OSTROV V PTAČÍ ULICI – URI ORLEV Jan Šolc

Autor nás zavedl do doby 2. světové války, úžasně popsal, jak se v té době žilo.
Připomnněl nám také naši historii, jaké tragédie se staly na území Polska. Není
moc lehké napsat příběh, ze kterého tuhne krev v žilách. Tomuto spisovateli se to
povedlo. To je neskutečné a za to si u mě autor zaslouží velký respekt.
Moje oblíbená postava je Alex, je to hlavní hrdina, který se ukrývá ve
vybombardovaném domě v Ptačí ulici. Alex je chytrý a odvážný chlapec i přes
strach dokáže udělat to co chce. Kvůli tomu jsem si Alexe vybral. „Pusť
ji!” řekl jsem co nejhlubším hlasem a zmáčkl jsem spoušť. Strašně jsem se polekal, ono to
skutečně vystřelilo. Kulka se zavrtala do stěny a já slyšel, jak se omítka rozlétla na všechny
strany. Divně to páchlo, možná to byl pach střelného prachu, o kterém tatínek mluvil. Poprvé
od chvíle, kdy jsem pistoli spatřil, mi došlo, že skutečně střílí. Do té doby jsem tomu nejspíš tak
úplně nevěřil.

Na Alexovi se mi líbí, že se ničeho nebojí, že jde za svým snem potkat svého tátu,
že se šikovně skrývá, aby ho nikdo nechytil. Kdybych byl na Alexově místě, našel
bych si úkryt jako on, o něco víc bych se skrýval před lidmi a tolik neriskoval.
Musím říct, že na rozdíl od Alexe bych spíše pobýval v polských domech, v rodinách
hodných lidí, kteří by se mě ujali. „Můžeš bydlet s námi, máme vnuka, který je stejně starý
jako ty, mohl by pro tebe poslat jeho rodný list jestli chceš.” „Ne děkuju, jen jestli nemáte nějaké
jídlo.”
„Víš, co máš dělat Alexi?” Přikývl jsem. „Utíkej rovnou k té škvíře a zalez si hluboko do ní, tak
hluboko, jak to jen půjde.” (…) Pak mě z ničeho nic postrčil. Utíkal jsem, co mi nohy stačili.
Běhat jsem uměl vážně dobře. Jeden policista se za mnou rozběhl. Baruch vyrazil za ním.
Policista upadl. (…) Vmáčkl jsem se do úzké skuliny. (…) Uslyšel jsem kroky svých
pronásledovatelů. Slyšel jsem, jak se sypou cihly a jak Němci křičí: „Je tady!” „Ne, tamhle!”
A pak jako bych slyšel tatínka, když jsme trénovali v továrně: „Nejdůležitější je překvapení.
Oni vůbec netuší, že máš zbraň. Počkej si. Zblízka se trefuje líp a pokud půjdou za sebou
provrtáš je oba.” Toto byl pro mě asi největší zlomový okamžik příběhu.

Vybral jsem si tuto knihu kvůli tomu, že příběh vypráví o skutečné události. O to
víc mě překvapilo, že jsem ji našel doma v knihovně a byla na seznamu knih na
přečtění. Četl jsem podobnou knížku od stejného autora, jako je tato kniha a ta
mě také hodně zaujala, proto jsem si tuto knihu vybral.