17.

STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE
VÝVOJ FILOZOFICKÉHO MYŠLENÍ OD ANTIKY K RENESANCI

STŘEDOVĚKÁ KŘESŤANSKÁ FILOZOFIE

Křesťanství vznikalo na základě židovského náboženského myšlení, které očekávalo příchod Mesiáše,
kterým byl podle křesťanů Ježíš z Nazaretu (asi 1 - 33).
Křesťanství se utvářelo po smrti Ježíše z Nazaretu (Ježíš Kristus, Kristus, Mesiáš). Jeho učedníci,
následovníci rozšiřovali dále učení, které hlásal:
- mluvilo konci starého věku, násilí, zotročování, o příchodu nové vlády spravedlnosti, míru, svobody a
lásky, již nazýval Božím královstvím
– hlásal důležitost lásky v životě člověka, mluvil o Bohu jako milujícím Otci, o rovnosti lidí před Bohem,
o svobodě, odpuštění hříchů, o věčném životě, vzkříšení:- oslovil hlavně chudé, bezmocné, jeho výzva
k vnitřní svobodě znepokojila mocné
Byl odsouzen k smrti ukřižováním, jeho učedníci dále šířili jeho učení, objevilo se přesvědčení, že žije, byl
vzkříšen. Na této víře ve vzkříšení vzniká křesťanství.

I. PRVOTNÍ KŘESŤANSTVÍ
- prvotní křesťanství jako filozofie bylo velmi jednoduché: život člověka je v rukou Boha, cesta k němu je
následování Krista: život v pravdě a lásce, úsilí o spravedlnost, odpuštění, naděje, že zlo a smrt nejsou to
poslední v životě člověka
-v prvním období křesťanské filosofie vznikaly knihy Nového zákona (4 evangelia, „epištoly“ = dopisy
jednotlivým křesťanským obcím, kde autoři – apoštolové – vysvětlovali základní myšlenky křesťanství).
- křesťanství se šířilo nebývalou rychlostí do nežidovského helénistického prostředí
Důležitými postavami byli – sv. Pavel (obrácený Žid Pavel z Tarsu) nebo sv. Petr (apoštol) a jiní. Od konce
1. stol. začínají křesťanští filozofové hledat pojmový aparát pro vyjádření myšlenek, který by byl
srozumitelný také řeckému filozofickému prostředí

II. PATRISTIKA
-období od 1. stol. do 8. stol.
- v období raného středověku se formuje ucelené křesťanské učení v dílech tzv. církevních Otců
-z latinského „patres“ = otcové – tak byli nazýváni význační myslitelé raného křesťanského myšlení,
„církevní Otcové“, jejich spisy byly důležité pro utváření křesťanské víry (Klement Alexandrijský, Origenes,
sv. Augustin)
- jsou to první pokusy o teologicko-filolozofické vyjádření křesťanského náboženství
- mezi jejich hlavní filozofické problémy patřil vztah křesťanské moudrosti (zjevení) a moudrosti pohanské
(antická filozofie), dále problém vztahu víry a rozumu
-typické pro patristiku je apologetika, utváření dogmat a systematizace vytvořených pojmů
- dělí se na tři období:

1. OBDOBÍ - Apologetika
- první křesťané byli pronásledováni, vznikla potřeba bránit křesťany i křesťanství v době, kdy nebylo
uznáváno za státní náboženství
- vzniká apologetika („apologie“ = obrana) – snažili se bránit před pohany, vymezit shody a neshody
pohanského a křesťanského myšlení
-snažili se teoreticky zdůvodnit učení církve a přesvědčit zejména vyšší spol. vrstvy o přednostech tohoto
nového náboženství
-někteří se snažili navázat na antickou kulturu – např. JUSTINOS
-jiní antickou kulturu odmítali – např. TERTULLIANUS
- další se zabývali také odlišnými názory uvnitř samotného křesťanství, tzv. odpadlictví a kacířství (hereze),
odpadlíci = „heretici“

PAVEL Z TARSU (10 - 67 n. l.)

