZY diskurz, femininita, feminismus, School of Economics. Giddens obhajoval
kultura, performativita, sex, tělo, ženské sociologii a vůči impulsům kulturálních stu­
hnutí dií se někdy stavěl kriticky, přesto však jeho
dílo autory tohoto oboru značně ovlivnilo.
Genealogie Giddensova skvělá odborná znalost klasic­
Pojem genealogie obecně souvisí s odvoze- ké sociologie vedla k položení základního
ností a příbuzenskými rody lidí, myšlenek kamene jeho díla, jímž je teorie strukturace,
nebo fenoménů. V rámci kulturálních studií která se pokouší překonat dualismus čin­
se koncept objevuje ve Foucaultově význa­ nosti a struktury. Jeho současná práce se
mu, kde je myšlenka genealogie použita ke slévá do zájmu o témata modernity, identity
studiu moci a vazeb či diskontinuit mezi a globalizace. Globalizace je podle Gidden-
diskurzy, tak jak za konkrétních a nepřevo- se důsledkem modernity a její fázi, kterou
ditelných historických podmínek vstupují ostatní označují za postmodemí, je podle
do hry. Foucault je považován za autora, kte­ něj přesnější chápat jako pozdně moderní,

58
 GLOBALIZACE

tedy jako radikalizaci moderních sil půso­ Globalizace

bících proti tradici. Já je v tomto kontextu Koncept globalizace odkazuje k sílícímu
reflexivní projekt osvobozený od tradičních ekonomickému, sociálnímu, kulturnímu
omezení a nacházející se ve stavu neustálého a politickému propojení, které se ustavuje
sebevynalézání. v mnoha směrech a zasahuje celý svět. K fe­
SOUVISEJÍCÍ pojmy činnost, noménu globalizace patří také to, že jsme
časoprostorová geografie, globalizace, si těchto procesů vědomi. Globalizace tedy
modernita, projekt identity, reflexivita, zahrnuje vzrůstající kompresi, smršťování
struktura, životní politika světa a naše rostoucí vědomí těchto procesů.
VÝCHODISKA hermeneutika, marxismus, Kompresi světa je třeba vnímat jako projev
Strukturalismus, teorie strukturace expanze institucí modernity, zatímco pro
literatura Giddens, A. (1984). The pochopení sílící reflexivity vědomí světa je
Constitution ofSociety. Cambridge: Polity prospěšný pohled z hlediska kultury.
Press. Globalizaci částečně zakládá celoplanetární
ekonomická činnost, která vytváří vzájemně
Gilroy, Paul (1956) propojenou, i když nerovnou světovou eko­
Gilroy, rodák z londýnské čtvrti Bethnal nomiku. Dvě stě nadnárodních korporací,
Green, patří k absolventům birmingham- které produkují něco mezi třetinou až polo­
ského Centra pro současná kulturální stu­ vinou celosvětového produktu, představuje
dia (CCCS). V současnosti působí jako pro­ 50% největších světových ekonomických
fesor na Yale University ve Spojených stá­ jednotek. Zhroucení evropského směnného
tech amerických. Gilroy kritizoval „kultu- mechanismu, černé pondělí na burze a tzv.
ralismus“ CCCS jako „zakuklený“ britský přehřívání asijských ekonomik v 90. letech
nacionalismus a sehrál významnou roli při 20. století se v rámci finančního sektoru staly
zavedení témat rasy a „rasalizace“ do diskusí důkazem toho, že státy jsou vydány na mi­
kulturálních studií, například svým výzku­ lost a nemilost globálním finančním trhům.
mem ras v Británii There Ain’t No Black in the Nástup a růst globální ekonomiky není úpl­
UnionJack. Gilroy zpochybnil esencialistic- nou novinkou, ale současná fáze, sahající do
ké pojetí rasy či etnicity, rozsáhle se věno­ počátku 70. let, se vyznačuje zrychlením ča­
val „proměnlivé stálosti“ kulturních identit soprostorové komprese, kterou popohánějí
v diaspoře, které nechápal jako kořeny, ale nadnárodní společnosti, neboť se tak tváří
spíš jako trasy. Gilroy tvrdí, že černošské v tvář krizi fordismu snaží hledat nové zdroje
identity a kulturní vyjádření využívají plura­ zisku. Zrychlení globalizace se tedy vztahu­
litu dějin a že by identity měly být vnímány je k souboru propojených ekonomických
jako měnící se pohyblivé fenomény spíš než činností, které jsou vykládány jako praktiky
jako přírodní či kulturní danosti. Protestoval kapitalismu ve fázi jeho „dezorganizace“.
dokonce proti samé myšlence rozdělovat Globalizace není jen ekonomickou záleži­
lidi na příslušníky „ras“. tostí, týká se také problematiky kulturního
SOUVISEJÍCÍ POJMY černý Atlantik, významu. Hodnoty a významy vázané na
diaspora, etnicita, hegemonie, identita, konkrétní místo stále zůstávají důležité, nad­
ideologie, rasa to jsme ale čím dál více zapojeni do sítí, které
VÝCHODISKA kulturální studia, sahají daleko za hranice našeho fyzického
marxismus, postkoloniální teorie umístění. Ještě nejsme součástí světového
LITERATURA Gilroy, P. (1993) The Black státu nebo jednotné světové kultury, ale
Atlantic. London: Verso. můžeme identifikovat globální kulturní pro-

59
GLOKALIZACE

cesy, kulturní integraci a dezintegraci, které monickým „řídícím plánem“. Spíš by se dalo
nezávisejí na vztazích mezi státy. Zvláště říci, že rychlost, rozsah a dopad těchto toků
kosmopolitismus je každodenním aspek­ jsou roztříštěny a vzájemně rozpojeny. Rád,
tem západního života, protože vzdálené stabilitu a systematičnost nahrazují metafory
a rozmanité kultury jsou stále přístupnější, nejistoty, chaosu a nahodilosti. Globalizaci
a to jako znaky nebo zboží, které se k nám a globální kulturní toky nelze chápat jako
dostávají prostřednictvím televize, rozhlasu, uspořádané sady lineárních determinací; lé­
supermarketů a obchodních center. Kromě pe jim porozumíme, budeme-li se na ně
toho vzorce populačních pohybů a osídlení, dívat jako na vzájemně se překrývající, nad-
ustálené během kolonialismu a období po determinované, složité a chaotické situace,
něm, zkombinované s nedávným zrychle­ které se nicméně sdružují kolem základních
ním globalizace, posilují kulturní setkává­ „uzlových bodů“.
ní a míšení; všichni obyvatelé konkrétních ODKAZY glokalizace, kulturní
lokalit dnes podléhají vlivům vzdálených imperialismus, město, modernita,
míst. postkoloniální teorie
Obecně se tvrdí, že globalizace je důsled­
kem dynamismu modernity a globalizující- Glokalizace
ho charakteru jejích institucí. Giddens sku­ Koncept glokalizace, který pochází z oblasti
tečně přirovnává moderní instituce k mo­ marketingu, se používá k popisu globální
lochu ohromné síly, který smete vše, co tu produkce lokálního a lokalizace globálního.
bylo před ním. Zvláště je globalizaci tře­ Globální a lokální se ustavují ve vzájemném
ba chápat z hlediska rozpínavosti světové vztahu; podstatná část toho, co je považo­
kapitalistické ekonomiky, globálního infor­ váno za lokální a za protiváhu globálního,
mačního systému, systému národních států je výsledkem translokálních procesů. Na­
a světového vojenského pořádku. Z této příklad národní státy byly ustaveny v rámci
perspektivy se modernita zrodila v Evro­ globálního systému, takže současný vzestup
pě a následně se rozšířila napříč planetou. nacionalistického cítění lze vlastně chápat
Tento pohled byl však kritizován za svůj jako aspekt globalizace.
eurocentrismus a za to, že počítá pouze Současný směr globálního konzumního ka­
s jedním, západním typem modernity. Lze pitalismu dále podporuje neomezené potře­
však tvrdit, že různé prostorové zóny plane­ by či požadavky, s jejichž pomocí lokální
ty se modernizovaly různě, takže bychom trhy, techniky adaptace zboží na jejich po­
měli mluvit spíš o globálních modernitách třeby a získávání slasti ze soustavné proměny
v množném čísle. identity umožňují vznik jistého typu hetero-
Na kulturní úrovni je globalizace samozřej­ genity. Produkty globálních sil jsou v tomto
mě na hony vzdálena rovnoměrnému pro­ případě lokalizovány - tedy vyrobeny tak,
cesu západní expanze, poháněnému ekono­ aby oslovovaly „lokální“ zájmy. Globální
mickými tlaky. Spíš by měla být charakte­ a lokální jsou proto relativní pojmy. Idea
rizována z hlediska vzájemně oddělených lokálního, přesněji toho, co je za lokální po­
vztahů mezi toky peněz, technologií, mé­ važováno, vzniká v rámci a prostřednictvím
dií, idejí a lidí. Ke globalizaci tedy patří globalizujících diskurzů, včetně kapitalis­
dynamické pohyby etnických skupin, tech­ tických marketingových strategií, které se
nologií, finančních transakcí, mediálních orientují na různé „lokální“ trhy. Důraz na
obrazů a ideologických konfliktů, které ne­ konkrétnost a různost lze tedy chápat jako
jsou úhledně determinovány jediným har­ stále globálnější diskurz.

60
 GRAMSCI, ANTONIO

Souhrnně řečeno, kapitalistická moderni­ demografii a kriminologii, s jejichž pomocí

ta v sobě obsahuje prvek globální kultur­ lze obyvatelstvo kategorizovat a uspořádat
ní homogenizace, protože zvyšuje úroveň do ovladatelných skupin. Stát je z tohoto
a množství globální koordinace. Současně hlediska chápán jako více či méně podmí­
však v jejím rámci působí také mechanismy něný soubor občas se popírajících institu­
fragmentarizace, heterogenizace a hybridi­ cí a aparátů s „úřadem“; jako autonomní
ty, takže otázka nezní, zda dochází bud „technologie života“, která se soustřeďuje
k homogenizaci, nebo heterogenizaci glo­ kolem vlastních poboček a disponuje vlast­
bální kultury. Jde spíš o to, jak spolu tyto ními způsoby žití.
dvě tendence vytvářejí krajinu současného Koncept govemmentality zdůrazňuje, že
života. procesy sociální regulace nestojí ani tak nad
ODKAZY globalizace, hybridita, kulturní jednotlivcem nebo proti němu, ale zakláda­
imperialismus, modernita, postkoloniální jí jeho sebereflektující chování, působnost
teorie etiky a sociální hnutí. Podle Foucaulta a Ben-
netta je nutné současnou kulturu stále silněji
Governmentalita chápat z hlediska govemmentality, proto­
Koncept govemmentality pochází od Fou- že kultura není jen záležitostí reprezentací
caulta, který jím rozumí způsob regulace a vědomí, ale také institucionálních prak­
sociálním řádem, jehož prostřednictvím li­ tik, administrativních rutin a prostorového
dé podléhají byrokratickým režimům a růz­ uspořádání.
ným formám kázně. Foucault popisuje go- ODKAZY diskurz, kultura, moc,
vernmentalitu jako soubor institucionálních poststrukturalismus, power/knowledge
postupů a kalkulací vlády, které umožňu­
jí vykonávat nad cílovou populací moc za Gramsci, Antonio (1891-1937)
použití politické ekonomie jakožto formy Gramsci byl italský marxistický teoretik a po­
vědění ve spojení s bezpečnostními aparáty. litický aktivista. Ke kulturálním studiím při­
Governmentalita se tedy vztahuje k insti­ spěl zejména tím, s jakou nonšalancí apliko­
tucím, postupům, analýzám a kalkulacím, val marxismus na moderní západní společ­
z nichž vznikají specifické vládní aparáty nosti. Zvláště jeho pojetí konceptů ideolo­
a formy vědění, které vyvolávají sebereflek- gie a hegemonie bylo v 70. letech, kdy se
tující chování a definují oblast působnosti kulturální studia formovala, vysoce vážené.
etiky. Gramsciho vliv pramení z toho, že vytvo­
Governmentalita je sice spojována převáž­ řil neredukcionistický marxismus, chápající
ně se státem, ale je nutno ji chápat také významy a ideje jako vývojové síly, které
v širším smyslu jako regulaci prostřednic­ nelze vysvětlit z čistě ekonomického hledis­
tvím sociálního řádu, nebo - abychom to ka, a proto byl také významný pro západní
vyjádřili Foucaultovým způsobem - „dohle­ marxisty typu Stuarta Halla, kteří se zajímali
du“ nad společnostmi, pod jehož vlivem o kulturu.
se lidé podřizují byrokratickým režimům SOUVISEJÍCÍ POJMY common sense,
a různým formám kázně. Governmentalita hegemonie, ideologie, občanská
je sílícím aspektem kapilární povahy moci, společnost, třída, základna a nadstavba
tedy mnohosti násilných vztahů, které ne­ VÝCHODISKA marxismus
jsou centralizované, ale naopak rozptýlené. LITERATURA Gramsci, A. (1968). Prison
Patří sem způsoby regulace, které působí skr­ Notebooks. London: Lawrence and
ze medicínu, vzdělávání, sociální reformy, Wishart.

61
CROSSBERG, LAWRENCE

Grossberg, Lawrence (1947) se postavil mírně kriticky. V Grossbergově

Jakožto bývalý student birminghamského díle se projevuje trvalý zájem o rockovou
Centra pro současná kulturální studia je a populární hudbu, jak z hlediska jejího ra­
dnes Grossberg jednou z vedoucích po­ dikálního potenciálu, tak kvůli tomu, jak je
stav kulturálních studií ve Spojených státech ideologicky využívána konzervativní pravicí
amerických. V současnosti je držitelem profe­ v USA.
sury Morrise Davise n oboru komunikačních SOUVISEJÍCÍ POJMY artikulace,
studií na University of North Carolina v Cha- hegemonie, identita, ideologie, kulturní
pell Hill. Grossberg se rozsáhle věnoval kul­ politika, populární kultura
turální teorii včetně jejího vztahu k marxis­ VÝCHODISKA kulturální studia,
mu, filozoficko-psychoanalytickému dílu marxismus, psychoanalýza
Deleuze a Cuatarriho a také moderním ko­ LITERATURA Grossberg, L. (1992). We
řenům kulturálních studií ajejich politickým Gotta Get Out ofThis Place: Popular
důsledkům. K současnému důrazu kultu­ Conservatism and Postmodern Culture. New
rálních studií na identitu jakožto diferenci York and London: Routledge.

62
Habermas, Jurgen (1929)
Habermas, univerzitní profesor ve Frankfur­
tu, pokračuje v tradicích frankfurtské školy,
ačkoli se od ní také významně odlišuje. Osví­
censký rozum nezavrhuje zcela, jak k tomu
měl sklony Adorno, a rozlišuje instrumen­
tální a kritickou racionalitu. Instrumentál­
ní typ, ztělesněný vědeckou racionalitou,
podřizuje sociálně-existenční otázky „světa
života“ systému imperativů z oblasti finanč­
ní a administrativní moci. Osvícenství má
však také svou klíčovou úlohu, která pro
Habermase představuje základ jeho emanci-
pačního projektu nedokončené modernity.
Habermas jakožto kritik postmodernismu
hledal univerzální základy potvrzující teze
o lidské emancipaci v oblasti komunikativ­
ních procesů, k nimž podle něj patří „ideální
řečová situace“ a „veřejná sféra“.
SOUVISEJÍCÍ pojmy ideální řečová situace,
komodifikace, modernita, osvícenství,
veřejná sféra
VÝCHODISKA kritická teorie, marxismus
LITERATURA Habermas, J. (1989). The
Structural Transformation ofthe Public Sphere.
Cambridge: MIT Press.
Habitus
Myšlenka z „dílny“ Pierra Bourdieua náleží
do sociologie kultury, kde habitus znamená
soubor trvalých hodnot, činností a před­
pokladů, který je strukturovaný a zároveň
strukturující. Habitus je kontext, v jehož
rámci chápeme svět a prostřednictvím čin­
ností získáváme přesvědčení, hodnoty či
poznatky. Habitus se také projevuje ve chví­
li, kdy je určitý problém na základě souboru
předpokladů „vyřešen“. Předpoklady spoje­
né s habitusem se sice utvářejí v určité oblasti,
ale jsou přenosné i do jiných oblastí.
Předpoklady související s habitusem jsou
důsledky rodinného, třídního nebo vzděla-
nostního pozadí, ale vnímáme je jako při­
rozené. Víru v obecnou platnost hodnot,
postojů nebo činností Bourdieu dokonce
chápe jako neporozumění či zapomnění ve
vztahu k tomu, jak habitus vytváří sám se­
he. Habitus však není jen daný soubor jevů,
plynoucích ze strukturujících podmínek -
sám má také produktivní potenciál. Habitus
se tedy skládá z praktického zvládnutí do­
vedností, rutin, vloh a předpokladů, které
lze obměňovat a užívat jako základ improvi­
zace, zvláště přeneseme-li je z jedné oblasti
do druhé.
Pojem habitusu ilustruje Bourdieuův po­
kus postavit proti sobě tváří v tvář strukturu
a činnost nebo subjektivistický (vedený z po­
hledu aktéra) a objektivistický (vedený z po­
hledu struktury) názor. Bourdieu tvrdí, že
63
HALL, STUART

činnost v sobě vždy obsahuje „příchuť“ jed­ LITERATURA Hall, S. (1996).

nání a subjektivního hlediska, aleje nutné „On Postmodernism and Articulation:
ji chápat v kontextu „objektivních“ struk­ An Interview with Stuart Hall“
tur kultury a společnosti a konfrontovat ji (ed. L. Grossberg). In: D. Morley,
s nimi. Bourdieu však považuje „klasifikační D-K. Chen (eds.). Stuart Hall. London:
schémata“ habitusu za „konečné hodnoty“ Routledge.
silnější než vědomí, a dokonce i než jazyk,
což překlápí vážky jeho teorie spíš na stranu Haraway, Donna (1944)
struktur. Někteří kritici namítají, že koncept Americká feministka Donna Haraway získa­
habitusu je proto redukcionistický, a tuto la přírodovědné vzdělání a její kulturální
námitku posiluje například pevný vztah, kte­ práce odrážejí trvalý zájem o epistemologic-
rý Bourdieu nachází mezi třídní strukturou ké a sociální otázky vědy. Odmítá nároky,
a kulturním vkusem či postoji. které si na neutrální vědění a odosobněný
ODKAZY jednání, kulturní kapitál, praktika, pohled činí věda i některá odvětví feminis­
redukcionismus, struktura, strukturace mu. Místo toho obhajuje „parciální perspek­
tivy“, které uznávají svá vnitřní omezení
Hall, Stuart (1932) a připomínají nám, že jednotlivá perspek­
Je-li možné vybrat jedinou osobu nejsilněji tiva nemůže být úplná. Ve svém Manifestu
spjatou s rozvojem kulturálních studií ja­ kyborgů Haraway tvrdí, že hranice mezi
ko samostatného oboru, pak je to Stuart člověkem, zvířetem a strojem se hroutí. Od­
Hall. Britský myslitel jamajského původu, mítá také rozlišení na pohlaví a gender s tím,
na konci 60. let spojený s hnutím „New že biologie je parciální perspektiva, která
Left“, působil v letech 1968-1979 jako ředi­ klade důraz na sexualitu. Sama sebe proto
tel birminghamského Centra pro současná popisuje z hlediska multiplicity identit, me­
kulturální studia a právě v té době se zača­ zi něž řadí i kyborga, což je podle ní pozice
la rýsovat kulturální studia jako konkrétní pro ženy výhodná.
rozpoznatelný obor. Ačkoli se Hall ztotož­ SOUVISEJÍCÍ POJMY epistemologie,
ňoval s marxismem, k jeho redukcionismu fundamentalismus (anti-),
se stavěl kriticky a začal studovat populár­ konstrukcionismus, multiplicitní identita,
ní kulturu jako svébytnou oblast. Výrazně postfeminismus, posthumanismus
využíval Cramsciho dílo a pojmy ideologie VÝCHODISKA kulturální studia,
a hegemonie, například v rámci kritiky brit­ marxismus, postmodernismus,
ského thatcherismu. Hrál však významnou poststrukturalismus
roli také při šíření Derridova a Foucaultova LITERATURA Haraway, D. (1991). Simians,
poststrukturalismu a formování postmarxis- Cyborgs, and Women: The Reinvention of
mu, zajímajícího se o diskurz, reprezentaci, Rature. London: Free Association Books.
nové konfigurace kapitalismu po roce i960
a identity či politiky objevující se v rámci Hartley, John (1948)
západních kultur. John Hartley se narodil v Londýně a vzdě­
SOUVISEJÍCÍ POJMY artikulace, etnicita, lání získal na University of Wales a na
hegemonie, identita, ideologie, kulturní Mudroch University v Austrálii. V součas­
obvod, kulturní politika, populární kultura, nosti působí v Austrálii jako profesor a dě­
nové časy, zakódování-dekódování kan Creative Industries Faculty na Queen­
VÝCHODISKA kulturální studia, marxismus, sland University ofTechnology. Patřil k prv­
postmarxismus, poststrukturalismus ním, kteří začali zkoumat televizní texty

64
 HEGEMONIE

a instituce z kulturální perspektivy za po­ Hebdige, Dick (1951)

moci sémiotických nástrojů. Rozsáhle se Hebdigeovo využití sémiotiky ke studiu kul­
ve svém díle věnoval médiím, populární tur mládeže v Británii 70. let tvořilo význam­
kultuře, demokracii a modernitě se zvlášt­ nou součást první vlny kulturálních studií
ním důrazem na žurnalistiku. Je zakladate­ v době, kdy se vyvíjela na půdě birmingham-
lem časopisu InternationalJournal ofCultural ského Centra pro současná kulturální studia.
Studies. Hebdige zde zkoumal ideu stylu ve vztahu
SOUVISEJÍCÍ POJMY čtení, populární ke spektakulámím subkulturám mládeže na
kultura, rezistence, sémiotika, televize, úrovni autonomní hry označujících a uznal
text tak svébytnost kulturálního prvku. Styl je po­
VÝCHODISKA kulturální studia, dle Hebdige označující praktika, která může
marxismus, poststrukturalismus, fungovat jako sémiotická rezistence proti
Strukturalismus dominantnímu řádu. V současnosti Heb­
literatura Hartley, J. (1992). Tele-ology: dige působí jako ředitel Interdisciplinary
Studies in Television. London: Routledge. Humanities Center na University of Califor­
nia v Santa Barbara a stále publikuje články
Harvey, David (1935) z oblasti hudby, kulturálních studií, umění
Harvey se narodil v Británii a působil jako a kritické teorie. Jeho stávající výzkum se
profesor na americké John Hopkins Univer­ týká mediální pedagogiky a integrace kritic­
sity a na Oxford University. Patří k vůdčím kého myšlení do umělecké tvorby, stejně
postavám marxisticky inspirované kulturní jako kriticky nastavené umělecké činnosti
geografie a oživeného zájmu o prostor a čas. do středního proudu.
Z Harveyho pohledu není postmodernis­ SOUVISEJÍCÍ POJMY brikoláž, kultura
mus primárně epistemologickou situací či mládeže, styl, subkultura, znak
estetickým trendem, ale sociální a prosto­ VÝCHODISKA kulturální studia, marxismus,
rovou situací, která vyplývá ze zásadních poststrukturalismus, Strukturalismus
změn v rovině politické ekonomie. Podle literatura Hebdige, D. (1979).
Harveyho slov podnítila krize nadprodukce Subculture: The Meaning ofStyle. London
v rámci fordismu, zažehnutá ropnou krizí and New York: Routledge.
v roce 1973, vývoj pružnějších výrobních
postupů včetně nových technologií, reor­ Hegemonie
ganizaci práce a zrychlení obratu produkce Koncept hegemonie sehrál ve vývoji kultu­
a spotřeby. Harvey tento obrat k postfor- rálních studií velmi výraznou roli a během
dismu spojuje s postmodernizací kultury, 70. a 80. let představoval základní pojem
zejména pak s formami městské architektury oboru. Podle této teorie existuje v každé
a kultury šířené pomocí „nových kulturních kultuře proud dominantních významů, kte­
prostředníků“. ré v určitém okamžiku usilují o nadvládu.
SOUVISEJÍCÍ POJMY časoprostorová Proces tvorby, údržby a reprodukce těchto
geografie, místo, politická ekonomie, autoritativních významů, ideologií a praktik
postfordismus, prostor byl nazván hegemonie.
VÝCHODISKA kulturální studia, U Cramsciho, od něhož kulturální studia
marxismus pojem zdědila, hegemonie označuje situa­
LITERATURA Harvey, D. (1989). The ci, kdy „historický blok“ vládnoucí třídy
Condition ofPostmodernity. Oxford: ovládá podřízené třídy sociální mocí a vůd­
Blackwell. covstvím, a to za pomoci síly a - zejména -

65
HEGEMONIE

souhlasu. Gramsciho pojmy měly v rámci něhož už západní kultura nemá v oblasti
kulturálních studií dlouhodobý vliv, a to produkce ani významů jen jedno dominant­
vzhledem k ústřednímu postavení popu­ ní centrum. Kultura je spíš heterogenní, jsou
lární kultury jakožto dějiště ideologického vytvářeny různé druhy textů a uvnitř textů
zápasu. Gramsci pro změnu chápe ideo­ si konkurují různé významy. Odpůrci teorie
logický zápas a konflikt v rámci občanské hegemonie tvrdí, že napříč celým západním
společnosti jako ústřední arénu kulturní po­ světem jsme svědky toho, jak zaniká vše, co
litiky, spolu s hegemonickou analýzou toho, jen vzdáleně připomíná „společnou kultu­
jak se určuje příslušná rovnováha sil. ru“. Zvláště v posledních třiceti letech došlo
V Gramsciho analýze se hegemonní blok pod vlivem migrace, „znovuobjevení“ etni-
nikdy neskládá jen z jedné socioekonomic­ city, členění kultur mládeže a genderových
ké kategorie, ale tvoří jej spojenectví řady politik k fragmentarizaci kultur založených
skupin, z nichž se jedna ujímá vůdcovství. na životním stylu. Kulturu jakožto „třídní
Zásadní roli při překonávání úzkých eko- blok“ pak roztříštila zejména restruktura­
nomicko-podnikových zájmů ve prospěch lizace globálního kapitalismu, vyplňování
„národní lidové“ dominance hraje na stra­ mezer na trhu a estetizace každodenního
ně spojeneckých skupin ideologie. Vzniká života prostřednictvím tvorby mnoha život­
tak „kulturně sociální jednota“, jejímž pro­ ních stylů založených na spotřebě estetic­
střednictvím dochází k stmelení mnohých kých objektů a znaků.
a rozptýlených přání či cílů do společného Laclau a Mouffeová v postmarxistickém pře­
pojetí světa. Výstavba, udržování a narušo­ pracování pojmu hegemonie upustili od
vání společného pojetí světa je aspektem třídní determinace sociálních a kulturních
ideologického zápasu, do něhož patří trans­ vztahů, protože třída podle nich kulturní
formace způsobů porozumění cestou kritiky významy nedeterminuje. Sounáležitost tří­
existujících populárních ideologií. dy a ideologie podle nich neexistuje. Zdů­
Hegemonii lze chápat z hlediska strategií, razňují, že činitele sociální změny v ději­
jimiž konjunkturální sociální skupiny upev­ nách nelze třídit na více a méně důležité
ňují svůj světonázor a moc. Na tento proces a že sociální formace nemá jen jediné cent­
je však třeba pohlížet z hlediska vzájemných rum antagonistických rozporů. Hegemonní
vztahů a vnímat jeho bytostnou nestabilitu, a protihegemonní bloky se namísto toho
protože hegemonie je jen dočasná dohoda formují prostřednictvím dočasných a strate­
a řada aliancí sociálních skupin, které nejsou gicky uzavíraných spojenectví mezi řadou
dány, ale musí se o ně bojovat. Nadto je třeba diskurzivně zkonstruovaných subjektů a zá­
je neustále znovu vybojovávat a vyjednávat, jmových skupin. „Sociální oblast“ není z to­
takže kultura je územím konfliktu a zápasu hoto hlediska chápána jako objekt, ale jako
o významy. Hegemonie není statická; tvoří ■ konfliktní pole, v němž mezi sebou soutěží
ji řada měnících se diskurzů a činností, kte­ o nadvládu zmnožené způsoby toho, jak
ré jsou vnitřně provázány se sociální mocí. popisujeme sebe i ostatní. Podle Laclaua
Vzhledem k tomu, že hegemonii je třeba a Mouffeové se hegemonní praktiky pokou­
neustále znovu vytvářet a vybojovávat, je šejí ustálit diferenci a postavit bariéru kolem
otevřena možnosti vlastního zpochybnění, nestabilních označujících v rámci diskurziv-
tedy vzniku protihegemonního bloku pod­ ního pole.
řízených skupin a tříd. ODKAZY ideologie, kultura, kulturní
Neogramsciovská teorie hegemonie byla politika, marxismus, postmarxismus,
kritizována na základě předpokladu, podle třída

66
 HODNOTY

Hermeneutika jazyka a tvrdil, že bychom se měli místo

Filozofický směr zabývající se významy toho zajímat o popis a analýzu povrchu dis-
textu a teoriemi, které vysvětlují proces kurzů a jejich důsledků. Barthes dále ohlásil
jejich interpretace. Je spojena především slavnou „smrt autora“ a uvažoval o kolotoči
s německou filozofickou tradicí, k níž patří intertextuality.
Heidegger, Iser a Gadamer. Základním ODKAZY aktivní publikum, autor, čtení,
hermeneutickým tématem je generování intertextualita, význam,
významu a otázka, zda a nakolik význam zakódování-dekódování
sídlí přímo v textu neboje vytvářen čtená­
řem. Podle současné hermeneutické teorie Hodnoty
vychází rozumění a význam od skutečných Hodnota je něco, co je pro nás vzhledem
čtenářů a ustavuje se v procesu interpretace k ostatním fenoménům cenné a významné.
textu, ktetý závisí na významech vepsaných Kulturální studia se zabývala problematikou
v textu a aktivitě čtenáře. Hra rozvíjejí­ hodnot ve vztahu k a) estetice, b) politickým
cí se mezi texty a čtenáři je známa jako a kulturním cílům a c) legitimizaci jednání.
„hermeneutický kruh“. Filozofická oblast estetiky se zajímá o de­
Hermeneutika ovlivnila kulturální studia finici umění a také o prostředky rozlišení
především prostřednictvím recepční teo­ tzv. dobrého umění od špatného. Je proto
rie, která zpochybňuje názor, že text má založena na vynášení uměleckých a kultur­
jen jeden význam související se záměrem ních hodnotových soudů. Kulturální studia
autora. Nesouhlasně se staví také k před­ se k pokusům stanovit univerzální estetic­
stavě o schopnosti textu ovládat významy ká kritéria stavějí kriticky, neboť se v nich
vytvořené čtenáři či publikem a místo toho odráží třídně podmíněný vkus a elitismus,
zdůrazňuje interaktivní vztah publika a tex­ a hodnotové soudy přesouvají z estetiky do
tů. Čtenář tak přistupuje k textu s určitými oblasti politiky. Vzhledem k tomu, co by­
očekáváními a předpoklady, ty se v prů­ lo řečeno, je trochu paradoxní, že autoři
běhu čtení pozměňují a nahrazují je nové kulturálních studií často hodnotí populární
„projekce“. Rozumění vzniká vždy z pozice kulturu lépe než vysokou kulturu.
a hlediska osoby, která rozumění provádí. Kulturální studia nikdy nevydala svůj poli­
To nezahrnuje jen reprodukci významu tex­ tický manifest ani jednoznačně nevyhlásila,
tu, ale i vznik nového významu na straně jaké hodnoty uznávají, a různí autoři by
čtenáře. Text může čtenáře vést, a struktu­ se bezpochyby přeli o to, jaké hodnoty při­
rovat tak dimenze významu, nemůže však jmout a zda to vůbec udělat. Přesto jsou však
ustálit významy, které jsou výsledkem ko­ kulturální studia poznamenána souborem
lísání mezi textem a čtenářovou fantazií. hodnot vycházejících z demokratické tradi­
Předpoklady hermeneutiky byly oslabeny ce, která za soudobé klady považuje rovnost,
s nástupem poststrukturalismu, jenž zpo­ svobodu, solidaritu, toleranci, diferenci, diver-
chybnil pojetí autorů a čtenářů jako jednot­ ftu a spravedlnost. Z těchto hodnot vyplý­
ných subjektů, které jsou zdrojem významu. vá podpora kulturního pluralismu a repre­
Poststrukturalismus tedy protestoval pro­ zentace co nejširší škály veřejných mínění,
ti implicitnímu humanismu hermeneutiky kulturních praktik a sociálně geografických
a tomu, že spojuje význam s lidskou intenci- poměrů. Naznačují respekt k individuálním
onalitou. Foucault proto nesouhlasil s inter- různostem a také k přirozeným a nikoli vnu­
pretativními či hermeneutickými metodami ceným formám sdílení a spolupráce. Život
pokoušejícími se odhalit „skryté“ významy ve společnosti, která si váží heterogenity,

67
HOGGART, RICHARD
skutečně zvyšuje naděje na to, že se poda­
ří zachovat rozdílnosti a pokračovat podle
projektu soukromé identity.
Kulturální studia zastávají z velké většiny
antifundamentalistické hledisko, což zna­
mená, že převzetí konkrétních partikulár­
ních hodnot nelze legitimizovat odkazem
na univerzální pravdu. Kritici tohoto ná­
zoru se obávají, že zavržení fundamenta-
lismu vede k iracionalismu a neschopnosti
pevně zakotvit jakoukoli radikální politiku.
K tomu, abychom usilovali o pragmatické
zlepšení lidské situace na základě hodnot
naší tradice, však nepotřebujeme univerzál­
ní základy. Tak jako nemůžeme hodnoty
metafyzicky zakotvit, nemůžeme před nimi
ani uniknout, takže historicky a kulturně
specifické vědění založené na hodnotách je
nutné a nevyhnutelné. Hodnoty však musí
být legitimizovány. Racionalizace hodnot
je sociální praktikou a legitimizace hodnot
tedy znamená vnášení rozumových důvodů
do kontextů tradice a komunity. Základem
procesu přijímání rozumových důvodů je in-
tersubjektivita a normy racionalizace v dané
komunitě.
ODKAZY diference, epistemologie, estetika,
etnocentrismus, Fundamentalismus,
kulturní politika, pragmatismus, pravda
Hoggart, Richard (1918)
Profesor angličtiny na Birmingham Univer­
sity Richard Hoggart pomáhal v roce 1964
při zakládání Centra pro současná kultu­
rální studia (CCCS) a stal se jeho prvním
ředitelem. Jeho vlivná kniha The Uses of
Literacy zkoumá povahu kultury anglické
dělnické třídy a její vývoj a proměny od
30. do 50. let. V první části Hoggart nabízí
sympatizující, lidský a podrobný přehled
žité kultury dělnické třídy a poté mnohem
sarkastičtějším tónem rekapituluje vývoj
„komerční kultury“.
Základní dědictví, které Hoggart zanechal
kulturálním studiím, spočívá v tom, že legi-
68
timizoval podrobné zkoumání kultury děl­
nické třídy, a tedy i významy a praktiky
používané obyčejnými lidmi ve snaze žít
své životy a vytvořit si vlastní dějiny. Kvůli
tomuto směřování byl vždy spojován s kul-
turalismem a - i když možná trochu neo­
právněně - ho to odděluje od marxistického
a levicového obratu, k němuž došlo v kultu-
rálních studiích poté, co předal řízení CCCS
Stuartu Hallovi.
SOUVISEJÍCÍ POJMY kapitalismus,
komodifikace, masová kultura, populární
kultura, třída
VÝCHODISKA kulturální studia,
kulturalismus
LITERATURA Hoggart, R. (1957). The Uses
of Literacy. Harmondsworth: Penguin.
Holismus
Metodologický přístup, podle nějž jsou části
jakéhokoli předmětu analýzy neoddělitelné
od celku, do kterého zapadají. Vlastnosti
celku nadto nejsou plně podmíněné vlast­
nostmi jednotlivých částí. Celek je vždy více
než jen suma částí a stanovení jednotlivých
rovin lze jako nástroj porozumění připus­
tit jedině v kontextu přesně definovaného
analytického uspořádání nebo metafory na­
vržené ke zcela konkrétnímu účelu.
Metodologický holismus vychází z toho, že
s komplexními systémy je třeba při jejich stu­
diu zacházet jako s celkem, spíš než se spo­
kojit s analýzou jejich struktury a „chování“
jednotlivých částí. Představa nedělitelnosti,
která je holismu vlastní, tvrdí, že vlastnosti
■celku nejsou plně závislé na vlastnostech
jednotlivých komponent. Společnost ne­
bo kultura z tohoto hlediska vždy přerůstá
to, co plyne z popisů vztahů mezi jejich
částmi či úrovněmi. Zatímco metodologic­
ký individualista trvá na tom, že společnost
lze studovat jedině prostřednictvím chování
jednotlivců, podle metodologického holisty
toto vědění objasňuje fungování sociálního
a kulturního celku jen omezeně.

Ústřední místo při zkoumání kultury náleží
jazyku, takže je třeba poznamenat, že chá­
pání jazyka podle lingvistického holismu vy­
žaduje zařazení výpovědí do kontextu celé
sítě jazyka. Význam je vždy relativní a mění
se podle kontextu. Filozofie jazyka z pera
autorů, kteří ovlivnili kulturální studia, jako
jsou Derrida, Bachtin, Foucault či Wittgen­
stein, zdůrazňuje vztahovou povahu jazyka
a kontextuální podstatu pravdy. Jazykově
zaměřené zkoumání kultury se proto musí
snažit podchytit kulturu jako lingvistický
a kulturní celek (způsob života).
Kultura ustavuje i jiné praktiky a funguje
tedy (stejně jako jazyk nebo diskurz) jako
klasifikační proces, v jehož rámci získáva­
jí činy smysl. Studium kultury proto vy­
žaduje přístup metodologického holismu,
protože každý čin je ve svých významech
mnohotvárný, na čemž se podílí také mno­
hoznačnost znaků. Kupujeme-li například
svému protějšku květiny, jedná se o finanční
transakci prováděnou v síti ekonomických
vztahů. V kontextu současných sociálních
vztahů však květiny hrají roli znaku náklon­
nosti (nebo omluvy či strategie atd.), který
vyplývá z genderových vztahů a politiky
rodiny. V kontextu celku diskurzy samo­
zřejmě prostřednictvím klasifikačních ope­
rací vyznačují hranice smyslu, takže musíme
vnímat nedělitelnou jednotu forem života
i jejich kulturní kategorizaci na jednotlivé
části.
ODKAZY diskurz, etnografie, jazyk, kultura,
kulturní obvod, metodologie, znak
Homologie
Myšlenka homologie v kulturálních studi­
ích odkazuje k synchronnímu vztahu mezi
sociálními strukturami, hodnotami a kultur­
ními symboly, u nichž se předpokládá, že
se k sobě „hodí“. Koncept je používán k po­
pisu souladu mezi strukturní pozicí v rámci
sociálního řádu, sociálními hodnotami pří­
slušníků subkultur a kulturními symboly či
HOMOLOGIE
styly, jimiž se vyjadřují. Teorie homologie
zejména propojuje žitou kulturu jakožto
soubor konstitutivních vztahů s předměty,
artefakty, institucemi a praktikami, které ji
obklopují. Homologická analýza pořizuje ja­
kési snímky sociálních struktur a kulturních
symbolů. Skládá se ze dvou vzájemně sou­
visejících analytických rovin: ze zkoumání
sociální skupiny a pátrání po tom, jaké kul­
turní prvky upřednostňuje. Zajímá se o to,
do jaké míry struktura a obsah konkrétního
kulturního prvku odpovídá struktuře, sty­
lu, typickým zájmům, postojům a pocitům
sociální skupiny neboje reflektuje.
Homologická analýza zkoumá nepřetržitou
hru mezi kulturní skupinou a konkrétním
prvkem, která vytváří specifické styly, význa­
my, obsahy a formy vědomí, takže je bytost­
ně strukturální. Willis proto například tvrdí,
že jednota motorky, hluku a „jezdce v pohy­
bu“ vyjadřuje kulturu, hodnoty a identity
„motorkářů“, neboť síla motocyklu odpoví­
dá bezpečné povaze světa motorkářů. Stejně
tak v sobě motocykl nese podtext oddanosti
motorkářů vůči hmatatelným věcem, tvrdos­
ti, síle, maskulinní průbojnosti a drsnému
kamarádství.
Nepředpokládá se, že by si příslušníci sub­
kultur byli homologií vědomi tak jako autoři
kulturálních studií, kreativita a kulturní re­
akce skupin nicméně nejsou náhodné a vy­
jadřují sociální rozpory. Subkultury tedy
svým způsobem života vnášejí důležitou kri­
tiku a vhled do kapitalismu a jeho kultury.
Logikou svého kulturního jednání „rozumě­
jí“ okolnostem vlastní existence. Koncept
homologie, protínající se s pojmem briko-
láž, hrál významnou roli v základních dílech
kulturálních studií o kulturách mládeže, kte­
rá vykládala tvůrčí, expresivní a symbolic­
kou činnost subkultur jako formu rezistence.
Těžké boty, šle, tuhé košile a hudba Ska tak
byly u skinheads z konce 60. a 70. let chá­
pány jako symbolická brikoláž stylu, která
vypovídala o tvrdosti dělnické maskulinity
69
HOOKS, BELL
a v homologické jednotě souzněla se sociál­
ními vztahy této skupiny.
ODKAZY brikoláž, kultura mládeže,
rezistence, struktura, styl, subkultura,
symbolično
hooks, bell -
též Gloria Watkinsová (1952)
hooks je afroamerická feministická autor­
ka, jejíž dílo se dotýká zejména průsečíků
třídy, genderu a rasy v kultuře a politice.
Její práce se vyznačuje politickou angažova­
ností a polemickým neakademickým stylem
psaní, jímž sleduje výchovné cíle a snaží se
zasahovat do událostí. Kritizuje „bílý šovi­
nistický kapitalistický patriarchát“, což je
tvrzení, v němž se odráží zájem o to, jak
je v současných Spojených státech americ­
kých zneužívána moc v kontextu rasy i třídy,
hooks proto vystupovala proti bílému stře-
dostavovskému feminismu i proti útlaku čer­
nošských žen ze strany černošských mužů. Je
velmi plodnou a eklektickou autorkou, kte­
rá v posledních pracích zkoumala rap, film,
černošskou „lidovou“ kulturu, afroameric-
kou politiku a povahu výuky a učení se.
SOUVISEJÍCÍ POJMY gender, kapitalismus,
patriarchát, populární kultura, rasa, třída
VÝCHODISKA feminismus, kulturální
studia, marxismus
LITERATURA hooks, b. (1990). Yearning:
Race, Gender and Cultural Politics. Boston,
MA: South End Press.
Humanismus
Obecné označení pro filozofický směr, kte­
rý staví do středu porozumění světu lidské
bytosti. Humanismus - po vzoru Descarte-
sova „Myslím, tedy jsem“ - pokládá za zdroj
významů a jednání „vnitřní jádro“ člověka.
Z hlediska humanismu jsme jedinečné a ce­
listvé bytosti, nadané rozumem, vědomím
a schopností jednat. Racionální individuum
a jeho vědomí se takto ocitá ve středu západ­
ní filozofie a kultury. Povýšením člověka
70
do centra významů a jednání humanismus
odsouvá Boha a náboženství z jejich pů­
vodního předmodemího postavení v srdci
vesmíru. Humanismus byl obsažen v osví­
censké filozofii 17. a 18. století, ale nelze jej
s ní zcela ztotožňovat, protože je zřejmě
stále častější složkou i v současném běžném
vědění (common sense).
Vzhledem k tomu, že humanismus posou­
vá člověka do středu kultury, můžeme jej
chápat jako podporu individualismu, který
je tak typický pro současný život západní
společnosti. Humanistické pojetí člověka
tedy není jen filozofickou záležitostí, ale
patří k širším kulturním procesům tvorby
subjektu a identity. Pro současné západní
názory na „já“ je skutečně podstatné vidět
člověka jako sjednocenou bytost, která do­
vede řídit sebe sama. Například hlavním
tématem rozpravy o morálce, s jejíž pomocí
se západní kultura snaží chápat a zvládat
mravní a etická dilemata, je otázka osobní
odpovědnosti zajednání. Představa o indi­
viduální odpovědnosti je dokonce vtělena
do zákonů, které předpokládají, že člověk
je za své jednání odpovědný.
Humanistický přístup se odráží také v rozdě­
lení akademického vědění do samostatných
předmětů. Psychologie je tak pokládána za
vědu o individuální mysli, západní medicína
léčí individuální zdravotní potíže a ekono­
mická teorie (ačkoli se zajímá o sociální
procesy) je založena na existenci racionální­
ho jedince, ktetý hájí své zájmy a realizuje
své volby. Nadto se uvádí, že i realismus ja­
kožto soubor dohod o reprezentaci zastává
vzhledem k důrazu na jednotlivého člověka
humanistické stanovisko.
V rámci kulturálních studií představuje hu­
manismus proud, který je znám jako kul-
turalismus, a dále etnografický a jiný způ­
sob kvalitativního výzkumu. Analytickou
úrovní tohoto přístupu je totiž člověk ja­
kožto celek, včetně jeho záměrů, významů
a zkušeností, tak, jak je chápe fenomeno­

logie. Kulturalismus kladl důraz na aktivní
a kreativní schopnost člověka vytvářet vý­
znamy a žitou zkušenost. Práce spojené se
strukturalismem a poststrukturalismem jsou
naopak označovány za „posthumanistické“,
protože v centru jejich analýzy nestojí ko­
herentní subjekt. Význam z tohoto hlediska
sídlí v diskurzech, které vůči člověku vystu­
pují v roli vnějšího prostředí a subjektivitu
ustavují jako svůj důsledek.
ODKAZY kulturalismus, posthumanismus,
poststrukturalismus, realismus,
Strukturalismus, subjektivita
Hybridita
Koncept hybridity vstoupil do slovníku
kulturálních studií během 90. let 20. stole­
tí v kontextu rozprav o globalizaci, kultu­
rách diaspor a postkolonialismu. Podstatou
hybridity je míšení původně oddělených
kulturních prvků, což vede ke vzniku no­
vých významů a identit. Pojem hybridity se
významně účastnil destabilizace představy
o stálosti kultury svázané s určitým místem,
protože hybridy v procesu slučování a kreo-
lizace narušují a znejasňují ustavené kulturní
hranice. Můžeme rozlišit strukturální hyb-
ridizaci, která označuje různost sociálních
a institucionálních míst výskytu hybridity (na­
příklad hraniční zóny nebo města, jako jsou
Miami nebo Singapur) a kulturní hybridiza-
ci, která popisuje škálu kulturních reakcí, od
separace a asimilace po hybridy, jež narušují
kulturní hranice.
V kontextu zrychlené globalizace pozdní
modernity už autoři nemluví o homogen­
ních národních nebo etnických identitách
a uvažují spíš o hybridních kulturních iden­
titách. Nestabilita významu nás skutečně
nutí vnímat kulturu, identity a identifikace
spíš jako oblasti hranic a hybridity než ja­
ko pevné a stálé jevy. Stále bohatší zdroje
pro vytváření identity zajišťuje globalizace.
Vzorce populačních pohybů a osídlení, ustá­
lené během kolonialismu a období po něm,
HYBRIDITA
zkombinované s nedávným zrychlením glo­
balizace, zejména elektronické komunikace,
posilují kulturní setkávání a míšení, které je
základem pro vznik hybridity.
Koncept hybridity zůstává sporný, protože
předpokládá, že dochází k setkávání či mí­
šení zcela odlišných a vnitřně jednotných
kulturních sfér. Uvažovat o britsko-asijské či
americko-mexické hybridní kulturní formě
je ale problematické, neboť britská, asijská,
mexická ani americká kultura není homo­
genní a přesně ohraničená. Každá z těchto
kategorií už je sama o sobě hybridní formou
a je také rozdělená náboženstvím, třídou,
genderem, věkem, národností atd. Koncept
hybridity nám přesto umožňuje rozpoznat
vznik nových identit a kulturních forem,
například britsko-asijskou nebo britskou
„baghra“ identitu. Koncept hybridity lze te­
dy přijmout jako nástroj, který umožňuje
uchopit kulturní změnu cestou strategické­
ho omezení nebo dočasné stabilizace kul­
turních kategorií.
Například v oblasti Spojeného království se
s nástupem mladých Asiatů narozených již
v Británii objevila generace, která se zají­
má o kulturní směnu překračující etnické
hranice mnohem intenzivněji než původ­
ní přistěhovalci. Mladí britští Asiaté chodi­
li do školy s bílými nebo afro-karibskými
Brity, trávili společně volný čas, dívali se
společně na televizi a jsou často bilingvní.
Tak jako se britsko-asijská mládež zdoko­
nalila ve střídání kódů, vyvinula si také své
domácí hybridní kulturní formy, jako je
například směsice hudby ragga, banghra,
reggae a rapu. Mnohé z těchto kulturních
procesů zachytily současné filmy, třeba East
Meets West, Bahji on the Beach a Bend It Like
Beckham.
Rozdíly uvnitř jednotlivých diasporických
kultur a to, jak se liší od okolního kulturního
prostředí, v kontextu globalizace znemož­
ňují snadné rozpoznání subjektů s danou
a pevnou identitou. Pozice subjektů se tak
71
HYPERREALITA
odvozuje z množství diskurzû či míst vý­
skytu a pohyblivá identifikace, opírající se
o zmnožené globální zdroje, vnáší do života
hybridní identitu. Identity proto nikdy ne­
jsou čisté či pevné a vytvářejí se pod vlivem
toho, jak jsou do nich začleněny věk, třída,
gender, rasa nebo národnost.
ODKAZY černý Atlantik, diaspora,
globalizace, glokalizace, identita, kultura
Hyperrealita
Jedná se o pojem využívaný v rámci jednoho
typu postmoderního myšlení a znamená „re­
álnější než reálné“. Vztahuje se k tomu, jak
simulace nebo umělé napodobeniny sku­
tečného života vytvářejí své vlastní světy,
které ustavují realitu. Hyperrealita je v tom­
to smyslu „důsledek reality“, který se podílí
na produkci reálného podle předchozích
modelů, takže vypadá reálnější než reálné.
Rozdíl mezi realitou a reprezentací se proto
hroutí neboli imploduje.
Například podle postmoderního filozofa
Baudrillarda se zhroutily řady moderních
distinkcí (nasála je „černá díra“, jak říká
72
Baudrillard) a padlo tak rozlišení mezi reál­
ným a nereálným, veřejným a soukromým,
uměním a skutečností. Postmodemí kultura
se podle Baudrillarda vyznačuje všeobjíma­
jícím tokem fascinujících simulací a obrazů;
hyperrealitou, v níž jsme přeplněni obrazy
a informacemi. Tvrdí, že dnes je i každoden­
ní skutečnost hyperrealitou, takže realita se
stala „estetickou halucinací“, v níž žijeme.
Hyperreálnou je v tomto smyslu skutečnost
vyretušovaná do „halucinatomí podobnos­
ti“ se sebou samotnou, v níž dochází k implo­
zi skutečnosti. Imploze u Baudrillarda po­
pisuje proces vedoucí ke zhroucení hranic
mezi skutečností a jejími simulacemi, včetně
hranice mezi médii a životem společnosti,
takže „svět je televize“. Televize simuluje si­
tuace reálného života, nikoli však proto, aby
svět reprezentovala, ale aby vytvářela svůj
vlastní svět. Nová ztvárnění událostí „sku­
tečného života“ rozmazávají hranice mezi
„skutečností“ a simulací a mezi „zábavou“
a „zprávami“.
ODKAZY komodifikace, postmodernismus,
reklama, reprezentace, simulakrum, znak
Ideální řečová situace ského rozumu“ a přehlíží jeho utlačivý cha­
Tento pojem je spojen s filozofií Jürgena Ha- rakter. Rovná či ideální řečová situace ne­
bermase. Habermas, věrný tradici kritické může existovat, neboť jazyk a kultura mají
teorie, se snažil hledat univerzální základy mnoho aspektů a nemohou sloužit jediné
pro legitimizaci morálních soudů a poža­ diskurzivní etice nebo univerzálnímu sou­
davků emancipace člověka. Tvrdí, že před­ boru pravdivostních tvrzení. Na oplátku
pokladem všech lidských kulturních a so­ lze říci, že smyslem Habermasova díla ne­
ciálních interakcí je jazyk a že už ve struktu­ ní konečné určení společných potřeb a že
ře řeči nacházíme základní podmínky všech se soustřeďuje na možnost intersubjektivní
forem sociální organizace. Habermas tvrdí, dohody týkající se pouze sociálních norem,
že když mluvíme, uplatňujeme čtyři základ­ které dovolují formulovat a naplňovat různé
ní nároky: na srozumitelnost, pravdivost, potřeby. Habermas by řekl, že klade důraz
přiměřenost a upřímnost. Tyto nároky vyža­ spíš na demokratický proces než na jeho
dují logickou legitimizaci pravdy a sociální výsledek.
kontext pro jejich racionální rozbor. Haber­ ODKAZY jazyk, jazyková hra, komunikace,
mas tyto podmínky nazývá „ideální řečová kritická teorie, veřejná sféra
situace“. Konkurující si pravdivostní tvrze­
ní z tohoto hlediska podléhají racionální Identifikace
diskusi a kritice. V ideální řečové situaci Vyjádříme-li to běžným jazykem, koncept
tedy definice pravdy nepodléhá zájmům identifikace zahrnuje procesy popisu, po­
a moci těch, kteří ji hledají, ale vynořuje jmenování a třídění. Tedy to, co patří ke
se v procesu argumentace. Samotná schop­ ztotožnění se. V rámci kulturálních studií si
nost přicházet s pravdivostními tvrzeními je tento koncept sice zachovává zbytky běžné­
podle Habermase závislá na demokratické ho významu, je však používán spíš v konkrét­
organizaci veřejné sféry, která by se měla co nějším psychoanalytickém smyslu ve vztahu
nejvíce podobat ideální řečové situaci. k budování identity. Identifikace je jádrem
Někteří postmodemí kritici, například Lyo­ fantazie a napojení, které jsou chápány jako
tard, namítali, že Habermasův pojem ideální procesy, díky nimž drží pohromadě diskur-
řečové situace opírající se o veřejnou sféru zy a psychické síly používané k ustavování
reprodukuje totalizující diskurz „osvícen­ identity. Proces identifikace tedy zahrnu-

73
IDENTITA

je formu emocionálního zapojení do dis- Identifikace mohou být nadto mnohačetné

kurzivního popisu „já“ našeho i ostatních, a nemusí nutně obsahovat zatlačení všech
s nimiž se setkáváme. ostatních pozic subjektu. Zapuzené prvky
Podle klasické psychoanalytické teorie vzni­ jsou dokonce vždy součástí identifikace jako
ká rodová subjektivita cestou procesů iden­ to, co se k nám vrací, přestože jsme to zahna­
tifikace s dospělými představiteli daného li, takže například součástí heterosexuality
pohlaví. Stadium současné maskulinity je jsou také identifikace s homosexualitou, což
z tohoto hlediska vykládáno jako důsledek platí i opačně.
odloučení chlapců od matky a jejich pře­ ODKAZY emoce, femininita, gender,
směrování k identifikaci s otcem, jenž před­ identita, maskulinita, psychoanalýza, queer
stavuje symbolický Falus a sociální status, teorie, sex
moc a nezávislost. Judith Butlerová a její
chápání psychoanalýzy tak otvírá prostor Identita
k diskusi nad tím, jak se prostřednictvím Koncept identity zaujal v kulturálních studi­
procesu identifikace propojuje psychická ích ústřední postavení během 90. let. Týká
síla s regulačními normami. se kulturních popisů lidí, s nimiž se emocio­
Butlerová tvrdí, že „předpokládání“ (přebí­ nálně identifikujeme, fenoménů podobnos­
rání) pohlaví zahrnuje identifikaci s norma­ ti a odlišnosti, osobního a společenského.
tivním „přízrakem“ (idealizací) „pohlaví“. Kulturální studia pokládají identitu za kul­
Pohlaví je symbolická pozice subjektu, kte­ turní konstrukt, neboť zdroje, které slouží
rou obsazujeme pod hrozbou trestu (např. jako materiál při formování identity, jsou
symbolické kastrace nebo degradace). But­ svým původem kulturní. Jde zejména o to,
lerová proto chápe identifikaci jako druh že naše individualita se ustavuje v procesu
sblížení či vyjádření emocionálního pou­ obecně nazývaném enkulturace - a bez něj
ta s idealizovaným objektem fantazie (oso­ bychom se nemohli stát osobnostmi. Do­
ba, popřípadě část těla) nebo normativním konce i sama otázka po tom, co to znamená
ideálem. Kořeny má ve fantazii, projekci být osobnost, má kulturní povahu (napří­
a idealizaci. Identifikace však není záměr­ klad individualismus je znakem moderních
ným napodobováním vzoru nebo vědomý společností) a bez jazyka bychom pojmu
vztah k pozici subjektu. Je nerozlučně spja­ identity vůbec nedovedli porozumět.
ta s formováním subjektů a těsně sousedí V pojetí kulturálních studií mají identity dis-
s objevením ega. kurzivně-performativní charakter. Identitu
Z identifikace vyplývá vylučovací vzorec, lze tedy nejpřesněji popsat jako diskurzivní
na jehož základě proces formování subjektu praktiku, která to, co pojmenovává, součas­
současně vytváří i to, co se nachází vně sub­ ně i produkuje, a to s pomocí odkazů na
jektu. Identifikace s jedním souborem no­ normy či konvence a jejich opakování.
rem, například heterosexuálních, současně Koncept identity se dále používá k propoje­
zatlačuje jiné normy, například homosexuál­ ní emocionálního „nitra“ člověka s diskur-
ní. Podle Butlerové však identifikace není zivním „vnějškem“. Identita tedy představu­
nikdy dokončená nebo úplná, protože se je procesy, jimiž jsou diskurzivně zkonstru­
týká fantazie a idealizace, takže se nikdy ne­ ované pozice subjektu přebírány do fanta-
vyskytne v těsné blízkosti „skutečného“ těla zijních identifikací či emocionálních spojů
nebo genderových praktik. I v tomto přípa­ konkrétních lidí (nebo z nich vytlačovány).
dě narážíme na propast či neustálé unikání Tvrzení, které předpokládá, že identita ne­
identifikace, takže identita je vždy nestabilní. ní univerzální jev, nýbrž na kulturu vázaný

74

diskurzivní konstrukt, se opírá o antirepre-
zentacionalistické pojetí jazyka, v němž jsou
předměty vědění definovány, konstruovány
a produkovány diskurzem. I to, co můžeme
říci o tvorbě identity, je proto poznamenáno
naší kulturou.
Do rejstříku „lidové“ kulturní zkušenosti
západního světa patří předpoklad, že každý
má své pravdivé „já“, identitu, kterou vlastní
a může poznat-Hdentita je z tohoto hledis­
ka chápána jako univerzální a nadčasová
podstata, „esence já“, vyjadřovaná prostřed­
nictvím reprezentací, kterým můžeme my
sami i ostatní rozumět. Identita je tedy esen­
ce označovaná znaky vkusu, přesvědčení,
postojů a životního stylu.^Autoři kulturál­
ních studií však pochybují o tom, že identita
je fixní „věc“, spadající do našeho vlastnictví)
Doporučují nepohlížet na identitu jako na
danost, nýbrž jako na emocionálně zatížený
popis. Existovat jako osobnost nezname­
ná vlastnit nadčasovou podstatu, jde spíš
o plastičnost a proměnlivost, schopnost spe­
cificky reagovat na sociální a kulturní shody
okolností.
V kulturálních studiích velmi rozšířený an-
tiesencialistický názor zdůrazňuje, že iden­
tita je proces stávání se, vystavěný z prvků
podobnosti a rozdílnosti. U identity nelze
odhalit žádnou základní podstatu, spíš je
průběžně produkována pod vlivem veličin
podobnosti a rozdílnosti. Identita tedy není
esence, jde o průběžně se posouvající popis
nás samotných. Význam kategorií identity,
jako jsou britskost, černošství nebo masku-
linita, tedy podléhá soustavnému odkladu
v nekonečném procesu nahrazování či diffé-
rance. Vzhledem k tomu, že význam není
nikdy zcela úplný nebo dokončený, iden­
tita představuje jakýsi momentální snímek
krystalizujících významů.
Tato úvaha souvisí s politickým rozmě­
rem identity pojímané jako „produkování“
a s možností existence rozmanitých, posou­
vajících se a roztříštěných identit, které lze
IDEOLOGICKÝ STÁTNÍ APARÁT
vzájemně propojovat mnoha způsoby. Pro
Halla to znamenalo, že dosáhnout identity
je vlastně nemožné a že to není ani politicky
významné. Politický význam identity vyplý­
vá především z její tvárnosti; spor o významy
kategorií identity se totiž týká přímo toho,
jakými lidmi se stáváme.
Souhrnně řečeno, kulturální studia přejala
názor, podle nějž si identity odporují, kříží
se a vytlačují. Žádnájednotlivá identita se ne­
tváří a nevystupuje jako zastřešující, určující;
identity se spíš posouvají podle toho, jakým
způsobem jsou subjekty oslovovány a re­
prezentovány. Naším základem jsou tedy
mnohačetné, roztříštěné identity. Přijmeme-
-li tento výklad, zdánlivá „jednota“ identity
je pak lépe pochopena jako artikulace růz­
ných a oddělených prvků, které by mohly
být za jiných kulturních a historických okol­
ností propojeny znovu a jinak. Jednotlivci
jsou tedy zvláštní a historicky zakotvenou
artikulací sociálně determinovaných nebo
usměrněných diskurzivních prvků.
ODKAZY antiesencialismus, multiplicitní
identita, politika identity, projekt identity,
performativita, sebeidentita, subjektivita
Ideologický státní aparát
Pojem, který zavedl Althusser na konci
60. a počátku 70. let v kontextu svého struk-
turalistického marxismu. Do slovníku kultu­
rálních studií tento koncept vstoupil součas­
ně s tím, jak se myslitelé Centra pro součas­
ná kulturální studia začali zajímat o Struktu­
ralismus a otázku ideologie.
Naše zapojení do symbolického řádu a tedy
i naše ustavení jakožto subjektů je podle Alt-
hussera dílem ideologie, která na nás „volá“
neboli „interpeluje“ jednotlivce jako kon­
krétní subjekty. Ideologie je podle Althus-
sera vtělená do aparátu a praktik s ním sou­
visejících. Řadu institucí tak popisuje jako
„ideologické státní aparáty“ (ISA), zejména
rodinu, vzdělávací systém, církev a masová
média. Za dominantní ISA předkapitalistic-
75
IDEOLOGIE
kého období považuje církev, v kontextu
kapitalismu na její místo nastupuje vzděláva­
cí systém. Školy a univerzity jsou tedy zapo­
jeny do ideologické (i fyzické) reprodukce
pracovní síly a kapitalistických výrobních
vztahů.
Význam Althusserova díla spočívá mimo jiné
i v tom, že povzneslo rozpravu o ideologii
do první linie myšlení v rámci kulturálních
studií. Jeho vliv však vybledl a to také kvůli
příliš funkcionalistickému zaměření výkla­
du fungování ISA. Ideologie jako by z to­
hoto hlediska fungovala lidem „za zády“,
hnána „potřebami“ systému bez konkrét­
ních aktérů. Ideologie je nadto v Althusse-
rově formulaci příliš soudržná. Například
vzdělávací systém je přitom místem výskytu
vzájemně si odporujících ideologií a dějiš­
těm ideologických konfliktů spíš než oblastí
neproblematické a homogenní reprodukce
kapitalistické ideologie.
odkazy ideologie, jednání, marxismus,
národní stát, sociální formace,
Strukturalismus
Ideologie
Koncept ideologie si získal v rámci kultu­
rálních studií tak velký vliv, že celá disciplí­
na dostala přezdívku „ideologická studia“.
Pojem ideologie má samozřejmě dlouhou
historii a objevuje se v různých podobách.
V rámci kulturálních studií však jádro užití
konceptu ideologie a debaty o jeho validitě
tvoří marxistická varianta pojmu.
Kořeny zájmu současného západního mar­
xismu o pojem ideologie sahají k neúspěchu
proletářských revolucí a neschopnosti histo­
rického materialismu přiměřeně se vyrovnat
s otázkami subjektivity, významu a kulturní
politiky. Zájem o ideologii se tedy zpočátku
objevil jako výzkum důvodů, proč kapitalis­
mus - pokládaný za systém vykořisťujících
ekonomických a sociálních vztahů - nebyl
svržen dělnickou třídní revolucí. Otázka
se soustředila zejména na to, jak na dělnic­
76
kou třídu působilo „falešné vědomí“, tedy
mylný buržoazní světonázor, který sloužil
zájmům třídy kapitalistů. V Marxově díle
nacházíme dva aspekty, které mohou sloužit
jako základ pro další myšlení po této linii.
Marx zaprvé tvrdí, že vládnoucími idejemi
jsou v každé společnosti ideje vládnoucí tří­
dy. Za druhé uvádí, že to, co pokládáme za
pravou podstatu sociálních vztahů v rámci
kapitalismu, jsou ve skutečnosti jen mystifi­
kace trhu. Tržní vztahy, které na první po­
hled působí dojmem rovnosti, tedy vlastně
maskují hlubinné struktury vykořisťování.
Ideologie má v tomto smyslu dvojí pova­
hu a obě slouží k legitimizaci dílčích zájmů
třídy mocných. Jde zejména o a) myšlenky
jakožto soudržná tvrzení o světě udržujícím
nadvládu kapitalismu a b) o světonázory,
které jsou systematickým produktem kapi­
talistických struktur a vedou nás k nespráv­
nému chápání sociálního světa.
Nejtrvalejší a nejautoritativnější marxistic­
ké pojetí ideologie v kulturálních studiích,
které ovlivňovalo obor zejména v 70. letech,
pochází od Cramsciho. Gramsci chápe ideo­
logii jako ideje, významy a praktiky, které
předstírají univerzální pravdy, a vlastně jsou
mapami významů, podporujících moc kon­
krétních společenských tříd. Ideologie není
v tomto směru oddělená od praktických
životních činností a zásobuje lidi pravidly
praktického chování, zakotvenými v kaž­
dodenních okolnostech. Ideologie je tak
chápána jako žitá zkušenost i soubor syste­
matického myšlení, které hraje roli při řízení
a propojování odlišných sociálních prvků,
takže působí jako sociální tmel při formová­
ní hegemonních a protihegemonních blo­
ků. Ideologie sice může nabývat podobu
soudržného souboru idejí, častěji se však ob­
jevuje ve formě útržků významů běžného
vědění zabudovaných do nejrůznějších re­
prezentací. Zásadními dějišti ideologického
konfliktu jsou z hlediska tohoto paradigma­
tu běžné vědění a populární kultura.

