vítr učí mluvit dříví, měsíc houby cvičí v tanci 1 a na zádech svatojánci pařez hvězdy z nebe snášejí. Ve dne na slunci les dříme. Ale v noci? Uvidíme! Pojďte s námi, nebojte se a ta naše pohádka poví vám, jak v noci v lese zabloudila zvířátka. 2 Jednou domov opustili, houba kozel, kohout, kočička. Šli celý den, nespatřili cestou ani človíčka. Pořád stejnou notují, na lidi si stěžují: „Kikirí, kikirí, kohout nač mám vstávat ve čtyry?“ kočka „Mňouky mňou, mňouky mňou, už nás trápit nebudou.“ „Mée mé, mée mé, kozel s lidmi už být nechceme!“ kočka „V lese najdem živobytí, kohout kočička si ptáčka chytí, kozel kohout jádry bude živ a ten kozel najde trávy, kočka ještě lepší nežli dřív. Nic nás v cestě nezastaví, vši kikirí, mňou, mée mé, lidem smát se budeme.“ Večer nemohli už zpátky, les se zavřel za zvířátky. A tak jdou lesem, tmou, levá, pravá, přední, zadní – 3 pozor, kozle, neupadni! strom Snad se nebojíš? Huí, huí, blíž a blíž slyšíš houkat lesní sovy. Kohout pírka ztrácí v křoví, kozel vráží do kocoura, kocour křičí na poplach: v mechu pod ním něco kňourá! Nestálo to za ten strach. Posouchejte, buďte tiše! Kocourovi kručí v břiše. Na zvířátka padá strach, 4 našlapují po špičkách, strom ale nemohou už zpátky, před zvířátky, za zvířátky černé lesy, tma a tma. Kdopak se tu vyznat má! „Mée mé, mée mé, kozel sotva ten les přejdeme!“ kohout „kikirí, kikirí, budem z lesa ve čtyry!“ „Mňouky mňou, mňouky mňou, kočka řeči nikam nevedou.“ A tak jdou lesem, tmou, levá, pravá, přední, zadní – 5 pozor, kozle, neupadni! pařez Vtom probleskla houštím záře, zajásala zvířátka: „Cesta lesem překrátká, vši budem zas mít hospodáře!“ Došli k staré chatrči, z okénka se světlo lije. 5 Kozel všechny odstrčí, pařez on chce vidě, kdo tam žije, kočka také, kohout též: „Počkej, vždyť mě zamáčkneš! vši Kikirikí! Mée mé! Zacláníš mi! Né a né!“ Jeden druhého tu šidí, ale kohout první vidí... 6 Vidí, jak tam ve světnici houba v karty hrají loupežníci, bum! L1 Sedma k sedmě, L2 osma k osmě, L3 já teď nesu, eso k esu, L4, L5, L6 bum, bum, bum! 6 A tak hrají, dupou, křičí – houba L1 o podkovu, L2 o káču, L3 o záplaty, L4 o jehličí, L5 bum! L6, L1, L2 Bum, bum, bum! 6 houba V tom zamečel kozel, hráči vyskočili ze židlí, ze dveří se strachy tlačí, vždyť tam v okně zahlídli hrozné zvíře: má tři hlavy, jedna mečí, druhá mňouká a ta třetí kokrhá – utíkejme, utíkejme, L1-6 než nás všechny roztrhá! Utíkají, les je žene, s nimi karty rozházené, karty, káča bláznivá, divé houby v patách mají, utíkají, klopýtají, 7 kolem všechno ožívá, strom pařezy je spolknout chtějí, houby už je dohánějí, už je mají – ještě krok... A tu loupežníci – skok, skok a skok a přes potok. Oddechli si, hubovali: „ Počkej, lese, mecháči! L1 Slunce už se z moří valí, za chvíli tě omráčí!“ 8 A zvířátka přes kořeny strom dál žene les naježený: „Mňouky, mňou, mňouky mňou, kočka světýlka nás zavedou!“ „Mée mé, mée mé, kozel už jim neutečeme!“ 8 A tu kohout vesele strom překřičel své přátele: „Kikirí, kikirí, kohout je tři čtvrtě na čtyry!“ 8 Zlaté slunce přešlo horu strom spouští světlo do javorů, do dubů a do buků. Listí se slunkem si hraje: kuk, sluníčko, kuku, ku, hledej hnízda hezky z kraje. A les mecháč tiše dýchá, jak jste se ho mohli bát? V potoce si barvy míchá, bude pěkně malovat: Kvítí, muchomůrky, hřiby, 9 jahody a maliny, strom všecičko, co se nám líbí, když nadejdou prázdniny. Co ta naše zvířátka? Co ti naši loupežníci? Rychle, kde je pohádka? Pohádku, pojď nám to říci! Loupežníci za potokem, oddychují, jdou jen krokem, už mají dost lesa, pranic, zpátky nevrátí se zanic. 10 Ranní větřík fouká fuí, strom zvířátka si vykračují: levá, pravá, přední, zdaní, pozor, kozle, neupadni – mezi poli, v ranní záři vracejí se k hospodáři.