16.

FILOZOFIE HELÉNISMU

Charakteristika doby helénismu

Obdobím helénismu rozumíme dobu po smrti Alexandra Velikého zhruba k počátku letopočtu. Říše
Alexandra Velikého se po jeho smrti rozpadla, ale pokračovalo šíření řecké kultury v zemích Předního
východu, kde se stala základem všeobecné vzdělanosti. Na druhé straně byla ovlivňována
orientálními názory, ztrácí ryze národní = řecký charakter. Stala se kulturou tehdy známého světa a je
nazývána helénismem (pojmenoval v 19. stol. německý historik Droysen).

Formování římské filozofie

Vzmáhající se Řím vytvořil mohutnou říši, Řecko přešlo pod nadvládu Římanů. V kultuře tomu bylo
naopak, řecká vzdělanost a filozofie ovládla Řím. Řecká filozofie se pak spojuje s římskou.
Římané byli velmi praktičtí, zanechali nám dokonale propracované římské právo a vzor správy státu.
Obojí stojí na: - mravním jedinci
- jeho začlenění do státu a společnosti
Ve filozofii se proto důraz přesouvá od řeckého kosmu, logu a mravního dobra k etice, filozofie
navazuje na Sokrata a Platóna, věda na Aristotela. Ve filozofii je rozmanitá, existuje množství
soupeřících systémů, stala se vládnoucí duchovní mocností, dokud nebyla vystřídána křesťanstvím,
které ale bylo touto filozofií formováno.
Úkolem helénistické filozofie je učit člověka, jak mravně, hodnotně a smysluplně žít.
Patří sem stoicismus, epikureismus, skepticismus, eklekticismus, novoplatonikové.

Stoicismus, stoikové
1. Charakter a představitelé
- nejvlivnější helénský filozofický směr
Název je odvozen od veřejné budovy v Athénách – stoa poikilé („barevná sloupová síň“), kde se
scházeli
Rozlišujeme starší, střední a mladší stou.
Starší stoa
V této sloupové síni založil Zenón Mladší z Kitia (340 – 260 př. n. l.) na Kypru vlastní filozofickou školu.
Další představitelé: Kleanthés a Chrísippos. Z jejich díla se zachovaly jen zlomky.
Střední stoa
- stoicismus byl ve 2. stol. př. n. l. přenesen do Říma
Představitelé Panaitios, Poseidónios
Mladší stoa
Představitelé – všichni tři žili v prvních dvou stol. n. l., jejich rozdílný sociální původ svědčí o tom, že
se stoicismus šířil ve všech vrstvách římského obyvatelstva
Seneca(6. př. n. l. – 65 n. l.)
- filozof (hlavní představitel římského stoicismu), básník, politik, zemřel sebevraždou, ke které ho
přinutil krutovládce Nero
- zabýval se etikou, hlásil se k učení o rovnosti lidí, prohlašoval: „Otroci jsou stejní lidé jako svobodní.“
- svět je řízen rozumovým principem, prozřetelností, vyšším božstvím
- zákony přírodní jsou zároveň zákony božími, jimi se musí člověk řídit a snažit se dosáhnout co
nejvyššího vědění, ve všech činech musí převládat rozumový princip
- člověk se musí zříct bouřlivého shonu, postarat se o duševní klid a rovnováhu, která ho činí
lhostejným ke všem otřesům

1
- jeho osobní život byl v mnohém v rozporu s jeho učením, zavrhoval shon, honbu za bohatstvím, ale
sám půjčoval na vysoký úrok, byl jedním z nejbohatších lidí své doby
císař Markus Aurelius(121 – 180)
Dílo Hovory k sobě (Sobě samému)
- přijal stoickou nauku ve 12 letech, řídil se jí v osobním životě i v státnickém jednání – dodržování
stoických ctností odvaha, pevnost, věrnost povinnostem. Pohrdal nádherou a pohodlností, život
strávil ve vojenských táborech svých legií.
- jeho filozofie má za úkol najít cesty k sebezdokonalení a naučit vést život podle zákonů přírody,
odstraňovat omyly v poznávání a proniknout k podstatě věcí
otrok Epiktétos (50 – 120)
Dílo: Rukověť morálky
Byl otrokem, propuštěn na svobodu, přednášel v Římě a pak v Egyptě filozofii:
- člověk se má snažit vzděláním osvobodit duši, svoboda je dostupná každému
- člověk může ztratit všechno, ale nikdo mu nevezme lidskou vůli
Jejich díla jsou základem stoického učení.