S konceptem ideologie je spojen problém
rozsahu jeho užití. Rané marxistické a socio­
logické verze pojmu jej užívaly omezeně ve
vztahu k ideám spojeným s udržováním mo­
ci dominantní třídy. V pozdějších verzích
přibyly ke třídě také otázky genderu, etni-
city, věku atd. Ideologie se tedy vztahuje
k tomu, jak je význam užíván k legitimizaci
moci nadřazených skupin, k nimž kromě tří­
dy patří i sociální skupiny založené na rase,
genderu, věku atd. Toto chápání ideolo­
gie odkazuje pouze k myšlenkám mocných.
Existují však i jiná užití pojmu, která vyklá­
dají ideologii jako legitimizaci jednání všech
lidských skupin, takže i marginalizované
a subordinované skupiny mají své ideologie
řídící a ospravedlňující jejich pojetí světa
a sebe samých.
Další základní problém konceptu ideologie
se týká jeho epistemologického postavení,
tedy vztahu ideologie k pravdě a vědění. Na
pojmu ideologie je problematické zejména
to, že deklaruje existenci objektivních zájmů
a otevírá možnost falešné víry. Kulturální stu­
dia se obratem k jazyku přihlásila k sympati­
ím s antireprezentacionalismem a antiesen-
cialismem. Mezi převzetím tohoto hlediska
a obvyklým poukazováním na faleš ideo­
logie se však vytváří rozpor. Jinými slovy,
antireprezentacionalistický přístup k jazyku,
který vyhlašuje, že neexistuje žádný výchozí
bod zajišťující přístup k přesným reprezen­
tacím s hodnotou univerzálních pravd, ne­
může používat koncept ideologie (jakožto
falešného vědění) postavený do kontrastu
k objektivní univerzální pravdě. Neexistují
základy, na nichž bychom mohli stavět vědě­
ní totožné s univerzální transcendentní prav­
dou, k dispozici jsou pouze nejrůznější popi­
sy a promluvy o světě poznamenané prostře­
dím, z něhož pocházejí. Pravda je vázaná na
kulturu a závislá na historických a kulturních
okolnostech svého vzniku. Koncept ideolo­
gie jakožto falešného vědění proto z tohoto
úhlu pohledu ztratil explanační sílu.
IDEOLOGIE
Pojem ideologie dnes odkazuje maximál­
ně ke „stmelujícím a legitimizujícím ideám“
všech sociálních skupin. Stmelující funkce
žité ideologie nemusí poukazovat na žád­
ný reprezentační koncept pravdy. Aktéři
bezpochyby pokládají své víry za pravdivé,
stmelující efekt však vyplývá ze sdílení Sa­
mého, nikoli z reprezentační pravdivosti či
falešnosti myšlenek. Rozdíl mezi nadřaze­
nými a podřízenými skupinami nespočívá
v tom, že jedni vyjadřují ideologii a druzí
nikoli, ale v míře moci. Všichni jsme, jak
tvrdil Foucault, zapleteni do mocenských
vztahů a koncept ideologie je z tohoto hle­
diska zaměnitelný s jeho pojmem power/
knowledge.
Chápeme-li koncept ideologie jako power/
knowledge, dojdeme ke strukturám ozna­
čování, které ustavují sociální vztahy pro­
střednictvím moci. Je-li význam nestabilní
a nejistý - jak plyne z pojmů différence
a odklad - ideologii lze chápat jako pokus
o ustálení významu, prováděný za určitým
konkrétním účelem. Ideologie jsou pak vy-
kládányjako diskurzy, které dávají smysl ma­
teriálním objektům a sociálním praktikám;
definují a vytvářejí přijatelné a srozumitelné
porozumění světu, zatímco ostatní způsoby
uvažování vylučují jako nesrozumitelné a ne-
ospravedlnitelné. Ideologie se tedy týkají
stmelování a ospravedlňování, nikoli prav­
dy, falešnosti a objektivních zájmů. Jedná
se o „světonázor“ jakékoli sociální skupiny,
který ji jako skupinu ustavuje a ospravedl­
ňuje její jednání.
To neznamená, že nedovedeme posuzovat
myšlenky a jejich specifické důsledky pro
sociální skupiny z hlediska srovnání s na­
šimi hodnotami (tedy z hlediska toho, co
považujeme za dobrý či špatný výsledek).
Pravda chápaná jako hodnoty, které pova­
žujeme za správné, tedy pravda jako sociál­
ní ideál představuje zcela jiné užití pojmu
než pravda ve smyslu univerzální skuteč­
nosti zrcadlící se ve svých reprezentacích.
77
IMAGINÁRNÍ KOMUNITA

Dostáváme tak obrázek sestávající z konku­ společného času. Média v nás například
rujících si sociálních skupin, které nepracují podporují schopnost uvažovat o simulta­
se soudržnými monolity pravdy a falešnosti, néité událostí odehrávajících se v širokých
ale operují s ospravedlňujícími myšlenka­ pásmech času a prostoru, což přispívá ke
mi a hodnotami. Jistě budeme chtít mezi koncepci národa.
těmito ideologiemi a jejich důsledky volit Z hlediska kulturálních studií Anderson pří­
a vybírat si. To však neděláme jako majite­ liš přeceňuje jednotu národa a sílu národ­
lé univerzální pravdy, ale jako příslušníci ního cítění, a zakrývá tak rozdíly v třídě,
těchto skupin, kteří se přiklánějí k určitým genderu, etnicitě atd. Myšlenka imaginár­
hodnotám a ospravedlňujícím myšlenkám ní komunity má však širší uplatnění, není
jakožto k součásti své enkulturace. nutno ji aplikovat jen na národ. Koncept
ODKAZY antiesencialismus, hegemonie, lze využít v souvislosti se všemi formami
marxismus, power/knowledge, pravda, kolektivní identity. Tak jako má národní
reprezentace identita podobu identifikace s reprezenta­
cemi národa, i etnické skupiny, feministky,
Imaginární komunita třídy, nová sociální hnutí a další komunity,
Koncept „imaginární komunity“ je nejčas­ které sdílejí jednání a identitu, lze chápat
těji spojován s dílem Benedicta Andersena jako imaginární.
na téma „národ“. Národ je podle Ander- ODKAZY identifikace, identita, modernita,
sona „imaginární komunita“ a konstrukce, národní identita, národní stát, symbolično
která vzniká prostřednictvím symbolů či
rituálů vztahujících se k teritoriálním a ad­ Intelektuálové
ministrativním kategoriím. Národní identity Kulturální studia se zajímají o fenomén in­
jsou niterně propojeny s formami komuni­ telektuálů zejména z hlediska jejich možné
kace a zároveň jsou jimi ustaveny. Národ kulturní a politické role. Ptát se na tuto otáz­
je imaginární komunita, protože většina je­ ku současně znamená ptát se na cíl samých
ho příslušníků ostatní členy nikdy nepozná, kulturálních studií jakožto intelektuálního
a přesto se všichni považují za součást té­ projektu.
hož společenství. Navzdory fyzické separaci V 70. a 80. letech, kdy byla kulturální stu­
členové národa často sdílejí pocit bratrství, dia ovlivněná Cramscim, měli mnozí auto­
s nímž se identifikují. ři snahu propojit intelektuály s politickým
Imaginární komunity typu národa jsou po­ hnutím do modelu „organického intelektuá­
dle Andersona niterně propojeny s komuni­ la“. Organičtí intelektuálové jsou pokládáni
kačními procesy. Například mechanizovaná za podstatnou součást dělnického třídní­
produkce a komodifikace knih a časopisů ne­ ho ( a později také feministického, post-
boli vznik „tištěného kapitalismu“ vytvořily koloniálního, afroamerického atd.) zápasu.
podmínky pro ustálení a rozšíření místních Jsou pokládáni za prvek myšlení a řízení
jazyků. Byly tak nastoleny okolnosti přízni­ protihegemonních tříd a za jejich spojence.
vé pro utváření národního vědomí. Mecha­ Vzhledem k tomu, že Gramsciho definice
nizace tisku a jeho komerční šíření upevnily organického intelektuála je rozsáhlá, tuto
zvláštním způsobem pojetí místních jazyků roli nemusí hrát jen vzdělanci, ale i odboráři,
jakožto „národních“ jazyků a vytvořily pod­ spisovatelé, aktivisté, organizátoři komunit,
mínky pro vznik nové imaginární národní učitelé atd. Tradiční intelektuálové, kteří
komunity. Komunikace nezajišťuje jen kon­ okupují pozice vědců a filozofů na univerzi­
strukci společného jazyka, ale i uznávání tách a působí v médiích či vydavatelstvích,

78
 INTERTEXTUALITA

jsou naopak chápáni jako ti, kteří udržu­ hnutí kulturální studia přímo nepotřebují,
jí a rozšiřují ideologie zakládající kulturní teoretická práce jim může pomáhat „klestit
hegemonii vládnoucí třídy. cestu“ prostřednictvím redéfinie a nových
V rámci „organické“ sebereflexe se autoři popisů světa. Kulturální studia sama o so­
kulturálních studií snažili hrát v „ideolo­ bě jsou však spíš intelektuální aktivitou než
gickém zápase“ roli demystifikátorů, kteří politickým aktivismem.
poukazují na konstruovanou povahu kul­ ODKAZY hegemonie, ideologie, kulturní
turních textů. Snažili se objasňovat mýty politika, kulturální studia, psaní
a „ideologie“ vtělené do textů a doufali,
že tak napomohou utvářet pozice subjek­ Intertextualita
tů a subjekty schopné postavit se subor- Na jedné úrovni intertextualita odkazuje
dinaci. Kulturální studia jakožto politická k vědomým citacím určitého textu v rám­
teorie skutečně usilovala o spojení různoro­ ci jiného textu, což vypovídá o narůstající
dých opozičních skupin do politicko-kul- kulturní sebereflexi. Zvýšená pozornost vě­
tumí aliance. Máloco však nasvědčuje tomu, novaná intertextualité je pokládána za znak
že sami autoři kulturálních studií byli vý­ postmoderní situace. V postmodernismu
znamně „organicky“ propojeni s politickým se setkáváme s intertextuálním zamlžová­
hnutím. Intelektuálové kulturálních studií ním historie, neboť reprezentace minulosti
se spíš chovali, „jako kdyby“ byli skutečný­ a přítomnosti jsou tu předváděny společně
mi organickými intelektuály nebo alespoň v brikoláži, která náhodně spojuje původně
doufali, že se jimi jednoho dne stanou. rozpojené znaky a vytváří tak nové významo­
Je sporné, zda se kulturální studia vůbec vé kódy. Například nákupní centra promě­
někdy dala pojímat z hlediska organického nila prolínání stylů z různých dob a míst ve
intelektuálství. Je třeba zdůraznit, že vý­ svou „obchodní značku“ a MTV bývá zmi­
sostným institucionálním dějištěm oboru je ňována v souvislosti s míšením populární
vysoké školství. Ačkoli se tedy jednotlivci hudby nejrůznějšího původu a období.
nebo skupiny ztotožňující se s kulturálními Od 70. let došlo v oblasti kulturních pro­
studii mohou snažit navázat styky se sociál­ duktů také k pozoruhodnému zhroucení či
ním a politickým hnutím mimo akademický setření žánrových hranic, což je jedna z tváří
svět, s dělníky v kulturních institucích a kul­ intertextuality. Jako příklady filmů, v nichž
turním managementem, jsou od populární se prolínají žámy typu film-noir, horor a sci-
kultury izolováni stejně jako většina dalších -fi, jsou často zmiňovány Bladerunner nebo
akademických disciplín. Modrý samet. Podobně jsou pravidla filmu
Hlavním cílem intelektuálů kulturálních stu­ noir a „road movie“ přepracována a recyklo­
dií, který naplňují prostřednictvím výuky vána v Pulp Fiction a Pravdivé romanci. V tele­
a publikační práce, je v tomto kontextu vizi intertextualita zahrnuje explicitní naráž­
objasňování a ospravedlňování (což mo­ ky na konkrétní pořady a nepřímé odkazy
hou zastánci Gramsciho chápat jako součást k pravidlům a stylu jiných žánrů. Například
ideologického konfliktu). Kulturální studia odkaz na Goodfellows v Rodině Sopránů nebo
jsou spíš potenciálním nástrojem aktivistů na Thelmu a Louisu n Simpsonových. Takováto
a tvůrců politických rámců než „přímou“ intertextualita je aspektem narůstající kul­
či „organickou“ politickou aktivitou. To je­ turní sebereflexe týkající se historie a funkcí
jich hodnotu nesnižuje; vypravěči příběhů kulturních produktů.
sehráli v dějinách lidstva významnou roli. Z filozofičtějšího hlediska rozpracovaného
Přestože tedy aktivisté nových sociálních Kristevou v rámci její analýzy Bachtinova

79
IRIGARAYOVÁ, LUCE

pojmu dialogičnosti se koncept intertextua- Irigarayová, Luce (1932)

lity vztahuje k hromadění a generování vý­ Irigarayová se narodila a vzdělání získala
znamu v textu, v němž všechny významy zá­ v Belgii, ačkoli podstatnou část svého pra­
visejí na ostatních významech vytvořených covního života strávila ve Francii. Se zámě­
a/nebo použitých vjiných kontextech. S tím­ rem zkoumat fungování patriarchátu a vy­
to tvrzením přichází také pozdní Barthes, loučení žen se zajímá o filozofii, lingvistiku
když ohlašuje „smrt autora“, a uvádí, že a psychoanalýzu. Žena se podle Irigarayové
text nemá jediný význam vyvěrající z jed­ nachází mimo zrcadlovou (vizuální) eko­
notného zdroje, aleje vytvořen ze souboru nomii Oidipova momentu, a proto i mimo
již existujících kulturních citátů. Význam reprezentaci (řád symbolů), takže „žena“
textu je tedy nestálý a nelze jej uzavřít do není podstatou sama o sobě, ale spíš tou,
jednotlivých slov, vět nebo konkrétních tex­ která je vylučována. Irigarayová postupuje
tů. Význam nemá jednotný původní zdroj dále po cestě dekonstrukce západní filozo­
a je výsledkem vztahů mezi texty, tedy inter- fie, kterou za její exkluze kritizuje, a to tak,
textuality. že její diskurz pantomimicky napodobuje.
Představu, že žádné jasné a pevné denotativ- Mluví tedy jejím jazykem, ale zpochybňuje
ní významy neexistují, neboť všechny význa­ přitom její schopnost položit pevné zákla­
my obsahují stopy jiných významů z jiných dy pro vlastní tvrzení. Styl Irigarayové se
míst, nejdůsledněji rozvíjel Derrida, pro ně­ proměňuje od lyrického a poetického k po­
hož je význam vždy odložený a neukončený. litickému a didaktickému.
Derrida zvláště kritizuje „logocentrismus“ SOUVISEJÍCÍ POJMY différence, écriture
západní filozofie. Zkoumá a dekonstruuje feminine, falocentrismus, jinakost, Oidipův
ideu, podle níž má význam stálou, apriorní komplex, patriarchát, sex, subjektivita
a transcendentní formu, která žije v oblasti VÝCHODISKA feminismus,
lidského rozumu ještě předtím, než je jakko­ poststrukturalismus, psychoanalýza
li myšlenkově uchopena. V Derridově pojetí LITERATURA Irigaray, L. (1985). This Sex
nesou slova mnohačetné významy, včetně Which Is Not One. Ithaca, NY : Cornell
ozvěn a stop po jiných významech souvi­ University Press.
sejících slov z jiných kontextů. Jazyk není
reprezentační a bytostně nestálý význam Ironie
neustále uniká. Jena místě podotknout, že vzrůstající popu­
Kulturální studia od Derridy přejala klíčo­ larita konceptu ironie se shoduje s úpadkem
vé pojmy dekonstrukce, différence, stopa záruk marxismu, vědy, pokroku a dalších
a náhražka, které spolu s konceptem inter- velkých naraď modernity. Jinými slovy, kul­
textuality zdůrazňují nestabilitu významu, turální teorie se odklání od určitého pocitu
jeho odkládání ve vzájemné hře textů, psaní jistoty k vědomí vlastní závislosti. Ironie se
a stop. Z toho plyne, že žádná kategorie v tomto smyslu vztahuje k reflexivnímu po­
nemá esenciální univerzální význam a všech­ rozumění podmíněnosti či nedostatečnosti
ny kategorie jsou sociálními konstrukcemi základů vlastních hodnot a kultury. Tento
bytostně intertextuálního jazyka. Toto pře­ způsob myšlení v kulturální teorii i každo­
svědčení je jádrem antiesencialismu, který denním životě je mnoha autory pokládán
v kulturálních studiích převažuje. za tys postmodemí situace.
ODKAZY antiesencialismus, autor, Z filozofického hlediska je předním před­
dekonstrukce, dialogičnost, différence, stavitelem konceptu ironie v sociální a kul­
postmodernismus, poststrukturalismus turální teorii Richard Rorty. Uznání podmí­

80
 IRONIE

něnosti jazyka vede podle Rortyho k ironii mantické gesto se tak může odehrát, dopro­
a ironie u něj znamená zůstávat věrný pře­ vází jej však vědomí, že rudé růže i „miluji
svědčením a postojům, o nichž člověk ví, že tě“ už svět viděl. Jedná se o zdvojení sebe-
jsou podmíněné a mohly by proto být i jiné, shazujícího prohlášení, kterým je již známé
tedy že nemají univerzální základy. Tato vysloveno v uvozovkách.
situace nás směruje k tomu, abychom se Sociální silou, která podnítila rostoucí uži­
ptali, jakými lidmi vlastně chceme být (pro­ tí ironie, je zvyšující se kulturní reflexivi­
tože žádný transcendentní Bůh ani transcen­ ta. Toto cítění podporuje například široce
dentní pravda ji za nás nezodpoví) a jakým rozšířené povědomí o dějinách filmu, te­
způsobem se chceme vztahovat k ostatním levize, hudby a literatury. Televize má své
lidským bytostem - jak se chovat k jiným? dějiny, na každém programu a napříč pro­
Podle Rortyho nejde o metafyzické či epis- gramy je opakuje a vytváří tak podmínky
temologické problémy, ale o pragmatické pro ironickou obeznámenost. Například
otázky vyžadující odpovědi na základě poli­ Simpsonovi udělali z „dysfunkční“ americké
tické hodnoty. Rorty dále tvrdí, že k prag­ rodiny ironické hrdiny seriálu, který je sou­
matickému zlepšování podmínek lidského časně zábavou i jemnou reflexí amerického
života nepotřebujeme žádné bezpečné a uni­ kulturního života. Nejenže je v souladu se
verzální základy. V této oblasti můžeme ko­ současnou kulturou televizor v srdci živo­
nat na základě hodnot „naší“ vlastní tradice, ta Simpsonových i jejich publika, ale navíc
i když víme, že to nejsou jediné obhajitelné se od nás žádá, abychom si uvědomova­
hodnoty. Ironie v tomto smyslu podepírá li další televizní a filmové žánry, protože
sociální, kulturní a politický pluralismus, seriál pracuje s řadou intertextuálních od­
protože ruší představu, že „my“ a jenom my kazů. Například Itchy a Scratchy, oblíbený
víme, jak dosáhnout toho nejlepšího. komiks Simpsonových dětí, paroduje Torna
V běžnějším každodenním užití koncept aJerryho a zesměšňuje dvojí měřítko, podle
ironie odkazuje k vědomí, že všechno už nějž je televizní násilí současně zavrhováno
tu jednou bylo. Eco nám nabízí pěkný pří­ i radostně konzumováno.
klad, když poukazuje na milence, který dává odkazy epistemologie,
partnerce rudé růže se slovy: „Jak by řekla Fundamentalismus, intertextualita,
Barbara Cartland, miluji tě.“ Nezbytné ro­ postmodernismus, pragmatismus, pravda

81
Jameson, Frederic (1934)
Jameson je přední americký kulturní kritik
a teoretik postmodernismu jakožto kulturní
logiky pozdního kapitalismu. Postmoder­
nismus podle Jamesona souvisí s bezedným
zaujetím přítomností a ztrátou historického
porozumění, která je provázena fragmenta-
rizací, nestabilitou a dezorientací. K postmo-
derní estetice patří kanibalizace stylů minu­
losti i přítomnosti, takže následně dochází
ke ztrátě autentického uměleckého stylu ve
prospěch napodobenin, které boří pevné
distinkce mezi vysokou a nízkou kulturou.
Na rozdíl od jiných postmodernistů však
Jameson nepovažuje postmoderní kulturní
praktiky za povrchní a tvrdí, že vyjadřují
vývoj a zkušenosti s hlubokou „realitou“
globálního pozdního kapitalismu. Pozdní
kapitalismus zejména rozšiřuje komodifika-
ci do všech oblastí osobního i společenského
života a transformuje reálné do obrazu či
simulakra.
SOUVISEJÍCÍ POJMY estetika, hyperrealita,
kapitalismus, kulturní materialismus,
postmodernismus, simulakrum
VÝCHODISKA hermeneutika, kritická
teorie, marxismus
LITERATURA Jameson, F. (1991).
Postmodernism Or The Cultural Logic ofLate
Capitalism. London and New York: Verso.
82
Jazyk
Jazyk je ústředním prvkem kultury, a proto
i zásadním tématem kulturálních studií.
Z hlediska porozumění kultuře je jazyk ne­
postradatelný ze dvou podstatných důvodů:
za prvé se jedná o výsadní médium, jímž jsou
formovány a sdělovány významy, za druhé
je jazyk primárním prostředkem a médi­
em, jehož prostřednictvím utváříme vědění
o sobě a sociálním světě. Jazyk ustavuje síť,
s jejíž pomocí třídíme svět a vtiskujeme mu
význam, tedy kulturu.
Strukturalistický vliv v rámci kulturálních
studií často chápal výzkum kultury jako za­
měnitelný za bádání v oblasti symbolicky
produkovaných významů prostřednictvím
systémů označování, které fungují na stej­
ném principu „jako jazyk“. Trvat na tom,
že kultura funguje „jako jazyk“, znamená
tvrdit, že všechny reprezentace nesoucí vý­
znam vznikají a vytvářejí význam na bázi
stejného mechanismu jako jazyk. Tedy ces­
tou selekce a organizace znaků do textů,
které se ustavují prostřednictvím jakési gra­
matiky.
Esencialistické či referenční chápání jazyka
vychází z toho, že znaky mají stálé významy
odvozené z trvalých referentů v realitě. Slo­
va v tomto smyslu odkazují k podstatě před­
mětu nebo kategorie, kterou údajně odráže­
jí. Tomuto pojetí jazyka tedy vévodí meta­ významy včetně ozvěn a stop po významech
fora zrcadla. Podle antiesencialistického (či souvisejících slov z jiných kontextů.
antireprezentacionalistického) pohledu na Nestabilita významu je „problém“ jen tehdy,
jazyk, kteiý prostupuje kulturální studia, je když si myslíme, že jazyk existuje a že z něj
jazyk systémem vzájemně odlišných znaků, má povstávat stálá entita zvaná „reprezentač­
které generují význam prostřednictvím fone­ ní význam“. Pokud máme za to, že jazyk se
tické a pojmové diference. Význam je tedy ustavuje na základě používání značek a zvu­
relativní a nestálý spíš než referenční a pevný. ků, jejichž užití jsou dočasně stabilizovaná
Význam se v tomto smyslu odvozuje z u^i- v závislosti na dosažení cílů, pak to, co slova
tí znaků, takže jazyku lépe porozumíme „znamenají“, závisí na jejich užití v kontextu
s použitím metafory nástroje, ne zrcadla. sociální praxe. Nekonečná hra signifikace,
Pro kulturální studia jazyk nepředstavuje kterou zkoumá Derrida, je regulovaná a čás­
neutrální médium tvorby a přenosu hodnot, tečně stabilizovaná prostřednictvím prag­
významů a forem vědění, existujících nezá­ matických narací a sociálního jednání, takže
visle za jeho hranicemi. Jazyk tyto hodnoty, význam každého daného slova je ustálen
významy a vědění ustavuje. Jazyk dodává sociální znalostí toho, proč, kdy, za jakých
význam materiálním předmětům a sociál­ okolností atd., je užíváno.
ním praktikám, které můžeme registrovat Důraz na jazyk jakožto sociální praktiku
a rozumět jim jen v pojmech vymezených se v kulturálních studiích odvíjí od Bachti­
jazykem. na i Wittgensteina. Druhý jmenovaný tvrdí,
Filozofie jazyka, s nimiž pracovala kulturální že jazyku nejlépe porozumíme nikoli jako
studia, se dělí na ty, z nichž plyne, že „jazyk metafyzické přítomnosti či soudržnému sys­
existuje“ a má svou strukturu, a na ty, podle tému, ale jako nástroji užívanému lidskými
nichž tomu tak není. Do prvního tábora pat­ zvířaty ke koordinaci jejich jednání v kontex­
ří Saussure a Strukturalismus (sémiotika), tu sociálních vztahů. Význam slova spočívá
který se zajímal o „systém vztahů“ v rám­ v jeho užití živoucími lidskými bytostmi
ci základní struktury znakových systémů v kontextu specifické formy života. Signifi­
a o gramatiku, jež význam umožňuje. Pro­ kace se neodehrává v oblasti oddělené od
dukce významu je chápána jako důsledek ostatních praktik a všechny praktiky jsou
„hlubinných struktur“ jazyka, které se proje­ schopny signifikace. Význam je produktem
vují prostřednictvím zvláštních kulturních nerozlišitelnosti znaků a sociálních prak­
fenoménů nebo mluvčích, ale nejsou přitom tik. Metafora „nástroje“ postihuje fakt, že
výsledkem záměrů samotných aktérů. při použití jazyka současně také něco dě­
Myslitelé druhého tábora však chápou sa­ láme či konáme. Jak už však bylo řečeno,
motný jazyk jako nástroj či metaforu pro v konceptu „používání nástroje“ bychom
porozumění značkám a zvukům, které lid­ neměli spatřovat souvislost se záměrem pře­
ské bytosti užívají k dosažení cílů, a jazyk dem existujícího subjektu. Jde spíš o to, že
podle nich nemá žádnou základní strukturu; schopnost „užití“ získáváme cestou enkultu-
vlastně ani „neexistuje“. Derrida tak napří­ race a přivykání sociálním praktikám a jejich
klad vyvrací koncept stabilních struktur ja­ legitimizacím.
zyka. Význam nelze uzavřít do jednotlivých ODKAZY antiesencialismus, dialogičnost,
slov, vět nebo konkrétních textů, protože diskurz, holismus, jazyková hra,
je vždy výsledkem vztahů mezi texty, tedy poststrukturalismus, pragmatismus,
intertextuality. Význam se podle Derridy reprezentace, sémiotika, Strukturalismus,
nedá „zafixovat“; slova nesou mnohačetné význam, znak

83
JEDNÁNÍ

Jednání soby různých jazyků užívaných k různým

Konceptu jednání (agency) lze rozumět ja­ účelům. Naše každodenní praktiky či exis-
ko pojmu, který označuje sociálně podmí­ tenciální zkušenost rozhodování se nijak
něnou schopnost konat a zvýznamňovat nezmění, ani když řekneme, že jsme jen
se. Jednání se obvykle spojuje s pojmy svo­ produktem biochemické a kulturní determi­
body, svobodné vůle, jednání, kreativity, nace. Vzhledem k tomu, že jazyky svobody
originality a možnosti vyvolávat změny pro­ a podmíněnosti byly kulturně vytvořeny
střednictvím jednání suverénního individua. k různým účelům v různých sférách, má
Je však významný pojmový rozdíl mezi ak­ smysl hovořit jen o svobodě od politického
térem (agent), kteiý je pokládán za svobod­ pronásledování nebo ekonomického nedo­
ného v tom smyslu, že „není podmíněn“, statku, aniž bychom přitom tvrdili, že ak­
a jednáním chápaným jako sociálně ustave­ téři jsou svobodní jakýmsi nepodmíněným
ná schopnost jednat. Zatímco první pojem způsobem. Tyto diskurzy spíš porovnávají
nedává smysl, protože nezapříčiněné lidské různé společenské formace či determinace
jednání neexistuje, druhý nám představuje a na základě kulturně podmíněných hodnot
jednání jako soubor pragmaticky význam­ je soudí jako lepší nebo horší.
ných aktů. Jednání v tomto pojetí znamená, Pátrání v problematice jednání představuje
že zvolíme raději jednání X než Y. Sociál­ vstup do říše rozličně uplatňovaných me­
ně konstruované jednání ovšem zahrnuje tafor. Jazyk jednání oslavuje kulturní moc
rozdílnou distribuci sociálních zdrojů, od a schopnosti jednotlivce, povzbuzuje nás,
nichž se odvozují různé stupně schopnos­ abychom jednali a hledali zlepšení lidských
ti jednat ve specifických oblastech, takže podmínek a přesvědčuje, abychom převzali
někteří aktéři mají větší prostor pro jedná­ za své jednání zodpovědnost. Institucím,
ní než jiní. Dát přednost jednání X před například soudům, také umožňuje chápat
jednáním Y neznamená, že volba aktivity jednotlivce jako nositele odpovědnosti za
nebyla podmíněna. Spíš platí, že samy zá­ konkrétní jednání. Jazyk determinace nám
klady pro naši volbu jsou podmíněny či naopak pomáhá vystopovat příčiny důsled­
zapříčiněny naším ustrojením jakožto sub­ ků a poukazuje na obrysy kulturního života,
jektu. Tedy otázkami kde, kdy a jak jsme jež některé způsobyjednání umožňují a jiné
se stali tím, kým jsme. Jednání je v tomto oslabují. Tento jazyk je jako tanec, při němž
smyslu podmíněné sociálními strukturami se činorodě a tvořivě předvádíme, ovšem
jazyka, rutinní povahou moderního života prostřednictvím vesmírné choreografie, kte­
a psychickými i emocionálními naracemi, rá nemá autora. To se v tomto případě děje
ktetých si nejsme plně vědomi. Jednání je za účelem dosažení solidarity, úlevy od indi­
však kulturně srozumitelný způsob chápá­ viduální odpovědnosti a smíření se s tím, že
ní sebe sama a jednoznačně jsme vybaveni plastičnost lidské situace není bez hranic.
schopností setkávat se s různými volbami ODKAZY enkulturace, determinismus, iden­
a vybírat z nich. tita, struktura, strukturace, subjektivita
Otázka po tom, zda jsou lidé v jakémsi ab­
solutním smyslu „skutečně“ svobodní nebo Jazyková hra
„skutečně“ podmínění, je nesmyslný metafy­ Koncept jazykové hty je úzce spojen s běž­
zický problém, protože lidská svoboda ani ným filozofickým jazykem „pozdního“ Witt-
jednání se nemohou vymanit ze sociálního gensteina, pro něhož význam slov vzniká ze
určení. Svobodu a podmíněnost je proto způsobu jejich užití v komplexní síti vztahů
užitečné chápat jako různé diskurzivní způ­ mezi jednotlivými znaky; tedy ne na zákla­

84
 JINAKOST

dě jakési vnitřní charakteristiky či referentu. ních studiích připisováno postmodemímu

Význam je tedy kontextuální a relační; záleží filozofovi Lyotardovi. O Wittgensteinovi
na vztazích mezi vzájemně si podobnými tvrdí, že prokázal neexistenci jednotného
slovy a na specifických projevech v kontextu jazyka a to, že jazyky jsou nepřeložitelné
pragmatických narací. a neslučitelné. Odtud potom pochází osla­
Wittgenstein tvrdí, že hledání univerzálních va diference a „lokálních“ režimů vědění.
teoretických vysvětlení pro jazyk nepředsta­ Rorty, který je rovněž ovlivněn Wittgenstei-
vuje efektivní způsob postupu. Jazyk není nem, ovšem tvrdí, že bychom měli jazyk
metafyzickou přítomností nebo strukturou, pojímat jako praxi, která využívá dovednos­
ale nástrojem, který lidé používají ke koor­ tí, takže osvojení si jazykových dovedností
dinaci svých činností v kontextu sociálních může pragmaticky umožnit komunikaci na­
vztahů. Za význam slova je tak pokládáno příč kulturami, ač přesný překlad jazyka
jeho užití v jazyce. Zásadní roli tu hrají okol­ není možný.
nosti, za kterých jsou slovo či věta použity. Mezi Derridovým konceptem diference a ja­
Smysluplným výrazem je pro Wittgensteina zykovou hrou ve Wittgensteinově práci exis­
tudíž ten, který mohou lidské bytosti použít tují podobnosti. Oba autoři například zdů­
jako formu života. razňují nereprezentativní charakter jazyka,
Antiesencialismus je v základě konceptu ja­ arbitrárnost vztahu mezi znaky a referenty
zykových her viditelný na Wittgensteinově a kontextuální podstatu pravdy. Wittgen­
rozboru samotného slova „hra“. Význam stein nicméně více než Derrida podtrhu­
slova „hra“ tedy není získán z nějaké spe­ je pragmatický a sociální charakter jazyka.
ciální nebo vnitřní vlastnosti hry, ale pro­ Ačkoli se význam může formálně šířit do
střednictvím komplexního systému vztahů zředěného světa textů, v sociální praxi je
a charakteristik, z nichž pouze některé jsou regulován a stabilizován k pragmatickým
přítomny ve specifické hře. Hry jsou tudíž účelům.
vytvářeny sadou „rodinných podobností“. ODKAZY antiesencialismus, jazyk,
Členové rodiny mohou navzájem sdílet cha­ pragmatismus, rekonstrukce, význam,
rakteristiky, aniž by je nutně musel společ­ znak
ně spojovat nějaký specifický rys. V tomto
významu je slovo „hra“ relační; význam ka­ Jinakost
retní hry závisí na vztazích k deskové či Koncept jinakosti je úzce spojen s pojmy
míčové hře. identity a diference - identita je chápána
Wittgenstein tvrdí, že má-li dojít k vysvět­ jako z části vymezená odlišností od jiného.
lení slova „hra“ ostatním, budeme přesto Jsem muž, protože nejsem žena; jsem hete-
pravděpodobně ukazovat různé druhy her rosexuál, protože nejsem homosexuál; jsem
a říkat, že to jsou hry. Jazykové hry jsou bílý, protože nejsem černý atd. Takovéto
sice svázané pravidly, ale tato pravidla ne­ binární opozice obvykle zahrnují vztah mo­
jsou abstraktními složkami jazyka (jako ve ci, inkluze a exkluze, přičemž jeden prvek
strukturalismu), ale konstitutivními pravidly, z páru - nositel kladné identity - nabývá
pravidly, která vyrůstají z jejich ustavení moci a druhý se potom stává podřízeným
v sociální praxi. Jazyková pravidla utvářejí jiným.
naše pragmatické porozumění tomu, „jak Jedním z teoretických východisek pro tuto
přežít“ ve společnosti. koncepci je rozhovor pána a otroka, s nímž
Jedno ze známějších „použití“ Wittgenstei- přišel filozof Hegel, druhým pak dekon-
nova konceptu jazykové hry je v kulturál- strukce binárních opozic v západní filozofii

85
JINAKOST

vycházející z práce Derridy. V obou přípa­ jako symbolické místo a prostor, kde je sub­
dech jsou identity každého pólu binární jekt vytvářen. Podle Lacana je nevědomí
opozice vytvářeny společně. Pán je neod­ tvořeno diskurzem jinakosti ve chvíli kon­
dělitelný od otroka, identity mužů jsou na­ stituování subjektu při přechodu do sym­
vzájem propleteny s identitami žen a sub­ bolického řádu. Jiný je „prázdnota“ (ztráta
jektivita koloniálního zákonodárce vyrůstá preoidipovské jedinečnosti) prožívaná jako
v tandemu s kolonizovaným subjektem. Sai­ následek formování subjektu, a je tak zdro­
dova analýza orientalismu představuje jed­ jem touhy. Nezhodnocené užití „jiného“ se
no ze známějších použití konceptu jiného. také objevuje v Lacanově práci jako figura
V tomto případě je Orient chápán jako pro­ celistvosti a totožnosti, kterou dítě zažívá
jekce západní moci do vyprázdněné pozice v průběhu zrcadlové fáze.
subjektu jiného. ODKAZY diference, identita, Oidipův
Myšlenka jinakosti se také objevuje v psy- komplex, orientalismus, psychoanalýza,
choanalytické práci Lacana, kde je pojímána subjektivita

86
Kánon nami. Zvláštním případem dohlížení na hra­
Představa kánonu odkazuje k souboru prací nice kánonu „dobrých prací“ představuje
považovaných v rámci určité tradice za nej­ exkluze z populární kultury. Myšlenka pra­
významnější nebo také někdy k parametrům, vého kánonu byla sice zpochybňována, ale
které obklopují dílo spojované s daným paradoxně se objevily pokusy rozšířit jeho
autorem. Koncept vychází z řeckého slova hranice a zahrnout do něj například postko-
kanón, jež znamená opatření či pravidlo a by­ loniální a feministická díla v oblasti literatu­
lo dále rozvíjeno ve 4. století křesťanskými ry nebo film z kategorie Art. Z perspektivy
učenci, kteří se zabývali problematikou or­ kulturálních studií je nejpříhodnější proble­
todoxního a kacířského. Kánon tedy v pod­ matikou výzkum podmínek a procesů, které
statě zahrnuje otázky inkluze a exkluze a je podporují vytváření kánonu v určité době
zakotven v kontextu současné kultury, jejíž a na určitém místě.
proces výběru se soustředí na otázky estetic­ ODKAZY estetika, hodnoty, kulturní
ké hodnoty. Určitá položka je zvolena k za­ kapitál, kulturální studia, populární
hrnutí do kánonu (například literárního) kultura
na základě kvality vyjádření „univerzálních“
estetických hodnot. Takový seznam knih by Kapitalismus
zahrnoval mimo jiné práci Chaucera, Ho- Nejvýznamnější chápání kapitalismu v kul­
mera, Shakespeara a T. S. Eliota, přičemž turálních studiích pochází z 19. století z dí­
Bach, Beethoven a Mozart by tvořili jádro la Karla Marxe. Zde je kapitalismus pojí­
evropského klasického kánonu. mán jako způsob produkce založený na
Formování kánonu zahrnuje proces posuzo­ soukromém vlastnictví výrobních prostřed­
vání a rozlišování autority a základů, kvůli ků. V minulosti by to zahrnovalo továrny,
čemuž byly odmítány nejen z pozic kultu- mlýny a dílny, zatímco dnes sem patří nad­
rálních studií. Celá představa kánonu jako národní korporace. Známkou kapitalismu
„dobrého a významného“ byla zpochybně­ je třídní konflikt, který vyvolává základní
na s tím, že univerzální základy pro estetic­ rozdělení mezi těmi, kdo vlastní výrobní
ké soudy neexistují, takže užívané estetické prostředky, buržoazií a pracující třídou ne­
soudy je nutno chápat jako rozdíly ve vkusu bo proletariátem, jejichž příslušníci musí
a moci spojené s třídně vymezenými skupi­ prodávat svou práci, aby přežili. V současné
KARNEVAL

době je třídní struktura západních společ­ pokles hodnoty zisku, cykly konjunktury
ností pokládána za komplexnější a vnitřně a úpadků, vzrůstající monopolizace a zejmé­
rozvrstvenou, než jak byla popisována Mar­ na vznik proletariátu, který je předurčen stát
xem. Třídní identita není vytvářena pouze se hrobníkem systému.
prostřednictvím přímého vlastnictví výrob­ Marx doufal, že kapitalismus bude za pomo­
ních prostředků, ale také skrze distribuci ci proletářských obranných organizací, od­
podílů, kontrolu vedení, příjmu, vzdělání borů a politických stran rozlomen třídním
a životních stylů. konfliktem, svržen a nahrazen způsobem
Podle Marxe právní rámec a common sense produkce založeným na obecním vlastnictví,
uvažování kapitalistických společností, kte­ rovnocenné distribuci a nakonec i zánikem
ré prohlašují pracující za svobodné aktéry třídního rozdělení. Dnes nám připadá Mar­
a prodej práce za svobodnou a spravedlivou xův sen o demisi kapitalismu vzdálenější než
smlouvu, zastírají základní proces vykořisťo­ kdykoli předtím a jsme spíše svědky neustá­
vání v práci. Důvodem je snaha kapitalismu lé transformace kapitalismu samého. Tento
vytvářet zisk, což probíhá cestou odnímá­ proces byl zkoumám mimo jiné teoretiky
ní nadhodnoty pracujícím. Jinak řečeno, „dezorganizovaného kapitalismu“ a postfor-
hodnota práce využívaná k výrobě zboží dismu. Kapitalismus je nadále řídící silou
se stává vlastnictvím buržoazie a představu­ obnovené globalizace, v jejíchž podmín­
je větší cenu, než za ni pracující dostane. kách dvě stě nadnárodních korporací, které
Realizaci nadhodnoty v peněžním systému produkují něco mezi třetinou až polovinou
završuje prodej zboží (které má jak užit­ celosvětového produktu, představuje po­
nou, tak směnnou hodnotu) jako komodit. lovinu největších světových ekonomických
Komodita je něco, co je možné prodat na jednotek. Globalizace je tak částečně tvo­
trhu, komodifikace potom ztělesňuje s ka­ řena celoplanetární ekonomickou činností,
pitalismem spojovaný proces, jehož pro­ která vytváří propojenou, ačkoli nerovnou
střednictvím jsou všechny sféry kultury čím kapitalistickou světovou ekonomii.
dál více podrobeny tržním mechanismům. ODKAZY alienace, dezorganizovaný
Proces, skrze nějž vnější vzhled zboží na kapitalismus, globalizace, komodifikace,
trhu maskuje to, že zboží pochází z vyko- marxismus, postfordismus
řistbvatelského vztahu, nazval Marx zbožní
fetišismus. Karneval
Kapitalismus je dynamický systém, jehož na Karneval je koncept přejatý kulturálními stu­
zisk orientované mechanismy vedou k neu­ dii z práce Michaila Bachtina a jeho studie
stálému zdokonalování výrobních prostřed­ o Rabelaisovi. Pojem vychází ze středově­
ků a vytváření nových trhů. V tom, ve srov­ kého karnevalu, kdy byla obyčejným lidem
nání s feudalismem, podle Marxe spočívala do určité míry povolena jinak nedovolená
jeho hodnota - kapitalismus ohlásil masiv­ svoboda ve formě pamfletů proti předsta­
ní expanzi výrobních schopností evropské vitelům oficiální moci ztělesňované církví
společnosti 19. století a transformoval je do a státem. Karneval tedy zahrnuje dočasné
železničních drah, masové výroby, měst převrácení mocenského řádu odehrávající
a formálně rovnocenných a svobodných se skrze rituály, hry, posmívání se a rouhá­
lidských vztahů. Mechanismy kapitalismu ní, kdy je slušné svrženo vulgárním a král
nicméně vedou k trvalé krizi a podle Marxe je nahrazen bláznem, karneval představu­
nakonec k tomu, že musí být vystřídán soci­ je svět obrácený vzhůru nohama, kdy jsou
alismem. Mezi problémy kapitalismu patří současně s přemrštěnou konzumací, pitím

88
 KÓD

a sexuálními aktivitami, jež často hraničí VÝCHODISKA kritická teorie, marxismus,

s pravidly slušného chování, potlačeny moc postmodernismus
a autorita. literatura Kellner, D. (s S. Best) (2001).
Současný způsob užívání termínu karneval The Postmodem Adventure: Science, Technology
je metaforický a v rámci populární kultury and Cultural Studies in the Third Millenium.
představuje formu rezistence vůči moci a au­ New York and London: The Guilford
toritě. Moc karnevalu neleží v jednoduchém Press.
převrácení tzv. kulturních distinkcí, ale spíše
spočívá v nájezdu nízkého na vysoké, což je Kód
poznamenáno vznikem „groteskních“ hyb­ Běžné použití pojmu kód odkazuje k sadě
ridních forem. Nejde jednoduše o zpochyb­ znaků, které zastupují jinou sadu znaků a je­
nění vysokého nízkým, ale o zpochybnění jich významů. Kód tedy obsahuje překlad
arbitrární povahy celého aktu mocenské kul­ a skrytí. V rámci kulturálních studií je kód
turní klasifikace. Tuto schopnost zpochyb­ chápán jako systém reprezentací, v nichž
ňovat připisuje Hall konceptu „populární­ jsou znaky a jejich významy sestaveny po­
ho“, kteiý překračuje hranice kulturní moci dle kulturní konvence, přičemž se takovéto
(považuje populární za hodnotné, ačkoli je užití natolik zobecní, že se význam stane
oficiálně zařazeno mezi „nízké“). Některé ustáleným a naturalizovaným. Koncept kó­
aspekty spektakulárních kultur, jako je na­ du v tomto případě vychází ze sémiotické-
příklad punk, tak mohou být nazírány jako ho hlediska, že vztahy mezi označujícími
karnevalové podvrácení řádu moci. a označovanými nebo znaky a jejich význa­
ODKAZY dialogičnost, kultura mládeže, my jsou sice arbitrární, ovšem přechodně
moc, populární kultura, rezistence stabilizované pomocí konvence.
Často citovaný příklad této teze se týká or­
Kellner, Douglas (1943) ganizace a pravidel upořádání barev do kul­
Kellner je americký teoretik a v současné do­ turního kódu semaforu. Barvy jsou vzestup­
bě působí jako profesor filozofie vzdělání na ně setříděny v barevném spektru a pomocí
University of California v Los Angeles. Patří znaků je pojmenováváme znaky, jako jsou
k plodným autorům a mnohé z jeho knih slova „červená“, „zelená“, „oranžová“ atd.
se zabývají kritickou teorií Frankfurtské ško­ Univerzální důvod, proč by znak „červený“
ly a soudobým vývojem postmodernismu měl odkazovat k specifické barvě, však ne­
a poststrukturalismu. Je vůdčí osobností kul- existuje; znak „čojo“ může označovat stej­
turálních studií ve Spojených státech ame­ nou barvu. Vztah mezi znakem a barvou
rických, prosazuje přístup z více hledisek je proto arbitrární. Barvy červená, zelená
kombinující politickou ekonomii a kulturál- a oranžová jsou tak uspořádány do sekven­
ní analýzu. Používá tuto perspektivu mimo ce, která vytváří v určitém kontextu význam
jiné k pochopení médií a globalizace. prostřednictvím kulturně ustálených způ­
Ve své poslední práci The Postmodern Adven­ sobů jejich používání. Semafor tak používá
ture tvrdí, že masivní geopolitické změny „červenou“, aby označovala „stát“, a „zele­
a dramatický rozvoj komputerizace a bio­ nou“, aby znamenala „jeď“. Toto je kulturní
technologie ohlašují transformaci moderní kód dopravního systému, který přechodně
doby v postmodemí. ustavuje vztah mezi barvami a znaky tak,
SOUVISEJÍCÍ POJMY identita, ideologie, že se znaky stávají naturalizovanými kódy.
kulturální politika, kulturní průmysl, Zcela zřejmý význam (víme, kdy máme jít,
politická ekonomie, populární kultura nebo stát) je výsledkem procesu kulturní ha-

89
KOMODIFIKACE
bituace, jehož prostřednictvím jsou praktiky
kulturního kódování skryty.
Sémiotika a následně kulturální studia uka­
zují, že všechny kulturní objekty přenášejí
význam a všechny kulturní praktiky závise­
jí na znakově vytvářeném významu. Kon­
cepce kódu je takto rozšířena na všechny
oblasti kulturní praxe. Předměty každoden­
ního užívání jsou například běžně kódovány
na základě genderu: pračka (žena), vrtačka
(muž), sporák (žena), auto (muž). V tomto
případě je výsledkem procesu habituace kul­
turních kódů spojování předmětů i činností
s určitým genderem. Naturalizované kódy
se v tomto smyslu snaží vytvořit podstatu
významu mužskosti a ženskosti. Kritická kul­
turální praxe se snaží zrušit a dekonstruovat
tyto naturalizované kulturní kódy a odkrýt
tak arbitrární charakter klasifikací, uspořá­
dání a významů.
ODKAZY dekonstrukce, kultura, mýtus,
sémiotika, význam, znaky
Komodifikace
Jedná se o proces spojovaný s kapitalismem
a zajišťuje transformaci předmětů, vlastnos­
tí a znaků transformovaných do komodit,
přičemž pod pojmem komodita chápeme
položky, jejichž hlavním smyslem je prodej
na trhu. Komodifikace kultury, v rámci níž
kulturní průmysl zpracovává lidi a významy
do komodit tak, aby sloužily jeho zájmům,
patří již tradičně ke kriticky posuzovaným
tématům v oblasti studia kultury. V procesu,
který Marx nazval zbožní fetišismus, tedy
vnější vzhled zboží prodávaného na trhu
zastírá pravý původ komodit ve vykořisťo-
vatelském vztahu na úrovni produkce.
Kritika komodifikace je často následována
poukazem na rozdíl mezi povrchností a ma­
nipulací komoditní kultury a autentickou
„lidskou kulturou“ či „civilizujícími“ kvali­
tami vysoké kultury. Richard Hoggart na­
příklad nabízí dojímavý, humanistický a de­
tailní popis živoucí kultury britské pracující
90
třídy 50. let, který silně kontrastuje s jeho
nakyslým líčením rozvoje „komerční kultu­
ry“ představované „jukeboxovými hochy“,
„americkými povaleči“ a hlasitou hudbou.
Podobně také Adornův koncept kulturní­
ho průmyslu rozvíjí představu, že západní
kapitalistické kultuře dominují vysoce stan­
dardizované komodity, které podporují au-
toritarismus a konformismus.
Současnější pojetí Habermasovo poukazu­
je na to, že vzrůstající komodifikace života
způsobená velkými korporacemi přetváří
racionální občany na „neracionální“ konzu­
menty, a to tak, že podřizuje sociálně-exis-
tenční otázky penězům. Jedna ze základ­
ních kritik tedy vychází z toho, že kulturní
komodifikace nejen formuje a řídí kultur­
ní významy, ale také transformuje lidské
jedince do komodit. Kupříkladu reklamní
kampaň na „štíhlé tělo“ se jako autoritativní
kulturní norma pro ženy zakládá jak na die­
tě jako komoditě, tak i na pozorování sama
sebe. Komoditní kultura nám paradoxně
ponouká různé dobroty a současně nabá­
dá, abychom jedli nízkokalorickou stravu
a nakupovali cvičební nářadí. Tváří v tvář
tomuto rozporu je otázka sebekontroly a ob­
sahu tuku položena z morálního i fyzického
hlediska. V marxistické teorii jsou komodi­
ty pojímány jako nositelé užitné i směnné
hodnoty. Rýč může být tedy nejen prodán,
to jest vyměněn za peníze, ale dá se také
použít například k vykopání díry. Teore­
tik postmodernismu Baudrillard nicméně
poukazuje na to, že v současné kultuře na­
hradila užitnou i směnnou hodnotu zboží
hodnota znaku. Tvrdí, že hodnota je v kultu­
ře vymezována spíš prostřednictvím výmě­
ny symbolických významů než na základě
užitku. Zboží tak není objektem s užitnou
hodnotou, ale komoditou-znakem. Z to­
hoto pohledu jsou sféry života prorůstány
komodifikací, takže vnější zhodnocení, je­
hož pravost by se prověřovala formálními
kánony nebo sociálně vytvořenou kulturní

autoritou, se hroutí a výběr mezi hodnotami
a životními styly se stává záležitostí vkusu
a stylu, fungujícími ve světě komodit, který
odkazuje na sebe sama.
Kulturální studia a jejich ideoví předchůd­
ci se po většinu své existence zabývali ko-
modifikací kultury. S rostoucím zájmem
o aktivní publikum a procesy konzumace
ovšem někteří autoři začali prosazovat názo­
ry poukazující na to, že významy vytvářené
konzumenty nejsou nutně totožné s těmi,
které byly podle kritiků do zboží zabudová­
ny. S masově distribuovanými komoditami
západní kultury již dále neexistuje silná po­
třeba hledání autentické nekomodifikované
kultury. Základní otázky se spíš dotýkají to­
ho, jak konzumenti nakládají s komoditami
a jaké významy vznikají ze vzájemné hry
mezi zbožím a spotřebitelem. Vzrůstá tedy
zájem o proces kreativní spotřeby.
ODKAZY autenticita, běžná kultura, ka­
pitalismus, konzumace, kulturní průmysl
Komunikace
Z pohledu kulturálních studií se komuni­
kace týká produkce, konzumace a směny
významu. Pojem „význam“ je v kulturálních
studiích důležitý zejména proto, že koncept
kultury vychází z pojmů „významové mapy“
a „sdílené významy“. Komunikace probíhá
v sociálně a kulturně vytvářeném světě, jenž
ji naopak umožňuje, takže kultura a komu­
nikace se konstituují navzájem. Při každé
komunikaci používáme kulturní předpokla­
dy a nástroje, přičemž sama tato kultura je
umožněna komunikací.
Model komunikace Shannona a Weavera
KOMUNIKACE
Významy neexistují jednoduše samy o sobě
tak, že by čekaly kdesi ve vnějším světě na
to, až budou nalezeny a směněny, ale jsou
generovány prostřednictvím organizace pře­
devším jazykových znaků. Kulturální studia
věnují tedy značnou pozornost sémiotice
(nauce o znacích), diskurzu (pravidlům da­
ným způsoby mluvení) a filozofii jazyka.
Znaky ovšem nemají pouze jeden zřejmý
a daný význam; jsou polysémické a mohou
vytvářet více než jednu sadu významů. Vý­
znamy znaků jsou tedy nestálé a ustavičně
se ztrácejí. Texty, tvořené znaky, musí být
následně čteny lidmi, aby nějaký význam
vyvolaly. Představa publika jako aktivního
a inteligentního tvůrce významu, nikoli pro­
duktu strukturovaného textu, představuje
jeden ze současných axiomů kulturálních
studií. Způsob čtení znaků záleží na kul­
turních kompetencích, s nimiž publikum
přistupuje k textu a kontextu komunikace.
Mnohoznačnost je z pohledu kulturálních
studií vestavěna do komunikačních proce­
sů. Tlak na mnohoznačnost, kruhovitost
a význam v přístupu kulturálních studií ke
komunikaci je v ostrém kontrastu s ranými
„klasickými“ významy komunikace, které
se soustředily na přesun informace a/nebo
posílání čí přijímání sdělení.
Model komunikace navržený Shannonem
a Weaverem ve 40. letech 20. století (sché­
ma) představuje komunikaci jako lineární
proces, ve kterém je samotné sdělení jasné
a může být příjemcem jednoznačně chápá­
no za předpokladu, že nebylo vystaveno
komunikačnímu šumu.
91
KONSTRUKCIONISMUS

Studium komunikace probíhalo v kulturál- nictvím se snažíme naplnit své záměry. Jazyk
ních studiích na úrovni produkce (politická spíš „vytváří“, než „nalézá“ a reprezentace
ekonomie), textu (sémiotika, analýza dis- „nezobrazuje“ svět, ale tvoří ho. Hranice
kurzu) a příjmu (nebo spotřeby). Ačkoli jazyka tedy v tomto smyslu vymezují okraje
se vedly vášnivé debaty o relativní důleži­ našeho kognitivního chápání světa, a proces
tosti každé z těchto úrovní, je zřejmé, že enkulturace proto probíhá v jazyce či jeho
komunikační a kulturní procesy musí být prostřednictvím a je konstituován našimi
zkoumány na všech stupních a z různých hodnotami, významy a znalostmi. V proble­
hledisek v rámci studia kulturního obvodu. matice lidského bytí se podle konstrukcio-
ODKAZY kultura, kulturní obvod, nismu žádné kulturně transcendentní nebo
polysémie, význam, ahistorické prvky nevyskytují.
zakódování-dekódování, znaky Pojem toho, co to znamená být osobnost,
je podle konstrukcionismu kulturní pro­
Konstrukcionismus měnnou, protože zdroje, které představují
Jde o obecné pojmenování antiesencialistic- materiál pro tvorbu osobnosti, jsou jazyky
kých teorií, které zdůrazňují kulturně a his­ a kulturní praktiky v určitém čase a prostoru.
toricky specifické vytváření kategorií a jevů Koncept „já“ coby sebe-vědomého objektu
nesoucích význam. Je v kontrastu s teoriemi, je pokládán za moderní západní koncepci,
které trvají na univerzálních a biologických která se objevila společně s vědou a „vě­
výkladech objektů a událostí. Tělo, které je kem rozumu“. Krátce řečeno, jako individua
běžně pojímáno jednoduše jako biologický jsme utvářeni v sociálním procesu za užití
dar přírody, je například konstrukcionis- kulturně sdílených zdrojů a význam vzniká
mem vnímáno také jako výsledek kultur­ při souhře sociálních vztahů, způsobů uva­
ních sil. Za důkaz odlišných reakcí v rámci žování a konverzací. Naše mapy a konstruk­
různých kultur či sociálních situací je poklá­ ty světa tak nikdy nejsou záležitostí indivi­
dáno například fungování „emocí“. duální interpretace, ale nevyhnutelnou sou­
Podobně jsou také identity chápány jako dis- částí širšího kulturního repertoáru diskurziv-
kurzivní konstrukty, které neodkazují k již ních výkladů, zdrojů a významových map
existující „věci“. Identita není univerzální přístupných členům kultur. Z pozice zkou­
entitou, ale kulturně specifickou diskurzivní mání sdíleného jazyka lze dokonce přistupo­
konstrukcí. Ani sexuální identita není po­ vat i k základním psychologickým pojmům,
kládána za odraz přirozeného stavu bytí, jako jsou postoje, pocity či vnitřní mysl.
ale spíš za způsob reprezentace. Vzhledem ODKAZY antiesencialismus, diskurz,
k tomu, že z principu nemáme přístup k bio­ emoce, identita, jazyk, reprezentace, tělo
logickým „pravdám“, jež by se nacházely
vně kulturních diskurzů, neexistuje biolo­ Kontrakultura
gicky dané „pohlaví“, které by nebylo dáno Pojem kontrakultury odkazuje k hodno­
zároveň kulturně. Sexem definovaná těla tám, přesvědčením a postojům, tedy kul­
jsou vždy představována jako produkty dis- tuře minoritní skupiny, která stojí v opozici
kurzu sexuality usměrňovaného pravidly. k mainstreamové nebo dominující kultuře.
Konstrukcionismus je založen na popisu Kontrakultura definuje a vyjadřuje sama se-
jazyka z pozic antireprezentacionalismu. Ja­ be v opozici vůči vládnoucí kultuře, a to
zyk tak nefunguje jako zrcadlo schopné od­ způsobem, jímž se odlišuje od subkultury.
rážet nezávislý objektový svět a měli bychom Tento termín je spojován zejména s kul­
ho chápat spíš jako nástroj, jehož prostřed­ turními a politickými hnutími a formacemi

92

6o. a 70. let 20. století ve Spojených státech
amerických a Velké Británii, odkud se kon­
cept vynořil.
Kontrakultura 60. let byla primárně spojena
s antimaterialistickým hnutím hippie, které
vystoupilo s tématy vyřazení ze společnosti,
sexuálního osvobození, užívání drog a před­
vádělo specifické typy účesů a oblečení jako
sebevědomá kulturní a politická vyjádře­
ní. San Francisco (zejména čtvrť Haight-
-Ashbury), hudba Grateful Dead, Jefferson
Airplane, Boba Dylana a Janis Joplinové spo­
lečně s osobnostmi spisovatelů jako Allen
Ginsberg, Timothy Leaiy a Herbert Marcus
představovaly stavební kameny kulturního
hnutí, jehož symbolickým završením byl
festival ve Woodstocku.
Kontrakultura tehdejší doby také zahrnova­
la politické aktivisty proti válce ve Vietnamu,
hnutí Studenti za demokratickou společnost
a rodící se Hnutí za osvobození žen. V této
podobě představuje kontrakultura 60. let
předchůdce současných nových sociálních
hnutí a počátek sebevědomé kulturní poli­
tiky, která poznamenala kulturální studia.
V téže době se ve Velké Británii objevila kul­
turální studia a mnohé z významných postav
jejich dějin byly ovlivněny kontrakulturou
60. let.
ODKAZY kulturní politika, nová sociální
hnutí, postmaterialismus, subkultura,
ženské hnutí, životní politika
Konvergence
Koncept konvergence - sjednocování nebo
spojování původně samostatných složek -
získal v průběhu 90. let specifický soubor
významů v návaznosti na proměny v ko­
munikačním průmyslu a s ním spojenými
technologiemi. Jeden z možných významů
konceptu konvergence odkazuje k odstra­
nění překážek mezi technologiemi, které
byly kdysi oddělené. Lze to demonstrovat
splýváním televizních přijímačů a počítačů
ve výrobu PC-TV a „zprovozněním“ super-
KONVERGENCE
informační dálnice. Jde o televizory se za­
budovanými počítači napojenými na kabel,
který umožní objednávání a platbu za ná­
kup, převod e-peněz, sledování bankovních
účtů, vyvolání vybraných filmů a vyhledá­
vání informací na internetu.
Tento druh konvergence je do značné míry
umožněn digitální technologií, která elek­
tronicky řadí informace do bytů nebo sa­
mostatných informačních „balíčků“, které
mohou být komprimovány během přenosu
a dekomprimovány při doručení. Jakýmkoli
kanálem (ať už kabelem, satelitem či pozem­
ními vysílači) tak může kolovat větší objem
informací větší rychlostí a na delší vzdále­
nosti. Dopad nových technologií obecně
a digitálních procesů zvláště lze shrnout
v pojmech rychlosti, objemu a vzdálenosti -
tedy více informací ve větší rychlosti na delší
vzdálenosti.
Koncept konvergence také odkazuje k dů­
sledkům restrukturalizace komunikačního
průmyslu, v jehož oblasti došlo ke slouče­
ní původně oddělených firemních činností
a společností, neboť z této synergie plynou
výhody. Na úrovni výroby a distribuce to
znamená, že různé položky komunikační­
ho průmyslu byly spojeny, aby se vzájemně
doplňovaly a vytvářely tak nižší ceny a vyšší
zisky. Dnes je již zjevné, že největší dopad
mají technologie spojené s distribucí. Or­
ganizace ovládající distribuci omezují moc
výrobců, protože nikdo není ochoten in­
vestovat do projektu, jehož distribuce není
zabezpečena. Původní výrobci se proto stali
distributory a naopak.
V posledních letech vznikly díky procesům
konvergence, které obohacují telekomuni­
kace o finanční a počítačové firmy či spo­
lečnosti na zpracování dat, multimediální
giganty dominující tržním sektorům. Na­
příklad sloučením Time a Warner v roce
1989 vznikla největší mediální skupina na
světě. V roce 1995 následovala ze strany Ti-
me-Wamer akvizice Turner Broadcasting
93
KONVERZACE
(CNN) a v roce 2000 jejich spojení s hlavní
internetovou společností America On-Line
(AOL). Podobně došlo ke sjednocení ev­
ropských a amerických televizních zájmů
Ruperta Murdocha - zejména BskyB (UK)
a Fox TV (USA) - se satelity pro Asii a Střed­
ní východ, když News Corporation v 90. le­
tech získala za 525 milionů dolarů Star TV,
pocházející z Hongkongu. Globální televiz­
ní zájmy News Corporation nyní pokrývají
přibližně dvě třetiny planety.
ODKAZY masová média, multimediální
korporace, synergie, televize
Konverzace
Pojem konverzace má dva rozměry, které
jsou důležité pro kulturální studia; jedním
je „konverzační analýza“ jako metodologie
pro studium kulturních kategorií a druhým
„konverzace“ v roli metafory způsobu chápá­
ní kultury. Konverzační analýza se vyvinula
z oblasti takzvané etnometodologie zabý­
vající se „etnometodami“ a lokálními „li­
dovými“ interpretacemi, které lidé rozvíjejí
k utváření a udržování sociálního a kultur­
ního života. Jedno ze základních tvrzení
etnometodologie je, že sociální řád vytvá­
řejí prostřednictvím každodenních činností
a záznamů (v jazyce) schopní a erudovaní
aktéři (či účastníci). Aktéři se opírají o etno-
metody či zdroje, jimiž jsou spolu se svými
širšími sociálními a kulturními vzorci sou­
časně také utvářeni.
Není potřeba zdůrazňovat, že základním
těžištěm konverzační analýzy je organizace
a strukturování konverzací a způsob, jak
konverzace utvářejí samotnou texturu kul­
turní aktivity. Výzkumníci k tomuto účelu
rozvinuli specifickou techniku konverzač­
ních přepisů, pojmů a analýz. Konverzační
analýza sice nehrála důležitou roli při rozvo­
ji kulturálních studií jako „oboru“, přínosně
ovšem osvětlila některé aspekty studia kul­
tury a využila některých klíčových katego­
rií kulturálních studií. Konverzační analýza
94
byla například využívána k demonstraci to­
ho, že identita (klíčové téma kulturálních
studií během 90. let) zahrnuje připsání, de­
klaraci a předvádění kategorií identity ve
strukturách konverzace. Konverzační ana­
lýza zkoumá, jakým způsobem se identita
prosazuje v každodenním proudu běžného
hovoru.
Metafora „kultury jako konverzace“ odka­
zuje k dynamickému a jazykově orientova­
nému charakteru kultury a umožňuje nám
chápat, jak tvorba významu a kultury probí­
há v součinnosti sociálních vztahů. To nás
přivádí ke konstitutivní povaze jazyka a jeho
souvislosti sjednáním v kontextu sociálního
dialogu, přičemž je zdůrazněna důležitost
sociální praxe zdůvodňování a legitimizace
jednání. Kultura z tohoto pohledu obsahuje
úmluvu, spor a konflikt vzhledem k význa­
mům a jednání a podtrhuje různost výkla­
dů, jimiž lze pojmout jakýkoli stav událostí.
Tato perspektiva nám pomáhá promýšlet
komunikaci mezi kulturami z hlediska získá­
vání jazykových dovedností a rozvíjení toho,
co Rorty nazývá „kosmopolitní konverzací“
lidstva.
Vzhledem k tomu, že metafora konverza­
ce - stejně jako všechny metafory - některé
cíle a úmysly vyzdvihuje a jiné potlačuje,
má analogie kultury a konverzace jistá ome­
zení. Běžně chápané konotace „konverzace“
nás mohou vést k upřednostňování dekla­
rativního hlasu před chováním, verbálního
před vizuálním a řečové promluvy před tě­
lem. To, co říkáme, je ovšem jen příležitost­
ně produktem intencionality a sebevědo­
mé reflexe. Mnohem častěji jde o výsledek
pragmatických rutin, zvyků a ritualizova-
ných nebo nevědomých procesů. Některé
předměty a prostoty, které rozhodně jsou
součástí kulturní analýzy, nedokáže pohled
prostřednictvím této metafory zachytit.
ODKAZY dialogičnost, diskurzivní analýza,
jazyk, komunikace, performativita,
význam
 KULTURA

Kristeva, Julia (1941) tradici a zejména marxismu, v nichž kriti­

Narodila se v Bulharsku a získala vzdělání ka představuje snahu pátrat po vzájemně
v oblasti marxismu a ruského formalismu si odporujících tendencích teorie. Jde tedy
(viz Bachtin). Po emigraci do Francie studo­ o snahu kritizovat, ale současně udržovat
vala nejdříve s Rolandem Barthesem a psala to, co si v dané tradici zachovává hodnotu.
do avantgardního časopisu Tel Quel. Jako Vzhledem k ostře kritickému postoji frank­
profesorka na pařížských univerzitách a ko­ furtské školy ke kapitalismu je od pojmu
lumbijské univerzitě v New Yorku dále roz­ kritiky k myšlence „kritické“ teorie už jen
víjela kritiku strukturalismu a metodologii, malý krok.
kterou pojmenovala „semanalýza“. Jejím Současný dědic frankfurtské školy Haber­
cílem bylo zkoumat signifikaci a „vrhat kate­ mas by ještě mohl být pojmenován termí­
gorie a pojmy do plamenů“. Poukazovala na nem „kritická teorie“, ale jinak už dnes není
to, že překročení dominantního symbolic­ spojení tohoto pojmu s frankfurtskou ško­
kého řádu v některých druzích (modernis- lou tak samozřejmé a je zmiňován také v širší
tické) literatury a umělecké praxi naznačují souvislosti s kritickým ostřím současné kul-
rytmy, přerušení a absence v textech, které turální a textuální analýzy. Do této katego­
zakládají nový jazyk. Aktivně se zabývala rie spadá Strukturalismus, poststrukturalis­
Lacanovou psychoanalytickou tradicí a je­ mus a postmodernismus. Kritická teorie se
jí práce se zvlášť dotýkala témat genderu v tomto pojetí nezaměřuje ani tak na kritiku
a subjektivity, která patří k základním pro­ kapitalistického řádu, ale spíš na kritiku sym­
blémům kulturálních studií. bolického řádu a tradic západní filozofie.
SOUVISEJÍCÍ POJMY avantgarda, ODKAZY kulturní průmysl, marxismus,
intertextualita, pozice subjektu, sémiotika, postmodernismus, poststrukturalismus,
subjektivita, symbolický řád Strukturalismus
VÝCHODISKA feminismus, marxismus,
poststrukturalismus, psychoanalýza Kultura
LITERATURA Kristeva, J. (1986). Revo­ Kultura je komplikovaný a kontroverzní
lution in Poetic Language. In T. Moi (ed). výraz, protože tento pojem nezastupuje sa­
The Kristeva Reader. Oxford: Blackwell. mostatnou jednotku nezávislého objekto­
vého světa. Měli bychom jej chápat spíš
Kritická teorie jako pohyblivé označující, které dovoluje
Termín „kritická teorie“ je spojen s prací formulovat různé, odlišné a různými úče­
„frankfurtské školy“, výzkumným institu­ ly motivované promluvy o lidské činnosti.
tem, jenž vznikl v Německu v roce 1923, Koncept kultury je tedy nástroj, který je pro
ale byl později pod hrozbou nacismu pře­ nás více či méně užitečný jako životní forma
místěn do Spojených států amerických. Ve­ a jehož významy a forma se mění v závislos­
doucí postavy frankfurtské školy - Adorno, ti na tom, co vše myslitelé hodlají s tímto
Horkheimer a Marcuse - byli inspirováni nástrojem „dělat“.
marxismem, také jej ovšem kritizovali. Pro­ K záplavě způsobů, jimiž se v kulturálních
střednictvím směsice marxismu, kritické fi­ studiích o kultuře mluvilo, patří pojetí kul­
lozofie a psychoanalýzy provozovali kritiku tury jako celého způsobu života; jazyka;
kapitalistického sociálního řádu a zvláště výsledku reprezentací; nástroje; praktiky;
„kulturního průmyslu“. artefaktů; prostorového uspořádání; moci;
S pojmem „kritiky“ byla frankfurtská ško­ hierarchie „vysokého“ a „nízkého“; masové
la obeznámena díky německé filozofické nebo populární kultury.

