New Orleans Jazz - Dixieland

Předpoklad pro vznik jazzu v New Orleans lze hledat ve skutečnosti, že to bylo město, kde se
střetávaly kultury jak americké, tak evropské, i z celého světa. Po vzniku (kolem r. 1717) bylo NO
střídavě Francouzské, Španělské a zase zpět Francouzské, až bylo v roce 1803 prodáno Americe.
Město bylo rozděleno na americkou část - Up Town (periférie) a bohatší francouzskou část - Down
Town (centrum). Dalším znakem míšení kultur bylo to, že ve městě žili i míšenci, tzv. Kreolové,
potomci “bílých” kolonialistů a již ne zotročených černochů, kteří měli určitá práva, takže mohli,
mimo jiné, chodit do veřejných škol společně s “bílými” a navštěvovat taky hudební školy, čímž
vědomě-nevědomě přebírali evropské tradice.
Dalším, nechvalným, důvodem bylo taky to, že je to město přístavní, takže se tady hojně
obchodovalo s dováženými otroky. NO bylo centrem obchodu s otroky.
Po skončení občanské války (1861-65) začalo do NO přicházet za prací mnoho černochů, kteří si
sami vyráběli nástroje z čeho se dalo a hráli kde jen mohli, aby se uživili. Hráli tak, jak si mysleli,
že se hrát má, víceméně se snažili napodobovat hraním to, co zpívali v kostelech a na polích.
V r.1894 vyšel zákon, který zbavoval Kreoly jejich práv a zahrnul je mezi segregované “barevné”.
Což mělo za následek, že začaly vznikat smíšené kapely z hudebně nevzdělaných černochu a tak
trochu vzdělaných Kreolů, čímž se hudba do jisté míry posunula.
Začal vznikat styl dnes známý jako Marching Jazz (pochodový), taky známý jako “archaický”.
V r.1897 byla v NO, na popud tehdejšího radního - Sidney Story, založena zábavní čtvrt
“Storyville”, taky nazývána jako“red-light district” (čtvrt’ červených luceren). Story chtěl tímto
způsoben zabránit šíření prostituce, nebo ji alespoň regulovat. A zde hrávali zakladatelé jazzu jako
trumpetista Charles “Buddy” Bolden, který je považován za prvního jazzmena, jelikož začal
používat předraženou čtvrtou dobu tzv. “big four”. To vedlo k jazzovému cítění na druhou a
čtvrtou dobu. Dále Freddie (taky Freddy) Keppard, nebo Joe “King” Oliver, který byl taky
mentorem a vzorem budoucí absolutní hvězdy, trumpetisty a zpěváka - Luise “Satchmo”
Armstronga, jehož jazzové melodické fráze (jazz music vocabulary) přebírali nejen skoro všichni
hudebníci, ale taky zpěváci. Nebo dále soprán saxofonista a klarinetista se svým typickým,
výrazným vibrátem - Sidney Bechet. Velmi známý byl v té době i pianista - Jelly Roll Morton,
který v NO začal svou kariéru a sám o sobě tvrdil, že to byl on, kdo vynalezl jazz, ale bylo to jen
proto, protože jako pianista uměl psát noty. Což ovšem nebylo na tu dobu málo!
Po vstupu USA do I. sv. války (1917) byla čtvrt’ Storyville uzavřena a kapely se rozjely po
Mississippi na “riverboats” a šířili NO-Jazz, známý jako Dixieland po celých Státech.
Z počátku především v Chicagu a New Yorku. Tak se taky této hudbě v hojné míře říkalo, prostě
“Hot” music.
Název Dixieland se začal užívat podle pomyslné hranice zvané: Mason-Dixon Line. Což byla
hranice mezi čtyřmi státy: Pennsylvania, Maryland, Delaware a West Virginia, kterou zavedli
v letech 1763-67 Charles Mason a Jeremiah Dixon. Vše na jih od této linie bylo jakési
“Old South”. K názvu JAZZ je asi dobré říci, že nikdo neví, jak vznikl. Jen se traduje, že to bylo
pravděpodobně kvůli jasmínovému (angl. JESSamine) parfému, který používali tehdejší
“profesionálky” ve Storyville. A později se tohoto používaná zkratka JASS přepisovala na JAZZ,
protože se na plakátech přeškrtávalo J a zbývalo jen ASS, což je v překladu - “prdel”.
V původním NO Dixielandu se hrálo a cítilo spíš na 2, kvůli tuby, či suzafonu, později, díky
kontrabasu, spíše na 4, což už více připomínalo “Hot Swing”. Původní NO Dixieland je spíše
založen na jednom sólistovi, většinou trumpetistovi a kolem něj hrají doprovodní hráči na
klarinet a trombon, kteří vyplňují a dohrávají, či variují melodii a hrají jakési druhé a třetí
hlasy, většinou intuitivně, takže se to dá vnímat jako jakýsi druh polyfonického hraní. Plus
rytmika - tuba, nebo kontrabas, někdy i suzafón - sestrojil James Welsh Pepper, kterého
inspiroval skladatel a dirigent John Philip Sousa (odtud název), tomu se nelíbil zvuk tuby ve
vojenských kapelách, připadal mu málo basový. A taky bylo mnohem jednodušší udržet suzafon,
který se “navlékal” přes rameno.
Skladby jako Basin Street Blues, nebo When The Saints Go Marching In znají i nejazzoví
posluchači.