-filozof, apoštol, později sv. Pavel

1
-myšlenka rovnosti, kosmopolitismu
-vztah náboženství a státu – „Co je císařovo nechme císaři, co je boha nechme bohu.“

2. OBDOBÍ - Vytváření dogmat

- ve 4. stol. se křesťanství definitivně prosadilo jako hlavní náboženství Římské říše (r. 313 v Římě bylo
milánským ediktem (císař Konstantin Veliký) uznáno křesťanství za rovnocenné náboženství, jako hl.
náboženství Římské říše bylo ustanoveno v r. 380 císařem Flaviem Theodosiem I.)
- jeho úloha rostla i po pádu říše, postupně se stalo základem evropské kultury
- typickým znakem středověké filozofie je střet antického myšlení (Platon, Aristoteles) a křesťanského
pohledu na svět
-vznik různých filosoficko-teologických škol, např.
-alexandrijská škola – proslavili ji KLÉMENS ALEXANDRIJSKÝ a ÓRIGENÉS – dokázali spojit lásku
s moudrostí, filosofii s křesťanstvím, vést otevřený dialog s antickou kulturou
-ÓRIGENÉS
– jako první se pokusil o systematický výklad křesťanství ve spise O PRINCIPECH; jeho dílo však nebylo
církví oficiálně přijímáno, přestože křesťanství jeho myšlenky ovlivnily

Vrcholným obdobím patristiky je 4. stol.

-teologové se zabývali různými otázkami, na které vznikaly i heretické názory – zejména:
 problém teologický – učení o Bohu a Boží trojici
 problém christologický – o Kristu jako druhé božské osobě, Kristus jako Bůh i člověk zároveň
 problém antropologický – dědičný hřích, svoboda lidské vůle
-vznikají tak dogmata (dogma = platné církví formulované učení, které vychází ze zjevené pravdy a tradice,
slouží zvláště jako ohraničení proti bludům a jiným mylným výkladům; (pozn. dogma dnes bývá
vyhlašováno pouze, pokud je to nutné a za souhlasu většiny věřících, naposledy to bylo v roce 1950)
-sv. JERONÝM – první latinský překlad Bible
-jedním z heretiků byl ARIUS – který tvrdil, že Kristus je pouhý člověk

AURELIUS AUGUSTINUS (354 – 430) /Augustinus Aurelius/

-neboli sv. Aurelius /sv. Augustin/
-pocházel ze severní Afriky z Numidie, matka – sv. Monika byla křesťankou, otec Patricius – pohan, římský
úředník
-po rozmařilém mládí v Kartágu (oddával se antickému životnímu stylu rozmařilého Římana – měl
nemanželské dítě, kradl, rušil noční klid), byl přiveden jedním Ciceronovým spisem ke studiu filozofie, učil
se v Kartágu, Římě, Miláně, ale ke studiu měl nechuť – nakonec se stal právníkem, advokátem, řečníkem.
V Milánu se potkává s Ambrožem – „pravým křesťanem“, vlivem jeho kázání a vlivem matky roku 387
přestoupil ke křesťanství,
v církvi udělal rychlou kariéru, byl jmenován biskupem v Hippo v severní Africe, kde zemřel při obléhání
města Vandaly, svůj život popsal ve spise Vyznání
-první velký filozof od dob klasického období řecké filozofie
-než zakotvil v křesťanství, prošel řadou směrů – platonismus, akademická skepse, novoplatonismus (ten
přepracoval v duchu křesťanství
Snažil se vytvořit systém spirituálního monismu: bůh je nejvyšším principem a zdrojem světa, který stvořil
z ničeho, nejvyšší skutečností, pravdou, dobrem, krásou … Veškeré poznání je jen poznáváním boha skrze
sebepoznání vlastní duše.
- jeho filozofie vychází z tvrzení „Věř, abys rozuměl.“ – přirozené poznání vede člověka k náboženské víře,
která pomáhá poznat boha i svět
Učení o milosti boží - základním kamenem jeho teorií se stává hřích, zděděný po Adamovi a Evě – čl. má
nepřekonatelný sklon k páchání zla; naše hříšnost je tak velká, že bychom všichni měli skončit v pekle, bůh
ale některé lidi zahrání od pekla (spasí) = tzv. predestinace (předurčení ke spasení).
To se promítá i do jeho koncepce dějin, pojetí historického vývoje - spis O BOŽÍ OBCI, je založena na
myšlence zápasu – po posledním soudu všichni omilostnění vytvoří obec Boží (křesťanská církev,
společenství vyvolených Bohem), opak Obce boží je Obec ďáblova (satanova, světský stát, společenství
zatracených)  svět je aréna, kde se tyto dvě obce střetávají (boj mezi Dobrem a Zlem). Dívá se na dějiny