95
KULTURA
Žádná z definic kultury přitom není chybná
ve smyslu nesprávného popisu objektu a růz­
nost chápání kultury nepředstavuje situaci,
kdy proti sobě stojí objektivně správné a ne­
správné. Způsoby chápání kultury ovšem
plní různé cíle; určitý způsob je na určitém
místě a v určitém čase použitelný, ale za
jiných okolností to naopak neplatí. Kon­
cept kultury je tedy politický a podmíněný
a vysvětlit jeho význam(y) znamená nalézt
formy jeho užití a související důsledky. Sou­
časná kulturální studia mají mimořádný zá­
jem o koncept kultury - jejich pojetí přitom
akcentuje prolínání významu s mocí a zdů­
razňuje šíření sociální změny a zlepšování
okolností lidského života.
Raymond Williams tvrdí, že slovo kultura
vzniklo jako podstatné jméno označující
proces svázaný s pěstováním plodin, to jest
kultivací. Koncept kultury, který vyklíčil
ze země, se rozvíjel a obsáhl lidské jedin­
ce tak, že kultivovaná osoba byla osobou
kulturní. V průběhu 19. století však zača­
lo být „kulturním“ jedincům zřejmé, že ne
všichni jsou stejně civilizovaní. Schopnost
dosáhnout kulturnosti byla v nejhorším pří­
padě vykládána jako výsledek přirozeného
výběru, v nejlepším případě to byl stav, na
nějž mohli aspirovat a získat jej příslušní­
ci vzdělaných tříd. Odtud pochází pohled
Matthewa Arnolda, podle nějž představuje
získání kultury prostředek k dosažení morál­
ní dokonalosti a sociálního dobra. Z tohoto
pohleduje kulturajakožto lidská „civilizace“
protiváhou k „anarchii“ a „surovým a ne-
kultivovaným masám“. Anglický literární
kritik F. R. Leavis dále tvrdil, že vysoká ne­
bo literární kultura, zachycená v umělecké
a vědecké tradici, udržovala při životě a vy­
živovala schopnost rozlišovat mezi nejlepší
a nejhorší kulturou; tedy mezi kánonem kva­
litních prací a „závislostmi“ či „rozptýlením“
spojenými s masovou kulturou
Raymond Williams naopak v duchu antro­
pologického chápání kultury 19. století spo­
96
jeného s Malinowskim a Radcliffe-Brownem
označil kulturu jako „celý a svébytný způ­
sob života“. Podle Williamse kulturu tvoří
významy a praktiky obyčejných lidí. Z to­
hoto pohleduje kultura vytvářena paletou
textů, praktik a významů generovaných kaž­
dým z nás v průběhu života. Antropologické
pojetí kultury bylo aplikováno na kulturu
moderních západních průmyslových kultur
(spíš než na kultury kolonizovaných lidí)
a v důsledku jsme pak my všichni chápá­
ni jako kultivovaní jedinci. Všichni víme,
jak „si počínat“ v rámci naší formy života.
Vzhledem k tomu, že chápání kultury jako
„celého způsobu života“ zahrnuje odštěpe­
ní konceptu kultury od „umění“, přinesla
antropologická definice kultury v kontex­
tu modernity kritický a demokratický roz­
měr. Tento argument napomáhá legitimiza-
ci studia populární kultury a zařazení otázek
kulturní demokracie do prostoru veřejné
diskuse.
Kultura je běžně spojována s otázkami sdí­
lených sociálních významů, tedy s různými
způsoby, jimiž dáváme světu smysl. Význa­
my však neplují kdesi ve „vnějším světě“,
jsou spíš vytvářeny skrze znaky. Zkoumání
kultury se tak úzce pojí se studiem signi-
fikace. Kulturální studia vycházejí z toho,
že jazyk není neutrální médium formování
významů a vědění vztahující se k nezávislé­
mu objektovému světu mimo jazyk, ale že
jazyk ony významy a vědění přímo ustavuje.
Jinak řečeno, jazyk dodává význam mate­
riálním předmětům a sociálním praktikám,
které můžeme registrovat a rozumět jim jen
v pojmech vymezených jazykem.
Tyto procesy symbolického vytváření vý­
znamu jsou praktiky označování a rozumět
kultuře znamená zkoumat, jak je význam
symbolicky produkován jako forma repre­
zentace. Kulturální studia se proto prostřed­
nictvím mnoha svých stoupenců soustředila
na otázky reprezentace se zvláštním důra­
zem na způsoby, jimiž je svět sociálně utvá­

řen a nám a námi reprezentován. To si žádá
výzkum toho, jak významy v textech vzni­
kají, propojený se studiem způsobů, jimiž
jsou v různých kontextech konzumovány.
Kulturní reprezentace a významy jsou nad­
to určitým způsobem materializovány; jsou
vtěleny do zvuků, nápisů, objektů, obrazů,
knih, časopisů a televizních pořadů. Jsou vy­
tvářeny, ustaveny, použity a chápány ve spe­
cifických sociálních a materiálních kontex­
tech. Hlavní proud kulturálních studií tak
může být pojímán jako zkoumání kultury ve
smyslu reprezentace určitých praktik ozna­
čování vsazených do sociálních a materiál­
ních kontextů produkce, oběhu a recepce.
Prostoty současné kulturní produkce a re­
cepce již nejsou omezeny hranicemi národ­
ních států.V éře globalizace bychom neměli
kulturu vnímat jako ohraničenou jednotku,
ale jako soubor překrývajících se performa-
tivních jazykových her, které bez jasných
hranic nebo omezení obíhají v globálním
celku lidského života. Kultura už nepřísluší
k místu, je spíš záležitostí hybridních a pře­
jatých kulturních významů či praktik pro­
stupujících globálním prostorem. Kultury
jsou synkretické a zkřížené produkty inter­
akcí v prostoru a podle stále rozšířenějšího
názoru nejsou pevně zakořeněny a své ces­
ty si spíš postupně razí. Jsou to konstelace
dočasných soudržností nebo uzly v sociál­
ním prostoru, které vznikají jako výsledek
vztahů a propojení lokálního s globálním.
ODKAZY jazyk, kulturální studia,
performativita, populární kultura,
reprezentace, význam, znaky
Kultura mládeže
Po druhé světové válce byl západní svět po­
znamenán nástupem a rozšířením výrazných
hudebních forem, módních stylů, volnoča-
sových aktivit, tanců a jazyků spojených
s mladými lidmi. Tyto soubory významů
a praktik vešly ve známost jako kultura mlá­
deže. Otázka kultury mládeže zaujala vý­
KULTURA MLÁDEŽE
znamné místo v kulturálních studiích a na­
stoluje řadu důležitých problémů a témat,
které se ozývají od počátku vývoje této věd­
ní oblasti. Patří mezi ně kulturní klasifika­
ce osob do sociálních kategorií (mládež),
vymezení třídy, rasy a genderu, otázky pro­
storu, stylu, vkusu, médií a významu (tedy
témata kultury), místo spotřeby v kapitalis­
tických konzumních společnostech a ožeha­
vá otázka rezistence.
Kategorie mládeže není biologickou univer-
zálií, ale měnícím se sociálním a kulturním
konstruktem, který se objevil v určitém ča­
se za určitých podmínek. Jako diskurzivní
konstrukt se význam mládeže mění napříč
časem a prostorem v závislosti na tom, kdo
je označován a kým. Hebdige poznamená­
vá, že mládež vytvořily diskurzy „problé­
mu“ (mládež jako problém, mládež a její
problémy) a/nebo „zábavy“. Například pro­
střednictvím postav fotbalových chuligánů,
motorkářů a pouličních gangů byla mládež
spojována s kriminalitou, násilím a delikven-
cí. V jiných případech byli mladí reprezen­
továni jako hraví konzumenti módy, stylu
a řady volnočasových aktivit. Ty zosobňuje
postava milovníka večírků, vyznavače mód­
ních stylů a především konzumního „tee­
nagera“ pozdních 50. let 20. století.
Zatímco většinu populárních diskurzů
o mladých lidech rámoval koncept „tee­
nagera“, kulturální studia se spíš zaobírala
analytickým konceptem subkultury, kde
byly subkultury mládeže zkoumány jako
stylizované formy rezistence proti moci.
Subkultury mládeže se z této perspekti­
vy vyznačují rozvojem specifických stylů,
což je pokládáno za dobytí „vlastního pro­
storu1^ oddělení od rodičovské i třídně
hegemonní kultury. Děje se tak cestou sym­
bolického rozkladu třídních kontradikcí,
s nimiž se mládež setkává.
Dnes se zdá, že stylové linie, oddělující jed­
nu subkulturu mládeže od druhé, se zhrou­
tily. Současnou dobu tak můžeme pokládat
97
KULTURALISMUS

za postsubkulturní fázi, v níž jsou mladí lidé historicky orientovaného kulturního mate­
kreativními brikoléry postmodemí konzum­ rialismu, ktetý se snaží vysledovat rozvíjení
ní společnosti, což zahrnuje sbírání a vybírá­ významu v průběhu času a zkoumá kultu­
ní aspektů různých stylů a jejich spojování ru v kontextu jejích materiálních podmínek
v procesu míšení a porovnávání. Soudobé produkce a recepce. Williamsovo pojetí nad­
komunikační technologie vytvořily komo­ to zjevně straní výzkumu třídního základu
dity, významy a označení kultury mládeže, kultury, snaží se nechat promlouvat podří­
které překračují hranice ras nebo národních zené a podporuje zkoumání hry třídní moci
států, takže se objevuje globální rap, glo­ v rámci kultury. Tato forma „levicového
bální rave a globální salsa. Nabízí se tedy kulturalismu“ se ve svém přístupu soustře­
otázka, zda dnes existuje globální kultu­ dila na národ a projevovala jen malý zájem
ra mládeže. Pokud ano, musíme hovořit o globalizující povahu současné kultury či
o kulturách mládeže založených na „rodin­ postavení rasy v rámci národních kultur.
né podobnosti“, nikoli o homogenizované ODKAZY etnografie, kultura, kulturní
kultuře. Kultury mládeže totiž nejsou čisté, materialismus, Strukturalismus, zkušenost
pravé a vázané na místo. Jsou to spíše syn­
kretické a hybridizované produkty interakcí Kulturální studia
v prostoru. Oblast kulturálních studií může být chápá­
ODKAZY běžná kultura, brikoláž, na jako interdisciplinární nebo postdiscipli-
homologie, konzumace, kulturní kapitál, nární pole zkoumání, které studuje tvorbu
rezistence, styl, subkultura a vštěpování kultury nebo významových
map. „Kulturální studia“ nicméně nemají re­
Kulturalismus ferent, na který bychom mohli ukázat; jsou
Jedná se o termín, který byl zpětně zformu­ spíš vytvářena jazykovou hrou kulturálních
lován během vývoje kulturálních studií jako studií. Kulturální studia lze proto chápat
protiklad ke strukturalismu a za hranicemi jako jazykovou hru rozehranou kolem teo­
tohoto sporu má jen omezenou platnost. retických pojmů vyvinutých a užívaných lid­
Moment, kdy se kulturalismus v průběhu mi, kteří své činnosti říkají kulturální studia.
6o. let objevil - aby byl později postaven Jedná se o pojmy, které byly rozvíjeny v ge­
proti strukturalismu 70. let - reprezentu­ ograficky různě situovaných střediscích kul­
jí v mytologii kulturálních studií postavy turálních studií a které formují jejich tradici
Richarda Hoggarta, Raymonda Williamse v podobě, jež se objevila po založení Cen­
a Edwarda Thompsona. Teoreticky je kul­ tra pro současná kulturální studia a posléze
turalismus spojován s přijetím širší antropo­ rozšířila po celém světě od 60. let dále.
logické definice kultury jako každodenně Kulturální studia mohou být také vnímána
prožívaného procesu, ktetý není omezen na jako diskurzivní formace; tedy jako soubor
„vysokou kulturu“. Kulturalismus tedy zdů­ myšlenek, obrazů a praktik, které umožňují
razňuje „obyčejnost“ kultury a aktivní a tvo­ hovořit o určitých tématech, sociálních akti­
řivou schopnost lidí vytvářet sdílené prakti­ vitách či institucionálních lokalitách, s čímž
ky nesoucí význam. Metodologicky kultura­ také souvisejí určité formy jednání. Kultu­
lismus upřednostňoval empirický výzkum rální studia jsou tedy utvářena regulova­
a etnografii zejména se zaměřením na žitou ným způsobem rozpravy o objektech (jež
zkušenost s cílem zkoumat způsob, jakým kulturální studia nasvěcují) a jsou spojena
lidští jedinci vytvářejí kulturní významy. s klíčovými koncepty, představami a zájmy,
V rukou Williamse je kulturalismus formou k nimž patří artikulace, kultura, diskurz,

98
 KULTURNÍ IMPERIALISMUS

ideologie, identita, populární kultura, moc, vat určité hodnoty, přesvědčení, schopnosti
reprezentace a text. Tvorba tohoto slovní­ a životní rutiny. Kulturální studia také usi­
ku je samozřejmě součástí procesu, jímž se lují o rozvíjení způsobů myšlení o kultuře
kulturální studia sama o sobě utvářejí. a moci, které mohou aktéři použít ve snaze
Vymezení hranic kulturálních studií jako o změnu.
koherentní a jednotné disciplíny s jasně da­ ODKAZY kultura, kulturalismus, kulturní
nými podstatnými tématy, koncepty a me­ politika, marxismus, moc,
todami, které je odlišují od jiných oborů, poststrukturalismus, Strukturalismus
zůstává problematické. Kulturální studia
jsou a vždy byla multi- nebo postdisciplinár- Kulturní imperialismus
ním polem výzkumu, které zamlžuje hranice Kulturní imperialismus se vztahuje k nadvlá­
mezi sebou a ostatními „subjekty“. Kulturál­ dě jedné kultury nad druhou a je obvykle
ní studia si rovněž půjčila některé důležité pokládán za soubor procesů zahrnujících
koncepty z teoretických oblastí, jako jsou převahu jednoho národa a/nebo globální
například marxismus, Strukturalismus, post- dominanci konzumního kapitalismu. Tento
strukturalismus a psychoanalýza. názor zdůrazňuje ztrátu kulturní autonomie
Dnes se značná část kulturálních studií sou­ ve prospěch „dominujícího“národa a světo­
střeďuje na otázku, jak je svět sociálně kon­ vého nárůstu kulturní homogenity a „stej­
struován, a zvláště na témata „diference“ nosti“. Za hlavní faktory kulturní synchro­
a identity. Hlavní proud kulturálních studií nizace jsou běžně pokládány nadnárodní
tak lze chápat jako výzkum kultury tvořené korporace, zejména americké. Kulturní im­
významy a reprezentacemi generovanými perialismus ve formě nadvlády je proto chá­
v procesu praktik označování a kontextů pán jako výsledek souboru ekonomických
jejich vzniku se zvláštním zájmem o vztahy a kulturních procesů vnitřně obsažených
moci a politické důsledky, které jsou v těch­ v reprodukci globálního kapitalismu.
to kulturních praktikách zabudovány. Herbert Schiller, jeden z hlavních zastán­
Ačkoli mohou být kulturální studia chápána ců teze kulturního imperialismu od konce
tak trochu jako „intelektuální straka“, nelze 60. let 20. století, tvrdí, že korporace řízené
nad nimi jen tak mávnout rukou. Nejde Spojenými státy americkými dominují glo­
o fyziku, sociologii ani lingvistiku, i když bálnímu komunikačnímu průmyslu. Pouka­
se s těmito tematickými oblastmi prolína­ zuje na propletenou síť, která spojuje americ­
jí. Podle Halla se kulturální studia liší od kou televizi, armádní subdodavatele a ame­
jiných tematických oblastí zejména propo­ rickou vládu. Podle Schillera masová média
jením s oblastmi moci a politiky a zvláště odpovídají světu kapitalistického systému
potřebou sociální a kulturní změny. Z toho­ tím, že mu na obecné úrovni i na úrovni kon­
to pohledu jsou kulturální studia základem krétních nadnárodních korporací poskytují
teorie vytvářené mysliteli, kteří nahlížejí na ideologickou podporu. Z tohoto hlediska
tvorbu teoretického vědění jako na poli­ jsou tedy chápána jako prostředky firem­
tickou činnost. Bennett takto pojímá kul­ ního marketingu, které současně vytvářejí
turální studia jako interdisciplinární pole, obecný „ideologický efekt“, posilující napo­
v němž mohou být selektivně použity různé jení periferií na americký kapitalismus.
přístupy jiných oborů ke studiu vztahů kul­ Za současných podmínek čelí teze kulturní­
tury a moci. V tomto případě se kulturální ho imperialismu třem zásadním výhradám.
studia zabývají praktikami, institucemi a sy­ Zaprvé již neplatí, pokud kdy platilo, že
stémy klasifikací, jež lidem umožňují získá­ globální proudy kulturního diskurzu fun-

99
KULTURNÍ KAPITÁL

gují na principu jednosměrného provozu. Kulturní kapitál

Zadruhé, převažující tok kulturního diskur- Koncept spojovaný s Pierrem Bourdieu, pro
zu, pohybující se od Západu k Východu něhož kulturní kapitál funguje v rámci směn­
a od Severu k Jihu, nutně neznamená for­ ného systému jako sociální vztah, který za­
mu nadvlády. Zatřetí, vzhledem k tomu, hrnuje nashromážděné kulturní vědění po­
že síly fragmentarizace a hybridity jsou stej­ skytující moc a status. Například vzdělání
ně silné, není jasné, zda současné období a/nebo schopnost znalecky hovořit o vysoké
globalizace představuje jednoduchý proces kultuře je formou kulturního kapitálu tra­
homogenizace. dičně spjatou se středními třídami. Kulturní
Je takřka jisté, že první vlny ekonomické, kapitál se liší od ekonomického kapitálu (bo­
vojenské a kulturní globalizace byly součás­ hatství) a sociálního kapitálu (lidé, které zná­
tí dynamického rozšíření původně západní me). Rozdíly vkulturnímvkusuztohoto hle­
kapitalistické modernity. Rané fáze globali­ diska plynou spíš z rozdělení moci než z uni­
zace zahrnovaly západní průzkum nezápad- verzálních estetických měřítek nebo indivi­
ní „jinakosti“, přičemž se koloniální kon­ duální volby. Rozlišení vkusu se tak nikdy
trola projevovala jako vojenská nadvláda, netýká jen rozdílů mezi sobě rovnými, ale
kulturní převaha a počínající ekonomická zasahuje do oblasti moci a autentičnosti.
závislost. Třebaže se světové ekonomiky Thornton aplikovala koncepty kulturního
pojí do jednoho světového ekonomického kapitálu a distinkce v rámci analýzy Sub­
řádu, v němž rozvojové národy zaujímají kultur mládeže a tanečních kultur konce
podřízené místo, není jasné, zda to nutně 8o. a zvláště počátku 90. let. Tvrdí, že klu­
musí vést ke kulturní homogenizaci. bové kultury jsou kultury vkusu a vyznačují
Hodnoty a významy vázané na místo sice se mnoha požadavky na vnitřní opravdovost
zůstávají důležité, ale jsme čím dál více za­ a odlišnost. Patří k nim nároky na autentič­
pojeni do sítí, které zdaleka přesahují naše nost, které stojí proti přetvářce; na to být
konkrétní fyzické prostory. Ještě nejsme sou­ „trendy“, a ne „střední proud“, patřit k „un­
částí světového státu nebo jednotné světové dergroundu“, a ne k „médiím“. Distinkce
kultury, ale můžeme identifikovat globální taneční kultury v tomto smyslu připomí­
kulturní procesy, kulturní integraci a dez­ nají formy „subkulturního kapitálu“, jako
integraci, které nezávisejí na vztazích mezi jsou oblečení, nahrávky, účesy, taneční styly
státy. Řád, stabilitu a systematičnost nahra­ a znalosti, které mládeži potvrzuje jistý sta­
zují metafory nejistoty, chaosu a nahodilosti. tus a moc. Subkultumí kapitál zahrnuje roz­
Globalizaci a globální kulturní toky nelze díly mezi „my“ (alternativní, cool, nezávislí,
chápat jako uspořádané sady lineárních de­ autentičtí, menšina) a „oni“ (hlavní proud,
terminací; lépe jim porozumíme, budeme-li strozí, komerční, falešní, většina). Patří sem
se na ně dívat jako na vzájemně se překrýva­ ■také rozdíly v rámci klubové kultury: znalost
jící, naddeterminované, složité a chaotické čerstvě vydaných nahrávek a nejnovějších
situace. Mnozí autoři kulturálních studií do­ tanečních stylů, nošení nejmódnějšího ob­
konce vnímají oddělující se kulturní proudy, lečení, party s nejlepšími dýdžeji a návštěvy
jimiž se globalizace vyznačuje, spíš z hledis­ těch správných klubů. Současná klubová
ka vzniku kulturní hybridity, nikoli jako kultura se pohybuje a proměňuje tak rychle,
homogenizaci a kulturní imperialismus. že se udržování subkulturního kapitálu stalo
ODKAZY globalizace, hybridita, ideologie, vysoce odborným úkolem.
kapitalismus, modernita, postkoloniální ODKAZY autenticita, habitus, konzumace,
teorie kultura mládeže, moc, postmodernismus

100
 KULTURNÍ OBVOD

Kulturní materialismus mu v rámci kulturálních studií v průběhu

Koncept kulturního materialismu se vztahu­ 70. let, který kladl důraz na neredukovatelný
je k představě, že významy a reprezentace, charakter kulturního fenoménu jako soubo­
které označujeme „kultura“, jsou vytváře­ ru zvláštních praktik s vlastním vnitřním
ny prostřednictvím materiálního procesu uspořádáním a strukturací.
za určitých fyzických a sociálních okolností. Analýza ekonomických determinant může
Kulturní materialismus se tedy zabývá zkou­ být pro chápání kultury nezbytná, ale sa­
máním toho, jak a proč jsou významy ve­ ma o sobě nestačí a stačit nemůže. Kultu­
psány do konkrétní fáze výroby. Jinými slo­ ra nicméně zůstává výsledkem řady mate­
vy, kulturní materialismus studuje praktiky riálních aktivit zasazených do materiálních
označování z hlediska prostředků a podmí­ okolností. Potřebujeme tedy multidimen-
nek jejich konstruování. Podle spíš úzkého zionální přístup k chápání kultury, který
a tradičního vymezení se kulturní materia­ by obsáhl mnoho hledisek a zohledňoval
lismus soustředí na vztahy mezi kulturními vztahy mezi ekonomickými, politickými,
praktikami a politickou ekonomií. Williams sociálními a kulturními rozměry, aniž by
však chápe kulturní materialismus jako sou­ sociální fenomén na kterýkoli z nich redu­
hrnnou analýzu všech forem označování koval. Metafora „kulturního obvodu“ proto
v rámci aktuálních prostředků a podmínek zahrnuje artikulaci fází výroby a spotřeby.
jejich produkce. Kulturní význam je podle tohoto modelu vy­
Debata o roli kultuiy v rámci sociálních tvářen a zakotven na každé úrovni obvodu -
formací a jejím vztahu k jiným oblastem, produkce, reprezentace, identity, spotřeby
zejména ekonomii a politice, má kořeny a regulace - a je artikulován, neboli propo­
v marxistickém odkazu kulturálních studií. jen, s následující fází, aniž by však předem
Marxismus či historický materialismus je fi­ rozhodoval o tom, jaké významy budou na
lozofickou koncepcí, jež se snaží vztáhnout další úrovni dešifrovány či vytvořeny.
produkci a reprodukci kultury k organiza­ ODKAZY artikulace, kulturní obvod,
ci materiálních podmínek života. Kultura marxismus, redukcionismus,
je z tohoto pohledu hmotná síla svázaná Strukturalismus, základna a nadstavba
se sociálně organizovanou produkcí mate­
riálních podmínek existence a vztahuje se Kulturní obvod
k formám přijatým sociální existencí za ur­ Myšlenka „kulturního obvodu“ vzešla z de­
čitých historicky vymezených podmínek. bat o kulturním materialismu a konkrétně
Materiální „základna“ v tomto směru utváří o vztahu mezi ekonomií a kulturou. Meta­
parametty kulturní „nadstavby“, myšlenek, fora kulturního obvodu představuje pokus
politiky, umění atd. Takto vyjádřený vztah posunout se od determinismu a redukcionis­
mezi ekonomickou základnou a kulturní mu, které jsou součástí marxistického mo­
nadstavbou je spíš mechanický a ekonomic­ delu „základny a nadstavby“, ale zachovat
ky deterministický. přitom vysvětlující spojení mezi materiální
Vliv mechanistického a redukcionistického a kulturní produkcí a spotřebou. Model vze­
modelu v kulturálních studiích slábne. Od šel z popisu sociálních útvarů (navrženého
60. let zahrnuje příběh kulturálních studií strukturalistickým marxismem v 70. letech)
posun do ekonomického redukcionismu jako něčeho, co je tvořeno vzájemně pro­
směrem k analýze autonomní logiky jazyka, pojenými, či artikulovanými, komplexními
kultury, reprezentace a spotřeby. V tomto strukturami a pravidelnostmi. Důraz je kla­
pohybu se částečně odráží vliv strukturalis- den na neredukovatelný charakter kultur-

101
KULTURNÍ POLITIKA

nich praktik, které jsou zároveň s ostatními například prostřednictvím designu nebo
praktikami ve vztahu vzájemného vymezo­ marketingu.
vání se. Metafora kulturního obvodu má výhodu
Metafora kulturního obvodu, která se ve v tom, že umožňuje analyzovat zvláštnosti
své zárodečné podobě objevila na začátku každé fáze a zároveň se zabývá jejich vzá­
80. let a do stadia zralosti byla dále rozvíjena jemným vztahem. Tento model je pružnější,
v 90. letech, sladuje základní myšlenku ar­ užitečnější a propracovanější než hrubý mo­
tikulace různých úrovní činnosti s otázkami del základny a nadstavby. Nesmíme však
ekonomie a kultury. Kulturní význam je z to­ zapomenout na to, že „úrovně“ nebo „fáze“
hoto pohledu vytvářen a zakotven na každé jsou pouze heuristickým nástrojem a nikoli
úrovni obvodu „produkce-reprezentace- uspořádanými aspekty jinak nedělitelného
identita-konzumace-regulace“, takže tvor­ „celého způsobu života“.
ba významu je v každé fázi obvodu ar­ ODKAZY kulturní politika, liberalismus,
tikulována (propojena) s následující fází, národní stát, politika identity, veřejná sféra
aniž by však předem rozhodovala o tom,
jaké významy budou na další úrovni de­ Kulturní politika
šifrovány či vytvořeny. Kultura je tedy au­ Kulturní politika se týká moci pojmenovat -
tonomní, ale na základě artikulace vytváří a tak legitimovat - objekty a události včetně
s ostatními praktikami jeden celek. Cílem commonsensového i „oficiálního“ výkla­
je zachytit, jak se fáze produkce v jednot­ du sociálního a kulturního světa. Podle
livých případech sama vepisuje do repre­ jednoho z ústředních tvrzení kulturálních
zentace, aniž bychom se domnívali, že to studií je kultura oblastí, kde spolu významy
můžeme zjistit „přečtením“ z ekonomic­ a verze světa soutěží o převahu. Zejména
kých vztahů. Model se také zabývá tím, jak význam a pravda se ustavují v rámci mo­
je kultura jako reprezentace zahrnuta ve for­ cenských vzorců a vedou se o ně spory.
mách a způsobech uspořádání produkce. Kulturní politika tak může být chápána
To znamená, že potřebujeme pochopit způ­ z hlediska schopnosti reprezentovat svět
soby „ekonomického“ utváření kulturního a vytvářet konkrétní přiléhavé popisy. So­
fenoménu. ciální změnu z tohoto pohledu umožňuje
Zboží lze tedy analyzovat z hlediska význa­ nové promýšlení a redefinování sociálního
mů, které jsou v něm obsaženy v situaci ná­ řádu a budoucích možností.
vrhů a tvorby a následně pozměněny vlivem Všechny formy kulturní reprezentace jsou
nových významů, když se zboží dostane do bytostně „politické“, jelikož jsou svázány
prostoru reprezentace v reklamě. Významy s mocí, která existenci některých typů vědě­
produkované prostřednictvím reprezenta­ ní a identit umožňuje, zatímco jiné odmítá.
ce jsou zase spojeny s identitami uživatelů, Popsat například ženy jako plnohodnotné
které pomáhají vytvářet. Významy z fází pro­ lidské jedince a občanky s rovnými sociál­
dukce a reprezentace potom mohou nebo ními právy a povinnostmi je něco úplně
nemusí být přijaty na úrovni konzumace, jiného, než se na ně dívat jako na podřadné
kde vznikají opět nové významy. Významy domácí pracovnice s těly určenými k uspo­
vzniklé na úrovni produkce se tak na úrov­ kojení muže. Použijeme-li k popisu ženy
ni konzumace dále zpracovávají. Významy jazyk občanství, vznikne reprezentace zcela
při konzumaci však nejsou významy z fáze odlišná od běžného vědění a oficiální ideo­
produkce determinovány. To spíš reprezen­ logie, v níž jsou představovány jako děvky,
tace a konzumace utváří úroveň produkce coury a služky. Jazyk občanství uznává mís­

102

to žen v obchodu a politice, zatímco jazyk
sexuálního a domácího otroctví toto místo
popírá, snaží se ženy připoutat k tradičním
sférám domova a omezeně je definovat jako
objekty mužského voyerismu. Kulturální
studia se jako forma kulturní politiky snaži­
la hrát dekonstruující a demystifikující roli
a poukazovat na uměle vytvořenou povahu
kulturních textů. Snažila se objasňovat mý­
ty a „ideologie“ vtělené do textů a doufala,
že tak napomohou utvářet pozice subjektů
a subjekty schopné postavit se subordinaci.
Dekonstrukce textů nám pomáhá pochopit,
jak texty pracují, a uvědomit si jejich skryté
politické předpoklady. Jsme tak schopni za­
chytit kulturně vytvářenou podstatu popisů,
které řídí naše chápání světa, a jejich možné
důsledky z hlediska politiky, hodnot a cílů.
Rozvoj kritických postojů a nová teorie smě­
řují k propojení s komunitami, skupinami,
organizacemi a sítěmi lidí, kteří se aktivně
podílejí na sociální a kulturní změně. Kultu­
rální studia jakožto politická teorie skutečně
usilovala o spojení různorodých opozičních
skupin do politicko-kulturní aliance. Vzhle­
dem k tomu, že ustavení kulturálních studií
jako institucionálně zakotveného oboru ne­
bylo doprovázeno vzestupem třídního boje,
pozornost autorů kulturálních studií začala
přitahovat spíš „nová“ sociální a politická
hnutí z oblasti politiky identity. Z tohoto
pohledu byla kulturní politika chápána jako
řada projevů kolektivního sociálního zápasu
o pojmy, jako jsou gender, rasa, sexualita,
věk atd., tedy o pojmy, které se snaží posky­
tovat nové popisy sociálna z hlediska kon­
krétních hodnot a žádoucích důsledků.
ODKAZY dekonstrukce, dialogičnost,
hegemonie, ideologie, kulturní politika
(její rámec), politika, politika identity,
polysémie
Kulturní politika, její rámec
Kulturní politika (ve smyslu policy) se zabý­
vá regulací a řízením kultury, a to zejména
KULTURNÍ POLITIKA, JEJÍ RÁMEC
institucí, které vytvářejí a ovládají formu
a obsah kulturních produktů. Patří sem or­
ganizace, jako jsou Arts Council ve Velké
Británii; Federal Communications Commis­
sion v USA; muzea; vládní odbory vzdělání,
umění, kultury, médií, sportu atd.; školy;
instituce vyššího vzdělávání; řízení divadel;
televizní organizace; nahrávací společnosti
a reklamní agentury. V kontextu kulturál­
ních studií jsou ovšem otázky formování
a ustavení rámce politiky spojeny s širšími
problémy kulturní politiky. Rámec kulturní
politiky tedy není pouze technickým pro­
blémem administrace, ale také problémem
kulturních hodnot a sociální moci zasaze­
ným do celkového kontextu výroby a oběhu
symbolických významů.
Ačkoli se kulturální studia intenzivně za­
bývala kritickým myšlením a kulturní po­
litikou, donedávna bralo rámec kulturní
politiky nebo možnost působení na stát či
komerční organizace vážně jen nemnoho
jejich představitelů. Mnoho teoretiků kultu­
rálních studí totiž touto představou opovr­
hovalo, jelikož pokládali politické angažmá
za poněkud nečisté a korumpující. V průbě­
hu 90. let byla ovšem mimo jiné zásluhou
Tonyho Bennetta rozpoutána důležitá dis­
kuse o rámci kulturní politiky.
Bennett tvrdil, že textuální politika, o níž
se kulturální studia tradičně zajímala, pře­
hlížela institucionální rozměr kulturní moci.
Kritizoval kulturální studia zejména za to,
že přesunula svou politiku na úroveň signifi-
kace a textu, a to na úkor materiální politiky
spojené s institucemi a organizacemi, které
kulturní texty produkují a distribuují. Podle
Bennetta se kulturální studia příliš soustře­
dila na vědomí a ideologický boj a nedo­
statečně si všímala materiálních technologií
moci a rámce kulturní politiky.
Kultura z tohoto pohledu funguje jako sou­
část kulturních technologií, které organizu­
jí a tvarují sociální život a lidské jednání;
kulturních technologií, která jsou prvkem
103
KULTURNÍ POPULISMUS

„soukolí“ institucionálních a organizačních listického chápání kultury a z toho plynoucí

struktur produkujících specifické uspořá­ neschopnost zachytit materiální okolnosti
dání power/knowledge. Kultura v tomto a mocenské vztahy současného světa.
případě není pouze otázkou reprezentací Tvrdilo se, že kulturální studia správně ne­
a vědomí, ale problémem institucionálních souhlasila s představami „masové kultury“,
praktik, administrativních rutin a prostoro­ podle nichž není populární kultura hodna
vých uspořádání. Procesy sociální regulace studia ani konzumace. Vzrůstající „postmo-
tedy samy ustavují sebereflektující jednání, dernizace“ kultury byla ovšem pokládána
etické pravomoci a sociální hnutí. Kultura za proces, ktetý sám způsobil zánik rozdílu
by měla být v tomto směru chápána z hledis­ mezi vysokým a nízkým. Oslava produk­
ka „governmentality“, která podle Bennet- tivních a rezistentních sil publika teoretiky
ta představuje vztah kultury a moci, který kulturálních studií zašla prý tak daleko, že
je nejtypičtější charakteristikou moderních se tento obor stal spoluviníkem ideologie
společností. konzumní suverenity. Podle McGuigana
Debata o rámci kulturní politiky, kterou nebyla kulturální studia schopna kritizovat
Bennett a další rozpoutali, často působi­ produkty konzumní kultury, jelikož ztratila
la jako protiváha rozvíjení rámce kulturní kontrolu nad jakoukoli důkladnou koncep­
politiky do dlouhodobějšího projektu tvor­ cí kulturní hodnoty, na jejímž základě by
by a propracovávání kulturního kriticismu mohla kritizovat texty. Dále pak kulturální
v rámci kulturálních studií. Kulturální studia studia přisoudila publiku přehnané kulturní
se ovšem nemusí nutně vzdát role kritické schopnosti dekonstruovat ideologii.
kulturní teorie, aby se mohla věnovat důle­ ODKAZY běžná kultura, konzumace,
žitým pragmatickým výzvám rámce politiky. kulturní materialismus
Je však třeba zvažovat a prodiskutovávat
hodnoty, jimiž by se proces formování a vý­ Kulturní průmysl
konu rámce politiky měl řídit, a dané hod­ Pojem „kulturní průmysl“ je spojen s prací
noty je třeba chápat jako integrální součást kvazimarxistické frankfurtské školy a jejich
procesu samého. verzí kritické teorie. Adorno a Horkheimer
ODKAZY governmentalita, kultura, napsali slavný esej The Cultural Industry -
kulturní politika, moc, power/knowledge, Enlightenment as Mass Deception, jehož
pragmatismus název shrnuje jejich způsob uvažování o té­
to tematice. Esej vydaný v roce 1946 zastává
Kulturní Populismus názor, že kultura je opanována komoditami
Kulturní Populismus je v jistém smyslu z produkce kulturního průmyslu, které sice
ústřední myšlenkou kulturálních studií, a to budí zdání demokratičnosti, individualismu
představou, že populární kultura je hodnot­ á diverzity, ale ve skutečnosti jsou autoritář­
ná a zaslouží si seriózní výzkum. Tento kon­ ské, konformní a vysoce standardizované.
cept byl ovšem na začátku 90. let pozměněn Kulturní průmysl tak používá stejnou nálep­
McGuiganem a ve své době se stal ústředním ku na všechno a zdánlivou diverzitu pro­
bodem kritiky tehdejší orientace kulturál­ duktů vyrábí jen proto, aby „nikdo nemohl
ních studií. Kulturální studia byla kritizová­ uniknout“.
na zejména za to, že jejich úcta k populární Například populární hudba 40. let 20. sto­
kultuře přerostla v nekritické zhodnocová­ letí byla podle Adorna stylizovaná, nepů­
ní konzumace spotřební kultury. Dále jim vodní a kladla na publikum velmi nízké
byl vyčítán nedostatek přiměřeně materia­ nároky. Podle Adorna jsou cílem standar­

104
 KULTURNÍ PRŮMYSL

dizované hudby standardizované reakce, s otázkami po tom, kdo vlastní a kontroluje

které potvrzují život takový, jaký je, což ekonomické, společenské a kulturní institu­
zahrnuje i strukturování lidské psychiky do ce a jak korporátní vlastnictví a řízení kul­
konformní podoby. Tvrdil, že kulturní prů­ turního průmyslu formuje dnešní kulturu.
mysl společně s rodinou vytvářejí „slabost V tomto smyslu představuje studium odvět­
ega“ a „autoritářskou osobnost“. Kritické ví kulturního průmyslu nezbytnou součást
umění naopak chápal jako formu vyjádření, kulturálních studií. Mnozí teoretici kultu­
která není orientována na trh a zpochybňu­ rálních studií nicméně tvrdili, že význam
je měřítka srozumitelnosti reifikované spo­ kultury nemůže být omezen pouze na zá­
lečnosti. Adorno tedy klade do kontrastu jem o politickou ekonomii, ale musí se také
Schönbergovu hudbu, kterou pokládá za zaměřit na oblast spotřeby, v níž konzu­
kritickou, a údajný konformismus jazzu. menti vytvářejí své vlastní významy. Pojetí
Současnější užití termínu „kulturní průmysl“ kultury jakožto průmyslu tak přináší řadu
nemusí nutně odkazovat k práci frankfurt­ otázek týkajících se kulturního materialismu
ské školy, ale prostě k produkci populární a komodifikace kultury, ale také kreativní
hudby, filmu, televize a módy nadnárodní­ spotřeby a rizik redukcionismu.
mi kapitalistickými korporacemi. Tato apli­ ODKAZY kulturní obvod, komodifikace,
kace pojmu spadá do oblasti politické eko­ kulturní materialismus, politická ekonomie,
nomie kultury. Jinak řečeno, koresponduje redukcionismus

105
Lacan, Jacques (1901-1981) Essex, kde také pracoval jako profesor po­
Lacan byl francouzský psychoanalytik, je­ litické filozofie. Jeho antifundamentalistic-
hož práce ovlivnila zvláště feminismus a řa­ ká filozofie radikální nahodilosti směřuje
du dalších teorií zabývajících se subjektivi­ k rozrušení konceptů a oslabení projektu
tou a identitou. Vzhledem k tomu se Laca- modernity. Zvláště zdůrazňuje, že vazby
novo dílo stalo nejvlivnější formou psycho­ mezi diskurzivními koncepty v sobě ne­
analýzy na poli kulturálních studií. Lacanův obsahují žádnou nutnost a že navázaná
přínos kulturální teorii můžeme spatřovat spojení jsou dočasné artikulace ustavené
zejména v tom, že revidoval Freudovy prin­ pod vlivem hegemonních praktik. Společ­
cipy z pozic strukturalismu a poststruktu- ně se Chantal Mouffeovou rozvíjel formu
ralismu. Soustředil při tom pozornost na postmarxismu, která byla v rámci kulturál­
roli jazyka ve strukturování nevědomí a sub­ ních studií velmi vlivná, zejména prostřed­
jektivity. Základní podmínkou existence nictvím práce Stuarta Halla. Podle Laclaua
subjektivity je pro Lacana vstup do pozice a Mouffeové nelze radikální politiku sta­
subjektu v rámci řádu symbolů. Nevědomí vět na žádném konkrétním politickém pro­
je podle něj strukturované „jako jazyky“, jektu (jakým je například marxistický pro-
a je tak dějištěm signifikace a vzniku výz­ letariát), ale měla by vznikat na základě
namů. rozpoznání diference, identifikace a vývo­
SOUVISEJÍCÍ POJMY nevědomí, Oidipův je témat společného zájmu. Jejich základ­
komplex, pozice subjektu, subjektivita, ním cílem je prosazování radikální demo­
symbolický řád, zrcadlová fáze kracie.
VÝCHODISKA poststrukturalismus, SOUVISEJÍCÍ POJMY antiesencialismus,
psychoanalýza, Strukturalismus artikulace, différence, fundamentalismus,
LITERATURA Lacan, J. (1977). Écrits: hegemonie
A Selection. London: Tavistock. VÝCHODISKA marxismus, postmarxismus,
poststrukturalismus
literatura Laclau, E. a Mouffe, C.
Laclau, Ernesto (1935) (1985). Hegemony and Socialist Strategy:
Laclau se narodil v Argentině, vystudoval Toward a Radical Democratic Politics.
univerzitu v Buenos Aires a University of London: Verso.

106

Liberalismus
Klasická liberální filozofie je založena na
práci Johna Locka a J. S. Milla a zahrnuje
úvahu o principech individuální svobody
jednání a rovnosti práv. Úkolem vlády je
z hlediska tohoto přístupu chránit indivi­
duální svobodu, aniž by sama o sobě tuto
svobodu překračovala. Liberalismus se tedy
soustředí na to, co pokládá za základní na­
pětí mezi sférami svobody a autority, mezi
individuální svobodou myšlení a kolektiv­
ním názorem. Liberalismus je tak politickou
a kulturní filozofií, která se zabývá zajišťová­
ním rovnováhy mezi individuální svobodou
a omezením utrpení prostřednictvím komu­
nitního jednání.
„Lepší“ kultura je podle liberálů ta, která
podporuje individualitu a individuální svo­
bodu, aniž by ovšem docházelo k narušení
svobody a práv ostatních. V současnějším
pojetí Rawlse a Rortyho je liberalismus spo­
jován také s tématy kulturního pluralismu,
různorodosti a spravedlnosti. Liberalismus
v tomto směru doufá, že je možné nalézt
modus vivendi, v němž budou lidé svobod­
nější, méně nelítostní, uvolněnější a bohatší
v oblasti majetku i zkušeností, a budou zá­
roveň podporovat možnost, aby si každý
žil po svém. Jde tedy o to, aby lidé mohli
sledovat svůj soukromý projekt, aniž by tím
způsobovali utrpení jiných.
V rámci kulturálních studií se autoři po­
stavili k liberalismu různě. Marxismus je
obecně proti politickým náhledům libera­
lismu, protože důraz na individualitu je
podle něj ideologickým zastíráním kolektiv­
ních základů nerovnosti a nespravedlnosti.
Vzhledem k povaze nerovností vytvářených
strukturami kapitalistické společnosti zkrát­
ka převážná většina jednotlivců nemůže být
svobodná. Sociální nerovnost z tohoto hle­
diska porušuje rovný občanský princip, tak­
že kapitalismus a základní zájem liberalismu
jednat se všemi lidmi jako se svobodnými
a sobě rovnými stojí proti sobě. Na druhou
LIBERALISMUS
stranu liberálové kritizovali marxismus za
jeho tendenci k epistemologickému autori-
tářství a politickému totalitarismu.
Kritici ovlivnění poststrukturalismem kri­
tizovali humanismus, který je podle nich
v liberálním důrazu na individualitu inhe­
rentně obsažen. V případě Lockea a Mília
je tato interpretace zcela přijatelná, neplatí
ale již ve vztahu k Rortymu, který otevře­
ně přijímá myšlenku fragmentarizovaného
„já“. Podle Rortyho nemůžeme mít identitu;
spíšjsme spletencem přesvědčení, postojů
a identifikací, který nemá žádný střed. To,
že někdo pro účely analýzy popíše subjek­
ty jako fragmentarizované a enkulturované,
však nepopírá existenci jednání nebo kul­
turně připsané individuality, s nimiž libe­
ralismus pracuje, ani jeho užitečnost coby
politické a kulturní filozofie. Rorty tvrdí,
že liberalismus se nedívá na svět univerzál­
ně a zohledňuje kulturní zvláštnosti, a to
je v současnosti ta nejlepší z dostupných
možností. Jinak řečeno, oddanost liberální
demokracii nemá žádné univerzální zákla­
dy ukotvené ve filozofické úvaze o lidské
přirozenosti atd. - a ani je nepotřebuje.
Liberalismus je v souladu s postmoderním
důrazem na diverzitu a diferenci. Postmo-
derní koncepce veřejné sféry - vzhledem
k tomu, že zahrnuje různorodost i důraz na
mnohost „publik“ a současně usiluje o sníže­
ní sociální nerovnosti - zcela koresponduje
s liberalismem. Také postmarxistický pro­
jekt „radikální demokracie“ se ztotožňuje
s klíčovými principy liberálně demokratické­
ho politického zřízení a rozšiřuje je. Ladau-
ova a Mouffeové vize zdůrazňující rovnost,
odstranění diskriminace a odpovědnost za
sebe sama je vedena právě hodnotami spra­
vedlnosti, tolerance, solidarity a odlišnosti,
které se vytvořily na historicky podmíně­
ných základech západních demokratických
politických tradic.
Sepětí s liberalismem nevylučuje reformu
konkrétních institucí liberální demokracie
107
LOCOCENTRISMUS

nebo vylepšení určitého kulturního a poli­ zum nezprostředkovaný signifikací. Jinými

tického směru. Kritika těch aspektů našich slovy, upřednostňování řeči jakožto formy
společností, které omezují svobody a způso­ nezprostředkovaného významu představuje
bují strádání, je pro liberály zcela přijatelná. hledání univerzální transcendentní pravdy,
Kulturální studia mohou být z tohoto po­ která se dokazuje sama sebou. Představa
hledu chápána jako kritické křídlo liberál­ o existenci přímého přístupu k pravdě a stá­
ních společností, které poukazuje na trvající lému významu je neudržitelná, neboť v rám­
formy strádání, ale neodmítá základní živo­ ci reprezentace pravdy, která se „nachází“
taschopnost liberální demokracie. Ti, kteří mimo reprezentaci, je nutné ji re-prezento-
byli „odkojeni“ marxismem a do jisté míry vat. To znamená, že pravda nebo význam
i poststrukturalismem nebo mají předsta­ mimo reprezentaci neexistují. Existují jen
vu radikálnějšího svržení institucí a metod znaky a psaní je potom trvalou stopou, která
liberálních společností, by však nesouhlasi­ existuje vždyjiž předtím, než vnímání začne
li. Interpretovali by kulturální studia jako být vědomé sebe sama. Derrida tedy dekon-
radikálnější a značně nedoceněný projekt struuje představu, že řeč je zárukou shody
s dalekosáhlejšími revolučními dopady. mezi znaky a významem.
ODKAZY humanismus, marxismus, Tento názor je součástí širšího antireprezen-
občanství, postmarxismus, tacionalistického východiska, podle něhož
poststrukturalismus, pragmatismus znaky nemají zřejmé a pevně dané význa­
my.Ve své polemice o protikladu mezi příro­
Logocentrismus dou a kulturou Derrida například zdůrazňu­
Koncept logocentrismu se dostal do slovní­ je, že příroda není čistým stavem bytí mimo
ku kulturálních studií díky Derridovi, kte­ znaky, ale vždy již konceptem v jazyce (to
rý kritizoval jeho převahu v rámci západní jest kultuře). Podobně lze říci, že ačkoli křes­
filozofie. Logocentrismem Derrida chápe ťanství tvrdí, že vychází z transcendentní
spoléhání se na ustálené a předem dané pravdy Božího slova, i toto slovo je dostup­
transcendentní významy, tedy na univer­ né pouze prostřednictvím nestálých znaků
zální významy, koncepty a logické formy, psaní, tedy prostřednictvím Bible. Derrida
přítomné v oblasti lidského rozumu ještě uzavírá svá tvrzení tím, že doslovný význam
před tím, než dojde na jakékoli jiné druhy je vždy již podepřený metaforou - svým
myšlení. Takové pojetí předpokládá univer­ zřejmým protikladem.
zální pojetí rozumu nebo krásy. Koncept ODKAZY dekonstrukce,
logocentrismu úzce souvisí s pojmem fono- poststrukturalismus, pravda, psaní,
centrismu, jímž má Derrida na mysli stav, reprezentace, význam
kdy jsou při vysvětlování vzniku významu
preferovány zvuky a řeč před psaním. Po­ Lyotard, Jean-François (1924-1998)
dle Derridy je tomu tak proto, že západní Francouzský myslitel Jean-François Lyotard
filozofie hledá transcendentní význam spíš působil jako profesor filozofie na univerzi­
v přímočarosti hovoru než v metaforické tě Paris VII a v kalifornském Irvine. Jeho
podstatě psaní. rané práce byly svázány s marxismem, ale
Řeč podle Derridovy interpretace Sokrata později se od nich odpoutal a získal meziná­
pochází přímo ze srdce pravdy a „já“, zatím­ rodní věhlas díky svým teoretickým úvahám
co psaní bylo pokládáno za formu sofistiky o postmoderní situaci. Postmodemí situa­
a rétoriky. Derrida v tom spatřuje Sokratovu ce nepředstavuje pro Lyotarda historickou
snahu nalézt moudrost a pravdu skrze ro­ epochu nebo sadu institucionálních parame-

108
 LYOTARD, JEAN-FRANÇOIS

trû, ale spíše stav vědění postindustriálních SOUVISEJÍCÍ POJMY epistemologie,

společností. Zatímco moderní vědění se od­ fundamentalismus, ironie, jazyková hra,
volává na velké příběhy, postmoderní situa­ metanarace, postindustriální společnost
ce obsahuje „nedůvěru vůči metanaracím“, VÝCHODISKA marxismus,
a naopak vítá lokální, plurální a heterogenní postmodernismus
vědění, které je vlastní jazykovým hrám. Lyo­ LITERATURA Lyotard, J. F. (1984). The
tard tyto důsledky uplatňuje také na pojem Postmodern Condition. Minneapolis, MN:
spravedlnosti, který vykládá prostřednic­ University of Minnesota Press.
tvím konceptu „různice“, tedy sporu, jenž
se nedá vyřešit na společném základě.

109
Marx, Karl (1818-1883)
Karl Marx byl německý filozof, ekonom
a revolucionář židovského původu, z jehož
práce vyrostl myšlenkový proud marxismu.
Zásadně ho ovlivnila německá filozofie, ze­
jména Hegelovo dílo, a anglická politická
ekonomie včetně spisů Adama Smithe. Marx
je těsně spojen s analýzou kapitalismu ja­
ko třídního systému vykořisťování s důra­
zem na nutnost nahradit jej rovnostářskou
socialistickou/komunistickou společností.
Marx obhajoval filozofii historického mate­
rialismu, která dovolovala uchopit historic­
kou specifičnost lidských záležitostí v kon­
textu materiálních podmínek bytí. Lidské
vědomí a kultura měly být vysvětleny v kon­
textu základního vlivu ekonomických a tříd­
ních struktur.
související pojmy alienace, ideologie,
kapitalismus, komodifikace, kulturní
materialismus, politická ekonomie,
základna a nadstavba
VÝCHODISKA marxismus
LITERATURA Marx, K. (1954). Capital,
Vols 1-3. London: London and Wishart.
Marxismus
Marxismus si může nárokovat pozici nejdů­
ležitějšího teoretického paradigmatu kultu-
rálních studií v době jejich institucionálního
110
založení, ačkoli byl z tohoto postavení prav­
děpodobně vytlačen poststrukturalismem.
Teoretici kulturálních studií mají k marxis­
mu dlouhodobý, dvojznačný, ale produk­
tivní vztah, a přestože kulturální studia ja­
ko taková nejsou sférou marxismu, čerpala
z něj oporu, i když ho také kritizovala. Mno­
zí vedoucí představitelé raných kulturálních
studií - Williams, Thompson, Hall - se zabý­
vali marxismem jako ekonomickou, sociál­
ní, kulturní a politickou teorií nesmírného
významu. Stuart Hall, zřejmě nejdůležitěj-
ší postava současných kulturálních studií,
stále tvrdí, že je „marxista“, i když by v je­
ho případě bylo asi příhodnější označení
postmarxista.
Jak název napovídá, marxismus je ideové tě­
leso, které se vyvinulo z práce Karla Marxe,
pochází z poloviny 19. století a zdůrazňuje
determinující roli materiálních podmínek
existence, rozvoj a dynamiku kapitalismu
a historickou podmíněnost lidských záleži­
tostí. Marxismus přisuzoval ústřední posta­
vení tématu třídního konfliktu a nástupu
beztřídní společnosti, což byl pro něj dů­
vod pokládat se za emancipující filozofii
sociální rovnosti. Marxismus je však pře­
devším formou historického materialismu,
který zdůrazňuje proměnlivý charakter so­
ciálních formací, jejichž podstatné znaky

jsou obsaženy v materiálních podmínkách
existence.
Marx tvrdil, že základní prioritou lidských
jedinců je výroba prostředků obživy pro­
střednictvím pracovní síly a užití nástrojů.
Výrobní prostředky (nástroje) a výrobní
vztahy ustavené sociální organizací práce
formují výrobní způsob, který je ústřed­
ní kategorií marxismu. Organizace výroby
tedy není jednoduše jen věcí uspořádání
předmětů; je spojena spíše se vztahy mezi
lidmi, které coby sociální a tedy i kooperativ­
ní a koordinovaný fenomén vždy souvisejí
s mocí a konfliktem. Marxisté chápou sociál­
ní antagonismy, které jsou neoddělitelnou
součástí výrobního způsobu, jako motor
sociální změny. Jiné aspekty lidských vzta­
hů, například vědomí, kultura a politika,
jsou pak vzhledem k prominentní roli vý­
roby pokládány za oblast strukturovanou
ekonomickými vztahy.
Dějiny nejsou podle marxismu hladkým
evolučním procesem, ale vyznačují se vý­
znamnými zlomy a nespojitostmi. Marx pro­
to rozebral proměny od starověkého k feu­
dálnímu až ke kapitalistickému výrobnímu
způsobu. Určitý výrobní způsob charakteri­
zují různé formy materiálního uspořádání
a sociální vztahy. Ten je vytlačen jiným vý­
robním způsobem, když vnitřní rozpory,
plynoucí zejména z třídního konfliktu, ve­
dou k jeho transformaci a nahrazení.
Ústředním bodem Marxovy práce byla ana­
lýza dynamiky kapitalismu, výrobního způ­
sobu založeného na soukromém vlastnictví
výrobních prostředků. Základní třídní roz­
dělení kapitalismu probíhá mezi vlastníky
výrobních prostředků (buržoazií) a nemajet­
ným proletariátem, který je nucen kvůli pře­
žití prodávat svou práci. Ústřední hnací silou
kapitalismu je nekonečné hledání zisku, kte­
rého se dosahuje přivlastňováním nadhod­
noty pracovní síly. Realizace nadhodnoty
v peněžní formě je docíleno prodejem zbo­
ží ve formě komodit. Zbožním fetišismem
MARXISMUS
Marx myslí proces, skrze nějž vnější vzhled
zboží na trhu maskuje fakt, že zboží pochází
z vykořistbvatelského vztahu. Situace, kdy
se pracující setkávají s výsledky vlastní práce,
které jsou od nich nyní odděleny, znamená,
že jsou odcizeni práci jako základní lidské
činnosti, a tak vlastně i sami sobě.
Kapitalismus je dynamický systém, jehož na
zisk orientované mechanismy vedou k neu­
stálému zdokonalování výrobních prostřed­
ků a vytváření nových trhů. V tom, ve srov­
nání s feudalismem, podle Marxe spočívala
jeho hodnota. Zdůrazňuje ovšem také, že
mechanismy kapitalismu vedou k trvalé krizi
a nakonec - jak se Marx alespoň domníval -
k nástupu socialismu. Marx doufal zejmé­
na v to, že se kapitalismus roztříští v tříd­
ním konfliktu s proletářskými organizacemi,
odborovými svazy a politickými stranami,
které jej svrhnou a nahradí výrobním způ­
sobem založeným na společném vlastnictví,
rovnocenné distribuci a nakonec na odstra­
nění třídního rozdělení.
Kultura je z marxistického hlediska hmot­
ná síla svázaná se sociálně organizovanou
produkcí materiálních podmínek existence
a vztahuje se k formám přijatým sociální
existencí za určitých historicky vymezených
podmínek. Tuto představu vyjadřuje me­
tafora základny a nadstavby, podle níž je
kulturní nadstavba utvářena či determino­
vána organizací ekonomického výrobního
způsobu. Jedná se o formu kulturního mate­
rialismu. Mezi kritizovaná témata marxismu
patří:
- Zjevná vlastní teleologie, tedy stanove­
ní nevyhnutelného bodu, k němuž dějiny
spějí (zánik kapitalismu a příchod beztřídní
společnosti).
- Determinismus a redukcionismus vlastní
některým marxistickým dílům, podle nichž
má být kultura vysvětlována z hlediska fun­
gování ekonomie.
- Zjevný úspěch kapitalismu, a to nikoli
pouhé přežití, ale transformace a expanze.
111
MASKULINITA

- Selhání proletářských revolucí, které měly ré životní fázi setká s problémem deprese,
proběhnout v širokém rozsahu a tam, kde se sebevraždy, alkoholismu, konzumace drog,
odehrály, vytvořit beztřídní společnosti. násilí a zločinu. Některé z nich lze chápat
ODKAZY ideologie, kapitalismus, kulturní jako výsledek neslučitelnosti převládajících
materialismus, postmarxismus, představ o maskulinitě a tím, co člověk žádá
redukcionismus, třída, základna od spokojeného života v současném sociál­
a nadstavba ním světě. Tvrdí se, že základní problémy
života mužů vyvěrají z nutně neúspěšných
Maskulinita pokusů dostát nerealistickým zobrazením
Kategorie identity, která odkazuje ke kultur­ maskulinity.
ním charakteristikám spojeným s mužskou ODKAZY femininita, gender, identita,
existencí. Jedná se o diskurzivně performa- mužské hnutí, reprezentace, sex,
tivní konstrukci, která popisuje a kontroluje subjektivita
kulturní významy mužství. Maskulinita tedy
není esenciální vlastností tělesných subjek­ Masová kultura
tů, ale věcí reprezentace a ustavuje se pro­ Masová kultura je pejorativní výraz rozpra­
střednictvím toho, jak se o ní mluví a jak je covávaný od 30. let 20. století konzervativ­
usměrňována tělesnost. Maskulinitaje proto ními literárními kritiky a marxistickými teo­
stálým kolbištěm politických zápasů o vý­ retiky, kteří jím poukazují na podřadnost
znamy v kontextu mnoha různých způsobů kapitalistické kultury založené na zbožním
prožívání mužství. principu a na její neautentickou, manipula-
Současná epocha je pravděpodobně prvním tivní a neuspokojivou povahu. Tato neauten-
obdobím v dějinách západní kultury, kdy tická masová kultura je stavěna do kontrastu
někteří muži chápou svou maskulinitu jako k předpokládané autenticitě vysoké kultury
„problém“. Představa, že maskulinita není (a také k představě o lidové kultuře). Z toho­
stálou přírodní daností, zažehla rostoucí vý­ to pohledu je vysoká kultura chápána jako
zkumný zájem o muže a maskulinitu. Tyto vrchol civilizace a záležitost vzdělané men­
práce se zaměřily na kulturní reprezentaci šiny. Autentická lidová kultura a menšinová
muže a maskulinity, povahu života mužů kultura vzdělané elity jsou rovněž pokládá­
v jejich vlastní zkušenosti a problémy, s ni­ ny za „oběti“ procesu standardizace v rámci
miž se muži potýkají v soudobé kultuře. industrializované „masové kultury“.
Tradiční maskulinita zahrnovala mimo jiné Romantická představa „uměleckého před­
hodnoty síly, moci, stoicismu, akce, kontro­ mětu“ vytvořeného „uměleckou duší“ je
ly, nezávislosti, soběstačnosti, kamarádství pro tradiční kulturní a literární kritiku spoje­
a práce. Vztahy, schopnost projevu, domácí na s pocitem komplexnosti a opravdovosti
život, něha, komunikace, ženy a děti patřily umělecké práce. Kvalitní dílo se z tohoto
k hodnotám podhodnoceným. Dokladem hlediska vyznačuje smyslem pro detail, ce­
širších diskurzů o maskulinitě, které kolova­ listvostí a přiměřeností formálního vyjádře­
ly v kontextu modernity, je současný zájem ní obsahu. I čtenář - má-li si získat přístup
mužů o metafory rozumu, ovládání a vzdá­ k opravdovému estetickému zážitku - po­
lenosti. tom musí mít nezbytné dovednosti a vyna­
Tyto tradiční hodnoty maskulinity už nadále kládat úsilí. Masová kulturaje naopak chápá­
nedovedou mužům správně sloužit a četné na jako povrchní a neuspokojivý důsledek
kritiky dnes hovoří o „krizi maskulinity“. Na nepřiměřenosti formy a toho, že je vyráběna
Západě se značné množství mužů v někte­ kapitalistickými společnostmi, které se snaží

112
 MASOVÁ MÉDIA

maximalizovat zisky na principu nejnižšího však vede k dilematu. Na jednu stranu je tu

společného jmenovatele. „Masová kultura“ přání bránit plnohodnotnost populární a ne-
je tedy považována za neautentickou, pro­ západní kultury před estetickým pohrdáním
tože není vyráběna „lidmi“, manipulativní, tradiční západní vysoké kultury. Na druhou
protože jejím hlavním účelem je tvorba zis­ stranu je patrná snaha zabránit tomu, aby
ku, a neuspokojivou, protože na konzumen­ kritika výrobky kulturního průmyslu vůbec
ta neklade skoro žádné nároky a nijak ho neposuzovala. Kulturální studia samozřej­
neobohacuje. mě kulturní výrobky posuzují, jejich závěry
Jedná se o pohledy konzervativních kritiků, jsou ovšem založeny spíš na politických než
jako byl například F. R. Leavis, ty však ne­ estetických kritériích.
jsou nepodobné přístupu marxisticky inspi­ Kritici masové kultury mají tendenci příliš
rované frankfurtské školy. Adorno a Hork­ zdůrazňovat estetiku a vnitřní stavbu kultur­
heimer tak zavedli pojem „kulturní průmy­ ních produktů, přičemž na reakce publika
sl“, čímž chtěli upozornit, že kultura je opa­ usuzují z analýzy textu. Výzkum kulturál­
nována komoditami z produkce kulturního ních studií tento pohled na kulturní spo­
průmyslu, které sice budí zdání demokra­ třebu odmítá a tvrdí, že významy vytvářejí,
tičnosti, individualismu a diverzity, ale ve upravují a řídí uživatelé, kteří jsou aktivními
skutečnosti jsou autoritářské, konformní producenty významu. Význam a hodnota te­
a vysoce standardizované. Masová kultura dy není vnitřní vlastností zboží a vzniká spíš
je tedy masovým podvodem. K němu nepat­ prostřednictvím konkrétního užití. Obecně
ří jen „významy“, ale i strukturování lidské můžeme rozlišit kritiky, kteří zdůrazňují vý­
psychiky do konformní podoby „autoritář­ robní aspekt kultury, takže používají termín
ské osobnosti“. „masová kultura“, a ty, kteří kladou důraz na
Kulturální studia obecně vystupovala proti proces spotřeby, takže upřednostňují výraz
pojetí kultury jako „masové kultury“ a při­ „populární kultura“.
jala tolerantnější koncept „populární kultu­ ODKAZY běžná kultura, komodifikace,
ry“. Částečným důvodem tohoto postoje je konzumace, kulturní průmysl, populární
skutečnost, že myšlenka masové kultury se kultura
zakládá na kvalitativních soudech, jež vychá­
zejí z institucionalizované a třídně založené Masová média
hierarchie kulturního vkusu. Soudy o es­ Masová média jsou komunikační instituce,
tetické kvalitě se ale dají vždy zpochybnit, které velkokapacitně vyrábějí a distribuují
takže univerzální hodnocení nejsou udr­ texty v prostředí kapitalistické modernity;
žitelná. Koncepty krásy, harmonie, formy patří k nim například noviny, časopisy, te­
a kvality lze aplikovat na stroj stejně jako levize a film. Za funkce masových médií
na román či malbu a jsou kulturně relativní. můžeme pokládat poskytování informací,
Elitní kulturní kritici se projevům populární zábavy a vzdělávání. Obecně lze masová
kultury obvykle vyhýbali, a to ze sociálních média chápat z hlediska tvorby textů (na­
i „tvůrčích“ důvodů. příklad pořadů), vztahů mezi texty a pub­
Kulturální studia se tolik nepohybovala v ob­ likem (výzkum publika), politické ekono­
lasti estetických soudů a rozpracovala pole­ mie (organizace/průmysl) a širších vzorců
miku, která se týkala spíše sociálních a po­ kulturního významu, na jejichž tvorbě se
litických důsledků tvorby a šíření specific­ podílejí ajimiž jsou utvářeny.
kých diskurzivních konstrukcí světa. Relati­ Masová média jsou centrem veřejného živo­
vita „hodnoty“ v rámci kulturálních studií ta a kultury dnešních západních společností.

