Malého prince čeká další planeta, o trochu větší než ty předchozí a hlavně kolika barvama hrála.

Všude byly rozházené plátna, štětce a palety s barvami. Na úplném vršku se skláněl nad jedním
plátnem položeném na stojanu muž. Muž měl dlouhé vlasy svázané do drdolu se zapíchnutým
štětcem, jeho oblečení bylo postříkané barvami všech odstínů.

“Dobrý den” pozdravil opatrně Malý princ, Výtvarník se ani neohlédne jako by ho neslyšel, možná
ho vážně neslyší. Malý princ přistoupí o krok blíž a o něco víc nahlas znovu řekne, “dobrý den”.
Výtvarník trochu nadskočí, doopravdy ho neslyšel. Otočí se na něj, “co říkáš na tento obraz?” hned se
ho ptá. Malý princ se podívá na obraz, vypadá jako změť náhodně nanesených barev, není v něm
žádný smysl, jen barvy. “ To jsou mé pocity,” řekne Výtvarník, “takhle se právě cítím”. Malému princi
to připadá divné, “jak se můžeš cítit jako barvy?” zeptá se Malý princ. Výtvarník jen pokrčí rameny,
“prostě se tak cítím, podívej se kolem sebe všechny tyhle obrazy říkají jak se cítím, když jsem je
kreslil”. Malý princ se rozhlédne kolem sebe “vždyť je každý jiný,” diví se Malý princ. ”Však ano, ty se
snad cítíš pořád stejně?” ptá se Výtvarník. “Ne, ale radost je vždycky radost, tak jak je smutek
vždycky smutek,” odpoví mu Malý princ. Výtvarník zavrtí hlavou, “ale není, každá emoce je jako
člověk sám, jiná, odlišná, má mnoho tváří a ty si to nemůžeš uvědomovat, protože je nemaluješ.”

I když mu to Výtvarník vysvětlil Malý princ byl stále zmatený. Proč by někdo kreslil svou náladu?
Proč by někdo trávil tolik času kreslením jenom kvůli pocitům? Proč jen Malý princ nerozumí
dospělým? Ale možná je to, tak zatím dobře přišel by o přiliž hezkých věcí, které nás provádí
dětstvím.