2. Stoická filozofie
-chápe filozofii jako jednotu logiky (teorie poznání), fyziky (přírodní filozofie), etiky
- filozofie se dělí na logiku, fyziku, etiku, nejvyšší místo zaujímá etika
- nejdůležitější je etika, vychází ze sokratovské školy kyniků, spojuje se s učením dalších filozofů, např.
Hérakleita
V logice navazují a Aristotela
- učí správnému myšlení a jasnému vyjadřování
- rozdělují ji na:
a) rétoriku – umění mluvit sám, monologicky
b) dialektiku – umění mluvit a myslet společně s ostatními, dialogicky
- jedinou skutečností jsou jednotlivé objekty, poznání musí vycházet z vnímání jednotlivého (kladou
důraz na smyslové vnímání), ze zkušenosti, jsou tedy empiriky
- součástí logiky je studium kritéria pravdivosti, pravdivé je to tvrzení, které není možné vyvrátit
rozumem
- duch je při narození nepopsanou tabulí, do níž teprve zkušenost zapisuje obsah

Fyzika
- je to u nich učení obytí
- je materialistická - existuje jenom to, co je fyzické
- je monistická – je jen jeden princip
- svět je nerozdělitelné spojení pasivního (fyzického) a aktivního principu (oživující dech)
- formující sílu působící zevnitř nazývají logos, nús, duše, nutnost, prozřetelnost, bůh (= rozum
vládnoucí světu)
- ve světě vládne přísná determinovanost (předurčenost) skrze logos
- pro některé je bůh totožný s vesmírem – panteismus
- tento božský rozum vše řídí
Za podstatu všeho považovali látku bez kvalit, která je pasivní a jejím aktivním principem je
„spermatický logos“, ten je semenem kosmu, věcí, bohem působícím ve hmotě, zákonem, osudem,
prozřetelností.
Chápou boha jako „pneuma“, dech, světovou duši, je tvořeno aktivními živly (ohněm a vzduchem),
proniká celý svět a působením na pasivní živly (vodu a zemi) tvoří věci.

2
Celý svět je v určitých obdobích zachvácen „větovým požárem, mění se v oheň, aby pak vznikl znovu
jako přesná kopie světa dřívějšího – idea věčného návratu
- vše je podrobeno nutnosti, determinováno, každá událost je článkem řetězu příčin a následků

3. Etika
- jedině člověk jako rozumná bytost může poznat božskou zákonitost a řídit se jí
- základem etiky je život v souladu s přírodou
- pro člověka jako bytost rozumnou život v souladu s přírodou je život rozumný
- v tom spočívá jediná ctnost: Žít ve shodě s přírodním řádem znamená žít ctnostně
- taková ctnost je dobro, protějškem je zlo, to spočívá v životě nerozumném
- všechno další (zdraví, majetek, nemoc…) není pro stoiky ani dobré, ani špatné, ale lhostejné
- je důležité rozeznat co je dobré, špatné, lhostejné
- v tomto poznávání nás omezují afekty, matou rozum, předstírají, že lhostejné a špatné je hodnotné
- úkolem člověka je s nimi bojovat, ctnosti dosáhneme, když je překonáme a duše je osvobozena od
vášní – tento stav nazývají „zbavenost vášní“ =apatheia
- kdo toho stavu dosáhl, je moudrý a pak je svobodný, vykonává jen to, co je nutné, je nezávislý
Toto všechno odpovídá kynické etice, kynický mudrc žije jen pro nezávislost a svobodu své osoby
a o nic jiného se nestará. Ale stoikové ideál moudrého člověka začleňují do většího
celku(společnosti), proto uznávají manželství, rodinu, stát. Uznávají přátelství, požadují spravedlnost
a lásku k člověku pro všechny, tedy i pro otroky a barbary (velmi revoluční požadavek). Jako první ve
starověku tedy zastávali humanismus a kosmopolitismus.
- stoický mudrc se pomocí rozumu spojí se světovým rozumem a na základě toho pozná, jaké je jeho
místo ve světě, podle tohoto poznání ve svém životě jedná, nic ho nepřinutí dobrovolně opustit svůj
životní úděl. Opačně je na tom blázen, který buď svůj úděl nepozná, nebo pozná a záměrně proti
němu revoltuje, takoví lidé nežijí ctnostně a zároveň nikdy nedosáhnou klidu.