113
MCROBBIE, ANGELA
Pravděpodobně došlo k mediálnímu nasy­
cení veřejné sféry, vizuální prvek v ní do­
minuje nad verbálním a mediované vztahy
převažují nad setkáními tváří v tvář. V tak­
to mediované sféře vstupuje „veřejné“ te­
levizní cestou do domácí sféry a hranice
mezi veřejným a soukromým začínají splý­
vat. Masová média mají podíl na selektivní
nabídce sociálního vědění a obrazů, jejich
prostřednictvím chápeme svět svůj i svět
těch druhých, takže jsou důležitým globál­
ním zdrojem při tvorbě identity.
Kulturální studia věnují zvláštní pozornost
„ideologiím“ konstruovaným a šířeným ma­
sovými médii a jejich roli v utváření kulturní
hegemonie. V rámci kulturálních studií byla
také zdůrazňována polysémie textů maso­
vých médií, tedy názor, že obsahují mnoho
významů, které může publikum jako aktivní
tvůrce významu prozkoumávat. Identifika­
ce ideologie v textu tak nezaručuje, že ji
čtenáři přijmou. Důležitost masových mé­
dií se rovněž neomezuje jen na významy
textů, protože jsou umístěna v rámci akti­
vit každodenního života, takže přispívají
k udržování našich kulturních vzorců času,
prostoru a zvyklostí.
První sociologické výzkumy masových mé­
dií probíhaly v kontextu „teorie masové
společnosti“ od 30. do 50. let a přisuzovaly
médiím vysoký stupeň patologické moci.
V tomto případě je označení „masová“ pejo­
rativním výrazem nesoucím negativní cha­
rakteristiky spojované s představou „masové
kultury“. Masová média byla nařčena z pěs­
tování nejnižšího společného jmenovatele
měřítek náročnosti v honbě za maximalizací
zisku a publikum bylo zároveň vnímáno
jako masa pasivních recipientů mediálních
sdělení. Tento pohled se nicméně v průbě­
hu let postupně proměňoval, nejdříve pod
vlivem přístupu „užití a gratifikace“, který
zkoumal rozličné způsoby užití médií pu­
blikem, a dále pak v kontextu kulturálních
studií během 80. let díky paradigmatu ak­
114
tivního publika. V obou případech je méně
zdůrazňována moc médií ovlivňovat pub­
likum a více pozornosti je věnováno tomu,
jak se média stávají pro publikum zdrojem
v oblasti tvorby významů.
ODKAZY aktivní publikum, ideologie,
kulturní obvod, masová kultura, polysémie,
televize, text
McRobbie, Angela CT95 0
Angela McRobbie, bývalá postgraduální stu­
dentka birminghamského Centra pro sou­
časná kulturální studia (CCCS), v současné
době působí jako profesorka komunikace na
Goldsmith’s College na University of Lon­
don. Její rané výzkumy vztahu -náctiletých
dívek k časopisům ze 70. let využívaly tex-
tuální analýzu a obsahovaly poměrně jasný
model toho, jak čtenáři přijímají ideologii.
Později vydala složitější a propracovanější
studie časopisů pro ženy a dívky, v nichž
kladla velký důraz na aktivní vytváření vý­
znamu a spotřební praktiky. Její dílo v tomto
smyslu symbolizuje obecnější cestu kulturál­
ních studií od ústředního zájmu o ideologii
v rámci Gramsciho tradice k zapojení téma­
tu spotřebních praktik a postmodernismu.
V poslední době se McRobbie zabývala dal­
šími oblastmi současné kultury včetně módy,
moderního umění a populární hudby.
související pojmy brikoláž, gender,
hegemonie, ideologie, konzumace, kultura
mládeže
VÝCHODISKA feminismus, kulturální
studia, postfeminismus, postmarxismus,
postmodernismus
literatura McRobbie, A. (1991)
Feminism and Youth Culture. London:
Macmillan.
Mem
Koncept mému byl původně zaveden Ri­
chardem Dawkinsem v 70. letech 20. století
jako myšlenkový most mezi teorií genetiky
a kulturálními studii. Následně začal být ter-
 MĚSTO

min používán dalšími teoretiky a v současné vysvětluje, proč některé myšlenky, praktiky
době tak můžeme zcela adekvátně hovo­ a emocionální stavy přecházejí z generace na
řit o „teorii memů“. Mem je chápán jako generaci či ze souseda na souseda, a jiné ne.
nejmenší kulturní prvek, který je replikován Čím více a rychleji se šíří memy, tím méně je
prostředky lidské schopnosti napodobovat. omezují geny. Rozvoj masové komunikace
Memy jsou kulturní návody na realizaci cho­ v globálním měřítku od tiskařského lisu přes
vání, které sídlí v mozku a prostřednictvím televizi k internetu představuje v současnos­
kopírování se předává dál. Každý z nás může ti hlavní mechanismus tohoto procesu.
být popsán jako ohromný memplex (sku­ ODKAZY determinismus, diskurz, evoluční
pina memů), fungující na základě fyzické­ psychologie, jazyk, kultura
ho ústrojí lidského mozku, jelikož lidské
vědomí samo o sobě představuje produkt Město
memů.V širších souvislostech teorie memů Rozmach moderního města je aspektem
se kulturní změna odehrává jako důsledek urbanizačních procesů období modernity
aktivity memů, které fungují nezávisle na a s nimi související kultuiy modemismu. Kul­
lidské „vůli“. turální studia se zabývala zvláště a) vnitřním
Mezi příklady memů by patřilo kolo, abece­ městem, b) postmodemím městem a c) lo-
da, specifické nápěvy nebo hudební motivy, bálním městem.
móda, knihy a myšlenky jako „Bůh je mr­ Vnitřní město „Moderní“ angloamerické
tev“. Reprodukce určitého mému nemusí město je běžně chápáno v pojmech zón, kte­
člověku nutně prospívat a memy se replikují ré se šíří paprsčitě od centra a jsou obývány
spíš proto, že je to možné. To znamená, že určitými typy nebo třídami obyvatel. Růz­
úspěšným memem je ten, který je neustále né sociální a třídní skupiny lidí jsou tedy
kopírován. Tato reprodukce je výhodnější rozděleny do rezidenčních čtvrtí na základě
pro memy než pro lidské bytosti perse. Me­ výběru vymezeného příjmem. V posledních
my se replikují nezávisle na genech, takže letech se běžně hovoří o „vnitřním městě“
teorii memů bychom neměli chápat jako jako chudé, ne-bílé zóně úpadku a zároveň
formu genetického redukcionismu. Všeo­ o rozmachu okrajových částí města obydle­
becný rozvoj jazyka a naše schopnost neko­ ných převážně střední třídou.
nečného hovoru je možná spíš výsledkem Utváření vnitřního města se vyznačovalo jis­
exploze memů než biologické výhody. Ten­ tou mírou „bílého úprku“ směřujícího z měs­
to přístup naznačuje, že masivní expanze ta na předměstí. Nejostřejším příkladem je
lidského mozku byla důsledkem replika­ americký Detroit, který má černou vnitřní
ce memů a je příkladem společné evoluce zónu s celými čtvrtěmi bez základních slu­
memů a genů. žeb, jako jsou dodávka elektřiny či vody.
Množství memů přesahuje zpracovatelský V rozšířených představách tyto zóny figuru­
výkon a retenční schopnosti hostitelského jí jako nebezpečná místa válek mezi gangy,
mozku, a mezi memy proto musí probí­ drogové závislosti a kriminality, které se
hat selekce. Některé memy jsou úspěšné objevily jako znak sílící sociální polarizace,
a jiné selhávají, což je důsledek vlastností na­ v jejímž rámci byla „podtřída“ ponechána
šeho senzorického systému a mechanismů na pospas masové nezaměstnanosti, obcho­
pozornosti. Jinými slovy, nejdůležitějším zá­ du s drogami, chudobě a bezdomovectví.
kladním prvkem, který rozhoduje o úspěš­ To jsou podmínky pro výtržnosti, k nimž
nosti a šíření memů, jsou parametry našich došlo v 80. a 90. letech 20. století v britských
psychologických mechanismů. Toto tvrzení a amerických městech.

115
MĚSTO
Některé části vnitřního města, zejména ob­
lasti vyznačující se odchodem průmyslu, by­
ly ovšem osídleny skupinami střední třídy,
které těžily z regenerace bývalých průmys­
lových zón a oblastí doků v procesu gentri-
fikace. To s sebou přineslo nárůst cen domů
a vznik kulturních aktivit založených na ži­
votních stylech středoškolsky vzdělaných
skupin. Současně však městskou krajinu čím
dál více prostupuje takzvaná chudoba „vnitř­
ního města“.
Postmoderní město Podle některých auto­
rů, zejména Edwarda Sojy, se největší změny
ve městech odehrály v poslední - postmo-
demí - čtvrtině 20. století. Jako archetypální
případ se běžně uvádí Los Angeles. Odchod
původního a zakládání nového průmyslu
v kontextu globální ekonomie proměnily
ekonomickou základnu města v kombinaci
průmyslu špičkových technologií a průmys­
lu, který nevyžaduje rozsáhlé dovednosti,
ale vysokou intenzitu práce a citlivost pro
design. Postmoderní město se také vyzna­
čuje restrukturací a redistribuer' zaměstnání,
dostupným bydlením, dopravními systémy
a hranicemi rasového či etnického rozdělení.
Atributy původně oddělených městských
zón se tak rozšířily po celém městě, takže na­
příklad chudá zóna „vnitřního města“ nemu­
sí být nutně umístěna ve fyzickém vnitřním
městě a rezidenční okrajové čtvrti jsou čím
dál víc místem nových forem průmyslového
rozvoje.
Restrukturace městské ekonomie souvisí
s novými typy sociální fragmentarizace, se­
gregace a polarizace, které se vyznačují ná­
růstem manažerské technokracie, smršťující
se střední třídou a rozšiřujícím se počtem
bezdomovců, levné pracovní síly a lidí závis­
lých na státní podpoře. Páteří levné a víken­
dové pracovní síly je narůstající podíl mi-
grantû. V tomto kontextu vedlo vnímání ros­
toucí kriminality, násilí a etnické odlišnosti
ve městě k nárůstu potřeb bezpečnosti, což
se projevuje pozemky obehnanými zdmi,
116
ozbrojenými hlídači, hlídanými nákupními
centiy, průmyslovými kamerami a drátěným
oplocením. Na úrovni kulturní reprezenta­
ce je například Los Angeles poznamenáno
rostoucí mírou hyperreality a kulturou simu-
lakrů, kterou nepředstavuje pouze Holly­
wood či Disneyland, ale také spin doktoři,
virtuální realita, kyberprostor, krátké útrž­
kovité zvuky a populární kultura.
Globální město Koncept globálního města
se opírá o představu, že městská světová eko­
nomie je tvořena převážně malým počtem
center, která fungují jako velitelské a kon­
trolní body pro čím dál rozptýlenější soubor
ekonomických aktivit. Idea globálního měs­
ta je tak příkladem strukturování a restruktu-
rování prostoru coby prostředí vytvořeného
rozvojem průmyslového kapitalismu. Kapi­
talistické korporace jsou zvláště citlivé na
otázky své „adresy“ a jejích relativních vý­
hod. Firmy tedy pro své továrny, trhy a další
expanzi upřednostňují některé lokality kvůli
nižší ceně pracovní síly, slabším odborovým
svazům a daňovým úlevám. Podobně jsou
některé ekonomické sektory (a tak i některá
místa) preferovány před jinými vzhledem
k potřebě nalézt alternativní formy inves­
tic a specifické podmínky trhů a státních
zásahů.
Klíčová globální města současnosti - Lon­
dýn, New York, Tokio, Soul, Los Angeles,
Frankfurt, Paříž, Singapur - nejsou důle­
žitá díky velikosti populace nebo objemu
obchodu, ale protože se zde nacházejí klíčo­
ví pracovníci a činnosti. Jinými slovy, jsou
to oblasti akumulace, distribuce a cirkula­
ce kapitálu, kde informace a rozhodovací
funkce sehrávají důležitější roli než velikost.
V deseti městech jsou umístěny centrály
téměř poloviny z pěti set světově největších
nadnárodních výrobních korporací a z to­
ho ve čtyřech nejvýše postavených městech
(Londýn, New York, Tokio, Soul) jich je
156. Jedná se o důsledek nárůstu množství
a typů institucí globálního kapitálu, geo­
 METANARACE

grafické koncentrace kapitálu a rozšíření taforické. Z tohoto pohledu je pravda dočas­

globálního dosahu prostřednictvím teleko­ ným sociálně-konvenčním ustálením meta­
munikací a dopravy. Zvláště přítomnost for v rámci jazykové hry do „konečného slov­
finančního a bankovního sektoru se stala níku“ (Rortyho pojem), jehož metaforická
zásadním aspektem, pokud má mít město povaha je pro nás v běžném každodenním
globální význam. životě neviditelná. Moc a hodnota metafory
ODKAZY globalizace, kapitalismus, naopak leží v její neobvyklosti a schopnosti
postindustriální společnost, ukázat nám svět novými způsoby. Konečně,
postmodernismus, urbanizace Derrida tvrdí, že idea doslovného význa­
mu se zakládá na představě „dopisu“, tedy
Metafora psaní, a doslovný význam se vlastně opírá
Koncept metafory vychází z řeckého slo­ o svůj pravý opak - o metaforu.
va metaphora, což znamená „přemístění“ ODKAZY jazyk, poststrukturalismus,
či „přenos“. V obecné rovině tak metafora pragmatismus, pravda, psaní, význam
představuje použití určitého označujícího
k odkazování na referent, k němuž se do­ Metanarace
slovně nebo běžně nevztahuje. Metafora Tento termín je užíván v souvislosti s pře-
tak s sebou nese i možnost nahrazení jed­ klenujícími příběhy či velkými vyprávěními,
noho označujícího jiným. Foucaultova idea která si nárokují univerzální platnost a po­
panoptika například funguje jako metafo­ vahu základního schématu, které legitimi-
ra soustavné, anonymní a všeprostupující zuje a vysvětluje všechny stránky lidského
moci a dohledu na všech úrovních sociální projektu. Metanarace jsou tedy totalizující
organizace. Za příklady použití metafory schémata, která usilují o osvětlení každé­
můžeme také pokládat chápání „kultury“ ho aspektu života. Jako příklady lze uvést
„jako jazyka“, „konverzace“ nebo „předsta- marxismus, křesťanství a vědu.
/«
veni . Moc moderních metanarací byla předmě­
Takovéto použití konceptu metafory samo­ tem kritiky poststrukturalistických a post-
zřejmě předpokládá platné rozlišení me­ modemích teoretiků, zejména Lyotarda. Za­
zi metaforickým a doslovným významem. tímco moderní vědění se odvolává na velké
Mnozí vlivní filozofové jazyka, kteří inspi­ příběhy, postmoderní situace naopak vítá
rovali kulturální studia, to však popírali, na­ lokální, plurální a heterogenní vědění, které
příklad Nietzsche, Foucault, Wittgenstein, je vlastní jazykovým hrám. K postmoder­
Derrida a Rorty. Nietzsche tak známým způ­ ní situaci tak patří ztráta důvěry v základní
sobem popsal pravdu jako „pohyblivé voj­ schémata, jež ospravedlňovala racionální,
sko metafor a metonymií“, čímž zavrhl před­ vědecké, technologické a politické projekty
stavu objektivního a univerzálního vědění. moderního světa.
Myšlenka „doslovné pravdy“ je z tohoto po­ Dnes bychom měli například vědu chápat
hledu nahrazena názorem, podle nějž rozdíl ve smyslu utváření oborově specifických
mezi metaforickým a doslovným významem pravd, které mají jistou použitelnost ve vzta­
závisí na místě a užití, takže doslovné význa- hu k určitým účelům, zatímco kdysi se na
myjsou zkrátka jen naturalizované metafory ni spoléhalo jako na tvůrkyni univerzálních
(jsou tak běžné, že nevnímáme jejich meta­ a jistých pravd. Věda kromě medicíny, stou­
forický původ). pající produkce potravin a globální komu­
Jazyk je tedy metaforický „od hlavy až k pa­ nikace přinesla zároveň znečištění prostředí
tě“, což znamená, že všechnyjazykyjsou me­ a dokonalé zbraně masového ničení. Zpo-

117
METODOLOGIE

chybňování jistot moderní vědy patří k to­ výzkumných metod vede mezi kvantitativ­
mu, co Lyotard nazývá „nedůvěra vůči me- ním a kvalitativním přístupem. Dělicí čára
tanaracím“. Chce tím říci, že už neexistují tedy probíhá mezi metodami, které se sou­
životaschopné velké příběhy ani nadřazená střeďují na čísla a počítání věcí (například
hlediska, která by dovolovala formulovat statistiky a průzkumy), a těmi, které kladou
univerzální pravdu. Podle Lyotarda bychom důraz na interpretaci významů vytvářených
měli vzdorovat totalizujícímu teroru těchto aktéry a získávaných prostřednictvím zú­
dogmat a dát šanci oslavě diference a po­ častněného pozorování, rozhovorů, focus
rozumění pocházejícímu ze specifických groups a textuální analýzy. Kulturální stu­
režimů vědění. dia se z praktických důvodů příliš nezají­
ODKAZY marxismus, modernita, mala o klasické otázky výzkumných metod,
postmodernismus, poststrukturalismus, ale upřednostňovala kvalitativní metody se
pragmatismus, pravda zaměřením na kulturní význam. Práce kul­
turálních studií se soustředily na tři druhy
Metodologie výzkumných metod:
Koncept metodologie lze uchopit dvěma a) Etnografii, která byla často spojována
způsoby. První a důkladnější cestou je chá­ s kulturalismem a důrazem na zkoumání
pat tento pojem ve smyslu filozofických „žité zkušenosti“.
úvah o technikách zkoumání užívaných v ja­ b) Škálu textuálních přístupů, které vychá­
kémkoli oboru. Z tohoto pohledu před­ zely ze sémiotiky, poststrukturalismu a de-
stavuje metodologie odvětví epistemologie. konstrukcionismu.
Termín metodologie však může také běžně c) Výzkumy recepce publika, které mají
odkazovat ke specifickým technikám užíva­ eklektické kořeny, ale ovlivnila je hermene­
ným určitou disciplínou k získání a uspořá­ utická teorie.
dání dat. V tomto případě je koncept me­ ODKAZY dekonstrukce, epistemologie,
todologie užíván k označení výzkumných etnografie, hermeneutika, pravda, znaky
metod.
Hlavní metodologická/epistemologická de­ Místo
bata se v rámci kulturálních studií odvíjí me­ Kulturální studia od 80. let projevovala
zi reprezentacionalismem (realismus) a an- vzrůstající zájem o otázky prostoru a místa
tireprezentacionalismem (poststrukturalis­ ovlivněné zejména Foucaultem a jeho zkou­
mus, postmodernismus a pragmatismus). máním průniků diskurzu, prostoru a moci.
Realisté tvrdí, že nezávislý objektový svět Z tohoto pohledu je místo chápáno jako pro­
(skutečný svět) je do jisté míty poznatelný, storová lokalita, kterou ustavují a dávají jí
ačkoli se musí neustále dbát na metodolo­ smysl sociální mocenské vztahy moci a jsou
gickou bdělost a reflexivitu. Autoři ovlivně­ s ní spojeny identifikace nebo emocionální
ní poststrukturalismem, postmodernismem zapojení. Místo může být tedy chápáno jako
a pragmatismem se naopak nedomnívají, že ohraničený projev tvorby významu v pro­
je možné získat objektivní a přesný obraz storu.
nezávislého objektového světa. Z tohoto Organizace lidských aktivit a interakcí v rám­
hlediska není vědění otázkou objevování ci prostoru, totiž na určitých v místech, je
objektivní a přesné pravdy, ale otázkou tvor­ základem pro sociální a kulturní život. „Do­
by interpretací světa, které jsou za pravdivé mov“ je například rozdělen do odlišných
„pokládány“. obývaných prostorů - předsíně, kuchyně,
Standardní metodologické linie rozlišení obývacího pokoje, ložnice atd. Ty jsou uží­

118
 MOC

vány různými způsoby a představují řadu pomocí jednání. Odtud název Austinovy
různých aktivit s jinými sociálními významy. knihy z roku 1962Jak udělat něco slovy. Když
Ložnice jsou intimním prostorem, do něhož řekneme „slibuji“, nenabízíme našemu pu­
bychom pozvali někoho cizího jen vzácně; bliku pouze informaci o slibování, ale spíš
naopak předsíň nebo salon jsou vnímány sehráváme či vykonáváme slib. To znamená,
jako prostor, který se k takovému setkání že činíme mluvní akt. Říci v tomtéž smys­
hodí. lu „Pojmenovávám tuto loď“ nebo „Beru
Prostor a místo se někdy odlišují z hlediska si tě za ženu“ je výkonem akcí pojmeno­
absence a prezence. Místo je pak určeno vávání lodi a ženění se. Aby pojmenovali
pro setkání tváří v tvář a prostor pro vzta­ loď nebo vstoupili do svazku manželského,
hy mezi nepřítomnými druhými. Domov je říkají lidé slova, která konstituují akty, jež
tedy místem, kde se s určitou pravidelností pojmenovávají. Tím pádem „performativní“
setkávám s rodinou, a zároveň je výsledkem je takové prohlášení, které realizuje spojení,
fyzické přítomnosti či sociálních rituálů, za­ které pojmenovává, jako „Prohlašuji vás ...“
tímco e-maily nebo dopisy zakládají kontakt při svatebním obřadu. Navíc Austin zavádí
mezi nepřítomnými osobami napříč prosto­ představu podmínek úspěšnosti, podle níž
rem. Místo je potom významným těžištěm mluvní akty musí splnit určité podmínky,
lidské zkušenosti, paměti, přání a identity aby byly úspěšné, tedy aby fungovaly. Aby
(které samy o sobě mohou být chápány ja­ byl příkaz úspěšný, musí ho vydat někdo,
ko diskurzivní konstrukce), jež jsou terčem u nějž se předpokládá, že má tu moc, aby
emocionální identifikace nebo zapojení. to udělal.
Základní rozdíl v sociálně-prostorových čin­ Teorie mluvních aktů patří v kulturálních
nostech ilustrují koncepty „přední“ a „zadní studiích k diskurzivní analýze a také k obec­
linie“ odvozené z práce Ervinga Goffma- ně rozšířenému konceptu performativity,
na. Přední linie je tvořena místy, na nichž tzn. že jde o diskurzivní praktiku, která se­
dochází k veřejným jednáním „na scéně“ hrává nebo produkuje to, co pojmenová­
a stylizovaným, formálním a sociálně při­ vá pomocí citace a opakování. Přestože Aus-
jatelným aktivitám. Zadní linii představují tinův koncept performativity vznikl v sou­
prostory „za scénou“, kde se připravujeme vislosti s teorií mluvních aktů, v rámci kultu­
na veřejná vystoupení nebo odpočíváme rálních studií ho zpopularizovala až Judith
formou méně formálního chování a hovo­ Butlerová v 90. letech svou prací o konstruk­
ru. Sociální rozdělení prostoru do předních ci genderových identit. Butlerová koncipuje
a zadních linií nebo podle přiměřeného uží­ pohlaví a gender na základě citační perfor­
vání kuchyní, ložnic a salonů je samozřejmě mativity a opakovatelné praktiky upevněné
kulturní záležitost. Odlišné kultury navrhu­ opakováním.
jí domovy různým způsobem a vymezují ODKAZY diskurzivní analýza, jazyk,
tak často protichůdné významy nebo formy jazyková hra, konverzace, performativita
přiměřeného chování.
ODKAZY diskurz, emoce, identifikace, Moc
moc, prostor, význam Moc je v rámci kulturálních studií velmi
důležitým konceptem. Zájem o její mecha­
Mluvní akt nismy a následky má skutečně zásadní podíl
Koncepce mluvního aktu je spojena s dílem na podobě, v níž se kulturální studia usta­
Austina, který na základě Wittgensteina roz­ vila. Pro Bennetta jsou tak kulturální studia
vinul filozofii jazyka, která jazyk vysvětluje alespoň částečně definována jako interdis-

119
MOC
ciplinární pole, v jehož rámci lze výběrově
užívat východiska různých oborů ke stu­
diu vztahů kultury a moci. Podobně Hall
zdůrazňuje, že výlučnost práce kulturálních
studií spočívá v jejich snaze o vytvoření vaz­
by mezi otázkami moci a kulturní změny.
Problematika moci a politiky jdou ruku v ru­
ce, vzájemně se přímo vytvářejí a vymezují,
a kulturní politika proto představuje ústřed­
ní bod kulturálních studií.
Základním zájmem kulturálních studií je
kultura složená z významů a reprezentací,
které vznikají prostřednictvím označujících
mechanismů v kontextu lidských činností.
Každá reprezentace zahrnuje výběr a organi­
zaci znaků a významů, takže její konstrukce
je nevyhnutelně záležitostí moci. Popíše-li
například někdo určitou ozbrojenou osobu
jako „teroristu“ nebo „svobodného bojovní­
ka“, vždy se jedná o praktiku kulturní moci.
Význam je dále regulován uspořádáním zna­
ků v souladu s kulturními konvencemi v rám­
ci určitého kontextu. Regulace je, jak nazna­
čuje definice, záležitostí moci, i když zdán­
livá zřejmost významu dosažená procesem
kulturní habituace může mocenské praktiky
zakrývat. Skutečný akt zakrytí a tedy natu-
ralizace významu je však výrazem moci.
Mnoho teoretiků kulturálních studií se za­
bývalo otázkami moci z hlediska konceptu
ideologie - pojmu, jenž odkazuje k uspořá­
dání a legitimizaci představ, které má o sobě
a o světě určitá skupina lidí. V rámci kultu­
rálních studií je pojem ideologie tradičně
užíván k označení představ, které ospravedl­
ňují moc dominujících skupin, i když se dá
aplikovat na legitimizující představy všech
sociálních skupin. Příbuzný pojem hegemo­
nie může být chápán z hlediska strategií,
jimiž jsou ideologie a světonázory mocných
sociálních skupin udržovány. Kultura je pak
chápána jako oblast konfliktu a zápasu o vý­
znamy, takže koncept hegemonie nutně
souvisí s problematikou moci nebo ji v sobě
„obsahuje“.
120
V tomto kontextu je moc pojímána jako síla,
která jedincům či skupinám umožňuje do­
sáhnout jejich cílů či zájmů navzdory a proti
vůli ostatních. Moc (moc nad někým) je
v tomto kontextu limitující na základě mode­
lu tzv. nenulové hry (máš to, nebo to nemáš)
a je uspořádána do binárních mocenských
bloků. Idea hegemonie tak běžně pracuje
s výkonem moci jejích držitelů nad podříze­
nými a poukazuje na nežádoucí „vnucení“
vydávající se za všeobecný souhlas. V přípa­
dech, kdy byla kulturální studia ovlivněna
poststrukturalismem, zdůrazňovala ovšem
v souladu s Foucaultem také produktivní
stránku moci a její schopnost umožňovat
(moc k něčemu); podotýkala, že proudí
na všech úrovních společnosti a v rámci
všech sociálních vztahů. Foucault přirovná­
vá proudění moci v lidské společnosti ke
kapilárnímu systému a tvrdí, že je zásad­
ní pro vznik subjektivity. Podle Foucaulta
je dále veškeré vědění propletené s mocí
ve vzájemně se vytvářejícím vztahu, jímž
je vědění neoddělitelné od režimů moci
a disciplíny.
Dosud byla koncepce moci zkoumána ve
vztahu k otázkám reprezentace. Někteří
kritici nicméně tvrdili, že soustředění na
signifikaci a texty jako zdroj moci přehlí­
ží institucionální aspekty kulturní autority.
Kultura z tohoto pohledu funguje jako sou­
část kulturních technologií, které organizují
a tvarují sociální život a lidské jednání. Kul­
tura v tomto případě není pouze otázkou
reprezentací a vědomí, ale problémem in­
stitucionálních praktik, administrativních
rutin a prostorových uspořádání, které jsou
projevy moci.
Foucault je předním teoretikem „disciplinu­
jícího“ charakteru moderních institucí, prak­
tik a diskurzů, přičemž disciplína či dohled
zahrnují organizaci subjektu v prostoru pro­
střednictvím praktik rozdělování, výchovy
a standardizace. Disciplína vytváří subjekty
tím, že je třídí a pojmenovává v hierarchic­

kém pořadí za použití logiky účinnosti, pro­
duktivity a normalizace. O disciplinujících
technologiích hovoříme v souvislosti s jejich
výskytem na různých místech, včetně škol,
vězení, nemocnic a azylových domů. Disci­
plinující technologie podle Foucaulta vytvá­
řejí to, čemu říkal „poslušná těla“, která se
dají využívat, měnit a zdokonalovat. Meta­
forou disciplinující moci běžně spojovanou
s Foucaultem je panoptikum, návrh vězení
skládající se z nádvoří, které má uprostřed
věž umožňující dohlížet na okolní budovy
a cely. Pozorovatel na věži vězně vidí, sám
je pro ně ale neviditelný. Představa panopti-
ka je metaforou (lze pochybovat, že návrh
byl někdy realizován) soustavné, anonymní
a všeprostupující moci a dohledu na všech
úrovních sociální organizace.
ODKAZY govemmentalita, hegemonie,
ideologie, kulturní politika, politika,
poststrukturalismus, power/knowledge
Modernismus
V rámci kulturálních studií existují tři základ­
ní způsoby použití termínu modernismus:
a) kulturní zkušenost modernity, b) umělec­
ký styl spojený s moderním bytím a c) filozo­
fická pozice potvrzující možnost dosáhnout
univerzálního vědění.
Ústřední kulturní zkušeností modernismu je
zkušenost změny, nejednoznačnosti, pochy­
bování, rizika, nejistoty a fragmentace. Tyto
charakteristiky podporují sociální a kulturní
procesy individualizace, diferenciace, ko­
modifikace, urbanizace, racionalizace a by­
rokratizace. Průmysl, technologie a komu­
nikační systémy vtiskly lidskému světu bez-
deché tempo a zároveň tak odstranily jistoty
tradice, takže - parafrázujeme-li Marxe -
„vše, co je pevné, odvál vítr“. Tyto proměny
v sobě sice skrývají příslib konce materiální­
ho nedostatku, ale přinášejí také nebezpečí
odcizení, nepřátelství a sebedestrukce.
Nejednoznačnost, pochybování, riziko a ne­
ustálá změna, jimiž se vyznačuje modernis-
MODERNISMUS
mus, se projevují také v procesu utváření
„já“. „Tradice“ oceňuje stabilitu a lidé mají
své místo v normativně uspořádaném a ne­
měnném vesmíru, v rámci pevných para­
metrů, kde je vše takové, jaké je, protože
to tak má být. Modernismus naopak připi­
suje vysokou hodnotu změně, plánování
života a reflexivitě. Sebeidentita je v kontex­
tu tradice primárně otázkou sociální pozi­
ce, zatímco pro moderní osobu představu­
je „reflexivní projekt“, v jehož rámci není
identita pevná, ale vytvářená. „Já“ není pro
modernismus záležitostí vnějšího zjevu, ale
otázkou fungování hlubších struktur - pře­
vládají proto metafory hloubky (například
nevědomí).
Jednou z emblematických moderních po­
stav je Faust, protože byl odhodlaný vytvo­
řit sám sebe a svůj svět i za cenu dohody
s ďáblem. Stejně jako byl Faust problema­
tickou, destruktivní a tragickou postavou,
i kulturu moderních lidí poznamenaly chu­
doba a špína průmyslových měst, dvě ni­
čivé světové války, tábory smrti a hrozby
globálního zničení. Jinou klíčovou postavu
modernismu představuje v optimističtějším
pohledu flanér, procházející se v anonym­
ním prostředí moderního města a zažívající
estetické potěšení z obchodů, displejů, ob­
razů a osob.
Koncept modernismu odkazuje také k es­
tetickým formám spojeným s uměleckými
hnutími od konce 19. století. Mezi klíčové
modernistické postavy patří Joyce, Wolff,
Kafka a Eliot v literatuře společně s Picassem,
Kandinskym a Miróem ve výtvarném umění.
Ačkoli by bylo lepší hovořit spíš o moder-
nismeců než modernism«, obecná témata
uměleckého modernismu zahrnují:
- Estetické sebevědomí;
- Zájem o jazyk a otázky reprezentace;
- Zavržení realismu ve prospěch zkoumání
nejistého charakteru „skutečného“;
- Upuštění od lineárních narativních struk­
tur, nástup montáže a simultaneity;
121
MODERNITA

- Důraz na hodnotu estetického zážitku po­ cen v pojmech univerzalistického Odyssea

cházející z romantismu; z řeckého mýtu. Modernistická díla Kafky,
- Přijetí představy hloubky a univerzálního Becketta a Schönberga patří podle svých
mýto-poetického významu; zastánců, například Adorna, mezi nejradi­
- Zkoumání a využití fragmentarizace; kálnější umělecké formy. Zastávat roli ma­
- Hodnotu a roli avantgardní vysoké jáku naděje a symbolu nekompromisnosti
kultury. umožňuje modernismu zejména jeho „ne­
Modernismus odmítá představu, zeje mož­ gativita“ a schopnost nenechat se pohltit
né znázornit odpovídajícím způsobem „sku­ dominantním jazykem současné kultury.
tečné“, takže reprezentace není aktem ná­ Jako filozofie vědění je modernismus spojo­
podoby nebo kopírování, ale estetickým ván s emancipačním projektem, jehož pro­
výrazem konvencionalizované tvorby „sku­ střednictvím by osvícenský rozum vedl k jis­
tečného“. V kontextu nejistého a měnícího tým a univerzálně platným pravdám, které
se světa spatřovala modernistická literatura by položily základ cesty pokroku lidstva.
svůj úkol v nalezení výrazových prostředků, Osvícenská filozofie a teoretický diskurz
jimiž by zachytila „hlubokou realitu“ kultur­ modernismu tak věří ve schopnost rozu­
ního života. Odtud pocházel zájem o roli mu a moderní vědy nalézt pravdu předzna­
formy, zvláště jazyka, při tvorbě významu. menávající pokrok. Modernismus je ovšem
To se projevuje v experimentálním přístu­ dvojznačný, protože není vůbec jasné, zda
pu k estetickým stylovým charakteristikám věda může fungovat prostřednictvím záko­
modernistické práce, který usiluje o vyjád­ nů jistoty. Podle Poppera věda operuje na
ření hloubky prostřednictvím fragmentace. základě experimentování a principu falzifi­
Modernisté se zajímali o postupy, které by kace; Einsteinovo paradigma, které převa­
odhalovaly své vlastní techniky a dovolily žuje v současné vědě, je paradigma relati­
reflektovat proces označování. Kdybychom vity a Kuhn zkoumal způsob, jakým věda
měli vybrat jeden styl symbolizující celý mo­ s určitou pravidelností odvolává svá vlastní
dernismus, byla by to montáž, tedy výběr paradigmata. Moderní věda proto může být
a nahromadění záběrů nebo reprezentací chápána tak, že se zakládá na metodologic­
vytvářejících celek vedle sebe postavených kých principech pochybování a soustavné
představ a obrazů, které při sobě „nedrží“ revize vědění. Osvícenská věda pravděpo­
pomocí realistických kategorií času a podob­ dobně začala hledat určité zákony, ale dnes
nosti. je sužována pochybnostmi a chaosem.
Joyceův Odysseus je pro jeho proud vědo­ ODKAZY avantgarda, estetika, flanér,
mého, nerealistického vypravěčského stylu modernita, osvícenství, paradigma,
pokládán za archetyp kvalitního modemis- postmodernismus, pravda
tického románu. Joyce se tak pokouší re­
prezentovat skutečnost novými způsoby, Modernita
přičemž k zachycení roztříštěné povahy „já“ Modernita může být chápána jako historic­
užívá jazyk. Ačkoli by Joyce souhlasil s Ni- ké období, které střídá tradicionalitu, a je
etzschem, že „ Bůh je mrtev“ a že vesmír­ poznamenáno industrialismem, kapitalis­
né univerzálie neexistují, jeho práce přesto mem, existencí národního státu a stále ra­
vyvolává pocit, že umění může vést k uni­ finovanějšími formami sociálního dohledu.
verzálním mýticko-poetickým významům Instituce modernity jsou podle Giddense
a dovede je nově uspořádat. Den života tvořeny kapitalismem, industrialismem, vo­
jednoho obyvatele Dublinu je tak zachy­ jenskou mocí (národního státu) a dohledem.

122
 MORÁLNÍ PANIKA

Instituce modernity jsou vnitřně dynamické informací. Dozor sice není původním vy­
a mají tendenci se rozpínat. nálezem modernity, ta však zavedla jeho
Průmyslová revoluce proměnila Británii složitější a rozsáhlejší formy, včetně posunu
z předindustriální společnosti s nízkou pro­ od osobní kontroly k neosobní, takže byro­
duktivitou práce a nulovým růstem ve spo­ kratizace, racionalizace a profesionalizace
lečnost s vysokou produktivitou a stoupají­ se staly ústředním institucionálním profilem
cím růstem. Mezi lety 1780 a 1840 proběhly modernity.
v britském hospodářství a společnosti důle­ V dnešní době je svět rozdělen do samostat­
žité změny, k nimž patří posun od domá­ ných národních států. Národní stát je ovšem
cí výroby k produkci směnitelného zboží relativně nový moderní vynález, na němž se
pro masovou spotřebu a od jednoduché většina lidí nepodílí, ani se s ním neztotožňu­
rodinné výroby ke striktně neosobní dělbě je. Moderní národní stát je politický aparát
práce využívající těžké strojové vybavení. se suverénními právy v rámci hranic vyzna­
Populace se ztrojnásobila a hodnota ekono­ čeného teritoriálního prostoru a se schop­
mické aktivity vzrostla čtyřnásobně. Změny ností podpořit své nároky vojenskou silou
proběhly také v osobním, sociálním a po­ v kontextu světového systému národních
litickém životě včetně proměn pracovních států. Stát se zaměřuje na udržování řádu
návyků, organizace času, rodinného života, prostřednictvím zákonných norem a mono­
volnočasových aktivit, bydlení a přesunu polu na legitimní násilí. Součinnost státní
z vesnic do měst. vojenské moci, politické ctižádosti a emo­
Průmyslové organizace modernity byly or­ cionálního zapojení v souvislosti s národní
ganizovány podle kapitalistických zásad, identitou se stala oporou moderních válek
způsobu produkce postaveném na soukro­ 20. století, které dnes probíhají s využitím
mém vlastnictví majetku a orientovaném na moderních industrializovaných armád. Vo­
zisk. Marx v Komunistickém manifestu, vyda­ jáci jsou trénováni, vycvičeni a podřízeni
ném poprvé v roce 1848, charakterizoval byrokracii a zbraně se vyrábějí v továrnách
pro modernitu typické kapitalistické dobý­ vlastněných kapitalistickými korporacemi
vání a inovace jako proces, ktetý obsahuje podílejícími se na mezinárodním obchodu
podrobení přírody silám člověka a stroje. se zbraněmi.
Produktivní dynamismus kapitalismu tak ODKAZY dozor, globalizace, kapitalismus,
následně přinesl uhlí i nukleární energii, že­ modernismus, národní stát,
leznici i rakety, plné spíže i počítače a e-mail. postmodemita
Při hledání nových trhů, surovin, zdrojů
zisku a hromadění kapitálu je kapitalismus Morální panika
neúnavný. Koncept morální paniky se dostal do slov­
Vývoj průmyslového pracovního procesu níku kulturálních studií začátkem 70. let
zahrnoval nárůst rozsahu a dělby práce, me­ 20. století v souvislosti s teorií deviace
chanizaci a zintenzivnění pracovní činnosti. a zkoumání Subkultur mládeže. Morální pa­
Dílny a továrny začaly být užívány jako pro­ nika je sociální proces, kdy média poukazují
středky disciplíny a vytváření nových pra­ na kulturně vymezenou skupinu a označují
covních návyků. Staly se známkou nástupu její chování jako problematické se sklonem
nové formy dozoru, což je koncept označují­ k opakování. Takto označkované skupiny
cí sběr, uskladňování a opětovné používání jsou charakterizovány jako soudobí „lidoví
informací či přímý dohled nad činnostmi ďáblové“. Veřejnou reakcí na novodobé ča­
a sledování obyvatelstva na základě užití rodějnictví je pak morální panika, k níž patří

123
MORLEY, DAVID

snaha vystopovat a potrestat deviantní kul­ tivního publika“ v rámci kulturálních studií.
turu. Ti, k jejichž chování se morální panika Jeho ranější práce z 80. let zaměřené na tele­
vztahuje, například viditelnější a nápadnější vizní publika obsahovaly teoretickou obha­
kultury mládeže, jako jsou motorkáři, pun- jobu etnografických metod i empirické vý­
keři a skinheads, na ni reagují se vzrůstající zkumy čtení publik zasazené do širšího rám­
deviací, takže koloběh značkování, šíření ce modelu zakódování-dekódování. V tom­
a deviace se roztáčí. to kontextu také analyzoval genderový cha­
V rámci tohoto modelu se předpokládá, rakter sledování televize a vztah mezi globa-
že média původní subkulturní činnosti de­ lizovanými médii a kulturní identitou. Mor-
formují a život Subkultur mládeže je před leyho dílo se nadto vyznačuje dlouhodo­
zásahem médií opravdový a nedotčený. Sub­ bým zájmem o tematiku pronikání techno­
kulturní teorie tedy vnímá kulturu mládeže logie do každodenního kulturního života.
jako něco, co existuje mimo média a stojí SOUVISEJÍCÍ POJMY aktivní publikum,
proti nim. Někteří současní teoretici naopak gender, ideologie, konzumace, televize,
tvrdí, že kultury mládeže jsou vždy „uvnitř“ zakódování-dekódování
médií a jsou na nich dokonce závislé. Za­ VÝCHODISKA etnografie, hermeneutika,
tímco výzkum „morálních panik“ má tedy kulturální studia, marxismus
tendenci zachycovat kultury mládeže jako LITERATURA Morley, D. (1992). Television,
nevinné oběti negativní stigmatizace, z hle­ Audiences and Cultural Studies. London and
diska průmyslu zaměřeného na subkulturní New York: Routledge.
spotřebitele může takové mediální „nedo­
rozumění“ typu morální paniky fungovat Multikulturalismus
jako marketingový trik. Hall a další apliko­ Idea multikulturalismu se v mnoha zá­
vali koncept „morální paniky“ na to, jakým padních kulturách stala oficiální politikou
způsobem britský tisk zpracoval téma po­ a představuje liberálně demokratický po­
uličních krádeží. Zkoumali, jak je kapsářství kus o podporu etnické či rasové rovnosti.
na principu artikulace propojeno s rasou Multikulturalismus je založen na myšlence
a domnělým černým ohrožením zákona, po­ manifestované tolerance k různým kultur­
řádku a britského způsobu života. Zejména ním zvykům v rámci kontextu národního
pak nabízejí přehled politické, ekonomic­ státu. Jako politický přístup si získal vliv
ké, ideologické a rasové krize v Británii, ve sférách vzdělání a kultury, kde se o něj
v jejímž rámci se kontext morální paniky vy­ opíraly snahy seznámit veřejnost se škálou
tvořil, a vysvětlují, že morální panika okolo různorodých přesvědčení, hodnot, zvyků
kapsářů přispěla k posunu do „výjimečné­ a kulturních praktik. Poskytování znalostí
ho stavu“ autoritářské společnosti „zákona o různosti náboženských vyznání, předvá­
a pořádku“. dění rituálů či podpora etnických kuchyní se
ODKAZY kultura mládeže, masová média, staly součástí vzdělávací politiky. Multikul­
nová sociální hnutí, rasa, subkultura turalismus se takto snaží vyjadřovat respekt
k různosti a přímo ji oslavuje.
Morley, David (1949) Ačkoli je na strategii multikulturalismu mno­
Morley, který je v současné době profeso­ ho chvályhodného, mnozí komentátoři na­
rem na Goldsmiths’ College na University of mítají, že proces relativizace kultur v kon­
London a patřil k birminghamskému Centru textu institucionálně rasistických sociálních
pro současná kulturální studia, představuje řádů může vést k přehlédnutí moci a jejích
klíčovou postavu rozvoje paradigmatu „ak­ dimenzí. Každodenní zkušenost s rasismem

124
 MULTIPLICITNÍ IDENTITA

ve vztahu k bydlení, zaměstnání a fyzickému představovalo stoprocentní akvizice a 106

násilí se tak může ztrácet z dohledu. Kritici jich souviselo se vstupem „zahraničních“ in­
multikulturalismu uvnitř kulturálních studií vestorů. Korporace založené ve Spojených
tvrdí, že by bylo lepší využívat antirasistic- státech (139) a Británii (42) byly odpověd­
kého přístupu, který zdůrazňuje fungování né za nejrozsáhlejší zaznamenaná sloučení
moci a zpochybňuje ideologické a struktu­ a akvizice (Screen Digest, duben 1998). V ro­
rální praktiky vytvářející základ rasistických ce 2000 byla hlavní internetová společnost
společností. K němu patří například upozor­ America On-Line prodána společnosti Ti­
ňování na rasistický jazyk školních učebnic me Warner, která již sama o sobě předsta­
a převahu černých žáků v počtech vylouče­ vovala největší světovou mediální skupinu,
ných nebo těch, kteří opakují třídu. Také vzniklou spojením firem Time a Warner
se objevily názory, podle nichž je filozofie a následným odkoupením Turner Broad­
a strategie multikulturalismu založena na casting (CNN). Mezi další multimediální
esencialistickém pojetí „etnické“ identity, korporace působící v globálním měřítku pat­
takže kulturní zkušenost spíš homogenizuje ří Disney, News Corporation, Bertelsmann
a hybriditu obsaženou v současných kultur­ a Paramount-Viacom.
ních identitách příliš neuznává. ODKAZY deregulace, kapitalismus,
ODKAZY etnicita, hybridita, identita, konvergence, masová média, synergie,
kulturní politika, kulturní politika a její televize
rámec, postkoloniální teorie, rasa
Multiplicitní identita
Multimediální korporace Jde o myšlenku vztahující se k předpokla­
Multimediální korporace je komunikační du, že v různých okamžicích a na různých
organizace, která pracuje na mnoha různých místech můžeme mít různé a potenciálně si
mediálních trzích. Účast soukromého kapi­ odporující identity, které nevytvářejí sjed­
tálu v oblasti komunikací je obecně pokládá­ nocené koherentní „já“. Jedince bychom
na za proces, který je postižen koncentrací tedy neměli chápat jako jednu identitu, ale
vlastnictví, k níž dochází hromaděním kapi­ jako skladbu několika identit, které nejsou
tálu. Tak vznikají multimediální korporace, sloučeny do soudržného „já“. Pokládáme-
které jsou součástí širšího procesu konglo- -li se za držitele konzistentní identity od
merace kapitálu. V oblasti komunikace lze narození do smrti, je tomu tak proto, že
rozlišit tři základní druhy konglomerátů: si o sobě vytváříme sjednocující vyprávění
průmyslové, servisní a komunikační. Všech­ nebo příběhy.
ny fungují v rámci proměn podnikání v ob­ Koncept identity z tohoto pohledu nepočí­
lasti komunikace, založených na procesech tá s existencí esenciálního „já“. Zdůrazňuje
synergie, konvergence a deregulace. spíš neustále se přesouvající pozice subjek­
Rozlišení na finanční a počítačové společ­ tu, přičemž ložiska rozdílnosti, kolem nichž
nosti a firmy zpracovávající data spojené se kulturní identity vytvářejí, se neustále
s jejich vstupem na pole telekomunikací množí a šíří. K těmto diskurzivním pozicím
umožnilo vznik multimediálních gigantů, patří mimo jiné třídní identifikace, gender,
které dominují tržním sektorům. Například sexualita, věk, etnicita, národnost, politic­
mezi dubnem 1997 a březnem 1998 došlo ký postoj (k mnoha problémům), morálka,
v celosvětovém měřítku nejméně ke 333 náboženství atd., které jsou samy o sobě
sloučením různých mediálních a komuni­ nestálé. Žádná z nich nemůže působit ja­
kačních společností. Z toho 133 transakcí ko nadřazená, překlenující a řídící identita,

125
MUŽSKÉ HNUTÍ

spíše se posouvají v závislosti na tom, jak rapeutickou představou „sebezdokonalová­

jsou subjekty oslovovány a reprezentovány. ní“ s cílem stát se lepším. V 90. letech se však
Jsme tedy v zásadě roztříštění a naše nová objevil směr, který sympatizoval s feminis­
jednota vzniká propojením multiplicitních mem méně, takže muži začali být vyzýváni,
identit na bázi artikulace. aby navázali spojení se ztracenou maskuli-
Mnohost příběhů o našem „já“ není pouze nitou, která by byla živější než „zjemnělý“
výsledkem posouvání jazykových významů, feminizovaný muž dneška.
ale také následkem zmnožení a diverzifikace „Mýto-poetická“ práce o této „ztracené mas-
sociálních vztahů, kontextů a prostorů inter­ kulinitě“ z pera Roberta Blye klade velký
akce (třebaže vytvářených v rámci diskurzu důraz na iniciační rituály a mýty, které před­
a jeho prostřednictvím). Zmnožení a di­ stavují cestu muže od matky směrem k muž­
verzifikace kontextů a prostorů interakce ské identitě. Navzdory nostalgii si ovšem Bly
znemožňují snadné ztotožnění konkrétních drží jistou dávku sympatie vůči feminismu.
subjektů s danou pevnou identitou, takže Jiní teoretici spatřují více antagonistických
jedna a tatáž osoba je schopná přesouvat se rozporů a usilují o opětovné potvrzení mas-
mezi různými subjektovými pozicemi v zá­ kulinních rolí. Zvláště se zajímají o ztrátu
vislosti na okolnostech. Diskurz, identity tradičního postavení otce a rozhořčeně po­
a sociální praxe tedy formují sestavu, jejíž ukazují na postoj soudů k otázce péče o dítě
součásti vzájemně ustavují samy sebe. a výživného. Kritizují to, co označují za na­
V tomto smyslu nemáme identitu nebo do­ stupující matriarchát, a znovu se dovolávají
konce identity; člověk je spíše spletenec potřeby tradiční maskulinity.
přesvědčení, postojů a identifikací, který Rozdíly v analýzách a návodech, vypracova­
nemá žádný střed. Vzhledem k tomu, že ných různými muži, naznačují, že soudržné
nemůžeme objektivně spatřit vlastní chá­ a jasně ohraničené mužské hnutí neexistuje.
pání své identity, nelze říci, jaký člověk je. Můžeme hovořit spíš o sérii překrývajících
Musíme se spíš rozhodnout, jak jedince se skupin, představ, témat a praktik, kte­
v souladu s určitými účely nejlépe popsat. ré vytvářejí heterogenní „mužské hnutí“ ve
Vnímáme-li identity jako splétání prostřed­ smyslu teorie množin nebo jazykové hry.
nictvím vzorců diskurzu, jehož výsledkem Mužské hnutí se v tomto směru podobá
je decentralizovaná síť, a nějako sady vlast­ novým sociálním hnutím. Není pochyb, že
ností sjednoceného základu „já“, získáváme muži a chlapci dnes čelí důležitým osobním
možnost rozšiřovat své „já“ zapojováním a kulturním problémům. Kontrakulturní
nových přesvědčení, postojů a přání vyjád­ model konfrontace založený na postavě „ne­
řených novou slovní zásobou. přítele“, kterého je možné označit a zničit,
ODKAZY artikulace, diskurz, identita, však pravděpodobně nemůže uspět. Muži
postmodernismus, subjektivita •spíš potřebují nalézt nové způsoby bytí člo­
věkem; způsoby, z nichž by jako vedlejší
Mužské hnutí produkt práce a života plynula také mas-
O vymezeném mužském hnutí lze hovořit kulinita a přinášelo to respekt, sebeúctu
od 70. let 20. století, ačkoli působí v poměr­ a hrdost.
ně omezeném rozsahu. Výchozím záměrem ODKAZY feminismus, gender, kulturní
tohoto hnutí bylo vytvořit solidární protipól politika, maskulinita, nová sociální hnutí
feminismu, a jedním z aspektů hnutí se tak
stalo sebeočistné přání zaplatit ženám „od­ Mýdlová opera
škodné“. Jiný směr byl motivován psychote­ Populární televizní seriálová forma, která

126
 MÝTUS

zaujala pozornost teoretiků kulturálních stu­ jí komplexní chápání tohoto žánru. Ženy
dií zejména od poloviny 80. let, a to jak podle těchto názorů mají požitek z repre­
z hlediska textuální konstrukce, tak reakcí zentací, které jsou v souladu s jejich zájmy,
publika. Mýdlová opera jako text byla před­ a používají je jako sociální tmel, jako kon­
mětem pohrdání estetiků vysoké kultuiy verzační témata v rámci sítě přítelkyň a žen­
a bezpočet kulturálních teoretiků se snaži­ ských příbuzných. Studium publika tohoto
lo dokázat, že to bylo spíš kvůli rozdílům žánru sehrálo důležitou roli v rozvoji para­
vkusu definovaným kulturní mocí než kvůli digmatu „aktivního publika“.
nedostatku vnitřní hodnoty či komplexnos­ ODKAZY aktivní publikum, estetika,
ti textu. Mýdlová opera je tedy pojímána feminismus, narace, realismus,
jako komplexní populární forma vyznačují­ reprezentace, text
cí se:
- Příběhy s otevřenými konci bez navození Mýtus
pocitu uzavřeného děje, jaký nacházíme vce- Obecně je za mýtus pokládán příběh či le­
lovečerních filmech nebo třináctidílných genda fungující jako symbolický průvodce
sériích. nebo mapa významu a smyslu v rámci něja­
- Hlavním prostředím, které vytváří vědo­ kého řádu. V kulturálních studiích odkazuje
mí geografického prostoru, je pro publikum koncept mýtu spíš k naturalizaci na konota-
rozpoznatelné a postavy se do něj neustále tivní rovině významu, což je použití, které je
vracejí. do jisté míry podobné pojmu ideologie. Mý­
- Napětím mezi konvencemi realismu a me­ tus tedy dodává konkrétním světonázorům
lodramatu, a to do té míry, že jednotlivé zdání nezpochybnitelnosti, neboťje prezen­
mýdlové opery se liší mírou rovnováhy mezi tuje jako přirozené nebo dané Bohem. Toto
těmito složkami. tvrzení vychází z práce Rolanda Barthese
- Stěžejními tématy z oblasti mezilidských z pozdních 60. a raných 70. let, podle ně­
vztahů, jako jsou svatby, rozvody, rozchody, hož je úkolem mýtu legitimizovat historické
nová setkání, hádky, akty pomsty a pozor­ nahodilosti jako něco věčného.
nosti, které představují jádro narace mýdlo­ Podle Barthese můžeme mluvit o dvou systé­
vé opery a přinášejí dynamický a emocionál­ mech signifikace; denotaci a konotaci. De-
ní zájem. notace představuje popisnou a „doslovnou“
Mnoho feministických autorů se zabývá způ­ úroveň významu sdílenou takřka všemi čle­
soby, jimiž jsou v mýdlových operách oslo­ ny kultury. „Prase“ tak denotuje koncept
vovány a reprezentovány ženy, jelikož se užitečného růžového hospodářského zví­
často předpokládá, že mýdlová opera je řete s rypákem a zakrouceným ocasem atd.
ženským prostorem, v němž dochází ke Na druhé úrovni signifikace, tedy v rámci
zhodnocení a oslavě ženských motivací. Te­ konotace, jsou významy utvářeny spojením
oretici obecně soudí, že mýdlová opera na­ označujících s širšími kulturními zájmy, jako
bízí protikladné reprezentace, v nichž se jsou přesvědčení, postoje, rámce a ideolo­
tradiční kulturní status setkává s protestem gie dané sociální formace. Význam se tak
i s přijetím. stává záležitostí spojení znaků s jinými kul­
Četné badatelky jako například Angová turními kódy významu. „Prase“ tak může
a Radwayová, se snažily zjistit, proč je mý­ konotovat nezdvořilého policejního úřední­
dlová opera mezi ženami tak oblíbená. Tvrdí ka nebo mužského šovinistu v závislosti na
se, že ženy jsou ve vztahu k mýdlové opeře zapojených kódech nižšího stupně či slovní
aktivními tvůrkyněmi významu a vykazu­ zásobě.

127
MÝTUS

Význam podle některých názorů vzlíná z da­ Barthes uvádí často citovaný příklad fungo­
ného znaku a množí se, dokud není jednotli­ vání signifikace a mýtu pocházející z obálky
vý znak naplněn různorodými významy. Ta­ francouzského časopisu Paris-Match. Je na
to konotace nese expresivní hodnotu, která ní zobrazen mladý černý voják ve francouz­
vychází z kumulativní síly sekvence (je daná ské vojenské uniformě salutující trikolóře
syntagmaticky) nebo běžněji z porovnávání s pohledem obráceným směrem k francouz­
s nepřítomnými alternativami (je daná pa- ské vlajce. Na úrovni denotace to lze číst
radigmaticky). Pokud dojde k naturalizaci jako „černý voják salutující francouzské vlaj­
konotací a ty se stanou hegemonními (jsou ce“. Ovšem zásoba kulturních kódů, které
tedy přijímané jako „přirozené“ a „normál­ mají Barthes a jeho současníci k dispozici
ní“), fungují jako konceptuální významo­ (a mezi něž patří i francouzská koloniál­
vé mapy, díky nimž svět nabývá významu. ní historie a vojenské působení v Alžíru),
V tomto případě jde o mýty, o sémiologický mu umožňuje interpretovat obraz mytolo­
systém druhého řádu neboli metajazyk, kte­ gický. Konotace obrazu v tomto případě
rý promlouvá o jazyku prvního řádu. Znak naznačuje loajalitu černých Francouzů vů­
prvního systému (označující a označované), či francouzské vlajce a oslabuje tak kritiku
který vytváří denotativní význam, se stává francouzských imperiálních aktivit.
označujícím pro druhý řád konotativního ODKAZY ideologie, kód, sémiotika,
mytologického významu. Strukturalismus, znaky

128
Narace základě narace. To znamená, že teorii lze
Narace je příběh nebo uspořádané sekvenč­ chápat jako narace, které se pokoušejí vy­
ní shrnutí událostí. Narace jsou ovšem víc ložit zaznamenané případy. Jelikož vědění
než jen záznam příhod, neboť nám nabízejí není jen otázkou sbírání faktů, ze kterých
rámce chápání a pravidla týkající se způsobu lze dedukovat teorii nebo kterými může být
konstrukce společenského řádu. To zname­ ověřena, sebevětší množství empirických
ná, že narace přinášejí odpovědi na otázku, dat nedá dohromady příběh o našich živo­
jak máme žít. Narativní teorie se soustře­ tech bez teorie, tj. bez narativní formy.
dí na formu, vzorec nebo strukturu, jimiž Zatímco narace zdůvodňují směr jednání
jsou příběhy konstruovány a vyprávěny. Je­ a smyslu, jsou také středem sebeidentity.
likož texty vyprávějí příběhy - ať už je to To znamená, že identita je chápána jako
Einsteinova teorie relativity, Hallova teorie příběh já a o já. Vzhledem k rozštěpenému
identity nebo poslední díl Simpsonových - nebo mnohonásobnému charakteru identi­
narativní teorie hraje v kulturálních studiích ty to, o čem přemýšlíme jako o našem já -
velkou roli. „já“ v dialogu - může být uchopeno jako
Ačkoli příběhy mívají různé podoby a vy­ post hoc narace, kterou konstruujeme pro
užívají různé postavy, náměty a narativní nás a o nás. Přestože můžeme mít pocit, že
struktury (čili způsoby vyprávění příběhu), naše osobní narace jsou zcela jedinečné, ne­
strukturalistická teorie se zaměřila na společ­ jsou jen otázkou individuální interpretace.
né tysy formace příběhu. Podle strukturalis- Vždy jsou spíš již součástí širšího kulturního
mu jde v naraci minimálně o porušení rov­ repertoáru naraci, diskurzivních výkladů,
nováhy (equilibrium) a sledování následků zdrojů a map významů, které jsou přísluš­
řečeného porušení až do okamžiku, kdy je níkům kultur k dispozici. Předpoklady pro
dosaženo rovnováhy nové. Například zave­ vyprávění srozumitelného příběhu o nás
dený pár je v mýdlové opeře ukázán v milost­ jsou kulturně profilované, tzn. že mít srozu­
ném objetí, což uvádí pozdější odhalení, že mitelné já vyžaduje půjčovat si z kulturního
jeden z dvojice má poměr. Nastolená otázka skladiště narativních forem.
zní: bude to znamenat konec vztahu? ODKAZY identita, multiplicitní identita,
Nejen, že člověk může přijít s teorií o nara- mýdlová opera, Strukturalismus, teorie,
cích, ale teorie sama může být chápána na význam

129
NÁRODNÍ IDENTITA

Národní identita tedy vnitřně spojeny s formami komunikace

Národní identita je druhem imaginární iden­ a jsou jimi také formovány.
tifikace s národním státem vyjádřená pomo­ ODKAZY globalizace, identifikace, identita,
cí symbolů a diskurzů. Národy tedy nejsou imaginární komunita, narace, národní stát
jen politické formace, ale také systémy kul­
turní reprezentace, přičemž národní identi­ Národní stát
ta je neustále reprodukována diskurzivním Moderní národní stát je relativně nedávný
jednáním. Jelikož kultury nejsou statické historický fenomén, takže většina lidí se
entity, nýbrž jsou konstituovány měnícími v minulosti nikdy na žádné podobě státu
se praktikami a významy, které fungují na nepodílela ani se s žádným neztotožňovala.
různých společenských úrovních, jakoukoli Přestože mluvíme o národním státu, mu­
národní kulturu tedy pojímají, a také podle síme to spojení rozdělit, protože národní
ní jednají, různé sociální skupiny. Vlády, et­ kulturní identity nutně neodpovídají stát­
nické skupiny a třídy mohou vnímat národní ním hranicím. Různé globální diaspory -
identitu odlišnými způsoby. Reprezentace africká, židovská, indická, čínská, polská,
národní kultury jsou momentkami symbolů anglická, irská atd. - svědčí o existenci ná­
a praktik, které při specifických historických rodních a etnických kulturních identit, které
příležitostech různé skupiny lidí vytahují do přesahují hranice národních států.
popředí. Národní stát je politický koncept, ktetý
Národní identita je způsobem sjednocení se vztahuje na administrativní aparát, u nějž
kulturní diverzity, takže spíš než uvažo­ se předpokládá suverenita nad určitým pro­
vat o národech a národních kulturách jako storem nebo teritoriem v rámci systému
o „celcích“, měli bychom chápat jednotu ne­ národních států. Požadavek bránit svoje te­
bo identitu jako důsledek diskurzivní moci, ritorium a ovládat svou populaci vedl mo­
která zakrývá rozdílnost.^Národy se vyzna­ derní národní státy k vývoji čím dál sofisti­
čují hlubokými vnitřními rozpory a rozdíly, kovanějších forem dozoru a vojenské síly.
takže unifikovaná národní identita musí být Jako politický aparát a symbolická forma
konstruována pomocí narace národa, v níž má národní stát časový rozměr, kde politic­
příběhy, obrazy, symboly a rituály repre­ ké struktury přetrvávají a mění se, zatímco
zentují „sdílené“ významy národnosti^Ná- symbolické a diskurzivní rozměry národ­
rodní identita proto vyžaduje identifikaci ní identity vyprávějí a vytvářejí povědomí
s reprezentacemi sdílených zkušeností a dě­ o původu, kontinuitě a tradici. U moderní­
jin, sdělované pomocí příběhů, literatury, ho národního státu lze rozeznat tři zásadní
populární kultury a médiím funkce: obranu směrem ven, dozor směrem
Narace národnosti zdůrazňují tradice a kon­ dovnitř a ochranu občanských práv. Podle
tinuitu národa jako „v přirozenosti věcí“ . některých komentátorů jsou tyto funkce
spolu se zakladatelským mýtem o společ­ národních států částečně na ústupu.
ném původu. Oboje postupně předpokládá Národní stát je zapojen do mnohostranných
a vytváří vazbu mezi národní identitou a ry­ globalizačních procesů, o kterých lze tvrdit,
zími, původními obyvateli nebo „lidovou“ že poškozují čtyři zásadní aspekty moder­
tradicí. Takto lze „národ“ chápat jako „ima­ ního národního státu: kompetenci, formu,
ginární komunitu“ a národní identitu jako autonomii a legitimitu. Národní státy jsou
konstrukci smontovanou ze symbolů a ri­ tedy stále méně schopny řídit a kontrolo­
tuálů spojených s teritoriálními a administra­ vat svou vlastní ekonomickou politiku nebo
tivními kategoriemi. Národní identity jsou chránit občany před globálními událostmi

130
 NEVĚDOMÍ

jako např. před přírodními katastrofami. To Nevědomí

znamená, že kompetence státu je podkopá­ Z každodenního, všedního hlediska pojem
na, což postupně vede k rozvoji mezivlád­ nevědomí prostě připomíná, že existují části
ních nebo nadvládních sil, které měníformu naší mysli a těla, kterých si nejsme vědomi
a pole působnosti státu. Globalizace ekono­ a které je možné kvalifikovat jako příčiny
mických a politických procesů znamená, že našeho jednání. Pojetí nevědomí je ale čas­
národní stát je čím dál méně schopen udržet těji spojováno s psychoanalýzou, kde má
přímou kontrolu nad tvorbou politiky, ale specifický a odborný význam. V kulturál­
musí být hráčem na mezinárodním jevišti ních studiích se nevědomí vztahuje k te­
kompromisů a kapitulací. To znamená, že oriím subjektivity, identity a zvláště pak
autonomie státu je čím dál více omezována. reprezentace.
Pokud jsou kompetence a autonomie stá­ V klasické psychoanalýze je nevědomí říší
tu pomalu podrývány a aspoň část z jeho potlačeného, jež se původně vytváří překo­
moci se přesouvá na nadstátní tělesa, pak náním Oidipova komplexu. Tato říše ne­
stát nemůže zcela plnit své moderní funkce vědomí nebo potlačeného obsahuje sym­
a může trpět krizí legitimity. To znamená, bolické vzpomínky pocházející z prvotních
že stát nemůže dělat, co se od něj očekává, fantazií nebo scén týkajících se zakázaného
a lidé v něj mohou ztratit důvěru. sexuálního poznání, strachů, tužeb apod.
Další autoři nepřijímají myšlenku, že se ná­ Následně jsou primární procesy pudů a přá­
rodní stát rozpadá, a tvrdí, že mezinárodní ní cenzurována a regulována sekundárními
spolupráce mezi státy a faktoiy nad úrovní procesy zvnitřněné sociální kontroly. Freud
státu zvyšují jeho schopnost být pánem své­ nacházel důkazy o nevědomí v obsesích, pře­
ho osudu. Nacionalismus a státní vojenská řeknutích, neurotických příznacích a snech.
moc hrají v mezinárodních vztazích pod­ Ve svém pozdějším díle má Freud tenden­
statnou roli a vykazují jen málo známek ci hovořit o id, egu a superegu spíš než
odumírání. Důkazem je řada vojenských o primárních a sekundárních procesech, ale
konfliktů, včetně těch, kterých se americké pojetí nevědomí zůstává nedotčeno.
a britské síly účastnily na Středním východě V Lacanově vlivném výkladu Freuda signali­
v letech 1991 a 2003. Místo toho, aby je již zují překonání Oidipova komplexu a tvorba
překročila, mezinárodní diplomacie stále nevědomí ustavení genderových subjektů
funguje na úrovni států. I co se týče vnit­ vstupem do symbolického řádu. Lacanový-
rostátní moci, je pozice státu nejednoznačná. mi slovy, nevědomí není jen nalezištěm po­
Na jedné straně se státy jako Velká Británie tlačeného, ale také místem vytváření smys­
v procesu decentralizace privatizovaly a de- luplných reprezentací. Nevědomí je z to­
regulovaly, na straně druhé si vymezují větší hoto hlediska strukturováno „jako jazyk“,
autoritativní moc v otázkách práva a pořád­ což znamená nejen to, že jazyk je cestou
ku, morálky a vnitřního dozoru. Přestože k nevědomí, ale také že nevědomí je dě­
stát mění svou podobu, přesouvá některé jištěm reprezentace. Zvláště mechanismy
své pravomoci na nadstátní tělesa a prochá­ kondenzace a přemístění, které Freud viděl
zí jistým stupněm „krize legitimity“, tato jako nejdůležitější z „primárních procesů“,
proměna není ani zdaleka úplná a zdá se považuje Lacan za analogické jazykovým
málo pravděpodobné, že by národní stát funkcím metafory a métonymie. Konden­
v nejbližší budoucnosti zmizel. zace je mechanismus, kterým jedna myš­
ODKAZY diaspora, dozor, etnicita, lenka začíná zastupovat sérii asociovaných
globalizace, modernita, národní identita významů podél řetězce označujících (jako

131
NORMA (NORMOVÁNÍ)

u metafory), zatímco přemístění se týká pře­ v hierarchickém pořadí za použití logiky

směrování energie patřící jednomu objektu účinnosti, produktivity a „normování“.
nebo myšlence na jiné (nikoli nepodobné Například západní systémy medicíny a soud­
metonymii). nictví se při posuzování toho, co je normální,
ODKAZY identita, Oidipův komplex, rostoucí měrou odvolávaly na statistickou
psychoanalýza, subjektivita, symbolický míru a rozšíření. To vede nejen ke klasifi­
řád, zrcadlová fáze kacím toho, co je příčetné a co šílené, ale
také k odstupňování „duševního zdraví“.
Norma (normování) Klasifikační systémy jsou základem procesů
Koncept normy odkazuje k sociálnímu a kul­ normování, a tudíž i tvorby řady subjektů,
turnímu pravidlu, které ovládá vzorce jed­ takže normování je součástí produktivity
nání. To zahrnuje například morální a etic­ moci v tvorbě subjektů.
ké imperativy, obyčeje a praktiky kultury ODKAZY enkulturace, diskurz, jednání,
a práva. Na jedné straně lze normu chá­ moc, struktura, subjektivita
pat jako statisticky běžné nebo „normální“,
zatímco na druhé straně reprezentuje přede­ Nová sociální hnutí
psanou formu chování udržovanou užívá­ Nová sociální hnutí (NSH) v běžném po­
ním sankcí. Přestože je tu analytický rozdíl, hledu zahrnují občanskoprávní spory, femi­
kulturní praxe často hranice mezi těmito nismus, ekologickou politiku, mírová hnutí,
použitími zamlžuje. Podle klasické sociolo­ hnutí mládeže a politiku kulturní identi­
gie se normy získávají procesem sociálního ty. Podstatné je, že to byla mnohdy právě
učení a socializace a umožňují účastníkům „nová“ politická hnutí politiky identity (kte­
být kompetentními a akceptovanými aktéry. rá mají často počátky v šedesátých letech
Strukturalistická perspektiva tvrdí, že nor­ 20. století a od té doby se rozšířila a rozrost­
my existují mimo jednotlivé aktéry, ve struk­ la), jež zajistila kulturálním studiím jejich
turách společnosti. „Teorie jednání“ je ale předpokládané stoupence.
přesvědčena, že normy jsou neseny aktéry Nová sociální hnutí jsou čím dál výraznější
a jsou rozvíjeny pomocí procesů symbolic­ sociální a politické spolky založené mimo
kého vyjednávání. pracoviště. Ortodoxní třídní identifikace
Mnoho autorů kulturálních studií pracuje a politické strategie nejsou středem NSH,
s myšlenkou „normování“ odvozenou z Fou- jejich vzestup nejspíše souvisí s poklesem dů­
caulta spíš než sociologický koncept normy. věry k velkým politickým stranám a zájmem
Podle Foucaulta tvoří proces normování sou­ o přímější formy politické akce. Přestože by
část „disciplinujícího“ charakteru moder­ byla chyba si myslet, že NSH zcela nahradí
ních institucí, praktik a diskurzů, kterými třídní politiku, od šedesátých let 20. století
jsou „poslušná těla“ podřizována, užívána, . se konflikt přesunul od sporu mezi manaže­
transformována a vylepšována. „Normová­ rem a zaměstnancem k širšímu boji o kont­
ní“ zde odkazuje k procesům, jimiž mohou rolu směřování sociálního, ekonomického
být jednotlivé subjekty rozmístěny v systé­ a kulturního vývoje. Především se pro NSH
mu odstupňovaných a měřitelných kategorií osa konfliktu posunula k otázkám identi­
a intervalů, které konstituují normu. Disci­ ty, sebeaktualizace a „postmaterialistických“
plína tudíž vyžaduje uspořádání subjektu hodnot.
v prostoru pomocí praktik rozdělování, vý­ Nová sociální hnutí mají tendenci se více než
chovy a standardizace tak, aby produkova­ zastupitelskou demokracií zabývat přímou
la subjekty tím, že je třídí a pojmenovává demokracií a členskou spoluúčastí. Přestože

132
 NOVÉ ČASY

je součástí jejich agendy i dosažení jednotli­ mediální obraznosti, spotřebitelských kam­

vých instrumentálních cílů, NSH se zabývají paní a přímé akce je často ukázková.
spíš vlastní autonomií a hodnotovou orien­ ODKAZY identita, imaginární komunita,
tací širšího společenského vývoje. Ve skuteč­ kulturní politika, postmaterialismus,
nosti u nich lze nalézt jakousi „duchovní“ životní politika
složku zaměřenou na tělo a „přirozený“ svět,
který funguje jako zdroj morální autority. Nové časy
NSH se obvykle vyznačují svým antiautorita- Koncept „nových časů“, který navrhli Stuart
tivním, antibyrokratickým, a dokonce anti- Hall, Martin Jacques a další ve stejnojmenné
průmyslovým postojem spolu s uvolněnými, knize vydané v roce 1989, je významným
demokratickými a aktivisticky orientovaný­ momentem ve vývoji postmarxismu. Ná­
mi způsoby organizace. Hranice hodnotové mětem a přístupem se kniha odklonila od
orientace a konkrétních cílů jednotlivých dobového ortodoxního marxistického po­
hnutí jsou tudíž často nezřetelné a „členská hledu a vzhledem k tomu, že naznačovala,
základna“ se překrývá a pohybuje. Přesto­ že se v sociálních a kulturních vzorcích ode­
že se NSH často zapojují do „přímé akce“, hrály význačné změny, lze ji číst jako součást
nebývají většinou primárně zaměřena na in­ obratu kulturálních studií k postmodernis­
stituce a personál ortodoxní zastupitelské mu. V těchto nových časech se tedy kultura
politiky (například poslance parlamentu ne­ a společnost vyznačují novou konfigurací
bo kongresu). Prvotní symbolický protest výroby, politiky, spotřeby, životních stylů,
se většinou týká ostatních činitelů nebo insti­ identit a každodenního osobního života.
tucí občanské společnosti, jako jsou korpo­ Přístup „nových časů“ zkoumal široký sou­
race, výzkumná zařízení, vojenské základny, bor kulturních, společenských a ekonomic­
zařízení na těžbu ropy, stavby silnic apod. kých problémů a spojitosti mezi nimi. Bylo
Politika NSH se staví proti kulturním kódům naznačeno, že pružné systémy výroby na­
institucionalizovaných mocenských vztahů pomáhají přizpůsobovat design a kvalitu
pomocí symbolických akcí a evokativního malým trhům, které jsou zase napojeny na
jazyka, což NSH propůjčuje koherentní for­ životní styly kulturních konfigurací postmo­
mu „imaginární komunity“. Proto jsou ob­ dernismu. Stát se zároveň podílel na deregu­
razy vytvářené NSH středem jejich činnosti laci a privatizaci sociální péče v souvislosti
a pracují na rozmlžení hranic mezi svou for­ se změnou skladby třídní struktury a vzni­
mou a obsahem. Mnohé aktivity NSH tvoří kem nových sociálních a politických hnutí.
mediální události postavené tak, aby získaly S globalizací byly tedy zpochybněny sta­
široký ohlas. Symbolický jazyk těchto hnutí ré jistoty, propojující ekonomiku, kulturu
je polysémický, a tedy dost široký na to, a politiku.
aby vyhovoval nepřesnosti cílů NSH a záro­ Hall a další tvrdili, že západní kapitalistic­
veň ustavoval základ spojenectví tvořeného ké země jsou svědkem úpadku manuálně
jinak nesourodými lidmi. V tomto smyslu pracující třídy, nárůstu služeb a úřednické
jsou NSH - více než tradiční moderní stra­ práce, rozmachu práce na částečný úvazek
nická politika - vysloveně formou kulturní a „flexibilní“ práce, což přispělo k novému
politiky, s níž bylo spřízněno mnoho autorů sociálnímu dělení popsanému jako „společ­
kulturálních studií. Například Greenpeace nost 2:1“. To znamená, že dvěma třetinám
je jednou z nejúspěšnějších sociálních a poli­ populace se daří poměrně dobře, zatímco
tických organizací dneška, a ať už je podstata třetina je buď najímána na nekvalifikovanou
jejích argumentů jakákoli, taktika použití práci na částečný úvazek nebo tvoří novou

133
NOVÉ ČASY

„spodinu“ nezaměstnaných a nezaměstna- ODKAZY dezorganizovaný kapitalismus,

telných. S takovými změnami v ekonomice postindustriální společnost,
a třídních vztazích jsou podle autorů kultur­ postmarxismus, postmodernismus
ní identity a politické příslušnosti třídních
frakcí čím dál nepředvídatelnější.