2
jako na realizaci Božích předurčení: člověk jedná svobodně, ve skutečnosti všechno, co dělá, dělá jeho
prostřednictvím Bůh.
- uznával trojjedinost Boha – Bůh je tvořen svatou trojicí – Otec, Syn a Duch svatý
-snažil se zavést řád do křesťanství – vytvořit ucelený křesťanský systém
-další díla: VYZNÁNÍ, O UČITELI, O BOŽÍ TROJICI, O NESMRTELNOSTI DUŠE

3. OBDOBÍ
- systematizace vytvořených pojmů

III. SCHOLASTIKA
-hlavní směr ve vývoji filozofie feudální společnosti v 8. – 15. století
- od patristiky se liší snahou o systematizaci všeho vědění
- z lat. schola = škola, školní nauka
-základy v Irsku, zpočátku se vyvíjí v klášterech ve středověkých církevních školách, od 12. století i na
univerzitách
Základní témata
- vyrovnat se nově s antickým dědictvím
- přesunout těžiště z novoplatónismu na aristotelskou filozofii
- filozofickými prostředky měla být vyložena, obhájena církevní dogmata – „pravdy víry“ se měly stát
„pravdami rozumu“, podepřít rozumovými důkazy to, co učila teologie
- úkolem filozofie bylo podat „rationem fidei“ = důvod víry, proto byla považována scholastika za služebnici
teologie
- rozumově prověřit a podložit strukturu křesťanské nauky a víry – „rationem fidei“ = důvod (rozumnost
víry, rozumové důvody víry)
- vychází z prvenství víry nad rozumem
Pramenem scholastické filozofie bylo Písmo svaté (zjevná pravda) a názory církevních autorit – Platón,
Aristoteles
- doba rozmachu lidského rozumu a myšlení
-tři období – raná, vrcholná, pozdní scholastika

1. RANÁ SCHOLASTIKA (9. – 12. století)

ANSELM Z CANTERBURY (1033 – 1109) /kentrbery/

-italský mnich, arcibiskup, filosof, realista
-proslavil se svým pojetím víry a rozumu, podal originální ontologický důkaz Boží existence:
-východiskem mu byla víra, protože teprve věřící člověk hledá rozumové zdůvodnění své víry
- pokud si náš rozum dokáže myslet něco, nad co si už nelze myslet nic většího, pak to může existovat ve
skutečnosti; je to něco, co může existovat mimo náš rozum – tím, nad co si nelze myslet nic většího, je Bůh
-vše, co si myslíme, má reálný základ – pokud existuje pojem Bůh, pak i on je reálný

Scholatstika nevytvořila jednotný systém, objevovalo se v ní několik sporů, nejdůležitější byl spor o
univerzálie.
Spor o univerzálie = spor o obecné pojmy (9. - 11. stol., problém nastolil Porfyrios)
- je jedním z klíčových pojmů scholastiky
- spor o poměru mezi podstatou a jevem, mezi obecným a jednotlivým
- podstatou sporu je řešení otázky, zda jsou obecné pojmy reálné, zda skutečně existují, nebo jsou- li to jen
pojmy, které reálně neexistují:
•realisté (z lat. realia = věcný) - tvrdili, že obecné pojmy existují, jsou na konkrétních věcech nezávislé, jsou
věcné; reálně existují v Boží mysli (jako modely, např. člověk, kůň, strom), ještě dříve, než jsou obsaženy v
jednotlivých věcech (podobně jako Platónovy ideje); pojmy (myšlenky, ideje) existují před věcmi = „ante
rés“ (=před věcí)
•nominalisté - reálně obecné pojmy neexistují, jsou to jen označení, názvy určitých předmětů, tedy jména,
nomina (lat. nomen = jméno), objektivně existují pouze jednotlivé předměty a jevy se svými individuálními
vlastnostmi; existence pojmu je vázána na existenci věci; pojem je jen jméno; pojmy jsou výsledkem
lidského myšlení, pojmy existují po věcech = „post rés“(= po věci)

3
PIERRE ABÉLARD (1079 – 1142)
-nominalista; navrhl kompromisní řešení ve sporu o univerzálie
-přijal pozici umírněného nominalismu – kdy pojmy jsou sice jména, ale jména nějak s konkrétními věcmi
(jsoucny) souvisejí. Samy pojmy nemohou být jednotlivými jsoucny (nebyly by pak obecné), ale přestane-li
platit pojem, existuje věc sama
-pojmy existují v našem intelektu – v tom je velký dar rozumu, kterého se nám dostalo, bytí věci a ideje
v našem rozumu k sobě přilne. Mít ideje v mysli – to je práce člověka – tím naplňuje Boží vůli
Důležité pro Abelarda je také, že rozum stojí před vírou – rozum bez víry ano, ale víra bez rozumu ne
-etika - člověk má správně poznávat, co je dobro a co zlo; člověk má být hodnocen podle toho, co dělá, než
podle toho, v co věří