4. Význam stoiků
- jeho myšlenky působí později v evropské filozofii (u Bruna, Kanta, Goetha…)
- připravil půdu pro křesťanství: kázal asketickou morálku, pohrdal vnějšími statky, nejvyšší bytost
oslovuje „otec“, požaduje všeobecnou lásku mezi lidmi
- stáli na straně tradičního náboženství, nechtěli ho rušit, nestavěli se v počátcích na stranu
křesťanství

Epikurejci, epikureismus
- dnes chápeme epikurejce jako člověka, který usiluje o pohodlný a požitkářský život, ale není to
správné chápání této filozofie
- upřednostňovali život v soukromí před veřejným životem
Epikuros ze Samu
- zakladatel filozofie, koupil v Athénách zahradu – „Zahrada Epikurova“, kde vykládal svoji filozofii
- jako stoikové řadí etiku nad logiku a fyziku
Logika
- učí jak zabránit omylům
Fyzika
- rozvíjí atomismus, Epikuros odmítá Demokritovo pojetí pohybu atomů po předem určených
drahách, naopak atomy mají možnost se svobodně odchýlit, člověk se skládá ze svobodných atomů,
ty jsou základem svobody člověka, ale i jeho zodpovědnosti za vlastní život

3
- věčné a nekonečné světy jsou složeny z těles a prázdna. Přírodní dění spočívá na přirozených
zákonech. Jejich hlavním principem je, že nic nevzniká z ničeho a nic zcela nezaniká v nicotu.
- lidská duše je z nejjemnějších atomů rozptýlených v celém těle a je smrtelná
-má vysvětlit svět z přirozené souvislosti věcí. Bohové existují, svět nestvořili, ani do něj nezasahují,
o lidi se nestarají, to má lidi zbavit strachu, Epikuros bohy nepopírá, ale podle něj žijí mezi světy a
o lidské záležitosti se nestarají. Poznání světa má z člověka odejmout strach z nadpozemských
bytostí, který pustoší jeho duši. Tím ho osvobodí a umožní mu požitek z pozemského života.
Etika
- za cíl člověka označuje blaženost, v jeho pojetí jde o získávání slasti a vyhýbání se strastem.
- cílem života je tedy slast, je nejvyšší dobro, charakterizuje ji jako neexistenci bolesti, strasti tělesné
i duševní
- člověk by měl svobodně uspořádat slastný život podle hierarchie slastí
- filozof usiluje o ideál trvalé slasti jako úplného klidu, stavu bez bolesti a neklidu – tzv. ataraxie
Po výstřednosti následují bolestivé návraty, proto musí úsilí o štěstí krotit rozum. Rozum říká, že
štěstí lze nalézt v rozjímání, v klidu ducha.
- Epikuros tvrdil, že jednou ze strastí je strach ze smrti. Snažil se ho odstranit úvahou: „Smrt se mě
netýká. Když jsem tu já (jsem živý), není tu smrt. Když je tu smrt, nejsem tu já (jsem mrtev, již
neexistuji).“

Epikuros byl senzualista – základem je smyslový vjem, ten je odrazem věci a nemůže být klamný,
klam vzniká z mínění nepotvrzeného smysly.

Epikuros zaujímá odmítavý postoj ke státu, pro jednotlivce je stát je zdroj strastí a nespokojenosti,
proto vyzývá vyhýbat se veřejnému životu: „Žij skrytě!“
Své myšlenky sepsal do mnoha spisů, všechny se nedochovaly, jeho žáci jeho filozofii příliš
nerozvinuli.