134
Občanská společnost nie ve sféře občanské společnosti, a válkou
Po Hegelovi vstupuje myšlenka občanské frontovou, konstituovanou napadením státní
společnosti ve známost v protikladu ke stát­ moci. Frontová závisí na zákopové, takže
ní sféře jakožto doména sociálních vztahů občanská společnost je zásadní doménou
a veřejné participace. Rozumí se, že občan­ ideologického boje.
ská společnost je prostorem zapojení, kde Klíčoví autoři kulturálních studií považova­
jedinci sledují své osobní zájmy a formu­ li po vzoru Gramsciho populární kulturu
jí vztahy v honbě za svými subjektivními za podstatný prvek občanské společnosti
potřebami. Ovšem to, jak jedinci rozezná­ a pole, na kterém byla hegemonie dobyta
vají své povinnosti jako podmínku vlastních i ztracena. Dnes se koncept občanské společ­
svobod, s sebou přináší vědomí sdílených nosti transformoval ze svého hegeliánského
zájmů. Obecně řečeno, Marx převzal toto použití, v němž znamenal oblast mezi stá­
chápání občanské společnosti od Hegela, tem a rodinou, a odkazuje k heterogenní
ale podtrhl její prostoupení tržními vztahy aréně osobního života, která zahrnuje ro­
a komodifikací. Občanská společnost je te­ dinu, sexuální vztahy, volný čas, masová
dy chápána jako oblast ideologického boje, média, kulturu mládeže apod.
který je zapletený do fungování kapitalis­ ODKAZY běžná kultura, hegemonie,
mu a státu a současně se nabízí jako možný ideologie, národní stát, veřejná sféra
prostor rezistence.
V Gramsciho díle, které mělo v kulturálních Občanství
studiích velký vliv a význam, je občanská Jde o formu politické identity, se kterou
společnost utvářena příslušností k tomu, jedinci získávají sociální práva a povinnosti
co se nachází mimo formální hranice státu, v rámci politické obce. Není třeba zdůraz­
včetně rodiny, spolků, tisku, volnočasových ňovat, že význam občanství se mění podle
aktivit atd. Občanská společnost je zde do­ jazykové hry a kulturního kontextu, ve kte­
ménou ideologie jako žité zkušenosti za­ rém se rozvíjí. Například klasická liberální
kořeněné v každodenním běžném vědění, koncepce občanství se zaměřuje na práva
kulturních podmínkách a praktických akti­ a povinnosti jedinců a zahrnuje takové otáz­
vitách. Gramsci tudíž rozlišuje mezi zákopo­ ky, jako jsou trvalý pobyt, svoboda pohybu,
vou válkou, která se týká vítězství hegemo­ svoboda slova a volební právo. Sociálně de-

135
OIDIPŮV KOMPLEX

mokratické užití k tomu přidává kolektivní demokracii a zajišťuje podmínky pro jednot­
práva spojená se sociálním státem, včetně livé partikularistické projekty identity. Kon­
práva na vzdělání, boje s chudobou, zdra­ cept občanství je tedy mechanismem spojo­
votní péče apod. Dnes se lze doslechnout vání mikropolitiky reprezentace a identity
také o kulturních právech identitních sku­ s oficiální makropolitikou institucionálních
pin, která mají pramenit z občanství. Je tedy a kulturních práv.
důležité si uvědomit, že rozsah práv spoje­ ODKAZY kulturní politika, liberalismus,
ných s občanstvím, zvyky a rutinami, které národní stát, politika identity, veřejná sféra
je provázejí, se progresivně formují v čase
a nejsou univerzálně dané. Ve skutečnosti Oidipův komplex
bývá rozšíření pole působnosti občanství Myšlenku Oidipova komplexu v 19. století
k pokrytí rostoucího počtu lidí a rozšíře­ rozvedl Freud v kontextu psychoanalýzy
ní práv, kterých se týká, často ohniskem a týká se kulturálních studií v tom smyslu,
sociálních a politických bojů. že sama psychoanalýza je považována za vý­
Koncept občanství bývá v angličtině ety- znamný příspěvek k této disciplíně. Oidipův
mologicky spojován s pojmy slušnosti (ve komplex je vykládán jako chlapcova touha
smyslu správného způsobu života po boku po vlastní matce jakožto primárním objektu
ostatních) a civilizace (zvyky a rutiny ko­ lásky. Tato touha je zapovězena symbolic­
operativního života).* Občanství bylo tudíž kým řádem skrze tabu incestu. Otec pro
historicky omezeno na ty, kteří byli považo­ chlapce představuje hrozbu kastrace, kte­
váni za civilizované, a ostatním, například rou přináší tato zkázonosná touha. Proto
otrokům, odepřeno. Přestože koncept ob­ chlapci přesouvají svou identifikaci z matky
čanství byl zpočátku spojen se vznikem měs­ na otce, jenž je ztotožněn se symbolickou
ta, moderní užívání se odvozuje od fungo­ pozicí moci a nadvlády (Falus). U dívek se
vání národního státu, v němž zmíněná práva to týká přijetí skutečnosti, že už byly vykas­
převládají. Moderní diskurz občanství pak trovány. To má vést k zběsilosti a částečné
zvláště zdůrazňuje, že s občanstvím přichá­ identifikaci s matkou jako genderovou rolí
zí rovnost. To znamená, že člověk nemůže spolu s propojením otce s autoritou, domi­
legitimně rozdělovat občanství na občanství nancí a opanováním.
první a druhé třídy, protože prý je univer­ Podle Freuda překonání Oidipova komple­
zální a nedělitelné. Jazyk občanství je tudíž xu uspořádá jinak polymorfně perverzní
užitečný pro kulturní politiku podřízených libido do normy heterosexuálních gende-
skupin, které se snaží získat větší svobodu rových rolí. To znamená, že libido nemá
a uznání v mezích národního státu. žádný předem daný pevný cíl nebo objekt
V kontextu moderní demokratické tradi­ a překonáním Oidipova komplexu se stá­
ce lze občanství chápat jako jeden aspekt vá regulovaným a potlačeným. Podle Laca-
našich mnohočetných já, kde se občanská 'na překonání Oidipova komplexu formuje
„identita občanství“ snaží udržovat různé nevědomí jako sféru potlačeného a samot­
hodnoty a životní světy v demokratickém nou možnost ustavení genderových subjek­
rámci. Oddanost různých skupin demokra­ tů vstupem do symbolického řádu.
tickým procesům a intersubjektivně uzna­ Kristeva, Chodorow, Mitchell a další psy-
ným právům a povinnostem občanství v so­ choanalytičtí autoři naznačují, že teorie Oi­
ciální, občanské a politické sféře podporuje dipova komplexu znamená formaci urči­

Etymoiogická souvislost pochází z angl. citizenship (občanství) a civility (slušnost). Pozn. překl.

136

tých stylů maskulinity a femininity. Tvrdí,
že v kontextu patriarchátu se matky k chlap­
cům chovají jako k nezávislým a navenek
obráceným osobám, zatímco dívky jsou mi­
lovány narcističtěji, jelikož mají být podob­
né matkám. Proto chlapecká individuace
zahrnuje identifikaci s otcem a symbolic­
kým Falem jako oblastí sociálního statusu,
moci a nezávislosti, respektive vytváří se for­
ma maskulinity, která zdůrazňuje externí
orientaci. Naproti tomu dívky si osvojily
větší jistotu v komunikačních schopnostech
intimity introjekcí a identifikací s aspekty
narací matek, ale platí za to tradiční daň
v podobě větších problémů s autonomií.
odkazy gender, identifikace, identita,
pohlaví, psychoanalýza, symbolický řád,
zrcadlová fáze
Orientalismus
Koncept orientalismu je spojen s prací Ed-
wardaSaida, který tvrdil, že kulturně geogra­
fické entity jako „Orient“ nejsou neměnné
přírodní skutečnosti, ale měly by být spíš
chápány jako historicky specifické diskur-
zivní konstrukce s vlastní historií a tradicí.
„Orient“ byl tudíž konstituován obraznos­
tí a slovníkem, které mu daly určitý druh
skutečnosti a přítomnosti v západní kultu­
ře. Idea orientalismu pak zvláště naznačuje,
že rasismus není jen záležitostí individuální
psychologie nebo patologie, ale utváří se
pomocí vzorců kulturní reprezentace hlubo­
ce zakořeněných v praktikách, diskurzech
a subjektivitách západních společností.
Orientalismus je sada západních mocen­
ských diskurzů, které zkonstruovaly Ori­
ent - orientalizovaly Orient - způsoby,
které závisí na poziční nadřazenosti a he­
gemonii a reprodukují je. Podle Saida je
orientalismus rámcovou skupinou myšle­
nek prodchnutých evropskou nadřazenos­
tí, rasismem a imperialismem, které jsou Osvícenství
vypracovávány a šířeny rozmanitými texty
a praktikami. Orientalismus má být systé­ v klíčových dílech filozofů 17. a 18. století,
OSVÍCENSTVÍ
mem reprezentací, které přinášejí Orient do
západní vzdělanosti. Mezi takové reprezen­
tace patří Flaubertovo setkání s egyptskou
kurtizánou, které zplodilo vlivný obraz ori­
entální ženy, jež nikdy nemluví za sebe,
nikdy nedává najevo své emoce a postrádá
historii nebo schopnost jednat. Je to tedy
sexuálně přitažlivá „temná panna“ z muž­
ských mocenských představ. Naproti tomu
orientální muž je viděn jako lstivý, fanatický,
krutý a despotický.
V tomto smyslu současné povýšení „islámu“
do role hlavního strašáka západního zpravo­
dajství kráčí už značně prošlapanou cestič­
kou. Dlouho před současnou krizí vztahů
mezi Západem a islámem Said tvrdil, že zá­
padní média reprezentují islámské národy
jako iracionální fanatiky vedené mesiášský­
mi a autoritativními vůdci. V posledních
letech bylo velké množství zpravodajského
pokrytí na Západě věnováno Afghánistánu,
Iránu, Iráku a Libyi (se zvláštním důrazem
na domnělé sponzorování teroristů), svaté
válcefatwa vyhlášené ajatolláhem Chomej-
ním nad Salmanem Rushdiem, konfliktům
mezi Západem a Irákem vedeným Spoje­
nými státy včetně války v roce 2003 a sa­
mozřejmě Usámovi bin Ládinovi a tragédii
z li. září 2001.
Můžeme si tedy všimnout jisté nevyváženos-
ti v kulturní reprezentaci islámu na Západě.
Soustředí se na násilnosti některých islám­
ských fundamentalistů, ale už nezkoumá
důvody nepřátelství vůči Západu a roli zá­
padního kulturního a politického jednání
v přiživování konfliktu. Často nezaznívá ani
to, že islám většina jeho stoupenců chápe
jako filozofii a náboženství lásky a mírumi­
lovné spolupráce.
ODKAZY diskurz, globalizace, kulturní
imperialismus, moc, reprezentace
Přístup evropské filozofie, který najdeme
137
OSVÍCENSTVÍ

jako byli Voltaire, Rousseau, Hume a Bacon. z vykořisťování a útlaku. Osvícenství tedy
Osvícenští myslitelé si cenili schopnosti ro­ prosazuje rozvoj všeobecného vzdělávání,
zumu - zvláště vědy - zbavovat svět bludů politické svobody a sociální rovnosti stejně
pověrčivosti, mýtu a náboženství. Lidská jako rozum schopný kritizovat dominanci.
tvořivost, racionalita a vědecké zkoumání Hlavní výtka vůči osvícenské filozofii smě­
jsou zde chápány jako síly naznačující roz­ řuje k tomu, že hledá univerzální pravdy
chod s tradicí a zvěstují příchod modernity. a jejich prohlášením se pak snaží vylou­
Filozofové osvícenské doby usilovali o po­ čit jakékoli alternativní pohledy. Postosví-
znání pravd, které by mohly vést k pokroku, censká filozofie - Nietzsche, Wittgenstein,
tj. zlepšení lidských podmínek. Morálně-po- Derrida, Foucault, Rorty - tudíž tvrdí, že
litickou agendu osvícenství tedy nejlépe shr­ poznání není metafyzické, transcendentál-
nuje slogan francouzské revoluce „rovnost, ní nebo univerzální, ale závisí na konkrét­
volnost, bratrství“. Osvícenství svým vědec­ ním času a prostoru. Nemůže proto existo­
kým i morálně-politickým projektem hleda­ vat žádné totalizující vědění schopné ucho­
lo univerzální pravdy, tj. poznání a morální pit „objektivní“ povahu světa. Spíše má­
principy, které by platily napříč časem, pro­ me a vyžadujeme mnohočetné pohledy
storem a bez ohledu na kulturní rozdíly. na svět, s jejichž pomocí je třeba inter­
Jedním z odkazů osvícenství je to, co Ha­ pretovat složitou heterogenní lidskou exis­
bermas nazývá „instrumentální racionalita“. tenci.
Tu lze chápat jako proces, kterým je dána Foucault nicméně naznačuje, že nemusíme
logika racionality a vědy do služeb regu­ být „pro“ nebo „proti“ osvícenství a sta­
lace, kontroly a dominance nad lidskými ví se proti myšlence jasného, distinktivní-
bytostmi. Proto Adorno a Horkheimer tvr­ ho a konečného zlomu mezi osvícenstvím
dili, že osvícenská touha ovládat přírodu je a postosvícenským myšlením. Nejedná se
projevem přání kontrolovat a ovládat lidské o problém přijetí nebo odmítnutí osvícen­
bytosti. Z tohoto pohledu logika osvícen­ ské racionality, důležité je ptát se, co je ro­
ského myšlení nevede pouze k industriali­ zum, jak se používá a jaké jsou jeho dějinné
zaci, ale také ke koncentračním táborům účinky, omezení a nebezpečí.
v Osvětimi či Belsenu. Ovšem Habermas ODKAZY modernita, postmodernismus,
také podotýká, že osvícenství vytváří kritický postmodernita, poststrukturalismus,
rozum schopný osvobozovat lidské bytosti pravda, racionalita

138
Paradigma Myšlenka paradigmatického tvoří také část
Obecně lze paradigma chápat jako obor ne­ sémiotiky. Podle Saussura je význam pro­
bo oblast vědění, která zahrnuje specifický dukován selekcí a kombinací znaků podél
slovník a soubor praktik. Ve filozofii vědy je syntagmatické a paradigmatické osy. Syn-
koncept paradigmatu spojován s dílem Tho­ tagmatická osa je konstituována lineární
mase Kuhna, pro nějž je paradigma široce kombinací znaků, které tvoří věty, zatímco
uznávaný okruh znalostí nebo vědeckých paradigmatická odkazuje ke znakovým po­
výsledků, který poskytuje odborné komu­ lím (tj. synonymům), z nichž jsou jakékoli
nitě modelové problémy a řešení. Z tohoto znaky vybírány. Význam se hromadí podél
hlediska paradigma stanovuje hlavní zásady syntagmatické osy, zatímco výběr z paradig­
a konceptuální provedení funkčního mode­ matického pole mění význam v jakémkoli
lu, který přitahuje stoupence a umožňuje daném místě věty. Například na obrázku 2 -
„normální vědě“ fungovat. na paradigmatické ose - má výběr bojov­
Kuhn tvrdí, že věda pravidelně zavrhuje svá níka za svobodu nebo teroristy význam,
vlastní paradigmata, takže období stabilní ktetý mění smysl. Mění totiž naše mínění
„normální vědy“ obvykle předchází svrže­ o charakteru účastníků. Takový výběr dále
ní stávající paradigmatické učenosti. Tento ovlivní kombinaci podél syntagmatické osy,
revoluční proces je znám jako změna pa­ jelikož podle konvence není obvyklé - ač je
radigmatu. Příkladem může být nahrazení to gramaticky přípustné - spojovat teroristu
kopernikovské vědy newtonovským para­ s osvobozením.
digmatem nebo následné vystřídání klasic­ ODKAZY epistémé, epistemologie,
ké fyziky kvantovou mechanikou. Koncept kulturální studia, pravda, sémiotika
paradigmatu se ale může rozvíjet i v huma­
nitních a sociálních vědách, kde mohou být
různé „perspektivy“ (funkcionalismus, sym­ I bojovníci za svobodu
bolický interakcionismus, Strukturalismus,
poststrukturalismus atd.) chápány jako pa­ i
1 teroristé
zaútočili
radigmata. Stuart Hall tudíž charakterizuje 13. osvobodili
kulturalismus a Strukturalismus jako klíčová
syntagmatická osa
paradigmata ve vývoji kulturálních studií.

139
PATRIARCHÁT

Patriarchát hož antiesencialistický postoj naznačuje, že

Idea patriarchátu odkazuje ke společenské­ femininita a maskulinita nejsou esenciální
mu řádu, kde se opakuje systematická do­ univerzální kategorie biologie ani kultury,
minance mužů nad podřízenými ženami ale diskurzivní konstrukce.
napříč širokou škálou sociálních institucí ODKAZY antiesencialismus, feminismus,
a praktik. Termín, který souvisí s feministic­ gender, identifikace, psychoanalýza,
kou teorií a vešel ve známost během druhé subjektivita, ženské hnutí
vlny ženského hnutí počátkem šedesátých
let 20. století, jasně přináší konotace muže Performativita
jako hlavy rodiny, opanování a nadřazenos­ „Performativ“ je lingvistické vyjádření, které
ti. Koncept patriarchátu v tomto kontextu uskutečňuje (provádí) to, co pojmenovává;
tvrdí, že pohlaví je centrálním organizačním například „prohlašuji vás ...“při svatebním
principem společenského života, kde jsou obřadu je performativní vyjádření. Podob­
genderové vztahy zcela prorostlé mocí. ně je performativita diskurzivní praktika,
Mnoho feministek/feministů tvrdilo, že sou­ která nařizuje nebo produkuje to, co pojme­
časné pohlavní subjektivity nejsou univerzá- novává, pomocí citace a opakování norem
lie, ale důsledky vztahů mezi muži a ženami, nebo konvencí „zákona“. Z toho pak plyne
které se formují v souvislosti s uspořádání­ diskurzivní produkce identit pomocí opa­
mi patriarchální rodiny a které by - pokud kování a opětovného citování regulovaných
by se vůči nim někdo postavil - mohly být způsobů vyjadřování o kategoriích identity
změněny. Z psychoanalytického pohledu (například o maskulinitě).
patriarchát obstarává kontext, ve kterém Performativita není jednotlivý akt, spíš je
identifikací s otcem a symbolickým Falem vždy citací a reiterací souboru existujících
jako oblastí sociálního statutu, moci a ne­ norem a konvencí. Například soudci trest­
závislosti nabírají chlapci formu navenek ního a občanského práva nejsou původci
obrácené maskulinity získané za cenu emo­ zákona nebo jeho autority, ale citují kon­
cionální závislosti na ženách. Dívky si na­ vence příslušného zákona, který je uplatňu­
proti tomu osvojují větší jistotu v komu­ je. Odvolávají se na autoritu, která nemá
nikačních schopnostech intimity introjekcí univerzální základy. Ve skutečnosti samo
a identifikací s naracemi svých matek, ale citování produkuje citovanou autoritu, kte­
mají větší problémy s externě orientovanou rá opakovaně upevňuje zákon. Udržování
autonomií. zákona je otázkou opravování souboru již
Kritika konceptu patriarchátu se zaměřu­ fungujících konvencí a vyžaduje iterabilitu,
je na to, že nijak nerozlišuje v rámci ka­ repetici a citování.
tegorie žen, všechny ženy - na rozdíl od Přestože s myšlenkou performativu přišel
mužů - něco fundamentálního sdílejí. Lze v roce 1962 Austin, koncept performativity
říci, že tento koncept zakrývá rozdíly me­ popularizovala v rámci kulturálních studií
zi jednotlivými ženami a jejich osobitostmi v 90. letech Judith Butlerové. Butlerová pojí­
ve prospěch všeobjímající univerzální po­ má pohlaví a gender prostřednictvím citační
doby útisku. Nejenže to působí, jako by performativity. Podle Butlerové je „pohlaví“
všechny ženy byly utiskovány stejně, ale produkováno jako reiterace hegemonických
je tu také tendence reprezentovat je jako norem, jako performativita, která je vždy
bezmocné a slabé. Tento důraz na rozdíl­ odvozená. „Předpoklad“ pohlaví, což není
nost sdílí feministky/feministi ovlivnění po- osamocený akt nebo událost, ale opakovaná
ststrukturalismem a postmodernismem, je­ praktika, je upevňován opakovanou perfor­

140

mancí. Gender je tedy performativ v tom
smyslu, že jako účinek ustavuje právě ten
subjekt, který má vyjadřovat.
Butlerová kombinací psychoanalýzy a zmí­
něných přepracování konceptu diskurzu
a teorie mluvního aktu dochází k tvrzení, že
„předpoklad“ (nabírání) pohlaví zahrnuje
identifikaci s normativní iluzí (idealizací)
„pohlaví“. Pohlaví je symbolická pozice sub­
jektu předpokládaná pod hrozbou trestu
(například symbolické kastrace nebo poní­
žení). Symbolično je sérií normativních na­
řízení, která upevňují hranice pohlaví (co by
mělo konstituovat pohlaví) vyhrožováním
psychózou a abjekcí (exkluzí, vyhozením
nebo odmítnutím). Butlerová dále tvrdí,
že travestie může destabilizovat a „přepsat“
genderové normy novým označením gen-
derových ideálů. Napodobováním gende-
rových norem může být travestie podvratná
až do míry, která se odrazí v performativním
charakteru genderu. Travestie naznačuje, že
veškerý gender je performativita a destabili­
zuje tak nároky hegemonické heterosexuál-
ní maskulinityjako napodobovaného vzoru.
To znamená, že hegemonická heterosexu-
alita je sama imitativní performancí, která
musí opakovat svoje idealizace.
ODKAZY diskurz, identifikace, identita,
mluvní akt, psychoanalýza, pohlaví
Pohlaví
Běžně se předpokládá, že koncept pohlaví
odkazuje k přirozeným nebo esenciálním
vlastnostem muže nebo ženy, které jsou od­
vozeny z biologických charakteristik těla,
jako jsou hormony, genitálie a reprodukční
ústrojí. Proto se koncept pohlaví často dává
do protikladu s kulturně orientovanou před­
stavou genderu, která se týká kulturních
předpokladů ovládajících praktiky mužů
a žen. Takzvaná debata „příroda versus vý­
chova“ se často zaměřuje na míru, s jakou
může být chování mužů a žen připsáno silám
biologie a/nebo kultury.
POHLAVÍ
Existuje ovšem odnož kulturální teorie spo­
jená s pracemi mj. Judith Butlerové a Donny
Harawayové, která považuje rozdíl mezi
biologickým pohlavím a kulturním gende-
rem za neudržitelný. Rozlišení mezi pohla­
vím jako biologií a genderem jako kulturní
konstrukcí selhává na tom, že principiál­
ně nelze přistoupit k biologickým „prav­
dám“ ležícím mimo kulturní diskurzy, a tu­
díž neexistuje ani žádné „pohlaví“, které
by nebylo již kulturní. Pohlavní těla (těla
s pohlavním atributem) jsou proto vždy
reprezentována již jako výtvor regulačních
diskurzů. Kategorie „pohlaví“ je tedy nor­
mativní kategorií: funguje jako „regulační
ideál“ a produkuje těla, která ovládá. Po­
hlavní diskurzy opakují jednání, které samy
řídí, a pojímají tak pohlaví jako nezbytnou
normu. Ačkoli je pohlaví považováno za
sociální konstrukci, tato konstrukce je pro
formování subjektů a ovládání materializa-
ce těl nezbytná. To neznamená, že „všech­
no je diskurz“, ale že - jak tvrdí Butlero­
vá - diskurz a materiálnost těl jsou neroz-
lučitelné.
Většina autorů kulturálních studií přijímá
názor, že biologie nemá na téma pohlaví
a genderu mnoho co říci. Důvody popula­
rity tohoto názoru v kulturálních studiích
jsou zřejmé: nechává dveře otevřené ne­
omezeným změnám genderu a možnosti
úplné rovnosti (ve smyslu stejnosti) pohlaví.
V současnosti ovšem přibylo množství ge­
netických a biochemických důkazů, které
ukazují napředpověditelnost řady mužských
a ženských schopností a chování.
Myšlenka, že vědecké diskurzy týkající se
pohlaví konstituují význam „pohlaví“, ne-
znehodnocuje tvrzení o užitečnosti genetiky
pro chápání a předpovídání činností a život­
ních rozhodnutí lidských těl, která přijala
kulturní identity muže nebo ženy. Kulturní
rozmanitost a důkazy o genetickém jádru
pohlavních rozdílů rozhodně nestojí proti
sobě. Biochemická podobnost je schopna
141
POLITICKÁ EKONOMIE

koexistovat s kulturní divergencí v nepo­ Jedním ze zásadních principů kulturálních

slední řadě proto, že podobné genetické studií je ovšem odmítání redukcionismu,
předpoklady mohou mít v různých kontex­ takže se předpokládá, že kultura má své
tech velice odlišné výsledky. specifické významy, pravidla a praktiky, kte­
ODKAZY enkulturace, gender, identita, ré nelze redukovat na jinou kategorii nebo
konstrukcionismus, performativita, rovinu společenské formace. Kulturální stu­
subjektivita dia vedla bitvu zvláště proti ekonomickému
redukcionismu, tedy snaze vyložit význam
Politická ekonomie kulturního textu výhradně odkazem na jeho
Politická ekonomie je oblast studia zamě­ místo v procesu výroby. Procesy politické
řená na studium moci a distribuce ekono­ ekonomie z hlediska kulturálních studií ne-
mických zdrojů. Zkoumá tedy, kdo vlastní determinují významy textů ani jejich přijetí
a ovládá ekonomické, společenské a kultur­ publiky. Politickou ekonomii, sociální vzta­
ní instituce. V rámci kulturálních studií se hy a kulturu je třeba chápat spíš na základě
hlavní zájem o politickou ekonomii týkal jejich vlastních specifických logik a způsobů
mechanismů, jimiž korporátní vlastnictví rozvoje. Každá z těchto oblastí je „artikulo­
a kontrola nad odvětvími kulturního prů­ vána“ nebo propojena způsoby, které závi­
myslu utváří obrysy kultury. sejí na kontextu.
Například televizní instituce zajímaly kul- Tento argument vyjadřuje metafora „kultur­
turální studia kvůli jejich ústřední pozici ního obvodu“. Významy vkládané v oka­
v komunikační praxi moderních společnos­ mžiku produkce tu mohou nebo nemusí
tí. Naléhavost tohoto zájmu vzrostla s tím, být akceptovány na úrovni reprezentace ne­
jak v v oblasti médií s vysílaným signálem bo konzumace, kde se produkují významy
ovládané multimediálními korporacemi na­ nové. Ve skutečnosti významy vytvářené na
stoupila konkurence vysílání veřejné služby úrovni reprezentace a konzumace utvářejí
v podobě komerční televize. Zvláště od po­ samu produkci, například design a marke­
loviny osmdesátých let 20. století, kdy vlády ting. V souladu s tím vyžaduje plnohodnot­
uvolnily regulace omezující křížení vlastnic­ ná analýza jakékoli kulturní praktiky analý­
tví médií, prošly mediální organizace pro­ zu „ekonomiky“ i „kultury“, včetně vztahů
cesem konvergence a synergie, který stvořil mezi nimi.
multimediální giganty, jako jsou AOL-Time ODKAZY artikulace, kulturní obvod,
Warner a Walt Disney. kulturní materialismus, marxismus,
Jedná se o globální trendy v politické ekono­ redukcionismus, sociální formace
mii televize, které podporují změnu v pro­
gramových strategiích, a tudíž i změnu v kul­ Politika
turních vzorcích. Současný vývoj televiz­ Politika souvisí s mnoha projevy moci a mo­
ních organizací a jejich financování v dneš­ cenských vztahů, které se objevují na všech
ním světě posunul do čela kultury vizuálně úrovních lidské interakce. Kulturální stu­
založený konzumerismus a reklamu. Pro dia se zaměřují na zkoumání vztahů kultury
produkci a reprodukci propagační kultury a moci, takže koncept politiky se nachází ve
zaměřené na užití vizuální obraznosti při vy­ středu jejich zájmu. Ovšem politika chápaná
tváření značek s přidanou hodnotou nebo v kontextu kulturálních studií není jen věcí
zbožních znaků je televize stěžejní. Politická volených stran a vlád, nýbrž otázkou moci
ekonomie televize tedy pomohla tvarovat pronikající všemi rovinami sociálních vzta­
kontury současné kultury. hů. Moc není zkrátka jen donucovací a ome­

142
 POLITIKA IDENTITY

zující silou, která podřizuje jeden soubor Politika identity

lidí druhému, ale také vytváří a umožňuje Politika identity se zaměřuje na vytváření
sociální akci a vztahy. Moc v tomto smys­ a udržování kulturních práv pro jedince,
lu nejen utlačuje, ale i umožňuje. Politika kteří si ve společnosti a kultuře činí nárok na
je tudíž hlavní činností při vytváření, or­ identitu. Kulturální studia vzhledem k anti-
ganizaci, reprodukci a přeměně jakéhokoli esencialistickým názorům na identitu chá­
společenského a kulturního řádu. pou politiku identityjako vytváření „nových
Kulturální studia se zvláště zabývají „poli­ jazyků“ identity, jimiž se můžeme charakte­
tikou reprezentace“, tj. způsobem, kterým rizovat. To je spojeno sjednáním zaměře­
je moc zapletena do konstrukce a regulace ným na změnu sociálních praktik, většinou
kulturních klasifikací. Politika reprezenta­ formováním koalic, v nichž jsou aspoň ně­
ce se týká otázek diskurzu, obrazu, jazy­ které hodnoty sdíleny. Politika identity je
ka, reality a významu a je „politická“, pro­ podmnožinou kulturní politiky a zabývá se
tože tyto záležitosti jsou vnitřně svázány tedy také „mocí pojmenovávat“ a způsobo­
s otázkami moci. Reprezentace se totiž tý­ vat, že se určité popisy ujmou. Reprezenta­
ká otázek zahrnutí a vyloučení, tedy toho, ce identit je „politickou“ otázkou, protože
co se do ní dostane a co bude vynechá­ identity jsou vnitřně svázány s otázkami mo­
no. To vyžaduje výkon moci. Například ci jako formou společenské regulace, která
reprezentovat Afroameričany jako kategorii vytváří „já“ a umožňuje některým typům
složenou z plnohodnotných lidských by­ identit existovat, zatímco jiným to odpírá.
tostí a občanů se stejnými sociálními prá­ Politika identity bývá nejvíce spojována s fe­
vy a povinnostmi je něco docela jiného minismem, gay aktivismem a otázkami et-
než reprezentovat je jako skupinu podlid- nicity. I když se politika identity na tyto
ských kriminálníků a/nebo společenský pro­ případy neomezuje, představují nejviditel­
blém. nější kampaně. Například feministický ja­
Reprezentace naplněné mocí jsou stavební­ zyk vnáší do zorného pole útisk a rozšiřuje
mi kameny, které konstituují kulturu, a vlast­ myšlenkový prostor morální a politické dis­
ně řídí naše chování jako „mapy významů“. kuse. Feminismus tak rozvíjí „nový jazyk“,
Kulturální studia zkoumala zvláštním způ­ v němž nároky žen nezní šíleně, ale stávají se
sobem populární kulturu jako politickou přijatelné coby „pravdivé“ (ve smyslu spo­
půdu, na které se získává nebo ztrácí sou­ lečenského uznání). Vznik takového jazyka
hlas s kulturním řádem pomocí hry moci není objevem univerzální pravdy, ale sou­
a reprezentace. Kulturální studia zkoumají částí evolučního boje, který nemá žádnou
různé formy moci, patří k nim však for­ vnitřní teleologii, tj. žádné předem dané ur­
mování a performance genderu, rasy, třídy, čení, k němuž se musí v budoucnu vyvíjet.
kolonialismu atd. Kulturální studia se dále Feminismus si představuje a prostřednic­
snaží zkoumat spojení mezi těmito podoba­ tvím rozpracovávání morální identity ženy
mi moci a rozvíjet způsoby myšlení o kultuře jakožto ženy se snaží zavádět alternativní
a moci, které by bylo možné použít k pro­ podobu komunity, v níž nad sebou ženy
vedení změny. To znamená, že kulturální získávají lingvistickou moc.
studia jako disciplína se zabývají převážně Významy spojené s kategoriemi identity jsou
otázkami kulturní politiky. potenciálně nekonečné, takže jakékoli poje­
ODKAZY hegemonie, ideologie, kulturní tí sebe sama, identity nebo komunit identi­
politika, moc, power/knowledge, fikace (národy, etnika, sexualita, třídy atd.)
reprezentace a z nich plynoucí politiky je nutnou fikcí,

143
POLYSÉMIE
která znamená dočasné, částečné a arbitrár-
ní uzavírání významu. Pojetí ženskosti lze
sice přeformulovávat donekonečna, ale po­
kud chceme něco vyjádřit (provést ozna­
čení) nebo jednat, je nutné dočasné uza­
vření významu. Feministická politika tedy
potřebuje aspoň momentální a pragmatic­
kou shodu v tom, co ustavuje ženu a co
je v daných podmínkách v ženském zájmu.
Podle postmarxismu je snaha zafixovat roz­
díl - tedy uzavřít v dané diskurzivní oblasti
nestabilní významy označujících a ustálit
tak, co znamená například femininita, mas-
kulinita nebo identita Američanů - úkolem
hegemonních praktik.
Politickému konceptu občanství lze rozu­
mět jako formě identity, a proto je politika
identity součástí mnohem širší politiky ob­
čanství a veřejné sféry. Občanská „identita
občanství“ tedy stmeluje různé hodnoty
a životní světy v demokratickém rámci. Mů­
žeme mít společnou třeba právě jen identi­
tu občanství, ale oddanost různých skupin
demokratickým procesům a intersubjektiv-
ně uznávaným právům a povinnostem ob­
čanství v sociální, veřejné a politické sféře
podporuje demokracii a zajišťuje podmínky
pro partikulární projekty identity. To se tý­
ká i „hegemonie demokratických hodnot“,
která se vyvinula ve veřejné sféře, takže ob­
čanství je mechanismem propojování mikro-
politiky identity s oficiální makropolitikou
institucionálních a kulturních práv.
ODKAZY kulturní politika, hegemonie,
identita, ideologie, občanství,
postmarxismus
Polysémie
V kontextu kulturálních studií koncept po­
lysémie upozorňuje na představu, že znaky
nesou mnoho potenciálních významů. Zna­
ky neoznačují pouze jednu věc, ale jsou
polysémické, z hlediska smyslu i významu
tedy nejsou jednoznačné. Znaky nemají jas­
ný a autoritativní význam na základě odka­
144
zu k nezávislému objektovému světu, ale
vytvářejí význam řadou konceptuálních a fo­
netických rozdílů, které jsou interpretovány
ve specifických kontextech. Červená je tedy
červená, protože není zelená, a nikoli proto,
že by znak červená vytvářelo samo světelné
spektrum. A na semaforu sice znamená „za­
stavit“, ale v jiných případech to může být
„lékařská pomoc“ nebo „veřejný dům“.
Jelikož znaky a jejich uspořádání do textů lze
interpretovat různými způsoby, vytváření
významu vyžaduje aktivní zapojení čtená­
řů. Právě čtenáři pomocí svých kulturních
kompetencí dočasně fixují význam za kon­
krétními účely. Výklad textů tedy záleží na
čtenářově kulturním repertoáru a znalos­
ti kulturních kódů různě distribuovaných
podél linií třídy, genderu, rasy, národnos­
ti atd.
Myšlenku, že znaky mají více než jeden
význam, vyjadřuje také Vološinův (viz
Bachtin) koncept „multiakcentuality“ zna­
ku (a dialogičnosti). Vološinov naznačuje,
že znaky mají „vnitřní dialektickou kvalitu“
a „hodnotící akcent“, které jim umožňují
označovat řadu významů. Význam znaků se
mění s tím, jak se jej společenské konven­
ce a sociální konflikt snaží ustálit, takže to,
které významy „se uchytí“, závisí na spole­
čenském a kulturním kontextu, v němž se
označování odehrává. Vzhledem k tomu,
že významy znaků nejsou pevné a lze je
„vyjednávat“, svádí se o ně boj, a význam
je tak výsledkem politiky a mocenské hry.
„Ideologický boj“ lze potom chápat jako
zápas o význam znaků, jelikož moc se snaží
regulovat a „fixovat“ jinak pohyblivé význa­
my znaků. Zvláště postmarxističtí autoři,
například Laclau a Mouífeová, chápou roli
hegemonních praktik jako snahu upevnit
rozdíl, tedy uzavřít v dané diskurzivní ob­
lasti nestálé významy označujících.
Politickému významu polysémických znaků
porozumíme, když se zeptáme, co znamená
„černý“ v kontextu současných západních

kultur? Je to urážlivé, nebo solidární po­
jmenování? Konotuje znak černý občanská
práva, nebo kriminalitu? Je černé zlé, ne­
bo krásné? Proč by vlastně měla mít černá
vůbec nějaký rasový význam? Stručně řeče­
no, znak černý nemá esenciální význam, ale
svádí se o něj boj. Ve skutečnosti všechny
klíčové kulturní kategorie jako „ženy“, „tří­
da“, „společnost“, „identity“, „zájmy“ atd.
nelze pojímat jako jednotlivé jednotné ob­
jekty s fixním významem nebo základními
strukturami a determinacemi, ale jako dis­
kurzivní konstrukty. Představa, že znaky
mají mnoho významů, které jsou předmě­
tem mocenské hty, je pro chápání kulturní
politiky zásadní.
ODKAZY dialogičnost, hegemonie,
ideologie, kulturní politika, moc,
postmarxismus, sémiotika, znaky
Populární kultura
Pojem populární kultura po ustavení káno­
nu vysoké kultury tradičně odkazoval k to­
mu, co se do něj nevešlo, a/nebo k masově
vyráběné zbožní kultuře spotřebního kapi­
talismu. Populární kultura bývá ve srovnání
se vznešenými kulturami umění či klasické
hudby i s představami autentické lidové kul­
tury považována za podřadnou. Obhájci
zachování rozdílu mezi vysokou a populár­
ní kulturou staví na údajné estetické kvalitě
a tvrdí, že formální vyjádření obsahuje u vy­
sokých kulturních forem propracovanější,
komplexnější a přiměřenější než u populár­ Postfeminismus
ní kultury. Populární kultura je obviňována
ze standardizace a snižování úrovně, které
podporují, a vlastně vyžadují, konformitu.
Kritéria používaná k ochraně hranic „dobré
tvorby“ ovšem z hlediska kulturálních studií
vycházejí z institucionalizované a třídní hie­ protože jsou ženy, čili že všichni muži utisku­
rarchie kulturních vkusů. Stejně tak je neudr­ jí všechny ženy. Feminismus poukazoval na
žitelný argument, který staví do protikladu
populární kulturu a autentickou nezbožní
kulturu, jelikož autentická lidová kultura,
která by mohla sloužit jako měřítko „neau- postojů a chování (despekt, násilí, sexuální
POSTFEMINISMUS
tentičnosti“ zbožní kultury, už neexistuje
a pravděpodobně ani nikdy neexistovala.
Zatímco současná populární kultura je pri­
márně vyráběna komerčně, mnoho autorů
kulturálních studií tvrdí, že publika z textů
zbožní kultury vytvářejí své vlastní významy.
To znamená, že čtenáři nebo publika kultur­
ních textů užívají při spotřebě komodit své
vlastní kulturní kompetence a diskurzivní
zdroje. Populární kulturu lze tedy chápat
jako významy a praktiky, které se uplatňu­
jí na straně publik v okamžiku spotřeby.
Tento argument stáčí tradiční otázku „jak
kulturní průmysl mění lidi ve zboží, které
slouží jeho zájmům?“ ke zkoumání toho, jak
lidé mění produkty kulturního průmyslu ve
vlastní populární kulturu, která slouží jejich
zájmům.
Kulturální studia chápou populární kulturu
jako prostor dosahování konsenzu a projevu
odporu v boji o kulturní významy. V tomto
smyslu kulturální studia zastávají politickou
koncepci populární kultury chápané jako
dějiště zápasu o význam, tedy jako arénu,
kde se upevňuje, neboje odmítána kulturní
hegemonie. Posuzování populární kultury
se v tomto pojetí netýká otázek kulturní
nebo estetické hodnoty, ale problému klasi­
fikace a moci.
ODKAZY estetika, hegemonie, ideologie,
karneval, komodifikace, kultura, kulturní
politika
Postfeminismu je založen na názoru, podle
nějž byly klíčové principy feminismu západ­
ní kulturou vstřebány a překonány. Od šede­
sátých let 20. století feminismus prokazoval,
že ženy jsou utiskovány a zotročovány muži,
strukturální nerovnosti v ekonomice a v in­
stitucích společenské a kulturní moci. Dále
se připomínalo, že jisté formy mužských
145
POSTFORDISMUS
obtěžování) mohou ženy utiskovat. Koneč­
ně se tvrdilo, že přes dekády feministické
činnosti se postavení žen v západní kultuře
nezměnilo vůbec, nebo jen málo.
Během devadesátých let 20. století ovšem
postfeminističtí autoři podotýkali, že ženy
nejsou nutně utiskovány proto, že by by­
ly ženami. Tedy, že ne všichni muži jsou
utiskovateli a že chápat genderové vztahy
jako boj „ženy versus muži“ ničemu nepo­
máhá. Místo toho požadují konstruktivní
dialog a strukturální změnu tam, kde je to
třeba. Proto Rosalind Coward charakterizo­
vala feminismus jako hnutí, které je slepé
ke své vlastní účinnosti. To neznamená, že
by ustaly zřetelné projevy genderové nerov­
nosti a nespravedlnosti, ale postavení žen
v ekonomice se výrazně zlepšilo a jsou více
vidět v kulturní sféře. Navíc proběhly změny
v sexuálních postojích a chování a reforma
mzdových a rozvodových zákonů, takže
ženy mohou mít sexuální moc. Konečně
byly rozpoznány i mužské deprivace a zra­
nitelnost, které zpochybňují jednoduché
rozlišení na mužské utiskovatele a utiskova­
né ženy.
ODKAZY feminismus, femininita,
maskulinita, mužské hnutí, patriarchát,
pohlaví
Postfordismus
Abychom pochopili, co se myslí konceptem
postfordismu, potřebujeme mít představu
o samotném fordismu, tedy formaci, kterou
má postfordismus nahrazovat. 'Çordismus je
název sociální formace ve Spojených státech
a západní Evropě po roce 1945, založené na
průmyslové velkovýrobě standardizované­
ho zboží v souvislosti s masovou spotřebou.
Vyžadoval relativně vysoké platy, aby zvládl
velký objem výroby a propagační a reklamní
kulturu k podpoře prodeje. V širším kon­
textu fordismus fungoval společně s keyne-
siánskými ekonomickými opatřeními. Ty se
vyznačovaly korporátním státem, který hrál
146
intervenční roli jako manažer poskytování
sociální péče, arbitr průmyslového konflik­
tu a významný přímý zaměstnavatel.
Podle Harveyho vysvětlení začal mít tento
fordistický režim problémy, které vyvrcho­
lily počátkem sedmdesátých let 20. století.
Zvláště systém zaměřený na masovou vý­
robu a spotřebu čelil obtížné situaci satu­
rovaných západních trhů a následné krizi
z nadvýroby. K tomu stály západní ekono­
miky před rostoucí cenovou konkurencí
z Japonska a nově industrializovaných ze­
mí, jako jsou Tchaj-wan, Korea a Singapur.
OPEC zvedal světové ceny ropy, nedařilo se
stabilizovat světové finanční trhy narušené
slábnoucí sílou USA a to vše vedlo k ekono­
mikám ničeným tzv. stagflací (ekonomika
s nulovým růstem a vysokou inflací).
Postfordismus označuje úspěšnou reorgani­
zaci kapitalismu, která se stala cestou z glo­
bální recese sedmdesátých let 20. století.
Korporace se především snažily obnovit růst
a zvýšit zisk flexibilnějšími výrobními tech­
nikami včetně použití nových technologií,
reorganizace práce a zrychlením doby ob­
ratu. Na úrovni výroby pohyb od fordismu
k postfordismu zahrnoval posun od masové
výroby homogenního zboží k malosério-
vým úpravám podle představ zákazníka. To
znamená, že hospodářská výroba se trans­
formovala od uniformity a standardizace
k flexibilnější a variabilní výrobě pro malé
trhy. To umožnila výroba na principu just-
-in-time (JIT, výroba, při níž vznikají pouze
nezbytné výrobky v potřebném množství
á v potřebný čas), využití informačních tech­
nologií k zvládnutí různých výrobních sé­
rií a rozsáhlé uzavírání subdodavatelských
smluv s podniky na horizontální ose, mimo
sféru výroby.
Postfordismus zahrnuje reorganizaci pracov­
ních procesů formou multiskillingu (vzdě­
lávání zaměstnance pro využití na několika
pozicích) a oslabení pevných dělicích linií
mezi pracovními pozicemi, což vnáší mezi

zaměstnance více rovnosti. Například kon­
trola kvality se přesouvá z testování po výro­
bě přímo do procesu výroby. To vyžaduje,
aby pracovní síla převzala více zodpověd­
nosti za kvalitu a „neustálé zlepšování“ jako
jeden ze svých hlavních úkolů. Teoreticky
to znamená, že drahé školení nutné pro mul­
tiskilling vede podniky k tomu, aby nabízely
kmenovým zaměstnancům dlouhodobější
záruku práce a nemrhaly investicemi do vět­
šího pohybu zaměstnanců. I kdyby to však
nakrásně platilo pro kmenové zaměstnan­
ce, o čemž se silně pochybuje, neplatí tato
privilegia pro rozsáhlou periferní pracovní
sílu, na které je postfordismus závislý.
Koncepce postfordismu neodkazuje jen
k pracovním praktikám flexibilní specializa­
ce, ale také k novému „režimu akumulace“
a s ním spojeným způsobem sociální a po­
litické regulace. S tím souvisí stabilizace
vztahu mezi spotřebou a akumulací, tedy
mezi tím, kolik si podniky ponechají a kolik
spotřebitelé utratí. Tato analýza vede k závě­
ru, že existuje úzký vztah mezi podmínkami
produkce a sociálními/politickými vztahy
a životními styly, takže postfordismus při­
náší nejen ekonomickou restrukturaci, ale
také změny v každodenní kultuře. Patří sem
přizpůsobení kvality a vzhledu výrobků zá­
jmům malých trhů v rámci životních stylů
konzumentů. Co se týče politiky, postfor­
dismus bývá spojován se vznikem nových
sociálních a politických hnutí a deregulací
a privatizací sociálních zařízení na pozadí
změny parametrů třídních vztahů, přede­
vším úpadku tradiční manuálně pracující
třídy a jejích politických spojenců.
ODKAZY dezorganizovaný kapitalismus,
kapitalismus, konzumace, nové časy,
postindustriální společnost,
postmodernita
Posthumanismus
Humanismus představuje filozofický po­
hled, který věří, že člověk je jedinečným
POSTHUMANISMUS
a jednotným zdrojem významu a jednání.
Posthumanistický typ myšlení naopak zavr­
huje představu celistvého jedince coby nej­
podstatnější roviny analýzy a porozumění.
V kontextu kulturálních studií je posthuma-
nismus spojen zejména se strukturalismem,
poststrukturalismem a psychoanalýzou.
Strukturalismus je jakožto přístup zaměřený
na struktuiy nebo předvídatelné pravidel­
nosti nacházející se mimo konkrétního člo­
věka posthumanistický tím, že odstraňuje
lidského činitele z jádra zkoumání. Když na­
příklad Althusser předkládal podobu struk-
turalistického marxismu, tvrdil, že lidské
bytosti nesmějí být chápány jako vykona­
vatelé svého osudu, ale spíš jako produkty
sociálních struktur a vztahů tak, jak to podle
Althussera shrnul Marx v Kapitálu. Zvláště
tvrdí, že ideologie oslovuje nebo interpeluje
konkrétní individua jako konkrétní subjek­
ty a tímto způsobem je i ustavuje. Tento
názor je součástí Althusserova antihumanis-
mu, neboť nevnímá subjekt jako sebekon-
stituujícího se aktéra, ale jako „důsledek“
ideologických struktur.
Posthumanismus lze najít i v poststruktura-
listických dílech Derridy a Foucaulta. Fou­
cault trvá na tom, že diskurz konstruuje
pozice subjektu, které člověk povinně obsa­
zuje, takže subjekty jsou „důsledkem“ dis-
kurzu. Existenci lidského jednotlivce z to­
hoto hlediska neustavuje naše samostatné
jednání, ale pozice, které nás diskurz nutí
převzít. Diskurz ustavuje „já“ pomocí proce­
sů signifikace a promlouvající subjekt závisí
na předchozí existenci diskurzivních po­
zic. Existence lidského jednotlivce je tedy
chápána jen a pouze jako produkt jazyka,
kultury a dějin.
K posthumanismu patří i Derridova kritika
toho, co nazývá „logocentrismus“ a „fono-
centrismus“ západní filozofie, protože zpo­
chybňuje představu, podle níž je zdrojem
stabilních významů individuální lidská by­
tost. Podle Derridy je jakékoli spoléhání na
147
POSTINDUSTRIÁLNÍ SPOLEČNOST
fixní apriorní transcendental™ významy (lo-
gocentrismus) nebo na privilegium zvuků
a řeči před písmem (fonocentrismus) neu­
držitelným pokusem nalézt pravdu a sub­
jektivitu prostřednictvím rozumu nezpro­
středkovaného signifikací. Upřednostňová­
ní řeči, tvrdí Derrida, dovoluje filozofům
považovat utváření subjektivity za nezpro­
středkované jednání, založené na jedineč­
ném prožitku označovaného, které vzniká
samovolně samo ze sebe.
Konečně psychoanalýza je posthumanistic-
ká tím, že pojímá „já“ na základě ega, su-
perega a nevědomí. Jednotný humanistický
subjekt se z tohoto pohledu okamžitě roz­
padá a daná perspektiva naznačuje, že to,
co děláme a co si myslíme, není výsledkem
racionálního sjednoceného já, ale práce ne­
vědomí, k němuž nemá vědomé uvažování
za normálních okolností přímočarý přístup.
Humanistická sjednocená narace o našem
„já“ je tu chápána jako něco, co získáváme
postupně na základě vstupu do symbolické­
ho řádu jazyka a kultury.
ODKAZY humanismus, identita, ideologie,
jednání,logocentrismus, pozice subjektu,
subjektivita
Postindustriální společnost
Tento koncept se objevil začátkem sedmde­
sátých let 20. století a od té doby jeho vliv sílí.
Naznačuje, že současné západní společnosti
posouvají své hlavní procesy z průmyslové
výroby do sektoru služeb a výměny infor­
mací. K hlavním znakům postindustriální
společnosti patří přední místo informační
technologie ve společnosti a relativní přesun
důrazu z výroby na spotřebu. Pro koncep­
ci postindustriální společnosti je stěžejní
a) rozhodující místo vědění v ekonomice
a kultuře, b )změny v druzích vykonáva­
né práce a c) změny v související struktuře
zaměstnanosti.
Teoretikové postindustriální společnosti při­
kládají ve svém schématu hlavní význam plá­
148
nování a produkci vědění. Zvláště informač­
ní výměna a kulturní produkce mají v jádru
ekonomiky nahradit těžký průmysl. To spo­
lu s příchodem nových způsobů výroby činí
z informačních technologií a komunikace
určující odvětví průmyslu budoucnosti. Pro
tento vývoj jsou zásadní schopnosti a role
počítačů při zvyšování objemu, vzdálenosti
a rychlosti přenosu a tvorby stále složitějších
informací. Z daného pohledu je hybnou si­
lou sociální proměny změna technologie.
Postindustriální společnost má být dějištěm
vzniku nové třídní struktury, která se objevu­
je jako důsledek rostoucího ekonomického
významu vědění a technických dovedností.
Uvádí se, že zvláště manuální práce ustupu­
je úřednickým a odborným zaměstnáním
a práci ve službách. Nová třída služeb je
založena spíš než na majetku na vlastnic­
tví znalostí a čím dál víc je organizována
na živnostenských a nikoli průmyslových
principech. Odborná část třídy služeb se pri­
márně nezabývá přímou výrobou zboží, ale
prodává své schopnosti a závisí na své tržní
síle. Takoví lidé většinou disponují velkou
mírou autonomie, pracují buď jako profe­
sionální „odborníci“, nebo řídí práci jiných.
Přestože nevlastní výrobní prostředky, mo­
hou být podílníky a/nebo mají (aspoň ti na
vrcholu spektra) možnost ovládat strategic­
ké směřování mocných firem.
Autoři popisují rozložení uvnitř třídní
struktury postindustriální společnosti takto:
a) odborná třída, b) třída techniků a čás­
tečných odborníků, c) administrativně ob-
phodní třída, d) třída částečně kvalifikova­
ných a řemeslných dělníků. Na první po­
hled v tomto výčtu chybí manuálně pracující
třída. Většina lidí byla manuálních zaměst­
nání dělnické třídy a s nimi spojené třídní
identity zbavena. Místo dělnické třídy teď
máme novou postindustriální „pracující“
třídu orientovanou na peníze, zabezpeče­
nou a privilegovanou dělnickou aristokracii
a nezaměstnanou spodinu. Následkem toho
 POSTKOLONIÁLNÍ TEORIE

už nežijeme ve společnosti vyznačující se využití nediktuje jen sama technologie a po­

třídním konfliktem tradičního typu s „vlád­ dílí se na tom i otázka zisků a ztrát.
noucí třídou“ vlastnící majetek a „pracující ODKAZY dezorganizovaný kapitalismus,
třídou“, která dostává mzdu. To, co zaží­ kapitalismus, postfordismus,
váme nyní, je spíš napětí mezi technokraty postmodernita, třída
a byrokraty na jedné straně a dělníky, stu­
denty a spotřebiteli na druhé straně. Postkoloniální teorie
Teorie postindustriální společnosti užitečně Kritická teorie, která zkoumá postkoloniální
poukázaly na klíčové změny v západních situaci, tj. koloniální vztahy ajejich následky.
ekonomikách a společnostech od začátku Termín „postkoloniální“ může odkazovat
sedmdesátých let 20. století. V mnoha ohle­ pouze k časovému období po kolonizačních
dech jsou ale rovněž problematické. Pro procesech 18. a 19. století. V rámci kulturál-
mnoho komentátorů jsou popisovaná míra, ních studií však často zahrnuje i samotný
rozsah a rejstřík změn geograficky přehna­ koloniální diskurz. Koncept „postkoloniál-
né (různé oblasti zažívají proměnu různě) ního“ tedy naráží na svět během i po ev­
a absolutní. Kritici podotýkají, že popsa­ ropské kolonizaci a postkoloniální teorie
né změny se omezují na specifické sektory zkoumá diskurzivní podmínky postkoloni-
ekonomiky a nejsou tak rozšířené, jak se ality, tedy způsob, jakým byly koloniální
uvádí. Například posun k práci ve službách vztahy ajejich následky pomocí reprezenta­
a k informatice sice probíhá, ale standardní ce ustaveny. Postkoloniální teorie zkoumá
kapitalistické vzorce organizace práce stále postkoloniální diskurzy ajejich pozice sub­
převažují. jektu ve vztahu k tématům rasy, národa,
Není příliš pochyb o tom, že západní svět za­ subjektivity, moci, podřízenosti, hybridiza-
znamenal pokles v průmyslových výrobních ce a kreolizace (přeměny evropského jazy­
sektorech svých ekonomik, růst v sektorech ka). Dvěma klíčovými zájmy postkoloniální
služeb a tomu odpovídající změnu vzorců teorie jsou vztahy dominance-subordinace
zaměstnanosti. Jak ale poznamenávají kri­ a hybridita-kreolizace.
tici, tyto kategorie slučují velice rozmanitý Otázky dominance a subordinace vystupují
soubor pracujících, od úředníků a prodava­ na povrch především v souvislosti s koloni­
čů po právníky a výkonné ředitele hlavních ální vojenskou nadvládou a strukturovaným
nadnárodních korporací. Tento soubor za­ podřízením rasově diskriminovaných sku­
městnaneckých a kulturních režimů je příliš pin. Z kulturního hlediska se objevují otáz­
heterogenní na to, aby mohl být považován ky degradace a subordinace „domorodé“
za jednu třídu. Ve skutečnosti se nové třídní kultury koloniální a imperiální mocí spolu
formace vyznačují zvýšenou rozštěpeností se vztahem mezi místními a diasporický-
a stratifikací. mi identitami. Postkoloniální teorie se tedy
Nakonec se zdá, že teoretikové postindus­ zabývá reprezentací rasy, etnicity a národ­
triální společnosti spoléhají na formy tech­ nosti. To se týká i otázky používání samého
nologického determinismu. To znamená, že jazyka Angličanů při psaní: je vůbec angličti­
kulturní změny vysvětlují tak, že za motor na, jazyk hlavní koloniální moci, vhodným
transformace pokládají technologie, aniž by nástrojem pro postkoloniální autory? Na
uvážili, že vývoj a rozmístění technologií je jedné straně lze říci, že angličtina s sebou
třeba chápat v rámci společenského a ekono­ nese předpoklady a koncepce koloniální
mického kontextu. Nejenže samotná touha moci, ale na druhou stranu má tento jazyk
vyvíjet technologie je věcí kultury, ale i své množství globálních podob. Podle toho, ke

149
POSTMARXISMUS

které variantě se postkoloniální autor přiklo­ odkazy diaspora, etnicita,

ní, může angličtinu buď odvrhnout, nebo etnocentrismus, hybridita, jinakost,
přijmout. národní identita, orientalismus
Teoretická kritika esencialismu spolu s fyzic­
kým setkáváním a míšením národů zpochyb­ Postmarxismus
nila kategorie národa a etnicity. To znamená, Doslova vzato idea postmarxismu implikuje
že už není samozřejmé, že „národní“ či „et­ směr přicházející „po marxismu“ a mohla
nické“ pojmy jako Ind nebo Angličan mají by tedy budit dojem, že kulturální studia
jasný nebo stálý smysl. Hybridizace a kreo- odvrhla všechny koncepty a způsoby myšle­
lizace jazyka, literatury a kulturních identit ní spojené s marxistickou teorií. Myšlenka
proto bývá běžným námětem postkoloni­ postmarxismu opravdu vyjadřuje nahrazení
ální literatury a teorie. Motiv hybridizace doktríny klasického marxismu a naznačuje,
nebo kreolizace ukazuje na fakt, že koloni­ že marxismus už není primární vysvětlující
ální ani kolonizované kultury a jazyky nelze narací naší doby. Zmíněné „nahrazení“ tu
prezentovat v „čisté“formě, protože jsou ale znamená spíše selektivní zachovávání
od sebe neoddělitelné. Například myšlenka a transformaci klíčových konceptů odvo­
„kreolského kontinua“ podtrhuje v karibské zených z marxismu než jejich kompletní
oblasti běžné překrývání jazyků a střídání opuštění.
kódů, které není založeno jen na specific­ fostmarxismus kritizuje a rekonstituuje mar­
kém využití jiných jazyků, ale i na vzniku xismus aplikací a přidáním poststrukturalis-
tvarů typických jen pro ně samotné. Dialog tické teorie. Je to součást širšího postmoder-
s hodnotami a zvyky minulosti tu umožňuje ního odmítnutí metanarací (včetně té mar­
transformaci a zrod nových tradic, významy xistické) a totalizujících polí zkoumání. Pro
starých slov se mění a vznikají nová. postmarxismus je zvláště důležitý poststruk-
V ústředních kulturách, jako jsou Spojené turalistický důraz na konstitutivní postavení
státy nebo Británie, upozorňuje postkolo­ jazyka a diskurzu v kultuře a antiesencia-
niální teorie na hybridní kultury vytvářené listická povaha všech sociálních kategorií.
například Latinoameričany a britskými Asia­ Postmarxismus také přijal poststrukturalis-
ty. Tento proces kulturní hybridity se staví tickou představu rozptýleného charakteru
nejen proti ústřednímu postavení koloniální moci a silněji než tradiční marxismus spolé­
kultury a marginalizaci kolonizovaných, ale há na mikrosféty politické moci a odporu.
také proti samotné myšlence, že by střed Postmarxistický projekt bývá spojován zvláš­
a okraj byly něco jiného než jen „účinky tě s Ernestem Ladauem, Chantal Mouf-
reprezentace“. V Británii pozice a kultura feovou a Stuartem Hallem, kteří kritizu­
Asiatů ve vztahu k anglosaským a afroka- jí marxistický esencialismus, fundamenta-
ribským Britům vedly k nastolení tématu lismus a redukcionismus. Pojmy jako tří­
čistoty a hybridity. S nástupem mladých da, dějiny, výrobní proces atd. jsou chá­
Asiatů narozených již v Británii se objevila pány spíš jako diskurzivní konstrukty než
generace, která se zajímá o kulturní smě­ jako esenciální, univerzální pojmy. Klíčo­
nu překračující etnické hranice mnohem vé kulturní kategorie typu „ženy“, „tří­
intenzivněji než původní přistěhovalci. Mla­ da“, „společnost“, „identity“ či „zájmy“
dí britští Asiaté si vyvinuli vlastní domácí už nejsou považovány za samostatné se­
synkretické či hybridní formy, včetně stá­ vřené objekty se stálým významem nebo
le populárnějších forem moderní taneční jednotnými základními strukturami a deter­
hudby bhangra. minacemi.