2. VRCHOLNÁ (STŘEDNÍ) SCHOLASTIKA (13. století)

-v křesťanství vynikly 2 proudy:

•františkánské hnutí – založil FRANTIŠEK Z ASSISI (1182 – 1226) – snažil se vrátit zpět k původním
hodnotám křesťanství, k chudobě, lásce k člověku a přírodě a tak zachránit rozkládající se svět
- filozof Jan Fidanza, řádovým jménem Bonaventura – celý život člověka pojal jako cestu
k Bohu, poznávání skutečnosti je poznáváním Boží myšlenky, která se stala skutečností, takže každé
poznávání je odhalováním Boha
•dominikánské hnutí – věnovali se hlavně osvětě lidu, vzdělávání a vědecké práci; nejvýznamnějšími
dominikány byli ALBERT VELIKÝ a TOMÁŠ AKVINSKÝ

ALBERT VELIKÝ
-dominikán, zřekl se titulu biskupa. Vzdělaný – studoval v Boloni Aristotelovu filozofii, přírodní vědy…
-dílo: asi 21 svazků – hlavně výklady a komentáře Aristotela

TOMÁŠ AKVINSKÝ (asi 1225 – 1274)

-Ital, dominikánský mnich, prohlášen za svatého r. 1322
- nejvýznamnější představitel scholastiky, realista
-od 14 let se věnoval filozofii, patřil k stoupencům Aristotela, jeho filozofii přepracoval, aby byla v souladu
s křesťanstvím
- pokusil se systematicky uspořádat křesťanská dogmata, rozumově je zdůvodnit a vytvořit jednotnou
koncepci světa, přírody člověka založenou na náboženské víře

Základy jeho učení:

- Bůh stojí za světem jako Stvořitel
- základním problémem je vztah mezi vírou a rozumem, mezi teologií a filozofií, je obhájcem lidského
rozumu
- prameny našeho poznání jsou víra i rozum, ale nemají stejnou hodnotu
- odděluje pravdu „zjevnou“, teologickou a pravdu „přirozenou“, filozofickou, rozumovou. Jejich vztah je
takový, že rozum slouží víře a filozofie teologii. Obě pravdy uvádí do souladu: obě mají počátek v Bohu,
proto nemohou být v rozporu, vzájemně se doplňují. Zjevné pravdy (o vzniku světa, prvotním hříchu,
vzkříšení, věčné blaženosti) jsou rozumem nedokazatelné, ale boží existenci lze rozumově dokázat ze
stvořeného (viz níže pět cest k poznání Boží existence).
- vychází z tvrzení, že odpovědi na všechny otázky, které zajímají filozofii, jsou obsaženy v Bibli. Úlohou
filozofů je, aby pochopili tyto odpovědi a přivedli k nim lidský rozum
Ontologie:
- pravým dokonalým bytím je Bůh, ostatní skutečnosti jsou stvořené, jsou proto, že mají účast na tomto bytí,
nejsou bytím dokonalým, a jsou proto složené
- každá stvořená skutečnost se skládá z několika rovin: ° skládají se z beztvaré látky, které dává konkrétní
podobu forma; ° existuje ve stavu možnosti (co může být) a °uskutečnění (přechod z možnosti do
konkrétního bytí)
- člení skutečnost na a) pravou podstatu = jaká skutečnost je nezávisle na konkrétní podobě
b) existenci = konkrétní podoba pravé podstaty

4
- konkrétní skutečnost má dále svou substanci, to je to, co nepodléhá změnám a vlastnosti, které se mohou
měnit, aniž věc přestává být sama sebou
- rozlišuje tedy dvě podoby bytí: dokonalého Boha a bytí věcí stvořených, mezi oběma je vztah a tím je bytí,
jde o analogický vztah- ze znalosti jednoho lze usuzovat o druhém = mluvíme o analogii bytí
S tím souvisí pět cest (= důkazů) k poznání Boží existence:
1. Z pohybu usuzujeme, že musí být první hybatel
2. Vše má příčinu, musí být první příčina
3. Věci mohou a nemusí být, že jsou, působí nějaká nutnost
4. Skutečnost má stupně dokonalosti, musí být nějaká nejvyšší dokonalost
5. Vše je smysluplně uspořádáno, musí tu být nějaká inteligence, která vše řídí