Skeptici, skepticismus
Skeptikové=pochybovači, považují pravé poznání za nemožné, vyskytovali se ve všech dobách.
V posledních stoletích př. n. l. se skepticismus stal i samostatnou filozofickou školou.
- skepse je pochybnost o tom, co se člověku předkládá jako samozřejmé a závazné
- základy se shodují se stoicismem a epikureismem – pravou blaženost vidí v klidné a vyrovnané
mysli.
- liší se pochybností o poznatelnosti světa, pochybností o pravdě
Rozlišuje se:
Starší skepse
- zakladatel Pyrrhón z Elidy
- tvrdí, že filozof, aby dosáhl blaženého života, si musí zodpovědět tři otázky:
1. Jaké jsou věci? – Nevím, nemohu je poznat. Povaha věci je nepoznatelná (=jaké opravdu jsou).
Poznávám je v tom, jak se nám jeví. – naše poznání je klamné, proti každému tvrzení lze postavit
tvrzení opačné.
2. Jaký postoj k nim mám zaujímat? – Jsou-li věci nepoznatelné, je třeba se zdržovat úsudku o nich
(nic o nich netvrdit).
3. Co tím získám? – Klid.
Střední skepse
- nazývá se akademická, protože sídlí v platónské Akadémii
- zmírňuje pyrrhonskou skepsi a zavádí pojem podobnost pravdě = naše poznání nevede k pravdě, je
však pravdě podobné

4
- představitelé Arkesiláos, Karneadés
Sextos Empeirikos – skepsi zaměřil na tzv. velké pravdy, které mají blízko k dogmatům, např. Co je
podstatou světa? Uznává malé pravdy – to jsou fakta empirického poznání, např. Co je za den?
Mladší skepse
Zakladatel Ainesidémos
– ukazoval na meze lidského poznání a nepřesnost našich úsudků a hodnocení čehokoliv
- ve spise Osm knih řečí Pyrrhonských formuluje deset trópů
- tropos je hledisko, které dokazuje nepoznatelnost pravdy, celkem jich formuloval 10
Předpokladem pro dosažení neotřesitelného duševního klidu je
- poznání o nepoznatelnosti všeho, co jest
- zdržení se soudu

Eklektici, eklekticismus
1. Římský eklekticismus
- název z eklektik=vyběrač, Římané filozofické myšlení pojímají jako prostředek k praktické orientaci
ve světě a ke správnému jednání, vybírají tedy z mnoha filozofických směrů to, co se pro tento účel
hodí
Markus Tullius Cicero
- významný řečník, státník spisovatel
- ve svých spisech (Akademická zkoumání, O nejvyšším dobru a zlu, O povinnostech, O přirozenosti
bohů) oslnivou řečí vykládá své filozofické názory, spojuje se v nich skepticismus a nejrůznější
filozofické školy
2. Alexandrijský eklekticismus
Alexandrie byla centrem východního Středomoří, měla nejlepší knihovnu starověku, k řecké tradici
zde přistupuje i tradice orientální a židovská.
Filón
- alexandrijský žid
- mají rozpor v tom, že na jedné straně jsou přesvědčeni, že pravda je zjevená v jejich posvátných
spisech, ale na druhé straně vidí, že řečtí filozofové (Platón, Aristoteles, stoikové)našli pravdu
filozofickou
- tento rozpor proto řeší tvrzením, že knihy Mojžíšovy byly Řekům známé už ze starých dob a jejich
myslitelé z nich čerpali
- za pramen poznání považují Písmo, řeckou filozofii a osvícení přicházející od boha
- jeho pojetí boha se liší od Starého zákona, bůh nemá lidské vlastnosti, je neurčitelný, nepoznatelný,
kraluje nade vším v nedosažitelné dálce
- důstojnosti boha odporuje, aby se při tvoření světa dotýkal látky, používá proto tělesných sil, které
nazývá ideje (Platón), jejich souhrn je logos = rozum vládnoucí světu, logos není totožný s bohem,
zaujímá po bohu druhé místo, Filón ho nazývá „syn boží“, je prostředníkem mezi bohem a člověkem.
Z toho lze rozpoznat myšlenky křesťanství.