150
 POSTMATERIALISMUS

V marxismu je koncept třídy pokládán za krétního politického projektu (například

esenciální sjednocenou podobnost mezi marxistického proletariátu). Musí se vytvá­
označujícím a určitou skupinou lidí, kteří řet na základě uznání rozdílu a rozpoznání
sdílejí socioekonomické podmínky. Třída tu a rozvoje sfér společného zájmu.
získává objektivní existenci. Postmarxismus Z tohoto hlediska se nelze odvolávat na
naopak chápe třídu jako výsledek diskurzu, absolutní měřítka, legitimizace nebo záko­
nějako prostý objektivní ekonomický fakt. nitosti dějin, k čemuž měl sklon ortodoxní
To znamená, že „třída“ se konstituuje tím, marxismus. Pokrokové hodnoty včetně mo­
jak o pojetí třídy mluvíme a jak je rozvíjíme. derních politických představ o demokracii,
Třídní vědomí je diskurzivně formovaná spravedlnosti, toleranci, solidaritě a svobo­
kolektivní pozice subjektu, která není ani dě je nutno bránit v rámci pragmatického
nevyhnutelným, ani nerozpolceným feno­ kontextu jednotlivých morálních tradic. Za
ménem. Ve skutečnosti jsou třídy přeťaty primární hybnou sílu společenské změny už
soupeřícími zájmy, včetně zájmů formulova­ nejsou považovány třídy (přestože i nadále
ných z hlediska genderu, rasy či věku. Třídy hrají důležitou roli), ale spíše společenská
mohou sdílet společné ekonomické exis­ a kulturní hnutí, která se vyvinula v sou­
tenční podmínky, ale automaticky netvoří vislosti se vznikem nových společenských
kompaktní jádro, jednotné třídní vědomí. antagonismů v oblastech spotřeby, prospe­
Podle postmarxistických autorů nemohou rity a blahobytu.
být diskurzivní pojmy vykládány jenom ODKAZY antiesencialismus,
z hlediska ekonomické základny nebo na fundamentalismus, hegemonie, marxismus,
ni redukovány, jak to činí redukcionistické poststrukturalismus, redukcionismus
formy marxismu. Podle postmarxistických
autorů je třeba opustit představy o „koneč­ Postmaterialismus
né determinaci“ kulturních fenoménů vý­ Politika moderního západního světa se vět­
robním způsobem nebo třídními vztahy. šinou soustřeďovala na otázky materiálního
Moc a antagonismus se ve společnosti vy­ nedostatku a nerovné distribuce zboží a mo­
skytují na mnoha místech a nesdružují se ci. V tomto kontextu se hodnoty rovnosti,
kolem třídního boje, jak uvádí marxismus. volnosti a solidarity stávaly zdrojem eman-
Postmarxisté tvrdí, že mnohačetné formy cipačního zájmu o etiku spravedlnosti, rov­
moci, podřízení a antagonismů, které se ve nováhu a participaci. Vzhledem ke stupni
společnosti objevují, nelze zredukovat na je­ oproštění od materiálního strádání v západ­
diné místo jejich výskytu či jedinou podobu ní kultuře se ale současná politika (aspoň
rozporu. pokud jde o některé segmenty populace)
Z toho vyplývá, že i Cramsciho výklad he­ zajímá méně o problémy ekonomické ne­
gemonie se podle postmarxistů chybně za­ rovnosti a souvisejícího bezpráví a více se za­
měřuje na fenomén třídy. Zdůrazňují, že měřuje na otázky sebeaktualizace, identity,
dějiny nemají žádnou primární hybnou sílu volby a životního stylu. To zahrnuje posun
a ani ideologie se neváže k jednotlivým tří­ důrazu z kvantity na kvalitu, z posedlosti
dám. Hegemonní a antihegemonní koalice ekonomickým růstem na starost o životní
se místo toho formují na základě dočasných prostředí, zdraví, vztahy, emocionální „inte­
a strategických spojenectví řady různých ligenci“, spiritualitu a štěstí. Odráží se v nich
diskurzivně konstruovaných subjektů a zá­ významný kulturní a politický posun v ně­
jmových skupin. Radikální politiku tedy kterých částech západní kultury. Postma­
nelze založit na převaze jakéhokoli kon­ terialismus ale pravděpodobně zůstává ve

151
POSTMODERNISMUS
stínu pokračující nadvlády materialistické
konzumní kultury.
ODKAZY hodnoty, komodifikace, kulturní
politika, projekt identity, životní politika
Postmodernismus
Současný naléhavý nástup konceptu post­
modernismu není pouhou akademickou
módou, ale také a zejména reakcí na pod­
statné změny v uspořádání našich sociál­
ních světů. Pojem postmodernismus ovšem
obklopuje zmatek, protože se plete s kon­
ceptem postmodernity a i sám o sobě se
užívá různými způsoby. Zatímco myšlenka
postmodemity se vztahuje k historickým
vzorcům společenské organizace, postmo­
dernismus odkazuje k otázkám kultury a vě­
dění. Koncept postmodernismu lze tedy
chápat jako:
Kulturní styl vyznačující se intertextuali-
tou, ironií, pastišem, prolínáním žánrů
a brikoláží. Jazykem postmoderny byly
popsány významné kulturní změny v součas­
ném životě. Jádrem postmoderní „struktury
pocitu“ je pocit roztříštěné, mnohoznačné
a nejisté povahy žití v souvislosti s vníma­
ným zrychlením jeho tempa. Tento pocit
působí společně s vědomím ústředního po­
stavení nahodilosti v současném životě. Ty­
to společenské a kulturní změny dnes mají
v západních společnostech vedoucí posta­
vení, ale nutně neznamenají ostrý rozchod
s modernou.
Často se tvrdí, že postmoderní kultura je
více vizuální než předchozí kultury a spo­
jená s všeobecnou estetizací každodenní­
ho života. Odlišuje se také rozostřováním
moderních historických, estetických a kul­
turních mezí, včetně hranic mezi kulturou
a uměním, vysokou a nízkou kulturou, ob­
chodem a uměním či kulturou a obchodem.
Ústředním kulturním stylem postmoderny
je brikoláž, kterou je možné najít v archi­
tektuře, filmu a klipech populární hudby.
Například MTV se uvádí jako příklad mí­
152
šení populární hudby z různých období
a míst a Bladerunner bývá často zmiňován
jako film, který směšuje horor, sci-fi, dobro­
družný film, film-noir atd.
Postmoderní kultura se vyznačuje reflexivní
intertextualitou, tedy citacemi textů v rámci
jiných textů. Patří sem explicitní narážky
na konkrétní kulturní produkty a postran­
ní odkazy na jiné žánrové konvence a sty­
ly. Intertextualita tohoto druhuje součástí
rozšířené kulturní sebereflexe, která se za­
bývá historií a funkcí kulturních produktů.
Mezi stylistické ukazatele postmodernismu
v umění, filmu a televizi patří estetická sebe-
reflexivita, juxtapozice/montáž, paradox,
mnohoznačnost a stírání hranic žánru, stylu
a dějin.
O významu nebo bezvýznamnosti postmo­
derní kultuiy se žhavě debatuje. Podle někte-
tých (např. Baudrillard a Jameson) je sou­
časná kultura tvořena kontinuálním tokem
obrazů, jenž neustavuje žádnou konotační
hierarchii. Nejenže se nevyznačuje hloub­
kou a smyslem, ale ani moderním rozlišením
mezi skutečným a neskutečným, veřejným
a soukromým, uměním a realitou. Je to hy-
perrealita, v níž jsme přehlceni informacemi
a obrazy.
Jiní autoři (např. Hebdige, McRobbie, Kell­
ner) ale připisovali postmoderní kultuře
a pádu zdí, který přinesla, transgresivní
a progresivní roli. Říkají, že postmoder­
nismus problematizuje celou myšlenku re­
prezentace, i když se na ní sám podílí. To
znamená, že postmodernismus se vyzna­
čuje ironickým vědomím, které zkoumá
hranice a situaci, v níž postmoderní vědě­
ní vzniká. V kontextu konzumní kultury
potom jednáme jako brikoléři, kteří jsou
si vědomi sebe sama a vybírají a aranžu-
jí prvky materiálních komodit a smyslupl­
ných znaků do osobních stylů. Postmoder­
nu lze tedy chápat jako demokratizaci kul­
tury a nových individuálních a politických
možností.
 POSTMODERNITA

ODKAZY brikoláž, estetika, hyperrealita, dernitu za to, že ve svém hledání nedo­

intertextualita, ironie, modernismus, sažitelného souboru metafyzických pravd
postmodemita přinášela místo všeobecného pokroku jen
Filozofické hnutí, které odmítá „metana- útlak.
race" (tj. univerzální výklady lidské his­ Někteří glosátoři postmodernismu chápou
torie a činnosti) a upřednostňuje ironii představu, podle níž žádná zevšeobecňu­
a formy lokálního vědění. Mnoho mysli­ jící epistemologie neexistuje, jako formu
telů, kteří jsou považováni za postmoderní, relativismu. Pravdivostním tvrzením je při­
tvrdí, že vědění není metafyzické, transcen- pisován stejný epistemologický status, takže
dentální nebo univerzální, nýbrž je specific­ mezi formami vědění nejsme schopni roz­
ké pro konkrétní dobu, prostor a jazykovou hodovat. Rorty však tvrdí, že nejde o relati­
hru. Povaha vědění je tedy založena na per­ vismus, ale o kulturně specifickou povahu
spektivě a žádné totalizující vědění, které pravdy. Ve skutečnosti neexistuje žádná po­
by bylo schopné uchopit „objektivní“ pova­ zice, z níž bychom mohli přehlédnout různé
hu světa, neexistuje. Namísto toho všichni formy vědění a všechny vnímat jako rovno­
máme a vyžadujeme mnohočetné pohledy cenné. Vždy se nacházíme v rámci vědění,
na svět nebo pravdy, jimiž je třeba interpre­ které je výsledkem enkulturace, takže mů­
tovat složité heterogenní lidské bytí. Vědění žeme vynášet soudy jen z hlediska „našich“
navíc není považováno za ryzí nebo neu­ hodnot, nikoli z hlediska transcendentální
trální způsob uvažování, ale spíš za součást pravdy.
režimů moci. ODKAZY epistemologie, ironie,
Postmodernismus odmítá osvícenskou fi­ metanarace, modernismus, osvícenství,
lozofii univerzálního rozumu a pokroku pozicionalita, pravda
a chápe pravdu jako konstrukci jazyka, kte­
rá je platná jen v příslušné jazykové hře. Postmodemita
Vědění není otázkou „odhalování“ toho, Koncept postmodernismu se vztahuje k es­
co již existuje, ale týká se tvorby interpre­ tetickým, kulturním a filozofickým otázkám.
tací světa, jež jsou za pravdu považovány. Pojem postmodemita je však spíš periodizu-
Myšlenka pravdy je vždy uchopena histo­ jící koncept založený na obecně definova­
ricky, takže je výsledkem moci, tedy toho, ných institucionálních parametrech spole­
jaké interpretace jsou dobově pokládány čenských formací. Takto je termín postmo-
za pravdu. Postmoderní filozofie tvrdí, že dernita abstrakcí odkazující k dějinnému
vědění je závislé na jazykových hrách a vítá období po modernitě.
tedy různá lokální, plurální a heterogenní Modernita se vyznačuje jevy, které vystří­
vědění. Postmoderní situace bývá proto cha­ daly středověk: rozvojem industrializace,
rakterizována ztrátou víry ve fundamentální kapitalismu, dozoru a systému národních
schémata či metanarace, které ospravedl­ států. Postmodemita by tedy logicky mě­
ňovaly racionální, vědecké, technologické la být postindustriální a postkapitalistická
a politické projekty moderního světa. společnost s výrazně oslabenou rolí státu.
Zatímco osvícenská filozofie a teoretické Nikdo ale vážně netvrdí, že současné západ­
diskurzy modernity bojovaly za „rozum“ ní společnosti se odpoutaly od modernity ve
jakožto zdroj jistých a univerzálních pravd smyslu jasného institucionálního odříznutí.
vedoucích ke společenskému pokroku, au­ V situacích, kdy se koncept postmodemity
toři spojovaní s postmodernismem (např. používá k popisu institucionálních záleži­
Foucault, Lyotard a Rorty) kritizovali mo­ tostí, odkazuje spíš ke společenské formaci,

153
POSTSTRUKTURALISMUS

v níž informační výměna ve funkci primární­ vědění, potom nechápe jako postmoder-
ho hnacího motoru nahradila průmyslovou ní situaci, ale jako situaci „radikalizované
výrobu, zvláště pak těžký průmysl. Není modernity“. Relativita, nejistota, pochyby
třeba zdůrazňovat, že informační technolo­ a riziko jsou podle něj základními charakte­
gie jsou životně důležitou složkou tohoto ristikami pozdní či vrcholné modernity. Po­
procesu. dobně také Habermas tvrdí, že osvícenský
Postmodemita by také měla obsahovat cel­ projekt modernity nebyl dokončen, pokra­
kový posun od výroby ke spotřebě jako čuje dál a kritický rozum vytváří základ jeho
centrálnímu souboru společenských a eko­ setrvalých emancipačních možností.
nomických procesů společenské formace. ODKAZY metanarace, modemismus,
V tomto smyslu se koncept postmodemity modernita, postindustriální společnost,
trochu podobá „postindustriální společnos­ postmodernismus
ti“, konceptu, ktetý naznačuje, že industria­
lizované společnosti jsou svědky obratu od Poststrukturalismus
průmyslové výroby k sektoru služeb s důra­ Poststrukturalismus je myšlenkový proud
zem na informační technologie. spojený s mnoha různými mysliteli (napří­
Někteří komentátoři ale nepoužívají kon­ klad Derrida, Foucault a Kristeva), jen málo
cept postmodemity k odkazu na institucio­ z nich však ve skutečnosti termín převzalo.
nální konfiguraci, nýbrž na situaci vědění. Předpona „post“ znamená jednoduše „po“
Bauman tvrdí, že situace postmodemity od­ a poststrukturalismus následuje po struk-
povídá modernímu myšlení, které na sebe turalismu tak, že do tohoto filozofického
hledí z odstupu a cítí nutkání ke změně. proudu patří jak klíčové myšlenky struktu-
Nejistota, ambivalence a mnohoznačnost ralismu, tak jejich kritika a transformace.
postmodemí situace - jak se alespoň tvr­ Strukturalismus se zabývá „systémy vztahů“
dí - umožňují chápat nahodilost jako osud v rámci základní struktury znakových sy­
a vytvářet z ní naše vlastní budoucnosti. stémů a gramatikou, která umožňuje vznik
Pro takový projekt ovšem neexistují ani zá­ významu. Za zdroj významu jsou pokládány
ruky ani univerzální základy, spíš jde jen procesy selekce a kombinace znaků orga­
o možnost v postmodemí situaci inherent­ nizovaných do znakových systémů. Znaky
ně obsaženou. V tomto případě postmo- nedávají smysl na základě korespondence
derní mentalita vyžaduje, aby modernita s jevy v nezávislém objektovém světě; vý­
splnila závazky svého, třebaže deformova­ znam vytvářejí odkazováním mezi sebou
ného, rozumu. Podobně by podle Lyotarda navzájem. Význam tedy vzniká prostřednic­
měla být „postmodemí situace“ chápána tvím uspořádání znaků, které drží pohro­
jako stav vědění v nejrozvinutějších společ­ madě díky kulturním konvencím.
nostech. Lyotard vyjadřuje svou „nedůvěru Poststrukturalismus dekonstruuje samot­
k metanaracím“ a oslavuje rozdílnost a po­ nou strukturalistickou myšlenku stabilních
rozumění situovaná v rámci konkrétních struktur jazyka. Poststrukturalismus tvrdí,
lokálních režimů vědění. že význam nemůže být omezen na jednot­
Argument, podle nějž žijeme v sociohistoric- livá slova, věty nebo konkrétní texty, ale
ké formaci „postmodemity“, nezůstal bez je výsledkem vztahů mezi texty, tj. inter-
námitek. Ciddens konstatuje, že evidentně textuality. Derrida akceptuje názor, podle
nežijeme v postkapitalistickém světě ani ve nějž se význam tvoří vztahy rozdílnosti me­
světě bez národních států. Pochybnosti a ne­ zi označujícími spíš než odkazem k nezá­
jistotu, které charakterizují naše současné vislému objektovému světu. Tvrdí ale, že

154
 POSTSTRUKTURALISMUS

v důsledku této hiy označujících nemůže bilní univerzální entitou, ale důsledkem
být význam nikdy stálý. Slova nesou mnoho jazyka, který „já“ konstruuje prostřednic­
významů, včetně ozvěn nebo stop po jiných tvím gramatiky. Subjekt je tedy pro Fou­
souvisejících významech jiných slov v jiných caulta radikálně historický, osoby jsou z je­
kontextech. ho hlediska chápány výhradně jako pro­
Produkce významu v procesu označování dukty dějin. Promlouvající subjekt závisí
je neustále odkládána a nahrazována, což na předchozí existenci diskurzivních po­
je myšlenka shrnutá do konceptu „diffé­ zic, tedy prázdných prostor nebo funk­
rence“ - rozdílu a odložení -, podle nějž cí diskurzu, z nichž lze rozumět světu.
neustálé nahrazování a přidávání významů Pokud lidé chtějí, aby svět dával smysl
v rámci hry označujících zpochybňuje po­ a aby je ostatní vnímali jako soudržné osob­
dobnost mezi zvuky a značkami s pevně nosti, musí převzít pozice vytvořené dis-
daným významem. Když se například po­ kurzem.
díváme na význam slova do slovníku, jsme Celkově vzato poststrukturalismus vstřebal
odkázáni k dalším slovům v nekonečném strukturalistické tvrzení o vztahové pova­
procesu odkládání, kde význam klouže po ze jazyka a produkci významu na zákla­
řetězci označujících a ruší trvalé označované. dě rozdílu. Odmítá ale myšlenku stabil­
Podle Derridy neexistuje žádný původní vý­ ní struktury binárních dvojic; význam je
znam obíhající mimo reprezentaci ani prvot­ vždy odložený, vyvíjející se, intertextuál-
ní zdroj signifikace a pozitivně přítomného ní. Poststrukturalismus opouští pátrání po
transparentního významu, které by moh­ základu, stabilním významu, univerzálních
ly navždy ustálit vztah mezi označujícím pravdách a „směřování“ dějin. Pravda se
a označovaným. nenalézá, ale vyrábí a identity jsou diskur-
Další klíčovou postavou poststrukturalis- zivní konstrukce. To znamená, že pravda
mu je pro kulturální studia Foucault. Ten a identita nejsou pevně dané objekty, ale
také vyvrací strukturalistické teorie jazyka, regulované způsoby, jimiž hovoříme o světě
které o jazyku uvažují jako o autonomním, a o sobě samých. Místo vědecké jistoty struk-
pravidly ovládaném systému se základní turalismu nám poststrukturalismus nabízí
strukturou. Místo toho ho zajímá popis, ironii - uvědomění si nahodilého konstru­
analýza a účinky regulovaného „povrchu“ ovaného charakteru našich věr a způsobů
jazyka (tj. diskurzu) v konkrétních mate­ porozumění, které postrádají univerzální
riálních a historických podmínkách. Podle základy.
Foucaulta diskurz srozumitelně konstruuje, Poststrukturalismus získal v kulturálních stu­
definuje a produkuje objekty vědění a jiné diích velmi silný vliv. Například koncept
způsoby uvažování naopak vylučuje jako „différance“ je jádrem důležitého Hallova
nesrozumitelné. Význam se však nemno- pojetí identity jakožto diskurzivní konstruk­
ží v nekonečném odkládání, ale reguluje ce. Poststrukturalismem inspirovaný „obrat
ho moc, která řídí nejen to, co může být k jazyku“ kulturálních studií, včetně široce
v určitých sociálních a kulturních situacích rozšířeného přijetí konceptu diskurzu, je
vysloveno, ale i kdo smí mluvit, kdy a kde. jádrem antiesencialismu a sociálního kon-
Poststrukturalismus je antihumanistický, ne­ strukcionismu, jimiž se kulturální studia
boť odebírá jednotnému, koherentnímu lid­ vyznačují.
skému subjektu ústřední postavení jakožto ODKAZY antiesencialismus, différance,
původci stálých významů. Pro poststruk­ diskurz, pozice subjektu, sémiotika,
turalismus není jedinec nebo subjekt sta­ Strukturalismus

155
POWER/KNOWLEDCE

Power/knowledge Pozice objektu

Podle Foucaulta jde v konceptu power/ Pozici subjektu lze chápat jako prázdné pro­
knowledge o vzájemně ustavující vztah me­ story nebo funkce diskurzu, z nichž lze
zi mocí a věděním, tedy o to, že produk­ rozumět světu. Diskurz konstituuje „já“ pro­
ce vědění je považována za fenomén pro­ střednictvím procesů signifikace a promlou­
pletený s režimy moci. Vědění se formuje vající subjekt závisí na předchozí existenci
v rámci kontextu vztahů a praktik moci diskurzivních pozic. Podle Foucaulta jsou
a následně přispívá k rozvoji, upřesňová­ tedy těla „předmětem“ regulační moci dis­
ní a množení nových technik moci. Teorie kurzu, která umožňuje, aby se pro sebe
tedy není neutrální, ale vždy zapletená do i ostatní stala „subjektem“. Promlouvající
otázek společenské moci, protože moc a vě­ subjekt v této koncepci není autorem nebo
dění se konstituují navzájem. Žádnou pros­ původcem výroku, ale závisí na předcho­
tou neposkvrněnou „pravdu“ proti power/ zí existenci diskurzivních pozic. Prakticky
knowledge ovšem nelze postavit, protože každý člověk může při formulování výroku
žádná pravda mimo powerAnowledge ne­ obsadit či zaplnit určitou pozici subjektu
existuje. a současně může přejímat i různé pozice,
Koncept power/knowledge lze chápat v pro­ a tedy nabírat různé formy subjektivity. Tím,
tikladu k převažující osvícenské myšlence že se identifikujeme s pozicemi subjektu či
univerzální a objektivní pravdy. Pro Fou­ diskurzy a „emocionálně se do nich zapoju­
caulta pravda a vědění nemají metafyzické, jeme“, vytváříme identitu poskytující nám
transcendentální nebo univerzální vlastnos­ iluzi celistvosti.
ti, které jim připisují osvícenští myslitelé. ODKAZY diskurz, identifikace, identita,
Jsou to spíš produkty sociálně situovaných jednání, poststrukturalismus, subjektivita
lidských bytostí, které odpovídají své době
a prostoru. Jelikož vědění není neutrální, Pozicionalita
univerzální nebo objektivní a je vždy lid­ Autoři kulturálních studií konceptem pozici-
ským výtvorem, je také vždy zapojeno do onality naznačují, že vědění a „hlas“ se vždy
otázek společenské moci. nacházejí uprostřed siločar času, prostoru
Pro Foucaultovo pojetí power/knowled­ a společenské moci. Pojem pozicionalita te­
ge je důležitý koncept diskurzu, protože dy vyjadřuje epistemologický zájem o „kdo,
diskurz srozumitelně konstruuje, definuje kdy a kde“ v souvislosti s mluvením, vyná­
a produkuje objekty vědění, a jiné způsoby šením soudů a porozuměním. Lidé, kteří
uvažování naopak vylučuje jako nesrozumi­ prošli konkrétní enkulturací, formulují svá
telné. Vědění jakožto diskurz je výsledkem pravdivostní tvrzení na konkrétním místě,
způsobu kombinace a regulace výroků, a je v určitém čase a mají k tomu specifické důvo­
tedy za konkrétních a historicky determino­ dy. Vědění proto nelze chápat jako neutrální
vaných okolností podřízeno moci. Moc for­ nebo objektivní fenomén, ale jako společen­
muje a definuje vymezené pole vědění, tedy skou a kulturní produkci, protože povaha
předmětů vědění ustavených prostřednic­ vědění je utvářena „pozicí“, z níž je formu­
tvím konkrétního souboru konceptů. Takto lováno.
uspořádaná sféra jazyka vymezuje určitý Koncept pozicionality uznává názor, podle
„režim pravdy“ (respektive toho, co je za nějž je korespondenční teorie pravdy neu­
pravdu pokládáno). držitelná. Tato teorie tvrdí, že pravdu lze
ODKAZY diskurz, epistémé, epistemologie, chápat jako přesné zrcadlení nezávislého
ideologie, moc, osvícenství, pravda objektového světa ve formách reprezenta-

156

ce. To je však nemožné, protože neexistuje
žádný archimédovský bod, z něhož by člo­
věk mohl nezávisle ověřit pravdu určitého
popisu světa. Nemáme k dispozici žádné
božské hledisko, které by nám umožňova­
lo sledovat svět a vidět formy reprezentace
odděleně, tak, abychom mohli ustavit je­
jich vzájemné vztahy. Když se totiž snažíme
takový vztah stanovit, opět se nevyhneme
používání reprezentací.
Z toho vyplývá, že jednání nelze ukotvit
a přesvědčení ospravedlnit prostřednictvím
jakýchkoli univerzálních pravd. Ten či onen
diskurz se nám může zdát více či méně uži­
tečný a jeho důsledky více či méně žádoucí.
Nemůžeme jej ale prohlásit za pravdivý ve
smyslu korespondence s nezávislým objek­
tovým světem. Proto autoři kulturálních
studií obvykle nepovažují produkci teore­
tického poznání za neutrální a nezávislou
znalost, ale spíš za kombinaci vědění a poli­
tické praktiky s určitými důsledky.
Tyto názory odvádějí naši pozornost od hle­
dání univerzální pravdy a obracejí ji k legiti-
mizaci v podobě zdůvodňování. Zdůvodňo­
vání je společenskou praktikou, takže zdů­
vodnit přesvědčení znamená uvést důvody
v kontextu tradice a komunity. Legitimiza-
ce je tedy součástí soustavné „konverzace“
lidstva a ať už charakterizujeme „pravdu“
jakkoli, kromě naší společné konverzace
žádný jiný zdroj její definice neexistuje.
ODKAZY epistemologie, etnocentrismus,
power/knowledge, reprezentace, pravda
Pragmatismus
Filozofická tradice amerického původu za­
hrnující díla Williamajamese, Johna Dewey-
ho a v poslední době i Richarda Rortyho.
V pragmatickém pohledu na svět je obsažena
radikální podmíněnost; pravda v něm končí
společenskou praxí a pokrok je zpětný hod­
notový soud založený na experimentování
cestou pokusů a omylů. Všechny problémy
jsou z tohoto hlediska problémy jednání
PRAGMATISMUS
a všechny soudy jsou implicitně soudy hod­
notovými.
Pragmatismus je formou antireprezentacio-
nalismu - jazyku se nepřikládá schopnost
reprezentovat svět způsoby, které by odpo­
vídaly nezávislému objektovému světu. To
znamená, že jazyk nemá žádné segmenty,
které by se rovnaly nebo odpovídaly výse­
kům reality. A především neexistuje žád­
ný archimédovský bod, z něhož by člověk
mohl ověřit soulad mezi světem a repre­
zentací. Antifundamentalismus vyplývající
z tohoto argumentu naznačuje, že svá jed­
nání a přesvědčení nemůžeme zakládat na
univerzálních pravdách nebo je jimi legiti-
mizovat. Ten či onen diskurz se nám může
zdát více či méně užitečný a jeho důsledky
více či méně žádoucí. Nemůžeme jej ale pro­
hlásit za pravdivý ve smyslu korespondence
s nezávislým objektovým světem.
Podmíněnost jazyka vede podle Rortyho
k ironii a ironie u něj znamená zůstávat věr­
ný vírám a postojům, o nichž člověk ví, že
jsou podmíněné a mohly by být i jiné, tedy
že nemají univerzální základy. Tato situace
nás směruje k tomu, abychom se ptali, jaký­
mi lidmi vlastně chceme být (protože žádný
transcendentální Bůh ani pravda za nás tuto
otázku nezodpoví) a jakým způsobem se
chceme vztahovat k ostatním lidským by­
tostem - jak se chovat k druhým? Podle
Rortyho nejde o metafyzické či epistemolo-
gické problémy, ale o pragmatické otázky
vyžadující odpovědi na základě politické
hodnoty.
Tyto názory odvádějí naši pozornost od
hledání univerzální pravdy a obracejí ji k le-
gitimizaci v podobě zdůvodňování. Zdů­
vodňování je společenskou praktikou, tak­
že zdůvodnit přesvědčení znamená uvést
důvody v kontextu tradice a komunity. Dů­
vody mají intersubjektivní základ ve spo­
lečenských normách, jimiž se předkládání
důvodů řídí, a mají tendenci dosahovat sho­
dy s tvrzeními, jejichž výhodnost se potvr-
157
PRAKTIKA

díla v praxi. Legitimizace je tedy součástí tostní, uvolněnější a bohatší v oblasti majet­
soustavné „konverzace“ lidstva, a ať už cha­ ku i zkušeností, a přitom budou podporovat
rakterizujeme „pravdu“ jakkoli, kromě naší možnost, aby si každý žil po svém. Jde tedy
společné konverzace žádný jiný zdroj její o to, aby lidé mohli sledovat svůj soukromý
definice neexistuje. projekt, aniž by tím způsobovali utrpení
Richard Rorty, současný hlavní představi­ jiných. Vzhledem k tomu, že liberální de­
tel pragmatismu, je často nazýván postmo- mokracie a kulturní pluralismus nefungují
demím filozofem, přestože se příležitostně dokonale, liberálové rortyánského typu na­
pokoušel od tohoto označení distancovat. prosto souhlasí s nutností kritizovat aspekty
Pragmatismus se ovšem - stejně jako post­ našich společností a kultur, které omezují
modernismus - staví proti „velkým teoriím“ svobody a způsobují utrpení.
a sympatizuje s Lyotardovou „nedůvěrou ODKAZY epistemologie,
vůči metanaracím“. To však neznamená, že fundamentalismus, ironie, jazyková hra,
bychom měli teorii zcela zavrhnout - jde liberalismus, pravda, reprezentace
spíš o to, že novým popisem světa na norma­
tivních základech se stává lokální teorie. Praktika
Vzhledem k tomu, že podle pragmatismu Praktika je způsob, kteiým se něco dělá,
je svět neustále „v procesu vzniku“, má bu­ akce, určité uplatnění nebo výkon, které
doucnost etický význam, takže - jak tvrdí jsou důsledkem záměru, zvyku nebo ruti­
pragmatismus - můžeme určovat, na čem ny. Význam tohoto konceptu v kulturálních
záleží, a vyvářet nové „lepší“ budoucnos­ studiích vyplývá z jeho implicitního a expli­
ti. Pragmatismus v sobě obsahuje „etický citního protikladu k pojmům nehmotného
naturalismus“, podle nějž etika nevyžaduje jazyka, textu a diskurzu.
legitimizaci etických základů - etika tedy V kulturálních studiích se běžně předpoklá­
nemusí být zakotvena v oblasti nacházející dá, že „kultura“ funguje „jako jazyk“ v tom
se mimo naše přesvědčení a touhy. V tomto smyslu, že reprezentace nesoucí význam
smyslu pragmatismus trvá na neredukova- vznikají a vytvářejí význam na bázi stejného
telnosti lidského jednání, přestože uznává mechanismu jako jazyk. To znamená, že
kauzální příběhy minulosti. Pragmatismus tvorba smysluplných reprezentací vyžaduje
sdílí s poststrukturalismem a postmarxis- selekci a organizaci znaků do textů, které
mem představu, podle níž je společenská se ustavují prostřednictvím jakési gramatiky.
a kulturní změna záležitostí „politiky bez Jazyk dodává význam materiálním předmě­
záruk“. Politika se tedy z tohoto hlediska za­ tům a sociálním praktikám, které můžeme
měřuje na experimenty nevelkého rozsahu, registrovat a rozumět jim jen v pojmech
na praktické a hodnotám oddané jednání, vymezených jazykem.
nikoli na proklamované univerzální „záko­ • S metaforou kultury „jako jazyka“ lze sice
ny“ dějin nebo lidského jednání. převážně souhlasit, ale není možné oddělo­
Pragmatismus jakožto filozofie nutně ne­ vat jazyk od praktik, protože jazyk je vždy
podporuje konkrétní politický postoj. zapuštěný v praxi. Veškeré praktiky nad­
V obecném smyslu ale Rortyho politika od­ to označují, takže neexistuje žádná zvláštní
povídá „liberalismu“, zatímco v jednotlivos­ vrstva označujících praktik jako takových.
tech sám sebe opakovaně umístil „nalevo“. Foucaultův hojně používaný koncept dis­
Liberalismus v tomto směru podle Rortyho kurzu odkazuje k jednotě jazyka a praktik,
doufá, že je možné nalézt modus vivendi, a nikoli jen ke kombinacím výroků ovláda­
v němž budou lidé svobodnější, méně nelí­ ných pravidly.

158

Podle Wittgensteina se jazyk učíme jako
integrální součást učení jak věci dělat, tak­
že není nutně nejvhodnější popisovat ja­
zyk jako koherentní systém nebo soubor
strukturálních vztahů. Jazyk je spíš „jedná­
ní“ a významy jsou z praktických důvodů
v kontextu svého užití dočasně ustálené
společenskými konvencemi. Signifikace se
neodehrává odděleně od ostatních prak­
tik; všechny praktiky označují a význam je
produktem nerozlišitelnosti znaků a spole­
čenských praktik. „Propozice“ světonázorů,
které ustavují kulturu a vedou nás, se ne­
skládají jen ze slov, vět a diskurzů, ale také
z praktik.
Značná část základů našich přesvědčení je
součástí toho, co Giddens nazývá „prak­
tickým vědomím“, tedy existenční situace,
která je málokdy explicite diskurzivně for­
mulována, ale přitom pevně zabudována
do toho, jak prakticky provozujeme náš so­
ciální život. Patří k ní proplétání jazyka coby
společenské instituce s balíky samozřejmé­
ho vědění/praktik každodenního života. Na
druhou stranu také přebíráme řadu praktik,
které vytvářejí nás samotné - Foucault je po­
pisuje jako „techniky já“, tedy jako praktiky
vytvářející „já“.
ODKAZY diskurz, jazyk, jazyková hra,
sémiotika, význam
Pravda
Současné běžné vědění i osvícenská filozofie
chápou pravdu jako popis, který odpovídá
nezávislému objektovému světu nebo ho
zachycuje neutrálním observačním jazykem.
Přijetí této formy epistemologie, známé ja­
ko reprezentacionalismus, vede myslitele
k vyhledávání univerzálních výpovědí, které
platí napříč časem, prostorem a kulturními
rozdíly. Veškeré moderní sociální vědy od
sociologie po ekonomii a psychologii byly
založeny na předpokladu, že konceptuální
a empirickou pravdu lze odhalit. Kulturální
studia sem patří jen do míry určené tím, že
PRAVDA
jedním z jejich raných teoretických pilířů je
marxismus.
Reprezentacionalismus byl dnes ovšem
v kulturálních studiích do značné míry vytla­
čen vlivem poststrukturalismu (např. Fou­
cault), postmodernismu (např. Lyotard),
neopragmatismu (např. Rorty) a dalšími
antireprezentacionalistickými paradigmaty.
Pravda je tu otázkou vyjádření v jazyce, kde
věty jsou jediné skutečnosti, které mohou
být pravdivé nebo nepravdivé (o čemž moc
v rámci konkrétního prostředí enkulturace).
To znamená, že pravda je otázkou inter­
pretace světa a toho, čí interpretace budou
pokládány za pravdivé - pravda je tedy
otázkou moci. Foucault proto raději hovořil
o určitých „režimech pravdy“, v nichž jsou
výroky kombinovány a regulovány tak, aby
vytvořily a vymezily přesnou oblast vědění
a jeho předmětů, která je považována za
pravdivou. Pravda a vědění nemají meta­
fyzické, transcendentální nebo univerzální
vlastnosti, ale přísluší specifickým dobám
a místům.
Neopragmatik Richard Rorty sdílí stano­
visko, podle nějž vědění nemůže zrcadlit
nezávislý objektový svět, aleje svou pova­
hou inherentně vázáno na kulturu. Zvláště
pak Rorty tvrdí, že neexistuje žádný archi-
médovský bod, z něhož by si člověk mohl
ověřit jakoukoli proklamovanou korespon­
denci mezi světem a jazykem. Naše popisy
světa proto nemůžeme považovat za prav­
divé ve smyslu souladu s nezávislým objek­
tovým světem. Slovo pravda by se nemělo
chápat jako přesný obraz nezávislého ob­
jektového světa, ale spíš jako projev spole­
čenského uznání. Obvykle se snažíme svá
tvrzení a jednání legitimizovat uváděním
důvodů v kontextu intersubjektivně formo­
vaných konstitutivních pravidel a zohled­
ňujeme přitom ustavené, legitimní způsoby
zdůvodňování. Neexistuje žádný konečný
slovník jazyka, který by byl pravdivý v tom
smyslu, že by přesně zobrazoval nezávislý
159
PRAXIS
objektový svět zvaný skutečnost. Naše slov­
ní zásoba je konečná jen do té doby, než se
najde její obhajitelná konkurence.
Přesto jsou některé popisy světa pro urči­
té účely bezpochyby užitečnější než jiné.
Ačkoli přírodní vědy nemají přednostní pří­
stup k hlubší pravdě, jejich metody přinášejí
užitečné poznatky o materiálním světě, s ni­
miž se dá pracovat. Věda vytvořila stupně
pravděpodobnosti, o něž se opírá konsen-
zus či solidarita vědecké komunity, které
umožňují pokládat určitá tvrzení za pravdi­
vá. Tvrzení těchto věd netřeba chápat jako
odhalení objektivní pravdy nebo souladu
jazyka s nezávislým objektovým světem, ale
jako úspěchy dohodnutých postupů.
Tyto argumenty netvrdí, že materiální realita
neexistuje, nebo že jsme „mimo realitu“. Jde
o to, že jazyk, kteiým se snažíme reprezento­
vat pravdu, je evoluční nástroj rozvíjený tím,
že jej užívají lidé sledující různé účely. Je-li
je jazyk pojímán jako nástroj jednání spíš
než jako zrcadlo k reprezentování světa, ne­
může se rozcházet s realitou. Jazyk by mohl
svět zkreslit pouze v případě, že by ho byl
také schopen reprezentovat přesně. Vzhle­
dem k tomu, že první případ nemůže nastat,
je druhý případ irelevantní a ptát se na něj
by znamenalo pokládat ubohou a doslovně
vzato přímo ne-smyslnou otázku.
ODKAZY epistemologie, jazyk, jazyková
hra, osvícenství, poststrukturalismus,
pragmatismus, reprezentace, význam
Praxis
O praktice běžně uvažujeme jako o způsobu,
kterým se něco dělá, zásahu, určitém uplat­
nění nebo výkonu, které stojí v protikladu
k teorii a abstraktnímu myšlení. Toto vyva­
žování teorie praxí je dědictvím Aristotelova
rozlišení disciplín na teoretické a praktické.
Aristoteles ale také zavedl pojem „praxis“,
což není pouhé mechanické zhotovování,
ale konceptuálně vedená „tvůrčí činnost“.
Pojem praxis, odvozený z řeckého výrazu
160
pro „jednání, které utváří svět“, se tedy snaží
rozdíl mezi teorií a praxí odstranit.
Pojem praxis vyžaduje dekonstrukci binární
dvojice teorie a praxe včetně poznání, že
každá z nich patří k druhé a do druhé. Na­
příklad teorie není bezproblémovou reflexí
nebo objevem objektivní pravdy o nezávis­
lém objektovém světě, ale kulturně situova­
nou praktikou. Stejně tak význam praktiky
se neskrývá v činu samotném a sebevětší
množství nahromaděných empirických dat
o praktice nevytvoří smysluplný příběh, po­
kud nezapojíme struktury jazyka. Toto pře­
konání rozdílu mezi teorií a praxí je smyslem
pojmu praxis, který zajímal moderní uživa­
tele konceptu nejvíc.
Významným okamžikem v moderním uží­
vání pojmu praxis ve společenské a kulturní
sféře se stal rozvoj marxismu. Marx kriti­
zoval všechny předcházející formy materi­
alismu za to, že nechápaly „realitu“ jako
praktiku, ale pou^e jako objekt přemýšlení.
Marx ovšem tvrdil, že lidé jsou sice praktické
bytosti, ale jednají na základě determino­
vaných důvodů. Lidské vědomí je tedy na
jednu stranu produktem určitých historic­
kých a materiálních podmínek, na druhou
stranu jsme ale schopni tyto podmínky změ­
nit, což může logicky vést k dalším změnám
v lidském myšlení. Lidé tedy mohou na
základě produkce vědění za určitých histo­
rických okolností dosáhnout materiálních
změn, které pak následně změní je samy.
Kolo praxis se tak točí dál a dál.
Pomocí pojmu praxis lze tedy chápat nejen
, zánik rozdílu mezi teorií a praxí, ale i pře­
konání binární distinkce mezi „myšlením“
a „činností“ nebo „jednáním“ a „determi­
nací“. Koncept praxis nám umožňuje vidět
kulturní situovanost, a tedy determinaci ak­
téra i jeho schopnost realizovat volby a roz­
hodnutí. Teoretické vědění a praktiky jsou
neoddělitelné, takže kulturu lze chápat jako
ztělesněnou praxis performancí. Například
kreativní, expresivní a symbolickou činnost
 ___________________________________ PROSTOR

Subkultur mládeže ustavuje situované tvůr­ Prostor

čí dění - praxis performativity. Revoltující Podle Einsteinovy obecné teorie relativity
styl britského punku tak podle Hebdige nelze o prostoru a čase přemýšlet odděleně,
nebyl obyčejnou reakcí na britský úpadek pouze jako o neoddělitelně propojených
projevující se nezaměstnaností, chudobou jevech. Prostor není absolutní entitou, aleje
a měnícími se morálními standardy; zdra­ definován vztahem, protože existence pro­
matizoval a zinscenoval tyto jevy přímo do storu vyžaduje výskyt alespoň dvou částic.
podoby vzteklé, rozvrácené, ale sebereflek- Čas je konstituován jejich pohybem, což zá­
tující a ironické signifikace. roveň ustavuje čas i prostor. Není to tak, že
ODKAZY determinismus, jednání, by se čas pohyboval statickým prostorem -
marxismus, praktika, performativita, prostor a čas se ustavují navzájem a umož­
strukturace, struktura ňují nám tak mluvit o časoprostoru.
Moderní sociální teorii tradičně zajímal spíš
Projekt identity čas než prostor, jelikož čas byl chápán ja­
Myšlenka identity jakožto projektu se vzta­ ko dynamické pole společenské proměny,
huje k naracím, které o sobě soustavně vytvá­ zatímco prostor se jevil jako mrtvý, pevně
říme a které se týkají našeho vnímání minu­ daný a nehybný, protínaný pohybem dě­
losti, přítomnosti a očekávané budoucnosti. jin. Ovšem od 70. let 20. století roste v kul-
Přestože kulturální teorie dnes chápe iden­ turálních studiích zájem otázky prostoru,
tity jako rozštěpené nebo mnohonásobné, který inspirovalo zvláště Foucaultovo dílo
v každodenním životě se stále charakteri­ a jeho zaměření na konstrukci prostoru dis-
zujeme tak, že o sobě vyprávíme příběhy. kurzem, mocí a disciplínou. Prostor tu lze
Modernita rozbíjí tradiční formy identity chápat jako sociální konstrukt, kde samo
a nadto zvyšuje počet zdrojů pro jejich vy­ sociálno je prostorově uspořádáno. Proto je
tváření, takže všichni stojíme před úkolem prostor konstituován dynamickým soubo­
konstruovat naše identity jako projekt. rem procesů, které spadají pod otázky moci
Tím se myslí, že identita je něco, co utvá­ a symbolismu.
říme v neustále probíhajícím procesu; spíš Lidskou činnost je nutno chápat jako roz­
pohyb v určitém směru než dosažení cíle. prostřenou v prostoru, protože lidská inter­
Projekt identity staví na tom, co si o sobě akce je situována do určitých prostorů, které
v jisté chvíli myslíme (ve světle naší minulé mají různorodé společenské významy. „Do­
a současné situace), a na tom, čím bychom mov“ je například rozdělen do odlišných
rádi byli v rámci trajektorie očekávané bu­ obývaných prostorů - předsíně, kuchyně,
doucnosti. Sebeidentita je tu konstituována obývacího pokoje, ložnice atd. Ty jsou uží­
schopností udržovat naraci o sobě, a tudíž vány různými způsoby a představují řadu
budovat konzistentní pocit biografické kon­ různých aktivit s odlišnými sociálními vý­
tinuity. Identitní příběhy, z nichž je tvořen znamy, které umožňují, aby se ustavily jako
projekt, se pokoušejí odpovědět na rozho­ emočně nabitá místa. Ložnice jsou intim­
dující otázky o tom, co má člověk dělat, ním prostorem, do něhož bychom pozvali
jak má jednat a kým vůbec být, a pomáha­ někoho cizího jen vzácně; naopak předsíň
jí nám pochopit naši identitu jako naše já nebo salon jsou vnímány jako prostor, který
reflexivním způsobem. s k takovému setkání hodí.
ODKAZY identita, multiplicitní identita, Symbolickou a mocí prosáklou podobu pro­
narace, performativita, sebeidentita, storu lze uchopit ve vztahu ke konceptu
subjektivita genderu, protože genderové vztahy se mění

161
PSANÍ

s prostorem a prostorům je gender symbo­ stránce, ale to, co nazývá původnípsaní (ar-
licky připisován. Klasicky západní rodové chi-écriture), koncept, který má připomínat,
členění prostoru se projevuje v dělení na že nic neexistuje mimo text. Psaní je vždy
„domov“ a „pracoviště“, což je spojeno se již i součástí toho, co se nachází mimo texty,
„soukromým“ a „veřejným“. Domov je tedy takže okolí textů formují v procesu intertex-
vnímán jako „soukromá“ a femininní sféra, tuality jen další texty. Právě to má Derrida
kdežto sféra placené práce je kódována jako na mysli, když tvrdí, že neexistuje nic než
veřejná a maskulinní. Domov bývá chápán texty.
jako neplacená oblast matek s dětmi a po­ Pro Derridu není psaní ve vztahu k řeči (pří­
jí se s ním druhotné hodnoty péče, lásky, tomnému významu) druhotné, je nezbyt­
něžnosti a domáckosti. Naproti tomu místa nou součástí řeči a významu. To znamená,
placené práce bývají vnímána jako domény že neexistuje význam, který by se nacházel
mužů, nesoucí prvořadé hodnoty drsnosti mimo psaní, byl na něm nezávislý a dal by
(fyzické nebo mentální), tvrdosti, kamarád­ se psaním vyjádřit. Významy a pravdivostní
ství a reality. tvrzení jsou vždy již závislé na psaní a podlé­
odkazy gender, kód, místo, moc, hají jeho rétorickým nárokům a metaforám.
symbolično, veřejná sféra Jakékoli pravdivostní tvrzení je tedy ustave­
no strategiemi psaní a lze je na jejich základě
Psaní dekonstruovat. A jelikož psaní je „znakem
Oddanost psaní je pro kulturální studia dů­ znaku“, významy slov tedy nemohou být
ležitá, protože psaní je hlavní činností vět­ stálé a identické s fixním konceptem. Jak
šiny jejich zástupců a také formou, v níž se Derrida naznačuje svým konceptem diffé-
většina toho, co nazýváme kulturální stu­ rance, význam je spíš odložen za pomoci na­
dia, objevuje. Proto v kulturálních studiích hrazování významu stopami dalších slov.
panuje jistý rozpor mezi populistickou réto­ ODKAZY dekonstrukce, différance,
rikou kulturální politiky a faktem, že v praxi intelektuálové, intertextualita,
většina vydaných odborných prací zasáhne poststrukturalismus, text
velice omezenou čtenářskou obec.
Autoři kulturálních studií se často zaštiťují Psychoanalýza
argumentem, podle nějž je kulturní kritika Psychoanalýza je systém uvažování a tera­
demystifikující stránkou kulturní politiky, peutická praxe, které se odvinuly od díla
ale kulturální studia přitom valné většině Sigmunda Freuda a které pozdější myslitelé
lidí připadají nesrozumitelná. To nezname­ zdokonalovali a upravovali. Na kulturální
ná, že zcela „nesrozumitelné“ a spletité dílo studia má největší vliv verze psychoanalý­
nemá samo o sobě hodnotu, protože psaní zy rozvíjená Lacanem v 70. letech 20. století
je nesrozumitelné, jen pokud používá jazyk • a interpretovaná mezi jinými Judith But-
vlastní omezenému počtu lidí. lerovou a Julií Kristevou. Podle stoupenců
Přináší to ovšem otázku smyslu intelektuální psychoanalýzy spočívá její velká síla v odmít­
činnosti a kulturálních studií zvlášť. nutí pevně dané povahy subjektů a sexuality
Derridovo dílo mělo v kulturálních studiích ve prospěch zkoumání konstrukce a tvorby
významný vliv a Derrida používá koncept subjektivity.
psaní v techničtějším smyslu, filozoficky se Psychoanalýza nás přivádí k psychickým,
jeho prostřednictvím táže po povaze vý­ nelineárním, iracionálním a emocionálním
znamu. Pojem psaní hraje v Derridově díle aspektům kultury, subjektivity a identity.
důležitou roli; nemyslí jím pouze text na Hlavní zájem autorů kulturálních studií se

162
 PSYCHOANALÝZA

u psychoanalýzy soustředil na formování pomáhá prolomit dyádu matka-dítě a ote­

genderové subjektivity. Podle Halla, ktetý vírá tak dveře do symbolického řádu. Falus
v devadesátých letech 20. století psal o iden­ je „transcendentální označující“, umožňuje
titě, měla psychoanalýza zvláštní význam vstup do jazyka (pro obě pohlaví) a tím,
v objasnění toho, jak konkrétní osoby nabí­ jak zastupuje rozštěpený subjekt, umožňuje
rají diskurzivně konstruované pozice subjek­ tvorbu naraci celistvosti.
tu (nebo naopak) pomocí svých fantazijních Podle Lacana je nevědomí zdrojem tvorby
identifikací a emocionálního „zapojení“. smysluplných reprezentací strukturovaných
Podle Freuda je „já“ konstituováno egem „jako jazyk“. Nejenže je tento jazyk cestou
neboli vědomým racionálním myšlením, su- k nevědomí, ale nevědomí je místem signifi-
peregem neboli společenským svědomím, kace, tj. činnosti produkující význam. Me­
a nevědomím - zdrojem a rezervoárem sym­ chanismy kondenzace a přemístění, které
bolických pochodů mysli - které pracuje Freud chápal jako nejdůležitější z „primár­
podle jiné logiky než rozum. „Já“ je tu a prio­ ních procesů“, považuje Lacan za analogické
ri rozštěpené, takže jednotící naraci „já“ lze lingvistickým funkcím metafory a métony­
chápat jako něco, k čemu časem dospíváme mie.
vstupem do symbolického řádu jazyka a kul­ Freud i Lacan bývají kritizováni za falocent-
tury. Freud tvrdil, že libido neboli sexuální rismus. To znamená, že jejich dílo má být
pud nemá žádný předem daný pevný cíl ne­ souborem diskurzů soustředěných na muže
bo objekt, spíše se prostřednictvím fantazie a zvláště na Falus. Navíc, přestože psycho­
může objektem touhy stát jakýkoli objekt, analýza tvrdí, že je vědeckou metodou, zříd­
ve kterém figurují osoby nebo části těl. Proto ka poskytuje empirické a ověřitelné důkazy,
sféra lidské sexuality zahrnuje téměř neko­ které by ji podpořily. Ačkoli si tedy psy­
nečné množství sexuálních objektů a prak­ choanalýza činí nárok na univerzálnost, je
tik. Následně se Freudovo dílo zabývá do­ historicky podmíněným chápáním jedinců.
kumentací a objasněním regulace a represe Pokud psychoanalýza spoléhá na existenci
této „polymorfní perverzity“ překonáním lingvistických a kulturních procesů, které
(nebo nepřekonáním) Oidipova komplexu jsou považovány za ahistorické a univerzál­
a přechodem k normativnímu údělu hete- ní, protože určují psychické procesy lidstva
rosexuálních genderových vztahů. napříč dějinami, pak samozřejmě do kultu­
V Lacanově výkladu Freuda je překonáním rálních studií, jež zdůrazňují kulturní kon­
Oidipova komplexu zformování nevědomí strukci subjektivity, zapadá přinejmenším
jako sféry potlačeného a vstup do symbolic­ křehce. Ať už jsou její silné a slabé stránky
kého řádu, který je předpokladem vzniku jakékoli, psychoanalýzu je třeba brát jako
subjektivity. Pro Lacana je symbolický řád historicky specifický výklad lidské sexuality
překlenovací strukturou jazyka a získaných a subjektivity.
společenských významů, které ustavují ob­ ODKAZY falocentrismus, identifikace,
last lidského práva a kultury. Zásadní je, jinakost, Oidipův komplex, subjektivita,
že subjektivita získává gender, když Falus symbolický řád, zrcadlová fáze

163
Queer teorie
Queer teorie je termín užívaný pro soubor
prací zkoumajících životní zkušenost ga-
yů, lesbiček a bisexuálů. Pro queer teorii
je zásadní odhalit skrytou a potlačenou pří­
tomnost gay a lesbických „aktérů“ a jejich
činností ve společenském a kulturním živo­
tě. Obecněji queer teorie zkoumala procesy,
kterými jsou v rámci současné kultury usta­
vovány sexuální identity. Queer teorie tady
podporuje antiesencialistická tvrzení týkají­
cí se kulturní konstrukce sexuálních identit,
včetně jejich plurality a ambivalence.
Slovo „queer“* reartikulovaly a naplnily no­
vým významem ACT-UPt, Queer Nation
a další komunity queer politiky, aby od­
sunuly jeho zraňující účinky a proměnily
ho ve výraz rezistence. Termín „queer“ je
proto provokativním přejmenováním, kte­
ré přiměřeněji redefinuje dřívější urážlivá
líčení homosexuálního života a dělá z nich
přednost. „Být queer“ znamená přijmout
životní styl, který není běžný, řadový či
konvenční, tedy není spořádaným život­
ním stylem heterosexuální většiny; „queer“
jako sloveso znamená ozvláštnit nebo ode­
jmout zdání obeznámenosti s identitami,
* Angl. „queer“ = bizarní, zvláštní, ale též homosexuál nebo homosexuální. Pozn. překl.
t Zkratka sdružení či hnutí AIDS Coalition to Unleash Power
164
texty a postoji, které byly považovány za
samozřejmé. Judith Butlerová, jedna z nej­
známějších autorek spojených s queer teorií,
tvrdí, že ačkoli se afirmativní užití termí­
nu „queer“ ukázalo jako politicky užiteč­
né, stále odráží své předchozí pejorativ­
ní používání. To naznačuje, že kategorie
identity nemusí jít vždy zcela libovolně re-
definovat.
Butlerová pojímá pohlaví pomocí perfor-
mativity, která vzniká jako výsledek neustá­
lého návratu regulačního aparátu heterose-
xuálních hegemonických norem. Identifika­
ce obsažená v konstrukci sexuální identity
zakládá vylučující matici, jejímž prostřed­
nictvím procesy tvorby subjektu produkují
zároveň „okolí“, které subjekt spoludefinu-
je. To znamená, že identifikace s jedním
souborem norem, řekněme heterosexuali-
tou, popírá jiný, řekněme homosexualitu.
Butlerová se zvláště zajímá o to, jak hetero­
sexuální „imperativ“zavrhuje či „vylučuje“
gay a lesbické sexuality. Nicméně naznačuje,
že transvestitismus, který napodobuje gen-
derové normy a nově označuje genderové
ideály, je tak může redefinovat a destabilizo­
vat. Transvestitismus naznačuje, že veškerý
 QUEER TEORIE

gender je performativita a oslabuje tak náro­ a sám může být opakováním a utvrzením
ky hegemonické heterosexuální maskulinity heterosexuality a Zákona Otce.
jakožto původního napodobovaného vzo­ ODKAZY antiesencialismus, gender,
ru. Jak ale zdůrazňuje Butlerová, transves­ identifikace, identita, performativita,
titismus je vždy přinejlepším ambivalentní pohlaví

165
Racionalita racionality, která by byla schopná pojmout
Koncept racionality odkazuje k základům, „objektivní“ povahu světa.
z nichž vycházejí přesvědčení - zejména Většina autorů kulturálních studií přijímá
v tom smyslu, že jsou koherentní, logic­ myšlenku, že racionalita je založena spíš na
ká a odpovídají zkušenosti. To znamená, pravidly řízených společenských a kultur­
že racionální přesvědčení a jednání jsou ních konvencích lokálního zdůvodňování
považovány za výsledek platného logické­ než na univerzální metafyzice. Racionalita je
ho uvažování a vyvozování závěrů. Vzhle­ tu chápána jako forma společenské dohody
dem k tomu, že je iracionální zastávat ná­ a uznání založená na kulturních pochodech
zor, o kterém se ví, že je neplatný, raci­ spíš než na univerzální danosti. To zname­
onalita implikuje, že základy pro vytvá­ ná, že racionální jednání je takové, které
ření názorů jsou také východiskem pro můžeme považovat za legitimispvané v rám­
pravdu. ci specifického kulturního kontextu. Tento
Moderní a/nebo osvícenská koncepce ra­ způsob myšlení považuje racionalitu přírod­
cionality podporuje myšlenku univerzální ních věd za soubor specializovaných jazyků,
racionality, která je oporou vědy a dalších které tvoří kulturní klasifikační systém. Vě­
logických metod, kterými se mají hledat dy jsou tvořeny soubory konceptuálních
a odhalovat neměnné pravdy. Osvícenská nástrojů, ty jsou však spíš výsledkem dohod­
filozofie 17. a 18. století, jejíž odkaz je stále nutých postupů než odhalením objektivní
patrný v současné realistické epistemolo­ pravdy.
gii, prosazovala racionalitu jako zdroj po­ ODKAZY epistemologie, modernismus,
kroku v poznání a ve společnosti, jelikož osvícenství, postmodernismus,
demystifikovala náboženství, mýtus a po- poststrukturalismus, pragmatismus,
věrčivost. Poststrukturalismus, postmoder­ pravda.
nismus a pragmatismus naopak tvrdí, že
pravda a poznání závisí na úhlu pohledu Radwayová, Janice (1949)
a nemají metafyzické, transcendentální ne­ Janice Radwayová je držitelkou profesu-
bo univerzální vlastnosti. Pravda a poznání ty Frances Hill Foxové v oboru literatury
z této perspektivy odpovídají době a mís­ na Duke University ve Spojených státech.
tu, takže nemůže existovat jediná forma Radwayová píše rozsáhle o otázkách gen-

166

deru, populární kultury, etnografie, četby
a literární spotřeby ve věku masových médií.
K jejím aktuálním výzkumným zájmům pat­
ří dějiny gramotnosti a četby ve Spojených
státech, zvlášť pokud souvisejí s životem žen.
Nejvíce ji zřejmě proslavila kniha Reading
the Romance, etnografická studie způsobů,
jimiž čtou ženy milostné romány, a toho,
k čemu je využívají. Zkoumala také čtení ve
spolupráci s knižním klubem Book-of-the-
-Month, kde se soustředila na otázky třídy,
genderu a literárního vkusu.
SOUVISEJÍCÍ POJMY aktivní publikum,
čtení, gender, konzumace, psaní, text
VÝCHODISKA etnografie, feminismus,
hermeneutika, kulturální studia
LITERATURA Radway, J. (1987). Reading
the Romance: Women, Patriarchy and Popular
Literature. London: Verso.
Rasa
Pro kulturální studia je „rasa“ označující
a vztahuje se ke kategoriím lidí založených
na údajných biologických rysech včetně kož­
ní pigmentace. Odlišnost přístupu kulturál­
ních studií k tomuto tématu spočívá v zachá­
zení s rasou jako s diskurzivně-performativní
konstrukcí, tzn. že rasa je považována za for­
mu identity. Není chápána jako „věc“ s uni­
verzální nebo absolutní existencí, ale jako
náhodná a nestálá kulturní kategorie, s níž
se lidé identifikují. Rasové kategorie ovšem
nejsou ani zcela libovolné; to, co znamena­
jí, je spíš dočasně ustáleno prostřednictvím
sociálních praktik. Rasa se opravdu zdá být
jedním z trvalejších „uzlových bodů“ identi­
ty v moderních západních společnostech.
Je-li rasa chápánajako forma identity, pak ne­
existuje mimo reprezentaci, aleje utvářena
jako smysluplná kategorie v rámci symbo-
lizace a jejím prostřednictvím v kontextu
společenského a politického mocenského
zápasu. Viditelné rysy jsou proto promě­
ňovány v označující rasy a patří k tomu
i nepodložené odvolávání se na esenciální
RASA
biologickou odlišnost. V této souvislosti kul­
turální studia zkoumají charakter kulturních
chápání rasy a etnicity měnící se na základě
reprezentace. Zkoumají tedy kulturní politi­
ky rasy jako „politiky reprezentace“. Repre­
zentace rasy stále nese stopy svého původu
v biologických diskurzech, které zdůrazňují
„rodové linie“ a „lidské typy“. Koncept rasy
tu odkazuje k domnělým biologickým a fy­
zickým charakteristikám, z nichž nejzřejměj­
ší je kožní pigmentace. Tyto atributy jsou
často spojovány s „inteligencí“ a „schopnost­
mi“ a následně se používají k řazení skupin
do hierarchie společenské a materiální nad­
řazenosti a podřazenosti. Procesy, kterými
jsou skupiny „přeměněny“ v rasu pomocí ra­
sové klasifikace ustavené mocí, jsou známé
jako „rasalizace“. Koncept rasalizace odka­
zuje ke způsobu, kterým byly společenské
vztahy mezi lidmi strukturovány významem
lidských biologických charakteristik. Pro­
to se idea „rasalizace“ či „rasové formace“
zakládá na tvrzení, že rasa je sociální kon­
strukce a nikoli univerzální nebo esenciální
kategorie biologie.
Historická formace „ras“ je proces, ktetý
závisí na moci a subordinaci, takže lidé jiné
barvy pleti zpravidla zastávali strukturálně
podřízené pozice ve vztahu ke každému
aspektu „životních šancí“. Například britští
Afrokaribičané, Afroameričané a australští
domorodci bývají znevýhodněni na trhu
práce, trhu s bydlením, ve vzdělávacím sys­
tému a v médiích. V této souvislosti je rasová
formace inherentně rasistická, jelikož s ní
souvisejí formy sociálního, ekonomického
a politického podřízení, prožívaného skrze
kategorie a diskurzy rasy. Antiesencialistic-
ké chápání rasy vyžaduje uznání toho, že
rasa je vždy spojena s ostatními kategoriemi
a dělením, jako je třída, gender a etnicita.
Významy „rasy“ se mění a svádějí se o ně
boje, takže různé skupiny jsou různě rasově
diskriminovány a podléhají různým formám
rasismu. Proto hovoříme o rasismech spíš
167
REALISMUS
než o rasismu. Dejme tomu ve Spojených
státech a Británii jsou významy rasy jiné.
V Británii v padesátých letech 20. století se
v souvislosti s příchodem migrantů z Kari-
biku a indického subkontinentu projevila
rasová diskriminace prostřednictvím kate­
gorie národní identity. Dějiny moderních
Spojených států ale začaly oloupením a ge­
nocidou domorodých amerických národů
a pokračovaly dlouhými dějinami otroctví.
Otázky rasy jsou proto ve Spojených stá­
tech kladeny od samého počátku a jsou tedy
dlouhodobé, ale ve srovnání s Británií se
méně týkají národnosti.
ODKAZY antiesencialismus, etnicita,
identita, národní identita, performativita,
reprezentace
Realismus
A Epistemologické tvrzení, podle nějž je
pravda identifikovatelná jako to, co odpoví­
dá realitě nebojí zobrazuje. V tomto smyslu
je realismus jen jiným názvem pro repre-
zentacionalismus. Čtenáři, které zajímá toto
chápání realismu, nechť se obrátí k odkazům
níže.
ODKAZY diskurz, epistemologie, jazyková
hra, osvícenství, pravda, reprezentace
B Realismus je forma umělecké reprezen­
tace, kterou často najdeme v románech,
filmech, hrách, obrazech apod., které tvr­
dí, že zobrazují nezávislý objektový svět,
tak jako by do něj nezprostředkovaně hle­
děly „oknem“. Realismus se zjevně snaží
ukázat nám „věci, jak opravdu jsou“, a tím
maskuje svou vlastní vynalézavost. Realis­
mus také konstruuje narace s racionálně
uspořádanými souvislostmi mezi postava­
mi a událostmi. Realistická narace se staví
do pozice vědění vtěleného do překlenu-
jící „metanarace“ pravdy v podobě vyprá­
vění událostí. Tento metajazyk zvýhodňuje
a maskuje pozici editora. Vzhledem k tomu,
že kulturální studia dekonstruují nebo roze­
bírají texty, aby ukázala, jak jsou sestaveny,
168
jsou samozřejmě k epistemologickým tvrze­
ním realismu kritická. Kulturální studia pro­
to berou realismus jako soubor estetických
konvencí, jimiž texty vytvářejí své „dojmy
reality“.
Pro mnoho autorů kulturálních studií je rea­
lismus politicky konzervativní a autoritářský
způsob reprezentace. Antirealisté tedy vy­
mýšlejí estetické praktiky, které odhalují
jejich vlastní techniky a dovolují uvažovat
o procesech signifikace. Historicky byla ta­
ková činnost ztotožňována s „ozvláštňují-
cím efektem“ brechtovského divadla, na­
příklad přímým oslovováním diváka nebo
narušením realistického předstírání spektá-
klem zpěvu. Podobného efektu mělo být
později docíleno modernistickými techni­
kami režisérů, jako byl Jean-Luc Godard,
které ukazují práci kamery a odmítají hlad­
ký tok realistické narace „nemotivovaným“
skákáním z místa na místo nebo z času do
času. Příběhy tu nesledují ustavené kon­
vence lineární kauzality nebo „běžný“ tok
každodenního času. V poslední době se tvr­
dí, že postmodernismus se staví na odpor
dominanci realismu v televizi, ale na roz­
díl od modernismu to dělá prostřednictvím
přístupné populární kultury.
Dekonstruktivní práce je ovšem sama kon­
strukcí, jazykem o sobě, což může být pro­
blém tam, kde velký počet lidí tímto jazy­
kem nevládne. Proto nerealistické transgre-
sivní provedení tak nemusí být chápáno
publiky, která ještě nerozumí účelům prove­
dení a „pravidlům“, jež jsou tu porušována.
Vzhledem k tomu, že úspěch stylů kulturní
intervence je úzce spjat s kontextem jejich
výskytu, realistické a naturalistické způsoby
reprezentace nejsou vždy politicky chybné,
protože realismus může být pro určité pu­
blikum jediným možným komunikačním
jazykem.
ODKAZY avantgarda, estetika,
modernismus, mýdlová opera, narace,
reprezentace
 REFLEXIVITA