Gnozeologie
Říká, že lze poznat Boha - nejvyšší bod skutečnosti- absolutní podstatu nelze poznat
-poznání má své hranice (za hranice se dostaneme pomocí božského zjevení). Poznání Boha jsou schopni
všichni lidé – rozum je k tomu svou přirozeností vybaven. Víru potřebujeme tehdy, když chceme od tohoto
přirozeného poznání přejít k vyšším pravdám (pravdám o Bohu). I víra je vědění (dá se vyložit rozumem).
Teologie a filozofie jedno jest. Když je rozpor mezi poznáním a teologií  člověk z poznání vyvodil špatné
závěry  pravda Boha je absolutní.
Antropologie
- člověk je jednotou duše a těla, duše je formou těla, je stvořená, nesmrtelná, při vzkříšení se spojí opět
s tělem. Duše se projevuje jako poznání a vůle. Člověku je dána svobodná vůle, může jednat svobodně,
svobodné rozhodování máme díky rozumu (Vůle je orientována rozumem, který je vždy na prvním místě.),
ale to, jestli jeho rozhodování povede k vytyčenému cíli, nebo ne, závisí na Bohu.
Povaha člověka
– každý člověk je jedinečným subjektem, každý je jedinečný a neopakovatelný, každý hledáme to svoji
cestu života, ale i to, co nás spojuje. Lidské ctnosti postaveny na činných ctnostech – víra, naděje, láska
Vztah ke státu
- stát je mravní veličina, měl by vést občana ke spravedlnosti a ctnosti, tuto úlohu přebírá církev – vede ke
spravedlnosti - světské organizace jsou podřízeny církvi
Dílo:
KOMENTÁŘE K ARISTOTELOVI (12 děl)
TEOLOGICKÁ SUMMA, SUMMA PROTI POHANŮM- filozofické dílo, (suma= systematický soubor
vědění)
Jeho dílo je jakousi encyklopedií středověkého myšlení a vědění.

Učení Tomáše Akvinského, tomismus (založeno r. 1250 v Paříži, propojení Platóna a Aristotela – dají se
spojit s křesťanstvím), vychází z tvrzení, že odpovědi na všechny otázky, které zajímají filozofii, jsou
v Bibli.
Stal se oficiální filozofií katolické církve (1879). Na tuto filozofii v současnosti navazuje novotomismus.

3. POZDNÍ SCHOLASTIKA (14. – 15. stol.)

1. Pokračuje spor nominalismu s realismem o tzv. dvojí pravdě - nominalisté dokazovali, že vedle tzv.
zjevené pravdy (biblické) existuje vědecká pravda, která je výsledkem lidské činnosti, a kterou lze
zkušeností a vědeckým bádáním ověřit; mezi tyto kritiky patřil např.
ROGER BACON (konec 13. stol.)
- anglický filozof, jako vědec předběhl svou dobu
- pohrdal a kritizoval scholastiku – před církví to bylo velké provinění
- kladl důraz na experiment, zkušenost a logický úsudek považoval za pramen poznání
- experiment má umožnit člověku ovládnout přírodu
- filozofii dělil na matematiku (nejdůležitější), fyziku a etiku
- před svými žáky mluvil o vozech bez koní, lodích bez plachet, lodích plujících pod vodou, létajících
strojích, proto ho obvinili z čarodějnictví, utekl na 10 let do Francie, po návratu do Anglie zbytek života
strávil ve vězení, kde zemřel

5
2. Mnoho myslitelů rozvíjí učení Akvinského, o spojení Akvinského a františkánské školy se pokusil skotský
mnich DUNS SCOTT (skouts) -počátek 14. stol.

WILLIAM OCCAM (1300 – 1350) (okem)

- jeden z posledních scholastiků
- byl nominalista (radikální nominalista, existují pouze jednotliviny, ne obecniny)
- radikálně oddělil filosofii od teologie, tj. rozum od víry – to, co je řečeno o světě, neplatí o Bohu =
= tzv. Occamova břitva
- rozumové poznání platí jen v rámci světa
- trval na zkušenosti, co nelze prokázat ze zkušenosti, nemá význam
- rozvedl logiku
- trval na zkušenosti – co nelze prokázat ze zkušenosti, nemá význam
- oddělení rozumu a víry aplikoval i na politiku – církev se má věnovat duchovnímu poslání, ne politice