Novoplatónikové, novoplatonismus
- 2. – 6. stol. n. l.
- na konci antiky stoupá vliv křesťanství a současně sílí i boj proti němu
- objevuje se filozofie novoplatónismu
- předcházející filozofie se v něm spojují systematicky
- zakladatel Ammónios Sakkás –o jeho učení nic nevíme, vlastní systém vytvořil jeho žák Plótínos

5
Plótinos (204 - 270)
- narodil se v Egyptě, po studiích přišel do Říma, založil filozofickou školu, kterou vedl až do své smrti
- ovlivněn Platonem a Pythagorem
- měl plán založit v Itálii město filozofů a nazvat ho Platónopolis, chtěl tím uskutečnit Platónův ideální
stát
- jeho žák Porfyrios sebral a vydal jeho 54 spisů v šesti skupinách po devíti částech, které se nazývají
enneady (=devítky)
Ontologie
- vše jednotlivé stupňovitě odvozováno od jediného prazákladu
- vytvořil pyramidu bytí, ta zahrnuje vše, co má a nemá existenci, na vrcholu stojí Jedno
- prapodstatu, božskou bytost nazývá Jedno (První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro), stojí jako
u Filóna mimo všechno
- odporovalo by důstojnosti Jednoho, jako u Filóna, vstoupit do styku s látkou, protože spočívá
v klidu, svět tedy nemohl být stvořen jeho vůlí
- Jedno je dynamické, neustále přetéká =emanuje a tvoří vše ostatní, tím vznikají další stupně bytí,
vyzařuje jako by stín sebe sama, všechno, co jest, tím je neustále spojeno se všemi stupni
- toto vyzařování (= emanace) se děje stupňovitě, existují tak sféry bytí podle blízkosti k bohu: první
emanace je božský Duch, který není samotným bohem, stojí mimo něj, jeho obsahem je myšlený
svět, je souhrnem všech idejí (jako u Platona), další emanace je duše světa (světová duše,
světduševna), je duševní i pozemská. Další je svět Hmoty- nejméně dokonalý, od boha nejvzdálenější,
Hmota je vzhledem k plnosti bytí Jednoho nebytím, principem temnoty, zla. Mezi duší světa a světem
Hmoty stojí jako mezičleny jednotlivé duše, světová duše se vylévá do jednotlivých duší, které se
spojují s hmotným světem prostřednictvím hmotného těla.
- vztah individuálních duší k duši světové: celá duše světa je přítomná v každé jednotlivé duši, každá
duše v sobě nese jakoby celé veškerenstvo
- pokud by přestalo Jedno emanovat, stupně by zanikly
- podstatu jedna lze poznat prostřednictvím odříkání se světa i vědění, člověk se tak dostane do stavu
extáze, kdy se duše sjednotí s Jedním
Etika
- nejvyšší cíl a blaženost člověka spočívá v opětovném sjednocení duše s bohem, z něhož vznikla
- Plótínos přijal 4 Platónské ctnosti (zdatnosti), které představují nejnižší stupeň na cestě k tomuto cíli
- vlastní cesta je duchovní směřující do nitra člověka: nejvyšší stupeň je ponoření se do nás samých,
tj. do toho božského, které je v nás; zde tato cesta opouští myšlení a vědomí, vede k sjednocení
s bohem. Tady nacházíme mystickou nauku o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje
sjednocení s božstvím – zde je patrný vliv indické filozofie

Konec antické filozofie

Novoplatónismus přetrvával
a) v Římě – rozvíjí ji Platónovi žáci
b) v syrské škole – představitel Iamblichos
c) athénské škole – představitel Proklos, r. 529 císař Justinián uzavřel athénskou Akademii, zabavil její
majetek a zakázal další vyučování řecké filozofie

V Západořímské říši byl posledním učitelem řecké filozofie Boëthius (480 – 525), popraven
z politických důvodů. Navenek byl křesťan, ale vnitřně vyznával stoicismus a novoplatonismus. Ve
vězení sepsal o této filozofii spis Útěše filozofie. Byl nazván „posledním Římanem a prvním
scholastikem“.