Redukcionismus Jelikož jsme složité biologické a kulturní

Redukcionismus je formou výkladu, podle bytosti, jakýkoli věrohodný pokus o poro­
kterého jsou jedna kategorie nebo fenomén zumění musí přijmout myšlenku holismu
spojeny s jinou kategorií nebo fenoménem a komplexní systémové analýzy, kde jsou
a vysvětleny jedině na jejich základě. Redu­ předměty analýzy posuzovány nejen izolo­
kovat tu znamená zmenšit, stáhnout a ome­ vaně, ale také v kontextu svého systému.
zit; nějaká složka lidského úsilí je považová­ Lidský a fyzický svět jsou -každý sám v sobě
na za produkt jiného typu jednání a upírá i mezi sebou - propojeny tak samozřejmě,
se jí vlastní specifičnost. Mnoho autorů kul- že lze říci, že všechno souvisí se vším. Pro­
turálních studií vyvracelo především formy to je redukcionismus obecně nepřijatelná
ekonomického redukcionismu, kde jsou forma analýzy a výkladu lidského chová­
významy kulturních textů vykládány na zá­ ní. Může být nicméně užitečné přijmout
kladě politické ekonomie. Předpokládá se, rozlišení na „nenasytný redukcionismus“
že porozumění kultuře nemůže mít pouze a „prospěšný redukcionismus“ předložené
podobu ekonomického výkladu, protože filozofem Danielem Dennettem.
kultura má vlastní specifické formy a vlastní Nenasytný redukcionismus se snaží reduko­
specifické mechanismy fungování. Tyto spe­ vat veškeré lidské chování najeden fenomén,
cifické rysy kultury nelze redukovat (tj. vy­ aniž by bral v potaz přechodné příčinné kro­
kládat na základě) produkce a distribuce ky, zatímco prospěšný redukcionismus se
bohatství (i když to v každé kultuře jsou pokouší vyložit fenomény pomocí kauzál­
důležité aspekty). ních řetězců a vynechává záhady nebo zá­
Kulturální studia také bývají stavěna do pro­ zraky. Zatímco nenasytný redukcionismus
tikladu k biologickému redukcionismu, kde je nepřijatelný, přijetí prospěšného reduk­
je lidské chování chápáno na základě ne­ cionismu má pouze naznačit, že lze nalézt
měnných vlastností lidské genetické výbavy, kauzální řetězce a vysvětlit lidské chování.
odporujícíjakékoli změně. Redukcionismus Tradiční vědecké disciplíny jsou redukcio-
předpokládá, že samotná genetika může po­ nistické v tom, že rozmělňují předměty ana­
skytnout dostatečné vysvětlení rysů lidské lýzy na menší a menší části, které následně
kultury, jako je agresivita, ať už se tu účastní uvádějí do vzájemného vztahu ve vysvět­
jakékoli jiné faktory. Takže biologický re­ lujícím kauzálním řetězci. V rámci vztahu
dukcionismus by mohl obsahovat tvrzení, mezi kulturou a ekonomikou něco podob­
že všichni muži jsou od přírody agresivnější ného spatřujeme v přístupu založeném na
než ženy, ať už jsou v jakémkoli prostředí. koncepci „kulturního obvodu“, který se víc
Protiklad kultury a přírody, který je v těchto zaměřuje na artikulaci produkce a textu než
tvrzeních bytostně obsažen, však musíme na jednosměrnou determinaci.
dekonstruovat. Na jednu stranu je kultura ODKAZY dekonstrukce, determinismus,
plodem lidského učení a adaptace v rámci evoluční psychologie, kulturní obvod,
původního přírodního prostředí, ale na dru­ kulturní materialismus
hou stranu už je příroda sama konceptem
v jazyce (a nikoli ryzím stavem bytí před­ Reflexivita
cházejícím znakům). Přirozený svět ovládlo Reflexivitu lze z jednoho hlediska chápat
lidské poznání a instituce, takže hovoříme jako proces kontinuálního sebepozorování,
o „socializaci přírody“ a pomocí výzkumů v němž je základním prvkem využití znalos­
genetické vědy se učíme pronikat hlouběji tí osobního a společenského života. Tímto
do „přirozeného“ lidského těla. způsobem lze moderního jedince vnímat

169
REKLAMA

jako „reflexivní projekt“, v němž identitu srovnávali své tradice s tradicemi jiných.
ustavuje uspořádávání narací o sobě zalo­ Postmodemí kultura se podle některých kri­
žené na sebereflexi. Identita je tu chápána tiků snaží nalézt způsob vyjádření tak, že
z hlediska toho, jak našemu „já“ rozumějí vzývá moderní „jinakost“ - hlasy, které byly
na základě svých biografií ostatní lidé. Na potlačeny v honu moderny za vyhlazením
institucionální rovině se zvýšená sociální rozdílu.
a organizační reflexivita projevuje v tou­ Zdá se, že reflexivita rezonuje zvláště s mo­
ze institucí vědět více o populaci, nad níž tivy postmodernismu, protože podporuje
mají dozor. To zahrnuje rostoucí formy sle­ ironické vědomí „již řečeného“, tedy pocit,
dování a dohledu od kamer v nákupních že člověk nemůže přijít s ničím novým, jen
centrech přes „řízení kvality“ po zvýšený vý­ si hrát s tím, co už existuje. Ironie chápa­
znam marketingu. Institucionální reflexivita ná jako reflexivní porozumění náhodnosti
tedy obsahuje paradox: domněle zvyšuje vlastních hodnot a kultury člověka je zásad­
individuální kreativitu a vládu nad směřo­ ní sensibilitou postmodernismu. Kulturu
váním životních stylů, ale současně slouží ironické obeznámenosti podporuje široce
formám sociální kontroly. rozšířené reflexivní povědomí o dějinách
Reflexivita znamená konstrukci diskurzů filmu, televize, hudby a literatury.
o osobní a společenské zkušenosti, takže ODKAZY dozor, ironie, modemismus,
zabývat se reflexivitou znamená podílet se postmodernismus, sebeidentita
na řadě diskurzů a vztahů a konstruovat
další diskurzy o nich. Kulturní vzestup re­ Reklama
flexivity je spojen se vznikem modernity Reklama leží v jádru současné kultury a je
v tom, že moderní život vyžaduje neustálé středobodem diskusí o postmodernismu,
zkoumání a úpravy sociálních praktik ve globalizaci a spotřební kultuře. Mezi těmi,
světle informací, které o těchto praktikách kdo popisují postmodemí kulturu, je tedy
získáváme. Tradiční kultuiy si váží stability zvýšený důraz kladen na vizuální složku
a pozice jedinců v normativně uspořádaném (místo verbální) a na všeobecnou estetiza-
a neměnném kosmu, takže řád věcí v životě ci kulturního života, v níž hraje reklama
je takový, jaký je, protože tak to má být. klíčovou roli. Globalizace komunikačních
Identita tu je hlavně otázkou společenské technologií a zejména televize umístila vi­
pozice. Modernismus naopak cení změnu, zuálně založenou reklamu do středu stále
životní plánování a reflexivitu, takže pro rozšířenější spotřební kultury. Tato kultura
moderního člověka je identita reflexivním je podle některých „propagační kulturou“,
projektem. která se soustředí na užití souboru vizuál­
Bez jistot tradičních náboženských a kul­ ních symbolů k vytvoření značek s přidanou
turních přesvědčení může moderní život hodnotou nebo zbožních znaků.
vypadat jako řada množících se rozhodnutí, Termín „kokakolová kultura“ shrnuje glo­
jimž schází základy, v nichž by mohla být bální dosah této propagační kultury a zvý-
zakotvena. To nás podněcuje k větší reflexi­ razňuje předpokládanou spojitost mezi glo­
vitě sebe sama, jelikož nemáme jistoty, ke bálním kapitalismem, reklamou a kulturní
kterým bychom se uchýlili. Reflexivita tu homogenizací. Globální oběh spotřební­
bývá spojována s „pozdní“ modernou nebo ho zboží by nás ovšem neměl vést k do­
postmodernou, protože umožňuje zvýšené mněnce, že jeho dopad je stejný všude
možnosti pro hravé sebevytváření různoro­ na světě, protože spotřební zboží podlé­
dých identit. Také to vyžaduje, abychom há procesům „lokalizace“. To znamená, že

170
 RELATIVISMUS

globalizované významy jsou na místních znakem, takže postmodemí společnost je

úrovních korigovány způsoby vytvářejícími doslova i metaforicky „povrchní“.
pestrost významů. I na Západě jsou dů­ ODKAZY globalizace, ideologie,
sledky reklamy vzhledem ke kreativní spo­ komodifikace, konzumace,
třebě symbolické kultury méně jisté, než postmodernismus
se na první pohled zdá. Většina komodit
uvedených na trh a provázených reklamou Relativismus
neuspěje, i když je zároveň nepravděpo­ Epistemologický relativismus je tvrzení, po­
dobné, že by na současném trhu uspěly bez dle nějž nelze rozhodovat mezi formami
reklamy. vědění, které stojí na radikálně odlišných
Textuální a ideologická analýza reklamy základech. To znamená, že člověk nemůže
v rámci kulturálních studií zdůrazňovala určit absolutní a univerzální formu pravdy,
nejen prodej zboží, ale také prodej způsobů protože poznání je pravdivé jen v rámci
pohledu na svět. Úkolem reklamy je tedy oblasti své formace a působnosti. Relativis­
uprostřed záplavy soupeřících obrazů vy­ mus tedy vyžaduje odmítnutí přesahujících
tvořit „identitu“ produktu spojením značky univerzálních pravidel nebo procedur roz­
s žádoucími lidskými hodnotami. Pořídit hodování mezi pravdivostními tvrzeními.
si značku neznamená koupit si jednoduše Kulturní relativismus je rozšířením tohoto
jenom produkt, jde také o nákup životního tvrzení na různé kultuiy a vede k předpokla­
stylu a hodnot. Předměty v reklamách jsou du, že přesvědčení, která se jeví v kontextu
tedy označujícími významů, které dekóduje­ jedné kultury jako neplatná, vjiné platí. Tvr­
me v kontextu známých kulturních systémů zení „X je čarodějnictvím“ tedy neobstojí
a které spojují výrobky v reklamách s ostat­ v rámci západní vědy, ale lze říci, že bu­
ním kulturním „zbožím“. Ačkoli obraz urči­ de platné v kultuře, kde je čarodějnictví
tého produktu může denotovat jen fazole pravdivou praxí.
nebo auto, je vytvářen tak, aby konotoval Běžně se připomíná, že relativismus mší sám
„přírodu“ nebo „rodinu“. Nákupem zboží sebe, jelikož výrok „všechny pravdy jsou re­
se emocionálně zapojujeme do asociované­ lativní“ musí být sám o sobě považován za
ho obrazu a přispíváme tak ke konstrukci relativní, tedy týkající se jen oblasti, v níž
své identity skrze spotřebu. byl vysloven. Stejně tak je protimluv říci, že
Baudrillard ovšem podotýká, že užitná či výrok „všechny pravdy jsou relativní“ je uni­
směnná hodnota zboží byla nahrazena hod­ verzální pravda. Poststrukturalismus, post­
notou zboží jakožto znaku. Konzumerismus modernismus a pragmatismus, filozofické
(podpora spotřeby) je podle něho středobo- proudy se silnou pozicí v rámci kulturálních
dem postmodemí kultury, kterou ustavuje studií, jsou všechny „obviňovány“ z relati­
neustálý tok obrazů bez jakékoli konotační vismu, protože všechny odmítají platnost
hierarchie, a tedy bez smyslu pro hodnotu. univerzálních pravdivostních tvrzení. Tvr­
V rámci kultury údajně žádný objekt ne­ dí, že žádná univerzalizující epistemologie
má „esenciální“ nebo „hlubinnou“ hodnotu, není možná, protože všechna pravdivostní
hodnota je určována směnou symbolických tvrzení se tvoří v rámci diskurzu nebo jazy­
významů. To znamená, že hodnota zboží kových her, takže veškerá pravda je vázána
jakožto znaku vzniká ve sféře reklamy, která na kulturu.
propůjčuje prestiž a označuje společenskou Zdá se, že postmodemí filozof Lyotard při­
hodnotu, postavení a moc. Zboží není ob­ jímá relativismus, když tvrdí, že jazyk je
jektem s užitnou hodnotou, ale zbožním tvořen ostrůvky, z nichž každému vládne sy-

171
REPREZENTACE

stém pravidel nepřevoditelný do ostatních nostmi, pak nesouměřitelné jazyky mohou

systémů. Pravda a význam jsou ustavová­ být pouze jazyky, které se nelze naučit -
ny svým místem ve specifických lokálních a takové, jak tvrdí, neexistují. Přestože přes­
jazykových hrách a nemohou být svou podo­ ný překlad jazyků kultur není proveditelný,
bou univerzální. Někteří další postmodemí můžeme se naučit alespoň dovednosti ji­
autoři také přijímají relativismus s tím, že ných jazyků a umožnit tak dialog a pokus
pravda je/měla by být výsledkem diskusí me­ o dosažení pragmatických dohod.
zi soupeřícími tvrzeními. Předpokládají, že ODKAZY epistemologie, jazyková hra,
důsledkem prohlášení, že pravdy jsou prav­ konstrukcionismus, postmodernismus,
dami pouze v rámci určitých jazykových poststrukturalismus, pragmatismus,
her, je přijetí platnosti řady pravdivostních pravda
tvrzení, diskurzů a reprezentací reality.
Richard Rorty, přední současný představitel Reprezentace
pragmatismu, také odmítá myšlenku univer­ V běžném chápání je reprezentace soubor
zální pravdy, jelikož nelze přistoupit k nezá­ procesů, s jejichž pomocí označující prakti­
vislému objektovému světu z archimédov- ky budí dojem, že zastupují nebo zobrazují
ského bodu, z něhož by člověk mohl tvr­ objekty či praktiky „skutečného“ světa. Re­
zení neutrálně zhodnotit. Pro Rortyho po­ prezentace je tedy symbolický čin, který
jem pravdy odkazuje přinejlepším ke stupni zrcadlí nezávislý objektový svět. V kultu-
společenského konsenzu v rámci konkrétní rálních studiích ale reprezentace jen jed­
tradice. Odmítá ale, že by takové tvrzení noduše nereflektují symbolickou formou
bylo formou relativismu. To proto, že veš­ „věci“ existující v nezávislém objektovém
keré poznání je vázáno na kulturu a člověk světě, význam toho, co údajně zastupují, je
tedy nemůže přehlédnout různé formy po­ prostřednictvím reprezentací spíš vytvářen.
znání a poté je prohlásit za stejně hodnotné. Reprezentace tedy neznamená soulad mezi
Vždy se nacházíme v rámci enkulturované- znaky a objekty, ale vytváří „reprezentační
ho vědění, takže pravda a dobro jsou tím, efekt“ realismu.
čemu „my“ věříme. Soudy mohou být vyná­ Filozofie jazyka (jazyk je formou reprezenta­
šeny pouze s odkazem na „naše“ hodnoty, ce par excellence), které nejvíce pronikly do
nikoli na transcendentální pravdu. „Naše“ kulturálních studií, naznačují, že reprezen­
hodnoty nicméně mohou (a podle Rortyho tace nesou význam, protože jsou systémem
by měly) akceptovat morální právo ostat­ diferenčních znaků, které tvoří význam na
ních na jiné pohledy. Jinými slovy, kulturní základě rozdílu. To znamená, že význam
pluralismus je hodnotou „naší“ tradice. není referenční a pevně daný, ale relační
Kritici relativismu tvrdí, že odmítání mož­ a nestálý. Reprezentace obdařuje hmotné
nosti univerzálního poznání ve prospěch objekty a společenské praktiky významem
přijetí jeho kulturně ohraničené podoby ve­ a srozumitelností, a tím konstruuje mapy
de k problémům nesouměřitelnosti, takže významů, které ustavují kulturu. Zkoumání
bez „metajazyka“ nebo univerzálního jazy­ kultury lze často zaměnit za výzkum pro­
ka jedna kultura nemůže rozumět druhé, cesů reprezentace. Přestože kultura není
protože základy jejich poznání se radikálně jen záležitostí reprezentací, ale také praktik
rozcházejí. Rorty ovšem tvrdí, že pokud po­ a prostorových uspořádání, lze tvrdit, že
važujeme jazyk (a tedy kulturu) za něco, co je to právě proces reprezentace, který dává
není ustaveno nepřeložitelnými a nekompa­ praktikám smysl a význam.
tibilními pravidly, ale osvojitelnými doved­ Jelikož reprezentace nejsou nevinné odrazy

172

skutečného, ale kulturní konstrukce, mo­
hou být jiné, než se nám zdají. Reprezenta­
ce je z tohoto hlediska neoddělitelně spjata
s otázkami moci prostřednictvím procesu
selekce a organizace, který nutně musí být
součástí procesu vzniku reprezentací. Moc
reprezentace spočívá v tom, že některým
druhům vědomostí umožňuje existovat, za­
tímco jiné způsoby náhledu nepřipouští.
Autoři kulturálních studií proto často mluví
o „politice reprezentace“. Když se ptáme, co
znamená být určitým typem jedince - mu­
žem, ženou, mladým, starým, černým, bí­
lým, homosexuálem, heterosexuálem atd. -
zapojujeme se do politiky reprezentace. Na­
příklad identita „černošství“ nereflektuje
esenciální stav bytí, ale musí být reprezen­
tovaná a naučená. Hall tvrdí, že „politika
reprezentace“ musí vzít na vědomí arbitrár-
nost signifikace a vytvářet ochotu žít s rozdí­
lem. To znamená, že politika reprezentace
zkoumá mocenské vztahy spojené s repre­
zentací „černošství“ a zároveň dekonstruuje
samotné okolnosti binární opozice čemý-
bílý.
ODKAZY diskurz, jazyk, jazyková hra,
poststrukturalismus, pragmatismus,
pravda, sémiotika, význam
Rezistence
Běžné užití termínu rezistence odkazuje
k postavení v opozici nebo nepodrobení se,
které plyne ze vztahů moci a dominance. Má
podobu stavění se proti nebo vyjednávání
s převládajícím řádem. Rezistence ovšem ne­
ní jednotlivý a univerzální čin, který je plat­
ný jednou provždy, je určen spíš repertoáry
činnosti, jejichž významy odpovídají kon­
krétním dobám, místům a společenským
vztahům. O rezistenci je tedy třeba uvažo­
vat z hlediska vztahů a souhry okolností.
Rezistence nadto není vnitřní vlastnost činu,
ale druhem soudu o činech a jako taková je
soudem, který vypovídá o tom, kdo soud
vynáší.
REZISTENCE
Běžně se rezistence chápe jako obrana před
kulturní mocí, kterou podřízené sociální
síly prožívají jako „vnější“ a cizí. Rezistence
se v tomto případě zvedá tam, kde se do­
minantní kultura snaží vnutit podřízeným
kulturám zvnějšku. Zdroje odporu lze proto
logicky najít zejména mimo dominantní kul­
turu. Takto obvykle rezistenci chápali autoři
kulturálních studií, když mluvili o třídním
a ideologickém boji nebo antihegemonních
koalicích. Znamená to chápat rezistenci na
základě modelu moci jako „nenulové hry“
(kde ztráty se rovnají ziskům, a v níž tedy
jeden může zvítězit jen za cenu porážky
druhého), který má svá omezení.
Například subkulturní styl byl chápán jako
dynamická a kreativní označující praktika
spektakulárních Subkultur a stál v protikladu
k pasivní spotřebě zboží kulturního průmys­
lu a jako takový byl projevem symbolické
rezistence.
Alternativní vysvětlení (spojované s De Cer-
tauem a Foucaultem) pojímá rezistentní
praktiky každodenního života jako vždy
již situované do prostoru moci. Neexistují
proto žádné „okraje“ mimo moc, z nichž
by se na ni dalo útočit nebo které by se
daly prohlásit za autentické. Rezistence se
tedy v současné kultuře odehrává „uvnitř“
konzumních životních stylů, proměny zboží
a používání masových médií. Vzhledem k to­
mu, že například neexistuje žádný prostor
mimo komodifikovanou kulturu, z něhož
by bylo možné odvíjet rezistenci, kulturní
styly mládeže nevznikají mimo konzumní
kulturu a média nebo v protikladu vůči
nim, ale v jejich rámci a jejich prostřednic­
tvím. Z tohoto hlediska nelze o rezistenci
uvažovat jako o jednoduchém obrácení po­
řádku vysokého a nízkého nebo moci a její
nepřítomnosti, ale spíš jako o ambivalenci
a vyjednávání, jak to dokládá transgresivní
charakter „karnevalu“.
ODKAZY hegemonie, ideologie, karneval,
kultura mládeže, moc, styl, třída
173
RIZOMA

Rizoma Rorty, Richard (1931)

Rizoma neboli oddenek je druh botanické­ Rorty je profesorem na Stanford University
ho útvaru, ktetý nevytváří jediný kořen, ale (USA) a současným předním představitelem
výrůstky stejné velikosti odbočující do růz­ pragmatické tradice. Obhajuje antireprezen-
ných stran. V kulturálních studiích se tento tacionalismus, podle nějž jazyk není scho­
koncept používá jako metafora logiky nebo pen reprezentovat svět způsoby, které by
spojení, která zdůrazňuje nelineární vzor­ odpovídaly nezávislému objektovému svě­
ce vzájemného propojení a smyček zpětné tu. To ho vede k přijetí antifundamentalis-
vazby. Kontrastuje s kulturně převažující­ mu, tedy k názoru, že svá jednání a přesvěd­
mi stromovými metaforami „kořene a vět­ čení nemůžeme zakládat na žádné podobě
ve“, jimž dominuje představa stromu a tedy univerzální pravdy. Jazyk bychom měli po­
kauzality odvíjející se po přímých liniích. Ri- dle Rortyho připodobňovat spíš k nástroji
zomatickou podobu mají například zvířecí než k zrcadlu a různé druhy politiky je třeba
nory se systémem vzájemně propojených legitimizovat z hlediska hodnot příslušných
chodeb a míst s rozmanitými funkcemi pří­ tradic spíš než pátrat po univerzálních opod­
střešku, zásobárny, místa pro pohyb, únik statněních. V případě vědění nejde o získání
či útok nebo bramborové hlízy. pravdivého a objektivního obrazu skuteč­
V kulturálních studiích se o myšlence rizo- nosti, ale o to, jak se naučit co nejlépe vy­
my hovoří především v souvislosti s prací rovnat se světem. Nahodilost jazyka vede
Deleuze a Cuattariho. Jejich kniha A Thou­ podle Rortyho k ironii, což u něj znamená
sands Plateaus z roku 1988 se pouští do řady zůstávat věrný vírám a postojům, o nichž
perspektiv a vydává na mnohá prostran­ člověk ví, že jsou podmíněné a mohly by
ství, včetně psychoanalýzy, subjektivity, stá­ být i jiné, tedy že nemají univerzální základy.
tu, map, jazyka, slohových útvarů apod., Rorty je zastáncem postupů založených na
a to nelineárním mnohostranným způso­ „nových jazycích“ či „předělávkách“ a refor­
bem. Myšlenka rizomy má však kromě prá­ my levicového liberalismu vkládající naději
ce Deleuze a Guatarriho i širší uplatnění, do boje za sociální spravedlnost.
neboť zdůrazňuje rozmanitost, spletitost, SOUVISEJÍCÍ POJMY epistemologie,
mnohostrannost a chaos současných kultur­ etnocentrismus, fundamentalismus,
ních uspořádání. Logika rizomy odporuje holismus, ironie, jazyková hra, liberalismus,
redukcionismu a pojímá do sebe holismus, pravda
takže má mnoho společného s Derridovým VÝCHODISKA postmodernismus,
konceptem différance a Foucaultovým kapi­ pragmatismus
lárním charakterem moci. literatura Rorty, R. (1989). Contingency,
ODKAZY dekonstrukce, determinismus, Irony and Solidarity. Cambridge:
différance, moc, redukcionismus . Cambridge University Press.

174
Said, Edward (1935-2003) ji rekonstruovali z poznámek), položila zá­
Said se narodil v Palestine, ale emigroval do klad pro to, co se mělo stát strukturní lingvis­
Spojených států, kde vystudoval Princeton tikou nebo sémiotikou, „vědou“ o znacích.
a Yale a posléze se stal profesorem na Colum­ Saussurův vliv na kulturální studia přišel
bia University v New Yorku. Hlavní témata nepřímo, skrze práce myslitelů, které ovliv­
Saidova díla se týkala kultury a imperialis­ nil. Byla to nejspíš práce Rolanda Barthese
mu a Said je považován za předního autora z roku 1972, která nejjasněji demonstrova­
spojovaného s postkoloniální teorií a lite­ la význam sémiotiky pro kulturální studia
raturou. Zejména jeho zásadní práce Ori­ a ohlašovala Saussurovým myšlením zpro­
entalism se zabývá aplikací Foucaultových středkovaný zájem oboru o jazyk, znaky
teorií diskurzu a moci na politický a kultur­ a kulturu. Podstatou Saussurova tvrzení je,
ní vztah mezi Západem a Východem. Said že jazyk je třeba chápat jako systém zna­
chápal Orient jako historicky specifickou ků konstituovaný vzájemným propojením
diskurzivní konstrukci ustavenou obraznos­ pojmů bez pevně určených hodnot (tzn.
tí a slovníkem Západu, jež vytvořily Orient že význam se odvozuje ze vztahu). Langue,
reprodukující jeho hegemonii. Zároveň od­ neboli formální strukturu znaků, považuje
mítl myšlenku, že Orient zůstal v průběhu Saussure za pravý předmět lingvistiky.
procesu západního imperialismu a po jeho SOUVISEJÍCÍ POJMY jazyk, struktura, text,
skončení pasivní. význam, znak
SOUVISEJÍCÍ POJMY diskurz, jinakost, VÝCHODISKA sémiotika, Strukturalismus
kulturní imperialismus, moc, literatura Saussure, F. de (i960). Course
orientalismus in General Linguistics. London: Peter
VÝCHODISKA marxismus, postkoloniální Owen.
teorie, poststrukturalismus
LITERATURA Said, E. (1978). Orientalism. Sebeidentita
London: Routledge. Koncept sebeidentity odkazuje ke způso­
bu, kterým o sobě přemýšlíme a vytváříme
Saussure, Ferdinand de (1857-1913) jednotící narace „já“, do nichž se emocionál­
Posmrtně vydaná kniha švýcarského lingvis­ ně zapojujeme. Sebeidentitu lze tedy chá­
ty Saussura, Kurz obecné lingvistiky (jeho žáci pat jako reflexivní a diskurzivní konstrukci

175
SÉMIOTIKA

„já“, příběh, který si o sobě vyprávíme. Vý­ reflexivně, jako biografický projekt. Projekt
znamné pojetí identity u Stuarta Halla šiji identity staví na tom, co si o sobě v jisté chví­
představuje jako sešívání nebo sestehování li myslíme (ve světle naší minulé a současné
diskurzivního „vnějšku“ s „vnitřními“ psy­ situace) a na tom, čím bychom rádi byli
chickými procesy subjektivity. To znamená, v rámci vývoje očekávané budoucnosti.
že identita člověka odkazuje k místům do­ ODKAZY identifikace, identita, narace,
časného emocionálního přilnutí k pozicím reflexivita, pozice subjektu, projekt
subjektu, které pro nás konstruují diskurziv- identity, subjektivita
ní praktiky.
Kulturní repertoár „já“ v západním světě Sémiotika
přepokládá, že máme skutečné „já“, které Sémiotika je „věda“ o znacích a označování
můžeme poznat a které se vyjadřuje forma­ nebo jejich studium, které se vyvinulo z prů­
mi reprezentace. Identita tu existuje jako kopnického Saussurova díla. Sémiotika se
esenciální, univerzální a nadčasové jádro obvykle považuje za formu strukturalismu,
„já“, které všichni máme. Kulturální studia protože se snaží vyložit tvoření významu od­
ovšem přijímají antiesencialistický přístup, kazem na systém strukturovaných rozdílů
kde je sebeidentita kulturně podmíněná v jazyce. To znamená, že pravidla a konven­
produkce, tzn. že je specifická pro určité ce, které uspořádávají jazyk (langue) mají
doby a místa. Být jedincem je tu chápáno přednost před studiem specifických pro­
pouze a jedině jako společenská a kulturní mluv jednotlivců v každodenním životě
záležitost. Ačkoli není známa kultura, která (parole). V sémiotické teorii je systém ozna­
by nepoužívala zájmeno „já“ a která by tedy čování, například jazyk, chápán jako uspořá­
neměla pojetí sebe a osobnosti, způsoby dávání znaků, které konstruují význam sérií
použití „já“ a jeho významy se mění kulturu konceptuálních a fonetických rozdílů. V ja­
od kultury. Někteří autoři tvrdí, že samotný zyce jsou podle této teorie jen rozdíly, bez
koncept „já“ jakožto objektu vědomého si pozitivně určených pojmů. To znamená, že
sebe sama je moderní západní představa, význam nevzniká díky esenciální a vnitřní
která vyplynula z vědy a „věku rozumu“. hodnotě objektu nebo referentu, ale tím, že
Lidé v jiných kulturách rozhodně vždy ne­ znaky se od sebe liší. Znak „dobrý“ ozna­
sdílejí individualistický pocit jedinečnosti čuje vlastnost dobrý proto, že neznamená
a vědomí vlastního „já“, tak obecně rozšíře­ špatný, což zase neznamená zlý atd.
ný v západních společnostech. Identita je Podle Saussura je význam produkován se­
tam spíš neoddělitelná od příbuzenské sítě lekcí a kombinací znaků podél syntagmatic-
vztahů a společenských povinností. kých a paradigmatických os. Syntagmatická
Podle Ciddense je sebeidentita ustavována osa je konstituována lineární kombinací zna­
schopností vystavět konzistentní pocit bio­ ků, které - ve verbálních jazycích - tvoří
grafické kontinuity skrze identitní příběhy, věty. Paradigmatická osa odkazuje ke zna­
které se pokoušejí odpovědět na rozhodu­ kovým polím (tj. synonymům), z nichž je
jící otázky po tom, co má člověk dělat, jak jakýkoli daný znak vybírán. Význam je sou­
jednat a kým být. Jedinci se proto pokou­ středěn podél syntagmatické osy, zatímco
šejí konstruovat koherentní narace identity, výběr z paradigmatického pole v kterémko­
s jejichž pomocí tvoří „já“ trajektorii vývoje li daném místě ve větě mění význam. Číst
propojující minulost s očekávanou budouc­ tedy větu „kočka seděla na rohožce“ zleva
ností. Sebeidentitu tu nezakládá vlastnictví doprava znamená následovat syntagmatický
povahových rysů, ale spíš je třeba ji chápat pořádek. Nahradit slovo kočka slovem tygr

176
 SOCIÁLNO

nebo lev by znamenalo provést paradigma- aby reprezentovala svět, ale aby uskutečňo­
tickou změnu. vala svůj vlastní svět jako simulakrum.
Saussurův přínos se sice zařadil do úzce za­ Koncept simulakra byl také aplikován na
měřeného lingvistického oboru, Saussure Disneyland a Disney World, dva nejvýznam­
ale předvídal možnost obecněji založené nější multimediální symbolické veřejné pro­
„vědy“, která by studovala život znaků ve story 2i. století. Disney prezentuje simu­
společnosti. Barthes a další strukturalisté lakrum „hlavní ulice USA“, kde na sebe
aplikovali sémiotickou analýzu na prakti­ americká městská krajina bere symbolickou
ky populární kultury a zvláště se snažili a imaginární podobu. V této kopii americké­
ukázat, jak se v ní vytváří význam. Vlastně ho městského života neexistují zbraně, bez­
tvrdili, že veškeré kulturní praktiky závise­ domovci, drogy ani strach, což je na hony
jí na významech tvořených znaky a lze je vzdálené ulicím New Yorku. Stimulující/si-
tedy podrobit sémiotické analýze. Proto je mulovaná vizuální kultura Disney Worldu je
sémiotika pro kulturální studia tak důleži­ novým vzorem pro veřejné prostoty, jehož
tá a odtud vychází předpoklad, že kultura principy se odrážejí v mnohých nákupních
pracuje „jako jazyk“. centrech.
ODKAZY antiesencialismus, jazyk, kultura, ODKAZY hyperrealita, město,
Strukturalismus, význam, znaky postmodernismus, postmodemita,
realismus, symbolično, znak
Simulakrum
Simulakrum je imitace nebo kopie bez ori­ Sociálno
ginálu (či referentu), kde se simulace stává Pojem sociálno či sociální má obvykle zna­
reálnější než skutečnost; domnělá skuteč­ menat „ve společnosti nebo příslušející ke
nost simulace je vlastně měřítkem skuteč­ společnosti“, přičemž společnost je chápána
ného. Široce rozšířený výskyt simulakrů je jako autonomní zóna aktivity tvořená orga­
jakožto hlavní tys současné kultury spojován nizací lidských vztahů a interakcí, které se ří­
s pojetím postmoderní kultury především dí pravidly. Řada teoretiků kulturálních stu­
v Baudrillardově a Jamesonově díle. dií ovlivněných poststrukturalismem ovšem
Podle Baudrillarda žijeme ve světě, kde se předpokládá, že pojem „sociálno“ nemá
řada moderních distinkcí - skutečné a ne­ žádný referent. Pro tyto autory není soci­
skutečné, veřejné a soukromé, umění a rea­ álno objekt, ale diskurzivně konstruované
lita - zhroutila, neboje nasála „černá díra“. pole sporných tvrzení, kde o nadvládu sou­
Především televize je pro Baudrillarda cen­ peří rozmanité popisy nás i ostatních.
trem kultury vyznačující se všeobsahujícím Tento argument pramení z kritiky esencia-
tokem fascinujících simulací a faksimilií. To lismu a fundamentalismu, odmítající myš­
jest, hyperrealitou, v níž jsme přehlceni ob­ lenku esenciálních, univerzálních konceptů,
razy a informacemi. Předpona „hyper“ nese jako jsou třída, dějiny nebo společnost,
význam „skutečnější než skutečné“ - skuteč­ které odkazují k neměnným entitám světa.
né retušované do „halucinační podoby“ se­ Sociálno není tedy řádný objekt analýzy,
be sama. Baudrillard popisuje proces vedou­ ale diskurzivní konstrukce reality. „Spo­
cí ke zhroucení hranic mezi médii a sociál­ lečnost“ je následně chápána jako nestálý
nem, který nazývá „implozí“. Zpravodajství systém diskurzivních diferencí, v nichž
a „realita“ nebo zábava a „fikce“ tu splývají sociopolitické identity reprezentují ote­
tak, že „televize je svět“. Televize tedy simu­ vřenou a náhodnou artikulaci kulturních
luje situace skutečného života ani ne proto, a politických kategorií.

177
SPIVAKOVÁ, GAYATRI CHAKRAVORTY

Laclau a Mouffeová v tomto smyslu tvrdí, Společenská formace

že o „sociálnu“ je třeba přemýšlet nikoli Koncept společenské formace je analogický
jako o totalitě, ale spíš jako o souboru ná­ představě sociálna nebo společnosti. Soci­
hodně souvisejících souborů rozdílu, které álno však z tohoto hlediska není chápáno
jsou artikulované, propojené či „sesteho- jako „úplnost“ nebo celek, ale jako konkrét­
vané“ dohromady. Tyto aspekty společen­ ní, historicky produkované a komplexní
ského života (identity, národ nebo společ­ nakupení různých praktik (ideologických,
nost), o nichž uvažujeme jako o jednotě politických, ekonomických). Sociální for­
(a někdy je chápeme jako univerzálie), lze mace se má skládat z úrovní praktik, přičemž
uchopit jako dočasná ustálení nebo arbitrár- každá je specifická a všechny jsou spojeny
ní uzavírání významu. Není třeba zdůraz­ do určitých kombinací, aniž by mezi nimi
ňovat, že kritika kulturálních studií přede­ existoval nutný soulad nebo vztah.
vším z úst sociologů namítá, že toto chá­ Toto pojetí sociální formace vychází v kultu­
pání směšuje sociální s kulturním a diskur- rálních studiích z Althusserova strukturalis-
zivním. tického marxismu sedmdesátých let 20. sto­
ODKAZY artikulace, diskurz, letí, z jehož pohledu je sociálno ustaveno
Fundamentalismus, poststrukturalismus, komplexními strukturami a pravidelnost­
společenská formace mi. Sociální formace tu není chápána jako
totalita, ale spíš jako komplexní struktura
Spivakova, Gayatri Chakravorty (1942) různých případů, úrovní nebo praktik, které
Spivaková pochází z Indie a v současnosti jsou spojeny tak, aby tvořily jednotu. Tato
je profesorkou katedry humanitních věd na totalita není výsledkem jednotlivé jedno­
Columbia University v New Yorku. Za své­ směrné determinace základna-nadstavba,
ho hlavního inspirátora často uvádí Derridu, jako v ortodoxní marxistické teorii, ale je
což dokazuje dekonstruktivistický styl její­ spíš produktem determinací pocházejících
ho intelektuálního zkoumání a psaní. Její z různých úrovní. Sociální formace je te­
dílo také usiluje o udržení pevného spojení dy výsledkem „naddeterminace“, čímž se
s kulturní politikou feminismu a marginali- myslí, že jakákoli praktika nebo situace je
zovanými subjekty postkoloniálního světa. důsledkem mnoha různých determinací. Ty­
Spivaková si uvědomuje nesnadnost pozice to rozdílné determinace jsou úrovně nebo
předního amerického akademika mluvící­ typy praktik s vlastní logikou a specifičností,
ho o umlčených subjektech světa a jejich které nelze redukovat na jiné úrovně nebo
hlasem, takže tématem její práce je i refle­ praktiky ani je jimi vysvětlovat.
xivní zkoumání podmínek jejího vlastního Takové pojetí sociální formace klíčoví auto­
hlasu. ři kulturálních studií přivítali, protože jim
SOUVISEJÍCÍ POJMY dekonstrukce, dovoluje zkoumat kulturní fenomény jako
kulturní politika, pozice subjektu, systémy označování s jejich důsledky a de­
subaltemí, subjektivita terminacemi. To znamená, že Strukturalis­
VÝCHODISKA feminismus, marxismus, mus nerozpouští kulturu v ekonomice (ja­
postkoloniální teorie, poststrukturalismus ko marxistický model základna-nadstavba),
LITERATURA Spivak, G. (1993). „Can the ale zdůrazňuje neredukovatelný charakter
Subaltern Speak?“ In P. Williams kultury coby souboru rozdílných praktik
a L. Christman (eds.), Colonial Discourse and s vlastními vnitřními uspořádáními nebo
Post-Colonial Theory. London: Harvester strukturací. Hall proto tvrdí, že se musíme
Wheatsheaf. snažit chápat společnost nebo společenskou

178
,

formaci jako oblast ustavenou souborem
komplexních praktik, z nichž má každá svou
specifičnost skloubenou s jinými související­
mi praktikami bez vztahu rovnosti. Jednota
chápaná jako „společnost“ je zde považová­
na za jedinečnou a historicky podmíněnou
dočasnou stabilizaci vztahů a významů růz­
ných úrovní sociální formace.
ODKAZY holismus, marxismus,
redukcionismus, sociálno, Strukturalismus,
základna a nadstavba
Spotřeba
Spotřebovávat znamená užívat nebo přijí­
mat. Proces kulturní spotřeby v kapitalistic­
kých společnostech se týká používání, k ně­
muž jsou komodity, které cirkulují v tržním
prostoru, určeny. Pojetí spotřeby v kulturál­
ních studiích se zaměřuje na významy, které
jsou v tomto procesu vytvářeny.
Kritika konzumní praxe dnešních západ­
ních kultur je úzce spojena s analýzou kapita­
lismu a komodifikace. Běžně byly komodity
chápány (například Marxem v padesátých
letech 19. stol, nebo Adornem ve čtyřicátých
a Althusserem v padesátých letech 20. stol.)
jako nositel vestavěných ideologických vý­
znamů, jež slouží zájmům kapitalismu a kte­
ré konzumenti prostřednictvím samotného
aktu spotřeby přijímají. V průběhu osmde­
sátých a devadesátých let 20. stol, se však
tento pohled na spotřebu v rámci kapitalis­
tických sociálních útvarů stal předmětem
kritiky ve dvou rovinách. Jednak se diskuto­
valo o tom, že komodity nemusí nutně nést
ideologické významy podporující sociální
řád, ale mohou být samy o sobě základem
pro jejich překročení a rezistenci, jednak
začali být spotřebitelé na základě empiric­
kých výzkumů chápáni jako aktivní tvůrci
významu. Z tohoto pohledu tedy konzu­
menti jednoduše nepřijímají významy, které
byly kritiky označeny jako součásti komo­
dity, ale jsou schopni vytvářet své vlastní
významy prostřednictvím vzájemného pů­
SPOTŘEBA
sobení komodit a kulturních kompetencí
konzumentů.
Kulturální studia zaměřená na spotřebu po­
ukazují na to, že výroba populární hudby,
filmu, televize a módy je sice v rukou nadná­
rodních kapitalistických korporací, ale vý­
znamy jsou vytvářeny, měněny a ovládány
na úrovni spotřeby. Fiske například tvrdí, že
je populární kultura vytvářena spíš významy,
které lidé konstruují, než těmi, jež můžeme
identifikovat v rámci textu. I když jasně kon­
statuje, že je populární kultura široce produ­
kována kapitalistickými korporacemi, více
se zajímá o taktiky, jimiž jsou tyto síly obchá­
zeny a odmítány. Podle Fiskeho musí kultur­
ní průmysl tvrdě pracovat, aby nás přinutil
ke konzumaci masové kultuiy, a konzumen­
ti nejsou pasivní „hňupové“, ale aktivní tvůr­
ci významu s rozlišovacími schopnostmi.
Transformaci myšlení, kterou prošla kultu­
rální studia, ilustruje dílo McRobbie. V ra­
ných pracích se stavěla vůči konzumní kul­
tuře podezřívavě, odtud pramení její po­
jem „dívčí kultura“. Například časopisJackie,
orientovaný na teenageiy, působí prostřed­
nictvím kódů romantiky, domova, krásy
a módy, čímž vymezuje soukromou sféru ja­
ko základní oblast života dívek. Ve své studii
dívek z dělnické třídy McRobbie zkoumá,
jakým způsobem tuto kulturu femininity vy­
užívají k utváření vlastního kulturního pro­
storu a současně k obraně perspektivy, jejíž
součástí jsou partneři, manželství, rodina
a děti. Později svou vlastní důvěru v analýzu
dokumentů kritizuje a přiznává, že dívky
jsou ve vztahu k časopisům a jiným formám
konzumní kultuiy aktivnější a tvořivější, než
jak původně předpokládala. Poukazuje na
produktivní, osvědčenou a vynalézavou bri-
koláž módního stylu, který ženy utvářejí,
a na dynamický charakter nakupování ja­
ko aktivity, která jim dává pocit realizace
možností.
Podle Willise kapitalismus a expanze konzu-
merismu paradoxně umožnily nárůst pod-
179
STEREOTYP

póry symbolických prostředků pro kreativ­ tržníků. Jak tvrdí Cilroy, hédonismus, vyhý­
ní práci mladých lidí. Kapitalismu (ve světě bání se práci a kriminalita černé kultury se
práce) se sice snažíme uniknout, ale je to stávají úzce propletenými motivy britských
on, kdo nám k tomu poskytuje nástroje mediálních stereotypů.
a prostředky (v oblasti spotřeby). Spotřeb­ Americké plantážnické stereotypy se také
ní praktiky kultur mládeže tedy umožňují podílejí na binaritě bílé civilizace a černé
protest proti zjevné pasivitě a konformitě „přirozenosti“ nebo „primitivismu“, takže
konzumní kultury. Afroameričané bývají často reprezentováni
ODKAZY aktivní publikum, komodifikace, jako přirozeně neschopní dosáhnout vytří-
běžná kultura, ideologie, populární benosti bílé civilizace, jelikož jsou od pří­
’ kultura, rezistence rody líní a předurčení k ovládání ze stra­
ny bělochů. Mnoho současných rasových
Stereotyp reprezentací v americké televizi stále ste­
Stereotyp je názorná, ale jednoduchá repre­ reotypně spojuje černochy, zvláště mladé
zentace, která redukuje jedince na soubor muže, se zločinem a sociálními problémy.
přehnaných, většinou negativních povaho­ Běžný zpravodajský portrét Afroameričana
vých rysů, a je tedy formou reprezentace, ho popisuje jako kriminálníka spojovaného
která na základě moci určuje podstatu dru­ se zbraněmi a násilím. Zvláště chudí čer­
hých lidí (esencializuje je). Stereotyp na­ noši jsou konstruováni jako „společenská
značuje, že daná kategorie má inherentní hrozba“, která se vymknula hranicím spole­
a univerzální charakteristiky a že tyto charak­ čensky přijatelného chování kvůli spojitos­
teristiky navíc reprezentují vše, co takový tem se zločinem, násilím, drogami, gangy
jedinec je nebo být může. Stereotyp má a těhotenstvím mladistvých.
obvykle podobu ustálené představy kon­ ODKAZY esencialismus, gender, jinakost,
struované podle rigidního vzorce do sche­ orientalismus, postkoloniální teorie, rasa,
matického obrazu, který třídí lidi na typy. reprezentace
Stereotypizace obvykle zahrnuje přiřazení
negativních rysů lidem, kteří jsou jiní než Strategický esencialismus
my, do stereotypizace tedy zasahuje moc. Myšlenka strategického esencialismu vyža­
Zvláště pak zvýrazňuje roli, kterou hraje duje filozofické přijetí antiesencialistického
stereotypizace v exkluzi „odlišného“ ze so­ argumentu, podle nějž v zásadě neexistují
ciálního, symbolického a morálního řádu, žádné esenciální identity, ale zároveň připo­
jelikož stereotypy se většinou vztahují na míná, že v praxi lidé jednají a mají potřebu
ty, kdo byli vyloučeni z „normálního“ řádu jednat, jako kdyby existovaly. Strategický
věcí. Stereotypizace tedy zároveň ustavuje, esencialismus tedy znamená, že z určitých
kdo jsme „my“ a kdo jsou „oni“. politických důvodů jednáme, „jako kdyby“
V Británii a Spojených státech jsou nejzře­ byly identity trvalé. Člověk může například
telnější rasové stereotypy odrazem koloniál­ dočasně přijmout kategorii „žena“ jako stá­
ní, respektive otrokářské minulosti. Hlavní lou jednotu, aby mobilizoval ženy k feminis­
složku britských imperiálních reprezentací tické politické akci. Teoretický rozdíl mezi
černochů je motiv nekřesťanských divochů, esencialismem a antiesencialismem může
kteří museli být civilizováni britskými mi­ být v praktické povaze sociálního a politické­
sionáři a dobrodruhy. Nedávno vystoupily ho života svým způsobem postradatelný.
do popředí představy černé mládeže jako Koncept strategického esencialismu se po­
„zhulených“ zlodějů a/nebo městských vý­ užívá k úpravě antiesencialistických koncep­

180
 STRUKTURACE

cí identity, s poukazem na to, že tyto dis- kující se organizace a uspořádání lidských

kurzivně založené teorie ničí lidské jednání. vztahů na základě vzorců. Často se uvádí,
Zvláště pak antiesencialistické předpoklady že společenské a kulturní struktury omezují
o identitě nemají podle jejich kritiků žád­ a determinují aktéry a jednání, a proto jsou
nou praktickou hodnotu. Kategorii identity často stavěny do protikladu k jednání.
lze „dekonstruovat“ - to ale neznamená, že Například třídní struktura může být chá­
na jejím základě nelze lidi mobilizovat kvůli pána jako třídění jedinců do skupin zalo­
zlepšení lidských podmínek a že by se to žených na sdílených socioekonomických
nedělo. Tento argument má pro praktické podmínkách, které jsou součástí systému
účely jistou hodnotu a „strategický esencia­ vztahů s jinými třídami v kontextu celého
lismus“ vskutku může být procesem, který stratifikačního systému. Třídní struktura je
v praxi každodenního života a v politickém tedy relační soubor do vzorců uspořáda­
jednání hraje roli. Jakýkoli pocit identity ných nerovností s ekonomickými, společen­
a společenské identifikace (národy, etnika, skými, politickými a ideologickými rozměry.
sexuality, třídy atd.) je totiž nezbytnou fikcí, V lingvistickém i sociálním smyslu ale jsou
která označuje dočasné, částečné a arbitrár- struktury „virtuální“, protože neexistují ja­
ní uzavírání významu. Pokud však chceme ko věci nebo entity, které může člověk najít.
cokoli říci nebo udělat, je nějaký druh stra­ Struktura existuje spíš v mysli pozorovatele
tegického řezu nebo dočasné stabilizace a je rozvíjena jako analytický nástroj pro
významu nutný. specifické účely.
Idea strategického esencialismu jako základ ODKAZY determinismus, jednání,
pro politickou strategii je nicméně vystavena poststrukturalismus, sémiotika,
kritice za to, že v určitém bodě byly některé Strukturalismus, strukturace
hlasy vyloučeny. Strategický esencialismus
feminismu - chápání „ženy“ jako esenciální Strukturace
kategorie z taktických důvodů - může totiž Strukturační teorie spojovaná s dílem Antho-
vést k ignorování rozdílů mezi ženami, na­ nyho Ciddense se zaměřuje na způsob, kte­
příklad bílými, černými nebo hispánskými. rým aktéři produkují a reprodukují sociální
Myšlenka strategického esencialismu vždy strukturu vlastním jednáním. Strukturace
nastoluje otázku, kde stanovit taktickou linii nabízí způsoby, jak do chápání lidského,
a může se propůjčit etnickému nebo gende- společenského a kulturního jednání zapojit
rovému „absolutismu“. Jde o to, pokusit se strukturu i jednání. Pravidlům podřízené lid­
zohledňovat plasticitu i praktickou pevnost ské jednání, čili struktura, zde není uvedeno
identity a zároveň umožnit člověku mezi v život jednotlivými aktéry jako takovými,
nimi z praktických důvodů oscilovat. ale je jimi kontinuálně znovu a znovu vy­
ODKAZY antiesencialismus, esencialismus, tvářeno právě těmi prostředky, s jejichž po­
feminismus, identifikace, identita, kulturní mocí se coby aktéři vyjadřují. To znamená,
politika, poststrukturalismus že ve svém jednání a jeho prostřednictvím
aktéři reprodukují podmínky, které jednání
Struktura umožňují. Když jsme například strukturami
Strukturu lze chápat z hlediska pravidel­ genderových očekávání a zvyků konstitu­
ností nebo stabilních vzorců. Struktury ja­ ováni jako muži nebo ženy a naučili jsme
zyka mají tedy být pevná a předvídatelná se být otcem či matkou, jednáme potom
pravidla a konvence uspořádávající jazyk v souladu s těmito pravidly, čímž je znovu
(langue). Sociální strukturu konstituuje opa­ reprodukujeme.

181
STRUKTURALISMUS
Giddens tvrdí, že společenský řád je kon­
struován v každodenních činnostech a vy­
světleních (v jazyce) a jejich prostřednic­
tvím. Zdroje, z nichž aktéři čerpají ajimiž
jsou konstituováni, jsou svou povahou spo­
lečenské. Sociální struktura (nebo pravidel­
né vzorce chování) samozřejmě distribuuje
zdroje a kompetence mezi aktéry nerovno­
měrně. To znamená, že pravidelnosti nebo
strukturální vlastnosti sociálních systémů,
které se s žádným konkrétním jedincem
neshodují, strukturují jeho bytí.
Pro Giddensem vytvořenou teorii struktu-
race je ústřední koncept „duality struktury“,
podle nějž struktury jen neomezují, ale ta­
ké umožňují. Individuální aktéři jsou sice
poutáni a determinováni sociálními silami,
které jakožto individuální subjekty leží mi­
mo ně, ale tytéž sociální struktury umožňují
subjektům jednat. Být matkou například
v některých společnostech znamená, že že­
na nemůže vykonávat placené zaměstnání
a v tom smyslu je omezena. Struktury mateř­
ství jí ale také dovolují jednat jako „matka“,
být blízko svým dětem, vytvářet sítě s jinými
matkami a podobně. Podobné je to s jazy­
kem: Všichni jsme konstruováni a omezeni
jazykem, do něhož se rodíme, ale jazyk je
také nástrojem a prostředkem sebeuvědo­
mění a kreativity. Jazykem tedy můžeme říci
pouze to, co je jazykem sdělitelné, ale jazyk
je také médiem, kterým můžeme říci úplně
cokoli.
ODKAZY determinismus, holismus,
jednání, praxis, redukcionismus,
Strukturalismus, struktura
Strukturalismus
Ke strukturalismu je nejlépe přistupovat
jako k metodě analýzy zabývající se spo­
lečenskými a kulturními strukturami nebo
předvídatelnými pravidelnostmi nacházejí­
cími se mimo konkrétního jedince. Tím, jak
odsouvá lidské činitele ze středu zkoumání,
je Strukturalismus antihumanistický. Struk­
182
turalismus místo toho dává přednost analý­
ze, v níž mají jevy smysl pouze ve vztahu
k jiným jevům v rámci systematické struk­
tury, jejímž zdrojem není žádný konkrétní
jedinec. Strukturalistické pojetí kultury se
tedy zabývá „systémy relací“ základní struk­
tury (většinou jazyka) a gramatikou, která
význam umožňuje.
Strukturalismus lze najít přinejmenším už
u sociologa 19. století Durkheima, který pát­
ral po omezujících vzorcích kultury a spole­
čenského života, jež by ležely mimo jakékoli
konkrétní individuum. Durkheim odmítl
empiristický názor, že vědění se odvozu­
je z přímé zkušenosti a místo toho hledal
to, co nazýval „sociální fakta“, která jsou
společensky konstruovaná, kulturně různo­
rodá a sni generis konkrétního vědomí, tedy
existují před jedinci. Například nábožen­
ská přesvědčení, hodnoty a normy, zvláště
pak rozdíl mezi katolictvím a protestant­
stvím, jsou zodpovědné za různé vzorce
sebevraždy. Jinými slovy, za nejindividu­
álnější možný čin, sebevraždu, odpovídají
normativní sociální struktury víry.
Na kulturální studia však nejsilnějším vli­
vem nezapůsobilo dílo Durkheimovo, ný­
brž Saussurovo. Strukturalismus považuje
signifikaci nebo produkci významu za dů­
sledek hloubkových struktur jazyka, které
se projevují ve specifických kulturních feno­
ménech nebo lidských mluvčích. Význam
tu není výsledkem záměru aktérů jako tako­
vých, ale samotného jazyka. Strukturalismus
se tedy zajímá o to, jak vzniká kulturní vý­
znam, a chápe kulturu jako analogickou
jazyku (strukturovanou jako jazyk). Saussu­
re tvrdil, že význam vzniká prostřednictvím
systému strukturovaných diferencí v jazy­
ce, takže je výsledkem pravidel a konvencí,
které uspořádávají jazyk (langue), spíš než
konkrétních užití a promluv, které jedin­
ci využívají v každodenním životě (parole).
Saussure a Strukturalismus obecně se zkrátka
soustřeďují víc na strukturyjazyka, jež umož­
 STYL

ňují jazykové performance, než na faktické Strukturalismus lze shrnout do následují­

výkony ve svých nekonečných podobách. cích bodů:
Strukturalismus rozšiřuje svůj dosah od - Chápe kulturu jako výraz hlubinných
„slov“ k jazyku kulturních znaků obecně, struktur jazyka, které leží mimo záměry ak­
takže i mezilidské vztahy, materiální před­ térů a svazují je.
měty a obrazy jsou analyzovány pomocí - Jeho přístup je synchronní, takže struktu-
znakových struktur. V díle Lévi-Strausse na­ ralistická analýza se soustředí na struktury
cházíme projev strukturalistických principů, vztahů zachycené v daném okamžiku.
když popisuje příbuzenské systémy jako - Prohlašuje, že kultura je specifická a není
„podobné jazyku“, takže rodinné vztahy možné ji redukovat na jakýkoli jiný feno­
jsou podle něj strukturované vnitřním uspo­ mén.
řádáním binarit. Příbuzenské vzorce jsou ODKAZY jazyk, kultura, mýtus,
například strukturovány kolem tabu inces- poststrukturalismus, sémiotika, strukturace,
tu, které dělí lidi na ty, s nimiž lze vstoupit struktura
do manželství, a na ty zapovězené. Pro Lé-
vi-Straussův Strukturalismus je typický také Styl
jeho přístup k potravě, která je podle něj kro­ Pojem styl hrál důležitou roli v rané teorii
mě jídla dobrá také k přemýšlení. Potrava Subkultur rozvíjené v kulturálních studiích
je tedy označující symbolického významu, a zejména v díle Dicka Hebdige. V této sou­
jehož prostřednictvím nám kulturní konven­ vislosti tvořily styl označující praktiky Sub­
ce říkají, z čeho se potrava skládá a z čeho kultur mladých, včetně předvádění význa­
ne, jaké jsou okolnosti její konzumace a vý­ mových kódů získaných přeměnou zboží
znamy s ní spojené. na kulturní znaky. Styl se tu týká společného
Lévi-Strauss směřuje k strukturalistickému uspořádávání předmětů, aktivit a postojů
tropu binárních opozic: syrové a vařené, prostřednictvím aktivní brikoláže, tak aby
jedlé a nejedlé, příroda a kultura - každá označovaly odlišnost a identitu.
polovina dvojice má přitom význam jen ve Podle Hebdige styl britského punku pozd­
vztahu ke svému protějšku. Vaření mění ních sedmdesátých let 20. století sice ozna­
přírodu v kulturu a syrové na vařené. Poži- čoval hluk a chaos, ale přesto měl řád a byl
vatelnost a nepoživatelnost nadto neurčuje smysluplný. Punk byl „revoltující styl“, který
otázka výživy, ale kulturní významy. Příkla­ tvořil soubor perverzit a abnormalit: spína­
dem může být židovský zákaz vepřového cí špendlíky, pytle na odpadky, obarvené
masa a nutnost připravovat jídlo kulturně vlasy, zmalované obličeje, počmáraná trič­
specifickými způsoby (košer jídlo). Binární ka, a navíc ikonografie sexuálního fetišismu
opozice mezi jedlým a nejedlým proto ur­ (kožená výbava na bondáž, síťované punčo­
čují další binaritu, zasvěcené a nezasvěcené, chy atd.). Revoltující styl britského punku
a tedy hranice kultury nebo sociálního řádu. tak podle Hebdige nebyl obyčejnou reakcí
Během pozdních šedesátých a pak sedmde­ na britský úpadek projevující se nezaměst­
sátých let 20. století Barthes rozšířil struktu- naností, chudobou a měnícími se morálními
ralistický výklad kultury na praxi populární standardy; zdramatizoval a zinscenoval tyto
kultury a jejích naturalizovaných významů jevy přímo do podoby vzteklé, rozvrácené,
čili mýtů. Ukázal, že významy textů je třeba ale sebereflektující a ironické signifikace.
chápat nikoli v intencích konkrétních lid­ I další členové Centra pro současná kultu­
ských bytostí, ale jako soubor označujících rální studia dokazovali, že styl Subkultur
praktik. mladých lze chápat jako formu symbolické

183
SUBALTERN!

rezistence. Podotýkali například, že subkul- no ani konceptuálního jazyka, kterým by

tuiy mladých se snažily stylizací obnovit mohly mluvit, ani sluchu koloniálních ani
ztracenou komunitu a hodnoty dělnické domorodých mužů, kteří by je poslouchali.
třídy. Skinheads proto měli se svými krátký­ Nejde o to, že by podřízené ženy doslova
mi vlasy, těžkými botami, džíny a kšandami nedokázaly komunikovat, ale v rámci diskur­
hrát roli v imaginárním opětovném dosažení zu kolonialismu neexistují pozice subjektu,
„tvrdosti“ muže dělnické třídy. V jejich stylu které by jim dovolovaly artikulovat sebe
byla soudržnost loajálností kamarádského samé jako jedince, a jsou tedy odsouzeny
„gangu“, čímž zdůrazňoval východiska ko- k mlčení.
lektivismu a teritoriality dělnické třídy. ODKAZY dekonstrukce, kulturní
Je třeba si uvědomit, že autoři kulturál- imperialismus, postkoloniální teorie,
ních studií inklinovali zejména ke zkoumání pozice subjektu
spektakulámích kultur mládeže, tedy vidi­
telných, hlasitých, výrazných, avantgard­ Subjektivita
ních stylů mladých, které vyčnívaly a do­ Subjektivitu lze popsat jako stav, kdy jsme
žadovaly se pozornosti. Hebdigeovi kritici jedincem, a/nebo procesy, skrze něž se je­
tvrdili, že v jeho výkladu ve stylu přebujela dincem stáváme, tedy procesy, jimiž jsme
rezistence a rezistence se omezila na otázku konstituováni jako subjekty a dospíváme
stylu. Styl tak podle nich přišel o složky zába­ k zakoušení sebe sama. Ptát se po subjektivi­
vy a byl zploštěn pouze na otázku politiky. tě znamená klást si otázku „Co je to jedinec?“
ODKAZY brikoláž, homologie, identita, a odpovědět na ni znamená konstruovat na-
kód, rezistence, sémiotika, subkultura, raci nebo příběh o „já“. Kulturální studia
kultura mládeže většinou pojímají subjektivitu podle Fou-
caulta jako „důsledek“ diskurzu, protože
Subalterní subjektivita je konstituována pozicemi sub­
Koncept „subalterního“ (podřízeného) při­ jektu, které nás diskurz nutí zaujímat.
šel do kulturálních studií pod vlivem Gram- Podle Foucaulta lze diskurzy disciplinující
sciho, který hovořil o „subalterních třídách“ moci, které konstituují subjektivitu, histo­
jako politicky neorganizovaných lidových ricky vystopovat, takže můžeme lokalizovat
masách. Toto slovo se dnes ale kvůli kolekti­ jednotlivé druhy „režimů já“ za daných his­
vu indických autorů, vedenému Ranajitem torických a kulturních okolností. Subjekt je
Guhou a nazývanému „subalterní studia“, tedy považován zcela a výhradně za produkt
a ještě více kvůli dílu Gayatri Spivakové spo­ dějin vytvořený diskurzy, které umožňují
juje spíše s postkoloniální teorií. zrod promlouvajících jedinců. Foucault po­
Spivaková, která vychází z dekonstrukce, pisuje subjekt jako produkt moci, která své
marxismu a feminismu, pokládá ve stejno­ „podřízení“ současně individualizuje. Moc
jmenné práci otázku: „Můžou subalterní tu není zkrátka jen negativním mechanis­
mluvit?“ Její odpověď je záporná, protože mem kontroly, ale produkuje „já“. Discipli­
subalterní subjekt je nezvratně heterogenní nující moc škol, zaměstnaneckých organiza­
a nemůže mít jednotný hlas. Navíc v anglic­ cí, věznic, nemocnic, blázinců a množících
kém ani indickém diskurzu neexistují pozice se diskurzů sexuality přivádí „na scénu“ je­
subjektu, které by subalternímu subjektu dince a produkuje tak subjektivitu. Dosa­
dovolovaly, aby se poznal nebo promlou­ huje se toho kategorizací, pojmenováváním
val. To platí dvojnásob pro subalterní ženy a psanou fixací subjektů prostřednictvím
v koloniálních kontextech, jimž není dopřá­ diskurzů, např. v lékařství.

