Canción auténtica staré Země

„Tiše," napomenul nás náš průvodce.

A tiše jsme byli.
Klouzali jsme po prastaré asfaltce kolem přízračně šedých domů, které matně zářily
ve starém, studeném světle zničeného Měsíce, jenž nám připadal (i když jsme to všichni
tisíckrát viděli na obrázcích) až moc jasný, až moc blízký, až moc mrtvý.
Náš fotonový stínový průvodce uzavřel naši skupinku a ulici kolem nás do vajíčka
měkkého, nového světla, které nám svítilo na cestu.
Krátká ulička ústila na malé náměstí, do něhož se sbíhaly čtyři ulice. Na jednom
konci stál kamenný kostel, na druhém fasáda obchodního domu z cihel a skla - obě budovy
pocházely (konečně jsem mohl uplatnit své znalosti) z vrcholného evropského období.
„Nikdo tu není," poznamenal někdo zklamaně.
„Poslouchejte..." řekl náš průvodce.
Z dálky se ozýval nějaký rachot. Na náměstíčko se z aleje za obchoďákem na
sflikovaném dřevěném vozíku s gumovými pneumatikami dovalil syntetizér. Vozík tlačil
stařík, jehož proti planetárnímu chladu chránila tlustá vrstva několika černých svetrů, a
chlapec v kožené vestě. Za nimi kráčela stařenka, rovněž v černém, a usměvavý muž kolem
čtyřicítky. Jeho úsměv byl úsměvem slepce.
„Oni tu ještě žijí?" zeptal se někdo.
„Kde jinde by mohli žít?"
Zastavili se a z vozíku vyskočil malý voříšek. Stařík otevřel panely syntetizéru a
zapojil kabely do zrezivělé palivové buňky. Vylétl roj jisker. Chlapec z vozíku sebral
Špinavý ranec a vybalil z něj elektrickou kytaru a tamburínu. Tamburínu podal slepci.
Ta stará paní držela vinylovou peněženku. Nedívala se na ně, ale na nás a já měl
„pocit", že se snaží rozpomenout, kdo vlastně jsme.
Slepec se usmíval skrz nás, nad nás, jako by se za námi mačkal celý dav. Byl tak
přesvědčivý, že jsem se dokonce „otočil" za sebe. Ale tržiště bylo samozřejmě prázdné.
Bylo prázdné už celé tisíce let, mořské vlny zatím nevzrušeně klesaly, stoupaly a zase
klesaly, bylo prázdné už od obratu.
Stařenka přihlížela, jak se náš průvodce rozlil a zase zúžil do půlměsíce a
uspořádal nás tak kolem muzikantů. Její tvář byla zvrásněná jako dlažba před
kostelem, jako popukaná fasáda.
Až na chlapcovu nablýskanou koženou vestu na sobě měli samé staré šaty. Samé
laciné věci. A všechny černé nebo šedé.
Stařík zapnul syntetizér a začal vyhrávat akordy, vždycky po třech. Elektronický
bubeník udával tempo, pomalý waltz. Po několika taktech se přidala elektrická kytara se
svým vysokým naříkavým tremolem.
„A to nám nebudou zpívat?" stěžoval si někdo šeptem. „Táhli jsme se sem přes
celý vesmír" - mírná nadsázka! - „jen kvůli tomu zpívání."
„Kdysi turistům zpívali," vysvětloval průvodce, „ale teď už sem nikdo nejezdí, snad
jen nějaká zvláštní výprava jako ta naše."
Slepec začal tancovat. Waltzovým krokem a s voříškem pod nohama protančil
kolem našeho polokruhu a zase zpátky a při tom tamburínou tloukl vždycky nejdřív
o klouby druhé ruky a pak o bok. Na místech, kde se nohama otřel o našeho
fotonového stínového průvodce, mu zajiskřilo kolem bot, a ty vypadaly skoro jako
nové.
Skončil stejně náhle, jako začal, a stařík zahulákal:
 „Hidalgos y damas estimadas —" Byla to varianta latiny, které jsem skoro rozuměl -,
katalánština, španělština nebo snad romština. Zrovna jako ten slepec se při svém projevu
díval nad nás; uvítal nás v naší kolébce, v našem starobylém domově, kde budeme vždy
vítáni, ať už se zatouláme jakkoli daleko, ať už tam zůstaneme celá staletí, ať už na sebe
vezmeme jakoukoli podobu atd.
