31.

března 2023
Hana Maliňáková
Boj o život
vypravování s prvky úvahy

Jsem Hanka, vnučka dědečka, který se na nás touto dobou dívá z nebe, a ráda bych vám
pověděla příběh, který jsem zažila právě s ním jeden červencový víkend.
Byla sobota, jako každý týden v červenci svítilo slunce. Děda, protože je velký zahrádkář a
milovník přírody, byl na zahradě a zaléval záhonky, sbíral úrodu a u toho mi vyprávěl o svém mládí, co
zažil, jak se seznámil s babičkou, jaké lumpárny dělali ve škole, když byl ještě malý kluk. Tyhle chvíle
jsem milovala. Vždy, když se slunce převalilo za obzor, jsme si sedli na bílou lavičku pod jabloň, já
jsem na klín dostala velký košík jahod a jen jsme potichu seděli, pochutnávali si a dívali se na pomalu
zapadající slunce. Jenže tuhle sobotu to bylo jinak.
Všechno se odehrávalo stejně až do chvíle, kdy se děda rozhodl, že ještě otrhá starou
meruňku na konci zahrady. Donesl si žebřík, opřel si ho o strom a pro jistotu několikrát vyzkoušel, zda
stojí opravdu pevně. Stál. Už v tuto chvíli se mi ale hodilo hlavou, jestli je to dobrý nápad. Co když
spadne? Jsme tady sami, co bych dělala? Neměla bych tam vylézt spíš já? Tyhle myšlenky jsem
zahnala slovy, že děda to dělal už mockrát, že je přece zkušený a žebřík jsem chytla oběma rukama,
aby se nekymácel. Děda lezl. Pomalu a jistě až do koruny stromu. Dívala jsem se a tajila dech. Po
nějaké době, co jsem stála a brouzdala ve svých myšlenkách, se shora ozvalo: ,,Ták už to mám.
Vypadají nádherně, tak si dáme. Lezu dolů.“ Opět jsem ucítila tíhu na žebříku. Děda stoupnul na první
příčku, na druhou, na třetí, ale v tu chvíli mu nejspíš podjela noha a já už jsem jen viděla, jak mezi
meruňkami padá i děda. Bylo ticho. Skončil na zemi. Co teď? Mám běžet pro babičku nebo spíš
rovnou pro mobil? Mám ho oživovat?
Nemůžu ztrácet čas, pokud ho chci zachránit. Rozběhla jsem se přes celou zahradu pro
pomoc. Vrazila jsem do kuchyně, chytla jsem babičku za ruku, vzala mobil a běžely jsme zpátky.
Babička začala podávat první pomoc a já úplně roztřesená zavolala sanitku. Děda ztěžka oddychoval,
ale pak najednou bylo už jen ticho. Ty minuty, než se na zahradě objevily dva zářiví záchranáři byly
nekonečné. Po neúspěšné resuscitaci, kdy jsme obě stály a pozorovaly ty dva muže při práci, nám
oznámili, že děda zemřel. Zatočil se se mnou celý svět. Hlava to nechtěla přijmout. A představa, že
budu muset všem v rodině vysvětlit, jak se to stalo se mi taky nepozdávala.
Teď o rok později si stále kladu otázky. Jestli má můj život vůbec smysl, když stále dostávám
výčitky, že jsem měla dát na svoje svědomí a vylézt tam já. Proč nemohli ti záchranáři udělat něco
víc? To je na tom naše zdravotnictví opravdu tak špatně, nebo nešlo opravdu nic udělat? Asi je
důležité nepoddat se tomu a zabojovat, aby náš život měl smysl a cenu. Ano, je opravdu těžké se s
tím smířit, ale jak říká moje babička: ,,Staří odcházejí a noví se rodí. To je život.“