184

O Foucaultovo vysvětlení subjektivity se za­
jímalo množství autorů kulturálních studií,
protože se zdá, že připravuje subjekty o mož­
nost jednat. Pokud jsou subjekty poslušná
těla vytvářená diskurzivními praktikami, jak
to, že jsou jednotlivci schopni jednat, když
subjekty působí spíš jako „produkty“ než
„producenti“? Lze ale říci, že i jednání je po­
zice subjektu v rámci diskurzu - schopnost
jednat je diskurzivně předurčena, takže je
třeba ji chápat jako sociálně konstruovanou
schopnost jednat.
Foucault útočí na to, co nazývá „velkým
mýtem vnitřku“, a zaujímá antiesencialistic-
kou pozici, podle níž není subjekt jednotný,
ale rozštěpený. Osvícenský nebo kartezi-
ánský koncept subjektu nazíraný skrze De-
scartesovo dílo chápal lidi jako jedinečné
sjednocené aktéry obdařené rozumem, vě­
domím a jednáním. Descartesovo tvrzení
„Myslím, tedy jsem“ staví do středu západ­
ní filozofie racionální individuální subjekt,
který šije vědom sám sebe. Takzvaný roz­
štěpený nebo postmoderní koncept naopak
pohlíží na subjekt z hlediska diskurzivně
konstruovaných posunů, fragmentarizova-
ných a mnohonásobných identit. Jedinci
se neskládají z jedné, ale několika - někdy
protikladných - identit, protože jako sub­
jekty podléhají a jsou formováni množstvím
diskurzů nacházejících se v řadě sociálních
prostorů. Jestliže cítíme, že máme jedinou
identitu, je to proto, že jsme si zkonstruovali
svou jednotící naraci.
ODKAZY diskurz, identita, jednání, pozice
subjektu, sebeidentita, strukturace
Subkultura
Označující „kultura“ v pojmu „subkultura“
tradičně odkazovalo k „celému způsobu ži­
vota“ nebo „mapám významů“, díky nimž
je tento svět pro své obyvatele čitelný. Před­
pona „sub“ naznačuje svébytnost a odliš­
* Podzemní = angl. subterranean. Pozn. překl.
SUBKULTURA
nost od dominantní nebo mainstreamové
společnosti. Subkulturu tedy tvoří skupiny
lidí, kteří sdílejí zvláštní hodnoty a normy,
v nichž se rozcházejí s dominantní nebo ma-
instreamovou společnosti, a které nabízejí
mapy významů, díky nimž je svět pro členy
subkultury srozumitelný.
Předpona „sub/pod“ se významně ozývá
i ve slovech subalterní (podřízený) a pod­
*
zemní. Subkultury byly tedy chápány jako
prostor pro deviantní kultury znovu si vyme­
zující svou pozici nebo „dobývající prostor“.
V teorii Subkultur proto vystupuje do po­
předí otázka „rezistence“ vůči dominantní
kultuře. Autoři kulturálních studií v sedm­
desátých letech 20. století viděli subkultury
jako magické nebo symbolické řešení struk­
turálních problémů třídy. Subkultury se po­
koušejí řešit kolektivně zažívané problémy
a vytvářet kolektivní a individuální identity.
Legitimizují alternativní zážitky a scénáře
sociální reality a nabízejí svým „členům“
soubory smysluplných činností.
Pro mnoho autorů z okruhu kulturálních
studií (například Willise) reprezentují kul­
turní symboly a styly, jimiž se subkultury
vyjadřují, soulad (homologii) mezi struk­
turální pozicí skupiny v společenském řá­
du a společenskými hodnotami těch, kteří
k subkultuře patří. Konkrétní subkulturní
předměty tak odrážejí strukturu, styl, typic­
ké starosti, postoje a pocity skupiny. Kre­
ativita a kulturní odezva Subkultur nejsou
náhodné, ale vyjadřují společenské rozpory.
Kreativní, expresivní a symbolické operace
Subkultur jsou samozřejmé vykládány jako
způsoby symbolického odporu vyjádřené­
ho prostřednictvím stylu.
Současní kritici teorie Subkultur připo­
mínají, že tato teorie stojí na neudrži­
telných binárních opozicích - konkrét­
ně na opozicích hlavní proud-subkultura,
rezistence-podrobení se, dominantní-
185
SYMBOLICKÁ EKONOMIE

podřízený. Zvláště pak tvrdí, že subkultury nomiky. To bylo zvlášť vidět při přestavbách
se neformují v opozici ke kultuře hlavního měst, například u přeměn starých doků a ka­
proudu reprezentované masovými médii, nálů na nákupní centra a místa pro trávení
nebo mimo ni, ale na základě médií a s jejich volného času v západních městech od osm­
pomocí. Subkultury nadto nejsou jednotné desátých let 20. století. Symbolická ekono­
a vyznačují se vnitřními rozpoty. Odlišnost mie se tu projevuje jako materiální ekono­
kultury mládeže proto nemusí být nutně mická moc. Přestavba měst je samozřejmě
projevem rezistence, ale měli bychom ji chá­ běžně uskutečňována synergií kapitálových
pat spíš jako kulturní kapitál nebo rozdíly investic a kulturních významů.
vkusu. Roztříštěnost kultury mládeže a ztrá­ Symbolická kultura hraje ekonomickou roli
ta „autenticity“ a „stylu“ je dnes taková, až v procesu, v němž si město buduje svou
se říká, že jsme se ocitli v postsubkultur- značku tím, že se spojuje s žádaným „zbo­
ním období, kde styl neznamená politizaci žím“; jde například o filmové reprezenta­
mládeže, ale estetizaci politiky. ce newyorského panoramatu nebo opery
Dekonstrukce autenticity na teoretické úrov­ v Sydney. Odvětví kulturního průmyslu,
ni nebrání členům Subkultur mládeže, aby jako jsou film, televize nebo reklama, pro­
si na ni činili nárok. Požadavky autenticity půjčují městům lesk, přinášejí přímou za­
skutečně stále zůstávají středobodem sou­ městnanost a další hospodářské výhody. Ko­
časných Subkultur mládeže. Subkultury lze nečně symbolické domy kultury jako muzea
navíc chápat jako sféry kreativní spotřeby. a divadla poskytují pohostinné spotřební
Členové Subkultur jednají v rámci takové prostory pro obchodní setkání a turismus.
spotřeby jako brikoléři - vybírají a aranžují Paříž se tedy proslavila spíš architektonic­
části materiálního zboží a smysluplných zna­ kou minulostí a gastronomickou pověstí než
ků a staví z nich konstrukce mnohonásob­ výrobní základnou.
ných identit. Takový je dnešní zpřeházený ODKAZY město, postmodernismus,
postmodemí svět, kde styl je na povrchu, symbolický, urbanizace
ze Subkultur se stal hlavní proud, vysoká
kultura se proměnila v subkulturu a módní Symbolický řád
je retro. Symbolický řád konstituuje gramatika zna­
ODKAZY autenticita, brikoláž, homologie, ků a symbolů organizovaných do smyslu­
kulturní kapitál, populární kultura, styl plných reprezentací ustavujících kulturu,
tedy vzorce uspořádaných forem významů
Symbolická ekonomie utvářených vztahy nebo rozdíly mezi zna­
A Jeden význam termínu symbolická eko­ ky. Pojem symbolický řád hraje zvláštní roli
nomie odkazuje k organizaci symbolů do v Lacanově psychoanalytické teorii, která se
smysluplných reprezentací - gramatice ja­ značně rozšířila mezi některými autory kul-
zyka a dalším formám znakových systémů. turálních studií. U Lacana je symbolický řád
Více o tomto pojetí najde čtenář pod uvede­ překlenující strukturou jazyka a získaného
nými odkazy. společenského významu - a vstup do něj
ODKAZY jazyk, reprezentace, sémiotika, přímo podmiňuje možnost vzniku subjek­
význam, znaky tů. Podle Lacana je symbolický řád oblastí
B Další užití termínu symbolická ekonomie lidských zákonů a kultury, jejichž skladba
(nebo také ekonomika) odkazuje ke smyslu, se zhmotňuje v samotné struktuře jazyka.
v němž jsou symbolické praktiky kultury Jazyk poskytuje pozice subjektu, které člo­
také produktivními aktivitami peněžní eko­ věku umožňují promlouvat, a zajišťuje tak

186

subjektivitu - vně symbolického řádu se
nachází už jen psychóza.
ODKAZY jazyk, pozice subjektu,
psychoanalýza, reprezentace, symbolický,
sémiotika, význam
Symbolično
Symbol je značka zdánlivě zastupující jiný
objekt nebo význam. Symbolismus je te­
dy forma reprezentace založená na znacích.
Jako u všech znakových systémů, význam
nevzniká proto, že objekt, na který symbol
odkazuje, má esenciální a vnitřní význam,
aleje spíš produkován tím, že se znaky/sym-
boly od sebe liší. Užití metafor, což zahrnuje
nahrazení jednoho označujícího jiným, je
symbolický akt. Jazyk je zřetelně symbolic­
ký systém spočívající na metafoře do té míry,
že veškeré užití jazyka je metaforické. Vztah
mezi zvuky a značkami symbolického systé­
mu a jejich významy není pevně daný nebo
věčný, ale ovládají ho kulturní konvence
užití v daném kontextu.
ODKAZY jazyk, metafora, reprezentace,
sémiotika, symbolická ekonomie,
symbolický řád, znak
Synergie
Koncept synergie je odvozen z politické
ekonomie, kde označuje slučování původ­
ně oddělených aktivit nebo fází výrobního
a směnného procesu za účelem dosažení
vyššího zisku. Synergie v souvislosti s komu­
nikačním průmyslem zahrnuje sdružování
různých prvků produkce a distribuce tak,
aby se navzájem doplňovaly, snížily nákla­
SYNERGIE
dy a zvýšily rentabilitu. Zájem o kombina­
ci softwaru a hardwaru je patrný zejména
když jedna společnost uvádí na trh zároveň
film, jeho písničkový soundtrack a souvise­
jící videohru. Dnes je to spíš pravidlem než
výjimkou.
Hon za synergií nastartoval růst multime­
diálních gigantů, kteří nyní dominují klíčo­
vým sektorům trhu. Největší multimediální
korporace světa, AOL-Time Warner vznikla
sérií fúzí a převzetí, kdy se nejdřív v roce
1989 spojily Time a Warner, následně byla
koupena firma Turner Broadcasting (CNN)
a nakonec celý podnik v roce 2000 skoupil
AOL. Podobně nákupem hongkongské Star
TV za 525 miliónů dolarů vstoupila News
Corporation masivně do prostoru satelitní­
ho vysílání v Asii a na Středním východě.
Díky aliancím s dalšími televizními holdin­
gy, především BskyB (Velká Británie) a Fox
TV (USA a Austrálie), a nákupu Direct TV
(USA) v roce 2003, zasahují zájmy News
Corp zhruba dvě třetiny planety.
Významný není však jen územní rozsah vlast­
nictví korporace, ale především potenciál­
ní spojení jejích různých částí. Nákupem
Twentieth-Century Fox a Star TV získala
News Corp obrovský archiv filmů a televiz­
ních pořadů, které může nasazovat do sítě
svých distribučních odbytišť, a zajistila si tak
lukrativní globální trh s reklamou a výhody
vzájemné propagace. Tak vypadá synergie
v praxi.
ODKAZY globalizace, konvergence,
multimediální korporace, politická
ekonomie, televize
187
Televize
Žádné jiné médium se v objemu produkce
populárních kulturních textů a pouhé veli­
kosti publika nemůže rovnat televizi. Proto
na sebe televize váže dlouhodobý zájem
kulturálních studií. Televize je v moderních
industrializovaných společnostech dostup­
ná prakticky komukoli a lze ji chápat jako
podstatný zdroj při tvorbě projektů identi­
ty. Je zdrojem populárního vědění o světě
a zprostředkovává nám kontakt s jinými
způsoby života.
Přestože je televize dobře uchopitelná z hle­
diska politické ekonomie, kulturální stu­
dia vynikala zejména v analýze televizních
textů a výzkumu publika. Autoři kulturál­
ních studií se snažili studovat televizi jako
společensky a kulturně utvářenou aktivi­
tu týkající se na prvním místě významu,
takže se zajímali hlavně o vzájemné půso­
bení textů a publik. Texty se tu považují
za polysémické - nesou tedy mnohočetné
významy, z nichž si publika vybírají jen ně­
které. Různě založená publika tedy pracují
s jinými významy textu. Publika jsou po­
važována za aktivní tvůrce významů, tvoří
je z textů na základě kulturních schopnos­
* V originále „hailing“ neboli oslovování subjektu ideologií v textu, jako kdyby na člověka někdo volal
„hey, you... “ („hej, vy... “). Pozn. překl.
188
tí získaných díky jazyku a společenským
vztahům.
Základní práce o televizi v rámci kultu­
rálních studií na přelomu sedmdesátých
a osmdesátých let 20. století se soustředily
na produkci a reprodukci ideologie v kon­
textu hegemonického modelu kulturní mo­
ci. Ideologie je tu svázána s obecnější rolí
televize v kulturní reprodukci. Vytváření
ideologie ovšem nebylo vnímáno jako vý­
sledek majetkové manipulace a konspirace,
ale jako produkt rutinních postojů a pra­
covních postupů televizních zaměstnanců.
Projevovala se tendence chápat reproduk­
ci ideologie v publicích jako pasivní pro­
ces „oslovování“* nebo očkování podkožní
jehlou. Rozvoj paradigmatu „aktivního pub­
lika“ v osmdesátých letech 20. století ovšem
ukázal, že publika jsou tvůrci významu, ni­
koli jen pasivní hlupáci. Představa aktivního
publika byla posléze propojena s myšlen­
kou rezistence vůči ideologii. Skutečnost,
že publika či spotřebitelé jsou v^dy aktivní,
ale nezaručuje zpochybnění dobového spo­
lečenského řádu, protože aktivita vyžaduje
kromě rezistence i převzetí světonázoru ne­
bo „ideologie“.

Dnes se kulturální studia zabývají globa-
lizací televize a její rolí v tvorbě globální
elektronické kultury, kde se kulturní arte­
fakty a významy z různých období dějin
a zeměpisných míst mohou mísit a řadit ved­
le sebe při tvorbě propleteného toku obrazů
a myšlenek. Televize tu přispívá k vytváření
sítí významů, které dalece přesahují fyzic­
ká umístění lidí, jež se do nich zapojují.
Globalizace televize a dalších komunikač­
ních technologií vytváří stále komplexněj­
ší sémiotické prostředí soupeřících znaků
a významů, které někteří autoři chápou ja­
ko postmoderní. Někteří kritikové chápou
globalizaci elektronické televizní kultury
jako proces kulturního míšení, spojování
a výměny produkující hybriditu, pro jiné
představuje formu kulturní dominance ne­
bo imperialismu.
ODKAZY aktivní publikum, globalizace,
hegemonie, identita, ideologie, mýdlová
opera, postmodernismus, text
Tělo
Za tělo se většinou považují fyzické tkáně
a kosti organismu. V kulturálních studiích se
ovšem běžně tvrdí, že tělo stylizuje a předvá­
dí kultura, takže pojetí těla jakožto předsoci-
álního nebo předkultumího objektu je z to­
hoto hlediska neudržitelné. Zájem současné
kultury o tělo se projevuje transplantacemi
orgánů, stravovacími programy, cvičením,
plastickou chirurgií a zdraví propagujícími
strategiemi, které reprezentují narace pro­
měny sebe sama dosažitelné seberegulací.
Jsme tedy neustále vyzýváni k „práci s tě­
lem“, například transformaci těla pomocí
módy a zdobení, coby významnému aspek­
tu současných projektů identity.
„Práci s tělem“ zasvěcenou udržení určitého
vytouženého tělesného stavu lze posuzovat
jako pasivní důsledek diciplinující moci. Lze
ji ale také chápat jako aktivní proces kon­
strukce projektu identity. Foucaultovo dílo
zahrnuje oba tyto teoretické směry. Velká
TĚLO
část Foucaultových prací se zabývala „disci­
plinujícím“ charakterem moderních institu­
cí, praktik a diskurzů, které vyprodukovaly
tzv. poslušná těla, jež se dají ovládat, použí­
vat a transformovat. V této souvislosti bývá
Foucault kritizován za to, že dělá z mužů
a žen rezignovaná stvoření bez schopnosti
jednat. Ve svém pozdějším díle se Foucault
ale soustředí na „techniky já“, které znovu
zavádějí jednání a „sebemodelování“. Zvláš­
tě ve studiích o praktikách starých Řeků
a Římanů poukazuje na etiku „sebestyliza-
ce“ zaměřenou na tělo, která formuje proces
„sebeovládání“.
Způsob pojetí těla v lékařské vědě ilustruje
naše měnící se kulturní chápání těla a stej­
ně tak zvýrazňuje otázky jednání a deter­
minace. Pro biologicky založené lékařství
(biomedicínu) je tělo tvořeno neměnný­
mi nezbytnostmi, které existují před kultu­
rou. Příčiny nemoci tu jsou vnitřní, takže
nemoc je výsledkem objektivních biologic­
kých faktů. Z toho plyne, že lékaři nejlé­
pe vědí, jak léčit nemoci, protože získali
patřičné vědecké vědomosti. Medicína tak
popisuje a srovnává těla způsobem, z nějž
vyplynuly disciplinující praktiky a pojmy,
jako jsou normálnost nebo patologie. Z pa­
cientů se staly spíš případy než jedinečné
osoby.
Začalo být ovšem zřejmé, že podlomené
zdraví není jednoduše výsledkem herme­
ticky uzavřených pochodů v jednotlivých
tělech. Je výsledkem toho, co jíme, kde
pracujeme (například stresu nebo otravy
chemikáliemi), míry a typu pohybu, našich
vzorců myšlení (vytvořených během našich
dětských zkušeností) apod. Začalo se tedy
objevovat holistické pojetí zdravotnické pra­
xe, tzv. biopsychosociální model lékařství.
Posun od biomedicíny k medicíně biopsy­
chosociální se vyznačuje relativními přesuny
důrazu od izolovaného těla k tělům v kon­
textu životního prostředí a od kurativních
(léčebných) postupů k prevenci.
189
TEORIE

Mohlo by se zdát, že nový holistický mo­ dá dohromady příběh o našem životě bez
del lékařství oslabuje dominanci lékařské teorie.
autority a posiluje aktivní participaci laiků. Teorie prostupuje všemi úrovněmi kulturál­
Propagaci zdraví lze nicméně chápat jako ních studií, která sama mohou být považová­
nový disciplinující proces, jehož součástí je na za základ teorie vytvořené mysliteli, kteří
medikalizace životních stylů a řízení identity. pokládají produkci teoretického vědění za
Jsme tedy nabádáni, nuceni a disciplinová­ politickou činnost. Teorie tu není brána ja­
ni k přijetí „správného“ zdravého přístupu ko neutrální nebo objektivní fenomén, ale
ke svým tělům. Mít správný druh těla dnes jako pozicionalita, tedy místo odkud, ke
není jen záležitostí vkusného a příjemného komu a za jakým účelem člověk promlouvá.
vzhledu, nebo dokonce dlouhověkosti, ale V kulturálních studiích bojují o nadvládu
morální cti. Péče o zdraví jakožto aspekt rozmanité teoretické perspektivy, zejména
životního stylu však může být spolu s vol­ marxismus, Strukturalismus a poststruktura-
bou forem „sebemodelování“ na oplátku lismus.
chápána jako projev reflexivity a jednání. ODKAZY epistemologie, marxismus,
ODKAZY emoce, jednání, kultura, identita, narace, poststrukturalismus, pravda,
reflexivita, sebeidentita, spotřeba Strukturalismus

Teorie
Teorii můžeme chápat jako naraci usilující
o rozpoznání a výčet obecných rysů, kte­
ré popisují, definují a vysvětlují opakovaně
vnímané události. Lze ji také chápat jako
prostředek, nástroj nebo logiku zásahu do
světa prostřednictvím mechanismů popisu,
definice, předvídání a kontroly. Teorie ne­
ní neproblematickou reflexí nebo objevem
objektivní pravdy o nezávislém objektovém
světě. Konstrukce teorie je sebereflexivní
diskurzivní snaha interpretovat svět a za­
sahovat do něj. To vyžaduje promýšlení
konceptů a argumentů, často kritiku a rede-
finici předchozích prací, s cílem nabídnout
nové prostředky k přemýšlení o světě.
Teoretická práce si v kulturálních studiích
udržuje vysokou pozici a lze ji považovat za
tvorbu kulturních ukazatelů a map význa­
mů, kterými se můžeme nechat vést, nebo -
jak předpokládá úvod tohoto slovníku - mů­
žeme ji brát jako koncepční sadu nástrojů.
Kulturální studia odmítla tvrzení empiristů,
podle nějž je vědění jednoduše záležitostí
sběru faktů, z nichž lze teorii dedukovat
nebo jimi může být ověřena. „Fakta“ nejsou
neutrální a sebevětší množství „faktů“ ne­
Text
Každodenní užití pojmu text se týká nejrůz­
nějších forem psaní, takže knihy a časopisy
jsou považovány za texty. Podle základní­
ho axiomu kulturálních studií je však tex­
tem vše, co tvoří význam prostřednictvím
praktik označování. Text je tedy metafo­
ra ustavení významu uspořádáním znaků
do reprezentací. Patří sem tvorba významu
pomocí obrazů, zvuků, předmětů (třeba ob­
lečení) a činností (jako jsou tanec a sport).
Vzhledem k tomu, že obrazy, zvuky, před­
měty a činnosti jsou znakové systémy, které
označují stejným základním mechanismem
jako jazyk, můžeme jim říkat kulturní texty.
Oblečení, televizní pořady, obrazy, spor­
tovní události, popové hvězdy atd. mohou
být tudíž čteny jako texty.
Texty lze analyzovat na základě uspořádání
znaků do sekvencí nebo kódů, které tvoří
význam prostřednictvím kulturních konven­
cí svého užití v konkrétním kontextu. Při
analýze textu jde většinou o dekonstruk-
ci procesů kulturního kódování, která má
ukázat, že zdánlivá transparence významu
je výsledkem kulturních zvyklostí. Jakákoli
analýza stanovuje hranice do jisté míry libo­

190

volně vzhledem ke konkrétním cílům, pro­
tože význam není stabilní a nelze jej uzavřít
do jednotlivých slov, vět nebo konkrétních
textů. Význam totiž nemá žádný jedinečný
původní zdroj, je výsledkem intertextuali-
ty, vztahů mezi různými ložisky významu.
Neexistuje žádné okolní prostředí „mimo“
text, jelikož exteriér jakéhokoli textu tvoří
ostatní texty. Vzhledem k tomu, že texty
utvářejí i to, co je mimo ně, spolu s Derridou
můžeme říci, že mimo texty není nic, nebo
alespoň nic než zase texty. To ovšem ne­
znamená, že neexistuje žádný mimotextový
materiální svět, spíš to ukazuje, že význam
je produktem uspořádání textů.
Texty jsou jakožto formy reprezentace po-
lysémické, mají množství možných a růz­
ných významů, které musí realizovat faktičtí
čtenáři, kteří uvádějí slova a obrazy do ži­
vota. Při analýze textu můžeme zkoumat,
jak texty fungují, ale nemůžeme jednoduše
„vyčíst“, jak z nich vytváří význam publikum.
Význam vzniká v rámci vzájemné hry mezi
textem a čtenářem, tedy v hermeneutickém
kruhu.
ODKAZY hermeneutika, intertextualita,
kód, polysémie, reprezentace, sémiotika,
znaky
Třída
Obecně lze třídu chápat jako roztřídění
osob do skupin založených na sdílených
socioekonomických podmínkách. Třídy
ovšem neexistují jako samostatné skupiny,
je třeba je pojímat ve vztazích k ostatním
třídám v kontextu celkového stratifikačního
systému. Potom může být třída chápána
jako vztahový soubor nerovností s ekono­
mickými, sociálními, politickými a ideo­
logickými rozměry. Vzhledem k tomu, že
třída není „objektivní“ fakt, ale kulturní
klasifikace, postmarxisté jako Lacau a Mou-
ffeová k ní přistupují jako k diskurzivnímu
konstruktu.
Kulturální studia nejsilněji ovlivnilo poje­
TŘÍDA
tí třídy spojené s marxismem, kde je třída
obecně definována jako vztah k výrobním
prostředkům. Organizace výrobního způso­
bu zde není jen záležitost koordinace objek­
tů, ale také vztahů mezi lidmi. Ačkoli jsou
tyto vztahy společenské, a tedy kooperativ­
ní a koordinované, jsou také otázkou moci
a konfliktu. Marxisté chápou třídní anta­
gonismy, které jsou neoddělitelnou součás­
tí výrobního způsobu, jako motor dějinné
změny. Podle Marxe třídu ustavuje objektiv­
ní vztah k vlastnictví majetku a výrobnímu
způsobu. Marx nicméně uznává, že zásadní
je přitom uvědomování si těchto podmínek.
Proto rozlišuje třídu o sobě, která je jen so­
ciální kategorií, a třídu pro sebe, která si
svoji třídní identitu uvědomuje.
Jádrem Marxova díla je analýza dynami­
ky kapitalismu: Společnost dělí na ty, kteří
výrobní prostředky vlastní, tedy buržoazii,
a nemajetný proletariát, který je nucen svou
pracovní sílu prodávat. I když kapitalisti
a dělníci jsou hlavní složky třídního systé­
mu, jsou zde ještě další třídní rozdělení.
Majitelé malých obchodů, úředníci a stu­
denti tvoří „petite bourgeoisie“, zatímco
nezaměstnané a kriminální živly Marx nazý­
vá „lumpenproletariat“.
Dnes je nám jasné, že třídní systém součas­
ného kapitalismu je mnohem složitější, než
si představoval Marx v polovině 19. století,
a obsahuje mnohem odstupňovanější sou­
bor nerovných vztahů. To, že třída se nekon-
stituuje jen vztahem jednotlivce k výrobním
prostředkům, tvrdil už dávno Weber a jeho
následovníci. U nich je sice třída také zalo­
žena na vlastnictví výrobních prostředků,
ale patří do ní rovněž rozdíly v životním sty­
lu odvozené od příjmu, zaměstnání, stavu,
vzdělání, kvalifikací apod.
Dnešní třídní vztahy počítají se středními
třídami, které se mezitím mnohonásobně
rozrostly, a které sice nejsou vlastníky výrob­
ních prostředků, ale vzhledem k příjmům
a životnímu stylu mají k manuálně,pracu-
191
TŘÍDA

jící dělnické třídě daleko. To je důsledek že (aspoň v baštách západního kapitalis­

přerozdělení práce z prvního a druhého sek­ mu) sledujeme vznik „společnosti 2:1“, to
toru do sektoru služeb a posunu v podobě znamená, že dvěma třetinám populace se
vzniku úřednické práce „bílých“ límečků. daří poměrně dobře, zatímco třetina je buď
I sama dělnická třída se samozřejmě stratifi- najímána na nekvalifikovanou práci na čás­
kovala pod vlivem struktur zaměstnanosti tečný úvazek nebo tvoří novou „spodinu“
průmyslového kapitalismu a rostoucí, i když nezaměstnaných a nezaměstnatelných.
rozdílné spotřeby, kterou umožnil neustále S takovou rekonstrukcí třídních vztahů při­
expandující kapitalismus. Tyto změny jsou šla nová nejistota ve vztahu třídní pozice
do značné míry způsobeny nahrazením prů­ a politického chování. Provázanost mezi za­
myslové výroby průmyslem služeb zaměře­ městnaneckými třídními kategoriemi a vel­
ným na informační technologie a obecnější kými politickými stranami neustále slábne.
změnou důrazu z produkce na spotřebu. Celkově zaznamenáváme zánik revoluční
Zvýšená kapitalistická produkce způsobila, politiky dělnické třídy, která mohla usku­
že většina populace západních společností tečnit alternativní společenský řád, třída
má bydlení, dopravu a příjem dostačující na nicméně stále zastává mocnou a důležitou
to, aby nestrádala. I v rámci života dělnické pozicí ve společenském životě, kterou nelze
třídy tak zaujímá ústřední postavení spo­ ignorovat. Nerovnosti v přístupu ke vzdělá­
třeba. K fragmentaci dělnické třídy vedly ní vycházející z příslušnosti ke společenské
jak její rozdílné příjmy, tak schopnost tržní třídě a rozdíly v kulturních vkusech a praxi,
spotřeby. Se zvyšováním prosperity došlo které určují hranice tříd, stále existují.
také k oddělení zaměstnané dělnické třídy ODKAZY kapitalismus, marxismus, nové
od nezaměstnané městské spodiny. V této časy, politická ekonomie, postindustriální
souvislosti teoretici „nových časů“ tvrdili, společnost, postmarxismus

192
Under erasure zbytné. „Škrtnutím“ obvyklých a známých
„Under erasure“* je koncept odvozený pojmů chce Derrida destabilizovat známé,
z Derridova díla a tvoří součást slovníku označit je za praktické, nutné, nepřesné
dekonstrukcionismu. Dekonstruovat zna­ a chybné. Snaží se tak zdůraznit nero^hod-
mená rozebrat na díly či rozložit za účelem nutelnost metafyzických opozic a významu
nalezení a předvedení předpokladů textu. jako takového. Derrida to provozuje v rámci
V dekonstrukci jde zvláště o obnažení hierar­ filozofie a současně proti ní a jejím pokusům
chických binárních opozic, které „zaručují“ udržet si autoritu ve věcech pravdy.
pravdu tak, že jednu část opozice vylučují ODKAZY dekonstrukce, logocentrismus,
a devalvují. Když ovšem Derrida dekon- poststrukturalismus, pravda, reprezentace,
struuje binarity západní filozofie a útočí na text, význam
„metafyziku přítomnosti“ (tj. na myšlenku
fixního, pozitivně existujícího významu), Urbanizace
musí k tomu používat konceptuální jazyk Pojem urbanizace odkazuje k sociálním,
právě té západní filozofie, kterou se snaží ekonomickým a kulturním praktikám, kte­
vyvrátit. Z Derridova pohledu nelze unik­ ré vytvářejí metropolitní zóny, a zahrnuje
nout rozumu, tedy samotným filozofickým přeměnu částí krajiny na městské panoráma
konceptům a Derrida na tuto tenzi upozor­ jakožto jeden z hlavních rysů kapitalistické
ňuje tím, že své vlastní pojmy podrobuje industrializace. Městský život je výsledkem
proceduře, kterou nazývá „under erasure“ i symbolem modernity a ukazuje její nejed­
neboli „škrtnuto“. noznačnost. Durkheim, Marx a Weber, tak­
Škrtnout slovo znamená nejdříve ho napsat zvaní „zakladatelé“ sociologie, kteří zkou­
a pak přeškrtnout, takže zůstává jak slo­ mali rozvoj města v moderním kapitalismu
vo, tak jeho škrtnutá podoba, např. Rozum 19. století, chápali urbanizaci ambivalentně.
Rozum. Tento postup naznačuje, že slovo Durkheim doufal, že městský život bude
je nepřesné nebo nestabilní, ale přesto ne­ prostorem pro tvořivost, pokrok a nový mo-

* Přeložit tento koncept do češtiny je vždy velmi nepřesné. Přibližně pojem „under erasure“ v Derridově
pojetí označuje akt, který bychom mohli přeložit jako „škrtnuto“, „smazáno“ nebo „vygumováno .
Pozn. překl.

193
URBANIZACE

rální pořádek a zároveň se bál, že se stane více zdůrazňují kulturní hlediska: otázky
místem morálního rozkladu a anomie. Pro třídy, rodinného života, životního stylu a et-
Webera byl urbánní život kolébkou moder­ nicity. Pro ty, kteří si mohou jejich výhody
ní průmyslové demokracie, ale také líhní užívat, nabízejí města bezkonkurenční pra­
instrumentálního rozumu a „železné klece“ covní a volnočasové příležitosti, prostředí
byrokratické organizace. Marx viděl město pro setkávání s řadou různých lidí a vysoký
jako znak pokroku a velkého skoku v pro­ stupeň kulturní aktivity a vzrušení. Ve vel­
duktivitě, které přinesl kapitalismus, ale ta­ kých městech může člověk poslouchat hud­
ké si všímal, že město je dějištěm chudoby, bu, jít do kina, vyparádit se, vyrazit na cesty
nezájmu a špíny. a pohrávat si s identitami jako nikde jinde.
Rozvoj urbánních studií za mnohé vděčí chi­ Město lze také chápat z hlediska reprezen­
cagské škole šedesátých let 20. století, která tace, tedy jako text. Reprezentovat urbánní
posunula funkcionalistickou urbánní eko­ život vyžaduje literární techniky - metaforu,
logii směrem ke studiu městského života. metonymii a další rétorické prostředky - ni­
Podle chicagské školy lze procesy rozpínání koli jen jednoduchý transparentní přechod
města nejlépe ilustrovat sérií soustředných od „skutečného“ města k „reprezentované­
kruhů rozšiřujících se od centrální obchod­ mu“. Reprezentace města - mapy, statistiky,
ní oblasti (CBD - Central Business District) fotografie, filmy, dokumenty atd. - shrnu­
do zón osídlených různými typy nebo třída­ jí jeho komplexnost a přemisťují fyzický
mi lidí a činností. V současnosti je při studiu rozměr města do znaků, které místa naplňu­
urbanizace kladen větší důraz na politickou jí významem. Reprezentace prostorového
ekonomii měst, zvlášť proto, že funguje jako členění měst představují symbolické zlomy
aspekt globalizace. Zde se jedná především ve společenských vztazích a zkoumání re­
o strukturování prostoru jako prostředí vy­ prezentace se musí ptát po působení moci,
tvořeného šířením industriálního kapitalis­ které se při klasifikaci prostředí užívá. Pokud
mu. Geografie měst se považuje za důsledek reprezentace odhalují jen některé aspekty
moci kapitalismu vytvářet trhy a ovládat pra­ města, získávají moc omezovat průběh dějů
covní sílu. Kapitalismus je zvlášť citlivý na nebo nastolovat „problémy“ určitým způ­
relativní výhody městských oblastí, tedy na sobem.
faktory, jako jsou cena práce, míra organi­ ODKAZY kapitalismus, město, moc,
zace v odborech a daňové úlevy. modernita, politická ekonomie,
Další přístupy ke studiu městského života reprezentace

194
Veřejná sféra
Prostor pro demokratickou veřejnou dis­
kusi, která funguje jako prostředník mezi
občanskou společností a státem; místo, kde
se veřejnost organizuje sama a kde se formu­
je „veřejné mínění“. V rámci této sféry jsou
jedinci schopni se rozvíjet a zapojovat se do
debaty o směřování společnosti. Koncept
veřejné sféry hraje zvlášť důležitou roli v dí­
le Júrgena Habermase. Habermas sleduje
její historický vývoj od počátků literárních
klubů, salonů, novin, politických žurnálů
a institucí politické diskuse a participace
v rámci „buržoazní společnosti“ 18. století.
Habermas tvrdí, že v tomto kontextu byla
veřejná sféra částečně chráněna před církví
i státem díky zdrojům soukromých osob.
Veřejná sféra tu byla v zásadě - i když ne
v praxi - otevřená všem.
Habermas dokumentuje to, co považuje
za následný úpadek veřejné sféry způsobe­
ný kapitalismem přecházejícím do stadia
monopolu a posilováním státu. Rostoucí
komodifikace každodenního života pod vli­
vem obrovských korporací a množení ira­
cionálních produktů reklamního průmyslu
či oborů z oblasti public relations mění lidi
z racionálních občanů na spotřebitele. V pa­
ralelním procesu eroze veřejné sféry si stát
vymínil větší moc nad našimi životy skrze
svou hospodářskou roli korporátního ma­
nažera a silněji vstoupil do soukromé sféry
rodiny, kde funguje jako správce sociálních
výhod a dozorce nad vzděláním. Habermas
se nicméně pokouší zakotvit šanci na obno­
vu veřejné sféry do pojmu „ideální řečová
situace“, v níž jsou soupeřící pravdivost­
ní tvrzení podrobována racionální disku­
si, takže si veřejnou sféru představuje jako
prostor pro diskusi založený na konverzační
rovnosti.
Habermasovo vysvětlení bylo podrobeno
závažné kritice zejména kvůli historické ne­
přesnosti a zaměření na muže. Někteří auto­
ři, například Ciddens, pak připomínali, že
moderní média ve skutečnosti veřejnou sfé­
ru rozšířila. Ve filozofičtějším smyslu někte­
ří postmoderní kritici, zvlášť pak Lyotard,
tvrdili, že Habermas opakuje totalizující
diskurz „osvícenského rozumu“ a ignoruje
jeho represivní charakter. Ať už je ale Haber-
masova práce z historického hlediska jak­
koli problematická, myšlenka veřejné sféry
si zachovává silnou normativní působivost.
Postmodernisté, poststrukturalisté a neo-
pragmatici si všichni myslí, že Habermas
svou snahou vytvořit univerzální a transcen-
dentální racionální legitimizaci veřejné sféry
pochybil. Na pragmatických základech kul­
turního pluralismu však lze veřejnou sféru
195
VÝZNAM
obhájit, aniž bychom potřebovali jakoukoli
univerzalizující epistemologickou obranu.
ODKAZY ideální řečová situace, národní
stát, občanství, osvícenství, politika,
racionalita
Význam
Pojetí významu je pro kulturální studia velmi
důležité. Jejich koncept kultury je dokonce
založen na „významových mapách“ a sdíle­
ných nebo soupeřících významech. Zvláštní
zaměření kulturálních studií na koncept kul­
tury zdůrazňuje průnik moci a významu.
Klíčové pojmy jako ideologie, hegemonie
a diskurz proto závisejí na jisté představě
o významu.
Problémy s pojmem význam začínají, když
si člověk položí zřejmou otázku Coje to vý­
spám? nebo Kde výspám sídlí? Někdy stačí
odpověď v jednoduchém každodenním ja­
zyce. Význam leží v postojích, vírách, cílech,
morálních oprávněních a důvodech rozvíje­
ných lidmi v každodenním životě. Význam
naznačuje, že nám na něčem záleží - takže
signifikace má co dělat se signifikantností.
Význam proto řídí naše činy, respektive čas­
těji funguje spíš jako jejich zpětné vysvětlení
a ospravedlnění. Pro filozofická zkoumání
je ale taková odpověď nedostačující, pro­
tože všechny rozhodující koncepty tohoto
vysvětlení - postoj, víra, cíl atd. - lze dekon-
struovat, když se zeptáme, co víra, postoj,
cíl atd. znamenají?
Zdrojem problému je implicitní předpo­
klad, že význam slov se odvozuje z odkazů
k předmětům v nezávislém objektovém svě­
tě. Tedy že význam slova „židle“ se odvozuje
od předmětu, který je ze své podstaty židlí,
že slovo láska odkazuje k rozpoznatelné
hodnotě, kterou je esenciální láska nebo
že význam je věc reprezentovaná znakem
„význam“. Ve filozofii je takové vysvětlení
známo jako nomenklaturismus - představa,
že význam slova je totožný s objektem, který
zastupuje. Otázka Coje to výspám? ukazuje
196
na absurditu a nefunkčnost nomenklaturis-
mu, protože podstatu významu - toho, co
význam znamená - nelze nalézt.
Kulturální studia přijala - nebo alespoň budí
ten dojem - antiesencialistické teorie jazy­
ka, o nichž se mluví v pojmech, jako jsou
„holismus“ a „nominalismus“. Lingvistický
holismus naznačuje, že význam slov závi­
sí na jejich umístění v celku jazyka či při­
nejmenším na jejich místě v určité jazykové
hře. Podobně nominalismus tvrdí, že pojmy
nelze chápat jako objekty s vlastní existencí,
ale a spíš jako součásti systému jmen, je­
hož schopnost vytvářet význam spočívá ve
vzájemných vztazích.
Mezi nejvlivnější teorie významu v rámci kul­
turálních studií patří Saussurův Struktura­
lismus a Derridův poststrukturalismus a do
jisté míry myšlení Wittgensteina a Bachti­
na. Saussure i Derrida předpokládají, že
význam je generován spíš prostřednictvím
rozdílnosti znaků než odkazem k objek­
tům. Strukturalismus se ale zajímá o ustá­
lený „systém vztahů“, který tvoří základní
strukturu znakového systému a gramatiku,
jež význam umožňuje. Derrida oproti tomu
zpochybňuje představu ustálené struktury
jazyka a tvrdí, že význam nelze uzavřít do
jednotlivých slov, vět nebo určitých textů
a že je výsledkem vztahů mezi texty, tedy
intertextuality.
Podle Derridy není význam nikdy „fixován“,
spíš je neustále nahrazován významem ostat­
ních slov včetně ozvěn nebo stop po význa­
mech souvisejících slov z jiných kontextů.
Podle Derridy neexistuje žádný původní
význam, který by obíhal mimo „reprezen­
taci“; neexistuje tedy žádný primární zdroj
signifikace ani žádný transparentní a pozitiv­
ně přítomný význam. Význam spíš klouže
po řetězci označujících a narušuje stabili­
zaci označovaného. Derrida se tímto způ­
sobem pokouší odkrýt nerozhodnutelnost
významu.
Wittgenstein klade „nerozhodnutelnost“ vý-
 VÝZNAM

známu do kontextu pragmatických činností mohou použít, a jazyková pravidla ustavují

lidských bytostí. Tvrdí, že jazyk bychom naše pragmatická porozumění tomu, „jak
měli chápat jako nástroj používaný lidský­ trvale přežívat“ ve společnosti. Ptát se Co to
mi zvířaty ke koordinaci jejich činů v kon­ Znamená význam? je tedy totéž jako ptát se
textu sociálních vztahů. Význam není pro Jak velkáje modrá barva? Nedává to smysl.
Wittgensteina otázkou „reprezentacionalis- Místo toho musíme zkoumat situace, v nichž
mu“ (tedy předpokladu, že předměty se slovo „význam“ používáme.
ve slovech odrážejí jako v zrcadle), ale spíš ODKAZY dekonstrukce, dialogičnost,
problémem užití slov v kontextu jazykové jazyková hra, kultura, poststrukturalismus,
hry. Vyjádření nese význam, pokud ho lidé reprezentace, sémiotika, Strukturalismus

197
West, Cornel (1953)
Afroameričan West je jedním z předních ve­
řejně působících intelektuálů ve Spojených
státech. Kombinuje tradiční akademickou
vědeckost s populárnějším psaním, zvlášť
ve vztahu k problémům demokracie, spi­
rituality a rasy. West studoval na Princeto-
nu a na Harvardu, kde nyní působí jako
profesor. Jeho dílo je nezvyklou směsicí
křesťanství, marxismu (zejména Cramsci-
ho) a pragmatismu. Přestože se jeho prá­
ce týkají velice široké oblasti, proslul jako
bojovník za rasovou spravedlnost. „Proroc­
ká kritika“ vyžaduje podle Westa sociální
analýzu, která bude ve svých morálních
a politických cílech explicite stranit kon­
krétním zájmům. Rozvoj kritických pozic
a nové teorie musí být napojen na komu­
nity, skupiny, organizace a sítě lidí, kteří
se aktivně zajímají o společenské a kulturní
proměny.
SOUVISEJÍCÍ POJMY hegemonie, ideologie,
kapitalismus, kulturní politika, občanství,
rasa, rezistence
VÝCHODISKA kulturální studia,
marxismus, pragmatismus
LITERATURA West, C. (1993). Keeping
Faith. London and New York: Routledge.
198
Williams, Raymond (1921-1988)
Předtím, než Raymond Williams nastou­
pil na univerzitu v Cambridge jako stu­
dent a později i jako profesor, vyrůstal na
velšském venkově v prostředí dělnické třídy,
což se zásadně projevilo v jeho díle - jeho
tématy jsou žitá zkušenost kultuty dělnické
třídy a oddanost demokracii a socialismu.
Williamsovo dílo a především jeho pojetí
kulturyjakožto „celého způsobu života“ mě­
lo nesmírný vliv na rozvoj kulturálních stu­
dií. Jeho antropologický inspirované ucho­
pení kultury jako všední a žité (tento přístup
je někdy nazýván „kulturalismus“) pomoh­
lo legitimizovat studium populární kultury.
Williamsovo dílo je provázáno s marxismem,
zejména prostřednictvím pojmů ideologie
a hegemonie, ale kritizuje redukcionismus
modelu základny a nadstavby. Williams je
zastáncem kulturního materialismu, který
zkoumá kulturu z hlediska vztahů mezi jed­
notlivými prvky expresivní totality.
SOUVISEJÍCÍ POJMY běžná kultura,
hegemonie, ideologie, kapitalismus,
kulturní materialismus, kultura, třída,
základna a nadstavba, zkušenost
VÝCHODISKA humanismus, kulturalismus,
marxismus
LITERATURA Williams, R. (1981). Culture.
London: Fontana.
 WITTGENSTEIN, LUDWIG

Willis, Paul (1945) univerzitě v Cambridgi ve Velké Británii.

Paul Willis byl v sedmdesátých letech 20. sto­ Wittgenstein je jedním z pilířů postosvícen-
letí jedním z prvních postgraduálních stu­ ské filozofie, jeho lingvistický antiesencia-
dentů birminghamského Centra pro sou­ lismus a holismus měly značný „zákulisní“
časná kulturální studia a bývá spojován se vliv na celý konstrukcionismus a zvlášť pak
vznikem kulturálních studií jakožto samo­ na postmodernismus, poststrukturalismus
statné disciplíny. Je jedním z předních za­ a pragmatismus. „Jazyk“ je podle Wittgen-
stánců etnografického výzkumu kultury ve steina kontextově podmíněný, používaný
smyslu žité zkušenosti. Na teoretické úrovni lidmi a význam slov je nastolován právě
Willise ovlivnil marxismus a dílo Raymon- v průběhu jejich užití. Wittgenstein tvrdil,
da Williamse, takže bývá spojován s myš­ že významy slov nejsou odvozeny z esenci­
lenkami „kulturalismu“. Ve své nejslavnější álních charakteristik nezávislého referentu
práci Learning To Labour Willis etnograficky (konkrétního předmětu mimojazykové sku­
zkoumal, jak skupina mladíků z dělnické tečnosti), ale vyplývají z kontextu jazykové
třídy reprodukuje svou podřízenou třídní hry. Jazykové hry sice závisejí na pravidlech,
pozici. Některé z jeho pozdějších prací stu­ ty ale nejsou abstraktními součástmi jazy­
dovaly kreativní symbolické praktiky mla­ ka (jako v pojetí strukturalismu). Jedná se
dých při spotřebě v kontextu tvorby běžné spíš o konstitutivní pravidla - jejich povaha
kultury. se odvíjí od konkrétních realizací v rámci
SOUVISEJÍCÍ POJMY běžná kultura, sociální praxe.
homologie, kultura mládeže, populární SOUVISEJÍCÍ POJMY antiesencislismus,
kultura, spotřeba, subkultura, zkušenost holismus, jazyk, jazyková hra, pravda,
VÝCHODISKA etnografie, kulturalismus, význam
kulturální studia, marxismus. VÝCHODISKA filozof přirozeného jazyka,
literatura Willis, P. (1977). Learning to který ovlivnil konstrukcionismus,
Labour. Farnborough: Saxon House. postmodernismus, poststrukturalismus
a pragmatismus
Wittgenstein, Ludwig (1889-1951) LITERATURA Wittgenstein, L. (1953).
Filozof rakouského původu Ludwig Witt­ Philosophical Investigations. Oxford: Basil
genstein vytvořil velkou část svého díla na Blackwell.

199
Základna a nadstavba ologická oblast - od tohoto konceptu je
Z marxismu odvozená metafora základny potom odvozena fascinace kulturálních stu­
a nadstavby je vysvětlením vztahu mezi eko­ dií otázkami ideologie a hegemonie (zvlášť
nomikou a kulturou. Tvoří základ tzv. kul­ v podání Althussera, Cramsciho a Halla).
turního materialismu. Vesměs se zde před­ Většina myslitelů kulturálních studií odmítla
pokládá, že kulturní nadstavbu formuje ekonomický redukcionismus, který je v mo­
a determinuje ekonomická základna nebo delu základny a nadstavby implicite příto­
výrobní způsob. Podle Marxe lidé při za­ men. Analýza určujících ekonomických či­
jišťování prostředků k obživě vstupují do nitelů může být sice potřebná, ať už kulturu
určitých společenských vztahů. Tyto výrob­ chceme vykládat jakkoli, ale není a nemůže
ní vztahy ustavují ekonomickou strukturu být samospasitelná. Mnozí myslitelé kultu­
společnosti, základnu, z níž vyrůstají kul­ rálních studií dokázali, že kulturní fenomé­
turní a politické nadstavby. Výrobní proces ny musíme zkoumat v rámci jejich vlastních
hmotných statků tedy předurčuje celkovou pravidel, logiky, vývoje a účinnosti. Z toho
podobu společenských, politických a kul­ plyne potřeba přistupovat k mnohorozměr­
turních procesů. nému a mnohostrannému porozumění kul­
Marx považuje výrobní způsob za pravé tury. Taková metodologie se snaží pojmout
podloží právních a politických nadstaveb - spojitosti mezi ekonomickými, politickými,
předurčuje podle něj společnost, politiku společenskými a kulturními rozměry, aniž
a kulturu. Ekonomický výrobní způsob ne­ by společenské fenomény redukovala na
boli „základna“ utváří kulturní „nadstavbu“, kteroukoli z těchto rovin.
a pro marxismus je tudíž kultura výsledkem ODKAZY hegemonie, ideologie, kultura,
historicky podmíněného výrobního způso­ kulturní obvod, kulturní materialismus,
bu. Proto se nejedná o neutrální půdu, ne­ marxismus, redukcionismus
boť výrobní vztahy založené na příslušnosti
ke třídě se projevují jako vztahy politické Zakódování a dekódování
a právní. Kultura tu naturalizuje společenský Přestože jsou vztahy mezi označujícím
řád jako nevyhnutelný „fakt“, a tím zakrývá a označovaným nebo znaky a jejich význa­
vykořisťující vztahy ležící v jejích základech. my z principu arbitrámí, podle jednoho
Kultura je tedy chápána jako bytostně ide­ ze základních tvrzení sémiotiky a následně

200
 ZKUŠENOST

i kulturálních studií jsou v praxi uspořá­ ternativními způsoby. Hall navrhl model tří
dávány podle kulturních konvencí, takže hypotetických dekódovacích pozic:
význam je stabilizován a naturalizován do vý­ - Dominantně hegemonní dekódování, kte­
znamových kódů. Zakódování tedy obecně ré přijímá „preferované významy“ textu.
odkazuje k procesu příjmu, kterým čtenáři - Dekódování v dohodnutém kódu, které
dávají smysl kódům a tvoří z nich významy. v celku uznává legitimitu „preferovaných
V užším smyslu se komunikační model za­ významů“, ale za jistých okolností provádí
kódování a dekódování, tak jak s ním přišel vlastní rozhodnutí a úpravy.
Stuart Hall na konci sedmdesátých a začát­ - Dekódování v opozičním kódu, kdy čte­
ku osmdesátých let 20. století, týká vztahu náři rozumějí preferovanému zakódování,
mezi texty, jejich producenty a jejich čtenáři ale odmítají ho a dekódují opačně.
či publiky. Model zakódování a dekódová­ Výzkum publika britského zpravodajského
ní naznačuje, že ať kritik využije jakoukoli televizního „magazínu“ Nationwide, pro­
analýzu textových významů, není vůbec jis­ vedený Davidem Morleym a publikovaný
té, který z rozpoznaných významů - a zda v roce 1980, vycházel z Hallova modelu
vůbec nějaký - bude aktivován skutečnými zakódování a dekódování a dodal mu em­
čtenáři/publiky/spotřebiteli. pirické zázemí. Morley zde například doka­
Hall chápe proces televizního zakódování zuje, že dominantně dekódovala skupina
jako artikulaci propojených, byť samostat­ konzervativních manažerů z oblasti tisko­
ných fází produkce, cirkulace, distribuce vého průmyslu a bankovnictví, zatímco do­
a reprodukce, přičemž každá z těchto fází se hodnutá čtení se objevila u odborových
vyznačuje zvláštními praktikami nezbytný­ funkcionářů. Odborářská čtení byla dohod­
mi pro celý obvod, ale přitom nezaručuje, nutá spíš než opoziční, protože v daném
co se bude dít v další fázi. Zvláště produk­ pořadu šlo o specifický případ konkrétního
ce významu nezaručuje, že bude spotře­ zaměstnaneckého sporu a odboráři nepře­
bován podle záměru podavatelů, protože kročili rámec všeobecného diskurzu, podle
televizní texty jsou polysémické. Televizní nějž stávky „škodí Británii“. Opozičně po­
sdělení zkrátka nesou množství významů řad dekódovala skupina odborářů, jejichž
a mohou být interpretována různě. To ne­ politický postoj je vedl k celkovému odmít­
znamená, že všechny významy jsou si rov­ nutí diskurzu Nationwide a pak skupina
né, v textu je spíš obsažena „dominantní černošských studentů vyšších odborných
struktura“, která v něm vytváří „preferova­ škol, které pořad odradil, jelikož podle nich
ný význam“ - význam, k němuž nás text neměl k jejich životu žádný vztah.
„navádí“. ODKAZY aktivní publikum, hermeneutika,
Publika jsou z tohoto hlediska chápána ja­ kód, spotřeba, sémiotika, televize
ko společensky situovaná individua, jejichž
čtení je zarámováno sdílenými kulturními Zkušenost
významy a zkušenostmi. Pokud publika sdí­ Myšlenka zkušenosti se v kulturálních studi­
lí s producenty významu shodné kulturní ích objevuje tak trochu paradoxně. Tento
kódy, měla by také jejich sdělení dekódovat pojem je na jednu stranu zásadní pro poro­
ve stejném základním rámci. V situaci, kdy zumění kultuře ve smyslu žité smysluplné
publikum zaujímá jiné společenské posta­ zkušenosti. Na druhou stranu zkušenosti
vení (například z hlediska třídy nebo gen- neporozumíme a vlastně ani žádné zkuše­
deru) a má k dispozici jiné kulturní zdroje, nosti obdařené významem nezískáme bez
je zároveň schopno dekódovat pořady al­ jazykového rámce. Zdá se tedy, že zkuše-

201
ZNAK

nost jakožto pevný pojem mizí a spadá pod ko forma nebo médium znaků, například
kategorie diskurzu a jazyka. zvuk, obraz či značky, které tvoří slovo na
Příklad prvního pojetí nabízí Raymond Wil­ stránce, zatímco za označované se považuje
liams, podle nějž bychom měli kulturu chá­ koncept nebo význam. Činnosti, které tvo­
pat jako „celý a osobitý způsob života“. Wil­ ří význam řazením znaků, jsou označující
liams kladl důraz na to, že kultura je „žitou akty, například psaní nebo malování, za­
zkušeností“ a zvlášť se zajímal o dělnickou tímco souhrn znaků, z nichž člověk může
třídu a její aktivní tvorbu kultury. Smyslem při psaní nebo malování čerpat, se nazývá
kulturní analýzy je podle Williamse studo­ znakový systém. Proces, kterým znaky ge­
vat a rozebírat zaznamenanou kulturu dané nerují význam, je znám jako signifikace čili
doby a místa tak, abychom dokázali zno­ označování.
vu definovat zkušenost a „strukturu pocitu“ Vztah mezi zvuky a značkami jazyka (ozna­
dané kultury. V novějším smyslu pak femi­ čujícími) a tím, co mají znamenat (označova­
nismus často podtrhuje důraz na osobitou ným), není v sémiotice pevně daný a věčný.
zkušenost žen. Zkušenost je tak základní Jejich uspořádání je libovolné, arbitrární -
kategorií feminismu. zvíře sedící na „rohožce“ nazýváme „kočka“,
Konstrukcionismus však přepokládá, že zku­ ale stejně tak by tentýž objekt označoval slo­
šenost je diskurzivní konstrukt, takže femi­ va „akčok“ a „ecžohor“ nebo „el gatto“ a „la
nismus ani tak neodhaluje, co znamená být estera“. Vzhledem k arbitrámosti závisí ak­
ženou, ale spíš „ženskou zkušenost“ vytváří tuální spojení označujícího a označovaného
prostřednictvím příslušného jazyka. Ke zku­ vždy na kulturních a dějinných procesech.
šenosti lze přistupovat jen prostřednictvím Znaky jsou běžně organizovány do sekvencí
způsobu, kterým o ní hovoříme - a v jiné nebo kódů, které tvoří význam prostřednic­
podobě ani neexistuje. Naši zkušenost kon­ tvím kulturní konvence jejich užití v daném
struuje diskurz, jen skrze diskurzji můžeme kontextu.
poznat a nacházet v ní významy. To, co Vztah mezi označujícími a označovaným je
máme k dispozici, není zkušenost, ale jen arbitrární v tom smyslu, že „by to mohlo
diskurzy zkušenosti a o zkušenosti. Reflexi­ být i jinak“; tento vztah je spíš konvenční
vita může být tedy chápána jako „diskurz než univerzální a esenciální. Není však zcela
o zkušenosti“, takže být reflexivní zname­ arbitrární, protože v praxi mají slova vzhle­
ná zapojovat se do řady diskurzů a vztahů dem k historii jazyka a kultury po časově
a zároveň dále konstruovat diskurzy, které omezenou dobu ustálené významy a užití.
o nich pojednávají. Toto dočasné „ustálení“ je důsledkem rutin­
ODKAZY diskurz, konstrukcionismus, ní neoddělitelnosti jazyka od praxe a moci.
kulturalismus, poststrukturalismus, ODKAZY jazyk, kód, polysémie,
reprezentace, pravda reprezentace, sémiotika, Strukturalismus,
význam
Znak
Znaky zastupují nebo reprezentují pojmy Zpravodajství
a lze je chápat jako značky či zvuky, které Výroba zpravodajství zastává vzhledem ke
svým vztahem s jinými znaky produkují ne­ svému předpokládanému a často obávané­
bo nesou významy. Studium znaků a mecha­ mu vlivu na veřejný život v debatách o ma­
nismů jejich fungování je doménou sémioti- sových médiích strategickou pozici. Zpra­
ky, kde se složky znaku nazývají označující vodajství není ani tak odrazem skutečnosti
a označované. Označující bývá chápáno ja­ jako spíš „zhotovováním reality“. Zpráva

202

není nezprostředkované „okno do světa“,
ale výběrová a konstruovaná reprezentace
ustavující „skutečnost“. Výběr témat pro
zpravodajství a specifické způsoby, jimiž je
zvolený příběh konstruován, nejsou nikdy
neutrální. Jsou vždy určitou verzí událostí.
Kritéria výběru zpráv tak vypovídají o „svě­
tonázoru“, který je tak sestavován a šířen.
Prvotní proces výběru při výrobě zpravo­
dajství se týká témat, která budou pokryta;
pro většinu zpravodajských formátů v zá­
padních médiích to znamená politiku, eko­
nomiku, události ze zahraničí, domácí udá­
losti, sport a „příležitostné“ zprávy. Tato
témata určují zpravodajské paradigma, pro
něž je typické vypouštění osobní a sexuální
oblasti. V druhé fázi výběru vstupuje do
hry zarámování tématu, takže politika je
vždy definována jako téma týkající se vlády
a hlavních politických stran s důrazem na
osobnosti. Ekonomika je omezena na bur­
zovní události, údaje o trhu, vládní opatření,
inflaci, finanční rezervy apod. Zahraniční
vztahyjsou pojímány jako vztahy mezi vláda­
mi, zatímco zprávy z domova se dále dělí na
„tvrdé“ zprávy o konfliktech, násilí či zaměst­
naneckých sporech a „měkké“ zprávy typu
hluboký lidský příběh. Kategorii „sport“
tradičně tvoří mužský profesionální sport.
Konstrukci zprávy v rámci daného tématu
řídí zpravodajské hodnoty, které ovlivňují
proces selekce. Mezi čtyři základní zpravo­
dajské hodnoty západního světa patří vztah
k elitním národům a elitním osobám, per­
sonifikace a negativita. Ačkoli i překvapi-
vost je důležitou zpravodajskou hodnotou,
překvapivá událost má mnohem větší zpra­
vodajskou hodnotu, pokud jsou s ní spoje­
ny negativní následky a figurují v ní elitní
příslušníci elitního národa. Skandál kolem
soukromého života prezidenta Spojených
států je více „zpravodajsky hodnotný“ než
údaje z úspěšné sklizně v Mali.
V kulturálních studiích je populární hege-
monický model zpravodajství. Ideologický
ZPRAVODAJSTVÍ
charakter zpráv tu není chápán jako důsle­
dek přímé intervence vlastníků nebo dokon­
ce vědomého pokusu o manipulaci ze strany
žurnalistů, ale jako výsledek rutinních posto­
jů a pracovních postupů zaměstnanců. Zpra­
vodajští novináři se naučí konvence a kódy
toho, „jak se věci mají dělat“, a reprodukují
tak ideologii, jako by se jednalo o běžné vě­
dění, tedy common sense. Předpokládá se,
že média na základě důvěry v „autoritativní
zdroje“ reprodukují v podobě zpráv verze
událostí tak, jak je podali „primární definito-
ři“. Za primární definitory jsou považováni
politici, soudci, průmyslníci, policie apod.,
tedy oficiální činitelé zapojení do vytváře­
ní zpravodajských událostí. Tlumočením
primárních definic zpráv média v roli sekun­
dárních definitorů reprodukují hegemonní
ideologie spojené s mocnými a proměňují
je v obecně přijímané teze.
Podle hegemonického modelu zpravodaj­
ství média v procesu nastolování témat (tzv.
funkce agenda setting) zajišťují a vytvářejí
konsenzuální představy o světě. Určují, co
dělá zprávu zprávou, a tedy i to, co bude po­
kládáno za společensky a kulturně důležité.
Přestože mnohé zpravodajské pořady nabí­
zejí různým politickým názorům vyvážené
časové dotace, do samotného pole „politi­
ky“ díky předchozímu nastavení spadají jen
zavedené politické procesy, tedy dění v par­
lamentu či kongresu. Vyváženost „protago­
nistů“ a „respondentů“ se tedy týká pouze
diskurzů, které jsou nakloněny politické scé­
ně tak, jak je v současnosti strukturována.
Zpravodajství, zvlášť ve své televizní po­
době, není definováno jen výběrem témat
a zpráv, ale i ustálenými slovními a obra­
zovými spojeními nebo způsoby oslovení
příjemce. Styly prezentace odrážejí napě­
tí mezi informačně-výchovným záměrem
a potřebou zapojit publikum pomocí zába­
vy. Zatímco pořady věnované událostem na
politické scéně mají většinou „seriózní“ tón
a dodržují „pravidla“ vyváženosti, populár-
203
ZRCADLOVÁ FÁZE

nější pořady přijímají přátelštější, odlehče­ ODKAZY hegemonie, ideologie, masová

ný přístup, jímž nás zvou, abychom sami média, realismus, reprezentace, televize
posoudili dopad určité zprávy z pohledu
„průměrného člověka z ulice“. Dnes se při Zrcadlová fáze
tvorbě zpravodajství spoléhá stále víc na Termín spojený s Lacanovým psychoanaly-
zrychlení tempa střihu, „oslnivé“ prezentač­ tickým dílem. Překonáním Oidipova kom­
ní styly a užití značek, hesel či „hvězdné“ po­ plexu se podle Lacana formuje nevědomí ja­
věsti moderátorů. Populárnější formáty se kožto sféra potlačeného. Vzniká tak situace
snaží oslovovat publikum, které již nechce umožňující existenci genderových subjektů
snášet zdlouhavější verbální pojetí starších prostřednictvím vstupu do symbolického
zpravodajských formátů. Pravděpodobně řádu. Před okamžikem překonání Oidipova
ale snižují šanci na hlubší pochopení udá­ komplexu prý děti nejsou schopny odlišit
lostí, protože události nedokážou zasadit se od okolního předmětného světa ani ostat­
do strukturálního kontextu. ních lidí. Preoidipovské děti zažívají svět
Zpravodajství je dnes jedním z nejdůleži­ jako smyslové zkoumání a autoerotismus,
tějších textů současných médií, najdeme je takže primární pozornost je v této fázi vě­
skoro v každé televizní síti po celé zeměkou­ nována matčině prsu jakožto zdroji tepla,
li a je samozřejmě hlavní náplní globálně pohodlí a potravy. Tento vztah dítě nedo­
distribuovaných kanálů včetně Cable News káže ovládat. Děti se začínají vnímat jako
Network (CNN) a BBC News 24. Globál­ jedinečné osoby během doby, kterou Lacan
ní fenomén výroby a distribuce zpráv se nazývá „zrcadlovou fází“. Patří do ní iden­
opírá o instituci dohod o výměně zpráv, tifikace s jinou osobou (převážně matkou)
s jejíž pomocí zúčastněné zpravodajské or­ jakožto „jedincem“ a/nebo rozpoznání kon­
ganizace vstupují do vzájemných obchodů krétní jedinečnosti sebe sama v zrcadle.
se zpravodajským materiálem (se zvláštním Freud a Lacan však tvrdí, že jsme rozštěpe­
důrazem na sdílení obrazového materiálu). né subjekty, takže toto rozeznání celistvosti
Dostupnost společných zpravodajských zá­ považují za „chybné rozeznání“ a součást
běrů a sdílená profesní kultura samozřejmě „imaginárních vztahů“ kojence. Nástup zrca­
vedly ke značnému sbližování zpráv, které dlové fáze tedy signalizuje projev neúplnosti,
může odrážet posun směrem k mezinárodní již Lacan nachází v jádru subjektů. Tato ne­
standardizaci základních žurnalistických dis­ úplnost je zejména výsledkem oddělení od
kurzu a ovládání globálních zpravodajských matky během zrcadlové fáze. Obecněji jde
agend západními zpravodajskými agentura­ o neúplnost, kterou lidské subjekty zažívají
mi. Západní zpravodajské agentury však ma­ při přechodu do symbolického řádu, který
jí tendenci dodávat „hlavní události“ a ob­ existoval už před nimi a nedokážou jej ovlá-
razové reportáže bez komentáře, což stále ■dat. Jazyk je tu chápán jako symbol touhy
umožňuje pořizovat k obrazovému zázna­ v nekonečném honu za získáním kontroly,
mu různé slovní interpretace. Tento trend která pramení v období zrcadlové fáze.
bývá někdy nazýván lokalizace globálního ODKAZY identifikace, jinakost, nevědomí,
zpravodajství a lze jej chápat jako protiváhu psychoanalýza, subjektivita, symbolický
globalizačních tlaků. řád

204
Žánr
Pokud podrobíme žánrové klasifikaci lite­
raturu, televizi nebo film, dostaneme sku­
piny, jako jsou dobrodružný román, wes­
tern, gangsterka, film noir apod. Žánr řídí
narativní proces a prostřednictvím vzorců
podobnosti a odlišnosti zajišťuje soudržnost
a důvěryhodnost. Žánry strukturují postup
vyprávění a obsahují ho v sobě; konkrétními
způsoby jej za použití určitých prvků nebo
jejich kombinací regulují, aby vznikl dojem
jednoty a pocit, že se „to mohlo stát“. Žánr
vyžaduje systematické a strukturované opa­
kování problémů a jejich řešení v naracích.
Mají-li však žánry vytvářet význam a slast,
musí obsahovat také dostatek rovin texto­
vých diferencí. Jinými slovy, každý western
nebo muzikál musí být stejný jako ostatní
westerny či muzikály, ale zároveň se od nich
musí lišit.
Například mezi obecné rysy mýdlové opery
jakožto žánru patří formy vyprávění s ote­
vřeným koncem, opakované užití několika
hlavních prostředí, rozpor mezi realistickou
a melodramatickou konvencí a stěžejní té­
mata mezilidských vztahů. Mýdlová opera
jako dlouhotrvající seriál bez formálního
konce tedy nevytváří dojem uzavřenosti ja­
ko celovečerní film nebo třináctidílný se­
riál. Většina mýdlových oper také ustavu­
je pocit geografického prostoru, s nímž se
publikum může identifikovat a do něhož
se postavy znovu a znovu vracejí. Z hle­
diska formy nebo stylu využívá mýdlová
opera konvence realismu a melodramatu
a jednotlivé mýdlové opery se můžou je­
jich proporcemi lišit. Mýdlová opera má
v jádru své narativní dynamiky a emočního
zájmu stěžejní témata z oblasti mezilidských
vztahů, jako jsou svatby, rozvody, rozcho­
dy, nová setkání, hádky, akty pomsty a po­
zornosti. Uvážíme-li, jaký důraz mýdlové
opery kladou na osobní sféru, je pochopi­
telné, že mytický střed tohoto žánru tvoří
rodina.
Od poloviny sedmdesátých let 20. století
jsme svědky zjevného hroucení nebo za­
mlžování hranic žánrů kulturních produktů
aněkteří tento moment oslavují jako mezník
postmodernismu ve filmu, televizi či archi­
tektuře. Bladerunner nebo Modrý samet jsou
často zmiňovány jako příklady filmů, které
mísí film noir, horor, sci-fi atd. Obsahují
nadto „dvojité kódování“, takže dovolují,
aby jim rozuměli vzdělanci i běžné publi­
kum. Podobně i populární televizní pořad
Simpsonovi po nás vyžaduje znalost dalších
televizních a filmových žánrů, protože ob­
sahuje celou škálu intertextuálních odkazů.
V Simpsonových byl například použit formát
205
ŽENSKÉ HNUTÍ

road-movie, který přímo odkazoval k filmu Životní politika

Thelma a Louisa. Životní politika se ve snaze o kvalitativně
ODKAZY mýdlová opera, narace, lepší způsoby žití zajímá o reflexivitu, utvá­
postmodernismus, realismus, reprezentace, ření sebe sama čili sebeaktualizaci, možnost
televize, text volby a životní styl. Životní politika se tý­
ká vytváření legitimních forem života, mezi
Ženské hnutí něž patří menší důraz na hromadění majetku
Myšlenka ženského hnutí a koncept femi­ a naopak zdůraznění potřeby znovuzavede-
nismu jsou prakticky zaměnitelné. Přesto je ní morálky do společenského života a přijetí
můžeme jemně odlišit - zatímco feminismus nových životních stylů. Uvedené shrnutí
se vyznačuje silným sklonem k teorii, myš­ v zásadě odpovídá tomu, jak jej formuloval
lenka ženského hnutí se vztahuje k zájmu Antony Ciddens na počátku devadesátých
o politické strategie, kterými by bylo možno let 20. století.
zasahovat do společenského života ve snaze „Emancipační“ politika modernity se sou­
o podporu zájmů žen. Sleduje a zaznamená­ středí na osvobození od pout omezujících
vá i hmotné zisky a ztráty hnutí za ženskou životní možnosti, pozornost zaměřuje na
emancipaci. vykořisťující třídní závislosti a na osvoboze­
Ačkoli je to poněkud schematické, ženské ní společenského života od daností tradice,
hnutí se běžně dělí do tří vln. První vlna fe­ tedy na etiku spravedlnosti, rovnosti a účas­
minismu se zformovala v 19. století hnutím tenství. Životní politika se naproti tomu -
sufražetek, kterým šlo o politická a majetko­ vzhledem k míře osvobození od materiální
vá práva žen, včetně práva podílet se na de­ deprivace - zaměřuje spíš na sebeaktualiza­
mokratickém procesu. Druhá vlna ženského ci, volbu a životní styl. Životní politika se
hnutí začala v šedesátých letech 20. století týká vytváření legitimních forem života, kte­
a angažovala se v širším okruhu společen­ ré budou v globálním kontextu podporovat
ských a kulturních otázek, mezi něž patřily sebeaktualizaci. Jejím ústředním tématem
mužské násilí, reprezentace žen, vyloučení je etická otázka po tom, jak žít.
žen z pozic ekonomické a politické moci, Čím více „se utváříme“, tím více se objevují
rovnost platů, právo na potrat a podobně. otázky Coje to člověk? a Kdo chci být?To se děje
Velký důraz byl kladen na dosažení kultur­ v kontextu globální situace, které nikdo ne­
ních i legislativních změn a právě v této do­ unikne. Například vědomí vyčerpatelnosti
bě vystoupila do popředí nálepka „feminis­ světových zdrojů a omezenosti vědy a tech­
mus“ . Konečně třetí vlna ženského hnutí od­ nologie může vést k odstranění důrazu na
kazuje k současnému feminismu v době, kdy hromadění majetku a k potřebě přijmout
byla ve vůdčích západních společnostech nové životní styly. V tomtéž smyslu nás vý-
legislativně potvrzena řada ženských práv. ,voj v biologii nutí vznášet nové otázky po
V této periodě byl kladen větší teoretický dů­ povaze života, právech nenarozených dětí
raz na samotný význam konceptu ženy a mís­ a etice genetického výzkumu.
to ženy ve společnosti, stejně jako na mož­ ODKAZY identita, kulturní politika, nová
nosti globálního ženského hnutí. Někteří sociální hnutí, politika, politika identity
komentátoři tuto etapu nechápou jako třetí
vlnu feminismu, ale jako postfeminismus.
ODKAZY feminismus, kulturní politika,
mužské hnutí, nová sociální hnutí,
patriarchát, postfeminismus

206
 «JEHOČES Kf 1 f . v RZITA
V ČESKÝCH ^DEJOVICIČH
TEOLOGICKÁ FAKULTA
knihovna
Kněžská 8
Ořu oi
8Bägjövice

Chris Barker

SLOVNÍK
KULTURÁLNÍCH

STUDII
Z anglického originálu
The SAGE Dictionary ofCultural Studies
vydavatelství Sage Publications Ltd
přeložili Irena Reifová,
Kateřina Giliarova a Michal Pospíšil.
Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o.,
Klapková 2,182 00 Praha 8,
nakladě)portal.cz
www.portal.cz
jako svou 1246. publikaci. Praha 2006
Návrh obálky Markéta Zindulková
Odpovědný redaktor Zdeněk Jančařík
Výtvarný redaktor Vladimír Zindulka
Sazba programem TpX Ján Kula
Tisk Těšínská tiskárna, a. s.
Vydání první