„Y ahora, una canción auténtica staré Země..." Kývl na chlapce, a ten zadrnkal pár
bluesových akordů.
Slepec se zadíval tam, kde měsíc, opravdový Měsíc, zaplňoval půlku oblohy,
otevřel ústa plná zčernalých zbytků zubů a pak jsme uslyšeli píseň, kvůli níž jsme se
obtěžovali přes půl vesmíru.
Zpíval a při tom se procházel - z jednoho kraje našeho polokruhu na druhý, se
psem v patách. Ta píseň nám učarovala. Tak nějak jsme si ji vždycky představovali.
Zpíval se zavřenýma očima, ale pes se na nás díval, z jednoho na druhého, od našich
„nohou" nahoru, jako kdyby někoho nebo něco hledal. Slovům jsem rozuměl jenom
zčásti, ale jak se melodie zvedala a zase klesala, já věděl, že zpívá o městech a mořích
a o staletích před obratem, když ještě genetická výbava věznila člověka na jedné planetě
a v jednom typu těla. Jeho píseň vystoupala do naříkavých výšek, to když zpíval o
následujících staletích a o vesmíru, který konečně patřil nám. Jak se píseň odvíjela, čím
dál víc jsme se uvnitř fotonového stínového průvodce choulili k sobě - všechno kolem,
dokonce i ten voříšek, nám pod poničeným Měsícem připadalo opuštěné a odsouzené k
zániku.
„Jsou poslední?" zašeptal někdo z nás.
„Říkají," odpověděl průvodce tiše, „že už tu po nich nikdo nezbude."
Píseň dozněla. Zpěvák se ukláněl, dokud ozvěna neutichla. Když se narovnal a
otevřel oči, byly plné slz, jako malá moře.
„Traduje se, že canción auténtica je velmi smutná píseň," poznamenal náš
průvodce.
Nakonec vystoupila stařenka. Otevřela peněženku a někdo vytáhl minci: ty dvě
se setkaly s kovovým cinknutím, jako by se právě spojil dlouhý řetěz. Společně se
psem obcházela náš polokroužek, natahovala ruku a každý jí do peněženky přihodil
minci, kterou si přivezl. Kdyby mě jen napadlo vzít dvě... Ovšem kde bych našel druhou? Bůh
ví, co s nimi stejně dělali. Nebyly tu žádné obchody ani zboží, které by se dalo nakupovat.
„Canción auténtica mi připadala hrozně smutná," prohodil někdo. „Přikývl" jsem na
souhlas. My už zpívat nedokážeme, to je jisté, a říká se, že od obratu taky nedokážeme cítit
smutek, ale co by mělo znamenat slovo „slyšet", když ne „cítit"? Jaký je v tom rozdíl? Jak si jinak
vysvětlíte ty zoufalé barvy na místech, kde bychom kdysi měli obličeje?
Stařenka zaklapla peněženku a vrátila se k vozíku. Už to vypadalo, že slepec začne znovu
zpívat, ale stařík začal skládat panely syntetizéru na sebe. Chlapec zabalil kytaru a tamburínu
zpátky do rance. Fotonový stínový průvodce přirazil ke kraji silnice a za voříškova dohledu
nás nabral do světelného vajíčka.
Přišel čas odejít.
Když se ostatní začali zvedat, já jsem zaváhal - stál jsem tehdy na pomezí stínu
obchodního domu, který mi zrovna zacláněl Měsíc. Lesklé oči zpěváka, mrtvé jako dva měsíce,
nás doprovázely na odchodu. Náhle mi došlo, že sem nepřišel kvůli mincím, ale kvůli něčemu
jinému - aby mohl někomu zazpívat. Snad po nás chtěl potlesk, ale to bylo samozřejmě
vyloučeno; snad pořád doufal, že se jednoho dne všichni vrátíme.
Stařec se společně s chlapcem opřel do vozíku a vyrazil pryč. Stařenka zavolala na
slepce, ten se otočil a vydal se za ní - rachtání vozíku mu pro orientaci úplně stačilo, on žádné-
ho průvodce nepotřeboval. Voříšek se zastavil na pomezí stínu, pak se obrátil a zadíval se na
mě, jako kdyby..., jako kdyby... Ale pak slepec pískl a pes byl pryč, zase pajdal za vozíkem; a
já bez dalších okolků dohonil ostatní. Společně jsme se vydali k našemu letounu, hvězdoletu, a
vzdálenému domovu.